M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A V BRNĚ

Pedagogická fakulta

Katedra českého jazyka.

program celoživotního vzdělávání

Mgr. Helena Pavelková

3. ročník –učitelství českého jazyka a literatury pro základní školy

Rozšiřující studium

Jazykové prostředky autorky knihy Petry Braunové

Tramvaj plná strašidel

Závěrečná písemná práce

Vedoucí závěrečné písemné práce: PhDr Ivana Kolářová, CSc.

BRNO 2017
 Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci CŽV vypracovala samostatně, s využitím pouze
citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro
studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Šumperku 3. 1. 2017 …………………………..

 Anotace

Závěrečná práce se zabývá jazykovými prostředky knihy spisovatelky Petry Braunové

Tramvaj plná strašidel. V teoretické části se zabývá stylistikou, slohotvornými činiteli,
stylistickými aspekty výstavby textu, jazykovými prostředky a stylem umělecké literatury.
V praktické části se zaměřuje na kompoziční výstavbu knihy v rovině tematické, obsahové
a textové, na její jazykovou výstavbu a všímá si i ilustrací. Jsou zde nastíněny i další
možnosti jak s knihou pracovat.

Annotation

My diploma work deals with language tools used in Petra Brown's book called Tram
full of spooks. The theory part is about stylistics, means of style, text - building aspects,
language means and artistic literature style. The practical part analyzes the composition of
the book, its theme, contents, the language structure. It also pays attention to illustrations.
Other possibilities of working with the book are mentioned here, too.
 Děkuji paní PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za odborné vedení, cenné rady
a podněty, které mi poskytla jako vedoucí závěrečné práce.
OBSAH
1 Předmluva.....................................................................................................................7
2 Teoretická část..............................................................................................................8
2.1 Stylistika.................................................................................................................8
2.2 Slohotvorní činitelé................................................................................................8
2.2.1 Subjektivní slohotvorní činitelé.......................................................................9
2.2.2 Objektivní slohotvorní činitelé........................................................................9
2.3 Stylistické aspekty výstavby textu..........................................................................9
2.3.1 Stylistika a textová syntax, kompozice..........................................................10
2.3.2 Slohové postupy...........................................................................................10
2.3.3 Koherence a koheznost textu.......................................................................12
2.4 Stylistika jazykových prostředků výrazových........................................................12
2.4.1 Příznakovost a nepříznakovost.....................................................................12
2.4.2 Lexikální prostředky......................................................................................13
2.4.3 Vztahy v lexikální rovině ze slohového hlediska............................................13
2.4.4 Gramatické prostředky z hlediska slohu.......................................................14
2.5 Styl umělecké literatury.......................................................................................15
2.5.1 Funkce uměleckých projevů.........................................................................15
2.5.2 Kompozice uměleckého díla.........................................................................15
2.5.3 Řeč postav.................................................................................................... 16
2.5.4 Vybrané lexikální prostředky uměleckého textu...........................................17
3 Praktická část.............................................................................................................26
3.1 Petra Braunová.................................................................................................... 26
3.2 Dům splněných přání...........................................................................................26
3.3 Dílo Petry Braunové.............................................................................................27
3.4 Ocenění Petry Braunové......................................................................................28
3.5 Obsah knihy Petry Braunové Tramvaj plná strašidel............................................30
3.6 Kompoziční výstavba............................................................................................31
3.6.1 Žánr...............................................................................................................31
3.6.2 Rovina tematická a obsahová.......................................................................31
3.6.3 Rovina textová..............................................................................................33

5
 3.7 Jazyková výstavba................................................................................................34
3.8 Ilustrace............................................................................................................... 37
4 Závěr............................................................................................................................38
5 Seznam použité literatury..........................................................................................39

6
1 Předmluva

Úkolem a posláním každého pedagoga je vést žáky ke čtení, neboť právě to je

základem vzdělání a získávání všeobecného přehledu, ale také vhodným využíváním
volného času, relaxace, čtení podporuje rozvoj fantazie, nabízí náměty na diskuzi apod.
V současné době se velká část dětí o četbu nezajímá. Důvodů může být mnoho,
pramenit mohou již z rodinného prostředí, kdy rodiče dětem nejsou vzorem, kniha se stává
v domácnostech nedostatkovým zbožím, není součástí dárků k Vánocům či narozeninám
dítěte.
V některých školách se ale již stává pravidlem, že děti odebírají časopisy, v kterých
pak společně čtou, vyplňují různé rébusy, křížovky, osmisměrky a pracují s textem.
Nenásilnou formou se tak dostávají ke čtení, k pochopení toho správného důvodu, proč
stojí za to číst a objevovat tak svět kolem sebe. Učitelé doplňují čítankovou četbu
zajímavou četbou doplňkovou, mimočítankovou.
Jednou z velice povedených knih s dětskou literaturou je Tramvaj plná strašidel od
spisovatelky Petry Braunové. Napínavý příběh z prostředí Prahy i moravského města
Uničov dává prostor pro vlastní fantazii dětí, má i mnoho výchovných a vzdělávacích
momentů.
Práce je rozdělena do dvou větších kapitol, které jsou potom členěny na jednotlivé
podkapitoly. První část je teoretická, zabývá se stylistikou obecně a charakteristikou
jednotlivých funkčních stylů a jazykových prostředků obecně. Praktická část je věnována
samotné knize Petry Braunové.

7
2 Teoretická část

2.1 Stylistika

Stylistika zkoumá podstatu jazykového stylu, rozebírá stylové normy a kategorie, řeší
účast slohotvorných činitelů na projevu v rovině jazykové i kompoziční, podává obraz
stylového rozvrstvení i využití jazykových prostředků, vymezuje a na základě určitých
rysů třídí a popisuje jednotlivé funkční styly. Všímá si také vypovídajících hodnot
jazykových prostředků našeho českého národního jazyka, jeho spisovné podoby a dílčích
jazykových rovin. Sleduje jazyk jako komunikační prostředek a posuzuje mnohovrstevnost
výstavby komunikátů od vrstvy jazykové až po principy výstavby textové, kompoziční
(Minářová, 2015, s. 7).
Stylistika jako jazykovědná disciplína zahrnuje:

 stylistiku obecnou, teoretická, která zobecňuje poznatky, vysvětluje pojmy,

uspořádává a popisuje teoretické poznatky.
 stylistiku praktickou, která zkoumá užití konkrétních jazykových prostředků
v praxi.

Dále Minářová (2015) ze stylistiky dále vyděluje stylistiku konkrétního jazyka, která
se zabývá vyhledáváním konkrétních stylistických kvalit určitého jazyka a popisuje funkci
výrazových prostředků při kompozici a stylizaci textu. Nejčastěji bývá pojímána jako
stylistika synchronní, která postihuje stylistické kvality současného jazyka, jeho dobovou
stylovou normu, sleduje uplatnění spisovného jazyka (a nejen spisovného) v současné
komunikaci. Stylovou podobu jazyka lze sledovat i vývojově, diachronně (Minářová, 2015,
s. 8).

2.2 Slohotvorní činitelé

Slohotvorné činitele chápeme jako faktory, které ovlivňují vznik souvislého

jazykového textu a zejména samotný výběr jazykových prostředků. Faktory působí vždy
společně. Některé souvisejí přímo s osobností autora, a proto je nazýváme subjektivní,
některé souvisejí s okolím autora, a proto je nazýváme objektivní.

8
2.2.1 Subjektivní slohotvorní činitelé

 znalost jazyka,
 vyjadřovací schopnosti,
 povědomí, znalost o předmětu vyjádření,
 aktuální zdravotní stav,
 dlouhodobý zdravotní stav,
 aktuální duševní, psychický stav,
 sociální stav, aktuální vliv mezilidských vztahů,
 sečtělost autora, vliv četby na něho samotného.

Četba přispívá k rozšíření slovní zásoby každého čtenáře, rozvíjí jeho stylizační
dovednosti tím, že čtenářovu jazykovému povědomí zprostředkovává rozličná větná
schémata. Kdybychom se vyjadřovali jen v ustálených a často zautomatizovaných
schématech, jimiž běžně hovoříme v každodenních situacích, byl by náš projev monotónní,
fádní a nezáživný. Proto střídání a ukázka různých větných modelů doplněných často
o zajímavé slovní obraty působí na pestrost našeho vlastního slohu.

2.2.2 Objektivní slohotvorní činitelé

 funkce projevu, která určuje funkční styl (viz dále),

 forma psaná nebo mluvená.
 připravenost či nepřipravenost projevu,
 rozlišení soukromého nebo veřejného projevu,
 prostředí, v němž projev vzniká,
 prostředí, v němž bude projev prezentován,
 způsob hodnocení projevu,
 okruh adresátů.

2.3 Stylistické aspekty výstavby textu

Stylistika studuje vzájemné spojení jazykových rovin do větších celků. Na toto

spojování působí jednotlivé subjektivní a objektivní stylotvorné faktory ve vzájemné
souhře; velkou roli přitom hraje téma a jeho pojetí – např. téma s dějovou linií, jako je

9
historická událost, postup práce, komentář k průběhu utkání v kopané, bude mít velmi
pravděpodobně tuto linii zachovánu i v jazykovém vyjádření, zatímco jednotlivé objekty
budou popisovány spíše staticky (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 106).

2.3.1 Stylistika a textová syntax, kompozice

Termínem kompozice označujeme základní výstavbu textu. Jedná se uspořádání všech

složek jazykového projevu do celku. Mluvíme-li o uspořádání na tematické úrovni, lze užít
i tradičního termínu dispozice (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 108).
V rámci kompozice rozlišujeme roviny textu:
a) Jazyková výstavba – tj. výběr výrazových prostředků jazykových, jejich
stylizace a formulace.
b) Kompoziční výstavba
 rovina tematická a obsahová – výběr, řazení a uspořádání tématu a jeho
částí – motivů, uspořádání obsahu, syžetu apod.
 rovina textová – někdy označovaná za vlastní výstavbu textu; zahrnuje
prostředky členění textu, a to dvojího druhu:
o horizontální členění textu, tj. základní členění textu na začátek,
střední a závěrečnou část, v psaném textu předmluva nebo úvod,
stať, shrnutí nebo závěr. V poezii členění básní na sloky a verše.
o vertikální členění textu, které se liší dle jednotlivých funkčních
stylů a odráží hierarchii závažnosti textu.

S pojmem kompozice souvisí pojem žánr. Žánrem můžeme označovat zevšeobecněný

(abstrahovaný) model určitých jazykových projevů, textů, zatímco konkrétní text, který je
obsahově a formálně uzavřený, ukončený, bývá nazýván slohovým útvarem (Minářová,
2015, s. 21).

2.3.2 Slohové postupy

Slohovým postupem rozumíme pojetí obsahu, tématu, jejich ztvárnění. Rozlišujeme

čtyři základní slohové postupy: popisný, vyprávěcí, výkladový a informační. Samotné
názvy vystihují charakteristiku jednotlivých postupů.

10
a) Popisný postup vystihuje základní znaky, části, rysy a vlastnosti popisovaného
celku, jevu nebo děje a zjišťuje, jak spolu části souvisejí. Jeho forma je
převážně psaná, ale vždy systematická a zachovávající určitou posloupnost.

 Základní slohové útvary: popis, charakteristika, posudek.

 Funkční stylová oblast: odborná, umělecká, administrativní.

b) Vyprávěcí postup vystihuje nějakou událost, vlastní prožitek nebo příhodu

v určitém sledu v dějové linii. Vyjadřuje dynamiku děje v určitém sledu.

 Základní slohové útvary: vypravování.

 Funkční stylová oblast: hovorová a umělecká.

c) Výkladový postup srovnává různé jevy a objasňuje jejich vzájemné vztahy,

zvláště vnitřní, tj. vysvětluje příčiny, vyvozuje logické závěry a podává
zdůvodněné hodnocení. Z výkladového postupu se odvíjí postup úvahový, kde
rozdílnost spočívá v prezentaci argumentů při komunikaci. V případě úvahy je
rovněž využito slohového postupu výkladového, ale argumentujeme nejen
přesnými údaji a fakty jako při výkladu, ale také argumentujeme našimi
myšlenkami, názory, postoji, úvahou o problému, tj. naším subjektivním
pohledem (Minářová 2015, s. 22).

 Základní slohové útvary: pojednání, výklad, úvaha.

 Funkční stylová oblast: odborná.

d) Informační postup představuje prosté podání informace, kdy jsou zachyceny

základní údaje o sdělované skutečnosti a slouží adresátovi k základní orientaci.
Často je obsažen v ostatních slohových postupech. Jedná se o nejjednodušší
slohový postup, neboť spočívá pouze ve sdělení základních údajů.

 Základní slohové útvary: zpráva, oznámení, výzva, žádost, úřední dopis,

zápis schůze, dotazník, strukturovaný životopis.
 Funkční stylová oblast: odborná, umělecká, administrativní.

11
2.3.3 Koherence a koheznost textu

Text, který je rozčleněn oběma směry, horizontálně i vertikálně, považujeme za

uzavřenou jednotku, uzavřené sdělení. Dalšími velice důležitými stylistickými aspekty
textu jsou jeho koherence a koheze.
Koherenci chápe Krčmová (2008) jako jednotu komunikačního cíle a záměru a z něho
vycházejícího komunikačního plánu a jednotu obsahu i tematické návaznosti jednotlivých
složek. Kohezi vysvětluje jako spojitost obsahu, která odpovídá jazykovému vyjádření.
Kohezní text je výrazově spojitý, a to jak v jednotě stylové, tak především v navazování
jednotlivých výpovědí nebo odstavců a větších celků (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008,
s. 121).
Kohezi, soudržnosti textu také napomáhají odkazy k tomu, co předcházelo nebo co
bude následovat.

2.4 Stylistika jazykových prostředků výrazových

2.4.1 Příznakovost a nepříznakovost

Jazykové prostředky dělíme na stylově rovnocenné a stylově nerovnocenné, tedy

mající různou slohovou hodnotu. V některých literaturách se můžeme setkat s výstižným
pojmenováním stylově zabarveným a nezabarveným. Podle slohového užití proto
rozlišujeme

 prostředky stylově příznakové – jsou příznačné k určité stylové vrstvě,

 prostředky stylově nepříznakové, neutrální – užíváme je univerzálně.

Stylově příznakové prostředky patří k některé funkční stylové vrstvě. Rozlišujeme

vrstvu hovorovou, odbornou, administrativní, publicistickou, popřípadě vrstvu prostředků
řečnických. Kromě těchto základních funkčních stylových vrstev rozlišujeme ještě
jazykové prostředky s opozičními rysy hovorovost a knižnost. Prostředky stylově
příznakové můžeme označit za jazykové prostředky výrazně stylově aktivní (Minářová,
2015, s. 27).

12
2.4.2 Lexikální prostředky

Důležitou součástí výstavby slohového textu je slovní zásoba. Hodnota užitých slov
souvisí s jejich významem, jejich kontextovém spojení a také umístěním v textu.
Stylistická klasifikace slovní zásoby vychází podle Minářové (2015) z následujících
kritérií:

a) příslušnost k funkčním stylovým vrstvám, tj. funkčněstylová příznakovost

a nepříznakovost slova (viz kapitola 2.4.1),
b) příslušnost slova k útvarům národního jazyka (spisovné i nespisovné
prostředky, výrazy obecné češtiny, regionalismy, dialektismy),
c) expresivita slova, popř. míra expresivity (expresivita vyplývající z lexikálního
prostředku samého nebo expresivita nabytá užitím slova v přeneseném
významu),
d) sociální omezení při užití slova v komunikaci (profesionalismy, argot, slang),
e) vztah k normě současného spisovného jazyka (hovorovost – neutrálnost –
knižnost, archaismy, historismy, neologismy),
f) další aspekty, například frekvence výrazu, domácí či přejatá slova,
jednoslovné či víceslovné pojmenování (Minářová, 2015, s. 29).

Psaný text se však od mluveného liší i v užití lexikálních prostředků. Autor může
v literárním díle střídat výrazy podle vrstev slovní zásoby a řídit se nejrůznějšími
jazykovými normami.

2.4.3 Vztahy v lexikální rovině ze slohového hlediska

Výběr a využívání synonym dokazuje jazykovou vyzrálost tvůrce komunikátu, úroveň

jeho slovní zásoby. Ve vědeckých textech se s užíváním setkáváme méně, v textech
publicistických mají svá opodstatnění synonyma s určitou expresivitou. Synonymie
vyjádření se využívá nejrozsáhleji v umělecké literatuře, v níž je úsilí o novost výrazu
součástí stylové normy (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 176).
Zejména pro literární texty je typické používání frazeologismů – tradičních lidových
(…jako husa do flašky), slangových (…hrát jako Brazilec), kulturních (Potěmkinova
vesnice, politické Waterloo…).

13
 Frazémy mají různý útvarový i stylový charakter, pokrývají celou škálu i vertikálních
směrů. To umožňují právě frazémy stylově rozrůzněné, zvláště příznakové (stylově
i expresivně zabarvené), (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 182).
V literatuře se prosadila značná tolerantnost ve výběru a užití jazykových prostředků.
Prvky různých nespisovných vrstev jazyka spoluvytvářejí i osobitost autorova stylu,
střídání jazykových prvků různých jazykových útvarů a poloútvarů nabízí větší
komunikační bohatost, plní autorský záměr vytvořit komplexní, plastický obraz postavy
a prostředí (Linhartová in Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, s. 173).

2.4.4 Gramatické prostředky z hlediska slohu

Jazykové prostředky vznikají užitím výrazových prostředků jazyka k určitému

sdělení. Autor k tomu cíli vybírá ze souboru prostředků jazyka a těch, které zvolil, užívá
v náležitém tvaru a v náležitém větném spojení. Ve výběru prostředků má volnost, která je
ve svém rozsahu omezena sdělovaným obsahem i úkolem sdělení (užití opcionální).
V užití náležitých tvarů slov a jejich spojení je však vázán normou jazyka (užití
obligatorní) (Bečka, 1992, s. 16).
a) dublentní prostředky hláskové:
polehounku/polehoučku,v dopisu/dopise, okýnko/okénko, halíř/haléř
b) tvarové varianty:
píši/píšu, kryju/kryji, páni/pánové, pisálci/pisálkové, šťastný/šťasten
c) slovotvorné varianty:
Moravan/Moravák, Pražan/Pražák
d) syntaktické varianty: uvolněnost a sevřenost představuje napětí mezi
hovorovostí a knižností v syntaktické rovině:

 sevřená syntaktická stavba je vyjádřena polovětnými vazbami

přívlastkovými, přístavkovými, přechodníkovými a infinitivními
s převahou jmenného vyjadřování nad slovesným,
 uvolněná větná stavba souvisí s osamostatňováním částí výpovědí,
s vytčením větného členu a s jeho dodatečným připojením, stylové užití je
široké (Minářová, 2015, s. 35).

e) vyjadřování slovesné a jmenné: zcela přirozeně působí vyjadřování slovesné,

které vyhovuje běžné komunikaci, hovorovému stylu a setkáváme s ním ve

14
 všech funkčních stylech. Naopak se stylem jmenným se setkáváme spíše
v publicistickém a odborném stylu.

2.5 Styl umělecké literatury

Styl utvářející se v komunikátech, v nichž je komunikační funkce spojena s funkcí

estetickou, se označuje jako styl umělecké literatury, jejich okruh tvoří všechna díla krásné
literatury, která jsou v dané době v čtenářském oběhu, a potencionálně i díla dočasně
zapomenutá, včetně literatury starší, vzniklé za jiné jazykové a kulturní situace, a překlady
(Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 297).

2.5.1 Funkce uměleckých projevů

Problematiku sdělné funkce uměleckého slovesného díla, vztahu umělecké výpovědi

a reality sleduje literární věda a v jejím rámci literární teorie. Literární dílo je zobrazením
skutečností reálného i fiktivního světa ze subjektivního pohledu autora a subjektivně
interpretovaným čtenářem. Z toho vyplývá, že ani zdaleka nemusí jít o realistické
vyjádření skutečnosti (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 299).
Estetickou funkcí literárního díla rozumíme, že umělecký projev formuluje svou
výpověď tak, aby podněcovala představy a působila i na citovou stránku vnímatele,
obohacovala jeho vnitřní život, ovlivňovala jeho postoje věcné, etické nebo emotivní
k uměleckému sdělení a jeho prostřednictvím zobrazované realitě (Čechová, Krčmová,
Minářová, 2008, s. 299).
Pokud je záměrem autora vytvořit dílo, které působí svou hodnotou sdělnou
a současně estetickou, hovoříme o poetizaci sdělení. Ta vzniká již na úrovni textové
výstavby díla.

2.5.2 Kompozice uměleckého díla

Po kompoziční stránce bývá umělecké dílo dokonale propracované. I kompozice děl

zdánlivě jednoduchých je tvořena tak, aby plnila autorský záměr, zvýrazňuje některé
momenty a jiné potlačuje, obsahuje tzv. místa neurčitosti, vytváří napětí, přináší pocit
uspokojení atd. V mnoha dílech je ovlivněna tradicí žánru, současná literatura naopak
směřuje k individualizaci autorského stylu již na úrovni kompoziční, a to až po zrušení
homogennosti celku (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 303).

15
 Text epický může obsahovat jednu či více dějových linií. Pro dětskou literaturu je
z mého hlediska vhodnější jedna linie, kterou se vyprávěný příběh ubírá. Dějová linie
může být časově obměňována spolu s tím, jak se fabule přetváří na syžet. Vyprávění jako
prvek dynamický je v epice spojováno s úseky statickými – popisy a úvahami (Čechová,
Krčmová, Minářová, 2008, s. 304). Naproti tomu se v dramatickém textu setkáváme
s vyprávěním podaným formou dialogu a statickou stránku zajišťují úvahy často podané
jako monolog. Postup popisný či úvahový je stěžejní v komunikátech lyrických.

2.5.3 Řeč postav

V uměleckých textech se setkáváme s mnoha vyjádřeními řeči postav a samotného

vypravěče. Postupným vývojem literatury se ostrá hranice mezi řečí vypravěče a postav
zrušila.

 Neznačená nevlastní přímá řeč se uplatňuje zejména jako prostředek vyjádření

vnitřního monologu postav. Od přímé řeči se liší jen graficky – není
signalizována uvozovkami; tím se mění její začlenění do kontextu, je s ním
pevněji spjata (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008, s. 306).
 Polopřímá řeč může být v textu jak vyjádřením vnitřního monologu, tak
i dialogu formálně propojeného s pásmem vypravěče. S pásmem postav ji
spojuje využívání všech slovesných časů, vedle indikativu se objevuje
i imperativ, vyjadřuje subjektivní postoje a citové stavy postav, prostorovou
a časovou orientaci promluvy z jejich hlediska pomoci deixe, slohové
zabarvení je odrazem jazyka postav. S řečí vypravěče spojuje polopřímou řeč
kromě grafické stránky i přesun vyjádření do 3. osoby a neutralizace času,
v některých případech dominuje čas minulý.
Celkově je polopřímá řeč poměrně složitý typ vyjádření a k identifikaci
většinou slouží více než jeden znak (Čechová, Krčmová, Minářová, 2008,
s. 307).
Polopřímá řeč je výsledkem procesu neutralizace protikladu mezi řečí přímou
a objektivním vyprávěním ve třetí osobě. Tento proces vnáší znaky
subjektivity do objektivní osnovy. Jestliže jsou tyto znaky dostatečně výrazné
a koncentrované, vzniká zřetelně vyznačený úsek polopřímé řeči. Jestliže však
znaky subjektivity jsou rozptýleny po objektivní osnově jako samostatné

16
 a pohyblivé signály kombinujíce se v různých dávkách a konstelacích se stejně
osamostatněnými znaky promluvové objektivity, protiklad mezi oběma
narativními promluvami mizí. Slučují se do nového promluvového typu, do
smíšené řeči (Doležel, 2014, s. 38).
 Smíšená řeč má většinu charakteristických rysů řeči vypravěče; na to, že jde
o skrytou řeč postavy, upozorňují jen jednotlivé prvky, např. signály
subjektivního hodnocení situace z hlediska postavy, vyjádření vztahů
časových a místních.
Jde o málo vyhraněný typ a při prolnutí vypravěče s postavami v dnešní
literatuře mizí (Čechová, Krčmová, Minářová, s. 307, 2008). Narativní text
tohoto typu nelze jednoznačně identifikovat a zřetelně členit. Vzniká komplex
dvojznačné, nestálé, měnlivé jazykové výstavby, oscilující mezi póly
promluvové subjektivity a objektivity. V jazykové výstavbě polopřímé řeči
jsou již dány předpoklady tohoto míšení (Doležel, 2014, s. 38).

2.5.4 Vybrané lexikální prostředky uměleckého textu

Jde o jazykové prostředky založené na přenášení významu slov, nepřímá (obrazná)

pojmenování.
A. TROPY

Jsou výhradně záležitostí individuality autora. Užitá obrazná vyjádření jsou založena
na určitém typu přenášení podoby, myšlenky, vlastnosti, jevu a děje, na metaforičnosti
vzniklé z nezvyklého přirovnání, z personifikace, metonymického nebo synekdochického
spojení (Minářová, 2015, s. 70).

1. Metafora
Metafora = přenesení významu na základě podobností - v jediném pojmenování
spojuje dva významy:
1. přímý význam slova pro obraz jevu (perly - klenoty),
2. na základě vnější podobnosti i přenesený význam slova (perly rosy - kapky
rosy, kapka je podobná perle).
Metafora může být vyjádřena různými způsoby - od nejjednoduššího způsobu
přívlastkového, např. stříbrný vítr, až po složité větné a veršové konstrukce:
 bledá tvář luny (Mácha),

17
  okno je skleněná loď (Wolker),
 žil jsem už třicátou lunu,
 nesměl odpovědět bouří polibků.

2. Personifikace
Personalizace = zosobnění; přenesení lidských vlastností a činností na neživé věci,
zvířata, rostliny:
 o lásce šeptal tichý mech (Mácha).
 Na zemi se v liliovém dolu hrbolily zapadané střechy chalup. (Rais),
 ...ticho, do něhož mrkalo jen několik osvětlených okének ...(Rais).

3. Synestézie
Synestézie = založena na záměně různých smyslů při pojmenovávání určitého jevu:
 ticho černé jako tvé vlasy.

4. Katachréze
Katachréze = použití slova v neobvyklém a nenáležitém významu:
 hluboká mělčina.

5. Epiteton
Epiteton = básnický přívlastek; od běžného přívlastku se liší tím, že vyjadřuje
subjektivní, citové hodnocení:
 stříbrný vítr,
 bouřlivý rok,
 vzteklý oheň.

6. Přirovnání
Přirovnání = porovnání dvou jevů na základě společné vlastnosti:
 krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti
(Seifert).

7. Oxymorón
Oxymorón = zdánlivě nelogické spojení dvou slov (živá mrtvola) protichůdného
významu, vzájemně se vylučují, jednoho z takto používaných slov užíváme ve významu
posunutém nebo přeneseném:

18
  ...zbortěné harfy tón, strhané strůny zvuk,
 zašléhověku děj, umřelé hvězdy svit,
 zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
 to jesť zemřelých krásný dětinský čas. (Mácha)

8. Metonymie
Metonymie je vedle metafory druhým základním typem tropu; jedná se o přenesení
významu na základě věcné souvislosti:
 město (sídelní forma)
...a město čeká, úzkost ve zdech svých... (Jaroslav Seifert) (všichni obyvatelé, čekají
plní úzkosti).

9. Synekdocha
Synekdocha je metonymická záměna pojmenování na základě věcných vztahů
kvantitativních, obvykle části za celek a naopak:
 "Tak už jsem tady," řekly veverčí zuby (Karel Čapek) (místo: řekl pán
s veverčími zuby),
 jsou duše drsné, co tam šly za žitím (Bezruč),
 nepřišla ani noha,
 neopovážím vám vtisknout políbení, vy rty (rty zastupují určitou osobu),
 a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (klasy) (Nezval).

a) hyperbola
hyperbola znamená nadsázku, zveličení významu výrazu:
 tisíckrát tě líbám,
 sto roků v šachtě žil, mlčel jsem (Bezruč),
 nastokrát děkuji.

b) litotes
litotes znamená oslabení, zmírnění představy:

19
  nejsem s vámi nespokojen,
 vždyť za nic na světě bych nechtěl zranit vás,

c) perifráze
perifráze = opis, kterým se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků:
 Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče. (Vojtěch
Martínek) (místo:...že budete tak brzy strojit svatbu)
 Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. (Jaroslav
Vrchlický)

10. Eufemismus
Eufemismus představuje zjemnění výrazu, který pro nás znamená nepříjemné
představy:
 Až bude růst nade mnou tráva. (Bezruč)
 navždy uzavře své nevinné oči.

11. Dysfemismus
Dysfemismus = zhrublé výrazy:
 zdechnul, chcíp

12. Ironie a sarkasmus (tj. zesílená ironie)

Ironie a sarkasmus = prostředky, v nichž je užito slova v opačném významu, než
v jakém ho používáme obvykle; posměšné, vtipné vyjádření:
 Ty tu máš ale pořádek!
 Oslí uši právě dobře ke koruně sluší (Borovský)
 a tak dostal Halfar místo (hrob sebevraha)

13. Alegorie (jinotaj)

Alegorie = utajení skutečného obsahu; umělci rovněž používají zvláštních
syntaktických prostředků; uměleckým prostředkem se může stát již sama délka vět např.
v bajkách.

B. FIGURY

Jde o jazykové prostředky založené na opakování, hromadění, popř. zvláštním

pořádku hlásek, slov, celků.

20
 OPAKOVÁNÍ SLOV
1. Epizeuxis
Epizeuxis = opakování slova v jedné větě těsně po sobě:
 Tam žádný – žádný - žádný cíl
bez konce dál - bez konce jen/se na mne dívá. (Mácha),
 utichly továrny, utichly ulice (Wolker).

2. Anafora
Anafora = opakování jednoho nebo několika slov na začátku dvou nebo několika po
sobě jdoucích veršů, vět:
 ...krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou... (Bezruč),
 na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
na břehu Svratky roste nízká tráva (Nezval).

3. Epifora
Epifora = opakování jednoho nebo několika slov na konci dvou nebo několika po
sobě jdoucích veršů, vět:
 Jaký je to divný kraj,
milý bože, divný kraj! (F.L.Čelakovský)
 Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce? (Erben)

4. Epanostrofa (palilogie)
Epanostrofa = opakování téhož slova n konci jednoho a na začátku následujícího
verše nebo věty:
 ...a nazván Volžanin, po vychování,
po vychování u matky Volhy. (F.L.Čelakovský)
 …střela ta se zaryla v bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařina (F.L.Čelakovský)

21
 5. Antiteze
Antiteze = opakování slov, která jsou z významového hlediska protikladná:
 Na horách se svítí,
já tam poběhnu,
jeli to kvítečko,
já ho utrhnu.
 Kvítečko to není,
je to má milá,
proto se tak svítí,
že je upřímná.

C. HROMADĚNÍ HLÁSEK ( zvukové figury)

1. Aliterace
Aliterace = opakování začátečních hlásek (nebo větších zvukových celků) na počátku
po sobě jdoucích slov:
 potkal potkan potkana
pod kamenem pod kamenem (Suchý)

2. Zvukosled
Zvukosled = zvláštní opakování hlásek a hláskových skupin, pro rytmickou funkci
veršů:
 tyčinky v tichých a bílých liliích
ve světle zeleném světle zeleně (Biebl)

a) Onomatopoie (zvukomalba)
Onomatopoie = záměrné opakování hlásek nebo slabik, které vyvolávají představu
reálného zvuku:
 …řinčí řetězů hřmot (Mácha)
 …a na topole podle skal,
zelený mužík zatleskal (Erben)

b) Paronomázie
Paronomázie = opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu:
 slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár)

22
 c) Figura etymologica
Figura etymologica = opakování, kde částečná shoda počátků slov vyplynula z toho,
že jde o spojení slova se slovem z něho odvozeným
 pokropený kropič.

d) Eufonie (libozvučnost)
Eufonie = příjemné uspořádání zvuků v projevu:
 v mlhách stříbrných měsíčních paprsků se taví sníh (Toman),

e) kakofonie (nelibozvuk).

D. HROMADĚNÍ VÝZNAMŮ

1. Pleonasmus
Pleonasmus = vyjádření skutečnosti, která je z kontextu již zřejmá:
 nasadil si klobouk na hlavu.

2. Tautologie
Tautologie = pojmenování téže skutečnosti dvěma slovy nebo souslovími:
 věčně a navždy.

3. Gradace
Gradace = stupňování významu, následující význam označuje vždy větší kvantitu:
 kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější (Nezval)
 pochod, útok, vítězství slávy života (S. K. Neuman)

4. Antiklimax
Antiklimax = opak gradace:

 Řítí se, pádí, běží.

E. ŘEČNICKÉ FIGURY

Řečnické figury slouží k oživení textu a k užšímu kontaktu mezi autorem a příjemcem
textu:
1. Řečnická otázka
Řečnická otázka nevyžaduje odpověď, slouží k aktualizaci výpovědi:

23
  Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít? (Bezruč).

2. Řečnická odpověď
Řečnická odpověď následuje po řečnické otázce, přináší překvapivou odpověď.

3. Apostrofa
Apostrofa = řečnické oslovení nepřítomné osoby, předmětu:
 Čechy krásné, Čechy mé,
obraze rámu prastarého (Hrubín)
 Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku. (Erben).

4. Inverze
Inverze = změněný slovosled:
 kachna s peřím zelenavým.

F. ODCHYLKY OD PRAVIDELNÉ VĚTNÉ STAVBY

1. Anakolut
Anakolut = vyšinutí z větné vazby, změna větného schématu:
 Já, já toho věštec od Beskydu lidu,
Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země,
kde zlaté obilí k obzoru běží, ...(Petr Bezruč).

2. Elipsa (výpustka)
= vynechání podstatného větného členu (např. holého přísudku) ve větě, jehož
význam lze doplnit podle kontextu:
 My o vlku a vlk za humny. (Místo: My mluvíme o vlku a vlk je za humny.)
 A zas do hrozného křiku -
,,I bodejž tě sršeň sám!“(Erben)

3. Apoziopeze
Apoziopeze = neukončená výpověď; zpravidla graficky označována třemi tečkami:
 Tak se mi jeví svět v tu chvíli,
sedm let po Hirošimě,
v tu hypnotickou chvíli... (František Hrubín)

24
4. Osamostatněný větný člen
Osamostatněný větný člen je větný člen stojí mimo větu, přestože patří vlastně do
jejího schématu; slouží ke zvýraznění určité části výpovědi:
 Ale kdybyste se mě zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu
bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. (Karel
Čapek)

5. Zeugma
Zeugma = sloveso má několik předmětů, ale ve skutečnosti se vztahuje jen
k jedinému.

6. Asyndeton
Asyndeton = vynechání spojek i tam, kde je očekáváme; zvyšuje spád.

7. Polysyndeton
Polysyndeton = využití spojek v nadbytečné míře; cílem je soustředění pozornosti na
každou část výpovědi.

8. Parenteze
Parenteze = slovo nebo věta vložené do větné konstrukce bez syntaktického začlenění,
vsuvka; druh větného vztahu, vsouvání.

25
3 Praktická část

Pro praktickou část jsem zvolila velice podařenou knížku pro dětské čtenáře Tramvaj
plná strašidel autorky Petry Braunové. Vydalo ji nakladatelství Albatros v Praze roku
2012, ilustroval ji Filip Pošivač a sama autorka ji doporučila dětem od devíti let.

3.1 Petra Braunová

Petra Braunová se narodila 31. 1. 1971 v Praze, jak o tom sama píše: „ Narodila jsem
se v Praze. Byl leden, zima až praštělo a moje máma jen tak tak doběhla do porodnice.
V ten moment se ale rozhodlo narodit víc dětí, na porodním sále nastala tlačenice …a tak
jsem se narodila na chodbě. Na mámu prý hrozně táhlo…“
(petrabraunova.cz/zivotopis.htm). Vystudovala Střední ekonomickou školu na Praze na
Vinohradech, po maturitě v roce 1985 pracovala, jak sama uvádí, na pozicích sekretářka,
asistentka, průvodkyně Prahou, au-pair, účetní redaktorka či jako obchodní zástupkyně.
Postupně se ale dostala k psaní.
Svůj vztah k literatuře si pěstovala již od dětství. Jejím prvním literárním počinem
bylo přepsání Vinnetoua. Autorka líčí, jak se nebyla schopná smířit se smrtí oblíbeného
literárního hrdiny, a rozhodla se, že závěr díla Karla Maye prostě přepíše, že to tak
nenechá: „…a tak jsem Vinnetoua nenechala zemřít, v mých představách se stále na koni
probíhá prérií, vlasy černé jak uhel mu vlají…! Zůstane žít navěky, stejně jako malá
Petruška Šatoplechtová (rodné příjmení spisovatelky), která by si nikdy netroufla prohlásit,
že se stane spisovatelkou Petrou Braunovou…“
(http://www.petrabraunova.cz/vinnetou.htm).
V současnosti žije a tvoří Petra Braunová v Měčíně s přítelkyní Jitkou Smutnou.

3.2 Dům splněných přání

V současnosti se kromě psaní spisovatelka Petra Braunová věnuje svému vlastnímu

projektu „Škola Josefa Kožíška v Měčíně“. V obci Měčín v okrese Klatovy koupila
zdevastovaný dům č. p. 21, který má bohatou a zajímavou historii. Byl postavený v roce
1822 hrabětem Františkem Josefem z Vrtby jako panská škola. Jedním z nejznámějších
pedagogů, který ve škole působil, byl Josef Kožíšek, autor čítanky Poupata, z níž se do

26
povědomí Čechů dostaly zejména populární věty Ema mele maso nebo Má máma má mísu
a básnička Polámal se mraveneček.
Po vybudování nové školy sloužila budova jako spořitelna, pošta, ordinace lékaře
a ubytovna a byly v ní provedeny velice necitlivé stavební úpravy. Dům, památkově
chráněný, stojící na ideálním místě v centru obce, v roce 2012 Braunová koupila
a rozhodla se vrátit mu původní krásu a účel. Cílem celého projektu bylo vytvořit v domě
kulturní stánek s celoročním programem pro návštěvníky z celé republiky. V bývalé škole
by měly být organizovány literární semináře, autorská čtení, koncerty, divadelní
představení, výstavy. Hlavní představou autorky a jejích přátel je vytvoření „dobové školy
v přírodě“, kde zájemci – děti a učitelé - budou přeneseni na týden do doby, kdy nás
neobtěžovaly mobily a jiné technické vymoženosti, kdy si děti chodily pro dříví, aby jim
ve škole bylo teplo, pro vodu, aby si mohly umýt ruce, a kdy vzdělávání bylo touhou dětí.

3.3 Dílo Petry Braunové

Knihy pro děti:

 Ema a kouzelná kniha, 2010
 Johana s dlouhýma nohama, 2016
 Nela Malá, co nechtěla být malá, 2014
 3333km k Jakubovi, 2014
 Kuba nechce prohrávat, 2014
 Kuba nechce spát, 2013
 Kuba nechce číst, 2006
 Rošťák Oliver, 2003
 Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu, 2014
 Rošťák Oliver a Marica čarodějka, 2013
 O chlapci, který spadl z nebe, 2012
 Česká služka aneb Byla jsem au-pair, 2004
 Česká služka po dvaceti letech, 2011
 Neuvěřitelné září, 2012
 Prázdniny za všechny prachy, 2005
 Borůvkové léto s Terezou, 2007

27
  Ztraceni v čase, 2007
 Terezománie, 2008
 Princové nemyjou záchody, 2009
 Jak se Vojta ztratil, 2010
 Nejhorší den v životě třeťáka Filipa N., 2011
 Tramvaj plná strašidel, 2012
 Večerníčkův pohádkový špalíček

Knihy pro dospělé:

 Tajemství rodu (ve spolupráci s Českou televizí), 2013
 Nina Divíšková, 2013
 Barvy života, 2008
 Pozorovatelka, 2007
 Kalvárie, 2009
 Nejsem žádná lvice, 2010
 Klub radostí dnešního dne, 2011
 Kdopak to tu kope aneb Zápisky z plodové vody, 2011

Komiks – průvodce městy:

 Průvodce pro děti a mimozemšťany - Jičín
 Nová Paka tajemné město v Podkrkonoší
 Domažlice – centrum Chodska
 Komiks o návštěvě mimozemšťana v Dobrušce
 Sám v muzeu

3.4 Ocenění Petry Braunové

 Zlatá stuha a Cena učitelů v r. 2004 (za knihu Česká služka aneb Byla jsem au-
pair)
 1. místo za nejlepší knihu roku v anketě SUK 2010 v kategorii dětí (za knihu
Ema a kouzelná kniha)

28
 2. místo v téže anketě v kategorii knihovníků v r. 2010 (za knihu Ema
a kouzelná kniha)
 výroční cena Albatrosu (za knihu Ema a kouzelná kniha)
 výroční cena nakladatelství Albatros r. 2007 (za knihu Pozorovatelka)
 3. místo v anketě SUK 2007 (za knihu kniha Ztraceni v čase)
 3. místo v kategorii Cena dětí SUK 2006 (za knihu Kuba nechce číst)

29
3.5 Obsah knihy Petry Braunové Tramvaj plná strašidel

Děj knihy se odehrává v Praze a v malém městečku na severovýchodní Moravě

Uničově v reálném čase, konkrétně v období letních prázdnin. Hlavní hrdina, pražský
chlapec David, má v sobě jakousi záhadnou energii, která budí mrtvé. Jeho velice
zaměstnaní a úspěšní rodiče jej často nechávají večer doma samotného nebo jen se slečnou
Světlanou, kterou najali na drobné domácí práce a na hlídání. Svou zaneprázdněnost
synovi také kompenzují mnoha drahými dárky technického charakteru, například IPodem,
mobilním telefonem, elektronickými hrami zaměřenými na boje a války, střílení. Často
ležel v posteli s rozsvíceným notebookem na břiše a pálil kulky do protivníků na monitoru,
co to šlo. Obvykle usnul s rozpáleným notebookem na břiše. V posledním roce však zjistil
hroznou věc. Počítačové hry ho přestaly bavit! Měl jich desítky a žádná z nich už mu
nepřinášela radost ani napětí. Strnule zíral na monitor a do duše se mu vkrádala
nesnesitelná nuda! Rozhlížel se po pokoji, jako by to bylo vězení. Poličky s knihami, které
od chvíle, co mu je rodiče darovali, už neotevřel, už neotevřel, stavebnice, které ho
nebavilo skládat, deskové hry, které neměl s kým hrát. (Braunová, 2012, s. 15)
Jednou večer David viděl za oknem svého pokoje historickou tramvaj plnou
strašidel. Jeho nepříjemný zážitek, který v něm vyvolal strach a úzkost, přišel v době, kdy
měl odjet ke svým sestřenicím, bratrancům, babičce a dědečkovi na Moravu do města
Uničov. Svým příbuzným vrstevníkům se svěřil, ale ti mu nevěřili. Ostatně považovali ho
zcela právem za jakého rozmazleného pražského „fouňu“. Nicméně se rozhodli, že věci
přijdou na kloub.
Nejstarší Bětka, která je velice zvídavá, z dětí nejodvážnější a taky nejrazantnější, vypůjčí
v místní knihovně spoustu naučných knih a hledá různé souvislosti mezi jevy, které se
dětem zdají podezřelé. Ať už je to nález starého vojenského knoflíku na záhonu s jahodami
nebo opouštěný hrob na hřbitově. Své malé sourozence a bratrance Davida podrobuje
nejrůznějším zkouškám odvahy, které děti pod vlivem přísahy, kterou navzájem složily,
plní. U svých prarodičů děti vzbuzují podezření, že se s nimi cosi děje, ale klidný kutil
dědeček je nechává žít vlastním prázdninovým životem. Babičce se však tajemné chování
dětí a jejich věčná únava z nevyspání nelíbí a zorganizuje s dědečkem výlet do Prahy
k dceři a zeťovi, tedy k Davidovým rodičům. Tím se naskytuje vysvětlení záhady
s tramvají plnou strašidel, kterou bratranec popisoval. Do Prahy odjedou, a když navštíví

30
Vyšehrad, odehraje se v knize zlomový fantastický úsek, kdy autorka probudí slavné mrtvé
na Slavíně. Zvídavá Bětka si připravila seznam osobností pohřbených na Vyšehradě, tedy
možných „duchů“, srov.: Bětka znovu hubeným prstem zaťukala na stránku v sešitě, kde
měla pečlivě zapsaný seznam významných českých osobností pohřbených na pražském
Vyšehradě. „Jsou mezi nimi i vědci a vynálezci!“ „Tolik umělců pohromadě, Josef
Myslbek, sochař, Rafael Kubelík, dirigent, Václav Vydra, herec, Josef Gočár, architekt,
Vítězslav Nezval, básník, Božena Němcová, spisovatelka, Vojtěch Hynais, malíř, Alfons
Mucha, malíř, Max Švabinský, malíř a grafik, Bedřich Smetana, hudební skladatel…“
koukala jí Žofka přes rameno. „Spočítala jsi je?“ (Braunová, 2012, s. 61)
Děti s nimi komunikují a zjišťují, že v životě je důležitá jeho naplněnost,
objevování, vykonávání prospěšného, nikoli nuda a drahé hračky. David zjišťuje, že se
nemusí bát; pokud si své dětství bude užívat plnými doušky, nebude se nudit nebo jen
vyhledávat nemotivující planou zábavu s drahými hračkami.
Malí objevovatelé se vracejí do Uničova, kde stráví krásný zbytek prázdnin, beze
strachu a s poznáním, že je důležité umět si hrát, hledat nové v knihách a v životě.

3.6 Kompoziční výstavba

3.6.1 Žánr

Žánrově patří kniha Tramvaj plná strašidel do dobrodružné literatury pro děti
a mládež. Podle autorky je příběh vhodný pro děti od sedmi do dvanácti roků, optimální je
devět let.

3.6.2 Rovina tematická a obsahová

Námětem pro spisovatelku Braunovou bylo skutečné přátelství s rodinou paní

Nikolety Zdražilové z malého města na severovýchodní Moravě Uničova a touha jejích
dětí po dobrodružství. Na myšlenku napsat knihu s duchařskou tematikou ji také přivedli
malí návštěvníci jejích autorských čtení. Když se malých čtenářů ptala, co by je zajímalo,
shodně odpovídaly, že strašidelné příběhy.
Děj knihy se odehrává ve třech dějových liniích – nejprve se seznamujeme s malým
chlapcem Davidem Krásným a jeho rodinou žijící v Praze u Vyšehradu. Hned v této

31
úvodní části se čtenáři dovídají o snu, který se stává dějovou linkou příběhu – malý David
vidí v noci za oknem tramvaj plnou strašidel.
Dále se děj posouvá do Uničova, kde do příběhu vstupují další, v tomto příběhu
klíčové, postavy – babička, dědeček, sestřenice Bětka a Žofka, bratranec Cyrda a nejmenší
batole Martin. Dobrodružné zážitky odehrávající se zde směřují k původní zápletce –
vysvětlení onoho podivného snu malého Davida. Právě v této části knihy se objevují
charakteristiky postav a drobné doprovodné napínavé příběhy.
Z Uničova se děj nenásilně a logicky přesouvá do Prahy, kde přichází pointa
dobrodružného příběhu, objasnění původní zápletky, motivu. Zde se setkáváme
i s výchovným momentem knížky, kdy se děti na vyšehradském hřbitově setkávají
s velikány našich dějin a ve vzájemném rozhovoru jim hlavní hrdina sděluje, že si ve svém
životě stále jen hraje s drahými hračkami a velice se nudí.

„Co prostě děláš, než jdeš spát?“

„Hraju hry na počítači nebo na mobilu…a teď jsem dostal iPod.“
„Oh! Cože říkal?“
„Poslouchejte, drahá, taky tomu příliš nerozumím…“
„A jak se na tom hraje, smím-li se zeptat?“
„No…prostě …ťukám do klávesnice.“
„Oh, ťuká? Slyšela jsem dobře, že ťuká? Do čehože ťuká, do kláves? Hraješ na klavír?“
David vyjeveně zavrtěl hlavou.
„Ale ne, přátelé…Klid! Utište se. Pravděpodobně nejde o klavír. Ten chlapec nám může
ledacos vysvětlit.“
„Pověz, mladíku, proč ťukáš do toho…ehm, jak jsi to říkal?“
„Do iPodu.“
„Ach ovšem, do ajpodu. Proč to děláš?“ „Protože se nudím.“
(Braunová, 2012, s. 105)

V závěru knihy se aktéři přesouvají zpět do Uničova, kdy už jen spisovatelka naznačuje, že
jejich už bezstarostný dětský život plyne dál svým tempem. Kdo by týden poté nahlédl do
zahrady oranžového domu na konci Uničova, spatřil by v nafukovacím bazénu řádit pět
opálených dětí (Braunová, 2012, s. 111).
Velice zajímavý je počin spisovatelky v závěru knihy, kdy nabádá čtenáře, aby
sami vymysleli pokračování příběhu, viz kapitola 3.6.3.

32
3.6.3 Rovina textová

Horizontální členění: kniha je členěna do patnácti kapitol, které na sebe logicky

a plynule navazují v časové posloupnosti, jejich názvy korespondují s jejich obsahem.

 Pruhované světlo
 Prázdné nástupiště
 Vlak není tramvaj!
 Nedorozumění
 Přísaha
 Tajný plán
 Záhada jahodového záhonu
 Místo posledního odpočinku
 Vesmírné přání
 Vlakem za tramvají
 Noční akce v pátém patře
 Prozrazeni!
 Výlet na Vyšehrad
 Tramvaj plná strašidel
 Nedokončená

Již jednotlivé názvy kapitol evokují v malém čtenáři napětí a zvídavost, touhu po
přečtení.
V poslední kapitole s názvem Nedokončená autorka naznačuje další osudy dětí
v těsné časové blízkosti, hned po příjezdu z Prahy. Krátce popisuje, čím se děti zabavily,
a trochu tajemně opět nechává vystoupit duchy slavných osobností na fotografiích z výletu.
V úplném závěru je graficky oddělen změnou písma vzkaz samotné autorky: Milé děti,
taky se vám zdá poslední kapitola krátká? Máte pravdu. Však má název Nedokončená.
Když jsem byla ve vašem věku, při čtení mě zlobilo, že příběh končí a já neznám
pokračování…Jednoho dne jsem si do knížek začala lepit bílé listy a vymýšlela jsem si
další kapitoly, které jsem na papír psala vlastní rukou.

33
Jistě vám dospělí kladli na srdce, že do knížek se nečmárá a nepíše. Ale tato kniha je
výjimka! Dovoluji vám to já sama, autorka příběhu o strašidelné tramvaji. Zajímá vás, jak
příběh pokračoval? Napadá vás, jak to bylo dál? Máte tu dost, abyste příběh dokončili
podle vlastní fantazie! Věřím, že vás to bude bavit stejně, jako bavilo psaní knihy mě. Přeji
úžasné nápady. (Braunová, 2012, s. 114). Za touto výzvou následují v knize tři linkované
listy určené pro vlastní tvorbu dětí.

Vertikální členění: příběh je napsán v er-formě, ve 3. osobě jednotného i množného

čísla. Vedle přímé řeči je využita nevlastní přímá řeč, polopřímá řeč i řeč smíšená, která
má charakteristické rysy řeči vypravěče.

Žofka si v duchu povzdychla, že nemá koně. Cyrda byl zklamaný. Pověsti o Libuši
a Horymírovi se mu líbily a přál si, aby byly pravdivé. Rozhodl se jim věřit. Nakonec,
strýček by určitě taky tvrdil, že strašidla neexistují, a přitom je děti viděly na vlastní oči!
„Později ve středověku Vyšehrad sloužil jako pevnost, která chránila město Prahu od
jihu,“ dodal strýc. (Braunová, P. Tramvaj plná strašidel, 2012, s. 86)
Dospělí si ničeho nevšimli. Děda se pustil do fotografování. (Braunová, 2012, s. 87)

Spisovatelka Braunová neužívá ve své knížce pro děti složitá souvětí, což napomáhá větší
srozumitelnosti textu, v napínavých momentech naopak děj zrychluje kratšími větnými
celky s přímou řečí postav.

„Viděli jste to?“

„Co?“
David zíral na sochu, která už zase stála, ani se nehnula.
„Nic,“ zamumlal a rychle se otočil.
(Braunová, 2012, s. 53)

3.7 Jazyková výstavba

Kniha Tramvaj plná strašidel je psána bohatým jazykem, který je velice dobře
srozumitelný dětem. Autorka využívá řadu jazykových prostředků, bohatou slovní zásobu,
mnoho adjektiv, které plasticky líčí děj, samotné aktéry a jednotlivé situace. Nebojí se ve
své knize použít i dialekt rozšířený a běžně užívaný v daném regionu, tedy v okolí
Uničova.

34
 Použití dialektu: chlapec z Prahy přijíždí ke svým prarodičům na prázdniny a po
dlouhé době se setkává s hanáčtinou. Svůj údiv nad nářečím používaným svým dědou
neskrývají ani ostatní děti.

„A dědo, proč mluvíš pořád hanácky?“ zeptal se Cyrda, který si loňský rozhovor
nepamatoval. „Tade seš na Hané. Já so Hanák, rodák z Červenke o Letovle, potomek
jedneho z velkéch moravskéch kmenů západních Slovanů,“ řekl děda hrdě.“Me Hanáci
žejeme na Moravě ož tisíc pět set let! Mlovim proto hanáckym nářečim. To be se moje
rodiče mosele obracet v hrobě, kdebech přestal mluvit hanácke!“ (Braunová, 2012, s. 36).
Použití přirovnání:

Mrazilo ho v zádech a prosil všechna strašidla, aby se mu vyhnula.

Prudce spláchl a schodiště do horního patra vyběhl po čtyřech jako pes.
Žofka se nakonec rozzuřila a z pokoje vyběhla jako saň se slzami na krajíčku. (Braunová,
P. Tramvaj plná strašidel, 2012, s. 41)

Žofka se tvářila jako spící panna.

„Nechcete kafe?“smál se dětem strejda Jan. „Vy máte ránu. Vypadáte, jako když jste
flámovali celou noc.“
„Jako sůvy z nudlí!“ řekla babička. “Bůhví proč strašili dlouho do noci!“ pohrozila dětem
prstem.
„Netlačily vás matrace?“ zeptala se Jolana. (Braunová, 2012, s. 85).

V popisu osob užívá autorka množství adjektiv a adverbií:

Jeho maminka byla dokonalá. Měla ztepilou postavu, hebkou pleť, profesionálně nalíčené
oči a upravené vlasy. Nosila elegantní oblečení a boty s vysokými podpatky. (Braunová,
2012, s. 10)
Žofka byla podobná mamince Blance, hnědooká, hnědovlasá, se snědou pletí a bílými zuby,
které se neustále nebezpečně blýskaly. (Braunová, P. Tramvaj plná strašidel, 2012, s. 11)
Babička Jarka měla modré laskavé oči, šedivé vlasy ostříhané nakrátko, na sobě pánskou
kostkovanou košili, která nejspíš patří dědovi, a tepláky, o kterých David věděl, že v nich
babička s klidem zajde i do obchodu. (Braunová, 2012, s. 33)
Děda byl šedivý, trochu shrbený, přesto vysoký a mohutný. Chyběl mu ukazováček pravé
ruky, o který kdysi přišel při neobratném zacházení s cirkulárkou. David se odmalička

pahýlu prstu bál. (Braunová, 2012, s. 35)

35
 Použití expresivních výrazů vhodně dokresluje dětský svět a vyjadřování dětských
hrdinů včetně hrdinů dospělých.
Než dorazil do té malé místnosti, málem se počural. (Braunová, 2012, s. 41)
„Jestli se bude zase vytahovat, tak mu ubalím hned,“… (Braunová, 2012, s. 11)
„Každý není takový cvok jako ty, aby věčně ležel v knihách!“ (Braunová, 2012, s. 63)

Dále se v knize objevují slangové výrazy chechtat se, nebul, prcajz, vrazil si dudlík
do pusy, vlepila pusu, valil oči do tmy, smutně blafl, trdlo, vyprsknout smíchy, zíral aj.

Tyto se objevují v přímé řeči postav: „Do včera lilo jako z konve. Břetine, ten krám necháš
ležet na stole?“ (s. 35) „Možná by mi bylo milejší, kdyby se praly,“ mudrovala Jarka. „Co
tam pořád dělají? Dřepí na zadku celý den.“(s. 59)

Při vstupu nejmladšího z dětí, batolete Martínka, do děje knihy autorka používá
zdrobněliny spinká, ručička, hlavička, očička.

Promluva oživlých osobností našich dějin vyznívá archaicky díky stavbě jejich vět
a užití knižních výrazů.
„Ach ano, máte pravdu…holátka…ona se nás bojí!“
„Ovšem! To je ta omladina z domu na nábřeží!“
„Pojďte k nám, čečetky…nebojte se!“
„Pohlédněte na ně! Jak jsou vyplašené…“
„Jistě jsi chtěla říct dobrou půlnoc, děvenko…“
„Ach dítě zlaté, to je skutečný omyl!“ (Braunová, 2012, s. 99)

V knize se také objevuje odborný text, když oživlý vědec vysvětluje přítomným
škodlivost výdobytků moderní doby: „Dobře, povím vám, co jsem prozatím stačil
vypozorovat: převaha škodlivých iontů prokazatelně způsobuje bolesti hlavy, zvýšený
krevní tlak, únavu, nervozitu a u citlivějších jedinců již po několika týdnech může
odstartovat alergii, astma a deprese. Prakticky všechny civilizační vymoženosti totiž
produkují škodlivé ionty. Automobily, průmyslový smog, umělá vlákna, vysílače, ozonová
díra, skleníkový efekt, televize, monitory, zářivky, kopírky, laserové tiskárny a tak dál.
Dámy, omlouvám se za ta cizí slova, ale v našem případě je praktické je poznat. Ehm…Kde
jsem to přestal? Aha…Všechny tyto věci naprosto vychylují zdravou rovnováhu iontů,
kterou nacházíme již jen na některých místech v přírodě, v neprospěch lidského zdraví
a v neposlední řadě, jak sami vidíte, budí mrtvé.“ (Braunová, 2012, s. 105)

36
 Mezi oživlými osobnostmi se objevují i spisovatelé a proto se setkáváme i s odkazy
na významná literární díla: „Přátelé, dovolte mi, abych parafrázoval nepřítomného kolegu
Vančuru…ale tenhle způsob cestování se mi zdá poněkud nešťastný…“ (Braunová, 2012,
s. 99) „Nuda se rozpíná světem jako bílá nemoc,…“ (Braunová, 2012, s. 106)

Užití tropů v knize Petry Braunové Tramvaj plná strašidel z roku 2012:

 metafora – drnkání do strun (hra na kytaru) (s. 15) Jediného Martínka nenapadlo
přikrýt si uši a vyjeveně sledoval velké zelené monstrum, které se s rachotem
přiřítilo před budovu. To, co se tu objevilo, nebude nebezpečné, když se tomu
otevírá břicho a vylézají pánové a paní, a dokonce i děti! (s. 11)
 synestézie – černé puntíky not poskakovaly po linkách jako blechy (s. 15)
 přirovnání – Krajina tu vypadala jako placka.(s. 14)
 personifikace – Duše ho ale bolela! (s. 15) Davidovi přeběhl po zádech nepříjemný
mráz. (s. 49) Kamenné náhrobky stály v řadách tiše a strnule, jako by držely stráž
nad mrtvými. (s. 49)
 hyperbola – V životě jsem si nevšimla tvého zájmu o paranormální jevy“, podotkla
Bětka. “Nemáš halucinace z hladu? Nějaký výpadek v přísunu kalorií? (s. 29)
 epiteton – včely zuřivě bzučely (s. 49)
 ironie a sarkasmus – Musí to být hrozné, být mrtvý a ležet pod zemí celé hodiny bez
hnutí! Zdálo se jí ale, že mrtví z obrázku hledí klidně a vyrovnaně, jako by je vlastní
smrt vůbec nerozházela. (s. 52)

3.8 Ilustrace

Knihu pro děti Tramvaj plná strašidel ilustroval Filip Pošivač. Ilustrace jsou barevné
a jsou v knize umístěny tak, že přímo korespondují s aktuálním textem v jejich blízkosti.
Celkem se jedná o sedmnáct barevných ilustrací a několik málo drobných černobílých.
Jedná se více méně o jednoduché a naivní obrázky, které jsou však dětskému čtenáři
zcela srozumitelné a dokreslující. Je zřejmé, že ilustrátor je také autorem barevných
a nápaditých názvů jednotlivých kapitol, které jsou výtvarně ztvárněny a částečně
napodobují dětský písemně výtvarný projev.

37
 Jak již bylo zmíněno, v závěru knihy se nacházejí tři volné linkované listy pro vlastní
fantazijní dokončení příběhu malými čtenáři. I ty jsou pojaty výtvarně a napodobují dětský
grafický projev.

38
4 Závěr

Kniha spisovatelky Petry Braunové je napsána srozumitelným jazykem pro určenou

věkovou kategorii čtenářů. Její děj je poutavý, zajímavý, svižný a čtenář se při četbě
nenudí. Splňuje u dětí jejich touhu po tajemnu a dobrodružství.
Kapitoly jsou přiměřeně dlouhé k udržení pozornosti malých čtenářů a ilustrace jsou
blízké dětskému výtvarnému chápání.
Důležité je edukativní využití dané knihy. Pro čtenáře je důležité uvědomění si
nutnosti správného využívání volného času, vlastní aktivity v životě, nespoléhat se pouze
na technické vymoženosti dnešní doby a naučit se vhodně naplňovat čas určený
k odpočinku a relaxaci. Kniha je podnětná i z hlediska situování děje, využití Vyšehradu
a konkrétně Slavína jako místa odpočinku významných osobností. Může sloužit i jako
námět k další činnosti s dětmi, k získávání nových poznatků z našich dějin v oblasti
kultury, vědy a techniky.
Výborný je i nápad spisovatelky Braunové nechat děti příběh dokončit přímo do
knihy. Dokončení příběhu samotným čtenářem povede k rozvoji jeho fantazie, k rozvoji
slovní zásoby a k upevnění vztahu k literatuře.
Dítě si může knížku přečíst samo, ale určitě bude vhodné, aby o přečteném
diskutovalo, vedlo rozhovor s ostatními například pod vedením dospělého.

39
5 Seznam použité literatury

BEČKA, Josef Václav. Česká stylistika. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 468 s.
ISBN 80-200-0020-8.

DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Vyd. 2. Příbram: Pistorius

& Olšanská, 2014. 144 s. ISBN 978-80-87855-13-3.

ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Vyd.

1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4.

MINÁŘOVÁ Eva. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita,

Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2015.84 s. ISBN 978-80-
210-4973-4.

Petra Braunova [online]. [cit. 2016-12-08]. Dostupné z:

<http://www.petrabraunova.cz/zivotopis.htm>

Petra Braunova [online]. [cit. 2016-12-15]. Dostupné z:

<http://www.petrabraunova.cz/vinnetou.htm>

Spisovnost a nespisovnost dnes: sborník příspěvků z mezinárodní konference

Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci, Šlapanice
u Brna 17.-19. ledna 1995. Edited by Rudolf Šrámek. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita v Brně, 1996. 261 s. ISBN 80-210-1304-4.

Spisovnost a nespisovnost: zdroje, proměny a perspektivy: sborník příspěvků

z mezinárodní konference konané ve Vzdělávacím středisku Šlapanice 10.-12. února
2004. Edited by Eva Minářová - Karla Ondrášková. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita v Brně, 2004. 399 s. ISBN 80-210-3568-4.

40