Zdravotnické Právo

Zdravotnické právo
JUDr. Petr Šustek Ph.D. vedoucí autorského kolektivu, kapitoly 1; 2 kromě 2.2; 3.1 až 3.5; 4; 5.13,
(spoluautor); 6 kromě 6.3 a 6.6; 8, kromě 8.2; 9.2 (spoluautor); 10.3; 11 kromě 11.2 a 11.3; 12.2; 13
(spoluautor); 14 kromě 14.3; 15.4 (spoluautor); 15.5; 17 kromě 17.2 a 17.4; 18; prolog; celková redakce
JUDr. Tomáš Holčapek Ph.D. vedoucí autorského kolektivu, kapitoly 2.2; 6.6; 7 kromě 7.4; 9.1; 9.2
(spoluautor); 9.3; 9.4; 10.1; 13 (spoluautor); celková redakce
JUDr. Karel Hlaváček kapitola 14.3
Alexandra Hrdličková kapitoly 15.1 až 15.3; 15.4 (spoluautor); 15.6
Mgr. Kateřina Jirásková kapitoly 3.6 až 3.8; 8.2; 10.2; 12.4.6
JUDr. Jakub Král Ph.D. kapitola 16
Mgr. Michaela Povolná MA kapitola 12 kromě 12.2 a 12.4.6
Doc. JUDr. Josef Salač Ph.D. kapitoly 6.3; 7.4
JUDr. Lucie Široká kapitoly 5.1 až 5.12; 5.13 (spoluautor)
JUDr. Martin Šolc1 kapitoly 1.2; 11.3; 17.2; 17.4; celková redakce
Úvodem
Slovo lékaře
V živé paměti mám moment, kdy jsem před několika lety při rozhodování o neodkladné život
zachraňující operaci stál před zásadním rozhodnutím. Dva mí pacienti, mladý pár, umírali na akutní
rychle probíhající selhání jater při otravě houbami. Transplantát jsme měli k dispozici jen jeden a
šance na získání druhých jater včas byla nulová. Jedinou nadějí na záchranu života obou pacientů bylo
rozdělení jater a následná transplantace obou částí, jeden z příjemců měl navíc nevhodnou krevní
skupinu. To však byla metoda, kterou do té doby nikdo na světě neprovedl, a hrozilo, že nemusíme
zachránit ani jednoho. V takové chvíli je člověk na rozhodování zcela sám, o to víc jsem pociťoval
slabinu ve své právní ochraně. Na jednu stranu jsem sice vážil záchranu dvou lidských životů namísto
jednoho, avšak při vědomí, že podstupuji velmi vysoké právní riziko, neboť uznávaným medicínským
postupem byla transplantace celého orgánu jen jednomu příjemci. Při vědomí všech rizik jsem se
rozhodl pro metodu novou a nepopsanou, oba pacienti jsou dnes naživu a zpět v běžném životě. V
podobné situaci jsem se v posledních letech ocitl opakovaně.
S ohledem na tuto a mnohé další zkušenosti jsem velmi rád, že vzniká kniha, která se věnuje právu
ve zdravotnictví v nejširší možné míře. Považuji za velmi pozitivní, že tato publikace zahrnuje všechny
zásadní oblasti zdravotnické praxe včetně biomedicínského výzkumu. Nezůstává přitom jen u výzkumu
ve smyslu, v němž jej obvykle chápeme, tedy v oblasti léků nebo zdravotnických prostředků. Kniha se
totiž zabývá také výzkumem (neboli ověřováním) metod, které dosud nebyly v klinické praxi zavedeny.
Ty s sebou vždy nesou jisté riziko, ale zase mohou zásadně přispět k rozvoji medicíny. Jako lékař chci
zdolávat hranice medicíny a posouvat obor dál, dokonce to považuji za jednu ze svých povinností.
Právě to, spolu s každodenním naplňováním dávné zásady salus aegroti suprema lex (blaho pacienta je
nejvyšším příkazem), ovšem zároveň i s respektem k jeho vůli a sebeurčení, podle mého přesvědčení
tvoří smysl práce lékaře.
Věřím, že ideu spravedlnosti, která stojí v základu práva, lze nalézt také v medicíně. Můžeme ji
spatřovat v obecném principu vyvažování zájmů jednotlivého pacienta a společnosti, stejně jako
protichůdných zájmů pacientů, kteří všichni potřebují využívat omezené prostředky zdravotnictví. Na
konkrétnější rovině se tyto zájmové střety projevují především v oblasti racionalizace zdravotní péče,
správy zdravotnického systému či úpravy zdravotního pojištění.
K jakékoliv práci v medicíně je nezbytné určité penzum právních znalostí a vědomí, že v případě
problému se lze obrátit na spolehlivého odborníka. Přeji autorům této knihy, aby se jejich dílo dočkalo
celé řady vydání a do budoucna se tak stalo užitečným průvodcem medicínské a související právní
praxe u nás.
Doc. MUDr. Jiří Froněk, Ph.D., FRCS
Přednosta kliniky transplantační chirurgie IKEM
Slovo děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Vážení čtenáři,
dostává se Vám do rukou publikace vytvořená zejména pracovníky Právnické fakulty Univerzity
Karlovy, kteří zde působí na Katedře občanského práva anebo v Centru zdravotnického práva. Jako
děkan této fakulty nepochybuji, že budoucnost právní vědy spočívá mimo jiné v rozvoji
interdisciplinárních oborů a nových právních odvětví, mezi něž se může řadit např. právo informačních
technologií, sportovní právo nebo právě a v této knize především zdravotnické právo. Těší mne, že jsme
jako první fakulta v republice založili pracoviště specializované na tuto oblast - Centrum
zdravotnického práva. Stejně tak jsem velmi rád, že toto pracoviště nabízí nejen hodnotné a
navštěvované výukové kurzy a přednášky zajímavých hostů pro posluchače naší fakulty i další zájemce,
ale také přispívá k rozvoji oboru vědeckými počiny. Tato kniha je jedním z nich.
Publikace, kterou právě začínáte číst, je výstupem grantového projektu České zdravotnické právo v
evropském kontextu: strukturální analýza a perspektivy Grantové agentury České republiky. Její význam
je však mnohem širší: chápu ji jako komplexní vědeckou analýzu právních aspektů poskytování
zdravotních služeb. Chci ocenit velkorysý rozsah témat, která kniha čtenáři přibližuje. Mám za to, že v
českém prostředí doposud chyběla. Její vydání je nakonec možné považovat za určitou pečeť stvrzující
vřazení zdravotnického práva do české právní vědy a vymezení hranic této stále ještě nové průřezové
disciplíny. Věřím, že takový vývoj přinese pozitivní důsledky pro všechny, kdo jsou příjemci zdravotních
služeb - a těmi jsme nakonec my všichni.
Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.
Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy
Předmluva autorů
Autoři tuto publikaci předkládají jako výsledek projektu České zdravotnické právo v evropském
kontextu: strukturální analýza a perspektivy, který by nevznikl bez grantu Grantové agentury České
republiky, jíž tímto autoři za podporu děkují.
Kniha se zrodila v kontextu geneze zdravotnického práva coby oboru, který již nesporně našel své
místo také v české právnické vědě a právní praxi. Nutno uznat, že zdravotnické právo je svébytným
právním odvětvím spíše z didaktického hlediska, neboť jeho obsah tvoří souhrn norem, náležejících do
množství zavedených právních oborů, jež jsou materiálně spojeny blízkým vztahem k oblasti
zdravotnictví. Význam zdravotnického práva je však přes tuto multidisciplinární povahu - a možná
právě pro ni - neoddiskutovatelný. Zabývá se totiž oblastí lidské činnosti, která je právem přímo
prodchnuta. Právní aspekty, jež se zdravotnictvím souvisejí, jsou významnou součástí společenského
života. Na individuální úrovni pak mají přímé dopady do života nejen všech poskytovatelů zdravotních
služeb a pracovníků v tomto odvětví, ale stejně tak i každého z nás, kteří jsme příjemci zdravotních
služeb.
Autoři se rozhodli vytvořit tuto publikaci v pojetí, které je v zemích na západ od našich hranic
běžným. Jejich cílem je nabídnout čtenáři nástroj pro komplexní pochopení nemalého obsahu
zdravotnického práva, jeho důležitých institutů a vzájemných souvislostí mezi nimi. Jinými slovy má jít
nejen o analýzu jednotlivých otázek, ale v souhrnu o vědeckou rukověť, s níž bude možné obor
zdravotnického práva uchopit a orientovat se v něm. Publikace se stejným účelem běžně nalézáme
např. v anglofonní literatuře jako handbook či v literatuře německé pod označením Handbuch. S
ohledem na tento svůj účel je předkládaná práce rozsáhlejší. Autoři však věří, že v ní čtenář nalezne
přiblížení všech důležitých aspektů oboru pramenících ve své podstatě ze vzájemného prolínání
medicíny, práva a etiky. Kniha je tak určena pro právníky i další odborné pracovníky, kteří se
jmenovaným oborům věnují.
Z hlediska metodologie lze hovořit o třech primárních použitých metodách. Autoři předně
analyzovali relevantní právní dokumenty z hlediska gramatického, teleologického i historického.
Důkladné analýze podrobili také teoretická díla a ostatní použité zdroje. Dále je na mnoha místech
publikace použita komparativní metoda, kdy je česká právní úprava nazírána a hodnocena v kontextu
zejména evropských legislativ. Jednotlivá témata výkladu jsou pak vcelku uchopena pomocí syntézy
tak, aby čtenář snáze porozuměl podstatě problematiky a mohl si utvářet vlastní poučený názor.
Autorský kolektiv je tvořen především pracovníky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, působícími
při její Katedře občanského práva a Centru zdravotnického práva.
Vedoucí autorského kolektivu tímto děkují Právnické fakultě Univerzity Karlovy, jejímu děkanovi
prof. JUDr. Janu Kuklíkovi, DrSc., a proděkanům za pomoc při pracích na této publikaci. Děkují rovněž
vedoucímu Katedry občanského práva prof. JUDr. Janu Dvořákovi, CSc., vedoucímu Centra
zdravotnického práva doc. JUDr. Josefu Salačovi, Ph.D. (zároveň spoluautoru této knihy), prof. JUDr.
Dagmar Císařové, DrSc., jakožto spoluzakladatelce a emeritní vedoucí Centra zdravotnického práva, ale
také všem, kteří se na této publikaci podíleli, ať už věcně, radou či jakýmikoliv připomínkami, nebo
formálně při redakčních úpravách konečné verze knihy.
Osobní poděkování patří také všem, kdo trpělivě nesli břímě toho, že čas, který měl být věnovaný
jim, byl věnován této knize.
Praha, listopad 2016
za autorský kolektiv
Petr Šustek a Tomáš Holčapek
Prolog
Když jsme před necelými deseti lety v prologu publikace Informovaný souhlas1) zmiňovali konflikt
postmoderní doby a jeho projevy v oblasti poskytování zdravotní péče, netušili jsme, jak překotný
vývoj v této oblasti během jediné dekády nastane.
Už jen s ohledem na společenský vývoj bylo možno důvodně očekávat, že se změní legislativní tvář
zdravotnictví. Nezůstalo však jen u toho. Zcela vážně dnes hovoříme o fenoménu judicializace
zdravotnictví. Role soudů a soudní judikatury již dávno přesáhla jednotlivá odvětví práva a zřetelně se
projevuje i v jiných sférách života. Zdravotnictví přímo zasáhla.
Avšak nedivme se tomu. V samém středu poskytování zdravotní péče stojí člověk, jeho život, zdraví
a důstojnost jako prioritní hodnoty soudobé společnosti. Člověk je vnímán jako autenticky svobodný.
Již nelze dále popírat, že o něčem rozhoduje a tím rozhoduje o sobě samém a že má odpovědnost 2).
Popsanému vyhovuje i antropocentrické pojetí občanského zákoníku jakožto výchozího právního

předpisu, který snad již definitivně stvrzuje soukromoprávní (a převážně kontraktační) charakter vztahu
lékař-pacient. Tento právní poměr se ovšem dominantně odehrává na půdorysu systému veřejného
zdravotního pojištění. Tedy státem organizovaného sociálního pojistného systému nakládajícího s
veřejnými prostředky a s povinným členstvím každého občana v něm.
Při takové společenské a hodnotové konstelaci nelze aktivní rozhodovací činnost soudů vnímat
jinak než jako racionální důsledek dobové reality. Je to patrné v rámci obecné soustavy soudní a jejího
vrcholného článku - Nejvyššího soudu ČR, zejména u sporů při ublížení na zdraví či usmrcení v
důsledku poskytování zdravotní péče. Kupříkladu jeho judikatorní závěry stran objektivní odpovědnosti
poskytovatelů zdravotních služeb za použití věci při výkonu se staly tak významnými, že vyvolávaly
diskuse dokonce o tzv. defenzivní medicíně a staly se jedním z důvodů nového legislativního řešení
škody způsobené věcí v § 2936 občanského zákoníku.
Stranou nezůstal ani Ústavní soud ČR. Nálezy v oblasti tzv. úhradové vyhlášky či povinného očkování
jsou významnými faktickými prameny zdravotnického práva a dotvářejí zdravotnickoprávní regulaci.
I proto vzniká tato monografie. Vytyčuje si cíl přinést čtenáři souhrnný strukturální rozbor práva ve
zdravotnictví v jeho podstatných souvislostech. Slovem souhrnný naznačujeme, že nepůjde jen o
analýzu vztahu lékař-pacient, ale také o přiblížení oblasti práva veřejného zdravotního pojištění, práva
léčivých přípravků a zdravotnických prostředků, které uvedený poměr nevyhnutelně ovlivňují. Stranou
nezůstane ani ochrana veřejného zdraví. Půjde tedy o celek, který lze pracovně označit jako
zdravotnické právo, byť, jak vysvětlujeme dále, nejde o izolované právní odvětví, nýbrž spíše o
průřezový komplex napříč obory práva i zdravotnictví.
1
Zdravotnické právo je pojmem didaktickým. Nemůžeme je zařadit mezi klasická právní odvětví,
nicméně jde o oblast nového práva, jehož důležitost umocňuje věk demokracie 3), věk naší postmoderní
doby.
Zdravotnické právo je vlastně shlukem právních norem upravujících poskytování zdravotní péče 4) v
širším smyslu. V tomto kontextu rozlišujeme hned čtyři oblasti: a) první z nich je samotná právní úprava
vztahu (či poměru) lékař-pacient a všech jeho aspektů, hovoříme o tzv. medicínském (lékařském) právu;
b) druhou složkou zdravotnického práva je právo veřejného zdravotního pojištění včetně postavení
zdravotních pojišťoven; c) třetí oblastí je tzv. farmaceutické právo, tedy právo léčivých přípravků,
zdravotnických prostředků a ověřování nezavedených metod; d) poslední, ale zároveň velmi důležitou a
významně regulovanou součástí, je oblast práva veřejného zdraví, resp. ochrana veřejného zdraví.
Zásadně je nutné zmínit, že jde o vzájemně podmíněné oblasti, které se výrazně ovlivňují a prolínají.
Už jen proto, že se majoritní část poskytovaných zdravotních služeb u nás hradí ze systému veřejného
zdravotního pojištění, důležitou součástí medicínských postupů jsou léčivé přípravky či zdravotnické
prostředky a úlohou zdravotnictví i jeho právní regulace je také účinná obrana vůči šíření infekčních a
hromadně se vyskytujících onemocnění. V zájmu veřejného zdraví lze koneckonců také provádět
některé zákroky bez ohledu na vůli pacienta (např. při otevřené tuberkulóze).
Nelze přehlédnout, že onen shluk právních norem byl tradičně tvořen regulací povětšinou
veřejnoprávního charakteru. Zejména změnou relevantního etického diskursu v posledních desetiletích
a v důsledku ratifikace Úmluvy o lidských právech a biomedicíně 5) se však rychle prosadilo odlišné
chápání vztahu lékaře k pacientovi. Už nikoli paternalistické, ale jako vztahu rovnocenných subjektů.
Tradiční zásada "salus aegroti suprema lex esto"6) musela ustoupit zásadě "non salus, sed voluntas
aegroti suprema lex"7).
V tomto kontextu se mezi základní právní předpisy zdravotnického práva zařadil zákon o
zdravotních službách č. 372/2011 Sb. a také občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Nový civilní kodex potvrdil
zařazení vztahu poskytovatele zdravotních služeb (péče) a příjemce (pacienta) do soukromého práva
zejména tím, že v § 2636 a násl. upravuje samostatný závazek pojmenovaný péče o zdraví a založený
smlouvou.
V následující části se proto budeme podrobněji věnovat rozboru jednotlivých shora naznačených
součástí zdravotnického práva, na což bude logicky navazovat i další text.
1.1
Medicínské (lékařské) právo
Primárním polem působnosti zdravotnického práva je regulace poskytování zdravotních služeb
včetně v něm se odehrávajícího základního právního poměru lékař-pacient. Jde o kombinaci
veřejnoprávní úpravy s významnými soukromoprávními prvky. Tyto jsou dány hlavně zmíněným
závazkovým právním poměrem8), kdy na jedné straně vystupuje poskytovatel zdravotních služeb (péče)
a na straně druhé pacient jako příjemce služby. Poskytovatelem může být právnická i fyzická osoba
(lékař), která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb na základě zákona o zdravotních službách
a jejíž základní povinností9) je provést zdravotní službu s péčí řádného odborníka, tedy de lege artis.
Poskytovatel odpovídá zpravidla za správnost provedení zdravotních služeb, nikoli za výsledek.

Postupuje-li poskytovatel řádně a de lege artis, ale léčba nemá zamýšlený účinek či se vyskytnou
zdravotní komplikace, jejichž riziko je i se zcela správně provedeným zákrokem spjato, ošetřovanému
(pacientovi) nevzniká právo na jakoukoli náhradu či jinou satisfakci, např. na omluvu (podrobněji viz
kapitolu 9).
Základní povinností pacienta je zaplacení odměny, je-li sjednána. To neplatí, pokud je péče hrazena
z jiných zdrojů, např. ze systému veřejného zdravotního pojištění, kde tuto povinnost přebírají za
pacienta a na základě zákona zdravotní pojišťovny (viz dále).
Pro naznačené souvislosti užíváme po německém vzoru pojmu medicínské, popř. lékařské právo10).
Je tím vhodně vystihnuta podstata problematiky, neboť jde o široký soubor práv a povinností, které
vznikají zejména mezi poskytovatelem zdravotních služeb (institucí typu nemocnice či jednotlivým
lékařem) a pacientem. S ohledem na skutečnost, že jde o závazkový právní poměr, byť doplněný
širokým spektrem veřejnoprávních povinností11), najdeme jeho výchozí zákonnou právní úpravu v
občanském zákoníku. Dále pak, a to velmi podrobně a v souvislostech, v zákoně č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách. Přinejmenším některé aspekty tohoto vztahu se projevují i u služeb
poskytovaných za zvláštních podmínek, které jsou upraveny zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických
zdravotních službách. Dalším normativním zdrojem medicínského (lékařského) práva je i zákon č.
285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů
(transplantační zákon), či zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.
1.1.1
Úmluva o biomedicíně
Ještě než přistoupíme k rozboru základních zákonných právních pramenů medicínského práva,
připomeňme, že na pomyslném vrcholu stojí mezinárodní smlouva, která společenské a právní poměry
v medicíně ovlivnila natolik, že se stala téměř jakousi zdravotnickoprávní ústavou, výchozím předpisem
medicínského práva. Výchozím nejen pro svou právní sílu a zákonnou nadřazenost, ale zejména pro
katalog lidských práv, který v souvislosti s aplikací biologie a medicíny přináší a zaručuje.
V roce 2001 totiž Česká republika ratifikovala mezinárodní smlouvu sjednanou v rámci Rady Evropy.
Její úplný název zní Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v
souvislosti s aplikací biologie a medicíny12) a zkráceně bývá označována jako Úmluva o biomedicíně (v
následujícím textu bude označována i jako "Úmluva")13).
Tento důležitý lidskoprávní dokument je rozdělen do 14 kapitol (celkově 38 článků), z čehož prvních
sedm obsahuje základní hmotněprávní úpravu ochrany důstojnosti a svébytnosti lidské bytosti. Hned v
první části Úmluva vyvěrá ze základní zásady úcty k lidské bytosti. V čl. 2 výslovně stanoví, že zájmy a
blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy. V návaznosti na to v čl. 4 stanoví,
že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s
příslušnými profesními povinnostmi a standardy.
V kapitole II nazvané Souhlas pak v čl. 5 zakládá pravidlo, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví
je vázán na svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby. K tomu přistupuje ochrana osob
neschopných souhlas dát a ochrana osob s duševní poruchou. V čl. 9 pak Úmluva obsahuje pravidlo
dříve vysloveného přání, podle kterého bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně
lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání. Uvedené
pravidlo se pak na zákonné úrovni provedlo do českého právního řádu až zákonem o zdravotních
službách v § 36, později také občanským zákoníkem v § 98 odst. 2.
Kapitola III se v čl. 10 věnuje ochraně soukromí a právu na informace a zaručuje, že každý má právo
na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdravotním stavu, ale také že každý je oprávněn
znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu.
Kapitola IV - Lidský genom zakazuje diskriminaci osoby z důvodu jejího genetického dědictví a
zaručuje, že zásah do lidského genomu je možné provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo
léčebné účely. K tomu přikazuje, že použití lékařsky asistované reprodukce nebude dovoleno za účelem
volby budoucího pohlaví dítěte.
Kapitola V - Vědecký výzkum potom vychází z obecného pravidla, že vědecký výzkum v oblasti
biologie a medicíny bude prováděn svobodně při respektování pravidel, které slouží ochraně lidské
bytosti, resp. ochraně osob zapojených do vědeckého výzkumu. K tomu v čl. 18.2. stanoví, že je
zakázáno vytváření lidských embryí pro výzkumné účely14).
Kapitola VI - Odběr orgánu a tkáně z žijících dárců pro účely transplantace v obecné rovině ovlivnila
podobu transplantačního zákona. Odběr takových orgánů nebo tkání lze podle Úmluvy provádět
výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný orgán
či tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku. Vedle toho až na
výjimky zakazuje odběr orgánu či tkáně provést u osoby, která není vůbec schopna dát souhlas.
Kapitola VII - Zákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla pak potvrzuje
dlouhodobý přístup k lidskému tělu a jeho částem jako nikoli k věcem15) s tím, že jsou tyto, byť hmotné
objekty, vyloučené z obchodování neboli "extra commercium"16).
Máme-li shrnout shora uvedená pravidla v Úmluvě, byla v době svého vnesení do českého právního
řádu relativně průkopnická. Už jen pravidlo informovaného souhlasu či široce formulované právo na
informace byly zásahem do úpravy de lege lata. V té době již čtvrté desetiletí platný zákon č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu, nutně stavěl, i přes četné novelizace, na poněkud odlišných hodnotách.
Nemohl lidskoprávnímu pojetí Úmluvy vyhovovat, ba dokonce v některých svých ustanoveních jí přímo
odporoval. Úmluva o biomedicíně měla nadto charakter smlouvy podle článku 10 Ústavy České
republiky. Ten stanoví: "Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a
jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco
jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva."17)
Jestliže mezinárodní smlouva obsahuje pravidla, která jsou svým charakterem přímo použitelná ve
vztazích mezi fyzickými a právnickými osobami, lze se ustanovení smlouvy dovolávat stejně, jako by šlo
o jiné součásti národního právního řádu, například zákony.
Úmluva o biomedicíně splňuje všechny jmenované předpoklady. Byla řádně a se souhlasem

Parlamentu prezidentem ratifikována a vyhlášena. K tomu jsou pravidla obsažená ve většině článků
přímo použitelná ve vztazích mezi osobami, a tedy i v právním vztahu mezi poskytovatelem zdravotních
služeb a pacientem.
Pro zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, to znamenalo jediné. Pokud upravoval nějakou věc
odchylně od Úmluvy o biomedicíně - nebo jakékoli jiné mezinárodní smlouvy obdobné povahy - a
například zužoval rozsah práv zaručených Úmluvou, použila se Úmluva, a nikoli zákon. Bylo zřejmé, že
nás nutně čeká legislativní změna v oblasti vztahu poskytovatel zdravotních služeb - pacient, neboť
dosavadní právní úprava reprezentovaná zejména shora uvedeným zákonem nemohla do budoucna
stačit.
Úmluva se definitivně stala základním stavebním kamenem nové právní úpravy medicínského práva.
Všechny právní předpisy, které byly přijímány po roce 2001 a zároveň alespoň částečně regulují vztah
lékař-pacient18), již vycházejí z katalogu základních práv obsažených v Úmluvě, což významně
dopomohlo pozměnit tvář českého zdravotnického práva, a to i v evropském kontextu.
1.1.2
Občanský zákoník
I když je pro poskytování zdravotních služeb velmi podstatným předpisem zákon o zdravotních
službách, budeme se dříve věnovat občanskému zákoníku. Tento soukromoprávní kodex je esenciálním
právním pramenem pro vztah lékař-pacient a zároveň obsahuje širokou úpravu zásahu do tělesné a
duševní integrity člověka vycházející z principu nedotknutelnosti lidské bytosti.
Již v úvodních ustanoveních se uvádí, že "každý má právo na ochranu života a zdraví, jakož i
svobody, cti, důstojnosti a soukromí" [§ 3 odst. 2 písm. a)], a k tomu zaručuje, že se přirozených práv
spojených s osobností člověka nelze vzdát ani je nelze zcizit (§ 19 odst. 2).
Zde je potřebné zdůraznit, že takové právní jednání, jímž by kupříkladu někdo pověřil jiného, aby jej
usmrtil19) nebo vážně zranil, je jednáním zdánlivým, neexistentním, tzv. non negotium a nebude se k
němu vůbec přihlížet20). I když je připuštěná obecná zásada volenti non fit iniuria21), nemůže platit
univerzálně a v oblasti přirozeného práva na život a zdraví je do značné míry vyloučena. Tomu
odpovídá zákonné ustavení citované zásady v § 93 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku: "Souhlasí-li
někdo, aby mu byla způsobená závažná újma, nepřihlíží se k tomu." I přísně postavená ochrana
osobnosti ovšem musí respektovat společenské vztahy či intimní sféru lidského života, a proto i
občanský zákoník váže platnost souhlasu poškozeného na míru způsobeného následku slovy "závažná
újma".
Svolení dotčené osoby k zásahu do její tělesné a duševní integrity proto podle našeho názoru může
v odůvodněných případech vylučovat protiprávnost takového činu. Půjde o zásahy do integrity nízké
intenzity, přiměřené zásahy v rámci sportovních klání apod. I když občanský zákoník stanoví hranici pro
uplatnění zásady volenti non fit iniuria mírou způsobeného následku, jeví se to spíše jako hledisko
trestněprávní nauky. Nejde o nic jiného než o objekt trestného činu, tedy zájem, na jehož ochraně
společnosti záleží do té míry, že pro případ jeho porušení stanoví trestní sankci 22). Podle našeho názoru
však ze soukromoprávního, chceme-li občanskoprávního, pohledu by bylo vhodnější spatřovat mez pro
uplatnění možnosti souhlasu poškozeného v kategorii dobrých mravů.
Na zásady o ochraně přirozených práv člověka kodex navázal ustanoveními o právu na duševní a
tělesnou integritu23), o právu člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu24), o
nakládání s částmi lidského těla25) a o ochraně lidského těla po smrti člověka26).
V důsledku principu nedotknutelnosti člověka je v § 93 potvrzeno základní pravidlo plynoucí i z čl. 5

Úmluvy o biomedicíně, že kromě případů stanovených zákonem 27) "nesmí nikdo zasáhnout do integrity
jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných následcích".
Občanský zákoník se jakožto antropocentricky pojatý právní předpis chopil příležitosti a nezůstal
jen u základního vymezení. Naopak upravil otázku zásahu do práva na duševní a tělesnou integritu
relativně extenzivně. Při vědomí toho, že se většina relevantních, vážnějších zásahů do integrity
člověka uskutečňuje při poskytování zdravotních služeb28) a na tyto velmi komplexně reaguje speciální
zákon o zdravotních službách, můžeme označit úpravu v občanském zákoníku za relativně
problematickou a snad až příliš ambiciózní29). Ustanovení zejména o formě souhlasu se zásahem do
integrity30), zástupném souhlasu31) a přivolení soudu pro některé případy zásahů do integrity 32) jsou
přitom natolik konkrétní až detailní, že dokonce přesahují úpravu speciálního zákona o zdravotních
službách a musíme se s nimi pro účely poskytování zdravotních služeb vypořádat, neboť mají v tu chvíli
pozici lex specialis (k tomu podrobněji v kapitole 7 věnované informovanému souhlasu).
1.1.2.1
Smlouva o péči o zdraví

Byl to právě až občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který do českého právního řádu zavedl smlouvu o
péči o zdraví jakožto pojmenovaný kontrakt (smluvní typ). Předchozí právní úprava v České republice
ani v Československu nic takového neznala. Naopak, do přijetí občanského zákoníku a zákona o
zdravotních službách se předešlá právní úprava stále ještě plně nevyrovnala s tendencemi, že
organizace poskytující zdravotní péči mají postavení nadřazeného, mocenského orgánu, kterému je
pacient podřízen33).
I proto je v důvodové zprávě k občanskému zákoníku mimo jiné uvedeno, že zákonodárce tímto
pojmenovaným smluvním typem chtěl stvrdit soukromoprávní povahu naznačeného vztahu a zakotvení
jeho základních zásad. Ani tím ale není dotčena skutečnost, že jiné, zejména veřejnoprávní, právní
předpisy mohou mít vliv na konkrétní práva a povinnosti při poskytování zdravotní péče.
Zanesení závazku péče o zdraví do právního řádu nicméně z věcného pohledu nepředstavuje oproti
dřívějšímu právnímu stavu zcela zásadní mezník. Přinejmenším od roku 1989, a tedy v době platnosti a
účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., je poměr mezi poskytovatelem a příjemcem péče
hodnocen českou soudní praxí i odbornou literaturou převážně jako soukromoprávní34). Byť občanský
zákoník z roku 1964 výslovně smluvní typ mezi poskytovatelem zdravotní péče a příjemcem
neupravoval, kvalifikovala se péče o zdraví jako druh služby, která svým charakterem nejlépe vyhovuje
podřazení pod příkazní smlouvu35). Už z toho důvodu, že jde o činnost prováděnou v zájmu a na základě
pokynu příkazce, avšak nedojde-li bez viny příkazníka k zamýšlenému výsledku, nese riziko neúspěchu
příkazce a není možné takový stav hodnotit jako nesplnění smlouvy 36). K této koncepci tenduje i
německá doktrína. Novelou došlo k doplnění německého občanského zákoníku o § 630a až 630h a byla
vytvořena právní úprava smlouvy o ošetřování (Behandlungsvertrag) jako zvláštního typu služební
smlouvy (Dienstvertrag)37).
Smlouvou o péči o zdraví se podle § 2636 odst. 1 občanského zákoníku "poskytovatel vůči příkazci
zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím
příkazce nebo třetí osoba". Smluvními stranami jsou a) poskytovatel péče a b) pak příkazce, tedy
osoba, která provedení služby (péče) s poskytovatelem sjednala. Příkazce může být zároveň
ošetřovaným. Není-li jím, klasifikujeme smlouvu o péči o zdraví jako smlouvu ve prospěch třetího
(ošetřovaného) podle § 1767 a násl. Lze si pro příklad představit situaci, kdy zaměstnavatel jako
příkazce v rámci zaměstnaneckých benefitů sjedná u poskytovatele poskytnutí péče (např. speciálního
vyšetření) pro svého zaměstnance.
Pro úplnost je potřebné dodat, že se podle § 2636 odst. 2 stanoví příkazci povinnost zaplatit
odměnu, je-li sjednána. Zákon zároveň předpokládá, že uvedený závazek neplatí, stanoví-li jiný právní
předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. Zákonodárce tím odkazuje na státem
organizovaný systém veřejného zdravotního pojištění, který vychází z čl. 31 Listiny základních práv a
svobod a je prováděn zejména zákonem o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. Těmto
přesahům se budeme věnovat v následujících kapitolách.
Úprava péče o zdraví v občanském zákoníku je poměrně široká, nicméně kromě základních
ustanovení v sobě nese tři hlavní okruhy. Jde o poučení ošetřovaného o navrhované péči, práva a
povinnosti stran a záznamy o péči o zdraví. Připomeňme, že občanský zákoník je obecným právním
předpisem a při aplikaci jednotlivých ustanovení respektujeme princip subsidiarity obecného zákona
vůči zákonu speciálnímu. Proto nelze než uvést, že většina norem občanského zákoníku, které péči o
zdraví regulují, je pro potřeby poskytování zdravotních služeb nadbytečná a v podstatě nepoužitelná.
Speciální úprava zákona o zdravotních službách, který byl přijímán do právního řádu v období téměř
shodném jako občanský zákoník, je natolik dostatečná a podrobná, že pro aplikaci občanského
zákoníku vlastně neponechává mnoho prostoru.
Proto se přednostně použijí pro oblast poučení ošetřovaného o navrhované péči v rámci
poskytování zdravotních služeb ustanovení § 31 až 33 zákona o zdravotních službách, pro oblast
záznamů o péči vyjdeme z velmi podrobně popsané úpravy zdravotnické dokumentace v § 53 až 69 a v
rámci práv a povinností stran smlouvy je nutno aplikovat § 45 až 51 posledně uvedeného zákona, a to
včetně základní povinnosti pro poskytovatele postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka (§
2643 občanského zákoníku). Tato základní povinnost je pro oblast zdravotních služeb popsána jako
postup na náležité odborné úrovni, jinak řečeno de lege artis, a zákon o zdravotních službách ji
upravuje v § 45 v návaznosti na její legální definici v § 4 odst. 5.
Třebaže valná většina zdravotních služeb se, ze soukromoprávního hlediska, poskytuje na základě
smlouvy, existuje i určitá množina zdravotních služeb poskytovaných bez smluvního základu. Pokud to
zákon dovoluje, je přípustné, a někdy dokonce povinné, zasáhnout do integrity člověka a poskytnout
mu určitou péči i bez jeho souhlasu. To může nastat jak v případech, kdy se vůbec nemohl vyslovit
(příkladem je pacient v bezvědomí po nehodě, který potřebuje urgentní pomoc), tak i v případech, kdy
sice projevit vůli mohl, ale ta není právně relevantní překážkou (příkladem je povinné léčení některých
nakažlivých chorob, ochranné léčení podle trestního práva nebo nařízené vyšetření či znalecké
zkoumání v rámci některých soudních řízení). Podrobněji je tato problematika zmiňována v dalším
textu (viz kapitoly o informovaném souhlasu či občanskoprávní odpovědnosti). Ve všech těchto
případech nedochází k uzavření smlouvy, neboť k tomu chybí konsenzus stran. Nicméně péče je tu
přesto poskytována a lze ji zkoumat i z občanskoprávního pohledu, například neodborný postup může
založit povinnost k náhradě způsobené újmy podle běžných pravidel subjektivní deliktní
odpovědnosti.38)
1.1.3
Zákon o zdravotních službách

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále "zákon o
zdravotních službách"), by se s určitou nadsázkou dal nazvat zdravotnickým zákoníkem. Jde o skutečně
významný, komplexní a speciální právní předpis kodexového typu upravující poskytování zdravotních
služeb.
Vymezuje terminologii, základní podmínky poskytování zdravotních služeb, postavení státní správy,
poskytovatele zdravotních služeb a pacienta a jejich vzájemné vztahy. Zákon v § 1 v rámci předmětu
úpravy výslovně uvádí, že "upravuje zdravotní služby a podmínky jejich poskytování a s tím spojený
výkon státní správy, druhy a formy zdravotní péče, práva a povinnosti pacientů a osob pacientům
blízkých, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků, jiných odborných pracovníků a
dalších osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, podmínky hodnocení kvality a bezpečí
zdravotních služeb, další činnosti související s poskytováním zdravotních služeb a zapracovává příslušné
předpisy Evropské unie". Jedná se o převážně veřejnoprávní normu s některými zásadními
soukromoprávními prvky, především v úpravě informovaného souhlasu pacienta.
Zákon o zdravotních službách nabyl účinnosti dne 1.4.2012 a nahradil zákon č. 20/1966 Sb., o péči o
zdraví lidu, a také zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a
celou řadu prováděcích předpisů.
Na zákon o zdravotních službách dále navazuje zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Celá tato zákonná triáda byla
důsledkem jakési legislativní reformy oblasti vztahů upravujících poskytování zdravotních služeb a i
přes některé negativní ohlasy39) byla důležitým prvkem na cestě k moderní právní úpravě provádějící
Úmluvu o biomedicíně.
1.1.3.1
Zdravotní služby a zdravotní péče

Zákon je rozdělen do 14 částí a je pojat poměrně kazuistickým způsobem. Již část první, Základní
ustanovení, výrazně pozměnila terminologickou zvyklost. Stěžejní a sběrný pojem péče o zdraví užívaný
do té doby (a nyní se vyskytující v občanském zákoníku jako pojem označující ne zcela totožný
fenomén) byl nahrazen termínem služba, resp. zdravotní služby. Těmi pak zákon v § 2 rozumí samotné
poskytování zdravotní péče, konzultační služby, nakládání s tělem zemřelého, zdravotnickou
záchrannou službu, zdravotnickou dopravní službu, přepravu pacientů neodkladné péče, zdravotní
služby v rozsahu činnosti zařízení transfuzní služby nebo krevní banky, ale také specifické zdravotní
služby podle zákona o specifických zdravotních službách a zdravotní služby podle zákona upravujícího
transplantace nebo zákona upravujícího umělé přerušení těhotenství.
Zdravotní péči podřazujeme pod zdravotní služby, a to jako jeden z jejich druhů. Tato změna se
odrazila také v samotném názvu zákona a jistě měla i sémantické důvody. Slovo péče mohlo více
svádět k paternalistickému a nadřazenému vztahu lékaře k pacientovi. Pečuji, starám se. Naopak
význam pojmu služba je jiný, posunuje tento vztah do rovného postavení stran. Poskytuji službu svému
klientu či zákazníku. Občanský zákoník naproti tomu setrval u tradičnějšího názvosloví a příslušný
závazek pojmenoval "péče o zdraví".
Další významnou změnou je koncepce zdravotnického zařízení už nikoli jako osoby s právní
subjektivitou (v souladu s terminologií občanského zákoníku - právní osobností). Zákon o zdravotních
službách v § 4 odst. 1 chápe zdravotnické zařízení jen jako prostor určený pro poskytování zdravotních
služeb. Nositelem právní osobnosti je pak poskytovatel zdravotních služeb jako základní legislativní
pojem. Podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona se jím rozumí "fyzická nebo právnická osoba, která má
oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona".
Část druhá zákona je rozdělena na dvě hlavy. Hlava I upravuje druhy a formy zdravotní péče. Druhy
se podle § 5 odst. 1 dělí podle časové naléhavosti jejího poskytnutí na a) neodkladnou péči, "jejímž
účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly
vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo
náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí"; b) akutní péči, "jejímž účelem je
odvrácení vážného zhoršení zdravotního stavu nebo snížení rizika vážného zhoršení zdravotního stavu
tak, aby byly včas zjištěny skutečnosti nutné pro stanovení nebo změnu individuálního léčebného
postupu nebo aby se pacient nedostal do stavu, ve kterém by ohrozil sebe nebo své okolí"; c) nezbytnou
péči, "kterou z lékařského hlediska vyžaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem,
s přihlédnutím k povaze dávek a k délce pobytu na území České republiky; v případě zahraničních
pojištěnců z členského státu Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarské
konfederace musí být zdravotní péče poskytnuta v takovém rozsahu, aby zahraniční pojištěnec nemusel
vycestovat do země pojištění dříve, než původně zamýšlel"; d) plánovanou péči, která není zdravotní
péčí uvedenou sub a) až sub c).
Druhy se však dělí v souladu s § 5 odst. 2 také podle účelu jejich poskytnutí na a) preventivní péči,
b) diagnostickou péči, c) dispenzární péči, jejímž účelem je aktivní a dlouhodobé sledování
zdravotního stavu pacienta trpícího nemocí nebo zhoršením zdravotního stavu, d) léčebnou péči, e)
posudkovou péči, f) léčebně rehabilitační péči, g) ošetřovatelskou péči, h) paliativní péči, jejímž
účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí, i)
lékárenskou a klinickofarmaceutickou péči.
Formami zdravotní péče podle § 6 až 10 jsou a) ambulantní péče, při níž se nevyžaduje hospitalizace
pacienta, b) jednodenní péče, při jejímž poskytnutí se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku po dobu kratší
24 hodin, c) lůžková péče, při níž nelze poskytnout péči ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná
hospitalizace, d) zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta, kam řadíme
návštěvní službu a domácí péči, kterou je dle zákona ošetřovatelská péče, léčebně rehabilitační nebo
paliativní péče.
Hlava II potom v § 11 až 14 vymezuje obecné podmínky poskytování zdravotních služeb. Tou základní
je pochopitelně samotné oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Zdravotní služby lze poskytovat
jen osobami způsobilými k výkonu zdravotnického povolání a pouze ve zdravotnických zařízeních,
vyjma případů zdravotní péče poskytované ve vlastním sociální prostředí pacienta apod. Zákon dále v
obecných podmínkách zmiňuje otázku způsobilosti k samostatnému výkonu povolání a bezúhonnost.
Zároveň vymezuje v § 14 postavení osoby tzv. odborného zástupce, který pro poskytovatele zdravotních
služeb odborně řídí poskytování zdravotních služeb.
V části třetí nazvané Oprávnění k poskytování zdravotních služeb zákon upravuje stěžejní
problematiku. Jde o podmínky udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb40) fyzickým nebo
právnickým osobám. Působnost k udělení oprávnění má nejčastěji krajský úřad, v jehož správním
obvodě je zdravotnické zařízení, kde se budou zdravotní služby poskytovat (méně často je příslušným
orgánem některé z ministerstev). Zákon o zdravotních službách dále v § 17 a v § 18 vyjmenovává
překážky udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb i náležitosti žádosti o udělení oprávnění
k poskytování zdravotních služeb. Stejně tak řeší problematiku obsahových náležitostí rozhodnutí o
udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb nad rámec správního řádu (§ 19) jakož i otázku
zániku, odejmutí, pozastavení a změny takového oprávnění.
1.1.3.2
Postavení pacienta
Práva a povinnosti pacientů jsou upraveny v rámci čtvrté části zákona o zdravotních službách
nazvané Postavení pacienta a jiných osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Základní
výčet samotných práv pacienta najdeme v § 28 a pro naše účely je budeme dělit na původní a
odvozená. V první kategorii rozeznáváme právo pacienta na poskytnutí zdravotní služby pouze s jeho
svobodným a informovaným souhlasem (viz dále) a právo na poskytnutí zdravotních služeb na náležité
odborné úrovni.
Když hovoříme o tzv. původních právech, činíme tak z toho důvodu, že nejsou důsledkem
relevantního etickoprávního diskurzu o postavení pacienta v procesu poskytování zdravotních služeb,
ale jsou v tomto procesu jejich vlastní a původní podstatou. Informovaný souhlas přece bez dalšího
není ani tak právem pacienta, jako spíše právním důvodem zásahu do tělesné a duševní integrity
člověka, bez něhož může být takový zásah protiprávní. Jinak řečeno, pokud poskytovatel nemá
informovaný souhlas pacienta ani jiný zákonný důvod, nemá právní titul umožňující mu zasáhnout do
osobní sféry jiného a nemůže vůbec zdravotní službu poskytnout.
Stejně tak u práva na poskytnutí zdravotních služeb na náležité odborné úrovni (de lege artis) jde o
výchozí podmínku postupu ze strany poskytovatele. Ten odpovídá za správnost provedení služby, slovy
občanského zákoníku jde o povinnost postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka. Celý
systém organizace, financování i provozování zdravotnictví v moderní společnosti je veden myšlenkou
na zajištění dostatečné kvality zdravotních služeb. Její zachování a zvyšování lze považovat za hlavní
motiv, proč vůbec tak rozsáhlá, především veřejnoprávní, regulace této oblasti lidské činnosti existuje.
Do druhé kategorie práv patří: a) právo na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování
soukromí při poskytování zdravotních služeb, b) právo zvolit si poskytovatele oprávněného k
poskytnutí zdravotních služeb, které odpovídají zdravotním potřebám pacienta, c) právo vyžádat si
konzultační služby od jiného poskytovatele, popřípadě zdravotnického pracovníka, než který pacientovi
poskytuje zdravotní služby, jde o tzv. právo na druhý názor, d) právo být seznámen s vnitřním řádem
zdravotnického zařízení lůžkové nebo jednodenní péče, e) právo na nepřetržitou přítomnost
zákonného zástupce, je-li pacient nezletilou osobou, f) právo na nepřetržitou přítomnost opatrovníka,
je-li pacient osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí
zdravotních služeb či jejich důsledky, g) právo na přítomnost osoby blízké určené pacientem (např.
manžel či druh u porodu), h) právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb
nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, j)
právo znát jméno a příjmení zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků přímo
zúčastněných na poskytování zdravotních služeb, k) právo odmítnout přítomnost osob, které nejsou na
poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny, včetně osob připravujících se na výkon povolání
zdravotnického pracovníka, l) právo přijímat návštěvy, m) právo přijímat ve zdravotnickém zařízení
duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v
České republice (návštěva duchovního) a n) právo na poskytování zdravotních služeb v co nejméně
omezujícím prostředí při zajištění kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb41).
Zákon dále logicky ve své čtvrté části blíže rozvádí institut informovaného souhlasu. A to tím
způsobem, že samostatně upravuje jak souhlas jako projev vůle pacienta, tak i poučení, které nazývá
informacemi o zdravotním stavu pacienta a o navržených zdravotních službách. Základem takového
řešení je skutečnost, že informovaný souhlas není nic jiného než souhlas poučeného pacienta.
Poskytovatel je povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu
informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a zároveň musí
pacientovi umožnit kladení doplňujících otázek vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a
navrhovaným zdravotním službám. K těmto základním povinnostem zákon doplňuje podrobný výčet
údajů, s nimiž musí být pacient seznámen (jako např. příčina a původ nemoci, účel, povaha rizika
navrhovaných zdravotních výkonů či jejich alternativy). Souhlas se pak pokládá za svobodný, je-li dán
bez jakéhokoli nátlaku, a informovaný, pokud jsou pacientovi sděleny všechny zákonem stanovené
informace. Bližší úpravu informovaného souhlasu včetně souhlasu u nezletilých pacientů najdeme v §
31 až 35 a jsou dále předmětem výkladu kapitol této knihy o právech pacientů a o informovaném
souhlasu.
Významná část čtvrtá zákona dále v § 36 obsahuje i relativně svědomitou úpravu tzv. dříve
vyslovených přání, čímž je na zákonné úrovni poprvé proveden čl. 9 Úmluvy o biomedicíně.
Připomeňme, že dříve vyslovená přání respektuje ve své úpravě již i občanský zákoník42). Na úpravu
institutu living will dále zákon navazuje regulací utajeného porodu a zejména právní úpravou
hospitalizace pacienta a poskytování zdravotních služeb bez souhlasu pacienta a použití omezovacích
prostředků. Tato z praktického pohledu důležitá oblast řeší na základě zákona prováděné hospitalizace
a zdravotní služby v podmínkách, kdy bylo soudem uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče či je
nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví nebo je podle
trestního řádu či občanského soudního řádu nařízeno vyšetření zdravotního stavu. Patří sem i situace,
kdy pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní
poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, ale také při zdravotním stavu
vyžadujícím poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňujícím vyslovení souhlasu pacienta. Zvlášť
pak zákon pod § 39 reguluje omezení volného pohybu pacientů použitím omezovacích prostředků.
Protože jde o významný zásah do základních svobod člověka (svoboda pohybu, rozhodování), jedná se
o přísnou úpravu umožňující omezení lidské bytosti jen tehdy, je-li účelem použití takových prostředků
zamezení bezprostřednímu ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta či jiných osob (např.
dalších pacientů). Nutno dodat, že mezi způsoby omezení řadí zákon i nadále umístění pacienta v
síťovém lůžku. Na široký rozsah užívání síťových lůžek při poskytování zdravotních služeb je Česká
republika opakovaně upozorňována, naposledy Evropským výborem pro zabránění mučení a
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) 43).
V ucelené podobě, leč nikterak široce, stanoví zákon povinnosti pacientů při poskytování
zdravotních služeb. Pacient je zejména povinen a) dodržovat navržený individuální léčebný postup, b)
řídit se vnitřním řádem zdravotnického zařízení, c) uhradit poskytovateli cenu poskytnutých
zdravotních služeb či její příslušnou část, nejsou-li plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění či
jiných zdrojů, d) nepožívat během hospitalizace alkohol nebo jiné návykové látky a podrobit se v
odůvodněných případech vyšetřením za účelem prokázání vlivu těchto látek.
Takto koncipované povinnosti pacientů jsou nejspíše soudobým vyjádřením maxima možného ve
světle právněpolitických úvah. Žádný právní předpis ve zdravotnictví zatím nebyl schopen účinně
postihovat jednání pacienta, který nespolupracuje s poskytovatelem a své léčbě škodí, a je otázkou,
zda to je ve skutečnosti vlastně proveditelné. Osvědčeným příkladem je dialyzovaný pacient
nerespektující navržený léčebný režim. V důsledku jeho chování se stav tělesných funkcí zhorší natolik,
že je nutné provedení nákladných a neodkladných zdravotních služeb zasahujících do plánované
organizace práce poskytovatele i do systému veřejného zdravotního pojištění. Podle § 48 odst. 2 písm.
a) zákona o zdravotních službách poskytovatel sice může ukončit péči o pacienta úmyslně a soustavně
nedodržujícího navržený individuální léčebný postup, avšak ukončením péče "nesmí dojít k
bezprostřednímu ohrožení života nebo váženému poškození zdraví". Proto nebude uvedený postup
vůbec přicházet do úvahy a poskytovatel neodkladnou zdravotní péči provede. K tomu dodejme, že
zákon o veřejném zdravotním pojištění vůbec žádné sankce pro takový postup pojištěnců (pacientů)
nestanoví.
1.1.3.3
Postavení poskytovatele a zdravotnických pracovníků

Práva a povinnosti poskytovatele zdravotních služeb jsou řešeny v páté části zákona o zdravotních
službách. Poskytovatel je zejména "povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni,
vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných
osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb".
Mezi nejvýznamnější jednotlivé povinnosti pak patří zejména a) informování pacienta o ceně
poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního
pojištění, b) zpracování a zpřístupnění seznamu cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a
částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, c) vymezení provozní a ordinační doby, d)
opatření viditelného označení obsahující obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména a
příjmení poskytovatele, a identifikační číslo, e) uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti
poskytovatele za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, a to v rozsahu, v
jakém lze rozumně předpokládat, že by jej mohla taková odpovědnost postihnout; toto pojištění musí
trvat po celou dobu poskytování zdravotních služeb, f) umožnění vstupu osobám pověřeným
příslušným správním orgánem, orgánem ochrany veřejného zdraví, Státním ústavem pro kontrolu léčiv,
smluvní zdravotní pojišťovnou, komorou, dále veřejnému ochránci práv aj. za účelem zjišťování
podkladů potřebných k plnění úkolů podle zákona o zdravotních službách nebo jiných právních
předpisů a poskytnutí potřebné součinnosti a předložení dokladů nezbytných k provedení kontroly a
plnění jejich úkolů; vstupem takto pověřených osob nesmí být narušeno poskytování zdravotních
služeb.
1.1.3.4
Zdravotnická dokumentace a Národní zdravotnický informační systém

Šestá část zákona o zdravotních službách je věnována dalšímu významnému okruhu právní úpravy
poskytování zdravotních služeb, a sice úpravě zdravotnické dokumentace a Národního zdravotnického
informačního systému. "Poskytovatel je povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci a
nakládat s ní podle tohoto zákona a jiných právních předpisů. Zdravotnická dokumentace je souborem
informací vztahujícím se k pacientovi, o němž je vedena."
Zákon upravuje, co vše je obsahem zdravotnické dokumentace o pacientovi (identifikace pacienta i

poskytovatele, anamnéza, informace o zdravotním stavu aj.). Dále stanoví povinnost vést zdravotnickou
dokumentaci průkazně, pravdivě, čitelně a průběžně ji doplňovat a upravuje tři možné způsoby vedení
zdravotnické dokumentace - v listinné, v elektronické nebo v kombinované podobě. Pro vedení
zdravotnické dokumentace v elektronické podobě pak stanoví základní podmínky, které musí být v
takovém případě splněny (nemožnost dodatečné modifikace záznamů, identifikátory přístupu,
zálohování a pořizování bezpečnostních kopií aj.). Speciální úprava je věnována vedení zdravotnické
dokumentace v případě utajovaného porodu (oddělení dokumentace zdravotních služeb souvisejících s
těhotenstvím a utajeným porodem a údajů ženy, zapečetění dokumentace a možnost jejího otevření).
Podrobně je upraveno nakládání se zdravotnickou dokumentací pro případ zániku oprávnění k
poskytování zdravotních služeb, a to zejména s ohledem na zajištění ochrany zdravotnické
dokumentace před neoprávněným přístupem či nakládání s ní a umožnění návaznosti zdravotních
služeb u jednotlivých pacientů.
Důležitou oblastí úpravy zdravotnické dokumentace je nahlížení do ní a pořizování jejích kopií či

výpisů z ní. Zákon zakotvuje právo pacienta, jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka, osob blízkých
zemřelému pacientovi nebo osob pacientem určených nahlížet do zdravotnické dokumentace o
pacientovi vedené a vymezuje podmínky a omezení realizace takového práva. Dále obsahuje podrobný
výčet osob, které jsou do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi oprávněny nahlížet bez
souhlasu pacienta.
Prováděcí právní předpis44) upravuje a) rozsah údajů o zdravotním stavu pacienta a skutečnostech
souvisejících s poskytováním zdravotních služeb vedených ve zdravotnické dokumentaci, b) náležitosti
zdravotnické dokumentace a obsah částí zdravotnické dokumentace, c) podrobnosti o způsobu vedení,
zpracování a zacházení se zdravotnickou dokumentací, d) dobu uchování zdravotnické dokumentace a
postup při jejím vyřazování a ničení, e) formát identifikátoru záznamu, podmínky na něj kladené a
podmínky kladené na technické prostředky pro vedení zdravotnické dokumentace v elektronické
podobě.
Národní zdravotnický informační systém (NZIS) je jednotný celostátní informační systém veřejné
správy určený a) ke zpracování údajů o zdravotním stavu obyvatelstva, o činnosti poskytovatelů a
jejich ekonomice, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví a o
úhradách zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to za účelem získání
informací o rozsahu a kvalitě poskytovaných zdravotních služeb, pro řízení zdravotnictví a tvorbu
zdravotní politiky, včetně zajištění transparentnosti poskytování a financování zdravotních služeb,
zajištění rovného přístupu k zdravotním službám a hodnocení indikátorů kvality a bezpečnosti
zdravotních služeb, b) k vedení Národních zdravotních registrů a zpracování údajů v nich vedených, c) k
vedení Národního registru poskytovatelů, Národního registru zdravotnických pracovníků a Národního
registru hrazených zdravotních služeb a zpracování údajů v nich vedených, d) k realizaci a zpracování
výběrových šetření o zdravotním stavu obyvatel, o determinantách zdraví, o potřebě a spotřebě
zdravotních služeb a spokojenosti s nimi a o výdajích na zdravotní služby, e) pro potřeby vědy a
výzkumu v oblasti zdravotnictví, f) ke zpracování údajů v něm pro statistické účely a k poskytování
údajů a statistických informací v rozsahu určeném tímto nebo jinými právními předpisy, včetně
poskytování informací pro mezinárodní instituce. Zákon stanoví podmínky pro předávání údajů do
NZIS, upravuje součinnost orgánů veřejné správy při poskytování údajů do registru a obsahuje též
základní úpravu Národního registru poskytovatelů a Národního registru zdravotnických pracovníků.
1.1.3.5
Nakládání s odejmutými částmi lidského těla, tělem zemřelého, postup při úmrtí a
pitvy
Medicína není všemocná, a tak se s poskytováním zdravotních služeb nerozlučně pojí i možnost
úmrtí pacienta. Z tohoto důvodu je součástí zdravotnického zákoníku i část sedmá, věnovaná
problematice zdravotních služeb poskytovaných po smrti pacienta. Je stanoveno, jaké úkony lze
provádět na těle zemřelého, jak má být nakládáno s částmi lidského těla, které byly pacientovi
odebrány při poskytování zdravotní péče, a jak má být nakládáno se samotným tělem zemřelého a s
částmi z těla zemřelého odebranými. Podrobně je upraven postup při úmrtí, a to včetně případů, kdy k
úmrtí dojde mimo zdravotnické zařízení poskytovatele. Zvláštní úprava je věnována pitvám, jejich
dělení (patologicko-anatomické, zdravotní, soudní a anatomické), stanovení podmínek, za nichž je ta
která pitva prováděna, a náležitostí jejich provádění.
1.1.3.6
Stížnosti
Osmá část zákona o zdravotních službách upravuje stížnosti proti postupu poskytovatele při
poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami. Stížnost je
správním nástrojem řešení nespokojenosti pacienta s poskytnutými zdravotními službami. Zákon
stanoví základní podmínky pro podání stížnosti (včetně vymezení okruhu osob oprávněných k podání
stížnosti), postup správního orgánu při vyřizování a způsoby vyřízení stížnosti.
1.1.3.7
Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb

"Hodnocení kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb (dále jen ,hodnocení kvality a
bezpečí') je dobrovolný proces, jehož účelem je posoudit podle hodnotících standardů organizační
úroveň poskytování zdravotních služeb, a to z hlediska jejich kvality a bezpečí."45) Ačkoli se jedná o
proces dobrovolný, podrobuje se hodnocení kvality a bezpečí stále více poskytovatelů zdravotních
služeb. Devátá část zákona o zdravotních službách obsahuje základní úpravu podmínek hodnocení
kvality a udělování oprávnění k provádění takového hodnocení46).
1.1.3.8
Kontrolní činnost
Desátá část zákona určuje, jaký správní orgán vykonává kontrolu nad činností poskytovatelů
zdravotních služeb v souvislosti s poskytováním těchto služeb nebo jiných právnických nebo
podnikajících fyzických osob v souvislosti s prováděním činností, k nimž je třeba udělení souhlasu,
oprávnění k činnosti nebo jiného obdobného povolení podle tohoto zákona či jiných zákonů
upravujících zdravotní služby, kontrolu poskytovatelů sociálních služeb uvedených v Národním registru
poskytovatelů a osob poskytujících zdravotní služby jako osoby usazené nebo se sídlem v jiném
členském státě Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarské konfederaci.
Kromě toho vymezuje oprávnění kontrolních orgánů.
1.1.3.9
Kraje
V jedenácté části zákona jsou vymezeny činnosti, za které odpovídá kraj: a) organizace a zajištění
lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní služby v oboru zubní
lékařství, b) prohlídky těl zemřelých mimo zdravotnické zařízení na území kraje.
1.1.3.10
Fakultní nemocnice a centra vysoce specializované péče

Fakultní nemocnice je státní příspěvkovou organizací, která poskytuje zdravotní služby a
uskutečňuje související výzkumnou nebo vývojovou činnost. Na odborných pracovištích fakultní
nemocnice se také uskutečňuje klinická a praktická výuka. Základní vymezení kritérií fakultní
nemocnice spolu s centrem vysoce specializované péče obsahuje dvanáctá část zákona.
1.1.3.11
Správní delikty
Poslední, třináctá část zákona před ustanoveními společnými, zmocňovacími, přechodnými a
zrušovacími (část čtrnáctá) je věnována úpravě správních deliktů na poli poskytování zdravotních
služeb a stanovení sankcí za tyto delikty.
Správní delikty jsou děleny na a) přestupky fyzických osob (např. poskytování zdravotních služeb
bez oprávnění, porušení povinnosti mlčenlivosti aj.), b) správní delikty právnických nebo podnikajících
fyzických osob (např. poskytování zdravotních služeb bez oprávnění, provádění hodnocení kvality a
bezpečí bez oprávnění aj.), c) správní delikty osoby oprávněné provádět hodnocení kvality a bezpečí
(např. nezveřejnění hodnoticích standardů a pravidel procesu hodnocení kvality a bezpečí, nesplnění
oznamovací povinnosti aj.), d) správní delikty poskytovatele zdravotních služeb (např. poskytování
zdravotních služeb mimo rámec uděleného oprávnění, nezajištění prohlídky těla zemřelého aj.).
Sankce jsou stanoveny pro každou výše uvedenou kategorii zvlášť a dále jsou ještě děleny podle
závažnosti jednotlivých správních deliktů. Přitom u fyzických osob, u právnických a podnikajících
fyzických osob a u poskytovatele zdravotních služeb je nejvyšší horní hranice pokuty stanovena na 1
000 000 Kč, u osoby oprávněné provádět hodnocení kvality a bezpečí na 500 000 Kč.
Zákon dále obsahuje možnost liberace podnikající fyzické osoby či právnické osoby z odpovědnosti
za správní delikt a úpravu věcné a místní příslušnosti k projednání správního deliktu.
1.2
Právo veřejného zdravotního pojištění
Relativně svébytnou součástí zdravotnického práva je právo zdravotního pojištění. Ani zde však
nelze uvažovat o samostatném právním odvětví. Pokud hovoříme o jeho relativní svébytnosti, pak jen
proto, že zatímco v ostatních součástech zdravotnického práva jde primárně o práva a povinnosti mezi
poskytovateli zdravotních služeb a pacienty jako jejich příjemci a spotřebiteli, o podmínky poskytování
zdravotních služeb včetně pracovněprávních vztahů mezi poskytovateli a zdravotnickými pracovníky a
o další specifická práva a povinnosti (včetně zajišťování ochrany veřejného zdraví), právo zdravotního
pojištění ze všech těchto poměrů těží, avšak staví nad nimi v řadě ohledů své zvláštní vztahy, vznikající
při uspokojování práv občanů na bezplatnou zdravotní péči.
Zdravotní pojištění má jako státem organizovaný a pro občany povinný systém pochopitelně
ústavní fundament. Jeho vyjádřením je článek 31 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má
každý "právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou
zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon".
Veřejné zdravotní pojištění je v širším smyslu součástí systému sociálního zabezpečení a právo
zdravotního pojištění je součástí soustavy katalogu sociálních práv.
Tato souvislost je patrná ve většině evropských zemí i v právu Evropské unie, jímž jsou
koordinovány nároky ze sociálních systémů jednotlivých členských zemí a zemí Evropského
hospodářského prostoru47). V České republice spolu obě součásti jednoho systému spíše soupeří.
Nejlépe to lze dokumentovat na úhradě nákladů léčení z veřejného zdravotního pojištění a výplatě
dávek v nemoci ze sociálního pojištění. V systémech jiných evropských zemí je např. obvyklé, že dávky v
nemoci vyplácí ten, kdo hradí náklady léčení - je to logické: má pak zájem na tom, aby jeho celkové
náklady byly co nejnižší, aby za cenu vyšších nákladů na samotné léčení snížil náklady na vyplácené
dávky v nemoci, urychlil návrat nemocného do práce, návrat k ekonomické aktivitě a placení příspěvků
do systému. V našem prostředí usiluje zdravotní pojištění o co nejnižší náklady bez ohledu na míru
zatížení druhé součásti systému.
Systém veřejného zdravotního pojištění v podobě známé v současnosti vyšel ze zákona č. 550/1991
Sb., o všeobecném zdravotním pojištění48). Tímto zákonem byl systém založen na principech solidarity
mladších se staršími (a samozřejmě zároveň dospělých s dětmi), majetnějších s méně majetnými a
zdravých s nemocnými a na koncepci zdravotnického systému vycházející z povinnosti zdravotních
pojišťoven zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům. Právo na bezplatnou zdravotní péči a
zdravotní pomůcky, jak o něm mluví článek 31 Listiny, nebylo tímto zákonem zajištěno absolutně v
plném neomezeném rozsahu, přinejmenším proto, že veřejné zdravotní pojištění je jako každý
pojišťovací či daňový systém limitováno objemem finančních zdrojů na úhradu zdravotní péče. Tyto
zdroje jsou vytvářeny z pojistného od plátců, jimž povinnost k jeho placení ukládá zákon.
Zákon o všeobecném zdravotním pojištění upravil osobní rozsah pojištění (stanovil, kdo je
účastníkem všeobecného zdravotního pojištění), vznik a zánik pojištění, povinnost platit pojistné a
další povinnosti a práva pojištěnců a plátců pojistného, vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a
zdravotnickými zařízeními a kontrolu poskytované zdravotní péče.
Zákonem, který fakticky podmiňuje existenci veřejného zdravotního pojištění, je zákon č. 592/1992
Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, který upravuje výši pojistného, penále, způsob jejich
placení, kontrolu, vedení evidence plátců pojistného a zvláštní účet zdravotního pojištění pro
přerozdělování pojistného.
Provádění všeobecného zdravotního pojištění pak bylo svěřeno státní Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, zřízené zákonem č. 551/1991 Sb., a posléze umožněno dalším zdravotním
pojišťovnám, jejichž zřízení a činnost upravil zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových,
podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Prováděním všeobecného zdravotního pojištění lze
rozumět vedení evidence pojištěnců a plátců pojistného a vymáhání jejich povinností, spojených s
účastí ve zdravotním pojištění, výběr a vymáhání pojistného, navazování a udržování smluvních vztahů
se zdravotnickými zařízeními o poskytování a úhradě hrazené zdravotní péče pojištěncům, kontrolu a
úhradu poskytnuté zdravotní péče. Ačkoliv systém financování zdravotnictví byl po roce 1989
deklarován jako vícezdrojový, nepsaným - a o to významnějším - úkolem zdravotního pojištění, a tedy i
zdravotních pojišťoven bylo finančně zajistit fungování soustavy zdravotnických zařízení (nyní tzv.
poskytovatelů zdravotních služeb - viz výše) pro poskytování zdravotní péče.
Přestože úkolem veřejného zdravotního pojištění, vyjádřeným i v zákoně, bylo hradit zdravotní péči,
v odborných diskusích se v zásadě hovořilo o financování zdravotnictví. Přestože obsah zákona č.
550/1991 Sb. se zásadně nelišil od obsahu současné úpravy, provedené zákonem č. 48/1997 Sb., trpěl
od počátku zásadní vadou: rozsah zdravotní péče, hrazené ze zdravotního pojištění, nebyl vymezen
přímo zákonem, ale Zdravotním řádem, který byl na základě tohoto zákona vydán formou nařízení
vlády. Šlo o přímý rozpor s Listinou základních práv a svobod, který vedl ke zrušení právní úpravy
veřejného zdravotního pojištění nálezem v plénu rozhodujícího Ústavního soudu ze dne 10.7.1996, sp.
zn. Pl. ÚS 35/95, publikovaným pod č. 206/1996 Sb. Slovy Ústavního soudu: "Nelze připustit, aby
vymezení rozsahu výše poskytované zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu byla ponechána na
úpravě jiným než zákonným právním předpisům. Tím by se sféra ochrany základních práv a svobod
dostala pod pravomoc moci výkonné, která k takovým pravomocím není oprávněna."
V reakci na tento nález přijal zákonodárný sbor zákon č. 48/1997 Sb.; ten měl být jen provizoriem,
předpokládalo se nejdéle na jeden až dva roky, než bude připravena zcela nová komplexní právní
úprava. Po řadě novelizací a několika zásazích Ústavního soudu se však doposud realizuje zdravotní
pojištění právě podle tohoto zákona.
Právní úprava veřejného zdravotního pojištění je však zatížena ještě jednou komplikací, o které
považujeme za nezbytné se zmínit; sice nečiní právní úpravu ani její část ústavně nekonformní, ale
způsobuje interpretační potíže a v denní právní praxi vede k mnohdy zcela zbytečným sporům.
Podle článku 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a
v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Veřejné zdravotní pojištění je
koncipováno jako služba státu jeho občanům (pojištěncům), její poskytování podle výslovného
ustanovení zákona není podnikáním, je svěřeno zdravotním pojišťovnám, které jsou k tomu nadány v
určitém rozsahu pravomocí a působností a jako vrchnostenské orgány vykonávají tuto službu jako
veřejnou správu.
Při plnění svých úkolů používají zdravotní pojišťovny také nástrojů soukromého práva, v nichž jsou
však obsaženy prvky práva veřejného - typické je to pro smlouvy o poskytování hrazených zdravotních
služeb, které uzavírají zdravotní pojišťovny s poskytovateli zdravotních služeb. Prostřednictvím těchto
smluv, které mají primárně soukromoprávní povahu, plní zdravotní pojišťovny svou veřejnoprávní
povinnost zajistit pojištěncům poskytování místně a časově dostupných zdravotních služeb.
Prostřednictvím těchto smluv však také zdravotní pojišťovny zajišťují jinou svou veřejnoprávní
povinnost, a to povinnost vyrovnaného hospodaření s prostředky veřejného zdravotního pojištění.
Formální rovnost účastníků těchto smluv je limitována např. veřejnoprávním oprávněním zdravotní
pojišťovny kontrolovat smluvního poskytovatele při plnění smlouvy. Smlouvy však zajišťují podnikání
poskytovatelů zdravotních služeb49) - zdravotní pojišťovny se celkem pochopitelně, v zájmu udržení
vyrovnaného hospodaření, snaží využívat veřejnoprávních prvků smluv k autoritativnímu řízení
smluvních vztahů, poskytovatelé naopak v zájmu co nejlepších ekonomických podmínek důrazu na
význam smluvní volnosti účastníků.
K tomu se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR, Nejvyšší správní soud ČR i Ústavní soud ČR ve snaze
vyrovnat pozice účastníků smluv na jedné straně z pohledu ekonomických zájmů fungování systému, na
druhé straně z pohledu oprávněných zájmů podnikatelů ve zdravotnictví 50). Rozhodovací činnost
nejvyšších soudních instancí výrazně ovlivňuje i samotný systém veřejného zdravotního pojištění a plní
roli faktického pramene práva.
Pro pojištěnce z právní úpravy veřejného zdravotního pojištění vyplývají veřejnoprávní povinnosti a
soukromoprávní i veřejnoprávní nároky: veřejnoprávní povinnosti se týkají především vztahů mezi
pojištěnci a zdravotními pojišťovnami při provádění pojištění (povinnost platit pojistné, povinnost
oznamovat stanovené skutečnosti významné pro účast v systému a placení pojistného apod.). Veřejná
subjektivní práva zahrnují například právo na zajištění dostupné péče v místě a čase či právo na
informace o činnosti pojišťovny a soukromoprávní nároky z veřejnoprávního vztahu obsahují např.
nárok na úhradu poskytnuté zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. Jak jsme zmínili v
předcházejícím textu, samotná zdravotní služba je pojištěnci poskytnuta na základě soukromoprávního
(nejčastěji smluvního) vztahu mezi ním a poskytovatelem, přičemž tento vztah se řídí zejména
občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách.
Jednotlivá ustanovení právních předpisů, upravujících veřejné zdravotní pojištění, však zdaleka
nejsou koncipována tak, aby jejich povaha byla zcela zřejmá. Zákon upravuje např. rozsah práv
pojištěnců (pacientů) na hrazenou zdravotní péči velmi široce. Přesto zůstává jistá výseč množiny péče,
kterou zdravotní pojišťovny nehradí; revizní lékař zdravotní pojišťovny může však za určitých podmínek
na straně pojištěnce rozhodnout o tom, že zdravotní pojišťovna zaplatí i takovou jinak nehrazenou
péči. Ustanovení § 16 zákona č. 48/1997 Sb. je formulováno tak, že poskytnutí jinak nehrazené zdravotní
péče, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, je vázáno na rozhodnutí revizního lékaře.
Podle § 1 odst. 1 občanského zákoníku je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování

práva veřejného. Uvedený příklad potom dokumentuje nejasnost a nepřehlednost norem veřejného
práva ve zdravotním pojištění: zmíněná formulace navádí k tomu, aby péče nehrazená ze zdravotního
pojištění, jejíž poskytnutí revizní lékař neschválí, nebyla pacientovi poskytnuta. Současně však platí, že
na základě smlouvy o péči o zdraví se pacient a poskytovatel mohou dohodnout na poskytnutí
jakékoliv zdravotní péče i na tom, že si ji pacient zaplatí sám. Omyly při výkladu a aplikaci právní
úpravy vedou pak k omezování reálných práv pacientů na zdravotní péči.
Jak je tedy patrné, právo veřejného zdravotního pojištění ve skutečnosti do značné míry určuje i
rozsah fakticky poskytovaných zdravotních služeb - jako by platilo, že co není hrazeno z veřejného
zdravotního pojištění, nemá být poskytnuto. To však neplatí a platit nemá. V dalších kapitolách se
budeme těmto otázkám věnovat podrobněji.
1.3
Právo léčivých přípravků a zdravotnických prostředků
(farmaceutické právo)
Farmaceutické právo lze pracovně vymezit jako systém správní kontroly nad uváděním
farmaceutických produktů na trh. Tato regulace v sobě zahrnuje výzkum, výrobu, označování, balení,
reklamní aktivity, ale třeba i odstraňování nepoužitých produktů 51).
Obecně lze farmaceutické právo dělit na farmaceutické právo v užším a v širším slova smyslu. V
užším pojetí se farmaceutickým právem rozumí "regulace léčivých přípravků, resp. subjektů, které s
léčivými přípravky nakládají, tedy držitelů rozhodnutí o registraci, distributorů, zprostředkovatelů,
lékařů, výdejců, zdravotních pojišťoven a pacientů".52)
Léčivý přípravek můžeme definovat jako "látku nebo komplex více látek, který se podává člověku za
účelem prevence, diagnostiky, zmírnění nebo vyléčení nemoci, zmírnění projevů nemoci nebo úpravy
některé z tělesných funkcí"53). Zjednodušeně tak můžeme říci, že pokud je s přípravkem obchodováno na
trhu pro jeho léčebné, preventivní či diagnostické účinky nebo proto, že nahrazuje některou z
tělesných funkcí, jedná se o léčivý přípravek.54)
Obecnou definici léčivého přípravku najdeme v zákoně č. 378/2007 Sb., o léčivech, v § 2 odst. 1.
Podle této definice se léčivým přípravkem rozumí "látka nebo kombinace látek prezentovaná s tím, že
má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat, nebo látka nebo
kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem, nebo použít u zvířat či podat zvířatům, a to
buď za účelem obnovy, úpravy či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického,
imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy".
Odstavec 2 téhož ustanovení vymezuje další dělení léčivých přípravků, a to především na humánní,
veterinární a homeopatické léčivé přípravky, radiofarmaka, krevní deriváty, transfuzní přípravky,
rostlinné léčivé přípravky, léčivé přípravky pro buněčnou terapii a vyhrazené léčivé přípravky. V dalších
kapitolách se budeme věnovat zejména výkladu právní regulace humánních léčivých přípravků, které
zákon o léčivech definuje jako léčivé přípravky "určené pro použití u lidí nebo podání lidem"55).
Do rámce farmaceutického práva v širším slova smyslu je navíc třeba zahrnout také "regulaci
zdravotnických prostředků, popřípadě dalších medicínsky potřebných produktů", jako je krev, tkáně
nebo buňky.56) Obecně můžeme říct, že farmaceutické právo je jednou z podkategorií práva
zdravotnického. Zdravotnické právo jako celek můžeme označit za "kompilát právních předpisů,
kterými se upravují právní vztahy související s právem za zdravotní péči, jejím výkonem a odpovědností
za její poskytování"57).
Definice zdravotnického prostředku je poněkud složitější, jelikož zákonodárce musel reagovat na

několik vzájemně propojených směrnic EU, přičemž každá pro své potřeby definovala zdravotnický
prostředek trochu jinak. Výsledkem je tak stav, kdy české právo zná materiální 58) a formální59) definici
zdravotnického prostředku.
Materiálně se tedy zdravotnickým prostředkem rozumí "nástroj, přístroj, zařízení, programové

vybavení včetně programového vybavení určeného jeho výrobcem ke specifickému použití pro
diagnostické nebo léčebné účely a nezbytného ke správnému použití zdravotnického prostředku,
materiál nebo jiný předmět, určené výrobcem pro použití u člověka za účelem:
• a) stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění onemocnění,

• b) stanovení diagnózy, monitorování, léčby, mírnění nebo kompenzace poranění nebo
zdravotního postižení,
• c) vyšetřování, náhrady nebo modifikace anatomické struktury nebo fyziologického procesu,
nebo
• d) kontroly početí,
a které nedosahují své hlavní zamýšlené funkce v lidském těle nebo na jeho povrchu
farmakologickým, imunologickým nebo metabolickým účinkem; jejich funkce však může být takovými
účinky podpořena".
Opakem výše zmíněného je takzvané formální pojetí zdravotnického prostředku, kdy přímo zákon o
zdravotnických prostředcích60) stanovuje výčet produktů, které jsou bez dalšího rovnou považovány za
zdravotnické prostředky. Do tohoto výčtu patří například individuálně zhotovené zdravotnické
prostředky nebo diagnostické zdravotnické prostředky in vitro61).
Farmaceutické právo také můžeme, na rozdíl od práva zdravotnického jako celku, považovat za
výlučně veřejnoprávní odvětví, které sice nemůžeme označit za samostatné, nicméně můžeme alespoň
konstatovat, že vykazuje silnou vnitřní systémovou koherenci, která nám dále pomůže k jeho bližšímu
vymezení.62)
Lze shrnout, že předmětem úpravy farmaceutického práva je regulace právních vztahů, které
"vznikají, mění se a zanikají při správněprávní regulaci léčivých přípravků, popř. zdravotnických
prostředků a dalších úzce souvisejících produktů"63). Podle této definice je tedy pod pojem
farmaceutické právo možné podřadit nejen léčivé přípravky a zdravotnické prostředky, ale také
například některé druhy kosmetiky nebo doplňků stravy64).
Správněprávní regulaci je v tomto kontextu nutné chápat široce. Do oboru farmaceutického práva
tak spadá nejen schvalování registrací léčivých přípravků a zdravotnických prostředků a dozor nad
jejími držiteli, ale například i zvláštní úprava klinického hodnocení, které slouží jako podklad pro
registraci výrobku, reklamy na toto zboží nebo zvláštní druh dozoru nad balením, označováním či
jakostí produktů65), které zákon zvlášť označuje jako systém farmakovigilance pro léčivé přípravky 66) a
systém vigilance pro zdravotnické prostředky67).
Veřejnoprávní prvek v oblasti farmaceutického práva je taktéž patrný z nerovného postavení

subjektů. Na jedné straně zde vystupují orgány státní správy jako vykonavatelé veřejné správy, pro
léčivé přípravky a zdravotnické prostředky zejména Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) zřízený
zákonem o léčivech68), avšak třeba i Ministerstvo zdravotnictví ČR69) nebo Rada pro rozhlasové a
televizní vysílání70), kteří vrchnostensky upravují práva a povinnosti osob soukromého práva, zde
zejména držitelů rozhodnutí o registraci, dovozců, distributorů, poskytovatelů zdravotních služeb a v
neposlední řadě také zdravotnických specialistů.
Státní ústav pro kontrolu léčiv označuje zákon o léčivech za správní úřad s celostátní působností,
jehož sídlem je Praha a který je podřízen Ministerstvu zdravotnictví ČR 71). Zákon o léčivech svěřuje SÚKL
povolovací a dohledové pravomoci pouze v oblasti humánních léčiv 72). SÚKL ovšem vykonává
působnost v oblasti veřejné správy i podle dalších zákonů, kupříkladu zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, mu v § 39a odst. 2 dává pravomoc stanovit maximální cenu výrobce humánního
léčivého výrobku uváděného na trh73).
Z pohledu evropské regulace je možné SÚKL označit za národní lékovou agenturu, která je jen
jednou z 28 národních lékových agentur v systému regulace léčivých přípravků v rámci EU, přičemž v
čele tohoto systému stojí Evropská agentura pro léčivé přípravky (European Medicines Agency, EMA),
zřízená podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004. Úkolem EMA je koordinovat
činnost národních lékových agentur, například v proceduře vzájemného uznávání neboli
decentralizované registrace74).
Za dva klíčové právní předpisy pro oblast farmacie a farmaceutického práva můžeme bezesporu
označit zákon o léčivech a zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích75), přičemž konkrétnější
právní úpravu dále rozpracovává celá řada navazujících podzákonných prováděcích právních
předpisů76). Obor farmaceutického práva je silně ovlivněn mezinárodním právem, zde uveďme zejména
Úmluvu o lidských právech a biomedicíně,77) a právem evropským78).
Zvláštní pramen práva pak tvoří podzákonné normy, takzvané "pokyny" SÚKL, které SÚKL vydává v
rámci své působnosti. Aktuální verze pokynů jsou vždy zveřejněny na jeho internetových stránkách 79), a
ačkoliv nemají povahu právního předpisu, jsou vůči podřízeným subjektům fakticky závazné, neboť
vyjadřují postoj správního úřadu k aktuálním problémům v oblasti humánních léčivých přípravků.
1.4
Právo veřejného zdraví (ochrana veřejného zdraví)
Veřejným zdravím rozumíme zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Konkrétní práva a
povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, soustavu orgánů
ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc, úkoly dalších orgánů veřejné správy v
oblastech ochrany a podpory veřejného zdraví, to vše lze zahrnout do této oblasti. Právo veřejného
zdraví je pak právní regulací souhrnu činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a
pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení
zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných
poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou
obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory
přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje
významné riziko poškození zdraví. V moderním pojetí se ochrana veřejného zdraví vyděluje z
původního jednoznačného sepětí s medicínou a je čím dále více spíše vlastní kategorií. 80) Pro účely této
knihy půjdeme ještě dále a budeme hovořit o právu veřejného zdraví.
Úkoly v ochraně a podpoře veřejného zdraví plní orgány ochrany veřejného zdraví, které jsou
uspořádány do dvoustupňové soustavy, kdy první stupeň tvoří čtrnáct krajských hygienických stanic a
stupeň druhý představuje Ministerstvo zdravotnictví ČR. Vedle toho existují tzv. specifické orgány
ochrany veřejného zdraví, které vykonávají úkoly ve své oblasti působnosti a jimiž jsou Ministerstvo
obrany ČR a Ministerstvo vnitra ČR. Mimo orgány ochrany veřejného zdraví ovšem státní správu v
ochraně a podpoře veřejného zdraví vykonává několik dalších orgánů, a to Ministerstvo dopravy ČR,
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Ministerstvo životního prostředí ČR a krajské úřady. V této oblasti se
rovněž setkáváme s činností územních samosprávných celků, Zdravotních ústavů a Státního
zdravotního ústavu.
Základním právním předpisem v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví je zákon č. 258/2000
Sb., o ochraně veřejného zdraví. Nalézáme v něm mnoho oblastí úpravy, z nichž některé zasahují spíše
do práva životního prostřední, jiné se blízce dotýkají školství, další bezprostředně ukládají práva a
povinnosti subjektům působícím ve zdravotnictví. Z této různorodosti plyne nezbytnost podrobnější
úpravy řadou podzákonných předpisů, na něž zákon o ochraně veřejného zdraví zhusta odkazuje.
Z prováděcích předpisů k zákonu o ochraně veřejného zdraví zmiňme vyhlášku č. 306/2012 Sb., o
podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na
provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče, vyhlášku č. 537/2006 Sb., o očkování proti
infekčním nemocem, či vyhlášku č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané
infekce.
Dodejme ještě, že přijetí zákona o ochraně veřejného zdraví na samém konci minulého tisíciletí
znamenalo zřetelné vydělení oblasti ochrany veřejného zdraví z tehdy platného zákona o péči o zdraví
lidu. Zároveň došlo k obecnému rozdělení i samotné ochrany veřejného zdraví. Část bezprostředně
dotýkající se poskytování zdravotních služeb se v zákoně odráží celá, část vztahující se spíše k ochraně
environmentálních složek nebyla z velké části převzata vůbec a stala se předmětem úpravy jiných
předpisů. Zákon v současné době přináší zvýšený důraz na podporu veřejného zdraví coby souhrn
činností napomáhajících individuální prevenci včetně podpory zdravého životního stylu. Tento vývoj lze
hodnotit víceméně pozitivně.
Co se týče vzpomenutých environmentálních otázek, nacházíme v zákoně o ochraně veřejného

zdraví hygienické požadavky na vodu a výrobky přicházející do přímého styku s vodou, chemické látky,
chemické směsi a vodárenské technologie, koupaliště a sauny, ochranu před hlukem, vibracemi a
neionizujícím zářením, požadavky na nakládání s nebezpečnými chemickými látkami a chemickými
směsmi včetně požadavků na odbornou způsobilost zahrnující zdravotnická povolání lékaře,
stomatologa nebo farmaceuta. Díl pátý hlavy II zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje
hygienické požadavky na předměty běžného užívání, kterými se rozumí materiály a předměty určené
pro styk s potravinami, kosmetické přípravky a výrobky pro děti do 3 let věku (s výjimkou hraček a
potravin, kterých se týká zvláštní úprava).
Dále zde nalézáme úpravu podmínek pro výchovu, vzdělávání a zotavení dětí a mladistvých, včetně
hygienických požadavků na prostory a provoz škol a podobných zařízení a venkovní hrací plochy pro
hry dětí. Upraveny jsou rovněž hygienické požadavky na výkon tzv. epidemiologicky závažných činností
a na ubytovací služby. Zákon o ochraně veřejného zdraví dále obsahuje úpravu materie, jež tvoří průnik
s pracovním právem.
Celá oblast úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví se z podstaty více či méně dotýká předmětu
činnosti zdravotnických profesionálů. Nejbližší je však tento vztah v níže uvedených oblastech, kterými
se v této knize budeme zabývat především.
Velmi významnou je v této souvislosti úprava hygienických požadavků na provoz zdravotnických

zařízení a některých zařízení sociálních služeb. Cílem této úpravy je především zajistit prevenci
poškození pacienta ve zdravotnickém zařízení nemocniční, tzv. nozokomiální nákazou.
Značný přímý dopad na činnost poskytovatelů zdravotních služeb mají ustanovení zákona o ochraně
veřejného zdraví o předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Zde je mj. upraveno očkování
včetně povinné vakcinace, které se dokonce stalo předmětem rozhodovací činnosti Ústavního soudu.
Upravena je dále ochranná dezinfekce, dezinsekce a deratizace, postup při zjištění výskytu infekčního
onemocnění a podmínky vyšetřování nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu (včetně systému
epidemiologické bdělosti).
Dodejme ještě, že pod právo veřejného zdraví spadá i ochrana před ionizujícím zářením, upravená
předně v zákoně č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření a o změně a
doplnění některých zákonů, a dále aspekty ochrany veřejného zdraví v pohřebnictví, které nacházíme
především v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví.
2
Organizace zdravotní péče
Zabývat se problematikou organizace zdravotní péče znamená zabývat se otázkami vzájemných
vztahů a právních poměrů mezi pacienty (pojištěnci), poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními
pojišťovnami.81) Pokud si představíme pacienta (pojištěnce), poskytovatele zdravotních služeb a
zdravotní pojišťovnu jako tři vrcholy pomyslného trojúhelníku, budeme se zabývat úpravou práv i
povinností pacienta vůči poskytovateli zdravotních služeb a vztahy, které přitom vznikají, právní
úpravou práv a povinností pojištěnce vůči zdravotní pojišťovně, opět včetně vztahů, které přitom
vznikají, a úpravou vzájemných práv poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotních pojišťoven a
vztahů mezi těmito subjekty.
Budeme se ale také zabývat rolí veřejné správy (veřejné moci), včetně úlohy zdravotních pojišťoven
při utváření a správě soustavy subjektů a institucí podílejících se na poskytování zdravotních služeb.
Právům pacienta jakožto spotřebitele - příjemce, konzumenta - zdravotní péče se dostatečně

věnujeme na jiných místech této knihy. Zde jen připomeňme, že celý systém zdravotnictví včetně
soustavy orgánů ochrany veřejného zdraví slouží k uspokojování práva občanů na ochranu zdraví a
zdravotní péči, zakotveného v článku 31 Listiny základních práv a svobod. Jde o právo, jehož se lze
domáhat pouze na základě, za podmínek a v mezích zákona, který tento článek Listiny provádí.
Zákonodárce v článku 31 Listiny, ani jinde v jejím textu, blíže nevysvětluje, co vše má právem na
ochranu zdraví na mysli. Jasně hovoří pouze o právu občanů na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní
pomůcky na základě veřejného pojištění a za podmínek, které stanoví zákon. To však nepochybně není
a nemůže být vše. Právo na ochranu zdraví nelze jistě redukovat na právo na úhradu vybraných
zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění.
Na právo člověka na ochranu zdraví nutno nahlížet komplexně, stejně jako to činí definice zdraví
podle Světové zdravotnické organizace (WHO). Zdraví je podle ní stav úplné tělesné, duševní a sociální
pohody (well-being), a ne pouze nepřítomnost nemoci či vady (infirmity).82) Je tedy třeba vidět v něm
obsah velmi široký, zahrnující především právo na ochranu tělesné a duševní integrity člověka podle §
91 a násl. občanského zákoníku či právo na život v příznivém životním prostředí podle § 81 občanského
zákoníku. Zahrnuje však také právo užívat opatření k ochraně veřejného zdraví jakožto "stavu, který je
určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života, chráněného
prostřednictvím činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a k
zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, včetně výkonu dozoru nad jejich
zachováním"83).
Právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění a za

podmínek, které stanoví zákon, bude pak ne zcela překvapivě jen jedním z řady lidských práv, jejichž
skutečné naplnění může navíc v nezanedbatelné míře souviset s tím, že selhala preventivní opatření,
která měla člověka ve stavu zdraví udržet.
Lze tedy uzavřít, že hovoříme-li o organizaci zdravotnictví, měli bychom mít na mysli souhrn
materiálních podmínek pro poskytování služeb k ochraně zdraví obyvatelstva, tedy celou
infrastrukturu (zdravotnická zařízení), kvalifikovaný personál, léčivé přípravky, zdravotnické prostředky,
zejména přístroje a nástroje, dodavatele léčiv a zdravotnických prostředků (včetně výrobců a
distributorů) a konečně i provozně organizační opatření (řízení organizace práce a poskytování péče),
jejichž účelem je zajistit, aby občanovi byla poskytována vždy odpovídající služba, bezpečná a účinná.
Bez ohledu na to, že poskytování zdravotních služeb je činností podléhající rozsáhlé a intenzivní
regulaci, je často provozováno jako podnikání se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Proto i když
jsou kladeny zvláštní požadavky na uspořádání, vybavení a zařízení zdravotnických zařízení
poskytovatelů84) i na personální zabezpečení poskytovaných zdravotních služeb, 85) není poskytování
zdravotních služeb prosto podnikatelského rizika.
Pokud tedy budeme dále hovořit o poskytovatelích zdravotních služeb a zdravotních službách,
budeme na ně nahlížet především jako na podnikatele či soutěžitele a na zdravotní služby jako na
jejich hospodářskou činnost. V této souvislosti ostatně není reálně velkého rozdílu mezi soukromými
subjekty (praktickým lékařem či soukromě vlastněnou klinikou) a veřejnými institucemi (třeba
fakultními nemocnicemi), neboť ani posledně uvedené subjekty se nemohou chovat tak, že by férovou
hospodářskou soutěž v poskytování zdravotních služeb narušovaly, a musejí hledět na ekonomickou
udržitelnost své činnosti. Primárním cílem poskytovatelů zdravotních služeb je dosažení kladného
hospodářského výsledku (záměrně nepoužíváme v tuto chvíli slovo zisk) tím, že budou poskytovat
zdravotní péči za úplatu. Poskytování zdravotních služeb bývá dáváno do přímé souvislosti s článkem
31 Listiny, podle něhož mají občané právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na
základě veřejného pojištění. Tato souvislost však přímá není: poskytovatel zdravotních služeb je za
všech okolností především subjektem působícím na určitém trhu, který své služby nabízí a poskytuje
pacientům. Některé z nich potom hradí zdravotní pojišťovna. Je zřejmé, že bezplatnost péče a pomůcek
není právem pacientů (pojištěnců) vůči poskytovatelům zdravotních služeb, ale vůči systému veřejného
zdravotního pojištění a subjektům pověřeným jeho prováděním - zdravotním pojišťovnám.
Poskytovatel zdravotních služeb je tedy často podnikající fyzickou nebo právnickou osobou, jíž
nelze upřít právo na to, aby usilovala svou činností o dosažení příjmů nejméně na úrovni
opodstatněných nákladů či spíše o dosažení přiměřeného zisku, neboť z práva podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost sice neplyne právo na zisk, stát je však povinen vytvářet takové podmínky,
které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. "Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických
poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny
zdravotní výkony převážně, nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou
tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí,
odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat)
víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla
nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na
poskytovatele. Právní závěr, podle něhož ‚cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí
evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům
eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti' (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000), se zde uplatní
přiměřeně."86)
2.1
Provádění veřejného zdravotního pojištění
Na tomto místě si ujasníme, které činnosti se zahrnují do pojmu provádění veřejného zdravotního
pojištění, především si však vymezíme ty činnosti, které lze považovat za výkon veřejné moci, a ty, které
jsou plněním úkolů uložených zdravotním pojišťovnám právními předpisy prostřednictvím právních
jednání upravených soukromým právem.
Provádění veřejného zdravotního pojištění zahrnuje v základním členění evidenci pojištěnců, výběr
a vymáhání pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a zajišťování hrazených zdravotních služeb
pro tyto pojištěnce. Při bližším zkoumání bude součástí evidence pojištěnců přijímání přihlášek
pojištěnců, vydávání průkazů pojištěnců, sledování a vymáhání plnění oznamovacích povinností
pojištěnců, poskytování stanovených informací pojištěncům a řešení kolizních případů. Součástí výběru
a vymáhání pojistného je dále vedení evidence plátců, kontrola správnosti odvodů pojistného,
sledování a vymáhání plnění oznamovacích povinností plátců pojistného a rozhodování ve sporných
záležitostech placení pojistného včetně odstraňování tvrdosti.
Do zajišťování hrazených zdravotních služeb pro pojištěnce zahrnujeme zjišťování rozsahu

potřebných zdravotních služeb vzhledem k počtu a struktuře pojištěnců, výběr smluvních
poskytovatelů a uzavírání smluv s vybranými poskytovateli (vytváření sítě smluvních poskytovatelů
zdravotních služeb), sjednávání výše úhrady za poskytnuté zdravotní služby a rozhodování v
jednotlivých případech práv pojištěnců na poskytnutí hrazených služeb, např. lázeňské léčebné a
rehabilitační péče. Zajišťování hrazených služeb zahrnuje kontrolu a úhradu poskytnutých zdravotních
služeb, včetně případného uplatňování stanovených či dohodnutých regulačních mechanismů, jimiž se
upravuje výše úhrady.
Provádění veřejného zdravotního pojištění je tedy činností zákonem svěřenou zdravotním

pojišťovnám, jejímž výkonem vytváří podmínky a prakticky organizují poskytování hrazené péče svým
pojištěncům.
Pokud jde o výběr a vymáhání pojistného, pověřuje zákon zdravotní pojišťovnu výkonem veřejné
moci. V tomto rozsahu zdravotní pojišťovna vydává rozhodnutí podle správního řádu a je oprávněna
tato svá rozhodnutí i vykonávat. Stejné postavení má zdravotní pojišťovna v omezeném rozsahu i v
dalších záležitostech: je tak oprávněna rozhodnutím v řízení podle správního řádu ukládat sankce za
porušení povinností pojištěnce či plátce pojistného, ale i udělit předchozí souhlas ve věcech
poskytování hrazených zdravotních služeb k léčení v zahraničí, vydat povolení podle koordinačních
nařízení či rozhodnout o náhradě nákladů vynaložených pojištěncem na léčení při pobytu v cizině.
Takto rozhoduje i ve sporných případech dosažení limitu doplatků na léčivé přípravky a potraviny pro
zvláštní lékařské účely.
Zdravotní pojišťovna činí rozhodnutí i v jiných věcech, nikoliv však již formálně podle správního
řádu a nikoli v rámci výkonu veřejné moci. Jde především o rozhodnutí zdravotní pojišťovny ve věcech
tvorby sítě smluvních poskytovatelů. Před uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě hrazených
zdravotních služeb mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotních služeb se podle zákona
musí konat výběrové řízení87). Zdravotní pojišťovna je oprávněna smlouvu uzavřít jen v případě, že to
komise ve výběrovém řízení doporučí. I v případě, že rozhodnutí je doporučující, může se však
pojišťovna rozhodnout, že smlouvu neuzavře - nemá kontraktační povinnost. Toto rozhodnutí, ačkoliv
se zdánlivě dotýká práv poskytovatele, ve skutečnosti takový význam nemá - ani poskytovatel
zdravotních služeb nemá totiž na uzavření smlouvy právní nárok. Z tohoto hlediska pak není ani důvod,
aby rozhodnutí zdravotní pojišťovny smlouvu neuzavřít bylo přezkoumatelné. Jediným, komu je
pojišťovna v této záležitosti odpovědná, jsou její pojištěnci.
Dlužno podotknout, že z hlediska pojetí systému sociálního pojištění, kterým je i veřejné zdravotní
pojištění, může dojít v praxi k takovému potlačení pojistného principu, že výsledek nabývá spíše
charakteru daně. Pro pojištění je obecně charakteristické, že případné (pojistné) plnění je alespoň
zčásti úměrné placenému pojistnému. V českých poměrech tomu tak je například u důchodového či
nemocenského pojištění, kde je výše dávky ovlivněna předchozím pojistným, resp. předchozím
vyměřovacím základem, z něhož bylo pojistné spočteno. Pokud jsou ovšem prvky solidarity natolik
silné, že v podstatě bez ohledu na výši placeného pojistného obdrží pojištěný vždy totéž (míněno totéž
jako někdo, kdo platil mnohem více či méně), mohli bychom hovořit o dani, která je jako pojištění,
resp. pojistné, pouze nazvána. Nárok pojištěnce na plnění ze systému českého veřejného zdravotního
pojištění s výší předchozího pojistného či jeho vyměřovacím základem skutečně nijak nesouvisí.
Nicméně s ohledem na skutečnost, že platné právo u nás i tento systém za pojištění označuje, se
navzdory této výhradě zavedené terminologie přidržíme.
2.2
Pojištěnec
Listina základních práv a svobod zaručuje každému člověku základní právo na život,
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svobodu a právo, aby byla zachována jeho lidská
důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Právo na ochranu zdraví patří do další
skupiny, a to sociálních práv. Lze se jej domáhat pouze v mezích zákonů, které je upravují.
Tato základní lidská práva spolu s právem na ochranu zdraví vytvářejí rámec určující postavení
pacienta a pojištěnce při poskytování zdravotních služeb a rámec veřejného zdravotního pojištění.
V těchto systémech je pacient a pojištěnec suverénem, nositelem práva na zajištění a úhradu

služby, od něhož se odvíjejí povinnosti poskytovatelů a zdravotních pojišťoven. Pokud má pacient a
pojištěnec nějaké povinnosti a poskytovatel zdravotních služeb či zdravotní pojišťovna nějaká práva,
pak jsou ukládána pouze k tomu, aby bylo možné zaručit, že povinnosti systému zdravotní péče a
systému zdravotního pojištění vůči pacientovi a pojištěnci budou jejich provozovatelé schopni splnit
(například bez součinnosti pacienta a úhrad pojistného pojištěnci a dalšími plátci nezůstanou tyto
systémy dlouhodobě funkční). To platí koneckonců i o povinnostech v oblasti ochrany veřejného
zdraví, včetně povinností spojených s realizací různých opatření na ochranu obyvatel před hrozbami
pro jejich zdraví.
Ačkoliv postavení pacienta v systému poskytování zdravotních služeb určují normy soukromého i
veřejného práva a v systému veřejného zdravotního pojištění především normy veřejného práva,
suverenitu pacienta a pojištěnce ani povinnost respektovat v nejširším smyslu jeho osobnost to
nikterak nepoznamenává.
Zásadně je to tedy pacient, kdo svým rozhodnutím určuje, jaká péče, v jakém rozsahu a za jakých
podmínek mu bude poskytována. Pojištěnec sice nemá právo rozhodovat o tom, zda a za jakých
podmínek vstoupí do veřejného zdravotního pojištění, neboť jeho účast zpravidla vzniká ex lege jako
účast povinná, nelze mu však upřít právo rozhodnout se, zda přijme bez výhrad péči, kterou mu
nabídne veřejné pojištění, nebo zda se rozhodne pro jinou, byť rozdíl třeba uhradí z vlastních zdrojů.
Připomeňme, že vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb je obvykle založený

smlouvou, konkrétně smlouvou o péči o zdraví podle občanského zákoníku. Obsah smlouvy upravuje
občanský zákoník obecně, podrobnou úpravu jednotlivých práv a povinností pacienta a poskytovatele
při poskytování zdravotních služeb pak najdeme v zákoně o zdravotních službách. Je důležité si v této
záležitosti uvědomit, že vztah mezi těmito subjekty je formálně zcela rovný, fakticky však zásadně
poznamenaný informační, zkušenostní a znalostní převahou na straně poskytovatele.88) Právní
předpisy sice poskytovateli ukládají řadu povinností, jejichž účelem je zmírnění této faktické
nerovnosti, nicméně jejich účinnost do značné míry závisí na schopnosti poskytovatele, resp. jeho
zaměstnance odborné informace srozumitelně podat a schopnosti pacienta je přijmout.
Smlouva o péči o zdraví je koncipována jako smlouva v širším smyslu slova příkazního charakteru,
kde příkazcem může být sám pacient nebo třetí osoba. Vždy však z ní vzniká poměr mezi
poskytovatelem a ošetřovanou osobou, jehož základem je závazek poskytovatele pečovat v rámci
svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného. Příkazci (nezáleží na tom, zda
ošetřovaným je sám příkazce, nebo třetí osoba) naopak svědčí vždy povinnost zaplatit poskytovateli
odměnu, je-li to ujednáno. Ujednání o úhradě neplatí, stanoví-li zvláštní právní předpis, že se péče o
zdraví v konkrétním případě hradí výlučně z jiných zdrojů. Zákon má v této souvislosti na mysli
především veřejné zdravotní pojištění. O tom, co znamená výlučná úhrada z jiných zdrojů, zda a za
jakých okolností se na ní lze podílet, pojednáváme na jiném místě.
Je-li pacient zároveň pojištěncem v rámci veřejného zdravotního pojištění nebo osobou, za kterou
tento systém péči hradí z jiných důvodů (např. pojištěnec z jiného členského státu EU), má především
právo na to, aby mu poskytovatel v rozsahu stanoveném zákonem o veřejném zdravotním pojištění
poskytl zdravotní péči bez přímé úhrady.
Postavení pacienta se ve vztahu s poskytovatelem nikterak nemění tím, že je zároveň pojištěncem,

a má proto v zákonném rozsahu právo na poskytnutí veškeré potřebné zdravotní péče na náklady
systému veřejného zdravotního pojištění. Do jisté míry je však omezena možnost výběru z konkrétních
možností zdravotní péče, neboť pokud pojištěnec požaduje péči plně hrazenou z veřejného
zdravotního pojištění, nutno vycházet ze skutečnosti, že jen některé z možností péče připadajících
obecně do úvahy jsou zároveň hrazené.89)
V této souvislosti se nabízí otázka, zda pojištěnec má právo odmítnout poskytnutí péče na náklady
veřejného zdravotního pojištění, tedy péče hrazené, a namísto ní si zvolit službu, kterou si však zaplatí
sám. S tím souvisí i otázka, zda může pacient odmítnout jen část hrazené péče a požadovat nahrazení
této části jiným plněním, anebo požadovat doplnění hrazené péče o nehrazenou za předpokladu, že
plně hrazená péče je pro pojištěnce z medicínského hlediska vhodná a odpovídajícím způsobem řeší
jeho zdravotní problém. Může jít např. o náhradu běžné sádry (fixace) tzv. lehkou, záměnu standardní
plně hrazené kloubní náhrady při aplikaci kloubní náhrady za nehrazenou s lepšími vlastnostmi nebo
použití speciálně zhotovovaných šablon pro preciznější umístění kloubní náhrady.
Rovněž těmto otázkám se budeme věnovat podrobněji v dalším textu. Na tomto místě alespoň
předznamenejme, že sociální systém má obecně sloužit alespoň k částečné kompenzaci negativních
důsledků některých životních situací a událostí90) na život člověka. Zátěž těchto událostí kompenzuje
sociální systém peněžitou nebo věcnou dávkou vyplácenou ze zdrojů vytvářených z odvodů pojistného
účastníky systému. Je zřejmé, že je více důvodů, proč je účast obyvatel v sociálním systému za zákonem
stanovených podmínek povinná a vzniká ze zákona, bez ohledu na vůli účastníků. V každém případě
tato účast zavazuje k plnění některých zákonných povinností, z nichž nejpodstatnější je povinnost
platit pojistné. Na druhou stranu není stanovena povinnost žádat o plnění ze sociálního systému,
třebaže je - zejména při poskytování zdravotních služeb - žádost obecně presumována a spatřována v
tom, že pojištěnec do zdravotnického zařízení poskytovatele přichází a žádá péči.
Je však zcela zřejmé právo pojištěnce prohlásit, že poskytnutí navrhované hrazené zdravotní péče
odmítá a žádá o poskytnutí péče v jiné, byť nehrazené nebo částečně hrazené, variantě. Argumentem
proti tomuto názoru nemůže být ani dříve zmíněná faktická nerovnost mezi pojištěncem a
poskytovatelem, z níž lze dovozovat zátěž rozhodování pojištěnce jistou mírou rizika neúplných
výchozích informací, ani pozice poskytovatele jako podnikatele vedeného snahou poskytnout
pojištěnci sice potřebnou, účelnou a plně indikovanou zdravotní péči, ale způsobem a za podmínek
provozně a ekonomicky co nejvýhodnějších. Lze konstatovat, že odepřít pojištěnci právo odmítnout
poskytnutí navrhované věcné dávky zdravotní péče, tedy konkrétní hrazené zdravotní péče, by bylo
zcela nepřiměřeným opatřením v porovnání s právem pacienta odmítnout péči vůbec, které zákon
obecně respektuje.
2.2.1
Vztah pojištěnec - zdravotní pojišťovna

Zdravotní pojišťovna jako provozovatel veřejného zdravotního pojištění zajišťuje účast pojištěnce v
systému veřejného zdravotního pojištění. Vztah mezi pojišťovnou a pojištěncem zde vzniká ze zákona.
Jeho obsah nemohou smluvní strany jakkoli modifikovat. Práva a povinnosti pojištěnce stanoví
výhradně zákon, přičemž základním právem, nikoliv povinností pojištěnce vůči zdravotní pojišťovně je
právo na to, aby mu zajistila poskytnutí hrazených zdravotních služeb 91) (ne tedy jakýchkoliv, ale
skutečně pouze na základě zákona hrazených), po jejich poskytnutí zkontrolovala, zda vyúčtování
odpovídá tomu, co obdržel, a aby poskytnutou hrazenou péči zaplatila poskytovateli. Základní
povinností pojištěnce je platit pojistné, byť některé skupiny obyvatel jsou z této povinnosti vyňaty,
resp. za ně pojistné hradí stát (například nezaopatřené děti, důchodci aj.).
Právo na poskytnutí hrazené zdravotní péče uplatňuje pojištěnec zásadně přímo u poskytovatele
zdravotních služeb. Teprve v případě, že dojde k jakékoliv nejasnosti v tom, zda určitá péče má být v
konkrétním případě poskytnuta jako hrazená, obrací se pojištěnec s požadavkem na poskytnutí úhrady
příslušné zdravotní péče na svou zdravotní pojišťovnu. Obdobně to platí i v případech, kdy je
poskytnutí hrazené zdravotní služby vázáno na předchozí souhlas zdravotní pojišťovny. O tom však
podrobněji dále.
Zdravotní pojišťovna z třetího vrcholu pomyslného trojúhelníku (pacient/pojištěnec - poskytovatel -

pojišťovna) do vztahu mezi pacientem (pojištěncem) a poskytovatelem zdravotních služeb
bezprostředně nevstupuje. Ovlivňuje ho však stanovováním pravidel, která tvoří součást smlouvy o
poskytování hrazených zdravotních služeb a jejichž dodržování zdravotní pojišťovna vyžaduje. V zásadě
to pak znamená, že poskytovatel zdravotních služeb působí jako faktický prostředník mezi
pojištěncem a jeho zdravotní pojišťovnou a že toto jeho postavení do značné míry ovlivňuje jeho
možnosti při sestavování návrhu léčebného plánu a poskytování konkrétních služeb na základě přání
pojištěnce.
2.3
Poskytovatelé zdravotních služeb
Oprávnění poskytovat zdravotní služby vzniká rozhodnutím příslušného správního orgánu, který je
vydá na základě dokladů o splnění podmínek stanovených zákonem o zdravotních službách.92) Žadatel
o oprávnění musí mít především odpovídající prostory pro poskytování zdravotních služeb
(zdravotnické zařízení) včetně příslušného zázemí, věcné a technické vybavení (nábytek, nástroje,
přístroje),93) a prokázat personální zajištění zdravotních služeb v rozsahu požadovaného oprávnění
vlastními zaměstnanci.94)
Již jsme hovořili o tom, že poskytování zdravotních služeb je především hospodářskou činností -
často podnikáním. Poskytování zdravotních služeb obyvatelstvu vnímají ovšem též stát a územní
samosprávy jako jeden ze svých prvořadých úkolů, jako službu veřejného zájmu, s tím, že tento úkol
plní prostřednictvím svých poskytovatelů zdravotních služeb jako jejich zřizovatelé 95). Vzhledem k tomu,
že právní předpisy stanoví požadavky na technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a
personální zajištění zdravotních služeb jako minimální, zatímco zdravotní pojišťovny požadují vybavení
a personální zajištění odpovídající množství a struktuře péče, za kterou je požadována úhrada, vzniká
určitý nesoulad mezi schopností poskytovat hrazené zdravotní služby a potřebou dosáhnout určitého
objemu úhrady v zájmu pokrytí alespoň nezbytných provozních výdajů poskytovatele. Odpovědnost za
zajištění dostupné zdravotní péče pro pojištěnce, tedy za smluvní zajištění sítě poskytovatelů
připravených poskytnout pojištěncům potřebné služby, svěřuje zákon zdravotním pojišťovnám.
Lze tedy konstatovat, že postavení poskytovatele je limitováno především rozsahem oprávnění k

poskytování zdravotních služeb, požadavky na minimální technické a věcné vybavení zdravotnického
zařízení96) a minimální personální zabezpečení zdravotních služeb97), bez jejichž splnění nelze takové
oprávnění získat a udržet, jakož obvykle i nutností uzavřít smlouvy o poskytování hrazených
zdravotních služeb se zdravotními pojišťovnami a poskytovat služby v souladu s jejich požadavky.
Zásadním limitem, který způsobuje otevírání nůžek mezi možnostmi medicíny a rozsahem fakticky
poskytovaných zdravotních služeb, jsou ovšem ekonomické možnosti systému veřejného zdravotního
pojištění a těch, kdo poskytovatele zdravotních služeb zřizují.
Za služby obecného zájmu se považují služby zvláštního charakteru, zajišťované obvykle státem,
kraji či obcemi ve veřejném zájmu - v zájmu veřejnosti. Podstatou takových služeb je jejich finanční
podpora ze stran veřejných subjektů. Nedostane-li se jí, přítomnost služeb na trhu by byla v
omezeném rozsahu, neodpovídající objektivním společenským potřebám, nebo v nižší kvalitě, či
dokonce vůbec. Jde tedy o služby, po nichž sice nechybí poptávka, ale současně je nelze poskytovat za
výlučně tržních podmínek. Podmnožinou těchto služeb jsou služby obecného hospodářského zájmu -
tyto služby mají pak vždy povahu hospodářskou (ekonomickou).
Obvykle se pak zdůrazňuje, že ekonomická povaha služeb obecného hospodářského zájmu se

vztahuje na povahu konkrétní činnosti, nikoli její cíl; proto lze mezi ně zařadit i některé služby v
sociální oblasti. Z ekonomické povahy těchto služeb pak zpětně vyplývá, že se na ně vztahují pravidla
hospodářské soutěže, a tedy i pravidla veřejné podpory.
Jak sociální služby, tak zdravotní péče (zdravotní služby) mohou tedy být službou obecného zájmu a
mohou získat vyrovnávací platbu za plnění závazku veřejné služby. I trh s poskytováním zdravotních
služeb podléhá pravidlům a jeho účastníci povinnostem, které jsou obecně adresovány všem, kdo se
na trhu účastní hospodářské soutěže, proto i v této oblasti musí být poskytovatel veřejné služby vybrán
transparentním a nediskriminačním postupem příslušného zadavatele. Jistou výjimkou je, že pro
realizaci sociálních služeb se nepoužije omezující limit výše roční vyrovnávací platby. Vzhledem k tomu,
že problematika podpory služeb obecného zájmu je součástí práva EU, doplňme, že Evropská komise za
sociální služby považuje takové, jimiž se uspokojují sociální potřeby, například zdravotní a dlouhodobá
péče, péče o děti, přístup na trh práce a opětovné začlenění do trhu práce, sociální bydlení a péče a
sociální začleňování zranitelných skupin.
Klíčem pro určení kritérií, zda financování služeb obecného hospodářského zájmu z veřejných
prostředků představuje v konkrétním případě veřejnou podporu či nikoli, je rozsudek Evropského
soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie) ve věci Altmark98). Soud v něm stanovil čtyři
podmínky, při jejichž splnění nepředstavuje vyrovnávací platba zvýhodnění pro provozovatele
takových služeb, a nebude tedy veřejnou podporou. Zaprvé, příjemce vyrovnávací platby musí být
vybrán v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, umožňujícím vybrat zájemce schopného poskytovat tyto
služby za nejmenších nákladů pro zadavatele, nebo na základě analýzy nákladů, jež by na výkon
veřejné služby vynaložil průměrný, řádně řízený podnik, který má odpovídající prostředky k výkonu
požadované veřejné služby. Zadruhé, příjemce vyrovnávací platby musí dále být výkonem služeb
obecného hospodářského zájmu výslovně a jasně pověřen, včetně jednoznačného vymezení služby.
Zatřetí, ukazatele pro kalkulaci výše vyrovnávací platby musí být stanoveny předem a objektivním
způsobem. Začtvrté, výše vyrovnávací platby nesmí překročit náklady vynaložené příjemcem při plnění
závazku veřejné služby po odečtení příslušných příjmů z tohoto závazku a přičtení přiměřeného zisku.
Tyto podmínky musí být splněny současně. Nejsou-li splněny, je možné přezkoumat, zda poskytnutá
vyrovnávací platba nebyla zakázanou veřejnou podporou. V rámci tohoto přezkumu pak nicméně může
být posouzena jako dovolená veřejná podpora, tedy slučitelná s vnitřním trhem.
K této problematice ještě dodejme povinnost členských států Evropské unie každé dva roky
informovat Komisi o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve
formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným
poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (rozhodnutí Komise ze dne 20.10.2011,
2012/21/EU), o případech poskytnutí takové platby pro různé kategorie služeb, včetně odvětví
sociálních služeb a nemocniční péče.
2.3.1
Soustava poskytovatelů zdravotních služeb (organizace zdravotní péče)

Před rokem 1989 poskytovala zdravotní péči (zdravotní služby) u nás zdravotnická zařízení státu
všem občanům bezplatně. Podmínky a rozsah pak stanovil zákon o péči o zdraví lidu99), popř. předpisy
vydané k jeho provedení.
Zdravotní služby poskytovala zdravotnická zařízení hygienické služby a zdravotnická zařízení

léčebně preventivní péče. Do jednotné zdravotnické soustavy byla zařazena rovněž zařízení pro
výchovu a výuku a pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků, organizace pro zdravotnickou
výrobu, pro zásobování léčivy a jinými zdravotnickými potřebami a pro jejich kontrolu a
vědeckovýzkumná a vývojová pracoviště na úseku zdravotnictví.
Poskytování zdravotní péče bylo uspořádáno do jednotné zdravotnické soustavy zdravotnických

zařízení a dalších zdravotnických organizací obstarávajících úkoly zdravotnictví. Jednotlivé služby v této
soustavě měly na sebe účelně navazovat s tím, že soustava byla uspořádána hierarchicky tak, že
zařízení poskytující výše kvalifikované a specializované služby doplňovala činnost ostatních zařízení,
odborně je vedla a dále vzdělávala jejich odborné pracovníky. Základem odborné péče byly služby
poskytované v územních a závodních (podnikových) zdravotnických obvodech.
Zdravotnická zařízení zřizovaly zásadně národní výbory s výjimkou zařízení řízených Ministerstvem
zdravotnictví, jako např. fakultní nemocnice. Zařízení národních výborů byla povinna poskytovat
potřebné služby v mezích spádových území stanovených podle jednotných celostátních zásad, a to
případně i obyvatelům okolních okresů nebo krajů. Podnikům a jiným organizacím ukládal zákon
povinnost budovat ze svých prostředků v rámci jednotné sítě zdravotnických zařízení a podle
stanovených typů závodní zdravotnická zařízení, jakož i povinnost hradit náklady na údržbu a některé
náklady na provoz těchto zařízení. Stále však mějme na paměti, že všechna takto zřízená zdravotnická
zařízení byla státní.
Zařízení a organizace jednotné zdravotnické soustavy byly řízeny národními výbory s výjimkou těch
zařízení a organizací, u nichž bylo výslovně stanoveno, že je řídí centrální orgány. Zařízení řízená
okresními a krajskými národními výbory byla pak začleněna do ústavů národního zdraví, které tvořily
jednotné funkční, organizační a hospodářské celky. Okresní (tzv. OÚNZ) a krajské (tzv. KÚNZ) ústavy
národního zdraví jakožto instituce veřejné správy zřizované okresními nebo krajskými národními
výbory pro výkon jejich působnosti na úseku zdravotnictví zastřešovaly poskytování zdravotní péče, její
financování i materiální a personální zabezpečení, ale také např. lékařskou posudkovou činnost.
V organizaci zdravotnictví byla rozlišována zdravotnická zařízení podle jejich druhů a úkolů. Jednalo
se o zařízení hygienické služby, jimž příslušelo provádění specializovaných hygienických a
protiepidemických činností a odborné vedení ostatních zdravotnických zařízení na úseku hygieny a
boje proti přenosným nemocem. Dále šlo o zařízení léčebně preventivní péče, konkrétně o nemocnice s
poliklinikou a dalšími zařízeními ambulantní péče, územní polikliniky mimo sídlo nemocnice a závodní
polikliniky, obvodní zdravotnická střediska, popř. jejich lékařské stanice, dětské poradny a ženské
poradny. Do soustavy patřily rovněž odborné léčebné ústavy, navazující na péči nemocnic s
poliklinikami, jako byly léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí, psychiatrické léčebny, rehabilitační
ústavy a další léčebny (včetně lázeňských), ozdravovny a noční sanatoria, lékárny a zvláštní dětská
zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle, pečující o všestranný rozvoj dětí ve věku do tří let).
Organizace zdravotní péče byla uvolněna po roce 1989 zákonem č. 160/1992 Sb., o péči v nestátních
zdravotnických zařízeních, který reálně umožnil vznik zdravotnických zařízení (dnes poskytovatelů
zdravotních služeb) mimo existující státní strukturu, tedy soukromých zdravotnických zařízení vedle
státních. Uvedený právní předpis současně umožnil právní i faktické převzetí zdravotnických zařízení v
působnosti obcí a krajů.
Současná právní úprava již pevnou strukturu sítě poskytovatelů zdravotních služeb neupravuje a
nevyžaduje. Zákon o zdravotních službách pouze stanoví, že zdravotní péče se poskytuje ve formě
ambulantní péče, jednodenní péče, lůžkové péče a zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním
prostředí pacienta,100) a vymezuje druhy zdravotní péče. Podle časové naléhavosti jejího poskytnutí jde
o neodkladnou péči, akutní péči, nezbytnou péči v případě zahraničních pojištěnců a plánovanou
péči.101) Podle účelu poskytnutí jde o péči preventivní, diagnostickou, dispenzární, léčebnou,
posudkovou, léčebně rehabilitační, ošetřovatelskou a paliativní, lékárenskou a klinickofarmaceutickou.
Zdravotní péči může poskytovat pouze fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno oprávnění k
poskytování zdravotních služeb v souladu s § 16 zákona o zdravotních službách; rozsah poskytování je
omezen na druhy a formy péče uvedené v daném oprávnění. Vzhledem k tomu, že není rozhodující, zda
je poskytovatel fyzická nebo právnická osoba, ani jeho právní forma, provozují tuto činnost na trhu
vedle fyzických osob i různé obchodní korporace nebo příspěvkové organizace státu, obcí či krajů.
Veškeré zdravotní služby a související činnosti však nelze zcela zřejmě ponechat výlučně na
působení a požadavcích trhu. Z tohoto důvodu upravuje zákon požadavky na některé poskytovatele,
které lze považovat za "centrální", zvlášť. Konkrétně půjde o fakultní nemocnice a centra vysoce
specializované péče, případně o komplexní centra pro léčbu vybraných onemocnění. 102) Nejspíše lze
vyslovit oprávněný právně-politický požadavek na zachování alespoň základní struktury sítě
poskytovatelů zdravotních služeb. Fakticky dodnes těží systém poskytovaných zdravotních služeb ze
soustavy založené tzv. OÚNZ a KÚNZ a zachování páteřní sítě poskytovatelů zdravotních služeb se jeví
jako objektivní společenská potřeba už kvůli tomu, že právo na zdraví je zaručeno ústavní pořádkem.
2.3.1.1
Fakultní nemocnice
Fakultní nemocnice zřizuje stát jako státní příspěvkové organizace; zřizovatelskou funkci vůči
fakultní nemocnici vykonává Ministerstvo zdravotnictví ČR. Posláním fakultní nemocnice je poskytování
zdravotních služeb, uskutečňování související výzkumné nebo vývojové činnosti a uskutečňování
klinické a praktické výuky v akreditovaných studijních programech všeobecné lékařství, zubní lékařství
a farmacie a v akreditovaných studijních programech a vzdělávacích programech nelékařských
zdravotnických oborů a provádění související výzkumné a vývojové činnosti; to se provádí na
společných pracovištích fakultní nemocnice a lékařské fakulty (klinikách, ústavech) na základě
požadavku vysoké školy.
Nutno podotknout, že fakultní nemocnice tvoří síť pracovišť nejvyššího typu a jsou pomyslným
vrcholným patrem organizací poskytujících zdravotní služby. Uveďme ještě, že svoji vlastní soustavu
poskytovatelů zdravotních služeb zřizuje mimo jiné i Ministerstvo obrany ČR, nejvyšším článkem je
Ústřední vojenská nemocnice v Praze.
2.3.1.2
Centra specializované péče

Ministerstvo zdravotnictví ČR může kterémukoliv poskytovateli, který poskytuje zdravotní služby v
daných oborech, udělit na jeho žádost podanou na základě výzvy ministerstva statut centra vysoce
specializované zdravotní péče, pokud tento poskytovatel splňuje požadavky na technické a věcné
vybavení zdravotnického zařízení a požadavky na personální zabezpečení vysoce specializované
zdravotní péče a je schopen pro vymezené území tuto zdravotní péči zajistit. Statut centra lze udělit též
v rámci jednoho nebo více oborů nebo jejich částí, popřípadě pro vysoce náročnou diagnostiku, léčbu
nebo sledování určité nemoci.
Ve snaze zajistit poskytování zdravotních služeb v případě některých zvlášť závažných onemocnění a
vytvořit odpovídající podmínky pro stabilizaci vysoce kvalifikovaných zdravotnických týmů, včetně
soustředění moderních zdravotnických přístrojů a dalších prostředků, dalo Ministerstvo zdravotnictví
ČR vzniknout komplexním centrům - onkologickým, hematologickým, iktovým apod. Rovněž tato centra
jsou z organizačního hlediska součástí poskytovatelů zdravotních služeb, kteří prokázali splnění
předem stanovených požadavků.
Jak již bylo uvedeno, koncepce jednotné soustavy poskytovatelů, vycházející z centrálně
stanovovaných požadavků a pravidel, byla v roce 1991 opuštěna a nahrazena systémem zdravotního
pojištění a zdravotních pojišťoven. V zásadě nyní platí, že každý, kdo splní zákonem stanovené
podmínky a podá kvalifikovanou žádost, má právo na to, aby mu příslušný správní úřad 103) vydal
oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Zdravotní pojišťovny pak vybírají z poskytovatelů
působících na trhu zdravotních služeb ty, s nimiž uzavřou smlouvu o poskytování hrazených
zdravotních služeb104) a začlení je do sítě svých smluvních poskytovatelů. Tato síť má být vytvářena tak,
aby zajistila pojištěncům potřebnou zdravotní péči v odpovídající struktuře, objemu a časové a místní
dostupnosti.105)
V rámci sítě smluvních poskytovatelů vytvářejí zdravotní pojišťovny další struktury tak, aby
zdravotní péče, u které je to vhodné a účelné, byla soustředěna do specializovaných pracovišť -
"centralizována" - v zájmu zvýšení odbornosti a kvality poskytovaných služeb. Děje se tak v rámci
zvláštních programů,106) kdy se použití určité metody v rámci takového programu soustřeďuje do
vybraných zařízení, která pak vzhledem k užšímu zaměření péče a vyššímu počtu identických výkonů
získávají rychleji širší zkušenosti, a tím pádem mohou garantovat i vyšší odbornou úroveň. Další
možností je vytváření tzv. smluvních center, v nichž se poskytují specializované služby při léčbě
vybraných onemocnění.107) Tato centra pak také mohou při poskytování hrazených služeb používat
léčivé přípravky, jejichž úhrada je omezena právě na případy indikovaného podání na takovýchto
pracovištích.
Je to právě systém veřejného zdravotního pojištění, který převzal roli garanta organizace zdravotní
péče a rozhodujícího plátce poskytovaných zdravotních služeb, avšak bez reálné možnosti jakkoliv
ovlivnit zřizování jednotlivých poskytovatelů a s obtížnou možností ovlivnit alespoň rozsah
zdravotnické činnosti, kterou hodlají vykonávat.
2.4
Systém veřejného zdravotního pojištění
2.4.1
Obecná charakteristika
Veřejné zdravotní pojištění je z obecného pohledu součástí širšího systému sociálního zabezpečení
(konečně i v Listině je odpovídající právo občana začleněno mezi tzv. práva sociální). Jde o systém
regulovaný primárně normami veřejného práva, který především zakotvuje povinnou účast ve
zdravotním pojištění, povinnost platit pojistné a určuje rozsah práva na poskytnutí zdravotní péče na
náklady veřejného pojištění, bez přímé úhrady pojištěnce.
Toto pojištění je založeno na principu solidarity, a to konkrétně mezi zdravými a nemocnými,

mladšími a staršími, majetnějšími a nemajetnými. Jako takové je podmíněno výběrem prostředků na
zdravotní pojištění od plátců ve výši a za podmínek stanovených zákonem, jakož i na principu
přerozdělování tohoto pojistného mezi potřebnými skupinami pojištěnců podle zákonem stanovených
klíčů.
Právo na poskytnutí potřebné zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, které získává
pojištěnec účastí ve veřejném zdravotním pojištění, je osobním právem pojištěnce. Nemůže s ním
jakkoliv nakládat, například jej zcizit. Může se ho ovšem v individuálním případě vzdát alespoň tím, že
ho neuplatní.
2.4.2
Účastníci systému
Veřejné zdravotní pojištění představuje souhrn materiálních podmínek garantujících právo na
bezplatnou zdravotní péči na základě článku 31 Listiny. I ve veřejném zdravotním pojištění totiž platí, že
důvodem jeho existence je pojištěnec. Obdobný pomyslný trojúhelník, jejž jsme zmínili v úvodu
pojednání o organizaci zdravotní péče, tak můžeme načrtnout i v případě zdravotního pojištění, pouze
k pojištěnci připojíme plátce pojistného. Povinnost platit pojistné se totiž odvíjí vždy od pojištěnce.
Zákon pouze stanoví, zda pojištěnec platí a odvádí pojistné sám, nebo zda je za něj platí či odvádí zcela
nebo zčásti třetí osoba (např. zaměstnavatel či stát).
Podstatná role přísluší ve zdravotním pojištění zdravotním pojišťovnám. Ty jsou provozovateli

tohoto systému pojištění a vykonávají jeho správu včetně zajišťování dostupnosti zdravotních služeb
pro pojištěnce, tedy včetně uspořádání soustavy - sítě - poskytovatelů k poskytování hrazených
zdravotních služeb.
Účast poskytovatelů v systému veřejného zdravotního pojištění jejich obecnou pozici, vyplývající z
oprávnění k poskytování zdravotních služeb a účasti na trhu zdravotních služeb, nemění. Uzavřením
smlouvy o poskytování hrazených zdravotních služeb se zdravotní pojišťovnou však nabývají nových
práv a povinností. Mezi tato patří mj. právo účtovat zdravotní pojišťovně péči poskytnutou jejím
pojištěncům nebo související povinnost podrobit se výkonu práva pojišťovny kontrolovat vyúčtování
zdravotní péče.
2.4.2.1
Zdravotní pojišťovny
Veřejné zdravotní pojištění provádějí zdravotní pojišťovny. Zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, byla zřízena Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
jakožto státní zdravotní pojišťovna. Přijetí příslušného zákona předcházel vznik Správy všeobecného
zdravotního pojištění v rámci Ministerstva zdravotnictví ČR; ta fakticky připravila zejména materiální
podmínky pro založení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, včetně pořízení informačního
systému a zajištění potřebných objektů. Zákon stanovil Všeobecné zdravotní pojišťovně organizační
strukturu sestávající z okresních pojišťoven a Ústřední pojišťovny. Veřejné zdravotní pojištění
vykonávaly okresní pojišťovny, Ústřední pojišťovna plnila společné úkoly, zajišťovala metodické vedení
okresních pojišťoven a plnila některé zvláštní povinnosti zákonem uložené, např. vedení centrálního
registru pojištěnců.
Na základě zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních

pojišťovnách, vzniklo v průběhu následujících několika let celkem 28 tzv. zaměstnaneckých zdravotních
pojišťoven. Tyto zdravotní pojišťovny zřídilo na základě žádosti podnikatelských subjektů nebo
příslušných ministerstev svým rozhodnutím Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (např.
Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky), postupně pak začaly zřizovat zdravotní
pojišťovny i další subjekty. V současné době působí na území ČR v důsledku sloučení či zániku celkem
sedm zdravotních pojišťoven.108)
2.4.2.2
Právní povaha zdravotních pojišťoven

Zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ani zákon o resortních, oborových,
podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách nedaly výslovnou odpověď na otázku, jaká je vlastně
právní povaha zdravotní pojišťovny. V příslušných zákonech se pouze uvádí, že zdravotní pojišťovna je
právnickou osobou, v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a
nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Zaměstnanecká pojišťovna se navíc zapisuje do
obchodního rejstříku, to ovšem mimo jiné proto, aby bylo možné jasně stanovit okamžik vzniku a
zániku zdravotní pojišťovny a poskytnout třetím osobám větší jistotu při jednání s ní, nikoliv proto, aby
z toho bylo možné dovodit její zvláštní povahu či postavení, tím méně proto, aby ze skutečnosti zápisu
do obchodního rejstříku bylo možné dovodit fakticky (nikoli jen formálně) podnikatelský charakter
zaměstnanecké zdravotní pojišťovny. Nutno připomenout, že v popisované právní úpravě využil
zákonodárce odkazu na tehdejší obchodní zákoník109), který v § 27 stanovil, že obchodní rejstřík je
veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů, popřípadě
jiných osob, o nichž to stanoví zvláštní zákon; zaměstnanecká zdravotní pojišťovna byla pouze takovou
jinou osobou.110)
Všechny zdravotní pojišťovny vznikly za stejným účelem, tedy k provádění veřejného (původně
všeobecného) zdravotního pojištění, při této činnosti se řídí stejným zákonem a jejich postavení je při
výkonu této činnosti shodné.
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, která byla zřízena zákonem, je považována za
veřejnoprávní instituci, zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, ačkoli rozhodně není jasná právní opora
pro takový závěr, za subjekty soukromého práva.111) Na tomto místě se sluší připomenout, že
zřizovatelem zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven bylo do dubna roku 1995 Ministerstvo práce a
sociálních věcí. Teprve později, na základě zákona č. 60/1995 Sb., mohla být zakladatelkou
zaměstnanecké zdravotní pojišťovny právnická osoba se sídlem na území České republiky, která k tomu
získala příslušné povolení od Ministerstva zdravotnictví ČR. Přechodné ustanovení tohoto zákona
stanovilo, že resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny zřízené podle dosavadních
předpisů se považují za zdravotní pojišťovny podle tohoto zákona. Nezabývalo se však již otázkou, kdo
bude považován za jejich zakladatele, pouze stanovilo, že případný likvidační zůstatek by se převedl
podnikatelským subjektům, které podaly žádost Ministerstvu práce a sociálních věcí o zřízení zdravotní
pojišťovny nebo jejich právním nástupcům, a pokud by tyto subjekty neexistovaly, Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky k přerozdělení.112)
Zásadním omezením, které je uloženo všem zdravotním pojišťovnám v České republice, je zákaz
zřizování poskytovatelů zdravotních služeb a zákaz podnikání s prostředky plynoucími z veřejného
pojištění. V zásadě tedy lze říci, že zdravotní pojišťovna sice může působit jako podnikatel, nikoliv však
při provádění zdravotního pojištění, které podnikáním v žádném případě není.
Otázkou, na kterou však zákon nedává žádnou odpověď, je, zda na zdravotní pojišťovnu můžeme
nahlížet jako na obdobu obchodního závodu ve smyslu § 502 občanského zákoníku, tedy jako na
organizovaný soubor jmění, který (zřejmě) zakladatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování
zdravotního pojištění. K tomu se sluší poznamenat, že žádná zdravotní pojišťovna jako taková není
(navenek) předmětem vlastnictví. Organizovaný soubor jmění, který slouží k provozování zdravotního
pojištění, se vytváří v zásadě z provádění zdravotního pojištění a v případě zániku zdravotní pojišťovny
se do zdravotního pojištění vrací. Výjimku tvoří právě již zmíněný likvidační zůstatek, který se vrací
zakladateli. V této souvislosti nelze odkázat ani na praktické zkušenosti, neboť např. likvidace Hornické
zdravotní pojišťovny, o níž byl proveden zápis do obchodního rejstříku dne 22.7.1996, nebyla dodnes
ukončena, přičemž další zdravotní pojišťovny zanikly spíše sloučením.
Je tedy spíše možné se přiklonit k závěru, že zdravotní pojišťovna je právnickou osobou sui generis,
účelově vzniklou k výkonu nepodnikatelské činnosti - provozování veřejného zdravotního pojištění v
rozsahu a za podmínek stanovených zákonem a ostatními právními předpisy. Majetek použitý při
založení zdravotní pojišťovny se stává jejím výlučným vlastnictvím, aniž by tomu, kdo jej poskytl,
vznikla na tomto základě jakákoliv zvláštní práva vůči zdravotní pojišťovně s výjimkou práva na výplatu
případného likvidačního zůstatku. Zdravotní pojišťovna není předmětem vlastnictví, sama jako právní
subjekt je však vlastníkem majetku, včetně vybraného pojistného a jeho příslušenství, které jí náleží
podle právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. S majetkem však může nakládat
pouze v mezích příslušných zákonů a ostatních právních předpisů.
2.5
Veřejná moc, veřejná správa a její role
K postavení orgánů veřejné správy v organizaci zdravotnictví lze stručně poznamenat, že zahrnuje
výkon státní správy při vydávání a odnímání oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jakož i výkon
zřizovatelských oprávnění ve vztahu ke konkrétním poskytovatelům zdravotních služeb.
O udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb rozhoduje krajský úřad, v jehož správním
obvodu je zdravotnické zařízení, v němž budou zdravotní služby poskytovány, Ministerstvo obrany ČR
nebo Ministerstvo spravedlnosti ČR, jde-li o zdravotní služby poskytované ve zdravotnických zařízeních
zřízených těmito ministerstvy, nebo Ministerstvo vnitra ČR, jde-li o zdravotní služby poskytované ve
zdravotnických zařízeních zřízených tímto ministerstvem nebo ve zdravotnických zařízeních zřízených
Úřadem pro zahraniční styky a informace nebo Bezpečnostní informační službou 113).
Zřizování poskytovatelů zdravotních služeb, ať již ve formě příspěvkových organizací, nebo jakékoliv
obchodní korporace, je v případě územní samosprávy vnímáno jako projev politické odpovědnosti za
zajišťování služeb obecného zájmu obyvatelstvu. V případě ústředních správních úřadů jde spíše o
celkovou koncepci zdravotnické politiky, reakci na specifické potřeby, které nejsou schopni zabezpečit
žádní poskytovatelé na trhu, o realizaci požadavků na centralizaci služeb a poskytování vysoce
specializované péče a v neposlední řadě o zajištění kapacit pro výuku, vědeckou a výzkumnou činnost.
2.5.1
Ministerstvo zdravotnictví ČR
Ministerstvo zdravotnictví ČR je orgánem, který vykonává zásadní působnosti v oblasti provádění
veřejného zdravotního pojištění, konkrétně stanoví výši úhrady poskytovaných zdravotních služeb. 114) Z
hlediska obecných požadavků na transparentnost a nestrannost výkonu veřejné moci lze považovat za
přinejmenším pozoruhodné, že ministerstvo samo jako zřizovatel fakultních nemocnic, které jsou
producenty významného objemu zdravotních služeb, stanoví výši úhrady (cenu) tzv. úhradovou
vyhláškou115). Zdravotní pojišťovny jsou pak povinny za péči zaplatit právě v souladu se zmiňovaným
právním předpisem. Za dodržení vyrovnané bilance veřejného rozpočtu zdravotního pojištění (rozpočet
veřejného zdravotního pojištění je součástí veřejných rozpočtů obecně) však odpovídají zdravotní
pojišťovny.
Kontrolu činnosti Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP) provádí Ministerstvo
zdravotnictví ČR v součinnosti s Ministerstvem financí ČR. K tomu je tato pojišťovna zejména povinna
vždy do 60 dnů po skončení kalendářního čtvrtletí podat Ministerstvu zdravotnictví ČR a Ministerstvu
financí ČR zprávu o svém hospodaření způsobem a v rozsahu stanoveném prováděcím právním
předpisem. Je-li výsledkem hospodaření bilanční nerovnováha, předkládá zdravotní pojišťovna také
návrh opatření, který Ministerstvo zdravotnictví ČR předkládá po projednání s Ministerstvem financí ČR
vládě. Ministerstvo zdravotnictví ČR konečně informuje veřejnost o hospodaření VZP prostřednictvím
sdělovacích prostředků.
Pro případ, že by (v důsledku vývoje produkce na trhu zdravotních služeb) došlo k platební
neschopnosti zdravotní pojišťovny, zaručuje uhrazení nákladů poskytnutých hrazených služeb po
vyčerpání prostředků rezervního fondu státní rozpočet České republiky ve formě návratné finanční
výpomoci, jejíž výše může činit nejvýše 50% prokázaného nedostatku finančních prostředků
způsobeného zvýšeným rozsahem poskytovaných hrazených služeb a o níž rozhoduje vláda na návrh
ministra zdravotnictví po dohodě s ministrem financí.
Zjistí-li Ministerstvo zdravotnictví ČR při kontrole v činnosti VZP závažné nedostatky, zejména
nedodržování zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, předpisů o veřejném
zdravotním pojištění nebo schváleného zdravotně pojistného plánu, je oprávněno podle povahy
zjištěného nedostatku vyžadovat, aby VZP ve stanovené lhůtě zjednala nápravu,116) nebo zavést
nucenou správu na dobu nejvýše jednoho roku.117)
O zavedení nucené správy rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví ČR ve správním řízení, rozhodnutí o

zavedení nucené správy obsahuje zároveň údaje o nuceném správci; správce je ze zákona povinně
zaměstnancem Ministerstva zdravotnictví ČR nebo Ministerstva financí ČR. Proti rozhodnutí o zavedení
nucené správy lze podat rozklad, který však nemá odkladný účinek. Po zavedení nucené správy
podléhají rozhodnutí a právní jednání ředitele zdravotní pojišťovny a dalších orgánů pojišťovny
schválení nuceného správce, jinak jsou neplatná. Nucený správce je však zároveň oprávněn činit
rozhodnutí a právní jednání, která jinak přísluší řediteli nebo jinému orgánu zdravotní pojišťovny.
Rovněž kontrolu činnosti zaměstnanecké pojišťovny provádí Ministerstvo zdravotnictví ČR v

součinnosti s Ministerstvem financí ČR a rovněž zaměstnanecká zdravotní pojišťovna je povinna
podávat jim zprávy o svém hospodaření stejně jako Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.
Zjistí-li Ministerstvo zdravotnictví ČR závažné nedostatky v činnosti zaměstnanecké pojišťovny, je

rovněž oprávněno podle povahy zjištěného nedostatku vyžadovat, aby zaměstnanecká pojišťovna ve
stanovené lhůtě zjednala nápravu, nebo zavést nucenou správu na dobu nejvýše jednoho roku. 118) V
porovnání s právní úpravou VZP se však poněkud liší nedostatky, které zákon považuje v činnosti
zaměstnanecké pojišťovny za závažné a s nimiž spojuje možnosti uplatnění uvedených opatření.
Zaměstnanecká zdravotní pojišťovna má závažné nedostatky v činnosti zejména tehdy, jestliže

zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je v prodlení s plněním svých závazků
po lhůtě splatnosti po dobu delší než 3 měsíce, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze
splatných peněžitých pohledávek vůči zaměstnanecké pojišťovně výkonem rozhodnutí či exekucí, nebo
nedodržuje schválený zdravotně pojistný plán.119)
Slovo "zejména", užité před výčtem důvodů, které mohou vést Ministerstvo zdravotnictví ČR k
zásahu, může vést k domněnce, že mohou být i jiné důvody, pro které může ministerstvo zasáhnout. Je
však třeba vycházet ze skutečnosti, že jakýkoliv takový zásah je aktem veřejné moci, kterou lze v
souladu s článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby,
které stanoví zákon. V tomto případě však zákon nedává žádné znatelné vodítko pro možnost uplatnění
jiných než výslovně uvedených důvodů, proto se domníváme, že jiné důvody použít nelze.
Závěrem dodejme, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky spolu s vládou ustavují
Správní radu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, kterou tvoří 10 členů jmenovaných
vládou a 20 členů volených Poslaneckou sněmovnou podle principu poměrného zastoupení politických
stran v Poslanecké sněmovně.
Dozorčí radu této pojišťovny tvoří 3 členové, které na návrh ministra financí, ministra práce a
sociálních věcí a ministra zdravotnictví jmenuje a odvolává vláda, a 10 členů volených a odvolávaných
Poslaneckou sněmovnou, opět podle principu poměrného zastoupení politických stran v Poslanecké
sněmovně.
Pokud jde o zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, jmenuje vláda jednu třetinu členů správní rady
pojišťovny, tedy pět, a tři členy dozorčí rady, tedy opět jednu třetinu. Zakladatel zaměstnanecké
zdravotní pojišťovny nemá, pokud jde o ustavení orgánů pojišťovny, žádná zvláštní práva.
Jak u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, tak u zaměstnaneckých zdravotních

pojišťoven schvaluje Poslanecká sněmovna na návrh vlády v návaznosti na termíny projednávání
návrhu státního rozpočtu a státního závěrečného účtu návrh zdravotně pojistného plánu. Ten obsahuje
plán příjmů a výdajů zdravotní pojišťovny včetně členění podle jednotlivých fondů. Dále řeší i
předpokládaný vývoj struktury pojištěnců, plán provozních nákladů, údaje o rozsahu hrazených služeb
poskytovaných zdravotní pojišťovnou nebo způsob zajištění dostupnosti služeb nabízených zdravotní
pojišťovnou. Obsahuje i soustavu poskytovatelů, se kterými zdravotní pojišťovna uzavírá smlouvu o
poskytování a úhradě hrazených služeb. Mimo uvedeného zdravotně pojistného plánu je schvalována i
účetní závěrka a návrh výroční zprávy pojišťovny za minulý rok.
3
Zdravotničtí pracovníci
3.1
Vymezení pojmu zdravotnického pracovníka
V obecné rovině by nepochybně bylo možno hovořit o zdravotnickém pracovníku jako o kterékoli
osobě, jež disponuje alespoň nějakými odbornými znalostmi ohledně péče o zdraví a podílí se na jejím
profesionálním poskytování. Právní úprava je ovšem konkrétnější a vymezuje zdravotnické pracovníky,
resp. osoby vykonávající zdravotnické povolání, jako specifickou množinu. Činí tak dvěma zvláštními
zákony120). Zdravotnickým pracovníkem je tedy fyzická osoba, která vykonává zdravotnické povolání
podle jednoho z těchto zákonů. Je jím osoba vykonávající povolání lékaře, zubního lékaře nebo
farmaceuta121) nebo fyzická osoba, která vykonává nelékařské zdravotnické povolání, jež se podílí
zejména na ošetřovatelské péči, péči v porodní asistenci, preventivní péči, diagnostické péči, léčebné
péči, léčebně rehabilitační péči, neodkladné péči, anesteziologicko-resuscitační péči, posudkové péči a
dispenzární péči122),123). Jedním z aspektů formálního rozdělení zdravotnických povolání na lékařská a
nelékařská je existence samosprávné (komorové) regulace lékařských povolání. 124)
Mimo výše uvedených mohou některé povinnosti (např. povinnost mlčenlivosti) vznikat i tzv. jiným
odborným pracovníkům ve zdravotnictví (§ 43 a § 44 zák. č. 96/2004 Sb.). Tito pracovníci jsou
zaměstnanci poskytovatele zdravotních služeb a provádějí činnosti, které nejsou poskytováním
zdravotních služeb, ale s poskytováním těchto služeb přímo souvisejí.125)
3.2
Základní povinnosti zdravotnických pracovníků
Zákon o zdravotních službách v § 49 výslovně stanoví dvě základní povinnosti zdravotnických
pracovníků (zdravotníků). Dle odst. 1 tohoto paragrafu je zdravotník povinen, v rozsahu jím získané
odborné nebo specializované způsobilosti, poskytovat zdravotní služby v rozsahu odpovídajícím jeho
způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta a na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy.
Zcela zásadní pro praxi je mnohdy nejednoznačný výklad ustanovení "na náležité odborné úrovni".
Sám zákon o zdravotních službách podává v základních ustanoveních definici náležité odborné úrovně
v § 4 odst. 5: "Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy
a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní
podmínky a objektivní možnosti." V praxi právě poslední jmenované, tj. "s ohledem na konkrétní
podmínky a objektivní možnosti", činí největší výkladové obtíže. Jiné jsou konkrétní podmínky a
objektivní možnosti ve špičkově vybavené fakultní nemocnici ve srovnání s hodnocením stejného
výkonu v malé oblastní nemocnici při noční službě při prokazatelně horším materiálním (často i
personálním) vybavení. Snad nejvýznamněji tento problém vyvstává v případě občanskoprávních sporů
o náhradu újmy v případě eventuálního pochybení lékaře, kdy právě přesvědčivá argumentace
soudního znalce, případně soudce, může celé soudní řízení ovlivnit díky síle své odborné autority. V
podrobnostech zde odkazujeme na samostatnou kapitolu věnovanou problematice náležité odborné
úrovně.
Druhou základní zákonnou povinností zdravotnického pracovníka je poskytovat neprodleně

odbornou první pomoc, a to každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně
ohroženo jeho zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby
poskytnutí zdravotních služeb.
Dále zákon obecně odkazuje na ostatní zákonné povinnosti stanovené v zákoně o zdravotních
službách nebo jiných právních předpisech. To je pro zdravotnické pracovníky poměrně široká oblast,
jelikož celým zákonem se prolínají mnohé povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb. Nositelem práv
a povinností vůči pacientovi je poskytovatel zdravotních služeb, 126) který je realizuje či plní právě skrze
své zdravotnické pracovníky. Obdobně i samotná důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách
odkazuje na odpovědnost poskytovatele zajistit poskytování zdravotních služeb pacientovi.127)
Lze shrnout, že mezi základní povinnosti zdravotnického pracovníka patří povinnost postupovat
lege artis, tj. postupovat podle příslušných profesních povinností a standardů, na náležité odborné
úrovni a v souladu s pravidly oboru; řídit se zákonnými předpisy a etickými principy; poskytovat
neprodleně odbornou první pomoc; poučit pacienta a poskytovat zdravotní péči na základě
informovaného souhlasu; zachovávat povinnou mlčenlivost a vést řádně zdravotnickou dokumentaci.
Vzhledem ke komplexnosti jednotlivých problematik s ohledem na množství zákonných předpisů i

vývoj judikatury, ale i s přihlédnutím ke specifikům těchto problematik, pojednáváme o jednotlivých
zákonných povinnostech povětšinou v samostatných kapitolách.
3.3
Základní práva zdravotnických pracovníků
Stěžejní legislativní novinkou v zákoně o zdravotních službách byla zákonem stanovená práva
zdravotníků. S povinností zdravotnického pracovníka často koreluje určité právo pacienta a naopak, s
některými právy zdravotnických pracovníků korespondují povinnosti pacientů. Ustanovení § 50 zákona

o zdravotních službách pojednávající o právech zdravotníků tak nutně zároveň stanoví i jisté povinnosti
pacienta.
Zdravotnický pracovník má právo získat informace o tom, že pacient, kterému má poskytovat

zdravotní služby, je nosičem infekční nemoci, a o dalších závažných skutečnostech týkajících se
pacientova zdravotního stavu. Infekčním onemocněním se dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví, rozumí "příznakové i bezpříznakové onemocnění vyvolané původcem infekce nebo
jeho toxinem, které vzniká v důsledku přenosu tohoto původce nebo jeho toxinu z nakažené fyzické
osoby, zvířete nebo neživého substrátu na vnímanou fyzickou osobu."128)
Zdravotnický pracovník má nadále ve zcela mimořádných případech právo neposkytnout zdravotní

služby, avšak výhradně za podmínky, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení života
zdravotnického pracovníka nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. To lze přiměřeně vztáhnout i na
poskytování odborné první pomoci v nebezpečných situacích. Zdravotničtí pracovníci nejsou
materiálně, technicky ani profesně zajištěni a vyškoleni pro mimořádné situace, aby s nasazením
vlastního života zachraňovali osoby nacházející se v ohrožení života nebo zdraví. Lze argumentovat, že
zdravotnický pracovník je schopen se určitým způsobem chránit například proti možnému infekčnímu
onemocnění osoby, která pomoc potřebuje, či může poskytnout pomoc způsobem, který jej neohrožuje.
Nemůže tedy zcela odmítnout se o takového člověka postarat. Na druhou stranu po něm ale nelze
požadovat, aby snášel riziko, které s jeho odborností nemá nic společného, například aby zachraňoval
lidi z hořícího domu, vrhal se do vody k tonoucímu, ač je sám špatný plavec, apod.
Z hlediska případné trestní odpovědnosti považujeme za správný názor, který zdůrazňuje, že

zdravotničtí pracovníci vykonávají činnost společensky prospěšnou, spočívající v péči o životy a zdraví
jiných osob, "při které mají mnohdy velmi zúžený časový prostor k přijetí a uskutečnění nejvhodnějšího
rozhodnutí za podmínek, kdy lze s ohledem na konkrétní zdravotní stav pacienta obtížně odhadnout
správnost zvoleného postupu. Bude-li skutkový stav věci svědčit o zjevné míře výjimečnosti skutkových
okolností, za kterých došlo k pochybení při poskytování zdravotních služeb, je možné vyvodit vůči
konkrétní osobě trestní odpovědnost jen tehdy, když sama svým zaviněným jednáním podstatně
ovlivnila vznik protiprávního následku (resp. účinku). Přitom je třeba vždy vycházet z toho, že vhodnost
zvoleného postupu se hodnotí ex ante, tedy z hlediska stavu poznání a informací existujících v době
jeho uskutečnění."129)
Mezi další zákonem výslovně jmenované právo patří možnost odmítnutí poskytnutí zdravotních
služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému
vyznání. Institut v praxi známý jako "výhrada svědomí"130) nesmí však způsobit újmu pacientovi
potřebujícímu zdravotní péči. Proto je poskytovatel povinen pacientovi zajistit jiného zdravotnického
pracovníka či poskytovatele a o této skutečnosti učinit písemný zápis do zdravotnické dokumentace
podepsaný oběma stranami, tedy i pacientem. Ani tak se tímto postupem lékař nemusí "vyhnout"
poskytnutí zdravotních služeb, a to za situace, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta
nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit jiného zdravotnického
pracovníka či poskytovatele.
Definicí pojmu svědomí včetně výkladu sekulární výhrady svědomí se opakovaně zabýval Ústavní
soud ČR: "Vlastním obsahem svědomí, resp. přesvědčení určitého člověka, se dost dobře ‚zvenčí' nelze
zabývat - kromě obecného konstatování, že jde o mravní hodnoty, o zásady chování, o imperativy, jež v
sobě dotyčná osoba nosí (vnitřní stránka svobody svědomí, resp. myšlení). Hodnotitelnou podobu
nabývá svoboda svědomí až v interakci s okolím, především při komunikaci s jinými lidmi (vnější
stránka svobody svědomí). Ústavní garance svobody svědomí získává reálnou hodnotu teprve tehdy, je-
li možné ji projevit veřejně, navenek identifikovatelným způsobem. Svoboda svědomí může být
vyjádřena navenek v podobě názoru, postoje, přístupu ke konfliktu, a to právě v podobě výhrady
svědomí. Jedná se o právem aprobovanou situaci, v níž může být výhrada svědomí projevená in concreto
akceptována."131)
Výhradu svědomí lze také definovat tak, že jedinec odmítá splnit povinnost, kterou ukládají právní
normy či vyžadují úřední orgány, s odvoláním se na požadavek svědomí, příčící se vykonání dané
činnosti, přičemž toto odmítnutí podtrhuje nadřazenost morálního zákona nad právním. 132)
3.4
Zdravotnické povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta
Základním předpisem upravujícím lékařské zdravotnické povolání je zákon č. 95/2004 Sb., o
podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (zákon o lékařských povoláních).
Zákon o lékařských povoláních upravuje podmínky získávání odborné způsobilosti k výkonu

zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Dále upravuje podmínky specializačního
vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, jejichž splněním získávají specializovanou způsobilost
k výkonu zdravotnického povolání, včetně problematiky financování specializačního vzdělávání, a
oblast celoživotního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů. Kromě toho stanoví okruh
činností, které jsou lékaři, zubní lékaři a farmaceuti oprávněni vykonávat na základě získání odborné
způsobilosti, a okruh činností, které jsou oprávněni vykonávat na základě získání specializované
způsobilosti.
Mimo to zákon o lékařských povoláních upravuje proces akreditačního řízení, na jehož základě lze
zákonem stanovenému okruhu žadatelů vydat rozhodnutí o udělení akreditace k uskutečňování
vzdělávacích programů nebo jejich částí a tímto fakticky realizovat specializační vzdělávání lékařů,
zubních lékařů a farmaceutů, a stanoví povinnosti akreditovaných zařízení. Vedle procesních
ustanovení o akreditačním řízení zakotvuje též postavení a činnost akreditační komise jakožto
poradního orgánu Ministerstva zdravotnictví ČR.
Další rozsáhlou materií, kterou se zákon o lékařských povoláních zabývá, je problematika uznávání
způsobilosti k výkonu zdravotnických povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta na území České
republiky. Upravuje podmínky uznávání kvalifikace pro osoby, které způsobilost k výkonu povolání
lékaře, zubního lékaře nebo farmaceuta získaly v jiném členském státě EU, a dále pro osoby, které tuto
způsobilost získaly mimo členské státy EU.
Závěrem obsahuje také výčet správních deliktů a sankcí, jež lze za tyto delikty ukládat, a to v
případě nesplnění zákonem stanovených povinností.
V současné době je v legislativním procesu návrh novely zákona o lékařských povoláních,

přinášející poměrně zásadní koncepční změny v právní úpravě. V době uzavření rukopisu této knihy byl
vládní návrh zákona před prvním čtením v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Lze očekávat, že v
průběhu legislativního procesu bude text novely podroben řadě pozměňovacích návrhů, nicméně
základní koncepce připravených úprav by měla setrvat. Vzhledem k tomu považují autoři za nutné
alespoň v základní rovině o navrhovaných koncepčních změnách pojednat. Dále v textu tak budou
změny uváděny jako právní úprava de lege ferenda.
Za zásadní problém dosavadní úpravy je považováno specializační vzdělávání, které je významnou

součástí odborného růstu lékaře, zubního lékaře a farmaceuta a především nezbytnou podmínkou pro
získání tzv. specializované způsobilosti, která umožňuje samostatný výkon příslušného zdravotnického
povolání. Odborná veřejnost napříč lékařskými obory považuje předchozí systém dvou atestací (který je
podrobněji popsán níže v pasáži věnované specializačnímu vzdělávání) za kvalitnější a robustnější,
mimo to považuje za problém získat v mimořádně komplikovaném akreditačním řízení akreditaci
opravňující k uskutečňování specializačního vzdělávání. To lze, spolu s právní nejistotou způsobenou
častými změnami prováděcích právních předpisů upravujících systém specializačního vzdělávání

(včetně častých změn spektra oborů specializačního vzdělávání), důvodně považovat za jednu z
hlavních příčin odchodu mladých lékařů do zahraničí.
V současnosti pak právní předpisy (včetně zákona o lékařských povoláních) jasně nedefinují rozsah
činností, k jejichž provedení je oprávněn lékař bez specializované způsobilosti. Tato skutečnost vede
jen k dalšímu znejistění situace mladých lékařů a je další příčinou současné svízelné situace.
Navrhované znění novely zákona si klade za cíl právě uvedené nejpalčivější problémy řešit. Jedná se
předně o nedostatek vymezení některých pojmů v zákoně, který v důsledku vede k nejednotnému
výkladu jednotlivých zákonných ustanovení; nejzávažnějším problémem je zřejmě nedostatečné
zákonné vymezení pojmu odborného dohledu.
Dále jde o systém specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, který je málo
stabilní a podléhá častým zásadním změnám. Z praxe tak vyplývá například jednoznačný požadavek,
aby byly přímo do zákona ukotveny základní kmeny, které jsou součástí základních oborů lékařů podle
vyhlášky č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a
oborech certifikovaných kurzů. Časté změny v oblasti specializačního vzdělávání lékařů vedly ke
skutečnosti, že po sečtení základních oborů a certifikovaných kurzů existuje celkem 96 různých
odborností! Stabilizačním prvkem se má stát navržená racionalizace celkového počtu základních oborů
specializačního vzdělávání lékařů, a to mimo jiné s přihlédnutím k demografickým předpovědím, kdy v
příštích desetiletích v EU hrozí nedostatek lékařů prakticky ve všech oborech. Navrhuje se k tomu
sloučení jednotlivých oborů (pediatrických oborů - dětské lékařství a praktické lékařství pro děti a
dorost), popř. odstranění bariér mezi příbuznými obory (interní lékařství a všeobecné praktické
lékařství). Minimální délky specializačního vzdělávání lékařů v základních oborech mají být zkráceny na
úroveň srovnatelnou se zahraničními úpravami, podle nichž může být minimální celková délka tohoto
vzdělávání kratší než v České republice; od této změny očekává Ministerstvo zdravotnictví mimo jiné
řešení problému nedostatku lékařů se specializovanou způsobilostí v určitých oblastech, neboť umožní
lékaři dřívější vstup do odborné praxe.
Současnému stavu škodí také složitý systém akreditačního řízení a příliš přísné podmínky pro
akreditované zařízení. Zjednodušený režim udělení akreditace se navrhuje pro základní kmeny s tím, že
by rozhodovalo přímo ministerstvo, a to podle parametrů stanovených prováděcím předpisem. Tím by
se mělo řízení zkrátit ze stávajících až 6 měsíců na 2 měsíce a při změně požadavků na akreditovaná
zařízení v prováděcím právním předpisu zlepšit dostupnost specializačního vzdělávání lékařů v
základních kmenech. Garanty požadavků na akreditovaná zařízení uvedených v jednotlivých
vzdělávacích programech, a to základních oborů i nástavbových oborů, se mají stát tzv. vzdělávací rady
(Vzdělávací rada lékařů, Vzdělávací rada zubních lékařů a Vzdělávací rada farmaceutů), jimž bude
příslušet především posuzování jednotné struktury a vzájemné srovnatelnosti vzdělávacích programů
jednotlivých oborů specializačního vzdělávání.
Potřebná je také náprava nedostatečného vymezení zákonných podmínek pro uznání způsobilosti k
výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta u osob, které tuto způsobilost
získaly mimo členské státy Evropské unie. Absence jednoznačného vymezení těchto podmínek je
způsobena zejména nejasnou formulací § 36 zákona o lékařských povoláních, z něhož nelze dovodit
např. povinnost doložení nostrifikace dle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, či nedostatkem
stanovení maximálního časového rozsahu povolení k výkonu zdravotnického povolání na území ČR.
3.4.1
Způsobilost k výkonu povolání

Obecně má způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta taková fyzická
osoba, která je odborně způsobilá, zdravotně způsobilá a bezúhonná.
Zdravotní způsobilost. Zdravotní způsobilost k výkonu povolání se prokazuje lékařským posudkem

vydaným na základě lékařské prohlídky, který je zdravotnický pracovník povinen doložit. Posudek o
zdravotní způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání se obvykle vydává pouze jednou při zahájení
prvního zaměstnání nebo poskytování zdravotních služeb (nevzniknou-li později pochybnosti)133) a
vyjadřuje obecnou schopnost vykonávat zdravotnické povolání. Příloha č. 1 vyhlášky č. 271/2012 Sb., o
zdravotní způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka 134), obsahuje
kompletní seznam nemocí, stavů a vad, které jsou překážkou k výkonu povolání zdravotnického
pracovníka. Posudek o zdravotní způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání je nutné odlišovat od
posudku o zdravotní způsobilosti k práci dle ustanovení § 32 zákoníku práce135). Posudek o zdravotní
způsobilosti k práci dle pracovněprávních předpisů bere v úvahu specifika konkrétní vykonávané
profese a pracoviště, včetně rizikových faktorů. Může se proto stát, že obecně zdravotně způsobilý
lékař nebude způsobilý své povolání vykonávat například na operačním sále. 136)
Bezúhonnost. Podmínku bezúhonnosti podle zákona o lékařských povoláních splňuje osoba, která
nebyla pravomocně odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin
spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb nebo se na ni hledí, jako by nebyla
odsouzena. Smysl podmínky bezúhonnosti lze spatřovat v potřebě prokázat základní osobnostní kvality
osoby vykonávající zdravotnické povolání, a to zejména vzhledem ke zranitelnosti pacienta při
poskytování zdravotních služeb. Bezúhonnost se dokládá výpisem z Rejstříku trestů, popř.
rovnocennými doklady vydanými jiným státem. Tyto doklady nesmí být starší tří měsíců.
Odborná způsobilost. Odborná způsobilost lékaře se získává absolvováním nejméně šestiletého

prezenčního studia zaměřeného na teoretickou i praktickou výuku v akreditovaném zdravotnickém
magisterském studijním programu všeobecné lékařství. Odborně způsobilý lékař je způsobilý
vykonávat preventivní, diagnostickou, léčebnou, rehabilitační a dispenzární péči, a to pod odborným
dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí v daném oboru.
Odborná způsobilost zubního lékaře se získává absolvováním nejméně pětiletého prezenčního

studia, které obsahuje teoretickou i praktickou výuku, a to v akreditovaném zdravotnickém
magisterském studijním programu zubní lékařství, anebo stomatologie (pokud bylo studium zahájeno
nejpozději v akademickém roce 2003/2004). Po získání odborné způsobilosti může zubní lékař
samostatně vykonávat preventivní, diagnostickou a léčebnou, posudkovou a dispenzární péči,
vzdělávací, výzkumnou, vývojovou a revizní činnost v oblasti péče o zuby, ústa, čelisti a související
tkáně.
Odborná způsobilost farmaceuta se získává absolvováním nejméně pětiletého prezenčního studia v

programu farmacie, a to včetně nejméně šestiměsíční praxe v lékárně, nebo studia v akreditovaném
studijním programu farmacie (pokud bylo studium zahájeno nejpozději v akademickém roce
2003/2004). Odborně způsobilý farmaceut může vykonávat samostatně činnosti, které jsou
poskytováním lékárenské péče a klinickofarmaceutické péče podle zákona o zdravotních službách.
Jak je z výše uvedeného patrné, lékař, na rozdíl od zubního lékaře či farmaceuta, nezíská dosažením
odborné způsobilosti oprávnění k samostatnému výkonu povolání.
3.4.2
Samostatný výkon povolání

Samostatným výkonem povolání je dle zákona o lékařských povoláních výkon činností, ke kterým je
lékař způsobilý bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního
stavu pacienta a s tím souvisejících okolností.137) Omezení, na základě kterého své povolání mohou
vykonávat samostatně až po získání specializované způsobilosti, se vztahuje pouze na lékaře. Zubní
lékaři a farmaceuti mohou zpravidla vykonávat své povolání samostatně již po získání odborné
způsobilosti, a to pouze s výjimkou u činností vyhrazených specialistům. Naproti tomu lékař bez
specializované způsobilosti vykonává své povolání pod odborným dohledem. Podle zákona o
lékařských povoláních je lékař s odbornou způsobilostí oprávněn na základě certifikátu o absolvování
základního kmene příslušného specializačního oboru vykonávat bez odborného dohledu činnosti
stanovené prováděcím právním předpisem. Ten však dosud nebyl vydán (existuje pro něj pouze
uvedené zákonné zmocnění), žádný právní předpis tudíž v současnosti nekonkretizuje činnosti, které je
oprávněn samostatně vykonávat lékař s odbornou způsobilostí a lékař s odbornou způsobilostí a
certifikátem o absolvování základního kmene specializačního vzdělávání.
Jednoznačné určení činností, které mohou lékaři s odbornou způsobilostí vykonávat samostatně
(bez odborného dohledu) a které nikoli, v praxi přitom chybí 138). Za stávajícího stavu lze pouze
doporučit, aby takové vymezení provedl primář oddělení, na němž lékař s odbornou způsobilostí
slouží, případně jiný vedoucí pracovník, pověřený k tomu daným poskytovatelem zdravotních služeb.
Důvod je zřejmý: zájem na právní jistotě lékaře s odbornou způsobilostí i poskytovatele zdravotních
služeb jakožto osoby odpovídající za své zaměstnance.
Výkonem povolání pod odborným dohledem se rozumí výkon činností v rozsahu stanoveném
lékařem, zubním lékařem či farmaceutem oprávněným vykonávat povolání samostatně. 139) Odborný
dohled a podmínky, za nichž má být vykonáván, též není v současné právní úpravě blíže specifikován.
Česká lékařská komora vydala k výkonu dohledu nad lékaři s odbornou způsobilostí doporučení
představenstva140), které sice není právně závazné (nejedná se o závazné stanovisko ČLK141) ani o
stavovský předpis), nicméně lze je brát za určité vodítko. Je rovněž pravděpodobné, že k tomuto
doporučení by v případě řešení soudního sporu přihlédl i soud. V uvedeném doporučení ČLK uvádí, že
lékař s odbornou způsobilostí, který povolání lékaře vykonává po dobu kratší než 24 měsíců, by měl být
trvale pod bezprostředním osobním dohledem lékaře s příslušnou specializovanou způsobilostí. V
případě lékaře s odbornou způsobilostí, který povolání lékaře vykonává po dobu delší než 24 měsíců,
by měl být lékař se specializovanou způsobilostí vykonávající nad ním odborný dohled v době výkonu
lékařského povolání tímto lékařem nepřetržitě k dispozici pro telefonické konzultace a měl by být
schopen dostavit se k osobnímu provádění odborného dohledu nejdéle ve lhůtě 30 minut od chvíle,
kdy k tomu byl lékařem s odbornou způsobilostí vyzván. Lékař se specializovanou způsobilostí by měl
současně provádět odborný dohled nanejvýš nad jedním lékařem s odbornou způsobilostí a délkou
výkonu lékařského povolání do 24 měsíců a nad dvěma lékaři s odbornou způsobilostí a délkou výkonu
lékařského povolání nad 24 měsíců.
De lege ferenda je v návaznosti na výše uvedené nedostatky právní úpravy a požadavky praxe
rozlišen výkon činnosti lékaře pod odborným dozorem nebo dohledem. Návrh se svým zněním
přibližuje stávajícímu pojetí odborného dohledu České lékařské komory, které je popsáno výše. U
odborného dozoru by měla být stanovena povinnost fyzické přítomnosti lékaře, který jej provádí, na
pracovišti, kde je odborný dozor prováděn, s dosažitelností nejvýše do 10 minut. Odborný dohled je
zamýšlen jako mírnější forma dohledu nad lékařem ve specializační přípravě, který již úspěšně složil
zkoušku po ukončeném vzdělávání v základním kmeni. U odborného dohledu je stanovena pouze
nepřetržitá telefonická dostupnost lékaře, který jej vykonává, a jeho fyzická dostupnost nejvýše do 30
minut k místu, kde působí lékař ve specializační přípravě. Zároveň je výslovně stanoveno, že další
činnosti, které vykonává lékař ve specializační přípravě, a to buď pod odborným dozorem, nebo
odborným dohledem, stanoví písemně jeho školitel, a to po individuálním zhodnocení schopností a
znalostí lékaře, který mu byl v rámci specializační přípravy přidělen.
Lékař, který vykonává odborný dozor a odborný dohled, musí být v základním pracovněprávním
vztahu k poskytovateli zdravotních služeb nebo ve služebním poměru anebo musí být poskytovatelem
zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení k výkonu činností lékaře s odbornou způsobilostí
dochází. Zákonem má být nově výslovně zakotvena povinnost poskytovatele zdravotních služeb zajistit
výkon odborného dozoru a odborného dohledu podle zákona o lékařských povoláních. Novela též chce
stanovit maximální počet školenců, nad kterými může jeden školitel vykonávat odborný dozor, a
maximální počet školenců, nad kterými může jeden školitel vykonávat odborný dohled, což má umožnit
bližší a intenzivnější spolupráci mezi školitelem a školencem, vrcholící účastí školitele na atestační
zkoušce vlastního školence.142)
3.4.3
Specializovaná způsobilost
Specializovaná způsobilost lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (často v praxi nazývaná termínem
"atestace"143) ) se získává úspěšným ukončením specializačního vzdělávání atestační zkouškou.
Specializovaná způsobilost je podmínkou pro samostatný výkon povolání lékaře. Kromě toho může
lékař se specializovanou způsobilostí mimo činností, které vykonává lékař s odbornou způsobilostí,
vykonávat navíc i činnost vzdělávací, posudkovou, činnost řídící u poskytovatele zdravotních služeb a
další činnosti podle zákona o ochraně veřejného zdraví.
V případě zubního lékaře a farmaceuta není získání specializované způsobilosti podmínkou pro
samostatný výkon povolání, kromě činností, které jsou výslovně vyhrazeny specialistům.
3.4.4
Specializační vzdělávání
Úspěšným ukončením specializačního vzdělávání se získává specializovaná způsobilost v
příslušném oboru specializačního vzdělávání. Podmínkou zahájení specializačního vzdělávání je získání
odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Specializační vzdělávání zajišťují akreditovaná
zařízení.
Obory specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů jsou stanoveny vyhláškou č.
185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech
certifikovaných kurzů (vyhláška o oborech specializačního vzdělávání).
Vyhláška a její novely nyní stanovují 46 základních oborů a 52 certifikovaných kurzů (nástavbových
oborů) pro lékaře, 3 základní obory pro zubní lékaře a 7 základních oborů a 4 nástavbové obory pro
farmaceuty.
Od roku 1971 byl ve specializačním vzdělávání lékařů systém dvou atestací, upravený nejprve
vyhláškou Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 72/1971 Sb., o zdravotnických
pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, a následně vyhláškou č. 77/1981 Sb., o
zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. Obě vyhlášky vycházely
ze stavu, kdy na lékařských fakultách bylo studium profilováno do oborů všeobecné lékařství, dětské
lékařství, hygiena a stomatologie. Zařazení lékaře do předatestační přípravy bylo ovlivněno jeho
studijním oborem. Tak například absolventi studijního oboru všeobecného lékařství měli způsobilost k
výkonu povolání i v oborech dětské lékařství, hygiena, epidemiologie a mikrobiologie, po doplnění
znalostí pak i v oboru stomatologie. Naproti tomu absolventi studijního oboru stomatologie měli
způsobilost pouze k péči o chrup, dutinu ústní a orgány s ní související. Atestace I. stupně byla pro
všechny lékaře povinná. Příprava trvala tři roky, pouze v případě urologie čtyři roky, později byla délka
předatestační praxe zkrácena na dva a půl roku. Po atestaci I. stupně bylo možné získat i atestaci II.
stupně v témže oboru, délka přípravy na atestaci II. stupně trvala tři až pět let. Obory atestací byly
stanoveny vyhláškou.
Systém specializačního vzdělávání byl v uplynulých letech dvakrát podroben zásadním změnám.
První změna přišla v roce 2004, kdy byl z důvodu harmonizace s předpisy EU změněn řadu let fungující
systém dvou atestací na systém jediné atestace, která následuje po absolvování příslušného
základního kmene a vlastního specializovaného výcviku v základním oboru specializačního vzdělávání.
Ke druhé změně došlo v roce 2008, kdy v rámci novely zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné
kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých
zákonů144), byly právně zakotveny společné kmeny, kterými autoři vzdělávacích programů spontánně
nahrazovali první atestaci, na niž byla odborná veřejnost zvyklá. 145)
V současné době tak specializační vzdělávání lékařských povolání probíhá v tzv. základních oborech.
V případě lékařů se základní obory (kterých je celkem 46) dělí na základní kmen a vlastní specializační
výcvik.
Obory specializačního vzdělávání lékařských povolání jsou zakotveny ve vyhlášce o oborech

specializačního vzdělávání.
Základními kmeny, které jsou součástí základních oborů lékařů, jsou: anesteziologický,
dermatovenerologický, gynekologicko-porodnický, hygienický, chirurgický, interní, neurochirurgický,
neurologický, oftalmologický, ortopedický, otorinolaryngologický, patologický, pediatrický,
psychiatrický, radiologický, urologický a základní kmen všeobecné praktické lékařství. Základní kmen
(dříve společný základ) v délce 24 měsíců tvoří první část povinné praxe základních oborů lékařů.
Základní kmen zahrnuje povinnou praxi, teoretické znalosti a praktické dovednosti a splnění
požadovaného počtu výkonů, jak uvádí vzdělávací program a záznam provedených výkonů (tzv.
logbook). Jeho úspěšné absolvování je podmínkou pro vstup do další části specializovaného výcviku.
Základní kmen je ukončen zhodnocením praxe, v řadě oborů povinným kurzem a testem. Poté
absolvent obdrží certifikát opravňující k výkonu některých činností bez odborného dohledu.
Vlastní specializovaný výcvik je druhou fází specializačního vzdělávání, do něhož je vstup podmíněn
splněním všech požadavků stanovených pro výcvik příslušného základního kmene. Tento výcvik je
zpravidla členěn na odbornou praxi ve vlastním oboru a doplňkovou praxi v dalších, souvisejících
oborech a probíhá na akreditovaných, vysoce specializovaných pracovištích. Délka specializovaného
výcviku se pohybuje v rozmezí 12-60 měsíců a je vždy specifikována ve vzdělávacím programu. Průběh
výcviku je dokumentován v "logbooku", kam jsou zaznamenávány provedené činnosti a výkony.
Po získání specializované způsobilosti je možné zařazení do nástavbového oboru (certifikovaného

kurzu). Absolvováním certifikovaného kurzu (ukončuje se zkouškou před komisí zřizovanou
ministerstvem) zdravotničtí pracovníci získávají zvláštní odbornou způsobilost pro vymezené činnosti,
které prohlubují získanou specializovanou způsobilost, v případě farmaceutů také získanou odbornou
způsobilost. Certifikovaným kurzem nelze nahradit získání odborné nebo specializované způsobilosti k
výkonu zdravotnického povolání.
Specializační vzdělávání jsou oprávněna uskutečňovat pouze akreditovaná zařízení. Akreditované

zařízení je oprávněno na základě akreditace uskutečňovat celý vzdělávací program nebo jeho část.
Vzdělávací programy jsou uveřejňovány ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR a jsou pro
akreditovaná pracoviště závazné.
Každému účastníkovi specializačního vzdělávání je přidělen školitel. Školitelem může být pouze
zdravotnický pracovník se specializovanou způsobilostí v oboru, ve kterém se účastník vzdělává. V
případě nového specializačního oboru, pro který není dostatek osob se specializovanou způsobilostí,
může být školitelem lékař, zubní lékař nebo farmaceut s jinou specializovanou způsobilostí po
předchozím vyjádření odborné společnosti. Školitel dohlíží zejména na odbornou stránku výkonu
zdravotnického povolání, průběžně prověřuje teoretické znalosti a praktické dovednosti účastníka
specializačního vzdělávání. Účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona se považuje za
prohlubování kvalifikace dle zákoníku práce.
Ministerstvo spolufinancuje specializační vzdělávání zdravotnických pracovníků formou dotací na

rezidenční místa. Na poskytnutí dotace není právní nárok. Rezidenčním místem je školící místo na
akreditovaném pracovišti, které je spolufinancováno ze státního rozpočtu. Zdravotnické zařízení s
rezidenčním místem může být jak s akreditací na celý vzdělávací program, tak pouze na jeho část.
Dotace se poskytuje na úhradu nákladů spojených se specializačním vzděláváním rezidenta včetně
mzdových nákladů, a to na celou dobu trvání příslušného specializačního vzdělávání. Rezidentem je
účastník specializačního vzdělávání, který se účastní specializačního vzdělávání na rezidenčním místě a
který získal příspěvek ze státního rozpočtu na pokrytí nákladů spojených se specializačním
vzděláváním. Výběr rezidenta probíhá formou výběrového řízení.
Významnou změnou v procesu specializačního vzdělávání de lege ferenda má být zavedení zkoušky
po ukončení vzdělávání v základním kmeni a zároveň umožnění lékařům (na rozdíl od farmaceutů)
pokračovat po základním kmeni ve vlastním specializovaném výcviku i bez úspěšného vykonání
zkoušky po kmeni. Zkouška po kmeni bude ovšem nezbytným předpokladem pro připuštění k atestační
zkoušce. Třetí neúspěšný pokus o opakování zkoušky po kmeni bude znamenat neúspěšné ukončení
specializačního vzdělávání v daném oboru. Touto úpravou se formálně stále jednoatestační systém
fakticky ještě více přibližuje původnímu systému dvouatestačnímu.
Za jeden z největších problémů stávající právní úpravy je považována malá stabilita systému
specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, spolu se skutečností, že není
dostatečně vymezen pojem odborného dohledu a rozsah oprávnění lékaře, pracujícího pod odborným
dohledem. Proto je de lege ferenda navrhováno ukotvení základních kmenů, které jsou součástí
základních oborů lékařů podle vyhlášky č. 185/2009 Sb., přímo do zákona. Tento krok by měl vést ke
stabilizaci specializačního vzdělávání lékařů, jelikož provádění změn bude navázáno na změnu zákona.
Obdobné zákonné ukotvení základních kmenů se bude nově týkat také zdravotnického povolání
farmaceuta. Stabilizačním prvkem bude rovněž navržená racionalizace celkového počtu základních
oborů specializačního vzdělávání lékařů, kterých je v současnosti 96. Navrhováno je rovněž zkrácení
stávajících minimálních délek specializačního vzdělávání lékařů v základních oborech. Snaha o zlepšení
postavení školence v systému specializačního vzdělávání se projevuje v definování výkonu
zdravotnického povolání lékaře pod odborným dozorem a pod odborným dohledem a vymezení
samostatných kompetencí lékaře po získání odborné způsobilosti a po absolvování základního kmene,
stejně jako v přesnější definici role školitele lékaře v rámci specializačního vzdělávání a zavedení
povinnosti účasti školitele při vlastním výkonu atestační zkoušky jeho školence. Kromě toho má
vzniknout funkce tzv. odborného garanta pro každé akreditované pracoviště, který bude odborně
zaštiťovat specializační vzdělávání v daném oboru pro příslušné akreditované zařízení. Mimo jiné bude
v jeho kompetenci vybírat uchazeče na funkci školitele a následně tomuto školiteli přidělit školence.
Účast na vzdělávání v prvním základním kmeni a v prvním základním oboru se má de lege ferenda
považovat za zvyšování kvalifikace podle zákoníku práce. Jiné vzdělávání než v prvním základním
kmeni a v prvním základním oboru se poté bude považovat za prohlubování kvalifikace.
V návrhu novely zákona je rovněž obsažena úprava specializačního vzdělávání farmaceutů. Návrh
definuje pojem základní kmen farmaceutů a současně stanoví výčet a délku těchto kmenů. Vlastní
specializovaný výcvik je možné zahájit až po úspěšném vykonání zkoušky po kmeni. Praxe absolvovaná
před vykonáním zkoušky po kmeni se do vlastního specializováno výcviku nezapočítává. Třetí
neúspěšné absolvování zkoušky po kmeni znamená neúspěšné ukončení specializačního vzdělávání.
Farmaceuti mají mít nově dva základní kmeny, a to: lékárenský v délce 18 měsíců a technologicko-
laboratorní v délce 12 měsíců.
3.4.5
Celoživotní vzdělávání
Celoživotní vzdělávání je definováno jako průběžné obnovování vědomostí, dovedností a
způsobilosti odpovídající získané odbornosti v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými
poznatky.
Povinnost celoživotního vzdělávání je společná všem zdravotnickým pracovníkům i jiným odborným

pracovníkům.
Zákon o lékařských povoláních stanoví povinnost celoživotního vzdělávání. Neupravuje však

kvantitativní ani kvalitativní podmínky takového vzdělávání, nezavádí systém kontroly ani sankce za
případné neplnění této povinnosti.
Formami celoživotního vzdělávání jsou zejména samostatné studium odborné literatury, účast na
kurzu, školicí akci, seminářích, odborných a vědeckých konferencích a kongresech v České republice a
v zahraničí, absolvování klinické stáže v akreditovaném zařízení v České republice nebo v obdobných
zařízeních v zahraničí, účast na odborně vědeckých aktivitách, publikační a pedagogická činnost a
vědecko-výzkumná činnost.
Ze zákona plyne, že celoživotní vzdělávání organizují zejména Ministerstvo zdravotnictví ČR,

příslušné profesní komory, vysoké školy a odborné společnosti 146). Výčet v zákoně je pouze
demonstrativní, a není tedy vyloučeno, aby bylo celoživotní vzdělávání ve spolupráci s akreditovanými
vzdělávacími zařízeními organizováno i kýmkoli jiným.
Účast na celoživotním vzdělávání se považuje za prohlubování kvalifikace dle zákoníku práce147).
V případě lékařských povolání je nutné vzít kromě zákona o lékařských povoláních v úvahu též
stavovské předpisy profesních komor. Česká lékařská komora vydala stavovský předpis č. 16 s názvem
Systém celoživotního vzdělávání lékařů ČLK. Ten upravuje systém celoživotního vzdělávání lékařů, jeho
formy, hodnocení kvality a certifikáty a systém hodnocení kredity, stejně jako možnost získání diplomu
celoživotního vzdělávání lékaře. Komorový systém celoživotního vzdělávání není koncipován jako
vynutitelný a nezakotvuje sankce, získání diplomu celoživotního vzdělávání lékařů je však podmínkou
vydání licence pro výkon funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení 148).
Obdobně i Česká stomatologická komora149) a Česká lékárnická komora150) mají své stavovské
předpisy organizující systém celoživotního vzdělávání jejich členů. I v jejich případě je nicméně
celoživotní vzdělávání koncipováno jako spíše nevymahatelné a certifikáty, které je možné za plnění
celoživotního vzdělávání získat, mají spíše čestnou funkci.
3.5
Zdravotnická povolání nelékařů
Základním předpisem upravujícím nelékařská zdravotnická povolání je zákon č. 96/2004 Sb., o
podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu činností souvisejících s poskytováním
zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických
povoláních).
Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních upravuje podmínky získávání způsobilosti k

výkonu zdravotnického povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče v
České republice, nejedná-li se o lékaře, zubní lékaře a farmaceuty.
U každého povolání definuje základním obecným způsobem jeho obsah, tedy činnosti, ke kterým
jsou tito zdravotničtí pracovníci způsobilí. Pro podrobnější vymezení činností je pak zákonem
zmocněno Ministerstvo zdravotnictví ČR k vydání prováděcího předpisu. Mimo podmínek
specializačního vzdělávání a problematiky financování specializačního vzdělávání zákon upravuje
vzdělávání v akreditovaných kvalifikačních kurzech a v certifikovaných kurzech, celoživotní vzdělávání a
registraci pracovníků nelékařských zdravotnických povolání, kteří jsou oprávněni vykonávat své
povolání bez přímého vedení a odborného dohledu.
Uvedený zákon dále upravuje proces akreditačního řízení, na jehož základě lze zákonem
stanovenému okruhu žadatelů vydat rozhodnutí o udělení akreditace k uskutečňování vzdělávacích
programů nebo jejich částí a tímto fakticky realizovat specializační vzdělávání, vzdělávání v
akreditovaných kvalifikačních kurzech nebo v certifikovaných kurzech a dále praktické vyučování v
akreditovaných zdravotnických bakalářských oborech pro přípravu porodních asistentek. Úprava
akreditačního řízení v zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních má charakter správního řízení,
a tudíž lze v tomto případě subsidiárně aplikovat zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
Zákon stanoví i povinnosti akreditovaných zařízení a poskytovatelů zdravotních služeb s

rezidenčním místem a krajských hygienických stanic s rezidenčním místem. Vedle procesních
ustanovení o akreditačním řízení zakotvuje též postavení a činnost akreditační komise jakožto
poradního orgánu Ministerstva zdravotnictví ČR.
Další rozsáhlou upravovanou materií je problematika uznávání způsobilosti k výkonu

zdravotnického povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a volné
poskytování služeb hostující osoby na území České republiky. Zákon upravuje podmínky uznání
kvalifikace pro osoby, které způsobilost k výkonu zdravotnického povolání a k výkonu činností
souvisejících s poskytováním zdravotní péče získaly v jiném členském státě EU, a dále pro osoby, které
tuto způsobilost získaly mimo členské státy EU.
Závěrem obsahuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních také výčet správních deliktů a
sankcí, které lze za tyto delikty ukládat, a to v případě nesplnění zákonem stanovených povinností.
Po více než deseti letech aplikace tohoto zákona v praxi lze konstatovat, že obsahuje mezery v
právní úpravě a nejasnosti v terminologii, které vedou k častým výkladovým problémům.
Za zásadní problém dosavadní úpravy je považován výkon zdravotnického povolání pod odborným
dohledem nebo přímým vedením. Kumulativně stanovené pojmové znaky tzv. odborného dohledu
vyvolávají zásadní problémy v praxi, kdy odborný dohled často bývá příčinou disproporcí a snížené
motivace pro setrvání v profesi či na konkrétním pracovišti.
Další významný problém tvoří problematika nerovného postavení vyvstávající zejména u

zdravotnických asistentů a zdravotnických pracovníků uvedených v hlavě II dílu I zákona, kteří získali
způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle dřívějších právních předpisů na střední
zdravotnické škole a mohou zdravotnické povolání vykonávat bez odborného dohledu až po 3 letech
výkonu příslušného povolání. Souvisejícím významným problémem je dvojkolejnost vzdělávání, kdy pro
jedno a totéž zdravotnické povolání jsou dvě vzdělávací úrovně, aniž by se však od sebe podstatně
odlišovala jejich obsahová náplň. Tato dualita vzdělávání v současnosti existuje u sedmi nelékařských
zdravotnických oborů. Nynější systém umožňuje pokračovat v jednotlivých stupních kvalifikačního
vzdělávání, jehož cílem není zvyšování kompetencí, takže stát hradí odbornou kvalifikaci dvakrát.
Dalším problémem stávající právní úpravy je vázanost výkonu povolání zdravotnického pracovníka
na tzv. registraci. Dle zákona oprávnění k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo
odborného dohledu znamená nejen být způsobilý (tj. mít odbornou, příp. specializovanou způsobilost),
ale též mít vydáno potřebné osvědčení (tzv. registraci). Zdravotničtí pracovníci, kteří mají způsobilost k
takové činnosti, avšak nejsou zapsáni v registru, musí pracovat pod odborným dohledem.
V současné době je v legislativním procesu významná novelizace zákona o nelékařských

zdravotnických povoláních. V době uzavření rukopisu této knihy se novela zákona nacházela ve
druhém čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Ačkoli je možné, že bude návrh zákona ještě
podroben pozměňovacím návrhům, je pravděpodobné, že základní koncepce změn se již významně
měnit nebude. Novela by měla kromě jiného:
• a) rozšířit možnost získání odborné způsobilosti pro výkon povolání všeobecné sestry
zkráceným studiem na vyšších odborných školách a pro zdravotnické pracovníky profesí
zdravotnický asistent/praktická sestra151), porodní asistentka a zdravotnický záchranář;
• b) umožnit vykonávat povolání praktické sestry (dosud zdravotnický asistent) bez odborného
dohledu, což usnadní začlenění absolventů tohoto oboru do pracovních multidisciplinárních
týmů v praxi;
• c) rozšířit uplatnitelnost některých zdravotnických povolání v jiných obdobných povoláních
(např. zdravotnický záchranář a řidič vozidla zdravotnické záchranné služby budou na základě
svého vzdělání způsobilí k výkonu povolání řidiče dopravní zdravotní služby);
• d) stanovit magisterskému vzdělávání v oboru fyzioterapie status specializačního vzdělávání;
• e) odstranit podmínku specializované způsobilosti pro výkon povolání bez odborného dohledu
u povolání radiologického asistenta, který získal způsobilost k výkonu tohoto povolání podle
dřívějších právních předpisů (střední vzdělání ukončené maturitní zkouškou na střední
zdravotnické škole);
• f) zrušit kreditní systém, který sloužil ke kontrole celoživotního vzdělávání, a registraci vázanou
na tuto kontrolu, neboť systém se doposud ukázal jako neefektivní.
O některých navrhovaných změnách bude podrobněji pojednáno níže, kde navrhovaná právní
úprava v novele zákona bude označována jako úprava de lege ferenda.
3.5.1
Způsobilost k výkonu povolání

Způsobilost k výkonu nelékařského zdravotnického povolání má osoba, která má odbornou
způsobilost podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, je zdravotně způsobilá a
bezúhonná.
Zdravotní způsobilost. Zdravotnický pracovník je povinen doložit svoji zdravotní způsobilost k

výkonu povolání lékařským posudkem vydaným na základě lékařské prohlídky. Posudek o zdravotní
způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání se obvykle vydává pouze jednou při zahájení prvního
zaměstnání nebo poskytování zdravotních služeb (nevzniknou-li později pochybnosti)152) a vyjadřuje
obecnou schopnost vykonávat zdravotnické povolání. Příloha č. 1 vyhlášky č. 271/2012 Sb., o zdravotní
způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka, obsahuje kompletní seznam
nemocí, stavů a vad, které jsou překážkou k výkonu povolání zdravotnického pracovníka. Jak již bylo
uvedeno výše v souvislosti s lékařskými povoláními, posudek o zdravotní způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání je nutné odlišovat od posudku o zdravotní způsobilosti k práci dle § 32
zákoníku práce153).
Posudek o zdravotní způsobilosti k práci dle pracovněprávních předpisů bere v úvahu specifika
konkrétní vykonávané profese a pracoviště, včetně rizikových faktorů. Může se proto stát, že obecně
zdravotně způsobilá všeobecná zdravotní sestra nebude způsobilá své povolání vykonávat na
operačním sále154). Kromě toho mohou být u některých zdravotnických pracovníků též zvláštní
požadavky na zdravotní způsobilost v souvislosti se specifiky daného povolání - např. u řidiče vozidla
zdravotnické záchranné služby budou zvláštní požadavky v souvislosti s řízením vozidla155).
Bezúhonnost. Podmínku bezúhonnosti podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních

splňuje osoba, která nebyla pravomocně odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro
úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, nebo se na ni hledí, jako
by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se dokládá výpisem z Rejstříku trestů, popř. rovnocennými doklady
vydanými jiným státem. Tyto doklady nesmí být starší než tři měsíce.
Odborná způsobilost. Za získání odborné způsobilosti je považováno dosažení vzdělání, které

opravňuje k výkonu zdravotnického povolání. V některých případech nelékařských zdravotnických
povolání se získává zároveň odborná a specializovaná způsobilost, jak bude vysvětleno níže. Odborná
způsobilost se získává absolvováním zdravotnických akreditovaných oborů vysokých škol, oborů
vyšších a středních škol nebo absolvováním akreditovaných kvalifikovaných kurzů.
Konkrétní podmínky získání odborné způsobilosti u jednotlivých nelékařských zdravotnických

povolání podle zákona jsou upraveny zvlášť pro tato jednotlivá povolání v ustanoveních § 5 až 42
zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Například v případě všeobecné sestry se odborná
způsobilost získává absolvováním nejméně tříletého akreditovaného zdravotnického bakalářského
studijního oboru pro přípravu všeobecných sester nebo nejméně tříletého studia v oboru diplomovaná
všeobecná sestra na vyšších zdravotnických školách. Dále zákon upravuje několik dalších možností
získání odborné způsobilosti v případě jiných vzdělávacích programů za předpokladu, že studium
prvního ročníku bylo zahájeno nejpozději v akademickém roce 2003/2004 (resp. 1996/1997) 156).
Kromě toho lze odbornou způsobilost získat též přiznáním Ministerstvem zdravotnictví ČR na
základě žádosti dle přechodných ustanovení zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, a to v
případech, kdy zdravotnický pracovník získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle
dřívějších právních předpisů způsobem neodpovídajícím zákonu o nelékařských zdravotnických
povoláních157). Dále je zde ještě možnost uznání způsobilosti získané v cizině.
Bez uznání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání je možné vykonávat v České republice
zdravotnické povolání na základě povolení Ministerstva zdravotnictví ČR. Jednoznačné vymezení
podmínek pro takové povolení je věcí zákona, stávající úprava však není dostačující. Povolení výkonu
zdravotnického povolání v České republice bez uznání způsobilosti představuje významnou výjimku z
pravidla, že zdravotnický pracovník musí být k výkonu zdravotnického povolání mimo jiné odborně
způsobilý. Vždy je nezbytné prokázat zdravotní způsobilost a bezúhonnost.
De lege ferenda je ustanovení upravující možnost Ministerstva zdravotnictví ČR umožnit uchazeči

výkon zdravotnického povolání v České republice bez uznání způsobilosti na dobu určitou rozděleno
podle okolností a charakteru výkonu zdravotnického povolání do jednotlivých odstavců na povolení:
• 1. k výkonu zdravotnického povolání na území České republiky, a to na základě pozvání

akreditovaného zařízení v příslušném oboru k provedení jednorázového výkonu,
• 2. k výkonu odborné praxe, a to na základě pozvání právnické osoby vykonávající činnost školy
zapsané do rejstříku škol a školských zařízení, vysokou školou, výzkumnou institucí nebo
akreditovaným zařízením, a
• 3. k výkonu odborné praxe realizované jako část aprobační zkoušky, a to na dobu jejího trvání
podle prováděcího právního předpisu.
Nově se rovněž má stanovit, že výkon zdravotnického povolání nebo odborné praxe na základě
povolení Ministerstva zdravotnictví ČR nelze započítat do specializačního vzdělávání.
Samostatný výkon povolání. Obdobně jako u lékařských povolání i v případě nelékařských

zdravotnických povolání se odborná způsobilost pojí i s otázkou, kdy může dotyčný zdravotnický
pracovník vykonávat povolání samostatně a kdy pouze pod odborným dohledem. Zákon o nelékařských
zdravotnických povoláních rozlišuje tři kategorie provádění činnosti nelékařských zdravotnických
pracovníků: 1) zdravotnické pracovníky způsobilé k výkonu zdravotnického povolání bez odborného
dohledu po získání odborné způsobilosti (např. všeobecná sestra, porodní asistentka aj.) 158), 2)
zdravotnické pracovníky, způsobilé k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu po

získání odborné a specializované způsobilosti (např. fyzioterapeut či klinický logoped)159) a 3)
zdravotnické pracovníky způsobilé k výkonu zdravotnického povolání pod odborným dohledem nebo
přímým vedením (např. zdravotnický asistent, nutriční asistent aj.)160).
Za výkon povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu se považuje výkon činností, ke
kterým je zdravotnický pracovník způsobilý a ke kterým získal osvědčení k výkonu zdravotnického
povolání bez odborného dohledu. Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a prováděcí
předpis161) stanoví činnosti, které zdravotnický pracovník může vykonávat bez indikace, které vykonává
na základě indikace a které smí vykonávat pouze pod přímým vedením lékaře, zubního lékaře nebo
farmaceuta.
Za výkon povolání pod přímým vedením se považuje výkon činností, ke kterým je zdravotnický
pracovník nebo jiný odborný pracovník způsobilý nebo ke kterým způsobilost získává, při stálé
přítomnosti a podle pokynů zdravotnického pracovníka způsobilého k výkonu těchto činností bez
odborného dohledu a v rozsahu, který tento zdravotnický pracovník určí. Za výkon povolání pod
odborným dohledem se považuje výkon činností, ke kterým je zdravotnický pracovník nebo jiný
odborný pracovník způsobilý nebo ke kterým způsobilost získává, při dosažitelnosti rady a pomoci
zdravotnického pracovníka způsobilého k výkonu těchto činností bez odborného dohledu a v rozsahu,
který tento zdravotnický pracovník určí.
Přímé vedení a odborný dohled může vykonávat také lékař, zubní lékař nebo farmaceut v rozsahu
své způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Konkrétní podmínky, za jejichž splnění může
nelékařský zdravotnický pracovník vykonávat povolání samostatně bez odborného dohledu či přímého
vedení, stanoví zákon o nelékařských zdravotnických povoláních opět zvlášť pro každé jednotlivé
zdravotnické povolání.
Osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Aby mohl nelékařský
zdravotnický pracovník vykonávat svoji činnost samostatně (tj. bez odborného dohledu), musí splňovat
zákonné podmínky (viz výše) a musí vlastnit osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez
odborného dohledu. Osvědčením k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu se získává
oprávnění k výkonu povolání bez odborného dohledu a k vedení praktického vyučování ve studijních
oborech a v akreditovaných kvalifikačních kurzech, ve specializačním vzdělávání a v certifikovaných
kurzech. O udělení osvědčení rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví na žádost zdravotnického
pracovníka. Osvědčení se vydává, pokud žadatel splnil podmínky pro výkon povolání bez odborného
dohledu stanovené zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních, a to zpravidla na dobu 10 let s
možností jeho prodloužení. V praxi se osvědčení nazývá též "registrace", protože zdravotničtí
pracovníci způsobilí k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu se zapisují do registru,
který je součástí Národního zdravotnického informačního systému. 162)
Současná právní úprava registru přináší řadu aplikačních problémů a nejasností. Registrace je
administrativně náročná a do značné míry nevyvážená, protože ji může získat čerstvý absolvent školy
bez zkušeností a dovedností načerpaných praxí, zatímco pro mnoho zdravotnických pracovníků s
dlouholetou praxí je někdy nedosažitelná.163) Stávající systém registrace zdravotnických nelékařských
povolání se jeví především pro samotné zdravotnické pracovníky jako neefektivní. Kromě toho došlo v
nedávné minulosti ke schválení zákona č. 147/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a jehož účelem je umožnit vybudování
funkčního Národního zdravotnického informačního systému, jehož důležitou součástí bude také
Národní registr zdravotnických pracovníků. Za této situace se stává registr nadbytečným, a proto je de
lege ferenda navrženo jeho zrušení. Výkon povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu se
nebude dále podmiňovat získáním osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného
dohledu (tzv. registrací), tj. prokázáním celoživotního vzdělávání a výkonem povolání v zákonem
stanoveném rozsahu. V případě, že zdravotnický pracovník přeruší dlouhodoběji výkon zdravotnického
povolání, bude mít povinnost podstoupit doškolení v rozsahu minimálně 60 dní.
3.5.2
Koncepční změny ve vzdělávání nelékařských zdravotnických povolání de lege

ferenda
Podle důvodové zprávy164) je cílem aktuálně projednávaných změn nastavit novou koncepci
vzdělávání profesí poskytujících ošetřovatelskou péči, a to tak, aby se ve vzdělávacím procesu u
vzdělavatelů zdravotnického zaměření vzdělávali absolventi pro potřebná a v praxi uplatnitelná
zdravotnická povolání.
V rámci změn zavedených zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních došlo k poněkud

paradoxní situaci, kdy do akreditovaného studijního oboru Diplomovaná všeobecná sestra na vyšších
odborných školách jsou přijímáni studenti ze všech oborů vzdělání s maturitní zkouškou, a tedy i
absolventi středoškolských oborů vzdělání zaměřených na ošetřovatelskou péči s maturitní zkouškou.
Takoví absolventi však již disponují velkou částí znalostí předmětů vyučovaných na vyšších odborných
školách právě z absolvovaného středoškolského studia. Protože však k získání způsobilosti k výkonu
povolání všeobecné sestry bez odborného dohledu je dle současné právní úpravy třeba absolvování
studia příslušného oboru na vyšší odborné škole anebo vysoké škole v bakalářském studiu, nemíří
absolventi uvedeného studia s maturitou rovnou do praxe, ale k dalšímu vzdělávání, kde ale velkou
část získávání vědomostí opakují (důvodová zpráva k novele zákona uvádí až 70% 165) ). De lege ferenda
je proto snaha doplnit nový způsob získávání způsobilosti k výkonu povolání všeobecné sestry, který
má zvýšit počty absolventů oboru vzdělání s maturitní zkouškou se zaměřením na ošetřovatelskou péči
přicházejících přímo do praxe.
Zákon nově stanoví možnost získat způsobilost k výkonu všeobecné sestry zdravotnickému
asistentovi (de lege ferenda dochází k přejmenování této profese na praktickou sestru), porodní
asistentce, zdravotnickému záchranáři nebo dětské sestře "zkráceným" studiem na vyšší zdravotnické
škole, a to v souladu s úpravou školského zákona166) jejich přijetím do vyššího ročníku za podmínky, že
obsah předchozího vzdělávání uchazeče odpovídá obsahu vzdělávání v těch ročnících, které student
nebude absolvovat, a dále, že uchazeč o vzdělání v rámci přijímacího řízení prokáže znalosti a
schopnosti na požadované úrovni postupu do vyššího ročníku (splní podmínky přijímacího řízení) a
zdravotní způsobilost. Tak by zájemci cíleně absolvovali pouze ty předměty, které nejsou shodné s
jejich dosavadním vzděláním, a tím by se zkrátila délka jejich vzdělávání na povolání všeobecná sestra.
Do soustavy kvalifikačního vzdělávání se navrací vzdělávání v oboru dětská sestra, a to z důvodu

nedostatečného počtu dětských sester, u kterého se očekává další pokles. Obdobně jako všeobecná
sestra bude i dětská sestra získávat způsobilost k výkonu povolání v bakalářském studiu na vysoké
škole nebo studiu na vyšší odborné škole. Obdobná jako u všeobecné sestry bude rovněž i možnost
získat způsobilost také zkráceným studiem na vyšší odborné škole pro zájemce z řad zdravotnických
asistentů, praktických sester, všeobecných sester, zdravotnických záchranářů, porodních asistentek.
Další navrhovanou změnou je zrušení tzv. dvojkolejnosti. V současnosti existuje duplicita ve

vzdělávání a u celkem sedmi zdravotnických oborů probíhá vzdělávání stejného oboru na různých
úrovních, aniž je tím reálně dán efekt přidané hodnoty. Vzdělávací systém umožnil a dosud umožňuje
získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu na dvou typech škol: na
vyšší odborné škole a vysoké škole v bakalářském studiu. Z vyšších odborných škol a z bakalářských
studií vysoké školy, tedy dvou rozdílných vzdělávacích úrovní, vychází v podstatě srovnatelní
absolventi se stejnými kompetencemi, avšak s faktickými rozdíly. Takový systém je nelogický a
neekonomický. Původní snaha navrhnout ukončení jedné z úrovní vzdělávání u všech oborů, kde
aktuálně paralelní vzdělávání existuje, narazila na obavy, že zrušením jedné úrovně dojde ještě k
většímu poklesu počtu zdravotnických pracovníků. Možnost dvojkolejného vzdělávání na vyšších
odborných školách a v bakalářských programech vysokých škol tak byla ponechána a de lege ferenda
se navrhuje odstranit dualitu vzdělávání pouze v oboru zdravotnický záchranář, zubní technik a ortotik-
protetik.
Významnou změnou je přesun povolání zdravotnického asistenta (de lege ferenda přejmenováno na
praktická sestra) mezi zdravotnická povolání, u nichž se způsobilost k jejich výkonu bez odborného
dohledu dosahuje po získání odborné způsobilosti. Je rovněž připravována úprava činností, které bude
moci vykonávat absolvent tohoto oboru s tím, že bude expertem nejenom na ošetřovatelskou péči v
oblasti uspokojování základních potřeb pacientů, ale i na rehabilitační ošetřování a jiné odborné
ošetřovatelské činnosti, které bude praktická sestra moci vykonávat bez odborného dohledu
všeobecné sestry, dětské sestry nebo porodní asistentky.
De lege ferenda se rovněž odstraňuje nerovné postavení všeobecných sester se středoškolským

vzděláním, které na rozdíl od všeobecných sester s jiným stupněm vzdělání (např. z VOŠ, z
bakalářského stupně), i přestože mohou mít na základě dlouhodobější praxe více zkušeností, jsou
oprávněny podle stávajícího zákona pracovat samostatně až po prokázání tří let výkonu povolání. Nově
bude všeobecná sestra se středoškolským vzděláním podle dřívějších právních předpisů způsobilá k
samostatnému výkonu povolání, pokud prokáže získání odborné způsobilosti. Obdobná změna je
navrhována též u dalších nelékařských zdravotnických povolání, např. porodní asistentka,
ergoterapeut, zdravotnický laborant aj. I v tomto případě je cílem navýšení počtu nelékařských
zdravotnických pracovníků, a to tentokrát zejména se zaměřením na usnadnění návratu do oboru pro
osoby, které získaly vzdělání podle starší právní úpravy a požadavek prokázání tříleté praxe pro
možnost samostatného výkonu povolání může být při zvažování návratu do oboru demotivující. 167)
Konečně je de lege ferenda redukován výčet povolání zahrnutých do zákona o nelékařských

zdravotnických povoláních. V současnosti jich zákon uvádí 41, z toho 27 povolání je tzv. registrovaných
neboli se jedná o povolání vykonávaná bez odborného dohledu. Návrh celkový počet povolání snižuje.
Redukují se povolání, která v praxi nenalezla své uplatnění nebo nejde o výhradně zdravotnická
povolání. To se týká například povolání dezinfektor, laboratorní pracovník či biotechnický asistent.
3.5.3
Akreditace
Vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků zajišťují akreditovaná pracoviště. Formami
vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků podle zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních jsou akreditovaný kvalifikační kurz, celoživotní vzdělávání, specializační vzdělávání a
certifikovaný kurz. O celoživotním a specializačním vzdělávání bude pojednáno dále. Absolvováním
akreditovaného kvalifikačního kurzu se získává odborná způsobilost k výkonu příslušného
zdravotnického povolání. Absolvováním certifikovaného kurzu zdravotničtí pracovníci nebo jiní odborní
pracovníci získávají zvláštní odbornou způsobilost pro úzce vymezené zdravotnické činnosti, které
prohlubují získanou odbornou nebo specializovanou způsobilost. Certifikovaným kurzem nelze
nahradit získání odborné nebo specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání.
Udělením či prodloužením akreditace se získává oprávnění k uskutečňování vzdělávacího programu

nebo jeho části pro:
• a) specializační vzdělávání (zpracované na základě vzdělávacího programu zveřejněného ve

Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR a v souladu s nařízením vlády č. 31/2010 Sb., o oborech
specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se
specializovanou způsobilostí);
• b) akreditovaný kvalifikační kurz (zpracovaný na základě vzdělávacího programu zveřejněného
ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR). Absolvováním akreditovaného kvalifikačního kurzu
lze získat odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání;
• c) certifikovaný kurz (zpracovaný v souladu s § 61 zákona o nelékařských zdravotnických

povoláních).
Podmínky akreditačního řízení a povinnosti akreditovaných zařízení upravuje část první hlava čtvrtá
zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
Vzdělávací programy uveřejňuje Ministerstvo zdravotnictví ČR ve svém věstníku. Vzdělávací program

stanoví délku přípravy, rozsah a obsah přípravy, zejména počet hodin praktického a teoretického
vyučování a výuková pracoviště, popřípadě další požadavky pro získání způsobilosti. Vzdělávací
program uskutečňuje akreditované zařízení. Tím může být poskytovatel zdravotních služeb či jiná
právnická nebo fyzická osoba, kterým ministerstvo udělilo akreditaci. Akreditované zařízení je
odpovědné za průběh vzdělávání a organizaci kurzu, včetně jeho ukončení závěrečnou zkouškou.
Praktická výuka se uskutečňuje na pracovišti akreditovaného zařízení.
De lege ferenda jsou navrhovány dílčí změny v akreditacích pro vzdělávání nelékařských
zdravotnických povolání: upřesňují se a doplňují se náležitosti žádosti o udělení nebo prodloužení
akreditace, které je žadatel povinen předložit k žádosti o udělení nebo prodloužení akreditace, i
náležitosti rozhodnutí o prodloužení akreditace. Akreditace bude vždy udělována pouze na jeden
konkrétní vzdělávací program zveřejněný ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR a akreditované
zařízení bude moci realizovat vzdělávání pouze podle vzdělávacího programu, pro který bylo
akreditováno, tedy pouze pro účastníky vzdělávání, kteří byli podle tohoto vzdělávacího programu
zařazeni. Návrh rovněž upřesňuje a doplňuje povinnosti akreditovaného zařízení, kdy je například nově
výslovně zavedena povinnost akreditovaného zařízení umožnit účastníkovi řádné absolvování všech
součástí vzdělávacího programu, vést evidenci pracovní docházky jednotlivých účastníků vzdělávání.
Akreditovaný kvalifikační kurz se ukončuje závěrečnou zkouškou před zkušební komisí, kterou zřizuje
akreditované zařízení. Zařízení bude mít povinnost informovat ministerstvo alespoň 30 dnů přede
dnem vykonání zkoušky o termínu, místě závěrečné zkoušky a nově i o složení zkušební komise z
důvodu zajištění kvality zkoušek, přičemž ministerstvo má právo do zkušební komise jmenovat dalšího
člena. Doplňuje se, že závěrečnou zkoušku může uchazeč, který u ní neprospěl, opakovat nejvýše
dvakrát. Předpokladem pro přihlášení k závěrečné zkoušce je splnění všech požadavků stanovených
příslušným vzdělávacím programem. O úspěšném absolvování vydá akreditované zařízení absolventovi
osvědčení o získané odborné způsobilosti.
3.5.4
Celoživotní vzdělávání
Celoživotním vzděláváním se rozumí průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování
vědomostí, dovedností a způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v
příslušném oboru v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky v zájmu zachování
bezpečného a účinného výkonu příslušného povolání.
Celoživotní vzdělávání je podle zákona povinné pro všechny zdravotnické pracovníky a jiné odborné
pracovníky. Formy celoživotního vzdělávání jsou upraveny v zákoně168) a patří mezi ně mimo
specializační vzdělávání, certifikované a inovační kurzy a odborné stáže též účast na školicích a
obdobných akcích, publikační, pedagogická a vědecká činnost, samostatné studium apod.
Za celoživotní vzdělávání se pro účely zákona o nelékařských zdravotnických povoláních považuje

také studium navazujících studijních programů. Navazujícím studijním programem se pro účely tohoto
zákona rozumí akreditovaný doktorský studijní program, akreditovaný magisterský nebo akreditovaný
bakalářský studijní obor nebo studijní obor vyšší odborné školy, který je zdravotnického zaměření
nebo svým zaměřením úzce souvisí s odborností příslušného zdravotnického pracovníka a je
absolvován po předchozím získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání.
Celoživotní vzdělávání uskutečňují akreditovaná zařízení, případně, u některých jeho forem, též
poskytovatelé zdravotních služeb nebo jiné fyzické nebo právnické osoby, včetně právnických osob v
působnosti jiných resortů než Ministerstva zdravotnictví ČR.
Účast na některých formách celoživotního vzdělávání se na základě § 54 odst. 5 zákona o

nelékařských zdravotnických povoláních považuje za prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce169).
Celoživotní vzdělávání tak nemusí být prohlubováním kvalifikace vždy.
Plnění povinnosti celoživotního vzdělávání se prokazuje na základě kreditního systému. Získání

stanoveného počtu kreditů je podmínkou pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez
odborného dohledu a pro přihlášení se k atestační zkoušce170).
Od ostatních forem celoživotního vzdělávání se liší samostatné studium odborné literatury, a to tím,
že za ně není možné získat kredity. Samostatné studium literatury pro účely vydání osvědčení ověřuje
Ministerstvo zdravotnictví ČR v rámci zkoušky, kterou se ověřuje způsobilost k výkonu příslušného
povolání bez odborného dohledu.
De lege ferenda nebude celoživotní vzdělávání vázáno na kreditní systém a vydávání osvědčení k
výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Cílem upuštění od kreditního systému je dát
profesnímu vzdělávání reálný a v praxi realizovatelný základ, aby bylo fakticky přínosné pro kvalitu
poskytování zdravotních služeb a bylo tak zúčastněnými stranami také vnímáno. 171) Povinnost
celoživotního vzdělávání zůstává zachována. Vnitřní systém plánování a kontroly celoživotního
vzdělávání svých zaměstnanců musí zajistit každý poskytovatel zdravotních služeb a tato povinnost by
měla být kontrolována zejména v rámci hodnocení kvality poskytované zdravotní péče.
3.5.5
Specializační vzdělávání
Úspěšným ukončením specializačního vzdělávání atestační zkouškou získává zdravotnický pracovník
specializovanou způsobilost k výkonu specializovaných činností příslušného zdravotnického povolání a
psycholog a logoped odbornou a současně specializovanou způsobilost k výkonu příslušného
zdravotnického povolání. Specializační vzdělávání uskutečňuje akreditované zařízení podle
vzdělávacího programu.
U nelékařských zdravotnických pracovníků se liší specializační vzdělávání zdravotnických

pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání po získání odborné způsobilosti a
zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání po získání odborné a
specializované způsobilosti.
Specializační vzdělávání zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání

po získání odborné způsobilosti. Specializační vzdělávání je členěno do modulů, z nichž si zdravotnický
pracovník vybírá hlavní modul či moduly podle svých profesních potřeb. Podmínkou přihlášení se k
atestační zkoušce je získání počtu kreditů stanoveného vzdělávacím programem a absolvování modulů,
které jsou ve vzdělávacím programu označeny jako povinné, a prokázání výkonu povolání v příslušném
oboru specializačního vzdělávání v délce minimálně 1 roku z období posledních 6 let v rozsahu
minimálně poloviny stanovené týdenní pracovní doby nebo minimálně 2 let z období posledních 6 let v
rozsahu minimálně pětiny stanovené týdenní pracovní doby.
Specializační vzdělávání zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání

po získání odborné a specializované způsobilosti. Vzdělávací program specializačního vzdělávání
stanoví počet kreditů získaných splněním studijních podmínek za 1 rok specializačního vzdělávání,
celkovou délku přípravy, rozsah a obsah přípravy, zejména délku povinné praxe v oboru, a výuková
pracoviště, na kterých praxe probíhá. Dále stanoví požadavky na teoretické znalosti a praktické
dovednosti, absolvování vzdělávacích akcí, kurzů, seminářů, stáží a další požadavky pro získání
specializované způsobilosti. Vzdělávací program obsahuje seznam doporučené studijní literatury a
charakteristiku činností absolventů specializačního vzdělávání. Specializační vzdělávání se uskutečňuje
formou celodenní či externí průpravy172).
Účast na specializačním vzdělávání se považuje za prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce.

Dle tohoto předpisu je zaměstnavatel oprávněn, pokud je to v jeho zájmu, uložit zaměstnanci účast na
některé z forem celoživotního vzdělávání k prohlubování jeho kvalifikace. Zákoník práce současně
stanoví, že účast na školení nebo jiných formách přípravy nebo studia se považuje za výkon práce, za
který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat. Pokud je prohlubování kvalifikace v zájmu zaměstnavatele,
náklady vynaložené na studium hradí zaměstnavatel. Požaduje-li zaměstnanec, aby mohl absolvovat
prohlubování kvalifikace ve finančně náročnější formě, může se na nákladech prohlubování kvalifikace
podílet. V ostatních případech je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnanci účast na prohlubování
kvalifikace.173)
Neoddělitelnou součástí specializačního vzdělávání je odborná praxe včetně praxe na pracovišti

akreditovaného zařízení v rozsahu určeném vzdělávacím programem. Akreditované zařízení přidělí
každému účastníkovi školitele, který průběžně prověřuje teoretické znalosti a praktické dovednosti a
průběh vzdělávání zapisuje do tzv. logbooku. Od účastníka specializačního vzdělávání se očekává
aktivní přístup k plnění jednotlivých úkolů a splnění požadovaných výkonů stanovených vzdělávacím
programem.
Obdobně jako v případě specializačního vzdělávání lékařů, i u nelékařských zdravotnických povolání

jsou na specializační vzdělávání poskytovány dotace ze státního rozpočtu. Ministerstvo ve spolupráci s
univerzitami a profesními sdruženími každoročně stanoví maximální počet rezidenčních míst, na něž se
poskytuje dotace ze státního rozpočtu, a to na úhradu nákladů spojených se specializačním
vzděláváním, včetně mzdových nákladů, po celou dobu trvání příslušného specializačního vzdělávání.
Výběr rezidenta probíhá formou výběrového řízení. Zdravotnické zařízení s rezidenčním místem a
krajská hygienická stanice s rezidenčním místem jsou zejména povinny zajistit rezidentovi řádné
absolvování všech součástí vzdělávacího programu a vést dokumentaci o specializačním vzdělávání
rezidenta, která dokládá skutečnosti nutné pro doložení splnění povinností vyplývajících ze
vzdělávacího programu.
Specializovanou způsobilost je možné získat též studiem na vysoké škole. Ministerstvo může
rozhodnout o přiznání specializované způsobilosti v oboru specializace absolventům akreditovaného
doktorského nebo magisterského studijního oboru navazujícího na zdravotnický bakalářský nebo
magisterský studijní obor, pokud odpovídá příslušnému vzdělávacímu programu specializačního
vzdělávání vydanému ministerstvem.
Konečně se možnost získání specializované způsobilosti pojí i s přechodnými ustanoveními zákona

o nelékařských zdravotnických povoláních. Pokud zdravotnický pracovník získal odbornou
specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle dřívějších právních předpisů
způsobem neodpovídajícím tomuto zákonu, přizná mu ministerstvo způsobilost k výkonu
zdravotnického povolání podle tohoto zákona na základě jeho písemné žádosti.
De lege ferenda se doplňuje lhůta pro vykonání atestační zkoušky, kdy zkoušku lze vykonat
nejpozději do 5 let od okamžiku, kdy uchazeč splnil všechny podmínky a požadavky dané vzdělávacím
programem, podle kterého se uskutečnilo vzdělávání. Takové ustanovení v zákoně dosud chybělo. Do
zákona se též doplňuje, že atestační zkoušku může uchazeč, který u ní neprospěl, konat nejdříve za 6
měsíců ode dne neúspěšně vykonané zkoušky a lze ji opakovat nejvýše dvakrát.174)
3.5.5.1
Doporučení pro vzdělávání sester na úrovni EU

Všechny změny ve zdravotnictví, ale i ve vzdělávání zdravotních sester a jiných pracovníků ve
zdravotnictví souvisejí s členstvím České republiky v Evropské unii. V této souvislosti mají význam
některé strategické dokumenty, například tzv. Strategie NUR/WHO EURO 2000 ve vzdělávání
zdravotních sester175).
Principy základní přípravy sester dle uvedené strategie jsou:
• a) ošetřovatelství musí být jako obor součástí národní legislativy zákonných a podzákonných
norem,
• b) ošetřovatelské vzdělání je orientováno na podporu a udržení zdraví jednotlivců, rodin,
komunit a na individualizovanou holistickou péči o nemocné,
• c) centrem vzdělávání sestry je zdravý či nemocný jedinec, jeho rodina, partner, sociální
skupina a komunita,
• d) obsah ošetřovatelského vzdělání je multiprofesní a interdisciplinární, aby zajišťoval pozdější
účelnou týmovou práci,
• e) do základní profesní přípravy lze vstoupit až po dokončení střední školy s maturitou,
• f) minimální akademická úroveň kvalifikace je hodnost bakaláře ošetřovatelství,
• g) student není během studia v zaměstnaneckém poměru,
• h) délka programu nesmí být kratší než tři roky,
• i) existuje pouze jedna úroveň sester, ostatní pracovníci jsou označováni pojmem "zdravotnický
asistent",
• j) úspěšné ukončení kvalifikačního vzdělávání dává oprávnění k výkonu profese sestry,
• k) kvalifikovaná sestra je kompetentní samostatně pracovat v nemocničních zařízeních i v
zařízeních primární zdravotní péče,
• l) statutu a titulu kvalifikované sestry může dosáhnout pouze absolvent ošetřovatelského
studia, které odpovídá principům Strategie NUR/WHO EURO 2000,
• m) vzdělávací programy pro sestry musí být oficiálně akreditovány a pravidelně hodnoceny.
Tento dokument má ovšem pouze charakter doporučení. Český zákonodárce se od některých z

těchto principů významně odchyluje novelou zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, jak je
nastíněno výše.
3.6
Sankce za neoprávněný výkon zdravotnického povolání
V případě zdravotnictví hovoříme o tzv. regulovaném povolání, se kterým je v přímé spojitosti
existence sankcí, neboť bez sankcí nelze onu regulaci reálně vymáhat. Za neoprávněný výkon povolání
je nutné považovat i výrazné překročené kompetencí (oprávnění), tedy situaci, kdy zdravotnický
pracovník fakticky vykonává jiné zdravotnické povolání, než k němuž získal způsobilost, nebo kdy sice
odborná způsobilost je odpovídající, ale nejsou splněny další atributy způsobilosti (bezúhonnost,
zdravotní způsobilost nebo v případě lékařů, zubních lékařů a farmaceutů členství v příslušné
komoře)176). V souvislosti s neoprávněným výkonem zdravotnického povolání přichází v úvahu zejména
čtyři druhy odpovědnosti: občanskoprávní, trestní, správní a disciplinární.
Poskytnutí zdravotní služby k tomu neoprávněným zdravotnickým pracovníkem nejčastěji povede k

založení občanskoprávní odpovědnosti k náhradě újmy. Podrobnější výklad k jednotlivým
předpokladům povinnosti k náhradě újmy přinášíme v jiných kapitolách této knihy.
Z hlediska trestněprávního je legitimní úvaha o trestných činech proti životu a zdraví. Kromě toho
by však mohlo dojít například též ke spáchání trestného činu podvodu (úmyslným jednáním, jímž by
byl jiný uveden v omyl a zároveň by jím byla způsobena škoda nikoli nepatrná a došlo by k obohacení
pachatele nebo třetí osoby), neoprávněného podnikání (v případě absence oprávnění k poskytování
zdravotních služeb), poškození cizích práv aj.177) Připomínáme ovšem, že trestní právo je prostředkem
ultima ratio a v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nastupuje teprve v těch případech, kde
se sankce dle jiných právních předpisů nejeví být dostatečnými. Podrobněji se trestní odpovědnosti
věnujeme ve zvláštní kapitole.
Ani jeden z profesních zákonů ve zdravotnictví (zákon o lékařských povoláních a zákon o

nelékařských zdravotnických povoláních) neobsahuje v úpravě správních deliktů takový, jehož skutková
podstata by dopadala na neoprávněný výkon zdravotnického povolání. Podle zákona o zdravotních
službách178) se však správního deliktu dopustí fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje zdravotní
služby bez oprávnění179). Dále se správního deliktu dopustí i poskytovatel zdravotních služeb, který
poskytuje zdravotní služby nad rámec oprávnění k poskytování zdravotních služeb180), nebo
prostřednictvím osoby, jež není způsobilá k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností
souvisejících s poskytováním zdravotních služeb181). Sankcí za uvedené správní delikty je uložení pokuty
a v krajním případě též odebrání oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
Jako přestupek lze postihnout například ublížení na zdraví, které není trestným činem, či
neoprávněné užívání titulu absolventa vysoké školy podle přestupkového zákona182) nebo i
neoprávněné úmyslné užití regulovaného označení (např. "lékař") podle zákona o uznávání odborné
kvalifikace.183)
Lékařská zdravotnická povolání, která mají povinné členství v profesních komorách, podléhají též
kárné (disciplinární) pravomoci těchto komor. Neoprávněný výkon zdravotnického povolání členem
komory by tedy v jejich případě podléhal zároveň disciplinární pravomoci těchto komor.
3.7
Profesní komory
Zdravotnická povolání jsou, jak již bylo řečeno, povoláními právem regulovanými. Lékařská povolání
je možno vykonávat sice svobodně, avšak s podmínkou povinného členství v příslušné profesní
komoře. Komory vykonávají odborný, etický a disciplinární dohled nad svými členy. I když je striktní
zakotvení povinného členství v profesní komoře diskutováno 184), je nepochybné, že v současné době je
komorové zákonodárství jedním ze stěžejních pramenů zdravotnického práva.
V posledních letech sílí tendence k větší míře autonomie i ve stavu ošetřovatelském, kdy se
především Česká asociace sester a ostatní zdravotnická nelékařská povolání dožadují legislativní
úpravy profesní komory nelékařských zdravotnických povolání (označované v návrzích porůznu jako
Komora nelékařů nebo Česká komora zdravotnických pracovníků 185) ). Komora by podle těchto představ
měla mít pravomoci nad kontrolou dodržování právních a etických pravidel při poskytování zdravotní
péče nelékaři. Prvním krokem k větší samostatnosti nelékařských zdravotnických povolání je
skutečnost, že v současné době je již ošetřovatelství uznané za samostatnou znaleckou disciplínu dle
zákona o znalcích a tlumočnících.
3.7.1
Profesní komory a povinné členství

Zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické
komoře (zákon o komorách), byly zřízeny tři profesní komory lékařských povolání, a to Česká lékařská
komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora. Všechny tři komory jsou
právnickými osobami a nepolitickými samosprávnými stavovskými organizacemi sdružujícími všechny
lékaře, stomatology, resp. lékárníky. Jejich charakter je veřejnoprávní a mají zákonem svěřenou
působnost ve výkonu části veřejné moci. Členství v těchto komorách je povinné neboli nucené. Bez
členství v příslušné profesní komoře není možné vykonávat na území České republiky žádné z
uvedených lékařských povolání.
Otázkou povinného členství v profesních komorách se zabýval i Ústavní soud ČR. Skupina senátorů
Parlamentu České republiky navrhla zrušit ustanovení § 3 odst. 1 zákona o komorách o povinném
členství a vyjádřila přesvědčení, že "pod právo svobodně se sdružovat je zapotřebí též vztáhnout právo
se naopak nesdružovat, pakliže o to daný subjekt nemá zájem", resp. že právo svobodně "se sdružit" ve
smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje též právo "se nesdružit", s nímž se pojí
stejná ústavní ochrana. Podle navrhovatelů princip povinného členství v České lékařské komoře,
"veřejnoprávní korporaci sdružující všechny lékaře", staví každého před volbu mezi dvěma ústavně
garantovanými právy: právem na svobodný výkon povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právem svobodně se
sdružovat, resp. se nesdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny); chce-li lékař "čerpat" své právo na svobodný
výkon povolání, musí se povinně sdružit "v organizaci, s níž se (např.) identifikovat nechce", a naopak,
míní-li využít práva svobodně se nesdružit, nezbývá než se vzdát práva na výkon svého povolání.
Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 14.10.2008, sp. zn. Pl. ÚS 40/06, uzavřel, že "Česká lékařská komora
upravená zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, není podřaditelná pojmu sdružení ve smyslu čl. 20
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ani povinným členstvím v ní (§ 3 odst. 1 zákona)
nemůže být dotčeno právo svobodně se sdružovat, jež uvedený článek Listiny zakotvuje".
Tradičně jsou za nejdůležitější úkoly a odpovědnost komor považovány stanovení podmínek pro
výkon profese, dohled nad výkonem profese a ochrana zájmů stavu. Každá komora dbá, aby její
členové vykonávali lékařské povolání odborně v souladu se zákony a etikou lékařského povolání. Za
účelem prosazování uvedeného uplatňuje komora vůči svým členům kárnou (disciplinární) pravomoc.
Všechny tři komory mají základní stavovské předpisy, které zahrnují organizační řád, disciplinární řád a
etický kodex (byť jejich konkrétní pojmenování se historicky napříč komorami lišilo).
Profesní komory mají oprávnění k tzv. autonomní normotvorbě, tedy k vydávání vlastních norem -
stavovských předpisů186),187). Podmínky pro výkon profese jsou stanoveny ve stavovských předpisech a
závazných stanoviscích představenstev profesních komor, které jsou zveřejněny na úřední desce i
webových stránkách příslušné komory. Povinné zveřejnění je zákonnou zárukou, že všichni členové
profesní komory mají možnost se s předpisem seznámit.
Základním článkem komor jsou okresní sdružení lékařů, okresní sdružení stomatologů a okresní
sdružení lékárníků, v hlavním městě Praze obvodní sdružení lékařů, obvodní sdružení stomatologů a
obvodní sdružení lékárníků podle rozdělení území hlavního města Prahy na obvody. Okresní sdružení
se mohou slučovat a vytvářet společné orgány. Okresní sdružení má tyto orgány: okresní shromáždění
členů, představenstvo okresního sdružení, čestnou radu okresního sdružení, revizní komisi okresního
sdružení. Komory mají tyto orgány: sjezd delegátů, představenstvo komory, čestnou radu komory,
revizní komisi komory. Funkce v orgánech komor a okresních sdružení jsou čestné; za jejich výkon je
příslušnou komorou vyplácena náhrada za ztrátu času a náhrada hotových výdajů. Volení funkcionáři
musí vykonávat lékařskou, stomatologickou, respektive lékárnickou praxi.
Komory samostatně spravují svůj majetek a hospodaří dle ročního rozpočtu. Příjmy komory tvoří
členské příspěvky, dotace, dary a jiné příjmy. Výnos pokut připadá do sociálního fondu komory.
3.7.2
Disciplinární delikty
Za porušení povinností člena komory se považují všechna porušení zákonů, které upravují podmínky
výkonu lékařských povolání, nebo předpisů komory anebo chování, které poškozuje dobrou pověst a
vážnost lékařského stavu188).
Disciplinární delikt může být spáchán jednáním, které neporušuje právní předpisy, avšak je proti
stavovské důstojnosti a etice povolání. Jedná se pak o odpovědnost za porušení pravidel a norem
dílčího společenství - společenství příslušných zdravotnických pracovníků, nikoli nutně porušení
pravidel obecně závazných předpisů.
Také nekolegiální či nevhodné jednání s ostatními příslušníky profese i osobami stojícími mimo ni
je považováno za disciplinární provinění, odpovídající povinnost se ostatně objevuje v etických
kodexech jednotlivých komor.
Největším problémem pro rozlišení mezi disciplinárním deliktem a jiným druhem postižitelného
jednání jsou provinění proti tzv. odbornému výkonu profese. Poškozený zde obvykle podává jak
stížnost na lékařského zdravotnického pracovníka u jeho profesní komory, tak se domáhá náhrady
újmy občanskoprávní cestou, nebo dokonce podává trestní oznámení. Profesní komora je povinna
delikt vyšetřit a postihovat, pokud dojde k závěru, že došlo k neodbornému výkonu profese, a to bez
ohledu na skutečnost, zda došlo k postihu jiným státním orgánem nebo i k reparaci újmy. Vedou se
ovšem diskuse o tom, zda takový postih nemůže být porušením obecného právního principu ne bis in
idem. Zastáváme však názor, že úloha disciplinární odpovědnosti je obecně jiná než například trestní, a
tedy kupříkladu sankce v podobě vyloučení z komory není neslučitelná třeba s trestem odnětí svobody,
typicky podmíněně odloženým, uloženým v trestním řízení.
3.7.3
Přezkum rozhodnutí soudem

Disciplinární rozhodnutí komory lze přezkoumat soudem. Disciplinárně potrestaný může podat
žalobu proti rozhodnutí k soudu189). Potrestaný má možnost soud žádat o aplikaci moderačního práva,
tedy o přiměřené snížení uložené sankce. V případě, že správní soud pravomocně rozhodne, že profesní
komora pochybila, a členovi (případně uchazeči o členství) v příčinné souvislosti s postupem profesní
komory vznikne škoda, kterou může prokázat, pak lze tuto škodu uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem.
Za škodu způsobenou veřejnoprávní (profesní) komorou při výkonu přenesené působnosti odpovídá
stát, nikoli daná komora. To je pro poškozeného důležité pro rozhodnutí, vůči komu má svůj nárok
uplatňovat. Ústředním správním úřadem v případě zdravotnických komor je Ministerstvo financí ČR.
Projednání nároku na náhradu škody ústředním správním orgánem je nezbytnou podmínkou uplatnění
nároku u soudu. Jestliže se poškozený a ústřední správní orgán nedohodnou, pak ve věci rozhodne na
návrh poškozeného občanskoprávní soud. Žalovaným není profesní komora, ale Česká republika, za niž
jedná právě Ministerstvo financí ČR190).
3.7.4
Etické kodexy
S účelem profesních komor dbát o to, aby jejich členové vykonávali lékařské povolání odborně v
souladu se zákony a etikou lékařského povolání, se pojí i vydávání etických kodexů. Etický kodex
představuje jakési "minimum" etických pravidel, jejichž zachovávání se požaduje od všech členů
profese, neboť tvoří jakýsi základní morální standard oboru. S dodržováním etických pravidel se
zároveň pojí i prestiž daného lékařského povolání. Za první etický kodex v historii se považuje
Hippokratova přísaha, zformulovaná před více než dvěma tisíci lety191).
Z Etického kodexu České lékařské komory192) vyplývá např. povinnost neřídit se ve své léčebné praxi
komerčními hledisky, ale výhradně svědomím lékaře a prospěchem pacienta, jakož i povinnost
kolegiálně spolupracovat s těmi lékaři, kteří soustavně nebo následně vyšetřují či léčí stejného
pacienta, povinnost spolupracovat i se zdravotnickými pracovníky vyškolenými v různých
specializovaných činnostech a přesvědčit se, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí
vykonávat diagnostické či léčebné úkony, kterými je lékař pověřuje, atd. Jako obecné zásady etiky
lékaře platí:
• a) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se

zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce
a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
• b) Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení, a to bez ohledu na národnost, rasu,
barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci,
věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.
• c) Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat.
• d) S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve
svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva (což lze ovšem
považovat za dosti diskutabilní princip, neboť právní odpovědnost lékaře nebude nijak
dotčena, bude-li argumentovat, že právní povinnost porušil z etických důvodů).
• e) Lékař je povinen být za všech okolností ve svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a
odpovědný.
• f) Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.193)
Porušení pravidel etického kodexu je disciplinárním prohřeškem a trestá se v rámci disciplinárního

řízení vedeného komorou.
3.8
Pracovněprávní vztahy ve zdravotnictví
Pracovněprávní vztahy ve zdravotnictví stojí na zásadním vztahu zaměstnavatele - poskytovatele
zdravotních služeb a zaměstnance - zdravotnického pracovníka. Vhledem k určitým specifickým
podmínkám výkonu práce ve zdravotnictví pojednáváme níže pouze o dvou zvláštních aspektech
majících úzkou vazbu na zdravotnickou praxi - práci přesčas a prohlubování, resp. zvyšování
kvalifikace.
3.8.1
Práce přesčas ve zdravotnictví

Ve zdravotnictví je nutno zajistit poskytování zdravotních služeb často nepřetržitě a ne vždy má
poskytovatel dostatek zdravotnických pracovníků, aby časově náročný provoz mohl zajistit. V praxi
proto dochází ke značnému uplatňování práce přesčas podle § 78 odst. 1 zákoníku práce. Podmínky a
podrobnosti v souvislosti s dohodou o další práci přesčas ve zdravotnictví upravuje, v návaznosti na
harmonizační směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/EC ze dne 4.11.2003 o některých
aspektech pracovní doby, která stanoví maximální délku pracovní doby v jednom kalendářním týdnu
na 48 hodin, především ustanovení § 93a zákoníku práce.
I přesto je dodržování zákoníku práce za současných okolností, při akutním nedostatku

zdravotnického personálu, v praxi obtížné a pro značnou část zařízení nemožné. Hrozí i omezení
dostupnosti zdravotní péče, v případě zdravotnické záchranné služby nebo urgentních příjmů i
poskytování neodkladné péče. V mnohých případech v praxi proto dochází k obcházení, ale i
porušování ustanovení zákoníku práce.
Mezi nejčastější "řešení" používaná zaměstnavateli patří kombinace dvou právních nástrojů: práce
přesčas v nejvyšším možném rozsahu, tedy 416 hodin ročně, v kombinaci s dohodami o pracích
konaných mimo pracovní poměr. Jde ovšem zpravidla jen o větší či menší obcházení zákoníku práce.194)
Dle dikce § 34b odst. 2 zákoníku práce totiž zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním
vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. Počet
takových pracovních vztahů souběžně vykonávaných pro téhož zaměstnavatele zákon neomezuje, musí
však vždy jít o jiný druh práce. Tímto ustanovením má být především bráněno obcházení limitů práce
přesčas. O práci jiného druhu, kterou může zaměstnanec konat v dalším pracovněprávním vztahu, se
jedná tehdy, jestliže povaha činností charakterizujících práci, již má zaměstnanec vykonávat v dalším
pracovněprávním vztahu, je odlišná od povahy činností, jimiž se vyznačuje práce vykonávaná
zaměstnancem v původním pracovním poměru. Pracovní činnosti v dalším pracovněprávním vztahu
zároveň nesmějí představovat jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu práce
sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně souvisejí s výkonem práce
zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou výkonem této práce podmíněny a které mají
být konány v době stanovené pro původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu
práce zaměstnance sjednaného v tomto pracovním poměru.195) Sjednání dohody o pracovní činnosti na
práci, jež je totožná s prací zaměstnance v pracovním poměru, je porušením zákona, a tak často
dochází k jeho obcházení tím, že se v dohodách o pracovní činnosti používají vymezení prací jako
"konzultační činnost", "kontrola pracoviště", "dozor na pracovišti apod.", čímž je však povětšinou pouze
zastírán skutečný druh práce.
Zdravotničtí pracovníci pak vykonávají práci prakticky shodnou s prací, kterou vykonávají na
základě pracovního poměru, a proto je třeba ji také odměňovat jako výkon práce, a to i když je třeba
rozlišovat mezi pracovním poměrem a dohodou o pracovní činnosti. Zde rovněž dochází k porušování
zákoníku práce, zejména ustanovení § 110 odst. 1, podle něhož za stejnou práci nebo práci stejné
hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody (o
pracovní činnosti či provedení práce). Odměna za hodinu práce podle dohody však bývá podstatně
nižší než mzda či plat za hodinu práce na základě pracovního poměru.
Uvedená problematika souvisí s tím, že současný zákoník práce, v souladu s požadavky práva EU,
definuje pracovní pohotovost mj. tak, že musí být vykonávána na dohodnutém místě, které je odlišné
od místa výkonu práce dohodnutého ve smlouvě196), takže neumožňuje pracovní pohotovost na
pracovišti. Tato právní úprava se projevuje negativně zejména ve všech zařízeních s nepřetržitým
provozem, tj. především v nemocnicích a v zařízeních zdravotnické záchranné služby. Absence pracovní
pohotovosti na pracovišti vyvolává nárůst zákoníkem práce limitované přesčasové práce a vyžaduje
také zvýšenou potřebu kvalifikovaných zaměstnanců, kterých je na pracovním trhu nedostatek197).
3.8.2
Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků

Pro zdravotnické pracovníky je oblast vzdělávání primárním úkolem a je neodmyslitelně spjata s
výkonem zdravotnického povolání. Zákoník práce v § 227 stanoví povinnost zaměstnavatele pečovat o
odborný rozvoj zaměstnanců. V praxi se jedná především o zaškolení a zaučení, odbornou praxi
absolventů škol, prohlubování a zvyšování kvalifikace, ve zdravotnictví též stáže zdravotnických
pracovníků pro seznámení se s novou technikou či léčebnými metodami nebo k účasti na odborných a
vědeckých seminářích či konferencích nebo vzdělávacích programech hrazených z evropských fondů 198).
3.8.2.1
Prohlubování kvalifikace
Prohlubováním kvalifikace (a zároveň celoživotním vzděláváním zdravotnických pracovníků) se
rozumí "průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a
způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v příslušném oboru v souladu s
rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky"199). Pod prohlubování kvalifikace řadíme veškeré
činnosti spojené s upevňováním a prohlubováním odbornosti vyjma získávání formálně vyššího stupně
vzdělání. Zákon o lékařských povoláních v § 22 odst. 5 stanoví, že účast na celoživotním vzdělávání se
považuje za prohlubování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu (tj. zákoníku práce).
Stejně tak specializační vzdělávání se dle § 5 odst. 11 zákona o lékařských povoláních považuje za
prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce. Účast na specializačním vzdělávání se považuje za
výkon práce a zaměstnanec má nárok na mzdu (plat) včetně náhrady nákladů vynaložených na
specializační vzdělávání.
Dřívější právní úprava stála na myšlence, že úspěšným dovršením specializačního vzdělávání

složením atestační zkoušky dochází ke zvýšení kvalifikace, neboť zaměstnanec nově získá
specializovanou způsobilost v příslušném oboru, když předtím měl pouze odbornou způsobilost k
výkonu povolání lékaře200). Shodně tak argumentoval i Nejvyšší soud ČR201), který při posuzování daného
případu a právního stavu účinného ze dne 10.4.2003 uvedl: "Teprve po úspěšném vykonání kvalifikační
atestace, která se dokládá diplomem o specializaci, je lékař (který do té doby mohl vykonávat práci
pouze pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí) oprávněn k samostatnému
výkonu činností, ke kterým je způsobilý, bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a
posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností. Získáním specializace I. stupně se
tudíž zvyšuje i odpovědnost lékaře za odbornou činnost, k níž získal specializaci, a jeho práce se
nepochybně stává společensky významnější." V současnosti jde však již o pojetí výslovným zákonným
ustanovením překonané.
Prohlubování kvalifikace může zaměstnavatel zaměstnanci přímo uložit. V takovém případě je

prohlubování kvalifikace postaveno na roveň výkonu práce a zaměstnavatel hradí veškeré náklady
spojené s účastí zaměstnance na školeních či kurzech. Pokud se kurz koná mimo obvyklou pracovní
dobu, zaměstnanci náleží ke mzdě (platu) příplatek za práci přesčas, případně též v sobotu či neděli.
V opačném případě, pokud má zájem na prohlubování kvalifikace zaměstnanec, je na rozhodnutí

zaměstnavatele, zda poskytne jen neplacené volno nebo na své náklady umožní zaměstnanci daný typ
vzdělávání. Zaměstnanci rovněž nelze uložit, aby si prohluboval kvalifikaci a zároveň se na jejím
financování podílel. Lze však v případě finančně náročnějšího vzdělávání (nad 75 000 Kč) požadovat na
zaměstnanci spoluúčast. Pro tyto účely zaměstnavatel a zaměstnanec uzavírají kvalifikační dohodu.
3.8.2.2
Zvyšování kvalifikace
Pod pojmem zvyšování kvalifikace chápeme dosažení vyššího vzdělání (např. z bakalářského na
magisterské) nebo získání širší či nové odbornosti. Dle § 231 zákoníku práce se jedná o změnu hodnoty
kvalifikace, ale též její získání či rozšíření. Zvyšování kvalifikace se zásadně nemusí vztahovat k druhu
práce sjednanému v pracovní smlouvě. Podmínkou ovšem je, aby bylo v souladu s potřebami
zaměstnavatele. Zvyšování kvalifikace není zákonná povinnost zaměstnance.
Zaměstnavatel a zaměstnanec spolu pro účely zvýšení kvalifikace ve většině případů uzavírají
písemnou kvalifikační dohodu, ve které se zaměstnanec zaváže, že po určenou dobu (maximálně 5 let)
setrvá u zaměstnavatele, nebo uhradí náklady na zvýšení své kvalifikace.
Dohodnutá doba setrvání se počítá od okamžiku, kdy je dosaženo zvýšení kvalifikace. V dohodě,
která musí být vždy písemná, je třeba uvést, jaké náklady a v jaké výši je zaměstnanec povinen nahradit
zaměstnavateli v případě nedodržení závazku setrvání u zaměstnavatele.
V § 235 zákoníku práce jsou stanoveny tzv. modifikace závazků z dohody, tedy důvody, pro které
nemusí zaměstnanec hradit sjednanou částku.
Během zvyšování kvalifikace poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci dle § 232 zákoníku práce i
pracovní úlevy. Pak se účast na různých vzdělávacích modulech, příprava na zkoušky, účast na zkoušce
a zpracování kvalifikačních prací považuje za výkon práce a zaměstnanci přísluší pracovní volno s
náhradou mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku. Strany si mohou ujednat i další pracovní úlevy
mimo demonstrativně uvedených v zákoníku práce. Mimo jiné uzavření kvalifikační dohody je i
podmínkou získání dotovaného rezidenčního místa pro naplnění specializačního vzdělávání ve
zdravotnictví.
4
Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků
Již Hippokrates ve své, či alespoň jemu připisované, přísaze datující se přibližně do roku 400 př. n. l.
uvádí: "O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a
podržím to jako tajemství, nebude-li mi dáno svolení k tomu, abych to řekl."202)
Při poskytování zdravotních služeb dochází k vzájemné interakci mezi lékařem a pacientem. Jde
zejména o předávání informací vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta, k osobám jemu blízkým
(např. při zjišťování rodinné anamnézy) či o údaje administrativního charakteru. Pro poskytování
zdravotních služeb jsou tyto údaje zcela nezbytné, avšak společensky mohou být velmi choulostivé. K
jejich ochraně pak slouží právní regulace, která je hodnotí jako součást soukromé sféry dotčeného
člověka a jako osobní, či dokonce citlivé údaje.203)
Důvěra mezi pacientem a ošetřujícím lékařem, případně jiným zdravotnickým pracovníkem, je

jedním za základních faktorů ovlivňujících kvalitu a výsledek zdravotní péče. A právě k zachování a
utvrzení důvěry slouží zákonná povinnost mlčenlivosti.
Obecně ji můžeme definovat jako zákonem uloženou nebo státem uznanou povinnost fyzické osoby
nesdělovat nepovolané osobě určité skutečnosti a současně povinnost nést právní důsledky v případě,
že by tato povinnost byla porušena.204)
V odborné literatuře se též můžeme setkat s pojmem "lékařské tajemství". Povinnost mlčenlivosti se
však nevztahuje pouze na lékařská povolání, a tak i ve shodě se zákonnou dikcí následný výklad o
povinné mlčenlivosti vztahujeme na veškeré zdravotnické pracovníky (a jiné odborné pracovníky), kteří
jsou povinností mlčenlivosti vázáni i po smrti pacienta, stejně tak v případě, že již sami zdravotnické (či
jiné odborné) povolání nevykonávají. Uvedený pojem, třebaže je v běžné řeči v této souvislosti užíván,
navíc nevystihuje přesně podstatu věci, neboť naznačuje, jako by lékař byl majitelem nějaké tajné
znalosti (svého "tajemství") a mohl s ní disponovat. Povinnost mlčenlivosti však existuje výlučně k
ochraně pacienta a právě on je proto plně oprávněn s ní disponovat, např. dát souhlas ke sdělení
informací třetí osobě.
4.1
Právní úprava povinné mlčenlivosti
Existence institutu povinnosti mlčenlivosti je konkrétním způsobem uplatnění ústavního principu
ochrany soukromí205) v rámci odvětví zdravotnictví. Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků je
tak jednou ze státem uložených povinností mlčenlivosti, přičemž se jedná o povinnost chránící jedno z
významných základních lidských práv garantovaných ústavním pořádkem. 206)
Právo na ochranu soukromí pacienta a s ním korelující povinnost mlčenlivosti zdravotnických

pracovníků primárně stanoví Úmluva o biomedicíně: "Každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k
informacím o svém zdraví" (čl. 10 odst. 1).
Konstantně také judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) zásadním vlivem ingeruje do
oblasti ochrany osobních dat ve zdravotnictví a podstatně ovlivňuje pojímání institutu povinné
mlčenlivosti. Tato aktivita je překvapivá vzhledem k faktu, že Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod ani její dodatkové protokoly právo na ochranu osobních údajů vlastně výslovně
negarantují.207) ESLP zdůrazňuje dva klíčové prvky ochrany osobních údajů týkajících se zdraví, chápané
ve smyslu ochrany osobnosti cestou respektování jejího soukromí. Předně aby případným zveřejněním
údajů jednotlivec nebyl vystavován "opovržení a riziku ostrakismu", a to zejména v případě, kdy trpí
závažnou infekční či duševní chorobou208). Ale především zmiňuje druhý, zásadní účel ochrany osobních
údajů, a to za účelem nastolení a udržení důvěry v medicínský stav a zdravotní služby obecně, neboť v
případě neexistence ochrany těchto údajů "mohou být osoby, které potřebují lékařskou péči,
odrazovány od toho, aby poskytovaly informace osobní či intimní povahy nezbytné k tomu, aby se jim
dostalo odpovídající léčby, nebo dokonce od toho, aby péči vůbec vyhledaly, čímž ohrožují své vlastní
zdraví a v případě přenosných chorob i zdraví celého společenství" 209). ESLP tak ustáleně judikuje, že
respektování důvěrnosti zdravotních údajů je esenciální součástí právních řádů všech smluvních států
Úmluvy.
Občanský zákoník povinnost mlčenlivosti formuluje ne zcela jednoznačně v § 2650 odst. 1: "Bez
souhlasu ošetřovaného může poskytovatel sdělit údaje o něm v anonymizované podobě k účelům
vědeckého nebo statistického šetření týkajícího se zdravotního stavu obyvatelstva a jeho skupin, lze-li
rozumně předpokládat, že souhlas nelze opatřit vůbec nebo včas a provádí-li se šetření s takovým
zabezpečením, že nehrozí neúměrný zásah do soukromí ošetřovaného, nebo oznámí-li poskytovatel
údaje tak, aby vyloučil následné zjištění, kterého určitého člověka se týkají." Argumentem a contrario
tedy můžeme dovodit, že údaje ošetřovaného, které nejsou v anonymizované podobě, není možné
zveřejnit.
Samotné ustanovení občanského zákoníku je odbornou literaturou i praxí chápáno rozporuplně.

Anonymizovaný údaj není chráněn podle předpisů o ochraně osobních údajů, neboť tento není
identifikovaný ani identifikovatelný, ani nezasahuje do soukromí konkrétního člověka, "není proto
důvodu, proč by se měl daný člověk k využití takového údaje jakkoli vyjadřovat, neboť sdělením údaje
třetí osobě není jeho osobnost dotčena. Komentované ustanovení naproti tomu zjevně chápe
anonymizované údaje jako takové, jež ke konkrétní osobě stále vztáhnout lze, jinak by jeho pravidla
byla zcela zbytečná. V tom případě však není vůbec jasné, v čem anonymizace údajů dle zákonodárce
spočívá."210)
Naopak "zdravotnický zákoník", tedy zákon o zdravotních službách, pojednává o povinnosti

mlčenlivosti zcela konkrétně a kromě její zákonné definice podává i výčet zákonných výjimek
prolamujících povinnost mlčenlivosti včetně stanovení sankcí za porušení této povinnosti. Další výklad
vychází primárně z ustanovení zákona o zdravotních službách. Zcela zásadní je vymezení institutu
povinné mlčenlivosti jako jedné ze základních povinností v souvislosti s poskytováním zdravotních
služeb: Poskytovatel je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl
v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb (§ 51 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Z vůle
zákonodárce jednoznačně vyplývá velmi široce pojatý rozsah povinné mlčenlivosti a tím také jeho
důraz na ochranu soukromí pacienta. Zmíněný souhrn údajů je předmětem ochrany i po smrti pacienta.
4.1.1
Osobní rozsah povinné mlčenlivosti

Zákon o zdravotních službách v § 51 odst. 5 vypočítává subjekty - osoby, které jsou povinny
mlčenlivost zachovávat:
• a) zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky, a to v souvislosti s výkonem jejich

povolání,
• b) zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky, kteří již nevykonávají své povolání, a
informace získali v souvislosti s bývalým výkonem povolání zdravotnického pracovníka nebo
jiného odborného pracovníka nebo zaměstnání při poskytování zdravotních služeb,
• c) osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného
odborného pracovníka,
• d) osoby uvedené v § 65 odst. 2 nahlížející bez souhlasu pacienta do zdravotnické
dokumentace o něm vedené,
• e) členy odborných komisí podle zákona o specifických zdravotních službách,
• f) osoby uvedené v § 46 odst. 1 písm. g),
• g) další osoby, které v souvislosti se svou činností vykonávanou na základě jiných právních
předpisů zjistí informace o zdravotním stavu pacienta nebo informace s tím související.
Citované ustanovení odstraňuje dříve trvající nejasnosti a nadále je zřejmé mimo jiné, že
zdravotničtí pracovníci jsou povinni zachovávat povinnost mlčenlivosti v nezměněném rozsahu i po
ukončení povolání nebo že povinnost mlčenlivosti je ukládána i nezdravotnickým zaměstnancům
poskytovatelů zdravotních služeb, jimiž jsou např. účetní, kteří účtují poskytnutou zdravotní péči
zdravotní pojišťovně, či tzv. podnikoví právníci.
4.1.2
Věcný rozsah povinné mlčenlivosti

Zákon o zdravotních službách hovoří o všech skutečnostech, o kterých se poskytovatel dozví v
souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Zákonodárce tak nečiní předmětem povinnosti
mlčenlivosti pouze informace o zdravotním stavu pacienta (např. diagnóza) či o tom, jaká zdravotní
péče je či byla pacientovi poskytována (např. informace o lécích, očkování, diagnostickém postupu aj.),
ale zásadně veškeré skutečnosti, které se zdravotnický pracovník od pacienta či o pacientovi, ale také
od kohokoli jiného a o komkoli jiném (např. rodinní příslušníci pacienta, jiné blízké osoby apod.)
dozvěděl při výkonu svého povolání. Pro pacienta jsou to často velmi citlivé údaje, které se mohou
vztahovat k jeho zvyklostem a návykům (míra požívání alkoholu nebo jiných návykových látek), údaje
vypovídající o sexuálním životě (sexuální orientace, sexuální chování) a mnoho dalších údajů patřících
do pacientovy intimní soukromé sféry. Protože pacient poskytuje lékaři náhled na potenciální příčiny a
podmínky onemocnění, tedy vhled do nejosobnějších poměrů pacienta, zahrnuje povinnost
mlčenlivosti souhrn údajů o osobní, rodinné, ekonomické, profesní, finanční, kulturní a jiné sociální
situaci, jakož i sdělené názory, úvahy a reflexe.211) Povinnost mlčenlivosti zahrnuje veškeré okolnosti,
nikoli pouze jakási "tajemství"212).
Předmětem povinné mlčenlivosti jsou informace, které pacient sdělí o sobě, ale i informace o
třetích osobách, které se zdravotník v souvislosti s péčí o pacienta dozví. 213)
Na zřeteli pak vždy musí zůstat účel ochrany povinné mlčenlivosti, a to ochrana soukromí pacienta
(či zmíněných třetích osob), nikoliv ochrana zdravotnického pracovníka při jeho eventuálním
pochybení.214)
Při vymezení rozsahu povinné mlčenlivosti v praxi narážíme na stěžejní polemiku odborné
veřejnosti, konkrétně zdali je přípustné poskytnout informaci o tom, zda se pacient ve zdravotnickém
zařízení nachází. Např. Buriánek215) uvádí, že to možné je. Stejně tak i Mach216) uvádí, že pouhé sdělení
skutečnosti, že pacient je ve zdravotnickém zařízení hospitalizován, a charakteristiky jeho zdravotního
stavu pomocí obecných termínů ještě není porušením povinné mlčenlivosti. Naopak u velké skupiny
odborné veřejnosti217) publikující v oblasti zdravotnického práva převládá názor, že tato informace je
pod ochranou povinné mlčenlivosti. I pouhá informace o tom, že osoba navštěvuje určitého lékaře, je
schopná či neschopná určité činnosti, je spojena s problematikou zdravotního stavu a je informací, o
jejímž zveřejnění by si měl rozhodnout pacient.218)
Týž názor zastáváme ve shodě se zákonným vymezením povinné mlčenlivosti i v této knize.
Zdůvodnění je prosté a je možno ho vyjádřit z pozice zdravotnického profesionála takto: Kdybych nebyl
zdravotníkem, tak bych se s daným pacientem nepotkal a nevěděl bych, že se v daném zdravotnickém
zařízení vůbec nachází. Tyto informace jsem nabyl v důsledku výkonu svého povolání, proto jsou
chráněné institutem povinné mlčenlivosti. A dále pak, skutečnost, že člověk vyhledá zdravotní péči ve
zdravotnickém zařízení, již sama o sobě vypovídá, že minimálně subjektivně se pacient v kondici necítí,
resp. jeho zdravotní stav neodpovídá jeho očekáváním. Paralelu můžeme nalézt na příkladu advokátní
profese, kdy informace o tom, zda je někdo klientem advokáta, je součástí zákonné povinné
mlčenlivosti. Poskytovat informaci o hospitalizaci pacienta lze tak pouze na základě souhlasu pacienta
s touto informací či na základě některé ze zákonných výjimek z mlčenlivosti.
Nadto i první skupina autorů, zastávající opačný názor a poněkud zužující výklad povinné
mlčenlivosti, své stanovisko modifikuje v případě umístění pacienta v psychiatrické léčebně či ústavu
pro léčbu pohlavních chorob, kdy dle jejich názoru by již mohla být i zmíněná všeobecná informace
jako difamující údaj považována za zásah do práva na soukromí pacienta. 219)
4.2
Prolomení povinné mlčenlivosti
Zákon o zdravotních službách v § 51 odst. 2, 3 a 4 taxativně stanoví zákonné výjimky opravňující
prolomení povinné mlčenlivosti. Ačkoliv se v legislativní rovině jedná o relativně "přesně vymezenou
množinu", v praxi dochází u mnohých z těchto výjimek ke kolizi základních lidských práv a
individuálnímu soudnímu posuzování, který zájem či které právo si zaslouží vyšší míru ochrany. Jak
uvádí nález Ústavního soudu: "Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem,
které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda,
popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí
zpřístupněny jiným. K omezení takového práva lze nicméně přikročit za účelem ochrany základních práv
jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v
ústavním pořádku. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího uplatnění obou chráněných
hodnot."220)
Zákonné výjimky mají chránit především veřejný zájem, který má v zákonem stanovených případech
přednost před zájmem na ochranu soukromí pacienta. Zpravidla se bude jednat o zájem na ochraně
veřejného pořádku, ochraně před infekčními nemocemi nebo ochraně práv dětí.
Ve zdravotnictví dochází k mnoha praktickým situacím, kdy jsou po zdravotnících vyžadovány údaje
o jejich pacientech pro různé účely a v různém rozsahu. Zdravotník si musí být vědom existence mnoha
zákonných právních předpisů, které se jeho povinné mlčenlivosti dotýkají, stejně jako dalších, které mu
umožňují informaci o zdravotním stavu zpřístupnit třetím osobám. Tato kniha nemůže uspokojivě
postihnout veškeré praktické případy, se kterými se zdravotničtí pracovníci v praxi dostávají do střetu
a mají v nich pochybnosti o souladu svého postupu se zákonem, nicméně níže podáváme popis
alespoň některých.
Zákonné výjimky opravňující prolomení povinné mlčenlivosti jsou uvedené jednak v § 51 odst. 2
zákona o zdravotních službách, podle něhož mezi ně patří:
• a) "předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,

• b) sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě
zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu
zproštění,
• c) sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo
jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že
údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,
• d) sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným
právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž
nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti
překazit nebo oznámit spáchání trestného činu."
Zákon dále podle § 51 odst. 3 za porušení povinné mlčenlivosti nepovažuje "sdělování údajů nebo
jiných skutečností poskytovatelem v nezbytném rozsahu pro ochranu vlastních práv v trestním řízení,
občanskoprávním řízení, rozhodčím řízení a ve správním řízení nebo sdělování skutečností soudu nebo
jinému orgánu, je-li předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem spor mezi poskytovatelem,
popřípadě jeho zaměstnancem, a pacientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody
nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb". Tato výjimka z povinné
mlčenlivosti vyjadřuje zásadu vyváženosti dvou základních práv, a to práva zdravotnického pracovníka
na spravedlivý proces a práva pacientů na ochranu soukromí.221)
Stejně tak se nepovažuje za porušení mlčenlivosti sdělování údajů nebo jiných skutečností
zdravotnickým pracovníkem, který je členem příslušné samosprávné profesní komory, v nezbytném
rozsahu pro účely řízení prováděných orgány této komory (§ 51 odst. 4 zákona o zdravotních službách).
4.2.1
Zajištění kontinuity poskytování zdravotních služeb

K předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb může
docházet v horizontální i vertikální rovině. V horizontální rovině jde např. o změnu registrujícího lékaře,
vertikálně se jedná např. o předávání informací mezi praktickým lékařem a ambulantním specialistou.
Výše citované ustanovení má dopad jak na efektivitu a kvalitu léčby pacienta, tak také na ekonomickou
efektivitu činnosti konkrétního poskytovatele i celého systému zdravotnictví.222)
4.2.2
Zproštění povinné mlčenlivosti pacientem

Pacient se vždy může rozhodnout, jak moc chce své soukromí chránit. Existuje-li právo každého na
informační sebeurčení ohledně údajů tvořících obecně jeho privátní sféru, je zásadně jeho věcí, co a v
jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. 223) Jedná se o základní právo pacienta
a nikdo nemůže pacientovi bránit, aby tyto informace spadající do jeho intimní sféry komukoli sdělil,
stejně tak sám pacient může rozhodnout, aby ten, kdo informace o jeho zdravotním stavu má, o nich
veřejně informoval.
Zákon nestanoví formu udělení souhlasu ani bližší obsahové náležitosti. Souhlas tak může být
udělen výslovně (ústně, písemně, znakovou řečí) i konkludentně. Analogicky, vycházeje z § 33 odst. 1
zákona o zdravotních službách, musí ovšem být o udělení souhlasu pacienta učiněn písemný záznam ve
zdravotnické dokumentaci podepsaný jak pacientem, tak zdravotnickým pracovníkem. Součástí
záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem mohou být informace o jeho zdravotním stavu
sděleny. Ze souhlasu by tedy mělo jasně vyplývat, komu a vůči komu je souhlas udělen a v jakém
rozsahu.
Za nezletilého pacienta (stejně jako za jinou osobu s omezenou svéprávností) vykonávají práva
ohledně nakládání s údaji o zdravotním stavu zákonní či ustanovení zástupci (rodiče, poručník,
opatrovník, za určitých okolností pěstoun). Tyto osoby mají přístup do zdravotnické dokumentace
zastupovaného pacienta a mají právo dávat souhlas ke zpřístupnění výše zmiňovaných údajů.
Informaci o zdravotním stavu nezletilého mohou zdravotničtí pracovníci zadržet a zástupci
neposkytnout pouze v případě, že mají podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání
anebo ohrožování zdravého vývoje nezletilého pacienta, pokud by poskytnutím této informace mohlo
dojít k ohrožení pacienta (§ 32 odst. 3 zákona o zdravotních službách).
4.2.3
Poskytování informací třetím osobám

Zabýváme-li se jednotlivými aspekty povinnosti mlčenlivosti, nabízí se otázka, ve vztahu k jakým
osobám je možné tuto povinnost prolomit, resp. kdo je oprávněn do bariéry povinnosti mlčenlivosti
proniknout. Oprávnění třetích osob k přístupu k údajům, které kryje mlčenlivost, je v zásadě dvojího
druhu. Buď konkrétní osoby zmocňuje samotný souhlas pacienta, nebo právní předpis. Jednotlivé
skupiny osob, které se v praxi periodicky dožadují informací krytých povinností mlčenlivosti, jsou
příkladmo diskutovány v následujících pasážích.
4.2.3.1
Osoby pacientem určené

Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu,
a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené
nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto
dokumentů (§ 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Právo pacienta určit osoby, které mohou být o
jeho zdravotním stavu informovány, není personálně omezeno. Nemusí se jednat o osoby s pacientem
příbuzné či obecně o osoby blízké. Vztah osob pacientem určených a pacienta nehraje roli. Primárním
právním titulem prolomení povinnosti mlčenlivosti je projev vůle pacienta. Pacient může určit osoby
nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv osobě kdykoliv po přijetí do
péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu poskytovat informace o zdravotním stavu
kdykoliv odvolat. Projev vůle pacienta je zachycen ve zdravotnické dokumentaci o něm vedené.
4.2.3.2
Poskytování informací osobám blízkým

Osobou blízkou se dle § 22 odst. 1 občanského zákoníku rozumí "příbuzný v řadě přímé, sourozenec
a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru
rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla
jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby
sešvagřené, nebo osoby, které spolu trvale žijí."
Jak bylo uvedeno výše, osoba blízká nemá automaticky nárok na informace o zdravotním stavu
pacienta. Platí, že je třeba souhlasný projev pacientovy vůle. Jestliže pacient za svého života vyslovil
zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu, nemohou být tyto informace osobám blízkým
sděleny s výjimkou situace, kdy by se jednalo o informace důležité pro ochranu jejich zdraví nebo
jiných osob, např. geneticky podmíněné či infekční choroby. Zcela přelomové je v tomto ohledu
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colaková a Tsakiridisovi v. Německo224), ve
kterém se jednalo právě o kolizi mezi povinností mlčenlivosti zdravotnického pracovníka (potažmo
ochrany soukromí jeho pacienta) a práva osoby blízké, žijící s pacientem v partnerském vztahu, která
byla absencí informace ohrožena na zdraví, potažmo na životě.
V uvedeném případu v prosinci 1992 partner stěžovatelky zjistil, že má zároveň rakovinu nadledvinky
a AIDS. Informoval stěžovatelku o tom, že má rakovinu, ale zamlčoval informaci o AIDS. Dne 21.1.1993
informoval o své nemoci jejich rodinného lékaře, ale přál si výslovně, aby informaci o AIDS nikomu
nesděloval. Když byla dne 29.1.1993 stěžovatelka u lékaře na konzultaci, lékař ji neinformoval, že její
partner trpí nemocí AIDS. Dne 22.12.1994 její partner zemřel. Při další návštěvě lékaře v březnu 1995
bylo stěžovatelce sděleno, že její partner zemřel na AIDS.
V dubnu 1995 krevní testy ukázaly, že je stěžovatelka HIV pozitivní. Od roku 1995 nastoupila na
antiretrovirální léčbu, přičemž netrpěla plně rozvinutým AIDS. Stěžovatelka následně podala na lékaře
žalobu o náhradu škody před Zemským soudem (Landgericht) ve Wiesbadenu, v níž uvedla, že lékař
pochybil, když ji neinformoval o skutečnosti, že její partner trpí AIDS, a tím zabránil tomu, aby se před
infekcí chránila.
Zemský soud ve Wiesbadenu zamítl žalobu s odůvodněním, že lékař nebyl povinen podat
stěžovatelce informaci o infekci jejího partnera. Dne 5.10.1999 zamítl odvolací soud - Vrchní zemský
soud (Oberlandesgericht) ve Frankfurtu odvolání stěžovatelky. Na rozdíl od názoru soudu prvního
stupně konstatoval odvolací soud, že lékař si v pozici rodinného lékaře nesprávně vyložil svou
povinnost lékařské péče vůči stěžovatelce a přecenil svoji povinnost zachovat mlčenlivost, jíž byl vázán
vůči jejímu partnerovi. Dle § 34 německého trestního zákona povinná mlčenlivost lékaře vůči
pacientovi je omezena nebo musí být porušena, pokud je to třeba k ochraně vyšších hodnot. Tím, že
neinformoval stěžovatelku o smrtelné hrozbě pro její zdraví, se dopustil pochybení v péči. Nicméně
soud konstatoval, že lékař nejednal v přímém rozporu s lékařskými předpisy, ale pouze přecenil svoji
povinnost mlčenlivosti při posuzování různých zájmů.
Dne 4.4.2000 Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) zamítl dovolání stěžovatelky pro nedostatek
vyhlídek na úspěch. Dne 14.11.2000 Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) zamítl ústavní
stížnost stěžovatelky.
S ohledem na zvláštnosti lékařské nedbalosti Evropský soud pro lidská práva (ESLP) znovu
zopakoval, že povinnost vyplývající z čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech je naplněna, pokud
právní systém umožní oběti nápravu u občanskoprávního soudu a dovolí založit odpovědnost lékařů a
adekvátní občanskoprávní odškodnění v podobě náhrady škody. ESLP vyslovil závěr, že německý právní
systém poskytuje prostředky nápravy, které obecně splňují požadavky čl. 2 uvedené Úmluvy, protože
umožňuje stranám, které utrpěly škodu kvůli nedbalosti, zahájit jak trestní řízení, tak řízení
občanskoprávní o náhradu škody. V tomto případě, pokračoval ESLP, nebylo možné aplikovat pravidlo
o přenesení důkazního břemene. Současně bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že se nakazila virem
HIV po lednu 1993, kdy byl sám lékař informován o viru HIV jejího partnera. ESLP považoval pozornost,
jakou německé soudy, zvláště pak frankfurtský odvolací soud, věnovaly stěžovatelčině právu na život a
zachování fyzické integrity, za dostatečnou. Dále uvedl, že vnitrostátní soudy nepochybily v intepretaci
a aplikaci ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu k nárokům na náhradu škody stěžovatelky ve
smyslu Úmluvy.225)
V praxi se lze velmi často setkat se situací, kdy se pacient nachází ve stavu, který neumožňuje zjistit
jeho vůli a současně se informací o pacientovi snaží domoci, dle svého tvrzení, rodinný příslušník
pacienta. Zákon o zdravotních službách pro tuto situaci stanoví pravidlo, dle kterého, pokud jde o
pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, jež mohou být informovány o
jeho zdravotním stavu, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na pořízení
výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient dříve
vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci
těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další
osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu. Zákon výslovně umožňuje poskytnout informace o zdravotním
stavu pacienta, který je například po autohavárii v bezvědomí, osobám blízkým, avšak s ohledem na
ochranu vůle pacienta, která je v rozhodné době neznámého obsahu, lze takto poskytnout pouze
informace toliko aktuální a obecné.
4.2.3.3
Pečující osoby
Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je poskytovatel oprávněn
sdělit osobám, které budou o pacienta osobně pečovat, informace, které jsou nezbytné k zajištění této
péče nebo pro ochranu jejich zdraví (§ 31 odst. 6 zákona o zdravotních službách).
4.2.3.4
Ochrana zdraví osob, s nimiž pacient přišel do styku

Shora přiblížený případ, který v souvislosti s povinností mlčenlivosti řešil Evropský soud pro lidská
práva, by, pokud jde o českou právní úpravu účinnou před 1.4.2012, kdy nabyl účinnosti zákon o
zdravotních službách, působil značné problémy, neboť zákon o péči o zdraví lidu neopravňoval chránit
zdraví a život osob, které přišly s pacientem do styku, sdělením pro ně relevantních informací přes
zákaz pacienta.
V tomto směru je vhodně průlomovým ustanovení § 33 odst. 5 zákona o zdravotních službách, dle
kterého právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají rovněž
osoby, které s pacientem přišly do styku, a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu jejich zdraví.
Neboli pokud bychom uvažovali v českém kontextu případ HIV nemocného pacienta, jehož ženu
ošetřuje stejný lékař jako samotného pacienta, je tento lékař oprávněn i přes nesouhlas nemocného
pacienta informovat o potenciálním riziku nákazy manželku či partnerku pacienta s odvoláním na
ochranu jejího zdraví. Výkladem citované právní normy však lze dojít k závěru, že za určitých okolností,
zejména je-li to pro daného zdravotnického pracovníka uskutečnitelné bez větších praktických obtíží,
se může jednat dokonce o jeho povinnost vůči třetím osobám vyplývající z obecné povinnosti prevence
škod.226)
4.2.3.5
Poskytování informací po smrti pacienta

Zákon o zdravotních službách upravuje oblast poskytování informací po smrti pacienta, kdy v § 33
odst. 4 stanoví právo osob blízkých a osob pacientem konkrétně určených na informace o zdravotním
stavu pacienta, který zemřel, o příčinách jeho úmrtí a výsledku pitvy, byla-li provedena. Těmto osobám
též náleží právo nahlížet do zdravotnické dokumentace pacienta a na pořízení výpisů, opisů a kopií. V
praxi se řeší otázka možného zmocnění k zjištění informací uvedených v předchozí větě, tedy, zda je
např. rodinný příslušník oprávněn zmocnit k pořízení kopie zdravotnické dokumentace svého
zesnulého příbuzného zmocněnce. Máme za to, že na tuto otázku je nutné odpovědět kladně. Není
důvod, proč by osoba blízká nemohla zmocnit např. advokáta k přípravě podkladů (včetně zdravotnické
dokumentace) pro uplatnění určitého nároku.
Jiná osoba než osoba blízká může informace o zesnulém požadovat v nezbytném rozsahu na základě
ustanovení § 33 odst. 5 zákona o zdravotních službách za podmínky, že s pacientem přišla do styku a
informace o zdravotním stavu zesnulého jsou rozhodné pro ochranu jejího zdraví.
4.2.3.6
Osoby oprávněné k přístupu k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci

pacienta
Povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka je prolomena i v případě, kdy do zdravotnické
dokumentace nahlíží k tomu oprávněné subjekty, a to bez ohledu na vůli pacienta. Této skupině osob
se blíže věnuje kapitola o zdravotnické dokumentaci. Je zřejmé, že v rozsahu, v jakém jsou oprávněny
nahlížet do dokumentace, se mohou též seznamovat s údaji v ní obsaženými, byť by byly jinak kryty
mlčenlivostí poskytovatele zdravotních služeb, jenž dokumentaci vede.
4.2.3.7
Poskytování informací veřejnosti a médiím (veřejný zájem na informacích o

zdravotním stavu pacienta)
Judikatura ESLP stejně jako česká judikatura shodně zastává názor, že osoba veřejně činná či známá
(zpravidla politik, umělec, sportovec) má nárok na menší ochranu soukromí, než je tomu u jiných osob.
Má tedy veřejnost právo na informace o zdravotním stavu politika? ESLP rozhodl, že diskuse o vlivu
zdravotního stavu politika na výkon funkce je legitimní, zejména pokud je veřejnosti známo, že dotyčný
je vážně nemocen.227)
V právě uvedeném případě vydavatelství Éditions Plon získalo práva na vydání knihy mimo jiné od
doktora Clauda Gublera, který byl dlouhá léta osobním lékařem bývalého francouzského prezidenta F.
Mitterranda. Kniha rozebírala vztahy mezi lékařem a pacientem, kterému byla v roce 1981
diagnostikována rakovina. Mimo jiné lékař v knize popisoval obtíže zachovat důvěrnost zdravotního
stavu prezidenta na jeho přání. Kniha vyšla pouhých devět dnů po smrti prezidenta. Ještě téhož dne
byla podána žaloba vdovou po F. Mitterrandovi odůvodněná porušením mlčenlivosti, narušením
prezidentova soukromí a raněním citů příbuzných - vdovy a dětí. Soud argumentoval tím, že porušením
mlčenlivosti došlo k vážnému narušení intimní sféry prezidentova rodinného života a tím pádem i
života jeho ženy a dětí. Zásah do soukromí soud označil za zvláště neomluvitelný v době jen několika
dnů po prezidentově smrti a pohřbu. Zdravotní stav politika je částečně věcí veřejnou za podmínky, že
informace o jeho zdravotním stavu nejsou v rozporu s právem na lidskou důstojnost a obecným
vkusem. Zmíněné rozhodnutí dokonce rozlišuje mezi časem od uplynutí smrti politika: čím více času
uplynulo, tím více převažuje zájem veřejnosti na informacích o jeho životě nad ochranou jeho
soukromí.
U osob veřejně známých je tedy vždy nutné zvážit, zda poskytování informací je ve veřejném zájmu
či nikoli a zda zdravotní stav může nebo bude mít vliv na výkon jejich veřejné činnosti. Aby veřejný
zájem existoval, musí odhalování ze soukromého života souviset s dozorem nad vykonáváním jejich
veřejných funkcí. "Publikace článků, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů,
nelze považovat za příspěvek k jakékoli diskusi, pokud jde o obecný zájem společnosti, i přes to, že
stěžovatelka je veřejnosti známa."228)
Odbornou veřejností229) byla taktéž diskutována otázka, zdali po poskytnutí informací médiím o
svém zdravotním stavu samotným pacientem, kdy je jeho zdravotní stav veřejnosti znám, implicitně
dochází k udělení souhlasu lékaři k prolomení jeho povinnosti mlčenlivosti a současně k medializaci
zdravotního stavu pacienta. Takový konkrétní případ rozhodoval Krajský soud v Brně230), když zamítl
žalobu pacientky na ochranu osobnosti (na ochranu soukromí) proti ošetřující lékařce kvůli zveřejnění
skutečností týkajících se zdravotního stavu žalobkyně v médiích při zjištění, že tyto chráněné údaje
medializovala v minulosti již sama pacientka. Krajský soud mimo jiné uvedl: "Žalobkyně poskytla
sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž
sama zveřejnila i údaje ze zdravotnické dokumentace. ... Lze tedy důvodně učinit závěr, že žalobkyně
vyloučila tímto postupem určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se
zásadou audiatur et altera pars (nechť je slyšena i druhá strana) musela důvodně předpokládat, že
sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou." Pokud pacient sám
informaci zveřejní, nemůže spravedlivě očekávat, že třetí strany i vázány povinností mlčenlivosti budou
nadále zachovávat mlčenlivost v rozsahu, ve kterém sám chráněný subjekt tyto údaje dobrovolně
zveřejnil. V danou chvíli se jedná již "o věc veřejnou" a u ní se nelze domáhat stejné míry ochrany jako u
údajů, které zveřejněny nejsou. Jednoduše řečeno, veřejně známé informace nemohou být povinnou
mlčenlivostí chráněny. Avšak veřejná známost určité skutečnosti může pominout plynutím času
(zapomněním), čímž se stane opět důvěrnou231).
Dalším případem z praxe, kdy se jednalo o prolomení mlčenlivosti ve vztahu k sdělovacím

prostředkům, byla kauza Selistö proti Finsku232), kdy finská novinářka regionálního deníku v roce 1996
uveřejnila článek, který popisoval údajně neprofesionální chování nejmenovaného chirurga, který měl
zapříčinit smrt pacienta v místní nemocnici. Novinářka byla následně v roce 1999 uznána finskými
soudy vinnou trestným činem pomluvy. Novinářka se obrátila na ESLP s námitkou porušení práva na
svobodu projevu a byla úspěšná. ESLP potvrdil legitimní zájem veřejnosti a stěžejní úlohu tisku v
demokratické společnosti a jeho vliv na diskusi ve všech věcech veřejného zájmu. Právě legitimní zájem
veřejnosti vědět o tom, že v nemocnici došlo k pochybení, v tomto případě převážil nad skutečností, že
lékař (ač nejmenovaný) mohl být čtenáři identifikován.
4.2.3.8
Lékařské vizity a povinná mlčenlivost

V rámci zavedených procesů při poskytování zdravotních služeb může z podstaty věci docházet k
zásahům do chráněné sféry osobnostních práv pacientů, zejména pak do práva na soukromí. Ke zcela
soustavnému a systematickému porušování tohoto práva však dochází při společných vizitách na
pokojích v lůžkovém provozu. Dle platného práva by každý pacient, který leží s ostatními pacienty na
pokoji, měl nejprve vůbec udělit souhlas s poskytováním informací před těmito třetími osobami. V
praxi se tak mnohdy vůbec neděje, naopak bez dalšího jsou veřejně a neohleduplně sdělovány či
probírány informace o zdravotním stavu pacienta. O korekci tohoto stavu usilují procesní postupy
většinou u akreditovaných pracovišť, které poskytují svým pacientům informace, které se nejeví jako
citlivé (např. informace o teplotě pacienta, jaké léčivé přípravky jsou mu podávány atd.). Tyto jsou pak
pacientovi běžně sdělovány v přítomnosti ostatních pacientů. Pokud jde o intimnější informace, jejichž
sdělování by mohlo být pacientovi nepříjemné, je lékař povinen se pacienta zeptat, zdali mu tento
postup nevadí, popř. je pacient vyšetřován v samostatné místnosti.
Nikoliv právo by se mělo přizpůsobit praxi lůžkových oddělení poskytovatelů zdravotních služeb, ale
systém práce by se měl podřídit právu, které reflektuje celospolečenské hodnoty a potřeby. Nutno
podotknout, že řada poskytovatelů zdravotních služeb se tuto praxi snaží změnit, mnohdy má však tato
snaha jiný negativní efekt, a totiž že se pacient v důsledku nekonání vizity či nesdělování informací v
jejím průběhu nedozví o svém zdravotním stavu, co by vědět měl. Zavádí-li se totiž vizita bez intimních
informací, musí být pamatováno na to, že oběh intimních informací nutných pro nastavení a
dodržování individuálního léčebného postupu musí být niko-li potlačen, nýbrž zajištěn jinak neboli
musí být zachována možnost rozhovoru zdravotníka s pacientem. V praxi se však lze setkat se situací,
že absentuje jak vizita s probíráním citlivých informací před všemi pacienty obývajícími společný
prostor, tak ale i obsahově dostatečný rozhovor pacienta s lékařem.
4.2.3.9
Další praktické problémy spojené se zásahy do soukromí

Taktéž poskytování informací o zdravotním stavu pacienta osobám blízkým prostředky telefonické
komunikace bez jakékoli bližší identifikace je porušením povinné mlčenlivosti. V praxi často
poskytovatelé přistupují k zavádění tzv. identifikačních číselných kódů 233) či hesel. Pacient při příjmu do
zdravotnického zařízení dostane individuální číselný kód a je na něm, zdali jej poskytne třetí osobě,
která se pak může domáhat informací o zdravotním stavu pacienta jak osobně, tak prostředky
telefonické komunikace. I přes dohodnutý číselný kód či heslo je vhodné, aby pacient s takovým
postupem výslovně souhlasil.
V praxi se můžeme setkat i s případy, kdy zdravotnický personál při poskytování informací zamění
pacienty a osobám, které mají na informace o pacientu nárok, poskytne informace nesprávné. Ukázkou
z praxe jsou případy záměny pacientů v léčebně dlouhodobě nemocných, kdy ošetřující personál v
důsledku omylu v osobách zaměnil informaci o zlomenině a o úmrtí pacienta. V této souvislosti si lze
představit, že záměnou informací může být způsobena i určitá nemajetková újma.
Mezi zákonné výjimky nepatří informace cizinecké policii ani komukoli jinému o tom, zdali jsou
poskytovány zdravotní služby nelegálním imigrantům234). Poskytovatel či konkrétní zdravotnický
pracovník by tak mohl učinit pouze v případě, že by Policie ČR zahájila po konkrétním ilegálním
imigrantovi pátrání jakožto po hledané nebo pohřešované osobě postupem dle § 68 odst. 3 písm. b)
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Při zavedení regulačních poplatků do českého právního řádu bylo zpochybňováno postoupení
pohledávky za nevybraný regulační poplatek třetí straně jakožto vedoucí k porušení povinné
mlčenlivosti.235) Jednalo se o kolizi práv povinné mlčenlivosti a ochrany vlastnického práva
poskytovatelů zdravotních služeb. Zrušení hlavní části regulačních poplatků naznačený problém do
značné míry vyřešilo, i tak lze však doporučit zdrženlivý přístup při snaze o postoupení takových
pohledávek.
4.3
Oznamovací povinnost a mlčenlivost vůči orgánům činným v
trestním řízení
Ve zdravotnictví je případná oznamovací povinnost zdravotnického pracovníka spojena s
vyloučením povinné mlčenlivosti. V případě, že zdravotnický pracovník má právními předpisy uloženou
právní povinnost, pak se k jejímu splnění samozřejmě nevyžaduje souhlas pacienta, zákonného
zástupce nebo jiné osoby.236) Oznamovací povinnost se většinou pojí s veřejným právem a povinností
oznamovat orgánům veřejné moci určité skutečnosti.
4.3.1
Nepřekažení a neoznámení trestného činu

Podle § 8 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění se za porušení povinné
mlčenlivosti nepovažuje případ, kdy by se osoba vystavila nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení
nebo nepřekažení trestného činu. Pokud se zdravotník hodnověrným způsobem doví, že někdo - a tedy
i pacient - páchá či spáchal některý z trestných činů pro tyto účely výslovně uvedených v trestním
zákoníku, má bez odkladu oznamovací povinnost státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.
Nepřekažení a neoznámení trestného činu se nevztahuje na všechny trestné činy, ale pouze na trestné
činy taxativně vyjmenované v § 367 a § 368 trestního zákoníku. Nepřekažení trestného činu dle § 367 se
vztahuje na hrozící nebo probíhající trestnou činnost, kterou lze souhrnně označit jako dosud
nedokončenou.
U nepřekažení trestného činu přichází v případě poskytování zdravotních služeb v úvahu především
trestné činy vraždy (§ 140), zabití (§ 141), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského
a krutého zacházení (§ 149), nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159),
neoprávněného odebrání tkání a orgánů (§ 164), neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 180
odst. 4), pohlavního zneužití (§ 187), týrání svěřené osoby (§ 198), obecného ohrožení (§ 272),
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283) a
podplacení (§ 332).
O neoznámení trestného činu může jít v situaci, kdy trestný čin byl již spáchán. Jedná se opět o
taxativně vyjmenované trestné činy uvedené v § 368. Ve zdravotnictví připadají v této souvislosti do
úvahy nejspíše trestné činy vraždy (§ 140), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), týrání svěřené osoby (§
198), přijetí úplatku a podplacení (§ 331 a § 332).
Odstavec 3 v § 368 trestního zákoníku zmiňuje výjimky z oznamovací povinnosti pro advokáty a
jejich zaměstnance, pokud se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie, a pro
duchovní při výkonu zpovědního tajemství. Velmi tenká hranice je mezi profesí advokáta či duchovního
v porovnání s profesí psychiatra, který se od svého pacienta dozví o některém z taxativně vymezených
trestných činů včetně těch, které vůbec nesouvisejí s poskytováním zdravotní péče 237). Ačkoliv zde může
být zásadním způsobem narušena důvěra pacienta k lékaři podobná vztahu mezi klientem a advokátem
či věřícího k duchovnímu při výkonu zpovědního tajemství, není tento vztah zahrnut do výjimek z
oznamovací povinnosti.
4.3.2
Oznamovací povinnost dle zákona o zdravotních službách a jiných právních předpisů

Zákonné předpisy zbavují povinnosti mlčenlivosti zdravotnické pracovníky i k účelům veřejného
zjišťování dat a správy, např. v oblasti ochrany veřejného zdraví. Před účinností zákona o zdravotních
službách byla úprava tohoto druhu oznamovací povinnosti značně roztříštěná a vycházela z
individuálních právních předpisů upravujících jednotlivé oblasti. Ustanovení § 45 odst. 3 zákona o
zdravotních službách poměrně dosti široce určuje okruh subjektů, vůči nimž má poskytovatel
oznamovací povinnost a stejně tak povinnost umožnit vstup pro potřeby kontroly a zejména zjišťování
podkladů potřebných pro plnění úkolů dle uvedeného zákona či jiných zákonných právních předpisů
včetně mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.
Značně rozsáhlá, avšak v současné praxi ne zcela respektovaná i splnitelná je oznamovací povinnost
dle právních předpisů o nemocenském a veřejném zdravotním pojištění. 238)
Zásadním způsobem prolamuje povinnou mlčenlivost taktéž zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví, v § 51 a § 52. V § 51 je stanovena povinnost poskytovatele ohlásit orgánům veřejného
zdraví nejen neobvyklé reakce na očkování, ale rovněž poskytnout na žádost jak osobní údaje fyzické
osoby, tak její zdravotní dokumentaci; do ní orgány ochrany veřejného zdraví nejen nahlížejí, ale
mohou si pořizovat výpisy. Pacient o této skutečnosti nemusí být informován. Mimo jiné jsou orgánům
ochrany veřejného zdraví, zejména hygienické službě, uloženy povinnosti neprodleně oznámit státnímu
zástupci nebo policii, jestliže se osoby nemocné nebo podezřelé z onemocnění přenosnou nemocí či
nákazy, odmítají podrobit vyšetření nebo léčení.
Zákon o zdravotních službách hned na několika místech zmiňuje oznamovací povinnost v případě
úhrady služeb z veřejného zdravotního pojištění239) a zajištění informací pro Národní zdravotnický
informační systém (§ 45 zákona o zdravotních službách).
Nastane-li situace, že pacient svévolně opustí zdravotnické zařízení lůžkové péče, potom za
podmínky, že je vážně ohroženo zdraví či život pacienta nebo třetích osob, musí poskytovatel
informovat Policii ČR a také osobu určenou pacientem, není-li jí, tak osoby přesně definované v § 45
odst. 4 písm. a) zákona o zdravotních službách.240)
V poslední době hojně diskutované, legálně zakotvené prolomení povinnosti mlčenlivosti

představuje oznamovací povinnost podle § 89a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Lékař, který zjistí, že žadatel
o řidičské oprávnění nebo držitel řidičského oprávnění je zdravotně způsobilý k řízení motorových
vozidel s podmínkou nebo není zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel, je povinen o této
skutečnosti neprodleně informovat obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle
obvyklého bydliště nebo místa studia žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského
oprávnění.
Prolomení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k soudním znalcům se věnuje kapitola o soudních

znalcích.
4.3.3
Další případy prolomení mlčenlivosti vůči orgánům činným v trestním řízení

O pasivní prolomení povinné mlčenlivosti se typicky jedná v případě, kdy je zdravotnický pracovník
požádán některým z orgánů činných v trestním řízení (soud, státní zástupce, policejní orgán) o
poskytnutí informací krytých povinnou mlčenlivostí.
4.3.3.1
Souhlas soudce
Novelou trestního řádu z roku 2001 provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. došlo k zavedení souhlasu
soudce v trestním řízení s vyžadováním informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti.
Zpočátku se považovalo za sporné, zda lze souhlasu soudce použít na získávání informací krytých
povinnou mlčenlivostí zdravotnických pracovníků. Nález Ústavního soudu241) deklaroval oprávnění
orgánů činných v trestním řízení vyžadovat zdravotnickou dokumentaci po předchozím souhlasu
soudce dle § 8 odst. 5 trestního řádu. Ústavní soud ČR posléze judikoval242), že soudce v trestním řízení
zde poměřuje zájem společnosti na odhalování a šetření případných trestných činů oproti zájmu
jednotlivce na ochranu soukromí. "Zájem na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich
pachatelů, ale též zájem na ochraně jednotlivce před neodůvodněným stíháním a odsouzením, daný
možností získání informací svědčících ve prospěch podezřelého, respektive obviněného, je legitimním a
nezbytným cílem demokratické společnosti." Souhlas soudce tak neznamená neomezené prolomení
zákonné povinné mlčenlivosti. Musí být vždy postaveno najisto, 1) z jakého důvodu (tzn. ve vztahu ke
které trestné činnosti) je nutno poskytnout příslušné informace a 2) v jakém nezbytném rozsahu.
4.3.3.2
Žádost o odborné vyjádření

Výše uvedená novela trestního řádu umožnila také v jeho § 105, aby si orgány činné v trestním řízení
vyžádaly tzv. odborné vyjádření, přičemž znalecký posudek je nezbytný teprve tehdy, není-li pro
složitost posuzované otázky odborné vyjádření postačující. Rozporuplné pro praxi bývá upřesnění v
odstavci 5 zmíněného ustanovení, které umožňuje vyžádat odborné vyjádření i od osoby, jež je dle
zvláštního zákona zapsána v seznamu znalců, ačkoliv tato nemá přístup k zdravotnické dokumentaci
jako ošetřující lékař či soudní znalec.
Vyžádání odborného vyjádření bývá v praxi velmi časté, policejní orgány používají předepsané
tiskopisy, ve kterých je připravená kolonka pro vyjádření poškozeného/pacienta ke zpřístupnění údajů
o něm vedených ve zdravotnické dokumentaci. Takový souhlas poškozený zpravidla dá velmi ochotně,
protože tím usnadňuje případné trestní stíhání pachatele, při němž bude mít současně možnost
připojit se k trestnímu řízení a domáhat se svých nároků v adhezním řízení. 243)
4.3.3.3
Zákaz výslechu
Na zdravotnické pracovníky nedopadá povinnost svědčit dle § 97 trestního řádu, pokud se jedná o
informace, které jsou chráněné povinností mlčenlivosti. Tato výjimka je zakotvena v § 99 odst. 2:
"Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou
povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto
povinnost má, zproštěn." Zákaz výslechu v sobě obnáší, že tyto osoby nejen nemají povinnost v tomto
rozsahu vypovídat, ale dokonce nesmějí být vyslechnuty, ani kdyby dobrovolně vypovídat chtěly. Orgán
veřejné moci totiž nesmí poskytovat součinnost někomu, kdo by porušením své povinnosti mlčenlivosti
jednal proti právu.
4.3.3.4
Pátrání po hledané nebo pohřešované osobě

Policie může v některých případech žádat zdravotnické pracovníky o informace, které jejich
povinnost mlčenlivosti prolamují. Podle ustanovení § 68 odst. 3 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky, je Policie ČR oprávněna pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané
nebo pohřešované osobě žádat od poskytovatele zdravotních služeb poskytnutí informací o době a
místě poskytnutí zdravotní péče této osobě.
Stejně tak podle § 71 písm. c) téhož zákona je útvar policie, jehož úkolem je boj s terorismem,
oprávněn za účelem předcházení a odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu žádat v
nezbytném rozsahu od poskytovatele zdravotních služeb poskytnutí informací o době a místě
poskytnutí zdravotní péče.
4.3.3.5
Prohlídka a pitva mrtvoly, zjištění totožnosti neznámé mrtvoly

Vždy, když vznikne podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, přikazuje § 115
trestního řádu, že mrtvola musí být prohlédnuta a pitvána. Často se tak děje i v návaznosti na
oznámení lékaře o podezření na spáchání trestného činu, které nabyl při výkonu svého povolání.
Podle § 105 odst. 4 trestního řádu je třeba pro tento úkol vždy přibrat dva znalce. K prohlídce a
pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, jež smrti
bezprostředně předcházela. Úkolem znalců provádějících ohledání zemřelého a pitvu bývá nejčastěji
popis příčiny úmrtí a určení mechanismu vzniku jednotlivých zranění či jiných následků, možnosti
záchrany života pacienta v případě včasné odborné pomoci atd.
4.3.3.6
Vyšetření duševního stavu obviněného nebo svědka

Trestní řád v § 116 připouští, je-li to třeba, aby byl vyšetřen duševní stav obviněného. Za tím účelem
by měl být přibírán znalec z oboru psychiatrie. Obviněného lze vyšetřovat ambulantně či při splnění
zákonných předpokladů i formou pozorování v ústavní péči ve zdravotnickém zařízení, popř. ve
zvláštním oddělení nápravného zařízení, je-li obviněný ve vazbě.
Speciální podmínky pro vyšetření duševního stavu mladistvého stanovuje § 58 zákona č. 218/2003
Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Ustanovení § 118 trestního řádu pak v případech závažných
pochybností o tom, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně
snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, umožňuje nechat vyšetřit znalecky duševní stav
takového svědka, byť pouze ambulantní formou. Na informace zjištěné při vyšetřování duševního stavu,
ať obviněného či svědka, se ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení logicky ne-uplatní povinnost
mlčenlivosti.
4.3.3.7
Výkon trestu domácího vězení

Podle § 60 trestního zákoníku, který podrobně specifikuje podmínky výkonu trestu domácího vězení,
je poskytovatel zdravotních služeb povinen sdělit orgánu činnému v trestním řízení na jeho vyžádání,
zda a popřípadě kdy poskytl osobě odsouzené k trestu domácího vězení zdravotní péči.
4.3.3.8
Odběr biologického materiálu

Podle § 114 odst. 2 trestního řádu je poskytovatel zdravotních služeb povinen na žádost Policie ČR
provést odběr biologického materiálu a sdělit jí výsledek tohoto šetření.
Obdobně se postupuje podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami
působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících
zákonů. Tento zákon v § 16, který se věnuje otázce vyšetření přítomnosti alkoholu anebo jiné návykové
látky u kontrolované osoby, obsahuje vymezení dvou skupin osob, které jsou povinny podrobit se
takové kontrole. Jedná se o osoby, které vykonávají činnosti, při nichž by mohly ohrozit život nebo
zdraví svoje nebo dalších osob či poškodit cizí majetek, a které proto nesmí požívat alkoholické nápoje
nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti anebo před jejím vykonáváním. Dále zákon
pamatuje na skupinu osob, jež se požitím alkoholu nebo jiných návykových látek uvedly do stavu, v
němž bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek či majetek, a dále osoby, u kterých
je důvodné podezření, že přivodily jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje
nebo užitím jiné návykové látky.
4.4
Porušení povinnosti mlčenlivosti
V případě, že by zdravotnický pracovník porušil zákonem mu stanovenou povinnost mlčenlivosti (tj.
jednal mimo některou z výše uvedených zákonných výjimek), vystavuje se riziku negativních následků v
podobě sankcí obsažených hned v několika právních předpisech.
4.4.1
Disciplinární odpovědnost
Pacient může podat stížnost České lékařské komoře nebo České stomatologické komoře pro
porušení profesní etiky, pokud povinnost mlčenlivosti porušil lékař. Jak uvádí Sovová 244), za porušení
povinné mlčenlivosti lze disciplinárně postihnout pouze osobu, která je členem profesní komory s
nuceným členstvím. V krajním případě může komora přistoupit k uložení sankce podmíněného
vyloučení či vyloučení provinilce či uložit pokutu v maximální výši 30 000 Kč. V rámci nižšího stupně
disciplinárního řízení (před čestnou radou okresního sdružení namísto čestné rady celostátní) lze za
porušení povinností člena komory uložit toliko důtku či pokutu do 20 000 Kč.
V případě komor s dobrovolným členstvím, majících charakter spolků či jiných osob soukromého
práva, se ovšem jedná o občanskoprávní vztahy mezi členy takových dobrovolných sdružení, nikoli o
výkon disciplinární pravomoci opírající se o zákon 245).
4.4.2
Občanskoprávní odpovědnost
V rovině soukromého práva má osoba dotčená porušením povinné mlčenlivosti možnost podat
žalobu o ochranu osobnosti s uplatněním nároku na morální, ale případně i relutární satisfakci.
Nezákonným prozrazením informace o zdravotním stavu či soukromí pacienta dochází k zásahu do jeho
práva na ochranu osobnosti. Může se proto poté domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného
zásahu do práva na ochranu osobnosti a aby byly odstraněny případné následky takového zásahu.
Vedle toho může žádat přiměřené zadostiučinění coby odčinění nemajetkové újmy, a to případně i v
penězích.
Souvisejícím občanskoprávním principem je povinnost k náhradě hmotné škody. Pokud by v

příčinné souvislosti s porušením povinnosti mlčenlivosti způsobil poskytovatel zdravotních služeb
(resp. individuální zdravotnický pracovník) pacientovi škodu v jeho majetkové sféře, mohl by
poškozený požadovat náhradu odpovídající skutečné škodě i ušlému zisku. Byť se od sebe náhrada
škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu liší, může soud posoudit oba nároky současně a
rozhodnout o nich v jediném řízení. Více pojednává o občanskoprávní odpovědnosti příslušná kapitola
této knihy.
4.4.3
Pracovněprávní odpovědnost
Dle § 301 zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat právní předpisy vztahující se k práci
jimi vykonávané. Jak je uvedeno výše, povinnost mlčenlivosti patří mezi základní povinnosti
zdravotnického pracovníka uložené mu zákonem.
Podle míry závažnosti porušení povinnosti může zaměstnavatel přistoupit i k rozvázání pracovního
poměru výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce, popřípadě se může dokonce jednat o důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Porušení pracovněprávních povinností zvlášť hrubým způsobem lze v případě povinné mlčenlivosti
spatřovat v počínání, kdy zdravotnický pracovník umožní neoprávněné osobě seznámit se s
dokumentací pacienta nebo poskytne zevrubné informace o zdravotním stavu pacienta bez jeho
souhlasu, např. sdělovacím prostředkům, přičemž se bude jednat nikoli jen o triviální, ale skutečně
intimní údaje, jež by rozhodně na veřejnost uniknout neměly.
Pokud by zaměstnavatel odpovídal poškozenému za škodu či nemajetkovou újmu vzniklou v

důsledku porušení povinnosti zaměstnance, mohl by mu vznikat vůči zaměstnanci regresní nárok v
souvislosti s náhradou, kterou zaměstnavatel musel poskytnout pacientovi. 246)
Není-li konkrétní zdravotnický pracovník zaměstnancem poskytovatele zdravotních služeb, ale má

postavení jiného pracovníka ve smyslu § 2914 občanského zákoníku, je možná společná
občanskoprávní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb a tohoto pracovníka přímo vůči

pacientovi (podrobněji k tomu opět v kapitole věnované občanskoprávní odpovědnosti).
4.4.4
Správněprávní odpovědnost
Zákon o zdravotních službách popisuje v části osmé, v § 93 a násl., postup při podání stížností.
Pacient, případně i jiné osoby vyjmenované v § 93 odst. 1 písm. b), c) a d) uvedeného zákona, jejichž
právo na zachování povinné mlčenlivosti bylo porušeno, může podat stížnost poskytovateli, proti
kterému stížnost směřuje. Zákon o zdravotních službách nadále upravuje opravný prostředek: "Pokud
osoba, která podala poskytovateli stížnost, s jejím vyřízením nesouhlasí, může podat stížnost
příslušnému správnímu orgánu, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních
služeb. Zároveň uvede důvody nesouhlasu s vyřízením stížnosti poskytovatelem."
Jestliže příslušný správní orgán při šetření stížnosti zjistí porušení práv nebo povinností při
poskytování zdravotních služeb anebo jiná pochybení dotýkající se práv a zájmů pacientů, uloží
poskytovateli nápravná opatření s lhůtou k jejich splnění, anebo podá podnět orgánu příslušnému
podle jiných právních předpisů247), příp. podá podnět k příslušné komoře, jestliže zjistí takové
pochybení zdravotnickým pracovníkem, který je členem komory, které přísluší šetřit komoře podle
zákona upravujícího činnost komor (§ 96 odst. 1 zákona o zdravotních službách).
Porušením povinnosti mlčenlivosti je možno spáchat přestupek či správní delikt. Zákon o

zdravotních službách vypočítává správní delikty a stanoví sankce v části třinácté, v § 114 a násl.
Porušení povinnosti mlčenlivosti zákon o zdravotních službách sankcionuje pokutou až do výše
jednoho milionu korun českých.
Zákon o ochraně osobních údajů definuje dvě skutkové podstaty přestupků pro případ porušení
povinné mlčenlivosti. Dle tohoto právního předpisu je poskytovatel zdravotních služeb v pozici správce
osobních údajů shromážděných ve zdravotnické dokumentaci. Fyzická osoba v pracovním nebo
obdobném vztahu k správci nebo ta, která vykonává pro správce či zpracovatele činnosti na základě
dohody, popřípadě která v rámci plnění zvláštním zákonem uložených oprávnění a povinností přichází
u správce nebo zpracovatele do kontaktu s osobními údaji, jež poruší povinnost mlčenlivosti, se tím
dopustí přestupku, za který lze uložit pokutu do výše 100 000 Kč (§ 44 odst. 1 uvedeného zákona). Tento
přestupek se vztahuje k povinnosti mlčenlivosti dle § 15 zákona o ochraně osobních údajů. Tato
povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení daného zaměstnání či prací.
Policar248) konstatuje, že zdravotničtí pracovníci mají ve vztahu k osobním údajům pacientů hned
dvojí povinnost mlčenlivosti - specifickou podle zákona o péči o zdraví lidu, nyní zákona o zdravotních
službách, a obecnou podle zákona o ochraně osobních údajů. I zákon o ochraně osobních údajů
poukazuje § 44a na specifickou povinnost mlčenlivosti dle speciálních právních předpisů. Za přestupek
proti tomuto ustanovení lze uložit pokutu až do výše 1 milionu Kč, v případech zveřejnění účinným
způsobem (tiskem, televizí, na internetu apod.) až do výše 5 milionů Kč.
4.4.5
Trestněprávní odpovědnost
Nástroje trestního práva jsou považovány za prostředky, jež snesou označení "ultima ratio". V
trestním právu se osobním údajům poskytuje ochrana v § 180 trestního zákoníku prostřednictvím
skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, jejž může spáchat ten,
"kdo, byť i z nedbalosti, poruší státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti tím, že
neoprávněně zveřejní, sdělí nebo zpřístupní třetí osobě osobní údaje získané v souvislosti s výkonem
svého povolání, zaměstnání nebo funkce, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných
zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají".
Pachateli tohoto trestného činu hrozí trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti.
Trestněprávní odpovědnost zdravotnických pracovníků blíže popisuje zvláštní kapitola této knihy.
5
Zdravotnická dokumentace
Zdravotnická dokumentace je souborem informací vedených o člověku (pacientovi) v souvislosti s
poskytováním zdravotních služeb. Poskytovatel zdravotních služeb je povinen vést zdravotnickou
dokumentaci, uchovávat ji a nakládat s ní podle zákona o zdravotních službách a jiných právních
předpisů249). Povinnost řádně vést zdravotnickou dokumentaci je součástí postupů lege artis v širším
smyslu, přičemž za nedostatky při vedení zdravotnické dokumentace lze uložit podle zákona o
zdravotních službách citelné sankce. Zdravotnická dokumentace má nezpochybnitelný význam pro
poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni či zajištění kontinuity poskytování
zdravotních služeb, ale i pro naplnění práva pacienta znát veškeré informace o svém zdravotním stavu.
5.1
Právní úprava zdravotnické dokumentace
Zdravotnická dokumentace jako samostatný předmět regulace se do právního řádu České republiky
dostala v relativně nedávné minulosti. Původně byla povinnost vést zdravotnickou dokumentaci
uložena pouze nestátním zdravotnickým zařízením, a to zákonem č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v
nestátních zdravotnických zařízeních. Základní právní předpis upravující poskytování zdravotní péče,
zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, totiž zmínku o zdravotnické dokumentaci pojal do svého textu
až s účinností od 1.8.2001250). Tento předpis byl zrušen zákonem o zdravotních službách251), který s
ambicí obsáhnout pokud možno komplexní úpravu poskytování zdravotních služeb upravuje i vedení
zdravotnické dokumentace.
V rámci hierarchie právních norem je však nutné vyjít nejprve z ústavního pořádku, konkrétně
Listiny základních práv a svobod, která v článku 10 zakotvuje ústavněprávní základ ochrany soukromí
a osobních údajů, tedy i těch shromažďovaných ve zdravotnické dokumentaci, když stanoví, že každý
má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním
údajů o své osobě. Dále je nutné zmínit Úmluvu o lidských právech a biomedicíně. Pravidla obsažená v
této Úmluvě jsou nejen pramenem práva, co se ochrany soukromí pacienta týče, ale rovněž zásadním
interpretačním pravidlem. Úmluva o lidských právech a biomedicíně de facto potvrzuje, že pacient má v
zásadě neomezený přístup k údajům shromažďovaným ve zdravotnické dokumentaci a zároveň že tyto
údaje musí být chráněny před zásahy třetích osob252).
Zákon o zdravotních službách upravuje zdravotnickou dokumentaci v části šesté, která nese název
Zdravotnická dokumentace a Národní zdravotnický informační systém. Povinnost řádně vést
zdravotnickou dokumentaci považuje zákonodárce za poměrně zásadní, neboť stanoví, že příslušný
správní orgán (jímž je orgán rozhodující o oprávnění k poskytování zdravotních služeb) může pozastavit
nebo odejmout oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jestliže poskytovatel nevede
zdravotnickou dokumentaci nebo ji vede v rozporu s tímto zákonem či jiným právním předpisem 253).
Vzhledem ke skutečnosti, že vztah poskytovatele zdravotních služeb a pacienta je poměrem

soukromoprávním, upraveným občanským zákoníkem, a má nejčastěji smluvní charakter, je nutné vyjít
i z příslušných ustanovení občanského zákoníku vztahujících se ke smlouvě o péči o zdraví. Občanský
zákoník zmiňuje zdravotní254) dokumentaci v § 109 odst. 1, a to v souvislosti s právem člověka
převzatého do zařízení poskytujícího zdravotní péči bez souhlasu nebo drženého v takovém zařízení
bez souhlasu na přezkum dokumentace nezávislým lékařem. Právní úpravu souboru údajů o zdravotní
péči pak upravují ustanovení § 2647 až 2650 občanského zákoníku. Občanský zákoník v nich ovšem
neužívá pojem zdravotnická dokumentace, nýbrž pojem záznamy o péči o zdraví. Důvodem patrně je, že
občanskoprávní úprava se má vztahovat i na péči čerpanou od jiných osob než jen poskytovatelů
zdravotních služeb, například i na péči léčitelů255). Pro účely výkonu medicíny můžeme ovšem
konstatovat, že řádně vedená zdravotnická dokumentace bude zároveň představovat náležité záznamy
o péči o zdraví ve smyslu občanskoprávním.
Vedení, uchování a jiné nakládání se zdravotnickou dokumentací je zpracováním osobních údajů ve

smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Osobním
údajem je totiž ve smyslu jeho § 4 písm. a) jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného
subjektu údajů. Subjekt údajů se pak považuje za určený nebo určitelný, jestliže jej lze přímo či
nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho
fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Je zřejmé, že
zdravotnická dokumentace obsahuje celou řadu informací, na základě kterých je subjekt údajů
identifikovatelný. Zásadní podmínka pro zpracování osobních údajů, totiž souhlas subjektu údajů,
nemusí být při zpracování osobních údajů při vedení dokumentace naplněna, resp. dokumentaci lze
vést i bez souhlasu pacienta jakožto subjektu údajů, neboť § 5 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona
stanoví, že bez souhlasu může správce (zde poskytovatel zdravotních služeb) zpracovávat osobní údaje,
jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce. Jak je uvedeno výše,
poskytovatel zdravotních služeb má povinnost vést zdravotnickou dokumentaci stanovenou zákonem,
a proto se na něj uplatní uvedená výjimka.
Současně se ve zdravotnické dokumentaci nachází i specifické osobní údaje, které zákon označuje
za citlivé a přiděluje jim vyšší stupeň ochrany, přičemž za citlivý údaj označuje osobní údaj vypovídající
o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových
organizacích, náboženství a filosofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a
sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický
údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů 256). Citlivé údaje ve
zdravotnické dokumentaci je možné zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů, neboť se jedná o
zpracování při poskytování zdravotních služeb257). Skutečnost, že na zdravotnickou dokumentaci je
nutné pohlížet i optikou zákona o ochraně osobních údajů, potvrzuje také judikatura (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sp. zn. 30 Cdo 3220/2009258) ).
V souvislosti s dokumentací jsou vůči sobě občanský zákoník, zákon o ochraně osobních údajů a
zákon o zdravotních službách ve vztahu subsidiarity a speciality. Speciálním právním předpisem
upravujícím zdravotnickou dokumentaci je zákon o zdravotních službách, subsidiárně se aplikuje zákon
o ochraně osobních údajů a občanský zákoník. Vztah občanského zákoníku a zákona o zdravotních
službách však není, co se zdravotnické dokumentace týče, prostý nejasností. Jde zejména o ochranu
údajů o třetích osobách, které se ve zdravotnické dokumentaci mohou vyskytnout a velmi často i
vyskytují. V těchto případech totiž občanský zákoník obsahuje právní úpravu, která v zákoně o
zdravotních službách zcela chybí.
Právní úprava dokumentace v zákoně o zdravotních službách je doplněna úpravou obsaženou v

podzákonném právním předpisu - vyhlášce č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Vyhláška o
zdravotnické dokumentaci stanoví, co je obsahem zdravotnické dokumentace. Zásadní jsou přílohy
vyhlášky: příloha č. 1 stanoví minimální obsah samostatných částí zdravotnické dokumentace a příloha
č. 2 zásady pro uchování zdravotnické dokumentace a postup při jejím vyřazování a zničení po uplynutí
doby uchování.259)
Hovoříme-li o zdravotnické dokumentaci, nemůžeme opomenout speciální právní předpisy

upravující specifická odvětví zdravotních služeb - zákon o specifických zdravotních službách či
transplantační zákon. Zákon o specifických zdravotních službách upravuje další obsah zdravotnické
dokumentace (nad rámec stanovený v zákoně o zdravotních službách) pro specifické zdravotní služby,
kterými jsou asistovaná reprodukce, sterilizace, terapeutická kastrace, testikulární pulpektomie 260),
změna pohlaví transsexuálních pacientů, psychochirurgické výkony, léčba krví nebo jejími složkami,
posudková péče a lékařské posudky a ochranné léčení. Transplantační zákon upravuje specifické části
zdravotnické dokumentace ve vztahu k transplantacím.
5.2
Definice zdravotnické dokumentace
Definice pojmu je obsažena v § 53 odst. 1 zákona o zdravotních službách, který uvádí, že
zdravotnická dokumentace je souborem informací podle odstavce 2 vztahujících se k pacientovi, o
němž je vedena. § 53 odst. 2 pak stanoví, že zdravotnická dokumentace podle účelu jejího zaměření
obsahuje:
• a) identifikační údaje pacienta, kterými jsou jméno, popřípadě jména, příjmení, datum
narození, rodné číslo, je-li přiděleno, číslo pojištěnce veřejného zdravotního pojištění, není-li
tímto číslem rodné číslo pacienta, adresu místa trvalého pobytu na území České republiky, jde-
li o cizince místo hlášeného pobytu na území České republiky a v případě osoby bez trvalého
pobytu na území České republiky adresu bydliště mimo území České republiky,
• b) pohlaví pacienta,
• c) identifikační údaje poskytovatele, kterými jsou jméno, popřípadě jména, příjmení
poskytovatele a adresu místa poskytování zdravotních služeb v případě fyzické osoby,
obchodní firmu nebo název poskytovatele, adresu sídla nebo adresu místa podnikání v případě
právnické osoby, identifikační číslo, bylo-li přiděleno, název oddělení nebo obdobné části, je-li
zdravotnické zařízení takto členěno,
• d) informace o zdravotním stavu pacienta, o průběhu a výsledku poskytovaných zdravotních
služeb a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s
postupem při poskytování zdravotních služeb,
• e) údaje zjištěné z rodinné, osobní a pracovní anamnézy pacienta, a je-li to důvodné, též údaje
ze sociální anamnézy,
• f) údaje vztahující se k úmrtí pacienta,
• g) další údaje podle zákona o zdravotních službách nebo jiných právních předpisů upravujících
zdravotní služby nebo poskytování zdravotní péče.
Zdravotnická dokumentace představuje pestrý soubor dat různého původu, druhu, ale i významu.
Jedná se o informace soukromé, někdy až intimní povahy, což determinuje i způsob, jak s nimi
zacházet. Hlavním cílem a účelem zdravotnické dokumentace není forenzní zajištění důkazů pro
případný pozdější spor, ale záruka přiměřeného medicínského ošetření prostřednictvím primárního
lékaře a lékařů navazujících.261) Obecně lze shrnout, že zdravotnická dokumentace by měla
představovat záruku vhodné volby terapie, tedy že nebude docházet např. k zdvojování výkonů. Dále by
zdravotnická dokumentace měla, v kombinaci s právem nahlížet do ní, zmírňovat informační náskok
zdravotnického profesionála. Pacient může do jisté míry kontrolovat dosavadní poskytování zdravotní
péče. Konečně zdravotnická dokumentace představuje (byť to není jejím základním účelem, ale spíše
vedlejším produktem) zajištění důkazního prostředku, vznikne-li následně mezi zúčastněnými spor.262)
5.3
Vlastnictví zdravotnické dokumentace
O vlastnictví zdravotnické dokumentace byly vedeny řadu let odborné diskuse. Vlastnictví bylo
přisuzováno buď pacientovi, o němž je zdravotnická dokumentace vedena, nebo poskytovateli
zdravotních služeb, který zdravotnickou dokumentaci vede263). Je však zřejmé, že zdravotnická
dokumentace není podle českých právních předpisů předmětem vlastnického práva 264), neboť vlastnit
informaci jako takovou není možné265). Předmětem vlastnického práva jsou nosiče, na nichž je
zdravotnická dokumentace zachycena266). Takovým nosičem je typicky list papíru, který je způsobilý být
předmětem vlastnického práva. Nelze proto než se přiklonit k závěru, že nosič je vlastnictvím
poskytovatele zdravotních služeb, avšak informace na nosiči zachycené nelze zpřístupnit bez souhlasu
osoby, o které je zdravotnická dokumentace vedena (nestanoví-li příslušné právní předpisy výjimku).
Uvedený závěr potvrdil i Nejvyšší soud ČR: "Zákon přitom od samotného obsahu těchto informací
odlišuje jejich hmotný nosič, tj. médium, na kterém jsou údaje zaneseny; právo pacienta na přístup ke
zdravotnické dokumentaci sestává z práva vyžadovat informace, nahlížet do dokumentace a pořizovat si
z ní kopie, a vztahuje se tak k informacím, které tvoří obsah zdravotnické dokumentace, nikoliv k jejich
záznamovým nosičům. Nejde přitom o vlastnické právo pacienta, neboť samotná informace o
zdravotním stavu sice může být předmětem právních vztahů podle předpisů upravujících nakládání s ní
(...), není však podle platné právní úpravy České republiky předmětem vlastnického práva, kterému by
byla poskytována ochrana formou vindikační žaloby..."267).
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v části věnující se smlouvě o péči o zdraví jde, co se týče
otázky vlastnictví zdravotnické dokumentace poskytovatelem zdravotních služeb, ještě dál, když uvádí:
"Návrh vychází z pojetí, že poskytovatel musí vést o péči potřebnou dokumentaci. Navrhuje se opět
úprava obecná, která nezasahuje do úprav zvláštních zákonů. Podstatné je pojetí, podle něhož jsou sice
záznamy o ošetřovaném v majetku poskytovatele, týkají se však natolik soukromé sféry ošetřovaného,
že je zásadně nelze zpřístupnit bez jeho souhlasu."268) Byť důvodová zpráva považuje záznamy za
vlastnictví poskytovatele péče, z čehož by se dalo usuzovat i na samotné (zaznamenané) údaje, je
nutné toto zdůvodnění vykládat tak, že se jedná o vlastnictví záznamů ve smyslu hmotných nosičů s
informacemi.
5.4
Podoba vedení zdravotnické dokumentace
Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné nebo elektronické podobě nebo v kombinaci
obou těchto podob. V elektronické podobě je pořizována, zpracovávána, ukládána a zprostředkovávána
v digitální formě s využitím informačních technologií269). Ve většině zdravotnických zařízení je
zdravotnická dokumentace vedena s využitím informačních technologií i v listinné podobě (např.
lékařská dokumentace je vedena v nemocničním informačním systému, ošetřovatelská dokumentace v
listinné podobě).
Povaha některých součástí zdravotnické dokumentace dokonce možnost elektronické podoby

prakticky vylučuje. Konkrétně se jedná o projevy vůle pacienta, které pacient stvrzuje vlastnoručním
podpisem (např. informovaný souhlas s výkonem). V českém právním řádu zůstává problematika
vedení zdravotnické dokumentace pouze v elektronické podobě nedotažena. Pokud jde o zápis do
elektronické zdravotnické dokumentace, stanoví totiž zákon o zdravotních službách, že každý musí být
opatřen identifikátorem záznamu [§ 54 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách].
Ustanovení § 69 zákona o zdravotních službách obsahuje legální zmocnění pro Ministerstvo

zdravotnictví ČR k vydání prováděcího předpisu, který má stanovit formát identifikátoru záznamu,
podmínky kladené na formát identifikátoru záznamu a podmínky kladené na technické prostředky pro
vedení zdravotnické dokumentace v elektronické podobě. Prováděcí vyhláška však doposud vydána
nebyla, pročež není možné ustanovení o vedení elektronické zdravotnické dokumentace v praxi
aplikovat, a to ačkoliv důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách zdůrazňuje význam
elektronické zdravotnické dokumentace: "Každý zápis do zdravotnické dokumentace vedené v
elektronické podobě musí být opatřen identifikátorem záznamu. Identifikátor záznamu identifikuje
záznam ve zdravotnické dokumentaci z hlediska poskytovatele, pacienta, typu záznamu a pořadového
čísla záznamu v dané dokumentaci. Tento identifikátor umožní následně vyhledat záznamy vztahující se
k určitému pacientovi u různých poskytovatelů, aniž by bylo nutné mít centrální databázi zdravotnické
dokumentace všech pacientů."
Vyhláška o zdravotnické dokumentaci stanoví pro záznam do zdravotnické dokumentace vedené v

elektronické podobě podmínku opatření záznamu elektronickým podpisem, čímž odkazuje na zákon č.
227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Elektronický podpis však není identifikátorem záznamu podle
zákona o zdravotních službách a s ohledem na znění důvodové zprávy ani není záměrem zákonodárce,
aby elektronický podpis plnil zástupnou úlohu identifikátoru, neboť tento není schopen záznam
identifikovat ve smyslu výše uvedeném. Vedení zdravotnické dokumentace pouze v elektronické
podobě není tedy prozatím de iure reálně možné (byť se tento výklad může jevit jako přehnaně
formalistický), což však v praxi neodrazuje některé poskytovatele zdravotních služeb od toho, aby část
zdravotnické dokumentace vedli pouze v nemocničním informačním systému, aniž by následně
záznamy vytiskli a založili do složky příslušného pacienta.
Poskytovatel zdravotních služeb je povinen vést zdravotnickou dokumentaci průkazně, pravdivě,

čitelně, bez ohledu na skutečnost, zda je vedena v elektronické nebo listinné podobě, a musí ji
průběžně doplňovat. V praxi s průkazností, pravdivostí a čitelností zápisů ve zdravotnické dokumentaci
nastává problém, je-li zdravotnická dokumentace vedena v listinné podobě. Je velmi častým jevem, že
soudní znalec z oboru zdravotnictví, který při své znalecké činnosti vychází ze zdravotnické
dokumentace, není schopen určitý záznam pro nečitelnost přečíst.
Tato skutečnost může v konečném důsledku přitížit poskytovateli zdravotních služeb, pokud bude
akceptována zásada, že vyšetření, ošetření nebo jiný výkon jsou stvrzeny až zápisem do zdravotnické
dokumentace270). Pak totiž, bude-li takový zápis nečitelný, bude třeba na něj pohlížet, jako by nebyl
vůbec učiněn, a následně bude na poskytovateli zdravotních služeb, aby prokázal jinými důkazními
prostředky, že výkon skutečně provedl. Vzhledem ke skutečnosti, že spory o náhradu újmy mezi
poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem, případně osobami jemu blízkými, či trestní řízení, je-li
vedeno proti konkrétnímu zdravotnickému pracovníkovi, trvají řadu let, je důkazní význam
zdravotnické dokumentace de facto nezastupitelný. Důkazní hodnota svědeckých výpovědí postupem
času slábne, kdežto zápis ve zdravotnické dokumentaci je na plynutí času nezávislý a zůstává neměnný.
Princip průkaznosti a pravdivosti vedení zdravotnické dokumentace se uplatní i pro zdravotnickou

dokumentaci vedenou v elektronické podobě. Někteří poskytovatelé zdravotních služeb mají za to, že
zápis v počítači jednoduše (resp. jednodušeji než ve zdravotnické dokumentaci vedené v listinné
podobě) v případě potřeby přepíší, avšak i tento přepis musí zůstat zachován, resp. musí zůstat
zachována historie všech zásahů, které byly do zdravotnické dokumentace uskutečněny.
5.5
Zápis do zdravotnické dokumentace
Zápis do zdravotnické dokumentace provádí personál poskytovatele zdravotních služeb, případně
sám poskytovatel zdravotních služeb, pokud poskytuje zdravotní služby vlastním jménem. Osobami,
které provádějí zápis, jsou tedy zdravotničtí nebo jiní odborní pracovníci konkrétního poskytovatele
zdravotních služeb. Zápis do zdravotnické dokumentace má zákonem stanovené náležitosti. Je-li
zdravotnická dokumentace vedena v listinné podobě, musí být zápis opatřen uvedením data jeho
provedení, podpisem zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka, který zápis
provedl, a otiskem razítka se jmenovkou nebo čitelným přepisem jeho jména, popřípadě jmen, a
příjmení271).
Co se rozsahu zápisu týče, je třeba odmítnout některé vyskytující se názory ve smyslu, že

zdravotnická dokumentace je projevem přehnané byrokracie ve zdravotnictví, neboť se zdravotničtí
pracovníci musí vypisovat s každou skutečností. Z platné právní úpravy totiž takové požadavky na
zápisy nevyplývají a u standardních výkonů postačí údaje ve zkratkách, budou-li jednoznačné272).
Jde-li o akutní péči lůžkovou, musí být záznam do zdravotnické dokumentace prováděn alespoň
jedenkrát denně.
5.6
Přístup k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci
Zdravotnická dokumentace představuje soubor citlivých dat. Z hlediska ochrany zájmů pacienta, o
němž je vedena, je nutno přístup k ní vnímat ze dvou úhlů pohledu. Předně, každý pacient má právo
znát veškeré údaje, které jsou shromažďovány o jeho zdravotním stavu, za druhé pak každý pacient má
právo na ochranu soukromí, a to včetně údajů obsažených ve zdravotnické dokumentaci. Zásah do
soukromí pacienta by měl být přípustný pouze a jen z důvodu, který bude zastřešen veřejným zájmem.
Obecně pak platí, že "poskytování informací ze zdravotnické dokumentace se řídí právní úpravou
účinnou v době, kdy je požadavek uplatněn a kdy se přístup k dokumentaci umožňuje, nikoliv
předpisem účinným v době hospitalizace či vytvoření dokumentace"273).
Neumožnění nahlížet do zdravotnické dokumentace představuje protiprávní jednání a dotčená

osoba je oprávněna obrátit se na soud, přičemž "o žalobě proti neumožnění nahlížení do zdravotnické
dokumentace je příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení"274).
5.6.1
Pacient a osoby s odvozeným právním postavením

Zákon o zdravotních službách rozlišuje dvě skupiny osob, které jsou za podmínek stanovených v
zákoně legitimovány k přístupu k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci. První skupinou je
pacient a osoby, jejichž práva jsou odvozena od práva pacienta 275). Do této skupiny řadíme zákonného
zástupce pacienta, opatrovníka, ale i osobu pacientem určenou. Zákon o zdravotních službách
opravňuje v přístupu k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci i osoby blízké zemřelému
pacientovi.
5.6.1.1
Pacient
Právo pacienta znát veškeré informace o svém zdravotním stavu vychází z právní úpravy Úmluvy o
lidských právech a biomedicíně, článku 10, který stanoví, že každý je oprávněn znát veškeré informace
shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno
respektovat. Primárně má právo na přístup do zdravotnické dokumentace pacient jakožto příjemce
služby. Jedná se o základní právo pacienta, které vylučuje, aby údaje o zdravotním stavu pacienta byly
před samotným pacientem tajeny. Jedinými výjimkami je tzv. terapeutické privilegium upravené v § 32
zákona o zdravotních službách276) a dále omezení přístupu k údajům, co se týče záznamů
autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky.277)
Ve vztahu ke zdravotnické dokumentaci lze právo znát veškeré informace shromažďované o

zdravotním stavu vykonávat nahlížením do zdravotnické dokumentace a pořizováním výpisů a kopií
zdravotnické dokumentace. Jako v ostatních případech je výkon práva znát veškeré informace o
zdravotním stavu pacienta vázán na autonomii vůle pacienta. Ten je samozřejmě oprávněn své právo
nevykonávat a výslovně zdravotnickým pracovníkům sdělit, že nestojí o žádné informace o svém
zdravotním stavu, jakož i zdržet se výkonu práva nahlížet do zdravotnické dokumentace.
Právo nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat výpisy a kopie mají i nezletilí pacienti, a to
v rozsahu, v jakém jsou svéprávní (způsobilí právně jednat), tedy v návaznosti na svou rozumovou a
volní vyspělost. Pro případ žádosti nezletilého o nahlédnutí do zdravotnické dokumentace (či o výpis
nebo kopii) lze vycházet z § 35 zákona o zdravotních službách, který se zabývá poskytováním
zdravotních služeb nezletilému pacientovi a jeho způsobilostí vyslovit souhlas s poskytnutím zdravotní
služby a který se drží obecného kritéria rozumové a volní vyspělosti. Proto by nebyl správným názor, že
každá žádost o nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nezletilého musí být učiněna jeho zákonným
zástupcem.278)
5.6.1.2
Zákonný zástupce, opatrovník

Právo nahlížet do zdravotnické dokumentace a činit výpisy a pořizovat kopie má z povahy věci ve
stejném rozsahu jako pacient též zákonný zástupce pacienta (rodič, opatrovník nezletilého dítětě),
poručník nebo opatrovník. Pro zajištění řádné péče o svěřenou osobu je zákonem zajištěn přístup do
zdravotnické dokumentace pěstounovi a jiné pečující osobě obdobně.
Zákonodárce chrání informace ve zdravotnické dokumentaci před nahlížejícími osobami pro případ,
že jsou ve zdravotnické dokumentaci vedené o nezletilém pacientovi zaznamenány takové údaje o jeho
zákonném zástupci, pěstounovi nebo jiné pečující osobě, o kterých se zdravotnický pracovník dozvěděl
při poskytování zdravotních služeb a z nichž lze vyvodit podezření na zneužívání či týrání pacienta nebo
ohrožování jeho zdravého vývoje. V tomto případě může zdravotnický pracovník přístup k zdravotnické
dokumentaci omezit. Obdobně se postupuje, má-li zdravotnický pracovník podezření na zneužívání
nebo týrání pacienta s omezenou svéprávností, příp. jiného pacienta, který není nezletilým pacientem
nebo pacientem s omezenou svéprávností279).
5.6.1.3
Osoba pacientem určená

Souhlas pacienta je primárním právním důvodem prolomení povinnosti mlčenlivosti zdravotnického
pracovníka. Stejně tak projev vůle pacienta, jeho zmocnění, resp. určení, determinuje skupinu osob,
které svědčí právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, přičemž není rozhodné, zda se jedná o
osobu pacientovi blízkou či nikoli. Pacient je oprávněn určit jako osobu oprávněnou zasahovat do
svého soukromí kohokoli, vztah mezi pacientem a touto osobou (zda se např. jedná o příbuzenský
poměr) není relevantní. Do zdravotnické dokumentace pacienta mohou nahlížet osoby pacientem (či
zákonným zástupcem nebo opatrovníkem) určené. Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které
mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou
nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho
zdravotnímu stavu a pořizovat si výpisy či kopie těchto dokumentů 280).
Ačkoli to zákon výslovně nestanoví, je s ohledem na autonomii vůle pacienta zřejmé, že pacient je
oprávněn vymezit i rozsah, v jakém lze dokumentaci zpřístupnit. Toto oprávnění vyplývá i z úpravy
práva určit osobu, která může být informována o zdravotním stavu pacienta. Pro určení osoby, která je
oprávněna k přístupu k informacím o pacientovi, stanoví vyhláška o zdravotnické dokumentaci
náležitosti záznamu o poskytování informací, kde výslovně pamatuje i na rozsah informace, kterou lze
sdělit, což lze vztáhnout také na přístup do zdravotnické dokumentace.
Jde-li o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, jež mohou být
informovány o jeho zdravotním stavu, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na
pořízení výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient
dříve vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci
těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další
osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
Pro veškeré výše uvedené reprezentanty skupiny, která své právo odvíjí od postavení pacienta, platí
dvě základní podmínky pro nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořizování výpisů z ní a jejích
kopií: realizace práva nahlédnutí je možná jen za přítomnosti zdravotnického pracovníka a nesmí být
narušeno poskytování zdravotních služeb. Pokud poskytovatel není těmto osobám schopen zajistit
nahlížení do zdravotnické dokumentace, pořídí pro ně kopii zdravotnické dokumentace do 5 dnů ode
dne, kdy oprávněné osobě sdělil, že nahlížení do zdravotnické dokumentace nelze zajistit, jestliže
nebyla dohodnuta lhůta jiná. Za pořízení kopie v tomto případě není poskytovatel zdravotních služeb
oprávněn požadovat úhradu.
5.6.1.4
Osoby blízké zemřelému pacientovi

Pokud pacient zemře, mají osoby blízké zemřelému pacientovi právo na informace o zdravotním
stavu pacienta, který zemřel, a informace o výsledku pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do
zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho
zdravotnímu stavu a pořizovat z nich výpisy nebo jejich kopie 281). Tyto osoby nepotřebují k přístupu do
zdravotnické dokumentace tohoto pacienta souhlas pacienta udělený za jeho života.
5.6.2
Osoby oprávněné nahlížet do zdravotnické dokumentace bez souhlasu pacienta

Druhou skupinu tvoří celá řada osob, jimž zákon umožňuje do zdravotnické dokumentace nahlížet
především z důvodu veřejného zájmu, který je obvykle definován v příslušném právním předpisu
upravujícím oblast, v níž jsou nahlížející osoby primárně činné. Ustanovení § 65 odst. 2 zákona o
zdravotních službách obsahuje výčet osob, které jsou oprávněny nahlížet do zdravotnické
dokumentace bez souhlasu pacienta, nezávisle na jeho vůli, aniž by se jejich právo odvíjelo od
postavení pacienta. Nahlížet do zdravotnické dokumentace mohou tyto osoby, jen pokud je to v zájmu
pacienta nebo jestliže je to potřebné pro účely vyplývající z právního předpisu (zákona o zdravotních
službách či jiného), a to v nezbytném rozsahu. Ústavní soud ČR k tomu uvádí: "Pro ochranu práv
pacientů, včetně práv vztahujících se k dokumentaci a k údajům v ní uvedeným, má stěžejní význam
Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny:
Úmluva o lidských právech a biomedicíně, k níž Česká republika oficiálně přistoupila v roce 2001. V čl. 10
odst. 1 Úmluva uvádí, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. V
čl. 7 odst. 1 Listiny je deklarována nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, která může být omezena jen
v případech stanovených zákonem. Z toho vyplývá, že každý, kdo chce nahlížet do zdravotnické
dokumentace bez souhlasu pacienta, potřebuje k tomu přímo oprávnění obsažené v zákoně." 282)
Bez ohledu na vůli pacienta může do zdravotnické dokumentace nahlížet podle zákona o
zdravotních službách poměrně široký okruh osob, které lze rozdělit do dále uvedených podskupin.
Současně je nutné zdůraznit, že zákon o zdravotních službách není jediným předpisem, který dává
konkrétním osobám právo přístupu k zdravotnické dokumentaci určitého pacienta. Jedná se v něm o
výčet toliko demonstrativní. Poskytovatel zdravotních služeb je povinen umožnit vyjmenovaným
subjektům vstup do svých zdravotnických zařízení a poskytnout jim potřebnou součinnost.283)
Všechny osoby, které mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet nezávisle na vůli pacienta, s
výjimkou skupiny osob, jejichž právo nahlížet do zdravotnické dokumentace se odvíjí od povinnosti
poskytovatele zajistit návaznost a kontinuitu zdravotní péče, konzultantů a osob připravujících se na
výkon budoucího povolání284), si mohou pořizovat výpisy nebo kopie zdravotnické dokumentace v
rozsahu nezbytném pro splnění účelu nahlížení.
5.6.2.1
Osoby podílející se na poskytování zdravotních služeb

V zájmu zajištění poskytování zdravotní péče na náležité odborné úrovni je ze zákona umožněn do
zdravotnické dokumentace přístup těm osobám se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a
jiným odborným pracovníkům v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, kdo jsou
zaměstnanci poskytovatele zdravotních služeb. Z logiky věci by bez stanovení oprávnění nahlížet do
zdravotnické dokumentace pro zdravotníky a jiné odborné pracovníky, kteří se na poskytování
zdravotních služeb podílejí, nebylo možné garantovat poskytování zdravotních služeb jako takové,
kontinuitu, návaznost a organizaci jednotlivých výkonů. Lze si jen stěží představit, jak zdravotnický
pracovník poskytuje zdravotní služby, aniž by mohl nahlédnout např. do chorobopisu pacienta.
Dále mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet další zaměstnanci poskytovatele zdravotních

služeb, a to v rozsahu nezbytně nutném pro výkon povolání a rovněž z důvodu splnění úkolů podle
zákona o zdravotních službách nebo jiných právních předpisů a při hodnocení správného postupu při
poskytování zdravotních služeb. Do této kategorie můžeme zařadit například zaměstnance, kteří mají v
náplni práce činnosti spočívající ve vykazování zdravotní péče zdravotním pojišťovnám či vnitřní
kontrolu v rámci institucionálního poskytovatele zdravotních služeb.
5.6.2.2
Konzultující poskytovatel zdravotních služeb

Pacient má právo, bez ohledu na důvod, na tzv. druhý názor (v anglicky psané literatuře second
opinion), z něhož vyplývá pacientovo právo vyžádat si konzultaci od jiného poskytovatele, popřípadě
zdravotnického pracovníka, než který mu poskytuje zdravotní služby. Konzultující poskytovatel
zdravotních služeb, resp. zdravotnický pracovník, by nebyl schopen zaujmout k věci stanovisko, pokud
by neměl dostatek potřebných informací. Proto je poskytovatel zdravotních služeb povinen zajistit, aby
jinému poskytovateli nebo jinému zdravotnickému pracovníkovi, od nichž si pacient vyžádal
konzultační služby, byly zpřístupněny informace vedené o zdravotním stavu pacienta ve zdravotnické
dokumentaci, které jsou pro poskytnutí konzultačních služeb nezbytně nutné 285).
5.6.2.3
Žáci a studenti
Osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného
pracovníka a zdravotničtí pracovníci, kteří osoby získávající způsobilost k výkonu povolání odborně
vedou286), resp. na ně dohlížejí, mohou do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi nahlížet v
rozsahu nezbytně nutném pro zajištění výuky. Pacient je oprávněn odmítnout přítomnost osob
připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka, stejně tak je oprávněn zakázat
nahlížení do zdravotnické dokumentace o něm vedené žákům, studentům a jejich dohledu.
5.6.2.4
Soudní znalec
Znalecký posudek je vyhledávaným důkazním prostředkem pro případ, že je k posouzení určité věci
potřeba odborných znalostí, kterých se autoritě, jež o věci rozhoduje (typicky soud), nedostává. Pokud
jde o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, je zásadním zdrojem informací pro soudní znalce
zdravotnická dokumentace, která představuje medicínské zachycení skutkového děje. Bez možnosti
seznámit se se zdravotnickou dokumentací by obvykle nebylo možné znalecký posudek z oboru
zdravotnictví vůbec vypracovat. Znalecké posudky nejsou součástí zdravotnické dokumentace 287).
Nahlížet do zdravotnické dokumentace jsou oprávněni soudní znalci ve zdravotnických oborech, a to i
bez souhlasu pacienta, pokud je tak činěno pro potřebu trestního řízení nebo pro řízení před soudem
podle jiných (procesních) právních předpisů.
Zmatečně působí ustanovení § 65 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách, když stanoví, že do
zdravotnické dokumentace mohou bez souhlasu pacienta nahlížet i osoby se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání, které byly pověřeny vypracováním znaleckého posudku znaleckým ústavem,
poskytovatelem nebo zdravotnickým pracovníkem (a to také v rozsahu nezbytném pro vypracování
znaleckého posudku pro potřebu trestního řízení nebo pro řízení před soudem podle jiných právních
předpisů). Znalecký ústav pověřuje z povahy a logiky věci své zaměstnance zpracováním znaleckého
posudku, neboť sám je právnickou osobou. Znaleckým ústavem pověřené osoby plní úlohu
zpracovatelů posudku, znalecký ústav sám pak úlohu soudního znalce. Z žádného právního předpisu
nevyplývá, že by vypracováním znaleckého posudku mohl poskytovatel zdravotních služeb nebo
zdravotnický pracovník pověřit jinou kvalifikovanou osobu; tyto předpisy naopak počítají s tím, že
znalecký posudek je výsledkem činnosti soudního znalce, resp. znaleckého ústavu 288).
5.6.2.5
Lékařské posudky
Bez souhlasu pacienta jsou do zdravotnické dokumentace dále oprávněny nahlížet osoby podílející
se na výkonu působnosti příslušného správního orgánu v souvislosti s přezkoumáním lékařského
posudku podle jiného právního předpisu. Posudkovou péči a vydávání lékařských posudků upravuje
zákon o specifických zdravotních službách289). Má-li posuzovaná osoba nebo osoba, které uplatněním
lékařského posudku vznikají práva nebo povinnosti, za to, že lékařský posudek je nesprávný, může do
10 pracovních dnů ode dne jeho prokazatelného předání podat návrh na jeho přezkoumání
poskytovateli zdravotních služeb, který posudek vydal. Pokud poskytovatel zdravotních služeb návrhu
na přezkoumání lékařského posudku nevyhoví v plném rozsahu, postoupí do 10 pracovních dnů ode
dne jeho doručení, pokud se jedná o lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, v ostatních případech
do 30 dnů, spis s návrhem na přezkoumání, včetně podkladů potřebných pro přezkoumání lékařského
posudku a svého stanoviska, příslušnému správnímu orgánu, kterým je krajský úřad, jenž udělil
poskytovateli oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Rovněž osoby se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání pověřené příslušným správním orgánem vypracováním odborného stanoviska
k návrhu na přezkoumání lékařského posudku nepotřebují ke svému přístupu do zdravotnické
dokumentace pacienta jeho souhlas.
5.6.2.6
Posuzování zdravotního stavu

Další skupinou osob oprávněných nahlížet do zdravotnické dokumentace bez souhlasu pacienta
jsou zdravotničtí pracovníci příslušní podle jiných právních předpisů k posuzování zdravotního stavu
pro účely sociálního zabezpečení, zejména nemocenského nebo důchodového pojištění, státní sociální
podpory v nezaměstnanosti, sociálně-právní ochrany dětí, sociálních služeb a pomoci v hmotné nouzi.
Oprávnění těchto posuzujících osob je obsaženo ve speciálních právních předpisech, kterými jsou
zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon
č. 118/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 435/2003 Sb., o zaměstnanosti, zákon č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí, a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.
5.6.2.7
Převzetí zdravotnické dokumentace správním orgánem

Dalšími oprávněnými subjekty jsou osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, jež
příslušný správní orgán, který převzal podle zákona o zdravotních službách zdravotnickou
dokumentaci, pověřil pořizováním výpisů nebo kopií zdravotnické dokumentace pro zajištění
návaznosti zdravotních služeb o pacienta. Tyto osoby jsou však oprávněným subjektem pouze pro
případ, že zemře poskytovatel zdravotních služeb bez pokračovatele a příslušný správní orgán (orgán
příslušný k udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb) převezme zdravotnickou dokumentaci
v zájmu ochrany údajů v ní obsažených.
5.6.2.8
Kontrola a dozor
Kontrolu poskytovatelů zdravotních služeb v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb
provádějí subjekty vyjmenované v zákoně o zdravotních službách290), v rámci těchto subjektů pak osoby
se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, oprávněné k výkonu kontroly v rozsahu jejich
pověření podle zákona o zdravotních službách nebo jiných právních předpisů, a pověřené osoby se
způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání přizvané ke kontrole v rozsahu jejich pověření.
Nezávisle na vůli pacienta mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet i osoby se způsobilostí k

výkonu zdravotnického povolání pověřené zdravotními pojišťovnami k provádění činností v rozsahu
stanoveném zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, upravuje pravomoc zdravotní
pojišťovny kontrolovat využívání a poskytování hrazených služeb a jejich vyúčtování zdravotní
pojišťovně. Kontrola pak probíhá mimo jiné činností revizních lékařů a odborných pracovníků ve
zdravotnictví způsobilých k revizní činnosti (např. všeobecná setra či jiný nelékařský pracovník). Za
tímto účelem jsou revizní lékaři a odborní pracovníci ve zdravotnictví způsobilí k revizní činnosti
oprávněni vstupovat do zdravotnických zařízení a nahlížet do zdravotnické dokumentace pacientů,
ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím kontrole.
Kontrolu dodržování zákonných ustanovení upravujících nakládání s humánními léčivými přípravky

u poskytovatelů zdravotních služeb vykonávají osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání
pověřené Státním ústavem pro kontrolu léčiv, oprávněné k výkonu kontroly, a to v režimu zákona č.
378/2007 Sb., o léčivech.
Jiný speciální právní předpis, konkrétně zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a
ionizujícího záření a o změně a doplnění některých zákonů, upravuje působnost Státního úřadu pro
jadernou bezpečnost v oblasti radiační ochrany. I lékaři Státního ústavu pro jadernou bezpečnost jsou
v rozsahu stanoveném uvedeným zákonem oprávněni nahlížet do zdravotnické dokumentace bez
souhlasu pacienta.
Ochrana veřejného zdraví je předmětem právní úpravy obsažené v zákoně č. 258/2000 Sb., o
ochraně veřejného zdraví. Na dodržování právních předpisů o ochraně veřejného zdraví dozírají orgány
ochrany veřejného zdraví v rámci státního zdravotního dozoru. Osoby se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání, které jsou zaměstnanci orgánů ochrany veřejného zdraví (krajských
hygienických stanic), jsou pak při výkonu státního zdravotního dozoru oprávněny nahlížet do
zdravotnické dokumentace bez ohledu na vůli pacienta.
5.6.2.9
Evidence údajů, kontrola sdělování údajů do Národního zdravotnického informačního

systému
Bez ohledu na vůli pacienta jsou oprávněny do zdravotnické dokumentace nahlížet i osoby
podílející se na evidenci údajů nebo na kontrole sdělování údajů do Národního zdravotnického
informačního systému291).
5.6.2.10
Hodnocení kvality a bezpečí, externí klinické audity lékařského ozáření

Poskytovatel zdravotních služeb se může dobrovolně podrobit procesu hodnocení kvality a bezpečí
poskytovaných zdravotních služeb, jehož účelem je posoudit podle hodnoticích standardů organizační
úroveň poskytování zdravotních služeb, a to z hlediska jejich kvality a bezpečí 292). Osoby se způsobilostí
k výkonu zdravotnického povolání provádějící hodnocení kvality a bezpečí jsou oprávněny nahlížet do
zdravotnické dokumentace pacientů bez jejich souhlasu právě za účelem posouzení úrovně
poskytovaných zdravotních služeb.
K poskytování zdravotních služeb patří i lékařské ozáření fyzických osob. Cílem externího klinického
auditu je ověřování a hodnocení dodržování místních radiologických standardů při poskytování
zdravotních služeb, jejichž součástí je lékařské ozáření293). Do zdravotnické dokumentace jsou
oprávněny nahlížet osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící externí
klinické audity lékařského ozáření.
5.6.2.11
Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto
jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy,
jakož i před nečinností uvedených institucí, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Veřejný
ochránce práv v souvislosti s šetřením podle zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, je
oprávněn nahlížet i do zdravotnické dokumentace pacientů, a to tak, aby byla zajištěna ochrana
citlivých údajů třetích osob.
5.6.2.12
Mezinárodní orgány
Do zdravotnické dokumentace jsou oprávněni nahlížet též členové delegace Evropského výboru pro
zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání nebo členové delegace
Podvýboru pro prevenci mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a
to v rozsahu nezbytném pro splnění úkolu vyplývajícího z mezinárodních smluv, kterými je Česká
republika vázána a které upravují činnost výboru nebo podvýboru (Evropská úmluva o zabránění
mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vyhlášená sdělením Ministerstva
zahraničních věcí ČR pod č. 9/1996 Sb., Opční protokol k Úmluvě proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vyhlášený sdělením Ministerstva zahraničních věcí
ČR pod č. 78/2006 Sb. m. s.).
5.6.2.13
Orgány činné v trestním řízení

Zákon o zdravotních službách není jediným právním předpisem, který obsahuje identifikaci osob,
které jsou oprávněné se seznámit s informacemi o zdravotním stavu pacienta 294). V praxi se často
vyskytuje otázka, v jakém rozsahu mají právo na informace o zdravotním stavu, resp. právo znát údaje
obsažené ve zdravotnické dokumentaci, orgány činné v trestním řízení pro účely trestního řízení.
Je mylná představa, že samotná existence zahájeného trestního řízení je vstupenkou k osobním

údajům pacienta. Ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu stanoví, že právnické a fyzické osoby jsou
povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat
dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Současně však podle § 8 odst. 4
téhož zákona platí, že plnění této povinnosti lze odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat státem
uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti295). Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že
orgány činné v trestním řízení nemají nárok znát údaje ve zdravotnické dokumentaci a požadovat bez
dalšího např. kopii určité lékařské zprávy. Právním důvodem prolomení povinné mlčenlivosti je souhlas
pacienta. Pokud tento souhlas nelze obstarat, poskytuje trestní řád možnost, jak bariéru v podobě
povinnosti mlčenlivosti prolomit. Dle § 8 odst. 5 trestního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon podmínky,
za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti,
lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce.
Lze tedy shrnout, že vyžaduje-li např. Policie České republiky kopii určité části zdravotnické
dokumentace, je třeba trvat na souhlasu pacienta nebo trestního soudce. Není-li souhlas doložen,
nelze požadavku na zpřístupnění zdravotnické dokumentace vyhovět.
5.7
Pořizování výpisů a kopií zdravotnické dokumentace
Relativně samostatnou problematiku představuje kopírování zdravotnické dokumentace a
pořizování výpisů ze zdravotnické dokumentace. Osoby uvedené v § 65 odst. 1 zákona o zdravotních
službách mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet, pořizovat si kopie a výpisy ze zdravotnické
dokumentace de facto bez omezení. Jsou-li osoby odlišné od pacienta oprávněny v přístupu do
zdravotnické dokumentace bez limitů vytyčených pacientem, mohou pořizovat kopie jakékoli části.
Oproti tomu osoby uvedené v § 65 odst. 2 zákona o zdravotních službách mohou pořizovat kopie nebo
výpisy ze zdravotnické dokumentace v rozsahu nezbytném pro splnění účelu nahlížení, a to kromě
skupiny osob uvedených v částech 5.6.2.1 až 5.6.2.3 výše, které nejsou ex lege k pořizování kopií a výpisů
ze zdravotnické dokumentace oprávněny.
To může v praxi činit určité problémy296). Lze si totiž představit situaci, kdy na schůzi více lékařů,
lékařském konziliu či na prosté poradě bude probírán případ určitého pacienta a pro tyto účely bude
potřeba nakopírovat pro všechny přítomné relevantní část zdravotnické dokumentace. Takové počínání
však není v souladu s právem. Všichni dotčení zdravotničtí pracovníci jsou sice oprávněni do
zdravotnické dokumentace nahlédnout, to však nemusí nutně být v konkrétním případě praktické.
Žáci a studenti jakož i jejich dohled mají též právo toliko na nahlížení do zdravotnické
dokumentace, což odpovídá požadavku na zachování práva na ochranu soukromí pacienta před
nepřiměřenými zásahy a na rozdíl od předchozího případu není v praxi problematické.
Osoby oprávněné k pořízení kopie nebo výpisu ze zdravotnické dokumentace si mohou pořídit výpis
či kopii na místě vlastními prostředky, a to bezplatně. Vlastním prostředkem se rozumí např. fotoaparát
či jiné záznamové zařízení. Pokud si osoba, která je oprávněná k pořízení kopie nebo výpisu ze
zdravotnické dokumentace, nepořídí kopii nebo výpis ze vlastními prostředky na místě, pořídí kopii
zdravotnické dokumentace poskytovatel zdravotních služeb. Odlišné jsou lhůty, ve kterých je
poskytovatel zdravotních služeb povinen kopii nebo výpis ze zdravotnické dokumentace pořídit.
Poskytovatel pořídí kopii nebo výpis ze zdravotnické dokumentace pro osoby uvedené v § 65 odst. 1 do
30 dnů od obdržení žádosti pacienta nebo jiné k tomu oprávněné osoby a pro osoby uvedené v § 65
odst. 2 v rozsahu nezbytném pro splnění účelu nahlížení do 15 dnů od obdržení písemné žádosti, pokud
z jiného právního předpisu nevyplývá jiný postup nebo pokud nebyla dohodnuta jiná lhůta. Rozdílná
délka lhůt není podložena žádným vysvětlením, resp. není známo, proč zákonodárce přistoupil na toto
rozdílné pojetí. Zatímco pro osoby uvedené v § 65 odst. 1 zákon nestanoví formu žádosti o pořízení
kopie nebo výpisu ze zdravotnické dokumentace, u osob vypočtených v § 65 odst. 2 požaduje zákon o
zdravotních službách výslovně písemnou formu žádosti.
Poskytovatel zdravotních služeb je oprávněn požadovat úhradu za pořízení kopie nebo výpisu ze
zdravotnické dokumentace a za jejich odeslání pouze ve vztahu k osobám uvedeným v § 65 odst. 1
zákona o zdravotních službách. Pokud jde o osoby uvedené v § 65 odst. 2, které mají právo na kopii
nebo výpis ze zdravotnické dokumentace, zákon poskytovateli zdravotních služeb právo na úhradu
nákladů spojených s pořízením výpisu či kopie, jakož i jejich odesláním, nepřiznává. Rozdíl v přístupu k
úhradě nákladů determinovaný osobou žadatele o výpis či kopii není zdůvodněn.
Poskytovatel zdravotních služeb, který na základě žádosti osoby uvedené v § 65 odst. 1 zákona o
zdravotních službách pořídil kopii nebo výpis ze zdravotnické dokumentace, může požadovat:
• a) úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením výpisu nebo náklady
vynaložené na pořízení kopie zdravotnické dokumentace, přičemž ceník za pořízení výpisu
nebo kopie zdravotnické dokumentace musí být umístěn na místě veřejně přístupném
pacientům,
• b) za jejich odeslání úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s jejich
odesláním.297)
Neustále panují jisté rozpory v názorech, co všechno je započitatelné do nákladů, jejichž náhradu je
poskytovatel zdravotních služeb oprávněn v souvislosti s pořízením výpisu nebo kopie zdravotnické
dokumentace požadovat. Zda je vedle nákladů vynaložených na čistě materiální zabezpečení práva na
kopii či výpis ze zdravotnické dokumentace možné požadovat i úhradu nákladů poskytovatele
zdravotních služeb na odměnu jeho zaměstnanců. Dle našeho názoru je ale zajištění pořizování kopií a
výpisů ze zdravotnické dokumentace činností, která je běžnou součástí poskytování zdravotních služeb,
pročež není možné požadovat po žadateli úhradu odměny zaměstnance, který tuto činnost vykonává.
Požaduje-li poskytovatel zdravotních služeb úhradu nákladů spojených s pořízením kopie či výpisu ze
zdravotnické dokumentace, může započítat toliko náklady např. na spotřební materiál (papír, náplň do
tiskárny) apod.
Dále je nutné též upozornit na skutečnost, že zákon o zdravotních službách nepodmiňuje poskytnutí
požadovaných informací platbou uvedených úhrad. Neboli poskytovatel zdravotních služeb je povinen,
jsou-li pro to splněny podmínky, žádosti osob uvedených v § 65 odst. 1 zákona o zdravotních službách
vyhovět a úhradou nákladů spojených s pořízením kopií či výpisů ze zdravotnické dokumentace
poskytnutí výpisu či kopie nepodmiňovat, a to i v případě, že by se jednalo o mimořádně vysokou
sumu. Uvedené potvrzuje také judikatura, viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8.11.2006, sp. zn. 17 Co 224/2006, kde soud shledal, že "pacient má právo, aby mu zdravotnické zařízení
vydalo kopii zdravotnické dokumentace o jeho zdravotním stavu. Je povinen uhradit náklady s tím
spojené, ale zdravotnické zařízení nemůže vydání kopie dokumentace podmiňovat zaplacením nákladů."
Jak bylo shora vzpomenuto, zákon nestanoví ve prospěch poskytovatele právo na úhradu nákladů
vynaložených na pořízení kopie či výpisu ze zdravotnické dokumentace vůči osobám jmenovaným v §
65 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Je vhodné na tomto místě v souvislosti s náklady
vynaloženými na pořízení kopie či výpisu ze zdravotnické dokumentace zmínit, že jedná-li se např. o
soudního znalce, který hodnotí postup poskytovatele zdravotních služeb v konkrétním případě a který
v této souvislosti žádá o kopii veškeré zdravotnické dokumentace, jež se ke konkrétnímu pacientovi a
konkrétnímu léčebnému postupu váže, může zdravotnická dokumentace obsahovat stovky listů. Je
zřejmé, že náklad na pořízení kopie takové zdravotnické dokumentace je značný a celý jde k tíži
poskytovatele zdravotních služeb, neboť soudní znalec je osobou jmenovanou v § 65 odst. 2 zákona o
zdravotních službách, vůči které nelze právo na úhradu nákladů uplatnit.
V případě, že je zdravotnická dokumentace vedena pouze v elektronické podobě, má pacient nebo

jiná osoba oprávněná podle § 65 zákona o zdravotních službách právo nahlížet dálkovým přístupem
nebo na pořízení její kopie na technickém nosiči dat, který si určí, nebrání-li tomu technické možnosti
poskytovatele. Pokud však oprávněná osoba požaduje listinnou podobu kopie zdravotnické
dokumentace, je poskytovatel zdravotních služeb povinen této žádosti vyhovět. Žadatel ale v takovém
případě musí počítat s tím, že poskytovatel zdravotních služeb je oprávněn požadovat úhradu nákladů
na pořízení kopie v listinné podobě.
Každé nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo pořízení jejích výpisů nebo kopií je
předmětem povinného záznamu do zdravotnické dokumentace, a to s výjimkou nahlížení
zdravotnickými pracovníky a jinými odbornými pracovníky v souvislosti s poskytováním zdravotních
služeb a osobami připravujícími se na výkon budoucího povolání a jejich dohledu.
5.7.1
Právo na originál zdravotnické dokumentace

Z relevantních ustanovení zákona o zdravotních službách vyplývá jednoznačně, že oprávněné osoby
mají, v případě zájmu, právo pouze na kopii zdravotnické dokumentace. Jedinou výjimkou, tedy právem
na originál, resp. právem na zapůjčení zdravotnické dokumentace, disponuje orgán sociálního
zabezpečení (lékař plnící úkoly orgánu sociálního zabezpečení) za účelem posouzení zdravotního
stavu298). Skutečnost, že právo na zapůjčení originální zdravotnické dokumentace je výjimkou
stanovenou zákonodárcem, potvrzuje i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 9.4.2008, sp. zn. I. ÚS
1589/07.
5.8
Prokázání totožnosti v souvislosti se zpřístupňováním
zdravotnické dokumentace
Poskytovatel zdravotních služeb může mít samozřejmě o totožnosti osoby, která žádá o nahlédnutí
do zdravotnické dokumentace, o kopii či výpis ze zdravotnické dokumentace, pochybnosti. Osoby
uvedené v § 65 odst. 1 zákona o zdravotních službách jsou povinny prokázat svou totožnost občanským
průkazem, jestliže o to poskytovatel zdravotních služeb nebo jeho zaměstnanec požádá. Má-li
zdravotnický pracovník pochybnost, zda jde o osobu blízkou, osvědčí osoba blízká tuto skutečnost
čestným prohlášením, ve kterém uvede své kontaktní údaje a číslo průkazu totožnosti; čestné
prohlášení je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi. Odmítne-li osoba stanovená v §
65 odst. 1 zákona o zdravotních službách prokázání totožnosti, může poskytovatel zdravotních služeb
odmítnout této osobě poskytnutí požadované součinnosti, resp. neumožnit jí přístup do dokumentace.
To neplatí, potvrdí-li pacient totožnost osoby.
Osoby uvedené v § 65 odst. 2 s výjimkou zdravotnických a jiných odborných pracovníků, kteří se

podílejí na poskytování zdravotních služeb, jsou povinny před nahlédnutím do zdravotnické
dokumentace prokázat svou totožnost průkazem totožnosti nebo jiným dokladem obsahujícím
fotografii a příslušnost ke správnímu orgánu či instituci nebo předložit písemné pověření.
5.9
Ochrana soukromí třetích osob
Ve zdravotnické dokumentaci se často nacházejí i údaje o třetích osobách, tedy osobách od
pacienta odlišných. Typickým příkladem může být odebrání rodinné anamnézy (zjišťování, zda a
kterými chorobami trpěli rodinní příslušníci), jejíž záznam je běžnou součástí zdravotnické
dokumentace. Zákon o zdravotních službách otázku ochrany soukromí třetích osob v souvislosti s
přístupem k údajům obsaženým ve zdravotnické dokumentaci vůbec neřeší (jedinou, nikoli však
explicitně vyřčenou, výjimkou jsou autorizované psychologické metody, viz výše).
Občanský zákoník naproti tomu obsahuje ustanovení, podle něhož v případě, že záznamy o péči o
zdraví obsahují rovněž údaje o třetí osobě, nelze je zpřístupnit bez jejího souhlasu 299). Vzhledem ke
skutečnosti, že zákon o zdravotních službách danou otázku neřeší, resp. mlčí, nastává situace, kdy
určitý problém upravuje občanský zákoník (tedy právní předpis jinak považovaný pro účely zdravotní
péče za spíše obecný či subsidiární), a zákon o zdravotních službách jako speciální právní předpis
nikoli. Jedná se o pozoruhodnou situaci, kdy občanský zákoník obsahuje natolik konkrétní právní
úpravu, že je ještě konkrétnější než právní předpis jinak speciální, přičemž není pro praxi rozhodné,
zda tento stav byl či nebyl záměrem zákonodárce. Pro případ ochrany údajů o třetích osobách ve
zdravotnické dokumentaci se, jednoduše řečeno, v podstatě zaměňují role těchto dvou předpisů, kdy
občanský zákoník plní funkci speciálního právního předpisu, který je nutné na danou věc aplikovat 300).
Na tomto místě je však vhodné upozornit, že existuje i opačný názor, totiž, že se užije pouze úprava
obsažená ve speciálním právním předpisu, tedy v zákoně o zdravotních službách301). Tento opačný
názor ovšem dle našeho soudu nedoceňuje, že poměr obecného a speciálního právního předpisu nelze
rozřešit na úrovni zákona jako celku, ale jedině na úrovni konkrétní právní normy - a tu občanský
zákoník zjevně obsahuje, zatímco zákon o zdravotních službách o tomto aspektu naopak zcela mlčí.
5.10
Vedení zdravotnické dokumentace v případě utajeného porodu
Zákon o zdravotních službách stanoví právní pravidla pro případ, že žena chce rodit tzv. utajeně 302).
V takovém případě je od zdravotnické dokumentace odděleně vedeno jméno, popřípadě jména, a
příjmení ženy, které jsou poskytovány v souvislosti s těhotenstvím a utajeným porodem zdravotní
služby, dále písemná žádost o utajení porodu, datum narození ženy a datum porodu.
Po ukončení hospitalizace ženy, která utajeně porodila, je poskytovatel zdravotních služeb povinen
zdravotnickou dokumentaci zkompletovat a doplnit i o údaje, které byly vedeny odděleně. Následně je
celá dokumentace vložena do vhodného obalu, který se zapečetí a označí bezpečnostním kódem, který
bude předán též pacientce. Otevření takto zapečetěné zdravotnické dokumentace je možné jedině na
základě rozhodnutí soudu (řízení před ním je oprávněno zahájit např. dítě, které bylo tzv. utajeně
porozeno). Požádá-li o otevření zdravotnické dokumentace žena, která utajeně porodila, není soudního
rozhodnutí třeba.
5.11
Nakládání se zdravotnickou dokumentací v případě zániku
oprávnění k poskytování zdravotních služeb
Zákon o zdravotních službách obsahuje i právní úpravu situace, kdy oprávnění k poskytování
zdravotních služeb zanikne. Zajímavý je případ zániku oprávnění k poskytování zdravotních služeb
úmrtím poskytovatele zdravotních služeb bez tzv. pokračovatele. V tomto případě totiž zákon ukládá
tomu, kdo žil se zemřelým ve společné domácnosti, nebo osobě jemu blízké, anebo vlastníku objektu,
ve kterém byly zdravotní služby poskytovány, je-li mu úmrtí známo, příp. jiné osobě, která přišla jako
první do styku se zdravotnickou dokumentací, povinnost oznámit neprodleně úmrtí poskytovatele
příslušnému správnímu orgánu a zajistit zdravotnickou dokumentaci tak, aby byla chráněna před
nahlížením nebo jiným nakládáním neoprávněnými osobami anebo ztrátou.
Je zcela zřejmé, že jmenované osoby v praxi nebudou mít o této své povinnosti často žádné
povědomí. Lze také uvažovat o tom, zda pro případ povinnosti tohoto druhu uložené jmenovaným
osobám není požadavek na zachování základní právní zásady, tedy že ignorantia legis non excusat,
snad až nepřiměřeně přísný.
Tyto osoby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozvěděly o
pacientech, o jejichž zdravotním stavu je vedena zdravotnická dokumentace, a jiných skutečnostech
souvisejících s poskytováním zdravotních služeb, a umožnit vstup do objektu, v němž se nacházelo
zdravotnické zařízení, osobě pověřené příslušným správním orgánem (orgánem, který rozhoduje o
oprávnění k poskytování zdravotních služeb) za účelem převzetí, popřípadě provedení soupisu
zdravotnické dokumentace. Současně mají zakázáno do zdravotnické dokumentace nahlížet. Příslušný
správní orgán je poté mimo jiné povinen zabezpečit zdravotnickou dokumentaci před neoprávněnými
zásahy třetích osob, zajistit pořizování výpisů a kopií zdravotnické dokumentace do doby, než
zdravotnickou dokumentaci převezme pacientem zvolený poskytovatel zdravotních služeb, a předat
zdravotnickou dokumentaci zvolenému poskytovateli zdravotních služeb.
Zákon o zdravotních službách upravuje i postup předávání zdravotnické dokumentace pro případ,
že poskytovatel zdravotních služeb projeví vůli ukončit poskytování zdravotních služeb, jakož i pro
případ zániku oprávnění k poskytování zdravotních služeb rozhodnutím správního orgánu. Prioritní je
předání zdravotnické dokumentace poskytovateli zdravotních služeb, který byl zvolen pacientem, nebo
pokračujícímu poskytovateli zdravotních služeb, případně správnímu orgánu, který rozhoduje o
oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
5.12
Správní trestání na úseku zdravotnické dokumentace
Dodržování povinností zacházet se zdravotnickou dokumentací v souladu se zákonem o zdravotních
službách je vynucováno mimo jiné hrozbou správní sankce.
Poskytovatel zdravotních služeb se dopustí správního deliktu např. tím, že poruší povinnost vést
nebo uchovávat zdravotnickou dokumentaci či nakládat se zdravotnickou dokumentací podle zákona o
zdravotních službách, neumožní nahlížení do zdravotnické dokumentace osobám k tomu oprávněným,
umožní nahlížet do zdravotnické dokumentace v rozporu se zákonem o zdravotních službách či
nepořídí kopii nebo výpis ze zdravotnické dokumentace v souladu se zákonnými ustanoveními.
Za jmenované správní delikty lze poskytovateli zdravotních služeb uložit pokutu až do výše 500 000
Kč, v případě porušení povinné mlčenlivosti až 1 000 000 Kč. V řadě případů citelnější sankcí ovšem
může být i pozastavení či odnětí oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud by dané
pochybení bylo závažným či opakovaným porušením povinností poskytovatele.
5.13
Důsledky nedostatků při vedení zdravotnické dokumentace v
občanskoprávním sporu
Zdravotnická dokumentace má nezpochybnitelný důkazní význam v medicínskoprávních sporech.
Má-li pacient za to, že mu při poskytování zdravotních služeb byla způsobena újma, typicky újma na
zdraví, a rozhodne-li se z tohoto důvodu žalovat poskytovatele zdravotních služeb, má v občanském
soudním řízení povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti a je zatížen odpovídajícím
břemenem tvrzení a důkazním břemenem303).
Postavení pacienta ve sporu není zcela jednoduché. Zásadním důkazem bývá samozřejmě poměrně
často znalecký posudek, který umožní zhodnotit postup poskytovatele zdravotních služeb z hlediska
jeho odborné správnosti. Jak bylo již naznačeno výše, pro soudního znalce je základním zdrojem
relevantních informací právě zdravotnická dokumentace. Nabízí se proto otázka, jak má pacient jako
žalobce, potažmo soud, postupovat, pokud zdravotnická dokumentace není vedena průkazně, pravdivě
a čitelně nebo pokud je postrádána buď celá zdravotnická dokumentace, nebo sice jen určitý záznam,
který však má pro spor zásadní význam. V předestřených případech není soudní znalec schopen
vypracovat řádný znalecký posudek, pročež se pacientovi nemusí podařit prokázat, že poskytovatel
zdravotních služeb v určitém případě postupoval tzv. non lege artis. V důsledku této skutečnosti pak
pacient může ve sporu podlehnout právě proto, že poskytovatel zdravotních služeb neplnil své
zákonné povinnosti.
Je zcela legitimní se ptát, zda takové uspořádání práv a povinností účastníků sporu je spravedlivé.
Přitom je zřejmé, že jde-li o spor o náhradu újmy na zdraví, nemusí být mezi nedostatky ve vedení
zdravotnické dokumentace a nastalou újmou dána příčinná souvislost: "odpovědnost lékaře za
poškození zdraví (...) nelze dovozovat pouze z nedostatků ve vedení lékařské dokumentace pacienta" 304).
5.13.1
Situace v České republice

V českém právním prostředí není zatím problematika případného přenesení důkazního břemene za
situace nedostatečně či neúplně vedené nebo zcela chybějící zdravotnické dokumentace uspokojivě
uchopena, resp. zatím se pohybujeme jen v rámci návrhů řešení a náznaků možných rozhodnutí, i když
poslední judikatorní vývoj signalizuje možný posun.
Rozložením důkazního břemene v medicínskoprávním sporu se zabývalo rozhodnutí Nejvyššího

soudu České republiky v řízení o ochranu osobnosti, ve kterém se žalobkyně domáhala náhrady
nemajetkové újmy, neboť měla za to, že zdravotní stav její dcery, která je trvale těžce postižená, je
následkem pochybení lékařů a personálu žalovaného poskytovatele zdravotních služeb. Monitorování
ozev plodu žalobkyně, která byla po bezproblémovém průběhu těhotenství hospitalizována z důvodu
bolestí, bylo nekvalitní, nebylo správně vyhodnoceno a první známky zaškrcování plodu nebyly
zaregistrovány, přičemž včasným rozpoznáním hrozící hypoxie a včas provedené sekce by se dle tvrzení
žalobkyně zabránilo vzniku poškození dcery žalobkyně.305)
Příslušný znalecký posudek v odpovědi na otázku, zda postup žalovaného poskytovatele byl lege
artis či nikoli, konstatoval, že zdravotnická dokumentace je nedostatečná. Záznamy z měření srdečních
ozev plodu se totiž plynutím času staly nečitelnými. Nejvyšší soud ČR ve svém prvním, kasačním
rozhodnutí v této věci uvedl, že zohledňuje nález Ústavního soudu ze dne 13.6.2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04,
který stanoví, že "je věcí obecných soudů, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily rozložení
důkazního břemene mezi účastníky řízení", a dále zmínil, že "současně je třeba vzít v potaz i to, že k
možnosti přenesení důkazního břemene v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace se
přiklání i akademická veřejnost". Přesto však uzavřel, že "de lega lata, český právní řád nemá pro
situaci, kdy zdravotní dokumentace, na které závisí posouzení zásahu do ochrany osobnosti, je
nekompletní, žádné adekvátní řešení a věc je nutno posuzovat v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o.
s. ř.".
Zajímavé je, že v jiném kontextu, než jsou spory v oblasti péče o zdraví, projevil Nejvyšší soud ČR
pro účastníka, který nikoli svou vinou nemůže předložit informace a důkazy, jež by potřeboval, větší
pochopení. Má-li druhý účastník tyto informace či lze-li spravedlivě očekávat, že by je mít měl, může na
něj být kladena vysvětlovací povinnost, ač jinak důkazní břemeno nenese. Hovoří se v této souvislosti o
kompenzaci informačního deficitu.306)
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu tak zásadně neodpovídalo deklarovanému postavení

pacienta jakožto slabší strany. Ani nebylo v souladu se závěry akademické veřejnosti, ani
nekorespondovalo s názorem Ústavního soudu vysloveným v jiném případu, kde se v nálezu ze dne
4.6.2013, sp. zn. I. ÚS 3270/12, uvádí: "Všechny posudky hodnotily postup nemocnice jako lege artis,
všechny však vycházely především ze zdravotnické dokumentace, v níž stěžovatelem tvrzené pooperační
potíže zaznamenány nebyly, přitom v této souvislosti je třeba uvést, že poslední ze znaleckých posudků
předmětnou dokumentaci označil z dnešního pohledu jako neúplnou. Vzhledem k uvedenému, kdy s
naprostou jistotou nelze vyloučit v hlášení sester záznam o potížích a bolestech stěžovatele po podání
infuze a podání přípravků bolest utišujících, přičemž skartaci ,sešitů sester', stejně jako tehdejší
nedokonalost vedení zdravotní dokumentace rozhodně nelze přičítat k tíži stěžovatele v poměru k jeho
důkazní povinnosti, je třeba přisvědčit stěžovateli, který tvrdí porušení povinností nemocnice spočívající
v opomenutí příslušné léčby a dostatečné prevence (...), že na významu nabývá svědecká výpověď
pacienta."
Pozoruhodné ovšem je, že když se Nejvyšší soud k téže kauze vrátil v novém dovolacím řízení, zaujal
stanovisko odlišné. Ve svém druhém rozhodnutí totiž uvedl, že pravidlo o důkazní povinnosti, resp.
důkazním břemeni je nutno "vnímat ve světle ustanovení § 1 a § 6 o. s. ř., dle kterých občanské soudní
řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka. Uvedený přístup k rozložení
důkazního břemene je obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť
striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k
neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže
mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu." V projednávaném
sporu Nejvyšší soud dovodil, že přenesení důkazního břemene soudy nižších stupňů na poskytovatele
zdravotních služeb bylo akceptovatelné, přičemž z porušení zákonné povinnosti vést řádně
zdravotnickou dokumentaci nemá těžit, kdo se ho dopustil. Přes určité výhrady, které lze vznášet k
odůvodnění tohoto usnesení (založenému na argumentaci ohledně prokazování negativních
skutkových tvrzení - což však mohlo být způsobeno pociťovanou potřebou vypořádat se s tím, že
fakticky dochází ke změně názoru dovolacího soudu v témže řízení), je jeho závěr věcně správný a
souladný i se zahraničními zkušenostmi (viz dále).
5.13.2
Srovnání se Spolkovou republikou Německo

Pro zahraniční srovnání s právním řádem českému relativně blízkým můžeme konstatovat, že
německá judikatura i doktrína se problematice důkazní nouze žalobce v tomto druhu případů věnovala
velmi podrobně. Odbornou diskusi rozpoutala judikatura a na jejím konci byla přijata významná novela
německého občanského zákoníku (BGB).
5.13.2.1
Judikatura
Německé soudy došly postupně k formulaci základního pravidla, resp. skutkové domněnky, že
pokud není určitý výkon ve zdravotnické dokumentaci zaznamenán, má se za to, že nebyl proveden.
Podle ustálené judikatury vede opominutí právně stanovené dokumentace k usnadnění důkazní pozice
ve sporu o právní odpovědnosti lékaře. "Pokud není zdokumentován určitý výkon, u kterého je
stanovena povinnost jej zaznamenat, svědčí pacientovi domněnka, že nebyl uskutečněn." 307) Pokud
pečující strana nezdokumentuje nálezy, které je povinna zaznamenat, nebo pokud neexistuje záznam o
poučení o léčbě, vyvozuje se, že co není zdokumentováno, se nestalo. "V tomto případě je po předložení
znaleckého posudku nebo při výslechu soudního znalce nutné osvětlit, co se v jednotlivém případě mělo
stát; pokud k tomu není nic zaznamenáno, má se za to, že výkony potřebné z medicínského hlediska
nebyly provedeny."308)
V Německu se judikatura stran formulace této vyvratitelné domněnky ustálila již v devadesátých
letech (srov. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 19.2.1995, sp. zn. VI ZR 272/93, či rozsudek
Spolkového soudního dvora ze dne 23.3.1993, sp. zn. VI ZR 26/92). V konkrétních věcech pak judikatura
dovodila, že "vymazávání nebo změny v dokumentaci mohou založit výše uvedenou domněnku shodně
jako zcela chybějící dokumentace" (viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 12.11.1991, sp. zn. VI
ZR 196/91). Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci slouží primárně terapeutickému zájmu pacienta.
Podle toho se určuje její obsah a rozsah. Podle ustálené judikatury mohou nedostatky ve zdravotnické
dokumentaci vést k ulehčení důkazního břemene pacienta ve sporu o právní odpovědnosti: absence
požadovaného záznamu se odrazí ve prospěch prokázání chyby.309)
Názorové proudy potvrzující teze o vyvratitelné domněnce vyústily k vytvoření a přijetí novely BGB,
což nepřineslo jen pozitivní reakce310). Oponenti návrhu novely argumentovali zejména judikaturou
potvrzující, že zdravotnická dokumentace slouží primárně k naplňování účelu poskytování zdravotní
péče, tedy je v terapeutickém zájmu pacienta a zajišťuje řádné ošetření (rozsudek Vrchního zemského
soudu v Koblenci ze dne 15.1.2014, sp. zn. 5 U 1145/03 a Vrchního zemského soudu v Jeně ze dne
18.5.2005, sp. zn. 4 U 641/04). Zdravotnická dokumentace neslouží k tomu, aby si pacient obstaral
důkazy pro uplatnění svých nároků na náhradu škody (rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne
23.3.1993, sp. zn. VI ZR 26/92). Dále se nesouhlasná argumentační vlna nesla i v duchu sdělení, že
domněnka, že není-li výkon zaznamenán, nebyl ani proveden, neodráží realitu a povede k přehnané
byrokracii311). Ani negativní reakce na návrh novely však nezabránily jejímu přijetí a uvedení v život.
5.13.2.2
Novela BGB
Dne 26.2.2013 nabyl účinnosti zákon o právech pacientů, který významně doplnil BGB. Do
německého právního řadu byl zaveden nový smluvní typ - smlouva o péči (Behandlungsvertrag). Mimo
jiné BGB po zmíněné novele stanoví povinnost vést zdravotnickou dokumentaci s možností volby formy
vedení (listinná, elektronická) a zaznamenávat do zdravotnické dokumentace veškeré z odborného
hlediska důležité zákroky a jejich výsledky (§ 630f BGB). Na závěr části obsahující smlouvu o péči vložila
novela do BGB ustanovení věnující se důkaznímu břemenu ve sporech o odpovědnosti za pochybení při
ošetření nebo při poučení. Dle § 630h odst. 3 BGB se v situaci, kdy ošetřující lékař nezaznamenal
významné výkony a jejich výsledky do zdravotnické dokumentace v souladu s § 630f BGB, má za to, že
nezaznamenaný výkon nebyl proveden.
Citované ustanovení významně ovlivňuje civilní proces ve sporech o náhradu újmy mezi pacientem
(žalobcem) a poskytovatelem zdravotních služeb (žalovaným), neboť nejenže usnadňuje důkazní pozici
žalobce, ale de facto na žalovaného přenáší důkazní břemeno, kterým musí domněnku o neprovedení
zákroku vyvrátit.
V současnosti německá judikatura upřesňuje pouze nuance ve vztahu k chybějícím záznamům ve

zdravotnické dokumentaci, když stanoví například, že "domněnka, že nezaznamenaný zákrok nebyl
proveden, není vyvrácena ani tím, že v praxi tato povinnost občas naplňována není (absurdní argument
žalovaného), ani tím, že dokumentace jako celek má určité mezery. Z lajdáctví nelze vyvozovat prostě
žádná práva" (rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 11.11.2014, sp. zn. VI ZR 76/13).
6
Pacient
V postmoderní éře, do níž naše společnost vstoupila, již můžeme v právní rovině výstižně hovořit o
rovnocenném (rovném, svobodném a občanskoprávním312) ) vztahu mezi lékařem a pacientem. O zcela
zásadní roli pacienta v systému zdravotnictví pochybnost nebyla nikdy. Soudobá úprava dvou
zásadních kodexů regulujících vztahy ve zdravotnictví, tj. občanského zákoníku a zákona o poskytování
zdravotních služeb, tento rovnocenný vztah jen podtrhuje. Do popředí je stavěno pacientovo zásadní
právo na autonomii a sebeurčení. V praxi je mnohdy pacient považován za "klienta" zdravotníků, který
k nim přichází s větší mírou informovanosti nejen o svém zdravotním stavu, ale především o svých
právech, která směrem ke zdravotnickým pracovníkům (a samozřejmě i institucionálním
poskytovatelům zdravotních služeb) má. Zákon o zdravotních službách nejenže stanoví "katalog práv
pacienta" v § 28, ale zároveň se pokouší vyjmenovat i zákonné povinnosti pacienta v § 41.
Bylo by ovšem nedostatečné pohlížet na práva, a případně i povinnosti, pacienta jen z pohledu
českého právního řádu. Třebaže ten je z pochopitelných důvodů předmětem zájmu této knihy, nelze
nevidět, že každý stát přistupuje k regulaci zdravotnictví z poněkud odlišných pozic a odlišnými
metodami. Základní problémy, které se snaží řešit, jsou samozřejmě velmi obdobné, neboť lidské tělo
je všude stejné a medicína, která se mu snaží pomoci, je ve své hluboké podstatě rovněž celosvětová. V
konkrétní situaci ovšem může mít pro řešení určitého případu velký význam, podle jakého práva se
posuzuje.
Než proto přikročíme k výkladu o postavení a zejména oprávněních pacienta podle českého
právního řádu, musíme se zabývat okolnostmi, za nichž se vůbec bude podle českého práva postupovat
a v jakém rozsahu. Potíže nám zde zajisté nedělá, jestliže všechny významné prvky jednotlivého
případu budou fixovány na cizí stát, například jestliže je z našeho pohledu zahraniční pacient léčen v
cizině. Problematické jsou zde spíše případy přeshraniční, zejména v rámci Evropské unie, kde
vzájemné prorůstání odvětví ekonomické činnosti, mezi něž přes svá specifika patří i zdravotnictví,
vede k tomu, že o rozhodující slovo se může hlásit hned několik právních řádů. Do jejich působení
navíc může vstupovat i ochrana spotřebitele evropským právem.
Z těchto důvodů se budeme zabývat nejprve postavením pacienta z pohledu práva EU a právními
aspekty přeshraniční péče, následně pak pozicí pacienta v českém občanském zákoníku i zákonu o
zdravotních službách a v závěru této kapitoly poté některými zvláštními povinnostmi pacienta, zejména
snášet omezení typu nucené hospitalizace či další.
6.1
Pacient z pohledu práva EU
Z pohledu práva EU je osoba pacienta důležitá zejména proto, že je často nutné určit, zda se v
případě pacienta jedná o spotřebitele či nikoli. Toto určení má v rámci práva EU zásadní vliv na určení
jeho postavení v rámci jeho vztahu k lékaři.
6.1.1
Poskytování přeshraniční zdravotní péče

Jedním z příkladů, kdy je odpověď na tuto otázku nezbytná, je postup při určování rozhodného
práva u přeshraničního poskytování zdravotních služeb a přeshraničních smluv o péči o zdraví.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy (Řím I), pomocí kterého se určuje rozhodné právo v případě přeshraničních smluv o péči o
zdraví, totiž ve svém čl. 6 obsahuje odlišná pravidla pro určení rozhodného práva v případech, kdy
jednou ze smluvních stran je spotřebitel. V takovém případě je v prvé řadě nutné zjistit, zda je pacient
spotřebitelem a zda se tato odlišná pravidla pro určení rozhodného práva použijí 313). Podle uvedeného
nařízení Řím I je spotřebitelem fyzická osoba, jež smlouvu uzavírá za účelem, který se netýká
profesionální nebo podnikatelské činnosti, přičemž druhou stranou smlouvy je osoba, která jedná v
rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti. Pacient při uzavírání smlouvy o péči o zdraví
zpravidla vždy jedná za účelem, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, a
proto je spotřebitelem. Pro určení rozhodného práva se tedy v daném případě použije čl. 6 nařízení
Řím I, obsahující zvláštní úpravu týkající se spotřebitelů 314). Pacient jedná ve svém soukromém zájmu
zejména proto, že přijímá zdravotní služby za účelem vyhodnocení nebo udržení svého zdravotního
stavu nebo svého uzdravení, jak uvádí čl. 3 písm. a) směrnice č. 2011/24/EU315). Doplňme, že jinou věcí
by pochopitelně bylo, kdyby smlouvu uzavírala odlišná osoba od pacienta, například by zaměstnavatel
pro svého zaměstnance nasmlouval určitou péči jako zaměstnanecký benefit (v konstrukci českého
občanského zákoníku by se lišily osoby příkazce a ošetřovaného).
Soudní dvůr Evropské unie ve věci Benincasa definoval, kdy lze smlouvu označit za spotřebitelskou
smlouvu. Ve svém rozhodnutí uvedl, že se o spotřebitelskou smlouvu jedná právě tehdy, když je
smlouva uzavírána výlučně za soukromým účelem, nesmí existovat žádná souvislost ani s budoucí
profesionální či podnikatelskou činností316). V zásadě je u spotřebitelské smlouvy rozhodné právo
určeno podle místa obvyklého bydliště spotřebitele. Současně ovšem musí být splněna další z
podmínek - buď podnikatel svou činnost vykonává ve státu obvyklého bydliště spotřebitele, nebo svou
činnost na zemi obvyklého bydliště spotřebitele (nebo na více zemí, mimo jiné i na zemi obvyklého
bydliště spotřebitele) zaměřuje. První varianta odpovídá případu, kdy poskytovatel zdravotních služeb
poskytuje zdravotní služby v zemi obvyklého bydliště spotřebitele jako osoba cizího práva, což by ale
nepředstavovalo přeshraniční poskytování zdravotních služeb v úzkém slova smyslu 317). V této
souvislosti je ovšem rovněž nutné zodpovědět otázku, zda také telefonické nebo jiné rady poskytované
lékařem na dálku mohou představovat poskytování zdravotních služeb ve státu obvyklého bydliště
pacienta, což by mělo zásadní vliv na hodnocení vyloučení spotřebitelské úpravy podle čl. 6 nařízení
Řím I. Některé názory tuto možnost považují za pochybnou318). Druhá varianta by představovala případ
při přeshraničním poskytování zdravotních služeb, kdy by podnikatel ve státu svého sídla poskytoval
pacientům z více různých států své zdravotní služby, přičemž by na ně svou činnost zaměřoval.
Zaměření se na pacienty v cizích státech potom není komplikované dovodit, zejména když větší
množství lékařů má své internetové stránky i v jazycích zemí, ze kterých k nim následně pacienti
přicházejí. Pokud by podmínky pro použití spotřebitelské úpravy nebyly naplněny, určuje se rozhodné
právo podle čl. 6 odst. 3 nařízení Řím I v souladu s čl. 3 a 4 nařízení Řím I.
Speciální spotřebitelská úprava ovšem nevylučuje možnost volby práva, která je dovolena podle čl.
6 odst. 2 nařízení Řím I. Proto je pro poskytovatele zdravotních služeb vhodné, aby ve svých smlouvách
o péči o zdraví se zahraničními pacienty využívali možnost volby práva, jelikož tím dosáhnou vyšší míry
právní jistoty ohledně rozhodného práva, podle kterého se smlouvy budou řídit. Pro poskytovatele
zdravotních služeb je prakticky nemožné znát každý právní řád země každého svého pacienta a počítat
přitom s možnými riziky, jež by rozhodné právo cizího státu pro poskytovatele zdravotních služeb
přinášelo. Rovněž pacienti, kteří podstupují lékařský zákrok v zahraničí, by měli počítat s tím, že kvůli
své volbě podstoupit zákrok v zahraničí nebudou moci být ošetřováni v rámci zákonů, jež platí v zemi
jejich obvyklého bydliště. Možnost volby práva je ale v čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I omezena, a to tím, že
není možné při volbě práva vyloučit kogentní ustanovení právních norem státu, ve kterém má pacient
své obvyklé bydliště. Tehdy je možné předpokládat, že by poskytovatel zdravotních služeb musel
dodržovat rovněž jemu cizí pravidla, jelikož by kupříkladu u německého pacienta nemohl volbou práva
zcela vyloučit kogentní ustanovení německého práva.
Kromě již zmíněných pravidel nařízení Řím I zná rovněž omezení ochrany spotřebitele, která mu je
poskytována prostřednictvím kogentních norem státu jeho obvyklého bydliště. Omezení je upraveno v
čl. 6 odst. 4 nařízení Řím I, pro smlouvy o péči o zdraví je relevantní písm. a). Podle uvedeného
ustanovení se speciální spotřebitelská úprava vůbec nepoužije, když jsou služby poskytovány výlučně
ve státu odlišném od státu obvyklého bydliště spotřebitele. Aby ovšem bylo možné spotřebitelskou
úpravu vyloučit, nesmí být plnění spotřebiteli poskytnuto ani částečně ve státu jeho obvyklého
bydliště, veškerý obsah poskytované služby musí být poskytnut v zahraničí319). Konkrétně se jedná o
případy, kdy pacient fyzicky vycestovává do zahraničí za účelem podstoupení lékařského zákroku.
Pro rozhodnutí, zda bylo plnění ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. a) nařízení Řím I poskytnuto výlučně v
zahraničí, musí být analyzováno, zda se místo poskytnutí zdravotních služeb nachází pouze v zahraničí
nebo zda je možné poskytnuté služby rozčlenit a uzavřít, že jejich část byla poskytnuta ve státu
obvyklého bydliště pacienta. Podle gramatického výkladu tohoto ustanovení by mělo stačit, že pouhá
nepatrná část plnění je poskytnuta ve státu obvyklého bydliště pacienta a tento již při určování
rozhodného práva požívá ochrany zvláštní spotřebitelské úpravy. U přeshraničních smluv o péči o
zdraví nejsou zdravotní služby poskytnuty výlučně v zahraničí, když příprava pacienta nebo naopak
následná péče probíhá ve státu jeho obvyklého bydliště a současně pokud tyto části nemohou být
odděleny od smlouvy o péči o zdraví a tím i posuzovány samostatně 320). V literatuře je rovněž zastoupen
názor, že by do takové následné péče související s poskytnutými zdravotními službami měly patřit také
telefonické (nebo jinak na dálku poskytnuté) rady poskytovatele zdravotních služeb pacientovi, pokud
tím poskytovatel plní své povinnosti v souvislosti s poskytnutou zdravotní péčí a je v této souvislosti
ošetřujícím lékařem pacienta, na kterého se pacient může obracet321).
Jelikož je pro poskytovatele zdravotních služeb (a ve svém důsledku i pro pacienty) důležité, aby
zdravotní služby mohl poskytovat podle jednoho, nejlépe vlastního, právního řádu 322), měl by
pacientovi poskytovat rady vždy v tom zahraničním místě, kde byly zdravotní služby převážně
poskytnuty. Když jsou zdravotní služby poskytnuty pacientovi výlučně v zahraničním místě, je tím
rovněž vyloučena zvláštní spotřebitelská úprava, která přináší do vztahu mezi poskytovatelem
zdravotních služeb a pacientem nežádoucí nejistotu.
V případě, že je zvláštní způsob určování rozhodného práva pro spotřebitelské smlouvy v

konkrétním případě vyloučen, nastupují obecná pravidla nařízení Řím I. Prvním je zásada volby práva
smluvními stranami podle čl. 3 nařízení Řím I. Jedná se o nejjednodušší způsob určení rozhodného
práva pro smluvní závazkový vztah. Výslovná volba práva je pro smluvní strany rovněž nejjistější
možností určení rozhodného práva, protože strany samy a jednoznačně určí konkrétní právní řád jako
rozhodné právo pro jejich smluvní závazkový vztah. Volba práva představuje shodný projev vůle
smluvních stran, které tak určují konkrétní právní řád, kterým se bude mezi nimi uzavíraná smlouva
řídit323). Volba práva ovšem nemusí být ve smlouvě učiněna výslovně, je možné určit rozhodné právo
také konkludentně324). Čl. 3 nařízení Řím I ve svých odstavcích 3 a 4 upravuje rovněž případy, ve kterých
je volba práva smluvními stranami omezena. Podle odst. 3 omezení volby práva nastává, když se
ostatní pro situaci významné prvky nacházejí v jiné zemi než v té, jejíž právo bylo zvoleno (např. dvě
smluvní strany z jedné země zvolí právo jiné země). V daném případě musí smluvní strany i přes
provedenou volbu práva respektovat kogentní ustanovení právních předpisů té země, ve které se
nacházejí pro situaci významné prvky. Podle odst. 4 je volba práva omezena tehdy, když si kupříkladu
dvě smluvní strany z různých členských států zvolí právo některé třetí země. Potom musí být dodrženy
kogentní normy unijního práva (a to i v podobě, v jaké byly provedeny v tom státu, jehož soud
rozhoduje).
Pokud smluvní strany neprovedly volbu práva, musí být rozhodné právo určeno pomocí pravidel
zakotvených v čl. 4 nařízení Řím I. Uvedený článek obsahuje větší množství způsobů pro určení
rozhodného práva, přičemž v první řadě jsou rozhodujícím prvkem jednotlivé smluvní typy. Na smlouvy
o péči o zdraví lze aplikovat čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I, jelikož zdravotní výkony představují
poskytnutí služby325). Podle tohoto ustanovení se na smlouvy o poskytování služeb použije právo státu
obvyklého bydliště poskytovatele služby. Definici pojmu obvyklého bydliště lze nalézt v čl. 19 nařízení
Řím I. Obvyklé bydliště je určováno k okamžiku uzavření smlouvy. U právnických osob se jedná o místo,
kde se nachází jejich ústřední správa. U podnikajících fyzických osob se naopak jedná o místo, kde se
nachází hlavní místo jejich podnikání. V případě poboček či provozoven se za obvyklé bydliště považuje
místo, kde se daná pobočka či provozovna nachází. Z těchto důvodů se bude u přeshraničních smluv o
péči o zdraví běžně jednat o místo, ve kterém se nachází zdravotnické zařízení daného poskytovatele
zdravotních služeb nebo kde se nachází sídlo právnické osoby, která je poskytovatelem zdravotních
služeb. Uvedené pravidlo umožňuje poskytovateli služeb nabízet a poskytovat své služby podle práva
státu, ve kterém se nachází jeho sídlo, což je v zájmu obou smluvních stran, protože poskytovatel
služeb se nenachází v právní nejistotě a své služby poskytuje vždy podle stejných pravidel, se kterými
je seznámen a kdy jsou mu známa práva a povinnosti smluvních stran 326).
Alternativní pravidlo zakotvuje čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I pro případy, kdy není možné danou
smlouvu podřadit pod žádný ze smluvních typů uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím I. V těchto
případech je rozhodným právem právo státu, ve kterém se nachází obvyklé bydliště té smluvní strany,
jež poskytuje plnění charakteristické pro danou smlouvu. U smlouvy o péči o zdraví by se tak jednalo o
plnění lékaře (tedy poskytnutí zdravotní péče), které je typické pro tento druh smlouvy. Z uvedeného
vyplývá, že není rozhodná státní příslušnost smluvních stran, jedinou vlastností podstatnou pro určení
rozhodného práva je pouze místo obvyklého bydliště 327).
Čl. 4 odst. 3 nařízení Řím I obsahuje ještě dodatečné pravidlo, tzv. únikovou doložku 328). V případě
únikové doložky je podstatné, zda smlouva nevykazuje užší vztah k právu jiného státu, než je stát, který
by byl určený podle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Řím I. Pokud existuje takový užší vztah k jinému státu, je
rozhodným právem právo tohoto státu, přestože tím dochází k vyloučení pravidel čl. 4 odst. 1 a 2
nařízení Řím I. Aby ovšem bylo možné únikovou doložku použít, musí být užší vztah k jinému státu
obzvláště silný; nestačí přitom skutečnost, že plnění je poskytováno v jiném státu než ve státu
obvyklého bydliště poskytovatele služby329).
Nejedná se ovšem pouze o určení rozhodného práva, ale také o určení místa soudu v případě
podání žaloby. Problematika se řídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne
12.12.2012 - tzv. nařízení Brusel I bis. Nařízení rovněž obsahuje zvláštní pravidla pro určení soudní
příslušnosti ve spotřebitelských věcech. K použití spotřebitelské úpravy pro určení příslušnosti soudu u
přeshraničních smluv o péči o zdraví dojde podle čl. 17 odst. 1 písm. c) tehdy, pokud "byla smlouva
uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž
má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo
na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto
činností".
Základní podmínkou tedy je, aby se činnost poskytovatele zaměřovala na zemi, ze které pochází
spotřebitel. Jak již ovšem bylo řečeno, požadavky Soudního dvora EU pro splnění zaměření činnosti na
určitou zemi bývají často naplněny, zejména pokud se internetová prezentace poskytovatele zaměřuje
na pacienty z konkrétní země. K tomu závěru dospěl například ve svém rozhodnutí ze dne 7.12.2010 ve
spojených věcech C-585/08 a C-144/09 (Pammer a Hotel Alpenhof), podle něhož za zaměření činnosti
na jinou zemi lze považovat i internetovou prezentaci, přičemž je ale třeba zjistit, zda podnikatel
opravdu zamýšlel obchodovat se spotřebiteli z jiných členských států. Nestačí pouhá prostá existence
internetové stránky. Takovým poukazem na úmysl podnikatele může být například vedení internetové
stránky v jazyce cílového spotřebitele, pokud se nejedná o jazyk běžně užívaný pro internetovou
prezentaci. Poskytovatel ale zcela jistě cílí v případě zdravotních služeb na pacienty z jiných členských
států tehdy, nechá-li se zapsat do seznamu, ve kterém mohou pacienti z jiných členských států hledat
poskytovatele zdravotních služeb ze zahraničí.
Kromě otázek týkajících se volby práva u přeshraničních smluv o péči o zdraví je rovněž důležitá
směrnice č. 2011/24/EU ze dne 9.3.2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční péči. Tato směrnice
je v českém prostředí transponována zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
Směrnice v případě přeshraničního poskytování zdravotní péče řeší úhrady takové zdravotní péče, kdy
pojištěnec zdravotní pojišťovny v zahraničí zdravotní péči uhradí a následně mu ji proplatí jeho
zdravotní pojišťovna tak, jako by mu ji proplatila v jeho domovském státu.
6.2
Pacient/ošetřovaný v občanském zákoníku
Občanský zákoník v § 2636 a násl., které upravují péči o zdraví, operuje namísto pojmu pacient,
který používá dříve přijatý zákon o zdravotních službách330), s pojmem ošetřovaný. Přímo v ustanovení §
2636 potom občanský zákoník využívá ještě pojmu příkazce, jakožto smluvní strany smlouvy o péči o
zdraví. Příkazcem se potom může rozumět jak sám ošetřovaný, tak i třetí osoba odlišná od osoby
ošetřovaného. Odlišnost příkazce od osoby ošetřovaného se nabízí například v případě
pracovnělékařských služeb, kdy příkazcem je typicky zaměstnavatel vysílající zaměstnance
(ošetřovaného) na pracovnělékařskou prohlídku. Zároveň zákon stanovuje úplatnost smlouvy o péči o
zdraví, kdy poskytnuté služby hradí příkazce, pokud zákon nestanoví, že úhrada probíhá z jiných zdrojů
než vlastních zdrojů příkazce. Pokud ve smlouvě o péči o zdraví není ošetřovaný a příkazce tatáž osoba,
může podle § 2651 občanského zákoníku ošetřovaný danou péči o zdraví odmítnout, přičemž jeho
odmítnutím dochází k zániku závazku. Obecně platí, že ošetřovaný má zejména nárok na poskytnutí
péče o zdraví lege artis, tedy že poskytovatel podle občanského zákoníku postupuje s péčí řádného
odborníka. Od tohoto požadavku se smluvní strany nemohou svou dohodou odchýlit v tom směru, že
by sjednaly péči na nižší kvalitativní úrovni.
Občanský zákoník v ustanoveních o péči o zdraví následně upravuje mj. práva a povinnosti
ošetřovaného, čímž vzniká do značné míry duplicitní úprava otázek řešených již v zákoně o zdravotních
službách. Ošetřovanému jsou podobně jako pacientovi podle zákona o zdravotních službách
poskytovány úkony péče o zdraví, které mají zlepšit či zachovat jeho zdravotní stav. Ošetřovaný má
právo (a současně poskytovatel vždy odpovídající povinnost) na poučení ohledně poskytované péče o
zdraví.
Jelikož je mezi poskytovatelem a ošetřovaným uzavírána soukromoprávní smlouva o péči o zdraví,

platí, že smluvní strany jsou si ve vzájemném vztahu rovny. Ošetřovaný ani poskytovatel nevystupují
vůči druhé straně v nadřízené pozici. Ošetřovaný tak má právo projevit svou vůli ve vztahu k
poskytovaným službám péče o zdraví. Poučení ošetřovaného musí být úplné, netýká se pouze
plánovaného vyšetření a prováděných úkonů, ale týká se rovněž poučení o následné péči. Na žádost
ošetřovaného je poskytovatel povinen předat ošetřovanému písemné poučení. Vysvětlení pro
ošetřovaného musí být dostatečně srozumitelné, aby ošetřovaný (kterým je, vedle působení
oslabujícího vlivu jeho zdravotního stavu, navíc zpravidla laik) mohl pochopit svůj zdravotní stav, smysl
poskytované péče o zdraví, a to včetně možných následků a alternativ k navrhované péči. Jelikož v
případě péče o zdraví neodpovídá poskytovatel obvykle za výsledek, ale za správné, lege artis,
provedení výkonu, musí vysvětlit ošetřovanému, že péčí o zdraví nemusí být dosaženo určitého
výsledku, pokud ošetřovaný takový výsledek na základě vysvětlení očekává. Ošetřovanému ale
vysvětlení také nemusí být poskytnuto, pokud by poskytnutím vysvětlení mohl být ohrožen jeho
zdravotní stav, přičemž v takovém případě je vysvětlení ošetřovanému poskytnuto dodatečně. Jedná se
o tzv. terapeutické privilegium poskytovatele vůči osobě ošetřovaného 331). V této souvislosti dává
občanský zákoník ošetřovanému také možnost, aby odmítl poskytnutí informace o svém zdravotním
stavu, pokud si její sdělení nepřeje. Toto právo ošetřovaného je ovšem možné omezit, pokud je zájem
ošetřovaného převážen zájmem na odvrácení nebezpečí plynoucího pro něj nebo pro jinou osobu z
možného nesdělení informace o jeho zdravotním stavu.
K jednotlivým úkonům péče o zdraví musí ošetřovaný poskytnout svůj souhlas, který je
jednostranným projevem vůle ošetřovaného. Bez jeho souhlasu v zásadě není přípustné péči o zdraví
poskytnout, takovou možnost ovšem v některých konkrétních případech stanovují zvláštní zákony.
Souhlas je projevem vůle ošetřovaného, který je možné učinit výslovně (zejména ústně či písemně) i
konkludentně. Občanský zákoník v § 96 stanovuje případy, kdy je pro souhlas ošetřovaného se
zásahem do integrity vyžadována písemná forma. Pokud ošetřovaný odmítne souhlas udělit, může jej
naopak poskytovatel požádat o písemné potvrzení takového odmítnutí, tedy o tzv. negativní revers. Aby
poskytovatel mohl řádně splnit svůj závazek ze smlouvy o péči o zdraví, má ošetřovaný v této
souvislosti povinnost součinnosti s poskytovatelem. Je povinen poskytnout poskytovateli veškerou
součinnost nutnou ke splnění smlouvy o péči o zdraví ze strany poskytovatele, zejména je povinen mu
sdělit údaje o svém zdravotním stavu, které jsou pro poskytovatele nezbytné.
Ošetřovaný má dále právo na soukromí při poskytování péče o zdraví. Bez jeho souhlasu není
poskytovatel oprávněn umožnit jiné osobě pozorovat péči o zdraví poskytovanou ošetřovanému.
Jedinou výjimkou je přítomnost osoby, která u poskytované péče o zdraví musí být přítomna za účelem
dodržení požadavků na poskytování péče lege artis. Při poskytování péče ošetřovanému tak mohou být
přítomni zdravotničtí zaměstnanci poskytovatele, k přítomnosti studentů lékařských fakult je již ovšem
třeba souhlasu ošetřovaného.
V souvislosti se soukromím ošetřovaného zákon upravuje dále vedení záznamů o péči o zdraví
ošetřovaného ze strany poskytovatele a přístup k těmto údajům. Platí povinnost poskytovatele vést
záznamy o péči poskytnuté ošetřovanému, ze kterých musí být seznatelný zdravotní stav ošetřovaného.
Sám ošetřovaný může poskytovateli předat další záznamy o svém zdravotním stavu, které poskytovatel
může připojit k záznamům o péči o zdraví ošetřovaného. V záznamech musí být rovněž uvedeny údaje o
tom, kdy a kdo do těchto záznamů o péči o zdraví ošetřovaného nahlížel, a to i v případě, když do nich
nahlížel sám ošetřovaný. Ošetřovaný má kdykoliv právo na svou vlastní žádost do záznamů nahlédnout
a pořizovat z nich kopie, má tedy za všech okolností přístup k záznamům o jemu poskytnuté péči o
zdraví. Pro ošetřovaného se tak v případě záznamů jedná i o pro jeho osobu důležitý doklad o
poskytnuté péči. Protože jde o osobní záznamy o zdravotním stavu a poskytnuté péči o zdraví
ošetřovaného, nemá bez jeho souhlasu žádná jiná osoba právo na nahlížení do těchto záznamů. Je
výhradně v dispoziční sféře ošetřovaného, komu umožní nahlížet do záznamů o sobě. V záznamech o
ošetřovaném se uvádí i záznamy o tom, které osoby ošetřovaný výslovně vyloučil z nahlížení do
záznamů o péči o jeho zdraví a kterým osobám takové nahlížení umožnil. Jedinou možnost, jak
poskytovatel může údaje o ošetřovaném sdělit i bez souhlasu ošetřovaného, upravuje ustanovení §
2650 občanského zákoníku. V daném případě musí být údaje anonymizované a sdělovány mohou být
jedině pro vědecké či statistické účely, když nelze souhlas ošetřovaného včas získat. Ošetřovaný má ale
i tak právo výslovně odmítnout možnost zmíněného zpřístupnění údajů o péči o zdraví.
Ošetřovaný může být též osobou, která není plně svéprávná (ať už proto, že dosud není zletilý, nebo
proto, že byla jeho svéprávnost omezena). V takovém případě je třeba, aby za něj jednal jeho zákonný
zástupce nebo opatrovník. Zejména se tato skutečnost projeví v případě souhlasu k provedení úkonů
péče o zdraví. Souhlas potom uděluje zákonný zástupce ošetřovaného, pokud je péče o zdraví
prováděna v jeho prospěch. I tehdy je ale vysvětlení povahy úkonů péče o zdraví dáváno i samotnému
ošetřovanému, jestliže je schopen vysvětlení pochopit. Podle ustanovení § 95 občanského zákoníku
také může nezletilý ošetřovaný udělit souhlas s úkony péče o zdraví sám, pokud se jedná o obvyklý
zákrok a nezletilý ošetřovaný je schopen vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti souhlas udělit.
Může se ale jednat jen o úkony péče o zdraví (zásah do integrity) takového charakteru, kdy
nezanechávají na ošetřovaném vážné či dlouhodobé následky. Občanský zákoník dále upravuje
případy, kdy je třeba k udělení souhlasu s provedením úkonů péče o zdraví získat přivolení soudu.
Obecně lze říci, že se jedná o případy, ve kterých existuje rozpor mezi relevantní vůlí zastoupeného
ošetřovaného a vůlí zákonného zástupce, nebo o případy, kdy je zasahováno do integrity
ošetřovaného, jenž není schopen posoudit svůj stav.
V souvislosti s pojmem ošetřovaného v občanském zákoníku je třeba rovněž zkoumat charakter jeho
právního postavení při uzavírání smlouvy o péči o zdraví, a to z pohledu spotřebitelského práva. Podle
ustanovení § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem "každý člověk, který mimo rámec své
podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s
podnikatelem nebo s ním jinak jedná". V případě ošetřovaného bude uvedená podmínka zpravidla při
uzavírání smlouvy o péči o zdraví splněna, jestliže poskytovatele bude možno považovat za podnikatele
(což platí například u samostatně působícího praktického lékaře i u nemocnice existující ve formě
obchodní korporace zapsané v obchodním rejstříku). Ošetřovaný je tak ve vztahu k poskytovateli
předpokládanou slabší stranou, když se podle ustanovení § 433 odst. 2 občanského zákoníku má za to,
že "slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo
souvislost s vlastním podnikáním".
V tomto případě by proto došlo k užití zvláštní úpravy spotřebitelských smluv obsažené v § 1810 a
násl. občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách332). V tomto ohledu se jedná zejména o to,
aby smlouva o péči o zdraví neobsahovala zakázaná ujednání, a to taková, která způsobují
nerovnováhu ve vztahu ošetřovaného a poskytovatele. Mezi zakázaná ujednání se řadí například
ujednání o vyloučení nebo omezení práva ošetřovaného z vadného plnění nebo na náhradu vzniklé
újmy.
Stejně tak je nutné mít na paměti možnost užití ustanovení o všeobecných obchodních podmínkách,
pokud by takové byly součástí smlouvy o péči o zdraví. Lze očekávat, že smlouvy o péči o zdraví budou
ze strany poskytovatelů nejčastěji uzavírány v podobě formulářů s předem stanovenými podmínkami.
Podle § 1798 odst. 2 občanského zákoníku by se v takovém případě jednalo o tzv. adhezní smlouvy, na
které se vztahuje úprava obsažená v § 1798 a násl. občanského zákoníku. V takovém případě by
poskytovatel musel ošetřovaného, který je slabší stranou, ve smyslu uvedených ustanovení poučit
například tehdy, když by smlouva o péči o zdraví obsahovala doložku odkazující na smluvní podmínky,
které nejsou součástí textu smlouvy. Zároveň smlouvy v uvedeném případě nesmí obsahovat doložky,
které jsou těžce čitelné nebo nesrozumitelné, pokud by ošetřovanému taková doložka působila újmu
nebo pokud by poskytovatel nemohl prokázat, že byl význam doložky ošetřovanému dostatečně
vysvětlen. Dále smlouva o péči o zdraví, která by byla adhezní smlouvou, nesmí pod sankcí neplatnosti
obsahovat doložky pro ošetřovaného bez rozumného důvodu zvláště nevýhodné nebo odchylné od
podmínek běžně v obdobných případech sjednávaných.
Lze si ovšem současně představit situaci, kdy ošetřovaný ve vztahu k poskytovateli nebude
spotřebitelem a v takovém případě se spotřebitelská úprava nepoužije. Typicky se bude jednat o oblast
pracovnělékařských služeb podle zákona o specifických zdravotních službách. Zde je smlouva o péči o
zdraví uzavírána právě za účelem provozování výdělečné činnosti, nikoliv za účelem čistě soukromým.
Zaměstnavatel, který uzavírá smlouvu s poskytovatelem, k němuž následně vysílá své zaměstnance za
účelem provedení úkonů péče o zdraví, spotřebitelem není, jelikož jedná v rámci své podnikatelské
činnosti.
6.3
Pacient podle zákona o zdravotních službách
Základním ustanovením, které definuje pojem pacienta v rámci zákona o zdravotních službách, je
jeho § 3, jenž stanoví, že "pacientem se rozumí fyzická osoba, které jsou poskytovány zdravotní služby".
Jedná se o fyzickou osobu, která osobně přijímá poskytované zdravotní služby a jako taková má
zákonem stanovená práva a povinnosti. Zdravotní služby jí poskytované jsou vyjmenovány v zákoně o
zdravotních službách, kromě toho je pojem pacienta používán rovněž zákonem č. 373/2011 Sb., o
specifických zdravotních službách, a zákonem č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě.
6.3.1
Práva pacientů
Práva pacientů jsou upravena v rámci čtvrté části zákona o zdravotních službách nazvané Postavení
pacienta a jiných osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Zákon v § 28 podává jakýsi
katalog práv pacienta, přičemž spojuje dohromady práva vztahující se k poskytování zdravotních služeb
jako takových i práva odvozená z respektu k osobě pacienta, jeho autonomii a sebeurčení.
Práva a povinnosti pacienta jsou zákonem o zdravotních službách upraveny výrazně podrobněji než
občanským zákoníkem, kterým se zabývá předchozí podkapitola.
6.3.1.1
Právo na informace o zdravotním stavu

Ještě před vymezením individuálních práv dle § 28 zákona o zdravotních službách je zcela zásadní
zmínit výsostné pacientovo "právo na informace o svém zdravotním stavu", které tvoří předpoklad
svobodného a informovaného souhlasu, jenž je poskytnut právě na základě informací o zdravotním
stavu. Pacient musí být poskytovatelem podle § 31 zákona o zdravotních službách informován o svém
zdravotním stavu a o navržené léčbě s tím, že může požadovat vysvětlení toho, co na základě
informace podané poskytovatelem nepochopil. Informace, které je poskytovatel povinen pacientovi
sdělit, se týkají zdravotního stavu pacienta, důvodů plánovaného výkonu, alternativ léčby, doporučení
ohledně dalšího léčebného režimu, ale také možnosti pacienta odmítnout sdělení informací
poskytovatelem. Pacient také musí být poučen o tom, že může určit osoby, kterým informace mají být
sděleny, nebo naopak osoby, kterým informace poskytovány být nesmí. Poskytovatel provede následně
záznam, že informace byly pacientovi poskytnuty, ve zdravotnické dokumentaci pacienta.
Zákon o zdravotních službách ohledně informací o zdravotním stavu pacienta předpokládá i

možnost prolomení práva pacienta na soukromí, a to tehdy, když se jedná o informace nutné pro
zajištění péče o pacienta nebo pro ochranu zdraví třetích osob, které budou o pacienta následně
pečovat například v domácím prostředí. Tehdy lze osobám pečujícím následně o pacienta sdělit
důležité informace o jeho zdravotním stavu vždy, ovšem s omezením, že se musí jednat o informace
nezbytné, nejedná se tedy o veškeré informace o jeho zdravotním stavu.
Jelikož je předpokládána a respektována autonomie vůle pacienta, která se projevuje již tím, že
zdravotní služby lze v zásadě poskytovat jen s jeho svobodným a informovaným souhlasem, je
pacientovi dáno také právo vzdát se sdělení informací o svém zdravotním stavu, pokud si to nepřeje.
Pacient může kromě toho uvést i osoby, kterým naopak informace o jeho zdravotním stavu má být
podána. Do této úpravy se promítá také veřejný zájem, jelikož se pacient nemůže vzdát podání
informace o tom, že trpí infekční chorobou, kterou by mohl ohrozit jiné osoby. O této skutečnosti musí
být pacient vždy informován, jinak by mohl svým chováním ohrozit zdraví či život jiných osob.
Poskytovatel má podle zákona možnost tzv. terapeutického privilegia, což znamená, že není
povinen po určitou dobu sdělit pacientovi negativní informaci o jeho zdravotním stavu, má-li za to, že
by poskytnutí dané informace vážně poznamenalo zdravotní stav pacienta. I přes existenci
terapeutického privilegia zákon předpokládá situace, kdy je nebude možné ze strany poskytovatele
využít, typicky v případě, kdy si pacient sám bude přát sdělení úplné a pravdivé informace, aby se
podle toho mohl zařídit ve svém osobním životě. Jedná se o další projev respektování principu
autonomie vůle pacienta.
Existenci práva znát údaje vztahující se k vlastnímu zdravotnímu stavu potvrdil Evropský soud pro
lidská práva v rozsudku Roche v. Spojené království333), kdy se bývalý příslušník britských ozbrojených
sil, který byl donucen k účasti na testech chemických zbraní prováděných britskou armádou v 60.
letech, domáhal údajů o svém zdravotním stavu. Soud judikoval, že z Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod plyne smluvním státům povinnost zavést účinný a přístupný postup umožňující
získat přístup ke všem relevantním a odpovídajícím údajům, z nichž lze posoudit veškerá rizika pro
zdraví jednotlivce.
6.3.1.2
Právo udělit svobodný a informovaný souhlas

Základním a zcela nezbytným subjektivním právem souvisejícím s poskytováním zdravotních služeb
je dle § 28 zákona o zdravotních službách právo udělit (či odepřít) svobodný a informovaný souhlas.
Jde o právo pacienta na poskytování zdravotních služeb výhradně s informovaným souhlasem. Pokud
poskytovateli nebyl dán informovaný souhlas pacienta, nemá, až na zákonem stanovené výjimky,
právní důvod zasáhnout do osobnostní sféry jiného a nemůže tak zdravotní službu poskytnout.
Souhlas považuje zákon za svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku. Za informovaný je souhlas
považován, je-li pacientovi poskytnuta informace o jeho zdravotním stavu a o navrženém individuálním
léčebném postupu srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu. Poučení pacienta musí
proběhnout vždy v plném, tj. dostatečném, rozsahu, a to i v případě, že je pacient sám zdravotnickým
pracovníkem. Evropský soud pro lidská práva v případu Csoma v. Rumunsko334) potvrdil, že povinnost
informovat o předvídatelných rizicích lékařského zákroku nastupuje i tehdy, když se má zákrok
provádět u osoby, která má zdravotnické vzdělání a je příslušníkem zdravotnické profese. Tento postoj
má racionální jádro v předpokladu, že ani u takové osoby nelze implicitně předpokládat, že jí jsou
veškerá předvídatelná rizika všech lékařských zákroků vždy dopředu a automaticky známa.
Malíř335) k problematice informování uvádí, že v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva chybí
prozatím podrobnější závěry, jak posuzovat, které informace jsou v kontextu konkrétních lékařských
zákroků podstatné336), jakož i o tom, jak přistupovat k informovanému souhlasu v podmínkách, kdy
rizika lékařského zákroku nelze prozatím ani odhadovat, protože je nový nebo experimentální.
Podotkněme však, že pro oblast zdravotnictví je stěžejním právním pramenem Úmluva o biomedicíně a
samotný Evropský soud pro lidská práva činí tyto otázky ve zdravotnictví "posuzovatelnými" v případě,
kdy nastane konflikt s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Blíže o svobodném a
informovaném souhlasu dále v samostatné kapitole.
6.3.1.3
Právo na postup lege artis

Druhé zásadní právo pacienta při poskytování zdravotních služeb je stanoveno v § 28 odst. 2 zákona
o zdravotních službách: "Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné
úrovni." Náležitou odbornou úrovní ve smyslu § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách se rozumí
"poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při
respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti". Z toho
dovozujeme, že koncepce právní odpovědnosti za poskytování zdravotních služeb je postavena na
správnosti provedení služby (de lege artis), nikoli na dosažení výsledku, samozřejmě s výjimkou
případů, kdy by bylo zákonem stanoveno či smlouvou ujednáno, že poskytovatel odpovídá za dosažení
určitého výsledku. Podrobněji výklad postupu na náležité odborné úrovni rozvíjí samostatná kapitola.
6.3.1.4
Právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí

Dle § 28 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách má pacient právo na "úctu, důstojné
zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s
charakterem poskytovaných zdravotních služeb". Toto právo pacienta je logickým důsledkem toho, že
při poskytování zdravotních služeb dochází často k zásahům do jeho tělesné integrity, v případě
zdravotního stavu pacienta se jedná o jeho nejintimnější sféru, a proto je nutné jej v takovou chvíli
zvlášť chránit.
Odborná literatura chápe pojem cti a důstojnosti jako výraz úcty, vážnosti a ocenění člověka, kterou
požívá u ostatních členů společnosti a které jsou předmětem všeobecných osobnostních práv
chráněných právem337). Evropský hospodářský a sociální výbor338) definuje právo na důstojnost jako
základní právo pacienta. Pod toto právo pak zahrnuje odvozená práva na intimitu, právo na zmírnění
bolesti, právo na důstojný konec života a ochranu tělesné integrity, respektování soukromého života a
zásadu nediskriminace. V souvislosti s koncem lidského života se někdy právo na důstojnost mylně
zaměňuje s problematikou eutanazie, zatímco je ve skutečnosti spojeno spíše s potřebou kvalitně a
efektivně fungujícího systému paliativní péče. I proto vysvětlujeme problematiku eutanazie v
samostatné části této knihy.
6.3.1.5
Právo na volbu poskytovatele

Pacient si v případě poskytování zdravotních služeb může svobodně vybrat konkrétního
poskytovatele zdravotních služeb. Pacient může poskytovatele změnit z mnoha důvodů, např. když k
němu nemá důvěru nebo pokud poskytovatel nepostupuje při poskytování zdravotních služeb tak, aby
pacient měl pocit důstojnosti a soukromí.
Právo na volbu poskytovatele nacházíme mimo jiné i mezi právy pojištěnce v zákonu č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění. Tato dualita nečiní výkladové potíže, naopak v praxi by to měly být
právě zdravotní pojišťovny, které svým pacientům předávají relevantní informace o poskytovatelích
zdravotních služeb a usnadňují jim tak realizaci volby. S volbou poskytovatele zdravotních služeb by
pacientům měly napomoci národní registry, především Národní registr poskytovatelů zdravotních
služeb. Původně zákon počítal i s Národním registrem zdravotnických pracovníků. Ten však svým
nálezem zrušil Ústavní soud ČR339), přestože v odůvodnění uvedl, že "(...) jeho zřízení nelze považovat za
nerozumné, nebo dokonce svévolné". K tomu dále podotkl: "Národní registry se snaží významně
napomáhat pacientovi při vykonávání práva na volbu poskytovatele zdravotních služeb podle § 28 odst.
3 zákona o zdravotních službách, potažmo kde, jak a kým může být zasahováno do jeho zdravotního
stavu jako nedílné a zásadní složky osobnosti každé lidské bytosti."
V právních předpisech může být v konkrétních případech právo pacienta na volbu poskytovatele
vyloučeno. Takovým příkladem je poskytování pracovnělékařských služeb ve smyslu zákona o
specifických zdravotních službách. U pracovnělékařských služeb je pacient povinen podstoupit
vyšetření u poskytovatele, kterého mu určí zaměstnavatel (pokud nevykonává konkrétní práce, kdy
zaměstnavatel může pacienta vyslat k jeho vlastnímu registrujícímu poskytovateli, kterého si pacient
zvolil svobodně). Odepření práva na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb se dále
vztahuje na zdravotnickou záchrannou službu a na poskytovatele, k němuž je pacient převážen, či na
nařízenou izolaci, karanténu nebo ochranné léčení nebo na případ, kdy je pacient ve výkonu trestu
odnětí svobody340).
Odmítnout pacienta může poskytovatel jen ze třech taxativně vymezených důvodů, a to: překročení
únosné kapacity poskytovatele, přílišná vzdálenost místa pobytu pacienta od místa, ve kterém působí
poskytovatel, či neexistence smluvního vztahu mezi pojišťovnou pacienta a poskytovatelem. První dva
důvody se přitom vztahují ke kvalitě poskytovaných zdravotních služeb, třetí lze překonat přímou
platbou pacienta poskytovateli. Poznamenejme, že odmítnutí přijetí pacienta do péče musí být podle §
48 odst. 5 zákona o zdravotních službách zachyceno písemnou formou. Odmítnutí není přípustné, jde-li
o pacienta vyžadujícího poskytnutí neodkladné péče nebo o takové zdravotní služby, které jsou
nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví341).
6.3.1.6
Právo na konzultační služby od jiného poskytovatele

Pacient má právo na konzultační služby o svém zdravotním stavu či o navrhovaných léčebných
postupech s odlišným poskytovatelem či zdravotnickým pracovníkem. Druhý odborný názor na
zdravotní péči, v anglicky psané literatuře tzv. second opinion, je poměrně novým právem, jehož
potenciál není v praxi prozatím plně využit. Nadto je toto právo někdy nesprávně chápáno jako nárok
na duplicitu prováděných vyšetření, čímž by nejenže docházelo k neúměrnému zvyšování nákladů
systému veřejného zdravotního pojištění, ale byla by popřena samotná podstata práva na druhý názor
- ověření rady jednoho zdravotnického pracovníka druhým.
6.3.1.7
Právo na nepřetržitou přítomnost třetích osob a právo přijímat návštěvy

S právem pacienta na důstojné zacházení a úctu souvisí rovněž to, že pacient má právo na přijímání
návštěv, pokud jsou mu zdravotní služby poskytovány ve formě lůžkové či jednodenní péče. Má právo
také na přítomnost určené osoby, pokud je její přítomnost z hlediska provozu zdravotnického zařízení
možná. Jedná-li se o pacienta, který má zákonného zástupce či opatrovníka, má dokonce právo na
nepřetržitou přítomnost této osoby.
Ústavní soud ČR342) se zabýval otázkou zpoplatnění přítomnosti otce u porodu a dospěl k závěru, že
"pacientka má právo na přítomnost osoby blízké u porodu dle ustanovení § 28 odst. 3, písm. e) bod 3
zákona o zdravotních službách. Umožnění přítomnosti u porodu takové osobě proto není nadstandardní
péčí, ale jde o součást základních povinností porodnice podle zákona; jako taková přitom nemůže být
sama o sobě zpoplatněna." Ústavní soud ČR netvrdí, že by poskytovatelé nesměli požadovat za

přítomnost doprovodu pacientky u porodu platbu. Platba však musí mít charakter úhrady nákladů s
přítomností doprovodu spojených a musí být transparentní, tedy musí být z jejího obsahu jasné, na
jaké "doplňkové služby" je stanovena. Musí se přitom jednat o náklady speciální, které nejsou spojené
s přítomností všech osob ve zdravotnickém zařízení, ale vztahují se pouze k samotnému doprovodu
(např. proškolení na porodním sále).
Kromě práva na přijímání návštěv v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva
ostatních pacientů, má pacient právo na duchovní podporu. V roce 2006 například Ekumenická rada
církví a katolická církev podepsaly rámcovou "Dohodu o duchovní péči ve zdravotnictví" 343).
6.3.1.8
Právo na informace o vnitřním řádu a ceně poskytovaných služeb

Tato dvě práva úzce souvisejí s pacientovou povinností. Zákon o zdravotních službách v § 41
vyjmenovává mimo jiné povinnost řídit se vnitřním řádem zdravotnického zařízení a uhradit
poskytovateli cenu za služby, které nejsou či jsou jen zčásti hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Pacientovi v takovém případě musí být dostatečně včas poskytnuta i informace o možných způsobech
úhrady zdravotních služeb, které bude povinen takto sám (spolu)financovat.
Právo znát cenu poskytovaných služeb se v praxi nevyužívá důsledně s ohledem na skutečnost, že
většina zdravotních služeb je poskytována ze systému veřejného zdravotního pojištění a pacient má
tak mnohdy pocit "bezplatné péče". Avšak zcela běžně přichází pacient do kontaktu s přímou platbou
kupříkladu u nadstandardních služeb poskytovatele (např. lepší individuální pokoj) nebo u zákroků
estetické medicíny či stomatologie.
Poskytovatelé lůžkových zdravotních služeb a jednodenní péče mají povinnost vydat vnitřní řád.
Poskytovatel ambulantní péče může vnitřní řád vydat, pokud to považuje za účelné. Pokud je vnitřní
řád vydán, má pacient zásadní právo seznámit se s jeho obsahem ještě před začátkem poskytování
zdravotních služeb. Vnitřním řádem poskytovatelé stanoví podmínky realizace pacientových práv a
povinností s ohledem na provoz daného zdravotnického zařízení. Pro poskytovatele proto vnitřní řád
představuje důležitý právní nástroj, který je spojen s - alespoň teoreticky - citelnou sankcí pro pacienta
při jeho nedodržení, a to s možností ukončení péče dle § 48 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních
službách.
6.3.1.9
Právo znát jména a příjmení zdravotnických pracovníků

Pacient má právo znát celá jména zdravotnických pracovníků a dalších osob, které se podílejí na
poskytování zdravotních služeb pacientovi. Jedná se bezpochyby o jedno z důležitých práv pacienta s
ohledem na intimní charakter a osobní rovinu poskytování zdravotních služeb. Už představení se
pacientovi je v praxi jedna z cest navození důvěry ve vztahu lékař-pacient.
6.3.1.10
Právo odmítnout přítomnost dalších osob

S ohledem na právo na soukromí pacienta při poskytování zdravotních služeb je pacient dále
oprávněn odmítnout při svém vyšetření přítomnost těch osob, které se na poskytování zdravotních
služeb přímo nepodílejí, a dále také osob, které se teprve připravují na výkon povolání zdravotnického
pracovníka (typicky studentů lékařských fakult). Jedná se o další moment, který by mohl pacienta
vystavovat zbytečnému dodatečnému stresu při poskytování zdravotních služeb, a toto právo mu
umožňuje se takové situaci vyhnout.
Evropský soud pro lidská práva ve věci Konovovalová v. Rusko344) řešil, zda je porušením čl. 8
Úmluvy, když se péče o rodičku a porodu samotného účastní studenti medicíny, i když s jejich
přítomností na porodním sále rodička výslovně nesouhlasila. Ruská vláda naproti tomu
argumentovala, že účast mediků při provádění zdravotních zákroků včetně porodů slouží pro účely
jejich praktického vzdělávání a vychází tak z ruského práva. Dalším argumentem bylo, že rodička při
přijetí do nemocnice dostala informační brožuru a svým nástupem do péče tak dala s účastí mediků
implicitní souhlas.
Dle názoru ESLP však - zcela v souladu se zásadou osobní autonomie a sebeurčení - jedině rodička
sama může rozhodovat o tom, kdo bude porodu přítomen. V tomto rozsudku ESLP potvrdil svou
dosavadní judikaturu týkající se pojmu soukromého života, o němž zdůraznil, že "zahrnuje i tělesnou
integritu osoby, jelikož tělo osoby představuje nejintimnější aspekt soukromého života". Tedy i lékařský
zákrok nevelkého významu (čímž není řečeno, že porod by byl nevýznamný) může představovat zásah
do práva na respektování soukromého života.
ESLP v rozsudku nevynechal ani rozbor problematiky přítomnosti mediků u lékařského zákroku,
jelikož "může hrát nezastupitelnou úlohu v rámci jejich vzdělávání" 345). ESLP nekritizoval ani tak
samotnou přítomnost mediků, jako spíše "neexistenci žádné pojistky před svévolnými zásahy do
pacientových práv"346) v ruském právním řádu. Detailní rozbor tohoto rozsudku podává Malíř 347), který
nadále rozebírá závěry ESLP pro stanovení podmínek přítomnosti mediků. V posuzovaném případě se v
rámci ruského práva pacientům obecně nedostávalo dostatečně konkrétních informací o tom, jakou
povahu u nich bude mít účast mediků na provádění zdravotních zákroků, ani o tom, v jaké míře se do
provádění těchto zákroků medici případně zapojí. Těchto informací by se pacientům mělo dostat
dostatečně dlouho dopředu před prováděním lékařského zákroku, aby se mohli svobodně rozhodnout,
zda s účastí mediků budou či nebudou souhlasit, a podle toho se rozhodovat, např. volit, ve kterém
zdravotnickém zařízení se provádění zákroku podrobí. Za účinnou pojistku podle ESLP nelze rozhodně
považovat postup, kdy možnost přítomnosti mediků při lékařských zákrocích plyne z obecných
formulací obsažených v informační brožuře nebo v materiálech, které pacient obdrží při nástupu do
zdravotnického zařízení348).
6.3.1.11
Právo na zajištění kvality a bezpečí

Zdravotní služby tak mají být pacientovi poskytovány v prostředí, které jej bude co nejméně
omezovat, tak aby současně ještě byla zajištěna dostatečná úroveň kvality a bezpečnosti zdravotních
služeb. Evropský hospodářský a sociální výbor toto právo definuje tak, že každá osoba má s ohledem
na svůj zdravotní stav právo získávat nejvhodnější zdravotní péči a využívat optimálních léčebných
postupů a léků, jež nabízejí optimální poměr mezi cenou a účinností 349).
Právo na kvalitu zdravotní péče zahrnuje rovněž právo na zdravotní testování a na zdravotní
vzdělávání, na což pochopitelně musí být vynaloženy určité finanční prostředky, a dále předpokládá, že
bude k dispozici dostatečný počet řádně vyškolených zdravotníků 350).
6.3.1.12
Práva pacientů se zdravotním postižením

Zákon o zdravotních službách poskytuje smyslově nebo tělesně postiženým pacientům právo na
přítomnost vodicího nebo asistenčního psa ve zdravotnickém zařízení, a to způsobem stanoveným
vnitřním řádem tak, aby nebyla porušována práva ostatních pacientů. Již v roce 2010 potvrdil Veřejný
ochránce práv, že "veřejné prostory musí být přístupné osobám se zdravotním postižením. (...) Proto je
třeba respektovat i zvláštní status asistenčních a vodicích psů. Jestliže je k tomu nezbytné vytvářet pro
ně specifické podmínky, nejedná se o tzv. pozitivní diskriminaci, protože lidé se zdravotním postižením
nejsou zvýhodňováni, pouze jsou vyrovnávány jejich nevýhody. Nezohlednění specifických potřeb
naopak vede k nepřípustné diskriminaci."351)
Většina poskytovatelů zdravotních služeb zapracovala do svých vnitřních řádů pravidla pro
přítomnost vodicích nebo asistenčních psů ve shodě s dodržováním hygienicko-epidemiologického
režimu. Tyto úpravy zpravidla zahrnují následující pravidla: přítomnost psa není povolena na
jednotkách intenzivní péče a ARO; před plánovaným přijetím pacienta je nutná domluva se
zdravotnickými pracovníky daného oddělení; pes se speciálním výcvikem je viditelně označen; na výzvu
personálu je nutné předložit průkaz asistenčního psa a předložit doklad o zdravotní péči psa; krmení,
venčení a hygienická očista psa musí být zajištěny pacientem nebo osobou blízkou, nikoli
zdravotnickým personálem; volný pohyb psa po odděleních či ambulancích zdravotnického zařízení
není povolen; přítomností psa nebudou narušována práva ostatních pacientů.
Pacienti se smyslovým postižením nebo s těžkými komunikačními problémy mají dále právo
komunikovat pro ně srozumitelnými dorozumívacími prostředky, které si sami zvolí, včetně možnosti
tlumočníka.
6.3.1.13
Další specifická práva pacientů

Další práva pacientů ve zvláštních případech upravují speciální zákony. Řadí se mezi ně například
zákon o specifických zdravotních službách, který upravuje práva pacienta v případě asistované
reprodukce, sterilizace a jiných zdravotních služeb, které nejsou zcela běžné. Jedná se ovšem o
speciální normy k zákonu o zdravotních službách, který bude jako norma obecná vždy použitelný,
pokud speciální zákon nestanoví něco jiného.
6.4
Domácí porody
Určitým odrazem výše uvedených práv se v poslední době stal respekt k právům rodičky, s čímž úzce
souvisí i právo vybrat si místo porodu (právo rodit mimo zdravotnické zařízení).
Porod má v oblasti poskytování zdravotních služeb specifické postavení, neboť se nejedná o

onemocnění a tím nežádoucí stav ve smyslu poruchy, ale o přirozený proces, kdy se z plodu (součásti
těla matky) stává člověk s právní osobností. Vzhledem k tomu, že se jedná o proces, s nímž jsou
spojená mnohá zdravotní rizika, a to jak pro matku, tak pro plod/novorozence, zpravidla při něm
dochází k poskytování zdravotních služeb a nejčastěji probíhá ve zdravotnických zařízeních,
vybavených v případě výskytu komplikací pro možnost okamžitého poskytnutí první pomoci matce i
dítěti. Porod má ovšem ze své podstaty zejména pro matku velmi intimní povahu a ta má tak přirozeně
tendenci vyloučit při něm co nejvíce rušivých vlivů; za rušivé vlivy lze považovat též nejrůznější
intervence ze strany zdravotnických pracovníků s cílem porod urychlit, usnadnit, případně předejít
komplikacím provedením císařského řezu apod.
Nad problematikou porodů se tak střetává zájem na co nejbezpečnějším porodu pro matku i dítě na
straně jedné a zájem na respektování vůle žen, a to i vůle směřující k zachování co nejpřirozenějšího
průběhu porodu, na straně druhé.352)
V této souvislosti se otevírá právě i téma porodu mimo zdravotnické zařízení, tzv. domácích porodů,
a porodů bez účasti lékaře pouze s porodní asistentkou v tzv. porodních domech.
V souvislosti s tím vyvstává mimo jiné i celá řada právních otázek. Nutnost porodu ve zdravotnickém
zařízení a s účastí (nebo alespoň rychlou dostupností) lékaře je obvykle odůvodňována potřebou
zajistit dostupnost zdravotních služeb, a to i pro případ neočekávaných komplikací, tedy zájmem na
ochraně života a zdraví nejen matky, ale i plodu/novorozence. Je matka oprávněna rozhodnout o tom,
že bude rodit v domácím prostředí i za situace, kdy tím může ohrozit své dítě? Jsou porodní asistentky
jako zdravotničtí pracovníci oprávněny poskytovat zdravotní služby v souvislosti s porodem i v
domácím prostředí? Je stát povinen toto legislativně umožnit? Celou problematiku lze zjednodušit na
otázku možného omezení práv rodičky ve prospěch ochrany života dítěte v průběhu porodu a na
otázku legální možnosti porodu v domácím prostředí.
Otázkou práva na volbu místa porodu se zabýval i Evropský soud pro lidská práva, a to přímo při
řešení stížnosti vůči České republice. V případu Dubská a Krejzová v. ČR353) jednal ESLP o spojených
stížnostech dvou českých matek, které si přály rodit doma za účasti porodní asistentky, avšak žádná
porodní asistentka nebyla oprávněna poskytovat zdravotní služby v prostorách nesplňujících nároky na
vybavení dle platných právních předpisů, a nadto zdravotní péče poskytovaná asistentkami v domácím
prostředí nebyla hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění. Dle názoru stěžovatelek tak
české právo de facto zakazuje asistenci porodní asistentky u domácích porodů, a to v rozporu s čl. 8
Úmluvy.
ESLP konstatoval, že právní úprava zdravotnictví ve smluvních státech by měla v základu

respektovat svobodnou vůli matky ohledně okolností porodu včetně toho, zda porod proběhne doma
nebo ve zdravotnickém zařízení. Avšak osobní autonomie a sebeurčení nejsou bezbřehé ani v případě
matek a mohou existovat důvody, pro které mohou smluvní státy okolnosti, za kterých ženy v jejich
jurisdikci rodí, regulovat. Omezení okolností porodu, které směřuje k ochraně zdraví a bezpečnosti
novorozence během porodu a po něm, jakož i, přinejmenším nepřímo, k ochraně zdraví a bezpečnosti
matky, jasně směřuje k ochraně života a zdraví druhých, což je ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy jeden z
důvodů, jimiž mohou smluvní státy prolomit právo na respektování soukromého života a jemu
inherentní principy osobní autonomie a sebeurčení ve zdravotní oblasti. Předpokladem slučitelnosti
takového prolomení s Úmluvou je však vždy ještě to, aby se takový průlom v konkrétním případě jevil
jako nezbytný v demokratické společnosti.
Podle ESLP akcentuje česká právní úprava především zájem novorozenců, kterého se rozhodnutí
matek ohledně okolností porodu mohou skutečně přímo dotknout. V dané oblasti neexistuje mezi
členskými státy konsenzus a jednotlivé státy mají široký prostor pro uvážení, z něhož ČR nevybočila.
Zároveň ESLP upozornil, že podle aktuálních lékařských závěrů při splnění určitých podmínek nemusí
domácí porod nutně představovat zvýšené riziko pro zdraví novorozenců a zdůraznil, že "orgány státu
by měly příslušná ustanovení trvale revidovat tak, aby odrážela vývoj v medicíně, vědě a právu" 354).
Zároveň ESLP podrobil kritice nedostatky v respektování přání rodiček v českých porodnicích.
Na toto rozhodnutí navázal Ústavní soud ČR v nálezu z března roku 2015355), v němž se zabýval
otázkou omezení práv matky ve prospěch ochrany dítěte. V daném případě se jednalo o situaci, kdy
lékaři v průběhu porodu přikročili přes nesouhlas rodičky k několika zákrokům, které dle názoru
stěžovatelky způsobily u ní rozvoj komplikace hypotonie dělohy (stav, kdy se děloha sama po porodu
nestáhne) s masivním krvácením z dělohy (jedná se o stav zcela zásadně a akutně přímo ohrožující
život rodičky). Provedení jednotlivých zákroků bylo ze strany poskytovatele zdravotních služeb
odůvodňováno přijetím rodičky ve druhé době porodní s poklesem srdečních ozvů u plodu, přičemž
matka v průběhu porodu odmítala spolupracovat (netlačila). Stěžovatelka podala nejprve stížnost k
poskytovateli zdravotních služeb a po jejím odmítnutí trestní oznámení, přičemž tvrdila, že se stala
obětí nelidského a krutého zacházení a omezování osobní svobody. Ústavní soud se zabýval stížností
ve dvou okruzích: jednak z hlediska práva na provedení účinného vyšetřování orgány činnými v
trestním řízení při vznesení hájitelného tvrzení a jednak právem na nedotknutelnost osoby ve vztahu k
poskytnutí zdravotních služeb bez souhlasu, resp. přes nesouhlas.
Ústavní soud odkázal na čl. 26 Úmluvy o biomedicíně, podle kterého nejsou práva zakotvená v této
úmluvě absolutní, a lze je omezit za podmínek, že omezení je stanoveno zákonem a je nezbytné v
demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany
veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Zároveň konstatoval, že v dané věci není
relevantní čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, neboť prováděnými úkony neměla být
chráněna stěžovatelka, ale její dosud nenarozené dítě.
Lze stěží akceptovat, že by ve výjimečných situacích, kdy dojde ke konfliktu mezi zájmy rodičky a
nenarozeného dítěte, mělo dítě v průběhu porodu zůstat zcela bez právní ochrany. Takový závěr by byl
v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny, podle kterého je lidský život hoden ochrany již před narozením. I podle
judikatury ESLP k čl. 8 Úmluvy je ochrana dosud nenarozeného dítěte legitimním zájmem. 356) I kdyby tak
dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, je dle Ústavního soudu ochrana jeho života
a zdraví v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem a tím legitimním zájmem. Za tím
účelem tak může být omezeno právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť tento
článek neobsahuje taxativní výčet legitimních zájmů, při sledování kterých jej lze omezit.
Oproti tomu čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně takový taxativní výčet obsahuje,
přičemž v dané věci připadá v úvahu pouze ochrana práv a svobod jiných. ESLP však odmítá závěr, že
nenarozené dítě je subjektem práv v Úmluvě tak, aby bylo jeho práva možno podřazovat pod "práva
jiných".357) Ústavní soud však v dané věci považuje za podstatné, že nejde o ochranu práv plodu v těle
matky obecně, ale pouze ve zcela specifické situaci již probíhajícího porodu. Přitom ve věci Dubská a
Krejzová v. ČR ESLP výslovně uvedl, že ochrana novorozence již v průběhu porodu spadá pod legitimní
zájem ochrany zdraví a práv jiných.358) Z tohoto důvodu lze na posuzovanou situaci dle Ústavního soudu
aplikovat čl. 26 Úmluvy o lidských právech, neboť ochrana práv dítěte v průběhu porodu spadá pod
legitimní zájem ochrany práv jiných.
Ústavní soud dále připomíná, že za situace, kdy mají být omezena základní práva matky z důvodu
ochrany života a zdraví dítěte v průběhu porodu, musí být splněna podmínka přiměřenosti takového
zásahu. Pro posouzení přiměřenosti zásahu Ústavní soud vymezil 359) tři kritéria: (i) opatření omezující
základní právo bylo vůbec způsobilé dosáhnout sledovaného cíle (vhodnost), (ii) sledovaného cíle
nebylo možno ve stejné nebo podobné míře dosáhnout jinými prostředky, které by méně zasahovaly
do základního práva, (iii) zásah byl přiměřený, tedy závažnost zásahu do základního práva bude v dané
konkrétní situaci vyvážena významem sledovaného cíle neboli oběť přinesená v podobě omezení
základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který omezení přineslo (proporcionalita v
užším smyslu). V dané věci tak bylo nutno vážit zájmy rodičky na ochraně její fyzické integrity a zájmy
nenarozeného dítěte na životě a zdraví.
Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby je možné omezit za předpokladu, že je skutečně
(alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené
zákroky přiměřené sledovanému účelu záchrany života a zdraví nenarozeného dítěte. Proti
nepřiměřeným zákrokům, které by byly provedeny bez svobodného a informovaného souhlasu rodičky,
považuje Ústavní soud za účinný prostředek nápravy civilněprávní žalobu na ochranu osobnosti.
V této souvislosti ještě připomeňme, že i Nejvyšší soud ČR se v nedávné době zabýval dvěma
případy.360) Žalobkyně si stěžovaly na to, že stát nepřijal patřičnou legislativu ve věci domácích porodů,
a žádaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem státu 361),
který spatřovaly v tom, že stát brání porodním asistentkám v poskytování péče u porodů v domácím
prostředí a nepřijal legislativu, která by porod doma umožňovala.
Ohledně nesouhlasu žalobkyň s legislativou České republiky ve vztahu k postavení porodních

asistentek a namítané absenci právní úpravy, která by umožňovala porod doma, Nejvyšší soud ČR bez
dalšího uzavřel, že tyto námitky nemohou založit nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13
zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že
přijetí nebo nepřijetí právního předpisu (zákonodárná činnost) není úředním postupem, která by
podléhal soudnímu přezkumu.
Námitka, že státní orgány nezajistily žalobkyním zdravotní péči při jejich domácím porodu, by mohla
založit nesprávný úřední postup pouze v případě, že by státní orgány takto porušily pravidla stanovená
právními normami a zároveň by nešlo o postup, který vedl k vydání rozhodnutí, ani o postup, který se
bezprostředně odrazil v obsahu rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR proto zkoumal, zda existuje právní
norma, která by státním orgánům nařizovala zajistit těhotným ženám péči porodní asistentky u
domácího porodu. Takovou povinnost Nejvyšší soud ČR neshledal ani na úrovni vnitrostátního práva,
ani v právu komunitárním (stěžovatelky shodně namítaly porušení článku 4 směrnice Rady č.
80/155/EHS). Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatoval: "Dovolací soud nemohl přehlédnout, že žalobkyní
uplatňovaná odpovědnost státu za újmu je vedena snahou o prosazení změn v politice zdravotní péče v
oblasti porodnictví a změny v přístupu společnosti k domácím porodům a poměrům v porodnictví jako
takovému. Ačkoliv si je dovolací soud vědom toho, že tato problematika by měla být předmětem veřejné
diskuse, nelze než uzavřít, že tato diskuse nemůže být iniciována a podněcována prostřednictvím
soudního přezkumu, neboť úkolem soudů není hledat řešení obecných společenských a politických
otázek" (zvýrazněno autory).
6.5
Hospitalizace bez souhlasu a omezovací prostředky
Zákon o zdravotních službách rovněž upravuje případy, kdy dochází i k významnému omezení práv
pacienta. Prvním případem je hospitalizace pacienta bez jeho souhlasu (§ 38 až 40 zákona). Obecně je
hospitalizace bez souhlasu pacienta přípustná v případech, kdy existuje rozhodnutí orgánu veřejné
moci (soudu) nařizující takovou hospitalizaci. Pacient se takovému rozhodnutí musí podřídit. Kromě
případů rozhodnutí orgánu veřejné moci je hospitalizace bez souhlasu dovolena v případech, kdy
pacient je nebezpečný sobě nebo svému okolí a je současně pod vlivem návykových látek (tehdy je
možné pacienta hospitalizovat na tzv. záchytné stanici) nebo kdy jeho zdravotní stav vyžaduje
neodkladnou péči bez reálné možnosti udělení souhlasu. Poskytnutí zdravotních služeb pacientovi bez
jeho souhlasu je potom dovoleno jen v případě akutní péče, došlo-li by v opačném případě k ohrožení
života či zdraví pacienta.
Pacientovi lze v rámci hospitalizace ve výjimečných případech rovněž omezit jeho volný pohyb, ale
pouze prostředky taxativně vyjmenovanými v zákoně o zdravotních službách. Pacient během použití
omezovacích prostředků musí být pod dohledem lékaře, jen lékař může použití takového prostředku
nařídit a jeho použití musí být zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci vedené o pacientovi.
Omezovací prostředky lze použít pouze tehdy, je-li účelem jejich použití odvrácení bezprostředního
ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta či jiných osob a pouze po dobu, po kterou trvají
důvody jejich použití362).
Ustanovení § 39 odst. 1 zákona o zdravotních službách obsahuje taxativní výčet dovolených

omezovacích prostředků. Jedná se o úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami k
tomu určenými poskytovatelem, omezení pacienta v pohybu ochrannými pásy nebo kurty, umístění
pacienta v síťovém lůžku, umístění pacienta v místnosti určené k bezpečnému pohybu, ochranný
kabátek nebo vesta zamezující pohybu horních končetin pacienta, psychofarmaka, popřípadě jiné
léčivé přípravky podávané parenterálně, které jsou vhodné k omezení volného pohybu pacienta. Lze
použít také kombinaci uvedených prostředků.
Poměrně rozšířená praxe používání omezovacích prostředků v českém zdravotnictví, zejména v

psychiatrických lůžkových zařízeních a záchytných stanicích 363), je předmětem značné kontroverze.
Česká republika je v této souvislosti opakovaně kritizována ze strany některých mezinárodních
institucí. Kupříkladu Zpráva Výboru OSN proti mučení z roku 2012 kritizuje Českou republiku za
používání omezovacích prostředků obecně a za některé jejich druhy zvlášť: jedná se přitom zejména o
síťová lůžka a přetrvávající praxi používání lůžek klecových. Výbor OSN proti mučení ve své zprávě
rovněž vyjadřuje znepokojení nad neuspokojivým vyšetřením případů špatného zacházení a úmrtí
pacientů umístěných v klecových a síťových lůžkách364).
Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro
zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 1. až 10.4.2014,
hovoří v této souvislosti o zbytečně dlouhé době, po kterou jsou v některých případech v české
psychiatrii omezovací prostředky použity. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání české praxi rovněž vytýká skutečnost, že osoby podrobené
mechanickému omezení nejsou vždy pod dostatečnou, neustálou, přímou a osobní kontrolou
zdravotnického personálu365).
Zprávě Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo
trestání je přitom třeba rozumět v kontextu standardů CPT k používání omezovacích prostředků -
Omezovací prostředky v psychiatrických zařízeních pro dospělé 366). Standardy vyjadřují ideální cíl
transformace určitých aspektů poskytování psychiatrických služeb. Třebaže aktuální standardy vznikly
již v roce 2006 a CPT již zvažuje jejich aktualizaci, v českých podmínkách stále působí poměrně
revolučně.
S nedostatkem kontroly při použití omezovacího prostředku je spojen rovněž případ Bureš v. Česká
republika, v němž Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek dne 18.10.2012367). Pan Bureš trpěl
psychiatrickým onemocněním, na které užíval léky. Pod jejich vlivem ve stavu nechtěného
předávkování svým podivným vzhledem, když vyšel na ulici zpola neoblečen, upoutal pozornost
policejní hlídky, která jej v domnění, že jde o uživatele drog, předala psychiatrickému zařízení. Odtud
byl pan Bureš odeslán na záchytnou stanici, kde byl znehybněn kurty a celou noc ponechán bez
kontroly. Důsledkem příliš těsného utažení ochranných pásů byla kromě psychického utrpení těžká
paréza levé paže a střední až těžká paréza pravé paže. Soud shledal, že daný způsob použití
omezovacího prostředku nenaplnil podmínku nezbytnosti a proporcionality. Došlo tak k porušení
práva plynoucího z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o zákazu mučení nebo
nelidského či ponižujícího zacházení či trestu.
Kontroverzním omezovacím prostředkem jsou síťová lůžka. Jejich přetrvávající používání kritizuje
mj. shora zmíněná Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal
Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve dnech 1.
až 10.4.2014368). Ostře se proti síťovým lůžkům vymezuje také mezinárodní organizace Centrum
advokacie duševně nemocných (Mental Disability Advocacy Center, MDAC). Problematice používání
síťových lůžek v České republice věnovalo MDAC roku 2014 zvláštní zprávu 369). V souvislosti s proběhlým
přechodem z klecových lůžek na lůžka síťová MDAC označuje rozdíl mezi oběma prostředky za čistě
sémantický. Dle názoru některých odborníků však síťová lůžka představují mírný omezovací
prostředek370).
S otázkou detence pacienta je spojena četná judikatura ESLP, jelikož Úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod v čl. 5 odst. 1 písm. e) taxativně vyjmenovává, ve kterých zákonem
upravených případech může dojít ke zbavení osobní svobody: aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci,
nebo v případě osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků. Z toho vyplývá, že
detenci ze zdravotních důvodů řešil ESLP ve své praxi opakovaně, zpočátku především v oblasti
detence osob duševně chorých, nověji i v případech detence alkoholiků, narkomanů či z důvodu
ochrany veřejného zdraví.
U detence osob duševně nemocných ESLP určil tři minimální podmínky, které musejí být splněny:
zaprvé, musí být spolehlivě prokázáno, že jednotlivec je duševně nemocný; zadruhé, duševní porucha
musí být takového druhu nebo stupně, že vyžaduje nucenou izolaci; zatřetí, platnost trvající izolace
závisí na tom, zda taková porucha přetrvává371). Posouzení, zda jedinec trpí duševní poruchou
odůvodňující detenci, je složitou otázkou a je na uvážení smluvních států. 372) ESLP však v případě
Varbanov v. Bulharsko373) striktně upozorňuje na skutečnost, že přípustnost detence je závislá na
předchozím posouzení duševního stavu jedince odborným expertem. Pouze v naléhavých případech,
zejména propukne-li u osoby náhle násilné jednání, jež je nebezpečné pro ni či společnost, lze na
předchozí vyšetření rezignovat a zdravotní stav zevrubně posoudit až dodatečně poté, co je osoba
zbavena osobní svobody, a při převzetí do detence vyjít pouze ze sumárního posouzení provedeného
na základě údajů, které byly získány jinak, např. ze zdravotní dokumentace374).
Extenzivní výklad používá ESLP u detencí alkoholiků a drogově závislých. Nejedná se nutně o osoby
trpící chronickou závislostí, ale i o případy jednorázového užití u osob, "jejichž jednání a chování pod
vlivem alkoholu představuje ohrožení pro veřejný pořádek nebo pro tyto osoby samotné" 375). Osobu však
nelze vzít do detence jen proto, že v důsledku požití alkoholu nebo drog vzbuzuje svým vzhledem
pohoršení376).
Podmínky kladené ESLP na případy detence motivované zabráněním šíření nakažlivých chorob jsou
dvě: zaprvé nakažlivá choroba určité osoby je nebezpečná pro veřejné zdraví, zadruhé detence
nakažené osoby se jeví jako jediné možné řešení poté, co byla zvážena méně striktní opatření, u
kterých bylo shledáno, že k ochraně veřejného zájmu nepostačují377).
Z procesního hlediska je pak důležité, aby nad zařízeními, kde jsou prováděny detence, existoval
veřejný dohled378), byl umožněn soudní přezkum legality detence379) a v případě porušení legálnosti
detence náleží dotčenému jednotlivci náhrada materiální i nemateriální újmy, která mu byla
způsobena.380)
6.6
Práva člověka převzatého do zařízení bez souhlasu a detenční
řízení
V českém právním řádu se problematiky hospitalizace bez souhlasu pacienta a omezovacích
prostředků diskutované již v předešlé podkapitole dotýká nejen zákon o zdravotních službách, ale též
občanský zákoník a zákon o zvláštních řízeních soudních.
Občanskoprávní normy jsou obsaženy v § 104 až 110 občanského zákoníku. S úpravou provedenou
zákonem o zdravotních službách a zákonem o zvláštních řízeních soudních se prolínají 381), v některých
aspektech se ovšem od sebe mírně liší a tím výklad poněkud komplikují.
Občanský zákoník předně zdůrazňuje, že převzít člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči či
jej v něm bez jeho souhlasu držet lze jen na základě zákonného důvodu 382). To bychom bezpochyby
dovodili, i kdyby to takto výslovně neuváděl, jelikož jde o zásadní omezení svobody a soukromí spojené
obvykle i se zásahem do integrity dotčeného člověka, což by bylo bez souhlasu či jiného zákonného
důvodu apriori nepřípustné a protiprávní. Významnější proklamací je zde princip subsidiarity, podle
něhož je převzetí či držení přípustné, jen nelze-li nezbytnou péči zajistit mírnějším a méně omezujícím
opatřením. Občanský zákoník sám důvody pro hospitalizaci nestanoví, to ponechává jiným předpisům
(primárně zákonu o zdravotních službách383) ).
Dále je důležité rozlišit samotnou hospitalizaci (převzetí do zařízení či držení v něm) či omezení
během pobytu (omezení v pohybu, medikace psychofarmaky) od jednotlivých zákroků v oblasti péče o
zdraví, které mohou případně být na pacientovi, třeba i v době hospitalizace, vykonány. Oprávnění k
těmto dvěma druhům zásahu do osobnostní sféry člověka jsou na sobě nezávislá v tom smyslu, že
jedno z druhého nevyplývá. I u člověka oprávněně hospitalizovaného bez souhlasu je nutno
samostatně zkoumat, zda je dán i právní důvod k provedení určitého zákroku, a naopak. 384) Pokud
například zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče, ale neumožňuje vyslovit s tím souhlas,
je tím dle § 38 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách dán důvod k hospitalizaci a podle § 38
odst. 3 písm. a) téhož předpisu mu lze poskytnout neodkladnou péči, ale jakékoli jiné zákroky na něm
by bez dalšího již byly neoprávněné.
Ingerence soudu do věci je zpravidla iniciována oznámením poskytovatele385) zdravotních služeb,

který je povinen dle § 105 občanského zákoníku převzetí člověka do zařízení či jeho zadržení v něm
sdělit jednak osobě mající zákonem určený vztah k pacientovi (například zákonný zástupce, manžel či
jiná osoba blízká), jednak soudu. Oznámení soudu musí být učiněno do 24 hodin. Velmi podobný
princip je stanoven v § 40 zákona o zdravotních službách, podle něhož musí být soudu rovněž ve lhůtě
24 hodin oznámena hospitalizace bez souhlasu (s výjimkou takové, která již plyne ze soudního
rozhodnutí, například ochranné či povinné léčení), jakož i omezení pacienta ve volném pohybu (s
výjimkou omezení úchopem, u něhož se z povahy věci nepředpokládá dlouhé trvání) či ve styku s
vnějším světem. Oznamovací povinnost zanikne, je-li souhlas udělen v oněch 24 hodinách dodatečně.
Do třetice nalezneme podobnou oznamovací povinnost zakotvenu též v § 75 zákona o zvláštních
řízeních soudních.
Procesní postup soudu je upraven v § 66 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. Toto řízení,
tzv. detenční, vede k rozhodnutí o tom, zda je převzetí či držení člověka v zařízení přípustné, neukládá
ovšem povinnost jej v něm držet. Poskytovatel zdravotních služeb tedy může dotčeného člověka
kdykoli propustit386). Účelem této úpravy je, aby v případech, kdy absentuje souhlas s popsaným
závažným zásahem do osobnostní sféry pacienta, bylo zajištěno, že se k věci vyjádří soud, pokud tak
neučinil již dříve (například uložením ochranného léčení).
Zákon uznává práva dotčeného člověka na informace o důvodech i právním postavení (§ 106
občanského zákoníku), včetně zapojení zástupce, podpůrce či důvěrníka (§ 107 a § 108 občanského
zákoníku, § 68 a § 69 zákona o zvláštních řízeních soudních). Podle potřeby mu soud může jmenovat i
opatrovníka z řad advokátů.
Soud má nejprve posoudit oprávněnost převzetí do zařízení a rozhodnout o ní do sedmi dnů (§ 105
odst. 2 občanského zákoníku, § 77 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Bylo-li převzetí
oprávněné a trvá-li důvod pro další omezení styku dotčeného člověka s vnějším světem, rozhodne
soud o dalším držení, přičemž rozsudek o tom je účinný nejdéle na jeden rok, pak se musí rozhodovat
znovu.
Základním principem je rozhodnout na základě řádně zjištěného zdravotního stavu a potřebnosti

převzetí či držení v zařízení (§ 77 odst. 2, resp. § 70 zákona o zvláštních řízeních soudních, § 109
občanského zákoníku).
Pro posouzení oprávněnosti převzetí do zařízení soud vyslechne, zpravidla ve zdravotnickém

zařízení, pacienta, ošetřujícího lékaře a případně další osoby.
Posuzuje-li nutnost dalšího držení v zařízení, ustanoví soud znalce, který nesmí pracovat v zařízení,
kde je pacient držen. Provádí důkaz mj. též zdravotnickou dokumentací či vyjádřením ošetřujícího
lékaře pacienta. K projednání věci nařídí jednání, při němž dotčeného člověka vyslechne. Od jeho
přizvání k jednání lze upustit toliko tehdy, jestliže by dle vyjádření ošetřujícího lékaře nebo písemného
znaleckého posudku mohla přítomnost při jednání vážně poškodit jeho zdravotní stav.
Dotčený člověk i jeho důvěrník či podpůrce mají dle § 109 občanského zákoníku právo žádat
přezkoumání zdravotního stavu, zdravotní dokumentace či vyjádření ošetřujícího lékaře nezávislým
lékařem, přičemž výsledek přezkoumání musí soud rovněž vzít v potaz.
Rozhodne-li soud o přípustnosti dalšího držení člověka v zařízení, činí tak zpravidla ve vztahu k celé
jeho léčbě související s důvodem, pro nějž v zařízení je. Není tedy nutné návazně znovu rozhodovat o
každém jednotlivém dílčím úkonu (například podávání psychofarmak) v rámci pokračujícího držení v
zařízení.387)
Výše popsaná základní úprava míří především, i když zdaleka ne jen, na pacienty s psychickou
nemocí, pacienty s nebezpečnými nakažlivými chorobami či další, kteří s pobytem v zařízení projevují
nesouhlas. Odlišná je situace pacientů, kteří nejsou s to se vyjádřit, a tedy ani projevit případný
souhlas, neboť to jejich zdravotní stav neumožňuje; zároveň vyžadují neodkladnou péči. Typickým
příkladem je vážně zraněný pacient v bezvědomí dopravený do nemocnice po nehodě či úrazu. I zde
ingeruje soud, a to podle § 83 zákona o zvláštních řízeních soudních, ale jen ve zjednodušené podobě.
Má rozhodnout, zda s převzetím dotčeného člověka do zařízení souhlasí, nicméně vychází primárně ze
zprávy ošetřujícího lékaře a rozsáhlá skutková zjišťování neprovádí.
Zákonná úprava pamatuje konečně i na držení v zařízeních sociálních služeb, ohledně něhož stanoví
procesní postup § 84 až 84b zákona o zvláštních řízeních soudních. Jde o modifikovanou obdobu
postupu uplatňujícího se u zařízení zdravotnických.
7
Informovaný souhlas
7.1
Základní principy
7.1.1
Souhlas jako právní důvod opravňující zasáhnout do integrity

Ať již určitý pramen práva používá jakoukoli terminologii - poskytování zdravotní péče, zdravotních
služeb, péče o zdraví, provádění zákroků v oblasti péče o zdraví apod., vždy předpokládá, že se tak
bude dít s respektováním osobnosti pacienta (nemocného, ošetřovaného atd.). V soudobé společnosti
již nestačí, aby péče měla pouze náležitou odborně-technickou úroveň a nebrala přitom ohled na vůli
dotčeného člověka. Autonomie lidské bytosti, její svoboda o sobě rozhodovat, přinejmenším v mezích
případných zákonných povinností uložených v souladu s ústavně chráněnými lidskými a občanskými
právy, vyžaduje ještě něco jiného.
Oním hledaným dalším rozměrem je právní důvod, právní ospravedlnění zákroku.388) Medicínský
výkon představuje často zásah do osobnosti člověka. Platí to nejen pro léčebné, ale i pro jiné zákroky,
například vyšetřovací (diagnostické), preventivní (například očkování), paliativní (tišení bolesti
nevyléčitelně nemocných), estetické, posudkové (třeba při posuzování zdravotní či pracovní
způsobilosti) apod. Platí to pro výkony triviální, například ošetření drobné rány, i naprosto zásadní,
třeba změnu pohlaví či sterilizaci. A platí to jak pro zásahy do integrity tělesné, tak i duševní, neboť tu
nelze od fyzické stránky izolovat. K tomu, aby takový zásah mohl být po právu vykonán, musí existovat
subjektivní oprávnění na straně toho, kdo jej vykonat hodlá.
Jinak řečeno, osobnost člověka vnímáme jako chráněnou sféru zahrnující mimo jiné jeho přirozená
práva, život, důstojnost, zdraví, soukromí, integritu atd. Ta je mimo zákonem stanovené případy
nedotknutelná (srov. článek 7 odst. 1 a článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Každý musí
ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (§ 81 odst. 1 občanského zákoníku) a nikdo nesmí
zasahovat do jeho integrity bez souhlasu či jiného zákonného oprávnění (§ 93 odst. 1 občanského
zákoníku). Zásah do osobnosti člověka je tedy a priori nezákonný a protiprávní, ledaže se prokáže, že
ten, kdo do ní zasáhl, k tomu měl postačující oprávnění. Důkazní povinnost přitom tíží toho, kdo do
osobnosti zasáhl.
V konkrétním případě může být tato zásada zdrojem velikého napětí. Zdravotnický pracovník je svou
odbornou výchovou, vzděláním i zkušeností veden, aby nemocného léčil - má zažitou zásadu salus
aegroti suprema lex esto. Nemá-li v určitém případě právo léčit, neboť pacient to odmítá a jiné
zákonné ospravedlnění chybí, jde pro něj často nepochybně o traumatizující prožitek. Rozhodnutí
dotčeného člověka může mít neblahé následky, třeba i takové, jimž bylo možno zákrokem předejít, či
na to existovala alespoň naděje. Svoboda jednotlivce v sobě zkrátka nese možnost, že svým
neuváženým chováním, motivovaným třeba jen neznalostí, přivodí újmu vlastnímu zdraví, nebo
dokonce životu.
Nicméně základní princip je přesto pevně dán. Provedení zákroku bez řádného právního důvodu je
neoprávněné, i kdyby bylo z lékařského hlediska opodstatněné a pacientovu zdravotnímu stavu dle
obecného mínění prospěšné.389) Ústavní soud ČR dodává: "Z ústavního principu nedotknutelnosti
integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při
aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech určité medicínské výkony či vyšetření
provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta) je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat
s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo."390) Rozhoduje tedy zpravidla nikoli salus, nýbrž
voluntas aegroti. Rozhodnutí pacienta přitom může, ale nemusí být racionální, a někdy se dokonce
může pohledu okolí jevit jako chybné.
Důvodem skýtajícím poskytovateli zdravotních služeb oprávnění zasáhnout do chráněné sféry

dotčeného člověka, včetně jeho integrity, a provést určitý medicínský výkon bývá nejčastěji souhlas391)
tohoto člověka. Jak dále rozebíráme, vyžaduje se souhlas poučený, informovaný.
7.1.2
Zákroky bez souhlasu

Souhlas ovšem není jediným myslitelným právním důvodem pro zdravotnický zákrok. Vyplývá-li
taková možnost ze zákona, lze - a někdy je dokonce přikázáno - zasáhnout do integrity člověka i tehdy,
když souhlas se zásahem neudělil. Neudělení souhlasu může být způsobeno tím, že se k věci nemohl
vůbec vyslovit (například je-li poskytnutím první pomoci zasahováno do integrity vážně zraněného
člověka, který není při vědomí či vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen posoudit situaci
a projevit právně relevantní vůli). Zákon ovšem může oprávnění, či dokonce povinnost k provedení
zásahu udělit i v případech, kdy dotčený člověk vědomě a třeba i výslovně nesouhlasí, a tak umožnit po
právu překonat jeho případný odpor (příkladem je povinné léčení některých nebezpečných nemocí dle
zákona o ochraně veřejného zdraví).
Na prvním místě zde tedy připadá do úvahy provedení medicínského výkonu ve stavu nouze392), tj. v
situaci, kdy se člověk nachází v náhlém nebezpečí pro jeho život či zdraví, souhlas nelze získat (např.
záchranná služba přiveze do nemocnice člověka v bezvědomí s vážnými zraněními utrpěnými při
pracovním úrazu) a jde o zákrok nezbytný pro zdraví člověka, a tedy k jeho přímému prospěchu.
Nemožností získání souhlasu se rozumí, že v danou chvíli není, kdo by jej byl schopen udělit, nikoli
případy, kdy byl souhlas osobou, která jej dát mohla, odepřen.
Podle § 38 zákona o zdravotních službách lze mj. hospitalizovat pacienta, ohrožuje-li bezprostředně
a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí či
je pod vlivem návykové látky, přičemž hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
Hospitalizací se rozumí poskytování lůžkové péče po dobu zpravidla delší než 24 hodin. Problematika
převzetí člověka do zdravotnického zařízení, případně jeho další držení v něm, bez souhlasu dotčeného
je řešena v tzv. detenčním řízení (viz podkapitolu 6.6). I pokud pacient ani sebe, ani okolí neohrožuje, a
hospitalizovat jej tedy není důvod, lze mu přesto poskytnout i bez souhlasu alespoň neodkladnou péči,
je-li potřebná pro léčbu vážné duševní poruchy a pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší
pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.
V případech, kdy je to nutné pro odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo
bezpečnosti pacienta či jiných osob, lze při poskytování zdravotních služeb dokonce omezit volný
pohyb pacienta použitím omezovacích prostředků včetně psychofarmak. Přípustnost takového postupu
může být opět řešena v tzv. detenčním řízení (podkapitola 6.6).
Povinnost strpět zásah do integrity může vyplývat i z předpisů o ochraně veřejného zdraví,
například podrobit se v určitých případech předepsaným očkováním, protiepidemickým opatřením či
léčení stanovených infekčních nemocí, případně snášet ochranné léčení uložené dle trestního
zákoníku. V těchto případech můžeme souhrnně, zjednodušeně hovořit o povinném léčení pacienta.
Specifickým, ale stále obdobným případem lékařského zásahu bez souhlasu může být vyšetření či
znalecké zkoumání v rámci soudního řízení (§ 127 odst. 4 občanského soudního řádu, § 38 zákona o
zvláštních řízeních soudních, § 114, § 116 až 118 trestního řádu). Ve všech těchto případech je nutno
rozlišovat mezi provedením určitého zákroku na jedné straně a převzetím či držením pacienta ve
zdravotnickém zařízení na straně druhé. Oprávněnost každého z nich je nutno zkoumat samostatně.
Může se ovšem zakládat na témže věcném důvodu, například v případě ochranného léčení se na
rozsudku trestního soudu ukládajícím toto opatření zakládá jak oprávnění držet pacienta ve
zdravotnickém zařízení, tak i poskytovat mu péči, která s nařízeným ochranným léčením koresponduje.
7.1.3
Vymezení pojmu informovaného souhlasu

Běžně užívané slovní spojení "informovaný souhlas" v sobě zřetelně zahrnuje dva prvky - jednak
souhlas coby projev vůle dotčené osoby, že chce udělit jinému právo zasáhnout do její chráněné
osobnostní sféry, jednak určitou kvalitu tohoto souhlasu, tedy že byl udělen informovaně. Jinak řečeno,
že ten, kdo jej dal, znal v potřebném rozsahu skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí, zda souhlas
udělí.
Je namístě v této souvislosti připomenout, že byť pojem souhlasu naznačuje určitou pasivitu na
straně příjemce péče - tedy že poskytovatel chce něco vykonat a pacient k tomu přivoluje - obnáší v
sobě informovaný souhlas se zákrokem zároveň i přání a požadavek dotčeného člověka vhodnou
zdravotní péči obdržet.
V dalším textu se budeme podrobněji zabývat jak samotným souhlasem, tak i způsobem a podobou
informování dotčeného člověka poskytovatelem zdravotních služeb. Pro posledně uvedený proces se
užívá též výrazu "poučení" - ve smyslu poučení pacienta profesionálem. V zákonné terminologii se
tento pojem místy opouští a nahrazuje "informací". Lze mít za to, že důvodem je určitý paternalistický
nádech pojmu "poučení". Neděje se tak nicméně ani systematicky - například úprava péče o zdraví v
občanském zákoníku o poučení výslovně hovoří -, ani důsledně - například v ustanovení § 36 zákona o
zdravotních službách o dříve vysloveném přání se stále užívá, ač tento zákon jinak dává přednost
pojmu "informace". Je tedy stále možno "informování" a "poučení" pacienta vnímat jako výrazy v
zásadě shodného významu.
7.2
Informovaný souhlas v právním řádu
7.2.1
Obecně
Nezbytnost oprávnění k provedení určitého zákroku vyplývá již z ústavněprávní roviny (viz výše). V
oblasti péče o zdraví je na srovnatelné úrovni hierarchie pramenů práva konkretizuje Úmluva o
lidských právech a biomedicíně, zejména její článek 5. Podle něho lze jakýkoli zákrok v této oblasti
provést pouze za podmínky svobodného a informovaného souhlasu dotčené osoby.
Právní úprava souhlasu se zdravotnickým výkonem, a to i vzhledem k jeho zřetelně soukromoprávní

povaze, se fakticky nachází ve vícero právních předpisech. Nejvýznamnějšími pro medicínskou praxi
jsou z nich občanský zákoník a zákon o zdravotních službách. Obecně se má za to, že zákon o
zdravotních službách je zde předpisem zvláštním, který má aplikační přednost před subsidiárně
působícím občanským zákoníkem. To však není zcela přesné. Některá ustanovení občanského zákoníku
jsou natolik konkrétní, že jdou nad rámec úpravy zákona o zdravotních službách.
Kupříkladu § 96 občanského zákoníku předepisuje písemnou formu souhlasu v situacích, které často
nastávají jen v rámci poskytování zdravotní péče; naproti tomu jemu odpovídající § 34 odst. 2 zákona o
zdravotních službách je mnohem obecnější a odkazuje na rozhodnutí poskytovatele či na úpravu v
jiném právním předpisu. Není ovšem důvodu, proč by za takový "jiný právní předpis" nemohl být
považován právě občanský zákoník, konkrétně jeho § 96. Norma obsažená v občanském zákoníku se v
takovém případě stává speciální vůči obecnější úpravě zákona o zdravotních službách.
7.2.2
Informovaný souhlas v zákonu o zdravotních službách

Stěžejními ustanoveními zákona o zdravotních službách, které podmiňují poskytování těchto služeb
informovaným souhlasem, jsou ustanovení § 28 odst. 1 a § 34. Nejde však o normy jediné. Problematiky
informovaného souhlasu u pacientů nezletilých či s omezenou svéprávností se týká § 35 zákona, byť

zde se do značné míry odkazuje na občanskoprávní pravidla ohledně svéprávnosti fyzických osob.
Zákon také obsahuje relativně podrobnou úpravu poskytování zdravotních služeb v některých situacích
bez souhlasu (například § 35 odst. 3 či § 38 zákona o zdravotních službách).
7.2.3
Informovaný souhlas v občanském zákoníku

Občanský zákoník nemá jednotnou terminologii pro zásahy do integrity, které souhlasem (či jiným
zákonným důvodem) musejí být kryty. Kromě výrazu "zásah" užívá i jiné pojmy, například "zákrok",
"úkon" "zasažení" (do integrity) či "výkon". Tyto výrazy je nutno chápat v zásadě jako rovnocenné a
jejich užití je spíše projevem jazykově-stylistické volby. Právní normy týkající se souhlasu se zásahem
do integrity v zákoníku nalezneme především v ustanoveních § 93 až 103.
Jelikož se však většina zdravotní péče poskytuje v rámci smluvního vztahu mezi jejím
poskytovatelem a příjemcem, který lze zpravidla podřadit pod úpravu smlouvy o péči o zdraví, je nutno
brát zřetel i na ustanovení § 2638 až 2642 občanského zákoníku. Například podle § 2642 je souhlas
ošetřovaného nezbytný ke všem úkonům v rámci péče o zdraví, tedy i k těm, které by snad charakter
zásahu do integrity neměly.
7.2.4
Informovaný souhlas v dalších předpisech

Další právní normy, které se informovaného souhlasu týkají, lze nalézt v předpisech upravujících
některé specifické druhy zdravotnických zákroků či výkonů, například umělé přerušení těhotenství,
transplantace, specifické zdravotní služby či klinický výzkum.393)
Je nutno mít na paměti, že tato ustanovení mohou modifikovat obecná pravidla, například mohou
ukládat povinnost opakovaného poučení (viz § 7 odst. 3 transplantačního zákona ohledně žijícího dárce
tkáně či orgánu), předepisovat udělení souhlasu v písemné podobě, vyžadovat opakování souhlasu (§ 8
odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách ohledně opakovaných pokusů o umělé oplodnění),
podmínit provedení zákroku kromě souhlasu též splněním dalších předpokladů (například nezbytnost
kladného stanoviska odborné komise k některým výkonům dle zákona o specifických zdravotních
službách - změna pohlaví, kastrace, psychochirurgické výkony, některé případy sterilizace) či stanovit
konkrétní věkovou hranici pro způsobilost nezletilého pacienta udělit souhlas (§ 6 zákona o umělém
přerušení těhotenství).
7.3
Obsah a podoba poučení
7.3.1
Obecně
Požadavky moderní společnosti se nezastavují u zásady, že zdravotnický zákrok smí být proveden
pouze se souhlasem pacienta. Je nutné, aby měl ten, kdo hodlá vyslovit svůj souhlas s určitým
zákrokem, dostatečnou představu, co zákrok obnáší a jaká rizika jeho provedením podstupuje. V
běžných životních situacích bývá člověk na základě svých zkušeností a obecného povědomí obyčejně
orientován, moderní medicína je však složitým a specializovaným oborem.
Poskytovatel péče v něm bývá odborníkem, většina nemocných však naopak laiky a odkázat je na
samostudium dost dobře nelze. Nezbývá tedy, než aby si mohli potřebnou představu vytvořit na
základě poučení, kterého se jim před zákrokem dostane.
Smyslem podání tohoto poučení či vysvětlení samozřejmě není přetvořit pacienta v druhého lékaře,
to by bylo naprosto nereálné očekávání. Cílem je nerovnováhu v informovanosti zdravotnického
profesionála na jedné straně a laika na straně druhé zmírnit natolik, aby pacient dokázal být
subjektem a autonomní stranou poskytování péče, nikoli jejím pouhým objektem. Tedy aby byl
schopen zvážit dostatečně všechny okolnosti a rozhodnout se, zda chce zákrok podstoupit. Svoboda
rozhodování bez znalosti, o čem se rozhoduje, nemá totiž význam. 394) To platí v poměrech České
republiky i v zahraničí, byť různé země nekladou na zdravotnický personál zcela shodné nároky, pokud
jde o rozsah a míru poučení před zákrokem. Patrně nejpřísnějším státem je v tomto směru Spolková
republika Německo.395) Naopak například Spojené království ponechává úvaze lékaře o vhodném
způsobu i hloubce poskytovaných informací větší volnost 396) a zachovává platnost souhlasu i v
některých případech, kdy pacient měl jen poměrně velmi hrubou představu o povaze zákroku.
Příjemce služby se mnohdy nachází pod tlakem nemoci či zranění, což ovlivňuje jeho schopnost
objektivního posuzování. V důsledku toho by poskytovatel jakožto profesionál měl reálně značnou
možnost sdělením či naopak zadržením určitých informací ovlivnit, jak se daný poměr bude vyvíjet
(například jakou péči bude druhá strana požadovat). Jedná se o situaci, která je svou povahou blízká
spotřebitelským smlouvám, v nichž právní úprava rovněž usiluje o zmírnění naznačené nerovnováhy. I
to je tedy důvodem pro zákonné zakotvení povinnosti poskytovatele pacienta řádně poučit.
Informování pacienta má i další cíl, a tím je zajistit lepší spolupráci obou stran při procesu
poskytování zdravotních služeb. Je zřejmé, že řádně poučený pacient obvykle mnohem lépe
spolupracuje při vyšetřeních i léčbě.
Splnění povinnosti pacienta informovat - coby významného předpokladu platnosti či použitelnosti

souhlasu se zákrokem - je v případě sporu povinen prokázat poskytovatel zdravotních služeb, neboť je
to on, kdo o řádný, informovaný souhlas opírá své oprávnění zasáhnout do chráněné sféry osobnosti
pacienta.
I přes výše řečené musí právní řád respektovat, že někteří lidé informováni být nechtějí. Mají proto
právo se poučení vzdát a pochopitelně se pak nemohou dovolávat neplatnosti uděleného souhlasu.
Právo na poskytnutí stanovených vysvětlení je oprávněním, nikoli povinností. Spolehne-li se proto
pacient na odborné schopnosti osoby provádějící zákrok a poučení se dobrovolně a bez jakéhokoli
nátlaku z druhé strany vzdá, je nutné toto svobodné rozhodnutí ctít. I dle článku 10 odst. 2 Úmluvy o
biomedicíně platí, že přání každého nebýt informován je nutno respektovat. Musí se však skutečně
jednat o svobodné rozhodnutí pacienta, nikoli o důsledek jakéhokoli navádění, tlaku či
manipulativního jednání ze strany poskytovatele zdravotních služeb. Vzdání se práva na informace ze
strany pacienta má být písemně zaznamenáno do zdravotnické dokumentace, a to i s podpisem
pacienta.
Ke vzdání se práva na informace se ovšem podle § 32 odst. 1 zákona o zdravotních službách

nepřihlíží, jde-li o informaci, že pacient trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může
ohrozit zdraví nebo život jiných osob. V této situaci je nutno mu poučení v každém případě poskytnout.
Dalším podobným případem je situace předvídaná § 2641 občanského zákoníku, tedy když dá
ošetřovaný člověk najevo, že si vysvětlení nepřeje - tu je přípustné, a dokonce správné informaci

podat, pokud nebezpečí, které z toho hrozí, a to nejen třetí osobě, ale i samotnému dotčenému
člověku, zjevně převyšuje jeho zájem (na tom, aby nebyl informován).
7.3.2
Rozsah a obsah poučení
7.3.2.1
Vymezení v právních předpisech

Podle článku 5 Úmluvy o biomedicíně musí být pacient předem řádně informován o účelu, povaze,
důsledcích a rizicích zákroku. Podrobnější je ustanovení § 31 zákona o zdravotních službách, které
ukládá informovat o zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho
změnách, umožnit klást dotazy a ty srozumitelně zodpovědět. Informace o zdravotním stavu má přitom
dle tohoto zákona obsahovat údaje mimo jiné o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a
předpokládaném vývoji; účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích
navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů; jiných možnostech
poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta; další potřebné léčbě
a omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav. Některé z těchto aspektů
jsou probírány v následujících pasážích.
Zákon o zdravotních službách zde fakticky zatlačuje do pozadí občanskoprávní úpravu, která je
ovšem z převážné části obdobná. Podle § 93 odst. 1 občanského zákoníku musí být souhlas se zásahem
do integrity udělen s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných následcích. Dle § 94 občanského
zákoníku je vysvětlení podáno řádně, lze-li rozumně předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a
účel zákroku včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází
v úvahu případně i jiný postup. Dle § 2638 občanského zákoníku poskytovatel v rámci smluvní péče o
zdraví srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči a po příslušném
vyšetření i zdravotní stav. Dle § 2639 občanského zákoníku je vysvětlení řádně podáno, lze-li rozumně
předpokládat, že ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče o zdraví
včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu i
případný jiný způsob péče o zdraví.
Je třeba zdůraznit, že informovaný musí být souhlas dotčeného člověka s jakýmkoli zákrokem v
oblasti péče o zdraví, tedy jakýmkoli zdravotnickým úkonem, ať již se provádí za účelem preventivní
péče, diagnostiky, léčby, rehabilitace, tišení bolesti, v souvislosti s výzkumem nebo z jiných
srovnatelných důvodů. Nejde tedy jen o závažné operace, ale doslova jakýkoli zásah. Na druhou stranu
ovšem složitost, závažnost a rizikovost zákroku zásadně ovlivní, zda a v jaké míře bude potřeba, aby
zdravotnický pracovník pacientovi něco vysvětloval. U zcela banálních a málo rizikových úkonů (typu
změření tlaku apod.) bude zpravidla možno se spolehnout na obecné povědomí, které lze od
průměrného člověka očekávat, nebude-li mít zdravotnický pracovník důvod se domnívat, že daný
pacient ani takovým povědomím nedisponuje.
Rozsah a obsah poučení bude ovlivněn rovněž naléhavostí zákroku. Jestliže se nedostává času
vysvětlit pacientovi všechny souvislosti zamýšleného postupu včetně rizik, alternativ, jejich předností a
nevýhod apod., protože prodlevou s tím spojenou by mohl být vážně ohrožen jeho zdravotní stav,
nezbude než poučení zjednodušit a zkrátit oproti tomu, co by jinak bylo namístě.
Takovou situaci lze přirovnat ke stavu nouze, kdy je pacient léčen bez souhlasu. Pokud to však
okolnosti umožňují, měl by pacient být informován alespoň v takovém rozsahu, v jakém to je reálně
možné. Zbývající informace, které budou pro dotčeného člověka podstatné i do budoucna (například
jaký další vývoj zdravotního stavu lze očekávat či jaký léčebný režim je třeba dodržovat), mají v
takovém případě být doplněny alespoň dodatečně, po provedení zákroku.
7.3.2.2
Stav nemoci či zranění a účel zákroku

Informování pacienta vychází z aktuálního zdravotního stavu a jeho očekávaného vývoje. To je
samozřejmě tím základním, s čím by měl být seznámen. Zcela přirozeně z toho vyplývá i poučení o
účelu určitého navrhovaného zákroku. V nejširším smyslu je jím myšleno přispění ke zlepšení
celkového zdravotního stavu člověka včetně kvality života. V jednotlivém případě lze však identifikovat
úžeji vymezený, přesnější cíl - předpokládaný přínos, kterým má zákrok pacientovi prospět.
Účelem zákroků diagnostických je zjistit určitou stránku zdravotního stavu člověka, zejména vyšetřit
stav určitého orgánu nebo tkáně. Smyslem zákroku léčebného je zjištěný problém řešit a přispět tak k
ústupu dosavadních obtíží nebo se vyhnout zhoršení stavu do budoucna. Obdobně lze uvažovat i o
veškerých dalších druzích zákroků. Poučení by mělo pacientovi objasnit, co se s ním děje či má dít.
7.3.2.3
Povaha zákroku
Nezbytnou součástí poučení je popsat alespoň v hrubých rysech navrhovaný medicínský postup.
Ten zahrnuje oblast těla, do níž bude zasaženo, způsob, jakým se tak stane, v jakém rozsahu, zda bude
z těla něco vyňato či do něj naopak vloženo, zda bude zákrok probíhat při plném vědomí, místním
znecitlivění nebo v celkové anestezii apod.
Informace o povaze zákroku zahrnuje hlavní úkony, které lékař nebo jiný zdravotnický pracovník v
jeho průběhu vykoná, i přístroje a jiné prostředky, jichž přitom užije. Tím se míní též léky včetně jejich
účinků. Odpovídá se zde tedy na otázku, jak, jakým způsobem a jakou metodou bude výkon proveden.
Pro srovnání, německá nauka tento aspekt nazývá poučením o průběhu daného zákroku
(Verlaufsaufklärung).397)
7.3.2.4
Důsledky zákroku
Důsledkem zde rozumíme pravděpodobný, předpokládaný následek určitého zákroku. Neběží tu
nutně o následky jisté, nýbrž spíše o pravidelně se vyskytující, časté průvodní jevy podstupovaného
zákroku, odhadované na základě zkušeností s průměrným průběhem a úspěchem příslušného
lékařského výkonu.
Lze je vnímat v několika časových rovinách. Bezprostřední či krátkodobé důsledky jsou změny přímo
spojené s prováděním vyšetření nebo léčby. Se zvoleným postupem může být spojena například určitá
bolestivost či jiné nepohodlí. V měřítku několika dnů se dále mohou vyskytnout určité vedlejší
příznaky, které později vymizí. Pacient by měl mít představu jak o tom, jak se jeho tělo bude při
zákroku a po něm chovat, jakou bolest či jiné změny pocítí, ale též jaký režim bude muset snášet,
například že po jistou dobu bude muset zachovat klid na lůžku. Tytéž okolnosti je konečně třeba vzít v
úvahu i v dlouhodobějším výhledu. Důsledkem zákroku může být úplné uzdravení pacienta a přechod k
normálnímu životu například během šesti měsíců po operaci, ale naopak též trvalé omezení ve
způsobu života, nutnost vyhýbat se určitému druhu námahy, sportu, nejíst určité potraviny apod.
Informování pacienta by mělo zahrnout předpokládanou dobu hospitalizace ve zdravotnickém

zařízení před provedením zákroku i po něm i předpokládanou bolestivost či případně délku pracovní
neschopnosti.
Vzhledem k odlišnosti každého člověka nelze nikdy zaručit, jak se právě jeho organismus zachová,
ani slibovat, že právě u něj nastane úplné uzdravení. Poučení o důsledcích zákroku se proto vždy
pohybuje v kategoriích toho, co lze pravděpodobně očekávat či co se v obdobných případech zpravidla
stává. Rovněž bolestivost zákroku, třebaže z pohledu nemocného velice důležitou, lze jen s obtížemi
přesně odhadnout vzhledem k odlišnému vnímání bolesti každým člověkem. I zde je každé poučení
nevyhnutelně omezeno tím, co obvykle udávají pacienti daný zákrok podstupující.
7.3.2.5
Rizika a možné komplikace

Poučení o rizicích a možných komplikacích navrhovaného výkonu je poměrně obtížné. Za rizika totiž
považujeme celou škálu různých možností nepříznivého vývoje zdravotního stavu, které se s menší či
větší četností objevují ve spojitosti se zvoleným postupem. Zásadně se liší v závažnosti, od lehce
snesitelných, jako jsou například přechodné drobné změny v místě zákroku, zarudnutí, lehký otok
apod., až po kritické - trvalé vážné poškození zdraví či smrt. Zejména chirurgické zákroky s sebou
přitom riziko úmrtí přinášejí vždy, ať již třeba jen kvůli možnosti uvolnění krevní sraženiny z místa
zásahu a jejího následného vniknutí do srdce a přivození zástavy krevního oběhu. Na míru rizika má
navíc podstatný vliv věk pacienta, jeho celkový zdravotní stav a další individuální okolnosti, které je
třeba patřičně zohlednit.
Je nutno zdůraznit, že s každým zákrokem v oblasti péče o zdraví jsou určitá rizika spojena, a to i v
případě, že je uskutečněn po odborné stránce zcela správně. Nikoli každé zhoršení zdravotního stavu -
či jeho nezlepšení oproti předpokladu - po zákroku zakládá odpovědnost poskytovatele. Právě naopak,
postupoval-li správně, avšak náležitě provedený výkon neměl žádoucí účinek prostě proto, že úspěch
není v medicíně nikdy zcela jistý, nese si takové riziko pacient sám.
Rozličných rizik tak lze pro prakticky každý zákrok vyjmenovat v podstatě neomezené množství, se
stále se zmenšující pravděpodobností jejich výskytu. Povinnost poučit o nich se nepochybně nemůže
vztahovat na všechna.398) V praxi je proto zapotřebí nalézt rozumnou hranici, s čím má poskytovatel
bezpodmínečně povinnost pacienta seznámit.
Obvykle se zde vychází z kombinace pravděpodobnosti určitého rizika a závažnosti příslušného

nepříznivého následku pro celkový zdravotní stav člověka. Čím závažnější bude nepříznivý následek v
případě, že se riziko naplní, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti pacienta o
něm poučit. Potíž ovšem představují omezené možnosti přesného stanovení míry rizika. Statistiky jsou
ošidné a mohou být ovlivněny řadou faktorů, například o jaké pracoviště se jedná (specializovaná
pracoviště se budou v praxi vypořádávat s těžšími případy), jaká je četnost daného druhu zákroku
(jsou-li jich jen jednotky ročně, mohou statistiky trpět velikými výkyvy v čase) či zda úspěšnost zákroku
- třeba vyléčení pacienta z nádorového onemocnění - měříme kupříkladu dvouletým, pětiletým nebo
desetiletým přežitím (výsledky se opět mohou diametrálně lišit).
7.3.2.6
Alternativní možnosti
Nezanedbatelnou součástí poučení má být informace o alternativních postupech, tj. jiných
uznávaných metodách pro řešení daného zdravotního problému pacienta. To mu má umožnit reálnou
volbu takového postupu, který mu bude nejvíce vyhovovat. Typickým příkladem alternativních postupů
je léčení určitého stavu konzervativní léčbou, podáváním léků, laparoskopicky či otevřenou operací.
Jedna z těchto možností je lékařem doporučována, ostatní pak představují alternativy, s nimiž by
pacient měl rovněž být seznámen.
Poučení o alternativních možnostech by mělo zahrnovat též informaci o jejich vhodnosti,

očekávatelných přínosech a rizicích, obdobně jako je tomu u "hlavní", doporučované metody. Jedině
tak je totiž možno je mezi sebou plnohodnotně porovnat. Lze mít za to, že informování pacientů o
alternativních možnostech je zatím v české praxi spíše nedostatečné, neboť lékaři mívají tendenci
upřednostnit jimi navrhovaný postup do té míry, že ostatní v úvahu připadající možnosti sami předem
vyloučí.
7.3.2.7
Další aspekty poučení

Vedou se diskuse o tom, jaké další prvky poučení může být poskytovatel povinen pacientovi sdělit.
Je například otázkou, zda má být seznámen s tím, že zákrok bude provádět začínající lékař. Na jednu
stranu tato skutečnost zvyšuje rizikovost, což by pacient měl znát, na druhou stranu to může výrazně
komplikovat systém poskytování zdravotní péče, neboť lidé pak budou mít přirozený sklon usilovat o
to, aby zákrok u nich prováděl někdo zkušenější.
Dalším aspektem informování pacienta může být otázka nákladů. Pokud určitý zákrok není zcela
nebo plně hrazen ze zdravotního pojištění, měl by s tím být přirozeně předem seznámen. V ostatních
případech se takové poučení může jevit jako nadbytečné, neboť na rozhodování pacienta nejspíše
nebude mít vliv.
7.3.3
Způsob a forma poučení

Významnou otázkou je, kdo má pacienta poučit, tedy zda to musí být vždy lékař, nebo zda může o
některých zákrocích poučit například zdravotní sestra. Zákon o zdravotních službách na ni odpovídá
tak, že informaci podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb,
kterých se podání informace týká. Může-li výkon provést někdo jiný než lékař, je tedy zároveň možné,
aby poskytl i poučení pacientovi.
V praxi může nastat situace, kdy se například pacient sám bude před operací vyptávat sestry,
protože před lékařem pociťuje ostych či s ním není v tak častém kontaktu jako se sestrou. Správným
postupem v takovém případě je poskytnout ty základní informace, které sestra zná, ale zároveň zajistit,
aby na pacientovy otázky při nejbližší příležitosti a bez nutnosti dalšího dotazování odpověděl
kompetentní lékař, a to šetrně a aniž by byla jakkoli snižována důstojnost pacienta proto, že se
původně lékaře nezeptal.
Poučit je třeba konkrétního pacienta. Zdravotnický pracovník má proto přihlédnout zejména k

osobnostním zvláštnostem a způsobu života pacienta, samozřejmě za předpokladu, že tyto poznatky
jsou mu známy anebo jsou zjevné z okolností. Příkladem je věk, celkový stav, povolání, intenzivní
provozování sportu apod. Individualizace poučení, tedy jeho přizpůsobení konkrétnímu nemocnému,
bere ohled na vícero okolností. V závislosti na osobě pacienta se mění jak závažnost zákroku, tak i
četnost komplikací nebo dalších rizik. Některé možnosti postupu mohou být například kvůli věku
pacienta zcela vyloučeny. Celkový stav pacienta bude mít vliv na úspěšnost léčby i na předpokládanou
dobu rekonvalescence.
Pacienta je zapotřebí o zdravotním stavu a doporučeném postupu informovat v dostatečném

předstihu - je-li to z medicínského hlediska možné. K rozumné úvaze bude nutný dostatečný časový
prostor i určitý klid bez naléhání. Je-li v možnostech poskytovatele zdravotních služeb napomoci v
tomto směru pacientovi zajištěním vhodného klidného prostředí, měl by tak učinit.
Aby mohl dotčený člověk informaci řádně zohlednit, musí jí rozumět. Zásadní pro něj proto nakonec
není, co mu zdravotnický pracovník sdělil, ale co pochopil. Srozumitelnost poučení vyžaduje vystříhat
se nadměrné složitosti a přílišného používání cizích výrazů a usilovat o jednoduchost a stručnost. Není
to samozřejmě nenáročný požadavek na komunikační dovednosti příslušného pracovníka.
Co se týče formy poučení, základním principem je podání ústní, důvěrným rozhovorem mezi
lékařem či jiným kompetentním pracovníkem a příjemcem péče. 399) Jakékoli písemné materiály a
podepisované listiny nemohou rozhovor nahradit. To neznamená, že nelze využít písemné informace,
letáky, náčrty, obrázky apod., ale pouze jako doplněk. Zmíněné pravidlo není popřeno ani tím, že podle
ustanovení § 2638 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku má ošetřovaný právo požadovat podání
vysvětlení v písemné formě a v tomto rozsahu je lze považovat za zvláštní normu, která modifikuje
povinnosti poskytovatele nad rámec jiných předpisů. I uvedené písemné poučení by mělo zachycovat
informace, které se předtím zdravotnický pracovník vynasnažil sdělit ústní formou.
Dle § 31 odst. 3 zákona o zdravotních službách ošetřující zdravotnický pracovník provede do

zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána. Tuto povinnost má bez ohledu na
to, jakým způsobem informaci sdělil. U závažnějších zákroků však bývá poměrně obvyklé, že
poskytovatel zachycuje písemně i podstatné body obsahu poučení, přičemž si nechává od pacienta
potvrdit (podpisem), že byl informován a měl i možnost klást dotazy. Z hlediska možného pozdějšího
sporu je to samozřejmě vhodnějším důkazním prostředkem než pouhý jednostranný záznam lékaře, že
pacienta poučil, bez uvedení jakýchkoli podrobností. Zachycení poučení se často děje prostřednictvím
standardizovaných formulářů, které jsou jen drobněji upravovány (individualizovány) pro konkrétního
pacienta.400)
7.3.4
Terapeutické privilegium
Pojem tzv. terapeutického privilegia se v literatuře užívá pro popis situace, kdy se lékař rozhodne
nesdělit určitou informaci z obavy, že by to mohlo přímo uškodit pacientovu zdraví. Příkladem může
být zatajení smrtelné prognózy nemocnému, který je oslaben chorobou nebo je citově labilní, a
okamžité sdělení bez delší postupné přípravy by mohlo vážně zhoršit jeho stav nebo jej přivést ke
zkratovitému jednání. Článek 10 odst. 3 Úmluvy o biomedicíně připouští, aby zákon v zájmu pacienta ve
výjimečných případech omezil jeho právo znát vše a zbavil tak lékaře povinnosti za všech okolností vše
sdělit.
Zákon o zdravotních službách tuto možnost využívá ve svém § 32 odst. 2. Podle něho může být
informace o nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta v nezbytně nutném
rozsahu a po dobu nezbytně nutnou zadržena, lze-li důvodně předpokládat, že by její podání mohlo
pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. Tato výjimka se ovšem neuplatní, jestliže 1) je informace
o určité nemoci nebo predispozici k ní jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout
preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu, nebo 2) zdravotní stav pacienta představuje
riziko pro jeho okolí, anebo 3) pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl
zajistit osobní záležitosti. Z uvedených tří možností se poslední jeví jako nepříliš prakticky domyšlená,
neboť neví-li pacient, že před ním lékař něco tají, nemá ani zvláštní důvod požadovat výslovně přesnou
a pravdivou informaci. Za normálních okolností by totiž informaci takových kvalit měl obdržet vždy a
bez zvláštního přání.
Výše uvedenou úpravu dále doplňuje ustanovení § 2640 občanského zákoníku týkající se smlouvy o
péči o zdraví. Vzhledem k tomu, že jeho uplatnění připadá do úvahy v podstatě jen v medicínském
kontextu, nelze je pominout s argumentem, že přednost má speciální úprava zákona o zdravotních
službách. V konkrétním případě se sice zpravidla primárně uplatní výše citované ustanovení jeho § 32
odst. 2, které je podrobnější, přesnější a restriktivnější než občanský zákoník. Do úvahy však připadá
aplikace domněnky dle § 2640 občanského zákoníku, podle níž poskytovatel nemá právo
terapeutického privilegia využít, nepotvrdí-li mu zjevnost a vážnost nebezpečí jiná osoba poskytující
péči o zdraví v daném oboru.
V podstatě se týká dokazování, zda byly předpoklady pro zadržení informace splněny, pokud by o
tom později nastal právní spor. Jelikož ovšem jde pouze o domněnku vyvratitelnou, může se
poskytovatel obejít i bez takové konzultace s třetí osobou, pokud důvodnost zadržení informace
prokáže jinak.
Je třeba zdůraznit, že důvodem pro zamlčení určité informace nesmí být úvaha, že nemocný by mohl
mít strach zákrok podstoupit a nepodařilo by se dosáhnout udělení souhlasu. Lékař není oprávněn
například neuvést určité riziko jen proto, aby pacient netrpěl obavami. V této situaci je naopak nutné
dát přednost požadavku řádného poučení doplněného o povinnost podat je citlivě a se vší
komunikační dovedností.401). Právo lékaře omezit rozsah poskytovaných informací lze vyvozovat výlučně
z rizika zhoršení zdravotního stavu bezprostředně způsobeného jejich sdělením, nikoli důsledky
případného pacientova rozhodnutí zákrok odmítnout, pokud by je na základě řádného poučení o
rizicích zákroku učinil.
Zadržení určité informace neznamená, že lékař nemusí poskytnout žádné poučení. Důsledkem
uplatnění terapeutického privilegia je omezení šíře podaných informací, avšak jen v co nejmenším a
zcela nezbytném rozsahu, nikoli úplné popření povinnosti pacienta poučit.402)
Terapeutické privilegium je zvláštní situací, v níž ohled na zdravotní stav pacienta převažuje nad
zájmem alespoň zčásti vyrovnat informační nerovnováhu mezi ním a zdravotnickými profesionály.
Jelikož je výjimkou z pravidla, je při jeho uplatňování nutno postupovat velmi opatrně a klást v tomto
směru na poskytovatele zdravotních služeb poměrně přísné nároky. Zamlčení informace nesmí být
podloženo jen hypotetickou, vzdálenou obavou, že by pacienta mohla vystavit zvýšenému vypětí. To by
totiž potom nebylo nemocným možné sdělovat téměř nic. Musí se jednat výlučně o situaci, v níž je
obava z výrazného zhoršení stavu nemocného bezprostředně způsobeného určitou zprávou zcela
reálná a podložená konkrétními důvody. Ty musí být lékař schopen posléze přesvědčivě obhájit.403)
7.3.5
Informování třetích osob

7.3.5.1
Informování osob rozhodujících za pacienta

V některých případech rozhodují za pacienta jiné osoby, například zákonní zástupci nezletilého či
opatrovník pacienta s omezenou svéprávností. Zde se uplatní ustanovení § 31 odst. 5 zákona o
zdravotních službách, podle něhož, jde-li o takového pacienta, právo na informace o zdravotním stavu
a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi pacienta; vedle toho náleží i
samotnému pacientovi, je-li k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý.
Dále se ovšem použije i § 32 odst. 3 téhož zákona, podle něhož může poskytovatel v nezbytném
rozsahu zadržet informaci o zdravotním stavu pacienta nezletilého či s omezenou svéprávností jeho
zákonnému zástupci, pěstounovi nebo jiné pečující osobě v případě podezření, že se tato osoba podílí
na zneužívání nebo týrání anebo ohrožování zdravého vývoje tohoto pacienta, lze-li předpokládat, že
poskytnutím této informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta.
Obdobou tohoto principu jsou ustanovení § 94 odst. 2, resp. § 2638 odst. 2 občanského zákoníku. I
ta počítají s tím, že potřebné informace budou sděleny zákonnému zástupci a též dotčenému
pacientovi, nakolik to v jeho případě bude možné. Je namístě jejich dosah vztahovat nejen na zákonné
zástupce, nýbrž i na další srovnatelné případy, tedy zejména na soudem jmenovaného poručníka,
opatrovníka dospělé osoby a soudem schváleného člena domácnosti. Vzhledem k výše citovanému
ustanovení zákona o zdravotních službách nicméně pro účely výkonu medicíny nebudou mít fakticky
přílišný prostor pro uplatnění.
7.3.5.2
Informování dalších osob

Úmluva o biomedicíně stanoví ve svém článku 10 odst. 1, že každý má právo na ochranu soukromí ve
vztahu k informacím o svém zdraví. Toto pravidlo je třeba chápat tak, že poskytování informací o
zdravotním stavu je možno provádět jen se souhlasem pacienta nebo na základě jiného zákonného
oprávnění.
Souhlas pacienta může být udělen podle § 32 odst. 1 zákona o zdravotních službách, kdy pacient,
který sám informace o svém zdravotním stavu nechce, může namísto sebe určit jinou osobu, které
budou sděleny. Podle § 33 téhož předpisu pak může již při přijetí do péče určit osoby, které mohou o
jeho zdravotním stavu být informovány, eventuálně poskytování informací zakázat.
Z praktického hlediska je podstatné, jak má poskytovatel postupovat u pacienta, který s ohledem na

svůj zdravotní stav nemůže osoby pro sdělování informací určit. Zákon zde stanoví toto právo osobám
blízkým, ledaže to pacient předtím zakázal. Pokud tak učinil, lze jim informaci podat pouze v
nezbytném rozsahu v případě, že je to v zájmu ochrany zdraví jejich nebo další osoby (příkladem může
být, trpí-li pacient nebezpečnou nakažlivou chorobou a je zapotřebí, aby tyto osoby podstoupily
vyšetření či léčbu).
Ve vztahu k zemřelému pacientovi se uplatní obdobný princip. Zákon o zdravotních službách opět
vychází ze zásady, že právo na informace mají osoby pacientovi blízké, ledaže to zakázal. V posledně
uvedeném případu může být zákaz rovněž prolomen nezbytností informace pro ochranu zdraví.
Obdobná norma se konečně uplatní i ve vztahu k osobám, které s pacientem pouze přišly do styku. I
jim mohou být bez jeho souhlasu poskytnuty nezbytné informace o jeho zdravotním stavu, jestliže jde
o údaje rozhodné pro ochranu jejich zdraví.
7.4
Souhlas
7.4.1
Obecně
Informovaný souhlas je právním jednáním, kterým se zakládá oprávnění jiné osoby zasáhnout do
chráněné osobnostní sféry člověka. Jeho základní předpoklady jsou proto obdobné jako u jiných
právních jednání. Musí se vždy jednat o srozumitelný a určitý projev vážné vůle, neboť v opačném
případě by byl jen zdánlivým - neexistentním jednáním. Může být vázán na podmínku, například že
pokud v průběhu provádění určitého zákroku bude zjištěn konkrétní nález odůvodňující nějaký další,
předem popsatelný zásah, pacient souhlasí i s ním.404)
Důsledkem platně uděleného souhlasu je, že dochází ke změně ve vzájemných právech a

povinnostech poskytovatele péče a pacienta. Zdravotnickému pracovníku je dovoleno vstoupit do sféry
osobnostní integrity příjemce péče a jeho následné počínání tak může být v souladu s právem.
Neplatnost souhlasu může být způsobena zejména nezpůsobilostí osoby k jeho udělení se zřetelem
na duševní vyspělost a stav (například jde o příliš malé dítě či o osobu pod silným vlivem alkoholu),
nedostatkem ve formě projevu vůle (například zákonem je předepsán souhlas písemný, ale udělen je
ústně), omylem405) či donucením (které nebude v rámci zdravotnictví častým jevem 406) ). Specifickým
rysem souhlasu se zásahem do integrity je požadavek na dostatečnou informovanost. Jeho nedodržení
může vést až k neplatnosti souhlasu, nezíská-li pacient potřebné informace jiným způsobem, například
od jiné osoby. Neplatnost souhlasu je stanovena na ochranu zájmu dotčeného člověka, a je proto
zpravidla relativní (závisí na něm, zda se jí dovolá).
Občanský zákoník na rozdíl od zákona o zdravotních službách obsahuje právní domněnku udělení
souhlasu zakotvenou pro případ zákroků, u nichž se souhlas nevyžaduje v písemné formě (§ 97 odst. 2
občanského zákoníku). Jelikož pro valnou většinu zdravotnických výkonů není písemný souhlas
předepsán, jde o ustanovení potenciálně značného dosahu. Z důvodů podrobněji popsaných jinde 407),
zejména vzhledem k praktickým úvahám a srovnání možností poskytovatele péče a jejího příjemce, je
však namístě tuto domněnku vykládat velmi restriktivně a v případě popření udělení souhlasu
dotčeným člověkem vyžadovat, aby poskytovatel jeho obdržení řádně prokázal.
7.4.2
Způsobilost udělit souhlas
7.4.2.1
Způsobilý pacient
Způsobilost člověka udělit souhlas se zdravotnickým zákrokem je součástí jeho způsobilosti právně
jednat neboli svéprávnosti. Člověk, který je plně svéprávný, uděluje - či odmítá udělit - souhlas zcela
samostatně, a to bez ohledu na to, zda plné svéprávnosti nabyl dosažením věku 18 let, přiznáním
svéprávnosti před dosažením tohoto věku či uzavřením manželství. Svéprávný člověk mladší 18 let je
ovšem omezen ve vztahu k některým specifickým zdravotním službám, u nichž příslušný právní předpis
vyžaduje pro provedení zákroku dosažení uvedené věkové hranice (například darování zárodečných
buněk, změna pohlaví aj.).408)
7.4.2.2
Dítě
I nezletilý člověk, který plně svéprávný není, může ke zdravotnickému zákroku souhlas udělit
samostatně, jsou-li splněny podmínky § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách, resp. § 95
občanského zákoníku. Oba právní předpisy zde pracují s pojmem rozumové a volní vyspělosti
odpovídající věku daného pacienta. Takto je v podstatě respektováno i ustanovení článku 6 odst. 2
Úmluvy o biomedicíně, dle něhož musí být názor nezletilé osoby zohledněn jako faktor, jehož závaznost
narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti.409)
Nezletilé dítě tedy může podle zákona souhlasit s takovými zákroky v oblasti péče o zdraví, které je
schopno rozumově chápat co do všech jejich podstatných aspektů. Občanský zákoník doplňuje k
obecnému kritériu dvě další podmínky, které se vztahují i na zdravotnické výkony. Zasahuje-li zákrok
do integrity nezletilého pacienta, musí se jednat o "obvyklou záležitost" a nesmí zanechávat trvalé
nebo závažné následky. V důsledku kumulace těchto několika poměrně obecných kritérií ovšem není
jednoduché v konkrétním případě posoudit, zda souhlas dítěte postačí, či zda je nutno trvat na
vyjádření jeho zákonných zástupců.
Výjimkou jsou případy, kdy zákon výslovně stanoví pro nezletilou osobu určitou věkovou hranici, od
níž může o zákroku rozhodnout sama. V českém právním řádu je tímto případem zákon o umělém
přerušení těhotenství, který stanoví hranici 16 let.
Komplementární vůči způsobilosti dítěte samostatně jednat je jeho zastupování ve všech ostatních
záležitostech. Zastupují je především zákonní zástupci - rodiče. V zásadě tak činí společně, a
nedohodnou-li se o léčebném či obdobném zákroku na dítěti, který nelze považovat za běžný,
rozhodne podle § 877 občanského zákoníku na návrh jednoho z nich soud. Ku prospěchu třetích osob -
včetně poskytovatelů zdravotních služeb - je stanoveno v § 32 odst. 2 občanského zákoníku, že je-li
zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě vůli alespoň jeden z nich. Pouze jedná-li
více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich. Poskytovatel tedy
nemusí za normálních okolností vyžadovat, aby souhlas s určitým zákrokem vůči němu projevili oba
rodiče.
Nebylo zatím judikaturou vyjasněno, nakolik se na zastupování dítěte rodiči vztahuje ustanovení §
101 občanského zákoníku, podle něhož má zásahy do integrity člověka neschopného úsudku (kterým
může být i malé dítě) způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo
způsobem spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život či zdraví schvalovat soud. Není totiž zřejmé,
zda citované ustanovení bylo míněno i pro tyto případy, nebo se mělo týkat jen osob neschopných
úsudku především z důvodu duševní poruchy bránící jim rozhodovat se za sebe.
Obdobná úvaha jako ohledně rodičů platí pro opatrovníka nezletilého dítěte. I pokud by za dítě
jednaly osoby jiné - například poručník či soudem schválený člen domácnosti -, nemohou mít
nepochybně širší oprávnění než rodiče a veškerá zákonná omezení by tak bylo nutno aplikovat i na ně.
Zájem zastoupeného může nad vůlí jeho zástupce převážit. Příkladem z české soudní praxe je léčba
vážně nemocného malého dítěte, kterou jeho rodiče odmítali z náboženských důvodů, neboť byli
svědky Jehovovými a léčení mělo zahrnovat podání přípravků vyrobených z krve, případně krevních
transfuzí410). Podle nálezu Ústavního soudu411) postupovaly obecné soudy správně, předaly-li dítě
předběžným opatřením do péče vhodného onkologického oddělení. I v těchto případech proto může
po náležitém zvážení všech okolností, míry ohrožení zastoupeného jakož i důvodů, pro něž zástupce se
zákrokem nesouhlasí, zasáhnout v rámci péče o nezletilé soud.
Může nastat i střet mezi vůlí nezletilého a jeho zákonného zástupce. Dosáhl-li nezletilý věku 14 let,
nenabyl dosud plné svéprávnosti a vážně odporuje zákroku, s nímž zákonný zástupce souhlasí,
vyžaduje se podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku, plně aplikovatelného i na zdravotní péči, souhlas
soudu. Shodný princip ostatně zákon vztahuje i na zletilé osoby, které nejsou plně svéprávné. Souhlas
soudu pak podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku umožňuje překonat i opačný rozpor, tedy kdy si
dítě určitý zákrok přeje a zákonný zástupce s ním nesouhlasí.
7.4.2.3
Osoba s duševní poruchou, neschopná projevit vůli či neschopná úsudku

Omezení schopnosti člověka právně jednat, a tedy i udělit souhlas se zákrokem v rámci péče o
zdraví může vyplývat nejen z nedostatku vyspělosti dané věkem, nýbrž i z narušení této schopnosti
vlivem trvalé či přechodné duševní poruchy. Ta nemusí spočívat jen v psychické chorobě v užším
smyslu diagnostikované nemoci. Duševní porucha je pojmem podstatně širším, zahrnujícím i stavy
přechodné a krátkodobé. Může vzniknout také jako vedlejší důsledek jiné nemoci, vážného zranění,
mimořádné bolesti, ztráty většího množství krve, podání léčivých přípravků ovlivňujících psychiku,
konzumace alkoholu nebo jiných omamných či návykových látek apod. Nemusí jít jen o úplnou ztrátu
vědomí, nýbrž i o situaci, kdy je člověk trvale či dočasně oslaben ve schopnosti posoudit okolnosti a
význam svého jednání a projevit svou vůli.
Brání-li duševní porucha zletilému člověku, který nemá jiného zástupce, udělit souhlas se zásahem
do integrity, může za něj jednat člen domácnosti, jehož schválil soud (§ 50 občanského zákoníku).
Tento zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity s
trvalými následky, a takový zásah by proto bylo možno, není-li jmenován opatrovník, provést jen s
odkazem na stav nouze, a tedy bez souhlasu.
Druhou možností je, že soud přistoupí k omezení svéprávnosti dotčeného člověka, které se bude
týkat i zásahu do integrity, a jmenuje mu opatrovníka. Ani kompetence opatrovníka však není
neomezená, nesmí totiž rozhodnout o zásazích do integrity, nejedná-li se o zákroky bez závažných
následků, bez souhlasu opatrovnické rady, jestliže byla ustavena, či soudu, jestliže opatrovnická rada
ustavena nebyla.
Zásah do integrity člověka neschopného úsudku způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a

vážné následky nebo spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví lze nadto vykonat jen
s přivolením soudu (§ 101 občanského zákoníku). Nelze-li souhlas včetně přivolení soudu získat,
připadá do úvahy opět provedení zákroku bez souhlasu za předpokladu splnění zákonem stanovených
podmínek [srov. § 38 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách,
případně § 99 občanského zákoníku].
Zvláštním případem udělení zástupného souhlasu je § 34 odst. 7 zákona o zdravotních službách.

Podle něho platí, že jestliže pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav vyslovit souhlas s
poskytováním zdravotních služeb a nejde-li o zdravotní služby, které lze poskytnout bez souhlasu,
vyžaduje se souhlas osoby určené pacientem při přijetí do péče. Není-li takové osoby nebo není-li
dosažitelná, vyžaduje se souhlas manžela nebo registrovaného partnera, není-li takové osoby nebo
není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas rodiče, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje
se souhlas jiné svéprávné osoby blízké, pokud je známa. Tím je fakticky zatlačeno do pozadí obdobné
(byť ne totožné) ustanovení § 98 odst. 1 občanského zákoníku. Nedostatkem obou úprav je, že množina
osob takto oprávněných se k zákroku vyjadřovat je příliš obsáhlá.
7.4.3
Forma souhlasu
Právní jednání lze obecně činit v podobě výslovné (ústní, písemné nebo znakovou řečí) nebo mlčky
(konkludentně), způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl jednající projevit 412). Souhlas se
zdravotnickým zákrokem může být proto udělen v jakékoli formě, není-li ujednáno nebo zákonem
stanoveno něco jiného.
V medicínské praxi je běžné, že souhlas je udělen konkludentním jednáním, například pokud

pacient vědomě strpí změření krevního tlaku nebo odběr krve lékařem a poskytuje mu při tom i
nezbytnou součinnost.
V některých případech ovšem zákon předepisuje písemnou formu souhlasu a její nedodržení by pak
znamenalo, že souhlas by byl, zpravidla relativně, neplatný. Pokud by písemně měl jednat někdo, kdo
nemůže číst a psát, musel by být souhlas udělen ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), ledaže by
se daný člověk byl schopen seznámit s obsahem jednání (písemného souhlasu) pomocí zvláštních
přístrojů či pomůcek nebo zvolené jiné osoby (v podrobnostech viz § 563 občanského zákoníku).
Zákon o zdravotních službách ukládá v § 34 odst. 2 písemnou podobu souhlasu pro hospitalizaci
(poskytování lůžkové péče po dobu zpravidla delší než 24 hodin), jinak odkazuje na jiné právní
předpisy, resp. rozhodnutí poskytovatele. Těmito jinými předpisy jsou především transplantační zákon
(písemný souhlas dárce i příjemce orgánu či tkáně), zákon o umělém přerušení těhotenství či zákon o
specifických zdravotních službách [pro umělé oplodnění, sterilizaci, kastraci, změnu pohlaví, provádění
psychochirurgických výkonů, genetická vyšetření, odběr krve i ověřování metod dosud nezavedených v
klinické praxi - posledně uvedené se z obsahového hlediska kryje s pojmem "lékařského pokusu" podle
§ 96 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku].
Občanský zákoník v § 96 stanoví povinnost písemného souhlasu - a v tomto ji rozšiřuje nad rámec
zmíněných dalších předpisů - se zásahem do integrity, též má-li být oddělena část těla, která se již
neobnoví, či dochází-li k zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje (leda by šlo o kosmetické
zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky). Výjimkou je existence stavu nouze (podle § 99
občanského zákoníku), při němž může být právně relevantní souhlas udělen i v jiné než písemné formě
a její nedodržení jeho neplatnost nezpůsobuje.
Oddělením části těla, která se již neobnoví, jsou samozřejmě míněny především zákroky typu odnětí
prsu, končetiny, prstů apod. či vynětí vnitřního orgánu. Pojem části těla však není zákonem omezen jen
na závažné zásahy, nýbrž se může týkat jakékoli součásti organismu, o níž se předpokládá, že se již
neobnoví. Dopadá tak i na relativně méně významné výkony (třeba odstranění bradavice či vytržení
zubu).
Zákroky, které zdravotní stav nevyžaduje, se míní zejména zásahy v rámci estetické medicíny
(například plastické chirurgie). Jde však o nepřesné chápání, neboť komplexní pojetí zdraví člověka
zahrnuje i psychickou složku a pro ni může být provedení některých zákroků tohoto druhu zásadní
(například rekonstrukce prsu pacientky po odstranění kvůli nádoru). Medicínská praxe však s touto
otázkou zásadní potíže nemá, neboť poskytovatelé zdravotních služeb v těchto situacích obvykle žádají
písemný souhlas dotčeného člověka bez ohledu na to, zda to zákon ukládá.
Poskytovatel zdravotních služeb se samozřejmě může rozhodnout, že bude souhlas vyžadovat v

písemné podobě, i pokud to předepsáno není (srov. § 2642 odst. 2 občanského zákoníku). Důvodem
může být zejména získání dokladu - důkazního prostředku pro případ, že by v budoucnu vznikl spor,
zda dotčený člověk souhlas skutečně udělil. V těchto případech bývá z téhož důvodu kromě samotného
souhlasu písemně zachycováno i poskytnuté poučení či vysvětlení, a to alespoň v hlavních bodech.
7.4.4
Odvolání souhlasu
Podle článku 5 Úmluvy o biomedicíně i § 34 odst. 4 zákona o zdravotních službách může dotčený
člověk svůj souhlas se zákrokem kdykoli odvolat. Samozřejmým předpokladem je, aby k tomu byl v
daném okamžiku způsobilý. Odvoláním souhlasu zaniká oprávnění toho, komu byl udělen, aby zásah
vykonal. Pokud by tak navzdory odvolání souhlasu učinil, jednalo by se o zásah bez právního důvodu, a
tedy neoprávněný. Jde-li o souhlas se zásahem do integrity, nelze právo jej odvolat smluvně vyloučit
(viz § 1 odst. 2 občanského zákoníku). To platí i tehdy, je-li uzavřena smlouva o péči o zdraví.
Člověku, který souhlas dříve udělený odvolal, může za splnění všech zákonných předpokladů
vzniknout povinnost nahradit poskytovateli škodu, jež by mohla spočívat například v nákladech na
opatření pomůcek a materiálu, které poskytovatel v souvislosti s dohodnutým zákrokem již vynaložil,
jestliže je nemůže upotřebit jinak.
Odvolání souhlasu v průběhu zákroku vede k povinnosti jej bezodkladně ukončit. Důležitou
výjimkou z tohoto pravidla je však ustanovení § 34 odst. 4 zákona o zdravotních službách, podle něhož
odvolání souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb není účinné, pokud již bylo započato provádění
zdravotního výkonu, jehož přerušení může způsobit vážné poškození zdraví nebo ohrožení života
pacienta. Za splnění těchto podmínek je poskytovatel zdravotních služeb oprávněn - a podle okolností
často i povinen - postupovat, jako by k odvolání souhlasu nedošlo. To však platí pouze do doby, kdy
zákrok již bude možno bez uvedeného nebezpečí pro pacienta ukončit, byť by se tak stalo oproti jeho
původně plánovanému rozsahu předčasně.
Podle § 97 odst. 1 občanského zákoníku může být souhlas se zásahem do integrity odvolán v
jakékoli formě, i když se pro jeho udělení vyžadovala forma písemná. Z hlediska důkazního pro případ
následného sporu ovšem může být v zájmu samotného pacienta žádat, aby odvolání souhlasu bylo
písemně zachyceno či poskytovatelem potvrzeno.
7.5
Odpovědnostní důsledky
Zásah do osobnostní integrity bez řádného právního důvodu, ať již spočívajícího v informovaném
souhlasu dotčené osoby, nebo v jiném zákonném opodstatnění, představuje újmu, a to na přirozeném
právu člověka. Byla narušena svoboda a soukromí člověka, byl omezen ve svém právu svébytně se o
sobě rozhodovat.
Kdo vykonal zákrok bez souhlasu či jiného zákonného oprávnění, dopustil se porušení práva. V
soukromoprávní rovině může být zavázán k náhradě újmy, případně ke splnění dalších povinností (viz
kapitolu o občanskoprávní odpovědnosti), ve veřejnoprávní rovině může být závažné či opakované
porušení povinností poskytovatele zdravotních služeb například i důvodem pro odnětí oprávnění k
jejich poskytování.
V této souvislosti ovšem vzniká několik významných otázek. Předně, jaký je rozdíl v
odpovědnostních důsledcích u zákroku provedeného zcela bez souhlasu či jiného důvodu a u zákroku,
k němuž souhlas udělen byl, avšak pacient nebyl předtím řádně poučen?
Podle nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu413) provedení lékařského zákroku bez informovaného
souhlasu, tedy rovněž na základě souhlasu, jenž nebyl informovaný (tj. souhlas byl dán, aniž se
pacientovi dostalo řádného poučení), je porušením právní povinnosti, a tedy nedovoleným,
protiprávním jednáním jakožto jedním z předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy.
Dále znamená povinnost vyžádat si před zákrokem informovaný souhlas, že jakákoli chyba,
nepřesnost či neúplnost při poučení s sebou automaticky nese neplatnost souhlasu?
Není tomu tak. Poučení o všech myslitelných souvislostech zákroku nemá totožnou důležitost a
význam jeho jednotlivých složek se může u každého nemocného odlišovat. V mnoha případech bude
platit, že i kdyby pacient býval onu informaci, kterou neobdržel, před zákrokem měl, dost možná by se
rozhodl zcela stejně, tedy výkon podstoupit. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis
provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. 414)
Podle zmíněného rozsudku se jedná primárně o otázku příčinné souvislosti. Nejvyšší soud ČR odmítl
tezi, že je-li lékařský zákrok vykonán neoprávněně, musí ten, kdo jej provede, automaticky nést riziko
případného nepříznivého následku. Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným
poučením a vznikem škody je proto nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo,
popřípadě mělo dostat. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče v této situaci může nastat jen
tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně
pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí.
Jde o pojetí, které se vyskytuje například v německé právní nauce i judikatuře a hovoří se v tomto
kontextu o opravdovém vnitřním dilematu ("ernsthafter Entscheidungskonflikt"), jež nemusí být zcela
bezpečně prokázáno, ale musí být alespoň věrohodné ("plausibel").415) Tento přístup je založen nikoli na
kategorickém požadavku prokázat, že by se dotčený člověk skutečně rozhodl jinak, nýbrž na prokázání
existence ‚rozhodné skutečnosti', tedy takové, jež byla schopná vyvolat reálnou možnost odlišného
rozhodnutí. Důvodem pro takový výklad je, že nikdy nelze mít jistotu o tom, jak by se pacient býval
rozhodl, kdyby všechny informace měl.
Z uvedeného rozsudku konečně vyplývá, že újma, kterou může být poskytovatel případně povinen
nahradit, spočívá v zásahu do osobnostních práv pacienta na svobodu rozhodování a autonomii vůle,
eventuálně integrity. Naplní-li se nějaké riziko zákroku, který byl proveden po odborné stránce
správně, ačkoli souhlas nebyl zcela řádný, nebude mít poskytovatel zdravotní péče povinnost nahradit
újmu na zdraví pacienta - ta bude stále považována za náhodu, kterou si nese dotčená osoba sama.
Přimlouvali bychom se však v této souvislosti za odlišné posouzení věci minimálně v případě, že by
souhlas zcela chyběl. Pak by dle našeho názoru bylo plně namístě dovodit, že poskytovatel péče, který
jednal zcela neoprávněně (bez souhlasu či jiného zákonného důvodu), by měl nést veškeré negativní
důsledky, a tedy i nahradit případné zhoršení zdraví dotčeného člověka, byť bylo jen důsledkem
materializace rizika se zákrokem nevyhnutelně spjatého.416) Totéž by mělo platit i v případě, že souhlas
sice udělen byl, avšak jen v důsledku poskytnutí nesprávných informací, které lze kvalifikovat jako
oklamání, resp. použití lsti, případně by jeho neplatnost vyplývala z nesvéprávnosti či duševní poruchy
nebo z nedodržení zákonem předepsané formy.
7.6
Odmítnutí péče (negativní revers)
Odmítnutí postupu doporučovaného poskytovatelem péče ze strany příjemce péče je vždy do jisté
míry konfliktní situací. Staví proti sobě na jedné straně morální i právní nárok pacienta svobodně se
rozhodovat a na druhé straně morální i právní povinnost zdravotnického pracovníka jednat tak, jak to
považuje za nejlepší pro pacientovo zdraví. Jak je vysvětleno výše, autonomie vůle dotčeného člověka
má v tomto konfliktu v zásadě přednost. Odmítnutí péče pacientem proto musí být respektováno. Může
mít jak podobu výslovného nesouhlasu s určitým zákrokem, tak i podobu pasivní - pacient se nevysloví
vůbec a svůj souhlas se zdravotnickým výkonem prostě nijak neprojeví.
Je důležité, zda byl daný člověk způsobilý souhlas vůbec udělit. Pokud bychom dospěli k závěru, že
nikoli, pak by jeho vůle byla právně irelevantní a bezvýznamné by logicky bylo i odmítnutí péče z jeho
strany. Realita je ovšem taková, že na způsobilost pacienta souhlas k zákroku poskytnout se v praxi
kladou menší nároky než na způsobilost zákrok odmítnout. 417) Příčinou je, že zákroky v oblasti péče o
zdraví prováděné lege artis podle poznatků moderní medicíny mívají za cíl zlepšit zdravotní stav
pacienta, takže souhlas s nimi bychom od pacienta jako rozumně uvažujícího člověka obvykle
očekávali, snad až na případy zákroků vysoce rizikových. Naopak odmítavý postoj k léčbě jde proti
obecnému očekávání a tím vyvolává potřebu důkladnějšího zkoumání, zda šlo o rozhodnutí přijaté při
plném vědomí všech podstatných okolností.
Zákon o zdravotních službách vyžaduje v § 34 odst. 3, aby byl pacient, který odmítá vyslovit souhlas
s poskytnutím zdravotních služeb (přičemž tyto služby nelze v daném případě poskytnout bez
souhlasu), opakovaně poučen o zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého bude zřejmé, že
neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život. Jestliže pacient i
nadále nebude s péčí souhlasit, má o tom učinit písemné prohlášení (revers). Na obdobné úvaze stojí
ustanovení § 2642 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, které uvádí, že odmítne-li ošetřovaný
souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné formě.
Toto písemné prohlášení, označované často jako "negativní revers", má pochopitelně především
důkazní význam. Skýtá poskytovateli zdravotních služeb doklad o tom, že učinil, co mohl, a odmítnutí
zákroku bylo čistě rozhodnutím pacienta. Prokáže-li poskytovatel, že se věci udály právě takto, k čemuž
mu právě revers slouží, nebude odpovídat za újmu, kterou v důsledku neposkytnutí péče pacient utrpí.
Na druhou stranu ovšem nelze revers považovat za jediný možný důkaz o odmítnutí péče. Pokud
například pacient nebude chtít revers podepsat, je možno prokázat jeho nesouhlas i jinak, zejména
záznamem podepsaným zdravotnickým pracovníkem a svědkem podle § 34 odst. 5 zákona o
zdravotních službách. Pacient může své právo rozhodovat o sobě vykonat i tím, že zdravotnické zařízení
opustí, je-li toho schopen. Může tak učinit i předtím, než měl poskytovatel vůbec možnost jej poučit o
nebezpečích z toho plynoucích. Takové skutečnosti lze opět doložit naznačeným záznamem, případně
jinými důkazními prostředky, kupříkladu svědecky.
Obsah reversu není zákonem nijak podrobně upraven. Je však logické, že by měl zachycovat
poučení, které poskytovatel zdravotních služeb pacientovi poskytl. Zejména bude uvádět rizika, která
pacient odmítnutím péče podstupuje, včetně těch nejzávažnějších.
7.7
Dříve vyslovené přání
Jistou souvislost má negativní revers s institutem dříve vysloveného přání. To má charakter předem
učiněného prohlášení pacienta ohledně nějakého druhu zákroku, v němž zpravidla takový postup
předem odmítá. Smyslem nejčastěji bývá, aby v případě, že život člověka by se změnil v pouhé
přežívání, avšak on sám by s tím již nemohl nic dělat a nebyl ve stavu rozhodovat, nebyl takový stav
uměle prodlužován. Příkladem může být, pokud si daný člověk nepřeje být v určitém stavu
resuscitován (hovoří se o pokynech "do not resuscitate" coby specifické podskupině dříve vyslovených
přání) nebo jinak léčen - kupříkladu pacient trpící rakovinou v pokročilém stadiu, jež mu přináší velké
bolesti, si může přát, aby nebyl oživován, až selžou základní funkce jeho organismu, a bylo by mu
umožněno zemřít.
Úmluva o biomedicíně k tomu ve svém článku 9 uvádí, že bude brán zřetel na dříve vyslovená přání
pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit
své přání.418) Podobný princip je vyjádřen i v § 98 odst. 2 občanského zákoníku. "Braní zřetele" je ovšem
pojmem dosti volným a obecným.
Podstatně podrobnější právní úpravu nalezneme v ustanovení § 36 zákona o zdravotních službách,

do jehož textu ovšem promluvil i Ústavní soud ČR. 419) Dle něho může pacient pro případ, že by se dostal
do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s
poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas vyslovit
předem.
I zde ovšem platí, že poskytovatel je povinen na toto dříve vyslovené přání pacienta "brát zřetel",
nikoli nutně je bezvýhradně respektovat. Předpokladem samozřejmě je, aby je vůbec měl k dispozici.
Respektovat má ovšem jen takové dříve vyslovené přání, které bylo učiněno na základě písemného
poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí, a to lékařem v oboru všeobecné praktické lékařství, u
něhož je pacient registrován, nebo jiným ošetřujícím lékařem v oboru zdravotní péče, s níž dříve
vyslovené přání souvisí. Dříve vyslovené přání musí mít písemnou formu, obsahovat poskytnuté
poučení a být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta. Alternativou z hlediska formy je, že
pacient může učinit dříve vyslovené přání též při přijetí do péče poskytovatelem nebo kdykoliv v
průběhu hospitalizace, a to pro poskytování zdravotních služeb zajišťovaných tímto poskytovatelem.
Takto vyslovené přání se totiž zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi a záznam
podepíše pacient, zdravotnický pracovník a svědek.
Zákon výslovně opravňuje nerespektovat dříve vyslovené přání, pokud od doby jeho vyslovení došlo
v poskytování zdravotních služeb, k nimž se toto přání vztahuje, k takovému vývoji, že lze důvodně
předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s jejich poskytnutím. Nadto zakazuje přání vyhovět, pokud
nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti, nebo pokud byly v době,
kdy je poskytovatel neměl k dispozici, započaty takové zdravotní výkony, jejichž přerušení by vedlo k
aktivnímu způsobení smrti, či pokud by jeho splnění mohlo ohrozit jiné osoby. Za aktivní způsobení
smrti ovšem nepovažujeme pouhé ukončení léčby (například neresuscitování), a to ani v případě,
kdyby čistě technicky zahrnovalo nějaký dílčí aktivní úkon (pohyb) zdravotnického pracovníka,
například vypnutí či odpojení určitého přístroje420).
Použitelnost dříve vyslovených přání je zákonem zcela vyloučena u nezletilých pacientů nebo
pacientů s omezenou svéprávností.
8
Náležitý odborný postup (lex artis)
8.1
Obecně
Pro vyjádření skutečnosti, že při poskytování zdravotních služeb byl dodržen požadavek náležitého
odborného postupu neboli bylo postupováno v souladu s pravidly lékařského umění (a po právu), se
vžilo označení (postup) lege artis. Ačkoli platná právní úprava tento termín nepoužívá, zmínky o pojmu
lex artis a postupu lege artis zcela běžně nalézáme v odborné literatuře z oblasti zdravotnického práva,
jakož i v soudních rozhodnutích ve věcech náhrady újmy na zdraví způsobené při poskytování
zdravotních služeb. Jedná se zároveň o termín dobře srozumitelný napříč jednotlivými dotčenými
profesemi, od zdravotnických povolání k povoláním právnickým.
Akademický slovník cizích slov definuje původem latinský pojem lex artis, resp. jeho ablativ lege
artis, jako postup podle pravidel umění, vědy, podle zákona, jak se patří. Pojem lege artis vznikl
zkrácením z de lege artis medicinae, tedy podle pravidel umění lékařského.421)
V minulosti bylo možné setkat se též s pojmem vitium artis, vyjadřujícím neúmyslné pochybení v
technickém provedení jinak bezchybně indikovaného zákroku. Pojem vitium artis je doslovně
překládán jako chyba v umění, popř. jako nehoda při výkonu. Podle některých názorů popisuje selhání
(chybu) lékařského umění, ke kterému dochází i při postupu lege artis, kdy při správném postupu
nedochází k očekávanému diagnostickému nebo léčebnému výsledku.422) Případně bylo možno vitium
artis chápat jako jakýsi mezistupeň mezi lege artis a non lege artis. V dalším vývoji však odborná
literatura tento pojem opouští jako překonaný, především vzhledem k jeho nejasnosti a
nevyhraněnosti.
Ani judikatura termín vitium artis nepřijala a při posuzování, zda bylo poskytování zdravotních
služeb v souladu s právem, nadále pracuje pouze s pojmem (non) lege artis. Z tohoto hlediska je
významné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v případu operace štítné žlázy a přerušení zvratného nervu
u pacientky423). Žalobkyně podstoupila operaci štítné žlázy, při níž došlo k přerušení zvratného nervu.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že zdravotní
výkon byl proveden klasickou metodou lege artis bez komplikací a bez vědomého pochybení operatéra
s tím, že přerušení zvratného nervu bylo včas rozeznáno a léčeno, čímž došlo k minimalizaci trvalých
následků. V úvahu připadaly dva postupy, přičemž k poškození zvratného nervu mohlo dojít u každého
z nich, neboť zvratný nerv je velmi zranitelný a jeho topografická poloha není konstantní. Soud prvního
stupně učinil závěr, že v dané věci nelze dovodit odpovědnost poskytovatele, neboť nedošlo k porušení
právní povinnosti. Soud odvolací na rozdíl od něj dospěl k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se
žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden lege artis, došlo k pochybení operatéra označovanému
jako vitium artis, jež mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně, neboť při operaci bylo riziko poškození
zvratného nervu podceněno, a jednalo se tedy o zaviněné nedbalostní porušení právní povinnosti ze
strany žalované, spočívající v tom, že došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně.
Nejvyšší soud ČR shrnul, že zvýšené riziko poškození zvratného nervu bylo známo a operatér se při
jinak (tedy nikoli zcela) správném postupu dopustil (byť neúmyslného) pochybení, jež mělo za následek
poškození zdraví žalobkyně. Ve věci byly podány dva znalecké posudky, oba se závěrem, že lékařský
zákrok byl proveden lege artis. Oba znalci však současně konstatovali, že při zákroku došlo k
nechtěnému poškození hlasu žalobkyně, přičemž jeden ze znalců uvedl, že toto lze označit jako vitium
artis a že při zákroku sice nedošlo k vědomému pochybení operatéra, avšak že operatér se dopustil
pochybení, které mělo za následek přerušení zvratného nervu. Pojmy "nechtěný" a "nevědomý" však
dle Nejvyššího soudu ČR nelze zaměňovat s pojmem "nezaviněný". Nejvyšší soud ČR upozornil, že
pojem nemá v medicínskoprávní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho
užívání zpochybňována. Přitom: "Při posouzení, zda postup ,vitium artis' naplňuje znak protiprávnosti, je
tedy třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili a použili znalci ustanovení v této věci. Podle
znalce Černého pojem ,vitium artis' - v doslovném překladu ,chyba umění' - se používá k vysvětlení
možných omylů a chyb, které neúmyslně vznikly při různých způsobech terapie, názory na ně mohou být
rozporné, nelze je připisovat na vrub použité techniky, už vůbec není nezávislý [správně patrně ,závislý']
na použitých nástrojích, lidským faktorem selhání ovlivněn být může. Podle jednoznačnějšího vyjádření
revizního znalce Lašťovičky je uvedený pojem chápán jako malá chyba nebo nezdar v jednom bodě jinak
celkově správného postupu. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatelky, že pojem ,vitium artis' (jak byl
použit znalci ustanovenými v tomto řízení) nepředstavuje pochybení úmyslné ani nedbalostní, nýbrž že
jde o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče. Z provedených důkazů se naopak podává, že
jde o pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale
učiněné v nevědomé nedbalosti."
Vzhledem ke skutečnosti, že znalci ve věci učinili závěr o nechtěném, respektive neúmyslném

pochybení, který nevylučuje, že šlo o pochybení nedbalostní (jež se předpokládá a musí být vyvráceno
žalovanou, což se v daném případě nestalo), ztotožnil se Nejvyšší soud ČR se závěrem soudu
odvolacího, že žalovaná za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně odpovídá. Je tedy nutné rozlišovat
situace, kdy k naplnění rizika při provádění zdravotního výkonu lege artis dojde, aniž by došlo k
pochybení lékaře, a situace, kdy se riziko naplní v důsledku odborného pochybení lékaře (byť
neúmyslného), tedy kdy lékař svým chybným neodborným počínáním sám zavdá příčinu ke vzniku
komplikace, která by jinak nenastala. U první zmíněné varianty ze samé podstaty vyplývá, že
odpovědnost poskytovatele nebude dána pro absenci znaku protiprávnosti. U druhé již však o
odpovědnosti poskytovatele naopak uvažovat lze.
8.1.1
Vymezení pojmu
Lex artis je neurčitý právní pojem, který je vykládán vždy ad hoc při posuzování konkrétního případu
soudem. Při výkladu požadavku náležitého odborného postupu (lege artis) je nutné vycházet z
ustanovení právních předpisů upravujících poskytování zdravotních služeb. Jedná se o Úmluvu o
biomedicíně, občanský zákoník a zákon o zdravotních službách.
Za porušení legis artis se považuje, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel
vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i
konkrétních podmínek a objektivních možností. Postup lékaře je přitom nutné vždy hodnotit ex ante,
tj. na základě informací, které měl v době rozhodování k dispozici.424)
Nesprávný postup zdravotnického pracovníka se tradičně označuje jako non lege artis. Vzhledem k
rostoucí právní regulaci poskytování zdravotních služeb a tím nárůstu povinností zdravotnických
pracovníků jsme již dříve425) začali rozlišovat mezi postupem lege artis / non lege artis v užším smyslu
(stricto sensu) a lege artis / non lege artis v širším smyslu (largo sensu). K postupu non lege artis může
dojít jak konáním, tak i nekonáním (opomenutím) zdravotnického pracovníka.
Zkoumáme-li postup zdravotnického pracovníka v užším, spíše medicínsko-technickém směru,

zaobírajíce se jeho odbornou stránkou (z pohledu medicíny), hovoříme o postupu lege artis / non lege
artis stricto sensu. Naopak za postup lege artis / non lege artis largo sensu lze označit postup
zdravotnického pracovníka (či pracovníků) v jeho celistvosti, zahrnuje v to tedy nejen odbornou
stránku samotného medicínského postupu, ale i stránku organizační, komunikační, administrativní
apod., pokrývající komplexní pravidla poskytování zdravotních služeb, včetně komunikace

zdravotnických pracovníků s pacienty (zahrnuje v to jejich poučování a udělování informovaného
souhlasu se zákrokem pacientem) i předávání informací mezi zdravotnickými pracovníky či odděleními
institucionálního poskytovatele péče navzájem.
Postup lege artis stricto sensu je tedy postupem v souladu s pravidly lékařského umění. Přestože
jednotlivých pochybení může být celá řada, je možné je pro zjednodušení rozdělit do několika typových
skupin426), např. chyba v diagnóze, chyba ve volbě léčebné procedury a chyba v technice provedení
určitého zákroku, případně ještě chyba v ošetřovatelské péči. Kromě tohoto dělení lze samozřejmě
zvolit i dělení podle příčiny pochybení (např. nedostatečná odbornost, neprovedení nutných
diagnostických vyšetření aj.), podle osoby, která se pochybení dopustila (lékař, zdravotní sestra,
porodní asistentka atd.), podle medicínského oboru (chirurgické pochybení, ošetřovatelské pochybení,
pochybení praktického lékaře, gynekologické pochybení atd.).
Diagnostickou péčí je třeba rozumět především zjišťování zdravotního stavu pacienta a dalších
okolností majících vliv na jeho zdravotní stav. Chyba v diagnóze sama o sobě nemusí ještě mít
charakter počínání non lege artis, neboť lidské tělo jako biologický organismus ovlivňuje celá řada
faktorů a jeho reakce jsou do značné míry individualizované. Závěr o porušení takové povinnosti však
může být namístě v případě, kdy nesprávná diagnóza nebo zvolená léčebná metoda je důsledkem
závažného porušení postupů, které lékař zavinil (alespoň ve formě nedbalosti) a které spočívá např. v
bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod. Znovu ovšem zdůrazněme, že postup lékaře
je vždy nutno hodnotit tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého
rozhodování.427)
Pro příklad je možno uvést trestněprávní případ pacientky, která byla ve večerních hodinách
operativně ošetřena pro hluboká tržná poranění pohlavních orgánů způsobená jinou osobou za pomoci
nezjištěného předmětu. Druhého dne ráno měla pacientka tepovou frekvenci 180 tepů za minutu a tlak
krve 60/28, byla v bezvědomí a od 11 hodin se u ní projevovaly objektivní známky hypoxie. Ač měl
službu konající lékař dostatečné lékařské odborné znalosti, praxi a nebránila mu v tom žádná vážná
překážka, řádně nevyhodnotil vitální údaje pacientky a neučinil žádné kroky ke zjištění příčiny
šokového stavu provedením sonografického vyšetření nebo zajištěním CT vyšetření dutiny břišní či její
případnou revizi, dále nezajistil razantnější náhradu krevních ztrát a zabránění hypoventilaci s hypoxií
intubací a umělou plicní ventilací, tedy na zdravotní stav pacientky ve shora uvedené době adekvátně
nereagoval, v důsledku čehož pacientka téhož dne v odpoledních hodinách zemřela.428)
Volbu léčebného postupu lze obecně vymezit jako sestavení plánu léčby s určením posloupnosti
jednotlivých kroků léčby. Plán vychází v prvé řadě ze stanovené diagnózy a vedle toho také z přání a
zájmů pacienta. Jeho cílem je dosáhnout obnovy zdraví pacienta, případně alespoň minimalizace
negativních projevů nemoci. Chyba ve volbě léčebného postupu bude spočívat v chybném vyhodnocení
diagnostické rozvahy a dalších podkladů pro určení postupu léčby a volbě zjevně nesprávné a
neadekvátní léčby, léčby zastaralé či neodpovídající uznávaným medicínským postupům, příp. též v
chybné preskripci léčivých přípravků (chyba ve volbě léčivého přípravku, chyba ve stanovení
předepsaného množství).
Takovým případem může být například situace, kdy soukromá porodní asistentka má po domluvě s
rodičkou vést porod v domácím prostředí. Asistentka však včas nerozpozná a adekvátně nereaguje na
změnu porodu fyziologického na porod nefyziologický (a to i v důsledku porušení povinnosti náležitého
vybavení), při němž dojde k dušení dítěte, které během porodu vdechlo zkalenou plodovou vodu, a
nezajistí řádně a včas odpovídající odbornou pomoc, v důsledku čehož utrpí novorozenec poškození
zdraví spočívající v těžké perinatální asfyxii, tedy těžkém a nevratném poškození mozku v důsledku
nedostatku kyslíku, provázeném po porodu multiorgánovým selháním novorozence. 429)
Každý zdravotní výkon, potažmo každá léčba jako taková, s sebou nese určité riziko neúspěchu či
komplikací, které se může realizovat i navzdory tomu, že lékař či jiný zdravotnický pracovník
postupoval odborně zcela správně, tedy lege artis. Biologické procesy v lidském organismu nelze vždy
přesně odhadnout, garantovat příznivý výsledek léčby je tedy v podstatě nemožné. I proto je
odpovědnost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb primárně odpovědností za odborně
správný postup (lege artis), a nikoli odpovědností za výsledek. Na tuto skutečnost pamatuje i zákon o
zdravotních službách, když požaduje, aby byl pacient informován o svém zdravotním stavu a o
navrženém individuálním léčebném postupu, a to včetně možných alternativ léčby a rizik, která z
podstoupení léčby (provedení zákroku) plynou. Pacient je před podstoupením zákroku poučen (mimo
jiné) o jeho rizicích a možných komplikacích tak, aby mohl sám uvážit, zda i přes toto riziko zákrok
podstoupí. Naplní-li se posléze některá z komplikací, která je s výkonem spojená a o možnosti jejíhož
výskytu byl pacient řádně poučen, nejedná se automaticky o non lege artis postup na straně
poskytovatele zdravotních služeb. Podrobněji o této problematice pojednáváme v kapitole věnované
informovanému souhlasu.
Kromě situací, kdy je postup poskytovatele zdravotních služeb lege artis a dojde pouze k naplnění
komplikace s výkonem spojené, existují však i případy, kdy postup zdravotnických pracovníků jako lege
artis hodnotit nelze. Kromě typických chyb v technickém postupu při zákroku (chyba v šití, poškození
sousedících orgánů apod.) sem může spadat například i situace, kdy při provádění operace žlučníku
klasickým způsobem ponechali zdravotničtí pracovníci v pacientčině dutině břišní operační roušku
zakončenou tkanicí, což v rozporu se svými povinnostmi, vyplývajícími z jejich náplně práce, nezjistili
při povinné kontrole a přepočítávání počtu nástrojů a roušek před ukončením operace. Vedoucí
operatér neučinil dotaz, zda souhlasí počet nástrojů a roušek, toto nezaznamenal ani do operačního
protokolu, a ani instrumentářka, ani obíhající sestra pověřená dozorem nad začínající instrumentářkou
nezkontrolovaly počet roušek před uzavřením dutiny břišní. Závadný stav pak nezjistili ani po
ukončené operaci před prováděním úklidu. V důsledku uvedeného pochybení došlo k pooperačním
komplikacím - hnisání, přičemž bylo nutno provést opakovanou revizi dutiny břišní.
U postupu lege artis largo sensu se jedná oproti "klasickému" chápání lege artis (stricto sensu)
jakožto čistě odborného (medicínského) o stále ještě poměrně nový přístup, když někteří autoři hovoří
doslova o nové dimenzi postupu lege artis430). Pojem lex artis largo sensu je chápán jako soubor
komplexních pravidel poskytování zdravotních služeb sloužících k eliminaci zbytečných rizik a
nastolení co možná největšího prakticky dosažitelného bezpečí pacienta. Vedle profesních pravidel
(standardů) relevantních pro posuzování postupu lege artis stricto sensu tato komplexní pravidla
zahrnují rovněž pravidla dotýkající se (i) komunikace a předávání informací zdravotnickými pracovníky
pacientům, (ii) komunikace a předávání informací mezi zdravotnickými pracovníky navzájem a (iii)
organizace poskytování zdravotních služeb.431)
Že je některý z výše popsaných postupů non lege artis stricto sensu prvním z předpokladů
povinnosti k náhradě újmy na zdraví, o tom zřejmě dnes již nebude nikdo pochybovat. Lze ale, při
naplnění též předpokladů ostatních, dovodit vznik takové povinnosti i v případě, že bude dovozen non
lege artis postup largo sensu? Z vývoje rozhodovací praxe soudů lze usoudit, že ano.
Relativně nedávný nález Ústavního soudu432) zdůraznil, že i sekundární účel operace je třeba z
hlediska práva na zdraví a jeho ochranu presumovat jako žádoucí a odpovídající smyslu a účelu čl. 7
odst. 1 a čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod. V daném případě se jednalo o situaci, kdy
pacientka podstoupila operaci k odstranění šedého zákalu, která byla žalovaným zdravotnickým
zařízením úspěšně provedena. Pacientce však byla voperována nesprávná nitrooční čočka, jejíž
hodnota se rovnala hodnotě přirozené čočky zdravého člověka. Tím se však u pacientky projevila
refrakční vada, kterou trpěla již před operací, byť si ji neuvědomovala, neboť v důsledku šedého zákalu
prakticky neviděla. U pacientky totiž byla vysoká krátkozrakost diagnostikována již před operací. Po
operaci se tedy refrakční vada pravého oka nezhoršila o 8 dioptrií, jak tvrdila pacientka, ale zůstala v
rozsahu vysoké krátkozrakosti. Ke vzniku vysoké krátkozrakosti tedy nedošlo v souvislosti s lékařskou
péčí žalované. V současné době je sice s operací šedého zákalu spojena i možnost korekce refrakční
vady, avšak tato korekce není primárním účelem operace. Ke korekci refrakční vady se přistupuje z
důvodu, že to umožňuje nynější technologie. U pacientky však byla operace doporučena právě z
důvodu, že trpěla šedým zákalem, a cílem operace bylo odstranění šedého zákalu, k čemuž došlo,
nikoli korekce refrakční vady. Obecné soudy tak neshledaly porušení právní povinnosti žalované, neboť
zdravotní stav pacientky se nezhoršil. Stricto sensu k postupu non lege artis na straně žalované
nedošlo.
Ústavní soud ČR však konstatoval: "Jak pokus o realizaci každého (byť ,sebevíce' sekundárního) účelu
operace, tak každá část jakéhokoli úkonu zdravotní péče implikují potencialitu postupu lékaře, resp.
zdravotnického zařízení v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Z povahy věci je
proto vždy třeba zkoumat dodržení postupu lege artis z hlediska toho kterého účelu, toho kterého
aspektu operace. Opačný přístup by nadto značil stěží udržitelnou a Listině hovící úvahu, podle níž může
být operace v její části usilující naplnit sekundární účel libovolná, v rozporu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy, a to se všemi myslitelnými negativními dopady na lidský život a zdraví, když by
zdravotnickému zařízení (lékaři) žádná sankce (občanskoprávní či trestněprávní) nehrozila, kvůli
apriorní nemožnosti naplnit pojem protiprávní jednání [to jen s odkazem na méně významný
(sekundární) původní účel operace]." Pod pojem lex artis je dle Ústavního soudu nutné zahrnout i
dodržení postupů, které mají lékařský výkon lege artis zajistit, přičemž k voperování nesprávné čočky
došlo v důsledku chybně provedeného předoperačního vyšetření, vedoucího k zanesení nesprávných
údajů do zdravotní dokumentace pacientky, do níž byly zřejmě vloženy údaje patřící jinému
pacientovi.433) I tato chyba spíše organizačního či administrativního rázu, a navíc vztažená nikoli k
primárnímu, ale pouze možnému sekundárnímu účelu operace tedy byla shledána za protiprávní
jednání poskytovatele zdravotních služeb.
Také nedostatečné poučení pacienta jako porušení pravidel komunikace a předávání informací
zdravotnickými pracovníky pacientům může zapříčinit závěr o non lege artis postupu poskytovatele
zdravotních služeb, jak dovodil Nejvyšší soud ČR v případě komplikací po operaci štítné žlázy.
Žalobkyně podstoupila v žalované nemocnici operaci štítné žlázy, při níž jí byly poškozeny oba zvratné
nervy, čímž došlo k trvalému poškození zdraví projevujícímu se dušností a ztišením mluveného projevu
s pomalejší frekvencí. Na základě znaleckého dokazování uzavřel soud prvního stupně, že postup
operatérů byl lege artis. Neprovedení vizualizace a neurostimulace zvratných nervů při operaci nebylo
pochybením, neboť vizualizace v lékařské praxi není jediným přípustným postupem a žalovaná neměla
potřebné přístrojové vybavení pro použití neurostimulace. Pacientka však nebyla před zákrokem řádně
poučena o rizicích a komplikacích, které se s tímto typem výkonů pojí. Odpovědnost žalované za
způsobenou škodu soud prvního stupně dovodil z chybějícího poučení žalobkyně o riziku porušení
zvratných nervů při operaci štítné žlázy a o alternativních způsobech léčby. V případě porušení
zvratných nervů se podle soudu prvního stupně jednalo o tak závažnou komplikaci, že ji nebylo možné
podřadit pod údaj o změně kvality hlasu, jenž byl obsažen v doloženém informovaném souhlasu. V
důsledku chybějícího poučení o všech rizicích neměla žalobkyně podle soudu možnost volby, zda
operaci podstoupí či nikoli nebo zda bude absolvovat jiný způsob léčby, který jí nebyl nabídnut. Z
tohoto důvodu shledal soud nárok žalobkyně důvodným.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pokud je vykonáván zákrok, kterým
se zasahuje do zdravotního stavu pacienta, a tento zákrok je vykonán neoprávněně, musí ten, kdo jej
provedl, nést riziko případného nepříznivého následku. Příčinná souvislost tak byla podle odvolacího
soudu dána, neboť nebylo-li by neoprávněného zákroku, nedošlo by k naplnění rizika, o kterém nebyla
žalobkyně jako pacientka dostatečně informována, a byla jí odňata možnost volby.
Nejvyšší soud ČR se s uvedenými závěry neztotožnil. Nesouhlasil se závěrem, že je-li lékařský zákrok
vykonán neoprávněně, musí ten, kdo jej provede, bez dalšího nést riziko případného nepříznivého
následku. Dle Nejvyššího soudu takový názor nemá oporu v hmotněprávní úpravě odpovědnosti za
škodu a narušuje rovnováhu mezi ochranou života a zdraví jako nejcennějších životních hodnot a
základním principem občanskoprávní odpovědnosti, že zásadně lze činit odpovědným za škodu jen
toho, kdo ji svým protiprávním jednáním způsobil. Každý výkon v medicínské oblasti je samozřejmě s
riziky neodmyslitelně spjat a jejich materializace může být otázkou prosté náhody, resp. lidskými silami
neovlivnitelného průběhu věcí. Poskytovatel zdravotní péče by neměl nést odpovědnost za zákrok, jenž
byl proveden odborně správně, i když naneštěstí, a to nikoli vinou zdravotnického personálu, měl pro
pacienta nepříznivé důsledky. Nadměrná odpovědnost může být pro stabilitu a spravedlivost systému
kompenzace za materiální i imateriální újmu stejně škodlivá jako odpovědnost nedostatečná. Podle
soudu neobstojí ani argument, že by jinak povinnost nezasahovat do tělesné integrity bez
informovaného souhlasu nebyla efektivně sankcionována, neboť zásahy do tělesné integrity, svobody,
soukromí, lidské důstojnosti a dalších nehmotných statků jsou odčinitelné prostředky ochrany
osobnosti.
Nejvyšší soud ČR konečně zdůraznil, že: "Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi
nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi
dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a
rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech
nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen)
bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech
(zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho neprovedení)
totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se
zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného
zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený
nese následky náhody, která jej postihla."434)
Nejvyšší soud ČR tedy na jednu stranu potvrdil, že i porušení povinnosti podřaditelné pod postup
lege artis largo sensu může zapříčinit závěr o non lege artis postupu poskytovatele zdravotních služeb
a tím vznik jeho povinnosti k náhradě újmy, zde ovšem toliko újmy spočívající v zásahu do
osobnostních práv pacienta na svobodu rozhodování a autonomii vůle, eventuálně integrity. Na druhou
stranu ovšem Nejvyšší soud ČR klade nároky též na pacienta samotného, který musí prokázat, že při
znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl
jinak, tj. že by zákrok nepodstoupil.
8.1.2
Pojetí v právních předpisech
8.1.2.1
Mezinárodní právní úprava: Úmluva o biomedicíně

Od roku 2001 je součástí českého právního řádu Úmluva o biomedicíně. Jako mezinárodní smlouva
dle čl. 10 Ústavy České republiky435) má Úmluva o biomedicíně aplikační přednost před zákonem. Její čl.
4 zakotvuje pravidlo, že "jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno
provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy".
Při výkladu textu Úmluvy lze využít vysvětlující zprávu k Úmluvě o biomedicíně, která sice
neposkytuje autoritativní a závazný výklad Úmluvy, na druhou stranu však reflektuje jednání v Řídícím
výboru pro bioetiku a v jeho pracovní skupině pověřené vypracováním textu Úmluvy. Pojem zákrok
podle vysvětlující zprávy zahrnuje "jakýkoliv medicínský úkon, konkrétně zákroky provedené za účelem
preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby nebo rehabilitace nebo v souvislosti s výzkumem"436). V
konkretizaci pojmu profesní povinnosti a standardy po stránce formální a obsahové ponechává
Úmluva o biomedicíně prostor jednotlivým smluvním státům.
K formální stránce profesních povinností a standardů Vysvětlující zpráva uvádí: "Veškeré zákroky
musí být provedeny v souladu s obecně závaznými předpisy doplněnými a rozvinutými profesními
pravidly. V některých zemích mají tato pravidla podobu profesních etických kodexů (vypracovaných
státem nebo profesními organizacemi), v jiných podobu kodexů lékařského chování, zdravotnické
legislativy, lékařské etiky nebo jiných prostředků zajišťujících práva a zájmy pacientů... Článek se
vztahuje jak na psaná, tak nepsaná pravidla."437)
Po stránce obsahové počítá Úmluva o biomedicíně s tím, že obsah profesních povinností a

standardů nebude ve všech státech identický. Všude však mají platit základní principy výkonu lékařské
praxe (v anglickém znění fundamental principles of the practice of medicine) zajišťující, že všichni
zdravotničtí pracovníci podléhají základním právním a etickým imperativům, ukládajícím jim jednat s
náležitou péčí a odborností, se zřetelem na potřeby každého pacienta. Konkrétní podoba profesních
standardů, jakož i rozsah znalostí (dovedností), které pacient může oprávněně očekávat od
zdravotnického pracovníka při výkonu jeho povolání, se pak odvíjí od stavu lékařského umění (v
anglickém znění state of the art) odpovídajícího stavu vědeckého poznání a klinické praxe v daném
oboru a v daném čase. Umožňují-li profesní standardy postupovat v konkrétním případě vícero
způsoby, je v tomto rozsahu ponechána možnost volby mezi nabízenými metodami a technikami.
8.1.2.2
Vnitrostátní právní úprava: občanský zákoník

Jak podrobněji uvádíme v kapitole věnované občanskoprávní odpovědnosti, non lege artis postup je
porušením smluvní povinnosti plynoucí ze smlouvy o péči o zdraví uzavřené mezi poskytovatelem
zdravotních služeb a pacientem. Občanský zákoník upravuje tento smluvní typ v § 2636 a násl.
Ustanovení § 2643 odst. 1 občanského zákoníku stanoví povinnost poskytovatele zdravotních služeb
postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.
Třebaže občanský zákoník překračuje sféru samotného poskytování zdravotních služeb a usiluje krýt
i péči jinou, například léčitelů a jiných poskytovatelů, v kontextu zdravotnictví uvedená povinnost
navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležité odborné úrovně) podle zákona o zdravotních
službách (viz dále) a zahrnuje vše, co je zpravidla spojeno s příslušnými profesními standardy a
povinnostmi. Jedná se o takovou činnost poskytovatele zdravotních služeb, která je prováděna na
základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí.
Rozdíl v povinnosti postupovat s péčí řádného odborníka podle občanského zákoníku a v povinnosti
postupovat na náležité odborné úrovni (lege artis) podle zákona o zdravotních službách (viz dále) je
pouze formulační. Zákonodárce termínem "péče řádného odborníka" respektuje koncepci založenou §
5 občanského zákoníku, podle něhož ten, kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k
odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat
se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena.
Jak uvádíme výše, toto pravidlo je nutno chápat jako povinnost nejen poskytovatele zdravotních
služeb. Obdobně i léčitel, který bude bolesti v dutině břišní řešit bylinným obkladem, přičemž tuto péči
prohlásí za dostatečnou, nevyžadující například další vyšetření či intervenci lékaře, přebírá na sebe
závazek péče řádného odborníka bez dalšího. Prokáže-li se posléze, že bolest byla způsobena prasklým
žaludečním vředem, který měl být léčen odborně jinak (medicínsky lege artis), je povinnost léčitele
nahradit újmu vzešlou z porušení povinnosti péče řádného odborníka zcela namístě.438)
8.1.2.3
Vnitrostátní právní úprava: zákon o zdravotních službách

Zákon o zdravotních službách je vůči občanskému zákoníku v řadě ohledů považován za lex
specialis. Dle § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách má poskytovatel zdravotních služeb povinnost
poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni.
Náležitá odborná úroveň je definována v § 4 odst. 5 téhož zákona jako "poskytování zdravotních
služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta,
s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti".
Na tomto místě považujeme za vhodné připomenout starší právní úpravu reprezentovanou zákonem
o péči o zdraví lidu439), která zákonu o zdravotních službách předcházela. Zákon o péči o zdraví lidu v §
11 odst. 1 stanovil, že zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických
osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Avšak skutečnost, že pacientovi
nebyly poskytnuty zdravotní služby podle nejvyššího v současnosti dosaženého světového poznání,
nemůže sama o sobě zapříčinit závěr, podle něhož by péče nebyla pacientovi poskytnuta lege artis.
Poskytování zdravotních služeb pacientům naráží vždy na omezení, spočívající právě v podmínkách
konkrétního pracoviště a objektivních možnostech zdravotní péče. Vývojem rozhodovací praxe soudů
byla uvedená zákonná definice vykládána tak, že za porušení postupu lege artis se považovalo, pokud
lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích
daných rozsahem jeho úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních
možností.440) Výše citované vymezení obsažené v zákoně o zdravotních službách tak můžeme považovat
i za určitou reflexi judikatorního vývoje výkladu původního zákonného pojetí.
Dle zákona o zdravotních službách je nutno odlišit od sebe tři relativně samostatně stojící složky
zákonné definice požadavku náležité odborné úrovně:
• a) postup podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů,

• b) postup při respektování individuality pacienta,
• c) postup s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Přitom nenaplnění byť jen jednoho z uvedených předpokladů by mohlo znamenat nedodržení
požadavku postupu na náležité odborné úrovni (lege artis).
Ad a) Postup podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů
Pravidla vědy a uznávané medicínské postupy je nutné vnímat jako soubor profesních a etických
pravidel, jehož obsah se takřka neustále vyvíjí a proměňuje v závislosti na rozvoji teoretických a
praktických zkušeností a dovedností lékařské vědy. V důsledku vývoje jsou zaváděna nová pravidla a
medicínské postupy a naopak dochází k eliminaci těch, které lze označit za zastaralé, nadměrně
zatěžující či jinak nevyhovující. Uvedená pravidla a uznávané medicínské postupy se konkretizují mimo
oblast práva, a to především působením samotných pracovníků ve zdravotnictví (především lékařů) na
základě odborného konsenzu. Formálně budou mít například podobu odborných publikací, výsledků
vědeckých výzkumů, stanovisek, doporučených postupů, návodů a jiných metodik Ministerstva
zdravotnictví ČR, České lékařské komory či odborných společností. Všechny tyto prameny pravidel a
uznávaných medicínských postupů (psané či nepsané) lze souhrnně označit též jako profesní standardy
tak, jak o nich hovoří Úmluva o biomedicíně.
Za uznávané lze obecně označit takové medicínské postupy, které jsou přijímány odbornou
veřejností za účinné, ověřené, bezpečné a vhodné pro pacienty. Vzhledem k pochopitelné názorové
pluralitě nejen mezi odbornou medicínskou veřejností není nutné, aby byl každý postup vždy přijat
všemi a bez výhrad. Požadováno je prokazatelné uznání daného medicínského postupu alespoň
relevantní částí odborné veřejnosti.
V případě výše zmíněných pramenů mimoprávní úpravy, jako jsou různé metodiky a doporučené
postupy, je nutné vypořádat se s otázkou jejich závaznosti. Je například doporučený postup pro řešení
anaerobní infekce vydaný Českou chirurgickou společností ČLS JEP pro lékaře závazný, a tedy bude
jakýkoli postup, kdy se lékař od doporučeného postupu odchýlí, hodnocen automaticky jako non lege
artis? Mezi závazné prameny mimoprávního původu lze v současnosti zařadit pouze závazná stanoviska
České lékařské komory,441) ostatní mají povahu nezávazných doporučení.442) Nejznámějšími takovými
dokumenty jsou doporučené postupy odborných společností České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně. Nejrůznější doporučené postupy odborných společností, guidelines, metodiky
apod. tedy nejsou pro lékaře závaznými. Nelze ovšem opomíjet, že se v jejich případě jedná o
materializované vyjádření odborného konsenzu minimálně určité části odborné veřejnosti. Odchýlení
od takového doporučení v důsledku respektování individuality pacienta a volby nejvhodnějšího
léčebného postupu v jeho konkrétním případě je jistě možné, takový postup však musí mít ve vztahu ke
konkrétnímu pacientovi své odborné opodstatnění a zdůvodnění. Zdravotnický pracovník by měl být
schopen svůj postup přesvědčivě odůvodnit. Samozřejmostí by mělo být též řádné poučení pacienta a
zaznamenání takového rozhodnutí a poučení pacienta do zdravotnické dokumentace.
Ad b) Postup při respektování individuality pacienta
Tento požadavek vyplývá i z Vysvětlující zprávy k čl. 4 Úmluvy o biomedicíně, podle níž by lékař
neměl jen léčit pacienty, ale také činit vhodné kroky k podpoře zdraví pacienta a k úlevě od bolesti, a
to se zřetelem na psychickou pohodu pacienta. Každý postup by potom měl být hodnocen ve světle
konkrétního zdravotního problému konkrétního pacienta.
Zdůraznění nutnosti respektu k individualitě pacienta propojuje právo s lékařskou etikou, která učí
lékaře vnímat pacienty nikoli jen skrze monitory zdravotnických přístrojů. Podstatou uvedené
povinnosti je zohlednění jedinečnosti každého pacienta, a to jak individuální povahy každého lidského
organismu, tak i jedinečné osobnosti každého člověka.
Základním vyjádřením povinnosti postupovat s respektem k individualitě pacienta je povinnost

respektu k integritě pacienta a jeho právu na sebeurčení. Tato povinnost se projevuje v prvé řadě tím,
že (až na zákonem stanovené výjimky443) ) je přípustné poskytovat zdravotní služby pouze se
svobodným a informovaným souhlasem pacienta.444) Pacient není pouze pasivním příjemcem
zdravotních služeb, nýbrž se na jejich poskytování aktivně spolupodílí. Vztah mezi zdravotnickými
pracovníky a pacientem je rovnocenným soukromoprávním vztahem, kdy obě strany jsou nositeli práv i
povinností.
Individuální okolnosti na straně pacienta je nutné zohlednit i při samotném poskytování

zdravotních služeb. Jak již bylo uvedeno výše, připadá-li v úvahu několik možných postupů léčby
pacientů, přičemž každý z nich by, nahlíženo pouze pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy,
byl lege artis, je zdravotnickým pracovníkům ponechána relativní svoboda ve volbě konkrétního
postupu, jejž užijí. Tuto volbu pak zdravotničtí pracovníci provedou právě s ohledem na individuální
okolnosti v případě konkrétního pacienta a dále samozřejmě i s ohledem na konkrétní podmínky a
objektivní možnosti. Jinak bude vnímat možnost vzniku viditelné jizvy v oblasti dekoltu při lékařském
zákroku stavební dělník a jinak začínající modelka. Pokud tedy bude lékař rozhodovat o léčebném
postupu v případě modelky a v úvahu bude připadat více alternativ, z nichž některá riziko vzniku
nežádoucích jizev minimalizuje, je namístě volit léčebnou metodu právě i s ohledem na tuto
skutečnost.
Dalším specifickým projevem uvedené zásady jsou situace, kdy standardní způsoby léčby selhávají
nebo jsou s ohledem na zdravotní stav pacienta vyloučeny, čímž se onemocnění stává de facto
neléčitelným. Možným řešením zde může být modifikace standardních léčebných postupů, kdy je
například léčivý přípravek pro dospělé indikován dětem, případně aplikace dosud nezavedených
metod v klinické praxi.445) Přestože v těchto případech dochází k určitému odklonu od uznávaných
medicínských postupů, nelze užití takových léčebných metod a priori kvalifikovat jako non lege artis,
jsou-li splněny zákonné předpoklady takového postupu a zároveň je zde odborné opodstatnění a
zdůvodnění takového postupu.
Ad c) Postup s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti
Do pražské nemocnice přivezla zdravotnická záchranná služba pacientku s již započatým překotným
porodem. Zdravotničtí pracovníci ji ale odmítli přijmout s odkazem na dva probíhající složité porody, a
tedy se zdůvodněním, že nemají na další rodičku kapacitu. Posádka záchranné služby tak pacientku na
nosítkách odvezla z budovy nemocnice zpět do vozidla. Protože však již nebylo pro postup porodu
možné převézt pacientku do jiného zdravotnického zařízení, pacientka porodila ve vozidle záchranné
služby na parkovišti v areálu nemocnice. Byl postup zdravotnických záchranářů lege artis? I na tento
případ se uplatní požadavek na postup s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. V
daném případě činili vše, co s ohledem na vzniklou situaci činit mohli, v zájmu zachování života i zdraví
rodičky a jejího novorozence. Ohled na konkrétní podmínky a objektivní možnosti vede k závěru, že
uvedený postup nebyl non lege artis i přes to, že zmíněný porod byl velmi vzdálen běžnému standardu
porodu ve zdravotnickém zařízení.
Výše uvádíme, že ustanovení § 11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, jakožto právní úprava
předcházející zákonu o zdravotních službách, stanovovalo povinnost zdravotnických zařízení
poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. To činilo
interpretační obtíže, neboť není reálně možné, aby u každého pacienta v každém zdravotnickém
zařízení byly vždy použity ty nejmodernější dostupné metody a postupy, které světová věda zná.
Poskytování zdravotních služeb pacientům naráží vždy na omezení spočívající právě v podmínkách
konkrétního pracoviště a objektivních možnostech péče. Samotná skutečnost, že pacientovi nebyly
poskytnuty zdravotní služby podle nejvyššího v současnosti dosaženého světového poznání, nemůže
sama o sobě zapříčinit závěr, podle něhož by péče nebyla pacientovi poskytnuta lege artis. Zákonem o
zdravotních službách byl proto požadavek poskytování zdravotních služeb vždy na nejlepší možné, a to
i světové, úrovni (tj. na úrovni tzv. ideální medicíny 446) ), poněkud zmírněn. Poskytovatelé zdravotních
služeb jsou tedy povinni poskytovat ty nejlepší a nejkvalitnější zdravotní služby, jaké jsou při zachování
pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů v daném místě, v daném čase a za daných okolností
poskytnout objektivně schopni.
V současném systému zdravotnictví není možné, aby všichni poskytovatelé zdravotních služeb
disponovali zcela shodným personálním, technickým a věcným vybavením. Jiné podmínky a možnosti
bude mít špičkové specializované pracoviště fakultní nemocnice ve velkém krajském městě a zcela jiné
podmínky a možnosti má malá, lokální nemocnice. Nelze přitom bez dalšího usoudit, že by tento
systém byl špatný. Existují například určité léčebné metody, které jsou na jedné straně finančně velice
nákladné, na straně druhé jsou přitom účinné jen pro malý počet pacientů. V takovém případě je
logické, aby přístrojem pro takový druh léčby disponovalo například jen jedno pracoviště, které bude
schopno zajistit léčbu pro spádovou oblast celé České republiky. Požadavek, aby takovým přístrojem
disponovala například každá větší nemocnice, by byl vzhledem k omezené využitelnosti přístroje a
nákladům na jeho pořízení, stejně jako na jeho údržbu, školení personálu apod., neefektivní.
Nabízí-li se pro zdravotní stav pacienta několik srovnatelných alternativ léčby s obdobnou
účinností, není nesprávné, zvolí-li poskytovatel zdravotních služeb tu z nich, kterou je vzhledem ke
svým personálním a technickým možnostem a ke svému věcnému vybavení reálně schopen zabezpečit.
To ovšem za předpokladu, že pacient nebude vystaven zbytečnému a nepřiměřenému riziku a o volbě
léčebného postupu bude řádně informován. Jakmile ovšem poskytovatel zdravotních služeb usoudí, že
nemůže z kapacitních, technických nebo jiných důvodů zabezpečit lege artis péči o pacienta, případně
pacient potřebuje např. specializovanou léčbu, kterou není daný poskytovatel sám objektivně schopen
zajistit, ukládá zákon o zdravotních službách takovému poskytovateli povinnost předat pacientovi
písemné doporučení k poskytnutí příslušné specializované ambulantní péče, jednodenní péče nebo
lůžkové péče.447) Vedle toho zákon o zdravotních službách poskytovateli umožňuje ukončit péči o
pacienta a současně ho předat s jeho souhlasem přímo do péče jiného poskytovatele 448), příp. do péče
centra vysoce specializované péče, což jsou poskytovatelé se zvláštním statutem, kteří provádějí
vysoce náročnou diagnostiku, léčbu nebo sledování určité nemoci. 449)
Nejčastěji se objevující kritické postoje k definici náležité odborné úrovně v zákoně o zdravotních
službách vyjadřovaly obavu, že s přijetím dovětku "... s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní
možnosti..." budou moci i tzv. podfinancovaní poskytovatelé zdravotních služeb s nedostatečným
personálním, technickým a věcným vybavením poskytovat zdravotní péči lege artis, resp. na náležité
odborné úrovni, což by vedlo k tomu, že se ustanovení § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách
dostane do rozporu s čl. 4 Úmluvy o biomedicíně.450) Požadavek ohledu na konkrétní podmínky a
objektivní možnosti ve smyslu zákonné definice náležité odborné úrovně lze označit za relativně
neurčitý a ponechávající poměrně široký interpretační prostor pro vymezení, co vše by pod tyto
konkrétní podmínky a objektivní možnosti mohlo reálně spadat, a v návaznosti na to i pro vymezení,
jaký postup lze ještě rozumně pokládat za postup na náležité odborné úrovni.
Jako vyhovující, a tedy v souladu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy, resp. v
souladu profesními standardy, si lze jen stěží představit jakékoli postupy neúčinné, nekvalitní,
zastaralé či jinak pro pacienty nevhodné, které by byly poskytovány personálně, technicky nebo věcně
podvybavenými poskytovateli. I Ústavní soud ČR však dospěl při svém přezkumu k závěru, že se v
případě ohledu na konkrétní podmínky a objektivní možnosti jedná o aktuální možnosti poskytovatele
a zvláštní okolnosti, za nichž byla zdravotní služba poskytnuta, přičemž vzhledem k chybějící
konkretizaci v zákoně bude posouzení v konkrétním případě záviset na soudu, resp. soudním znalci:
"Zákonný požadavek garance z celosvětového hlediska nejlepší úrovně poskytování zdravotní péče by
proto místo skutečného zvýšení jejího standardu vedl s největší pravděpodobností k tomu, že by se tato
úroveň stala v převážném množství případů nedosažitelnou a s ohledem na své náklady by přístup
jednotlivce k zdravotní péči naopak fakticky omezovala. Jiný výklad nakonec nepřipouštěl ani § 11 odst.
1 zákona o péči o zdraví lidu, který vedlejší účastníci považují za ústavně konformní. Ani v jeho případě
nemohly být přehlíženy faktické (finanční, znalostní i personální) limity, které byly a jsou určující pro
rozsah a podobu poskytované zdravotní péče v České republice (srov. např. Císařová, D., Sovová, O.
Trestní právo a zdravotnictví. Praha: Nakladatelství Orac, 2000, s. 16-17). Odpověď na otázku, zda bude
konkrétní typ léčby vždy tím nejlepším možným, nebo zda bude upřednostněna jiná (levnější) varianta,
proto vždy závisí na uvážení zákonodárce, respektive na tom, jakým způsobem stanoví pravidla, jež
budou pro rozhodnutí v této otázce určující. Takováto právní úprava samozřejmě nesmí vybočit z mezí,
jež pro vymezení obsahu práva podle čl. 31 Listiny vyplývají z ústavního pořádku."451)
Vedle rozsahu vybavení daného poskytovatele jsou podstatným faktorem ovlivňujícím poskytování
zdravotních služeb též další ekonomické podmínky. Na jedné straně je zde zájem na poskytování
zdravotních služeb v zájmu zachování či zlepšení zdraví pacienta, na straně druhé disponuje systém jen
omezeným množstvím zdrojů pro úhradu poskytnutých služeb. Čl. 31 Listiny základních práv a svobod
garantuje každému právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek stanovených
zákonem. Zákonný rámec je potom tvořen jednak zákonem o zdravotních službách, vymezujícím
odborný rámec poskytování zdravotních služeb, a jednak zákonem o veřejném zdravotním pojištění452),
vymezujícím kvantitativní (ekonomickou) stránku jejich poskytování.
Otázce úhrad poskytnutých zdravotních služeb se podrobně věnujeme v kapitole věnované systému
veřejného zdravotního pojištění. Ekonomická stránka věci ovšem může zjevně mít na otázku
poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni vliv, a to především ve vztahu k nastavení
regulačního omezení úhrad zdravotní péče. Jeho podstata spočívá ve stanovení určité hraniční částky,
kdy až do této částky jsou předepsané léčivé přípravky, zdravotnické prostředky i vyžádaná péče
hrazeny poskytovatelům plně. V okamžiku, kdy je tato hraniční částka překročena, uplatní se regulační
omezení v podobě snížení úhrady o předem stanovené procento z částky, o niž celková úhrada v
hodnoceném období překročila hraniční částku. To jinými slovy znamená, že nad limit předepsané
léčivé přípravky a zdravotnické prostředky a nad limit vyžádanou péči uhradí zdravotní pojišťovna
poskytovateli jen zčásti s tím, že zbývající neuhrazenou část hradí poskytovatel prakticky ze svého,
resp. ji nedostane zaplacenu ani od zdravotní pojišťovny, ani od pacienta.
Ačkoli právo dává poskytovateli zdravotních služeb nástroj, jak se domáhat úhrady za lege artis
provedený výkon ex post453), vyvolává tato situace určité dilema. Poskytovatel se potom rozhoduje, zda
pacientovi včas poskytne tu nejlepší hrazenou zdravotní službu, jakou je schopen zejména s ohledem
na personální, technické a věcné vybavení zabezpečit a jaká nejlépe vyhovuje zdravotnímu stavu
pacienta, anebo zda poskytne takovou zdravotní službu, u níž nebude mít obtíže s jejím proplacením ze
systému veřejného zdravotního pojištění. V horším případě se poskytovatel bude rozhodovat, zda péči
vůbec poskytne, popř. zda s jejím poskytnutím posečká např. do dalšího roku, kdy budou uzavřeny
nové dodatky ke smlouvám o poskytování a úhradě hrazených služeb. V praxi tak může docházet k
vyhlašování tzv. stop-stavů a vzniku umělých čekacích dob, které však nemají příčinu v naplněné
kapacitě zdravotnických zařízení, případně může docházet k rozdílnému přístupu poskytovatelů k
pacientům v závislosti na zdravotní pojišťovně pacienta a zbývajícím objemu nasmlouvaných služeb. 454)
8.2
Znalecké posudky
Protiprávní jednání poskytovatele zdravotních služeb (tj. non lege artis postup) je prvním z
předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy na zdraví dle § 2913 i § 2910 občanského zákoníku. Ze
samotné konstrukce zákonného ustanovení plyne, že jednotlivé předpoklady vzniku povinnosti k
náhradě újmy musejí být splněny kumulativně, a není-li splněn jeden z předpokladů, nemusí se soud
zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních.455) Z logiky věci je otázka lege / non lege artis postupu
poskytovatele zdravotních služeb ve sporech o náhradu újmy na zdraví prvním z předpokladů vzniku
povinnosti k náhradě újmy, kterou se soud zabývá.
Otázka, zda byl postup poskytovatele zdravotních služeb lege artis, je zpravidla otázkou, jejíž
zodpovězení závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Odbornými znalostmi
jsou takové vědomosti, jež přesahují širší rámec obecné zkušenosti (zprostředkovatelné soudu
například i studiem) a k nimž je potřebná určitá odborná znalost a zkušenost.456) Jedná se o jiné
znalosti než znalosti práva, jakož i jiné znalosti a zkušenosti než ty, které soudce získal výukou,
výchovou a životní praxí.457)
8.2.1
Znalecké posudky a jejich význam pro soudní spory

Dle § 127 občanského soudního řádu458), kde závisí rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je
třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost
posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného
odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.
Závisí-li rozhodnutí soudu na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, není
ponecháno na jeho libovůli, zda si tuto otázku posoudí sám, nebo zadá vypracování znaleckého
posudku v souladu s § 127 občanského soudního řádu. To lze ilustrovat na případu, jímž se zabýval
Ústavní soud ČR.459) Stěžovatelkou byla pacientka, které při operativním odstranění myomu na děloze
lékaři bez jejího souhlasu odstranili též vaječníky a vejcovody. Na základě přání pacientky, nepřející si
odstranění vaječníků, uvedl ošetřující lékař do zdravotnické dokumentace, že vaječníky mají být
odstraněny jenom při patologickém nálezu. Žalovaný poskytovatel zdravotních služeb tvrdil, že
podmínka patologického nálezu u pacientky splněna byla, pacientka naopak tvrdila, že jí byly
odstraněny zdravé a funkční vaječníky, přestože pro to nebyla dána indikace (nález nezhoubné cysty
takovým důvodem není). Klíčovou otázkou pro rozhodnutí ve věci se tak stalo posouzení nálezu na
vaječnících žalobkyně. Soudy obou stupňů si nález posoudily samy, aniž by ve věci vyžádaly odborné
vyjádření či zadaly vypracování znaleckého posudku, přičemž soud prvního stupně zřejmě vyšel při
hodnocení nálezu ze závěrů šetření veřejného ochránce práv. Ústavní soud ČR v uvedeném nálezu
uvedl: "Soudům obou stupňů je nutno vytknout především to, že jim vůbec nepřísluší posouzení otázky,
zda nález na vaječnících byl nálezem patologickým, či nikoliv. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. má soud
ustanovit znalce tehdy, pokud rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí
odborných znalostí." Ústavní soud ČR tedy zdůraznil, že posuzování skutečnosti, k níž je třeba
odborných znalostí ve smyslu § 127 občanského soudního řádu, soudům nepřísluší.
Postupovat uvedeným způsobem musí soudce i v případě, že sám disponuje potřebnými odbornými
znalostmi. Znalecký posudek, jak bude podrobně vysvětleno dále, je v řízení proveden jako důkaz, na
rozdíl od případného vnitřního posouzení soudu (například samotným soudcem disponujícím
potřebnými odbornými znalostmi). S prováděním důkazu se poté pojí další práva účastníků. Stranám
sporu především nesmí být upřeno vyjádřit se k osobě znalce, stejně jako k průběhu a výsledkům
dokazování, případně možnost pokusit se provedené důkazy zpochybnit a vyvrátit zjištění soudu na
nich založená.
V procesu aplikace práva v soudním řízení je třeba zodpovědět dva druhy otázek (jejichž spojení
vede k výslednému rozhodnutí): faktické neboli skutkové otázky (questiones facti), které se zjišťují
především přímým vnímáním a dokazováním, a právní otázky (questiones iuris), spočívající v
rozhodnutí, podle jaké právní normy (právních norem) se případ posoudí. 460) Soud tedy nejprve provádí
dokazování a zjišťuje skutkový stav věci a ten posléze právně hodnotí. Právě pro zjištění skutkového
stavu věci mají přitom s ohledem na složité odborné otázky, které musí být v řízení objasněny, zásadní
význam znalecké posudky. V tzv. medicínskoprávních sporech neboli ve sporech - nejčastěji - o
náhradu újmy na zdraví způsobené při poskytování zdravotních služeb (non lege artis postupem) se
stalo obvyklým zadat vypracování znaleckého posudku, případně ústavního znaleckého posudku v
multioborových sporech (rozuměj v těch sporech, kde je předmětem posuzování práce zdravotnických
pracovníků několika odborností). Posudky jsou zpravidla podávány písemně a běžně jsou též
prováděny doplňující výslechy znalců v rámci řízení před soudem.
K písemným znaleckým posudkům zpracovaným mimo občanské soudní řízení vedené v konkrétní
věci, ať už se jedná o posudky zpracované např. v řízení trestním, nebo o posudky vyhotovené "bez
účasti soudu" z iniciativy některého z účastníků řízení, bylo až donedávna soudy přistupováno jako k
listinnému důkazu dle § 129 občanského soudního řádu, a nikoli jako k důkazu znaleckým posudkem.461)
Změna nastala novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. a účinnou
převážně od 1.9.2011. Ta vložením ustanovení § 127a do občanského soudního řádu umožnila, aby
znalecký posudek předložený účastníkem řízení za předpokladu, že splňuje zákonem požadované
náležitosti včetně doložky znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého
posudku, byl posuzován stejně jako znalecký posudek, jehož vypracování bylo zadáno soudem. 462)
Účelem novelizace ustanovení § 127 o. s. ř. a začlenění ustanovení § 127a o. s. ř. bylo urychlit řízení a
umožnit účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí jako na posudek vyžádaný soudem.
Tím došlo k dalšímu posílení role znaleckých posudků (nejen) v medicínskoprávních sporech. V
současnosti není výjimkou v rámci jedné věci podání hned několika znaleckých posudků, kdy znalci
odpovídají na totožné nebo velmi podobně formulované otázky. Pro výsledek řízení je ovšem často
nanejvýš problematické, že na tyto obdobné otázky odpovídají rozdílně, a soudu pak nezbývá než je
vyhodnotit a zdůvodnit, ke kterému z nich se nakonec přiklonil.
8.2.2
Znalec
Činnost soudních znalců je upravena zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Znaleckou
činnost je v zásadě oprávněn vykonávat pouze znalec zapsaný do seznamu znalců a tlumočníků;
znaleckou činnost vykonávají také ústavy. Soudního znalce jmenuje ministr spravedlnosti nebo
předseda krajského soudu v rozsahu, v němž je ministrem spravedlnosti k tomu pověřen. Do rukou
toho, kdo jej jmenuje, skládá znalec slib. Znalcem lze jmenovat osobu, která (kromě jiného) má
potřebné znalosti a zkušenosti z oboru, v němž má jako znalec působit, především toho, kdo absolvoval
speciální výuku pro znaleckou činnost, jde-li o jmenování pro obor, v němž je taková výuka zavedena.
Ačkoli soudní znalci jsou vždy zapsáni v seznamu znalců vedeném jedním krajským soudem (podle
bydliště či místa výkonu činnosti), jejich působení není omezeno pouze na tento kraj a mohou působit
libovolně po celém území České republiky. Zejména v případě oboru zdravotnictví, kde je vytíženost
soudních znalců v současné době enormní, není neobvyklé, že znalecký posudek k postupu
zdravotnického zařízení v Praze podává znalec sídlící v Ostravě. Někteří soudci dokonce preferují
ustanovovat znalce sídlící mimo region působení daného poskytovatele zdravotních služeb, neboť mají
za to, že tím přispějí k objektivitě podaného posudku.
Mezi povinnosti soudního znalce patří především povinnost vykonávat znaleckou činnost osobně,
řádně, ve stanovené lhůtě, oboru a odvětví, pro které byli jmenováni, a dále povinnost mlčenlivosti o
skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své znalecké činnosti, a to i po jejím
skončení.463) Porušení povinností znalce je správním deliktem, za který se uloží sankce v podobě pokuty
nebo v krajním případě vyškrtnutí ze seznamu znalců a tlumočníků.464)
Soudní znalec nesmí být podjatý, resp. nesmí být pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím
řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Znalec je vyloučen z
podání znaleckého posudku, jestliže jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje
takové povahy a intenzity, že nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení. 465)
Otázku možné podjatosti soudního znalce je přitom nutno hodnotit individuálně v každém jednotlivém
případě.
Náležitosti písemného znaleckého posudku stanoví zákon o znalcích a tlumočnících v § 13 pouze

tak, že znalec je povinen posudek podepsat a připojit otisk pečeti. Další náležitosti znaleckého
posudku zákon nestanoví. To vede k poměrně velké diverzitě mezi jednotlivými posudky, kdy každý
znalec si vytváří vlastní způsob podávání posudků v písemné formě. Ustálená rozhodovací praxe soudů
stanovila základní požadavky na obsah znaleckých posudků tak, že soud musí mít možnost seznat, ze
kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých
úvah došel ke svému závěru.466) Znalec musí v posudku vyložit své odborné závěry a podklady, z nichž
při posuzování té které dílčí odborné otázky postupoval. 467) Znalci by měli mít při podání posudku na
paměti, že jejich úkolem je objasnit odborné otázky laikům tak, aby tito jejich závěry pochopili a mohli
na jejich základě přijmout rozhodnutí.
Uvedené lze shrnout tak, že písemně podaný znalecký posudek musí mít logickou strukturu a musí
být přezkoumatelný. Případné nedostatky písemně podaného znaleckého posudku (s výjimkou
zákonných náležitostí a dalších požadavků např. dle § 127a občanského soudního řádu) lze odstranit v
rámci "obhajoby" posudku znalcem při jeho výslechu v řízení před soudem. Ačkoli výslech znalce
nemusí proběhnout vždy a lze rozhodovat pouze na základě písemného znaleckého posudku, při
respektování zásad hodnocení znaleckého posudku, o nichž bude podrobněji pojednáno dále, by soud
měl k výslechu znalce přikročit vždy, když má o posudku pochybnosti.
Byl-li podán znalecký posudek, vzniká znalci právo na odměnu a na náhradu hotových výdajů
(cestovní výdaje, náhrada mzdy, přibrání konzultanta, přibrání pracovníků pro pomocné práce atd.). Je-
li znalecký posudek (shodně jako tlumočnický úkon) zadán orgánem veřejné moci, řídí se odměna
ustanoveními prováděcího právního předpisu, kterým je vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o
znalcích a tlumočnících. Odměna za jednu hodinu práce se aktuálně pohybuje v rozmezí 100 až 350 Kč.
Pokud znalec podává posudek na žádost jedné ze stran sporu, není jeho odměna regulována žádnými
právními předpisy a je ponechána čistě na dohodě stran. 468)
8.2.2.1
Znalci a znalecké disciplíny

Znalecké obory a odvětví stanoví vyhláška č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých
oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti.
Soudně znalecký obor zdravotnictví vyhláška člení na celkem 17 různých odvětví podle odbornosti
soudních znalců. Kromě toho mají někteří soudní znalci zapsánu v seznamu znalců a tlumočníků ještě i
specializaci, která jejich odbornost dále konkretizuje (např. obor zdravotnictví, odvětví chirurgie,
specializace laparoskopická chirurgie). Již tato skutečnost sama o sobě stvrzuje, jak zásadní je
odbornost znalce pro otázku, která jím má být posouzena, a to s ohledem na specifické znalosti, které
se ke každé odbornosti pojí.
Česká lékařská komora již v roce 2009 v rámci výstupů z Kongresu ČLK k problematice znaleckých
posudků z oboru zdravotnictví a postupu lege artis konaného dne 18.6.2009 uvedla: "Posuzovat
správnost či nesprávnost postupu lékaře může pouze znalec stejné odbornosti." Pravidelně upozorňuje
na nutnost klást důraz na to, aby práci lékaře posuzoval vždy jen lékař - soudní znalec s odpovídající
odborností.
To potvrdil i Nejvyšší soud ČR, který uvedl: "K otázce, zda léčení poškozeného na chirurgickém
zdravotnickém zařízení probíhalo lege artis (v souladu se stavem lékařské vědy), se musí vyjádřit znalec
z tohoto lékařského odvětví, nikoli jen znalec z odvětví soudního lékařství."469) Dále zdůraznil: "I když
zejména v případech smrti poškozeného bude k podání znaleckého posudku o příčinách této smrti
přibrán znalec (znalci) z odvětví soudního lékařství, ke správnosti průběhu léčení poškozeného (lege
artis) se může vyjádřit jen znalec z toho lékařského odvětví (může jich být samozřejmě i více), které
odpovídá odbornosti zdravotnického pracoviště, v němž byl poškozený léčen." Stejně tak i v
občanskoprávním řízení Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje: "Soud musí dbát na to, aby znalcem byl
ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení
konkrétní skutečnosti."470)
Problematika odbornosti soudních znalců je v poslední době poměrně diskutovaná s tím, jak
narůstá využívání znaleckých posudků v medicínskoprávních sporech. Na tomto nárůstu má
bezpochyby značný podíl i výše zmíněné "uvolnění poměrů" od 1.9.2011 a umožnění stranám předkládat
vlastní znalecké posudky, které již nejsou hodnoceny pouze jako listinné důkazy, ale jako znalecké
posudky, tj. stejně jako posudky, jejichž vypracování bylo zadáno soudem. Jak strany předkládají soudu
více znaleckých posudků, dochází častěji i k situacím, kdy je vypracování znaleckého posudku zadáno
soudnímu znalci se zcela odlišnou odborností. Tak je například po soudním znalci s odborností pro
odvětví soudní lékařství požadováno hodnocení postupu lékařů chirurgů při operaci nádoru ve
střevech. Problém se ovšem netýká jen účastníků řízení; i soudy při zadávání znaleckých posudků s
odborností znalce mají někdy potíže. Není výjimkou snaha soudu zadat znalecký posudek na hodnocení
postupu zdravotnických pracovníků poskytovatele zdravotních služeb v oboru gynekologie a
porodnictví soudnímu znalci se specializací radiologie a zobrazovací metody s odkazem na to, že
pacientka přece zemřela na karcinom prsu. S postupující specializací jednotlivých lékařských
odborností a snižováním jejich prostupnosti je přitom rozdílná odbornost soudního znalce čím dál
větším problémem. Pravděpodobně nikoho by nenapadlo žádat po soudním znalci z oboru
stavebnictví, odvětví stavby důlní a těžební, aby posuzoval stavbu vodní elektrárny. Ve zdravotnictví
bohužel dosud stejně samozřejmý přístup neexistuje, a je proto nutné na správnou odbornost
soudního znalce vždy dbát.
8.2.2.2
Znalec na náhrady při ublížení na zdraví

V souvislosti s novou právní úpravou nahrazování nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958
občanského zákoníku a s Metodikou k tomuto ustanovení, kterou vzalo občanskoprávní a obchodní
kolegium Nejvyššího soudu na vědomí, vzniklo též nové odvětví soudněznalecké činnosti, a sice odvětví
nazvané stanovení nemateriální újmy na zdraví. Nové soudněznalecké odvětví zavedla vyhláška
Ministerstva spravedlnosti ČR č. 123/2015 Sb. s účinností od 1.6.2015.
Samotná Metodika doporučuje, aby pro účely stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví byly
jako důkaz využívány znalecké posudky vypracované znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví
odškodňování nemateriálních újem na zdraví471). Dle Metodiky mají mít tito znalci kromě medicínského
vzdělání a specializované způsobilosti (tzv. atestace) v některém z lékařských oborů též absolvovaný
nadstavbový kurz Odškodňování újem na zdraví podle občanského zákoníku zahrnující a) základy
Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, b) aplikaci této klasifikace pro účely
odškodňování ztížení společenského uplatnění podle Metodiky a c) určování bolestného (odškodnění
bolesti) podle Metodiky. Znalecké posudky pak mají být zpracovávány na webovém rozhraní
(www.ztizeni.cz), které bylo vytvořeno za účelem technické podpory a garance správnosti výpočtu.
Metodika zdůvodňuje nutnost vzniku nového soudněznaleckého odvětví pro hodnocení

nemateriální újmy takto: "Zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci nebo jiném poškození na
zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, lze považovat za ustálený až po skončení kontinuálně probíhající
léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození. Okolnost, kdy došlo k ustálení
zdravotního stavu poškozeného, je třeba hodnotit komplexně, nikoliv zvlášť pro jednotlivé lékařské
obory, na které se lékařská věda formálně dělí."472)
Vznik nového soudněznaleckého odvětví je tedy odůvodňován nutností hodnocení okamžiku

ustálení zdravotního stavu komplexně, a nikoli zvlášť pro jednotlivé lékařské obory. Přitom ovšem
pravidlo, že zdravotní stav je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození
oddělovat, a zdravotní stav tak lze považovat za ustálený po skončení kontinuálně probíhající léčby
předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, bylo Nejvyšším soudem judikováno již v roce
2010.473) Je proto otázkou, zda zřízení nového odvětví bylo skutečně nutné.
Metodika nemá a nemůže mít závazný charakter, je pouze neoficiální pomůckou k naplnění zásady
slušnosti ve smyslu § 2958 občanského zákoníku a sama toliko doporučuje, aby byly pro účely
stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví jako důkaz využívány znalecké posudky vypracované
znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví. Za této situace
nemáme za to, že je nezbytné, aby hodnocení nemajetkové újmy na zdraví s využitím Metodiky
prováděli výhradně soudní znalci s uvedeným zaměřením. I nadále by se zřejmě dalo uvažovat o tom,
aby hodnocení provedl například lékař poškozeného, takové hodnocení však bude mít v řízení před
soudem charakter listinného důkazu, a nikoli znaleckého posudku. Případně lze uvažovat i o tom, aby
hodnocení provedl soudní znalec podávající ve věci znalecký posudek (např. k otázce lege artis
postupu). Vzhledem k doporučujícímu charakteru Metodiky a ke skutečnosti, že zde zřejmě nejsou
zásadní argumenty, které by takový postup vylučovaly, jej považujeme za přípustný. V současné době
nicméně není k dispozici dostatek soudních rozhodnutí, která by zodpověděla, jak se k této otázce
postaví soudní praxe.
8.2.3
Znalecký posudek jako prostředek zjištění skutkového stavu

Zodpovězení otázky, zda byl postup poskytovatele zdravotních služeb lege artis, vyžaduje odborné
znalosti. Ačkoli zjišťování skutkového stavu a jeho právní hodnocení provádí soud, zatímco k právnímu
hodnocení je nadán sám, skutkový stav naopak nemůže opřít jen o své uvážení.474) Z tohoto důvodu je
nutné v souladu s § 127 občanského soudního řádu vyžádat k posouzení postupu poskytovatele
zdravotních služeb podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví korespondujícího s péčí,
která má být posouzena. V souladu s uvedeným je potom namístě vycházet ze znaleckých posudků ve
věci podaných.
V řízení musí přitom být prokázáno nejen to, jak škůdce jednal, ale i hypotetický standard jednání
průměrně kvalitního zdravotnického pracovníka (podle okolností daného případu). Porušení
povinnosti postupovat lege artis často spočívá v postupu v rozporu s některým mimoprávním
pravidlem poskytování zdravotních služeb (např. doporučenými postupy odborných společností či
prostě jen lékařskou veřejností uznávanými metodami apod.). Zjištěné jednání a požadovaný standard
jednání je možné následně porovnat, právně kvalifikovat a dospět k závěru o lege artis / non lege artis
postupu na straně poskytovatele zdravotních služeb.475)
Jinak řečeno, jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak
prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná
osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje
cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu
náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou
skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. 476)
S pomocí soudního znalce tak soud zjišťuje dvě de facto skutkové otázky: jak škůdce jednal a jaký je
standard pro takové jednání. Soudnímu znalci však nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit
právní otázky. To je úkolem soudu.
8.3
Postavení soudu při hodnocení znaleckých posudků
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů 477), jež vyjadřuje, že závěr,
který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení vzhledem k poznatkům získaným
z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového
postupu. Zákon v duchu této zásady předepisuje jen málo pravidel pro to, jakým způsobem mají být
jednotlivé důkazy soudem hodnoceny, a nepřikládá jednotlivým důkazům rozdílnou důkazní sílu 478).
Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v

medicínských sporech mu přísluší důležité místo. Nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad
dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně
znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a
priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti,
ale i věcné správnosti.479) Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z
mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou často nezastupitelný.
Závěry znaleckého posudku proto nelze přebírat bez dalšího. Znalecký posudek soud hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., resp. § 2 odst. 6 trestního řádu, od jiných se však liší tím, že
odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem nepodléhají. Soud tedy nemůže hodnotit odborné
závěry soudního znalce v tom smyslu, že nemůže přezkoumávat jejich věcnou správnost. Na druhou
stranu by však neměl na otázku věcné správnosti znaleckého posudku zcela rezignovat a měl by tyto
závěry podrobit kritickému zkoumání z hlediska jejich souladnosti s logickým myšlením. Ponechávat
bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by
znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního
přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní)
správnost soudního rozhodování na znalce.480) Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení.481) Soud se musí zabývat úplností a přesvědčivostí znaleckého posudku a hodnotit
ho s dalšími důkazními prostředky a se vším, co v řízení vyšlo najevo.482)
Znalec se nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním
dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. 483) Své odborné závěry musí znalec
přehledným a logicky odůvodněným způsobem vyložit, stejně jako popsat podklady, z nichž při
posuzování té které dílčí odborné otázky vycházel. Pokud znalec své závěry opírá o pouhé domněnky či
blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je takto jím zpracovaný posudek zatížen
nepřesvědčivostí.484) Potřebu náležitého postupu zdůrazňuje i komentář k zákonu o znalcích a
tlumočnících: "Posudek budou číst laici a ke všemu ještě právníci. Ti se zaměří nejprve na samotný
posudek, na odpovědi znalce na zadaný úkol. Potom posudek podrobí kontrole z pohledu vhodnosti a
správnosti argumentů, které k posudku znalce dovedly. Zaměří se i na to, zda některé z úvah nebo
některé z použitých podkladů nedávají možnost jiného řešení úkolu. Pokud ano, zhodnotí to, zda se
znalec s takovou možností vypořádal a nakolik pečlivě. ... Právníci čtou totiž posudek od závěru. Proto je
namístě závěrečná kontrola, která znalci pomůže se na své dílo podívat ze stejného pohledu a doplnit
případné návaznosti posudku na argumenty v nálezové části a k těmto argumentům přiřadit odkazy na
konkrétní použité podklady (případně názorné barevné přílohy)."485)
Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním
názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho
nedostatky.486) Je povinností soudu vést znalce procesním způsobem k precizaci jeho posudku tak, aby
bylo možno z obsahu posudku zjistit, na základě jakých podkladů, informací a poznatků znalec činil
příslušné dílčí odborné závěry.487) Nebudou-li pochybnosti soudu rozptýleny, měl by znalci zadat, aby
vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke
správnosti již podaného posudku. Pokud se nepodaří rozptýlit pochybnosti o správnosti znaleckého
posudku ani po slyšení znalce, ani jinými důkazy, je namístě zadat revizní znalecký posudek.
Na druhou stranu, nevykazuje-li písemné vyhotovení znaleckého posudku žádné vady, které by
svědčily o formálních či věcných nedostatcích, a znalec při výslechu před soudem reagoval bez
nesrovnalostí na vznesené dotazy, nejsou důvody pro zpracování tzv. revizního znaleckého posudku
dány.488)
8.4
Lex artis a znalecké posudky
"Otázka, co je uznávaný postup nebo aktuální stav vědy, není z důvodu neustálého vývoje poznání
záměrně právně specifikována, proto není ani jednoznačně právně určeno, jaký konkrétní postup je v
konkrétní situaci ‚lege artis'. Obsah pojmu ‚lege artis' jako pojmu odborného bude pravidelně nalézán v
aktuálních odborných publikacích, v soudobé výuce na lékařských fakultách a v doporučeních
odborných společností. Všechny tyto podklady je nezbytné hodnotit pečlivě nejen jednotlivě, ale také v
jejich souhrnu, při vědomí, že konkrétní doporučení odborného postupu není vždy závazným pokynem,
určujícím hranici mezi postupem ‚lege artis' a ‚non lege artis'." 489) Ačkoli citované rozhodnutí Nejvyššího
soudu bylo vydáno ještě za účinnosti zákona o péči o zdraví lidu, je aktuální i dnes. Lex artis je i v
právní úpravě zákona o zdravotních službách neurčitým právním pojmem, a to navzdory skutečnosti, že
nová legální definice se jej pokusila poněkud zpřesnit rozvedením na tři složky, z nichž každou lze
zkoumat relativně samostatně, naplněny však musí být kumulativně.
Výklad pojmu lex artis je nutné provádět vždy ad hoc v konkrétním posuzovaném případě. Zda byl
postup v daném případě lege artis, se zpravidla posuzuje zpětně až při vědomí nastalého následku
(tvrzené vzniklé újmy). Tím však není dotčena výše zmíněná zásada, že postup lékaře se má hodnotit
zásadně ex ante na základě informací, které měl k dispozici v době rozhodování. Kdo se o takové
hodnocení pokouší, musí se proto snažit od znalosti, jak celá věc nakonec dopadla, odhlédnout, jakkoli
je to obtížné.
Jak bylo vyloženo výše, otázky, jak bylo v daném případě postupováno a jak postupováno být mělo,
jsou otázkami v soudní praxi skutkovými a odbornými, jejichž zodpovězení náleží především soudnímu
znalci. Závěry soudního znalce by neměly být soudem přezkoumávány z hlediska jejich věcné
správnosti, vyjma testu logiky (závěry by měly tzv. odpovídat zdravému rozumu). To ovšem neznamená,
že je soud závěry znaleckého posudku bez dalšího vázán.490) Soud znalecký posudek hodnotí stejně
jako jiné důkazy, a to samostatně i ve vzájemné souvislosti.
Z objektivního pravidla postupu v souladu s náležitou odbornou úrovní se tak ovšem nevyhnutelně
stává pravidlo poněkud subjektivní, závisející velkou měrou na osobě, která postup poskytovatele
zdravotních služeb (zdravotnických pracovníků) hodnotí (nejčastěji tedy na osobě soudce), na jejích
kvalitách (lidských i odborných), na schopnosti nepředpojatého přístupu k věci, na ochotě zkoumat
kriticky závěry soudních znalců apod. Má-li soud o správnosti závěrů znalce pochybnosti, měl by je
rozptýlit výslechem znalce, případně zadáním nového znaleckého posudku nebo posudku revizního.
Závěry soudu musí mít vždy oporu v provedeném dokazování a musí být řádně odůvodněny. Pouhý
subjektivní nesouhlas soudu se závěry znaleckého posudku, který nemá své opodstatnění v
provedeném dokazování, by neměl být bez dalšího důvodem k tomu, aby soud závěry znaleckého
posudku ignoroval a věc hodnotil jinak. Stejně nesprávné je ovšem bezduché převzetí stanoviska
znalce bez kritického odstupu.
Při výkladu pojmu lege artis v konkrétním případě je porovnáván postup poskytovatele zdravotních
služeb s postupem řádného odborníka neboli s určitým standardem poskytované péče. 491) Obsah
standardu však není přesně definován, a to ani rozhodovací činností soudů, a neexistují ani žádná
konkrétní kritéria, která by dala alespoň základní vodítka pro jeho hodnocení. Aniž bychom se chtěli
dopouštět nadměrného zobecňování, je nepochybné, že zkušenosti specializovaného pracoviště, stejně
jako jeho personální i technické vybavení, budou v porovnání s menším oblastním pracovištěm na
zcela odlišné úrovni. Je tedy oním standardem úroveň specializovaného pracoviště fakultní nemocnice,
které poskytuje péči na nejlepší možné úrovni, nebo je to "základní" úroveň péče poskytované místní
nemocnicí?
V této oblasti vidí autoři prostor pro judikatorní činnost Nejvyššího či Ústavního soudu ČR, a to
především právě v nastavení alespoň obecných kritérií, která by do určité míry sjednotila rozhodování
nižších soudů. V současné době existuje totiž poměrně značná diverzita rozhodování v těchto věcech v
závislosti na osobě konkrétního soudce. Část soudců tenduje spíše k přebírání odborných závěrů
znaleckých posudků a závěr o (non) lege artis postupu poskytovatele zdravotních služeb činí na jejich
základě. Současný vágní obsah termínu lege artis však poskytuje natolik široký prostor, že lze skutkové
závěry znaleckého posudku překonat a právně hodnotit postup poskytovatele zdravotních služeb
odlišně.
9
Občanskoprávní odpovědnost zdravotnických
pracovníků a poskytovatelů zdravotních služeb
9.1
Základní principy
9.1.1
Role občanskoprávní odpovědnosti v souvislosti se zdravotními službami

Právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče či služby (v minulosti označovaným jako
zdravotnické zařízení) a pacientem je, jak bylo objasněno v předchozích kapitolách, v kontextu České
republiky poměrem převážně soukromoprávním. Přes veškeré zvláštnosti, které medicína jakožto
činnost tak výrazně zasahující do nejcitlivější sféry lidské bytosti má, je léčení lidí druhem poskytování
služby. Tím nejsou nijak popírány zvláštnosti zdravotnictví, nelze však přehlížet, že z hlediska práva v
něm jeden subjekt (poskytovatel péče či jiné služby) plní ve prospěch jiného (pacienta).
Toto plnění spočívá v provádění jednotlivých vyšetřovacích, léčebných a dalších zákroků či jiných
výkonů, přičemž je garantována odbornost a přiměřená míra kvality činnosti, nikoli však úspěšný
výsledek zejména v podobě zaručeného uzdravení pacienta.
Poskytování zdravotní péče se zpravidla děje za úplatu, byť v poměrech České republiky většinu
úhrad péče za pacienty provádějí zdravotní pojišťovny. Vztah zdravotnického zařízení a pacienta je tedy
dominantně soukromoprávní, nejčastěji smluvní povahy, a je založen na autonomii pacienta a na jeho
rovnosti s poskytovatelem zdravotní péče či šířeji zdravotních služeb492).
Naplňování občanskoprávních zásad i konkrétních povinností v praxi je nemyslitelné bez vyvozování

odpovědnosti za splnění povinnosti a tím i za následky jejího nesplnění493). To platí i přesto, že právní
normy jsou lidmi většinou dodržovány, a to obvykle dobrovolně. Někdy však k porušení práva dochází
třeba i nechtěně, například pokud si zdravotnický pracovník při výkonu svého povolání počíná
neopatrně a poškodí tím pacientovo zdraví. Tehdy je žádoucí, aby nastupovala přiměřená sankce, která
by pokud možno měla plnit nejméně dvojí účel. Jedním je náprava či alespoň zmírnění vzniklých
následků - v ideálním případě tedy navrácení poškozeného zdraví do původního stavu, a není-li to
možné, tedy alespoň poskytnutí zadostiučinění, třeba v podobě finančního odškodnění, které má
pacientovi jeho újmu vynahradit, vyvážit nebo alespoň zmírnit. Druhým účelem je prevence, a to
generální i individuální494), tedy vedení hrozbou sankce jak poskytovatele zdravotní péče obecně, tak i
jednotlivého zdravotnického pracovníka, aby si počínali řádně, jinak ponesou důsledky svého jednání.
Odpovědnost - a ukládání z ní vyplývajících sankcí - za porušení povinností v soukromoprávním

vztahu, kterým poskytování zdravotních služeb je, se realizuje rovněž především soukromoprávní
cestou. Vzhledem k významu lidského života a zdraví jakožto přední hodnoty se někdy nelze obejít též
bez trestního postihu495). Základním prostředkem ke zjednání nápravy či zadostiučinění ve věcech
chybného postupu zdravotnických pracovníků by přesto měla být právě občanskoprávní odpovědnost.
Přes veškerá úskalí s jejím prosazováním spojená totiž nabízí pacientovi (či jeho blízkým) relativně
nejlepší vyhlídku na to, že se mu (jim) dostane přinejmenším nějaké kompenzace způsobené újmy.
Efektivní prosazování občanskoprávní odpovědnosti poskytovatelů zdravotních služeb je nakonec i v

zájmu samotných zdravotnických pracovníků, neboť snižuje společenskou poptávku po jejich trestním
stíhání za nesprávný postup.
9.1.2
Odpovědný subjekt
Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče (resp. služeb) za postup non lege artis496), kterým je
pacientovi způsobena újma na zdraví, za léčení či jiný zásah provedený bez informovaného souhlasu
pacienta nebo jiného zákrok ospravedlňujícího právního důvodu, za zásah do ochrany soukromí,
osobních údajů a důstojnosti pacienta i za jiná porušení povinností vůči pacientovi, je v současném
českém právním řádu realizována především skrze povinnost nahradit újmu, jež může mít hmotnou i
nehmotnou povahu. Občanskoprávní odpovědnost vůči pacientovi vzniká především poskytovateli
zdravotní péče, kterým může, ale nemusí být určitý zdravotnický pracovník (například lékař).
Pojem lékaře (resp. lékařů) a poskytovatele péče se tedy může obsahově překrývat, je-li péče v
konkrétním případě poskytována například v ambulanci jednotlivým lékařem nebo několika lékaři v
neformálním sdružení. Je-li však provozovatelem zařízení osoba odlišná od samotného lékaře - jde
například o příspěvkovou organizaci zřízenou státem, krajem či obcí nebo obchodní společnost -,
odpovídá pacientovi za pochybení v souvislosti s poskytováním péče především tato jiná osoba.
Konkrétní zdravotnický pracovník, jenž je vůči provozovateli zařízení v pracovním poměru, může mít
vůči svému zaměstnavateli pracovněprávní odpovědnost. Je ovšem otázkou, zda je přímo odpovědný
vůči pacientovi z titulu náhrady újmy. Pokud by jeho jednání bylo excesem podstatně vybočujícím z
rámce pracovních povinností, nebylo by zřejmě sporu, že ano. Ovšem u jednání, které takovým excesem
není, se názory různí. Na rozdíl od předchozí právní úpravy 497) totiž platné právo498) společnou499)
občanskoprávní odpovědnost poskytovatele a jeho zaměstnance výslovně nevylučuje a lze snášet
argumenty pro i proti existenci přímého nároku poškozeného vůči zaměstnanci 500). V oboru
zdravotnictví může mít přitom případná přímá odpovědnost zásadní dopad do majetkové sféry
zaměstnance. Odpověď na tuto otázku lze očekávat od judikatury.
Není-li konkrétní zdravotnický pracovník zaměstnancem provozovatele zařízení, nýbrž má postavení

jiného pomocníka ve smyslu § 2914 občanského zákoníku, o společné občanskoprávní odpovědnosti
provozovatele zařízení i zdravotnického pracovníka přímo vůči pacientovi již zřejmě nebude pochyb.
Příkladem by mohlo být, pokud by zdravotnický pracovník - odborný lékař - byl provozovatelem
zdravotnického zařízení požádán o spolupodílení se na zdravotní péči o určitého pacienta, nebyl by
však jeho zaměstnancem, nýbrž by pracoval jako nezávislý "dodavatel" na základě jiné smlouvy
(například smlouvy o péči o zdraví, v níž by příkazce - provozovatel zařízení - samozřejmě nebyl
současně ošetřovaným, tím by byl dotyčný pacient).
Odpovědným subjektem nemusí být pouze poskytovatel zdravotních služeb vymezených zákonem o
zdravotních službách501), ale i jiná osoba, která pečuje o zdraví druhého člověka. Může jím tedy být
například i léčitel. Je zřejmé, že povinnosti, které na sebe bere, mají jinou faktickou náplň a jiný
standard než povinnosti lékaře. Přesto lze trvat na tom, že i léčitel se může stát odpovědným vůči
pacientovi, jestliže bude jednat v rozporu s tím, co lze rozumně a spravedlivě požadovat. Typickým
příkladem situace, v níž bychom takovou odpovědnost mohli shledat, je, pokud by léčitel doporučoval
pacientovi vyhnout se odborné medicíně, například nejít na vyšetření do nemocnice, přestat užívat
lékařem předepsané léky apod. Tu by léčitel zjevně vybočil z mezí svých kompetencí a právem by bylo
možno žádat, aby nahradil z toho vzešlou újmu.
9.1.3
Odpovědnost zpravidla za činnost, nikoli za výsledek

Přes veškerou poskytnutou zdravotní péči může dojít k tomu, že se zdravotní stav pacienta zhorší, ať
již v důsledku původní nemoci či zranění, nebo vlivem pozdějších komplikací, popřípadě nastane jeho
smrt. To vše se může stát bez přičinění ze strany zdravotnického profesionála. Možnosti medicíny jsou
omezené a některým pacientům nedokáže pomoci.
Poskytovatel zdravotních služeb zpravidla neodpovídá za dosažení příznivého výsledku, nýbrž

pouze za vynaložení náležitého úsilí502). Jeho plnění, přes všechny své zvláštnosti, mimořádnou
společenskou důležitost a silný morální a etický rozměr, má povahu služby. Kdyby platný občanský
zákoník neobsahoval specifický smluvní typ upravující právě péči o zdraví, mohli bychom ji přirovnat
nejblíže k právnímu poměru vyplývajícímu z příkazu, tj. založenému na příkazní smlouvě. Ta
předpokládá, že příkazník bude pro příkazce vykonávat určitou činnost, jež je v zájmu příkazce, avšak
nedostaví-li se bez viny příkazníka kýžený výsledek, nejde o nesplnění smlouvy. Vykonal-li příkazník
svou činnost řádně, nese riziko případného neúspěchu příkazce. Ve vztahu mezi poskytovatelem
zdravotních služeb a pacientem (či terminologií občanského zákoníku "ošetřovaným") je situace
obdobná. Proto pokud poskytovatel postupoval odborně správně, avšak jeho zákrok či jím nasazená
léčba ani tak nemá žádoucí účinek, jeho povinnosti byly splněny a nastalá újma (kupříkladu zhoršení
zdravotního stavu) jde na vrub pacienta. Totéž platí, pokud se při správném postupu poskytovatele
vyskytnou komplikace, jejichž riziko je se zákrokem spjato.
Přesto není vyloučeno, aby v některých svébytných případech odpovídal poskytovatel za dosažení
určitého výsledku. Je tomu tak především, pokud by se k tomu zavázal. Taková situace nebude jistě
častá, nicméně lze ji si představit například u určitých výkonů estetické medicíny. Dále lze o
odpovědnosti za výsledek uvažovat v rámci provedení některých činností spíše technického rázu,
například laboratorního rozboru krve či zhotovení nějakého implantátu (ne ovšem jeho vložení do těla
pacienta). U tohoto typu plnění přichází do úvahy považovat je za jistý druh díla, u něhož by bylo
možno očekávat výsledek - analytický výstup či zhotovený produkt garantovaných vlastností. Na rozdíl
od zákroku prováděného na těle pacienta, kde působí přirozené procesy v něm se odehrávající, lze u
rozboru vzorku či výroby preparátu, léčebného prostředku apod. dosažení předem definovaného
výsledku spravedlivě požadovat.
Obdobný přístup lze ostatně nalézt i ve srovnatelných zahraničních úpravách, například německé
(srov. úpravu smlouvy o ošetřování, tzv. Behandlungsvertrag, v § 630a až 630h tamějšího občanského
zákoníku) či nizozemské (srov. část 7.7.5 tamního občanského zákoníku).
Výše zmíněné náležité úsilí samozřejmě předpokládá dodržení určité kvalitativní úrovně. Tou je
péče řádného odborníka, vykazující potřebné znalosti a pečlivost (srov. § 5 odst. 1 občanského
zákoníku) a souladná i s pravidly oboru, zpravidla označovanými jako profesní standardy (srov. § 2643
odst. 1 občanského zákoníku)503).
9.1.4
Smluvní a mimosmluvní péče

Zdravotní služby mohou být poskytovány na základě smlouvy, zpravidla podřaditelné pod smluvní
typ smlouvy o péči o zdraví podle § 2636 a násl. občanského zákoníku. Uzavírání takových smluv je
zcela běžné: přijde-li pacient pociťující příznaky nachlazení do ordinace svého praktického lékaře, aby
se nechal vyšetřit a eventuálně mu byly předepsány nějaké léky, jde o počínání založené na
oboustranném konsenzu. Pacient projevuje vůli, aby lékař pečoval konkrétními zdravotními výkony o
jeho zdravotní stav, lékař je k tomu ochoten a učiní tak.
Smluvní povahu takového poměru nijak nenarušuje ani skutečnost, že podle zákona může být
poskytovatel povinen pacienta do své péče přijmout. Typickým příkladem takové povinnosti je § 48
zákona o zdravotních službách, podle něhož může poskytovatel odmítnout přijetí pacienta jen z
důvodů kapacitních, přílišné vzdálenosti místa pobytu pacienta či absence smlouvy se zdravotní
pojišťovnou, u níž je pacient pojištěn. I v případě této kontraktační povinnosti (smluvního přímusu) 504)
se stále jedná o uzavření smlouvy.
Valná většina smluv při poskytování zdravotní péče se neuzavírá písemně, ale v jiné formě, často i
jen konkludentně. Ani to samozřejmě smluvní povahu závazku nezpochybňuje, pouze by mohlo někdy
znesnadnit prokázání jeho obsahu, tedy na čem se strany konkrétně dohodly.
Menší, ovšem nezanedbatelná, část zdravotních služeb se poskytuje bez uzavření smlouvy mezi
jejich poskytovatelem a příjemcem (pacientem). Lze uvést přinejmenším dva druhy případů, kdy tomu
tak bývá.
Do první množiny spadá péče poskytovaná ve stavu nouze, kdy k dohodě lékaře či institucionálního
poskytovatele s pacientem nemůže dojít již jen proto, že pacientův zdravotní stav to neumožňuje.
Pacient buď není s to vůbec svou vůli projevit, nebo je nutno ji považovat za právně nerozhodnou
vzhledem k omezení jeho schopnosti záležitost posoudit a rozhodnout se. Pacient je například v
bezvědomí či pod vlivem úrazu, nemoci, léků, alkoholu, omamných látek apod., které snižují jeho
aktuální rozumové a volní schopnosti.
Druhou množinou jsou případy, kdy pacientova vůle péči přijmout není z právního hlediska
podstatná, neboť je podle zákona povinen se jí podrobit. Příkladem může být povinné léčení (například
nebezpečných nakažlivých nemocí, ochranné léčení uložené v trestním řízení apod.) či povinné
očkování. To platí i u dětí, které se, zejména vzhledem k nízkému věku, dosud nemohou o dané
zdravotní službě samy rozhodnout. Jsou-li povinny péči či očkování podstoupit, není samozřejmě
právně významný ani souhlas či nesouhlas jejich zákonných či jiných zástupců (problematiku výhrady
svědomí vůči očkování zde ponechme stranou).
Zdravotní služby tedy mohou být poskytovány i mimo rámec smluvního závazku. I v takovém
případě ovšem jejich poskytovatel má povinnost si počínat určitým způsobem. Nezbytnost dodržení
různých profesních standardů a dalších pravidel výkonu medicíny vyplývá především z předpisů
upravujících zdravotní služby, zejména ze zákona o zdravotních službách. Nicméně i v rámci
občanského zákoníku by bylo namístě uvažovat při posuzování konkrétní situace přinejmenším o
obdobné aplikaci některých norem upravujících poskytování péče na základě smlouvy i na
mimosmluvní vztah505). Například není věcného důvodu, proč by na nemocnici coby profesionálního
poskytovatele zdravotních služeb, který léčí pacienta zraněného při dopravní nehodě a nacházejícího
se v bezvědomí bez jeho souhlasu (nemohl jej vůbec projevit), a tedy i bez smluvního vztahu, neměly
být kladeny srovnatelné požadavky co do kvality poskytované péče, jako kdyby se pacient v téže
nemocnici nechal hospitalizovat vědomě a dobrovolně.
9.2
Odpovědnost obecná a zvláštní
9.2.1
Odpovědnost při porušení smluvní povinnosti

Obecná odpovědnost za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti je založena na
protiprávním jednání, škodlivém následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Podle § 2913 odst. 1
občanského zákoníku se hradí škoda vzniklá druhé straně z porušení povinnosti ze smlouvy. Náhrada
náleží též třetí osobě, jejímuž zájmu mělo splnění povinnosti zjevně sloužit. Příkladem posledně
uvedené situace může být, pokud je smlouva o péči o zdraví uzavřena příkazcem, který je odlišnou
osobou od ošetřovaného (srov. § 2636 občanského zákoníku). Tu je zjevné, že například povinnost
postupovat v souladu s profesními standardy a na náležité odborné úrovni má sloužit nejen příkazci,
ale též - či dokonce především - ošetřovanému. Za porušení smluvních povinností v takovém případě
odpovídá poskytovatel příkazci i ošetřovanému (pacientovi).
Ustanovení § 2913 odst. 2 občanského zákoníku umožňuje zprostit se povinnosti k náhradě, jestliže
splnění povinnosti zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle
na vůli škůdce. V kontextu poskytování zdravotních služeb lze za takovou překážku snad považovat
mimořádné havarijní situace ochromující činnost daného poskytovatele a znemožňující mu o pacienty
náležitě pečovat. Půjde nepochybně o výjimečné případy, v drtivé většině běžných sporů vznikajících v
souvislosti s poskytováním zdravotní péče se neuplatní.
Výše citované zákonné ustanovení (§ 2913 občanského zákoníku) hovoří toliko o povinnosti nahradit
škodu, nikoli nemajetkovou újmu. Zdravotní péče nedosahující požadované kvalitativní úrovně, jakož i
porušení dalších, vedlejších povinností poskytovatele ovšem zpravidla povedou - pokud tedy vůbec
nějaké škodlivé následky nastanou - k zasažení do osobnostních práv pacienta. Ta bude možno
kvalifikovat jako přirozená práva chráněná ustanoveními první části občanského zákoníku - například
právo na ochranu života, zdraví, důstojnosti, soukromí, duševní a tělesné integrity apod. Výkladem
ustanovení § 2956 občanského zákoníku lze dospět k závěru, že porušení smluvní povinnosti, které
vede k zásahu do těchto přirozených práv, zakládá kromě práva na náhradu majetkové škody též právo
na odčinění způsobené nemajetkové újmy. Ustanovení § 82 odst. 1 občanského zákoníku pak výslovně
potvrzuje oprávnění domáhat se upuštění od neoprávněného zásahu do osobnostních práv anebo
odstranění jeho následku.
Lze tedy shrnout, že obecná odpovědnost za porušení smluvní povinnosti se opírá o tři stěžejní
prvky (protiprávní jednání, majetkovou či nemajetkovou újmu a příčinnou souvislost mezi nimi),
přičemž ty budou předmětem dalšího rozboru níže.
9.2.2
Odpovědnost při porušení zákonné povinnosti

Také v případě odpovědnosti při porušení zákonné povinnosti mají zásadní význam protiprávní
jednání, způsobený následek a příčinný vztah mezi nimi. Ustanovení § 2910 občanského zákoníku
ovšem pro vznik této odpovědnosti vyžaduje, kromě těchto prvků obdobných odpovědnosti smluvní,
též zavinění (které se podle § 2911 presumuje) a dále zásah do absolutního práva poškozeného,
případně jiného práva poškozeného tehdy, je-li porušena zákonná povinnost stanovená na ochranu
takového práva506).
Dojde-li v rámci zdravotnictví ke způsobení škodlivého následku - újmy - určité osobě, zpravidla
pacientovi, bude se nejčastěji jednat o zmaření jeho života, poškození jeho zdraví (například
nesprávným postupem při operaci je způsobeno vnitřní krvácení do těla pacienta) či zásah do jeho
svobody rozhodování, tělesné a duševní integrity, důstojnosti, eventuálně soukromí (například lékař
při operaci vykoná "technicky správně" další, původně neplánovaný výkon, ohledně něhož nebyl
pacient nijak poučen a nedal k němu souhlas). Ochrana těchto nehmotných statků je nepochybně
předmětem absolutních práv pacienta, a to jeho přirozených práv coby lidské bytosti. Naopak není v
rámci medicínskoprávních sporů typické, že by se pacient domáhal toliko náhrady majetkové škody,
aniž by současně uplatnil, že bylo zasaženo do některé z uvedených hodnot. To umožňuje v dalším
výkladu se problematikou zásahu do absolutního práva podrobně nezabývat a považovat jej za obvykle
splněný.
Terminologicky zákon nehovoří o nahrazení škody či újmy, nýbrž o povinnosti škůdce nahradit, "co
tím způsobil". Míní tím však nepochybně dosáhnout shodného výsledku, jako se vysvětluje výše u
smluvní odpovědnosti, tedy nahrazení majetkové škody vždy a nemajetkové újmy tehdy, dojde-li k
zásahu do přirozených práv. Opět platí, že tato podmínka bude při odpovědnosti poskytovatele
zdravotních služeb zpravidla naplněna a poskytovatel tak bude odpovídat za oba zmíněné druhy újmy.
9.2.3
Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností

Počíná-li si poskytovatel zdravotních služeb v souladu se všemi předpisy i pravidly profese a stav
pacienta se i přesto zhorší, ať již v důsledku naplnění nějakého rizika nebo proto, že možnosti medicíny
nejsou neomezené, povinnost k náhradě vzniklé újmy obvykle nenastává. Záruka úspěchu zákroku či
léčení není standardní součástí právního poměru poskytovatele a příjemce péče.
V minulosti se vyskytly určité snahy některých pacientů v soudním sporu prosadit odpovědnost
poskytovatele za škodu způsobenou provozní činností (v současnosti upravenou v § 2924 občanského
zákoníku). Ta je podstatně přísnější než obecná odpovědnost za újmu, neboť škoda může vzniknout z
provozu, aniž by přitom došlo k protiprávnímu jednání. Zavinění se nevyžaduje. Ke zproštění se
odpovědnosti musí potenciálně odpovědný subjekt prokázat, že vynaložil veškerou péči, kterou lze
rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Provozování zdravotnického zařízení poskytovatelem zdravotních služeb má zpravidla charakter

provozu závodu nebo jiného zařízení sloužícího k výdělečné činnosti. Nutno podotknout, že zákon
rozlišuje výdělečnou činnost od dosahování zisku (srov. § 420 odst. 1 občanského zákoníku). I neziskoví,
veřejní poskytovatelé, například státní či krajské nemocnice, dostávají za svou činnost zaplaceno
(zejména prostřednictvím systému zdravotního pojištění), i oni tedy provozují výdělečnou činnost. U
soukromých poskytovatelů pak není o jejich podnikatelské povaze a o provozování závodu (srov. § 502
občanského zákoníku) již vůbec pochyb.
Poskytování zdravotní péče, zejména v institucích typu nemocnic, léčeben apod., je pravidelné,
systematické, organizované, uskutečňované za pomoci profesionálů a s dlouhodobějším hospodářským
záměrem. I v této věcné, nikoli jen formálněprávní, rovině by tedy poskytování zdravotní péče mohlo
být označeno za činnost mající povahu provozu.
Dosavadní judikatura se nicméně k podřazení výkonu medicíny pod odpovědnost za provozní

činnost stavěla spíše odmítavě. Již v 90. letech bylo k tomu formulováno toto stanovisko: "Zvláštnost a
výlučnost [lékařského zákroku] tkví zejména ve zvýšeném riziku škod na zdraví pacientů. Uvedené riziko
pak vyplývá z obecné obtížnosti této činnosti, z přirozeného stupně rozvoje lékařské vědy a z
nedokonalosti (...) techniky a léků na jedné straně, a nesmírné složitosti jevů, do nichž lékař svým
zákrokem zasahuje, na straně druhé. To vše, ve spojení s povinností lékaře v zájmu pacienta potřebný
zákrok provést, činí z jeho zákroku činnost, která, ač provozována pravidelně, organizovaně a ke splnění
předem vymezeného cíle, a někdy i za účelem dosažení zisku (...) nemůže být rozumně podrobena režimu
objektivní odpovědnosti (...) podle § 420a občanského zákoníku."507)
Tento přístup lze považovat za vhodný i z pohledu efektivity právní úpravy. Obecně platí, že čím
přísnější je odpovědnostní pravidlo, tím větší bude i motivace neprovozovat škodlivou nebo rizikovou
činnost, takže se bude lépe předcházet škodám. Přísnost odpovědnosti však nesmí být přehnaná, jinak
povede k tomu, že se určitá přínosná činnost přestane zcela provozovat, neboť hrozby rizik způsobí, že
se stane pro provozovatele neekonomickou.
Ve vztahu k poskytování zdravotní péče nepovažujeme přísný standard odpovědnosti za

právněpoliticky příliš vhodný. Jde o společensky velmi žádoucí činnost, zároveň však nevyhnutelně
spjatou s nezanedbatelným rizikem. Míru rizika je v konkrétním případě velice obtížné stanovit
vzhledem k jedinečnosti každého člověka a nemožnosti sledovat dokonale všechny procesy probíhající
současně v lidském organismu. Neúměrná přísnost odpovědnosti by odrazovala od poskytování
zdravotní péče s ohledem na těžko vyčíslitelnou, ale přitom závažnou hrozbu odpovědnosti.
Tytéž argumenty platí ještě důrazněji při úvaze, zda by se při činnosti zdravotnického zařízení
nemohla uplatnit odpovědnost za provoz zvlášť nebezpečný. Ten je ustanovením § 2925 odst. 1
občanského zákoníku vymezen tak, že nelze předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody
ani při vynaložení řádné péče. Na první pohled by i zdravotnické zařízení mohlo tyto podmínky
naplňovat, neboť ke vzniku závažných škod působením lékařských zákroků občas dochází, a to i bez
jakékoli viny zdravotnických pracovníků - prostě tak, že se naplní nějaké vážné riziko spojené i se
správně provedeným výkonem. Toto riziko předem zcela vyloučit nelze. Nicméně z vyložených důvodů
není namístě poskytování zdravotních služeb hodnotit měřítky provozu zvláště nebezpečného a
nepředpokládáme, že by soudní praxe dospěla k jinému závěru.
Za určitou výjimku, kdy by odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností i přes výše
vznesené výhrady mohla nalézt uplatnění také ve sféře zdravotnictví, ovšem považujeme tzv.
nozokomiální nákazy. Jde o infekční onemocnění vzniklá v souvislosti s pobytem pacienta ve
zdravotnickém zařízení, a to i kdyby se nákaza vzhledem k inkubační době projevila až po skončení
takového pobytu. Způsobují je mikroorganismy, které se v nemocničním prostředí nacházejí a které
nelze, přes veškerá opatření, nikdy zcela vymýtit - zcela sterilního prostředí nelze za normálních
okolností v běžném provozu zdravotnického zařízení dosáhnout. Prostředí zdravotnického zařízení, kde
je značný pohyb osob, které mohou takové mikroorganismy přenášet, je pro ně poměrně vhodné i přes
pravidelné dezinfekční a jiné postupy. K nákaze tak může dojít, aniž by poskytovatel zdravotních služeb
jakkoli porušil své povinnosti.
Riziko takové infekce je přitom právě v prostorách zdravotnického zařízení vyšší než jinde. Z
právněpolitického hlediska se tedy jeví jako spravedlivý požadavek, aby poskytovatel zdravotních
služeb činil pro prevenci přenosu nákazy maximum reálně možného, zejména uplatňoval takový soubor
pravidelných opatření a postupů, aby riziko co nejvíce potlačil. Neučiní-li tak, lze považovat za
přiměřené, aby odpovídal pacientovi v případě, že u něho infekce propukne. Na rozdíl například od
pochybení operatéra při invazivním zákroku, jež lze relativně snáze vztáhnout ke konkrétnímu
zdravotnickému pracovníku, je u nozokomiálních nákaz prakticky nemožné zjistit, který konkrétní
zdravotnický pracovník si například řádně neumyl ruce, čímž riziko infekce zvýšil, a zda takové
pochybení ve skutečnosti k infekci u konkrétního pacienta vedlo, či nikoli.
Z tohoto pohledu by tedy bylo možno považovat za adekvátní, pokud by soudy vztáhly
odpovědnostní pravidla odpovědnosti za provozní činnost právě na nozokomiální infekce. Důležité je,
že poskytovatel péče neodpovídá absolutně. Jak bylo řečeno výše, pokud prokáže vynaložení veškeré
rozumně požadovatelné péče, odpovědnosti se zprostí. Aplikace tohoto principu by tedy znamenala, že
pokud by u pacienta v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení propukla nozokomiální nákaza,
musel by poskytovatel prokázat, že má zaveden a důsledně provádí systém hygienických a
protiepidemických opatření směřujících k minimalizaci rizika infekce, jinak by mohl být shledán
odpovědným za újmu pacienta. Zda se české soudy touto cestou vydají, ovšem zatím není jasné.
9.2.4
Odpovědnost při použití vadné věci

Dalším případem odpovědnosti zvláštní, existující vedle obecné odpovědnosti za újmu, ať již
založené na porušení zákonné, či smluvní povinnosti, je povinnost nahradit "škodu způsobenou věcí",
konkrétně použitím vadné věci, podle § 2936 občanského zákoníku. Občanský zákoník výslovně uvádí,
že toto odpovědnostní pravidlo se týká též poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a
jiných biologických služeb. Lze ovšem mít za to, že by se na poskytování zdravotní péče muselo
aplikovat, i kdyby tohoto výslovného zákonného ustanovení nebylo.
Zmíněnou vadnou věcí může být například lékařský přístroj či určité léčivo. Vadnost spočívá v
nedostatku projevujícím se nesprávným fungováním, chybným působením, poruchou či jinými obtížemi
ve srovnání s běžně očekávaným bezporuchovým dějem508). Porucha přístroje je pojem vcelku
srozumitelný a s nesterilní jehlou jako zdrojem infekce rovněž není obtížné se právně vypořádat.
Například u vadného léčiva však může být sporné, zda jeho nežádoucí účinek - poškození zdraví
pacienta - byl projevem rizik spojených obecně s takovým léčivem, nebo vadného zhotovení konkrétní
dávky podané pacientovi (například v důsledku nedodržení správného technologického postupu
výrobcem). Léky odpovídají úrovni poznání dosažené lékařskou vědou a jejich působení na každého
člověka nelze předjímat s naprostou jistotou509). Jinak řečeno, s podáváním léčiv jsou určitá rizika
nežádoucích účinků spojena vždy. Výskyt takových nežádoucích účinků proto není sám o sobě
dokladem, že použité léčivo bylo vadné. V jednotlivém případě je tedy potřebné prokázat vadnost
konkrétního přípravku podaného pacientovi.
Předpokladem vzniku povinnosti k náhradě je použití vadné věci tím, kdo byl povinen plnit, při
takovém plnění. Namísto prvku protiprávního jednání - porušení povinnosti - se zde vyžaduje použití
věci, která se objektivně ukáže jako vadná, i kdyby samotný postup při jejím výběru, skladování,
kontrole, údržbě a následném použití byl zcela správný a nebylo by mu co vytknout. Protiprávnost
jednání, při němž byla škoda způsobena, zpravidla nebude dána, neboť tato odpovědnost vzniká při
plnění závazku, tedy jednání, které je typicky po právu.
Prvky škodlivého následku a příčinné souvislosti mezi použitím věci a následkem se vyžadují i zde. Z
výše uvedených důvodů se odpovědnost netýká jen majetkové škody, byť zákonné ustanovení o
"škodě" hovoří, nýbrž může zahrnovat za splnění shora zmíněných podmínek i nemajetkovou újmu.
Odpovědnost má v těchto případech absolutní charakter, nepřipouští se žádný liberační důvod,

který by ji vylučoval či zmírňoval. Možné snížení rozsahu odpovědnosti podle § 2918 občanského
zákoníku (vznik či zvětšení škody následkem okolností, které se přičítají poškozenému) tím dotčeno
není.
9.2.5
Odpovědnost za škodu samovolně způsobenou věcí

Obdobou odpovědnosti vznikající při použití vadné věci je odpovědnost za škodu způsobenou
samovolným působením věci podle § 2937 a § 2938 občanského zákoníku. I tu si lze v kontextu
poskytování zdravotních služeb představit. Primární rozdíl spočívá v tom, že poskytovatel danou věc
nepoužije k péči o pacienta, nicméně pacient je přesto vystaven jejímu působení, třeba jen proto, že se
v inkriminovanou dobu bude nacházet v prostorech zdravotnického zařízení, kde se škodlivý účinek
věci projeví. Příkladem může být, že se uvolní upevněná věc (například police, osvětlení apod.) a svým
pádem pacienta zraní.
Další významnou odlišností je, že v těchto případech se může odpovědná osoba (tj. kdo měl mít nad
věcí dohled, eventuálně její vlastník) povinnosti k náhradě zprostit, prokáže-li, že nezanedbal náležitý
dohled. Pokud se mu to podaří a nebude dán jiný důvod pro vznik povinnosti újmu nahradit, bude se
jednat o náhodu, jejíž důsledky ponese poškozený sám. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak
nikoli absolutní.
I v těchto případech samozřejmě platí, že mezi samovolným působením věci a škodlivým následkem
musí existovat příčinná souvislost.
9.2.6
Odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou

Dalším případem zvláštní odpovědnosti je způsobení škody neúplnou nebo nesprávnou informací
nebo škodlivou radou danou za odměnu tím, kdo se hlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého
stavu nebo povolání. Je upravena ustanovením § 2950 občanského zákoníku. Její uplatnění není v
oblasti medicíny apriorně vyloučené. Právě naopak, lékař nebo jiný zdravotnický pracovník je
nepochybně jako příslušník takového povolání odborníkem, přičemž za svou činnost bývá odměňován.
Poskytování zdravotních služeb nepochybně skýtá nemalý prostor pro poskytnutí mylné informace
či rady. Například pokud lékař stanoví nesprávně diagnózu a sdělí ji pacientovi, poskytuje mu tím
objektivně nesprávnou informaci. Může ovšem snadno nastat situace, kdy informace sice byla
objektivně chybná, ale i přes vynaložení náležité odborné péče a se zohledněním všech tehdy
dostupných znalostí, výsledků vyšetření apod. bylo rozumně možné, že odborník řádně vykonávající své
povolání k takto nesprávné informaci přesto dospěje a sdělí ji nemocnému. Nemuselo tedy vůbec dojít
k porušení nějaké právní povinnosti, neboť diagnóza je pouhým kvalifikovaným odhadem a to, že se ve
zpětném pohledu může ukázat jako mylná, neznamená nutně, že lékař postupoval non lege artis.
Z právněpolitického hlediska se jeví jako neúnosné, aby v posledně uvedených případech vznikala
odpovědnost odborníka vůči pacientovi, neboť by mohla daleko přesáhnout rozsah odpovědnosti za
řádný výkon povolání (ať již smluvní, či mimosmluvní, jak jsou rozebírány výše). K obdobnému závěru
dospívá i literatura, která dovozuje rozdíl mezi poskytnutím informace či rady založené na odborném
názoru podpořeném relevantními argumenty, který přesto následně nemusí obstát (může se zpětně
ukázat jako objektivně chybný), a poskytnutím informace či rady zjevně nesprávné510).
Při takto úžeji chápaném dosahu zmíněného zákonného ustanovení podmínky vzniku odpovědnosti
do značné míry splývají s obecnou odpovědností za újmu způsobenou porušením smluvních
povinností. Poskytnutí nesprávné informace či rady v důsledku nevynaložení náležité péče, například
nedostatečného zohlednění dostupných podkladů lékařem, nedostatečného vyšetření pacienta apod.,
bude totiž zároveň představovat porušení právní povinnosti, a to nejčastěji smluvní povinnosti z
uzavřené smlouvy o péči o zdraví. Bude-li takové porušení v příčinné souvislosti se škodlivým
následkem, bude vznikat povinnost k náhradě škody (a za splnění shora zmíněných podmínek i
nemajetkové újmy). Alternativa v podobě aplikace ustanovení § 2950 občanského zákoníku pak může
vést k výsledku v podstatě shodnému.
Mimo rámec poskytování zdravotních služeb podle příslušných předpisů bychom mohli prostor pro
odpovědnost za škodlivou radu shledat v již výše popsaném příkladu léčitele, který doporučí
nemocnému přestat se léčit vědecky uznávanými postupy, například vysadit užívané léky. Taková rada,
pokud by byla dána za odměnu, která je u léčitelů poměrně běžná, by mohla odpovědnost léčitele
založit, a to i kdyby jinak jednal v souladu se zásadami své činnosti, například kdyby jím doporučená
bylinná terapie byla sama o sobě prospěšná či alespoň neškodná.
9.2.7
Ověřování nezavedených metod a klinické hodnocení léčiv a zdravotnických

prostředků
Poskytování zdravotní péče podle uznávaných profesních standardů vychází z posledních
dostupných poznatků lékařské vědy. Rozvoj medicíny jako vědy ovšem nezbytně vyžaduje empirické
prověřování nových metod, léčiv a zdravotnických prostředků. U nich je nutno hledat velmi pečlivě
rovnováhu mezi zájmem všech zúčastněných aktérů. Zkoušení nového léčiva je z povahy věci rizikovější
pro pacienta než podání léku již uznaného za bezpečný. Bez takových zkoušek by ovšem pokrok nebyl
možný. I sami pacienti mohou mít zájem se prověřování nové možnosti zúčastnit, neboť jim může v
případě zdaru přinést větší prospěch než již používaná léčba.
Je otázkou, za co odpovídá poskytovatel zdravotních služeb, který, samozřejmě na základě

informovaného souhlasu pacienta a v souladu s příslušnou zákonnou úpravou511), u pacienta použije
nezavedenou metodu či dosud neregistrovaný, případně teprve zkoumaný lék apod. Postupuje-li
poskytovatel řádně, s péčí řádného odborníka a s přihlédnutím k tomu, co je o použité metodě či léčivu
dosud známo, ovšem u pacienta se projeví některé ze známých či dosud neznámých rizik s tím
spojených, má i přesto odpovídat za nastalou újmu? Taková objektivní odpovědnost by se svým
charakterem blížila odpovědnosti za vzniklý následek, neboť poskytovateli by nebylo možno nic
vytknout z hlediska jeho činnosti. Na druhou stranu je v zájmu celé společnosti, aby nové postupy,
prostředky či léky byly objevovány a uváděny do praxe, přičemž pokud někdo svolí, aby byly zkoušeny
na něm, může legitimně žádat, aby byl odškodněn i tehdy, když poskytovatele nelze z nezdaru vinit512).
Z hlediska platného práva lze poukázat na ustanovení § 8 odst. 5 zákona o léčivech, které hovoří mj.
o odpovědnosti při použití neregistrovaného léčivého přípravku. Podle § 52 téhož zákona nelze klinické
hodnocení léčiv provádět, nebylo-li uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu pro zkoušejícího i
zadavatele, jehož prostřednictvím je zajištěno odškodnění v případě smrti nebo škody (přesněji újmy)
na zdraví pacienta. Obdobně předpokládá ustanovení § 37 zákona o specifických zdravotních službách
uzavření pojištění odpovědnosti poskytovatele za škodu (újmu) na zdraví způsobenou v souvislosti s
ověřováním nezavedené metody. Pojištění pro případ vzniku škody, újmy na zdraví nebo smrti
uzavřené zadavatelem je dle § 14 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotnických prostředcích 513) jednou z
podmínek provedení klinické zkoušky zdravotnického prostředku. Právní úprava tedy počítá spíše s
tím, že pacienti budou v případě naplnění určitého rizika při uskutečňování medicínského výzkumu
odškodněni. Striktně vzato ovšem výslovně nestanoví, zda odpovědnost, která je dle výše zmíněných
zákonných ustanovení povinně pojištěna514), je odpovědností objektivní a za nastalý následek, či
nikoli.515)
Z výše uvedených právněpolitických důvodů lze považovat za adekvátní, aby poskytovatel

pacientovi v případech újmy vzniklé z provádění výzkumu odpovídal, a to i postupoval-li při realizaci
výzkumu lege artis, neboť tak bude dosaženo i přenesení a rozložení rizika, cestou pojištění, na širší
okruh osob, potažmo společnost jako celek (neboť část břemene ponese v případě vzniku komplikací u
pacienta systém veřejného zdravotního pojištění, který bude velmi pravděpodobně financovat náklady
na péči o něj). Z hlediska platného občanského práva se jako nejvhodnější řešení pro tyto případy jeví
přiměřená aplikace některých principů ustanovení § 2925 odst. 1 a § 2936 občanského zákoníku, ovšem
s tou zásadní výhradou, že nejde ani o provoz zvlášť nebezpečný, ani o vadnou věc 516), nýbrž o
specifickou objektivní odpovědnost založenou na podobných, nikoli zcela totožných zásadách. Lze ji
odůvodnit především ustanovením § 10 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle něhož nelze-li právní
případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká
právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího, případně není-li
takové ustanovení, posoudí se podle principů spravedlnosti a zásad zákoníku tak, aby se dospělo se
zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací
praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
Lze tedy argumentovat, že poskytovatel by v případech výzkumu, v důsledku jehož provádění

vznikne újma na zdraví pacienta, měl za ni objektivně odpovídat (být povinen k její náhradě), přičemž
lze akceptovat zproštění se této odpovědnosti, jestliže újma vznikne působením třetí osoby či jiného
vnějšího činitele (tj. mimo realizovaný výzkum) nebo vlastním jednáním pacienta. Soudy by zároveň
měly v těchto případech zvláště pečlivě vážit všechny okolnosti a v situacích k tomu vhodných i užít
moderačního práva podle § 2953 občanského zákoníku (samozřejmě za předpokladu, že ke vzniku újmy
nedošlo porušením odborné péče, zejména pravidel provádění výzkumu).
Větší benevolenci vůči poskytovateli lze akceptovat tehdy, jestliže pacient trpí závažnou chorobou, v
jejímž případě je pokusné nasazení zkoušeného léčiva či metody (vždy se souhlasem pacienta či jeho
zástupce nebo v situaci, kdy to odůvodňuje krajní nouze) jedinou možností, jak se pokusit odvrátit
hrozící smrt. V této variantě, která není typickým příkladem klinického výzkumu, nicméně přesto k ní
někdy dochází, by zvláštní objektivní odpovědnost uplatňována být neměla a mělo by se vycházet z
obecného principu odpovědnosti jen za non lege artis postup.
Zdůrazněme, že právě popsaný návrh posouzení vychází mimo jiné ze zjevné inklinace zákonodárce
k řešení problematiky cestou povinného pojištění odpovědnosti 517), přičemž základním předpokladem
pojistného plnění v případech pojištění odpovědnosti je přirozeně to, aby vůbec byla v konkrétním
případě pojištěná odpovědnost poskytovatele vůči pacientovi dána. Zda česká soudní praxe toto řešení
přijme za své, ukáže ovšem teprve budoucnost.
9.3
Prvky odpovědnosti
9.3.1
Protiprávní jednání
Ke vzniku povinnosti nahradit újmu musí být naplněny některé předpoklady, které byly již zmíněny v
předešlém textu a které vycházejí z obecného základu občanského práva 518). Podle konkrétního druhu
odpovědnosti (například zda jde o odpovědnost smluvní, či mimosmluvní) se může lišit, které
konkrétní prvky musejí být nezbytně přítomny. V dalším textu se jimi budeme zabývat jednotlivě,
nicméně pro správné posouzení otázky odpovědnosti je třeba je vždy vnímat v takové jejich kombinaci,
která je pro vznik povinnosti k náhradě újmy v daném případě potřebná.
Na prvním místě je vhodné pojednat o protiprávním jednání, tj. jednání, které porušuje nějakou
právní povinnost a je objektivně v rozporu s právním řádem. V případě smluvní odpovědnosti je
podstatné, zda byla porušena povinnost převzatá smlouvou, v případě mimosmluvní, deliktní
odpovědnosti jde o povinnost uloženou právním předpisem.
Jednání může mít podobu jak (aktivního) konání určité osoby, tak i (pasivního) opomenutí.
Opomenutí je relevantní v případě, že dotyčný měl právní povinnost konat, avšak neučinil tak.
Je zřejmé, že pro praktický výkon medicíny nepřipadá v úvahu, aby zákon či smlouva detailně
stanovily, jak má poskytovatel péče, resp. dokonce jednotlivý zdravotnický pracovník, v určité situaci
konkrétně postupovat, jaká všechna vyšetření má provést, jak je vyhodnotit, jaký zákrok na základě
toho pacientovi navrhnout a jak jej uskutečnit. Ani právní předpisy, ani smlouva o péči o zdraví
nemohou veškeré podrobnosti postihnout. Právní řád je nucen do sebe nepřímo začlenit mnoho
původně neprávních norem (pravidel chování) tím, že na ně odkazuje, ukládá povinnost je dodržovat a
činí je tak i právně závaznými. Jde zejména o pravidla výkonu profese, a to jak v jejich "technickém"
smyslu, tedy jaké postupy jsou z odborného hlediska vzhledem k současnému stavu poznání
správné519), tak i ve smyslu etických zásad. Tato pravidla a zásady se v souvislosti se zdravotními
službami označují zpravidla jako profesní standardy520), lex artis, resp. lékařská etika. Vychází se tu
samozřejmě z principu, že průměrně rozumný odborník - zdravotnický profesionál - tato pravidla zná a
dodržuje.
Příkladem profesních pravidel v medicíně je, že lékař je povinen zejména odebrat anamnézu
pacienta, stanovit diagnózu, doporučit vhodnou léčbu, zajistit další návaznou péči a spolupracovat s
ostatními zdravotnickými pracovníky podílejícími se na péči o pacienta. V právním řádu obvykle
nenalezneme tyto povinnosti podrobněji rozebrány. A již vůbec bychom se v žádném předpisu
nedočetli, jak se mají v konkrétní situaci naplnit - třeba jak má lékař postupovat, aby u pacienta s
příznaky nemoci stanovil pokud možno správnou diagnózu, či jak má operovat nějakou část jeho těla,
aby dosáhl zlepšení pacientova stavu521).
Přesto tyto povinnosti často mají pro posouzení odpovědnosti za postup poskytovatele zdravotních
služeb stěžejní význam. Je daleko běžnější, že porušení povinnosti poskytovatele bude spatřováno
právě v nedodržení určitého profesního standardu či pravidla než v přímém porušení výslovného
příkazu nějakého zákona. K porušení zákona či smlouvy dojde, ovšem v popsané "nepřímé" podobě -
tím, že zákon či smlouva ukládá povinnost dodržovat zásady správné medicínské praxe, nedodržení
tohoto příkazu představuje zároveň i porušení takového předpisu či ujednání.
Při posuzování, zda zdravotnický profesionál zachoval potřebnou míru odborné péče a neporušil
právní povinnost, je nutno používat měřítko, které je objektivní, tj. jde o takovou péči, kterou lze
požadovat od každého srovnatelného odborníka. Musí být dále aplikováno konkrétně, tedy s
přihlédnutím k okolnostem případu, například k informacím v danou chvíli dostupným či opatřitelným,
naléhavosti situace, dostupnému vybavení apod. Konečně musí být použito diferencovaně: od lékaře či
jiného zdravotnického pracovníka se očekává jiná míra odbornosti, než jakou by disponoval laik, v
rámci zdravotnických povolání je ovšem nutno opět rozlišovat mezi odborností lékaře, sestry a dalších
pracovníků a lze samozřejmě diferencovat i různé skupiny lékařů, například dle specializace 522).
Nesprávné jednání přičitatelné poskytovateli zdravotních služeb nadto může vyplývat nejen z
pochybení individuálního pracovníka, ale též ze systémových nedostatků v organizaci provozu daného
zařízení (například v podobě špatné dělby práce nebo komunikace mezi jednotlivými odděleními
nemocnice, nedostatečných systémových opatření k předcházení zranění či infekce pacientů apod.).
9.3.2
Újma
Povinnost nahradit újmu, která může odpovědné osobě - v právní terminologii zpravidla škůdci -
vzniknout, je samozřejmě založena na předpokladu, že nějaká újma poškozenému vznikne. Škodlivý
následek, který se ve sféře poškozené osoby projeví, může mít povahu majetkové škody, buď v podobě
zmenšení jmění (skutečná škoda), či ušlého zisku,523) eventuálně jejich kombinace. Může mít ovšem i
povahu nehmotnou, jsou-li zasaženy nehmatatelné statky, zejména osobnost člověka, jeho integrita,
důstojnost, soukromí apod.524) Tak například zásah do osobnostní integrity bez řádného právního
důvodu, ať již spočívajícího v informovaném souhlasu dotčené osoby, nebo v jiném zákonném
opodstatnění, představuje újmu, a to na přirozeném právu člověka 525). Příkladem zde nemusí být jen
zákrok na někom, kdo nebyl řádně poučen o rozhodných skutečnostech, ale i stranová záměna, kdy byl
pacient operován na nesprávné straně těla, byť to třeba nemělo žádné negativní dopady na jeho
zdraví526). Zásahem do osobnostních práv zúčastněných je kupříkladu i záměna novorozenců v
porodnickém zařízení527).
Imateriální, nehmotnou újmou je také ublížení na zdraví, tedy zhoršení zdravotního stavu člověka,
případně jeho nezlepšení tam, kde je bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí legitimně
očekávat528).
Újmou jsou pochopitelně nejen bezprostředně způsobená poranění či poškození organismu člověka
a s nimi související bolesti či útrapy, ale také další nepříznivé účinky například v podobě dlouhodobých
omezení v běžném způsobu života či trvalého zhoršení anebo ztráty funkce nějakého ústrojí (orgánu,
končetiny apod.).
Pro potřeby realizace občanskoprávní odpovědnosti a povinnosti újmu nahradit je zapotřebí nastalý
škodlivý následek prokázat. Z tohoto pohledu není vždy snadné oddělit - pro účely odškodnění - újmu
způsobenou například určitým konkrétním protiprávním jednáním od jakýchkoli jiných nepříznivých
následků, bolestí, zhoršení zdravotního stavu apod. Na organismus člověka působí současně nesčetné
vlivy. Nemoc či zranění má samozřejmě i svůj přirozený vývoj. Přesné vymezení, jaká újma je
jednotlivému škůdci vytýkána, tak může být v praxi poměrně obtížné.
9.3.3
Příčinná souvislost
Mezi protiprávním jednáním (případně jiným faktorem představujícím požadovaný předpoklad
odpovědnosti - například projevením se vady použité věci) a škodlivým následkem musí existovat
vztah příčinné souvislosti. Jeho patrně nejjednodušším a nejpoužívanějším vyjádřením je, že následek
by nebyl nastal, kdyby bývalo nedošlo k určitému jednání nebo vlivu jiného faktoru (condicio sine qua
non)529).
Poměrně časté je, že současně působí více relevantních příčin. V takovém případě je namístě
zohlednit velikost jejich vlivu a bezprostřednost jejich působení ve vztahu k danému následku. Hovoří
se v této souvislosti o stupňování či gradaci příčinné souvislosti530).
Kauzální nexus není vyloučen tím, že jednání škůdce dovršilo již stávající špatný zdravotní, ať již
tělesný, či duševní, stav poškozeného 531). V tomto směru tedy musí osoba volaná k odpovědnosti brát
poškozeného takového, jaký je - měl-li predispozici k určitému onemocnění nebo jeho stav již byl
nepříznivý, nebrání to vzniku povinnosti odškodnit jeho (další) zhoršení.
Zjišťování příčinné souvislosti v soudním sporu může být samozřejmě velice obtížné a často se
neobejde bez náročných znaleckých zkoumání. Ta nadto nemusejí vést k jednoznačnému závěru.
Procesy odehrávající se v lidském těle není snadné pozorovat a ještě složitější je určit, zda kdyby býval
lékař učinil něco, co ve skutečnosti neučinil, mělo by to na pacienta příznivý vliv 532). V takovém případě
může mít velký praktický význam, s jakou měrou přesvědčivosti musí být existence příčinné souvislosti
prokázána. Jestliže totiž například závěry znaleckého posudku pracují jen s větší či menší mírou
pravděpodobnosti určitého jevu, resp. příčinného vztahu, nikoli jistotou, je velmi podstatnou otázka,
zda to je pro prokázání nároku dostatečné.
Tradiční přístup českých soudů tenduje k požadavku prokázání kauzálního nexu s praktickou
jistotou. Vědom si mimořádné obtížnosti takového důkazu ovšem Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí
vyslovil, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody sice musí být bezpečně
prokázána, nicméně to, že znalec formuloval své závěry jako pravděpodobnostní, což je při složitosti
biologických procesů pochopitelné, na splnění tohoto předpokladu odpovědnosti nemá vliv 533). Zásada
volného hodnocení důkazů totiž nevylučuje, že i na základě znaleckého posudku, jehož závěry jsou
formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může soud dospět na základě zhodnocení dokazování
ke skutkovým závěrům na úrovni praktické jistoty. Zde se nicméně zdá, že princip volného hodnocení
důkazů by při tomto výkladu soudu umožňoval vyvodit z toliko pravděpodobnostních závěrů jistotu,
takže fakticky by byl požadavek bezpečného prokázání příčinné souvislosti značně oslaben.
9.3.4
Zavinění
V případě porušení zákonné povinnosti vyžaduje odpovědnostní vztah mimo ostatních
elementárních předpokladů též zavinění na straně škůdce. Tradičně se zavinění interpretovalo jako
psychický vztah jednajícího k výsledku jeho chování 534). Formulace občanského zákoníku, například §
2912 odst. 1, ovšem do jisté míry stírají rozdíl mezi zaviněním jakožto subjektivním, vnitřním postojem
jednajícího a objektivním standardem požadovaného chování535).
Přidržíme-li se pojetí zavinění jako především psychického stavu, resp. poměru, nabývá podle
konkrétního naplnění složky rozpoznávací (rozumové) a ovládací (volní) podobu úmyslu či nedbalosti.
Úmyslné zavinění lze podle týchž zásad dále dělit na přímé, kdy jednající chtěl následek způsobit, a
nepřímé, kdy si byl vědom, co může způsobit, a pro ten případ s tím byl srozuměn 536). V oblasti
praktického výkonu medicíny je daleko významnější a četnější zavinění nedbalostní. Má formu buď
vědomé nedbalosti, kdy jednající osoba věděla, jaký škodlivý následek může způsobit, a bez přiměřené
opatrnosti spoléhala, že nenastane, nebo nedbalosti nevědomé. Nedbalost nevědomá spočívá v tom,
že jednající osoba si nebyla vědoma, jaký následek může nastat, nicméně to vzhledem k okolnostem a
svým osobním poměrům znát mohla a měla a bylo spravedlivé to po ní požadovat. Jednání spočívající v
porušení pravidel výkonu určitého povolání, resp. profesních standardů (například lékař při operaci
skalpelem prořízne orgán v těle pacienta, který by při správném postupu zůstal nedotčen), bývá
zaviněno právě nedbalostně - buď vědomě, neopatrným riskováním, nebo nevědomě, tím, že si
zdravotnický pracovník neuvědomil, co hrozí a jak si má správně počínat.
Jestliže chápeme zavinění jakožto především psychický poměr jednající osoby k jejímu chování,
jakož i (možnému) následku a příčinné souvislosti mezi nimi, můžeme je odlišit od toho, zda bylo
jednání po právu či nikoli537). Pojem zavinění při tomto chápání vyjadřuje, zda osoba chtěla skutečně
jednat tak, jak jednala, a zda chtěla, aby její počínání mělo určité účinky, či si alespoň byla nebo měla
být možnosti těchto účinků vědoma. Protiprávnost jednání na jedné straně a jeho zaviněnost (zda bylo
vědomé, chtěné apod.) na druhé straně můžeme pak posuzovat samostatně. Neoprávněnost zásahu do
právem chráněných statků je objektivní kategorií, která představuje záporné hodnocení zásahu ze
strany normotvůrce. Zavinění je především subjektivní kategorií vystihující znalost a záměry jednající
osoby a opravňující přičítat jí důsledky objektivně protiprávního počínání 538). Mezi objektivně
požadovanou mírou opatrnosti či pečlivosti nebo jiným standardem chování na jedné straně a vinou
na straně druhé je tedy rozdíl539).
Z praktického hlediska nelze význam zavinění jako prvku odpovědnosti přeceňovat. Jednak se podle
zákona (§ 2911 občanského zákoníku) presumuje, jednak i kdyby takové zákonné domněnky nebylo,
bylo by v praxi stejně bez větších potíží dovozeno, že osoba, která svým počínáním porušila určitou
povinnost, jednala zaviněně. Chápeme-li úmysl či nedbalost především jako vnitřní, subjektivní poměr
aktéra ke svému jednání, není v silách soudobé úrovně lidského poznání je přímo odhalit, neboť vnitřní
duševní pochody nejsou dostupnými prostředky spolehlivě rozpoznatelné. Na existenci zavinění tak
nezbývá než usuzovat z vnějších událostí a projevů. Je přitom v souladu s obvyklou lidskou zkušeností,
že pokud někdo něco učiní, jedná chtěně, přičemž si buď přeje určitý výsledek, nebo si alespoň
uvědomuje, kam jeho jednání může vést (případně je spravedlivé dovodit, že si to uvědomit měl). Také
občanský zákoník z této zkušenosti vychází ve svém § 4, podle něhož se předpokládá, že od každého lze
očekávat užívání rozumu, péče a opatrnosti průměrného člověka. Proto i kdyby zmíněné zákonné
domněnky nebylo, bylo by nutno dospět ke stejnému závěru na základě domněnky skutkové
(zkušenostního pravidla). Je pak logicky na škůdci, aby případně prokázal, že jeho jednání zaviněné
nebylo.
Význam zavinění jako samostatného elementárního předpokladu vzniku povinnosti k náhradě újmy
proto není stěžejní a pro aplikaci v rámci rozhodování sporných případů soudy nepředstavuje obvykle
podstatnou obtíž. Rozdíl mezi smluvní a mimosmluvní odpovědností se tak přinejmenším ve vztahu k
otázce zavinění jeví jako zanedbatelný.
9.4
Nároky proti škůdci
9.4.1
Druhy nároků
Vyjdeme-li z předpokladu, že poskytovatel zdravotních služeb poruší smluvní či zákonnou povinnost
vůči pacientovi, eventuálně bude volán k odpovědnosti na základě jiného zákonného důvodu
(například při použití vadné věci), vyplývá z toho okruh možných nároků poškozeného, které mohou
nabýt několika podob.
Předně, mimo rámec vlastní povinnosti k náhradě újmy je nutno zmínit nároky člověka, jehož
osobnost byla neoprávněně dotčena, podle § 82 občanského zákoníku. Zdraví člověka, jeho tělesná a
duševní integrita, soukromí, důstojnost apod. jsou součástí jeho chráněné osobnostní sféry. Je-li
narušena, zakládá to právo požadovat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno anebo aby byl
odstraněn jeho následek. Alternativní formulace ("nebo") ovšem neznamená, že by si osoba, jež za
takový zásah odpovídá, mohla vybrat - jde spíše o to, jaký nárok vzhledem k okolnostem reálně
připadá v úvahu.
Nárok na zdržení se dalších neoprávněných zásahů nebude příliš často uplatňován. Jestliže se
jednalo o jednorázový lékařský zákrok, z povahy věci nemá vyslovení povinnosti se jej zdržet žádný
význam. A v případě opakované či pokračující, déletrvající léčby má pacient jiné, účelnější možnosti, jak
další zasahování do své osobnosti, s nímž nesouhlasí, zastavit. Přinejmenším mívá obvykle možnost
dané zdravotnické zařízení opustit.
Ani oprávnění požadovat odstranění následků protiprávního zásahu, který by spočíval v nesprávně
nebo neoprávněně provedeném medicínském zákroku, nemusí mít reálnou použitelnost. Zdravotnický
výkon bývá často nevratný. Pokud by spočíval například ve vložení nějakého implantátu, pak by vratný,
odstranitelný byl, ovšem z praktického hlediska bude mít často pacient snazší cestu jak toho
dosáhnout než podáním žaloby. Považujeme ji nicméně pro tyto situace za právně přípustnou.
Významné je pochopitelně právo požadovat náhradu vzniklé škody a odčinění nemajetkové újmy.
Zatímco u majetkové škody je reparace škody obvykle možná, přinejmenším cestou zaplacení
odpovídající částky v penězích, u nemajetkové újmy spočívající kupříkladu v narušení osobnosti
člověka je poskytnutí zadostiučinění pouze snahou o jakési přiměřené vyrovnání či zmírnění následků
zásahu. Kvalitativně se totiž samozřejmě nemůže zcela rovnat například trvalé poškození zdraví, kdy
pacient již nebude nikdy schopen chodit či vidět, a zaplacení peněžité částky na náhradě z toho
vyplývajícího ztíženého společenského uplatnění. Zadostiučinění má v posledně uvedeném případě
mimo jiné ten smysl, aby si poškozený mohl opatřit jiné požitky, které jeho újmu co nejvíce zmírní, byť
ji nemohou odstranit.
Oproti dřívější právní úpravě staví občanský zákoník na principu jednoho provázaného systému
náhrad za způsobenou újmu. Byť se od sebe náhrada škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu
samozřejmě liší, nic nebrání soudu, aby je v případě sporu posoudil současně a rozhodl o nich v
jediném řízení. To je samozřejmě přínosem z hlediska hospodárnosti právního řádu a soudního

systému540).
9.4.2
Náhrada škody
Majetková škoda není tím, co obvykle jako první vytane na mysli při úvaze o možných
odpovědnostních následcích nesprávného postupu při poskytování zdravotních služeb. Může nicméně
samozřejmě vzniknout a s ní i povinnost k její náhradě. Může mít podobu jak skutečné škody (damnum
emergens) - snížení majetku dotčené osoby, typicky pacienta, tak i nezvětšení jeho majetku oproti
předpokládanému, obvyklému průběhu věcí - tedy v právní terminologii ušlého zisku (lucrum cessans).
Skutečnou škodu může představovat poškození nějaké věci v majetku poškozeného, nicméně k
tomu v rámci zdravotní péče nedochází v takovém měřítku a hodnotách, aby se jednalo o významný
druh nároku. Častějším typem škody může být zvýšení nákladů pacienta v důsledku poškození zdraví.
Tyto náklady zahrnují účelně vynaložené výdaje na péči o zdraví, osobu nebo domácnost pacienta (§
2960 občanského zákoníku). Ty může vyvolat například nutnost zakoupení určitých léčiv nebo pomůcek,
nezbytnost zvláštního, dražšího stravování, cestování do zdravotnických zařízení, za rehabilitací apod.,
potřeba pomoci jiné osoby s péčí o pacienta či jeho domácnost apod. Jde o poměrně širokou množinu
možných nákladů a rozhodně je nelze omezovat jen na zaplacení nějakého konkrétního léku nebo
medicínského výkonu, který třeba není hrazen z veřejného zdravotního pojištění. V případě usmrcení
jsou skutečnou škodou i náklady pohřbu (§ 2961 občanského zákoníku).
Ušlý zisk, v širokém smyslu toho slova, může být vyvolán nejen omezením pracovní schopnosti v
důsledku zhoršení zdravotního stavu, ale též třeba podstatně prodlouženou dobou hospitalizace oproti
běžnému průběhu. Může být představován ztrátou na výdělku (§ 2962 a násl. občanského zákoníku), a
to jak po dobu pracovní neschopnosti, kdy jsou poškozenému vypláceny dávky například
nemocenského pojištění, tak i poté, jestliže se sice znovu může zapojit do práce, avšak již není schopen
dosahovat takového příjmu. Jelikož pokles výdělků se může následně projevit i poklesem důchodu,
typicky starobního, vzniká povinnost k náhradě i této újmy. V případě usmrcení lze jako ušlý zisk
kvalifikovat újmu pozůstalých, jimž zemřelý poskytoval výživu, kterou jim po jeho smrti plně nenahradí
dávky důchodového zabezpečení.
9.4.3
Odčinění nemajetkové újmy

Nemajetková újma způsobená poskytovatelem zdravotních služeb pacientovi může nepříznivě
ovlivňovat jeho život, zdraví, tělesnou a duševní integritu, svobodu rozhodování, důstojnost, soukromí
(včetně chráněných osobních údajů) a jiné složky jeho osobnosti. Tato újma se striktně vzato
"nenahrazuje", nýbrž "odčiňuje", a to z výše uvedeného důvodu, tedy že zadostiučinění z povahy věci
nepředstavuje dokonalou náhradu porušení chráněného statku. Náhrada majetkové škody může docílit
vyrovnání jmění poškozeného do stavu, jako by k odškodňovanému zásahu (například protiprávnímu
jednání) nedošlo. Zadostiučinění, ať peněžité nebo třeba v podobě omluvy, však poškozeného do stavu,
jako by k porušení jeho práv nedošlo, neuvede, nebo alespoň ne v plné míře.
Při jakémkoli zásahu do přirozených práv člověka, za nějž škůdce odpovídá, vzniká povinnost
poskytnout přiměřené zadostiučinění. Zákon výslovně zahrnuje do tohoto druhu újmy duševní útrapy
poškozeného (§ 2956 in fine občanského zákoníku) a dále předepisuje některá, ovšem stále dosti
obecná, kritéria pro stanovení výše náhrady (§ 2957 občanského zákoníku - například úmyslné
způsobení újmy, diskriminace poškozeného apod.), jejichž využitelnost v kontextu poskytování

zdravotní péče bude ovšem spíše omezená.
V případě, že újma na přirozených právech zahrnuje ublížení na zdraví, požaduje zákon (§ 2958
občanského zákoníku) peněžitou náhradu vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy a v
případě vzniku překážky lepší budoucnosti poškozeného i ztížení společenského uplatnění 541). To zajisté
neznamená, že by bylo vyloučené finanční satisfakci ve vhodných případech kombinovat i s některým z
dalších způsobů zadostiučinění uvedených dále, nicméně primární je kompenzace peněžitá.
V případě jiných druhů újmy na přirozených právech - například na tělesné a duševní integritě
pacienta, na němž byl vykonán zákrok bez řádného souhlasu, aniž by tím bylo poškozeno jeho zdraví -
je výchozí škála možných druhů zadostiučinění volnější542). Lze mít za to, že jsou i nadále použitelné
závěry dřívější soudní praxe, podle níž může člověk žádat, aby soud v rozsudku vyslovil, že došlo k
neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, přičemž již tímto samotným výrokem může být v
některých případech žalobce uspokojen. Jiným typem morální satisfakce je omluva, která může být buď
prostá, či mít určitou předepsanou formu, kupříkladu písemnou nebo uveřejněnou stanoveným
způsobem. Podobnou roli může plnit i přiznání menší finanční částky jako náhrady nemajetkové újmy,
která by vzhledem ke své výši plnila roli symbolického vyjádření, že k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv došlo, avšak bylo by nepřiměřené uložit povinnost k platbě nějaké větší sumy 543).
Nejsou-li uvedené druhy zadostiučinění s ohledem na závažnost zásahu přiměřené, může soud
samozřejmě uložit i povinnost k poskytnutí finanční satisfakce.
Náhrada za vytrpěné bolesti se tradičně označuje jako bolestné. Zákon požaduje v § 2958
občanského zákoníku "plné vyvážení" bolesti, což je ovšem spíše ideální, v praxi nedosažitelný cíl.
Peníze nejsou nikdy dokonalým ekvivalentem bolesti. Významným je proto i dovětek zmíněného
ustanovení. Podle něho nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. I to je ovšem
velmi obecným vodítkem, a soud má tedy velkou míru uvážení při stanovení výše takové náhrady. Ve
snaze o alespoň částečné sjednocení základních principů pro stanovení výše bolestného, ať již v soudní
praxi, nebo při mimosoudním vypořádání (kde mají jednotící kritéria velikou důležitou zejména pro
pojišťovny pojišťující odpovědnost), vznikla v roce 2014 metodika k náhradě nemajetkové újmy na
zdraví. Jde o soukromou aktivitu, byť za účasti i některých soudců Nejvyššího soudu ČR. Nemá tak
povahu závazného předpisu, nicméně může působit silou své přesvědčivosti a napomoci jako
doporučující vodítko pro rozhodování v praxi. Přístup metodiky k bolestnému navazuje na dřívější
právní úpravu v tom směru, že přiřazuje jednotlivým položkám bolesti bodové hodnoty a,
zjednodušeně řečeno, zjištěné číslo násobí hodnotou bodu odvozenou od aktuální průměrné mzdy 544).
Metodika se zabývá i náhradou za ztížení společenského uplatnění, kde se naopak o tabulkový

přístup založený na bodech, který byl charakteristický pro dřívější právo, již nepokouší. Pojetí
odškodňování tohoto druhu nemajetkové újmy prosazované uvedenou metodikou staví na zkoumání,
do jaké míry poškození zdraví zasahuje do jednotlivých oblastí společenského zapojení člověka.
Maximální ztížení společenského uplatnění tak odpovídá úplnému vyřazení poškozeného ve všech
sférách, ať již co do rozpoznávacích schopností, komunikace, pohybu, péče o sebe sama a o
domácnost, společenských aktivit apod., přičemž mírnější poškození (lehké, středně těžké, těžké obtíže
v jednotlivých oblastech) lze pak vyjádřit jako určitý zlomek z plného vyřazení. Jako výchozí částku pro
náhradu maximálního vyřazení ze společenského uplatnění volí metodika 400násobek průměrné mzdy,
přičemž počítá s možností úpravy zejména podle věku poškozeného (nižší věk je důvodem pro zvýšení
náhrady, neboť poškozený "přichází o více let" plnohodnotného společenského uplatnění) či míry jeho
zapojení do společenských aktivit před poškozením zdraví, pokud byla mimořádně vyšší nebo nižší
oproti průměru. Je ovšem potřeba brát neustálý zřetel na skutečnost, že náhrada za ztížení
společenského uplatnění stojí vedle náhrady majetkové škody spočívající kupříkladu ve ztrátě na
výdělku. Smyslem náhrady nemajetkové újmy tedy není kompenzovat snížení výdělečných schopností
poškozeného člověka.
Občanský zákoník, věren koncepci respektu k úvaze soudu umožňující postihnout zvláštní okolnosti
jednotlivého případu, spoléhá na obecné vymezení výše náhrady též v případě újmy třetích osob
vyvolané usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví poškozeného a spočívající v duševních
útrapách. V této souvislosti se někdy hovoří o reflexní (případně odvozené) újmě, neboť poškození
zdraví člověka se tu v podstatě odráží (reflektuje) v psychickém utrpení osob mu blízkých. Ty bývají též
označovány jako tzv. sekundární oběti. Ustanovení § 2959 občanského zákoníku pro tyto případy
předepisuje opět peněžitou náhradu vyvažující plně utrpení dotčených osob 545) a podpůrně odkazuje na
zásady slušnosti.
Kritéria jsou to velmi obecná a odůvodnit konkrétní výši zadostiučinění (neboť o ně jde spíše než o
náhradu) je tak ponecháno v podstatě zcela na soudu 546). To není zcela šťastné, neboť je v praxi
obtížnější dosáhnout mimosoudní dohody - které je potřeba obecně dávat přednost -, jestliže strany
nedokážou dostatečně odhadnout, k jakému výsledku by se patrně dospělo v případě soudního řešení.
Lze ovšem předpokládat, že vývoj judikatury dosáhne časem ustálení alespoň orientačních částek.
Zatím dospěly soudy k základnímu vymezení kritérií, jimiž se při vyčíslení výše peněžitého
zadostiučinění mají řídit. Předně se má primárně vycházet z pohledu obvyklého, průměrného
člověka547). Významnou roli mají mít zejména kvalita a intenzita vztahu sekundární oběti se zemřelým,
věk zúčastněných a poskytnutí případné jiné satisfakce. Důležitý může být též postoj původce zásahu,
dopad do jeho duševní sféry a rovněž míra případného spoluzavinění ze strany zemřelého, pokud tyto
faktory mohou ovlivnit vnímání újmy ze strany pozůstalých 548). Naopak zde není namístě příliš brát do
úvahy majetkové poměry, ať již u zemřelého a jeho blízkých (neboť případná hmotná závislost blízkých
na zemřelém může vést ke vzniku majetkové škody probírané výše), nebo u škůdce (neboť není
akceptovatelné, aby odpovědná osoba neměla povinnost odškodnit újmu, kterou způsobila, ani zčásti
jen proto, že je nemajetná). Připouští se nicméně, že povinnost poskytnout zadostiučinění by neměla
být pro škůdce zcela likvidační, a v tomto směru tedy připadá do úvahy snížení (moderace) přiznané
výše náhrady použitím § 2953 odst. 1 občanského zákoníku.
10
Trestní odpovědnost zdravotnických pracovníků a
poskytovatelů zdravotních služeb
10.1
Základy trestní odpovědnosti
10.1.1
Význam trestní odpovědnosti v souvislosti se zdravotními službami

Napříč všemi obory lidské činnosti, ať již je jejich úprava jinak postavena na soukromoprávním, či
veřejnoprávním základu, působí trestní odpovědnost - či hrozba takové odpovědnosti - jako důležitý
nástroj k prosazení pravidel, jimiž se ona činnost řídí. Stojí vedle případné povinnosti k náhradě újmy
podle občanského práva. Sdílí s ní některé společné prvky, zároveň se však i významně odlišuje.
Podobně jako právo soukromé usiluje i trestní právo o potlačení protiprávních jednání. Sankce,
které ukládá, ovšem nemíří v první řadě na nápravu způsobené újmy 549), nýbrž je jejich účelem
potrestat pachatele určitého odsouzeníhodného činu. Smyslem trestu, vedle toho, že je jistou odplatou
za porušení práva, je působit preventivně, odrazovat od zakázaného jednání, a to generálně i
individuálně.550) Hrozba trestu má vést k zachování řádného postupu a plnění všech povinností
zdravotnického pracovníka.551) Preventivní charakter mají některé tresty i v tom, že brání pachateli
opakovat čin (například zákaz činnosti spočívající ve výkonu zdravotnického povolání bude bránit
lékaři, aby znovu, byť neúmyslně - z nedbalosti - poškodil dalšího pacienta). Konečně i tzv. ochranná
opatření552), v kontextu zdravotnictví připadá do úvahy zejména ochranné léčení osoby, která zneužívá
návykové látky (například alkohol), mají za cíl zabránit, aby k narušení práva znovu došlo.
Bylo by chybou považovat ukládání sankcí či hrozbu jimi za jediný či hlavní způsob prosazování, aby
požadovaná pravidla lidského chování byla dodržována. Ve zdravotnictví i mimo ně platí, že ve valné
většině případů se jimi lidé řídí dobrovolně a chtěně, a to nikoli z důvodu strachu před trestem.
Nicméně ve zbývající menšině případů sehrává právní odpovědnost svou roli a představuje
nenahraditelný prvek, který doplňuje obecné dobrovolné zachovávání práva a zároveň umožňuje
reagovat na situace, kdy zachováno nebylo. Trestní odpovědnost bývá v této souvislosti často
nazývána, v literatuře i judikatuře, jako poslední prostředek, ultima ratio553), a považována za krajní,
nejcitelnější postih.554) V oblasti poskytování zdravotní péče má své uplatnění pro ochranu především
takových statků, jako je život a zdraví555), soukromí556) a důstojnost člověka, ovšem též i veřejného zájmu
na potlačování některých nežádoucích jevů557). V konkrétním případě by však, pokud je to možné, měla
být dávána přednost soukromoprávní odpovědnosti, povinnosti k náhradě způsobené újmy, která má
pro poškozeného obvykle větší smysl než potrestání pachatele, jenž zpravidla jednal pouze nedbale a
neměl v úmyslu poškozenému ublížit. Nadměrná kriminalizace osob vykonávajících náročné
zdravotnické povolání, v němž nelze zaručit úspěšný výsledek ani při nejlepší snaze, není společensky
žádoucí a zdravotníci i právníci ji vnímají spíše negativně.
Nelze ovšem popřít, že v případě pociťované újmy vzniklé z poskytování zdravotních služeb je pro
poškozené z hlediska procesního postupu jednodušší podat trestní oznámení než občanskoprávní
žalobu. Oznamovatele netíží důkazní povinnost, neboť je na orgánech činných v trestním řízení, aby
skutkový stav věci objasnily.558) Neplatí soudní poplatek, nehrozí mu, že v případě podlehnutí ve sporu
bude hradit náklady řízení. Tyto praktické okolnosti jsou tedy nepopiratelně jedním z faktorů, který
může působit směrem ke kriminalizaci nesprávného postupu zdravotnických pracovníků.
Trestní právo bylo v České republice tradičně založeno na odpovědnosti fyzických osob, která po
dlouhou dobu představovala jedinou možnou variantu. Trestní odpovědnost právnických osob začala
být uplatňována teprve v relativně nedávné době. Její zvláštnosti v kontextu zdravotnictví jsou
diskutovány samostatně v části 10.3 níže. Co se týče odpovědnosti fyzických osob, mohou se trestných
činů ve zdravotnictví dopustit lékaři, další zdravotničtí pracovníci i jiné osoby. V zásadě tedy není
rozhodující, jak je poskytování zdravotní péče v konkrétní situaci institucionálně uspořádáno,
například zda je určitý lékař zaměstnancem nemocnice nebo samostatným poskytovatelem zdravotních
služeb. V některých případech ovšem může být míra povinností dané osoby rozdílná podle toho, zda je
odborníkem, či nikoli - příkladem může být silnější povinnost poskytnutí potřebné pomoci u
profesionálů oproti laikům559).
10.1.2
Prvky trestní odpovědnosti
10.1.2.1
Objektivní stránka: jednání, následek a příčinná souvislost

Vedle obecných předpokladů odpovědnosti (věk a příčetnost pachatele) se rozeznávají tzv. typové
znaky skutkové podstaty, rozlišující jednotlivá trestná počínání od sebe, a mezi nimi můžeme na
prvním místě uvést objektivní stránku trestného činu. Nauka takto nazývá množinu zahrnující ty prvky,
které umožňují ve vnějším světě pozorovat, že došlo ke spáchání trestného činu a jaké byly jeho
konsekvence. Těmito základními předpoklady trestní odpovědnosti jsou jednání, následek a příčinná
souvislost mezi nimi560).
Pojem jednání obsahuje, vcelku shodně jako v soukromém právu, jak aktivní projev či úkon (volní
pohyb561) ), který se označuje jako konání, tak i cílené zdržení se takového projevení vůle, tedy
opomenutí.562) Opomenutí je právně relevantní jen tehdy, pokud měl daný člověk nějakou povinnost
konat, přičemž v trestném právu se rozlišuje obecná 563) a zvláštní564) povinnost konat. Některé trestné
činy lze spáchat pouze opomenutím (například neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákoníku565)
)566), jiné konáním i opomenutím (například ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 trestního
zákoníku)567).
Na rozdíl od soukromoprávní povinnosti k nahrazení újmy není pro posouzení trestní odpovědnosti
stěžejní, zda porušená povinnost měla smluvní či zákonný charakter. Z praktického hlediska má pro
určení, zda byla nějaká povinnost porušena, často zásadní roli soubor pravidel chování původně
neprávní povahy, který je spojen s určitou profesí. Jinak řečeno, pro vznik trestní odpovědnosti
zdravotnického pracovníka bývá velmi důležité, zda postupoval v souladu s profesními standardy a
etikou, lege artis. Pokud si bude počínat jinak, než jak to je z odborného hlediska vzhledem k
současnému stavu vědeckého poznání správné568), nemusí to ještě automaticky znamenat, že jeho
jednání je trestné. Pokud například ve stavu krajní nouze nebude moci z objektivních příčin řádnou
péči poskytnout, nebude jeho jednání protiprávní. Obecně ovšem platí, že postup v rozporu s
profesními pravidly vedoucí ke vzniku škodlivého následku může trestní odpovědnost zdravotnického
pracovníka zakládat.
Jak bylo objasněno v kapitole věnované občanskoprávní odpovědnosti, nenalezneme v právním

řádu podrobný popis, co vše má profesionál v určité situaci vykonat, jak má stanovit diagnózu či jak má
pacienta léčit. Pokud bude ovšem v trestním řízení spolehlivě zjištěno, že si nepočínal tak, jak by podle
zásad medicíny měl569), bude to porušením práva zrovna tak, jako jím je nedodržení nějaké zákonem
výslovně předepsané povinnosti, kupříkladu mlčenlivosti.
Je zřejmé, že nelze očekávat shodnou míru odbornosti od lékaře jako od sestry, či dokonce
nezdravotnického pracovníka. V rovině trestní shodně jako v rovině občanskoprávní je proto nutno
uplatňovat měřítko objektivní (co lze požadovat od každého srovnatelného pracovníka), konkrétní
(přihlížet k okolnostem případu, například k dostupným informacím, vybavení apod.) a diferencované
(odbornost jednotlivých zdravotnických pracovníků se liší).
Trestněprávní nauka se nijak zvlášť nezabývá tím, zda povinnosti daného poskytovatele zdravotních
služeb či jeho pracovníka zahrnují závazek dosáhnout nějakého konkrétního výsledku. Vychází
implicitně z toho, že se vyžaduje dodržení náležité odborné a etické úrovně poskytování péče.570)
Zaváže-li se poskytovatel zdravotních služeb k dosažení úspěšného výsledku (například zaručí úspěch
estetické operace), je to věcí jeho soukromoprávní, smluvní odpovědnosti. Porušení takové povinnosti
však v rovině trestního práva nevede k tomu, že by se dopustil například ublížení na zdraví, pokud
postupoval lege artis a úspěšný výsledek se nedostavil bez jeho viny. Garantování úspěšného výsledku
v situaci, kdy to není namístě, by ovšem mohlo být trestněprávně relevantní například tehdy, pokud by
se zdravotnický pracovník pokoušel vylákat z pacienta finanční plnění za podání nějakého léčivého (či
předstíraně léčivého) přípravku, ač by věděl, že účinnost zaručena není, či dokonce, že přípravek je
zcela neúčinný. Pak by se mohlo jednat o podvod 571). Takové případy jsou ovšem v našem zdravotnictví
naštěstí vzácné.
Dalším základním předpokladem vzniku trestní odpovědnosti je následek spočívající v porušení

nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Porušením chráněného zájmu může být
například usmrcení nebo poškození zdraví člověka, zpřístupnění důvěrných údajů, které se ho týkají,
třetí osobě apod.572) Již výše bylo zmíněno, že specifický případ představují trestné činy, které lze
spáchat pouze opomenutím, například neposkytnutí pomoci: zde k porušení nebo ohrožení
chráněného zájmu v konkrétní situaci vůbec nemusí dojít. Jejich trestnost je tedy založena spíše na
zobecněné zkušenosti, že jimi postihované chování mívá nežádoucí dopad - například lidé, kterým není
poskytnuta první pomoc, mohou zemřít či utrpět trvalé poškození zdraví, takže je namístě je stíhat a
tím vynucovat počínání celospolečensky prospěšnější.
Trestní právo chrání hodnoty a zájmy týkající se jak hmotných statků (majetku), tak i nehmotných
(osobnost člověka, zdraví, svoboda apod.). Ve skutečné životní situaci se mohou následky podobných
protiprávních jednání významně lišit a tím i předurčit, zda a který trestný čin tím mohl být spáchán. Pro
uplatnění trestní odpovědnosti je nezbytné vzniklý následek prokázat, přičemž v trestním řízení jsou to
samozřejmě orgány v něm činné (soud, státní zástupce, policejní orgán 573) ), jež mají za povinnost zjistit,
jestli a jaký nastal574). Pokud jde ovšem například o následek v podobě poškození zdraví člověka, je
nezbytné odloučit od sebe újmu způsobenou nesprávným postupem pachatele a to, co by nastalo i bez
jeho přičinění samovolně anebo působením jiných činitelů. Jelikož je velice obtížné pozorovat přesně
procesy odehrávající se ve složitém žijícím organismu, může takové odloučení představovat poměrně
náročný úkol.
To ostatně platí přinejmenším stejnou měrou i pro prokazování dalšího elementárního předpokladu
trestní odpovědnosti. Mezi jednáním pachatele a následkem musí být vztah příčinné souvislosti
(kauzální nexus). Podle judikatury je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev buď nenastal vůbec, či
by nenastal způsobem, jakým nastal (následek by byl méně rozsáhlý, došlo by k němu jindy či jinde
apod.).575) Příčina tedy musí být condicione sine qua non následku576).
Shodně jako v právu občanském bývá i v trestním právu nutné vypořádat se s tím, že současně může
působit více příčin, které je od sebe pro účely právního posouzení zapotřebí, jakkoli poněkud uměle,
rozčlenit (izolovat). Zohlednění jejich vlivu a působení se označuje za gradaci příčinné souvislosti577). V
každém případě platí podmínka, že jednání pachatele musí být pro následek příčinou dostatečně
významnou.
Příčinnou souvislost nepřerušuje, pokud k jednání pachatele přistoupí další spolupůsobící činitel,
byť by tento nový faktor třeba i mohl být způsobilý vést k následku sám o sobě, dokud jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo 578). Pokud tedy například celkově
horší zdravotní stav starého člověka ztěžuje či znemožňuje úplné vyléčení z ublížení na zdraví, které mu
pachatel způsobil, není tím odpovědnost pachatele ani za takový následek popřena.
10.1.2.2
Subjektivní stránka: zavinění a další znaky

Pro vznik trestní odpovědnosti se vyžaduje zavinění, chápané jako vnitřní vztah pachatele k jednání
i způsobenému následku.579) V soukromém právu občanský zákoník toto tradiční vnímání do jisté míry
oslabil či posunul580), v trestním právu zůstává prvkem subjektivním a psychickým. Opírá se o složku
rozpoznávací (rozumovou) a ovládací (volní). Podle přítomnosti a míry naplnění těchto složek se
rozlišuje zavinění úmyslné a nedbalostní581). Úplná absence uvedených složek naopak zavinění a tím i
odpovědnost fyzické osoby vylučuje.
Úmysl je přímý, jestliže pachatel chtěl škodlivý následek způsobit, a nepřímý, jestliže si byl
možného následku vědom, představoval si jej alespoň jako možný a pro případ, že nastane, s ním byl
srozuměn582). Úmyslné zavinění škodlivého následku v rámci poskytování zdravotní péče nebo v
souvislosti s ním je vzácné. Pokud již k něčemu takovému dojde, bývá to spíše excesem. 583) Specifickou
povahu zde má trestný čin neposkytnutí pomoci, pro jehož spáchání je úmysl nezbytný. 584)
V medicínské praxi, pokud se již zdravotník nějakého trestného činu dopustí, bývá to daleko častěji
z nedbalosti. Při ní ve vztahu k následku volní složka zcela chybí - pachatel, byť jinak jednal
samozřejmě chtěně, a ne mimovolně, nechtěl následek způsobit. V trestněprávní nauce se podle složky
rozpoznávací rozlišuje nedbalost vědomá a nevědomá. Ve vědomé nedbalosti jedná, kdo si je vědom
rizika, že může vyvolat nežádoucí následek, ovšem spoléhá bez přiměřených, dostatečných důvodů, že
se tak nestane585).
Hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí může být někdy dosti tenká, neboť co se
odehrávalo v mysli pachatele, se jen těžko spolehlivě zjišťuje. Lze na to pouze usuzovat z vnějších
projevů, odrazu myšlenky v hmotném světě. Nepřímý úmysl a vědomá nedbalost mají společné, že
pachatel si uvědomuje možnost (nepřímý úmysl) či eventuální riziko (vědomá nedbalost), že jeho
jednání bude mít škodlivý dopad. Pokud spoléhá na to, že následek nezpůsobí, že riziko se nenaplní,
neboť je zde nějaká konkrétní okolnost, jež je schopná tomu zabránit (jakkoli je spoléhání se na ni
objektivně neopatrné), pak jedná vědomě nedbale. Pokud by ovšem spoléhal pouze na jakousi
šťastnou náhodu, která by následek odvrátila, a nikoliv na nějakou reálnou okolnost, pak musel ve
skutečnosti počítat s tím, že následek nastane, vnitřně s ním byl vyrovnán (srozuměn) a jednal v
nepřímém úmyslu.586) Nezáleží zde tedy na tom, že primárně by byl následek pro pachatele nechtěný či
nežádaný. Smíří-li se s ním popsaným způsobem, je to z hlediska trestní odpovědnosti totéž, jako by jej
chtěl přivodit (což by odpovídalo přímému úmyslu).
Vědomou nedbalost můžeme s určitým zjednodušením a nadsázkou označit za neopatrné riskování,

hazardování s chráněným zájmem (například lékař operoval pacienta, ač si byl vědom toho, že požil
alkohol a jeho zručnost je tím nepříznivě ovlivněna). Nevědomá nedbalost naopak spočívá v tom, že si
dotyčný člověk neuvědomoval, co může přivodit, ovšem vzhledem k osobním poměrům a okolnostem si
to uvědomovat měl a mohl. Vytýkané pochybení tu tedy tkví právě v tom, že pachatel opomněl, co se
může stát (například lékař neprovedl náležité vyšetření, protože nepomyslel na určité možné
onemocnění, na něž ale pamatovat měl). Nevědomá nedbalost bývá nejčastější formou zavinění
trestných činů spáchaných při poskytování zdravotní péče, neboť pochází z přehlédnutí, zapomenutí,
nezohlednění určité informace, mylného či nečitelného zápisu do dokumentace, špatného přečtení
nálepky a z toho plynoucího podání nesprávného přípravku či jeho nesprávného nadávkování apod. To
jsou konání či opomenutí, která si lze poměrně snadno představit a u nichž lze pochopit, proč a jak k
nim dochází, i když je to samozřejmě neomlouvá.
Pro posuzování nedbalosti má důležitou roli kritérium zachování potřebné míry opatrnosti, jejíž
nerespektování je trestně postihováno. Potřebnou míru opatrnosti je pochopitelně zapotřebí
posuzovat nejprve objektivně, s ohledem na požadavky vyplývající ze zvláštních právních předpisů
(například upravujících poskytování zdravotní péče) či přiměřené okolnostem. Korektivem tohoto
objektivního měřítka ovšem je, že pachatel je povinen postupovat s takovou opatrností, již je s
ohledem na své osobní možnosti a poměry v dané situaci schopen vynaložit. 587) Teprve v kombinaci
těchto úvah lze dovodit, zda dotyčný skutečně neopatrně hazardoval či postupoval jinak, než jak měl a
mohl.
Trestní zákoník konečně používá588) i pojmu hrubé nedbalosti, o níž lze uvažovat, pokud "přístup
pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům
chráněným trestním zákonem". Nejde tedy o zvláštní formu zavinění, nýbrž o větší intenzitu vědomé (té
spíše), nebo nevědomé nedbalosti589). V oblasti poskytování zdravotní péče nepředstavuje kritérium,
které by odlišovalo jednání trestné od jednání trestně nepostižitelného, nicméně může zvyšovat
škodlivost činu a být přitěžující okolností.
Vedle zavinění jakožto nezbytného (obligatorního) znaku skutkové podstaty trestného činu se v
některých případech vyžaduje, stále v rámci posuzování subjektivní stránky, i naplnění dalších znaků
nebo některého z nich. Trestněprávní nauka za ně obecně považuje především pohnutku, cíl anebo
záměr pachatele590) (jde o tzv. fakultativní znaky591) ). Jejich role je významná u rozlišování některých
kvalifikovaných, či naopak privilegovaných skutkových podstat, eventuálně přitěžujících a polehčujících
okolností. Kupříkladu u trestného činu zabití coby privilegovaného trestného činu (tj. stíhaného méně
přísně, než je základní skutková podstata - zde vraždy)592) mohla pachatele k usmrcení jiné osoby vést
pohnutka spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného. U téže skutkové podstaty se
dále jako alternativní možnost, kdy psychický stav pachatele ovlivňuje trestní odpovědnost, uznává
usmrcení v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli - zde by
bylo možno uvažovat o některých případech eutanazie, kdy pachatel usmrtí silnými bolestmi trpícího,
nevyléčitelně nemocného, zejména blízkého člověka v důsledku silného duševního prožitku z utrpení
blízké osoby a soucitu s ní.
10.1.2.3
Subjekt a objekt trestného činu

Subjektem trestného činu je jeho pachatel, tedy osoba, která svým jednáním naplnila znaky jeho
skutkové podstaty (případně pokusu nebo přípravy takového činu) 593). Trestní zákoník neobsahuje
zvláštní katalog trestných činů charakteristických pro zdravotnické pracovníky. Je zřejmé, že ublížení na
zdraví nebo třeba neoprávněného nakládání s osobními údaji se může dopustit obecně každý, nejen
medicínský profesionál. Zdravotnické povolání pachatele nicméně přesto vliv na jeho trestní
odpovědnost mít může. Například u neposkytnutí pomoci je skutková podstata pro osoby, které jsou
dle povahy svého zaměstnání povinny poskytnout potřebnou pomoc, modifikovaná a přináší s sebou i
vyšší trestní sazbu.
Trestněprávní nauka vymezuje též pojem objektu trestného činu, kterým rozumí hodnotu či zájem
chráněné určitým zákonným ustanovením (například na ochraně zdraví u trestného činu ublížení na
zdraví, na ochranu soukromí u neoprávněného nakládání s osobními údaji apod.) 594). Správné
pochopení, jaký zájem je konkrétní skutkovou podstatou chráněn, může být důležité pro posouzení
vzniku odpovědnosti či možného souběhu více trestných činů. Například trestný čin omezování osobní
svobody, který spočívá v (neoprávněném) bránění užívat osobní svobody, je tradičně interpretován tak,
že chrání především zájem na svobodě fyzického pohybu. Za tuto svobodu naopak nepovažuje
například autonomii rozhodování pacienta. Důsledkem je, že provedení medicínského zákroku bez
souhlasu pacienta, jež narušuje jeho svobodu rozhodování, ale zpravidla nikoli volnost pohybu, není
podle této skutkové podstaty trestně postižitelné.
10.1.3
Okolnosti vylučující protiprávnost

Trestní zákoník pojednává v ustanoveních § 28 až 32 o okolnostech vylučujících protiprávnost činu.
Jsou jimi skutečnosti, jejichž existence v daném případě způsobí, že jednání není trestně postižitelné, i
kdyby jinak naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty nějakého zločinu nebo přečinu 595). Z hlediska
zdravotnické praxe má význam pojednat především o třech z nich, krajní nouzi, svolení poškozeného a
přípustném riziku.
10.1.3.1
Krajní nouze
Krajní nouze vylučuje protiprávnost jednání, jestliže jednající odvracel nebezpečí přímo hrozící
zájmu chráněnému trestním zákonem, pokud nebylo možno toto nebezpečí odvrátit jinak a způsobený
následek nebyl zřejmě (tj. zjevně) stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. V krajní
nouzi přitom nemůže jednat, kdo byl povinen nebezpečí snášet596).
Krajní nouze může mít význam například v souvislosti s trestným činem neposkytnutí pomoci podle
§ 150 odst. 2 trestního zákoníku, který neobsahuje pro osoby, jež jsou povinny poskytovat pomoc podle
povahy svého zaměstnání, výjimku, jestliže by z toho hrozilo nějaké nebezpečí (obdobnou výjimce
zakotvené v § 150 odst. 1 i v § 151 trestního zákoníku597) ). Taková úprava vychází z předpokladu, že
vnitřním znakem určitých profesí je přiměřené riziko a zároveň že profesionální kvalifikace umožňuje
přítomné riziko snížit. Zejména před účinností zákona o zdravotních službách byly výklady této
zpřísněné povinnosti ve vztahu ke zdravotníkům velmi různorodé. Část odborných názorů k tomu
uváděla, že zdravotnického pracovníka nemůže vyvinit, že poskytnutí pomoci by bylo spojeno s
nebezpečím pro něj nebo pro jiného (tj. například lékař je povinen poskytnout pomoc i osobě, která
jeví známky zvlášť závažné nakažlivé choroby, i když mu bude hrozit nákaza). Někteří autoři obecně ve
vztahu k § 150 odst. 2 trestního zákoníku dovozují, že vyvinění je možné jedině v situaci, kdy by
pomáhající osobě hrozila smrt s pravděpodobností hraničící s jistotou 598). Dle jiných však bylo nutno
povinnost snášet nebezpečí vykládat vždy s ohledem na konkrétní situaci a podmínky, za nichž se
uplatňuje, a tedy nikoli absolutně. Z této perspektivy nebylo možné po lékaři spravedlivě žádat, aby
bez potřebných ochranných prostředků zasahoval na místě šíření vysoce nakažlivé a závažné choroby a
ohrožoval tak svůj život a zdraví. Bylo však přípustné po něm požadovat, aby si bez zbytečného
odkladu opatřil potřebné ochranné pomůcky, budou-li mu dostupné, a po jejich obstarání pomoc
poskytl.599) Jistou změnu přinesl zákon o zdravotních službách, který v § 50 odst. 1 písm. b) stanovil, že
zdravotnický pracovník má právo "neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich
poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví". Výklad pojmů přímé
ohrožení života a vážné ohrožení zdraví v tomto kontextu bude ovšem pochopitelně záležet na
rozhodovací praxi soudů.
Krajní nouze není totožná se stavem nouze podle článku 8 Úmluvy o biomedicíně. Stav nouze podle
zmíněného ustanovení Úmluvy o biomedicíně umožňuje vykonat zákrok v oblasti péče o zdraví bez
řádného, informovaného souhlasu pacienta, a to bez ohledu na to, zda provedený zákrok bude
nakonec mít pozitivní či negativní dopad na zdravotní stav dotčeného člověka. Naproti tomu v rámci
trestního práva může krajní nouze sloužit k vyloučení protiprávnosti a tím i možné odpovědnosti
zdravotnického pracovníka právě za případný škodlivý následek nastalý v souvislosti s péčí.
10.1.3.2
Svolení poškozeného
Svolení poškozeného upravené v § 30 trestního zákoníku je projevem tradiční zásady volenti non fit
iniuria600). Ta je ovšem omezena v tom směru, že s některými svými zájmy nesmí člověk nakládat, byť by
si to třeba přál - jejich narušení je stíháno bez ohledu na jeho vůli. Podle zákona tedy trestný čin
nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení
oprávněně rozhodnout, jsou činem dotčeny.
Co do náležitostí, které má svolení poškozeného vykazovat, musí být dáno předem nebo současně s
jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Je-li souhlas dán
až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že by poškozený tento
souhlas udělil vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
Ustanovení třetího odstavce § 30 blíže konkretizuje některé zájmy dotčeného člověka, kterých se
nemůže vzdát, a zásah třetí osoby do nich je proto i přes svolení trestný. Snaha o ochranu života a
zdraví vedla zákonodárce k tomu, že prohlašuje z hlediska případného vyloučení protiprávnosti za
bezvýznamný souhlas s usmrcením či ublížením na zdraví601). Dodejme ovšem, že takový souhlas, byť by
nezbavoval pachatele odpovědnosti, by mohl mít vliv na posouzení společenské škodlivosti činu a tím i
například na výši trestu.602)
V kontextu poskytování zdravotní péče je významné, že z uvedeného obecného pravidla je činěna

výjimka pro lékařské zákroky, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské
vědy a praxe603). Souhlas se zdravotnickým výkonem, který je řádně, lege artis indikován a proveden,
vylučuje trestní odpovědnost zdravotnického pracovníka, a to i kdyby se zákrok vinou rizik s ním
neodlučitelně spjatých nezdařil a pacientovi ve výsledku spíše uškodil. Je ovšem pochybné, že by z
hlediska platného práva i při absenci takového souhlasu nějaká trestní odpovědnost za provedení lege
artis zákroku vznikala. Samotné porušení tělesné nebo duševní integrity člověka totiž není újmou na
jeho zdravotním stavu. Náležité provedení vhodného medicínského zákroku bez souhlasu dotčené
osoby není v zákoně nikde uvedeno jako výslovný znak skutkové podstaty trestného činu. A pokud
bude zákrok vykonán non lege artis, nesprávně a ublíží pacientovi, může tím být spáchán například
trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, ovšem pro vznik odpovědnosti za něj není rozhodující, zda
pacient se zásahem předtím souhlasil či ne.
Pokud pacient se zdravotnickým zákrokem nesouhlasí a péči odmítá, přičemž je vzhledem k věku,
duševnímu stavu apod. způsobilý o tom sám rozhodovat (k tomu viz kapitola 7), je tím poskytovatel
zdravotních služeb zbaven právní povinnosti o pacientovo zdraví navrženým způsobem pečovat.
Jestliže v důsledku toho dotyčný člověk utrpí újmu na svém zdraví, či dokonce zemře, nelze za to činit
poskytovatele odpovědným ani trestně. Nejedná se zde však o případ aplikace svolení poškozeného
jako okolnosti vylučující protiprávnost, nýbrž o to, že odmítnutím péče zanikne v příslušném rozsahu
zvláštní i obecná povinnost zdravotnického pracovníka konat - pečovat o zdraví dotčené osoby či jí
poskytnout pomoc, takže ji nemůže porušit a naplnit objektivní stránku trestného činu.
Je zřejmé, že aby svolení mohl poškozený udělit, musí k tomu být způsobilý, z trestního zákoníku
ovšem žádná výslovná kritéria této způsobilosti neplynou. Vzhledem k tomu, že souhlas se zákrokem
zasahujícím do integrity člověka má především významné soukromoprávní rysy, jeví se jako logické
vykládat (občanskoprávní) způsobilost udělit informovaný souhlas v rozumném souladu s
(trestněprávní) způsobilostí svolit podle § 30 odst. 2 trestního zákoníku. Alternativou, která však hrozí
tím, že občanskoprávní a trestněprávní posouzení téže věci se od sebe rozejdou, je požadovat pro
platné svolení příčetnost ve smyslu trestního práva, případně aplikovat nějaká jiná, svébytná
kritéria.604)
10.1.3.3
Přípustné riziko
Budou-li jinak naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, může být protiprávnost
takového jednání přesto vyloučena, jestliže jednajícímu svědčí argument přípustného rizika. Podle § 31
trestního zákoníku se takto může bránit odpovědnosti ten, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání
a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo
poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li prospěšného výsledku dosáhnout jinak.
Smyslem právní úpravy přípustného rizika je zejména umožnit vědecký a technický pokrok, neboť
zavádění nových postupů, technologií, nástrojů a produktů je vždy spojeno s určitým rizikem. V širším
smyslu je ovšem jistá míra rizika přípustná u jakékoli činnosti a v rámci zdravotní péče to platí
nepochybně rovněž605). Každý zákrok poskytovatele zdravotních služeb je s větším či menším rizikem
spjat. Pokud se přes řádný, náležitý postup riziko naplní, nebylo by zpravidla namístě jej volat k
odpovědnosti, a to ani občanskoprávní, ani trestní. Zákonná úprava přípustného rizika je nicméně
primárně mířena na činnosti, které jsou neobvykle, zvýšeně rizikové, kupříkladu právě z důvodu
novosti.
Citovaného důvodu vyloučení protiprávnosti se může úspěšně dovolávat pouze profesionál, který v
rozhodném okamžiku postupoval náležitě, řádně, v souladu s pravidly své profese, lege artis606) - ovšem
s výhradou toho, že pokud předmětný rizikový postup představuje například ověřování nových metod
nebo léčiv, nemusí být dosud za standardní lege artis péči považován, proto je ostatně testován. Pro
posouzení, zda se jednalo o riziko přípustné, je podstatná jeho míra a výsledek, k němuž činnost jím
provázená směřovala. Neporovnává se riziko a nežádoucí následek, který nastal 607) ; to by ostatně bylo
nevhodným směšováním hodnocení ex ante (riziko v době činnosti) a ex post (nežádoucí následek v
době, kdy již víme, že bohužel nastal).
Zdravotnický profesionál je povinen vycházet z aktuálních poznatků lékařské vědy a všech

dostupných informací. Nemůže se opírat o překonané zásady či postupy, byť by v minulosti byly
uznávány jako použitelné. Pokud úplné informace nemá a nemůže si je bez nepřiměřených obtíží
opatřit, má prostor pro určitou kvalifikovanou úvahu a odhad. To ovšem neznamená, že by měl
provádět činnost, na niž nestačí608).
V rámci zdravotnictví platí, že pacient musí dobrovolně a informovaně souhlasit s tím, že bude riziku
vystaven, jinak nebude možno je považovat za přípustné.609) To platí v plném rozsahu, v jakém je
souhlas pacienta s daným druhem zákroku potřebný podle jiných právních předpisů, včetně zákona o
zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách či občanského zákoníku. Nezbytnost
souhlasu je zřejmá například u klinického hodnocení léčiv. 610) Pro srovnání si lze představit i urgentní
situace, v nichž se pacient není objektivně s to vyjádřit, například pro poruchu vědomí, standardní,
uznávané postupy nejsou dostupné nebo nemohou pomoci a nabízí se pokusit se o záchranu života a
zdraví nějakým nestandardním, experimentálním způsobem slibujícím alespoň nějakou naději.
Posledně naznačený případ je ovšem možno řešit podle zákonné úpravy krajní nouze (viz výše), která je
vůči úpravě přípustného rizika (vyžadujícího souhlas dotčené osoby) v poměru obecného vůči
speciálnímu.
10.1.4
Typové příklady postižitelného jednání

Trestné činy, k nimž dochází v souvislosti s poskytováním zdravotní péče lze pro názornost - bez
nároku na vyčerpávající seznam či popis - rozčlenit do několika množin.
Na prvním místě lze jmenovat pochybení zdravotnického pracovníka vyplývající z porušení pravidel
odborného postupu, které má za následek ohrožení života či zdraví nebo újmu na zdraví a životě
pacienta. Půjde zpravidla o některý z trestných činů proti životu a zdraví.611)
Příkladem je, pokud lékař při otevřené operaci v dutině břišní pacienta nevěnuje dostatečnou
pozornost zákroku a v důsledku toho poruší orgán, který měl zůstat nedotčen. Lze-li v tom shledat
jednání zaviněné alespoň z nedbalosti, které je v rozporu s povinností poskytovat péči v souladu s
pravidly zdravotnické profese, ať již stanovenými právním předpisem, nebo vyplývajícími ze soudobého
stavu medicínského poznání, a které je příčinou následku v podobě poškození zdraví pacienta, může jít
o trestný čin.612) Zde se nabízí ublížení na zdraví z nedbalosti613), ale podle konkrétních okolností může
jít o těžké ublížení na zdraví z nedbalosti614) či v případě smrti pacienta o usmrcení z nedbalosti615).
Obdobný charakter může mít pochybení při provádění lékařského výzkumu - kupříkladu při
klinickém hodnocení léčiva nejsou řádně dodržena všechna pravidla sledování stavu pacientů a
některý z nich v důsledku toho utrpí zdravotní újmu, neboť na nežádoucí vedlejší účinek zkoušeného
léku lékař včas nezareaguje.
Posádka zdravotnické záchranné služby, která je přivolána na místo, kde se nachází vážně zraněný
člověk pod zjevným výrazným vlivem alkoholu, a která jej neošetří, protože dotyčný to slovně odmítá
(aniž by se fyzicky nějak bránil), se vystavuje odpovědnosti za neposkytnutí pomoci, jestliže k žádnému
následku na zdraví poškozeného nedojde. Jde sice o úmyslný trestný čin, nicméně úmysl se zde
vztahuje k neposkytnutí pomoci, nikoli k jakékoli újmě na zdraví dotčeného člověka616) ; prokázání
takového úmyslu je zde zcela reálné. Pokud by důsledkem neposkytnutí pomoci v tomto případě byla
újma na zdraví, připadá do úvahy opět odpovědnost za některý ze shora uvedených poruchových činů
(například ublížení na zdraví z nedbalosti).
Nikoli jen porušením odborných pravidel je, pokud lékař nevyléčitelně nemocného pacienta na jeho
žádost usmrtí (aktivní eutanazie), případně mu připraví smrtící dávku látky, kterou pacient posléze sám
užije (v takovém případě jde o asistované suicidium). Z hlediska trestního práva je obojí jednání
postižitelné, v prvním případě jako vražda (s možnou úvahou stran privilegované skutkové podstaty
trestného činu zabití)617), v druhém jako účast na sebevraždě618).
Nedodržení předepsaných postupů a požadavků stanovených zvláštními zákony upravujícími

některé zdravotnické zákroky může mít rovněž trestní důsledky - například porušení zákona o umělém
přerušení těhotenství619), transplantačního zákona620) či zákona o výzkumu na lidských embryonálních
kmenových buňkách621).
Léčení pacienta bez jeho souhlasu není v platném trestním zákoníku výslovně postihováno.622)
Vzhledem k přetrvávající interpretaci pojmu osobní svobody jako svobody především volného pohybu
člověka623) se takové jednání nejeví jako trestně postižitelné podle ustanovení o zbavení osobní
svobody či omezování osobní svobody 624). Poněkud jinou situací by mohlo být, pokud by lékař vylákal
souhlas pacienta se zákrokem, například svolení ke sterilizaci, zamlčením podstaty zákroku či sdělením
nepravdivých informací; k podobným případům v naší historii již došlo. Zde by bylo možno uvažovat o
poškození cizích práv625), a jestliže takový zákrok nebyl medicínsky odůvodněn (nýbrž například
sterilizace byla motivována snahou zabránit plození dětí "nevhodnými" matkami), mohlo by se
samozřejmě jednat i o delikt typu ublížení, resp. těžkého ublížení na zdraví.
Další množinu typově problematických jednání představují porušení dalších povinností nad rámec
adekvátního medicínského postupu. Může se jednat například o porušení povinné mlčenlivosti -
zdravotnický pracovník sdělí či zpřístupní chráněné údaje nepovolané osobě. Tím může spáchat trestný
čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. 626) Rubem ovšem je, pokud lékař nepřekazí627) nebo
neoznámí628) trestný čin v situaci, kdy má takovou povinnost, a kdy se tedy princip mlčenlivosti
samozřejmě nemůže uplatnit. Například dozví-li se hodnověrně o tom, že je týráno dítě - například v
situaci, kdy je jeho ošetřujícím lékařem a stopy na těle tomu jednoznačně nasvědčují - musí o tom
přinejmenším učinit oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci.
Ze svébytného postavení zdravotníka může vyplynout například spáchání trestného činu padělání a
vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu, kupříkladu pokud by lékař ve snaze napomoci
pacientovi dosáhnout přiznání neoprávněného plnění od orgánu sociálního zabezpečení uvedl úmyslně
nepravdivé údaje o jeho zdravotním stavu.629) Další možností je, že pracovník poskytovatele zdravotních
služeb přijme úplatek za to, aby se určitému pacientovi dostalo zvýhodněného zacházení či péče, na
něž by jinak neměl právo.630) Lékař, ale samozřejmě i sestra či jiný profesionál, který by se věnoval
poskytování zdravotní péče pod silným vlivem alkoholu nebo drogy, se může dopustit ohrožení pod
vlivem návykové látky.631)
Zdravotnictví je sice specifickým oborem lidské činnosti, ovšem i v něm dochází někdy k trestné
činnosti, pro niž není stěžejní, zda pachatelem je zdravotník nebo jiná osoba. Příkladem může být
trestný čin podvodu632) spáchaný úmyslným vykazováním péče, která ve skutečnosti nebyla poskytnuta,
zdravotní pojišťovně k proplacení. Jde ve své podstatě o jednání stejného charakteru, jako by v
nezdravotnické sféře někdo vědomě vykazoval práci, kterou neprovedl, a požadoval za ni odměnu.
10.1.5
Trestní řízení
Není namístě v této knize podrobně objasňovat průběh trestního řízení, neboť to podrobněji činí
jiné publikace, specializované na takovou problematiku. Postačí zde uvést, že jedním ze základních
principů trestního řízení je povinnost orgánů činných v trestním řízení (soudů, státních zastupitelství i
policejních orgánů633) ) postupovat z úřední povinnosti a zjišťovat skutkový stav nestranně, včetně
skutečností svědčících jak ve prospěch, tak v neprospěch konkrétních osob 634). V oblasti zdravotní péče
se často nejedná o jednoduchý úkol. Obdobně jako v občanskoprávních sporech může i v trestních
věcech být velmi složité spolehlivě zjistit, zda došlo k porušení povinností zdravotnického pracovníka,
resp. poskytovatele zdravotních služeb, a jaký následek tím byl zapříčiněn.
Trestní řád635) vyžaduje, aby byl skutkový stav zjištěn tak, že o něm nebudou důvodné pochybnosti
(srov. jeho § 2 odst. 5). To znamená, že úvahy, které lze vést v souvislosti s civilními spory, zda by soud
nemohl, či dokonce neměl akceptovat prokázání nějaké skutečnosti třeba jen s určitou měrou
pravděpodobnosti, nemají v trestním řízení místo 636). Důsledkem toho může v konkrétním případě být,
že trestní odpovědnost nevznikne osobě, u níž sice je prokázáno porušení profesních povinností,
ovšem není bez důvodných pochybností postaveno najisto, že bylo příčinou prokázané újmy na
zdravotním stavu poškozeného. Nebude-li vyvrácena její obhajoba, že možnou příčinou následku, byť i
málo pravděpodobnou, byl jiný faktor či samovolný, přirozený vývoj, nebude možno ji uznat vinnou.
Orgány činné v trestním řízení mají důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v souhrnu (v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu). Pokud po zhodnocení dostupných důkazů přetrvávají o určité
skutečnosti pochybnosti, které nelze rozumně odstranit doplněním dokazování, je nutno o takové
skutečnosti usoudit způsobem pro obviněného nejpříznivějším (v duchu zásady in dubio pro reo)637).
Trestné činy, k jejichž spáchání při péči o zdraví dochází, mají zpravidla nedbalostní povahu a bývají
obvykle u konkrétního pachatele výjimkou, nikoli jeho běžným přístupem k plnění profesních
povinností. Vzhledem k tomu mohou být i v případě viny řešeny nejen odsuzujícím rozsudkem,
ukládajícím trest, ale případně i některým z tzv. odklonů - podmíněným zastavením trestního stíhání638)
či narovnáním639). Oba postupy vycházejí z toho, že pachatel (resp. v trestním řízení obviněný) nepopírá,
nýbrž naopak doznává, že se vytýkaného činu dopustil. U podmíněného zastavení je mimo jiné
zapotřebí, aby nahradil způsobenou škodu či se dohodl s poškozeným o její náhradě nebo k tomu
učinil jiná potřebná opatření (poškozený by se nebýt odklonu mohl domáhat náhrady v rámci
adhezního řízení - k tomu viz níže). Rozhodne-li soud o podmíněném zastavení stíhání, uloží povinnost
k uvedené náhradě v takovém rozhodnutí. Důvodem je snaha motivovat dotyčného ke splnění této
povinnosti hrozbou, že trestní stíhání bude jinak znovu pokračovat. U narovnání je obviněný mimo jiné
povinen uhradit poškozenému způsobenou škodu či jinak odčinit vzniklou újmu ještě předtím, než se
může narovnání schválit. Po schválení narovnání již další pokračování stíhání obviněnému nehrozí, je
totiž definitivně640) zastaveno.
10.1.6
Adhezní řízení
Trestní řád umožňuje, aby osoba, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena škoda
nebo nemajetková újma, vystupovala v trestním řízení jako poškozený. V rámci toho může uplatnit
řadu práv, mimo jiné seznámit se se spisy, činit návrhy, účastnit se soudních jednání a vyjadřovat se při
nich, byť si nemůže vynutit trestní stíhání konkrétní osoby, například zdravotnického pracovníka,
pokud policejní orgán, resp. státní zástupce dospějí k závěru, že ten nespáchal žádný trestný čin.
Významným oprávněním poškozeného je navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil
obžalovanému povinnost nahradit v penězích způsobenou škodu či nemajetkovou újmu 641). Tento
institut se v nauce označuje jako adhezní řízení.642)
Předpokladem uvedeného postupu především je, aby soud uznal obžalovaného vinným ze spáchání
některého trestného činu. Pokud soud shledá, že se obžalovaný žádného trestného činu nedopustil,
pak byť by jeho jednání bylo v občanskoprávní rovině možno posoudit jako zakládající povinnost k
náhradě, nemůže mu v trestním řízení takovou povinnost uložit. V rámci odsouzení určitého pachatele,
například zdravotnického pracovníka, soud také nemůže ukládat povinnost k náhradě jiné osobě,
například jeho zaměstnavateli, i kdyby podle občanského práva takovou povinnost měl643).
Motivem výše uvedeného "připojení" nároku na náhradu újmy, který je ve své podstatě
soukromoprávního charakteru, k trestnímu procesu je samozřejmě především hospodárnost a zajištění
rychlejší cesty ke spravedlivému odčinění újmy poškozeného 644). Není účelné, aby se o témže skutku
vedla dvě řízení (trestní a o náhradu újmy), pokud lze všechny tyto otázky vyřešit najednou. Na druhou
stranu ovšem primární účel trestního řízení vyžaduje, aby nebylo posuzováním soukromoprávních
nároků nemístně komplikováno a prodlužováno. To může být relevantní u majetkové škody, tím spíše
ovšem u nemajetkové újmy, jejíž prokazování a posuzování může činit značné obtíže. Pokud soud
dospěje k závěru, že povinnost k náhradě v rámci trestního řízení uložit zcela nebo zčásti nemůže,
třeba proto, že k tomu nemá dostatečné podklady, odkáže poškozeného s nárokem či jeho zbytkem na
řízení občanskoprávní645). Nejde tedy v žádném případě o zamítnutí takového nároku v tom smyslu, že
by jej poškozený již nemohl uplatnit v civilním sporu. Naopak vyhovění tomuto nároku v trestním řízení
znamená, že rozsudek trestního soudu je zároveň exekučním titulem pro občanskoprávní výkon
rozhodnutí nebo exekuci proti odsouzenému, pokud uloženou povinnost nesplní 646).
Jelikož nárok poškozeného na náhradu je svou podstatou jeho soukromým oprávněním a zájmem,
musí jej poškozený uplatnit a učinit tak vůči určité osobě (konkrétnímu obviněnému). Musí řádně uvést
skutečnosti, z nichž je patrný důvod jeho nároku a alespoň jeho minimální výše či rozsah. Učinit tak
může nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování647). Jak v této souvislosti uvedl Nejvyšší
soud ČR, adhezní řízení svou podstatou představuje začlenění prvků občanskoprávního řízení do
trestního procesu za účelem urychlení reparace trestnou činností narušených hodnot ve snaze
poskytnout možnost co nejrychlejší finanční kompenzace poškozeným, kteří by jinak své nároky museli
uplatňovat v občanskoprávním řízení. Adhezní řízení proto musí respektovat hmotněprávní ustanovení
zvláštních předpisů, na nichž jsou nároky poškozených založeny, tj. především občanského práva, a
současně vycházet z toho, že právě poškozený, a nikoli obviněný či orgány činné v trestním řízení, musí
tento nárok řádně a včas uplatnit a prokázat.648)
Z uvedeného též plyne, že výši odškodnění, resp. zadostiučinění, by soud v trestním řízení měl
stanovit podle shodných zásad, podle nichž by postupoval soud v řízení občanskoprávním. Jelikož
"adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na
náhradu škody uplatňován", musí výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu
přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, "snést test ústavnosti jako kterékoli
jiné meritorní rozhodnutí soudu". Trestní soud má proto v adhezním řízení "povinnost postupovat co do
odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve
věcech občanskoprávních"649).
Z hlediska možných nároků je adhezní řízení omezeno v tom smyslu, že se lze domáhat pouze
uložení povinnosti k peněžité náhradě škody, nemajetkové újmy, eventuálně vydání bezdůvodného
obohacení650). Jiné občanskoprávní nároky, například na upuštění od neoprávněného zásahu do
osobnosti, odstranění jeho následku apod., v něm uplatnit nelze a poškozený by se s nimi v každém
případě musel obrátit na civilní soud.
10.2
Vybrané trestné činy v souvislosti se zdravotní péčí
Ambicí této podkapitoly není vyčerpávající výklad všech trestných činů, k nimž hypoteticky může
dojít při poskytování zdravotních služeb nebo v souvislosti s ním; tato množina je totiž omezena snad
pouze výčtem jednotlivých skutkových podstat v trestním zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že
poskytovatelé zdravotních služeb jsou nezřídka obchodními společnostmi, bylo by lze za trestný čin
spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb označit například trestný čin způsobení
úpadku (§ 224 trestního zákoníku), obdobně jako by bylo trestným činem spáchaným při poskytování
zdravotních služeb i znásilnění (§ 185 trestního zákoníku) nemohoucí pacientky sanitářem. Na tomto
místě se omezíme na podání základního výkladu trestných činů, k jejichž páchání dochází při
poskytování zdravotních služeb typicky nebo které se svou podstatou pojí se specifickou povahou
poskytování zdravotních služeb.
10.2.1
Trestné činy proti životu a zdraví: trestné činy proti životu a trestné činy proti zdraví
Trestné činy proti životu jsou činy s nejzávažnějším možným následkem, totiž smrtí či újmou na
zdraví poškozeného. Objektem těchto trestných činů je lidský život, jeho zdraví a jejich objektivní
stránka je vymezena způsobením následku - usmrcením či ublížením na zdraví.
Vražda (§ 140 trestního zákoníku). Úmyslné usmrcení člověka je jedním z právem nejpřísněji
postihovaných trestných činů. Ačkoli se nebude jednat o trestný čin, jenž by se svou povahou s
poskytováním zdravotních služeb pojil, na tomto místě jej zmiňujeme především s ohledem na otázku
usmrcení se souhlasem nebo na žádost poškozeného neboli eutanazie. Podrobný výklad k
problematice eutanazie je podán v kapitole 13 této publikace. Na tomto místě pouze připomínáme, že
trestní zákoník nemá zvláštní ustanovení, které by usmrcení pacienta na jeho žádost nebo s jeho
souhlasem jakkoli privilegovalo. To znamená, že případný původce smrti pacienta by byl trestný právě
za spáchání trestného činu vraždy dle § 140 trestního zákoníku. Na druhou stranu by pohnutky
pachatele jistě měly být zohledněny a mohly by být důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody dle § 58 odst. 1 trestního zákoníku.651) V případě, že byla eutanazie provedena např. blízkou
osobou pacienta pod dojmem jím prožívaného intenzivního utrpení, přicházelo by při zkoumání
individuálních podmínek případu též naplnění skutkové podstaty trestného činu zabití dle § 141
trestního zákoníku652). Zabití se od vraždy odlišuje právě subjektivní stránkou trestného činu
(pohnutkou), kdy zabití vyžaduje úmyslné usmrcení osoby v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného653).
Sebevražda jako úmyslné způsobení smrti sobě samému není trestným činem. Naproti tomu pokud
pachatel pohne jiného k sebevraždě, nebo mu k sebevraždě pomáhá, naplní skutkovou podstatu
trestného činu účasti na sebevraždě (viz § 144 trestního zákoníku). Usmrcení jiného na jeho žádost, jak
již bylo uvedeno výše, je posuzováno jako vražda, obdobně jako donucení jiného fyzickým či
psychickým nátlakem k sebevraždě. Avšak pouhá dopomoc, například vyžádaná příprava smrtící látky
do injekční stříkačky a její ponechání na dosah umírajícímu pacientovi, by mohla naplnit právě
skutkovou podstatu trestného činu účasti na sebevraždě, i když samotné způsobení smrti aplikací této
látky vykonal pacient na sobě sám.
Usmrcení z nedbalosti (§ 143 trestního zákoníku). Pomineme-li ty trestné činy, u nichž je jedním ze
znaků úmysl pachatele následek smrti způsobit, pak trestným činem, jenž se pojí s následkem smrti
poškozeného a u něhož zároveň absentuje úmyslné zavinění pachatele, je usmrcení z nedbalosti. Ačkoli
pachatel nemá v úmyslu způsobit svým jednáním jinému smrt, svojí nedbalostí ji přesto způsobí. Zákon
nestanoví pro naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu předpoklad porušení
důležité povinnosti na straně pachatele, jako je tomu v případě nedbalostního ublížení na zdraví, o
němž bude pojednáno dále. S podmínkou porušení důležité povinnosti, vyplývající ze zaměstnání,
postavení nebo funkce, pracuje až kvalifikovaná skutková podstata trestného činu usmrcení z
nedbalosti dle odstavce druhého. Porušení důležité povinnosti tedy není podmínkou pro naplnění
základní skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti, zapříčiňuje ovšem naplnění kvalifikované skutkové
podstaty dle odstavce druhého s možností uložit pachateli trest ve vyšší trestní sazbě.
Objektem trestných činů proti zdraví je lidské zdraví neboli normální tělesné i duševní funkce
organismu a jejich objektivní stránka je vymezena způsobením následku spočívajícím v ublížení na
zdraví. Právní ochrana je přitom poskytována i zdraví člověka nemocného nebo zraněného 654).
Východiskem pro posouzení, jaké ublížení na zdraví bylo činem způsobeno, je stav před poškozením,
nikoli stav tzv. absolutního zdraví. Rozhodující je tedy rozdíl (zhoršení) mezi stavem výchozím a stavem
po zásahu pachatele. Jednání pachatele může spočívat v konání i opomenutí655).
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti a ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 a § 148 trestního
zákoníku). Obdobně jako v případě trestných činů proti životu se i v případě trestných činů proti zdraví
zaměříme na trestné činy, jejichž spáchání není podmíněno úmyslem pachatele. Nedbalostními
trestnými činy proti zdraví jsou těžké ublížení na zdraví z nedbalosti a ublížení na zdraví z nedbalosti.
Uvedené trestné činy se mezi sebou liší pouze závažností následku.
Ublížení na zdraví je stav spočívající v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, které porušením
normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje život poškozeného nikoli jen na krátkou
dobu. V praxi je vyžadováno omezení po dobu minimálně 7 dní.
Těžká újma na zdraví je trestním zákoníkem656) vymezena jako vážná porucha zdraví nebo vážné
onemocnění, spočívající v:
• a) zmrzačení (trvale chorobný stav, charakterizovaný značnou tvarovou nebo funkční změnou
těla nebo jeho částí a ztrátou některé končetiny nebo její části);
• b) ztrátě nebo podstatném snížení pracovní způsobilosti (přitom je třeba odlišit povšechnou
pracovní způsobilost, o niž se jedná zde, od způsobilosti pro výkon konkrétního zaměstnání);
• c) ochromení údu (trvalá nezpůsobilost nebo značně snížená schopnost pohybu horní nebo
dolní končetiny nebo její části);
• d) ztrátě nebo podstatném oslabení funkce smyslového ústrojí (zrak, sluch, čich, chuť, hmat);
• e) poškození důležitého orgánu (takové poškození, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo
jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek);
• f) zohyzdění (viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poškozeného a
vzbuzuje odpor a ošklivost);
• g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu (nedbalostní jednání, které má za následek přerušení
těhotenství nebo usmrcení plodu);
• h) mučivé útrapy (mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti tělesné nebo duševní);
• i) delší dobu trvající porucha zdraví (vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které
omezují život poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů). 657)
Porušení důležité povinnosti. Obdobně jako v případě kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu usmrcení z nedbalosti, i v případě ublížení na zdraví z nedbalosti je zásadní otázka porušení
důležité povinnosti pachatelem. Dle Nejvyššího soudu není možné mechanicky považovat porušení
jakékoli povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona za porušení důležité
povinnosti dle trestního zákoníku; tím je jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané
situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. pokud jejím porušením
může snadno dojít k takovému následku658).
Jak již bylo vysvětleno v kapitole 8, věnované náležité odborné úrovni, jednou ze základních
povinností poskytovatele zdravotních služeb plynoucí přímo ze zákona o zdravotních službách659) je
poskytovat tyto služby tzv. lege artis neboli na náležité odborné úrovni podle pravidel vědy, při
respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Lze tedy
říci, že porušení povinnosti poskytovat zdravotní služby lege artis je porušením důležité povinnosti tak,
jak ji chápe trestní zákoník.
V případě trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti je porušení důležité povinnosti jednou z
podmínek naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Poněkud paradoxní situace
ovšem nastává v případě trestného činu usmrcení z nedbalosti. U tohoto trestného činu je, jak již bylo
uvedeno výše, podmínka porušení důležité povinnosti až součástí kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu dle druhého odstavce. Může tak dojít k situaci, že osoba, která zanedbá dohled nad
svým psem, nechá jej volně pobíhat a ten někoho napadne a usmrtí, bude trestána dle základní
skutkové podstaty s nižší trestní sazbou než lékař, jenž udělá chybu při ošetření pacienta, která bude
následně shledána jako non lege artis postup a bude mít za následek úmrtí pacienta.
V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb je zřejmě nejskloňovanějším trestným činem právě

ublížení na zdraví či usmrcení z nedbalosti, a to z toho důvodu, že se jedná o trestné činy pojící se
typicky s non lege artis postupem na straně zdravotnického pracovníka. Provádění úkonů trestního
řízení pro uvedené trestné činy bývá obvykle zahájeno na základě trestního oznámení podaného
rodinným příslušníkem či jinou osobou blízkou pacientovi a je poměrně časté, byť nezřídka skončí
odložením věci (nikoli tedy zahájením trestního stíhání, nebo dokonce podáním obžaloby či
odsouzením). Důvody této situace, jak již bylo vysvětleno výše, je třeba hledat především v relativně
snazší situaci poškozených při podání trestního oznámení oproti uplatňování nároků z poškození
zdraví či usmrcení občanskoprávní cestou. Avšak s poskytováním zdravotních služeb se pojí
potencialita spáchání vícero trestných činů. Kromě trestných činů proti životu a zdraví, které jsou svým
objektem poskytování zdravotních služeb logicky nejblíže, se můžeme setkat i s trestnými činy proti
svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství nebo s trestnými činy proti
pořádku ve věcech veřejných.
10.2.2
Trestné činy proti životu a zdraví: trestné činy ohrožující život nebo zdraví
Skupina trestných činů soustředěných v dílu 3 hlavy I zvláštní části trestního zákoníku chrání
ohrožení života a zdraví individuálně neurčených osob. Jedná se o trestné činy tzv. ohrožovací, což
znamená, že k jejich dokonání postačí pouhé ohrožení chráněného zájmu - vyvolání reálného
nebezpečí a nevyžaduje se vyvolání následku.
Trestný čin neposkytnutí pomoci (dle § 150 trestního zákona) spočívá v neposkytnutí potřebné
pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného
onemocnění. Potřebná pomoc je taková, která je nutná k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti
ohroženého nebo k zamezení utrpění další újmy na zdraví, není to však nutně pouze taková pomoc,
která spolehlivě povede k záchraně660). Potřebná pomoc může spočívat i v přivolání odborné pomoci,
jestliže jsou pro záchranu ohroženého potřeba speciální znalosti, schopnosti či vybavení.
Pachatel neodpovídá za poruchu (újmu na zdraví, smrt), která nastala v důsledku opomenutí obecné
povinnosti konat, tj. v důsledku neposkytnutí pomoci. Pachatel bude odpovídat pouze za ohrožovací
trestný čin neposkytnutí pomoci.661)
Povinnost poskytnout potřebnou pomoc nemá ten, kdo by tak nemohl učinit bez nebezpečí pro
sebe nebo pro jiného. Nelze totiž po nikom spravedlivě požadovat, aby pro záchranu jiného nasazoval
vlastní život nebo zdraví. Avšak toto neplatí pro osoby, které jsou podle povahy svého zaměstnání
povinny pomoc poskytnout.
Ve druhém odstavci § 150 obsahuje trestní zákoník kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného
činu neposkytnutí pomoci, kdy přísněji trestný je ten, kdo neposkytne pomoc i přesto, že je k tomu
povinen podle povahy svého zaměstnání. Může ovšem vyvstat situace, kdy povinnost pachatele konat
podle povahy jeho zaměstnání se bude krýt se zvláštní povinností konat dle § 112 trestního zákoníku.
Zvláštní povinnost konat je povinnost "... takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného
právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti
konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k
němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen."662) Opomenutí takového konání se
dle § 112 trestního zákoníku chápe jako jednání. Opomenutí zvláštní povinnosti konat zakládá trestní
odpovědnost za následek. Jedná se o tzv. nepravé omisivní trestné činy.663)
Pokud v důsledku opomenutí zvláštní povinnosti konat pachatele, na kterého se vztahuje § 112
trestního zákoníku, došlo ke smrti ohrožené osoby nebo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, je
založena trestní odpovědnost za způsobený následek, pouze pokud se k následku zároveň vztahuje
zavinění ve formě úmyslu nebo ve formě nedbalosti. Pachatel tedy bude odpovědný za příslušný
poruchový trestný čin, nikoliv za trestný čin neposkytnutí pomoci. 664)
Například lékař ve službě neposkytne potřebnou pomoc pacientovi, vykazujícímu známky vážného
ohrožení zdraví. Vzhledem ke zvláštní povinnosti konat, plynoucí právě ze skutečnosti, že se jedná o
lékaře ve výkonu jeho povolání, bude v případě, že u pacienta dojde k újmě na zdraví nebo k úmrtí,
takový lékař odpovědný za trestný čin ublížení na zdraví nebo usmrcení. Pouze v případě, že by z jeho
opomenutí nevznikly následky na životě nebo zdraví pacienta, bude v úvahu přicházet odpovědnost za
kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 2 trestního
zákoníku.
Zdravotničtí pracovníci mají ovšem oproti běžnému člověku z hlediska uvedeného trestného činu
neposkytnutí pomoci specifické postavení i v situaci, kdy se nenacházejí ve výkonu svého povolání.
Jsou totiž podle povahy svého zaměstnání povinni poskytnout nezbytnou lékařskou pomoc i ve svém
volném čase mimo pracovní prostředí. Tato povinnost zdravotníka, na rozdíl od povinnosti plnit své
úkoly při výkonu práce, není zvláštní povinností konat ve smyslu § 112 trestního zákoníku665). Zdravotník
- pachatel je v tomto případě odpovědný za trestný čin neposkytnutí pomoci v kvalifikované skutkové
podstatě podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, a nikoliv za příslušný poruchový trestný čin666).
Již jsme upozornili, že povinnost poskytnout potřebnou pomoc nemá ten, kdo by tak nemohl učinit
bez nebezpečí pro sebe nebo pro jiného, avšak tato výsada se nevztahuje na osoby povinné poskytnout
pomoc z povahy svého zaměstnání, mezi něž zdravotničtí pracovníci bezpochyby patří. Ani tuto
povinnost nelze však vykládat absolutně. Lékař má jistě povinnost poskytnout pomoc i osobě, která
trpí infekční chorobou, neboť související riziko je spojeno s jeho profesí, a nadto má vědomost o tom,
jak se nákaze bránit. Již však nelze po lékaři neplavci požadovat, aby se vrhl do hluboké vody a
pokoušel se vlastními silami dostat např. na druhý břeh řeky, kde se nachází osoba poskytnutí pomoci
potřebující. Dovozuje se totiž, že povinnost poskytnout pomoc podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku
končí v situaci, kdy by pomáhajícímu hrozila smrt s pravděpodobností hraničící s jistotou 667),668).
Kromě toho však, jak jsme již podrobně uvedli jinde, každý zdravotnický pracovník má povinnost
poskytovat zdravotní služby tzv. lege artis podle § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Uvážíme-li,
že zdravotními službami se rozumí i poskytování zdravotní péče669) a zdravotní péčí je mimo jiné soubor
činností prováděných u fyzických osob za účelem udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a
funkčního stavu670), pak je zřejmé, že poskytnutí pomoci zdravotnickým pracovníkem bude vždy
poskytováním zdravotních služeb, a to bez ohledu na skutečnost, že se tak děje mimo zdravotnické
zařízení, že dotyčný zdravotnický pracovník není ve službě a že např. nemá k dispozici potřebné
vybavení k tomu, aby mohl poskytnout zdravotní služby lege artis.
Co by se tedy stalo, pokud by lékař mimo službu např. na výletě poskytl pomoc osobě jevící známky
vážné poruchy zdraví, avšak tato pomoc by byla později shledána jako non lege artis? Případ by bylo
jistě nutno posuzovat individuálně podle konkrétních okolností, avšak podle našeho názoru není
vyloučena odpovědnost takového lékaře za újmu na zdraví. Jedná se zejména o situace, kdy nebyl
přímo ohrožen život pacienta (aby bylo možno uvažovat o jednání v krajní nouzi jako o okolnosti
vylučující protiprávnost). Příkladem budiž situace, kdy lékař při poskytování pomoci překročí svoji
odbornost a narovnáním a nevhodnou fixací zlomené končetiny způsobí pacientovi doživotní
poškození její funkce.
Konečně je třeba přiblížit otázku informovaného souhlasu. Jak je vysvětleno v kapitole 7, zdravotní
služby lze poskytovat právě jen s takovým souhlasem. Výše bylo vysvětleno, že zdravotnický pracovník
poskytuje zdravotní službu i v případě, že zrovna není ve výkonu zaměstnání. Proto je nutné, aby
taková služba, a to i v případě, že se jedná o poskytnutí pomoci dle trestního zákoníku, byla vždy
poskytována buď se souhlasem pacienta, nebo za podmínek, kdy takový souhlas není vyžadován 671).
Jinak není možné zdravotní službu poskytnout, a to ani v případě, že by se mělo jednat o poskytnutí
pomoci dle trestního zákoníku. To však nevylučuje možnost pomoc přivolat. Na tomto místě
považujeme za nutné připomenout, že v případě, že poškozený poskytnutí pomoci odmítá, bude
zapotřebí o tom získat vhodný důkaz. To je důvod, proč je ve zdravotnických zařízeních vyžadováno
vyslovení nesouhlasu s poskytnutím zdravotní služby v písemné formě. Něco takového samozřejmě "v
terénu" není dobře možné, lze ale doporučit, aby si lékař, pokud bude pacientovo odmítnutí
respektovat, zajistil alespoň svědky takového odmítnutí, případně jiný důkaz pro případ pozdějšího
zpochybnění.
10.2.3
Trestné činy proti životu a zdraví: trestné činy proti těhotenství ženy
Objektem těchto trestných činů je zájem na ochraně počínajícího lidského života a na ochraně
života a zdraví matky. Předmětem útoku může být lidský plod až do začátku porodu.
Nedovolené přerušení těhotenství. Podle § 163 trestního zákoníku není žena, která sama uměle
přeruší své těhotenství, pro takový čin trestná. Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a
související vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 75/1986 Sb.672) vymezují podmínky, za jejichž
splnění lze těhotenství ženy uměle přerušit. Přeruší-li někdo (i zdravotnický pracovník) uměle
těhotenství ženy při nesplnění stanovených podmínek, dopustí se trestného činu nedovoleného
přerušení těhotenství, a to buď bez souhlasu těhotné ženy (dle § 159 trestního zákoníku), nebo s jejím
souhlasem (dle § 160 trestního zákoníku). Může se tak jednat například o situaci, kdy bude provedeno
umělé přerušení těhotenství na žádost ženy po překročení uvedenými právními předpisy stanovené
hranice dosažení 12. týdne těhotenství.
Z hlediska subjektivní stránky trestného činu se musí jednat o čin s úmyslem směřujícím k usmrcení
plodu. Dle koncepce přijaté trestním zákoníkem není tudíž lidský plod považován za samostatnou
lidskou bytost, nýbrž za "součást" matky. Nedbalostní vyvolání potratu (resp. porodu, při kterém došlo
k usmrcení plodu) tak naplňuje skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti spáchaného na těhotné ženě673).
Obdobně i jednání pachatele bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i
jejího nenarozeného dítěte) nelze právně posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1,
§ 140 trestního zákoníku, spáchaný proti dvěma osobám ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu vraždy uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť lidský plod nelze
pokládat za lidského jedince, který požívá přímé ochrany ustanovením o trestném činu vraždy. Při
útoku zaměřeném prvotně na život těhotné ženy je ochrana lidskému plodu poskytována
zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností trestného činu vraždy danou znakem spácháním činu "na
těhotné ženě", tj. v podobě kvalifikace podle § 140 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.674)
10.2.4
Trestné činy proti životu a zdraví: trestné činy související s neoprávněným

nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem
Skutkové podstaty trestných činů v dílu 5 hlavy I zvláštní části trestního zákoníku byly do právního
řádu ČR zavedeny v souvislosti s mezinárodními závazky plynoucími z Úmluvy o lidských právech a
biomedicíně675) a Dodatkového protokolu k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu
klonování lidských bytostí676), a to ve snaze chránit lidskou důstojnost a svébytnost a zaručit každému
při aplikaci biologie a medicíny i ostatní práva a svobody. Zájmy lidské bytosti jsou totiž nadřazeny
zájmům společnosti nebo vědy677).
Neoprávněné odebrání tkání a orgánů a nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány. Objektem obou
uvedených trestných činů je zájem na řádném provedení odběru tkání a orgánů a zájem na řádném
nakládání s nimi. Objektivní stránka trestného činu potom spočívá v postupu v rozporu s úpravou
stanovenou transplantačním zákonem678).
Odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu. Jedná se o skutkovou podstatu trestného
činu vyjadřující zásadu, že lidské tělo nebo jeho část nesmí být jako takové zdrojem finančního
prospěchu, uvedenou též v čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Kromě lidského života a
zdraví je objektem tohoto trestného činu rovněž zájem na řádném, nestranném a nezištném provádění
odběrů orgánů a transplantací679).
Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem. Embryo je počátečním stadiem

vývoje organismu. Genomem se rozumí souhrn veškeré dědičné informace buňky. Objektem tohoto
trestného činu je ochrana embrya, a to i v kontextu čl. 18 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně
požadujícího právní ochranu embryí při výzkumu, čl. 13 omezujícího okruh dovolených zásahů
směřujících ke změně lidského genomu, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu, který obsahuje absolutní
zákaz reprodukčního klonování.
Objektivní stránku skutkové podstaty nedovoleného nakládání s embryem či genomem lze naplnit
celkem šesti způsoby. Tyto pak po dvou trojicích tvoří dvě samostatné základní skutkové podstaty.
První z nich spočívá v činnostech, jež jsou nedovoleny proto, že byly provedeny v rozporu se zvláštním
zákonem, tedy se zákonem o výzkumu na embryonálních kmenových buňkách 680) (jde o nezákonné
použití lidského embrya nebo většího množství embryonálních kmenových buněk nebo jejich linií pro
výzkum, jejich dovoz či vývoz a přenesení lidského genomu do buněk jiného živočišného druhu či
naopak). Druhá samostatná skutková podstata pak spočívá v činnostech zakázaných absolutně
(provádění zákroků směřujících k vytvoření lidského embrya pro jiný účel než pro přenesení do
ženského organismu, přenesení vytvořeného lidského embrya do dělohy jiného živočišného druhu,
manipulace s embryonálními kmenovými buňkami směřující k vytvoření nového lidského jedince
neboli reprodukční klonování).
10.2.5
Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního

tajemství: trestné činy proti svobodě
Svěření dítěte do moci jiného. Ačkoli v případě uvedeného trestného činu se nejedná o čin, který by
byl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb často zmiňován, uvádíme jej na tomto místě v
souvislosti s jinou, v poslední době často diskutovanou otázkou, kterou je surogátní mateřství 681).
Náhradní neboli surogátní mateřství je proces, kdy je embryo biologických rodičů vloženo do dělohy
náhradní matky, která je poté odnosí a porodí dítě pro biologické rodiče. Náhradní matka souhlasí, že
se po narození vzdá rodičovských práv a povinností k tomuto dítěti a biologickým rodičům umožní, aby
si dítě nezrušitelně osvojili (adoptovali ho).682)
V současné době se jedná o oblast, která není v České republice právem upravena, tj. náhradní
mateřství není ani zákonem výslovně povoleno, ani zakázáno. Je nicméně faktem, že právo se
surogátním mateřstvím počítá, a to konkrétně v § 804 občanského zákoníku, který stanoví, že osvojení
je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, což ale neplatí v případě
náhradního mateřství. Kromě toho nelze pominout ani zásadu, že každý může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. I z aktuální soudní praxe vyplývá, že soudy v rámci řízení o osvojení dítěte
náhradní mateřství tolerují, a není známo rozhodnutí českého soudu, které by náhradní mateřství
označilo za nezákonné jednání.
Svěření dítěte do moci jiného je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu obchodování
s lidmi dle § 168 trestního zákoníku. Jeho objektem je osobní svoboda ve smyslu svobody rozhodování
a předmětem útoku je dítě neboli osoba mladší osmnácti let 683). Objektivní stránka spočívá v tom, že
pachatel za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný obdobný účel.
Pokud tedy náhradní matka a biologičtí rodiče dítěte spolu uzavřou dohodu o náhradním mateřství,
jejímž předmětem bude závazek náhradní matky dítě pro biologické rodiče odnosit, porodit je a předat
je biologickým rodičům (spolu se vzdáním se rodičovských práv k dítěti) nezištně, resp. maximálně
oproti úhradě nákladů vynaložených v souvislosti s těhotenstvím a např. ušlým ziskem, pak se bude
jednat o dohodu sice právně nevymahatelnou, ale nikoli protiprávní. Jakmile však náhradní matka
obdrží od biologických rodičů za uvedenou službu odměnu, dopouští se uvedeného trestného činu.
10.2.6
Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního

tajemství: trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního
tajemství
Neoprávněné nakládání s osobními údaji. Uvedený trestný čin sestává ze dvou skutkových podstat,
přičemž v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb je významná skutková podstata v odstavci
druhém daného ustanovení684). Objektem trestného činu dle § 180 odst. 2 trestního zákoníku je zájem
na ochraně osobních údajů získaných pro účely v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání nebo
funkce. Pro naplnění skutkové podstaty přitom nestačí samotné neoprávněné nakládání s takovými
údaji, ale pachatel musí způsobit vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, které se
osobní údaje týkají. Vážnou újmou je možné rozumět kupříkladu újmu na přirozených právech člověka,
spočívající třeba v narušení rodinného života.
Pro účely poskytování zdravotních služeb se bude jednat zejména o ochranu údajů shromážděných
ve zdravotnické dokumentaci. Vzhledem k pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio a k
zásadě subsidiarity trestní represe pak bude trestněprávní sankce nastupovat teprve v případě, kdy
mírnější opatření podle jiných právních předpisů (např. podle ustanovení o správních deliktech zákona
o zdravotních službách) se nebudou jevit jako dostačující. Půjde tak především o případy úmyslného či
hrubě nedbalého jednání, kdy například lékař vedený snahou uškodit rozšíří informaci o výsledku
vyšetření pacienta na virus HIV na jeho pracovišti.
10.2.7
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných

Nepřekažení trestného činu (§ 367 trestního zákoníku) a neoznámení trestného činu (§ 368 trestního
zákoníku). Tyto trestné činy spadají do tzv. dalších forem trestné součinnosti, kdy se na trestném činu
hlavního pachatele podílí i další osoby jednáním, které vyvolává, usnadňuje a podporuje trestnou
činnost jiných osob, nebo vytváří příznivé podmínky pro trestnou činnost a umožňuje pachateli
uniknout685). Objektem těchto trestných činů je zájem na potlačování kriminality 686).
Jedná se o dva případy, kdy je prolomena povinná mlčenlivost zdravotnického pracovníka, resp.
postihují právě jeho pasivitu v případě, že povinná mlčenlivost prolomena být měla. V obou případech
se jedná o situace, kdy se někdo hodnověrným způsobem dozvěděl, že je připravován či stále páchán
některý trestný čin, nebo již byl takový trestný čin spáchán. Taková povinnost se přitom vztahuje vždy k
taxativně vymezeným trestným činům v daném ustanovení trestního zákoníku. Jedná se např. o vraždu,
těžké ublížení na zdraví, zabití, obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, zneužití dítěte k výrobě
pornografie, loupeže, znásilnění, pohlavního zneužití, týrání svěřené osoby, přijetí úplatku, podplacení
atd.
V případě nepřekažení trestného činu je povinností pachatele učinit taková opatření, aby trestný čin
nemohl být spáchán nebo nemohl být dále páchán (tj. povinnost překazit). U neoznámení trestného
činu poruší pachatel povinnost spáchání trestného činu oznámit, tedy bezodkladně kontaktovat policii
nebo státní zastupitelství (a to nejlépe podle místa spáchání trestného činu). I v případě překažení
trestného činu se tak nejčastěji stane oznámením policii, neboť se jedná o zřejmě nejefektivnější
způsob, který zároveň poskytuje oznamovateli určitou jistotu, že splnil svou povinnost odpovídajícím
způsobem. Oznámení je nutné vždy učinit prokazatelným způsobem, tedy nejlépe písemně.
Výčet trestných činů, u nichž je povinnost je překazit, a těch, u nichž je povinnost oznámit jejich
spáchání, není totožný; trestných činů, u nichž je povinnost oznámit jejich spáchání, je podstatně
méně. Při rozhodování zda oznámit, je proto nutné od sebe odlišit situace, kdy se zdravotnický
pracovník dozví, že mohl být v minulosti spáchán trestný čin (avšak zároveň zde není aktuální riziko, že
by se situace opakovala), a situaci, kdy se dozví o trestném činu stále probíhajícím nebo
připravovaném. Pokud se lékaři čerstvě patnáctiletá dívka svěří, že měla před rokem pohlavní styk, pak
se sice mohlo jednat o spáchání trestného činu pohlavního zneužití (§ 187 trestního zákoníku), avšak je
evidentní, že další spáchání tohoto trestného činu již nehrozí. Protože pohlavní zneužití se neřadí mezi
trestné činy, u nichž je povinnost oznámit jejich spáchání, není namístě takovou situaci oznamovat.
10.3
Trestní odpovědnost právnických osob ve zdravotnictví
10.3.1
Trestní odpovědnost právnických osob

Přijetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
předcházely roky diskuse. Koncept trestní odpovědnosti právnických osob je totiž jednou z
nejkontroverznějších otázek soudobé trestněprávní teorie. Evropská právní kultura, zejména pak její
kontinentální typ, tradičně vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. Trestní
odpovědnost v kontinentálním právu je pak vystavěna na předpokladu, že pachatelem je konkrétní živý
člověk obdařený rozumem, citem a vůlí687). Tomu odpovídají také základní trestněprávní instituty jako
zavinění (v souvislosti s nímž je zkoumán psychický vztah pachatele ke způsobenému následku),
spolupachatelství, pojem pachatele, systém okolností vylučujících protiprávnost, problematika výkonu
trestu apod.688) Spolu s důrazem na povahu trestu coby individuální sankce byla v posledních staletích
akcentována nepřípustnost kolektivního trestu689). Žádná fyzická osoba, která skutečně nezpůsobila
škodlivý následek v požadované formě zavinění, nesmí být potrestána. Trestní odpovědnost
právnických osob přitom někdy bývá označována za projev kolektivní trestněprávní odpovědnosti690).
To vše vedlo ke skutečnosti, že se moderní pojetí trestní odpovědnosti řídilo zásadou societas
delinquere non potest, tedy společnost (ve smyslu určitého lidského společenství) nemůže spáchat
trestný čin691).
Postupem času však do zásady individuální trestní odpovědnosti začalo být ze strany států
zasahováno. První odsuzující rozsudky nad obchodními korporacemi podobající se současnému pojetí
trestní odpovědnosti právnických osob byly vyneseny ve Velké Británii okolo poloviny 19. století 692). V
právních řádech západní Evropy se tendence k trestnímu postihu právnických osob začala prosazovat
až s více než stoletým zpožděním. Dle některých názorů je tento časový rozdíl připsatelný zejména
dřívějšímu nástupu průmyslové revoluce a související proměně struktur společnosti v angloamerickém
světě693),694). Hypotéze, podle níž zavádění trestní odpovědnosti právnických osob je důsledkem
zvyšujícího se vlivu soukromoprávních korporací, se zdá nasvědčovat také vývoj mezinárodního práva.
Na konci 70. let 20. století, v době zrychlující se masivní globalizace (a europeizace) obchodu, se v řadě
mezinárodních právních, politických i teoretických dokumentů začal objevovat požadavek na zavedení
vnitrostátních sankcí proti právnickým osobám a umožnění mezinárodní spolupráce v přeshraničních
případech695).
Důvodem tohoto vývoje není jen míra újmy, kterou mohou právnické osoby způsobit na právem
chráněných zájmech. Vliv a složitá organizační struktura některých právnických osob, zejména
mezinárodních, mohou veřejné moci výrazně ztěžovat prosazování práva. Tato rizika se přitom netýkají
pouze obchodních korporací. Také některé neziskové organizace hospodaří s velkými objemy financí a
dosahují značného politického vlivu. Jejich protiprávní jednání nadto může mít zvlášť závažné důsledky
vzhledem k tomu, že vyvíjejí činnost v sociálně či politicky exponovaných oborech. Aktivity nestátních
neziskových právnických osob ve zdravotnictví nebo sociálních službách, ale také v různorodých (např.
ekologických nebo protikorupčních) politických zájmových oblastech, se mohou významně dotýkat
veřejného zájmu. Trestněprávní sankce a stigma spojené s vynesením odsuzujícího rozsudku přitom
mohou představovat účinnější prevenci protiprávního jednání právnických osob 696).
Spolu s obavami z negativních důsledků rostoucí moci právnických osob soukromého práva stojí za
rozmachem konceptu jejich trestní odpovědnosti také názor, že mnoho trestných činů fyzických osob
může mít faktický původ v prostředí určité právnické osoby nebo odvětví, v němž působí697). Kultura
("corporate culture") nebo nastavení vnitřních systémů právnické osoby může určitý typ škodlivého
jednání skrytě podporovat nebo mlčky přehlížet. Takovou situaci často nelze zcela přičítat jednání
konkrétních osob v řídících a kulturních funkcích, tím spíše jednání řadových zaměstnanců. Trestní
postih takové fyzické osoby se pak jeví jako nepříliš adekvátní či přinejmenším nedostatečná
odpověď698).
Po vlně legislativních změn v mnoha zemích byla Česká republika těsně před přijetím zákona o
trestní odpovědnosti právnických osob se svým odmítáním sankcionování právnických osob značně
osamocená. Mnoho mezinárodních smluv nutících smluvní strany ke kriminalizaci určitých forem
činnosti právnických osob má závaznou povahu. Ve vztahu k některým z nich Česká republika neplnila
přijaté závazky699), k jiným mezinárodním úmluvám z tohoto důvodu i přes opakované výzvy
nepřistoupila700) nebo je neratifikovala701). Česká republika nakonec byla jediným z členských států
Evropské unie, který tyto závazky neměl implementované do svého právního řádu 702). Požadavek na
kriminalizaci některých jednání právnických osob je navíc kladen také v Druhém protokolu k Úmluvě EU
o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a několika směrnicích 703) a rámcových
rozhodnutích704) EU. K sílícímu tlaku na přijetí právní úpravy postihu právnických osob se přidala
hrozba budoucích sankcí ze strany unie705).
Zákon byl ve sbírce zákonů vyhlášen dne 22.12.2011 s podivuhodně krátkou legisvakanční lhůtou v
délce devíti dnů. Účinnosti nabyl 1.1.2012706).
10.3.2
Druhy trestní odpovědnosti právnických osob a jejich místo v zahraničních úpravách

Není přitom bez zajímavosti, že mezinárodněprávní požadavek na ukládání sankcí právnickým
osobám nestanoví, že tyto sankce mají být nutně ukládány v rámci trestní odpovědnosti 707). Obvyklým
požadavkem, který přejímají také směrnice a rámcová rozhodnutí EU, je stanovení takových sankcí,
které budou "účinné, přiměřené a odstrašující" ("effective, proportionate and dissuasive"). V některých
státech jsou také pro postih právnických osob užívány nikoliv trestněprávní, ale administrativněprávní
nástroje708).
Pro různá řešení postihu právnických osob existují v teorii různorodá označení, kdy se vedle pravé a
nepravé trestní odpovědnosti někdy hovoří také o odpovědnosti pseudotrestní či hybridní trestní
odpovědnosti. Tyto pojmy jsou používány nejednotně a někdy mohou situaci spíše znepřehledňovat 709).
Přesto je vhodné na tomto místě ve stručnosti představit základní kategorie legislativních přístupů k
dané otázce.
V kontinentální kultuře můžeme vymezit následující tři kategorie:
• 1) Pravá trestní odpovědnost právnických osob. Právnickým osobám jsou v trestním řízení
ukládány sankce označované jako tresty a obsažené v trestním zákoně nebo zvláštním
zákoně710). Pravá trestní odpovědnost právnických osob je součástí právního řádu např. ve
Francii711), Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku, Rakousku nebo Polsku712).
• 2) Nepravá trestní odpovědnost právnických osob. Právnickým osobám jsou ukládány
kvazitrestní sankce, které se nenazývají tresty, avšak fakticky plní jejich funkci 713). Někdy se
nepravá trestní odpovědnost právnických osob vymezuje jako právní stav, kdy lze právnické
osobě uložit trestněprávní nebo obdobnou sankci v trestním řízení vedeném proti fyzické
osobě714). Příkladem tohoto přístupu už nemůže být Slovensko, kde mohl soud původně v
trestním řízení proti fyzické osobě uložit právnické osobě dvě ochranná opatření, a to zabavení
peněžité částky a zabavení majetku715), nicméně zákon č. 91/2016 Z.z., o trestnej zodpovednosti
právnických osob, zavedl pravou trestní odpovědnost právnických osob. Nepravá trestní
odpovědnost právnických osob je dále součástí německého práva, kde jsou právnickým
osobám ukládány kvazitrestní sankce, tzv. vedlejší sankční důsledky trestného činu stanovené
v zákoně o přestupcích. Z toho důvodu je v Německu odpovědnost právnických osob
považována za správněprávní, je však uplatňována v trestním řízení vedeném proti fyzické
osobě716). Nepravou trestní odpovědnost nalézáme např. také v právním řádu španělském nebo
švédském717).
• 3) Jiný způsob postihu protiprávního jednání právnických osob. Sankce nejsou ukládány v
trestněprávním řízení a nemají povahu sankcí trestních, jsou však ve smyslu
mezinárodněprávních závazků a doporučení "účinné, přiměřené a odstrašující". Typicky jde o
sankce správní718). Z formálního hlediska toto řešení zvolilo Německo, reálně jde však v jeho
případě spíše o nepravou trestní odpovědnost (viz výše).
Český zákonodárce zvolil pravou trestní odpovědnost právnických osob. Podle důvodové zprávy se
tak rozhodl zejména proto, že pravá trestní odpovědnost nejlépe umožňuje samostatný trestní postih
právnické osoby v případě, kdy nebude jednající fyzická osoba zjištěna. Ačkoliv je ve většině případů
vedeno společné řízení proti právnické i fyzické osobě719), na základě § 8 odst. 3 zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit,
která fyzická osoba jednala720). Navrhovatel zákona o trestní odpovědnosti právnických osob rovněž
považoval případné zavedení kvazitrestních sankcí za nedostatečné pro naplnění požadavku účinnosti,
přiměřenosti a odstrašující povahy721).
10.3.3
Trestní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb

Máme-li zhodnotit dopad zákona o trestní odpovědnosti právnických osob na poskytovatele
zdravotních služeb, musíme zároveň představit základní principy uplatňování trestní odpovědnosti
právnických osob v českém právu. Současně představíme některé z nejvýznamnějších změn, které
přináší zásadní novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob účinná od 1.12.2016722).
Nejprve je vhodné vyjasnit, že úprava zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dopadá na
všechny druhy poskytovatelů zdravotních služeb, kteří mají charakter právnické osoby. Na základě § 6
odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jsou trestně odpovědné všechny právnické
osoby s výjimkou České republiky a územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci, hned
druhý odstavec stejného paragrafu však stanoví, že majetková účast těchto vyňatých subjektů na
právnické osobě nevylučuje trestní odpovědnost takové právnické osoby. Zákona o trestné
odpovědnosti právnických osob tedy nečiní rozdílu mezi soukromými poskytovateli zdravotních služeb
a poskytovateli zřizovanými státem nebo územním samosprávným celkem.
Na základě § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob trestní odpovědnost

právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce. Tím spíše na totožnost právnické osoby
pochopitelně nemá vliv ani jiná změna, např. v její firmě či názvu 723).
10.3.3.1
Okruh trestných činů

Nejzásadnější změna, kterou novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přináší,
spočívá v masivním rozšíření okruhu trestných činů, které může právnická osoba spáchat. Novela v
tomto směru zcela mění koncepci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který původně v
pozitivním výčtu jmenoval trestné činy upravené v trestním zákoníku, s nimiž je spojena trestní
odpovědnost právnických osob. Od 1.12.2016 je tato úprava nahrazena výčtem negativním. Ustanovení
§ 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v novém znění tak vyjmenovává trestné činy,
kterých se právnická osoba dopustit nemůže, přičemž trestní odpovědnost právnických osob se
rozšířila na všechny ostatní trestné činy podle trestního zákoníku.
Počet trestných činů, kterých se může právnická osoba dopustit, se tak mnohonásobně zvýšil. Pro
oblast zdravotnictví je přitom značně revoluční skutečnost, že právnické osoby budou nově odpovídat
za většinu trestných činů proti životu a zdraví.
V původním pozitivním výčtu trestných činů v § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob
byla zahrnuta téměř výhradně ta protispolečenská jednání právnických osob, k jejichž postihu Českou
republiku zavazovalo mezinárodní či evropské právo 724). Ve vztahu k poskytování zdravotních služeb
jsou z těchto trestných činů relevantní zvláště následující:
• - Podvod (§ 209 trestního zákoníku). Podvodu se dopustí, "kdo sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak
na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou". Ke spáchání podvodu by došlo např. v situaci, kdy by
poskytovatel vzbudil v pacientovi nereálné očekávání a žádal finanční příspěvek za podání
léčivého přípravku nebo použití metody, jejíž účinnost není ověřena, či vykazoval vědomě
nepravdivě k úhradě zdravotní pojišťovnou péči, kterou neposkytl.
• - Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256
trestního zákoníku). Poskytovatelé zdravotních služeb, jejichž zřizovatelem je organizační
složka státu nebo územní samosprávný celek, jsou častými zadavateli veřejných zakázek. Pokud
by přitom poskytovatel v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému
prospěch zjednal některému soutěžiteli přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných
soutěžitelů, dopustil by se tímto jednáním trestného činu.
• - Přijetí úplatku (§ 331 trestního zákoníku). Korupce při poskytování zdravotních služeb může v
rámci organizace poskytovatele zdravotních služeb nabývat systémové podoby. Můžeme si
představit např. situaci, kdy vedení nemocnice vyzývá či přímo nutí lékaře k přednostnímu
poskytování zdravotní péče osobám, které poskytly určitý "finanční příspěvek".
• - Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek (§ 346 trestního zákoníku). Na základě § 110
trestního řádu může podat znalecký posudek mj. vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce
specializovaná na znaleckou činnost. Pokud taková instituce záměrně podá nepravdivý, hrubě
zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, dopustí se trestného činu.
Z trestných činů, které mohl poskytovatel zdravotních služeb spáchat již za předchozí právní úpravy,
jmenujme dále např. trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§
230 trestního zákoníku), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 trestního zákoníku),
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 trestního
zákoníku), nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243 trestního zákoníku), nedovolené
výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky (§ 281 trestního zákoníku), nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283 trestního zákoníku),
nebo podplacení (§ 332 trestního zákoníku).
Z výše uvedeného je zřejmé, že za účinnosti předchozí úpravy mohl poskytovatel zdravotních služeb
až na výjimky spáchat trestné činy spíše bez přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče 725).
Od 1.12.2016 pak právnická osoba odpovídá také za téměř všechny trestné činy proti životu a zdraví,
upravené v druhé části hlavě první trestního zákoníku (§ 140 až 167)726). Objekt těchto trestných činů -
lidský život a zdraví - se přitom nachází v samém středu činnosti poskytovatelů zdravotních služeb.
Úmyslné trestné činy v této oblasti (např. vraždu, těžké ublížení na zdraví nebo ublížení na zdraví) lze
předpokládat spíše výjimečně. Nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví však patří v oblasti
zdravotnictví k nejčastějším. Jedná se přitom o hodnoty zcela mimořádného významu, kterým právo
poskytuje nejvyšší možnou úroveň ochrany727).
Lze očekávat trestní stíhání poskytovatelů zdravotních služeb zejména pro následující trestné činy:
• - Usmrcení z nedbalosti (§ 143 trestního zákoníku).

• - Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku). Těžká újma na zdraví je od
prosté újmy na zdraví, jejíž způsobení naplňuje skutkovou podstatu ublížení na zdraví (z
nedbalosti), odlišena v § 122 trestního zákoníku. V případě těžkého ublížení na zdraví musí jít o
vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek jsou za těžkou újmu na
zdraví považovány stavy vypočtené v § 122 odst. 2 trestního zákoníku. Jde o zmrzačení, ztrátu
nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztrátu nebo podstatné oslabení
funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo
usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající poruchu zdraví728). Soudní praxe rozumí
"delší dobou" trvání poruchy zdraví, která odděluje těžkou újmu na zdraví a ublížení na zdraví,
přibližně šest týdnů. Podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji provázejí, může být trvání
poruchy na zdraví při těžké újmě na zdraví delší nebo kratší než šest týdnů 729). Ustanovení § 147
odst. 2 trestního zákoníku obsahuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, která bude naplněna,
pokud byla těžká újma na zdraví způsobena porušením důležité povinnosti pachatele
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení či funkce nebo uložené mu podle zákona.
Důležitou povinností však není možno rozumět jakoukoliv povinnost vyplývající z právního
předpisu, nýbrž jen takovou povinnost, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro
lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví 730).
• - Ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 trestního zákoníku). Trestný čin spáchá ten, kdo jinému
z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení či funkce nebo uloženou mu podle zákona. Stejně jako trestné činy
usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, také trestný čin ublížení na
zdraví z nedbalosti lze spáchat konáním i opomenutím731),732). Ublížením na zdraví se rozumí
takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních
tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob
života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření733).
V oblasti zdravotnictví půjde (stejně jako v případě usmrcení z nedbalosti a těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti) především o porušení povinnosti poskytovat zdravotní služby na náležité odborné
úrovni podle zákona o zdravotních službách734). Poskytnutí zdravotních služeb non lege artis je přitom v
českém prostředí často zapříčiněno tím, že službu ve zdravotnickém zařízení vykonává lékař bez
specializované způsobilosti (např. čerstvý absolvent), aniž by byl dostatečně zajištěn dohled lékaře se
specializovanou způsobilostí v daném oboru dle § 4 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách
získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického
povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta735). Nezajištění tohoto dohledu může být přičitatelné
poskytovateli zdravotních služeb.
• - Neposkytnutí pomoci (§ 150 trestního zákoníku). Pachatel skutkovou podstatu naplní tím, že
osobě, jež je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví či jiného vážného
onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc. Na poskytovatele zdravotních služeb se přitom
použije přísnější úprava v § 150 odst. 2 trestního zákoníku736), která se vztahuje na pachatele,
jenž je podle povahy svého zaměstnání pomoc v dané situaci povinen poskytnout. Lze si
představit řadu situací, kdy poskytovatel zdravotních služeb spáchá tento trestný čin. Může jít
např. o situaci, kdy nemocnice nepřijme pacienta od zdravotnické záchranné služby z důvodu
akutně nebo trvale nedostatečné kapacity, která je přičitatelná jednání osob ve vedení
nemocnice. Méně pravděpodobná, avšak právně zajímavá situace by nastala, pokud by
poskytovatel v určité situaci odmítl poskytnutí zdravotních služeb s odvoláním na výhradu
svědomí podle § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách, avšak v rozporu s právem737). K tomu
by došlo, pokud by poskytovatel uplatňující výhradu svědomí nesplnil svoji povinnost zajistit
pacientovi jiného poskytovatele nebo pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta či
k vážnému ohrožení jeho zdraví738).
• - Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159 trestního zákoníku).
Spáchání tohoto trestného činu se jeví jako méně pravděpodobné oproti nedovolenému
přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy, není však vyloučeno.
• - Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy (§ 160 trestního zákoníku).
Skutková podstata tohoto trestného činu bude naplněna, jestliže poskytovatel provede se
souhlasem těhotné ženy interrupci v rozporu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení
těhotenství. V praxi by šlo především o umělé přerušení těhotenství bez zdravotní indikace po
dvanáctém týdnu těhotenství. Souvisejícími trestnými činy jsou pomoc těhotné ženě k
umělému přerušení těhotenství (§ 161 trestního zákoníku) a svádění ženy k umělému přerušení
těhotenství (§ 162).
• - Neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§ 164 trestního zákoníku). Trestný čin spáchá, kdo v
rozporu s jiným právním předpisem (zákon o zdravotních službách, zákon o specifických
zdravotních službách, transplantační zákon) provede jinému z jeho těla odběr tkáně, buňky
nebo orgánu a dále kdo v rozporu s jiným právním předpisem pro sebe nebo pro jiného opatří,
zprostředkuje, nabídne, doveze, vyveze nebo proveze odebranou lidskou tkáň, buňku nebo
odebraný lidský orgán z těla živého člověka, anebo s takovou tkání, buňkou nebo orgánem
jinak nakládá.
• - Neoprávněné nakládání s tkáněmi a orgány (§ 165 trestního zákoníku). Pachatelem je osoba,
která v rozporu s jiným právním předpisem provede z těla mrtvého člověka odběr tkáně, buňky
nebo orgánu, nebo v úmyslu obohatit sebe nebo jiného nakládá s odebranou lidskou tkání,
buňkou či odebraným lidským orgánem v rozporu s jiným právním předpisem.
• - Odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu (§ 166 trestního zákoníku). Jedná se
o nástroj kriminalizace obchodu s lidskými orgány a tkáněmi, který je významným
celosvětovým konsenzem považován za neslučitelný s lidskou důstojností. Skutkovou podstatu
naplní, kdo v rozporu s jiným právním předpisem jinému nebo pro jiného nabídne, slíbí nebo
poskytne úplatu za odběr tkáně nebo orgánu z jeho těla nebo za provedení transplantace nebo
kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s odběrem tkáně nebo orgánu či s
provedením transplantace pro sebe nebo pro jiného žádá, přijme nebo si dá slíbit úplatu v
rozporu s jiným právním předpisem.
• - Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem (§ 167 trestního zákoníku).
Tento trestný čin má dvě samostatné základní skutkové podstaty 739), o nichž hovoříme výše v
části 10.2.4. Možnost nesplnění zákonných požadavků na výzkum prováděný na lidských
embryonálních kmenových buňkách poskytovatelem zdravotních služeb, vedoucí k jeho trestní
odpovědnosti, je v rámci nich naprosto reálná.
Pro oblast zdravotnictví jsou však relevantní také některé trestné činy, které novela zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob spojila s trestní odpovědností právnických osob a jejichž primárním
objektem není život a zdraví. Jedná se především o následující trestné činy:
• - Zbavení osobní svobody (§ 170 trestního zákoníku) a omezování osobní svobody (§ 171
trestního zákoníku). Pachatelem těchto trestných činů je, kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo
jiným způsobem zbaví osobní svobody, respektive kdo jinému bez oprávnění brání užívat
osobní svobody. K jejich spáchání dojde v případě převzetí člověka do zdravotnického zařízení
bez jeho souhlasu v rozporu s podmínkami stanovenými v § 104 a násl. občanského zákoníku a
§ 38 a násl. zákona o zdravotních službách. V úvahu tyto trestné činy připadají také ve vztahu k
používání omezovacích prostředků za účelem zajištění bezpečnosti pacientů a jiných osob.
Právní problémy mohou být očekávány zejména v souvislosti s některými kontroverzními
omezovacími prostředky, jako jsou např. klecová lůžka740).
• - Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 180 trestního zákoníku). Trestný čin spáchá, kdo
byť i z nedbalosti neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí
osobní údaje, které získal v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce, a způsobí
tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají.
• - Týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku). Pachatelem je, kdo týrá osobu, která je v
jeho péči nebo výchově. Pokud bude mít poskytovatel zdravotních služeb špatně nastavené
standardy péče nebo bude přehlížet týrání pacienta ze strany svého zaměstnance, může být
skutková podstata naplněna. Problematika používání omezovacích prostředků může být
relevantní i ve vztahu k tomuto trestnému činu.
• - Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200 trestního zákoníku). V případě
nezákonné hospitalizace dítěte či osoby stižené duševní poruchou by mohla být naplněna
skutková podstata tohoto trestného činu, která spočívá v odejmutí dítěte či osoby stižené
duševní poruchou z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle
úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat.
• - Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu (§ 350 trestního
zákoníku). Poskytovatel zdravotních služeb může naplnit skutkovou podstatu dle § 350 odst. 2
trestního zákoníku, pokud vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu,
posudek či nález nebo v něm zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu určité osoby,
aby jej bylo užito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení či před jiným orgánem veřejné
moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení.
V úvahu pochopitelně přichází mnoho dalších trestných činů včetně některých trestných činů proti
životnímu prostředí (část druhá hlava osmá trestního zákoníku), trestného činu obecného ohrožení z
nedbalosti (§ 273 trestního zákoníku) či např. porušení povinnosti při hrozivé tísni (§ 275 trestního
zákoníku).
10.3.4
Přičitatelnost trestných činů právnickým osobám a možnost vyvinění

Zásadní otázkou jakékoliv úpravy trestní odpovědnosti právnických osob je stanovení podmínek, za
nichž je protiprávní jednání právnické osobě přičitatelné. Citujme § 8 odst. 1 zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob:
"Trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v
rámci její činnosti, jednal-li tak
• a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v
rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
• b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby
vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
• c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo
alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby,
nebo
• d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (...) při plnění pracovních úkolů, i když není
osobou uvedenou v písmenech a) až c),
jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2."
Ačkoliv tedy zákon o trestní odpovědnosti právnických osob umožňuje trestní stíhání právnické
osoby i bez zjištění konkrétní jednající fyzické osoby, nejde o odpovědnost objektivní. Formálním
objektivním znakem trestného činu právnické osoby na základě § 8 odst. 1 zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob je, že byl spáchán v jejím zájmu741) nebo v rámci její činnosti742),743). Čin
přitom může být spáchán jednáním i opomenutím744). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob
dále obsahuje taxativní výčet osob, jejichž jednání (či nesplnění právní povinnosti) je právnické osobě
přičitatelné.
Významná je úprava možnosti vyvinění právnické osoby, jsou-li uvedené předpoklady přičitatelnosti
splněny. Také v této oblasti přináší novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob velmi
kontroverzní změnu. Již podle staršího znění § 8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických
osob se právnická osoba mohla vyvinit z trestného činu spáchaného "řadovým" zaměstnancem podle §
8 odst. 1 písm. d), pokud její orgány nebo osoby v řídící či kontrolní funkci [uvedené v § 8 odst. 1 písm.
a) až c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob] provedly taková opatření, která měly provést
podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména provedly
povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny,
anebo učinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.
Jestliže trestný čin zároveň nebyl spáchán rozhodnutím, schválením nebo pokynem orgánů právnické
osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), jednání zaměstnance je považováno za exces,
který právnické osobě není přičitatelný.
Tato úprava zůstala zachována, avšak novelou došlo k zásadnímu rozšíření možnosti vyvinění také
na trestné činy spáchané osobami ve vedoucí pozici právnické osoby, osobami oprávněnými za ni
jednat nebo vykonávajícími řídící či kontrolní činnost [tedy osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a) až
c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob]. Na základě nově zařazeného ustanovení § 8 odst. 5
zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se totiž právnická osoba trestní odpovědnosti v
souvislosti s činem kterékoliv osoby podle § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob
zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání
protiprávního činu zabránila. Lze se tázat, zda tato změna nepřináší až příliš snadnou možnost
vyvinění, která podkopává celkovou snahu navrhovatele novely zákona o trestní odpovědnosti
právnických osob o zpřísnění podmínek trestní odpovědnosti právnických osob. Proti předpokladu, že
chování osob ve vedoucích funkcích má být korigováno firemní kulturou, lze argumentovat tím, že
podle obecné shody morálku právnické osoby nejvíce ovlivňují právě osoby ve vedoucích funkcích 745).
Účelem této změny je motivovat právnické osoby k zavádění compliance programů746). Jde o soubory
etických pravidel chování, kontrolních mechanismů apod., které určitá korporace přijímá ve formě
vnitřního předpisu pro sebe a své zaměstnance pro jejich jednání v rámci činnosti společnosti 747). O
přijetí a podobě programu compliance každá právnická osoba rozhoduje dobrovolně, přičemž
skutečnost, že vhodně nastavený program umožňuje vyvinění z případné trestní odpovědnosti, má jistě
při rozhodování váhu. V případě poskytovatelů zdravotních služeb nebudou pro vyvinění dostatečné
vždy jen vnitřní etické kodexy a podobné normy, ale také vnitřní předpisy týkající se poskytování
zdravotní péče, standardní operační postupy apod. Požadovaný obsah vnitřních pravidel a míra jejich
kontroly a vynucování v rámci organizace právnické osoby bude vždy záležet na posouzení soudu.
Výklad pojmu "veškerého úsilí, které na právnické osobě bylo možno spravedlivě vyžadovat" tak bude
velmi významným aspektem budoucí judikatury.
Třetí ze změn relevantních pro poskytovatele zdravotních služeb, jež novela zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob přinesla, je rozšíření případů vyloučení zániku trestní odpovědnosti z
důvodu účinné lítosti. Podle § 11 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob trestní
odpovědnost právnické osoby po dobrovolném upuštění od dalšího protiprávního jednání zaniká ve
dvou případech. Zaprvé může právnická osoba odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému
trestním zákonem, anebo škodlivému následku zamezit nebo škodlivý následek napravit. Druhou
možností je, že právnická osoba učiní státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu o trestném činu
oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě
odstraněno nebo škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno.
V případě některých trestných činů je však uplatnění tohoto pravidla o účinné lítosti vyloučeno. Již
před novelou se toto vyloučení vztahovalo na trestné činy přijetí úplatku (§ 331 trestního zákoníku),
podplacení (§ 332 trestního zákoníku) nebo nepřímého úplatkářství (§ 333 trestního zákoníku). Nově je
vyloučení rozšířeno mj. na trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a
veřejné dražbě v kvalifikované skutkové podstatě podle § 256 odst. 3 nebo 4 trestního zákoníku (tedy
na případy, kdy pachatel v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou
dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch zjedná některému
dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných
dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž za to žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný
prospěch)748).
Uvedené lze přiblížit stručnou kazuistikou. Česká justice se v minulosti setkala s případem stranové
záměny při nefrektomii, jejímž důsledkem bylo vyoperování jediné zdravé ledviny pacienta. Za trestný
čin ublížení na zdraví byli odsouzeni dva lékaři: lékař, který zapsal do ambulantní karty pacienta
chybný údaj identifikující ledvinu určenou k odstranění, a operatér, který se před výkonem dostatečně
neseznámil s celou zdravotnickou dokumentací pacienta a v důvěře v nejnovější zapsané údaje

zdravou ledvinu odstranil. Několik lékařů, kteří v mezidobí chybný zápis neopravili, odsouzeno nebylo.
Případ vzbudil pochybnosti zejména ve vztahu k otázkám příčinné souvislosti, pro účely této
podkapitoly jsou však významné především následující skutečnosti. Provozní řád kliniky ukládal
operatérovi (jako vedoucímu chirurgického týmu provádějícího výkon) povinnost podrobně se seznámit
s kompletní zdravotní dokumentací pacienta a zároveň před operací pacienta osobně informovat o
připravovaném zákroku. Operatér však ani jednu z těchto povinností nesplnil. Pokud by se případ stal
po účinnosti novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, mohli bychom se na tomto místě
domnívat, že byly splněny podmínky pro vyvinění nemocnice.
Takový závěr se však problematizuje, pokud uvážíme, že mezi prvotní indikací nefrektomie a operací
měli příležitost opravit chybný zápis v dokumentaci pacienta čtyři lékaři. Celkem se tedy jednalo o
pochybení šesti lékařů, kdy první z nich učinil chybný zápis a z následujících pěti každý jednal v
naprosté důvěře v informaci podanou kolegou, který se nacházel před ním v procesu zahrnujícím
kontrolu pacienta, indikaci operace, přijetí pacienta na lůžkové oddělení, velkou vizitu den před
operací a přípravu operace. Z výpovědí lékařů daného pracoviště před soudem bylo patrné, že se při
své práci běžně spoléhali na odborné závěry svých kolegů. Důvodem přitom nebyla jen důvěra, která
mezi nimi panovala, ale také nadměrný objem práce a související nedostatek času, kvůli kterému
nebylo možné vždy studovat kompletní zdravotní dokumentaci pacienta. Ačkoliv tedy vnitřní předpisy
nemocnice ukládaly lékařům povinnost k určitému postupu, praxe na pracovišti důsledné plnění této
povinnosti ani neumožňovala. Některé komentáře reagující na tuto kauzu docházely k závěru, že újma
na zdraví způsobená pacientovi byla zapříčiněná mnohem spíše zavedenou praxí pracoviště než
nedbalostním jednáním konkrétních zdravotnických pracovníků 749). Jestliže by byl případ posuzován
podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, setkali bychom se s flagrantním příkladem
rozporu mezi normativním stavem vyjádřeným ve vnitřních předpisech nemocnice a realitou v
každodenní praxi pracoviště. Lze předpokládat, že podobně by mohl vypadat typický případ, ve kterém
by došlo k odsouzení nemocnice.
10.3.5
Trestání právnických osob

Stejně jako v případě trestní odpovědnosti fyzických osob, také sankce ukládané právnickým
osobám se dělí na tresty a ochranná opatření750). Jejich taxativní výčet je obsažen v § 15 zákona o
trestní odpovědnosti právnických osob. Druhů trestů je osm: jedná se o trest zrušení právnické osoby,
propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek
nebo účasti ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí a dále trest uveřejnění rozsudku.
Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ukládá soudu povinnost
stanovit trest přiměřeně se zvážením významných okolností: "Při stanovení druhu trestu a jeho výměry
přihlédne soud k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní
činnosti a jejích majetkových poměrů; přitom přihlédne též k tomu, zda právnická osoba vykonává
činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní
hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Dále soud přihlédne k působení právnické osoby po činu,
zejména k její případné účinné snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu.
Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické
osoby." Na základě § 14 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob pak soud při ukládání
trestních sankcí (včetně ochranných opatření) "přihlédne i k důsledkům, které může mít jejich uložení
na třetí osoby, zejména přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a
věřitelů právnické osoby, jejichž pohledávky vůči trestně odpovědné právnické osobě vznikly v dobré
víře a nemají původ nebo nesouvisí s trestným činem právnické osoby". V případě poskytovatelů
zdravotních služeb se některé z těchto okolností snadno mohou stát relevantními: můžeme si
kupříkladu představit situaci, kdy by soud moderoval výši trestu z důvodu ohrožení provozu
zdravotnického zařízení a tím také veřejného zájmu na ochraně zdraví.
Jediným ochranným opatřením, které lze právnické osobě uložit, je dle § 15 odst. 2 zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob zabrání věci. Musí být přitom přiměřené povaze a závažnosti
spáchaného činu, jakož i poměrům právnické osoby 751). Tresty a ochranná opatření mohou být uloženy
samostatně nebo vedle sebe752).
Na základě § 28 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přitom zahájení trestního
stíhání proti právnické osobě brání tomu, aby o témže skutku proti téže právnické osobě probíhalo
řízení o správním deliktu753). Jedná se o překážku věci zahájené (lis pendens), která má za následek
povinnost přerušit případné správní řízení, je-li o věci zahájeno řízení trestní. Naproti tomu ustanovení
§ 28 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob stanoví, že "trestní stíhání proti právnické
osobě nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější
řízení pro týž skutek proti téže právnické osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o správním deliktu
a toto rozhodnutí nebylo zrušeno". Pravomocné rozhodnutí o správním deliktu tedy vytváří ve vztahu k
trestnímu řízení překážku věci rozhodnuté (res iudicata)754).
10.3.6
Shrnutí
Obecně lze shrnout, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe 755) by se trestní
odpovědnost právnických osob měla uplatnit v případech závažných systémových chyb, které nelze
dost dobře přičítat jednotlivcům či jim je nelze přičítat zcela. Pro jistou opatrnost při ukládání trestních
sankcí poskytovatelům zdravotních služeb svědčí také skutečnost, že přílišná kriminalizace
zdravotnictví je společensky nežádoucí, neboť se obrací proti vysoce důležitému zájmu na ochraně
lidských životů a zdraví. Rizika plynoucí z potenciální přebujelé kriminalizace spočívají mj. v omezení
kreativních postupů lékařů, byť v mezích zavedených metod, nebo ve vyžadování nepotřebných výkonů
a vyšetření (zatěžujících pacienta i finanční zdroje) za účelem ochrany poskytovatelů před právní
odpovědností756).
Trestně odpovědnou právnickou osobou nemusí být pouze poskytovatel zdravotních služeb, ale
také např. zdravotní pojišťovna757). Lze si také představit trestní odpovědnost výrobce léčivého
přípravku nebo zdravotnického prostředku, a to např. v souvislosti s klinickým hodnocením takového
produktu. Povětšinou však v praxi půjde o trestní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb.
Zejména skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví mohou být naplněny mnoha
způsoby. Již jsme zmínili možný problém s nedostatečností kapacity nebo materiálního zabezpečení
zdravotnického zařízení způsobeného chybou vedení nebo nedostatečné zajištění přítomnosti odborně
způsobilého personálu ve zdravotnickém zařízení zejména v nočních směnách nebo o svátcích. Může jít
také o nedostatečné zajištění ochrany pacientů před úrazem a zejména nedostatečnou prevenci šíření
infekčních onemocnění. Trestní postih konkrétního zdravotníka mnohé z těchto systémových problémů
nemůže ovlivnit758). Nadto často představuje trestání člověka, který je přes prokázané nedbalostní
způsobení škodlivého následku ve skutečnosti spíše sám obětí neutěšených poměrů na pracovišti.
Velký význam při posuzování trestní odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb budou mít
různorodé vnitřní předpisy a standardy. Poskytovatelé zdravotních služeb vypracovávají především pro
zdravotnická zařízení lůžkové péče vnitřní předpisy a standardní operační postupy. Tyto dokumenty
doplňují doporučení odborných společností ČLS JEP, standardy ČLK i obecně závazné právní předpisy a
jsou pro zaměstnance závazné z titulu povinností stanovených zákoníkem práce759). Existence vhodných
vnitřních standardů poskytovatele zdravotních služeb ve spojení s účinnými kontrolními mechanismy
by mohla prokázat, že v konkrétní věci šlo o exces zaměstnance, který není poskytovateli přičitatelný.
Pochopitelně bude rozhodující, jak se k vyvinění právnických osob v trestních věcech spojených s
újmou na životě či zdraví při poskytování zdravotních služeb postaví judikatura. Již samotné rozšíření
trestní odpovědnosti právnických osob na tyto trestné činy lze však vnímat jako motivaci k případné
revizi a zdokonalování vnitřních předpisů, standardů a mechanismů kontroly. Pokud bude tohoto cíle
dosaženo, půjde bezpochyby o tendenci prospěšnou pro pacienty i zdravotníky.
11
Lidské tělo
11.1
Právní status lidského těla a jeho částí
Hovoříme-li o lidském tělu a jeho částech z perspektivy práva, je nutné vyjasnit nejprve definici
těchto pojmů, následně jejich právní povahu a konečně prostředky jejich ochrany.
Vymezení lidského těla je zcela intuitivní, ve vztahu k jeho jednotlivým částem však mohou vznikat
složité rozpory. Právo definuje orgány, tkáně a buňky ve výkladovém ustanovení § 2 písm. a) a b)
zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých
zákonů (transplantační zákon). Na základě transplantačního zákona - který v tomto směru samozřejmě
respektuje základní biologické poznatky - můžeme tedy lidské tělo strukturovat jako soustavu orgánů,
tkání a buněk. Orgánem se přitom rozumí samostatná a životaschopná část lidského těla tvořená
strukturovaným uspořádáním různých tkání, která má zachovánu svoji strukturu, cévní zásobení a
schopnost vykonávat fyziologické funkce s významnou mírou autonomie. Za orgán se rovněž považuje
část orgánu, má-li v lidském těle sloužit stejnému účelu jako celý orgán, při zachování požadavků na
strukturu a cévní zásobení760).
Tkáněmi a buňkami jsou pak stavební součásti lidského těla. Jsou jimi i pozůstatky získané při
chirurgických operacích, dále krvetvorné buňky získané z kostní dřeně, z periferní a pupečníkové krve, s
výjimkou orgánů, krve a jejích složek, pohlavních buněk, embryonálních a fetálních tkání a orgánů,
vlasů, nehtů, placenty a odpadových produktů tělního metabolismu 761). Povšimněme si především
výslovného vyloučení embryonálních a fetálních tkání a placenty, krve či odpadových produktů tělního
metabolismu z definice tkání dle transplantačního zákona. Zcela nepochybně jde o součásti těla, takže
by se bez tohoto negativního výčtu vztahoval i na ně.
Jestliže nyní hodláme zjistit právní povahu lidského těla a jeho částí, je nejprve nutné vyřešit vztah
mezi lidským tělem a právním subjektem, tedy osobou v právním smyslu.
Pojem osoba, ač původně nikoliv ve smyslu právním, historicky vznikl oddělením od pojmu člověka
coby komplexní biosociální bytosti. Osoba oproti němu začala být charakterizována určitými
specifickými znaky, zatímco ostatní znaky (např. biologické) byly abstrahovány 762). Tak tomu bylo již v
období klasického římského práva, ačkoliv tehdy byl pojem osoba užíván velmi různorodě, takže se jím
vedle nositelů práv a povinností označovali např. také otroci 763). "Nehmotná podstata" osoby však byla
dále rozvíjena, přičemž významným krokem na této cestě se stalo vytvoření počátků teorie fikce v
dílnách středověkých glosátorů764). Tím bylo umožněno vztáhnout pojem osoba na entitu zcela odlišnou
od člověka765). Teoretické oddělení osoby a lidského těla se stalo zcela zřejmým.
Tento přístup se následně odráží v dlouhé civilistické tradici. Všeobecný občanský zákoník z roku
1811 (později v české části Československa platný jako obecný zákoník občanský do roku 1950) v § 285
stanovoval: "Vše, co se liší od osoby a slouží potřebě lidí, nazývá se věcí v právním smyslu." Vlivný
komentář profesorů Roučka a Sedláčka z roku 1935 pak shrnoval, že "věcí není člověk ani jakožto
osobnost, ani jakožto fysiologická jednotka"766). Zřetelně zde pozorujeme jasné oddělení osobnostní a
fyzické složky člověka, přičemž oboje je vyděleno z pojmu věci. Z toho Rouček a Sedláček dovozovali, že
zásahy do tělesné nedotknutelnosti nejsou porušením práv věcných, nýbrž osobnostních767).
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že uvedený závěr, byť se jeví jako rozumný a použitelný,
není naprosto nezbytný. Bylo by možné argumentovat jinak, a sice že lidské tělo, důsledně odlišené od
osoby768), může být věcí ve vlastnictví té dané osoby. Zdá se, že by mohlo jít o omezené vlastnictví, kdy
by vlastník byl případně připraven (zřejmě s poukazem na veřejný zájem) pouze o dispoziční právo k
některým částem svého těla769). Na filosofické rovině je koncept sebevlastnictví (self-ownership)
základním východiskem některých liberálních či libertariánských autorů 770). Tomuto pojetí se zdá
odpovídat také důraz na autonomii jednotlivce, který se v duchu zásady "non salus, sed voluntas
aegroti suprema lex"771) na přelomu tisíciletí etabluje jako vůdčí princip vztahu mezi poskytovatelem
zdravotních služeb a pacientem. Ačkoliv zde není prostor pro bližší přiblížení diskuse o vhodnosti
konceptu sebevlastnictví, pokusíme se nastínit, proč takový přístup přinejmenším není nutný. Jakkoliv
je totiž možné a snad i nutné konstruovat právní či filosofické oddělení osoby a těla jako dvou
kategorií, v praktické rovině je osoba člověka neoddělitelně navázána na tělo: kde je osoba, tam je i
tělo, a zároveň kde není tělo, není osoba772). Osoba nemůže se svým tělem volně disponovat (nemůže je
zničit, zcizit či půjčit) a zároveň sama sebe zachovat v původním stavu. Mezi osobou a tělem existuje
přirozená hluboká souvislost, která činí potenciální vlastnický vztah nadbytečným 773). Tuto hlubokou
souvislost proto lépe reflektuje ochrana těla v rámci osobnostních práv osoby.
Jestliže je teoreticky vhodnější pojímat lidské tělo jako předmět ochrany osobnostních práv spíše
než jako předmět vlastnictví, a tedy vyloučit je z kategorie věcí 774), platná česká právní úprava tomuto
závěru odpovídá. Zatímco občanský zákoník z roku 1964 pojem věci nevymezoval, platný občanský
zákoník prakticky přejal definici všeobecného občanského zákoníku. Ustanovení § 489 občanského
zákoníku tak stanoví, že "věc v právním smyslu (dále jen ,věc') je vše, co je rozdílné od osoby a slouží
potřebě lidí". Nacházíme zde dvě určující podmínky, při jejichž splnění je hmotný či nehmotný 775) objekt
věcí: jednu negativní (odlišnost od osoby) a druhou pozitivní (užitečnost). Obě vycházejí z obecně
přijímaného definičního předpokladu, že věcí je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva,
předně právo vlastnické776). Neovladatelný objekt nemůže být předmětem majetkových práv z
praktických důvodů, osoba pak především na základě svých práv, která v případě fyzické osoby jsou
dokonce přirozená777).
Lze předpokládat, že z (výše uvedeného) důvodu těsného sepětí osoby a těla by již na základě
ustanovení § 489 občanského zákoníku soudní praxe i teorie dospěly k závěru, že lidské tělo není věc,
nebo by je přinejmenším vyňaly z obchodu coby res extra commercium. Zákonodárce však z kategorie
věci tělo výslovně vyloučil, když v § 493 občanského zákoníku stanovil: "Lidské tělo ani jeho části,
třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí." Toto ustanovení tak především řeší jinak potenciálně
spornou otázku právního statusu těla zemřelého člověka a oddělených částí lidského těla 778).
Ustanovení § 92 občanského zákoníku pak výslovně uvádí, že "lidské tělo je pod právní ochranou i po
smrti člověka. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným
se zakazuje." Vzhledem k tomu, že právní osobnost člověka dle § 23 občanského zákoníku zaniká smrtí
člověka, nelze již pochopitelně zemřelé tělo považovat za osobu a při absenci zvláštního ustanovení
řešícího právní povahu takového těla by je bylo možné považovat za věc. Stejně tak by absence § 493
občanského zákoníku teoreticky umožnila zahrnout pod pojem věc oddělené části těla živého či
zemřelého člověka (jakkoliv si lze představit jejich následnou ochranu např. v rámci ochrany osobních
údajů v případě genetického materiálu).
Zásada, že tělo zemřelého člověka není věcí v právním smyslu, se však v praxi nemůže uplatňovat
absolutně. Takové striktní pojetí by naprosto znemožnilo jakoukoliv dispozici s lidským tělem a jeho
částmi, ke které však v právním styku poměrně běžně dochází. Nejde přitom zdaleka jen o spíše
výjimečné kontroverzní události typu komerčních výstav aranžovaných lidských těl z nedávné
minulosti779) ; častější a společensky všeobecně přijímané způsoby nakládání s některými těly
zemřelých lidí jsou použití muzejních či výstavních exponátů historických pozůstatků (např. koster či
jiných pozůstatků dávných lidí nebo mumií) pro vzdělávací účely nebo jejich použití pro účely
náboženské (např. vystavování relikvií). Se všemi těmito způsoby použití lidských těl a jejich částí
přitom souvisí také jejich běžné výpůjčky mezi jednotlivými institucemi780). Aby taková dispozice byla
možná, je třeba pojímat lidské tělo či jeho části alespoň v určitých souvislostech jako věc v právním
smyslu nebo na ně alespoň hledět obdobně.
Řešení tohoto praktického problému můžeme nalézt v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005,
sp. zn. 22 Cdo 2773/2004. Ve sporu o exhumaci tělesných ostatků Nejvyšší soud ČR rozhodl, že v obecné
rovině nemůže být nakládání s lidskými ostatky předmětem závazkových vztahů. Zároveň však přijal
závěr profesorů Roučka a Sedláčka z jejich komentáře k československému obecnému zákoníku
občanskému, že "lidské tělo ani jako mrtvola není věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé
osoby (potud je dáno i dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (např.
mrtvoly z dávných dob jako mumie nebo prehistorické nálezy)." Vzhledem k tomu, že současný
občanský zákoník navazuje na definici věci ve všeobecném občanském zákoníku a zároveň že i v době
vydání uvedeného rozsudku nebylo tělo zemřelého člověka považováno za věc, je možné tento princip
přijatý Nejvyšším soudem považovat za stále platný. Jestliže tedy v těle zemřelého člověka již není
namístě spatřovat tělo určité osoby, je toto tělo možno v právním smyslu považovat za věc a právně s
ním disponovat. Rozhodné kritérium je zde pochopitelně nesmírně vágní a posouzení jeho naplnění
bude jistě záviset na okolnostech konkrétního případu781).
Judikatura rovněž dospěla k závěru, že za věc v právním smyslu nelze považovat ani umělou část
lidského těla, pokud od těla nebyla oddělena. Jestliže však došlo k oddělení, a to třeba i přirozeným
rozpadem těla po smrti, umělá část těla se věcí opět stává782).
Zbývá doplnit, že zvláštnímu režimu podléhají části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout
bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují. Ty lze na základě § 112 občanského zákoníku
přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou. Prakticky se jedná zejména o
přídatné orgány kůže, tedy vlasy (resp. jakékoliv ochlupení na těle) a nehty, zákonnou definici by
ovšem naplnily i jiné materie pocházející z lidského těla, například mateřské mléko. Ačkoliv se řadí
mezi části lidského těla a i podle § 493 občanského zákoníku nejde o věci v právním smyslu, v praktické
rovině se na nakládání s nimi včetně jejich prodeje použijí ustanovení o věcech movitých 783). Teoreticky
lze tuto situaci pojmout jako fikci věci, která vzniká v okamžiku oddělení dané části od zbytku těla 784).
Pro nakládání s těmito věcmi (resp. hmotou, na niž se hledí jako na věc) není jinak zvláštní právní
úpravy třeba a principy popisované níže v části 11.2 se jich netýkají.
Ochrana osobnostních práv ve vztahu k tělu osoby je zakotvena zejména v části první druhém dílu
oddílu šestém (§ 91 a násl.) občanského zákoníku, který je věnován právu na duševní a tělesnou
integritu. Nedotknutelnost člověka je zakotvena již na ústavní rovině, a to v čl. 7 Listiny základních práv
a svobod785). Ustanovení § 91 občanského zákoníku pak stanovuje základní princip, že "člověk je
nedotknutelný". Zrcadlí se zde obecná snaha o antropocentrický charakter občanského zákoníku, do
značné míry upřednostňující zájmy jednotlivce a zejména jeho osobnostní práva před zájmem
společnosti. Uvedené proklamaci je třeba rozumět jako obecnému výkladovému pravidlu, které má vést
hodnocení a vymezování osobnostních práv člověka, klasifikaci případných zásahů do těchto práv i
vytváření možných prostředků jejich ochrany 786). Tato nedotknutelnost se přitom vztahuje na duševní i
tělesnou složku člověka787). Právo zde uznává, že osobnost člověka, ačkoliv je tvořena celým spektrem
biologických, psychologických a sociálních struktur, je nutno posuzovat v jejich nedělitelné jednotě.
Proto musí být všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu coby jednotné právo vymezeno jako
souhrn stejnorodých právních norem upravujících dílčí práva, jejichž předmětem jsou jednotlivé
hodnoty tvořící součást celkové integrity jednotlivce. Nedotknutelnost lidského těla tak nerozlučně
souvisí s nedotknutelností jeho duševní integrity, s jeho svobodou a důstojností 788).
Na ochranu tělesné integrity pak občanský zákoník dle důvodové zprávy vytyčuje tři základní
pravidla. Předně je zde obecný zákaz zásahu do tělesné integrity jiného bez jeho souhlasu. Dále lidské
tělo ani jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Zatřetí je pak lidské tělo pod
právní ochranou i po smrti člověka 789). Tyto zásady blíže přiblížíme v následujících podkapitolách.
11.2
Odběr a použití části lidského těla
Právní status lidského těla, některá ustanovení o nakládání s ním a o jeho ochraně v rámci ochrany
osobnosti nalézáme v občanském zákoníku. Speciální úprava odběru části lidského těla, nakládání s
odejmutými částmi lidského těla, tělem zemřelého, postupu při úmrtí a pitev pak tvoří obsah části
sedmé zákona o zdravotních službách a svůj význam zde mají pochopitelně i předpisy další, například
transplantační zákon. Na posledně uvedené normy odkazuje i první věta § 112 občanského zákoníku,
dle níž může člověk přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním
předpisem.
11.2.1
Předpoklady odběru části lidského těla

Ustanovení § 80 odst. 1 zákona o zdravotních službách obsahuje taxativní výčet podmínek, za
kterých je dovoleno provádět odběr části lidského těla včetně orgánů, tkání a buněk790). Odebrání části
lidského těla je možné pouze pro účely zdravotní péče, potřeby vědy nebo výzkumu, výukové účely ve
zdravotnictví nebo jiné účely stanovené zvláštním předpisem. Odběr přitom smí být proveden vždy
jedině poskytovatelem zdravotních služeb ve zdravotnickém zařízení.
Podle účelu použití se pak odběr části těla nebo použití těla zemřelého řídí příslušným právním
předpisem791). Významná je zejména úprava odběru tkání a orgánů pro účely transplantace obsažená v
první části hlavě druhé transplantačního zákona. Dále lze vzpomenout např. zákon č. 296/2008 Sb., o
lidských tkáních a buňkách792), který stanovuje podmínky pro použití lidských tkání či buněk u člověka
pro účely zdravotní péče.
Zákon o zdravotních službách v § 82 odst. 1 taxativně vypočítává účely, pro které je přípustné
uchování a použití části těla odebrané pacientovi při poskytování zdravotní péče nebo zemřelému či
těla zemřelého. Kromě potřeb vědy, výzkumu a výukových účelů ve zdravotnictví je dovoleno použití
při léčbě příjemce lidských tkání a buněk podle zákona o lidských tkáních a buňkách, pro potřeby
transplantací podle zákona upravujícího transplantace nebo k použití pro výrobu léčiv podle zákona o
léčivech a podle zákona o lidských tkáních a buňkách. Rovněž zde zákonodárce umožnil jinému
právnímu předpisu stanovit odlišný účel použití.
Ustanovení § 81 odst. 6 zákona o zdravotních službách je vedeno snahou o zajištění bezpečnosti a

ochrany zdraví druhých. Část těla pacienta nebo tělo zemřelého, včetně odebraných částí z těla
zemřelého, lze podle něho uchovat a použít, pouze pokud nedojde k ohrožení zdraví jiného člověka. Za
tím účelem se posoudí zdravotní způsobilost pacienta nebo zemřelého793).
11.2.2
S výjimkou použití pro potřeby transplantací (které je upraveno v transplantačním zákoně)
podmiňuje zákon o zdravotních službách použití části těla odebrané pacientovi při poskytování
zdravotní péče prokazatelným souhlasem pacienta, který byl poučen o možnosti uchování, darování a
použité předmětné části těla. Pokud jde o použití při léčbě příjemce lidských tkání a buněk nebo pro
výrobu léčiv podle zákona o lidských tkáních a buňkách, musejí být rovněž splněny podmínky
stanovené zákonem o lidských tkáních a buňkách794). Podle § 111 odst. 1 občanského zákoníku má
člověk, jemuž byla část těla odňata, právo dozvědět se, jak s ní bylo naloženo 795).
Tělo zemřelého včetně z něj odebraných částí může být, opět s výjimkou použití jako transplantátu,
použito, pouze pokud s tím zemřelý vyslovil za svého života prokazatelný souhlas, který však může být
nahrazen prokazatelným souhlasem osoby jemu blízké. Jde-li o použití pro účely upravené zákonem o
lidských tkáních a buňkách, vyžaduje se kromě splnění podmínek uvedeného zákona také, aby byla
zemřelému za jeho života podána informace o možnosti darování tkání nebo buněk pro tyto účely,
jejich odběru, uchování a použití. Zároveň nesmí použitím dojít ke zmaření účelu pitvy, a to zejména v
případech, kdy vzniklo podezření, že příčinou úmrtí je trestný čin nebo sebevražda 796).
Prokazatelné vyslovení souhlasu ve všech případech přitom může mít dvojí podobu. V obou
případech je součástí souhlasu účel použití části těla nebo těla 797). Primárně se jím rozumí písemný
souhlas pacienta798) nebo zemřelého vyslovený za jeho života nebo osoby blízké zemřelému s jejich
úředně ověřeným podpisem799). Alternativně se za vyslovení souhlasu považuje záznam o souhlasu
pacienta vysloveném ve zdravotnickém zařízení, který podepíše pacient a zdravotnický pracovník.
Pokud pacient s ohledem na svůj zdravotní stav není schopen záznam podepsat, podepíše jej vedle
zdravotnického pracovníka osoba pacientovi blízká, a není-li přítomna, svědek. V záznamu se pak
uvede způsob, jakým pacient svou vůli projevil, a zdravotní důvody bránící podpisu pacienta. Písemný
souhlas nebo záznam o vyslovení souhlasu a záznam o podání informace je součástí zdravotnické
dokumentace vedené o pacientovi800).
Ostatní aspekty souhlasu se řídí obecnou úpravou informovaného souhlasu obsaženou v § 34 a násl.
zákona o zdravotních službách.
Informovaný souhlas se nevyžaduje ve dvou obecných situacích. Zaprvé jde o případy použití
biologického materiálu pro potřeby výuky, vědy nebo výzkumu, kdy u biologického materiálu nebo v
souvislosti s jeho používáním nebudou uvedeny takové údaje, z nichž by bylo možné identifikovat
pacienta nebo zemřelou osobu801). Toto ustanovení tedy neumožňuje použití biologického materiálu
pro výuku, vědu nebo výzkum v oblasti genetiky, kde se z podstaty nakládá s jedinečnou genetickou
informací osoby. Zákon o specifických zdravotních službách dokonce výslovně stanoví, že genetické
laboratorní vyšetření biologického materiálu odebraného z těla zemřelého k výukovým, vědeckým a
výzkumným účelům lze provést pouze za předpokladu, že k tomu zemřelý za svého života nebo osoby
blízké zemřelému udělili prokazatelný souhlas802).
Druhým případem, kdy se nevyžaduje informovaný souhlas, je nácvik život zachraňujícího

zdravotního výkonu koniotomie803) nebo punkce tenzního pneumotoraxu804), přičemž nácvik lze
provádět pouze v rámci patologicko-anatomické pitvy nebo zdravotní pitvy a za podmínky, že nebude
zmařen účel této pitvy, a to zejména v případech, kdy vzniklo podezření, že příčinou úmrtí je trestný čin
nebo sebevražda805).
Uvedená ustanovení o podmínkách odnětí části těla a informovaném souhlasu se použijí obdobně
na plod po potratu806), plodové vejce bez plodu, plodové lůžko (placentu) nebo těhotenskou sliznici,
které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy. Plod po potratu lze však použít pouze pro potřeby vědy,
výzkumu nebo k výukovým účelům807).
11.2.3
Zákaz finančního nebo jiného prospěchu plynoucího z lidského těla

Významným aspektem odběru částí lidského těla je obecný zákaz jejich komercializace. Ustanovení
§ 81 odst. 7 zákona o zdravotních službách tak stanoví: "Použití části těla pacienta nebo tělo zemřelého,
včetně odebraných částí z těla zemřelého, nemůže být pro nikoho zdrojem finanční ani jiné náhrady,
popřípadě jiných výhod. To nebrání poskytnutí úhrady účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených
výdajů vzniklých v přímé souvislosti s nakládáním s částí těla pacienta nebo tělem zemřelého, včetně
částí z těla zemřelého, to je s jejich opatřováním, vyšetřením, skladováním a zpracováním."
Toto ustanovení odráží zákaz obsažený v čl. 21 Úmluvy o biomedicíně, podle něhož "lidské tělo a
jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu". Úmluva o biomedicíně rovněž
dovoluje přiměřenou kompenzaci výdajů nebo ušlého příjmu dárce tkáně 808). Jedná se o jeden ze
zásadních aspektů zákazu obchodu s lidskými orgány a tkáněmi. Obecněji jde o vyjádření přesvědčení,
že komodifikace částí lidského těla je v rozporu s důstojností lidské bytosti 809). V praktické rovině je
tento postoj ospravedlňován především obavou z vykořisťování nejchudších obyvatel planety, a to ve
formě provázené velmi vážnými důsledky pro zdravotní stav člověka. Ačkoliv se objevují jeho kritiky 810),
lze tento přístup ve světovém měřítku označit za konsenzuální.
11.2.4
Sankce
Pochybení v oblasti odběru a použití části lidského těla může mít následky občanskoprávní,
trestněprávní, disciplinární i trestní. V oblasti občanskoprávní se odpovědnost poskytovatele
zdravotních služeb uplatní v případě naplnění obecných podmínek odpovědnosti, tedy porušení
povinnosti, vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem újmy. Je vhodné
upozornit na skutečnost, že v případě vady informovaného souhlasu může být v oblasti odnětí části
lidského těla založen velmi vážný neoprávněný zásah do integrity pacienta s důsledky nejen
občanskoprávními, ale také trestními.
Trestní zákoník přitom na uvedenou oblast pamatuje několika specifickými trestnými činy. Předně
jde o trestný čin neoprávněného odebrání tkání a orgánů dle § 164 trestního zákoníku. Dopustí se jej,
kdo v rozporu s jiným právním předpisem provede jinému z jeho těla odběr tkáně, buňky nebo orgánu,
a sankcí je trest odnětí svobody na dva roky až osm let. Stejně bude potrestán, kdo v rozporu s jiným
právním předpisem pro sebe nebo pro jiného opatří, zprostředkuje, nabídne, doveze, vyveze nebo
proveze odebranou lidskou tkáň, buňku nebo odebraný lidský orgán z těla živého člověka, anebo s
takovou tkání, buňkou nebo orgánem jinak nakládá. Trestný čin má dvě kvalifikované skutkové
podstaty, kdy za těžší z nich lze uložit až šestnáctiletý trest odnětí svobody (např. při spáchání činu na
dítěti mladším patnácti let nebo při způsobení smrti).
Dále přichází v úvahu trestný čin nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány dle § 165 trestního
zákoníku. Jeho skutkovou podstatu naplní, kdo v rozporu s jiným právním předpisem provede z těla
mrtvého člověka odběr tkáně, buňky nebo orgánu anebo kdo v úmyslu obohatit sebe nebo jiného
nakládá s odebranou lidskou tkání, buňkou nebo odebraným lidským orgánem v rozporu s jiným
právním předpisem. Sankcí u základní skutkové podstaty je odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz
činnosti, přičemž v případě přísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty je možné uložit trest
odnětí svobody až na osm let.
Zákaz komercializace částí lidského těla odráží trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení
transplantace za úplatu dle § 166 trestního zákoníku, za jehož spáchání (v kvalifikované skutkové
podstatě) může být uložen trest až dvanáct let odnětí svobody. V úvahu dále připadá např. trestný čin
nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem (§ 167 trestního zákoníku) nebo
trestný čin obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku).
Porušení zákonné úpravy odebrání a nakládání s částí lidského těla může vyústit rovněž v naplnění
správněprávní odpovědnosti. Uchovávání nebo použití části těla odebrané pacientovi, těla zemřelého
nebo z něj odebrané části těla v rozporu s podmínkami stanovenými v § 81 odst. 1 a 2 zákona o
zdravotních službách zakládá naplnění skutkové podstaty přestupku811), za nějž lze fyzické osobě uložit
pokutu do výše 500 000 Kč. Právnická osoba812) nebo poskytovatel zdravotních služeb813) se stejným
jednáním dopustí správního deliktu s možností pokuty ve stejné výši. Poskytovatel zdravotních služeb
se dopustí správního deliktu také tím, že slíbí nebo poskytne jinému finanční nebo jinou náhradu,
popřípadě výhodu v souvislosti s použitím části těla pacienta, těla zemřelého nebo odebrané části z
těla zemřelého814) ; uložená pokuta může dosáhnout výše 300 000 Kč. Specifické správní delikty pak
upravují zvláštní zákony (např. transplantační zákon nebo zákon o lidských tkáních a buňkách).
Právnická osoba, případně podnikající fyzická osoba, za správní delikty podle zákona o zdravotních
službách neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby
porušení právní povinnosti zabránila. Odpovědnost za správní delikty zaniká v jednoleté subjektivní a
tříleté objektivní lhůtě815).
11.3
Postup při úmrtí
Po úpravě odběru a použití částí lidských těl a těl zemřelých osob se zákon o zdravotních službách
ve zbývajících ustanoveních části sedmé zabývá nakládáním s neživými lidskými těly z hlediska
zjišťování příčin a okolností smrti. Nejprve v § 83 a násl. upravuje povinnosti některých osob ve vztahu
k postupu při úmrtí.
11.3.1
Oznamovací povinnost při úmrtí nebo nálezu lidského těla

Předně je upravena oznamovací povinnost, která vzniká při úmrtí osoby nebo nálezu lidského těla či
jeho části mimo zdravotnické zařízení816). Tuto povinnost má každý, kdo se o takové skutečnosti
dozvěděl a neví, zda již byla oznámena. Oznámení úmrtí nebo nálezu lidského těla se provádí primárně
k registrujícímu lékaři zemřelého, lékaři vykonávajícímu lékařskou pohotovostní službu nebo
poskytovateli či lékaři, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu. Pokud oznamující tyto
poskytovatele nebo lékaře nezná nebo jde-li o nález části těla, provede oznámení na tísňovou linku
112817). Nesplnění oznamovací povinnosti je přestupkem818), za který může být uložena pokuta do výše
100 000 Kč819).
11.3.2
Prohlídka těla zemřelého

Bez ohledu na příčinu a místo úmrtí (tedy také v případě úmrtí ze známé příčiny ve zdravotnickém
zařízení) je stanovena povinnost provést vždy prohlídku těla zemřelého. Jejím účelem je zjistit smrt
osoby, pravděpodobné datum a čas úmrtí, pravděpodobnou příčinu smrti a dále určit, zda bude
provedena pitva820). Zákon o zdravotních službách v § 84 odst. 2 stanovuje povinnost k zajištění

prohlídky těla zemřelého určitým poskytovatelům zdravotních služeb v závislosti na okolnostech
úmrtí821). V případě úmrtí ve zdravotnickém zařízení zajistí prohlídku těla poskytovatel, který dané
zdravotnické zařízení provozuje. Jestliže k úmrtí došlo při poskytování přednemocniční neodkladné
péče, prohlídku zajistí příslušný poskytovatel zdravotnické záchranné služby. V případě úmrtí za jiných
okolností je prohlídku povinen zajistit v první řadě registrující poskytovatel zemřelého v oboru
všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost 822). Pokud registrující
poskytovatel nemůže prohlídku zajistit, učiní tak lékař vykonávající lékařskou pohotovostní službu
nebo poskytovatel či lékař, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu. Poskytovatel se
nezajištěním prohlídky (s výjimkou poskytovatele, se kterým má pro tyto účely kraj uzavřenou smlouvu)
dopustí správního deliktu, za nějž hrozí pokuta do výše 300 000 Kč.
Ustanovení § 86 odst. 1 uvedeného zákona stanoví povinnosti lékaře provádějícího prohlídku těla
zemřelého. Tento lékař vyplní příslušné části Listu o prohlídce zemřelého a zajistí předání jeho
jednotlivých částí subjektům stanoveným vyhláškou č. 297/2012 Sb., o Listu o prohlídce
zemřelého823),824). Významnou povinností lékaře při prohlídce těla je určení, zda bude provedena
patologicko-anatomická nebo zdravotní pitva (viz přiblížení právní úpravy pitev v následující
podkapitole). Pokud lékař určí provedení pitvy, vyznačí tuto skutečnost v Listu o prohlídce zemřelého a
zajistí převoz těla zemřelého k pitvě. Jestliže lékař provedení pitvy neurčí a je mu znám registrující
poskytovatel zemřelého, předá mu zprávu o úmrtí. Ve všech případech informuje o úmrtí nebo nálezu
těla zemřelého osobu blízkou zemřelému, je-li mu tato osoba známa825) ; pokud mu známa není nebo ji
není možné vyrozumět, informuje Policii České republiky, která osobu blízkou zemřelému vyhledá a
předá jí informaci o úmrtí.
Lékař provádějící prohlídku těla má povinnost neprodleně informovat Policii ČR také ve třech
zvláštních případech. Jde zaprvé o podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo
sebevraždou, zadruhé o zemřelého neznámé totožnosti a zatřetí o úmrtí, ke kterému došlo za
nejasných okolností. Pokud nastane některá z těchto situací, lékař provede jen nezbytné úkony
prohlídky těla tak, aby nedošlo ke zničení nebo poškození možných důkazů nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, nebo že jde o sebevraždu826).
Stanoveny jsou rovněž povinnosti lékaře provádějícího prohlídku těla při podezření, že by tělo
zemřelého mohlo být zdrojem zdravotního ohrožení. Prvním z těchto případů je podezření, že příčinou
úmrtí je nebezpečná infekční nemoc nebo že jde o pacienta s touto nemocí, byla-li příčinou úmrtí
taková nemoc, nebo jde-li o úmrtí pacienta s touto nemocí. Lékař v takové situaci neprodleně oznámí
tuto skutečnost příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví, který neprodleně stanoví podmínky pro
přepravu zemřelého, provedení pitvy a pro pohřbení. Do doby stanovení těchto podmínek nesmí být
tělo pohřební službě vydáno827).
Druhou potenciálně nebezpečnou situací je podezření na kontaminaci zemřelého radioaktivní

látkou, podezření, že příčinou úmrtí pacienta byla kontaminace radioaktivní látkou, nebo jde-li o úmrtí
pacienta kontaminovaného radioaktivní látkou. Lékař provádějící prohlídku těla neprodleně oznámí
tuto skutečnost Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost a orgánu ochrany veřejného zdraví, který
neprodleně stanoví podmínky pro přepravu zemřelého, provedení pitvy a pro pohřbení. Stejně jako v
případě podezření na ohrožení nebezpečnou infekční nemocí, také v případě kontaminace radioaktivní
látkou nesmí být tělo vydáno pohřební službě do doby stanovení uvedených podmínek 828).
11.3.3
Postup při mimořádné události s hromadným úmrtím

Některá specifika postupu při mimořádné události s hromadným úmrtím nalézáme v § 87 zákona o
zdravotních službách. Mimořádná událost s hromadným úmrtím je definována jako událost, při níž
zemře zpravidla více než deset osob. Na základě této formulace lze předpokládat, že zákonodárce
zamýšlel stanovit kritérium počtu zemřelých osob volněji, aby bylo možné zvláštní úpravu postupu
aplikovat vždy, kdy to odpovídá povaze konkrétní situace. Lékaři provozovatele zdravotnické záchranné
služby, kteří se dostaví k místu nálezu obětí, zasahují v místě nálezu těl nebo ve vnější zóně, kterou
vymezí velitel zásahu829). Ve vnější zóně lékaři záchranné služby provádějí tzv. triáž, tedy třídí oběti
podle stupně postižení a pravděpodobnosti přežití za účelem určení stupně neodkladnosti poskytnutí
zdravotnické pomoci830). Lékaři ve vnější zóně rovněž konstatují smrt zemřelých osob.
Policie ČR přitom provede identifikaci zemřelých a zajistí místo jejich nálezu nebo místo
shromáždění těl zemřelých. Velitel složky Policie ČR831) za účelem zajištění prohlídky těl zemřelých
přivolá lékaře se způsobilostí v oboru soudní lékařství a lékaře vykonávajícího lékařskou pohotovostní
službu nebo poskytovatele či lékaře, se kterým má kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu. V případě
důvodného podezření, že těla zemřelých jsou kontaminována chemickými, radioaktivními nebo
nebezpečnými biologickými materiály, zajistí velitel policejní složky přivolání policejního nebo
armádního specialisty na danou problematiku.
11.4
Pitvy
11.4.1
Druhy pitev a jejich provádění

Závěrečná ustanovení části sedmé zákona o zdravotních službách se zabývají zjišťováním příčin a
okolností úmrtí z hlediska provádění pitev. Český právní řád v současné době rozlišuje čtyři druhy
pitev, jejichž výčet a podmínky provádění nacházíme v § 88 a násl. uvedeného zákona. Jedná se o pitvy
patologicko-anatomické, zdravotní, soudní a anatomické.
• 1) Patologicko-anatomické pitvy se provádějí za účelem zjištění základní nemoci a dalších

nemocí, komplikací zjištěných nemocí a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u
osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení smrtí z chorobných příčin 832). Jsou prováděny
poskytovateli v oboru patologická anatomie. Ustanovení § 88 odst. 2 obsahuje výčet případů,
ve kterých se patologicko-anatomická pitva provádí vždy, nestanoví-li zákon jinak. Nalézáme
mezi nimi např. případy žen zemřelých v souvislosti s těhotenstvím, porodem nebo potratem,
dětí zemřelých do 18 let věku nebo případy, kdy není dostatečně objasněna příčina smrti nebo
klinická diagnóza833). Není-li některá z těchto podmínek naplněna, rozhoduje o provedení pitvy
fakultativně lékař, který provádí prohlídku těla zemřelého, nebo poskytovatel zdravotních
služeb. Je tedy odlišen režim povinné a nepovinné pitvy, kdy nepovinná pitva musí toliko
odpovídat základnímu účelu patologicko-anatomických pitev. Zákon ovšem upravuje také
výjimky z povinného provedení pitvy, kdy může lékař nebo poskytovatel zdravotních služeb
rozhodnout o jejím neprovedení834). Zároveň může poskytovatel rozhodnout o provedení pitvy i
v jiném než povinném případě, i když nebyla určena lékařem provádějícím prohlídku těla
zemřelého835). Jedinou podmínkou je, že nepovinná patologicko-anatomická pitva musí být
provedena v rámci jejího základního účelu zjištění nemoci a ověření diagnózy a léčebného
postupu.
• 2) Zdravotní pitvy se provádějí za účelem zjištění příčiny smrti a objasnění dalších ze
zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob, které zemřely mimo
zdravotnické zařízení nebo v něm náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím, včetně
sebevraždy836). Jsou prováděny poskytovateli v oboru soudní lékařství. Také zdravotní pitvy se
dělí na povinné a nepovinné. O provedení nepovinné zdravotní pitvy rozhodne, stejně jako v
případě pitvy patologicko-anatomické, lékař provádějící prohlídku těla nebo poskytovatel
zdravotních služeb. Případy povinné zdravotní pitvy vypočtené v § 88 odst. 3 zákona lze přitom
shrnout jako situace, kdy existuje podezření na spáchání trestného činu nebo jiného právně
relevantního škodlivého jednání či na existenci sociálně patologických okolností smrti
osoby837). Také v případě povinné zdravotní pitvy může lékař či poskytovatel zdravotních služeb
za určitých okolností rozhodnout o jejím neprovedení838). Poskytovatel může rovněž rozhodnout
o provedení zdravotní pitvy i v jiném než povinném případě, i když nebyla určena lékařem
provádějícím prohlídku těla zemřelého839). Podmínkou pro toto nepovinné provedení zdravotní
pitvy je, že musí být provedena v rámci jejího základního účelu zjištění příčiny smrti a dalších
závažných okolností náhle zemřelých osob. Pokud jde současně o pitvu patologicko-
anatomickou a zdravotní, provede se pitva zdravotní840).
• 3) Soudní pitvy se provádějí při podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem, a to podle
trestního řádu841). Provádí je poskytovatel v oboru soudního lékařství, přičemž veškeré náklady
pitvy hradí orgán činný v trestním řízení, který ji nařídil842). Ten je přitom povinen nařídit soudní
pitvu vždy, když vznikne podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem 843).
Prohlídku zemřelého a soudní pitvu provádějí dva znalci, přičemž ani jeden z nich nesměl
zemřelého ošetřovat pro nemoc, která smrti předcházela844). Soudní pitva může být nařízena
také jako důsledek zjištění učiněných při jiném druhu pitvy. Pokud totiž při provádění
patologicko-anatomické, zdravotní či anatomické pitvy nastane podezření, že úmrtí bylo
způsobeno trestným činem, nebo že okolnosti úmrtí jsou nejasné, pitva se přeruší a
poskytovatel tuto skutečnost neprodleně ohlásí Policii České republiky. Teprve pokud orgán
činný v trestním řízení nenařídí do dvou hodin od tohoto oznámení provedení soudní pitvy,
může poskytovatel přerušenou pitvu dokončit845). Nesplnění oznamovací povinnosti je ze strany
poskytovatele správním deliktem846) s pokutou až 200 000 Kč.
• 4) Anatomické pitvy se provádějí k výukovým účelům nebo pro účely vědy a výzkumu v oblasti
zdravotnictví847). Mohou je provádět pouze univerzitní vysoké školy, které mají akreditovaný
bakalářský nebo magisterský studijní program, jehož absolvováním se získává odborná
způsobilost k výkonu zdravotnického povolání, na k tomu určených pracovištích 848). Nesplněním
těchto podmínek se univerzitní vysoká škola dopouští správního deliktu 849), za který jí hrozí
pokuta do výše 500 000 Kč.
O pitvě se pořizuje pitevní protokol. Po provedení kteréhokoliv druhu pitvy zajistí poskytovatel
vyplnění příslušných částí Listu o prohlídce zemřelého a jejich předání místům určení v souladu s
vyhláškou o Listu o prohlídce zemřelého. Poskytovatel, který provedl pitvu, rovněž o výsledku pitvy
písemně informuje poskytovatele, v jehož zdravotnickém zařízení došlo k úmrtí pacienta, a pokud je
mu znám, také registrujícího poskytovatele zemřelého850),851).
Zákon upravuje také některé technické aspekty uložení těla zemřelého ve zdravotnickém zařízení v
době, kdy na něm nejsou prováděny žádné úkony852), a zpopelnění odebraných částí těl, plodu po
potratu, plodového vejce či těhotenské sliznice853).
11.4.2
Provádění nepovinných pitev bez souhlasu zemřelého

Na tomto místě je vhodné zmínit kontroverzi ohledně dopadu rekodifikace soukromého práva na
provádění pitev, která dva roky rezonovala částí českého zdravotnictví. Od 1.1.2014, kdy nabyl účinnosti
současný občanský zákoník, byla předmětem velkých diskusí nejistota ohledně významu
informovaného souhlasu zemřelého k provedení pitvy. Příčinou bylo ustanovení § 113 odst. 2
občanského zákoníku, podle něhož "provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby
lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze, jen pokud tak stanoví jiný
zákon". Změna se nijak nedotkla povinných případů provádění patologicko-anatomických a

zdravotních pitev, které bylo umožněno úpravou zvláštního zákona. Stejně tak se netýkala pitev
soudních a anatomických, které neznají rozlišení na povinné a nepovinné. Podle některých názorů
ovšem občanský zákoník znemožnil provádění patologicko-anatomických a zdravotních pitev v jiných
než povinných případech, pokud nebyl dán souhlas zemřelého. Ustanovení § 115 občanského zákoníku
přitom presumuje nesouhlas s pitvou854). Následující ustanovení občanského zákoníku pak dokonce
předpokládá fungování rejstříku osob souhlasících s nepovinnou pitvou 855), který ovšem dosud nebyl
zřízen. Toto pojetí navazuje na celkové zdůraznění autonomie vůle, které prostupuje současným
občanským zákoníkem, a konkrétněji na nedotknutelnost člověka deklarovanou v § 91 občanského
zákoníku. Pokud by názory o nepřípustnosti nepovinných pitev bez informovaného souhlasu byly
správné, provedení takové pitvy by zakládalo zásah do osobnostních práv zemřelého, proti kterému by
se mohla domáhat ochrany kterákoliv z osob jemu blízkých 856).
Poskytovatelé zdravotních služeb takový vývoj nechtěli riskovat a v atmosféře právní nejistoty
mnohdy od provedení nepovinné pitvy raději upustili. Tento stav byl předmětem velmi silné kritiky 857).
Zákonodárce vnesl do věci jistotu novelou zákona o zdravotních službách účinnou ke dni 1.7.2016858),
kterou do § 88 odst. 4 zákona doplnil první větu znějící: "Patologicko-anatomické pitvy podle odstavce
2 a zdravotní pitvy podle odstavce 3 se provádějí i bez souhlasu zemřelého." 859) Sporná otázka tak byla
vyřešena výslovným navrácením v předešlý stav.
Vzhledem k některým nesprávným názorům zejména mezi laickou veřejností je dále vhodné uvést,
že se současný občanský zákoník nijak nedotkl odebírání orgánů zemřelých osob za účelem
transplantace, které je na základě transplantačního zákona coby zvláštního předpisu stále založeno na
principu "opt-out". Je tedy presumován souhlas s posmrtným odběrem orgánů860),861), přičemž osoba,
která tento odběr odmítá, musí vyplnit zvláštní formulář a nechat se zapsat do Národního registru
osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů862). Ustanovení § 113 odst. 2 občanského
zákoníku se tedy pro tuto problematiku příliš neuplatní, neboť je třeba dát přednost zvláštní úpravě
provedené právě transplantačním zákonem.
12
Zdravotní služby prováděné za zvláštních podmínek
V rámci rozsáhlé změny zdravotnické legislativy přijaté v roce 2011 nabyl kromě stěžejního právního
předpisu pro oblast poskytování zdravotních služeb, kterým je zákon o zdravotních službách a
podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), k 1.4.2012 účinnosti též zákon č.
373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
Do tohoto právního předpisu byla soustředěna speciální úprava některých specifických zdravotních
služeb. Důvodem tohoto postupu byla potřeba podrobnější úpravy, která by mimo jiné zohledňovala
právní úpravu obsaženou v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, zejména pak
v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a
medicíny (vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s.) a Dodatkového protokolu k Úmluvě o lidských právech a
biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (vyhlášen pod č. 97/2001 Sb. m. s.)863). Její zařazení do
zákona o zdravotních službách by jej zřejmě dle názoru zákonodárce zbytečně znepřehlednilo, neboť
valné většiny poskytovatelů, resp. jimi prováděných zákroků se tato zvláštní úprava příliš netýká.
Ve vztahu k zákonu o zdravotních službách tak představuje zákon o specifických zdravotních

službách speciální právní úpravu, jejíž normy mají v případě rozporu aplikační přednost 864). Vzhledem k
tomutu pojetí nalezneme definiční základ užívaných pojmů v zákonu o zdravotních službách. Při
poskytování specifických zdravotních služeb tak musí být plněny zároveň jak obecné podmínky
poskytování zdravotních služeb, stanovené zákonem o zdravotních službách, tak i případné podmínky
zvláštní vyplývající ze zákona o specifických zdravotních službách. Obdobný princip ostatně platí i pro
vztah dalších zvláštních předpisů k zákonu o zdravotních službách, například transplantačního zákona
či zákona o umělém přerušení těhotenství (o nich níže).
Zákon o specifických zdravotních službách je rozdělen do osmi hlav, přičemž hlava druhá až šestá
upravují postup při poskytování jednotlivých specifických zdravotních služeb, kterými jsou dle tohoto
zákona:
• a) asistovaná reprodukce,
• b) sterilizace,
• c) kastrace, změna pohlaví transsexuálních pacientů,
• d) psychochirurgické výkony,
• e) genetická vyšetření,
• f) odběry lidské krve a jejích složek za účelem výroby transfuzních přípravků a krevních
derivátů a pro použití u člověka a léčba krví nebo jejími složkami,
• g) ověřování nových postupů použitím metody, která dosud nebyla v klinické praxi na živém
člověku zavedena,
• h) posudková péče a lékařské posudky,
• i) pracovnělékařské služby a posuzování nemocí z povolání,
• j) zdravotní služby, jejichž součástí je lékařské ozáření,
• k) ochranné léčení.
V této kapitole se z nich budeme věnovat vybraným oblastem, které jsou v praxi významné a k nimž
se pojí některé důležité právní a etické problémy. Rovněž se budeme zabývat problematikou tzv. žalob
wrongful birth a wrongful life, které sice nespadají do působnosti uvedeného zákona, jsou však úzce
spojeny s poskytováním některých specifických zdravotních služeb.
Bez věcného důvodu zůstala zákonem o specifických zdravotních službách nedotčena právní úprava
umělého přerušení těhotenství obsažená v zákoně č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, v
platném znění. Nadále je tak účinná právní úprava z období socialismu, která je dnes již v mnohém
nevyhovující, a nová právní úprava této oblasti by byla velmi žádoucí. Za všechny problémy, které
zastaralá právní úprava přináší, jmenujme zákaz provádění umělého přerušení těhotenství "cizinkám,
které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně" 865).
Rozhodnutí Soudního dvora ze dne 4.10.1991 ve věci The Society for the Protection of Unborn
Children Ireland Ltd v. Stephen Grogan označuje umělé přerušení těhotenství za službu ve smyslu čl. 56
až 62 tehdejší smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dnes smlouvy o fungování
Evropské unie). Čl. 18 této smlouvy, který se týká všech oblastí spadajících do jejího předmětu úpravy,
tedy i služeb, zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti. Žádný občan členského
státu Evropské unie nesmí být v kterémkoli členském státě EU diskriminován z důvodu své státní
příslušnosti. Smlouva je pramenem primárního evropského práva a jako taková je přímo aplikovatelná
(nevyžaduje provedení dalšími předpisy). Pro případ rozporu evropského a vnitrostátního práva je již
od rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu Costa v. E. N. E. L. ze dne 15.7.1964 uznávána
zásada nadřazenosti evropského práva nad právem vnitrostátním. Vnitrostátní orgány jsou povinny
aplikovat evropské právo ex offo. Zásada volného pohybu služeb (včetně volného přístupu ke službám)
a zásada zákazu diskriminace zakotvená v evropském právu tudíž má vůči vnitrostátnímu právu ČR
nadřazené postavení. Zákon o umělém přerušení těhotenství je tak v přímém rozporu s evropským
právem a obecným zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti. Tato skutečnost způsobuje v
praxi značné problémy i přes to, že smlouva má dle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákonem866).
Obdobně není zákonem o specifických zdravotních službách dotčena právní úprava transplantací,
která je upravena samostatným zákonem č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání
a orgánů (transplantační zákon).
12.1
Antikoncepce a sterilizace
12.1.1
Právní aspekty antikoncepce

Pojmem antikoncepce (kontracepce) se označují všechny metody a prostředky, které umožňují
pohlavní styk muže a ženy, ale zároveň brání oplodnění867). Vyjma přirozených metod antikoncepce868) je
v současnosti v ČR zejména v oblasti ženské antikoncepce paleta dostupných možností skutečně
široká869). Coby zvláštní druh (ireverzibilní) antikoncepce nelze opomenout ani sterilizaci, které bude
věnována následující podkapitola.
Na používání antikoncepce stejně jako dalších prostředků plánování rodiny existují v rámci
společnosti různé názory. Přestože její užívání může být pro některé jedince z důvodů přesvědčení
(obvykle morálního či náboženského 870) ) nepřijatelné, vzhledem k tomu, že její užívání vede ke snížení
počtu interrupcí871), jedná se o široce akceptovaný způsob regulace vlastní plodnosti.
Český zákonodárce považuje užívání antikoncepce za otázku lidskoprávní, tj. za prostředek, skrze
který jedinci mohou realizovat své právo na soukromý a rodinný život 872). K realizaci tohoto práva
dochází prostřednictvím pozitivního závazku státu poskytnout (budoucím) rodičům dostatek
prostředků a informací, aby tak mohli své právo naplnit.
Přestože antikoncepce obvykle nesleduje "léčebný cíl" ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o zdravotních
službách, vztahují se na ni obecná ustanovení o poskytování zdravotní péče, zejména povinnost lékaře
postupovat vůči pacientovi lege artis. To spočívá nejen v doporučení takového druhu antikoncepce,
který je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (kontraindikacím) nejvhodnější, ale i v jeho poučovací
povinnosti ve smyslu § 31 uvedeného zákona, zejména v informování o způsobu použití, spolehlivosti a
případných dalších rizicích.
Připomeňme, že lékař je právně odpovědný pouze za postup non lege artis, nikoli za případné
selhání antikoncepce. Selhání antikoncepce je jedním z rizik, o kterém lékař musí pacienta informovat,
protože jinak v něm může vyvolat dojem absolutní ochrany před početím 873). Současně je vhodné
pacienta informovat i o dalším možném postupu, jehož účelem je zabránění těhotenství874).
12.1.1.1
Regulace přístupu k antikoncepci

Přestože antikoncepčních metod existuje nepřeberné množství, regulace přístupu k antikoncepci se
v ČR u jednotlivých metod znatelně liší. Zatímco většina druhů nehormonální antikoncepce (např.
bariérová antikoncepce) nepodléhá předpisu lékaře a je volně prodejná, v případě hormonální
antikoncepce je již situace odlišná. Vzhledem k tomu, že při užívání hormonální antikoncepce hrozí celá
řada zdravotních rizik, je mj. třeba, aby gynekolog před předepsáním konkrétního přípravku pacientku
vyšetřil a s ohledem na její zdravotní stav jí doporučil tu nejvhodnější.
Tento postup se nicméně od května 2015 neuplatňuje u tzv. nouzové (pohotovostní) antikoncepce,
která je navzdory svému hormonálnímu původu dostupná bez lékařského předpisu a dalších
omezení875). V daném případě došel Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) u posuzovaných přípravků k
závěru, že "veškeré informace ke správnému používání (...) jsou uvedeny v příbalové informaci pro daný
přípravek, a při užívání v souladu s příbalovou informací tyto přípravky nepředstavují riziko pro zdraví a
poměr přínosů a rizik zůstává i při výdeji bez lékařského předpisu nadále pozitivní" 876).
Roli při výběru antikoncepčního prostředku může hrát i jeho cena. Přestože zákon o umělém
přerušení těhotenství uvádí, že "prostředky k zabránění těhotenství, které jsou na lékařský předpis,
jakož i lékařské vyšetření a kontrola s tím související se poskytují ženě bezplatně"877), v současné době
toto ustanovení již není aplikovatelné. Je tomu tak z důvodu přijetí zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, který upravuje rozsah a podmínky, za nichž jsou z veřejného zdravotního
pojištění hrazeny zdravotní služby a léčivé přípravky 878). Dle § 15 odst. 14 posledně uvedeného zákona
se ze zdravotního pojištění nehradí "vyšetření, prohlídky, léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní
lékařské účely a zdravotnické prostředky a jiné výkony provedené v osobním zájmu a na žádost
fyzických osob nebo v zájmu a na žádost právnických osob, jejichž cílem není zachovat nebo zlepšit
zdravotní stav pojištěnce" (zvýraznění autorů). Tedy, pokud je antikoncepce užívána pouze z
kontracepčních důvodů, nebude zdravotní pojišťovnou hrazena. Pokud by však její užívání bylo ze
zdravotních důvodů indikováno879), zdravotní pojišťovna se bude na její úhradě podílet.
12.1.1.2
Judikatura ESLP
Otázkou regulace přístupu k antikoncepci se zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Pichon
a Sajous v. Francie880). V daném případě se jednalo o případ dvou lékárníků, kteří na základě
náboženského přesvědčení odmítali pacientkám vydávat lékaři předepsanou antikoncepci. Toto
jednání bylo francouzskými soudy shledáno v rozporu s francouzským spotřebitelským zákoníkem, jenž
podnikateli zakazoval odmítnout zákazníkovi prodat výrobek nebo mu poskytnout službu bez
legitimního důvodu.
Lékárníci v daném případě tvrdili, že předmětným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na
svobodu myšlení, svědomí a náboženství ve smyslu čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Soud v této souvislosti nicméně konstatoval, že ochrana svobody vyznání zakotvená v čl. 9
Úmluvy "ne vždy zaručuje právo chovat se na veřejnosti způsobem vedeným tímto přesvědčením" 881).
Dále došel k závěru, že pokud je prodej antikoncepce legální a neuskutečňuje se na základě lékařského
předpisu jinde než v lékárně, "stěžovatelé nemohou upřednostnit své náboženské přesvědčení a
vnucovat je druhým jako odůvodnění jejich odmítnutí prodávat takové výrobky, protože toto
přesvědčení mohou dát najevo v mnoha jiných ohledech mimo profesní sféru" 882). Z uvedeného důvodu
byla předmětná stížnost zamítnuta.
12.1.1.3
Antikoncepce a nezletilí
Výslovná úprava přístupu nezletilých pacientů k antikoncepci není v našem právním řádu zakotvena.
Z tohoto důvodu se na související otázky aplikuje obecná právní úprava poskytování zdravotních služeb
nezletilým obsažená v zákoně o zdravotních službách a občanském zákoníku883).
I nezletilí pacienti, kteří doposud nenabyli plnou svéprávnost, jsou oprávněni v některých případech
rozhodovat o navrhovaných, resp. požadovaných zdravotních službách sami, jestliže je jejich provedení
přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku884). Uvedené právo je nicméně dále
limitováno § 95 občanského zákoníku, dle kterého smí nezletilý dát souhlas pouze k zákroku
vztahujícímu se k obvyklé záležitosti, který současně nesmí zanechávat trvalé nebo závažné
následky885).
Přestože žádné konkrétní věkové hranice stanoveny nejsou, praxí je obecně akceptován postup, kdy
šestnáctiletá pacientka požádá svého registrujícího gynekologa o antikoncepci, který jí ji na základě
jejího souhlasu předepíše886). Bez ohledu na terapeutický účel bývá nicméně doporučováno, aby si
lékař souhlas rodičů vyžádal v případě pacientek se zvýšenými zdravotními riziky či nízkého věku 887). Z
jiných než zdravotních důvodů by nicméně antikoncepce neměla být předepisována pacientkám
mladším 15 let, a to s ohledem na trestnost sexuálního styku s takovou osobou 888).
Poskytnutí zdravotních služeb na základě souhlasu nesvéprávné pacientky nicméně ošetřujícímu

lékaři nebrání v tom, aby podal informaci o poskytnutých zdravotních službách nebo jeho zdravotním
stavu zákonnému zástupci nezletilé, a to i tehdy, pokud si to pacientka výslovně nebude přát. Uvedené
oprávnění vychází z existence tzv. rodičovské odpovědnosti, kterou zákonní zástupci vůči nezletilé mají.
Tedy souboru práv a povinností spočívajících v péči o dítě, jehož součástí je i péče o jeho zdraví,
tělesny', citový, rozumový a mravní vývoj889).
V uvedeném případě proto dochází k zákonem dovolenému prolomení povinné mlčenlivosti lékaře.
Pokud tedy rodič bude po lékaři požadovat informaci, zda jeho dceři předepsal antikoncepci, je lékař
povinen rodiče pravdivě informovat890). Zákon v daném případě nestanovuje lékaři informační
povinnost. Jestliže se však po zvážení všech okolností případu rozhodne zákonné zástupce aktivně
informovat, nebude jednat protiprávně - svou povinnost mlčenlivosti neporuší.
I pokud nezletilý pacient sám zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně antikoncepce, odsouhlasit
nemůže, je vždy třeba zjistit jeho názor, jestliže je to přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti. Jeho
názor musí být zohledněn, přičemž jeho závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a
volní vyspělosti891). Zákon proto pamatuje i na případy, kdy dochází ke střetu vůle nezletilého pacienta
a jeho zákonného zástupce. V tomto kontextu se bude primárně jednat o případy, kdy rodič s
předepsáním antikoncepce nezletilé pacientce, která dovršila 14 let a její předepsání si přeje,
nesouhlasí. V takovém případě by bylo možné daný léčivý přípravek předepsat na návrh pacientky
nebo na návrh osoby jí blízké jen po přivolení soudu892).
12.1.2
Sterilizace
12.1.2.1
Úvod
Sterilizace představuje chirurgický zákrok vedoucí k umělému zbavení reprodukčních schopností
(plodnosti) ženy či muže bez odstranění nebo poškození pohlavních žláz 893). Jak uvádí odborná
literatura, ženská i mužská sterilizace je globálně poměrně rozšířenou antikoncepční metodou:
"Odhaduje se, že více než 180 milionů párů z rozvojových i vyspělých zemí zvolilo tuto pohodlnou a
efektivní metodu plodnosti."894)
U ženy se sterilizace provádí přerušením vejcovodů pomocí laparoskopie nebo zavedením spirály
do ústí vejcovodů do dělohy (zneprůchodnění vejcovodů). U muže provádí zákrok urolog přerušením
chámovodů (vasektomie). Na rozdíl od jiných druhů antikoncepce zmiňovaných v předchozí kapitole se
však sterilizace vyznačuje (relativní) trvalostí; následné otěhotnění není možné bez další lékařské
asistence895).
Problematiku sterilizací pacientů upravoval dlouhou dobu § 27 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu. Toto jediné ustanovení bylo dále konkretizováno směrnicí Ministerstva zdravotnictví České
socialistické republiky č. 1/1972 Věstníku MZ ČSR, o provádění sterilizace 896), což ovšem rozhodně není
možno považovat z dnešního hlediska za vyhovující. Úprava obsažená v uvedené směrnici mj.
neumožňovala využití sterilizace jako nástroje určeného k plánování rodiny; tento zákrok bylo možné
provést pouze z důvodů uvedených v § 2 směrnice, přičemž o indikaci rozhodovala sterilizační
komise897) nebo primář oddělení zdravotnického zařízení, ve kterém se pacient léčil898).
Potřebnost nové právní úpravy provedené zákonem o zdravotních službách vyplývala ze

skutečnosti, že celá problematika včetně práv a povinností jednotlivých aktérů (pacienta,
poskytovatele zdravotních služeb a odborné komise) byla řešena nikoli zákonem, nýbrž pouze na
podzákonné úrovni - zmiňovanou směrnicí. Tato skutečnost se odrážela zejména v nedostatečné
ochraně práv pacientů. V zákoně absentovala zvláštní úprava stanovující formu a podobu poučení a
informovaného souhlasu pacienta, stejně tak úprava postavení nezletilých a osob s omezenou
svéprávností byla řešena zcela nedostatečně, pouze skrze zmiňovanou směrnici.
12.1.2.2
Právní úprava
Problematiku sterilizace v současné době upravuje § 12 a násl. zákona o specifických zdravotních
službách, jenž věcně nahradil ustanovení § 27 zákona o péči o zdraví lidu. Sterilizaci lze provést nejen
ze zdravotních důvodů se souhlasem pacienta, ale i na jeho žádost z jiných než zdravotních důvodů.
Na rozdíl od zdravotních důvodů899) ponechává zákon tyto "jiné důvody" bez jakéhokoliv výčtu zcela
na pacientovi. Jediným omezením v těchto případech je věk pacienta (21 let), jeho písemný souhlas a
absence kontraindikací, tj. závažných zdravotních důvodů bránících jejímu provedení. Může se tak
jednat např. o (manželské) páry, které si nepřejí mít (další) potomky.
Vedle této kategorie osob rozlišuje zákon další dvě, které mohou daný zákrok podstoupit ze
zdravotních důvodů. První skupinu tvoří svéprávné osoby starší 18 let, které sterilizaci podstupují ze
zdravotních důvodů se svým (povinně písemným) souhlasem. Zde se může jednat např. o ženu po
rozsáhlé ruptuře dělohy, kdy je její další těhotenství vysoce rizikové.
Zákon nicméně předvídá i situace, kdy je ze zvláštních zdravotních důvodů provedení zákroku
indikováno nezletilému, popř. pacientovi s omezenou svéprávností, který není schopen posoudit
poskytnutí těchto zdravotních služeb, a to navzdory budoucímu dalekosáhlému dopadu do osobního
života. V takovém případě zákon vyžaduje písemný souhlas zákonného zástupce 900), kladné stanovisko
odborné komise a souhlas věcně a místně příslušného soudu901).
12.1.2.3
Jednání a stanovisko odborné komise

K jednání odborné komise je vždy přizván pacient se svým zákonným zástupcem. Oba musí od
komise obdržet poučení o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích.
Tato poučovací povinnost odborné komise je stanovena nad rámec poučení poskytovaného
poskytovatelem zdravotních služeb ve smyslu § 31 zákona o zdravotních službách. Zákon zároveň
ukládá komisi povinnost ověřit, zda pacient a jeho zákonný zástupce podanému poučení porozuměli.
Záznam o provedeném poučení, jehož součástí je i názor pacienta, podepíší jednotliví členové komise a
pacient spolu se svým zákonným zástupcem902). Na jednání odborné komise může být pozván i
ošetřující lékař pacienta doporučující provedení sterilizace. Ten však nesmí být přítomen během
rozhovoru členů komise s pacientem.
Po jednání odborné komise vypracují její členové stanovisko, jež zhodnotí splnění všech zákonných
podmínek k provedení sterilizace. Ke kladnému stanovisku je zapotřebí souhlasu všech členů odborné
komise. V případě, že se jednomyslného souhlasu nepodaří dosáhnout, odborná komise ve svém
stanovisku popíše důvody, které ji k tomu vedly. Součástí stanoviska je i stanovení doby jeho platnosti
při zohlednění naléhavosti provedení daného zákroku. Kopii stanoviska předá poskytovatel zákonnému
zástupci pacienta903).
Popsaný rozhodovací proces je jednoinstanční, zákon neupravuje možnost žadatele podat proti
rozhodnutí nějaký opravný prostředek k nadřízenému orgánu. Pacient (resp. jeho zákonný zástupce)
však může odbornou komisi opakovaně požádat o nové posouzení 904). Za účelné podání opakované
žádosti lze nicméně považovat pouze ty případy, kdy došlo u žadatele k podstatné změně okolností,
resp. důvody vytýkané v zamítavém stanovisku pominuly.
12.1.2.4
Souhlas soudu
Návrh na udělení souhlasu s provedením sterilizace podává příslušnému opatrovnickému soudu
poskytovatel zdravotních služeb. K návrhu vedle souhlasu zákonného zástupce připojí i vyjádření
pacienta905) a stanovisko odborné komise906), kterou musí k tomuto účelu ustanovit. Uvedený postup je
v poměru speciality k obecné úpravě obsažené v § 101 občanského zákoníku, dle něhož by měl
poskytovatel zdravotních služeb vyžadovat přivolení soudu v případě zdravotních služeb
zanechávajících "trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo spojených s vážným nebezpečím pro život
a zdraví, které mají být poskytnuty pacientovi neschopnému úsudku"907).
Pokud by nadto nezletilý navzdory názoru zákonného zástupce se sterilizací nesouhlasil, je

oprávněn vyjádřit své odmítavé stanovisko908). Vzhledem k tomu, že názor nezletilého musí být
zohledněn jako faktor, jehož váha narůstá úměrně s věkem a rozumovou vyspělostí nezletilého,909)
poslouží uvedené vyjádření soudu jako důležitý podklad pro rozhodnutí, a to i s ohledem na obecnou
úpravu obsaženou v § 100 odst. 1 občanského zákoníku910). V takovém případě musí být věc předložena
soudu, který v souladu s § 102 občanského zákoníku rozhodne911). Ten posoudí především zdravotní stav
pacienta a na jeho základě rozhodne o postupu, který je v nejlepším zájmu nezletilého. Stejně se
postupuje i v případě pacienta staršího 18 let omezeného ve svéprávnosti.
12.1.2.5
Poučení a informovaný souhlas pacienta

Před provedením zákroku ze zdravotních i jiných důvodů je ošetřující lékař povinen podat
pacientovi řádné poučení o povaze plánovaného zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a
možných rizicích912). Poučení musí být současně podáno v souladu s § 31 zákona o zdravotních službách
a § 2639 občanského zákoníku.
Vzhledem k povaze zákroku by měl být pacient zejména výslovně poučen o trvalosti důsledků
sterilizace, resp. o tom, do jaké míry je zákrok reparabilní913): "Při rozhodování o volbě této antikoncepce
je nutno manželský pár řádně informovat o trvalosti tohoto výkonu, kdy eventuální přání dalšího
těhotenství je možné jen po dalším chirurgickém výkonu nebo dnes lépe po zařazení do IVF
programu."914)
Z hlediska právní odpovědnosti je rovněž důležité pacienta upozornit, že v ojedinělých případech

může dojít ke spontánnímu zprůchodnění (rekanalizaci) vejcovodů či chámovodů, navzdory absenci
revizní operace. V takovém případě může následně sterilizovaný pacient zplodit se svým partnerem či
partnerkou potomka. Jak v této věci uvedl i Nejvyšší soud ČR: "Jestliže ani lege artis provedená
sterilizace nebrání stoprocentně otěhotnění, neboť nelze vyloučit samovolné zprůchodnění vejcovodů,
pak okolnost, že žalobkyně navzdory provedené sterilizaci otěhotněla, není sama o sobě podkladem pro
závěr o chybném provedení (neprovedení) sterilizace."915)
Vzhledem k tomu, že se v takových případech obvykle jedná o dítě neplánované (nechtěné), mohou
tyto případy vést mezi pacienty a poskytovatelem zdravotních služeb ke sporům, které se souhrnně
označují jako žaloby wrongful birth či wrongful conception916).
Jak však navíc vyplývá z § 15 zákona o specifických zdravotních službách, uvedené poučení musí být
pacientovi podáno před svědkem, kterým je zdravotnicky' pracovník. Poskytovatel nicméně umožní
pacientovi i přítomnost dalšího svědka podle vlastního výběru, pokud pacient jeho přítomnost
požaduje. Písemný záznam o podání informace podepíše ošetřující lékař, pacient a svědek (popř.
svědci).
Další speciální úpravu, kterou zákon obsahuje, představuje explicitně uvedená podmínka dodržení
přiměřené lhůty mezi poučením a udělením informovaného souhlasu. Tato lhůta se nadto liší, pokud se
jedná o sterilizaci ze zdravotních důvodů (minimálně 7 dnů) a pokud jde o sterilizaci z jiných než
zdravotních důvodů (minimálně 14 dnů)917). Další podmínky podání řádného poučení vyplývající z
příslušných ustanovení zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku však tímto zůstávají
nedotčeny. Sterilizaci lze následně započít, jestliže k tomu pacient nebo zákonný zástupce pacienta
bezprostředně před jejím započetím udělili písemný souhlas918).
12.1.2.6
Úhrada sterilizace
Rozlišování mezi sterilizací indikovanou ze zdravotních důvodů a sterilizací provedenou na žádost
pacienta ovlivňuje i to, zda bude daný zákrok uhrazen z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Ve
druhém případě je pacient povinen uhradit vzniklé náklady sám. Stejně tak je pacient povinen uhradit
z vlastních prostředků případné zákroky asistované reprodukce, která by byla v případě předchozí
sterilizace na žádost potřeba. Tento postup se samozřejmě neuplatní u pacientů, kteří umělé
oplodnění musí podstoupit kvůli předchozí sterilizaci provedené ze zdravotních důvodů.
Zatímco předchozí právní úprava zdravotní indikace k provedení sterilizace poměrně přesně
definovala v příloze výše uvedené sterilizační směrnice, v současné době již tento seznam k dispozici
nemáme. To může v praxi činit problémy v souvislosti s vykazováním a úhradou zdravotní péče
zejména poskytovatelům, kteří nicméně mohou konkrétní případ před jeho provedením se zdravotní
pojišťovnou konzultovat.
12.1.2.7
Provedení sterilizace bez souhlasu pacienta

Z historického hlediska byly účely sterilizace různé. Jak uvádí K. Knap: "Myšlenka sterilizace je stará.
V průběhu dějin se realizovala někdy z důvodů náboženských, jindy jako pomsta a potupa ukládaná u
nekulturních národů vítězi poraženým, popř. jako jeden z tělesných trestů za provinění. V důsledku
vědeckého rozvoje na poli biologie, dědičnosti a chirurgie došlo již v prvních desetiletích minulého
století ke snahám o zavedení nucené sterilizace z eugenických důvodů. V období mezi dvěma světovými
válkami byla zavedena nucená sterilizace v některých evropských zemích. Zatímco někde byla nucená
sterilizace zavedena jen u osob s těžkou duševní chorobou, v Německu byla sterilizace jeden z
prostředků cílené likvidace nepohodlných osob."919)
Události druhé světové války měly bezpochyby nezměrný vliv na další vývoj bioetiky 920) a regulace
poskytování zdravotních služeb (zdravotnického práva). Koneckonců byly i jedním z důvodů zakotvení
institutu informovaného souhlasu do právních řádů jednotlivých států, na jehož platném vyslovení je
třeba bezpodmínečně trvat v případě sterilizací i dnes.
S výjimkou případů krajní nouze může pacient sterilizaci podstoupit pouze na svou vlastní žádost
nebo se svým souhlasem, resp. souhlasem zákonného zástupce921). Sterilizace provedená bez souhlasu
pacienta, resp. proti jeho vůli, proto může mít jak občanskoprávní, tak trestněprávní důsledky.
Vzhledem k tomu, že zasahuje do celé řady osobnostních práv, bude možné se domáhat odpovídajícího
zadostiučinění skrze žalobu na náhradu nemajetkové újmy 922) (a pochopitelně též majetkové, pokud
vznikne).
K případům tzv. nucené sterilizace, resp. sterilizace provedené bez (náležitého) souhlasu pacienta,
se vyjadřoval i Evropský soud pro lidská práva, např. ve věci V. C. v. Slovensko týkající se sterilizace
romské ženy bez jejího informovaného souhlasu923). V daném případě ESLP uvedl, že sterilizace
představuje významný zásah do reprodukční schopnosti jedince, čímž zasahuje do mnoha rozličných
aspektů jeho osobní integrity. Sterilizace tak může být oprávněně provedena buď na žádost dotyčné
osoby (např. jako metoda antikoncepce), nebo pro terapeutické účely, zde však musí být z lékařského
hlediska přesvědčivě odůvodněna její nezbytnost. Provedení sterilizace bez souhlasu svéprávné
(duševně způsobilé) pacientky dle ESLP představuje zásah do jejího práva na fyzickou integritu, který je
neslučitelný s požadavkem respektu k lidské svobodě a důstojnosti 924). Ve stejném duchu rozhodl ESLP i
v případě nezletilé pacientky ve věci N. B. v. Slovensko925).
12.1.2.8
Situace v České republice

Případy sterilizace bez informovaného souhlasu pacientky řešily i obecné soudy v ČR, které mj.
posuzovaly případ, kdy byla žalobkyni provedena sterilizace po porodu císařským řezem. Obecné soudy
v daném případě konstatovaly zásah do osobnostních práv žalobkyně, zejm. práva na soukromí:
"Žalovaná nedodržela závazná pravidla upravující problematiku sterilizace, zejména žádost žalobkyně o
sterilizaci byla schválena den poté, kdy sterilizace byla provedena, nebyl dán žalobkyni dostatečný čas
na promyšlení si následků výkonu a žalobkyně ani neměla možnost důsledky své žádosti řádně
prohovořit se svým životním partnerem."926)
Uvedený případ bohužel nebyl ojedinělým. Problematikou sterilizací provedených v rozporu s

právem se Veřejný ochránce práv zabýval od roku 2004, kdy se na něj obrátilo několik desítek žen
převážně romského původu. Jednalo se jak o sterilizace uskutečněné před rokem 1991 v rámci snahy
státu o ovlivnění reprodukčního chování vybraných skupin obyvatelstva 927), tak i poté z důvodů
individuálních pochybení jednotlivých poskytovatelů zdravotních služeb.
Vláda se postiženým osobám v roce 2009 omluvila, avšak návrh zákona o odškodnění obětí
protiprávních sterilizací, jenž měl podporu Veřejného ochránce práv i Rady vlády pro lidská práva, v
roce 2015 odmítla schválit. Dle návrhu zákona měly mít na toto zákonné odškodění nárok ženy, které
byly protiprávně sterilizovány a které se vzhledem k promlčecí lhůtě nemohly úspěšně obrátit na soud
s žádostí o finanční kompenzaci z titulu ochrany osobnosti.
Odmítavé stanovisko vlády sklidilo zahraniční kritiku928). Česká strana ve své reakci argumentovala
tím, že primárním prostředkem právní ochrany by měla vždy být žaloba proti poskytovateli zdravotních
služeb, který ne-oprávněnou sterilizaci provedl, nikoliv mimosoudní odškodnění státem. Protiprávně
sterilizované ženy se mohly a i nadále mohou obrátit s žalobou na náhradu způsobené újmy na soud,
který musí vzít v úvahu, zda je v daném případě uplatnění námitky promlčení v souladu s dobrými
mravy. Současně poukázala na dva případy, kdy soudy tuto námitku z výše uvedených důvodů neuznaly
a odškodnění žalobkyním přiznaly929). Alternativní způsob řešení se má pokusit nalézt Pracovní skupina
k protiprávním sterilizacím ustanovená Radou vlády pro záležitosti romské menšiny 930).
12.1.2.9
Sterilizace ve stavu nouze

V určitých situacích může být sterilizace provedená bez souhlasu pacienta považována za postup v
souladu s právem. Bude tomu tak tehdy, jestliže pro tento zásah do integrity lze nalézt jiný zákonný
důvod než souhlas dotčené osoby. Typickým příkladem jsou situace předvídané v § 38 odst. 3 písm. a)
zákona o zdravotních službách, tzv. stav nouze, kdy není možné souhlas pacienta - s ohledem na jeho
zdravotní stav - získat931). Takovou může být situace, kdy lékař rozhodne o sterilizaci během jiného
chirurgického zákroku z důvodu ohrožení života či vážného ohrožení zdraví pacienta (např. urgentní
operace v důsledku autonehody, sepse apod.)932).
Pokud pacient podstupuje plánovaný zákrok (operaci), je vhodné jej rovněž poučit, že v případě
neočekávaných komplikací vyžadujících neodkladné provedení dalších výkonů nutných k záchraně
života nebo zdraví mohou být tyto výkony provedeny. Jestliže jsou konkrétní komplikace
předvídatelné933), měl by o nich a o možnostech dalšího postupu pacienta poučit ošetřující lékař. V
případě, že si pacient nebude přát lékařem navrhovaný postup, měl by se k dané věci vyslovit.
Ovšem vzhledem k tomu, že ne všechny komplikace vyžadující rozšíření operace jsou předvídatelné
a předem detailně popsatelné, přístup praxe zpravidla zahrnuje pacienta o eventualitě rozšíření
operace z těchto důvodů informovat a vyžádat si k tomu alespoň obecný souhlas 934). Absence takového
obecného souhlasu ovšem zpravidla nebude mít zásadní právní význam, neboť není-li dostatečně
určité, s čím se vlastně souhlasí, těžko to lze považovat za řádné právní jednání. Oprávněnost
poskytnutí péče se pak stále bude zakládat na stavu nouze (srov. v podrobnostech kapitolu 7).
12.2
Nároky na náhradu újmy vzniklé z narození dítěte (wrongful
conception)
Jednou z velmi kontroverzních otázek současného práva spojených s oblastí zdravotnictví jsou
nároky na náhradu újmy vzniklé z narození dítěte. Ve sporech z těchto nároků rodiče nebo dítě samo
žalují poskytovatele zdravotních služeb za to, že z důvodu porušení jeho povinnosti (typicky při
nesprávně provedené sterilizaci či interrupci) došlo k početí nebo narození. Samotná myšlenka, že by
dítě (tím spíše, je-li zdravé) mohlo být ze strany právního řádu za jistých okolností považováno za újmu
pro svoji rodinu, pochopitelně zasahuje do základů tradičního pojetí hodnoty rodičovství a lidského
života vůbec. Jakkoliv je život člověka dnes tak jako dříve považován za mimořádnou hodnotu, vývoj v
kontinentální i anglosaské právní kultuře umožňuje v určité situaci pojímat narození dítěte jako právní
skutečnost vedoucí k zásahu do subjektivních práv druhých osob 935). To nevyhnutelně naráží na silný
odpor vedený z určitých etických pozic: jedná se prakticky o další z oblastí, ve kterých se
(zjednodušeně řečeno) střetává pojetí lidského života jako naprosto prioritního společenského zájmu s
přístupem stavějícím mu na roveň některá jiná práva, zejména autonomii vůle 936). Samotná možnost
nároků plynoucích z narození dítěte ostatně předpokládá, že v daném právním řádu již tento střet
vyústil v legalizaci umělého přerušení těhotenství nebo sterilizace.
V této podkapitole nejprve rozlišíme jednotlivé druhy nároků na náhradu újmy z narození dítěte,
dále rozebereme základní právně-etické argumenty pro a proti uznávání takových nároků, nastíníme
přístupy judikatur ve vybraných zemích a nakonec představíme dosavadní judikaturu v České
republice. Vzhledem k úzké souvislosti s problematikou specifických zdravotních služeb ji zařazujeme
mezi ně, nicméně v obecné rovině je samozřejmě nezbytné ji vnímat v relaci k občanskoprávní
odpovědnosti (či povinnosti k náhradě újmy), tak jak o ní pojednává kapitola 9 této knihy.
12.2.1
Druhy nároků na náhradu újmy z narození dítěte

Nároky na náhradu újmy z narození dítěte se základně rozlišují podle aktivní věcné žalobní
legitimace rodičů či dětí na tzv. wrongful birth a wrong-ful life nároky (přičemž uvedená anglická
terminologie je zatím přebírána i v české odborné literatuře). V rámci wrongful birth žalob je
smysluplné přistoupit k dalšímu, detailnějšímu rozlišení na základě rozdílů v porušení povinnosti
poskytovatele a způsobené újmě.
Nároky wrongful birth (doslova bezprávné, protiprávní narození) vznášejí rodiče dítěte, které se
narodilo proti přání rodičů v důsledku pochybení zdravotnického personálu.
Pojem wrongful birth v užším smyslu označuje nároky založené v případě narození dítěte s
postižením, kterému předcházelo neúspěšné provedení interrupce či chybná prenatální diagnostika
nebo podání nesprávné informace o jejích výsledcích. V obou případech by bez pochybení lékaře k
narození dítěte nedošlo, neboť rodiče by se dle svého tvrzení při znalosti zdravotního stavu plodu
rozhodli pro interrupci937).
Dále se setkáváme s termínem wrongful conception nebo wrongful pregnancy, doslova přeloženo
bezprávné početí či bezprávné těhotenství. V tomto případě se narodí dítě zdravé, avšak po aktivní
snaze rodičů takové situaci zabránit. Pochybení poskytovatele zdravotních služeb může spočívat např.
v nesprávně provedené sterilizaci matky či otce, neúplné informaci o výsledcích nebo spolehlivosti
sterilizace938),939) či opět v neúspěšné interrupci.
Tvrzená újma může spočívat v zásahu do osobnostní sféry rodičů v podobě omezení jejich práva na
sebeurčení a soukromý a rodinný život, stejně jako v zásahu do jejich sféry majetkové 940). Žalobce tak
žádá náhradu imateriální újmy (včetně bolestného za těhotenství a porod a náhrady souvisejícího
nepohodlí941) nebo duševní útrapy942) ), škody (typicky vyživovacích nákladů, ale také ušlého zisku 943) )
nebo kombinaci obou.
Nároky wrongful life (bezprávný život ve smyslu: život, který by nebyl, nebýt protiprávního jednání)
vznáší samotné dítě, nejčastěji trpící (obvykle vážným) postižením 944). V některých případech je
wrongful life žaloba podána jménem dítěte jeho rodiči, je ovšem stejně tak možné, že ji potomek
použije proti rodičům. Kontroverze spojená s tímto druhem žalob je ještě silnější než v případě
wrongful birth, neboť žalobce zde veřejně deklaruje, že by pro něj bylo lepší, kdyby se byl býval
nenarodil945). Nežádá totiž náhradu za své postižení, neboť neexistuje příčinná souvislost mezi
pochybením lékařů a postižením, ale naproti tomu tvrdí újmu spočívající v jeho samotném narození,
respektive životě946).
V některých případech byl nárok wrongful life vznesen zdravým žalobcem (takový nárok se někdy
označuje stigmatized life, stigmatizovaný život947) ). Příkladem může být americký případ Zepeda v.
Zepeda z roku 1963, v němž syn žaloval otce za to, že podvedl jeho matku co do svého záměru oženit se
s ní a tak svého syna zbavil práva narodit se jako manželské dítě a vyrůstat v úplné rodině (což by
znamenalo mj. i možnost po otci a jeho rodině dědit). O pouhé tři roky později bylo vydáno rozhodnutí
v podobném případě, Williams v. New York, v němž byl stát New York žalován za to, že nedostatečností
bezpečnostních opatření umožnil znásilnění v ústavu pro mentálně nemocné, ze kterého byl počat
žalobce. Obě žaloby byly zamítnuty s tím, že nelze soudně vymáhat právo narodit se na určitých
podmínek948).
12.2.2
Argumenty pro a proti přiznávání nároků z narození dítěte

Z pozitivistického hlediska jsou žaloby wrongful birth a wrongful life zkrátka jedněmi z mnoha žalob
na újmu vzniklou z porušení povinnosti poskytovatele zdravotních služeb. Obvykle jsou přitom splněny
všechny předpoklady občanskoprávní odpovědnosti. Poskytovatel porušil svoji povinnost vyplývající ze
smlouvy uzavřené s pacientem a v příčinné souvislosti s tím způsobil žalobci újmu. Na základě principů
práva na náhradu újmy má soud v takovém případě pochopitelně náhradu přiznat 949).
Jsou-li nároky wrongful birth/life někdy podrobovány kritice z čistě právních důvodů, bývá to kvůli
domnělému nedostatku příčinné souvislosti. Především v případech, kdy pochybení poskytovatele
zdravotních služeb spočívá v nesprávném informování rodičů, může být prokazování kauzálního nexu
velmi obtížné950). V obecnější rovině se tento argument týká zejména případů dětí s postižením, kdy měl
non lege artis postup zdravotníka za následek narození dítěte, avšak postižení samo vzniklo vždy z
naprosto nezávislé příčiny 951). Logický základ této úvahy je dobře rozpoznatelný ve srovnání s případy,
kdy je žalováno pochybení, které opravdu způsobilo postižení plodu (tyto případy se v anglofonní
literatuře nazývají wrongful disability, bezprávné postižení952) ). Jestliže by poskytovatel zdravotních
služeb nebyl odpovědný za vznik postižení, ale za celý život dítěte s postižením, jeví se nesmyslným
oddělovat pozitiva a negativa takového života. Žalobce v případech wrongful life by tedy musel tvrdit,
že by pro něj bylo lepší neexistovat. V případech wrongful birth by zase byl logicky nucen k tvrzení, že
by toto dítě raději neměl. Zároveň by vyvstal problém s přesnou definicí újmy. Soudy by
pravděpodobně musely přistoupit k porovnání stavu existence a neexistence dítěte, čemuž se často
snaží vyhnout právě tvrzením, že újmou je pouze postižení. Toto posuzování působí velmi ne-uctivě ve
vztahu k důstojnosti každého lidského života a soud navíc o stavu neexistence nic neví a pojmově ani
vědět nemůže953). Ryze praktickým problémem by byla velmi obtížná či spíše nemožná otázka vyčíslení
hodnoty života, jejíž zodpovězení by bylo nutné pro stanovení výše náhrady újmy 954).
Přestože výše uvedený argument má svoji váhu, častěji se používají námitky morální a etické 955). Z
právního hlediska můžeme hovořit o situaci, kdy jsou principy práva na náhradu újmy omezeny
obecnými právními principy, zejména zákazem porušení dobrých mravů.
Níže představíme několik základních právně-filosofických argumentů pro a proti uznávání nároků
wrongful birth a wrongful life.
12.2.3
Argumenty pro přiznávání nároků

Nároky by měly být posuzovány věcně podle předpokladů odpovědnosti za škodu, resp. újmu. Jak
bylo řečeno výše, při posouzení nároků wrongful birth/life čistě na základě splnění kritérií k náhradě
újmy soud obvykle shledá jejich oprávněnost. Jednání poskytovatele zdravotních služeb většinou
naplňuje předpoklady občanskoprávní odpovědnosti, někdy takřka ukázkovým způsobem. Není tedy
překvapivá existence názoru, že je nadbytečné a škodlivé celou záležitost komplikovat vnášením
neurčitých a nutně subjektivních morálních soudů. Soudce Nejvyššího soudu Austrálie Michael Kirby
tento přístup vyjádřil téměř nevybíravě: "Na základě osobních náboženských přesvědčení nebo
‚morálních' hodnocení skrytých v nevyslovené premise, přestrojené a označené za právní princip (...), ani
odkaz na Písmo, ani na názory fiktivního člověka z ulice (...) nezmocňují soud k tomu, aby se odchýlil od
obvyklých principů vedoucích rozhodování o náhradě újmy vzniklé z nedbalosti." 956)
Nechtěné dítě představuje pro rodiče finanční zátěž a samo často trpí nedostatkem. V mnoha
případech žalob wrongful birth je tato zjevná skutečnost umocněna konkrétními okolnostmi. Nechtěný
potomek často přichází mezi mnoho sourozenců, které jsou rodiče sotva schopni živit. Rovněž bytová
situace velké rodiny může být zcela nevyhovující. Pokud se rodiče rozhodli pro sterilizaci, učinili tak
mnohdy právě pro to, aby mohli poskytovat odpovídající podmínky již existujícím dětem 957).
Zvláštní situaci pak tvoří péče o dítě s vážným postižením, která je velmi finančně i časově náročná
a může jednomu z rodičů trvale znemožnit výdělečnou činnost. Jestliže se pak narodí takto postižené
dítě do velké a chudé rodiny, může se jednat o nesmírně těžkou situaci958).
Zachování autonomie rodičů. Tento argument se týká pochopitelně jen případů wrongful birth.
Jedním ze základních kamenů současného zdravotnického práva a lékařské etiky je princip autonomie
a právo udělit informovaný souhlas se zásahem do integrity 959). Autonomie jednotlivce je jedním z
klíčových ideových základů moderní evropské filosofie práva, která vydatně čerpá z kantovského pojetí
autonomie jako vlastního a definujícího znaku lidské osoby 960),961). V případech wrongful birth způsobilo
pochybení poskytovatele zdravotních služeb zásadní zásah do autonomie rodičů. Nejzřetelnější je
tento zásah pochopitelně u matky v době těhotenství. I při výchově dítěte je však významně zasaženo
do života rodičů, a tedy do jejich práva na sebeurčení - tím spíše, je-li dítě nemocné.
Proti této argumentační linii je pochopitelně možné vystoupit z pozice nedotknutelnosti

nenarozeného života. V právních řádech, kde žaloba wrongful birth dává smysl, však patří sterilizace a
(nebo) potrat k legálním prostředkům, kterými může žena za určitých okolností naplňovat své právo na
sebeurčení. Je pravdou, že po porodu mají rodiče volbu dát dítě k adopci, čímž je do jisté míry
obnovena jejich autonomie. Avšak na počátku složité situace rodičů stojí zvrácení nebo znemožnění
jejich rozhodnutí v důsledku chyby jiného člověka962). Zájem na zachování autonomie rodičů, respektive
na odškodnění jejího porušení a prevenci příštích případů, může z některých etických pozic převažovat
protiargumenty týkající se zejména vnitřní hodnoty dítěte.
Právo dítěte nenarodit se s vážným postižením. Jde o argument relevantní pro nároky wrongful life.
Některé legislativy vycházejí z práva dítěte narodit se bez postižení 963). Takové právo je pak základem
žalob wrongful disability, a to případně i těch, které směřují proti původci poškození pohlavních buněk
rodiče964). Je však možné jít ještě dál a z práva narodit se bez postižení vyvodit právo nenarodit se, je-li
již postižení nevyhnutelné. Ačkoliv s tímto možným právem někdy pracují teoretici 965), a dokonce i
soudy966), není obecně uznané a zůstává spíše v rovině spekulace967).
12.2.4
Argumenty proti přiznávání nároků

Je nesprávné pojímat dítě jako újmu, neboť se tím opomíjí jeho vnitřní hodnota. Tento argument
vyplývá nejen z pozice posvátnosti lidského života coby absolutně prioritního zájmu, ale již z obecného
zvláštního res-pektu k životu. Pojímat dítě, třebaže nechtěné, jako újmu způsobenou rodičům se příčí
tradičnímu chápání lidského života jako takového coby zásadního dobra a požehnání. Hodnota života
se zdá být narušena nejen ve vztahu ke konkrétnímu dítěti, ale také v celospolečenském rámci. Lord
Peter J. Millett v souvislosti s britským případem Macfarlane and Another v. Tayside Health Board (1999)
tento postoj shrnul slovy: "Je něco nechutného, ne-li morálně urážlivého, na posuzování narození
normálního zdravého dítěte jako záležitosti náhrady újmy. (...) Je morálně urážlivé považovat normální
zdravé dítě za větší potíž a náklad, než jakou má hodnotu." 968)
Stejný argument se dá použít v případě dítěte s postižením. I ono je ve většinovém etickém diskursu
současnosti považováno za osobu, které je vlastní nezadatelná vnitřní hodnota převažující náklady, jež
na postiženého jeho rodina a společnost vynakládá969).
Zastánci přiznávání nároků wrongful birth oponují, že je nezbytné rozlišovat mezi přínosem a
náklady, které dítě svým rodičům přináší. Újmou podle nich není život dítěte, ale finanční zátěž a
případná imateriální újma plynoucí zejména z bolestí a obav provázejících těhotenství a porod.
Skutečnost, že rodiče žádají náhradu této újmy, nijak nesouvisí s láskou, kterou dítě zahrnují 970). Rodiče,
kteří podali žalobu wrongful birth, své děti jistě v mnoha případech milují a láskyplně o ně pečují.
Přesto lze namítat, že nelze akceptovat z druhého člověka jen to, co je pociťováno jako pozitivní
přínos. Vyživovací náklady, ale také obavy, nepohodlí a bolest, jsou nedílnou součástí rodičovství.
Jestliže jsou rodiče rádi, že dítě mají, je diskutabilní, zda mohou tyto nepříjemné nebo tíživé aspekty
jeho výchovy oddělovat. U dítěte s postižením je zde navíc problematická otázka existence příčinné
souvislosti mezi pochybením poskytovatele zdravotních služeb a postižením (viz výše). Je možné
argumentovat, že pokud rodiče spatřují v dítěti obohacení svého života, stěží mohou tvrdit relevantní
újmu (přičemž s vyživovacími náklady jim má pomoci systém sociálního zabezpečení). Je-li tomu tak, je
žaloba buď nedůvodná, nebo je nutné chápat ji jako otevřené popření hodnoty vlastního dítěte 971).
Tento argument v případech wrongful life neztrácí nic ze své relevance, spíše naopak. Myšlenka, že
lze požadovat odškodnění za vlastní život, je pro mnohé mravně nepřijatelná. Nevyhýbají se jí ani
logické potíže, jak si ukážeme níže.
Náklady spojené s výchovou dítěte jsou převáženy přínosy. S předchozím argumentem úzce souvisí
teze, že poměřování přínosů a nákladů spojených s narozením dítěte je jako takové zcela nevhodné.
Lord Johan Steyn takové hodnocení důsledků narození dítěte považuje za "odporující myšlenkám
posvátnosti a hodnoty lidského života"972). Tvrzení, že dítě svým rodičům přináší vždy více pozitiv než
negativ, lze kritizovat jako dogmatické a přehlížející nejrůznější variace konkrétních životních situací.
Uvedenou pozici je však třeba chápat spíše v tom smyslu, že společnost nemá relativizovat pojetí, ve
kterém je narození dítěte chápáno jako "požehnání", nesmírné dobro, v němž jsou všechny související
útrapy "započteny" a vysoce převýšeny973).
Existuje rovněž názor, že obecné pojetí zdravého dítěte jako přínosu nemá být narušováno, ale
situace v případě dítěte s postižením je odlišná 974). Proti názoru, že existuje principiální rozdíl mezi
přínosem zdravého a nemocného dítěte pro jeho rodiče, se dá namítnout nemožnost posouzení tak
intimní otázky kýmkoliv jiným než právě rodičem. Pro dobře připravené a materiálně zajištěné rodiče
může být narození dítěte s postižením menší zátěží než příchod zdravého potomka pro zcela
nepřipravenou a chudou matku. Citový aspekt věci je ještě více individuální a obtížněji zjistitelný, natož
předvídatelný.
Zajímavý alternativní argument vychází z přesvědčení, že není možné přiznat náhradu újmy bez
jejího poměření s pozitivními přínosy, avšak pozitivní přínosy narození dítěte jsou nevyčíslitelné. Z
toho důvodu nelze takové poměření vůbec provést a náhrada újmy, byť by spočívala čistě v náhradě
vyživovacích nákladů, nemůže být přiznána975). To se pochopitelně týká i dětí s těžkým postižením, které
vyžadují mnohem vyšší vyživovací náklady, ale jejich přínos rodičům (ať již menší, či nikoliv) je rovněž
nevyčíslitelný.
Nemožnost srovnání existence a neexistence. Tento argument rovněž postuluje nemožnost

kalkulace újmy, avšak vztahuje se především na žaloby wrongful life. Vychází z poznatku, že soud při
rozhodování o těchto žalobách nemůže logicky srovnávat život s postižením s životem zdravého
člověka, ale život s postižením se stavem neexistence976). Děti počaté stejnými rodiči v různých časech
samozřejmě nejsou identické: alternativou k žalobcovu životu s postižením není život zdravého
žalobce, ale život jiného dítěte. Tuto skutečnost vystihli Dimopoulos a Bagaric postřehem, že
"primárním účelem náhrady újmy je navrácení situace žalobce do předešlého stavu 977) . V kontextu žalob
wrongful life je předešlým stavem smrt"978) (přesněji řečeno neexistence). Soud přitom existenci a
neexistenci srovnávat nemůže už z toho důvodu, že by šlo o čirou spekulaci: o stavu neexistence soud
nic neví, takový skutkový stav nelze procesně přijatelným způsobem zjistit 979).
Nejlepší zájem dítěte však podle některých autorů není možné zjistit také z jiného důvodu. Nejenže
nevíme nic o stavu nebytí, ale nadto neznáme ani stav, ve kterém se nachází konkrétní postižený
člověk. Posouzení kvality života určitého jednotlivce je možné jedině na základě subjektivního prožitku,
který je prakticky nesdělitelný, a nadto osoby s velmi těžkým postižením často nejsou komunikace
vůbec schopny980). Ke zjištění vztahu mezi takovýmto životem a neexistencí nám tedy chybí znalost
obou proměnných.
Psychologická újma způsobená dítěti. Rozšířeným argumentem je obava z psychického poškození

dítěte, které se dozví, že jeho rodiče žádali náhradu škody žalobou wrongful birth nebo wrongful life
podanou jeho jménem981). Takové zjištění (k němuž pravděpodobně dříve či později dojde) může dítěti
narušit pocit bezpečí a připravit ho o zkušenost nepodmíněného přijetí a lásky, která je potřebná k
vytvoření zdravé sebedůvěry. Je známo, že mezi adoptovanými dětmi je nadprůměrný výskyt
psychických potíží včetně problémů s identitou, které vedou k pocitům hanby, nízkého sebevědomí982)
či viny983). Je možné očekávat, že podobné problémy budou ve stejné nebo i větší míře přítomny u dětí,
jejichž rodiče žalovali na náhradu újmy z jejich narození. Vnitřní utrpení dítěte může být dále
zhoršováno souvisejícím narušením rodinných vztahů.
Tato psychická újma může být doprovázena a prohlubována sociální stigmatizací dítěte. Už z
důvodu vysoké atraktivity případů wrongful birth a wrongful life pro média je pravděpodobné, že se
okolí dítěte o předmětném soudním sporu dozví. Dítě se tak může setkat s šikanou či naopak
nevítanými projevy soucitu ze strany spolužáků, přátel a v budoucnu i spolupracovníků. V případě dětí
s postižením je možné předvídat silnější psychickou újmu i negativní reakce okolí, které mohou
podkopávat snahu o integraci dítěte984).
Podle některých názorů však přiznání náhrady a následné zlepšení finanční situace rodiny umožní
dětem důstojnější život985) a jejich vztah s rodiči ve skutečnosti zlepší986).
Riziko zvýšení počtu interrupcí. Existuje obava, že praxe přiznávání vysokých náhrad újmy bude
motivovat lékaře, aby raději ženám doporučovali interrupci987), a to i v případech nepotvrzených
prenatálních diagnóz. Z hlediska poskytovatelů zdravotních služeb se to zdá být logickou
sebezáchovnou strategií988).
Na druhou stranu je možné očekávat, že v některých případech se naopak žena rozhodne

nepodstoupit interrupci, protože bude doufat, že jí ve výživě dítěte významně pomůže vysouzená
náhrada újmy989). Je otázkou, který z těchto předpokladů by ve výsledném vlivu na počet umělých
potratů převážil.
Není vhodné zatěžovat zdravotnický systém náklady na zdravé dítě či neúměrně vysokými
náhradami. V případech zdravých dětí je podle tohoto argumentu nevhodné odčerpávat peníze ze
zdravotnických systémů, které neoplývají nadbytkem, a namísto pomoci nemocným a zraněným je
alokovat do výživy zdravých dětí990) (které by i bez těchto zvláštních prostředků byly zaopatřeny
systémem sociálního zabezpečení). Jde-li o těžce postižené dítě, jsou finanční prostředky sice
alokovány do péče o nemocného, avšak z pojistky konkrétního poskytovatele zdravotních služeb
mohou plynout velmi vysoké částky po velmi dlouhou dobu. To lze považovat za neúměrné vůči
pochybení tohoto poskytovatele. Zároveň by takový stav byl škodlivý pro celý systém, neboť by
zvyšoval jeho náklady a tak i dostupnost pro pacienty 991). Základní námitkou proti tomuto argumentu
ovšem je, že by mohl být použit proti téměř jakékoliv žalobě na náhradu újmy způsobené
poskytovatelem zdravotních služeb992).
12.2.5
Přístupy vybraných zemí

Přístupy soudní praxe a legislativy k žalobám wrongful birth a wrongful life jsou v různých zemích
poměrně rozmanité. Ke každému druhu žalob jsme proto vybrali několik příkladů zemí, které
reprezentují kontinentální i anglosaskou právní kulturu a různorodé způsoby řešení dané
problematiky.
12.2.5.1
Přístup k žalobám wrongful birth

V německém právu ohledně případů wrongful birth je diskutováno, zda narození "nechtěného"
zdravého dítěte může představovat škodu v právním slova smyslu v podobě vyživovací povinnosti vůči
takovému dítěti. Škoda má v uvedených případech spočívat ve zhoršení majetkové situace rodiny, kdy
oproti očekávanému výsledku poskytované zdravotní péče dojde k narození dítěte. Věcně lze rozlišovat
tři roviny, kdy v první rovině může narození být důsledkem protiprávního jednání (mimo smlouvu), v
druhé rovině může být důsledkem porušení smlouvy (např. nevydařená sterilizace, nevydařený potrat
atd.) a ve třetí rovině se může jednat o vadu zdravotnického prostředku, který měl zabránit
těhotenství993).
V samotné rozhodovací praxi potom existují rozpory mezi pojetím Spolkového ústavního soudu a
Spolkového soudního dvora. Spolkový soudní dvůr nejprve škodu v podobě vyživovací povinnosti
uznával. V případu rozhodovaném jím v roce 1980994) žalobkyně podstoupila sterilizaci, přičemž tento
zákrok se nevydařil a narodila se jí zdravá dvojčata. Žalobkyně, která požadovala náhradu nákladů
vzniklých v důsledku vyživovací povinnosti vůči novorozeným dvojčatům, již měla z dřívější doby dvě
další děti a její manžel měl vyživovací povinnost k třetímu nemanželskému dítěti. Soud prvního stupně
žalobě vyhověl, ale odvolací soud žalobu zamítl s tím, že zdravě narozené dítě nepředstavuje škodu.
Spolkový soudní dvůr provedl analýzu rozhodovací praxe a literatury a odmítl pojetí odvolacího soudu.
Konstatoval přitom, že i soudní rozhodnutí a příslušná literatura, které nárok žalobkyně potvrzují,
neoznačují samotné narozené dítě za škodu. Za škodu označují toliko zatížení rodičů vyživovací
povinností způsobenou neplánovaným narozením dítěte. V daném případě potom bylo právo na
plánování rodiny jednoznačně porušeno.
Proti tomuto pojetí vystoupil druhý senát Spolkového ústavního soudu ve svém rozhodnutí z roku
1993995). Spolkový ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že je povinností státu chránit i nenarozené
lidské životy a že právo nenarozeného dítěte na život nevzniká až ve chvíli, kdy je uznáno jeho matkou.
Z toho důvodu není ústavněprávně možné ani myslitelné, aby právně byla existence dítěte hodnocena
jako škoda. Proto je dle názoru Spolkového ústavního soudu nepřípustné, aby byla jako škoda chápána
vyživovací povinnost k jakémukoliv dítěti.
Tomuto rozhodnutí se nedlouho poté postavilo jiné rozhodnutí Spolkového soudního dvora996). V
řešeném případě proběhlo genetické vyšetření žalobkyně, které se narodilo již jedno zdravotně
postižené dítě a byla opětovně těhotná. Lékař provádějící genetické vyšetření vydal zprávu, podle které
mělo být vysoce nepravděpodobné, aby se narodilo další dítě s dědičnou poruchou. Žalobkyni se
ovšem narodilo dítě trpící stejným duševním a tělesným postižením. Žalobkyní bylo v řešené věci
tvrzeno chybně provedené genetické vyšetření. Spolkový soudní dvůr souhlasil se Spolkovým ústavním
soudem v tom, že narozené dítě nelze považovat za škodu. Za škodu lze ovšem podle pojetí Spolkového
soudního dvora považovat materiální zatížení rodičů prostřednictvím vyživovací povinnosti, jelikož tím
dochází ke snížení jejich majetku a rodiče nemohou být této vyživovací povinnosti zbaveni. Finanční
zatížení rodičů je tak vyvoláno přímo samotným narozením dítěte. Povinnost lékaře k náhradě škody
způsobené rodičům v takovém případě odpovídá funkci náhrady škody. Výsledně potom dochází ke
srovnání ekonomické situace rodičů bez této další vyživovací povinnosti a s touto povinností. Tímto
pojetím podle soudu nedochází ke znevážení života dítěte, jelikož dochází pouze ke srovnání
ekonomické situace. Tyto závěry VI. senátu Spolkového soudního dvora byly následně v jiných
rozhodnutích zopakovány.
Řešenou problematiku rozhodoval ještě 1. senát Spolkového ústavního soudu v roce 1997 997). Ve
svém rozhodnutí se vyjadřoval k ústavním stížnostem proti rozhodnutím nižších stupňů soudní
soustavy, které v souladu s ustálenou judikaturou Spolkového soudního dvora náhradu škody
(vyživovací povinnosti rodičů) přiznaly. Ústavní stížnosti označil za neopodstatněné, jelikož
ústavněprávní zásady nezakazují soudcovskou tvorbu práva. Napadená rozhodnutí, která přiznávají
nárok na náhradu škody z důvodu porušení smluvní povinnosti lékaře, těmto zásadám odpovídají.
Sterilizace a genetické poradenství jsou činnosti, jejichž provádění právní řád umožňuje, a přiznání
náhrady škody vzhledem ke zvýšené vyživovací povinnosti nezpůsobuje komercializaci škody a
nezbavuje dítě jeho vlastní hodnoty jako člověka. Osobní uznání dítěte podle názoru soudu nespočívá
na převzetí vyživovací povinnosti ze strany rodičů. Tím si 1. senát zároveň odůvodnil, že se vlastně
neodchýlil od staršího rozhodnutí 2. senátu Spolkového ústavního soudu. Názor 2. senátu, že vyživovací
povinnost vůči "nechtěnému" dítěti nesmí být chápána jako škoda (respektive majetková újma), je prý
nutné chápat jen jako jeden z elementů, na jejichž základě bylo rozhodováno o přípustnosti
dovoleného umělého přerušení těhotenství. Proto nedošlo k odchýlení od rozhodovací praxe a nebylo
nutné věc předkládat plénu.
Pojetí Spolkového soudního dvora je německou literaturou přijímáno kladně 998). Narozené dítě není
považováno za škodu, škoda je způsobena porušením smlouvy ze strany lékaře, který porušil své
povinnosti, a spočívá v něčem jiném. Narození dítěte je zde jen důvodem pro vznik samotné vyživovací
povinnosti. Podle většinového názoru neexistuje důvod privilegovat škůdce jen na základě obav, aby se
narozené dítě následně nedozvědělo, že jeho narození nebylo rodiči chtěné. Lze také poznamenat, že
povinnost k náhradě škody je dána jen tehdy, pokud vyživovací povinnost rodičů vznikla z důvodu
porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o péči o zdraví.
V Rakousku je situace diferencovanější. Jen některé nároky typu wrongful birth jsou soudy
klasifikovány jako újma vzniklá v důsledku porušení povinnosti (typicky jde o nároky na náhradu
majetkové škody, ale nikoliv imateriální újmy, neboť dle rakouských soudů těhotenství nemůže být
považováno za újmu na zdraví)999). Rakouský přístup má své kořeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25.5.1999, sp. zn. 1 Ob 91/99k. Závěr Nejvyššího soudu, dnes známý jako Bydlinského argument 1000),
vytvořil doktrínu posuzování nároků wrongful birth, podle níž mohou principy práva na náhradu újmy
proniknout do otázek lidské důstojnosti jedině tehdy, kdy výživné znamená pro rodiče zcela
mimořádnou, výjimečnou zátěž. Je tedy možné přiznání náhrady mimořádných vyživovacích nákladů
přesahujících základní výživné. Tuto doktrinální linii rakouský Nejvyšší soud později při své
rozhodovací činnosti (ač s určitými významnějšími odchylkami) opakovaně sledoval (např. v rozhodnutí
ze dne 23.10.2003, sp. zn. 6 Ob 303/02f, či ze dne 14.9.2006, sp. zn. 6 Ob 101/06f,). Nejvyšší soud přitom
zdůrazňuje, že pro osobní hodnotu dítěte nemůže být jeho samotná existence důvodem pro náhrady
škody a že výjimečné přiznání této náhrady není vyjádřením negativního hodnocení dítěte s
postižením, ale výlučně snahou o kompenzaci zvláštní vyživovací povinnosti rodičů 1001).
Uvedený přístup byl Nejvyšším soudem potvrzen i rozhodnutím ze dne 29.1.2015, sp. zn. 9 Ob 37/14b.
V tomto případě žádala žaloba náhradu újmy za narození zdravého dítěte, které znamenalo značnou
zátěž pro rodinný rozpočet. Žalobkyně po narození svého čtvrtého dítěte podstoupila sterilizaci. Přesto
však otěhotněla a porodila zcela zdravé páté dítě. Žalobkyně přitom nemá žádné příjmy, její manžel
pobírá nepříliš vysokou rentu a je silně zadlužen. Argumentace žaloby se opírala o skutečnost, že
žalobkyně nebyla před provedením sterilizace poučena o možnosti otěhotnění po zákroku. Žaloba
směřovala na přiznání náhrady bolestného a vyživovacích nákladů. Žalovaní naproti tomu požadovali
zamítnutí žaloby, neboť operace byla provedena správně a narozením zdravého dítěte po
bezproblémovém těhotenství dle jejich názoru nevznikla žalobkyni žádná újma.
V případu byla sporná také otázka promlčení nároku žalobkyně. Dle názoru žalovaných měl běh
promlčecí doby započít již dnem, kdy se žalobkyně dozvěděla o svém těhotenství, zatímco žaloba
tvrdila, že promlčecí doba běží až od narození dítěte.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z několika důvodů. Předně se přidržel doktríny Nejvyššího
soudu, podle níž narození zdravého dítěte nepředstavuje újmu. Za možnou uznal pouze náhradu
vyživovacích nákladů v situaci, kdy existenčně zatěžují rodinu, což žalobkyně neprokázala. Soud tento
závěr odůvodnil skutečností, že celkový příjem rodiny přesahuje existenční minimum a narozením
dítěte se zvýší skrze navýšení přídavků na děti. Nejstarší dítě žalobkyně je navíc plnoleté a rodina se již
v minulosti byla schopna postarat o stejný počet neplnoletých dětí. Nárok na bolestné pak
prvoinstanční soud považoval za promlčený, neboť počítal běh promlčecí doby podle vědomosti
žalobkyně o svém těhotenství.
Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k opětovnému projednání s tím, že měl
být detailně posouzen příjem a náklady rodiny s dítětem a bez dítěte. Promlčecí doba pak podle
názoru odvolacího soudu začíná běžet ode dne zjištění poškození zdraví (v tomto případě psychického)
v důsledku těhotenství.
Nejvyšší soud zopakoval, že narození zdravého dítěte není újmou. Náhrada nákladů je možná pouze
v případě narození dítěte s postižením nebo zdravého dítěte, jehož vyživovací náklady rodinný
rozpočet nadměrně zatěžují. Tato finanční zátěž má být nahrazena jedině v případě ohrožujícím osobní
situaci a živobytí žalobce.
Ohledně tvrzeného nároku na přiznání bolestného Nejvyšší soud uvedl, že dovolání v tomto ohledu
nebylo příliš rozvedeno a v dané věci nebylo mnoho zjištěno. Rozhodnutí o přiznání bolestného
vyžaduje, aby bylo nejprve prokázáno, zda byl operační zákrok žalobkyně proveden správně či nikoliv,
tato otázka však dosud nebyla vyřešena. Další dokazování je potřeba rovněž v otázce promlčení, neboť
Nejvyšší soud neměl k dispozici určení doby, kdy žalobkyně zjistila poškození svého zdraví. 1002)
Vývoj judikatury ve Velké Británii je možné charakterizovat téměř jako sérii zvratů. V rozhodnutí
Udale v. Bloomsbury Area Health Authority (1983)1003) byla přiznána náhrada bolestného a zvýšených
nákladů na bydlení, ale nikoliv vyživovacích nákladů dítěte. V odůvodnění soud tvrdil, že náklady na
výživu postiženého dítěte do šestnácti let věku není možné odškodnit z důvodu veřejného zájmu (v
originále public policy), neboť je nepřijatelné, aby soud dítě prohlásil za nežádoucí omyl. Dále soud
vyjádřil přesvědčení, že výhody plynoucí z narození dítěte převažují všechny obtíže, přiznání náhrady
by podporovalo potraty ve vyšším stupni těhotenství a narození dítěte je třeba chápat jako požehnání.
Tento přístup byl zanedlouho změněn rozsudkem Thake v. Maurice (1986)1004), ve kterém soud rozhodl,
že žádná funkce veřejného zájmu (public policy) neospravedlňuje nepřiznání náhrady újmy spojené s
narozením zdravého dítěte. Vyživovací náklady tak mohly být v plné výši nahrazovány.
Další obrat přišel se známým rozhodnutím Macfarlane and Another v. Tayside Health Board (1999).
Sněmovna lordů v něm rozhodla, že nelze nahradit vyživovací náklady zdravého dítěte narozeného po
nedbale provedené sterilizaci. Žalobkyni bylo přiznáno bolestné a náhrada utrpení prožitého v
důsledku těhotenství a bezprostředně související finanční ztráty; náklady nezbytné k výchově zdravého
dítěte byly však klasifikovány jako nenahraditelná škoda. Soudní rozhodnutí vydaná později se ovšem
přiklonila k principu, že zvláštní vyživovací náklady nechtěného dítěte s postižením, které přesahují
běžné náklady spojené s výchovou dítěte, budou nahrazovány 1005). Britské soudy tak co do nahrazování
nemajetkové újmy spojené s těhotenstvím a narozením dítěte zaujímají zcela opačný postoj, než
rakouský Nejvyšší soud1006), avšak v otázce náhrady majetkové újmy se dopracovaly k podobným
závěrům.
12.2.5.2
Přístup k žalobám wrongful life

Světová veřejnost byla s konceptem wrongful life seznámena možná nejvíce v souvislosti s
francouzským případem Perruche. Nicolas Perruche se narodil roku 1983 s Greggovým syndromem
způsobujícím těžké mentální i fyzické postižení. Jeho matka měla v průběhu těhotenství podezření na
nákazu zarděnkami a sdělila svému lékaři, že v případě potvrzení diagnózy z obavy o zdravotní stav
dítěte podstoupí interrupci. V důsledku laboratorní chyby dostal lékař dva rozporné výsledky testů, z
nichž nesprávně dovodil závěr o imunitě matky. Ve skutečnosti byla žena opravdu nakažena, přičemž
infekce byla příčinou synova postižení. Rodiče zažalovali laboratoře i lékaře jménem svým i syna.
Případ se nakonec rozhodoval v šesti soudních řízeních mezi lety 1989, kdy byla žaloba podána k soudu
první instance, a 2002, kdy byla pravomocně stanovena výše odškodného.
V klíčovém rozsudku z roku 20001007) Kasační soud definitivně rozhodl o přiznání nároku Nicolase
Perruche na odškodné. Zpravodaj Kasačního soudu Pierre Sargos ve své nezávazné zprávě, ke které se
však soud přihlásil ve své výroční zprávě, v utrpěné újmě žalobce spatřuje narušení lidské důstojnosti.
Sargos dále vyjádřil přesvědčení, že by bylo nespravedlivé definovat příčinnou souvislost ve vztahu k
újmě vzniklé matce a opomenout ji ve vztahu k újmě vzniklé dítěti, když obě újmy mají původ ve
stejném chybném postupu. Odškodnění může podle Sargose znamenat pro dítě jedinou možnou
finanční pomoc, a tedy jeho důstojnost spíše chránit než popírat 1008).
Judikatorní praxe nebyla ani po rozhodnutí ve věci Perruche zcela sjednocena 1009). Již velmi záhy však
byl vývoj směrem k uznávání nároků wrongful life legislativně zastaven. V reakci na velmi silnou vlnu
kritiky ze strany právnické i lékařské odborné veřejnosti a asociací chránících práva osob s postižením
byl 4.3.2002 přijat zákon o právech pacientů a kvalitě zdravotních služeb 1010). V souladu s francouzským
zvykem je tento předpis označován rovněž jako zákon Kouchner (podle tehdejšího ministra
zdravotnictví)1011) nebo výstižně zákon anti-Perruche1012). Na jeho základě nikdo nesmí žádat odškodnění
za pouhou skutečnost, že se narodil1013).
Ve Francii je tedy přípustnost nároků wrongful life vyloučena na zákonné úrovni. Tentýž zákon
umožňuje v rámci sporů wrongful birth přiznávat rodičům náhradu nemajetkové újmy a ušlého zisku.
Ve Velké Británii má dítě možnost žalovat osobu odpovědnou za vznik vrozeného postižení (včetně
původce události, která se stala před početím dítěte a ovlivnila schopnost rodiče mít zdravé potomky)
na základě zákona o občanskoprávní odpovědnosti za vrozená postižení [Congenital Disabilities (Civil
Liability) Act z roku 19761014) ]. Zákon tedy připouští žaloby wrongful disability. Wrongful life žaloba, ve
které je tvrzenou újmou nikoliv vznik postižení, ale narození žalobce, však umožněna není.
Úspěch takové žaloby je přitom vyloučen i judikaturou, a to na základě rozhodnutí McKay and
Another v. Essex Area Health Authority (1982)1015), které vytvořilo precedens, podle něhož člověk nemá
nárok na náhradu újmy mající původ v okolnostech jeho narození. Žalobkyně se narodila před
účinností zákona o občanskoprávní odpovědnosti za vrozená postižení, takže soud případ posoudil
podle common law. V odůvodnění rozsudku nalézáme předně argument, že soud nemůže posoudit
újmu spočívající v rozdílu mezi existencí a neexistencí žalobkyně, neboť nic neví o stavu neexistence.
Druhou ze základních tezí odůvodnění je, že soud nemůže povinovat lékaře k provedení potratu, což by
narušilo důstojnost lidského života a snižovalo hodnotu života lidí s postižením 1016). Nadto byl shledán
nedostatek příčinné souvislosti mezi pochybením lékaře a tvrzenou újmou, neboť následkem
pochybení bylo narození dítěte, a nikoliv jeho postižení.
Novela zákona o občanskoprávní odpovědnosti za vrozená postižení z roku 1990 však umožnila
podat žalobu dítěti, které se narodilo s postižením v důsledku nedbalostního pochybení při
preimplementační genetické diagnostice v rámci procesu umělého oplodnění. Taková žaloba není
považována za nárok wrongful birth, nýbrž wrongful damage 1017). V Británii tedy dítě nemůže tvrdit, že
mu vznikla újma v důsledku toho, že nebylo potraceno na základě prenatální diagnostiky. Může však
tvrdit újmu vzniklou ze skutečnosti, že bylo vybráno k implementaci do těla matky kvůli chybné
preimplementační diagnostice. Není překvapivé, že tento "dvojkolejný" systém je ze strany některých
autorů podrobován kritice jako nelogický a neospravedlnitelný1018).
V Nizozemsku jsou wrongful life nároky uznávány. Zásadní byl rozsudek tamějšího Nejvyššího soudu
ve věci Kelly Molenaar1019), v němž byla vyvozena odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb vůči
těžce postiženému dítěti, u něhož nebyla provedena prenatální genetická diagnostika. Nizozemský
soud toto porušení povinnosti vůči dítěti chápe jako paralelní a akcesorické ve vztahu k porušení
povinnosti vůči matce. Povinnost přitom vyplývala ze smluvního vztahu mezi poskytovatelem a rodiči
dítěte. Skutečnost, že poskytovatel pochopitelně neuzavřel smluvní závazek s dítětem, dle soudu
nemůže oslabit jeho právní povinnost pečovat o zájmy nenarozeného dítěte. Přiznání náhrady újmy
podle soudu ne-snížilo důstojnost života žalobkyně, ale naopak jí umožnilo vést důstojnější život. Není
však překvapivé, že mezi kritickými hlasy se již před vydáním konečného rozhodnutí objevily obavy z
rostoucího tlaku na vykonávání genetických testů (a potažmo potratů) ze strany lékařů 1020).
Judikatura italského Nejvyššího kasačního soudu vykazovala v uplynulých letech výrazný posun.
Starší rozhodnutí žaloby wrongful life zamítala. Kromě nedostatku příčinné souvislosti mezi
pochybením poskytovatele zdravotních služeb a postižením dítěte Nejvyšší kasační soud argumentoval
také tím, že přiznání náhrady újmy by znamenalo proklamaci toho, že by pro žalobce bylo lepší nežít.
Rovněž bylo shledáno, že v italském právním řádu neexistuje právo osoby nebýt narozena, není-li
zdravá1021). V současnosti však Nejvyšší kasační soud nároky wrongful life v některých případech
přiznává, přičemž dokonce ve své argumentaci dovodil právo dítěte narodit se zdravé 1022),1023).
Nároky wrongful life byly donedávna uznávány také v Izraeli. Případ Zeitsov v. Katz (1986)1024) otevřel
cestu žalobám wrongul life i wrongful birth, když soud vyšel z práva dítěte nenarodit se s postižením a
přiznal dítěti náhradu újmy. V následujících letech se izraelská judikatura ve věcech wrongful life
vyznačovala rozšiřováním okruhu pochybení klasifikovaných jako nedbalostní jednání a zároveň
zahrnováním stále mírnějších forem postižení pod pojem nahraditelné újmy 1025). Narůstající počet
případů přiměl v červnu 2011 izraelské Ministerstvo spravedlnosti ke zřízení zvláštního výboru pro
přezkoumání problematiky žalob wrongful life. Výbor ve své nezávazné závěrečné zprávě z roku 2012
doporučil zákonný zákaz těchto žalob a současné zajištění potřeb postižených dětí v rámci systému
sociálního zabezpečení. V otázce žalob wrongful birth doporučil výbor přiznávání nároků jen ve výši
zvláštních nákladů vyžadovaných postižením dítěte, tedy příklon k rakouskému modelu 1026).
Ve stejném roce izraelský Nejvyšší soud vydal rozhodnutí ve věci Hamer et al. v. prof. Amit et al.
(2012), v němž po více než čtvrtstoletí zrušil precedens daný rozsudkem Zeitsov. Nejvyšší soud v novém
rozhodnutí vyjádřil nemožnost a nevhodnost posuzování stavu existence a neexistence, čímž odmítl
jeden ze starších názorů, podle kterého může být v některých případech neexistence lepší. Za nelogické
přitom označil tvrzení, že obsahem srovnání je život s postižením a zdravý život. Klasifikaci lidského
života jako újmy pak izraelský soud pojal jako neslučitelnou s jeho inherentní a přednostní hodnotou.
Na základě rozhodnutí ve věci Hamer tedy již žaloby wrongful life nejsou přípustné. Žaloby wrongful
birth naproti tomu mohou být nadále uznávány, neboť tvrzenou újmou v nich jsou zvláštní náklady
vzniklé rodičům, a nikoliv samotný život dítěte1027).
12.2.6
Judikatura v České republice

V českém prostředí byl nárok typu wrongful birth (konkrétněji wrongful pregnancy) projednáván
před Krajským soudem v Brně z titulu žaloby na ochranu osobnosti za zásah do nemajetkových práv.
Žalobkyně po nechráněném pohlavním styku počala dvojčata a rozhodla se podstoupit interrupci. Ta
však byla chybně (non lege artis) provedena a jeden plod přežil. Zároveň byla chybně provedena
bezprostřední kontrola výsledku zákroku. Žalobkyni se poté narodilo zdravé dítě.
Soud v rozhodnutí ze dne 29.2.2008, sp. zn. 24 C 66/2001, shledal existenci nemajetkové újmy na
straně žalobkyně spočívající ve dvou skutečnostech. První tkvěla v obavách matky o vývoj plodu a
dítěte po nepovedeném drastickém zákroku. Druhou částí újmy pak bylo ovlivnění budoucího osobního
života žalobkyně v důsledku zmaření práva svobodně se rozhodnout o svém těhotenství a mateřství,
neboť žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si
přála a jaký plánovala. Soud přiznal náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 80 000 Kč.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že v soudobém českém právním řádu je "konflikt
mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na
ochraně nenarozeného života na straně druhé v období prvního trimestru těhotenství řešen zcela
jednoznačně ve prospěch (in favorem) svobodného rozhodování ženy" 1028).
Soud dále objasnil, že při své činnosti musí vycházet právě ze současného právního stavu bez
ohledu na případné etické spory probíhající ve společnosti. Vzhledem k tomu, že v této otázce nelze
identifikovat dobré mravy vymezené společenským konsenzem1029), musí soud věc posoudit podle
principů práva na náhradu újmy. "V podmínkách popsaného společenského konfliktu však soud není
oprávněn bez existence potřebné většinové společenské shody autoritativně stanovit, který z
odůvodněných etických přístupů přicházejících v těchto situacích v úvahu je tím, který vytváří ‚dobré
mravy' nejednotné společnosti. Tvorba ‚dobrých mravů' přináleží totiž z povahy věci výlučně společnosti
samotné, a nikoli soudu, který je návazně toliko oprávněn takto přijatá etická pravidla interpretovat v
konkrétních případech jako morální pravidla společností již v rozhodující míře sdílená. Dokud nebude v
těchto otázkách existovat společenská shoda, nelze o ‚dobrých mravech' v právním slova smyslu vůbec
uvažovat a existující právo žalobkyně na náhradu vzniklé újmy odebírat. Za této situace by totiž bylo
zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve
společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko
jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské
shody."1030)
České soudy se již setkaly také s nároky wrongful conception. Žalobu proti nemocnici v Kutné Hoře
podala žena, které se po nepovedené sterilizaci narodilo zdravé čtvrté dítě. Žalobou byl uplatněn nárok
na částku 500 000 Kč. Krajský soud v Praze dovodil, že nebyl prokázán postup non lege artis. Podle
soudního znalce se ve velmi vzácných případech (s pravděpodobností asi 1: 5 000) po řádně vykonané
sterilizaci spontánně obnoví cesty mezi vaječníkem a dělohou. Soud však shledal pochybení žalované
nemocnice právě v tom, že pacientce neposkytla informaci o možnosti této komplikace. Právě její
vzácnost přitom dle soudního znalce byla žalované spíše na újmu, protože pacient má právo být
informován zvláště o těch komplikacích, které jsou veřejnosti neznámé a mohly by pro něj být
překvapivé. S ohledem na to, že prokázané pochybení bylo nesrovnatelně méně závažné, než jak tvrdila
žaloba, soud přiznal náhradu újmy ve výši 30 000 Kč. Uvedl přitom, že zásah do práva matky na
soukromí a rodinný život nemůže být vyloučen právem dítěte na život, neboť toto právo vzniká až
následně narozením.
Vrchní soud v Praze však v rozsudku ze dne 13.10.2009, sp. zn. 1 Co 114/2009, neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobkyně neshledal. Konkrétně uvedl: "Podle názoru odvolacího soudu totiž
nedostatečné poučení není z objektivního pohledu ve svých důsledcích neoprávněným zásahem do
práva žalobců na soukromí. Toto právo, jehož předmětem je vnitřní intimní sféra života fyzické osoby,
zahrnuje, jak ostatně dovodila již konstantní judikatura ve věcech ochrany osobnosti, včetně Ústavního
soudu (např. II. ÚS 517/99), rovněž právo na rodinný život, tedy na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími
lidskými bytostmi, vztahy mezi blízkými příbuznými, sociální a morální vztahy, zájmy materiální povahy.
K zásahu do tohoto práva dochází pouze v případě jeho porušení, popř. narušení, tedy za situace, kdy
zejména v důsledku úmrtí či poškození zdravotního stavu dochází k zpřetrhání existujících vzájemných
vazeb členů rodinného společenství. K neoprávněnému zásahu do tohoto práva však podle názoru
odvolacího soudu nemůže z objektivního pohledu dojít narozením dítěte, tedy realizací práva na
život."1031)
V české judikatuře se tedy zatím projevuje tendence přiznávat náhradu určité nemajetkové újmy.
Případy, kdy by se žalobci domáhali náhrady majetkové újmy včetně vyživovacích nákladů, doposud
nejsou známy. V budoucnu však očekáváme i takové žalobní návrhy a bude zajímavé sledovat, jak k nim
přistoupí česká soudní praxe.
12.3
Umělé přerušení těhotenství
12.3.1
Úvod
Respektování autonomie jedince v otázkách sexuální reprodukce spočívá v uznání jeho osobního
posouzení, zda chce mít vlastní potomky či nikoliv. Pokud se těhotná žena rozhodne, že se matkou stát
nechce, je oprávněna za podmínek stanovených zákonem podstoupit umělé přerušení těhotenství
neboli interrupci. Interrupce je prostředkem kontroly plodnosti postrádající na rozdíl od dříve
zmiňovaných antikoncepčních metod preventivní charakter. Z medicínského hlediska se jedná o
zákrok, kterým je z děložní dutiny odstraněno vitální plodové vejce 1032), přičemž je to legálně přípustné
pouze v zákonem stanovené době.
Interrupce bývá někdy zkratkovitě označována pojmem potrat, uvedené označení je však nepřesné a
zavádějící. Pod tímto pojmem je totiž chápáno i samovolné (tj. pacientkou nechtěné) předčasné
vypuzení lidského plodu neschopného života1033). V případě interrupce se však vždy jedná o potrat
vyvolaný uměle, tj. záměrně na žádost pacientky.
Provedení interrupce je možné chirurgicky několika způsoby, s ohledem na stáří těhotenství. V

případě zákroku provedeném do 7., resp. 8. týdne těhotenství1034) hovoříme o tzv. miniinterrupci, tj.
relativně šetrném zákroku, který je v současné době podstupován nejčastěji 1035). Od roku 2013 je rovněž
možné ukončení těhotenství farmakologickou cestou, požitím tzv. potratové pilulky (RU-486). V ČR
může být tento léčivý přípravek vydán pouze na lékařský předpis s omezením spočívajícím ve výlučném
výdeji poskytovateli zdravotních služeb poskytujícími lůžkovou péči. Pacientka si tudíž lék nevyzvedává
v lékárně, ale uvedený přípravek je vydán na základě žádanky přímo zaměstnancům příslušného
poskytovatele zdravotních služeb1036).
Rozhodnutí, zda bude těhotenství ukončeno chirurgicky či farmakologicky, bude nicméně vždy
záviset na doporučení ošetřujícího lékaře a souhlasu pacientky. Tyto prostředky mohou být
samozřejmě používány pouze v souladu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství,
jeho prováděcí vyhláškou1037) a zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech.
S nechtěnými těhotenstvími a snahou o jejich ukončení se setkáváme od samého počátku lidské

civilizace1038). Pokud ženám není umožněno interrupci legálně podstoupit, uchylují se k nebezpečným
nelegálním interrupcím1039) nebo za účelem přerušení těhotenství vycestují do země, jejíž legislativa je v
tomto ohledu liberálnější (tzv. potratová turistika)1040).
Dle dostupných informací ÚZIS je v ČR možné dlouhodobě sledovat postupné snižování počtu
podstoupených interrupcí1041). K tomu dochází zejména díky účinné a dostupné antikoncepci. Přestože
celkový počet interrupcí klesá, v jeho rámci naopak přibývá počet žen, které své těhotenství uměle
přeruší ze zdravotních důvodů. Vliv na tento trend má nejen čím dál tím pokročilejší prenatální
diagnostika, ale díky metodám asistované reprodukce i vyšší věk rodiček.
12.3.2
Interrupční zákonodárství ve světle judikatury ESLP

ESLP přistupuje ke stížnostem souvisejícím s problematikou interrupcí individuálně - případ od
případu -, aniž by v obecné rovině uvedl, zda a případně za jakých okolností mají státy na svém území
povinnost legální interrupce umožnit. Tento postup reflektuje skutečnost, že mezi smluvními státy
neexistuje evropský konsenzus ohledně vědecké a právní definice počátku života (tj. statusu embrya),
jak ESLP konstatoval ve věci Vo v. Francie1042). Rozsáhlá interrupční judikatura dále souvisí s
problematikou asistované reprodukce a prenatální diagnostiky, jež jsou blíže diskutovány níže.
12.3.2.1
Procesní záruky
V případě Tysiac v. Polsko1043) se stěžovatelka trpící silnou krátkozrakostí (24 dioptrií) domáhala
interrupce ze zdravotních důvodů. Poté, co potřetí otěhotněla, navštívila několik očních specialistů,
kteří se shodli, že těhotenství a porod představují riziko pro její zrak. Současně jí však tito specialisté
odmítli vystavit doporučení k interrupci, které dle zákona potřebovala získat. Přestože nakonec
doporučení získala alespoň od svého praktického lékaře, nebylo dostačující a na příslušné interrupční
klinice jí požadovaný zákrok odmítli provést. V důsledku těchto událostí potřetí porodila, avšak po
porodu se jí zrak zhoršil natolik, že v době projednávání u ESLP rozeznávala předměty pouze ve
vzdálenosti cca 1,5 metru. Trestní oznámení podané stěžovatelkou na lékaře, jenž odmítl interrupci
provést, bylo odloženo vzhledem k závěrům znaleckých posudků, které konstatovaly absenci příčinné
souvislosti mezi zhoršením jejího zraku a třetím porodem.
Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že restriktivní interrupční politika státu, trestní postih v
případě interrupcí uskutečněných v rozporu se zákonem a absence transparentního řízení, které by
stanovilo, zda zákonné podmínky v konkrétním případě splněny jsou či nikoliv1044), odrazuje polské
lékaře od provádění interrupcí (tzv. chilling effect)1045). Dle ESLP by v takovém řízení měla mít těhotná
žena možnost osobně se jednání účastnit a k věci se vyjádřit, přičemž její názor by měl být zohledněn.
Příslušný orgán by poté měl včas vydat písemné odůvodněné rozhodnutí, jež by mělo předejít či
alespoň omezit rozsah újmy na zdraví ženy, která by mohla být způsobena pozdní interrupcí 1046).
V daném případě se názory stěžovatelky a lékařů (i lékařů navzájem) ohledně existujících rizik lišily,
přičemž stěžovatelka neměla k dispozici žádný procesní postup, prostřednictvím kterého by bylo
možné splnění zákonných podmínek interrupce přezkoumat. Vzhledem k nedostatku procesních záruk
(transparentního řízení) obsažených ve vnitrostátním právu konstatoval ESLP porušení čl. 8 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
V případě A, B a C v. Irsko1047) ESLP posuzoval případy dvou stěžovatelek, které byly vzhledem k
široce pojatému zákazu interrupcí v Irsku nuceny vycestovat do zahraničí, kde podstoupily uvedený
zákrok ze zdravotních anebo osobních důvodů. Přestože třetí stěžovatelka byla přesvědčena, že její
těhotenství s ohledem na její zdravotní stav ohrožuje její život, bylo pro ni nemožné zjistit, zda je
oprávněna legálně podstoupit interrupci v Irsku na základě některého z velmi omezených zdravotních
důvodů.
ESLP zkoumal stížnosti první a druhé stěžovatelky z hlediska negativních povinností státu a došel k
závěru, že neumožněním interrupcí z osobních nebo zdravotních důvodů Irsko nepřekročilo široký
prostor pro uvážení (margin of appreciation), který je mu přiznán k ochraně hlubokých morálních
hodnot svých obyvatel. Přestože z těchto důvodů nebylo možné přerušit těhotenství v Irsku, příslušné
právní předpisy umožňovaly Irkám získat informace o těchto službách v zahraničí1048), za tímto účelem
do zahraničí vycestovat a následně obdržet náležitou postinterrupční péči v Irsku. Pokud tedy jde o
první dvě stěžovatelky, ESLP neshledal porušení čl. 8 Úmluvy.
Situace třetí stěžovatelky však byla odlišná. Trpěla vzácnou formou rakoviny a měla strach, že
těhotenství může způsobit znovuobjevení (relaps) nebo nemožnost léčby onemocnění. ESLP dospěl k
závěru, že přestože de iure legální potrat v Irsku umožněn je, neexistoval žádný prováděcí předpis nebo
regulatorní režim, který by poskytl účinný postup, na základě kterého by se třetí stěžovatelka
dozvěděla, zda je oprávněna tento zákrok legálně v Irsku podstoupit. Státu se tudíž nepodařilo splnit
svou pozitivní povinnost vyplývající z čl. 8 Úmluvy, tj. účinně zabezpečit respektování stěžovatelčina
práva na soukromý život.
ESLP rovněž rozhodoval ve věci P. a S. v. Polsko1049) týkající se nezletilé čtrnáctileté dívky, jež se stala
obětí znásilnění. Navzdory stěžovatelčině přání, s nímž souhlasila i její matka (druhá stěžovatelka),
místní veřejná nemocnice odmítla interrupci provést a současně v této souvislosti vydala i tiskové
prohlášení, v němž své rozhodnutí potvrdila a současně uvedla informace o stěžovatelce. V důsledku
zveřejnění jejího příběhu byla stěžovatelka vystavena značnému tlaku ze strany různých skupin, mezi
kterými byli zdravotničtí pracovníci, novináři, kněz či tzv. pro-life aktivisté. Následkem medializace
nejenže stěžovatelka nebyla schopna najít zdravotnické zařízení, ve kterém by mohla interrupci
podstoupit, ale zároveň v důsledku intervence nemocnice a dalších aktérů došlo k dočasnému
soudnímu omezení rodičovských práv jejích rodičů, kteří podstoupení interrupce podporovali. Nakonec
v důsledku stížnosti rodičů podané Ministerstvu zdravotnictví bylo stěžovatelce za jeho asistence
umožněno podstoupit v tajnosti legální interrupci ve zdravotnickém zařízení vzdáleném 500 km od
místa jejího bydliště.
ESLP konstatoval, že navzdory všem okolnostem (zranitelnosti stěžovatelky, potvrzení státního

zastupitelství a lékařské zprávě dokládající, že k oplodnění došlo v důsledku trestného činu) byla
stěžovatelka vystavena značnému tlaku řady skupin interrupci nepodstoupit. Z jejich strany nebyl brán
náležitý ohled na její věk ani její názory či pocity. Události související s přístupem stěžovatelky k legální
interrupci byly stiženy otálením, zmatkem a nedostatkem řádného a objektivního poradenství v dané
věci. Stěžovatelky dostávaly zavádějící a protichůdné informace. Nebyl nastaven žádný postup, v jehož
rámci mohly být jejich názory slyšeny a vzaty v úvahu se "špetkou procesní spravedlnosti"1050). Všechny
výše uvedené skutečnosti vedly ESLP k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy (zákaz mučení a
nelidského či ponižujícího zacházení). ESLP rovněž zjistil porušení článku 8 Úmluvy (právo na soukromí)
z důvodu zpřístupnění osobních a zdravotních údajů stěžovatelky a obtíží při praktickém uskutečnění
práva na provedení legální interrupce.
12.3.2.2
Výhrada svědomí
Stejně jako u jakékoliv jiné zdravotní služby, i v případě interrupce je lékař oprávněn uplatnit vůči
pacientce institut výhrady svědomí ve smyslu § 50 odst. 2 zákona o zdravotních služeb. V takovém
případě je poskytovatel zdravotních služeb povinen jí zajistit jiného lékaře z řad svých zaměstnanců.
Není-li taková osoba k dispozici, je povinen jí zajistit jiného poskytovatele, neodmítne-li to sama
pacientka1051).
Ani toto právo však není absolutní. Za účelem ochrany práv pacientky nemůže lékař výhradu
svědomí uplatnit tehdy, pokud by odmítnutím poskytnutí zdravotních služeb došlo k ohrožení jejího
života nebo k vážnému ohrožení jejího zdraví a poskytovatel sám zároveň není schopen zajištění
předmětného zákroku jiným zdravotnickým pracovníkem1052).
Výhradě svědomí v souvislosti s interrupcemi se rovněž věnoval ESLP 1053). V rámci své rozsáhlé
judikatorní praxe1054) uznal i právo zdravotnických pracovníků na výhradu svědomí při výkonu své
profese. Zároveň zdůraznil povinnost členských států "uspořádat systém zdravotní péče takovým
způsobem, aby bylo zajištěno, že účinné uplatňování tohoto práva nebude bránit pacientům v přístupu
ke zdravotním službám, na něž mají podle platných právních předpisů nárok"1055). Ve stejném duchu se o
rok dříve ve své rezoluci č. 1763 vyjádřilo i Parlamentní shromáždění Rady Evropy 1056).
12.3.2.3
Právo na legální interrupci

Tento vývoj však nebyl vždy zcela jednoznačný. Část odborné veřejnosti se v souvislosti se
zmiňovaným případem A, B a C v. Irsko domnívala, že se ESLP v budoucnu přikloní k uznání jiného
hojně diskutovaného práva - práva ženy na legální interrupci1057), a to zejména v souvislosti se
vzestupem sexuálních a reprodukčních práv v řadě členských zemí. Tomuto kroku částečně
nasvědčovala i (právně nezávazná) rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2008
zaměřující se na dostupnost bezpečné a legální interrupce v Evropě 1058).
Přestože výklad Úmluvy má v souvislosti s notoricky známým principem Úmluvy coby "živoucího
nástroje"1059) reflektovat společenský vývoj a jeho související změny, je interpretační pravomoc ESLP do
značné míry omezená. Jak vyplývá mj. z případu Johnston a ostatní v. Irsko: "Úmluva a její protokol musí
být interpretovány ve světle současných podmínek. Soud nicméně nemůže prostřednictvím evolutivního
výkladu odvodit z těchto nástrojů právo, které nebylo zahrnuto hned na počátku. Zejména tehdy, pokud
bylo opominutí úmyslné."1060)
V této souvislosti lze připomenout mj. případ Pretty v. Spojené království1061), ve kterém soud
dovodil, že "článek 21062) nemůže být, aniž by bylo překrouceno jeho znění, interpretován tak, že přiznává
zcela opačné právo, totiž právo zemřít; nemůže ani zakládat právo na sebeurčení".
Stejně jako ESLP ve své judikatuře explicitně nedovodil právo na život nenarozeného dítěte1063),
neuznal ani právo těhotné ženy na legální interrupci, když v případě A, B a C v. Irsko velký senát
rozhodl, že "článek 8 nemůže být tudíž vykládán jako článek zakládající právo na interrupci" 1064). Svůj
závěr ohledně absence práva na interrupci ve smyslu čl. 8 Úmluvy dále potvrdil ve věci Silva Monteiro
Martins Ribeiro v. Portugalsko1065).
12.3.2.4
Právo na provedení legální interrupce

Z judikatury dále vyplývá, že Úmluva nezakládá ani právo poskytovatele zdravotních služeb
provádět interrupce1066). ESLP v rámci své rozhodovací činnosti odmítá stížnosti lékařů, kteří na základě
svého přesvědčení provádí interrupce, jež jsou v daném státě považovány za nelegální. Mezi takové
patřil i případ Tokarczyk v. Polsko, ve kterém byl stěžovatel odsouzen za pomoc a navádění k
interrupci, když pomáhal svým pacientkám s vycestováním na Ukrajinu za účelem podstoupení

interrupce v zahraničí1067).
Přestože čl. 8 Úmluvy nezakládá právo na interrupci ani její provedení, ESLP současně odmítá
připustit, že by Úmluva provádění interrupcí vylučovala, resp. že by v konkrétním případě absence
možnosti podstoupit interrupci nemohla představovat zásah do práv garantovaných Úmluvou.
Jak bylo vedeno v úvodu této kapitoly, špatně nastavené vnitrostátní interrupční zákonodárství -
zejména jeho procesní stránka - může v konkrétním případě vést k porušení čl. 8 nebo čl. 3 Úmluvy. V
případě stěžovatelky C tak ESLP ve věci A, B a C v. Irsko došel k závěru, že Irsko Úmluvu porušilo, když
nejasně definovalo, za jakých okolností je interrupce přípustná. V případu Tysiac v. Polsko pak ESLP
dospěl k závěru, že "jakmile se zákonodárce rozhodne interrupce umožnit, nesmí konstruovat daný
právní rámec způsobem, který by limitoval reálné možnosti jejich dosažení" 1068).
12.3.2.5
Provedení interrupce navzdory nesouhlasu otce

ESLP se v souvislosti s interrupcemi rovněž zabýval právy otců, tedy případy provedení interrupce
navzdory nesouhlasu biologického otce. Tuto otázku zkoumala již Evropská komise pro lidská práva ve
věci X. v. Spojené království1069), v níž zvažovala, zda by otec potraceného plodu nemohl být považován
za oběť porušení práva na život1070). Došla však k závěru, že čl. 8 Úmluvy nezakotvuje procesní práva
potenciálního otce. Dalším takovým případem byl případ H. v. Norsko.1071) Stěžovatel v něm namítal, že
jeho družka podstoupila navzdory jeho nesouhlasu legální interrupci z jiných než zdravotních důvodů,
čímž došlo k porušení nejen jeho vlastních práv, ale i práv nenarozeného plodu. Přestože stěžovatel
argumentoval celou škálou garantovaných práv1072), byla jeho stížnost vyhodnocena jako zjevně
neopodstatněná.
Danou problematikou se následně zabýval i ESLP v případě Boso v. Itálie1073), jenž potvrdil závěry
Komise ve věci H. v. Norsko. Manželka stěžovatele podstoupila v Itálii legální potrat, s jejímž
provedením stěžovatel nesouhlasil. Následně na ni podal žalobu, kterou se domáhal odškodnění újmy
za zásah do svého práva potenciálního otce a do práva na život nenarozeného dítěte. Současně vznesl
otázku ústavnosti italského interrupčního zákonodárství, které mělo porušovat zásadu rovnosti mezi
manžely, neboť ponechává rozhodnutí o interrupci výhradně na matce, aniž by jakkoliv zohledňoval
přání otce. Žaloba však byla italskými soudy ve všech instancích zamítnuta.
Stěžovatel v daném případě rovněž namítal porušení čl. 8 Úmluvy, k čemuž ESLP zopakoval, že právo
potenciálního otce na respektování jeho soukromého a rodinného života nezahrnovalo právo být v této
věci konzultován nebo právo obrátit se v dané věci na soud. Jakýkoliv výklad práv potenciálního otce
musí vzít v úvahu především práva těhotné ženy. ESLP tudíž potvrdil, že jakýkoliv zásah do práv
stěžovatele obsažených v čl. 8 Úmluvy je v tomto kontextu odůvodnitelný potřebou ochrany práv třetí
osoby (tj. těhotné ženy).
12.3.3
Předchozí právní úprava v ČR

V českém, resp. československém prostředí byla problematika umělého přerušení těhotenství
poprvé upravena zákonem č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství. V zájmu ochrany těhotných
žen před nelegálními (a tedy často i neodbornými) zásahy prováděnými mimo zdravotnická zařízení
upravoval uvedený zákon poprvé v historii případy beztrestného přerušení těhotenství1074). Ten souvisel
i se zásadou priority ochrany ženy před zrozením dítěte1075).
Přestože uvedený zákon zakotvoval potřebu souhlasu ženy, k provedení zákroku bylo dále zapotřebí
jeho povolení tzv. interrupční komisí1076). Ta měla při svém rozhodování posoudit zdravotní či jiné
objektivní důvody "zvláštního zřetele hodné", které těhotnou ženu k podání žádosti vedly 1077). Při
posuzování případu měli její členové přihlížet "nejen k hlavnímu důvodu, ale i k celkové situaci ženy,
způsobené souhrnem zdravotních poruch a sociálních podmínek."1078) Za tímto účelem si ženy žádající o
povolení interrupce mohly k jednání zvát další osoby, zejm. manžely či biologické otce nenarozeného
dítěte nebo v případě nezletilých dívek své rodiče 1079). Pokud těhotná žena s vysloveným názorem
nesouhlasila, měla právo se proti rozhodnutí interrupční komise odvolat.
12.3.4
Platný zákon o umělém přerušení těhotenství

Současný stejnojmenný zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, předchozí postup i
přístup zákonodárce do jisté míry změnil. Podle svého § 1 upravuje tento zákon umělé přerušení
těhotenství ženy se zřetelem na prioritní ochranu jejího života a zdraví. Jako důležitý princip
předcházení nežádoucímu těhotenství nicméně současně stanoví prevenci v podobě vhodné
antikoncepce a výchovy k plánovanému a odpovědnému rodičovství 1080). Nejdůležitější změnu však
představuje zákonodárcovo přehodnocení role interrupčních komisí v rozhodovacím procesu, upuštění
od jejich posuzování žádostí o umělé přerušení těhotenství a ponechání tohoto rozhodnutí stejně jako
v případě jiných zdravotních zákroků plně na těhotné ženě1081). Zákon tedy vychází z práva ženy
autonomně rozhodovat o svém mateřství.
12.3.4.1
Podmínky provedení interrupce

Stejně jako předchozí právní úprava, i platný zákon o umělém přerušení těhotenství rozlišuje
možnosti provedení umělého přerušení těhotenství na období před a po uplynutí 12 týdnů těhotenství.
Pokud těhotenství ženy nepřesahuje 12 týdnů a nebrání-li tomu zdravotní důvody, lze provést
interrupci na její písemnou žádost1082). Zdravotní důvody, které jsou kontraindikací k provedení
interrupce, blíže konkretizuje prováděcí vyhláška1083). Mezi tyto důvody patří stavy, které podstatně
zvyšují zdravotní riziko spojené s interrupcí (zejm. zánětlivá onemocnění). S výjimkou případů
uvedených v § 1 prováděcí vyhlášky1084) za kontraindikaci platí rovněž předchozí umělé přerušení
těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců.
Interrupce může být taktéž provedena ze zdravotních důvodů na straně ženy, a to s jejím souhlasem
nebo z jejího popudu. V souladu s § 2 prováděcí vyhlášky je v její příloze uveden seznam nemocí,
syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody pro umělé přerušení těhotenství.
Po uplynutí prvních 12 týdnů těhotenství lze interrupci provést pouze tehdy, je-li ohrožen život
ženy, je-li prokázáno těžké poškození plodu nebo pokud je plod neschopen života 1085). Zákon ani
prováděcí vyhláška v těchto případech nestanoví horní hranici pro možnost ukončení těhotenství, což
samozřejmě v praxi působí morální a etická dilemata nejen pro zdravotníky, ale i pro nastávající rodiče.
Zvláštní důvod pro přerušení těhotenství představují genetické důvody, které jsou v konkrétním
případě obvykle identifikovány v souvislosti s prenatální diagnostikou plodu (k ní viz dále). V těchto
případech lze interrupci provést nejpozději do dosažení 24 týdnů těhotenství 1086). Tato lhůta není
nahodilá, nýbrž souvisí s výsledky screeningů případných vrozených vývojových vad plodu v prvním a
druhém trimestru.
12.3.4.2
Projednání umělého přerušení těhotenství

Pokud si těhotná žena přeje těhotenství ukončit, předloží písemnou žádost o provedení umělého
přerušení těhotenství svému registrujícímu gynekologovi či poskytovateli zdravotních služeb 1087), u
kterého si přeje zákrok podstoupit1088). Žádost nemusí jakkoli odůvodňovat, jelikož pro posuzujícího
lékaře je rozhodující pouze splnění podmínek stanovených v § 4 zákona o umělém přerušení
těhotenství (maximálně přípustná délka těhotenství a absence kontraindikací zákroku na straně
pacientky), popř. v § 5 stejného zákona (ohrožení života či zdraví pacientky nebo vadný vývoj plodu).
Posuzující lékař je povinen podat pacientce řádné poučení v souladu se zákonem o zdravotních
službách i občanským zákoníkem, zejména o zdravotních důsledcích, rizicích a alternativách zákroku (k
podrobnostem viz kapitolu o informovaném souhlasu). Nadto je v souladu s § 7 zákona o umělém
přerušení těhotenství povinen explicitně pacientku poučit o antikoncepčních metodách a prostředcích.
Zákrok je přípustné provést, pokud na něm pacientka i po uvedeném poučení trvá a lékař dojde na
základě vyšetření1089) k závěru, že zákonné podmínky pro provedení interrupce jsou splněny1090).
Obdržení tohoto poučení je pacientka povinna poskytovateli písemně potvrdit 1091). Svou žádost, resp.
souhlas může vzít pacientka samozřejmě kdykoli zpět, a to až do započetí vlastního výkonu interrupce.
12.3.4.3
Nezletilí a osoby s omezenou svéprávností

Zákon rovněž explicitně předjímá speciální situace, kdy interrupce podstupují nezletilé ženy1092),
přičemž rozlišuje, zda žena dovršila věk 16 let či nikoliv.
Pokud jde o pacientky mladší 16 let, rozhoduje dle § 6 odst. 1 zákona o umělém přerušení
těhotenství o provedení zákroku jejich zákonný zástupce, resp. osoba, které byla pacientka svěřena do
výchovy1093). Za účelem provedení interrupce nepotřebuje poskytovatel souhlas obou rodičů nezletilé,
jelikož se zpravidla má za to, že rodič, který vůči němu vystupuje, jedná se souhlasem toho druhého 1094).
Nicméně vzhledem k tomu, že interrupce nepředstavuje běžnou léčbu, nedohodnou-li se rodiče v této
záležitosti, rozhodne na základě návrhu jednoho z nich soud1095).
Zákonný zástupce nezletilé je nejen oprávněn udělit souhlas se zásahem do její integrity 1096), ale má
rovněž právo navrhované zdravotní služby - zde např. z náboženských důvodů - odmítnout. Pokud by
však odmítnutím mohlo bezprostředně dojít k ohrožení života nebo vážnému ohrožení zdraví nezletilé
pacientky1097), postupuje se v souladu s § 35 odst. 3 zákona o zdravotních službách1098). Tento postup je
aplikovatelný nejen na případy odmítavého postoje zákonného zástupce, ale i tehdy, kdy se nelze se
zákonným zástupcem spojit. V případech, kdy hrozící nebezpečí není zcela akutní, ovšem nemůže
poskytovatel jednat sám a je zapotřebí postupovat soudní cestou (v rámci péče soudu o nezletilé,
eventuálně i prostřednictvím jím nařízeného předběžného opatření).
V této souvislosti nelze opomíjet ani § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách požadující zjištění
názoru nezletilé s ohledem na její rozumovou vyspělost i tehdy, pokud konkrétní zákrok sama
odsouhlasit nemůže. Její názor musí být zohledněn, přičemž jeho závažnost narůstá úměrně s jejím
věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti.
Vzhledem k vysoce citlivé povaze případů neplánovaného těhotenství lze předpokládat, že v těchto
situacích může dojít ke střetu vůle zákonného zástupce a nezletilé pacientky. Jedná se o případy, kdy
nezletilá navzdory zákonnému zástupci nesouhlasí s poskytnutím zdravotních služeb. Vzhledem k tomu,
že tato situace není v zákoně o umělém přerušení těhotenství ani zákoně o zdravotních službách
předvídána, uplatní se § 100 odst. 1 občanského zákoníku1099). Z jeho textu plyne, že dle přesvědčení
zákonodárce by při dosažení věkové hranice 14 let měla být nezletilá již schopna vyjádřit svůj názor
ohledně (jakýchkoliv) navrhovaných zdravotních služeb, přičemž toto ustanovení předpokládá, že jim
může "vážně odporovat"1100). V takovém případě musí být věc předložena soudu, který v souladu s § 102
občanského zákoníku rozhodne. Obdobně se postupuje i v opačném případě, kdy si zákrok pacientka
navzdory nesouhlasu zákonného zástupce přeje1101).
Jak již bylo uvedeno výše, zákon o umělém přerušení těhotenství obsahuje zvláštní právní úpravu
týkající se interrupce na žádost v případě žen mezi 16. a 18. rokem života. V takovém případě dává
souhlas se zákrokem sama pacientka1102). Za účelem zabezpečení výkonu rodičovských práv musí být
nicméně zákonný zástupce o provedeném zákroku neprodleně po jeho provedení informován1103), a to i
navzdory případnému odmítavému stanovisku nezletilé. O uvedené zákonné povinnosti poskytovatele
by měla být pacientka při podávání žádosti o interrupci rovněž poučena. Tento postup vyrozumění je
speciálním případem vůči § 35 odst. 2 zákona o zdravotních službách, dle kterého poskytnutí zdravotní
služby na základě souhlasu nezletilé pacientky nebrání ošetřujícímu lékaři v tom, aby podal informaci o
poskytnutých zdravotních službách nebo o zdravotním stavu nezletilé pacientky jejímu zákonnému
zástupci. V daném případě však právní předpis poskytovateli stanovuje explicitní povinnost1104).
Na rozdíl od úpravy týkající se nezletilých zákon o umělém přerušení těhotenství na postup v

případě jiných osob s omezenou svéprávností explicitně nepamatuje1105). Z tohoto důvodu je třeba
postupovat v souladu s obecnými ustanoveními o zástupném souhlasu při poskytování zdravotních
služeb osobám s omezenou svéprávností, přičemž rozsah schopnosti takové pacientky vnímat svou
situaci a uvážit ji musí být posuzován případ od případu. Vždy bude záležet na objektivně zjištěném
stavu, přičemž se bude předně vycházet z obsahu rozhodnutí soudu, který ženu na svéprávnosti omezil.
V případě osob s omezenou svéprávností, které samy nejsou schopny zákrok posoudit, uděluje souhlas
se zákrokem jejich opatrovník. Pokud by došlo ke střetu vůle pacientky s omezenou svéprávností a
jejího opatrovníka, postupuje se stejně jako v případě střetu vůle nezletilé, která není plně svéprávná,
a jejího zákonného zástupce1106).
Pokud by však žena byla omezena na svéprávnosti z důvodu natolik těžké duševní poruchy, že by ji
činila zcela neschopnou úsudku, měl by poskytovatel zdravotních služeb vyjma souhlasu zákonného
zástupce vyžadovat i přivolení soudu dle § 101 občanského zákoníku, jelikož se s ohledem na možná
rizika zákroku (např. sterilita) jedná "o zdravotní služby, které mohou zanechat trvalé, neodvratitelné a
vážné následky".
12.3.5
Některé problematické aspekty zákona o umělém přerušení těhotenství
12.3.5.1
Bezplatnost antikoncepčních prostředků

Jak již bylo uvedeno v úvodu této podkapitoly, zastaralost zákona o umělém přerušení těhotenství i
vzhledem ke změněným společenským poměrům působí v praxi řadu aplikačních a výkladových
problémů. Prvním takovým ustanovením je již § 3 předmětného zákona, dle kterého mají být
antikoncepční prostředky vázané na lékařský předpis, lékařské vyšetření i související kontrola
poskytnuty pacientce bezplatně. Uvedené ustanovení je však neaplikovatelné vzhledem k později

schválenému zákonu č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který stanoví konkrétní podmínky
úhrady zdravotní péče ze systému veřejného zdravotního pojištění.
Navzdory legislativním návrhům na poskytování antikoncepce zdarma 1107) je v současné době v

souladu se zásadou lex posterior derogat legi priori antikoncepce ženě hrazena zdravotní pojišťovnou
pouze při zdravotní indikaci, nikoliv však jako prostředek předcházení otěhotnění. V takovém případě
nese žena náklady na její pořízení sama, a to i v případech, kdy se jedná o antikoncepci na lékařský
předpis, jak je tomu např. u hormonální antikoncepce.
12.3.5.2
Svobodná volba poskytovatele zdravotních služeb

Další problematické ustanovením představuje § 7 zákona o umělém přerušení těhotenství ve
spojení s § 6 prováděcí vyhlášky. Tato ustanovení jsou v rozporu se svobodnou volbou poskytovatele
zdravotních služeb, když stanoví ženě nejen poskytovatele zdravotních služeb, u kterého má podat
svou žádost o umělé přerušení těhotenství1108), ale také současně uvádí, že tento poskytovatel určí
zdravotnické zařízení, kde má být výkon proveden, a to s ohledem na (dnes již neexistující) spádové
oblasti1109).
Vzhledem k právu pacientky na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb v souladu s § 28

odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách jsou tudíž i tato ustanovení neaplikovatelná. Jak již bylo
uvedeno výše, žena se v praxi se svou žádostí o interrupci obrací buď na poskytovatele zdravotních
služeb, u něhož bude tento zákrok prováděn, nebo na svého registrujícího gynekologa, který jí
uvedeného poskytovatele doporučí. Výběr poskytovatele obvykle souvisí i s čekací dobou, resp.
termínem zákroku, který je poskytovatel schopen ženě zajistit.
12.3.5.3
Přezkum negativního stanoviska lékaře

Z legislativního pohledu je v praxi rovněž nejasná realizace práva pacientky na přezkum negativního
stanoviska ošetřujícího lékaře ve smyslu § 8 zákona o umělém přerušení těhotenství. Současná
legislativa institut "okresního odborníka pro obor gynekologie" a "krajského odborníka pro obor
gynekologie" nezná, a tudíž ani nijak blíže neupravuje. Vzhledem k tomu, že se na tento proces
nevztahuje ani správní řád1110), není jasné, komu by měla pacientka žádost o přezkum směřovat. V praxi
se žena nejpravděpodobněji obrátí na jiného gynekologa, který její žádost posoudí, a to i s ohledem na
její právo na druhý názor ve smyslu § 28 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách.
V této souvislosti je nicméně nutné opětovně zmínit případ Tysiac v. Polsko, ve kterém ESLP došel k
závěru, že "potřeba [procedurálních] záruk se stává o to relevantnější v situaci, kdy nedojde ke shodě o
tom, zda jsou v daném případě splněny předpoklady pro legální interrupci, a to buď mezi těhotnou
ženou a jejím lékařem, nebo mezi samotnými lékaři. Podle názoru Soudu musí v takových případech
platné právní předpisy zajistit v první řadě jasnost právního postavení těhotné ženy."1111) Jak však
vyplývá z výše uvedeného, procesní záruky stanovené zákonem o umělém přerušení těhotenství mají v
současné době k dokonalosti daleko.
12.3.5.4
Interrupce prováděné cizinkám

Z dnešního pohledu je neakceptovatelná i právní úprava rozdílného přístupu k interrupcím cizinek
zakotvená v § 10 zákona o umělém přerušení těhotenství. Dle daného ustanovení se umělé přerušení
těhotenství na žádost dle § 4 citovaného zákona neprovede cizinkám, které se v ČR zdržují pouze
přechodně1112). Vzhledem k členství ČR v Evropské unii musíme dané ustanovení posuzovat jak ve vztahu
k občankám EU, tak ve vztahu k pacientkám ze zemí, které členy Evropské unie nejsou.
V případě pacientek z EU je stěžejním rozhodnutí ve věci The Society for the Protection of Unborn
Children Ireland Ltd v. Stephen Grogan and Others1113), ve kterém Evropský soudní dvůr1114) označil umělé
přerušení těhotenství za službu. Pokud evropské právo chápe interrupci jako službu ve smyslu
současného čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie (původně Smlouvy o založení Evropského
hospodářského společenství; číslování článků uvádíme dle aktuálního znění), musí se na ni vztahovat i
jedna ze základních svobod: volný pohyb služeb v rámci EU pro občany členských států.
V oblasti volného pohybu služeb čl. 18 Smlouvy současně zakazuje jakoukoliv diskriminaci na
základě státní příslušnosti v této oblasti1115). Vzhledem k tomu, že citovaná smlouva je pramenem
primárního unijního práva, má aplikační přednost před vnitrostátním právem. V důsledku toho dochází
k absolutní nemožnosti použití ustanovení vnitrostátních předpisů, které jsou s ní v rozporu1116). Dále,
vzhledem ke své jasnosti a bezpodmínečnosti, má článek 18 rovněž tzv. přímý účinek1117). Tedy je bez
dalšího závazný pro všechny členské státy a jejich občany a nevyžaduje provedení sekundárními
předpisy (nařízením, směrnicí apod.)1118).
Je zřejmé, že zásady volného pohybu služeb (resp. volného přístupu k těmto službám) a zákazu
diskriminace zakotvené v evropském právu mají vůči stávající české právní úpravě nadřazené
postavení. Ustanovení § 10 zákona se tudíž ve světle evropského práva vztahujícího se na občanky
států EU nepoužije. Pokud by poskytovatel zdravotních služeb odmítl provést interrupci pacientce z
jiného členského státu EU s odkazem na § 10 zákona, dopustil by se tím protiprávního jednání
spočívajícího v nedovolené diskriminaci z důvodu státní příslušnosti. K otázkám interrupce u občanek
jiného členského státu EU je proto nutné přistupovat stejně jako v případě občanek ČR 1119).
Pokud jde o pacientky ze zemí mimo členské státy EU, nelze výše uvedené evropské předpisy v
daném případě použít. Z uvedeného důvodu je třeba respektovat § 10 zákona - jakkoli neodpovídá
současným společenským poměrům - a interrupci u těchto pacientek zdržujících se v ČR pouze
přechodně (tj. jinak než na základě povolení k trvalému či dlouhodobému pobytu ve smyslu předpisů o
pobytu cizinců na území České republiky) neprovést.
Nad rámec případů uvedených v § 48 zákona o zdravotních službách představuje ustanovení § 10

zákona o umělém přerušení těhotenství v daném případě další zákonný důvod pro odmítnutí péče
poskytovatelem zdravotních služeb. V tomto případě by měl postupovat poskytovatel v souladu s § 48
odst. 5 zákona o zdravotních službách a po posouzení případu vydat pacientce písemnou zprávu, ve
které je důvod jejího odmítnutí explicitně uveden.
Lze shrnout, že v případě zahraničních pacientek, které nejsou občankami EU a které nemají
povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podle předpisů o pobytu cizinců, nelze umělé
přerušení těhotenství na jejich žádost provést. Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit, že toto
omezení se vztahuje výlučně na případy interrupcí na žádost. Poskytovatel zdravotních služeb je proto
oprávněn u těchto pacientek provést interrupci ze zdravotních důvodů, resp. dokonce může být
povinen ji provést v případech neodkladné péče (například mimoděložní těhotenství bezprostředně
ohrožující život či zdraví pacientky)1120).
Přestože se v minulosti vyskytly snahy novelizovat § 10 zákona o umělém přerušení těhotenství tak,
aby byl v souladu s evropskými předpisy, absence politického konsenzu vedla k upuštění od tohoto
cíle. Zejména s ohledem na hlavní argument odpůrců - umožnění potratové turistiky, primárně ze
sousedního Polska a Německa - je třeba uvést, že tyto aktivity je možné vzhledem k uvedenému legálně
realizovat i za stávajícího legislativního rámce, a to právě s ohledem na přednost evropského práva.
12.3.6
Zvláštní případy související s interrupcí
12.3.6.1
Redukce vícečetného těhotenství

Specifický případ umělého ukončení těhotenství související s medicínským pokrokem představuje
selektivní redukce jednoho či více plodů (fetocida) v případě mnohočetného těhotenství. Vzhledem k
tomu, že zákon o umělém přerušení těhotenství ani jiný právní předpis výslovně tuto problematiku
neřeší, analogicky se na tyto případy použijí obecná pravidla pro umělé přerušení těhotenství.
Předmětný zákrok byl poprvé úspěšně proveden v roce 1986 v Nizozemsku, kdy v rámci pětičetného
těhotenství došlo ke snížení počtu plodů na dvojčata1121). V dnešní době je selektivní redukce plodů
zpravidla důsledkem asistované reprodukce, kdy je ženě v rámci léčby IVF implantováno větší množství
embryí1122). Jelikož s mnohočetným těhotenstvím narůstají i jeho rizika 1123), je jeho účelem pokračování
těhotenství za vhodnějších podmínek pro ženu i ponechaný plod či plody.
Důvody pro selektivní redukci však nemusí být jen medicínského rázu, k provedení zákroku (do 12.
týdne těhotenství) postačí i jiné osobní důvody na straně budoucích rodičů. Konečné rozhodnutí je
však i zde na těhotné ženě. V obou případech je nicméně nutné pacientku informovat jak o
komplikacích mnohočetného těhotenství, tak o rizicích redukce. V případě redukce na žádost však v
praxi řada poskytovatelů uplatňuje své právo na výhradu svědomí a tyto zákroky neprovádí (zejm. v
případě přání redukce dvojčetného těhotenství na jednočetné).
V souvislosti s redukcí eventuálně vyvstává i otázka volby pohlaví, resp. její zákaz, který však
explicitně v rámci právní úpravy umělého přerušení těhotenství řešen není. Je nicméně třeba mít na
paměti § 5 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách, který v souvislosti s asistovanou
reprodukcí zakazuje volbu pohlaví budoucího dítěte s výjimkou případů, kdy použitím metod a postupů
asistované reprodukce lze předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví. Je ke
zvážení, zda by toto ustanovení nemohlo být analogicky aplikováno i v uvedených případech. V této
souvislosti lze rovněž odkázat na Úmluvu o biomedicíně, která volbu pohlaví při lékařsky asistované
reprodukci rovněž zakazuje, ledaže tak lze předejít vážné dědičné chorobě vázané na pohlaví 1124).
Otázkou ovšem je, nakolik lze v této souvislosti zdravotnickou praxi u poskytovatele, který nebude
pociťovat výhradu svědomí v souvislosti s redukcí počtu plodů a bude chtít nějakému přání ženy
ohledně pohlaví zachovaného plodu vyhovět (což navenek nepřizná), reálně regulovat.
12.3.6.2
Prenatální diagnostika, výhrada svědomí a terapeutické interrupce

Vhledem k medicínskému pokroku mají v současné době nastávající rodiče řadu možností, jak již v
průběhu těhotenství nechat diagnostikovat geneticky podmíněná onemocnění či vrozené vývojové
vady nenarozených dětí a v jejich důsledku případně těhotenství ukončit.
Zatímco v ČR není legislativně přístup pacientek k prenatální či preimplantační diagnostice omezen,

některé členské státy Rady Evropy volí restriktivnější přístup, v jehož důsledku se řada stížností týká
právě této problematiky. Obecně lze shrnout, že rodiče mohou z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod dovozovat právo na přístup k prenatální diagnostice, a to bez ohledu na to,
zda dítě počali přirozenou cestou nebo za pomoci asistované reprodukce 1125).
Touto problematikou se Evropský soud pro lidská práva nejprve zabýval ve věci Costa a Pavan v.
Itálie1126). V daném případě se stěžovatelé (manželé) po narození prvního dítěte trpícího cystickou
fibrózou dozvěděli, že jsou oba nositeli genu způsobujícího tuto nemoc. Poté, co genetické vyšetření
odhalilo stejné zdravotní postižení plodu i u druhého těhotenství, rozhodli se je stěžovatelé ukončit
uměle. Stěžovatelé však toužili po dalším dítěti, a tak se rozhodli pro oplodnění in vitro, díky kterému
mělo být možné zjistit, zda se u embrya vyskytne stejná genetická zátěž.
Italské právo však v jejich případě tento postup neumožňovalo, jelikož stěžovatelé nebyli sterilním
ani neplodným párem, přičemž stěžovatel ani netrpěl pohlavně přenosnou chorobou. Italská legislativa
současně zakazovala preimplantační diagnostiku takovýchto embryí. Stěžovatelé proto namítali, že
pokud chtějí, aby se jim narodilo dítě nepostižené danou chorobou, musí nejprve dítě počít,
podstoupit nezbytné testy a v případě jejich pozitivity těhotenství opět ukončit.
ESLP po posouzení daného případu konstatoval, že přání stěžovatelů podstoupit asistovanou

reprodukci a prenatální screening za účelem početí dítěte, které není stiženo danou genetickou vadou,
bylo formou vyjádření jejich soukromého a rodinného života, který je chráněn čl. 8 Úmluvy. Přestože
nemožnost podstoupit uvedené zákroky představovala zásah do těchto práv, italské zákony sledovaly
legitimní cíl.
Současně však ESLP poukázal na rozporuplnost italského práva, pokud na jedné straně nedovoluje,
aby bylo uměle počato zdravé dítě, avšak současně dovoluje, ale byl potracen plod stižený uvedenou
chorobou. Rovněž vzal v úvahu nejen pokročilejší fázi vývoje plodu oproti embryu, ale především
psychické útrapy stěžovatelky potýkající se s bolestivou volbou interrupce v případě, že by se nemoc u
plodu i tentokrát potvrdila. Takový zásah do práva stěžovatelů na respektování soukromého a
rodinného života proto ESLP považoval za nepřiměřený.
Další posuzovaný případ, M. P. a další v. Rumunsko1127), se týkal tří stěžovatelů - rodičů a jejich syna.
Ten se narodil tělesně postižený v důsledku nedbalosti lékařů, kteří v rámci prenatální diagnostiky
(ultrazvukových vyšetření) nerozpoznali, že mu chybí holenní kost. Daná stížnost se zakládala na
porušení čl. 2 a 8 Úmluvy a nárocích uplatněných žalobou typu wrongful birth v případě rodičů a
wrongful life v případě jejich syna.
Zatímco veškeré nároky nezletilého dítěte ESLP zamítl, v případě jeho rodičů navázal na své závěry
ve věci Costa a Pavan v. Itálie, když konstatoval, že přání rodičů počít dítě nedotčené genetickou vadou
spadá pod právo na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy1128). Zároveň však uvedl, že rodiče
nejsou v daném případě obětmi porušení práv garantovaných Úmluvou, neboť jim vnitrostátní soudy
přiznaly určitou kompenzaci za nemateriální újmu vzniklou tím, že v důsledku nedbalosti jednoho z
ošetřujících lékařů se nemohli informovaně rozhodnout, zda si postižené dítě ponechají 1129). Výši
zadostiučinění ESLP odmítl přezkoumávat s odkazem na prostor pro uvážení státu (margin of
appreciation)1130).
Otázkou přístupu k prenatální diagnostice se ESLP zabýval i v případě A. K. v. Lotyšsko1131), kde se

jednalo o stěžovatelku, která v důsledku údajně nenabídnutého prenatálního vyšetření porodila dceru
s Downovým syndromem. Zde se však ESLP primárně zaměřil na procesní stránku věci, konkrétně
hodnocení proběhnuvšího dokazování v rámci soudních řízení, přičemž uzavřel, že vzhledem k
svévolnému rozhodování vnitrostátních soudů došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
Prvním případem, ve kterém bude ESLP pravděpodobně nucen zabývat se (negativními) důsledky
prenatální diagnostiky1132), je stížnost podaná španělským lékařem dovolávajícím se svobody svědomí,
resp. práva na výhradu svědomí. Stěžovatel se z důvodu výhrady svědomí odjakživa odmítal podílet na
provádění interrupcí. V důsledku implementace nového screeningového programu vrozených vad však
byl od roku 2008 navzdory vzneseným výhradám nucen svým nadřízeným denně prenatální diagnostiku
u těhotných žen provádět.
Stěžovatel tento postup odmítal s odůvodněním, že představuje první krok vedoucí k interrupci ze
zdravotních či genetických důvodů, pokud je u plodu diagnostikována nemoc či vrozená vada. Dle jeho
tvrzení je souvislost mezi prenatální diagnostikou a interrupcí zřejmá, když 90% těhotenství, u nichž je
postižení diagnostikováno, je následně uměle přerušeno. Z důvodu výhrady svědomí se proto nechtěl
účastnit nejen vlastních interrupcí, ale i vyšetření, které k interrupci mohou směřovat a které ve svém
důsledku představují eugenickou selekci nenarozených dětí. Vzhledem k tomu, že před španělskými
soudy neuspěl, obrátil se nyní na ESLP1133).
12.3.7
Právní odpovědnost
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, považuje za trestné takové jednání a postupy při umělém
přerušení těhotenství, které nejsou v souladu se zákonem, jenž je upravuje. Z hlediska trestní
odpovědnosti lékaře (ovšem i jiné osoby) přichází v úvahu dle konkrétních okolností případu několik
skutkových podstat trestných činů; jsou jimi zejména nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu a
se souhlasem ženy1134). Za málo časté u lékařů pak lze označit trestné činy pomoci či svádění těhotné
ženy k umělému přerušení těhotenství1135).
V tomto kontextu je rovněž nutné upozornit, že v souladu s § 163 trestního zákoníku není těhotná
žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to jiného požádá či mu to dovolí, pro takové
jednání trestně odpovědná. Zde se vychází ze zásady, že jednání osoby, k jejíž ochraně je příslušné
trestněprávní ustanovení určeno, nemůže být trestné1136).
V oblasti odpovědnosti občanskoprávní přichází v úvahu žaloba pacientky založená na zásahu do

osobnostních práv, požadující typicky náhradu nemajetkové újmy. V případě zákroku, který byl
proveden bez jejího souhlasu či na základě nedostatečného poučení, se bude jednat především o
zásah do integrity, práva na soukromí a autonomii rozhodování1137), v případě nedbalého provedení
zákroku či zanedbání pooperační péče vedoucího ke způsobení újmy na zdraví budou nároky pacientky
vyplývat z narušení zdraví coby další a velmi významné složky její osobnosti.
12.3.8
Nakládání s plodem po potratu a mrtvě narozenými dětmi
12.3.8.1
Plod po potratu
Nejen v souvislosti s interrupcemi ze zdravotních důvodů, ale i v případech samovolných potratů
vyvstávala v praxi otázka, zda je možné plod po potratu vydat na žádost rodičů k pohřbení. Tedy zda lze
postupovat stejně jako v případě nakládání s tělem mrtvorozeného dítěte popsaným níže, nebo zda je
třeba důsledně dbát příslušných ustanovení zákona o zdravotních službách.
Současná právní úprava nakládání s plodem po potratu je primárně obsažena v § 81 a § 82 zákona o

zdravotních službách. Dle § 82 odst. 2 se plodem po potratu rozumí plod, který po úplném vypuzení
nebo vynětí z matčina těla neprojevuje ani jednu ze známek života a současně je jeho porodní
hmotnost menší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdnů 1138). Na plod
po potratu se obdobně použijí ustanovení pro nakládání s částmi lidského těla ve smyslu § 81 zákona,
přičemž však zákon explicitně stanoví, že jej lze použít pouze pro potřeby vědy, výzkumu nebo
výukovým účelům1139). Pokud nedojde k jeho využití v uvedeném smyslu, zpopelní se coby anatomicko-
patologický odpad v souladu s § 91 zákona ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb nebo ve
smluvním krematoriu.
Skutečnost, že poskytovatel není oprávněn vyhovět v tomto případě žádosti rodičů, je dlouhodobě
kritizována zejména spolky sdružujícími tyto rodiče. K této problematice se vyjádřil mj. i Veřejný
ochránce práv, který dovodil, že: "[n]ení žádný rozumný důvod pro to, aby rodiče dětí, které zemřely
ještě před porodem, nemohli požádat o vydání svého mrtvě narozeného dítěte za účelem jeho pietního
pohřbení dle svého přání. Podle ochránce by právní úprava vydání mrtvě narozeného dítěte, včetně
plodu po potratu, za účelem jeho pietního pohřbení měla umožnit." 1140)
Pokud je nicméně plod po potratu chápán jako oddělená část těla pacientky, uplatní se na něj
částečně (vzhledem ke značné specialitě úpravy v zákoně o zdravotních službách) úprava obsažená v §
111 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení zakládá pacientce právo dozvědět se, jak bylo s částí
jejího těla naloženo - například, zda ke kremaci plodu po potratu došlo zvlášť, nebo zda byl zlikvidován
spolu s jiným anatomicko-patologickým odpadem.
12.3.8.2
Mrtvorozené dítě
Přestože mrtvorozenost v žádném z citovaných zákonů definována není, pro účely vyplnění Listu o
prohlídce zemřelého je mrtvě narozené dítě charakterizováno jako "plod narozený bez známek života,
jehož hmotnost je 500 g a více; nelze-li porodní hmotnost určit, pak narozený po 22. dokončeném týdnu
těhotenství, a nelze-li délku těhotenství určit, pak nejméně 25 cm dlouhý, a to od temene hlavy k
patě."1141)
Jelikož zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, v současnosti žádnou zvláštní právní úpravu pietního
zacházení s mrtvě narozenými dětmi neobsahuje, vyvstává otázka, zda jejich těla spadají do definice
lidských pozůstatků (jako v případě dětí, které se narodily živé a následně zemřely), či nikoliv (a má s
nimi být naloženo jako s anatomicko-patologickým odpadem).
V praxi bývá rodička poučena, že v souladu s § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví může fyzická či
právnická osoba (zpravidla příbuzní) sjednat pohřbení ve lhůtě 96 hodin od oznámení jeho úmrtí.
Pokud však v uvedené lhůtě pozůstalí neprojeví o pohřbení zájem, jsou pozůstatky spáleny v
nemocniční spalovně či smluvním krematoriu.
Za zmínku v této souvislosti stojí soudní spor z roku 2013, v němž žena, jež porodila dítě, které
zemřelo krátce po porodu, podala žalobu na ochranu osobnosti proti jihočeské nemocnici a dvěma
pohřebním službám, v jejímž rámci požadovala i odškodnění nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč.
Zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že ve chvíli, kdy chtěla začít zařizovat pohřeb pro
své dítě, se dozvěděla, že jeho tělo již bylo v důsledku nedorozumění spáleno, pravděpodobně při
hromadném zpopelnění.
Žena argumentovala, že nebyla detailně poučena o tom, že pohřeb musí zařídit ve stanovené lhůtě,
přičemž jí ani její psychický stav způsobený traumatickým porodem neumožňoval poskytnuté poučení
odpovídajícím způsobem vnímat a pochopit. Daný spor nicméně skončil po dohodě stran smírem, kdy
se ženě dostalo omluvy a odškodnění ve výši 100 000 Kč 1142).
Přestože se rozhodovací praxe českých soudů v této oblasti prozatím nachází ve svých počátcích,
jisté vodítko nám může poskytnout i závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v obsahově odlišném případě:
"Je pak zřejmé, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a
prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou
pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře
fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který
podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o.
z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje
i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o. z."1143) (zvýraznění autorů).
12.3.8.3
Navrhovaná legislativní změna

V reakci na kritiku stávající právní úpravy je v současné době v Poslanecké sněmovně projednáván
poslanecký návrh novely zákona o pohřebnictví. Uvedený zákon by měl nově upravovat podmínky
zacházení s "jinými lidskými pozůstatky", kterými je myšleno tělo mrtvorozeného dítěte nebo plodu po
potratu, u něhož nebyla určena žádná z nově definovaných známek života. Rovněž se navrhuje možnost
sjednání pohřbení těchto jiných lidských pozůstatků fyzickou nebo právnickou osobou na vlastní
náklady, a to konkrétně s poskytovatelem zdravotních služeb v prodloužené lhůtě 1 týdne 1144).
Dle důvodové zprávy má nová právní úprava zaručit, že se s mrtvě narozenými dětmi a plody po
potratu nebude po uvedenou dobu nakládat jako s anatomicko-patologickým odpadem. S výjimkou
pohřbívací povinnosti obcí má tento nový právní institut zaručenu stejnou právní ochranu jako lidský
pozůstatek. Po uplynutí stanovené lhůty zákon stanoví minimální standard ochrany spočívající v
povinnosti poskytovatele zdravotních služeb zajistit alespoň společné zpopelnění v krematoriu. Spálení
ve spalovně poskytovatele (coby anatomicko-patologického odpadu) má být dle návrhu zakázáno 1145).
12.3.8.4
Judikatura ESLP
Problematikou nakládání s mrtvě narozenými dětmi se zabýval i ESLP ve věci Marić v. Chorvatsko1146).
Případ se týkal postupu chorvatské nemocnice, která tělo mrtvorozeného dítěte zlikvidovala jako
anatomicko-patologický odpad. Přímo po porodu manželé nechtěli převzít jeho ostatky a nechali
provedení pitvy a zajištění pohřbu na nemocnici. Nedlouho poté se na ni opětovně obrátili s žádostí o
informaci o místě pohřbení jejich dítěte, avšak s touto žádostí vzhledem k okolnostem nebyli úspěšní.
V důsledku toho podali na nemocnici žalobu na náhradu psychické újmy zapříčiněné způsobem, jakým
bylo s tělem jejich dítěte naloženo.
Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že přestože s tělem jejich dítěte nemělo být uvedeným
způsobem naloženo, žádné z relevantních zákonných ustanovení nezakládalo nemocnici povinnost
informovat rodiče o místě pohřbení jejich dítěte, pročež jim přiměřené zadostiučinění nemajetkové
újmy nebylo přiznáno.
S odvoláním na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel uvedl, že s
tělem jeho mrtvorozeného dítěte bylo naloženo nevhodně, v důsledku čehož mu bylo znemožněno
získat informaci o místě jeho pohřbení. Stěžovatel tvrdil, že požádáním nemocnice o zajištění pohřbení
jeho dítěte nebylo vyloučeno jeho právo dozvědět se, kde je jeho tělo pochováno. Dále zastával názor,
že vnitrostátní soudy mu nespravedlivě bránily v získání informací o místu pohřbení jeho dítěte.
ESLP konstatoval, že hlavní otázkou v posuzovaném případě není, zda má stěžovatel právo na určitý
typ obřadu či právo zvolit si místo posledního odpočinku svého dítěte, ale zda byla nemocnice
oprávněna naložit s ním jako s anatomicko-patologickým odpadem a tím pádem nezanechat žádnou
stopu o místě, kde se nachází.
Soud zejména poukázal na nejasnosti kolem způsobu, jakým nemocnice zjišťovala, jak má být s
tělem dítěte naloženo. Vyšel z tvrzení jejích zaměstnanců, že informovaný souhlas rodičů ani jiné
dokumenty týkající se této záležitosti neexistují, jelikož nejsou vnitrostátním právem vyžadovány. ESLP
tudíž nepřijal ani tvrzení státu, že stěžovatel formou ústní dohody mlčky souhlasil s tím, aby s tělem
jeho dítěte bylo naloženo uvedeným způsobem. Ve skutečnosti vnitrostátní právo ukládá všem
hřbitovům povinnost vést informace o všech pohřbech, což poskytuje pozůstalým alespoň indicii o
tom, kde je daná osoba pohřbena. Z uvedených důvodů proto ESLP konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy,
přičemž stěžovateli současně přiznal i finanční zadostiučinění ve výši 12 300 eur za vzniklou
nemajetkovou újmu.
12.4
Asistovaná reprodukce
12.4.1
Úvod
Ještě poměrně nedávno mohli lidé svoji vlastní plodnost regulovat pouze negativně - podstoupením
interrupce, sterilizace či užíváním antikoncepce. Neplodným párům tak v případě přání mít děti zbývala
pouze cesta adopce. Narození Louise Brownové v roce 1978, Candice Reedové v roce 1980 a Elizabeth
Carrové v roce 1981 znamenalo revoluci nejen v reprodukční medicíně1147), ale i v právu.
Neplodnost je mnohými považována za civilizační nemoc dnešní doby. Poruchy plodnosti však
mohou být způsobeny jak fyziologickými příčinami (oligospermie u partnera), tak anatomickými
příčinami (absence dělohy či neprůchodnost vejcovodů partnerky v důsledku srůstů po prodělané
operaci). Ty buď značně ztěžují, nebo zcela vylučují možnost neplodného páru počít a přivést na svět
svého potomka přirozenou cestou1148).
Jednou z příčin je bezpochyby i životní styl současné postmoderní společnosti, kdy páry z
nejrůznějších důvodů odkládají založení rodiny. Jak ovšem dokazují vědecké výzkumy, zejména
plodnost žen s věkem velmi rapidně klesá1149),1150), čímž roste i poptávka neplodných párů po službách
asistované reprodukce. Velký zájem o umělé oplodnění vedl v ČR k nárůstu 1151) počtu privátních center
asistované reprodukce, jež jsou hojně vyhledávány i zahraniční klientelou1152).
Bez ohledu na příčiny, narození prvních "dětí ze zkumavky" s sebou přineslo řadu etických, ale i
právních otázek, na které musel zákonodárce promptně reagovat. Asistovaná reprodukce může ovlivnit
poměry mezi rodičem a dítětem, kdy se právní a biologický stav mohou lišit. Tak je tomu v případě
mateřství, kdy z právního hlediska "matkou dítěte je žena, která dítě porodila"1153), bez ohledu na
genetickou příbuznost (v případě darovaného vajíčka či embrya). Tato skutečnost může v praxi působit
obtíže zejména v souvislosti se stále populárnějším surogátním mateřstvím1154).
Rozvoj medicíny v oblasti reprodukčních technologií s sebou přinesl i nová dilemata. V souvislosti s
nakládáním s lidskými embryi, ale například i v souvislosti s interrupční legislativou vyvstává otázka,
odkdy a jakým způsobem je třeba lidský život chránit. Odpověď na tyto otázky však (alespoň prozatím)
zůstává plně v diskreci jednotlivých států1155).
12.4.2
Právní úprava
Současná právní úprava asistované reprodukce není zcela ucelená 1156). Nalezneme ji nejen v zákoně
o specifických zdravotních službách, ale i v zákoně č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti
lidských tkání a buněk určených k použití u člověka (zákon o lidských tkáních a buňkách), a v
souvisejících prováděcích vyhláškách1157).
Jak uvádí zákonná definice, pojmem asistovaná reprodukce se rozumí metody a postupy, při kterých
dochází k odběru zárodečných buněk (tj. vajíček a spermií), k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského
embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich
uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy1158).
Obecně platí, že zárodečné buňky a lidská embrya mohou být použity pouze za účelem umělého
oplodnění ženy. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze lidská embrya, která zůstala pro uvedený
účel nevyužita. Za předpokladu, že s tímto použitím vyslovil neplodný pár souhlas, lze předmětná
embrya použít pro výzkum na lidských kmenových embryonálních buňkách, avšak pouze za podmínek a
pro účely stanovené zákonem č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových
buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů 1159).
K umělému oplodnění může dojít ze zdravotních důvodů, při léčbě neplodnosti ženy nebo muže,
jestliže je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným způsobem nebo
aby donosila životaschopný plod, přičemž jiné způsoby léčby nevedly nebo s vysokou mírou
pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění.
Tento postup může být realizován rovněž tehdy, pokud jde o potřebu včasného genetického
vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo z důvodu prokazatelného rizika
přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad, jejichž nositelem je tato žena nebo muž1160).
Vlastní umělé oplodnění pak může být v souladu s § 3 odst. 3 zákona o specifických zdravotních
službách realizováno dvěma postupy, a to buď přímým zavedením spermií do pohlavních orgánů ženy,
nebo přenosem lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy (tzv. oplodnění
in vitro, IVF) do jejích pohlavních orgánů.
12.4.3
Osoby podstupující asistovanou reprodukci

Dle stávající legislativy je poskytovatel1161) oprávněn specifické zdravotní služby asistované
reprodukce poskytnout pouze neplodnému páru, kterým se pro tyto účely rozumí žena a muž, bez
ohledu na to, zda je pár sezdán či nikoliv1162). Umělé oplodnění ženy bez partnera1163) je však de iure
vyloučeno1164). Zákon současně explicitně provedení umělého oplodnění zakazuje, pokud mezi ženou a
mužem existuje příbuzenský vztah vylučující uzavření manželství1165).
Umělé oplodnění rovněž nemůže být provedeno příjemkyni s omezenou svéprávností, v jejímž
důsledku není byť jen částečně způsobilá posoudit důsledky poskytovaných zdravotních služeb nebo
rodičovské odpovědnosti. Příjemkyní rovněž nemůže být osoba omezená na svobodě (umístěná v
policejní cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detenci) 1166). V obdobných
situacích nemohou být zárodečné buňky odebrány ani anonymním dárcům1167).
V této souvislosti lze zmínit případ Dickson v. Spojené království1168), jejž posuzoval ESLP. Stěžovatelé
představovali manželský pár, který se v rámci výkonu trestu odnětí svobody seznámil prostřednictvím
vězeňské korespondenční sítě. Stěžovateli, jenž byl v uvedené době ve výkonu trestu odnětí svobody za
vraždu, nebylo umožněno podstoupit umělé oplodnění se svou ženou. S ohledem na věk manželky, v
jehož důsledku existovala velmi malá pravděpodobnost, že by se jí podařilo otěhotnět po jeho
propuštění, se manželé se svou žádostí obrátili na ministra vnitra. Ten ji však odmítl s odůvodněním, že
tento typ žádostí schvaluje jen ve výjimečných případech. Dále argumentoval tím, že vztah žadatelů
nebyl nikdy testován v normálním prostředím každodenního života a že blaho dítěte, které má být
počato, není dostatečně zabezpečeno (matka a dítě by měly pouze omezenou podpůrnou síť, otec
dítěte by nebyl přítomen po důležitou část jeho dětství). Rovněž odkázal na oprávněné obavy
veřejnosti, že represivní a odstrašující prvky trestu stěžovatele by byly obcházeny, kdyby mu bylo
umožněno stát se ve vězení v důsledku umělého oplodnění otcem.
V daném případě ESLP posuzoval, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi veřejnými a
soukromými zájmy vyplývajícími z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dospěl k
závěru, že přestože státy mají v této oblasti poměrně široký prostor k uvážení, absence jakéhokoliv
zhodnocení konkurujících si veřejných a soukromých zájmů představovala porušení čl. 8 Úmluvy.
V neposledním případě musí být před provedením postupů asistované reprodukce spočívajícím v
odebrání zárodečných buněk posouzena nejen zdravotní způsobilost osob, kterým mají být odebrány,
ale i zdravotní způsobilost příjemkyně (ženy, které má být umělé oplodnění provedeno).
12.4.3.1
Věkové limity
Zatímco věk muže není (s výjimkou dárcovství) pro účely umělého oplodnění omezen, v případě
ženy hovoří zákon rovnou o věku dvojím - jednak věku plodném, jednak věku, který nepojmenovává,
ovšem míní jím věk biologický. Dle předchozí právní úpravy obsažené v § 27d-27i zákona o péči o zdraví
lidu bylo přípustné umělé oplodnění ženy provést v jejím plodném věku, a to za předpokladu, že tomu
nebránily zdravotní důvody. Jinými slovy, pokud tzv. plodný věk u pacientky trval, nebylo provedení
umělého oplodnění limitováno jakoukoliv věkovou hranicí. Tyto podmínky se však přijetím nového
právního předpisu od 1.4.2012 zpřísnily1169).
Podle § 6 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách lze umělé oplodnění provést ženě v
plodném věku1170), pokud její věk nepřekročil 49 let1171). Vzhledem k tomu, že umělým oplodněním se ve
smyslu § 3 odst. 3 zákona rozumí i embryotransfer, stanovená věková hranice musí být respektována i
v případech přenesení zmrazených (tj. dříve odebraných) embryí. Nestačí tudíž, aby ženě byla ve
stanovené lhůtě vajíčka či embrya zmrazena; předmětná lhůta se vztahuje i na jejich vlastní implantaci.
Pokud by poskytovatel jednal v rozporu s uvedenou věkovou hranicí a umožnil by ženě podstoupit
umělé oplodnění po překročení věku 49 let, jednal by protiprávně. To by z hlediska jeho právní
odpovědnosti mohlo ve svém důsledku vést - zejména při opakovaném jednání - i k pozastavení, resp.
odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb1172).
12.4.4
Postup při umělém oplodnění

Neplodný pár musí poskytovateli nejprve předložit písemnou žádost o umělé oplodnění, která
nesmí být starší 6 měsíců. V opačném případě musí pár podávat žádost novou. Zejména v případě
nesezdaných párů má předmětná žádost dalekosáhlé důsledky pro další život obou partnerů, když
další postup po jejím podepsání založí domněnku otcovství1173), a tedy i rodičovskou odpovědnost
partnerovi ženy, se kterou umělé oplodnění podstupuje1174). I z uvedeného důvodu je v praxi neplodný
pár vždy o této skutečnosti řádně poučen, přičemž se na základě dokladů totožnosti ověřuje i identita
pacientů.
Před vlastním zahájením asistované reprodukce je poskytovatel povinen poučit neplodný pár o
povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých následcích a možných rizicích a o způsobu,
jakým může být naloženo s přebytečnými embryi (včetně doby uskladnění a finančních nákladů). Stejně
jako v případě poučení u jiných specifických zdravotních služeb má i v tomto případě neplodný pár
právo na přítomnost vybraného svědka při podání informací. Záznam o poučení, jenž je součástí
zdravotnické dokumentace příjemkyně, je následně podepsán neplodným párem, ošetřujícím lékařem
(podávajícím poučení) a svědkem, byl-li přítomen.
Na základě poučení poskytnutého v souladu s § 8 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách

udělí neplodný pár písemný souhlas, jenž je stejně jako písemná žádost součástí zdravotnické
dokumentace vedené o ženě podstupující umělé oplodnění 1175). Přitom jednotlivé výkony asistované
reprodukce lze příjemkyni provést, jestliže s nimi před jejich započetím vyslovila souhlas. Tento
souhlas zaznamená do zdravotnické dokumentace ošetřující lékař, jenž záznam spolu s příjemkyní
podepíše1176).
Zákon současně explicitně uvádí, že písemný souhlas neplodného páru musí být opakovaně udělen
před každým provedením umělého oplodnění. Nestačí tudíž jediný souhlas, nýbrž je třeba jeho
opětovné získání před kterýmkoliv dílčím zákrokem umělého oplodnění, tedy při každém přenosu
spermií či embryí do těla ženy1177).
12.4.5
Vybrané aspekty asistované reprodukce
12.4.5.1
Dárcovství zárodečných buněk

Pro účely umělého oplodnění ženy lze použít vajíčka získaná od této ženy či spermie muže, který se
ženou léčbu neplodnosti podstupuje. Vzhledem k tomu, že léčbu neplodnosti podstupují páry, kterým
se nedaří počít dítě přirozenou cestou z nejrůznějších důvodů, je anonymní dárcovství zárodečných
buněk třetí osobou rovněž poměrně časté, přičemž zákon předvídá i anonymní darování přebytečných
embryí jiným neplodným párem.
Přestože by některé páry jistě preferovaly možnost mít se svým potomkem alespoň částečně
shodnou genetickou informaci (sestra či sestřenice by např. darovala pro tyto účely oocyty své
příbuzné), s ohledem na striktní požadavek anonymity1178) není možné použít zárodečný materiál
darovaný příbuznými, ale ani přáteli či jinými osobami, které neplodný pár osobně zná.
Poskytovatel zdravotních služeb odpovídá za náležitý výběr a hodnocení osob, kterým mají být
zárodečné buňky odebrány, v souladu s § 7 odst. 1 a prováděcí vyhláškou1179). Dárci jsou vybíráni s
ohledem na svůj věk1180) a zdravotní způsobilost1181). Hodnocení a výběr dárce zahrnuje faktory, které
mají význam a mohou pomoci při zjištění osob, jejichž darování by mohlo představovat jak zdravotní
rizika pro ostatní (včetně budoucího dítěte)1182), tak zdravotní rizika pro ně samotné1183). Hodnocení
obecných kritérií a laboratorních vyšetření dárce dokumentuje poskytovatel při každém darování 1184).
Tato jeho povinnost vychází z obecné povinnosti zajistit uplatňování kritérií jakosti, bezpečnosti a doby
použitelnosti tkání a buněk v souladu s § 5 odst. 2 písm. a) zákona o lidských tkáních a buňkách.
Oproti jiným evropským zemím má ČR poměrně liberální právní úpravu darování zárodečných
buněk, jak dokládá i případ S. H. a další v. Rakousko1185). V jeho rámci posuzoval ESLP stížnost dvou
rakouských párů, které chtěly otěhotnět za pomoci IVF. Zatímco první pár potřeboval použít dárcovské
spermie, druhý pár naopak vajíčka. Rakouská právní úprava však použití dárcovských spermií a vajíček
pro účely oplodnění in vitro zakazovala1186), v důsledku čehož se stěžovatelé snažili domoci svých práv
soudní cestou. Věc skončila před rakouským Ústavním soudem, jenž judikoval, že přestože je zásah do
práva stěžovatelů na respektování rodinného života skutečný, je odůvodněný, jelikož jeho účelem je
zabránit jak vytváření nezvyklých vztahů1187), tak nebezpečí využívání žen, a to zejména v okruhu žen
sociálně znevýhodněných.
Po neúspěchu na vnitrostátní úrovni se proto uvedené páry obrátily na ESLP, před nímž namítaly
porušení čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 1188). Zatímco v rámci senátního
přezkumu dal ESLP stěžovatelům v obou případech za pravdu, v případě následného posouzení velkým
senátem tomu tak již nebylo.
ESLP v daném případě zkoumal zvlášť případ darování vajíček a darování spermií. V prvním případě
došel k závěru, že přestože se napříč Evropou rozšiřoval jasný trend ve prospěch darování gamet pro
účely IVF, vytvářející se konsenzus nebyl založen na ustálených právních principech. Dle ESLP rakouský
zákonodárce pečlivě zvážil tuto problematiku vzbuzující řadu složitých etických otázek i v případě
darovaných spermií, přičemž současně svým občanům nezakázal za tímto účelem podstoupit
předmětný zákrok v zahraničí. Z uvedeného důvodu dospěl ESLP k závěru, že k porušení čl. 8 Úmluvy
nedošlo, a to vzhledem k širokému prostoru státu pro uvážení. Současně nicméně zdůraznil význam
průběžného přezkumu právní úpravy rychle se vyvíjející oblasti umělého oplodnění 1189).
12.4.5.2
Anonymita dárců
Vedle požadavku na jakost a bezpečnost darovaného materiálu může být v praxi pro efektivní
realizaci darování rozhodné i zachování vzájemné anonymity dárce a neplodného páru, resp. v případě
úspěchu umělého oplodnění dárce a takto narozeného dítěte. Tuto vzájemnou anonymitu je v souladu
s § 20 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách povinen zajistit poskytovatel zdravotních
služeb asistované reprodukce1190).
Problematika anonymity dárcovství je jednou z otázek, která bývá v souvislosti s asistovanou

reprodukcí často diskutována. V některých evropských zemích od ní již bylo zcela upuštěno, a to s
ohledem na "právo dítěte znát svůj původ"1191), rozvíjející se mj. v bohaté judikatuře ESLP1192).
O existenci práva jedince na informace týkající se jeho biologické identity a jeho limitech
rozhodoval ESLP primárně v případech utajených porodů a genetických testů otcovství 1193). V rámci
jejich posuzování dospěl k závěru, že právo znát své předky je důležitým aspektem osobní identity
jedince, v důsledku čehož spadá do působnosti práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy1194).
S ohledem na absenci jednotné právní úpravy, a tedy i poměrně široký prostor pro uvážení musí
členské státy dle ESLP zajistit, aby byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi konkurujícími zájmy
jednotlivých subjektů, tj. práva na soukromí na jedné straně a práva znát svou biologickou identitu na
straně druhé.
Kdy je tato rovnováha dle ESLP nastavena, lze vypozorovat z případů Odiévre v. Francie1195) či Godelli
v. Itálie1196). V prvním případě stěžovatelka, která se narodila při utajeném porodu a následně byla
adoptována, tvrdila, že se jí nepodařilo získat informace o své biologické rodině, v důsledku čehož jí
byla způsobena závažná újma. Dle ESLP však získala neidentifikující informace o své matce a biologické
rodině, které jí umožnily dohledat alespoň některé informace o svém původu, ale zároveň zajišťovaly
ochranu zájmů třetí strany. ESLP vzal současně v úvahu, že nová právní úprava umožnila stěžovatelce
požádat zvláštní orgán zprostředkovávající informace o biologickém původu o sdělení informací o
identitě matky. Ty jí mohou být sděleny za předpokladu, že s tím matka bude souhlasit. Vzhledem k
tomu, že francouzská právní úprava usilovala o zajištění přijatelné rovnováhy mezi protichůdnými
zájmy stran, neshledal ESLP porušení článku 8 Úmluvy.
V obsahově obdobném případě italské stěžovatelky však došel ESLP k závěru, že požadovaná
rovnováha nastolena nebyla, jelikož italský zákonodárce v případech, kdy se matka rozhodla pro
utajený porod1197), ne-umožňoval adoptovanému potomkovi požadovat neidentifikující informace o
svém původu ani prozrazení identity matky (s jejím svolením). Z uvedeného důvodu ESLP konstatoval
porušení článku 8 Úmluvy.
Stávající česká právní úprava popsaný myšlenkový posun částečně reflektuje, když práva dítěte
narozeného z asistované reprodukce chrání prostřednictvím § 10 odst. 2 zákona o specifických
zdravotních službách. Dle tohoto ustanovení má poskytovatel posuzující zdravotní způsobilost
anonymního dárce a neplodného páru povinnost údaje o jejich zdravotním stavu předat poskytovateli
provádějícímu umělé oplodnění, který tyto údaje povinně uchovává po dobu 30 let ode dne provedení
umělého oplodnění. Na základě písemné žádosti neplodného páru či zletilé osoby narozené cestou
asistované reprodukce je povinen informace o zdravotním stavu anonymního dárce těmto subjektům
předat. Žádný zvláštní postup v případě snahy dítěte o kontaktování biologického rodiče však
nepředvídá.
Jisté řešení konkurujících zájmů dárce, rodiče (neplodného páru) a narozeného dítěte by mohla
představovat možnost volby anonymity. Dárce by se v takovém případě sám rozhodl, zda chce být
anonymním dárcem nebo dárcem identifikovatelným. Tuto variantu nabízí mj. největší spermobanka na
světě nacházející se v Dánsku, kde je za účelem IVF možné použít sperma anonymních i neanonymních
dárců1198). Neplodný pár by měl následně na výběr z anonymních a neanonymních dárců. I v tomto
navrhovaném případě však z rovnice vypadává budoucí přání dítěte, které se nemusí shodovat s
přáním uvedených osob1199).
S ohledem na právo dítěte znát svůj původ vyvstává otázka, jak se toto právo promítá do eventuální
povinnosti rodičů informovat své děti, že k jejich početí bylo použito dárcovské embryo či dárcovské
zárodečné buňky (tj. informování o biologických rodičích). Vzhledem k tomu, že občanský zákoník
obdobnou informační povinnost upravuje v souvislosti s osvojením 1200), vyvstává otázka, zda by neměla
být aplikována povinnost rodičů sdělit tyto informace potomkovi v případech dárcovského umělého
oplodnění.
Vzhledem k tomu, že umělé oplodnění za pomoci vajíček, spermií či přebytečných embryí

anonymních dárců podstupuje v ČR množství zahraničních pacientů, v jejichž domovském státě není
anonymní darování umožněno, je třeba zabývat se i otázkou prolomení anonymity dárců v těchto
případech. Jedná se zejména o situace, kdy zahraniční pacientka, resp. neplodný pár vyveze svá v ČR
vytvořená, avšak nevyužitá embrya do země původu. V takovém případě se v praxi může stát, že se na
poskytovatele obrátí příslušná zahraniční instituce či zahraniční poskytovatel, který bude za účelem
splnění své zákonné povinnosti po českém poskytovateli předmětné informace žádat.
Ani v nastíněných případech by však český poskytovatel zdravotních služeb nebyl oprávněn, resp.
povinen tyto údaje sdělit, jelikož by v takovém případě jednal v rozporu s českými právními předpisy.
Povinnost anonymizace vyplývá nejen z § 10 zákona o specifických zdravotních službách, ale i z § 3
odst. 3 písm. c) zákona o lidských tkáních a buňkách, který explicitně stanoví povinnost českého
poskytovatele anonymizovat a chránit údaje dárců. S výjimkou poskytování informací o zdravotní
anamnéze anonymního dárce se proto česká právní úprava často diametrálně rozchází s jinými
právními úpravami.
12.4.5.3
Zákaz finančního prospěchu a úhrada účelných výdajů

Za odběr zárodečných buněk nepřísluší anonymnímu dárci nárok na finanční ani jinou odměnu.
Uvedená úprava vychází ze zásady obsažené v článku 21 Úmluvy o biomedicíně, dle kterého lidské tělo
nemůže být zdrojem finančního prospěchu. Účelem tohoto zákazu je především zabránit nezákonnému
obchodování s darovanými zárodečnými buňkami. Přenechání částí lidského těla (kam řadíme i
zárodečné buňky či embrya) jinému proto musí být bezúplatné1201).
Právní úprava je v zásadě založena na extrakomerciálním pojetí lidského těla a jeho částí (res extra
commercium), v jehož důsledku s tělem nelze nakládat zcela libovolně, resp. čistě v souladu se
soukromoprávními předpisy. K závěru, že lidská embrya nepředstavují majetek ve smyslu článku 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, na který by se
vztahovala ochrana vlastnictví ve smyslu občanskoprávních předpisů, dospěl i ESLP ve věci Parrillo v.
Itálie1202).
Uvedená úprava nicméně nevylučuje, aby byl dárce kompenzován způsobem představujícím
přiměřené odškodnění za výdaje spojené s darováním nebo ušlý zisk. Na základě žádosti dárce mu
proto poskytovatel provádějící odběr v souladu s § 11 zákona o zdravotních službách hradí účelně,
hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk1203). Jejich
úhrada může být následně přeúčtována poskytovateli, kterému byly zárodečné buňky předány, nebo
požadována přímo po příjemkyni zárodečných buněk, resp. neplodném páru 1204).
12.4.5.4
Nakládání s nadbytečnými embryi

V praxi poskytovatelů zdravotních služeb reprodukční medicíny zcela běžně dochází k vytvoření více
embryí, než kolik jich je bezprostředně použito při embryotransferu do těla ženy 1205). Ta mohou být za
pomoci zmrazení (kryokonzervace) uchována a použita pro další cyklus umělého oplodnění příjemkyně.
Zákon o specifických zdravotních službách nicméně v § 9 taxativně stanoví i jiné způsoby nakládání s
tímto materiálem. Pokud neplodný pár nehodlá svá další embrya využít pro účely vlastní prokreace,
učiní o tom písemné prohlášení, ve kterém současně uvede, jak má být s tímto materiálem dále
naloženo; tj. udělí souhlas s jejich likvidací, s jejich použitím k výzkumu1206) nebo s jejich použitím při
léčbě jiného neplodného páru. Uvedené písemné prohlášení může neplodný pár kdykoliv odvolat 1207).
Vzhledem k tomu, že obvykle lze tato embrya uchovat a použít pouze pro účely oplodnění konkrétní
příjemkyně, není dovoleno jejich další použití za tímto účelem, jestliže si to jeden z páru již nepřeje.
Zákon neřeší, jak má v daném případě poskytovatel dále postupovat. Jelikož zákon i pro likvidaci
těchto embryí požaduje souhlas neplodného páru, tedy obou partnerů, lze předpokládat, že v případě
odmítavého stanoviska jednoho z páru či absence jakéhokoliv vyjádření by v daném případě bylo
nutné vyčkat po zákonnou desetiletou dobu před jejich zničením. Vzhledem k tomu, že v daném
případě budou bezpochyby hrát důležitou roli i náklady na kryokonzervaci, lze předpokládat snahu
poskytovatelů asistované reprodukce upravit problematické otázky stávající úpravy smluvně, již při
udělení souhlasu s uchováním embryí neplodným párem.
V této souvislosti je nutné zmínit případ Evans v. Spojené království, ve kterém se obdobnou
problematikou zabýval i ESLP1208). Stěžovatelka žila v nesezdaném partnerství, přičemž v roce 2000 jí byl
diagnostikován nádor na obou vaječnících, které musely být odoperovány. Za účelem možnosti
budoucího otěhotnění byl stěžovatelce doporučen odběr oocytů a jejich následné oplodnění za účelem
pozdějšího použití pro IVF. Přestože si stěžovatelka přála zmrazit pouze svá vajíčka, nebylo jí to
umožněno, přičemž pro vznik embryí byly použity spermie stěžovatelčina tehdejšího partnera 1209). Ten
však po rozpadu partnerství požádal daného poskytovatele o zničení předmětných embryí. Tomu se
stěžovatelka bránila u vnitrostátních soudů a následně u ESLP s poukazem na to, že zničení embryí by
zmařilo její jedinou šanci stát se biologickou matkou, což byla vždy její největší životní touha.
ESLP v daném případě neshledal porušení čl. 8 ani čl. 14 Úmluvy, přičemž zdůraznil, že dárci by měli
mít možnost změnit názor a vzít zpět svůj souhlas kdykoliv do doby, než jsou embrya použita. ESLP se
ztotožnil s názorem odvolacího soudu, dle kterého by učinění jednou daného souhlasu mužského
dárce nezvratitelným nebo přiznání pravomoci suspendovat povinnost získat mužův souhlas
poskytovateli, soudu nebo jinému nezávislému orgánu přineslo vážné problémy a vytvořilo nové a ještě
hůře řešitelné potíže se svévolí a nestabilitou při rozhodování1210).
S ohledem na závěry ESLP by se ženám v obdobných situacích mohl zdát bezpečnější postup, kdy
budou jejich vajíčka oplodněna spermiemi anonymního dárce za účelem absence potřeby souhlasu
bývalého partnera v budoucnosti. Ovšem podle zákona o specifických zdravotních službách je třeba
souhlasu ženy i jejího partnera k provedení metod a postupů asistované reprodukce, tedy i k
oplodnění oocytů, ať již vlastním spermatem partnera, nebo spermatem dárce. Takto vzniklá embrya
totiž nejsou vytvářena ve prospěch této ženy, ale ve prospěch neplodného páru. 1211) Jakmile muž, který
tvoří se ženou neplodný pár, takový souhlas udělí, vstupuje do práv biologického dárce a nejenže mu v
případě následně provedeného embryotransferu svědčí domněnka otcovství,1212) ale před jeho
provedením by mu mělo náležet i právo souhlas s použitím daného embrya pro umělé oplodnění
příjemkyně odvolat. Zůstává tedy velmi sporné, zda by v praxi mohla tato jeho práva týkající se
spolurozhodování o uvedených anonymně oplodněných embryích, přestane-li být ženiným partnerem,
přejít na ženina nového partnera.1213) Vzhledem k pojetí a charakteru příslušných ustanovení zákona o
zdravotních službách máme za to, že nikoliv.
12.4.5.5
Prediktivní genetická vyšetření a volba pohlaví

Jednou z poměrně nových a z etického hlediska kontroverzních metod asistované reprodukce je
vyšetření embryí metodou preimplantační genetické diagnostiky (PGD). Jejím účelem je odhalení
potenciálních genetických vad embrya ještě před jeho přenesením do dělohy ženy. Uvedenou metodou
by se tudíž mělo minimalizovat jak riziko neuchycení či potracení plodu, tak i riziko případného
narození dítěte s genetickou vadou. Vedle metody PGD lze za účelem včasné diagnostiky nenarozeného
plodu provést metodu prenatální diagnostiky. Zatímco PGD se provádí třetí den po kultivaci embryí
mimo tělo ženy, prenatální diagnostiku lze provést až v průběhu těhotenství1214).
Zatímco v ČR jsou obě tyto metody běžně používané, v řadě evropských států jsou metody PGD
zakázány z důvodů etických výhrad1215). Jak v této souvislosti uvádí Úmluva o biomedicíně: "Vyšetření,
která předpovídají geneticky podmíněné nemoci nebo která slouží k určení nositele genu způsobujícího
nemoc nebo k odhalení genetické predispozice nebo náchylnosti k nemoci, lze provést pouze pro
zdravotní účely nebo pro vědecký výzkum spojený se zdravotními účely a v návaznosti na odpovídající
genetické poradenství."1216)
I česká legislativa proto jistá omezení v souvislosti s použitím metod a postupů asistované
reprodukce aplikuje, a to konkrétně v § 5 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách. Dle
uvedeného ustanovení nesmí být tyto metody používány za účelem volby pohlaví budoucího dítěte.
Jinými slovy, tzv. laboratorní sexing je zakázán1217). Jedinou výjimku představují situace, kdy lze tímto
způsobem předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví (např. hemofilie,
svalová dystrofie aj.). Tato právní úprava je zcela v souladu s čl. 14 Úmluvy o biomedicíně.
12.4.5.6
Postmortální nakládání s embryem

Zatímco narození pohrobků není v lidské společnosti ničím zcela neobvyklým, početí dítěte po smrti
otce stále vyvolává celospolečenské diskuse napříč evropskými státy. V souvislosti s rozvíjejícími se a
stále se zdokonalujícími možnostmi asistované reprodukce je rovněž třeba klást si otázku, jak by mělo
být naloženo s embryi či zárodečnými buňkami v případě úmrtí jednoho z partnerů?
Z rozhodovací praxe zahraničních soudů jsou známy případy, kdy pacientce byl umožněn
embryotransfer, na jehož vzniku se podílely spermie mrtvého partnera. Jedním z nich je případ vdovy,
paní Diane Blood, která žádala o soudní přezkum rozhodnutí Human Fertilisation and Embryology
Authority (HFEA)1218). Uvedený regulační orgán zamítl vydání spermatu jejího zesnulého manžela za
účelem jejího otěhotnění pomocí umělého oplodnění, a to buď ve Velké Británii, nebo jinde v EU. Tento
spor vyhrála, když odvolací soud své závěry mj. zdůvodnil i jejími právy na volný pohyb osob a služeb v
rámci EU, přičemž dovodil, že poskytování zdravotních služeb asistované reprodukce je jejich součástí.
Pokud tedy některý z členských států EU disponuje liberálnější právní úpravou, může ji nárokovat i
občan jiného členského státu. Na základě tohoto rozsudku HFEA souhlasila s vydáním manželových
zmražených spermií za účelem exportu do jiného státu EU (Belgie), kde legislativa umožňovala tento
zákrok za daných okolností (tj. bez písemného souhlasu) provést 1219).
V ČR jsme se v minulosti rovněž setkali s případem, kdy bylo oplodnění ženy zmrazeným spermatem
jejího zemřelého manžela, jenž podlehl rakovině, umožněno. V daném případě Etická komise při
Ministerstvu zdravotnictví ČR žádost ženy zamítla. Soud v občanskoprávním řízení ale dovodil, že
rozhodnutí otce uchovat vlastní sperma lze brát jako souhlas s jeho pozdějším použitím k tomuto
účelu1220),1221). Vzhledem k tomu, že uvedený případ se řídil předchozí právní úpravou obsaženou v
zákoně o péči o zdraví lidu, zůstává otázkou, zda by uvedený postup obstál i ve světle aktuálně
platných a účinných právních předpisů.
Současná právní úprava postmortální embryotransfer či jiné nakládání s embryi ani zárodečnými
buňkami explicitně neupravuje. Zákon o specifických zdravotních službách stanoví, že před každým
provedením umělého oplodnění musí neplodný pár udělit písemný informovaný souhlas, přičemž
písemná žádost neplodného páru o umělé oplodnění nesmí být starší šesti měsíců1222).
Z výše uvedeného tedy vyplývá možnost postmortálního embryotransferu za předpokladu, že zákrok

bude proveden ve lhůtě 6 měsíců ode dne podání žádosti a následného odsouhlasení zákroku
neplodným párem. To vše za předpokladu, že nedošlo k jeho odvolání ani jedním z partnerů. Vzhledem
k dikci zákona stanovující povinnost poskytovatele požadovat po neplodném páru před každým
umělým oplodněním (tj. embryotransferem) nový písemný souhlas by nicméně byl předmětný přenos
možný pouze jednou1223).
Může být namítáno, že uvedené vyjádření vůle pacienta by mělo být považováno za dříve vyslovené
přání, nikoliv souhlas. V této souvislosti je nicméně nutné uvést, že zákon v daném případě
nestanovuje dobu, v rámci které by měl být zákrok od udělení souhlasu proveden, jak je tomu
například u některých jiných specifických zdravotních služeb1224). Současně se ovšem nejedná o dobu
neohraničenou, jejím limitem je předchozí žádost o provedení umělého oplodnění, jejíž platnost a
účinnost trvá pouze 6 měsíců a která musí být vyslovena před udělením souhlasu.
Vyjma embryotransferu za účelem umělého oplodnění upravuje zákon i další způsoby nakládání s
přebytečnými embryi, a to konkrétně jejich likvidaci, anonymní darování jinému neplodnému páru či
souhlas s použitím k výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách. Ve všech těchto
případech nicméně zákon vyžaduje souhlas obou partnerů.
V této souvislosti lze upozornit na případ posuzování absence souhlasu jednoho z partnerů, který
řešil ESLP ve věci Parrillo v. Itálie. Stěžovatelka si v roce 2002 nechala se svým partnerem u
poskytovatele asistované reprodukce zmrazit pět embryí. O rok později však její partner tragicky
zahynul v Iráku. Vzhledem k tomu, že je již sama použít nemohla, rozhodla se je darovat pro vědecké
účely. Její žádost však byla odmítnuta s ohledem na ustanovení italského zákona o umělém
oplodnění1225). Embrya tak zůstala uchovávána v kryobance uvedeného poskytovatele.
ESLP v daném případě neshledal tvrzené porušení práva na soukromý život ve smyslu článku 8
Úmluvy, když dovodil, že právo darovat embrya k vědeckým účelům není součástí tzv. tvrdého jádra
práv obsažených v článku 8 Úmluvy1226). Jak vyplynulo ze souhlasných stanovisek některých soudců, je
tomu tak proto, že v daném případě nemají být embrya použita za účelem vytvoření rodiny, tedy
realizace práva na rodinný život1227).
V neposlední řadě ESLP konstatoval, že v uvedeném případě volba darovat předmětná embrya k
vědeckému výzkumu vychází pouze z vůle stěžovatelky, neboť její partner, který měl k embryím stejný
vztah, zemřel. I s ohledem na absenci vnitrostátní právní úpravy tak ESLP neměl "žádný důkaz o tom, že
by býval učinil stejné rozhodnutí"1228).
Zajímavá je rovněž otázka, jaký má být postup poskytovatele, pokud zemřou oba partneři. Vzhledem
k tomu, že zákon nedává možnost nakládat s embryi třetím osobám (např. dědicům), pak jestliže
neplodný pár ne-učinil prohlášení ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách,
měla by být uchovaná embrya zlikvidována, což odpovídá i myšlence, kterou je vedeno ustanovení § 9
odst. 2 zákona (o něm níže). Otázkou je, zda opravdu mohou být zlikvidována ihned, což by ušetřilo
náklady na jejich uchování, které by jinak poskytovateli nezbývalo než buď nést ze svého, nebo se je
pokusit uplatnit jako pohledávku vůči dědicům.
12.4.5.7
Likvidace nadbytečných embryí

Zákon o specifických zdravotních službách rovněž upravuje postup, jak si počínat v případě, kdy
neplodný pár písemné prohlášení o likvidaci nadbytečných embryí neučinil. Dle § 9 odst. 2 může
poskytovatel po 10 letech uchovávání embryí opakovaně a prokazatelně vyzvat neplodný pár1229), aby se
vyjádřil k dalšímu uchovávání, včetně případného souhlasu s jejich zlikvidováním. Pokud neplodný pár
nereaguje ani na opakovaně zaslanou výzvu, lze lidská embrya zlikvidovat i bez vyjádření neplodného
páru1230).
Vzhledem k značné finanční nákladnosti uvedeného postupu pro poskytovatele se jeví jako více než
vhodné vždy upravit otázku likvidace dohodou s neplodným párem spolu se žádostí o kryokonzervaci
nadbytečných embryí. V praxi bývá souhlas s uchováváním vyslovován na dobu určitou, přičemž je
vázán na úhradu poplatku za uchovávání. Další prodloužení na dobu určitou bývá možné na základě
uhrazeného poplatku.
K likvidaci embryí může poskytovatel přistoupit po splnění výše uvedených podmínek, a to za

přítomnosti minimálně dvou zdravotnických pracovníků, kteří následně podepíší záznam o zlikvidování
lidských embryí. Tento dokument je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni spolu s
písemným prohlášením, písemným souhlasem, doručenkou nebo jiným dokladem prokazujícím
odeslání písemné výzvy neplodnému páru.
12.4.6
Náhradní mateřství
S asistovanou reprodukcí úzce souvisí též problematika náhradního mateřství. Náhradní neboli
surogátní mateřství je proces, kdy je embryo biologických rodičů vloženo do dělohy náhradní matky,
která je poté odnosí a porodí dítě pro biologické rodiče. Obvykle se k němu uchylují páry, v nichž žena
není schopna ze závažných důvodů plod počít, donosit a porodit dítě. Embryo, kterým je náhradní
matka procesem asistované reprodukce oplodněna, může nadto vzniknout s využitím dárcovských
buněk. Náhradní matka souhlasí, že plod donosí a porodí a po jeho narození se vzdá rodičovských práv
k tomuto dítěti a biologickým rodičům umožní, aby si dítě nezrušitelně osvojili (adoptovali ho).
V otázce určování rodičovství platí nesčetnými lety prověřená zásada, že matka je vždy jistá neboli
je jí žena, která dítě porodila. Až donedávna bylo nemyslitelné, že by tomu mohlo být jinak, resp. že by
mohl nastat rozpor mezi tím, kdo je matkou dítěte z hlediska biologického, a tím, kdo dítě donosil a
porodil. Surogátní mateřství tento rozpor přináší. Matka z hlediska právního (tj. žena, která dítě
porodila) nejenže není matkou dítěte z hlediska biologického, ale ani nemá v úmyslu jeho matkou být,
tj. vykonávat vůči dítěti rodičovská práva a plnit povinnosti. S tím, jak se rozvírají pomyslné nůžky mezi
jednotlivými "mateřskými rolemi", vyvstává celá řada právních i etických otázek.
Nejzásadnější hlasy proti surogátnímu mateřství poukazují na otázku jeho slučitelnosti s lidskou
důstojností (ve spojení s hrozící ryzí komercializací ženského těla) a na princip nedotknutelnosti
lidského těla.1231) I z těchto důvodů se přístupy jednotlivých států k problematice náhradního mateřství
podstatně liší a oscilují mezi jeho naprostým odmítáním přes faktickou toleranci až po konkrétní
právní úpravu.
Problematikou náhradního mateřství se již několikrát zabýval též Evropský soud pro lidská práva, a
to právě na základě stížností podaných občany států, které mají k náhradnímu mateřství rezervovaný
vztah, a to zejména pro porušení čl. 8 Úmluvy. V případu Menneson v. Francie1232) se jednalo o situaci,
kdy si francouzský pár pořídil dvojčata za využití náhradního mateřství v Kalifornii s tím, že otec byl
biologickým otcem dětí, matka však nikoli; francouzské orgány odmítly rodičovství páru k dětem uznat.
V rozhodnutí D. a další v. Belgie1233) si belgický pár pořídil dítě s využitím náhradní matky na Ukrajině,
když se však obrátil na zastupitelský úřad Belgie na Ukrajině se žádostí o vydání cestovního dokladu
pro dítě, byli odmítnuti s odůvodněním, že neprokázali rodičovství k dítěti. V tomto případě byli
biologickými rodiči oba partneři, na rozdíl od rodičů v případu třetím, Paradiso a Campanelli v.
Itálie1234), kde nejenže ani jeden z rodičů v Rusku náhradní matce narozeného dítěte nebyl jeho
biologickým rodičem, ale navíc bylo i prokázáno, že pár zaplatil za surogátní mateřství vysokou částku
přesahující zvýšené výlohy náhradní matky. Na základě ruského rodného listu pár pro dítě získal
cestovní doklad a přicestoval s ním do Itálie, zde však bylo zahájeno šetření pro matriční podvod, dítě
bylo označeno za opuštěné, bylo páru odebráno a v souladu s italským právem dáno k urychlené
adopci. Ačkoli se jednotlivé případy v podrobnostech liší, lze konstatovat, že je vždy spojuje právě
okolnost, že zatímco jeden stát surogátní mateřství umožňuje, jiný nikoli. ESLP vždy posuzoval tři
aspekty: (i) zda došlo k zásahu do některého z Úmluvou chráněných práv, (ii) zda se jednalo o zásah
ospravedlnitelný a (iii) zda lze takový zásah v demokratické společnosti považovat za nezbytný.
V případu Menneson v. Francie ESLP zdůraznil, že jde-li o rodičovství, jde o rodinný život nejen
rodičů, ale i dětí vzešlých z náhradního mateřství (jejich právo na ochranu soukromého života - právo
na to, aby každý mohl zjistit podstatu své identity). Kromě toho se vždy musí dát přednost takovému
pohledu, který nejvíce koresponduje s nejlepším zájmem dítěte. Právě zásah do soukromého života
dětí za situace, kdy je jeden z rodičů jeho rodičem biologickým (tj. je dána biologická realita právního
vztahu rodičovství), shledal ESLP jako neslučitelný s čl. 8 Úmluvy. 1235)
Protože v mezidobí mezi odmítnutím vydání cestovních dokladů pro dítě a rozhodováním o stížnosti
dosáhli rodiče v případu D. a další v. Belgie vydání dokladů s pomocí předběžného opatření, zabýval se
ESLP jen tou částí stížnosti, jejíž podstatou byla skutečnost, že rodiče museli dítě zanechat po určitý
čas na Ukrajině v péči chůvy, neboť jim vypršelo právo pobytu zde. Právě v této nucené odluce spatřují
rodiče porušení práv dle č. 8 Úmluvy. I druhá sekce ESLP dospěla k názoru, že problematika spadá do
působnosti čl. 8 Úmluvy, avšak konstatovala, že prostor členských států k uvážení v otázce, v níž mezi
nimi neexistuje konsenz ohledně významu dotčeného zájmu ani nejlepšího způsobu, jak jej chránit, je
relativně široký. ESLP neshledal zásah takové intenzity, aby jej bylo možné kvalifikovat jako nelidské a
ponižující zacházení, a to i s ohledem na skutečnost, že sami rodiče měli předpokládat, že se budou
muset po návratu do Belgie podrobit jistému řízení a zřejmě se i mohli informovat o jeho možné délce.
Kromě toho ESLP připustil, že zásahy do soukromého rodinného a rodinného života mohou být
legitimizovány rovněž předcházením trestné činnosti včetně obchodu s lidmi, a zohlednil i otázku
ochrany práv náhradní matky, která dítě porodí.1236)
V případu Paradiso a Campanelli v. Itálie, kde rodiče neměli k dítěti žádný biologický vztah, byla z
hlediska posuzování ESLP zásadní již otázka, zda vůbec spadá do působnosti čl. 8 Úmluvy. Zde ESLP
konstatoval, že soud musí brát v úvahu rodinné vztahy de facto. Za situace, kdy pár k dítěti přistupoval
jako k vlastnímu a více než půl roku s ním prožil nejprve v Rusku a poté i v Itálii, pár i dítě se mohou
dovolávat konceptu soukromého života, neboť mezi nimi vznikl faktický rodinný život. ESLP označil
neuznání rodičovských práv páru za důsledek jednání, kterým v podstatě obešel pravidla stanovená
italským státem. Skutečnost, že italské úřady nepřihlédly k právnímu statusu založenému v zahraničí,
však soud označil za "nerozumné rozhodnutí"1237). Za excesivní potom ESLP označil opatření ve vztahu k
dítěti, která nebrala v úvahu nejlepší zájem dítěte, neboť tento závazek spočívá na státu bez ohledu na
to, zda má rodičovství povahu genetickou či jinou. Dítě nesmí být znevýhodněno skutečností, že je
porodila náhradní matka, a to počínaje občanstvím a identitou.1238)
Z uvedeného nastínění rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva tak ve vztahu k otázce
surogátního mateřství plyne několik podstatných názorových východisek. ESLP bez větších pochybností
uznává, že problematika vztahu mezi rodiči a dítětem z náhradního mateřství spadá pod ochranu dle
čl. 8 Úmluvy. V prvé řadě však zdůrazňuje široký prostor pro uvážení jednotlivých států, který je v
zásadě limitován především zájmem na ochraně a prosazování nejlepších zájmů dítěte. Tyto zájmy mají
být vždy posuzovány s ohledem na skutečný stav věcí, a nikoli pouze formalisticky, ochrany se tedy
může domoci i "nebiologický" rodičovský pár a jejich dítě za situace, kdy mezi nimi fakticky vznikl
rodinný vztah. Nelze ovšem přehlédnout, že ESLP se nechává ovlivnit existencí biologických vazeb mezi
dítětem a rodiči (či alespoň jedním z rodičů). Zároveň je kladen důraz na jednání samotných rodičů,
kdy jednak je posuzována snaha obejít právní úpravu jejich domovského státu a jednak jim je
zohledněna jejich vlastní odpovědnost za zajištění "průběhu" náhradního mateřství, včetně řádného
zjištění podmínek pro návrat do vlasti a uznání jejich rodičovských práv. Zdůrazněn je i zájem na
předcházení (či bránění) trestné činnosti a v souvislosti s náhradním mateřstvím je zmiňována
problematika obchodování s lidmi. Je nepochybné, že rozhodovací praxe ESLP v oblasti náhradního
mateřství se bude i dále rozvíjet, základní obrysy pro další rozhodování jsou však zřejmě již načrtnuty.
V právním řádu České republiky sice není náhradní mateřství výslovně upraveno, je však
připuštěno. Podle § 804 občanského zákoníku totiž platí: "Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu
příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství." Náhradní
mateřství s sebou ovšem nese celou řadu rizik, a to jak pro samotné biologické rodiče, tak i pro
náhradní matku.
Náhradní matka podstupuje celý proces umělého oplodnění a samotného těhotenství, s nímž se
pojí celá řada zdravotních rizik. Náhradní matka přitom nemá za podstoupení tohoto procesu nárok na
žádnou odměnu, je možné jí uhradit pouze zvýšené náklady, které vynaložila (na dopravu, ošacení,
speciální výživu apod.), a případně též ušlý výdělek.
Jakákoli dohoda, která by ohledně náhradního mateřství byla uzavřena mezi náhradní matkou a
biologickými rodiči, je právně nevymahatelná. Podle českého právního řádu je matkou dítěte vždy
žena, která je porodila (viz § 775 občanského zákoníku). To znamená, že matkou dítěte je z právního
hlediska vždy náhradní matka. Teprve v případě, že se dítěte (dobrovolně) vzdá a souhlasí s osvojením,
může být dítě adoptováno (osvojeno) jeho biologickou matkou. Riziko pro biologické rodiče je zde
zjevné: může se stát, že náhradní matka se v průběhu těhotenství nebo po porodu rozhodne, že
souhlas s osvojením neposkytne, a biologičtí rodiče nemají prostředek, jak se domoci jiného výsledku.
Naproti tomu rovněž náhradní matka nemá prostředek, jak se domoci toho, že si biologičtí rodiče
skutečně dítě převezmou. Již jsou známy zahraniční případy, kdy se dítě, resp. jedno z dvojčat, narodilo
s postižením, v důsledku čehož si je biologičtí rodiče odmítli převzít (a převzali si pouze jeho zdravé
dvojče). Takové dítě pak buď zůstane u náhradní matky, pokud se rozhodne si je ponechat, nebo se
dostane do ústavní péče v případě, že se jej vzdá.
12.4.7
Právní odpovědnost
V souvislosti s postupy asistované reprodukce přichází v úvahu odpovědnost za újmu na zdraví
způsobenou postupem non lege artis. Vzhledem k tomu, že invazivní zákroky související s
diagnostikou1239), darováním1240) i samotným umělým oplodněním podstupují primárně ženy, přichází
tento druh odpovědnosti v úvahu především vůči příjemkyním a dárkyním.
Pokud by však došlo k neodbornému nakládání se zárodečnými buňkami, v jehož důsledku by došlo
k jejich znehodnocení, nejednalo by se z povahy věci o újmu na zdraví, ale o újmu vzniklou v důsledku
zásahu do osobnostních práv neplodného páru. Jak v této věci uvedl Nejvyšší soud ČR: "Došlo-li ve
zdravotnickém zařízení v důsledku postupu ,non lege artis' ke znehodnocení nebo zničení mužských
zárodečných buněk, darovaných manželem pro účely umělého oplodnění manželky, jedná se o zásah
objektivně způsobilý neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manželů." 1241)
Neodborným nakládáním nemusí a priori dojít k jejich znehodnocení, ale například k jejich záměně
se zárodečnými buňkami jiného neplodného páru. I v tomto případě lze vyloučit vznik nemajetkové
újmy v podobě újmy na zdraví. Pacientka netrpí jinými bolestmi, než kterými by trpěla v případě, kdyby
k uvažované záměně spermií nedošlo. Stejně tak nelze uplatnit nárok na náhradu ztížení
společenského uplatnění, neboť k uvažovanému následku by došlo opět i v případě, kdy by k záměně
spermií nedošlo.
Avšak co se týče zásahu do osobnostních práv budoucích rodičů, je takové jednání způsobilé k
zásahu do jejich osobnostní sféry, a to zejména do práva na sebeurčení, svobody rozhodování, práva
na soukromí (vytváření rodinných vztahů) či jiných v konkrétním případě do úvahy přicházejících statků
chráněných občanským právem. Způsob a výše náhrady nemajetkové újmy pak bude záviset na
konkrétních okolnostech případu; bude se řídit tím, jak závažná je nemajetková újma, v čem spočívá a
za jakých podmínek k ní došlo. V této souvislosti lze zmínit mediálně známý případ záměny dětí v
třebíčské porodnici z roku 2006, byť v něm nešlo o záměnu zárodečných buněk či embryí. V uvedeném
případě došlo k záměně novorozenců, nebylo dbáno upozornění na pochybnosti matek dětí a v
neposlední řadě došlo i k neoprávněným zásahům do zdravotnické dokumentace tak, aby provedené
záměně odpovídaly zápisy ve zdravotnické dokumentaci. Soudy shledaly zásah do osobnostních práv
rodičů i dětí a přiznaly jim zadostiučinění v penězích, a to u každého v jiné výši s ohledem na konkrétní
okolnosti případu1242). V případě záměny zárodečných buněk nebo embryí může být situace v mnoha
směrech obdobná a i tam si lze představit uplatnění nároků vyplývajících ze zásahu do osobnostních
práv všech dotčených osob, rodičů i dětí.
12.5
Kastrace
12.5.1
Úvod
Zatímco sterilizace představuje zdravotní zákrok zamezující plodnosti, při kterém nejsou poškozeny
ženské či mužské pohlavní žlázy, při kastraci dochází k jejich odstranění; v praxi se může jednat o
odstranění vaječníků (ovariektomie1243) ) v případě ženy či varlat (orchiektomie) v případě muže.
Stejně jako v případě sterilizací je i úprava terapeutické kastrace a testikulární pulpektomie 1244)
nacházející se v § 17 a násl. zákona o specifických zdravotních službách oproti předchozí právní úpravě
podrobnější. Předešlou úpravou totiž nebyla dostatečně řešena ochrana práv pacienta 1245). Na tomto
místě je nicméně třeba zdůraznit, že předmětná právní úprava se vztahuje pouze na kastrace
související s léčbou pachatelů sexuálně motivované násilné trestné činnosti. Níže uvedený postup se
tudíž nepoužije v případech, kdy lékař zákrok provede na základě informovaného souhlasu po indikaci
z jiných zdravotních důvodů (např. úraz či rakovina prostaty).
12.5.2
Právní úprava
Zákon o specifických zdravotních službách kastraci definuje jako zdravotní výkon odstraňující
hormonálně aktivní část pohlavních žláz u muže s cílem potlačit jeho sexualitu. Na rozdíl od sterilizace
je možné kastraci provést pouze na základě písemné žádosti pacienta staršího 25 let, který v minulosti
spáchal násilný sexuálně motivovaný trestný čin, přičemž odborné lékařské vyšetření u něho prokázalo
existenci specifické sexuální deviace a vysokou míru pravděpodobnosti recidivy. Současně zákon
stanoví, že žadateli lze zákrok provést teprve tehdy, pokud u něho byly vyčerpány jiné možnosti
léčby1246).
Přestože zákon ve výjimečných případech umožňuje podstoupení terapeutické kastrace u pacientů v

ochranném léčení a zabezpečovací detenci, výslovně zakazuje provedení tohoto zákroku osobám ve
výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody. Na rozdíl od právní úpravy sterilizace zákon výslovně
zakazuje i provedení kastrace pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům 1247).
Jak tudíž vyplývá a contrario z § 20 zákona o specifických zdravotních službách, kastraci může
podstoupit pouze plně svéprávný pacient. Pokud bude jeho svéprávnost jakkoli omezena, bude se
jednat o překážku dalšího postupu, neboť s tak závažným zásahem do integrity nemůže vyslovit
souhlas někdo, kdo není plně schopen rozhodovat o svých záležitostech (a proto je omezen ve
svéprávnosti). Přestože s ním důvodová zpráva původně počítala 1248), zástupný souhlas v tomto případě
není možné udělit, a to s ohledem na povahu zdravotního výkonu.
12.5.2.1
Poučení a souhlas odborné komise

Vedle vlastní žádosti pacienta je nutné i v tomto případě před provedením zákroku obdržet kladné
stanovisko (souhlas) odborné komise, kterou za účelem zachování objektivity a jednotného přístupu k
pacientům ustavuje Ministerstvo zdravotnictví ČR1249). Tato komise expertně posuzuje důvody uvedené v
písemné žádosti, souhlasné stanovisko ošetřujícího lékaře (sexuologa), jehož součástí je diagnóza a
popis dosavadního průběhu léčby, a nezávislý lékařský posudek 1250) prokazující vysokou míru
pravděpodobnosti, že pacient v budoucnosti opakovaně spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný
čin.
Odborná komise je povinna žadatele k projednání žádosti přizvat. Za účelem ochrany jeho práv jej
poučí o povaze výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích, přičemž je povinna se ujistit, že
pacient podanému poučení plně porozuměl a že k podání žádosti dospěl zcela dobrovolně, bez
jakéhokoliv nátlaku. Zvláštního poučení se v takovém případě dostává pacientům v ochranném léčení a
výkonu zabezpečovací detence; ti musí být informováni o tom, že kastrační zákrok nezakládá nárok na
jejich propuštění1251). O takto podaném poučení sepíše odborná komise záznam, který musí podepsat
všichni její členové i pacient.
Po projednání pacientovy žádosti, ke kterému může být přizván i jeho ošetřující lékař 1252), vypracuje
odborná komise své písemné stanovisko, které následně prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví ČR
obdrží poskytovatel a pacient1253). V něm expertně zhodnotí splnění zákonných podmínek a současně s
ohledem na naléhavost provedení zákroku stanoví dobu jeho platnosti. Ke kladnému stanovisku je
třeba souhlasu všech členů odborné komise. Pokud se jej nepodaří dosáhnout, musí odborná komise
své stanovisko řádně odůvodnit.
12.5.2.2
Souhlas soudu
Nachází-li se žadatel v ochranném léčení nebo zabezpečovací detenci, z důvodu zvýšené ochrany
jeho práv a zájmů požaduje zákon i souhlas místně příslušného soudu, který bude udělen jen ve zvlášť
odůvodněných případech. Návrh na udělení souhlasu s provedením kastrace podává v takovém
případě spolu s žádostí pacienta a stanoviskem odborné komise místně příslušnému soudu
poskytovatel.
12.5.2.3
Souhlas pacienta
Zákon požaduje před uskutečněním kastrace pacientův písemný souhlas vyjádřený bezprostředně
před vlastním zahájením zákroku. Toto ustanovení není v rozporu s obecným požadavkem na
poskytnutí dostatku času pro porozumění poučení a zvážení všech okolností a možností, jelikož je
pacient s celou procedurou obeznámen svým ošetřujícím lékařem již před podáním písemné žádosti a
následně v rámci jednání odborné komise.
Právní odpovědnost poskytovatele za správně provedený postup (lege artis) v užším i širším smyslu
také v tomto případě zůstává nedotčena. Příkladem může být nejen chybný postup při samotném
zákroku, ale i nedostatečné poučení pacienta, porušení mlčenlivosti nebo chyby v ošetřovatelské péči
(záměna léků, nedostatečné sledování zdravotního stavu pacienta apod.) 1254).
12.5.3
Zahraniční kritika a snahy o novelizaci

Problematikou provádění kastrací dle § 17 zákona o specifických zdravotních službách se v rámci
své návštěvy v roce 2014 mj. zabýval i Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (Výbor CPT)1255). Ve své zprávě pro českou vládu1256) opakovaně
vyzýval k definitivnímu ukončení používání metod chirurgické kastrace v souvislosti s léčbou
"sexuálních delikventů". Dle názoru Výboru CPT představují kastrace poškozující a nevratný zákrok, s
řadou přímých a nepřímých dopadů na duševní a tělesné zdraví pacienta, přičemž pozitivní účinek z
hlediska recidivy těchto pachatelů se nezakládá na spolehlivém vědeckém hodnocení. Pochyby mj.
vyjádřil i ohledně poskytování svobodného souhlasu1257).
Na předmětné výtky reagovala vláda svým vyjádřením1258), ve kterém v případě právní úpravy
kastrací argumentovala rozhodnutím ESLP ve věci Dvořáček v. Česká republika1259): "V rozsudku
Dvořáček proti České republice ze dne 6.11.2014 tento soud uznal, že stěžovatel, který byl v
sexuologickém ochranném léčení, stál před těžkou volbou mezi užíváním antiandrogenních léků s
vyhlídkou na dřívější propuštění z nemocnice a podstoupením psychoterapie a socioterapie s vyhlídkou
na delší pobyt v léčení. Dospěl však k závěru, že v daném případě, kdy antiandrogenní léčba byla z
lékařského pohledu nezbytná a stěžovatel k ní nebyl donucován, nelze mít za to, že byl stěžovatel
podroben nucené léčbě. Soud proto shledal, že k porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
nedošlo. Navíc Soud konstatoval, že pokud jde o chirurgické kastrace, ty byly v České republice v dané
době striktně upraveny zákonem a podléhaly svobodnému a informovanému souhlasu pacienta." 1260) I s
ohledem na uvedený rozsudek se proto vláda rozhodla právní úpravu kastrací v českém právním řádu
ponechat.1261)
Zatímco Výbor CPT vyzývá k vyškrtnutí tohoto zákroku ze zákona o specifických zdravotních
službách, jeho připravovaná novela chce naopak - na doporučení Sexuologické společnosti ČLS JEP -
rozšířit okruh případů, kdy je možné o kastraci žádat, resp. vypustit stávající podmínky pro podání této
žádosti. Je možné tvrdit, že taková novela se do značné míry vrací k původní úpravě vycházející z
poměrně vágního § 27a zákona o péči o zdraví lidu.
Dle vládního návrhu by terapeutickou kastraci mohl podstoupit i pacient, který se násilného
sexuálně motivovaného trestného činu doposud nedopustil. Tím by mělo dojít k odstranění nerovnosti
mezi pacienty s obdobnou diagnózou1262). Současně návrh mj. počítá se snížením věkové hranice z 25 let
na 21 let1263) pro podstoupení předmětného zákroku, přičemž ošetřující lékař při indikaci kastrace
nebude muset předem vyzkoušet jiné metody, jak požaduje stávající právní úprava 1264).
12.6
Změna pohlaví transsexuálních pacientů
12.6.1
Úvod
V minulosti se řada práv jednotlivce (a rovněž případná diskriminace v právech) odvíjela od jeho
pohlaví1265). Přestože dnes již právo rozdíl mezi muži a ženami převážně nečiní 1266), i v dnešní době hraje
pohlaví v právních vztazích poměrně významnou roli, a to zejména v rodinném právu.
Změna pohlaví1267) představuje pro člověka bezpochyby zásadní, život měnící proces. Nepředstavuje
pouhý zásah do jeho tělesné integrity a soukromí, nýbrž zásah do samotné právní osobnosti
jedince1268). Z tohoto důvodu je přípustné změnu pohlaví provést pouze v náležitě odůvodněných
případech: u osob s poruchou sexuální identifikace (tj. transsexuálních
pacientů, u nichž je trvalý nesoulad mezi psychickým a tělesným pohlavím) 1269), při současném
splnění všech dalších zákonných požadavků.
Transsexualitu neboli poruchu pohlavní identity můžeme definovat jako "stav jedince, který si přeje
žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví. Obvyklý je zde pocit nespokojenosti s vlastním
anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického
zásahu, aby jeho/její tělo odpovídalo (pokud možno) preferovanému pohlaví. Transsexuální identita by
měla trvat alespoň dva roky - nesmí být projevem duševní poruchy (zejména schizofrenie) ani nesmí být
sdružena s intersexuální genetickou nebo chromozomální abnormalitou."1270)
V případě poruchy sexuální identifikace rozlišujeme transsexualismus podle pohlaví dané osoby.
Ženský transsexualismus (female to male, FtM), kdy má osoba primární ženské pohlavní znaky, ale cítí
se být mužem. V případě mužského transsexualismu (male to female, MtF) je situace opačná.
Transsexuální pacienty nelze vyléčit medikamentózně ani převýchovou. Základem je psychoterapie,

na kterou navazují další léčebné (hormonální léčba) a případně operativní postupy (pokud si je pacient
přeje podstoupit). Před vlastním operativním zákrokem je zahájena hormonální léčba, přičemž by
pacienti současně měli alespoň 12 měsíců vést život jako osoby opačného pohlaví. To je má "nanečisto"
připravit na budoucí život, který změna pohlaví bezpochyby ovlivní (tzv. real-life test/experience), a
prokázat schopnosti jedince žít trvale jako osoba opačného pohlaví 1271). Chirurgickou změnu (konverzi)
pohlaví může za podmínek stanovených zákonem podstoupit jak muž, tak žena 1272).
12.6.2
Zákonné předpoklady pro změnu pohlaví

Právní regulace změny pohlaví je v českém právním řádu tématem poměrně novým. První zmínky se
objevují teprve na začátku 90. let, a to konkrétně v § 27a zákona o péči o zdraví lidu. Jeho účelem bylo u
"zákroků u transsexuálů" a u dalších specifických služeb předem zajistit informovaný souhlas a
schválení odbornou komisí1273). Další podmínky provedení zákroku však zákon nestanovil1274).
V současné době nalezneme právní úpravu změny pohlaví v zákoně o specifických zdravotních
službách, jenž se zaměřuje na podmínky provedení vlastní chirurgické konverze, a občanském zákoníku
zabývajícím se otázkami souvisejícími s osobním statusem jedince.
Zákon o specifických zdravotních službách definuje změnu pohlaví jako proces spočívající v
provedení zdravotních výkonů u transsexuálních pacientů, jehož účelem je provedení změny pohlaví
chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce 1275). Občanský zákoník toto
chápání přejal pouze částečně, jelikož změnu pohlaví definuje jako faktickou změnu stavu spočívající v
přeměně pohlavních orgánů: "Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů."1276) (zvýrazněno autory)
Zákonné předpisy tedy požadují vedle znemožnění další reprodukce kumulativně i přeměnu
(rekonstrukci) pohlavních orgánů. Jinými slovy, aby mohl být transsexuální pacient uznán za osobu
opačného pohlaví, musí podstoupit chirurgický zákrok, v rámci kterého dojde nejen k přerušení
reprodukčních schopností, ale i k modelaci nových pohlavních orgánů.
Tato druhá podmínka je v odborné literatuře vnímána kriticky, jelikož ve své podstatě neumožňuje
transsexuálním pacientům tuto modelaci nepodstoupit, pokud chtějí uznat nové pohlaví 1277), a navíc
může být modelace v konkrétním případě z medicínských důvodů nevhodná. I vzhledem k vývoji
výkladu práv transsexuálů v evropském kontextu proto zůstává otázkou, zda jsou uvedené podmínky
(výše popsaný chirurgický zákrok) do budoucna udržitelné a obhajitelné 1278). Rovněž stávající judikatura
ESLP k této problematice naznačuje, že navzdory stále poměrně širokému prostoru pro uvážení států
směřuje vývoj k liberálnímu výkladu1279).
V obou českých právních předpisech je uveden požadavek znemožnění další reprodukce. I tento
požadavek zákonodárce je však nutné považovat za problematický, a to zejména s ohledem na
Doporučení komisaře Rady Evropy pro lidská práva (2009), jež státům explicitně doporučuje, aby zrušily
veškeré povinné lékařské zákroky (včetně sterilizace), které jsou právním řádem považovány za
nezbytné pro uznání změny pohlaví1280).
12.6.3
Podmínky provedení změny pohlaví

Dle zákona o specifických zdravotních službách může chirurgický výkon spojený se změnou pohlaví
podstoupit pouze osoba starší 18 let, které byla sexuologem jednoznačně diagnostikována porucha
sexuální identifikace, která prokázala schopnost trvale žít jako osoba opačného pohlaví, jež nesetrvává
v manželství (registrovaném partnerství) a jež získala souhlas odborné komise 1281).
Zákonodárce se v tomto případě rozhodl stanovit konkrétní věkovou hranici, která se k provedení
dané zdravotní služby váže a která musí být za všech okolností akceptována 1282). Přestože se k
takovému kroku zákon o specifických zdravotních službách uchyluje jen výjimečně, není pevně daná
věková hranice úplnou výjimkou. Zákon s ní mj. spojuje možnost podstoupení kastrace 1283) či naopak
nemožnost podstoupit umělé oplodnění1284). Krom nezletilých nemohou změnu pohlaví ve smyslu § 21
zákona podstoupit ani osoby omezené na osobní svobodě, tj. osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí
svobody, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení1285).
Chirurgické výkony vedoucí ke změně pohlaví mohou být uskutečněny pouze na základě pacientovy
písemné žádosti1286) a kladného stanoviska odborné komise. Odborná komise projedná žádost
pacienta, ke které poskytovatel připojí souhlasné stanovisko ošetřujícího sexuologa. Pacient a jeho
zákonný zástupce jsou vždy pozváni k ústnímu jednání odborné komise, která jim poskytne poučení o
povaze výkonu včetně jeho trvalých následků.
Zákon nad rámec poučení poskytovatelem zdravotních služeb ve smyslu § 31 zákona o zdravotních
službách stanoví i poučovací povinnost odborné komise1287). Ta musí pacienta a zákonného zástupce
informovat o povaze výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích. Současně jí je uložena
povinnost přesvědčit se a ověřit, že podané informaci pacient (či zákonný zástupce) porozuměl a že
zákrok podstupuje zcela dobrovolně, tj. bez jakéhokoliv nátlaku 1288). O předmětném poučení je
odbornou komisí učiněn záznam, který všichni přítomní podepíší. Pokud je pacient omezen ve
svéprávnosti, je součástí i záznam jeho názoru za předpokladu, že je s ohledem na svou rozumovou
vyspělost schopen jej vyjádřit1289).
Po projednání žádosti, kterého se může zúčastnit i ošetřující lékař žadatele1290), vypracuje odborná
komise písemné stanovisko, ve kterém zhodnotí splnění všech zákonných podmínek pro provedení
změny pohlaví a uvede do-bu platnosti stanoviska, přičemž zohlední naléhavost provedení zákroku. S
jeho obsahem musí být seznámeni poskytovatel zdravotních služeb a žadatel1291).
Souhlasné stanovisko je vydáno pouze tehdy, pokud všichni členové odborné komise souhlasí.
Zamítavé stanovisko musí být řádně odůvodněno. Zákon řízení upravuje jako jednostupňové, bez
možnosti žadatele odvolat se k nadřízenému orgánu. Lze však předpokládat, že žadatel může odbornou
komisi opakovaně požádat o nové posouzení1292). Za účelné podání opakované žádosti lze nicméně
považovat pouze případy, kdy u žadatele došlo ke změně vytýkaných okolností, resp. důvody uvedené v
odůvodnění zamítavého stanoviska pominuly.
Pokud pacient není plně svéprávný, je možné požadovaný zákrok provést pouze po předchozím
souhlasu soudu. Na místně příslušný soud se obrací poskytovatel zdravotních služeb, který k návrhu na
udělení souhlasu připojí písemnou žádost zákonného zástupce 1293), stanovisko odborné komise a s
ohledem na jeho rozumovou vyspělost i vyjádření pacienta1294).
Vzhledem k vlastní povaze zákroku, resp. jeho závažnosti a nevratnosti, není překvapivé, že se
zákonodárce rozhodl stanovit zvláštní postup při poučení a udělování informovaného souhlasu. Oproti
obecné úpravě lze chirurgický zákrok vedoucí ke změně pohlaví zahájit pouze tehdy, pokud k němu dal
pacient bezprostředně před započetím písemný souhlas. Toto ustanovení není v rozporu s požadavkem
na poskytnutí dostatku času pro porozumění poučení a zvážení všech možností, jelikož je pacient s
celou procedurou obeznámen již před udělením tohoto souhlasu.
Přestože funkci ochrany práva pacienta na změnu názoru plní i právo pacienta kdykoli svůj souhlas
odvolat, požadavek opakovaného souhlasu obsažený v tomto speciálním ustanovení slouží jako další
pojistka, jejímž prostřednictvím jsou chráněny jak zájmy pacienta, tak poskytovatele zdravotních
služeb.
Vzhledem ke každoročnímu počtu prováděných chirurgických konverzí jsou právní spory související
s tímto zákrokem ojedinělé. Mediální pozornost nicméně vzbudil stále probíhající případ pacientky
Diany Polyakové (MtF). Ta v roce 2009 podala žalobu na čtyři poskytovatele zdravotních služeb, kteří se
podíleli na provedení změny jejího pohlaví, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy ve výši 17
milionů korun z důvodu údajně chybné diagnózy1295).
12.6.4
Vliv změny pohlaví na manželství a registrované partnerství

Přestože občanský zákoník jinak explicitně uvádí, že změna pohlaví nemá vliv na osobní stav
člověka ani na jeho osobní a majetkové poměry, není tomu tak v případě manželství či registrovaného
partnerství, které tato osoba uzavřela1296). Pacient musí před uskutečněním změny pohlaví doložit, že
neuzavřel manželství nebo nevstoupil do registrovaného partnerství, popřípadě prokázat, že jeho
manželství, registrované partnerství či obdobný svazek zanikly.
Zákonodárce nicméně předvídal i situace, kdy pacient podstoupí operaci v zahraničí, popř. sdělí
nepravdivé informace nebo předloží zfalšované doklady o neexistenci svazku či o rozvodu nebo zrušení
registrovaného partnerství. Pro takové případy stanoví, že pokud by pacient v den změny pohlaví
setrvával v manželství či registrovaném partnerství, tento svazek k uvedenému dni 1297) ex lege
zaniká1298).
12.6.5
Změna jména a příjmení

Proces přeměny pohlaví pacienta je dokončen definitivní změnou jeho úřední identity. Jak uvádí §
29 občanského zákoníku, má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedeny' v potvrzení vydaném
poskytovatelem zdravotních služeb1299). Poskytovatel je současně povinen toto potvrzení doručit
matričnímu úřadu do 3 pracovních dnů ode dne provedení změny pohlaví. Na jeho základě provede
příslušný matriční úřad dodatečný záznam o změně pohlaví do knihy narození 1300).
Na základě žádosti fyzické osoby a potvrzení poskytovatele zdravotních služeb matriční úřad povolí
změnu jména a příjmení na neutrální jméno (např. René či Nikola) a příjmení (v nesklonném tvaru,
např. Petrů, Nováků), byla-li zahájena léčba pro změnu pohlaví1301). Byla-li léčba dokončena, povolí
matriční úřad na základě žádosti a potvrzení poskytovatele změnu jména na jméno jiné1302). Od
správního poplatku za změnu jména a příjmení jsou osoby v případě změny pohlaví osvobozeny 1303).
Pokud o změnu jména a příjmení uvedená osoba nepožádá, uvede matriční úřad v knize narození
její příjmení v souladu s pravidly české mluvnice ve tvaru odpovídajícím novému pohlaví; jméno do
knihy narození nezapíše a učiní o tom oznámení soudu1304).
12.6.6
Judikatura ESLP
Evropský soud pro lidská práva se v rámci své rozhodovací činnosti zabýval i případy souvisejícími
se změnou pohlaví a problematikou genderové identity. S ohledem na obsah podaných stížností se
zaměřil především na problematiku právního uznání změny pohlaví a s ní souvisejících otázek
vyjádření a ochrany vlastní sexuální identity či umožnění uzavření manželství osobám stejného
(biologického) pohlaví1305). Jak bude přiblíženo níže, v některých oblastech se jeho postoje v průběhu let
transformovaly, v jiných se v důsledku nedostatku konsenzu přidržel zásady ponechání prostoru k
uvážení jednotlivých členských států.
Hned v případě prvního okruhu je zcela zjevný vývoj a změna přístupu ESLP, který za relativně
krátkou dobu zcela změnil svůj postoj v otázce právního uznání změny pohlaví1306). V prvních případech
objevujících se od konce 80. let minulého století je jednoznačně vidět neochota a zdráhání se ESLP
stanovit státům v této věci konkrétní pozitivní závazky (positive obligations). To dokládá mj. rozsudek
ve věci Rees v. Spojené království1307), kde je restriktivní přístup ESLP zcela zjevný1308).
Pan Rees (transsexuál FtM) si v uvedeném případě mj. stěžoval1309), že Velká Británie nezměnila
úřední záznam o jeho pohlaví v hlavní matrice (General Register Office), přestože ve všech ostatních
úředních dokumentech (např. pas) je uvedeno a respektováno jeho mužské pohlaví. Stěžovatel uvedl,
že skutečnost, že jeho rodný list nebyl hlavní matrikou změněn (a jeho nová pohlavní identita uznána),
mu způsobovala řadu nesnází v každodenním životě, jelikož byl dál úředně veden jako žena.
ESLP v daném případě konstatoval, že státy nemají pozitivní závazek tyto informace v hlavní
matrice, resp. rodném listě zpětně měnit. Vedení jedince v jeho původním (biologickém) pohlaví tak
nepředstavuje porušení čl. 8 Úmluvy, a to i s ohledem na další skutečnosti, kdy Velká Británie uhradila
stěžovateli z veřejných prostředků podstoupenou operaci a změny jména a příjmení a dalších
dokumentů proběhly bezproblémově1310). Současně však uvedl, že si je vědom vážnosti problémů, se
kterými se transsexuálové potýkají, a proto doporučil pravidelný přezkum vhodných právních opatření,
a to zejména s ohledem na společenský a vědecký vývoj1311).
Tato rozhodovací linie ESLP byla částečně narušena ve věci B. v. Francie1312), v níž soud poprvé
konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy. V uvedeném případě se slečna B. (transsexuál MtF) chtěla provdat za
svého přítele, pročež po francouzských soudech požadovala, aby konstatovaly, že přestože byla po
narození v matrice vedena jako muž, je ve skutečnosti osobou ženského pohlaví. V této souvislosti dále
žádala o změnu svého rodného listu a možnost užívání ženských křestních jmen.
V rámci hodnocení případu jej ESLP porovnal i s případem Rees v. Spojené království, přičemž došel
k závěru, že francouzská úprava civilních matrik a rodných listů je koncipována odlišně od úpravy ve
Velké Británii. Ta především umožňuje francouzským úřadům aktualizovat rodný list během celého
života dané osoby.1313)
Skutečný zlom v dosavadní judikatuře však představovalo rozhodnutí ve věci Christine Goodwin v.
Spojené království1314). V předmětném případě stěžovatelka (transsexuál MtF) tvrdila, že v důsledku své
transsexuality čelila v zaměstnání řadě problémů (včetně propuštění), a to jak před, tak po změně
pohlaví. Obtížím se nevyhnula ani v oblasti sociálního zabezpečení, konkrétně v souvislosti s nárokem
na starobní důchod za (výhodnějších) podmínek vztahujících se na ženy 1315). Stěžovatelka v neposlední
řadě zdůraznila, že byla v mnoha případech nucena zříci se jistých výhod, jelikož nechtěla předložit
svůj rodný list s uvedeným biologickým pohlavím.
V daném případě ESLP odstoupil od své dosavadní judikatury a "ve světle současných podmínek"
přezkoumal dosavadní výklad čl. 8 Úmluvy. Uvedl, že samotná podstata Úmluvy spočívá v úctě k lidské
důstojnosti a svobodě, přičemž ve 20. století již neexistuje žádný veřejný zájem, který by převážil nad
zájmem stěžovatelky na právní uznání změny jejího pohlaví: "Pokud stát povolil léčbu a operaci
ulehčující stav transsexuála, financoval nebo pomohl s financováním operace, a dokonce umožňuje
umělé oplodnění ženy žijící s FtM transsexuálem (jak dokazuje případ X., Y. a Z. v. Spojené království [...]),
zdá se nelogické odmítnout uznat právní důsledky výsledku, ke kterému tato léčba vede." 1316) Dle ESLP
tedy s ohledem na všechny okolnosti členský stát nemohl dále tvrdit, že tato věc spadá do jeho
prostoru pro uvážení, a konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy.
Spravedlivá rovnováha, která je Úmluvě jako princip vlastní, se rozhodujícím způsobem naklonila ve
prospěch stěžovatelky1317), což dále dokládá i konstatované porušení čl. 12 Úmluvy, kdy stěžovatelce
nebylo umožněno provdat se za svého přítele. ESLP uvedl, že od doby přijetí Úmluvy došlo v souvislosti
s institutem manželství ke značným společenským změnám a obrovské změny byly rovněž vyvolány v
důsledku vývoje medicíny a vědy v oblasti transsexuality. Z toho důvodu došel ESLP k závěru, že "je
pravda, že první věta [čl. 12 Úmluvy - pozn. autorů] se výslovně týká práva muže a ženy uzavřít sňatek.
Soud není přesvědčen, že ke dni projednávání tohoto případu je možné stále předpokládat, že tyto
pojmy musí odkazovat na určení pohlaví čistě na základě biologických kritérií." 1318)
K porušení čl. 8 a 12 Úmluvy došel soud i v obdobném případě I. v. Spojené království1319). V důsledku
těchto rozhodnutí došlo ve Velké Británii k legislativní změně 1320), jejímž výsledkem byla možnost
transsexuálů požádat o uznání pohlaví, na základě kterého obdrželi osvědčení (tzv. Gender Recognition
Certificate, GRC).
S touto změnou souvisí i následující dva případy: Parry v. Spojené království1321) a R. a F. v. Spojené
království1322). V obou případech stěžovatelé uzavřeli manželství a měli děti, přičemž jeden z partnerů,
aniž by druhého opustil, podstoupil změnu pohlaví. Po změně legislativy podali žádost o GRC, který jim
však nemohl být vydán v důsledku trvajícího manželství. Stěžovatelé v daném případě namítali
porušení čl. 8 a 12 Úmluvy, jelikož jim nebylo umožněno získat právní uznání jejich nově nabytého
pohlaví, aniž by manželství ukončili.
ESLP obě stížnosti odmítl s odůvodněním, že důvodem požadavku anulace sňatku byla skutečnost,
že vnitrostátní právo neumožňovalo manželství osob stejného pohlaví. Nedošel k závěru, že by Velká
Británie právně neuznávala změnu pohlaví, přičemž mj. dovodil, že stěžovatelé mohli ve svých vztazích
pokračovat prostřednictvím uzavření registrovaného partnerství, které v sobě zahrnovalo skoro stejná
práva a povinnosti.
Ve věci Van Kück v. Spolková republika Německo1323) se jednalo o spor stěžovatelky (transsexuál
MtF), jež po své soukromé zdravotní pojišťovně v rámci soudního řízení požadovala úhradu nákladů
hormonální léčby a současně soud žádala o vydání deklaratorního rozhodnutí, že je daná zdravotní
pojišťovna povinná uhradit stěžovatelce 50% nákladů operativní změny pohlaví1324). Soud prvního
stupně žalobu zamítl, když na základě znaleckého posudku došel k závěru, že přestože by stěžovatelce
tento zákrok pomohl v sociální sféře, nemohl být rozumně považován za nezbytný ze zdravotních
důvodů. S tímto závěrem souhlasil i soud odvolací s tím, že nezbytnost léčby nebyla prokázána. Dále
došel k závěru, že si za svůj zdravotní stav může stěžovatelka sama, a tudíž není oprávněna požadovat
úhradu těchto nákladů, když ženské hormony začala užívat sama (bez lékařského doporučení) poté, co
zjistila, že je coby muž neplodná. V průběhu soudního řízení stěžovatelka přistoupila k chirurgické
změně pohlaví.
ESLP v této souvislosti uvedl, že zhodnocení znaleckého posudku německými soudy a jejich závěr, že
zlepšení sociální situace stěžovatelky nenaplňuje podmínku zdravotní nezbytnosti, se neshoduje se
závěry ESLP obsaženými v aktuální judikatuře týkající se transsexuálů. Zejména se závěrem, že
"transsexualita je široce mezinárodně uznávaná jako onemocnění, které je za účelem poskytnutí úlevy
léčeno (...) mimo jiné nevratným chirurgickým zákrokem"1325). Vzhledem k tomu, že daný případ
vyžadoval znalecké posouzení, měly soudy od znalce požadovat bližší objasnění jeho závěrů. Nadto,
vzhledem k tomu, že genderová identita je jedním z nejintimnějších aspektů soukromého života, zdálo
se nepřiměřené požadovat po stěžovatelce prokázání zdravotní nezbytnosti uvedené léčby. V důsledku
uvedeného byla interpretace pojmu "zdravotní nezbytnost" vnitrostátními soudy a jejich hodnocení
důkazů nepřiměřené. Kromě toho nebyla ve znaleckém posudku věnována pozornost příčině
stěžovatelčiny transsexuality, přičemž žádný další znalecký materiál nebyl odvolacím soudem zajištěn.
Ten tudíž nebyl oprávněn domnívat se, že má k dispozici dostatek informací k posouzení tak složité
otázky. Z uvedených důvodů shledal ESLP porušení čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces).
V neposlední řadě také zkoumal, jaký vliv měla rozhodnutí soudů na stěžovatelčino právo na
respektování jejího sexuálního sebeurčení coby jednoho z aspektů soukromého života. Obě soudní
instance zpochybňovaly zdravotní nezbytnost chirurgické změny pohlaví, aniž by si obstaraly další
odborné informace. Odvolací soud nadto došel k závěru, že si stěžovatelka transsexualitu zapříčinila
záměrně sama. ESLP zopakoval, že by bylo nepřiměřené požadovat, aby stěžovatelka prokázala
zdravotní nezbytnost předmětné léčby. Spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatelky a její zdravotní
pojišťovny proto nebyla dle soudu nastolena, čímž došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
Problematiku úhrady nákladů chirurgické změny pohlaví ESLP opětovně řešil ve věci Schlumpf v.
Švýcarsko1326). V tomto případě stěžovatelce (transsexuál MtF) zdravotní pojišťovny odmítly uhradit
náklady operace s odůvodněním nesplnění podmínky dvouleté čekací doby, která byla pro účely
úhrady dovozena judikatorně. ESLP v daném případě konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy s
odůvodněním, že švýcarské soudy pouze mechanicky aplikovaly stanovenou lhůtu, aniž by vzaly v
úvahu věk stěžovatelky (67 let). Přitom její rozhodnutí podstoupit operaci bude patrně ovlivněno tímto
zpožděním, což by mělo negativní dopad na její svobodu rozhodnout o své vlastní genderové identitě.
S postupující dobou jsou nicméně patrné snahy jednotlivých států doplnit často chybějící
provádějící legislativu, která je za účelem naplnění práv transsexuálů potřeba. Tak tomu bylo např. ve
věci P. v. Portugalsko1327) nebo Cassar v. Malta1328).
Případ, který byl nedávno předložen velkému senátu, byla stížnost Hämäläinen v. Finsko1329), jež se
opět zabývala vlivem existence trvajícího manželství na oficiální uznání změny pohlaví. V daném
případě stěžovatelka (transsexuál MtF) před změnou pohlaví uzavřela manželství, ze kterého se páru
narodila dcera. Přestože si stěžovatelka změnila křestní jméno a podstoupila chirurgickou změnu
pohlaví, nepodařilo se jí zajistit změnu jejího identifikačního čísla, ze kterého bylo zřejmé její původní
pohlaví. K této změně mohlo dojít pouze v případě ukončení manželství. Vyjma rozvodu, který pár z
důvodu svého přesvědčení odmítal, představovala druhou možnost konverze manželství v registrované
partnerství. S touto variantou však nesouhlasila manželka stěžovatelky. Stěžovatelčina žádost o změnu
identifikačního čísla tudíž byla finskými úřady zamítnuta, v čemž stěžovatelka spatřovala porušení čl. 8,
12 a 14 Úmluvy.
ESLP v daném případě porušení práv plynoucích z Úmluvy neshledal. Přeměnu manželství v
registrované partnerství nepovažoval za nepřiměřený požadavek pro právní uznání změny pohlaví,
jelikož představovala alternativu, která poskytovala párům stejného pohlaví právní ochranu téměř
identickou s manželstvím. Drobné rozdíly mezi těmito dvěma právními instituty nezakládaly jakýkoliv
deficit v dodržování pozitivních závazků státu plynoucích z čl. 8 Úmluvy. V neposlední řadě zdůraznil, že
tato přeměna by neměla žádné dopady na stěžovatelčin rodinný život, jelikož by neměla vliv na její
otcovství ani rodičovskou odpovědnost vůči dceři. ESLP tudíž dovodil, že přestože existuje pozitivní
závazek států právně uznat chirurgickou změnu pohlaví transsexuálního jedince 1330), tento závazek
nezakládá povinnost umožnit stejnopohlavním párům uzavření manželství 1331). Přiznání takového práva
zůstává na úvaze jednotlivých států.
Jedním z posledních aktuálně řešených případů je stížnost Y. Y. v. Turecko1332), jež se týkala otázky
podmínek pro provedení chirurgické změny pohlaví a otázky, zda je požadavek na jejich splnění v
souladu s čl. 8 Úmluvy. V daném případě turecké úřady odmítaly udělit souhlas s provedením změny
pohlaví s odůvodněním, že stěžovatel (transsexuál FtM) nebyl trvale neplodný. Stěžovatel v daném
jednání spatřoval porušení čl. 8 Úmluvy, když zdůrazňoval, že rozpor mezi jeho tělesnou konstitucí a
jeho vnímáním sebe sama jako muže byl uveden a potvrzen i lékařskými zprávami. Turecké úřady však
odmítaly ukončit tento nesoulad a povolit mu podstoupit požadovanou operaci s odůvodněním, že je
schopen otěhotnět. O šest let později, po podání nové žádosti, bylo nicméně stěžovateli podstoupení
operace povoleno, aniž by se soud zabýval jeho prokreačními schopnostmi.
ESLP v dané souvislosti uvedl, že i za předpokladu, že by zamítnutí původní žádosti stěžovatele bylo
založeno na relevantních důvodech, nebylo založeno na důvodech dostatečných. Výsledný zásah do
práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života proto nemůže být považován za v
demokratické společnosti nezbytný. Tím, že stěžovateli byla po mnoho let odepírána možnost
podstoupení takového zákroku, porušilo Turecko právo stěžovatele na respektování jeho soukromého
života.
Mezi prozatím nevyřízené stížnosti patří mj. případy, v nichž se stěžovatelé domáhají právního
uznání druhého pohlaví při absenci nezvratné změny pohlaví. ESLP se tedy bude zabývat otázkou, zda
požadavek chirurgické změny pohlaví coby jedna z podmínek uznání změny pohlaví představuje
legitimní zásah do práv chráněných čl. 8 Úmluvy či nikoliv 1333). Obdobné problematiky se týká i případ
Vivaldo v. Itálie1334), ve kterém stěžovatelka napadala postup italských úřadů, které jí neumožnily změnit
si jméno bez toho, aby podstoupila chirurgickou změnu pohlaví. Bude proto zajímavé sledovat, jak k
těmto případům ESLP přistoupí. Tedy zda v tomto případě na základě extenzivního výkladu čl. 8 Úmluvy
zaujme aktivistický přístup, nebo naopak ponechá tento proces v uvedených případech na rozhodnutí
jednotlivých států.
12.7
Transplantace
12.7.1
Úvod
Transplantace orgánů a tkání je jednou z oblastí medicíny, která přispívá k záchraně životů nebo
značnému zlepšení jejich kvality1335). Pod termínem transplantace v širším smyslu rozumíme celý proces
poskytování těchto specifických zdravotních služeb, od odběru orgánu nebo tkáně od jedné osoby po
jejich implantaci osobě druhé, včetně všech souvisejících postupů (vyšetřování, převoz, konzervace
atd.).
Od konce padesátých let minulého století, kdy se transplantační medicína začala úspěšně
rozvíjet1336), došlo v tomto oboru k nezměrným pokrokům, zejména díky zavedení imunosupresivních
léků. Nejenže lékaři dnes zcela běžně transplantují orgány (ledviny, játra, srdce, plíce) a tkáně (např.
rohovka), ale realizují i transplantace multiorgánové1337). Ze zahraničí pak známe případy transplantací
celých končetin, částí obličeje, ale i dělohy, po níž následně pacientka porodila zdravé dítě. Významnou
roli zde hraje nejen vlastní medicínský pokrok, ale i fungující, kvalitně nastavený systém odběrů a
alokace orgánů.
S transplantacemi se nicméně pojí i řada právních, sociokulturních a především etických otázek, na

něž se zákonodárce musí snažit nalézt uspokojivou legislativní odpověď. Ty se týkají nejen práva na
sebeurčení a autonomie vůle dárce, ale v obecné rovině i respektu k lidské důstojnosti či principu
rovnosti a distributivní spravedlnosti. Vybraným z nich se bude věnovat následující text.
12.7.2
Vybrané problematické aspekty darování
12.7.2.1
Racionalizace péče a principy alokace darovaných orgánů

Stejně jako jakýkoliv jiný druh zdravotní péče se i transplantační medicína potýká s problematikou
nedostatku zdrojů1338). V daném případě se nejedná pouze o zdroje finanční, jež ovlivňují péči z hlediska
množství personálu, dostupných léčiv či zdravotních prostředků, ale i o nedostatek vhodných
orgánů1339). V důsledku omezených zdrojů proto dochází k racionalizaci zdravotní péče (tzv. rationing)
neboli "jednání uskutečňujícímu se na různých úrovních zdravotnictví, vedoucímu k odepření
potenciálně prospěšné zdravotní péče konkrétnímu pacientovi"1340). Tedy, přestože by poskytnutí
vybrané zdravotní služby mohlo být prospěšné většímu množství pacientů, 1341) v důsledku objektivní
omezenosti těchto zdrojů jsou na základě specifických kritérií poskytnuty jen vybraným jedincům z
množiny vhodných kandidátů.1342) Hned v úvodu je nicméně třeba zdůraznit, že níže popsaná kritéria se
vztahují pouze na případy alokací orgánů od zemřelých dárců, jelikož živý dárce sám rozhoduje o tom,
kdo bude příjemcem jím darovaného orgánu či tkáně 1343).
Základní alokační kritéria jsou zakotvena v § 17 odst. 1 transplantačního zákona1344), dle kterého je
výběr nejvhodnějších příjemců orgánů založen na principu medicínské naléhavosti a rovnosti
čekatelů1345) ; při rovnosti medicínské naléhavosti se přihlíží též k celkové době registrace v Národním
registru osob čekajících na transplantaci orgánů (o níž dále hovoříme jako o čekací listině). Byť to z
uvedeného ustanovení nemusí být zcela zřejmé, zákon alokaci orgánů primárně zakládá na evidenci
příjemců na čekací listině; bez této registrace nemůže příjemce nový orgán obdržet1346).
Vlastní alokaci transplantovaných orgánů,1347) resp. výběr a zprostředkování transplantací pacientům

zapsaným na čekací listině, zajišťuje prostřednictvím činnosti jednotlivých transplantačních center
Koordinační středisko transplantací (KST)1348). Jedná se o organizační složku státu zřízenou
Ministerstvem zdravotnictví ČR nezávisle koordinující činnost transplantačních center. Jejím účelem je
zajišťování společného postupu při odběru orgánů a tkání a jejich alokaci k transplantaci, mj.
prostřednictvím vedení a správy transplantačních registrů1349).
Nepostradatelnou roli hrají i jednotlivá transplantační centra, tj. poskytovatelé zdravotních služeb,
kterým byl udělen statut centra vysoce specializované péče ve smyslu § 112 zákona o zdravotních
službách a které na jeho základě mohou provádět odběry a transplantace krvetvorných buněk, orgánů
a tkání, jež nebyly předány tkáňové bance1350). Jak již bylo zmíněno výše, jejich činnost je úzce spjata s
činností KST, které informuje o potenciálním dárci, u něhož byly splněny a ověřeny stanovené
podmínky pro odběr. Přestože konečné slovo má při výběru příjemce KST, transplantační centrum s
ním úzce spolupracuje1351).
Vzhledem k tomu, že transplantace může být transplantačním centrem uskutečněna pouze u

registrovaných příjemců (tj. pacientů na čekací listině), je rovněž povinno osoby indikované k
transplantaci na čekací listinu hlásit - po posouzení a souhlasu indikační komise. I tento postup
představuje druh racionalizace, a to konkrétně racionalizaci prostřednictvím odborných doporučených
postupů (rationing by guideline)1352), respektive racionalizaci na základě doporučení (rationing by
referral). Přestože bývá tento druh omezení přístupu k péči obvykle spojován s případy, kdy je vyšetření
specialistou vázáno na doporučení všeobecného praktického lékaře či jiného specialisty, ve své
podstatě dopadá i na tyto případy. Tedy pokud u pacienta nebudou splněny konkrétní zdravotní
podmínky (absence kontraindikací), nebude na čekací listinu zapsán, čímž mu nebude umožněno -
alespoň při absenci žijícího dárce - transplantaci podstoupit1353).
12.7.2.2
Komercializace
Vedle transplantací orgánů a tkání lze lidské tělo použít i pro výrobu dalších biologických materiálů
nebo využít jako zdroj biologických a genetických informací pro další výzkum. Vzhledem k rostoucím
možnostem jeho využití roste navzdory jeho extrakomercialitě1354) nejen jeho hodnota, ale přímou
úměrou i náchylnost ke zneužití dárcovství za účelem zisku, tedy komercializace. Z toho důvodu je
třeba dbát zvýšené ochrany zájmů dárců.
Pokud potřebné orgány není schopen v přiměřené době zajistit sám stát, bývají jeho občany
opatřovány jinou cestou, zejména v případě movitějších jedinců1355). To dokládá nejen celosvětově se
vyskytující černý trh s orgány, ale i transplantační turistika; především do zemí, jako je Čína, Indie či
Pákistán1356). Navzdory společnému úsilí řady států v rámci mezinárodního společenství 1357) a existujícím
právním sankcím1358) je třeba konstatovat, že nelegální obchod s lidskými orgány bohužel rozhodně
není věcí minulosti1359). Jak kupř. uvádí Price, odhaduje se, že v roce 2004 až 10% všech celosvětově
transplantovaných ledvin mělo svůj původ na černém trhu1360).
12.7.2.3
Finanční prospěch a jiné výhody

Navzdory výše uvedenému čl. 21 Úmluvy o biomedicíně uvádí, že lidské tělo ani jeho části nesmí být
zdrojem finančního prospěchu. Z vysvětlující zprávy dále vyplývá, že "orgány a tkáně v pravém slova
smyslu, včetně krve, by se neměly kupovat nebo prodávat nebo být zdrojem finančního prospěchu pro
osobu, které byly odňaty, nebo pro třetí stranu, ať již jde o fyzickou nebo právnickou osobu jako např. o
zdravotnické zařízení"1361).
Dané ustanovení převzal i § 28 transplantačního zákona, dle kterého lidské tělo a jeho části nesmí
být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod. Dárce ani jiné osoby nesmí uplatňovat vůči
příjemci žádné nároky. Zakázáno je i obchodování s tkáněmi a orgány (včetně inzerování a reklamy za
účelem nabídky a poptávky1362) ) odebranými za účelem transplantace. Účel daných ustanovení je
zřejmý - ochránit potenciální dárce před darováním z čistě finančních důvodů. Odměna však náleží
subjektu, který za tímto účelem poskytl jiné služby. Za ty je kupř. možné považovat tkáňové banky
zpracovávající a aplikující tkáně, jejich dopravce, kteří tkáně přemisťují apod. 1363) To bývá
zdůvodňováno především tvrzeným zhodnocením tkáně po zpracování1364).
12.7.2.4
Náhrada výdajů, ušlého výdělku, příspěvek na náklady pohřbu

Skutečnost, že lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu či jiných
výhod, nicméně nebrání tomu, aby osoba, které byly orgány či tkáně odňaty, obdržela přiměřené
odškodnění za výdaje či za ušlý výdělek. Přestože dárce ani jiné osoby nesmí vůči příjemci uplatňovat
jakékoliv nároky, není tomu tak vůči státu.1365) Navzdory výše uvedenému proto žijící dárce může
požadovat výplatu náhrady účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a ušlého výdělku, které mu
vznikly v souvislosti s odběrem orgánu a poskytováním souvisejících zdravotních služeb 1366). V případě
mrtvého dárce může osoba vypravující mu pohřeb žádat o příspěvek na náklady pohřbu 1367). Tyto
žádosti musí být podány KST, jež je ministerstvem pověřeno o uvedených žádostech rozhodovat 1368).
Pokud však žádost není podána do 24 měsíců ode dne provedení odběru orgánu, resp. 12 měsíců ode
dne vypravení pohřbu v případě zemřelého dárce, nárok na výplatu náhrady výdajů ex lege zaniká.
12.7.2.5
Anonymita
Jedním ze základních principů darování tkání a orgánů je anonymita mezi dárci a příjemci. Přestože
se za všech okolností nejedná o anonymitu absolutní1369), je poskytovatel zdravotních služeb povinen ji
bezpodmínečně dodržet v případě zemřelého dárce vůči příjemci. V případě žijícího dárce tkáně nebo
orgánu musí poskytovatel anonymitu zachovat tehdy, pokud je příjemcem osoba uvedená v § 3 odst. 2
transplantačního zákona a dárce si to přeje. Zachována musí být i anonymita žijícího dárce obnovitelné
tkáně, pokud se nejedná o osobu uvedenou v § 3 odst. 2 transplantačního zákona.
Požadavek anonymity dárce vůči příjemci nicméně nic nemění na potřebě sledovatelnosti a zpětné
identifikace dárce. Za tímto účelem proto poskytovatel zdravotních služeb provádějící odběry a
transplantace tkání, transplantační centra a KST zaznamenávají a vedou rodné číslo dárce.
Poskytovatel je tudíž oprávněn požadovat po dárci předložení dokladu, v němž je jeho rodné číslo
uvedeno. Za účelem identifikace je samozřejmě oprávněn současně požadovat i doklad totožnosti, na
jehož základě si poskytnuté informace ověří1370).
12.7.3
Právní úprava
Problematika nakládání s částmi lidského těla za účelem jejich dalšího využití je primárně upravena
zákonem č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání (transplantační zákon) a jeho
prováděcími předpisy1371). Transplantační zákon, resp. normy v něm obsažené jsou ve vztahu speciality k
zákonu č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách1372), jenž upravuje nakládání s lidskými tkáněmi
obecně, přičemž řeší specifické otázky obecnou právní úpravou neřešenou. Jak vyplývá z § 80 zákona o
zdravotních službách, ustanovení transplantačního zákona jsou speciální i vůči těm právním normám,
které pouze obecně upravují pravidla odebírání částí lidského těla. Ve stejném poměru jsou i vůči
ustanovením § 111 a § 112 občanského zákoníku. Opomenout samozřejmě nelze ani Úmluvu o
biomedicíně a její dodatkový protokol týkající se transplantací, z nichž stávající transplantační zákon
vychází. Transplantační zákon stanoví bližší podmínky jak pro transplantaci orgánů či tkání od dárců
živých, tak zemřelých, kterým bude pozornost věnována nejdříve.
12.7.3.1
Postup při odběru od zemřelých dárců (ex mortuo)

Předpokladem pro odběr a transplantaci orgánů či tkání od zemřelých dárců (tzv. darování ex
mortuo, byť o darování v občanskoprávním smyslu se vlastně vůbec nejedná) je v první řadě zjištění
smrti dárce. Následně je třeba zkoumat, zda dárce před svou smrtí prokazatelně nevyslovil nesouhlas s
odběrem. Pokud je naplněna i tato druhá podmínka, zkoumá pověřený lékař zdravotní způsobilost
dárce pro účely transplantace. Uvedeným předpokladům se spolu s dalšími tématy bude věnovat tato
podkapitola.
12.7.3.2
Smrt organismu (člověka)

Vzhledem ke snaze o eliminaci rizik, která se mohou vyskytnout v případě žijících dárců, jsou
transplantačním zákonem upřednostňovány transplantace orgánů kadaverózních (zemřelých) dárců.
Pro účely uskutečnění transplantace orgánu od zemřelého dárce je zcela zásadní a bezpodmínečné
zjištění smrti dárce1373). Odpověď na otázku, kdy nastává u člověka smrt, se v průběhu historie vyvíjela i
s ohledem na aktuální možnosti medicíny. Obecně bylo uznáváno, že smrt nastává při nevratné zástavě
krevního oběhu. Právě díky novým technologiím ale vyvstávaly pochybnosti, jestli smrt nastala i u
pacientů s nenávratnou ztrátou funkce celého mozku, jejichž krevní oběh byl udržován přístroji uměle.
Současná definice smrti je obsažena v § 2 písm. e), dále upřesněném v § 10 odst. 3, transplantačního
zákona. Smrt je prokázána nevratnou zástavou krevního oběhu, nebo nevratnou ztrátou funkce celého
mozku včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány
uměle (tzv. smrt mozku)1374). Rozšíření této definice mělo podstatný vliv nejen na vlastní transplantační
medicínu, ale i na celou problematiku ukončování léčby a odpojení od přístrojů včetně s tím související
odpovědnosti či postižitelnosti lékaře či poskytovatele zdravotních služeb.
Zjištění smrti musí být vždy provedeno objektivně a nezávisle. Z toho důvodu transplantační zákon
vyžaduje, aby se lékaři zjišťující smrt ne-účastnili odběru od zemřelého dárce nebo transplantace a
současně nebyli ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce. Zjištění smrti možného dárce je dále vždy
prováděno alespoň dvěma lékaři s příslušnou specializovanou způsobilostí, kteří dárce vyšetřili
nezávisle na sobě1375).
12.7.3.3
Presumovaný souhlas dárce

Druhou podmínkou pro odběr orgánů či tkání od zemřelého dárce je zajištění jeho souhlasu. Stejně
jako v případě jakékoliv jiné lidské činnosti, i v oblasti transplantací dochází ke střetu řady odlišných
hodnot a konkurujících si zájmů, zejména zájmů veřejných a soukromých (individuálních). Na jedné
straně tak stojí právo (potenciálního) dárce na ochranu jeho tělesné integrity a respekt k její
nedotknutelnosti, s nímž souvisí i právo na autonomní rozhodování (tj. jak má být s jeho tělem po smrti
naloženo). V protikladu vůči těmto soukromým zájmům pak bývá obvykle stavěn veřejný zájem státu
spočívající ve snaze zajistit dostatečné množství potřebných orgánů a tkání za účelem ochrany života a
zdraví populace.
Tento střet veřejného a soukromého zájmu není ve vnitrostátních legislativách jednotlivých států
řešen jednotně. Obvykle však státy vycházejí ze dvou základní modelů zakládajících se na principu
presumovaného souhlasu či nesouhlasu1376). Princip presumovaného souhlasu dárce (tzv. opt-out
model) předpokládá souhlas pacienta s posmrtným odběrem jeho orgánů či tkání. Tento odběr tedy
nelze provést tehdy, pokud by dárce za svého života vyslovil s odběrem nesouhlas. Tento přístup
zvolila vedle ČR i řada dalších evropských zemí (mj. Rakousko, Francie či Španělsko). Naopak princip
presumovaného nesouhlasu dárce (tzv. opt-in model) počítá s tím, že osoba s takovým postupem a
priori nesouhlasí. Odběr tak lze provést pouze tehdy, pokud za svého života vyslovila s odběrem
souhlas1377), popř. pokud tento souhlas vysloví pozůstalí příbuzní. Uvedený postup je znám mj. z USA či
Velké Británie, uplatňuje se ale i v kontinentálním právu, např. v Německu.
Česká právní úprava transplantací zakotvuje v § 16 transplantačního zákona tzv. presumovaný

souhlas, čímž navazuje na předchozí úpravu1378). Posmrtný odběr tkání nebo orgánů proto může být
proveden pouze tehdy, pokud s ním potenciální dárce za svého života prokazatelně nevyjádřil
nesouhlas. Tedy pokud nebyl nesouhlas potenciálního dárce zákonem předvídaným způsobem
vysloven a zaznamenán, platí nevyvratitelná domněnka presumovaného souhlasu - platí, že mrtvý
dárce s odběrem souhlasil.
Tato právní úprava posmrtného darování není v rozporu s právem dárce na tělesnou integritu a
nedotknutelnost. To je zaručeno možností dárce za svého života vyslovit s posmrtným darováním
nesouhlas, což je v souladu s právem člověka "v mezích práva svobodně disponovat se svou tělesnou
integritou"1379).
12.7.3.4
Vyslovení nesouhlasu potenciálním dárcem

Transplantační zákon předvídá v § 16 dva způsoby vyslovení nesouhlasu potenciálního dárce, které
pro účely odběru orgánů a tkání respektuje. Za prokazatelně vyslovený považuje nesouhlas tehdy,
pokud je zemřelý evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a
orgánů1380) nebo pokud nesouhlas vyjádřil za svého života v prohlášení učiněném ve zdravotnickém
zařízení. Takové prohlášení musí být učiněno před ošetřujícím lékařem a svědkem a následně
zaznamenáno do zdravotnické dokumentace pacienta, čímž ho má poskytovatel neustále k dispozici.
Záznam, ve kterém se uvede datum i hodina, podepíší všichni přítomní, tj. pacient, ošetřující lékař a
svědek1381). Zákon nestanoví na osobu svědka žádné bližší požadavky, může jím tedy být i další
zdravotnický pracovník. Kopii zápisu o prohlášení je poskytovatel povinen zaslat registru nejpozději do
tří dnů od jeho sepsání.
Přestože tento nesouhlas ve své podstatě představuje případ dříve vysloveného přání, vzhledem k
jeho speciální úpravě v transplantačním zákoně jej lze vyslovit pouze způsoby zde uvedenými. Jeho
vyslovení ve smyslu § 36 odst. 2 a 3 zákona o zdravotních službách proto nebude dostačující, a tedy ani
právně relevantní. Přestože dle § 574 občanského zákoníku je třeba na právní jednání hledět jako spíše
na platné než na neplatné, je třeba mít na paměti, že v případě transplantací se přednostně uplatní
výslovná právní úprava zvláštního předpisu, tj. zejména § 16 odst. 1 a 3 transplantačního zákona.
12.7.3.5
Role rodinných příslušníků a dalších osob blízkých

Česká právní úprava respektuje autonomii vůle zemřelého zejména tím, že upřednostňuje právo
zemřelých rozhodnout o svých zájmech již za svého života, a proto v případě otázky darování orgánů a
tkání neumožňuje pozůstalým vyslovit zástupný souhlas (či, vzhledem k presumpci souhlasu
zemřelého, spíše zástupný nesouhlas)1382). Jak v této souvislosti uvádí důvodová zpráva k návrhu
transplantačního zákona: "V případě zakotvení tzv. zástupného souhlasu by docházelo k situacím, kdy
osoby blízké by nevyjadřovaly vůli zemřelého, ale svá vlastní přání." Účelem této úpravy bylo zamezit
případným konfliktním situacím mezi příbuznými či jinými osobami blízkými, kteří by o darování
rozhodovali1383).
Právní úprava nicméně postavení rodinných příslušníků v souvislosti s darováním a transplantacemi

neopomíjí - upravuje způsob komunikace mezi poskytovatelem zdravotních služeb a osobami blízkými.
Za podmínky, že osoba blízká projevuje zájem o pacienta, u něhož lze odběr předpokládat, a pacient za
svého života prokazatelným způsobem nevyslovil zákaz sdělování informací o svém zdravotním
stavu1384), sdělí této osobě ošetřující lékař vhodným způsobem informace o předpokládané možnosti
odběru, včetně jeho rozsahu a účelu při zachování anonymity příjemce.1385)
12.7.3.6
Další případy nepřípustnosti odběru od zemřelého dárce

S výjimkou případů, kdy zemřelý dárce (popř. zákonný zástupce nezletilého) vyslovil za svého života
s odběrem nesouhlas, není přípustné odběr provést také u dárců, které nelze identifikovat. Jedná se
osoby, které s sebou nemají platný doklad totožnosti (občanský průkaz, pas) či jiné doklady, na základě
kterých by poskytovatel v součinnosti s Policií ČR byl schopen totožnost pacienta zjistit1386).
V neposlední řadě nelze odběr provést v případě dárců, jejichž zdravotní způsobilost neodpovídá
požadavkům pro provedení transplantace.1387) Posouzení zdravotní způsobilosti vždy provádí
poskytovatel provádějící odběr. Pokud nelze vyloučit, že zemřelý dárce trpěl nemocí či stavem, které by
mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce, označí ho za nezpůsobilého k odběru. 1388) Záznam o
posouzení zdravotní způsobilosti je součástí zdravotnické dokumentace dárce. Za účelem zajištění co
nejvyšší možné bezpečnosti příjemce mají poskytovatelé podílející se na odběru orgánů a tkání a jejich
transplantaci povinnost vzájemně se bezodkladně informovat o dodatečném zjištění zdravotní
nezpůsobilosti. Stejnou povinnost mají i vůči KST. Ze stejného důvodu se v co nejkratší době rovněž
uskuteční pitva zemřelého dárce1389).
12.7.3.7
Souhlas příjemce
Pokud jsou splněny všechny výše popsané podmínky, může být orgán transplantován do těla
příjemce. Jak již bylo uvedeno výše, aby se pacient mohl stát příjemcem transplantovaného orgánu,
musí být nejprve zařazen na čekací listinu1390). Vlastní zařazení na čekací listinu nenahrazuje souhlas
pacienta s provedením transplantačního zákroku. K provedení transplantace je zapotřebí písemného
informovaného souhlasu vysloveného na základě úplného poučení1391) lékařem posuzujícím jeho
zdravotní způsobilost nebo lékařem provádějícím transplantaci. Uvedené úplné poučení je lékař
provádějící transplantaci povinen bezprostředně před jejím zahájením zopakovat.
Transplantační zákon nicméně explicitně počítá i s případy nouze. Pokud není možné vyžádat si
vzhledem ke zdravotnímu stavu příjemce jeho písemný souhlas, přičemž je transplantace neodkladným
výkonem nutným k záchraně života nebo zdraví příjemce, je tento souhlas předpokládán1392). Důvody,
které k tomuto postupu vedly, však musí být uvedeny ve zdravotnické dokumentaci příjemce.
12.7.3.8
Postup při transplantaci ex vivo

Darování1393) orgánů a tkání žijícím dárcem je v současné transplantační medicíně čím dál tím
častější. S ohledem na zdravotní rizika, která může odběr pro dárce představovat, připouští
transplantační zákon provedení transplantace ex vivo jen v případech, které jsou v souladu s principy
uvedenými v § 3. Mezi tyto patří zásada subsidiarity, zásada léčebného přínosu pro příjemce a zásada
informovaného souhlasu dárce. Dárce je v možnosti darování dále limitován mj. svým zdravotním
stavem, výčtem tkání a orgánů a vymezením okruhu příjemců, kterým je dle zákona oprávněn pro účely
transplantace darovat. Jednotlivým aspektům uvedené právní úpravy, které musí být pro účely
provedení této transplantace kumulativně splněny, se bude věnovat následující text.
12.7.3.9
Subsidiarita dárcovství ex vivo

První zásadou, která tento typ zákroků ovládá, je zásada subsidiarity. Jak uvádí v § 3 odst. 1 písm. b)
transplantační zákon: "v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a
neexistuje jiná léčebná metoda srovnatelného účinku." Tento princip je zakotven i v článku 19 Úmluvy o
biomedicíně. Jejím účelem je ochrana zdraví dárců - tedy aby zbytečně nedocházelo k odběrům orgánů
a tkání u živých dárců, které pro ně vždy představují určité omezení a riziko 1394).
Tato zásada bývá některými autory kritizována s poukazem na skutečnost, že v případě jejího
uplatňování může dojít k omezení práva příjemce na výběr mezi alternativními postupy, tj. mezi
transplantací orgánu žijícího či mrtvého dárce, přičemž orgány žijících dárců vykazují nejen vyšší
úspěšnost přenosu, ale i delší životnost orgánu1395). Vzhledem k nedostatku lidských orgánů nicméně
tato zásada nebývá v praxi problematická. Nadto příjemce může orgán, který nechce, kdykoliv
odmítnout.
V souvislosti s podmínkou existence jiné léčebné metody srovnatelného účinku je rovněž třeba
uvést, že např. v případě pacientů čekajících na transplantaci ledviny se dialýza, na kterou pacient
dochází několikrát týdně a v jejímž důsledku obvykle nemůže pracovat, nepovažuje z hlediska kvality
života pacienta za srovnatelnou s výsledky, kterých lze dosáhnout transplantací 1396).
12.7.3.10
Vyloučení dárcovství
Přestože transplantační zákon definici žijícího dárce neobsahuje, obecně se za něj považuje zletilá a
svéprávná osoba, která zákonem předvídaným způsobem vyslovila vůli stát se dárcem orgánu či tkání
pro konkrétní osobu. Za zvláštních okolností popsaných v podkapitole 12.7.4.1 jím může být i nezletilý či
osoba omezená na svéprávnosti. Transplantační zákon nicméně stanoví tři kategorie žijících dárců, u
nichž je dárcovství vyloučeno.
Transplantaci orgánu od žijícího dárce nelze provést primárně tehdy, pokud by tím došlo k ohrožení
života nebo zdraví dárce. Prvním důvodem je proto rozhodnutí poskytovatele o zdravotní
nezpůsobilosti dárce ve smyslu § 6 transplantačního zákona, kdy lze důvodně předpokládat, že odběr
by mohl vážně ohrozit zdraví nebo život dárce. Odběr od potenciálního dárce rovněž nelze provést
tehdy, pokud v důsledku posouzení zdravotní způsobilosti dárce vzniklo důvodné podezření, že dárce
trpí nemocí nebo stavem, které by mohly ohrozit příjemce. Nemoci, vady a stavy vylučující dárcovství
jsou vyjmenovány v příloze vyhlášky č. 114/2013 Sb. Konkrétně se může jednat např. o systémová
onemocnění (diabetes), nádorová onemocnění či krví přenosné nemoci (HIV, hepatitida C). To však
neplatí tehdy, pokud je riziko poškození zdraví příjemce ve srovnání s život zachraňující transplantací
zanedbatelné. V takovém případě lze zákrok provést1397).
V případech některých onemocnění dárců je možné transplantaci provést za předpokladu, že

příjemce trpí stejnou nemocí. Výše uvedená vyhláška takový postup dovoluje v případě virové
hepatitidy B a C. V zahraničí již rovněž došlo k transplantaci orgánů zemřelých HIV pozitivních dárců
pro HIV pozitivní příjemce1398). Předmětná vyhláška však v současnosti tento postup u HIV pozitivních
dárců vylučuje.
V neposlední řadě nelze odběr od žijícího dárce provést ani tehdy, pokud je potenciální dárce
omezen na osobní svobodě, tj. nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody, ve vazbě, ve výkonu
zabezpečovací detence nebo v ochranném léčení. Výjimku v tomto případě představuje pouze darování
mezi rodiči a dětmi, sourozenci a manželi.
12.7.3.11
Poučení a souhlas dárce

Bezpodmínečnou podmínkou pro darování ex vivo je i svobodný, informovaný a konkrétní souhlas
dárce, přičemž tento souhlas musí dárce udělit výslovně a písemně. Aby mohl být souhlas považován
za informovaný, musí být vysloven po úplném poučení ve smyslu § 7 transplantačního zákona. Tento
souhlas může dárce současně vyslovit pouze v případě obnovitelných tkání anebo jednoho z párových
orgánů1399).
Dle obecné úpravy obsažené v zákoně o zdravotních službách je souhlas dárce považován za
svobodný, pokud je vysloven bez jakéhokoliv fyzického či psychického nátlaku1400). Souhlas je
považován za informovaný, pokud je udělen na základě úplného poučení o účelu 1401), povaze a
důsledcích a možných rizicích darování, včetně rizik dlouhodobých. Poučení musí být srozumitelné,
přičemž dárce je oprávněn klást doplňující otázky. Zákon explicitně uvádí, že součástí poučení musí být
i informace o právech a ochraně dárce stanovených tímto zákonem1402). Na žádost dárce může být
poučení přítomen svědek, o čemž musí být dárce lékařem rovněž poučen. O provedení poučení
vyhotoví lékař záznam, který podepíší všechny zúčastněné osoby. Tento záznam je součástí
zdravotnické dokumentace dárce. Součástí je i podepsaný písemný informovaný souhlas. Uvedené
poučení musí být pacientovi opakovaně poskytnuto bezprostředně před odběrem.
Již udělený souhlas může dárce samozřejmě kdykoliv odvolat. Lékař je povinen takovou změnu
názoru dárce respektovat, pokud nebyly při odběru provedeny nevratné úkony, jejichž přerušení by
znamenalo ohrožení zdraví nebo života dárce.
12.7.3.12
Okruh příjemců, podmínění příjemce dárcem a stanovení dalšího postupu

Další omezení, které transplantační zákon v souvislosti s darováním ex vivo stanoví, spočívá v
omezení okruhu příjemců, kterým může živý dárce orgán poskytnout. Omezení práva dárce svobodně
určit osobu příjemce transplantátu je odůvodněno značně paternalisticky, ochranou zájmů dárce i
proti jeho vůli a snahou potlačit případné obchodování s orgány.
První skupinou možných příjemců jsou osoby dárci blízké1403), pokud ve vztahu k této konkrétní
osobě dárce vyslovil svobodný, informovaný a konkrétní souhlas.
Zákon neomezuje darování pouze na tyto osoby, avšak v případě jiných osob stanoví dodatečné
podmínky. Pokud příjemce není osobou blízkou, musí dárce prokazatelným způsobem výslovně projevit
vůli darovat svůj orgán tomuto konkrétnímu příjemci. V daném případě musí být tento výslovný projev
vůle (vyjádření), jež je součástí zdravotnické dokumentace dárce, zaznamenán v písemné podobě,
přičemž podpis dárce musí být úředně ověřený. S darováním musí současně vyslovit souhlas i etická
komise1404).
Vzhledem k tomu, že odběr od dárce lze provést pouze ve prospěch příjemce, kterého dárce určil,
lze transplantát použít pouze u této konkrétní osoby. Právní úprava podmínění transplantace nicméně
předpokládá i situace, kdy tento orgán či tkáň nebude možné implantovat do těla příjemce (příjemce
zemřel, změnil se jeho zdravotní stav). V takovém případě je nutné si od dárce před provedením
odběru vyžádat souhlas dárce pro užití orgánu či tkáně u jiné osoby1405).
12.7.4
Zvláštní případy
12.7.4.1
Nezletilí dárci, osoby s omezenou svéprávností a osoby neschopné dát souhlas

Odlišná právní úprava obsažená v transplantačním zákoně se použije na případy dárců orgánů a
tkání, kterými jsou nezletilí, osoby s omezenou svéprávností, které nejsou schopny takový zákrok do
všech důsledků samy posoudit, a osoby, které s odběrem vyslovily souhlas, avšak s ohledem na jejich
momentální zdravotní stav lze důvodně předpokládat, že navzdory úplnému poučení nezvážily nebo
nemohly zvážit veškeré důsledky odběru obnovitelné tkáně pro své zdraví.
V souladu s Úmluvou o biomedicíně jsou odběry orgánů a tkání od těchto osob obecně zakázány 1406).
Ve výjimečných případech je možné tuto zásadu porušit, avšak pouze tehdy, pokud se jedná o odběr
obnovitelné tkáně (např. kostní dřeň). Vyjma obnovitelnosti tkáně požaduje transplantační zákon pro
její odběr kumulativní splnění dalších podmínek uvedených v § 4 odst. 1. Konkrétně: nesmí být k
dispozici žádný jiný vhodný dárce, jenž by mohl udělit výslovný a konkrétní souhlas; příjemcem je
sourozenec dárce1407) ; darování představuje možnost záchrany života příjemce; zákonný zástupce
dárce, kterým je nezletilá osoba nebo osoba zbavená způsobilosti, vyslovil s tímto odběrem souhlas 1408)
; s tímto odběrem vyslovila souhlas i etická komise 1409) ; a současně tento dárce neprojevuje s
darováním nesouhlas.
Pokud se však jedná o odběr buněk představující jen minimální riziko pro zdraví a život dárce (např.
odběr buněk kůže), splnění podmínky sourozenectví a podmínky možné záchrany života není nutné.
V případě smrti nezletilého nebo osoby s omezenou svéprávností rozhoduje o odběru orgánů a
tkání za účelem transplantace zákonný zástupce nezletilého či opatrovník v případě osob s omezenou
svéprávností.1410) Uvedené osoby mohou v souladu s § 16 odst. 1 písm. c) transplantačního zákona
projevit prokazatelný nesouhlas s odběrem z těla těchto osob.
Výše uvedený prokazatelný nesouhlas mohou rovněž projevit za života nezletilého či osoby s
omezenou svéprávností. V takovém případě dochází k jejich evidenci ve výše uvedeném registru. V této
souvislosti se sluší poznamenat, že pokud zákonný zástupce zaeviduje nezletilého do registru, není
prokazatelný nesouhlas s provedením odběru orgánů či tkání za účelem transplantace automaticky
zrušen dosažením plnoletosti. Dotčená osoba je po dosažení zletilosti ze strany registru pouze
informována o této skutečnosti, přičemž je současně poučena o možnosti zákonným zástupcem
vyslovený nesouhlas co do rozsahu změnit či zcela zrušit.
12.7.4.2
Darování krve
Právní úprava darování krve - s výjimkou transplantace krvetvorných buněk - byla z úpravy
transplantačního zákona vyňata. Důvodem byl odlišná povaha tohoto darování, mj. s ohledem na
menší nepohodlí a potenciální rizika pro dárce. Darování a odběry krve a jejích složek a léčba krví (dále
hovoříme pro zjednodušení souhrnně jen o darování krve) jsou proto upraveny samostatně v § 31 a §
32 zákona o specifických zdravotních službách1411).
Zákon primárně negativním výčtem stanoví, kterým osobám nemůže být pro tyto účely krev
odebrána. Mezi tyto patří osoby umístěné v policejní cele, ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody nebo
osoby ve výkonu zabezpečovací detence a ústavní či ochranné výchovy. Do této kategorie spadají i
osoby hospitalizované bez svého souhlasu a osoby, u nichž bylo nařízeno lůžkové ochranné léčení
nebo izolace či karanténa. Navzdory získanému souhlasu totiž u těchto osob není vzhledem k jejich
faktickému "podřízenému postavení" možné zajistit, aby dárcovství probíhalo za podmínky absolutní
dobrovolnosti1412). Tento výčet se nicméně netýká situací, kdy jde o použití krve ve prospěch dárce
(např. autotransfuze), nebo nenahraditelné poskytnutí krve pro přímého příbuzného. Zde se
dobrovolnost předpokládá.
Vyjma osob omezených na osobní svobodě nemůže být dárcem ani nezletilá osoba, s výjimkou
případů nouze, kdy odběr od nezletilého nelze nahradit odběrem krve zletilého dárce. Zde je nicméně
potřeba nejen písemného souhlasu zákonného zástupce, ale i pověřeného zdravotnického pracovníka,
který takový postup schválí či nikoliv. Zákon nevylučuje ani darování krve osobami s omezenou
svéprávností za předpokladu existence písemného souhlasu jejich zákonného zástupce 1413). V tomto
případě však dodatečné schválení příslušným zdravotnickým pracovníkem nepožaduje.
Pokud osoba nespadá do žádné z výše uvedených kategorií, je možné odběr její krve provést na
základě jejího písemného souhlasu. Před podáním lidské krve nebo jejích derivátů pacientovi musí být
posouzena slučitelnost transfuzního přípravku s krví příjemce. Darování krve rovněž podléhá
rozsáhlému hodnocení jakosti a bezpečnosti v souladu s příslušnými právními předpisy 1414).
Na darování krve se stejně na jako na jakékoliv jiné nakládání s částmi lidského těla uplatní čl. 21
Úmluvy o biomedicíně, tedy zákaz finančního prospěchu. To však ani v tomto případě nebrání
kompenzaci dárce spočívající v přiměřeném odškodnění nebo ušlém zisku. V souladu s § 32 odst. 2
zákona o specifických zdravotních službách může dárce požádat o úhradu účelně, hospodárně a
prokazatelně vynaložených výdajů spojených s odběrem krve. Dle důvodové zprávy je nicméně třeba
kompenzaci dárci omezit na nezbytné minimum. Důvodem je riziko přespřílišné kompenzace dárců
potenciálně vedoucí k zatajování důležitých informací u vybraných jedinců za účelem finančního zisku
a souvisejícího vzniku komplikací jak na straně dárce, tak příjemce. Zákonodárce proto stanovil horní
limit finanční kompenzace dosahující 5% minimální mzdy 1415).
Pokud se dárce rozhodne uvedené přímé finanční úhrady vzdát a podstoupit darování krve jako tzv.
bezpříspěvkový dárce, má nárok na jiné kompenzace spočívající především v daňovém zvýhodnění1416)
(popř. jiném dalším zvýhodnění - např. poskytnutím různých plnění zdravotní pojišťovnou) a nárok na
pracovní volno s náhradou mzdy v den odběru1417).
12.7.5
Judikatura ESLP
ESLP prozatím neposuzoval mnoho stížností souvisejících s problematikou transplantací, proto
pravděpodobně doposud ani nezaujal obecné stanovisko, zda jsou oba základní způsoby vyslovení
souhlasu (tj. souhlas výslovný a presumovaný) v souladu s právy a principy garantovanými Úmluvou o
ochraně lidských práv a základních svobod. Nedávno nicméně posuzoval dvě lotyšské stížnosti
zabývající se nejasností právních předpisů ohledně potřeby vyslovení souhlasu osob blízkých s
darováním orgánů v případě zemřelého dárce.
V případě Petrova v. Lotyšsko1418) utrpěl stěžovatelčin zletilý syn vážný úraz, v jehož důsledku byl
hospitalizován a o několik dní později zemřel, aniž by nabyl vědomí. Okamžitě poté mu lékaři za
účelem transplantace odňali ledviny a slezinu, aniž by o této skutečnosti stěžovatelku informovali. Ta
to zjistila až několik měsíců poté. V případě absence výslovného nesouhlasu lotyšské právní předpisy
umožňovaly, aby orgány zemřelého byly použity, pokud nejbližší příbuzní nevysloví námitky. Potřebu
výslovného souhlasu k těmto účelům zákon vyžadoval jen v případě nezletilých pacientů. Stěžovatelka
uváděla, že byla s ošetřujícím personálem nepřetržitě v kontaktu, zatímco vláda argumentovala, že
nemocnice neměla ve zdravotnické dokumentaci pacienta zaznamenaný žádný kontakt na jakéhokoliv
příbuzného. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčin syn za svého života neodmítl posmrtné využití svého
těla a neexistovaly ani žádné důkazy o tom, že by tento postup zakázala stěžovatelka, nebylo odnětí
orgánu° vyhodnoceno jako protiprávní. Předmětný zákon totiž v případě zletilých zemřelých nezakládal
povinnost zdravotnických pracovníku° aktivně vyhledávat a informovat nejbližší příbuzné o možném
odběru orgánu° zesnulého za účelem transplantace. Z uvedených důvodů stěžovatelka neuspěla se
stížností adresovanou nemocnici ani s podaným trestním oznámením. Obrátila se však i na ministra
zdravotnictví, který na schůzce se zástupci nemocnice vyslovil názor, že za daných okolností měla být
stěžovatelka informována, přičemž inicioval návrh změny dotčené právní úpravy, tak aby byly
zpřesněny podmínky, z kterých se příbuzní mohou vyjádřit k odběru orgánů od zemřelého.
ESLP nejprve uvedl, že zásah proti zemřelému nemohou uplatňovat pozůstalí za předpokladu, že
tímto zásahem nejsou osobně dotčeni1419). Vzhledem k tomu, že v daném případě stěžovatelka namítala
porušení vlastních práv, otázku přenositelnosti práv nemusel ESLP blíže zkoumat. Následně s odkazem
na případ L. H. v. Lotyšsko zdůraznil, že vnitrostátní právo musí dostatečně zřetelně vymezit rozsah
diskreční pravomoci přiznané příslušným orgánům i způsob výkonu této pravomoci, aby se předešlo
svévoli při jejich rozhodování1420). ESLP dále uvedl, že v dané věci došlo k nesouladu výkladu
relevantních ustanovení zákona orgány činnými v trestním řízení a ministrem zdravotnictví, a tedy i
závěrů ohledně protiprávnosti jednání. Z toho dle ESLP vyplývá, že příslušná právní úprava postrádala
potřebnou jednoznačnost. Přestože příbuzným přiznávala právo vyjádřit se k odběru orgánů za účelem
transplantace, nevymezovala s dostatečnou jasností rozsah odpovídajících povinností nebo diskreční
pravomoci svěřené v této souvislosti zdravotnickým pracovníkům či jiným osobám (představitelům
veřejné moci).
S ohledem na popsané události ESLP dovodil, že v daném případě (kdy byl syn hospitalizován téměř
tři dny, přičemž bezprostředně před odběrem bylo ještě provedeno několik vyšetření za účelem
vhodnosti orgánů k darování) nelze tvrdit, že nebylo možné se alespoň pokusit kontaktovat nejbližší
příbuzné a zjistit jejich stanovisko k odběru orgánů. ESLP uzavřel, že byť byl časový úsek pro dotázání
krátký, byl dostatečný pro poskytnutí skutečné příležitosti stěžovatelce k vyjádření se k plánovanému
odběru. To se však nestalo. V této souvislosti ESLP poukázal zejména na absenci stanovení praktických
podmínek (mechanismu) pro naplnění práv jednotlivých aktérů. Přestože zákon stěžovatelce přiznával
určitá práva, nebylo jasné, kdy a jak je může uplatnit, když o plánovaném odběru nebyla nikým
informována. ESLP v daném případě shledal porušení čl. 8 Úmluvy, jelikož příslušné vnitrostátní právo
nebylo formulováno s dostatečnou přesnosti' a neposkytovalo náležitou právní ochranu proti svévoli.
Ve druhém případě, Elberte v. Lotyšsko1421), stěžovatelka uvedla, že po smrti manžela v důsledku

dopravní nehody byla z jeho těla soudními lékaři bez jejího vědomí či souhlasu odebrána tělesná tkáň.
Aniž by to stěžovatelka věděla, v souladu se státem schválenou dohodou byla tkáň odebraná z těla
jejího manžela po pitvě odeslána německé farmaceutické společnosti za účelem výroby bioimplantátů.
O uvedeném průběhu událostí se dozvěděla až dva roky poté, když bylo zahájeno trestní stíhání kvůli
obvinění z hromadného nelegálního odběru orgánů a tkání z těl zemřelých. Z důvodu promlčení celé
kauzy však pachatelé orgány činnými v trestním řízení potrestáni nebyli.
Stěžovatelka především namítala, že odběr byl proveden bez jejího předchozího souhlasu. Rovněž
upozorňovala na psychické útrapy, kterým byla vystavena v důsledku nejistoty týkající se okolností
odběru tkáně z těla jejího manžela, které jí bylo po pitvě vráceno se svázanýma nohama.
I v tomto případě ESLP judikoval, že lotyšská právní úprava týkající se souhlasu s odběrem tkání
postrádala jasnost a neobsahovala dostatečné právní záruky proti svévoli. Přestože zakládala právní
rámec, jenž umožňoval nejbližším příbuzným vyjádřit souhlas nebo nesouhlas s odběrem tkáně
zemřelého, nedefinovala jasně odpovídající povinnosti lékařů, včetně případné možnosti jejich uvážení
při obstarávání souhlasu. Ve skutečnosti se na výkladu způsobu výkonu práv osob blízkých a rozsahu
povinnosti získat souhlas s odběrem neshodly ani vnitrostátní orgány (orgány činné v trestním řízení a
Ministerstvo zdravotnictví). ESLP uzavřel, že stěžovatelka musela čelit dlouhodobé nejistotě a utrpení v
důsledku povahy, způsobu a účelu odstranění tkáně z těla svého manžela. Současně zdůraznil, že v
oblasti transplantace orgánů a tkání musí být s lidským tělem zacházeno důstojně i po smrti. Z
uvedených důvodů konstatoval porušení čl. 3 a 8 Úmluvy.
13
Eutanazie a odpojení od přístrojů
Eutanazie, jedno z nejdiskutovanějších a nejsložitějších témat, na jehož zodpovězení si činí nárok
každý člověk, neboť v jeho individuální ontogenezi ho na konci čeká jistá smrt1422). Pojem eutanazie lze
definovat různě, neexistuje však jeho jednotná, všeobecně akceptovatelná definice.
V české literatuře se pojmu eutanazie věnoval například J. Vozár, který jej vysvětluje jako "vědomé
ukončení života smrtelně nemocného člověka plně způsobilého k právním úkonům na jeho žádost" 1423). J.
Štěpán si vykládá eutanazii jako jednání, "jehož vlastním cílem je zkrácení života, přičemž rozhodujícím
motivem je soucit s trpícím"1424). Obě tato vymezení jsou poměrně úzká. H. Haškovcová ve svých studiích
vychází z doslovného výkladu pojmu eutanazie, tedy "dobré smrti" 1425) (z řečtiny EU - dobrý, THANATOS -
smrt) a důrazně rozlišuje pomoc ke smrti od pomoci v umírání - tzv. doprovázení1426).
Světová lékařská asociace1427) definuje pojem eutanazie jako "vědomé a úmyslné provedení činu s
jasným záměrem ukončit život jiné osoby, jsou-li splněny kumulativně následující podmínky: subjektem
je osoba způsobilá k právním úkonům, trpící nevyléčitelnou chorobou, která žádá dobrovolně, aby byl
její život ukončen, jednající o stavu osoby ví, jakož i jejím přání zemřít, jedná s prvořadým úmyslem
ukončit život této osoby, ze soucitu a bez osobního zisku"1428).
Tzv. Rotterdamská kritéria, sestavená Královskou nizozemskou lékařskou společností, popisují

eutanazii jako "úmyslné usmrcení kompetentního, nesnesitelně trpícího pacienta na jeho explicitní,
opakovanou žádost, jež je dobrovolná, plně uvážená a jasná, když všechny ostatní alternativy byly již
vyzkoušeny a shledány neúčinnými. Eutanazii provádí pouze a jedině lékař, na základě konzultací s
jiným lékařem, již zkušeným co do provádění eutanazie." 1429)
Zjevně tedy můžeme pojmu eutanazie přisoudit minimálně dva významy. Jedním z nich je milosrdná,
dobrá, krásná, lehká smrt (viz výše doslovný překlad pojmu eutanazie z řečtiny) a druhým je usmrcení
ze soucitu či útrpnosti.
Je třeba podotknout, že eutanazie neznamená absenci prodlužování nekvalitního života marnou

(tzv. futilní) léčbou. Takové prodlužování utrpení při umírání je v odborné literatuře nazýváno
dystanazie. Jeho opakem však není eutanazie, ale ponechání přirozeného průběhu nemoci s nasazením
paliativní péče a zdržením se pacienta trápící kurativní terapie. Takový postup je všeobecně přijímán
na celém spektru etických pozic.1430)
V mezích českého právního řádu se za eutanazii obvykle považuje vědomé ukončení života na
žádost smrtelně nemocného plně svéprávného člověka. Cílem je zkrácení života smrtelně nemocného a
trpícího člověka, přičemž rozhodujícím motivem je soucit s ním1431).
Jak bude popsáno níže, v současné době lze pod pojem eutanazie subsumovat několik i výrazně
navzájem se od sebe odlišujících skutkových stavů. Společné znaky jednotlivých jednání, na základě
kterých jsou označena za eutanazii, zahrnují konkrétní specifický postup osoby rozdílné od pacienta a
chtěný a zamýšlený následek, kterým je pacientova smrt.
13.1
Etická diskuse o eutanazii
Účelem této kapitoly není a z důvodu omezeného rozsahu ani nemůže být komplexní shrnutí etické
diskuse o eutanazii; na toto téma ostatně existuje velmi bohatá literatura. V následujících odstavcích
alespoň představíme některé z nejvýznamnějších argumentů zastánců a odpůrců eutanazie.
Z etického hlediska lze identifikovat dva základní směry argumentace pro mravní přípustnost
eutanazie. Zaprvé jde o argument solidarity s trpícím člověkem. V rámci některých etických směrů je
život, v němž utrpení převažuje, považován za zbytečný a škodlivý pro svého nositele. To se týká
především těch etických systémů, jež jsou vybudovány na vnímání slasti jako pozitivní hodnoty a
utrpení jako hodnoty negativní: jedním z nich je přitom utilitarismus, který v současné bioetice
převažuje1432). Utrpení přitom nemusí spočívat pouze ve fyzické bolesti, ale také v těžkých psychických a
sociálních problémech včetně stavu, který jednotlivec vnímá jako nesnesitelně nedůstojný. V moderní
době se tyto stavy souhrnně nazývají nízkou kvalitou života1433).
V kontextu současného důrazu na autonomii vůle se právo na sebeurčení stává pravděpodobně

nejvýznamnějším argumentem pro legitimitu a legalitu eutanazie 1434). Jestliže má člověk právo nakládat
se svým tělem podle své vůle a toto právo lze omezit jen za velmi přísných podmínek z důvodu
naléhavého veřejného zájmu, působí jen logicky rozšířit takové právo také na oblast vlastního umírání.
Tento argument zároveň oslabuje nebezpečí paternalismu při rozhodování o obecné hranici snesitelné
kvality života; naproti tomu stanovuje, že jedině trpící člověk sám může určit, jaké snížení kvality života
je schopen tolerovat.
Jeden z možných argumentů pro eutanazii směřuje také k racionalizaci zdravotní péče. Zdroje
použité k prodlužování utrpení umírajících a nevyléčitelně chronicky nemocných mohou být podle
tohoto názoru vhodněji použity na záchranu života a zdraví tam, kde je to ještě možné1435). Tento
argument je však v diskusi o eutanazii spíše okrajový, snad z důvodu jeho zjevné rizikovosti pro praxi i
pro obecné pojetí smyslu zdravotní péče.
Mezi nejčastější argumenty odpůrců eutanazie patří odkaz na koncept posvátnosti života. Tento
postoj vychází především z přesvědčení věřících některých náboženství, že lidský život je dáván Bohem
zvlášť každému člověku a s tímto darem se pojí určitý speciální úkol. V důsledku toho má život jako
takový hluboký smysl nezávislý na prožívané radosti nebo trápení či na užitečnosti osoby pro
společnost a člověk s ním nemá právo volně disponovat 1436). V jistém smyslu obdobný argument ovšem
často používají také nevěřící odpůrci eutanazie, když poukazují na prioritní hodnotu života člověka1437).
Zastánci tohoto postoje považují za adekvátní odpověď na utrpení nevyléčitelně nemocných
prostředky palitativní medicíny1438) a často vyjadřují obavy, že legální eutanazie bude mít za následek
nižší objem prostředků použitelných pro rozvoj hospicové péče1439).
Druhým z nejvýznamnějších důvodů pro odmítání eutanazie je obava z její zneužitelnosti1440). Ačkoliv
je bezpochyby pravdou, že zneužitelné je doslova vše, v případě eutanazie je třeba brát v potaz právě
zmíněnou mimořádnou hodnotu lidského života a skutečnost, že mnoho nemocných či starých lidí není
schopno hájit své zájmy. I v případě striktně dobrovolné eutanazie si lze snadno představit silný tlak na
takové osoby, aby podaly žádost o eutanazii. Tento přesvědčovací efekt by mohly mít mj. rady členů
vlastní rodiny (které by přitom mohly být zčásti nebo i zcela motivovány soucitem, ale také bolestí z
pohledu na umírajícího, vlastním pohodlím či ziskuchtivostí). Nadto by podle odpůrců eutanazie její
legalizace vytvářela společenskou atmosféru, v níž by staří a nevyléčitelně nemocní byli považováni za
přítěž a odmítání eutanazie za sobectví.
Tyto obavy vycházejí zejména z argumentu kluzkého svazu (slippery slope), podle něhož (v etickém
kontextu) zprvu menší relativizace určitého morálního pravidla vede ke stále rozsáhlejšímu uvolňování.
Argument kluzkého svahu je někdy označován za jeden z argumentačních faulů (neboli nepřípustných
nástrojů argumentace), neboť jde vlastně o sérii nejistých mezizávěrů, které slouží následujícím
mezizávěrům jako premisy1441). Na druhou stranu je nezbytné odlišovat situaci, kdy je z původní premisy
vyvozován vzdálený následek s domnělou téměř absolutní jistotou, od legitimního myšlenkového
postupu, který pracuje s určitou pravděpodobností kauzálního vývoje. Nelze přitom přehlížet, že
doposud ve všech státech, které legalizovaly eutanazii, se nejen neustále zvyšuje četnost jejího
provádění, ale také se stále rozšiřují důvody pro uznání žádostí pacientů 1442). Je závažnou otázkou, zda
lze skutečně striktně oddělovat fyzické a psychické utrpení, a pokud nikoliv, jaký dopad má takový
závěr ve spojení s legalizací eutanazie mít např. na tradiční postoj ke snaze o bránění sebevraždám.
Záleží pak na každém, zda tento vývoj hodnotí jako čím dál úspěšnější boj proti utrpení, nebo jako
nebezpečnou pokračující relativizaci hodnoty lidského života.
13.2
Kvalifikace jednání
Jednání, jež se dají podřadit pod pojem eutanazie, lze typově a situačně třídit zejména v závislosti
na míře součinnosti s ukončováním života ze strany jednající osoby odlišné od pacienta, dále na
základě trestnosti takového jednání, jakož i na základě míry morálního odsouzení takového jednání.
Zjednodušeně řečeno, jde o popis možných reakcí okolí pacienta (zdravotnického personálu, lékaře,
ale též rodiny) na fakt, že se pacient ocitá ve velmi závažném a neblahém zdravotním stavu, typicky v
terminálním stadiu svého onemocnění, permanentním vegetativním stavu či ve stavu neléčitelné
nesnesitelné chronické bolesti.
Uvedené stavy se mohou dotýkat samotné podstaty důstojnosti lidské bytosti, otázek, co je ještě
život a jaká je vlastně jeho snesitelná kvalita. Nemocný a jeho okolí jsou s těmito stavy konfrontováni
natolik živě, že se v této publikaci jednáním, která mohou vést k ukončení života člověka, nemůžeme
vyhnout. Zvlášť v dnešní postmoderní době, kdy zaujetí a touha po kvalitním 1443), smysluplném a
bezbolestném životě1444) jsou natolik intenzivní, že se přístup k eutanazii začíná v různých státech světa
měnit.
V dalším výkladu bude podrobně pojednáno o přímé i nepřímé aktivní eutanazii, pasivní eutanazii,
účasti na sebevraždě a odpojení pacienta od přístrojů zajišťujících mu základní životní funkce 1445).
13.3
Eubiosie, paliativní léčba a jiné alternativy
Pojem eubiosie pochází podobně jako pojem eutanazie z řečtiny a jeho doslovný překlad je "dobrý
život" (EU - dobrý, libý a BIOS - život). Jde tedy o příjemný a libý život až do konce, s pomocí všech
možností paliativní medicíny. Paliativní medicína spočívá v péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na
léčbu kurativní. Zaměřuje se zejména na mírnění bolesti a dalších svízelných symptomů. Primárním
účelem je zkvalitnění závěru lidského života. Taková léčba ani neurychluje, ani neoddaluje smrt.
Obecně jde o jednání spočívající v pomoci v důstojném umírání bez nadměrného utrpení. Jde o
jednání, které je právem dovolené, jelikož nedochází k žádnému zásahu do kauzálního průběhu
umírání; smrt nastane nejdříve ve stejném časovém okamžiku, jako kdyby k žádné léčbě nedošlo.
Společností i lékaři je tento přístup přijímán bez výhrad, jelikož při něm nedochází k žádnému
rušivému zásahu do hodnot chráněných právními předpisy v oblasti osobnosti pacienta 1446).
13.4
Formy eutanazie
Primárně je nezbytné nastínit teorií formulované a zásadně dichotomické podoby eutanazie,
vyčleňující se vůči sobě navzájem. Definování není samoúčelné, neboť v závislosti na formě eutanazie,
jež byla uskutečněna, může právo diferencovat, zda a jak bude jednající osoba posuzována z hlediska
trestní odpovědnosti.
Metodické rozdělení eutanazie na aktivní a pasivní1447) je ze všech dělení nejzákladnější, třebaže je

často kritizováno. Rozlišování těchto dvou forem se odvíjí od faktu, zda se ten, kdo eutanazii provádí,
dopouští konání (pak jde o aktivní formu eutanazie), nebo nekonání - opomenutí (pak se jedná o
pasivní formu eutanazie). Rozlišování mezi pasivní a aktivní eutanazií se může jevit jako umělé, neboť
rozdíl je dán často pouze nahodilou okolností: zda daný pacient v danou chvíli potřebuje neodkladný
lékařský zákrok či zda je i bez něj schopen nějakou dobu přežívat 1448).
Zároveň i obsah pojmu opomenutí může být v právní teorii vnímán odlišně - odpojení od přístrojů
na žádost pacienta, resp. odpojení od přístrojů jako reakce na fakt, že pacient odmítl dál pokračovat v
léčbě, je totiž např. v Německu1449) či Velké Británii1450) vykládáno jako opomenutí, ovšem jak vyplývá z
důvodové zprávy k návrhu zákona o zdravotních službách1451), v mezích českého práva je takové jednání
některými odborníky chápáno jako aktivní ukončení života 1452). Nicméně, bez ohledu na výše uvedenou
kritiku, dle převládajícího názoru většiny autorů je rozlišování na aktivní a pasivní formu eutanazie pro
potřeby právní analýzy neopominutelné1453).
V literatuře se dále eutanazie rozděluje formálně na přímou a nepřímou. Takové dělení je neméně
diskutabilní, neboť jediným rozdílem mezi oběma formami je, zda osoba jedná s přímým nebo
nepřímým úmyslem způsobit smrt pacienta. Tyto dvě formy se od sebe odlišují pouze psychickým
vztahem jednající osoby k následku, a to konkrétně kvantitativně ve složce volní1454).
Jedná-li osoba s nepřímým úmyslem způsobit smrt (nebo smrt urychlit), tak sice primárně nesleduje
smrt pacienta, ale pro případ, že smrt nastane, je s tím srozuměna a nespoléhá na žádnou konkrétní
okolnost, jež by smrt odvrátila1455). Tuto situaci nepřímé eutanazie lze ilustrovat na případu, kdy
vzhledem k dlouhodobému podávání léků tišících bolest dochází ke vzniku rezistence pacienta na tuto
léčbu a je třeba postupně zvyšovat dávky, až do okamžiku, kdy se účinná dávka léků stává vlastně pro
pacienta smrtelnou. Tento jev, kdy léčbou je zkracován život, je znám jako tzv. princip dvojího efektu
("principle of double effect")1456), tedy jako nevyhnutelný vedlejší účinek léčby lege artis. Posledně
uvedené jednání je nutno posoudit jako souladné s českým právním řádem. Třebaže striktně formálně
vzato se zdá, že naplňuje znaky trestného činu, je nutno dospět k závěru, že zde absentuje minimálně
protiprávnost, případně i dostatečný (poměřováno zásadou gradace příčinné souvislosti) příčinný vztah
s následkem (smrtí).
Další dělení, které může přicházet v úvahu, je rozlišení na eutanazii vyžádanou a nevyžádanou1457),
které ovšem z pohledu protiprávnosti či trestnosti nemá v českém právním prostředí na rozdíl od výše
uváděných kategorií zásadního významu. Obě varianty totiž představují trestný čin vraždy podle
ustanovení § 140 trestního zákoníku1458) a liší se od sebe jen mírou své společenské škodlivosti1459).
Eutanazie vyžádaná je skutek zřetelně méně společensky škodlivý než eutanazie nevyžádaná 1460), avšak
ani souhlas poškozeného s jeho usmrcením nemá vliv na trestnost takového jednání 1461). Nebude-li v
následujícím textu uvedeno jinak, bude pojednáváno o eutanazii vyžádané.
13.4.1
Aktivní eutanazie
Aktivní eutanazií je volní jednání osoby odlišné od pacienta, vedoucí k ukončení života trpícího
pacienta na jeho vlastní žádost. Smrt pacienta je v tomto případě úmyslně uspíšena zákrokem třetí
osoby. Hovoříme o přístupu tzv. přeplněné stříkačky.
13.4.1.1
Aktivní eutanazie přímá

Zásah třetí osoby do tělesné integrity pacienta vedoucí k uspíšení smrti řadíme pod pojem aktivní
eutanazie. Z pohledu českého právního řádu je nepřípustná, jde o trestný čin vraždy (s eventuální
úvahou o kvalifikaci jako trestného činu zabití, která ovšem u zdravotnického pracovníka bude
mnohem méně pravděpodobná, než pokud se činu dopustí osoba usmrcenému blízká). Jednající je
motivován výlučně soucitem s trpícím pacientem a snahou ukončit jeho útrapy. Jde o úmyslné jednání
se záměrem ukončit něčí život.
13.4.1.2
Aktivní eutanazie nepřímá

Pod pojem nepřímá eutanazie lze zařadit zejména situace, kdy stupňování dávek prostředků
tlumících bolest může uspíšit smrt pacienta, jako tomu je např. u dlouhodobého podávání derivátu
opia1462). Lékař, který takto účinně se souhlasem pacienta tiší jeho bolest, postupuje lege artis, v
souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, odborně a v souladu s etikou lékařského

povolání1463). Byť je jednání lékaře v určité příčinné souvislosti se smrtí pacienta, nemůže být
považováno za protiprávní1464). Lze také argumentovat, že uspíšení smrti je zde relativně těžko
kvantifikovatelné, nastala by totiž v brzké době tak jako tak, takže kauzální pouto mezi jednáním lékaře
a smrtí není pro založení trestní odpovědnosti dostatečně silné. Ospravedlnění aktivní nepřímé
eutanazie se obvykle zakládá na tzv. principu dvojího účinku.
Podle doktríny dvojího účinku ("double effect doctrine") jsou hodny morálního odsouzení veškeré
zamýšlené špatné cíle, jakož i špatné prostředky vedoucí k těmto cílům. Na druhou stranu,
nezamýšlené, i když předvídatelné následky jsou pouhými vedlejšími účinky, jež mohou být
ospravedlněny v celkovém souhrnu všech relevantních okolností. 1465) Zjednodušeně řečeno, lze povolit
nepříznivé účinky, pokud nejsou zamýšleny samy o sobě, ale jen nepřímo. Tyto vedlejší účinky mohou
být ospravedlnitelné vzhledem k dostatečnému důvodu pro jejich existenci. 1466)
Pacient má vždy právo takovéto zmírňování bolesti odmítnout.
13.4.2
Pasivní eutanazie
Usmrcení jiného ze soucitu formou nezahájení či přerušení životně důležité léčby bývá označováno
jako pasivní eutanazie1467). Při pasivní eutanazii pacient odmítá indikovanou léčbu, ať už formou
výslovného nesouhlasu s navrhovanou léčbou či formou prostého neudělení souhlasu s léčbou nebo
následným odvoláním již dříve vysloveného souhlasu, popř. neudělením souhlasu k další léčbě, jejíž
potřeba vyvstane až v průběhu léčby stávající. Hovoříme o přístupu tzv. odkloněné stříkačky. Smrt
pacienta nastává z důvodu nezahájení léčby nebo z důvodu jejího ukončení.
Nastíněným způsobem chápaná pasivní eutanazie reflektuje právo pacienta rozhodovat

prostřednictvím informovaného souhlasu o své léčbě, které je zaručeno v čl. 5 Úmluvy o
biomedicíně1468) a § 28 zákona o zdravotních službách, a je tedy v souladu s českým právním řádem.
Pacient má právo učinit negativní rozhodnutí o své léčbě i s vědomím, že následkem tohoto rozhodnutí
může být závažná porucha zdraví či smrt. Je tím realizováno právo lidské bytosti na sebeurčení a
svobodu rozhodování.
Úmluva o biomedicíně v čl. 5 stanoví pravidlo, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno
provést jen za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla informovaný souhlas. Ustanovení § 28
zákona o zdravotních službách je se zněním čl. 5 Úmluvy o biomedicíně v souladu. Dále je rozvedeno
ustanovením § 34 zákona o zdravotních službách, kde se stanoví, že odmítá-li pacient přes náležité
poučení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (negativní revers). V
případě, že souhlas s léčbou nebyl pacientem udělen, resp. byl odvolán, lze léčbu zahájit, pokračovat v
ní nebo ji rozšířit jen ve stanovených případech. Jde o situaci, kdy je pacient osobou neschopnou dát k
léčbě souhlas a souhlas byl dán zákonným zástupcem, úřední osobou či jinou osobou nebo orgánem k
tomu zmocněným zákonem1469), příp. jedná-li se o stav nouze, kdy je vyžadováno neodkladné řešení a
souhlas osoby nelze získat (objektivně, nikoli proto, že jej odmítá udělit). Neodkladný lékařský zákrok
je za takových podmínek možné provést okamžitě, pokud je nezbytný pro zdraví dotčené osoby. 1470)
Pro účely posouzení odpovědnosti lékaře za neprovedení indikovaného výkonu má zásadní význam
existence negativního reversu ve zdravotnické dokumentaci pacienta, který svědčí o využití pacientova
práva odmítnout navrhovaný zákrok. Dochází zde k uplatnění zásady, že diagnóza není víc než právo, a
tedy právo pacienta nebýt léčen je silnější než povinnost lékaře léčit 1471). Stranou ponecháváme
případy, kdy lze zahájit léčbu bez souhlasu pacienta na základě zákona v taxativně vyjmenovaných
případech, jako např. když je pacient vysoce infekční či je nebezpečný svému okolí1472).
Z výše uvedeného vyplývá, že provedení zákroku, byť život zachraňujícího, který pacient odmítl a
který nelze ani na základě zákona vykonat bez jeho souhlasu, je protiprávní. A contrario, neprovedení
takového zákroku je tudíž plně v souladu s právem.
Stejný princip se uplatní i při posuzování trestní odpovědnosti lékaře za neprovedení zákroku, ke
kterému pacient odmítl udělit souhlas. Trestní zákoník rozlišuje, zda se trestného činu neposkytnutí
pomoci dle ustanovení § 150 dopustila běžná fyzická osoba, která má obecnou povinnost konat, či
lékař při plnění svých pracovních úkolů (např. ve službě v nemocnici), jehož zvláštní povinnost konat
vyplývá z ustanovení § 49 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Lékař ve službě by totiž spáchal
"pouhé" neposkytnutí pomoci, jen jestliže by nedošlo k následkům na zdraví pacienta. Pokud by v
důsledku neposkytnutí pomoci došlo ke vzniku následku spočívajícího v poruše života či zdraví, byl by
lékař na základě své zvláštní povinnosti konat odpovědný za takový následek, a tedy odpovědný za
příslušný trestný čin proti životu a zdraví, nikoli jen za trestný čin neposkytnutí pomoci jako běžný
člověk. Avšak právě v případech, kdy je k zákroku třeba souhlasu pacienta, dochází odepřením
souhlasu ze strany pacienta k zániku jak obecné, tak zvláštní povinnosti konat a lékař ani jiná osoba
nemohou být shledáni odpovědnými za vzniklou újmu 1473).
Speciální úpravou pro vyslovení souhlasu s poskytovanou léčbou je institut dříve vysloveného
přání, o kterém se podrobněji pojednává v podkapitole 7.7.
Např. v sousedním Německu se pod pojem pasivní eutanazie řadí také odpojení pacienta od život
udržujících přístrojů, byť fakticky má toto jednání aktivní povahu. Rozhodujícím v tomto případě je, že
takové jednání směřuje ke stavu, kdy do pacientova organismu není zvnějšku nijak zasahováno 1474). Je
otázkou, jak takové jednání chápat v mezích českého právního řádu, když důvodová zpráva k zákonu o
zdravotních službách odpojení od přístrojů výslovně označuje za aktivní ukončení života 1475). Zde totiž
záleží i na tom, zda pojem konání či nekonání budeme vztahovat k léčbě (resp. udržování pacienta při
životě) jako celku, nebo k dílčímu úkonu spočívajícímu v aktivních pohybech zdravotnických
pracovníků při odpojování pacienta od přístrojů.
Formálně je sice přesnější druhý výklad, protože není pochyb, že zdravotníci v takové situaci pohyby
provádějí (tj. konají), nikoli se jich pouze zdržují (nekonání se interpretuje jako cílené opomenutí
pohybu). Na druhou stranu ale první výklad má větší logický smysl. Je totiž v souladu s právem
pacienta, aby rozhodl o ukončení své léčby i v situaci, kdy k technickému uskutečnění takového
ukončení je alespoň nějakého úkonu personálu zapotřebí.
Druhý shora naznačený výklad by totiž ad absurdum znamenal, že pacient se v těchto situacích
může rozhodnout, zda péči přijme, pouze na začátku, dokud ještě není na přístroje napojen, neboť pak
je již v pasti nezvratného stavu.
Z těchto důvodů máme za to, že "aktivnost" či "pasivnost" eutanazie je potřebné přes veškerou,
zčásti i opodstatněnou, kritiku vykládat především podle toho, zda spočívá v neposkytnutí či ukončení
léčby (udržování při životě) v jejím celkovém pojímání, nikoli zda jednotlivý, dílčí úkon k realizaci
případného ukončení léčby zahrnuje aktivní úkon - pohyb zdravotnického pracovníka. Ukončení léčby
na základě rozhodnutí pacienta je zcela legální. U odpojení od přístrojů pak není potíž v tom, že by
legální být nemohlo, ale spíše v tom, že pacient připojený na přístrojích již často nebude ve stavu, aby
se o pokračování péče mohl rozhodnout. Zástupné rozhodnutí (například opatrovníka se souhlasem
soudu) bude v praxi velice těžko dosažitelné, neboť málokdo, a zejména málokterý soud, bude ochoten
na sebe břímě takového rozhodnutí, vedoucího v důsledku ke smrti pacienta, přijmout. Z
terminologického hlediska je navíc sporné, zda odpojení od přístrojů vůbec (jakoukoli) eutanazií
nazývat - k tomu viz níže v části 13.10.
13.5
Okolnosti vylučující protiprávnost
Trestněprávní teorie uznává jako okolnost vylučující protiprávnost i souhlas poškozeného. Pokud
oprávněný nositel určitého práva vysloví souhlas se zásahem třetí osoby do svého práva, a tedy se
svého práva vzdá, nejedná třetí osoba neoprávněně. Právní zásada volenti non fit iniuria ovšem není
aplikovatelná univerzálně. Tento zájem musí být ve výhradní dispoziční moci oprávněného jednotlivce
a porušení zájmu se nesmí dotknout zájmu společnosti. Svolení jako okolnost vylučující protiprávnost
není relevantní tam, kde zájem společnosti na ochraně jednotlivce převažuje vlastní zájem jednotlivce.
Trestní zákoník upravuje svolení poškozeného jako okolnost vylučující protiprávnost v ustanovení §
30. Odstavec 3 tohoto ustanovení upravuje případ svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době
činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe. 1476) V jiných případech ublížení na
zdraví nebo usmrcení není svolení poškozeného okolností vylučující protiprávnost. J. Boguszak v této
souvislosti konstatuje, že právo na život patří k ryze veřejnoprávnímu druhu lidských práv. "Je vskutku
právem, neexistuje povinnost žít: pokus sebevraždy není trestným činem. Není však připuštěna
euthanasie, takže právní úkon, jímž by někdo zmocňoval jiného, aby jej usmrtil, je úkonem
neplatným."1477)
Taktéž krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost aktivní eutanazie je v zásadě odmítána.
"Bolestné umírání by soudem muselo být hodnoceno jako zřejmě stejně závažné nebo závažnější než
smrt, a to je velmi problematické."1478) Krajní nouze vyžaduje, aby život pacienta byl objektivně
uznatelný jako horší nebo stejně špatná varianta smrti, a přitom mírou hodnoty konkrétního života
může být jen konkrétní člověk, hodnota lidského života je subjektivní kategorií par excellence1479). Nelze
připustit, aby objektivní právo jako systém hodnot, chránící mimo jiné subjektivní právo jednotlivce
rozhodovat o své osobě, schizofrenně výslovně zmocňovalo jinou osobu, aby rozhodovala na základě
svého vyhodnocení kvality života pacienta o jeho smrti.
13.6
Privilegovaná skutková podstata
Možným právním řešením aktivní eutanazie přímé, nechce-li ji zákonodárce připustit z
právněpolitických důvodů jako legální, je konstruovat ji ve vztahu k trestnému činu vraždy jako
privilegovanou skutkovou podstatu, jak je tomu kupříkladu u vraždy novorozeného dítěte matkou ve
stavu rozrušení vyvolaném porodem. Tak např. německý trestní zákoník v ustanovení § 216 stanoví, že
kdo pohnut výslovnou a vážnou žádostí usmrceného jiného usmrtí, bude potrestán odnětím svobody
na šest měsíců až pět let. Obdobně upravuje danou problematiku i rakouský trestní zákoník v
ustanovení § 77.
Psané právo v uvedených zemích tím reaguje na názory teorie i praxe, že mezi jednáním osoby
soucitně urychlující smrt trpícího pacienta a vraždou je patrný rozdíl. K tomuto názorovému proudu se
přikláníme; privilegovaná skutková podstata není řešením vedoucím k beztrestnosti, nýbrž k nižší
trestnosti ve srovnání s vraždou. S přihlédnutím ke všem okolnostem je tudíž dané řešení
akceptovatelné.
V českém právním řádu tato privilegovaná skutková podstata absentuje, přestože původní návrh
současného trestního zákoníku vedle tradiční privilegované skutkové podstaty vraždy novorozeného
dítěte matkou počítal se zavedením zvláštní úpravy trestného činu usmrcení na žádost. 1480) Přestože
námi byla navrhovaná úprava i v odborné časopisecké literatuře podrobena kritice 1481) a
právněpoliticky jde o velmi citlivou záležitost zejména s ohledem na filosofické, etické či morální
souvislosti, je ztrátou, že se nakonec v trestním zákoníku neobjevila1482).
13.7
Legislativní snahy o legalizaci eutanazie v České republice
Kromě výše zmíněného neúspěšného pokusu o zavedení privilegované skutkové podstaty usmrcení
na žádost se v České republice objevily také legislativní snahy o přímou legalizaci eutanazie. V roce
2008 byl předložen návrh senátního návrhu zákona o důstojné smrti. Na půdě Senátu bylo následně
hlasováno, zda Senát tento návrh podá jako senátní návrh zákona (neboť Senát může podávat návrhy
zákonů pouze jako celek). Po rozpravě, v níž zazněly prakticky jen negativní ohlasy, byl návrh
zamítnut1483). Legalizační iniciativa tehdy skončila v zárodku.
Na jaře 2016 však tento návrh zákona v nezměněném znění předložila skupina poslanců. Vzhledem k
tomu, že skupina poslanců má zákonodárnou iniciativu, vstoupil do legislativního procesu. V době
psaní tohoto textu čekal návrh na projednání v prvním čtení v Poslanecké sněmovně 1484).
Návrh zákona počítá s legalizací přímé aktivní eutanazie i asistované sebevraždy (ačkoliv ani jeden z
těchto pojmů nepoužívá a důsledně se drží označení "důstojná smrt" a "ukončení života osoby na její
vlastní žádost"). Provedení eutanazie nebo asistence při sebevraždě by bylo svěřeno výhradně lékařům
a přitom by byla výslovně zakotvena povinnost respektovat výhradu svědomí konkrétního lékaře.
Podmínkou ukončení života by byl beznadějný zdravotní stav pacienta rezultující v trvalé fyzické či
psychické utrpení v důsledku "nahodilé nebo dlouhodobé závažné a nevyléčitelné nemoci"1485). Výslovně
by bylo stanoveno, že usmrcení na žádost není přípustné pouze z důvodu stáří nebo bezmocnosti.
Žádost o důstojnou smrt by mohla vyhotovit pouze osoba plně svéprávná a plně při vědomí, a to v
písemné formě a za dodržení dalších stanovených podmínek. Musela by být řádně poučena o své
situaci, přičemž by mezi ní a lékařem musely proběhnout nejméně tři časově přiměřeně oddělené
rozhovory o žádosti. Žádost by musela být konzultována s nezávislým lékařem a případně také s
ošetřujícím lékařským týmem pečujícím o pacienta. Žádost o důstojnou smrt by mohla být rovněž
součástí dříve vysloveného přání, a to za podmínek stanovených návrhem.
Provedená eutanazie nebo asistovaná sebevražda by se hlásily k přezkumné komisi, kterou chce
návrh z nejasných důvodů zřídit při úřadu veřejného ochránce práv.1486)
Návrh zákona je sepsán poměrně vágně, vykazuje řadu věcných i legislativnětechnických nedostatků
a vzhledem k významu upravované materie a souvisejícím rizikům je nedostatečný. Návrh zákona se
inspiruje v evropském regionu nejznámějšími úpravami eutanazie, tedy právem nizozemským a
belgickým, avšak neodpovídá na problémy, které se v těchto zemích v praxi objevují. Jeho instituty jsou
nepromyšlené a některé velmi důležité otázky zůstávají naprosto neřešené. V návrhu tak např. není
vůbec jasné, zda nezletilý, který již nabyl plné svéprávnosti, může žádat o ukončení života, nejsou
dostatečně vymezeny důležité pojmy jako např. nahodilá nemoc, která může být příčinou utrpení.
Nejasnými zůstávají dokonce i materiální podmínky pro vyhovění žádosti o eutanazii (není např. blíže
vymezeno trvalé psychické a fyzické utrpení a není vysvětlena možnost eutanazie pacienta v
bezvědomí, který utrpení z podstaty nepociťuje).1487) Tato závažná opomenutí a chyby lze zřejmě zčásti
přičítat absenci širší odborné i laické diskuse na téma eutanazie. Vážně míněný návrh takto sporného a
z podstaty riskantního předpisu by však měl být zpracován mnohem důkladněji.
13.8
Eutanazie jako dovolené jednání
V současnosti je v Evropě aktivní eutanazie ve své "čisté" podobě 1488) beztrestná v Nizozemsku, Belgii
a Lucembursku. Jmenované státy uznaly určitou skupinu případů nemocných pacientů v procesu
poskytování zdravotní péče za natolik porušující lidskou důstojnost, že dovolují těmto dotčeným
osobám se na základě vlastní žádosti vzdát svého nejhodnotnějšího statku, svého života. Zamyšlení se
nad tímto řešením vyžaduje hlubší poznání vybraných legislativních úprav.
13.8.1
Nizozemsko
Nizozemská právní úprava je účinná od 1.4.20021489) a zmocňuje tzv. přezkumnou komisi, aby odložila
trestní stíhání lékaře, který provedl eutanazii, pokud byly kumulativně splněny následující podmínky:
• a) pacient nesnesitelně trpí a tento stav je nezměnitelný,

• b) pacientova žádost o eutanazii je dobrovolná, v čase se nemění - žádost nesmí být učiněna
pod vlivem jiných osob, pod vlivem psychické poruchy nebo léků,
• c) pacient musí být zcela seznámen se svým stavem, se svou prognózou a se svými možnostmi,
• d) je nezbytné, aby případ byl konzultován alespoň s jedním nezávislým lékařem, který musí
potvrdit výše uvedené podmínky,
• e) smrt musí být vyvolána odborným způsobem lékařem, nebo pacientem v přítomnosti lékaře,
• f) pacient musí být starší 12 let (eutanazie u pacientů mezi 12. a 16. rokem jejich života podléhá
schválení rodičů), tedy nelze legálně provést eutanazii na dítěti mladším 12 let.
Jak vyplývá z výše uvedeného, eutanazie zůstává trestným činem, pokud je provedena jiným
způsobem než takovým, jaký zákon předpokládá. Zákaz eutanazie se ovšem nevztahuje na případy,
které jsou považovány za postup lege artis, tedy situace, kdy:
• a) je ukončena, popř. není zahájena marná (beznadějná) léčba,

• b) je ukončena, popř. není zahájena léčba na základě žádosti pacienta,
• c) je smrt urychlena jako vedlejší účinek léčby nezbytné ke zmírňování utrpení.
O provedené eutanazii lékař sepíše protokol, který odešle příslušným dozorujícím orgánům.
Následně dojde k přezkumu, zda nedošlo k porušení norem trestního práva.
13.8.2
Belgie
Belgická právní úprava je účinná od 28.5.20021490). Lékař provádějící eutanazii se podle belgického
práva nedopouští trestného činu, pokud:
• a) pacient dosáhl zletilosti, popř. jde o dostatečně rozumově a volně vyspělého nezletilce 1491),
• b) je žádost dobrovolná, důkladně zvážená, opakovaná a nejde o výsledek jakéhokoliv vnějšího
tlaku na pacienta,
• c) se pacient nachází ve stavu trvalého nesnesitelného fyzického nebo psychického utrpení,

které nemůže být zmírněno a které je důsledkem závažné a neléčitelné poruchy způsobené
nemocí nebo úrazem,
• d) byl dodržen zákonný postup při provádění eutanazie.
Pacient musí být plně informován o svém zdravotním stavu i o očekávané délce dožití, eutanazie s
ním musí být projednána co do technického provedení i co do následků a lékař musí být přesvědčen,
že pro pacienta není jiné přijatelné (rozumné) alternativy. Nutná je konzultace s nezávislým lékařem,
jakož i písemná forma žádosti, která může být v případě pacientovy neschopnosti žádost sepsat
sepsána i jinou osobou, určenou pacientem, a celý proces posléze podléhá přezkumu.
13.9
Účast na sebevraždě
Je-li nevyléčitelně nemocný člověk, prožívající nesnesitelné utrpení, schopen ukončit svůj život
vlastními silami, bude jeho jednání sebevraždou, která podle platného práva není protiprávní, a tedy
ani trestná. Jde o osobní rozhodnutí lidské bytosti ukončit svůj život, zbavit se hodnotově prioritního
statku. Ve shodě s mnoha autory je nutno podotknout, že právní povinnost žít skutečně neexistuje1492).
Jinak přemýšlí napříč dějinami řada filosofů. Například Aristoteles považuje sebevraždu za nesprávnou
v důsledku negativní motivace jednajícího: "Přivodit si smrt, abychom se vyhnuli chudobě nebo hoři
lásky anebo vůbec nějakému zármutku, nenáleží člověku statečnému, nýbrž spíše zbabělci; je totiž
změkčilostí vyhýbat se protivenstvím a sebevrah nepodstupuje smrt proto, že je to krásné, nýbrž proto,
že se vyhýbá zlu."1493) Immanuel Kant pokládá sebevraždu za mravní zlo, neboť v jeho (poměrně složitě
vystavěné) filosofii představuje porušení základu etiky, kategorického imperativu 1494). Abrahamická
náboženství se k sebevraždě staví povětšinou negativně z důvodu víry, že život je dar od Boha, který
člověk dostává s určitým zvláštním posláním.
Na rozdíl od sebevraždy samé účast na sebevraždě v českém právu trestná je, pokud spočívá v tom,
že pachatel pohne jiného k sebevraždě, nebo v tom, že pachatel jinému k sebevraždě pomáhá. Svede-li
někdo jiného k sebevraždě nebo mu v ní pomáhá, v případě, že dojde alespoň k pokusu sebevraždy, je
taková osoba pachatelem trestného činu účasti na sebevraždě1495), nikoliv jen účastníkem. Sám
sebevrah je beztrestný. Donutí-li pachatel jiného k sebevraždě násilím, dopouští se vraždy.
V české, ale též evropské zdravotnické praxi k případům účasti na sebevraždě dochází, a ne
ojediněle1496). Děje se tak zejména tím, že je nemocnému v tajnosti předán určitý druh jedu, popř. jiná
látka, kterou by si ve svém stavu nikdy nebyl schopen opatřit. Trpící pacient pak sám přistupuje k
aplikaci této látky a v příčinné souvislosti s jejím užitím skoná.
13.9.1
Zahraniční úpravy účasti na sebevraždě

Anglickou právní úpravu trestnosti účasti na sebevraždě obsahuje zákon o sebevraždách (Suicide
Act) z roku 1961. Podle něho je trestný čin, který je způsobilý povzbudit jiného nebo mu pomoci při
sebevraždě či pokusu sebevraždy; u pachatele se vyžaduje úmysl k takovému povzbuzení či pomoci. Jde
o normu s širším dopadem, než jak je podobná skutková podstata definována v českém trestním právu.
Nezáleží totiž na tom, zda k nějaké konkrétní sebevraždě či jejímu pokusu dojde, a není třeba působit
na nějakou konkrétní osobu. Trestné je rovněž, pokud pachatel zařídí, že čin způsobilý povzbudit nebo
napomoci k sebevraždě vykoná jiná osoba. V tomto kontextu relativně širokého záběru trestní nomy (s
trestem až 14 let vězení) je nutné vnímat například i případ Diane Pretty a jejího manžela popisovaný
níže.
Německé trestní právo účast na sebevraždě naopak trestně vůbec nestíhá, pokud sebevrah jedná
na základě důkladné znalosti svého zdravotního stavu i prostředků, jichž má být při sebevraždě
použito. V tomto se vychází z principu akcesority účastenství, což znamená, že nejsou trestnými pomoc
ani návod ke skutku, jenž sám o sobě není trestným činem.1497)
Zvláštní úpravu obsahuje nizozemské právo, když stanoví, že osoba, která vědomě napomáhá při
sebevraždě jiné osoby, se dopouští trestného činu s trestní sazbou odnětí svobody až na tři léta, s
jednou podmínkou, a to, že je tato sebevražda dokonána. Takové jednání se však nepovažuje za trestné
v případě, že se ho dopustil lékař, který splnil podmínky stanovené zákonem o ukončení života na
žádost a asistované sebevraždě (viz výše).1498)
Naopak beztrestná je asistovaná sebevražda za určitých podmínek např. ve státě Oregon (USA) a ve
Švýcarsku. V Oregonu může být pomocníkem vždy jen lékař. Pacient, který o pomoc při sebevraždě
žádá, musí být v terminálním stadiu onemocnění, s prognózou dožití nejvýše 6 měsíců. O pomoc
pacient žádá celkem třikrát, z toho dvakrát ústně a jednou písemně. Aby pacientově žádosti mohlo být
vyhověno, musí pacient přesvědčit dva lékaře, že je žádost míněna vážně a svobodně, a od žádosti
musí uplynout nejméně 15 dnů, než bude přistoupeno k pomoci při sebevraždě. Pacient si musí být
vědom všech dostupných alternativ, jako je paliativní léčba či hospicová péče. 1499)
Ve Švýcarsku je situace zřetelně liberálnější, beztrestnost asistované sebevraždy se dovozuje

argumentem a contrario, když "trestného činu asistované sebevraždy se dopustí, kdo jiného pohne či
jinému pomůže k sebevraždě ze zištných důvodů", tedy není trestná asistovaná sebevražda, kde nelze
prokázat osobní prospěch pomocníka1500). Právě z důvodu liberální úpravy, která nebrání asistovanou
sebevraždu podstoupit ani cizím státním příslušníkům, je Švýcarsko známé tímto druhem
"sebevražedné turistiky".
Za významné je v této souvislosti rovněž nutné považovat rozhodnutí kanadského Nejvyššího soudu
ve věci Carter v. Kanada1501). Za podmínek stanovených v odůvodnění tohoto rozsudku jsou v Kanadě od
roku 2015 legalizována jednání souhrnně označovaná jako "physician assisted dying", kam spadají
eutanazie a asistované sebevraždy zajištěné lékařem1502). Uvedené rozhodnutí kanadského soudu
vyniká zejména tím, co vše soud v případě legalizace těchto dvou institutů umožnil.
Není nikterak překvapivým, že eutanazii i asistovanou sebevraždu mohou v Kanadě podstoupit

pouze svéprávné zletilé osoby, které s ní vyslovily jasný souhlas. K provedení nebude stačit zástupný
souhlas ani dříve vyslovené přání. Soud nicméně mj. neomezil lékařem prováděnou eutanazii pouze na
"oprávněné pacienty", kteří nejsou schopni sami sebevraždu spáchat, ale naopak umožnil dalším
pacientům splňujícím soudem stanovená zdravotní kritéria1503) vybrat si, zda k ukončení života zvolí
asistovanou sebevraždu či eutanazii.
13.9.2
Pretty v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Pro účely pochopení práva na život jako chráněného osobního statku ve vztahu k asistované
sebevraždě je nutné vzpomenout a přiblížit rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu
Diane Pretty v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska 1504). K podání stěžovatelky došlo po
vyčerpání všech procesních prostředků ve Velké Británii. Ve své stížnosti uvedla, že došlo k porušení čl.
2, 3, 8, 9 a 11 Úmluvy1505), jež dává základ úpravy lidských práv v systému Rady Evropy. Namítala
porušení práva na život, zákazu mučení, práva na soukromý a rodinný život, svobody myšlení, svědomí
a náboženského vyznání a zákazu diskriminace, když jí nebyla předem deklarována beztrestnost pro
manžela jakožto pomocníka při sebevraždě.
Stěžovatelka ve svých 43 letech trpěla progresivní formou degenerativní choroby motorických

buněk centrálního nervového systému, byla ochrnutá od krku dolů, neschopná mluvit ani polykat, s
prognózou dalšího života v řádech několika málo týdnů či měsíců, než dojde ke smrti udušením. Přes
svůj neblahý fyzický stav byla stěžovatelka plně svéprávná, její mentální funkce zůstaly chorobou
nedotčeny. Stěžovatelka byla rozhodnutá ukončit svůj život co možná nejdůstojněji, tedy dříve, než ji
svalová atrofie připraví zcela o schopnost dýchat, resp. než dojde k jejímu udušení.
Podle anglického práva není trestné spáchat sebevraždu, toho ovšem sama stěžovatelka vzhledem k
ochrnutí nebyla schopná. Případná pomoc při sebevraždě však trestná je podle zákona o sebevraždě
(Suicide Act 1961). Stěžovatelka se proto obrátila na orgány veřejné žaloby, aby ji ujistily, že při
případné zcela dobrovolné účasti jejího manžela na její sebevraždě nebude proti němu posléze
zahájeno trestní stíhání.
Anglické trestní právo procesní je ovládáno zásadou oportunity, žalobci přísluší právo nezahajovat
trestní stíhání, i když jsou k němu dány zákonné podmínky, jestliže zahájení trestního řízení se nejeví v
konkrétním případě účelným1506). Stěžovatelce však v její věci nebylo vyhověno s tím, že není možné
předem povolovat či zakazovat budoucí spáchání jakéhokoliv trestného činu, byť je zcela zřejmá
mimořádnost a výjimečnost její situace. Stěžovatelka následně zažádala o soudní přezkum, nicméně i
anglické soudy potvrdily, že právo na život neznamená právo na důstojnou smrt.
Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí konstatoval, že postupem anglické justice
nedošlo k žádnému z tvrzených porušení základních práv stěžovatelky zaručených Úmluvou. Bylo
jednoznačně odmítnuto tvrzení, podle něhož by právo na život, jak je pojímané v Úmluvě, v sobě bez
dalšího taktéž zahrnovalo negativní aspekt, tedy subjektivní právo na smrt vynutitelné na státu či
případně právo na dispozici s vlastním životem analogické k dispozici s vlastním tělem. Pro ESLP nebyl
přesvědčivý argument, že jiné členské státy Rady Evropy povolují účast na sebevraždě (a přesto jsou
jejich právní řády považovány za souladné s čl. 2 Úmluvy), a tedy že se lze dovolávat stejného přístupu i
od Velké Británie.
Zákaz mučení je dle ESLP třeba vykládat tak, že stát je povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, jímž by
mohla být způsobena závažná újma těm, kdo podléhají státní jurisdikci, a tedy nikoliv, že je povinen
aktivně odstraňovat utrpení vyvěrající z přirozené příčiny (nemoc, ať už fyzická, nebo psychická), jež
nezpůsobil.
Co se tvrzeného porušení práva na soukromí týče, stížnost směřovala na nemožnost rozhodnout o

sobě sama, o svém osudu. V tomto aspektu ESLP zdůraznil právo a taktéž povinnost státu chránit
abstraktní hodnotu života ve veřejném zájmu. Namítaná diskriminace, kdy zdravý jedinec smí spáchat
sebevraždu a nemocný ne, byť jen z toho důvodu, že toho není fyzicky bez pomoci sám schopen, byla
soudem odmítnuta jako naopak rovný a spravedlivý způsob, kdy v přístupu ke smrti není činěno rozdílu
mezi zdravým a nemocným.
Ve Velké Británii byl v roce 2009 řešen na vnitrostátní úrovni obdobný problém, tentokrát v
souvislosti s asistovanou sebevraždou v zahraničí. V daném případě byla hlavní protagonistkou paní
Debbie Purdy trpící roztroušenou sklerózou, která chtěla ukončit svůj život pomocí asistované
sebevraždy ve Švýcarsku. I ona se obrátila na orgány veřejné žaloby s otázkou, zda v případě, kdy jí
bude do Švýcarska doprovázet její manžel (za předpokladu, že už nebude schopna do Švýcarska sama
vycestovat), může být obviněn z trestného činu účasti na sebevraždě. I v tomto případě však žadatelka
neobdržela uspokojivou odpověď. V důsledku tohoto řízení nicméně byly vydány nezávazné pokyny
(guidelines) k otázce posuzování předmětného trestného činu.
13.9.3
Haas v. Švýcarsko, Gross v. Švýcarsko

V obou těchto sporech, které byly řešeny Evropským soudem pro lidská práva v rozmezí dvou let, šlo
o vázanost přístupu ke smrtícím barbiturátům potřebným ke spáchání sebevraždy na lékařský předpis.
Stížnost ve věci Haas v. Švýcarsko, kterou se ESLP zabýval v roce 2011, se zakládala na pojetí čl. 8
Úmluvy v tom smyslu, že tento zakládá smluvním státům pozitivní povinnost přijmout nezbytná
opatření umožňující důstojnou sebevraždu1507).
K samotné existenci takové povinnosti se ESLP ve svém rozhodnutí nevyjádřil, avšak konstatoval, že
navázání přístupu k barbiturátům na lékařský předpis sleduje nejeden legitimní cíl a že taková regulace
je potřebná, zejména v zemi, jako je Švýcarsko, které se k asistované sebevraždě staví spíše
liberálně1508). S ohledem na fakt, že přístup k barbiturátům nebyl a priori úplně vyloučen, ale byl pouze
omezen, ESLP neshledal, že by stát překročil meze svého prostoru k uvážení1509).
Druhý případ, Gross v. Švýcarsko, který se před ESLP dostal o dva roky později, se lišil zejména tím,
že se sama stěžovatelka nenacházela v terminálním stadiu žádné choroby, ani žádnou nevyléčitelnou
nemocí netrpěla. I přes to se však rozhodla ve svých osmdesáti letech svůj život ukončit. 1510) Stejně jako
stěžovatel v předchozím případu, i ona narazila na to, že přístup ke smrtícím barbiturátům byl
podmíněn lékařským předpisem.
Švýcarská právní úprava byla senátem Evropského soudu pro lidská práva kvalifikována jako zásah
do práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy. Takový zásah může
být ospravedlněn pouze při dodržení podmínek čl. 8 odst. 2 Úmluvy, z nichž nejdůležitější podmínkou
je jasný základ veškerých omezení ve vnitrostátním právu, což však švýcarská právní úprava
nesplňuje1511), zejména z toho důvodu, že nestanoví žádná bližší pravidla pro případ žádostí o
sebevraždu osob, které se nenacházejí v terminálním stadiu nemoci.
Proti tomuto rozhodnutí podalo Švýcarsko opravný prostředek. Další vývoj byl však velice
překvapivý. V září roku 2014 došlo místo očekávaného rozhodnutí velkého senátu ve věci k vyslovení
nepřípustnosti stížnosti poté, co se zjistilo, že stěžovatelka ukončila svůj život již v lednu roku 2011,
tedy dlouho před vynesením rozsudku o porušení čl. 8 Úmluvy 1512).
13.10
Odpojení od přístrojů
Mezi odbornou veřejností nepanuje zcela shoda, zda odpojování dlouhodobě a nezměnitelně
komatických pacientů od přístrojů, na nichž jsou tito pacienti existenčně závislí, je jednáním, které lze
nazvat eutanazií. Lékař, který tak činí, je jistě motivován soucitem, neboť nedůstojnost takové
existence může být v těchto případech zřetelná. Život, který takové osoby žijí, je udržován uměle jen
díky nesmírně pokročilé medicínské technice. Přesto se odpojení od přístrojů setkává s mnoha
námitkami směřujícími proti jeho spojování s problematikou eutanazie.
Velmi kontroverzní je skutečnost, že nemůže jít o vyžádanou eutanazii tam, kde pacient není
schopen vnímat sám sebe, subjektivně tedy (zřejmě) netrpí a není schopen vyjádřit svou vůli. Při
neexistenci žádosti ani ve formě dříve vysloveného přání je zcela na vůli lékaře, jak zdravotní stav
pacienta posoudí.
Díky pokrokům vědy a medicíny se stalo rozhodování o životě a smrti pacientů, kteří čistě technicky
mohou být dlouhodobě udržováni při životě pomocí drastických invazivních metod a přístrojů
zabezpečujících a podporujících základní životní funkce, celosvětově novým a palčivým dilematem
současné každodenní medicínské praxe s velkým přesahem k etickým a právním otázkám. Případy lidí
jako Terri Schiavo, Anthony Bland či Eluana Englaro vzbudily velkou pozornost i u laické veřejnosti a
demonstrovaly, jak citlivě vnímané je právo každého na sebeurčení a na důstojnost lidské bytosti, kdy
jedinec odmítá být pouhým pasivním objektem poskytované péče. Než přejdeme k popisu některých
těchto zahraničních kauz, zvažme, jak by měla situace být posouzena z pohledu českého práva.
Základní otázkou, jestliže pacient není schopen svou vůli projevit, je, kdo je oprávněn o pokračování
"léčby" (resp. udržování při životě), či naopak o jejím ukončení rozhodnout. Výchozí premisou je
posouzení, zda odpojení od přístrojů představuje konání (aktivní způsobení smrti), či jen opomenutí
pokračovat v léčbě (které umožní, aby smrt nastoupila působením přirozených procesů). Tato úvaha
není jen zajímavým teoretickým problémem, její řešení má i nesmírný praktický dopad. Jak bylo
vysvětleno výše, chápe-li právo odpojení jako opomenutí (nekonání), pak může být zákonem dovoleno,
jako je tomu např. v Německu či Velké Británii, aniž by bylo nutné povolovat aktivní eutanazii. Z důvodů
vyložených výše (v části 13.4.2) se k tomuto názoru přikláníme i v mezích českého právního řádu, jakkoli
důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách výslovně uvádí odpojení od přístrojů jako
aktivní způsob ukončení života1513).
Tím ovšem ještě není vyřešeno, kdo za pacienta - neschopného projevit vůli - další zasahování do
integrity (udržování života) odmítne a tím schválí jeho ukončení. Pro tyto případy je za výchozí právní
normu nutno považovat § 34 odst. 7 zákona o zdravotních službách, případně § 98 občanského
zákoníku1514) ; rozhodování je svěřeno primárně pacientem určené osobě nebo jeho manželu, rodiči
nebo jiné osobě blízké.
Dále je však nutno zohlednit ustanovení § 101 věta první občanského zákoníku: "Má-li být zasaženo
do integrity člověka neschopného úsudku způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné
následky nebo způsobem spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést
jen s přivolením soudu" (zvýrazněno autory). Jde o aplikaci na základě analogie (§ 10 odst. 1 občanského
zákoníku), neboť ze shora vyložených důvodů nepovažujeme odpojení od přístrojů za zásah do
integrity, nýbrž za ukončení dalšího zasahování do ní. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí o ukončení
zdravotní péče udržující život pacienta je zde však plně namístě přivolení soudu vyžadovat. Věcí praxe
pak bude, nakolik budou soudy v těchto případech ochotny na sebe břemeno konečného slova o
dalším trvání života člověka - resp. především o jeho dalším neudržování - brát. Složitost takového
rozhodování ilustrují i následující zkušenosti ze zahraničí.
13.10.1
Případ Anthony Bland a případ dvojčat Mary a Jodie

Sedmnáctiletý Anthony Bland byl těžce zraněn 15.4.1989 při tragédii na fotbalovém stadionu v
Hillsborough. Rozvášněným davem byl přitlačen na železné oplocení, byla mu rozdrcena žebra,
následně protrženy plíce a v důsledku nemožnosti organismu okysličovat se utrpěl nevratné poškození
mozku. Anthony se nacházel déle než tři a půl roku ve stavu známém jako permanentní vegetativní stav
(PVS).
Anthony byl udržován při životě pomocí žaludeční sondy a plicního ventilátoru. Prognóza, že by se
jeho zdravotní stav změnil k lepšímu, byla fakticky nulová, navíc se jeho stav neustále vážně
komplikoval. Několikrát podstoupil operaci zažívacího traktu a opakovaně mu byla pro celkovou sep--
si organismu nasazena antibiotika. Anthony nikdy za života neformuloval pokyny jak postupovat v
případě, že by byl trvale v bezvědomí a odkázán na přístroje, nicméně jeho otec byl přesvědčen, že by
si jeho syn nepřál "být udržován v takovémto stavu".
Provozovatel nemocnice (Airdale National Heath Service Trust) se, maje plnou podporu rodiny a
ošetřujícího lékaře a opíraje se i o nezávislé posudky, obrátil na soud s žádostí o rozhodnutí
deklarující, že ukončení umělé výživy ventilace či jiných prostředků k udržení pacienta při životě bude
po právu. Samozřejmě by i po jejich ukončení byla poskytována taková péče, jež by mu umožnila se vší
důstojností a v co nejmenších bolestech poklidně zemřít. Navrhovatel odhadoval, že potrvá zhruba dva
týdny, než Anthony zemře na dehydrataci a vyhladovění.
Zároveň se měl soud dle návrhu předem vyjádřit, zda lze považovat smrt, která nastane po ukončení
život udržující léčby, za přirozenou a za přirozený následek PVS, nikoliv za následek činnosti lékaře,
která spočívá v odpojení Anthonyho od přístroje, a zda lze předem vyloučit, s poukazem na dobrou víru
lékařů i rodiny, jakoukoliv (trestní i občanskoprávní) odpovědnost za smrt pacienta, která nastane ve
faktické příčinné souvislosti s ukončením léčby.
Případ prošel celou anglickou soudní soustavou, aby byl nakonec řešen až u nejvyšší soudní
instance v zemi. Sněmovna lordů1515) formulovala ratio decidendi takto: v případech PVS je umělá výživa
péčí, jež je zdravotníky poskytována pacientovi, a jako taková může být odmítnuta, popř. ukončena či
nezahájena, pokud by o ní bylo rozhodováno pacientem samým, ať už prostřednictvím dříve
vysloveného přání, anebo aktuálním poskytnutím či odepřením souhlasu s léčbou.
V souladu s ustálenou soudní judikaturou bylo i v případu Anthonyho Blanda poukázáno na fakt, že
v případě, kdy pacient není ve stavu, aby o své léčbě rozhodoval sám ("mentally incompetent" - pro
duševní poruchu nebo ztrátu vědomí), musí být o jeho osudu rozhodováno na základě nejlepšího zájmu
("best interest test").
Situace, kdy je ukončena léčba, je soudem posuzována jako "opomenutí spočívající v nepokračování
v léčbě".
Tento přístup byl ještě radikálněji potvrzen v případu umírajících siamských dvojčat Mary a Jodie,
kdy pro záchranu alespoň jednoho, silnějšího, dvojčete (Jodie) muselo být usmrceno druhé. Při
zachování stávajícího stavu by přišly o život obě děti. V tomto případě se britský odvolací soud 1516)
shodl na tom, že operace má být provedena a nebude protiprávní, nicméně pro tento závěr zazněly z
úst tří soudců tři diametrálně odlišné argumenty.
První odůvodnění přípustnosti operace spočívalo v tom, že operace je jednáním v krajní nouzi, kdy
způsobené zlo (smrt jedné z holčiček jako pří--mý důsledek provedení operace) je nevyhnutelné, ale je
to menší zlo než to, které by následovalo v případě neprovedení operace (smrt obou holčiček).
Druhý argument se zakládal na právu na sebeobranu holčičky schopné po operaci žít odděleně proti
útoku, jenž jí od sestry hrozil.
Argument třetí se na slabší dvojče díval jako na pacienta, který operací bude oddělen od druhého
dvojčete, jako by šlo o ukončení léčby. Vzhledem ke zdravotnímu stavu siamských dvojčat byla tato
paralela založena na tom, že slabší dvojče žilo jen díky své starší sestře, jejíž orgány fungovaly pro obě
tělíčka. Fyzickým operativním oddělením bylo formou opomenutí dosaženo toho, že nebyla
poskytována další péče.
Soudní úvaha, která jednání lékaře ukončující léčbu, ať už v případě Anthonyho či v případě
siamských dvojčat Mary a Jodie, namísto aktivního konání klasifikuje jako pasivní opomenutí, logicky
pokračuje směrem k závěru, že je protiprávní (trestné) činit jakékoliv aktivní úkony, které by mohly vést
ke smrti pacienta v PVS (předepsat smrtelnou dávku léků), ale za určitých okolností (a je-li to v
nejlepším zájmu pacienta) je v souladu s právem nepokračovat v léčbě (odstranit žaludeční sondu), byť
dosažený výsledek bude v obou případech stejný: smrt pacienta.
Povinnost lékaře kurativně léčit končí v okamžiku, kdy je nejlepší péčí pouhé zajištění dostatečné
výživy. Povinnost udržovat pacienta při životě touto bazální péčí končí pro lékaře v okamžiku, kdy to již
není v nejlepším zájmu pacienta.
Soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že nikdy nelze tvrdit, že je v nejlepším zájmu pacienta ukončit
jeho léčbu, ale mohou být případy, a případ Anthonyho Blanda takovým případem byl, kdy je možné
tvrdit, že v pacientově nejlepším zájmu není pokračovat v léčbě. Je ovšem otázkou, zda toto rozlišování
není jen jazykovou stylistikou.
13.10.2
Případ Terri Schiavo

Terri Schiavo zkolabovala dne 25.4.1990 z důvodů, které se nikdy nepodařilo zcela objasnit, nicméně
existovalo i podezření, že trpěla bulimií, když hodnoty minerálů a živin v jejím těle ukazovaly na
metabolický rozvrat. Terri bylo v té době 27 let a nezanechala žádné dříve vyslovené přání.
V roce 1993 manžel jakožto opatrovník rozhodl o zařazení Terri do režimu do-not-resuscitate, tedy že
v případě náhlé zástavy srdečního oběhu nebudou obnovovány životní funkce, nicméně byl přesvědčen
ošetřovatelským personálem, aby toto své rozhodnutí vzal zpět. Poté, co bylo definitivně konstatováno,
že se Terri nachází v permanentním vegetativní stavu, byl z iniciativy jejího manžela zahájen soudní
proces, na jehož konci mělo být rozhodnutí, že není trestné ukončit umělou výživu a hydrataci. Proti
tomuto podání ostře protestovali rodiče pacientky, kteří byli přesvědčeni, že jejich dcera není v
bezvědomí, že vnímá, reaguje a je si vědoma sama sebe.
Soudní proces trval s přestávkami 7 let. Za stěžejní otázku bylo považováno, zda by si umělé
udržování při životě přála sama Terri, a do popředí se dostalo složité dokazování toho, co si skutečně
Terri před svým kolapsem přála a jak se vyjadřovala o hypotetické možnosti, že by byla dlouhodobě
zcela závislá na cizí péči. Soud složitě za intenzivní intervence státních orgánů včetně samotného
prezidenta, jakož i za neustálého tlaku různých aktivistů a zájmových skupin, dovozoval hypotetickou
vůli, jež měla být odpovídající vůli samotné pacientky za jejího života a která měla být způsobilá
plnohodnotně a pravdivě nahradit vůli pacientky. 1517) Výsledkem nakonec bylo, že ukončení dalšího
udržování pacientky při životě bylo soudy akceptováno a ta posléze zemřela.
14
Veřejné zdravotní pojištění
14.1
Základní charakteristika
Systém financování poskytovaných zdravotních služeb je v České republice primárně založen na
systému veřejného zdravotního pojištění. Jeho účelem je zajištění úhrady zdravotní péče, která má za
cíl zlepšit nebo zachovat zdravotní stav či zmírnit utrpení pacienta (pojištěnce)1518). Rozsah a podmínky,
za nichž jsou zdravotní služby hrazeny, jsou upraveny především zákonem o veřejném zdravotním
pojištění1519). Úprava otázek pojistného a jeho výběru je pak obsažena v zákoně o pojistném na veřejné
zdravotní pojištění1520). V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu
solidarity1521) a přerozdělení, ekonomicky postaveném na povinnosti všech obyvatel (byť za některé
skupiny typu dětí či důchodců platby hradí stát) odvádět platbu za zdravotní pojištění vybrané
zdravotní pojišťovně.1522)
Jako ostatně každý pojišťovací systém je systém veřejného zdravotního pojištění fakticky limitován
objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, který se získává právě na základě zmíněné
povinnosti odvádět platbu za zdravotní pojištění (platit pojistné); tento limit je přitom přímo obsažen
již v samotném čl. 31 Listiny, jímž je právo občana na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní
pomůcky vázáno na ústavní požadavek a zákonný rámec veřejného zdravotního pojištění.
Jak již bylo blíže rozvedeno v podkapitole 2.3.1.2, zdravotní pojišťovny představují právnické osoby
buď veřejnoprávní, nebo sui generis mající za úkol provádět veřejné zdravotní pojištění.1523) To zahrnuje
především výběr pojistného na straně jedné, na straně druhé potom úhradu zdravotních služeb jejich
poskytovatelům a s tím související činnosti. Mezi tyto patří např. vedení evidence pojištěnců, plátců
pojistného či poskytovatelů zdravotních služeb či provádění kontrolní činnosti (jak pokud jde o
kontrolu plátců pojistného, tak i kontrolu poskytovatelů zdravotních služeb).
14.2
Pojištěnci, jejich práva a povinnosti
Připomeňme si, že účast ve veřejném zdravotním pojištění je povinná a vzniká ze zákona splněním
stanovených podmínek. Za trvání těchto podmínek se z povinné účasti nelze jakkoliv vyvázat, leda
účastí v obdobném pojištění jiného členského státu EU nebo státu EHP.
Účastníkem na veřejném zdravotním pojištění (pojištěncem) je podle § 2 zákona o veřejném

zdravotním pojištění každý, kdo má trvalý pobyt na území České republiky, anebo sice nemá trvalý
pobyt, ale je zaměstnancem (tedy osobou vykonávající závislou činnost) zaměstnavatele, který má v
České republice sídlo nebo trvalý pobyt. Za takového zaměstnavatele považuje zákon právnickou
osobu (případně její organizační složku), která je zapsána v příslušném, zákonem stanoveném, registru
nebo evidenci. Může se však jednat i o fyzickou osobu, která má trvalý pobyt nebo místo podnikání v
České republice. Výjimku tvoří osoby, které nemají v České republice trvalý pobyt a pracují pro
zaměstnavatele, jenž požívá diplomatických výsad a imunit nebo jenž nemá sídlo v České republice.
Zvláštní skupinu pak tvoří pojištěnci, kteří dlouhodobě pobývají v cizině a neplatí pojistné.
14.2.1
K podmínce trvalého pobytu

Pokud jde o podmínku trvalého pobytu, formálně se jím rozumí místo trvalého pobytu, jímž je
adresa pobytu v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel a kterou si občan zvolí
zpravidla v místě, kde má rodinu, byt nebo zaměstnání.
V den narození dítěte nebo v době nabytí právní moci rozhodnutí soudu o osvojení nezletilého je
místem jeho trvalého pobytu místo trvalého pobytu jeho matky nebo osvojitelky. Nemá-li matka nebo
osvojitelka na území České republiky trvalý pobyt nebo není-li matka nebo osvojitelka občanem, je
místem trvalého pobytu dítěte v době jeho narození nebo v době nabytí právní moci rozhodnutí soudu
o osvojení nezletilého místo trvalého pobytu otce nebo osvojitele. Získá-li občan státní občanství
České republiky určením otcovství, je místem jeho trvalého pobytu trvalý pobyt otce v době nabytí
státního občanství.
V případě, že nelze zjistit místo trvalého pobytu občana, rozumí se místem jeho trvalého pobytu
sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu se občan narodil, nebo sídlo zvláštní matriky v případě, že
se narodil v cizině. Obdobně se postupuje také v případech, kdy žena s trvalým pobytem na území
České republiky, která porodila dítě, jež je občanem České republiky, písemně požádá o utajení své
osoby v souvislosti s porodem.1524)
Cizinec (a to i občan Evropské unie) je oprávněn pobývat trvale na území České republiky zásadně
na základě rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu1525).
14.2.1.1
Vztah právní úpravy k právu EU

Vzhledem k tomu, že účast ve veřejném zdravotním pojištění je založena na podmínce formálního
trvalého pobytu, považujeme na tomto místě za potřebné zmínit vztah této úpravy k právu Evropské
unie.
Předmětný vztah právních úprav je třeba zkoumat zejména proto, že primární právo Evropské unie,
konkrétně ustanovení článku 18 Smlouvy o fungování Evropské unie, zakazuje jakoukoliv diskriminaci z
důvodu státní příslušnosti v rámci použití evropského práva. Podmínka trvalého pobytu, rozlišující
navíc občana České republiky a ostatní občany EU, tak může být vnímána jako diskriminační. V této
souvislosti však připomeňme, že práva a povinnosti osob, vyplývající z účasti na službách sociálního
systému (tedy i veřejného zdravotního pojištění), nejsou součástí pravidel volného pohybu zboží,
služeb či kapitálu, ale volného pohybu osob.
Právo na volný pohyb v rámci Evropské unie mají všichni občané členských států bez ohledu na to,
zda v hostitelském státě vykonávají výdělečnou činnost; právo na účast v systému sociálního
zabezpečení mají však vždy zásadně jen v jednom státě. Zejména v případě zaměstnanců a jejich
rodinných příslušníků je třeba zamezit tomu, aby se příslušnost k sociálnímu systému konkrétní
členské země stala překážkou uplatnění dané osoby na pracovním trhu země jiné. K tomu Evropský
parlament a Rada přijímají v oblasti sociálního zabezpečení taková opatření, která jsou nezbytná k
zajištění volného pohybu pracovníků; za tímto účelem vytvářejí systém, který migrujícím
zaměstnancům a osobám samostatně výdělečně činným, jakož i osobám na nich závislým, zajistí
započtení všech dob získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů pro účely vzniku a
zachování nároků na dávky, jakož i pro výpočet jejich výše a vyplácení dávek osobám s bydlištěm na
území členských států.1526)
Podstatné však je, že důležité aspekty systémů sociálního zabezpečení, především oblast
působnosti systému, nákladů, finanční struktury a zajišťování jeho finanční rovnováhy, zůstávají ve
výlučné působnosti a odpovědnosti každého členského státu. Předpisy Evropské unie pouze koordinují
použití předpisů jednotlivých zemí vůči migrujícím pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům tak,
aby bylo v zásadě vyloučeno, že pracovník nebude pojištěn vůbec, nebo naopak bude pojištěn
současně vícekrát. Jejich prostřednictvím je současně zajištěno, že pro účely vzniku nároku na
jednotlivé dávky se odpracovaná doba v jednotlivých členských státech sčítá a že dávky budou
následovat pracovníka do země bydliště.
Je tedy zřejmé, že stanovení podmínky trvalého pobytu pro účast ve veřejném zdravotním pojištění
(vedle podmínky výkonu výdělečné činnosti) nelze považovat za diskriminační z důvodu státní
příslušnosti a je zcela v souladu s platným právem Evropské unie.
14.2.2
Vznik a zánik zdravotního pojištění

Jak vyplývá z § 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, pojištěncem se člověk stává dnem
narození, má-li trvalý pobyt na území České republiky, nebo dnem, kdy získá trvalý pobyt na území
České republiky. Kdo nemá trvalý pobyt na území České republiky, stává se pojištěncem dnem, kdy se
stal zaměstnancem českého zaměstnavatele.
Zdravotní pojištění naopak zaniká dnem smrti pojištěnce nebo jeho prohlášení za mrtvého 1527), dále
dnem ukončení trvalého pobytu na území České republiky či dnem, kdy osoba bez trvalého pobytu na
území České republiky zde přestala být zaměstnancem.
14.2.3
Práva pojištěnce
Zákon o veřejném zdravotním pojištění dále v § 11 upravuje jednotlivá práva pojištěnce v systému
veřejného zdravotního pojištění. Pojištěnec má až na zákonem stanovené výjimky 1528) právo na výběr
zdravotní pojišťovny.
Pojištěnec má dále právo na výběr poskytovatele zdravotních služeb na území České republiky,
který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, a na výběr zdravotnického zařízení
tohoto poskytovatele; v případě registrujícího poskytovatele může toto právo uplatnit jednou za 3
měsíce.1529)
Pojištěnec má rovněž právo na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných

smluvními poskytovateli příslušné zdravotní pojišťovny. Povinnost zajistit pojištěnci místní a časovou
dostupnost hrazených zdravotních služeb ukládá zákon zdravotní pojišťovně.1530) Konkrétní požadavky
na místní a časovou dostupnost stanovila vláda nařízením č. 307/2012 Sb., o místní a časové
dostupnosti zdravotních služeb. Nařízení vlády stanoví místní dostupnost prostřednictvím dojezdové
doby jako nejzazší možné doby, v níž se musí pojištěnci dostat péče v jednotlivých oborech nebo
službách. Časovou dostupnost pro plánované hrazené služby pak stanoví jako maximální lhůtu pro
poskytnutí příslušné služby. V rámci této maximální lhůty musí ošetřující lékař určit lékařsky
odůvodnitelný termín poskytnutí služby, vycházející z objektivního lékařského posouzení aktuálního
zdravotního stavu pojištěnce, anamnézy a pravděpodobného průběhu jeho nemoci, bolestivosti nebo
povahy jeho onemocnění.
14.2.3.1
Právo na poskytnutí hrazených služeb: obecná úprava

Přestože v systematice zákona o veřejném zdravotním pojištění není zmíněno na prvním místě, je
nejdůležitějším právem pojištěnce právo na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek
stanovených tímto zákonem, s dovětkem, že poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od
pojištěnce žádnou úhradu.
V souvislosti s tímto právem považujeme za nezbytné zastavit se u dvou témat. První se skrývá v
dovětku připojeném k uvedenému právu pojištěnce: Co znamená, že poskytovatel nesmí za hrazené
služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu, jak to souvisí s možností žádat a uhradit si péči
nehrazenou, tzv. nadstandardní,1531) a co jsou z tohoto pohledu regulační poplatky? Druhé téma se týká
výjimečné úhrady zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, která je upravena v
ustanovení § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění a představuje do jisté míry průlom do

zákonného vymezení nároku pojištěnce na hrazenou zdravotní péči.
Základní vymezení rozsahu a podmínek úhrady zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního
pojištění je obsaženo v ustanovení § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podle tohoto
ustanovení se ze zdravotního pojištění hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit
nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídají zdravotnímu stavu
pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně
bezpečné a zároveň pokud jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a existují
důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování.
Do rozsahu hrazených služeb spadá obecně zdravotní péče preventivní, dispenzární, diagnostická,
léčebná, lékárenská, klinickofarmaceutická, léčebně rehabilitační, lázeňská léčebně rehabilitační,
posudková, ošetřovatelská, paliativní a zdravotní péče o dárce krve, tkání a buněk nebo orgánů
související s jejich odběrem, a to ve všech formách jejího poskytování podle zákona o zdravotních
službách. Hrazená zdravotní péče zahrnuje také poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní
lékařské účely, zdravotnických prostředků1532) a stomatologických výrobků. Hrazenou zdravotní péčí je
dále přeprava pojištěnců a náhrada cestovních nákladů, odběr krve a odběr tkání, buněk a orgánů
určených k transplantaci a nezbytné nakládání s nimi (uchovávání, skladování, zpracování a vyšetření),
přeprava žijícího dárce do místa odběru a z tohoto místa do místa poskytnutí zdravotní péče
související s odběrem a z tohoto místa a náhrada cestovních nákladů, přeprava zemřelého dárce do
místa odběru a z tohoto místa, přeprava odebraných tkání, buněk a orgánů, prohlídka zemřelého
pojištěnce a pitva včetně přepravy.
Ze zdravotního pojištění se za zvláštních podmínek hradí i pobyt průvodce pojištěnce ve

zdravotnickém zařízení lůžkové péče a zdravotní péče související s těhotenstvím a porodem dítěte,
jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem; tuto péči hradí zdravotní pojišťovna,
kterou na základě identifikačních údajů pojištěnce o úhradu požádá příslušný poskytovatel.
14.2.3.2
Právo na poskytnutí hrazených služeb: územní působnost

Zákon o veřejném zdravotním pojištění se vztahuje zásadně na úhradu zdravotních služeb
poskytnutých na území České republiky. Takto vymezená teritoriální působnost zákona je však fakticky
rozšířena v případě, že pojištěnec pobývá v cizině a v této době u něj nastane potřeba neodkladné
zdravotní péče - pak mu zdravotní pojišťovna nahradí náklady, které na takovou neodkladnou
zdravotní péči vynaložil, a to do výše, jakou by za stejné neodkladné služby zdravotní pojišťovna
uhradila, pokud by byly poskytnuty na území České republiky.
Soudní dvůr Evropské unie však navíc konstatoval, že součástí volného poskytování služeb je také
svoboda příjemců služeb vycestovat do jiného členského státu a využívat tamních služeb za stejných
podmínek jako místní obyvatelé1533). Oprávněným z volného pohybu služeb pak není pouze poskytovatel
služby, ale i příjemce služby, který má právo přesunout se za účelem přijetí služby z domovského státu
do státu, kde je služba nabízena, a to obecně bez omezení. S jistým omezením to platí i v případě
zdravotních služeb, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/24/EU ze dne
9.3.2011, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (směrnice o přeshraniční péči).
Připomeňme však, že pokud přímo zákon o veřejném zdravotním pojištění nebo Státní ústav pro
kontrolu léčiv na základě tohoto zákona stanovily podmínky pro úhradu hrazených služeb, lze náhradu
za přeshraniční služby poskytnout jen za předpokladu, že takto stanovené podmínky byly splněny i při
poskytnutí přeshraničních zdravotních služeb. Pokud je tedy podle zákona o veřejném zdravotním
pojištění podmínkou poskytnutí určité hrazené služby předchozí ordinace (indikace) lékaře, anebo
podmínkou úhrady léčivého přípravku jsou určité hodnoty zjištěné specializovaným laboratorním
vyšetřením, pak lze přeshraniční péči uhradit jen tehdy, předcházela-li jí taková ordinace anebo takové
vyšetření a jeho výsledky. Je třeba rozlišovat poskytnutí přeshraniční péče, které se případně řídí
právními předpisy poskytující strany, a úhradu poskytnutých přeshraničních služeb, která se řídí
zásadně právními předpisy státu pojištění.
Ze zdravotního pojištění se tedy pojištěnci na základě jeho žádosti poskytne náhrada nákladů
vynaložených na hrazené přeshraniční služby, avšak pouze do výše stanovené pro úhradu takových
hrazených služeb, pokud by byly poskytnuty na území České republiky.
Jestliže je náhrada nákladů na hrazené přeshraniční služby podmíněna udělením předchozího

souhlasu zdravotní pojišťovny, poskytne se náhrada nákladů pouze tehdy, byl-li takový souhlas udělen.
Předchozí souhlas se podle § 14b zákona o veřejném zdravotním pojištění vyžaduje pouze u hrazených
zdravotních služeb, které stanoví vláda nařízením. Podmínku předchozího souhlasu lze stanovit jen u
plánovaných hrazených služeb, pro které vláda nařízením o místní a časové dostupnosti zdravotních
služeb stanovila lhůty časové dostupnosti a které současně vyžadují hospitalizaci nebo vysoce
specializované přístrojové anebo zdravotnické vybavení, nebo hrazené služby, které zahrnují léčbu
představující zvláštní riziko pro pacienta nebo obyvatelstvo.
O udělení předchozího souhlasu by pak rozhodovala příslušná zdravotní pojišťovna na žádost

pojištěnce, podanou vždy před začátkem čerpání hrazených přeshraničních služeb. Souhlas by mohla
odmítnout s odvoláním na vystavení pojištěnce nepřijatelnému riziku při poskytování přeshraničních
služeb v poměru k jejich možnému přínosu, v případě důvodné obavy z podstatného ohrožení
veřejného zdraví následkem poskytnutí takové péče, v případě důvodné obavy o dodržování standardů
a pokynů týkajících se kvality zdravotních služeb vybraným poskytovatelem a o bezpečí pojištěnce
nebo v případě, že lze požadované zdravotní služby pojištěnci poskytnout na území České republiky ve
lhůtě stanovené právním předpisem.
Při posuzování žádosti o udělení předchozího souhlasu musí zdravotní pojišťovna zároveň posoudit,
zda nejsou v daném případě splněny podmínky pro vydání povolení podle koordinačních nařízení.
Jestliže splněny jsou, pojišťovna povolení vydá. To platí v případě, že pojištěnec hodlá vycestovat
přímo za účelem obdržení konkrétní zdravotní služby. V takovém případě potřebuje zásadně
povolení1534) k takové cestě. Vydání povolení nelze odepřít, pokud požadované léčení patří v zemi
pojištění k hrazené péči a přitom je pojištěnec nemůže obdržet v lékařsky odůvodnitelné lhůtě.
Souhlas nebo povolení podle zmíněných právních předpisů neznamenají, že pojištěnec bez nich
nemůže zdravotní péči v jiném členském státě vyhledat a obdržet. Bez příslušného souhlasu nebo
povolení, jsou-li právními předpisy vyžadovány, však neobdrží zdravotní péči, pro kterou vycestoval,
jako péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a musí ji zaplatit ze svého.
Obecně má pojištěnec právo na hrazené zdravotní služby, které se stanou nezbytnými ze

zdravotních důvodů během jeho pobytu v zahraničí s přihlédnutím k povaze této péče a očekávané
délce pobytu. Zjednodušeně řečeno, pokud pojištěnec vycestuje na jeden den, budou např. zdravotní
služby při zlomenině kosti zahrnovat fixaci a další nejnutnější výkony, včetně případného podání
léčivých přípravků. Pokud vycestuje na jeden měsíc, mohou služby zahrnovat i případné operační
výkony a v případě předpokládaného pobytu na tři měsíce a více i rehabilitační péči.
14.2.3.3
Právo na poskytnutí hrazených služeb: úhrada nadstandardní péče

Již jsme zmínili, že uspokojuje-li poskytovatel právo pojištěnce na poskytnutí hrazených služeb v
rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění, nesmí za tyto hrazené
služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu. Za porušení tohoto zákazu hrozí poskytovateli nejvyšší
možná sankce: odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb a zrušení smluvního vztahu se
zdravotní pojišťovnou.
Podívejme se na něj proto podrobněji. Tento zákaz dopadá zcela zjevně na zdravotní výkony
vzájemně související a prováděné při poskytování bezplatné zdravotní péče, a týká se tedy přijímání
přímé úhrady především za samotný výkon zdravotní péče hrazený ze zdravotního pojištění. To vcelku
jednoznačně vyplývá ze slov zákona "za tyto hrazené služby", přičemž ze znění předcházející věty je
nepochybné, že touto péčí se rozumí "zdravotní péče bez přímé úhrady" a žádná jiná. Takový závěr lze
číst i v nálezu Ústavního soudu ze dne 4.6.2003, sp. zn. Pl. ÚS 14/02. Ústavní soud ČR zde konstatoval, že
uvedený zákaz v zásadě pouze zvýrazňuje ochranu sféry bezplatné zdravotní péče před pokusy
narušovat její integritu a zužovat její rozsah.
Je přitom nutno mít vždy na paměti, že hrazená zdravotní péče se poskytuje v rozsahu a za
podmínek stanovených zákonem. Jinými slovy, konkrétní zdravotní péče (zdravotní výkon, léčivý
přípravek, zdravotnický prostředek) musí být zákonem výslovně označena za hrazenou zdravotní péči
(hrazenou zdravotní službu). Nestačí, že pacient má na určitou službu či součinnost ze strany
poskytovatele zdravotních služeb právo (např. právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby určené
pacientem1535), které je samozřejmě možno realizovat jedině za předpokladu součinnosti a určitých
faktických úkonů poskytovatele), ale je nutné, aby měl zákonem dané právo na její úhradu z veřejného
zdravotního pojištění.
V této souvislosti se pozastavme u nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12.4.2016, sp. zn. IV. ÚS
3035/15, v němž vyjádřil názor, že "[p]řítomnost u porodu sama o sobě nemůže být zatížena
poplatkovou povinností a ve smyslu § 28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona o zdravotních službách ji nelze
podmínit ani úhradou běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení. Platby spojené s účastí jiné
osoby u porodu lze vybírat výhradně za plnění, která jsou poskytována nad rámec povinností podle
zákona; ohledně těchto služeb a jejich úhrady je ovšem podle povahy nutno dát dotčené osobě prostor
k vyjádření, zda má o službu zájem. Pouze ohledně specifických služeb či úkonů, které z povahy věci
musí být poskytnuty, lze potom požadovat úhradu bez dalšího, přičemž však výše platby musí být
alespoň rámcově přiměřená, nesmí být v diametrálním nepoměru k pořizovací ceně, potřebnému
rozsahu a skutečně poskytnutým úkonům." Nezaplatí-li osoba platbu předem, nesmí to mít vliv na
vlastní výkon práva být přítomen u porodu. "Ústavní soud ČR neshledává nic protiústavního na
přiměřené paušalizaci plateb za přítomnost jiných osob u porodu; platby se ovšem musí pohybovat v
mezích alespoň rámcově přiměřené náhrady za specifické služby či jiné úkony poskytnuté
zdravotnickým zařízením nad rámec jeho běžné provozní činnosti a zákonných povinností. Paušalizace
především nesmí být prostředkem k zastřenému vytváření zisku, nahrazování příjmů ze systému
veřejného zdravotního pojištění či odrazování jiných osob od přítomnosti u porodu" (zvýrazněno autory).
Zjednodušeně řečeno tímto nálezem Ústavní soud ČR sdělil, že pokud svědčí člověku v oblasti
zdravotních služeb právo a poskytovateli odpovídající povinnost, nesmí poskytovatel za splnění této
povinnosti požadovat úhradu. Tuto skutečnost dovozuje z prosté existence takového práva a
odpovídající povinnosti podle zákona. Znamená to pak, že pokud zákon ukládá určitému subjektu
(třeba i podnikateli) povinnost (a v tomto případě můžeme říci, že jde o povinnost uloženou spíše
normou veřejného práva), pak v soukromoprávní smlouvě, na jejímž základě subjekt tuto povinnost
plní, nelze sjednat za plnění uložené povinnosti odměnu1536). Zároveň ale říká, že jistá forma úhrady za
služby nad rámec plnění této povinnosti je přijatelná, nesmí však být vedena zájmem o vytváření zisku,
nahrazování příjmů ze systému veřejného zdravotního pojištění či odrazování od přítomnosti u porodu.
Není přitom rozhodující, že zmíněná norma veřejného práva za službu poskytnutou k uspokojení
práva pacienta nepřiznává právo na úplatu tomu, kdo ji poskytl, neboť samotná realizace tohoto práva
je ponechána na smlouvě o péči o zdraví mezi poskytovatelem a pacientem podle § 2636 a násl.
občanského zákoníku1537), včetně možnosti úplatu sjednat.
Přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem je obecným právem pacienta při
poskytování zdravotních služeb. Pobyt takové osoby jako průvodce pojištěnce zákon považuje ve
stanovených případech za zdravotní službu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Lze se tedy
domnívat, že pobyt takové osoby v ostatních případech je nehrazenou (zdravotní či jinou) službou, a
není důvodu se domnívat, že je-li poskytovatel povinen ze zákona určitou nehrazenou službu
poskytnout, je povinen tak učinit na své náklady. Z uvedených důvodů nelze podle našeho názoru
uvedené rozhodnutí Ústavního soudu považovat za šťastné a rozhodně nepřispěje k ústavně
konformnímu provádění veřejného zdravotního pojištění.
I sám Ústavní soud ČR konečně v nálezu ze dne 4.6.2003, sp. zn. Pl. ÚS 14/02, dospěl k závěru, že ze
znění zákona o veřejném zdravotním pojištění současně vyplývá, že nic nebrání ani tomu, aby za
zdravotní péči poskytnutou nad rámec podmínek pro bezplatnou péči přímá úhrada od pojištěnců
vybírána být mohla. Tím spíše to platí o službách, které sice hrazenou zdravotní péči provázejí a
doplňují, nejsou však její integrální součástí, a to ani hrazenou, ani nehrazenou; pod takovou službou si
lze představit třeba provoz parkoviště pro pacienty.
Je proto třeba respektovat, že právo na "bezplatnou" (tzn. z veřejného zdravotního pojištění

hrazenou) zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon. Takový zákon musí
vyhovovat obecnému požadavku podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, který zákonodárce
opravňuje k omezení určitého základního práva zákonem, avšak zároveň požaduje, aby toto omezení
platilo stejně pro stejné případy a aby zákonodárce při jeho formulování vždy šetřil podstatu a smysl
omezovaného práva či svobody. Zákon o veřejném zdravotním pojištění tak nesmí být diskriminační a
podmínky, za nichž je možno uplatňovat právo na bezplatnou zdravotní péči, musí všem občanům
zajišťovat spravedlivý způsob přístupu ke hrazené zdravotní péči přiměřené kvality. 1538),1539)
Jsou-li pak při dodržení všech uvedených podmínek splněny zákonné předpoklady poskytnutí
zdravotní péče jako péče hrazené, nelze ji pojištěnci odepřít. Na druhou stranu však nutno souhlasit s
tím, že nelze všem pojištěncům nutit zdravotní péči pouze určitého standardu, a to již proto, že systém
veřejného pojištění je (v principu jako každý pojišťovací systém) limitován objemem finančních
prostředků na úhradu zdravotní péče. Tyto finanční prostředky se přitom získávají na základě
povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění1540).
S právem pojištěnce na poskytnutí hrazených zdravotních služeb úzce souvisí jeho právo na to, aby
se rozhodl, zda navrhovanou hrazenou péči přijme, nebo zda se rozhodne pro jiné řešení, které ale ze
zdravotního pojištění hrazené být již nemusí. V praxi se pak objevuje názor, podle kterého je třeba
zákonný text, zapovídající přijmout od pojištěnce úhradu za hrazené služby, vykládat tak, že jakmile je
služba hrazená, nemůže k ní pojištěnec požadovat nic navíc, a to ani na vlastní náklady. Domníváme se,
že tento názor není správný, nicméně nutno dodat, že jej zastávají i některé zdravotní pojišťovny.
Co nás k těmto pochybnostem vede: zdravotní péče, a to i zdravotní péče hrazená z veřejného
zdravotního pojištění, je poskytována pacientovi (pojištěnci) nejčastěji na základě smlouvy o péči o
zdraví podle § 2636 a násl. občanského zákoníku, kterou uzavře s poskytovatelem zdravotních služeb,
přičemž je lhostejné, v jaké formě strany smlouvu uzavřou. Podstatné je, že tato smlouva zavazuje
poskytovatele k péči o zdraví pacienta (pojištěnce) a pacienta k úhradě poskytnutých služeb, ledaže by
pacient (pojištěnec) měl právo, aby úhradu těchto služeb provedla třetí osoba (zdravotní pojišťovna).
Pacient (pojištěnec) má ve vztahu k poskytovateli postavení odpovídající v podstatě postavení
spotřebitele, tedy obecně slabší strany, jíž je třeba poskytnout zvýšenou ochranu.
Pacient (pojištěnec) má podle § 31 zákona o zdravotních službách právo, aby mu poskytovatel podal
informace o zdravotním stavu, tedy aby zajistil, že pacient (pojištěnec) bude srozumitelným způsobem
v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném
postupu a všech jeho změnách. Na tyto informace má pacient (pojištěnec) právo při přijetí do péče a
dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo jeho zdravotní stav účelné.
V postavení spotřebitele má ale pacient (pojištěnec) také právo, aby mu poskytovatel srozumitelně
sdělil, jaké konkrétní navrhované zdravotní služby, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, v jakém
provedení a v jaké ceně za něj uhradí jeho zdravotní pojišťovna, popř. o jiných možnostech poskytnutí
zdravotních služeb s vysvětlením, zda jde o alternativu hrazenou, či nehrazenou ze zdravotního
pojištění a jaká je případně její cena pro pacienta (pojištěnce).1541)
To ale není ve všech případech zcela jednoduché. Cena (úhrada) zdravotních služeb není vždy
stanovována jako konkrétní cena konkrétní péče. Výše a podmínky úhrady poskytnutých hrazených
služeb se stanoví zásadně na základě příslušného právního předpisu, totiž vyhlášky o hodnotách bodu,
výši úhrad a regulačních omezeních na příslušný rok 1542) (tzv. úhradová vyhláška). Ta je ovšem poplatná
skutečnosti, že systém veřejného zdravotního pojištění je (znovu opakujeme, jako každý pojišťovací
systém) limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, které se získávají na
základě povinnosti platit pojistné. Stanovování úhrad je obecně založeno na předpokladu, že struktura
a množství (objem) poskytnutých zdravotních služeb se u poskytovatele ani v systému dramaticky
nemění. Poskytovatel tak dostává za poskytnuté zdravotní služby v zásadě stále stejnou úhradu, která
se zvyšuje (zjednodušeně řečeno) pouze v mezích růstu příjmů z pojistného.
Z toho pak vyplývá, že poskytovatelé hojně preferují poskytování takových služeb, které jim umožní
s očekávanými příjmy vyjít. Dochází přitom i k případům, že je-li zdravotní problém pacienta
(pojištěnce) řešitelný více hrazenými způsoby, navrhne mu poskytovatel ten nejlevnější. Pokud je
navržená péče pro pacienta vhodná a splňuje obecné podmínky úhrady, nelze namítnout nic jiného,
než že pacient (pojištěnec) má právo i na informace o dalších možnostech poskytnutí zdravotních
služeb. Pokud však existuje více možností léčby, přičemž hrazená je jen ta nejlevnější, je otázka, nakolik
lze od pojištěnce spravedlivě požadovat, aby se s touto péčí spokojil. Další otázkou je, nakolik lze
pojištěnci odepřít možnost, aby si z vlastních prostředků připlatil za poskytnutí dražší léčby.
Pokud má pojištěnec právo na poskytnutí bezplatné zdravotní péče na základě veřejného

zdravotního pojištění, aniž by zákon jednoznačně stanovil, že pojištěnec si musí poskytnutou péči
zaplatit v celém rozsahu, jestliže nepřijme navržené hrazené služby, pak lze dospět k závěru, že nebude
v rozporu se zákonem, když se pojištěnec s poskytovatelem dohodne na poskytnutí dražší péče s tím,
že doplatí rozdíl mezi úhradou z veřejného zdravotního pojištění a výslednou cenou péče.
Rozsah a podmínky nároku pojištěnce na bezplatnou zdravotní péči podle čl. 31 Listiny nejsou však
ve všech případech upraveny zákonem, jak by bylo možné ze znění tohoto článku soudit, ani
podzákonným předpisem, ale jsou fakticky ovlivňovány i jinak.
Poskytovatel zdravotních služeb totiž uzavírá vedle zmíněné smlouvy s pacientem (pojištěncem)
také smlouvu se zdravotní pojišťovnou o poskytování a úhradě hrazených zdravotních služeb,1543) v níž
se poskytovatel zavazuje mimo jiné dodržovat dohodnutou metodiku, pravidla a datové rozhraní 1544),
jejíž součástí je i postup při vykazování a účtování poskytnutých zdravotních služeb.
K této smlouvě pak strany sjednávají tzv. úhradové dodatky, jimiž se dohodne výše úhrad
zdravotních služeb vždy pro kalendářní rok. Jestliže je pak mezi poskytovatelem zdravotních služeb a
zdravotní pojišťovnou uzavřen např. takový dodatek, podle něhož zdravotní pojišťovna uhradí operaci
katarakty paušální částkou, která zahrnuje též úhradu tvrdé čočky částkou 2 000 Kč a měkké čočky
částkou 3 000 Kč, fakticky tím zdravotní pojišťovna rozhodla o tom, jaký je nárok pojištěnce z veřejného
zdravotního pojištění, a zavázala poskytovatele tento nárok dodržet. Vzhledem k tomu, že - jak jsme již
uvedli - poskytovatel nesmí přijmout za hrazenou zdravotní službu žádnou úhradu od pojištěnce, je
pojištěnec v zásadě donucen k tomu, aby přijal toto řešení. Paušální částka totiž formálně zahrnuje vše,
co s operací souvisí, takže za cokoliv z toho nelze přijmout od pojištěnce úplatu.
Je však otázkou, jaká situace nastane v případě, kdy nějakou položku (např. materiál - čočku) z
paušálu vyjmeme a nahradíme ji položkou vlastní. V případě této operace se totiž řeší výhradně
katarakta, nikoliv další případné problémy. Pokud je pacient např. krátkozraký, lze řešit v některých
případech současně oba problémy aplikací dioptrické čočky. To však zdravotní pojišťovna nehradí -
namísto toho zaplatí operaci katarakty a poskytne pojištěnci obvykle jen částečnou úhradu korekce
brýlemi. Pokud pacient požádá o dioptrickou čočku, pojišťovna zásadně odmítne úhradu celé
dohodnuté paušální částky.
I přes zrušení možnosti členit varianty poskytování péče na základní a ekonomicky náročnější
(nález Ústavního soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11) však z platné právní úpravy zákona o
veřejném zdravotním pojištění nevyplývá, že by cokoliv bránilo tomu, aby si pojištěnec zaplatil
zdravotní péči přesahující rámec podmínek pro péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Je
totiž nezbytné připustit, že rozsah a podmínky poskytnutí hrazené zdravotní služby jsou reálně určeny
nikoliv výhradně zákonem, ale i rozhodnutím zdravotní pojišťovny vtěleným do její smlouvy s
poskytovatelem zdravotních služeb. Z toho pak dle našeho názoru zcela nepochybně vyplývá, že lze od
pojištěnce přijmout úplatu pouze ve výši rozdílu ceny péče, která není hrazená z veřejného zdravotního
pojištění a kterou si pojištěnec zvolí, a úhrady dohodnuté mezi poskytovatelem a zdravotní
pojišťovnou; v ostatních případech jde nezpochybnitelně o péči hrazenou z veřejného pojištění.
Otázkou podmínek, za nichž si pojištěnec může zvolit péči nehrazenou z veřejného zdravotního
pojištění a tuto péči si sám uhradit, se zabýval Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 20.6.2013, sp. zn. Pl. ÚS
36/11, na základě podnětu ke zrušení některých ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění a
vyhlášky č. 134/1998 Sb.1545), pokud upravovala péči v základní variantě a variantě ekonomicky
náročnější. Dochází v něm k závěru, že "je pravda, že obecný základ variant základní a ekonomicky
náročnější je obsažen přímo v zákoně. Z pohledu Ústavního soudu je ale podstatné, zda úprava v zákoně
sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky, je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla
aplikovatelná. Prováděcí předpis má stanovit již jen její detaily. Napadená úprava variant péče v
současné době funguje tak, že kromě výše reprodukovaného obecného rámce v zákoně o veřejném
zdravotním pojištění jsou ve vyhlášce, kterou se vydává seznam zdravotnických výkonů s bodovými
hodnotami, Ministerstvem zdravotnictví označeny zdravotní výkony, u nichž lze pojištěncům nabízet
volbu mezi základní a ekonomicky náročnější variantou. Poskytovatelům zdravotních služeb,
pojišťovnám i pojištěncům je tedy teprve z vyhlášky zřejmé, co je základní variantou a za jaké zdravotní
výkony, pomůcky, prostředky a zdravotní materiál je možno či nutno doplácet nad rámec úhrady z
veřejného pojištění. Ze zákona samotného to neplyne a nelze to z něj dovodit ani nejvolnější
interpretací. Zákon o veřejném zdravotním pojištění tedy udělal pouze první krok k vymezení standardu
a nadstandardu (slovy zákona o veřejném zdravotním pojištění základní a ekonomicky náročnější
varianty). Druhá, ovšem podstatná část, bez níž je institut neživotaschopný, tedy konkrétní určení toho,
co je v intencích čl. 31 Listiny bezplatnou péčí, je upravena až v prováděcí vyhlášce. Zákonodárce tím dle
Ústavního soudu požadavkům nastaveným ústavním pořádkem a opakovaně vyloženým dosavadní
rozhodovací praxí nedostál."
Ústavní soud ČR napadená ustanovení uvedených právních předpisů zrušil. To ale ve skutečnosti
vedlo jen k zachování dosavadní praxe, v níž o tom, co je nárokem pojištěnce, rozhoduje fakticky
zdravotní pojišťovna na základě svých ekonomických podmínek.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění má stanovit, která z množiny existující zdravotní péče bude
péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, tedy která bude pojištěnci poskytnuta bezplatně ve
smyslu článku 31 Listiny. V úvahu však přicházejí i situace, kdy zdravotní stav pojištěnce neumožňuje
použití jakékoliv hrazené zdravotní péče, přičemž medicína nabízí možnost řešení, ovšem zdravotní
pojištění tuto možnost nehradí. Pro takový případ má sloužit ustanovení § 16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, podle něhož hradí zdravotní pojišťovna ve výjimečných případech zdravotní
služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou
možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Nehrozí-li přitom nebezpečí z prodlení, je poskytnutí
zdravotních služeb podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění vázáno na předchozí souhlas
revizního lékaře pojišťovny.
Zdravotní pojišťovna v takovém případě rozhoduje prostřednictvím revizního lékaře o právu

pojištěnce na poskytnutí hrazené zdravotní péče nad rámec úhrady stanovené zákonem o veřejném
zdravotním pojištění konkrétnímu pojištěnci na základě posouzení jeho zdravotního stavu a
skutečností, které neumožňují poskytnutí zdravotní péče ze zdravotního pojištění hrazené. Jiné
kritérium (např. sociální situace pojištěnce, vyšší komfort poskytnutí zdravotní péče apod.) nemůže být
při postupu podle § 16 zvažováno, neboť zákon takovou možnost nepřipouští. Příslušná zdravotní
pojišťovna pak má, při splnění shora uvedených podmínek, povinnost takovou zdravotní péči uhradit.
Pro posouzení, zda podmínky stanovené v § 16 jsou skutečně splněny, má revizní lékař právo
požadovat, aby ošetřující lékař pojištěnce rozhodující skutečnosti doložil. Prokázána musí být
výjimečnost případu, tj. zejména skutečnost, že navrhované řešení je skutečně jedinou možností péče
bez odpovídající hrazené alternativy, zejména proto, že dříve poskytnutá zdravotní péče hrazená ze
zdravotního pojištění nevedla ke zlepšení zdravotního stavu nebo způsobovala zdravotní komplikace,
které zdravotní stav pacienta zhoršovaly. Zároveň je třeba doložit, že navrženou zdravotní péči lze
považovat za přiměřeně bezpečnou a účinnou.1546)
Rozlišení zdravotní péče na péči hrazenou a nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění je tedy
dáno zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Zákon však zná také zdravotní služby, které jsou
hrazené jen zčásti nebo za určitých podmínek; k tomu lze uvést, že podle § 16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech i zdravotní služby
jinak nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního
stavu pojištěnce. Jiná bude ale situace v případě, že podmínky budou stanoveny nikoliv zákonem, ale
pouze např. vyhláškou č. 134/1998 Sb. (seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami)1547). Seznam
zdravotních výkonů s pravidly pro jejich vykazování, který stanoví Ministerstvo zdravotnictví ČR
vyhláškou, slouží pouze poskytovatelům a dalším subjektům poskytujícím hrazené služby při
vykazování zdravotních výkonů zdravotním pojišťovnám. Nelze z něj tak vyvozovat jakákoliv práva
pojištěnců, tím méně jej považovat za vymezení rozsahu práva pojištěnce na hrazenou zdravotní péči či
podmínek jejího poskytnutí.
Na okraj tohoto tématu jen krátce připomeňme rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.7.2001, sp. zn.
IV. ÚS 154/2000, a Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010. Tato rozhodnutí totiž
potvrzují, že nehrazenou zdravotní službou je v konkrétním případě určitého pacienta, poskytovatele a
zdravotnického výkonu také ta, která nebyla ve smlouvě mezi poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou
dohodnuta. Může se stát, že poskytovatel přijme pojištěnce do své péče a při jejím poskytování zjistí,
že pojištěnec potřebuje výkon, který poskytovatel sice běžně provádí, ale zdravotní pojišťovna ho do
smlouvy nezahrnula. Ani tento případ nelze zřejmě řešit podle § 16 zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Pojištěnci bude třeba zajistit provedení takového výkonu u poskytovatele, který jeho
provádění a úhradu s pojišťovnou dohodnuté má. Nelze ale nic namítat ani proti tomu, když pojištěnec
zaplatí provedení výkonu na základě svobodného rozhodnutí poskytovateli sám. 1548)
14.2.3.4
Některá další práva pojištěnce

Pojištěnec má dále právo na léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely bez přímé
úhrady, jde-li o léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely hrazené ze zdravotního
pojištění a předepsané v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění. To platí i v případech,
kdy poskytovatel lékárenské péče nemá se zdravotní pojišťovnou pojištěnce dosud uzavřenou smlouvu
na poskytnutí zdravotní péče hrazené v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, která
souvisí se vzácnými onemocněními podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, včetně
léčivých přípravků pro tato onemocnění hrazených podle tohoto zákona.
Pokud jde o dovětek týkající se práv pojištěnců trpících některým ze vzácných onemocnění byl do
zákona o veřejném zdravotním pojištění doplněn novelizací, jejímž cílem bylo především zavést pojem
vzácných onemocnění do právního řádu otevřeným a nezpochybnitelným způsobem, kategorii vzácných
onemocnění pojmenovat výslovným odkazem na evropské právo, z něhož vychází, a zavést ji do
právního řádu i ve vztahu k nárokům pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. Konkrétní uvedení
nároku na hrazenou zdravotní péči při vzácných onemocněních má sloužit také jako jednoznačný
interpretační pokyn pro takový výklad ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, který by
dotčeným pojištěncům zajistil přístup k dostupné léčbě i v případech, jde-li o péči dosud třeba z
veřejného zdravotního pojištění nehrazenou.
Dalším právem pojištěnce je právo na poskytnutí informací od zdravotní pojišťovny o jemu

poskytnutých hrazených službách, právo podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče hrazené ze
zdravotního pojištění a právo na vystavení dokladu o zaplacení regulačního poplatku a na vystavení
dokladu o zaplacení doplatku za vydání částečně hrazeného léčivého přípravku nebo potraviny pro
zvláštní lékařské účely.
Pojištěnec má také právo, aby mu zdravotní pojišťovna vyplatila částku, o kterou překročil limit pro
doplatky za předepsané částečně hrazené léčivé přípravky nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely.
Při výpočtu překročení se ale nevychází z částky skutečně zaplacené pojištěncem v průběhu
kalendářního roku poskytovatelům, ale z toho, jakou částku by zaplatil, kdyby používal nejlevnější
přípravky se stejnou účinnou látkou a cestou podání. Podle § 16b zákona o veřejném zdravotním
pojištění činí základní roční výše tohoto limitu 5 000 Kč; u dětí mladších 18 let, včetně kalendářního
roku, ve kterém dovršily 18. rok věku, a u pojištěnců starších 65 let, včetně kalendářního roku, ve
kterém dovršili 65. rok věku, tento limit činí 2 500 Kč.
Pojištěnec má rovněž právo na výběr zdravotní pojišťovny. Podle § 11a zákona o veřejném
zdravotním pojištění lze zdravotní pojišťovnu změnit jednou za 12 měsíců, a to vždy jen k 1. dni
kalendářního pololetí. Přihlášku opatřenou podpisem je pojištěnec, jeho zákonný zástupce, opatrovník
nebo poručník povinen podat zvolené zdravotní pojišťovně v průběhu kalendářního pololetí
bezprostředně předcházejícího tomu, ve kterém má ke změně zdravotní pojišťovny dojít, nejpozději 3
měsíce před požadovaným dnem změny. Přihlášku ke změně zdravotní pojišťovny lze podat pouze
jednou v kalendářním roce; k případným dalším přihláškám se již nepřihlíží, a to ani tehdy, jsou-li
podány ve stanovené lhůtě.
Přihláška musí být perfektní, musí mít všechny náležitosti. Pokud tedy zákon o veřejném zdravotním
pojištění užívá v textu § 11a odst. 1 slova "opatřenou podpisem", je tím nutno rozumět vždy podpis
toho, kdo je oprávněn přihlášku k pojištění v konkrétním případě podat a skutečně ji také podal - tedy
podpis osoby samé (pojištěnce), jejího zákonného zástupce, opatrovníka nebo poručníka.
Přihláška je nepochybně písemností, jež může mít listinnou i elektronickou podobu, podpis na ní
pak musí odpovídat požadavkům právních předpisů, které způsob podpisu vzhledem k povaze listiny
upravují. Za podpis osoby lze tak považovat její vlastnoruční podpis a zřejmě i znamení, učiněné za
podmínek § 563 občanského zákoníku1549), dále uznávaný elektronický podpis podle zákona č. 297/2016
Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce 1550), popř. lze za listinu opatřenou
podpisem považovat listinu odeslanou prostřednictvím (osobní) datové schránky osoby, jež je
oprávněna v konkrétním případě přihlášku podat a podává ji; v posledně uvedeném případě bude
nutné připojit k přihlášce také doklad o identifikaci datové schránky odesílatele. Nebude však možné
přijmout přihlášku, pokud byla podána pouze jako prosté podání prostřednictvím elektronické pošty.
Přihlášku je možné podat vždy jen do konce 1. a 3. kalendářního čtvrtletí. Jestliže lze zdravotní
pojišťovnu změnit jen jedenkrát za 12 měsíců, není nutné čekat, až tato doba pojištění uplyne - jinými
slovy: pojištěnec, který si zvolil novou pojišťovnu k 1. lednu, může podat přihlášku k jiné pojišťovně
před 1. říjnem téhož roku a změna pojišťovny nastane k 1. lednu následujícího roku.
Ve výjimečných případech může svého práva změnit zdravotní pojišťovnu pojištěnec využít i dříve, a
to k 1. dni kteréhokoliv ze tří kalendářních měsíců následujících po zavedení nucené správy jeho
pojišťovny, po vstupu jeho pojišťovny do likvidace nebo jejím sloučení s jinou pojišťovnou.
Dítě se dnem narození stane pojištěncem zdravotní pojišťovny, u které je pojištěna jeho matka;
není-li matka narozeného dítěte pojištěncem, řídí se příslušnost dítěte ke zdravotní pojišťovně
pojištěním otce. Změnu zdravotní pojišťovny dítěte může pak provést jeho zákonný zástupce,
opatrovník nebo poručník po přidělení rodného čísla dítěti, a to k prvnímu dni kalendářního pololetí
nebo ve výjimečných případech k 1. dni kteréhokoliv ze tří kalendářních měsíců následujících po
rozhodné události.
Pojištěnec má právo, aby mu zdravotní pojišťovna bezplatně vydala průkaz pojištěnce nebo
náhradní doklad; jestliže pojištěnec je osobou s omezenou svéprávností, vydá pojišťovna příslušný
doklad jeho zákonnému zástupci, opatrovníkovi nebo poručníkovi. Výjimečně, pokud doklad umožňuje
nést údaje v elektronické formě, má pojišťovna nárok na úhradu nákladů na pořízení dokladu. Doklad
obsahuje vždy jméno, příjmení, popřípadě titul, údaj o platnosti a číslo pojištěnce (tj. u občana České
republiky rodné číslo); další údaje mohou být na dokladu uvedeny, jen pokud tak stanoví zákon nebo
pokud se na tom pojištěnec a zdravotní pojišťovna dohodnou.
Pojištěnec má právo na ochranu svých osobních údajů, které pojišťovna shromažďuje a zpracovává.
K tomu zákon ukládá pojišťovně zajistit, aby členové a náhradníci jejích orgánů, její zaměstnanci a
fyzické osoby zajišťující zpracování údajů z informačního systému pojišťovny na základě smlouvy,
zachovávali povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu své funkce nebo
zaměstnání anebo při zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy, popřípadě v
souvislosti s nimi; tato povinnost trvá i po skončení takového vztahu k pojišťovně. Mlčenlivosti mohou
být povinné osoby zproštěny pouze písemně s uvedením rozsahu a účelu tím, v jehož zájmu mají tuto
povinnost. Povinnost zachovávat mlčenlivost se vztahuje rovněž na vědomosti získané při kontrole
plateb pojistného nebo v souvislosti s ní, pokud by měly být využity pro jednání přinášející prospěch
osobě zavázané povinnou mlčenlivostí nebo jiným osobám anebo jednání, které by způsobilo někomu
újmu. Takovým jednáním není postup pojišťovny při uplatňování nároků pojišťovny vyplývajících ze
zákona ani poskytnutí informací Ministerstvu zdravotnictví ČR nebo Ministerstvu financí ČR pro
zajištění plnění úkolů stanovených právními předpisy.
Pojištěnec má také právo na to, aby mu zdravotní pojišťovna písemně bezplatně a bez zbytečného
odkladu poskytla jedenkrát ročně formou výpisu z osobního účtu údaje o hrazených službách
uhrazených za něj v období posledních 12 měsíců včetně zaplacených regulačních poplatků podle § 16a
zákona o veřejném zdravotním pojištění a doplatků za částečně hrazené léčivé přípravky a potraviny
pro zvláštní lékařské účely podle téhož zákona za stejné období, popřípadě měsíce, v nichž byl
pojištěnec v průběhu posledních 12 měsíců u této zdravotní pojišťovny pojištěn; na vyžádání pojištěnce
je pojišťovna povinna zajistit mu dálkový přístup k jeho osobnímu účtu, a dá-li k tomu pojištěnec, jeho
zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník písemný souhlas, může pojišťovna osobní účet zpřístupnit
i jeho ošetřujícímu lékaři.
14.2.4
Povinnosti pojištěnce
Pojištěnec je především povinen plnit zákonem stanovené oznamovací povinnosti, které souvisejí s
placením pojistného. Jde o povinnosti, které zákon o veřejném zdravotním pojištění ukládá pojištěnci
bez dalšího, a povinnosti uložené pojištěnci, jehož zaměstnavatel nesplnil některou ze svých
povinností.
Pojištěnec je tak především povinen oznámit příslušné zdravotní pojišťovně změnu jména, příjmení,
trvalého pobytu nebo rodného čísla, a to do 30 dnů ode dne, kdy ke změně došlo; pokud se pojištěnec
v místě trvalého pobytu nezdržuje, je povinen příslušné zdravotní pojišťovně oznámit také bydliště,
tedy adresu místa pobytu na území České republiky, kde se převážně zdržuje.
Narození pojištěnce je jeho zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník povinen oznámit zdravotní
pojišťovně do osmi dnů ode dne narození. Informaci o rodném čísle získá zdravotní pojišťovna již ne od
oznamovatele, nýbrž prostřednictvím Centrálního registru pojištěnců.
Kdo se stal pojištěncem získáním trvalého pobytu na území České republiky, je povinen oznámit to
do osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně.
Zvláštní povinnosti ukládá zákon pojištěnci ve vztahu k průkazu pojištěnce, neboť průkaz pojištěnce
v systému veřejného zdravotního pojištění osvědčuje existenci účasti jeho držitele ve zdravotním
pojištění a tím i jeho nároku na poskytnutí hrazených zdravotních služeb. Kdo není účasten
zdravotního pojištění a příslušné nároky tak nemá, neměl by mít ani průkaz pojištěnce. Proto je-li
držitel průkazu pojištěnce osobou bez trvalého pobytu, je povinen vrátit příslušné zdravotní pojišťovně
průkaz pojištěnce při zániku zdravotního pojištění z důvodu skončení zaměstnání. Dále je povinen
vrátit průkaz pojištěnce ten, jehož zdravotní pojištění zaniklo z důvodu ukončení trvalého pobytu na
území České republiky, a konečně každý pojištěnec při změně zdravotní pojišťovny nebo dlouhodobém
pobytu v cizině, při němž není povinen platit pojistné.
Další povinnosti pojištěnce jsou spojeny s poskytováním zdravotní péče: pojištěnec je tak povinen
poskytnout součinnost při poskytování zdravotních služeb a při kontrole průběhu individuálního
léčebného postupu a dodržovat poskytovatelem stanovený léčebný režim, podrobit se na vyzvání
preventivním prohlídkám, pokud tak stanoví zákon o veřejném zdravotním pojištění nebo obecně
závazné právní předpisy, dodržovat opatření směřující k odvrácení nemocí, vyvarovat se jednání, jehož
cílem je vědomé poškození vlastního zdraví, prokazovat se při poskytování zdravotních služeb, s
výjimkou poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických
prostředků, platným průkazem pojištěnce nebo náhradním dokladem vydaným příslušnou zdravotní
pojišťovnou, oznámit do osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně ztrátu nebo poškození průkazu
pojištěnce a hradit poskytovatelům regulační poplatky.
14.2.4.1
Povinnost hradit regulační poplatky

Regulační poplatky podle § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění, k nimž se posledně
zmíněná povinnost váže, jsou samostatným tématem ve veřejném zdravotním pojištění. Do zákona byly
vtěleny za účelem motivace pojištěnců k uvážlivému přístupu k požadavkům na poskytování hrazených
zdravotních služeb jako nástroj vedoucí k omezení zneužívání zdravotní péče hrazené z veřejného
zdravotního pojištění. Koncept regulačních poplatků vycházel ze zjištění, že Česká republika byla s
výjimkou Velké Británie prakticky jedinou zemí Evropské unie, ve které pacienti neplatili žádné
regulační poplatky v okamžiku spotřeby zdravotní péče. Výsledkem byl nejvyšší počet kontaktů mezi
lékařem a pacientem v Evropské unii a jeden z nejvyšších počtů předepsaných receptů, čímž docházelo
jednak k plýtvání s prostředky veřejného zdravotního pojištění vedoucímu k finanční nerovnováze
systému, jednak k nepříznivému dopadu na samotný způsob poskytování zdravotní péče - například
praktický lékař měl při tehdejší frekvenci návštěv na vyšetření jednoho pacienta pouze velmi krátký
čas.
Regulační poplatky byly zavedeny zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jako
administrativní poplatky, které je pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce povinen v souvislosti
s poskytováním hrazené péče hradit zdravotnickému zařízení, jež mu zdravotní péči poskytlo. Z
formálního hlediska se však regulační poplatky nehradily za poskytnutí této péče - ta zůstala nadále
proklamovaně "bezplatná". Poplatky činily 30 Kč za návštěvu, při které bylo provedeno klinické
vyšetření u praktického lékaře, praktického lékaře pro děti a dorost nebo ženského lékaře, nebo za
návštěvu, při které bylo provedeno vyšetření u zubního lékaře, za návštěvu u lékaře poskytujícího
specializovanou ambulantní zdravotní péči, za návštěvní službu praktického lékaře a praktického
lékaře pro děti a dorost, za návštěvu u klinického psychologa a klinického logopeda, za vydání
hrazeného léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, předepsaných na receptu.
Poplatek ve výši 90 Kč se hradí za pohotovostní službu a 60 Kč činila výše poplatku za každý den
ústavní (lůžkové) péče včetně hrazeného pobytu průvodce dítěte.
Zákon zároveň obsahoval osvobození od hrazení poplatků pro některé skupiny pojištěnců, např.
pojištěnce umístěné v dětských domovech, ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo
ochranné výchovy anebo pojištěnce v hmotné nouzi a také pro některé zvláštní situace, např. při
ochranném léčení nařízeném soudem, léčení infekčního onemocnění, kterému je pojištěnec povinen se
podrobit, při nařízené izolaci ve zdravotnickém zařízení nebo při nařízených karanténních opatřeních k
zajištění ochrany veřejného zdraví. Rovněž vylučoval placení poplatků při provedení preventivní
prohlídky, dispenzární péče, hemodialýzy, vyžádaného diagnostického vyšetření či vyšetření při odběru
krve, plazmy nebo kostní dřeně.
Regulační poplatek je příjmem zdravotnického zařízení, které jej vybralo. Zákon uložil poskytovateli
povinnost regulační poplatek vybrat, a to pod sankcí pokuty, kterou mu mohla uložit příslušná
zdravotní pojišťovna.
Zákonodárce později zvýšil poplatek při lůžkové péči na 100 Kč za den. To se stalo jedním z důvodů
podání ústavní stížnosti, k níž Ústavní soud ČR s účinností od 1.1.2014 část právní úpravy regulačních
poplatků nálezem ze dne 20.6.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, zrušil. Ústavní soud ČR takto zrušil regulační
poplatek za lůžkovou péči a úpravu oprávnění zdravotních pojišťoven ukládat sankce poskytovatelům,
kteří poplatek nevybrali; jen pro zajímavost uvádíme, že základním důvodem zrušení regulačního
poplatku při lůžkové péči byla jeho nepřiměřená výše.
Na základě tohoto nálezu spíše z politických než věcných důvodů, a podle některých názorů i ke
škodě celého systému1551), došlo k okleštění celé úpravy regulačních poplatků a s účinností od 1.1.2015
zůstal zachován pouze regulační poplatek za pohotovostní službu. Regulační poplatky však tvořily
nezanedbatelné příjmy poskytovatelů zdravotních služeb a současně nebyly součástí úhrady za
poskytnutou zdravotní péči. Přesto byla jejich ztráta vyrovnána zvláštní platbou ze zdravotního
pojištění - zdravotní pojišťovny dodatkovou platbou ke stanovené péči uhradí poskytovateli za své
pojištěnce částku, jejíž výše odpovídá výši někdejšího regulačního poplatku. Faktický dopad je stejný,
jako by došlo ke skokovému zdražení hrazených služeb a tím k omezení možnosti hradit další, dosud
nehrazenou moderní léčbu.
Současná právní úprava regulačních poplatků tedy počítá pouze s úhradou 90 Kč za využití lékařské
pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství s výjimkou případů, kdy
ošetřující lékař shledal, že stav pojištěnce vyžaduje hospitalizaci. Poplatek se neplatí také, jde-li o
pojištěnce umístěné v dětských domovech pro děti do 3 let věku, ve školských zařízeních pro výkon
ústavní výchovy nebo ochranné výchovy nebo umístěné k výkonu ústavní výchovy v domovech pro
osoby se zdravotním postižením nebo jde-li o pojištěnce umístěné na základě rozhodnutí soudu v
zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo pojištěnce svěřené rozhodnutím soudu do
pěstounské péče, poručnické péče nebo péče jiné osoby podle jiného právního předpisu, jde-li o
pojištěnce v hmotné nouzi a dále jde-li za stanovených podmínek o pojištěnce, kterému jsou
poskytovány pobytové sociální služby.
14.2.4.2
Zvláštní povinnosti v souvislosti s placením pojistného

V případě, že je pojištěnec osobou samostatně výdělečně činnou, je povinen nejpozději do osmi
dnů oznámit příslušné zdravotní pojišťovně zahájení a ukončení samostatné výdělečné činnosti;
podniká-li pojištěnec na základě živnostenského oprávnění, postačí oznámení příslušnému
živnostenskému úřadu. Při změně zdravotní pojišťovny je tento pojištěnec povinen předložit nově
zvolené zdravotní pojišťovně doklad o výši záloh na pojistné vypočtených z vyměřovacího základu.
Je-li zaměstnancem, je pojištěnec povinen sdělit v den nástupu do zaměstnání svému

zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn. Stejnou povinnost má i tehdy, stane-li se
pojištěncem jiné zdravotní pojišťovny v době trvání zaměstnání; tuto povinnost splní do osmi dnů ode
dne změny zdravotní pojišťovny. Pojištěnec má právo, aby mu zaměstnavatel vydal písemné potvrzení
o splnění uvedených povinností, naproti tomu je povinen nahradit zaměstnavateli případně uložené
penále za dobu, po kterou zaměstnavatel v důsledku porušení povinnosti zaměstnancem potřebné
údaje pro placení pojistného neznal.
Pokud pojištěnec nesdělil svému zaměstnavateli potřebné údaje nebo pokud zaměstnavatel
nesplnil svou oznamovací povinnost vůči zdravotní pojišťovně, je pojištěnec povinen oznámit zdravotní
pojišťovně za zaměstnavatele svůj nástup do zaměstnání a jeho ukončení, včetně případné informace o
tom, že účast ve veřejném zdravotním pojištění je založena pouze zaměstnáním. Pokud zaměstnanec
změnil zdravotní pojišťovnu a nesdělil to zaměstnavateli, je povinen oznámit dřívější zdravotní
pojišťovně, že zaměstnavatel přestal být u této pojišťovny za pojištěnce plátcem pojistného, a nové
zdravotní pojišťovně sdělit údaje o zaměstnavateli, který je za něj plátcem pojistného. Jakmile
pojištěnec zjistí, že zaměstnavatel nesplnil své oznamovací povinnosti, oznámí příslušné údaje
zdravotní pojišťovně neprodleně.
Pojištěnec, jeho zaměstnavatel (pokud je mu příslušná skutečnost známa) anebo zákonný zástupce,
opatrovník nebo poručník za pojištěnce s omezenou svéprávností jsou povinni oznámit příslušné
zdravotní pojišťovně nejpozději do osmi dnů skutečnosti rozhodné pro vznik nebo zánik povinnosti
státu platit za pojištěnce pojistné.
Stát je za stanovených podmínek plátcem pojistného1552) za nezaopatřené děti1553), ženy na mateřské

a osoby na rodičovské dovolené a osoby pobírající peněžitou pomoc v mateřství, a nejde-li o tyto
osoby, pak za osoby, které celodenně osobně a řádně pečují alespoň o jedno dítě do sedmi let věku
nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku, dále za příjemce rodičovského příspěvku, uchazeče o
zaměstnání včetně uchazečů o zaměstnání, kteří přijali krátkodobé zaměstnání, za poživatele důchodů
z důchodového pojištění a rovněž za příjemce starobní penze podle zákona upravujícího doplňkové
penzijní spoření1554) do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod.
Stát je rovněž plátcem pojistného za osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi a osoby s nimi
společně posuzované, osoby, které jsou závislé na péči jiné osoby ve stupni II, III anebo IV, osoby
pečující o tyto osoby a osoby pečující o osoby mladší 10 let, které jsou závislé na péči jiné osoby ve
stupni I1555).
Další skupinou pojištěnců, za které je plátcem pojistného stát, jsou osoby ve výkonu zabezpečovací
detence nebo vazby, osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a mladiství umístění ve školských
zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy.
Stát platí pojištění i za osoby bez zdanitelných příjmů, které jsou příjemci dávek nemocenského
pojištění.
Do skupiny osob, za které je plátcem pojistného stát, patří i invalidní osoby ve třetím stupni a
osoby, které dosáhly věku potřebného pro nárok na starobní důchod, avšak nesplňují další podmínky
pro přiznání příslušného důchodu.
Dalšími pojištěnci, kteří patří do této skupiny, jsou osoby vykonávající dlouhodobou dobrovolnickou
službu, manželé nebo registrovaní partneři státních zaměstnanců, pokud je následují do místa jejich
vyslání k výkonu práce v zahraničí nebo k výkonu zahraniční služby, a konečně cizinci, kterým bylo
uděleno oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem poskytnutí dočasné ochrany podle
zvláštního právního předpisu, žadatelé o udělení mezinárodní ochrany a jejich děti narozené na území
České republiky, dále cizinci, jimž bylo vydáno potvrzení o strpění pobytu na území České republiky, a
jejich děti narozené na území České republiky.
Stát zůstává plátcem pojistného za některé z těchto pojištěnců i v případě, že mají příjmy ze
zaměstnání nebo ze samostatné výdělečné činnosti. Jde např. o nezaopatřené děti, poživatele důchodů
z důchodového pojištění, příjemce rodičovského příspěvku, ženy na mateřské a osoby na rodičovské
dovolené a osoby pobírající peněžitou pomoc v mateřství, uchazeče o zaměstnání, osoby pobírající
dávku pomoci v hmotné nouzi a osoby s nimi společně posuzované, pojištěnce závislé na péči jiné
osoby a osoby pečující o tyto pojištěnce, osoby ve výkonu zabezpečovací detence či vazby nebo osoby
ve výkonu trestu odnětí svobody a příjemce starobní penze.
Stát přitom pojistné za uvedené skupiny osob hradí prostřednictvím Ministerstva financí ČR na
zvláštní účet vedený u VZP ČR, kde dochází na základě pravidel stanovených zákonem o pojistném na
veřejné zdravotní pojištění1556) k přerozdělování pojistného jednotlivým zdravotním pojišťovnám1557).
Pojištěnec sám je dále povinen platit pojistné, pokud to zákon stanoví. Pojištěnec platí pojistné, je-
li zaměstnancem, osobou samostatně výdělečně činnou nebo osobou bez zdanitelných příjmů. Pojistné
za zaměstnance platí ze dvou třetin zaměstnavatel ze svého, pojišťovně však odvádí celé pojistné, tedy
i část připadající na zaměstnance, kterou zaměstnanci strhává ze mzdy (respektive z platu). Osoby
samostatně výdělečně činné a osoby bez zdanitelných příjmů odvádějí zdravotní pojišťovně celé
pojistné samy.
Povinnost platit pojistné vznikne pojištěnci dnem nástupu do zaměstnání, dnem zahájení
samostatné výdělečné činnosti a dnem, kdy se stal pojištěncem na základě získání trvalého pobytu. Ve
zvláštních případech vznikne tato povinnost pojištěnci dnem, kdy se vrátil do České republiky po
nepřetržitém pobytu v cizině, během něhož nebyl povinen platit pojistné. Zaměstnavateli vzniká
povinnost platit pojistné dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání.
14.3
Zdravotní pojišťovny a jejich role
14.3.1
Právní postavení zdravotní pojišťovny, právní povaha provádění veřejného

zdravotního pojištění
Zdravotní pojišťovnu je třeba chápat jako instituci svého druhu, ovládanou zásadně právními
normami veřejného práva, zřízenou za účelem výkonu zákonem vymezených činností při výkonu
veřejné správy věcných dávek zdravotní péče. Rozpočet veřejného zdravotního pojištění je součástí
veřejných rozpočtů obecně. Provádění veřejného zdravotního pojištění, spočívající v podstatné míře v
nakládání s prostředky tohoto veřejného rozpočtu, tak lze označit za správu veřejného rozpočtu,
vykonávanou pak výlučně na základě zákona a v jeho mezích, tedy za výkon veřejné správy. K tomu je
zdravotní pojišťovna zákonem nadána působností vybírat pojistné, hospodařit s ním a vybírat držitele
příslušných oprávnění k uzavření smluv o poskytování věcných dávek zdravotní péče; dále je
pojišťovna nadána určitými pravomocemi, zejména pravomocí rozhodovat ve věcech výběru
pojistného, ale ve stanovených případech i ve věcech úhrady věcné dávky. Tento názor lze podpořit
zněním ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole (zákon o finanční kontrole),
podle něhož je zdravotní pojišťovna považována za orgán veřejné správy jako právnická osoba zřízená
k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem nebo na základě zvláštního předpisu. V
důsledku skutečnosti, že stát přenesl výkon veřejného zdravotního pojištění na zdravotní pojišťovny
zřízené zvláštním zákonem či na jeho základě, jsou i finanční prostředky veřejného zdravotního
pojištění podřazeny z hlediska zákona o finanční kontrole pod pojem veřejné prostředky. Lze tedy
shrnout, že zdravotní pojišťovnu nelze považovat minimálně ve vztahu k provádění veřejného
zdravotního pojištění za soukromoprávní subjekt v tom smyslu, v němž by to znamenalo postavení
umožňující jí činit svobodně vše, co jí zákon nezakazuje.
Zákon rovněž výslovně zakazuje zdravotní pojišťovně podnikat s prostředky plynoucími z veřejného
zdravotního pojištění. Z tohoto zákazu pak zřejmě vyplývá povaha provádění veřejného zdravotního
pojištění, což je v souhrnu hospodaření s prostředky veřejného pojištění jakožto činnost nikoliv
podnikatelská.
14.3.2
Evropský kontext - judikatura Evropského soudního dvora

Bez ohledu na to, zda výše vyslovený názor odpovídá názoru většinovému, lze stejný pohled
dokumentovat i v rámci Evropské unie na rozsudku Evropského soudního dvora (ESD) ve věcech sp. zn.
C - 264/01, C - 306/01, C - 354/01 a C - 355/01 - "Zdravotní pojišťovny". Z odůvodnění tohoto rozsudku
vyplývá, že v oblasti sociálního zabezpečení vykonávají určité osoby, kterým je správa zákonného
zdravotního pojištění a penzijního pojištění svěřena, výlučně sociální úkoly a nezabývají se
ekonomickou činností. ESD dospěl k závěru, že tomu tak je v případě zdravotních pojišťoven, 1558) které
pouze aplikují právo a nemohou ovlivnit výši pojistného,1559) využití jmění ani stanovení výše dávky.
Jejich činnost, založená na principu národní solidarity, je výlučně nezisková a poskytované dávky jsou
zákonnými dávkami, které nemají vztah k výši příspěvku (spojené případy C - 159/91 a C - 160/91 Poucet
a Pistre, ECR 1993, I - 637, odst. 15 a 18).
ESD také zdůraznil, že zdravotní pojišťovny jsou zákonem nuceny poskytovat pojištěncům v
podstatě stejné povinné dávky, které nejsou závislé na výši pojistného. V této souvislosti dodáváme, že
povinné dávky (tj. úhrada péče) nejsou závislé ani na tom, zda klient svou povinnost platit pojistné
skutečně plní. Zdravotní pojišťovny pak z povahy věci nejsou v soutěžním vztahu ani vůči sobě
navzájem ani vůči jiným soukromým institucím při poskytování povinných zákonných dávek v případě
léčení, což je jejich hlavním úkolem1560).
14.3.3
Názory na postavení a činnost zdravotních pojišťoven v České republice a na vztahy

mezi nimi
Máme-li hodnotit názory na postavení a činnost zdravotních pojišťoven, považujeme za nezbytné
uvést je často opakovanou výhradou nerovného postavení zdravotních pojišťoven a poskytovatelů
zdravotních služeb. Na tuto otázku občas naráží i Ústavní soud ČR, např. v nálezu ze dne 20.6.2013, sp.
zn. Pl. ÚS 36/11, v němž říká, že dominantní postavení zdravotních pojišťoven, zejména Všeobecné
zdravotní pojišťovny, vůči poskytovatelům zdravotních služeb není ničím vyváženo 1561).
V usnesení ze dne 23.6.1999, sp. zn. III. ÚS 44/99, Ústavní soud ČR došel k závěru, že "[s]ystém
veřejného zdravotního pojištění je budován jako pojistný systém oddělený od státu, jehož nositelem
jsou zdravotní pojišťovny, které si na základě smluvních vztahů budují dostatečný okruh zdravotnických
zařízení, které budou skutečně zdravotní péči poskytovat. Základem, na němž je vybudován vztah
zdravotní pojišťovna a zdravotnické zařízení, je smlouva uzavíraná mezi těmito smluvními subjekty,
přičemž každá smluvní strana má možnost si vybírat svého smluvního partnera. Současně je však nutno
si uvědomit, že zdravotní pojišťovna jako nositel zdravotního pojištění je povinna zajistit poskytnutí
zdravotní péče svým pojištěncům (§ 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění), a proto má
vytvářet takovou síť smluvních zdravotnických zařízení, která dostatečně pokryje potřebu zdravotní
péče. Pouze pomocným nástrojem je v tomto případě výběrové řízení upravené v zákoně o veřejném
zdravotním pojištění, konečná podoba sítě zdravotnických zařízení, která budou poskytovat zdravotní
péči pojištěncům jednotlivých zdravotních pojišťoven, je výsledkem smluv uzavřených pouze mezi
smluvními subjekty, tj. zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením." Ve stejném rozhodnutí
Ústavní soud ČR pokračuje tím, že "nelze v žádném případě tvrdit, že právo provozovat jinou
hospodářskou činnost, spočívající v poskytování zdravotní péče, lze provozovat jen ve smluvním vztahu
se zdravotní pojišťovnou. Takový názor by naopak mohl být považován za nepřípustné omezení smluvní
volnosti podnikatelského subjektu."
Ve skutečnosti jde především o způsob přístupu k zásadnímu problému veřejného zdravotního

pojištění jako každého jiného pojišťovacího systému, totiž k absolutnímu limitu jeho možností, danému
omezenými finančními zdroji, získávanými postupem stanoveným kogentními zákonnými normami od
omezeného okruhu plátců. Pojistný systém je sice oddělený od státního rozpočtu, nemá však povahu
soukromou, nýbrž veřejnou, s čímž ostatně počítá i Listina. Stát pak ke správě tohoto systému zřídil
zákonem nebo na základě zákona soustavu zdravotních pojišťoven. Výhradně zdravotní pojišťovna je
tou institucí, která musí zajistit, aby omezené zdroje postačovaly na úhradu nákladů potřebných
služeb, je však v zásadě vyloučeno, aby se tak dělo výlučně nástroji soukromého práva v rovném vztahu
zdravotní pojišťovny k poskytovatelům zdravotních služeb.
14.3.3.1
Zdravotní pojišťovny jako veřejné instituce

Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 15.12.2004, sp. zn. 7 As 37/2003-32, konstatoval, že
"[z]dravotní pojišťovna v právních vztazích vystupuje jednak jako správní orgán, jednak jako smluvní
partner zdravotnického zařízení. Postavení správního orgánu má zejména tehdy, jestliže rozhoduje ve
věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných
případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na
pojistné, a nikoliv kontroluje-li využívání a poskytování zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění
v jejím objemu a kvalitě včetně dodržování cen u smluvních zdravotnických zařízení a pojištěnců dle § 42
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů." Nicméně i zde musíme dodat, že ani kontrola využívání a poskytování zdravotní péče hrazené
ze zdravotního pojištění v jejím objemu a kvalitě včetně dodržování cen u zdravotnických zařízení
nemá zjevně povahu soukromoprávního oprávnění, nýbrž (ač to není vyjádřeno výslovně) má charakter
veřejnoprávní povinnosti zdravotní pojišťovny. Z formulace "pojišťovny kontrolují" nevyplývá, že se
mohou rozhodnout tak nečinit. Na tom, zda zdravotní pojišťovna bude kontrolu provádět, se nemůže s
kontrolovaným poskytovatelem dohodnout - lze se zřejmě dohodnout jen na některých podmínkách
výkonu příslušné kontrolní činnosti. Zdravotní pojišťovna nemusí tedy nutně v této věci mít přímo
postavení správního orgánu, rozhodně však poskytovatel zdravotních služeb nebude vůči ní ve zcela
rovném postavení. Zřejmě lze vyslovit názor, že pojišťovna bude v postavení veřejné instituce
hospodařící s veřejnými prostředky, využívající zvláštních oprávnění daných jí normami veřejného
práva, které nakládání s těmito prostředky regulují.
V této souvislosti připomeňme také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. III. ÚS
686/02, v němž analyzoval definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky.
Ustanovení § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole vymezuje pro účely finanční kontroly jako orgán
veřejné správy mimo jiné právnickou osobu zřízenou k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním
předpisem (to je v kontextu veřejného zdravotního pojištění Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky1562) ), nebo právnickou osobu zřízenou na základě zvláštního právního předpisu, která
hospodaří s veřejnými prostředky (což jsou zaměstnanecké zdravotní pojišťovny 1563) ). Za veřejné
prostředky považuje tento zákon veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty
patřící mimo jiné zdravotní pojišťovně.
Společnými znaky právnických osob, které tento zákon zahrnuje pod pojem orgán veřejné správy,
jsou veřejný účel, zřizování státem, vytváření jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich
činností. V případě VZP ČR je nepochybné, že tyto podmínky jsou splněny bez výhrad. Poněkud jiná je
situace u zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven. Než ale přijmeme jakýkoliv konečný závěr, je třeba
se zabývat otázkou, zda všechny uvedené podmínky musí být nezbytně splněny zcela, nebo zda postačí,
budou-li naplněny v rozhodující míře, a to jak v rámci každé jednotlivé podmínky, tak podle jejich
vzájemné váhy. Dovolíme si vyslovit názor, že uvedené podmínky musí být splněny do takové míry, že
existence a činnost právnické osoby jsou závislé na státu a právnická osoba se nemůže z vlastního
rozhodnutí z této závislosti vymanit, aniž by to znamenalo její zánik nebo ztrátu možnosti vykonávat
konkrétní činnost.
Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny jsou nepochybně zřizovány za veřejným účelem, jímž je

provozování veřejného zdravotního pojištění, o splnění této podmínky tak nelze mít pochyb.
Podle původně přijatého znění zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a
dalších zdravotních pojišťovnách, bylo jejich zřizovatelem vždy Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR;
současná právní úprava předpokládá, že zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnu zakládá právnická
osoba na základě povolení vydaného Ministerstvem zdravotnictví ČR. Na základě tohoto povolení lze
však založit zdravotní pojišťovnu jen tak, jak to zákon stanoví, a pouze k účelu provádění zdravotního
pojištění v mezích zákona; zakladatel nemá ke zdravotní pojišťovně po celou dobu její existence žádná
práva, která by mu umožňovala vykonávat vliv na obsazení jejích orgánů či na její hospodaření. Zůstává
mu zachováno pouze právo na likvidační zůstatek v případě zrušení pojišťovny; zanikne-li však v
mezidobí i zakladatel bez právního nástupce, zůstává také likvidační zůstatek v systému zdravotního
pojištění. I přes popsanou právní úpravu tak zřízení zdravotní pojišťovny na základě zákona zůstalo
fakticky v rukách státu. Pokud jde o splnění druhé podmínky, převažuje tak vliv státu na zřízení
zaměstnanecké zdravotní pojišťovny do té míry nad vůlí a zájmy zakladatele, že je zřejmě převáží.
Pokud jde o otázku obsazení orgánů zaměstnanecké zdravotní pojišťovny státem, nutno
konstatovat, že stát má právo na obsazení jedné třetiny míst v těchto orgánech. Ostatní jsou
obsazována nezávisle na státu i na zakladateli. Podmínka není splněna v případě, že bychom
požadovali, aby stát obsazoval všechny orgány výlučně. Pokud bychom konstatovali, že postačí účast
na obsazování orgánů do té míry, že ve spojení s dalšími opatřeními umožňuje faktické prosazování
vůle státu v otázkách uspořádání a činnosti příslušné instituce, pak by v případě zdravotní pojišťovny
byla i tato podmínka spíše splněna. Státní dohled je vykonáván nad činností všech zdravotních
pojišťoven, tedy i zaměstnaneckých.
Za těchto okolností lze vyslovit závěr, že zatímco VZP ČR zřídil stát zákonem jako právnickou osobu
svého druhu k plnění svých úkolů při provádění veřejného zdravotního pojištění, zaměstnaneckou
zdravotní pojišťovnu podle aktuální právní úpravy zakládá kterákoliv právnická osoba na základě
povolení státu výlučně k plnění úkolů státu při provádění veřejného zdravotního pojištění.
V zásadě tak nenacházíme praktické ani teoretické důvody ke konstatování rozdílu mezi
veřejnoprávním postavením Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a postavením
zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, leda snad ve způsobu jejich případného zrušení a
vypořádání: VZP ČR může být zrušena, jak z povahy věci vyplývá, pouze zákonem. Zaměstnanecké
zdravotní pojišťovny se zrušují s likvidací nebo bez likvidace. S likvidací se zaměstnanecká zdravotní
pojišťovna zrušuje v případě, že jí Ministerstvo zdravotnictví ČR odňalo povolení k provádění
všeobecného zdravotního pojištění nebo že o to zaměstnanecká pojišťovna Ministerstvo zdravotnictví
ČR požádá. Bez likvidace se zaměstnanecká pojišťovna zrušuje sloučením VZP ČR nebo sloučením s
jinou zaměstnaneckou pojišťovnou. Na VZP ČR nelze použít insolvenční zákon1564) vůbec, na
zaměstnaneckou pojišťovnu po dobu, po kterou je nositelkou povolení k provádění veřejného

V této souvislosti lze opakovaně vyslovit jisté pochybnosti o názoru, vyjádřeném, ovšem bez
hlubšího rozboru a dostatečného odůvodnění, mimo jiné též v nálezu Ústavního soudu ze dne 21.1.2014,
sp. zn. Pl. ÚS 36/13, že zaměstnanecké zdravotní pojišťovny mají charakter ryze soukromoprávních
subjektů. Pochybnost vyvstává zejména, je-li z tohoto názoru dovozováno rozdílné postavení těchto
pojišťoven od VZP ČR, pokud jde o vztahy k poskytovatelům zdravotních služeb.
14.3.3.2
Výkon veřejné správy zdravotními pojišťovnami, smlouvy o poskytování a úhradě

hrazených služeb
Jde-li o výkon veřejné správy v souvislosti s plněním úkolů zdravotní pojišťovny, nutno i zde doplnit,
že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými, tak i nevrchnostenskými metodami.
Nevrchnostenské metody užívají zdravotní pojišťovny při organizování sítě smluvních

poskytovatelů, jejichž prostřednictvím plní svou povinnost zajistit pojištěncům dostupnou zdravotní
péči v místě a čase. V rámci této činnosti za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených
služeb pojištěncům uzavírají zdravotní pojišťovny smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě
hrazených služeb1565). Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní
služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat. Jinými slovy smlouvu lze uzavřít na menší rozsah
služeb, než které může poskytovatel podle rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb
poskytovat, nikoliv však na větší. Zákon o veřejném zdravotním pojištění k tomu výslovně uvádí, že
součástí smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, včetně jejích změn a dodatků, které se
týkají rozsahu hrazených služeb, na něž je smlouva uzavřena, je vždy výčet zdravotních výkonů podle
seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami1566), které tato smlouva zahrnuje. Lze tedy
dohodnout ze všech výkonů příslušné odbornosti poskytovatele jen některé, např. proto, že pro určitý
výkon nemá poskytovatel potřebný přístroj nebo kvalifikaci (třeba neabsolvoval certifikovaný kurz, je-li
ho pro provádění určitého výkonu zapotřebí).
Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřená mezi pojišťovnou a zdravotnickým

zařízením představuje zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru 1567), odlišný od typů
smluv výslovně upravených občanským zákoníkem. Smluvní autonomie při sjednávání obsahu smlouvy
je modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv stanovením obecných
podmínek, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů a na jejichž základě
mohou tyto vzájemné vztahy realizovat.
Smlouvy se nevyžadují při poskytování neodkladné péče pojištěnci, poskytování zdravotních služeb
pojištěncům ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody anebo výkonu zabezpečovací detence
poskytovatelem určeným Vězeňskou službou a poskytování zdravotních služeb pojištěnci, který je ve
výkonu ochranného léčení nařízeného soudem, jde-li o zdravotní služby poskytované v souvislosti s
onemocněním, pro které je pojištěnec povinen se léčení podrobit.
Z okolností, za nichž k poskytnutí zdravotní péče na náklady veřejného zdravotního pojištění není
vyžadována smlouva, považujeme za potřebné blíže zmínit pouze poskytnutí neodkladné péče. Podle §
5 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách se neodkladnou péčí rozumí taková péče, jejímž
účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly
vést k náhlé smrti anebo vážnému ohrožení zdraví či způsobují náhlou nebo intenzivní bolest anebo
náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí. Typicky půjde o péči při úrazu, při
vzniku akutního onemocnění, při akutním zhoršení zdravotního stavu nebo při neodkladném porodu,
kde by odklad zdravotní péče mohl vést k ohrožení života nebo k závažnému zhoršení zdravotního
stavu.
Nesmluvní poskytovatel zdravotních služeb má - za stejných podmínek, jako kdyby s ním smlouva
uzavřena byla - právo na uhrazení poskytnuté nutné a neodkladné péče příslušnou zdravotní
pojišťovnou podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Nesmluvní
poskytovatel má dále právo na úhradu v případech stanovených v § 17 odst. 7 zákona o veřejném
zdravotním pojištění1568).
Podle § 40 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění platí, že pokud není mezi zdravotní
pojišťovnou a poskytovatelem předmětná smlouva sjednána a je-li zdravotní pojišťovna podle tohoto
zákona povinna poskytnuté zdravotní služby uhradit, uhradí je ve stejných lhůtách jako
poskytovatelům, se kterými zdravotní pojišťovna uzavřela smlouvu. Nejvyšší soud ČR k tomu v rozsudku
ze dne 12.1.2005, č. j. 32 Odo 808/2003 judikoval, že "z vlastního znění ustanovení § 40 odst. 2 zákona i
jeho zařazení v systematice zákona nelze dovozovat nic jiného, než že není rozdílu v podmínkách
(plnění) zdravotní pojišťovny vůči smluvním zdravotnickým zařízením, jimž má pojišťovna povinnost
plnit dle smlouvy, k podmínkám plnění vůči dalším subjektům, s nimiž smlouvu sice nemá (dále jen
‚nesmluvní zařízení'), avšak taková povinnost plnit vůči nim jí vznikla. Kdy, tj. ve kterých případech, tato
povinnost pojišťovny zdravotnickému zařízení plnit (tj. uhradit poskytnutou péči spočívající ve výkonech,
léčebných a dalších přípravcích, technických prostředcích atd.) vzniká, upravuje zákon v části páté, v §
17, jenž upravuje zároveň blíže podmínky tohoto plnění pojišťovny a určuje taxativně, za jakých
předpokladů pojišťovna poskytne plnění i nesmluvním zařízením a jiným subjektům. Není to tedy samo
ustanovení § 40 odst. 2 zákona, jež by zakládalo právo nesmluvních zařízení na plnění pojišťovny - jak
se domnívají žalobci - ve shodném rozsahu, v jakém takové právo vzniká smluvním zařízením, toto
ustanovení jim pouze, jako nesmluvním zařízením, zaručuje rovné postavení v podmínkách, za nichž -
pokud jim právo na plnění vzniklo - jim také bude pojišťovnou plněno. Předpoklady, za nichž vzniká
nesmluvnímu zařízení nárok na proplacení poskytnuté péče určitému pojištěnci jeho zdravotní
pojišťovnou, stanoví zákon v § 17. Nesmluvní zařízení má - za stejných podmínek, jakoby s ním smlouva
uzavřena byla - právo na uhrazení pojištěnci zdravotní pojišťovny tímto zařízením poskytnuté nutné a
neodkladné péče dle § 17 odst. 1 a dále právo na úhradu v případech stanovených v § 17 odst. 7 zákona.
Právo na zaplacení poskytnuté léčebné péče je pak dáno - pro nesmluvní zdravotnická zařízení -
přímo ustanovením § 17 zákona, toto právo bez dalšího tedy není namístě považovat (pokud není
dobrovolně uspokojeno) za nárok na náhradu škody, jak jej hodnotily soudy obou stupňů. Pokud je
tvrzena a požadována úhrada péče, již za daných podmínek a v daném rozsahu dle tvrzení žaloby je
povinna zdravotní pojišťovna uhradit nesmluvnímu zdravotnickému zařízení podle zákona, pak je
nesprávné zkoumat podmínky odpovědnosti pojišťovny za tvrzenou škodu, ale je třeba pouze postavit
najisto, zda jde o úhradu toho druhu léčebné péče, kterou je pojišťovna povinna nesmluvním
zdravotnickým zařízením hradit či nikoli, v kladném případě pak to, zda odpovídá zákonu rozsah
požadované úhrady poskytnuté péče. To ovšem nevylučuje, aby i takový nárok na náhradu škody byl
uplatňován, např. v souvislosti s tím, že zdravotní pojišťovna poruší povinnost zákonem ji uloženou
zajistit pro své pojištěnce poskytování zdravotní péče (§ 46 odst. 1 zákona)."
Ač toto rozhodnutí již terminologicky nevyhovuje aktuální právní úpravě (viz např. starší význam
pojmu zdravotnické zařízení), považujeme je za stále použitelné a velmi dobře vystihující podstatu
právní úpravy vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a nesmluvním poskytovatelem zdravotních služeb.
Smlouva o poskytování hrazených služeb a všechny její změny a dodatky, pokud se týkají způsobu
úhrady, výše úhrady a regulačních omezení úhrady, musí vždy obsahovat určení období, pro které se
sjednaný způsob úhrady, výše úhrady a regulační omezení úhrady použijí. Zákon o veřejném
zdravotním pojištění k tomu upřesňuje, že poskytovatel a zdravotní pojišťovna mohou v dohodě
vztáhnout na celý kalendářní rok či na jeho část ujednání o úhradě, jehož dosáhli až v průběhu tohoto
kalendářního roku.
Obsah smlouvy se podle zákona o veřejném zdravotním pojištění řídí rámcovou smlouvou, kterou
sjednávají v dohodovacím řízení zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci zájmových sdružení
zastupujících příslušné skupinové smluvní poskytovatele. Dohodovací řízení může vyvolat kterákoliv z
jeho stran nebo Ministerstvo zdravotnictví ČR. Jednotlivé rámcové smlouvy posuzuje Ministerstvo
zdravotnictví ČR z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, který spočívá v zájmu na
zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v
rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění. Dohodnuté rámcové smlouvy vydá
Ministerstvo zdravotnictví ČR jako vyhlášku, naposledy jako vyhlášku č. 618/2006 Sb.1569) Jestliže by mezi
účastníky dohodovacího řízení nedošlo k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců od jeho
zahájení nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému
zájmu, je podle zákona oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví ČR. Není zcela zřejmé,
co měl zákonodárce na mysli slovy "učinit rozhodnutí"; jde však o ustanovení do té míry neurčité, že je
jistě nelze vyložit tak, že by Ministerstvo zdravotnictví ČR mohlo samo rámcové smlouvy formulovat a
publikovat.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění ukládá, aby rámcová smlouva obsahovala vždy ustanovení,
které se týká doby účinnosti smlouvy a způsobu a důvodu jejího ukončení s tím, že smlouvu je možno
ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců.
Tato výpovědní lhůta neplatí v případech, kdy v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat
další plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady poskytovaných
hrazených služeb, práva a povinnosti účastníků smlouvy, pokud nejsou stanoveny zákonem, obecné
podmínky kvality a účelnosti poskytování hrazených služeb, podmínky nezbytné pro plnění smlouvy,
kontrolní mechanismus kvality poskytovaných hrazených služeb a správnosti účtovaných částek, jakož i
povinnost vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy o poskytování a úhradě
hrazených služeb a ustanovení o rozhodčím řízení.
S účinností zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění1570), v roce 1992 byla
zdravotním pojišťovnám a poskytovatelům zdravotních služeb (tehdy zdravotnickým zařízením) uložena
kontraktační povinnost, tedy povinnost uzavřít smlouvu s partnerem, který o to požádá; kontraktační
povinnost je vázala po dobu dvou let. Tak byla založena síť smluvních poskytovatelů, která zahrnovala
v zásadě všechna zdravotnická zařízení na trhu.
Podle pozdější úpravy, která platí dosud, musí uzavření smlouvy předcházet výběrové řízení, které
se koná na žádost zdravotní pojišťovny nebo poskytovatele zdravotních služeb.
Výběrové řízení však není třeba konat pro poskytovatele lékárenské péče, nebo je-li poskytovatelem
hrazených služeb Vězeňská služba. Dále se výběrové řízení nekoná v případech rozšíření sítě již
smluvního poskytovatele zdravotnické záchranné služby, při uzavírání nové smlouvy o poskytování a
úhradě hrazených služeb, pokud se jedná o smluvní vztah se stejným subjektem a současně nedochází
k rozšíření rozsahu poskytovaných hrazených služeb, dále jde-li o vysoce specializovanou péči
zajišťovanou poskytovatelem, kterému byl na poskytování takové zdravotní péče udělen podle zákona
o zdravotních službách statut centra vysoce specializované zdravotní péče, nebo při uzavírání smlouvy
o poskytování a úhradě hrazených služeb s nabyvatelem zdravotnické ordinace. V případě změny
právní formy smluvního poskytovatele a v případě, kdy je zakladatelem společnosti s ručením
omezeným fyzická osoba, která má uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb a jejíž
oprávnění k poskytování zdravotních služeb jako fyzické osoby zanikne při udělení oprávnění k
poskytování těchto zdravotních služeb jako společnosti s ručením omezeným, se výběrové řízení koná
pouze tehdy, dochází-li k rozšíření rozsahu poskytovaných hrazených služeb.
Výběrové řízení vyhlašuje způsobem v místě obvyklým krajský úřad, v hlavním městě Praze Magistrát
hlavního města Prahy; místní příslušnost krajského úřadu se řídí místem poskytování zdravotních
služeb. Výběrové řízení na poskytování lůžkové a lázeňské léčebně rehabilitační péče vyhlašuje
Ministerstvo zdravotnictví.
Vyhlášení výběrového řízení musí obsahovat rozsah hrazených služeb a konkrétně vymezené území,
pro které mají být tyto služby poskytovány, a dále nejméně třicetidenní lhůtu, v níž lze podat přihlášku,
místo pro podání přihlášky a lhůtu, od které je třeba zajistit poskytování zdravotních služeb, jež jsou
předmětem výběrového řízení. Je-li navrhovatelem výběrového řízení zdravotní pojišťovna, vyhlášení
výběrového řízení musí obsahovat také označení této pojišťovny.
Přihlášky posuzuje komise zřizovaná vyhlašovatelem, jejímiž členy jsou vždy zástupce vyhlašovatele,
zástupce příslušné komory zřízené zákonem o České lékařské komoře, České stomatologické komoře
nebo České lékárnické komoře nebo zástupce profesní organizace v případě, kdy není žádná komora
příslušná, zástupce příslušné zdravotní pojišťovny a odborník pro požadované zdravotní služby,
zejména zástupce příslušné odborné společnosti.
Při posuzování přihlášek členové komise dle § 51 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění
přihlížejí zejména k síti zdravotní pojišťovny v daném oboru a území, k dobré pověsti uchazeče, k praxi
uchazeče v příslušném oboru, k disciplinárním opatřením uloženým podle zákona o České lékařské
komoře, České stomatologické komoře nebo České lékárnické komoře, k etickému přístupu k
pacientům a ke stížnostem na poskytování zdravotních služeb. Členové komise dále posuzují záměr
uchazeče na zajišťování hrazených služeb v oboru zdravotní péče, který je předmětem výběrového
řízení, a jeho možnosti splnit předpoklady pro zajištění hrazených služeb ve lhůtě stanovené ve
vyhlášení výběrového řízení. Po posouzení přihlášek stanoví komise pořadí uchazečů, vyhlašovatel je
pak povinen zveřejnit výsledek výběrového řízení včetně počtu získaných hlasů.
Zdravotní pojišťovna přihlíží k výsledkům výběrového řízení při uzavírání smluv o poskytování a
úhradě hrazených služeb. Výsledek výběrového řízení nezakládá právo na uzavření smlouvy se
zdravotní pojišťovnou. Zdravotní pojišťovna je oprávněna uzavřít smlouvu s uchazečem pouze tehdy,
bylo-li uzavření takové smlouvy ve výběrovém řízení doporučeno. Jestliže uzavření smlouvy s
uchazečem ve výběrovém řízení nebylo doporučeno, může tento uchazeč podat návrh na vyhlášení
nového výběrového řízení ve stejném oboru a území znovu až po uplynutí 3 měsíců ode dne zveřejnění
výsledku výběrového řízení, v němž neuspěl.
Jak jsme již uvedli výše, podmínkou, bez jejíhož splnění nelze smlouvu uzavřít, je předchozí konání
výběrového řízení, v němž musí být jednoznačně vymezeno území, pro které se výběrové řízení koná.
Pokud výběrové řízení vyhlašuje příslušný krajský úřad, nabízí se otázka, jak postupovat v případě, že
ve vyhlášení výběrového řízení vymezení území chybí. Je možné na ni odpovědět tak, že zákon
nestanoví za takové opomenutí žádnou sankci, a to ani sankci neplatnosti výběrového řízení. Je
samozřejmě možné namítnout, že jde o veřejnoprávní normu, která musí být naplněna zcela, jinak
nezakládá zamýšlené právní důsledky, neboť státní moc zde nebyla vykonávána způsobem, který zákon
stanoví (byla tedy vykonávána v rozporu s ústavním požadavkem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České
republiky1571) ). Takový výklad lze však považovat také za nepřiměřeně formalistický s odůvodněním, že
kraje vykonávají působnost výhradně na vymezeném území, a že tedy pokud není ve vyhlášení
výběrového řízení uvedené území, pro které je toto řízení vyhlášeno, má být péče poskytována pro celé
území kraje.
Poznamenejme, že tato otázka dosud byla judikována pouze okrajově Ústavním soudem, který ji v
usnesení ze dne 27.5.1999, sp. zn. II. ÚS 281/98, řešil pouze odkazem na vyjádření Okresního úřadu v
Karlových Varech, který v této věci uvedl: "Území, pro které má být zdravotní péče poskytována, řeší
ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve
znění pozdějších předpisů, cit.: ‚Oprávnění k provozování nestátního zařízení vzniká rozhodnutím o
registraci okresního úřadu, příslušného podle místa provozování nestátního zařízení', tzn. že každý
příslušný okresní úřad může vydat rozhodnutí o registraci NZZ s povoleními činnosti pouze pro území
svého okresu a nemůže provozovateli NZZ povolit činnost na území okresu jiného. Podle zákona o
veřejném zdravotním pojištění se před uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče koná
výběrové řízení. Podle § 47 odst. 2 písm. a) musí vyhlášení výběrového řízení mimo jiné obsahovat rozsah
zdravotní péče a území, pro které má být poskytována."
Opět lze namítnout neaktuálnost právní úpravy i užitých formulací, nicméně právní názor zde
vyjádřený je jistě použitelný i v současnosti. Lze se tedy přiklonit k tomu, že územím, pro které má být
péče poskytována, je ve výběrovém řízení vždy nejvýše území příslušného kraje. Praktickým důsledkem
je to, že pokud např. poskytovatel dopravní zdravotní služby nebo domácí zdravotní péče hodlá
poskytovat hrazenou péči na území více krajů, musí ve všech těchto krajích projít výběrovým řízením a
pro území každého z těchto krajů sjednat smlouvu se zdravotní pojišťovnou.
V požadavku předchozího konání výběrového řízení je pak zřejmě obsažen veřejný zájem na tom,
aby hrazené zdravotní služby na konkrétním území poskytovali pouze ti, u nichž jsou k tomu shledány
příslušné předpoklady, vyjádřený v již zmíněném ustanovení § 51 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Současně je však dán nepochybně veřejný zájem i na zajištění potřebné sítě poskytovatelů
zdravotních služeb schopné uspokojit potřeby pojištěnců. V této souvislosti si pak lze položit otázku
platnosti smlouvy o poskytování hrazených zdravotních služeb, pokud by byla sjednána pro jiný obor
služeb, než který byl poptáván a nabízen ve výběrovém řízení, popř. pro jiné území, než bylo uvedeno
ve vyhlášení výběrového řízení. Ježto tato smlouva je smlouvou sice specifického charakteru, avšak
svou základní povahou soukromoprávní s veřejnoprávními prvky, byla by její platnost či neplatnost
posuzována podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je neplatné právní jednání, které se
příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona
vyžaduje1572). Nezbývá než mít za to, že lze-li smlouvu sjednat jen za podmínky předchozího konání
výběrového řízení, v němž se jedná vždy o určitém poskytovateli, rozsahu služeb i území, pro něž mají
být služby poskytovány, musí být smluvní volnost stran takové smlouvy omezena jen na ten rozsah
služeb, včetně území pro jejich poskytování, který byl ve výběrovém řízení posuzován, neboť jen k
němu se může vztahovat stanovisko příslušné komise. Jiný výklad by popíral smysl a účel zákona, jímž
je tato podmínky stanovena.
Navíc by ovšem mělo jít o neplatnost absolutní dle § 588 občanského zákoníku, neboť zde není
chráněn zájem jen některé konkrétní osoby (například pojišťovny), nýbrž celospolečenský zájem na
funkčnosti a hospodárnosti systému veřejného zdravotního pojištění, a tedy i veřejný pořádek. Je
otázkou, zda je možné, aby se absolutní neplatnost týkala právě a jen takového překročení, nebo celé
smlouvy. Zde mohou najít aplikaci ustanovení § 576 a § 577 občanského zákoníku. Je tedy myslitelné,
aby byla neplatnou shledána jen oddělitelná část smlouvy, eventuálně aby soud v případě sporu
rozsah změnil směrem ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran a samozřejmě při respektu
k úpravě prováděné předpisy o veřejném zdravotním pojištění. S ohledem na existenci veřejného
zájmu na zajištění potřebné sítě poskytovatelů zdravotních služeb, schopné naplnit potřeby pojištěnců,
bude zpravidla spravedlivé shledat smlouvu neplatnou v tom rozsahu, v němž sjednaný rozsah služeb a
území, pro které mají být poskytovány, překračují podmínky výběrového řízení.
14.3.4
Povinnost smluvních stran používat seznam zdravotních výkonů s bodovými

hodnotami a některá zvláštní smluvní ujednání
Zákon o veřejném zdravotním pojištění ukládá v ustanovení § 17 odst. 4 poskytovatelům zdravotních
služeb a dalším subjektům, poskytujícím hrazené služby, používat při vykazování zdravotních výkonů
seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a s pravidly pro jejich vykazování a současně
ukládá zdravotním pojišťovnám tento způsob vykazování akceptovat, nedohodnou-li si s ní
poskytovatelé jiný způsob vykazování. Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a s pravidly
pro jejich vykazování stanoví Ministerstvo zdravotnictví ČR vyhláškou.
Současně platná vyhláška, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami,
byla vydána pod č. 134/1998 Sb.1573) a zatím již téměř dvacetkrát novelizována. Samotná vyhláška pouze
obsahuje odkaz na seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, který je uveden v příloze; tato
příloha je ve skutečnosti kniha o více než 600 stranách, která je vydávána samostatně jako zvláštní
příloha Sbírky zákonů.
Tato příloha je členěna na dvě části: textovou část a vlastní seznam zdravotních výkonů. Textová
část se člení do osmi kapitol, v nichž jsou vysvětleny základní pojmy, popsána obecná pravidla pro
vykazování výkonů, vysvětleno vykazování výkonů klinických vyšetření, uvedena zvláštní pravidla pro
vykazování výkonů podle jednotlivých odborností, pro vykazování ošetřovacích dnů a kategorií
pacientů v lůžkové péči, pro úhradu nepřímých nákladů (režie) a pro vykazování přepravy a náhrady
cestovních nákladů.
Ve druhé části jsou popsány jednotlivé výkony, označené kódem, jímž jsou vykazovány pro potřeby
zpracování v informačních systémech poskytovatele i zdravotní pojišťovny. Výkon je základní jednotkou
seznamu popisující ucelenou činnost při poskytování hrazených služeb - v zásadě tedy platí, že
jakoukoliv hrazenou zdravotní péči lze popsat s použitím jednoho nebo několika po sobě následujících
výkonů. Hospitalizační případ, spojený s operačním výkonem, bude tak (velmi zjednodušeně řečeno)
popsán výkonem příjmového vyšetření, výkonem příslušného operačního zákroku, výkony ošetřovacích
dnů a výkonem propouštěcího vyšetření. Výkony jsou řazeny do kapitol označených čísly jednotlivých
autorských odborností (od 001 - všeobecný praktický lékař, přes 504 - cévní chirurgie, po 999 -
univerzální mezioborové výkony).
Každý jednotlivý výkon má tedy přiřazený unikátní kód, název a stručný obsah (popis výkonu, popř.
jeho provedení); u každého výkonu je dále uvedena kategorie úhrady výkonu (plně hrazený výkon nebo
výkon hrazený jen za určitých podmínek), omezení místem provedení výkonu (odpovídá na otázku, zda
lze výkon provést kdekoliv či pouze v ambulantní péči, pouze v lůžkové péči, na specializovaném
pracovišti apod.). Dalším údajem je obvykle údaj o omezení frekvencí - ten udává, kolikrát v určitém
období může být výkon vykázán k úhradě (např. jedenkrát či vícekrát za den, za čtvrtletí, za rok, anebo i
jen třikrát za život - např. výkon 63217 v odbornosti gynekologie a porodnictví). U výkonu je dále
uveden čas výkonu v minutách, tedy čas vyjadřující dobu, po kterou je pracoviště prováděním výkonu
plně vytíženo, a počet bodů, který vyjadřuje váhu (poměrnou hodnotu) příslušného výkonu k ostatním.
Bodová hodnota výkonu bere v úvahu pouze přímé náklady na výkon, tedy osobní náklady nositele
výkonu, náklady na jednoúčelové přístroje, spotřebovaný materiál a léčivé přípravky. Náklady výkonu
jsou kalkulovány v penězích, výsledná hodnota je pak vyjádřena v bodech.
K výkonu je konečně přiřazován jeho nositel, kterým může být lékař či nelékařský zdravotnický
pracovník; u nositelů výkonů je dále rozlišována jejich kvalifikace (způsobilost), obtížnost provedení
výkonu a stanoven čas nositele výkonu (ten vyjadřuje dobu, po kterou je příslušný zdravotnický
pracovník zaměstnán prováděním výkonu). Fakultativními položkami u jednotlivých výkonů jsou tzv.
ZUM a ZULP - zvlášť účtovaný zdravotnický materiál (zdravotnické prostředky) a zvlášť účtované léčivé
přípravky: jde o položky, které byly odůvodněně spotřebovány při výkonu, ale nejsou zahrnuty do
kalkulace jeho bodové hodnoty. Seznam neurčuje, o které položky konkrétně jde - pouze stanoví, zda
ZUM a ZULP lze či nelze k výkonu vykázat.
Seznam zdravotních výkonů je tak sice univerzálním, ale přesto pouze technickým nástrojem
komunikace mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou. Slouží k popisu
poskytnuté hrazené zdravotní péče, nikoliv k rozlišení péče na hrazenou a nehrazenou. Sama
skutečnost, že existuje zdravotní služba, která splňuje všechny náležitosti služby hrazené podle § 13
zákona o veřejném zdravotním pojištění, avšak nelze ji popsat s použitím seznamu zdravotních výkonů,
z takové služby nedělá službu nehrazenou. Jinak řečeno seznam zdravotních výkonů neslouží k
vymezení nároku pojištěnce na hrazenou zdravotní péči, nýbrž právě a jen k popisu a vykázání hrazené
zdravotní péče, která již byla pojištěnci poskytnuta.
Vedle zákonem uložené povinnosti dodržovat při vykazování poskytnutých hrazených zdravotních
služeb seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami obsahuje smluvní vztah mezi
poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou dvě specifické povinnosti, vlastní právě jen
tomuto typu smlouvy. Zaprvé jde o povinnost dodržovat při vykazování a úhradě hrazené zdravotní
péče dohodnutou metodiku, pravidla a datové rozhraní (ve smlouvě je vždy uvedeno číslo verze
metodiky platné v době jejího uzavření). Druhá povinnost konkretizuje způsob jednání stran v
souvislosti s plněním veřejnoprávní povinnosti zdravotní pojišťovny kontrolovat poskytnutou zdravotní
péči podle § 42 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Pokud hovoříme o metodice, máme na mysli Metodiku pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR,
vytvořenou v součinnosti se zástupci zdravotních pojišťoven a zástupci profesních sdružení
poskytovatelů zdravotních služeb. Tak jako je seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami
technickým předpisem pro popis jednotlivých případů hrazených zdravotních služeb, je zmíněná
metodika souborem technických nástrojů a postupů založeným na stanovení dokladů, jejich obsahu a
náležitostí, které je třeba použít a dodržet rozsah a způsob jejich vyplnění, aby popis poskytnuté
hrazené péče mohla zdravotní pojišťovna přijmout, zpracovat a poskytnutou hrazenou péči zaplatit.
Z této metodiky také vyplývá závazek poskytovatele užívat při komunikaci s pojišťovnou vedle IČO
(identifikační číslo osoby) také IČZ, což je identifikační číslo poskytovatele nebo části poskytovatele.
Jde o jednoznačný osmimístný číselný kód ve vztahu k VZP, používaný i ve vztazích mezi
poskytovatelem a ostatními zdravotními pojišťovnami. Číslo přiděluje vždy místně příslušné pracoviště
VZP na základě žádosti té zdravotní pojišťovny, která první uzavře smlouvu na poskytování zdravotní
péče s daným poskytovatelem; vyžaduje-li to potřeba, přidělí VZP kód IČZ i takovému poskytovateli,
který nemá smlouvu s žádnou zdravotní pojišťovnou. IČZ usnadňuje identifikaci poskytovatelů a
předávání informací o nich mezi všemi zdravotními pojišťovnami a má být vyplňováno na příslušných
dokladech.
V případě, že se poskytovatel člení na jednotlivá pracoviště, přiděluje jim VZP ČR jednoznačný

osmimístný číselný kód, který blíže identifikuje konkrétní zdravotnické pracoviště poskytovatele nebo
části poskytovatele - IČP (identifikační číslo pracoviště).
Přestože IČZ ani IČP nejsou upravena zákonem, mají z hlediska provádění smlouvy mezi
poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou zvláštní význam. Má-li tak např. jedna právnická osoba jako
poskytovatel zdravotních služeb více zdravotnických zařízení, pro která jí byla vydána oprávnění k
poskytování zdravotních služeb (může jít např. o řetězec ambulantních zařízení), bude mít jedno IČO
(jde o jednu právnickou osobu), avšak více zvláštních IČZ, identifikujících jednoznačně každé z jeho
zdravotnických zařízení, která budou uvedena ve smlouvě se zdravotní pojišťovnou. Poskytovatel je pak
oprávněn vykazovat a účtovat zdravotní pojišťovně jen ty hrazené zdravotní služby, které byly
poskytnuty v některém z jeho zdravotnických zařízení ve smlouvě uvedených (na které se smlouva
vztahuje). Právnická osoba, která poskytuje zdravotní služby v jednom lůžkovém zdravotnickém zařízení
(nemocnice), bude mít opět jediné IČO a zřejmě i jediné IČZ, identifikující nemocnici jako celek;
jednotlivá pracoviště nemocnice budou odlišena prostřednictvím IČP.
Vždy bude záležet na tom, jak jsou konkrétní poskytovatel, jeho zdravotnická zařízení a jejich
případná pracoviště popsáni ve smlouvě mezi ním a zdravotní pojišťovnou. Pokud je např. u
poskytovatele - nemocnice začleněna i lékárna, bude mít zřejmě své vlastní IČZ, stejně jako např.
stomatologické pracoviště v nemocnici nebo léčebna dlouhodobě nemocných. IČZ a IČP tak slouží k
identifikaci téhož zařízení jednoho smluvního poskytovatele, popř. jeho pracoviště, v celém systému
zdravotního pojištění. Uvedení konkrétního IČZ či IČP ve smlouvě 1574) odkazuje na jednoznačně určené
zařízení poskytovatele, v němž je podle smlouvy poskytována hrazená péče. K významu IČZ ve
smluvním vztahu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou lze též srovnat
usnesení Ústavního soudu ze dne 20.12.2006, sp. zn. I. ÚS 605/05.
14.3.4.1
Zvláštní ujednání ve smlouvě o poskytování hrazených zdravotních služeb

Zvláštní ujednání ve smlouvě o poskytování hrazených zdravotních služeb blíže upravují způsob
plnění povinnosti zdravotní pojišťovny kontrolovat poskytnutou zdravotní péči podle § 42 zákona o
veřejném zdravotním pojištění a způsob uplatňování výsledků kontrol.
Podle posledně uvedeného ustanovení zákona zdravotní pojišťovny kontrolují využívání a

poskytování hrazených služeb a jejich vyúčtování, a to z hlediska objemu a kvality, včetně dodržování
cen u poskytovatelů a pojištěnců. Kontrolní činnost provádějí prostřednictvím informačních dat v
rozsahu stanoveném zákonem a činností revizních lékařů; další kontrolní činnost provádějí odborní
pracovníci ve zdravotnictví způsobilí k revizní činnosti. Revizní lékaři vykonávají kontrolní činnost v
pracovněprávním vztahu ke zdravotní pojišťovně, který je sjednáván na základě výběrového řízení, a
především v oboru, ve kterém získali specializaci.
Revizní lékaři posuzují odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a
předepisování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků a
na posuzování potřeby lázeňské léčebně rehabilitační péče jako součásti léčebné péče. Revizní lékaři a
další odborní pracovníci dále kontrolují, zda poskytnuté hrazené služby odpovídají hrazeným službám
vyúčtovaným zdravotní pojišťovně, zda byly vyúčtovány pouze ty výkony, léčivé přípravky a potraviny
pro zvláštní lékařské účely a zdravotnické prostředky, jež je zdravotní pojišťovna povinna uhradit, a zda
rozsah a druh hrazených služeb odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce.
Pokud kontrola prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování hrazených služeb, zdravotní
pojišťovna takové služby neuhradí. Pokud kontrola prokáže, že pojištěnci byl předepsán léčivý
přípravek v rozporu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv o výši
a podmínkách úhrady a zdravotní pojišťovna tento léčivý přípravek poskytovateli lékárenské péče
uhradila, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na úhradu zaplacené částky za takový léčivý
přípravek poskytovatelem, u kterého byl léčivý přípravek předepsán.
Ke splnění úkolů uvedených v předchozích odstavcích jsou revizní lékaři a odborní pracovníci
oprávněni vstupovat do zdravotnických zařízení smluvních poskytovatelů. Výkon činnosti revizního
lékaře a odborných pracovníků nesmí narušit prováděný léčebný výkon. Poskytovatel poskytuje
zdravotní pojišťovně nezbytnou součinnost při výkonu kontroly, zejména předkládá požadované
doklady, sděluje údaje a poskytuje vysvětlení. Přístup ke zdravotnické dokumentaci se umožňuje pouze
revizním lékařům nebo odborným pracovníkům; tito pracovníci mají přístup ke zdravotnické
dokumentaci pouze v rozsahu odpovídajícím kontrole.
Revizní lékaři nesmějí vykonávat kontrolní činnost u poskytovatele, jehož jsou zaměstnanci,
vlastníky, spoluvlastníky, provozovateli, členy statutárního orgánu, nebo kde se zřetelem na jejich
vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich
nepodjatosti. Revizní lékaři jsou povinni bezprostředně po tom, co se dozví o skutečnostech
nasvědčujících jejich podjatosti, oznámit to zdravotní pojišťovně, pro kterou vykonávají kontrolní
činnost.
Rámcová smlouva (zde např. článek 5 Rámcové smlouvy pro zdravotnická zařízení poskytující
zdravotní péči v nemocnicích, odborných léčebných ústavech, odborných dětských léčebnách a
ozdravovnách a léčebnách dlouhodobě nemocných a zdravotní pojišťovny - příloha č. 4 k vyhlášce č.
618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy) upřesňuje uvedené ustanovení zákona tak, že "v
rámci své odborné způsobilosti revizní lékaři a odborní pracovníci oprávnění ke kontrole posuzují, zda
zvolený způsob hrazené zdravotní péče byl indikován s ohledem na zdravotní stav pojištěnce, je v
souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a zda nebyl zbytečně ekonomicky náročný.
V případech stanovených právními předpisy revizní lékař posuzuje i odůvodněnost ošetřujícím lékařem
navrženého, popřípadě provedeného léčebného postupu a schvaluje, zda použitý postup pojišťovna
uhradí. Rozhodnutí o použití léčebného postupu včetně farmakoterapie je v kompetenci ošetřujícího

lékaře."
V rámcové smlouvě se upřesňuje, že poskytovatel zdravotních služeb poskytne pojišťovně při

výkonu kontroly nezbytnou součinnost, zejména předkládá požadované doklady, sděluje údaje a
poskytuje vysvětlení. Umožní revizním lékařům a odborným pracovníkům pojišťovny vstup do svého
objektu (včetně zdravotnického zařízení) a nahlížení do zdravotnické dokumentace pojištěnců v
souladu se zvláštním právním předpisem a do dalších dokladů bezprostředně souvisejících s
prováděnou kontrolou vyúčtovaných zdravotních výkonů, léčiv a zdravotnických prostředků, včetně
zvlášť účtovaných léčiv a zvlášť účtovaného materiálu.
Dále je k upřesnění zákonného textu v rámcové smlouvě ujednáno, že v případě kontroly (šetření) u
poskytovatele (ve zdravotnickém zařízení) bude na místě zpracován záznam s uvedením
nejdůležitějších zjištění a stanoviska pracovníka poskytovatele přítomného kontrole. Tento záznam
však nenahrazuje zprávu obsahující závěry kontroly, kterou pojišťovna zpracuje a předá poskytovateli
do 15 kalendářních dnů po ukončení kontroly; pokud nebude možno z objektivních důvodů tuto lhůtu
dodržet, oznámí pojišťovna tuto skutečnost poskytovateli zdravotních služeb (zdravotnickému zařízení).
Kontrola bude ukončena zpravidla do 30 kalendářních dnů od jejího zahájení.
V dalších ujednáních se již řeší proces projednávání kontrolní zprávy tak, že poskytovatel má na
základě smlouvy právo do 15 kalendářních dnů od převzetí závěru kontroly (kontrolní zprávy) podat
pojišťovně písemně zdůvodněné námitky. Pojišťovna sdělí své stanovisko k námitkám do 30
kalendářních dnů od jejich doručení. Pokud nebude možno z objektivních důvodů tyto lhůty dodržet,
prodlouží se příslušná lhůta až na dvojnásobek. Ve stanovené lhůtě pojišťovna sdělí poskytovateli
zdravotních služeb, zda potvrzuje nebo mění závěry kontroly. Podání námitek nemá odkladný účinek z
hlediska finančních nároků pojišťovny vůči poskytovateli.
Pokud jde o uplatňování závěrů (výsledků) kontroly, která prokáže ne-oprávněnost nebo
nesprávnost vyúčtování hrazené zdravotní péče nebo její neodůvodněné poskytování, pojišťovna
především podle § 42 odstavce 3 zákona takovou péči neuhradí, navíc může využít ujednání o
smluvních sankcích sjednaných s poskytovatelem. Jestliže by se závěry kontroly prokázaly jako
neodůvodněné, uhradí pojišťovna poskytovateli částku, o kterou na základě kontroly snížila úhradu
poskytnuté hrazené zdravotní péče, a naopak poskytovatel může postupovat podle sankčních ujednání
uvedených ve smlouvě.
Zjistí-li pojišťovna ve vyúčtování nesprávně nebo neoprávněně vyúčtovanou péči před provedením
úhrady, úhradu této části vyúčtované péče v termínu splatnosti neprovede. Pojišťovna prokazatelným
způsobem oznámí poskytovateli zdravotních služeb bez zbytečného odkladu rozsah, důvod a částku
vyúčtované, ale neuhrazené péče. Tím pojišťovna vyzve zdravotnické zařízení k opravě nesprávně
vyúčtované péče nebo k doložení, že poskytnutí a vyúčtování hrazené zdravotní péče bylo správné a
odůvodněné. Řádně poskytnutou a vyúčtovanou péči pojišťovna uhradí v nejbližším termínu úhrady.
Na ujednání o kontrole je třeba nahlížet v souvislosti s ujednáním o úhradě zdravotních služeb.

Pojišťovna totiž uhradí hrazené zdravotní služby vyúčtované v souladu s právními předpisy a smlouvou.
Pokud však při kontrole zjistí chyby v dokladech, postupuje podle metodiky a pravidel, a tedy úhradu
zcela nebo zčásti odmítne; to bez zbytečného odkladu poskytovateli písemně zdůvodní. Zaplacením
úhrady se ovšem pojišťovna nevzdává práva na kontrolu poskytnutých zdravotních služeb, byť
uhrazených, v rozsahu a za podmínek stanovených právními předpisy a smlouvou. Zaplatí-li zdravotní
pojišťovna poskytnuté hrazené zdravotní služby, nelze to tedy považovat v žádném případě za uznání
dluhu.
Smlouva k tomu říká, že zjistí-li pojišťovna pochybení ve vyúčtování dodatečně, tj. po úhradě, a
poskytovatel do 10 pracovních dnů od doručení písemné výzvy pojišťovny příslušnou částku nevrátí,
nedoloží oprávněnost vyúčtování sporné částky nebo nebude mezi smluvními stranami dohodnut jiný
termín úhrady, pojišťovna jednostranným započtením pohledávky sníží zdravotnickému zařízení o
příslušnou částku úhradu za vyúčtování hrazené zdravotní péče předložené v následujícím zúčtovacím
období1575) ; započtení proti pohledávce státu je přitom přípustné pouze na základě dohody.
14.3.5
Ukončení smlouvy
Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění stanoví, že smlouva o poskytování
hrazených zdravotních služeb mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou
smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a
zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými
sdruženími. Dohodovací řízení může vyvolat kterákoliv z jeho stran nebo Ministerstvo zdravotnictví ČR.
Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví ČR, které je posoudí z
hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených
služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného
zdravotního pojištění (v souhrnu dále užíváme pojem "veřejný zájem") a poté je vydá jako vyhlášku.
Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti
měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu,
je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví ČR. Rámcová smlouva obsahuje vždy
ustanovení, které se týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy mezi poskytovatelem a
zdravotní pojišťovnou s tím, že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž
výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí, jestliže v důsledku
závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí
obsahovat mimo jiné způsob a důvody ukončení smlouvy.
Na základě tohoto ustanovení zákona dospělo dohodovací řízení k úpravě způsobů ukončení
smlouvy v rámcové smlouvě; rámcové smlouvy pro jednotlivé skupiny poskytovatelů vydalo
Ministerstvo zdravotnictví ČR vyhláškou č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.
Podle článku 8 rámcové smlouvy zaniká smlouva nebo její část dnem, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o zrušení nebo změně registrace nebo její části podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní
péči v nestátních zdravotnických zařízeních, nebo kdy došlo ke zrušení nebo změně činnosti uvedené
ve zřizovací listině vydané zdravotnickému zařízení. Od účinnosti zákona o zdravotních službách je
nutno toto ujednání vykládat tak, že smlouva nebo její příslušná část zanikne zánikem nebo změnou
oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
Dále smlouva zanikne dnem zániku nebo úmrtí poskytovatele, dnem zániku pojišťovny nebo dnem
uvedeným v písemném oznámení pojišťovně, pokud poskytovatel z provozních důvodů nemůže
zdravotní péči nadále poskytovat. Smlouva zanikne také dnem, kdy poskytovatel pozbyl věcné,
technické nebo personální předpoklady pro poskytování zdravotních služeb ve sjednaném rozsahu
stanoveném právním předpisem nebo smlouvou, pokud nedostatky neodstranil ani v dodatečně
stanovené přiměřené lhůtě; smlouva nebo její část zaniká v takovém případě pouze v části vymezující
rozsah nasmlouvané zdravotní péče, ve kterém poskytovatel pozbyl předpoklady, ledaže by šlo o tak
závažné okolnosti, pro které nelze očekávat další plnění smlouvy v celém rozsahu.
Podle článku 9 rámcové smlouvy lze smlouvu mezi poskytovatelem a pojišťovnou ukončit písemnou
výpovědí s výpovědní lhůtou pěti měsíců, která začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po
doručení výpovědi druhé smluvní straně, jestliže v důsledku závažných okolností nelze rozumně
očekávat další plnění smlouvy, a to v případě, že nastane některý z kvalifikovaných výpovědních
důvodů. Na straně kterékoliv smluvní strany je takovým kvalifikovaným výpovědním důvodem
skutečnost, že druhá smluvní strana uvedla při uzavření smlouvy nebo při jejím plnění tuto smluvní
stranu v omyl ve věci podstatné pro plnění smlouvy, ve smluvních vztazích hrubým způsobem porušila
závažnou povinnost uloženou jí příslušným právním předpisem upravujícím veřejné zdravotní pojištění
nebo poskytování zdravotní péče nebo smlouvou anebo vstoupí do likvidace nebo na její majetek soud
prohlásí konkurz.
Pro zdravotní pojišťovnu je kvalifikovaným výpovědním důvodem skutečnost, že poskytovatel bez

předchozí dohody s pojišťovnou bezdůvodně neposkytuje zdravotní péči ve sjednaném rozsahu a
kvalitě, přes písemné upozornění bez předchozí dohody s pojišťovnou opakovaně účtuje zdravotní péči
poskytnutou nad rámec sjednaného druhu, odbornosti a rozsahu činnosti, přes písemné upozornění
neodůvodněně omezuje pro pojištěnce pojišťovny ordinační dobu sjednanou ve smlouvě, poskytuje
zdravotní péči bez odpovídajícího věcného a technického vybavení a personálního zajištění,
prokazatelně neposkytuje pojištěncům zdravotní péči kvalitně a lege artis1576), popřípadě opakovaně
odmítne poskytnutí zdravotní péče z jiných než právními předpisy stanovených důvodů, požaduje v
rozporu s právními předpisy od pojištěnců finanční úhradu za zdravotní péči hrazenou pojišťovnou
nebo za přijetí pojištěnce do péče, přes písemné upozornění prokazatelně opakovaně neoprávněně
účtuje zdravotní péči nebo neposkytne nezbytnou součinnost k výkonu kontrolní činnosti prováděné
pojišťovnou v souladu se zákonem.
Poskytovateli svědčí kvalifikované výpovědní důvody spočívající v tom, že pojišťovna přes písemné
upozornění opakovaně neoprávněně neuhradí poskytovateli poskytnutou hrazenou zdravotní péči,
přes písemné upozornění opakovaně nedodrží lhůty splatnosti dohodnuté ve smlouvě, přes písemné
upozornění opakovaně překračuje rozsah kontrolní činnosti stanovený zákonem nebo poskytne třetí
straně údaje o poskytovateli nad rámec právních předpisů nebo smlouvy.
Konečně podle článku 10 rámcové smlouvy lze smlouvu ukončit před uplynutím sjednané doby,
stanoví-li tak zákon, anebo písemnou dohodou smluvních stran, a to za podmínek a ve lhůtě
uvedených v této dohodě.
14.3.6
Právní úprava povinnosti uveřejňovat smlouvy mezi zdravotní pojišťovnou a

poskytovateli zdravotních služeb
Smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb, smlouvy s osobami, které mají
oprávnění k distribuci léčivých přípravků podle zákona o léčivech, a smlouvy o zajištění léčivých
přípravků obsahujících očkovací látky pro pravidelná očkování podle antigenního složení očkovacích
látek stanoveného Ministerstvem zdravotnictví ČR podle zákona o ochraně veřejného zdraví1577) je
zdravotní pojišťovna povinna zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup nejpozději do 60 dnů
ode dne uzavření takové smlouvy. Stejným způsobem a ve stejné lhůtě zveřejní zdravotní pojišťovna
každý dodatek nebo změnu kterékoliv z těchto smluv, pokud z nich vyplývá výše úhrady zdravotní
pojišťovny poskytovateli za poskytnuté hrazené služby nebo rozsah poskytovaných hrazených služeb.
Příslušná smlouva nebo dodatek pak nabývá účinnosti dnem zveřejnění.
Zákon dále stanoví, že pokud se zdravotní pojišťovna a poskytovatel dohodnou na jiném způsobu
nebo výši úhrady, než je pro daný kalendářní rok stanoveno vyhláškou podle § 17 odst. 5 zákona o
veřejném zdravotním pojištění, zveřejní tuto skutečnost při zveřejnění smlouvy o poskytování a úhradě
hrazených služeb uzavřené s poskytovatelem. Zdravotní pojišťovna nezveřejní informace a údaje, které
jsou předmětem ochrany podle jiných právních předpisů. Zdravotní pojišťovna dále nezveřejní
smlouvu, informace a údaje, jež se týkají poskytovatele, který je zároveň zpravodajskou službou.
Tato úprava byla do zákona o veřejném zdravotním pojištění vložena s platností od srpna 2015
novelizací provedenou zákonem č. 200/2015 Sb.1578)
Tato novela uložila zdravotním pojišťovnám povinnost zveřejnit nejpozději do 6 měsíců ode dne
nabytí účinnosti novely ty smlouvy, které byly ke dni nabytí účinnosti novely účinné, a to včetně jejich
změn a dodatků, z nichž vyplývá výše úhrady zdravotní pojišťovny poskytovateli zdravotních služeb za
poskytnuté zdravotní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebo rozsah těchto služeb.
Totéž platí o povinnosti zveřejnit smlouvy, které byly uzavřeny přede dnem nabytí účinnosti
novelizačního zákona a které mají nabýt účinnosti později; o těchto smlouvách novela říká, že nabývají
účinnosti dnem v nich stanoveným.
Povinnost zveřejnění se vztahuje též na smlouvy, včetně jejich změn a dodatků, z nichž vyplývá výše
úhrady zdravotní pojišťovny poskytovateli zdravotních služeb za poskytnuté zdravotní služby hrazené z
veřejného zdravotního pojištění nebo rozsah těchto služeb, které byly uzavřeny v letech 2014 a 2015 a
které pozbyly účinnosti přede dnem nabytí účinnosti této novely. Tyto smlouvy musejí být zveřejněny
nejpozději do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti novely.
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 200/2015 Sb. k tomu uváděla, že "jako nedostatečná se v
současnosti jeví právní úprava kontroly nakládání s finančními prostředky systému veřejného
zdravotního pojištění, zejména v oblasti smluvních vztahů mezi zdravotními pojišťovnami a
poskytovateli zdravotních služeb. Příjmy zdravotních pojišťoven jsou přitom tvořeny platbami od plátců
pojistného (pojištěnci a zaměstnavatelé) nebo od státu, který hradí pojistné za tzv. státní pojištěnce z
prostředků státního rozpočtu. Ve všech případech se jedná o veřejné finanční prostředky, jejichž
využívání má podléhat podrobné kontrole jak ze strany orgánů státní správy, tak ze strany veřejnosti.
Veřejná kontrola by se přitom měla realizovat prostřednictvím dohledu nad obsahem smluv o
poskytování a úhradě hrazených služeb. To tím spíše, že obsah smluv o poskytování a úhradě hrazených
služeb může být sjednán mimo parametry stanovené každoročně vyhláškou o stanovení hodnot bodu,
výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení. Může tak docházet k individuálnímu zvýhodňování
jednotlivých poskytovatelů zdravotních služeb ze strany zdravotních pojišťoven, které nakládají s
veřejnými prostředky.
Obsah smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb je v současnosti dostupný pouze na základě
žádosti prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ‚zákon č. 106/1999 Sb.'), a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp.
zn. 3 Ads 33/2006. Takovou praxi považuje předkladatel za nedostatečnou, především s ohledem na
velké množství smluv uzavřených mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb a
rovněž na nekomplexnost stávající právní úpravy ve vztahu k silné potřebě veřejné kontroly. Je třeba
uvést, že celkové výdaje systému veřejného zdravotního pojištění (resp. základních fondů všech
zdravotních pojišťoven) činily v roce 2013 cca 221,8 mld. Kč, a s ohledem na to, že se tyto veřejné finanční
prostředky používají zejména k úhradě poskytovaných hrazených služeb na základě individuálních
smluv, je nezbytné zajistit jejich transparentnost prostřednictvím veřejné kontroly nad jejich
obsahem."1579)
K samotnému textu ustanovení § 17 odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění po této

novelizaci důvodová zpráva uvádí, že "navrženou právní úpravou dochází k zakotvení povinnosti
zveřejňovat smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb. Toto ustanovení má za cíl zvýšení
transparentnosti vynakládání veřejných prostředků v oblasti veřejného zdravotního pojištění.
Zveřejňování smluv rozptýlí pochybnosti o tom, jakým způsobem jsou jednotliví poskytovatelé
zdravotních služeb placeni a zda jednotlivým poskytovatelům nejsou ve smlouvách poskytovány
neodůvodněně výhodnější podmínky. Jde o podpůrné opatření, které umožní lepší využití práv občanů
na svobodný přístup k informacím a zlepší i povědomí veřejnosti o užití prostředků veřejného
Zveřejnění smlouvy nebude podmínkou pro nabytí platnosti takové smlouvy, neboť by mohlo dojít k
nežádoucím dopadům do sféry poskytovatelů zdravotních služeb, kteří by v dobré víře plnili na základě
smlouvy, kterou se zdravotní pojišťovnou uzavřeli, byť by z důvodů na straně zdravotní pojišťovny
(nezveřejnění) taková smlouva nebyla platná. V takovém případě by se jednalo o plnění bez právního
důvodu, za něž by tak v praxi nenáležela poskytovatelům úhrada. Z toho důvodu považuje předkladatel
za vhodné sankcionovat porušení povinnosti zveřejnit smlouvu o poskytování a úhradě hrazených
služeb zdravotní pojišťovnou dostatečně odrazující pokutou, a to až do výše 10 mil. Kč. Je třeba uvést, že
maximální výše pokuty bude uložena v případech odpovídajících obecným pravidlům správního trestání,
tedy zejména v případě závažného a opakovaného porušování této povinnosti." 1580)
Nutno konstatovat, že důvodová zpráva nedává odpověď na nejasnosti v textu ustanovení a

rozhodně tak neusnadňuje jeho interpretaci, byť nesplnění povinnosti má být trestáno. Konkrétně jde
např. o následující větu obsaženou v § 17 odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění: "Pokud se
zdravotní pojišťovna a poskytovatel dohodnou na jiném způsobu nebo výši úhrady, než je pro daný
kalendářní rok stanoveno vyhláškou podle odstavce 5, zveřejní tuto skutečnost při zveřejnění smlouvy
podle věty první." Vzhledem k tomu, že podle věty první se zveřejňují smlouvy, jejichž platnost bývá
sjednána na dobu více let, a zveřejněny mají být do 60 dnů od uzavření, není jasné, jak při tomto
zveřejnění má být zveřejněna i skutečnost, že se strany např. ve třetím roce trvání smlouvy dohodnou
odchylně od tzv. úhradové vyhlášky.
14.3.7
Úhrady poskytnutých zdravotních služeb a úhradové vyhlášky

V předchozím textu jsme několikrát zmínili otázku úhrad zdravotních služeb hrazených z veřejného
zdravotního pojištění, jakož i způsob stanovení jejich výše. Úhrada je ve skutečnosti cena, stanovená
jako cena regulovaná, nikoliv však konečnou výší (absolutní hodnotou), ale vzorcem či vzorci pro její
výpočet v konkrétním případě, tedy v případě konkrétní zdravotní pojišťovny a konkrétního
poskytovatele. Vzhledem k tomu, že vstupní hodnoty se v jednotlivých případech liší, jsou - i při
shodném užití stejného mechanismu výpočtu - ceny za stejnou péči u různých poskytovatelů a
jednotlivých zdravotních pojišťoven odlišné.
Zákon o veřejném zdravotním pojištění k tomu v § 17 odst. 5 říká, že (není-li stanoveno jinak)
"hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok
dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních
zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních
poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě,
posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným
zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo
zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 30. 6. příslušného
kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními
předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnotu bodu, výši úhrad hrazených služeb, výši záloh na
úhradu hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví
vyhláškou v termínu do 31. října kalendářního roku. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud
se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní
pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak."1581)
Mimo systém úhrad podle uvedeného ustanovení hradí příslušná zdravotní pojišťovna
poskytovatelům, s výjimkou poskytovatelů lékárenské péče, léčivé přípravky 1582) paušální částkou, jejíž
výše se sjedná ve smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb. Nad rámec sjednané paušální
částky příslušná zdravotní pojišťovna uhradí, ve výši stanovené Státním ústavem pro kontrolu léčiv
(SÚKL), poskytovatelům poskytujícím ambulantní zdravotní péči léčivé přípravky, u nichž SÚKL
rozhodne, že se hradí při poskytování ambulantní péče. Ve smlouvě může zdravotní pojišťovna sjednat
jiný způsob úhrady léčivých přípravků při poskytování ústavní péče, u kterých sjednala výši a podmínky
úhrady s držitelem rozhodnutí o registraci nebo s výrobcem.
Kromě toho zdravotní pojišťovna uhradí poskytovateli lékárenské péče léčivé přípravky a
zdravotnické prostředky, a to i tehdy, nemá-li s ním dosud uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě
hrazených zdravotních služeb, poskytovatelům lékárenské péče a jiným smluvním subjektům brýle a
pomůcky oční optiky, vlasové náhrady, ortopedicko protetické pomůcky sériově a individuálně
vyráběné, pomůcky pro zdravotně postižené včetně vozíků a zvedáků pro imobilní osoby a dále
pomůcky pro sluchově postižené, nevidomé a slabozraké a konečně poskytovatelům lékárenské péče a
jiným subjektům přístroje používané k terapii. Tyto položky zaplatí zdravotní pojišťovna na základě
lékařského předpisu vystaveného smluvním poskytovatelem, lékařem poskytujícím neodkladnou péči
pojištěnci, smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby v zařízení sociální péče a smluvním lékařem
poskytujícím hrazené služby sobě, manželovi, svým rodičům, prarodičům, dětem, vnukům a
sourozencům, jestliže jeho odbornost zaručuje Česká lékařská komora nebo Česká stomatologická
komora a jestliže k tomu takový lékař uzavře zvláštní smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Smluvním
poskytovatelům uhradí zdravotní pojišťovna na základě předloženého účtu stomatologické protetické
náhrady a léčebné rehabilitační pomůcky, jakož i ortodontické aparáty; smluvním poskytovatelům
nebo jiným smluvním subjektům uhradí dále servisní zásahy na poskytnuté zdravotnické prostředky.
Na základě smlouvy s osobou, která má oprávnění k distribuci léčivých přípravků podle zákona o
léčivech, jí zdravotní pojišťovna uhradí léčivé přípravky obsahující očkovací látky pro pravidelná
očkování podle antigenního složení očkovacích látek stanoveného Ministerstvem zdravotnictví podle
zákona o ochraně veřejného zdraví. V souladu s prováděcím právním předpisem a cenovým předpisem
uhradí zdravotní pojišťovna osobám, které jsou oprávněné přepravovat lidské pozůstatky podle zákona
o pohřebnictví, přepravu těla zemřelého pojištěnce k pitvě a z pitvy. Výše a způsob těchto úhrad rovněž
nejsou upravovány vyhláškou vydávanou na základě ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění.
14.3.7.1
Úhradové vyhlášky
Pokud se máme zabývat vyhláškou vydávanou na základě ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném
zdravotním pojištění (tzv. úhradovou vyhláškou), musíme především připomenout zásadní omezení,
která je třeba brát při jejím sestavování a pozdější aplikaci v úvahu. Především nutno mít na paměti
požadavek na to, aby nebyl překročen objem peněz v rozpočtu veřejného zdravotního pojištění. To
vyplývá ze zákonů o zdravotních pojišťovnách 1583), ale je to uznáno i např. v usnesení Ústavního soudu
ze dne 14.5.2009, sp. zn. I. ÚS 591/09, v němž se říká, že "systém veřejného pojištění je jako každý
pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, který se získává
na základě povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. Tento limitující faktor je přitom
přímo obsažen v čl. 31, větě druhé, Listiny, kdy je nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na
zdravotní pomůcky vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění."
Z tohoto důvodu úhradové vyhlášky již řadu let vycházejí z předpokladu, že průměrná spotřeba
zdravotních služeb zůstává spíše stabilní, přičemž cenu péče a strukturu péče včetně zavádění nových
metod, přípravků a prostředků lze připustit pouze v mezích rozdílu mezi náklady na dosavadní objem
hrazených služeb a nárůstem příjmů systému zdravotního pojištění. To je řešeno tak, že uvedená
vyhláška zavádí vždy tzv. referenční období, jímž je obvykle předchozí kalendářní rok, popř. kalendářní
rok o jeden rok předcházející tomu, pro který se úhrady stanoví. Velmi zjednodušeně je pak výchozí
hodnotou pro stanovení úhrady objem zdravotních služeb vyjádřený v bodech za zdravotní výkony a
dalších hodnotách a ukazatelích (počet hospitalizačních případů, počet ošetřených pojištěnců v
ambulantní péči apod.) a celkový objem peněz vydaných veřejným zdravotním pojištěním na všechny
tyto služby v referenčním období.
Vzorec či vzorce pro stanovení aktuální úhrady pak v zásadě jen upravují žádoucím způsobem
hodnoty referenčního období - cílem je garantovat poskytnutí alespoň takového množství služeb, jaké
byly poskytnuty v referenčním období, a uhradit za ně alespoň tolik, kolik bylo uhrazeno v referenčním
období. Nad to je poskytovatelům a zdravotním pojišťovnám dán prostor pro nárůst objemu určitých
služeb, zvýšení počtu pojištěnců, jimž jsou určité služby poskytovány, anebo rozšíření okruhu
hrazených zdravotních služeb. Zvýšené náklady by měly být pokryty zvýšenými příjmy veřejného
zdravotního pojištění (vyšší výběr pojistného spojený s růstem mezd, minimální mzdy apod.), nebo
úsporami nákladů (pokles cen vybraných léčivých přípravků, zdravotnických prostředků apod.). V
zásadě to znamená, že vyhláška počítá s určitým nárůstem ceny péče, neboť za stejný objem služeb,
jako v referenčním období, přiznává poskytovatelům vyšší úhradu. Naopak obsahuje obvykle omezení,
podle něhož překročení, nebo naopak nedosažení, hodnot produkce zdravotních služeb referenčního
období znamená nižší cenu (úhradu).
Součástí uvedené vyhlášky je rovněž stanovení postupu výpočtu výše úhrady ve zvláštních
případech; může jít např. o úhradu léčivých přípravků používaných v centrech, s nimiž k tomu zdravotní
pojišťovna uzavřela zvláštní smlouvu, která se sjednává obvykle konkrétní částkou - vzhledem k tomu,
že náklady na léčení jednoho pojištěnce jsou v zásadě jednoznačně dané cenou příslušných léčivých
přípravků, znamená takové ujednání i absolutní omezení počtu léčených pojištěnců. Jde např. o
biologickou léčbu, kde stanovené limity fakticky brání přístupu nových pojištěnců k této péči, i když je
pro ně indikována. Ve skutečnosti totiž - zjednodušeně řečeno - tento limit znamená pouze částku, do
níž může poskytovatel léky nakoupit a do níž mu pojišťovna náklady na léky uhradí. Na léčbu nad tento
limit musí poskytovatel použít jiné zdroje, nebo tuto léčbu neposkytne. Podobně počítá vyhláška s tím,
že se samostatně ujedná úhrada aplikace kardiostimulátorů a kardioverterů, kloubních náhrad či
jiných položek.
Postup stanovení výše úhrady by však měl být vždy volen tak, aby poskytovatel mohl ze získaných
prostředků za zdravotní služby pokrýt alespoň své odůvodněné náklady na jejich poskytnutí, a tedy
aby odpovědnost za to, že se potřebná služba poskytne a uhradí, nebyla přenášena na poskytovatele.
To vyjádřil opakovaně Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích, např. v nálezu ze dne 22.10.2013, sp. zn.
Pl. ÚS 19/13, kde říká: "Výše bylo uvedeno, že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou
činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům
usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v
oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony
převážně, nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve
vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od
případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen
pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná
taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele. Právní
závěr, podle něhož ‚cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu
tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost
alespoň jejich návratnosti' (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000), se zde uplatní přiměřeně."
Lze tedy vyslovit závěr, že bez ohledu na to, jak jsou jednotlivé postupy stanovení úhrady v
uvedených vyhláškách formulovány, nelze je interpretovat tak, že by důsledkem byla úhrada
nerespektující zmíněný požadavek na pokrytí alespoň odůvodněných nákladů na péči.
Sjednají-li zdravotní pojišťovna a poskytovatel zdravotních služeb úhradu odchylně od úhradové

vyhlášky, jsou podle poslední věty ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění
vázáni podmínkou dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny. Zákon to sice výslovně
neupravuje, ale je otázkou, zda by ujednání tuto podmínku nesplňující nebylo třeba považovat za
neplatné.
V této souvislosti lze zmínit ještě jednu otázku, a to otázku vztahu uvedené vyhlášky a zdravotně
pojistného plánu zdravotní pojišťovny. Nedodržení zdravotně pojistného plánu je totiž kvalifikovaným
důvodem pro zásah kontrolního orgánu proti pojišťovně, stejně jako nedodržení úhradové vyhlášky.
Ministerstvo zdravotnictví ČR vydává vyhlášku v souladu s veřejným zájmem na zajištění kvality a

dostupnosti hrazených služeb a na fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních
možností systému veřejného zdravotního pojištění. Zdravotně pojistný plán by měl být sestavován tak,
aby zaručoval kvalitu a dostupnost hrazených služeb pro pojištěnce v rámci finančních možností
pojišťovny. Nemělo by však zároveň dojít k tomu, že podmínkou dodržení zdravotně pojistného plánu
by bylo sjednání úhrad podle poslední věty § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve výši
nedosahující výše úhrady podle tzv. úhradové vyhlášky. Zde vycházíme ze skutečnosti, že na jiném
způsobu úhrady, její výše a regulačních omezeních, než stanoví vyhláška, se pojišťovna a poskytovatel
musí dohodnout. Jinak řečeno - podle našeho názoru by bylo zcela nevhodné založit zdravotně pojistný
plán na předpokladu sjednání nižších úhrad, než by náležely podle tzv. úhradové vyhlášky, neboť by
naplnění takového předpokladu bylo mimo dispoziční sféru pojišťovny.
Mimo to rovněž návrh zdravotně pojistného plánu posuzují Ministerstvo zdravotnictví ČR a

Ministerstvo financí ČR z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, přičemž veřejným
zájmem je v tomto případě zřejmě třeba rozumět zájem obsahově shodný s tím, jak je vymezen v
zákoně o veřejném zdravotním pojištění (tedy soulad s právními předpisy a veřejným zájmem na
zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v
rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění), pouze s omezením na konkrétní
postavení (pozici) zdravotní pojišťovny v systému veřejného zdravotního pojištění.
V souvislosti s tím se nabízí rovněž otázka povinnosti zdravotní pojišťovny dodržovat zdravotně
pojistný plán obecně a především možnosti omezit na základě zdravotně pojistného plánu úhradu
zdravotních služeb poskytovatelům.
Povinnost dodržovat zdravotně pojistný plán vyplývá nepochybně z těch ustanovení zákona o
veřejném zdravotním pojištění, podle nichž mohou kontrolní orgány vůči pojišťovně zasáhnout právě v
případě, že pojišťovna schválený zdravotně pojistný plán nedodržuje.
Lze tak nejspíše vyslovit názor, že úhradová vyhláška a zdravotně pojistné plány zdravotních
pojišťoven jsou instrumenty systému veřejného zdravotního pojištění, přičemž zdravotně pojistné
plány konkretizují podíl jednotlivých zdravotních pojišťoven na provádění vyhlášky. Za celkový soulad
požadavků podle vyhlášky a předpokladů podle zdravotně pojistných plánů odpovídá především
Ministerstvo zdravotnictví ČR, uzná-li tyto dokumenty za souladné s právními předpisy a veřejným
zájmem (tedy zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému
zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění).
Znovu připomínáme, že tzv. úhradová vyhláška se použije, nedohodnou-li se smluvní strany za
podmínek dodržení zdravotně pojistného plánu pojišťovny jinak; toto ujednání by z výše uvedených
důvodů nemělo obecně vést k nižší úhradě, ale spíše např. ke zjednodušení jejího výpočtu. Výši úhrady
podle úhradové vyhlášky nelze zásadně snížit s odkazem na zdravotně pojistný plán, stejně jako
uvedenou dohodu nelze nahradit jakýmkoliv jednostranným právním jednáním.
Připomínáme, že zdravotně pojistný plán obsahuje plán příjmů a výdajů včetně členění podle
jednotlivých fondů, předpokládaný vývoj struktury pojištěnců, plán provozních nákladů, údaje o
rozsahu hrazených služeb poskytovaných pojišťovnou a způsob zajištění dostupnosti služeb
nabízených pojišťovnou včetně předpokládané soustavy poskytovatelů, se kterými pojišťovna uzavírá
smlouvu. V zásadě je tedy zdravotně pojistný plán na jedné straně informací o výsledcích, které
pojišťovna předpokládá (očekává) na základě svých znalostí, zkušeností a predikcí, na druhé straně je
informací o opatřeních, která jsou ve výlučné kompetenci pojišťovny a jejichž prováděním pojišťovna
hodlá předpokládaných (očekávaných) výsledků dosáhnout. Nelze však přijmout opatření spočívající v
tom, že pojišťovna se nebude řídit úhradovou vyhláškou.
Z uvedených právních předpisů tak podle našeho názoru vyplývá, že provádění veřejného
zdravotního pojištění1584) se řídí zákonem o veřejném zdravotním pojištění a v otázkách pojistného pak
rovněž zákonem o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Fungování zdravotní pojišťovny a její
institucionální záležitosti, tedy činnosti dovnitř pojišťovny, se pak řídí vždy příslušným zákonem, v
případě VZP ČR zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, v případě
zaměstnanecké pojišťovny zákonem č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách. Tyto zákony upravují podmínky, které musí zdravotní pojišťovna splňovat,
aby mohla veřejné zdravotní pojištění provádět, nikoliv provádění tohoto pojištění samotné. Proto by
nebylo v souladu s právní úpravou, kdyby pojišťovna jakkoliv modifikovala své povinnosti a závazky v
rámci provádění veřejného zdravotního pojištění s odkazem na podmínky, které musí splnit, aby
takovou činnost mohla vykonávat. Vázanost pojišťovny zdravotně pojistným plánem vstupuje do jejích
vztahů navenek (ovládá plnění zákonných úkolů při provádění veřejného zdravotního pojištění) pouze v
případech, kdy tak zákon výslovně stanoví, tedy konkrétně v případě, že se pojišťovna a poskytovatel
hodlají dohodnout o způsobu úhrady, její výši a regulačních omezeních odchylně od úhradové
vyhlášky.
Jednotlivá zdravotní pojišťovna tak může, avšak jedině dohodou s poskytovatelem, dosáhnout
jiného způsobu nebo výše úhrady konkrétních zdravotních služeb. Tato dohoda je individuální, uzavírá
se mezi konkrétními smluvními partnery a nelze se jí bránit s tím, že s jinými partnery je to jinak - platí,
že nepoužije-li se pro stanovení výše úhrady úhradová vyhláška, může se sjednat pro každý jednotlivý
případ zcela odlišně. Zdravotní pojišťovna se však nemůže od příslušné vyhlášky odchýlit jednostranně,
tím méně proto, že by podle jejího názoru mohlo použití vyhlášky vést k překročení zdravotně
pojistného plánu; opačný názor by mohl vést k tomu, že bude popřeno (nebo přinejmenším zůstane
nenaplněno) právo pojištěnce vyplývající z čl. 31 Listiny1585), jakož i ze zákonů, které tento článek
provádějí, zejména ze zákona o veřejném zdravotním pojištění.
14.4
Racionalizace zdravotní péče (tzv. rationing)
Jak jsme již vícekrát uvedli, avšak stojí za opakované zdůraznění, systém veřejného zdravotního
pojištění je limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, který se získává na
základě povinnosti platit všeobecné zdravotní pojištění 1586). Takto omezené prostředky přitom nikdy
nemohou dostačovat k uhrazení takového objemu zdravotní péče, jehož poskytnutí by bylo z
lékařského hlediska na území daného státu odůvodnitelné. 1587) Prakticky jakýkoliv výkon zdravotní péče
je totiž možno téměř neustále zdokonalovat, typicky použitím dražších zdravotnických prostředků či
léčiv. Rovněž je možné výkon indikovat stále širšímu okruhu pacientů; statistická pravděpodobnost, že
výkon zamezí poškození zdraví nebo smrti pacienta, sice s rozšiřováním okruhu pacientů klesá, ale
velmi dlouho zůstává vyšší než nula1588). Zároveň finanční nákladnost zdravotní péče mj. v důsledku
vědecko-technického pokroku a stárnutí populace stále stoupá.
Žádný stát světa nedisponuje tak nesmírným objemem veřejných prostředků, aby mohl každému
pacientovi poskytnout veškerou potenciálně prospěšnou péči. Je proto nezbytná snaha o co
nejefektivnější a nejspravedlivější rozdělení omezených zdrojů mezi všechny potřebné. Nástrojem této
optimalizace je tzv. racionalizace zdravotní péče. Tímto pojmem se obecně rozumí jednání, které vede
k odepření potenciálně prospěšné zdravotní péče konkrétnímu pacientovi, neboť je tato péče
poskytnuta na základě určitých kritérií jen některým z množiny vhodných pacientů.1589) Podstatu
racionalizace zdravotní péče lze také definovat jako poskytování zdravotní péče na různých
úrovních1590), kdy o úrovni péče poskytnuté konkrétnímu pacientovi rozhodují stanovená kritéria (která
zpravidla nesmějí mít diskriminační povahu).
Jedním ze základních podkladů pro uskutečňování racionalizace zdravotní péče je hodnocení

nákladové efektivity (cost-effectiveness analysis) určitého výkonu, tedy poměr jeho nákladů a přínosů
pro pacienta. Je přitom nezbytné mít na paměti, že prostředky, které zdravotní systém ušetří na péči o
určitého pacienta, mohou být použity ku prospěchu jiných pacientů. Tato úvaha pochopitelně
předpokládá určitou úroveň efektivity používání dostupných zdrojů ve zdravotnictví. Je tedy logické, že
významnou součástí racionalizace zdravotní péče je snaha o zefektivnění procesů ve zdravotnictví, a
tedy o omezení plýtvání zdroji. Každý úspěch v tomto úsilí by měl vést k příznivějšímu poměru nákladů
a přínosů pro pacienta, a tudíž k možnosti poskytnout pacientovi větší objem a kvalitu potřebných
zdravotních služeb.1591)
Komplexita problému racionalizace však spočívá ve skutečnosti, že se v systému zdravotní péče

nachází velké množství pacientů s velmi různorodými potřebami. Tyto potřeby jsou často z hlediska své
finanční náležitosti mezi sebou sotva souměřitelné, podobně velký je ale mnohdy také rozdíl mezi
počty pacientů, kteří provedení daných výkonů potřebují, a význam těchto výkonů pro jejich zdravotní
stav. Příkladem může být otázka, zda je z hlediska nákladové efektivity vhodnější poskytnout určitému
množství pacientů velmi drahou terapii, nebo poskytnout mnohem většímu množství zdravých lidí
preventivní vyšetření.1592) Požadavek nákladové efektivity tak může mít pro konkrétního pacienta velmi
negativní dopad: jestliže bude shledáno, že je výhodnější alokovat prostředky do jiné oblasti, mohli by
být např. pacienti vyžadující určitou velmi drahou život zachraňující léčbu ponecháni pouze s nárokem
na paliativní péči. Tato kalkulace přitom nedává přednost vždy jen záchraně života, ale v určitých
případech může upřednostnit zvýšení jeho kvality u relevantního množství pacientů 1593).
Je zřejmé, že takováto praxe je spojena s náročnými etickými a ústavněprávními otázkami. Zdraví a

život člověka přitom představují jedny ze základních hodnot současné společnosti, které jsou zvláštním
způsobem chráněny právním řádem1594). Lidský život a zdraví lze ve vztahu k jeho vnímání ze strany
společnosti nazvat hodnotou sui generis1595), statkem tak výjimečným, že se jistým způsobem vyděluje
ze všech kategorií. Zachování života a jeho určité kvality je nutnou podmínkou výkonu všech ostatních
subjektivních práv. Tomu také odpovídá pojetí života a zdraví v mezinárodním právu i v ústavách
jednotlivých států včetně ústavního pořádku České republiky. Právo na zdravotní péči jako lidské právo
je zakotveno již v čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948 a dále např. v čl. 12
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. Je nutné mít na
paměti, že právo na zdravotní péči je právem sociálním, a tedy nezakládá absolutní nárok: jeho
uplatnění je omezeno požadavkem proporcionality i limitací veřejných zdrojů. Sociální práva je třeba
chápat primárně nikoli jako vymahatelná subjektivní práva konkrétních osob, ale spíše jako určité
minimální standardy, které je stát povinen naplňovat1596).
V České republice je právo na zdravotní péči ústavním právem zaručeným čl. 31 Listiny, který zní:
"Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou
zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Podmínky zákonem
stanovené přitom budou zcela jistě vycházet z ekonomické situace zdravotního systému a z širšího
hlediska celého státu.1597) Na základě čl. 41 odst. 1 Listiny je možno domáhat se tohoto práva pouze v
mezích prováděcího zákona. Na základě výkladu Ústavního soudu v usnesení ze dne 5.5.1999, sp. zn. Pl.
ÚS 23/98, musí být podmínky pro uplatnění práva na zdravotní péči stanoveny prováděcím zákonem
tak, aby byl všem občanům bez diskriminace "zajištěn spravedlivý - tedy i vznik možných nerovností
vylučující - způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality". Ústavním soudem stanovené
podmínky jsou rovněž v souladu s požadavkem rovné dostupnosti zdravotní péče obsaženém v čl. 3
Úmluvy o biomedicíně.1598)
Z uvedeného vyplývá, že ústavní pořádek České republiky předpokládá existenci systému veřejného
zdravotního pojištění, zároveň ovšem realisticky předjímá, že tento systém může fungovat jedině v
rámci určité společenské a ekonomické reality. Ústavní konformita racionalizace zdravotní péče je
výslovně začleněna do příslušného článku Listiny, bezpochyby proto, aby se předešlo případným
komplikacím při hledání cesty ke smíření zcela nezbytné praxe odpírání potenciálně prospěšné
zdravotní péče některým pacientům s právem na zdravotní péči.
Samotný zákon o veřejném zdravotním pojištění přitom ve své výslovné úpravě rozsahu nároku na
zdravotní péči o limitaci ekonomickými možnostmi společnosti nehovoří. Ustanovení § 13 zákona o
veřejném zdravotním pojištění podmiňuje hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění
tím, že se tyto služby poskytují pojištěnci "s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo
zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich
poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, jsou v souladu se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy, a konečně existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich
poskytování". Racionalizace zdravotní péče je však přímým důsledkem úpravy fungování systému
veřejného zdravotního pojištění, např. institutu smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb nebo
vydávání úhradových vyhlášek.
Racionalizace zdravotní péče je teorií dělena do různých typů. Zaměříme-li se na explicitní

racionalizaci, můžeme rozlišovat racionalizaci prostřednictvím odborných doporučených postupů a
racionalizaci vyloučením1599).
Ačkoliv jsou doporučené odborné postupy právně nezávazné1600), jimi stanovené osvědčené postupy
jsou lékaři široce respektovány. Jestliže je tedy součástí doporučení neprovedení určitého postupu u
vymezené skupiny pacientů, která na postup reaguje hůře než ostatní, mohou být tito pacienti v
důsledku vyloučeni z poskytnutí zdravotní péče. K tomuto typu racionalizace v České republice
bezpochyby v jisté míře dochází1601).
Racionalizace vyloučením vzniká v situaci, kdy jsou ze systému úhrady zdravotní péče hrazeny
pouze vymezené základní zdravotní služby. Zdravotní služby, které jsou považovány za jakýsi
nadstandard, se tak často stávají pro účastníky daného systému (nebo jejich velkou většinu)
nedostupnými.
V této souvislosti je nutno poznamenat, že v České republice je právo na poskytnutí zdravotní péče
mnohdy ztotožňováno s právo na úhradu zdravotní péče ze systému veřejného zdravotního
pojištění1602). Český systém veřejného zdravotního pojištění je bezesporu postaven na vymezení
hrazených zdravotních služeb, zároveň však zákon o veřejném zdravotním pojištění v § 16 stanoví, že
zdravotní pojišťovna ve výjimečných případech uhradí zdravotní péči jinak nehrazenou, pokud je tato
péče jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce 1603). Cílem úhrady jinak nehrazené léčby
přitom s ohledem na vymezení hrazených služeb dle § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění a
definici zdravotních služeb dle § 2 odst. 4 zákona o zdravotních službách může zřejmě být nejen
záchrana života pacienta, ale také zlepšení nebo zachování jeho zdravotního stavu či zmírnění jeho
utrpení. Pokud se tedy jedná o péči, která je pro pacienta jedinou možnou, nemělo by dojít k vyloučení
tohoto pacienta.
Složitější je otázka nehrazené péče, jež není pro pacienta zcela nutná, avšak představuje určitý
nadstandard, který může být z hlediska pacientova zdravotního stavu vhodnější než základní hrazená
péče. Z ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož má
pojištěnec právo na poskytnutí hrazených služeb a poskytovatel za jejich poskytnutí nesmí přijmout
žádnou úhradu1604), neplyne, že by poskytovatel nesměl přijmout úhradu za poskytnutí služeb
nehrazených1605). Jestliže jde však o hrazenou péči, v jejímž rámci chce pacient na vlastní náklady
přijmout určitou nehrazenou dílčí péči, je otázkou, zda má skutečně právo uhradit pouze rozdíl mezi
nákladnějším zvoleným zákrokem a svým zákonným nárokem (tedy mezi cenou nehrazené
nadstandardní péče a hrazené péče, která by mu jinak náležela), či zda si musí vybrat mezi přijetím
hrazených služeb, tak jak je systém zdravotního pojištění nabízí, a plnou úhradou celé ceny jím zvolené
jiné (nadstandardní) služby. Problematice se věnujeme výše v části 14.2.3.3, kde argumentujeme pro
první z uvedených možností.
V České republice je tedy racionalizace zdravotní péče do velmi vysoké míry ztotožněna s
racionalizací veřejného zdravotního pojištění. Racionalizace skrze omezení úhrad ze systému
veřejného zdravotního pojištění by však neměla popírat možnost pacienta přijmout za jím provedenou
úhradu zdravotní služby nad rámec hrazené péče.
15
Farmaceutické právo (právo léčivých přípravků)
V rámci pojednání o tzv. farmaceutickém právu hned úvodem podotkněme, že v širším smyslu jde o
právo léčivých přípravků a právo zdravotnických prostředků.
V této kapitole se však naznačené problematice budeme věnovat jen v užším smyslu, tedy právní
regulaci léčivých přípravků a subjektů nakládajících s léčivými přípravky. Jsou mezi nimi výrobci,
povětšinou tzv. držitelé rozhodnutí o registraci léčivého přípravku, distributoři, zdravotničtí pracovníci,
výdejci léčivých přípravků, zdravotní pojišťovny a v neposlední řadě pacienti.
Klíčovým zákonem pro oblast farmacie, vycházejícím z právní regulace EU, je zákon č. 378/2007 Sb., o
léčivech, který systematicky upravuje většinu materie spojené s problematikou léčivých přípravků a
který je dále konkretizován na podzákonné úrovni prováděcími vyhláškami 1606) a pokyny Státního
ústavu pro kontrolu léčiv 1607). Je však pravdou, že některé dílčí otázky jsou roztříštěny do dalších
předpisů, zejména zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, nebo zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění.
Předmětem úpravy zákona o léčivech je podle ustanovení § 1 odst. 1 výzkum, výroba, příprava,
distribuce, kontrola a odstraňování léčivých přípravků a léčivých látek, dále pak jejich registrace,
poregistrační sledování, předepisování a výdej, prodej vyhrazených léčivých přípravků a poskytování
informací, mezinárodní spolupráce při zajišťování ochrany veřejného zdraví a vytváření jednotného
trhu léčivých přípravků Evropské unie a vedení dokumentace o některých výše uvedených činnostech.
Obecně lze říci, že léčivý přípravek je "látka nebo kombinace látek prezentovaná s tím, že má
léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat, nebo látka nebo kombinace
látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem, nebo použít u zvířat či podat zvířatům, a to buď za
účelem obnovy, úpravy či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického,
imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy" 1608). Pro
účely této kapitoly však musíme okruh všech léčivých přípravků zúžit pouze na léčivé přípravky
humánní, tedy na ty, které jsou "určené pro použití u lidí nebo podání lidem"1609).
15.1
Nakládání s humánními léčivými přípravky
Způsoby nakládání s humánními léčivými přípravky definuje přímo zákon č. 378/2007 Sb., zákon o
léčivech. Systematicky se dělí do osmi hlav, přičemž hlava I obsahuje úvodní ustanovení a hlava II
upravuje povinnosti státních orgánů a osob soukromého práva v oblasti zabezpečování léčiv. Hlava III
upravuje registrační proces a otázky s ním související, zatímco rozsáhlá hlava IV upravuje v dílu 1
výzkum, v dílu 2 výrobu, přípravu a distribuci léčivých přípravků a v dílu 3 předepisování, výdej a
odstraňování léčiv. Hlava V upravuje otázky farmakovigilance a hlava VI obsahuje kontrolní a sankční
nástroje pro orgány státní správy při porušení povinností podle předchozích částí zákona. Hlavy VII a
VIII obsahují společná, přechodná a závěrečná ustanovení.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o léčivech se "zacházením s léčivy pro účely tohoto zákona
rozumí jejich výzkum, příprava, úprava, kontrola, výroba, distribuce, skladování a uchovávání, dodávání
a přeprava, nabízení za účelem prodeje, výdej, prodej, držení za účelem podnikání, poskytování
reklamních vzorků, používání léčivých přípravků při poskytování zdravotních služeb nebo veterinární
péče nebo odstraňování léčiv".
Podmínky způsobilosti osob pro zacházení s léčivými přípravky jsou stanoveny taktéž v zákoně o
léčivech1610). Předpoklady pro zacházení těchto osob s léčivými přípravky se dělí na obecné a odborné.
Obecně smějí zacházet s léčivy pouze osoby starší 18 let, svéprávné, bezúhonné a zdravotně a odborně
způsobilé pro konkrétní druh činnosti. Zákon dále také zvlášť stanovuje odborné předpoklady pro
některé druhy nakládání s léčivými přípravky, například pro klinické hodnocení léčivých přípravků a
jejich používání při poskytování zdravotních služeb či pro provádění kontrolní činnosti v oblasti léčiv u
Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Odborné předpoklady pro používání léčivých přípravků při
poskytování zdravotních služeb jsou upraveny v rámci zvláštních právních předpisů 1611).
15.1.1
Registrace humánních léčivých přípravků

Obecným účelem registrace léčivých přípravků je co možná nejlépe vyrovnat na jedné straně zájem,
zejména výrobců, uvádět na trh co nejrychleji co možná největší počet inovativních léčivých přípravků
a na straně druhé společenský zájem na bezpečnosti těchto léčivých přípravků a na ochraně lidského
zdraví.
15.1.1.1
Právní úprava
Proces registrace léčivých přípravků upravuje zákon o léčivech a nařízení EU č. 726/20041612),
vyhláška č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků, vyhláška č. 427/2008 1613) a směrnice EU o
kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků 1614). Ne všechny léčivé přípravky však
musejí projít registračním řízením. Registraci nepotřebují například individuálně připravované léčivé
přípravky či krevní transfuze.
15.1.1.2
Registrační řízení
Právní řád rozlišuje vícero způsobů registrace. Léčivé přípravky mohou být jednak zaregistrovány v
rámci národního řízení u Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Další možností je tzv. procedura
vzájemného uznávání neboli decentralizovaná registrace, centralizovaná registrace a v případě
mimořádných podmínek také převzetí registrace z jiného členského státu.1615)
Účastníkem řízení o registraci je pak pouze žadatel o registraci, jak se ostatně vyslovil i Nejvyšší
správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 23.1.20081616). Nejvyšší správní soud to dovodil z § 30 odst. 2
zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů (nynější § 99
odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů), dle kterého
"údaje předložené v rámci registračního řízení léčivého přípravku nesmí být bez souhlasu žadatele o
registraci zpřístupněny jiným osobám". Z tohoto ustanovení dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že
okruh účastníků řízení o registraci léčivého přípravku je vymezen úžeji než dle § 14 zákona č. 71/1967
Sb., správní řád (nynější § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád)1617). Vzhledem k tomu, že zákon o
léčivech je ve vztahu speciality ke správnímu řádu, může být účastníkem řízení skutečně jen žadatel o
registraci. Opačný výklad by totiž podle Nejvyššího správního soudu znamenal, že "kterýkoliv právní
subjekt domáhající se účastenství v registračním řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu by
se bez souhlasu žadatele o registraci dostal ke všem údajům týkajícím se léčebného prostředku, které
žadatel v rámci registračního řízení předložil".
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2015, sp. zn. 4 Ads 35/2013, pak bylo držitelům registrace
léčivých přípravků v plném rozsahu přiznáno oprávnění podat správní žalobu proti rozhodnutí o
stanovení výše a podmínek úhrady přípravků či o jejich změně. Do té doby byla držitelům registrace
poskytována jen procesněprávní ochrana, tedy mohli podat jen žalobu podle § 65 odst. 2 soudního
řádu správního1618) na ochranu účastníka před zkrácením na jeho právech postupem správního orgánu,
tj. nikoli rozhodnutím samotným. Nyní se tedy držitelé registrace mohou domáhat ochrany svých jak
procesních, tak i hmotných práv.
Pro zajímavost lze uvést, že k rozsahu účastníků řízení, tentokrát však v souvislosti s řízením o
úhradě léčivých přípravků z prostředků veřejného zdravotního pojištění, se Nejvyšší správní soud
vyjádřil také ve svém rozsudku z 8.4.20151619). Dle něj účastníky řízení o žádosti stanovení maximální
ceny a stanovení výše a podmínek úhrady léčivého přípravku dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, nejsou výrobci či distributoři konkurenčního léčivého přípravku, neboť tito
nemohou být rozhodnutím na svých právech přímo dotčeni ve smyslu § 27 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád.
15.1.1.3
Národní registrace
V případě, že subjekt žádá o registraci léčivého přípravku v rámci národní registrace, podá žádost o
registraci k SÚKL jednotlivě pro každou lékovou formu i sílu léčivého přípravku 1620). Společně se žádostí
o registraci je nezbytné předložit údaje a dokumenty stanovené zákonem o léčivech, mezi nimi
například název léčivého přípravku, léčebné indikace, kontraindikace a nežádoucí účinky, výsledky
předklinických zkoušek a klinických hodnocení a další zákonem stanovenou dokumentaci. Výsledky
předklinických zkoušek a klinických hodnocení není žadatel povinen předložit v případě, že může
prokázat, že léčivý přípravek je generikem1621) referenčního léčivého přípravku zaregistrovaného
minimálně osm let v jiném členském státě nebo v rámci centralizované registrace.
V registračním řízení SÚKL posoudí úplnost žádosti o registraci a nejpozději do 30 dnů od jejího
doručení sdělí výsledek tohoto posouzení žadateli. V případě, že je žádost úplná, rozhodne SÚKL do 150
dnů v případě generických léčivých přípravků a do 210 dnů v případě ostatních léčivých přípravků.
Pokud SÚKL zjistí, že žádost o registraci téhož léčivého přípravku je již posuzována v jiném členském
státě, žádost neposuzuje a řízení zastaví. SÚKL také zamítne žádost o registraci v případě, že v jiném
členském státě již byl zaregistrován léčivý přípravek, jenž je předmětem podané žádosti o registraci,
pokud žádost nebyla předložena v souladu s ustanoveními o vzájemném uznávání registrací.
Při rozhodování o registraci léčivého přípravku SÚKL především ověřuje, zda jsou předložené údaje
a dokumentace v souladu se zákonem o léčivech a zda lze léčivý přípravek posoudit jako účinný,
dostatečně bezpečný a v nezbytné jakosti. Posuzuje také, zda prospěch z použití léčivého přípravku
převyšuje rizika spojená s jeho použitím a zda byly splněny podmínky správné klinické, laboratorní a
výrobní praxe. SÚKL registraci mimo jiné zamítne, pokud poměr rizika a prospěšnosti léčivého
přípravku nelze považovat za příznivý či pokud léčivý přípravek nemá léčebnou účinnost nebo jeho
léčebná účinnost není žadatelem o registraci dostatečně doložena.
Rozhodnutí o registraci platí 5 let ode dne nabytí právní moci. Po pěti letech může být registrace
prodloužena na základě přehodnocení poměru rizika a prospěšnosti. Na řízení o prodloužení platnosti
registrace se vztahují ustanovení o registračním řízení obdobně. SÚKL o žádosti rozhodne nejpozději
do 90 dnů od jejího předložení. Registrace léčivého přípravku může být také rozhodnutím SÚKL
převedena na jinou osobu na základě žádosti původního držitele registrace.
15.1.1.4
Procedura vzájemného uznávání

Účelem procedury vzájemného uznávání neboli tzv. decentralizované registrace je udělení
registrace léčivého přípravku ve více členských státech 1622). Kroky k implementaci směrnice č.
2001/83/ES1623), která tzv. mutual recognition procedure (MRP) umožňuje, učinily všechny členské státy
EU1624) a o registraci léčivých přípravků v rámci EU tak nemusí být rozhodováno jednotlivě v každém
členském státě1625). Žadatel při této proceduře požádá o registraci příslušný orgán jím zvoleného
referenčního státu, tedy SÚKL, pokud si za referenční stát zvolí Českou republiku, aby připravil návrh
zprávy o hodnocení léčivého přípravku a další zákonem stanovené dokumenty, a to nejpozději do 120
dnů ode dne podání návrhu. Do 90 dnů od obdržení zprávy pak dotčené státy vypracují stanovisko k
tomuto návrhu. Pokud členské státy dosáhly shody ohledně registrace léčivého přípravku, vydá
příslušný orgán referenčního státu do 30 dnů od dosažení shody rozhodnutí o registraci.
Pokud nemůže příslušný orgán dotčeného členského státu vydat vzhledem k předloženým
dokumentům souhlasné stanovisko z důvodů možného závažného rizika pro veřejné zdraví, předá do
90 dnů elektronicky podrobné odůvodnění svého stanoviska příslušnému orgánu referenčního
členského státu, příslušným orgánům členských států a žadateli. Otázky, na něž je rozdílný názor, se
neprodleně předloží koordinační skupině. Pokud do 60 dnů není dosaženo shody, je informována
Evropská léková agentura a uplatní se postup přezkoumávání dle směrnice o léčivých přípravcích. V
takovém případě rozhoduje o registraci Komise EU, která je povinna rozhodnout do 30 dnů o udělení,
změně nebo zrušení registrace1626).
15.1.1.5
Centralizovaná registrace
Dalším možným registračním postupem je tzv. centralizovaná registrace, v rámci které mnohou
žadatelé získat registraci léčivého přípravku pro celé území EU 1627), probíhající dle výše uvedeného
nařízení EU č. 726/20041628). V rámci tohoto druhu registrace může být v současnosti rozhodnuto o
registraci léčivých přípravků například k léčbě HIV/AIDS, rakoviny, cukrovky, neurodegenerativních
onemocnění či autoimunních dysfunkcí. Hlavním orgánem v tomto procesu je Evropská agentura pro
léčivé přípravky (EMA), konkrétně její Výbor pro humánní léčivé přípravky. Výbor do 210 dnů od
doručení úplné žádosti vydá stanovisko, na základě kterého vydává následně po konzultaci s členskými
státy Komise EU rozhodnutí o registraci1629).
15.1.1.6
Převzetí registrace z jiného členského státu EU

Poslední možností registrace je její převzetí z jiného členského státu EU. To je však možné jen v
případě mimořádné potřeby, kdy je použití léčivého přípravku nezbytné pro léčbu pacientů a zároveň v
České republice není registrován žádný vhodný léčivý přípravek a ani o žádném takovém přípravku
neprobíhá registrační řízení. V takovém případě SÚKL požádá příslušný členský stát, kde je přípravek
registrován, o nezbytné dokumenty. Zároveň před rozhodnutím SÚKL vydá k převzetí registrace
stanovisko Ministerstvo zdravotnictví ČR1630).
15.2
Regulace reklamy na humánní léčivé přípravky
Právní úprava reklamy na humánní léčivé přípravky není svěřena přímo zákonu o léčivech, nýbrž
zákonu č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který obsahuje jak obecnou úpravu regulace reklamy, tak
zvláštní ustanovení použitelná právě pro oblast farmacie.
Dozor nad zákonností reklamy je v režimu tohoto zákona rozdělen mezi SÚKL a Radu pro rozhlasové
a televizní vysílání1631), přičemž té je svěřena působnost v rámci reklamy šířené "v rozhlasovém a
televizním vysílání a v audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a pro sponzorování v
rozhlasovém a televizním vysílání a v audiovizuálních mediálních službách na vyžádání". Všechny
ostatní způsoby šíření reklamního sdělení spadají podle ustanovení § 7 písm. b) zákona o regulaci
reklamy do působnosti SÚKL1632).
Obecnou definici reklamy obsahuje § 1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy1633), přičemž reklamou se
podle tohoto ustanovení rozumí "oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména
komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo
prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak". Dále lze
shrnout, že podle obecné úpravy reklamy není přípustné například reklamní sdělení na zboží, které je v
rozporu s právními předpisy, je nekalou obchodní praktikou nebo je lživé, odporuje dobrým mravům či
obsahuje diskriminační tvrzení1634). Je rovněž důležité poznamenat, že léčivý výrobek, který nemá
platnou registraci, nemůže být předmětem reklamního sdělení1635).
Zákon o regulaci reklamy dále v § 5 a následujících obsahuje některá zvláštní ustanovení v

souvislosti s reklamou na humánní léčivé přípravky, která hlouběji rozpracovává pokyn SÚKL UST 27
verze 3. Oba předpisy důsledně rozlišují reklamu zaměřenou na odborníky a reklamu zaměřenou na
širokou veřejnost, které dále podrobněji rozebereme. Zvláštní podkategorií obou výše zmíněných typů
reklam je tzv. připomínková reklama, která nesmí obsahovat jiné údaje než název tak, jak je uveden v
rozhodnutí o registraci, a jejímž nosičem bývají v praxi typicky reklamní předměty, jako jsou propisky
nebo klíčenky1636).
15.2.1
Reklama zaměřená na širokou veřejnost

Reklama zaměřená na širokou veřejnost může propagovat pouze ty humánní léčivé přípravky, které
jsou uzpůsobeny tak, že je možné je použít bez stanovení lékařské diagnózy, a nejsou tedy léky na
předpis1637). Taková reklama musí být vždy formulována tak, aby bylo patrné, že zboží je humánní léčivý
přípravek, a nebylo jej možné zaměnit například s kosmetikou nebo doplňkem stravy 1638). Dále musí
reklama obsahovat přesný název přípravku, tak jak je uveden v rozhodnutí o registraci, přičemž
reklama nesmí kupříkladu vyvolávat dojem, že porada s lékařem není nutná, nebo se odkazovat na
doporučení lékařů, vědců nebo známých osobností. Rovněž je například zakázáno nevhodným,
přehnaným nebo zavádějícím způsobem poukazovat na možnost uzdravení1639).
15.2.2
Reklama zaměřená na odborníky

Reklama zaměřená na odborníky může být šířena pouze prostřednictvím komunikačních prostředků
primárně určených pro tyto odborníky, tedy nejčastěji odborným periodickým tiskem nebo
neperiodickými odbornými publikacemi, které jsou určeny převážně těmto odborníkům 1640). Přípustná
je také reklamní návštěva obchodního zástupce farmaceutické společnosti, na kterou však klade zákon
zvláštní nároky1641). Na reklamní sdělení zaměřené na odborníky jsou přitom kladeny vyšší požadavky
než na reklamu zaměřenou na širokou veřejnost. Reklama musí podle § 5b odst. 2 zákona o regulaci
reklamy obsahovat takové údaje, aby si z nich mohl odborník vytvořit nezávislý a úplný názor, základní
data podle schváleného souhrnu o přípravku (SPC), informaci o způsobu jeho výdeje a způsobu hrazení
z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Na rozdíl od reklamy zaměřené na širokou veřejnost je možné v případě reklamy pro odborníky
poskytovat reklamní vzorky (tzv. sampling)1642). Poskytnuty však mohou být jen takové léčivé přípravky,
které je daný lékař oprávněn předepisovat, a to až po jeho písemné žádosti. Každý takový vzorek musí
být poskytnut v nejmenším balení, které je uváděno na trh, a musí být zvlášť označeno zvláštním
nápisem1643).
V praxi často budí kontroverze ustanovení § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy, zakazující
odborníkům přijímání daru nebo jiného prospěchu v souvislosti s reklamou, neboť toto ustanovení v
podstatě může dopadat kupříkladu i na příliš nákladné občerstvení pro účastníky konference, kterou
pořádá farmaceutická společnost.
15.3
Distribuce a zprostředkování léčivých přípravků
Distribucí léčiv se obecně rozumí všechny činnosti sestávající z obstarávání, skladování, dodávání,
včetně dodávání léčiv v rámci Evropské unie a vývozu do jiných zemí než členských států, a příslušných
obchodních převodů1644). Distribuci léčivých přípravků upravuje zákon o léčivech1645) a vyhláška o výrobě
a distribuci léčiv1646).
Distribuovány mohou být léčivé přípravky registrované v souladu s tímto zákonem nebo "v České
republice neregistrované léčivé přípravky, mající registraci udělenou centralizovanou procedurou,
jejichž distribuce je povolena v rámci specifických léčebných programů, a léčivé přípravky, jejichž
předepsání či použití je v rámci poskytování zdravotních služeb při splnění zvláštních podmínek
povoleno za výjimečných okolností na základě zákona o léčivech"1647). Je přitom třeba mít na paměti, že
stejný přípravek může být v jiném členském státě EU registrován jinak než jako léčivý přípravek (např.
jako kosmetika)1648).
Provozovatelé oprávnění vydávat léčivé přípravky je mohou zároveň i distribuovat pouze v případě,
že získali povolení k distribuci. Povolení k distribuci však naopak není nezbytné, pokud osoba dodává
pouze léčivé a pomocné látky, nikoliv finální léčivé přípravky, a to pouze výrobcům, nikoliv osobám
oprávněným léčivé látky vydávat.
Povolení k distribuci naopak potřebují osoby oprávněné vydávat léčivé přípravky, pokud je chtějí
dále distribuovat. To usnadňuje tzv. reexport, tedy jednání, při kterém jsou léčivé přípravky vyváženy
do zahraničí z důvodu jejich nižší ceny. Povolení je nutné získat pouze v jednom členském státě EU, v
dalších státech je pak tato skutečnost pouze oznamována. Všichni distributoři jsou povinni postupovat
v souladu se správnou distribuční praxí a zajistit službu tzv. kvalifikované osoby, která je odpovědná za
to, že postup distributora je v souladu s oprávněním k distribuci1649).
Zprostředkováním léčivých přípravků podle zákona o léčivech rozumíme veškeré činnosti spojené s
nákupem nebo prodejem humánních léčivých přípravků, které nezahrnují fyzické zacházení s přípravky
nebo jejich distribuci a jejichž podstatou je nezávislé jednání o nákupu nebo prodeji léčivých přípravků
jménem jiné osoby, tedy bez vlastnického vztahu zprostředkovatele k zprostředkovaným léčivým
přípravkům1650).
Oprávněnými dodavateli léčivých přípravků mohou být výrobci, v případě jimi vyrobených léčivých
přípravků, nebo distributoři. Odběrateli mohou být pouze osoby oprávněné léčivé přípravky
distribuovat, vydávat nebo používat při poskytování zdravotních služeb. Zprostředkovat je možné
pouze registrované léčivé přípravky1651).
15.4
Předepisování léčivých přípravků
Předepisování léčivých přípravků, které je dalším druhem zacházení s léčivy, upravuje zákon o
léčivech a vyhláška č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na
lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů (vyhláška o způsobu předepisování
léčivých přípravků).1652)
15.4.1
Lékařské recepty
Léčivé přípravky předepisují příslušní lékaři poskytující zdravotní služby dle své odbornosti, a to
vystavením listinného nebo elektronického receptu. Recept pro vydání léčivého přípravku dle § 39
odst. 4 písm. c) zákona o léčivech1653) a recept pro léčivý přípravek obsahující konopí pro léčebné účely
smějí mít pouze elektronickou podobu.
Elektronickou podobu naopak nemohou mít recepty označené modrým pruhem, které se vydávají
na léčivé prostředky obsahující psychotropní a omamné látky a nakládá se s nimi v rámci zvláštního
režimu dle vyhlášky o způsobu předepisování léčivých přípravků 1654). Předpis v elektronické podobě je
lékař povinen zaslat centrálnímu úložišti elektronických receptů. Centrální úložiště elektronických
receptů vede Státní ústav pro kontrolu léčiv, stejně jako registr pro léčivé přípravky s omezením,
vedený pro přípravky s omezeným množstvím pro předepsání a výdej léčivého přípravku. Konkrétně se
jedná o léčivé přípravky dle § 39 odst. 4 a písm. c) zákona o léčivech, individuálně připravované léčivé
přípravky obsahující konopí pro použití pro léčebné účely a léčivé přípravky, které mohou "vyvolat
nebezpečí pro lidské zdraví, kterému lze zamezit stanovením určitých omezení pro takový výdej, nebo
pro jeho správné používání je nezbytná předchozí odborná porada s farmaceutem" 1655).
Vyhláška o způsobu předepisování léčivých přípravků stanovuje podrobnosti předepisování léčivých

přípravků, především způsob jejich předepisování, například počet přípravků, které na receptu mohou
být uvedeny, údaje uváděné na receptech, podrobnosti nakládání s elektronickými recepty a jejich
zpracování centrálním úložištěm elektronických receptů, údaje uváděné na receptech vystavených ve
výjimečných případech1656), údaje uváděné na žádankách a dobu platnosti lékařských předpisů.
15.4.2
Elektronické recepty
Fungování elektronického receptu (e-receptu) lze zjednodušeně popsat jako postup, kdy lékař,
oprávněný předepsat léčivý přípravek, elektronicky vypíše recept, který se společně s některými
dalšími informacemi o zdravotním stavu pacienta přenáší do centrálního úložiště. Pacient při příchodu
do lékárny umožňuje přístup k těmto preskripčním informacím lékárníkovi, který vydává léčivý
přípravek. Poměrně jednoduchý systém však skrývá celou řadu palčivých právních otázek 1657).
Zde se v českém pojetí jedná o preskripční údaje pacienta, tedy údaje ze zdravotnické dokumentace
navíc s dalšími požadovanými dodatečnými údaji pro lékárníka. Obecně lze říci, že jde o chráněné
údaje související se zdravotním stavem pacienta, což samozřejmě vytváří právně problematickou
situaci.
Právě proto, že elektronický recept s sebou nese i tyto údaje, může se následně farmaceut
rozhodovat na základě úplných informací, které zvyšují pravděpodobnost správné farmakoterapie.
Tímto lze předcházet zejména omylům či jiným nepřesnostem (např. kvůli nečitelnému rukopisu
lékaře), což vede ke snížení výskytu chyb oproti písemnému receptu1658).
Je nepochybné, že tímto přenosem údajů o zdravotním stavu odpadají i další negativní důsledky
papírových receptů, jako jsou kupříkladu pravidelné a právně velmi diskutabilní telefonní konzultace
mezi lékařem a farmaceutem plynoucí z nesrozumitelných, nejasných, či dokonce chybných receptů.
Jen například v USA se ročně takto jedná o 50 milionů telefonických hovorů směřujících k objasnění
údajů zanesených na papírovém receptu1659).
Jak již bylo naznačeno, u e-receptu se prakticky jedná o přenos informací o onemocnění pacienta a
dalších s tím souvisejících pro lékárníka významných skutečnostech o zdravotním stavu pacienta, které
jsou potřebné k výdeji nebo prodeji léčiv, aby došlo ke zlepšení bezpečnosti farmakoterapie pacienta
snížením rizik způsobených nevhodnou volbou nebo kombinací a duplikací léčiv a doplňkového
sortimentu zboží. Legislativním jazykem řečeno jde o údaje o zdravotním stavu pacienta. Pro svůj
význam plynoucí z ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí je problematika ochrany
osobních údajů upravena několika zásadními předpisy.
Kromě mezinárodních dokumentů1660) je v České republice fundamentálním východiskem Listina

základních práv a svobod. V čl. 10 je zakotveno právo každého na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě, tedy právo na ochranu
osobních údajů. Tato ústavně zaručená práva jsou dále provedena speciálními zákony. Pro naše účely
se jedná zejména o zákon o ochraně osobních údajů1661),1662). Ten v § 4 písm. b) stanoví, že údaj o
zdravotním stavu není jen "obyčejným" osobním údajem, ale je tzv. citlivým údajem a jsou pro něj
stanovena zvláštní pravidla včetně závažných sankcí za jejich porušení1663).
Informace, jež jsou součástí e-receptu, jsou nevyhnutelně takové, které jsou primárně zachyceny ve
zdravotnické dokumentaci. Tu lze definovat jako "soubor informací zdravotnické i nezdravotnické
povahy získaných o konkrétní osobě v souvislosti se zdravotnickým posuzováním jejího fyzického či
duševního stavu"1664). Obdobným pojetím je inspirována většina právních řádů v rámci EU. Pro úplnou
představu o dané problematice je vhodné zmínit také definici jednotlivého zdravotnického záznamu,
neboť ty společně tvoří drtivou většinu obsahu zdravotnické dokumentace 1665).
Centrální úložiště elektronických receptů, zřízené podle § 81 odst. 1 zákona o léčivech, je organizační
součástí SÚKL, který zabezpečuje jeho provoz po technické stránce. Hlavním posláním úložiště je
zejména přijímat a shromažďovat elektronické recepty zaslané předepisujícími lékaři, zpřístupnit
bezúplatně elektronický recept, na němž předepsaný léčivý přípravek má být vydán, farmaceutovi
vydávajícímu v příslušné lékárně léčivé přípravky, a to bezprostředně po obdržení jeho žádosti, a
zajistit ochranu a bezpečnost v databázi uložených elektronických receptů před jejich poškozením,
zneužitím nebo ztrátou podle zákona o ochraně osobních údajů1666).
V současné době je používání elektronického předpisu v ČR vesměs stále fakultativní, lékař tedy
může po dohodě s pacientem vystavit i listinný recept 1667). Od 1.1.2018 bude již tento stav minulostí a
lékař bude povinen vypsat elektronický předpis vždy, vyjma případů, kdy to nebude objektivně
možné1668). Tato povinnost však konstantně naráží na odpor ČLK, které se již jednou podařilo prosadit
odložení účinnosti této povinnosti z původně plánovaného termínu od 1.1.2015 až na rok 2018.
15.4.3
Předepisované léčivé přípravky

Obecně je možné předepisovat jen registrované léčivé přípravky a léčivé přípravky připravené v
lékárně a na dalších pracovištích, kde lze léčivé přípravky připravovat 1669), transfuzní přípravky dále v
zařízeních transfuzní služby1670). Ve výjimečných případech, za podmínek stanovených v § 8 odst. 3
zákona o léčivech, však ošetřující lékař může pacientovi předepsat také neregistrovaný léčivých
přípravek. S touto skutečností a jejími důsledky je ošetřující lékař povinen neprodleně seznámit
pacienta, případně jeho zákonného zástupce. Zároveň je lékař povinen tuto skutečnost zaznamenat do
lékařského předpisu a seznámit s ní neprodleně i Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Za předepsání či použití neregistrovaného léčivého přípravku je vždy odpovědný příslušný

poskytovatel zdravotních služeb v rámci občanskoprávní odpovědnosti 1671). Lze si nicméně samozřejmě
představit i situaci, kdy zároveň příslušný ošetřující lékař bude odpovědný disciplinárně, případně
trestněprávně v případě zvlášť závažného porušení povinností. Poskytovatel by také mohl vyvodit pro
ošetřujícího lékaře, který takto porušil povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, příslušné
pracovněprávní důsledky a požadovat náhradu jemu způsobené škody.
Pro omezení množství předepisovaných léčivých přípravků existují tzv. roční předepisovací limity. Ty
slouží k omezení ročního množství léčivých přípravků předepisovaných jednotlivými poskytovateli
zdravotních služeb tak, aby bylo racionálně nakládáno s prostředky z veřejného zdravotního pojištění.
Limity určují zdravotní pojišťovny pro následující rok na základě počtu předepsaných léčivých
přípravků za minulé období1672). I přesto však může ojediněle docházet k jistým excesům, jako v případě
lékařky, která se dopustila trestného činu podvodu tím, že předepisovala léčivé přípravky pacientům
bez jejich vědomí. Recepty lékařka následně předala do lékáren, které přijaté recepty zaevidovaly k
proplacení příslušnými zdravotními pojišťovnami z veřejného zdravotního pojištění. Dotyčná se
neoprávněně obohacovala z prostředků veřejného zdravotního pojištění a takto zfalšovala téměř 500
receptů1673).
15.5
Příprava a výdej léčivých přípravků
15.5.1
Příprava léčivých přípravků

Příprava léčivých přípravků je upravena v zákoně o léčivech1674), vyhlášce o správné lékárenské
praxi1675) a vyhlášce č. 85/2008 Sb., o stanovení seznamu léčivých látek a pomocných látek, které lze
použít pro přípravu léčivých přípravků, které upravují podmínky pro přípravu tzv. individuálně
připravovaných léčivých přípravků. Léčivé přípravky mohou být připravovány pouze v lékárně, na
pracovišti nukleární medicíny poskytovatele zdravotních služeb, jde-li o radiofarmaka, nebo na

imunologickém nebo mikrobiologickém pracovišti poskytovatele zdravotních služeb. Poskytovatel
připravující léčivé přípravky je především povinen zajistit jakost připravovaných léčivých přípravků a
při své činnosti dodržovat pravidla správné lékárenské praxe. Právnická nebo fyzická osoba provozující
lékárnu je povinna nejpozději do 15 dnů oznámit zahájení a ukončení své činnosti Státnímu ústavu pro
kontrolu léčiv. Poskytovatel lékárenských zdravotních služeb musí mít pro každou lékárnu ustanovenu
nejméně jednu osobu se specializovanou způsobilostí farmaceut odpovědnou za to, že zacházení s
léčivy v lékárně odpovídá zákonu o léčivech. V lékárně musí být při provozu stále přítomen vedoucí
lékárník nebo jím pověřený farmaceut.
15.5.2
Výdej léčivých přípravků

Výdej léčivých přípravků lze obecně rozdělit do čtyř kategorií, konkrétně výdej vázaný na lékařský
předpis s omezením, výdej vázaný na lékařský předpis, výdej bez lékařského předpisu s omezením a
výdej bez lékařského předpisu. "Léčivý přípravek vázaný na lékařský předpis s omezením může
předepsat jen lékař se specializovanou způsobilostí, případně lékař s odbornou způsobilostí pod
dohledem. Může být také stanoveno množstevní omezení výdeje takového léčivého přípravku v rámci
stanoveného časového období."1676)
V případě léčivých přípravků na lékařský předpis je podmínkou jejich vydání předložení lékařského
předpisu. Léčivé přípravky vydávané bez lékařského předpisu s omezením, známé také jako tzv. léčivé
přípravky na občanský průkaz, lze vydat výhradně osobě, pro kterou je tento léčivý přípravek určen.
Poslední kategorií jsou léčivé přípravky vydávané bez lékařského předpisu, na které se nevztahují
žádná z výše uvedených omezení1677).
15.5.3
Zásilkový výdej
Pro úplnost dodejme, že zákon o léčivech upravuje také možnost zásilkového výdeje léčivých
přípravků, a to v rámci České republiky, do zahraničí a ze zahraničí do ČR. V rámci zásilkového prodeje
mohou být dodávány pouze registrované léčivé přípravky, které nejsou vázány na lékařský předpis
nebo se na ně nevztahuje omezení dle § 39 odst. 5 zákona o léčivech1678). Oprávněn zajišťovat zásilkový
výdej je pouze provozovatel lékárny.
Lékárna zajišťující zásilkový výdej je povinna oznámit SÚKL zahájení, přerušení a ukončení
zásilkového výdeje nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala. Součástí oznámení o
zahájení zásilkového výdeje je také uvedení adres internetových stránek, pokud lékárnou budou
nabízeny humánní léčivé přípravky k výdeji veřejnosti na dálku s využitím elektronických prostředků.
Na těchto internetových stránkách lékárny musejí být povinně zveřejněny údaje stanovené zákonem o
léčivech. Do 15 dnů je nutné SÚKL oznámit také případnou změnu názvu těchto internetových stránek.
Lékárna zajišťující zásilkový výdej musí mimo jiné zajistit také jakost přepravovaného přípravku, který
je povinna odeslat objednateli nejdéle ve lhůtě 48 hodin od přijetí objednávky tak, aby bylo zajištěno
dodání objednávky objednateli nejpozději do 3 dnů od jejího přijetí. To neplatí v případě zásilkového
výdeje do zahraničí.
15.5.4
Prodej vyhrazených léčivých přípravků

V kontextu zásilkového prodeje léčivých přípravků je zajímavou otázkou také prodej tzv.
vyhrazených léčivých přípravků. Ty totiž mohou být podle rozhodnutí o registraci prodávány bez
lékařského předpisu mimo lékárny1679). Náležitosti prodeje vyhrazených léčivých přípravků upravuje
zákon o léčivech a vyhláška č. 106/2008 Sb., o správné praxi prodejců vyhrazených léčivých přípravků a
o odborném kurzu prodejců vyhrazených léčivých přípravků. Ministerstvo zdravotnictví ČR zveřejňuje ve
svém Věstníku způsobem umožňujícím dálkový přístup seznam takto oprávněných osob.
Povinnosti prodejců vyhrazených léčivých přípravků stanovuje zákon o léčivech1680). Tyto osoby jsou
především povinny zajistit, aby každá fyzická osoba prodávající vyhrazené léčivé přípravky získala
osvědčení o odborné způsobilosti prodejce vyhrazených léčivých přípravků, dodržovat pravidla
správné praxe prodejců vyhrazených léčivých přípravků a nejpozději do 15 dnů oznámit SÚKL zahájení
činnosti a adresu místa podnikání nebo sídla a adresu provozovny, popřípadě ukončení své činnosti.
Fyzické osoby prodávající léčivé přípravky mohou získat nezbytné osvědčení absolvováním
specializovaných kurzů.
Je třeba zdůraznit, že prodávat vyhrazené léčivé přípravky mohou jen způsobilí prodejci
vyhrazených léčivých přípravků podnikající podle živnostenského zákona1681). Léčivé přípravky, ani
vyhrazené, tak v žádném případě nemohou prodávat přímo poskytovatelé zdravotních služeb. Ti jsou
oprávněni pouze v odůvodněných případech vybavit pacienta při propuštění léčivými přípravky a
zdravotnickými prostředky na 3 dny nebo v odůvodněných případech i na další nezbytně nutnou dobu
dle zákona o zdravotních službách1682). Vybavit pacienta léčivými přípravky při poskytování zdravotních
služeb lze pouze v případě, že zdravotní stav pacienta nezbytně vyžaduje bezodkladné užívání léčivého
přípravku a vzhledem k místní nebo časové nedostupnosti lékárenské péče není možný včasný výdej
léčivého přípravku na lékařský předpis1683). Způsob vybavení pacienta léčivými přípravky při
poskytování zdravotních služeb upravuje vyhláška o správné lékárenské praxi 1684). Za žádných jiných
okolností pacienta vybavit léčivými přípravky nelze.
15.5.5
Odstraňování léčivých přípravků

Obecnou úpravu odstraňování léčiv obsahují § 88 a § 89 zákona o léčivech. Dle těchto ustanovení se
při nakládání s nepoužitelnými léčivy postupuje stejně jako při nakládání s nebezpečnými odpady, tedy
dle zákona o odpadech1685). Nepoužitelné transfuzní přípravky a přípravky pro moderní terapii se
likvidují jako odpad, na jehož sběr a odstraňování se vztahují zvláštní požadavky dle vyhlášky o
podrobnostech nakládání s odpady1686) a vyhlášky o Katalogu odpadů1687), vzhledem k nezbytné prevenci
možných infekcí.
Odstraňování nepoužitelných léčiv provádějí právnické nebo fyzické osoby na základě souhlasu
uděleného orgánem kraje v přenesené působnosti dle zákona o odpadech, popř. Státním úřadem pro
jadernou bezpečnost v případě radiofarmak. Provozovatelé jsou povinni odevzdat nepoužitá léčiva
těmto osobám a lékárny mají povinnost převzít nepoužitá léčiva od fyzických osob, které je do lékárny
přinesou.
Ze zákona o odpadech vyplývají další související povinnosti osob nakládajících s léčivými přípravky.
Především platí, že "každý je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem
stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy vydanými na ochranu životního
prostředí"1688). S odpady lze pak nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle
tohoto zákona určena. Zároveň dle tohoto zákona má nakládání s odpady zásadně předcházet
prevence jejich vzniku, původce odpadů by měl tedy postupovat tak, aby jich vznikalo co nejméně 1689).
Další podrobnosti nakládání s nepoužitelnými léčivými přípravky stanovuje zákon o odpadech a výše
uvedené prováděcí předpisy.
15.6
Farmakovigilance
Pojem farmakovigilance je odvozen od latinského slovesa "vigilo", které by bylo možné volně
přeložit do češtiny jako "bdít" či "být na stráži". Farmakovigilanční činnost podle § 90 a násl. zákona o
léčivech tvoří složitý systém mající za cíl sledovat bezpečnost léčivých přípravků při jejich standardním
používání v klinické praxi a také zjišťování a odstraňování případných rizik pro pacienty 1690).
Hlavním účelem tzv. Farmakovigilančního systému České republiky, který byl přijat v návaznosti na
vytvoření komplexního celoevropského systému pod záštitou Evropské unie 1691), je zejména
shromažďování informací o rizicích registrovaných léčivých přípravků pro zdraví pacienta a informací o
nežádoucích účincích1692) registrovaných léčivých přípravků1693).
Za správu a fungování systému odpovídá podle zákona o léčivech SÚKL, přičemž jeho hlavním cílem
je maximalizovat počet odůvodněných hlášení tak, aby se relevantní informace o nežádoucích účincích
dostaly k lékařům a pacientům co možná nejrychleji a tím se minimalizovalo riziko hrozící uživatelům
daného léčiva1694).
Důležitou roli ve farmakovigilančním systému hrají i držitelé rozhodnutí o registraci, kteří jsou podle
§ 91a odst. 1 zákona o léčivech povinni mít nepřetržitě a trvale (to znamená např. zřídit telefonní linku,
která bude skutečně permanentně obsluhována operátorem) k dispozici kvalifikovanou osobu
odpovědnou za vytvoření a správu farmakovigilanční činnosti v rámci držitele o registraci.
V případě potvrzení nežádoucího účinku, kdy léčivý přípravek nemá léčebné vlastnosti nebo jeho
složení neodpovídá registrační dokumentaci, může SÚKL v krajním případě přistoupit až k zákazu
výdeje léčiva nebo k jeho stažení z oběhu1695). Další formy nápravy, mezi které patří například změna
dávkování či omezení indikace jsou označovány za mírnější formu zásahu 1696).
Držitelé rozhodnutí o registraci mají v případě zjištění nežádoucích účinků povinnost součinnosti se
SÚKL a zároveň musí dle pokynů SÚKL přijmout ve shodě s § 91 odst. 3 zákona o léčivech dostatečná
nápravná opatření. V odlišném případě má SÚKL možnost uložit jim peněžitou sankci až do výše 5
milionů Kč1697).
16
Právo zdravotnických prostředků
Regulace zdravotnických prostředků je velmi náročnou disciplínou, a to především s ohledem na
rozmanitost této kategorie výrobků. Podrobně popsat, jaké všechny produkty se řadí mezi zdravotnické
prostředky, je prakticky nemožné, nicméně alespoň pro ilustraci této heterogenity uvádíme níže jedno
z možných skupinových členění, a to i s konkrétními příklady. Zdravotnické prostředky lze kupříkladu
dělit na bazální zdravotnický materiál (obvazy, náplasti, stříkačky), kompenzační pomůcky (berle,
invalidní vozíky, glukometry, inkontinenční pomůcky, stomické sáčky), diagnostické přístroje (rentgeny,
CT, magnetické rezonance), invazivní produkty (umělé klouby, kardiostimulátory, prsní implantáty) atd.
Cílem této kapitoly je stručné, avšak srozumitelné představení harmonizované evropské právní
úpravy, jakož i té tuzemské. Pokusíme se přehledně analyzovat jednotlivé fáze nakládání se
zdravotnickými prostředky od fáze výroby přes posouzení shody, uvedení na trh, distribuci,
předepisování, výdej, prodej, používání, servis až po jejich odstraňování. Současně se však budeme
věnovat i některým specifickým oblastem, jako je vigilance, regulace reklamy, stanovování cen a úhrad
z veřejného zdravotního pojištění či kontrolní a dozorová činnost.
16.1
Harmonizace s právní úpravou Evropské unie
Při porovnání s oblastí léčivých přípravků je na první pohled zřejmé, že harmonizační snahy v
oblasti zdravotnických prostředků jsou výrazně mladší. Tyto aktivity byly započaty až na počátku
devadesátých let 20. století1698), když byla schválena směrnice č. 90/385/EHS1699) (směrnice o AIZP), která
se věnovala pouze jedné výseči zdravotnických prostředků, jež se zavádí do lidského organismu a
současně disponují vlastním zdrojem energie (např. kardiostimulátory)1700). Důvodem byla značná
rizikovost těchto produktů pro pacienty, kde bylo sjednocení, anebo alespoň přiblížení legislativních i
technických požadavků více než žádoucí. Významným benefitem této regulace pak mělo být zlepšení v
oblasti volného pohybu zboží. Dalším z deklarovaných cílů směrnice o AIZP byla snaha o zjednodušení
procesu posuzování shody se základními požadavky. Tento proces byl nově založen na existenci
evropských harmonizovaných norem směřujících k předcházení nebezpečím spojeným s konstrukcí,
výrobou a balením aktivních implantabilních zdravotnických prostředků. 1701) V této souvislosti vznikl
Evropský výbor pro normalizaci (CEN) a Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (CENELEC),
jakožto subjekty oprávněné k přijímání evropských harmonizovaných norem. Tyto normy však nemají
obecnou závaznost a jejich plnění je založeno na principu dobrovolnosti 1702).
Vzhledem k tomu, že se výše popsaná právní úprava regulace aktivních implantabilních

zdravotnických prostředků osvědčila, bylo přistoupeno k jejímu rozšíření, a to prostřednictvím
směrnice č. 93/42/EHS1703) (směrnice o zdravotnických prostředcích). Tato směrnice již komplexním
způsobem řešila celý proces posuzování shody zdravotnických prostředků, následný dozor nad trhem i
oblast vigilance (zahrnující šetření nežádoucích příhod a dále přijímaní nápravných opatření). Po přijetí
směrnice o zdravotnických prostředcích již tedy existovala harmonizovaná právní úprava obecných
zdravotnických prostředků a speciální právní úprava pro aktivní implantabilní zdravotnické prostředky.
Poslední podskupinu, která nebyla stále regulována legislativou EU, tak představovaly diagnostické
zdravotnické prostředky in vitro. Tento segment byl pokryt až přijetím směrnice č. 98/79/ES1704)
(směrnice o IVD).
Zatímco regulace obsažená ve směrnicích o zdravotnických prostředcích a o AIZP je téměř identická

pouze s drobnými odlišnostmi, diagnostické zdravotnické prostředky jsou velmi specifickou oblastí
výrobků, a tudíž i jejich regulace tomu musí odpovídat. Hlavní odlišností je skutečnost, že tyto produkty
prakticky vůbec nepřichází do přímého kontaktu se samotným pacientem, neboť slouží k diagnostice ze
vzorků, které jsou pacientům předem odebrány. Zatímco u obecných zdravotnických prostředků i u
aktivních implantabilních zdravotnických prostředků je relevantní především jejich účinnost a
bezpečnost, v případě diagnostických zdravotnických prostředků in vitro se sleduje jejich funkční
způsobilost založená na maximální diagnostické přesnosti, tedy pokud možno co nejmenších
odchylkách oproti referenčním spolehlivým způsobům stanovení diagnózy.
V následujícím období bylo ještě schváleno několik dalších právních předpisů na úrovni EU, které
řešily jen dílčí aspekty regulace (např. autoritativní zařazení vybraných zdravotnických prostředků do
konkrétní třídy rizika)1705). Dalším významnějším předpisem je až směrnice č. 2007/47/ES1706), která
poměrně zásadně novelizovala směrnici o zdravotnických prostředcích i směrnici o AIZP. V průběhu
několika málo let se však ukázalo, že ani tato novelizace není dostatečná, pokud jde o zajištění
jednotných pravidel směřujících k účinným a bezpečným zdravotnickým prostředkům napříč jednotným
vnitřním trhem. Z tohoto důvodu byly zahájeny přípravy dvou nových nařízení EU, kde první z nich by
mělo sjednotit pravidla regulace obecných zdravotnických prostředků a aktivních implantabilních

zdravotnických prostředků, zatímco druhé se bude věnovat diagnostickým zdravotnickým prostředkům
in vitro1707). Finální schválení těchto předpisů bylo opakovaně odloženo a nyní se předpokládá jejich
definitivní přijetí do konce roku 2016, ale ani to nemusí být definitivní termín 1708).
16.2
Národní právní úprava
Na našem území poměrně dlouho dobu zcela absentovala samostatná veřejnoprávní úprava
zdravotnických prostředků. Dokonce ani tento termín se v legislativě nevyskytoval. V různých právních
předpisech se sice nahodile objevovaly dílčí aspekty regulace této komodity, nicméně tehdy byly
zdravotnické prostředky označovány jako zdravotní pomůcky či prostředky zdravotnické techniky.
Hlavním problémem však byla skutečnost, že předmětná právní úprava byla zcela roztříštěna a
neexistoval žádný kodex, který by provázaně řešit jednotlivé fáze nakládání se zdravotnickými
prostředky.
Prvním právním předpisem na úrovni zákona, který z tohoto kurzu částečně vybočil, byl zákon č.
22/1997 Sb.1709) (zákon o technických požadavcích na výrobky), který stanovil jednotné principy pro
uvádění tzv. stanovených výrobků na trh1710). O tom, co jsou stanovené výrobky, rozhoduje vláda
nařízením, přičemž zdravotnické prostředky byly do této množiny zahrnuty s ohledem na existenci
evropských směrnic, které u zdravotnických prostředků stanovují proces posouzení shody a povinné
opatřování označením CE. Zákon o technických požadavcích na výrobky ve spojení s nařízeními vlády
zaměřenými na obecné zdravotnické prostředky, aktivní implantabilní zdravotnické prostředky a
diagnostické zdravotnické prostředky in vitro již představoval ucelenou regulaci alespoň pro fázi
výroby a uvádění na trh.
Komplexní řešení dalších oblastí pak přinesl zákon č. 123/2000 Sb.1711), který alespoň rámcově
upravoval oblast distribuce, předepisování, výdeje, prodeje, používání, servisu a vigilance
zdravotnických prostředků. Současně již obsahoval ustanovení stanovující sankce za poručení
zákonných povinností. Zákon č. 123/2000 Sb. současně obsahoval velké množství zmocňovacích
ustanovení, přičemž část z nich nebyla nikdy provedena. Přesto bylo vydáno velké množství nařízení
vlády a vyhlášek. Za zmínku stojí především nařízení vlády č. 336/2004 Sb.1712), jež obsahovalo
transpozici směrnice o zdravotnických prostředcích, nařízení vlády č. 154/2004 Sb.1713), které víceméně
kopírovalo obsah směrnice o AIZP, a nařízení vlády č. 453/2004 Sb.1714), jež transponovalo směrnici o
IVD. Všechna tři výše zmíněná nařízení vlády představovala prováděcí právní předpisy jak k zákonu o
technických požadavcích na výrobky, tak k zákonu č. 123/2000 Sb.
Tato právní úprava platila s dílčími novelizacemi až do 1.4.2015, kdy vstoupil v účinnost zákon č.
268/2014 Sb.1715) (zákon o zdravotnických prostředcích), který platí v nezměněné podobě i v současné
době. Jde o zákon, který upravuje oblast zdravotnických prostředků velmi komplexně a provázaně s
dalšími právními předpisy. Přesto stále existuje několik málo oblastí, které výslovně neřeší. Jde např. o
oblast výroby, jež je nadále svěřena nařízením vlády, dále regulaci reklamy či stanovování ceny (úhrad).
Na zákon o zdravotnických prostředcích navazují nařízení vlády č. 54/2015 Sb.1716), nařízení vlády č.
55/2015 Sb.1717) a nařízení vlády č. 56/2015 Sb.1718) Většina zmocňovacích ustanovení obsažených v zákoně
o zdravotnických prostředcích je pak provedena vyhláškou č. 62/2015 Sb.1719) a současně byla vydána
ještě vyhláška č. 61/2015 Sb.1720)
Regulace reklamy na zdravotnické prostředky se řídí obecnými pravidly zákona č. 40/1995 Sb.1721),
přičemž u zdravotnických prostředků na rozdíl od léčivých přípravků neexistuje žádná speciální právní
úprava věnující se výhradně propagaci této skupiny výrobků1722). Kontrolou v této oblasti, jakož i
řešením správních deliktů se zabývají krajské živnostenské úřady (u léčivých přípravků má danou
agendu na starosti SÚKL)1723).
Cenová regulace zdravotnických prostředků vychází ze zákona č. 526/1990 Sb.1724), ve spojení se

zákonem č. 265/1991 Sb.1725) Na základě této zákonné právní úpravy vydává následně Ministerstvo
zdravotnictví ČR cenové předpisy, ve kterých stanoví podrobná pravidla cenové regulace, a dále cenová
rozhodnutí, kde je uveden okruh cenově regulovaných, resp. deregulovaných zdravotnických
prostředků. V současně době platí cenový předpis 3/2012/FAR 1726) a cenové rozhodnutí 2/13-FAR1727).
Úhradová regulace zdravotnických prostředků je obsažena v zákoně č. 48/1997 Sb.1728),1729)
16.3
Zdravotnický prostředek
Vytvoření smysluplné a aplikačně funkční definice tak široké a rozmanité kategorie výrobků, jakou
představují zdravotnické prostředky, je téměř nadlidský úkol. Zákonodárce permanentně bojuje s tím,
aby definice na jedné straně pokrývala veškeré produkty, které chce označit za zdravotnické
prostředky, a současně aby eliminovala produkty, které status zdravotnického prostředku nemají
získat. To je důvodem skutečnosti, že tato definice je velmi komplikovaná. Pokud jde o právní úpravu
na úrovni EU, pak zde se to příliš nezdařilo, neboť směrnice o zdravotnických prostředcích, směrnice o
AIZP a směrnice o IVD obsahují tři různé mutace legální definice téhož pojmu. Hlavním důvodem je
skutečnost, že tyto směrnice nevznikly v jeden a tentýž časový okamžik a evropský zákonodárce
nepřistoupil k úpravě tak, aby jedna směrnice obsahovala legální definici pojmu zdravotnický
prostředek a ostatní předpisy na ni jen odkazovaly.
Tuzemský zákonodárce se s daným problémem pokusil vypořádat, a tudíž zákon o zdravotnických

prostředcích obsahuje pouze jednu podobu definice pojmu zdravotnický prostředek. "Zdravotnickým
prostředkem se rozumí nástroj, přístroj, zařízení, programové vybavení včetně programového vybavení
určeného jeho výrobcem ke specifickému použití pro diagnostické nebo léčebné účely a nezbytného ke
správnému použití zdravotnického prostředku, materiál nebo jiný předmět, určené výrobcem pro použití
u člověka za účelem
• a) stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění onemocnění,

• b) stanovení diagnózy, monitorování, léčby, mírnění nebo kompenzace poranění nebo
zdravotního postižení,
• c) vyšetřování, náhrady nebo modifikace anatomické struktury nebo fyziologického procesu,
nebo
• d) kontroly početí,
a které nedosahují své hlavní zamýšlené funkce v lidském těle nebo na jeho povrchu
farmakologickým, imunologickým nebo metabolickým účinkem; jejich funkce však může být takovými
účinky podpořena."1730) Toto vymezení pojmu zdravotnický prostředek označuje právní teorie jako tzv.
materiální pojetí jeho definice. U každého výrobku pak lze individuálně zkoumat, zda svým určeným
účelem a reálnými vlastnostmi v klinické praxi předmětnou definici naplňuje či nikoli.
Opakem materiálního pojetí je tzv. formální pojetí, kdy zákon o zdravotnických prostředcích dále
obsahuje výčet produktů, které jsou automaticky ex lege považovány za zdravotnické prostředky bez
jakéhokoli dalšího zkoumání či posuzování. Do této skupiny výrobků patří aktivní implantabilní
zdravotnické prostředky, diagnostické zdravotnické prostředky in vitro, individuálně zhotovené
zdravotnické prostředky, výrobky určené k podání léčiva, s výjimkou výrobků uvedených na trh tak, že
zdravotnický prostředek a léčivo tvoří jediný integrální výrobek určený výlučně k jednorázovému
použití v této kombinaci1731), výrobky, které obsahují jako svou integrální součást látku, která může být
při samostatném použití považována za léčivý přípravek, a to v případě, že její působení představuje
pouze doplňkový účinek k účinku zdravotnického prostředku, a výrobky, které obsahují jako svou
integrální součást látku, která může být při samostatném použití považována za složku léčivého
přípravku nebo léčivý přípravek pocházející z lidské krve nebo lidské plazmy, a to v případě, že její
působení představuje pouze doplňkový účinek k účinku zdravotnického prostředku 1732).
V rámci definice zdravotnického prostředku lze dále z teoretického hlediska odlišit její subjektivní a
objektivní složku1733). Subjektivní složkou se rozumí individuální právo každého výrobce, aby o své
vlastní vůli stanovil určený účel použití, tedy aby rozhodl, k čemu se bude moci daný výrobek po
uvedení na trh používat1734). Skutečnost, že výrobce stanoví zamýšlenému výrobku konkrétní určený
účel, však ještě neznamená, že finální výrobek bude opravdu zdravotnickým prostředkem. Aby se jím
stal, je nezbytné, aby prošel preklinickým a klinickým hodnocením, které by mělo jednoznačně
prokázat, že deklarovaného medicínského efektu předmětný produkt reálně dosahuje, a to nikoli
primárně prostřednictvím farmakologického, metabolického či imunologického účinku. Tato druhá část
definice bývá označována jako její objektivní složka.
Zákon o zdravotnických prostředcích také obsahuje negativní vymezení pojmu zdravotnický

prostředek, když stanoví, že mezi zdravotnické prostředky naopak nepatří 1735) léčivé přípravky, lidská
krev a výrobky z krve, lidská krevní plazma, krevní buňka lidského původu a prostředky obsahující v
době svého uvedení na trh takový výrobek z krve, krevní plazmy nebo buňky, transplantáty, tkáně nebo
buňky lidského původu, výrobky z nich odvozené a výrobky obsahující tkáně nebo buňky lidského
původu, transplantáty, tkáně nebo buňky zvířecího původu, s výjimkou zdravotnických prostředků
vyrobených s využitím neživé zvířecí tkáně nebo neživého výrobku ze zvířecí tkáně odvozeného,
doplňky stravy, kosmetické prostředky a biocidní přípravky.
Takovéto negativní vymezení je však poněkud nešťastné. Na jedné straně zákon o zdravotnických
prostředcích jednoznačně staví najisto, že jeden a tentýž výrobek nemůže být současně např.
zdravotnickým prostředkem a léčivým přípravkem, na druhou stranu je zřejmé, že předmětný negativní
výčet je pouze demonstrativní, či dokonce jen ilustrativně příkladný, neboť kategorií výrobků, jejichž
definice se s definicí zdravotnických prostředků vylučují, je násobně více. 1736)
16.4
Základní mechanismy obecné regulace zdravotnických
prostředků
16.4.1
Uvedení na trh a povinnosti s tím spojené

Přestože definice zdravotnických prostředků je na první pohled velmi podobná definici léčivých
přípravků a obě kategorie výrobků se společně používají při poskytování zdravotních služeb, je hned na
úvod této podkapitoly třeba jednoznačně uvést, že obecná regulace zdravotnických prostředků a
léčivých přípravků se naprosto zásadně liší. Uvedení zdravotnického prostředku na trh není podmíněno
státní registrací založenou na schvalovacím principu, nýbrž na tzv. posouzení shody se základními
požadavky. Tato procedura je společná všem stanoveným výrobkům (zdravotnické prostředky, stavební
výrobky, hračky, strojní zařízení, tlaková zařízení, výtahy atd.).
Proces posouzení shody je založen na primární odpovědnosti výrobce daného produktu, který musí
zamýšlený výrobek podřadit pod určitou legální definici. Zjistí-li, že předmětný výrobek bude
zdravotnickým prostředkem, pak musí určit, o jakou třídu rizika se bude jednat. Obecné zdravotnické
prostředky se dělí do čtyř rizikových tříd I, IIa, IIb a III (kdy I znamená nejmenší riziko pro pacienta a III
představuje největší riziko)1737). Od správného stanovení třídy rizika se pak odvíjí konkrétní pravidla a
postupy v rámci procesu posouzení shody. V každém případě je ale třeba provést analýzu rizik (kdy
benefity pro pacienta musí vždy převyšovat očekávaná negativa), preklinické hodnocení (např.
laboratorní testování toxicity či dráždivosti) a následně i klinické hodnocení (získání klinických dat
formou klinické zkoušky nebo prostřednictvím literární rešerše týkající se rovnocenného
zdravotnického prostředku, který již byl uveden na trh)1738).
Jakmile výrobce disponuje kompletní technickou dokumentací nesterilního zdravotnického

prostředku rizikové třídy I bez měřicí funkce, může přistoupit k vydání prohlášení o shodě, což je
jednostranná písemná deklarace výrobce o tom, že při výrobě zdravotnického prostředku naplnil
veškeré základní požadavky, které jsou stanoveny platnou legislativou. 1739) Současně s vydáním
prohlášení o shodě opatří zdravotnický prostředek (i prohlášení o shodě, návod k použití a etiketu)
označením CE (značka shody)1740). Poté výrobci již nic nebrání, aby započal s uváděním daného
zdravotnického prostředku na trh. Pokud jde však o rizikovější zdravotnický prostředek (třídy I sterilní
či měřicí, IIa, IIb nebo III), aktivní implantabilní zdravotnický prostředek nebo vybraný diagnostický
zdravotnický prostředek in vitro (seznam A, B, popř. pro sebetestování), nemůže výrobce přistoupit k
vydání prohlášení o shodě dříve, než celou technickou dokumentaci posoudí notifikovaná osoba. 1741)
Institut notifikovaných osob by měl nahradit apriorní státní kontrolu před uvedením rizikových
zdravotnických prostředků na trh. Obvykle jde o jakési zkušebny, které by měly být způsobilé nezávisle
posoudit zdravotnický prostředek, a to jak po technické, tak po klinické stránce. 1742) Výrobce si je
povinen vybrat jednu notifikovanou osobu (kdekoli v rámci členských států), která pro něj provede
předmětné posouzení. Jestliže shledá, že je vše v pořádku, pak vystaví certifikát, který je prerekvizitou
pro to, aby mohl výrobce vydat prohlášení o shodě. Pokud se zjistí nějaké závažné nedostatky, pak
certifikát vydán není a výrobce nemůže daný výrobek uvést na trh jako zdravotnický prostředek. 1743)
Až na určité výjimky musí být každý zdravotnický prostředek distribuovaný v ČR vybaven návodem k
použití v českém jazyce.1744) Tuzemský výrobce a zplnomocněný zástupce výrobce usazeného mimo
území členských států jsou povinni registrovat svou osobu u SÚKL prostřednictvím Registru
zdravotnických prostředků a současně musí do 15 dnů od uvedení zdravotnického prostředku na trh
požádat o jeho notifikaci (zaevidování určitých administrativních údajů a povinných příloh). 1745)
Registrační povinnost a v menším rozsahu i notifikační povinnost mají také dovozci a distributoři
zdravotnických prostředků. Stejně tak se musí registrovat osoby provádějící servis, zadavatelé
klinických zkoušek, zadavatelé hodnocení funkční způsobilosti diagnostických zdravotnických
prostředků in vitro a notifikované osoby.1746)
16.4.2
Pravidla správné distribuční a dovozní praxe

Hlavním cílem legislativního zakotvení pravidel správné distribuční a dovozní praxe je udržení
účinnosti a bezpečnosti zdravotnického prostředku od fáze výroby přes jeho distribuci, výdej či prodej
až po samotné použití u pacienta. Jde tedy o právními předpisy stanovený minimální standard
zacházení se zdravotnickými prostředky v průběhu jejich skladování a přepravy. 1747) V případě, že by
každý výrobce zdravotnického prostředku přesně specifikoval požadavky týkající se skladování a
přepravy, pak by se pravidla správné distribuční a dovozní praxe de facto rovnala povinnosti, aby
všechny dotčené subjekty tyto požadavky výrobce dodržovaly. Problémem je však skutečnost, že velká
část výrobců žádné přesné specifikace podmínek skladování a přepravy svých zdravotnických
prostředků nestanoví.
Už z toho důvodu obsahuje jak zákon o zdravotnických prostředcích, tak prováděcí vyhláška č.
62/2015 Sb. alespoň výčet minimálních povinností, které musí být splněny. Zároveň je třeba zdůraznit,
že pravidla správné distribuční a dovozní praxe se netýkají pouze distributorů a dovozců, nýbrž se
uplatní též na výdejce, prodávající a poskytovatele zdravotních služeb, realizující skladování či
přepravu zdravotnických prostředků.
Mezi hlavní povinnosti patří zajištění čistoty skladovacích prostor, provádění kontroly
zdravotnických prostředků z hlediska jejich poškození či expirace, dodržení a monitorování teplotních
podmínek či zabezpečení dohledatelnosti1748) spočívající v evidenci dodavatelů a odběratelů.1749)
16.4.3
Předepisování, výdej a prodej

Oblast preskripce byla přijetím zákona o zdravotnických prostředcích poněkud zjednodušena. Stále
platí, že lékařský předpis na zdravotnické prostředky musí vystavit pouze lékař či zubní lékař. 1750) Tím je
jednoznačně eliminována možnost, že by lékařský předpis na zdravotnické prostředky mohli vystavovat
i jiní zdravotničtí pracovníci. Pokud tedy např. optometrista provede měření zraku a vystaví předpis
obsahující individuální návrh charakteristik pro zhotovení dioptrických brýlí dle naměřených
parametrů, nejde v žádném případě o lékařský předpis, prostřednictvím kterého by bylo možné čerpat
úhradu z veřejného zdravotního pojištění. Lékařské předpisy na zdravotnické prostředky se nazývají
poukazy.1751) Dřívější právní úprava ještě rozlišovala tzv. objednávky, které byly jakýmsi ekvivalentem
žádanek na léčivé přípravky,1752) nicméně tento institut byl současným zákonem o zdravotnických
prostředcích zcela opuštěn. Poukazy plní v zásadě dvě funkce. První a méně častou je bezpečnostní
funkce, kdy předložení poukazu je podmínkou vydání určitého zdravotnického prostředku, který může
ohrozit zdraví pacienta, pokud není indikován lékařem. Druhá funkce poukazu je úhradová, kdy jeho
prostřednictvím dochází k realizaci částečné či plné úhrady daného zdravotnického prostředku z
veřejného zdravotního pojištění. Poukaz má (na rozdíl od receptu u léčivých přípravků) výhradně
listinnou formu.
Dále je důležité správně rozumět pojmům distribuce, výdej a prodej. Distribuce se od institutů
výdeje a prodeje liší tím, že zdravotnický prostředek je poskytován v rámci podnikatelské činnosti
dalšímu podnikateli. Rozdíl je zde tedy prakticky identický jako v případě odlišení velkoobchodu a
maloobchodu. U výdeje i prodeje je odběratelem v zásadě spotřebitel (typicky uživatel). Rozdíl mezi
výdejem a prodejem je pak dán tím, zda je zdravotnický prostředek poskytován oproti poukazu či
nikoli. Není podstatné, zda je zdravotnický prostředek hrazen z veřejného zdravotního pojištění,
relevantní je pouze skutečnost, jestli je poskytován na základě preskripce či bez ní. Zdravotnické
prostředky smí vydávat pouze lékárny, výdejny zdravotnických prostředků, oční optiky (pouze optické
zdravotnické prostředky) a smluvní výdejci (osoby oprávněné vydávat omezený sortiment, a to na
základě speciální smlouvy o výdeji uzavřené se zdravotní pojišťovnou). 1753) Za zmínku také stojí, že
zákon o zdravotnických prostředcích zavedl v § 50 nový institut zásilkového výdeje, který může být
realizován distančně. Naopak prodávat zdravotnické prostředky (tedy bez poukazu) může prakticky
kdokoli disponující živnostenským oprávněním (postačí volná živnost - obor velkoobchod a
maloobchod). Pouze v případě vyšších rizikových tříd musí prodávající absolvovat školení u výrobce či
u jím autorizované osoby.1754)
16.4.4
Používání, servis a revize

Zdravotnický prostředek může být při poskytování zdravotních služeb použit výhradně k určenému
účelu použití, a to v souladu s pokyny výrobce. Výjimku představuje tzv. zvláštní použití (ekvivalent off-
label použití u léčivých přípravků), kdy lze za mimořádných okolností použít zdravotnický prostředek i v
rozporu s návodem k použití (např. pro jinou indikaci). 1755) U poskytovatele zdravotních služeb smí
zdravotnické prostředky obsluhovat pouze kvalifikovaný personál. V případě aktivních implantabilních
zdravotnických prostředků, aktivních prostředků rizikové třídy IIb a III a dále zdravotnických
prostředků, kde to stanoví výrobce, je nezbytné absolvování povinné instruktáže od osoby proškolené
výrobcem. Použití zdravotnického prostředku rizikové třídy IIb, III nebo aktivního implantabilního
zdravotnického prostředku musí být zaznamenáno ve zdravotní dokumentaci pacienta.
Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni přiměřeně dodržovat pravidla správné distribuční a
dovozní praxe.1756) Před každým použitím musí být zdravotnický prostředek vizuálně zkontrolován z
hlediska jeho technického stavu, funkčnosti a bezpečnosti. Zdravotnické prostředky musí být
servisovány v souladu s pokyny výrobce. Servisem se rozumí provádění pravidelné odborné údržby
(dřívější označení je periodická bezpečnostně technická kontrola) a dále oprav v případě, že u
zdravotnického prostředku dojde k jeho závadě.1757) Kromě servisu musí být u vybraných skupin
zdravotnických prostředků prováděny elektrické, plynové či tlakové revize. Každý poskytovatel
zdravotních služeb je povinen vést dokumentaci používaných zdravotnických prostředků. Součástí této
dokumentace musí být evidence zdravotnických prostředků, u kterých musí být prováděny instruktáže
nebo odborná údržba, a dále pracovních měřidel dle zákona o metrologii. 1758)
16.4.5
Vigilance
Pod pojmem vigilance se rozumí systém oznamování a vyhodnocování nežádoucích příhod
zdravotnických prostředků, jakož i přijímání bezpečnostních nápravných opatření. 1759) Nežádoucí
příhodou se rozumí jakékoliv selhání nebo zhoršení charakteristik, popřípadě účinnosti zdravotnického
prostředku nebo nepřesnost v označení zdravotnického prostředku, popřípadě v návodu k jeho použití,
které vedly nebo by mohly vést ke smrti uživatele nebo jiné fyzické osoby anebo k vážnému zhoršení
jejich zdravotního stavu, anebo technický či zdravotní důvod, který souvisí s charakteristikami nebo
účinností zdravotnického prostředku a vede výrobce k systematickému stahování zdravotnického
prostředku stejného typu z trhu.1760)
Podezření na nežádoucí příhodu oznamuje výrobci (případně zplnomocněnému zástupci) a Státnímu

ústavu pro kontrolu léčiv dovozce, distributor, poskytovatel zdravotních služeb, osoba provádějící
servis, výdejce a prodávající, a to do 15 dnů od jejího vzniku. 1761) Šetření podezření na nežádoucí
příhodu provádí výrobce, přičemž jeho činnost, jakož i přijatá nápravná opatření (včetně jejich
realizace) monitoruje SÚKL. Výrobce (resp. zplnomocněný zástupce) musí také do 15 dnů oznámit
nežádoucí příhodu SÚKL. Předmětná oznámení se podávají prostřednictvím elektronických formulářů.
Cílem celého systému je eliminace rizika opakování nežádoucích příhod. 1762)
16.5
Cenová a úhradová regulace
Cenově jsou regulovány pouze ty zdravotnické prostředky, které jsou hrazeny z veřejného
zdravotního pojištění. Pokud jde o konkrétní regulační mechanismy, pak platí, že je regulována jak
cena původce (první osoba dodávající zdravotnický prostředek na trh na území ČR), tak obchodní
přirážka. Obchodní přirážkou se rozumí odměna, o kterou se dělí všechny články distribučního řetězce
včetně osoby výdejce. Obchodní přirážka je stanovena procentní sazbou, přičemž u zvlášť účtovaného
materiálu (zdravotnické prostředky, které se zdravotním pojišťovnám vykazují samostatně) činí 10%, u
dioptrických brýlí 75% a ve všech ostatních případech 25%. Cena původce je pak regulována formou
věcného usměrňování. Ministerstvo zdravotnictví ČR vydává cenová rozhodnutí, kterými cenově
dereguluje vybrané zdravotnické prostředky, u nichž odpadl důvod regulace ceny původce. V současné
době je cenově deregulován veškerý zvlášť účtovaný materiál i drtivá většina zdravotnických
prostředků na poukaz. Institut nominálně určených maximálních cen je užíván pouze u
stomatologických zdravotnických prostředků.1763)
Úhradová regulace zdravotnických prostředků je zásadně odlišná v případě lůžkové péče a v

případě ambulantní péče. V rámci lůžkové péče jsou všechny zdravotnické prostředky hrazeny plně a
pacient by neměl platit žádné doplatky.1764) Výjimku z tohoto pravidla představovalo krátké období, kdy
byly uzákoněny tzv. nadstandardy. Ty však byly následně zrušeny Ústavním soudem. 1765) V ambulantní
sféře jsou zdravotnické prostředky primárně hrazeny na základě uplatnění poukazu. Výše a podmínky
úhrady takových zdravotnických prostředků jsou obsaženy v příloze č. 3 zákona o veřejném zdravotním
pojištění (zde je uveden také seznam nehrazených produktů). Zdravotnické prostředky zde neuvedené
jsou hrazeny ve výši 75% konečné ceny ekonomicky nejméně náročného provedení.1766) Reálné
nominální výše úhrad konkrétních zdravotnických prostředků jsou obsaženy v číselnících, které
vydávají zdravotní pojišťovny. Tento systém je kritizován z důvodu jeho netransparentnosti a absence
možnosti uplatnění opravných prostředků. Opakovaně se zvažuje alternativní systém úhradové
regulace, kde by měl konkrétní úhrady zdravotnických prostředků stanovovat SÚKL. 1767)
17
Medicínský výzkum
Za veškerým pokrokem v lékařství, tak jako v každé oblasti činnosti, stojí čin s nejistými následky.
Ještě dříve, než se zrodila moderní vědecká metoda, byly účinky různorodých léčivých látek a
lékařských postupů zjišťovány jednoduchými experimenty. Tradiční bylinkářství nespočetných kultur
využívá na základě zkušenosti účinné látky přítomné v rostlinách, aniž by něco tušilo o jejich existenci.
S nástupem vědecké medicíny se stalo možným formulovat hypotézy a ověřovat je pomocí vědecké
metody. V určité fázi tohoto ověřování je však stále nezbytné vyzkoušet nový léčivý přípravek, postup
nebo nástroj na živých lidech. Výzkum v medicíně je nevyhnutelně spojen s účastí lidských subjektů,
přičemž jeho důsledky nejsou z definice zcela předpověditelné.
Lékařský výzkum nemá jednoznačnou všeobecně uznávanou definici 1768). Základním prvkem
možného vymezení pojmu výzkumu je však vždy nejistota, se kterou se aplikuje určitý léčivý přípravek,
technologie nebo postup. Každá taková aplikace pak pochopitelně znamená odchýlení od lékařské
praxe, která je standardní v daném čase a místě1769).
Výzkum v medicíně lze různorodě klasifikovat. Předně je třeba základně vymezit účel klinického
výzkumu, kterým je převádění výsledků základního výzkumu léčivých látek, zdravotnických technologií
apod. do klinické praxe1770). Klinický výzkum dále nabývá mnoha forem. Existují studie sestávající ze
sběru dat a nezahrnující přímou interakci se subjekty (zejména v oblasti zdravotnické statistiky). Pokud
je přímá interakce přítomna, může jít o výzkum neinvazivní (sestávající např. z psychologických
dotazníků) či invazivní, spočívající v určitém narušení tělesné integrity subjektu (od odběru krve přes
podání nového léku po použití neověřené chirurgické metody). Rovněž je z etického hlediska významné
rozlišovat výzkum terapeutický, kterého se účastní pacienti v naději na zlepšení svého zdravotního
stavu, a neterapeutický, založený na účasti zdravých dobrovolníků. 1771)
Stále silnější důraz na lidská práva a autonomii jednotlivce spolu s odpudivými zkušenostmi s
některými případy naprosto neetického lékařského výzkumu1772) vedly k úpravě této problematiky v
množství závazných i nezávazných mezinárodních dokumentů.
Již Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 v preambuli a čl. 1 zdůrazňuje zásadní význam
lidské důstojnosti, která je velmi akcentována pozdější úpravou lékařského výzkumu. Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech z roku 1966 v čl. 7 zakotvuje zákaz vědeckých pokusů na člověku
bez jeho souhlasu a v čl. 17 právo na ochranu soukromého života a rodiny (které může být porušeno
např. v souvislosti s prolomením ochrany osobních údajů subjektů výzkumu). Ustanovení čl. 12 odst. 1
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 stanovuje právo
každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a psychického zdraví. Mezi kroky, které
smluvní strany závazně přijaly k naplnění tohoto práva, patří vytvoření podmínek zajišťujících všem
lékařskou péči. Na základě čl. 15 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech má pak každý právo užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití.
Mezi množstvím dalších mezinárodněprávních dokumentů je třeba zmínit Všeobecnou deklaraci o

lidském genomu a lidských právech UNESCO z roku 1997, v jejímž čl. 10 je zakotvena zásada přednosti
respektování lidských práv, základních svobod a lidské důstojnosti osob nebo skupin lidí před
výzkumem či jeho aplikací. Ustanovení čl. 11 pak výslovně zakazuje reprodukční klonování člověka coby
praktiku odporující lidské důstojnosti.
Zvláštní pozornost zasluhuje Úmluva o biomedicíně, jejíž preambule vyzdvihuje určující význam
důstojnosti člověka. Dle Vysvětlující zprávy k Úmluvě o biomedicíně "koncept lidské důstojnosti (...)
představuje základní hodnotu, kterou je třeba uchovat. Je základem většiny hodnot, které Úmluva
vyzdvihuje"1773). Preambule Úmluvy dále vyjadřuje odhodlání zabránit zneužití stále se zrychlujícího
biomedicínského pokroku a zajistit naopak jeho využití ve prospěch současné i budoucích generací.
Ustanovení čl. 1 Úmluvy o biomedicíně stanoví: "Smluvní strany budou chránit důstojnost a
svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a
ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny." Úmluva pak v čl. 2 zakotvuje zásadní
pravidlo nadřazenosti lidské bytosti, tzn. individuálního zájmu, nad společenským zájmem na rozvoji
vědy: "Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy." V duchu této zásady
musejí být podle Vysvětlující zprávy vykládána všechna ustanovení Úmluvy 1774).
Dle čl. 4 Úmluvy "jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno
provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy". Pojmem zákrok je přitom míněn
jakýkoliv úkon spojený se zdravotnickou praxí nebo výzkumem 1775). Jakkoliv se profesní standardy mezi
zeměmi liší, podle Vysvětlující zprávy k Úmluvě jsou pojeny zásadami "řádného výkonu lékařského
povolání" spočívajícími v povinnosti "jednat s péčí a odborností a věnovat bedlivou pozornost potřebám
každého pacienta".1776) Spolu se zásadou nadřazenosti lidské bytosti se zde objevuje další důraz na
individuální přístup zaměřený na dobro konkrétního člověka, a to i v rámci výzkumu.
Ustanovení čl. 5 Úmluvy pak podmiňuje jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví - samozřejmě včetně
biomedicínského výzkumu - poskytnutím svobodného a informovaného souhlasu, který může dotčená
osoba kdykoliv odvolat.
Pátá kapitola Úmluvy o biomedicíně je věnována problematice vědeckého výzkumu. Uvozena je čl.
15, jenž stanovuje obecné pravidlo vědeckého výzkumu: "Vědecký výzkum v oblasti biologie a medicíny
bude prováděn svobodně při respektování ustanovení této Úmluvy a v souladu s dalšími právními
předpisy, které slouží ochraně lidské bytosti." Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně uvádí, že
"svoboda lékařského bádání je omezena základními právy jednotlivců, vyjádřenými zejména v
ustanoveních Úmluvy a dalšími právními předpisy na ochranu osobnosti. V této souvislosti je namístě
poznamenat, že první článek Úmluvy specifikuje, že cílem Úmluvy je chránit důstojnost a svébytnost
lidské bytosti a zaručit bez diskriminace každému úctu k jeho integritě, jakož i k ostatním právům a
základním svobodám. Při jakémkoli výzkumu proto bude nutné dodržovat tyto zásady." 1777)
Ustanovení čl. 16 Úmluvy stanovuje podmínky na ochranu osob zapojených do vědeckého výzkumu.
Člověk může být subjektem výzkumu jedině, pokud k takovému výzkumu neexistuje žádná alternativa
srovnatelného účinku a rizika pro subjekt nejsou neúměrně vysoká vzhledem k možnému prospěchu z
výzkumu. Výzkumný projekt musí být předem schválen příslušným orgánem po nezávislém posouzení
jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení
jeho etické přijatelnosti. Informovaný souhlas osob zapojených do výzkumu musí být řádně
zdokumentován; tyto osoby musejí být poučeny mj. o svých zákonných právech a jejich zárukách.
Ochranu osob neschopných dát souhlas k zapojení do výzkumu upravuje čl. 17 Úmluvy. Taková
osoba se může stát subjektem výzkumu splňujícího podmínky podle čl. 16 (samozřejmě kromě
informovaného souhlasu), pokud výsledky výzkumu mohou přinést skutečný a přímý prospěch pro její
zdraví. Zároveň nesmí být možné provést výzkum srovnatelného účinku na jednotlivcích schopných dát
souhlas. K výzkumu je nezbytný zástupný informovaný souhlas zákonného zástupce, příslušného
orgánu nebo osoby či instituce zmocněné zákonem, který musí mít písemnou formu. Zúčastněná osoba
zároveň nesmí s prováděnými úkony projevovat nesouhlas.
V kontextu medicínského výzkumu je významný také čl. 21 Úmluvy, který stanoví, že "lidské tělo a
jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu". Dovolena je pouze přiměřená
kompenzace výdajů nebo ušlého zisku dárce tkáně1778). Vysvětlující zpráva k Úmluvě zároveň vylučuje
aplikaci tohoto článku na oblast patentovatelnosti biotechnologických vynálezů 1779).
Z etických dokumentů je namístě zmínit Norimberský kodex, který byl přijat v reakci na zkušenosti z
druhé světové války roku 1947. Kodex je sestaven z deseti bodů zaručujících integritu subjektu
výzkumu1780). Patří mezi ně např. nezbytnost odvolatelného dobrovolného souhlasu, ospravedlnitelnost
výzkumu očekávatelnými výsledky, proporcionalita rizika a "humanitárního významu řešeného
problému" nebo náležité zajištění bezpečnosti výzkumu.
Velký význam má nezávazná Helsinská deklarace Světové lékařské asociace - Etické zásady pro
lékařský výzkum s účastí lidských bytostí původně z roku 1975, naposledy pozměněna roku 2013. V čl. 8
Helsinská deklarace zakotvuje všeobecnou zásadu přednosti práv a zájmů zkoumaných jednotlivců
před zjišťováním nových poznatků. Ustanovení čl. 23 klade podmínku schválení výzkumu etickou komisí
a čl. 25 a násl. upravují podmínky informovaného souhlasu subjektu výzkumu.
České právo rozlišuje tři zákonné režimy výzkumu v medicíně podle toho, co je zkoumáno. Jde o:
• - klinický výzkum léčivých přípravků podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech,

• - klinické hodnocení (případně hodnocení funkční způsobilosti) zdravotnických prostředků
podle zákona č. 368/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích,
• - ověřování nezavedených metod podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách.
V následujících podkapitolách tyto tři zákonné režimy postupně představíme. Na závěr přistoupíme
ke zvláštnímu exkurzu do značně aktuální oblasti regulace výzkumu kmenových buněk.
17.1
Klinický výzkum
Pojmem výzkum obecně rozumíme jakékoli systematické zkoumání zaměřené na získávání nových
poznatků o tom, jak se mají věci kolem nás. Cílem výzkumu léčivých přípravků je pak obvykle zvýšení
účinnosti léčby1781). Jejich klinickým výzkumem se obecně rozumí výzkum nových nebo odvozených látek
za účelem jejich využití. Můžeme také říci, že klinický výzkum je snahou najít účinnou molekulu pomocí
syntézy jednotlivých látek a následného vzniku z nich odvozených derivátů. Na druhou stranu klinický
výzkum nemusí být vždy výhradně zaměřen jen na výzkum léčivých přípravků, ale také na jiné faktory
mající vliv na účinnost léčby, například na vliv životosprávy pacienta na léčbu nemoci 1782).
Obecně platí, že klinický výzkum není přímo právně regulován, dokud není prováděn na lidských
účastnících, lidských pohlavních buňkách či embryích nebo zvířatech. Zvláštností podávání léčivých
přípravků subjektům v rámci klinického hodnocení je skutečnost, že léčivý přípravek není subjektům
podáván za účelem zlepšení jejich zdraví, ale za účelem ověření účinnosti léčivého přípravku. Proto ve
fázi testování léčivého přípravku na lidech musí být v každém případě splněn požadavek přiměřenosti
mezi přínosem klinického výzkumu a rizikem pro subjekty výzkumu 1783). Z toho vyplývá, že čím větší
přínos pro léčbu se od přípravku očekává, tím větší riziko je akceptováno. Výzkum se dělí na zkoušení
látek v rámci preklinického hodnocení a zkoušení látek v rámci klinického hodnocení (tj. jakýsi klinický
výzkum v užším smyslu).
V současnosti si můžeme povšimnout výrazného legislativního omezení klinického hodnocení

léčivých přípravků v tom smyslu, že na lidech mohou být testovány jen takové léčivé přípravky, které již
prošly v rámci tzv. preklinického hodnocení velmi důkladným testováním v laboratořích nejprve na
jednotlivých buňkách a následně na zvířatech. Tím by mělo dojít ke zjištění co největšího množství
škodlivých vedlejších účinků tak, aby následné riziko pro subjekty hodnocení a především pro pacienty
po uvedení léčivého přípravku na trh bylo co nejmenší. Skutečně tak při klinickém hodnocení léčivých
přípravků a následném uvedení léčivého přípravku na trh můžeme sledovat postupné omezování velmi
vážných zdravotních důsledků na zdravotní stav subjektů, či dokonce způsobení smrti, ke kterým už v
současnosti téměř nedochází.
V historii testování léčivých přípravků však dříve docházelo k velmi závažným zdravotním
důsledkům pro jednotlivé subjekty hodnocení. Jedním z nejzávažnějších případů bylo klinické
hodnocení a následné uvedení na trh léčivého přípravku Thalidomide používaného mezi lety 1955 a
1960 jako sedativum a lék proti zvracení především u těhotných žen. Lék byl používán například v
Německu, Španělsku a Velké Británii. V rámci klinického výzkumu však nebylo zjištěno, že lék způsobuje
závažné vrozené vady u nenarozených dětí. Lék byl z trhu stažen až v roce 1961, do té doby však
odhadovaný počet obětí vzrostl na deset až dvacet tisíc. V důsledku tohoto skandálu následně došlo k
zásadnímu zpřísnění podmínek pro klinická hodnocení léčiv a také k rozvoji farmakovigilance 1784).
Ačkoliv v tomto případě byla újma na zdraví způsobena mnoha poškozeným dětem, z nichž některé
se i přes závažné zdravotní vady dožily dospělosti, k jejich odškodňování dochází postupně dodnes a
některé z obětí se odškodnění stále nedočkaly.
Například španělský Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 23.9.2015 1785) zamítl žádost téměř 500
poškozených o odškodnění s tím, že svůj nárok uplatnili příliš pozdě. Potvrdil tak rozhodnutí
oblastního soudu v Madridu z října 2014, podle něhož jsou nároky poškozených na odškodnění újmy na
zdraví způsobené léčivým přípravkem Thalidomide již promlčeny. Německá společnost Grunenthal,
výrobce léčivého přípravku, tak není povinna žalobce odškodnit. Žalobci nicméně již vyslovili své
stanovisko, že se změny rozhodnutí budou domáhat prostřednictvím žaloby u Evropského soudu pro
lidská práva.
Zajímavý je v této souvislosti také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) The Sunday
Times v. Spojené království1786).
V roce 1961 bylo ve Spojeném království celkem 450 evidovaných případů narození dětí s tělesným
postižením v důsledku požití látky Thalidomide jejich matkami v průběhu těhotenství. Mezi lety 1962 a
1966 se sedmdesát rodičů domáhalo finanční kompenzace na farmaceutické společnosti léčivý
přípravek vyrábějící. V roce 1968 se kompenzace domohlo 65 z nich, a to prostřednictvím dohod mezi
poškozenými a společností, následně schválenými soudem. V červenci 1973 stále ještě nedošlo k
rozhodnutí o odškodnění dvou poškozených. Současně byly podávány další stovky žalob rodiči
poškozených dětí. Společnost proto přišla s návrhem, že všechny jednotlivé oběti odškodní stanovenou
částkou, a to prostřednictvím fondu zřízeného speciálně pro tyto účely.
Deník The Sunday Times však v této době zároveň přišel s prohlášením, že částka nabízená jako
odškodnění obětí je neúměrně nízká vzhledem ke způsobeným újmám. Kritizoval také časovou
prodlevu, která nastala od narození dětí do odškodnění obětí. Zároveň uvedl, že má v úmyslu zveřejnit
podrobný článek o okolnostech případu, ve kterém zhodnotí výši částek navrhovaných společností jako
odškodnění a další související problémy. Rozhodující soud však předběžným opatřením zakázal
zveřejnění tohoto článku s tím, že by mohlo ohrozit uzavírání dohod mezi společností a oběťmi a
nestrannost soudců při rozhodování o výši odškodnění.
The Sunday Times podal proti předběžnému opatření stížnost k ESLP. Ten rozhodl, že vydáním
předběžného opatření bylo porušeno právo na svobodu projevu. Své rozhodnutí zdůvodnil především
tím, že zájem na informovanosti veřejnosti o okolnostech případu převládá nad zájmem na
nestrannosti rozhodování soudem. Zároveň uvedl, že nelze mít za to, že soudy někdy budou rozhodovat
v naprostém informačním vakuu. Naopak jak veřejnost, tak soudci by měli mít přístup ke všem
dostupným, a to i mediálním, informacím.
Dalším podobným příkladem je testování látky TGN1412 pro léčbu autoimunitních nemocí a
leukémie. Ačkoliv v první fázi klinického hodnocení látky byly subjektům podávány 500x menší dávky,
než byly shledány jako bezpečné při testování na zvířatech, bylo šest z dobrovolníků, kteří se zúčastnili
klinického hodnocení látky, hospitalizováno v březnu 2006 z důvodu víceorgánového selhání. V tomto
případě nedošlo k zanedbání fáze preklinického testování, nicméně látka měla specifické účinky na
lidský organismus, které se při testování na zvířatech neprojevily. V důsledku tohoto případu byla ještě
více zpřísněna pravidla pro provádění klinického hodnocení.
17.1.1
Preklinické hodnocení léčivých přípravků

Preklinické hodnocení je upraveno především prováděcí vyhláškou k zákonu o léčivech č. 86/2008
Sb., o stanovení zásad správné laboratorní praxe v oblasti léčiv. V této fázi výzkumu jsou léčivé látky
testovány na jednoduchých organismech a následně na zvířatech. Jak bylo zmíněno výše, cílem
preklinického hodnocení je v maximální možné míře ověřit účinky přípravku na lidský organismus tak,
aby v případě klinického hodnocení přípravek pokud možno neměl negativní vliv na zdravotní stav
subjektů hodnocení, kterými jsou vždy lidé.
V rámci vývoje a preklinického hodnocení léčivých přípravků se uplatňuje několik hlavních postupů.
Prvním z nich je modifikace chemické struktury již existujícího léčivého přípravku tak, aby byl vytvořen
léčivý přípravek s jinými léčebnými účinky. Dalším postupem je tzv. farmakologický screening. Jedná se
o opakované testování již existujících molekul za účelem rozšíření možnosti jejich využití a vyhledávání
přírodních látek s potenciálním terapeutickým účinkem a jejich následné testování. Dále se uplatňuje
tzv. lékový design, který lze popsat jako záměrnou syntézu látek, jejichž struktura se odvíjí od důkladné
znalosti biologického mechanismu účinku těchto látek. Významnou fází preklinického hodnocení
léčivého přípravku následující poté, co je některým z předchozích postupů nalezen potenciální léčivý
přípravek, je ověření jeho elementární bezpečnosti za účelem snížení rizika pro lidské subjekty
klinického hodnocení na co nejmenší možnou míru. V rámci této fáze dochází k ověřování
karcinogenity, mutagenity, toxicity a teratogenity léčivého přípravku. Testování v této fázi probíhá tzv.
in vitro, tedy na buněčných a tkáňových strukturách, nebo in vivo na zvířatech. Náležitosti testování
léčivých přípravků na zvířatech jsou v České republice upraveny zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu
zvířat proti týrání.
17.1.2
Klinické hodnocení humánních léčivých přípravků
17.1.2.1
Právní úprava
Ke klinickému hodnocení se obecně váže poměrně široké množství právních předpisů. Některé z
nich upravují hodnocení přímo, jiné se ho dotýkají v rámci obecné právní úpravy. Hlavními předpisy
upravujícími postavení zkoušejícího jsou zákon o léčivech1787), vyhláška o správné klinické praxi1788) a
nařízení EU č. 536/2014 o klinických hodnoceních humánních léčivých přípravků 1789). S postavením
zkoušejícího však nepřímo souvisejí také mnohé další právní předpisy, mezi nimi například občanský
zákoník, trestní zákoník, zákon o zdravotních službách a zákon o ochraně osobních údajů.
S klinickým hodnocením souvisejí také některé mezinárodní smlouvy či akty, mezi nimi především
Helsinská deklarace1790) nebo Úmluva o lidských právech a biomedicíně, a to především v rámci čl. 15 až
18, upravujících vědecký výzkum1791). V neposlední řadě je nutné v této souvislosti zmínit také Listinu
základních práv a svobod, a to především čl. 6 (právo na život) a čl. 31 (právo na ochranu zdraví).
Zákon o léčivech rozlišuje v § 51 a § 60 mezi klinickým hodnocením veterinárních léčivých přípravků

určených pro použití výlučně u zvířat a klinickým hodnocením humánních léčivých přípravků určených
k použití u lidí, na které klade vyšší bezpečnostní a etické nároky. Za zmínku rovněž stojí, že v
souvislosti s nařízením EU č. 534/2014 dochází ke zpřesnění až dosud zástupně používaných pojmů
"klinické hodnocení" a "klinická studie". Nařízení nově obě kategorie rozlišuje, přičemž "klinická studie"
je širším pojmem, jenž v sobě zahrnuje speciální kategorii označenou jako "klinické hodnocení", pro
kterou musí být splněny specifické podmínky1792).
17.1.2.2
Vymezení pojmů
Klinickým hodnocením humánních léčivých přípravků rozumíme studii srovnávající účinek a
následky léčivého přípravku při jeho použití u člověka1793). Zákon o léčivech považuje klinické
hodnocení za "systematické testování jednoho nebo několika hodnocených léčivých přípravků s cílem
ověřit bezpečnost nebo účinnost léčivého přípravku, včetně klinických hodnocení v jednom nebo
několika místech v České republice, popřípadě dalších členských státech prováděné na subjektech
hodnocení za účelem zjistit nebo ověřit klinické, farmakologické nebo jiné farmakodynamické účinky,
stanovit nežádoucí účinky, studovat absorpci, distribuci, metabolismus nebo vylučování" 1794).
Obecně můžeme klinické hodnocení humánních léčivých přípravků rozdělit na otevřené a

zaslepené1795) dle toho, zda zkoušející a subjekt hodnocení vědí, kterým subjektům je podáván léčivý
přípravek a kterým tzv. placebo (otevřené klinické hodnocení), nebo tuto informaci nemají (zaslepené
klinické hodnocení). Na úvod je nezbytné také vysvětlit některé zákonem stanovené pojmy užívané v
souvislosti s klinickým hodnocením. Zadavatelem klinického hodnocení je "fyzická nebo právnická
osoba, která odpovídá za zahájení, řízení, popřípadě financování klinického hodnocení" 1796).
Hodnoceným léčivým přípravkem se rozumí "léková forma léčivé látky nebo přípravek získaný
technologickým zpracováním pouze pomocných látek (placebo), které se testují nebo používají pro
srovnání v klinickém hodnocení"1797).
17.1.2.3
Průběh a fáze klinického hodnocení

Klinické hodnocení humánních léčiv probíhá po úspěšně zakončených preklinických zkouškách,
jejichž závěry jsou podkladem pro povolení klinického hodnocení Státním ústavem pro kontrolu léčiv
(SÚKL) a příslušnou etickou komisí. Klinické hodnocení zpravidla probíhá ve třech na sobě navazujících
fázích, které mohou být doplněny čtvrtou fakultativní fází, někdy též označovanou jako poregistrační
studie. Tento typ klinického hodnocení je v praxi významný pro zjištění vzácných nežádoucích účinků
nově registrovaných léčiv v klinické praxi1798).
Ve fázi I klinického hodnocení je testované léčivo poprvé podáno subjektu hodnocení, kterým zákon
rozumí "fyzickou osobu, která se účastní klinického hodnocení"1799). Cílem této fáze je zjištění "základní
zpětné vazby co do farmakokinetiky, farmakodynamiky a snášenlivosti hodnoceného léčivého
přípravku"1800). Je také vhodné poznamenat, že v této fázi je na rozdíl od následujících možné, aby
subjekty hodnocení za participaci obdržely finanční náhradu 1801). Důvodem je, že se v této fázi jedná o
subjekty zdravé - ze zkoumaného přípravku tedy nemohou mít žádný zdravotní prospěch, naopak
nesou riziko, že se ukáže být zdraví škodlivým.
Do fáze II, většinou trvající dva roky1802), je obvykle zapojeno až několik stovek subjektů hodnocení s
nemocí, pro kterou je zkoušené léčivo určeno, což zpravidla vyžaduje důsledný dohled zkoušejícího
nebo dočasnou hospitalizaci1803).
Fáze III, jíž se mohou účastnit stovky až tisíce subjektů hodnocení z více států, bývá také někdy
označovaná jako "předregistrační" a slouží ke srovnání testovaného léčivého přípravku s již
registrovaným léčivým přípravkem s obdobnou indikací1804). Její kladné výsledky pak zpravidla bývají
hlavním podkladem v řízení o udělení registrace1805).
Důležitou osobou pro správný průběh všech fází hodnocení je tzv. zkoušející. Zkoušejícím je stručně
řečeno lékař, který u daného poskytovatele zdravotních služeb provádí hodnocení, případně který vede
tým lékařů hodnocení provádějících1806). Zkoušejícímu ze zákona o léčivech vyplývá řada povinností,
kupříkladu ihned ohlásit SÚKL a etické komisi jakékoliv nežádoucí příhody. Další konkrétní povinnost
pak může stanovit protokol ke klinické studii, který schvaluje před zahájením klinického hodnocení
příslušná etická komise1807).
17.1.3
Novela zákona o léčivech

Právě v souvislosti s uvedením znění zákona o léčivech do souladu s evropskou právní úpravou1808)
byla aktuálně navržena novela zákona o léčivech1809) revidující právní úpravu klinických hodnocení
humánních léčivých přípravků.
Jednotlivá klinická hodnocení nemají dle návrhu napříště schvalovat etické komise poskytovatelů
zdravotních služeb, kde má být hodnocení prováděno, ale jediná a nově zřizovaná centrální etická
komise jako orgán SÚKL, který bude odpovědný i za vydání statutu centrální etické komise. Etickou
komisi budou tvořit skupiny složené z odborníků v oblasti zdravotnictví a z osob bez zdravotnického
vzdělání. Počet skupin a počet členů jednotlivých skupin etické komise stanoví statut etické komise.
Členové etické komise by měli být podle nové úpravy jmenováni tak, aby v každé skupině etické komise
bylo nejméně 5 osob, z nich nejméně 1 osoba bez zdravotnického vzdělání. Členy etické komise by měl
dle novely jmenovat a odvolávat ministr zdravotnictví, a to přímo do jednotlivých skupin.1810)
V souladu s výše uvedeným nařízením EU zmiňuje novela zákona o léčivech také systém náhrady
újmy vzniklé subjektu hodnocení1811). Podle tohoto ustanovení "vznikne-li subjektu klinického
hodnocení v důsledku provádění klinického hodnocení majetková nebo nemajetková újma, a to
zejména na životě nebo na zdraví, je zadavatel povinen ji nahradit v souladu s jinými právními
předpisy1812) . Náhradu újmy lze uplatnit u zadavatele prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb,
který je místem klinického hodnocení."1813) Stejně jako dle předchozí právní úpravy je pak "zadavatel
povinen mít po celou dobu provádění klinického hodnocení sjednané pojištění odpovědnosti své,
hlavních zkoušejících, jsou-li ustaveni, a zkoušejících za újmu vzniklou subjektu hodnocení v důsledku
provádění klinického hodnocení"1814).
17.1.4
Předpoklady provádění klinického hodnocení humánních léčivých přípravků

Zákon o léčivech stanoví podmínky, které musejí být pro provádění klinického hodnocení
humánních léčivých přípravků splněny. Jednou ze základních podmínek je prokázání skutečnosti, že
předvídatelná rizika pro subjekty hodnocení jsou dostatečně vyvážena předpokládanými benefity 1815). S
tím souvisí právě povinnost co nejrozsáhlejšího výzkumu léčivého přípravku v rámci preklinického
hodnocení tak, aby v této fázi byly pokud možno v co největší míře zjištěny možné účinky na lidský
organismus. Účelem je prokázat, zda se benefity klinického hodnocení jeví jako dostatečně
pravděpodobné a zároveň zda rizika nejsou příliš závažná1816).
Dalším nezbytným předpokladem provádění klinického hodnocení je souhlas etické komise a

následné schválení Státním ústavem pro kontrolu léčiv 1817). Obecně platí, že SÚKL provádění klinického
hodnocení schválí pouze v případě, že s hodnocením vyslovila souhlas etická komise. Etická komise a
následně SÚKL s klinickým hodnocením vysloví souhlas, pouze pokud shledají, že očekávaný léčebný
přínos a prospěch pro zdraví pacientů dostatečně odůvodňují akceptaci souvisejících rizik 1818). Etická
komise mimo jiné také kontroluje, zda je náležitě zajištěno, že všechny zúčastněné osoby s klinickým
hodnocením nejprve vysloví souhlas, a v případě, že se jedná o nezletilé jedince nebo jedince s
omezenou svéprávností, že jsou splněny všechny zákonem stanovené požadavky pro klinické
hodnocení prováděné na těchto subjektech. Komise také hodnotí, zda je obecně navrhované klinické
hodnocení v souladu se zákonem a zda studie má dostatečnou vědeckou relevanci1819).
Etická komise podle zákona o léčivech vykonává pravidelný dohled nad průběhem klinického
hodnocení, ke kterému vydala souhlasné stanovisko, přičemž zejména musí zhodnotit stupeň rizika a
ochranu práv zapojených subjektů hodnocení a v neposlední řadě také etičnost celého výzkumu. Při
zániku etické komise v průběhu klinického hodnocení je nutné klinické hodnocení ukončit v případě,
kdy činnost etické komise nepřevezme jiná etická komise zřízená podle zákona o léčivech1820).
Podle § 52 odst. 3 zákona o léčivech je etická komise "nezávislý orgán tvořený odborníky z oblasti
zdravotnictví a osobami bez vzdělání z oblasti lékařství, jejichž povinností je chránit práva, bezpečnost a
zdraví subjektů hodnocení a zajistit tuto ochranu i vyjádřením svého stanoviska k protokolu klinického
hodnocení, vhodnosti zkoušejících a zařízení, k metodám a dokumentům používaným pro informaci
subjektů hodnocení a získání jejich informovaného souhlasu". Institut nezávislé etické komise jako
kolegiálního orgánu není v českém právním řádě ničím ojedinělým. Mimo zákona o léčivech působí
etické komise i podle jiných zdravotnických zákonů1821).
Je však třeba poukázat na skutečnost, že současná a stále platná úprava etických komisí podle
zákona o léčivech je do jisté míry specifická kupříkladu tím, že etické komise dále dělí na takzvané
místní a multicentrické komise1822). Současné úpravě je někdy vytýkáno1823), že dostatečně jasně
nedefinuje právní povahu etické komise a jejího stanoviska, když pouze stanoví, že "etická komise není
správní orgán a na vydávání stanoviska a postup etické komise se správní řád nevztahuje"1824), přičemž
ale žádné další podrobnosti nespecifikuje.
Před zahájením klinického hodnocení je zadavatel povinen uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu
pro zkoušejícího a zadavatele, jehož prostřednictvím je zajištěno i odškodnění v případě smrti subjektu
hodnocení nebo v případě škody vzniklé na zdraví subjektu hodnocení v důsledku provádění klinického
hodnocení1825).
17.1.4.1
Informovaný souhlas subjektu hodnocení

Jedním z nejdůležitějších předpokladů zahájení klinického hodnocení humánních léčivých přípravků
je informovaný souhlas všech subjektů s účastí v tomto hodnocení. Náležitosti informovaného
souhlasu stanovuje zákon o léčivech a vyhláška o správné klinické praxi1826). Povinnost informovaného
souhlasu sice vyplývá mimo jiné i z občanského zákoníku1827), ze zákona o zdravotních službách1828) a v
obecné rovině z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně1829), ovšem pro účely souhlasu u klinického
hodnocení vycházíme přednostně ze shora uvedené speciální úpravy.
Provádění klinického hodnocení při splnění všech podmínek, zejména při souhlasu subjektu
hodnocení, je okolností vylučující protiprávnost, konkrétně přípustným rizikem dle § 31 odst. 2
trestního zákoníku1830). V případě, že by ke klinickému hodnocení nebyl dán subjektem řádně vyslovený
souhlas splňující zákonné podmínky, podmínky vylučující protiprávnost nejsou splněny a takový
postup bychom hodnotili jako neoprávněný zásah do tělesné integrity pacienta. V krajním případě by
takové jednání mohlo být spojeno i s trestní sankcí, zejména pokud by došlo ke zhoršení zdravotního
stavu dotčeného člověka.
Zajistit, že k provádění hodnocení bude subjektem dán informovaný souhlas, který bude splňovat
všechny náležitosti stanovené právními předpisy, je povinností zkoušejícího.
Informovaný souhlas s klinickým hodnocením musí především mít písemnou formu, být opatřen
datem a vlastnoručním podpisem subjektu hodnocení, být učiněn svobodně po obdržení podrobných
informací o povaze, významu, dopadech a rizicích klinického hodnocení, řádně zadokumentován a
učiněn osobou způsobilou k jeho udělení. Text informovaného souhlasu musí být srozumitelný a v
jazyce, kterému subjekt hodnocení dobře rozumí. Rozsah údajů uváděných v informovaném souhlasu a
způsob jeho poskytnutí stanovuje vyhláška o správné klinické praxi1831). Zásadní povinností zkoušejícího
je také umožnit subjektu klást mu ohledně klinického hodnocení doplňující otázky. Zkoušející či
zadavatel jsou zároveň povinni informovat subjekt hodnocení, kde může získat další doplňující
informace1832). Obecné požadavky na náležitosti informovaného souhlasu jsou shrnuty v tzv. Helsinské
deklaraci1833), naposledy doplněné roku 20131834).
Další náležitosti postupu při získání informovaného souhlasu souvisejí s ochranou svobody
rozhodnutí subjektu hodnocení. Zkoušející především vůbec nesmí nepatřičně ovlivňovat subjekt
hodnocení k účasti nebo pokračování v klinickém hodnocení. Zkoušející by měl zajistit, že subjekt bude
náležitě informován a bude mít veškeré informace pro jeho účast v hodnocení nezbytné. Nemůže se
však žádným způsobem snažit přesvědčit subjekt hodnocení k účasti či setrvání v něm, a to ať už z
jakýchkoliv důvodů. Důležitá je také povinnost zkoušejícího zajistit, aby se hodnocení neprovádělo na
zákonem stanovených osobách, mezi nimi například na osobách mladších patnácti let či těhotných
nebo kojících ženách. Provádění klinického výzkumu na těchto osobách je přípustné pouze tehdy,
předpokládá-li se od něj preventivní nebo léčebný přínos pro tyto osoby1835).
Zajímavý případ v souvislosti s prováděním klinického hodnocení na nezletilých osobách

neschopných s ním vyslovit souhlas je případ Simms v. Simms z USA z roku 2003. Jednalo se o dvě
nezletilé děti trpící Creutzfeldt-Jakobovou nemocí v takovém stadiu, že bez potřebné léčby by u nich s
jistotou nastala smrt. Jediná potenciální léčba však byla teprve ve fázi klinického výzkumu na zvířatech.
U některých zvířat sice léčba jisté účinky měla, nicméně u jiných vyvolala závažné komplikace a smrt, či
naopak neměla žádný účinek. Děti nebyly schopny s léčbou vyslovit souhlas, oba rodiče s ní souhlasili.
Soud nakonec rozhodl, že léčivý přípravek u dětí může být použit, neboť je pro děti "přínosnější", aby
byl přípravek aplikován, a to ačkoliv je to velmi riskantní, vzhledem k tomu, že bez jeho použití by u
dětí nastala jistá smrt. Podle soudu proto bylo "v nejlepším zájmu dětí" léčbu aplikovat. 1836)
17.1.5
Právní odpovědnost při provádění klinického hodnocení

Důležitým aspektem klinického hodnocení je také právní odpovědnost jednotlivých osob v rámci
klinického hodnocení, která může nastat v případě zaviněného porušení povinností některou z nich či
případně i bez zavinění v režimu objektivní odpovědnosti.
17.1.5.1
Odpovědnost zadavatele
Na prvním místě připadá do úvahy jako subjekt odpovědný za případnou újmu na zdraví vzniklou v
důsledku provádění klinického hodnocení zadavatel. Pokud by zkoušený přípravek bylo možno
považovat za vadný, odpovídal by zadavatel jako ten, kdo ho zhotovil, v obecném režimu objektivní
občanskoprávní odpovědnosti, a to konkrétně dle odpovědnosti za škodu způsobenou věcí 1837). Vadou
se ovšem rozumí, pokud má věc nedostatek projevující se nesprávným fungováním, chybným
působením, poruchou či jinými obtížemi ve srovnání s běžně očekávaným bezporuchovým dějem 1838).
Běžně očekávaný bezporuchový děj v případě klinicky hodnoceného přípravku nelze posuzovat stejně
jako u zavedeného léčiva. Odpovědnost za vadnou věc zde tedy připadá do úvahy, především pokud by
konkrétní dávka zkoušeného léčiva podaná člověku účastnícímu se zkoušení byla zhotovena nesprávně
oproti jiným dávkám téhož přípravku (nedodržením technologického postupu apod.). 1839) V každém
případě platí, že jednou z podmínek provádění klinického hodnocení léčiv je sjednání pojištění
odpovědnosti za škodu i pro zadavatele1840).
17.1.5.2
Odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb, jeho zaměstnanců a zkoušejícího

Odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb, u kterého se klinické hodnocení provádí, jeho
zaměstnanců či zkoušejícího může nastat především v případě porušení jejich povinností stanovených
zadavatelem pro provádění klinického hodnocení či jiného porušení jejich povinností. Ve smlouvách o
klinickém hodnocení mezi zadavatelem a poskytovatelem bývá navíc často ujednáno, že zadavatel
vylučuje svoji povinnost uhradit veškeré náklady související se vzniklou újmou na zdraví a příslušným
soudním řízením pro případ, že újma na zdraví subjektu hodnocení byla způsobena zaviněným
porušením povinností poskytovatele zdravotních služeb, jeho zaměstnanců či zkoušejícího.
Poskytovatel zdravotních služeb může v případě porušení povinností souvisejících s prováděním
hodnocení odpovídat také v režimu správní odpovědnosti za některé z deliktů dle zákona o léčivech1841).
V rámci občanskoprávní odpovědnosti bude mít povinnost nahradit újmu vzniklou v důsledku
porušení povinností některého z uvedených subjektů vždy poskytovatel zdravotních služeb, u kterého
je hodnocení prováděno1842). Nicméně ten následně může po svých zaměstnancích či jiných smluvních
spolupracovnících požadovat regresní náhradu jím odškodněné újmy na základě příslušných
ustanovení zákoníku práce1843) či občanského zákoníku1844). Mimo to může pro tyto osoby vyvodit další
důsledky (podle konkrétních okolností třeba i rozvázání pracovněprávního nebo jiného vztahu).
Samostatnou, ale související problematiku představuje otázka, zda poskytovatel odpovídá za újmu
způsobenou subjektům hodnocení použitím zkoušeného přípravku i v případě, že postupuje jako řádný
odborník a neporuší žádná pravidla provádění klinického hodnocení. Platná právní úprava ji výslovně
nezodpovídá a uspokojivé řešení je nutno hledat na základě obecnějších principů spravedlnosti a
zásad občanského práva. V podkapitole 9.2.7 vysvětlujeme, proč se přikláníme k závěru, že taková
odpovědnost, svou povahou objektivní, byť ne absolutní, dovozena být může.
Zkoušející a jiní zaměstnanci poskytovatele zdravotních služeb mohou být, pokud zaviněně poruší
své povinnosti, přímo odpovědní i v rámci dalších odvětví práva, zejména v rámci odpovědnosti
trestněprávní, správní a disciplinární. Kupříkladu správní odpovědnost dle § 108 a následujících zákona
o léčivech může dopadnout přímo na zkoušejícího či jiného zaměstnance jako na fyzickou osobu.
Disciplinární odpovědnost může nastoupit v případě, že zkoušející či jiný zdravotnický pracovník

svým jednáním poruší některou z povinností stanovených například etickým kodexem příslušné
profesní komory. Pokud příslušný orgán shledá důvodnou stížnost proti postupu tohoto pracovníka,
může mu uložit některé z disciplinárních opatření dle příslušného předpisu 1845).
Porušení povinností při realizaci klinického hodnocení může samozřejmě založit i trestní
odpovědnost, a to podle obecných zásad objasněných podrobněji v kapitole 10 této knihy.
Dle zákona o léčivech platí, že Státní ústav pro kontrolu léčiv pozastaví nebo ukončí provádění
klinického hodnocení, jestliže nejsou splněny podmínky stanovené v žádosti o povolení klinického
hodnocení a v příslušné dokumentaci1846). V případě zjištění, že zadavatel, zkoušející nebo jiná osoba
spolupracující na provádění klinického hodnocení neplní stanovené povinnosti, Státní ústav pro
kontrolu léčiv také tuto osobu neprodleně o závadách informuje a uloží jí nápravná opatření.
17.1.5.3
Související judikatura
S problematikou právní odpovědnosti při provádění klinického hodnocení souvisí i problematika
případného promlčení práva na náhradu takto způsobené újmy, ke které se při svém rozhodování
vyjádřil i Nejvyšší soud ČR.
Zejména ve svém rozhodnutí ze dne 26.4.20121847) se Nejvyšší soud ČR vyslovil k problematice

počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty při úmrtí v rámci výzkumného programu. V tomto případě se
žalobce domáhal náhrady újmy za způsobení úmrtí svého otce, který zemřel na následky cirhózy jater v
důsledku klinického hodnocení léčivého přípravku Takrolimus. O rizicích klinického hodnocení byl
subjekt hodnocení řádně poučen. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu správného
posouzení otázky promlčení práva na náhradu škody soudy nižších stupňů, neboť otec žalobce zemřel
16.5.2005 a žaloba byla podána až 25.6.2009. V rámci svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR upřesnil, že
"pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, stačí, že žalobce věděl o účasti svého otce v předmětném výzkumu, s nímž spojuje
jeho úmrtí, a věděl, kdo pacienta do programu zařadil a kdo výzkum prováděl" 1848). Pro běh subjektivní
promlčecí lhůty tak není rozhodující, zda byly dotyčnému známy podrobnosti ohledně prováděného
výzkumu. Na rozhodnutí je také zajímavé, že zamítnutí žaloby soudy bylo odůvodněno promlčením, a
nikoli tím, že by lege artis postupující poskytovatel neodpovídal za rizika zkoušeného přípravku.
Nevysloveným předpokladem rozhodnutí, byť vydaným za platnosti dřívějšího občanského zákoníku,
tedy je, že poskytovatel může za taková rizika být shledán odpovědným (k tomu viz výše).
17.1.6
Smlouvy o provádění klinického hodnocení

Smlouvu o klinickém hodnocení uzavírají mezi sebou zadavatel, poskytovatel zdravotních služeb a
zkoušející, aby upravili práva a povinnosti jim plynoucí z klinického hodnocení. V rámci této části
zmíníme nejdůležitější typická ustanovení těchto smluv. Problematika klinického hodnocení je obecně
velmi složitá a při sjednávání souvisejících smluv bývají následující oblasti předmětem pozornosti.
17.1.6.1
Odpovědnost za újmu
Jedním z nejdůležitějších ujednání těchto smluv bývají ustanovení o odpovědnosti za újmu
způsobenou klinickým hodnocením. V případě, že újma subjektu hodnocení vznikla v souvislosti s
realizací klinického hodnocení či jako jeho důsledek, zavazuje se obvykle ve smlouvě zadavatel
poskytnout zkoušejícímu a poskytovateli zdravotních služeb, u něhož je hodnocení prováděno, náhradu
za veškeré nároky požadované subjekty hodnocení jako náhradu vzniklé újmy. Jinak řečeno, bude-li
poskytovatel povinen nahradit újmu subjektu hodnocení, bude mít regres vůči zadavateli.
Aby však zadavatel nebyl povinen k náhradě újmy v případě, kdy k ní došlo porušením povinností
poskytovatele nebo zkoušejícího, ujednávají si zadavatelé ve smlouvách také ustanovení o zproštění
odpovědnosti ve stanovených případech. Zadavatel tak obvykle není povinen náhradu poskytovateli či
zkoušejícímu poskytnout, pokud škoda, újma na zdraví či smrt byly zapříčiněny porušením (eventuálně
zaviněným porušením) povinností stanovených zákonem nebo smlouvou o klinickém hodnocení.
17.1.6.2
Pojištění odpovědnosti
Mezi důležitá ujednání smluv o klinickém hodnocení patří také úprava pojištění obstaraného
zadavatelem ve vztahu k možné odpovědnosti za škodu či jinou újmu.
Ustanovení o pojištění zadavatele pro případ vzniku újmy na zdraví v souvislosti s prováděním
klinického hodnocení navazuje na povinnost stanovenou zákonem o léčivech jako podmínku provádění
hodnocení (viz výše). Ujednání smlouvy tak zpravidla ověřuje splnění této zásadní povinnosti
zadavatelem před zahájením klinického hodnocení.
Smlouvy také obvykle definují osobu zkoušejícího, jeho postavení, práva a povinnosti, mezi nimi
například povinnost zkoušejícího hlásit neprodleně zadavateli nežádoucí příhody.
17.1.6.3
Ochrana informací, rozhodné právo, vynálezy

Důležitou součástí smluv bývají ujednání o ochraně důvěrných informací, kterými se poskytovatel a
zkoušející zavazují nezpřístupnit v jiných než vymezených případech třetím osobám důvěrné informace,
o nichž se dozvěděli v rámci klinického hodnocení.
Významná jsou dále ustanovení o rozhodném právu pro případ řešení sporů ze smluv vzniklých. O
důležitá ustanovení se jedná proto, že zadavatelem často bývají zahraniční farmaceutické společnosti a
případné řešení sporu by tak mohlo probíhat dle jiného než českého práva, na rozdíl například od
případného sporu mezi českým poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem. Proto je zásadní, aby
rozhodným právem pro smlouvu bylo právo české tak, aby si zdejší poskytovatel uzavírající smlouvu
mohl být jist svými právy a povinnostmi a jejich souladem s veřejnoprávní úpravou klinického
hodnocení, která je v každém případě ‚domácí', tj. česká.
Za významnou část smlouvy o klinickém hodnocení považujeme také ustanovení o vynálezech či

jiných statcích duševního či průmyslového vlastnictví vzniklých v souvislosti s klinickým hodnocením.
Zadavatel si tímto ustanovením obvykle nárokuje práva na veškeré vynálezy apod., ke kterým by v
rámci hodnocení mohlo dojít, a zároveň stanovuje povinnost poskytovatele či zkoušejícího jej o nich
neprodleně informovat.
17.2
Hodnocení zdravotnických prostředků
Zvláštní režim ověřování funkčnosti a bezpečnosti se vztahuje na zdravotnické prostředky. Zákon č.
268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích
(zákon o zdravotnických prostředcích), ve svém § 2 odst. 1 vymezuje zdravotnický prostředek několika
kritérii. Jde zejména o nástroj, přístroj, zařízení, programové vybavení1849) nebo materiál, ale také o
jakýkoliv jiný předmět, je-li výrobcem určen pro použití u člověka za některým z taxativně
vyjmenovaných účelů. Tímto účelem může být pouze stanovení diagnózy, prevence, monitorování,
léčba nebo mírnění onemocnění či zdravotního postižení (v případě zdravotního postižení přistupuje
ještě účel jeho kompenzace), vyšetřování, náhrada nebo modifikace anatomické struktury nebo
fyziologického procesu nebo kontrola početí. Za účelem odlišení od léčivého přípravku zákon o
zdravotnických prostředcích doplňuje podmínku, podle níž zdravotnický prostředek nemůže své hlavní
zamýšlené funkce v lidském těle nebo na jeho povrchu dosahovat farmakologickým, imunologickým
nebo metabolickým účinkem. Jeho funkce však může být takovým účinkem podpořena. Zdravotnický
prostředek může rovněž obsahovat jako svoji integrální součást látku, která by při samostatném
použití byla považována za léčivý přípravek, jestliže její působení představuje pouze doplňkový účinek
k účinku zdravotnického prostředku1850).
Zákon o zdravotnických prostředcích tuto pozitivní definici dále upřesňuje negativním výčtem.
Zdravotnickým prostředkem tak není vedle léčivého přípravku ani doplněk stravy, kosmetický
prostředek či biocidní přípravek. Nemůže jít ani o lidskou krev či její složku, výrobek z ní nebo
prostředek obsahující takový výrobek. Zdravotnickým prostředkem dále není transplantát, tkáň nebo
buňka lidského původu, výrobek z nich odvozený a výrobek obsahující tkáň nebo buňku lidského
původu. Výjimkou z vyloučení uvedených tkání lidského původu je možnost považovat za zdravotnický
prostředek výrobek, který obsahuje jako svou integrální součást látku, jež může být při samostatném
použití považována za složku léčivého přípravku nebo léčivý přípravek pocházející z lidské krve nebo
lidské plazmy, a to v případě, že její působení představuje pouze doplňkový účinek k účinku
zdravotnického prostředku. Negativní vymezení zdravotnického prostředku zahrnuje rovněž
transplantát či tkáň nebo buňku zvířecího původu, s výjimkou zdravotnického prostředku vyrobeného s
využitím neživé zvířecí tkáně nebo neživého výrobku ze zvířecí tkáně odvozeného 1851).
V praxi se pojem zdravotnického prostředku vztahuje na velmi širokou škálu výrobků od běžných
obvazů, injekčních stříkaček či chirurgického instrumentária přes různorodé implantáty až po
komplikované technologie typu přístroje pro magnetickou rezonanci nebo systémů robotické chirurgie.
Hodnocení funkčnosti, účinnosti a bezpečnosti zdravotnických prostředků probíhá ve dvou

režimech. Naprostá většina zdravotnických prostředků je hodnocena v rámci klinického hodnocení,
zatímco diagnostické zdravotnické prostředky in vitro podléhají hodnocení funkční způsobilosti. Oba
režimy upravuje hlava třetí zákona o zdravotnických prostředcích.
17.2.1
Klinické hodnocení
Zákon o zdravotnických prostředcích definuje klinické hodnocení jako "proces, jehož účelem je
kritické vyhodnocení klinických údajů a prokázání bezpečnosti a účinnosti hodnoceného
zdravotnického prostředku při dodržení určeného účelu stanoveného výrobcem v běžných podmínkách
jeho použití"1852). Klinické hodnocení provádí hodnotitel, kterým musí být kvalifikovaný odborník s
potřebnými znalostmi. Průběh a výstupy klinického hodnocení se zaznamenávají v dokumentaci, která
je součástí dokumentace zdravotnického prostředku (nebo na kterou je v ní odkazováno).
Klinickými údaji se rozumí údaje o bezpečnosti nebo účinnosti použití zdravotnického prostředku.
Klinické hodnocení tak musí obsahovat sběr těchto údajů 1853) a následný výběr těch údajů, které jsou
klinicky relevantní, jejich vyhodnocení a vydání závěrečné zprávy z klinického hodnocení. Primárním
způsobem získávání klinických údajů je jedna či více klinických zkoušek hodnoceného zdravotnického
prostředku. Je rovněž možné opatřit je pomocí klinické studie nebo jiných studií uváděných v odborné
literatuře, které se týkají zdravotnického prostředku, u něhož je prokázána rovnocennost s
prostředkem hodnoceným. Další možností získání klinických údajů je jejich opatření prostřednictvím
publikovaných nebo nepublikovaných odborných zpráv nebo závěrů o klinickém používání
hodnoceného zdravotnického prostředku nebo zdravotnického prostředku řádně opatřeného
označením CE1854), u kterého je prokázána rovnocennost s hodnoceným prostředkem.
Účastníky klinické zkoušky jsou čtyři druhy subjektů: a) zadavatel klinické zkoušky, b) zkoušející, c)
další osoby podílející se na navrhování, schvalování, provádění, kontrole, dokumentování a
vyhodnocování klinické zkoušky a d) subjekt hodnocení, tedy fyzická osoba, která je příjemcem
zkoušeného zdravotnického prostředku (či je jím na ni působeno), nebo je zařazena do kontrolní
skupiny.
Zadavatelem je osoba, jež si objedná u poskytovatele zdravotních služeb provedení klinické

zkoušky, kterou následně zajišťuje z hlediska řízení, organizace, kontroly a případně také financování.
Zadavatel musí být osobou usazenou na území členského státu EU, alternativně musí být takovou
osobou zastoupen na základě plné moci. Zadavatel spolu s výrobcem zkoušeného prostředku
stanovuje podmínky provádění klinické zkoušky.
Zkoušejícím je zadavatelem určený zdravotnický pracovník s odpovídající odbornou a

specializovanou způsobilostí, který zajišťuje průběh klinické zkoušky prováděné na jednom odborném
pracovišti. Je-li zkouška prováděna na více pracovištích, jedná se o tzv. multicentrickou klinickou
zkoušku, kterou vede zadavatelem určený hlavní zkoušející. Mezi povinnosti zkoušejícího patří mj.
kontrola, zda osoby, které se podílejí na provádění klinické zkoušky, plní řádně úkoly, jež na ně
přenesl.
Subjekty hodnocení jsou vybírány zadavatelem po dohodě se zkoušejícím. Z mnoha oblastí

spolupráce zadavatele a zkoušejícího dále jmenujme např. zajištění shromažďování a vyhodnocování
statistických údajů v průběhu klinické zkoušky. Zadavatel má povinnost zajistit pro zkoušejícího
zákonem určené podklady1855) a zkoušející je povinen vyžádat si od zadavatele veškeré informace, které
považuje za nezbytně nutné k provedení klinické zkoušky1856).
Klinická zkouška se řídí plánem klinické zkoušky, v němž jsou uvedeny informace o jejích důvodech,
účelu, cílech, postupech, řízení, monitorování a o způsobu vedení záznamů o jejím průběhu 1857).
Zkoušející a jiné osoby provádějící klinickou zkoušku se od plánu smějí bez písemného souhlasu
zadavatele odchýlit pouze v případě vzniku kritické situace směřující k ohrožení zdraví subjektu
hodnocení, přičemž tuto skutečnost musejí neodkladně oznámit zadavateli. Jestliže nejde o případ
kritické situace, je možné změnu plánu klinické zkoušky realizovat jedině s předchozím písemným
souhlasem zadavatele a etické komise. Zadavatel je v takovém případě povinen jakoukoliv odchylku od
plánu klinické zkoušky prověřit, v případě akceptace ji schválit a předložit etické komisi k odsouhlasení
návrh na změny v dokumentaci klinické zkoušky.
17.2.1.1
Předpoklady provádění klinické zkoušky

Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o zdravotnických prostředcích obsahuje výčet předpokladů, které
musejí být splněny před zahájením klinické zkoušky. Z hmotněprávního hlediska je třeba, aby
předvídatelná rizika a obtíže nepřevažovala očekávaný přínos pro subjekt hodnocení, případně pro
ochranu veřejného zdraví. Zkoušející (případně hlavní zkoušející) je v této souvislosti povinen posoudit,
zda zdravotní stav subjektů hodnocení umožňuje zahájení klinické zkoušky 1858), a přijmout pouze taková
rizika, která nemohou vážně ohrozit subjekty hodnocení.
Určený účel a bezpečnost zkoušeného prostředku musí být ověřeny biologicko-bezpečnostní či

jinou zkouškou a podle příslušného právního předpisu je třeba posoudit bezpečnostně-technickou
nezávadnost prostředku. O výsledcích obou zkoušek musí být zkoušející (popř. hlavní zkoušející)
informován.
Zapojení zdravotničtí pracovníci musejí mít odpovídající odbornou a specializovanou způsobilost a

stejně tak musí být k provedení klinické zkoušky způsobilé pracoviště (prověření jeho způsobilosti je
povinností zadavatele).
Zadavatel musí sjednat pojištění pro případ škody, újmy na zdraví nebo smrti. Pojistné plnění se
přitom musí vztahovat na celou dobu provádění klinické zkoušky, a to i na případ, kdy nebude možné
prokázat zavinění konkrétní osoby. Rozsah pojištění musí odpovídat rizikům spojeným s prováděnou
klinickou zkouškou. Všechny smlouvy zajišťující řádný průběh klinické zkoušky mají předepsanou
písemnou formu. Samozřejmě je nezbytný také informovaný souhlas subjektu hodnocení.
Zapojení subjektu hodnocení mladšího 18 let je přípustné, pouze pokud je podle současných
poznatků lékařské vědy určeným účelem zkoušeného prostředku prevence proti závažnému
onemocnění, stanovení diagnózy nebo zlepšení vážného zdravotního stavu takových osob a zároveň by
klinická zkouška u subjektu hodnocení staršího 18 let věku nepřinesla uspokojivé výsledky. Obdobné
podmínky platí pro klinickou zkoušku na těhotné nebo kojící ženě; taková zkouška navíc musí být
spojena pouze s nepatrným rizikem pro nenarozené nebo kojené dítě. Tyto předpoklady včetně kritéria
nepatrného zdravotního rizika platí rovněž pro provedení klinické zkoušky na osobě s omezenou
svéprávností. Zákon o zdravotnických prostředcích dále obsahuje obecný zákaz zapojení určitých
skupin osob zbavených osobní svobody do klinického hodnocení 1859).
Povolení Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) k provedení klinického hodnocení je vyžadováno
vždy, kdy nejde o zdravotnický prostředek opatřený označením CE, přičemž klinické hodnocení použití
takto označeného prostředku k jinému než původnímu určenému účelu vyžaduje povolení rovněž.
Žádost o povolení podává zadavatel prostřednictvím Registru zdravotnických prostředků1860). Vedle
obecných náležitostí žádosti podle správního řádu1861) je součástí žádosti o povolení dokumentace
klinické zkoušky upravená v § 21 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotnických prostředcích (viz níže)1862).
SÚKL o žádosti rozhodne ve lhůtě 60 dnů ode dne jejího podání (v opačném případě se uplatní fikce
kladného rozhodnutí). SÚKL je povinen povolení vydat, jestliže neshledá důvody pro zamítnutí žádosti
s ohledem na ochranu veřejného zdraví, ohrožení zdraví subjektu hodnocení nebo jiný veřejný zájem.
Pokud zadavatel zamýšlí změnit podmínky povolené klinické zkoušky, je povinen předložit SÚKL
návrh na změny v dokumentaci klinické zkoušky a písemný souhlas etické komise s návrhem změn a
požádat SÚKL o souhlas. SÚKL pak ve třicetidenní lhůtě sdělí své stanovisko (nebo se uplatní fikce
souhlasu).
Z taxativně (byť velmi vágně) vymezených důvodů může SÚKL povolenou klinickou zkoušku dočasně
přerušit nebo zastavit. Je oprávněn tak učinit s ohledem na ochranu veřejného zdraví, ohrožení zdraví
subjektu hodnocení nebo jiný veřejný zájem. Hodnocení musí být ze zákona okamžitě přerušeno, pokud
dojde k výskytu nepředvídaných nebo zvýšených rizik pro jeho subjekt. Nelze-li tato rizika odstranit,
musí být klinická zkouška ukončena. O závažnosti rozhodnutí o přerušení nebo zastavení klinické
zkoušky svědčí povinnost SÚKL sdělit jej i s důvody bez zbytečného odkladu všem členským státům EU
a Komisi. O odvolání proti rozhodnutí SÚKL rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví ČR, přičemž odvolání
nemá odkladný účinek1863).
V souvislosti se zajišťováním bezpečnosti klinické zkoušky je významná povinnost zadavatele ve

spolupráci se zkoušejícím zaznamenávat a analyzovat tzv. nepříznivé události1864) a závažné nepříznivé
události1865), neprodleně o nich informovat ostatní zkoušející, SÚKL a etickou komisi a záznamy po
stanovenou dobu uchovávat1866). Zkoušející má povinnost nepříznivé události bez zbytečného odkladu
hlásit zadavateli a zajistit nezbytná opatření pro případ jejich vzniku.
Poskytovatel zdravotních služeb, u něhož má být klinická zkouška provedena, je povinen zajistit
dohled vykonávaný etickou komisí. Může přitom ustavit vlastní etickou komisi nebo smluvně zajistit
působení etické komise ustavené jiným poskytovatelem. Ustavení komise poskytovatel ve třicetidenní
lhůtě oznamuje SÚKL, její zrušení oznamuje neprodleně. Komise musí být nejméně pětičlenná, přičemž
v ní musejí být zastoupeni zdravotničtí pracovníci. Členy mohou být pouze fyzické osoby, které nebyly
odsouzeny za spáchání úmyslného trestného činu a předloží poskytovateli stanovené dokumenty
ověřující jejich bezúhonnost a nezávislost. Komise rozhoduje nadpoloviční většinou hlasů; její
hlasování, na rozdíl od jednání, jsou veřejná1867).
Etická komise vysloví souhlas nebo nesouhlas s provedením klinické zkoušky na základě
zadavatelem předložené dokumentace. Při svém rozhodování posoudí zejména odbornost zkoušejících,
vhodnost zvolených postupů a skupin subjektů hodnocení, a to především s ohledem na bezpečnost a
zachování práv subjektu hodnocení a etické aspekty. Na základě stejných kritérií pak etická komise
vykonává dohled nad průběhem klinické zkoušky. Zadavatel je přitom povinen etické komisi a SÚKL
nejpozději do 31. ledna následujícího roku předložit roční zprávu o průběhu a hodnocení bezpečnosti
klinické zkoušky. Mezi další povinnosti zadavatele ve vztahu k etické komisi patří předložení návrhu na
změny v dokumentaci klinické zkoušky k odsouhlasení etické komisi v případě odchylky či změny plánu
klinické zkoušky.
Svůj souhlas může etická komise písemně odvolat ve dvou případech. Zaprvé jde o situace, kdy se
vyskytnou nové skutečnosti negativně ovlivňující bezpečnost subjektů hodnocení, které nelze ihned
odstranit. Druhým důvodem pro odvolání souhlasu je závažné porušení základních povinností
zadavatele, zkoušejícího nebo hlavního zkoušejícího. Souhlas etické komise pozbývá platnosti také
okamžikem zrušení komise, jestliže její činnost nepřevezme jiná etická komise.
Po ukončení (nebo přerušení) klinické zkoušky je zadavatel povinen do 30 dnů o této skutečnosti
informovat SÚKL a etickou komisi1868) a následně těmto subjektům předložit závěrečnou zprávu o
klinické zkoušce, která musí být odsouhlasena a podepsána zadavatelem i zkoušejícím. Zpráva o
klinické zkoušce je rovněž součástí dokumentace klinické zkoušky, která obsahuje veškeré významné
dokumenty tvořící právní rámec konkrétní klinické zkoušky a dále záznamy o jejím průběhu 1869).
Zajištění přesnosti, čitelnosti a ochrany údajů o klinické zkoušce a údajů v dokumentech a záznamech
o subjektech hodnocení je povinností zkoušejícího. Zadavatel je povinen dokumentaci klinické zkoušky
uchovávat po dobu nejméně 15 let po jejím ukončení.
Po ukončení klinického hodnocení je pak vydána závěrečná zpráva z klinického hodnocení, kterou
upravuje § 22 zákona o zdravotnických prostředcích. Závěrečná zpráva obsahuje identifikaci
zdravotnického prostředku a jeho určeného účelu, výrobce a hodnotitele. Dále obsahuje zejména údaje
o posouzení účinnosti hodnoceného zdravotnického prostředku deklarované výrobcem z hlediska
určeného účelu, jednoznačně definovaný mechanismus účinku a míru působení hodnoceného
zdravotnického prostředku na pacienta, posouzení bezpečnosti hodnoceného zdravotnického
prostředku s ohledem na pacienta, preklinické hodnocení a chemické a fyzikální analýzy, pokud byly
provedeny. Obsahem závěrečné zprávy je také shrnutí a závěr, který obsahuje jednoznačné stanovisko
hodnotitele, zda byla u hodnoceného zdravotnického prostředku prokázána jeho bezpečnost a
účinnost. Formálními náležitostmi závěrečné zprávy z klinického hodnocení je uvedení místa jejího
vyhotovení, podpis hodnotitele a podpis výrobce.
V případě, že klinické údaje byly získány standardně prostřednictvím jedné nebo více klinických
zkoušek, obsahuje závěrečná zpráva dále název klinické zkoušky, cíle a odůvodnění jejího provádění,
datum jejího zahájení a ukončení, identifikaci a odůvodnění výběru subjektů hodnocení, seznam
zdravotních výkonů poskytnutých subjektům hodnocení, popis metod měření a odůvodnění vhodnosti
jejich použití, použití statistické metody, podrobný popis nepříznivých událostí a závažných
nepříznivých událostí vzniklých při zkoušení zdravotnického prostředku, kopii souhlasu etické komise a
kopii povolení SÚKL k provedení klinické zkoušky, bylo-li vydáno.
Zvláštní náležitosti závěrečné zprávy jsou stanoveny pro situaci, kdy byly klinické údaje získány
prostřednictvím klinické zkoušky nebo jiné studie uváděné v odborné literatuře, která se týká
zdravotnického prostředku, u něhož je prokázána rovnocennost s hodnoceným zdravotnickým
prostředkem, nebo kdy byly získány prostřednictvím publikovaných nebo nepublikovaných odborných
zpráv nebo závěrů o používání v klinické praxi hodnoceného zdravotnického prostředku nebo
zdravotnického prostředku řádně opatřeného označením CE, u kterého je prokázána rovnocennost s
hodnoceným zdravotnickým prostředkem1870). Závěrečná zpráva z klinického hodnocení musí v takovém
případě obsahovat navíc důkaz rovnocennosti hodnoceného zdravotnického prostředku s jiným
zdravotnickým prostředkem, na který hodnotitel odkazoval a vyhodnocoval jeho klinické údaje získané
z jedné nebo více klinických zkoušek nebo jiných studií uváděných v odborné literatuře, příp.
publikovaných nebo nepublikovaných odborných zpráv nebo závěrů o jeho používání v klinické praxi.
Součástí závěrečné zprávy musí být rovněž seznam použité literatury.
17.2.1.2
V souladu s mezinárodněprávními dokumenty, občanským zákoníkem1871) a zákonem o zdravotních
službách1872), v návaznosti na obecný princip práva na respektování tělesné a duševní integrity a
sebeurčení jednotlivce je nezbytnou podmínkou provádění hodnocení zdravotnického prostředku
informovaný souhlas subjektu hodnocení. Zdravotní výkon provedený bez udělení informovaného
souhlasu by představoval neoprávněný zásah do integrity dotčené osoby a byl by spojen s důsledky v
oblasti práva občanského i trestního, jakož i s případným disciplinárním postihem příslušného

pracovníka.
Informovaný souhlas s účastí na klinické zkoušce speciálně upravuje § 18 zákona o zdravotnických

prostředcích, který jej v odstavci 1 definuje jako "dobrovolné a prokazatelné vyjádření vůle osoby, která
se má stát subjektem hodnocení, popřípadě jeho zákonného zástupce či opatrovníka, podrobit se
klinické zkoušce, stvrzené podpisem subjektu hodnocení, popřípadě jeho zákonného zástupce či
opatrovníka". Informovaný souhlas musí být udělen v písemné podobě, a to před zahájením klinické
zkoušky (nestanoví-li zákon jinak)1873). Obstarání informovaného souhlasu je povinností zkoušejícího 1874).
Zkoušející je přitom povinen osobu, která se má stát subjektem hodnocení, náležitě poučit o
podmínkách klinické zkoušky a rizicích s ní spojených. Povinným obsahem poučení je rovněž informace
o rizicích, která pro subjekt hodnocení vyplývají z případného vystoupení z klinické zkoušky před jejím
ukončením1875). Poučení přitom musí být podáno písemně, srozumitelně a v jazyce, kterému subjekt
hodnocení rozumí. Takto podané poučení je dle zákona "součástí informovaného souhlasu" 1876), byť lze
mít za to, že zde zákonodárce smísil souhlas coby právní jednání s jeho písemným zachycením.
Ustanovení § 18 odst. 5 zákona o zdravotnických prostředcích obsahuje výčet povinných obsahových
náležitostí poučení, mezi něž patří kromě sdělení rizik např. informace o klinické zkoušce,
předpokládaná doba jejího trvání a předpokládaná doba účasti subjektu hodnocení, údaje o
zkoušeném zdravotnickém prostředku, informace o možném přínosu klinické zkoušky pro subjekt
hodnocení a práva a povinnosti subjektu hodnocení1877).
Jestliže se v průběhu klinické zkoušky vyskytnou nové informace významné pro setrvání subjektu
hodnocení ve zkoušce, má zkoušející povinnost o těchto zkušenostech subjekt hodnocení neprodleně
poučit. Pokud subjekt hodnocení i nadále souhlasí s účastí na klinické zkoušce, sepíše se doplňující
informovaný souhlas. V opačném případě je sepsáno odvolání informovaného souhlasu 1878).
Subjekt hodnocení má pochopitelně právo odvolat souhlas k účasti na klinické zkoušce nejen při
změně okolností, ale kdykoliv. Součástí poučení podaného potenciálnímu subjektu hodnocení je, vedle
již zmíněného poučení o zdravotních rizicích případného vystoupení z klinické zkoušky, také podání
informace o způsobu tohoto vystoupení1879). Zákon výslovně stanovuje povinnost vyřadit subjekt
hodnocení z klinické zkoušky, pokud v jejím průběhu odvolal svůj souhlas 1880).
Zákon o zdravotnických prostředcích obsahuje rovněž zvláštní úpravu informovaného souhlasu

určitých skupin osob. Pokud se má stát subjektem hodnocení nezletilá osoba, která není plně
svéprávná, zjišťuje se její názor k možné účasti na klinické zkoušce vždy, když je to možné. Zjištěný
názor (nebo důvod, pro který nebylo jeho zjištění možné) se zapíše do zdravotnické dokumentace. Je-li
to přiměřené rozumové a volní vyspělosti této nezletilé osoby odpovídající jejímu věku, může nezletilá
osoba dokonce sama udělit informovaný souhlas k účasti na klinické zkoušce. Zkoušející pak o
zjištěném názoru nebo o udělení informovaného souhlasu nezletilou osobou bez zbytečného odkladu
informuje jejího zákonného zástupce1881). Tato úprava se vztahuje rovněž na případy zletilé osoby s
omezenou svéprávností, u které se pochopitelně nezohledňuje věk a o udělení informovaného
souhlasu se informuje její opatrovník1882).
Osoba, která není s ohledem na svůj zdravotní stav schopna udělit informovaný souhlas, se může
stát subjektem hodnocení pouze v takové klinické zkoušce, která směřuje k jejímu přímému
prospěchu1883). Aby mohla být taková osoba zařazena do klinické zkoušky, musí být o této skutečnosti
proveden záznam do zdravotnické dokumentace dané osoby podepsaný zkoušejícím a svědkem.
Subjekt hodnocení pak poskytne informovaný souhlas, až bude schopen tak učinit, a to po seznámení s
povahou, významem, dopady a riziky klinické zkoušky1884).
17.2.1.3
Právní odpovědnost při provádění klinické zkoušky

Osoby podílející se na provádění klinické zkoušky či hodnocení funkční způsobilosti pochopitelně
odpovídají za splnění veškerých jim uložených povinností a v opačném případě jim mohou být uloženy
příslušné sankce. Tato odpovědnost vzniká v oblasti občanskoprávní, správní, trestněprávní i
disciplinární. Můžeme zde v obecné rovině odkázat na podkapitolu 17.1.5 výše, neboť jde o velmi
obdobnou situaci.
Správní odpovědnost se uplatní zejména v případě naplnění skutkové podstaty některého ze

správních deliktů či přestupků upravených v části první hlavě čtrnácté zákona o zdravotnických
prostředcích. Skutkové podstaty správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob na úseku
klinických zkoušek a hodnocení funkční způsobilosti jsou upraveny v § 81 zákona o zdravotnických
prostředcích. Zadavatel se může v oblasti klinického hodnocení zdravotnického prostředku dopustit
správního deliktu tím, že bez povolení SÚKL zahájí klinickou zkoušku či bez kladného stanoviska SÚKL
provede změny jejích podmínek, a dále tím, že nesplní některou ze svých povinností vztahujících se k
přípravě, provádění a ukončení klinické zkoušky1885). V obou případech může být uložena pokuta do
výše 2 000 000 Kč. Zadavatel se dopustí správního deliktu rovněž v případě neohlášení hodnocení
funkční způsobilosti k SÚKL, za což může být uložena pokuta do výše 500 000 Kč.
Poskytovatel zdravotních služeb se dopustí správního deliktu tím, že provede klinickou zkoušku pro
neoprávněného zadavatele1886) nebo provede klinickou zkoušku nepovolenou SÚKL. Sankcí pro obě
skutkové podstaty je pokuta do výše 2 000 000 Kč.
Podnikající fyzická osoba jako zkoušející nebo hlavní zkoušející se dopustí správního deliktu tím, že
nesplní některou z povinností zkoušejícího vztahujících se k přípravě, provádění a ukončení klinické
zkoušky1887), za což jí může být uložena pokuta do 500 000 Kč.
Jestliže nepodnikající fyzická osoba, tedy typicky zaměstnanec poskytovatele zdravotních služeb,
nesplní některou ze svých povinností jako zkoušející nebo hlavní zkoušející 1888), dopustí se přestupku
sankcionovaného pokutou do výše 500 000 Kč.
17.2.2
Hodnocení funkční způsobilosti

Hodnocení funkční způsobilosti je zvláštním režimem ověřování specifického druhu zdravotnických
prostředků, a to diagnostických zdravotnických prostředků in vitro. Těmito se rozumí zdravotnické
prostředky pro stanovení diagnózy v laboratorním prostředí: jedná se např. o prostředky pro měření
koncentrace určité látky v krvi či jiné tělní tekutině, měření fyzikálních vlastností či mikroskopické
hodnocení vzorku odebraného při biopsii, pěstování mikrobiologických kultur apod.
Zvláštní úprava hodnocení funkční způsobilosti je obsažena v části první hlavě třetí dílu třetím
zákona o zdravotnických prostředcích. Ustanovení § 23 odst. 1 zákona o zdravotnických prostředcích
definuje hodnocení funkční způsobilosti jako "proces, jehož výsledkem je kritické vyhodnocení údajů
získaných použitím diagnostického zdravotnického prostředku in vitro v souladu s určeným účelem a
ověření, že dosahuje funkční způsobilosti stanovené výrobcem s ohledem na citlivost k příslušnému
rozboru, citlivost pro diagnózu, analytickou specificitu, diagnostickou vhodnost, přesnost,
opakovatelnost, reprodukovatelnost, minimalizaci rušivých vlivů a stanovení meze detekce". Hodnocení
funkční způsobilosti má rovněž za účel ověřit bezpečnost diagnostického prostředku. Tak jako v
případě klinického hodnocení, i pro účely hodnocení funkční způsobilosti se klinickými údaji rozumí
informace o bezpečnosti nebo účinnosti, jež vyplývají z použití zdravotnického prostředku. Je přitom
nezbytné přiměřeně zohlednit absenci přímého působení hodnoceného diagnostického zdravotnického

prostředku in vitro na diagnostikovanou osobu1889).
Na hodnocení funkční způsobilosti se obdobně použijí rovněž ustanovení o získávání klinických

údajů a o definici klinické zkoušky obsažená v úpravě klinického hodnocení, konkrétně v § 11 odst. 3 a 4
zákona o zdravotnických prostředcích. Klinické údaje o diagnostickém zdravotnickém prostředku in
vitro lze tedy získat prostřednictvím jedné nebo více klinických zkoušek hodnoceného zdravotnického
prostředku, ale také dvěma alternativními způsoby. Prvním z nich je získání klinických údajů
prostřednictvím jedné nebo více klinických zkoušek nebo jiných studií uváděných v odborné literatuře,
které se týkají zdravotnického prostředku, u něhož je prokázána rovnocennost s hodnoceným
zdravotnickým prostředkem. Druhým z alternativních způsobů opatření klinických údajů je jejich
získání prostřednictvím publikovaných nebo nepublikovaných odborných zpráv nebo závěrů o
používání v klinické praxi hodnoceného zdravotnického prostředku nebo zdravotnického prostředku
řádně opatřeného označením CE, u kterého je prokázána rovnocennost s hodnoceným zdravotnickým
prostředkem.
Klinickou zkouškou se pak rozumí používání diagnostického zdravotnického prostředku na subjektu

hodnocení v procesu systematického zkoušení u poskytovatele zdravotních služeb s cílem prokázat
jeho vhodnost vzhledem ke stanovenému účelu (zejména z hlediska vhodnosti a bezpečnosti), zjistit
jeho vliv na subjekt hodnocení, specifikovat jeho vedlejší účinky a zhodnotit, zda představují přijatelná
rizika.
Zadavatelem hodnocení funkční způsobilosti se rozumí, obdobně jako v případě klinického

hodnocení, osoba, která si objedná u poskytovatele zdravotních služeb provedení hodnocení funkční
způsobilosti a která zajišťuje jeho zahájení, řízení, organizování, kontrolu a popřípadě financování.
Stejná je rovněž podmínka, podle které musí být zadavatel usazen na území členského státu EU nebo
musí udělit plnou moc osobě, jež je usazena na území členského státu 1890).
Hodnocení funkční způsobilosti prováděné poskytovatelem zdravotních služeb usazeným na území

České republiky podléhá pouze ohlašovacímu režimu. Ohlášení k SÚKL je přitom nutné, pouze pokud je
hodnocen diagnostický zdravotnický prostředek in vitro, který není opatřen označením CE nebo který je
v rámci hodnocení funkční způsobilosti použit k jinému než původně určenému účelu. Ohlášení provádí
zadavatel; není-li zadavatel usazen na území členského státu EU, provede ohlášení osoba zde usazená
na základě plné moci. Ohlášení se přitom provádí elektronicky prostřednictvím Registru zdravotnických
prostředků, a to nejpozději 15 dnů před zahájením hodnocení funkční způsobilosti 1891).
Po ukončení hodnocení je vydána závěrečná zpráva z hodnocení funkční způsobilosti, jejíž

náležitosti stanovuje § 25 zákona o zdravotnických prostředcích. Závěrečná zpráva tak obsahuje
specifikaci a vymezení účelu hodnoceného zdravotnického prostředku, údaje o jeho možném použití a
o průběhu hodnocení a závěr s jednoznačným stanoviskem hodnotitele ohledně prokázání či
neprokázání funkční způsobilosti1892).
Požadavky, které musí diagnostický zdravotnický prostředek in vitro splňovat, stanovuje nařízení
vlády č. 56/2015 Sb., o technických požadavcích na zdravotnické prostředky in vitro (nařízení o
technických požadavcích). Nařízení o technických požadavcích zapracovává příslušné předpisy
Evropské unie, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/79/ES ze dne 27.10.1988 o
diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro. Výrobce (nebo jeho zplnomocněný zástupce) má
na základě nařízení o technických požadavcích povinnost vyhotovit ke zdravotnickému prostředku pro
účely hodnocení funkční způsobilosti prohlášení1893) a zajistit splnění příslušných ustanovení podle
nařízení o technických požadavcích1894). Výrobce přitom zpřístupňuje příslušným orgánům dokumentaci
umožňující porozumět návrhu, výrobě a funkční způsobilosti diagnostického zdravotnického
prostředku in vitro, včetně očekávané funkční způsobilosti, aby bylo možné provést posouzení shody
diagnostického zdravotnického prostředku in vitro s podmínkami nařízení o technických požadavcích.
Tato dokumentace musí být uchovávána po dobu alespoň 5 let po skončení hodnocení funkční
způsobilosti1895).
17.3
Ověřování nezavedené metody
Nové lékařské postupy je pochopitelně nezbytné testovat v klinické praxi za situace, kdy dosud
nejsou s dostatečnou jistotou vědecky ověřeny jejich účinky. Zároveň mohou nastat případy, kdy
zdravotní stav konkrétního pacienta umožňuje či přímo vyžaduje klinické použití nové, zatím neověřené
metody. Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve své hlavě třetí umožňuje
naplnění těchto potřeb skrze tzv. ověřování nezavedené metody, které zároveň podrobuje své úpravě.
Třebaže neexistuje přesná a všeobecně uznávaná definice lékařské metody, můžeme jí obecně
rozumět jakoukoliv aktivitu zaměřenou na pacienta nebo na pacientovi vykonávanou, jejímž účelem je
zlepšení zdravotního stavu, léčba nemoci či zranění nebo stanovení diagnózy 1896). Tato aktivita je
přitom zpravidla složena ze sekvence navazujících konkrétních úkonů, tedy z určitého postupu 1897).
Metodou je tedy určitý úkon či posloupnost úkonů spojených jistým know-how. Takto vymezené
metodě odpovídá ustanovení § 33 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, podle něhož lze
na živém člověku provádět ověřování nových postupů v oblasti preventivní, diagnostické a léčebné
péče nebo biomedicínského výzkumu spojeného se zdravím a jeho poruchami použitím metody, která
dosud nebyla v klinické praxi zavedena (dále užíváme souhrnný pojem "nezavedená metoda"), pouze
za podmínek stanovených zákonem. Rozlišení zavedené a dosud nezavedené metody přitom nemusí
být v konkrétním případě zdaleka jednoznačné a v každém případě jde o odbornou otázku. Ověřováním
nezavedené metody přitom není klinické hodnocení léčivých přípravků, které je upraveno zákonem č.
378/2007 Sb., o léčivech; za nový postup tedy nelze považovat použití určité látky či kombinace
látek1898). Nejedná se ani o hodnocení zdravotnických prostředků upravené zákonem č. 268/2014 Sb., o
zdravotnických prostředcích.
Dle dikce § 33 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách se za nezavedené metody dále
nepovažují metody zavedené do klinické praxe v některém ze států Evropské unie či Evropského
hospodářského prostoru nebo ve Švýcarské konfederaci a rovněž modifikace již zavedených metod,
jejichž použití nemá nepříznivé účinky na zdravotní stav pacienta. V praxi může snadno nastat nejistota
ohledně nejasné hranice mezi novou metodou a modifikací metody již zavedené. Vznikne-li taková
otázka, rozhodne o ní ve správním řízení Ministerstvo zdravotnictví ČR, a to z moci úřední nebo na
žádost poskytovatele, který hodlá modifikaci již zavedené metody použít při poskytování zdravotních
služeb1899).
Nezavedenou metodou ve smyslu zákona tedy může být nesmírně široká škála činností a úkonů
počínaje výsledky drahého biomedicínského výzkumu a konče jednoduchými terapeutickými či
diagnostickými zlepšeními. Striktně vzato jsou neověřenými léčebnými metodami rovněž postupy
alternativní medicíny, které však budou zpravidla vyloučeny požadavky zákona o specifických
zdravotních službách, podle nichž lze ověřovat jen takovou metodu, u níž je možné předpokládat
příznivé výsledky ve prospěch pacienta a v případě úspěšného ověření také standardizaci jako nový
způsob prevence, diagnostiky nebo léčení. Právě standardizace může být u postupů alternativní
medicíny často nedosažitelná (snad s výjimkou například akupunktury). Vzhledem k tomu, že ověřování
nezavedených metod podléhá povolovacímu režimu Ministerstva zdravotnictví, bude však právě na
něm v každém konkrétním případě záležet, jak přísné požadavky bude na splnění těchto podmínek mít.
Příkladem ověřování nezavedené metody může být studie transplantace dělohy, která na základě
povolení ministerstva z roku 2015 v současné době probíhá na Klinice transplantační chirurgie Institutu
klinické a experimentální medicíny (IKEM). Transplantace dělohy je jedinou metodou léčby neplodnosti
pro ženy s vrozeným nebo získaným chyběním dělohy a také pro ženy, jejichž děloha je ve vztahu k
těhotenství nefunkční. Transplantace dělohy je přitom nejmladší orgánovou transplantací, která dosud
nikde na světě nebyla zavedena do klinické praxe. Poprvé byla provedena v Saúdské Arábii roku 2000,
avšak děloha musela být posléze odstraněna. O jedenáct let později proběhla úspěšná transplantace
dělohy v Turecku, žena je však dosud bez potomka. Zdravé dítě však porodilo již pět z devíti příjemkyň
děloh transplantovaných v rámci švédské studie probíhající v letech 2012 a 2013 (dvě ženy jsou dosud
bez potomka a dvěma musela být děloha odstraněna). Čínská operace z roku 2015 nemá ověřený
výsledek a po americké transplantaci z března 2016 musela být děloha odstraněna. V rámci uvedené
české studie byla první děloha úspěšně transplantována 30.4.2016 1900). Česká republika se tak stala
šestou zemí na světě, kde byla tato operace provedena, a třetí nebo čtvrtou zemí, kde byla úspěšná.
Jedná se přitom o zcela unikátní studii: po Švédsku je druhá na světě, avšak s podstatně větším
rozsahem (má být celkem transplantováno 20 děloh) a jako první zahrnuje transplantaci od živých i
zemřelých dárců.1901)
Pro srovnání s předešlým příkladem a pro dokreslení rozmanitosti možných nezavedených metod
může sloužit povolení ministerstva k ověřování nezavedené metody akupunktury podle tzv. tradiční
čínské medicíny ve Fakultní nemocnici Hradec Králové1902).
17.3.1
Předpoklady ověřování nezavedené metody

Použití dosud nezavedené metody v klinické praxi předně vyžaduje kumulativní splnění základních
hmotněprávních předpokladů stanovených v § 33 odst. 4 zákona. Kromě zvláštního informovaného
souhlasu (který přiblížíme níže) je nezbytné, aby bylo možné očekávat, že nezavedená metoda přinese
příznivé výsledky pro pacienta, na němž má být ověřována. Zároveň nesmí hrozit opodstatněné
nebezpečí, že následkem ověřování nezavedené metody dojde k dlouhodobému nebo vážnému
poškození zdraví předmětného pacienta. V těchto podmínkách se zrcadlí podstata ověřování dosud
nezavedené metody. Jakkoliv je možné chápat je coby součást lékařského výzkumu v širším smyslu, je v
první řadě nezbytné mít na paměti, že toto ověřování probíhá v rámci klinické praxe, jejíž cíl je vždy
definován ve vztahu k individuálnímu pacientovi (který přichází k poskytovateli zdravotních služeb
nikoliv jako dobrovolný účastník klinické studie, ale jako osoba požadující zdravotní péči pro zlepšení
svého zdravotního stavu). Tím je jen zesílena ozvěna zásady přednosti zájmu a blaha lidské bytosti
před zájmy společnosti nebo vědy, jak ji vymezuje čl. 2 Úmluvy o biomedicíně. Dále musí být možné
důvodně předpokládat, že se předmětná metoda po úspěšném ověření stane novým způsobem
prevence, diagnostiky nebo léčení. Zákon dále klade podmínku nezbytnosti, když stanoví, že ověření
nezavedené metody nesmí být možné dosáhnout se srovnatelnou účinností jiným způsobem.
Na nezletilém pacientovi či pacientovi s omezenou svéprávností lze nezavedenou metodu ověřovat

pouze s informovaným souhlasem jeho zákonného zástupce. Přitom je nezbytné, aby byly splněny
obecné předpoklady ověřování metody a rovněž aby nebylo možné provést ověření se srovnatelnou
účinností na pacientech schopných udělit souhlas 1903).
Ověřování nezavedených metod není dovoleno provádět na pacientech, kteří jsou zvláště ohroženi
případnou manipulací či nátlakem: jedná se o osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo
zabezpečovací detence. Na těchto pacientech je ověřování možné, pouze jedná-li se o jedinou možnou
léčbu jinak neléčitelného onemocnění1904).
Ministerstvo zdravotnictví ČR ve správním řízení vydává povolení k ověřování nezavedené metody

jednotlivým poskytovatelům na základě jejich žádosti. Zákon stanoví zvláštní náležitosti, které musí
žádost o toto povolení (spolu s obecnými náležitostmi podle správního řádu1905) ) splňovat. Jedná se o
popis nezavedené metody, zdůvodnění účelnosti jejího ověřování, zprávu o výsledcích získaných
laboratorním výzkumem, pokusy na zvířatech nebo jiným předklinickým výzkumem, přehled
souvisejících současných poznatků, podrobný plán ověřování metody, identifikaci pracoviště a
zdravotnických pracovníků, kteří budou metodu ověřovat (včetně označení řídících pracovníků),
posouzení zdravotních rizik spojených s ověřováním metody a informativní údaje o okruhu pacientů,
na kterých má být metoda ověřována.
Ministerstvo je povinno o žádosti rozhodnout ve lhůtě 90 dnů ode dne jejího doručení. Povolení
přitom udělí, pokud jsou předmětem ověřování nezavedené metody nové postupy podle zákonné
definice v § 33 odst. 1 zákona, ověřování nezavedené metody je účelné a zároveň je k němu
poskytovatel způsobilý. Rozhodnutí o udělení povolení vedle obecných náležitostí vymezených
správním řádem musí obsahovat vymezení nezavedené metody, podmínek jejího ověřování a lhůty pro
podávání zpráv o jednotlivých etapách ověřování.
Poskytovatel může povolení pozbýt ve dvou případech. Ministerstvo je může z vlastní iniciativy
odejmout, pokud na základě výsledků svých zjištění či podnětu etické komise daného poskytovatele
shledá porušení podmínek stanovených k ověřování zákonem či v povolení. Dále může ministerstvo
povolení odejmout na základě podnětu krajského úřadu, který předmětnému poskytovateli udělil
oprávnění k poskytování zdravotních služeb a který v rámci kontrolní činnosti zjistil porušení podmínek
pro poskytování zdravotních služeb podle zákona o specifických zdravotních službách nebo jiného
právního předpisu. Po odnětí povolení je poskytovatel povinen neprodleně ukončit ověřování a
provést všechny potřebné úkony, aby zabránil ohrožení zdraví nebo životů pacientů v souvislosti s
ukončením ověřování.
Poskytovatel zdravotních služeb, který již obdržel povolení, musí před zahájením ověřování uzavřít
pojištění odpovědnosti za škodu na zdraví způsobenou pacientům v souvislosti s ověřováním
nezavedené metody. Pojištění musí přitom být uzavřeno v rozsahu odpovídajícím rizikům spojeným s
konkrétní ověřovanou nezavedenou metodou1906).
Před zahájením ověřování musí poskytovatel rovněž ustavit etickou komisi. Ta je nezávislým
orgánem, který bude posuzovat ověřování nezavedené metody z etického hlediska a vykonávat dohled
nad průběhem ověřování z hlediska bezpečnosti a zachovávání práv pacientů, na nichž je nezavedená
metoda ověřována. Pokud etická komise zjistí skutečnosti nasvědčující nedodržování podmínek
ověřování, je povinna o této skutečnosti neprodleně informovat poskytovatele a ministerstvo. Etická
komise je nejméně pětičlenná, přičemž alespoň někteří její členové jsou zdravotničtí pracovníci. Člen
nesmí mít na ověřování metody osobní zájem, což dokládá čestným prohlášením. Nejméně dvě třetiny
členů zároveň nesmějí být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k ustavujícímu poskytovateli a
nesmějí být členy kontrolního orgánu, statutárními orgány, členy statutárního orgánu nebo společníky
tohoto poskytovatele. Poskytovatel spolu s členy etické komise jmenuje jejího předsedu a má rovněž
právo její členy a předsedu odvolat.
Zákon ukládá poskytovateli v průběhu ověřování určité povinnosti. V povolení k ověřování jsou
stanoveny lhůty, v nichž musí poskytovatel podávat ministerstvu zprávy o jednotlivých etapách
ověřování. Poskytovatel je povinen neprodleně přerušit nebo zastavit ověřování, vznikne-li
opodstatněná pochybnost, že nezavedená metoda nepřinese předpokládaný výsledek nebo že její
ověřování by mohlo vést k dlouhodobému nebo vážnému poškození zdraví pacienta, přičemž tuto
skutečnost je povinen neprodleně oznámit ministerstvu. Dále musí neprodleně oznámit ministerstvu
nepříznivou změnu zdravotního stavu pacienta vzniklou v důsledku ověřování (označovanou
legislativní zkratkou "nežádoucí příhoda"). Poskytovatel má rovněž povinnost umožnit v průběhu
ověřování kontrolu k tomu oprávněným osobám, především osobám pověřeným ministerstvem nebo
členům etické komise.
Po ukončení ověřování předloží poskytovatel ve třicetidenní lhůtě ministerstvu závěrečnou zprávu o

výsledku ověřování, přičemž součástí jejího obsahu je posouzení nezavedené metody z hlediska
možnosti jejího využití při poskytování zdravotních služeb. Je-li v závěrečné zprávě možnost dalšího
využití metody posouzena kladně, ministerstvo na základě této zprávy posoudí, zda nezavedená
metoda splňuje podmínky pro zavedení do klinické praxe, přičemž přihlédne k přínosům této metody
pro zlepšení zdravotního stavu pacientů. Jestliže jsou podmínky splněny a ministerstvo očekává, že
metoda přispěje ke zlepšení zdravotního stavu pacientů, uzná ji ve svém rozhodnutí jako standardní
metodu. Pokud podmínky splněny nejsou, ministerstvo rozhodne o jejím neuznání jako standardní
metody. V obou případech přitom jde o rozhodnutí ve správním řízení. Ministerstvo poté ve Věštníku
Ministerstva zdravotnictví uveřejní uznanou standardní metodu i neuznanou nezavedenou metodu
(včetně důvodů jejího neuznání).
Zvláštní režim platí v případě nezavedené metody spojené s lékařským ozářením1907). Žádost o
povolení k ověřování takové metody musí kromě výše uvedených náležitostí obsahovat také závazné
stanovisko Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) k ověřování. SÚJB vydá toto stanovisko na
žádost poskytovatele do 60 dnů ode dne jejího doručení. Ministerstvo přitom může rozhodnout o
udělení povolení pouze na základě tohoto závazného stanoviska. Vznikne-li v průběhu ověřování
nežádoucí příhoda, poskytovatel je povinen ji kromě ministerstva neprodleně oznámit i SÚJB. SÚJB
může také provádět kontrolu ověřování. Poskytovatel má po ukončení ověřování povinnost předložit
SÚJB zprávu o průběhu lékařského ozáření a skutečnostech důležitých z hlediska radiační ochrany.
17.3.2
Mezi nutné podmínky přípustnosti ověřování nezavedené metody v klinické praxi patří pochopitelně
informovaný souhlas, a to již na základě zákona o zdravotních službách a obecněji i čl. 5 Úmluvy o
biomedicíně. Bez udělení platného informovaného souhlasu by použití nezavedené metody, tak jako
ostatně jakýkoliv zdravotnický zákrok, bylo při absenci jiného zákonného důvodu považováno za
neoprávněný zásah do pacientovy integrity se všemi případnými občanskoprávními, disciplinárními i
trestněprávními důsledky.
Ustanovení § 34 zákona o specifických zdravotních službách obsahuje zvláštní náležitosti

informovaného souhlasu k ověřování nezavedené metody, fakticky konkretizující náležitosti obecného
souhlasu upravené v § 31 zákona o zdravotních službách. Informovaný souhlas musí obsahovat
výslovný projev pacientovy vůle podrobit se ověřování nezavedené metody. Poskytovatel je před její
aplikací povinen pacientovi poskytnout údaje o ověřované metodě včetně účelu, pro který je
ověřována, a o konkrétním postupu, který se bude daného pacienta týkat. Pacient musí být informován
o možném přínosu nezavedené metody pro jeho zdravotní stav i o předvídatelných rizicích a možných
obtížích nebo omezeních spojených s ověřováním. Poskytovatel musí pacienta poučit zároveň o
předpokládaných rizicích eventuálního předčasného odvolání souhlasu. Mezi povinné součásti poučení
dále náleží údaje o jiných možnostech léčby a rovněž o způsobu ochrany a uveřejňování informací
získaných o pacientovi v souvislosti s ověřováním metody. Poskytovatel konečně musí pacienta poučit
rovněž o požadavcích na jeho spolupráci a léčebný režim.
Všechny uvedené informace musejí být pacientovi podány srozumitelným způsobem, a to s ohledem
na jeho vzdělání a intelektuální schopnosti. Zákon o specifických zdravotních službách klade na
podanou informaci rovněž požadavek prokazatelnosti. Vzhledem k tomu, že ověřování nezavedené
metody v klinické praxi spadá pod pojem lékařského pokusu dle občanského zákoníku1908), musí mít
souhlas písemnou formu.
Výše uvedené se vztahuje také na informovaný souhlas zákonného zástupce k použití nezavedené
metody na nezletilém pacientovi či pacientovi s omezenou svéprávností. Je přitom třeba, aby pacient,
jehož zákonný zástupce udělit souhlas, také sám souhlasil s ověřováním metody, přičemž se vezme v
potaz jeho rozumová vyspělost nebo schopnost informaci pochopit. Nesouhlas takového pacienta není
nutné respektovat, jedině pokud je ověřovaná metoda jedinou možnou alternativou léčby u jinak
neléčitelného onemocnění. Tím není dotčena obecná úprava informovaného souhlasu nezletilého
pacienta či pacienta s omezenou svéprávností obsažená v § 35 zákona o zdravotních službách.
17.3.3
Právní odpovědnost při ověřování nezavedené metody

Ověřování nezavedené metody v klinické praxi v rozporu s právními předpisy může vyústit ve vznik
sekundární právní povinnosti v oblasti odpovědnosti občanskoprávní, správní, deliktní i trestněprávní.
Ve sféře občanskoprávní odpovědnosti půjde především o způsobení nemajetkové újmy na zdraví či
životě pacienta. Postup, který dosud není standardizován, přitom nemůže být považován za postup na
náležité odborné úrovni ve smyslu § 4 odst. 5 a § 28 zákona o zdravotních službách. Běžné pojetí
odpovědnosti za postup lege artis tedy musí být modifikováno. Můžeme zde v obecné rovině odkázat
na podkapitolu 17.1.5 výše, neboť jde o velmi obdobnou situaci. Při hodnocení odpovědnosti
poskytovatele je relevantní i popis metody schválený ministerstvem v povolení k ověřování
nezavedené metody. V případě nejasností se v praxi zřejmě vezmou v potaz také vědecké poznatky o
dané metodě a její případné předchozí užití v klinických studiích či klinické praxi.
V rámci občanskoprávní povinnosti k náhradě újmy bude rovněž odškodňován neoprávněný zásah
do tělesné integrity pacienta, k němuž dojde v případě absence informovaného souhlasu k ověřování
nezavedené metody. Situace se nebude ničím lišit od zásahu technicky spočívajícího v použití ověřené
metody.
Trestněprávní odpovědnost může vzniknout obecně v případě porušení povinnosti příslušného

zdravotníka či poskytovatele, a to primárně za situace, kdy ostatní prostředky nápravy selhávají1909).
Ověřování nezavedené metody splňující všechna zákonná kritéria je z pohledu trestního práva
přípustným rizikem, tedy jednou z okolností vylučujících protiprávnost 1910). To odpovídá samotnému
smyslu přípustného rizika, které bylo mezi okolnosti vylučující protiprávnost zařazeno především z
důvodu umožnění zavádění nových vědeckých poznatků a technologií v praxi 1911). Pokud ovšem některý
z předpokladů zákona o specifických zdravotních službách pro ověřování není naplněn, případně
výsledek, který se má ověřováním docílit, zcela zřejmě neodpovídá riziku pro pacienta, nejde o
okolnost vylučující protiprávnost a újma způsobená pacientovi může naplnit skutkovou podstatu
trestného činu (např. usmrcení z nedbalosti, těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví, těžké ublížení
na zdraví z nedbalosti či ublížení na zdraví z nedbalosti).
V úvahu připadá také disciplinární odpovědnost zdravotníka, který v souvislosti s ověřováním

nezavedené metody poruší povinnost vyplývající z předpisu profesní komory 1912).
Porušení některých povinností poskytovatele zakládá správní odpovědnost za delikty uvedené v

zákoně o specifických zdravotních službách. Předně může nastat situace, kdy dojde k použití neověřené
metody zcela mimo rámec zákonné úpravy, tedy bez vydání povolení ministerstva. Poskytovatel
takovým jednáním naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu podle § 90 odst. 3 písm. a) zákona,
za který může být uložena pokuta do výše 500 000 Kč. Je také možné, že bude neověřená metoda
aplikována i přesto, že nebude naplněna některá z podmínek ověřování stanovených v § 33 odst. 4
nebo 5 zákona, tedy pokud např. bude možné metodu ověřit jiným způsobem, bude hrozit
opodstatněné nebezpečí vážného ohrožení zdraví pacienta, bude chybět informovaný souhlas nebo
nebude možné předpokládat, že se metoda po úspěšném ověření stane standardní. S ohledem na
poslední uvedenou možnost je třeba předpokládat, že pod tuto skupinu případů bude spadat mj.
aplikace metod alternativní medicíny nezaložených na vědeckém přístupu (která bude ovšem zpravidla
realizována rovněž bez povolení ministerstva). Uvedené typy jednání zakládají správní delikt podle § 90
odst. 3 písm. b) zákona sankcionovaný pokutou do výše 300 000 Kč.
Zákon upravuje také další delikty poskytovatele ověřujícího nezavedené metody, odpovídající
porušení poskytovatelových povinností stanovených v hlavě třetí zákona. Jedná se o skutkové podstaty
neustavení etické komise, neuzavření pojistné smlouvy, nepodání zprávy ministerstvu o etapě
ověřování, nepřerušení nebo nezastavení ověřování neprodleně při vzniku opodstatněné pochybnosti
o účinnosti nebo bezpečnosti nezavedené metody 1913), nesplnění oznamovací povinnosti ohledně
nežádoucí příhody, neumožnění provedení kontroly a nepředložení závěrečné zprávy o výsledku
ověřování nezavedené metody. Sankcí za tyto delikty jsou pokuty v rozmezí maximální výše 200 000 až
500 000 Kč.
Uvedené správní delikty projednává Ministerstvo zdravotnictví. Odpovědnost za ně je objektivní s

možností liberace při prokázaném vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, k zabránění
porušení právní povinnosti. Prekluduje se přitom v subjektivní lhůtě jednoho roku a objektivní lhůtě tří
let.
17.4
Právní aspekty výzkumu lidských kmenových buněk
Výzkum lidských kmenových buněk se řadí k nejslibnějším oblastem současné biomedicíny. Aplikace
jeho výsledků s sebou nese příslib značného lékařského pokroku spočívajícího předně v náhradě tkání
a orgánů, která by eliminovala problém s nedostatkem dárců a v některých případech i s imunitní
reakcí příjemce. Terapie kmenovými buňkami může přinést (a v jisté míře již dnes přináší) nové
výsledky pro různorodé stavy zahrnující např. poranění míchy, mozkovou mrtvici či srdeční infarkt,
artritidu, diabetes, degeneraci sítnice, popáleniny nebo srpkovitou anémii. Kmenové buňky lze také
využít ve vývoji nových léků či pro hlubší poznání biologie buněčných procesů.
Používání kmenových buněk k vědeckému výzkumu je však také jednou z nejkontroverznějších

otázek vědy počátku třetího tisíciletí. Na rozdíl od některých jiných rozvíjejících se medicínských
postupů, např. v oblasti genového inženýrství, nespočívá etický problém využívání kmenových buněk v
otázce "zásahů do přirozenosti", ale především ve způsobu získávání výzkumného a terapeutického
materiálu. Velká část vědecky využívaných kmenových buněk je totiž odebrána z normálně se
vyvíjejících lidských embryí, která jsou pro tento účel zničena. Existují rovněž jiné druhy kmenových
buněk, jejichž výzkum není embryodestruktivní, a proto s ním nejsou spjaty větší spory. V této kapitole
přiblížíme právní úpravu výzkumu lidských embryonálních i dospělých kmenových buněk. Vzhledem k
tomu, že legislativa související s výzkumem embryonálních kmenových buněk je obsáhlejší a
specifičtější, než jak tomu je v případě ostatních druhů kmenových buněk, většina této podkapitoly
bude věnována právě problematice kmenových buněk embryonálních. Na tomto místě je vhodné dále
upozornit, že ačkoliv probíhá výzkum také na zvířecích kmenových buňkách, v této podkapitole se
věnujeme výhradně problematice lidských kmenových buněk.
17.4.1
Druhy kmenových buněk

Kmenovými buňkami jsou obecně takové buňky, které dosud neprošly proměnou (neboli
diferenciací) na specifický buněčný typ. Nejsou tedy v danou chvíli schopny plnit žádnou funkci v
organismu, avšak mohou se proměnit na některý z více než dvou set typů buněk, které mají v lidském
těle své specifické uplatnění. Kmenové buňky se mohou prakticky nekonečně dělit, přičemž každá z
dceřiných buněk může zůstat kmenovou, nebo projít diferenciací. V laboratorní praxi se používají
buněčné populace, které se nazývají linie kmenových buněk.
Existuje přitom několik druhů kmenových buněk:
• 1) Embryonální kmenové buňky (dále pro ně užíváme zkratku "ESC") jsou nejčastěji používaným
druhem. Mají řadu výhod: jsou nejvíce životaschopné, jejich získávání a pěstování je jednodušší
než u jiných typů kmenových buněk a především se mohou změnit v jakýkoliv ze všech
buněčných typů v lidském těle (tato schopnost dát vzniknout jakékoliv specializované buňce se
nazývá pluripotence). K jejich získání je ovšem nutné zničit lidské embryo v prvních dnech
vývoje, a proto je jejich výzkum spojen s největšími kontroverzemi i s nejintenzivnější právní
regulací. Embrya pro výzkum jsou získávána třemi způsoby. Často jde o tzv. nadpočetná
embrya, která byla vytvořena pro účely asistované reprodukce, avšak nakonec nebyla použita a
zůstala zmražena. Jindy je embryo vytvořeno technikou asistované reprodukce pouze za
účelem zisku kmenových buněk. Zatřetí je pak možné vytvořit embryo klonováním. Jde o tzv.
terapeutické klonování, jehož dovolenost odvisí od konkrétního právního řádu. Reprodukční
klonování člověka, které by vedlo k narození klonované bytosti (ačkoliv technicky shodné s
terapeutickým klonováním), je naproti tomu všeobecně zakázáno, a to i na úrovni
mezinárodního práva1914).
• 2) Adultní kmenové buňky (ve zkratce dále jen "ASC") mohou být izolovány bez zdravotního
rizika z těla dospělého člověka, z tkáně plodu či z pupečníkové krve. Jejich největší nevýhodou
je, že se adultní kmenová buňka určitého typu může proměnit jen v jeden z omezeného počtu
druhů specializovaných buněk (např. krvetvorná kmenová buňka se může proměnit jen v
některou z krevních buněk), je tedy pouze tzv. multipotentní. Výzkum těchto buněk je bez etické
kontroverze.
• 3) Indukované pluripotentní kmenové buňky (iPSC) jsou získávány uměle navozenou přeměnou
již specializované buňky v kmenovou buňku, která je pak dále uměle znovu diferencována v
potřebný buněčný typ. Ani s těmito buňkami se nepojí významnější etické spory. Od svého
prvního vytvoření roku 2006 jsou iPSC rychle zdokonalovány, takže dnes se co do své
použitelnosti již téměř rovnají ESC, avšak dosud je zcela nenahrazují1915).
• 4) Fetální zárodečné kmenové buňky (FSC) se izolují z určitého typu buněk plodů získaných po
přirozeném potratu či interrupci. Výzkum FSC je slibný, avšak není schopen zastoupit použití
ESC.1916)
17.4.2
Mezinárodní a evropská právní úprava výzkumu

Na výzkum kmenových buněk se pochopitelně vztahují dokumenty mezinárodního práva obecně
upravující biomedicínský výzkum. Významná ustanovení se specifickým vztahem k nakládání s
kmenovými buňkami pak nalézáme především v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské
bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o biomedicíně), jejíž čl. 18 odst. 1 stanovuje,
že "pokud zákon umožňuje provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem zajištěna
odpovídající ochrana embrya". Ustanovení čl. 18 odst. 2 Úmluvy o biomedicíně dále výslovně zakazuje
vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně přitom
zdůrazňuje, že tento "článek nezaujímá žádné stanovisko, pokud jde o přípustnost výzkumů na
embryích in vitro"1917). Požadavkům kladeným ustanovením čl. 18 Úmluvy o biomedicíně lze nejlépe
rozumět jako kompromisu mezi protikladnými politickými tlaky, z nichž jeden prosazuje minimalizaci
omezení výzkumu a druhý maximalizaci ochrany embrya. Autoři Úmluvy o biomedicíně, podobně jako
Evropský soud pro lidská práva, při řešení tohoto rozporu postupují velmi opatrně, což vyplývá už ze
skutečnosti, že mezi evropskými státy ani uvnitř jejich hranic neexistuje konsenzus ohledně statusu
lidského embrya1918). Ustanovení čl. 1 Úmluvy o biomedicíně přiznává lidské bytosti důstojnost a
svébytnost. Úmluva o biomedicíně se ale nijak nevyjadřuje k otázce, zda lze klást rovnítko mezi pojmy
lidské bytosti a fyzické osoby v právním smyslu. Toto rozhodnutí záměrně ponechává vnitrostátním
zákonodárcům1919).
Dodatkový protokol k Úmluvě o biomedicíně, který se týká zákazu klonování lidských bytostí, pak
zakazuje jakýkoliv zákrok, jehož účelem je "vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou
lidskou bytostí, živou či mrtvou", tedy reprodukční klonování. Ačkoliv se toto ustanovení nedotýká
výzkumu kmenových buněk jako takového, bylo by nutno jej aplikovat v hypotetickém případě, kdy by v
rámci tohoto výzkumu došlo k vytvoření embryí za účelem implementace do dělohy ženy a budoucího
porodu.
Evropská unie výzkum kmenových buněk upravuje na úrovni práva sekundárního, a to dvěma
způsoby. Předně se setkáváme s řadou norem vztahujících se ke konkrétním technickým aspektům
výzkumu1920). Mnohdy se přitom v jejich textu objevuje výslovné zdůraznění, že nezasahují do
rozhodování členských států o povolení používat určité typy buněk, státy mají tedy volnost výzkum
kmenových buněk upravit restriktivně. Dále je výzkum kmenových buněk regulován nepřímo
prostřednictvím právní úpravy jeho financování a patentovatelnosti jeho výsledků1921).
17.4.3
Zákon o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách

Základním českým právním předpisem upravujícím výzkum ESC je zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu
na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o výzkumu na ESC). Před 1.6.2006, kdy zákon o výzkumu na ESC nabyl
účinnosti, byly sice některé dílčí otázky předmětné oblasti výzkumu obecně upraveny řadou
předpisů1922), zvláštní úprava dané problematiky v českém právním řádu ovšem chyběla. V danou dobu
přitom již v České republice výzkum ESC fakticky probíhal 1923). Česká republika se dokonce stala po
Švédsku druhým evropským státem, na jehož území byla úspěšně odvozena linie ESC, a v době
legislativních prací na zákonu o výzkumu na ESC bylo již těchto linií odvozeno několik 1924). V období, kdy
byl zákon o výzkumu na ESC projednáván, přitom celosvětově rezonovala debata o přípustnosti tohoto
druhu výzkumu1925). Přijetím zákona o výzkumu na ESC se Česká republika stala prvním ze států, které
přistoupily k EU v roce 2004, se zvláštní právní regulací předmětného výzkumu1926).
V důvodové zprávě k návrhu zákona jsou uvedeny příčiny nezbytnosti přijetí zvláštní právní úpravy
výzkumu ESC. Nejvýznamnější z nich jsou následující důvody:
• 1) Závazky z mezinárodního práva. Důvodová zpráva uvádí závazky plynoucí z mezinárodního

práva, jež bez zvláštní úpravy "nejsou odpovídajícím způsobem plněny", jako "primární důvod
pro přijetí zákona"1927). Jedná se přitom primárně o výše zmíněné ustanovení čl. 18 Úmluvy o
biomedicíně. Čl. 1 věta druhá Úmluvy o biomedicíně přitom ukládá smluvním stranám
povinnost přijmout do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti jejích
ustanovení. Třebaže se zákon o výzkumu na ESC netýká ochrany embryí jako takových při jejich
výzkumu in vitro, kterou čl. 18 Úmluvy o biomedicíně upravuje, nýbrž pouze výzkumu ESC, jeho
přijetí znamená alespoň určitou míru naplnění mezinárodněprávního závazku. Zákon o
výzkumu na ESC dále přejímá zákaz vytváření embryí pro účely výzkumu z čl. 18 odst. 2 Úmluvy
o biomedicíně.
• 2) Ústavní konformita. Podle mínění navrhovatele zákona o výzkumu na ESC bylo třeba
přijmout zákonnou úpravu výzkumu ESC pro zajištění Listinou základních práv a svobod
garantované ochrany obou nejdůležitějších zájmů, které ve své kolizi tvoří jádro kontroverze
ohledně výzkumu ESC. Jde především o naplnění požadavků plynoucích z čl. 6 odst. 1 a čl. 15
odst. 2 Listiny1928).
Čl. 6 odst. 1 Listiny doplňuje právo každého na život výslovným prohlášením, že "lidský život je
hoden ochrany již před narozením". Důvodová zpráva hovoří o snaze "zajistit respektování lidské
důstojnosti a ochrany lidského života již před narozením". V souvislosti s tím je zdůrazněno, že "zákon
zakazuje vytváření embryí pro výzkumné účely, výzkum na embryích, jakož i výzkum na lidských
embryonálních kmenových buňkách, u nichž není jednoznačně prokázáno, že se jedná o embryonální
kmenové buňky získané z tzv. nadbytečných embryí."1929) Navrhovatel upozorňoval na to, že nedostatek
právní úpravy výzkumu ESC znamená absenci ochrany embrya. Z toho vyplývalo navrhovatelovo tvrzení,
že "smyslem zákonné úpravy tedy není uvolnit podmínky tohoto již existujícího typu výzkumu, ale
naopak vytvořením legislativního rámce zamezit možnému zneužití jeho výsledků" 1930). Důvodová zpráva
na jiném místě vyjasňuje, že ochrana embrya je zajišťována rovněž stanovením práv a povinností
subjektů k zamezení zneužití samotného průběhu výzkumu1931).
Čl. 15 odst. 2 Listiny zaručuje svobodu vědeckého bádání. Důvodová zpráva vyjadřuje záměr zajistit
přiměřenou regulaci vědeckého bádání v oblasti ESC, čímž měla být vyplněna mezera v právu, která by
jinak mohla v budoucnu poskytnout příležitost pro snadnější prosazení přísnějších omezení výzkumu. V
důvodové zprávě je výslovně uvedeno, že záměrem navrhovatele je vedle zabránění
"nekontrolovanému výzkumu" rovněž zamezení "absolutnímu zákazu výzkumu s možnými negativními
dopady na vývin nových léčebných postupů velmi výrazně zvyšujících kvalitu života" 1932).
Ustanovení § 2 zákona o výzkumu na ESC obsahuje výčet definic nezbytných pro výklad a aplikaci
zákona. Výzkumem na ESC se rozumí "systematická tvůrčí činnost konaná za účelem získání nových
znalostí nebo jejich využití prováděná na liniích lidských embryonálních kmenových buněk", přičemž
lidské ESC jsou vymezeny jako "všechny pluripotentní kmenové buňky pocházející z lidských
preimplantačních embryí vytvořených mimotělně" a jejich liniemi jsou "všechny lidské embryonální
kmenové buňky, které jsou uchovávané v kulturách nebo jsou v návaznosti na ně skladovány v
kryokonzervované formě". Za lidské embryo se považuje "totipotentní buňka nebo seskupení takových
buněk, které jsou schopny se vyvinout v lidské individuum".
Pro výzkum zásadní pojem nadpočetného embrya je definován jako embryo, jež bylo vytvořeno
"metodou mimotělního oplodnění pro účely asistované reprodukce a nebylo pro tyto účely využito".
Důvodová zpráva přiznává jistou volnost této definice nadpočetného embrya, která však podle
navrhovatele v žádném případě nemá být skrytým otevíráním dveří pro tvorbu embryí za účelem jejich
výzkumu: naproti tomu navrhovatel upozorňoval, že určení, které embryo je nadpočetné, je záležitostí
asistované reprodukce. Nutno dodat, že současná právní úprava asistované reprodukce v zákoně o
specifických zdravotních službách1933) žádnou bližší definici nadbytečných embryí, případně limitující
jejich vytváření, neobsahuje1934).
17.4.3.1
Podmínky přípustnosti výzkumu embryonálních kmenových buněk

Základní podmínkou legality výzkumu na ESC je povolení vydané Ministerstvem školství, mládeže a
tělovýchovy ČR (MŠMT)1935), v němž jsou mj. uvedena pracoviště, na kterých lze výzkum provádět.
Výzkum přitom smí být prováděn jedině na liniích ESC dvojího typu. Prvním z nich jsou linie
dovezené s povolením MŠMT ze zahraničí, kde byly získány způsobem, který neodporuje právním
předpisům České republiky a země původu, pokud jediným důvodem dovozu do České republiky je
jejich využití pro výzkumné účely. Druhou možností jsou pak linie získané z nadbytečných lidských
embryí u poskytovatelů služeb asistované reprodukce v České republice. V souladu s čl. 18 odst. 2
Úmluvy o biomedicíně tak není dovoleno pracovat s embryi vytvořenými za účelem výzkumu, tedy
vzešlými z terapeutického klonování. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o výzkumu na ESC obsahuje
výslovný zákaz reprodukčního klonování, které by mohlo být provedeno v rámci výzkumu 1936).
Pracoviště, na jejichž půdě výzkum probíhá, mají povinnost chránit linie ESC a lidská embrya před
jejich odcizením nebo použitím k činnostem, které jsou v rozporu s právními předpisy.
Ustanovení § 4 odst. 2 zákona o výzkumu na ESC upravuje podmínky, při jejichž kumulativním
splnění (doloženém žadatelem) je MŠMT povinno vydat žadateli povolení k výzkumu ESC. Jedná se o
hmotněprávní podmínky přípustnosti výzkumu, které teorie rozděluje na požadavky proporcionality a
nezbytnosti1937). Výrazem principu proporcionality je podmínka účelu výzkumu, kterým může být pouze
"získávání zásadních vědeckých poznatků nebo (...) rozšíření lékařských poznatků při vývoji
diagnostických, preventivních nebo terapeutických postupů, které lze aplikovat na člověka" 1938).
Podmínku nezbytnosti výzkumu upravuje zákon o výzkumu na ESC dvěma požadavky. Výzkum musí
zaprvé "podle současných poznatků vědy a techniky" řešit "otázky, které nelze řešit pouze na in vitro
modelech se zvířecími buňkami nebo při pokusech na zvířatech,"1939) a zadruhé nesmí být možné
"předpokládaného vědeckého přínosu (...) dosáhnout žádným jiným způsobem" 1940). Odborná úroveň
výzkumu musí být zaručena, což může žadatel doložit zejména výčtem publikační činnosti, patenty
nebo přihláškami patentů a výročními zprávami. Výzkumný projekt musí být rovněž eticky přijatelný.
Okruh možných žadatelů o vydání povolení je omezený. Žádost může podat jedině právnická osoba
se sídlem v České republice, popřípadě právnická osoba, která má sídlo, ústřední správu nebo hlavní
místo své podnikatelské činnosti na území jiného členského státu Evropské unie a která má na území
České republiky umístěnu organizační složku. Předmětem činnosti žadatele musí být výzkum 1941). Žádost
musí být doložena předepsanými dokumenty, mezi něž patří dokumentace o předchozí výzkumné práci
žadatele využitelné při výzkumu na ESC.
Proces povolování výzkumu ESC je pak založen na systému dvou nezávislých orgánů. Zatímco MŠMT
vystupuje jako správní orgán, který vydává povolení, Rada pro výzkum a vývoj (Rada) coby poradní
orgán vlády plní odborně poradní funkci spočívající ve vydávání odborného stanoviska jako podkladu
pro rozhodování MŠMT. Odborné stanovisko Rady samo čerpá z podkladů vypracovaných Bioetickou
komisí Rady. Bioetická komise je nezávislá na kterémkoliv ministerstvu a zahrnuje široké spektrum
odborníků v dané oblasti.
Ustanovení § 5 zákona o výzkumu na ESC určuje lhůty jednotlivých úkonů. Po doručení žádosti o
vydání povolení MŠMT bez zbytečného odkladu požádá o odborné stanovisko Radu, která je vypracuje
do osmi týdnů. Jestliže žádost o povolení výzkumu nebo oznámení změn jeho zaměření bezprostředně
souvisí s léčebnými postupy, vyzve MŠMT k vypracování odborného stanoviska také Ministerstvo
zdravotnictví ČR, které ho zašle rovněž do 8 týdnů. Posudek Ministerstva zdravotnictví může být
vyžádán také v případě, kdy jsou pochybnosti o stanovisku Rady nebo kdy toto stanovisko chybí.
Odborné stanovisko vydané Radou či Ministerstvem zdravotnictví musí obsahovat zhodnocení souladu
žádosti s podmínkami pro udělení povolení a jednoznačné odůvodněné doporučení nebo
nedoporučení udělení povolení. Stanovisko není pro MŠMT závazné, avšak odchylné rozhodnutí musí
být odůvodněno. Do tří měsíců ode dne doručení posledního odborného stanoviska rozhodne MŠMT o
udělení povolení na dobu šesti let s možností jednoho prodloužení nanejvýš o další čtyři roky 1942).
Pokud odborné stanovisko udělení povolení jednoznačně doporučí a žadatel zároveň splní ostatní
zákonné podmínky, je MŠMT povinno povolení vydat.
Jestliže v průběhu výzkumu dojde k jeho změně, zejména v oblasti výzkumných cílů či metod, je
držitel povolení povinen bez zbytečného odkladu podat žádost o povolení změny zaměření
výzkumu1943). MŠMT může znovu požádat o odborné stanovisko Rady, přičemž lhůty pro jednotlivé
úkony jsou stejné jako při rozhodování o prvotní žádosti o povolení výzkumu. Rozhodne-li MŠMT o
žádosti o povolení změny výzkumu kladně, změní původní povolení. V opačném případě povolení zruší.
V případě, že držitel povolení přestal splňovat zákonné podmínky nebo se v uplynulých dvou letech
dopustil správního deliktu podle zákona o výzkumu na ESC, rozhodne MŠMT o zrušení jeho povolení.
Pokud se držitel sám rozhodne pro předčasné ukončení výzkumu, oznámí to MŠMT bez zbytečného
odkladu.
Linie kmenových buněk se zapisují do registru linií vedeného MŠMT jako veřejně přístupný
informační systém veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné
správy. MŠMT o registraci konkrétní linie rozhodne na žádost o registraci podanou držitelem povolení k
výzkumu, a to do čtyř týdnů od doručení této žádosti. MŠMT má povinnost linii registrovat, pokud jsou
splněny všechny zákonné podmínky. Změny a doplnění registrovaných údajů je právnická osoba
provádějící výzkum povinna oznámit do deseti pracovních dnů.
MŠMT je oprávněno prostřednictvím pověřeného zaměstnance provádět kontroly plnění podmínek

výzkumu na výzkumných pracovištích, a to i bez ohlášení. Ustanovení § 14 zákona o výzkumu na ESC
obsahuje speciální úpravu této kontroly, zatímco obecnou úpravu lze najít v zákoně č. 255/2012 Sb., o
kontrole, ve spojení se zákonem č. 500/2004, správní řád. Statutární orgán právnické osoby provádějící
výzkum je povinen zajistit kontrolním pracovníkům požadované podklady. Do 20 pracovních dnů od
ukončení kontroly vydá MŠMT protokol o výsledku kontroly.
17.4.3.2
Získávání, dovoz a vývoz embryonálních kmenových buněk

Získávání ESC pro výzkumné účely z nadbytečných lidských embryí je jednou z tzv. souvisejících
činností upravených v hlavě třetí části první zákona o výzkumu na ESC1944). Využití nadbytečných embryí
k získání ESC je dovoleno za kumulativního splnění dvou podmínek. Zaprvé musí být dán písemný
souhlas tzv. oprávněných osob, tj. ženy a muže, od nichž bylo nadbytečné embryo získáno, a dárce
zárodečných buněk (z logiky věci pouze pokud nejde o anonymního dárce 1945) ). Jestliže žádná z
oprávněných osob nežije nebo není známa, lze při splnění ostatních zákonných podmínek využít
embrya k výzkumu i bez předchozího souhlasu. Druhou podmínkou je poskytnutí nadbytečného
embrya centrem asistované reprodukce.
Pokud jde o první podmínku, oprávněné osoby musejí být ústně i písemně srozumitelně a
dostatečným způsobem poučeny o účelu, ke kterému má být nadbytečné lidské embryo použito.
Náležitostmi jejich písemného souhlasu jsou výslovný souhlas s využitím nadbytečného lidského
embrya k vytvoření ESC pro výzkumné účely a prohlášení, že byli s tímto účelem seznámeni. O důrazu
na náležité poučení svědčí také fakt, že zákonodárce mezi povinné náležitosti souhlasu (respektive
záznamu o jeho udělení) zahrnul rovněž identifikační údaje centra asistované reprodukce, ve kterém
poučení oprávněných osob proběhlo. Poučení může ovšem alternativně provést pracoviště výzkumu;
protože centra asistované reprodukce nepodávají informace třetím osobám, předpokládá se, že v
tomto případě oprávněné osoby poskytují embrya z vlastní iniciativy 1946), a zřejmě proto netvoří údaje o
informujícím výzkumném pracovišti obligatorní součást písemného souhlasu. Oprávněným osobám
nesmí být za souhlas poskytnuta odměna: tím by došlo k porušení zákazu použití části lidského těla
(chápané zde v širším smyslu slova) jako zdroje finančního prospěchu zakotveného v čl. 21 Úmluvy o
biomedicíně1947),1948). Každá z oprávněných osob má právo v písemné formě odvolat svůj souhlas i bez
udání důvodu do tří měsíců od data jeho udělení, pokud embryo dosud nebylo použito k získání ESC.
Centrum asistované reprodukce má povinnost uchovávat písemný souhlas po dobu nejméně 30 let.
Embrya smějí být poskytnuta za účelem výzkumu jedině právnické osobě provádějící povolený
výzkum podle zákona o výzkumu na ESC. Stáří embryí, ze kterých lze získávat ESC, je omezeno
maximální hranicí sedmi dnů (do které se logicky nezapočítává doba kryokonzervace). To je v
mezinárodním kontextu poměrně restriktivní úprava, neboť většina evropských států povoluje
získávání ESC z embryí do stáří 14 dnů či do vytvoření primitivního proužku1949),1950).
Mezi související činnosti se dále řadí dovoz ESC. Dovoz podléhá povolovacímu režimu MŠMT,
přičemž pro poskytnutí povolení platí obdobná pravidla jako v případě povolení výzkumu. MŠMT
rozhodne o žádosti do tří měsíců od jejího doručení (neboť se nevyžaduje odborné stanovisko Rady).
ESC mohou být dovezeny jedině ve formě linie, a to výhradně v případě nezbytnosti pro zajištění
potřeb výzkumu a vývoje nebo mezinárodní spolupráce. O povolení dovozu může žádat držitel povolení
k výzkumu i žadatel o ně. Povolení k dovozu však nemůže být vydáno před právní mocí rozhodnutí o
povolení k výzkumu. K žádosti o povolení dovozu musí být připojeno úředně ověřené potvrzení o tom,
že linie byly získány v souladu s právním řádem země původu a že nemohou být zdrojem infekční
nákazy. Za účelem předejití situacím, kdy by se na území ČR dlouhodobě vyskytovaly neregistrované
linie, je třeba v žádosti uvést náležitosti nutné k registraci1951).
Předmětem vývozu smějí být pouze linie ESC registrované na území České republiky, které byly již
podrobeny výzkumu. Jediným dovoleným účelem vývozu je další výzkum. Vzhledem k tomu, že
vývozcem může být jedině držitel povolení k výzkumu, podléhá vývoz pouze ohlašovacímu režimu1952).
Vývoz embryí je výslovně zakázán. Režim průvozu linií je ještě volnější, neboť průvoz stačí se
sedmidenním předstihem ohlásit; průvoz však nesmí trvat déle než tři dny.
17.4.3.3
Delikty
Hlava pátá první části zákona o výzkumu na ESC upravuje správní delikty, které dělí na přestupky
fyzických osob vypočtené v § 15 (neoprávněné provádění výzkumu nebo neoprávněný dovoz ESC), za
které hrozí pokuta do 20 000 Kč, a správní delikty právnických osob (s rozlišením obecných deliktů 1953) a
deliktů center asistované reprodukce1954) ) vyjmenované v § 16, za něž lze uložit pokuty v rozmezí 500
000 až 2 000 000 Kč. Deliktní odpovědnost právnických osob je objektivní s možností liberace při
vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, k zabránění porušení povinnosti. Tato
odpovědnost zaniká v subjektivní lhůtě jednoho roku a objektivní lhůtě tří let. O správním deliktu v
prvním stupni rozhoduje a pokutu vybírá a vymáhá MŠMT.
17.4.4
Srovnání české právní úpravy výzkumu embryonálních kmenových buněk v

evropském kontextu
Ne všechny státy přistoupily ke zvláštní zákonné úpravě výzkumu ESC 1955). To však v žádném případě
nemusí znamenat naprostou absenci právní regulace. V některých státech je tak na výzkum ESC
aplikována relevantní právní úprava výzkumu na embryích jako takového či např. asistované
reprodukce. Nadto právo samozřejmě není jediným fakticky účinným normativním systémem. Např. v
Irsku tak i přes absentující právní regulaci výzkum ESC z kulturních a politických důvodů fakticky
neprobíhá1956). Na druhou stranu může absence regulace vést k naprosté volnosti výzkumu, a to
zejména v situaci, kdy pro danou jurisdikci není závazná ani Úmluva o biomedicíně či jiné mezinárodní
instrumenty.
V Evropě se rovněž setkáváme se situací, kdy je tato regulace ponechána národním etickým komisím
nebo obdobným specializovaným subjektům, které pro tento účel vypracovávají doporučené
postupy1957).
Zvláštní zákonné úpravy výzkumu ESC se pochopitelně mezi jednotlivými státy liší v závislosti na
jejich historických, společenských a náboženských tradicích. V zásadě však lze legislativní přístupy dělit
do tří základních kategorií. Pro účely této knihy je nazvěme restriktivním přístupem, permisivním
přístupem a přístupem střední cesty1958).
• 1) Restriktivní přístup
Restriktivní přístup spočívá v silném omezení výzkumu ESC či v jeho úplném zákazu. Lze jej dělit do
dvou proudů:
• a) Úplný zákaz výzkumu na embryích a ESC, případně s určitými výjimkami např. pro výzkum s
terapeutickým přínosem pro dané embryo nebo pro výzkum nutný k dosažení otěhotnění.
Tento přístup zvolily např. Itálie, Rakousko, Polsko, Slovensko či Litva. Výhodou je zjevná
názorová koherence.
• b) Povolení výzkumu za určitých podmínek s úplným zákazem použití embryí vytvořených na
území daného státu. Taková úprava je platná např. v Německu. Vzhledem k tomu, že důvodem
zákazu používání embryí vzniklých v dané zemi je hodnota embrya, jeví se možnost výzkumu na
dovezených liniích ESC jako velmi sporná. Tento přístup je často kritizován jako
nekonzistentní1959).
• 2) Permisivní přístup
Výzkum ESC je poměrně slabě regulován za účelem zajištění bezpečnosti a autonomie pacientů,
ochrany veřejného zdraví a ochrany proti komercionalizaci lidských tkání1960). Typická je dovolenost
vytváření embryí pro účely výzkumu. Permisivní přístup nalézáme např. v právních úpravách Velké
Británie či Belgie1961) (z mimoevropských zemí zmiňme Japonsko). Jedná se o nejméně častý přístup.
• 3) Přístup střední cesty
Přístup střední cesty volí většina států. V těchto zemích podléhá výzkum ESC přísným pravidlům s
poměrně velkou ingerencí státu. Typicky je zakázáno vytváření embryí pro účely výzkumu, ale je
dovoleno používání embryí vzniklých v rámci asistované reprodukce. Střední cesta je kompromisním
řešením, které zanechává jistou hořkost na obou názorových pólech, avšak je ve většině zemí politicky
nejprůchodnější a poměrně dobře reflektuje veřejné mínění.1962)
Český zákonodárce zvolil přístup střední cesty, v jehož rámci je česká úprava poměrně restriktivní
(připomeňme např. hranici pro použití embryí stanovenou na sedm dní stáří či zákaz terapeutického
klonování, který však vychází již z čl. 18 Úmluvy o biomedicíně). Dalším rysem české úpravy v
mezinárodním srovnání je poměrně vysoká kvalita, spočívající v její důslednosti a přesnosti, která se
projevuje např. v definici pojmu embrya, zvláštní úpravě informovaného souhlasu dárců či v úpravě
hmotněprávních podmínek přípustnosti výzkumu (viz výše)1963).
17.4.5
Financování výzkumu embryonálních kmenových buněk

Pro výzkum na ESC je významná finanční podpora ze zdrojů Evropské unie. Zajištění přístupu
českých výzkumných projektů k této podpoře se ostatně řadí mezi příčiny přijetí zákona o výzkumu na
ESC jmenované důvodovou zprávou1964). Podmínky pro evropské financování vědeckého výzkumu v
současnosti určuje program Horizont 2020 - rámcový program pro výzkum a inovace, přijatý na roky
2014-2020 .
Již počínaje šestým rámcovým programem pro výzkum a technologický rozvoj na roky 2002-2006 je
financování výzkumu na ESC podmíněno splněním určitých předpokladů. Za tímto účelem Komise
definovala výzkumné aktivity, jejichž provádění vylučuje výzkum z možnosti čerpat unijní finanční
prostředky. Jedná se o aktivity směřující k reprodukčnímu klonování člověka, ke změně genetického
dědictví přenositelné na příští generace či k vytváření lidských embryí pouze pro výzkumné účely.
Komise dále nebude financovat výzkum, který je nezákonný ve státě, kde je prováděn, ani výzkum
prováděný v třetí zemi, pokud je nezákonný ve všech členských státech EU 1965). Komise dále ve své praxi
neumožňuje financování výzkumných aktivit přímo ničících embrya, avšak nebrání financování
"následných kroků zahrnujících lidské embryonální kmenové buňky"1966).
Na splnění těchto podmínek financování je přitom navázána rovněž možnost registrace linie
kmenových buněk v Evropském registru lidských pluripotentních kmenových buněk (tzv.
"hPSCreg")1967). Linie kmenových buněk odvozené při výzkumu zahrnujícím aktivity vylučující možnost
čerpat finanční prostředky EU (včetně ničení embryí) tak nemohou být registrovány v hPSCreg. Linie
rovněž nemohou být registrovány pro použití v takovém výzkumu1968).
Velmi významným nepřímým způsobem regulace vědeckého výzkumu je právní úprava

patentovatelnosti jeho výsledků. České patentové právo převzalo do zákona č. 206/2000 Sb., o ochraně
biotechnologických vynálezů a o změně zákona č. 132/1989 Sb., o ochraně práv k novým odrůdám
rostlin a plemenům zvířat, výluky z patentovatelnosti, jak jsou upraveny v čl. 6 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 98/44/ES ze dne 6.7.1998 o právní ochraně biotechnologických vynálezů 1969). Patent
tedy nelze udělit takovým vynálezům, jejichž obchodní využití by se příčilo veřejnému pořádku nebo
dobrým mravům. V demonstrativním výčtu výluk z patentovatelnosti přitom nalézáme mj. způsoby, při
nichž se používá lidské embryo pro průmyslové nebo obchodní účely. Podle důvodové zprávy k zákonu
o ochraně biotechnologických vynálezů lze (rovněž ve shodě s evropským právem) patentovat použití
lidských embryí pro průmyslové a obchodní účely, jedině pokud je takový vynález určen k
terapeutickému nebo diagnostickému využití prospěšnému pro toto embryo 1970).
Vzhledem k významu evropského patentového práva je nezbytné upozornit, že dle rozhodnutí

Evropského patentového úřadu ze dne 25.11.2008, č. G 0002/06, nelze pro rozpor s veřejným pořádkem
a morálkou patentovat vynález spojený s destrukcí lidských embryí 1971). Soudní dvůr Evropské unie
přitom ve svém rozhodnutí ve věci Oliver Brüstle v. Greenpeace e.V. ze dne 18.10.2011, C-34/10, definoval
lidské embryo pro účely patentového práva1972) velmi širokým způsobem jako "každé lidské vajíčko po
oplodnění, každé neoplodněné lidské vajíčko, do kterého bylo implantováno buněčné jádro ze zralé
lidské buňky, a každé neoplodněné lidské vajíčko, které bylo partenogenezí stimulováno k dělení a
dalšímu vývoji"1973). Vnitrostátním soudům přitom SDEU ponechal rozhodnutí, zda je s ohledem na
vědecké poznatky třeba za lidské embryo pro účely směrnice 98/44/ES považovat také kmenovou
buňku získanou z embrya ve stadiu blastocysty, tedy v rané fázi jeho vývoje.
17.4.6
Právní úprava výzkumu adultních kmenových buněk

V českém právním řádu se na výzkum ASC použije předně úprava zákona o zdravotních službách1974),
a to zejména ustanovení o nakládání s lidským tělem a jeho částmi, která regulují získávání ASC. Na
činnosti související s výzkumem ASC se však pochopitelně použijí rovněž obecná ustanovení zákona o
zdravotních službách, např. požadavek postupu na náležité odborné úrovni vyjádřený v § 4 odst. 5
tohoto zákona.
ASC je možné odebrat člověku živému i zemřelému. Pro použití odebrané části těla je požadován
prokazatelný informovaný souhlas pacienta; poučení pacienta zahrnuje informace o možnosti jejího
uchování, darování a použití. V případě části těla odebrané od zemřelého není uvedené poučení pro
platnost informovaného souhlasu podaného před smrtí nezbytné, má-li být tato část těla použita pro
potřeby vědy. Prokazatelný souhlas vyjádřený za života zemřelým může být nahrazen prokazatelným
souhlasem vysloveným osobou jemu blízkou. Uvedené lze shrnout v poznatku, že pro použití ASC je
vyžadován speciální informovaný souhlas, jehož náležitosti jsou oproti obecnému informovanému
souhlasu upravenému v § 34 a násl. zákona o zdravotních službách přísnější.
V souladu s čl. 21 Úmluvy o biomedicíně stanovuje § 81 odst. 7 zákona o zdravotních službách, že

"použití části těla pacienta nebo tělo zemřelého, včetně odebraných částí z těla zemřelého, nemůže být
pro nikoho zdrojem finanční ani jiné náhrady, popřípadě jiných výhod". Výjimkou, rovněž ve shodě s
Úmluvou o biomedicíně, je "poskytnutí úhrady účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů
vzniklých v přímé souvislosti s nakládáním s částí těla".
Nakládání s ASC v rámci vědeckého výzkumu je dále upraveno co do hygienických podmínek v

zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, spolu s
jeho prováděcími předpisy. Mají-li být ASC dále použity na člověku, nakládání s nimi je upraveno
rovněž zákonem č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k
použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách).
18
Právo veřejného zdraví
Již v podkapitole 1.4 jsme uváděli, že ochrana veřejného zdraví je širokou a ze své podstaty
multidisciplinární oblastí, která se zabývá významným souborem jevů hygienických, zdravotnických i
environmentálních. Veřejným zdravím dle zákonné definice (viz níže) rozumíme zdravotní stav
obyvatelstva a jeho skupin. Konkrétní práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti
ochrany a podpory veřejného zdraví, soustava orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a
pravomoc, úkoly dalších orgánů veřejné správy v oblastech ochrany a podpory veřejného zdraví, to vše
je zahrnuto pod tuto materii; jinak řečeno, ochrana veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k
vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a
hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku
nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním.
Ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny
nebezpečí, jehož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek
překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví.
Snad právě pro obsahovou různorodost mnoha oblastí se ochrana veřejného zdraví v moderním
pojetí profiluje jako relativně samostatný obor vydělující se z původního jednoznačného sepětí s
medicínou1975). Třebaže ve srovnání s medicínou existují v oblasti ochrany veřejného zdraví větší
nejasnosti ohledně jejích konkrétních cílů, prostředků a podob 1976), těší se ochrana veřejného zdraví
zvyšujícímu se zájmu a významu v politikách národních i nadnárodních subjektů, včetně zájmu na
úrovni Evropské unie1977).
Výrazný nárůst průměrné délky života v rozvinutých zemích, ke kterému došlo zejména v první
polovině dvacátého století, je ostatně z větší části připisován právě změnám v oblasti ochrany
veřejného zdraví1978). Je patrné, že odpovídajícím způsobem reagoval i vývoj české právní úpravy, kdy
množství materie původně upravené zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, přešlo s účinností od
1.1.2001 do zvláštního zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
Právě zákon o ochraně veřejného zdraví je v současné době páteřním předpisem úpravy předmětné
materie v českém právu. Vzhledem k tomu, že byl přijat v období legislativních příprav vstupu České
republiky do Evropské unie, zákon od počátku obsahuje vedle čistě vnitrostátní úpravy i úpravu
některých otázek spojených s transpozicí unijních směrnic a rozhodnutí 1979). V určitých oblastech pak
zákon o ochraně veřejného zdraví navazuje na přímo použitelné unijní předpisy1980).
Zákon o ochraně veřejného zdraví jednak přiznává práva a ukládá povinnosti fyzickým a právnickým
osobám v souvislosti s jejich činností zasahující oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, jednak
vymezuje soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc a úkoly dalších
orgánů veřejné správy.
Jak je naznačeno výše, zákon o ochraně veřejného zdraví je páteřním právním předpisem shrnujícím
předmětnou problematiku, avšak je nutno zdůraznit, že ochrana veřejného zdraví je obsažena z logiky a
povahy věci v celé řadě veřejnoprávních norem, které primárně na ochranu lidského zdraví necílí.
Oblast ochrany veřejného zdraví je předmětem právní úpravy obsažené hned v několika právních
předpisech. Každý z nich se zaměřuje na některý z faktorů, které determinují zdraví lidí, tedy veřejné
zdraví.1981) Jedná se např. o zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o
změně některých zákonů (vodní zákon), zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších
zákonů, zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření a o změně a
doplnění některých zákonů (atomový zákon), zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých
zákonů.1982) Vzhledem k rozsahu právní úpravy je následující výklad věnován jen zákonu o ochraně
veřejného zdraví a vybraným zvláštním právním předpisům.
18.1
Orgány ochrany veřejného zdraví
Soustava orgánů ochrany veřejného zdraví je konstruována jako dvoustupňová. Nižší stupeň tvoří
čtrnáct krajských hygienických stanic, které nahradily původní okresní hygienické stanice. 1983),1984)
Krajské hygienické stanice jsou organizačními složkami státu a správními úřady podřízenými
Ministerstvu zdravotnictví ČR, v jejichž čele stojí ředitel jmenovaný ministrem zdravotnictví na návrh
hlavního hygienika (jenž ve věcech ochrany a podpory veřejného zdraví vystupuje jako orgán
Ministerstva zdravotnictví ČR). Po předchozím souhlasu Ministerstva zdravotnictví ČR mohou krajské
hygienické stanice zřizovat nebo rušit územní pracoviště. Právě Ministerstvo zdravotnictví ČR jako
ústřední orgán státní správy v resortu zdravotnictví, do něhož patří také úsek ochrany veřejného zdraví,
představuje druhý stupeň této soustavy.
Jako nadřízený správní orgán Ministerstvo zdravotnictví ČR krajské hygienické stanice mj. řídí a
kontroluje, rozhoduje o opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím, přezkoumává jimi sestavené
kontrolní plány nebo stanovuje rozsah a četnost kontrol vykonávaných krajskými hygienickými
stanicemi a konkretizuje kontrolní postupy. Ministerstvo zdravotnictví má pochopitelně rovněž řadu
pravomocí, které nejsou navázany přímo na podřízený správní orgán. Ministerstvo zdravotnictví ČR mj.
jednou za pět let hodnotí zdravotní stav obyvatelstva a stanovuje priority k jeho zlepšení, zajišťuje
mezinárodní spolupráci v oboru své působnosti a úkoly vyplývající z mezinárodních smluv v ochraně a
podpoře veřejného zdraví, stanovuje na základě doporučení Národní imunizační komise (coby
poradního orgánu Ministerstva zdravotnictví ČR) antigenní složení očkovacích látek, sestavuje
celorepublikové programy ochrany a podpory veřejného zdraví včetně prevence nemocí a zdravotních
rizik, stanoví zásady a postupy hodnocení a řízení zdravotních rizik a uděluje a zrušuje pověření k
provádění činností souvisejících s hodnocením zdravotních rizik, přijímá opatření na základě a v
mezích přímo použitelných předpisů Evropské unie či zajišťuje a koordinuje zpracování Pandemického
plánu České republiky a zpracovává Pandemický plán pro zdravotnictví. Některé z dalších úkolů
Ministerstva zdravotnictví ČR budou přiblíženy níže.
Vrátíme-li se na tomto místě k působnosti krajských hygienických stanic, je předně třeba vyjasnit, že
výčet jejich úkolů obsažený primárně v § 82 zákona o ochraně veřejného zdraví1985) je vymezen velmi
široce, neboť krajské hygienické stanice tvoří základní stavební prvek systému ochrany veřejného
zdraví. Do jejich působnosti tedy namátkou náleží např. vydávání rozhodnutí, povolení, osvědčení a
plnění dalších úkolů státní správy v ochraně a podpoře veřejného zdraví, stanovení lékařských
prohlídek zaměstnavateli po skončení rizikové práce vykonávané na jeho pracovišti, zřizování komisí v
zákonných případech či podílení se na úkolech integrovaného záchranného systému. Krajské
hygienické stanice rovněž vykonávají dozor nad dodržováním přímo použitelných předpisů
komunitárního práva nebo je samy aplikují. Krajské hygienické stanice mají rovněž povinnost okamžitě
informovat Ministerstvo zdravotnictví o hromadném výskytu infekčních onemocnění a (za zákonných
podmínek) o výskytu nebezpečných či z nebezpečnosti podezřelých výrobků.
Krajská hygienická stanice může na základě § 85 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovit pro
svůj správní obvod mimořádné opatření právním předpisem krajské hygienické stanice, který se
označuje jako nařízení krajské hygienické stanice. Takové nařízení je oprávněna vydat při epidemii a
nebezpečí jejího vzniku, při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků a
nejakostních a z porušení jakosti podezřelých vod, při živelních pohromách a jiných mimořádných
událostech a jejich ukončení včetně uvolnění výrobků na trh nebo do oběhu. Nařízení krajské
hygienické stanice může rovněž stanovit provedené velkoplošné (zahrnující území obce či městské
části) speciální ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace. Nařízení samozřejmě nesmí být v
rozporu se zákonem a dále musí být v zájmu ochrany občanů správního obvodu krajské hygienické
stanice a musí určitě a srozumitelně identifikovat předmět a cíl regulace 1986). Nařízení nabývá účinnosti
patnáctý den po vyhlášení vyvěšením na úřední desce. Krajská hygienická stanice musí o záměru vydat
nařízení informovat Ministerstvo zdravotnictví.
Na základě § 78 zákona o ochraně veřejného zdraví je však soustava orgánů ochrany veřejného
zdraví širší. Doplňují ji specifické orgány ochrany veřejného zdraví, jimiž jsou Ministerstvo vnitra ČR a
Ministerstvo obrany ČR. Tato ministerstva vykonávají úkoly státní správy v oblasti ochrany a podpory
veřejného zdraví v ozbrojených silách, respektive v bezpečnostních sborech 1987), nad dalšími subjekty
uvedenými v § 83 zákona o ochraně veřejného zdraví a nad jimi užívanými objekty. Specializované
činnosti pro účely státního zdravotního dozoru v působnosti Ministerstva obrany vykonává Ústřední
vojenský zdravotní ústav.
Orgány ochrany veřejného zdraví vykonávají mj. státní zdravotní dozor, což je zvláštní označení pro
kontrolu vykonávanou podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, a zákona o ochraně veřejného zdraví. V
§ 84 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou vymezeny úkoly, které v rámci státního zdravotního
dozoru orgány ochrany veřejného zdraví plní. Jedná se o široké pole konkrétních oprávnění od dozoru
nad plněním vnitrostátních a přímo použitelných unijních předpisů přes oprávnění k zákazu přístupu
výrobku na trh po ukládání nápravných opatření či nařízení protiepidemického opatření fyzické osobě.
Zákon o ochraně veřejného zdraví rovněž stanovuje informační povinnost osob, kterým bylo uloženo
nápravné opatření, nebo součinnost Generálního ředitelství cel ohledně kontrolovaných výrobků.
Krajské hygienické stanice vykonávají státní zdravotní dozor podle kontrolních plánů, které určují
priority jejich činnosti a které podléhají přezkumu Ministerstva zdravotnictví ČR 1988). Ustanovení § 88 a
násl.1989) zákona o ochraně veřejného zdraví upravuje odchylky od kontrolního řádu a povinnosti a
oprávnění zaměstnanců orgánů ochrany veřejného zdraví1990), stejně jako povinnosti kontrolovaných a
některých dalších osob.
Orgány ochrany veřejného zdraví jsou dále na základě § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví
dotčenými správními úřady při rozhodování ve věcech upravených zvláštními právními předpisy, které
se dotýkají zájmů chráněných orgánem ochrany veřejného zdraví (včetně hodnocení a řízení
zdravotních rizik). Orgán ochrany veřejného zdraví v těchto věcech vydává stanovisko (které není
správním rozhodnutím), přičemž může souhlas vázat na splnění stanovených podmínek.
Mezi orgány vykonávajícími státní správu v ochraně a podpoře veřejného zdraví (nikoliv však orgány
ochrany veřejného zdraví) dále náleží Ministerstvo dopravy, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo
životního prostředí a krajské úřady. Uvedené subjekty vykonávají působnost v oblasti hodnocení a
snižování hluku.
V přenesené působnosti plní určité úkoly také kraje. Mají za povinnost podílet se ve spolupráci s
obcemi na přípravě, realizaci a podpoře programů podpory veřejného zdraví včetně prevence nemocí a
zdravotních rizik a dále spolupracovat s krajskou hygienickou stanicí při hodnocení zdravotního stavu
obyvatelstva kraje a jeho vývoje (s projednáním zdravotního stavu obyvatelstva a jeho vývoje vždy
jednou za pět let). Hejtman kraje pak po projednání v epidemiologické komisi a bezpečnostní radě
kraje schvaluje pandemický plán kraje sestavený krajskou hygienickou stanicí ve spolupráci s krajem a
složkami integrovaného záchranného systému.
Obec může obecně závaznou vyhláškou nařídit pro své území nebo jeho část provedení speciální
ochranné dezinsekce nebo deratizace k ochraně zdraví před vznikem a šířením infekčního onemocnění.
Krajská hygienická stanice přitom poskytne obci na její žádost součinnost při hodnocení naplnění
podmínek pro nařízení dezinsekce nebo deratizace.
K provádění některých činností v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví může být na základě §
83a zákona o ochraně veřejného zdraví autorizován také jiný subjekt, a to podnikající fyzická osoba,
organizační složka státu, kraj, obec nebo právnická osoba. Mezi činnosti, které může autorizovaná
osoba provádět, patří např. odběr vzorků a vyšetření jakosti pitné a teplé vody či vody v koupalištích,
kontrola dezinfekce a sterilizace či biologické expoziční testy a vyšetření v oboru genetické toxikologie,
fyziologie a psychologie práce. Autorizující osobou je na základě pověření Ministerstva zdravotnictví ČR

Státní zdravotní ústav. Splní-li žadatel podmínky § 83b, případně § 83e1991) zákona o ochraně veřejného
zdraví, je vydáno osvědčení o autorizaci. Seznam držitelů autorizace se uveřejňuje ve Věstníku
Ministerstva zdravotnictví ČR. Autorizace je nepřenosná, uděluje se nanejvýš na pět let, lze ji prodloužit
vždy o dalších pět let, přičemž může dojít k pozastavení účinnosti nebo odnětí osvědčení o autorizaci.
Specifické úkoly plní dva Zdravotní ústavy v Ústí nad Labem a Ostravě. Do jejich poměrně široké
působnosti patří mj. vyšetřování a měření složek životního prostředí, výrobků či biologického
materiálu, sledování zdravotního stavu obyvatelstva, poskytování poradenských služeb nebo klinické
hodnocení účinků léčiv. Vlastní oblast působnosti má Státní zdravotní ústav se sídlem v Praze, jemuž je
kromě činnosti autorizující osoby svěřena např. příprava podkladů pro národní zdravotní politiku,
zajištění metodické a retenční činnosti na úseku ochrany veřejného zdraví, mezinárodní spolupráce,
postgraduální výchova či vědecká a výzkumná činnost. Zdravotní ústavy a Státní zdravotní ústav jsou
příspěvkovými organizacemi Ministerstva zdravotnictví ČR a poskytovateli zdravotních služeb.
18.2
Zákon o ochraně veřejného zdraví a prováděcí předpisy
18.2.1
Základní pojmy
Ustanovení § 2 zákona o ochraně veřejného zdraví obsahuje vymezení základních pojmů. Třebaže se
k některým z těchto pojmů ještě vrátíme, na tomto místě je vhodné vyjasnit, co je přesně míněno
samotným veřejným zdravím a jeho ochranou. Veřejné zdraví je dle zákonné definice zdravotní stav
obyvatelstva a jeho skupin určovaný souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a
způsobem života. Ohrožením veřejného zdraví je pak takový stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo
jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory výše uvedených základních
podmínek určujících veřejné zdraví překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné
riziko poškození zdraví. Činnosti upravené zákonem o ochraně veřejného zdraví se v základu rozdělují
na ochranu a podporu veřejného zdraví. Ochrana je souhrnem činností a opatření k vytváření a
ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se
šířících onemocnění, ohrožení zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Podpora veřejného zdraví je pak
souhrnem činností pomáhajících fyzickým osobám zachovat a zlepšovat své zdraví a zvyšovat kontrolu
nad faktory ovlivňujícími zdraví, přičemž tyto činnosti se týkají sociálních, ekonomických i
environmentálních podmínek a zahrnují rovněž rozvoj zdravého životního stylu. Není bez významu, že
důraz na podporu veřejného zdraví do zákona o ochraně veřejného zdraví přinesla až novela účinná od
1.12.20151992). Zákonodárce sleduje obecný trend zvyšování důrazu na zdravotní prevenci včetně
posilování zdravého životního stylu obyvatelstva. V souvislosti s tímto novým cílem byly rozšířeny úkoly
orgánů ochrany veřejného zdraví i krajů1993).
18.2.2
Hodnocení a řízení zdravotních rizik

Činností, která v jistém smyslu podmiňuje ochranu i podporu veřejného zdraví, je hodnocení
zdravotních rizik. Rozumí se jím posouzení míry závažnosti zátěže populace vystavené určitým
rizikovým faktorům včetně pracovních podmínek a způsobu života. Na výsledky tohoto hodnocení
navazuje řízení zdravotních rizik, tedy rozhodovací proces směřující ke snížení rizik. Zásady a postupy
pro hodnocení a řízení zdravotních rizik stanoví Ministerstvo zdravotnictví, které rovněž řídí realizaci
takových postupů. Výjimkou z této obecné úpravy je hodnocení rizik na úseku bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci a souvisejících prevenčních povinností zaměstnavatele, které upravují zvláštní právní
předpisy. Shora uvedená novela ukládá Ministerstvu zdravotnictví ČR povinnost provést jednou za pět
let hodnocení zdravotního stavu obyvatelstva a jeho vývoje: první hodnocení má proběhnout v
průběhu roku 2016.
Již v současnosti pochopitelně probíhá rutinní povinný sběr určitých zdravotních dat, která
zpracovává Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) coby součást státní statistické služby
na základě kompetenčního zákona. ÚZIS vede řadu registrů v několika kategoriích, mezi něž se řadí
také Informační systémy orgánů ochrany veřejného zdraví (kam patří Informační systém infekčních
nemocí, Registr pohlavních nemocí a Registr tuberkulózy) 1994). Tyto registry v souhrnu spoluvytváří
Národní zdravotnický informační systém spravovaný Ministerstvem zdravotnictví (a konkrétně ÚZIS
coby organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem zdravotnictví), které sbírá a statisticky
zpracovává předmětná data. Působnost ÚZIS, jeho kompetence a povinnosti jako správce Národního
zdravotnického informačního systému však dosud nebyly zcela jasně vymezeny: tento nedostatek má s
účinností od 1.7.2016 odstranit novela zákona o zdravotních službách, která mj. vyjasňuje pozici ÚZIS,
zřizuje Národní registr hrazených zdravotních služeb nebo zdůrazňuje zajištění transparentnosti
poskytování a financování zdravotních služeb. Mimo rámce pravidelné statistiky vedené ÚZIS probíhají
rovněž dílčí studie zdravotního stavu populace v rámci Státního zdravotního ústavu, mezi něž se řadí
např. prevalenční šetření zdravotního stavu dospělé populace (mezi 25 a 64 roky věku) zahrnující
lékařské vyšetření nebo podobné šetření zaměřené na zdravotní stav městské populace středního věku
(mezi 45 a 54 roky)1995).
18.2.3
Struktura zákona o ochraně veřejného zdraví a některé oblasti úpravy

Svou strukturou zákon o ochraně veřejného zdraví odpovídá multidisciplinární povaze svého
předmětu. Nalézáme v něm mnoho oblastí úpravy, z nichž některé zasahují spíše do práva životního
prostředí, jiné se blízce dotýkají školství, další bezprostředně ukládají práva a povinnosti subjektům
působícím ve zdravotnictví. Z této různorodosti plyne nezbytnost podrobnější úpravy řadou
podzákonných předpisů, na něž zákon o ochraně veřejného zdraví zhusta odkazuje.
Environmentální aspekty veřejného zdraví jsou reflektovány zejména v hlavě druhé zákona o
ochraně veřejného zdraví, která nese název Péče o životní a pracovní podmínky. Tato úprava je
vyjádřením logického průniku ochrany veřejného zdraví a práva životního prostředí (jenž je reflektován
mj. v sedmém akčním programu EU pro životní prostředí na období do roku 2020 "Spokojený život v
mezích naší planety").
Samo právo životního prostředí zahrnuje nejen normy, jejichž primárním cílem je ochrana přírody
pro její vnitřní hodnotu, ale rovněž takové normy, které mají zajistit zdravotní nezávadnost prostředí
pro člověka - tato část práva životního prostředí se někdy nazývá hygienou životního prostředí.
Hygienické normy na jedné straně vytvářejí a chrání zdravé přírodní podmínky a na straně druhé
regulují zacházení s možnými zdroji ohrožení lidského zdraví1996), přičemž zákon o ochraně veřejného
zdraví uplatňuje oba přístupy. Na tomto místě je však vhodné dodat, že zákon o ochraně veřejného
zdraví při svém nabytí účinnosti vypustil z tehdy stále platného zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, všechna ustanovení o vytváření zdravých životních podmínek a sám upravil pouze část materie,
takže mnoho úkolů dříve vykonávaných hygienickou službou přesunul do působnosti orgánů složkové
ochrany životního prostředí1997).
V hlavě druhé zákona o ochraně veřejného zdraví tak nacházíme hygienické požadavky na vodu a
výrobky přicházející do přímého styku s vodou, chemické látky, chemické směsi a vodárenské
technologie, koupaliště a sauny (díl první), ochranu před hlukem, vibracemi a neionizujícím zářením
(díl šestý), požadavky na nakládání s nebezpečnými chemickými látkami a chemickými směsmi včetně
požadavků na odbornou způsobilost zahrnující zdravotnická povolání lékaře, stomatologa nebo
farmaceuta (díl osmý). Díl pátý hlavy druhé zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje hygienické
požadavky na předměty běžného užívání, kterými se rozumí materiály a předměty určené pro styk s
potravinami (upravené nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 1935/2004 o materiálech a
předmětech určených pro styk s potravinami), kosmetické přípravky (opět upravené sekundárním
evropským předpisem, a to nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 1223/2009) a výrobky pro děti
do 3 let věku (s výjimkou hraček a potravin, kterých se týká zvláštní úprava).
Díl druhý druhé hlavy zákona o ochraně veřejného zdraví obsahuje úpravu podmínek pro výchovu,
vzdělávání a zotavení dětí a mladistvých včetně hygienických požadavků na prostory a provoz škol a
podobných zařízení a venkovní hrací plochy pro hry dětí. Mezi jinými povinnostmi je stanoven
požadavek zdravotní způsobilosti osob činných při škole v přírodě jako dozor nebo zdravotník: o této
zdravotní způsobilosti vydává posudek registrující praktický lékař. Čtvrtý díl pak upravuje hygienické
požadavky na výkon tzv. epidemiologicky závažných činností a na ubytovací služby. Již úvodní
ustanovení tohoto dílu obsahuje taxativní výčet činností, které se považují za epidemiologicky závažné
- jedná se o provozování stravovacích služeb, výrobu a uvádění potravin do oběhu, výrobu
kosmetických přípravků, provozování úpraven vod a vodovodů, ale také provozování živností, jako je
např. holičství či pedikúra, masérství nebo jakákoliv živnost, při níž je porušována integrita kůže. Osoba
provozující tyto činnosti musí splňovat zákonné požadavky a je povinna mj. podrobit se v jistých
případech lékařským prohlídkám.
Poměrně specifická úprava ochrany zdraví při práci je upravena v díle sedmém: mj. jsou zde práce
rozděleny do čtyř kategorií z hlediska výskytu faktorů rizikových pro zdraví, je tu definována riziková
práce a jsou stanoveny povinnosti zaměstnavatele týkající se evidence rizikových prací, zajišťování
ochrany zdraví při práci a ohlašovací povinnost vůči orgánu ochrany veřejného zdraví ohledně expozice
zaměstnanců biologickým činitelům nebo azbestu.
18.2.4
Hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení

Celá oblast úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví se z podstaty více či méně dotýká předmětu
činnosti zdravotnických profesionálů. Nejbližší je však tento vztah v třetím dílu hlavy druhé a dále v
hlavě třetí zákona o ochraně veřejného zdraví.
Velmi významnou je úprava hygienických požadavků na provoz zdravotnických zařízení a některých

zařízení sociálních služeb obsažená v dílu třetím hlavy druhé zákona o ochraně veřejného zdraví. Cílem
této úpravy je především zajistit prevenci poškození pacienta ve zdravotnickém zařízení nozokomiální
(nemocniční) nákazou. Poskytovatel zdravotních služeb nebo poskytovatel sociálních služeb v
týdenním stacionáři, domově pro osoby se zdravotním postižením, domově pro seniory nebo domově
se zvláštním režimem (souhrnně označený legislativní zkratkou "osoba poskytující péči") je tak dle § 15
zákona o ochraně veřejného zdraví povinen činit hygienická a protiepidemická opatření k předcházení
vzniku a šíření infekce spojené se zdravotní péčí.
Pojem infekce spojené se zdravotní péčí nahradil k 1.12.2015 dřívější pojem nemocniční nákazy
(podle důvodové zprávy za účelem sladění se zákonem o zdravotních službách a doporučením Rady č.
2009/C 151/01 o bezpečnosti pacientů včetně prevence a kontroly infekcí spojených s poskytováním
zdravotní péče). Obsah pojmu nicméně zůstal zachován, jedná se o nemoc nebo patologický stav
vzniklý v souvislosti s přítomností původce infekce nebo jeho produktů ve spojitosti s pobytem nebo
výkony prováděnými osobou poskytující péči ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení sociálních služeb
v inkubační době.
Konkrétní obsah a rozsah hygienických a protiepidemických opatření není přesně vymezen v zákoně
ani v jakémkoliv prováděcím předpisu1998). V obecnější rovině se na něj však vztahují požadavky § 7
vyhlášky č. 306/2012 Sb., o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o
hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče (vyhláška o
předcházení infekčním onemocněním). Opatření tak musí být zvolena vhodně vzhledem k druhu,
rozsahu a formě poskytovaných zdravotních služeb. V potaz je třeba vzít i aktuální možnosti
zdravotnického zařízení.
Tato opatření musejí být stanovena v provozním řádu zdravotnického zařízení, přičemž v případě
poskytování zdravotních služeb, jejichž součástí je provozování dětského domova pro děti do 3 let
věku, musí provozní řád reflektovat zvláštní potřeby těchto dětí ve vztahu k režimu dne a stravování.
Návrh nebo změnu provozního řádu schvaluje správním rozhodnutím místně příslušná krajská
hygienická stanice1999). Krajská hygienická stanice je oprávněna úpravu provozního řádu rovněž nařídit.
Schválený provozní řád je přitom jednou z náležitostí žádosti o vydání oprávnění k poskytování
Mezi úkoly orgánů ochrany veřejného zdraví patří, jak již bylo výše uvedeno, také monitorování
zdravotní situace. Provádí-li orgán ochrany veřejného zdraví prevalenční studii infekcí spojených se
zdravotní péčí, je mu poskytovatel zdravotních služeb poskytující akutní, následnou nebo dlouhodobou
lůžkovou péči povinen poskytnout součinnost.
Ustanovení § 16 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje základní povinnosti osoby poskytující
péči při zjištění výskytu nebo podezření na výskyt infekce spojené se zdravotní péčí. Vedle obecných
opatření je v takové situaci osoba poskytující péči povinna provést odpovídající proti-epidemická
opatření k zamezení šíření infekce založené na zjištění jejích příčin a zdrojů a způsobů přenosu
původce. Pochopitelně může nastat situace, kdy zjištění těchto skutečností není možné, avšak osoba
poskytující péči musí být vždy schopna doložit, že vyvinula dostatečné úsilí k jejich zjištění (a
pochopitelně také že přijala odpovídající opatření). Novela zákona o ochraně veřejného zdraví účinná k
1.12.2015 zmírnila informační povinnost osoby poskytující péči v tom smyslu, že již nemusí krajské
hygienické stanici neprodleně hlásit každý výskyt nozokomiální infekce, ale pouze takový výskyt, který
je hromadný nebo je s ním spojeno těžké poškození zdraví nebo úmrtí pacienta. Způsob hlášení
nemocničních nákaz blíže upravuje vyhláška o předcházení infekčním onemocněním v § 2, kde rovněž
definuje podmínky pro vznik této informační povinnosti. V případě závažné infekce (třebaže
nezpůsobila těžké poškození zdraví) tak ke splnění podmínky hromadného výskytu mohou stačit i dva
související případy.
Dezinfekci včetně tzv. vyššího stupně dezinfekce a sterilizaci ve zdravotnických zařízeních a

zařízeních sociálních služeb upravuje § 17 zákona o ochraně veřejného zdraví společně s vyhláškou o
předcházení infekčním onemocněním. Dezinfekční a sterilizační postupy jsou poměrně detailně
upraveny v příloze č. 4 vyhlášky o předcházení infekčním nemocem. Upravena je rovněž povinnost
evidence provedené sterilizace. Ustanovení § 18 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje
hygienické požadavky na prádlo a vodu, které zakládají povinnosti osobě poskytující péči i osobě
provozující prádelnu. Obě takové osoby musejí prádlo ukládat podle povahy znečištění, převážet, prát
ho a zacházet s ním způsobem upraveným v § 9 vyhlášky o předcházení infekčním onemocněním.
Základní požadavky na vybavení prádelny jsou pak stanoveny v příloze č. 5 vyhlášky o předcházení
infekčním onemocněním (jde především o stavební a funkční oddělení čisté a nečisté části prádelny
spojených hygienickým filtrem).
Krajská hygienická stanice může nařídit odchylný způsob zacházení s prádlem, pokud je to nezbytné
k zamezení vzniku a šíření infekcí. Voda používaná ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociálních
služeb musí mít jakost vody pitné, pokud druh poskytované péče nevyžaduje nebo neumožňuje použití
jiné vody - použití jiné než pitné vody je podmíněno rozhodnutím místně příslušné krajské hygienické
stanice2000). Předmětem úpravy je také provozování bazénu nebo sauny jako součásti léčebné nebo
lázeňské rehabilitační péče, na které se použijí obecná ustanovení o koupalištích a saunách dílu
prvního druhé hlavy zákona o ochraně veřejného zdraví.
Výjimkou jsou případy, kdy osoba poskytující péči přivádí do bazénu vodu z přírodního léčivého
zdroje - tehdy musí být dodrženy také limity mikrobiologických, fyzikálních a chemických ukazatelů
kvality stanovené vyhláškou č. 238/2011 Sb., o stanovení hygienických požadavků na koupaliště, sauny
a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch. Vyhláška o předcházení infekčním
onemocněním rovněž stanovuje požadavky na úklid ve zdravotnických zařízeních a ústavech sociální
péče.
18.3
Prevence infekčních onemocnění
Významný přímý dopad na činnost poskytovatelů zdravotních služeb má hlava třetí zákona o
ochraně veřejného zdraví, která nese název Předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. V
těchto ustanoveních nalézáme úpravu řady potenciálně velmi sporných problematik.
18.3.1
Očkování
Právní úprava očkování je předně zahrnuta v prvním dílu této hlavy zákona o ochraně veřejného
zdraví. Ustanovení § 45 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje povinnost vzájemné spolupráce
poskytovatelů zdravotních služeb a orgánů ochrany veřejného zdraví na opatřeních v oblasti očkování
stanovených tímto zákonem nebo orgánem ochrany veřejného zdraví na základě zákona.
Zatímco náklady orgánu ochrany veřejného zdraví jsou hrazeny ze státního rozpočtu, poskytovatel
zdravotních služeb se může dostat do situace, kdy provádění potřebných opatření není hrazeno z
veřejného zdravotního pojištění. V tom případě je hradí stát v rozsahu stanoveném prováděcím
předpisem prostřednictvím orgánu, který udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb (a kterým
je obvykle krajský úřad). V současnosti je takto upraveno hrazení činností poskytovatelů zdravotních
služeb v oblasti opatření proti tuberkulóze2001). Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni provádět
očkování v rozsahu podle prováděcího předpisu nebo mezinárodní smlouvy; v současné době se
uplatní vyhláška o očkování proti infekčním nemocem2002).
K očkování lze přitom dle § 47 zákona o ochraně veřejného zdraví použít jedině očkovací látky podle
antigenního složení očkovacích látek stanoveného na základě doporučení Národní imunizační komise
Ministerstvem zdravotnictví (ledaže by šlo o pravidelné očkování a očkovaná osoba by požádala o
očkování jinou registrovanou očkovací látkou). Každé provedení očkování se zapíše do očkovacího
průkazu (nebo zdravotního a očkovacího průkazu dítěte a mladistvého) a do zdravotnické
dokumentace.
Zákon o ochraně veřejného zdraví dále specifikuje poskytovatele zdravotních služeb provádějící
jednotlivá očkování, přičemž seznam těchto poskytovatelů zveřejňují Ministerstvo zdravotnictví a
krajské hygienické stanice na svých internetových stránkách (§ 47a zákona o ochraně veřejného zdraví).
Na základě § 49 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou ze státního rozpočtu hrazeny očkovací látky
pro zvláštní a mimořádná očkování všech osob a pro pravidelná očkování osob, které nejsou pojištěnci
podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
Ustanovení § 51 zákona o ochraně veřejného zdraví upravuje evidenci očkování. Poskytovatelům

zdravotních služeb zakládá povinnost neprodleně sdělit orgánu ochrany veřejného zdraví neobvyklé
reakce po očkování s identifikací očkovací látky, na žádost sdělit údaje o osobách, které mají ve své
evidenci, a umožnit nahlížení do zdravotnické dokumentace, včetně pořizování výpisů v rámci
epidemiologického šetření. Dále je stanovena povinnost zdravotních pojišťoven sdělovat Ministerstvu
zdravotnictví počet očkovaných pojištěnců.
Kontroverzní problematikou je povinnost podrobit se očkování, jejíž základní úpravu najdeme v § 46

zákona o ochraně veřejného zdraví. Jedná se o významný střet zájmu společnosti na ochraně před
infekčními nemocemi (jejichž incidence je plošným očkováním drasticky snížena či eliminována) a
subjektivním právem jednotlivců na tělesnou a duševní integritu. To samo by jistě stačilo k vyvolání
odporu v části společnosti; tento odpor je nadto podporován množstvím (byť někdy neověřených 2003) )
zpráv o rizicích spojených s očkováním. Někteří odpůrci očkování dále odůvodňují svůj postoj
filosofickými či náboženskými argumenty. Jedná se tedy o velmi citlivou a důležitou problematiku, jejíž
radikální řešení ve prospěch jednoho názorového proudu hrozí silným ohrožením veřejného zdraví
nebo v případě druhého naopak omezením některých základních lidských práv2004).
Subjekty majícími povinnost podrobit se očkování jsou fyzické osoby s trvalým pobytem na území
České republiky, cizinci, kteří jsou oprávněni k trvalému pobytu na území České republiky, a dále
cizinci, jimž byl povolen přechodný pobyt na dobu delší než 90 dnů nebo kteří jsou oprávněni pobývat
na území České republiky po dobu delší než 90 dnů.
Případy a termíny povinného očkování stanovuje vyhláška o očkování proti infekčním nemocem. Ze
zákona přitom má zohlednit doporučení WHO a Evropského střediska pro kontrolu nemocí. Zákonným
korektivem omezujícím potenciální rozsah očkovací povinnosti je účel očkování, jímž může být pouze
zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění s vysokým rizikem dalšího epidemického
šíření v kolektivech a život ohrožujících infekčních onemocnění. Podstatou očkování je vytvoření a
zachování kolektivní imunity populace, která brání cirkulaci původce infekčního onemocnění.
Ve vztahu k osobám povinným podrobit se očkování využívají orgány ochrany veřejného zdraví za
podmínek § 47b zákona o ochraně veřejného zdraví referenční údaje ze základního registru obyvatel,
údaje z agendového informačního systému evidence obyvatel a údaje z agendového informačního
systému cizinců. Účel využití těchto údajů je omezen na plnění úkolů podle zákona o ochraně
veřejného zdraví v oblasti vzniku a šíření infekčních onemocnění, využít je přitom možné vždy jen
nezbytné údaje. Při plnění jiných zákonných úkolů si orgán ochrany veřejného zdraví může opatřit
údaje od orgánu veřejné moci na základě žádosti, ve které prokáže důvod jejich potřebnosti.
Ustanovení § 48 zákona o ochraně veřejného zdraví pak upravuje podmínky předávání těchto údajů
mezi Ministerstvem zdravotnictví a poskytovateli zdravotních služeb.
Osoby, které se mají podrobit očkování, jsou povinny podstoupit v určitých případech vyšetření
stavu imunity. Tato povinnost se neuplatní, pokud má osoba prokazatelně imunitu proti infekci nebo
pokud její zdravotní stav podání očkovací látky brání (má tzv. trvalou kontraindikaci).
Na základě § 2 vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem se v současnosti provádí pravidelné

očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému
původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně, virové hepatitidě B, spalničkám,
zarděnkám, příušnicím a pneumokokovým nákazám. Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem
dále upravuje zvláštní a mimořádná očkování a jiné druhy očkování, kam mj. patří očkování osob
zařazených na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění.
Nesplnění povinnosti podrobit se očkování naplňuje skutkovou podstatu přestupku na úseku

zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. s) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (přestupkový zákon), za
který lze uložit pokutu do výše 10 000 Kč.
Právě na základě vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem se provádí očkování dětí, se kterými
jsou spojeny vydatně medializované kontroverze. Povinnost podrobit děti očkování proti dávivému
kašli, záškrtu a tetanu přitom platí ve 12 z 28 členských států EU a v případě očkování proti dětské
obrně je tato povinnost stanovena ve 13 členských státech 2005). Relativně méně sporným je ustanovení §
46 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož nezletilému, který se nepodrobil povinnému
očkování nebo souvisejícímu vyšetření a nemá praktického lékaře, orgán ochrany veřejného zdraví určí
poskytovatele zdravotních služeb, který očkování provede (tento poskytovatel je pak povinen žádosti
orgánu vyhovět). Problematičtější je oblast sankcí pro zákonného zástupce dítěte. Podle § 46 odst. 4
zákona o ochraně veřejného zdraví odpovídá za splnění očkovací povinnosti ve vztahu k osobě mladší
15 let její zákonný zástupce, pěstoun nebo fyzická osoba, které byla tato osoba soudem svěřena do
osobní péče (případně zařízení, do jehož péče byla osoba mladší 15 let svěřena). Nezajištěním očkování
dítěte se odpovědná osoba dopustí přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, za
který může být uložena pokuta do 10 000 Kč.
Souvisejícím opatřením je ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, který

poskytovatelům služby péče o dítě v dětské skupině (podle zákona č. 274/2014 Sb., o poskytování péče
o dítě v dětské skupině), právnickým a podnikajícím fyzickým osobám pečujícím o děti do 3 let věku a
mateřským školám zakazuje přijmout dítě, které se nepodrobilo pravidelným očkováním. Tento zákaz
se pochopitelně neuplatní, pokud dítě má doklad, že je proti nákaze imunní nebo že se nemůže
podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci.
Rovněž se tento zákaz nevztahuje na zařízení pečující o děti uvedené v § 46 odst. 3 zákona o
ochraně veřejného zdraví, které mají samy povinnost zajistit pravidelné očkování svěřených dětí, ani na
zařízení, do nichž je docházka povinná. Lze tak shrnout, že jde o nepřímou povinnost podrobit dítě
očkování, jejímž smyslem je chránit ostatní děti coby citlivé jedince při návštěvách dětského
kolektivu2006). Subjekty této ochrany přitom nejsou jen děti, které mají trvalou kontraindikaci, ale také
ty, u kterých se po očkování nerozvinula dostatečně silná imunita. Nepřímým účelem tohoto opatření
je pravděpodobně zvýšení motivace rodičů své děti povinnému očkování podrobit.
18.3.1.1
Očkování v soudní judikatuře

Úprava povinného očkování se již několikrát stala předmětem ústavní stížnosti. Předně se v
některých případech rodiče, kteří nesouhlasili s očkováním svých dětí, pokusili uplatnit výhradu
svědomí, tedy výjimku z povinnosti na základě rozporu této povinnosti s příkazem individuálního
svědomí založenou na svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání garantované čl. 15 Listiny.
Typickým tvrzeným motivem odmítání očkování jsou náboženské důvody, které umožňují odmítání
očkování posoudit jako projev náboženství nebo víry. Důvody pro jeho omezení stanovené v čl. 16 odst.
4 Listiny jsou poměrně restriktivní. Taková výchozí situace byla i ve věci vedené Ústavním soudem ČR
pod sp. zn. III. ÚS 449/06, v níž Ústavní soud ČR rozhodl nálezem ze dne 8.2.2011. V odůvodnění vyslovil
názor, že ústavní princip stojící na požadavku zachování maxima základního práva i kolidujícího
veřejného zájmu se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny tak, že ochrana individuální autonomie
vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech
vynucováno.
Orgán veřejné moci při rozhodování o individuálním přestupku musí posoudit, zda jednání osoby
odmítající podrobit se očkování naplňuje materiální znak přestupku podle § 2 odst. 1 přestupkového
zákona, tedy zda jde o zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Je přitom
povinen vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou
tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci i nebezpečí pro společnost. Konzistentnost postoje osoby a
naléhavost ústavního zájmu na ochraně její autonomie však zpravidla nebude dána, pokud osoba s
orgánem veřejné moci od počátku nekomunikovala a svůj postoj ospravedlnila až zpětně v pozdější fázi
řízení.
Jakkoliv je posouzení jednání rodičů odmítajících podrobit dítě očkování z náboženských důvodů
nejisté, donedávna byla ještě méně jistou situace rodičů uplatňujících výhradu svědomí z
nenáboženských důvodů. Jistá kritéria pro posouzení takových případů stanovil Ústavní soud ČR v
nálezu z 22.12.2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14. V souladu s ústavním požadavkem náboženské neutrality státu
vyslovil, že v podmínkách sekulárního státu není důvod činit rozdílu mezi nábožensky a nenábožensky
(světsky) motivovanou výhradou svědomí.
Svědomí, světské stejně jako náboženské, coby vnitřní normativní systém člověka nemůže být
předmětem přezkumu ze strany správních orgánů. Ústavní soud ČR dále stanovil podmínky
oprávněnosti světské výhrady svědomí, které se vztahují nejen na oblast povinného očkování. Jsou jimi
kumulativně 1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, 2) naléhavost důvodů, jež k
podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, 3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané
osoby a 4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná výhrada svědomí mít. Na
tomto místě je třeba upozornit, že uvedené podmínky nejsou odbornou veřejností bez výhrad
přijímány. Jejich kritika pramení především ze skutečnosti, že je nejspíše lze považovat za dosti vágní.
Dále je někdy upozorňováno na to, že Ústavní soud ČR v tomto svém nálezu aktivně dotvořil právní
předpis, čímž překročil svoji ústavní kompetenci "negativního zákonodárce", který má předpisy či jejich
části v případě rozporu s ústavním pořádkem rušit, avšak nikoliv přepisovat či doplňovat.
Předmětem ústavní stížnosti se stala také skutečnost, že podrobnosti obsahu povinnosti podrobit
se očkování jsou vymezeny v podzákonném předpisu, neboť dle č. 4 odst. 1 Listiny mohou být
povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne
27.1.2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 upozornil na to, že primární povinnosti uložené zákonem již na základě čl.
78, čl. 79 odst. 3 a čl. 104 odst. 3 Ústavy mohou být v podrobnostech rozvedeny podzákonnými předpisy.
Podzákonná norma přitom musí podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14.2.2001, sp. zn. Pl. ÚS
45/2000, kumulativně splňovat následující kritéria: 1) vydání oprávněným subjektem, 2) nezasahování
do věcí vyhrazených zákonu (prováděcí norma nesmí ukládat primární práva a povinnosti) a 3)
existence zřejmé vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze
dne 27.1.2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, jsou v případě vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem tato
kritéria naplněna. Text ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a
srozumitelný a vyplývají z něj základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování, přičemž
vyhláška o očkování proti infekčním nemocem do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v
zákoně nezasahuje. Umožňuje přitom s dostatečnou pohotovostí reagovat na vývoj výskytu
jednotlivých infekčních onemocnění a nejnovější stav vědeckého poznání.
Není překvapivé, že ústavní stížnosti se nevyhnulo ani ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného
zdraví zakazující přijetí neočkovaných dětí do předškolních zařízení. Ve svém nálezu ze dne 27.1.2015,
sp. zn. Pl. ÚS 16/14, se Ústavní soud ČR zabýval tvrzením navrhovatele, že předmětný zákaz přijímání
neočkovaných dětí zasahuje do jejich práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny.
Ústavní soud ČR napadené ustanovení posoudil testem rozumnosti, který uplatňuje v případech
tvrzeného zásahu do sociálních práv. Ustanovení přitom tímto testem prošlo, Ústavní soud totiž
shledal, že se nedotýká samotné existence nebo skutečné realizace esenciálního obsahu práva na
vzdělání, sleduje legitimní cíl ochrany zdraví společnosti a je rozumným (racionálním) prostředkem pro
dosažení tohoto cíle.
Ústavní soud ČR vyjádřil názor, že očkování obecně představuje společenský benefit vyžadující
sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují
(minimální) riziko, aby ochránili zdraví celé společnosti. Situace, kdy by určitá skupina předškolních
dětí přijatých do předškolních zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování a čerpala tak výhody z
ochoty ostatních dětí podstoupit očkování, by představovala sociální nespravedlnost. Je přitom
významné, že jsou dány záruky minimalizace nebezpečí zneužití očkování a jeho vyloučení v případech,
kdy nejsou dány podmínky pro jeho provedení - těmito zárukami jsou ustanovení § 46 odst. 2 a 3
zákona o ochraně veřejného zdraví, zejména vyloučení očkovací povinnosti v případech imunity či
trvalé kontraindikace.2007)
Významná je otázka občanskoprávní odpovědnosti za případnou újmu na zdraví dítěte vzniklou v

důsledku očkování. Ačkoliv jsou vážné zdravotní komplikace způsobené očkováním výjimečné, nelze je
vyloučit. Je přitom možné argumentovat, že poskytovatel zdravotních služeb při provádění povinného
očkování vykonává veřejnou moc, a tedy odpovědnost za případnou újmu na zdraví má nést stát, který
očkování nařizuje2008). K opačnému závěru však došel Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27.5.2015, sp.
zn. 25 Cdo 3953/2014. Vzhledem k tomu, že poskytovatel zdravotních služeb při provádění povinného
očkování nevykonává státní správu, která by mu byla svěřena zákonem či na základě zákona, není
podle názoru Nejvyššího soudu ČR aplikace očkovací látky výkonem veřejné moci vůči pacientovi a
odpovědnost státu tak není založena. Za zdravotní komplikace vyvolané očkovací látkou tedy odpovídá
poskytovatel zdravotních služeb.
Nejvyšším soudem ČR posuzovaná věc se však řídila úpravou občanského zákoníku z roku 1964.
Pokud by případ spadal pod úpravu platného občanského zákoníku, nemusel by soud dojít ke
stejnému výsledku. Odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb se v posuzovaném případě
zakládala na ustanovení § 421a občanského zákoníku z roku 1964, podle kterého každý odpovídá i za
škodu způsobenou okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění
závazku použito. Pokud byla konkrétní újma způsobena okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy
použitého léku (a to i pro případ správné aplikace), odpovídal poskytovatel za způsobenou újmu na
zdraví. Bylo nerozhodné, zda jde o důsledky rizika, které je s použitím léku obvykle nebo obecně
spojeno či nikoli.
Platný občanský zákoník však v § 2936 upravuje toliko odpovědnost za škodu způsobenou (jen)
vadou věci (srov. podkapitolu 9.2.4). Nejvyšší soud ČR možná i v tomto smyslu ponechal řešení
budoucích obdobných případů otevřené. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR zároveň v rámci
úvahy de lege ferenda vyjádřil srozumění s názorem Ústavního soudu ČR 2009), že stanoví-li stát sankci
pro případ odepření povinnosti strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně
způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví.
18.3.2
Ochranná dezinfekce, dezinsekce a deratizace

Díl druhý třetí hlavy zákona o ochraně veřejného zdraví upravuje provádění ochranné dezinfekce,
dezinsekce a deratizace. Tyto činnosti se přitom provádějí jako běžné či speciální. Běžnou dezinfekci,
dezinsekci a deratizaci je na základě § 57 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví povinna provádět
podle potřeby každá osoba jako součást čištění a běžných technologických a pracovních postupů.
Povinnost k provádění speciální dezinfekce, dezinsekce a deratizace mají naproti tomu osoby za
podmínek odstavce druhého tohoto ustanovení, a to při zvýšeném výskytu škodlivých a
epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů. Ke způsobilosti k provádění
speciální dezinfekce, dezinsekce a deratizace je přitom vyžadováno mj. absolvování příslušného kurzu
a zkoušky odborné způsobilosti. Ustanovení § 61 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje
povinnosti osobám oprávněným provádět speciální dezinfekci, dezinsekci a deratizaci, a to mj.
evidenční povinnost použitých přípravků. Obecně lze podle § 56 zákona o ochraně veřejného zdraví k
běžné i speciální dezinfekci, dezinsekci a deratizaci použít jen prostředky dodané na trh v souladu s
nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 528/2012 o dodávání biocidních přípravků na trh a jejich
používání. Tyto přípravky smějí být použity jedině v nezbytné míře, přičemž jejich účinnost musí být
kontrolována.
18.3.3
Postup při zjištění výskytu infekčního onemocnění

Třetí díl třetí hlavy zákona o ochraně veřejného zdraví obsahuje významnou úpravu postupu při
zjištění výskytu infekčního onemocnění. Ustanovení § 62 zákona o ochraně veřejného zdraví ukládá
osobě poskytující péči a poskytovateli zdravotních služeb, který provádí vyšetřování biologického
materiálu, povinnost ohlásit orgánu ochrany veřejného zdraví zjištění infekčního onemocnění,
podezření na ně nebo úmrtí na ně nebo vylučování jeho původců 2010). Toto oznámení musí být učiněno
neprodleně způsobem a v rozsahu stanoveném vyhláškou o předcházení infekčním onemocněním.
Povinná osoba musí zároveň podle druhu a rozsahu jí poskytované zdravotní péče zajistit bezodkladné
provedení prvních nezbytných opatření k zamezení šíření onemocnění včetně odběru biologického
materiálu a jeho vyšetření. Další opatření pak provádí podle pokynu orgánu ochrany veřejného zdraví,
přičemž v případě nutnosti si vyžádá součinnost Policie České republiky. Při odběru biologického
materiálu a jeho vyšetření je nutno postupovat podle požadavků vyhlášky o předcházení infekčním
onemocněním a dále především zajistit, aby nebylo ohroženo zdraví osob.
Ustanovení § 63 zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje povinnost spolupráce správních

úřadů k zamezení šíření nákazy. Orgány ochrany veřejného zdraví a orgány veterinární správy si
vzájemně neprodleně hlásí výskyt infekcí přenosných ze zvířete na člověka (zoonóz). V praxi jde
zejména o povinnost orgánu veterinární správy informovat místně příslušnou krajskou hygienickou
stanici o výskytu zoonózy nebo o úhynu zvířete na takovou infekci. Orgány ochrany veřejného zdraví a
orgány veterinární správy dále spolupracují při provádění opatření proti infekcím přenosným ze zvířat
na člověka: tato spolupráce spočívá v koordinaci činnosti a přijímání příslušných opatření. Upravena je
rovněž spolupráce Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, která jsou povinna v rozsahu své
působnosti neprodleně informovat místně příslušnou krajskou hygienickou stanici o výskytu
závažných2011) sporadických a hromadně se vyskytujících (byť nezávažných) infekčních onemocnění.
V § 62a zákona o ochraně veřejného zdraví je upraveno epidemiologické šetření. Jde o výkon veřejné
správy (nikoliv kontroly) na úseku prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění, ke kterému jsou
oprávněny orgány ochrany veřejného zdraví. Účelem epidemiologického šetření je zejména ověření
diagnózy a zjištění ohniska nákazy (místa, ve kterém se nákaza šíří). Osoby mají povinnost sdělit
příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví na jeho výzvu okolnosti důležité v zájmu
epidemiologického šetření; za nedodržení této povinnosti lze uložit pokutu do výše 10 000 Kč. Šetření
mohou provádět pouze zaměstnanci orgánu ochrany veřejného zdraví mající odbornou způsobilost k
výkonu zdravotnického povolání lékaře. Na základě výsledku šetření (o němž se pořizuje protokol)
přijme orgán ochrany veřejného zdraví příslušná opatření.
Při zjištění ohniska nákazy, jehož součástí jsou také osoby podezřelé z nákazy, se dle § 65 zákona o
ochraně veřejného zdraví provede ohnisková ochranná dezinfekce, dezinsekce nebo deratizace.
Osoby, jež onemocněly infekčním onemocněním (nebo jsou podezřelé z nákazy), mají povinnost
podrobit se protiepidemickým opatřením stanoveným orgánem ochrany veřejného zdraví nebo
poskytovatelem zdravotních služeb. Tato povinnost je uložena § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví,
který rovněž obsahuje demonstrativní výčet takových opatření: pokud by zákonodárce usiloval o
vytvoření vyčerpávajícího výčtu možných opatření, nemístně by tím limitoval orgán ochrany veřejného
zdraví v nepředvídané situaci, která může snadno nastat vzhledem k mnohotvárnosti infekčních
onemocnění a jejich epidemického procesu. V případě uložení jakékoliv povinnosti orgánem ochrany
veřejného zdraví fyzické osobě, ať už je tato konkrétní povinnost obsažena v demonstrativním
zákonném výčtu či nikoliv, je nutno dodržet principy nezbytnosti daného zásahu do osobní sféry
povinné osoby, jeho přiměřenosti a subsidiarity2012). Je-li tedy možné daného cíle dosáhnout některým z
více druhů opatření, orgán ochrany veřejného zdraví musí zvolit opatření nejméně omezující.
Mezi výslovně zahrnuté povinnosti, jež lze nakažené osobě uložit, patří dodržování omezení,
popřípadě zákaz užívání zdroje pitné vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z toho, že obsahují
původce nákazy, dále zajištění provedení ohniskové ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace
nebo zdržení se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění, a je-li taková
činnost běžnou součástí života, vykonávat ji tak, aby se riziko šíření snížilo. Větší potenciál ke
kontroverzi a rovněž komplexnější možnosti aplikace má ovšem skupina povinností týkajících se
podrobení se preventivním a terapeutickým opatřením. Osoba je případně totiž rovněž povinna
podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv, potřebnému
laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením.
Imunologické preparáty vymezuje vyhláška č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků: jedná se
např. o vakcíny, toxiny, séra či alergenové přípravky. Antiinfektiva jsou pak látky bránící vzniku, rozvoji
či komplikacím z nákazy organismu.
Izolace i karanténa spočívají v oddělení potenciálního šiřitele nákazy od zdravé populace. Rozdíl
spočívá v tom, že do izolace se umisťuje osoba, která prokazatelně onemocněla infekčním
onemocněním nebo alespoň jeví jeho příznaky, zatímco karanténa se nařizuje osobě, která může a
nemusí být nositelem nákazy, s níž přišla do styku, a která je v inkubační době (přičemž je současně
podrobena lékařským vyšetřením)2013).
Trvá-li izolace nebo karanténa déle než 14 dní, má osoba na základě zákona č. 187/2006 Sb., o
nemocenském pojištění, nárok na nemocenské.
Mezi karanténní opatření přitom vedle samotné karantény patří rovněž lékařský dohled a zvýšený
zdravotnický dozor. Uložení lékařského dohledu zakládá osobě podezřelé z nákazy povinnost docházet
k lékaři na vyšetření, a to v termínech stanovených prozatímním opatřením poskytovatele zdravotních
služeb či rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví. Alternativním obsahem lékařského dohledu je
povinnost osoby podezřelé z nákazy po stanovenou dobu sledovat svůj zdravotní stav a případnou
manifestaci klinických příznaků oznámit poskytovateli zdravotních služeb nebo orgánu ochrany
veřejného zdraví. V obou případech není osoba nijak omezena ve své činnosti. Při zvýšeném
zdravotnickém dozoru je naproti tomu osobě uložen zákaz činnosti nebo jsou upraveny její pracovní
podmínky tak, aby došlo k omezení možnosti šíření infekce.2014)
Zákon o zdravotních službách přitom stanovuje izolaci a karanténu podle zákona o ochraně
veřejného zdraví jako jednu z výjimek ze zákazu hospitalizace bez souhlasu pacienta [§ 38 odst. 1 písm.
a) bod 2 zákona o zdravotních službách] a rovněž z obecného práva pacienta na volbu poskytovatele
zdravotních služeb a zdravotnického zařízení [§ 29 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách].
Poskytovatel zdravotních služeb je přitom povinen přijmout pacienta k izolaci nebo karanténě nařízené
podle zákona o ochraně veřejného zdraví, je-li oprávněn zajišťovat požadované zdravotní služby [§ 45
odst. 2 písm. j) bod 1 zákona o zdravotních službách]; v opačném případě se dopustí správního deliktu,
za nějž může být uložena pokuta do výše 300 000 Kč.
Izolaci blíže upravuje § 45 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví, který pro případ výskytu
infekčního onemocnění stanoveného v příloze č. 2 vyhlášky o předcházení infekčním onemocněním 2015)
nebo podezření na výskyt takového onemocnění stanovuje povinnost poskytovatelů zdravotních služeb
nařídit izolaci vždy na infekčním oddělení, oddělení tuberkulózy nebo dermatovenerologickém
oddělení poskytovatele lůžkové péče. Pokud poskytovatel zdravotních služeb takové oddělení nemá
zřízeno, je povinen zajistit fyzické osobě zdravotní služby u jiného poskytovatele zdravotních služeb, a
to včetně převozu pacienta. V případech jiných infekčních onemocnění než stanovených přílohou č. 2
vyhlášky o předcházení infekčním onemocněním se izolace provádí podle prozatímního opatření
poskytovatele zdravotních služeb nebo rozhodnutí příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví u
poskytovatele zdravotních služeb nebo v místě pobytu fyzické osoby (pacienta).
Související situací mohou být opatření proti šíření infekčních onemocnění osobami, které vylučují
choroboplodné zárodky. Zákon o ochraně veřejného zdraví v § 53 vymezuje pojem nosiče jako osobu
nakaženou virem lidského imunodeficitu (HIV), vylučující choroboplodné zárodky břišního tyfu a
paratyfu nebo trpící chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pod podmínkou, že jí nebo
jejímu zákonnému zástupci byla tato skutečnost sdělena.
Předmětné ustanovení zákona dále ukládá nosičům některé zvláštní povinnosti, z nichž část je
stanovena přímo ex lege (např. povinnost dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných osob nebo
informovat lékaře před úkonem a při přijetí do ústavní péče o nosičství) a část je vázána na rozhodnutí
orgánu ochrany veřejného zdraví, jehož příslušnost je určena místem, kde se nosič zdržuje (např.
povinnost podrobit se lékařskému dohledu či laboratornímu vyšetření nebo nevykonávat činnosti
ohrožující zdraví jiných osob2016) ). Nosič břišního tyfu a paratyfu A, B a C dále musí odevzdat svůj
zdravotní průkaz poskytovateli zdravotních služeb ihned poté, kdy mu bylo lékařem sděleno, že je
nosičem; zdravotní průkaz mu bude vrácen, jakmile přestane být nosičem. Nesplnění povinnosti
uložené § 53 zákona o ochraně veřejného zdraví je podle přestupkového zákona možno sankcionovat
pokutou do výše 10 000 Kč.
Poskytovatel zdravotních služeb ošetřující nosiče je přitom na základě § 54 zákona o ochraně

veřejného zdraví povinen hlásit neprodleně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví osobní
údaje nosiče a jejich změny, změnu zaměstnání nosiče (je-li mu tato změna známá) a ukončení
nařízené izolace. Pokud je před propuštěním nosiče ze zařízení poskytujícího lůžkovou péči prokázáno
vylučování původce infekce, je poskytovatel zdravotních služeb povinen o tom informovat příslušný
orgán ochrany veřejného zdraví.
Protiepidemická opatření se nemusejí týkat jen fyzických osob. Zákon o ochraně veřejného zdraví v
§ 66 obsahuje demonstrativní výčet povinností, které může příslušný orgán ochrany veřejného zdraví
uložit podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě. Do výčtu je zahrnut zákaz provozu zařízení,
provozovny nebo jiné činnosti, zákaz přepravy určitými dopravními prostředky a omezení výroby,
pozastavení prodeje a zákaz užívání vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z kontaminace.
Dále je možné podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě uložit zajištění provedení ohniskové
dezinfekce, dezinsekce a deratizace a asanace (hygienického zabezpečení) vody, půdy a jiných míst a
výrobků podezřelých z toho, že obsahují původce onemocnění. V těchto případech sice nejde o zásah
do osobní sféry osoby, jedná se však o tak silný zásah do její podnikatelské či jiné činnosti, že i zde se
uplatní zásada nezbytného rozsahu, přiměřenosti a subsidiarity2017).
Rozhodnutí o druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy je na

základě § 67 zákona o ochraně veřejného zdraví právem a povinností orgánu ochrany veřejného zdraví
příslušného podle místa výskytu infekčního onemocnění. Proti tomuto rozhodnutí je příslušné
odvolání, ovšem bez odkladného účinku. Jestliže se jedná o opatření podle § 64 písm. a) zákona o
ochraně veřejného zdraví (zejména o izolaci či karanténní opatření), může orgán ochrany veřejného
zdraví stanovit poskytovatele zdravotních služeb, který opatření provede. Orgán ochrany veřejného
zdraví určeného poskytovatele požádá o provedení opatření, přičemž poskytovatel je povinen žádosti
vyhovět.
Protiepidemická opatření fyzické osobě podle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví může uložit
rovněž poskytovatel zdravotních služeb s účinností ode dne prokazatelného předání povinné osobě.
Nejedná se o povinnost poskytovatele ve všech případech zjištění infekčního onemocnění,
poskytovatel by však měl opatření uložit v případě, že hrozí prodlení a potažmo šíření nákazy.
Poskytovatel zdravotních služeb může uložit opatření pouze fyzické osobě, nikoliv tedy podnikající
fyzické osobě či právnické osobě podle § 66 zákona o ochraně veřejného zdraví. Proti opatření
vydanému poskytovatelem zdravotních služeb může fyzická osoba, které bylo dané opatření nařízeno,
do 3 pracovních dnů podat k tomuto poskytovateli návrh na přezkoumání, který taktéž nemá odkladný
účinek. Poskytovatel zdravotních služeb pak opatření buď zruší (a případně vydá nové), nebo postoupí
do 3 pracovních dnů spis s návrhem na přezkoumání včetně podkladů příslušnému orgánu ochrany
veřejného zdraví2018), který může zamítnout návrh a potvrdit napadené opatření nebo napadené
opatření zrušit či změnit. Proti tomuto rozhodnutí již není odvolání přípustné.
S izolací a karanténou souvisí povinné léčení nakažených osob. Zákon o ochraně veřejného zdraví v
§ 70 upravuje léčení infekčních onemocnění, kdy především stanovuje povinnost fyzických osob
podrobit se léčení infekčního onemocnění stanoveného v Příloze č. 2 vyhlášky o předcházení infekčním
onemocněním2019). Zjistí-li orgán ochrany veřejného zdraví, že se fyzická osoba zdržující se v jeho
správním obvodu nepodrobila léčení onemocnění, jehož léčení je povinné, stanoví této osobě
rozhodnutím konkrétního poskytovatele zdravotních služeb, který léčení zajistí.
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání bez odkladného účinku. Určený poskytovatel je
povinen žádosti orgánu ochrany veřejného zdraví vyhovět. Dle § 38 odst. 1 písm. a) bodu 2 je přitom
léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví jednou z výjimek ze zákazu hospitalizace bez souhlasu
pacienta. Osoba, která se nepodrobí povinnému vyšetření nebo léčení, spáchá přestupek podle § 29
odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, za který může být uložena pokuta do výše 10 000 Kč. Za splnění
povinnosti podrobit se léčení osoby mladší patnácti let odpovídá pochopitelně její zákonný zástupce.
Ustanovení § 68 zákona o ochraně veřejného zdraví upravuje s účinností od 1.12.2015 provádění

opatření před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních onemocnění ze zahraničí. Tato úprava je
přitom implementací Mezinárodních zdravotnických předpisů WHO. Příslušná ochranná opatření
stanoví a o jejich zrušení rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví. Tato opatření zveřejňuje místně
příslušná krajská hygienická stanice na hraničním přechodu. Osoba, která má ve vlastnictví, správě
nebo užívání prostory, zařízení nebo pozemky, na nichž mají být ochranná opatření prováděna, je
povinna v nezbytném rozsahu poskytnout příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví součinnost při
organizování a provádění stanovených opatření.
Příkladem může být povinnost vlastníka či provozovatele letiště provést zjišťování klinických
příznaků onemocnění a oddělení cestujících, kteří tyto příznaky jeví, od ostatních. Na základě § 97 odst.
1 zákona o ochraně veřejného zdraví přitom náklady vzniklé plněním povinností v ochraně veřejného
zdraví nese osoba, které je povinnost uložena, nestanoví-li právní předpis jinak2020). Přesto může
povinná osoba žádat určitá plnění, např. úhradu nájemného za prostory v jejím vlastnictví užívané
orgánem ochrany veřejného zdraví při provádění ochranných opatření.
Ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR může rovněž stanovit, na jakou nemoc jsou
příslušné orgány (např. Policie ČR) oprávněny vyžadovat od fyzických osob potvrzení o očkování nebo
profylaxi. Tato úprava bude mít praktické důsledky zejména v případě osob vstupujících na území
České republiky. Cizincům včetně občanů Evropské unie může být podle zákona č. 326/1999 Sb., o
pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, vstup na území republiky
odepřen, pokud nesplňují požadavky stanovené opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR před
zavlečením infekčního onemocnění ze zahraničí podle zákona o ochraně veřejného zdraví.
Protiepidemická opatření v souvislosti s nebezpečím zavlečení infekce ze zahraničí ukládá fyzickým

osobám orgán ochrany veřejného zdraví příslušný podle místa, kde se osoba v době zjištění
rozhodných skutečností zdržuje. Tento orgán ochrany veřejného zdraví rovněž stanoví poskytovatele
zdravotních služeb, který protiepidemické opatření provede. Nesplnění uložené povinnosti ze strany
fyzické osoby je přestupkem podle § 29 odst. 1 písm. i) přestupkového zákona, za nějž lze uložit pokutu
do výše 50 000 Kč.
Další mimořádnou situací v oblasti ochrany veřejného zdraví je výskyt epidemie, kterou se obecně
rozumí větší nahromadění časově a místně souvisejících výskytů onemocnění2021). Zákon o ochraně
veřejného zdraví v § 69 obsahuje výčet mimořádných opatření, jež lze stanovit při epidemii nebo
nebezpečí jejího vzniku. I v tomto případě musí být dodržena zásada nezbytnosti, přiměřenosti a
subsidiarity přijatého opatření. Tato opatření stanoví v nezbytně nutném rozsahu (a rozhoduje o jejich
ukončení) orgán ochrany veřejného zdraví příslušný podle místa výskytu onemocnění. Rozhodnutí
orgánu ochrany veřejného zdraví zakládá povinnost osobám podřídit se daným opatřením; odvolání
proti němu nemá odkladný účinek. Je-li to k realizaci opatření nezbytné, může si orgán ochrany
veřejného zdraví nebo poskytovatel zdravotních služeb vyžádat součinnost Policie ČR.
Samotný výčet opatření při epidemii je poměrně obsáhlý a vztahuje se k širokému okruhu adresátů.
Možné je přitom uložit mj. zákaz nebo omezení výroby či nakládání s výrobky, kterými může být šířeno
infekční onemocnění, či příkaz k jejich zničení, nebo zákaz nebo omezení výroby a nakládání s pitnou
vodou. Dále lze uložit zákaz nebo omezení styku skupiny fyzických osob podezřelých z nákazy s
ostatními osobami, zejména omezení cestování mezi některými oblastmi či zákaz nebo omezení
určitých veřejných shromáždění nebo uzavření zdravotnických, školských a podobných zařízení. Je
možné uložit mimořádné očkování a preventivní podání jiných léčiv (neboli profylaxi). Orgán ochrany
veřejného zdraví může zdravotnímu ústavu přikázat provedení ohniskové dezinfekce, dezinsekce a
deratizace na celém zasaženém území. Může být vydán příkaz k varovnému označení objektů, v nichž
došlo k infekčnímu onemocnění, a k vyčlenění objektu v majetku státu, kraje nebo obce k izolaci nebo
karanténě fyzických osob. Poskytovatelům zdravotních služeb může být uložena povinnost k vyčlenění
lůžek ve zdravotnických zařízeních.
18.3.4
Podmínky vyšetřování nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu

Čtvrtý díl hlavy třetí zákona o ochraně veřejného zdraví stanovuje podmínky pro vyšetřování nákazy
vyvolané virem lidského imunodeficitu neboli HIV. Ustanovení § 71 zákona o ochraně veřejného zdraví
stanoví povinné vyšetřování na HIV při každém darování u dárců krve, tkání, orgánů a spermatu a
jednorázově před započetím dárcovství u dárkyň mateřského mléka. Darování přitom bez testu na HIV
není přípustné. V některých případech lze provést test na HIV i bez souhlasu pacienta (případně jeho
zákonného zástupce): jedná se o případy těhotných žen, osob s poruchou vědomí (je-li test potřebný z
diagnostických důvodů a léčení bez jeho provedení by mohlo poškodit pacientovo zdraví), osob, jimž
bylo sděleno obvinění z trestného činu ohrožování pohlavní nemocí nebo z trestného činu, při kterém
mohlo dojít k přenosu HIV, a konečně osob nuceně léčených pro pohlavní nemoc podle § 70 zákona o
veřejném zdraví.
Krev odebraná k jiným účelům, než je test na HIV, může být vyšetřena na HIV bez souhlasu fyzické
osoby, jíž byla odebrána, a to za podmínek § 75 zákona o ochraně veřejného zdraví. Může tak učinit
pouze zdravotní ústav, Státní zdravotní ústav nebo poskytovatel zdravotních služeb oprávněný k
provádění laboratorního vyšetření na HIV. Jediným povoleným účelem je provádění průřezových studií
výskytu infekce HIV, přičemž musí být zajištěna a zachována anonymita osoby, které byla krev
odebrána.
Poskytovatel zdravotních služeb potřebuje k provádění laboratorního vyšetření na HIV povolení

orgánu ochrany veřejného zdraví. Podmínky vydání tohoto povolení stanovuje § 72 zákona o ochraně
veřejného zdraví. Jedná se o konkrétní nároky na umístění laboratoře, jejího přístrojového a
materiálního vybavení, jakož i o personální požadavky na vedoucího laboratoře. Počet provedených
vyšetření a jejich výsledků musí poskytovatel zdravotních služeb hlásit měsíčně Státnímu zdravotnímu
ústavu. Povolení bude odejmuto, pokud poskytovatel zdravotních služeb přestane splňovat dané
podmínky, a dále může být odejmuto, jestliže se poskytovatel neúčastní na vyzvání Ministerstva
zdravotnictví ČR nebo Státního zdravotního ústavu externího hodnocení kvality diagnostiky či pokud je
v tomto hodnocení jeho kvalita vyhodnocena jako nevyhovující nebo jestliže nesplní svoji ohlašovací
povinnost ohledně počtu a výsledku provedených vyšetření.
Pozitivní výsledek testu musí být ověřen konfirmačním testem provedeným Národní referenční
laboratoří pro nákazu vyvolanou virem lidského imunodeficitu. Teprve po tomto potvrzení se osoba
považuje za nakaženou HIV. Poskytovatel zdravotních služeb nakažené osobě tuto skutečnost sdělí a
poučí ji o předcházení šíření infekce, přičemž obsah poučení zanese do zdravotnické dokumentace a
nechá podepsat nakaženou osobou.
18.3.5
Systém epidemiologické bdělosti

Na úpravu vyšetřování HIV navazuje v zákoně o ochraně veřejného zdraví ustanovení § 75a
upravující systém epidemiologické bdělosti. Jedná se o zapracování rozhodnutí Evropského parlamentu
a Rady ze dne 24.9.1998 o zřízení sítě epidemiologického dozoru a kontroly přenosných nemocí ve
Společenství v platném znění a rozhodnutí Evropské komise, kterým se mění rozhodnutí 2000/96/EC ve
věci zavedení systému epidemiologické bdělosti (surveillance) vybraných infekčních onemocnění.
Systém epidemiologické bdělosti se zavádí pro vybraná infekční onemocnění 2022), o nichž Ministerstvo
zdravotnictví shromažďuje informace a předává je do sítě Evropské unie pro epidemiologický dozor a
kontrolu infekčních onemocnění ("síť Společenství"), provádí výměnu nutných informací, organizuje
systém včasného varování a reakce pro účely prevence a kontroly a provádí konzultace. Před přijetím
opatření k předcházení některému z daných infekčních onemocnění Ministerstvo zdravotnictví
informuje síť Společenství a jejím prostřednictvím konzultuje charakter a rozsah plánovaných opatření.
Jestliže naléhavost situace tento postup neumožňuje, Ministerstvo zdravotnictví o přijatých opatřeních
informuje síť Společenství alespoň zpětně.
Povinnost ke shromažďování údajů o infekčních onemocněních zahrnutých do systému

epidemiologické bdělosti mají také osoby poskytující péči (vymezené v § 15 odst. 1 zákona o ochraně
veřejného zdraví, viz výše). Tyto údaje mají být hlášeny orgánu ochrany veřejného zdraví za podmínek
vyhlášky č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce (vyhláška o systému
epidemiologické bdělosti). Při laboratorní diagnostice, epidemiologickém šetření a stanovení druhu a
způsobu provedení protiepidemických opatření jsou poskytovatel zdravotních služeb a orgán ochrany
veřejného zdraví povinni postupovat podle vyhlášky o systému epidemiologické bdělosti.
Pod koordinací Ministerstva zdravotnictví ČR shromažďují údaje krajské hygienické stanice,

Ministerstvo obrany ČR, Ministerstvo vnitra ČR a Státní zdravotní ústav. Mezi sledované údaje se řadí
výskyt infekcí a použitá kontrolní opatření, vývoj epidemiologické situace, neobvyklé epidemiologické
skutečnosti a nová infekční onemocnění neznámého původu, související podstatné skutečnosti,
existující nebo navrhované mechanismy a postupy pro předcházení a kontrolu infekčních onemocnění
a dále údaje, které by mohly pomoci členským státům Evropské unie koordinovat úsilí o předcházení a
kontrolu infekčních onemocnění2023).
Pokud při poskytování zdravotních nebo sociálních služeb dojde k poranění odborného pracovníka
při manipulaci s ostrým kontaminovaným předmětem nebo nástrojem použitým k provádění
zdravotních výkonů během poskytování zdravotní péče nebo sociálních služeb, v jehož důsledku by
mohlo dojít ke vzniku infekčního onemocnění přenosného krví, má na základě § 75b zákona o ochraně
veřejného zdraví poskytovatel zdravotních nebo sociálních služeb povinnost bezodkladně tuto
skutečnost oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Orgán ochrany veřejného zdraví pak
rozhodne o nařízení lékařského dohledu nad poraněným pracovníkem. Při laboratorní diagnostice u
poraněného pracovníka je pak poskytovatel zdravotních služeb povinen postupovat v souladu se
systémem epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce.
18.4
Delikty
Díl druhý hlavy páté zákona o ochraně veřejného zdraví obsahuje poměrně široký výčet správních
deliktů a přestupků na několika úsecích ochrany veřejného zdraví odpovídajících v zásadě struktuře
zákona. Nalezneme zde tak mj. správní delikty na úseku činností epidemiologicky závažných (§ 92f), na
úseku ochrany zdraví při práci a zajištění pracovnělékařských služeb (§ 92h), na úseku nakládání s
nebezpečnými chemickými látkami a chemickými směsmi (§ 92i), na úseku provozu zdravotnických

zařízení a zařízení sociálních služeb (§ 92j), na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních
onemocnění a předcházení vzniku jiného ohrožení zdraví (§ 92k), na úseku dezinfekce, dezinsekce a
deratizace (§ 92l), na úseku provozních řádů (§ 92m) či na úseku zajištění plnění oprávnění orgánu
ochrany veřejného zdraví (§ 92n). Dle společné úpravy správních deliktů v § 93 zákona o ochraně
veřejného zdraví se obecně jedná o objektivní odpovědnost právnických osob s možností liberace při
prokázání vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, k zabránění porušení právní
povinnosti2024). Odpovědnost za správní delikty zaniká v tříleté objektivní a jednoleté subjektivní lhůtě.
Delikty projednává a pokuty vybírá krajská hygienická stanice (případně ve své působnosti Ministerstvo
obrany ČR či Ministerstvo vnitra ČR) a vymáhá je celní úřad.
18.5
Vybrané oblasti neupravené zákonem o ochraně veřejného
zdraví
I přestože zákon o ochraně veřejného zdraví tvoří bezesporu jádro úpravy předmětné materie v
českém právním řádu, některé významné instituty jsou obsaženy v jiných předpisech. V této kapitole
přiblížíme dva z nich, a to ochranu před ionizujícím zářením a úpravu pohřebnictví z hlediska ochrany
veřejného zdraví.
18.5.1
Ochrana před riziky ionizujícího záření

Třebaže v zákoně o ochraně veřejného zdraví není upravena2025), z důvodu běžného použití v
medicíně je významná ochrana před riziky ionizujícího záření 2026). Mezi umělé zdroje ionizujícího záření
používané v lékařství patří lineární urychlovače produkující rentgenové záření, tzv. rentgenky (rentgen,
výpočetní tomografie neboli CT či mamograf), přístroje používané v radioterapii, přístroje generující
gama záření (např. Leksellův gama nůž) a jiné. Ke zdrojům ionizujícího záření, s nímž veřejnost běžně
přichází do styku, ovšem náleží také přírodní záření radonu nebo ozařování potravin 2027) (prováděné mj.
za účelem snížení počtu patogenních organismů a hmyzu).
Na úrovni komunitárního práva stanovuje základ právní úpravy ochrany před radioaktivním zářením
Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Ze sekundární unijní legislativy
jmenujme zejména směrnici Rady 2013/59/Euratom ze dne 5.12.2013, kterou se stanoví základní
bezpečnostní standardy ochrany před nebezpečím vystavení ionizujícímu záření (která zrušila mj.
směrnici Rady 97/43/Euratom ze dne 30.6.1997 o ochraně zdraví osob před riziky vyplývajícími z
ionizujícího záření v souvislosti s lékařským ozářením).
V českém právním řádu je ochrana před riziky ionizujícího záření obsažena v zákoně č. 18/1997 Sb., o
mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření a o změně a doplnění některých zákonů
(atomový zákon). Na jeho základě vykonává státní správu v oblasti využívání ionizujícího záření a
radiační ochrany Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je ústředním správním úřadem. Státní
úřad pro jadernou bezpečnost vydává povolení k činnostem vyjmenovaným v § 9 atomového zákona,
mezi něž se řadí také nakládání se zdroji ionizujícího záření. Atomový zákon ve svých § 10 až 20
upravuje podmínky povolení, řízení o povolení, jeho změnu, zrušení a zánik i povinnosti jeho držitele.
Na základě § 21 atomového zákona však drobné zdroje ionizujícího záření2028),2029) nepodléhají
povolovacímu, nýbrž jen ohlašovacímu režimu.
Dle § 7 atomového zákona se lékařské ozáření smí uskutečnit pouze tehdy, je-li odůvodněno
přínosem vyvažujícím rizika, která ozářením vznikají nebo mohou vzniknout. Podmínky lékařského
ozáření a pravidla pro ozáření fyzických osob dobrovolně pomáhajících osobám podstupujícím
lékařské ozáření, včetně prokazatelného poučení a písemného souhlasu těchto osob, stanoví vyhláška
Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně (vyhláška o radiační
ochraně).
Vyhláška o radiační ochraně stanovuje rovněž limity ozáření, které nesmějí být ve svém souhrnu
překročeny a které se dělí na limity obecné, limity pro radiační pracovníky a limity pro učně a studenty.
Lékařské ozáření pacienta limitům nepodléhá, nicméně optimalizace dávek ionizujícího záření se řídí
diagnostickými referenčními úrovněmi stanovenými v příloze č. 9 vyhlášky o radiační ochraně. Zdroje
používané pro lékařské ozáření přitom musejí splňovat požadavky stanovené vyhláškou o radiační
ochraně a zákonem č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích. Je důležité rovněž dodržení lege
artis způsobu vyšetření (např. zajištění vhodné polohy pacienta a jeho vzdálenosti od zdroje záření) 2030).
18.5.2
Pohřebnictví
Významnou částí materie ochrany veřejného zdraví je úprava pohřebnictví. V § 4 odst. 1 zákona o
pohřebnictví2031) nalézáme obecnou povinnost zacházet s lidskými pozůstatky a lidskými ostatky
důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. Zákon o pohřebnictví
toto pravidlo rozvíjí seznamem zákazů, v jejichž výčtu mj. vymezuje pojem nebezpečné nemoci2032).
Pozůstatky osoby nakažené nebezpečnou nemocí nebo pozůstatky ve stavu pokročilého rozkladu
nesmějí být upravovány, konzervovány či balzamovány. Dále je s výjimkami zakázáno např. vystavovat
lidské pozůstatky před pohřbením, provést pohřbení nebo přepravovat lidské pozůstatky v rozporu s
úpravou zákona o pohřebnictví nebo nakládat s lidskými pozůstatky kontaminovanými radionuklidy v
rozporu s pokyny Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
Zákon o pohřebnictví specificky stanovuje povinnost neohrozit veřejné zdraví v souvislosti s

provozováním neveřejného i veřejného pohřebiště2033) či s udílením koncese k provádění balzamace a
konzervace, ke kterému je nutné vyjádření krajské hygienické stanice. Uvedené má blízkou souvislost
rovněž se zásadou, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka, jak je uvedena v § 92 odst.
1 občanského zákoníku. Tato zásada je rozvedena v úpravě nakládání s tělem po smrti člověka v § 113
až 117 občanského zákoníku. Lidské tělo není věcí v právním smyslu, nýbrž integrální součástí osobnosti
člověka, přinejmenším dokud v něm lze spatřovat konkrétního zemřelého2034). V souladu s tím má
člověk dle § 113 odst. 1 občanského zákoníku právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho
tělem. Toto právo je limitováno uvedenými zásadami zákona o pohřebnictví, podle nichž je s lidským
tělem po smrti člověka nutno zacházet důstojně a zároveň bezpečně z hlediska veřejného zdraví a
veřejného pořádku. Pokud by tedy člověk projevil vůli, aby bylo s jeho tělem po jeho smrti například
naloženo způsobem odporujícím mravnímu cítění společnosti nebo tak, že by to mohlo mít za následek
šíření infekčního onemocnění, nebylo by k takovému přání možno přihlížet2035).
Abstrakt
Tato publikace je předkládána jako výstup grantového projektu České zdravotnické právo v
evropském kontextu: strukturální analýza a perspektivy Grantové agentury České republiky.
Cílem autorského kolektivu je nabídnout čtenáři nástroj pro komplexní uchopení zdravotnického
práva jako didaktické kategorie zahrnující normy náležející do množství právních oborů, které jsou
materiálně spojeny blízkým vztahem k oblasti zdravotnictví. Publikace tak pokrývá širokou škálu
předmětů regulace a právních institutů zdravotnického práva a vzájemných vztahů a souvislostí mezi
nimi. Autoři věří, že se čtenáři do rukou dostává jakási vědecká rukověť zdravotnického práva, která mu
bude sloužit jako užitečný nástroj pro přiblížení a pochopení oboru a orientaci v něm.
Z hlediska metodologie lze hovořit o třech primárních použitých metodách. Předně jsou v knize
analyzovány relevantní právní dokumenty z hlediska gramatického, teleologického i historického.
Důkladné analýze jsou podrobena také teoretická díla a ostatní použité zdroje. Dále je na mnoha
místech publikace použita komparativní metoda, kdy je česká právní úprava nazírána a hodnocena v
kontextu zejména evropských legislativ. Jednotlivá témata výkladu jsou pak v celku uchopena pomocí
syntézy tak, aby čtenář snáze porozuměl podstatě problematiky a mohl si utvářet vlastní poučený
názor.
Autorský kolektiv je tvořen především pracovníky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, působícími
při její Katedře občanského práva a Centru zdravotnického práva.
Obsah publikace je sestaven tak, aby postupoval od obecné problematiky ke zvláštní. V rámci této
systematiky jsou jednotlivé kapitoly řazeny také podle významu jejich témat pro běžnou právní a
zdravotnickou praxi od nejobvyklejších otázek po ty, které jsou předmětem profesionálního zájmu
poměrně nízkého počtu specialistů v daném oboru. Každá kapitola je pak dělena do relativně
detailního systému podkapitol řazených jednak dle logické posloupnosti při představování tématu,
jednak podle pravidla přednosti obecných aspektů před zvláštními. Tam, kde je to potřebné, byly
zařazeny speciální podkapitoly věnované významné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
První kapitola představuje koncept zdravotnického práva a jeho nejdůležitější instituty. Slouží
přitom jako úvod do tématu, který čtenáři usnadní orientaci v dalších kapitolách, jež uvedené instituty
rozvádějí. Zdravotnické právo je uvedeno jako didaktický pojem, který nelze zařadit mezi klasická
právní odvětví, který ale tvoří jednu z nových, interdisciplinárních oblastí práva, jejichž rozvoj je pro
právo komplexní postmoderní společnosti typický. Jsou přitom vymezeny čtyři základní složky
zdravotnického práva, a to a) právní úprava poměru lékař-pacient, b) právo veřejného zdravotního
pojištění, c) farmaceutické právo a d) právo ochrany veřejného zdraví. Seřazení podkapitol první
kapitoly, ale také kapitol v celé publikaci pak odpovídá právě logické posloupnosti tohoto dělení.
Účelem podkapitoly věnované poměru lékař-pacient je seznámit čtenáře s nejvýznamnějšími

předpisy a dokumenty oboru: je tak představena především Úmluva o lidských právech a biomedicíně,
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Ve spojitosti s
uvedenými zákony jsou pak čtenáři prezentovány některé právní instituty a jiné předměty jejich úpravy,
např. smlouva o péči o zdraví podle občanského zákoníku nebo vymezení zdravotních služeb a
zdravotní péče či právního postavení pacienta na základě zákona o zdravotních službách. Následující
tři podkapitoly pak přibližují základy zbývajících oblastí zdravotnického práva, tedy úpravy veřejného
zdravotního pojištění, farmaceutického práva a ochrany veřejného zdraví.
Druhá kapitola se zabývá úpravou organizace zdravotní péče, která je realizována na pomyslném
trojúhelníku pacient (pojištěnec) - poskytovatel zdravotních služeb - zdravotní pojišťovna. Mezi všemi
matematicky možnými dvojicemi těchto subjektů přitom vznikají práva a povinnosti, které ve svém
souhrnu vytvářejí systém právních poměrů ve zdravotní péči. Ačkoliv jsou tyto právní poměry převážně
soukromoprávní (s výjimkou vztahu mezi pojištěncem a pojišťovnou, který je veřejnoprávní), velmi
významné jsou jejich veřejnoprávní aspekty a do nich ingerující role veřejné správy. Poskytování
zdravotní péče vychází z ústavního práva na ochranu zdraví a zdravotní péči garantovaného čl. 31
Listiny základních práv a svobod a je zajišťováno zejména prostřednictvím systému veřejného
Třetí kapitola je věnována právní úpravě postavení zdravotnického pracovníka a jeho práv a
povinností. Jsou představeny dva základní předpisy upravující zdravotnická povolání, a to zákon č.
95/2004 Sb., o zdravotnických povoláních lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a zákon č. 96/2004 Sb.,
o nelékařských zdravotnických povoláních. Zásadní povinností zdravotníka je poskytování zdravotních
služeb na náležité odborné úrovni, jejíž vymezení i přes úpravu v zákoně o zdravotních službách
zůstává předmětem interpretačních sporů. Zdravotnický pracovník přitom má za stanovených
podmínek právo potřebnou zdravotní péči neposkytnout, a to z důvodu kvalifikovaného ohrožení
vlastního života či zdraví nebo při uplatnění výhrady svědomí.
Zdravotnická povolání upravená v obou předmětných zákonech jsou ve třetí kapitole přiblížena z
hlediska způsobilosti osoby k jejich výkonu a požadované kvalifikace. Na závěr kapitoly je pojednáno o
úpravě profesních komor. Zvláštní zákony zřizují Českou lékařskou komoru, Českou stomatologickou
komoru a Českou lékárnickou komoru, které jsou samosprávnými stavovskými organizacemi s
povinným členstvím. V současné době přitom dochází k jisté emancipaci nelékařských zdravotnických
povolání, která nachází svůj patrně nejvýraznější projev ve snahách o uzákonění komory těchto profesí.
Zvláštní podkapitola je věnována problematice pracovněprávních vztahů ve zdravotnictví. S

ohledem na nedostatečnou personální kapacitu českého zdravotnictví je dlouholetou vážnou potíží
obcházení či přímé porušování úpravy pracovní doby dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Významná je také otázka pracovněprávních aspektů prohlubování a zvyšování kvalifikace
zdravotnických pracovníků.
Ačkoliv by bylo možno namítat, že se jedná o jednu ze zvláštních povinností zdravotníků,

představuje povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků natolik významnou a specifickou oblast,
že je jí věnována celá čtvrtá kapitola knihy. Při poskytování zdravotních služeb pacient předává
poskytovateli zdravotních služeb množství osobních údajů. Není pak překvapením, že úpravu povinné
mlčenlivosti najdeme v zákoně o zdravotních službách. Kapitola se zabývá osobním i věcným rozsahem
povinné mlčenlivosti (kterým osobám je tato mlčenlivost uložena a na jaké údaje se vztahuje) a
rozebírá případy jejího dovoleného prolomení. Povinná mlčenlivost se přitom nevztahuje jen na
příslušníky lékařských povolání, ale na všechny zdravotnické pracovníky a jejím předmětem jsou
všechny skutečnosti, které se poskytovatel dozví v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
Kapitola také představuje možné sankční následky neoprávněného porušení povinnosti mlčenlivosti,
které mohou být uloženy v oblasti disciplinární, občanskoprávní, pracovněprávní, správněprávní i
trestněprávní.
V páté kapitole je rozebrána problematika zdravotnické dokumentace. Podobně jako povinnou

mlčenlivost, také zdravotnickou dokumentaci by bylo možné považovat pouze za dílčí aspekt výkonu
zdravotnické práce, v teorii i praxi však nabyla zásadního významu nejen pro právní ochranu pacienta i
zdravotníka. V zákoně o zdravotních službách je na zdravotnickou dokumentaci kladen poměrně silný
důraz projevující se mj. v oprávnění správního orgánu uložit sankci pozastavení nebo odejmutí
oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud poskytovatel zdravotnickou dokumentaci řádně
nevede. Vzhledem k soukromoprávní povaze smlouvy o péči o zdraví dopadají na oblast vedení
zdravotnické dokumentace také příslušná ustanovení občanského zákoníku. Nakládání se
zdravotnickou dokumentací se zároveň řídí i zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
Zdravotnickou dokumentaci tvoří pestrý soubor dat vymezených v zákoně o zdravotních službách. Může
být vedena v listinné nebo elektronické podobě či jejich kombinaci, přičemž pátá kapitola představuje
formální náležitosti dokumentace. Formou zdravotnické dokumentace i povahou poskytovaných
zdravotních služeb se také řídí některé aspekty zápisu do dokumentace.
Kapitola se dále soustřeďuje na osoby oprávněné nahlížet do zdravotnické dokumentace, zejména

na pacienta a osoby s odvozeným právním postavením na jedné straně a osoby oprávněné nahlížet do
dokumentace bez souhlasu pacienta na druhé straně. Tyto osoby mají rozdílně upravené samotné
nahlížení i pořizování výpisů a kopií ze zdravotnické dokumentace. Mezi související zvláštní otázky patří
např. ochrana soukromí třetích osob, jejichž osobní údaje se často ve zdravotnické dokumentaci
nacházejí, nebo vedení zdravotnické dokumentace v případě utajeného porodu.
Nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace pak zakládají nejen správněprávní odpovědnost

poskytovatele, ale mohou mít značný význam v občanskoprávním sporu. Právní praxe dosud uspokojivě
nevyřešila otázku, zda se v případě nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace přenáší důkazní
břemeno na žalovaného poskytovatele zdravotních služeb. V naznačeném kontextu je rovněž zajímavé

srovnání s německou judikaturou.
Šestá kapitola je věnována právnímu postavení pacienta. V současné době, která klade zásadní
důraz na pacientovu autonomii a právo na sebe-určení, lze hovořit o právně rovnocenném vztahu
pacienta a lékaře. Zejména v oblasti poskytování přeshraniční zdravotní péče je přitom významná role
evropského práva, které pacienta v určitém kontextu považuje za spotřebitele. Z hlediska
vnitrostátního práva je důležitá také úprava smlouvy o péči o zdraví v občanském zákoníku, který
pacienta v této souvislosti nazývá pojmem ošetřovaný.
Kapitola dále přibližuje jednotlivá práva pacienta stanovená v "katalogu práv pacientů" v zákoně o
zdravotních službách. Mezi tato práva vedle práva udělit svobodný a informovaný souhlas či práva na
postup lege artis patří také právo na konzultační služby nebo např. právo na informace o vnitřním řádu
a ceně poskytovaných služeb.
Specifickou problematikou jsou otázky spojené s hospitalizací bez souhlasu a omezovacími

prostředky. Pacienta je možné hospitalizovat bez udělení informovaného souhlasu za podmínek
zákona o zdravotních službách a obecně pouze se souhlasem orgánu veřejné moci. Omezovací
prostředky sloužící k zamezení volného pohybu pacienta proti jeho vůli jsou pak v českém
zdravotnictví, zejména v oblasti poskytování psychiatrických služeb, poměrně často používané, což je
předmětem značných kontroverzí. V šesté kapitole jsou také představena práva člověka převzatého do
zdravotnického zařízení bez souhlasu a otázky detenčního řízení.
Navazující problematikou je jeden ze stěžejních institutů soudobého zdravotnického práva, a to

informovaný souhlas, kterému je věnována sedmá kapitola. Informovaný souhlas je s ohledem na
autonomii vůle pacienta právním důvodem umožňujícím poskytování zdravotní péče. Není-li tento
právní důvod dán, je provedení výkonu neoprávněné a zakládá odpovědnostní důsledky. Existují
nicméně také přesně vymezené alternativní právní důvody zákroku, zejména stav nouze či povinné
léčení.
Informovaný souhlas je upraven v zákoně o zdravotních službách, občanském zákoníku i v některých

dalších právních předpisech. Velmi důležitým aspektem úpravy informovaného souhlasu je rozsah a
podoba poučení pacienta, a to zejména o povaze, důsledcích, rizicích a alternativách zákroku. V sedmé
kapitole jsou samozřejmě představeny také formální náležitosti informovaného souhlasu či podmínky
k jeho udělení. Zvláštními případy informovaného souhlasu jsou odmítnutí péče (negativní revers) a
dříve vyslovená přání.
Fundamentálním problémem zdravotnického práva je vymezení pojmu náležitého odborného

postupu (lex artis). Jde o neurčitý právní pojem, který je vykládán soudy ad hoc vždy v kontextu
konkrétního případu. Zároveň však postup na náležité odborné úrovni patří mezi základní povinnosti
poskytovatele zdravotních služeb. Postup lege artis je přitom chápán v užším smyslu ve vztahu k
odborné medicínské stránce postupu zdravotníka nebo v širším smyslu jako správný postup v celé své
celistvosti včetně komunikační či např. administrativní stránky.
Kapitola představuje pojetí náležitého odborného postupu v Úmluvě o biomedicíně, občanském

zákoníku i v zákoně o zdravotních službách. S otázkou postupu lege artis (respektive non lege artis)
velmi úzce souvisí problematika znaleckých posudků a postavení soudu při jejich hodnocení.
Postup non lege artis zakládá odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb nebo konkrétního
zdravotníka. Zásadní význam má odpovědnost občanskoprávní. Té je věnována devátá kapitola. V této
souvislosti je významné, že právní vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem je přitom
převážně soukromoprávní povahy. Kromě non lege artis postupu může být občanskoprávní
odpovědnost založena celou řadou porušení poskytovatelových povinností, např. provedením výkonu
bez informovaného souhlasu či zásahem do ochrany osobních údajů. V rámci odpovědnosti za
poskytování zdravotních služeb přitom poskytovatel zpravidla neodpovídá za výsledek, ale za činnost.
Zdravotní péče může být poskytována na základě smlouvy nebo zákona, přičemž odpovědnost se v
obou případech v některých aspektech liší. Zvláštními druhy odpovědnosti jsou odpovědnost za škodu
způsobenou provozní činností, odpovědnost při použití vadné věci, odpovědnost za škodu samovolně
způsobenou věcí nebo odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou. V deváté kapitole
jsou rovněž přiblíženy prvky odpovědnosti (protiprávní jednání, újma, příčinná souvislost a případně
zavinění) v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb a druhy nároků proti škůdci včetně nové
úpravy odčinění nemajetkové újmy.
Desátá kapitola se pak zabývá trestní odpovědností. Nejprve jsou představeny základy trestní
odpovědnosti včetně prvků této odpovědnosti, okolností vylučujících protiprávnost či některých otázek
trestního řízení. Následně kapitola přibližuje vybrané trestné činy, které jsou pro oblast zdravotnictví
zvláště relevantní: jedná se především o trestné činy proti životu a zdraví, ale také např. o trestné činy
proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Zvláštní podkapitola je
pak věnována trestní odpovědnosti právnických osob, zejména v kontextu aktuální a koncepční novely
zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, který tuto odpovědnost rozšiřuje i na
trestné činy proti životu a zdraví.
Specifickou otázkou pro jedenátou kapitolu je právní status lidského těla a úprava nakládání s ním
a jeho částmi. Lidské tělo a jeho části obecně nejsou věcmi v právním smyslu a nemohou tak být
předmětem vlastnictví; jsou naproti tomu chráněny v rámci osobnostních práv. Na základě ustanovení
Úmluvy o biomedicíně a občanského zákoníku nesmí být lidské tělo jako takové zdrojem finančního
prospěchu. Tělo je zároveň pod právní ochranou i po smrti člověka.
S tím souvisí regulace odběru a použití částí lidského těla, a to těla živého či zemřelého člověka.
Blízkou problematikou je také postup při úmrtí, včetně úpravy prohlídky těla zemřelého, a dále
provádění pitev, které se v českém právu dělí na čtyři základní typy, přičemž některé jsou prováděny
povinně ze zákona a jiné jsou nepovinné.
Rozsáhlá dvanáctá kapitola knihy se zabývá službami prováděnými za zvláštních podmínek, které
jsou upraveny především v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Mezi tyto služby
patří antikoncepce a sterilizace, umělé přerušení těhotenství, asistovaná reprodukce, kastrace, změna
pohlaví transsexuálních pacientů a transplantace. Do kapitoly je rovněž zahrnuta ve světě hojně
diskutovaná problematika nároků na náhradu újmy vzniklé z narození dítěte (tzv. wrongful birth a
wrongful life claims), které se již (byť zatím jen výjimečně) objevily i před českými soudy.
Třináctá kapitola je věnována velmi kontroverzní otázce eutanazie. Přiblížena je etická diskuse o
přípustnosti eutanazie, její jednotlivé druhy a zejména právní aspekty této problematiky včetně
některých zahraničních úprav a návrhu zákona o důstojné smrti, který je aktuálně již podruhé
projednáván na půdě českého parlamentu.
Čtrnáctá kapitola je vyhrazena pro jednu ze zásadních otázek zdravotnického systému, a to pro
veřejné zdravotní pojištění. Účelem veřejného zdravotního pojištění je zajistit úhradu zdravotní péče,
která má za cíl zlepšit nebo zachovat zdravotní stav či zmírnit utrpení pojištěnce. Podmínky se řídí
především zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zákonem č. 592/1992 Sb., o
pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Jako každý pojišťovací systém, také systém veřejného
zdravotního pojištění je fakticky limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče,
který se získává právě na základě zmíněné povinnosti odvádět platbu na zdravotní pojištění. Tento
limit je přitom přímo obsažen již ve formulaci práva na zdravotní péči v čl. 31 Listiny základních práv a
svobod.
Kapitola představuje okruh pojištěnců, problematiku poskytování přes-hraniční péče, podmínky

vzniku a zániku pojištění a práva a povinnosti pojištěnců, kdy základním právem pojištěnce je právo na
poskytnutí hrazené péče a základní povinností je povinnost platit pojistné. Analyzováno je také
postavení a právní povaha zdravotních pojišťoven, které jsou subjekty sui generis provádějícími ze
zákona některé úkoly veřejné správy. Představena je problematika smluv o poskytování a úhradě
hrazených služeb uzavíraných mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotních služeb.

Přiblíženo je rovněž vydávání úhradových vyhlášek, jimiž je vždy na příslušný rok stanovena výše úhrad
za jednotlivé výkony a regulační omezení. S ohledem na limitaci finančních prostředků veřejného
zdravotního pojištění je zvláštní podkapitola věnována racionalizaci zdravotní péče (tzv. rationing) jako
jakémusi vyjádření distributivní spravedlnosti ve zdravotnictví.
V patnácté kapitole je analyzována problematika farmaceutického práva v užším smyslu, tedy práva
humánních léčivých přípravků. V této oblasti je klíčovým předpisem zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech,
ale také předpisy Evropské unie a pokyny Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Kapitola se věnuje
otázkám spojeným s nakládáním s léčivými přípravky včetně jejich registrace, regulací reklamy na
léčivé přípravky, distribucí a zprostředkováním léčivých přípravků a jejich předepisováním, přípravou a
výdejem. Přiblížen je také systém farmakovigilance, jehož účelem je sledování bezpečnosti léčivých
přípravků a odstraňování rizik pro pacienty.
Zvláštní, šestnáctá kapitola je věnována právu zdravotnických prostředků, které z teoretického

hlediska tvoří součást farmaceutického práva v širším smyslu, ale je upraveno v samostatném zákoně
č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích. Složitost práva zdravotnických prostředků vychází
především z širokého obsahu pojmu zdravotnických prostředků, který zahrnuje škálu produktů od
prostého zdravotnického materiálu po složité moderní přístroje. Podobně jako v případě
farmaceutického práva, také pro právo zdravotnických prostředků je významná harmonizace s právní
úpravou Evropské unie. V kapitole je představena regulace zdravotnických prostředků spočívající v
úpravě jejich uvedení na trh, distribuční a dovozní praxe, předepisování, výdeje a prodeje, používání
servisu a revize, ale také vigilančního systému. Přiblížena je dále cenová a úhradová regulace
zdravotnických prostředků.
Sedmnáctá kapitola představuje úpravu medicínského výzkumu. Kapitola zahrnuje tři základní větve
výzkumu. První je klinický výzkum léčivých přípravků, který se dále dělí na preklinické a klinické
hodnocení regulované zejména zákonem o léčivech. Druhou větví je hodnocení zdravotnických
prostředků podle zákona o zdravotnických prostředcích, které spočívá v klinickém hodnocení, nebo v
případě diagnostických prostředků in vitro v hodnocení funkční způsobilosti. Třetí větví je pak
ověřování nezavedené metody neboli postupů, které dosud nebyly zavedeny v klinické praxi, podle
zákona o zdravotních službách. Ve vztahu ke všem druhům výzkumu jsou analyzovány podmínky jeho
provádění, náležitosti informovaného souhlasu subjektu výzkumu a odpovědnost za případnou újmu
subjektu způsobenou. Zvláštní podkapitola se věnuje právní úpravě výzkumu lidských kmenových
buněk, který je druhem klinického výzkumu, avšak regulovaným speciální úpravou zákona č. 227/2006
Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách.
Závěrečná, osmnáctá kapitola představuje právo veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví je
širokou a multidisciplinární oblastí zabývající se hygienickými, zdravotními i environmentálními jevy.
Veřejným zdravím se přitom podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, rozumí
zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Představeny jsou orgány v ochraně veřejného zdraví
(zejména krajské hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví). Kapitola poté analyzuje významné
oblasti úpravy veřejného zdraví, především hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a
prevenci infekčních onemocnění, kam kromě úpravy postupu při zjištění výskytu infekčního
onemocnění nebo systému epidemiologické bdělosti patří mimo jiné regulace povinného očkování.
Přiblíženy jsou také vybrané oblasti neupravené zákonem o ochraně veřejného zdraví, a to ochrana
před riziky ionizujícího záření a pohřebnictví.
Předkládaná odborná monografie Zdravotnické právo je určena především právníkům, ale také
všem odborným pracovníkům, kteří se při své činnosti setkávají s dopady práva do zdravotnictví a
hledají odpovědi na nelehké otázky spojené s medicínou, právem a etikou.
Abstract
This book is a result of the Czech Science Foundation grant - Czech Health Law in European Context:
Structural Analysis and Perspectives.
The aim of the authors is to provide the reader with a tool for complex understanding of Czech
health law as a didactic category containing norms from many fields of law, which are materially
connected by their close relation to the area of healthcare. Thus, the publication covers a wide scale of
objects of regulation and legal institutions of health law and their mutual relations. The authors
believe that the reader will find in the book a handbook of health law, a useful tool to gain insight and
understanding into and of the field.
From the perspective of methodology, three primarily used methods can be identified. First of all,
relevant legal documents are analysed from a grammatical, teleological and historical perspective.
Theoretical works and other sources are also thoroughly considered. Furthermore, the comparative
method is often used in the publication in order to evaluate the Czech law in the context of mainly
European legal orders. Various topics under discussion are then grasped in a synthesis so that the
reader can understand the nature of the problem easier and make her own informed opinion.
The majority of the authors are members of the Charles University Faculty of Law academic staff,
who are active within its Department of Civil Law and Centre for Medical Law.
The content of the book is arranged to proceed from the general to the special. Within this
systematics, the chapters are also sorted according to the importance of their topics for the everyday
legal and medical practice from the most common to those which are objects of professional interest
of a relatively smaller number of specialists. Each chapter is then divided into a rather detailed system
of subchapters following the logical order of presentation of the topic and the general rule of
precedence of general aspects over the special ones. Where it is important, special subchapters are
dedicated to influential case law of the European Court of Human Rights.
The book's first chapter introduces the concept of health law and its most important institutions.
Its purpose is to offer an introduction facilitating the orientation in the following chapters, which
elaborate on individual topics. Health law is presented as a didactic notion which cannot be included
among classical fields of law but which represents one of the new interdisciplinary areas of law so
typical for the complex postmodern society. The four fundamental parts of health law are defined: a)
regulation of the doctor-patient relation, b) public health insurance law, c) pharmaceutical law and d)
public health law. The subchapters of the first chapter and the chapters in the whole publication alike
are assorted in the logical order of this categorization.
The aim of the subchapter dedicated to the doctor-patient relation is to familiarize the reader with
the field's most important regulations and documents: Convention on Human Rights and Biomedicine,
Act No. 89/2012 Coll., the Civil Code, and Act No. 372/2011 Coll., on Health Services. In connection with
these statutes, selected legal institutions and objects of regulation are discussed, such as contract for
healthcare or definition of health services and healthcare or legal status of the patient under the Act
on Health Services. The following three subchapters invite the reader to basic principles of the
remainder of health law, i.e. public health insurance law, pharmaceutical law and public health law.
The second chapter deals with the organization of healthcare, provided in the context of the
imaginary triangle: patient (insured person) - health services provider - health insurance company.
Between all the mathematically possible pairs of these subjects, there exist rights and obligations,
which in its aggregate create a system of legal relations in healthcare. Although these legal relations
are predominantly based on private law (with the exception of relationships between the public health
care insurers and insured, which are based in public law), they have very important public law aspects
and public authorities are involved in them. Providing of healthcare is based on the constitutional
right to protection of health and to healthcare, which is guaranteed by Article 31 of the Charter of
Fundamental Rights and Freedoms and is put into practice mainly by the means of the public health
insurance system.
The third chapter is dedicated to the legal status of the health professional and her rights and
obligations. The health professions in the Czech Republic are regulated mainly by two laws, Act No.
95/2004 Coll., on the Medical Professions of Physician, Dentist and Pharmacist, and Act No. 96/2004
Coll., on the Non-Physician Health Professions. The fundamental obligation of any health professional
is to provide health services on the appropriate professional level; the interpretation of this notion,
despite its definition in the Act on Health Services, remains object of many disputes. Under specific
conditions, a health professional has a right not to provide a health service, either because providing
of such service would impose a serious threat to his life or health, or on the ground of conscientious
objection.
The third chapter discusses the health professions regulated by both abovementioned acts from
the perspective of qualification requirements. At the end of the chapter, legal regulation of
professional associations is considered. Special laws establish the Czech Medical Association, the
Czech Dental Association and the Czech Pharmacists Association, which are autonomous professional
organizations with mandatory membership. An ongoing process of certain emancipation of non-
physician health professions is probably most visibly demonstrated by the efforts to establish a
professional association for these professions.
A special subchapter is dedicated to employment relationships in connection with healthcare. Due

to insufficient staffing of Czech healthcare system, a serious long-term problem consists in
circumvention or direct violation of the working hours regulation pursuant to Act No. 262/2006 Coll.,
the Labour Code. Another important question deals with the labour-law aspects of deepening and
increasing of health professionals' qualifications.
Even though it could be argued that medical confidentiality is just another health professionals'
obligation, it represents an area which is so important and specific that it deserves to be analysed in
the whole fourth chapter of the book. In the course of providing health services, patients submit a wide
range of personal data to the provider. It is therefore not surprising that regulation of medical
confidentiality can be found in the Act on Health Services. The chapter deals with the personal and
material scope of medical confidentiality (which persons are under this obligation and what
information it covers) and analyses the circumstances under which it may be legally breached. Medical
confidentiality does not apply merely to physicians, but to all health professionals, and it protects all
facts which the provider learns about in relation to the providing of health services. The chapter also
discusses the various sanctions that may be imposed in case of unlawful breach of medical
confidentiality in the areas of disciplinary, civil, labour, administrative and criminal law.
The fifth chapter deals with the topic of medical records. Like medical confidentiality, they could be
considered simply as a partial aspect of the health professional's work; however they have gained a
crucial role in both theory and practice and not only for legal protection of the patient and health
professional. The Act on Health Services emphasizes the keeping of medical records by several means
including the right of the administrative authority to suspend or revoke licence for providing of health
services if the provider does not keep the records properly. Due to the private law nature of contract
for healthcare, medical records are also regulated by relevant provisions of the Civil Code. Handling of
the documentation is further regulated by Act No. 101/2000 Coll., on the Protection of Personal Data.
Medical records consist of a diverse set of data defined by the Act on Health Services. They can be
kept in physical or electronic form or in combination of both forms; the fifth chapter presents some
formal rules for the records. Certain aspects of record keeping are determined by the form of the
records and by the nature of provided health services.
The chapter further focuses on persons entitled to consult the records, mainly on patients and
persons deriving their right from the patient on the one hand and persons entitled to access the
records without the patient's consent on the other hand. These categories have differently regulated
rights of access and making of excerpts and copies from the records. Related legal questions also
include the protection of privacy of third parties whose personal data are often contained in the
records or the record keeping in case of a confidential birth.
Shortcomings in record keeping do not only establish administrative liability of the provider, but
can also have great importance in civil litigation. Legal practice has not yet resolved the question
whether insufficiently kept records lead to the shifting of burden of proof to the health care provider.
Interesting comparison with German case law may be made in this context.
The sixth chapter is dedicated to the legal status of the patient. The contemporary critical
importance of the patient's autonomy of will and right to self-determination allows to consider the
doctor-patient relation, in terms of law, as equal. Especially with respect to the cross-border health
care, the European Union legislation is important, as in European law, the patient is in certain context
considered a consumer. From the national law perspective, the Civil Code regulation of contract for
healthcare, referring to the patient as "the treated", is significant.
The chapter further analyses particular rights of the patient as guaranteed by the "patient's rights
catalogue" in the Act on Health Services. These rights include the right to give free and informed
consent or the right to health services provided on the appropriate professional level, but also the
right to consultation services or, for example, to information about internal rules of the provider or the
price of provided services.
Specific questions are related to hospitalization without patient's consent and the use of restraint
measures. A patient can be hospitalized without consent under conditions defined by the Act on Health
Services and generally only with the consent of a public authority. Restraint measures, which are used
to prevent the patient's movement against her will, are in Czech healthcare system, mainly in the area
of psychiatric services, relatively frequently used; that leads to considerable controversies. The sixth
chapter also presents the rights of a person hospitalized without consent and the questions related to
the so-called detention proceedings.
One of the key institutes of contemporary health law, informed consent, is the focus of the seventh
chapter. Informed consent, with regard to the patient's autonomy of will, represents a legal basis
allowing the provision of health care. Without this legal ground, medical intervention is unlawful and
may result in liability. There are, however, also several strictly defined alternative legal grounds for
intervention, especially state of emergency or mandatory treatment.
Informed consent is regulated by the Act on Health Services, the Civil Code and certain special laws.
An important feature of the legal regulation of informed consent is the scope and form of the
information provided to the patient, especially regarding the nature, consequences, risks and
alternatives of the treatment. The seventh chapter also discusses formalities of informed consent and
conditions allowing consent to be validly given. Special cases are refusal of care and advance
healthcare directives.
A fundamental issue of health law is the definition of appropriate professional conduct (or lex
artis). It is a vague legal notion which the courts interpret ad hoc in the context of each particular case.
At the same time, the provision of health services on appropriate professional level is one of the
fundamental obligations of health care providers. Lege artis conduct can be understood in a narrower
sense, in purely scientific and technical terms, or in a wider sense as the correct procedure in the
whole complexity, including also, for example, communication or administrative aspects.
The chapter analyses the concept of the appropriate professional conduct as understood in the
Convention on Human Rights and Biomedicine, the Civil Code and the Act on Health Services. Closely
related to this topic is the question of expert witnesses and their assessment by the court in case of a
dispute.
Non lege artis conduct may result in liability of a provider or a particular health professional. Their
civil liability is critically important. The ninth chapter is dedicated to it. It is significant in this context
that the legal relationship between the provider and the patient is predominantly based, in its nature,
on private law. Apart from non lege artis conduct, civil liability can be established by breaches of many
obligations of the provider, for example by treating the patient without her informed consent or by
interfering with the protection of personal data. In connection with the provision of health services,
the provider is usually not liable for non-achieving any particular outcome but rather for actual actions
or omissions.
Healthcare can be provided on contractual or statutory basis, which has certain influence on some
aspects of civil liability. Special types of liability are related to damage resulting from business
operations, damage caused by a defective thing, damage caused by a thing on its own, or damage
caused by information or advice. In the ninth chapter, elements of liability (breach of duty, harm,
causal link, and, if applicable, also culpability) in relation to the provision of health services are
discussed and various types of claims including the new regulation of compensation of non-pecuniary
harm are presented.
The tenth chapter deals with criminal liability. First, the basics of criminal liability are presented,
including the elements of this liability, circumstances excluding illegality or certain aspects of criminal
proceedings. The chapter then analyses certain criminal offences that are especially relevant for the
area of healthcare: in particular offences against life and health, but also, among others, offences
against freedom, against personal and privacy rights and confidentiality of correspondence. A special
subchapter is dedicated to criminal responsibility of legal persons, mainly in the context of recent
amendment of the Act No. 418/2011 Coll., on Corporate Criminal Liability, which widens the scope of
this liability to encompass also offences against life and health.
Legal status of human body and the regulation of handling it and its parts poses a specific issue for
the eleventh chapter. Human body and its parts are generally not considered to constitute things in
the legal sense and thus cannot be objects of ownership; they are protected through personality rights.
According to the Convention on Human Rights and Biomedicine and Czech Civil Code, human body, as
such, must not a be source of financial gains. The body is protected by the law even after the person's
death.
A connected problem is the regulation of harvesting and use of body parts of an either living or
dead person. A close topic is also the procedure after death of a person and autopsies. There are four
types of autopsies under Czech law; some are performed obligatorily and some are facultative.
The extensive twelfth chapter is dedicated to the services provided under specific conditions, which
are regulated mainly by the Act No. 373/2011 Coll., on Specific Health Services. Among these services
there is contraception and sterilization, abortion, assisted reproduction, castration, sex reassignment
treatment and transplantations. The chapter also analyses the issues of wrongful birth and wrongful
life claims, frequently discussed across the world, which have already been, although only
exceptionally, dealt with by Czech courts.
The thirteenth chapter is dedicated to a highly controversial question of euthanasia, the relevant
ethical discussion, types of euthanasia and especially legal aspects of the problem including selected
foreign laws and the draft Dignified Death Act, which is currently being discussed for the second time
in the Czech Parliament.
The fourteenth chapter deals with one of the crucial issues of the healthcare system, the public
health insurance. The aim of the public health insurance is to pay for healthcare which attempts to
improve or preserve the health condition of the insured or to alleviate her suffering. Terms of the
insurance are regulated mainly by the Act No. 48/1997 Coll., on Public Health Insurance, and the Act No.
592/1992 Coll., on Public Health Insurance Premiums. Like every insurance system, the public health
insurance system is also effectively limited by the amount of funds for payment of healthcare which
are obtained by means of the obligation to pay premiums for the insurance. This limit is directly
contained already in the wording of the right to protection of health and healthcare in Article 31 of the
Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
The chapter discusses the insured persons, problems of cross-border health care, conditions of
establishment and termination of insurance and rights and obligations of the insured; the basic right
of the insured is to obtain the services paid for by the system and the basic obligation is to pay the
premiums. Legal status of health insurance companies, which are subjects sui generis obliged by the
law to perform certain tasks of the public administration, is also discussed. The chapter deals with the
contracts for provision of and payment for the paid services, which are concluded between the health
insurance companies and health care providers. The regulation of the prices of individual health
services by means of secondary legislation is also explained. With particular regard to limitation of
funds in public health insurace, a special subchapter is dedicated to the healthcare rationing as an
example of distributive justice in health care.
The fifteenth chapter analyses pharmaceutical law in the narrower sense, i.e. the law of medicinal
products for human use. The key law is the Act No. 378/2007 Coll., on Pharmaceuticals, but also
European law regulations and the State Institute for Drug Control guidelines. The chapter deals with
issues related to the handling of medicinal products including their registration, regulation of
advertising, distribution and brokering of medicinal products and their prescribing, preparation and
dispensing. An explanation of the pharmacovigilance system, which has the aim of monitoring the
safety of medicinal products and the elimination of risks to patients, is also presented.
The special sixteenth chapter is dedicated to the law of medical devices, which theoretically belong
to the pharmaceutical law in the wider sense but are separately regulated by the Act No. 268/2014
Coll., on Medical Devices. The complexity of the law of medical devices stems from the fact that the
notion of medical devices encompasses a wide scale of products from simple medical supplies to
complicated modern technologies. Like in case of pharmaceuticals, harmonization with the EU law is
important for the law of medical devices. The chapter analyses regulation of medical devices including
their introduction to the market, distribution and imports, prescription, dispensing and sale, use,
servicing, inspection and vigilance system. Regulation of prices of medical devices is also discussed.
The seventeenth chapter analyses the regulation of medical research. It encompasses three main
branches of research. The first branch is the clinical research of medicinal products, which is further
subdivided into preclinical tests and clinical trials regulated by the Act on Pharmaceuticals. The second
branch is the evaluation of medical devices regulated by the Act on Medical Devices. It contains clinical
trials, or in case of in vitro diagnostical tools, evaluation of functionality. The third branch is the
evaluation of new methods, not yet established in the medical practice, regulated by the Act on Health
Services. Regarding all three branches, the chapter analyses the conditions for carrying out the
research, aspects of the informed consent of research subjects and questions of liability. A special
subchapter is dedicated to the regulation of human stem cell research which is a type of the clinical
research but is regulated by the particular Act No. 227/2006 Coll., on the Human Embryonic Stem Cell
Research.
The final, eighteenth chapter presents the public health law. Protection of public health is a wide
and multidisciplinary area which deals with hygienic, health and environmental phenomena. Public
health is defined by the Act No. 258/2000 Coll., on the Protection of Public Health, as state of health of
the population and its groups. The chapter analyses the authorities in the protection of public health
(mainly the Regional Health Authorities and the Ministry of Health). The chapter then proceeds to the
analysis of important regulatory areas in the field of public health, especially hygiene requirements for
the operation of healthcare facilities and the prevention of infectious diseases, including the
procedure in case of detection of a contagious disease or the system of epidemiological vigilance, but
also the controversial regulation of compulsory vaccination. The chapter further deals with selected
areas that are not regulated by the Act on the Protection of Public Health, i.e. protection against the
risks of ionizing radiation and regulation of burial grounds.
The presented monograph Health Law is addressed primarily to lawyers, but also to all
professionals who come into contact with the intermingling realms of law and medicine and seek
answers for the difficult questions connected with the law, medicine and ethics.
Kurzfassung
Diese Publikation wird als Ergebnis eines Förderungsprojekts der Grant-Agentur der Tschechischen
Republik - Tschechisches Medizinrecht im europäischen Kontext: strukturelle Analyse und Perspektiven
- vorgelegen.
Das Ziel der Autoren ist es, dem Leser ein Instrument anzubieten, mit dem die ganze Materie des
Medizinrechts erfasst werden kann, und zwar als eine Kategorie, die viele Rechtsnormen aus
verschiedenen Bereichen des Rechts umfasst, die ein nahes Verhältnis zum Gesundheitswesen haben.
Die Publikation bearbeitet eine breite Skala von Regelungen und Instituten des Medizinrechts und
Verhältnissen und Zusammenhängen zwischen ihnen. Die Autoren hoffen, dass der Leser somit eine
umfassende Bearbeitung des Medizinrechts bekommt, die ihm als nützliches Hilfsmittel für das
Verständnis dieses Fachgebietes dienen wird.
Methodologisch kann von drei gebrauchten Methoden gesprochen werden. Erstens sind die
relevanten rechtlichen Dokumente im Buch aus einer grammatischen, teleologischen und historischen
Sicht analysiert. Auch die theoretischen Werke und die verwendeten Quellen werden analysiert. Dann
wird auf vielen Stellen die komparative Methode benutzt, wobei die tschechische Regelung vor allem
aus der europäischen Sicht beobachtet und bewertet wird. Die einzelnen Themen werden dann mit
Hilfe der Synthese als Ganzes beobachtet, sodass der Leser die Materie verstehen kann und sich eigene
Meinung machen kann.
Das Kollektiv der Autoren bilden hauptsächlich die Mitarbeiter der Juristischen Fakultät der
Karlsuniversität, die am Lehrstuhl für Bürgerliches Recht und im Zentrum für Medizinrecht tätig sind.
Der Inhalt der Publikation ist so aufgebaut, dass man von allgemeinen zu speziellen Themen geht.
Im Rahmen dieser Systematik sind die einzel-nen Kapiteln auch nach ihrer Bedeutung für die
rechtliche und medizinische Praxis geordnet - von üblichen Fragen bis zu Fragen, die im
professionellen Interesse von einer niedrigen Anzahl der Spezialisten im demjenigen Bereich stehen.
Jedes Kapitel ist dann in relativ viele Unterkapitel geteilt, die der Logik des Themas entsprechen, und
zwar nach der Regel des Vorrangs des Allgemeinen vor dem Speziellen. Wo es nötig war, wurden auch
spezielle Unterkapitel über die wichtige Rechtsprechung des Europäischen Gerichtshofs für
Menschenrechte eingefügt.
Das erste Kapitel stellt das Konzept des Gesundheitsrechts und seine wichtigsten Institutionen vor.
Es dient als eine Einführung in das Thema, die dem Leser die Orientation in weiteren Kapiteln
erleichtert, die die Institute weiter beschreiben. Das Medizinrecht ist als ein didaktischer Begriff
angeführt, der nicht unter die klassischen Bereiche des Rechts eingeordnet werden kann. Es bildet
aber einen der neuen interdisziplinären Bereiche des Rechts, deren Entwicklung typisch für die
postmoderne Gesellschaft ist. Es sind dabei vier Grundkomponente des Medizinrechts abgegrenzt, und
zwar a) die rechtliche Gestaltung des Verhältnisses Arzt - Patient, b) das Recht der gesetzlichen
Krankenversicherung, c) Arzneimittelrecht und d) das Recht des Schutzes der öffentlichen Gesundheit.
Die Einordnung der Unterkapitel des ersten Kapitels, aber auch von weiteren Kapiteln im ganzen Buch
entspricht dem logischen Aufbau dieser Gliederung.
Der Zweck des Unterkapitels über das Verhältnis Arzt - Patient ist, dem Leser die wichtigsten
Rechtsvorschriften und Dokumente vorzustellen: hauptsächlich das Übereinkommen über
Menschenrechte und Biomedizin, das Gesetz Nr. 89/2012 Sb., Bürgerliches Gesetzbuch, und das Gesetz
Nr. 372/2011 Sb., über die Gesundheitsdienstleistungen. In Verbindung mit den genannten Gesetzen
werden dem Leser einige Rechtsinstitute und Zwecke der Regelung vorgestellt, z.B. der
Behandlungsvertrag nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch oder die Abgrenzung der
Gesundheitsdienstleistungen und der Gesundheitspflege oder die Rechtslage des Patienten nach dem
Gesetz über die Gesundheitsdienstleistungen. Folgende drei Unterkapitel erklären näher die restlichen
Bereiche des Medizinrechts, und zwar die Regeln der gesetzlichen Krankenversicherung, des
Arzneimittelrechts und Rechts des Schutzes der öffentlichen Gesundheit.
Zweites Kapitel befasst sich mit der Regelung der Organisation der Gesundheitspflege, die in einem
imaginären Dreieck Patient (der Versicherte) - Gesundheitsdienstleister - Krankenkasse gewährleistet
wird. Unter allen mathematisch möglichen Paaren dieser Subjekte entstehen Rechte und Pflichten, die
zusammen ein System von Rechtsbeziehungen im Gesundheitswesen schaffen. Obwohl diese
Rechtsverhältnisse hauptsächlich privatrechtlich sind, sind ihre öffentlich-rechtlichen Aspekte sehr
wichtig, sowie die Rolle der öffentlichen Verwaltung. Die Grundlage für die Gewährleistung der
Gesundheitspflege ist das Grundrecht auf Schutz der Gesundheit und auf medizinische Versorgung, das
durch Art. 31 der Charta der Grundrechte und Freiheiten garantiert ist, und vor allem durch das System
der gesetzlichen Krankenversicherung gesichert ist.
Drittes Kapitel beschreibt die Rechtslage der medizinischen Arbeits-kräfte und ihre Rechte und
Pflichten. Es werden zwei wichtigste Rechtsvor-schriften für medizinische Berufe vorgestellt, und zwar
das Gesetz Nr. 95/2004 Sb., über die medizinischen Berufe des Arztes, Zahnarztes und Apothekers, und
das Gesetz Nr. 96/2004 Sb., über die arztähnlichen medizinischen Berufe. Die wichtigste Pflicht des
Angehörigen eines Gesundheitsberufes stellt die Gewährleistung von Gesundheits-dienstlei-stungen
auf dem entsprechenden fachlichen Niveau, dessen Grenzen trotz der Regelung im Gesetz über die
Gesundheitsdienstleistungen eine Frage der Interpretationsstreitigkeiten bleibt. Der Angehörige eines
Gesundheits-berufes hat dabei unter festgesetzten Bedingungen das Recht, die Gesundheitspflege
aufgrund von qualifizierter Gefährdung seines eigenen Lebens oder Gesundheit oder unter dem
Vorbehalt des Gewissens nicht zu gewähren.
Die medizinischen Berufe, die in den beiden Gesetzen geregelt sind, sind im dritten Kapitel aus der
Sicht der Fähigkeit der Personen zu ihrer Ausübung und der nötigen Qualifikation beschrieben. Am
Ende des Kapitels ist die Regelung der Standeskammern beschrieben. Spezielle Gesetze gründen die
Tschechische Ärztekammer, die Tschechische Zahnärztekammer und die Tschechische
Apothekerkammer, die selbstverwaltende Berufsverbände mit Pflichtmitgliedschaft sind. Derzeit findet
eine gewisse Emanzipation der arztähnlichen Berufe statt, die sich hauptsächlich bei den Bemühungen
um die Kodifizierung ihrer Kammer zeigt.
Besonderes Unterkapitel ist der Frage der arbeitsrechtlichen Beziehungen im Gesundheitswesen

gewidmet. Im Hinblick auf die ungenügende Personalausstattung im tschechischen Gesundheitswesen
ist die Umgehung oder direkte Verletzung der Regelung der Arbeitszeiten gemäß des Gesetzes Nr.
262/2006 Sb., Arbeitsgesetzbuch, das langjährige schwerwiegende Problem. Wichtig ist auch die Frage
der arbeitsrechtlichen Aspekte der Vertiefung und Verbesserung der Qualifikation von Angehörigen
eines Gesundheitsberufes.
Obwohl man argumentieren könnte, dass dies eine der besonderen Pflichten der Angehörigen eines
Gesundheitsberufes ist, stellt die Schweigepflicht der Angehörigen eines Gesundheitsberufes einen so
wichtigen und spezifischen Bereich dar, dass ihr das ganze vierte Kapitel des Buches gewidmet ist. Bei
der Gewährung von Gesundheitsdienstleistungen gibt der Patient dem Gesundheitsdienstleister viele
persönliche Daten. Es ist deswegen kein Wunder, dass die Regelung der Schweigepflicht im Gesetz über
die Gesundheitsdienstleistungen zu finden ist. Das Kapitel befasst sich mit dem persönlichen und
sachlichen Anwendungsbereich der Schweigepflicht (welche Personen eine solche Pflicht haben und
auf welche Informationen sie sich bezieht), und analysiert Fälle des Erlaubten Durchbruchs dieser
Pflicht. Die Schweigepflicht bezieht sich nicht nur auf die Mitglieder der Ärzteberufe, sondern auf alle
Mitarbeiter im Gesundheitswesen und ihr Gegenstand sind alle Tatsachen, die der
Gesundheitsdienstleister im Zusammenhang mit der Gewährung von Gesundheitsdienstleistungen
erfährt. Das Kapitel stellt auch mögliche Sanktionen bei ungerechtfertigter Verletzung der
Schweigepflicht vor, die im Bereich des Disziplinar-, Zivil-, Arbeits-, Verwaltungs- und Strafrechts
verhängt werden können.
Das fünfte Kapitel befasst sich mit dem Thema der medizinischen Dokumentation. Wie die ärztliche
Schweigepflicht, könnte es einfach nur als ein Teilaspekt der Arbeit der medizinischen Fachkräfte in
Betracht gezogen werden; jedoch hat es eine entscheidende Rolle in der Theorie und Praxis
bekommen, und das nicht nur wegen des Rechtsschutzes des Patienten und der medizinischen
Fachkräfte. Das Gesetz über die Gesundheitsdienstleistungen unterstreicht die Haltung von
medizinischer Dokumentation durch verschiedene Mittel, einschließlich des Rechts der Behörden, die
Sanktion der Einstellung oder Entnahme der Lizenz für die Gewährung von Gesundheitsleistungen
aufzuerlegen, wenn der Gesundheitsdienstleister die Dokumentation nicht richtig aufbewahrt.
Aufgrund der privatrechtlichen Natur des Behandlungsvertrags ist die medizinische Dokumentation
auch durch die einschlägigen Bestimmungen des Bürgerlichen Gesetzbuchs geregelt. Handhabung der
Dokumentation wird weiter durch das Gesetz Nr. 101/2000 Sb., über den Schutz persönlicher Daten,
geregelt.
Die medizinische Dokumentation besteht aus einer vielfältigen Reihe von Daten, die durch das
Gesetz über die Gesundheitsdienstleistungen definiert sind. Sie kann in physischer oder elektronischer
Form oder in Kombination beider Formen aufbewahrt werden; das fünfte Kapitel stellt formale Regeln
für die Dokumentation vor. Bestimmte Aspekte der Eintragungen in die medizinische Dokumentation
werden auch durch die Form der medizinischen Dokumentation und durch die Art der erbrachten
Gesundheitsdienstleistungen bestimmt.
Das Kapitel konzentriert sich weiter auf Personen, die zur Einsicht in die Dokumentation berechtigt
sind, vor allem der Patient und Personen mit abgeleitetem Recht einerseits und Personen, die ohne
Zustimmung des Patienten in die Dokumentation einsehen können, andererseits. Diese Kategorien
haben unterschiedliche gestaltete Rechte auf die Einsichtnahme und die Herstellung von Auszügen
und Kopien aus der Dokumentation. Verwandte Rechtsfragen umfassen auch den Schutz der
Privatsphäre Dritter, deren personenbezogene Daten oft in der Dokumentation sind, oder die Führung
der Dokumentation im Falle einer anonymen Geburt.
Mängel in der Dokumentation begründen nicht nur eine verwaltungs-rechtliche Haftung des
Gesundheitsdienstleisters, sondern sie haben auch eine große Bedeutung in zivilrechtlichen
Streitigkeiten. Die Rechtspraxis hat noch nicht die Frage geklärt, ob ungenügende Dokumentation zu
einer Beweislastumkehr auf den Gesundheitsdienstleister führt; jedoch hat die tschechische
Rechtsprechung noch keine solche Entscheidung erreicht. Interessanter Vergleich mit der deutschen
Rechtsprechung kann in diesem Zusammenhang gemacht werden.
Das sechste Kapitel beschreibt den Rechtsstatus des Patienten. Heute, wenn die Autonomie des
Willens des Patienten und sein Selbstbestim-mungsrecht so wichtig sind, kann man über das
Verhältnis Arzt - Patient als über ein gleichwertiges Verhältnis sprechen. Vor allem in Bezug auf die
grenzüberschreitende Gesundheitspflege ist die Rolle des europäischen Rechts wichtig, in dem der
Patient im bestimmten Kontext als Verbraucher eingeordnet wird. Aus der Sicht des nationalen Rechts
ist die Regelung des Behandlungsvertrags im Bürgerlichen Gesetzbuch wichtig, die in diesem
Zusammenhang den Patienten mit dem Begriff "der Behandelte" bezeichnet.
Weiter analysiert das Kapitel die einzelnen Rechte des Patienten, die im "Patientenrechte-Katalog"
im Gesetz über die Gesundheitsdienstleistungen angeführt sind. Zu diesen Rechten gehören das Recht
auf freie und informierte Zustimmung (Einwilligungserklärung) oder das Recht auf die lege artis
Erbringung von Gesundheitsdienstleistungen, und auch das Recht auf Konsultationsdienstleistungen
oder z.B. das Recht auf Informationen über interne Regeln des Gesundheitsdienstleisters und über den
Preis der gewährten Dienstleistungen.
Die spezifischen Probleme sind Probleme im Zusammenhang mit Krankenhausaufenthalt ohne

Zustimmung und Rückhaltemittel. Ein Patient kann durch das Gesetz über Gesundheitsdienste und
generell nur mit Zustimmung einer Behörde definiert, ohne Zustimmung unter Bedingungen
hospitalisiert werden. Die Rückhaltemittel, die die freie Bewegung des Patienten gegen seinen Willen
verhindern, werden im tschechischen Gesundheitswesen vor allem bei psychiatrischen
Dienstleistungen oft verwendet, was beträchtliche Kontroversen mit sich bringt. Das sechste Kapitel
präsentiert auch die Rechte einer Person, die ohne Zustimmung hospitalisiert wird und die Fragen der
so genannten Haftverfahren.
Einer der wichtigsten Institute des heutigen Medizinrechts, die Einwil-ligung des Patienten, ist der
Schwerpunkt des siebten Kapitels. Die Einwilligungserklärung stellt in Bezug auf die Autonomie des
Willens des Patienten eine rechtliche Grundlage für die Bereitstellung von Gesund-heitspflege. Ohne
diese rechtliche Grundlage ist eine medizinische Interven-tion rechtswidrig und kann zu einer Haftung
führen. Es gibt jedoch auch einige streng definierte alternative rechtliche Grundlagen für eine
Intervention, insbesondere Notstand oder obligatorische Behandlung.
Die Einwilligungserklärung ist durch das Gesetz über die Gesundheits-dienstleistungen, das
Bürgerliche Gesetzbuch und bestimmte Sonderge-setze geregelt. Ein wichtiges Merkmal der
gesetzlichen Regelung der Einwilligungserklärung ist der Umfang und die Form der Informationen, die
dem Patienten zur gegeben werden, vor allem in Bezug auf die Natur, Folgen, Risiken und Alternativen
der Behandlung. Das siebte Kapitel behandelt auch formale Fragen der Einwilligungserklärung und
Bedingungen, die eine rechtmäßige Zustimmung begründen. Sonderfälle sind
Behandlungsverweigerung und die Patientenverfügung.
Eine grundlegende Frage des Medizinrechts ist die Definition der Behandlung nach den allgemein
anerkannten fachlichen Standards (oder lege artis). Es ist ein unbestimmter Rechtsbegriff, den die
Gerichte ad hoc im Rahmen jedes einzelnen Falles interpretieren. Gleichzeitig ist die Gewährung von
Gesundheitsdienstleistungen nach den allgemein anerkannten fachlichen Standards eine der
grundlegenden Pflichten der Gesundheitsdienstleister. Lege artis Verhalten kann in einem engeren
Sinne verstanden werden, als rein wissenschaftlicher und technischer Begriff oder in einem weiteren
Sinne als die richtige Vorgehensweise in ihrer ganzen Komplexität, darunter auch zum Beispiel
Kommunikation oder administrative Aspekte.
Das Kapitel analysiert das Konzept der pflichtgemäßen Berufsausü-bung im Sinne des
Übereinkommens über Menschenrechte und Biomedi-zin, des Bürgerlichen Gesetzbuchs und des
Gesetzes über die Gesundheits-dienstleistungen. Eng verwandt mit diesem Thema ist die Frage von
Sachverständigen und deren Beurteilung durch das Gericht im Falle eines Rechtsstreits.
Non lege artis Verhalten kann zur Haftung des Gesundheitsdienstleisters oder eines bestimmten
Arztes führen. Ihre zivilrechtliche Haftung ist von entscheidender Bedeutung. Das neunte Kapitel ist
dieser Frage gewidmet. In diesem Zusammenhang ist es wichtig, dass die rechtliche Beziehung
zwischen dem Gesundheitsdienstleister und dem Patienten von privatrechtlicher Natur ist. Abgesehen
von non lege artis Verhalten kann die zivilrechtliche Haftung durch Verletzungen der vielen
Verpflichtungen des Gesundheitsdienstleisters begründet werden, zum Beispiel Behandlung des
Patienten ohne Einwilligungserklärung oder durch die Verletzung des Schutzes von persönlichen Daten.
Im Zusammenhang mit der Gewährung von Gesundheitsdienstleistungen haftet der
Gesundheitsdienstleister in der Regel nicht für eine Nichterreichung eines bestimmten Ergebnisses,
sondern für die tatsächlichen Handlungen oder Unterlassungen.
Gesundheitspflege kann auf vertraglicher oder gesetzlicher Basis gewährt werden, was einen
Einfluss auf einige Aspekte der zivilrechtlichen Haftung hat. Besondere Arten von Haftung sind Haftung
für Schäden aus Betriebstätigkeit, Haftung für durch Sachen verursachte Schäden, Haftung für durch
Produktmängel verursachte Schäden oder Haftung für die durch eine Information oder Rat
verursachten Schäden. Im neunten Kapitel werden die einzelnen Voraussetzungen der Haftung
(Pflichtverletzung, Schaden, Kausalität und, soweit anwendbar, auch Vertretenmüssen) in Bezug auf die
Gewährung von Gesundheitsdienstleistungen diskutiert und verschiedene Arten von Ansprüchen
einschließlich der neuen Regelung der Entschädigung für immaterielle Schäden vorgestellt.
Das zehnte Kapitel befasst sich mit strafrechtlicher Haftung. Zunächst werden die Grundlagen der
Strafbarkeit vorgestellt, darunter die Elemente dieser Haftung, Rechtfertigungsgründe oder bestimmte
Aspekte des Strafverfahrens. Das Kapitel analysiert dann bestimmte Straftaten, die für den Bereich der
Gesundheitspflege besonders relevant sind: insbesondere Straftaten gegen das Leben und die
Gesundheit, aber auch gegen die Freiheit, gegen die Persönlichkeitsrechte und gegen die
Vertraulichkeit der Korrespondenz. Ein besonderes Unterkapitel ist der strafrechtlichen
Verantwortlichkeit von juristischen Personen gewidmet, vor allem im Zusammenhang mit der kürzlich
erfolgten Änderung des Gesetzes Nr. 418/2011 Sb., über die Strafbarkeit juristischer Personen, die den
Umfang dieser Haftung um die Straftaten gegen das Leben und die Gesundheit erweitert hat.
Der rechtliche Status des menschlichen Körpers und die Regulierung des Umgehens mit ihm und
mit seinen Teilen stellt ein besonderes Problem dar. Der menschliche Körper und seine Teile sind in
der Regel nicht als Dinge im rechtlichen Sinne verstanden und können somit keine Gegenstände des
Eigentums sein; sie werden durch Persönlichkeitsrechte geschützt. Nach dem Übereinkommen über
Menschenrechte und Biomedizin und dem tschechischen Bürgerlichen Gesetzbuch darf ein
menschlicher Körper als solcher nicht eine Quelle finanzieller Gewinne sein. Der Körper wird durch das
Gesetz auch nach dem Tod der Person geschützt.
Ein damit verbundenes Problem ist die Regelung der Entnahme und Verwendung von Körperteilen
entweder einer lebenden oder toten Person. Ein nahes Thema ist auch das Vorgehen nach dem Tod
einer Person und Autopsien. Es gibt vier Arten von Autopsien nach tschechischem Recht; einige sind
pflichtig und einige fakultativ.
Das umfangreiche zwölfte Kapitel befasst sich mit den unter bestimmten Bedingungen erbrachten
Gesundheitsdienstleistungen, die vor allem durch das Gesetz Nr. 373/2011 Sb., über die spezifischen
Gesundheitsdienstleistungen, geregelt sind. Zu diesen Dienstleistungen gehören Empfängnisverhütung
und Sterilisation, Abtreibungen, assistierte Reproduktion, Kastration, Geschlechtsumwandlung und
Transplantationen. Das Kapitel analysiert auch die Fragen der wrongful birth und wrongful life Fälle
(Kind als Schaden), die häufig in der ganzen Welt diskutiert werden, die bereits, obwohl nur
ausnahmsweise, von tschechischen Gerichten behandelt wurden.
Ein besonderes Kapitel bearbeitet die höchst umstrittene Frage der Euthanasie, die relevante
ethische Diskussion, die Arten der Sterbehilfe und vor allem rechtliche Aspekte des Problems
einschließlich ausgewählter ausländischer Gesetze und des Entwurfs des Gesetzes über die Sterbehilfe,
das derzeit zum zweiten Mal im tschechischen Parlament diskutiert wird.
Das vierzehnte Kapitel beschäftigt sich mit einer der entscheidenden Fragen des Systems der
Gesundheitspflege, mit der gesetzlichen Krankenversicherung. Das Ziel der gesetzlichen
Krankenversicherung ist es, für die Gesundheitspflege zu zahlen, die den Gesundheitszustand des
Versicherten verbessert oder bewahrt oder sein Leiden mildert. Die Bedingungen der Versicherung sind
in erster Linie durch das Gesetz Nr. 48/1997 Sb., über die gesetzliche Krankenversicherung, und das
Gesetz Nr. 592/1992 Sb., über die Prämien für die gesetzliche Krankenversicherung, geregelt. Wie jedes
Versicherungssystem, auch die gesetzliche Krankenversicherung ist durch die Höhe der durch die
Prämien eingezahlten Mittel in den Möglichkeiten für die Zahlung für die Gesundheitspflege limitiert.
Dieses Limit ist schon im Wortlaut des Rechts auf Schutz der Gesundheit und auf die
Gesundheitspflege im Artikel 31 der Charta der Grundrechte und Freiheiten beinhaltet.
In diesem Kapitel werden die Versicherten, Probleme der grenzüberschreitenden

Gesundheitsdienstleistungen, Bedingungen für die Abschließung und die Beendigung der Versicherung
und die Rechte und Pflichten des Versicherten besprochen; das Hauptrecht des Versicherten ist die
Erhaltung der Dienste für die er bezahlt hat und die Grundverpflichtung ist die Zahlung von Prämien.
Der rechtliche Status der Krankenkassen, die Subjekte sui generis sind, die nach dem Gesetz dazu
verpflichtet sind, bestimmte Aufgaben der öffentlichen Verwaltung durchzuführen, wird ebenfalls
diskutiert. Das Kapitel befasst sich mit den Verträgen für die Gewährung und Bezahlung für die
bezahlten Dienstleistungen, die zwischen den Krankenkassen und den Gesundheitsdienstleistern
abgeschlossen werden. Die Regelung der Preise der einzelnen Gesundheitsdienstleistungen durch die
sekundären Rechtsvorschriften wird auch erläutert. Insbesondere im Hinblick auf die Begrenzung der
Mittel für die gesetzliche Krankenversicherung wird ein spezielles Unterkapitel dem so genannten
rationing im Gesundheitswesen als Beispiel für die Verteilungsgerechtigkeit im Gesundheitswesen
gewidmet.
Das fünfzehnte Kapitel analysiert das Arzneimittelrecht im engeren Sinne, das heißt das Recht der
Arzneimittel für den menschlichen Gebrauch. Das wichtigste Gesetz ist das Gesetz Nr. 378/2007 Sb.,
über die Arzneimittel, und auch die europäischen Rechtsvorschriften und die Richtlinien des
Staatsinstituts für Arzneimittelkontrolle. Das Kapitel befasst sich mit den Fragen der Handhabung von
Arzneimitteln einschließlich ihrer Registrierung, Regulierung von Werbung, Vertrieb und Vermittlung
von Arzneimitteln und deren Verschreibung, Herstellung und Abgabe. Eine Erklärung des
Pharmakovigilanz-Systems, das als Ziel die Überwachung der Sicherheit von Arzneimitteln und die
Beseitigung der Risiken für die Patienten hat, wird ebenfalls vorgestellt.
Das spezielle sechzehnte Kapitel befasst sich mit dem Recht der medizinischen Gesundheitsmittel,
die theoretisch im weiteren Sinne zum Arzneimittelrecht gehören, aber sind separat im Gesetz Nr.
268/2014 Sb., über die Medizinprodukte, geregelt. Die Komplexität des Rechts der medizinischen
Gesundheitsmittel ergibt sich aus der Tatsache, dass der Begriff der medizinischen Gesundheitsmittel
eine breite Skala von Produkten umfasst, vom einfachen medizinischen Material bis zu komplizierten
modernen Geräten. Wie im Fall von Arzneimitteln, die Harmonisierung durch das EU-Recht ist wichtig
für das Recht der medizinischen Gesundheitsmittel. Das Kapitel analysiert die Regulierung von
Gesundheitsmitteln einschließlich ihrer Einführung auf den Markt, des Vertriebs und der Importe, der
Verschreibung, Abgabe und Verkauf, Nutzung, Wartung, Inspektion und Überwachungssystem. Die
Regulierung der Preise von Gesundheitsmitteln wird ebenfalls diskutiert.
Das siebzehnte Kapitel analysiert die Regulierung der medizinischen Forschung. Es umfasst drei
Hauptbereiche der Forschung. Der erste Bereich ist die klinische Forschung von Arzneimitteln, die
weiter in die präklinischen und klinischen Versuche unterteilt ist, welche durch das Gesetz über die
Arzneimittel geregelt sind. Der zweite Bereich ist die Beurteilung von Gesundheitsmitteln, die durch
das Gesetz über die Gesundheitsmittel geregelt ist. Es enthält klinische Studien oder im Fall der in vitro
diagnostischen Werkzeugen die Bewertung der Funktionalität. Der dritte Bereich ist die Bewertung
neuer Methoden, die noch nicht in der medizinischen Praxis etabliert sind, was durch das Gesetz über
die Gesundheitsdienstleistungen geregelt ist. In Bezug auf alle drei Bereiche, das Kapitel analysiert die
Bedingungen für die Durchführung von Forschungsarbeiten, Aspekte der informierten Einwilligung der
Versuchspersonen und die Fragen der Haftung. Ein spezielles Unterkapitel beschreibt die Regulierung
der Forschung auf menschlichen Stammzellen, die eine besondere Art der klinischen Forschung ist, und
die durch das jeweilige Gesetz Nr. 227/2006 Sb., über die menschliche embryonale Stammzellforschung,
geregelt ist.
Das letzte achtzehnte Kapitel stellt das Recht der öffentlichen Gesundheit vor. Der Schutz der
öffentlichen Gesundheit ist ein breites und interdisziplinäres Gebiet, das sich mit hygienischen und
gesundheitlichen Phänomenen und Umweltphänomenen befasst. Die öffentliche Gesundheit wird
durch das Gesetz Nr. 258/2000 Sb., über den Schutz der öffentlichen Gesundheit, definiert, und zwar als
ein Zustand der Gesundheit der Bevölkerung und ihrer Gruppen. Das Kapitel analysiert die Behörden
des Schutzes der öffentlichen Gesundheit (vor allem Bezirks- und Regionalgesundheitsbehörden und
das Ministerium für das Gesundheitswesen). Das Kapitel befasst sich dann mit der Analyse von
wichtigen regulatorischen Bereichen auf dem Gebiet der öffentlichen Gesundheit, insbesondere
Hygienevorschriften für den Betrieb von Einrichtungen des Gesundheitswesens und mit der
Verhinderung von Infektionskrankheiten, einschließlich des Verfahrens im Fall der Detektion einer
Infektionskrankheit oder mit dem System der epidemiologischen Wachsamkeit, aber auch mit der
umstrittenen Regelung der Impfpflicht. Das Kapitel befasst sich weiter mit ausgewählten Bereichen, die
durch das Gesetz über den Schutz der öffentlichen Gesundheit nicht geregelt sind, das heißt mit dem
Schutz vor den Gefahren ionisierender Strahlung und der Regulierung der Grabstätten.
Die vorliegende fachliche Monographie Medizinrecht ist in erster Linie für Anwälte bestimmt, aber
auch für alle Fachleute, die bei ihren Aktivitäten rechtliche Fragen im Gesundheitswesen begegnen und
die auf der Suche nach Antworten auf schwierige Fragen im Zusammenhang mit Medizin, Recht und
Ethik sind.
Klíčová slova
Zdravotnictví, zdravotnické právo, veřejné zdravotní pojištění, farmaceutické právo, veřejné zdraví,
zdravotnický pracovník, povinná mlčenlivost, zdravotnická dokumentace, pacient, pojištěnec,
informovaný souhlas, lex artis, lidské tělo, sterilizace, umělé přerušení těhotenství, asistovaná
reprodukce, wrongful birth, eutanazie, léčivý přípravek, zdravotnický prostředek, medicínský výzkum,
očkování
Keywords
Healthcare, health law, public health insurance, pharmaceutical law, public health, health
professional, medical confidentiality, medical records, patient, insured person, informed consent, lex
artis, human body, sterilization, abortion, assisted reproduction, wrongful birth, euthanasia, medicinal
product, medical device, medical research, vaccination
Schlüsselworte
Gesundheitswesen, Medizinrecht, gesetzliche Krankenversicherung, Arznei--mit-telrecht, öffentliche
Gesundheit, medizinische Arbeitskräfte, Schweigepflicht, ärztliche Dokumentation, Patient,
Versicherungsnehmer, informierte Einwilligung, lex artis, menschlicher Körper, Sterilisation, Abtrei-
bung, assistierte Reproduktion, wrongful birth, Euthanasie, Heil-mittel, Gesundheitsmittel, Forschung,
Impfung
Seznam použitých zkratek

I------------------------I-------------------------------------------------------I
I kontrolní řád I zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I občanský zákoník I zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I Směrnice I směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/45/ES I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I správní řád I zákon č. 500/2004 Sb., správní řád I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I trestní zákoník I zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon č. 480/2004 Sb. I zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách I
I I informační společnosti a o změně některých zákonů I
I I (zákon o některých službách informační společnosti) I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o bankách I zákon č. 21/1992 Sb., o bankách I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o elektronických I zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích I
I komunikacích I a o změně některých souvisejících zákonů I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o finanční I zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné I
I kontrole I správě a o změně některých zákonů I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o krajích I zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o NKÚ I zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o obcích I zákon č. 128/2000 Sb., o obcích I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o obchodních I zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích I
I korporacích I I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o ochraně I zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o I
I osobních údajů I změně některých zákonů I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o opatřeních I zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti I
I proti legalizaci I legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování I
I výnosů z trestné I terorismu I
I činnosti I I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o přestupcích I zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích I

I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o veřejných I zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách I
I dražbách I I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o vlastnictví I zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé I
I bytů I spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické I
I I vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují I
I I některé zákony I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I zákon o zaměstnanosti I zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I ZoA I zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a o spisové I
I I službě a o změně některých zákonů I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I ZOEO I zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných I
I I číslech (o evidenci obyvatel) I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I ZP I zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I ZSPI I zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k I
I I informacím I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
I ZSU I zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách I
I I sjednávání spotřebitelského úvěru I
I------------------------I-------------------------------------------------------I
Bibliografie
Knihy
• - ANDERSON, K. N., MOSBY, C. V. Mosby's Medical, Nursing and Allied Health Dictionary. 4.
vydání. St. Louis: Mosby, 1994. ISBN 978-0815148005.
• - ARISTOTELES. Etika Níkomachova. Praha: Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3.
• - BAMBERGER, H. G., ROTH, H. a kol. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Svazek 1.
München: C. H. Beck, 2003. ISBN 978-3-406-60931-2.
• - BARTÁK, A. Antikoncepce. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1351-9.
• - BERAN, K. Pojem osoby v právu. Osoba, morální osoba, právnická osoba. Praha: Leges, 2012.
ISBN 978-80-87576-06-9.
• - BERG, J. W., APPELBAUM, P. S., LIDZ, C. W., PARKER, L. S. Informed Consent. Legal Theory and
Clinical Practice. Oxford: Oxfod University Press, 2001. ISBN 9780195126778.
• - BEYLEVELD, D., TOWNEND, D., WRIGHT, J. Research ethics committees, data protection, and
medical research in European countries. Burlington, Vt: Ashgate, 2005. ISBN 978-0-754643-500.
• - BĚLOHLÁVEK, A., HÓTOVÁ, R. Cenová regulace z pohledu tuzemské, komunitární a mezinárodní
úpravy a ochrany investic. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2008. ISBN 978-80-7208-676-4.
• - BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. ISBN 80-
86432-13-0.
• - BOHUSLAV, L. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-80-
7380-473-2.
• - BRÖDERMANN, E., ROSENGARTEN, J. Internationales Privat- und Zivilverfahrensrecht (IPR/IZVR).
7. vydání. München: Vahlen, 2015. ISBN 978-3-8006-4819-1.
• - BRŮHA, D., PROŠKOVÁ, E. Zdravotnická povolání. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ISBN 978-80-
7357-661-5.
• - BRAZIER, M., CAVE, E. Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003. ISBN
978-0-241-95259-7.
• - BRYNNER, R., STEPHENS, T. D. Dark remedy: the impact of Thalidomide and its revival as a vital
medicine. 1. vydání. New York: Basic Books, 2001. ISBN 0-7382-0590-7.
• - BURIÁNEK, J. Lékařské tajemství a zdravotnická dokumentace a související otázky. Praha:
Linde, 2005. ISBN 80-7201-544-3.
• - CALABRESI, G., BOBBITT, P. Tragic Choices. New York: Norton, 1978. ISBN 9780393090857.
• - CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-
7201-594-X.
• - CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Orac, 2004. ISBN 80-
86199-75-4.
• - CLINARD, M. B., YEAGER, P. C. Corporate Crime. New Jersey: Transaction Publishers, 2007. ISBN
978-1412804930.
• - ČERNÝ, D. a kol. Lidské embryo v perspektivě bioetiky. Praha: Wolters Kluwer společně s
vysokou školou CEVRO Institut, 2011. ISBN 978-80-7357-648-6.
• - ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. Etické a právní aspekty výzkumu kmenových buněk. Praha: Ústav státu
a práva AV ČR, 2013. ISBN 978-80-87439-13-5.
• - DAMOHORSKÝ, M. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-
7179-498-1.
• - DETTMEYER, R. Medizin & Recht für Ärzte. Berlin: Springer, 2001. ISBN 978-3-540-29863-2.
• - DEUTSCH, E., SPICKHOFF, A. Medizinrecht. 5. vydání. Berlin: Springer, 2003. ISBN 978-3-540-
00048-8.
• - DOLEŽAL, T. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012. ISBN
978-80-87576-24-3.
• - DOLISTA, J. Úvod do bioetického myšlení. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012. ISBN 978-
80-261-0192-5.
• - DÖRFL, L. Zákon o znalcích a tlumočnících. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN
978-80-7400-148-2.
• - DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I.
díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-790-4.
• - DRGONEC, J., HOLLÄNDER, P. Moderná medicína a právo. 2. vydání. Bratislava: Obzor, 1988.
• - DUDOVÁ, J. Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými
faktory vnějšího prostředí. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-80-7201-854-3.
• - DUKES, G. The Law and Ethics of the Pharmaceutical Industry. 1. vydání. Amsterdam: Elsevier B.
V., 2006. ISBN 0-444-51868-1.
• - DVOŘÁK, J., MALÝ, K. a kol. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer,
2011. ISBN 978-80-7357-753-7.
• - ELISCHER, D. Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. Praha: Wolters Kluwer, 2016.
ISBN 978-80-7552-298-6.
• - EXTER, A. den. Human Rights and Biomedicine. Antwerpen: Maklu Publishers, 2010. ISBN
9789046602966.
• - EXTER, A., SÁNDOR, J. Frontiers of European Health Law. Yearbook 2002. Rotterdam: Erasmus
University Press, 2003. ISBN 9080748722.
• - FELDSCHREIBER, P. The law and regulation of medicines. 1. vydání. New York: Oxford University
Press, 2008. ISBN 978-0-19-953467-8.
• - FENYK, J. Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: Lexis Nexis, 2007. ISBN 978-80-
86920-25-2.
• - FENYK, J., SMEJKAL, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim:
komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-720-9.
• - FIALA, J. a kol. Občanské právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-948-7.
• - FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009.
ISBN 978-80-7357-395-9.
• - FIALA, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení. Praha: Nakladatelství Českosloven-ské
akademie věd, 1965.
• - FIFKOVÁ, H. a kol. Transsexualita a jiné poruchy sexuální identity. Praha: Grada Publishing,
2008. ISBN 978-80-247-1696-1.
• - FIORI, A., MARCHETTI, D. Medicina legale della responsabilita' medica. Milano: Giuffre' Editore,
2016. ISBN 9788814211935.
• - FRANKL, V. E. A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 8071928488.
• - FRIEDMAN, M. L., FURGBERG, D. C., DEMETS, D. Fundamentals of Clinical Trials. 4. vydání. New
York: Springer Science + Business Media, 2010. ISBN 978-1-4419-1586-3.
• - GEIß, K., GREINER, H. Arzthaftpflichtrecht. München: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-3-406-65769-6.
• - GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu.
Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-058-1.
• - GIESEN, D. International Medical Malpractice Law: A Comparative Law Study of Civil Liability
Arising from Medical Care. Tübingen: Mohr, 1988. ISBN 978-9024737055.
• - GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014. ISBN
978-1-137-32746-8.
• - GRUBB, A., LAING, J. M., MCHALE, J. V., KENNEDY, I. Principles of Medical Law. 3. vydání. Oxford:
Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-954440-0.
• - GURKOVÁ, E. Hodnocení kvality života. Pro klinickou praxi a ošetřovatelský výzkum. Praha:
Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3625-9.
• - HADLEY, J. Abortion: Between Freedom and Necessity. London: Virago, 1997. ISBN
9781853818585.
• - HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha: Galén, 2002. ISBN 8072621327.
• - HAŠKOVCOVÁ, H. Práva pacientů, komentované vydání. Havířov: Nakladatelství Aleny Krtilové,
1995. ISBN 80-902163-0-7.
• - HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie - nauka o umírání. 2. vydání. Praha: Galén, 2007. ISBN 978-807-
2624-713.
• - HAVLÍČEK, K., HEMELÍK, T. Nad veřejným zdravotním pojištěním. Praha: Orac, 1998. ISBN 80-
86199-04-5.
• - HAVRÁNEK, F. Interruptio graviditatis. Praha: Avicenum, 1982. ISBN 08-076-82.
• - HENDRYCH, D., ČEBIŠOVÁ, T., KOPECKÝ, M., MIKULE, V., POMAHAČ, R., PRÁŠKOVÁ, H., STAŠA, J.,
VOPÁLKA, V. Správní právo: obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Právnické učebnice.
ISBN 978-80-7179-254-3.
• - HERRING, J. Medical Law and Ethics. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-
0-19-923066-2.
• - HERRING, J. Medical Law and Ethics. 5. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2014. ISBN 978-
80-87212-72-1.
• - HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ISBN
978-80-7357-643-1.
• - HUMENÍK, I., SZANISLÓ, I.-M. V. a kol. Biomedicínsky výskum. Bratislava: Eurokódex, 2012, s.
126. ISBN 978-80-89447-73-2.
• - HÜßTEGE, R., MANSEL, H.-P. Bürgerliches Gesetzbuch: Rom-Verordnungen zum Internationalen
Privatrecht. Band 6. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2014. ISBN 978-3-8329-7385-8.
• - CHARD, T., RICHARDS, M. P. M. Obstetrics in the 1990s: Current Controversies. Cambridge:
Cambridge University Press, 1992. ISBN 9780521412827.
• - CHENG, M. Medical device regulations: global overview and guiding principles. 1. vydání.
Geneve: World Health Organization, 2003. ISBN 92-4-154618-2.
• - JACKSON, E. Law and the Regulation of Medicines. 1. vydání. Portland, Ore.: Hurt Pub., 2012.
ISBN 978-1-84946-179-5.
• - JACKSON, E. Medical Law. Text, Cases, and Materials. Oxford: Oxford University Press, 2006.
ISBN 978-0-19-926127-7.
• - JACKSON, E. Medical Law. Text, Cases, and Materials. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press,
2013. ISBN 978-0-19-969360-3.
• - JACKSON, E. Regulating Reproduction. Law, Technology, and Autonomy. Oxford: Hart

Publishing, 2001. ISBN 9781841130545.
• - JAN PAVEL II. Evangelium vitae. Encyklika Jana Pavla II. o životě, který je nedotknutelné dobro
z 25. března 1995. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-139-3.
• - JASPERS, K. Úvod do filosofie. Praha: OIKOYMENH, 1996. ISBN 80-86005-05-4.
• - JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges,
2013. ISBN 978-80-87576-58-8.
• - JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016. ISBN 978-80-7502-120-5.
• - JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vydání. Praha:
Leges, 2016. ISBN 978-80-7502-106-9.
• - JELÍNEK, J., HERCZEG, J. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář s
judikaturou. 2. vydání. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-43-4.
• - KANT, I. Základy metafyziky mravů. Praha: OIKOYMENH, 2014. ISBN 978-80-7298-501-2.
• - KENNEDY, I., GRUBB, A. a kol. Principles of Medical Law. Oxford: Oxford University Press, 1998.
ISBN 978-0-19-954440-0.
• - KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského
práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-484-6,
• - KNAPP, V. Teorie práva. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1.
• - KOMÁREK, L., PROVAZNÍK, K. a kol. Ochrana a podpora zdraví. Nadace CINDI, 3. lékařská fakulta
UK, 2011, s. 94. ISBN 978-80-260-1159-0.
• - KONNOR, D. D. Pharmacy law desk reference. New York: Haworth Press, 2007. ISBN
9780789018212.
• - KOZIOL, H. Basic Questions of Tort Law from a Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag,
2012. ISBN 978-3-902638-85-4.
• - KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014. ISBN 978-80-905897-0-4.
• - KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Právo obligační. 4. vydání. Praha: Knihovna sborníku věd právních
a státních, 1947, reprint Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-410-1.
• - KREJČÍKOVÁ, H. Ukončování léčby pacienta a trestní odpovědnost lékaře. Praha: Galén, 2014.
ISBN 978-80-7492-167-4.
• - KRÝSA, I., KRÝSOVÁ, Z. Zákon o ochraně veřejného zdraví. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2016. ISBN 978-80-7552-070-8.
• - KUBIAK, R. Prawo medyczne. 2. vydání. Warszawa: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-83-255-6393-6.
• - KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno: Doplněk, 2009. ISBN 978-80-7239-231-
5.
• - KUHSE, H., SCHÜKLENK, U., SINGER, P. a kol. Bioethics: An Antology. 3. vydání. Hoboken: John
Wiley and Sons, 2016. ISBN 978-1-118-94152-2.
• - KOWANDOVÁ, H., WEBER. T. Zákon o technických požadavcích na výrobky a předpisy
související. 2. vydání. Praha: Linde, 1999. ISBN 80-7201-087-5.
• - LANDAU, S. I. International Dictionary of Medicine and Biology. New York: Wiley, 1986. ISBN
9780471018490.
• - LAUFS, A., KATZENMEIER, CH., LIPP, V. Arztrecht. München: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-3-406-
64773-4.
• - LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck,
2002. ISBN 978-3-406-58771-9.
• - LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.
ISBN 978-80-7400-529-9.
• - MADLEŇÁKOVÁ, L. Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského
vyznání. Praha: Linde, 2010. ISBN 978-80-7201-805-5.
• - MACH, J. Zdravotnictví a právo - komentované předpisy. 2. vydání. Praha: LexisNexis, 2005.
ISBN 9788086199931.
• - MACH, J. Přehled judikatury z oblasti zdravotnictví II. Odpovědnost ve zdravotnictví. Praha:

Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-739-1.
• - MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MLYNÁŘOVÁ, D., KVAPILOVÁ, I., MÁCA, M., VALÁŠEK, D.
Univerzita medicínského práva. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-5113-9.
• - MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a
zdravotnictví: současný stav a perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-224-5.
• - MANLEY, M. I., VICKERS, M. Navigating European Pharmaceutical Law. Oxford, United Kingdom:
Oxford University Press, 2015. ISBN 9780198717997.
• - MARX, K., ENGELS, F. Werke. Svazek 20. Berlin: Karl Dietz Verlag, 1962.
• - MASON, J. K., LAURIE, G. T. Mason and McCall Smith's Law and Medical Ethics. 9. vydání. Oxford:
Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0-19-965990-6.
• - MIEBACH, K., SANDER, G. a kol. Münchener Kommentar zum Strafgesetzbuch. Svazek 3.
München: C. H. Beck, 2003. ISBN 978-3-406-68553-8.
• - MOSSIALOS, E., MRAZEK, M., WALLEY, T. Regulating pharmaceuticals in Europe: striving for
efficiency, equity and quality. Maidenhead: Open University Press, 2004. ISBN 0-335-21466-5.
• - MOSSIALOS, E., PERMANAND, G., BAETEN, R., HERVEY, T. K. a kol. Health Systems Governance in
Europe. The Role of European Union Law and Policy. Cambridge: Cambridge University Press,
2010. ISBN 978-0-521-74756-1.
• - MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0924-4.
• - NOVÁK, J. P., BAHOUNEK, J. Lékařská deontologie. Brno: Rozrazil, 1990. ISBN 80-123-0003-6.
• - NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání.
Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-509-01.
• - NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání,
Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 56. ISBN 978-80-7357-509-01.
• - NOZICK, R. Anarchy, State, and Utopia. Oxford: Blackwell Publishers, 1999. ISBN 0-465-09720-0.
• - O'GRADY, J. Medicines, medical devices, and the law. London: Greenwich Medical Media, 1999.
ISBN 1-900151-073.
• - ORME, J., POWELL, J., TAYLOR, GREY, M. a kol. Public Health for the 21st Century. New
Perspectives on Policy, Participation and Practice. Maidenhead: Open University Press, 2007.
ISBN 978-0-335-22207-0.
• - PIETH, M., IVORY, R. a kol. Corporate Criminal Liability. Emergency, Convergence, and Risk.
London: Springer Science, 2011. ISBN 978-94-007-0673-6.
• - PÍTROVÁ, L. a kol. Rule of Law and mechanisms of its protection: Czech perspective. Passau:
rw&w Science & New Media, 2015, 284-297. ISBN 978-3-9816855-4-1.
• - PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics.
Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-954346-5.
• - POCOCK, J. S. Clinical trials: a practical approach. 1. vydání. Cornwall: John Wiley & Sons Ltd.,
1985. ISBN 978-0-471-90155-6.
• - POLICAR, R. Zdravotnická dokumentace v praxi. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-
247-2358-7.
• - POSPÍŠIL, I., TÝČ, V. a kol. Mezinárodní lidskoprávní závazky postkomunistických zemí: případy
České republiky a Slovenska. Praha: Leges, 2016, s. 100-109. ISBN 978-80-7502-144-1.
• - PRICE, D. Human Tissues in Transplantation and Research. Cambridge: Cambridge University
Press, 2010. ISBN 9780521709545.
• - PTÁČEK, R., BARTŮNĚK, P. a kol. Etické problémy na prahu 21. století. Praha: Grada Publishing,
2014. ISBN 978-80-247-5471-0.
• - RATZEL, R., LUXENBURGER, B. a kol. Handbuch Medizinrecht. Bonn: Deutscher Anwaltverlag,
2008. ISBN 978-3-8114-4561-1.
• - REISEWITZ, J. Rechtsfragen des Medizintourismus. 1. vydání. Berlin, Heidelberg: Springer, 2015.
ISBN 978-3-662-45590-6.
• - RESCH, R., WALLNER, F. Handbuch Medizinrecht. Wien: Lexis Nexis. ISBN 978-3-7007-4902-8.
• - ROB, L. a kol. Gynekologie. 2. vydání. Praha: Galén, 2008. ISBN 978-80-7262-501-7.
• - ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Svazek I. Díl druhý
(§§ 285 až 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1935.
• - SÄCKER, F. J., RIXECKER, R. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 10. 5.
vydání. München: C. H. Beck, 2010. ISBN 978-3-406-66549-3.
• - SÄCKER, F. J., RIXECKER, R., OETKER, H. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch.
Band 2. 6. vydání. München: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-3-406-61470-5.
• - SCHWENZFEIER, K. Die kollisionsrechtliche Anknüpfung des Behandlungsverhältnisses im
Rahmen einer kosmetischen Operation. 1. vydání. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2011. ISBN 978-3-
8300-5509-9.
• - SINGER, P. Practical Ethics. 2. vydání. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. ISBN 978-
0-521-88141-8.
• - SOLNAŘ, V. Z dějin českého zemského práva trestního (trestný čin a trest). Praha: Dr. jur. Jan
Kapras v komisi knih. Bursík a Kohout, 1921.
• - SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003.
ISBN 80-86199-74-6.
• - SOVOVÁ, O. Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1.
• - SPICKHOFF, A. Medizinrecht. 2. vydání. München: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-3-406-65753-5.
• - STAUCH, M., WHEAT, K., TINGLE, J. Text, Cases and Materials on Medical Law and Ethics. 4.
vydání. New York: Routledge, 2012. ISBN 978-0-415-58231-5.
• - STRNADOVÁ, V., SVOBODNÍK, A., KŘEPELKA, F. Úvod do metodiky klinického hodnocení léčivých
přípravků. 1. vydání. Praha: Grada, 2007. ISBN 9788024719177.
• - SVOBODA, P., ONDŘEJEK, P., ŠUSTEK, P. a kol. Studie z lidských práv č. 4. Filozofické a právně
teoretické aspekty lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. ISBN
978-80-87146-88-0.
• - SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-506-0.
• - SYRETT, K. Law, Legitimacy and the Rationing of Health Care. A Contextual and Comparative
Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-05-21857-73-4.
• - ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012. ISBN 978-80-7400-116-1.
• - ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-
7478-616-7.
• - ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-
80-7400-465-0.
• - ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN
978-80-7400-465-0.
• - ŠÁMAL, P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-
428-5.
• - ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.
ISBN 978-80-7400-428-5.
• - ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.
ISBN 978-80-7400-496-4.
• - ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989. ISBN 80-7038-068-3.
• - ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-
268-6.
• - ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters
Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-370-8.
• - ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters
Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-630-3.
• - ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II.
• - ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. II. svazek. 5. vydání. Praha: Wolters
Kluwer, 2009. ISBN 978-80-7353-473-4.
• - ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. a II.
svazek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7357-395-9
• - TĚŠINOVÁ, J., ŽDÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-
7400-050-8.
• - TICHÝ, L. a kol. Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a
Evropě. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2005. ISBN 9788085889635.
• - TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-
473-5.
• - UBEL, P. A. Pricing Life. Why It's Time for Health Care Rationing. Massachusetts: MIT Press,
2001. ISBN 978-0262710091
• - UHEREK, P. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků. Praha: Grada Publishing, 2008.
ISBN 978-80-247-2658-8.
• - VÁCHA, M. Místo, na němž stojíš, je posvátná země. Brno: Cesta, 2012. ISBN 978-80-7295-104-8.
• - VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012. ISBN
978-80-7367-780-0.
• - VEDRAL, J. Komentář ke Správnímu řádu. 2. vydání. Praha: Polygon, 2012. ISBN 978-80-7273-166-
4.
• - VLČEK, R., HRUBEŠOVÁ, Z. Zdravotnícke právo. Bratislava: EPOS, 2007. ISBN 80-805-7705-6.
• - VONDRÁČEK, J., DVOŘÁKOVÁ, V., VONDRÁČEK, V. Medicínsko-právní terminologie: Příručka pro
právní praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-3151-3.
• - VYSOKAJOVÁ, M., KAHLE, B., RANDLOVÁ, N., HŮRKA, P. Zákoník práce. Komentář. 4. vydání.
• - WEISS, P. a kol. Sexuologie. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-247-2492-8.
• - WINTER, F. Právo a reklama v praxi. 1. vydání. Praha: Linde, 2007. ISBN 80-7201-654-7.
• - WINKLER, G. Das Recht und die Rechtswissenschaft. Wien: Jan Sramek Verlag, 2014. ISBN 978-3-
7097-0033-4.
• - WÜRDINGER, M. juris PraxisKommentar BGB. Band 6. C. H. Beck: 2013. ISBN 978-3-86330-084-5.
• - ZAKARIA, F. The Future of Freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad. W. W. Norton &
Company Inc., New York 2003. ISBN 0-393-04764-4.
• - ZDRAŽILOVÁ, P., KLIKOVÁ, A. Kolegiální orgány ve veřejné správě: sborník z mezinárodní
konference: sborník ze 7. letní mezinárodní konference uskutečněné pod záštitou JUDr. Pavla
Varvařovského, veřejného ochránce práv, a prof. JUDr. Naděždy Rozehnalové. CSc., děkanky
Právnické fakulty Masarykovy univerzity ve dnech 24. a 25. června 2013. Brno: Kancelář
veřejného ochránce práv, 2013. ISBN 978-80-904579-9-7.
• - ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Praha: Linde, 2013.
ISBN 978-80-7201-918-2.
• - ŽATECKÁ, E., KOVÁČOVÁ, L., NECHVÁTALOVÁ, L., VOMÁČKA, V. a kol. COFOLA 2012: the Conference
Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-5929-0.
Odborné stati
• - ANDORNO, R. The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of

Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. New York: De
Gruyter Recht, 2005, roč. 2, č. 4.
• - ANNAS, G. J. The prostitute, the playboy, and the poet: rationing schemes for organ
transplantation. American Journal of Public Health. 1985, roč. 75, č. 2.
• - ATUN, R., SHAH, S., BOSANQUET, B. The medical devices sector: coming out of the shadow.
European Business Journal. 2002, roč. 14, č. 2.
• - BARRAN, A., PANNOR, R. Perspectives on Open Adoption. Adoption. 1993, roč. 3, č. 1.
• - BARŠOVÁ, A. Skalpel a duše. Ke změně pohlaví podle nového občanského zákoníku. Časopis
zdravotnického práva a bioetiky. 2013, roč. 3, č. 1.
• - BERAN, K. Trestní odpovědnost lékaře za chybu při ošetření pacienta. Trestněprávní revue.
2006, č. 1.
• - BERAN, K. Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku.
Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 7-8.
• - BERNAT, E. Kommentar zu OGH 29.1.2015 - 9 Ob 37/14b (Zur Frage der Haftung des Arztes für
den Unterhaltsschaden der Eltern nach "Wrongful Conception"). Recht der Medizin. 2015, č. 4.
• - BOGUSZAK, J. Diferenciace lidských práv. Právník. 2000, č. 3.
• - BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda.
2007, č. 8.
• - BRZOBOHATÁ, K., POSPÍŠIL, V. Právně doktrinální rozpory paragrafu šest zákona o specifických
zdravotních službách č. 373/2011 Sb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2015, roč. 5, č. 2.
• - BUCHTOVÁ, M. Nová právní úprava transplantací v ČR. Zdravotnictví a právo. 2002, roč. 4, č. 12.
• - CAMPBELL, A., LARDY, H. Transsexuals - The ECHR in Transition. Northern Ireland Legal
Quarterly. 2003, roč. 54, č. 209.
• - CANDIGLIOTA, Z., ČERVENÁ, K. Nedostatky návrhů zdravotnických zákonů z hlediska práv
pacientů. Zdravotnictví a právo. 2011, roč. 15, č. 9.
• - CIBULKA, K. Trestní odpovědnost lékaře a dalšího zdravotníka za přečin neposkytnutí pomoci
a některé související otázky. Trestněprávní revue. 2015, č. 7-8.
• - ČECH, P., FLÍDR, J. Odpovídá zaměstnanec třetí osobě za škodu, kterou jí způsobí při plnění
pracovních úkolů? Rekodifikace & praxe. 2015, č. 3.
• - DICKENS, B. M. Medical Consent Legislation in Ontario. Medical Law Review. 1994, č. 2.
• - DIMOPOULOS, P., BAGARIC, M. The Moral Status of Wrongful Life Claims. Common Law World
Review. 2003, roč. 32.
• - DOLEŽAL, A. Postoupení pohledávky a lékařské tajemství. Právní rozhledy. 2012, č. 12.
• - DOLEŽAL, A. Právní otázky související s problematikou translidí pod zorným úhlem rozhodnutí
Velkého senátu ESLP ve věci Hämäläinen vs Finsko. Časopis zdravotnického práva a bioetiky.
2014, roč. 4, č. 3.
• - DOLEŽAL, A. Transplantace orgánů - etické a právní aspekty. Journal of Medical Law and
Bioethics. 2014, roč. 4, č. 1.
• - DOLEŽAL, A. Wrongful life, wrongful birth žaloby - etické a právní úvahy. Journal of Medical
Law and Bioethics. 2013, roč. 3, č. 3.
• - DOLEŽAL J. X. Udej svého pacienta. Tempus medicorum. 2012, roč. 21, č. 2.
• - DOUBEK, P. Terapeutické kastrace ve světle novely zákona o specifických zdravotních
službách. Právní rozhledy. 2016, č. 6.
• - DRBOHLAVOVÁ, I. Eutanázie z pohledu českého práva. Právní rozhledy. 2003, č. 4.
• - DUNSON, D. B., COLOMBO, B., BAIRD, D. D. Changes with age in the level and duration of
fertility in the menstrual cycle. Human Reproduction. 2002, roč. 17, č. 5.
• - ECKSTEIN, K. Eutanázie a trestní právo v Německu. Právní rozhledy. 2003, č. 4.
• - ELISCHER, D. Darování provozovatelům zdravotnických nebo sociálních služeb - aneb omezení
darovací autonomie. Rekodifikace a praxe. 2015, roč. 3, č. 3.
• - EMANUEL, E. J., ONWUTEAKA-PHILIPSEN, B. D., URWIN, J. W., COHEN, J. Attitudes and Practices of
Euthanasia and Physician-Assisted Suicide in the United States, Canada, and Europe. JAMA.
2016, č. 1.
• - FISCHER, G. Zum Stand des Internationalen Arzthaftungsrechts nach den Verordnungen Rom I
und Rom II. Medizinrecht. 2014, č. 10.
• - FRINTA, O. Asistovaná reprodukce - právo a současná praxe. Právní fórum. 2005, roč. 2, č. 4.
• - FRINTA, O. Asistovaná reprodukce - nová právní úprava. Právní fórum. 2007, roč. 4, č. 4.
• - GIBALOVÁ, D. Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue.
2010, roč. 10, č. 5.
• - HENSEL, W. F. The Disabling Impact of Wrongful Birth and Wrongful Life Actions. Harvard Civil
Rights-Civil Liberties Law Review. 2005, roč. 40, č. 1.
• - HOLČAPEK, T. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů.
Právní rozhledy. 2016, č. 9.
• - HOLČAPEK T., ŠUSTEK, P. K § 115 návrhu trestního zákoníku (usmrcení na žádost).
Trestněprávní revue. 2004, č. 11.
• - HOOK, C. C., MUELLER, P. S. The Terri Schiavo Saga: The Making of a Tragedy and Lessons
Learned. Mayo Clinic Proceedings. 2005, č. 11.
• - CHAI, J. Regulation of Medical Devices in the European Union. Journal of Legal Medicine. 2000,
roč. 21, č. 4.
• - JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty euthanasie. Právní rozhledy. 1997, č. 7.
• - JANOUŠEK, M. Odškodňování podle zásad slušnosti? Právní rozhledy, 2015, č. 19.
• - JIRKOVSKÝ, D., ARCHALOUSOVÁ, A. Kvalifikační a postkvalifikační vzdělávání všeobecných
sester v Evropské unii. Vojenské zdravotnické listy. 2004, č. 1.
• - KAMEL, R. M. Assisted Reproductive Technology after the Birth of Louise Brown. Journal of
Reproduction & Infertility. 2013, roč. 14, č. 3.
• - KARAKO-EYAL, N. A critical disability theory analysis of wrongful life/birth actions in Israel.
International Journal of Private Law. 2013, roč. 6, č. 3.
• - KMEC, J. Evropský soud pro lidská práva - červenec a srpen 2015. Soudní rozhledy. 2015, č. 10.
• - KNAUER, P. The Hermeneutic Function of Principle of Double Effect. Natural Law Forum. 1962,
č. 12.
• - KRAMERIUS, P. K odpovědnosti lékaře za vedlejší účinky léků. Právní rozhledy. 2002, č. 6.
• - KUČA, R. Právní aspekty euthanasie. Právní rozhledy. 1997, č. 7.
• - LOVĚTÍNSKÝ, V. Změny v českém deliktním právu pod vlivem německého občanského
zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 17.
• - MACH, J. K povinnému členství v profesních komorách. Zdravotnictví a právo. 1999, č. 10.
• - MACH, J. Legislativní smršť ve zdravotnictví. Nové právní předpisy. Zdravotnické fórum. 2012, č.
6.
• - MACH, J. Při poskytování informací o zdravotním stavu pacienta je namístě opatrnost.
Zdravotnické noviny. 2002, č. 22.
• - MCHALE, J. V. Organ Transplantation, the Criminal Law, and the Health Tourist. Cambridge
Quarterly of Healthcare Ethics. 2013, roč. 22, č. 1. ISSN 0963-1801.
• - MELICHAROVÁ, D. Právo znát svůj genetický původ. Zdravotnictví a právo. 2004, roč. 8, č. 12.
• - MOR, S. The dialectics of wrongful life and wrongful birth claims in Israel: A disability critique.
Studies in Law, Politics, and Society. 2014, roč. 63.
• - MUNZAROVÁ, M. Co mluví i dnes proti eutanazii? Zdravotnické právo v praxi. 2006, č. 1.
• - NONNEMANN, F. Zdravotnická dokumentace a osobní údaje třetích osob. Právní rozhledy.
2014, č. 19.
• - NONNEMANN, F. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského
zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 18.
• - NORDMEIER, C. F. Der Behandlungsvertrag (§§ 630a-h BGB) im Internationalen Privatrecht.
Gesundheitsrecht. 2013, č. 9.
• - PETERKOVÁ, H. Švýcarská teorie a praxe pomoci při sebevraždě. Zdravotnické fórum:

pravidelná příloha časopisu Právní fórum. 2012, roč. 2, č. 1.
• - PETRŮ, M. Trpět jako zvíře, hledání etických kritérií. Vesmír. 2001, č. 6.
• - POLICAR, R. Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vs. orgány činné v trestním
řízení. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2011, roč. 1, č. 3.
• - POLICAR, R. Smluvní přímus poskytovatelů zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva
a bioetiky. 2012, sv. 2, č. 2.
• - PRIAULX, N. Testing the Margin of Appreaciation: Therapeutic Abortion, Reproductive "Rights"
and Intriguing Case of Tysiac v. Poland. European Journal of Health Law. 2008, č. 15.
• - PRICE, D. Euthanasia pain relief and double effect. Legal Studies. 1997, č. 17.
• - RANDALL, H. Post-Marketing Surveillance and Vigilance for Medical Devices: The European
Approach. Drug Safety. 2001, roč. 24, č. 12.
• - RYŠKA, M. Náhrada škody na zdraví a ochrana osobnosti. Právní rozhledy. 2009, č. 16.
• - RYŠKA, M. Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. 2016, č. 11.
• - SAVULESCU, J. Is there a "right not to be born"? Reproductive decision making, options and
the right to information. Journal of Medical Ethics. 2002, roč. 28, č. 2.
• - SCOTT, R. Reconsidering "Wrongful Life" in England after Thirty Years: Legislative Mistakes and
Unjustifiable Anomalies. Cambridge Law Journal. 2013, roč. 72, č. 1.
• - SNIJDEWIND, M. C., WILLEMS, D. L., DELIENS, L., ONWUTEAKA-PHILIPSEN, B. D., CHAMBAERE, K. A
stufy of the first year of the End-of-Life Clinic for Physician Assisted Dying in the Netherlands.
JAMA Internal Medicine. 2015, č. 10.
• - SOKOL, T. Lege artis, známý pojem neznámého obsahu. Právní rádce. 2010, roč. 18, č. 4.
• - SPRIGGS, M., SAVULESCU, J. The Perruche judgment and the "right not to be born". Journal of
Medical Ethics. 2002, roč. 28, č. 2.
• - STERBA, J. P. Abortion, Distant Peoples, and Future Generations. The Journal of Philosophy.
1980, roč. 77, č. 7.
• - ŠÁMAL, P. Znalci a jejich trestní odpovědnost. Bulletin advokacie. 2016, č. 9.
• - ŠTURMA, P. Úmluva Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně. Právní rozhledy. 1998, č. 4.
• - ŠUSTEK, P. Právní postavení a možnosti lékaře při odmítání transfuze krve příslušníkem
Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Zdravotnictví a právo. 2005, č. 5.
• - ŠUSTEK, P. Kolize osobnostních hodnot v kontextu případu Colaková a Tsakiridis v. Německo
optikou německé a české právní doktríny. Jurisprudence. 2012.
• - ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právo na zdravotní péči a jeho ekonomické limitace.
Bulletin Výzkumného centra pro lidská práva. 2015, č. 3-4.
• - TODD, S. Wrongful Conception, Wrongful Birth and Wrongful Life. Sydney Law Review. 2005,
roč. 27, č. 3.
• - TOMEK, V. Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví. Práce a mzda: odborný časopis pro
otázky odměňování, pracovního práva, personalistiky, kolektivního vyjednávání a pro sociální
oblast. 2008, č. 7.
• - TOMISOVÁ, M. Právní aspekty nedobrovolné sterilizace žen. Právní fórum, 2005, č. 2.
• - UHEREK, P. Třikrát k informacím ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2008, č. 1.
• - VAIL, S. Does Canada have two-tier health care? The Canadian Nurse. 1996, roč. 92, č. 9
• - VANTUCH, P. Parlament schválil trestní odpovědnost právnických osob. Trestní právo. 2011,
roč. 15, č. 11.
• - VOZÁR, J. Pojem eutanázia. Právník. 1996, č. 3.
• - WICKS, E. A, B, C v Ireland: Abortion Law under the European Convention on Human Rights.
Human Rights Law Review. 2011, roč. 11, č. 3.
• - WILLIAMS, J. R. Medical Ethics Manual. World Medical Association. 2005.
• - WINSLOW, G. R. Watching Coby Howard Die: Ethics, Economics and Politics in the Allocation of
Medical Care. Bioethics News. 1989, roč. 8, č. 4.
Elektronické zdroje
Časopisy
• - BRŮHA, D. Nová zákonná úprava práv a povinností zdravotníka [online]. Odborový svaz
zdravotnictví a sociální péče ČR [cit. 2016-07-04]. Dostupné z WWW:
<http://osz.cmkos.cz/cz/clanky/prava-a-povinnosti-zdravotniku.aspx>.
• - BUNKER, J. B. The role of medical care in contributing to health improvements within societies
[online]. International Journal of Epidemiology [cit. 2016-07-07]. Dostupné z WWW:
<http://ije.oxfordjournals.org/content/30/6/1260.full>.
• - Commission Statement re Article 6 of the 7th Framework Programme 2006 [online]. Office
Journal of the European Union [cit. 2016-07-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.uv.es/operuv/docs_7pm/FP7ECStatementsComm_Ethical.pdf>.
• - ČERNÝ, D. Měli bychom umožnit platbu za ledvinu? [online]. Časopis zdravotnického práva a
bioetiky [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/meli-bychom-
umoznit-platbu-za-ledvinu/>.
• - Český rozhlas. Psychiatr: síťová lůžka jsou mírným omezovacím prostředkem [online]. 25.1.2012
[cit. 2016-09-16]. Dostupné z WWW: <http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/psychiatr-
sitova-luzka-jsou-mirnym-omezovacim-prostredkem-1009237>.
• - DOLEŽAL, T. Prolamování povinné mlčenlivosti - absurdní soudní interpretace. Zdravotnické
právo a bioetika [online]. 18.3.2016 [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW:
<http://zdravotnickepravo.info/prolamovani-povinne-mlcenlivost-absurdni-soudni-
interpretace>.
• - KANTARJIAN, H., STEENSMA, D. P. Relevance of the Hippocratic Oath in the 21st Century. The
ASCO Post [online]. 15.10.2014 [cit. 2016-07-04]. Dostuné z WWW:
<http://www.ascopost.com/issues/october-15-2014/relevance-of-the-hippocratic-oath-in-the-
21st-century.aspx>.
• - KLUSÁKOVÁ, P. Kolik orgánů ohlásíš, tolikrát jsi dárcovským konzultantem. Zdravotnické
noviny [online]. 21.11.2011 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://ec.europa.eu/health/blood_tissues_organs/ docs/art_czech_republic.pdf>.
• - KONEČNÁ, J. Právo na neposkytnutí zdravotní služby, odmítnutí péče a ukončení péče. Medical
Tribune [online]. 12.3.2015 [cit. 2016-08-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.tribune.cz/clanek/35489-pravo-na-neposkytnuti-zdravotni-sluzby-odmitnuti-
pece-a-ukonceni-pece>.
• - KOUKAL, P. Korporátní pravidla Compliance a nový trestní zákoník [online]. Právní rádce [cit.
2016-08-27]. Dostupné z WWW: <http://pravniradce.ihned.cz/c1-40730210-korporatni-pravidla-
compliance-a-novy-trestni-zakonik>.
• - KREJČÍKOVÁ, H. Odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za trestné činy proti životu
[online]. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [cit. 2016-08-29]. Dostupné z WWW:
<http://zdravotnickepravo.info/odpovednost-poskytovatelu-zdravotnich-sluzeb-za-trestne-
ciny-proti-zivotu/>.
• - LESKOVÁ, I. [online]. Lékaři třineckého kardiocentra budou informovat o stavu pacientů po
telefonu [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW: <http://ostrava.idnes.cz/lekari-trineckeho-
kardiocentra-budou-informovat-o-stavu-pacientu-po-telefonu-1h2-/ostrava-
zpravy.aspx?c=A101021_1470379_ostrava-zpravy_jab>.
• - MACH, J. [online]. Legislativní smršť ve zdravotnictví. Nové právní předpisy. Zdravotnické
fórum. 2012, č. 6, s. 3-6. [cit. 2016-09-27] Dostupné z WWW: <http://www.zdravotnicke-
pravo.cz/kestazeni/legislativni_smrst_ve_zdravotnictvi.pdf>.
• - MAREK, P., ŠPECIÁNOVÁ, Š. Druhá fáze klinického hodnocení [online]. Medical tribune [cit.
2016-04-17]. Dostupné z WWW: <http://www.tribune.cz/clanek/28354-druha-faze-klinickeho-
hodnoceni>.
• - MARIANOVÁ, S., ŠAFÁŘOVÁ‚ E. Chirurgická konverze pohlaví u pacientů s transsexualismem
[online]. Sestra [cit. 2016-06-05]. Dostupné z WWW:
<http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/chirurgicka-konverze-pohlavi-u-pacientu-s-
transsexualismem-474628>.
• - Mental Disability Advocacy Center. Cage beds and coercion in Czech psychiatric Institutions
[online]. 2014 [cit. 2016-09-16]. Dostupné z WWW:
<http://www.mdac.info/sites/mdac.info/files/cagebed_web_en_20140624_0.pdf>.
• - KUBEK, M. [online] Stanovisko ČLK k povinné mlčenlivosti lékaře ve věci poskytování lékařské
péče nelegálním imigrantům [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.migrace.com/cs/clanky/276_stanovisko-clk-k-povinne-mlcenlivosti-lekare-ve-
veci-poskytovani-lekarske-pece-nelegalnim-imigrantum.>.
• - POKORNÁ, E. Alokace orgánů v České republice. Moje medicína.cz [online]. 1.2.2010 [cit. 2016-
06-30]. Dostupné z WWW: <https://www.mojemedicina.cz/pro-lekare/praxe/transplantacni-
medicina/alokace-organu-vceske-republice/>.
• - PUPPINCK, G. Abortion and the European Convention on Human Rights [online]. Irish Journal
of Legal Studies [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://eclj.org/pdf/ijls-vol-3-issue-2-
article-8-7-comparative-puppinck.pdf>.
• - RYŠKA, M. [online]. Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem
[cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW: <http://www.pravo-medicina.sk/aktuality/561/judr-michal-
ryska-povinnost-zachovani-mlcenlivosti-a-medializace-zdravotni-kauzy-pacientem>.
• - RYŠKA, M. Lege artis a odpovědnost za zásah do osobnostních práv (I. časť). In Pravo-
medicina.sk [online]. 14.8.2012 [cit. 2013-02-11]. Dostupné z WWW: <http://www.pravo-
medicina.sk/detail-aktuality?new_id=554>.
• - STOLÍNOVÁ, J. Právní aspekty antikoncepce, sterilizace a interrupce [online]. Moderní babictví
[cit. 2016-06-10]. Dostupné z WWW: <http://www.levret.cz/publikace/casopisy/mb/2004-
4/?pdf=137>
• - Státní ústav pro kontrolu léčiv. Generické léčivé přípravky [online]. Farmakoterapeutické
informace: měsíčník pro lékaře a farmaceuty [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW:
<www.sukl.cz/file/70767_1_1>.
• - URAM, T. Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob [online]. Právní prostor [cit.
2016-08-27]. Dostupné z WWW: <http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/novela-
zakona-o-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob>.
• - Veřejný ochránce práv [online]. Zákaz vstupu vodících a asistenčních psů do veřejných prostor
může být diskriminací [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2010/zakaz-vstupu-vodicich-a-
asistencnich-psu-do-verejnych-prostor-muze-byt-diskriminaci/>.
• - ZEMAN, M. Náhradní mateřství v novém občanském zákoníku - promarněná příležitost?
Epravo.cz [online]. 17.1.2013 [cit. 2016-09-20]. Dostupné z WWW:
<http://www.epravo.cz/top/clanky/nahradni-materstvi-v-novem-obcanskem-zakoniku-
promarnena-prilezitost-87962.html>.
Další online zdroje
• - Aktuálně.cz. Myslel jsem, že budu ženou se vším všudy, stěžuje si transsexuál [online]. 6.5.2016
[cit. 2016-06-06]. Dostupné z WWW: <http://zpravy.aktualne.cz/domaci/myslel-jsem-ze-budu-
zenou-se-vsim-vsudy-rika-transsexual-nyn/r~0882bb26139311e682470025900fea04/>.
• - Aktuálně.cz. Soud zamítl nárok ženy na sperma zesnulého manžela [online]. 15.10.2009 [cit.
2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/soud-zamitl-narok-zeny-
na-sperma-zesnuleho-manzela/r~i:article:650281/>.
• - Aplikace o/dok [online]. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o
změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů [cit.
2016-06-05]. Dostupné z WWW: <https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORN9YX9XDSH>.
• - Commission Statement re Article 6 of the 7th Framework Programme 2006 [online]. Office
Journal of the European Union [cit. 2016-07-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.uv.es/operuv/docs_7pm/FP7ECStatementsComm_Ethical.pdf>.
• - Convention for the Protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to
the Application of Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine
[online]. 1996 [cit. 2016-07-07]. Explanatory report. Bod. 29. Dostupné z WWW:
<http://www.coe.int/cs/web/conventions/full-list/-/conventions/treaty/164>. Vlastní překlad.
• - COOK, M. [online]. Has "conservative bioethics" failed? [cit. 2016-07-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.bioedge.org/bioethics/has-conservative-bioethics-failed/11519>.
• - Cryos International [online]. The Donors [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<https://dk.cryosinternational.com/donor-sperm/the-donors>.
• - Česká asociace sester [online]. Příprava České komory zdravotnických pracovníků [cit. 2016-
07-04]. Dostupné z WWW: <http://www.cnna.cz/komora-nelekaru/>.
• - Česká lékárnická komora [online]. Stavovský předpis České lékárnické komory H-11 - Řád pro
celoživotní vzdělávání členů České lékárnické komory [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<https://www.lekarnici.cz/O-CLnK/Profesni-predpisy/Rady/H-11-Rad-pro-celozivotni-
vzdelavani-clenu-CLnK.aspx>.
• - Česká pozice. Zdání, že zdravotnictví je zadarmo, není dobré. Rozhovor s prof. MUDr. Juliem
Špičákem, CSc. [online]. 11.1.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://ceskapozice.lidovky.cz/zdani-ze-zdravotnictvi-je-zadarmo-neni-dobre-f34-
/tema.aspx?c=A150108_221308_pozice-tema_houd>.
• - Česká televize. Za záměnu novorozenců přiznal francouzský soud dva miliony eur [online].
10.2.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1501598-
za-zamenu-novorozencu-priznal-francouzsky-soud-dva-miliony-eur>.
• - Česká televize. Italka porodila dceru, přivezla si chlapce; chce odškodné 1,5 milionu [online].
13.1.2014 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1053927-
italka-porodila-dceru-privezla-si-chlapce-chce-odskodne-15-milionu>.
• - ČLK [online]. Doporučení představenstva ČLK č. 1/2007 [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.lkcr.cz/doporuceni-predstavenstev-clk-227.html>.
• - Deník.cz. Nemohla pohřbít dítě, nemocnice ji musela odškodnit [online]. 15.7.2013 [cit. 2016-06-
30]. Dostupné z WWW: <http://www.denik.cz/jihocesky-kraj/nemohla-pohrbit-dite-odskodni-ji-
20130715-zyrs-oeyq.html>.
• - Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou
radou církví v České republice ze dne 20.11.2006. [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/Dohoda-o-duchovni-peci-ve-zdravotnictvi.pdf>.
• - ECLJ. Defending the Right Not to Proceed to the Eugenic Selection of Unborn Children [online].
17.3.2016 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://eclj.org/Releases/Read.aspx?GUID=144c7301-d280-43d0-b3fe-cf83ede3c254&s=eur>.
• - European Commission [online]. The Mutual Recognition Procedure [cit. 2016-06-11]. Dostupné
z WWW: <http://ec.europa.eu/health/authorisation-procedures-mutual-recognition_en.htm>.
• - Evropská komise [online]. MEDDEV 2.7/4 - Guidelines on Clinical investigations: a guide for
manufacturers and notified bodies [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW:
<http://ec.europa.eu/health/medical-devices/files/meddev/2_7_4_en.pdf>.
• - Evropská komise [online]. MEDDEV 2.12/1 rev. 8 - Medical Devices Vigilance System
Manufacturer Incident Report How to use the MIR [cit. 2016-04-18]. Dostupné z WWW:
<http://ec.europa.eu/health/medical-devices/files/meddev/2_12_1_ol_en.pdf>.
• - HFEA [online]. Egg and sperm donation in the UK: 2012-2013, s. 10 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z
WWW: <http://www.hfea.gov.uk/docs/Egg_and_sperm_donation_in_the_UK_2012-2013.pdf>.
• - HFEA [online]. Your legal responsibilities as a sperm, egg or embryo donor [online]. 8.8.2012
[cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.hfea.gov.uk/1972.html#7204>.
• - House of Lords [online]. Opinions of the Lords of Appeal for Judgment in the cause Macfarlane
and Another v. Tayside Health Board [cit. 2016-08-17]. Dostupné z WWW: <
http://www.bailii.org/uk/cases/UKHL/1999/50.html >.
• - iDNES.cz. Čínská medicína v hradecké nemocnici, nabízí akupunkturu a baňkování [online].
17.6.2015 [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW: <http://hradec.idnes.cz/klinika-cinske-mediciny-
ve-fakultni-nemocnici-v-hradci-kralove-pby-/hradec-zpravy.aspx?c=A150617_132849_hradec-
zpravy_pos>.
• - iDNES.cz. Olomoučtí lékaři jako první v republice transplantují hrudní kosti [online]. 13.5.2014
[cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://olomouc.idnes.cz/olomoucti-lekari-umi-jako-
jedini-v-cesku-transplantovat-hrudni-kost-1i2-/olomouc-
zpravy.aspx?c=A140512_2064036_olomouc-zpravy_stk>.
• - iDNES.cz. Narodilo se první dítě zplozené po smrti otce [online]. 11.7.2002 [cit. 2016-06-30].
Dostupné z WWW: <http://zpravy.idnes.cz/narodilo-se-prvni-dite-zplozene-po-smrti-otce-fo2-
/zahranicni.aspx?c=A020610_222117_vedatech_was>.
• - Institute for Safe Medication Practicies [online]. A Call to Action: Elliminate Handwritten
Prescription Within Three Years. [cit. 2016-06-05]. Dostupné z WWW:
<https://www.ismp.org/Newsletters/acutecare/articles/Whitepaper.asp>.
• - Institut klinické a experimentální medicíny [online]. První transplantace dělohy v ČR [cit. 2016-
08-18]. Dostupné z WWW: <http://www.ikem.cz/cs/prvni-transplantace-delohy-v-cr/a-2771/>.
• - Institut klinické a experimentální medicíny [online]. Transplantace dělohy [cit. 2016-08-18].
Dostupné z WWW: <http://www.ikem.cz/cs/transplantcentrum/klinika-transplantacni-
chirurgie/o-nas/programy/transplantace-delohy/a-2460/>.
• - Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [online]. Jak získat specializovanou
způsobilost [cit. 2016-09-28]. Dostupné z WWW: <https://www.ipvz.cz/lekari-zubni-lekari-
farmaceuti/ziskavani-specializace/jak-ziskat-specializovanou-zpusobilost>.
• - JAPNEGA, A. A Transplant for Coby: Oregon Boy's Death Stirs Debate Over State Decision Not to
Pay for High-Risk Treatments. Los Angeles Times. 28.12.1987 [cit. 3.12.2014]. Dostupné z WWW:
<http://articles.latimes.com/1987-12-28/news/vw-21384_1_marrow-transplant>.
• - Johns Hopkins Medicine [online]. HIV-Positive to HIV-Positive Transplants [cit. 2016-06-30].
Dostupné z WWW: <http://www.hopkinsmedicine.org/transplant/news_events/hiv-positive-to-
hiv-positive-transplants.html>.
• - Komisař Rady Evropy pro lidská práva [online]. Dopis předsedovi vlády Bo-husla-vu Sobotkovi
ze dne 6.10.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&Instra
netImage=2870512&SecMode=1&DocId=2319596&Usage=2>.
• - Komisař Rady Evropy pro lidská práva [online]. Human Rights and Gender Identity, čl. V, bod 4
[online]. 29.7.2009 [cit. 2016-06-09]. Dostupné z WWW:
<https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=1476365&direct=true>.
• - Koordinační středisko pro resortní zdravotnické systémy [online]. Národní registr osob
nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů [cit. 2016-08-31].
• - KOTRLÝ, M. Tělo bez duše, rakve a rubáše [online]. 2.11.2009 [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW:
<http://jinepravo.blogspot.cz/2009/11/tomas-kotrly-telo-bez-duse-rakve-rubase.html>.
• - KREJČÍKOVÁ, H. Je návrh zákona o důstojné smrti důstojný? [online]. Zdravotnické právo a
bioetika [cit. 2016-09-22]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/je-navrh-zakona-o-
dustojne-smrti-dustojny/>.
• - Lidovky.cz. Lékaři přemluvili muže ke změně pohlaví. Teď po nich chce 17 milionů [online].
9.7.2015 [cit. 2016-06-05]. Dostupné z WWW: <http://www.lidovky.cz/lekari-premluvili-muze-ke-
zmene-pohlavi-ted-po-nich-chce-17-milionu-p9k-/zpravy-
domov.aspx?c=A150609_115946_ln_domov_ELE>.
• - LOJKOVÁ, J. Good Manners vs. Freedom of Contract in the Area od Infertility Treatment. COFOLA
2011: the Conference Proceedings, 1st edition [online]. Brno: Masaryk University, 2011 [cit. 2016-
06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2011/files/mravy/Lojkova_Jana_6300.pdf>.
• - MCINTOSH, J. Organ donation: is an opt-in or opt-out system better? Medical News Today
[online]. 24.9.2014 [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW:
<http://www.medicalnewstoday.com/articles/282905.php>.
• - MedicineNet.com. Definition of Triage [online]. 13.5.2016 [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW:
<http://www.medicinenet.com/script/main/art.asp?articlekey=16736>.
• - Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, D. Technická část [cit. 2016-08-18], dostupné
online z WWW:
<http://www.nsoud.cz/JudikaturaNSnew/ns_web.nsf/Edit/Rozhodovacicinnost~Metodikak%3F2
958o.z.?Open&area=Rozhodovac%C3%AD%20%C4%8Dinnost&grp=Metodika%20k%20%C2%A7%
202958%20o.z.&lng=>.
• - Ministerstvo zdravotnictví [online]. Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb. Seznam
oprávněných osob [cit. 2016-07-04]. Dostupné z WWW: <
http://www.mzcr.cz/KvalitaABezpeci/obsah/seznam-opravnenych-osob_3294_29.html >.
• - MURPHY, S. Supreme Court of Canada order legalization of physician assisted suicide and
euthanasia. Protection of Conscience Project [online]. 6.2.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z
WWW: <http://www.consciencelaws.org/law/commentary/legal073-010.aspx>.
• - MZČR. Stanovisko k výkladu § 6 odst. 1 ZSZS [online]. 6.4.2016 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z
WWW: <http://www.cgps.cz/zpravy/2016/doc/Vyklad%20§%206%20odst.%201%20ZSZS.pdf>.
• - Nobelprize.org. The official website of the Nobel Prize [online]. The Nobel Prize in Physiology
or Medicine 2012 [cit. 2016-08-06]. Dostupné z WWW:
<https://www.nobelprize.org/nobel_prizes/medicine/laureates/2012/>.
• - Organizační řád České stomatologické komory - Řád celoživotního vzdělávání České
stomatologické komory. Účinný od 1.1.2017 [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.dent.cz/detail-text.php?id_strana=2&id_text=845#rcvzl>.
• - Organizační řád České stomatologické komory - Řád České stomatologické komory o
celoživotním vzdělávání zubních lékařů. Účinný do 31.12.2016. Dostupné z WWW:
<http://www.dent.cz/detail-text.php?id_strana=2&id_text=828#rcvzl>.
• - O zdravotnictví.cz. Česká transplantologie má za sebou nejúspěšnější rok [online]. 27.1.2015
[cit. 201606-30]. Dostupné z WWW:
<https://www.ozdravotnictvi.cz/zpravodajstvi/ceskatransplantologie-ma-za-sebou-
nejuspesnejsi-rok/>.
• - Parlamentní shromáždění Rady Evropy [online]. Rezoluce č. 1607/2008: Access to Safe and
Legal Abortion in Europe, čl. 6 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid=17638&lang=en>.
• - Parlamentní shromáždění Rady Evropy [online]. Rezoluce č. 1763/2010: The right to
conscientious objection in lawful medical care [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid= 17909&lang=en>.
• - PATRICELLI, K. [online]. Long-Term Issues for The Adopted Child. [cit. 2016-08-17]. Dostupné z
WWW: <https://www.mentalhelp.net/articles/long-term-issues-for-the-adopted-child/>.
• - Poslanecká sněmovna PČR [online]. Poslanecký návrh zákona o důstojné smrti [cit. 2016-09-
22]. Dostupné z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=820&CT1=0>.
• - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR [online]. Sněmovní tisk č. 376/0, novela zákona o
umělém přerušení těhotenství [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=376>.
• - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR [online]. Sněmovní tisk 793/0, část č. 1/4, důvodová
zpráva k novele zákona o pohřebnictví [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=793&CT1=0>.
• - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR [online]. Sněmovní tisk 861/0, část č. 1/4, novela zákona
o veřejném zdravotním pojištění [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=861&ct1=0>.
• - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR [online]. Sněmovní tisk 874/0, část č. 1/8, novela zákona
o specifických zdravotních službách [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=874&CT1=0>.
• - Pracovní skupina České transplantační společnosti [online]. Absolutní kontraindikace v
případě transplantace ledviny [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.transplant.cz/org_info/KI_RT.pdf>.
• - Předseda vlády ČR [online]. Odpověď předsedy vlády komisaři pro lidská práva Rady Evropy ze
dne 7.10.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&Instra
netImage=2859787&SecMode=1&DocId=2340688&Usage=2>.
• - Případ pro Veřejného ochránce práv [online]. Sanitka pro maminku [cit. 2016-09-27]. Dostupné
z WWW: <http://www.ochrance.cz/dalsi-aktivity/tv-serial/pripad-pro-ombudsmana-i/pripad-
pro-ombudsmana-sanitka-pro-maminku/>.
• - Rada Evropy [online]. Vysvětlující zpráva k ÚLPB [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW:
<https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTM
Content?documentId=09000016800ccde5>.
• - Registr zdravotnických pracovníků, který spravuje Národní centrum ošetřovatelství a
nelékařských zdravotnických oborů (NCO NZO) [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.nconzo.cz/web/guest/on-line-nahled>.
• - SAGROS, M. [online] Bulletin d'information n° 526 du 15/12/2000. Raport de M. Sargos,
Conseiller Rapporteur [cit. 2016-08-16]. Dostupné z WWW:
<https://www.courdecassation.fr/jurisprudence_publications_documentation_2/bulletin_infor
mation_cour_cassation_27/bulletins_information_2000_1245/no_526_1362/#2>.
• - Senát PČR [online]. Stenozáznam rozpravy Senátu o návrhu senátního návrhu zákona o
důstojné smrti ze dne 18. září 2008 [cit. 2016-09-21]. Dostupné z WWW:
<http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=6&IS=3951&T=303#st30
3>.
• - SkyNews. Terminally ill child becomes first euthanised minor in Belgium [online]. 18.9.2016 [cit.
2016-09-21]. Dostupné z WWW: <http://news.sky.com/story/terminally-ill-child-becomes-first-
euthanised-minor-in-belgium-10581501>.
• - Společné stanovisko spolkové lékařské komory a sdružení lékařů zdravotních pojišťoven ze
dne 9.3.2012 [cit. 20.5.2016]. Dostupné z WWW:
<http://www.bundesaerztekammer.de/fileadmin/user_upload/downloads/StellBAeK_KBVPatie
ntenrechtegesetz_09032012.pdf>.
• - Stavovský předpis ČLK č. 16 Systém celoživotního vzdělávání ČLK a stavovský předpis ČLK č. 11
- Licenční řád [cit. 2016-09-27]. Oba předpisy dostupné z WWW: <http://www.lkcr.cz/stavovske-
predpisy-clk-212.html>.
• - Supreme Court of Canada [online]. Carter v. Canada (Attorney General), 2015 SCC 5, 2015, 1
S.C.R. 331 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <https://scc-csc.lexum.com/scc-csc/scc-
csc/en/item/14637/index.do>.
• - SÚKL. Generické léčivé přípravky [online]. Farmakoterapeutické informace: měsíčník pro
lékaře a farmaceuty [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW: <www.sukl.cz/file/70767_1_1>.
• - SÚKL [online]. Otázky a odpovědi ke zprostředkování léčivých přípravků [cit. 2016-06-10].
Dostupné z WWW: <http://www.sukl.cz/distribuce-1/otazky-a-odpovedi-2>.
• - SÚKL [online]. SÚKL zaregistroval přípravky určené k umělému ukončení těhotenství [cit. 2016-
06-14]. Dostupné z WWW: <http://www.sukl.cz/sukl/sukl-zaregistroval-pripravky-urcene-k-
umelemu-ukonceni?highlightWords=mifepriston>.
• - SÚKL. Změna výdeje léčivých přípravků POSTINOR-2 a ESCAPELLE v lékárnách [online].

28.5.2015 [cit. 2016-05-22]. Dostupné z WWW: <http://www.sukl.cz/lekarny/zmena-vydeje-
lecivych-pripravku-postinor-2-a-escapelle-v?highlightWords=záchranná+antikoncepce>.
• - Světová lékařská asociace [online]. Helsinská deklarace [cit. 2016-06-05]. Dostupné z WWW:
<http://www.wma.net/en/30publications/10policies/b3/>.
• - ŠEDO, A., PAFKO, P., TĚŠINOVÁ, J. [online]. MEDialogy, Umírání v Čechách, tiskový materiál, 2015
[cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.lf1.cuni.cz/umirani-v-cechach>.
• - TAYLOR, L. E., SWERDFEGER, A. L., ESLICK, G. D. [online]. Vaccines are not associated with
autism: An evidence-based meta-analysis of case-control and cohort studies [cit. 2016-07-07].
Dostupné z WWW: <http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0264410X14006367>.
• - University of Virginia School of Medicine [online]. What is Clinical Research? [cit. 2016-08-18].
Dostupné z WWW: <https://research.med.virginia.edu/clinicalresearch/participate-in-a-
trial/what-is-medical-research/>.
• - UN ECOSOC, The Right to the Highest Attainable Standard of Health (General Comment No. 14
on Health), 8.11.2000 [30.6.2016]. Dostupné z WWW:
<http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/(symbol)/E.C.12.2000.4.En>.
• - UNGIFT [online]. Trafficking for Organ Trade [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.ungift.org/knowledgehub/en/about/trafficking-for-organ-trade.html>.
• - ÚZIS ČR [online]. Asistovaná reprodukce v ČR 2013, s. 14 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.uzis.cz/category/tematicke-rady/zdravotnicka-statistika/asistovana-
reprodukce>.
• - ÚZIS ČR. Potraty v roce 2013 [online]. Září 2014 [cit. 2016-05-17]. Dostupné z WWW:
<http://www.uzis.cz/rychle-informace/potraty-roce-2013>.
• - Vláda České republiky. Pracovní skupina k protiprávním sterilizacím zahájila svou činnost
[online] 4.5.2016 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.vlada.cz/cz/clenove-
vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/aktualne/pracovni-skupina-k-protipravnim-sterilizacim-
zahajila-svou-cinnost-143401/>.
• - Vláda České republiky [online]. Stanovisko vlády k návrhu poslanců Jiřího Zlatušky, Radka
Vondráčka, Kristýny Zelienkové, Petra Adama, Pavla Čiháka a Vojtěcha Adama na vydání zákona
o důstojné smrti (sněmovní tisk č. 820) [cit. 2016-09-22]. Dostupné z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=7&ct=820&ct1=1>.
• - Vláda České republiky [online]. Vyjádření vlády České republiky ke Zprávě o návštěvě České
republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání (Výbor CPT) ve dnech 1. až 10. dubna 2014 [cit. 2016-06-11]. Dostupné z
WWW: <http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-29-inf-cze.pdf>.
• - VOKURKA, M., HUGO, J. a kol. [online]. Koniotomie. Velký lékařský slovník online [cit. 2016-08-
31]. Dostupné z WWW: <http://lekarske.slovniky.cz/pojem/koniotomie>.
• - Výbor CPT. Zpráva pro vládu ČR o návštěvě ČR, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění
mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. 31.3.2015 [cit. 2016-06-11].
Dostupné z WWW: <http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-18-inf-cze.pdf>.
• - WEISER, T. G. Pneumothorax (Tension) [online]. Merck Manuals Professional Version [cit. 2016-
08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.merckmanuals.com/professional/injuries-
poisoning/thoracic-trauma/pneumothorax-tension>.
• - Zdraví Euro. První transplantace dělohy v ČR [online]. 22.6.2016 [cit. 2016-08-18]. Dostupné z
WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/prvni-
transplantace-delohy-v-cr-482427>.
• - Zdraví Euro. Vzdělávání patologů se prý téměř zastavilo, protože ubylo pitev [online]. 3.3.2016
[cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/vzdelavani-patologu-
se-pry-temer-zastavilo-protoze-ubylo-pitev-478184>.
• - Zdraví Euro. Doktorka Elmi Muller zavedla transplantace ledvin u HIV pozitivních pacientů v
Jižní Africe [online]. 12.10.2012 [cit. 2016-06-30]. Dosutpné z WWW:
<http://zdravi.euro.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/doktorka-elmi-muller-zavedla-
transplantace-ledvin-u-hivpozitivnich-pacientu-v-jizni-africe-467007>.
• - Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor
pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve dnech 1. až
10.4.2014. [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW: < http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-18-
inf-cze.pdf>.
• - Zpráva zpravodaje P. Sargose k rozhodnutí francouzského Kasačního soudu ve věci Nicolas
Perruche ze dne 17. 11., 99-13.701 2000. SAGROS, M. [online] Bulletin d'information n° 526 du
15/12/2000. Raport de M. Sargos, Conseiller Rapporteur [cit. 2016-08-16]. Dostupné z WWW:
<https://www.courdecassation.fr/jurisprudence_publications_documentation_2/bulletin_infor
mation_cour_cassation_27/bulletins_information_2000_1245/no_526_1362/#2>.
Judikatura
Česká republika
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.4.1962, sp. zn. 4 Cz 86/61 (R 1/1963).
• - Usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11.8.1970, sp. zn. 7 To 7/70 (R 47/1970).
• - Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975, sp. zn. Cpj 37/74 (R 11/1976).
• - Usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Pls 3/80, publikované pod č.
1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterým se schválila zpráva o úrovni znaleckého
dokazování u soudů a státních notářství Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 161/79.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.9.1982, sp. zn. 11 Tz 42/82 (Rt 18/1983).
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.1990, sp. zn. 1 Cz 59/90 (R 21/1992).
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.7.1996, sp. zn. Pl. ÚS 35/95, publikovaný pod č. 206/1996
Sb.
• - Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.1996, sp. zn. 8 To 25/96.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 1 Tzn 9/97.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.
• - Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.9.1997, sp. zn. 25 Co 167/97, publikovaný
též v časopise Právní rozhledy. 1998, č. 2.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5.5.1999, sp. zn. Pl. ÚS 23/98.
• - Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.6.1999, sp. zn. III. ÚS 44/99.
• - Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.5.1999, sp. zn. II. ÚS 281/98.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2000, sp. zn. 30 Cdo 2870/2000.
• - Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.2000, sp. zn. 22 Ca 58/2000, SJS 849/2001.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.5.2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001.
• - Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.2.2003, sp. zn. III. ÚS 686/02.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15.2.2004, sp. zn. 7 As 37/2003-32.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 7 As 37/2003-32.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003.
• - Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004.
• - Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005.

• - Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2005, sp. zn. 5 To 81/2005, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rt 43/2006.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004.
• - Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.11.2006, sp. zn. 17 Co 224/2006.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.12.2006, sp. zn. I. ÚS 321/06.
• - Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.12.2006, sp. zn. I. ÚS 605/05.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.11.2007, sp. zn. II. ÚS 549/07.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 23.1.2008, sp. zn. 3 Ads 71/2007.
• - Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.2.2008, sp. zn. 24 C 66/2001.
• - Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12.8.2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08.
• - Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.4.2009, sp. zn. 24 C 58/2001.
• - Nález Ústavního soudu ze dne 14.5.2009, sp. zn. I. ÚS 591/09.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2009, sp. zn. Cdo 2203/2008.
• - Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.10.2009, sp. zn. 1 Co 114/2009.
• - Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 3.4.2012, sp. zn. 8 As 6/2011.

• - Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.12.2012, sp. zn. 22 A 168/2011.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.12.2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, vyhlášený pod č. 437/2012 Sb.
• - Stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 7.6.2013, sp. zn. 2645/2013/VOP.
• - Nález Ústavního soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13.
• - Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2014, č. j. 10A 106/2014-71.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 9.12.2014, sp. zn. 4 Ads 35/2013.
• - Nález Ústavního soudu ze dne 2.3.2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. II. ÚS 2499/14.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 8.4.2015, sp. zn. 1 As 257/2014.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný též v
časopisu Bulletin advokacie. 2016, č. 1-2.
• - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 20.5.2015, sp. zn. 1 As 216/2014.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015.
• - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.12.2015, sp. zn I. ÚS 1253/14.
• - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.
Zahraničí
• - NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Netherlands Inland
Revenue Administration, rozsudek ESD ze dne 5.2.1963, C-26/62.
• - Flaminio Costa v. E. N. E. L., rozsudek ESD ze dne 15.7.1964, C-6/64.
• - Brüggemann a Scheuten v. SRN, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 12.7.1977,
č. stížnosti 6959/75.
• - The Sunday Times v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 26.4.1979, č. stížnosti 6538/74.
• - Winterwerp v. Nizozemsko, rozsudek ESLP ze dne 24.10.1979, č. stížnosti 6301/73.
• - Rozhodnutí Spolkového nejvyššího soudu ze dne 18.3.1980, VI ZR 105/78.
• - X. v. Spojené království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 13.5.1980, č.
stížnosti 8416/79.
• - McKay and Another v. Essex Area Health Authority z roku 1982, 1 QB 1166.
• - Udale v. Bloomsbury Area Health Authority z roku 1983, 1 W.L.R. 1098.
• - Emeh v. Kensington and Chelsea and Westminster Area Health Authority, 1985, 1Q.B. 1012.
• - Zeitsov v. Katz, rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu z roku 1986, CA 512/81.
• - Rees v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 17.10.1986, č. stížnosti 9532/81.
• - Johnston a další v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 18.12.1986, č. stížnosti 9697/82.
• - Amy v. Belgium, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 5.10.1988, č. stížnosti
11684/85.
• - Cossey v. Spojené království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 9.5.1989, č.
stížnosti 10834/84.
• - Wassink v. Nizozemsko, rozsudek ESLP ze dne 27.9.1990, č. stížnosti 12535/86.
• - The Society for the Protection of Unborn Children Ireland Ltd v. Stephen Grogan and Others,
rozsudek ESD ze dne 4.10.1991, C-159/90.
• - Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 12.11.1991, sp. zn. VI ZR 196/91.
• - H. v. Norsko, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 19.5.1992 č. stížnosti
17004/90.
• - Open Door and Dublin Well Woman v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 29.10.1992, č. stížností
14234/88 a 14235/88.
• - Airedale N.H.S. Trust v. Bland, rozhodnutí Sněmovny lordů z roku 1993, 1 AER 821, A.C. 789.
• - Christian Poucet v. Assurances Générales de France and Caisse Mutuelle Régionale du
Languedoc-Roussillon, rozsudek ESD ze dne 17.2.1993, spojené případy C - 159/91 a C - 160/91.
• - Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 28.5.1993, 2 BvF 2/90 a 4, 5/92.
• - Goodwill v. British Pregnancy Advisory Service, rozhodnutí z roku 1996, sp. zn. 1 WLR 1397.
• - Z. v. Finsko, rozsudek ESLP ze dne 25.2.1997, č. stížnosti 22009/93.
• - Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3.7.1997, C-269/95 (Benincasa).
• - Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 12.11.1997, 1 BvR 479/92 a 307/94.
• - Sabri-Tabrizi v Lothian Health Border, rozhodnutí z roku 1998, sp. zn. BMLR 190.
• - L. C. B. v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 9.6.1998, č. stížnosti 23413/94.
• - Sheffield a Horsham v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 30.7.1998, č. stížností
22985/93 a 23390/94.
• - Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 25.5.1999, sp. zn. 1 Ob 91/99k.
• - Witold Litwa v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 4.4.2000, č. stížnosti 26629/95.
• - Varbanov v. Bulharsko, rozsudek ESLP ze dne 5.10.2000, č. stížnosti 31365/96.
• - Sanles Sanles v. Španělsko, rozsudek ESLP ze dne 26.10.2000, č. stížnosti 48335/99.

• - Parkinson v. St James and Seacroft University Hospital NHS Trust z roku 2001, sp. zn. EWCA Civ
530.
• - Re A (conjoined twins) [2001] 2 WLR 480.
• - Tammer v. Estonsko, rozsudek ESLP ze dne 6.2.2001, č. stížnosti 41205/98.
• - Pichon a Sajous v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 2.10.2001, č. stížnosti 49853/99.
• - Tokarczyk v. Polsko, rozhodnutí ESLP ze dne 31.1.2002, č. stížnosti 51792/99.
• - Mikulic v. Chorvatsko, rozsudek ESLP ze dne 7.2.2002, č. stížnosti 53176/99.
• - Pretty v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2002, č. stížnosti 2346/02.
• - Boso v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 5.7.2002, č. stížnosti 50490/99.
• - Christine Goodwin v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 28957/95.
• - I. v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 25680/94.
• - Odiévre v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 13.2.2003, č. stížnosti 42326/98.
• - Hutchinson Reid v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 20.2.2003, č. stížnosti 50272/99.
• - Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg v. Nahverkehrsgesellschaft Altmark
GmbH; rozsudek ESD ze dne 24.7.2003, sp. zn. C-208/00, EU:C:2003:415.
• - Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2003, sp. zn. 6 Ob 303/020f.
• - Glass v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 9.3.2004, stížnost č. 61827/00.
• - AOK-Bundesverband a ostatní, rozsudek ESD ze dne 16.3.2004, spojené případy C - 264/01, C -
306/01, C - 354/01 a C - 355/01.
• - Éditions Plon v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 18.5.2004, č. stížnosti 58148/00.
• - Vo v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 8.7.2004, č. stížnosti 53924/00.
• - Rozhodnutí italského Nejvyššího kasačního soudu ze dne 29.7.2004, č. 14488.
• - Bernhard Pfeiffer, Wilhelm Roith, Albert Süß, Michael Winter, Klaus Nestvogel, Roswitha Zeller,
Matthias Döbele v. Deutsches Rotes Kreuz, Kreisverband Waldshut, rozsudek ESD ze dne
5.10.2004, sp. zn. C-397/01 až C-403/01.
• - Silva Monteiro Martins Ribeiro v. Portugalsko, rozsudek ESLP ze dne 26.10.2004, č. stížnosti
16471/02.
• - Selistö v. Finsko, rozsudek ze dne 16.11.2004, č. stížnosti 56767/00.
• - Enhorn v. Švédsko, rozsudek ESLP ze dne 25.1.2005, č. stížnosti 56529/00.
• - Leids Universitair Medisch Centrum v. Kelly Molenaar, rozhodnutí ze dne 18.3.2005, C03/206,
RvdW 2005, 42.
• - Storck v. Německo, rozsudek ESLP ze dne 16.6.2005, č. stížnosti 61603/00.
• - Rozsudek Vrchního zemského soudu v Jeně ze dne 18.5.2005, sp. zn. 4 U 641/04.
• - Roche v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 19.10.2005, č. stížnosti 32555/96.
• - Parry v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 28.2.2006, č. stížnosti 42971/05.
• - R. a F. v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 28.2.2006, č. stížnosti 35748/05.
• - Grant v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 23.5.2006, č. stížnosti 32570/03.
• - Jäggi v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 13.7.2006, č. stížnosti 58757/00.
• - Rozhodnutí italského Nejvyššího kasačního soudu ze dne 14.7.2006, č. 16123.
• - Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2006, sp. zn. 6 Ob 101/06f.
• - Ploni v. The State of Israel z roku 2007, CC 259/02.
• - Jan Vorel v. Nemocnice Český Krumlov, usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne
11.1.2007, sp. zn C-437/05.
• - Tysiac v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 20.3.2007, č. stížnosti 5410/03.
• - Evans v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 10.4.2007, č. stížnosti 6339/05.
• - Dickson v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 4.12.2007, č. stížnosti 44362/04.
• - Emonet and Others v. Switzerland, rozsudek ESLP ze dne 13.12.2007, č. stížnosti 39051/03.
• - Rozhodnutí Evropského patentového úřadu ze dne 25.11.2008, č. G 0002/06.

• - Schlumpf v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 8.1.2009, č. stížnosti 29002/06.
• - Woman on Waves and Others v. Portugalsko, rozsudek ESLP ze dne 3.2.2009, č. stížnosti
31276/05.
• - Colaková a Tsakiridisovi v. Německo, rozsudek ESLP ze dne 5.3.2009, č. stížnosti 77144/01.
• - Rozhodnutí italského Nejvyššího kasačního soudu ze dne 11.5.2009, č. 10741/2009.
• - Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 25.6.2010, sp. zn. 2 StR 454/09 (NJW 2010 2963).
• - C. C. v. Španělsko, rozsudek ESLP ze dne 6.10.2009, č. stížnosti 1425/06.
• - Pammer a Hotel Alpenhof, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7.12.2010 ve
spojených věcech C-585/08 a C-144/09.
• - A., B. a C. v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 16.12.2010, č. stížnosti 25579/05.
• - Anayo v. SRN, rozsudek ESLP ze dne 21.12.2010, č. stížnosti 20578/07.
• - Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 11.1.2011, sp. zn. 1 BvR 3295/07.
• - Haas v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 20.1.2011, č. stížnosti 31322/07.
• - Charin (Kharin) v. Rusko, rozsudek ESLP ze dne 3.2.2011, č. stížnosti 37345/03.
• - R. R. v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 26.5.2011, č. stížnosti 27617/04.
• - P. v. Portugalsko, rozhodnutí ESLP o zastavení řízení ze dne 6.9.2011, č. stížnosti 56027/09.
• - Oliver Brüstle v. Greenpeace e.V., rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.10.2011, C-
34/10.
• - S. H. a další v. Rakousko, rozsudek ESLP ze dne 3.11.2011, č. stížnosti 57813/00.
• - V.C. v. Slovensko, rozsudek ESLP ze dne 8.11.2011, č. stížnosti 18968/07.
• - Nedescu v. Rumunsko, rozhodnutí ESLP zde dne 26.11.2011, č. stížnosti 70035/10.
• - Hamer et al. v. prof. Amit et al., rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu z roku 2012, HCJ
1326/07.
• - Biriuk v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 17.1.2012, č. stížnosti 24580/06.
• - N. B. v. Slovensko, rozsudek ESLP ze dne 12.6.2012, č. stížnosti 29518/10.
• - Godelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 25.7.2012, č. stížnosti 33783/09.
• - Costa a Pavan v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 28.8.2012, č. stížnosti 54270/10.
• - S. R. v. Nizozemsko, rozhodnutí ESLP ze dne 18.9.2012, č. stížnosti 13837/07.
• - Godelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 25.9.2012, č. stížnosti 33783/09.
• - Knecht v. Rumunsko, rozsudek ESLP ze dne 2.10.2012, č. stížnosti 10048/10.
• - Bureš v. Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 18.10.2012, č. stížnosti 37679/08.
• - P. a S. v Polsko, rozsudek ESLP ze dne 30.10.2012, č. stížnosti 57375/08.
• - Nedescu v. Rumunsko, ESLP, affaire communiquée dne 6.11.2012, č. stížnosti 70035/10.
• - Csoma v. Rumunsko, rozsudek ESLP ze dne 15.1.2013, č. stížnosti 8759/05.
• - Cassar v. Malta, rozhodnutí ESLP o zastavení řízení ze dne 9.7.2013, č. stížnosti 36982/11.
• - Rozsudek Vrchního zemského soudu v Koblenci ze dne 15.1.2014, sp. zn. 5 U 1145/03.
• - M. P. a další v. Rumunsko, rozsudek ESLP ze dne 15.4.2014, č. stížnosti 39974/10.
• - L. H. v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2014, č. stížnosti 52019/07.
• - Marić v. Chorvatsko, rozsudek ESLP ze dne 12.6.2014, č. stížnosti 50132/12.
• - A. K. v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 24.6.2014, č. stížnosti 33011/08.
• - Petrova v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 24.6.2014, č. stížnosti 4605/05.
• - Menneson v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 26.6.2014, č. stížnosti 65192/11.
• - D. a další v Belgie, rozsudek ESLP ze dne 8.7.2014, č. stížnosti 29176/13.
• - Hämäläinen v. Finsko, rozsudek ESLP 16.7.2014, č. stížnosti 37359/09.
• - Dubská a Krejzová v. ČR, rozsudek ESLP ze dne 11.12.2014, č. stížnosti 28858/11 a 28473/12.
• - Gross v. Švýcarsko, rozhodnutí ESLP ze dne 30.9.2014, č. stížnosti 67810/10.
• - Konovalovová v. Rusko, rozsudek ESLP ze dne 9.10.2014, č. stížnosti 37873/04.

• - Dvořáček v. Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 16.11.2014, č. stížnosti 12927/13.
• - Elberte v Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 13.1.2015, č. stížnosti 61243/08.
• - Paradiso a Campanelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.1.2015, č. stížnosti 25358/12.
• - Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2015, sp. zn. Ob 37/14b.
• - Y. Y. v. Turecko, rozsudek ESLP ze dne 10.3.2015, č. stížnosti 14793/08.
• - A. P. v. Francie, ESLP, affaire communiquée dne 18.3.2015, č. stížnosti 79885/12.
• - Gracon v. Francie, ESLP, affaire communiquée dne 18.3.2015, č. stížnosti 52471/13.
• - Nicot v. Francie, ESLP, affaire communiquée dne 18.3.2015, č. stížnosti 52596/13.
• - Parrillo v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.8.2015, č. stížnosti 46470/11.
• - Vivaldo v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 20.3.2016, č. stížnosti 55216/08.
1) ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007. ISBN 978-80-7357-268-6.
2) JASPERS, K. Úvod do filosofie. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 46. ISBN 80-86005- 05-4.
3) ZAKARIA, F. The Future of Freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad. New York: W. W. Norton & Company Inc., 2003, s.
13. ISBN 0-393-04764-4.
4) Srov. CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha: Orac, 2004, s. 12. ISBN 80-86199-75-4, SOVOVÁ, O.
Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges, 2011, s. 10. ISBN 978-80-87212-72-1. Ale také HERRING, J. Medical Law and Ethics. 5. vyd.
Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 1-4. ISBN 978-80-87212-72-1.
5) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti k lidské
bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
6) Zdraví (blaho) nemocného je nejvyšším zákonem (příkazem).
7) Nikoli zdraví (blaho), ale vůle nemocného je nejvyšším zákonem (příkazem).
8) Pro bližší souvislosti srov. DOLEŽAL, T. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, s. 124 a násl.
ISBN 978-80-87576-24-3.
9) K tomu přistupuje mnoho dalších povinností, jako je např. vedení zdravotnické dokumentace, informační povinnost či
povinnost mlčenlivosti (viz dále v textu).
10) LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck, 2003, s. 53 a násl. ISBN 978-3-406-58771-9.
11) Např. zákonné povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb získat ke své činnosti od orgánu veřejné moci oprávnění vést
zdravotnickou dokumentaci či vést evidenci o podání stížností a o způsobu jejich vyřízení aj.
12) Vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s.
13) O významu Úmluvy o biomedicíně svědčí také skutečnost, že dosud žádná jiná mezinárodní smlouva neupravuje spojené
otázky biomedicíny a lidských práv ve srovnatelném rozsahu. Srov. ANDORNO, R. The Oviedo Convention: A European Legal
Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. New York: De Gruyter
Recht, 2005, roč. 2, č. 4, s. 133-134.
14) Uvedený zákaz se vztahuje především na vytváření lidských embryí technikou IVF, kdy embryo vzniká spojením oocytu a
spermie v laboratorních podmínkách. Otázka dovolenosti klonování člověka pro vědecké účely, jestliže nedojde k narození
dítěte, je poněkud složitější a nechává ji otevřenou i Dodatkový protokol k Úmluvě o biomedicíně o zákazu klonování lidských
bytostí.
15) Srov. § 285 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, nebo § 489 a § 493 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník.
16) K celé problematice srov. R. Policarem zdařile pojatou kapitolu 18.1.1. Lidské tělo. In TĚŠINOVÁ, J., ŽDÁREK, R., POLICAR, R.
Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 184-187. ISBN 978-80-7400-050-8.
17) K povaze Úmluvy o biomedicíně viz též ŠTURMA, P. Úmluva Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně. Právní rozhledy -
příloha Evropské právo. 1998, č. 4.
18) Prvním z řady byl tzv. transplantační zákon, zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o
změně některých zákonů.
19) Problematika eutanazie je podrobněji diskutována dále.
20) V této souvislosti srov. také BOGUSZAK, J. Diferenciace lidských práv. Právník. 2000, č. 3, s. 256, nebo BOGUSZAK, J., ČAPEK, J.,
GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 109. ISBN 80-86432-13-0.
21) Kdo souhlasí, tomu se neděje bezpráví.
22) Srov. SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 175. ISBN
8086199746.
23) § 91 až 103.
24) § 104 až 110.
25) § 111 a § 112.
26) § 113 až 117.
27) Kupříkladu při ochranném léčení podle trestního zákoníku, povinném očkování nebo léčení podle zákona o ochraně
veřejného zdraví či při ohrožení života nebo zdraví za situace, že dotčená osoba není schopná dát souhlas (tzv. stavy nouze).
28) Byť nechceme jiné oblasti, jako jsou masérské, léčitelské či tetovací služby, nikterak upozaďovat.
29) K tomu srov. HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 93 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 345-348. ISBN 978-80-7478-370-8.
30) § 96.
31) § 98 odst. 1.
32) § 100 až 102.
33) Srov. např. ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989, s. 12. ISBN 80-7038-068-3.
34) Pro konkrétnější rozbor srov. DOLEŽAL, T. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, s. 124-128.
ISBN 978-80-87576-24-3.
35) Bližší pojednání viz HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 2636 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 173. ISBN 978-80-7478-630-3.
36) Ibid.
37) LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck, 2003, s. 343 a násl. ISBN 978-3-406-58771-
9.
38) Nelze zde přitom až na zcela výjimečné případy hovořit o nepřikázaném jednatelství podle § 3006 a násl. občanského
zákoníku, neboť poskytovatel je k poskytnutí péče oprávněn (byť ne smlouvou, ale zákonem), takže se nevměšuje do cizích
záležitostí neoprávněně. Srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters
Kluwer, 2014, s. 1283-1286. ISBN 978-80-7478-630-3.
39) Srov. např. shrnutí reformní zdravotnické legislativy a některých ohlasů na ni v článku Jana Macha: MACH, J. Legislativní smršť
ve zdravotnictví [online]. Zdravotnické fórum [cit. 2016-09-27]. Dostupné také z WWW: <http://www.zdravotnicke-
pravo.cz/kestazeni/legislativni_smrst_ve_zdravotnictvi.pdf>.
40) Srov. celý § 16 zákona o zdravotních službách.
41) Bližší rozbor práv pacientů je podáván v dalších částech této knihy.
42) Srov. § 98 odst. 2 občanského zákoníku.

43) Srov. Výbor CPT. Zpráva pro vládu ČR o návštěvě ČR, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. 31.3.2015 [cit. 2016-06-11]. Dostupné z WWW:
<http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-18-inf-cze.pdf>.
44) Vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci.
45) § 98 odst. 1 zákona o zdravotních službách.
46) Oprávnění k provádění hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb uděluje Ministerstvo zdravotnictví ČR, které je rovněž
povinno zveřejňovat seznam oprávněných osob. K létu 2016 se jednalo o devět oprávněných osob, z toho osm právnických osob
různých právních forem a jednu podnikající fyzickou osobu. Srov. Ministerstvo zdravotnictví ČR [online]. Hodnocení kvality a
bezpečí zdravotních služeb. Seznam oprávněných osob [cit. 2016-07-04]. Dostupné z WWW:
<http://www.mzcr.cz/KvalitaABezpeci/obsah/seznam-opravnenych-osob_3294_29.html>.
47) Jde zejména o nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004.
48) Předchůdce nyní platného a účinného zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
49) Mnohdy jsou příjmy poskytovatelů zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění dominantním až výlučným zdrojem
jejich výnosů.
50) Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, ze dne 22.11.2001, sp. zn. 33 Odo
470/2001, ze dne 31.7.2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010, rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15.2.2004, sp. zn. 7 As
37/2003-32, nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.7.2001, sp. zn. IV. ÚS 154/2000, ze dne 10.7.2007, sp. zn. I. ÚS 701/06, ze dne
5.5.1999, sp. zn. Pl. ÚS 23/98, ze dne 13.9.2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, ze dne 22.10.2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ze dne 2.7.2013, sp. zn. Pl.
ÚS 36/11.
51) Srov. GRUBB, A., LAING, J. M., MCHALE, J. V., KENNEDY, I. Principles of Medical Law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press,
2010, s. 903. ISBN 978-0-19-954440-0.
52) KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s. 22. ISBN 978-80-905897-0-4.
53) DUKES, G. The Law and Ethics of the Pharmaceutical Industry. 1. vydání. Amsterdam: Elsevier B. V., 2006, 410 s. ISNB 0-444-
51868-1.
54) JACKSON, E. Law and the Regulation of Medicines. 1. vydání. Portland, Ore.: Hurt Pub., 2012, s. 6. ISBN 978-1-84946-179-5.
55) Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, § 2 odst. 2 písm. a).
56) GRUBB, A., LAING, J. M., MCHALE, J. V., KENNEDY, I. Principles of Medical Law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2010, s.
941. ISBN 978-0-19-954440-0.
57) SOVOVÁ, O. Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges, 2011, s. 10. ISBN 978-80-87212-72-1.
58) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích, § 2 odst. 1.
59) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích, § 2 odst. 2.
60) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
61) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích, § 2 odst. 2 písm. a) a b).
63) Ibid., s. 23.
64) Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách, § 2 písm. g).
2010, s. 903. ISBN 978-0-19-954440-0.
66) Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, § 90.
67) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích, § 69.

68) § 13 zákona o léčivech.
70) Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, § 7 písm. a).
71) Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, § 13 odst. 1.
72) Působnost nad veterinárními léčivými přípravky zákon o léčivech svěřuje dle ustanovení § 16 Ústavu pro státní kontrolu
veterinárních biopreparátů a léčiv.
73) Tato pravomoc není absolutní, výjimky vypočítává § 39a odst. 4 až 6.
907. ISBN 978-0-19-954440-0.
76) Např. vyhláška č. 229/2008 Sb., o výrobě a distribuci léčiv, nebo vyhláška č. 62/2015 Sb., o provedení některých ustanovení
zákona o zdravotnických prostředcích.
77) Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s., Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
904. ISBN 978-0-19-954440-0.
79) Dostupné z WWW: < http://www.sukl.cz/sukl/pokyny-a-formulare-15 >.
80) Srov. dále DUDOVÁ, J. Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými faktory vnějšího prostředí.
Praha: Linde, 2011, s. 31. ISBN 978-80-7201-854-3.
81) Přestože plátcem zdravotních služeb může být jakákoli třetí osoba (např. zaměstnavatel) či sám pacient (jako tzv.
samoplátce), vzhledem k systému veřejného zdravotního pojištění se v ČR setkáme nejčastěji v postavení plátce se zdravotní
pojišťovnou. Z uvedeného důvodu se i tato kapitola zaměří na uvedený trojstranný vztah.
82) Vyhláška č. 189/1948 Sb., o zřízení a Ústavě Světové zdravotnické organizace. Tato definice bývá nicméně v odborné literatuře
rovněž podrobována kritice. Je tomu tak nejen kvůli její značné subjektivitě (subjektivní pocity člověka nemusí odpovídat
objektivnímu nálezu), ale bývá poukazováno mj. i na to, že "zdraví není stavem, nýbrž dynamickým procesem". Blíže např. HOLČÍK,
J. Zdraví jako společenská hodnota [online]. 11.1.2012 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://prakt.upol.cz/zdravi_holcik.php>.
83) Srov. § 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
84) Srov. vyhláška č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních
pracovišť domácí péče.
85) Srov. vyhláška č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb.
86) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.10.2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13.
88) Srov. § 46 a násl. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
89) K problematice racionalizace zdravotní péče blíže ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právní aspekty racionalizace
zdravotní péče. In SVOBODA, P., ONDŘEJEK, P., ŠUSTEK, P. a kol. Studie z lidských práv č. 4. Filozofické a právně teoretické aspekty
lidských práv. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2014. ISBN 978-80-87146-88-0.
90) Přitom mohou být vnímány i pozitivně, jako např. narození dítěte.
91) Srov. vymezení podmínek hrazené péče v § 13 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
92) Srov. § 15 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
93) Srov. vyhláška č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních
94) Srov. vyhláška č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb.
95) Např. fakultní nemocnice zřizované Ministerstvem zdravotnictví ČR, krajské nemocnice zřizované vyššími územními
samosprávnými celky (kraji).
96) Srov. vyhlášku č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních
97) Srov. vyhlášku č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb.
98) Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg v. Nahverkehrsgesellschaft Altmark GmbH, rozsudek Evropského
soudního dvora ze dne 24.7.2003, C-208/00, EU:C:2003:415.
99) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
100) Srov. § 6 zákona o zdravotních službách.
101) Srov. § 5 zákona o zdravotních službách. Časové dostupnosti zdravotní péče se věnuje i nařízení vlády č. 307/2012 Sb., o
místní a časové dostupnosti zdravotních služeb.
102) Srov. § 111-112 zákona o zdravotních službách.
103) Obvykle krajský úřad, srov. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.
104) Smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb, srov. § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
105) V souladu s nařízením vlády č. 307/2012 Sb., o časové a místní dostupnosti zdravotních služeb.
106) Např. program mamografického screeningu nádorů prsu.
107) Např. centra pro léčbu chronických zánětlivých střevních onemocnění nebo pro léčbu roztroušené sklerózy.
108) Vyjma Všeobecné zdravotní pojišťovny a již zmiňované Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR se dále jedná o Vojenskou
zdravotní pojišťovnu ČR, Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank,
pojišťoven a stavebnictví, Zaměstnaneckou pojišťovnu Škoda a Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu.
109) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31.12.1992.
110) Tehdy i dnes (v součastnosti dle § 421 odst. 1 občanského zákoníku) platilo, že každá osoba zapsaná v obchodním rejstříku
se za podnikatele považuje. U zdravotní pojišťovny to nicméně byl a je formální údaj, z něhož sice plynou určité právní důsledky,
ale nevystihuje její základní povahu. To platí dokonce i tehdy, jestliže má v obchodním rejstříku zapsáno provádění veřejného
zdravotního pojištění jako předmět podnikání.
111) K tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.6.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, bod 69: "Obiter dictum Ústavní soud ČR
konstatuje, že rozsah sankčních oprávnění nemůže být vyvážen ani legitimním cílem, který je jejich ukládáním sledován, tj. šetrné
nakládání s prostředky z veřejného zdravotního pojištění. Takové opatření se jeví jako nepřiměřené za situace, kdy s těmito
veřejnými prostředky hospodaří kromě Všeobecné zdravotní pojišťovny další zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, které mají
charakter ryze soukromoprávních subjektů."
112) Čl. IV zákona č. 60/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, zákon České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách, zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a zákon České národní rady č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví.
113) Srov. § 15 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.
114) Srov. § 17 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
115) Jde o vyhlášku o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení; pro rok 2016 srov. vyhlášku č.
275/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016.
116) Zejména uvedla svou činnost do souladu se zřizovacím zákonem, předpisy o veřejném zdravotním pojištění a schváleným
zdravotně pojistným plánem, srov. § 7a odst. 1 písm. a) zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.
117) Srov. § 7a odst. 1 písm. a) zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.
118) Srov. § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
119) Srov. § 7 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
120) Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobnosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (zákon o lékařských povoláních), a zákon č. 96/2004 Sb., o
podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s
poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).
121) § 2 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb., o lékařských povoláních.
122) § 2 písm. a), b) zák. č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních.
123) Výčet jednotlivých zdravotnických povolání, které upravuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních (č. 96/2004 Sb.),
je uveden v jeho hlavě druhé.
124) BRŮHA, D., PROŠKOVÁ, E. Zdravotnická povolání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 33. ISBN 978-80-7357-661-5.
126) BRŮHA, D. Nová zákonná úprava práv a povinností zdravotníka [online]. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR [cit.
2016-07-04]. Dostupné z WWW: <http://osz.cmkos.cz/cz/clanky/prava-a-povinnosti-zdravotniku.aspx>.
127) Důvodová zpráva k zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Zvláštní část, k § 49.
128) § 2 odst. 5 zákona č. 258/2000 Sb., zákon o ochraně veřejného zdraví.
129) CIBULKA, K. Trestní odpovědnost lékaře a dalšího zdravotníka za přečin neposkytnutí pomoci a některé související otázky.
Trestněprávní revue. 2015, č. 7-8, s. 161.
130) Srov. KONEČNÁ, J. Právo na neposkytnutí zdravotní služby, odmítnutí péče a ukončení péče. Medical Tribune [online].
12.3.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.tribune.cz/clanek/35489-pravo-na-neposkytnuti-zdravotni-sluzby-
odmitnuti-pece-a-ukonceni-pece>, MADLEŇÁKOVÁ, L. Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského
vyznání. Praha: Linde, 2010. ISBN 978-80-7201-805-5.
131) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.12.2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14.
132) MADLEŇÁKOVÁ, L. Výhrada svědomí jako součást svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Praha: Linde, 2010, s. 65.
ISBN 978-80-7201-805-5.
133) Viz § 3 odst. 2 zákona o lékařských povoláních. Zdravotní způsobilost se zjišťuje před začátkem výkonu povolání a před
pokračováním výkonu povolání, pokud byl jeho výkon přerušen na více než 3 roky, a také v případě důvodného podezření, že
došlo ke změně zdravotního stavu zdravotnického pracovníka, a to na vyžádání zaměstnavatele nebo správního úřadu, který
vydal oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
134) Celým názvem vyhláška č. 271/2012 Sb., o stanovení seznamu nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní
způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného
pra-covníka, obsahu lékařských prohlídek a náležitostech lékařského posudku.
135) Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
136) Srov. BRŮHA, D., PROŠKOVÁ, E. Zdravotnická povolání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 80. ISBN 978-80-7357-661-5.
137) § 2 písm. e) zákona o lékařských povoláních.
138) V každém konkrétním případě je třeba přihlédnout ke schopnostem, vlastnostem a dovednostem konkrétního lékaře bez
specializované způsobilosti.
139) § 2 písm. f) zákona o lékařských povoláních.
140) Srov. ČLK [online]. Doporučení představenstva ČLK č. 1/2007 [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.lkcr.cz/doporuceni-predstavenstev-clk-227.html>.
141) Dle § 2 odst. 2 písm. i) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické
komoře.
142) Srov. důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání
odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, s. 106.
143) Srov. např. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví [online]. Jak získat specializovanou způsobilost [cit. 2016-06-
30]. Dostupné z WWW: <https://www.ipvz.cz/lekari-zubni-lekari-farmaceuti/ziskavani-specializace/jak-ziskat-specializovanou-
zpusobilost>.
144) Novela byla provedena zákonem č. 189/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné
způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné
kvalifikace), a další související zákony.
146) Srov. § 22 odst. 4 zákona o lékařských povoláních.
147) Srov. § 22 odst. 5 zákona o lékařských povoláních ve spojení s § 230 zákoníku práce.
148) Srov. stavovský předpis ČLK č. 16 Systém celoživotního vzdělávání ČLK a stavovský předpis ČLK č. 11 - Licenční řád. [cit. 2016-
06-27]. Oba předpisy dostupné také z WWW: <http://www.lkcr.cz/stavovske-predpisy-clk-212.html>.
149) Organizační řád České stomatologické komory - Řád celoživotního vzdělávání České stomatologické komory. Účinný od
1.1.2017. [cit. 2016-06-27]. Dostupné také z WWW: <http://www.dent.cz/detail-text.php?id_strana=2&id_text=845#rcvzl>,
Organizační řád České stomatologické komory - Řád České stomatologické komory o celoživotním vzdělávání zubních lékařů [cit.
2016-09-27]. Účinný do 31.12.2016. Dostupné také z WWW: <http://www.dent.cz/detail-text.php?id_strana=2&id_text=828#rcvzl>.
150) Stavovský předpis České lékárnické komory H-11 - Řád pro celoživotní vzdělávání členů České lékárnické komory [cit. 2016-
06-27]. Dostupné také z WWW: <https://www.lekarnici.cz/O-CLnK/Profesni-predpisy/Rady/H-11-Rad-pro-celozivotni-vzdelavani-
clenu-CLnK.aspx>.
151) V souvislosti s rozšířením kompetencí této profese má dojít ke změně názvu povolání zdravotnického asistenta na praktickou
sestru.
152) § 3 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Zdravotní způsobilost se zjišťuje před začátkem výkonu
povolání a před pokračováním výkonu povolání, pokud byl jeho výkon přerušen na více než 3 roky, a také v případě důvodného
podezření, že došlo ke změně zdravotního stavu zdravotnického pracovníka, a to na vyžádání správního úřadu, který vydal
oprávnění k poskytování zdravotních služeb, nebo zaměstnavatele.
155) Požadavky na zdravotní způsobilost zde stanovuje vyhláška č. 277/2004 Sb., o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení
motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitosti lékařského potvrzení
osvědčujícího zdravotní důvody, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem
(vyhláška o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel).
156) Srov. § 5 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
157) Srov. § 96 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
158) Srov. § 5 až 21a zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
159) Srov. § 22 až 28 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
160) Srov. § 29 až 42 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
161) Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků.
162) Jedná se o Registr zdravotnických pracovníků, který spravuje Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických
oborů (NCO NZO). [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.nconzo.cz/web/guest/on-line-nahled>.
způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).
změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), s. 44.
166) Srov. § 95 odst. 1 a 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání
(školský zákon).
168) Viz § 54 odst. 1 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
169) Srov. § 230 zákoníku práce.
170) Vyhláška č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez
přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků.
172) Srov. § 57 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
173) Srov. § 230 zákoníku práce.
175) Srov. JIRKOVSKÝ, D., ARCHALOUSOVÁ, A. Kvalifikační a postkvalifikační vzdělávání všeobecných sester v Evropské unii.
Vojenské zdravotnické listy. 2004, č. 1, s. 20.
177) V této souvislosti připomeňme, že výše uvedený problém poskytování zdravotních služeb bez příslušného oprávnění je
relevantní také z trestněprávního hlediska. Jsou přitom známy případy, kdy zdravotní služby poskytuje člověk zcela bez
lékařského vzdělání. Jindy se osoba může vydávat za lékaře s cílem zneužít důvěru druhých a vymámit z nich peníze či osobní
údaje nebo jim např. prodat určitý produkt. V úvahu zde přichází především trestný čin poškození cizích práv podle § 181
trestního zákoníku, ale také trestný čin podvodu, jestliže pachatel sebe nebo jiného obohatil. Vyloučeny pochopitelně nejsou ani
trestné činy proti životu, zejména ublížení na zdraví z nedbalosti. Z nedávných případů "falešných lékařů" v Česku srov. ČT 24.
Falešný lékař z Ruska předepisuje v Praze ilegální léky [online]. 8.5.2013 [cit. 2016-08-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1100001-falesny-lekar-z-ruska-predepisuje-v-praze-ilegalni-leky>. K současné kauze
v Německu srov. RBB. Falscher Arzt muss ins Gefängnis [online]. 8.8.2016 [cit. 2016-08-30]. Dostupné z WWW: <http://www.rbb-
online.de/panorama/beitrag/2016/08/urteil-berliner-landgericht-falscher-arzt.html>.
178) Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
179) § 114 odst. 1 písm. a) a § 115 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.
180) § 117 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.
181) § 117 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
182) § 49 odst. 1 písm. b), resp. § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
183) § 38a odst. 1 písm. a) zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, ve spojení s přestupkovým zákonem.
184) Např. MACH, J. K povinnému členství v profesních komorách. Zdravotnictví a právo. 1999, č. 10.
185) Srov. Česká asociace sester [online]. Příprava České komory zdravotnických pracovníků [cit. 2016-07-04]. Dostupné z WWW:
<http://www.cnna.cz/komora-nelekaru/>.
187) V této souvislosti srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.12.2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008.
188) Srov. § 9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře,
a disciplinární řády jednotlivých komor.
189) Dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Zákon o komorách hovoří v této souvislosti v § 18 odst. 5 o opravném
prostředku, nicméně svým charakterem jde o přezkum rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde komory) soudem ve správním
soudnictví. Srov. § 129 odst. 1 soudního řádu správního, který stanoví některé zvláštnosti, zejména odkladný účinek žaloby.
190) V podrobnostech srov. SOVOVÁ, O. Přezkum rozhodnutí soudem. In SOVOVÁ, O. Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges,
2011, s. 164-169. ISBN 978-80-8721-272-1.
191) Srov. KANTARJIAN, H., STEENSMA, D. P. Relevance of the Hippocratic Oath in the 21st Century. The ASCO Post [online].
15.10.2014 [cit. 2016-07-04]. Dostuné z WWW: <http://www.ascopost.com/issues/october-15-2014/relevance-of-the-hippo cratic-
oath-in-the-21st-century.aspx>.
192) Stavovský předpis č. 10 České lékařské komory - Etický kodex České lékařské komory. Dalšími etickými kodexy komor
lékařských povolání jsou Etický kodex České stomatologické komory a Stavovský předpis České lékárnické komory H-6 - Etický
kodex České lékárnické komory.
193) § 1 Stavovského předpisu č. 10 České lékařské komory - Etický kodex České lékařské komory.
194) TOMEK, V. Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví. Práce a mzda: odborný časopis pro otázky odměňování,
pracovního práva, personalistiky, kolektivního vyjednávání a pro sociální oblast. 2008, č. 7, s. 10.
195) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 1573/2012.
196) Jan Vorel v. Nemocnice Český Krumlov, usnesení ESD ze dne 11.1.2007, sp. zn C-437/05, vyřešilo otázku výkladu směrnice
2003/88/ES, pokud jde o definici pracovní doby a pracovní pohotovosti.
197) TOMEK, V. Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví. Práce a mzda: odborný časopis pro otázky odměňování,
pracovního práva, personalistiky, kolektivního vyjednávání a pro sociální oblast. 2008, č. 7, s. 10.
199) § 22 odst. 2 zákona o lékařských povoláních.
200) BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 27.
201) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2009, sp. zn. Cdo 2203/2008.
202) HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha: Galén, 2002. ISBN 8072621327.
203) § 4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
204) UHEREK, P. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 10-11. ISBN 978-80-247-2658-8.
205) Srov. čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být
jen v případech stanovených zákonem."
206) POLICAR, R. Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vs. orgány činné v trestním řízení. Časopis zdravotnického
práva a bioetiky. 2011, roč. 1, č. 3, s. 3.
207) MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a
perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 98. ISBN 978-80-7552-224-5.
208) Z. v. Finsko, rozsudek ESLP ze dne 25.2.1997, č. stížnosti 22009/93, bod 96.
209) Z. v. Finsko,rozsudek ESLP ze dne 25.2.1997, č. stížnosti 22009/93, bod 95; nověji také C. C. v. Španělsko, ze dne 6.10.2009, č.
stížnosti 1425/06, bod 31.
210) ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 2650 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK. J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 221. ISBN 978-80-7478-579-5.
211) LAUFS, A., KATZENMEIER, CH., LIPP, V. Arztrecht. München: C. H. Beck, 2015, s. 307. ISBN 978-3-406-64773-4.
212) RESCH, R., WALLNER, F. Handbuch Medizinrecht. Wien: Lexis Nexis, s. 140. ISBN 978-3-7007-4902-8.
213) Shodně srov. LAUFS, A., UHLENBRUCK, A. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck, 2002, s. 551. ISBN 978-3-
406-58771-9.
214) Srov. např. případ pro Veřejného ochránce práv: Sanitka pro maminku [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.ochrance.cz/dalsi-aktivity/tv-serial/pripad-pro-ombudsmana-i/pripad-pro-ombudsmana-sanitka-pro-maminku/>.
215) BURIÁNEK, J. Lékařské tajemství a zdravotnická dokumentace a související otázky. Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-544-3.
216) MACH, J. Při poskytování informací o zdravotním stavu pacienta je namístě opatrnost. Zdravotnické noviny. 2002, č. 22, s. 29.
Shodně také UHEREK, P. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků. Praha: Grada, 2008, s. 34-35. ISBN 978-80-247-2658-8.
217) Srov. např. KNAP, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 435. ISBN 80-7201-
484-6, či DOLEŽAL, A. Postoupení pohledávky a lékařské tajemství. Právní rozhledy. 2012, č. 12, s. 437, či DOLEŽAL, T. [online].
Prolamování povinné mlčenlivosti - absurdní soudní interpretace [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW:
<http://zdravotnickepravo.info/prolamovani-povinne-mlcenlivost-absurdni-soudni-interpretace/>.
218) Srov. DOLEŽAL, T. Prolamování povinné mlčenlivosti - absurdní soudní interpretace. Zdravotnické právo a bioetika [online].
18.3.2016 [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/prolamovani-povinne-mlcenlivost-absurdni-soudni-
interpretace/>.
219) BURIÁNEK, A. Ochrana osobních údajů, povinná mlčenlivost ve zdravotnictví, oznamovací povinnost, vedení zdravotnické
dokumentace a její archivace. In MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MLYNÁŘOVÁ, D., KVAPILOVÁ, I., MÁCA, M., VALÁŠEK, D.
Univerzita medicínského práva. Praha: Grada, 2013, s. 112. ISBN 978-80-247-5113-9.
221) UHEREK, P. Třikrát k informacím ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2008, č. 1, s. 8.
222) Dříve tuto úlohu sehrávala tzv. centrální zdravotnická dokumentace.
223) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17.7.2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05.
224) Colaková a Tsakiridisovi v. Německo, rozsudek ESLP ze dne 5.3.2009, č. stížnosti 77144/01. K tomu dále srov. ŠUSTEK, P. Kolize
osobnostních hodnot v kontextu případu Colaková a Tsakiridis v. Německo optikou německé a české právní doktríny.
Jurisprudence. 2012, č. 7-8.
225) Srov. také MACH, J. Přehled judikatury z oblasti zdravotnictví II. Odpovědnost ve zdravotnictví. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s.
14-15. ISBN 978-80-7357-739-1.
226) Srov. ŠUSTEK, P. Kolize osobnostních hodnot v kontextu případu Colaková a Tsakiridis v. Německo optikou německé a české
právní doktríny. Jurisprudence. 2012, č. 7-8.
227) Éditions Plon v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 18.5.2004, č. stížnosti 58148/00.
228) Tammer v. Estonsko, rozsudek ESLP ze dne 6.2.2001, č. stížnosti 41205/98.
229) RYŠKA, M. [online]. Povinnost zachování mlčenlivosti a medializace zdravotní kauzy pacientem [cit. 2016-06-27]. Dostupné z
WWW: <http://www.pravo-medicina.sk/aktuality/561/judr-michal-ryska-povinnost-zachovani-mlcenlivosti-a-medializace-
zdravotni-kauzy-pacientem.>.
230) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.4.2009, sp. zn. 24 C 58/2001.
231) Srov. LAUFS, A., UHLENBRUCK, A. Handbuch des Arztrechts. München: C. H. Beck, 2002, s. 551. ISBN 978-3-406-58771-9.
232) Selistö v. Finsko, rozsudek ESLP ze dne 16.11.2004, č. stížnosti 56767/00.
233) LESKOVÁ, I. [online]. Lékaři třineckého kardiocentra budou informovat o stavu pacientů po telefonu. [cit. 2016-06-27].
Dostupné z WWW: <http://ostrava.idnes.cz/lekari-trineckeho-kardiocentra-budou-informovat-o-stavu-pacientu-po-telefonu-
1h2-/ostrava-zpravy.aspx?c=A101021_1470379_ostrava-zpravy_jab>.
234) KUBEK, M. [online] Stanovisko ČLK k povinné mlčenlivosti lékaře ve věci poskytování lékařské péče nelegálním imigrantům
[cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.migrace.com/cs/clanky/276_stanovisko-clk-k-povinne-mlcenlivosti-lekare-ve-
veci-poskytovani-lekarske-pece-nelegalnim-imigrantum.>.
235) Např. DOLEŽAL, A. Postoupení pohledávky a lékařské tajemství. Právní rozhledy. 2012, č. 12.
237) Srov. DOLEŽAL, J. X. Udej svého pacienta. Tempus medicorum. 2012, roč. 21, č. 2, s. 19-20.
239) Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
240) Těmito osobami jsou: manžel nebo registrovaný partner, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, rodič, není-li takové
osoby nebo není-li dosažitelná, tak jiná svéprávná osoba blízká.
242) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. II. ÚS 2499/14.
243) VOJTÍŠEK, T. Práva a povinnosti zdravotnických pracovníků vůči orgánům činným v trestním řízení. Bakalářská práce. Brno:
Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2012, s. 24.
245) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2976/2010.
246) Srov. § 250 a § 257 zákoníku práce.
247) Například zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, a zákon č. 296/2008 Sb., o
lidských tkáních a buňkách.
248) POLICAR, R. Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků vs. orgány činné v trestním řízení. Časopis zdravotnického
práva a bioetiky. 2011, roč. 1, č. 3, s. 22-23.
250) Část zákona o péči o zdraví lidu, která se věnovala zdravotnické dokumentaci, nesla název Zpracování osobních údajů
souvisejících se zajišťováním zdravotní péče.
251) Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
252) Srov. čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
253) § 24 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách.
254) Nikoli "zdravotnickou", jde však jen o terminologickou nejednotnost napříč právním řádem, nikoli o pojem jiného obsahu.
Výraz "zdravotnická dokumentace" se v občanském zákoníku vyskytuje v ustanovení vztahujícím se k pojištění (§ 2828), které však
pro naše účely není podstatné.
255) K právnímu statusu léčitelů srov. TELEC, I. Právní status přírodních léčitelů. Právní rozhledy. 2016, č. 15-16, s. 515.
256) § 4 písm. b) zákona o zdravotních službách.
257) § 9 písm. c) zákona o zdravotních službách.
258) V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že "nevydání údajů ze zdravotní doku-mentace, případně jejího opisu, z titulu
zpracování osobních údajů jejich blokováním ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. může být důvodem uplatnění práva
podle § 13 občanského zákoníku ve spojení s § 21 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb.".
259) Povinnosti při vedení zdravotnické dokumentace vyplývají pro ty poskytovatele zdravotních služeb, kteří mají za účelem
poskytování zdravotní péče uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou, též z pravidel stanovených pro vykazování zdravotních
služeb, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.3.2015, sp. zn. 32 Cdo 866/2013.
260) Testikulární pulpektomie je operací se stejným účinkem jako kastrace, nejsou při ní však odstraněna celá varlata, nýbrž
pouze jejich hormonálně aktivní tkáň. Odstranění pak není vizuálně tak patrné jako v případě kastrace. Srov. WEISS, P. a kol.
Sexuologie. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 505. ISBN 978-80-247-2492-8.
261) GEIß, K., GREINER, H. Arzthaftpflichtrecht. München: C. H. Beck, 2009, s. 160. ISBN 978-3-406-65769-6.
262) Srov. LAUFS, A., KATZENMEIER, CH., LIPP, V. Arztrecht. München: C. H. Beck, 2015, s. 320. ISBN 978-3-406-64773-4.
263) Existoval i třetí, ale spíše minoritní názor, totiž že vlastníkem zdravotnické dokumentace je stát jakožto garant zdravotní
péče. Více viz POLICAR, R. Zdravotnická dokumentace v praxi. Praha: Grada, 2010, s. 31. ISBN 978-80-247-2358-7.
264) POLICAR, R. Zdravotnická dokumentace v praxi. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 32. ISBN 978-80-247-2358-7.
265) Lze mít ovšem právo na (výlučné či nevýlučné) využití určité neveřejné informace - to ale nemá pro praktické poskytování
zdravotní péče, s výjimkou lékařského výzkumu, velký samostatný význam, neboť problematika je fakticky řešena normami
upravujícími zpřístupňování obsahu dokumentace pacientovi i třetím osobám.
266) Srov. POLICAR, R. Zdravotnická dokumentace v praxi. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 32. ISBN 978-80-247-2358-7.
267) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009. Závěr, že samotná informace není předmětem
vlastnického práva, považujeme za aplikovatelný i nadále.
268) Důvodová zpráva k § 2647 až 2650 občanského zákoníku.
270) Jak vyplývá například ve Spolkové republice Německo přímo z tamějšího občanského zákoníku (BGB) - srov. § 630h odst. 3
BGB.
271) To neplatí v případě poskytovatele, který poskytuje zdravotní služby vlastním jménem, neboť poskytovatel zdravotních
služeb je zároveň osobou provádějící zápis.
272) Srov. GEIß, K., GREINER, H. Arzthaftpflichtrecht. München: C. H. Beck, 2009, s. 161. ISBN 978-3-406-65769-6. Dále např. rozsudek
Spolkového soudního dvora ze dne 10.3.1992, sp. zn. VI ZR 64/91.
274) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.12.2012, sp. zn. 22 A 168/2011.
276) Ustanovení § 32 odst. 2 zákona o zdravotních službách upravuje terapeutické privilegium následovně: "Informace o
nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta může být v nezbytně nutném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou
zadržena, lze-li důvodně předpokládat, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. Podle věty první
nelze postupovat v případě, kdy
a) informace o určité nemoci nebo predispozici k ní je jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření
nebo podstoupit včasnou léčbu,
b) zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí,
c) pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní záležitosti."
Další výjimku upravuje § 32 odst. 3, podle něhož "poskytovatel může v nezbytném rozsahu zadržet informaci o zdravotním stavu
nezletilého pacienta jeho zákonnému zástupci, pěstounovi nebo jiné pečující osobě v případě podezření, že se tato osoba podílí na
zneužívání nebo týrání nebo ohrožování zdravého vývoje tohoto nezletilého pacienta, lze-li předpokládat, že poskytnutím této
informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta. Obdobně se postupuje, jde-li o pacienta s omezenou svéprávností".
277) Do nich může pacient (či zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta) nahlížet nebo si pořizovat výpisy nebo kopie pouze v
rozsahu záznamu popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů.
Důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách obsahuje následující vysvětlení: "Autorizované psychologické metody jsou
autorskými právy či etickými kodexy profesních organizací klinických psychologů určeny pouze do rukou odborníků. Tyto metody
obsahují osobní a důvěrné informace a data o třetích osobách. Pro pacienta není důležitý obsah či konstrukce užité metody, ale
porozumění odborné interpretaci získaných výsledků a na tyto informace má pacient právo. Záznamy psychoterapie obsahují
důvěrné, osobní a v důsledku nemoci a léčby subjektivně zaujaté informace o třetích osobách; zahrnují subjektivní a iracionální
postoje a emoční reakce na okolí pacienta; obsahují reakce a emoce psychoterapeuta, hypotézy o jeho motivech. Přístupnost k
psychoterapeutické dokumentaci by
- znemožnila využít správný léčebný postup, eliminovala léčebné podmínky důvěry a znehodnotila vztahové prostředí, které je pro
léčbu psychologickými prostředky nezbytné,
- ohrozila by potřebnou ochranu pacienta a třetích osob,
- ohrozila by ochranu lékaře či klinického psychologa,

- ohrozila by zdravotní stav pacienta a znemožnila další léčbu v budoucnosti." Důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách.
Zvláštní část, k § 65 až 69.
278) Shodně UHEREK, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 64.
ISBN 978-80-7478-476-7.
279) § 67 zákona o zdravotních službách.
282) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.11.2007, sp. zn. II. ÚS 549/07.
283) § 45 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách: "Poskytovatel je dále povinen umožnit vstup osobám pověřeným
příslušným správním orgánem, orgánem ochrany veřejného zdraví, Státním ústavem pro kontrolu léčiv, smluvní zdravotní
pojišťovnou, komorou, pověřeným lékařům posudkové služby okresních správ sociálního zabezpečení, zaměstnancům okresních
správ sociálního zabezpečení pověřených provedením kontroly, Veřejnému ochránci práv a pověřeným zaměstnancům Kanceláře
veřejného ochránce práv za účelem zjišťování podkladů potřebných k plnění úkolů podle tohoto zákona nebo jiných právních
předpisů upravujících činnost a úkoly uvedených subjektů a poskytnout jim potřebnou součinnost a předložit doklady nezbytné k
provedení kontroly a plnění jejich úkolů; vstupem pověřených osob nesmí být narušeno poskytování zdravotních služeb."
284) Viz části 5.6.2.1 až 5.6.2.3 níže.
285) § 46 odst. 1 písm. d) zákona o zdravotních službách.
286) Poskytovatel je ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o zdravotních službách povinen zajistit, aby osoby připravující se na výkon
zdravotnického povolání prováděly při klinické a praktické výuce, praktickém vyučování a odborné praxi, která se uskutečňuje na
jeho pracovištích, jen činnosti, včetně zdravotních výkonů, které jsou součástí výuky nebo praxe, a to pod přímým vedením
zdravotnického pracovníka, který má způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání a je v pracovněprávním nebo
obdobném vztahu k tomuto poskytovateli. Uskutečňují-li se klinická a praktická výuka nebo praktické vyučování a odborná praxe
za přítomnosti zdravotnického pracovníka, který není v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k poskytovateli uvedenému ve
větě první a který je
a) učitelem praktického vyučování a odborné praxe zdravotnických oborů vzdělávání, nebo
b) akademickým pracovníkem, který je učitelem zdravotnického oboru,
je poskytovatel povinen zajistit, aby tento zdravotnický pracovník neposkytoval na jeho pracovišti zdravotní služby a postupoval
v součinnosti se zdravotnickým pracovníkem uvedeným ve větě první.
287) Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2011, sp. zn. 22 Cdo 4458/2009.
288) Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících.
289) Dle § 41 zákona o specifických zdravotních službách je součástí posudkové péče posuzování:
a) zdravotní způsobilosti ke vzdělávání a v průběhu vzdělávání pro potřeby škol a školských zařízení nebo k tělesné výchově a
sportu nebo k jiným činnostem,
b) zdravotní způsobilosti pro potřebu a na žádost správních orgánů nebo jiných orgánů v případech stanovených jinými právními
předpisy,
c) zdravotní způsobilosti na vyžádání pacientem nebo zákonným zástupcem pacienta nebo s jejich souhlasem na vyžádání
právnickou osobou,
d) zdravotní způsobilosti k práci nebo k výkonu služby na základě pracovnělékařské prohlídky,
e) zdravotního stavu v souvislosti s nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání,
f) zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění a pro potřeby úřadu práce,
g) zdravotního stavu pacienta pro jiné účely.
290) Ustanovení § 107 odst. 1 zákona o zdravotních službách uvádí:

a) Ministerstvo zdravotnictví ČR,
b) příslušný správní orgán,
c) krajský úřad, který zaznamenal poskytovatele sociálních služeb nebo osobu poskytující zdravotní služby podle § 20 do
Národního registru poskytovatelů,
d) Státní ústav pro kontrolu léčiv,
e) Státní úřad pro jadernou bezpečnost, jde-li o poskytovatele poskytující zdravotní služby, jejichž součástí je lékařské ozáření;
tím není dotčena kontrolní činnost Státního úřadu pro jadernou bezpečnost podle jiných právních předpisů,
f) generální ředitelství Vězeňské služby, jde-li o zdravotní služby poskytované v jejím zdravotnickém zařízení,
g) příslušné profesní komory, v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem.
291) Národní zdravotnický informační systém je na základě § 70 odst. 1 zákona o zdravotních službách jednotný celostátní
informační systém veřejné správy určený:
a) ke zpracování údajů o zdravotním stavu obyvatelstva, o činnosti poskytovatelů a jejich ekonomice, o zdravotnických
pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví za účelem získání informací o rozsahu a kvalitě poskytovaných
zdravotních služeb, pro řízení zdravotnictví a tvorbu zdravotní politiky,
b) k vedení Národních zdravotních registrů a zpracování údajů v nich vedených,
c) k vedení Národního registru poskytovatelů a Národního registru zdravotnických pracovníků a zpracování údajů v nich
vedených,
d) k realizaci a zpracování výběrových šetření o zdravotním stavu obyvatel, o deter-minantách zdraví, o potřebě a spotřebě
zdravotních služeb a spokojenosti s nimi a o výdajích na zdravotní služby,
e) pro potřeby vědy a výzkumu v oblasti zdravotnictví,
f) ke zpracování údajů uvedených v písmenech a) a d) pro statistické účely a k poskytování údajů a statistických informací v
rozsahu určeném tímto nebo jinými právními předpisy, včetně poskytování informací pro mezinárodní instituce.
293) § 75 zákona o specifických zdravotních službách.
294) Srov. výčet oprávněných subjektů in UHEREK, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Praha:
Wolters Kluwer, 2014, s. 113-172. ISBN 978-80-7478-476-7.
295) Ovšem "to neplatí, jestliže osoba, která tyto povinnosti má, by se jinak vystavila nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení
nebo nepřekažení trestného činu, nebo při vyřizování dožádání orgánu činného v trestním řízení o trestném činu, kde dožádaná
osoba je současně oznamovatelem trestného činu".
296) Na to upozorňuje i Pavel Uherek in UHEREK, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Praha:
Wolters Kluwer, 2014, s. 100. ISBN 978-80-7478-476-7.
298) § 16 odst. 2 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci sociálního zabezpečení.
299) § 2648 odst. 2 občanského zákoníku.
300) Shodně např. UHEREK, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Praha: Wolters Kluwer, 2014,
s. 87. ISBN 978-80-7478-476-7, nebo DOLEŽAL, T. [online]. Zajišťuje zákon o zdravotních službách dostatečně ochranu informací
vedených v dokumentaci o třetích osobách? [cit. 2016-05-20]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/>, DOLEŽAL, T.
[online]. Ochrana informací vedených ve zdravotnické dokumentaci o třetích osobách po nabytí účinnosti nového občanského
zákoníku [cit. 2016-05-20]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/>.
301) NONNEMANN, F. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 18, s.
638-643 či NONNEMANN, F. Zdravotnická dokumentace a osobní údaje třetích osob. Právní rozhledy. 2014, č. 19, s. 668-673.
Totožný názor formuluje i Úřad pro ochranu osobních údajů, srov. Stanovisko č. 3/2015, červen 2015, Zpracování osobních údajů v
souvislosti s vedením zdravotnické dokumentace, s. 3.
302) K utajenému porodu (ačkoliv je upraven v § 37 zákona o zdravotních službách, nikoliv v občanském zákoníku) srov.
FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 281. ISBN 978-80-7478-457-6. Od utajeného porodu je třeba rozlišovat koncept
anonymního porodu, u kterého je totožnost matky zcela neznámá a dítě může obdržet o matce pouze takové informace, na
jejichž základě ji nelze ztotožnit. Český právní řád, na rozdíl od např. francouzského nebo italského, anonymní porody
neupravuje. Ibid.
303) Srov. § 101 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
305) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011. Později ovšem ve věci rozhodoval znovu v rámci
nového dovolacího řízení, a to usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014.
306) HOLČAPEK, T. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů. Právní rozhledy. 2016, č. 9, s. 305-
311.
307) RATZEL, R., LUXENBURGER, B. a kol. Handbuch Medizinrecht. Deutscher Anwaltverlag, 2008, s. 760. ISBN 978-3-8114-4561.
308) GEIß, K., GREINER, H. Arzthaftpflichtrecht. München: C. H. Beck, 2009, s. 159. ISBN 978-3-406-65769-6.
309) Shodně srov. LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck, 2002, s. 994. ISBN 978-3-
406-58771-9.
310) Srov. Společné stanovisko spolkové lékařské komory a sdružení lékařů zdravotních pojišťoven ze dne 9.3.2012 [cit. 2016-05-
20]. Dostupné z WWW:
<http://www.bundesaerztekammer.de/fileadmin/user_upload/downloads/StellBAeK_KBVPatientenrechtegesetz_09032012.pdf>.
311) Konovalovová v. Rusko, rozsudek ESLP ze dne 9.10.2014, č. stížnosti 37873/04, bod 44.
312) Srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.10.2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém Ústavní soud ČR uvádí: "Ačkoliv je
poskytování zdravotních služeb předmětem soukromoprávních vztahů mezi jejich poskytovateli a pacienty, jde o oblast, v níž je
významným způsobem omezena kontraktační svoboda a zároveň je dán výrazný prostor pro veřejnoprávní regulaci."
313) NORDMEIER, C. F. Der Behandlungsvertrag (§§ 630a-h BGB) im Internationalen Privatrecht. Gesundheitsrecht. 2013, č. 9, s. 514.
314) Srov. LIMBACH, F. In WÜRDINGER, M. juris PraxisKommentar BGB. Band 6. München: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-3-86330-084-5.
315) Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/24/EU ze dne 9.3.2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní
péči.
316) Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3.7.1997, C-269/95 (Benincasa).
317) FISCHER, G. Zum Stand des Internationalen Arzthaftungsrechts nach den Verordnungen Rom I und Rom II. Medizinrecht. 2014,
č. 10, s. 713.
318) Ibid.
319) LEIBLE, S. In HÜßTEGE, R., MANSEL, H.-P. Bürgerliches Gesetzbuch: Rom-Verordnungen zum Internationalen Privatrecht. Band
6. 1. vydání. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2014, Art. 6 ROM I, Rn. 36. ISBN 978-3-8329-7385-8.
320) SCHWENZFEIER, K. Die kollisionsrechtliche Anknüpfung des Behandlungsverhält-nisses im Rahmen einer kosmetischen
Operation. 1. vydání. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2011, s. 202. ISBN 978-3-8300-5509-9.
321) Ibid., s. 202-203.
322) REISEWITZ, J. Rechtsfragen des Medizintourismus. 1. vydání. Berlin, Heidelberg: Springer, 2015, s. 188. ISBN 978-3-662-45590-6.
323) KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno: Doplněk, 2009, s. 130. ISBN 978-80-7239-231-5.
325) SPICKHOFF, A. Medizinrecht. 2. vydání. München: C. H. Beck, 2014, s. 1072. ISBN 978-3-406-65753-5.
327) NORDMEIER, C. F. Der Behandlungsvertrag (§§ 630a-h BGB) im Internationalen Privatrecht. Gesundheitsrecht. 2013, č. 9, s. 514.
328) Srov. BRÖDERMANN, E., ROSENGARTEN, J. Internationales Privat- und Zivilverfahrensrecht (IPR/IZVR). 7. vydání. München:
Vahlen, 2015, s. 101. ISBN 978-3-8006-4819-1 nebo MARTINY, D. In SÄCKER, F. J., RIXECKER, R. Münchener Kommentar zum
Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 10. 5. vydání. München: C. H. Beck, 2010, Art. 4 Rom I-VO, Rn. 245. ISBN 978-3-406-66549-3.
329) MARTINY, D. In SÄCKER, F. J., RIXECKER, R. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 10. 5. vydání. München:
C. H. Beck, 2010, Art. 4 Rom I-VO, Rn. 248. ISBN 978-3-406-66549-3.
331) Srov. § 32 zákona o zdravotních službách.
332) K některým zvláštním aspektům spotřebitelských sporů srov. KUBEŠOVÁ, S. Consumer Disputes and Means of their
Settlement in the Future. In PÍTROVÁ, L. a kol. Rule of Law and mechanisms of its protection: Czech perspective. Passau: rw&w
Science & New Media, 2015, 284-297. ISBN 978-3-9816855-4-1.
333) Roche v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 19.10.2005, č. stížnosti 32555/96.
334) Csoma v. Rumunsko, rozsudek ESLP ze dne 15.1.2013, č. stížnosti 8759/05.
335) MALÍŘ, J. In MALÍŘ, J., DOLEŽAL. T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný
stav a perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 75. ISBN 978-80-7552-224-5.
336) V tomto kontextu srov. koncepci rozhodných skutečností formulovanou, a to i na základě zahraničního srovnání, in ŠUSTEK,
P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 53-57. ISBN 978-80-7357-268-6. Srov. též HOLČAPEK, T.
Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů. Právní rozhledy. 2016, č. 9, s. 309-310.
337) Např. KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha:
Linde, 2004. ISBN 80-7201- 484-6.
338) Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru na téma Práva pacientů ze dne 26.9.2007, SOC/221, s. 7.
340) Srov. dále § 29 odst. 2 zákona o zdravotních službách.
341) Další důvody viz § 48 odst. 3 a 4 zákona o zdravotních službách.
343) Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice
ze dne 20.11.2006. [cit. 2016-06-27]. Dostupné také z WWW: <http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/Dohoda-o-duchovni-peci-ve-
zdravotnictvi.pdf>.
344) Konovalovová v. Rusko, rozsudek ESLP ze dne 9.10.2014, č. stížnosti 37873/04.
346) Ibid., bod 45.
347) MALÍŘ, J. In MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný
stav a perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 89-91. ISBN 978-80-7552-224-5.
349) Tento požadavek vede k prosazování generických léků, tedy léčivých přípravků biologicky ekvivalentních originálním lékům,
které na trh dodává jiný výrobce po vypršení patentové ochrany originálního léčivého přípravku.
350) Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Práva pacientů ze dne 26.9.2007, SOC/221.
351) Veřejný ochránce práv [online]. Zákaz vstupu vodicích a asistenčních psů do veřejných prostor může být diskriminací [cit.
2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2010/zakaz-vstupu-vodicich-a-asistencnich-
psu-do-verejnych-prostor-muze-byt-diskriminaci/>.
352) Ilustrativním příkladem probíhající celospolečenské diskuse může být např. v nedávné době uvedený dokument Český
žurnál: Pět zrození (2015) režisérky Evy Hníkové, který vznikal během dvanácti dnů v porodnici Fakultní nemocnice Královské
Vinohrady, kde štáb zachytil průběh pěti porodů. V textu distributora k dokumentu Česká televize uvádí: "Mezitím, co zoufalí a
neinformovaní muži čekají na nemocničních chodbách, rodícím ženám jsou podávány chemické látky na urychlení porodů, aniž by
jim lékaři vysvětlili, o jaké látky se jedná. Po urychlených porodech dochází běžně k separaci novorozeňat od matek, prý aby si
rodičky odpočinuly. Lékaři tak ignorují doporučení Světové zdravotnické organizace, která jasně říká, že oddělení matky a dítěte v
první hodině po porodu je pro budoucí imunitu novorozence škodlivé. V dokumentu tak opakovaně zůstávají opuštění všichni
aktéři porodu, rodiče i právě narozené dítě, a vzájemně tak nemají šanci se v klíčové poporodní fázi sblížit. Film v pěti kapitolách
pozvolna odkrývá necitlivé zákulisí porodní mašinérie v České republice, kde se zdá, že na prvním místě je správně vyplněný papír
a rutinní přístup zdravotnického personálu. Film režisérky Hníkové tak zásadním způsobem přispívá do bouřlivé diskuse kolem
podoby a formy českého porodnictví." Český žurnál [online]. Pět zrození [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW:
<http://www.csfd.cz/film/79595-cesky-zurnal-pet-zrozeni/komentare/>.
353) Dubská a Krejzová v. ČR, rozsudek ESLP ze dne 11.12.2014, č. stížnosti 28858/11 a 28473/12.
354) Dubská a Krejzová v. ČR, rozsudek ESLP ze dne 11.12.2014, č. stížnosti 28858/11 a 28473/12, bod 100.
356) Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A, B a C v. Irsko ze dne 16.12.2010, č. stížnosti 25579/05, bod 227-228.
357) Ibid., bod 227.
358) Dubská a Krejzová v. ČR, rozsudek ESLP ze dne 11.12.2014, č. stížnosti 28858/11 a 28473/12, bod 86.
359) Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.7.2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, bod 41; nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.7.2013, sp.
zn. Pl. ÚS 37/11, bod 59; nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.3.2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10.
360) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016,
sp. zn. 30 Cdo 5027/2014.
361) Dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem.
363) Např. také v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem. Zpráva ze systematických návštěv veřejného
ochránce práv 2015 [cit. 2016-09-27]. Dostupné z WWW: <http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochra-
na_osob/ZARIZENI/Socialni_sluzby/2015_Zprava_domovy_pro_seniory.pdf>.
364) Jednalo se např. o úmrtí 51leté pacientky psychiatrického zařízení v Dobřanech, která se na začátku roku 2012 oběsila na
díře, kterou roztrhla v síti síťového lůžka, nebo o případ z roku 2006, kdy se třicetiletá mentálně postižená pacientka v síťovém
lůžku udusila svými výkaly.
365) Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve dnech 1. až 10.4.2014, s. 67-68. [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW:
366) České znění standardů je dostupné z WWW: <http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/aktuality-z-

detenci/aktuality-z-detenci-2016/standard-cpt-k-pouzivani-omezovacich-prostredku-konecne-i-v-cestine/> [cit. 2016-06-27].
367) Bureš v. Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 18.10.2012, č. stížnosti 37679/08.
368) Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve dnech 1. až 10.4.2014, s. 69-70. [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW:
369) Mental Disability Advocacy Center. Cage beds and coercion in Czech psychiatric Institutions [online]. 2014 [cit. 2016-06-16].
Dostupné z WWW: <http://www.mdac.info/sites/mdac.info/files/cagebed_web_en_20140624_0.pdf>.
370) Srov. vyjádření primáře oddělení ochranné léčby Psychiatrické nemocnice Bohnice v pořadu Českého rozhlasu: Český
rozhlas. Psychiatr: síťová lůžka jsou mírným omezovacím prostředkem [online]. 25.1.2012 [cit. 2016-06-16]. Dostupné z WWW:
<http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/psychiatr-sitova-luzka-jsou-mirnym-omezovacim-prostredkem--1009237>.
371) Winterwerp v. Nizozemsko, rozsudek ESLP ze dne 24.10.1979, č. stížnosti 6301/73, nebo S. R. v. Nizozemsko, rozhodnutí ESLP ze
dne 18.9.2012, č. stížnosti 13837/07.
372) Biriuk v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 17.1.2012, č. stížnosti 24580/06.
373) Varbanov v. Bulharsko, rozsudek ESLP ze dne 5.10.2000, č. stížnosti 31365/96.
374) Bližší rozbor srov. MALÍŘ, J. In MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a
zdravotnictví: současný stav a perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 112-116. ISBN 978-80-7552-224-5.
375) Witold Litwa v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 4.4.2000, č. stížnosti 26629/95.
376) Charin (Kharin) v. Rusko, rozsudek ESLP ze dne 3.2.2011, č. stížnosti 37345/03.
377) Enhorn v. Švédsko, rozsudek ESLP ze dne 25.1.2005, č. stížnosti 56529/00.
378) Storck v. Německo, rozsudek ESLP ze dne 16.6.2005, č. stížnosti 61603/00.
379) Hutchinson Reid v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 20.2.2003, č. stížnosti 50272/99.
380) Wassink v. Nizozemsko, rozsudek ESLP ze dne 27.9.1990, č. stížnosti 12535/86.
381) SVOBODA, K. Komentář k § 104 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 402. ISBN 978-80-7478-370-8.
382) § 104 občanského zákoníku.
383) Srov. jeho § 38 odst. 1 a 2.
384) Což výslovně stvrzuje i § 110 občanského zákoníku.
385) Soud je ovšem oprávněn zahájit toto řízení i bez návrhu.
386) Což vede v zásadě k zastavení řízení, ledaže dotčený člověk trvá na pokračování v něm podle § 72 zákona o zvláštních
řízeních soudních. Smyslem tu je, aby mohl získat soudní rozhodnutí, zda postup poskytovatele byl po právu či nikoli.
387) SVOBODA, K. Komentář k § 104 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 405. ISBN 978-80-7478-370-8.
388) Přičemž je nutno zdůraznit, že vedle roviny právní nelze nevnímat rovinu morální - lékařská etika i prostá lidská slušnost
velí, hodláme-li něco činit s tělem a zdravím druhého člověka, dotázat se ho na jeho stanovisko. Mimo to, i když zdravotnický
zákrok mívá za cíl zlepšit stav nemocného, jeho úspěch není nikdy zaručen, a pacient se tedy má sám rozhodnout, zda
nevyhnutelná rizika a nepříjemnosti chce, nebo nechce snášet. Srov. též HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha: Galén,
2002, s. 61 a násl., s. 241 a násl. ISBN 8072621327.
389) Vykonání zákroku přes nesouhlas pacienta nelze, nejde-li o pacienta nezpůsobilého se sám rozhodovat, omlouvat krajní
nouzí. Opačně ve starší literatuře, odpovídající dnes nepřijatelnému hodnotovému uspořádání společnosti, srov. ŠTĚPÁN, J.
Právní odpovědnost ve zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Avicenum, 1970, s. 132-133.
391) K historické genezi důrazu na souhlas pacienta srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer,
2007, s. 5-14. ISBN 978-80-7357-268-6, a literaturu tam citovanou.
392) Což připouští pro tyto případy i článek 8 Úmluvy o biomedicíně.
393) Potřebnost zvláštních pravidel pro některé výkony ostatně uznává i Úmluva o biomedicíně - srov. například její články 19 až
22, týkající se transplantací.
394) Svoboda vůle neznamená nic jiného než možnost rozhodnout se se znalostí věci. ENGELS, F. Herrn Eugen Dührings Umwälzung
der Wissenschaft. In MARX, K., ENGELS, F. Werke. Svazek 20. Berlin: Karl Dietz Verlag, 1962, s. 106.
395) Srov. MIEBACH, K., SANDER, G. a kol. Münchener Kommentar zum Strafgesetzbuch. Svazek 3. München: C. H. Beck, 2003, s. 754-
757. ISBN 978-3-406-68553-8, a dále LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H. Beck,
2002, s. 496 a násl. ISBN 978-3-406-58771-9.
396) Srov. KENNEDY, I., GRUBB, A. a kol. Principles of Medical Law. Oxford: Oxford University Press, 1998, s. 243-247. ISBN 978-0-19-
954440-0.
397) DETTMEYER, R. Medizin & Recht für Ärzte. Berlin: Springer, 2001, s. 29. ISBN 978-3-540-29863-2.
398) Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný též v časopisu Bulletin
advokacie. 2016, č. 1-2.
399) Rozhodující skutečností informovaného souhlasu musí zůstat důvěrný rozhovor lékaře a pacienta, který musí být oproštěn od
jakékoli formy byrokratického formalismu. BGH NJW 1985, 1399. In LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3.
vydání. München: C. H. Beck, 2002, s. 531-532. ISBN 978-3-406-58771-9.
400) K nim podrobněji ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 93-112. ISBN 978-80-7357-
268-6.
401) Srov. GIESEN, D. International Medical Malpractice Law: A Comparative Law Study of Civil Liability Arising from Medical Care.
Tübingen: Mohr, 1988, s. 383-386 a 391. ISBN 978-9024737055.
402) Srov. GIESEN, D. International Medical Malpractice Law: A Comparative Law Study of Civil Liability Arising from Medical Care.
Tübingen: Mohr, 1988, s. 381-382. ISBN 978-9024737055.
403) Soudobá lékařská etika jde často ještě dále, pokud uvádí, že "otázka, zda pacient pravdu unese, či nikoli, je irelevantní.
Pacient nemůže o své nemoci nevědět, on ji určitým způsobem nést musí." Více viz HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání.
Praha: Galén, 2002, s. 142 a násl. ISBN 8072621327.
404) Příkladem může být, pokud při vyšetření určité cévy může být zjištěno její zúžení vyžadující následné roztažení pomocí
balónku. Již při souhlasu s diagnostickým zákrokem tu lze předvídat možnost výskytu tohoto často se objevujícího a dostatečně
konkrétního zjištění, s nímž je spojen jednoznačně daný druh léčebného zákroku. Je zde splněno, že v době, kdy pacient po
řádném poučení svůj podmíněný souhlas projevil, věděl s dostatečnou určitostí, v čem podmínka spočívá a s čím vlastně pro
případ jejího splnění souhlasí. Naopak paušální souhlas s tím, aby v případě výskytu jakýchkoli komplikací, odchylek od
předpokládaného průběhu zákroku nebo jakéhokoli dalšího, předem neurčeného nálezu lékař výkon rozšířil dle své úvahy, by byl
neakceptovatelný. V posledně uvedeném případu by péči bylo možno poskytnout jen na základě jiného právního důvodu,
například stavu nouze, pokud by to okolnosti odůvodňovaly.
405) Z minulosti jsou dokumentovány případy oklamání pacientek zdravotnickými pracovníky s cílem získat souhlas s jejich
sterilizací. Srov. TOMISOVÁ, M. Právní aspekty nedobrovolné sterilizace žen. Právní fórum. 2005, č. 2, příloha, s. 2.
406) Nicméně zcela vyloučit je nelze, a proto také článek 5 Úmluvy o biomedicíně akcentuje, že souhlas musí být svobodný.
Ustanovení § 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách uvádí, že souhlas je svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku. Svoboda
tu má samozřejmě svou přirozenou mez v tom, že se člověk rozhoduje s vědomím příznaků své nemoci nebo určité prognózy a na
své rozhodnutí má jen omezený čas.
407) AUGUSTINOVÁ, P. Komentář k § 46 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 380-381. ISBN 978-80-7478-370-8.
408) A pro kastraci se dokonce vyžaduje dosažení 25 let - viz § 17 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách.
409) Pro podrobnější diskusi srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 147-154. ISBN
978-80-7357-268-6.
410) K právnímu vztahu lékaře a pacienta, který jako svědek Jehovův odmítá podání přípravků vyrobených z krve, a k souvisejícím
otázkám poskytování zdravotních služeb takovému pacientovi srov. ŠUSTEK, P. Právní postavení a možnosti lékaře při odmítání
transfuze krve příslušníkem Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Zdravotnictví a právo. 2005, č. 5. Pro komparativní
kontext srov. také analýzu polské právní úpravy v KUBIAK, R. Prawo medyczne. 2. vydání. Warszawa: C. H. Beck, 2014, s. 169-174.
ISBN 978-83-255-6393-6.
411) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.8.2004, sp. zn. III. ÚS 459/03.
412) K náležitostem projevu vůle srov. ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Praha: Linde, 2013,
s. 23. ISBN 978-80-7201-918-2.
413) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný též v časopisu Bulletin advokacie.
2016, č. 1-2.
414) Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 56. ISBN 978-80-7357-268-6, či HOLČAPEK,
T. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů. Právní rozhledy. 2016, č. 9, s. 309-310.
415) KAISER, S. Arzthaftungsrecht. In RATZEL, R., LUXENBURGER, B. a kol. Handbuch Medizinrecht. Bonn: Deutscher Anwaltverlag,
2008, s. 739. ISBN 978-3-8114-4561-1, případně DEUTCH, E., SPICKHOFF, A. Medizinrecht. 5. vydání. Berlin: Springer, 2003, s. 272. ISBN
978-3-540-00048-8.
416) V tomto omezeném rozsahu by bylo možno aplikovat i úpravu nepřikázaného jednatelství podle § 3006 občanského
zákoníku - zasáhne-li někdo do záležitostí jiného bez jakéhokoli smluvního či zákonného oprávnění, odpovídá za veškeré vzniklé
následky, tedy i nastalé náhodou. Srov. Též ŽIDLICKÁ, M. Komentář k § 3006 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.,
FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1283-1286. ISBN 978-80-7478-630-3.
417) DICKENS, B. M. Medical Consent Legislation in Ontario. Medical Law Review. 1994, č. 2, s. 286 a 295.
418) Přičemž vysvětlující zpráva k ní v odstavci 62 dodává: "To, že předem vyslovená přání se mají zohlednit, neznamená, že by
musela být splněna za každých okolností. Pokud byla přání vyjádřena dlouho před zákrokem a věda mezitím pokročila, mohou
existovat důvody, aby přání pacienta splněno nebylo. Lékař by si tedy měl být pokud možno jist, že se přání pacienta týkají
současné situace a jsou stále platná, zejména s ohledem na současný stav vědy a technický pokrok v medicíně."
419) Svým nálezem ze dne 27.11.2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, kterým zrušil původní pětileté časové omezení platnosti dříve
vysloveného přání.
420) K diskusi o aktivním způsobení smrti srov. podkapitolu 13.4.
421) SOKOL, T. Lege artis, známý pojem neznámého obsahu. Právní rádce. 2010, roč. 18, č. 4, s. 4.
422) Srov. VONDRÁČEK, J., DVOŘÁKOVÁ, V., VONDRÁČEK, V. Medicínsko-právní terminologie: Příručka pro právní praxi. 1. vydání.
Praha: Grada, 2009, s. 38. ISBN 978-80-247-3151-3.
424) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005.
425) Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 260. ISBN 978-80-7357-268-6, či
HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 212. ISBN 978-80-7357-643-1.
426) Srov. HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 95. ISBN 978-80-7357-643-1.
430) Např. RYŠKA, M. Lege artis a odpovědnost za zásah do osobnostních práv (I. časť). Pravo-medicina.sk [online]. 14.8.2012 [cit.
2013-07-07]. Dostupné z WWW: <http://www.pravo-medicina.sk/detail-aktuality?new_id=554>.
431) HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 95. ISBN 978-80-7357-643-1.
432) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.1.2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13.
433) Srov. HOLČAPEK, T. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u českých soudů. Právní rozhledy. 2016, č. 9,
s. 306.
435) Parlament České republiky vyslovil s Úmluvou souhlas a schválil ji dle čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky jako mezinárodní
smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky dne 22.6.2001.
436) Srov. Convention for the Protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with Regard to the Application of
Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine [online]. 1996 [cit. 2016-07-07]. Explanatory report. Bod 29.
Dostupné z WWW: <http://www.coe.int/cs/web/conventions/full-list/-/conventions/treaty/164>. Vlastní překlad.
437) Ibid., bod 30.
438) K otázkám vztahu pojmů užívaných v souvislosti s péčí o zdraví občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách
srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 2636 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 176-178. ISBN 978-80-7478-630-3.
439) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
441) Srov. § 2 odst. 2 písm. i) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické
komoře.
443) Srov. například § 38 zákona o zdravotních službách.
444) Srov. § 31 a § 34 zákona o zdravotních službách.
445) Metody, které dosud nebyly zavedeny do klinické praxe v některém státě Evropské unie, Evropského hospodářského
prostoru nebo Švýcarské konfederace a které nejsou modifikací již zavedených metod, jejichž použití nemá nepříznivé účinky na
zdravotní stav pacienta; viz § 33 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
446) Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky, ve své práci rozlišuje ideální medicínu a medicínu reálně dostupnou. Za
ideální medicínu považuje lékařské postupy diagnostiky a léčby, které jsou v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky,
zatímco za dostupnou medicínu označuje stav lékařské praxe. V souvislosti s tím dále uvádí, že žádný stát na světě není schopen
zajistit každému, co nabízí špičková lékařská věda a technologie, ač by si to lékaři i pacienti přáli, je ale nutné trvat na tom, aby
každý, kdo se ocitne v nouzi nemoci, měl právo na odbornou zdravotnickou péči lege artis, tedy reálnou a dostupnou pomoc
poskytnutou kvalifikovaně, a to právě s ohledem na konkrétní možnosti v prostoru a čase. Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Práva pacientů:
Komentované vydání. 1. vydání. Havířov: Nakladatelství Aleny Krtilové, 1996, s. 34-36. ISBN 80-902163-0-7.
447) Viz § 47 zákona o zdravotních službách.
448) Viz § 48 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách.
449) Viz § 112 a § 113 zákona o zdravotních službách.
450) Srov. např. CANDIGLIOTA, Z., ČERVENÁ, K. Nedostatky návrhů zdravotnických zákonů z hlediska práv pacientů. Zdravotnictví a
právo. 2011, roč. 15, č. 9, s. 2.
451) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.12.2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, vyhlášený pod č. 437/2012 Sb.
452) Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
453) Srov. např. § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
454) Srov. CANDIGLIOTA, Z., ČERVENÁ, K. Nedostupnost indikované léčby z důvodu nastavení úhrad. IV. Kongres medicínského
práva: kniha abstrakt. Praha, 2011, s. 70.
455) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004.
456) Srov. SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
450. ISBN 978-80-7400-506-0.
457) Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.11.2010, sp. zn. I. ÚS 2121/07.
458) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
460) BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: ASPI, 2004, s. 144. ISBN 80-7357-030-0.
461) Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9.2010, sp. zn. 25 Cdo 2398/2009.
463) Srov. § 7 až 10a zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
464) Srov. § 25a až 25d zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
465) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.9.2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009.
468) Ekonomický vliv zadavatele posudku na výsledek činnosti znalce může pochopitelně někdy svádět k účelové manipulaci se
zjištěními či závěry a vyskytují se i případy trestního postihu znalce za nepravdivý posudek. Srov. ŠÁMAL, P. Znalci a jejich trestní
odpovědnost. Bulletin advokacie. 2016, č. 9, s. 15-23.
469) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 1 Tzn 9/97.
471) Srov. Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, D. Technická část [cit. 2016-06-18]. Dostupné online z WWW:
<http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ ns_web.nsf/EditRozhodovacicinnost~Metodikak%3F2958o.z.?Open&area=Rozho
dovac%C3%AD%20%C4%8Dinnost&grp=Metodika%20k%20%C2%A7%202958%20o.z.&lng=>.
472) Ibid.
473) Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.8.2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009.
474) Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.5.2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012.
475) HOLČAPEK, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 96. ISBN 978-80-7357-643-1.
476) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012; srov. HOLČAPEK, T. Dokazování v
medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 96. ISBN 978-80-7357-643-1.
477) Srov. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
478) Zákon ukládá hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dále uznává například zvláštní pozici veřejné
listiny.
485) DÖRFL, L. Zákon o znalcích a tlumočnících. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 55-56. ISBN 978-80-7400-148-2.
486) Srov. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občan-skoprávního kolegia bývalého Nejvyššího
soudu ČSR, sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23.12.1980, sp. zn. Pls 3/80, publikovanou pod
č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
489) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.2012, sp. zn. 6 Tdo 353/2012.
491) Srov. DOLEŽAL, T. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, s. 104 a násl. ISBN 978-80-87576-
24-3.
492) Obdobně je tomu i na Slovensku, které prodělalo srovnatelný vývoj nazírání od původního spíše správněprávního pojetí
veřejného zdravotnictví. Srov. VLČEK, R., HRUBEŠOVÁ, Z. Zdravotnícke právo. Bratislava: EPOS, 2007, s. 34-35. ISBN 80-805-7705-6.
493) Z terminologického hlediska objasněme, že v této knize se nevyhýbáme užívání pojmu odpovědnosti v souvislosti se
škodlivým následkem, tj. například odpovědnost za škodu, odpovědnost za újmu apod. Současný občanský zákoník, na rozdíl od
svého předchůdce, pojímá odpovědnost jako vztahující se ke splnění primární povinnosti, nikoli až k případnému následku jejího
nesplnění. Podle důvodové zprávy k § 24 občanského zákoníku tak činí "v duchu tradic antické a křesťanské tradice". Domníváme
se však, že jde o změnu spíše stylistickou než věcnou, obě chápání mají svou logiku a spojení "odpovědnost za škodu" je v praxi
natolik vžité, že není důvod se mu programově bránit. Odpovědnost a povinnost k náhradě újmy (terminologií stávajícího
občanského zákoníku) od sebe proto tak striktně neoddělujeme, v každém případě spolu totiž úzce souvisejí.
494) K pojmu prevence srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. II. svazek. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2009, s. 366-368. ISBN 978-80-7353-473-4. Dále sice v kontextu trestního práva, ale s obecně použitelnými závěry srov. též
NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 39-
41. ISBN 978-80-7357-509-01, či JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2016, s. 25. ISBN 978-
80-7502-120-5.
495) Ponecháme-li stranou úmyslná jednání poškozující pacienty, která jsou ve zdravotnictví výjimečná, mohou trestní sankce
zasluhovat především závažné případy hrubé neopatrnosti, výkonu povolání pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek
apod.
496) Srov. § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Pojmu se podrobněji
věnujeme v předešlé kapitole.
497) § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.
498) § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
499) Podle § 2915 občanského zákoníku je více škůdců zásadně povinno nahradit škodu společně a nerozdílně.
500) Pro přehled protichůdných názorů a srovnání s blízkými zahraničními právními řády srov. ČECH, P., FLÍDR, J. Odpovídá
zaměstnanec třetí osobě za škodu, kterou jí způsobí při plnění pracovních úkolů? Rekodifikace & praxe. 2015, č. 3, s. 15-22.
502) Srov. HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 2636 a § 2639 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 173-176 a 187. ISBN 978-80-7478-630-3.
503) Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 2643 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 197-198. ISBN 978-80-7478-630-3.
504) Srov. POLICAR, R. Smluvní přímus poskytovatelů zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2012, sv. 2, č. 2,
s. 26-31.
505) Odůvodnitelné i podle § 10 občanského zákoníku. Podobné řešení výslovně zvolil nizozemský zákonodárce (přičemž tamější
právní úprava je přiznaným inspiračním zdrojem českého občanského zákoníku), a to v článku 7:464 odst. 1 nizozemského
občanského zákoníku, podle něhož se obdobně použije zákonná úprava smlouvy o péči o zdraví i na medicínské výkony
uskutečněné v rámci zdravotnické praxe bez takové smlouvy, nakolik tomu neodporuje povaha daného právního poměru. Mnoho
jiných možností než použití analogie se ostatně nenabízí, neboť je-li poskytovatel k provedení medicínského výkonu oprávněn (a
často dokonce povinen), nelze jej považovat za nepřikázaného jednatele, nehledě navíc k přísným odpovědnostním důsledkům,
které by to pro něj podle § 3006 občanského zákoníku mělo.
506) Srov. LOVĚTÍNSKÝ, V. Změny v českém deliktním právu pod vlivem německého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č.
17, s. 573 a násl.
507) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.9.1997, sp. zn. 25 Co 167/97 (publikovaný též v časopise Právní rozhledy.
1998, č. 2), později opakovaně souhlasně citován Nejvyšším soudem ČR, například v jeho rozsudku ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo
2542/2003, či v jeho rozsudku ze dne 31.3.2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008. Úprava § 420a dřívějšího občanského zákoníku byla
ovšem přísnější, než je pravidlo formulované ve stávajícím § 2924.
508) VOJTEK, P. Komentář k § 2936 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1040. ISBN 978-80-7478-630-3.
509) KRAMERIUS, P. K odpovědnosti lékaře za vedlejší účinky léků. Právní rozhledy. 2002, č. 6, s. 281.
510) Srov. VOJTEK, P. Komentář k § 2950 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1081. ISBN 978-80-7478-630-3.
511) Srov. zejména ustanovení § 33 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a § 51 a násl. zákona č.
378/2007 Sb., o léčivech.
512) Již za platnosti dřívějšího občanského zákoníku a jiných společenských poměrů se objevovaly názory, které v této souvislosti
uvažovaly o objektivní odpovědnosti poskytovatele založené na principech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť
nebezpečným - srov. DRGONEC, J., HOLLÄNDER, P. Moderná medicína a právo. 2. vydání. Bratislava: Obzor, 1988, s. 208-209.
514) Přesněji řečeno podle zákona o léčivech a zákona o specifických zdravotních službách, neboť zákon o zdravotnických
prostředcích hovoří o pojištění pro případ události (škody apod.), nikoli o pojištění odpovědnosti, čímž se úprava stává ještě
méně přehlednou.
515) Na věci se nic zásadně nezmění ani v případě schválení novely zákona o léčivech zmiňované v podkapitole 17.1.3, neboť ta
hovoří o tom, že újma vzniklá subjektu klinického hodnocení se nahrazuje v souladu s jinými právními předpisy, například
občanským zákoníkem. Nezakládá tedy žádné nové pravidlo, nýbrž je nutné vždy zkoumat, zda byly naplněny předpoklady
povinnosti k náhradě dle občanského práva.
516) Například přípravek, který se teprve zkouší v rámci klinického hodnocení, není "vadný" jen proto, že pacientovi nejen
nepomůže, nýbrž mu nežádoucím účinkem dokonce uškodí. Vadnost je třeba posuzovat podle obvyklého očekávání a u něčeho,
co se teprve testuje, nelze o obvyklém, již zavedeném očekávání příliš hovořit.
517) Srov. výše zmíněná ustanovení zákona o léčivech i zákona o specifických zdravotních službách.
518) Více k problematice předpokladů odpovědnosti za škodu viz např. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. II.
svazek. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 381 a násl. ISBN 978-80-7353-473-4, ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK,
M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. a II. svazek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1198 a násl. ISBN 978-80-7357-395-9, nebo
FIALA, J. a kol. Občanské právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 249 a násl. ISBN 978-80-7357-948-7.
519) Zákon o zdravotních službách k tomu v § 28 odst. 2 uvádí, že pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité
odborné úrovni, přičemž poskytovatel (dle § 45 odst. 1) i jednotlivý zdravotnický pracovník (dle § 49 odst. 1) mu ji musejí na této
úrovni poskytovat. Náležitou odbornou úrovní se dle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách rozumí "poskytování zdravotních
služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní
podmínky a objektivní možnosti".
520) Závazné podle čl. 4 Úmluvy o biomedicíně, podle něhož "jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu,
je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy" (k povaze Úmluvy o biomedicíně viz též ŠTURMA,
P. Úmluva Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně. Právní rozhledy. 1998, č. 4 - příloha Evropské právo), jakož i podle
ustanovení zákona o zdravotních službách citovaných v předchozí poznámce pod čarou.
521) Medicínské poznatky prostě v právních předpisech ani jiných organizačních dokumentech zdravotnictví nenalezneme; srov.
VLČEK, R., HRUBEŠOVÁ, Z. Zdravotnícke právo. Bratislava: EPOS, 2007, s. 197. ISBN 8080577056.
522) Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003.
523) Srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. II. svazek. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 398 a násl.
ISBN 978-80-7357-473-4.
524) V současné zákonné terminologii je nehmotný negativní následek nazýván újmou, nicméně dříve se i v tomto smyslu
používal výraz nehmotná škoda - viz například KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Právo obligační. 4. vydání. Praha: Knihovna sborníku
věd právních a státních, 1947, reprint Wolters Kluwer, 2014, s. 308. ISBN 978-80-7478-410-1, kde jsou za nehmotnou škodu
označeny fyzické a psychické útrapy z ublížení na tělesné integritě, cti nebo svobodě.
525) Je-li ovšem problém v tom, že souhlas sice byl udělen, avšak dotčený člověk namítá, že předtím nebyl řádně informován, pak
je nutno zkoumat i otázku příčinné souvislosti. V mnoha případech totiž platí, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci
před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis
provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas. Praha:
Wolters Kluwer, 2007, s. 56. ISBN 978-80-7357-268-6, či HOLČAPEK, T. Občanskoprávní odpovědnost v medicíně a její uplatňování u
českých soudů. Právní rozhledy. 2016, č. 9, s. 309-310.
526) Srov. skutkový stav dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2000, sp. zn. 30 Cdo 2870/2000.
527) Srov. skutkový stav dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 2428/2010.
528) K posledně uvedenému srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.1.2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13. To však neplatilo pro právní
stav dle obecného zákoníku občanského. KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Právo obligační. 4. vydání. Praha: Knihovna sborníku věd
právních a státních, 1947, reprint Wolters Kluwer, 2014, s. 309. ISBN 978-80-7478-410-1, uvádí, že se v tomto případě nejedná vůbec
o škodu odčinitelnou podle obecného zákoníku občanského a analogie s ušlým ziskem se neuplatní.
529) Což odpovídá tradičnímu pojetí příčinné souvislosti na evropském kontinentu; srov. KOZIOL, H. Principy Evropské skupiny
deliktního práva. In TICHÝ, L. a kol. Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě. Praha:
Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2005, s. 20 a násl. ISBN 978-80-8588-963-5.
530) Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. a II. svazek. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 1206. ISBN 978-80-7357-395-9, dále ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. II. svazek. 5. vydání. Praha:
Wolters Kluwer, 2009, s. 408-413. ISBN 978-80-7357-473-4, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975, sp. zn. Cpj 37/74 (R
11/1976), či KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Právo obligační. 4. vydání. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1947, reprint
531) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.1990, sp. zn. 1 Cz 59/90 (R 21/1992). Srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 28.4.1962, sp. zn. 4 Cz 86/61 (R 1/1963), a shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007.
532) Srov. též usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12.8.2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08.
534) KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 201. ISBN 80-7179-028-1.
535) To platí zejména u nedbalostního zavinění při porušení povinnosti postupovat, jak se v dané situaci obecně považuje za
řádné. V těchto případech je striktní rozlišení prvků protiprávního jednání a nedbalostního zavinění mnohem obtížnější než v
přímočarých a jednoduchých scénářích typu úmyslného zničení cizí věci. Odpovědnost za výkon medicíny patří zpravidla právě
mezi ony problematické případy.
536) ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. a II. svazek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1207. ISBN 978-80-7357-395-9.
537) Srov. FIALA, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 94-
95.
539) Který ale zároveň nelze vnímat absolutně, neboť bez přihlédnutí k onomu objektivnímu standardu chování by se dalo jen
těžko říci, kdy si jednající počíná neopatrně, a tedy případně i nedbale. V této souvislosti srov. výklady k § 276 německého
občanského zákoníku (BGB), například Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Svazek II. 3. vydání. München: C. H.
Beck, 1994, s. 817-818. ISBN 978-34-0661-466-8, či BAMBERGER, H. G., ROTH, H. a kol. Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch.
Svazek I. München: C. H. Beck, 2003, s. 918-920. Pro pojetí uplatňované ve Spojeném království srov. HOLČAPEK, T. Dokazování v
medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 127-128. ISBN 978-80-7357-643-1.
540) Srov. též RYŠKA, M. Náhrada škody na zdraví a ochrana osobnosti. Právní rozhledy. 2009, č. 16, s. 591-593.
541) Zde je patrno, že výraz "překážka lepší budoucnosti" je spíše matoucí, neboť jde ve skutečnosti o překážku bránící tomu, aby
budoucnost poškozeného byla taková, jaká by zřejmě bývala byla, kdyby nedošlo k poškození. O "lepší" budoucnost tu vůbec
nejde.
542) Dlužno ovšem podotknout, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, míří povinnost
k zadostiučinění za zákrok provedený bez řádného souhlasu pouze k odškodnění této újmy na osobnostních právech. Naopak se
netýká případného zhoršení zdravotního stavu pacienta v důsledku naplnění rizik spojených i se správně provedeným zákrokem.
Pokud si poskytovatel jinak počínal lege artis, za tyto následky podle uvedeného rozsudku neodpovídá, třebaže vlastně provedl
zákrok neoprávněně.
543) Srov. KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha:
Linde, 2004, s. 181-182. ISBN 80-7201-484-6, která sice míří na předešlou právní úpravu, avšak v probíraných aspektech jsou její
myšlenky nepochybně použitelné stále.
544) Srov. ovšem názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.2.2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, podle něhož může být i
toto omezené bodové hodnocení považováno za problematické z hlediska ochrany ústavnosti.
545) Jde o zajímavou, ale dosud judikatorně i doktrinálně nedostatečně rozpracovanou otázku. Zákonné ustanovení je poměrně
všeobecné a poskytuje možnost uplatňování nároků v celé řadě myslitelných situací. Ani v zahraničí není řešení jednoznačné,
srov. například JANOUŠEK, M. Odškodňování podle zásad slušnosti? Právní rozhledy. 2015, č. 19, s. 667-674, kde se poukazuje na
omezenější přístup k tomuto druhu náhrad v Německu či Rakousku.
546) Srov. RYŠKA, M. Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. 2016, č. 11, s. 381-386.
547) Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který zároveň jako počáteční bod pro úvahu
soudu zmiňuje rozpětí v řádu stovek tisíc korun českých.
548) Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.12.2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
12.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.
549) Srov. nicméně pasáž o adhezním řízení níže. Mimo to, uložení trestu osobě, která svým nesprávným počínáním způsobila
nějakou újmu, kupříkladu na životě či zdraví, může pro dotčeného člověka či jeho blízké působit přinejmenším jako určité
morální zadostiučinění.
550) Srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2010, s. 39-41. ISBN 978-80-7357-509-01, či JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2016, s.
25. ISBN 978-80-7502-120-5. Pro srovnání v kontextu občanského práva viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné.
II. svazek. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 366-368. ISBN 978-80-7353-468-0.
551) Při uplatnění principu trestní odpovědnosti právnických osob může nadto hrozba trestu mířit nejen na lékaře a další
personál, ale i na samotné institucionální poskytovatele typu nemocnic apod. (viz podkapitola 10.3 o trestní odpovědnosti
právnických osob).
552) Ochranná opatření jsou upravena v části první páté hlavě dílu třetím (§ 96-104) trestního zákoníku. Vedle trestů jsou
ochranná opatření relativně samostatnou kategorií trestních sankcí. Ačkoliv jsou ochranná opatření ukládána trestním soudem,
jejich funkcí není způsobení újmy tomu, komu jsou ukládána (ačkoliv bezpochyby jistou újmu způsobují jako vedlejší produkt
svého působení). Mají naproti tomu funkci preventivní, terapeutickou, výchovnou a zabezpečovací. Proto mohou být ukládána
také osobám, které nejsou trestně odpovědné. AUGUSTINOVÁ, P., DRAŠTÍK, A. Komentář k § 96 trestního zákoníku. DRAŠTÍK, A.,
FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 688-689.
ISBN 978-80-7478-790-4.
553) Subsidiaritu trestní represe zdůrazňuje § 12 odst. 2 trestního zákoníku: "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu." I podle doktríny chrání normy trestního práva právní statky až druhotně, neboť tyto mají být
primárně chráněny jinými právními odvětvími (právem občanským, správním aj.). Srov. ŠÁMAL, P. Komentář k § 12 trestního
zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 115-117. ISBN 978-80-7400-428-5.
554) Byť je otázkou, zda zcela právem - soukromoprávní povinnost nahradit újmu v řádu, který je pro škůdce majetkově likvidační
a uvrhuje jej do prakticky nesplatitelného dluhu, může být považována za mnohem bolestnější, než by byl třeba podmíněný trest
odnětí svobody. Ten totiž poté, co se odsouzený ve zkušební době osvědčí, má charakter již jen morálního odsudku nebránícího
mu vcelku normálně žít, byť se může dotýkat jeho pověsti.
555) Například trestný čin ublížení na zdraví (či usmrcení) z nedbalosti podle § 148 (respektive § 143) trestního zákoníku.
556) Kupříkladu trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku.
557) Pro příklad lze uvést trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a
lidským genomem (§ 164-167 trestního zákoníku), které zároveň míří jak na ochranu lidské důstojnosti, tak i k zabránění
obchodování s orgány a jiným srovnatelným praktikám, které soudobá společnost neakceptuje.
558) Ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu stanoví: "Orgány činné v trestním řízení postupují ... tak, aby byl zjištěn skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... V přípravném řízení orgány
činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve
prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. ..."
559) U trestného činu neposkytnutí pomoci je rozlišováno, zda je pachatelem osoba, která je podle povahy svého zaměstnání
povinna v dané situaci pomoc poskytnout, nebo kterákoliv osoba jiná. Ustanovení § 150 odst. 2 trestního zákoníku zní: "Kdo
osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou
pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta
nebo zákazem činnosti." Oproti sankci za neposkytnutí pomoci spáchané "laikem" podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku je zde
zvýšena horní hranice trestu odnětí svobody ze dvou na tři roky a doplněn trest zákazu činnosti. Osoba, která je podle povahy
svého zaměstnání povinna v konkrétní situaci poskytnout pomoc, tak musí na rozdíl od "laika" učinit rovněž v situaci, kdy tím
vznikne nebezpečí pro ni či pro jiného. Tato zpřísněná povinnost vychází z předpokladu, že součástí určitých zaměstnání je
přiměřené riziko a zároveň že profesionální kvalifikace umožňuje přítomné riziko snížit. Srov. též výklad o krajní nouzi v části
10.1.3.1.
560) Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 92. ISBN 978-80-7478-616-7.
561) SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 183. ISBN 80-86199-74-6.
562) Příkladem konání je, pokud lékař zavede při laparoskopické operaci trokar tak, že jím prorazí stěnu vnitřního orgánu.
Příkladem opomenutí může být, že neprovede určité vyšetření pacienta, které by provést mohl. V obou případech tím však ještě
není nic řečeno o tom, zda jednání bylo nesprávné (protiprávní) a zda vedlo k nějaké újmě.
563) Pojem obecné povinnosti konat vychází z toho, že ji má obecně každý - typicky poskytnout podle svých možností potřebnou
pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti či jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění (§ 150 odst. 1
trestního zákoníku). Za obecnou povinnost konat se považuje i povinnost vyplývající z pachatelova zaměstnání, například
povinnost zdravotnického pracovníka poskytovat potřebnou pomoc (§ 150 odst. 2). Tu sice nemá každý člověk, ale má ji každý
člen předem neuzavřené, široké skupiny osob, a snese tedy stále označení za obecnou. Obecná povinnost zdravotníka konat se
nerovná zvláštní povinnosti konat podle § 112 trestního zákoníku, nýbrž jde o dva nestejné okruhy situací. Srov. ŠÁMAL, P.
Komentář k § 150 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
1594. ISBN 978-80-7400-428-5. Proto lékař, který ve svém volném čase neposkytne na ulici první pomoc zraněnému, odpovídá
"jen" podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku za neposkytnutí pomoci spáchané porušením obecné povinnosti poskytnout pomoc,
avšak nikoli za případné ublížení na zdraví, či dokonce usmrcení poškozeného.
564) Podle § 112 trestního zákoníku se jednáním "rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle
jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat, nebo
vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle
okolností a svých poměrů povinen". V poměrech poskytování zdravotní péče vzniká zvláštní povinnost konat typicky smlouvou -
smluvním převzetím povinnosti pečovat o pacienta. Existuje ovšem i v případech mimosmluvní péče, například je-li záchrannou
službou či v nemocnici ošetřován pacient v bezvědomí po nehodě, s nímž žádná smlouva uzavřena ani být nemohla, lze přesto
bez potíží dovodit, že zdravotnický pracovník je povinen se o něho odborně postarat. Jednotlivé varianty zvláštní povinnosti
zmíněné v citovaném zákonném ustanovení se navzájem nevylučují, nýbrž doplňují a překrývají.
565) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
566) Jde o tzv. pravé omisivní delikty. Jsou spáchány již tím, že je obecná povinnost porušena, aniž by se vyžadoval jakýkoli
škodlivý následek - v tomto směru tedy představují výjimku z obecného principu, že objektivní stránku trestného činu tvoří
jednání, následek a kauzální nexus mezi nimi. Proto neposkytnutí první pomoci člověku, kterého následně zachrání někdo jiný, je
trestné, byť k újmě na životě či zdraví naštěstí nedošlo. Srov. DRAŠTÍK, A. Komentář k § 112 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A.,
FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 745-746.
ISBN 978-80-7478-790-4.
567) Tzv. nepravé omisivní delikty, které vyžadují k dokonání, aby nastal určitý následek. Vede-li jednání (opomenutí) ke
způsobení škodlivého následku, je za to pachatel odpovědný. Proto se službu konající lékař v nemocnici, který se pacientovi
řádně nevěnuje, dopustí ublížení na zdraví z nedbalosti, dojde-li v důsledku zanedbání potřebné péče ke zhoršení zdravotního
stavu pacienta v rozsahu odpovídajícím ublížení na zdraví. Pro rozlišení odpovědnosti lékaře ve službě za neposkytnutí pomoci a
za ublížení na zdraví či usmrcení z nedbalosti srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008. K
vymezení nepravých omisivních deliktů srov. DRAŠTÍK, A. Komentář k § 112 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK,
T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 745. ISBN 978-80-7478-790-4.
568) Srov. § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách.
569) Ať již proto, že přecenil síly, neomluvitelně se zmýlil ve stanovení diagnózy pacienta, dopustil se stranové záměny (operoval
párový orgán či končetinu na nesprávné straně), předepsal či podal chybný lék apod.
570) Poskytovatel je zavázán vynaložit náležité úsilí. Možnost zhoršení zdravotního stavu pacienta bez přičinění na straně
poskytovatele, tedy v důsledku působení jiných faktorů, výskytu komplikací či prostě nepříznivého vývoje nemoci, je s medicínou
neodmyslitelně spjata.
571) Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku spočívá v tom, že pachatel sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou (v současné době se za škodu nikoli nepatrnou považuje škoda ve výši nejméně 5 000 Kč).
572) Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 116-117. ISBN 978-80-7478-616-7.
573) § 12 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
574) Podle § 1 odst. 1 trestního řádu je jeho účelem "upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly
náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni".
575) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001.
576) Princip condicio sine qua non neboli teorie podmínky předpokládá, že příčinou následku je každý jev, bez něhož by následek
nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu a způsobu poruchy nebo ohrožení, místa nebo času atd.).
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 194. ISBN 978-80-7502-120-5.
577) K zásadě umělé izolace jevů a zásadě gradace příčinné souvislosti srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání.
Praha: Leges, 2016, s. 195-197. ISBN 978-80-7502-120-5.
578) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.8.1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek ve věcech trestních.
579) Srov. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 201. ISBN 80-7179-028-1.
580) Srov. například jeho § 2912 odst. 1, který může být interpretován i tak, že spojuje nedbalost (coby formu zavinění) s jednáním
nedosahujícím požadovaného objektivního standardu.
581) Srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 225. ISBN 978-80-7502-120-5.
582) K formám úmyslu srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 233-236. ISBN 978-80-7502-120-
5.
583) Příkladem může být případ zdravotnického pracovníka, který přivodil smrt více pacientů podáním heparinu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 6 Tdo 1334/2008). V oblasti majetkové může mít povahu úmyslného jednání
například podvodné vykazování péče za účelem navýšení úhrady od zdravotní pojišťovny či přijetí peněz od pacienta za podání
přípravku, který má být údajně velmi účinným lékem, ale ve skutečnosti nepůsobí nijak.
584) Na druhou stranu ovšem zároveň připouští zánik trestní odpovědnosti, pokud pachatel dobrovolně škodlivému následku
zamezil nebo jej napravil či pokud o činu učinil v době, kdy škodlivému následku mohlo ještě být zabráněno, oznámení státnímu
zástupci nebo policejnímu orgánu - jde o tzv. účinnou lítost podle § 33 trestního zákoníku. Pro konkrétnější příklad, pokud by
pachatel neposkytl potřebnou pomoc, zraněného opustil, ale poté se pod tlakem svědomí k němu vrátil a pomoc přece jen
poskytl, případně včas zavolal pomoc jiné osoby, jeho trestní odpovědnost za ohrožovací delikt podle § 150 trestního zákoníku by
tím zanikla.
585) K formám nedbalosti srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 236-244. ISBN 978-80-7502-
120-5.
586) NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s.
236-237. ISBN 978-80-7357-509-01.
239-240. ISBN 978-80-7357-509-01.
588) Ve svém § 16 odst. 2.
589) JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 243. ISBN 978-80-7502-120-5.
590) Pohnutkou (neboli motivem) trestného činu je vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Může jí
být např. ziskuchtivost, nenávist, vztek, uspo-kojení z pocitu moci atd. Pohnutku mají i nedbalostní trestné činy, protože i jednání
z nedbalosti je projevem vůle. Záměr pachatele vyjadřuje, kam směřuje jeho počínání a co jím sleduje. U pokračování v trestném
činu je na základě § 116 trestního zákoníku vyžadován jednotný záměr pachatele, který spojuje jednotlivé dílčí útoky do jednoho
trestného činu. Podobně je podmíněno spáchání trestného činu hromadného. Cíl je zpravidla výsledek, kterého se pachatel
snažil dosáhnout, aby tím splnil přání své nebo jiného. Cílem může být např. bezdůvodné usmrcení jiné osoby nebo získání
finančního prospěchu. PÚRY, F. Komentář k § 39 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 525-526. ISBN 978-80-7400-428-5.
592) Trestný čin zabití je upraven v § 141 trestního zákoníku. Sankcí v jeho základní skutkové podstatě je trest odnětí svobody v
délce trvání tří až deseti let. Naproti tomu sankcí za trestný čin vraždy v základní skutkové podstatě podle § 140 odst. 1 trestního
zákoníku je trest odnětí svobody na deset až osmnáct let.
595) ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 116-209. ISBN 978-80-7478-616-7.
596) § 28 trestního zákoníku.
597) § 151 trestního zákoníku upravuje trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku.
598) FREMR, R. Komentář k § 151 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní
zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 900. ISBN 978-80-7478-790-4.
599) Srov. ŠÁMAL, P. Komentář k § 28 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 393-394. ISBN 978-80-7400-428-5.
600) "Tomu, kdo souhlasí, se neděje bezpráví."
601) Život a zdraví člověka jsou v soudobém právu pojímány jako jedny z předních hodnot zcela mimořádného významu. Tomu
odpovídá také zvýšená míra jejich ochrany. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1456. ISBN 978-80-7478-616-7.
602) Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.1996, sp. zn. 8 To 25/96, publikovaný pod č. 6/1998 sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních.
603) § 30 odst. 3 trestního zákoníku.
604) Srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2016, s. 274. ISBN 978-80-7502-120-5.
605) Srov. GŘIVNA, T. Komentář k § 31 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 426-427. ISBN 978-80-7400-428-5.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 428. ISBN 978-80-7400-428-5.
607) GŘIVNA, T. Komentář k § 31 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 428. ISBN 978-80-7400-428-5.
280. ISBN 978-80-7357-509-01.
610) Literatura zmiňuje jako další srovnatelný příklad transplantaci, neboť ta může ohrozit život a zdraví dárce. Viz GŘIVNA, T.
Komentář k § 31 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 428.
ISBN 978-80-7400-428-5.
611) Srov. zejména trestné činy podle § 140 až 148, případně § 150 trestního zákoníku.
616) Trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákoníku je tzv. ohrožovací, pravý (čistě) omisivní delikt, jehož
skutková podstata spočívá v samotném nesplnění právní povinnosti poskytnout pomoc bez ohledu na způsobený následek. Srov.
ŠÁMAL, P. Komentář k § 150 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1592. ISBN 978-80-7400-428-5.
617) § 140, resp. § 141 trestního zákoníku.
619) Porušení zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, může zakládat od-povědnost za trestné činy podle § 160 až
162 trestního zákoníku.
620) Srov. trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány podle § 164 až 166 trestního zákoníku.
621) Srov. trestný čin nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem podle § 167 trestního zákoníku.
622) Na rozdíl například od Rakouska (viz trestný čin svévolného léčení podle § 110 jeho trestního zákoníku) či Polska (viz trestný
čin podle článku 192 tamního trestního zákoníku). Stíhání je v obou zemích přípustné jen na návrh poškozeného.
623) ŠÁMAL, P. Komentář k § 170 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1706, 1712. ISBN 978-80-7400-428-5. Podporou tomuto stanovisku je i skutečnost, že jiné aspekty svobody, například
vyznání, domovní či sdružování a shromažďování, jsou v trestním zákoníku chráněny jinými skutkovými podstatami.
624) S výhradou, že osobní svoboda ve smyslu svobody pohybu by mohla být trestněprávně relevantně omezena vnucenou
hospitalizací či celkovou anestezií.
625) Srov. trestný čin podle § 181 trestního zákoníku. Ke spáchání tohoto trestného činu ve zdravotnickém kontextu ovšem může
dojít i jinak, například pokud se někdo vydává za lékaře, aby pacientka strpěla jeho doteky na intimních místech v domnění, že
jde o lékařské vyšetření.
626) Srov. trestný čin podle § 180 trestního zákoníku.
633) § 12 trestního řádu.
634) Srov. § 2 odst. 5 trestního řádu.
635) Zákon č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád).
636) Absence důvodných pochybností je nejvyšším požadavkem na zjištění objektivní reality, který lze soudu v praktické rovině
klást. Již z filosofického hlediska je nejasné, zda je zjištění absolutní pravdy o určitém poznávaném objektu vůbec možné. Soud
navíc přes velký pokrok forenzních věd stále zjišťuje skutkový stav převážně na základě svědeckých výpovědí a výpovědi
obviněného. Srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 122. ISBN 978-
80-7400-496-4.
637) Podle pravidla in dubio pro reo je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud není v důkazním řízení dosaženo
praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či
osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu). Toto pravidlo vyplývá z presumpce neviny vyjádřené
nejen v ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu, ale také v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Srov. JELÍNEK, J. a kol.
Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 563. ISBN 978-80-7502-106-9.
638) Podle § 307 a násl. trestního řádu.
639) Podle § 309 a násl. trestního řádu.
640) Otázku mimořádných opravných prostředků proti pravomocnému rozhodnutí zde ponecháváme stranou.
642) Srov. PÚRY, F. Komentář k § 39 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I.§ 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 519. ISBN 978-80-7400-465-0.
643) Srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. Komentář k § 279 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2830. ISBN 978-80-7400-465-0.
644) Srov. PÚRY, F. Komentář k § 39 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 508-509. ISBN 978-80-7400-465-0.
646) Srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. Komentář k §279 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2833. ISBN 978-80-7400-465-0.
647) § 43 odst. 3 trestního řádu.

648) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.
652) Srov. ŠÁMAL, P. Komentář k § 141 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
653) Srov. FREMR, R. Komentář k § 141 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol.
Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 861. ISBN 978-80-7478-790-4.
654) Srov. např. ŠÁMAL, P. Komentář k § 145 trestního zákoníku. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1528. ISBN 978-80-7400-428-5.
655) ŠÁMAL, P. Komentář k § 140 trestního zákoníku. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 1456-1457. ISBN 978-80-7400-428-5.
657) JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 547-550. ISBN 978-80-7502-120-5.
658) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.8.2011, sp. zn. 6 Tdo 523/2011.
661) NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 56.
ISBN 978-80-7357-509-01.
664) ŠÁMAL, P. Komentář k § 150 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 1595. ISBN 978-80-7400-428-5.
665) ŠÁMAL, P. Komentář k § 150 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 1594. ISBN 978-80-7400-428-5.
666) Ibid., s. 1595-1596.
667) FREMR, R. Komentář k § 150 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní
zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 900. ISBN 978-80-7478-790-4.
668) Dodejme, že zákon o zdravotních službách (na rozdíl od právní úpravy před jeho účinností) povinnost zdravotníků
poskytnout pomoc poněkud moderuje ve svém § 50 odst. 1 písm. b), podle kterého má zdravotnický pracovník právo
"neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému
ohrožení jeho zdraví". Srov. podkapitolu 10.1.3.1 výše.
669) Srov. § 2 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
670) Srov. § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
671) Srov. § 38 odst. 3 a 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
672) Vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.
674) Srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2005, sp. zn. 5 To 81/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. Rt 43/2006.
675) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské
bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
676) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 97/2001 Sb. m. s., o přijetí Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských
práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí.
677) Čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
678) Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační
zákon).
679) JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 571-572. ISBN 978-80-7502-120-5.
680) Zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně
některých souvisejících zákonů.
681) K občanskoprávní povaze surogátního mateřství srov. FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775-793. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J.,
ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 282-283. ISBN 978-80-7478-457-6. Viz
podkapitola 12.4.6 této knihy.
682) Srov. např. ZEMAN, M. Náhradní mateřství v novém občanském zákoníku - promarněná příležitost? Epravo.cz [online].
17.1.2013 [cit. 2016-06-20]. Dostupné z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/nahradni-materstvi-v-novem-obcanskem-
zakoniku-promarnena-prilezitost-87962.html>.
684) § 180 odst. 2 trestního zákoníku: "Stejně bude potrestán, kdo, byť i z nedbalosti, poruší státem uloženou nebo uznanou
povinnost mlčenlivosti tím, že neoprávněně zveřejní, sdělí nebo zpřístupní třetí osobě osobní údaje získané v souvislosti s
výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se
osobní údaje týkají."
686) Srov. RIZMAN, S. Komentář k § 367 a § 368 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3361, 3366. ISBN 978-80-7400-428-5.
687) Srov. JELÍNEK, J., HERCZEG, J. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář s judikaturou. 2. vydání. Praha: Leges,
2013, s. 12. ISBN 978-80-87576-43-4.
2013, s. 12. ISBN 978-80-87576-43-4.
689) Skutečností ovšem je, že středověké právo většinou ukládání trestů kolektivním subjektům (včetně těch veřejnoprávních)
příliš neproblematizovalo. Také v českém prostředí byla za pachatele někdy označována města nebo např. kláštery. Tyto subjekty
mohly následně být odsouzeny ke ztrátě privilegií, propadnutí majetku apod. Srov. SOLNAŘ, V. Z dějin českého zemského práva
trestního (trestný čin a trest). Praha: Dr. jur. Jan Kapras v komisi knih. Bursík a Kohout, 1921.
690) JELÍNEK, J., HERCZEG, J. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář s judikaturou. 2. vydání. Praha: Leges, 2013,
s. 23. ISBN 978-80-87576-43-4.
691) Srov. PIETH, M., IVORY, R. Emergence and Convergence: Corporate Criminal Liability Principles in Overview. In PIETH, M.,
IVORY, R. a kol. Corporate Criminal Liability. Emergency, Convergence, and Risk. London: Springer Science, 2011, s. 4. ISBN 978-94-
007-0673-6.
692) Průlomové rozhodnutí, kterým byla obchodní korporace odsouzena k peněžitému trestu, bylo vydáno ve věci R. v.
Birmingham & Gloucester Railway Co. roku 1842.
693) Srov. WAGNER, M. Corporate Criminal Liabiliy: National and International Responses. 13. mezinárodní konference
Mezinárodní společnosti pro reformu trestního práva: Commercial and Financial Fraud, a Comperative Perspective, konaná ve
dnech 8. až 12.7.1999 na Maltě.
694) Existuje také názor, že anglosaské liberální tradici a představě o striktnější dělbě moci odpovídá univerzální povaha
deliktních norem a rozhodování o deliktech v trestním řízení nezávislými soudy. Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb., o
trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná část. Dostupné také z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=69428#Příl\.ilohy>.
695) Srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 418/2011, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná
část. Dostupné také z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=69428#Příl\.ilohy>.
696) PIETH, M., IVORY, R. Emergence and Convergence: Corporate Criminal Liability Principles in Overview. In PIETH, M., IVORY, R. a
kol. Corporate Criminal Liability. Emergency, Convergence, and Risk. London: Springer Science, 2011, s. 4-5. ISBN 978-94-007-0673-
6.
697) BOHUSLAV, L. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 36. ISBN 978-80-7380-473-2.
698) PIETH, M., IVORY, R. Emergence and Convergence: Corporate Criminal Liability Principles in Overview. In PIETH, M., IVORY, R. a
kol. Corporate Criminal Liability. Emergency, Convergence, and Risk. London: Springer Science, 2011, s. 5. ISBN 978-80-7380-473-2.
699) Úmluva OECD o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích ze dne
17.12.1997, Trestněprávní úmluva Rady Evropy o korupci ze dne 27.1.1999, Mezinárodní úmluva OSN o potlačování financování
terorismu ze dne 9.12.1999.
700) Např. Úmluva Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidskými bytostmi ze dne 16.5.2005, Úmluva Rady Evropy o
praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu a o financování terorismu ze dne 16.5.2005, Úmluva Rady Evropy o
ochraně dětí před sexuálním zneužíváním a sexuálním vykořisťováním ze dne 25.10.2007 nebo Úmluva Rady Evropy o prevenci
terorismu ze dne 16.5.2005.
701) Např. Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu ze dne 15.11.2000, Úmluva OSN proti korupci ze dne
31.10.2003 nebo 2. opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající se obchodu s dětmi, dětské prostituce a dětské pornografie
ze dne 25.5.2000.
702) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 418/2011, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná část.
Dostupné také z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=69428#Příl\.ilohy>.
703) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19.11.2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí,
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18.6.2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči
zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.
704) Např. rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6.10.2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke
konfiskaci, rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24.2.2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých
trestů a pokut, rámcové rozhodnutí Rady EU 2001/413/SVV ze dne 28.5.2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních
platebních prostředků, rámcové rozhodnutí Rady EU 2002/475/SVV ze dne 13.6.2002 o boji proti terorismu nebo rámcové
rozhodnutí Rady EU 2002/629/SVV ze dne 19.7.2002 o potírání obchodování s lidmi.
705) Slovy důvodové zprávy k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob: "Podle článku 10 Protokolu č. 36 ke Smlouvě o
fungování EU se na stávající rámcová rozhodnutí přijatá podle hlavy VI Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské smlouvy
v platnost nevztahuje možnost Komise zahájit řízení o porušení Smluv podle č. 258 Smlouvy o fungování EU, avšak pouze po
pětileté přechodné období ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost a pouze pokud nebude příslušný předpis v mezidobí
pozměněn. České republice tak bude hrozit zahájení řízení o porušení Smluv také ve vztahu k povinnostem vyplývajícím z již
platných rámcových rozhodnutí, a to nejpozději od prosince 2014." Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná část. Dostupné také z WWW:
706) Je vhodné poznamenat, že podle některých autorů byla trestní odpovědnost právnických osob slučitelná se soukromoprávní
koncepcí právnické osoby v době přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale již nikoliv od účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník. Karel Beran takový závěr vyvozuje z názoru, že trestní odpovědnost právnických osob
předpokládá teoretické ukotvení právnické osoby v organické teorii (podle které je právnická osoba subjektem s vlastní vůlí).
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob pojetí právnické osoby neupravuje a odkazuje na soukormé právo. Současný
občanský zákoník (na rozdíl od předrekodifikačního soukromého práva) je však vystavěn na teorii fikce. Srov. BERAN, K. Trestní
odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue. 2014, roč. 13, č. 7-8, s. 179, a
podrobněji BERAN, K. Teoretická koncepce trestní odpovědnosti právnických osob. In GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a
místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 67-108. ISBN 978-80-7502-058-1.
707) Diskuse k tématu srov. ŠÁMAL, P. K úvodnímu ustanovení připravované rektifikace trestního zákona. Trestněprávní revue.
2002, roč. 1, č. 12, s. 354-355.
s. 15. ISBN 978-80-87576-43-4.
s. 15. ISBN 978-80-87576-43-4.
2013, s. 16. ISBN 978-80-87576-43-4.
711) K francouzské úpravě trestní odpovědnosti právnických osob srov. GIBALOVÁ, D. Aplikace trestní odpovědnosti právnických
osob ve Francii. Trestněprávní revue. 2010, roč. 10, č. 5, s. 137-141.
712) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná část.
s. 16. ISBN 978-80-87576-43-4.
714) Srov. VANTUCH, P. Parlament schválil trestní odpovědnost právnických osob. Trestní právo. 2011, roč. 15, č. 11, s. 4-16.
715) Srov. zákon č. 224/2010 Z. z, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z.z., trestný zákon v znení neskorších predpisov a o
zmene a doplnení niektorých zákonov.
716) Srov. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Obecná
část. Dostupné také z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=69428#Příl\.ilohy>.
s. 16. ISBN 978-80-87576-43-4.
719) Obecně je primárním důvodem společného řízení procesní ekonomie. Ve vztahu k trestnímu řízení proti právnické osobě je
tento důvod velmi výrazný. V situaci, kdy jednání fyzické osoby zakládá trestní odpovědnost právnické osoby, společné řízení
zabraňuje situaci, kdy by soud při rozhodování o vině právnické osobě musel nadbytečně posuzovat vinu fyzické osoby jako
předběžnou otázku. Je-li založena objektivní souvislost mezi trestnými činy právnické osoby a fyzické osoby (kterou mohou
představovat i různé formy trestné součinnosti), neprovádí se společné řízení, jedině pokud tomu brání důležité důvody.
Posouzení důležitých důvodů závisí vždy na konkrétních okolnostech daného případu; může jimi být např. skutečnost, že není
známo místo pobytu fyzické osoby, takže by společné řízení vedlo k neúměrným průtahům. Srov. GŘIVNA, T. Komentář k § 31
zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání.
720) Zásada individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby se tak změnila na zásadu nezávislé souběžné trestní odpovědnosti
fyzické a právnické osoby. JELÍNEK, J., HERCZEG, J. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář s judikaturou. 2.
vydání. Praha: Leges, 2013, s. 23-24. ISBN 978-80-87576-43-4.
722) Zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
723) Srov. GŘIVNA, T. Komentář k § 28 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost
právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 483. ISBN 978-80-7400-116-1.
724) K tomuto "povinnému katalogu" trestných činů právnických osob zákonodárce původně připojil jen daňové trestné činy a
trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku,
trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 trestního zákoníku a trestný čin pletichy při
veřejné dražbě podle § 258 trestního zákoníku. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/2016 Sb. Obecná část, bod 1.3. Dostupné
také z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=69428 #Příl\.ilohy>.
725) Srov. KREJČÍKOVÁ, H. Odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za trestné činy proti životu [online]. Časopis
zdravotnického práva a bioetiky [cit. 2016-08-29]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/odpovednost-poskytovatelu-
zdravotnich-sluzeb-za-trestne-ciny-proti-zivotu/>.
726) Trestní odpovědnost právnických osob se nevztahuje pouze na čtyři trestné činy proti životu a zdraví, a to na trestné činy
zabití (§ 141 trestního zákoníku), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 trestního zákoníku), účasti na sebevraždě (§ 144
trestního zákoníku) a rvačky (§ 158 trestního zákoníku).
728) Povahu ublížení na zdraví může soud zjistit jen na základě znaleckého posudku, nikoliv výpovědi poškozeného o
subjektivním vnímání svého zdravotního stavu. Rozhodnutí o tom, zda v daném případě došlo k těžké či prosté újmě na zdraví, je
však právním závěrem, který nepřísluší znalci, ale výhradně soudu. Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1544. ISBN 978-80-7400-428-5.
731) Srov. ŠÁMAL, P. Komentář k § 143, § 147 a § 148 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501, 1559-1560, 1576. ISBN 978-80-7400-428-5.
732) § 112 trestního zákoníku: "Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného
právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li
taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a
svých poměrů povinen."
734) Srov. jeho § 4 odst. 5: "Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a
uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní
možnosti."
736) Srov. DRAŠTÍK, A. Komentář k § 112 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol.
Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 747. ISBN 978-80-7478-790-4.
737) § 50 odst. 2 zákona o zdravotních službách: "Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb
pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je povinen
ihned informovat poskytovatele, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného
zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní služby poskytne, pokud pacient zajištění
jiného poskytovatele neodmítne. Záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele je součástí
zdravotnické dokumentace; záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník. Zdravotnický pracovník nemůže odmítnout
poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu uvedeného ve větě první, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života
pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným
zdravotnickým pracovníkem. Podle věty první až čtvrté se obdobně postupuje, odmítne-li poskytnutí zdravotních služeb
poskytovatel."
738) Jak uvádíme výše, neposkytnutí pomoci je ohrožovací, pravý (čistě) omisivní delikt. Pachatel je tedy odpovědný za samotné
neposkytnutí pomoci, a nikoliv za následek, který tím byl způsoben. Pokud by skutečně došlo k úmrtí nebo újmě na zdraví
odmítnutého pacienta, byl by spáchán trestný čin usmrcení z nedbalosti nebo (případně těžké) ublížení na zdraví z nedbalosti.
Srov. ŠÁMAL, P. Komentář k § 150 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 1592. ISBN 978-80-7400-428-5.
740) Ustanovení § 39 zákona o zdravotních službách obsahuje taxativní výčet omezovacích prostředků, které lze použít, a případů
opravňujících jejich použití, stejně jako souvisejících povinností poskytovatele zdravotních služeb. Omezovací prostředky tak lze
na základě § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách použít, jedině pokud je účelem jejich použití odvrácení bezprostředního
ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, a to pouze po dobu, po kterou tyto důvody použití trvají.
Srov. podkapitoly 6.5 a 6.6.
741) Jednání v zájmu právnické osoby je teorií definováno např. jako jakékoliv jednání, které zlepšuje nebo alespoň zachovává
právnické osobě postavení v oblasti jejího působení, bez ohledu na to, zda jde o zájem hmotný, nebo nehmotný. FENYK, J.,
SMEJKAL, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 30. ISBN
978-80-7357-720-9. Srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, pod číslem 23/2016.
742) Jde o spáchání činu v mezích předmětu činnosti právnické osoby (např. poskytování zdravotních služeb) nebo při jejích
provozních či obdobných činnostech (včetně vedení účetnictví, nakládání s osobními údaji apod.). FENYK, J., SMEJKAL, L. Zákon o
trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 30. ISBN 978-80-7357-720-9.
743) Do 30.11.2016 se mezi tyto objektivní znaky řadilo také spáchání trestného činu "jménem" právnické osoby.
744) Srov. FENYK, J., SMEJKAL, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. Praha: Wolters
Kluwer, 2012, s. 30. ISBN 978-80-7357-720-9.
745) Srov. CLINARD, M. B., YEAGER, P. C. Corporate Crime. New Jersey: Transaction Publishers, 2007, s. 60. ISBN 978-141-2804936.
746) Srov. URAM, T. Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob [online]. Právní prostor [cit. 2016-08-27]. Dostupné z
WWW: <http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/novela-zakona-o-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob>.
747) Srov. KOUKAL, P. Korporátní pravidla Compliance a nový trestní zákoník [online]. Právní rádce [cit. 2016-08-27]. Dostupné z
WWW: <http://pravniradce.ihned.cz/c1-40730210-korporatni-pravidla-compliance-a-novy-trestni-zakonik>.
748) Celé znění § 11 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob: "Trestní odpovědnost právnické osoby podle
odstavce 1 však nezaniká, spáchala-li trestný čin pletich v insolvenčním řízení (§ 226 trestního zákoníku), porušení předpisů o
pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při
veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 3 nebo 4 trestního zákoníku, pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné
soutěži podle § 257 odst. 1 písm. b) nebo c) trestního zákoníku, pletich při veřejné dražbě podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c)
trestního zákoníku, přijetí úplatku (§ 331 trestního zákoníku), podplacení (§ 332 trestního zákoníku) nebo nepřímého úplatkářství
(§ 333 trestního zákoníku)."
749) Srov. BERAN, K. Trestní odpovědnost lékaře za chybu při ošetření pacienta. Trestně-právní revue. 2006, č. 1.
750) Ochranná opatření jsou ukládána trestním soudem, od trestu se však odlišují především svojí funkcí. Jejich účelem totiž není
způsobení újmy pachateli (ačkoliv určitou újmu uložení ochranného opatření bezesporu způsobuje jako svůj vedlejší důsledek).
Ochranné opatření má především působit preventivně a za tímto účelem vystupuje do popředí jeho funkce terapeutická,
výchovná a zabezpečovací. Proto může být ochranné opatření uloženo také osobě, která není trestně odpovědná. AUGUSTINOVÁ,
P. Komentář k § 95 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. Trestní zákoník. Komentář.
I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 688-689. ISBN 978-80-7478-790-4.
751) § 14 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
752) Dle § 15 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob však nelze uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku a
trest propadnutí věci vedle zabrání téže věci nebo jiné majetkové hodnoty.
753) Což však nevylučuje uložení nucené správy nebo jiného nápravného opatření anebo uplatnění opatření k řešení krize nebo
opatření včasného zásahu podle jiných právních předpisů.
754) Srov. GŘIVNA, T. Komentář k § 28 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost
právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 479-480. ISBN 978-80-7400-116-1, nebo GŘIVNA, T. Ke vztahu
trestního řízení proti právnické osobě a řízení o správním deliktu téže osoby pro týž skutek. In JELÍNEK, J. a kol. Trestní
odpovědnost právnických osob - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 192-200. ISBN 978-80-87576-58-8.
755) Viz výše v části 10.1.1.
757) Srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J. Komentář k § 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 62. ISBN 978-80-7400-116-1.
758) Jak poznamenávají Císařová a Sovová: "Snaha o postih konkrétního zdravotnického pracovníka nedostatek lůžek, personálu
nebo překročené limity úhrady péče nevyřeší." SOVOVÁ, O., CÍSAŘOVÁ, D. Trestněprávní odpovědnost právnických osob za
poskytování zdravotní péče. In JELÍNEK, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - bilance a perspektivy.
Praha: Leges, 2013, s. 228. ISBN 978-80-87576-58-8.
759) Srov. SOVOVÁ, O., CÍSAŘOVÁ, D. Trestněprávní odpovědnost právnických osob za poskytování zdravotní péče. In JELÍNEK, J. a
kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 221-222. ISBN 978-80-
87576-58-8.
760) § 2 písm. a) transplantačního zákona.

761) § 2 písm. b) transplantačního zákona.
762) Pojem osoby však původně nevznikal jako pojem právní. Historie zrodu abstraktního pojmu osoby v právním smyslu není
zcela jasná, např. Karel Beran argumentuje, že v jeho počátcích stojí koncept morální osoby vznikající od 17. století. Srov. BERAN,
K. Pojem osoby v právu. Osoba, morální osoba, právnická osoba. Praha: Leges, 2012, s. 13-34. ISBN 978-80-87576-06-9.
763) Srov. HURDÍK, J. Komentář k § 15 občanského zákoníku. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 134. ISBN 978-80-7400-529-9.
764) Zde je však třeba mít na paměti, že pojem právnické osoby vznikl až na přelomu 18. a 19. století. Srov. BERAN, K. Pojem osoby
v právu. Osoba, morální osoba, právnická osoba. Praha: Leges, 2012, s. 15-16. ISBN 978-80-87576-06-9.
765) Srov. HURDÍK, J. Komentář k § 15 občanského zákoníku. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654).
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 135. ISBN 978-80-7400-529-9.
766) ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Svazek I. Díl druhý (§§ 285 až 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v
Praze, 1935, s. 7.
767) ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Svazek I. Díl druhý (§§ 285 až 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v
Praze, 1935, s. 7.
768) Jedná se pochopitelně především o odlišení v právním smyslu. Pro zachování konceptu odlišení osoby a těla zřejmě není
nutné zabývat se problematikou biologické determinace psychologických procesů, nebo dokonce metafyzickými otázkami. Z
pohledu filosofie bychom toto odlišení osoby (tedy mysli či vědomí) a těla snad mohli nazvat odlišením funkčním: jestliže je mysl
dostatečně samostatnou částí těla z hlediska svých funkcí, můžeme o ní uvažovat samostatně.
769) Srov. POLICAR, R. Lidské tělo. In TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 184. ISBN
978-80-7400-050-8.
770) Např. koncept "self-ownership" u významného libertariána Roberta Nozicka. Srov. NOZICK, R. Anarchy, State, and Utopia.
Oxford: Blackwell Publishers, 1999. ISBN 0-465-09720-0.
771) Nikoli zdraví (blaho), ale vůle nemocného je nejvyšším zákonem (příkazem).
772) Postmoderní doba přinesla otázku, zda tento vztah platí bezvýjimečně, nebo zda může existovat lidské tělo bez osoby. Tento
klíčový problém některých zásadních diskusí dnešní doby (např. o umělých potratech nebo eutanazii) však již překračuje téma
této kapitoly.
773) Obdobná argumentace srov. POLICAR, R. Lidské tělo. In TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H.
Beck, 2011, s. 184-185. ISBN 978-80-7400-050-8.
774) Lidské tělo a jeho části lze tedy pojímat jako hmotné objekty svého druhu vyňaté z obchodu a nemající vlastníka. Srov.
POLICAR, R. Lidské tělo. In TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 186. ISBN 978-80-
7400-050-8.
775) Občanský zákoník zná i věci nehmotné, které v § 496 odst. 2 definuje jako "práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez
hmotné podstaty". Jinou věcí bez hmotné podstaty může být např. povinnost, která rovněž může být předmětem
občanskoprávního poměru (připomeňme institut převzetí dluhu). Srov. KINDL, T. Komentář k § 496 občanského zákoníku. In
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1172-1173. ISBN 978-
80-7478-370-8.
776) Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Zvláštní část, K § 489 až 493. Dostupné také z WWW:
777) Ustanovení § 19 odst. 1 občanského zákoníku ostatně jasně určuje, že za osobu se považuje každý člověk, neboť má rozumem
a citem poznatelná přirozená práva.
778) Ondřej David a Tomáš Kindl se domnívají, že ustanovení § 493 občanského zákoníku řeší výlučně otázku neživého lidského
těla. Pokud by dopadalo na tělo živého člověka, představovalo by podle Davida a Kindla "spíše matoucí superfluum". DAVID, O.,
KINDL, T. Komentář k § 493 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I.
779) Kritický komentář odborníka v oblasti pohřebnictví Mgr. Tomáše Kotrlého, Ph.D., k některým z těchto výstav ve vztahu k
lidskému tělu srov. KOTRLÝ, T. Tělo bez duše, rakve a rubáše [online]. 2.11.2009 [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW:
<http://jinepravo.blogspot.cz/2009/11/tomas-kotrly-telo-bez-duse-rakve-rubase.html>.
780) Srov. DAVID, O., KINDL, T. Komentář k § 493 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1165. ISBN 978-80-7478-370-8.
781) Spíše teoreticky zajímavou otázkou by jistě mohla být dispozice s částmi těl historických osobností (případně s relikviemi),
kdy samotným důvodem této dispozice je určitá osobní vlastnost osoby, které tělo v dávné době "patřilo".
782) Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.9.1982, sp. zn. 11 Tz 42/82 (Rt 18/1983).
783) ŠUSTEK, P., HOLČAPEK T. Komentář k § 112 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 425. ISBN 978-80-7478-370-8.
784) TŮMA, P. Komentář k § 112 občanského zákoníku. In LAVICKÝ, P. et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 601. ISBN 978-80-7400-529-9.
785) Čl. 7 Listiny základních práv a svobod: "(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v
případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu."
786) PAVLÍK, P., HOLČAPEK T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 91 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 339. ISBN 978-80-7478-370-8.
787) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Zvláštní část, K § 91 až 103. Dostupné také z WWW:
788) Srov. PAVLÍK, P., HOLČAPEK T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 91 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 338.
789) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Zvláštní část, K § 91 až 103. Dostupné také z WWW:
790) Definici orgánů, tkání a buněk nalezneme v § 2 písm. b) transplantačního zákona, viz předcházející podkapitola.
792) Celým názvem zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o
změně souvisejících zákonů.
793) Pokud z jiných právních předpisů nevyplývá jinak, za posouzení zdravotní způsobilosti odpovídá poskytovatel, jenž poskytuje
zdravotní služby, v rámci kterých byl proveden odběr.
795) Přičemž toto ustanovení je samozřejmě použitelné i v případech, kdy část těla či jiná materie mající původ v lidském těle (§
111 odst. 3 občanského zákoníku) nejsou již dále nijak použity a jsou pouze zlikvidovány.
798) Podmínka písemné formy informovaného souhlasu pacienta k odebrání části těla, která se již neobnoví, je zakotvena rovněž
v § 96 občanského zákoníku.
802) Pokud přitom zemřelý za svého života vyslovil zákaz poskytování informací o svém zdravotním stavu, nemůže být toto
vyšetření provedeno. To však neplatí, je-li třeba zjistit nebo ověřit závažné informace o změnách v lidském zárodečném genomu
zemřelého potřebné pro zajištění ochrany zdraví geneticky příbuzných osob. Srov. § 29 zákona o specifických zdravotních
službách.
803) Koniotomie je protětí vazivové membrány hrtanu za účelem dočasného zabezpečení průchodnosti dýchacích cest. Po
vytvoření otvoru se do dýchacích cest zavede trubička. Koniotomie se provádí akutně, většinou v nouzových podmínkách, např. v
místě nehody. Jedná se o jeden ze zákroků, kdy je vytvořen umělý vývod dýchacích cest na povrchu těla. Koniotomie se podobá
známější tracheotomii, liší se však místem provedení. Srov. VOKURKA, M., HUGO, J. a kol. Koniotomie. Velký lékařský slovník online
[online]. Maxdorf [cit. 2016-08-31]. Dostupné také z WWW: <http://lekarske.slovniky.cz/pojem/koniotomie>.
804) Při tenzním neboli přetlakovém pneumotoraxu se s každým nádechem pacienta dostává vzduch patologickým otvorem do
pohrudniční dutiny, avšak při výdechu se otvor uzavírá, takže se vzduch v pohrudniční dutině hromadí a zvyšuje tlak. Punkcí je
pak umožněno odstranění nahromaděného vzduchu a snížení tlaku. Srov. WEISER, T. G. Pneumothorax (Tension) [online]. Merck
Manuals Professional Version [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.merckmanuals.com/professional/injuries-
poisoning/thoracic-trauma/pneumothorax-tension>.
806) Dle § 82 odst. 2 zákona o zdravotních službách se plodem po potratu rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z
těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit,
jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky potratu se rozumí především placenta a těhotenská sliznice.
808) Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně. Bod 133. Dostupné z WWW:

<https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent? documentId=09000016800ccde5>.
809) V tomto smyslu se vyjádřili také autoři Úmluvy o biomedicíně. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně. Bod 132.
Dostupné z WWW: <https://rm.coe.int/CoERM PublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=09000016800
ccde5>.
810) Zastánci legalizace obchodu s lidskými orgány argumentují obvykle tím, že prohibice je výrazem státního paternalismu a
omezuje ekonomické možnosti chudých. Srov. ČERNÝ, D. Měli bychom umožnit platbu za ledvinu? [online]. Zdravotnické právo a
bioetiky [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/meli-bychom-umoznit-platbu-za-ledvinu/>.
811) § 114 odst. 1 písm. h) zákona o zdravotních službách.
812) § 115 odst. 1 písm. g) zákona o zdravotních službách.
813) § 117 odst. 3 písm. k) zákona o zdravotních službách.
814) § 117 odst. 3 písm. l) zákona o zdravotních službách.
815) § 118 odst. 1 a 3 zákona o zdravotních službách.
816) Oznamovací povinnost byla před účinností zákona o zdravotních službách upravena ve vyhlášce č. 19/1988 Sb., o postupu při
úmrtí a pohřebnictví. Její úprava však nereflektovala vývoj zdravotnické soustavy, ke kterému od jejího přijetí došlo, a tak
ponechávala pochybnosti v otázce, ke komu má být oznámení učiněno. Zákon tak do věci konečně vnesl právní jistotu. Srov.
úvahu Radka Policara nad otázkou splnění oznamovací povinnosti podle staré úpravy v POLICAR, R. Lidské tělo. In TĚŠINOVÁ, J.,
ŽĎÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 203-204. ISBN 978-80-7400-050-8.
818) § 114 odst. 1 písm. i) zákona o zdravotních službách.
819) Odpovědnost za neoznámení zaniká v jednoleté subjektivní a tříleté objektivní lhůtě. Srov. § 118 odst. 3 zákona o zdravotních
službách.
821) Prohlídka těla ve zvláštních případech některých okolností úmrtí je upravena v § 85 zákona o zdravotních službách.
Prohlídku osob, které zemřely ve výcvikovém prostoru nebo zařízení ozbrojených sil nebo při výkonu služby, provádějí lékaři
ozbrojených sil. Prohlídku osob, které zemřely ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence, provádí
lékař Vězeňské služby, je-li k dispozici, popřípadě jiný poskytovatel podle obecné úpravy v § 84 odst. 2 zákona o zdravotních
službách.
822) Na základě § 84 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách je povinen tak učinit v rámci provozní doby a v rozsahu
provádění návštěvních služeb, přičemž provedení prohlídky nesmí vést k narušení poskytování zdravotních služeb.
823) Vyhláška č. 297/2012 Sb., o náležitostech Listu o prohlídce zemřelého, způsobu jeho vyplňování a předávání místům určení a
o náležitostech hlášení ukončení těhotenství porodem mrtvého dítěte, o úmrtí dítěte a hlášení o úmrtí matky.
824) Použití Listu o prohlídce zemřelého se ovšem neřídí jen vyhláškou o Listu o prohlídce zemřelého. Zákon č. 301/2000 Sb., o
matrikách, jménu a příjmení, tak v § 21 stanovuje lhůtu tří pracovních dnů od prohlídky těla zemřelého, popřípadě od provedení
pitvy na Listu o prohlídce zemřelého, ve kterých je poskytovatel povinen oznámit úmrtí příslušnému matričnímu úřadu. Zápis do
knihy úmrtí se pak provede na základě Listu o prohlídce zemřelého. Poskytovatel zdravotních služeb je však dle § 86 odst. 2
zákona o zdravotních službách povinen předat prostřednictvím Listu o prohlídce zemřelého rodné číslo zemřelé osoby kromě
matriky také statistickému ústavu, Českému statistickému úřadu a provozovateli pohřební služby.
825) Součástí informace o úmrtí podané osobě blízké zemřelému je dle § 86 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách
sdělení o určení provedení pitvy a identifikační údaje poskytovatele, který pitvu provede.
826) § 86 odst. 1 písm. g) zákona o zdravotních službách.
829) Dle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 328/2001 Sb., o podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému, velitel zásahu
člení místo zásahu podle rozsahu mimořádné události, potřeb koordinace záchranných a likvidačních prací organizačně na
několik částí, z nichž jednou je vnější zóna vyčleněná pro uzavření místa zásahu. Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je
velitelem zásahu dle § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, velitel jednotky požární ochrany
nebo příslušný funkcionář hasičského záchranného sboru s právem přednostního velení.
830) Triáž je proces třídění pacientů založený na stupni nezbytnosti poskytnutí neodkladné zdravotnické péče ve srovnání s
pravděpodobností prospěšnosti této péče pro konkrétního pacienta. Triáž je prováděna na urgentních příjmech zdravotnických
zařízení, místech neštěstí a na bojištích, kde musejí být omezené zdravotnické zdroje alokovány tak, aby došlo k maximalizaci
počtu přeživších osob. Při triáži se pacienti zařazují do přesně definovaných skupin, kterých je obvykle čtyři nebo pět a které
klasifikují pacienty od těch, kteří neodkladnou lékařskou pomoc nepotřebují, po ty, kteří mohou přežít jen při okamžitém
zákroku. Jedna ze skupin je vyhrazena osobám zemřelým a těm, které v daných podmínkách nemají relevantní šanci na přežití a
zdravotní péče jim poskytnutá by blokovala efektivnější alokaci zdrojů. Srov. MedicineNet.com [online]. Definition of Triage [cit.
2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.medicinenet.com/script/main/art.asp?articlekey=16736>.
831) Velitelem složky Policie České republiky je osoba dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
833) § 88 odst. 2 zákona o zdravotních službách:
"Patologicko-anatomické pitvy provádí poskytovatelé v oboru patologická anatomie. Nestanoví-li tento zákon jinak, patologicko-
anatomická pitva se vždy provádí:
a) u žen, které zemřely v souvislosti s těhotenstvím, porodem, potratem, umělým přerušením těhotenství nebo v šestinedělí,
b) u plodů z uměle přerušených těhotenství provedených z důvodů genetické indikace nebo indikace vrozené vývojové vady plodu,
c) u dětí mrtvě narozených a u dětí zemřelých do 18 let věku,
d) u pacientů, kteří zemřeli při operaci, při nechirurgickém intervenčním výkonu, v souvislosti s komplikací navazující na operaci
nebo nechirurgický intervenční výkon nebo při úvodu do anestézie,
e) jestliže byl z těla zemřelého proveden odběr orgánu pro účely transplantací, tkání nebo buněk pro použití u člověka nebo
odebrána část těla pro výzkum nebo k výukovým účelům; v případech, kdy transplantační zákon stanoví provádění pitev jinak,
postupuje se podle transplantačního zákona,
f) v případě, že k úmrtí došlo v souvislosti se závažnou nežádoucí příhodou při klinickém hodnocení humánního léčivého přípravku
nebo s nežádoucí příhodou při klinických zkouškách zdravotnického prostředku nebo v souvislosti s ověřováním nových poznatků
použitím metod, které dosud nebyly v klinické praxi na živém člověku zavedeny, nebo v případě podezření na tyto skutečnosti,
g) v případě podezření, že k úmrtí došlo v souvislosti s odběrem orgánu za účelem transplantace nebo tkání nebo buněk pro
použití u člověka,
h) v případě, kdy není dostatečně objasněna příčina smrti, základní nemoci, dalších nemocí nebo jejich komplikací nebo klinická
diagnóza."
834) Lékař provádějící prohlídku těla nebo poskytovatel provádějící pitvu tak může za určitých okolností rozhodnout o jejím
neprovedení i při naplnění předpokladů povinné pitvy. Takové rozhodnutí je možné v případě ženy zemřelé v souvislosti s
těhotenstvím, porodem či potratem, umělým přerušením těhotenství nebo v šestinedělí, dále u plodů z uměle přerušených
těhotenství provedených z důvodů genetické indikace nebo indikace vrozené vývojové vady plodu, a také u dětí mrtvě
narozených a u dětí zemřelých do 18 let věku. Neprovedení pitvy je přitom možné ze dvou důvodů. Zaprvé může jít o úmrtí, jehož
příčina je zřejmá, a zemřelý pacient za svého života vyslovil prokazatelný nesouhlas s provedením pitvy nebo zákonný zástupce či
opatrovník zemřelého pacienta anebo osoba pacientovi blízká požádali o neprovedení pitvy. Zadruhé může jít o situaci, kdy při
dodatečně provedeném odborném posouzení je příčina úmrtí zřejmá. Jestliže je příčina úmrtí zřejmá při dodatečném odborném
posouzení, může poskytovatel rozhodnout o neprovedení pitvy rovněž v případě, kdy původně nebyla dostatečně objasněna
příčina smrti, základní nemoci, dalších nemocí nebo jejich komplikací nebo klinická diagnóza. Srov. § 88 odst. 1 a 2 písm. a) a b)
zákona o zdravotních službách.
835) § 88a odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách.
837) § 88 odst. 3 zákona o zdravotních službách:
"Zdravotní pitvy provádí poskytovatelé v oboru soudní lékařství. Nestanoví-li tento zákon jinak, zdravotní pitva se vždy provádí:
a) při náhlých a neočekávaných úmrtích, jestliže při prohlídce těla zemřelého nedošlo ke stanovení příčiny smrti nebo nebyla
příčina smrti dostatečně objasněna,
b) při všech násilných úmrtích včetně sebevraždy,
c) při podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb, které vyslovil
zdravotnický pracovník zúčastněný na poskytování zdravotních služeb, lékař, který provedl prohlídku těla zemřelého, nebo osoba
blízká zemřelému,
d) při podezření, že úmrtí mohlo být způsobeno v souvislosti se zneužíváním návykových látek,
e) u osob, které zemřely ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence."
838) Jestliže jde o úmrtí, jehož příčina je zřejmá, a zemřelý pacient za svého života vyslovil prokazatelný nesouhlas s provedením
nebo zákonný zástupce nebo opatrovník zemřelého pacienta anebo osoba pacientovi blízká požádali o neprovedení pitvy, může
lékař nebo poskytovatel rozhodnout o neprovedení zdravotní pitvy v případě násilného úmrtí včetně sebevraždy nebo při
podezření na souvislost úmrtí se zneužíváním návykových látek. Pokud je příčina úmrtí při dodatečně provedeném posouzení
zřejmá, může poskytovatel rozhodnout o neprovedení zdravotní pitvy navíc v případě náhlého a neočekávaného úmrtí, kdy
původně při prohlídce těla nebyla příčina smrti dostatečně objasněna. Srov. § 88a odst. 1 a 2 písm. a) a b) zákona o zdravotních
službách.
839) § 88a odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách.
841) § 88 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.
846) § 117 odst. 3 písm. n) zákona o zdravotních službách.
847) § 88 odst. 1 písm. d) zákona o zdravotních službách.

851) Nesplnění této oznamovací povinnosti o výsledku pitvy je naplněním skutkové podstaty správního deliktu podle § 117 odst. 3
písm. o) zákona o zdravotních službách, za nějž může být uložena pokuta do výše 100 000 Kč.
852) § 90 zákona o zdravotních službách: "Tělo zemřelého musí být ve zdravotnickém zařízení v době, kdy na něm nejsou
prováděny žádné úkony, uloženo v chladicím zařízení zajišťujícím trvalé udržení teploty v rozmezí 0 °C až +5 °C. V případě, kdy
doba uložení těla ve zdravotnickém zařízení od zjištění úmrtí přesáhne 1 týden nebo kdy to vyžaduje stav těla zemřelého, musí být
tělo zemřelého uloženo v chladicím zařízení zajišťujícím trvalé udržení teploty nižší než -10 °C." Nezajištění uložení těla v souladu s
těmito podmínkami je správním deliktem podle § 117 odst. 3 písm. p) zákona a může za něj být uložena pokuta do výše 200 000
Kč.
853) § 91 zákona o zdravotních službách: "Části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, plod po potratu,
plodové vejce, plodové lůžko (placenta) nebo těhotenská sliznice, odebrané části těla zemřelého nebo tkáně a buňky, které byly
určeny pro výrobu léčiv, k vědeckým, výzkumným nebo výukovým účelům, nebo orgány, tkáně a buňky určené pro použití podle
zákonů upravujících nakládání s lidskými orgány, tkáněmi nebo buňkami, a nebyly pro tyto účely použity, se zpopelňují ve
spalovně poskytovatele, nemá-li poskytovatel vlastní spalovnu, ve spalovně jiného poskytovatele nebo v krematoriu, a to na
základě smlouvy uzavřené s jiným poskytovatelem nebo provozovatelem krematoria. Obdobně se postupuje, jde-li o odebrané
části těla zemřelého, které byly použity k vědeckým, výzkumným nebo výukovým účelům s tím, že jejich zpopelnění zajišťuje a
hradí ten, kdo je použil."
854) § 115 občanského zákoníku: "Zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti způsobem
podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s takovým použitím svého těla nesouhlasí."
855) § 116 občanského zákoníku: "Kdo souhlasí, aby po jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito způsobem podle § 113,
zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle jiného právního předpisu; tento souhlas lze projevit i ve veřejné listině nebo
vůči poskytovateli zdravotních služeb s účinky vůči tomuto poskytovateli."
856) Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 113 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
857) Např. podle vyjádření předsedy Společnosti českých patologů ČLS JEP prof. Aleše Ryšky klesl počet pitev ve fakultních
nemocnicích mezi lety 2013 a 2014 na desetinu, což mělo mj. ohrozit vzdělávání patologů. Zdraví Euro [online]. Vzdělávání
patologů se prý téměř zastavilo, protože ubylo pitev [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://zdravi.euro.cz/denni-zpravy/z-
domova/vzdelavani-patologu-se-pry-temer-zastavilo-protoze-ubylo-pitev-478184>.
858) Zákon č. 146/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon
o zdravotních službách), novelizační bod 55.
859) Samostatnou otázkou je použití lidského těla v rámci patologicko-anatomické nebo zdravotní pitvy pro účely výuky
zdravotnických pracovníků. Dle § 81 odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách je při provádění těchto pitev dovoleno bez
souhlasu zemřelého provést pouze "nácvik život zachraňujícího zdravotního výkonu koniotomie nebo punkce tenzního
pneumotoraxu, přičemž nácvik lze provádět pouze v rámci patologicko-anatomické pitvy nebo zdravotní pitvy a za podmínky, že
nebude zmařen účel této pitvy, a to zejména v případech, kdy vzniklo podezření, že příčinou úmrtí je trestný čin nebo sebevražda".
Není přitom významné, zda jde o pitvu povinnou nebo nepovinnou.
860) Základním argumentem pro opt-out systém, který je kromě České republiky zaveden např. ve Francii, Itálii, Rakousku nebo
Belgii, je veřejný zájem na získávání orgánů a tkání pro účely transplantace. Důraz na autonomii vůle naproti tomu stojí v základu
systému opt-in, tedy presumovaného nesouhlasu s posmrtným odběrem, který platí např. v USA, Velké Británii, Německu či
Nizozemsku. Srov. Koordinační středisko pro resortní zdravotnické systémy [online]. Národní registr osob nesouhlasících s
posmrtným odběrem tkání a orgánů [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.ksrzis.cz/dokumenty/narodni-registr-osob-
nesouhlasicich-s-posmrtnym-odberem-tkani-a-organu_20_126_1.html>.
861) Zajímavé informace k vlivu opt-out či opt-in systému na počty transplantací přináší např. studie výzkumníků z britské
University of Nottingham, kteří porovnali údaje celkem ze 48 zemí za období 13 let. Ve státech s opt-out systémem byl v průměru
vyšší počet transplantací ledvin coby nejčastěji transplantovaného orgánu i transplantací celkově. V zemích, které zvolily opt-in
systém, naproti tomu došlo k průměrně vyššímu počtu transplantací ledvin od živých dárců. MCINTOSH, J. Organ donation: is an
opt-in or opt-out system better? Medical News Today [online]. 24.9.2014 [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW:
<http://www.medicalnewstoday.com/articles/282905.php>.
862) Ke dni 21.6.2016 bylo v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů zapsáno 1671 osob.
Koordinační středisko pro resortní zdravotnické systémy [online]. Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem
tkání a orgánů [cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <http://www.ksrzis.cz/dokumenty/narodni-registr-osob-nesouhlasicich-s-
posmrtnym-odberem-tkani-a-organu_20_126_1.html>.
863) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, I. Obecná část.
864) Srov. § 2 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

865) § 10 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, v platném znění.
866) Čl. 10 Ústavy České republiky stanovuje, že "[v]yhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a
jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva". K postavení mezinárodních smluv v českém ústavním pořádku srov. POSPÍŠIL, I. Lidskoprávní smlouvy v
českém ústavním pořádku a judikatuře Ústavního soudu ČR: mezi "chudokrevnou" exkluzivitou a zdravým "zglajch-šaltováním"?
Několik poznámek na margo proběhlých diskusí. In POSPÍŠIL, I., TÝČ, V. a kol. Mezinárodní lidskoprávní závazky
postkomunistických zemí: případy České republiky a Slovenska. Praha: Leges, 2016, s. 100-109. ISBN 978-80-7502-144-1.
867) K problematice antikoncepce blíže např. BARTÁK, A. Antikoncepce. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1351-9.
868) Např. přerušovaná soulož, kojení, periodická abstinence apod.
869) Jedná se mj. o antikoncepci bariérovou (mužský či ženský kondom, pesar), chemickou (spermicidy), nitroděložní tělísko,
kombinovanou, hormonální (včetně tzv. záchranné či nouzové antikoncepce), gestagenní či imunologickou.
870) Např. římskokatolická církev a encyklika papeže Pavla VI. Humanae vitae, jež připouští pouze periodickou antikoncepci,
jejímž účelem je určení dnů v menstruačním cyklu ženy, kdy oplodnění není možné. Ale i encyklika papeže Jana Pavla II.: "Jistě se
stane, že někdo utíká k antikoncepci nebo potratu proto, že ho k tomu donutily četné životní nesnáze, které ovšem nikoho
neosvobozují od toho, aby se nesnažil vždy a za všech okolností zachovávat Boží zákon." JAN PAVEL II. Evangelium vitae. Encyklika
Jana Pavla II. o životě, který je nedotknutelné dobro, z 25.3.1995. Praha: Zvon, 1995, s. 12. ISBN 80-7113-139-3.
871) ROB, L. a kol. Gynekologie. 2. vydání. Praha: Galén, 2008, s. 117. ISBN 978-80-7262-501-7.
872) Resp. právo rodičů svobodně rozhodovat o počtu svých dětí a časovém odstupu mezi nimi.
873) Srov. § 2639 odst. 2 občanského zákoníku: "Musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolal představu, že péčí o
zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému
vysvětlit."
874) Např. při selhání bariérové antikoncepce použít antikoncepci záchrannou, i v případě dlouhodobého užívání antikoncepce si
vést záznamy o menstruačním cyklu (poslední menstruaci), v případě pochybností použít jednorázový těhotenský test apod.
875) SÚKL. Změna výdeje léčivých přípravků POSTINOR-2 a ESCAPELLE v lékárnách [online]. 28.5.2015 [cit. 2016-05-22]. Dostupné z
WWW: <http://www.sukl.cz/lekarny/zmena-vydeje-lecivych-pripravku-postinor-2-a-escapelle-
v?highlightWords=záchranná+antikoncepce>. Od 19.5.2015 byla zrušena dodatečná omezení, která se s výdejem tohoto léčivého
prostředku bez lékařského předpisu pojila. Lékárník již mj. není povinen osobě vyžadující výdej vydat pouze jedno balení,
přičemž jej bez lékařského předpisu lze vydat i osobám mladším 16 let. Tyto léčivé přípravky lze rovněž nově vydávat a nabízet
prostřednictvím zásilkového výdeje. Původní omezení byla SÚKL stanovena s cílem v co největší míře zajistit správné užívání
těchto léčivých přípravků a zamezit jejich užívání ženám mladším 16 let bez porady s lékařem, jelikož u této věkové skupiny žen
neexistoval dostatek údajů o bezpečnosti užívání přípravku. Více informací o změně registrace léčivých přípravků POSTINOR-2 a
ESCAPELLE na webových stránkách SÚKL: <http://www.sukl.cz/leciva/zmena-registrace-leciveho-pripravku-postinor-2-por-tbl-
nob> a <http://www.sukl.cz/leciva/zmena-registrace-leciveho-pripravku-escapelle-por-tbl-nob> [cit 2016-05-22].
876) Ibid.
877) Srov. jeho § 3.
878) Srov. jeho § 1 odst. 1 písm. b) a c).
879) Např. léčba cyst, akné apod.
880) Pichon a Sajous v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 2.10.2001, č. stížnosti 49853/99.
881) Ibid.: "Article 9 of the Convention does not always guarantee the right to behave in public in a manner governed by that
belief."
882) Ibid.: "The applicants cannot give precedence to their religious beliefs and impose them on others as justification for their
refusal to sell such products, since they can manifest those beliefs in many ways outside the professional sphere."
883) Obdobně se uvedené vztahuje i na vztah osoby omezené ve svéprávnosti a jejího opatrovníka.
885) Srov. též část 7.4.2.2 této knihy.

886) Akceptace uvedeného věku do značné míry souvisí s § 6 odst. 1 zákona o umělém přerušení těhotenství, dle něhož může
takto stará dívka udělit sama souhlas k interrupci.
887) STOLÍNOVÁ, J. Právní aspekty antikoncepce, sterilizace a interrupce [online]. Moderní babictví [cit. 2016-06-10]. Dostupné z
WWW: <http://www.levret.cz/publikace/casopisy/mb/2004-4/?pdf=137>.
888) Srov. § 187 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník: "Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným
způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let."
889) Srov. § 858 občanského zákoníku.
892) Srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku: "Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci
1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu."
893) Srov. § 12 zákona o specifických zdravotních službách.
894) ROB, L. a kol. Gynekologie. 2. vydání. Praha: Galén, 2008, s. 125. ISBN 978-80-7262-501-7. Samozřejmě je třeba se na
dobrovolnost podstoupení dívat zejména v některých rozvojových zemích poněkud skepticky. To dokládá kupř. čínská politika
jednoho dítěte, jež nutila páry s dětmi k následné sterilizaci. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26.7.2013, č. j.
6 As 48/2013-33.
895) Míra nevratnosti tohoto zákroku je pokroky moderní medicíny částečně relativizována. Sterilita již nemusí být trvalá za
pomoci reverze vasektomie obnovením průchodnosti chámovodů či asistované reprodukce skrze oplodnění in vitro. Stejně tak
jsou známé případy spontánního zprůchodnění vejcovodů a chámovodů.
896) § 27 zákona o péči o zdraví lidu: "Sterilizace se smí provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, u níž má být
sterilizace provedena, a to za podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví." (zvýraznění autorů) Tyto podmínky stanovila
směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR LP-252.2 ze dne 19.11.1971.
897) V případě sterilizace provedené na zdravých pohlavních orgánech muže či ženy dle § 2 písm. b) až g) směrnice.
898) V případě sterilizace provedené na nemocných pohlavních orgánech ženy či muže dle § 2 písm. a) směrnice. Jako příklad lze
uvést hysterektomii (odstranění dělohy) nebo salpingektomii (odstranění vejcovodu, např. při mimoděložním těhotenství).
899) Srov. § 12 zákona o specifických zdravotních službách: "(...) Zdravotními důvody se rozumí takové nemoci nebo vady, u nichž
existuje vysoká míra pravděpodobnosti vážného ohrožení zdraví nebo života v důsledku těhotenství nebo porodu nebo zdravého
vývoje plodu nebo zdraví nebo života budoucího dítěte."
900) § 35 zákona o zdravotních službách zůstává nedotčen.
901) Ke dni 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který upravil i řízení o přivolení k zásahu
do integrity, včetně věcné a místní příslušnosti soudu. Podle § 65 tohoto zákona je pro řízení o přivolení k zásahu do integrity
příslušný obecný soud toho, do jehož integrity má být zasaženo, nikoli místně příslušný soud poskytovatele. Tato změna má být
reflektována v novele zákona o specifických zdravotních službách, nicméně již předtím by na základě principu lex posterior
derogat legi priori měla být respektována nově upravená místní příslušnost.
902) Při poučení odborná komise přihlíží k jeho rozumové vyspělosti. Pokud pacient není v tomto ohledu schopen poučení
pochopit či záznam podepsat, uvede se tato skutečnost v záznamu. Srov. § 13 odst. 6 zákona o specifických zdravotních službách.
903) Srov. § 13 odst. 7 zákona o specifických zdravotních službách.
904) Není zatím uspokojivě vyřešeno, zda by rozhodnutí komise bylo možno považovat za správní rozhodnutí skýtající například
možnost podání žaloby ve správním soudnictví; lze mít za to, že záměrem zákonodárce to nebylo. V každém případě se v dané
věci neuplatní překážka věci rozhodnuté (rei administratae), jelikož i kdyby se o správní rozhodnutí jednalo, ne každé
pravomocné rozhodnutí ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu má účinky této překážky; "negativní rozhodnutí... nebrání
správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí v téže věci" (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
20.12.2000, sp. zn. 22 Ca 58/2000, SJS 849/2001). To však nevylučuje oprávnění odborné komise opakovanou žádost zamítnout z
důvodu absence nových skutečností či zjištění.
905) Pokud je pacient s ohledem na svou rozumovou vyspělost schopen vyjádření učinit. V opačném případě tuto skutečnost
uvede spolu s jejím odůvodněním v návrhu na udělení souhlasu soudem. Srov. § 13 odst. 8 zákona o specifických zdravotních
službách.
906) Složení odborné komise upravuje § 13 odst. 3 a 4 zákona o specifických zdravotních službách.
907) Kterým může být nezletilé dítě velmi nízkého věku nebo osoba postižená těžkou duševní poruchou. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T.
Komentář k § 101 občanského zákoníku, bod 5. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I.
908) Pacientův názor (vyjádření) je důležitým podkladem jak pro jednání odborné komise, kde je uveden v záznamu o podání
informace, tak pro udělení souhlasu soudem, kde je jedním z podkladů, které poskytovatel soudu spolu s návrhem podává.
Pokud pacient není schopen se vzhledem ke svým rozumovým schopnostem vyjádřit, pořídí se o tom záznam, stejně tak, pokud
není schopen záznam podepsat.
910) "Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil 14 let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje,
třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez přivolení soudu. To platí i v případě provedení zákroku
na zletilé osobě, která není plně svéprávná."
911) "Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a
s plným uznáváním její osobnosti."
913) Požadavek explicitního poučení o reparabilitě zákroku byl uveden v předchozí úpravě obsažené v § 11 směrnice Ministerstva
zdravotnictví České socialistické republiky č. 1/1972 Věstníku MZ ČSR, o provádění sterilizace. K úplnému poučení pacienta je však
nutné dodržet požadavky § 31 zákona o zdravotních službách a § 93, § 94, § 2638 a § 2639 občanského zákoníku.
914) ROB, L. a kol. Gynekologie. 2. vydání. Praha: Galén, 2008, s. 125. ISBN 978-80-7262-893-3.
915) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010 (C 9757).
916) Více v následující podkapitole 12.2.
917) Tyto lhůty se samozřejmě neuplatní v případech, kdy je sterilizace provedena ve stavu krajní nouze, při ohrožení života či
vážném ohrožení zdraví pacienta.
919) KNAP, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 242. ISBN 80-7201-484-6.
920) Bioetické diskuse po zkušenostech s lékařským výzkumem na vězních za druhé světové války intenzifikovaly, dají se však
vysledovat již ve velmi starých pramenech. Nic na tom nemění skutečnost, že samotný pojem bioetika se objevil až na přelomu
šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Srov. MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. Praha: Grada Publishing, 2005,
s. 11. ISBN 80-247-0924-4. DOLISTA, J. Úvod do bioetického myšlení. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012, s. 7. ISBN 978-80-
261-0192-5.
921) Avšak tato podmínka byla zakotvena i v předchozí právní úpravě. Jak uváděl již zmiňovaný § 27 zákona o péči o zdraví lidu:
"Sterilizace se smí provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, u níž má být sterilizace provedena, a to za podmínek
stanovených ministerstvem zdravotnictví." (zvýraznění autorů)
922) Pokud je sterilizace provedena proti vůli pacienta, resp. bez jeho vědomí a souhlasu, dochází k porušení celé řady ústavně
zaručených práv. Zejména se jedná o porušení čl. 7 odst. 1 Listiny (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), čl. 10 odst. 2 Listiny
(ochrana soukromého a rodinného života), dále však lze argumentovat i čl. 32 odst. 1 Listiny (ochrana rodičovství, rodiny a
mladistvých).
923) V daném případě pacientka formálně odsouhlasila provedení sterilizace, když byla lékařem v průběhu porodu,
bezprostředně před císařským řezem, požádána o vyslovení souhlasu. Ten však nebyl shledán jako dostačující. Souhlas pacienta
musí být svobodný, výslovný a informovaný (srov. Glass v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 9.3.2004, č. stížnosti
61827/00, § 82), přičemž musí být založen na plném informování pacienta o jeho zdravotním stavu, podrobnostech navrhovaného
zákroku a možných alternativách k němu (srov. V. C. v. Slovensko, rozsudek ESLP ze dne 8.11.2011, č. stížnosti 18968/07, § 112).
924) V daném případě ESLP konstatoval nejen porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale i čl. 3
Úmluvy zakazujícího nelidské a ponižující zacházení. Srov. V. C. v. Slovensko, rozsudek ESLP ze dne 8.11.2011, č. stížnosti 18968/07,
§ 105 až 107, § 112 až 120.
925) N. B. v. Slovensko, rozsudek ESLP ze dne 12.6.2012, č. stížnosti 29518/10.

927) Mezi lety 1972 až 1991 totiž platila vyhláška Ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR č. 152/1988 Sb., kterou se provádí
zákon o sociálním zabezpečení, umožňující vyplacení deseti tisíc korun za ukončení plodnosti. Na uvedenou problematiku v té
době upozorňovali mj. signatáři Charty 77 (srov. dokument č. 3/1990 Charty 77).
928) Komisař pro lidská práva Rady Evropy [online]. Dopis předsedovi vlády Bohuslavu Sobotkovi ze dne 6.10.2015 [cit. 2016-06-
30]. Dostupné z WWW: <https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet&InstranetI
mage=2870512&SecMode=1&DocId=2319596&Usage=2>. Za hrubé a systematické porušování lidských práv označil nucené
sterilizace minulého režimu i předchůdce Muižniekse v úřadu komisaře pro lidská práva Thomas Hammarberg: "The
Commissioner wishes to note that the sterilization of women, without full or informed consent, as a state-backed policy until 1991,
constitutes a type of gross or systematic human rights violations that needs to be carefully looked into by the Czech government
and duly remedied." Report by Thomas Hammarberg, Commissioner for Human Rights of the Council of Europe, following his visit
to the Czech Republic from 17 to 19 November 2010, 3.3.2011, bod 82.
929) Vláda České republiky [online]. Odpověď předsedy vlády komisaři pro lidská prá--- va Rady Evropy ze dne 7.10.2015 [cit. 2016-
06-30]. Dostupné z WWW: <https:// wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranetCmdBlobGet&Instranet
Image=2859787&SecMode=1&DocId=2340688&Usage=2>.
930) Vláda České republiky. Pracovní skupina k protiprávním sterilizacím zahájila svou činnost [online]. 4.5.2016 [cit. 2016-06-30].
Dostupné z WWW: <http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/aktualne/pracovni-skupina-k-
protipravnim-sterilizacim-zahajila-svou-cinnost-143401/>.
931) Srov. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.
932) Je však třeba zdůraznit, že stavem nouze není dotčeno pacientovo dříve vyslovené přání ve smyslu § 36 zákona o zdravotních
službách, byť s mezemi jemu inherentními (srov. podkapitolu 7.7 této knihy).
933) Např. eventuální konverze laparoskopické operace na otevřenou operaci - laparotomii.
934) CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. a kol. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Orac, 2004, s. 84. ISBN 80-86199-75-4. Absence
takového souhlasu však nemění nic na oprávněnosti poskytnutí neodkladné péče. Ta by nemohla být pacientovi poskytnuta
pouze v případě dostatečně jasně a konkrétně formulovaného dříve vysloveného přání.
935) ŠUSTEK, P. Ochrana života a zdraví ve Všeobecném občanském zákoníku (Život jako újma?). In DVOŘÁK, J., MALÝ, K. a kol. 200
let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 348. ISBN 978-80-7357-753-7.
936) Ve filosofické rovině se tento spor dá označit za střet doktríny posvátnosti lidského života a doktríny kvality lidského života.
Dle první z nich je život člověka absolutní hodnotou, zatímco podle druhé je život hoden žití jen při udržení jeho určité kvality.
Hodnota života je podle první doktríny plně dána samotnou biologickou existencí, podle druhé až naplněním jistých
"nadbiologických" funkcí života. Srov. DOLEŽAL, A. Wrongful life, wrongful birth žaloby - etické a právní úvahy. Journal of Medical
Law and Bioethics. 2013, roč. 3, č. 3, s. 43-44.
937) DOLEŽAL, A. Wrongful life, wrongful birth žaloby - etické a právní úvahy. Journal of Medical Law and Bioethics. 2013, roč. 3, č.
3, s. 42.
938) GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 94. ISBN 978-1-137-32746-8.
939) Není bez zajímavosti, že britská judikatura dovodila aktivní legitimaci k podání wrongful conception žaloby nejen pro osobu,
která podstoupila sterilizaci, ale také pro její pravděpodobné a časově nejbližší sexuální partnery, pokud si nebyli vědomi
možnosti početí. Např. Goodwill v. British Pregnancy Advisory Service [1996] 1 WLR 1397 nebo Sabri-Tabrizi v. Lothian Health
Border [1998] BMLR 190.
942) ŠUSTEK, P. Ochrana života a zdraví ve Všeobšecném občanském zákoníku (Život jako újma?). In DVOŘÁK, J., MALÝ, K. a kol. 200
944) DOLEŽAL, T. Wrongful life, wrongful birth žaloby - etické a právní úvahy. Journal of Medical Law and Bioethics. 2013, roč. 3, č.
3, s. 10.
945) SMETÁNKOVÁ, B. Bezprávný život: Teoretická koncepce nároků na náhradu škody za újmu plynoucí z narození člověka. In
GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 157. ISBN 978-
80-7502-058-1.
946) Ibid., s. 164.
3, s. 10.
948) Srov. Zepeda v. Zepeda, 1963, 41 Ill. App.2d 240, Williams v. New York, 1966, 18 N.Y.2d 481. SMETÁNKOVÁ, B. Bezprávný život:
Teoretická koncepce nároků na náhradu škody za újmu plynoucí z narození člověka. In GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a
místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 159-161. ISBN 978-80-7502-058-1.
949) ŠUSTEK, P. Ochrana života a zdraví ve Všeobecném občanském zákoníku (Život jako újma?). In DVOŘÁK, J., MALÝ, K. et al. 200
let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 350-351. ISBN 978-80-7357-753-7.
3, s. 9.
951) Srov. SMETÁNKOVÁ, B. Bezprávný život: Teoretická koncepce nároků na náhradu škody za újmu plynoucí z narození člověka.
In GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 165-166.
ISBN 978-80-7502-058-1.
952) BRAZIER, M., CAVE, E. Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 379. ISBN 978-0-241-95259-7.
953) Srov. britský rozsudek McKay and Another v. Essex Area Health Authority, 1982, 1 QB 1166, izraelský rozsudek Hamer et al. v.
prof. Amit et al., 2012.
80-7502-058-1.
955) Ibid., s. 178.
956) Přeloženo místy volně pro lepší pochopení obsahu. Orig.: "[O]n the footing of their personal religious beliefs, or ‚moral'
assessments concealed in an inarticulate premise dressed up, and described, as legal principle (...) neither the invocation of
scripture nor the invention of a fictitious oracle on the Underground (...) authorises a court of law to depart from the ordinary
principles governing the recovery of damages for the tort of negligence." Cattanach v. Melchior, 2003, HCA 38, per Kirby.
957) Srov. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 97-98. ISBN 978-1-137-32746-8.
958) Ibid., s. 103-105.
3, s. 45.
960) Srov. BERG, J. W., APPELBAUM, P. S., LIDZ, C. W., PARKER, L. S. Informed Consent. Legal Theory and Clinical Practice. Oxford:
Oxfod University Press, 2001, s. 22. ISBN 9780195126778.
961) Zde je vhodné poznamenat, že v současné bioetice je zřejmě nejsilnějším filosofickým proudem utilitarismus, který je se
svojí etikou následků v opozici vůči Kantově etice povinností. To však nic nemění na tom, že pro dnešní utilitarismus je
autonomie jednou z nejvyšších či nejvyšší (byť ne absolutní) hodnotou.
962) Podobná argumentace ve vztahu k možnosti matky podstoupit interrupci po nezdařené sterilizaci viz kniha Gooldové a
Herringa: "Z judikatury je zřejmé, že se na ženě nevyžaduje podstoupení interrupce, a skutečnost, že ji nepodstoupila, nemůže
přerušit příčinnou souvislost a stát se příčinou újmy." Orig.: "It is clear from the case law that a woman is not expected to have an
abortion, and a failure to do so cannot constitute an intervening act that would become the cause of the harm." GOOLD, I.,
HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 95-96. ISBN 978-1-137-32746-8.
963) Např. britský zákon o občanskoprávní odpovědnosti za vrozená postižení Congenital Disabilities (Civil Liability) Act z roku
1976.
964) Srov. BRAZIER, M., CAVE, E. Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 381-382. ISBN 978-0-241-
95259-7. Lze připomenout rovněž rozsudek ESLP ve věci L. C. B. v. Spojené království ze dne 9.6.1998, č. stížnosti 23413/94. V
daném případě stěžovatelka trpěla leukémií, která byla dle jejího tvrzení způsobena expozicí jejího otce radioaktivnímu záření
při zkouškách jaderných zbraní. ESLP stížnosti nevyhověl z důvodu neprokázání příčinné souvislosti mezi ozářením a nemocí,
nicméně v principu uznal odpovědnost státu za přijetí vhodných kroků k ochraně života osob, a to i v kontextu poškození
pohlavních buněk (srov. bod 36 rozhodnutí).
965) K diskusi nad tímto tématem srov. SAVULESCU, J. Is there a "right not to be born"? Reproductive decision making, options
and the right to information. Journal of Medical Ethics. 2002, roč. 28, č. 2, s. 65-67; STERBA, J. P. Abortion, Distant Peoples, and
Future Generations. The Journal of Philosophy. 1980, roč. 77, č. 7, s. 434-440.
966) Srov. Zeitsov v. Katz, rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu z roku 1986, CA 512/8.
967) S potenciálním právem nenarodit se se pojí několik závažných problémů. Předně takové právo předpokládá, že lidské
embryo či plod je nositelem subjektivních práv, což je obtížně slučitelné s legalizací potratu, která je zase podmínkou výkonu
tohoto práva. Z morálního hlediska je právo nenarodit se zcela odmítáno z pozice posvátnosti života. Nabízí se také otázka, je-li
vůbec vhodné hovořit o existenci subjektivního práva, jehož respektování znamená zánik existence jeho nositele. V této
souvislosti připomeňme významné rozhodnutí ESLP ve věci Pretty v. Spojené království, v němž soud shledal, že z práva na život
nemůže být bez zkreslení jazyka odvozeno práva zemřít. Pretty v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2002, č. stížnosti
2346/02, body 39, 40.
968) Orig.: "There is something distasteful, if not morally offensive, in treating the birth of a normal, healthy child as a matter for
compensation. (...)It is morally offensive to regard a normal, healthy baby as more trouble and expense than it is worth." House of
Lords [online]. Opinions of the Lords of Appeal for Judgment in the cause Macfarlane and Another v. Tayside Health Board [cit.
2016-08-17]. Dostupné z WWW: < http://www.bailii.org/uk/cases/UKHL/1999/50.html >.
969) Existují etické pozice, které hodnotu lidského života odvozují od určitých, zejména intelektuálních, funkcí, a tedy neuznávají
rovnou hodnotu života zdravých a postižených lidí. V některých případech pak obhajují nedobrovolnou eutanazii lidí s
postižením. Ačkoliv se tyto názory těší velké pozornosti, souhlas s nimi se dá označit za menšinový. K obhajobě infanticidy a
nedobrovolné eutanazie srov. SINGER, P. Practical Ethics. Cambridge: University Press, 1999, s. 181-191. ISBN 9780521707688.
971) Srov. HENSEL, W. F. The Disabling Impact of Wrongful Birth and Wrongful Life Actions. Harvard Civil Rights-Civil Liberties Law
Review. 2005, roč. 40, č. 1, s. 173.
972) Orig.: "(...) repugnant to ideas of the sanctity and value of human life (...)." House of Lords [online] Opinions of the Lords of
Appeal for Judgment in the cause Macfarlane and Another v. Tayside Health Board [cit. 2016-08-17]. Dostupné z WWW: <
http://www.bailii.org/uk/cases/UKHL/1999/50.html >.
973) Srov. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 98. ISBN 978-1-137-32746-8.
974) Jak poznamenávají někteří komentátoři, "narození postiženého dítěte je jistě záležitostí k soustrasti, zatímco narození
zdravého dítěte je (přes související náklady) důvodem ke gratulaci". Orig.: "the birth of a handicapped child is surely a matter of
condolence, whereas that of a healthy child is (despite the expense) a reason for congratulation." TODD, S. Wrongful Conception,
Wrongful Birth and Wrongful Life. Sydney Law Review. 2005, roč. 27, č. 3, s. 535.
976) Srov. Hamer et al. v. prof. Amit et al., rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu z roku 2012, HCJ 1326/07.
977) To odpovídá také současné české úpravě, kdy se podle § 2951 odst. 1 občanského zákoníku škoda nahrazuje primárně
uvedením do předešlého stavu.
978) Orig.: "the primary aim of damages is to restore the plaintiff in the position he or she would have been in but for the tort. In
the context of wrongful life actions, the original position is death." DIMOPOULOS, P., BAGARIC, M. The Moral Status of Wrongful
Life Claims. Common Law World Review. 2003, roč. 32, s. 61.
979) Srov. McKay and Another v. Essex Area Health Authority, 1982, 1 QB 1166.
3, s. 44.
GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 167-168. ISBN
978-80-7502-058-1.
982) BARRAN, A., PANNOR, R. Perspectives on Open Adoption. Adoption. 1993, roč. 3, č. 1, s. 120.
983) PATRICELLI, K. [online] Long-Term Issues for The Adopted Child. [cit. 2016-08-17]. Dostupné z WWW:
<https://www.mentalhelp.net/articles/long-term-issues-for-the-adopted-child/>.
984) Srov. SMETÁNKOVÁ, B. Bezprávný život: Teoretická koncepce nároků na náhradu škody za újmu plynoucí z narození člověka.
In GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 167. ISBN
978-80-7502-058-1.
985) Leids Universitair Medisch Centrum v Kelly Molenaar, rozhodnutí ze dne 18.3.2005, C03/206, RvdW 2005, 42; zpráva zpravodaje
P. Sargose k rozhodnutí francouzského Kasačního soudu ve věci Nicolas Perruche ze dne 17.11.2000, 99-13.70. SAGROS, M. [online]
Bulletin d'information n° 526 du 15/12/2000. Raport de M. Sargos, Conseiller Rapporteur [cit. 2016-08-16]. Dostupné z WWW:
<https://www.courdecassation.fr/jurisprudence_publications_documentation_2/bulletin_information_cour_cassation_27/bulleti
ns_information_2000_1245/no_526_1362/#2>.
986) Srov. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 101. ISBN 978-1-137-32746-8.
987) Udale v. Bloomsbury Area Health Authority, 1983, 1 WLR 1098; SHELDON, T. Court award damages to disabled child for having
been born. British Medical Journal. 2003, roč. 326, č. 7393, s. 784; SMETÁNKOVÁ, B. Bezprávný život: Teoretická koncepce nároků na
náhradu škody za újmu plynoucí z narození člověka. In GERLOCH, A., BERAN, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v
recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014, s. 171. ISBN 978-80-7502-058-1.
988) VÁCHA, M. Místo, na němž stojíš, je posvátná země. Brno: Cesta, 2012, s. 112. ISBN 978-80-7295-104-8.
989) Srov. rozsudek Emeh v. Kensington and Chelsea and Westminster Area Health Authority, 1985, 1 QB 1012.
990) GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 101-102. ISBN 978-1-137-32746-8.
80-7502-058-1.
993) OETKER, H. Komentář k § 249 občanského zákoníku. In SÄCKER, F. J., RIXECKER, R., OETKER, H. Münchener Kommentar zum
Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2. 6. vydání. München: C. H. Beck, 2012, s. 31. ISBN 978-3-406-61470-5.
994) Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 18.3.1980, VI ZR 105/78.
995) Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 28.5.1993, 2 BvF 2/90 a 4, 5/92.
996) Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 16.11.1993, VI ZR 105/92.
997) Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 12.11.1997, 1 BvR 479/92 a 307/94.
998) OETKER, H. Komentář k § 249 občanského zákoníku. In SÄCKER, F. J., RIXECKER, R., OETKER, H. Münchener Kommentar zum
Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2. 6. vydání. München: C. H. Beck, 2012, s. 33. ISBN 978-3-406-61470-5.
3, s. 7.
1000) Srov. KOZIOL, H. Basic Questions of Tort Law from a Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012, s. 125-130. ISBN
978-3-902638-85-4.
let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 351-352. ISBN 978-80-7357-753-7.
1002) K rozsudku rakouského Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2015, sp. zn. 9 Ob 37/14b, srov. BERNAT, E. Kommentar zu OGH
29.1.2015 - 9 Ob 37/14b (Zur Frage der Haftung des Arztes für den Unterhaltsschaden der Eltern nach "Wrongful Conception").
Recht der Medizin. 2015, č. 4.
1003) Rozsudek Udale v. Bloomsbury Area Health Authority z roku 1983, 1 WLR 1098.
1004) Rozsudek Thake v. Maurice z roku 1986, QB 644.
1005) Např. rozhodnutí Parkinson v. St James and Seacroft University Hospital NHS Trust z roku 2001, EWCA Civ 530.
3, s. 9.
1007) Rozsudek Cour de cassation ze dne 17.11.2000, 99-13701.
1008) SARGOS, M. [online] Bulletin d'information n° 526 du 15/12/2000. Raport de M. Sargos, Conseiller Rapporteur [cit. 2016-08-
16]. Dostupné z WWW:
<https://www.courdecassation.fr/jurisprudence_publications_documentation_2/bulletin_information_cour_cassation_27/bulleti
ns_information_2000_1245/no_526_1362/#2>.
1009) Např. odvolací soud v Aix-en-Provence v jisté věci přiznal náhradu újmy matce (wrongful birth), avšak nikoliv dítěti
(wrongful life). Rozhodnutí odvolacího soudu v Aix-en-Provence ze dne 21.3.2001, č. j. JCP G 2001, II, č. 10600.
1010) Orig.: Loi n° 2002-303 du 4 mars 2002 relative aux droits des malades et a la qualité du systeme de santé.
80-7502-058-1.
1012) JACKSON, E. Medical Law. Text, Cases, and Materials. 4. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0-1-996360-3.
1013) Kritici tohoto zákona namítají, že újmou, která tvoří podstatu nároků wrongful life, není samotné narození a život, ale
utrpení. Srov. SPRIGGS, M., SAVULESCU, J. The Perruche judgment and the "right not to be born". Journal of Medical Ethics. 2002,
roč. 28, č. 2, s. 63-64.
1014) Zákon o občanskoprávní odpovědnosti za vrozená postižení je platný na území Anglie, Walesu a Severního Irska.
1015) Rozsudek McKay and Another v. Essex Area Health Authority z roku 1982, 1 QB 1166.
1016) Dle některých autorů je nepřiznání nároku dítěte z důvodu nepřípustnosti povinnosti k provedení potratu těžko
pochopitelné v souvislosti s tím, že stejný rozsudek uznal oprávněnost žaloby wrongful birth podané matkou dítěte. BRAZIER, M.,
CAVE, E. Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 379. ISBN 978-0-241-95259-7.
1017) Někteří autoři poukazují na logickou nesmyslnost takové klasifikace. "Pokud defektivní embryo není diagnostikováno a
vyřazeno v laboratoři, jakákoliv žaloba, kterou toto dítě podá, je ‚wrongful life'. Jeho rodiče mohli mít zdravé dítě, které nemají jen
z důvodu předmětného pochybení, ale v takovém případě by se jednalo o jiné dítě." BRAZIER, M., CAVE, E. Medicine, Patients and
the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 307. ISBN 978-0-241-95259-7.
1018) Srov. SCOTT, R. Reconsidering "Wrongful Life" in England after Thirty Years: Legislative Mistakes and Unjustifiable
Anomalies. Cambridge Law Journal. 2013, roč. 72, č. 1, s. 115-154.
1019) Rozhodnutí Leids Universitair Medisch Centrum v. Kelly Molenaar ze dne 18.3.2005, C03/206, RvdW 2005, 42.
1020) Srov. SHELDON, T. Court award damages to disabled child for having been born. British Medical Journal. 2003, roč. 326, č.
7393, s. 784.
1021) Srov. rozhodnutí italského Nejvyššího kasačního soudu ze dne 29.7.2004, č. 14488, nebo rozhodnutí italského Nejvyššího
kasačního soudu ze dne 14.7.2006, č. 16123.
1022) Rozhodnutí italského Nejvyššího kasačního soudu ze dne 11.5.2009, č. 10741/2009.
1023) K vývoji italské judikatury srov. FIORI, A., MARCHETTI, D. Medicina legale della responsabilita' medica. Milano: Giuffre'
Editore, 2016, s. 471-479. ISBN 9788814211935.
1024) Zeitsov v. Katz, rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu, CA 512/81 (1986).
1025) Příkladem může být rozhodnutí ve věci Ploni v. The State of Israel z roku 2007, CC 259/02, jímž byla přiznána náhrada újmy
za narození s hypochondroplazií, poruchou způsobující nižší vzrůst bez zdravotních komplikací, kdy porušením povinnosti bylo
procedurální pochybení potratové komise, která zamítla žádost o interrupci. Srov. také MOR, S. The dialectics of wrongful life and
wrongful birth claims in Israel: A disability critique. Studies in Law, Politics, and Society. 2014, roč. 63, s. 115, 124-125.
1026) KARAKO-EYAL, N. A critical disability theory analysis of wrongful life/birth actions in Israel. International Journal of Private
Law. 2013, roč. 6, č. 3, s. 291-292.
1027) K vývoji izraelské judikatury srov. MOR, S. The dialectics of wrongful life and wrongful birth claims in Israel: A disability
critique. Studies in Law, Politics, and Society. 2014, roč. 63, s. 113-146. KARAKO-EYAL, N. A critical disability theory analysis of
wrongful life/birth actions in Israel. International Journal of Private Law. 2013, roč. 6, č. 3, s. 289-302.
1029) Nejvyšší soud ČR přitom ve své judikatuře dobré mravy popsal jako "souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních". Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.
1031) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.10.2009, sp. zn. 1 Co 114/2009.
1032) ROKYTA, Z. Plánované rodičovství a antikoncepce. In ROB, L. a kol. Gynekologie. 2. vydání. Praha: Galén, 2008, s. 127. ISBN
978-80-7262-501-7.
1033) Definici potratu obsahovala v § 4 vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení
těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky. Rozumělo se jím ukončení těhotenství ženy, při němž a) plod neprojevuje ani jednu ze
známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší 28 týdnů, b) plod
projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu, c) z dělohy
ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu anebo těhotenská sliznice. Potratem se též rozumí ukončení mimoděložního
těhotenství anebo umělé přerušení těhotenství provedené podle zákona o umělém přerušení těhotenství. V současnosti s tímto
pojmem pracují Závazné pokyny Národního zdravotnického informačního systému (NZIS).
1034) Pokud jde o prvorodičky, resp. druhorodičky.
1035) V roce 2013 bylo uměle přerušeno 22 714 těhotenství, z toho 4 350 ze zdravotních důvodů. ÚZIS. Potraty v roce 2013 [online].
Září 2014 [cit. 2016-05-17]. Dostupné z WWW: <http://www.uzis.cz/rychle-informace/potraty-roce-2013>.
1036) Srov. SÚKL [online]. SÚKL zaregistroval přípravky určené k umělému ukončení těhotenství [cit. 2016-06-14]. Dostupné z
WWW: <http://www.sukl.cz/sukl/sukl-zaregistroval-pripravky-urcene-k-umelemu-ukonceni?highlightWords=mifepriston>.
1037) Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení
těhotenství.
1038) V této souvislosti např. ve starověkém Řecku byl Aristoteles názoru, že "je nutno omezovat plozeni', chce-li se zachovat
určitý počet děti' a nedovoluji'-li národní zvyky odložení novorozených děti'. Pokud přece nějaká otěhotni', pak se musí z jejího
těla plod vyhnat, dokud neobživne a nezačne vnímat." Srov. HAVRÁNEK, F. Interruptio graviditatis. Praha: Avicenum, 1982, s. 18.
ISBN 08-076-82. Časová hranice, kterou Aristoteles považuje za rozhodnou pro provedení umělého potratu, vyplývá z
přesvědčení, že lidský plod vzniká v těle ženy bez života a až v určitém okamžiku vývoje se stává živým. Tzv. teorii opožděné
animace zastávali rovněž někteří křesťanští myslitelé včetně Tomáše Akvinského, kteří v okamžiku oživení plodu spatřovali
obdaření plodu duchovou duší.
1039) Dle posledních informací ÚZIS nebyla v roce 2013 poskytovateli zdravotních služeb nahlášena žádná nelegální interrupce.
Srov. ÚZIS. Potraty v roce 2013 [online]. Září 2014 [cit. 2016-05-17]. Dostupné z WWW: <http://www.uzis.cz/rychle-
informace/potraty-roce-2013>.
1040) Jacksonová v této souvislosti zmiňuje případy tisíců žen ročně ze Severního Irska a Irské republiky podstupující tyto
zákroky v Anglii. JACKSON, E. Regulating Reproduction. Law, Technology and Autonomy. Oxford: Hart Publishing, 2001, s. 72. ISBN
9781841130545. Z minulosti jsou rovněž známé případy německých dobře situovaných žen, které namísto restriktivních pravidel
daných německým zákonodárcem upřednostnily za tímto účelem cestu do Nizozemska. HADLEY, J. Abortion: Between Freedom
and Necessity. London: Virago, 1997, s. 41. ISBN 9781853818585.
1041) "V roce 2013 bylo evidováno 22 714 umělých přerušení těhotenství. Miniinterrupce, které se provádějí do 7. týdne těhotenství u
prvorodiček a do 8. týdne u ostatních rodiček, tvořily 72,4% všech umělých přerušení těhotenství. Zastoupení miniinterrupcí na
celkovém počtu UPT se dlouhodobě snižuje, v roce 1990 tvořily 80,4% všech UPT. Zastoupení UPT ze zdravotních důvodů naopak
stoupá. V roce 1990 představovaly tyto potraty 8,7% všech UPT, v roce 2013 již 19,2%." ÚZIS. Potraty v roce 2013 [online]. Září 2014
[cit. 2016-05-17]. Dostupné z WWW: <http://www.uzis.cz/rychle-informace/potraty-roce-2013>.
1042) Vo v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 8.7.2004, č. stížnosti 53924/00, bod 82.
1043) Tysiac v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 20.3.2007, č. stížnosti 5410/03.
1044) K problematice interrupce s ohledem na polskou právní úpravu srov. KUBIAK, R. Prawo medyczne. 2. vydání. Warszawa: C. H.
Beck, 2014, s. 463-506. ISBN 978-83-255-6393-6.
1045) Ibid., bod 116.
1046) Ibid., body 117-118.
1047) A, B a C v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 16.12.2010, č. stížnosti 25579/05.
1048) Problematikou přístupu k informacím o interrupcích se ESLP zabýval mj. v případech Open Door and Dublin Well Woman v.
Irsko (č. stížnosti 14234/8; 14235/88) či Woman on Waves and Others v. Portugalsko (č. stížnosti 31276/05).
1049) P. a S. v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 30.10.2012, č. stížnosti 57375/08.
1050) Ibid., bod 108.
1051) V takovém případě s pacientkou sepíše a podepíše záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo
poskytovatele.
1052) Při hledání jiného ošetřujícího lékaře může pacientka rovněž požádat o součinnost svou zdravotní pojišťovnu. Srov. § 46
odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění: "Zdravotní pojišťovna je povinna zajistit poskytování hrazených služeb svým
pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Tuto povinnost plní prostřednictvím poskytovatelů, se kterými uzavřela
smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb. Tito poskytovatelé tvoří síť smluvních poskytovatelů zdravotní pojišťovny."
1053) Komplexní shrnutí judikatury ESLP k problematice umělého přerušení těhotenství např. PUPPINCK, G. Abortion and the
European Convention on Human Rights [online]. Irish Journal of Legal Studies [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://eclj.org/pdf/ijls-vol-3-issue-2-article-8-7-comparative-puppinck.pdf>.
1054) Např. R. R. v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 26.5.2011, č. stížnosti 27617/04 nebo P. a S. v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne
30.10.2012, č. stížnosti 57375/08.
1055) R. R. v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 26.5.2011, č. stížnosti 27617/04 , bod 206.
1056) Parlamentní shromáždění Rady Evropy [online] Rezoluce č. 1763/2010: The right to conscientious objection in lawful medical
care [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid= 17909&lang=en>.
1057) Např. WICKS, E. A, B, C: Abortion Law under the European Convention on Human Rights. Human Rights Law Review. 2011, roč.
11, č. 3, s. 556-566.
1058) "[Parlamentní] shromáždění potvrzuje právo všech lidí, zejména žen, na respektování jejich fyzické integrity a svobody
rozhodovat o svém vlastním těle. V této souvislosti by konečné rozhodnutí o tom, zda mít či nemít děti, mělo být záležitostí
dotyčné ženy, která by měla mít prostředky k uplatnění tohoto práva efektivním způsobem." Parlamentní shromáždění Rady
Evropy [online] Rezoluce č. 1607/2008: Access to Safe and Legal Abortion in Europe, čl. 6 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid=17638&lang=en>.
1059) "Living instrument." Srov. Tyrer v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 25.4.1978, č. stížnosti 5856/72, bod 31.
1060) Johnston a další v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 18.12.1986, č. stížnosti 9697/82, bod 53. Obdobně Emonet a další v.
Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 13.12.2007, č. stížnosti 39051/03, bod 66.
1061) Pretty v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2002, č. stížnosti 2346/02, bod 39.
1062) Tj. právo na život.
1063) V historicky prvním případě z roku 1977, Brüggemann a Scheuten v. SRN (stížnost č. 6959/75), tehdejší Evropská komise pro
lidská práva dovodila, že zákaz potratu po 12. týdnu těhotenství nezakládá porušení čl. 8 Úmluvy. Stejně tak v případě H. v.
Norsko (stížnost č. 17004/90) došel ESLP k závěru, že stanovení lhůty pro legální interrupci je zcela v diskreci vnitrostátní
legislativy. V obou případech tedy bylo zkoumáno, zda vnitrostátní legislativa zaručuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimní
potřebou chránit nenarozený plod a oprávněných zájmů konkrétní ženy. Právo plodu na život však uznáno nebylo.
1064) A, B a C v. Irsko, rozsudek ESLP ze dne 16.12.2010, č. stížnosti 25579/05, bod 214.
1065) Silva Monteiro Martins Ribeiro v. Portugalsko, rozsudek ESLP ze dne 26.10.2004, č. stížnosti 16471/02.
1066) Amy v. Belgium, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 5.10.1988, č. stížnosti 11684/85.
1067) ESLP danou stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

1068) Tysiac v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 20.3.2007, č. stížnosti 5410/03, bod 116. K uvedenému blíže např. PRIAULX, N. Testing
the Margin of Appreaciation: Therapeutic Abortion, Reproductive "Rights" and Intriguing Case of Tysiac v. Poland. European
Journal of Health Law. 2008, č. 15, s. 361-379.
1069) X. v. Spojené království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 13.5.1980, č. stížnosti 8416/79.
1070) Skutečnost, že je osoba obětí porušení práva chráněného Úmluvou, je základním předpokladem pro podání individuální
stížnosti k ESLP ve smyslu čl. 34 Úmluvy.
1071) H. v. Norsko, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 19.5.1992, č. stížnosti 17004/90.
1072) Stěžovatel namítal porušení článků 2, 3, 6, 8, 9, 13 a 14 Úmluvy.
1073) Boso v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 5.7.2002, č. stížnosti 50490/99.
1074) § 1 zákona č. 68/1957 Sb.: "V zájmu dalšího rozšíření péče o zdravý vývoj rodiny, ohrožované škodami způsobovanými při
umělém přerušení těhotenství na zdraví a životech žen zákroky nesvědomitých osob a mimo zdravotnická zařízení (...)."
1075) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství .
1076) Interrupční komise byly zřízeny coby užší komise při zdravotnických komisích zřízených národními výbory, a to zpravidla
pro každou nemocnici s poliklinikou. Zřízeny byly nařízením vlády č. 126/1962 Sb., kterým se zřizují interrupční komise a provádí
zákon o umělém přerušení těhotenství.
1077) § 3 odst. 2 zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Těmito důvody byly v souladu s § 5 odst. 2 nařízení vlády
č. 126/1962 Sb., kterým se zřizují interrupční komise a provádí zákon o umělém přerušení těhotenství, zejména pokročilý věk
ženy, nejméně tři žijící děti, ztráta manžela nebo jeho invalidita, rozvrat rodiny, ohrožení životní úrovně v případech, kdy
odpovědnost za výživu rodiny nebo dítěte spočívá převážně na ženě, obtížná situace vzniklá otěhotněním u svobodné ženy,
okolnost, která nasvědčuje, že k otěhotnění došlo znásilněním nebo jiným trestným činem.
1078) § 7 odst. 1 nařízení č. 126/1962 Sb., kterým se zřizují interrupční komise a provádí zákon o umělém přerušení těhotenství.
1079) Srov. § 12 odst. 1 nařízení č. 126/1962 Sb., kterým se zřizují interrupční komise a provádí zákon o umělém přerušení
těhotenství.
1080) Srov. § 2 zákona: "Nežádoucímu těhotenství se předchází především výchovou k plánovanému a odpovědnému rodičovství v
rodině, ve škole a zdravotnických zařízeních, výchovným působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k
zabránění těhotenství."
1081) Zákonodárce k této změně vedlo několik důvodů. Prvním z nich bylo faktické odsouhlasení drtivé většiny žádostí o
interrupci. Důvodová zpráva uvádí, že interrupční komise vyhověly více než 95% žádostí, přičemž jen v roce 1983 bylo v ČSR
vyhověno 75 037 žádostem. V tomto kontextu značná časová a administrativní náročnost jednání interrupční komise bránila
častějšímu provedení šetrnějších miniinterrupcí. V neposlední řadě to dle důvodové zprávy byla snaha poskytnout ženě možnost
svobodně rozhodovat v otázkách jejího soukromého života. Důvodová zpráva k návrhu zákona o umělém přerušení těhotenství.
1082) Srov. § 4 zákona. Tato žádost nemusí být pacientkou odůvodněna. Aby jí mohlo být vyhověno, musí však být splněny
podmínky maximální přípustné délky těhotenství a absence kontraindikací.
1083) Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o
umělém přerušení těhotenství.
1084) Jedná se o případy, kdy žena alespoň dvakrát rodila, dovršila 35 let věku nebo existuje důvodné podezření, že otěhotněla v
důsledku trestné činnosti, která vůči ní byla spáchána.
1085) Srov. § 2 prováděcí vyhlášky.
1086) Srov. § 2 odst. 2 prováděcí vyhlášky.
1087) Vyhláška v § 6 odst. 1 hovoří o "zdravotnickém zařízení ústavní péče". S ohledem na legislativní změnu terminologie v
důsledku přijetí zákona o zdravotních službách je tímto poskytovatelem poskytovatel provozující lůžkovou péči, ovšem vzhledem
k povaze zákroku se v praxi může jednat i o poskytovatele jednodenní péče.
1088) Vzhledem ke zrušení spádových oblastí a právu pacienta na svobodnou volbu posky-tovatele je třeba vykládat § 7 zákona o
umělém přerušení těhotenství stanovující lékařovu příslušnost podle místa trvalého pobytu, místa pracoviště či školy pacientky
jako překonaný těmito legislativními změnami.
1089) V rámci vyšetření pacientky určí délku těhotenství a zjistí, zda umělému přerušení těhotenství nebrání zdravotní důvody,
srov. § 4 odst. 1 prováděcí vyhlášky.
1090) Interrupci ze zdravotních důvodů nelze provést bez souhlasu těhotné ženy. V opačném případě by se jednalo o nedovolený
zásah do její integrity. V případě, že pacientka indikované umělé přerušení těhotenství odmítá, přičemž existuje riziko ohrožení
jejího života či zdraví, vyžádá si poskytovatel zdravotních služeb, aby podepsala negativní revers ve smyslu § 34 odst. 3 zákona o
zdravotních službách.
1091) Pacientka má povinnost poskytovateli písemně potvrdit, že byla lékařem seznámena s jeho závěrem ohledně možnosti
ukončení těhotenství a že ji poučil o možných souvisejících zdravotních důsledcích výkonu, jakož i o způsobech použití
antikoncepčních metod a prostředků. Srov. § 4 odst. 1 vyhlášky. Z právního hlediska je ovšem pochybné, zda lze akceptovat
uložení této povinnosti pouhou vyhláškou, neboť by měla být v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny uložena
zákonem.
1092) Tato úprava je ve vztahu speciality k právní úpravě obsažené v § 35 zákona o zdravotních službách a § 95 občanského
zákoníku.
1093) Dle § 5 odst. 2 prováděcí vyhlášky je písemný souhlas zákonného zástupce součástí zdravotnické dokumentace vedené o
nezletilé pacientce.
1094) Srov. § 876 odst. 3 občanského zákoníku a § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách.
1096) Je-li to k přímému prospěchu nezletilé (srov. § 93 odst. 2 občanského zákoníku). Jak však vyplývá z komentářové literatury:
"Nebude-li zásah záležet v úkonu zjevně zbytečném či škodlivém, měla by zákonnému zástupci či jiné osobě udělující v souladu se
zákonem zástupný souhlas být dopřána jistá míra volnosti v rozhodování." ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 93 občanského
zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 359, bod
47. ISBN 978-80-7400-529-9.
1097) Např. v případě (hrozící) ruptury vejcovodu při mimoděložním těhotenství. K této problematice blíže nález Ústavního soudu
ČR ze dne 20.8.2004, sp. zn. III. ÚS 459/03.
1098) "Jde-li o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí a) neodkladné péče, která není péčí podle § 38 odst. 4, nebo b) akutní
péče, a souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnicky'
pracovník."
1099) "Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil 14 let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje,
třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez přivolení soudu."
1100) Aby tuto podmínku nezletilá naplnila, musí odmítat podstoupit daný zákrok vážně, tedy například i po opakovaném
poučení a zevrubném vysvětlení jeho smyslu a účelu. Srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. Komentář k § 100 občanského zákoníku. In
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 393, bod 10. ISBN 978-
80-7400-529-9.
1101) Srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku: "Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci
1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu."
1102) Z dikce § 6 odst. 2 zákona a contrario by se zdálo vyplývat, že pokud by se jednalo o interrupci ze zdravotních důvodů,
informovaný souhlas by měl být poskytnut zákonným zástupcem i v tomto případě. Vzhledem k tomu, že zákon přiznává právo
pacientce, která dovršila 16 let, rozhodovat o interrupci prováděné na její žádost bez ohledu na důvod, není důvodu, proč by
neměla být svéprávná udělit souhlas k interrupci ze zdravotních důvodů, a souhlas zákonného zástupce proto není nutný
(argument a maiori ad minus).
1103) Vedle ústního rozhovoru tak může poskytovatel učinit písemným oznámením zaslaným zákonnému zástupci do vlastních
rukou. Srov. § 6 odst. 2 zákona o umělém přerušení těhotenství a § 6 odst. 3 prováděcí vyhlášky.
1104) J. Stolínová uvádí, že tato oznamovací povinnost ve vztahu k zákonnému zástupci se týká pouze interrupce na žádost, avšak
nevylučuje ani informování rodičů v případě interrupce ze zdravotních důvodů. Pokud si pacientka informování rodiny v případě
interrupce ze zdravotních důvodů nepřeje, lze respektovat její stanovisko. Více STOLÍNOVÁ, J. Právní aspekty antikoncepce,
sterilizace a interrupce. Moderní babictví. 2004, č. 4, s. 6.
1105) Tudíž jej ani výslovně nezakazuje, jak je tomu např. u kastrací (srov. § 20 zákona o specifických zdravotních službách).

1107) Poslanec Rath např. navrhoval antikoncepci zdarma pro dívky ve věku 15 až 18 let a sociálně slabé ženy. Srov. Poslanecká
sněmovna Parlamentu ČR [online]. Sněmovní tisk 861/0, část č. 1/4, novela zákona o veřejném zdravotním pojištění [cit. 2016-06-
30]. Dostupné z WWW: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=861&ct1=0>.
1108) Příslušnost dle místa trvalého pobytu, výkonu práce či školy, srov. § 7 odst. 1 zákona.
1109) Srov. § 7 zákona a § 6 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v poslední větě § 6 odst. 1 prováděcí
vyhlášky je uvedeno, že na přání ženy může poskytovatel určit i jiné zdravotnické zařízení, pokud s tím bude toto souhlasit.
Uvedené částečné právo na volbu poskytovatele by totiž bylo zakotveno pouze v prováděcím právním předpise, který ovšem
nemůže svou úpravou odporovat zákonu stanovícímu právo na svobodnou volbu poskytovatele.
1110) Srov. § 9 zákona.
1111) Tysiac v. Polsko, rozsudek ESLP ze dne 20.3.2007, č. stížnosti 5410/03, bod 116. Zvýraznění autorů.
1112) Za tyto se dle § 10 prováděcí vyhlášky nepovažují cizinky, které pracují v orgánech a organizacích se sídlem v České
socialistické republice, popř. členky rodin pracovníků těchto orgánů a organizací a studující a cizinky s povolením k pobytu ve
smyslu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Interrupce se neprovede těm cizinkám, které se zde zdržují
přechodně, např. při turistickém pobytu. Poskytovatel zdravotních služeb má současně dle uvedeného ustanovení povinnost
požadovat předložení příslušného dokladu.
1113) The Society for the Protection of Unborn Children Ireland Ltd v. Stephen Grogan and Others, rozsudek ESD ze dne 4.10.1991,
C-159/90.
1114) Coby předchůdce dnešního Soudního dvora Evropské unie.
1115) Výjimky ze zásady volného pohybu služeb ve smyslu čl. 52 smlouvy (zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu
ochrany veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví) nejsou v daném případě odůvodnitelné, neboť stěží
může narušovat například veřejný pořádek řádné a odborné provedení interrupce u cizinky, když jej nenarušuje provedení téhož
u občanky České republiky.
1116) Flaminio Costa v. E. N. E. L., rozsudek ESD ze dne 15.7.1964, C-6/64.
1117) NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v. Netherlands Inland Revenue Administration, rozsudek
ESD ze dne 5.2.1963, C-26/62.
1118) Nad rámec uvedeného můžeme nicméně argumentačně vycházet i z článku 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES, o právu občanů unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, dle
kterého požívají všichni občané EU pobývající na základě této směrnice na území hostitelského členského státu v oblasti
působnosti Smlouvy o fungování Evropské unie stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Opominout
nelze ani článek 4 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční
zdravotní péči, který explicitně zakazuje diskriminaci pacientů z jiných členských států z důvodu státní příslušnosti.
1119) Na tuto problematiku upozorňuje i zpráva Kanceláře ombudsmana pro zdraví - Zpráva o šetření - nerovné zacházení ex lege
v poskytování zdravotní péče z důvodu pohlaví (rodičovství), věku a státní příslušnosti, ze dne 19.8.2013, sp. zn. 32/2011/DIS/ZO.
1121) CHARD, T., RICHARDS, M. P. M. Obstetrics in the 1990s: Current Controversies. Cambridge: Cambridge University Press, 1992, s.
12. ISBN 978-052-1412-82-7.
1122) S postupujícím zdokonalováním techniky IVF však v současnosti k implementaci většího množství embryí a jejich následné
redukci dochází čím dál méně často.
1123) Mj. úmrtí plodu, předčasný porod, poporodní komplikace atd.
1124) Srov. čl. 14 Úmluvy o biomedicíně.
1125) MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a
1126) Costa a Pavan v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 28.8.2012, č. stížnosti 54270/10.
1127) M. P. a další v. Rumunsko, rozsudek ESLP ze dne 15.4.2014, č. stížnosti 39974/10.
1128) Ibid., body 40-46 a 50.

1129) Ibid., bod 53.
1130) Ibid., bod 54.
1131) A. K. v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 24.6.2014, č. stížnosti 33011/08.
1132) Mj. hrozící eugenickou selekcí.
1133) Informace o případu jsou prozatím dostupné pouze na webových stránkách European Centre for Law and Justice, které
stěžovateli poskytuje právní pomoc. ECLJ. Defending the Right Not to Proceed to the Eugenic Selection of Unborn Children
[online]. 17.3.2016 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://eclj.org/Releases/Read.aspx?GUID=144c7301-d280-43d0-b3fe-
cf83ede3c254&s=eur>.
1134) Srov. § 159 a § 160 trestního zákoníku.
1135) Srov. § 161 a § 162 trestního zákoníku.
1136) ŠÁMAL, P. Komentář k § 99 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1653. ISBN 978-80-7400-428-5.
1137) K problematice odpovědnostních důsledků neúplného poučení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2015, sp. zn.
25 Cdo 1381/2013, zmiňovaný mimo jiné v podkapitole 7.5.
1138) Stanovení této hranice bylo do zákona převzato z doporučení Světové zdravotnické organizace stanovující hranici
hmotnosti pro potrat 500 g, která odpovídá přibližně 22. týdnu gestace.
1139) Srov. § 82 odst. 1 zákona. O případné aplikaci předpisů o pohřebnictví tedy zákon zcela mlčí.
1140) Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský, stanovisko ze dne 7.6.2013, sp. zn. 2645/2013/VOP [cit. 2016-06-30].
Dostupné z WWW: <http://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/1516>. Slovní spojení typu "rodiče dětí, které zemřely ještě před
porodem", v sobě ovšem nese určité morální hodnocení předurčující výsledek úvahy - protože lze namítnout, že nenarodí-li se
dítě živé, z hlediska českého právního řádu se striktně vzato o dítě (jakožto člověka nadaného právní osobností) nejedná.
Uvedená kritika je tedy založena spíše na morální než právní argumentaci.
1141) List o prohlídce zemřelého - nečíslovaná poznámka pod čarou. Tedy a contrario § 82 odst. 2 zákona o zdravotních službách
(který definuje pojem plodu po potratu).
1142) Deník.cz. Nemohla pohřbít dítě, nemocnice ji musela odškodnit [online]. 15.7.2013 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.denik.cz/jihocesky-kraj/nemohla-pohrbit-dite-odskodni-ji-20130715-zyrs-oeyq.html>.
1144) V porovnání se stávající lhůtou 96 hodin pro sjednání pohřbení dle § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví.
1145) Sněmovní tisk 793/0, část č. 1/4, Důvodová zpráva k novele zákona o pohřebnictví, s. 12.
1146) Marić v. Chorvatsko, rozsudek ESLP ze dne 12.6.2014, č. stížnosti 50132/12.
1147) Srov. KAMEL, R. M. Assisted Reproductive Technology after the Birth of Louise Brown. Journal of Reproduction & Infertility.
2013, roč. 14, č. 3, s. 96-109.
1148) Srov. LAUFS, A. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 2002, s. 1106. ISBN 978-3-406-58771-9.
1149) DUNSON, D. B., COLOMBO, B., BAIRD, D. D. Changes with age in the level and duration of fertility in the menstrual cycle.
Human Reproduction. 2002, roč. 17, č. 5, s. 1399-1403.
1150) Vedle přirozeného poklesu plodnosti se vzrůstajícím věkem ženy je tento stav způsobován také delší expozicí škodlivým
vlivům prostředí, které se tak s přibývajícím věkem v organismu kumulují. Některé z těchto škodlivých vlivů se přitom vyskytují
zejména v prostředí, jehož demografie se vyznačuje právě častějším odkládáním těhotenství. K tomu srov. FRINTA, O. Asistovaná
reprodukce - právo a současná praxe. Právní fórum. 2005, roč. 2, č. 4, s. 133-146.
1151) Zatímco v roce 2007 bylo v ČR 26 center asistované reprodukce, v roce 2013 již 41. Blíže ÚZIS [online]. Asistovaná reprodukce
v ČR 2013, s. 14 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.uzis.cz/category/tematicke-rady/zdravotnicka-statisti
ka/asistovana-reprodukce>.
1152) Ta má o služby asistované reprodukce českých poskytovatelů zájem nejen z důvodu vysoké kvality poskytované péče, ale i
ekonomické výhodnosti.
1153) § 775 občanského zákoníku. Srov. také FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775-793. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 279-283. ISBN 978-80-7478-457-6.
1154) K surogátnímu mateřství srov. FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775-793. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 282-283. ISBN 978-80-7478-457-6.
1155) Blíže viz judikatura EKLP či ESLP k otázce ochrany lidského plodu před narozením, např. Vo v. Francie, X. v. Spojené
království, Brüggemann a Scheuten v. SRN aj.
1156) Je namístě připomenout, že komplexnější právní úprava asistované reprodukce včetně jejích základních institutů v českém
právu chyběla až do 1.6.2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových
buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů. Tento předpis přinesl regulaci asistované
reprodukce novelizací několika zákonů, zejména tehdy platného základního zdravotnického předpisu, jímž byl zákon č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu. K přijetí regulace asistované reprodukce srov. FRINTA, O. Asistovaná reprodukce - nová právní úprava.
Právní fórum. 2007, roč. 4, č. 4, s. 123-130.
1157) Např. vyhláška č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk
určených k použití u člověka.
1158) Srov. § 3 zákona o specifických zdravotních službách.
1159) Viz podkapitolu 17.4 věnovanou právním aspektům výzkumu na lidských kmenových buňkách.
1160) Genetické vyšetření embrya se v případě IVF může provést ještě před jeho přenosem do těla ženy (jedná se o tzv.
preimplantační genetickou diagnostiku); embryo, u kterého je diagnostikován genetický defekt, není vybráno k přenosu.
1161) Poskytovatel zdravotních služeb musí být držitelem oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční
medicína (srov. § 4 zákona o specifických zdravotních službách).
1162) Srov. § 6 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách. Předchozí právní úprava (zákon o péči o zdraví lidu) před
novelizací explicitně upravovala pouze asistovanou reprodukci manželů. Judikaturou však bylo dovozeno, že v ČR bylo i před
1.6.2005 přípustné poskytnout služby asistované reprodukce muži a ženě, kteří nebyli manželi: "V případě, že asistovaná
reprodukce byla poskytnuta na žádost nesezdanému páru, ačkoliv právní předpisy České republiky upravují pouze asistovanou
reprodukci manželů, nelze dospět k názoru, že poskytovatel asistované reprodukce porušil právní povinnost, neboť zákon
neupravuje žádné restrikce, a nelze tudíž vyvodit zákaz asistované reprodukce nesezdaným párům." Rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 19.7.2012, sp. zn. 25 Cdo 754/2010 [Výběr NS 2975/2012].
1163) Tedy nezadaným ženám a ženám v (registrovaném) partnerství s jinou ženou není umělé oplodnění zákonem umožněno.
1164) V praxi se nicméně poskytovatelé setkávají i s případy fiktivních párů.
1165) Srov. § 6 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách ve spojení s § 675 občanského zákoníku.
1167) Srov. § 7 odst. 3 zákona o specifických zdravotních službách; zákon omezení odběru od anonymních dárců dále doplňuje
tak, že je nepřípustné též v případech nařízené izolace, karantény, výkonu ochranného léčení nebo hospitalizování bez souhlasu.
1168) Dickson v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 4.12.2007, č. stížnosti 44362/04.
1169) Kritiku nové úpravy s ohledem na diskriminaci podávají např. BRZOBOHATÁ, K., POSPÍŠIL, V. Právně doktrinální rozpory
paragrafu šest zákona o specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2015, roč. 5, č.
2, s. 1-12.
1170) Dle důvodové zprávy se jedná o dobu, kdy lze předpokládat podmínky shodné s fyziologicky vzniklým těhotenstvím. Blíže
důvodová zpráva k návrhu zákona o specifických zdravotních službách, s. 58.
1171) V souladu s § 605 odst. 2 občanského zákoníku tedy nejpozději v den jejích 49. narozenin. Věk pacientky je důležitým
ukazatelem nejen v souvislosti s vlastní možností uskutečnění zákroku, ale i s jeho potenciální úhradou z prostředků veřejného
zdravotního pojištění. V souladu s § 15 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je mimotělní oplodnění
(IVF) hrazeno pacientkám do dne dosažení 39 let, a to nejvíce třikrát za život. Výjimku tvoří pouze případy, kdy bylo v prvních
dvou IVF cyklech přeneseno do pohlavních orgánů ženy nejvýše 1 lidské embryo, v takovém případě lze provést čtvrtý hrazený
embryotransfer. Z uvedeného vyplývá, že zdravotní pojišťovny zvýhodňují pacientky, kterým bylo při prvním a druhém IVF cyklu
přeneseno pouze jedno embryo, a to dodatečným čtvrtým hrazeným IVF cyklem.
1172) Ministerstvo zdravotnictví ČR. Stanovisko k výkladu § 6 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách [online]. 6.4.2016
[cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://www.cgps.cz/zpravy/2016/doc/Vyklad%20§%206%20odst.%201%20ZSZS.pdf>.
1173) K domněnce otcovství v souvislosti s asistovanou reprodukcí srov. FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775-793. In ŠVESTKA, J.,
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 291-293. ISBN
978-80-7478-457-6.
1174) V souladu s § 778 občanského zákoníku, který stanoví: "Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě
neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas."
1175) Zákon o specifických zdravotních službách, ale i zákon o veřejném zdravotním pojištění stanovící podmínky úhrady této
péče vychází ze zásady, že veškeré náklady na zdravotní služby související s umělým oplodněním se pojí s příjemkyní, tj. ženou
podstupující umělé oplodnění. Tedy i v případě, že žena podstupuje umělé oplodnění ze zdravotních důvodů na straně partnera,
vyčerpává tím "své" hrazené pokusy. V případě pozdějšího podstoupení umělého oplodnění s jiným partnerem by se jí již
uskutečněné pokusy hrazené pojišťovnou "odečetly". Z toho logicky vyplývá, že muži v tomto směru limitováni nejsou.
1177) Obdobně Evans v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 10.4.2007, č. stížnosti 6339/05.
1178) Srov. § 3 odst. 4 písm. c) a § 10 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách.
1179) Srov. vyhláška č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk
určených k použití u člověka.
1180) Zákon stanoví věkové rozmezí pro tyto dárce; v případě ženy se jedná o věk 18-35 let, v případě muže 18-40 let; srov. § 3
odst. 4 písm. c) zákona o specifických zdravotních službách.
1181) Podle zdravotního stavu, lékařského a laboratorního vyšetření, lékařské anamnézy a anamnézy chování uvedených v
dotazníku a na základě osobního pohovoru, který provede pověřeny' zdravotnicky' pracovník splňující podmínky kvalifikace a
vyškolení dle vyhlášky.
1182) Např. riziko pohlavně přenosných a jiných přenosných nemocí, geneticky podmíněných vad a nemocí, riziko spojené s
chováním dárce nebo vystavením dárce vlivům významně škodlivým pro reprodukční zdraví či riziko psychotických onemocnění s
dědičnou dispozicí.
1183) Např. superovulace, podání sedativ, rizika spojená s odběrem vajíček či psychologické důsledky darování.
1184) Srov. bod 4.2 přílohy č. 5 (Obecné požadavky na laboratorní vyšetření vzorků od dárce) vyhlášky č. 422/2008 Sb., o
stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka.
1185) S. H. a další v. Rakousko, rozsudek ESLP ze dne 3.11.2011, č. stížnosti 57813/00.
1186) Rakouská právní úprava však současně povoluje jiné techniky asistované reprodukce, zejména umělé oplodnění za použití
vajíček a spermií mezi manžely nebo u osob žijících jako druh a družka. Zákon dále výjimečně povoluje i darování spermií za
účelem umělého oplodnění in utero.
1187) Jako v případě dítěte majícího více než jednu matku (matku biologickou a matku, která dítě porodila).
1188) Diskriminaci páry spatřovaly v odlišném zacházení oproti párům, které si přály asistovanou reprodukci, ale které
nepotřebovaly darování vajíček nebo spermií pro umělé oplodnění in vitro.
1189) Tento požadavek je třeba mít na paměti zejména s ohledem na skutečnost, že předmětný spor má své kořeny již v 90.
letech (rakouský Ústavní soud o stížnosti rozhodl v roce 1999). ESLP tudíž spornou otázku v roce 2011 posuzoval s ohledem na
tehdejší reálie.
1190) Zda má anonymita skutečný vliv na darování, ukáže až delší časový horizont. Například data britské HFEA jej zatím
nepotvrzují. Vyplývá z nich, že v roce 2013 došlo k registraci 586 nových dárců spermatu, v roce 2012 (kdy došlo ke změně
anonymity) 631 dárců a v roce 2011 541 dárců. Více HFEA [online]. Egg and sperm donation in the UK: 2012-2013, s. 10 [cit. 2016-06-
30]. Dostupné z WWW: <http://www.hfea.gov.uk/docs/Egg_and_sperm_donation_in_the_UK_2012-2013.pdf>. V této souvislosti je
nicméně nutné uvést, že v současné době mají sice takto zplozené děti právo na informace o svém biologickém otci, dárcům však
zákony nezakládají vyživovací či jakoukoli jinou právní povinnost vůči těmto dětem. Otázkou však zůstává, jak by se tato situace
změnila, kdyby došlo k dalšímu vývoji legislativy či judikatury směrem k přiznání např. subsidiární rodičovské či obdobné
odpovědnosti dárců. Aktuálnost této otázky dokládá i skutečnost, že dárce by mohl být z právního hlediska považován za otce i
za stávající úpravy: konkrétně se jedná o případ, kdy by sperma dárce či nevyužitá embrya neplodného páru byla použita u
svobodné ženy, která umělé oplodnění podstupuje samostatně (tj. bez manžela, partnera či registrované partnerky). V daném
případě se totiž neuplatní zákonná domněnka rodičovství určující druhého rodiče takto narozeného dítěte. Za účelem eliminace
tohoto rizika proto např. HFEA doporučuje dárcům darovat zárodečné buňky s podmínkou, že nebudou u těchto žen použity. Více
na WWW: <http://www.hfea.gov.uk/1972.html#7204>, [cit. 2016-06-30].
1191) K právu dítěte znát svůj genetický původ srov. MELICHAROVÁ, D. Právo znát svůj genetický původ. Zdravotnictví a právo.
2004, roč. 8, č. 12. ISSN 1211-6432.
1192) Např. Velká Británie, Rakousko, Irsko, Nizozemsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Island či Švýcarsko.
1193) Např. Mikulic v. Chorvatsko (č. stížnosti 53176/99) či Godelli v. Itálie (č. stížnosti 33783/09), dále Jäggi v. Švýcarsko (č.
stížnosti . 58757/00), Anayo v. SRN (č. stížnosti 20578/07).
1194) Anayo v SRN, rozsudek ESLP ze dne 21.12.2010, č. stížnosti 20578/07.
1195) Odiévre v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 13.2.2003, č. stížnosti 42326/98.
1196) Godelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 25.9.2012, č. stížnosti 33783/09.
1197) Z teoretického hlediska šlo spíše o anonymní porod, při kterém je totožnost matky chráněna silněji, než jak tomu je v
případě utajeného porodu. Český právní řád anonymní porod nezná. Srov. FRINTOVÁ, D. Komentář k § 775-793. In ŠVESTKA, J.,
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 281-282. ISBN
978-80-7478-457-6.
1198) Cryos International [online]. The Donors [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <https://dk.cryosinternational.com/donor-
sperm/the-donors>.
1199) Jak však uvádí řada zahraničních výzkumů provedených na dárcích i příjemcích, většina dotčených by i při existenci
možnosti dárce znát volila anonymní dárce, přičemž většina dárců by v případě neanonymity zvažovala, zda své zárodečné buňky
vůbec darují.
1200) Srov. § 836 občanského zákoníku: "Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit
vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky."
1201) Na oocyty by bylo možno vztáhnout a contrario ustanovení § 112 věta druhá občanského zákoníku, dle které se na části
lidského těla, jež lze bezbolestně bez znecitlivění odejmout a které se samy obnovují (regenerují), hledí jako na věci movité. Na
nakládání s nimi se použijí normy týkající se movitých věcí neboli je přípustné je "přenechat jinému i za odměnu" (prodat je).
Odběr oocytu bez znecitlivění bezbolestný není a oocyty se neobnovují. Na druhou stranu odběr spermatu (srov. § 111 odst. 3
občanského zákoníku) takto možný je a vyloučení obchodu s ním dovodit jen z občanského zákoníku nelze. K extrakomercialitě
lidského těla a jeho částí blíže ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. § 112, bod 5 a násl. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9.
1202) Parrillo v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.8.2015, č. stížnosti 46470/11, body 214-216.
1203) Toto vymezení kompenzace dárce rovněž respektuje i zákon o lidských tkáních a buňkách, jenž stanoví odběrovému
zařízení (poskytovateli) povinnost opatřovat darované tkáně a buňky tak, aby jejich darování nebylo zdrojem finanční ani jiné
náhrady. Dárce smí obdržet pouze náhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním;
srov. § 7 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona.
1204) Pokud si tento či jiný způsob úhrady poskytovatel s neplodným párem sjedná v rámci smlouvy o péči o zdraví.
1205) Zajímavostí je, že zákon o péči o zdraví lidu zakazoval tvorbu více embryí, než bylo potřeba pro přenos do dělohy ženy
podstupující umělé oplodnění (srov. jeho § 27e).
1206) Ve smyslu zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách.
1208) Evans v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 10.4.2007, č. stížnosti 6339/05. K problematice přístupu k vlastním
embryím (resp. jejich zabavení ze strany veřejných orgánů) blíže např. Knecht v. Rumunsko (č. stížnosti 10048/10) či Nedescu v.
Rumunsko (č. stížnosti 70035/10).
1209) Nejenže klinika daný zákrok neprováděla, ale dále bylo uváděno, že kryokonzervace je úspěšnější u oplodněných vajíček
(embryí) než u neoplodněných.
1210) V této souvislosti je nicméně zajímavé nesouhlasné stanovisko dvou ze soudců ESLP. Jeho obsahem je doporučení postupu,
jenž by zaručil spravedlivou rovnováhu mezi soukromými a veřejnými zájmy, ale i mezi konkurujícími si zájmy bývalých partnerů.
Podle něj by zájmy strany, která svůj souhlas odvolává a požaduje zničení embryí, měly převážit, pokud však druhá strana: 1)
nepostrádá jiné možnosti počít biologické dítě, 2) nemá žádné děti a 3) nezamýšlí využít pomoc náhradní matky při procesu
implantace embryí.
1211) Srov. § 9 odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách.
1212) Tj. v případě jím uděleného souhlasu s umělým oplodněním (srov. § 778 občanského zákoníku: "Narodí-li se dítě, které je
počato umělým oplodněním, ženě neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.").
1213) V této souvislosti nelze opominout § 9 citovaného zákona, dle kterého je možné použítí nadbytečných embryí u jiného
anonymního neplodného páru pouze tehdy, pokud s tím dal původní neplodný pár souhlas. Pokud by tudíž nový neplodný pár
tvořila příjemkyně s jiným partnerem, nebyla by splněna zákonná podmínka anonymity.
1214) ESLP se v této souvislosti mj. zabýval případy A. K. v. Lotyšsko či Costa a Pavan v. Itálie. Blíže podkapitola 12.3.6.2.
1215) Např. Itálie, Rakousko, Švýcarsko či SRN. I tato skutečnost vede řadu zahraničních neplodných párů z uvedených zemí k
podstoupení umělého oplodnění v ČR.
1217) V souvislosti s politikou jednoho dítěte tak s použitím těchto metod docházelo k nedovolené preferenci chlapců před
dívkami např. v Číně.
1218) R. v. Human Fertilisation and Embryology Authority, ex parte Blood. Pro bližší shrnutí případu LOJKOVÁ, J. Good Manners vs.
Freedom of Contract in the Area od Infertility Treatment. COFOLA 2011: the Conference Proceedings, 1st edition [online]. Brno:
Masaryk University, 2011 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2011/files/mravy/Lojkova_Jana_6300.pdf>.
1219) Tento případ v sobě skrývá řadu dalších právně-etických otázek, týkajících se mj. vlastního odebrání spermatu. To bylo
manželovi odebráno v době, kdy byl v důsledku dopravní nehody v kómatu, tudíž se nemohl jakkoli vyjádřit k realizaci svých
reprodukčních práv.
1220) iDNES.cz. Narodilo se první dítě zplozené po smrti otce [online]. 11.6.2002 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://zpravy.idnes.cz/narodilo-se-prvni-dite-zplozene-po-smrti-otce-fo2-/zahranicni.aspx?c=A020610_222117_vedatech_was>.
1221) Aktuálně.cz. Soud zamítl nárok ženy na sperma zesnulého manžela [online]. 15.10.2009 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/soud-zamitl-narok-zeny-na-sperma-zesnuleho-manzela/r~i:article:650281/>.
1222) Srov. § 6 odst. 1 a 8 odst. 2 zákona.
1223) Zákon nestanoví žádné limity pro počet přenesených embryí, ten bude vycházet z doporučení lékaře a následného
odsouhlasení neplodným párem. Za účelem zvýšení pravděpodobnosti uhnízdění embrya lze nicméně v daném případě
předpokládat přenos více než jednoho embrya. Tento počet je však limitován povinností poskytovatele postupovat lege artis;
obvykle se proto přenáší 1 až 2 embrya s ohledem na věk, zdravotní stav a počet předchozích neúspěšných cyklů IVF. Přání
pacientky je rovněž faktorem určujícím počet přenášených embryí, nemůže však po lékaři požadovat postup non lege artis (např.
přenesení deseti embryí).
1224) Požadavek bezprostředního souhlasu před započetím zdravotního výkonu nalezneme mj. v právní úpravě sterilizace (§ 15
odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách), kastrace (srov. § 19), změny pohlaví (srov. § 23 odst. 1) či psychochirurgických
výkonů (srov. § 26).
1225) V Itálii je možné výzkum na embryonálních kmenových buňkách provádět pouze na buněčných liniích dovezených ze
zahraničí. Srov. Parrillo v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.8.2015, č. stížnosti 46470/11, bod 178.
1226) Ibid., bod 174.
1227) Bližší komentář k souhlasným a odlišným stanoviskům viz KMEC, J. Evropský soud pro lidská práva - červenec a srpen 2015.
Soudní rozhledy, 2015, č. 10, s. 374.
1228) Parrillo v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.8.2015, č. stížnosti 46470/11, bod 196.
1229) Tj. minimálně dvakrát, prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na poslední poskytovateli známou adresu
neplodného páru, s časovým odstupem minimálně 60 dnů, se lhůtou pro vyjádření minimálně 30 dnů od doručení (srov. § 9 odst.
3 zákona).
1230) Zákon pamatuje i na případy nedoručitelnosti výzvy neplodnému páru: "Výzva je doručena dnem, kdy si ji adresát převezme,
jinak se považuje za doručenou uplynutím lhůty 10 dnů ode dne oznámení o jejím uložení u provozovatele poštovních služeb.
Jestliže je výzva s ohledem na změnu adresy neplodného páru nedoručitelná nebo bylo odmítnuto její převzetí, považuje se výzva
za doručenou dnem jejího vrácení poskytovateli. Obdobně se postupuje, je-li výzva nedoručitelná jen jedné osobě z neplodného
páru" (srov. § 9 odst. 4 zákona).
1231) Srov. MALÍŘ, J., DOLEŽAL, T. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a
1232) Menneson v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 26.6.2014, č. stížnosti 65192/11.
1233) D. a další v. Belgie, rozsudek ESLP ze dne 8.7.2014, č. stížnosti 29176/13.
1234) Paradiso a Campanelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.1.2015, č. stížnosti 25358/12.
perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 150-151. ISBN 978-80-7552-224-5.
1237) Paradiso a Campanelli v. Itálie, rozsudek ESLP ze dne 27.1.2015, č. stížnosti 25358/12.
perspektivy. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 152-153. ISBN 978-80-7552-224-5.
1239) Např. laparoskopicky zjišťovaná průchodnost vejcovodů.
1240) Odběr oocytů.
1243) Či ovariohysterektomie v případě současného odstranění dělohy i vaječníků.
1244) Testikulární pulpektomie je operací, která se striktně vzato od kastrace odlišuje. Ačkoliv má stejný účinek jako kastrace, při
testikulární pulpektomii nejsou odstraněna celá varlata, ale jen jejich hormonálně aktivní tkáň. Odstranění je pak méně vizuálně
patrné než v případě kastrace. Srov. WEISS, P. a kol. Sexuologie. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 505. ISBN 978-80-247-2492-8.
1245) Předchozí právní úprava kastrace byla zakotvena v § 27a zákona o péči o zdraví lidu a zejména pak v tzv. kastrační vyhlášce
(vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. j. LP-276 ze dne 16.9.1970). Stejně jako v případě sterilizace i zde činila značný problém
skutečnost, že většina úpravy byla obsažena v podzákonném předpise.
1247) Srov. § 20 zákona o specifických zdravotních službách. Od 1.1.2014 občanský zákoník již nepoužívá pojmy osoba zbavená
způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Nově je použit pojem osoba, jejíž
svéprávnost je omezena. Tento legislativně technický nedostatek by měla odstranit novela zákona o specifických zdravotních
službách, do té doby je nutno vykládat jej v souladu s principy občanského zákoníku.
1248) Důvodová zpráva k návrhu zákona o specifických zdravotních službách, s. 14.
1249) Její složení upravuje § 18 zákona o specifických zdravotních službách.
1250) Problematický je zde výklad pojmu lékařského posudku. V praxi není požadován lékařský posudek ve smyslu zvláštních
ustanovení zákona o specifických zdravotních službách, ale pouze nezávislé odborné posouzení pacienta. Pokud by požadovaný
lékařský posudek měl být chápán jako znalecký posudek, znamenalo by to otázku, kdo uhradí náklady spojené s jeho
vypracováním. Tyto nejasnosti by ovšem odpadly, pokud by postačovalo, jak se zamýšlí v rámci úvah o novelizaci, posouzení
zdravotního stavu v podobě sexuologického konziliárního vyšetření hrazeného pacientovou zdravotní pojišťovnou - v takovém
případě by pacient doložil pouze lékařskou zprávu, jejíž závěr by účinné použití jiných léčebných metod vyvracel.
1252) Ten však nesmí být přítomen v průběhu rozhovoru odborné komise s pacientem. Srov. § 18 odst. 7 zákona o specifických
zdravotních službách.
1253) Oběma je stanovisko předáno ministerstvem, pacient navíc obdrží kopii záznamu z jednání; srov. § 18 odst. 6 a 9 zákona o
specifických zdravotních službách.
1254) V podrobnostech k problematice lege artis postupu srov. kapitolu 8.
1255) Ke kritice dalších monitorovacích orgánů a kritiky návrhu novely zákona o specifických zdravotních službách srov. DOUBEK,
P. Terapeutické kastrace ve světle novely zákona o specifických zdravotních službách. Právní rozhledy. 2016, č. 6, s. 218.
1256) Výbor CPT. Zpráva pro vládu ČR o návštěvě ČR, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. 31.3.2015 [cit. 2016-06-11]. Zpráva v českém jazyce dostupná z WWW:
1257) "Důvody jsou různé - jedna' se o poškozující a nevratný zákrok s vážnými fyzickými následky a přímými či nepřímými dopady
na duševní zdraví, který není v souladu s uznávanými mezinárodními normami, a jeho pozitivní účinek, pokud jde o opětovné
pácháni' trestných činů, se nezakládá na spolehlivém vědeckém hodnoceni'. Navíc existuji' v současné době účinné náhradní
způsoby léčby sexuálních delikventu° a zásah tak není možno považovat za nutný postup v souvislosti s léčbou sexuálních
delikventu°. Výbor rovněž vyjádřil pochyby, zda vzhledem k okolnostem, za nichž je zákrok nabízen, je souhlas s chirurgickou
kastraci' vždy opravdu svobodny' a informovaný. Na závěr se domnívá, že chirurgická kastrace zadržených sexuálních delikventu°
může být snadno považována za ponižující zacházeni' a v důsledku toho opakovaně vyzýval české orgány, aby používání
chirurgické kastrace v kontextu léčby sexuálních delikventu° ukončily." Ibid., s. 74. Ke kritice CPT blíže např. ŠVARC, J. Etické
aspekty terapeutických kastrací sexuálních deviantů v ČR. In PTÁČEK, R., BARTŮNĚK, P. a kol. Etické problémy na prahu 21. století.
Praha: Grada Publishing, 2014, s. 385. ISBN 978-80-247-5471-0.
1258) Vláda České republiky [online]. Vyjádření vlády České republiky ke Zprávě o návštěvě České republiky, kterou vykonal
Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (Výbor CPT) ve dnech 1. až 10. dubna
2014 [cit. 2016-06-11]. Dostupné z WWW: <http://www.cpt.coe.int/documents/cze/2015-29-inf-cze.pdf>.
1259) Dvořáček v. Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 16.11.2014, č. stížnosti 12927/13.
1260) Ibid., s. 27.
1261) V reakci na uvedenou kritiku však vláda (prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví ČR) nechala vypracovat studii
Sexuologickou společností ČLS JEP. Více ZVĚŘINA, J., WEISS, P., HOLLÝ, M. Výsledky terapeutické kastrace u parafilních sexuálních
delikventů [online]. 16.2.2015 [cit. 2016-06-12]. Dostupné z WWW:
<http://www.mzcr.cz/Odbornik/obsah/dokumentykoncepcestrategie_2785_3.html>.
1262) Tj. mezi těmi, kteří spáchali násilný sexuálně motivovaný trestný čin, a těmi, kteří jej doposud nespáchali.
1263) Důvodová zpráva k novele zákona o specifických zdravotních službách: "Z věcného hlediska však není důvod trvat na této
věkové hranici. Novela zákona tedy na základě doporučení Sexuologické společnosti ČLS JEP počítá se snížením věkové hranice na
21 let, a to z toho důvodu, že hranice 21 let je podle vyjádření odborníků dostatečná s ohledem na rozumovou vyspělost jedince
obvyklou pro tento věk. Pacienti v tomto věku jsou již dostatečně rozumově vyzrálí pro udělení informovaného souhlasu."
1264) Důvodová zpráva k novele zákona o specifických zdravotních službách: "V současnosti jsou rovněž problematické ty situace,
kdy pacient nemůže útlumovou hormonální léčbu užívat ze zdravotních důvodů (např. alergie, diabetes mellitus či roztroušená
skleróza). V těchto případech, na základě lékařské zprávy, bude moci požádat o schválení provedení kastrace."
1265) Např. vlastnictví majetku, politický život či možnosti studia.
1266) Ochrana těhotných žen, mateřská dovolená apod. ovšem stále existuje.
1267) Která se pro tyto účely chápe largo sensu, neboť ani hormonálními a chirurgickými zásahy nelze v současnosti dokonalé
změny dosáhnout, změna se nedotýká genetické informace člověka atd. Srov. též HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 113
občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer,
2014, s. 148 a 149. ISBN 978-80-7400-529-9.
1268) A s ní spojených statusových záležitostí v rámci občanského práva (např. souvisejících schopností následného uzavření
sňatku či registrovaného partnerství, resp. naopak zániku těchto svazků). Na úrovni ESLP pak byly řešeny mj. otázky, zda je stát
povinen osobám se změněným pohlavím umožnit sňatek v případech, kdy jsou (biologická) pohlaví partnerů totožná. Více viz v
podkapitole 12.6.6.
1269) O změnu pohlaví se tudíž nebude jednat v případech kastrace či nehod, v jejichž důsledku dojde ke zranění pohlavního
orgánu jedince. Viz LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 192. ISBN 978-
80-7400-529-9.
1270) FIFKOVÁ, H. a kol. Transsexualita a jiné poruchy sexuální identity. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 16. ISBN 978-80-247-1696-
1.
1271) MARIANOVÁ, S., ŠAFÁROVÁ‚ E. Chirurgická konverze pohlaví u pacientů s transsexualismem [online]. Sestra. 3/2014 [cit. 2016-
06-05]. Dostupné z WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/chirurgicka-konverze-pohlavi-u-pacientu-s-transsexualismem-
474628>.
1272) V případě mužského transsexualismu dochází k demaskulinizaci pacienta spočívající v orchiektomii a penektomii a
následné formaci vaginy a vulvy. Tyto chirurgické zákroky mohou být dále doplněny plastickými operacemi, mj. prsou, obličeje a
krku. V případě ženy dochází k provedení hysterektomie, popřípadě i adnexektomie, dále mastektomii a následné faloplastice
(rekonstrukci neopenisu).
1273) § 27a zákona o péči o zdraví lidu: "(1) Kastrace, stereotaktické operace a zákroky u transsexuálů se provádějí pouze na
žádost osoby, u níž mají být provedeny, a po schválení odbornou komisí, kterou tvoří právník, nejméně dva lékaři se specializací v
příslušném oboru a dva další lékaři nezúčastnění na provádění lékařského zásahu. (2) Před podáním žádosti musí být osoba
náležitě informována lékařem o povaze lékařského zásahu s upozorněním na rizika a případné nepříznivé důsledky s ním
spojené."
1274) Tento stav trval přibližně dvacet let, do nabytí účinnosti zákona o specifických zdravotních službách v roce 2012. Jak uvádí A.
Baršová: "Přes absenci právní úpravy změny pohlaví existovala ustálená normativní praxe, již můžeme definovat jako stav, kdy
chybí explicitní zákonná úprava, avšak všichni zúčastnění aktéři pokládají jisté postupy za závazné a nezpochybňují je." BARŠOVÁ,
A. Skalpel a duše. Ke změně pohlaví podle nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2013, roč. 3, č.
1, s. 22-38.
1275) Srov. § 21 odst. 1 zákona. K znemožnění plodnosti postačí u FtM transsexuality hysterektomie, u MtF odstranění varlat s
nadvarlaty.
1277) Touto otázkou se v blízké budoucnosti bude muset zabývat i ESLP, jak vyplývá z řady doposud nevyřízených stížností
soustředících se na tuto problematiku. Blíže viz podkapitolu 12.6.6.
1278) Stejně tak německý Bundesverfassungsgericht rozhodl o neústavnosti podmínky provedení chirurgické-ho zákroku. Srov.
Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 11.1.2011, sp. zn. 1 BvR 3295/07.
1279) Blíže viz podkapitolu 12.6.6.
1280) Srov. Komisař Rady Evropy pro lidská práva. Human Rights and Gender Identity, čl. V bod 4 [online]. 29.7.2009 [cit. 2016-06-
09]. Dostupné z WWW: <https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=1476365&direct=true>.
1281) Odbornou komisi ustavuje Ministerstvo zdravotnictví ČR. Podmínky a složení jejích členů stanoví § 22 zákona. V tomto
směru došlo ke změně od předchozí praxe, kdy o provedení operace rozhodovaly regionální odborné komise v jednotlivých
krajských městech. Důvodová zpráva k zákonu v této souvislosti uvádí, že centralizace rozhodovacího procesu má vést k vyšší
objektivitě při posuzování jednotlivých případů. Průtahům z důvodu centralizace rozhodování má zabránit zákonná povinnost
odborné komise projednat žádost pacienta do 3 měsíců od jejího obdržení (srov. § 22 odst. 4 zákona).
1282) Naopak v případě právní úpravy sterilizace zákonodárce sice stanovil věkovou hranici 18 let, avšak současně umožnil její
provedení ze zdravotních důvodů i v ranějším věku pacienta (srov. § 13 odst. 1 a 2 zákona).
1283) Srov. § 17 odst. 2 zákona.
1286) Resp. souhlasu zákonného zástupce v případě pacienta s omezenou svéprávností - v kontextu občanského zákoníku se zde
míní opatrovník, jakkoli jeho postavení nevzniká ze zákona, nýbrž jmenováním soudem.
1288) Pokud se jedná o pacienta s omezenou svéprávností, přihlédne při hodnocení případu k rozumové vyspělosti pacienta.
1289) V souladu s § 22 odst. 5 a 10 zákona, není-li pacient schopen svůj názor vyslovit nebo se podepsat, uvede se tato
skutečnost v daném záznamu a následně ji poskytovatel uvede v odůvodnění návrhu na udělení souhlasu se změnou pohlaví, jejž
adresuje příslušnému soudu.
1290) S výjimkou doby, kdy probíhá rozhovor mezi pacientem a členy odborné komise (srov. § 22 odst. 7 zákona).
1291) Stanovisko je vypracováno ve třech vyhotoveních, z nichž dvě jsou spolu se záznamem z jednání předána poskytovateli
zdravotních služeb a jedno je zasláno žadateli (srov. § 22 odst. 6 a 9 zákona).
1292) Je otázkou, zda lze stanovisko komise považovat za správní rozhodnutí a uvažovat o přezkumu ve správním soudnictví; srov.
obdobnou problematiku v podkapitole 12.1.2.3.
1293) Nebo pacienta - srov. § 22 odst. 10 zákona.
1294) Srov. § 21 odst. 5 písm. c) a 22 odst. 10 zákona.
1295) Žalovaná částka se skládá z 6,5 milionu korun jako náhrady ušlé mzdy a 10,5 milionu korun za ztížení společenského
uplatnění a bolestné. Více: Lidovky.cz. Lékaři přemluvili muže ke změně pohlaví. Teď po nich chce 17 milionů [online]. 9.7.2015 [cit.
2016-06-05]. Dostupné z WWW: <http://www.lidovky.cz/lekari-premluvili-muze-ke-zmene-pohlavi-ted-po-nich-chce-17-milionu-
p9k-/zpravy-domov.aspx?c=A150609_115946_ln_domov_ELE>. V současné době byla věc vrácena odvolacím soudem soudu
prvního stupně k doplnění dokazování. Srov. Aktuálně.cz. Myslel jsem, že budu ženou se vším všudy, stěžuje si transsexuál
[online]. 6.5.2016 [cit. 2016-06-06]. Dostupné z WWW: <http://zpravy.aktualne.cz/domaci/myslel-jsem-ze-budu-zenou-se-vsim-
vsudy-rika-transsexual-nyn/r~0882bb26139311e682470025900fea04/>. Z hlediska stávající judikatury bude nicméně pro žalobkyni
obtížné argumentačně přesvědčit soud, a to zejména s ohledem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (srov. 7 Tdo
219/2005 a 8 Tdo 193/2010).
1296) Srov. § 29 odst. 2 občanského zákoníku.
1297) Občanský zákoník stanoví vyvratitelnou domněnku, že tímto dnem je den, jenž byl uveden v potvrzení poskytovatele
1298) Srov. § 29 odst. 2 občanského zákoníku. Tato úprava je nicméně v právním diskurzu podrobována kritice. Více BARŠOVÁ, A.
Skalpel a duše. Ke změně pohlaví podle nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2013, roč. 3, č. 1,
s. 22-38.
1299) Poskytovatel je v této souvislosti povinen pacientovi vydat potvrzení o provedení změny pohlaví (srov. § 23 odst. 2 zákona o
specifických zdravotních službách).
1300) Srov. § 17a zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení.
1301) V takovém případě pacient předkládá potvrzení poskytovatele o zahájení léčby pro změnu pohlaví. Přílohy č. 5 a 6 k
vyhlášce č. 207/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých
souvisejících zákonů.
1302) Srov. § 72 odst. 5 zákona o matrikách.
1303) Srov. položky 11 a 154 sazebníku, jenž je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích.
1304) Srov. § 72 odst. 5 zákona o matrikách.
1305) Blíže DOLEŽAL, A. Právní otázky související s problematikou translidí pod zorným úhlem rozhodnutí Velkého senátu ESLP ve
věci Hämäläinen vs Finsko. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2014, roč. 4, č. 3, s. 44-60.
1306) Z restriktivního přístupu se nejprve změnil na neutrální a následně na "aktivistický". CAMPBELL, A., LARDY, H. Transsexuals -
The ECHR in Transition. Northern Ireland Legal Quarterly. 2003, roč. 54, č. 209, s. 210.
1307) Rees v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 17.10.1986, č. stížnosti 9532/81.
1308) Ke stejnému závěru ESLP došel i v případě Cossey v. Spojené království (č. stížnosti 10834/84) nebo Sheffield a Horsham v.
Spojené království (č. stížnosti 22985/93 a 23390/94).
1309) Stěžovatel dále namítal porušení čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ESLP však k tomuto závěru
nedošel.
1310) Rees v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 17.10.1986, č. stížnosti 9532/81, body 41-42 a 46.
1311) Ibid., bod 47.
1312) B. v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 25.3.1992, č. stížnosti 13343/87.
1313) Ibid., bod 52.

1314) Christine Goodwin v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 28957/95.
1315) Vzhledem k tomu, že byla z právního hlediska britskými úřady stále považována za muže, musela platit pojistné na
důchodové pojištění do svých 65 let. Avšak pokud by byla právem uznána ženou, přestala by mít povinnost přispívat do
důchodového systému již v 60 letech. Vzhledem k této diskrepanci a za účelem předejití souvisejících otázek, jež by mohli vznést
její zaměstnavatelé, se raději rozhodla hradit předmětné pojistné sama. Stejný problém týkající se nároku na starobní důchod za
výhodnějších podmínek (dřívější odchod do důchodu) řešila stěžovatelka (transsexuál MtF) ve věci Grant v. Spojené království (č.
stížnosti 32570/03).
1316) Christine Goodwin v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 28957/95, bod 78.
1317) Ibid., bod 93.
1318) Ibid., bod 100.
1319) I. v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 25680/94.
1320) Přijetí Gender Recognition Act 2004.
1321) Parry v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 28.2.2006, č. stížnosti 42971/05.
1322) R. a F. v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 28.2.2006, č. stížnosti 35748/05.
1323) Van Kück v. SRN, rozsudek ESLP ze dne 12.6.2003, č. stížnosti 35968/97.
1324) Druhá polovina měla být hrazena z jejího zaměstnaneckého zdravotního pojištění.
1325) Christine Goodwin v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 11.7.2002, č. stížnosti 28957/95, bod 81.
1326) Schlumpf v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 8.1.2009, č. stížnosti 29002/06.
1327) P. v. Portugalsko, rozhodnutí ESLP o zastavení řízení ze dne 6.9.2011, č. stížnosti 56027/09.
1328) Cassar v. Malta, rozhodnutí ESLP o zastavení řízení ze dne 9.7.2013, č. stížnosti 36982/11.
1329) Hämäläinen v. Finsko, rozsudek ESLP 16.7.2014, č. stížnosti 37359/09.
1330) Ibid., bod 68.
1331) Ibid., bod 96.
1332) Y. Y. v. Turecko, rozsudek ESLP ze dne 10.3.2015, č. stížnosti 14793/08.
1333) Např. A. P. v. Francie (č. stížnosti 79885/12), Gracon v. Francie (č. stížnosti 52471/13), Nicot v. Francie (č. stížnosti 52596/13).
1334) Vivaldo v. Itálie, č. stížnosti 55216/08.
1335) Ne všechny transplantace jsou život zachraňující, jak je tomu třeba u srdce či plic; některé jsou život zlepšující (life-
enhancing), jak je tomu v případě kůže, rohovky, šlach či chrupavek. Transplantovat však lze i kosti, kupř. transplantace hrudní
kosti u pacientů po operaci srdce. Srov. iDNES.cz. Olomoučtí lékaři jako první v republice transplantují hrudní kosti [online].
13.5.2014 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://olomouc.idnes.cz/olomoucti-lekari-umi-jako-jedini-v-cesku-transplantovat-
hrudni-kost-1i2-/olomouc-zpravy.aspx?c=A140512_2064036_olomouc-zpravy_stk>.
1336) K první úspěšné transplantaci ledviny od žijícího dárce došlo v roce 1954 v Bostonu mezi identickými dvojčaty. Příjemce žil
po operaci dalších 8 let.
1337) V roce 2014 v pražském IKEMu např. provedli transplantaci, kdy se kromě tenkého střeva pacientovi nahradil ještě žaludek,
slinivka, slezina a játra. Česká pozice. Zdání, že zdravotnictví je zadarmo, není dobré. Rozhovor s prof. MUDr. Juliem Špičákem, CSc.
[online]. 11.1.2015 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://ceskapozice.lidovky.cz/zdani-ze-zdravotnictvi-je-zadarmo-neni-
dobre-f34-/tema.aspx?c=A150108_221308_pozice-tema_houd>.
1338) Blíže např. ANNAS, G. J. The prostitute, the playboy, and the poet: rationing schemes for organ transplantation. American
Journal of Public Health. 1985, roč. 75, č. 2, s. 187-189. Obecně k problematice rationingu např. CALABRESI, G., BOBBITT, P. Tragic
Choices. New York: Norton, 1978. ISBN 9780393090857.
1339) A to i navzdory skutečnosti, že v roce 2014 dostalo v ČR poprvé nový orgán více lidí, než kolik bylo zařazeno na
transplantační listiny. Blíže: O zdravotnictví.cz. Česká transplantologie má za sebou nejúspěšnější rok [online]. 27.1.2015 [cit. 2016-
06-30]. Dostupné z WWW: <https://www.ozdravotnictvi.cz/zpravodajstvi/ceska-transplantologie-ma-za-sebou-nejuspesnejsi-
rok/>.
1340) ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právní aspekty racionalizace zdravotní péče. In SVOBODA, P., ONDŘEJEK, P., ŠUSTEK,
P. a kol. Filozofické a právně teoretické aspekty lidských práv. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2014, s. 106. ISBN 978-
80-87146-88-0.
1341) Vzhledem k existenci rizik nezdaru je třeba hovořit o potenciální prospěšnosti.
1342) V daném případě se primárně jedná o tzv. časový rationing (rationing by delay), který je pro čekací listiny typickým a který
doplňují i další faktory, např. nezbytnost, resp. neodkladnost zdravotní péče (rationing by medical necessity). Na druhou stranu
je třeba podotknout, že kupř. transplantace ledvin je nákladově efektivnější než léčba formou hemodialýzy. Jak uváděla již
důvodová zpráva k transplantačnímu zákonu: "Transplantace orgánů je dnes nákladově nejefektivnějším léčebným postupem u
konečného selhání ledvin. Podle informací VZP se roční náklady na transplantaci ledviny pohybují v částce okolo 250 000 Kč.
Celkové roční náklady na hemodialyzační léčbu se pohybují okolo 500 000 Kč. Jelikož náklady na transplantace ledviny se
vypočítávají jen ze samotné operace a pobytu pacienta na lůžku po ní, nelze toto úplně porovnat s náklady na dialyzační léčbu,
vzhledem k tomu, že pacient po transplantaci užívá imunosupresiva a podrobuje se celé řadě klinických vyšetření. Porovnáme-li
celkové roční náklady na dva různé pacienty, dospějeme k těmto závěrům: Pokud byl pacient celý rok v dialyzačním programu,
pak celkové náklady činí cca 795 000 Kč. Pokud byla pacientovi provedena transplantace ledviny, pak celkové náklady za rok činí
cca 304 000 Kč."
1343) V takovém případě se postupuje dle § 3 odst. 2 transplantačního zákona. Netýká se samozřejmě například darování krve.
1344) Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů.
1345) Povinnost státu zajistit čekajícím pacientům rovný přístup ke zdravotní péči patřičné kvality vyplývá i z čl. 3 Úmluvy o
biomedicíně.
1346) V souladu s čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s
aplikací biologie a medicíny o transplantaci orgánů a tkání lidského původu, který ČR prozatím neratifikovala, mají být orgány
alokovány mezi pacienty zapsané na čekací listině v souladu s transparentními, objektivními a řádně odůvodněnými pravidly
podle zdravotních kritérií.
1347) POKORNÁ, E. Alokace orgánů v České republice [online]. Moje medicína.cz. 1.2.2010 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<https://www.mojemedicina.cz/pro-lekare/praxe/transplantacni-medicina/alokace-organu-v-ceske-republice/>.
1348) Srov. § 25 transplantačního zákona.
1349) Bližší informace o činnosti KST jsou dostupné na oficiálních stránkách KST: <www.kst.cz>.
1350) Srov. § 22 transplantačního zákona. Mezi jeho další povinnosti stanovené v uvedeném ustanovení patří hlášení
potenciálních příjemců na čekací listiny, spolupráce s KST atd.
1351) Srov. § 22 odst. 1 písm. c) transplantačního zákona.
1352) Blíže ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právo na zdravotní péči a jeho ekonomické limitace. Bulletin Výzkumného
centra pro lidská práva. 2015, č. 3-4, s. 4.
1353) Srov. § 22 odst. 1 písm. b) transplantačního zákona. Seznam absolutních kontraindikací zákroku na základě konsenzu často
připravují pracovní skupiny odborných společností. Srov. Pracovní skupina České transplantační společnost [online]. Absolutní
kontraindikace v případě transplantace ledviny [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.transplant.cz/org_info/KI_RT.pdf>.
1354) Srov. kapitolu 11.
1355) K nelegálnímu obchodu s lidskými orgány blíže srov. UNGIFT [online]. Trafficking for Organ Trade [cit. 2016-06-30]. Dostupné
z WWW: <http://www.ungift.org/knowledgehub/en/about/trafficking-for-organ-trade.html>.
1356) Naopak, státem posvěcený trh s lidskými orgány nalezneme v Íránu. MCHALE, J. V. Organ Transplantation, the Criminal Law,
and the Health Tourist. Cambridge Quarterly of Healthcare Ethics. 2013, roč. 22, č. 1, s. 65. ISSN 0963-1801.
1357) Jež vyjadřuje např. Istanbulská deklarace (Declaration of Istanbul on Organ Trafficking and Transplant).
1358) Zejména v oblasti trestního práva.

1359) Bohužel ani na evropském kontinentě, jak dokládá nedávný kosovský skandál týkající se nelegálního obchodování s orgány.
1360) PRICE, D. Human Tissues in Transplantation and Research. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 17. ISBN
9780521709545.
1361) Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně, bod 133.
1362) Za inzerování a reklamu se nepovažuje postup podle § 27 transplantačního zákona, tj. zajišťování informovanosti veřejnosti
o významu a možnostech darování tkání a orgánů.
1363) Legislativa v USA například umožňuje těmto subjektům požadovat přiměřené poplatky ("reasonable fees") za jejich služby.
PRICE, D. Human Tissues in Transplantation and Research. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 11. ISBN
9780521709545.
1364) Ibid. Se svými příklady přichází i Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně: "Avšak technické činnosti jako odběr vzorků,
testování, pasterování, frakcionace, čištění, skladování, pěstování kultur, doprava atd., které se s těmito substancemi provádějí, se
smějí provádět za přiměřenou odměnu. Tento článek např. nezakazuje prodej lékařského přístroje, jehož součástí je lidská tkáň,
která prošla výrobním procesem, pokud se taková tkáň neprodává jako zboží. Dále pak tento článek nebrání osobě, jíž byly orgán
nebo tkáň odebrány, aby nepřijala určitou kompenzaci, která nepředstavuje odměnu, nýbrž přiměřené odškodnění za výdaje nebo
ušlý příjem (např. v důsledku hospitalizace)."
1365) Zde se právní úprava liší např. od právní úpravy darování v rámci asistované reprodukce, kde účelně a prokazatelně
vynaložené výdaje a ušlý výdělek může nést příjemkyně darovaného vajíčka či spermie, pokud ji k tomu poskytovatel hradící tyto
náklady dárci či dárkyni vyzve. Srov. § 11 zákona o specifických zdravotních službách.
1366) § 28b odst. 1 transplantačního zákona. Nárok na náhradu výdajů se nicméně netýká dopravy dárce. Přeprava žijícího dárce
do místa odběru, z tohoto místa do místa poskytnuti' zdravotní péče související s odběrem, doprava z tohoto místa a náhrada
cestovních nákladu° se hradí z veřejného zdravotního pojištění [srov. § 13 odst. 2 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění].
1367) § 28a odst. 1 transplantačního zákona.
1368) § 28d transplantačního zákona. Žádosti je možné podávat na formulářích dostupných na webových stránkách
Koordinačního střediska transplantací: <www.kst.cz>.
1369) Např. darování ex vivo konkrétnímu pacientovi - členu rodiny.
1371) Patří mezi ně především vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 115/2013 Sb., o stanovení specializované způsobilosti lékařů
zjišťujících smrt a lékařů provádějících vyšetření potvrzující nevratnost smrti pro účely odběru tkání nebo orgánů určených pro
transplantaci, a dále vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 114/2013 Sb., o stanovení bližších podmínek posuzování zdravotní
způsobilosti a rozsahu vyšetření žijícího nebo zemřelého dárce tkání nebo orgánů pro účely transplantací (vyhláška o zdravotní
způsobilosti dárce tkání a orgánů pro účely transplantací).
1372) Zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně
souvisejících zákonů.
1373) Srov. § 10 odst. 1 transplantačního zákona.
1374) Návrh novely transplantačního zákona původně předpokládal, že konkrétní parametry zjišťování a podmínek smrti mozku
(obsažené v příloze k transplantačnímu zákonu) budou obsaženy v prováděcí vyhlášce, čímž by se docílilo "pružné reakce na
poznání lékařské vědy". V rámci schvalovacího procesu se však od této úpravy ustoupilo.
1375) Srov. § 10 odst. 1 a 2 transplantačního zákona. Zjištění smrti možného dárce se v případě předpokládaného odběru před
uplynutím 2 hodin od tohoto zjištění zaznamená v protokolu, který je nedílnou součástí zdravotnické dokumentace dárce.
Protokol o zjištění smrti podepíší lékaři, kteří zjistili smrt.
1376) Mezi jiné modely patří např. zástupné rozhodování či povinná volba. Srov. DOLEŽAL, A. Transplantace orgánů - etické a
právní aspekty. Journal of Medical Law and Bioethics. 2014, roč. 4, č.1, s. 30-47.
1377) Jedná se tedy o de facto zvláštní druh dříve vysloveného přání. Pacient pro případ konkrétní předvídatelné události stanoví,
jak si přeje, aby bylo postupováno. K tomuto přání nebude mimo jiné přihlédnuto, pokud by tím měl být ohrožen život či zdraví
třetích osob (tj. zde příjemce).
1378) Obsaženou ve vyhlášce č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Vzhledem ke stručnosti vyhlášky v ní nebyly
stanoveny podmínky, jakým způsobem má být tento nesouhlas vysloven, což v praxi činilo nemalé problémy. Podle některých
autorů uvedená úprava presumpce souhlasu kolidovala s právem na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník. Více např. BUCHTOVÁ, M. Nová právní úprava transplantací v ČR. Zdravotnictví a právo. 2002, roč. 4, č.12, s. 2.
1379) KNAP, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 208. ISBN 80-7201-484-6.
1380) Standardizovaný formulář pro generální nesouhlas či nesouhlas s odběrem konkrétních orgánů či tkání je k dispozici na
webových stránkách tohoto registru: <www.nrod.cz>.
1381) Pokud pacient není schopen písemný záznam podepsat, potvrdí projev jeho vůle podpisem další svědek.
1382) S výjimkou zákonných zástupců nezletilých a osob s omezenou svéprávností. Blíže viz podkapitolu 12.7.4.1.
1383) MACH, J. Zdravotnictví a právo - komentované předpisy. 2. vydání. Praha: LexisNexis, 2005, s. 404. ISBN 9788086199931.
Možnost vyjádřit nesouhlas s darováním navzdory presumovanému souhlasu mají osoby blízké zemřelému pacientovi např. ve
skandinávských zemích (Norsko, Švédsko, Finsko).
1384) Tj. pokud je takový záznam k dispozici ve zdravotnické dokumentaci v souladu s § 33 zákona o zdravotních službách.
1385) Tyto osoby mají právo klást ošetřujícímu lékaři otázky, s výjimkou dotazu na příjemce. Mohou rovněž toto vysvětlení zcela
odmítnout. V takovém případě to ošetřující lékař respektuje a o této skutečnosti provede záznam do zdravotnické dokumentace
pacienta. Srov. § 15 odst. 1 a 2 transplantačního zákona.
1386) Srov. § 86 odst. 1 písm. g) bod 2 zákona o zdravotních službách: "Lékař provádějící prohlídku těla zemřelého neprodleně
informuje Policii České republiky, jde-li o zemřelého neznámé totožnosti."
1388) V případě odběru tkání se při posuzování zdravotní způsobilosti zemřelého dárce postupuje podle zákona č. 296/2008 Sb.,
o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o
lidských tkáních a buňkách).
1389) Srov. § 13 transplantačního zákona.
1390) Na čekací listinu je pacient s indikací (tj. po posouzení zdravotního stavu) zařazen na návrh transplantačního centra,
případně ve spolupráci s dialyzačním pracovištěm, pokud netrpí zdravotní komplikací, která by transplantaci znemožňovala
(kontraindikací). Jeho vedení je transplantačním zákonem svěřeno KST, které zároveň koordinuje odběrové a transplantační týmy
jednotlivých poskytovatelů (transplantačních center) a provádí výběr nejvhodnějších příjemců pro odebrané orgány z registru.
1391) Ve smyslu § 17 odst. 3 a § 7 transplantačního zákona.
1392) Srov. § 17 odst. 3 transplantačního zákona. Jde o nevyvratitelnou domněnku či spíše až fikci souhlasu, neboť dotčený člověk
neměl v těchto situacích zpravidla ani hypotetickou příležitost zvážit, zda určitou transplantaci podstoupí.
1393) O dar ve smyslu občanského zákoníku se nejedná již jen vzhledem k tomu, že jeho předmět je extra commercium, ovšem v
běžném jazyce se výraz "darování" pro tyto situace samozřejmě používá.
1394) Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně, bod 119.
1395) 99% úspěšnost transplantace od žijících dárců ku 95% úspěšnosti u nežijících dárců, přičemž očekávaná délka přežití s
orgánem od živého dárce je 25 let oproti 8-12 letům v případě orgánu od mrtvého dárce. KLUSÁKOVÁ, P. Kolik orgánů ohlásíš,
tolikrát jsi dárcovským konzultantem [online]. Zdravotnické noviny. 21.11.2011, s. 16-17 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://ec.europa.eu/health/blood_tissues_organs/docs/art_czech_republic.pdf>.
1396) Důvodová zpráva k návrhu transplantačního zákona.
1397) Srov. § 3 odst. 3 písm. c) transplantačního zákona.
1398) První transplantace ledvin mezi zemřelými HIV dárci a stejně nakaženými příjemci provedla dr. Elmi Muller v Jihoafrické
republice. Zdraví Euro. Doktorka Elmi Muller zavedla transplantace ledvin u HIV pozitivních pacientů v Jižní Africe [online].
12.10.2012 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/ priloha-lekarske-listy/doktorka-elmi-muller-
zavedla-transplantace-ledvin-u-hivpozitivnich-pacientu-v-jizni-africe-467007>. V USA takto letos poprvé transplantovali ledviny
a játra. Johns Hopkins Medicine [online]. HIV-Positive to HIV-Positive Transplants [cit. 2016-06-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.hopkinsmedicine.org/ transplant/news_events/hiv-positive-to-hiv-positive-transplants.html>. Tomuto druhu
transplantací předcházela legislativní změna umožňující předmětný zákrok.
1399) Srov. § 3 odst. 1 písm. c) a d) transplantačního zákona.
1400) Srov. § 34 odst. 1 tohoto zákona. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR dále vyplývá, že se nesmí jednat zejména o případy
bezprávné výhrůžky, tedy, "že jednající je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných okolností konkrétního případu ke
svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu)". Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2009, sp. zn. 33 Cdo
1621/2007.
1401) Součástí souhlasu vysloveného v souvislosti s odběrem tkáně je vymezení účelu jejího použití. Poskytovatel zdravotních
služeb, jde-li o souhlas vysloveny' v souvislosti s odběrem tkání, poskytne kopii tohoto souhlasu, popřípadě jeho změnu,
tkáňovému zařízení, kterému tkáně předává.
1402) Mj. nárok na náhradu ušlého výdělku.
1403) Ve smyslu § 22 občanského zákoníku.
1404) Ta v souladu s § 5 odst. 5 písm. a) transplantačního zákona udělí na základě písemné žádosti předložené statutárním
orgánem poskytovatele zdravotních služeb, který etickou komisi ustavil, písemný souhlas nebo nesouhlas s provedením odběru.
Udělení souhlasu nebo vyjádření nesouhlasu je součástí zdravotnické dokumentace dárce. Obsahové náležitosti žádosti jsou
uvedeny v § 5 odst. 6 transplantačního zákona. V případě souhlasu vykonává komise dohled nad průběhem odběru a nad
zachováním práv dárce.
1407) Jak v této souvislosti uvádí důvodová zpráva, popsaná výjimka je oprávněná proto, že obnovitelná tkáň (zejména kostní
dřeň) může být transplantována jen mezi geneticky kompatibilními osobami.
1409) Srov. § 5 odst. 5 písm. b) transplantačního zákona.
1411) Uvedená ustanovení doplňují úpravu provedenou zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech.
1412) Důvodová zpráva k návrhu zákona o specifických zdravotních službách.
1413) Tím není dotčen § 35 zákona o zdravotních službách.
1414) V této souvislosti lze zmínit případ, kdy pacient žaloval poskytovatele zdravotních služeb z důvodu tvrzené nákazy
hepatitidou typu C v rámci hospitalizace. Jedním z možných způsobů nákazy žalobce, a v této kauze i pravděpodobným, byly
krevní konzervy při podané transfuzi. V řízení se však nepodařilo dostatečně spolehlivě zjistit, že onemocnění bylo skutečně
vyvoláno věcí (krevní konzervou) použitou při léčbě, takže žaloba byla zamítnuta. Více rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.3.2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008.
1415) Ani toto číslo však nemusí být definitivní. Poskytovatel může maximální limit úhrady výdajů v souladu § 32 odst. 3 zákona
přiměřeně zvýšit, pokud jde o odběr krve za účelem výroby jednotlivého transfuzního přípravku pro poskytnutí zdravotní péče
konkrétnímu pacientovi a nemůže-li být použita krev od jiného dárce. Stejně může učinit, pokud jde o odběr vyžadující speciální
přípravu dárce nebo výběr dárce podle tkáňových znaků a krevních skupin příjemce.
1416) Srov. § 15 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů: "Od základu daně lze odečíst hodnotu bezúplatného plnění (...)
Jako bezúplatné plnění na zdravotnické účely se hodnota jednoho odběru krve nebo jejích složek dárce, kterému nebyla
poskytnuta finanční úhrada výdajů spojených s odběrem krve nebo jejích složek podle zákona upravujícího specifické zdravotní
služby, s výjimkou úhrady prokázaných cestovních nákladů spojených s odběrem, oceňuje částkou 2 000 Kč."
1417) Dle § 203 odst. 2 písm. d) zákoníku práce přísluší dárci "pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného
výdělku za dobu cesty k odběru, odběru, cesty zpět a zotavení po odběru, pokud tyto skutečnosti zasahují do pracovní doby v
rámci 24 hodin od nástupu cesty k odběru".
1418) Petrova v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 24.6.2014, č. stížnosti 4605/05.
1419) Přičemž odkázal na rozhodnutí ve věci Sanles Sanles v. Španělsko (č. stížnosti 48335/99), v němž konstatoval výsostnou
osobnost a nepřenositelnost práv garantovaných čl. 8 Úmluvy.
1420) L. H. v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2014, č. stížnosti č. 52019/07, bod 47.
1421) Elberte v. Lotyšsko, rozsudek ESLP ze dne 13.1.2015, č. stížnosti 61243/08.
1422) HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. In CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004, s. 102.
ISBN 80-86199-75-4.
1423) VOZÁR, J. Pojem eutanázia. Právník. 1996, č. 3, s. 231.
1424) ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989, s. 112-113. ISBN 80-7038-068-3.
1425) HAŠKOVCOVÁ, H. Práva pacientů, komentované vydání. Havířov: Nakladatelství Aleny Krtilové, 1995, s. 90-91. ISBN 80-902163-
0-7.
1426) HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie - nauka o umírání. 2. vydání. Praha: Galén, 2007, s. 165-169. ISBN 978-807-2624-713.
1427) World Medical Association, založená roku 1947 a sdružující na 80 národních asociací lékařů, české lékaře v ní zastupuje
Česká lékařská společnost J. E. Purkyně.
1428) WILLIAMS, J. R. Medical Ethics Manual. World Medical Association. 2005, s. 134.
1429) Rotterdamská kritéria - podmínky stanovené zákonem, za jejichž splnění není provedení eutanazie v Nizozemsku trestné.
1430) Srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s.
236-238. ISBN 978-80-7367-780-0.
1431) ŠEDO, A., PAFKO, P., TĚŠINOVÁ, J. [online]. MEDialogy, Umírání v Čechách, tiskový materiál, 2015. [cit. 2016-08-31]. Dostupné z
WWW: <http://www.lf1.cuni.cz/umirani-v-cechach>.
1432) Srov. mezi mnoha např. SINGER, P. Practical Ethics. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. ISBN 978-0-521-88141-8.
1433) Srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 249-
250. ISBN 978-80-7367-780-0. DOLISTA, J. Úvod do bioetického myšlení. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012, s. 54-55. ISBN
978-80-261-0192-5.
1434) Srov. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 214-216. ISBN 978-1-137-
32746-8.
1435) Srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 250.
ISBN 978-80-7367-780-0.
1436) Ke konceptu posvátnosti života v abrahamitských náboženských tradicích srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M.,
KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 259-264. ISBN 978-80-7367-780-0. BRAZIER, M.
Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 42-44. ISBN 978-0-241-95259-7. K posvátnosti života obecně
srov. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 218-220. ISBN 978-0-241-95259-7.
1437) Srov. BRAZIER, M. Medicine, Patients and the Law. 3. vydání. London: Penguin, 2003, s. 44-45. ISBN 978-0-241-95-259-7.
1438) Často přitom tvrdí, že vhodné poskytování paliativní péče vede k minimalizaci žádostí o eutanazii. Zkušenost ze zemí, v
nichž je eutanazie legální, přitom ukazuje, že většina žádostí pacientů je podávána spíše z důvodů psychického utrpení
spojeného s nemocí než kvůli fyzické bolesti. Srov. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha: Grada Publishing,
2005, s. 12. ISBN 80-247-1025-0. K důvodům žádostí o eutanazii srov. např. EMANUEL, E. J., ONWUTEAKA-PHILIPSEN, B. D., URWIN, J.
W., COHEN, J. Attitudes and Practices of Euthanasia and Physician-Assisted Suicide in the United States, Canada, and Europe.
JAMA. 2016, č. 1, s. 79-90.
1439) Srov. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-1025-0.
1440) Srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 251-
252. ISBN 978-80-7367-780-0.
1441) Srov. např. populární zdroj o nepřípustných argumentech na webových stránkách Manipulátoři.cz. NUTIL, P. Argumentační
fauly: jak nenaletět na řečnické triky [online]. 23.8.2015 [2016-09-23]. Dostupné z WWW: <http://manipulatori.cz/argumentacni-
fauly/>.
1442) Např. v Nizozemsku počet provedených eutanazií od roku 2002 do roku 2015 stoupl z 1900 na 5516, podle odhadů přitom
oficiálně statistiky nezahrnují asi pětinu až čtvrtinu skutečných případů. V uplynulých letech byla přitom eutanazie v některých
případech provedena na základě dříve nemyslitelných důvodů včetně pocitu únavy životem. Výroční zpráva nizozemských
regionálních přezkumných výborů pro eutanazii za rok 2015 (ve vlámštině) je dostupná z WWW:
<http://www.euthanasiecommissie.nl/uitspraken/jaarverslagen/2015/april/26/jaarverslag-2015>. Srov. rovněž SNIJDEWIND, M. C.,

WILLEMS, D. L., DELIENS, L., ONWUTEAKA-PHILIPSEN, B. D., CHAMBAERE, K. A Study of the First Year of the End-of-Life Clinic for
Physician-Assisted Dying in the Netherlands. JAMA Internal Medicine. 2015, č. 10, s. 1633-1640.
1443) K problematice hodnocení kvality života v medicíně blíže např. GURKOVÁ, E. Hodnocení kvality života. Pro klinickou praxi a
ošetřovatelský výzkum. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3625-9.
1444) Chápeme-li smysl života jako určitý účel, který ve svém životě aktivně naplňujeme, pak pochopitelně můžeme dojít k
závěru, že utrpení je tomuto smyslu nepřátelské. Je však třeba podotknout, že podle mnoha autorů je utrpení, a to i silné,
součástí, nebo dokonce podmínkou smyslu života. Autor logoterapie neboli psychologické léčby smyslem a bývalý vězeň
nacistických vyhlazovacích táborů Viktor Frankl tak psal, že "má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení". FRANKL, V.
E. A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, s. 78. ISBN
8071928488. K otázce utrpení a jeho smyslu srov. MAUER, M. Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER,
M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 63-97. ISBN 978-80-7367-780-0.
1445) Bližší analýza aktivní a pasivní eutanazie (spojená s kritikou vycházející z pozice utilitaristické etiky následků) srov.
RACHELS, J. Active and Passive Euthanasia. In KUHSE, H., SCHÜKLENK, U., SINGER, P. a kol. Bioethics: An Antology. 3. vydání.
Hoboken: John Wiley and Sons, 2016, s. 248-251. ISBN 978-1-118-94152-2.
ISBN 80-86199-75-4.
1447) Neboli strategie "přeplněné stříkačky" a "odkloněné stříkačky".
1448) Častá kritika dichotomie aktivní a pasivní eutanazie vychází z pozice etiky následků neboli konsekvencionalistické etiky.
Konsekvencionalismus je jedním ze základních principů utilitarismu, což je filosofický směr převládající v současné bioetice.
Podle konsekvencionalismu je mravní hodnota činu určena jeho následky. Pro utilitaristu je tedy velmi podezřelé rozlišování
mezi konáním a opomenutím, pokud oba druhy jednání vedou ke stejnému výsledku, tj. k smrti pacienta. Proti této argumentaci
stojí tradičnější etické přístupy, které kladou větší důraz na vnitřní mravní kvalitu činu nebo na osobu jednajícího. K této
filosofické (avšak pro praxi velmi důležité) diskusi (s kritikou utilitarismu z pozice tradičnější etiky) srov. např. ČERNÝ, D.,
JURIGOVÁ, M. Lidské embryo v perspektivě bioetiky. In ČERNÝ, D. a kol. Lidské embryo v perspektivě bioetiky. Praha: Wolters
Kluwer společně s vysokou školou CEVRO Institut, 2011, s. 93-122. ISBN 978-80-7357-648-6.
1449) ECKSTEIN, K. Eutanazie a trestní právo v Německu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 114. Srov. však rozsudek německého
Spolkového soudního dvora ze dne 25.6.2010, sp. zn. 2 StR 454/09 (NJW 2010 2963), který jak beztrestnost ukončení léčby
odmítnuté pacientem, tak trestnost usmrcení na žádost stvrzuje, není však již založen na formálním rozlišování konání a
opomenutí.
1450) Airedale NHS Trust v Bland [1993] 1 AER 821.
1452) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
1453) Srov. např. GOOLD, I., HERRING, J. Great Debates in Medical Law and Ethics. London: Palgrave, 2014, s. 232-237. ISBN 978-1-
137-32746-8, nebo VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál,
2012, s. 234-236. ISBN 978-80-7367-780-0.
1454) Hodnocení smysluplnosti dichotomie přímé a nepřímé eutanazie opět souvisí s etickou pozicí hodnotícího. Pro utilitaristu
je takové rozlišení alibismem, zatímco pro zastánce tradičnějších etických systémů (zaměřených spíše na vnitřní kvalitu činu
nebo na osobu jednajícího) má hluboký smysl.
1455) Tj. nepřímý úmysl je zde chápán standardně jako vědomí možného negativního následku a srozumění jednajícího s tím, že
nastane, byť netouží jej dosáhnout. Srov. podkapitolu 10.1.2.2.
1456) Tomuto principu se blíže věnuje podkapitola 13.4.1.2.
1457) MUNZAROVÁ, M. Co mluví i dnes proti eutanazii? Zdravotnické právo v praxi. 2006, č. 1, s. 4.
1458) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
1459) Autoři komentáře k trestnímu zákoníku v této souvislosti nicméně uvádějí, že v konkrétním případě by mohlo být vhodné
zkoumat i splnění podmínek pro posouzení daného jednání pachatele coby trestného činu zabití ve smyslu § 141 trestního
zákoníku a také povahu a závažnost trestného činu spáchaného pachatelem ve smyslu § 39 odst. 2 a 12 odst. 2 trestního
zákoníku. Tyto skutečnosti mohou být spolu s dalšími okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného i důvodem pro mimořádné
snížení trestu. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1462-1463. ISBN 978-80-7400-428-5.
1460) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.1996, sp. zn. 8 To 25/96.
1461) Srov. § 30 odst. 3 trestního zákoníku a podkapitolu 10.1.3.2.
1462) JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty euthanasie. Právní rozhledy. 1997, č. 7, s. 356.
1463) § 2 odst. 7 Etického kodexu České lékařské komory: "Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří
lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání
prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné."
1464) ECKSTEIN, K. Eutanazie a trestní právo v Německu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 115.
1465) PRICE, D. Euthanasia pain relief and double effect. Legal Studies. 1997, č. 17, s. 323-342.
1466) KNAUER, P. The Hermeneutic Function of Principle of Double Effect. Natural Law Forum. 1962, č. 12, s. 136.
ISBN 80-86199-75-4.
1468) V českém právním řádu byla Úmluva o biomedicíně vyhlášena jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/2001 Sb.
m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti k lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva
o lidských právech a biomedicíně.
1469) Čl. 6 a 7 Úmluvy o biomedicíně.
1470) Čl. 8 Úmluvy o biomedicíně.
1472) Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. K problematice léčení bez souhlasu srov. též podkapitoly 6.5, 6.6 a 7.1.2.
1473) HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. In CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha: Lexis Nexis, 2004, s. 111. ISBN 80-
86199-75-4. V podrobnostech viz kapitola 10.
1474) ECKSTEIN, K. Eutanazie a trestní právo v Německu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 114.
1475) Důvodová práva k návrhu zákona o zdravotních službách, zvláštní část, k § 36.
1476) Srov. výklad v podkapitole 10.1.3.2.
1477) BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 109. ISBN 80-86432-13-0.
1478) DRBOHLAVOVÁ, I. Eutanazie z pohledu českého práva. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 111.
1479) Shodně také např. PETRŮ, M. Trpět jako zvíře, hledání etických kritérií. Vesmír. 2001, č. 6.
1480) "Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou
žádost, bude potrestán až šesti léty odnětí svobody."
1481) Zejména kritika vázanosti použitelnosti ustanovení o privilegované skutkové podstatě na překročení striktní věkové hranice
18 let osoby žádající o usmrcení, stejně jako na její plnou způsobilost k právním jednáním a nedostatečně vymezený pojem
nevyléčitelné somatické nemoci, srov. HOLČAPEK T., ŠUSTEK, P. K § 115 návrhu trestního zákoníku (usmrcení na žádost).
Trestněprávní revue. 2004, č. 11, s. 325-326.
1482) Blíže viz ŠÁMAL, P. Usmrcení na žádost v návrhu trestního zákoníku. In FENYK, J. a kol. Pocta Dagmar Císařové k 75.
narozeninám. Praha: LexisNexis, 2007, s. 128 a násl. ISBN 978-80-86920-25-2.
1483) Srov. Senát PČR [online] stenozáznam rozpravy Senátu o návrhu senátního návrhu záko- na o důstojné smrti ze dne
18.9.2008 [cit. 2016-09-21]. Dostupné z WWW:
<http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=6&IS=3951&T=303#st303>.
1484) Návrh zákona o důstojné smrti je projednáván jako sněmovní tisk č. 820. Aktuální stav legislativního procesu je dostupný z
WWW: <http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=820> [cit. 2016-09-21].
1485) § 7 odst. 1 návrhu zákona o důstojné smrti.

1486) Poslanecký návrh zákona o důstojné smrti [cit. 2016-09-22]. Dostupné z WWW:
<http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=820&CT1=0>.
1487) K nedostatkům návrhu zákona o důstojné smrti srov. KREJČÍKOVÁ, H. Je návrh zákona o důstojné smrti důstojný? [online].
Zdravotnické právo a bioetika. [cit. 2016-09-22]. Dostupné z WWW: <http://zdravotnickepravo.info/je-navrh-zakona-o-dustojne-
smrti-dustojny/>.
1488) Avšak asistovanou sebevraždu, na níž se může podílet lékař i laik, umožňuje např. Švýcarsko.
1489) De Wet toetsing levensbeeindiging op verzoek en hulp bij zelfdoding in de praktijk, Zákon o ukončování života a asistované
sebevraždě (a přezkoumání zákonného postupu v jejich provádění).
1490) Loi sur le droit d'euthanasie 2002, Zákon o eutanazii.
1491) Možnost eutanazie bez omezení věku pacienta, podmíněné pouze jeho rozumovou a volní kapacitou, byla v Belgii jako první
zemi na světě uzákoněna na začátku roku 2014. Oproti kritériím pro eutanazii dospělých je v případě nezletilých (pod 18 let věku)
navíc vyžadováno, aby se nacházely v terminálním stadiu nemoci s očekávanou blízkou smrtí. Nadto musí být dán souhlas
zákonných zástupců. V září 2016 byla v Belgii provedena první eutanazie nezletilého (zřejmě ve věku blízkém zletilosti). Srov.
SkyNews. Terminally ill child becomes first euthanised minor in Belgium [online]. 18.9.2016 [cit. 2016-09-21]. Dostupné z WWW:
<http://news.sky.com/story/terminally-ill-child-becomes-first-euthanised-minor-in-belgium-10581501>.
1492) Možné právo na smrt je však velmi kontroverzní. Např. ESLP ve významném rozsudku Pretty v. Spojené království ze dne
29.4.2002, č. stížnosti 2346/02, konstatoval, že z práva na život v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobodách bez
dalšího neplyne právo na smrt (viz níže). K etické diskusi ohledně práva na smrt srov. VÁCHA, M. Eutanazie. In VÁCHA, M.,
KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 250-251. ISBN 978-80-7367-780-0.
1493) ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha: Rezek, 1993, s. 85, verš 1116a. ISBN 80-901796-7-3.
1494) Podle jedné z Kantových formulací kategorického imperativu, tedy povinnosti platné za všech okolností, má člověk jednat
tak, aby používal lidství ve své osobě i v osobě druhých vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Při sebevraždě ale
člověk používá své lidství jako pouhý prostředek k dosažení klidu, stavu bez bolesti či podobně. Pro Kanta toto pravidlo však
není omezením lidské svobody, ale podmínkou jejího naplnění. Pro pochopení této argumentace je ovšem třeba hlubší vhled do
relativně obtížné Kantovy etiky. Srov. KANT, I. Základy metafyziky mravů. Praha: OIKOYMENH, 2014, 104 s. ISBN 978-80-7298-501-2.
1496) Jedná se o jeden z mála úmyslných trestných činů proti životu a zdraví, se kterými se v souvislosti s poskytováním
zdravotních služeb můžeme v praxi reálně setkat, většina takových trestných činů je totiž ve zdravotnictví naprostým excesem.
1497) § 26, § 27 německého trestního zákoníku a contrario.
1498) Wetboek van Strafrecht (Nizozemský trestní zákon), § 293 a § 294.
1499) Death with Dignity Act 1994, Oregon.
1500) § 115 švýcarského trestního zákoníku. Srov. PETERKOVÁ, H. Švýcarská teorie a praxe pomoci při sebevraždě. Zdravotnické
fórum: pravidelná příloha časopisu Právní fórum. 2012, roč. 2, č. 1, s. 2-4.
1501) Supreme Court of Canada, Carter v. Canada (Attorney General), 2015 SCC 5, [2015] 1 S.C.R. 331 [cit. 2016-06-30]. Dostupné z
WWW: <https://scc-csc.lexum.com/scc-csc/scc-csc/en/item/14637/index.do>.
1502) Této věci se v souvislosti s problematikou výhrady svědomí blíže věnoval mj. MURPHY, S. Supreme Court of Canada order
legalization of physician assisted suicide and euthanasia. Protection of Conscience Project [online]. 6.2.2015 [cit. 2016-06-30].
Dostupné z WWW: <http://www.consciencelaws.org/law/commentary/legal073-010.aspx>.
1503) Zdravotní stav pacienta nemusí být terminální, avšak musí být těžký a nenapravitelný (irremediable), resp. nevyléčitelný.
1504) Pretty v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 29.4.2002, č. stížnosti 2346/02.
1505) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
1506) CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 67. ISBN 80-7201-594-X.
1507) Haas v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 20.1.2011, č. stížnosti 31322/07, bod 53.
1508) Haas v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 20.1.2011, č. stížnosti 31322/07, bod 56, 57.
1509) Haas v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 20.1.2011, č. stížnosti 31322/07, bod 61.
1510) Gross v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 14.5.2013, č. stížnosti 67810/10, 2013, bod 9.
1511) Gross v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 14.5.2013, č. stížnosti 67810/10, bod 67.
1512) Gross v. Švýcarsko, rozsudek ESLP ze dne 30.9.2014, č. stížnosti 67810/10.
1513) Důvodová zpráva k návrhu zákona o zdravotních službách, zvláštní část, k § 36. Již výše upozorňujeme na vhodnost chápání
odpojení od přístrojů či jiného zanechání léčby jako nekonání v širším slova smyslu, tzn. bez ohledu na to, že může vyžadovat
některé dílčí aktivní úkony (pohyby), například vypnutí či odstranění dýchacího přístroje, vyživující sondy apod. Stejným směrem
se ostatně posunul výklad i v Německu, srov. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 25.6.2010, sp. zn. 2 StR 454/09 (NJW
2010 2963). K problematice viz též KREJČÍKOVÁ, H. Ukončování léčby pacienta a trestní odpovědnost lékaře. Praha: Galén, 2014, s.
143. ISBN 978-80-7492-167-4.
1514) Srov. HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha:
1515) Airedale N. H. S. Trust v. Bland [1993] A. C. 789.
1516) Re A (conjoined twins) [2001] 2 WLR 480.
1517) HOOK, C. C., MUELLER, P. S. The Terri Schiavo Saga: The Making of a Tragedy and Lessons Learned. Mayo Clinic Proceedings.
2005, č. 11, s. 1449-1460.
1518) Při splnění podmínek uvedených v § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
1519) Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.
1520) Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.
1521) Princip sociální solidarity pojištěnců, na němž je systém veřejného zdravotního pojištění vybudován, lze charakterizovat
jako solidaritu bohatých s chudými a zdravých s nemocnými. Pojištěnci s vyššími příjmy přispívají do systému vyšším pojistným a
zdraví čerpají ze systému nižší částky než nemocní. Srov. TRÖSTER, P. Zdravotní pojištění. In TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního
zabezpečení. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 95-96. ISBN 978-80-7400-473-5.
1522) Z teoretického hlediska je tento systém blízký fondovému systému financování zdravotnictví, ve kterém jsou občané
povinni odvádět část svých příjmů do určitého fondu (jenž může mít různorodé podoby a různou míru provázanosti se státním
rozpočtem), a právě z tohoto fondu lze čerpat prostředky na zdravotnictví. Historicky starší model čistě tržního pojetí
zdravotnictví je v současnosti široce odmítán, neboť chudším občanům neumožňuje naplnění jejich práva na zdravotní péči.
Neosvědčil se ani model financování veškeré zdravotní péče ze státního rozpočtu, který vede k vysoké míře neefektivity
zdravotnictví. Srov. HAVLÍČEK, K., HEMELÍK, T. Nad veřejným zdravotním pojištěním. Praha: Orac, 1998, s. 9-10. ISBN 80-86199-04-5.
1523) TRÖSTER, P. Zdravotní pojištění. In TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 100. ISBN 978-
80-7400-473-5.
1524) Srov. § 10 odst. zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci
obyvatel). Bližší podmínky tzv. utajeného porodu jsou upraveny v § 37 zákona o zdravotních službách.
1525) § 65 odst. 1 a § 87g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
1526) Čl. 48 Smlouvy o fungování Evropské unie.
1527) Některé zdravotní výkony jsou však ze zdravotního pojištění uhrazeny i po smrti pojištěnce (např. ohledání).
1528) Toto právo nemají vojáci v činné službě (s výjimkou vojáků v záloze povolaných k vojenskému cvičení nebo službě v
operačním nasazení) a žáci vojenských škol, kteří se připravují na službu vojáka z povolání a nejsou vojáky v činné službě, kteří
jsou pojištěni u Vojenské zdravotní pojišťovny; vojáci a žáci vojenských škol jsou pojištěnci Vojenské zdravotní pojišťovny do
posledního dne kalendářního měsíce, v němž ukončili studium na vojenské škole, pak se znovu stávají pojištěnci té zdravotní
pojišťovny, u níž byli pojištěni před odchodem do Vojenské zdravotní pojišťovny.
1529) Registrujícím poskytovatelem se rozumí poskytovatel ambulantní péče v oboru všeobecné praktické lékařství, v oboru
praktické lékařství pro děti a dorost, v oboru zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví, který přijal pacienta do
péče za účelem poskytování primární ambulantní péče a který při přijetí pacienta do péče a s jeho souhlasem vyplnil registrační
list. Jde-li o poskytovatele, u něhož poskytuje zdravotní služby více lékařů, je pacient zaregistrován ke konkrétnímu lékaři.
1530) § 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
1531) Blíže viz podkapitolu 14.2.3.3.
1532) Pojem zdravotnických prostředků je nesmírně široký (viz podkapitolu 16.3). Zákon o veřejném zdravotním pojištění přitom
nevymezuje jednoznačný okruh hrazených zdravotnických prostředků, minimální požadavky na jejich kvalitu či konkrétní výše a
podmínky úhrady. To je problematické, neboť o úhradách zdravotnických prostředků spíše než zákon rozhodují poměrně volně
zdravotní pojišťovny. K úhradám zdravotnických prostředků ze systému veřejného zdravotního pojištění (byť se jedná o zdroj k
právnímu stavu před účinností zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích) srov. KRÁL, J. Farmaceutické právo. Praha:
Erudikum, 2014, s. 200-209. ISBN 978-80-905897-0-4.
1533) K některým důsledkům judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž jsou zdravotní služby službami ve smyslu
evropského práva, srov. HATZOPOULOS, V. Public procurement and state aid in national health care systems. In MOSSIALOS, E.,
PERMANAND, G., BAETEN, R., HERVEY, T. K. a kol. Health Systems Governance in Europe. The Role of European Union Law and
Policy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 379-418. ISBN 978-0-521-74756-1. GEKIERE, W., BAETEN, R., PALM, W. Free
movement of services in the EU and health care. In ibid., s. 461-508, a také PALM, W., GLINOS, I. A. Enabling patient mobility in the
EU: between free movement and coordination. In ibid., s. 509-560.
1534) Čl. 20 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.
1535) Podle § 25 zákona o veřejném zdravotním pojištění je pobyt průvodce pojištěnce v lůžkové péči hrazený z veřejného
zdravotního pojištění pouze tehdy, je-li při hospitalizaci pojištěnce ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče nutná celodenní
přítomnost průvodce vzhledem ke zdravotnímu stavu pojištěnce nebo k nutnosti zaškolení průvodce pojištěnce v ošetřování a
léčebné rehabilitaci doprovázeného pojištěnce. Pobyt průvodce pojištěnce do dovršení šestého roku věku doprovázeného
pojištěnce včetně je v takovém případě bez dalšího hrazenou službou; pobyt průvodce pojištěnce staršího 6 let je hrazenou
službou jen se souhlasem revizního lékaře.
1536) Zajímavé může být srovnání s některými zahraničními úpravami, např. anglickou nebo v poslední době kanadskou, které
zavádějí dvojkolejný systém veřejného zdravotního pojištění a soukromého financování stejných zdravotních služeb. Srov.
JACKSON, E. Medical Law. Text, Cases, and Materials. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 64-66. ISBN 978-0-19-926127-7. VAIL,
S. Does Canada have two-tier health care? The Canadian Nurse. 1996, roč. 92, č. 9, s. 60.
1537) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
1538) Srov. nález ústavního soudu ČR ze dne 5.5.1999, sp. zn. Pl. ÚS 23/98.
1539) Požadavek spravedlivosti znamená mj. to, že způsob přístupu ke hrazené zdravotní péči bude vylučovat vznik možných
nerovností.
1541) Srov. § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách.
1542) Viz § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
1543) Srov. § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
1544) Vyhláška č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.
1545) Jedná se o vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami.
1546) Stanovisko k § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky. Částka 7, červenec 2005.
1547) Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
1548) V takovém případě by však úhradě pacienta mělo předcházet jeho poučení poskytovatelem o tom, že danou zdravotní
službu může jako službu hrazenou čerpat u jiného smluvního poskytovatele své zdravotní pojišťovny.
1549) Jednající osoba v takovém případě učiní před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke
kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.
1550) Starší úprava elektronického podpisu obsažená v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, byla ke dni 19.9.2016
nahrazena zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1551) Srov. např. ankety mezi odborníky ve Zdraví Euro. Zrušení poplatů musí být trvale kompenzováno [online]. 13.1.2014 [cit.
2016-06-26]. Dostupné z WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/zruseni-poplatku-musi-
byt-trvale-kompenzovano-473618> nebo Peníze.cz. Očima expertů: Měly by se opět zavést poplatky u lékaře? [online]. 5.6.2015 [cit.
2016-06-26]. Dostupné z WWW: <http://www.penize.cz/zdravotnictvi/300904-ocima-expertu-mely-by-se-opet-zavest-poplatky-u-
lekare>.
1552) K tomu srov. § 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
1553) Pojem nezaopatřeného dítěte je vymezen v § 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Za nezaopatřené dítě se
tak považuje mimo jiné také osoba nejdéle do 26. roku věku, která se soustavně připravuje na budoucí povolání, tedy typicky
student.
1554) Zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření.
1555) Srov. zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
1556) § 20 až 21a zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.
1557) Kritérii tohoto přerozdělení jsou počty pojištěnců, jejich věková struktura, pohlaví a nákladové indexy věkových skupin
pojištěnců. Srov. též TRÖSTER, P. Zdravotní pojištění. In TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
98-99. ISBN 978-80-7400-473-5.
1558) V rozsudku se hovoří o zdravotních fondech.
1559) Rozsudek užívá obvyklého pojmu příspěvek.
1560) K problematice soukromého zdravotního pojištění v EU srov. THOMSON, S., MOSSIALOS, E. Private health insurance and the
internal market. In MOSSIALOS, E., PERMANAND, G., BAETEN, R., HERVEY, T. K. a kol. Health Systems Governance in Europe. The Role
of European Union Law and Policy. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 419-460. ISBN 978-0-521-74756-1.
1561) Mechanismem do jisté míry vyvažujícím nerovné postavení zdravotních pojišťoven a poskytovatelů by mohla být např.
kontraktační povinnost ze strany zdravotních pojišťoven v případech, kdy jsou splněny objektivně obecně závaznými právními
předpisy stanovené podmínky pro uzavření smlouvy.
1562) Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky je zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky.
1563) Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny vznikají na základě zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a
dalších zdravotních pojišťovnách.
1564) Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení.
1565) Srov. § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
1566) Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami.
1567) Zdravotní pojištění je teorií označováno za povinné pojištění veřejnoprávního typu založené na principu obligatornosti
pojišťovacího systému. Srov. TRÖSTER, P. Zdravotní pojištění. In TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 95. ISBN 978-80-7400-473-5.
1568) Ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejném zdravotním pojištění:
"Příslušná zdravotní pojišťovna uhradí vždy na základě:
a) lékařského předpisu vystaveného smluvním poskytovatelem, lékařem poskytujícím neodkladnou péči pojištěnci, smluvním
lékařem poskytujícím hrazené služby v zařízení sociální péče a smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby sobě, manželovi,
svým rodičům, prarodičům, dětem, vnukům a sourozencům, jestliže jeho odbornost zaručuje Česká lékařská komora nebo Česká
stomatologická komora a jestliže k tomu takový lékař uzavře zvláštní smlouvu se zdravotní pojišťovnou
1. poskytovatelům lékárenské péče léčivé přípravky a zdravotnické prostředky, a to i tehdy, nemá-li s poskytovatelem lékárenské
péče dosud uzavřenu smlouvu podle odstavce 1,
2. poskytovatelům lékárenské péče a jiným smluvním subjektům brýle a pomůcky oční optiky, vlasové náhrady, ortopedicko
protetické pomůcky sériově a individuálně vyráběné, pomůcky pro zdravotně postižené včetně vozíků a zvedáků pro imobilní
osoby a dále pomůcky pro sluchově postižené, nevidomé a slabozraké,
3. poskytovatelům lékárenské péče a jiným subjektům přístroje používané k terapii,
b) předloženého účtu smluvním poskytovatelům
1. stomatologické protetické náhrady a léčebné rehabilitační pomůcky,
2. ortodontické aparáty,
c) předloženého účtu smluvním poskytovatelům nebo jiným smluvním subjektům servisní zásahy na poskytnuté zdravotnické
prostředky,
d) smlouvy osobám, které mají oprávnění k distribuci léčivých přípravků podle zákona o léčivech, léčivé přípravky obsahující
očkovací látky pro pravidelná očkování podle antigenního složení očkovacích látek stanoveného Ministerstvem zdravotnictví
podle zákona o ochraně veřejného zdraví,
e) předloženého účtu v souladu s prováděcím právním předpisem a cenovým předpisem osobám oprávněným přepravovat lidské
pozůstatky podle zákona o pohřebnictví, přepravu těla zemřelého pojištěnce k pitvě a z pitvy."
1569) Vyhláška č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.
1570) Zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, byl derogován zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění, účinným ode dne 1.4.1997.
1571) Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
1572) K uvedeným důvodům neplatnosti právního jednání srov. ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č.
89/2012 Sb. Praha: Linde, 2013, s. 130-133. ISBN 978-80-7201-918-2.
1573) Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
1574) IČZ nebo IČP je zpravidla uvedeno v záhlaví nebo v příloze smlouvy o poskytování hrazených zdravotních služeb.
1575) Tato úprava nevylučuje případnou trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, jehož skutková podstata je naplněna,
jestliže lékař úmyslně vykazoval provedení hrazených výkonů neodpovídající skutečnosti. Pachatelem může být nejen
poskytovatel zdravotních služeb, ale také jeho zaměstnanec (a to i tehdy, pokud podvodem došlo k obohacení poskytovatele).
Srov. ŽĎÁREK, R. Trestní odpovědnost. In TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 359-
360. ISBN 978-80-7400-050-8.
1577) Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.
1578) Zákon č. 200/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních
pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění
pozdějších předpisů.
1579) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 200/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o
změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, Obecná část, A 1.2 a).
1580) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 200/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a
o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, Zvláštní část, k bodu 13 (§ 17 odst. 9).
1581) Srov. např. vyhlášku č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok
2013.
1582) K hrazení léčivých přípravků ze systému veřejného zdravotního pojištění srov. též KRÁL, J. Farmaceutické právo. Praha:
Erudikum, 2014, s. 176-200. ISBN 978-80-905897-0-4.
1583) Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových,
podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
1584) Tedy činnost pojišťovny navenek nebo činnost, pro kterou byla především zřízena, do jejíhož rámce náleží nároky
pojištěnce i obsah smluvních vztahů mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotních služeb.
1585) Čl. 31 Listiny základních práv a svobod: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění
právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."
1586) Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 10.7.1996, sp. zn. Pl. ÚS 35/95.
1587) Na tomto místě je třeba předestřít, že zdravotnictví se potýká nejen s nedostatkem zdrojů finančních, ale i jiných, které sice
mohou s nedostatkem finančních zdrojů souviset (např. zdroje lidské - nedostatek personálu), ale rovněž nemusí (např.
nedostatek orgánů vhodných pro transplantaci).
1588) Pokud by lékař chtěl např. zcela eliminovat nebezpečí krvácení do mozku v případě úrazu hlavy, musel by nechat provést
CT vyšetření v mnohem vyšším počtu případů, než je tomu v současné praxi. U mnoha lehčích úrazů je totiž krvácení do mozku
velmi nepravděpodobné, avšak není vyloučeno. Tento princip téměř neomezeného prostoru pro zdokonalování praxe přitom
platí prakticky u veškerých diagnostických i terapeutických výkonů.
1589) Srov. ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právní aspekty racionalizace zdravotní péče. In SVOBODA, P., ONDŘEJEK, P.,
ŠUSTEK, P. Studie z lidských práv č. 4. Filozofické a právně teoretické aspekty lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze,
Právnická fakulta, 2013, s. 109-110. ISBN 978-80-87146-88-0, nebo HERRING, J. Medical Law and Ethics. 2. vydání. Oxford: Oxford
University Press, 2008, s. 52. ISBN 019-9230-66-8. Pro jiné definice racionalizace odkazujeme mj. na SYRETT, K. Law, Legitimacy
and the Rationing of Health Care. A Contextual and Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN
978-05-21857-73-4.
1590) Srov. ŠUSTEK, P., POVOLNÁ, M. Right to Healthcare: Sustainability of the Insurance System and the Situation in the Czech
Republic. Espaço Jurídico Journal of Law [EJJL]: Ediçao Especial - Graves Violaçoes DDHH. 2015, s. 69-82.
1591) Srov. ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právo na zdravotní péči a jeho ekonomické limitace. Bulletin Výzkumného
1592) Jak tomu bylo například v případě Cobyho Howarda, jemuž se dostalo značné mediální pozornosti (např. JAPNEGA, A. A
Transplant for Coby: Oregon Boy's Death Stirs Debate Over State Decision Not to Pay for High-Risk Treatments. [online]. Los
Angeles Times [cit. 2014-12-03]. Dostupné z WWW: <http://articles.latimes.com/1987-12-28/news/vw-21384_1_marrow transplant>,
ale i zájmu odborných periodik (WINSLOW, G. R. Watching Coby Howard Die: Ethics, Economics and Politics in the Allocation of
Medical Care. Bioethics News. 1989, r. 8, č. 4, s. 14-26). Na roli společenského, resp. mediálního tlaku a jeho vlivu na rozhodovací
proces bývá v souvislosti s medializovanými případy racionalizace zdravotní péče v odborné literatuře často upozorňováno (srov.
UBEL, P.?A. Pricing Life. Why It's Time for Health Care Rationing. Massachusetts: MIT Press, 2001, s. 35. ISBN 978-0262710091). V této
souvislosti odkazujeme rovněž na práce dalších autorů: JENNI, K. E., LOEWENSTEIN, G. Explaining the "identifiable victim" effect.
Journal of Risk and Uncertainty, 1997, č. 14, s. 235-257. SCHELLING, T. C. Choice and Consequence: Prospectives of an Errant
Economist. Cambridge: Harvard University Press, 1984. ISBN 9780674127715.
1594) ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právní aspekty racionalizace zdravotní péče. In SVOBODA, P., ONDŘEJEK, P., ŠUSTEK,
P. Studie z lidských práv č. 4. Filozofické a právně teoretické aspekty lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická
fakulta, 2013, s. 110-111. ISBN 978-80-87146-88-0.
1595) ŠUSTEK, P., HLAVÁČEK, K., POVOLNÁ, M. Právo na zdravotní péči a jeho ekonomické limitace. Bulletin Výzkumného centra pro
lidská práva. 2015, č. 3-4, s. 3.
1596) Srov. EXTER, A. The Right to Health Care in International Law. In EXTER, A., SÁNDOR, J. Frontiers of European Health Law.
Yearbook 2002. Rotterdam: Erasmus University Press, 2003, s. 13. ISBN 9080748722.
1597) UN ECOSOC. The Right to the Highest Attainable Standard of Health (General Comment No. 14 on Health) [online]. 8.11.2000
[cit. 2016-06-30]. dostupný z WWW: <http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/(symbol)/E.C.12.2000.4.En>.
1598) "Smluvní strany, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje, učiní odpovídající opatření, aby v rámci své
jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality."
1600) Jak v této souvislosti judikoval Nejvyšší soud ČR (usnesení ze dne 10.12.2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008): "Česká lékařská
společnost Jana Evangelisty Purkyně je totiž ,dobrovolné nezávislé sdružení fyzických osob - lékařů, farmaceutů a ostatních
pracovníků ve zdravotnictví a příbuzných oborech, příp. osob právnických' (srov. § 1 odst. 1 jejích Stanov). Je tedy občanským
sdružením, a už proto její doporučení nemohou být pro lékaře (příp. další sdružené osoby) závazná, natož aby mohla být
považována za obecně závazné standardy nejen pro její členy, ale dokonce i pro všechny zdravotnické pracovníky v České
republice, jak snad chtěl odvolací soud dovodit (...) Lékař je tedy povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v
souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené
zákonem. Tímto zákonem je shora již také citovaný zák. č. 220/1991 Sb." (zvýrazněno autory).
1601) V České republice vydávají doporučené postupy především příslušné odborné společnosti České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně (ČLS JEP). Doporučení vydává také Česká lékařská komora (ČLK).
1603) Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, je tato úhrada vázána na předchozí souhlas revizního lékaře.
1604) Sponzorování poskytovatele zdravotních služeb ze strany pacienta je přitom zcela legální, nesmí však být podmínkou
poskytnutí zdravotní služby. Srov. ZÁLESKÁ, D., MACH, J. Právní vztahy poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotních pojišťoven.
In MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MLYNÁŘOVÁ, D., KVAPILOVÁ, I., MÁCA, M., VALÁŠEK, D. Univerzita medicínského práva. Praha:
Grada, 2013, s. 190. ISBN 978-80-247-5113-9. Problematiku darování poskytovatelům zdravotních služeb od 1.1.2014 nově upravil §
2067, jenž považuje za relativně neplatné takové darování poskytovateli, které se odehrálo v době, kdy byl dárce v jeho péči nebo
přijímal jeho služby. Obecněji k otázce přípustnosti darování poskytovateli zdravotních služeb ze strany pacienta srov. ELISCHER,
D. Darování provozovatelům zdravotnických nebo sociálních služeb - aneb omezení darovací autonomie. Rekodifikace a praxe.
2015, roč. 3, č. 3, a dále také ELISCHER, D. Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 51.
ISBN 978-80-7552-298-6.
1605) Takové služby jsou pak zpravidla poskytovány na základě písemné smlouvy o poskytování dohodnutých služeb
nehrazených ze zdravotního pojištění, v níž je uvedeno, že k poskytování dochází na základě výslovné žádosti pacienta a po
dohodě o ceně předmětných služeb. Srov. ZÁLESKÁ, D., MACH, J. Právní vztahy poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotních
pojišťoven. In MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MLYNÁŘOVÁ, D., KVAPILOVÁ, I., MÁCA, M., VALÁŠEK, D. Univerzita medicínského
práva. Praha: Grada, 2013, s. 189-190. ISBN 978-80-247-5113-9.
1606) Zejména vyhláška č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi a podmínkách zacházení s léčivy, vyhláška č. 229/2008 Sb., o
výrobě a distribuci léčiv, vyhláška č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech.
1607) Zejména pokyn UST-27 verze 3, Regulace reklamy na humánní léčivé přípravky a lidské tkáně a buňky, UST-22, Standardní
názvy lékových forem, způsobu podání a obalů - doplněk, UST-15 verze 4. Postup zdravotnických pracovníků a prodejců
vyhrazených léčiv při podezření na závadu v jakosti léčivého přípravku.
1608) § 2 odst. 1 zákona o léčivech.
1609) § 2 odst. 2 písm. a) zákona o léčivech.
1610) § 20 a 21 zákona o léčivech.
1611) Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání
1612) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních
a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi.
1613) Vyhláška č. 427/2008 Sb., o stanovení výše náhrad výdajů za odborné úkony vykonávané v působnosti Státního ústavu pro
kontrolu léčiv a Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv.
1614) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES (32001L0083), o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých
přípravků.
1615) Blíže viz FELDSCHREIBER, P. The law and regulation of medicines. 1. vydání. New York: Oxford University Press, 2008, s. 103-
110. ISBN 978-0-19-953467-8.
1616) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 23.1.2008, sp. zn. 3 Ads 71/2007.
1617) § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, věta za středníkem: "účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být
rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže
opak".
1618) Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
1619) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 8.4.2015, sp. zn. 1 As 257/2014.
1621) Generickým léčivým přípravkem se rozumí přípravek s obdobnou léčivou látkou a obdobnou lékovou formou, jakou má
inovativní léčivý přípravek, kterému již vypršela patentová ochrana a není tak chráněn proti kopírování. Srov. Státní ústav pro
kontrolu léčiv. Generické léčivé přípravky [online]. Farmakoterapeutické informace: měsíčník pro lékaře a farmaceuty [cit. 2016-
04-17]. Dostupné z WWW: <www.sukl.cz/file/70767_1_1>.
1622) § 41 a násl. zákona o léčivech.
1623) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků.
1624) Evropská komise [online]. The Mutual Recognition Procedure [cit. 2016-06-11]. Dostupné z WWW:
<http://ec.europa.eu/health/authorisation-procedures-mutual-recog nition_en.htm>.
1625) GRUBB, A., LAING, J. M., MCHALE, J. V., KENNEDY, I. Principles of Medical Law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2010,
s. 919. ISBN 978-0-19-954440-0.
1626) Srov. KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s. 98. ISBN 978-80-905897-0-4. MANLEY, M. I., VICKERS,
M.. Navigating European Pharmaceutical Law. Oxford, United Kingdom: Oxford University Press, 2015, s. 688. ISBN 9780198717997.
1627) ŠVESTKA, M. Registrace léčiv v České republice. Praha, 2014, s. 46. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta,
katedra správního práva a správní vědy. Vedoucí práce JUDr. Petr Svoboda, Ph.D.
1628) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 726/2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a
veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky.
1630) KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s. 99-100. ISBN 978-80-905897-0-4.
1631) § 4 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
1632) Zde je zajímavé poznamenat, že valná část farmaceutických společností se sdružuje v organizacích, které své členy vybízejí
k etickému a transparentnímu postupu, kupříkladu právě i v oblasti reklamních aktivit, kdy farmaceutická společnost dobrovolně
implementuje samoregulační pravidla organizace, někdy dokonce přísnější než samotný zákon. V České republice působí
takových organizací několik, přičemž největší z nich je Asociace inovativního farmaceutického průmyslu sdružující přes 30
výrobců inovativních léčivých přípravků. Na dodržování Etického kodexu AIFP dohlíží zvláštní etická komise zřízená samotnou
AIFP, která v případě porušení kodexu může členům asociace ukládat finanční pokuty. V některých případech může ovšem nastat
otázka, zdali taková praxe nemůže být narušením hospodářské soutěže podle příslušných předpisů.
1633) Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1634) § 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
s. 931. ISBN 978-0-19-954440-0.
1636) Srov. § 5a odst. 8 a § 5b odst. 8 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1637) § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1638) § 2 písm. g) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách.
1639) § 5a odst. 7 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1640) § 5b odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.

1642) § 5a odst. 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1644) § 5 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
1645) § 75 a násl. zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.
1646) Vyhláška č. 229/2008 Sb., o výrobě a distribuci léčiv.
s. 926. ISBN 978-0-19-954440-0.
1649) KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s. 102-103. ISBN 978-80-905897-0-4.
1650) § 5 odst. 13 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.
1651) Státní ústav pro kontrolu léčiv [online]. Otázky a odpovědi ke zprostředkování léčivých přípravků [cit. 2016-06-10]. Dostupné
z WWW: <http://www.sukl.cz/distribuce-1/otazky-a-odpovedi-2>.
1652) Srov. MOSSIALOS, E., MRAZEK, M., WALLEY, T. Regulating pharmaceuticals in Europe: striving for efficiency, equity and quality.
Maidenhead: Open University Press, 2004, s. 392. ISBN 0-335-21466-5.
1653) § 39 odst. 4 písm. c) zákona o léčivech: "Léčivý přípravek, který je určen pro pacienty v ambulantní péči, avšak jeho použití
může vyvolat velmi závažné nežádoucí účinky nebo může představovat značné riziko zneužívání, což vyžaduje vystavení
lékařského předpisu podle požadavků lékaře se specializovanou způsobilostí a zvláštní dohled během léčby."
1654) § 3 a § 4 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a
o pravidlech používání lékařských předpisů.
1656) Dle § 12 vyhlášky o způsobbu předepisování léčivých přípravků recept vystavovaný v "případě nebezpečí z prodlení při
poskytování zdravotní péče pacientovi, který je v nebezpečí smrti, nebo jeví známky vážné poruchy zdraví".
1657) KONNOR, D. D. Pharmacy law desk reference. New York: Haworth Press, 2007, s. 445. ISBN 9780789018212.
1658) KONNOR, D. D. Pharmacy law desk reference. New York: Haworth Press, 2007, s. 447. ISBN 9780789018212.
1659) Institute for Safe Medication Practicies [online]. A Call to Action: Elliminate Handwrit-ten Prescription Within Three Years.
[cit. 2016-06-05]. Dostupné z WWW: <https://www.ismp.org/Newsletters/acutecare/articles/Whitepaper.asp>.
1660) Zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24.10.1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se
zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.
1661) Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
1662) Stranou ponechejme zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
1663) Srov. hlavu VII zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
1664) BURIÁNEK, J. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní otázky. Praha: Linde, 2005, s. 31. ISBN 895-
94-9485-3. V podrobnostech srov. kapitolu 5 této knihy.
1665) Srov. § 53 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
1668) Srov. ustanovení § 80 odst. 1 zákona o léčivech účinné od 1.1.2018.
1669) Dle § 79 odst. 2 zákona o léčivech lze léčivé přípravky kromě lékárny připravovat na pracovišti nukleární medicíny
poskytovatele zdravotních služeb, jde-li o radiofar-maka, či na imunologickém nebo mikrobiologickém pracovišti.
1672) KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s. 107. ISBN 978-80-905897-0-4. V podrobnostech srov.
kapitolu 14 této knihy.
1675) Vyhláška č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických
zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky.
1677) Ibid., s. 111-112.
1678) "Léčivé přípravky, které mohou vyvolat nebezpečí pro lidské zdraví, kterému lze zamezit stanovením určitých omezení pro
takový výdej, nebo pro jeho správné používání je nezbytná předchozí odborná porada s farmaceutem."
1679) § 2 odst. 2 písm. o) zákona o léčivech.
1681) Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon).
1682) § 47 odst. 1 písm. f) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
1684) Vyhláška č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických
zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky.
1685) Zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů.
1686) Vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
1687) Vyhláška č. 93/2016 Sb., o Katalogu odpadů.
1688) § 12 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů.
1689) § 9a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů.
1691) Ibid., s. 118.
1692) K pojmu "nežádoucí účinek" srov. § 3 odst. 4 zákona o léčivech.
1695) § 90 odst. 1 písm. c) zákona o léčivech.
1697) § 107 odst. 1 písm. d) zákona o léčivech.
1698) Pro srovnání, iniciativa mající za cíl osamostatnění regulace zdravotnických prostředků v USA započala v roce 1969
rozsudkem Nejvyššího soudu USA ve věci United States v. Bacto-Unidisk. Srov. KONNOR, D. D. Pharmacy law desk reference. New
York: Haworth Press, 2007, s. 28. ISBN 978-0789018212.
1699) Směrnice Rady 90/385/EHS ze dne 20.6.1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se aktivních
implantabilních zdravotnických prostředků.
1700) Před vstupem směrnice (viz dále) v platnost nebyla ve většině členských států EU buď žádná regulace zdravotnických
prostředků, nebo se zdravotnické prostředky regulovaly (nelogicky) stejně jako léčivé přípravky. Srov. GRUBB, A., LAING, J. M.,
MCHALE, J. V., KENNEDY, I. Principles of Medical Law. 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 943. ISBN 978-0-19-954440-
0.
1701) Srov. CHENG, M. Medical device regulations: global overview and guiding principles. 1. vydání. Geneve: World Health
Organization, 2003, s. 43. ISBN 92-4-154618-2.
1702) Srov. CHAI, J. Regulation of Medical Devices in the European Union. Journal of Legal Medicine. 2000, roč. 21, č. 4, s. 537-556.
1703) Směrnice Rady 93/42/EHS ze dne 14.6.1993 o zdravotnických prostředcích.
1704) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/79/ES ze dne 27.10.1998 o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro.
1705) Srov. ATUN, R., SHAH, S., BOSANQUET, B. The medical devices sector: coming out of the shadow. European Business Journal.
2002, roč. 14, č. 2, s. 63-72.
1706) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/47/ES ze dne 5.9.2007, kterou se mění směrnice Rady 90/385/EHS o
sbližování právních předpisů členských států týkajících se aktivních implantabilních zdravotnických prostředků, směrnice Rady
93/42/EHS o zdravotnických prostředcích a směrnice 98/8/ES o uvádění biocidních přípravků na trh.
1707) MACHÁLEK, J., KRÁL, J. Vize Evropy v oblasti regulace zdravotnických prostředků. Odborný seminář - Problematika spojená s
uvedením zdravotnických prostředků na trh. 2012.
1709) Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů.
1710) Srov. KOWANDOVÁ, H., WEBER, T. Zákon o technických požadavcích na výrobky a předpisy související. 2. vydání. Praha: Linde,
1999, s. 513. ISBN 80-7201-087-5.
1711) Zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů.
1712) Nařízení vlády č. 336/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky a kterým se mění nařízení
vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády vydaná k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích
na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
1713) Nařízení vlády č. 154/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na aktivní implantabilní zdravotnické prostředky a
kterým se mění nařízení vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády vydaná k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o
technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
1714) Nařízení vlády č. 453/2004 Sb., kterým se stanovují technické požadavky na diagnostické zdravotnické prostředky in vitro, ve
znění pozdějších předpisů.
1715) Zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
1716) Nařízení vlády č. 54/2015 Sb., o technických požadavcích na zdravotnické prostředky.
1717) Nařízení vlády č. 55/2015 Sb., o technických požadavcích na aktivní implantabilní zdravotnické prostředky.
1718) Nařízení vlády č. 56/2015 Sb., o technických požadavcích na diagnostické zdravotnické prostředky in vitro.
1719) Vyhláška č. 62/2015 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zdravotnických prostředcích.
1720) Vyhláška č. 61/2015 Sb., o stanovení výše náhrad výdajů za odborné úkony provedené Státním ústavem pro kontrolu léčiv
podle zákona o zdravotnických prostředcích.
1721) Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a
televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
1722) KRÁL, J. Regulace reklamy léčivých přípravků a zdravotnických prostředků. In COFOLA 2012: the Conference Proceedings.
Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 600-608. ISBN 978-80-210-5929-0.
1723) Srov. WINTER, F. Právo a reklama v praxi. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 335. ISBN 80-7201-654-7.
1724) Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
1725) Zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů.
1726) Cenový předpis 3/2012/FAR, o regulaci cen zdravotnických prostředků.
1727) Cenové rozhodnutí 2/13-FAR, kterým se stanoví seznam zdravotnických prostředků s deregulovanými cenami výrobce.
1728) Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění
1730) § 2 odst. 1 zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
1731) Takové výrobky se považují za léčivé přípravky.
1734) Výrobce dezinfekce se může rozhodnout, že produkt má být ředěn vodou v poměru 1:2 a mají se s ním vytírat operační sály
(pak produkt nasměroval mezi biocidní přípravky). Týž výrobce však může stanovit, že tato dezinfekce má být ředěna v poměru
1:10 a že má být používána na dezinfikování operačních nástrojů (v takovém případě půjde o zdravotnický prostředek). Stejný
výrobce ale může určit, že poměr ředění má být 1:20 a že produkt má sloužit k ošetření kůže pacienta před a po aplikaci injekce
(zde se již budeme pohybovat na poli léčivých přípravků). Vše výše uvedené bylo plně závislé na individuální vůli výrobce
produktu, proto tedy hovoříme o subjektivní složce.
2010, s. 948. ISBN 978-0-19-954440-0.
1738) Evropská komise [online]. MEDDEV 2.7/4 - Guidelines on Clinical investigations: a guide for manufacturers and notified
bodies [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW: <http://ec.europa.eu/health/medical-devices/ files/meddev/2_7_4_en.pdf>.
1739) Např. § 45 odst. 1 zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
2010, s. 950. ISBN 978-0-19-954440-0.
1741) HOMOLKA, F. Posouzení shody zdravotnického prostředku notifikovanou osobou a prohlášení o shodě. In Uvádění
zdravotnického prostředku na trh - novinky pro výrobce a distributory zdravotnických prostředků. 2013.
1742) § 5 písm. h) zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
1747) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích, Obecná část, bod 1.3.5.
1748) Srov. Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů -
Bezpečné, účinné a inovativní zdravotnické prostředky a diagnostické zdravotnické prostředky in vitro přinášející prospěch
pacientům, spotřebitelům a zdravotnickým pracovníkům (dokument č. 14492/12).

1751) Ibid.
1752) § 17 zákona č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích.
1756) § 59 odst. 1 písm. e) zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
1757) ČIHÁK, J. Servisní podpora zdravotnického prostředku. In Management zdravotnických prostředků. 2011.
1758) § 59 odst. 4 písm. c) zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích.
1759) Srov. Evropská komise [online]. MEDDEV 2.12/1 rev. 8 - Medical Devices Vigilance System Manufacturer Incident Report How
to use the MIR [cit. 2016-04-18]. Dostupné z WWW: <http://ec.europa.eu/health/medical-devices/files/meddev/2_12_1_ol_en.
pdf>.
1760) Srov. RANDALL, H. Post-Marketing Surveillance and Vigilance for Medical Devices: The European Approach. Drug Safety.
2001, roč. 24, č. 12, s. 869-872.
1761) § 70 odst. 2 zákona č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích
1763) BĚLOHLÁVEK, A., HÓTOVÁ, R. Cenová regulace z pohledu tuzemské, komunitární a mezinárodní úpravy a ochrany investic. 1.
vydání. Ostrava: Sagit, 2008, s. 356. ISBN 978-80-7208-676-4.
1764) § 15 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
1765) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.7.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11. V podrobnostech srov. podkapitolu 14.2.3.3.
1766) § 15 odst. 12 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
1768) MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. Praha: Grada Publishing, 2005, s. 11. ISBN 80-247-0924-4.
1769) Ibid., s. 12.
1770) University of Virginia School of Medicine [online]. What is Clinical Research? [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW:
<https://research.med.virginia.edu/clinicalresearch/participate-in-a-trial/what-is-medical-research/>.
1771) BRAZIER, M. Medicine, Patients, and the Law. 3. vydání. London: Penguin 2003, s. 398. ISBN 978-0-241-95259-7. Srov. také
EXTER, A. den. Human Rights and Biomedicine. Antwerpen: Maklu Publishers, 2010, s. 106-108. ISBN 9789046602966.
1772) Kromě notoricky známých nacistických lékařských experimentů lze vzpomenout řadu o něco méně drastických případů,
které spojuje především zásadní nedostatek informovaného souhlasu. Za všechny jmenujme nechvalně proslulý případ studie
zkoumající přirozený průběh syfilitidy u Afroameričanů na alabamském venkově (v angloamerické literatuře známé jako
Tuskegee syphilis experiment). Mezi lety 1932 a 1972 bylo mnoho účastníků studie bez informovaného souhlasu záměrně
nakaženo. Srov. MENIKOFF, J. Could Tuskegee Happen Today? Saint Louis University Journal of Health Law & Policy. 2008, č. 1.
1773) Orig.: "The concept of human dignity (...) constitutes the essential value to be upheld. It is at the basis of most of the values
emphasised in the Convention." Rada Evropy [online]. Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně. Bod 9. [cit. 2016-08-18].
Dostupné z WWW:
<https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.
1774) Ibid., bod 18.
1775) Ibid., bod 29.
1776) Ibid., bod 31.
1777) Ibid., bod 97.

1778) Ibid., bod 133.
1779) Ibid., bod 135.
1780) MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. Praha: Grada Publishing, 2005, s. 33. ISBN 80-247-094-4.
1781) STAUCH, M., WHEAT, K., TINGLE, J. Text, Cases and Materials on Medical Law and Ethics. 4. vydání. New York: Routledge, 2012,
s. 2. ISBN 978-0-415-58231-5.
1782) Ibid.
1783) HERRING, J. Medical Law and Ethics. 2. vydání. Oxford: Oxfor University Press, 2008, s. 549-550. ISBN 978-0-19-923066-2.
1784) Srov. BRYNNER, R., STEPHENS, T. D. Dark remedy: the impact of Thalidomide and its revival as a vital medicine. 1. vydání. New
York: Basic Books, 2001, s. 228. ISBN 0-7382-0590-7.
1785) Rozsudek občanskoprávní komory španělského Nejvyššího soudu z 23.9.2015, sp. zn. 3140/2014.
1786) The Sunday Times v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 26.4.1979, č. stížnosti 6538/74.
1787) Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech.
1788) Vyhláška č. 226/2008 Sb., o správné klinické praxi a bližších podmínkách klinického hodnocení léčivých přípravků.
1789) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 536/2014 ze dne 16.4.2014 o kli-nických hodnoceních humánních léčivých
přípravků a o zrušení směrnice 2001/20/ES.
1790) Oficiální text dostupný z WWW: <http://www.wma.net/en/30publications/ 10policies/b3/>.
1791) Čl. 15 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně: "Vědecký výzkum v oblasti biologie a medicíny bude prováděn svobodně při
respektování ustanovení této Úmluvy a v souladu s dalšími právními předpisy, které slouží ochraně lidské bytosti."
1792) Čl. 2 odst. 2 nařízení EU č. 534/2014.
1793) Srov. FRIEDMAN, M. L., FURGBERG, D. C., DEMETS, D. Fundamentals of Clinical Trials. 4. vydání. New York: Springer Science +
Business Media, 2010, s. 2. ISBN 978-1-4419-1586-3.
1795) POCOCK, J. S. Clinical trials: a practical approach. 1. vydání. Cornwall: John Wiley & Sons Ltd., 1985, s. 1. ISBN 978-0-471-
90155-6.
1796) § 51 odst. 2 písm. d) zákona o léčivech.
1798) STRNADOVÁ, V. Organizační aspekty klinického hodnocení. In STRNADOVÁ, V., SVOBODNÍK, A., KŘEPELKA, F. Úvod do
metodiky klinického hodnocení léčivých přípravků. 1. vydání. Praha: Grada, 2007, s. 20. ISBN 9788024719177.
1799) § 51 odst. 2 písm. g) zákona o léčivech. Podle téhož ustanovení se jedná o "příjemce hodnoceného léčivého přípravku, nebo
člena srovnávací nebo kontrolní skupiny, kterému není hodnocený léčivý přípravek podáván."
1801) Státní ústav pro kontrolu léčiv [online]. Pokyn SÚKL KLH 22, verze 2, bod 12. [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW:
<http://www.sukl.cz/leciva/klh-22-verze-2>.
1802) MAREK, P., ŠPECIÁNOVÁ, Š. Druhá fáze klinického hodnocení [online]. Medical tribune [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW:
<http://www.tribune.cz/clanek/28354-druha-faze-klinickeho-hodnoceni>.
1803) STRNADOVÁ, V. Organizační aspekty klinického hodnocení. In STRNADOVÁ, V., SVOBODNÍK, A., KŘEPELKA, F. Úvod do
metodiky klinického hodnocení léčivých přípravků. 1. vydání. Praha: Grada, 2007, s. 20. ISBN 9788024719177.
1805) § 26 odst. 5 písm. j) al. 2 zákona o léčivech.

1806) § 52 odst. 2 zákona o léčivech: "Zkoušejícím je lékař, který odpovídá za průběh klinického hodnocení v daném místě
hodnocení. Pokud klinické hodnocení v jednom místě hodnocení provádí tým osob, označuje se zkoušející, který vede tým těchto
osob, jako hlavní zkoušející."
1808) Viz nařízení EU č. 536/2014.
1809) Návrh zákona rozeslán poslancům jako tisk č. 706/0 dne 28.1.2016.
1810) § 53a odst. 1 a 2 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících
zákonů (zákon o léčivech).
1811) § 58 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o
léčivech).
1812) Např. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů.
1813) § 58 odst. 1 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů
(zákon o léčivech).
1814) § 58 odst. 2 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů
(zákon o léčivech).
1816) KRÁL, J. Farmaceutické právo. 1. vydání. Praha: Erudikum, 2014, s 80. ISBN 978-80-905897-0-4.
1817) § 55 odst. 1 písm. a) a b) zákona o léčivech.
1818) Státní ústav pro kontrolu léčiv [online]. Pokyn SÚKL KLH 10, verze 1, bod 12. [cit. 2016-04-17]. Dostupné z WWW:
<http://www.sukl.cz/leciva/klh-10-verze-1>.
1819) HERRING, J. Medical Law and Ethics. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 570. ISBN 978-0-19-923066-2.
1821) Např. dle § 38 zákona 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
1822) Srov. § 53 odst. 3 zákona o léčivech.
1823) KRÁL, J. Etické komise ve zdravotnictví jako kolegiální orgány. In ZDRAŽILOVÁ, P., KLIKOVÁ, A. a kol. Kolegiální orgány ve
veřejné správě: sborník z mezinárodní kon-ference: sborník ze 7. letní mezinárodní konference uskutečněné pod záštitou JUDr. Pav-
la Varvařovského, veřejného ochránce práv, a prof. JUDr. Naděždy Ro-ze-hnalové. CSc., děkanky Právnické fakulty Masarykovy
univerzity ve dnech 24. a 25. červ-na 2013. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2013. ISBN 978-80-904579-9-7.
1825) Srov. BEYLEVELD, D., TOWNEND, D., WRIGHT, J. Research ethics committees, data protection, and medical research in
European countries. Burlington, Vt: Ashgate, 2005, s. 315. ISBN 978-0-754643-500.
1826) § 8 a příloha č. 2 vyhlášky č. 226/2008 Sb., o správné klinické praxi a bližších podmínkách klinického hodnocení léčivých
přípravků.
1827) Srov. § 93, 94 a 96 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku.
1828) Srov. § 28 odst. 1 a § 31 až 34 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
1829) Čl. 5 Úmluvy o biomedicíně.
1830) § 31 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník: "Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví
člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě
neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu,
zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům." Srov. též podkapitolu 10.1.3.3.
1831) § 8 vyhlášky č. 226/2008 Sb., o správné klinické praxi a bližších podmínkách klinického hodnocení léčivých přípravků.
1833) Helsinská deklarace Světové lékařské asociace (WMA), přijatá na 18. valném shro-máždění Světové lékařské asociace,
Helsinky, Finsko, červen 1964, ve znění z roku 2013.
1834) O'GRADY, J. Medicines, medical devices, and the law. London: Greenwich Medical Media, 1999, s. 281. ISBN 19781900151078.
1836) MASON, J. K., LAURIE, G. T. Mason and McCall Smith's Law and Medical Ethics. 9. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2013,
s. 667. ISBN 978-0-19-965990-6.
1837) § 2936 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
1838) VOJTEK, P. Komentář k § 2936. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha:
Wolters Kluwer, 2014, s. 1040. ISBN 978-80-7478-630-3.
1839) O povinnosti zadavatele k náhradě újmy hovoří i novela zákona o léčivech zmíněná výše v podkapitole 17.1.3. Jelikož však
odkazuje na jiné právní předpisy, mimo jiné občanský zákoník, máme za to, že vznik povinnosti k náhradě je stále nutno
posuzovat podle principů občanskoprávní odpovědnosti (srov. podkapitolu 9.2.7).
1840) § 52 odst. 3 písm. f) zákona o léčivech.
1841) § 104 a násl. zákona o léčivech.
1842) K otázce případné společné odpovědnosti pomocníků srov. podkapitolu 9.1.2.
1844) § 2917 občanského zákoníku.
1845) Např. dle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, v
případě lékařských zdravotnických pracovníků.
1847) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010.
1848) Ibid.
1849) Včetně programového vybavení určeného jeho výrobcem ke specifickému použití pro diagnostické nebo léčebné účely a
nezbytného ke správnému použití zdravotnického prostředku. Srov. § 2 odst. 1 zákona o zdravotnických prostředcích.
1850) § 2 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotnických prostředcích. V podrobnostech srov. též podkapitolu 16.3.
1851) § 2 odst. 3 zákona o zdravotnických prostředcích.
1853) Jde o údaje o hodnoceném zdravotnickém prostředku nebo prostředku, u něhož je prokázána rovnocennost s hodnoceným
zdravotnickým prostředkem.
1854) Označení CE prokazuje, že daný výrobek byl před uvedením na trh Evropského hospodářského prostoru (bez ohledu na
zemi původu) posouzen a splňuje všechny příslušné (např. bezpečnostní, zdravotní či environmentální) požadavky předpisů
Evropské unie.
1855) Na základě § 19 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotnických prostředcích má zadavatel povinnost zajistit pro zkoušejícího
následující podklady:
1. příručku zkoušejícího, kterou se rozumí dokument obsahující soubor technických, klinických a preklinických údajů o
zkoušeném zdravotnickém prostředku, jež jsou podstatné pro účastníky klinické zkoušky, popřípadě další informace potřebné
pro provádění konkrétní klinické zkoušky,
2. pokyny, návody, popřípadě instruktáže zaměřené na určený účel zkoušeného zdravotnického prostředku,
3. technické údaje o zkoušeném zdravotnickém prostředku včetně výsledků analýzy rizik,
4. informace získané z preklinických zkoušek vztahující se k předmětu klinické zkoušky,
5. prohlášení výrobce nebo zplnomocněného zástupce, že daný zdravotnický prostředek splňuje základní požadavky stanovené
pro zdravotnické prostředky při posuzování shody podle jiných právních předpisů upravujících technické požadavky na výrobky,
kromě hledisek, která tvoří předmět klinické zkoušky, a že s ohledem na tato hlediska byla přijata všechna předběžná opatření k
ochraně zdraví a bezpečnosti subjektů hodnocení, a
6. informace o tom, zda zdravotnický prostředek obsahuje léčivou látku, deriváty z lidské krve nebo plazmy, či zda je vyroben s
použitím neživých tkání nebo buněk lidského či zvířecího původu nebo jejich derivátů.
1856) Zkoušející je v této souvislosti na základě § 20 odst. 2 písm. a) bodů 2 a 3 zákona o zdravotnických prostředcích rovněž
povinen seznámit se v odpovídajícím rozsahu s určeným účelem zkoušeného zdravotnického prostředku a s pokyny výrobce.
Zkoušející je dále povinen řádně se seznámit s plánem klinické zkoušky, včetně jeho změn, a plán klinické zkoušky odsouhlasit a
potvrdit podpisem.
1857) Zadavatel má dle § 19 odst. 2 písm. c) bodu 1 zákona o zdravotnických prostředcích povinnost odsouhlasit a opatřit
podpisem plán klinické zkoušky.
1858) Zkoušející je rovněž povinen prokazatelně seznámit subjekty hodnocení s jejich zdravotním stavem. V průběhu klinické
zkoušky pak zkoušející informuje o účasti subjektu hodnocení na klinické zkoušce jeho registrujícího poskytovatele v oboru
všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Zkoušející rovněž eviduje účast subjektů
hodnocení na klinické zkoušce.
1859) Tento zákaz se dle § 14 odst. 6 zákona o zdravotnických prostředcích vztahuje na osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí
svobody nebo zabezpečovací detence nebo umístěné v jiných zařízeních na základě rozhodnutí soudu nebo osoby, kterým jsou
poskytovány zdravotní služby bez jejich souhlasu.
1860) Registr zdravotnických prostředků, spuštěný 1.5.2015, je jednotný systém pro komplexní správu dat v oblasti zdravotnických
prostředků, který z pověření Ministerstva zdravotnictví spravuje SÚKL [online]. Veřejná část Registru zdravotnických prostředků
[cit. 2016-08-31]. Dostupné z WWW: <https://eregpublicsecure.ksrzis.cz/Registr/RZPRO/>.
1861) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
1862) Jedná se o dokumenty podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotnických prostředcích s výjimkou bodů 1, 2 a 6, tedy o
dokumentaci klinické zkoušky bez písemné smlouvy mezi zadavatelem klinické zkoušky a poskytovatelem zdravotních služeb, u
něhož se má klinická zkouška provádět, písemné smlouvy mezi zadavatelem klinické zkoušky a zkoušejícím a pochopitelně také
bez povolení SÚKL k provedení klinické zkoušky.
1864) Nepříznivou událost definuje § 13 odst. 3 zákona o zdravotnických prostředcích jako jakoukoliv nežádoucí zdravotní
příhodu, nezamýšlené onemocnění nebo poškození zdraví, nebo nežádoucí klinické příznaky včetně abnormálních laboratorních
nálezů u subjektů hodnocení nebo dalších osob, bez ohledu na to, zda souvisí nebo nesouvisí se zkoušeným zdravotnickým
prostředkem.
1865) Závažnou nepříznivou událostí je dle § 13 odst. 4 zákona o zdravotnických prostředcích nepříznivá událost, která zapříčinila
smrt, vážné zhoršení zdravotního stavu subjektu hodnocení s kvalifikovaným následkem nebo ohrožení plodu, smrt plodu,
vrozenou abnormalitu nebo poškození dítěte při porodu.
1866) Záznamy o nepříznivých událostech a závažných nepříznivých událostech se na základě § 19 odst. 2 písm. m) zákona o
zdravotnických prostředcích uchovávají nejméně po dobu 5 let a v případě implantabilního zdravotnického prostředku nejméně
15 let ode dne výroby posledního výrobku.
1867) Zápisy z jednání etické komise je poskytovatel na základě § 17 odst. 4 zákona o zdravotnických prostředcích povinen
uchovávat spolu se seznamem jejích členů a některými dalšími údaji nejméně po dobu 15 let.
1868) Pokud došlo k ukončení klinické zkoušky předčasně, je zadavatel dle § 19 odst. 2 písm. k) zákona o zdravotnických
prostředcích povinen přeložit SÚKL a etické komisi rovněž odůvodnění tohoto rozhodnutí.
1869) Náležitosti dokumentace klinické zkoušky stanovuje § 21 odst. 1 zákona o zdravotnických prostředcích. Před zahájením
klinické zkoušky mezi tyto náležitosti patří např. písemná smlouva mezi zadavatelem klinické zkoušky a poskytovatelem
zdravotních služeb, u něhož se má klinická zkouška provádět, písemná smlouva mezi zadavatelem klinické zkoušky a zkoušejícím,
plán klinické zkoušky, písemný souhlas etické komise, povolení SÚKL k provedení klinické zkoušky, bylo-li vydáno, nebo
informovaný souhlas subjektu hodnocení. V průběhu klinické zkoušky jsou pak součástí dokumentace záznamy o činnostech
prováděných podle plánu klinické zkoušky, o předem nepředvídaných jevech a opatřeních provedených nad rámec plánu klinické
zkoušky a o všech nepříznivých událostech a závažných nepříznivých událostech vzniklých při zkoušení zdravotnického
prostředku, pokud dojde k jejich vzniku.
1870) Jedná se o způsoby získání klinických údajů podle § 11 odst. 3 písm. b) a c) zákona o zdravotnických prostředcích.
1871) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
1874) § 20 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotnických prostředcích.
1877) Celý výčet povinných obsahových náležitostí v § 18 odst. 5 zákona o zdravotnických prostředcích je následující:
"a) informace o klinické zkoušce včetně vymezení jejího cíle,
b) předpokládanou dobu trvání klinické zkoušky a předpokládanou dobu účasti subjektu hodnocení na klinické zkoušce,
c) identifikaci a popis zkoušeného zdravotnického prostředku,
d) seznam zdravotních výkonů, které budou na subjektu hodnocení prováděny,
e) informace o možném přínosu klinické zkoušky pro subjekt hodnocení,
f) informace o předvídatelných rizicích a možných obtížích spojených s podrobením se klinické zkoušce,
g) informace o jiných možnostech léčby nebo diagnostiky,
h) informace o zpracování získaných osobních údajů subjektu hodnocení, včetně informace o zabezpečení jejich důvěrnosti,
i) práva a povinnosti subjektu hodnocení, včetně
1. práva kdykoli vystoupit z klinické zkoušky a práva na informaci o způsobu vystoupení z klinické zkoušky a o zdravotních rizicích
tohoto vystoupení a
2. práva na poskytnutí náhrady škody v případě újmy na zdraví nebo smrti subjektu hodnocení v důsledku účasti na klinické
zkoušce."
1879) § 18 odst. 5 písm. i) bod 2 zákona o zdravotnických prostředcích.
1883) Navíc musejí být splněny obecné občanskoprávní předpoklady pro zásah do integrity takové osoby, podle okolností
například dle § 99 či § 101 občanského zákoníku.
1885) Jde o povinnosti vypočtené v § 19 zákona o zdravotnických prostředcích.
1886) Neoprávněným zadavatelem je v tomto smyslu osoba, která není usazena na území členského státu EU ani není na základě
plné moci usazenou osobou zastoupena, a porušuje tedy podmínku stanovenou v § 13 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotnických
prostředcích.
1887) Jde o povinnosti vypočtené v § 20 zákona o zdravotnických prostředcích.

1888) Jedná se opět o povinnosti zkoušejícího podle § 20 zákona o zdravotnických prostředcích.
1891) § 24 zákona o zdravotnických prostředcích.
1892) Celé znění § 25 zákona o zdravotnických prostředcích je následující:
"Závěrečná zpráva z hodnocení funkční způsobilosti obsahuje zejména
a) název hodnoceného diagnostického zdravotnického prostředku in vitro, jeho bližší specifikaci a vymezení určeného účelu,
b) seznam nejčastějších onemocnění, která lze prostřednictvím diagnostického zdravotnického prostředku in vitro prokázat nebo
vyloučit,
c) identifikační údaje výrobce hodnoceného diagnostického zdravotnického prostředku in vitro a hodnotitele,
d) seznam použitých referenčních materiálů,
e) seznam a popis použitých metod měření,
f) počet zkoušených vzorků,
g) seznam klinických laboratoří, pokud bylo hodnocení funkční způsobilosti prováděno mimo prostory výrobce,
h) seznam získaných parametrů specificity, citlivosti, přesnosti a reprodukovatelnosti,
i) počet zúčastněných subjektů hodnocení funkční způsobilosti v případě zdravotnického prostředku pro sebetestování,
j) shrnutí a závěr, který obsahuje jednoznačné stanovisko hodnotitele, zda byla u hodnoceného diagnostického zdravotnického
prostředku in vitro prokázána jeho funkční způsobilost, a
k) datum a místo vyhotovení závěrečné zprávy z hodnocení funkční způsobilosti, podpis hodnotitele a podpis výrobce."
1893) Prohlášením se rozumí ohlášení hodnocení funkční způsobilosti podle zákona o zdra-votnických prostředcích. Jeho
náležitosti upravuje příloha č. 8 bod 2 nařízení o technických požadavcích: jedná se např. o plán hodnocení, seznam laboratoří
nebo jiných osob podílejících se na hodnotící studii, datum zahájení a plánované trvání hodnocení nebo o prohlášení, že dotyčný
diagnostický zdravotnický prostředek in vitro je ve shodě s požadavky nařízení o technických požadavcích, kromě hodnocených
aspektů a aspektů specificky uvedených v prohlášení. Výrobce je přitom povinen přijmout nezbytná opatření nutná k tomu, aby
výrobní proces zajišťoval, že vyrobený diagnostický zdra-votnický prostředek in vitro je ve shodě s dokumentací tvořící obsah
prohlášení.
1894) Příloha č. 8 bod 1 nařízení o technických požadavcích.
1895) Příloha č. 8 bod 3 nařízení o technických požadavcích.
1896) LANDAU, S. I. International Dictionary of Medicine and Biology. New York: Wiley, 1986, s. 2297. ISBN 9780471018490.
1897) Srov. ANDERSON, K. N., MOSBY, C. V. Mosby's Medical, Nursing and Allied Health Dictionary. 4. vydání. St. Louis: Mosby, 1994,
s. 1278. ISBN 978-0815148005.
1898) Látka či kombinace látek s léčivým nebo preventivním účinkem či podávaná za účelem obnovy, úpravy či obnovení
fyziologických funkcí je léčivým přípravkem dle § 2 odst. 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.
1899) § 33 odst. 3 zákona o specifických zdravotních službách.
1900) Operaci provedl tým složený ze zdravotníků IKEM a Fakultní nemocnice Motol, dvou členů ze Švédska a dvou pozorovatelů z
USA. Tým vedl přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM doc. MUDr. Jiří Froněk, Ph.D., FRCS, a zastupující přednosta
Gynekologicko-porodnické kliniky 2. LF UK a FN Motol MUDr. Roman Chmel, Ph.D., MHA. Institut klinické a experimentální
medicíny [online]. První transplantace dělohy v ČR [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW: <http://www.ikem.cz/cs/prvni-
transplantace-delohy-v-cr/a-2771/>, Zdraví Euro. První transplantace dělohy v ČR [online]. 22.6.2016 [cit. 2016-08-18]. Dostupné z
WWW: <http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/prvni-transplantace-delohy-v-cr-482427>.
1901) Institut klinické a experimentální medicíny [online]. Transplantace dělohy [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW:
<http://www.ikem.cz/cs/transplantcentrum/klinika-transplantacni-chirurgie/o-nas/programy/transplantace-delohy/a-2460/>.
1902) Srov. iDNES.cz. Čínská medicína v hradecké nemocnici nabízí akupunkturu a baňkování [online]. 17.6.2015 [cit. 2016-08-18].
Dostupné z WWW: <http://hradec.idnes.cz/klinika-cinske-mediciny-ve-fakultni-nemocnici-v-hradci-kralove-pby-/hradec-
zpravy.aspx?c=A150617_132849_hradec-zpravy_pos>.
1905) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
1906) Toto pojištění lze uzavřít pouze s pojišťovnou, které bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti podle zákona
č. 227/2009 Sb., o pojišťovnictví.
1907) Dle § 35 písm. i) zákona o specifických zdravotních službách jde o nezavedenou metodu s lékařským ozářením, u níž má mít
ozáření přímý zdravotní přínos pro osoby ji podstupující nebo která je ověřována v rámci biomedicínského výzkumu spojeného
se zdravím a jeho poruchami.
1908) § 96 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
1909) Srov. SOTOLÁŘ, A. Komentář k § 12 trestního zákoníku. In DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters
Kluwer, 2015, s. 61 a násl. ISBN 978-80-7478-790-4.
1910) § 31 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Srov. též podkapitolu 10.1.3.3.
1911) Srov. GŘIVNA, T. Komentář k § 31 trestního zákoníku. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 426. ISBN 978-80-7400-428-5.
1912) Např. ustanovení čl. 17 Etického kodexu České lékařské komory limituje možnosti volby neověřené metody na takové, které
mají určitou vědecky prokázanou úroveň bezpečnosti a jsou v souladu s mezinárodními úmluvami týkajícími se lékařského
výzkumu: "Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení
Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje."
1913) Dle § 39 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
1914) Srov. Dodatkový protokol k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a
medicíny o zákazu klonování lidských bytostí z roku 1998.
1915) O přelomovém významu objevu, že dospělé buňky mohou být uměle přeměněny na buňky pluripotentní, svědčí i
skutečnost, že za něj japonský výzkumník Shinya Yamanaka a Brit sir John Gurdon obdrželi již v roce 2012 Nobelovu cenu za
lékařství a fyziologii. The official website of the Nobel Prize [online]. The Nobel Prize in Physiology or Medicine 2012 [cit. 2016-08-
06]. Dostupné z WWW: <https://www.nobelprize.org/nobel_prizes/medicine/laureates/2012/>.
1916) K jednotlivým typům kmenových buněk a etickým kontroverzím s nimi spojeným srov. VÁCHA, M. Kmenové buňky: odlišné
pohledy biologie, biologických technologií a etiky. In ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. a kol. Etické a právní aspekty výzkumu kmenových
buněk. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013. ISBN 978-80-87439-13-5. VÁCHA, M. Embyonální kmenové buňky. In VÁCHA, M.,
KÖNIGOVÁ, R., MAURER, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s. 209-211. ISBN 978-80-7367-780-0.
1917) Rada Evropy [online]. Vysvětlující zpráva k ÚLPB. Bod 117. [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW:
<https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/Display DCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.
1918) Vo v. Francie, rozsudek ESLP ze dne 8.7.2004, č. stížnosti 53924/00, bod 82.
1919) Rada Evropy [online]. Vysvětlující zpráva k ÚLPB. Bod 18. [cit. 2016-08-18]. Dostupné z WWW:
<https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/Display DCTMContent?documentId=09000016800ccde5>.
1920) Např. nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1394/2007 ze dne 13.11.2007 o léčivých přípravcích pro moderní terapii
nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/23/ES o stanovení jakostních a bezpečnostních norem pro darování, odběr,
vyšetřování, zpracování, konzervaci, skladování a distribuci lidských tkání a buněk, která byla do českého právního řádu
implementována zákonem č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách.
1921) Viz podkapitola 17.4.5.

1922) Především šlo o obecnou úpravu nakládání s buňkami obsaženou v zákoně č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a
transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). V současnosti je nakládání se všemi druhy
lidských buněk včetně ESC upraveno rovněž v zákoně č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk
určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách).
1923) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a
souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, Obecná část, písm. a).
1924) KUŘE, J. Human Embryonic Stem Cell Research in Central and Eastern Europe: A Com-parative Analysis of Regulatory and
Policy Approaches. In PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics. Oxford: Oxford
University Press, 2009, s. 67. ISBN 978-0-19-954346-5.
1925) Srov. COOK, M. [online] Has "conservative bioethics" failed? [cit. 2016-07-30]. Dostupné z WWW:
<http://www.bioedge.org/bioethics/has-conservative-bioethics-failed/11519>.
1926) KUŘE, J. Human Embryonic Stem Cell Research in Central and Eastern Europe: A Comparative Analysis of Regulatory and
Policy Approaches. In PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics. Oxford: Oxford
University Press, 2009, s. 68. ISBN 978-0-19-954346-5.
1927) Důvodová zpráva, Obecná část, písm. c).
1929) Důvodová zpráva, Obecná část, písm. b).
1931) Důvodová zpráva, Obecná část, písm. b).
1932) Důvodová zpráva, Zvláštní část, k § 1.
1933) Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
1934) V § 9 odst. 1 tohoto zákona se o nadbytečných embryích hovoří zkrátka jako o embryích nepoužitých při umělém oplodnění
příjemkyně.
1935) Mohla by vyvstat otázka, proč je problematika výzkumu na ESC předně svěřena právě Ministerstvu mládeže, školství a
tělovýchovy, a nikoliv Ministerstvu zdravotnictví. Důvodová zpráva, Zvláštní část, k § 12, tuto volbu vysvětluje poukazem na
skutečnost, že problematika ESC se týká řady vědních oborů, nejen lékařského výzkumu.
1936) Tím je proveden zákaz reprodukčního klonování člověka stanovený v Dodatkovém protokolu k Úmluvě na ochranu lidských
práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí z roku 1998.
1937) ISASI, R. M., KNOPPERS, B. M. Towards Commonality? Policy Approaches to Human Embryonic Stem Cell Research in Europe.
In PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics. Oxford: Oxford University Press, 2009,
s. 47. ISBN 978-0-19-954346-5.
1938) § 4 odst. 2 písm. a) zákona o výzkumu na ESC.
1939) § 4 odst. 2 písm. b) zákona o výzkumu na ESC.
1940) § 4 odst. 2 písm. c) zákona o výzkumu na ESC.
1941) Jako předmět činnosti uvedený v zakladatelském dokumentu vyžadovaném zákonem nebo je tato činnost stanovena
zvláštním zákonem, pokud je jím žadatel zřízen.
1942) Podle § 6 odst. 3 zákona o výzkumu na ESC o žádosti o prodloužení povolení rozhodne MŠMT opět v tříměsíční lhůtě. Žádost
o prodloužení je možno podat mezi 18 a 12 měsíci před uplynutím platnosti povolení.
1943) Podle § 6 odst. 4 zákona o výzkumu na ESC lze ovšem žádost o povolení změny zaměření výzkumu podat nejpozději 12
měsíců před uplynutím doby platnosti povolení.
1944) Získávání ESC je upraveno v § 8 a § 9 zákona o výzkumu na ESC.
1945) Důvodová zpráva, Zvláštní část, k § 8 a § 9.

1947) Nedodržení tohoto zákazu zakládá odpovědnost za správní delikt podle § 16 odst. 2 písm. d) zákona o výzkumu na ESC, za
nějž je možno uložit pokutu ve výši až 1 000 000 Kč.
1948) Na tomto místě je vhodné zmínit rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Parrillo v. Itálie ze dne 27.8.2015, č.
stížnosti 46470/11, podle něhož lidská embrya nemohou být redukována na předmět vlastnictví ve smyslu práva na pokojné
užívání majetku garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod.
s. 51-52. ISBN 978-0-19-954346-5.
1950) Primitivní proužek vzniká rovněž kolem 14. dne embryonálního vývoje.
1953) Delikty související s nesplněním podmínek výzkumu, dovozu, žádosti o povolení výzkumu, změn výzkumu či registrace linií.
1954) Delikty související s nesplněním podmínek poskytnutí embrya k získání ESC a povinností souvisejících se zajištěním a
uchováváním písemného souhlasu oprávněných osob.
s. 38. ISBN 978-0-19-954346-5.
1956) KUŘE, J. Lidské embryonální kmenové buňky: možnosti řešení morálního dilematu. In ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. a kol. Etické a
právní aspekty výzkumu kmenových buněk. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 40. ISBN 978-80-87439-13-5.
1957) Tento přístup zvolila např. Ruská federace nebo Ukrajina. ISASI, R. M., KNOP-PERS, B. M. Towards Commonality? Policy
Approaches to Human Embryonic Stem Cell Research in Europe. In PLOMER, A., TORREMANS, P. Embryonic Stem Cell Patents.
European Law and Ethics. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 37. ISBN 978-0-19-954346-5.
1958) Tyto přístupy lze rovněž vztáhnout na jiné než zákonné formy regulace, např. na rozhodovací administrativní praxi ve
státech bez právní úpravy výzkumu ESC.
1959) Srov. ISASI, R. M., KNOPPERS, B. M. Towards Commonality? Policy Approaches to Human Embryonic Stem Cell Research in
Europe. In PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics. Oxford: Oxford University
Press, 2009, s. 42. ISBN 978-0-19-954346-5. KUŘE, J. Lidské embryonální kmenové buňky: možnosti řešení morálního dilematu. In
ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. a kol. Etické a právní aspekty výzkumu kmenových buněk. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 40.
ISBN 978-80-87439-13-5.
s. 44. ISBN 978-0-19-954346-5.
1961) V obou těchto státech je dovolenost terapeutického klonování umožněna skutečností, že nepřistoupily k Úmluvě o
biomedicíně.
1962) K jednotlivým přístupům srov. ISASI, R. M., KNOPPERS, B. M. Towards Commonality? Policy Approaches to Human Embryonic
Stem Cell Research in Europe. In PLOMER, A., TORREMANS, P. a kol. Embryonic Stem Cell Patents. European Law and Ethics. Oxford:
Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-954346-5. KUŘE, J. Lidské embryonální kmenové buňky: možnosti řešení morálního
dilematu. In ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A. a kol. Etické a právní aspekty výzkumu kmenových buněk. Praha: Ústav státu a práva AV ČR,
2013. ISBN 978-80-87439-13-5.
1963) K přístupu české legislativy v evropském kontextu srov. ŠOLC, M. Právní aspekty výzkumu kmenových buněk. Praha, 2016, s.
110-115. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, katedra občanského práva. Vedoucí práce JUDr. Petr Šustek, Ph.D.
1964) Důvodová zpráva, Obecná část, písm. e).
s. 31. ISBN 978-0-19-954346-5.
1966) Commission Statement re Article 6 of the 7th Framework Programme 2006 [online]. Office Journal of the European Union
[cit. 2016-07-30]. Dostupné z WWW: <http://www.uv.es/operuv/docs_7pm/FP7ECStatementsComm_Ethical.pdf>.
1967) Jedná se o volně přístupný registr linií lidských pluripotentních kmenových buněk odvozených v Evropě či používaných v
projektech se zázemím v EU, který funguje jako internetový portál na adrese http://hpscreg.eu/. Umožňuje vyhledat konkrétní
linie hPSC a informace o nich včetně údajů o procesu odvození, molekulárních a biologických charakteristikách či použití a
kvalitě.
s. 31. ISBN 978-0-19-954346-5.
1969) Směrnice 98/44/ES konkretizuje podmínky patentovatelnosti stanovené v Úmluvě o udělování evropských patentů
(Evropská patentová úmluva).
1970) Důvodová zpráva k návrhu zákona o ochraně biotechnologických vynálezů, Zvláštní část, k § 3.
s. 56. ISBN 978-0-19-954346-5.
1972) Níže uvedená definice se vztahuje výlučně k patentovému právu, mimo jeho kontext tedy definice embrya zůstává ve sféře
rozhodnutí národních zákonodárců.
1973) Oliver Brüstle v. Greenpeace e.V., rozsudek SDEU ze dne 18.10.2011, C-34/10, bod 38.
1975) DUDOVÁ, J. Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými faktory vnějšího prostředí. Praha:
Linde, 2011, s. 31. ISBN 978-80-210-6522-2.
1976) Srov. HUNTER, D. J. Public Health Policy. In ORME, J., POWELL, J., TAYLOR, P., GREY, M. a kol. Public Health for the 21st Century.
New Perspectives on Policy, Participation and Practice. Maidenhead: Open University Press, 2007, s. 34. ISBN 978-0-335-22207-0.
1977) Srov. HUNTER, D. J. Public Health Policy. In ORME, J., POWELL, J., TAYLOR, P., GREY, M. a kol. Public Health for the 21st Century.
New Perspectives on Policy, Participation and Practice. Maidenhead: Open University Press, 2007, s. 39. ISBN 978-0-335-22207-0.
1978) BUNKER, J. B. The role of medical care in contributing to health improvements within societies [online]. International
Journal of Epidemiology [cit. 2016-07-07]. Dostupné z WWW: http://ije.oxfordjournals.org/content/30/6/1260.full>.
1979) Např. směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních
údajů a volném pohybu těchto údajů, směrnice Rady č. 98/83/ES o jakosti vody určené k lidské spotřebě, směrnice Evropské
parlamentu a Rady č. 2009/148/ES o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí biologickým činitelům při práci nebo
směrnice Rady č. 2010/32/EU, kterou se provádí Rámcová dohoda o prevenci poranění ostrými předměty v nemocnicích a
ostatních zdravotnických zařízeních.
1980) Např. nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 851/2004 o zřízení Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí.
1981) ŠIROKÁ, L., ŠUSTEK, P. In KOMÁREK, L., PROVAZNÍK, K. a kol. Ochrana a podpora zdraví. Praha: Nadace CINDI, 3. lékařská
fakulta UK, 2011, s. 94. ISBN 978-80-260-1159-0.
1982) Srov. dále též výčet právních předpisů v KOMÁREK, L., PROVAZNÍK, K. a kol. Ochrana a podpora zdraví. Prahah: Nadace CINDI,
3. lékařská fakulta UK, 2011, s. 94-97. ISBN 978-80-260-1159-0.
1983) Správní obvody a sídla krajských hygienických stanic jsou vymezeny v příloze č. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví.
1984) Krajská hygienická stanice působící ve správním obvodu hl. m. Prahy se označuje jako Hygienická stanice hlavního města
Prahy.
1985) § 82a zákona o ochraně veřejného zdraví pak obsahuje zvláštní úpravu úkolů krajské hygienické stanice na úseku řízení
jakosti vod ke koupání ve stanovených povrchových vodách.
1986) KRÝSA, I., KRÝSOVÁ, Z. Zákon o ochraně veřejného zdraví. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 208. ISBN 978-80-7552-
070-8.
1987) S výjimkou Vězeňské služby ČR.

070-8.
1989) Oddíl čtvrtý prvního dílu hlavy páté části první zákona o ochraně veřejného zdraví.
1990) Včetně povinné odborné způsobilosti k výkonu určitých zdravotnických povolání zaměstnanců orgánů ochrany veřejného
zdraví pro plnění některých úkolů těchto orgánů (§ 88a zákona o ochraně veřejného zdraví) či povinné mlčenlivosti zaměstnanců
orgánů ochrany veřejného zdraví (§ 89 zákona o ochraně veřejného zdraví).
1991) Pro hodnocení zdravotních rizik.
1992) Zákon č. 267/2015 Sb.
1993) KRÝSA, I., KRÝSOVÁ, Z. Zákon o ochraně veřejného zdraví. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 4. ISBN 978-80-7552-070-
8.
1994) Srov. seznam registrů vedených ÚZIS na WWW: <http://www.uzis.cz/registry>. [cit. 2016-09-27].
1995) Srov. seznam studií zdravotního stavu populace prováděných v rámci Státního zdravotního ústavu na WWW:
<http://www.szu.cz/tema/studie> [cit. 2016-09-27].
1996) DAMOHORSKÝ, M. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 503. ISBN 978-80-7179-498-1.
1997) Ibid., s. 508.
070-8.
1999) Ibid.
070-8.
070-8.
2002) Vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.
2003) Známým příkladem je tvrzení, že některé vakcíny mohou u dětí způsobit autismus. Třebaže množství rozsáhlých vědeckých
studií tuto hypotézu vyvrátilo, obavy z vyvolání autismu stále silně rezonují mezi částí odpůrců vakcinace. Např. podle meta-
analýzy používající data ze studií zahrnujících celkově přes jeden a čtvrt milionu dětí se významný korelát mezi očkováním a
rozvojem autismu nenašel: TAYLOR, L. E., SWERDFEGER, A. L., ESLICK, G. D. [online]. Vaccines are not associated with autism: An
evidence-based meta-analysis of case-control and cohort studies [cit. 2016-07-07]. Dostupné z WWW:
<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0264410X14006367>.
2004) K historii a motivům antivakcinačního hnutí srov. WOLFE, R. M., SHARP, L. K. Anti-vaccinationists past and present [online].
British Medical Journal [cit. 2016-07-07]. Dostupné z WWW: <http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1123944/>.
070-8.
070-8.
2007) K závěru, že zákaz přijetí neočkovaných dětí do předškolních zařízení je v souladu s kritérii ústavní konformity stanovení
povinností a omezení základních práv a svobod dospěl také Nejvyšší správní soud ČR. Srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ČR ze dne 3.4.2012, sp. zn. 8 As 6/2011.
2008) V tom případě by šlo o odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád).
2009) Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.1.2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14.
2010) § 62 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví dále stanovuje ohlašovací povinnost s od-kazem na vyhlášku, kterou se
stanoví seznam mikrobiologických nálezů původců závaž-ných infekčních onemocnění a markerů virových hepatitid a pozitivních
sérologických vyšetření na infekční onemocnění. Tato vyhláška však dosud nebyla vydána.
2011) Obsah pojmu závažná infekce vymezen není, lze nicméně vycházet z blízkých pojmů jiných zákonů [zejména z definice
nebezpečné nemoci podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, nebo nemoci, která by mohla ohrozit
veřejné zdraví, podle § 2 vyhlášky č. 274/2004 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí, které by mohly ohrozit veřejné zdraví, a
seznam nemocí a postižení, které by mohly závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek].
070-8.
070-8.
2014) Ibid., s. 145-146.
2015) Jedná se mimo jiné o akutní virové záněty jater, tuberkulózu, antrax, dengue, hemoragické horečky (mezi něž se řadí ebola),
choleru, mezilidsky přenosné infekce centrální nervové soustavy, paratyfus, syfilis v I. a II. stadiu, přenosnou dětskou obrnu,
SARS a horečnaté stavy nezjištěného původu po návratu ze zahraniční cesty, spalničky, tyfus břišní, úplavici amébovou, úplavici
baciliární v akutním stadiu onemocnění nebo např. o záškrt.
2016) I v tomto případě může vzniknout nosiči nárok na nemocenskou.
070-8.
2018) Poskytovatel zdravotních služeb svůj postup vždy bezodkladně písemně oznámí fyzické osobě, která návrh na přezkoumání
opatření podala.
2019) Seznam infekčních onemocnění, jejichž léčení je povinné, je totožný se seznamem onemocnění, při nichž se nařizuje izolace
na infekčním oddělení, oddělení tuberkulózy nebo dermatovenerologickém oddělení poskytovatele lůžkové péče podle § 45
odst. 3 věty první zákona o ochraně veřejného zdraví, viz výše.
2020) Náklady vzniklé při výkonu státního zdravotního dozoru pak stanoví zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole.
070-8.
2022) Jde o infekce způsobené Haemophilus influenzae b, chřipku, spalničky, dávivý kašel, nákazy vyvolané HIV, legionelózu,
meningokokové onemocnění a tuberkulózu.
2023) Tuto poslední skupinu údajů sděluje Ministerstvo zdravotnictví ČR do sítě Společenství.
2024) Tento liberační důvod byl do zákona vložen až novelou účinnou od 1.12.2015.
2025) Zákon o ochraně veřejného zdraví upravuje pouze ochranu před neionizujícím zářením, a to v § 35 a § 36.
2026) Ionizující záření je takové záření, které je schopno oddělit elektron od elektricky neutrálního atomu a tak vytvořit z atomu
kladně nabité ionty (neboli jej ionizovat). Jedná se o elektromagnetické záření s frekvencí přesahující 1,7x1015 Hz. DUDOVÁ, J.
Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými faktory vnějšího prostředí. Praha: Linde, 2011, s. 271.
ISBN 978-80-210-6522-2.
Linde, 2011, s. 280. ISBN 978-80-210-6522-2.
2028) Jedná se např. o elektronové mikroskopy. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné
energie a ionizujícího záření a o změně a doplnění některých zákonů. Zvláštní část, k § 21 a § 22.
2029) Vyhláška č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně, dělí zdroje ionizujícího záření na nevýznamné, drobné, jednoduché, významné
(např. většina generátorů určených k radioterapii nebo radiodiagnostice v humánní medicíně) a velmi významné (pouze jaderný
reaktor).
Linde, 2011, s. 282. ISBN 978-80-210-6522-2.
2031) Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů.
2032) Jedná se o mor, choleru, žlutou zimnici, pravé neštovice, skvrnivku, hemoragickou horečku typu Lassa, Marburg a Ebola
nebo další infekční onemocnění stanovené Ministerstvem zdravotnictví. Z tohoto výčtu lze vycházet při výkladu pojmu závažné
nemoci, jejíž výskyt je dle zákona o ochraně veřejného zdraví Ministerstvo obrany ČR či Ministerstvo vnitra ČR povinno hlásit
krajské hygienické stanici.
2033) Dle § 23 odst. 1 zákona o pohřebnictví může být zakázáno další pohřbívání na veřejném pohřebišti či v jeho části, pokud by
jím mohlo dojít k ohrožení veřejného zdraví nebo vodního hospodářství.
2034) HOLČAPEK, T., ŠUSTEK, P. Komentář k § 113 občanského zákoníku. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
2035) Ibid.

Zdravotnické Právo

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Zdravotnické Právo

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Zdravotnické právo

JUDr. Karel Hlaváček kapitola 14.3

Alexandra Hrdličková kapitoly 15.1 až 15.3; 15.4 (spoluautor); 15.6

Mgr. Kateřina Jirásková kapitoly 3.6 až 3.8; 8.2; 10.2; 12.4.6

JUDr. Jakub Král Ph.D. kapitola 16

Mgr. Michaela Povolná MA kapitola 12 kromě 12.2 a 12.4.6

Doc. JUDr. Josef Salač Ph.D. kapitoly 6.3; 7.4

JUDr. Lucie Široká kapitoly 5.1 až 5.12; 5.13 (spoluautor)

Doc. MUDr. Jiří Froněk, Ph.D., FRCS

Přednosta kliniky transplantační chirurgie IKEM

Slovo děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Praha, listopad 2016

Petr Šustek a Tomáš Holčapek

Popsanému vyhovuje i antropocentrické pojetí občanského zákoníku jakožto výchozího právního

Poskytovatel odpovídá zpravidla za správnost provedení zdravotních služeb, nikoli za výsledek.

Úmluva o biomedicíně splňuje všechny jmenované předpoklady. Byla řádně a se souhlasem

V důsledku principu nedotknutelnosti člověka je v § 93 potvrzeno základní pravidlo plynoucí i z čl. 5

Smlouva o péči o zdraví

Zákon o zdravotních službách

Zdravotní služby a zdravotní péče

Postavení poskytovatele a zdravotnických pracovníků

Zdravotnická dokumentace a Národní zdravotnický informační systém

Zákon upravuje, co vše je obsahem zdravotnické dokumentace o pacientovi (identifikace pacienta i

Důležitou oblastí úpravy zdravotnické dokumentace je nahlížení do ní a pořizování jejích kopií či

Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb

Fakultní nemocnice a centra vysoce specializované péče

Podle § 1 odst. 1 občanského zákoníku je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování

Definice zdravotnického prostředku je poněkud složitější, jelikož zákonodárce musel reagovat na

Materiálně se tedy zdravotnickým prostředkem rozumí "nástroj, přístroj, zařízení, programové

• a) stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění onemocnění,

Veřejnoprávní prvek v oblasti farmaceutického práva je taktéž patrný z nerovného postavení

Co se týče vzpomenutých environmentálních otázek, nacházíme v zákoně o ochraně veřejného

Velmi významnou je v této souvislosti úprava hygienických požadavků na provoz zdravotnických

Právům pacienta jakožto spotřebitele - příjemce, konzumenta - zdravotní péče se dostatečně

Právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění a za

Do zajišťování hrazených zdravotních služeb pro pojištěnce zahrnujeme zjišťování rozsahu

Provádění veřejného zdravotního pojištění je tedy činností zákonem svěřenou zdravotním

V těchto systémech je pacient a pojištěnec suverénem, nositelem práva na zajištění a úhradu

Připomeňme, že vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb je obvykle založený

Postavení pacienta se ve vztahu s poskytovatelem nikterak nemění tím, že je zároveň pojištěncem,

Vztah pojištěnec - zdravotní pojišťovna

Zdravotní pojišťovna z třetího vrcholu pomyslného trojúhelníku (pacient/pojištěnec - poskytovatel -

Lze tedy konstatovat, že postavení poskytovatele je limitováno především rozsahem oprávnění k

Obvykle se pak zdůrazňuje, že ekonomická povaha služeb obecného hospodářského zájmu se

Soustava poskytovatelů zdravotních služeb (organizace zdravotní péče)

Zdravotní služby poskytovala zdravotnická zařízení hygienické služby a zdravotnická zařízení

Poskytování zdravotní péče bylo uspořádáno do jednotné zdravotnické soustavy zdravotnických

Centra specializované péče

Toto pojištění je založeno na principu solidarity, a to konkrétně mezi zdravými a nemocnými,

Podstatná role přísluší ve zdravotním pojištění zdravotním pojišťovnám. Ty jsou provozovateli

Na základě zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních

Právní povaha zdravotních pojišťoven

O zavedení nucené správy rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví ČR ve správním řízení, rozhodnutí o

Rovněž kontrolu činnosti zaměstnanecké pojišťovny provádí Ministerstvo zdravotnictví ČR v

Zjistí-li Ministerstvo zdravotnictví ČR závažné nedostatky v činnosti zaměstnanecké pojišťovny, je

Zaměstnanecká zdravotní pojišťovna má závažné nedostatky v činnosti zejména tehdy, jestliže

Jak u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, tak u zaměstnaneckých zdravotních

Druhou základní zákonnou povinností zdravotnického pracovníka je poskytovat neprodleně

Vzhledem ke komplexnosti jednotlivých problematik s ohledem na množství zákonných předpisů i

některými právy zdravotnických pracovníků korespondují povinnosti pacientů. Ustanovení § 50 zákona

Zdravotnický pracovník má právo získat informace o tom, že pacient, kterému má poskytovat