Zákon o Insolvenčních Správcích Komentář

312/2006 Sb.
ZÁKON
o insolvenčních správcích
Mgr. Jan Kozák
Mgr. Antonín Stanislav
Změna: 64/2017 Sb., 183/2017 Sb.
Seznam použitých zkratek
Právní předpisy
advokátní tarif
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)
daňový řád
zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád
Evropská úmluva o ochraně lidských práv
sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod
insolvenční zákon
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
jednací řád
vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy
kancelářský řád
instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org, kterou se vydávají vnitřní a kancelářský řád pro
okresní, krajské a vrchní soudy
koncepční novela
zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
kontrolní řád
zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád)
Listina
usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního
pořádku České republiky
notářský řád
zákon České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
o. s. ř.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
obč. zák.
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
revizní novela
zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů
s. ř. s.
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
Sazebník zák. o spr. poplatcích
příloha Sazebník zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích
spr. řád
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
tr. řád
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
tr. zákoník
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Ústava
ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
vyhl. č. 311/2007 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se
provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona
vyhl. č. 312/2007 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních
správců
vyhl. č. 314/2007 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních
standardech pojistných smluv insolvenčních správců
vyhl. č. 355/2013 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 335/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a
provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně
vyhl. č. 360/2013 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 360/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 314/2007 Sb., o minimálním
limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců
vyhl. č. 101/2015 Sb.
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 101/2015 Sb., kterou se mění vyhláška č. 355/2013 Sb., o úředních
hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen
zajišťovat v provozovně
z. i. s.
zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích
z. i. s. i. f.
zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech
z. i. s. v. s.
zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy
z. k. v.
zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
z. o. k.
zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
z. ř. s.
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
zák. č. 40/1964 Sb.
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
zák. č. 108/2007 Sb.
zákon č. 108/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění zákona č. 312/2006 Sb., a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích
zák. č. 296/2007 Sb.
zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím
zák. č. 185/2013 Sb.
zák. č. 185/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
zák. o advokacii
zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii
zák. o auditorech
zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech)
zák. o daňovém poradenství
zákon České národní rady č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
zák. o el. podpisu
zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém
podpisu)
zák. o odpov. za přestupky
zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
zák. o ochraně utaj. informací
zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
zák. o Rejstříku trestů
zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů
zák. o soudech a soudcích
zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích)
zák. o spr. poplatcích
zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích
zák. o st. službě
zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě
zák. o tr. odpovědnosti p. o.
zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
zák. o uznávání odborné kvalifi kace
zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifi kace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států
Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání
odborné kvalifikace)
zák. o účetnictví
zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví
zák. o veř. rejstřících
zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob
zák. o volném pohybu služeb
zákon č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb
živnostenský zákon
zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)
ČÁST PRVNÍ
INSOLVENČNÍ SPRÁVCI
HLAVA PRVNÍ
ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
§1
Předmět úpravy
Právní stav komentáře je k 1.7.2017
Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (obecná část):

Další stěžejní oblastí, která s výše uvedenou přímo souvisí a kterou je třeba upravit, je dohled nad
insolvenčními správci (resp. také hostujícími insolvenčními správci) a jeho posílení. Dohledovou oblast
lze rozdělit do tří částí - dohled nad zvláštními insolvenčními správci, dohled nad insolvenčními
správci a dohled nad sídlem a provozovnami insolvenčních správců.
V rámci doposud vykonávaného dohledu nad insolvenčními správci byl ve spolupráci s insolvenčními
soudy a Vysokou školou ekonomickou v Praze proveden rozsáhlý sběr informací ohledně ukládání
sankcí (tj. sankcí uložených insolvenčními soudy i sankcí uložených ministerstvem). Celkem bylo k
analýze shromážděno více jak 2800 sankcí uložených v insolvenčním řízení.
Stran sankcí uložených insolvenčními soudy, tj. pořádkových pokut, lze uvést, že jich bylo v roce 2012
uloženo 146, v roce 2013 pak 178 a v roce 2015 dokonce 321. Rostoucí počet uložených pořádkových
pokut poukazuje na zhoršující se kvalitu výkonu funkce insolvenčního správce, a tudíž na potřebu
posílení dohledu nad insolvenčními správci.
Jelikož ministerstvo může v souladu s § 13 odst. 2 ZIS zrušit povolení insolvenčnímu správci, kterému
byla insolvenčním soudem opakovaně udělena sankce podle insolvenčního zákona nebo kterému byla
ministerstvem opakovaně udělena sankce za správní delikt podle § 36b ZIS, je v současnosti vedeno
několik správních řízení o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Je vysoce
pravděpodobné, že další taková správní řízení budou zahájena po ukončení probíhající rozsáhlé
analýzy nashromážděných dat. S ohledem na dnes již evidentní zkušenost ministerstva s nikoli řádným
výkonem činností insolvenčními správci je třeba zásadně posílit jeho dohledové nástroje, a to
především v zájmu předcházení nežádoucího stavu.
Stran současného nesnadno kontrolovatelného stavu je též třeba zmínit, že ještě donedávna bylo v
seznamu insolvenčních správců zapsáno zhruba 3500 provozoven (v souvislosti s účinností novely
vyhlášky o provozovnách insolvenčních správců poklesl počet provozoven na přibližně 1200). Ač bylo
provedeno velké množství kontrol insolvenčních správců ve vztahu k zajišťování řádného chodu jejich
provozoven (od června 2014 bylo zahájeno téměř 200 kontrolních řízení), není nyní možné konstatovat,
že by byl dohled především z důvodu nedostatečné materiální kapacity ministerstva dostatečný.
Pochybení při zajišťování činností insolvenčními správci v jejich provozovnách byla odhalena zejména v
návaznosti na opakované podněty ze strany dlužníků. Následně proto bylo třeba zaktivovat veškeré
dohledové kompetence ministerstva a formou průběžných kontrol podněty prověřit. Výsledky byly
zcela alarmující
Začátkem roku 2015 bylo na základě průběžně prováděných kontrol vedeno 60 správních řízení, kdy v
naprosté většině případů měl insolvenční správce, proti němuž bylo dané řízení vedeno, více než 10
provozoven. Nebylo však výjimkou, kdy měl insolvenční správce zapsáno také více než 20, nebo
dokonce přes 30 provozoven.
V případě, že se insolvenční správce dopustí správního deliktu opakovaně, může mu být zrušeno
povolení (nebo zvláštní povolení) vykonávat činnost insolvenčního správce. V tomto případě se
bezpochyby o přísnou sankci jedná. Tento proces, v němž je možné daného insolvenčního správce za
velmi závažná porušení jeho povinností zjištěná provedenými kontrolami sankcionovat, je však velmi
zdlouhavý. Uložená sankce tak přinese požadovaný výsledek až po uplynutí dlouhého časového úseku
od spáchání jednotlivých správních deliktů, čímž se její efektivnost a preventivní účinek, jímž má
působit na ostatní insolvenční správce, výrazně snižuje.
Vzhledem k výše uvedenému je proto zřejmé, že má za současné právní úpravy ministerstvo možnost
na insolvenční správce dohlížet a sankcionovat je za porušení jejich povinností de facto pouze v rámci
zmocnění uvedeného v ustanovení § 13 a § 36 a násl. ZIS (resp. zejména § 36b ZIS), což se však s
ohledem na dosavadní aplikační praxi ukázalo jako zcela neuspokojivé a nedostatečné řešení, které je
téměř bez preventivního účinku.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 9 a § 36b):

V zákoně o insolvenčních správcích bylo v době ke dni jeho účinnosti, tj. 1. ledna 2008, upraveno pouze
to, že ministerstvo vykonává dohled nad podmínkami výkonu činnosti insolvenčních správců a zajišťuje
výměnu informací o činnosti hostujícího insolvenčního správce a o opatřeních trestněprávní či
správně-právní povahy s příslušnými orgány jiných členských států.
Dohled se výraznějším způsobem podařilo rozšířit, resp. fakticky a v souladu se zákonem začít
provádět, až od nabytí účinnosti novely zákona o insolvenčních správcích (tj. zákon č. 294/2013 Sb.),
tedy ode dne 1. 1. 2014, kterou bylo v ustanoveních § 36 a násl. nově zakotveno, že ministerstvo nejen
dohlíží nad tím, zda insolvenční správce a hostující insolvenční správce splňuje podmínky pro výkon
činnosti insolvenčního správce a plní povinnosti stanovené tímto zákonem, ale také zjišťuje, zda údaje
poskytnuté insolvenčním správcem a hostujícím insolvenčním správcem odpovídají skutečnosti,
zejména zda sídlo zapsané v seznamu je místem, ve kterém insolvenční správce skutečně a převážně
vykonává činnost, a zda provozovna zapsaná v seznamu je místem, ve kterém skutečně ve vymezených
úředních hodinách vykonává činnost.
Veškeré změny týkající se dohledu nad insolvenčními správci, které byly zakotveny revizní novelou,
byly ministerstvem využity a aplikovány v praxi. Aplikace nové úpravy v praxi ukázala na nedostatky v
úpravě dohledu regulátora nad insolvenčními správci, které spočívají jen v omezených možnostech
ministerstva postihnout insolvenčního správce za porušení předepsaných povinností udělením sankce.
Absence účinných nástrojů ke zjednání nápravy nebo postihu insolvenčních správců znemožňuje
ministerstvu na zjištěné protiprávní jednání insolvenčního správce adekvátně reagovat. Popsaného
vakua insolvenční správci naplno využívají, to vše na úkor kvality a transparentnosti insolvenčního
prostředí (resp. ve svém důsledku též závažného narušení podnikatelského prostředí jako takového) v
České republice.
Zpřesnění a doplnění ustanovení vážících se k dohledu ministerstva nad insolvenčními správci
zavedená revizní novelou proto nelze považovat za dostatečná. Z toho důvodu je hlavním cílem
navrhované změny právní úpravy týkající se dohledu nad insolvenčními správci umožnit systematické a
soustavné zkvalitňování výkonu funkce insolvenčního správce (resp. také hostujícího insolvenčního
správce), a to jak formou prevence (provádění kontrol - viz níže), tak formou následného ukládání
sankcí.
Insolvenční správce je specifickým subjektem insolvenčního řízení způsobilým průběh tohoto řízení
(jak pozitivně, tak negativně) nevratně ovlivnit. Již tradičně je navíc insolvenční správce označován jako
zvláštní veřejnoprávní orgán, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení. S tímto
doktrinálním vymezením se navíc ztotožňuje také Ústavní soud, a to vycházeje z hledisek vymezujících
pojem veřejnoprávního orgánu, jimiž jsou veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp.
zn. Pl. ÚS 14/10 ). Specifické postavení insolvenčního správce dokládá také skutečnost, že musí svoji
funkci vykonávat osobně (na rozdíl např. od soudního exekutora, který smí jednotlivé činnosti provádět
také prostřednictvím svých koncipientů, exekutorských kandidátů anebo vykonavatelů, resp. od
advokáta nebo od daňového poradce), ledaže zákon připouští pověřit některými úkony také další
osoby.
Hlavní inspirací pro navrhovanou právní úpravu týkající se posílení dohledu nad insolvenčními správci
byl exekuční řád (tj. zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a
o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), neboť jak u exekutorů, tak u insolvenčních
správců existuje řada shodných znaků. Například provádění kontrol exekutorských úřadů lze označit za
nástroj dohledu, jenž by měl směřovat jak k odhalování pochybení exekutora, tak případných signálů o
možných budoucích selháních. Ke stejnému účelu by měla směřovat i kontrola výkonu činností
insolvenčních správců, a to při jejich výkonu v sídle i provozovně insolvenčního správce v rámci
stanovených úředních hodin. Zajištění řádného výkonu všech zákonem požadovaných činností
insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně je důležité zejména pro zajištění komunikace mezi ním
a dlužníkem v rámci insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen oddlužením.
K§1
Úvodní ustanovení tradičně vymezuje předmět zákonné úpravy. Nejinak tomu je také v této právní
normě. Zákon upravuje čtyři oblasti působnosti v rámci činnosti insolvenčních správců. První oblast
uvedená pod písm. a) upravuje podmínky vstupu do regulované profese - insolvenčního správce. Tato
problematika je upravena po základních ustanoveních v hlavě druhé zákona. Druhá oblast pod písm. b)
upravuje institut tzv. seznamu insolvenčních správců. Oblast je upravena v třetí hlavě zákona. Oblast
uvedená pod písm. c) upravuje agendu s přeshraničním prvkem, a to činnost hostujícího insolvenčního
správce. Problematika je potom upravena v hlavě páté. Pod posledním písmenem, písm. d) je v hlavě
šesté samostatně upraven dohled Ministerstva spravedlnosti nad činností insolvenčního správce.
Hlava čtvrtá upravuje vzdělávání insolvenčních správců, tato oblast není uvedena v rámci předmětu
úpravy a její obsahové vymezení je poněkud sporné - vzdělávání insolvenčních správců se v podstatě
týká jen jedno ustanovení dotčené hlavy (§ 23), další ustanovení (§ 24 a § 26) se týkají zkoušky, resp.
zvláštní zkoušky insolvenčního správce, přičemž tato ustanovení by systematicky měla být spíše v hlavě
první, nikoliv v rámci vzdělávání insolvenčních správců. Úspěšné složení zkoušky je předpokladem
vstupu do regulovaného odvětví, vzdělávání insolvenčních správců je pak povinností, která se již váže k
působícím insolvenčním správcům. Vzdělávání správců by zasloužilo mnohem podrobnější úpravu a z
hlediska systematiky zákona samostatné písmeno v rámci předmětu úpravy.
K písm. a)
Druhá hlava (§ 3-15) upravuje nejen podmínky vzniku oprávnění vykonávat činnost insolvenčního
správce, ale i podmínky pro pozastavení (§ 9), zánik (§ 12) a zrušení (§ 13) stejného povolení. Po novele
zákona zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen koncepční
novela), jsou v hlavě druhé, konkrétně v § 13a, upraveny zcela nové podmínky materiálního a
personálního vybavení insolvenčního správce. Vymezení předmětu úpravy není v tomto bodu zcela
přesné a má určité systematické deficity, a to především v kontextu hlavy páté upravující vzdělávání
insolvenčních správců. Podmínky pro vznik oprávnění jsou, pokud jde o zkoušku insolvenčních správců,
na úrovni zákona rozvedeny právě ve čtvrté hlavě v § 24 a § 26, která je nazvána jako vzdělávání
insolvenčních správců. Prováděcím právním předpisem pro oblast zkoušek insolvenčních správců a
zvláštních insolvenčních správců je vyhláška č. 312/2007 Sb., která je vydána na základně zmocňovacího
§ 37.
K písm. b)
Seznam insolvenčních správců obsahuje údaje týkající se insolvenčních správců a hostujících
insolvenčních správců vymezené především v § 18-22 a § 29 a § 30, podpůrně v § 21 a § 419 odst. 2
insolvenčního zákona. Seznam insolvenčních správců včetně hostujících insolvenčních správců je
součástí insolvenčního rejstříku (§ 419 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční rejstřík je
informačním systémem veřejné správy podle zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné
správy a o změně některých dalších zákonů (dále také jako „z. i. s. v. s.“ anebo příp. „zákon o
informačních systémech veřejné správy“), jenž upravuje práva a povinnosti související s vytvářením,
užíváním, provozem a rozvojem informačních systémů veřejné správy.
K písm. c)
Pojem hostující insolvenční správce je definován v § 2 odst. 3. Do této kategorie může být zařazen
pouze státní příslušník členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském
hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace. Další podrobnosti, jako podmínky pro zápis do
seznamu, identifikační údaje zapisované u hostujícího správce, práva a povinnosti a podmínky pro
zánik oprávnění hostujícího správce, upravuje pátá hlava první části zákona.
K písm. d)
Dohled ze strany Ministerstva spravedlnosti je realizován souborem kompetencí, které má ministerstvo
k dispozici nad insolvenčními správci. Dohled ze strany ministerstva je však nutné striktně oddělovat
od dohledu insolvenčního soudu. Hlavním rozlišovacím kritériem dohledu soudů a ministerstva je
rozdílnost chráněného zájmu (objektu). V rámci rozhodovací činnosti insolvenčního soudu můžeme
mluvit o zájmu na řádném výkonu funkce insolvenčního správce v rámci ustanovení do konkrétního
insolvenčního řízení postupem podle § 25 insolvenčního zákona, ať už prostřednictvím automatického
výběru, nebo opatřením předsedy příslušného insolvenčního soudu. Pro zajištění řádného výkonu
funkce insolvenčního správce v rámci konkrétního insolvenčního řízení má insolvenční soud k dispozici
tzv. pořádková opatření, a to pořádkovou pokutu podle § 81 insolvenčního zákona a zproštění funkce
insolvenčního správce podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona. Smyslem pořádkových opatření je
výchovně působit na insolvenčního správce s cílem, aby se činnost, jednání nebo opomenutí, které jimi
byly sankcionovány, v budoucnu v daném řízení neopakovaly. Ve vztahu k insolvenčnímu správci je
pořádková pokuta nástrojem insolvenčního soudu sloužícím k vynucení řádného výkonu funkce
insolvenčního správce v rámci konkrétního řízení a přichází v úvahu především v případě, kdy
pochybení správce mohou ve svém důsledku ztížit další postup insolvenčního řízení a k nápravě
nevedla ani výzva soudu s pohrůžkou pořádkové pokuty nebo kdy zjištěná závada v postupu správce již
takový nežádoucí důsledek přivodila, a přitom nejde o pochybení natolik závažné či opakované, aby
odůvodňovalo zproštění správce funkce dle § 32 insolvenčního zákona. Naopak ministerstvo má dohled
nad obecným výkonem profese insolvenčního správce, na který nedopadá dohlédací činnost
insolvenčního soudu (§ 11 insolvenčního zákona) a případná pořádková opatření udělená soudem.
Dohled ze strany ministerstva by tak měl chránit významný veřejný zájem na řádnosti výkonu profese
insolvenčního správce jakožto vysoce specializované činnosti, která má zásadní dosah do majetkové
sféry dlužníka i jeho věřitelů. Ze strany veřejné moci existuje proto oprávněný zájem na tom, aby tuto
činnost vykonávaly pouze osoby bezúhonné, náležitě odborně vybavené, případně splňující příslušné
bezpečnostní parametry. K naplnění výše uvedeného disponuje ministerstvo nově velmi silným
mechanismem. Vedle pravomoci postihovat insolvenčního správce za přestupek (sankcí může být velmi
citelná pokuta nebo zákaz činnosti až na dobu 5 let) disponuje ministerstvo i možností zrušit
insolvenčnímu správci (zvláštní) povolení trvale; jeho obnovení je možné vykonáním nové zkoušky a
především uplynutím doby 5 let. Opatření udělovaná Ministerstvem spravedlnosti v rámci správního
řízení pak plní v první řadě represivní funkci (pokuta a zákaz činnosti), případně funkci preventivní
(zrušení povolení) v rámci dohledu nad řádným výkonem profese insolvenčního správce. Uvedené
pravomoci byly v rámci koncepční novely podstatným způsobem posíleny.
Hlavní inspirací, což výslovně říká i důvodová zpráva ke koncepční novele, pro navrhovanou právní
úpravu týkající se posílení dohledu nad insolvenčními správci byl výkon státního ohledu nad soudními
exekutory, neboť jak u exekutorů, tak u insolvenčních správců existuje řada shodných znaků. Například
provádění kontrol exekutorských úřadů lze označit za nástroj dohledu, jenž by měl směřovat jak k
odhalování pochybení exekutora, tak případných signálů o možných budoucích selháních. Ke stejnému
účelu by měla směřovat i kontrola výkonu činností insolvenčních správců, a to při jejich výkonu v sídle i
provozovně insolvenčního správce v rámci stanovených úředních hodin. Zajištění řádného výkonu
všech zákonem požadovaných činností insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně je důležité
zejména pro zajištění komunikace mezi ním a dlužníkem v rámci insolvenčního řízení, v němž je úpadek
dlužníka řešen oddlužením.
Působnost výkonu státního dohledu v rámci exekuční činnosti jistým způsobem korigoval Nejvyšší
správní soud, mj. ve svém rozhodnutí č. j. 14 Kse 5/20012-248. Kárný senát k této věci předesílá, že
obecně platí, že dohled nad činností exekutora je prováděn sledováním dodržování zákonnosti
postupů při výkonu exekuční a další činnosti, kontrolou správnosti postupu exekutorského úřadu a
také prověřováním plynulosti a délky exekučního řízení. Při určení konkrétního způsobu, jakým může
být dohled vykonáván, a důsledků, které mohou být s dohledem spojeny, je třeba posuzovat i
charakter činnosti exekutora, na kterou se dohled vztahuje. Je-li kontrolován výkon exekuční činnosti,
jsou limity kontrolní činnosti užší, neboť je třeba zohlednit zvláštní charakter této činnosti. Exekutor
vykonává podle § 2 odst. 1 exekučního řádu exekuční činnost nezávisle, je při jejím výkonu vázán
právními předpisy a jeho úkony jsou považovány za úkony soudu (§ 28 věta druhá exekučního řádu).
Dohled nad výkonem této činnosti musí být proto vykonáván tak, aby byl dodržen požadavek
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Při vykonávání dohledu nad exekuční činností tak lze
prověřovat přiměřenost délky řízení či sledovat dodržování zákonnosti postupu při jejím výkonu, nelze
však zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti exekutora. Nesprávnost či nezákonnost postupu
exekutora při nezávislé rozhodovací činnosti by měla být řešena především procesními prostředky
danými exekučním řádem či občanským soudním řádem. Je tak třeba rozlišovat působnost soudu
rozhodujícího o opravných prostředcích proti rozhodnutím exekutora a působnost orgánu státního
dohledu nad exekuční činností, která plyne z § 7 exekučního řádu. Citované ustanovení v odst. 2
podrobilo státnímu dohledu zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a
plynulost a délku exekučního řízení. Postupem je pak třeba rozumět úkony exekutora, které nejsou
rozhodnutím. Toto vymezení je logické; tam, kde bylo exekutorovi svěřeno rozhodování namísto soudu,
byla zavedena soudní kontrola, tam, kde jde o jeho ostatní činnost či o samotnou funkčnost
exekutorského úřadu, byl ustaven státní dohled. Funkcí státního dohledu tedy není posuzovat
zákonnost rozhodnutí, proti němuž se mohou účastníci řízení bránit u soudu opravným prostředkem, a
není jeho funkcí ani posuzovat, jak soudy o těchto opravných prostředcích rozhodují (srov. NSS 14 Kse
6/2010-181). Z uvedeného judikátu Nejvyššího správního soudu, týkajícího se kárných věcí, je výkon
státního dohledu limitován zejm. na sledování průběžnosti řízení, průtahů a související nečinnosti
soudního exekutora a dodržování zákonnosti s těmito postupy souvisejícími, státnímu dohledu však
nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudního exekutora, tedy zejm. přezkoumávat věcnou
správnost jeho rozhodnutí. Uvedené je v kontrastu s jednotlivými podněty k výkonu státního dohledu
vzhledem k tomu, že valná většina těchto podnětů pramení z neznalosti právních předpisů upravujících
výkon rozhodnutí a namítá věcnou nesprávnost rozhodnutí soudního exekutora, popř. věcnou
nesprávnost předcházejícího nalézacího řízení. K takovýmto zásahům je však oprávněn toliko exekuční,
popř. odvolací soud, nikoliv orgány dohledu. Je-li dohledovým orgánem namítána věcná nesprávnost
při rozhodování soudního exekutora a následně vyvozována kárná odpovědnost, rozhoduje kárný senát
o zproštění funkce soudního soudního exekutora pouze tehdy, pokud je již součástí konstantní
judikatury, že jej nelze stíhat za právní názor. Nejvyšší správní soud razí konstantně v kárných věcech
názor, že kárné řízení proti exekutorům se nemůže stát prostředkem sjednocování exekuční judikatury
a nemůže nahrazovat věcný soudní přezkum rozhodnutí exekutorů, k němuž jsou příslušné soudy v
jiném řízení, a to na základě systému opravných prostředků, které upravuje jak exekuční řád, tak
občanský soudní řád. Nemíní rovněž soudní exekutory postihovat za jejich právní názory. Nicméně je-li
podán návrh na zahájení kárného řízení soudního exekutora, je kárný soud povinen posoudit, zda
skutky, v nichž je kárné provinění spatřováno, zakládají kárnou odpovědnost, či nikoliv. Kárný senát je
přesvědčen, že soudní exekutor by měl být kárně odpovědný za své excesivní přehmaty, pod něž lze
jistě podřadit porušení zřejmého a nesporného ustanovení zákona, případně jeho interpretaci
naprosto extrémním a nepřijatelným způsobem (NSS 14 Kse 6/2010).
S ohledem na do jisté míry nové postavení insolvenčního správce, zejména v oblasti oddlužení, a
především pak na nové nastavení parametrů dohledu bude výše uvedená judikatura, ačkoliv v případě
insolvenčních správců půjde o přestupkové řízení, resp. správní řízení, použitelná. Rozdíl kárného
provinění a systém trestání soudních exekutorů oproti sytému odpovědnosti a trestání insolvenčních
správců je v podstatě ryze formální, způsobený především absencí samosprávné komory, jejichž
existence je typická u právnických profesí.
Velikým nedostatkem koncepční novely byla její neprovázanost se zákonem o odpovědnosti za
přestupky. Paradoxně navíc jak zákon o odpovědnosti za přestupky, tak koncepční novela nabyly
účinnosti k 1. 7. 2017.
Vzhledem k neprovázání se zákonem o odpovědnosti za přestupky byly v rámci systému správního
trestání v původní verzi koncepční novely ponechány správní delikty a byly zavedeny nové skutkové
podstaty správních deliktů a trestů udělovaných za ně. Stejně tak byla ponechána i procesní úprava v §
36c zákona. Neprovázanost a nekoncepčnost však na poslední chvíli vyřešil zákon č. 183/2017 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o
nich a zákona o některých přestupcích, který odstranil věcné a terminologické deficity koncepční
novely.
Za naprosto klíčový požadavek s ústavněprávní relevancí je nutné považovat fungování účinného
státního dohledu nad činností insolvenčního správce, vykonávaného Ministerstvem spravedlnosti ve
smyslu § 36 a násl. jakožto ústředním orgánem státní správy (veřejné moci). V souladu s organizačním
řádem Ministerstva spravedlnosti plní úkoly spojené s výkonem pravomocí svěřených v oblasti dohledu
nad insolvenčními správci insolvenční odbor. Insolvenční odbor vykonává dohledovou činnost jak z
vlastní iniciativy (poznatky zjištěné zejm. z vlastní kontrolní činnosti), tak - a to především - na základě
písemných podnětů právnických a fyzických osob. Prováděné kontroly provozoven nebo sídel
insolvenčních správců lze označit za jakousi preventivní funkci dohledu, jež by měla směřovat jak k
odhalování případných pochybení, tak případných signálů o možných budoucích selháních. Naopak v
rámci šetření podnětů se jedná až o jakousi následnou kontrolu a případný postih pochybení, k jejichž
odhalení však byla mnohdy nutná předchozí stížnost (podnět).
V rámci koncepční novely tak bylo podstatným způsobem rozšířeno spektrum postihu negativní
činnosti insolvenčního správce. Oproti předchozí právní úpravě se tak jedná o velmi efektivní posílení.
Nové skutkové podstaty jsou nicméně zbytečně kazuistické a navíc zde dochází i k překrývání
skutkových podstat u naprosto rozdílných institutů (k tomu blíže komentář k § 36b), a v praxi tak bude
docházet k aplikačním problémům.
Vedle velmi efektivního systému správního trestání disponuje ministerstvo i pravomocí zrušit
insolvenčnímu správci (zvláštní) povolení podle § 13. Zde jsou uvedeny dvě možnosti zrušení, a to
zrušení ze zákona bez správního uvážení a zrušení na základě diskrece. Koncepční novelou došlo k
podstatné změně podmínek, za kterých lze (zvláštní) povolení zrušit na základě správního uvážení.
Dříve byla nutná mnohost sankcí udělených insolvenčními soudy nebo ministerstvem. Nově postačí,
aby insolvenční správce závažně nebo opakovaně porušoval povinnosti stanovené jak tímto zákonem,
tak zákonem insolvenčním nebo kontrolním řádem. Jedná se o poměrně tvrdý, avšak velmi efektivní
nástroj v rukou dohledového orgánu, nicméně i toto ustanovení má úskalí, a to především v kontextu
systému správního trestání, kde se do jisté míry duplikuje s § 36b odst. 1 písm. l). Uvedená duplicita
může v praxi způsobit aplikační problémy a především může být v rozporu se zásadou předvídatelnosti.
Navíc absence přechodných ustanovení k § 13 zákona může způsobit další aplikační potíže, a to
především v případě řízení, která byla zahájena podle § 13 zákona před účinností koncepční novely a
nebyla pravomocně ukončena.
Související ustanovení:
§ 2 - vymezení pojmů, § 16 - obsah seznamu insolvenčních správců, § 18 - údaje zapisované do
seznamu, § 19 - údaj identifikující insolvenčního správce, § 20 - údaj o vzniku práva vykonávat
činnost insolvenčního správce, § 21 - údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, § 22 - údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 27 - zápis hostujícího
správce do seznamu, § 29 - údaje zapisované do seznamu u hostujícího správce, § 30 - údaj
identifikující hostujícího insolvenčního správce, § 36 - dohled § 36b - přestupky právnických a
podnikajících fyzických osob.
Související předpisy:
z. k. v., zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších
zákonů, vyhl. č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá
ustanovení insolvenčního zákona, vyhl. č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek
insolvenčních správců
§2
Vymezení pojmů
K§2
Zákon na tomto místě vymezuje některé základní pojmy užívané v dalším textu právní úpravy.
K odst. 1
Základním pojmem je pojem insolvenčního správce, který se vyskytuje v rámci celého právního
předpisu. Insolvenčním správcem podle odst. 1 je fyzická osoba, která je oprávněna vykonávat činnost
insolvenčního správce. Vymezení fyzické osoby upravuje základní soukromoprávní předpis - občanský
zákoník. K výkonu činnosti insolvenčního správce potřebuje fyzická osoba oprávnění, které fyzické
osobě vzniká na základě povolení vydaného Ministerstvem spravedlnosti, a to dnem, kdy toto povolení
nabude právní moci (§ 3 odst. 1). Povolení se vydává v rámci správního řízení na základě žádosti fyzické
osoby, která splní podmínky pro výkon činnosti insolvenčního správce (§ 6). Povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce je časově omezeno na 5 let. Prodloužení povolení je podmíněno:
• a) u běžného správce uhrazením správního poplatku (§ 6 odst. 5),
• b) u zvláštního správce složením nové zkoušky pro zvláštní správce (§ 6 odst. 6).
K odst. 2
Veřejná obchodní společnost je společnost alespoň dvou osob, které se účastní na jejím podnikání
nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně (§ 95 z. o. k.). Společníkem veřejné
obchodní společnosti může být také právnická osoba vykonávající oprávnění společníka
prostřednictvím zmocněnce (§ 95 odst. 2 z. o. k.); tento společník však nemůže být ohlášeným
společníkem [§ 5 odst. 1 písm. d)]. Právní úprava připouští výkon činnosti insolvenčního správce pouze
fyzickým osobám nebo veřejným obchodním společnostem; jiným subjektům nelze oprávnění k
činnosti insolvenčního správce vydat.
Za insolvenčního správce lze rovněž považovat zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční
sdružení, za podmínky, že společníci ručí za její závazky stejným způsobem, jako společnosti veřejné
obchodní společnosti (viz komentář k odst. 3 a 4). Stejně jako fyzická osoba, která je oprávněná
vykonávat činnost insolvenčního správce, i veřejná obchodní společnost může činnost vykonávat na
základě povolení, která vydává Ministerstvo spravedlnosti.
K odst. 3 a 4
Hostujícím insolvenčním správcem, ať už se jedná o fyzickou osobu či o veřejnou obchodní společnost,
je insolvenční správce, který je oprávněn vykonávat činnost podle předpisů jiného členského státu. Na
našem území je nicméně oprávněn činnost insolvenčního správce také vykonávat, ovšem pouze
dočasně nebo příležitostně. Pojem "dočasně a příležitostně" se posuzuje individuálně s ohledem na
povahu a dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost poskytování této služby (§ 4 odst. 5 zák. č.
222/2009 Sb., o volném pohybu služeb).
Ze zahraničních právních úprav v okolních státech je možné uvést:
• a) Německo: Veřejná obchodní společnost [Offene Handelsgesellschaft (OHG)] jako společnost
osobní sdružuje společníky s cílem provozovat příslušnou obchodní živnost pod společným
jménem, přičemž všichni společníci ručí za závazky společnosti neomezeně. OHG může vlastním
jménem nabývat práva, zavazovat se, nabývat vlastnictví a jiná věcná práva k nemovitostem, ale i
žalovat a být žalována. Musí být proto zapsána v obchodním rejstříku u soudu příslušného dle
sídla společnosti. Návrh na zápis musí obsahovat jména a příjmení společníků, jakož i jejich stav a
bydliště, obchodní jméno společnosti, její sídlo a datum vzniku společnosti. Německá právní
úprava umožňuje, aby do veřejné obchodní společnosti (OHG) i komanditní společnosti (KG)
vstupovaly jako společníci společnosti s ručením omezeným (GmbH). Tyto smíšené společnosti
jsou i nadále buď OHG nebo KG, ale míra jejich ručení se výrazně mění. Neomezené ručení
společníků je u GmbH nahrazeno ručením omezeným. U smíšené veřejné obchodní společnosti
(GmbH & Co.) to znamená, že nejméně jeden ze společníků ručí omezeně.
• b) Polsko: "registrovaná společnost" [Spółka jawna (Sp.j.)] je právní forma, která zhruba odpovídá
české v. o. s., používá se u větších podniků. Je založena podle obchodního zákoníku (kodeks
spółek handlowych). Polský právní řád zná také tzv. "Občanskou společnost" (Spółka cywilna).
Tato forma se používá u menších podniků. Jde o sdružení osob podle občanského zákoníku
(kodeks cywilny). Tato společnost nemá právní subjektivitu a "společníci" ručí celým svým
majetkem; protože nejde o právnickou osobu s vlastní subjektivitou, nelze tuto formu pro činnost
insolvenčního správce využít.
• c) Slovensko: Slovenský právní řád zná, stejně jako český právní řád, pojem Verejná obchodná
spoločnosť - v. o. s. Právní úprava je obsažena v § 76 a násl. zák. č. 513/91 Sb., Obchodný zákoník,
který vychází z obchodního zákoníku (v českém právním řádu zrušen ke dni 31.12.2013).
• d) Rakousko: Veřejná obchodní společnost [Offene Handelsgesellschaft (OHG)] jako forma
podnikání je možná pouze pro činnosti "plnoprávných obchodníků" (Vollkaufleute). Společnost
tvoří společníci, kteří ručí za dluhy společnosti celým svým majetkem, a to osobně, přímo a
primárně. Rakouský právní řád dále zná "Sdružení dle občanského práva" [Gesellschaft nach
bürgerlichem Recht (GesbR)]. Sdružení nemá právní subjektivitu a nemůže nabývat žádná práva
ani povinnosti. Spíše se tu jedná o oprávnění a povinnosti jednotlivých společníků ve vztahu ke
členství v této společnosti. Sdružení může mít obchodní název, ale nemůže být zapsáno v
obchodním rejstříku. Pokud provozuje živnost, potom k ní musejí být způsobilí všichni společníci.
Společníci odpovídají osobně a neomezeně, pokud jsou to podnikatelé, v ostatních případech
podle míry své účasti. Z důvodu ne vždy úplného ručení všech společníků GesbR není formou,
kterou by bylo možné neomezeně užít pro činnost insolvenčního správce na území ČR.
Novelou provedenou zák. č.185/2013 Sb. (s účinností od 1.8.2013) došlo ke zpřesnění vymezení pojmu
"hostující insolvenční správce" a to v souladu se zák. č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb a zák. č.
18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace. Novela zjednodušila vymezení podmínek pro výkon
činnosti hostujícího insolvenční správce:
• a) subjekt musí vykonávat činnost insolvenčního správce v jiném členském státě EU a
• b) splní podmínky pro zápis do seznamu hostujících insolvenčních správců vymezené pozitivně v §
27 a negativně v § 34.
Zásah provedený novelou měl charakter zpřesňující novely.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 5 - návrh veřejné obchodní společnosti
a zahraniční společnosti, § 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 8 - vydání povolení a
zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 27 - zápis hostujícího
správce do seznamu, § 34 - rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce dočasně
nebo příležitostně
§ 95 z. o. k., § 23 obč. zák., zák. č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, zák. č. 222/2009 Sb., o
volném pohybu služeb
Judikatura:
K námitce odvolatele týkající se toho, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro
ustanovení, je nutno uvést následující. Doplněným dokazováním bylo prokázáno, že insolvenční
soud ustanovil insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 25 IZ, tj. osobu insolvenčního
správce určil předseda insolvenčního soudu, když byl v žádosti o jeho ustanovení informován o
osobě dlužníka a situaci v tomto insolvenčním řízení. Bylo prokázáno, že ustanovený insolvenční
správce je řádně zapsán v seznamu insolvenčních správců, který je součástí insolvenčního rejstříku,
a právo vykonávat činnost insolvenčního správce má od 23.5.2012, a to prostřednictvím ohlášeného
společníka Miroslava Penky (§ 5 odst. 1, písm. d/, § 2 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích). Argumentace dlužníka tím, že ustavený insolvenční správce nemá v obchodním rejstříku
zapsánu jako předmět činnosti činnost insolvenčních správců a že tato činnost není ani nikde v
žádné části živnostenského zákona uvedena, není relevantní. Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích totiž svěřuje oprávnění a povinnost vydávat povolení, na jehož základě vzniká
insolvenčnímu správci oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle insolvenčního
zákona ministerstvu spravedlnosti. Právo vykonávat činnost insolvenčního správce vzniká podle
tohoto zákona dnem nabytí právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Tento
zákon v ustanovení § 2 odst. 2 rovněž stanoví, že insolvenční správcem může být i veřejná obchodní
společnost, která vykonává činnost insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka
(kterým může být fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu).
Seznamem insolvenčních správců, který je součástí insolvenčního rejstříku, bylo prokázáno, že
ustanovený insolvenční správce je oprávněn tuto činnost vykonávat od 23.5.2012. Napadeným
rozhodnutím tedy mohl být insolvenčním správcem v přezkoumávané věci ustanoven. Odvolací
námitka týkající se osoby insolvenčního správce je proto nedůvodná.
(VS Olomouc 1 VSOL 1014/2012-A-89 ve věci KSBR 44 INS 11231/2011, ze dne 31.1.2013)
Vypořádat se je třeba s argumentací odvolatele, že povinnost uloženou mu soudem neporušil,
protože k přezkumnému jednání a schůzi věřitelů, která byla svolána na den 23.6.2014, se dostavil
jím zmocněný JUDr. Petr Konečný, který je osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců.
Vzhledem k tomu byl ve smyslu § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ splněn požadavek soudu na osobní
účast odvolatele. Tuto námitku odvolatel opírá o jím předestřený výklad uvedených ustanovení ve
spojení s ustanovením § 190 IZ, s nímž však odvolací soud nesouhlasí. Jazykový výklad pojmu
osobně v ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ, jednoznačně vede k závěru, že v případě
požadavku soudu se insolvenční správce nemůže na přezkumném jednání a schůzi věřitelů nechat
zastoupit žádnou osobou, bez ohledu, zda se jedná či nejedná o osobu, které je vydáno povolení
vykonávat činnost insolvenčního správce a která je insolvenčním správcem ve smyslu § 2 zákona č.
312/2006 Sb. o insolvenčních správcích (v terminologii odvolatele jiný insolvenční správce). K
jinému závěru odvolací soud nedochází ani při korekci jazykového výkladu obsahu uvedených
ustanovení výkladem teleologickým, tedy při přihlédnutí k jejich smyslu a účelu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, dostupný na www.concourt.cz, na který
odvolatel odkazuje v odvolání). Odvolatel svůj názor o účelu osobní účasti insolvenčního správce a
na to navazující výklad opírá o text částí Důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, kterým se
mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších změn a předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
změn a předpisů, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky v VI.
volebním období pod č. 929/0 (dále též jen Důvodová zpráva). V ní se v souvislosti s navrhovaným
způsobem určování insolvenčních správců a příklonem k principu teritoriality vedení seznamu
správců uvádí, že oddlužení představuje nejméně složitou agendu s minimální aktivitou věřitelů (viz
A. Obecná část, bod 3.2. Důvodové zprávy). Dále se v části II. Zvláštní část, k bodu 229 a 230 (k § 410),
odkazujícího na body č. 219 a 220 (k § 399, § 402), navrženého textu zákona, uvádí, že navrženou
novou úpravou je sledováno zjednodušení některých postupů při oddlužení a že insolvenční
správce se může nechat zastoupit na schůzi věřitelů jakoukoli jinou osobou (nejen dalším
insolvenčním správcem), to však neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční
správce takové schůze účastnil osobně. Z uvedeného textu sice vyplývá, že zákonodárce při řešení
úpadku oddlužením považuje agendu insolvenčního správce za méně složitou, a proto nepožaduje,
aby se přezkumného jednání a schůze věřitelů, na které je na programu projednání způsobu
oddlužení a hlasování o něm, účastnil v řízení ustanovený insolvenční správce, či jím zmocněná
osoba zapsaná do seznamu insolvenčních správců, kteří získáním povolení k výkonu funkce dávají
záruku odborné kvalifikace, jak to požaduje úprava § 190 odst. 2 IZ. Jiný závěr však z něj dovozovat
nelze.
Účelem výjimky z odborného zastoupení insolvenčního správce v § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ je
nepochybně zjednodušení a zrychlení postupu v insolvenčním řízení, v němž je úpadek dlužníka
řešen oddlužením, které typově představuje méně náročnou agendu. Skutečnost, že řešení úpadku
oddlužením je obvykle méně složitá agenda (vzhledem ke statisticky významné racionální apatii
věřitelů při tomto způsobu řešení úpadku), však nevylučuje situace, k jejichž řešení je třeba nejen
vysoké odbornosti, ale i detailní znalosti skutkové problematiky daného řízení, včetně
(nepřenosných) poznatků plynoucích z kontaktu správce s dlužníkem, případně věřiteli. Je věcí
insolvenčního soudu, aby s ohledem na skutečnosti vyplývající z dosavadního průběhu řízení
vyhodnotil (i z hlediska základních zásad insolvenčního řízení, zejména zásady rychlosti dle § 5,
písm. a/ IZ a hospodárnosti soudního procesu dle § 7 IZ, § 6 o. s. ř.), zda taková situace již nastala, či
zda je pravděpodobné, že nejpozději na přezkumném jednání a schůzi věřitelů nastane, a podle
toho využil možnosti požadovat osobní účast insolvenčního správce, který byl v daném řízení
ustanoven. Ze smyslu uvedené úpravy odvolací soud dovozuje, že pokud soud požaduje osobní
účast v řízení ustanoveného insolvenčního správce na přezkumném jednání a na schůzi věřitelů,
kterou svolal za účelem projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, nelze akceptovat
zastoupení insolvenčního správce žádnou osobou.
Ke shodnému závěru vede odvolací soud systematický výklad předmětných ustanovení, která
představují výjimku z (obecné) úpravy § 190 odst. 2 IZ. S přihlédnutím k výkladovému pravidlu, které
zapovídá rozšiřující výklad norem, upravujících výjimku z obecné úpravy, nelze souhlasit s názorem
odvolatele, že pokud se na přezkumném jednání a první schůzi věřitelů nechá zastoupit osobou
zapsanou do seznamu insolvenčních správců, splní povinnost osobní účasti, uloženou mu soudem.
Odvolací soud proto uzavírá, že pojem osobně, uvedený v ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ
je třeba vykládat tak, že insolvenční správce ustanovený soudem v insolvenčním řízení, v němž je
úpadek dlužníka řešen oddlužením, v případě, že insolvenční soud požaduje jeho osobní účast při
přezkumném jednání a schůzi věřitelů, kterou svolal za účelem projednání způsobu oddlužení a
hlasování o jeho přijetí, se nemůže dát zastoupit jinou osobou, a to ani osobou zapsanou do
seznamu insolvenčních správců.
Odvolatel, který se bez omluvy nezúčastnil přezkumného jednání a schůze věřitelů, nařízené
insolvenčním soudem na den 23.6.2014, nesplnil povinnost uloženou mu soudem v usnesení ze dne
7.5.2014, č. j. KSOS 33 INS 5640/2014-B-2. Předpoklad dle § 81 odst. 2 IZ pro uložení pokuty v této věci
je tak dán.
(VS Olomouc 3 VSOL 809/2014-B-19 ve věci KSOS 33 INS 5640/2014, ze dne 26.11.2014)
§ 2a
Citlivá činnost
Z důvodové zprávy k novele zákona o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (obecná

část):
Požadavek na bezpečnostní způsobilost zvláštních insolvenčních správců má za cíl chránit zájem České
republiky na tom, aby insolvenčním správcem ekonomicky významných dlužníků byla pouze taková
osoba, která splňuje i další kvalitativní požadavky, než jen odbornou způsobilost. Zákon o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, jehož mechanismů zjišťování bezpečnostní
způsobilosti se bude využívat, slouží také k ochraně ekonomiky České republiky. Dnes se může stát
zvláštním insolvenčním správcem jakákoliv osoba, která složí zkoušku odborné způsobilosti pro výkon
funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením a která splní další spíše formální požadavky
zákona o insolvenčních správcích (například požadavek bezúhonnosti, uzavření pojistné smlouvy
apod.). Zkoumání bezpečnostní způsobilosti má rozšířit nároky na insolvenční správce se zvláštním
povolením a přinést další záruky toho, že budou jednat nezávisle. U insolvenčního správce, který bude
chtít vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, bude za účelem zjištění jeho bezpečnostní způsobilosti zkoumána Národním bezpečnostním
úřadem například jeho ovlivnitelnost nebo důvěryhodnost, což jsou atributy, které není možné v
současné době posuzovat.
K podobnému kroku přistoupil i předkladatel novely zákona o veřejných zakázkách (novela č. 258/2011
Sb. ze dne 4. srpna 2011), která zavedla podmínku bezpečnostní způsobilosti například i u člena
hodnotící komise při zadávání veřejné zakázky veřejným zadavatelem v určité hodnotě (§ 157a zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů).
K § 2a
Ustanovení bylo do právní úpravy zařazeno novelou provedenou zákonem č. 185/2013 Sb. s účinností
od 1. 8. 2013. Pod pojem citlivá činnost ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací a
bezpečnostní způsobilosti byl zahrnut výkon činnosti insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2.
Jedná se o racionální požadavek, neboť výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením je
vysoce odbornou činností, a proto je takovou činnost nutné státem přísně regulovat. Za tímto účelem
dochází ke stanovení podmínek a omezení pro výkon této funkce. Zájem na kvalitě výkonu funkce a
splnění požadavků, prostřednictvím kterých jí má být dosaženo, je tedy zcela opodstatněný. Nikdo, kdo
předepsané atributy nesplňuje, nesmí být k provozování výkonu takové činnosti připuštěn. Insolvenční
správce se v rámci výkonu činnosti dlužníka podle § 3 odst. 2 logicky může setkat s informacemi a
skutečnostmi, které vyžadují jeho bezpečnostní způsobilost ve smyslu zákona o ochraně utajovaných
informací a bezpečnostní způsobilosti. Je bezpochyby věcí veřejného zájmu, aby byl zajištěn řádný
výkon činnosti insolvenčních správců se zvláštním povolením, čehož může být dosaženo pouze za
předpokladu, že tuto činnost budou vykonávat plně kvalifikované osoby, tj. takové, které splňují také
předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní
způsobilosti.
Podmínku spočívající ve splnění předpokladů pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně
utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, která je považována za podmínku ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 2 písm. c), kterou je nutno splnit, aby mohlo být na návrh fyzické osoby vydáno
zvláštní povolení k výkonu funkce insolvenčního správce, je možno v souladu s ustanovením § 80 odst.
2 a 3 zák. o ochraně utaj. informací, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 4, považovat za splněnou tehdy,
přiloží-li fyzická osoba k žádosti o vydání zvláštního povolení buď kopii (platného) dokladu o
bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby, nebo osvědčení fyzické osoby, jehož je držitelem (podle § 80
odst. 2 zák. o ochraně utaj. informací platí, že: "Citlivou činnost může vykonávat fyzická osoba, která je
bezpečnostně způsobilá nebo která je držitelem platného osvědčení fyzické osoby" a podle § 80 odst. 3
téhož zákona platí, že: "Bezpečnostně způsobilá je osoba, která je držitelem platného dokladu o
bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby...").
Podmínky, které musí být splněny kumulativně, pro vydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické
osoby, nebo osvědčení fyzické osoby jsou stanoveny v § 81 zák. o ochraně utaj. informací. Jejich ověření
probíhá v rámci bezpečnostního řízení podle § 89-135 zák. o ochraně utaj. informací. Podle § 81 zák. o
ochraně utaj. informací musí fyzická osoba dosáhnout alespoň 18 let věku, být plně svéprávná,
bezúhonná, osobnostně způsobilá a spolehlivá. Fyzická osoba se v kontextu § 30 obč. zák. stává plně
svéprávnou zletilostí, které nabývá dovršením osmnáctého roku života. Standardně tak dochází ke
splnění prvních dvou podmínek současně. Podle občanského zákoníku lze plnou svéprávnost nabýt i
dříve, a to přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Tímto ale nebude splněna podmínka 18
let věku. Pro potřeby bezpečnostního řízení tak nabytí plné svéprávnosti před dovršením 18 roku života
nemá reálný význam. Podmínku plné svéprávnosti prokazuje fyzická osoba v rámci bezpečnostního
řízení prohlášením o plné svéprávnosti. Podmínka 18 let věku se pak prokazuje občanským průkazem
nebo cestovním dokladem fyzické osoby. Podmínku bezúhonnosti pro účely bezpečnostní způsobilosti
splňuje fyzická osoba, která nebyla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu,
anebo se na ni hledí, jako by odsouzena nebyla. Podmínka se pak ověřuje výpisem z evidence Rejstříku
trestů. Podmínku osobnostní způsobilosti pro účely bezpečnostní způsobilosti splňuje fyzická osoba,
která netrpí poruchou či obtížemi, které mohou mít vliv na její spolehlivost vykonávat citlivou činnost.
Ověření této podmínky probíhá na základě prohlášení k osobnostní způsobilosti. Pokud úřední osoba
při ověřování podmínky osobnostní způsobilosti zjistí skutečnost vyvolávající pochybnost o osobnostní
způsobilosti účastníka řízení, ustanoví Národní bezpečností úřad znalce k vypracování znaleckého
posudku o osobnostní způsobilosti. Konečně, podmínku spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž
nebyla zjištěna negativní okolnost. Výčet negativních okolností je uveden v § 84 zák. o ochraně utaj.
informací. Negativní okolnosti jsou rozděleny do dvou skupin. V první skupině (§ 84 odst. 2 cit. zák.)
jsou obsaženy okolnosti, které jsou vždy brány jako negativní okolnosti. Ve druhé skupině (§ 84 odst. 3
cit. zák.) jsou pak uvedeny okolnosti, které mohou být brány jako negativní okolnosti, zde však záleží na
správním uvážení oprávněné úřední osoby, která v rámci bezpečnostního řízení rozhoduje. Při jejich
posuzování se přihlíží k tomu, do jaké míry mohou ovlivnit výkon citlivé činnosti, k době jejich výskytu,
k jejich rozsahu a charakteru a k chování fyzické osoby v období 10 let zpětně od podání žádosti podle
§ 99 zák. o ochraně utaj. informací, nebo za období od 15 let věku, a to podle toho, které z těchto
období je kratší. Pokud dojde v rámci bezpečnostního řízení k ověření splnění všech podmínek, vydá
Národní bezpečností úřad doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby, jehož platnost je omezena
na dobu 5 let, což přesně koresponduje s dobou, na kterou je uděleno zvláštní povolení.
Zvláštní správce je oprávněn dnem nabytí právní moci zvláštního povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce dlužníka, který je podle zvláštního právního předpisu finanční institucí se
zvláštním režimem [finanční institucí se rozumí ve smyslu § 2 písm. k) insolvenčního zákona banka,
spořitelní a úvěrní družstvo, pojišťovna a zajišťovna] nebo obchodníkem s cennými papíry, centrálním
depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji,
investiční společností, investičním fondem penzijní společností nebo penzijním fondem, anebo
dlužníkem, jehož úpadek je řešen reorganizací (§ 316 insolvenčního zákona), nebo jehož roční úhrn
čistého obratu podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví) za poslední
účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, anebo který
zaměstnává nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru (viz komentář k § 3).
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 4 - návrh fyzické osoby § 6 - povolení a
zvláštní povolení fyzické osoby, § 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení
obč. zák., zák. o účetnictví, zák. o ochraně utaj. informací
Judikatura:
Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, byl s účinností od 1.8.2013 novelizován zákonem č.
185/2013 Sb. a výkon činnosti insolvenčního správce dle § 3 odst. 2 se po této novele považuje za
citlivou činnost podle zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti (§ 2a
novelizovaného znění). Podle této novely (čl. II - přechodná ustanovení) bylo stanoveno přechodné
období, kdy insolvenční správce, kterému bylo vydáno zvláštní povolení před účinností této novely,
nemusí splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti po dobu 12 měsíců (tj. do 1.8.2014).
Základní smysl novely zákona o insolvenčních správcích provedené zákonem č. 185/2013 Sb. byl dle
důvodové zprávy následující: "Požadavek na bezpečnostní způsobilost zvláštních insolvenčních
správců má za cíl chránit zájem České republiky na tom, aby insolvenčním správcem ekonomicky
významných dlužníků byla pouze taková osoba, která splňuje i další kvalitativní požadavky, než jen
odbornou způsobilost. Zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, jehož
mechanismů zjišťování bezpečnostní způsobilosti se bude využívat, slouží také k ochraně
ekonomiky České republiky. Dnes se může stát zvláštním insolvenčním správcem jakákoliv osoba,
která složí zkoušku odborné způsobilosti pro výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním
povolením a která splní další spíše formální požadavky zákona o insolvenčních správcích (například
požadavek bezúhonnosti, uzavření pojistné smlouvy apod.). Zkoumání bezpečnostní způsobilosti má
rozšířit nároky na insolvenční správce se zvláštním povolením a přinést další záruky toho, že budou
jednat nezávisle. U insolvenčního správce, který bude chtít vykonávat funkci insolvenčního správce
dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, bude za účelem zjištění jeho
bezpečnostní způsobilosti zkoumána Národním bezpečnostním úřadem například jeho
ovlivnitelnost."
Zájmem, který zákonodárce uvedenou novelou sledoval, tedy bylo splnění i dalších kvalifikačních
předpokladů u insolvenčních správců se zvláštním povolením, a to požadavku bezpečnostní
způsobilosti.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2015, č. j. 5Ad 19/2015-34)
Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním
povolením je vysoce odbornou a navíc nově i citlivou činností podle zákona č. 412/2005 Sb., o
ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Je věcí veřejného zájmu, aby byl
zajištěn řádný výkon činnosti insolvenčních správců se zvláštním povolením, čehož může být
dosaženo pouze za předpokladu, že budou tuto činnost vykonávat plně kvalifikované osoby, tj.
takové, které splňují mimo jiné také předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. 6A 56/2015-34)
Insolvenční správce se zvláštním povolením musí splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti
podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Tato povinnost
vyplývá z novely insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti ke dni 1.8.2013, kdy podle
přechodného ustanovení správce, kterému bylo vydáno povolení před účinností této novely, nemusí
splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti po dobu dvanácti měsíců (přechodné období).
Přechodné období skončilo ke dni 1.8.2014. V daném případě bylo zahájeno dne 4.8.2014 správní
řízení z úřední povinnosti o zrušení povolení, které posléze vyústilo ve vydání napadených
rozhodnutí.
Je nesporné, že žalobce ke dni vydání napadených rozhodnutí žalovanému neprokázal, že splňuje
předpoklady pro výkon citlivé činnosti dle zákona o ochraně utajovaných informací.
Žalobce spatřuje hrozící újmu ve skutečnosti, že je jako insolvenční správce se zvláštním povolením
činný ve významných a komplikovaných insolvenčních řízeních (což doložil) a jeho odvolání z funkce
správce by mohlo ohrozit veřejný zájem na rychlém a hospodárném vedení insolvenčního řízení.
Městský soud v Praze v žalobcem uvedených tvrzeních nespatřuje riziko shora zmíněné újmy.
Shodně s žalovaným je toho názoru, že je třeba respektovat skutečnost, že žalobce nedisponoval v
daném časovém okamžiku dokladem osvědčující splnění předpokladů pro výkon citlivé činnosti dle
zákona o ochraně utajovaných informací, a proto není na místě, aby v takové činnosti pokračoval a
to i s ohledem na skutečnost, že nelze předjímat rozhodnutí soudu ve věci samé, což by mohlo vést
ke vzniku sporů ohledně účinnosti úkonů insolvenčního správce. Z tohoto pohledu by přiznání
odkladného účinku bylo v rozporu s veřejným zájmem.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 3A 49/2015-52)
Insolvenční správce se zvláštním povolením musí splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti
podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Tato povinnost
vyplývá z novely insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti ke dni 1.8.2013, kdy podle
přechodného ustanovení správce, kterému bylo vydáno povolení před účinností této novely, nemusí
splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti po dobu dvanácti měsíců (přechodné období).
Přechodné období skončilo ke dni 1.8.2014. V daném případě bylo zahájeno dne 4.8.2014 správní
řízení z úřední povinnosti o zrušení povolení, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí.
Z povahy věci se soud nejprve musel zabývat tím, zda je napadené rozhodnutí žalovaného zatíženo
vadou, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu z 15.1.2008, č. j. 2 As 34/2006-73, (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS;
všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz) je mezi takové vady třeba
řadit i nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Soud je tedy povinen přihlížet k
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek
důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal. O
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci, kdy se správní orgán
v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí
neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze
zhojit ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 19.12.2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71).
Mezi účastníky není sporné, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedisponoval
dokladem, z něhož by vyplývalo, že splňuje předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o
ochraně utajovaných informací, sporným však je, zda ministerstvo mělo s ohledem na skutečnost, že
žalobce jej vyrozuměl o probíhajícím řízení před NBÚ, tuto skutečnost ověřit, resp. řízení přerušit,
popř., zda tak měl učinit rozkladový orgán, když žalobce výslovně v podaném rozkladu na
probíhající řízení před NBÚ upozorňoval a namítal porušení zásad správního řízení s poukazem na
ust. § 2 a 8 správního řádu.
(rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015, č. j. 3A 49/2015-58)
HLAVA DRUHÁ
OPRÁVNĚNÍ VYKONÁVAT ČINNOST INSOLVENČNÍHO SPRÁVCE
§3
Vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce

Z důvodové zprávy zákonu č. 312/2006 Sb. (obecná část):

Jak bylo výše uvedeno, možnost vykonávat činnost insolvenčního správce je vázána na vydání povolení
(povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, povolení hostujícího insolvenčního správce
vykonávat činnost insolvenčního správce, zvláštní povolení, zvláštní povolení hostujícího insolvenčního
správce), které zakládá oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle insolvenčního
zákona. Zajištění procesu vydávání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, včetně
prověřování kvalifikačních předpokladů správce, je zcela svěřeno ministerstvu; na postup se přiměřeně
použije správní řád. Tím je proces vydávání povolení zajištěn z hlediska procesních práv zúčastněných
subjektů a je vyřešen případný přezkum v rámci správního soudnictví. Vydání povolení je vázáno na
splnění zákonných podmínek, s důrazem na odbornou způsobilost a bezúhonnost (§ 6 odst. 1 a § 8
odst. 1). Mezi základní kvalifikační podmínky bude patřit dosažení vysokoškolského vzdělání a složení
zkoušky insolvenčního správce (§ 24). Pro některé specifické situace (úpadek dlužníka, který je finanční
institucí se zvláštním režimem nebo obchodníkem s cennými papíry, depozitářem, provozovatelem
vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním
fondem nebo penzijním fondem), které vyžadují speciální vědomosti, bude podle návrhu zákona o
insolvenčních správcích požadována zvláštní zkouška (§ 26).
Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb., k § 3:

V návaznosti na změnu právní úpravy institutu hostujícího insolvenčního správce, zejména v návaznosti
na zrušení vydávání povolení nebo zvláštního povolení hostujícímu insolvenčnímu správci se upravuje
vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce. Úpravou uvedeného ustanovení se zpřesňuje a
zdůrazňuje úmysl zákonodárce ohledně případů, ve kterých je nezbytné, aby insolvenční správce
disponoval zvláštním povolením vykonávat činnost insolvenčního správce. Jedná se mimo jiné o
dlužníka, u něhož je bez dalšího přípustná reorganizace podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, a to
bez ohledu na způsob řešení úpadku tohoto dlužníka. Je-li v případě určitého dlužníka přípustná
reorganizace, musí mít insolvenční správce zvláštní povolení, i kdyby byl úpadek tohoto dlužníka řešen
konkursem.
K odst. 1
Právo vykonávat činnost insolvenčního správce je vázáno na nabytí právní moci povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce. Pokud insolvenční správce splní všechny podmínky požadované
zákonem, úspěšně složí zkoušku, může podat návrh na vydání povolení, o kterém správní orgán -
Ministerstvo spravedlnosti rozhodne ve správním řízení. Povolení je obsaženo ve výroku rozhodnutí. V
praxi rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, neboť v případě vydání povolení je v kontextu § 68 odst. 4
správního řádu vyhověno účastníkovi řízení v plném rozsahu. Poté, co rozhodnutí nabude právní moci,
je insolvenční správce zapsán do seznamu insolvenčních správců podle odborného zaměření, které
uvede. Původní znění zákona počítalo s tím, že jak pro činnost insolvenčního správce, tak hostujícího
insolvenčního správce, je nutné vydání povolení. Novelou provedenou zák. č. 185/2013 Sb. (účinnost
1.8.2013) došlo ke zrušení vydávání povolení nebo zvláštního povolení hostujícímu insolvenčnímu
správci, ustanovení zahrnutá do páté hlavy (§ 27 a násl.) byla výrazně přepracována. Současná právní
úprava spojuje vznik oprávnění pro hostujícího správce s oznámením ze strany zájemce o výkon této
činnosti a doložením odborné způsobilosti získané na území jiného členského státu EU (§ 27 a § 36a).
K odst. 2
Ustanovení vymezuje okruh dlužníků, u kterých je insolvenční správce určován z okruhu insolvenčních
správců se zvláštním povolením. Je to dáno zejména zvláštní povahou těchto úpadců a specifickými
podmínkami při řešení úpadku těchto dlužníků.
Finanční institucí se zvláštním režimem je banka, spořitelní a úvěrní družstvo, pojišťovna a zajišťovna, a
za dále stanovených podmínek insolvenčního zákona i některé další osoby [§ 2 písm. k) a 367 a násl.
insolvenčního zákona].
Zákonem č. 185/2013 Sb. byla s účinností od 1.8.2013 právní úprava zpřesněna, a to ohledně případů, ve
kterých je nutné, aby činnost vykonával insolvenční správce se zvláštním povolením:
• a) bez ohledu na charakter dlužníka a rozsah jeho majetku, je-li u dlužníka povolena reorganizace
(§ 148-152 a § 328 insolvenčního zákona) a
• b) u dlužníků, u kterých je naplněn jeden z ekonomických parametrů:
– - čistý obrat dlužníka podle zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, za poslední účetní období
předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo
– - dlužník zaměstnává nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru;
v tomto případě není podstatný způsob, jakým bude úpadek dlužníka skutečně řešen.
Podmínka obratu za poslední účetní období a počtu zaměstnanců do 31.12.2013 korespondovala s
vymezením podmínek pro přípustnost reorganizace v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Revizni
novelou (s účinností od 1.1.2014) byl § 316 odst. 4 změněn, pokud jde o parametry obratu dlužníka za
poslední účetní období (50 mil. Kč) a počet zaměstnanců v pracovním poměru (50 zaměstnanců). Touto
změnou byl rozšířen okruh případů, kdy osoba insolvenčního správce bude vybírána ze seznamu
insolvenčních správců se zvláštní zkouškou. Současně byl precizován rozsah případů, kdy osoba
insolvenčního správce bude vybírána ze seznamu insolvenčních správců se zvláštní zkouškou.
K odst. 3
Zákonem č. 185/2013 Sb. byl s účinností od 1.8.2013 upraven vznik oprávnění k výkonu činnosti
insolvenčního správce v podobě veřejné obchodní společnosti. Znění po novele umožňuje vydat
povolení pro veřejnou obchodní společnost, která zatím není zapsaná ve veřejném rejstříku a nemá tak
přiděleno identifikační číslo, ale byla platně založena. Změna byla vynucena nutností provázat úpravu
tohoto zákona s § 37 obch. zák. a § 120 a násl. obč. zák. Aby mohla být veřejná obchodní společnost do
veřejného rejstříku zapsána, předloží udělené oprávnění k činnosti insolvenčního správce, přičemž ta
bude následně zapsána jako předmět jejího podnikání. Na druhou stranu ale Ministerstvo
spravedlnosti ČR oprávnění k činnosti nevydá do té doby, dokud žadatel, tedy veřejná obchodní
společnost, neuvede své identifikační číslo. Jako možné řešení problému se jeví možnost vydat
povolení na základě společenské smlouvy veřejné obchodní společnosti a vznik práva k výkonu
činnosti se odsune až k okamžiku zápisu veřejné obchodní společnosti do veřejného rejstříku.
§ 2 písm. k), § 316 a § 367 insolvenčního zákona, zák. č. 185/2013 Sb.
Judikatura:
Byla-li do funkce insolvenčního správce ustanovena osoba zapsaná v seznamu insolvenčních
správců, nemůže důvodně namítat, že nesplňuje podmínky pro ustanovení. Argumentace, že
správkyně doposud neabsolvovala zkoušky, nemůže být důvodná již proto, že její oprávnění
vykonávat činnost insolvenční správkyně vyplývá z jejího zápisu do seznamu správců konkursní
podstaty a ust. § 40 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích, trvalo ke dni vydání napadeného
usnesení a odvolací soud nemůže přihlížet ke skutečnostem, které by případně mohly nastat po
vydání rozhodnutí o ustanovení správkyně (§ 26 poslední věta IZ). Nadto odvolací soud zdůrazňuje,
že ani důsledek vyplývající z § 40 odst. 2 zákona insolvenčních správcích (tj. zánik oprávnění
vykonávat činnost insolvenčního správce v době od 1.1.2010, rozhodne-li se správce nepodat návrh
na vydání povolení dle § 4 a násl. zákona o insolvenčních správcích), není důvodem pro jeho
odvolání z funkce. Insolvenční správci, kteří budou do konce roku 2009 ustanoveni do funkce, výkon
své funkce dokončí, i když od roku 2010 již nebudou zapsáni v seznamu insolvenčních správců.
(VS Olomouc 2 VSOL 298/2009-B-25 ve věci KSBR 26 INS 4234/2009, ze dne 24.11.2009)
Ačkoliv dlužník stále splňuje alespoň jednu z podmínek povolení reorganizace, byť bylo rozhodnuto
o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (ustanovení § 316 odst. 4 IZ pokud jde o počet
zaměstnanců), skutečnost, že do funkce zvláštního insolvenčního správce byl jmenován správce bez
zvláštního povolení, sama o sobě neznamená, že zvláštní insolvenční správce nesplňuje zákonné
předpoklady pro své ustanovení. Umožňuje-li ustanovení § 22 odst. 2 insolvenčního zákona, aby
správcem byla ustanovena i fyzická osoba, která v seznamu vůbec zapsána není za předpokladu, že
splňuje obecné a kvalifikační předpoklady, pak podle názoru odvolacího soudu není vyloučeno
ustanovit správcem osobu, která není zapsána v seznamu zvláštních insolvenčních správců, splňuje-
li obecné a kvalifikační předpoklady pro své ustanovení. V této souvislosti nutno poukázat také na
to, že v současné době je v seznamu zvláštních insolvenčních správců zapsáno pouze 14
insolvenčních správců, přičemž pouze jediný z nich JUDr. Jaroslav Svoboda se sídlem na Moravě byl
již jmenován hlavním insolvenčním správcem v této věci. Z výše uvedených důvodů odvolací soud
dospěl k závěru, že byť Ing. Jiří Kocvrlich není zapsán v seznamu zvláštních insolvenčních správců,
obecné a kvalifikační předpoklady pro funkci správce splňuje, a nelze proto jeho ustanovení do
funkce zvláštního insolvenčního správce hodnotit v tom směru, že by nesplňoval předpoklady pro
své ustanovení. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. jako
věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.
(VS Olomouc 3 VSOL 222/2010-B-256 ve věci KSBR 39 INS 398/2010, ze dne 7.7.2010)
Odvolací soud je toho názoru, že za situace, kdy s rozhodnutím o úpadku nebylo spojeno rozhodnutí
o jeho řešení reorganizací, není dán žádný z odvolacích důvodů taxativně vypočtených v § 26 IZ.
Podjatost Ing. Krejčiříka namítána není, skutečnost, že stávající insolvenční správce nemá zvláštní
povolení pro výkon insolvenčního správce v případě dlužníka uvedeného v § 316 odst. 4
insolvenčního zákona, resp. § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, je sice
bezpochyby důležitým důvodem pro odvolání insolvenčního správce podle shora citovaného
ustanovení § 31 insolvenčního zákona, avšak právě jen tehdy, pokud byla reorganizace dlužníka
skutečně povolena. Nestalo-li se tak dosud, nelze při posuzování důvodnosti odvolání proti
rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce přiznat této dlužníkově argumentaci relevanci. Ježto
ani žádnou z dalších dlužníkových výhrad nelze subsumovat pod některý z důvodů obsažených v §
26 IZ, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněno, a proto usnesení
soudu I. stupně v bodě II. výroku dle § 219 o. s. ř. potvrdil.
(VS Praha 1 VSPH 990/2010-B-80 ve věci MPSH 94 INS 3902/2010, ze dne 22.11.2010)
Pokud se týká námitky nesplnění podmínek pro ustanovení insolvenčního správce, nutno uvést, že §
3 odst. 2 zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (na nějž v této
souvislosti věřitel v podaném odvolání odkazuje), pouze stanoví, že právo vykonávat funkci
insolvenčního správce dlužníka, který je podle zvláštního právního předpisu finanční institucí se
zvláštním režimem nebo obchodníkem s cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem
vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností,
investičním fondem nebo penzijním fondem, anebo dlužníkem, u něhož je bez dalšího přípustná
reorganizace podle zvláštního zákona, vzniká dnem nabytí právní moci zvláštního povolení nebo
zvláštního povolení hostujícího insolvenčního správce. Z tohoto ustanovení však rozhodně nelze
dovodit, že v případě dlužníka, u něhož je reorganizace bez dalšího přípustná-to je u dlužníka, který
splňuje obecné předpoklady přípustnosti reorganizace podle ustanovení § 316 odst. 4 IZ - by vždy
musel být insolvenčním správcem ustanoven insolvenční správce se zvláštním povolením (zvláštní
povolení fyzické osobě podle ustanovení § 6 odst. 2, písm. a/ a b/ zákona č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že dlužník PLOMA, a.s. návrh na povolení
reorganizace nepodal, nýbrž dne 23.8.2012 podal u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh, jímž
se domáhal zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Skutečnost, věřitelem v podaném odvolání
namítaná, že hodlá podat návrh na povolení reorganizace dlužníka, je pak-z hlediska závěru, že Mgr.
Ivana Rychnovská v době svého ustanovení splňovala podmínky pro ustanovení do funkce
insolvenční správkyně-bez významu.
(VS Olomouc 3 VSOL 906/2012-A-27 ve věci KSBR 27 INS 20629/2012, ze dne 27.3.2013)
Vydání povolení a zvláštního povolení
§4
Návrh fyzické osoby


[m]ožnost vykonávat činnost insolvenčního správce je vázána na vydání povolení (povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce, povolení hostujícího insolvenčního správce vykonávat činnost
insolvenčního správce, zvláštní povolení, zvláštní povolení hostujícího insolvenčního správce), které
zakládá oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle insolvenčního zákona. Zajištění
procesu vydávání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, včetně prověřování kvalifikačních
předpokladů správce, je zcela svěřeno ministerstvu; na postup se přiměřeně použije správní řád. Tím je
proces vydávání povolení zajištěn z hlediska procesních práv zúčastněných subjektů a je vyřešen
případný přezkum v rámci správního soudnictví. Vydání povolení je vázáno na splnění zákonných
podmínek, s důrazem na odbornou způsobilost a bezúhonnost (§ 6 odst. 1 a § 8 odst. 1). Mezi základní
kvalifikační podmínky bude patřit dosažení vysokoškolského vzdělání a složení zkoušky insolvenčního
správce (§ 24). Pro některé specifické situace (úpadek dlužníka, který je finanční institucí se zvláštním
režimem nebo obchodníkem s cennými papíry, depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému,
organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem nebo penzijním
fondem), které vyžadují speciální vědomosti, bude podle návrhu zákona o insolvenčních správcích
požadována zvláštní zkouška (§ 26).
Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 4):

V průběhu kontrol prováděných dohledovým orgánem bylo zjištěno, že ne vždy insolvenční správci
vykonávají svoji činnost v místech, která jsou pro výkon činnosti insolvenčního správce dostatečně
způsobilá. Návrh zákona proto předkládá dvojí opatření k revizi stávajícího stavu; je jimi jednak úprava
provozoven jako takových, jednak stanovení povinnosti insolvenčních správců disponovat takovým
materiálním a personálním vybavením, které je přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jimi
vykonávaných činností. Konkrétní obsah takových požadavků specifikuje prováděcí právní předpis;
obecně se ale bude jednat především o zajištění dostatečného počtu dostatečně kvalifikovaných osob,
které budou zajišťovat běžný provoz jednotlivých provozoven insolvenčního správce v době jeho
nepřítomnosti a dále osob, které mu budou poskytovat přímou podporu při vykonávání jeho činnosti.
Insolvenčnímu správci je tímto zároveň uložena povinnost zajistit materiální vybavení, které bude
vyhovovat potřebám zákonitě vznikajícím při činnosti insolvenčního správce, a to na úrovni
odpovídající rozsahu a složitosti činnosti insolvenčního správce - jednat se tedy bude o technické a
kancelářské vybavení, výpočetní techniku, nezbytné programové vybavení, zajištění internetového
připojení (pro komunikaci s insolvenčními soudy) a podobně.
Návrh zákona stanoví, že splnění shora uvedené povinnosti bude nově ex ante podmínkou vstupu do
profese insolvenčního správce. Splnění takové povinnosti napříště bude jedním z nutných předpokladů
k vydání povolení nebo zvláštního povolení; nevyhovění této povinnosti tak nutně povede k
zamítavému výsledku řízení o návrhu na vydání povolení nebo zvláštního povolení. Tímto opatřením je
sledováno, aby povolení nebylo vydáváno insolvenčním správcům, u nichž by následně takřka okamžitě
vznikala nutnost ukládat jim sankce za správní delikt podle § 36b odst. 1 písm. b), případně dokonce
nutnost zrušit jim povolení podle § 13 odst. 2 v případě, že by ani ukládání sankcí nevedlo k nápravě
závadného stavu.
K odst. 1
První odstavec upravuje obsahové náležitosti návrhu fyzické osoby na vydání povolení, resp. zvláštního
povolení. Do jisté míry dochází k duplicitnímu vymezení v kontextu správního řádu. Návrhem se
zahajuje standardní správní řízení podle § 44 správního řádu. Správní řízení je zahájeno dnem, kdy byl
návrh doručen Ministerstvu spravedlnosti. Obecné náležitosti návrhu pak vymezuje § 37 odst. 2
správního řádu, který se subsidiárně aplikuje na návrh na vydání povolení, není tedy tak nutné
vymezovat obsahové náležitosti, které jsou již obsaženy v příslušném ustanovení správního řádu.
Nicméně s výhradou výše uvedeného tak musí být v žádosti obsaženy skutečnosti uvedené pod
jednotlivými písmeny. Pokud nebude mít návrh požadované náležitosti, vyzve ministerstvo
navrhovatele k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Návrh je v kontextu § 37
odst. 4 správního řádu možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě
podepsané uznávaným elektronickým podpisem nebo prostřednictvím datové schránky, má-li osoba
datovou schránku zřízenu.
K odst. 2
Druhý odstavec upravuje seznam příloh, které je nutné k návrhu na vydání povolení přiložit. I v tomto
ustanovení dochází k určité duplicitě požadavků, nikoliv však se správním řádem, ale v rámci
samotného zákona. Duplicita však nezpůsobuje aplikační problémy, spíše jde o legislativní kvalitu
předpisu, jenž zbytečně opakuje požadavky na listiny, které již byly ze strany navrhovatele předloženy,
a způsobuje, že zákon je nepřehledný a působí nesystematicky. S tím je spojena celá koncepce
licenčního řízení od přihlášení na zkoušku po vydání povolení, a to včetně systematiky, kdy úprava
zkoušek, která by měla být systematicky před vydáním povolení, je až za ním, a ještě v hlavě upravující
vzdělávání insolvenčních správců. V neposlední řadě systematická koncepce § 3, § 4 a § 6. Podle § 4
odst. 2 musí navrhovatel předložit doklad prokazující splnění podmínky vzdělání podle § 6 odst. 1 písm.
b), doklad prokazující splnění podmínky pojištění odpovědnosti za škodu, doklad o splnění podmínky
bezúhonnosti, doklady prokazující splnění podmínky odborné praxe, doklad o zaplacení správního
poplatku a prohlášení o odborném zaměření pro účely zápisu do příslušné části seznamu
insolvenčních správců.
K odst. 2 písm. a)
Ukončené vzdělání v magisterském studijním programu je zaměřeno na získání teoretických poznatků

založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na
rozvinutí schopností k tvůrčí činnosti; v oblasti umění je zaměřen na náročnou uměleckou přípravu a
rozvíjení talentu. Magisterský studijní program navazuje na bakalářský studijní program; standardní
doba tohoto studia je nejméně jeden a nejvýše tři roky. V případech, že to vyžaduje charakter
studijního programu, může být udělena akreditace magisterskému studijnímu programu, který
nenavazuje na bakalářský studijní program; v tomto případě je standardní doba studia nejméně čtyři a
nejvýše šest roků. Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba
diplomové práce. V oblasti lékařství a veterinárního lékařství a hygieny se studium řádně ukončuje
státní rigorózní zkouškou. Absolventům studia v magisterských studijních programech se udělují tyto
akademické tituly:
• a) v oblasti ekonomie, technických věd a technologií, zemědělství, lesnictví a vojenství "inženýr"
(ve zkratce "Ing." uváděné před jménem),
• b) v oblasti architektury "inženýr architekt" (ve zkratce "Ing. arch." uváděné před jménem),
• c) v oblasti lékařství "doktor medicíny" (ve zkratce "MUDr." uváděné před jménem),
• d) v oblasti zubního lékařství "doktor zubního lékařství" (ve zkratce MDDr. uváděné před jménem),
• e) v oblasti veterinárního lékařství a hygieny "doktor veterinární medicíny" (ve zkratce "MVDr."
uváděné před jménem),
• f) v oblasti umění "magistr umění" (ve zkratce "MgA." uváděné před jménem),
• g) v ostatních oblastech "magistr" (ve zkratce "Mgr." uváděné před jménem).
K odst. 2 písm. b)
Doklad o uzavření pojištění odpovědnosti za škodu může žadatel nahradit prohlášením, že činnost
insolvenčního správce bude vykonávat pouze jako společník veřejné obchodní společnosti nebo
zahraniční společnosti, prohlášení musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem ohlášeného
společníka [§ 5 odst. 2 písm. a)]. Pojištění odpovědnosti za škodu však musí mít uzavřeno příslušná
veřejná obchodní společnost nebo zahraniční společnost [§ 5 odst. 2 písm. b) a § 8 odst. 1 písm. c)].
K odst. 2 písm. c)
Na písemnou žádost fyzické osoby, jejíž totožnost byla ověřena, se vydá výpis z Rejstříku trestů týkající
se této osoby. Výpis se vydá na základě úředně ověřené plné moci i zmocněnci této osoby nebo v rámci
poskytování právní pomoci této osobě advokátovi. Správnost údajů uvedených v písemné žádosti o
výpis a totožnost osoby žádající o výpis týkající se fyzické osoby bezplatně ověřují:
• a) obecní úřad, městský úřad, v hlavním městě Praze úřad městské části, v územně členěných
statutárních městech úřad městského obvodu nebo úřad městské části, magistráty statutárních
měst, které se nečlení na městské obvody nebo městské části, a pro území vojenských újezdů
újezdní úřad, který je matričním úřadem,
• b) zastupitelské úřady České republiky v zahraničí, nebo
• c) pověření pracovníci Rejstříku trestů.
Je-li písemná žádost o výpis podána u kontaktního místa veřejné správy zřízeného dle zák. č. 365/2000
Sb., o informačních systémech veřejné správy, ten, kdo žádost podal, obdrží výpis na počkání, pokud
výslovně nepožádá o předání výpisu zmocněnci nebo advokátovi vybavenému plnou mocí. Kontaktní
místo veřejné správy po přijetí žádosti o výpis ověří správnost údajů uvedených v žádosti a také
správnost údajů uvedených v úředně ověřené plné moci, podává-li žádost zmocněnec nebo advokát
dotčené osoby, a skutečnost, že byl zaplacen poplatek za přijetí žádosti.
K doložení podmínky bezúhonnosti se považuje za dostačující doklad vydaný příslušným orgánem
členského státu původu, který prokazuje splnění této podmínky. Tímto dokladem je výpis z Rejstříku
trestů nebo odpovídající doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, který dokládá, že
požadavky na bezúhonnost pro výkon regulované činnosti jsou splněny. Nevydávají-li příslušné orgány
členských států doklady o bezúhonnosti žadatele o vydání povolení, nahrazují se čestným prohlášením,
které uchazeč učiní před příslušným orgánem členského státu původu anebo, je-li to vhodné, před
notářem usazeným v členském státu původu (§ 20 odst. 1 a 3 zák. č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné
kvalifikace).
K odst. 2 písm. d)
Doklady k prokázání tříleté praxe jsou v § 4a vyhl. č. 312/2007 Sb. vymezeny pouze v obecné rovině a z
hlediska jejich stáří; uchazeč doloží formu, obsah a dobu praxe, která nesmí být vykonána více než 10
let před podáním žádosti. Je ponecháno na uchazeči, jakým způsobem vykonání požadované praxe
doloží. Obvyklou formou bude potvrzení aktivního insolvenčního správce, daňového poradce nebo
auditora. Právní úprava nevyžaduje ani ověřené podpisy na takovém potvrzení. Ministerstvo
spravedlnosti však může důvěryhodnost vydaného potvrzení v rámci posuzování návrhu u jeho
vydavatele prověřit.
K odst. 2 písm. e)
Správní poplatek za návrh na vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního
insolvenčního správce je stanoven v položce 10 písm. e) Sazebníku, který je nedílnou součástí zákona o
správních poplatcích. Poplatek je stanoven ve výši 5 000 Kč stejně pro fyzickou osobu i pro veřejnou
obchodní korporaci.
K odst. 2 písm. f)
Obecná část seznamu se vede podle obvodů krajských soudů

• a) pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením a
• b) pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka konkursem.
Zvláštní část seznamu se vede pro celé území České republiky. Právní úprava ani praxe nevylučuje, aby
předkladatel návrhu doložil prohlášení o odborném zaměření na oblast oddlužení i konkursu a byl
zapsán v obou částech seznamu.
K odst. 2 písm. g)
Koncepční novelou byla stanovena zcela nová povinnost insolvenčního správce, a to že personální a
materiální vybavení insolvenčního správce musí být přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím
vykonávaných činností. Povinnost je nově stanovena v § 13a zákona, podle kterého obsah požadavků
na personální a materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní předpis,
konkrétně vyhláška ministerstva. Tuto povinnost musí správce splňovat již při vydání povolení [§ 6
odst. 1 písm. g) zákona]. Podle důvodové zprávy se jedná o podmínku ex ante, tedy podmínku, která
musí být splněna před vstupem do profese, resp. před podáním žádosti na vydání povolení, žadatel
tedy bude muset k žádosti o vydání (zvláštního povolení) doložit i doklad o splnění této podmínky.
Odpověď na otázku, jaké bude mít tento doklad náležitosti a co bude muset obsahovat, je zatím
neznámá, ze zákona pouze vyplývá, že tento doklad musí osvědčit splnění podmínky personálního a
materiálního vybavení podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona. Lepší odpověď bude snad nalezena v kontextu
§ 13a odst. 2 zákona v prováděcím právním předpise - vyhlášce ministerstva.
Nesplnění této podmínky, resp. nedoložení dokladu, který by toto prokazoval, bude mít za následek
zamítnutí žádosti o vydání (zvláštního) povolení. Podle názoru autora se jedná o velmi tvrdý
požadavek, který je navíc velmi nevhodně nastaven. Nevhodnost spočívá v tom, že žadatel musí
dokládat splnění podmínek již při podání žádosti, kdy nemá ještě ani jeden případ a není stricto sensu
vlastně ani insolvenčním správcem, na kterého povinnost podle § 13a zákona míří. Insolvenčním
správcem se stává až právní mocí rozhodnutí o vydání povolení, nikoliv zpětně ke dni podání žádosti.
Požadavek na splnění podmínek, resp. doložení by tak měl následovat až po vydání povolení, případně
po nějaké době činnosti. Insolvenční správce se může například specializovat jen na zvláštní případy
nebo na konkursy, nikoliv na oddlužení. Zároveň nemusí mít ani jednu provozovnu. V takovém případě
mu první věc určitě nebude přidělena ihned po zápisu, ale mnohdy až po několika měsících. Požadavek
na prokázání je tak nezvykle tvrdý, neboť podle důvodové zprávy míří především na nedostatečné
pokrytí materiálním a personálním substrátem v rámci provozoven. Vedle toho je k této problematice
přijato i velmi kontroverzní přechodné ustanovení, které vytváří nerovnost mezi subjekty na trhu -
insolvenčními správci, a to ještě naprosto paradoxním způsobem.
Insolvenční správci, kteří získají povolení před 1. 7. 2017, nemusejí nově stanovenou povinnost v § 13a
zákona ani znění vyhlášky vůbec splňovat, neboť budou mít roční lhůtu na to, aby tyto podmínky
naplnili. Na rozdíl od správce, který podá žádost o vydání povolení 1. 7. 2017 a který bude muset již při
podání žádosti doložit doklad o tom, že splňuje podmínky personálního a materiálního vybavení,
ačkoliv nebude mít ani jeden případ, a vlastně nebude ještě ani insolvenční správce, ale pouze žadatel
o vydání povolení. Přechodné ustanovení je nastaveno naprosto obráceným způsobem, kdy správci,
kteří již na trhu působí, mají rok na to, aby splnili podmínky zákona a vyhlášky. Správce, resp. žadatel,
který se samotnou činností insolvenčního správce nemá žádné zkušenosti, bude muset podmínky
splňovat již při podání žádosti. Ačkoliv se jedná o diskriminační ustanovení, bylo by do jisté míry
obhajitelné, pokud by bylo nastaveno zcela obráceně, tedy tak, že by správce, kterému vzniklo povolení
nově po účinnosti koncepční novely, měl rok na to, aby se mohl s novou povinností, resp. s vyhláškou
detailně seznámit. Samozřejmě zcela správným přístupem by bylo, pokud by všem byla poskytnuta
stejná doba, tedy shodně jeden rok, nikoliv selektivně, a ještě ke všemu zcela obráceně.
K odst. 3
Činnost insolvenčního správce jakožto fyzické osoby nebo jako ohlášeného společníka veřejné
obchodní společnosti je slučitelná s činností advokáta, daňového poradce, auditora nebo notáře (viz
komentář k § 15). Požadované potvrzení bude vystavovat orgán příslušné profesní komory.
K odst. 4
Bezpečnostně způsobilá je osoba, která je držitelem platného dokladu o bezpečnostní způsobilosti
fyzické osoby. Doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby je veřejnou listinou a je platný 5 let.
Osvědčení fyzické osoby je veřejnou listinou. Osvědčení fyzické osoby obsahuje:
• a) jméno, příjmení, rodné příjmení,
• b) den, měsíc, rok a místo narození,
• c) rodné číslo,
• d) státní občanství,
• e) uvedení nejvyššího stupně utajení utajované informace, k přístupu k níž osvědčení fyzické
osoby opravňuje,
• f) datum vydání a dobu platnosti a
• g) otisk úředního razítka a podpis oprávněného zástupce Úřadu nebo v případě vydání tohoto
osvědčení v elektronické podobě uznávaný elektronický podpis oprávněného zástupce Úřadu
podle zvláštního právního předpisu.
§ 2a - citlivá činnost, § 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 8 - vydání povolení a
zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 15 - informační
povinnost ministerstva, § 17 - členění a obsah seznamu, § 24 - zkouška insolvenčního správce, § 26 -
zvláštní zkouška insolvenčního správce
§ 11 a § 11a zák. o Rejstříku trestů, § 46 zák. č. 111/1998 Sb. o vysokých školách, § 8a zák. č. 365/2000
Sb., o informačních systémech veřejné správy, § 20 zák. č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné
kvalifikace, Sazebník zák. o spr. poplatcích, § 54, § 80-85 zák. o ochraně utaj. informací, vyhl. č.
312/2007 Sb.
Judikatura:
Z odůvodnění:
[26] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z rekapitulovaného stěžovatelova rozhodnutí není
patrné, jak stěžovatel nahlížel na námitky uplatněné v rozkladu. Z rozhodnutí o rozkladu není totiž
zřejmé, zda stěžovatel souhlasí či nesouhlasí se žalobcovým názorem, že řízení před Národním
bezpečnostním úřadem představuje řízení o předběžné otázce. Jako předběžnou otázku v rozkladu
žalobce považoval to, zda jsou v jeho případě fakticky splněny předpoklady pro výkon citlivé
činnosti.
[27] Dále není z rozhodnutí o rozkladu patrno, jak stěžovatel nahlížel na argumentaci, v níž žalobce
dovozoval, že doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby je deklaratorní rozhodnutí, které ve
vztahu k minulosti osoby žadatele konstatuje, že nenastaly skutečnosti bránící výkonu citlivé
činnosti. Stěžovatel se nevypořádal ani s navazujícím žalobcovým tvrzením, že takový doklad vydaný
byť až v průběhu řízení o zrušení zvláštního povolení by vedl k nutnosti řízení o zrušení zvláštního
povolení zastavit. Žalobce se přerušení řízení domáhal též s poukazem na to, že podal žádosti o
vydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti v předstihu 3 měsíců, který považoval za dostatečný
vzhledem k 75denní lhůtě pro skončení řízení o vydání tohoto dokladu. Stěžovatel však nijak
nereagoval na tvrzení žalobce, v nichž se dle jejich smyslu dovolával ochrany svého legitimního
očekávání, které měl v době podání žádosti o zmíněný doklad, že řízení o něm bude před Národním
bezpečnostním úřadem skončeno před 1. 8. 2014.
[28] Podstatná část zákonných ustanovení, jejichž text stěžovatel uváděl v rozhodnutí o rozkladu,
byla uvedena již v prvostupňovém správním rozhodnutí. Na to v rozkladu žalobce reagoval
argumentací o předběžné otázce a o tom, že žádost k Národnímu bezpečnostnímu úřadu podal dle
jeho názoru v dostatečném předstihu. Poukazoval rovněž na procesní cestu v podobě přerušení
řízení, která by dle jeho názoru chránila jeho práva a legitimní očekávání a adekvátně reagovala na
všechny okolnosti jeho případu. Za dostatečné v takovém případě nelze považovat, když stěžovatel
v rozhodnutí o rozkladu de facto zopakoval zákonná ustanovení, která uvádělo již prvostupňové
správní rozhodnutí, aniž by se řádně vyslovil k tomu, proč přerušení řízení bylo či nebylo možné, a
aniž by na požadované míře podrobnosti sdělil, jak nahlíží na žalobcova tvrzení, která se vztahovala
k jeho legitimnímu očekávání. V daném ohledu je zcela nedostatečné tvrzení o tom, že činnost
insolvenčního správce je vysoce specializovanou činností a že žalobce mohl předpokládat, co se
stane, když přestane splňovat některou ze zákonných podmínek.
[29] Jak již bylo uvedeno výše, pro hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí o rozkladu je určující
text jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud proto nebral zřetel na tvrzení uplatněné v kasační
stížnosti, že přerušit řízení nebylo možno s ohledem na § 64 odst. 3 správního řádu, jelikož by to
bylo dle stěžovatele v rozporu s veřejným zájmem. Pro posouzení této otázky nebylo možno
zohledňovat ani tvrzení v kasační stížnosti, že přerušením řízení by stěžovatel připustil vědomé,
cílené a dlouhodobé udržování protizákonného stavu, který by mohl vést k zásadním důsledkům do
probíhajících insolvenčních řízení. Tato argumentace totiž nebyla uvedena v samotném rozhodnutí
o rozkladu.
[30] Městský soud tudíž správně posoudil, že rozhodnutí o rozkladu je stiženo vadou spočívající v
nepřezkoumatelnosti.
[31] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že stěžovatel byl v řízení před městským
soudem zbaven práva vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, jelikož nebylo ve věci nařízeno
jednání.
[32] Dle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud o věci samé rozhodnout bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Dle tohoto ustanovení se má dále za to, pokračování že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj
nesouhlas s takovým projednáním věci.
[33] V nynější věci stěžovatel s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasil (svůj nesouhlas sice
vyjádřil až po dvoutýdenní lhůtě, což však není podstatné, jelikož nejde o lhůtu propadnou; k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005-50, publ. pod č.
975/2006 Sb. NSS, dostupný též z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná rozhodnutí zdejšího
soudu). Tento stěžovatelův nesouhlas však nebyl určující, a to s ohledem na § 76 odst. 1 písm. a) s. ř.
s., dle něhož soud zruší rozsudkem napadené správní rozhodnutí pro vady řízení bez jednání pro
nepřezkoumatelnost. Možnost soudu rozhodnout dle § 76 s. ř. s. bez nařízení jednání představuje
zákonnou výjimku z povinnosti a contrario stanovené v § 51 s. ř. s. (viz rozsudek zdejšího soudu ze
dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007-68). (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 As
152/2015-61)
§5
Návrh veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti


závadného stavu.
K odst. 1
Odstavec první upravuje obsahové náležitosti návrhu veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční
společnosti na vydání povolení, resp. zvláštního povolení. Stejně jako v předchozím § 4 dochází k
určitému duplicitnímu vymezení v kontextu správního řádu, resp. náležitostmi podání ve smyslu § 37
odst. 2 správního řádu. Nicméně tato duplicita, stejně jako v případě návrhu fyzické osoby, nebrání
aplikaci. Opět zde jde jen o deficit z hlediska legislativní techniky. Veřejná obchodní společnost může
požádat o vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního
správce jak po zápisu do obchodního rejstříku, tak před tímto zápisem. Veřejná obchodní společnost je
obchodní korporací a je upravena v § 95-117 z. o. k., vedle toho je nutné mít na paměti aplikaci § 91-94
z. o. k. v hlavě první, kde jsou obsažena společná ustanovení pro obchodní korporace. Veřejná
obchodní společnost se zakládá společenskou smlouvou alespoň dvou osob, které se účastní na jejím
podnikání nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně. Právní úprava v § 95
odst. 2 z. o. k. připouští, aby společníkem veřejné obchodní společnosti byla i právnická osoba.
Ohlášeným společníkem pro účely vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo
zvláštního insolvenčního správce však může být pouze fyzická osoba; právnická osoba nemůže získat
povolení nebo zvláštní povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního
insolvenčního správce. Počet ohlášených společníků není žádným způsobem omezen. Počet zápisů
veřejné obchodní společnosti do seznamu insolvenčních správců resp. zvláštních insolvenčních
správců se odvíjí od počtu ohlášených společníků resp. ohlášených společníků s povolením k výkonu
činnosti zvláštního insolvenčního správce dle § 3 odst. 2 (§ 17 odst. 6 a 7). V okamžiku podání návrhu na
vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního správce musí
alespoň jeden ze společníků mít již vydáno povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo
zvláštního insolvenčního správce; jeho označení a doložení je obligatorní podmínkou návrhu veřejné
obchodní společnosti. Podmínky pro vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo
zvláštního insolvenčního správce fyzické osoby upravuje § 4.
Společnost pak v kontextu § 126 obč. zák. vzniká zápisem do obchodního rejstříku, který je veřejným
rejstříkem podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Samotný návrh na vydání
povolení pak musí obsahovat obchodní firmu veřejné obchodní společnosti, sídlo, identifikační číslo,
je-li veřejná obchodní společnost již zapsána v obchodním rejstříku, jméno, popřípadě jména, a
příjmení, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum narození a trvalý pobyt ohlášeného společníka, a číslo
jednací rozhodnutí, kterým bylo vydáno povolení, resp. zvláštní povolení.
K odst. 2
Odstavec 2 upravuje seznam příloh, které je nutné k návrhu na vydání povolení přiložit. První přílohou
je prohlášení ohlášeného společníka, že bude vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 3 odst.
1 nebo činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 pouze v rámci veřejné obchodní
společnosti nebo zahraniční společnosti. Doložené prohlášení se musí týkat všech ohlášených
společníků označených v návrhu, a jejichž povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo
zvláštního insolvenčního správce je v návrhu identifikováno. Prohlášení, resp. podpis pod prohlášením
musí být úředně ověřen podle zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o
ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (dále jako „zákon o ověřování“). Citovaný
zákon pro ověření podpisu zavádí legislativní zkratku „legalizace“. Podle § 10 zákona o ověřování se
legalizací ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na
listině uznal za vlastní. Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani
jejich soulad s právními předpisy. Úřad, který provedl legalizaci, za obsah listiny neodpovídá. Druhou
přílohou je doklad prokazující splnění podmínky pojištění odpovědnosti za škodu podle § 8 odst. 1
písm. c). Třetí přílohou je doklad o zaplacení správního poplatku. Správní poplatek za návrh na vydání
povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního správce je stanoven v
položce 10 písm. e) Sazebníku, který je nedílnou součástí zákona o správních poplatcích. Poplatek je
stanoven ve výši 5 000 Kč jak pro fyzickou osobu, tak pro veřejnou obchodní korporaci. Předposlední,
čtvrtou přílohou k návrhu na vydání povolení je prohlášení o odborném zaměření pro účely zápisu do
příslušné části seznamu insolvenčních správců. Obecná část seznamu se vede podle obvodů krajských
soudů
• a) pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením a
• b) pro insolvenční správce odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka konkursem.
Zvláštní část seznamu se vede pro celé území České republiky.
Právní úprava ani praxe nevylučuje, aby předkladatel návrhu doložil prohlášení o odborném zaměření
na oblast oddlužení i konkursu a byl zapsán v obou částech seznamu.
Poslední přílohou, kterou je nutné k návrhu na vydání povolení přiložit, je nově doklad o splnění
podmínky personálního a materiálního vybavení podle § 8 odst. 1 písm. e) zákona. Koncepční novelou
byla stanovena zcela nová povinnost insolvenčního správce, a to že personální a materiální vybavení
insolvenčního správce musí být přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností.
Povinnost je nově stanovena v § 13a zákona, podle kterého obsah požadavků na personální a
materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní předpis, konkrétně vyhláška
ministerstva. Tuto povinnost musí správce, a to i v případě, že je veřejnou obchodní společností,
splňovat již při vydání povolení [§ 8 odst. 1 písm. e) zákona]. Podle důvodové zprávy se jedná o
podmínku ex ante, tedy podmínku, která musí být splněna před vstupem do profese, resp. před
podáním žádosti na vydání povolení, žadatel tedy bude muset k žádosti o vydání (zvláštního povolení)
doložit i doklad o splnění této podmínky. Odpověď na otázku, jaké bude mít tento doklad náležitosti a
co bude muset obsahovat, je zatím neznámá, ze zákona pouze vyplývá, že tento doklad musí osvědčit
splnění podmínky personálního a materiálního vybavení podle § 8 odst. 1 písm. e) zákona. Lepší
odpověď bude snad nalezena v kontextu § 13a odst. 2 zákona v prováděcím právním předpise -
vyhlášce ministerstva.
Nesplnění této podmínky, resp. nedoložení dokladu, který by toto prokazoval, bude mít za následek
zamítnutí žádosti o vydání (zvláštního) povolení. Podle názoru autora se jedná o velmi tvrdý
požadavek, který je navíc velmi nevhodně nastaven především u insolvenčních správců - fyzických
osob. Nevhodnost spočívá v tom, že žadatel musí dokládat splnění podmínek již při podání žádosti, kdy
nemá ještě ani jeden případ a není stricto sensu vlastně ani insolvenčním správcem, na kterého
povinnost podle § 13a zákona míří. Insolvenčním správcem se stává až právní mocí rozhodnutí o vydání
povolení, nikoliv zpětně ke dni podání žádosti, požadavek na splnění podmínek, resp. doložení by tak
měl následovat až po vydání povolení, případně po nějaké době činnosti. Insolvenční správce se může
například specializovat jen na zvláštní případy nebo na konkursy, nikoliv na oddlužení. Zároveň nemusí
mít ani jednu provozovnu. V takovém případě mu první věc určitě nebude přidělena ihned po zápisu,
ale mnohdy až po několika měsících. Požadavek na prokázání je tak nezvykle tvrdý, neboť podle
důvodové zprávy míří především na nedostatečné pokrytí materiálním a personálním substrátem v
rámci provozoven. Vedle toho je k této problematice přijato i velmi kontroverzní přechodné
ustanovení, které vytváří nerovnost mezi subjekty na trhu - insolvenčními správci, a to ještě naprosto
paradoxním způsobem.
Insolvenční správci, kteří získají povolení před 1. 7. 2017, nemusejí nově stanovenou povinnost v § 13a
zákona ani znění vyhlášky vůbec splňovat, neboť budou mít roční lhůtu na to, aby tyto podmínky
naplnili. Na rozdíl od správce, který podá žádost o vydání povolení 1. 7. 2017 a který bude muset již při
podání žádosti doložit doklad o tom, že splňuje podmínky personálního a materiálního vybavení,
ačkoliv nebude mít ani jeden případ, a vlastně nebude ještě ani insolvenční správce, ale pouze žadatel
o vydání povolení. Přechodné ustanovení je nastaveno naprosto obráceným způsobem, kdy správci,
kteří již na trhu působí, mají rok na to, aby splnili podmínky zákona a vyhlášky. Správce, resp. žadatel,
který se samotnou činností insolvenčního správce nemá žádné zkušenosti, bude muset podmínky
splňovat již při podání žádosti. Ačkoliv se jedná o diskriminační ustanovení, bylo by do jisté míry
obhajitelné, pokud by bylo nastaveno zcela obráceně, tedy tak, že by správce, kterému vzniklo povolení
nově po účinnosti koncepční novely, měl rok na to, aby se mohl s novou povinností, resp. s vyhláškou
detailně seznámit. Samozřejmě zcela správným přístupem by bylo, pokud by všem byla poskytnuta
stejná doba, tedy shodně jeden rok, nikoliv selektivně, a ještě ke všemu zcela obráceně.
Závěrem je nicméně vhodné dodat, že je pravdou, že v případě insolvenčního správce - veřejné
obchodní společnost by byl požadavek materiálního a personálního vybavení obhájitelný, pokud by v
rámci insolvenčního správce působili ohlášení společníci se zkušenostmi, resp. již s praxí insolvenčního
správce jako ohlášeného společníka nebo insolvenčního správce. Tyto situace by měl zákon, resp.
koncepční novela rozlišovat, bohužel tomu tak není. Vedle nevhodně nastaveného přechodného
ustanovení nereflektuje ani tyto možné rozdíly v případě vzniku veřejných obchodních společností.
K odst. 3.
Z kontextu odst. 1 vyplývá, že je možné návrh na vydání povolení podat i v případě, že veřejná obchodní
společnost dosud nevznikla a není tedy zapsána v obchodním rejstříku. I v takovém případě může
veřejná obchodní společnost, která již byla založena, podat návrh na vydání povolení. Vedle návrhu na
vydání povolení musí být doložena (připojena) společenská smlouva.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 4 - návrh fyzické osoby, § 17 - členění a
obsah seznamu
§ 8, § 9, § 95 z. o. k., Sazebník zák. o spr. poplatcích
§ 5a
Sídlo a provozovna insolvenčního správce

Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. (zvláštní část, část druhá):

V § 25 insolvenčního zákona tedy dochází ke změnám, které zakotvují rotační princip určování
insolvenčních správců spočívající v kombinaci několika kritérii (srov. zvláštní část důvodové zprávy k §
25 insolvenčního zákona). Prvním kritériem je pravidlo pořadí, které je určené datem zápisu sídla nebo
provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců. Tímto pravidlem je vyjádřen rotační
princip určování správců z příslušných seznamů. Druhým kritériem je umístnění sídla nebo provozovny
insolvenčního správce v kombinaci s bydlištěm nebo sídlem dlužníka. Pravidlo říká, že má-li dlužník
své sídlo v Berouně a v době určení osoby insolvenčního správce je podán návrh na prohlášení
konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník
osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích (§ 25 odst. 2 písm. a/), určí předseda soudu
podle pořadí ze seznamu tu osobu, která má své sídlo v obvodu krajského soudu, který je insolvenčním
soudem dlužníka. V tomto případě takovou osobou bude osoba, která bude odborně zaměřena na
řešení úpadku dlužníka konkursem a umístila své sídlo v obvodu Krajské soudu v Praze, do jehož
obvodu patří okres Beroun, a je tedy zapsána do části seznamu podle § 17 odst. 3 písm. b) ZIS. Tímto
obvodem je v ilustrovaném příkladu Krajský soud v Praze.
Výše uvedené platí s odchylkami pro ta řízení, u kterých je v době určení podán návrh na povolení
reorganizace anebo je-li dlužník osobou, jehož úpadek je řešen reorganizací, nebo jehož roční úhrn
čistého obratu podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející
insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, anebo který zaměstnává nejméně 100
zaměstnanců v pracovním poměru (nebo je dlužník jinou osobou uvedenou v § 3 odst. 2 zákona o
insolvenčních správcích). V těchto případech bude v souladu s uvedenými pravidly určena osoba
insolvenčního správce zapsána do zvláštní části seznamu insolvenčních správců, který je pro účely
nově zavedeného systému veden pro celé území České republiky.
Zákon o insolvenčních správců zakotvuje pravidlo, podle kterého může insolvenční správce vykonávat
svou činnost ve více provozovnách s tím, že v obvodu jednoho okresního soudu může mít pouze jednu
provozovnu nebo sídlo. Toto opatření má zabránit opakovaným zápisům osoby insolvenčního správce v
rámci jedno obvodu okresního soudu. Obdobné pravidlo ve vztahu k obvodu krajského soudu, pokud
jde o situaci podle navrhovaného ustanovení § 25 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, je vedeno
stejnými příčinami. Proto se stanoví, že v rámci seznamu vedeného pro obvod krajského soudu, který je
insolvenčním soudem dlužníka, bude vedeno pouze to sídlo nebo provozovna, u kterého insolvenční
správce připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první.
Uvedený princip umožňuje insolvenčním správcům zvolit si zaměření pro sídlo a každou provozovnu
zvlášť podle požadavků trhu v tom kterém obvodu okresního nebo krajského soudu dlužníka.
Navrhovaný způsob určování tudíž bude plně automatizován a veřejně přístupný. To znamená, že
předseda insolvenčního soudu nebude mít možnost ovlivnit (až na stanovené výjimky) pořadí, ve
kterém bude určovat osoby insolvenčních správců. Tento proces bude veřejně přístupný tím způsobem,
že ve veřejné části seznamu bude možno sledovat počet a rotaci insolvenčních správců v seznamech
vedených podle obvodů okresních a krajských soudů tak, jak to nově vymezuje zákon o insolvenčních
správcích.
Ony výše zmiňované výjimky umožňující předsedovi insolvenčního soudu nepostupovat podle výše
uvedených pravidel se vztahují pouze na výjimečné situace. V úvahu připadá pouze situace, kdy v
obvodu okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka (a v době určení byl podán návrh na jeho
oddlužení), nemá sídlo ani provozovnu žádný z insolvenčních správců odborně zaměřených na řešení
úpadku dlužníka oddlužením. Krajnější variantou uvedeného může být situace, kdy s ohledem na
složitost případu a způsobilost insolvenčního správce, s přihlédnutím k jeho dosavadní činnosti a k
jeho zatížení není určení osoby podle stanoveného pořadí pro dosažení účelu insolvenčního řízení
vhodné a je nezbytné určit pro dané řízení jinou osobu insolvenčního správce. Jinou osobou se má na
mysli osoba, která následuje jako další v pořadí v rámci příslušného seznamu, pouze v krajních
případech, ve kterých nelze z uvedených důvodů určit žádnou osobu z příslušného seznamu, může
předseda insolvenčního soud určit insolvenčního správce mimo pořadí podle § 25 odst. 2 IZ. Aby se
zajistila transparentnost a veřejná kontrola možných excesů při využívání výjimky ze stanoveného
pravidla, musí být každé takové opatření zveřejněno v insolvenčním rejstříku a náležitě odůvodněno.
Dalším případem, kdy soud nepostupuje podle stanoveného rotačního principu, je potřeba či vhodnost
ustanovení hostujícího insolvenčního správce.

První, zcela zásadní oblastí, do níž je třeba zasáhnout, je systém ustanovování insolvenčních správců
do jednotlivých insolvenčních řízení, v jehož rámci je nezbytné vymezit kritérium, podle něhož budou
insolvenčním správcům „napadat“ insolvenční věci spravedlivým způsobem.
Institut oddlužení byl do právního řádu zaveden s ryze sociálním účelem, který má mít přednost před
ekonomickým účelem, neboť umožňuje dlužníkovi nový start a motivuje ho k aktivnímu zapojení do
umořování svého dluhu vůči věřitelům.
Až po nabytí účinnosti revizní novely bylo insolvenčnímu správci umožněno vykonávat činnost v
provozovně. Vyhláškou pak bylo (vedle podrobností o úředních hodinách provozovny a o označování
sídla a provozovny insolvenčního správce) třeba upravit zejména podrobnosti o činnostech, které je
insolvenční správce v provozovně povinen s odbornou péčí zajišťovat. Smyslem a hlavním cílem nové
právní úpravy bylo přiblížit výkon činnosti insolvenčního správce dlužníkům, zajistit úsporu nákladů
obou stran a rovnoměrné rozložení insolvenčních správců v tom kterém obvodu podle požadavku trhu.
Za tím účelem byla právní úprava seznamů insolvenčních správců založena na teritoriálním principu a
principu zrovnoprávnění údaje o zápisu sídla a údaje o zápisu provozovny do seznamu insolvenčních
správců, jakožto kritérií nápadu nových insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům. Z
výsledků provedených šetření však zřejmě vyplývá, že úpravou umožňující zakládání nových
provozoven insolvenčních správců bez omezení nebyly naplněny cíle deklarované zejména v důvodové
zprávě k revizní novele, neboť po jejím vstupu v platnost a v účinnost došlo k masivnímu nárůstu počtu
provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality
výkonu funkce (a zákonem požadovaných činností) insolvenčních správců (dosud bylo zřízeno přes 3
000 provozoven, přičemž na některé insolvenční správce připadá již více jak 60 provozoven). Dochází
proto k extrémním rozdílům v počtu ustanovení jednotlivých insolvenčních správců do insolvenčních
řízení, kdy není neobvyklé, že insolvenčnímu správci s malým počtem zřízených provozoven není
například až po dobu téměř 2 měsíců přidělen žádný případ.
V praxi dokonce dochází k efektu zcela opačnému, než jaký byl deklarován důvodovou zprávou k revizní
novele. Nárůst počtu provozoven jednotlivých insolvenčních správců pro insolvenční správce znamená
větší časové zatížení (v důsledku cestování mezi provozovnami), obtížnost zajištění výkonu činnosti
insolvenčního správce vůči dlužníkům (především z důvodu omezené možnosti komunikace dlužníka
přímo s insolvenčním správcem, příp. jím pověřenou kvalifikovanou osobou) a nárůst nákladů, a to na
obou stranách (jak pro insolvenčního správce, tak pro dlužníka). Insolvenční správci s vysokým počtem
provozoven proto nejsou objektivně schopni (a lze říci, že v důsledku omezených možností ministerstva
sankcionovat pochybení insolvenčních správců ani dostatečně motivování) zabezpečit veškeré činnosti,
které musí podle zákona s odbornou péčí vykonávat. Nezřídka proto bylo kontrolou zjištěno, že je za
provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt (bývalá cementárna), restaurace, herna,
budova v havarijním stavu anebo rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny nemají žádné
informace. Možnost zabránit takovémuto jednání, spočívajícímu zejména v zřizování de facto „fiktivních
provozoven“ nebo provozoven zřízených na místě nezpůsobilém pro výkon činností stanovených
insolvenčním zákonem je však značně omezena, a to především z důvodu absence přísnějších
podmínek pro jejich zřizování, ale zejména také přísnějších podmínek pro jejich chod a z důvodu
nemožnosti insolvenční správce za toto jednání postihovat.
Přidělování insolvenčních věcí pro jednotlivé obvody krajských, resp. okresních soudů mělo umožnit
přirozenou regulaci počtu insolvenčních správců. Rotační systém měl v případě řešení dlužníkova
úpadku oddlužením přispět k rovnoměrnému nápadu insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním
správcům, jejichž počet se bude v daném okrese přizpůsobovat požadavkům trhu. Naproti tomu
zavedení seznamu insolvenčních správců odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka konkursem
podle obvodů krajských soudů bylo odůvodněno především právní formou dlužníka (jímž zpravidla
bude společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost, u nichž se předpokládá širší záběr
samotných podnikatelských aktivit) a zvýšením možnosti jeho přístupu k insolvenčnímu správci na
úrovni kraje.
Výše popsaný způsob výběru insolvenčního správce (na základě rotačního systému) se proto ukázal
jako přínosný zejména ve vztahu k tzv. všeobecné racionální apatii věřitelů v úvodní fázi insolvenčního
řízení, ve vztahu k rovnoměrnému přidělování tzv. prázdných konkursů na všechny insolvenční správce
v daném kraji, nebo ve vztahu k zavedení rotačního principu pro území celé České republiky při výběru
osoby insolvenčního správce se zvláštním povolením k výkonu činnosti insolvenčního správce ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ZIS“).
Výše popsaný způsob výběru insolvenčního správce zavedený revizní novelou se však ukázal jako
nevhodný v souvislosti s vedením seznamů insolvenčních správců s odborným zaměřením na řešení
úpadku dlužníka oddlužením podle obvodů okresních soudů, na něž se váže ustanovování
insolvenčních správců insolvenčním soudem podle pořadí určeného dnem zápisu jejich provozovny do
příslušné části seznamu insolvenčních správců.
Provázanost ustanovování insolvenčních správců podle pořadí určeného dnem zápisu jejich
provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené pro obvod okresního soudu,
který je zároveň obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení,
spolu s možností insolvenčního správce zřídit si provozovnu v podstatě kdekoli na území České
republiky a spolu s omezenou možností ministerstva nedodržování hlavního smyslu a účelu
insolvenčního zákona postihovat, s sebou přineslo problém, který lze vyřešit pouze legislativními
prostředky tak, aby již nedocházelo k narušování podnikatelského prostředí a ohrožování
důvěryhodnosti v osobu insolvenčního správce, respektive v insolvenčního řízení a v institut oddlužení
jako takový.
Insolvenčnímu správci zůstává zachována možnost zřídit si v obvodu jednoho krajského soudu více
provozoven (za podmínky že provozovna splňuje veškeré požadavky, které jsou vyžadovány právními
předpisy - např. provozovna se nachází na místě způsobilém pro výkon činnosti insolvenčního
správce). Má-li insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu sídlo a jednu nebo více
provozoven, zapisuje se do obecné části seznamu insolvenčních správců vždy pouze sídlo. To platí pro
odborné zaměření insolvenčního správce pro konkurs i pro oddlužení. Nemá-li insolvenční správce v
obvodu jednoho krajského soudu sídlo, ale má zde jednu nebo více provozoven, zapíše se do obecné
části seznamu insolvenčních správců pouze ta provozovna, u které insolvenční správce připojí
prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. oddlužením jako první v
pořadí.
Pro systém vedení seznamu insolvenčních správců odborně zaměřených na řešení úpadku konkursem
se tak napříště ničeho nemění, neboť v této souvislosti se praktické problémy se zřizováním fiktivních
provozoven za účelem umělého navýšení nápadu v zásadě nevyskytovaly. Změna systému vedení
seznamu insolvenčních správců se dotýká pouze obecné části seznamu pro insolvenční správce
odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž pravidla vedení tohoto seznamu se
sjednocují s těmi, která platí pro seznamy insolvenčních správců odborně zaměřenými na řešení
úpadku dlužníka konkursem.
Navrhovaná úprava tedy umožňuje insolvenčnímu správci být zapsán v obecném seznamu
insolvenčních správců (a to zvlášť pro řešení úpadku konkursem a zvlášť pro řešení úpadku
oddlužením) a tedy být ustanovován insolvenčním soudem pro jednotlivá insolvenční řízení v každém
obvodu krajského soudu, kde má sídlo nebo provozovnu. Do obecné části seznamu insolvenčních
správců pro obvod krajských soudů se zapisuje pouze sídlo anebo pouze tzv. první provozovna (podle
výše popsaného algoritmu), přičemž pouze takto zapsané sídlo a provozovna (resp. okamžik takového
zápisu) jsou relevantní pro ustanovování insolvenčního správce pro jednotlivá insolvenční řízení v
souladu s rotačním mechanismem přidělování insolvenčních věcí.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 5a):

S ohledem na praktické poznatky získané při kontrolách insolvenčních správců (viz obecná část
důvodové zprávy) se navrhuje reagovat na praxi zřizování provozoven v prostorách, které nebyly
dlužníku přístupné nebo nebyly způsobilé k provozování činnosti insolvenčního správce vůbec.
Ustanovení § 5a odst. 4 napříště zakotvuje povinnost zřizovat provozovnu pouze na místě, které je pro
výkon činností stanovených insolvenčním zákonem způsobilé. Z povahy věci pak vyplývá, že nebude
možno zřídit provozovnu zejména na místě bez příjezdové cesty, v budově bez zastřešení, oken a
obvyklého zařízení. Zpravidla tak bude v souladu se zákonem, bude-li provozovna zřízena v prostorách
způsobilých k umístění kancelářského vybavení a technického zařízení, které umožní insolvenčnímu
správci a případně jeho zaměstnancům zabezpečit výkon činnosti insolvenčního správce, resp. bude-li
zřízena v prostorách poskytujících důstojné podmínky pro setkávání insolvenčního správce s veřejností
(dlužníky, úpadci a věřiteli).
Provozovnou insolvenčního správce zůstává i nadále místo, ve kterém insolvenční správce skutečně ve
vymezených úředních dnech a hodinách (dále jen „úřední hodiny“) vykonává činnost. Nic se tak nemění
na stavu již existujícím před účinností předkládaného návrhu, kdy je povinnost skutečného výkonu
činnosti v provozovně insolvenčního správce specifikována povinností tuto činnost zajišťovat v
úředních hodinách. Minimální rozsah úředních hodin provozovny v rozmezí od 4 do 20 hodin týdně,
jejich rozvržení i činnosti zde povinně zajišťované stanoví ministerstvo vyhláškou. Oproti tomu návrh
specifikuje povinnosti insolvenčního správce ve vztahu k jeho sídlu s cílem zajistit předem seznatelné
podmínky přístupu k insolvenčnímu správci ze strany veřejnosti. Již dnes je insolvenční správce
povinen ve svém sídle vykonávat činnost skutečně a převážně. Nově je podmínka skutečného výkonu
činnosti insolvenčního správce specifikována povinností vykonávat v sídle činnost v úředních
hodinách. I úřední hodiny sídla tak budou nově údajem identifikujícím insolvenčního správce, který se
zapisuje do seznamu [§ 19 odst. 1 písm. c)].
Nadto je nově povinností insolvenčního správce označit prostory sídla a provozovny úředními
hodinami pod hrozbou sankce za správní delikt, který spočívá v nezajištění řádného označení těchto
prostor (§ 36b odst. 1 písm. a). Podrobnosti o označování sídla stanoví ministerstvo vyhláškou.
V návaznosti na zdůraznění a posílení myšlenky učinit insolvenční řízení ve vztahu k nápadu
insolvenčních věcí v oblasti oddlužení jednotlivým insolvenčním správcům více spravedlivým se
navrhuje změnit algoritmus ustanovování insolvenčních správců do jednotlivých insolvenčních řízení, v
nichž je úpadek dlužníka řešen oddlužením. Prvkem, který má omezit oportunismus v oblasti zřizování
provozoven, jehož jediným cílem je uměle zvýšit nápad insolvenčních věcí v oblasti oddlužení
připadající jednomu insolvenčnímu správci, spočívá ve změně systému vedení seznamů insolvenčních
správců pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením. Napříště
tak bude obecná část seznamu vedena vždy jen pro obvod krajského soudu, a to zvlášť pro řešení
úpadku konkursem a zvlášť pro řešení úpadku oddlužením.
pořadí.
se tak napříště ničeho nemění. Změna systému vedení seznamu insolvenčních správců se dotýká pouze
obecné části seznamu pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka
oddlužením, přičemž pravidla vedení tohoto seznamu se sjednocují s těmi, která platí pro seznamy
insolvenčních správců odborně zaměřenými na řešení úpadku dlužníka konkursem.
oddlužením) a tedy být ustanovován insolvenčním soudem pro jednotlivá insolvenční řízení podle § 25
odst. 2 insolvenčního zákona v každém obvodu krajského soudu, kde má sídlo anebo provozovnu. Do
obecné části seznamu insolvenčních správců pro obvod krajských soudů se zapisuje pouze sídlo anebo
pouze tzv. první provozovna (podle výše popsaného algoritmu), přičemž pouze takto zapsané sídlo a
provozovna jsou relevantní pro ustanovování insolvenčního správce pro jednotlivá insolvenční řízení v
souladu s mechanismem přidělování insolvenčních věcí upraveným v § 25 odst. 2 insolvenčního
zákona.
K § 5a
Ustanovení § 5a bylo do zákona o insolvenčních správcích zařazeno revizní novelou s účinností od 1. 1.
2014. Důvodová zpráva podrobně popsala důvody, které vedly ke změně právní úpravy v otázce
provozoven zřizovaných insolvenčními správci. Dalších podstatných změn se § 5a dočkal koncepční
novelou s účinností od 1. 7. 2017. Vzhledem k poměrně dramatickému ději jak v oblasti legislativní, tak v
oblasti aplikační si dotčené ustanovení zaslouží podrobnější komentář ke své genezi.
Revizní novelou, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014 byla pro insolvenční správce nově stanovena
možnost vykonávat svoji činnost také v. provozovně (do nabytí účinnosti této revizní novely nebylo
možné, aby insolvenční správce vykonával svoji činnost v provozovně). Z toho důvodu byla také přijata
vyhláška, která stanovila, jaké činnosti a v rozmezí jakých úředních hodin je insolvenční správce ve
vymezených úředních hodinách ve své provozovně povinen skutečně vykonávat, a to buď osobně, nebo
prostřednictvím svého zaměstnance či jiné zmocněné osoby. Zmocnění pro vyhlášky bylo pak upraveno
v § 5a odst. 8 zákona. Vyhláškou vydanou na základě uvedeného zmocnění pak byly (vedle podrobností
o úředních hodinách provozovny a o označování sídla a provozovny insolvenčního správce) upraveny
zejména podrobnosti o činnostech, které je insolvenční správce v provozovně povinen s odbornou péčí
zajišťovat. Smyslem a hlavním cílem nové právní úpravy provozoven bylo přiblížit výkon činnosti
insolvenčního správce dlužníkům, úspora nákladů obou stran a rovnoměrné rozložení insolvenčních
správců v tom kterém obvodu podle požadavku trhu.
Je tedy zřejmé (zejména z důvodové zprávy k revizní novele), že tento záměr v oblasti zřizování nových
provozoven nebyl naplněn, neboť takřka ihned po účinnosti revizní novely došlo k masivnímu nárůstu
počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení
kvality výkonu činnosti insolvenčních správců (po přibližně čtyřech měsících bylo zřízeno přes 3 000
provozoven, přičemž někteří insolvenční správci měli několik desítek provozoven). Docházelo proto k
extrémním rozdílům v počtu přidělovaných věcí jednotlivým insolvenčním správcům a nebylo
neobvyklé, že insolvenčnímu správci s malým počtem provozoven nebyl např. až po dobu téměř 2
měsíců přidělen žádný případ. V praxi dokonce docházelo k efektu zcela opačnému, tedy že nutnost
zřizování provozoven znamenala pro insolvenční správce větší časové zatížení (v důsledku cestování
mezi provozovnami), vzdálenější osobní výkon činnosti insolvenčního správce vůči dlužníkům a nárůst
nákladů, a to na obou stranách. Insolvenční správci s vysokým počtem provozoven proto nebyli
objektivně schopni zabezpečit veškeré činnosti, které museli ze zákona zabezpečovat.
Je nezbytné, aby insolvenční správci ve vymezených a předem stanovených dnech a hodinách v
provozovně skutečně vykonávali svoji činnost. Insolvenční zákon od insolvenčních správců vyžaduje,
aby jejich funkce byla vykonávána svědomitě a s odbornou péčí. Původní záměr zákonodárce v oblasti
osobního výkonu činností, které je insolvenční správce povinen ve své provozovně v úředních hodinách
zajišťovat, stejně jako v otázce stanovení maximálního počtu provozoven zapsaných pro jednoho
insolvenčního správce nebyl tolik striktní. Uvedený závěr byl podpořen konstantní judikaturou
především Vrchního soudu v Olomouci (VS Olomouc 2 VSOL 358/2014). Vrchní soud v Olomouci vyloučil
povinnost insolvenčního správce vykonávat v úředních hodinách provozovny svoji činnost osobně,
jakož i skutečnost, že by byl limitován počet provozoven. Vrchní soud ve své judikatuře navíc uvádí, že
zákon nevyžaduje, aby insolvenční správce vykonával všechny svoje činnosti osobně, a může proto při
výkonu své činnosti spolupracovat také s dalšími osobami, které k němu mají právní vztah a pomáhají
mu s výkonem jeho činnosti. Poukazuje přitom právě na revizní novelu, při jejímž přijetí zákonodárce
nebyl veden myšlenkou, že by insolvenční správce musel všechny své činnosti vykonávat osobně ani že
může zřídit maximálně čtyři své provozovny. Vrchní soud dále dodává, že povinností insolvenčního
správce je účast na jednáních u soudu (přezkumné jednání, schůze věřitelů, incidenční spory) nebo na
jiných místech (jednání s věřiteli, dražebníky, znalci, realitními kancelářemi, účetními a daňovými
poradci) a rovněž konat místní šetření. Podle jeho názoru pak z povahy věci nelze po insolvenčním
správci požadovat, aby byl v provozovně osobně přítomen bezvýhradně po celou úřední dobu, a to tím
spíš, že ani ve svém sídle nemusí být insolvenční správce přítomen nepřetržitě.
V návaznosti na opakované podněty ze strany insolvenčních správců a dlužníků začalo ministerstvo od
poloviny roku 2014 provádět velké množství kontrol insolvenčních správců ve vztahu k zajišťování
řádného chodu jejich provozoven, jejichž výsledkem byla naprosto alarmující zjištění. Velmi často byl
za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům,
jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace. Možnost takovémuto
jednání a zřizování de facto „fiktivních provozoven“ zabránit je značně omezená z důvodu absence
přísnějších podmínek pro jejich zřizování, ale zejména také přísnějších podmínek pro jejich chod (např.
organizovanější vymezení úředních hodin jednotlivých provozoven), stejně jako možnost insolvenční
správce za toto jednání postihovat.
V důsledku aplikační praxe a zjištěných pochybení dospělo ministerstvo k závěru, že je nezbytné právě
tímto prováděcím právním předpisem výklad smyslu § 5a upřesnit a zpřísnit. Je zřejmé, že insolvenční
správce nemůže být neustále osobně přítomen ve svém sídle jakožto místě, v němž skutečně a
převážně vykonává svoji činnost, neboť je třeba, aby se účastnil nařízených soudních jednání, nebo aby
byl osobně přítomen na jiných místech při jednáních, jejichž výsledek taktéž spadá pod výkon jeho
činnosti. Naproti tomu provozovnou se v souladu s § 5a odst. 4 rozumí místo, ve kterém ve vymezených
dnech a úředních hodinách skutečně vykonává svoji činnost. S ohledem na definici sídla insolvenčního
správce, na dosavadní aplikační praxi a zjištěná pochybení, a na požadavek upravený v insolvenčním
zákoně, aby insolvenční správci vykonávali svoji funkci svědomitě a s odbornou péčí, bylo
vyhodnoceno jako nezbytné, aby insolvenční správci ve vymezených a předem stanovených dnech a
hodinách na provozovně skutečně vykonávali svoji činnost osobně, aby tedy v souladu s § 3 odst. 1
vyhl. č. 335/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech,
které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně byla každá zapsaná provozovna pro
veřejnost otevřena v pracovních dnech v časovém rozmezí od 7 do 18 hodin minimálně šest hodin
denně pravidelně alespoň jeden den v týdnu. Tím mělo být dosaženo, aby insolvenční správci ve
vymezených a předem stanovených dnech a hodinách na provozovně skutečně vykonávali svoji činnost
tak, jak požaduje insolvenční zákon. Za tímto účelem byla přijata novela vyhlášky, která zavedla striktní
osobní přítomnost insolvenčního správce na provozovně.
Novela vyhlášky se stala předmětem kritiky a byla napadena skupinou senátorů ústavní stížností.
Obsahem argumentace návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 vyhl. č.
355/2013 Sb., ve znění vyhlášky č. 101/2015 Sb., bylo zejména tvrzení o překročení rámce zmocnění ve
smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, porušení principu dělby moci a dále zásah do základních práv a svobod.
Ministerstvo se s danými tvrzeními neztotožnilo a trvalo na stanovisku, že vyhláška protiústavní není a
že osobní přítomnost na provozovně vyplývá již ze zákona.
Podle názoru ministerstva bylo novelou vyhlášky sledováno efektivní naplnění cílů insolvenčního
práva. Pro vyhodnocení naplnění ústavních požadavků je významné, že insolvenční zákon a zákon o
insolvenčních správcích obecně obsahují povinnosti, ze kterých plyne povinnost osobního výkonu
funkce insolvenčního správce (tam, kde je možné, aby za insolvenčního správce jednala jiná osoba, je
toto stanoveno zákonem - viz např. § 399 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona), nejedná se tedy o
vybočení z principů čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 či čl. 4 Listiny. Ze zákonné
úpravy, smyslu a účelu zákona a jeho výkladu podle ministerstva jasně vyplývalo, že není-li stanoveno
výslovně jinak, je v rámci insolvenčního řízení povinnost osobního výkonu insolvenčního správce,
pouze v případě výslovné úpravy je možné, aby za insolvenčního správce jednala jiná osoba. Nadto je
možné ještě poukázat na úpravu postavení kandidátů a koncipientů v rámci exekučního řádu, kde zde
je explicitně upraveno, co mohou tyto osoby vykonávat a za co mají v tomto ohledu i odpovědnost.
Obdobně lze poukázat na zákon o advokacii ohledně postavení advokátních koncipientů. Vyhláška č.
335/2013 Sb. po novele sama nikterak nestanovuje jiné či nové povinnosti, které by již nebyly
stanoveny zákonem. Zákon o insolvenčních správcích v § 5a odst. 4 zcela jasně stanoví, že
„provozovnou insolvenčního správce je místo, ve kterém ve vymezených dnech a hodinách (dále jen
‚úředních hodinách‘) insolvenční správce skutečně vykonává činnost“. V kontextu § 36 insolvenčního
zákona, a konečně insolvenčního zákona obecně, zcela jasně - bez ohledu na podzákonný text vyhlášky
č. 355/2013 Sb. - vyplývá povinnost osobní přítomnosti insolvenčního správce v provozovně. Cílem
novely vyhlášky č. 101/2015 Sb., kterou se mění vyhláška č. 355/2013 Sb., tak podle názoru ministerstva
bylo, aby v souladu s insolvenčním zákonem byl výkon činnosti insolvenčního správce skutečně
prováděn s odbornou péčí. Skutečný výkon činnosti v provozovně přitom podle názoru ministerstva
znamenal, že by se ve svých provozovnách měl insolvenční správce (vyjma určitých zákonem
předvídaných případů, kterými jsou např. účast na nařízeném soudním jednání, účast na přezkumném
jednání a schůzi věřitelů apod., u nichž je zřejmé, že insolvenční správce nebude v sídle nebo v
úředních hodinách v dané provozovně osobně přítomen) pravidelně fyzicky zdržovat, aby v důsledku
zřizování nepřiměřeného počtu provozoven nedocházelo k porušování společného zájmu věřitelů na
řádném (a ve vztahu k provozovnám myšleno též osobním) výkonu jeho funkce. Konečně má být tímto
požadavkem především zajištěn kontakt insolvenčního správce s dlužníkem, k jehož řízení byl
ustanoven, a svědomitý výkon funkce s odbornou péčí, tedy v souladu se zákonem.
Ústavní soud se však se záměrem ministerstva neztotožnil a poměrně radikálním nálezem (Pl. ÚS 17/15)
zrušil pasáže vyhlášky č. 355/2013 Sb. v § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2, které činnost na provozovnách
insolvenčního správce spojovaly s jeho nepřetržitou fyzickou přítomností (viz judikatura). Prováděcí
předpis byl tímto nálezem Ústavního soudu přizpůsoben výkladu soudů vyšších stupňů, které nespojují
činnost insolvenčního správce pouze s jeho osobou, ale umožňují správci využívat služeb dalších osob
(viz judikatura). Skutečný výkon činnosti insolvenčního správce je prováděn jednak samotným
insolvenčním správcem, jednak osobami, které k tomu správce sám zmocnil. Například se může
insolvenční správce dát zastoupit na přezkumném jednání jinou osobou zapsanou do seznamu
insolvenčních správců (§ 190 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční správce může pověřit svého
zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních (§ 40 odst. 3
insolvenčního zákona), písemnosti určené správci mohou přijímat jeho zaměstnanci, jakož i jiné
správcem zmocněné osoby (§ 77 odst. 2 insolvenčního zákona), dále na své nebezpečí a náklady (§ 39
odst. 2 insolvenčního zákona) se může insolvenční správce dát zastoupit na schůzi věřitelů, pokud
ovšem insolvenční soud netrvá na jeho osobní účasti (§ 399 odst. 2 insolvenčního zákona). Pokud
insolvenční správce zřídí v obvodu krajského soudu více poboček, ať už 4, nebo 14, neporušuje
povinnosti ani nejedná v rozporu s odbornou péčí, jak mu ukládá insolvenční zákon, a není to důvodem
pro jeho zproštění funkce a ustanovení správce nového. Za výkon činnosti prostřednictvím jiných osob
odpovídá vždy insolvenční správce.
Zrušení vyhlášky způsobilo opětovný nárůst provozoven a byl navrácen stav roku 2014. S ohledem na
poměrně kategorickou judikaturu Ústavního soudu a Vrchního soudu v Olomouci bylo zřejmě, že
jakékoliv další podzákonné legislativní úpravy stran osobní přítomnosti insolvenčního správce nebo
ohlášeného společníka by byly shledány v tomto ohledu protiústavními, rozhodl se gestor k úpravě v
rovině zákona, a to úpravou § 5a zákona, především pak zcela novým zněním § 5a odst. 4 zákona.
Důvodová zpráva nicméně výslovně říká, že se nic nemění na stavu existujícím před účinností novely a
zároveň ustanovení výslovně nehovoří o osobní přítomnosti, jak bylo původně navrhováno. Lze tedy
dospět k závěru, že ani po novele nebude vyžadována osobní přítomnost insolvenčního správce,
případně ohlášeného společníka insolvenčního správce. Tento aspekt ovlivnila především změna v
rámci přidělování věcí, u nichž je úpadek řešen oddlužením, v důsledku které již určování nebude
probíhat podle okresních soudů, ale stejně jako v případě konkursů podle soudů krajských.
K odst. 1
V prvním odstavci najdeme definici sídla insolvenčního správce. Občanský zákoník vychází z pojetí
vlastního evropskému právu obchodních společností, podle kterého má hlavní význam sídlo zapsané
(formální sídlo), přičemž se poskytuje ochrana osobám, které jednají v důvěře, že se sídlo právnické
osoby nachází tam, kde sídlí skutečně, materiálně (faktické sídlo). Toto pojetí umožňuje jednotnou
právní úpravu pro právnické osoby nepodnikatelského i podnikatelského zaměření; přijetí jiné
koncepce by vyžadovalo rozdvojenou úpravu, což se nejeví jako vhodné. Definice sídla v případě
insolvenčních správců vychází, na rozdíl od obecné definice sídla v občanském zákoníku, z
materiálního pojetí. Materiálním pojetím sídla se rozumí adresa, kde insolvenční správce reálně
(nikoliv fiktivně) sídlí, resp. skutečně vykonává svoji činnost. Naproti tomu formální pojetí sídla
znamená, že sídlem je místo, které je zapsáno v seznamu insolvenčních správců, resp. ve veřejném
rejstříku. Ve většině případů bude sídlo materiální i formální totožné, ale samozřejmě může vzniknout
situace, kdy insolvenční správce bude mít v podstatě dvě sídla, a to sídlo formální a materiální. Tato
možnost vyloučena není a nelze ji ani nikterak sankcionovat, pokud bude insolvenční správce řádně
plnit svoje povinnosti. Konkrétní místo lze pak považovat za sídlo insolvenčního správce, pokud
splňuje současně dvě kritéria: (i) je zde skutečně vykonávána činnost insolvenčního správce, tzn. že
nejde o sídlo pouze fiktivní, např. ve formě office house, a současně (ii) je zde činnost insolvenčního
správce vykonávána trvale, nikoli pouze po přechodnou dobu.
Koncepční novelou se pro insolvenčního správce, případně ohlášeného společníka, pokud je
insolvenční správce veřejná obchodní společnost, zavádí nová povinnost, a to že je povinen ve
vymezených dnech a hodinách ve svém skutečném sídle vykonávat činnost, nikoliv však skutečně, jak je
požadováno v případě činnosti v provozovně - srov. komentář k odst. 4. Zákonodárce pro vymezení
„dny a hodiny“ zvolil legislativní zkratku „úřední hodiny“, nikde však pro úřední hodiny sídla nedefinuje
žádný rozsah, rozsah definuje pouze pro provozovnu, nikoliv sídlo, takže bude na insolvenčním správci,
aby si den a hodiny vymezil sám; zmocnění uvedené v § 5a odst. 8 zákona pro podzákonný předpis
stran sídla zavádí pouze způsob označování sídla, nikoliv rozsah a rozvržení úředních hodin.
K odst. 2
Insolvenční správci, kteří jsou obligatorně členy také jiných profesních komor (advokát, daňový
poradce, auditor a notář), musejí jako sídlo pro činnost insolvenčního správce uvést sídlo udané u své
domovské profesní komory. Zákonodárce zde tedy presumuje, že sídlo zapsané u příslušné profesní
komory odpovídá sídlu, kde bude insolvenční správce skutečně vykonávat svoji činnost, nicméně s
ohledem na shora uvedené tomu tak vždy být nemusí a může mít v podstatě dvě sídla, sídlo zapsané
(formální) a sídlo skutečné (materiální).
K odst. 3
Veřejná obchodní společnost jako své sídlo uvádí sídlo udané ve veřejném rejstříku, konkrétně v
obchodním rejstříku, který je součástí veřejného rejstříku.
K odst. 4.
Ve čtvrtém odstavci je pak upravena provozovna insolvenčního správce. Ustanovení doznalo v rámci
koncepční novely změn směrem ke zpřísnění požadavků na zřizování a provoz provozoven
insolvenčních správců. Po přijetí revizní novely bylo totiž insolvenční prostřední svědkem velkého
rozmachu provozoven, jejichž cílem bylo mnohdy zlepšení postavení na trhu, neboť čím více měl
insolvenční správce provozoven, tím více dostával insolvenčních případů, a to především případů, v
nichž úpadek dlužníka byl řešen formou oddlužení.
Nově je provozovna definována jako místo, ve kterém insolvenční správce nebo ohlášený společník
insolvenčního správce, je-li insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, skutečně vykonává
činnost. Dle § 36 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat
svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě
požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát
při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. V souladu s výše uvedeným
je tak třeba dbát na to, aby byl výkon činnosti insolvenčního správce v řízení prováděn s odbornou
péčí, tedy řádně, nikoliv nedbale, a způsobem, který nezapříčiní vznik škody věřitelům či dlužníkovi.
Skutečný výkon činnosti v provozovně není možno ani v duchu nové právní úpravy vykládat tak, že se
jím rozumí osobní výkon činností (osobní přítomnost) samotným správcem, případně ohlášeným
společníkem insolvenčního správce, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou
konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými či zmocněnými osobami [srov.
bod 36 odůvodnění nálezu Pl. ÚS 17/15: „Ani ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá žádný
požadavek osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Užívá-li pak zákonodárce v tomto zákoně
slovní obrat ‚skutečně vykonává činnost‘ (§ 5a odst. 1 a 4), není možno je vykládat tak, že se jím rozumí
osobní výkon činností samotným správcem, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť
jsou konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými, zmocněnými osobami.
Ostatně i samotné zákonné zmocnění v § 5a odst. 8 zákona o insolvenčních správcích jednoznačně
hovoří toliko o povinnosti ‚zajistit‘ realizaci činností v provozovnách, a nikoli o povinnosti je osobně
vykonávat. Již odsud je zřejmé, že založením povinné přítomnosti samotných správců v provozovnách
se vyhláška v rozporovaných ustanoveních ocitá v prostoru mimo zákon (praeter legem), resp. schází
zde zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard“. S odůvodněním soudu srov. zvláštní
část důvodové zprávy k § 5a odst. 4: „Provozovnou insolvenčního správce zůstává i nadále místo, ve
kterém insolvenční správce skutečně ve vymezených úředních dnech a hodinách (dále jen ‚úřední
hodiny‘) vykonává činnost. Nic se tak nemění na stavu již existujícím před účinností předkládaného
návrhu, kdy je povinnost skutečného výkonu činnosti v provozovně insolvenčního správce
specifikována povinností tuto činnost zajišťovat v úředních hodinách.“ Dále pak srov. VS Olomouc 2
VSOL 358/2014-B-17, které interpretovalo příslušná ustanovení zákona o insolvenčních správcích tak, že
skutečný výkon činnosti insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně (provozovnách) není
podmíněn faktickou přítomností insolvenčního správce. Podle názoru Nejvyššího soudu, který byl
zaujat Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu prostřednictvím publikace
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako R 91/2014 v tzv. zelené sbírce, ze zákona o insolvenčních
správcích povinnost osobní přítomnosti insolvenčního správce na provozovně nevyplývá. Přitom v
pojetí moderní liberální demokracie je soudní moc chráněna před zásahy výkonné moci mimo jiné tím,
že soudce je vázán jen zákonem, nikoli nařízeními a vyhláškami, které přijímá moc výkonná.
Skutečný výkon činnosti v provozovně přitom znamená, že by insolvenční správce, případně ohlášený
společník, měl sám nebo prostřednictvím zaměstnanců nebo pověřených osob ve svých provozovnách
(vyjma určitých zákonem předvídaných či výjimečných případů) ve vymezených úředních hodinách
zajišťovat obecně zejména činnosti, jako je přijímání písemností, poskytování součinnosti
insolvenčního správce a umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém
usnesení. V případech, kdy je insolvenční správce ve vztahu k dané provozovně určen postupem dle §
25 insolvenčního zákona, bude skutečná činnost zajišťovaná na příslušné provozovně nutně širší,
přičemž nad výše uvedené se bude jednat minimálně o shromažďování podkladů pro insolvenční
řízení, umožnění účastníkům insolvenčního řízení nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a
do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, umožnění vyjádření dlužníka k přihlášeným pohledávkám
(viz demonstrativní výčet uvedený ve vyhlášce č. 355/2013 Sb.), přičemž skutečným výkonem činnosti na
provozovně je sledován společný zájem věřitelů na řádném výkonu jeho funkce. Tuto slovy
zákonodárce skutečnou činnost je insolvenční správce povinen v provozovně vykonávat minimálně 4
hodiny v týdnu.
Výjimku ze skutečného výkonu činnosti tak mohou tvořit jen vážné a výjimečné situace, které umožňují
- nadto pouze přechodné - provozovny insolvenčního správce. Případná absence insolvenčního
správce nebo ohlášeného společníka insolvenčního správce na provozovně z důvodu účasti na jednání
u soudu je navíc důvodem, který lze označit za běžný, jenž lze ze strany insolvenčního správce
předpokládat. Nelze jej tak označit za výjimečnou okolnost v rámci činnosti insolvenčního správce,
resp. okolnost, která by se v souvislosti s chodem provozovny vyskytovala toliko výjimečně a
nepředvídatelně, a která by tak odůvodnila uzavření provozovny. V těchto případech je nicméně
insolvenční správce povinen zajistit chod provozovny. Účast insolvenčního správce na jednání u soudu
a dalších úkonech bezprostředně souvisejících s výkonem činnosti insolvenčního správce není podle
názoru autora důvodem k samotnému uzavření provozovny. Insolvenční správce pak z důvodu, že není
ani po novele stanovena jeho fyzická přítomnost, nemusí v těchto případech zajistit na provozovně
zástup prostřednictvím jiné osoby s povolením vykonávat činnost insolvenčního správce. Podle názoru
autora nejsou výše vymezené okolnosti důvodem pro přechodné uzavření provozovny a insolvenční
správce má povinnost zajistit v provozovně výkon činnosti alespoň v rozsahu dle ust. § 4 odst. 1 vyhl. č.
355/2013 Sb. prostřednictvím k tomu pověřené osoby schopné tyto činnosti zajistit.
V reakci na aplikační praxi stran umísťování provozoven, když pro provozovnu nebyla stanovena žádná
kritéria, bylo koncepční novelou stanoveno, že provozovna se nesmí nacházet na místě nezpůsobilém
pro výkon činností stanovených insolvenčním zákonem. Nelze tedy nově akceptovat, aby provozovna
byla na nepřístupném místě, jednalo se o starou cementárnu, byla umístěna v herně apod., jako tomu
bylo zvykem za předchozí právní úpravy. Pokud by insolvenční správce chtěl nově zapsat provozovnu
na takto nezpůsobilém místě, dohledový orgán by zápis provozovny musel odmítnout - k tomu blíže
komentář k § 19 odst. 2.
K odst. 5
Insolvenční správce může svoji činnost samozřejmě vykonávat ve více provozovnách. Počet provozoven
omezen není, nicméně pro správce je z pragmatických důvodů relevantní pouze provozovna, která
bude zapsána do seznamu, resp. skrze kterou bude insolvenční správce ustanovován do jednotlivých
řízení; jen těžko si lze vzhledem k praxi, která byla, představit správce, jenž by si zřizoval provozovny
bez provázání se seznamem. Aby správce mohl v provozovně vykonávat činnost a byla zapsána, musí k
ní mít vlastnické nebo užívací právo. V komentovaném ustanovení je dále řešena situace, kdy správce
bude mít více provozoven v rámci jednoho soudního kraje. Zákon obecně připouští, aby správce měl v
rámci kraje více provozoven. Pokud má insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu sídlo a
jednu nebo i klidně více provozoven, zapíše se do příslušné části seznamu vedené podle obvodů
krajských soudů pouze sídlo, a to z toho důvodu, aby správce nebyl v případě postupu podle § 25 odst.
2 v kontextu § 17 odst. 3 zákona určován dvakrát, resp. nebyl v jednom seznamu zapsán dvakrát. Má-li
pak insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu více provozoven, zapíše se do příslušné
části seznamu vedené podle obvodů krajských soudů pouze ta provozovna, u které připojil prohlášení
o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první v pořadí, a pouze ta
provozovna, u které připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka oddlužením
jako první v pořadí.
K odst. 6
Vzhledem ke skutečnosti, že se zvláštní část seznamu podle § 17 odst. 5 zákona vede pro celé území
České republiky, je logické, aby se do tohoto seznamu zapisovalo pouze sídlo.
K odst. 7
Na tomto místě je upravena povinnost stran označování sídla a provozovny.
K odst. 8
Poslední odstavec § 5a upravuje zmocnění pro ministerstvo k vydání podzákonného právního předpisu,
tj. vyhlášky, nově pro stanovení rozsahu úředních hodin provozovny ve výši nepřesahující 20 hodin v
týdnu, rozvržení úředních hodin, způsob označování sídla a provozovny a činností, které je insolvenční
správce povinen zajišťovat v provozovně. Jde asi o jedno z neproblematičtějších a neznámějších
ustanovení ze zákona. Předně na základě jeho zmocnění byla vydána vyhláška č. 355/2013 Sb., která
byla změněna velmi kontroverzní vyhláškou č. 101/2015 Sb., jež zavedla osobní přítomnost správce v
provozovně a následně byla Ústavním soudem zrušena. V druhé řadě je pak zmocňovací ustanovení
zakomponováno přímo v § 5a odst. 8 zákona, tedy zcela nesystematicky oproti jiným zmocňovacím
ustanovením. Celkově zákon stran zmocňovacích ustanovení působí velmi nepřehledně, až chaoticky.
Zmocňovací ustanovení k obsahu a dalším náležitostem zkoušek insolvenčního správce a způsobu
prokazování odborné praxe (což stanoví ministerstvo vyhláškou), je upraveno v části šesté, která je
však věnována dohledu. Zmocňovací ustanovení je tam proto zařazeno velmi nesystematicky. Ostatní
zmocňovací ustanovení, vyjma citovaného § 5a odst. 8 zákona, jsou pak správně upravena v části
sedmé zákona, tedy tam, kde by měla být všechna ustanovení přehledně a legislativně správně.
Vzhledem k tomu, že stanovení materie v prováděcím právním předpise může být velmi problematické,
a to především s ohledem na zásadu výhrady zákona, přistoupil zákonodárce k poměrně rozsáhlé
novelizaci zmocňovacího ustanovení, a to především s ohledem na poměrně zdrcující judikaturu
Ústavního soudu, kterou byla zrušena osobní přítomnost insolvenčního správce na provozovně. Pokud
jde o výhradu zákona, resp. tvorbu podzákonných právních předpisů, je na tomto místě stěžejní
ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy, jež svěřuje ministerstvům a jiným správním úřadům pravomoc k
vydávání podzákonných právních předpisů, k jejíž realizaci však může dojít jen na základě a v mezích
zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Uvedené ustanovení je třeba vykládat restriktivně (nikoliv
extenzivně) v tom smyslu, že toto zmocnění musí být konkrétní, jednoznačné a jasné [srov. Pl. ÚS
3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.)]. Pakliže tomu tak je, Ústavní soud zkoumá, zda byl
podzákonný právní předpis vydán státním orgánem k tomu oprávněným a v mezích jeho kompetence,
tedy zda se při výkonu této pravomoci pohyboval v mezích a na základě zákona (secundum et intra
legem), a nikoliv mimo zákon (preater legem). Zjednodušeně řečeno jde o to, aby v případě, kdy má být
podle zákona X, tento předpis nestanovil, že má být Y, ale aby stanovil, že má být X1, X2, X3. Ze
zmocňovacího ustanovení musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Ani v
takovém případě však podzákonný právní předpis nesmí zasahovat do věcí vyhrazených k regulaci
toliko zákonem (tzv. výhrada zákona) [srov. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), Pl. ÚS 19/13
(396/2013 Sb.)]. Pro případné posouzení ústavnosti vyhlášky, která stanoví obsah požadavků na
personální a materiální vybavení insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce, bude
podstatné vyhodnotit, zda je ustanovení o zmocnění konkrétní, jednoznačné a jasné a dále zda jsou
dodržena další naznačená ústavní východiska, zejména pak že je návrh secundum et intra legem.
Na druhou stranu je však i nutné podotknout, že podzákonná normotvorba má ze své podstaty povahu
dotváření zákonných pravidel, což ostatně potvrzuje Ústavní soud ve své konstantní judikatuře (srov.
Pl. ÚS 5/01). Pokud by byl naprosto striktně dodržován požadavek stanovení jakékoliv povinnosti přímo
a výhradně zákonem, vedl by takový závěr k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární
(a v některých případech i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je
vymezení určitých práv a povinností adresátů normy.
V kontextu všeho shora uvedeného, především recentní judikatury Ústavního soudu, je při vydání
podzákonné právní úpravy - vyhlášky ministerstva nutné dodržovat pravidla odvozené normotvorby
vymezené právě Ústavním soudem (blíže především Pl. ÚS 45/2000 a Pl. ÚS 5/01), tedy (1) vydání
oprávněným subjektem, (2) nezasahování do věcí vymezených zákonu a (3) zřejmá vůle zákonodárce k
úpravě nad zákonný standard. Vyhláška ke stanovení obsahu požadavků na personální a materiální
vybavení insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce tak musí být vydána Ministerstvem
spravedlnosti, orgánem zmocněným v ustanovení § 39a zákona, musí stanovit toliko obsah
materiálních a personálních požadavků primárně stanovených v zákoně (nemohou v ní být stanoveny
nové podmínky, např. požadavek na vzdělání, počet pracovníků apod.) a v neposlední řadě musí být z
předmětného zmocnění zřejmé, že jde o sféru, ve které dal zákonodárce prostor pro úpravu formou
vyhlášky, což vyplývá z § 13a, § 34a a § 39a.
Vedle překročení zákonného zmocnění, resp. porušení zásady výhrady zákona, je nutné respektovat i
dělbu moci, tedy aby podzákonnou normotvorbou nedošlo k porušení dělby moci. Vyhláška nesmí jít
nad rámec zákonných povinností a pravidla v ní určená musejí vycházet ze smyslu a účelu
zákona.Tento závěr lze opřít také o nález Pl. ÚS 52/03, kde se uvádí: „Státní moc v ČR je založena na
určitém konkrétním modelu dělby moci. Jednou z klíčových oblastí, v nichž je princip dělby moci
reflektován, je sféra rozdělení normotvorných pravomocí mezi zákonodárnou a výkonnou moc. Podle
Ústavního soudu je nutné trvat na rozlišování pravomoci a kompetence. Pravomocí státního orgánu je
třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo
individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek
realizovaných v procesu výkonu pravomoci. Pod tímto úhlem pohledu je třeba vykládat čl. 79 odst. 3
Ústavy ČR, a to tak, že pravomoc ministerstev a jiných správních úřadů, popřípadě orgánů územní
samosprávy, vydávat odvozené sekundární právní předpisy je založena právě již čl. 79 odst. 3 Ústavy
ČR.“
§ 4 - návrh fyzické osoby, § 5 - návrh veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 36b -
správní delikty právnických osob a podnikajících právnických osob
zák. o soudech a soudcích, insolvenční zákon
Judikatura:
Ministerstvo nemůže vyhláškou ukládat povinnosti a ani provádět výklad zákona. Překročí-li meze
zákonného zmocnění, je takový postup neslučitelný s čl. 79 odst. 3 Ústavy.
(nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15)
Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1
insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně
povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis
majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §
225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s
výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně
nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní
rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty.
V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění
správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené
zákonem nebo uložené soudem.
Skutečný výkon činnosti insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně (provozovnách) není
podmíněn faktickou přítomností insolvenčního správce. Skutečnost, že insolvenční správce má více
než 4 provozovny, není důvodem k tomu, aby byl zproštěn výkonu funkce dle § 32 odst. 1
insolvenčního zákona.
(usnesení VS Olomouc 2 VSOL 358/2014-B-17 ve věci KSOS 33 INS 26288/2013, ze dne 27. 6. 2014)
Z žádného ustanovení insolvenčního zákona, zákona o insolvenčních správcích, a ani z prováděcí
vyhlášky totiž nevyplývá, že by insolvenční správce musel být na každé provozovně nebo v sídle
přítomen vždy osobně a po celou dobu úředních hodin. Skutečným výkonem činnosti insolvenčního
správce je třeba rozumět faktický výkon činnosti insolvenčního správce, a to buď přímo samotným
insolvenčním správcem, popřípadě osobami, které insolvenční správce zmocnil k výkonu své
činnosti. To, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost prostřednictvím jiných osob
(jiných insolvenčních správců a jiných zmocněných osob), vyplývá z insolvenčního zákona. Například
se může insolvenční správce dát zastoupit na přezkumném jednání jinou osobou zapsanou do
seznamu insolvenčních správců (§ 190 odst. 2 IZ) nebo v případně přezkoumání přihlášek
pohledávek u oddlužení pouze jinou osobou (§ 410 odst. 1 IZ-pokud ovšem insolvenční soud netrvá
na osobní účasti správce), insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance
dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních (§ 40 odst. 3 IZ), písemnosti určené správci
mohou přijímat jeho zaměstnanci, jakož i jiné správcem zmocněné osoby (§ 77 odst. 2 IZ), dále na
své nebezpečí a náklady (§ 39 odst. IZ) se může insolvenční správce dát zastoupit na schůzi věřitelů,
pokud ovšem insolvenční soud netrvá na jeho osobní účasti (§ 399 odst. 2 IZ).
Přitom platí, že odpovědnost za škodu či jinou újmu způsobenou osobami, které insolvenční
správce použil k plnění svých úkolů, pak vždy nese insolvenční správce (§ 37 odst. 2 IZ). Připouští-li
insolvenční zákon, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost i prostřednictvím jiných
insolvenčních správců, popřípadě jiných zmocněných osob, pak také nutno dovodit, že
prostřednictvím jiných osob může insolvenční správce zajistit výkon činnosti na provozovně s tím,
že za výkon činnosti zmocněných osob, jakož i za kvalitu poskytovaných služeb, bude vždy osobně
odpovídat insolvenční správce.
Dohled nad insolvenčními správci přísluší vykonávat Ministerstvu spravedlnosti ČR, zejména z
hlediska splnění kvalifikačních podmínek pro výkon činnosti insolvenčního správce (§ 36 odst. 2,
písm. a/ ZIS). Dále je oprávněno zjišťovat, zda sídlo zapsané v seznamu je místem, ve kterém
insolvenční správce skutečně a převážně vykonává činnost a zda provozovna zapsaná v seznamu je
místem, ve kterém skutečně ve vymezených úředních hodinách vykonává činnost (§ 36 a násl. ZIS).
Zjistí-li Ministerstvo spravedlnosti, že insolvenční správce ve vymezených hodinách nevykonává
činnost v provozovně zapsané v seznamu insolvenčních správců, může za tento správní delikt uložit
insolvenčnímu správci napomenutí nebo pokutu, tak jak to vyplývá z ust. § 36b a § 36c ZIS.
Pojem skutečný výkon činnosti insolvenčního správce nelze ztotožňovat s pojmem osobní výkon
činnosti insolvenčního správce. Z žádného ustanovení insolvenčního zákona, zákona o
insolvenčních správcích, ani prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by insolvenční správce musel být na
každé provozovně nebo v sídle přítomen po dobu úředních hodin osobně. Naopak, jak vyplývá z
insolvenčního zákona (§ 190 odst. 2 IZ, § 410 odst. 1 IZ, § 40 odst. 3 IZ), insolvenční správce může
vykonávat svou činnost prostřednictvím jiných osob, například jiných insolvenčních správců a jiných
zmocněných osob, ovšem odpovědnost za kvalitu výkonu funkce jinými osobami nese on sám (§ 37
odst. 2 IZ). Skutečným výkonem činnosti insolvenčního správce je nutno rozumět faktický výkon
činnosti insolvenčního správce, a to buď přímo samotným insolvenčním správcem, popřípadě
osobami, které k tomu insolvenční správce zmocnil k výkonu své činnosti. Pouze ze skutečnosti, že
insolvenční správce zřídí více provozoven, než ve kterých je fyzicky schopen být osobně a fakticky
působit po celou úřední dobu (§ 3 vyhl. č. 355/2013), nelze dovodit, že tím porušuje povinnost
vykonávat svou funkci skutečně, svědomitě a s odbornou péčí. Úvahy soudu o limitaci počtu
provozoven správce požadavkem na odbornost výkonu jeho funkce jsou jen hypotetické a nemohou
být v situaci, kdy k porušení této povinnosti správcem nedošlo, důvodem pro zproštění správce
funkce soudem postupem podle § 32 IZ. K tomu by bylo možno přistoupit pouze v případě, kdy by již
došlo k porušení konkrétní povinnosti při výkonu funkce správce (prováděné osobně správcem
nebo jím zmocněnou osobou).
Ostatně k dohledu nad insolvenčními správci z hlediska dodržování skutečného výkonu činnosti
správce v uvedeném sídle a ve vymezených úředních hodinách v provozovně je oprávněno
Ministerstvo spravedlnosti ČR, které je zmocněno za případný správní delikt ukládat sankce (§ 36
odst. 1, písm. b/, § 36b odst. 1, písm. d/ ZIS), při jejímž opakovaném uložení správci může přistoupit
ke zrušení povolení (zvláštního povolení) vykonávat činnost insolvenčního správce (§ 13 odst. 2,
písm. a/ ZIS).
Pokud zákon výslovně insolvenčního správce nelimituje v počtu zřizovaných provozoven jinak, než
způsobem dle § 5a odst. 5 ZIS, a pro určení osoby insolvenčního správce se v zásadě uplatní rotační
princip, který je kombinací časového a územního kritéria (dne zápisu sídla nebo provozovny do
seznamu a obvodu příslušného soudu, § 25 odst. 2 IZ), vyšší počet provozoven logicky zvyšuje počet
insolvenčních řízení, v nichž může být konkrétní osoba správce ustanovena do funkce. Tím se
zvyšuje i možnost získat na celkově dosažených odměnách vyšší částku, protože ta je závislá na
počtu insolvenčních řízení, v nichž určitá osoba vykonává funkci správce (vyhl. č. 313/2007 Sb.). Ve
faktu, že osoba zapsaná do seznamu insolvenčních správců činí v mezích zákona kroky k tomu, aby
byla ustanovena do funkce ve větším počtu insolvenčních řízení a tím zvýšila svou možnost získat na
odměnách za výkon funkce více, však bez dalšího nelze spatřovat jednání, kterým by upřednostnila
v konkrétním insolvenčním řízení své zájmy správce nad společným zájmem věřitelů.
Relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit (insolvenčního) správce funkce,
považuje zejména skutečnost, že při výkonu své funkce řádně neplní povinnosti pro něj vyplývající z
ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje
majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona,
nesplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem
pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn
insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení
majetku z majetkové podstaty.
Odlišný názor dlužníka na postup správce v insolvenčním řízení (včetně přezkumu pohledávek
věřitelů) nemůže být zásadně relevantním důvodem pro zproštění správce funkce.
Skutečnost, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezakládá sama o sobě povinnost
insolvenčního správce informovat takového dlužníka o svém postupu v insolvenčním řízení jinak
(šířeji), než dlužníka, který zmíněným způsobem omezen není.
(usnesení NS 93/2014-B-80 ve věci MSPH 99 INS 22427/2011 29, ze dne 26. 8. 2015)
O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona),
rozhoduje insolvenční soud po slyšení insolvenčního správce (tedy na základě vysvětlení, jež
insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu
insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové
soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční
soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami
tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při
výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to
zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu
dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné
nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. Tomu ostatně
odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu
neprodleně (§ 32 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona).
Výhrady vznesené dlužníkem v poměrech dané věci nemohou být (nejsou) důvodem ke zproštění
funkce insolvenčního správce podle ustanovení § 32 insolvenčního zákona.
(usnesení NS 20/2014-B-106 ve věci KSPA 59 INS 11383/2010, ze dne 24. 2. 2016)
§6
Povolení a zvláštní povolení fyzické osoby


Základní teze předkládané novely zákona o insolvenčních správcích a navazující vyhlášky o obsahu a
dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců:
• 1. zvýšení odborných předpokladů pro výkon činnosti insolvenčního správce,
• 2. zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce pouze osobami, které svou funkci vykonávají
řádné a spolehlivě,
• 3. zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce se zvláštním povolením pouze osobami, které
splňují předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o
bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů,
• 4. zkvalitnění dohledu nad insolvenčními správci,
• 5. úprava procesních nedostatků detekovaných aplikační praxí,
• 6. provázání úpravy hostujících insolvenčních správců se zákonem o uznávání odborné kvalifikace.
Opatření, která mají přispět k dosažení výše uvedených cílů:
• - rozšíření okruhu otázek písemného testu i na oblasti, ze kterých se skládá ústní zkouška
insolvenčních správců, zavedení nové části písemné zkoušky - případová studie (opatření
obsažená v navrhované novele vyhlášky č. 312/2007 Sb.),
• - zrušení rozdílové zkoušky insolvenčních správců,
• - zavedení poplatků za organizaci náhradních a opravných termínů,
• - stanovení alespoň 3leté odborné praxe v oblastech souvisejících s výkonem funkce
insolvenčního správce,
• - zavedení podmínky bezpečnostní způsobilosti pro insolvenční správce se zvláštním povolením,
• - zpřísnění podmínek bezúhonnosti,
• - omezení platnosti povolení na dobu 5 let.

závadného stavu.
K odst. 1
Odstavec první vymezuje podmínky, které musí splňovat fyzická osoba, aby jí mohlo být vydáno
povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Splnění podmínek pak fyzická osoba dokládá v
rámci řízení o vydání povolení v kontextu § 4 odst. 2, které se vede podle správního řádu.
K odst. 1 písm. a)
Fyzická osoba musí mít plnou způsobilost k právním úkonům, která byla k okamžiku účinnosti zákona
upravena v § 8 zák. č. 40/1964 Sb. a byla definována jako způsobilost fyzické osoby vlastními právními
úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Způsobilost k právním úkonům podle této právní úpravy
vznikala v plném rozsahu zletilostí, která se nabývala dovršením osmnáctého roku. Před dosažením
tohoto věku bylo možné zletilost nabýt jen uzavřením manželství.
S účinností od 1.1.2014 byl v rámci rekodifikace soukromého práva pojem způsobilost k právním
úkonům nahrazen pojmem svéprávnost. Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku "v souladu s
tradičním pojetím osnova rozlišuje způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost práva a povinnosti
vlastním jednáním nabývat (svéprávnost)". Tradičním jednoslovným označením "svéprávnost" se
současně nahrazuje dosavadní výraz "způsobilost k právním úkonům", neboť osnova opouští pojem
právního úkonu. Označení svéprávnost je navíc věcně správné, neboť vyjadřuje, že kdo je s to vlastním
jednáním nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem, je osobou svého práva (sui iuris)."
Za současného vystižení pojmu osoby tak v občanském zákoníku dochází jak k terminologické, tak k
věčné změně ohledně pojetí svéprávnosti. Podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se jednalo o
způsobilost k právním úkonům, kterou v § 8 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. vymezoval jako způsobilost
vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Nově občanský zákoník tuto
způsobilost definuje jako svéprávnost, což je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práva a zavazovat se k povinnostem. Občanský zákoník vychází z dělení svéprávnosti na plnou
svéprávnost, částečnou svéprávnost a omezenou svéprávnost. Zákonodárce však zákon nepodrobil
terminologické korekci (stejně jako spoustu jiných právních předpisů. Z hlediska aplikační praxe to
však nezakládá žádný problém. Terminologickou nesrovnalost lze jednoduše překlenout výkladem za
užití ustanovení § 3029 odst. 1 obč. zák. S ohledem na nové pojetí svéprávnosti bude v textu dále
užíván pojem svéprávnost, který je věcně a terminologicky správný.
Pro potřeby splnění podmínky zákona se musí jednat logicky o plnou svéprávnost. Podle § 30 odst. 1
obč. zák. se plně svéprávným člověk stává zletilostí. Zletilosti se pak nabývá dovršením osmnáctého
roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením
manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani
prohlášením manželství za neplatné.
K odst. 1 písm. b)
Fyzická osoba musí mít vysokoškolské vzdělání. Zákon hovoří o vysokoškolském vzdělání
magisterského studijního programu - tedy nerozlišuje obor, jako například zákon o advokacii, takže
postačí jakékoliv vzdělání v magisterském studijním programu v souladu s § 46 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).
K odst. 1 písm. c)
Podmínky pro vykonání a opakování zkoušky insolvenčních správců upravuje § 24. Obsahové náležitosti
zkoušky insolvenčních správců a zkoušky zvláštních insolvenčních správců upravuje prováděcí předpis
[vyhláška č. 312/2007 Sb.. Zkouška insolvenčního správce má část písemnou a ústní. Písemná část se
skládá z testu a případové studie, teprve po úspěšném absolvování písemné části může uchazeč
přistoupit k části ústní.
K odst. 1 písm. d)
Bezúhonnost pro fyzické osoby je formou negativního vymezení upravena v § 7 odst. 1. Překážky
bezúhonnosti lze rozdělit do několika skupin:
• a) překážky v podobě trestní odpovědnosti [§ 7 odst. 1 písm. a)],
• b) překážky v podobě úpadkového řízení [§ 7 odst. 1 písm. b) až e)],
• c) překážky v podobě předchozí činnosti insolvenčního správce [§ 7 odst. 1 písm. f) a g)].
Bezúhonnost v podobě popsané v § 7 odst. 1 písm. a) bude doložena výpisem z evidence Rejstříku
trestů, který si vyžádá nikoli žadatel ale přímo Ministerstvo spravedlnosti. Bezúhonnost v podobě
popsané v § 7 odst. 1 písm. b) až e) je zjistitelná z veřejného rejstříku a insolvenčního rejstříku.
Bezúhonnost v podobě popsané v § 7 odst. 1 písm. f) a g) lze doložit pouze prohlášením žadatele;
jediným subjektem, který eviduje rozhodnutí o zrušení povolení nebo zvláštního povolení je adresát
žádosti, Ministerstvo spravedlnosti ČR.
K odst. 1 písm. e)
Ministerstvo podle § 24 odst. 1 umožní vykonat zkoušku insolvenčního správce fyzické osobě, která
vykonávala odbornou praxi po dobu alespoň 3 let v oblasti související s výkonem funkce insolvenčního
správce, zejména v oblasti práva, ekonomie, daňového poradenství, účetnictví, auditu nebo řízení
podniku. Podle § 4 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 312/2007 Sb., je uchazeč o vykonání zkoušky povinen k
žádosti přiložit doklady prokazující vykonání odborné praxe. Podle § 4a vyhl. č. 312/2007 Sb. musí tyto
doklady osvědčovat formu, obsah a dobu vykonávané odborné praxe, přičemž odborná praxe
ukončená před více než 10 lety přede dnem podání žádosti o vykonání zkoušky se do odborné praxe
vyžadované zákonem nezapočítává. V kontextu široké definice § 6 odst. 1 písm. e) se odborná praxe
posuzuje individuálně u každé žádosti o vykonání zkoušky. Esenciálním předpokladem pro posuzování
vykonané odborné praxe je formální bezvadnost přiložených dokladů, tedy aby tyto doklady jasným a
nezpochybnitelným způsobem osvědčovali formu, obsah a dobu vykonávané odborné praxe. V případě
odborné praxe, která je evidována profesní komorou, je nutné ji doložit dokladem vydaným touto
komorou. Například advokát prokazuje vykonanou odbornou praxi osvědčením o zápisu do seznamu
advokátů, neboť z něj je bez dalšího zřejmé, že vykonal alespoň 3 roky praxe advokátního koncipienta;
advokátní koncipient se prokazuje výpisem koncipientských praxí, který vystavuje komora, popřípadě
osvědčením o vykonání advokátní zkoušky, neboť z něj je bez dalšího zřejmé, že vykonal alespoň 3 roky
praxe advokátního koncipienta. Náplň této praxe není třeba prokazovat dalšími dokumenty, protože
vyplývá z příslušných právních předpisů. V případě odborné praxe, kterou uchazeč vykonal coby
zaměstnanec, je nutné ji v případě již skončených pracovních poměrů doložit zápočtovým listem. V
případě, že pracovní poměr ke dni podání žádosti o vykonání zkoušky trvá, je nutné doložit praxi
pracovní smlouvou a aktuálním potvrzením zaměstnavatele, že tento pracovní poměr nebyl ukončen.
Náplň (druh) práce, pokud není dostatečně obsažně popsán v zápočtovém listu, je třeba doložit
pracovním posudkem, náplní práce nebo pracovní smlouvou. V případě odborné praxe, kterou uchazeč
vykonal coby OSVČ, je nutné ji doložit výpisem z příslušného rejstříku a dalšími dokumenty
prokazujícími skutečné provozování činnosti a náplň této odborné praxe. Co se týče obsahu odborné
praxe, je nutné, aby prokazovaná praxe skutečně bezprostředně souvisela s výkonem funkce
insolvenčního správce a aby měla praktický, nikoli jen teoretický, charakter. Tento požadavek obecně
splňuje praxe v oblasti advokacie, daňového poradenství, účetnictví, auditu, exekuce, řízení podniku,
dále praxe správce konkursní podstaty a zaměstnance insolvenčního správce, přičemž u zaměstnance
insolvenčního správce je rozhodná konkrétní náplň (druh) práce. U dalších odborných praxí je rovněž
rozhodná konkrétní náplň odborné praxe. Současně je třeba zdůraznit, že s ohledem na náročnost a
zodpovědnost funkce insolvenčního správce, a tedy odůvodněný požadavek vysoké odborné
kvalifikace insolvenčních správců, se odborná praxe vykonaná před dosažením vysokoškolského
vzdělání magisterského studijního programu, případně bakalářského, obecně neuznává, neboť
intenzita a rozsah takové odborné praxe není dostačující. Zde samozřejmě záleží i na věku žadatele,
pokud půjde o osobu, která vykonává funkci statutárního orgánu řadu let a po této praxi dokončí
vysokoškolské vzdělání, které je zákonem požadováno, měla by být praxe dostačující. Naopak, u osoby,
která dokončí vysokoškolské vzdělání a má praxi výlučně po dobu studia pouze tři roky, by tato praxe
neměla být dostačující, nicméně i zde to není možné paušalizovat. Profese insolvenčního správce se
obtížností zkoušky, povinnou odbornou praxí, povinným pojištěním a dalšími předpoklady blíží
právnickým profesím, např. advokacii, tedy i podmínky odborné praxe je nutné vykládat analogicky,
přičemž právnické profese vyžadují doložení koncipientské či obdobné praxe absolvované až po
dosažení magisterského titulu. Je nutné vycházet z předpokladu, že uchazeč nejdříve musí získat
potřebné teoretické znalosti a až poté se může v plném rozsahu věnovat jejich aplikaci. Výjimkou z této
zásady by byla taková odborná praxe, kterou lze plnohodnotně konat s nižším stupněm vzdělání [např.
zaměstnanec insolvenčního správce, dále viz § 4 a 5 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství,
nebo § 3 a 4 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti obecně akceptuje kterýkoli ze základních
pracovněprávních vztahů, kterými jsou podle § 3 věta druhá zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pokud
se jedná o podnikání na základě živnostenského oprávnění, je třeba jej coby odbornou praxi doložit
výpisem ze živnostenského rejstříku a dále smlouvami, které osvědčí, že byla živnost skutečně
provozována (např. smlouva o spolupráci).
K odst. 1 písm. f)
Smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu musí být předložena Ministerstvu spravedlnosti, je
obligatorní přílohou návrhu na vydání povolení [§ 4 odst. 2 písm. b)]. Pojištění doložené k žádosti o
vydání povolení musí odpovídat podmínkám stanoveným vyhláškou č. 314/2007 Sb. Pro výkon činnosti
běžného správce je minimálním limitem 1 000 000 Kč, pro výkon činnosti správce u dlužníků
definovaných v § 3 odst. 2 je minimální limit 10 000 000 Kč. Absence (neexistence) pojištění
odpovědnosti za škodu je důvodem pro nevydání povolení a zároveň je závažným pochybením, mimo
jiné umožňujícím ministerstvu zrušit povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce.
K odst. 1 písm. g)
konkrétně vyhláška ministerstva. Tuto povinnost musí správce splňovat již při vydání povolení, což
musí při podání návrhu na vydání povolení doložit, zároveň tato podmínka musí být naplněna po celou
dobu výkonu činnosti insolvenčního správce. Pokud by (zvláštní) insolvenční správce přestal tuto
podmínku kdykoliv splňovat, bylo by jeho (zvláštní) povolení v kontextu § 13 odst. 1 zákona zrušeno. K
této povinnosti blíže komentář k § 4 a § 13a zákona.
K odst. 2
Vydání zvláštního povolení je vázáno na splnění stejných podmínek jako vydání povolení pro činnost
běžného správce. Mimo to musí fyzická osoba splnit ještě 2 podmínky, které se vážžou pouze ke
zvláštnímu povolení. Zároveň musí mít vyšší limit pojištění odpovědnosti (viz výše). První podmínkou je
úspěšné složení zvláštní zkoušky insolvenčního správce. Tuto zkoušku může složit v kontextu § 26 písm.
a) fyzická osoba, která prokáže, že vykonala zkoušku insolvenčního správce. Vykonání zvláštní zkoušky
je zpoplatněno poplatkem ve výši 3 000 Kč. Druhou podmínkou je pak splnění předpokladů pro výkon
citlivé činnosti - k tomu blíže výklad k § 2a.
K odst. 3
Viz výklad k § 8a.
K odst. 4
Ustanovení bylo do zákona vloženo novelou zákona č. 185/2013 Sb. s účinností od 1. 8. 2013. Novelizační
bod byl odůvodněn tak, že možnost vydat povolení nebo zvláštní povolení je vázána lhůtou 6 měsíců
od vykonání zkoušky nebo zvláštní zkoušky insolvenčních správců. Jedná se o požadavek, aby doba
mezi prověřením odborné způsobilosti žadatele o vydání povolení a okamžikem, kdy začne skutečně
vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla příliš dlouhá. Jak vyplývá též z obecné části důvodové
zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb., je výkon činnosti insolvenčního správce vysoce specializovanou
činností, která má dosah do majetkové sféry dlužníka i jeho věřitelů. Ze strany veřejnosti existuje proto
oprávněný zájem na tom, aby tuto činnost vykonávaly pouze osoby bezúhonné a náležitě odborně
vybavené. Jedním ze základních požadavků při přípravě tohoto zákona bylo proto zajištění
kvalitnějšího způsobu prověřování znalostí a praktických zkušeností uchazečů o výkon činnosti
insolvenčního správce již od počátku celého procesu rozhodování o vydání povolení nebo zvláštního
povolení. Základním smyslem platné právní úpravy je proto zajistit řádný a spolehlivý výkon činnosti
insolvenčních správců a eliminovat výkon činnosti insolvenčních správců takovými insolvenčními
správci, kteří porušují povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, zákonem o insolvenčních
správcích nebo povinnosti uložené insolvenčním soudem, ale též účinně regulovat profesi
insolvenčních správců pomocí takových parametrů, které přispějí ke zvýšení odborné připravenosti
žadatelů o vydání povolení nebo zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce a
napomůžou tomu, aby v insolvenčním řízení figurovaly pouze osoby, které se výkonu činnosti
insolvenčního správce věnují zodpovědně a splňují všechny zákonem stanovené podmínky. Z
uvedeného důvodu proto byla explicitně stanovena možnost vydat žadateli povolení pouze ve lhůtě 6
měsíců od vykonání zvláštní zkoušky insolvenčních správců, aby byla doba mezi prověřením odborné
způsobilosti žadatele o vydání povolení a okamžikem, kdy bude tuto činnost skutečně vykonávat,
přiměřená této vysoce specializované činnosti. Novinka musela být samozřejmě doplněna přechodným
ustanovením. Při absenci přechodného ustanovení by se mohlo stát, že by mnoho uchazečů se
zkouškou vykonanou před více než 6 měsíci nemohlo žádat o vydání povolení, resp. žádost o vydání
povolení by jim byla zamítnuta. Podle přechodných ustanovení zákona č. 185/2013 Sb. (čl. II bod 3)
nemusela fyzická osoba, která vykonala zvláštní zkoušku insolvenčního správce, přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. nejpozději do 31. 7. 2013) 3 přechodných ustanovení, fyzická osoba, která
vykonala zvláštní zkoušku insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj.
nejdéle do 31. 7. 2013), nemusela splňovat podmínku podle § 6 odst. 4 z. i. s. ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 8. 2013), podala-li návrh na vydání povolení nebo zvláštního
povolení vykonávat činnost insolvenčního správce ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. nejpozději dne 1. 2. 2014).
K odst. 5 a 6
Novelou účinnou od 1.8.2013 (zák. č. 185/2013 Sb.) byla platnost omezení pro činnost správce i
zvláštního správce časově omezena na dobu 5 let.
Správní poplatek za žádost o prodloužení povolení k výkonu činnosti běžného insolvenčního správce je
stanoven v položce 10 písm. f) Sazebníku, který je nedílnou součástí zákona č. 634/2004 Sb., o
správních poplatcích. Poplatek je stanoven ve výši 5 000 Kč stejně pro fyzickou osobu i pro veřejnou
obchodní korporaci.
Prodloužení povolení k výkonu činnosti zvláštního insolvenčního správce je vázáno na úspěšné
opakované vykonání zvláštní zkoušky (§ 3 odst. 4 a 5 vyhl. č. 312/2007 Sb.). K vykonání zkoušky musí
dojít v průběhu posledních 12 měsíců platnosti zvláštního povolení uchazeče. Aby uchazeč zajistil
včasné vykonání zvláštní zkoušky, měl by o její vykonání požádat minimálně 7 až 8 měsíců před koncem
platnosti svého zvláštního povolení; především s ohledem na lhůtu 6 měsíců danou § 24 odst. 1.
K uvedeným odstavcům byla také přijata přechodná ustanovení, která přinesla zásadní aplikační
problém při prodlužování zvláštních povolení, který byl způsoben legislativním nedopatřením v
ústavněprávním výboru, když se projednávaly pozměňovací návrhy k zákonu č. 185/2013 Sb. Snahou
pozměňovacího návrhu, resp. legislativního procesu, bylo pravděpodobně ponechání pouze bodu 4,
nikoliv bodu 4 a 5, jak se stalo. Podle přechodných ustanovení zákona č. 185/2013 Sb., čl. II bodu 4 věty
druhé, insolvenčnímu správci se zvláštním povolením, které nabylo právní moci přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, zaniká právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 3
uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle přechodných ustanovení zákona č.
185/2013 Sb., čl. II. bod 5, fyzické osobě, která vykonala zvláštní zkoušku insolvenčního správce přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ministerstvo zruší zvláštní povolení podle § 13 odst. 1 písm. b)
zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Ministerstvo umožní
této osobě vykonat zvláštní zkoušku, pokud uplynuly ode dne vykonání zvláštní zkoušky více než 4 roky.
Bylo-li insolvenčnímu správci zrušeno povolení podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., ve
znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí pro účely výkonu funkce insolvenčního
správce dlužníka podle § 3 odst. 2, že mu právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze
zákona. V novele zákona o insolvenčních správcích, tj. v zákoně č. 185/2013 Sb., je v čl. II. přechodných
ustanovení pod bodem 4 a 5 upravena problematika ukončení platnosti zvláštního povolení
insolvenčních správců, resp. jeho zrušení. Převážná odborná veřejnost shledává existenci rozporu mezi
těmito ustanoveními, protože ustanovení pod bodem 4 uvádí, že: „insolvenčnímu správci se zvláštním
povolením, které nabylo právní moci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zaniká právo
vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 3 uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona“, a pod bodem 5 se uvádí, že „fyzické osobě, která vykonala zvláštní zkoušku
insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ministerstvo zruší zvláštní povolení
podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto
zákona“ (tedy z důvodu uplynutí více než 5 let od vykonání zvláštní zkoušky insolvenčního správce).
Autor komentovaného ustanovení je však jiného právního názoru, a sice že mezi těmito body není
rozporu, jelikož každý z nich upravuje odlišný režim. K tomuto závěru dospěl autor prostřednictvím
gramatického výkladu právní normy, za užití podpůrného výkladu e ratione legis. Právní předpis musí
být vykládán v souladu s jeho smyslem a účelem, přičemž Ústavní soud pravidelně konstatuje, že „při
výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve
slovech a větách toho kterého předpisu-“ (např. Pl. ÚS 34/09). Podle názoru autora v bodu 4
zákonodárce užil slova „zaniká“ ve smyslu zániku povolení ex lege, tedy bez nutnosti vydání jakéhokoli
správního rozhodnutí, zatímco pod bodem 5 je upraven režim zrušení ex actu, tedy zrušení povolení na
základě rozhodnutí správního orgánu. Vedle toho je také nutno poukázat na skutečnost, že jedním z
cílů deklarovaných v důvodové zprávě k novele zákona o insolvenčních správcích (zákon č. 185/2013
Sb.) bylo „zvýšení odborných předpokladů pro výkon činnosti insolvenčního správce“, přičemž již
původní právní úprava počítala s tím, že odbornost zvláštního insolvenčního správce musí být
nejpozději každých 5 let od vykonání zvláštní zkoušky obnovována vykonáním této zkoušky. K úmyslu
zákonodárce a k výkladu sporných přechodných ustanovení není taktéž bez významu, že předmětné
ustanovení poslední věty bodu 4 bylo do zákona vloženo na základě poslaneckého pozměňovacího
návrhu (nelze jej však označit za tzv. přílepek - srov. Pl. ÚS 77/06) předneseného ve druhém čtení,
přičemž však bod 5 zůstal beze změny. S ohledem na ponechání bodu 5 předmětných přechodných
ustanovení je zjevné, že úmyslem zákonodárce bylo ponechat Ministerstvu spravedlnosti pravomoc
rozhodnout ex actu o zrušení zvláštního povolení insolvenčního správce, a to vedle výše nastíněného
postupu dle bodu 4 přechodných ustanovení. Předmětný poslanecký pozměňovací návrh tak na
výkladu bodu 5 ničeho nemění. Závěr autora stran výkladu předmětných přechodných ustanovení je
tedy jednoznačný, a to i s ohledem na důvodovou zprávu k výše zmíněnému zákonu. Ministerstvo zruší
zvláštní povolení fyzické osobě, která vykonala zvláštní zkoušku insolvenčního správce přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, uplynulo-li 5 let od vykonání této zkoušky, a pokud by nedošlo k
rozhodnutí o zrušení ze strany ministerstva jakožto správního orgánu zanikne právo vykonávat činnost
insolvenčního správce uplynutím 5 let od nabytí účinnosti zákona.
K odst. 7
Ustanovení § 6 odst. 7 vyzdvihuje zásadu dobré správy, ekonomičnosti řízení a omezení administrativní
zátěže žadatelů, proto si za účelem doložení bezúhonnosti fyzické osoby si ministerstvo opatří výpis z
evidence Rejstříků trestů elektronickou cestou.
§ 7 - bezúhonnost, § 8a - okamžik vzniku povolení insolvenčního správce, § 24 - zkouška
insolvenčního správce
§ 8 zák. č. 40/1964 Sb., § 15 a 24 obč. zák., § 46 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, vyhl. č.
312/2007 Sb.
§ 6a
(Další návrh fyzické osoby)

K § 6a
Povolení vykonávat činnost insolvenčního správce v souladu s § 3 odst. 1 je omezeno na dobu 5 let (§ 6
odst. 5). Prodloužení povolení je vázáno na úhradu správního poplatku 5 000 Kč dle písm. f) položky 10
Sazebníku zák. o spr. poplatcích. K úhradě poplatku musí dojít nejpozději v poslední den platnosti
povolení. Marným uplynutím lhůty k úhradě správního poplatku povolení insolvenčního správce k
výkonu činnosti zanikne.
Negativní následky zániku povolení může insolvenční správce konvalidovat podáním opakované
žádosti k vydání povolení. Žádost musí bývalý insolvenční správce podat do 3 měsíců od zániku
povolení. Lhůta počíná běžet den následující po dni, kdy zaniklo původní povolení.
Návrh musí obsahovat náležitosti vyžadované § 4 odst. 1 (viz komentář k tomuto ustanovení). K návrhu
nemusí být doložen:
• a) doklad o dosaženém vzdělání žadatele [§ 4 odst. 2 písm. a)],
• b) doklad o požadované délce odborné praxe [§ 4 odst. 2 písm. d)].
Navrhovatel může žádat o nové povolení v rozsahu původního prohlášení o odborném zaměření [§ 4
odst. 2 písm. f)], v takovém případě nemusí k nové žádosti prohlášení o odborném zaměření připojovat.
Bude-li žadatel žádat o změnu (zúžení nebo rozšíření) odborného zaměření, pak musí k nové žádosti
připojit i nové prohlášení dle § 4 odst. 2 písm. f).
Nová žádost o vydání povolení bude posuzována ze strany ministerstva jako zcela nová žádost, včetně
hodnocení splnění podmínek daných § 6 odst. 1.
Nové povolení může být žadateli vydáno také za podmínek daných zákonem o uznávání odborné
kvalifikace. Při rozhodování o uznávání odborné kvalifikace se Ministerstvo spravedlnosti ČR jako
uznávací orgán bude řídit veřejným zájmem a zájmy fyzických a právnických osob, které by mohly být
narušeny výkonem regulované činnosti osobami s nedostatečnou odbornou kvalifikací a které jsou
chráněny zvláštními právními předpisy upravujícími za tímto účelem podmínky výkonu regulované
činnosti; tímto zvláštním předpisem bude tento zákon. Chráněnými zájmy bude zejména ochrana života
a zdraví, ochrana majetku, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, ochrana národního
kulturního pokladu, ochrana před závažným porušováním zvláštních právních předpisů nebo před
jiným závažným následkem; stanovené podmínky musejí být přiměřené a nezbytné pro ochranu zájmů
chráněných jinými právními předpisy (§ 2 odst. 2 zák. o uznávání odborné kvalifikace). Uzná-li uznávací
orgán (Ministerstvo spravedlnosti ČR) odbornou kvalifikaci uchazeče, vydá o tom rozhodnutí. V
rozhodnutí uznávací orgán v závislosti na rozsahu uznané kvalifikace uchazeče kromě obecných
náležitostí uvede: a) regulovanou činnost, pro niž byla uznána odborná kvalifikace, a rozsah oprávnění
k jejímu výkonu a b) formu, popřípadě další podmínky výkonu regulované činnosti, pro niž byla uznána
odborná kvalifikace. Ministerstvo spravedlnosti ČR musí vydat také negativní rozhodnutí, pokud
žadateli o uznání kvalifikace nehodlá vyhovět. Uznávací orgán je povinen vydat rozhodnutí o uznání
odborné kvalifikace pro výkon činnosti insolvenčního správce bezodkladně, nejpozději však do 60 dnů
ode dne doručení žádosti o uznání odborné kvalifikace s předložením všech dokladů uchazeče věcně a
místně příslušnému uznávacímu orgánu (§ 24 odst. 1, 4 a 5 zák. o uznávání odborné kvalifikace).
Nové povolení je opět časově omezeno na dobu 5 let.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 4 - návrh fyzické osoby, § 6 - povolení a
zvláštní povolení fyzické osoby, § 12 - zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce
§ 2 a § 24 zák. o uznávání odborné kvalifikace
§7
Bezúhonnost

Zvýšení morálních předpokladů uchazečů o vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce
je navrhováno úpravou ustanovení o bezúhonnosti. Podmínku bezúhonnosti nebude nadále splňovat
fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzená za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem
funkce insolvenčního správce nebo byla pravomocně odsouzena za jiný trestný čin, pokud tato trestná
činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, pokud se na ní nehledí, jako by
nebyla odsouzena. V případě činných insolvenčních správců je podle názoru předkladatele zvýšený
zájem na trestněprávní bezúhonnosti takovýchto osob a není důvod, aby správci, kteří byli odsouzeni
za nedbalostní trestné činy spáchané v souvislosti s výkonem činnosti, byli zvýhodňování oproti
pachatelům úmyslných trestných činů. Insolvenční správce se v souvislosti s výkonem své funkce
nemůže dopouštět žádné, ani nedbalostní trestné činnosti. Současná právní úprava umožňuje pro
nesplnění podmínky bezúhonnosti vyřadit jenom ty uchazeče, kteří se dopustili specifických trestných
činů proti závazným pravidlům tržní ekonomiky, a to pouze za předpokladu, že se bude jednat o
úmyslný trestný čin. Případy, kdy insolvenční správce bude pravomocně odsouzen za trestný čin
majetkové povahy či hospodářský trestný čin, který nemá souvislost s insolvenčním řízením a jeho
funkcí, nejsou nijak postihovány. Skutečnost, že tato osoba nespáchala trestný čin v souvislosti s
výkonem funkce insolvenčního správce nebo proti závazným pravidlům tržní ekonomiky nemůže
presumovat její bezúhonnost.
K§7
Ustanovení bylo významně novelizováno zákonem č. 185/2013 Sb. s účinností od 1.8.2013. V původním
znění podmínku bezúhonnosti nesplňovala fyzická osoba, která byla v době pěti let před podáním
žádosti o povolení nebo zvláštní povolení sama insolventní, nebo jestliže probíhalo insolvenční řízení,
ve kterém se řešil její úpadek anebo úpadek právnické osoby, pokud tato fyzická osoba byla v
rozhodné době jejím statutárním orgánem nebo jeho členem, případně pro tuto fyzickou osobu trvá
překážka výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu právnické
osoby, která je podnikatelem. Podmínku bezúhonnosti nesplňovala ani osoba, která byla pravomocně
odsouzena pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce, nebo jiný
úmyslný trestný čin proti závazným pravidlům tržní ekonomiky, anebo jí bylo v posledních pěti letech
ministerstvem zrušeno povolení z důvodu opakovaného nebo závažného porušení povinností.
Změna ustanovení zpřesnila pro účely právní úpravy postavení insolvenčních správců definici
bezúhonnosti. Byly rozšířeny důvody, pro které se osoba nepovažuje za bezúhonnou ve vztahu ke
skutkovým podstatám trestných činů. Podle právní úpravy účinné do 31.7.2013 nespadala pod definici
zákona situace, kdy insolvenční správce se při výkonu funkce likvidátora dopustí zpronevěry a podvodu
(tj. majetkových, nikoli hospodářských trestných činů). Současně bylo stanoveno, že na bezúhonnost
má vliv teprve rozhodnutí o úpadku, nikoli samotné probíhající insolvenční řízení.
K odst. 1 písm. a)
První zásadní změny v koncepci řešení úpadku dlužníků se do trestního práva promítly novelou
některých skutkových podstat provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. Další změny v této oblasti přišly s
rekodifikací provedenou zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, která posílením zásady subsidiarity
trestní represe ještě více podtrhla výlučnost trestního práva jako krajního nástroje obrany zájmů
společnosti poté, co selžou prostředky práva civilního. Změna koncepce hmotného práva a přechod od
materiálního k formálnímu pojetí trestného činu se pak logicky dotkla i skupiny hospodářských
trestných činů. Hospodářská a finanční kriminalita měla vždy svá specifika a nejinak tomu je i v případě
trestné činnosti páchané v souvislosti s úpadkem dlužníka. Skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení
je nakládáno s aktivy úpadce, může být motivem pro úmyslnou trestnou činnost i v případě subjektů
tohoto řízení. Uvedený přehled skutkových podstat zahrnuje kromě skupiny tzv. úpadkových deliktů i
přehled dalších skutkových podstat trestných činů, k jejichž spáchání může v příčinné souvislosti s
insolvenčním řízením dojít:
• - § 220 tr. zákoníku - Porušení povinnosti při správě cizího majetku
• - § 221 tr. zákoníku - Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti
• - § 222 tr. zákoníku - Poškození věřitele
• - § 223 tr. zákoníku - Zvýhodnění věřitele
• - § 224 tr. zákoníku - Způsobení úpadku
• - § 225 tr. zákoníku - Porušení povinnosti v insolvenčním řízení
• - § 226 tr. zákoníku - Pletichy v insolvenčním řízení
• - § 227 tr. zákoníku - Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
• - § 256 tr. zákoníku - Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě
• - § 258 tr. zákoníku - Pletichy při veřejné dražbě
• - § 329 tr. zákoníku - Zneužití pravomoci úřední osoby
• - § 330 tr. zákoníku - Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti
• - § 361 tr. zákoníku - Účast na organizované zločinecké skupině.
K odst. 1 písm. b)
Podmínka není formulována zcela pregnantně. Spojení "zamítl žádost o prominutí zbytku dluhu" není v
souladu s formulací užitou v § 414 insolvenčního zákona, na kterou navazuje a které hovoří o
"osvobození od povinnosti hradit zbytky neuhrazených závazků".
Překážka bezúhonnosti se může týkat pouze fyzické osoby. Činnost insolvenčního správce ve formě
právnické osoby může vykonávat pouze veřejná obchodní společnost, která je z řešení úpadku formou
oddlužení vyloučena [§ 389 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona].
K zamítnutí žádosti dlužníka o osvobození od povinnosti hradit zbytky neuhrazených závazků (§ 414
insolvenčního zákona) sáhne insolvenční soud v případě, že nesplní řádně a včas všechny povinnosti
podle schváleného způsobu oddlužení. Pro plnění oddlužení formou splátkového kalendáře jsou
povinnosti vymezeny v § 412 insolvenčního zákona, pro oddlužení plněné jakoukoli formou jsou
povinnosti dlužníka negativně vymezeny v § 418 insolvenčního zákona.
Proti negativnímu rozhodnutí insolvenčního soudu se může dlužník odvolat. Teprve právní mocí
rozhodnutí o zamítnutí návrhu dlužníka na osvobození od povinnosti hradit zbytky neuhrazených
závazků bude naplněna tato překážka bezúhonnosti insolvenčního správce.
K odst. 1 písm. c)
Rozhodnutí o úpadku dlužníka nabývá účinnosti okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§
89 a § 140a odst. 1 insolvenčního zákona). Rozhodnutí o úpadku se stane překážkou pro bezúhonnost
teprve dnem, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.
Podá-li návrh na zahájení insolvenčního řízení insolvenční správce jako dlužník sám na sebe, pak
rozhodnutí o úpadku (výrok, kterým insolvenční soud rozhodne o úpadku dlužníka) nabude právní moci
dnem, kdy bude rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku, neboť proti němu nebude přípustné
odvolání. Bude-li navrhovatelem osoba odlišná od dlužníka, tedy věřitel dlužníka, pak rozhodnutí o
úpadku nabude právní moci až na základě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu (bude-li
dlužníkem podáno do tohoto rozhodnutí odvolání - § 141 insolvenčního zákona).
K odst. 1 písm. e)
Statutárním orgánem osobní společnosti je každý její společník. Statutárním orgánem společnosti s
ručením omezeným je každý jednatel, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří
kolektivní orgán.
U jednotlivých typů obchodních společností je statutárním orgánem:
• a) veřejná obchodní společnost - všichni společníci, kteří splňují požadavky § 46 z. o. k.,
společenská smlouva může určit, že statutárním orgánem společnosti jsou pouze někteří
společníci, kteří splňují požadavky stanovené v § 46 z. o. k., nebo jeden z nich (§ 106 z. o. k.),
• b) komanditní společnost - všichni komplementáři, kteří splňují požadavky stanovené § 46 z. o. k.,
společenská smlouva může určit, že statutárním orgánem společnosti jsou pouze někteří z
komplementářů nebo jeden z nich (§ 125 z. o. k.),
• c) společnost s ručením omezeným - jeden nebo více jednatelů, určí-li tak společenská smlouva,
tvoří více jednatelů kolektivní orgán (§ 194 z. o. k.),
• d) akciová společnost - představenstvo, kterému přísluší obchodní vedení společnosti (§ 435 z. o.
k.),
• e) družstvo - představenstvo (§ 705 z. o. k.).
Zákonné předpoklady pro výkon funkce člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace jsou
obsaženy v § 46 odst. 1 z. o. k., který stanoví, že členem orgánu obchodní korporace nemůže být
• a) ten, kdonení bezúhonný ve smyslu živnostenského zákona ani
• b) ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti.
Za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona se nepovažuje osoba, která byla pravomocně
odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s
podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí,
jakoby nebyla odsouzena (§ 6 odst. 2 živnostenského zákona).
Překážky provozování živnosti stanoví § 8 živnostenského zákona. Překážky lze rozdělit do tří velkých
skupin:
• a) překážky spojené s insolvenčním řízením na majetek dotčené osoby (§ 8 odst. 1 až 4
živnostenského zákona),
• b) překážky spojené se sankcí uloženou rozhodnutím správního orgánu nebo soudu (§ 8 odst. 5
živnostenského zákona),
• c) překážky plynoucí z předchozí podnikatelské činnosti dotčené osoby nebo její účasti ve
statutárních orgánech obchodních korporací (§ 8 odst. 6 a 7 a § 46 a § 58 živnostenského zákona).
K odst. 1 písm. f) a g) a k odst. 2 písm. b)

Překážky bezúhonnosti vycházejí z předchozí činnosti žadatele o povolení jako insolvenčního správce,
příp. z předchozí účasti žadatele o povolení na činnosti veřejné obchodní společnosti jako
insolvenčního správce.
Dále viz výklad k § 13 a § 34.
K odst. 2 písm. a)
Dne 1.1.2012 nabyl účinnosti zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Od
tohoto dne může být pachatelem trestného činu i právnická osoba s výjimkou České republiky, a dále
územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci (§ 6 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o.).
Podmínkou však je, aby trestný čin byl spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v
rámci její činnosti, a to jednáním:
• a) statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu anebo jiné osoby, která je oprávněná
jménem nebo za právnickou osobu jednat [§ 8 odst. 1 písm. a) zák. o tr. odpovědnosti p. o.],
• b) jiné osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1
písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o.],
• c) jiné osoby vykonávající rozhodující vliv na řízení této právnické osoby za současně splněné
podmínky, že jednání takové osoby bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku
zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. c) zák. o tr. odpovědnosti p.
o.].
Trestní odpovědnost právnické osoby je také dána při jednání jejího zaměstnance nebo osoby v
obdobném postavení [§ 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o.] při plnění pracovních úkolů,
pokud tito postupovali buď na podkladě schválení, nebo pokynu orgánů právnické osoby, anebo proto,
že orgány právnické osoby nebo výše uvedené osoby neprovedly taková opatření, která měly provést
podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat (§ 8 odst. 2 zák. o tr.
odpovědnosti p. o.).
Trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, pokud se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba
takto jednala. Výslovně je totiž upraveno, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní
odpovědnost výše uvedených fyzických osob jednajících jménem právnické osoby, nebo v jejím zájmu
nebo v rámci její činnosti a naopak a tyto osoby za čin odpovídají jako by trestný čin spáchaly samy.
Právnická osoba je pachatelem i za situace, kdy právnická osoba k provedení činu užila jiné právnické
nebo fyzické osoby; trestní odpovědnost právnické osoby přechází i na všechny její právní nástupce, u
kterých bude soud při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření přihlížet k
tomu, v jakém poměru na nástupce přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu,
nebo v jakém rozsahu nástupci pokračují v činnosti, v jejíž souvislosti byl spáchán trestný čin (§ 10 zák.
o tr. odpovědnosti p. o.).
§ 10 - důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 13 - zrušení povolení
nebo zvláštního povolení, § 34 - rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce
dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce
tr. zákoník, insolvenční zákon, z. o. k., živnostenský zákon, zák. o tr. odpovědnosti p. o.
§8
Vydání povolení a zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční

společnosti
Jak bylo výše uvedeno, možnost vykonávat činnost insolvenčního správce je vázána na vydání povolení
(povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, povolení hostujícího insolvenčního správce
vykonávat činnost insolvenčního správce, zvláštní povolení, zvláštní povolení hostujícího insolvenčního
správce), které zakládá oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle insolvenčního
zákona. Zajištění procesu vydávání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, včetně
prověřování kvalifikačních předpokladů správce, je zcela svěřeno ministerstvu; na postup se přiměřeně
použije správní řád. Tím je proces vydávání povolení zajištěn z hlediska procesních práv zúčastněných
subjektů a je vyřešen případný přezkum v rámci správního soudnictví. Vydání povolení je vázáno na
splnění zákonných podmínek, s důrazem na odbornou způsobilost a bezúhonnost (§ 6 odst. 1 a § 8
odst. 1).
Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k bodům 7, 9 až 12, 20):
Výslovně je stanoven požadavek, aby ohlášený společník, který bude vykonávat činnost insolvenčního
správce pouze v rámci veřejné obchodní společnosti, měl právo vykonávat činnost insolvenčního
správce na základě povolení nebo zvláštního povolení. Současná praxe vychází pouze ze stanovené
poplatkové povinnosti za zápis do seznamu pouze u fyzické osoby (veřejná obchodní společnost
poplatek platit nemusí) a ze znění čestného prohlášení ("ohlášený společník bude nadále vykonávat
činnost insolvenčního správce pouze v rámci veřejné obchodní společnosti). Navrhuje se proto
výslovné stanovení podmínky vydaného povolení nebo zvláštního povolení. Současně se však navrhuje
stanovit výjimku z povinnosti fyzické osoby předložit pojistnou smlouvu v případě, kdy současně žádá
o vydání povolení pro veřejnou obchodní společnost, v rámci které bude vykonávat činnost
Ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejm. rozhodnutí C-42/07 ze dne 8.9.2009 "Liga
Portuguesa") je nutné posuzovat splnění podmínek u právnických osob na základě stejných kritérií jako
u fyzických osob. Je třeba, pokud zahraniční právnická osoba již vykonává činnost insolvenčního
správce, aby v případě, že se chce usadit v České republice, měla možnost nechat si uznat splnění
některých podmínek, které již musela splnit jako operátor v jiném členském státě. Za tím účelem nelze
použít zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, neboť míří na fyzické osoby, ale je třeba,
aby splnění těchto požadavků posoudilo ministerstvo přímo podle tohoto zákona.
závadného stavu.
K§8
Ustanovení taxativně vymezuje podmínky, které musí insolvenční správce - veřejná obchodní
společnost nebo zahraniční společnost splnit, aby mu bylo ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR
vydáno povolení nebo zvláštní povolení. Na proces vydávání povolení bude přiměřeně aplikován
správní řád.
Ministerstvo vydá povolení pouze na základě návrhu a za předpokladu, že jsou kumulativně splněny
podmínky uvedené v prvním odstavci.
K odst. 1 písm. a)
Obchodní společnost či zahraniční společnost musí mít ohlášeného společníka, kterému již bylo
vydáno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 3 a § 6.
K odst. 1 písm. b)
Doložené prohlášení se musí týkat všech ohlášených společníků označených v návrhu, a jejichž
povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního správce je v návrhu
identifikováno. Stejné prohlášení doložené k návrhu ohlášeného společníka na vydání povolení k
výkonu činnosti insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního správce jako fyzické osoby
nahrazuje doklad o uzavření pojištění odpovědnosti za škodu [§ 4 odst. 2 písm. b)].
K odst. 1 písm. c)
Smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu musí být uzavřena na veřejnou obchodní společnost, nikoli
na ohlášené společníky a musí být předložena Ministerstvu spravedlnosti. Je to obligatorní příloha
návrhu na vydání povolení [§ 5 odst. 2 písm. b)].
Pojištění doložené k žádosti o vydání povolení musí odpovídat podmínkám stanoveným vyhláškou č.
314/2007 Sb.. Pro výkon činnosti běžného správce je minimálním limitem 1 000 000 Kč, pro výkon
činnosti správce u dlužníků definovaných v § 3 odst. 2 je minimální limit 10 000 000 Kč. U veřejné
obchodní společnosti musí minimální limit odpovídat násobku počtu ohlášených společníků.
K odst. 1 písm. d) a odst. 3

Bezúhonnost pro účely řízení o vydání povolení, resp. zvláštního povolení pro činnost insolvenčního
správce prostřednictvím veřejné obchodní společnosti je definována formou negativního vymezení v §
7 odst. 2. Bezúhonnost v podobě popsané v § 7 odst. 2 písm. a) bude doložena výpisem z evidence
Rejstříku trestů, který si vyžádá nikoli žadatel, ale přímo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Bezúhonnost v
podobě popsané v § 7 odst. 2 písm. b) lze doložit pouze prohlášením žadatele. Jediným subjektem,
který eviduje rozhodnutí o zrušení povolení nebo zvláštního povolení, je adresát žádosti, Ministerstvo
spravedlnosti.
K odst. 1 písm. e)
Koncepční novelou byla stanovena zcela nová povinnost insolvenčního správce, a to že personální
konkrétně vyhláška ministerstva. Tuto povinnost musí správce splňovat již při vydání povolení, což
musí při podání návrhu na vydání povolení doložit, zároveň tato podmínka musí být naplněna po celou
dobu výkonu činnosti insolvenčního správce. Pokud by (zvláštní) insolvenční správce přestal tuto
podmínku kdykoliv splňovat, bylo by jeho (zvláštní) povolení v kontextu § 13 odst. 1 zákona zrušeno. K
této povinnosti blíže komentář k § 5 a § 13a zákona.
K odst. 2
Zvláštní povolení umožňuje vykonávat činnost insolvenčního správce u dlužníků vymezených v § 3 odst.
2. Pro vydání zvláštního povolení platí stejné podmínky jako pro vydání povolení běžného. Pouze
ohlášený společník, resp. společníci musí mít k dispozici zvláštní povolení podle § 6 odst. 2.
K odst. 4
Zahraniční společnost (viz komentář k § 2) bude v seznamu správců zapsána jako hostující insolvenční
správce (§ 27 a § 28). Novelou provedenou zákonem č. 185/2013 Sb. (účinnost od 1.8.2013) došlo ke
zpřesnění vymezení pojmu hostující insolvenční správce, a to v souladu se zákonem o volném pohybu
služeb, a zákonem o uznávání odborné kvalifikace. Novela zjednodušila vymezení podmínek pro výkon
činnosti hostujícího insolvenčního správce:
• a) subjekt musí vykonávat činnost insolvenčního správce v jiném členském státě EU a
• b) musí splnit podmínky pro zápis do seznamu hostujících insolvenčních správců vymezené
pozitivně v § 27 a negativně v § 34.
Zásah provedený novelou měl charakter zpřesňující novely.
K doložení podmínky bezúhonnosti se považuje za dostačující doklad vydaný příslušným orgánem
členského státu původu, který prokazuje splnění této podmínky. Tímto dokladem je výpis z Rejstříku
trestů nebo odpovídající doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, který dokládá, že
požadavky na bezúhonnost pro výkon regulované činnosti jsou splněny. Nevydávají-li příslušné orgány
členských států doklady o bezúhonnosti žadatele o vydání povolení, nahrazují se čestným prohlášením,
které uchazeč učiní před příslušným orgánem členského státu původu anebo, je-li to vhodné, před
notářem usazeným v členském státu původu (§ 20 odst. 1 a 3 zák. o uznávání odborné kvalifikace).
K odst. 5
Povolení (zvláštní povolení) pro veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční společnost není
vydáváno pouze pro právnickou osobu, ale je vázáno na osobu konkrétního ohlášeného společníka,
resp. ohlášených společníků. Změna v osobě ohlášeného společníka včetně snížení nebo zvýšení počtu
ohlášených společníků povede k vydání nového povolení, resp. zvláštního povolení (viz § 8b odst. 1 a
2).
§ 2 - vymezení pojmů, § 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 4 - návrh fyzické
osoby, § 5 - návrh veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 6 - povolení a zvláštní
povolení fyzické osoby, § 7 - bezúhonnost, § 8b - vydání nového povolení a nového zvláštního
povolení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti, § 27 - zápis hostujícího správce
do seznamu, § 28 - zápis zahraniční společnosti do seznamu správců
spr. řád, zák. o Rejstříku trestů, zák. o uznávání odborné kvalifikace, zák. o volném pohybu služeb,
vyhl. 314/2007 Sb.
§ 8a
(Okamžik vzniku povolení insolvenčního správce)

K § 8a
Ustanovení bylo do zákona vloženo zák. č. 223/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím zákona o volném pohybu služeb (s účinností od 28.12.2009). Tímto zákonem došlo ke změně
zákonů v souvislosti s přijetím zákona o volném pohybu služeb. Uvedenými zákony byla do českého
právního řádu transponována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na
vnitřním trhu.
Implementací uvedené směrnice do právního řádu České republiky byly zavedeny nové instituty a
odstraněny některé diskriminační podmínky. Šlo zejména o automatické prodloužení povolení,
zavedení právního nároku na vydání povolení a odstranění diskriminačních podmínek, jako např.
dosažení věkové hranice pro výkon činnosti. Cílem uvedených zákonů bylo usnadnění vstupu do
podnikání a odstranění překážek bránících poskytovatelům služeb ve svobodě usazování nebo ve
svobodě volného pohybu služeb.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním
trhu v čl. 13 odst. 3 stanovuje, že povolovací postupy a formality musejí žadatelům poskytovat záruku,
že jejich žádost bude vyřízena co nejrychleji a v každém případě během přiměřené lhůty, která je pevně
stanovena a předem zveřejněna. Lhůta začíná běžet až v okamžiku, kdy byla předložena úplná
dokumentace. V případech opodstatněných složitostí případu může příslušný orgán lhůtu jednou
prodloužit o omezenou dobu. Prodloužení lhůty a doba prodloužení musejí být řádně zdůvodněny a
žadatel musí být o těchto důvodech informován před uplynutím původní lhůty.
Ustanovení § 6 a § 8 upravující vydání povolení a zvláštního povolení pro výkon činnosti insolvenčního
správce lhůtu pro vydání povolení nestanovují. Správní orgán, kterým je v tomto případě Ministerstvo
spravedlnosti ČR, musí o přijetí návrhu na vydání povolení vydat žadateli potvrzení, ve kterém uvede
datum přijetí žádosti, lhůtu pro vydání rozhodnutí a poučení o následku marného uplynutí této lhůty (§
28 odst. 2 zák. , o volném pohybu služeb).
Pro stanovení lhůty lze podpůrně použít lhůty určené v § 71 odst. 3 spr. řádu. Pokud nelze rozhodnutí
vydat bezodkladně, je Ministerstvo spravedlnosti ČR povinno vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od
zahájení řízení. K této lhůtě lze připočíst dobu až 30 dnů, jestliže by bylo zapotřebí nařídit ústní jednání
nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou
vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, nebo
dobu nutnou k provedení dožádání, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do
ciziny.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 8 - vydání povolení a zvláštního povolení veřejné
obchodní společnosti a zahraniční společnosti
čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na
vnitřním trhu, § 71 spr. řádu, § 28-30 zák. č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb
§ 8b
Vydání nového povolení a nového zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti

nebo zahraniční společnosti
K § 8b
Povolení (zvláštní povolení) pro veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční společnost není
vydáváno pouze pro právnickou osobu, ale je vázáno na osobu konkrétního ohlášeného společníka
resp. ohlášených společníků. Změna v osobě ohlášeného společníka včetně snížení nebo zvýšení počtu
ohlášených společníků povede k vydání nového povolení, resp. zvláštního povolení.
Náležitosti návrhu na vydání povolení a zvláštního povolení upravuje § 4 a § 5. Podmínky pro vydání
povolení a zvláštního povolení upravuje pro fyzické osoby § 6, pro veřejné obchodní společnosti a
zahraniční společnosti § 8.
Důvody pro zánik povolení i zvláštního povolení insolvenčního správce vymezuje § 12. K zániku
povolení dochází z důvodů, které nevycházejí ze samotné činnosti insolvenčního správce. Důvody pro
zrušení povolení a zvláštního povolení pro výkon činnosti insolvenčního správce definuje § 13. Ke
zrušení povolení a zvláštního povolení vedou:
• a) okolnosti vycházející ze samotné činnosti insolvenčního správce v jednotlivých insolvenčních
řízeních nebo
• b) ztráta některé z obligatorních podmínek pro výkon insolvenčního správce nebo zvláštního
Vydání nového povolení nebo nového zvláštního povolení může být dále motivováno změnou v počtu
ohlášených společníků, kteří budou nadále činnost insolvenčního správce vykonávat jako fyzické
osoby.
§ 4 - návrh fyzické osoby, § 5 - návrh veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 6 -
povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 8 - vydání povolení a zvláštního povolení veřejné
obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 12 - zánik práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, § 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce
§9
(Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)


Činnost insolvenčního správce může být pozastavena, návrh počítá se situacemi, kdy k pozastavení
dojde vždy (§ 9 odst. 1 písm. a) až f), a se situacemi, kdy může být právo vykonávat činnost
insolvenčního správce omezeno na základě rozhodnutí ministerstva (§ 10). Obdobně je konstruován
zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce (§ 12 a 13).
Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (zvláštní část, k § 9):

Vymezují se taxativním způsobem skutečnosti, s nimiž je spojen důsledek pozastavení výkonu činnosti
insolvenčního správce a okamžik, kdy takové omezení přestane být účinné. Stanovuje se povinnost
informační povinnosti insolvenčního správce vůči ministerstvu.
Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k

bodům 22 až 25):
Skutečnosti, za kterých dochází k pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce ze
zákona, se doplňují o výkon ústavního ochranného léčení nebo výkon zabezpečovací detence a trest
zákazu činnosti, v jehož důsledku nemůže insolvenčního správce vykonávat funkci insolvenčního
správce. Ruší se také nadbytečné ustanovení, které stanoví právní následek nabytí právní moci
rozhodnutí, kterým se právo pozastavuje.

Jedním ze stěžejních bodů navrhované právní úpravy je zajištění reálného a efektivního ex post
dohledu nad výkonem činnosti insolvenčního správce. Na rozdíl od existence dostatečně robustních
pravidel pro vstup do profese insolvenčního správce je totiž následný dohled nad jejich činností nyní
výrazně omezen. Navrhuje se tedy rozšířit dohledové pravomoci dohledového orgánu, tj. Ministerstva
spravedlnosti, nad insolvenčními správci.
Cílem návrhu je především zajistit, aby ministerstvo bylo schopno vykonávat kontrolní a správně-
trestní (sankční) pravomoc nad výkonem funkce insolvenčního správce v obecné rovině. Existují-li totiž
dohledové a sankční mechanismy pro zajištění řádného průběhu konkrétního insolvenčního řízení, ve
kterém insolvenční soud může za tímto účelem povolat k odpovědnosti insolvenčního správce ve
smyslu § 32 a § 81 insolvenčního zákona a zajistit tak průběh a naplnění konkrétního insolvenčního
řízení (tj. řízení směřujícího proti konkrétnímu úpadci), nedisponuje kontrolními a sankčními
pravomocemi nad výkonem funkce insolvenčního správce v obecné rovině žádný orgán. Dosavadní
kontrolní a správně-trestní pravomoc ministerstva vyplývající z § 36 a § 36b se totiž nevztahuje k
povinnostem při výkonu funkce insolvenčního správce, nýbrž toliko k povinnostem, které výkonu
funkce insolvenčního správce nutně předcházejí (např. informační povinnosti insolvenčního správce o
změnách v podmínkách pro vstup do profese insolvenčního správce nebo povinnost uvést za
provozovnu místo, ve kterém insolvenční správce skutečně vykonává činnost).
Z důvodu zavedení sankce zákazu činnosti při naplnění některých ze skutkových podstat správních
deliktů, která může být uložena buď samostatně, nebo také vedle jiného druhu sankce (pokuty), jsou v
§ 9 upraveny důsledky sankce zákazu činnosti. Po dobu trvání sankce zákazu činnosti je tak
pozastaveno právo insolvenčního správce vykonávat činnost. Výše pokuty pro první a druhý okruh
správních deliktů nachází svůj pandán v exekučním řádu. K odst. 1
K odst. 1
Ustanovení § 9 odst. 1 upravuje pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce přímo ze
zákona, bez potřeby rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva spravedlnosti. Právo vykonávat
činnost insolvenčního správce se tedy bez dalšího pozastavuje dnem, kdy došlo k rozhodné
skutečnosti. Seznam rozhodných skutečností je pak taxativně vymezen v jednotlivých písmenech § 9
odst. 1. Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce se bez zbytečného odkladu (§ 18
odst. 2) zapíše do seznamu, neboť se jedná o jeden z údajů, které se zapisují podle § 18. Zápis údaje má
deklaratorní charakter, neboť pouze deklaruje skutečnost, která nastala ze zákona. S oporou o
judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS 8 As 37/2014-154) můžeme zároveň záznam definovat jako
evidenční úkon, při kterém sice nedochází k vydání správního rozhodnutí, ale správní orgán jím
autoritativně osvědčuje určitou skutečnost, která nastala ze zákona. Zápis skutečnosti do seznamu
provádí věcně příslušný útvar Ministerstva spravedlnosti, kterým je v současné době insolvenční odbor.
Vzhledem ke skutečnosti, že nejde o rozhodnutí, není k dispozici žádný opravný prostředek v rámci
správního řádu.
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, resp. následné vyznačení v seznamu
vedeném Ministerstvem spravedlnosti, má pro insolvenčního správce dva zásadní důsledky. Předně,
insolvenční správce nesmí po dobu pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, což v
praxi znamená, že insolvenční správce není v kontextu § 25 insolvenčního zákona ustanovován do
nových insolvenčních řízení. Zároveň nemůže být ustanoven ani postupem podle § 29 insolvenčního
zákona. Druhým důsledkem je, že pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce se může
odrazit i v rámci běžících insolvenčních řízeních. Ustanovení § 31 odst. 3 insolvenční zákona totiž
stanoví, že "insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního
správce nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích, může insolvenční
soud na návrh insolvenčního správce, věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu
odvolat z funkce. Pokud to okolnosti dovolují, učiní tak po slyšení insolvenčního správce; o podaném
návrhu rozhodne neprodleně". V kontextu citovaného ustanovení může insolvenční soud ustanoveného
insolvenčního správce odvolat z funkce, a to i bez návrhu. Na rozdíl od situace uvedené v § 31 odst. 4
insolvenčního zákona zde záleží na uvážení soudu.
Při úvaze vedoucí k rozhodnutí insolvenčního soudu, zda správce ve funkci ponechá nebo ho odvolá,
budou podstatné důvody, které vedly k pozastavení výkonu funkce insolvenčního správce. Z judikatury
například vyplývá situace, že byla-li insolvenčnímu správci pozastavena činnost ve smyslu ustanovení §
9 odst. 1 písm. d), není tato okolnost sama o sobě důvodem pro jeho odvolání z funkce. Zároveň je však
možné poukázat na situace, kdy návrh na odvolání navrhne sám insolvenční správce z důvodů, že
působí jako ohlášený společník. V tomto případě by soud mohl tomuto návrhu vyhovět a postupem
podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona určit správcem insolvenčního správce, kde odvolaný
insolvenční správce působí jako ohlášený společník. Ačkoliv má insolvenční správce pozastaveno právo
vykonávat činnost insolvenčního správce, je i po dobu pozastavení tohoto práva povinen být pojištěn,
a to na základě smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu s výjimkou, kdy působí jako ohlášený
společník. Jedná se o logický požadavek, aby insolvenční správce byl pojištěn, neboť i v případě
pozastavení může působit v insolvenčních řízeních. V tomto ohledu je vhodné, aby insolvenční správce
s pozastaveným povolením podle § 9 odst. 1 písm. d), byl pojištěn, i když se na něho povinnost
nevztahuje, neboť může zůstat v insolvenčních řízeních, do kterých byl určen před tím, než začal
působit jako ohlášený společník.
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce má pro insolvenčního správce negativní
následky, samozřejmě za situace, kdy nejde o jím předvídané pozastavení (například z důvodu
působení ohlášeného společníka). Insolvenční správce však nemá klasické možnosti obrany jako v
případě rozhodnutí. S oporou o judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS 8 AS 37/2014-154) můžeme
provedený záznam do seznamu definovat jako správní úkon, který je způsobilý zasáhnout do veřejných
subjektivních práv, a zároveň není rozhodnutím správního orgánu. Z uvedené definice tak proti tomuto
úkonu existuje obrana přímo u soudu, a to v rámci správního soudnictví prostřednictvím žaloby proti
nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen " nezákonný zásah") podle § 82 a násl. s. ř. s.,
neboť ochrany nebo nápravy se nelze domáhat jinými právními prostředky. Žaloba proti nezákonnému
zásahu musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se insolvenční správce dozvěděl o nezákonném
zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k nezákonnému zásahu došlo.
K odst. 1 písm. a) až g)
Jednotlivá písmena § 9 odst. 1 pak upravují taxativní seznam rozhodných skutečností, které vedou k
pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce ex lege.
Vymezení pod písm. g) může způsobit určité výkladové a aplikační problémy, neboť neupravuje, na
rozdíl od předchozích písmen, enumerativní výčet skutečností. Pokud určité ustanovení obsahuje
demonstrativní výčet, v tomto případě "člen vlády, člen orgánu územní samosprávy, poslanec nebo
senátor", měl by se zbytek ustanovení, v tomto případě "jiná volená či jmenovaná veřejná funkce",
interpretovat v duchu tohoto výčtu, tzn. že tedy jde jen o funkce, u kterých se ti, kdo je zastávají,
mohou podílet na rozhodování orgánu, jehož jsou členy, popř. rozhodovat sami (členové vlády v čele
ministerstev), tedy že jde o funkce spojené s určitou rozhodovací pravomocí nebo podílem na ní.
Pokud jde o poradní orgány vlády, případně ministra (rozkladová komise), který sám o ničem
nerozhoduje a rozhodovat nemůže (samozřejmě kromě vlastních stanovisek, která jsou ale jen
doporučeními, která nejsou závazná), jsou autoři názoru, že tato funkce v poradním orgánu vlády,
případně ministra, není veřejnou funkcí, kterou má na mysli dané ustanovení, stejně jako by takovou
funkcí nebyla třeba funkce člena výboru obecního zastupitelstva podle obecního zřízení, obecně tedy
funkce člena poradního orgánu.
Dané ustanovení však může způsobit jiný, velmi závažný, aplikační problém, a sice v tom, že v případě §
9 jde o pozastavení činnosti insolvenčního správce ex lege, zatímco podle § 10 o pozastavení rozhoduje
ministerstvo. V takovém případě by však podle názoru autorů pozastavení činnosti insolvenčního
správce ze zákona nemělo být vázáno na neurčitě stanovené skutečnosti, což je právě případ § 9 odst. 1
písm. g), kde se odkazuje na jinou volenou či jmenovanou veřejnou funkci. V rámci aplikační praxe pak
mohou vzniknout určité pochybnosti o tom, která funkce to je a která není, výčet skutečností majících
za následek pozastavení činnosti insolvenčního správce přímo ze zákona v kontextu § 9 by proto měl
být zcela jednoznačný a neměl by obsahovat neurčité právní pojmy, jejichž obsah a tedy i důsledky s
tím spojené mohou být nejednoznačné.
K odst. 2
Ustanovení § 9 odst. 2 upravuje ukončení pozastavení práva. Úprava je zrcadlově obrácená vůči § 9
odst. 1, podle kterého se právo vykonávat činnost insolvenčního správce bez dalšího pozastavuje
dnem, kdy došlo k rozhodné skutečnosti. Pozastavení práva tak končí dnem, kdy pominula rozhodná
skutečnost, která byla důvodem pozastavení.
§ 10 - důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 18 - údaje zapisované
do seznamu
§ 25, § 29, § 31 insolvenčního zákona, § 82-87 s. ř. s., spr. řád, tr. řád
Judikatura:
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud v souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že nemá jinou
možnost než se před takovým zásahem veřejné moci bránit ústavní stížností směřující přímo proti
právnímu předpisu, poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které "rozšířený
senát má za to, že klíčové rozlišovací kritérium mezi osvědčením a deklaratorním rozhodnutím
vskutku spočívá v tom, zda jde o akt pohybující se v rovině skutkové (o akt potvrzující sice úředně,
avšak nezávazně, neboť vyvratitelně, určité skutečnosti), anebo o akt normativní (závazně stanovící,
že určitá osoba má, anebo naopak nemá určitá práva nebo povinnosti). Okolnost, do jaké míry
zřejmé jsou skutečnosti v osvědčení či deklaratorním rozhodnutí zkoumané, je pak spíše kritériem
pomocným. Podobně jako mezi rozhodnutím a osvědčením je nutno rozlišovat mezi zásahem a
osvědčením. I zde je klíčovým rozlišovacím kritériem, zda se jedná o úkon správního orgánu závazné
povahy, zasahující do sféry práv a povinností jednotlivce, anebo zda jde o úkon povahy ryze
evidenční, osvědčovací či potvrzovací, tj. úkon zůstávající toliko v rovině skutkové, nemající však
normativní povahu. Nezřídka bude takové rozlišení mezi rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.,
zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s. a osvědčeními ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. obtížné a nejednoznačné.
Právě proto však musí být výklad ustanovení o soudní ochraně poskytované ve správním soudnictví
takový, aby jakýkoli úkon mající povahu jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na
pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben soudní kontrole, a to nejen formálně, ale
skutečně, tedy z hlediska svého obsahu" [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16.11.2010, sp. zn. 7 Aps 3/2008 (publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2206/2011)].
(usnesení Ústavního soudu ze dne 30.4.2014, sp. zn. III. ÚS 270/14)
§ 10
(Důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k

bodu 26):
Ve vazbě na upravenou bezúhonnost se současně zpřesňují důvody, pro které ministerstvo může
rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce. V případě probíhajícího
insolvenčního řízení tak může ministerstvo rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce již zahájením insolvenčního řízení, bude tak však postupovat pouze v
odůvodněných případech. Bude-li rozhodnuto o úpadku insolvenčního správce, pozastavení práva
vykonávat činnost insolvenčního správce neskončí dříve, než nabyde právní moci rozhodnutí o zrušení
povolení nebo zvláštního povolení pro nesplnění podmínky bezúhonnosti.
K odst. 1
Ustanovení § 10 odst. 1 upravuje pravomoc Ministerstva spravedlnosti pozastavit insolvenčnímu
správci právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Režim pozastavení práva v § 10 je oproti
režimu pozastavení práva ex lege (srov. výklad k § 9) bez nutnosti vydání jakéhokoli správního
rozhodnutí, založen na principu ex actu, tedy zrušení na základě rozhodnutí správního orgánu v režimu
správního řízení, které je klasicky dvoustupňové vedené podle správního řádu.
V prvním stupni správního řízení o pozastavení práva rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti, resp. věcný
útvar podle vnitřní systemizace resortu. Systemizace je od 1.7.2015 budována v režimu zákona č.
234/2014 Sb., o státní službě. Dříve, před provedením systemizace k 1.7.2015, byl věcným útvarem
legislativní odbor. Nyní je tímto útvarem nově zřízený insolvenční odbor, jako ryze dohledový útvar, do
jehož obsahové náplně mimo jiné spadá komplexní vedení řízení o pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce, řízení o zrušení povolení a zvláštního povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce z důvodu insolvenčním soudem nebo ministerstvem opakovaně udělených
sankcí, řízení o pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce
a řízení o zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce; zajišťuje
posuzování, zda nastaly právní skutečnosti, s nimiž zákon o insolvenčních správcích spojuje
pozastavení nebo zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce.
Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně lze podat specifický řádný opravný prostředek, kterým je
rozklad, neboť jde o rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad. O podaném rozkladu rozhoduje
ministr spravedlnosti na základě doporučení rozkladové komise, a tímto doporučením není vázán,
neboť rozkladová komise má status poradního orgánu. Ministr spravedlnosti může rozkladem
napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit (to ale pouze, pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím
nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili
souhlas), nebo rozklad zamítnout. Oznámením rozhodnutí o rozkladu nabývá rozhodnutí právní moci.
Ve zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. jsou vymezeny důvody, pro které se právo
vykonávat činnost insolvenčního správce ze zákona pozastavuje (k bodům 22 až 25; § 9) a nově také
důvody, pro které může správní orgán právo vykonávat činnost insolvenčního správce pozastavit svým
rozhodnutím (k bodu 26; § 10), neboť: "Ve vazbě na upravenou bezúhonnost se současně zpřesňují
důvody, pro které ministerstvo může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního
správce." Jinými slovy řečeno, oprávnění správního orgánu rozhodnout o pozastavení práva
insolvenčního správce je přímo odvislé od nového vymezení podmínek bezúhonnosti insolvenčního
správce a slouží jednak jako jakási prevence před vznikem škody v insolvenčních řízeních, v nichž
insolvenční správce vykonává svoji činnost, ale též k ochraně veřejného zájmu na tom, aby činnost
insolvenčního správce vykonávala výlučně ta osoba, o jejíž bezúhonnosti ve smyslu zákona nejsou
sebemenší pochybnosti, neboť je insolvenční správce při některých úkonech v rámci insolvenčního
řízení již tradičně považován za orgán veřejné moci (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10).
Využil-li tedy dohledový správní orgán svého oprávnění a rozhodl o pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce, byl motivován primárně zásadou ochrany veřejného zájmu. Tato zásada
spočívá v tom, aby insolvenční správce svoji činnost vykonával svědomitě a s odbornou péčí ve smyslu
§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona, a v dané věci se promítá zejména do zájmu na tom, aby nedošlo k
ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce, resp. k jakýmkoli pochybnostem o jeho
bezúhonnosti, což je jeden z nutných předpokladů, který musí insolvenční správce po celou dobu
výkonu své funkce bezpodmínečně a bez jakýchkoli výjimek splňovat, a to i když s tím nesouhlasí.
Správní uvážení, neboli diskreční pravomoc Ministerstva spravedlnosti v pozici správního orgánu, které
je též obsahem ustanovení § 10 odst. 1, je pak již tradičně formulováno jako takový postup, kdy má
správní orgán po zjištění skutkového a právního stavu možnost volné úvahy, resp. volby mezi několika
variantami svého postupu, přičemž všechny tyto varianty jsou legální. Jedná se tedy o právní normou
dovolené "samostatné uvažování" správního orgánu při rozhodování konkrétního případu. Mezemi
správního uvážení jsou pak zejména ústavní principy - zákaz libovůle, ochrana rovnosti, zákaz
diskriminace, zachovávání lidské důstojnosti a použití principu proporcionality (srov. usnesení
rozšířeného senátu NSS 6 A 25/2002-42]. "Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost
volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví,
opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů
skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu
zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu
rozhodnutí." (srov. rozsudek NSS 5 As 51/2007-105, a dálerozsudek NSS 6 A 94/2002-40, nebo rozsudek
VS v Praze 6 A 99/92, kde se tato myšlenka objevila vůbec poprvé.)
K odst. 1 písm. a)
Účelem písm. a) je zakotvení oprávnění ministerstva, jakožto věcně a místně příslušného správního
orgánu, který současně vede seznam insolvenčních správců a rozhoduje o vydání povolení a zvláštního
povolení, o zrušení povolení a zvláštního povolení, ale též o pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, o přijetí opatření, které znemožní vykonávat funkci insolvenčního správce
osobě, proti níž se vede trestní stíhání (v důsledku čehož může dojít až ke zrušení povolení nebo
zvláštního povolení), neboť vzhledem k povaze a obsahu funkce insolvenčního správce není namístě,
aby do doby konečného rozhodnutí v trestní věci tato osoba svoji funkci vykonávala. Možnost
pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce je preventivním opatřením, které může
ministerstvo vůči insolvenčnímu správci v souladu s platnou právní úpravou zvolit, aby nedošlo v
insolvenčních řízeních, v nichž je insolvenční správce (u něhož byla důvěra v řádný výkon funkce v
důsledku zahájení trestního stíhání pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti
insolvenčního správce ohrožena) ustanoven, ke vzniku škody.
Podstatou řízení o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce je zjištění, že je proti
účastníku řízení vedeno trestní stíhání, resp. že bylo trestní stíhání vůbec zahájeno, a že trestná
činnost, pro kterou je trestní stíhání insolvenčního správce vedeno, ohrožuje důvěru v řádný výkon
funkce insolvenčního správce, přičemž tyto dvě rozhodné skutečnosti je v rámci řízení nutno prokázat.
Zahájení trestního stíhání vyplývá z usnesení, kterým je ministerstvo vázáno a sa nímž není příslušné
jakkoliv polemizovat o důvodnosti, či oprávněnosti. Případné pochybnosti může samozřejmě
promítnout do vlastního rozhodování v rámci správního uvážení o pozastavení práva.
Ministerstvo tedy může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce
insolvenčnímu správci, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný v souvislosti s
výkonem činnosti insolvenčního správce nebo za jiný úmyslný trestný čin, pokud tato trestná činnost
ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, a to nejdéle do dne nabytí právní moci
rozhodnutí, kterým se toto řízení končí. Formulaci "trestná činnost, která ohrožuje důvěru v řádný
výkon funkce insolvenčního správce" je možno považovat za formulaci s neurčitým právním pojmem,
který musí být správním orgánem vždy vyložen, tzn., správní orgán musí v odůvodnění svého
rozhodnutí napsat, co pod ním v konkrétním případě rozumí a které znaky k jeho naplnění vyhledával,
v jakém rozsahu a jakým procesem je nalezl, a jakou logickou úvahou shledal, že jsou dány (srov.
Mazanec, 2000, s. 8). Neurčitými právními pojmy lze proto obecně rozumět jevy, které nelze přesně
legálně definovat. Jejich obsah se však může měnit a bývá podmíněn časem a místem aplikace dané
právní normy. Zákonodárce jimi proto vytváří prostor správě, aby zhodnotila, zda konkrétní případ
patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli (viz Hendrych, 2012, s. 80). Z odborné literatury
dále jednoznačně vyplývá, že se neurčité právní pojmy ve správním právu používají v situacích, kdy
norma správního práva používá výraz, který blíže obsahově nevymezuje a který není blíže obsahově
vymezen ani jinými právními normami. Jejich používání je navíc často spojováno právě se správním
uvážením, od něhož se však svou podstatou a posláním liší. Obsah neurčitého právního pojmu případ
od případu posuzuje výlučně správní orgán, a to na základě všestranného posouzení dané situace.
Dospěje-li pak k závěru, že v souvislosti s předmětným skutkovým stavem je obsah daného neurčitého
právního pojmu naplněn, musí dále postupovat způsobem, který pro takovou situaci předpokládá daná
norma správního práva (Pomahač, Průcha, 2002, s. 254).
K odst. 1 písm. b)
Účelem písm. b) je možnost ministerstva přijmout opatření, které znemožní vykonávat funkci
insolvenčního správce osobě, se kterou se vede insolvenční řízení, ve kterém se řeší její úpadek nebo
hrozící úpadek, neboť vzhledem k povaze a obsahu funkce insolvenčního správce není na místě, aby do
doby konečného rozhodnutí tato osoba svoji funkci vykonávala. Možnost pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce je preventivním opatřením, které může ministerstvo vůči insolvenčnímu
správci v souladu s platnou právní úpravou zvolit, aby nedošlo v insolvenčních řízeních, v nichž je
insolvenční správce ustanoven, ke vzniku škody, a to z obav, zda by takovýto správce dokázal v souladu
s insolvenčním zákonem řádně vést insolvenční řízení, když s ním samotným je řízení vedeno.
K odst. 1 písm. c)
Účelem písm. c) je možnost ministerstva přijmout opatření, které znemožní vykonávat funkci
insolvenčního správce osobě, se kterou se vede řízení o omezení svéprávnosti, ve kterém se řeší její
svéprávnost, resp. omezení. Jedná se o poměrně logické ustanovení, které dokáže preventivně zabránit
škodám v rámci insolvenčních řízeních. Povaha tohoto pozastavení není ryze sankční jako předchozí
dvě, ale spíše ochranná. Míří na situace, kdy se insolvenčnímu správci přihodí událost, která bude mít
vliv na jeho svéprávnost. Ustanovení používá stejně jako § 6 starou terminologii; to však nemá žádný
vliv na výkladovou a aplikační praxi.
Hmotněprávní úprava omezení svéprávnosti je obsažena v § 55-65 obč. zák. Nová úprava svéprávnosti
doznala oproti úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zásadních věcných změn. Původní
úprava věnovala omezení a zbavení způsobilosti k právním úkonům pouze jedno ustanovení (§ 10 zák.
č. 40/1964 Sb.), které bylo legislativně velmi nekvalitní a naprosto nevyhovující potřebám praxe,
nehledě na to, že nebralo zřetel na mezinárodní standardy a závazky. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník problematiku svéprávnosti (způsobilosti) nově velmi podrobně upravuje v celkem deseti
ustanoveních. Rubrika pojmenovaná "omezení svéprávnosti" klade na tuto problematiku mnohem větší
důraz, než dřívější úprava, což je správné. Podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník bylo možné
fyzickou osobu, a to jak zletilou, tak nezletilou, buď omezit ve způsobilosti k právním úkonům, anebo
uvedené ji způsobilosti dokonce zbavit. Nově již nelze provést úplné zbavení svéprávnosti, podle § 55
odst. 1 obč. zák. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho
zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v
úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Dále § 55 odst. 2 obč. zák.
normuje, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-
li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Z § 55 obč. zák. tak v podstatě vyplývá,
že musí být kumulativně splněno šest podmínek pro to, aby soud mohl člověka omezit na svéprávnosti.
Především musí omezení svéprávnosti proběhnout (a) v zájmu člověka, (b) po jeho zhlédnutí, (c) s
uznáváním jeho práv a jeho jedinečnosti, zároveň musí být brán v úvahu (d) rozsah ne/schopnosti
člověka postarat se o vlastní záležitosti a dále musí existovat (e) reálná hrozba závažné újmy a (f)
mírnější a méně omezující opatření by vzhledem k jeho zájmům nepostačovalo.
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti může podle § 56 odst. 1 obč. zák. vydat jen soud ve zvláštním
soudním řízení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Tato speciální procesní
úprava je doplněna několika specifickými procesními aspekty upravenými přímo v občanském
zákoníku, které by spíše měly mít své místo v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. V
rámci omezení svéprávnosti soud omezí svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro
duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém
způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
K odst. 2
Podle § 10 odst. 2 ministerstvo uveřejní údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního
správce v seznamu v den, kdy bylo rozhodnutí vydáno. Jedná se o speciální konstrukci. V odborné
literatuře k této otázce není jednotný názor. Z doslovného výkladu vyplývá, že pozastavení práva
nastává v případě, kdy je rozhodnutí vydáno. Ve své podstatě zde dochází k tomu, že právo vykonávat
činnost insolvenčního správce by bylo pozastaveno ten den, kdy došlo k vydání rozhodnutí v prvním
stupni a podaný rozklad tak nemá odkladný účinek.
obč. zák., z. ř. s.
Literatura:
HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 80.
MAZANEC, M. Neurčité právní pojmy, volné správní uvážení, volné hodnocení důkazů a správní soud.
Bulletin advokacie. 2000, č. 4, s. 8.
POMAHAČ, R., PRŮCHA, P. Lexikon - správní právo. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2002, s. 254.
§ 11
(Důsledky pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

K odst. 1
První odstavec vymezuje povinnost insolvenčního správce, jehož činnost je pozastavena pro kterýkoli z
důvodů uvedených v § 9 odst. 1. Výjimkou je důvod uvedený v § 9 odst. 1 písm. d); pro tuto situaci jsou
pravidla nastavena ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Bližší vymezení důsledků pozastavení práva
vykonávat činnost viz komentář k § 9.
Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou činností insolvenčního
správce vyplývá pro insolvenčního správce-fyzickou osobu z § 4 odst. 2 písm. b), u veřejné obchodní
společnosti z § 5 odst. 2 písm. b).
K odst. 2
Ohlášený společník veřejné obchodní společnosti nesmí vykonávat činnost insolvenčního správce jako
fyzická osoba.
Obecně koncipovaná povinnost zůstat pojištěn i v době pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce je narušena pro případy, jde-li o insolvenčního správce, který je ohlášeným
společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti.
Veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti vzniká právo vykonávat činnost
insolvenčního správce dnem, kdy nabylo právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce (§ 3 odst. 1).
Insolvenční správce, který vykonával činnost insolvenčního správce jako fyzická osoba a stal se
ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti, se dostává do dilematu, pokud jde o dokončení
činnosti insolvenčního správce v řízeních, kde byl opatřením předsedy některého z insolvenčních
soudů ustanoven do funkce správce jako fyzická osoba. K pozastavení činnosti dochází u ohlášeného
společníka veřejné obchodní společnosti obligatorně. Naproti tomu, k odvolání insolvenčního správce
z důvodu jeho posunu do pozice ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti dojít nemusí;
dikce § 31 odst. 3 insolvenčního zákona dává insolvenčnímu soudu možnost, ale nikoli povinnost
takového insolvenčního správce odvolat. Pro úvahu insolvenčního soudu bude jistě podstatná
skutečnost, zda insolvenční správce využije možnosti ukončit pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou činností insolvenčního správce jako fyzické osoby nebo nikoli. Při ukončení pojistné
smlouvy nebude mít insolvenční soud prakticky na výběr a k odvolání insolvenčního správce jako
fyzické osoby přistoupit bude muset. Bude-li dosavadní insolvenční správce jako fyzická osoba i nadále
řádně pojištěn pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou činností insolvenčního správce jako
fyzické osoby, je prostor pro úvahu, aby činnost v konkrétním insolvenčním řízení dokončil jako
insolvenční správce-fyzická osoba, přestože je již ohlášeným společníkem veřejné obchodní
společnosti, která se také zabývá činností insolvenčního správce.
Vyvstává otázka, zda má insolvenční soud, resp. předseda insolvenčního soudu prvého stupně při
určení osoby nového insolvenčního správce postupovat dle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, tj.
ponechá určení osoby insolvenčního správce na softwaru, který je součástí insolvenčního rejstříku
nebo zda využije práva daného mu § 25 odst. 5 insolvenčního zákona a jako insolvenčního správce určí
veřejnou obchodní společnost, kde se stal dosavadní insolvenční správce ohlášeným společníkem. Pro
druhou z možností hovoří zásady definované v § 5 insolvenčního zákona, především zásady rychlosti
insolvenčního řízení; kontinuita v činnosti odvolaného a nově ustanoveného insolvenčního správce
může výrazně zkrátit celkovou dobu řízení. V takovém případě musí předseda insolvenčního soudu svůj
postup dle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona (určení osoby insolvenčního správce mimo pořadí dané
softwarem insolvenčního rejstříku) odůvodnit v textu opatření o určení osoby insolvenčního správce.
Opatření předsedy insolvenčního soudu nemá povahu rozhodnutí a nepodléhá přezkumu (§ 4 odst. 3
věta první vyhl. č. 311/2007 Sb.). Určení insolvenčního správce postupem dle § 25 odst. 5 insolvenčního
zákona by samo o sobě nemělo být odvolacím důvodem proti výroku o ustanovení nového
insolvenčního správce na místo správce odvolaného. V každém případě na ustanovení veřejné
obchodní společnosti na místo odvolaného insolvenčního správce-fyzické osoby, který se stal
ohlášeným společníkem této veřejné obchodní společnosti, není žádný nárok. Rozhodnutí je pouze na
úvaze předsedy insolvenčního soudu.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 9 - pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce
§ 4 vyhl. č. 311/2007 Sb., insolvenčního zákona
§ 12
(Zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

K odst. 1
K zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce vedou důvody, které nemají přímou vazbu na
výkon činnosti insolvenčního správce v jednotlivých řízeních, kde byl insolvenčním soudem ustanoven.
Zánik tohoto práva je spojen se zánikem některé z obecných podmínek pro výkon činnosti
Důvody uvedené v prvním odstavci se týkají jak obecného insolvenčního správce, tak insolvenčního
správce se zvláštním povolením. Druhý a třetí odstavec upravuje důvody zániku práva vykonávat
činnost pouze správce zvláštního.
Ustanovení řeší zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce jak pro fyzické osoby, tak pro
veřejné obchodní společnosti.
K odst. 1 písm. a) a b)
Smrt jako důvod zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce se týká pouze fyzické osoby.
Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po prohlédnutí těla mrtvého stanoveným
způsobem. Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí člověka za mrtvého i
bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem
jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.
Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí obecný soud za mrtvého člověka, o němž lze
mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá za den jeho smrti. Na člověka, který byl
prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel. Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z
okolností vážné pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud
prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě
nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného. Pro účely zániku práva vykonávat
činnost insolvenčního správce je rozhodující den, kdy rozhodnutí obecného soudu nabude právní moci.
K odst. 1 písm. c)
Pojem "způsobilost k právním úkonům" pochází z § 8 již neúčinného zák. č. 40/1964 Sb. Od 1.1.2014
nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který zavedl nový pojem "svéprávnost" (§ 15
odst. 2 obč. zák.). Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a
zavazovat se k povinnostem (právně jednat). K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka,
jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom
musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, pokud mu hrozí závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho
zájmům mírnější a méně omezující opatření. Omezit svéprávnost člověka může jen soud. Soud může
omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen
přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně
jednat omezil. Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez
návrhu. V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru
opatrovníka přihlédne soud k přání opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob blízkých
opatrovanci. Stejně jako v případě úmrtí i v případě omezení svéprávnosti je pro zánik povolení
rozhodující den, kdy rozhodnutí soudu nabude právní moci.
K odst. 1 písm. d)
Společnost se zrušuje (§ 113 z. o. k.):
• a) výpovědí společníka podanou nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období, a to
posledním dnem účetního období, ledaže společenská smlouva určí lhůtu jinou,
• b) dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým zrušuje společnost,
• c) smrtí společníka, ledaže společenská smlouva připouští dědění podílu,
• d) zánikem společníka právnické osoby, ledaže společenská smlouva připouští přechod podílu na
právního nástupce,
• e) dnem právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek některého ze společníků nebo
zamítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku nebo zrušením
konkursu proto, že je společníkův majetek zcela nepostačující,
• f) dnem právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení některého ze společníků,
• g) pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu některého společníka ve
společnosti, nebo právní mocí exekučního příkazu k postižení podílu některého společníka ve
společnosti po uplynutí lhůty uvedené ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti podle zvláštního
právního předpisu a, byl-li v této lhůtě podán návrh na zastavení exekuce, právní mocí rozhodnutí
o tomto,
• h) dnem, v němž žádný ze společníků nebude splňovat požadavky dané § 46 z. o. k., tzn., že
společník není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání nebo pokud u společníka
nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti,
• i) vyloučením společníka; společník může navrhnout, aby soud společnost zrušil, jsou-li pro to
důležité důvody, zejména porušuje-li jiný společník zvlášť závažným způsobem své povinnosti
nebo není-li možné dosáhnout účelu, pro který byla společnost založena, dále může společnost
navrhnout, aby soud vyloučil společníka, který porušuje zvlášť závažným způsobem své
povinnosti, ačkoliv byl k jejich řádnému plnění společností vyzván a na možnost vyloučení
písemně upozorněn, s podáním návrhu na vyloučení společníka musí souhlasit společníci, kteří
mají ve společnosti většinu hlasů; k hlasu vylučovaného společníka se nepřihlíží nebo
• j) z jiných důvodů určených ve společenské smlouvě.
Při zrušení společnosti, s výjimkou důvodů uvedených v písmenech b) a h), se mohou ostatní společníci
do okamžiku předložení konečné zprávy o průběhu likvidace likvidátorem změnou společenské
smlouvy dohodnout, že společnost trvá nadále i bez společníka, jehož se důvod zrušení týká. Tato
dohoda společníků může být také předem obsažena ve společenské smlouvě. Byla-li společnost
zrušena podle důvodu uvedeného pod písmenem h), mohou se společníci dohodnout na přistoupení
společníka, který splňuje požadavky dané § 46 z. o. k. a na tom, že společnost dále trvá. Účinností
takových dohod se ukončuje likvidace.
K odst. 1 písm. e)
Oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce musí mít písemnou podobu, to nevylučuje učinit
je prostřednictvím datové schránky. Oznámení nemusí obsahovat žádný důvod. Oznámení může učinit
běžný i zvláštní správce. Stanovená doba, konec následujícího měsíce, je určena k řádnému ukončení
činnosti správce.
Učiní-li oznámení jediný ohlášený společník nebo všichni ohlášení společníci veřejné obchodní
společnosti, bude tento důvod vést k ukončení činnosti celé veřejné obchodní společnosti jako
insolvenčního správce. Oznámení tak bude důvodem pro zánik práva k výkonu činnosti insolvenčního
správce dle písmene f) tohoto ustanovení.
K odst. 1 písm. f)
Vedle dobrovolného odchodu ohlášeného společníka může také společnost navrhnout, aby soud
ohlášeného společníka vyloučil, pokud porušuje zvlášť závažným způsobem své povinnosti, ačkoliv byl
k jejich řádnému plnění společností vyzván a na možnost vyloučení písemně upozorněn. S podáním
návrhu na vyloučení společníka musejí souhlasit společníci, kteří mají ve společnosti většinu hlasů; k
hlasu vylučovaného společníka se nepřihlíží.
K odst. 2 a 3
Novelou účinnou od 1.8.2013 (zák. č. 185/2013 Sb.) byla platnost omezení pro činnost správce i
zvláštního správce časově omezena na dobu 5 let. U běžného správce (§ 3 odst. 1) je prodloužení
povolení spojeno pouze s administrativním úkonem v podobě úhrady správního poplatku. U zvláštního
správce (§ 3 odst. 2) je prodloužení pětileté periody spojeno s opakovaným vykonáním zkoušky.
Správní poplatek za žádost o prodloužení povolení k výkonu činnosti běžného insolvenčního správce je
stanoven v položce 10 písm. f) Sazebníku zák. o spr. poplatcích. Poplatek je stanoven ve výši 5 000 Kč
stejně pro fyzickou osobu i pro veřejnou obchodní korporaci.
Prodloužení povolení k výkonu činnosti zvláštního insolvenčního správce je vázáno na úspěšné
opakované vykonání zvláštní zkoušky (§ 3 odst. 4 a 5 vyhl. č. 312/2007 Sb.). K vykonání zkoušky musí
dojít v průběhu posledních 12 měsíců platnosti zvláštního povolení uchazeče. Aby uchazeč zajistil
včasné vykonání zvláštní zkoušky, měl by o její vykonání požádat minimálně 7 až 8 měsíců před koncem
platnosti svého zvláštního povolení; především s ohledem na lhůtu 6 měsíců danou § 24 odst. 1.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické
osoby, § 24 - zkouška insolvenčního správce
§ 26, § 55-65, § 71 a § 72 obč. zák., § 46, § 113, § 115 z. o. k., zák. o spr. poplatcích
§ 13
Zrušení povolení nebo zvláštního povolení


Jednou z dalších funkcí ministerstva v rámci insolvenčního řízení je dohled nad činností insolvenčních
správců a faktickým projevem této činnosti je možnost zrušení povolení nebo zvláštního povolení
insolvenčnímu správci, který i přes písemné upozornění ministerstva opakovaně nebo závažným
způsobem porušil povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zákonem upravujícím úpadek a způsoby
jeho řešení. V tomto případě je ponechán prostor správnímu uvážení pro ministerstvo. Všechna
rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení budou vydávána v režimu správních rozhodnutí podle
správního řádu. Nelze opominout ani příslušné zmocnění k provádění změn údajů v povolení a
odpovídající informační povinnosti insolvenčních správců.
Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (obecná část):

Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích se omezuje pouze na formulaci, podle které
ministerstvo vykonává dohled nad výkonem činnosti insolvenčního správce, ale další podmínky již
nestanoví. Největší otázky vzbuzuje ustanovení § 13 odst. 2 (a také § 34) zákona o insolvenčních
správcích, podle kterého může ministerstvo zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu
správci, který i přes písemné upozornění ministerstva opakovaně nebo závažným způsobem porušil
povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zákonem upravujícím úpadek a způsoby jeho řešení.
Formulace použita v tomto ustanovení nabádá v návaznosti na nejasné ustanovení § 36 odst. 1 tohoto
zákona k závěru, že ministerstvo jakožto orgán státní správy soudů může paralelně se soudem
vykonávat dohled nad tím, zda insolvenční správce postupuje v probíhajícím insolvenčním řízením v
souladu s insolvenčním zákonem. V probíhajícím insolvenčním řízení vykonává dohled nad činností
všech procesních subjektů v souladu s ustanovením § 10 písm. b) a § 11 insolvenčního zákona pouze
insolvenční soud. Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgán moci výkonné nemůže zasahovat
do konkrétního insolvenčního řízení. Takovéto jednání by bylo nepochybně kvalifikováno jako
nedovolené zasahování do nezávislosti výkonu soudnictví a ve své podstatě by popíralo ústavně
zakotvený princip dělby moci. Je představitelné, že jednání insolvenčního správce, které by
ministerstvo vyhodnotilo jako jednání, kterým insolvenční správce porušil povinnosti stanovené
insolvenčním zákonem, by insolvenční soud vyhodnotil jako správné. Za této situace nutno důsledně
oddělovat kompetence insolvenčního soudu při výkonu dohledu nad činností insolvenčního správce v
konkrétním insolvenčním řízení od kompetencí Ministerstva spravedlnosti podle zákona o
insolvenčních správcích. Návrh zákona proto přesněji vymezuje působnost ministerstva při výkonu
dohledu nad činností insolvenčních správců.
§ 13Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 13):
V zákoně o insolvenčních správcích byla původně upravena možnost ministerstva zrušit povolení nebo
zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který i přes písemnou výzvu ministerstva opakovaně nebo
závažným způsobem porušil povinnosti stanovené zákonem o insolvenčních správcích nebo
insolvenčním zákonem. Ve vztahu k hostujícím insolvenčním správcům k tomu bylo doplněno, že
ministerstvo může zrušit povolení hostujícího insolvenčního správce nebo zvláštní povolení hostujícího
insolvenčního správce hostujícímu insolvenčnímu správci, který opakovaně závažným způsobem
porušil povinnosti stanovené zákonem o insolvenčních správcích a insolvenčním zákonem. Od 1. ledna
2014 byla uvedená možnost zrušení povolení podmíněna uložením sankcí ve správním řízení
ministerstvem nebo udělením sankcí insolvenčním soudem. Nově se právní úprava navrací k řešení,
které striktně odděluje opatření zrušení povolení od správních sankcí nebo sankcí udělovaných
insolvenčním soudem, neboť každý z těchto institutů plní zcela odlišnou funkci.
Dopustí-li se insolvenční správce vážného porušení povinnosti podle insolvenčního zákona, zákona o
insolvenčních správcích nebo kontrolního řádu, může mu být zrušeno povolení nebo zvláštní povolení
(dále jen „povolení“). Ministerstvo ke zrušení povolení přistoupí tehdy, dosahuje-li míra škodlivosti
protiprávního jednání insolvenčního správce takové intenzity, že samotné potrestání insolvenčního
správce za spáchání správního deliktu není s to do budoucna zamezit insolvenčnímu správci v
pokračování v nežádoucím jednání. Rozhodnutí o zrušení povolení je opodstatněno, jestliže insolvenční
správce poruší povinnost mu stanovenou insolvenčním zákonem, zákonem o insolvenčních správcích
nebo kontrolním řádem závažným způsobem nebo jestliže závěru o závažnosti protiprávního jednání
insolvenčního správce svědčí četnost a frekvence porušení některé z uvedených povinností, a zároveň
uložení sankce insolvenčnímu správci za spáchání správního deliktu není dostačující. To, že byl za
porušení povinnosti insolvenční správce potrestán za správní delikt, nevylučuje možnost dohledového
orgánu zrušit insolvenčnímu správci povolení.
Vzhledem k tomu, že správní trestání a opatření spočívající ve zrušení povolení plní odlišné funkce, lze
pro tentýž skutek uložit insolvenčnímu správci sankci za správní delikt podle § 36b ZIS a zrušit
povolení. Zrušení povolení není sankcí, tím méně je sankcí trestní povahy. Jejím účelem není represe.
Zrušením povolení má dohledový orgán zabránit osobám nezpůsobilým řádně vykonávat činnost
insolvenčního správce (přičemž o jejich nezpůsobilosti svědčí závažnost nebo frekvence jejich
protiprávního jednání) v jejím pokračování. Pokračování ve výkonu činnosti takovýmto insolvenčním
správcem by ohrožovalo veřejný zájem nebo by mu odporovalo. Poruší-li insolvenční správce svoji
povinnost, čímž naplní znaky skutkové podstaty správního deliktu i materiální znak správního deliktu
(protiprávní jednání insolvenčního správce dosahuje určité míry společenské škodlivosti), dohledový
orgán zahájí ex officio - v souladu se zásadou legality - správní řízení o správním deliktu a, nelze-li
považovat případné uložení sankce za správní delikt za dostatečné z hlediska prevence jeho dalšího
protiprávního jednání, může dohledový orgán proti témuž insolvenčnímu správci a pro týž skutek
iniciovat správní řízení o zrušení povolení. Uvedená konstrukce není s ohledem na odlišný účel,
odlišnou funkci a odlišnou povahu opatření (sankcí) ve správním trestání a opatření spočívající ve
zrušení povolení problematická z hlediska jejího souladu se zásadou ne bis in idem ani v rovině jejího
legislativního ukotvení ani z hlediska jejího uplatňování v aplikační praxi dohledového orgánu.
Nástroj prevence obstrukcí insolvenčního správce případně jeho zaměstnanců při výkonu kontroly
představuje možnost dohledového orgánu přistoupit ke zrušení povolení insolvenčnímu správci, který
svojí nespoluprací při výkonu kontroly může dohledovému orgánu znemožnit odhalení jeho
protiprávního jednání, které může být důvodem pro potrestání insolvenčního správce nebo zrušení
povolení. S takovou pravomocí dohledového orgánu počítá § 13 odst. 2 a 34 ZIS pro případ, že
insolvenční správce, příp. jeho zaměstnanci, poruší povinnost umožnit dohledovému orgánu vykonat
jeho oprávnění a poskytnout mu součinnost závažným způsobem nebo opakovaně a uložení sankce za
správní delikt podle § 16 KŘ není s to přimět insolvenčního správce ke spolupráci při výkonu kontroly.
K § 13
Ustanovení § 13 upravuje pravomoc Ministerstva spravedlnosti zrušit insolvenčnímu správci povolení
nebo zvláštní povolení. Režim zrušení obecného nebo zvláštního povolení je oproti zániku povolení ex
lege bez nutnosti vydání jakéhokoli správního rozhodnutí, založen na principu ex actu, tedy zrušení na
základě rozhodnutí správního orgánu v režimu správního řízení, které je klasicky dvoustupňové vedené
podle správního řádu.
V prvním stupni správního řízení rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti, resp. věcný útvar podle vnitřní
systemizace resortu. Systemizace je od 1. 7. 2015 budována v režimu zákona č. 234/2014 Sb., o státní
službě. Dříve, před provedením systemizace k 1. 7. 2015, byl věcným útvarem legislativní odbor, jehož
jedno oddělení (insolvenční oddělení) mělo na starost jak legislativu, tak dohled. Nyní je tímto útvarem
nově zřízený insolvenční odbor, jako ryze dohledový útvar, do jehož obsahové náplně mimo jiné spadá
plnění veškerých úkolů spojených s výkonem pravomocí svěřených v oblasti dohledu ministerstvu a
ministrovi insolvenčním zákonem a zákonem o insolvenčních správcích. V kontextu svěřených
pravomocí vede příslušná řízení podle kontrolního a správního řádu. V rámci působnosti odboru
zpracovává ve spolupráci s tajemníkem rozkladové komise vyjádření k žalobám ve správním soudnictví,
jakož i jedná prostřednictvím ředitele nebo jiného pověřeného státního zaměstnance v těchto řízeních.
Státní zaměstnanci insolvenčního odboru jsou oprávněné úřední osoby podle § 15 odst. 2 správního
řádu.
Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně lze podat specifický řádný opravný prostředek, kterým je
rozklad, neboť jde rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad. O podaném rozkladu rozhoduje
ministr spravedlnosti na základě doporučení rozkladové komise, a tímto doporučením není vázán,
neboť rozkladová komise má statut poradního orgánu. Ministr spravedlnosti může rozkladem
napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit (avšak pouze pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím
souhlas), nebo rozklad zamítnout. Oznámením rozhodnutí o rozkladu nabývá rozhodnutí právní moci.
Po právní moci ztrácí osoba status insolvenčního správce, a tato skutečnost musí být bezodkladně
zapsána do seznamu. V rámci zápisu se uvede den, ke kterému insolvenčnímu správci zaniklo právo
vykonávat činnost insolvenčního správce, a důvod tohoto zániku.
Zrušení povolení, resp. následný výmaz v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti má pro
insolvenčního správce tři zásadní důsledky. Předně zrušením povolení ztrácí osoba status
insolvenčního správce podle tohoto zákona, nadále tak, po výmazu ze seznamu, není v kontextu § 25
insolvenčního zákona ustanovována do nových insolvenčních řízeních. Z povahy věci vyplývá, že
nemůže být ustanovena ani postupem podle § 29 insolvenčního zákona. V druhém ohledu se zrušení
povolení odrazí i v rámci běžících insolvenčních řízeních. Insolvenční zákon v § 31 odst. 4 stanoví, že
"insolvenčního správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho právo dočasně nebo
příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí ministerstva podle
zákona o insolvenčních správcích, insolvenční soud odvolá z funkce. Insolvenčního správce
ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, bylo-li mu
zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích na základě
rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích". V kontextu citovaného ustanovení
musí insolvenční soud vždy insolvenčního správce bezodkladně odvolat, neexistuje možnost, že by
insolvenční správce mohl zůstat ve funkci. Zákonodárce v citovaném ustanovení, na rozdíl od situací
uvedených v § 31 odst. 1 a § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, explicitně ukládá soudu povinnost
insolvenčního správce odvolat. Soud tak v tomto případě nemůže jinak postupovat, než insolvenčního
správce z funkce odvolat. Třetím důsledkem zrušení povolení, zde však pouze v rámci § 13 odst. 2, je
založení překážky bezúhonnosti. Podmínku bezúhonnosti totiž podle § 7 odst. 1 písm. b) nesplňuje
fyzická osoba, které bylo v posledních 5 letech před podáním návrhu zrušeno povolení nebo zvláštní
povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo které zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34.
Obdobně uvedené platí na ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti, které bylo zrušeno
povolení nebo zvláštní povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo jí zaniklo právo na základě
rozhodnutí podle § 34.
Z uvedeného vyplývá, že zrušení povolení má pro insolvenčního správce fatální následky, v případě
zrušení podle § 13 odst. 2 na více než 5 let s tím, že osoba musí znova vykonat zkoušku insolvenčního
správce. V souladu s čl. 36 Listiny, která je v kontextu s čl. 112 Ústavy součástí ústavního pořádku, se
může insolvenční správce obrátit na nezávislý soud, aby přezkoumal rozhodnutí správního orgánu
(Ministerstva spravedlnosti) v režimu správního soudnictví, což bude jistě racionální krok, neboť u tak
zásadního rozhodnutí je vhodné podrobit zrušující rozhodnutí správního orgánu soudnímu přezkumu.
Žaloba se projednává ve správním soudnictví v režimu soudního řádu správního. Lhůta pro podání
žaloby jsou dva měsíce ode dne, kdy rozhodnutí bylo oznámeno doručením písemného vyhotovení do
datové schránky insolvenčního správce. Podaná žaloba nemá, na rozdíl od řádného opravného
prostředku - rozkladu, odkladný účinek. Podání žaloby tak nic nemění na statusu insolvenčního
správce. Insolvenční správce však může spolu s podanou žalobou požádat soud o přiznání odkladného
účinku. Pokud správní soud usnesením žalobě přizná odkladný účinek, pozastavují se do skončení
řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí, zápis insolvenčního správce by tak byl v seznamu
obnoven. Nadále by mohl být určován do nových insolvenčních řízení a zároveň by zůstal i v běžících.
Pro přiznání odkladného účinku musejí být kumulativně splněny tři předpoklady: (a) výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí musejí pro žalobce znamenat újmu, (b) tato újma musí být pro žalobce
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a konečně (c)
přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Navíc je nutné
normativní text vykládat v rámci relevantní judikatury, která funkci a povahu odkladného účinku velmi
exaktně vymezila. Podle ustálené judikatury není žaloba proti rozhodnutí správního orgánu opravným
prostředkem, a to ani mimořádným, u něhož lze suspenzivní účinek očekávat. Správní žaloba je
kasačním nástrojem soudní kontroly zákonnosti správních aktů. Možnost poskytnutí odkladného
účinku rozhodnutím soudu má charakter mimořádný, protože soud tu před vlastním rozhodnutím ve
věci samé prolamuje právní účinky pravomocného správního aktu, na který (dokud není jako celek
zákonným způsobem zrušen) je třeba hledět jako na zákonný a věcně správný. Takové rozhodnutí
soudu je proto nesystémové a musí být vyhrazeno pro případy zcela mimořádné. Následně, pokud
soud žalobu shledá důvodnou, zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro
nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem
stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil, což by mohlo nastat především v režimu rušení
podle § 13 odst. 2, kde se aplikuje správní uvážení, resp. výsledek řízení je odvislý od správního uvážení
Ministerstva spravedlnosti. Pokud soud shledá, že žaloba důvodná není, zamítne ji. Jiné rozhodnutí v
rámci kasačního postupu možné není, výjimkou je jen rozhodování o žalobě proti rozhodnutí, jímž
správní orgán uložil trest za přestupek. V tomto případě může správní soud rozhodnutí za splnění
zákonných podmínek moderovat. Proti pravomocnému rozhodnutí správního soudu je možné podat v
rámci správního soudnictví následně ještě kasační stížnost. Po vyčerpání opravných prostředků v rámci
správního soudnictví je možné v rámci vnitrostátní právní úpravy ještě podat ústavní stížnost.
Závěrem je ke zrušení povolení nutné ještě zdůraznit, že insolvenční správce, je-li právnickou osobou,
může mít za jisté situace lepší postavení než insolvenční správce, který je fyzickou osobou. V případě,
že je vedeno správní řízení o zrušení povolení veřejné obchodní společnosti, mohou se ohlášení
společníci vyhnout neblahému důsledku ztráty bezúhonnosti podle § 7 odst. 1 písm. g) zákona a v
podstatě i zrušení svého povolení. Pokud je povolení zrušeno veřejné obchodní společnosti,
neznamená to automaticky, že by o své povolení přišel i ohlášený společník. Po zrušení však nebude
splňovat podmínku bezúhonnosti [§ 6 odst. 1 písm. d)] a jeho povolení bude následně zrušeno podle §
13 odst. 1 písm. a) zákona. Veřejná obchodní společnost však může v průběhu řízení podat písemné
oznámení o ukončení činnosti podle § 12 odst. 1 písm. e) zákona. Veřejná obchodní společnost na
základně tohoto oznámení ukončí činnost k poslednímu dni kalendářního měsíce, který následuje po
měsíci, ve kterém bylo oznámení doručeno na Ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem k této skutečnosti
bude podle § 66 spr. řádu řízení o zrušení povolení zastaveno, neboť odpadne jeho důvod. Bývalý
ohlášený společník, případně společníci mohou vzápětí založit novou veřejnou obchodní společnost a
činnost insolvenčního správce v podstatě vykonávat dále, i když za cenu, že přijdou o všechna řízení
(srov. § 31 odst. 4 insolvenčního zákona), ve kterých byla ustanovena veřejná obchodní společnost jako
insolvenční správce. Dokážou však zabránit sankčnímu zrušení, zrušení svých povolení a vytvoření
překážky bezúhonnosti a v neposlední řadě nutnosti dělat znova zkoušku insolvenčního správce, na
kterou by mohli jít až po 5 letech.
V rámci výkonu funkce insolvenčního správce je tak mnohem lepší působit jako ohlášený společník
insolvenčního správce v rámci veřejné obchodní společnosti než jako insolvenční správce - fyzická
osoba. Zákonná úprava umožnuje, aby si mohl insolvenční správce sám založit veřejnou obchodní
společnost, jejímž předmětem podnikání je výkon činnosti insolvenčního správce, nepotřebuje k tomu
druhého insolvenčního správce, postačí mu jakákoliv jiná osoba, která může být společníkem veřejné
obchodní společnosti, neboť zákon nepožaduje, aby všichni společníci byli insolvenční správci, jako
tomu je například u advokátů, u nichž všichni společníci musejí být advokáti. Zákon v podstatě pouze
kvalifikuje společníka jako ohlášeného společníka, jehož prostřednictvím je vykonávána činnost
insolvenčního správce. Tento model zajištuje insolvenčnímu správci v zásadě nekonečnou ochranu
před zrušením povolení, případně i před postihem za přestupek. Bude-li s insolvenčním správcem -
veřejnou obchodní společností vedeno správní řízení o zrušení povolení, případně i přestupkové řízení,
může se sankci, resp. zrušení povolení vyhnout tím, že podá písemné oznámení o ukončení činnosti
podle § 12 odst. 1 písm. e) zákona. Veřejná obchodní společnost na základně tohoto oznámení ukončí
činnost k poslednímu dni kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém bylo oznámení
doručeno na Ministerstvo spravedlnosti. Pří správném načasování tak nedojde k vydání rozhodnutí,
kterým by bylo pravomocně zrušeno povolení, případně udělena sankce za přestupek. Tento postup
může insolvenční správce v podstatě opakovat donekonečna, neboť řízení bude vždy podle § 66
správního řádu zastaveno a nebude mít pro fyzickou osobu - ohlášeného společníka žádný negativní
následek v podobě zrušení povolení, udělení sankce nebo vytvoření překážky bezúhonnosti, jediným
negativním aspektem bude ztráta všech řízení podle § 31 odst. 4 insolvenčního zákona. I v tomto
případě však existují procesní mechanismy, jak tato řízení dostat zpět, resp. v nich dále pokračovat.
K odst. 1
Odstavec první upravuje zrušení povolení bez správního uvážení. Zákonodárce stanovil závazný postup
správního orgánu - Ministerstva spravedlnosti - vyloučil tak jakoukoli diskreci při jeho rozhodování o
zrušení povolení nebo zvláštního povolení insolvenčního správce v případě, že insolvenční správce
nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 13 odst. 1 písm. a) nebo podmínek uvedených v § 13
odst. 1 písm. b) v případě správce se zvláštním povolením. Přestane-li insolvenční správce nebo
zvláštní insolvenční správce splňovat jednu z vymezených podmínek, musí správní orgán - Ministerstvo
spravedlnosti - zbytečného odkladu od chvíle, kdy se o této skutečnosti dozví, zahájit správní řízení o
zrušení povolení, resp. zvláštního povolení, které musí vyústit ve zrušující rozhodnutí. Výjimkou je
situace, kdy insolvenční správce začne v průběhu řízení podmínku opět splňovat. V takovém případě
musí Ministerstvo spravedlnosti řízení zastavit, neboť odpadl důvod řízení podle § 66 správního řádu.
K odst. 1 písm. a)
Písmeno a) upravuje zrušení obecného povolení insolvenčnímu správci, a to jak fyzické osobě, tak
osobě právnické - veřejné obchodní společnosti. Ministerstvo spravedlnosti obecné povolení zruší
vždy, pokud insolvenční správce - fyzická osoba s obecným povolením přestane splňovat kteroukoliv
podmínku podle § 6 odst. 1. Důležité je zdůraznit, že podmínky musel insolvenční správce splňovat již
při vydání povolení, takže zde musí dojít ke změně od doby vydání povolení. V úvahu přichází
především situace, kdy bude insolvenčnímu správci omezena svéprávnost (blíže § 6) nebo nebude
splňovat podmínku bezúhonnosti (blíže § 7), samozřejmě mohou nastat i další situace, ale to půjde o
zcela výjimečné případy (blíže výklad v § 6 odst. 1). V případě, že je insolvenční správce veřejnou
obchodní společností, zruší Ministerstvo spravedlnosti tomuto správci povolení, přestane-li splňovat
některou z podmínek specifikovaných v § 8 odst. 1.
K odst. 1 písm. b)
Písmeno b) upravuje zrušení zvláštního povolení. Ministerstvo spravedlnosti zvláštní povolení zruší
vždy, pokud insolvenční správce - fyzická osoba se zvláštním povolením přestane splňovat kteroukoliv
podmínku podle § 6 odst. 2. Zde je opět nutné zdůraznit, že podmínky musel insolvenční správce
splňovat již při vydání zvláštního povolení, takže musí dojít ke změně od doby vydání zvláštního
povolení. Podmínky jsou z logiky věci v podstatě shodné s podmínkami, které musí splňovat
insolvenční správce s obecným povolením [§ 6 odst. 2 písm. a)]. Navíc jsou požadovány podmínky
výkonu zvláštní zkoušky insolvenčního správce a splnění předpokladů pro výkon citlivé činnosti (blíže
komentář k § 2a). Relativně novou povinností je splnění předpokladů právě pro výkon citlivé činnosti;
ta byla zavedena zákonem č. 185/2013 Sb. Uvedená novela obsahovala přechodné ustanovení, podle
kterého insolvenční správce, kterému bylo vydáno zvláštní povolení před účinností této novely,
nemusel splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti po dobu 12 měsíců. Novela nabyla účinnosti 1.
8. 2013, a přechodné období proto skončilo k 1. 8. 2014. Na základě této novely byla vůbec poprvé
zahájena řízení o zrušení zvláštního povolení, která vyústila v pravomocné zrušení celkem 4 zvláštních
povolení. V případě, že je insolvenční správce se zvláštním povolením veřejnou obchodní společností,
zruší Ministerstvo spravedlnosti tomuto správci zvláštní povolení, přestane-li splňovat některou z
podmínek specifikovaných v § 8 odst. 2.
K odst. 2
Odstavec druhý upravuje, na rozdíl od předchozího odstavce, zrušení povolení nebo zvláštního
povolení na základě správního uvážení Ministerstva spravedlnosti. Citované ustanovení upravuje
možnost zrušení (zvláštního) povolení v případě, kdy insolvenční správce závažným způsobem porušil
nebo opakovaně porušuje povinnost stanovenou tímto zákonem, kontrolním řádem nebo insolvenčním
zákonem.
Ministerstvo mohlo před koncepční novelou zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu
Uvedená pravomoc v § 13 v původním znění ve spojení s vymezením dohledu v § 36 dávala Ministerstvu
spravedlnosti do ruky velmi silný a efektivní nástroj. Ministerstvo mohlo insolvenčnímu správci zrušit
povolení, pokud přes písemné upozornění opakovaně nebo závažným způsobem porušil povinnosti
stanovené tímto nebo insolvenčním zákonem. Aniž by byl tento efektivní institut byť jedenkrát v
minulosti aplikován (podle názoru autora k tomu byla řada příležitostí), byl v roce 2013 novelizován
jiným, méně efektivním prostředkem dohledu. Hlavním argumentem změny parametrů postihu v § 13
odst. 2 byla možná ústavní kolize; podle důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb.: „[n]ejvětší otázky
vzbuzuje ustanovení § 13 odst. 2 (a také § 34) zákona o insolvenčních správcích, podle kterého může
ministerstvo zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který i přes písemné
upozornění ministerstva opakovaně nebo závažným způsobem porušil povinnosti stanovené tímto
zákonem nebo zákonem upravujícím úpadek a způsoby jeho řešení. Formulace použita v tomto
ustanovení nabádá v návaznosti na nejasné ustanovení § 36 odst. 1 tohoto zákona k závěru, že
ministerstvo jakožto orgán státní správy soudů může paralelně se soudem vykonávat dohled nad tím,
zda insolvenční správce postupuje v probíhajícím insolvenčním řízením v souladu s insolvenčním
zákonem. V probíhajícím insolvenčním řízení vykonává dohled nad činností všech procesních subjektů
v souladu s ustanovením § 10 písm. b) a § 11 insolvenčního zákona pouze insolvenční soud.
Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgán moci výkonné nemůže zasahovat do konkrétního
insolvenčního řízení. Takovéto jednání by bylo nepochybně kvalifikováno jako nedovolené zasahování
do nezávislosti výkonu soudnictví a ve své podstatě by popíralo ústavně zakotvený princip dělby moci.“
Podle názoru autora šlo pouze o domnělou ústavní kolizi, neboť pojetí dohledových kompetencí před
novelou č. 185/2013 Sb. nevytvářelo kolizní situace mezi pořádkovými opatřeními udělovanými soudy
insolvenčním správcům podle insolvenčního zákona v konkrétním insolvenčním řízení a možnými
opatřeními ve formě zrušení povolení v rámci správního řízení vedeného s insolvenčními správci
Ministerstvem spravedlnosti podle komentovaného zákona. Ústavní kolize vytvořena být nemohla,
neboť dohled ze strany soudu a ministerstva má zcela odlišný chráněný zájem, resp. objekt. Předchozí
koncepce reflektovala rozdílnost zájmu chráněného v rámci rozhodování insolvenčních soudů - tedy
zájmu na řádném výkonu funkce insolvenčního správce v rámci ustanovení do konkrétního
insolvenčního řízení prostřednictvím pořádkových opatření vymezených v insolvenčním zákoně.
Smyslem pořádkových opatření v rámci konkrétního insolvenčního řízení je výchovně působit na
insolvenčního správce s cílem, aby se činnost, jednání nebo opomenutí, které jí byly sankcionovány, v
budoucnu v daném řízení neopakovaly. Ve vztahu k insolvenčnímu správci je pořádková pokuta (§ 81
insolvenčního zákona) nástrojem insolvenčního soudu sloužícím k vynucení řádného výkonu funkce
insolvenčního správce v rámci konkrétního řízení a přichází v úvahu především v případě, kdy
pochybení správce mohou ve svém důsledku ztížit další postup insolvenčního řízení a k nápravě
nevedla ani výzva soudu s pohrůžkou pořádkové pokuty nebo kdy zjištěná závada v postupu správce již
takový nežádoucí důsledek přivodila, a přitom nejde o pochybení natolik závažné či opakované, aby
odůvodňovalo zproštění správce funkce dle § 32 insolvenčního zákona. Dohled ze strany ministerstva,
resp. opatření, která mohla být přijata, mířila na obecné zajištění řádného výkonu profese
insolvenčního správce, na který nedopadá dohlédací činnost insolvenčního soudu (§ 11 insolvenčního
zákona) a případná pořádková opatření udělená soudem. Dohled ze strany ministerstva chránil
významný veřejný zájem na řádnosti výkonu profese insolvenčního správce jakožto vysoce
specializované činnosti, která má zásadní dosah do majetkové sféry dlužníka i jeho věřitelů. Ze strany
veřejné moci zajisté existuje oprávněný zájem na tom, aby tuto činnost vykonávaly pouze osoby
bezúhonné, náležitě odborně vybavené, případně splňující příslušné bezpečnostní parametry.
Opatření, které bylo možno udělit Ministerstvem spravedlnosti v rámci správního řízení, by tudíž plnilo
v prvé řadě represivní funkci (vůči konkrétnímu insolvenčnímu správci), případně preventivní funkci (z
obecného hlediska) v rámci dohledu nad řádným výkonem profese insolvenčního správce; naopak
funkcí pořádkového opatření uděleného insolvenčním soudem je v prvé řadě zjednání nápravy v rámci
konkrétního řízení, v němž byl insolvenční správce ustanoven do funkce.
Předchozí právní úprava § 13 zákona účinná do 30. 6. 2017 byla do zákona vtělena zákonem č. 185/2013
Sb. za účelem zajištění řádného a spolehlivého výkonu činnosti insolvenčních správců a eliminaci
výkonu činnosti insolvenčních správců takovými insolvenčními správci, kteří porušují povinnosti
stanovené insolvenčním zákonem, zákonem o insolvenčních správcích nebo povinnosti uložené
insolvenčním soudem. Právní úprava reflektovala zvláštní povahu činností insolvenčního správce,
kladla do popředí kvalitu výkonu činnosti insolvenčního správce a případné nedostatky v jeho činnosti
zásadním způsobem sankcionovala. Z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že „[i]nsolvenční
správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout
veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.
Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před
zájmy jiných osob“. Zákonem chráněný zájem je tak řádný výkon činnosti insolvenčního správce (na
rozdíl od pořádkového opatření soudu, případně sankce Ministerstva spravedlnosti za přestupek podle
§ 36b, jež má účel užší, když zajišťuje řádný výkon funkce ustanoveného insolvenčního správce) jakožto
vysoce specializované činnosti, která má zásadní dosah do majetkové sféry dlužníka i jeho věřitelů. Ze
strany veřejné moci existuje proto oprávněný zájem na tom, aby tuto činnost vykonávaly pouze osoby
bezúhonné, náležitě odborně vybavené, splňující příslušné bezpečnostní parametry. Jedním ze
základních nástrojů, kterým zákon ovlivňuje kvalitu činností vykonávaných insolvenčními správci, je
právě i případná eliminace subjektů, které svou činnost řádně nevykonávají, a tudíž je nutno takovéto
osoby ze systému vyřadit, přičemž příslušným nástrojem v rukou Ministerstva spravedlnosti je
kompetence rozhodovat za splnění zákonných podmínek o zrušení povolení insolvenčního správce.
Citována úprava § 13 odst. 2 zákona do 30. 6. 2017 spočívala na možnosti zrušení (zvláštního) povolení v
případě, že správci bude uděleno více sankcí - tzv. mnohost sankcí. Ustanovení upravovalo dvě
samostatné skutkové podstaty; při naplnění kterékoliv z nich mohlo Ministerstvo spravedlnosti zrušit
insolvenčnímu správci povolení nebo zvláštní povolení. Zároveň jejich naplnění nešlo kombinovat,
každá skutková podstata musela být naplněna samostatně.
První skutková podstata byla upravena v § 13 odst. 2 písm. a), podle kterého ministerstvo mohlo zrušit
povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, kterému byla Ministerstvem spravedlnosti
opakovaně udělena sankce podle § 36b. Ministerstvo spravedlnosti přitom muselo přihlížet zejména k
povaze porušených povinností, počtu a charakteru sankcí udělených insolvenčním soudem a době, jež
uplynula mezi porušením jednotlivých povinností.
Druhá skutková podstata byla upravena v § 13 odst. 2 písm. b), podle kterého mohlo Ministerstvo
spravedlnosti zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, kterému byla insolvenčním
soudem opakovaně udělena sankce podle insolvenčního zákona. Ministerstvo spravedlnosti přitom
přihlíželo - stejně jako v případě podle § 13 odst. 2 písm. a) - zejména k povaze porušených povinností,
počtu a charakteru sankcí udělených insolvenčním soudem a době, jež uplynula mezi porušením
jednotlivých povinností.
Zákon jako základní (prvotní) podmínku (conditio sine qua non), bez které nelze uvažovat o zahájení
správního řízení o zrušení povolení insolvenčního správce, považoval existenci insolvenčním soudem
nebo ministerstvem opakovaně udělených sankcí. Ministerstvo spravedlnosti tak bylo v prvé řadě
povinno zkoumat, zdali je naplněna existence mnohosti udělených sankcí (minimálně dvě), přičemž až
následně (a pouze v případě existence mnohosti sankcí) bylo oprávněno se zabývat okolnostmi, za
nichž došlo k opakovanému uložení jednotlivých sankcí. Sankcí měl pak zákon u § 13 odst. 2 písm. a) na
mysli napomenutí nebo pokutu až do výše 200 000 Kč uloženou za správní delikt podle § 36b. Sankcí u
§ 13 odst. 2 písm. b) měl pak zákon na mysli procesní opatření insolvenčního soudu, kterým bylo
trestáno narušování insolvenčního řízení správcem a zajišťován jeho řádný průběh, přičemž
insolvenční zákon rozlišoval pořádkovou pokutu (§ 81 odst. 2 insolvenčního zákona), jejíž účel je zejm.
výchovný, a zproštění funkce insolvenčního správce (§ 32 odst. 1 insolvenčního zákona), jako jakási
ultima ratio sankčních opatření insolvenčního soudu. K dílčímu závěru existence mnohosti sankcí bylo
však nutno uvést, že nikoliv pouhé zjištění o existenci opakovaně udělených sankcí bez dalšího
(automaticky) naplňovalo veškeré podmínky pro rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o zrušení
povolení nebo zvláštního povolení insolvenčnímu správci. Existence mnohosti sankcí byla tak pouze
podmínkou pro posouzení existence dalších předpokladů pro vydání rozhodnutí ve věci. K posuzování
samotné mnohosti (počtu) sankcí udělených insolvenčními soudy (nikoli ministerstvem) bylo nutné
zdůraznit, že Ministerstvo spravedlnosti nemělo brát v potaz skutečnost, že insolvenční soud některé z
uložených sankcí postupem dle § 53 odst. 2 o. s. ř. dodatečně prominul, jelikož tímto rozhodnutím
nedocházelo ke zrušení předchozího sankčního rozhodnutí insolvenčního soudu a důvodů, které k
němu soud vedly, toliko bylo reflektováno pozdější chování insolvenčního správce, jemuž byla sankce
uložena. Tím se rozumělo takové chování, z nějž je patrno, že insolvenční správce si vzal z uložené
pořádkové pokuty ponaučení a v dalších fázích řízení již soudu nezavdal příčinu k přijetí pořádkových
opatření, případně že insolvenční správce napravil škodlivý následek způsobený chováním, za které mu
byla pokuta uložena, nebo že tohoto chování alespoň litoval a soudu se za něj omluvil. Případné
prominutí uložené sankce však mohlo mít zcela zásadní vliv toliko při hodnocení závažnosti
porušených povinností v rámci správního uvážení Ministerstva spravedlnosti. Zároveň se zde otvírala
ještě jedna zásadní otázka, a to jak dalece může dohledový orgán přihlížet k uděleným sankcím. Zákon
neznal a ani nyní nový zákon o přestupcích a řízení o nich institut zahlazení tak, jak ho zná trestní
právo, nezná. Z toho důvodu bylo nutné tento institut analogicky v rámci dohledu zohlednit. Tento
závěr dovodila i judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že i v rámci správního trestání je
namístě zvážit možnost aplikovat analogicky úpravu zahlazení odsouzení obsaženou v trestním zákoně.
Typická situace by nastala, kdyby insolvenční správce dostal několik sankcí za menší pochybení, např.
neplnění informační povinnosti nebo doložení dokladu prokazujícího splnění podmínky uzavření
smlouvy o pojištění odpovědnosti, a mezi těmito sankcemi uplynula delší doba, třeba i několik let.
Následně by naplnil podmínky pro zrušení podle § 13 odst. 2. V tomto případě by řízení o zrušení zcela
jistě nebylo namístě, a to především s ohledem na analogickou aplikaci zahlazení odsouzení.
Následnou a stěžejní otázkou pro Ministerstvo spravedlnosti pak bylo posouzení závažnosti
porušených povinností, jejíž hodnocení záviselo na všech okolnostech konkrétního případu, přičemž až
v této fázi byla dána diskrece v rámci zákonem nastavených mantinelů. Zákon stran závažnosti
porušených povinností výslovně uváděl u obou skutkových podstat demonstrativní výčet okolností, k
nimž byl správní orgán povinen přihlédnout. Jednalo se o (i) povahu porušených povinností, počet a
charakter udělených sankcí a (ii) dobu, která uplynula mezi porušením jednotlivých povinností. Obecně
(nad právě uvedené) byla však závažnost porušení povinností určována, vzhledem k demonstrativnímu
výčtu, jinými okolnostmi, přičemž bylo zpravidla nutno vzít v potaz (iii) význam chráněného zájmu,
který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za nichž byl čin spáchán,
osobu insolvenčního správce, míru zavinění a jeho pohnutku, případně bylo třeba přihlížet i k tomu,
byla-li případnými pochybeními insolvenčního správce způsobena škoda.
Povaha porušených povinností, počet a charakter udělených sankcí vždy vyplývaly z jednotlivých
rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o správním deliktu nebo usnesení soudu o uložení pořádkové
pokuty nebo zproštění funkce insolvenčního správce. Ministerstvo spravedlnosti by se v rámci
jednotlivých rozhodnutí muselo zaměřit především na to, zda byla insolvenčnímu správci uložena v
rámci insolvenčního řízení nejpřísnější možná sankce zproštění funkce a v případě správního deliktu
udělena při horní hranici. Dále se Ministerstvo spravedlnosti zaměřovalo na to, zda došlo k
opakovanému udělování sankcí v rámci jednoho řízení. Doba, která uplynula mezi porušením
jednotlivých povinností, také vyplývala z jednotlivých rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o správním
deliktu nebo usnesení soudu o uložení pořádkové pokuty nebo zproštění funkce insolvenčního
správce. Na tomto místě bylo především nutné zkoumat, zda šlo o krátké excesivní období, nebo
naopak o kontinuální období, kdy byly sankce udělovány. V rámci okolností spoluurčujících závažnost
porušených povinností (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a
jeho následky, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, osoba insolvenčního správce, míra zavinění a jeho
pohnutka, případně bylo třeba přihlížet i k tomu, byla-li případnými pochybeními insolvenčního
správce způsobena škoda) bylo nutné, aby se Ministerstvo spravedlnosti zabývalo dalšími okolnostmi,
které se vztahují k řádnému výkonu činnosti insolvenčního správce účastníkem řízení.
Koncepční novelou byla úprava § 13 odst. 2 v pořadí již podruhé změněna. Současné nastavení dává
možnost zrušení (zvláštního) povolení v případě, kdy insolvenční správce závažným způsobem porušil
nebo opakovaně porušuje povinnost stanovenou tímto zákonem, kontrolním řádem nebo insolvenčním
zákonem. Již samotné nastavení, resp. profese, insolvenčního správce je historicky špatně nastavena, a
to s ohledem na absenci profesní komory. Zásadním nedostatkem je, že insolvenční správce nestojí
jako člen stavovské organizace s kárnou odpovědností na jedné straně a vedle toho neexistuje
samosprávná stavovská organizace vybavená kárnou pravomocí na straně druhé. Tato absence pak
způsobuje současnou konstrukci přestupků a možnosti zrušení povolení namísto toho, aby byl zaveden
systém kárného trestání jako u ostatních profesí (advokáti, notáři, soudní exekutoři apod.) Změna byla
odůvodněna posílením dohledu a hlavní teze odůvodnění stojí na tom „[ž]e správní trestání a opatření
spočívající ve zrušení povolení plní odlišné funkce, lze pro tentýž skutek uložit insolvenčnímu správci
sankci za přestupek podle § 36b ZIS a zrušit povolení. Zrušení povolení není sankcí, tím méně je sankcí
trestní povahy. Jejím účelem není represe. Zrušením povolení má dohledový orgán zabránit osobám
nezpůsobilým řádně vykonávat činnost insolvenčního správce (přičemž o jejich nezpůsobilosti svědčí
závažnost nebo frekvence jejich protiprávního jednání) v jejím pokračování. Pokračování ve výkonu
činnosti takovýmto insolvenčním správcem by ohrožovalo veřejný zájem nebo by mu odporovalo.
Poruší-li insolvenční správce svoji povinnost, čímž naplní znaky skutkové podstaty přestupku i
materiální znak přestupku (protiprávní jednání insolvenčního správce dosahuje určité míry
společenské škodlivosti), dohledový orgán zahájí ex officio - v souladu se zásadou legality - správní
řízení o přestupku a, nelze-li považovat případné uložení sankce za přestupek za dostatečné z hlediska
prevence jeho dalšího protiprávního jednání, může dohledový orgán proti témuž insolvenčnímu správci
a pro týž skutek iniciovat správní řízení o zrušení povolení. Uvedená konstrukce není s ohledem na
odlišný účel, odlišnou funkci a odlišnou povahu opatření (sankcí) ve správním trestání a opatření
spočívající ve zrušení povolení problematická z hlediska jejího souladu se zásadou ne bis in idem ani v
rovině jejího legislativního ukotvení ani z hlediska jejího uplatňování v aplikační praxi dohledového
orgánu.“
Odůvodnění změny v důvodové zprávě je podle názoru autora chybné a v přímém rozporu s Listinou
základních práv a svobod a konstantní judikaturou ESLP i vrcholných vnitrostátních soudů (ÚS a NSS).
Zároveň je paradoxem, že úprava se v podstatě principiálně vrací k původní právní úpravě, která byla
účinná do 31. 7. 2013 a zákonodárcem byla změna z důvodu ústavní kolize. Je tak minimálně s podivem,
že se zákonodárce k této koncepci vrací, když ji před 4 lety z důvodu protiústavnosti změnil. Podle
názoru autora však jediná původní úprava - tehdejší § 13 ve spojení tehdejším § 36 - umožňovala
efektivní výkon státního dohledu, který byl ústavně konformní. Následné úpravy, ať jde o úpravu do 30.
6. 2017, nebo úpravu od 1. 7. 2017, vykazovaly, resp. vykazují, znaky ústavní nekonformity, které se
mohou projevit při aplikaci. V rámci obou právních úprav mohlo totiž dojít především k porušení
zásady ne bis in idem. Vzhledem k legislativní změně se autor pro potřeby výkladu bude zaměřovat
pouze na již účinnou právní úpravu.
Současná podoba § 13 odst. 2 může v případě chybné aplikace narazit na dvě ústavněprávní úskalí.
Prvním úskalím je aplikace trestních zásad v rámci správního řízení. Důvodová zpráva - konkrétně
zvláštní část k odůvodnění § 13 - říká, že zrušení povolení není sankcí a už vůbec ne sankcí trestní
povahy, v rámci řízení tak nepřipadá v úvahu aplikace trestních zásad. S tímto názorem nelze souhlasit.
Aby bylo možno vyvrátit toto tvrzení, je třeba nejprve definovat trest. Trestem je v kontextu judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (např. stížnost č. 27812/95 Malige proti Francii, stížnost č. 59892/00,
Maszni proti Rumunsku) opatření, které má trestající nebo případně odstrašující povahu. Autor se tak
domnívá, že zrušení (zvláštního) povolení je zcela jednoznačně trestem, neboť pro správce bude vždy
potrestáním a bude mít i odstrašující účinek. Výklad lze pak doplnit argumentem ad minori ad mainus,
neboť když podle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu - rozšířeného senátu (NSS 6 As
114/2014-55) je záznam bodů do registru řidičů pro řidiče „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl.
7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, zrušení povolení pro již bývalého insolvenčního správce bude zajisté
taktéž trestem. V uvedeném kontextu tak musí správní řízení u zrušení (zvláštního) povolení podléhat
stejnému režimu jako trestání za trestné činy a přestupky a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny
záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu (např. NSS 6 A
126/2002-27 nebo NSS 8 As 17/2007-135).
Druhým úskalím je pak možné porušení zásady ne bis in idem. V případě kladného stanoviska ohledně
předchozí aplikace zásad je namístě aplikace této zásady, a to opět především v kontextu tvrzení v
důvodové zprávě, která výslovně říká, že za stejné porušení povinnosti lze uložit jak sankci, tak zrušení
(zvláštního) povolení. Tento názor je nesprávný, ale především i naprosto nelogický. Dojde-li k
porušení povinnosti a případnému uložení sankce za tentýž skutek, je naprosto jednoznačně dána
totožnost skutku ve smyslu judikatury ESLP (srov. stížnost č. 50178/99, Nikitin proti Rusku, bod 35,
stížnost č. 14939/03, Sergey Zolotukhin proti Rusku, bod 107, stížnost č. 59892/00, Maszni proti
Rumunsku, bod 68). Nehledě na to, že lze jen stěží uvažovat o tom, že by vedle zrušení povolení správní
orgán uložil správci sankci např. v podobě zákazu činnosti nebo pokuty. Tento postup předvídaný
důvodovou zprávou nedává žádný smysl a řízení o přestupku by muselo být stejně zastaveno.
Lze tedy konstatovat, že úprava je, na rozdíl od přechozí právní úpravy, účinné do 30. 6. 2017, lépe
aplikovatelná a nevytváří apriori ústavněprávní riziko. S ohledem na předchozí vymezení je tak nutné
správní řízení vést v režimu správního trestání, tedy s garancí všech zásad relevantních pro trestní
právo, a eliminovat situace, kdy by mohlo dojít ke dvojímu potrestání.
Současné ustanovení, resp. skutková podstata upravuje dvě situace porušení povinnosti. První situace
nastává, když insolvenční správce závažným způsobem porušil povinnost vyplývající pro něho ze
zákona o insolvenčních správních, kontrolního řádu nebo insolvenčního zákona. Musí jít tedy o
povinnost stanovenou těmito třemi předpisy. Mimo to má však povinnost dle jiných právních předpisů
- v kontextu § 36 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat
svědomitě a s odbornou péčí, dále je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě
požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát
při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. V rámci tohoto vymezení,
především pak odborné péče, na něho dopadají povinnosti z dalších oblastí upravené mnoha jinými
zákony. Skutková podstata dále požaduje, aby šlo o závažné, resp. kvalifikované, pochybení, nikoliv
pochybení běžné. Dále musí jít o pochybení, kdy již došlo k ukončení skutkového děje a porušení
povinnosti bylo kvalifikovaně naplněno.
Druhou upravenou situací je situace, kdy insolvenční správce opakovaně porušuje povinnosti
vyplývající pro něho ze zákona o insolvenčních správních, kontrolního řádu nebo insolvenčního zákona.
V tomto případě musí jít o soustavné porušování povinností, které stále trvá.
Obě situace se však zároveň kryjí se skutkovou podstatou přestupku podle § 36b odst. 1 písm. k). Jedná
se o nesystémové řešení, v důsledku kterého může být správce trestán na základě naprosto shodného
porušení povinnosti v režimu přestupkového řízení nebo mu může být v rámci řízení o zrušení povolení
zrušena jeho licence; obě řízení mají mít podle zákonodárce navíc odlišný průběh a mohou běžet i
vedle sebe. Pokud správce bude trestán v režimu přestupkového řízení, může mu správní orgán uložit
pokutu do 5 000 000 Kč nebo sankci zákazu činnosti do 5 let. V případě, že s ním bude vedeno řízení o
zrušení povolení, výsledkem může být zrušení povolení a vytvoření překážky bezúhonnosti. Jak již bylo
řečeno výše, podle názoru autora tak nebude možné postupovat, neboť by byla porušena zásada ne bis
in idem a ani v licenčním řízení nelze vyloučit aplikaci trestních zásad. Dohledový orgán tak bude
muset vždy vést pouze jedno řízení, a to buď řízení o přestupku, nebo řízení o zrušení povolení, nikdy
ne obě najednou, nebo za sebou, jak je uvedeno v důvodové zprávě.
Závěrem ke zrušení (zvláštního) povolení je nutné uvést, že zákonodárce nepřijal žádná přechodná
ustanovení k řízením o zrušení (zvláštního) povolení, která byla zahájena a pravomocně neskončena
před účinností nové právní úpravy přijaté koncepční novelou. Z kontextu celé novely se
pravděpodobně jedná o opomenutí spíše než o úmysl.
K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1
Ústavy), patří zásada vedle zásady zákonnosti, která je explicitně stanovena v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2
odst. 2 Listiny, princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné
účinnosti (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6
Listiny výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení se trestnost činu
posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se
použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i
pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.).
Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního
státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní
normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se
uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z
principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za
porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým
adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.
Jedinou výjimkou je situace, kdy určité jednání bylo z předchozí právní úpravy postihováno a v rámci
nového právní úpravy je také postihováno, ale pro osobu, které se tohoto jednání dopustila, příznivěji.
Pokud bylo správní řízení o zrušení (zvláštního) povolení zahájeno před účinností koncepční novely,
není již možné podle názoru autora ve věci rozhodnout jinak než zastavením řízení, neboť neexistuje
zákonný podklad pro vydání rozhodnutí a správní orgán rozhoduje podle skutkového a právního stavu
k vydání rozhodnutí. Zároveň není ani možné užít nově účinnou právní úpravu a řízení o zrušení
(zvláštního) povolení „překlopit“ do nového režimu podle § 13 odst. 2 zákona, neboť by se jednalo o
nepřípustnou pravou retroaktivitu v neprospěch insolvenčního správce, a to z níže popsaného důvodu.
Před účinností koncepční novely byla základní (prvotní) podmínka (conditio sine qua non), bez které
nešlo uvažovat o zahájení správního řízení o zrušení (zvláštního) povolení insolvenčního správce,
odvislá od existence sankcí. Ministerstvo spravedlnosti tak bylo v prvé řadě povinno zkoumat, zdali je
naplněna existence mnohosti udělených sankcí (minimálně dvě), přičemž až následně (a pouze v
případě existence mnohosti sankcí) bylo oprávněno se zabývat okolnostmi, za nichž došlo k
opakovanému uložení jednotlivých sankcí. Sankcí měl zákon u § 13 odst. 2 písm. a) na mysli
napomenutí nebo pokutu až do výše 200 000 Kč uloženou za správní delikt podle § 36b. Sankcí u § 13
odst. 2 písm. b) měl pak zákon na mysli procesní opatření insolvenčního soudu, kterým bylo trestáno
narušování insolvenčního řízení správcem a zajišťován jeho řádný průběh, přičemž insolvenční zákon
rozlišoval pořádkovou pokutu (§ 81 odst. 2 insolvenčního zákona), jejíž účel je zejm. výchovný, a
zproštění funkce insolvenčního správce (§ 32 odst. 1 insolvenčního zákona), jako jakási ultima ratio
sankčních opatření insolvenčního soudu. Až po splnění této podmínky mohlo Ministerstvo přejít k
dalšímu kroku, a to posouzení závažnosti porušených povinností, jejíž hodnocení záviselo na všech
okolnostech konkrétního případu, přičemž až v teprve v této fázi byla dána diskrece v rámci zákonem
nastavených mantinelů. Zákon výslovně stran závažnosti porušených povinností uváděl u obou
skutkových podstat demonstrativní výčet okolností, k nimž byl správní orgán povinen přihlédnout.
Jednalo se o (i) povahu porušených povinností, počet a charakter udělených sankcí a (ii) dobu, která
uplynula mezi porušením jednotlivých povinností. Obecně (nad právě uvedené) byla však závažnost
porušení povinností určována, vzhledem k demonstrativnímu výčtu, jinými okolnostmi, přičemž bylo
zpravidla nutno vzít v potaz (iii) význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení
činu a jeho následky, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, osobu insolvenčního správce, míru zavinění a
jeho pohnutku, případně bylo třeba přihlížet i k tomu, byla-li případnými pochybeními insolvenčního
správce způsobena škoda.
Z výše uvedeného vyplývá, že předchozí právní úprava byla pro insolvenčního správce příznivější,
jelikož poskytovala insolvenčnímu správci větší procesní ochranu. Skládala se totiž ze dvou procesních
fází, a to existence mnohosti sankcí a teprve poté posouzení jejich závažnosti, a teprve po tomto
posouzení mohlo dojít k zahájení řízení o zrušení (zvláštního) povolení. Za současné právní úpravy
může dohledový orgán přistoupit k zahájení řízení o zrušení (zvláštního) povolení za jakékoliv podle
něho závažné porušení povinnosti. Již není třeba existence dvou (!) pravomocných sankčních
rozhodnutí, ale postačí úsudek dohledového orgánu, což je naprosto diametrálně odlišná situace než
před novelou. Tento právní závěr je podpořen jak judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu, tak i důvodovou zprávou ke koncepční novele, která jasně deklaruje, že dochází k důraznému
zpřísnění podmínek dohledu, sankčních řízení a rušení povolení, než jaké byly před koncepční novelou.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 7 - bezúhonnost, § 8 - vydání povolení a
zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 36b - správní delikty
právnických a podnikajících fyzických osob.
§ 25, § 29, § 31, 32 odst. 1, § 36 odst. 1, § 81 odst. 2 insolvenčního zákona, spr. řád, s. ř. s., § 53 odst. 2
o. s. ř.
Judikatura:
I. Ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod a spočívající
v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, platí
i v řízení o sankci za správní delikty. Ve svých důsledcích znamená, že rozhodnutí, které za účinnosti
nového práva ukládá trest podle práva starého, se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou,
zda nové právo vůbec převzalo staré skutkové podstaty, a pokud ano, zda tresty za takové delikty
ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého. Rozhodnutí,
které se s touto otázkou vůbec nevypořádá a zcela ji pomine, je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
II. Ustanovení § 83 odst. 8 zákona č. 183/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
o tom, že „Řízení o pokutách zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních
právních předpisů. Ostatní zahájená řízení se dokončí podle tohoto zákona.“, nemůže prolomit
ústavní princip čl. 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod: lze jej chápat pouze v
procesním, a nikoli hmotněprávním smyslu.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27)
[8] Nejvyšší správní soud zhodnotil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a shledal,
že nejsou dány podmínky pro to, aby mu vyhověl.
[9] Dle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "s. ř. s."), nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na
návrh přiznat. O návrhu pak rozhoduje přiměřeně dle § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Dle § 73 odst. 2 s. ř. s.
platí: "Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v
rozporu s důležitým veřejným zájmem."
[10] Rozšířený senát potvrdil výklad, dle něhož návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti může podat správní orgán, který podal kasační stížnost. I správní orgán je v takovém
případě povinen prokázat existenci újmy definované v citovaném § 73 odst. 2 s. ř. s. Rozšířený senát
(v usnesení ze dne 1.7.2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, dostupném z www.nssoud.cz stejně jako další zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) k tomu dodal: "Zatímco žalobce bude zpravidla
spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu
skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež
by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v
soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku
soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedené neznamená, že
odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však
o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou
důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu
nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude
v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj.
vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá."
[11] Na tomto místě lze zdůraznit, že ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. nezmiňuje (prostý) veřejný zájem, ale
zmiňuje důležitý veřejný zájem. Jako příklady situací, kdy může být žalovaný správní orgán s
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, rozšířený senát uvedl: vrácení
řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému
recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku (viz
usnesení ze dne 24.7.2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS).
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil žádný důležitý veřejný zájem,
který chrání a jehož porušení by ve smyslu citovaného usnesení rozšířeného senátu představovalo
nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám.
[13] Za podstatnou okolnost pro rozhodování o nynějším návrhu zdejší soud považuje to, že žalobce
předložil do řízení před městským soudem kopii dokladu o své bezpečnostní způsobilosti, na což
poukazoval na straně 6 žaloby, kterou stěžovateli městský soud zaslal. Pro rozhodování o
odkladném účinku je rozhodný stav, který panuje v době rozhodování o návrhu (kromě smyslu
institutu odkladného účinku to lze dovodit i z § 73 odst. 5 s. ř. s., dle něhož soud usnesením zruší
usnesení o přiznání odkladného účinku, pokud v mezidobí tyto účinky odpadly). Pro rozhodování o
odkladném účinku tak neplatí limitace, která vyplývá z § 75 odst. 1 s. ř. s. pro přezkum správních
rozhodnutí a dle níž soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu.
[14] Stěžovatel újmu, kterou odůvodňoval přiznání odkladného účinku, spatřoval v tom, že v
důsledku obnovení zápisu žalobce do zvláštní části seznamu insolvenčních správců může v
probíhajících řízeních, v nichž bude žalobce nově ustanoven, v řadě případů dojít k nenapravitelné
škodě. Stěžovatel pro účely svého návrhu na přiznání odkladného účinku nijak nerozporoval, že
žalobci byl doklad o bezpečnostní způsobilosti ke dni 26.2.2015 vydán, ačkoli byl o této skutečnosti
skrze zaslanou žalobu zpraven. Z hlediska ochrany účastníků insolvenčního řízení považuje Nejvyšší
správní soud za určující, že žalobce potřebný doklad obdržel a že jím tedy může prokazovat
zákonem požadované skutečnosti. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tím, že by šlo ze
skutečnosti, že žalobce doklad žalobce neměl ke dni 1.8.2014, ale že jej obdržel až dne 26.2.2015, v
podmínkách nynější věci dovozovat vznik nenapravitelné škody, jak tvrdil stěžovatel. 9 As 152/2015.
[15] Dále stěžovatel ve svém návrhu v souvislosti s vymezením újmy zmínil, že je klíčové, aby veškerá
jednání v rámci insolvenčního řízení vykonával insolvenční správce, který po celou dobu splňuje
všechny zákonné podmínky, a rovněž že neexistuje jiné řešení, které by bylo ve srovnatelné míře
schopno zákonem dosáhnout stanoveného cíle, kterým stěžovatel rozumí striktní dodržení zásady
legality v podobě zajištění výkonu funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením k této
činnosti.
[16] Základní smysl novely zákona o insolvenčních správcích provedené zákonem č. 185/2013 Sb. byl
dle důvodové zprávy následující: "Požadavek na bezpečnostní způsobilost zvláštních insolvenčních
ovlivnitelnost nebo důvěryhodnost, což jsou atributy, které není možné v současné době
posuzovat." (důvodová zpráva je dostupná z digitálního depozitáře Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR; 6. volební období, 2010-2013, www.psp.cz).
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zájmem, který uvedenou novelou zákonodárce sledoval,
bylo i splnění dalších kvalifikačních předpokladů u určitých insolvenčních správců. Stěžovatelova
argumentace nesměřuje k jádru takto vymezeného zájmu. Stěžovatel totiž v návrhu na přiznání
odkladného účinku nedovozuje, že žalobce ke dni rozhodování o odkladném účinku nesplňuje
požadavek bezpečnostní způsobilosti a že v současné době z tohoto důvodu představuje
bezpečnostní riziko. K osvědčení porušení důležitého veřejného zájmu dle zdejšího soudu
nepostačuje stěžovatelovo tvrzení, že v minulosti po určitou dobu nebyl žalobce požadovaný doklad
o bezpečnostní způsobilosti schopen předložit, za situace, kdy stěžovatel ani nepolemizuje s tím, že
žalobce v současnosti již požadovaný doklad má a že i mezi 1.8.2014 a 26.2.2014, kdy mu byl doklad
vystaven, musel splňovat podmínky pro jeho vydání, jinak by mu vydán nebyl.
[18] Zdejší soud po zhodnocení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl k
závěru, že stěžovatel neosvědčil újmu v podobě porušení důležitého veřejného zájmu, který
stěžovatel chrání a který by představoval nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného
účinku vznikne jiným osobám. Z tohoto důvodu byl návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zamítnut.
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2015, č. j. 9 As 152/2015-27)
Podle § 25 odst. 3 IZ je-li v době určení (osoby správce) podán návrh na povolení reorganizace nebo
je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích bez ohledu na způsob řešení
úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda
insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu
Podle § 31 odst. 4 IZ insolvenční správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho
právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí
ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích, insolvenční soud odvolá z funkce.
Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce
i tehdy, bylo-li mu zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích.
Podle § 3 odst. 2 zák. č. 312/2006 Sb. právo vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka, který je
podle zvláštního právního předpisu finanční institucí se zvláštním režimem nebo obchodníkem s
cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem
trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem penzijní společností nebo
penzijním fondem, anebo dlužníkem, jehož úpadek je řešen reorganizací, nebo jehož roční úhrn
insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000 Kč, anebo který zaměstnává nejméně 100
zaměstnanců v pracovním poměru, vzniká dnem nabytí právní moci zvláštního povolení.
Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na
kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to
možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.
Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Ze
seznamu insolvenčních správců vedeného Ministerstvem spravedlnosti plyne, že zvláštní povolení
vykonávat činnost insolvenčního správce bylo správci zrušeno. Dle zprávy Ministerstva
spravedlnosti ze dne 9.9.2015 se tak stalo rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.4.2015, č.
j. MSP-233/2013-LOINSO/23, které po zamítnutí správcem dne 15.4.2015 podaného rozkladu a
potvrzení napadeného rozhodnutí rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 4.9.2015, nabylo
právní moci dne 4.9.2015. Tyto okolnosti nejsou ostatně v řízení sporné.
Vycházeje z uvedeného odvolací soud dospívá k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně,
když správce dle § 31 odst. 4 IZ odvolal s tím, že ustanovil insolvenčního správce nového a správci v
souvislosti s tím uložil zákonem stanovené povinnosti spojené s předáním agendy. V podrobnostech
lze na jeho odůvodnění odkázat.
Brojí-li správce proti napadenému usnesení především tvrzením, že jeho odvolání z funkce odporuje
zásadě rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, odvolací soud tuto jeho námitku důvodnou
neshledává. Vychází přitom jednak z toho, že ust. § 31 odst. 4, věta druhá IZ setrvání správce ve
funkci v řízení, ve kterém je vyžadován výkon této funkce správcem se zvláštním povolením přes
ztrátu zvláštního povolení, výslovně vylučuje. A jednak úvahy správce o nehospodárnosti či
zpomalení řízení z důvodu jeho odvolání z funkce v míře, která by odporovala zásadám
insolvenčního řízení, za situace, kdy sám insolvenční zákon s takovou situací (odvolání správce z
důvodu zrušení zvláštního povolení) bez ohledu na fázi řízení, ve které taková okolnost případně
nastane, evidentně počítá, nemá za podložené.
Není pochyb o tom, že změna v osobě správce v průběhu insolvenčního řízení nutně a vždy (a u
osob vypočtených v § 3 odst. 2 zák. č. 312/2006 Sb. zvlášť) nese s sebou jisté náklady, a to jak
časové, tak i finanční. Měla-li by však nutnost jejich vynaložení bez dalšího být vždy důvodem k
vyloučení postupu upravenému v § 31 odst. 4 věta druhá IZ (odvolání správce pro ztrátu zvláštního
povolení), sotva by bylo možno smysl této úpravy (jímž je mimo jiné zajistit obsazení funkce správce
v zákonem vymezených řízeních osobou se zvláštním povolením) naplnit (srov. také § 3 odst. 2 zák.
č. 312/2006 Sb.).
Není namístě ani argumentace správce založená na úvahách odvolacího soudu obsažených v jeho
rozhodnutí ze dne 3.7.2013, č. j. 1 VSPH 734/2013-B-37, s tím, že nejméně stejnou váhu jako zánik
oprávnění insolvenčního správce má i přihlédnutí k zásadě rychlosti a hospodárnosti insolvenčního
řízení, přičemž změna v osobě insolvenčního správce představuje vždy zásah do řízení, zvláště
pokud již v něm stávající správce činil úkony významně ovlivňující jeho další průběh. Citované
rozhodnutí, v němž byla otázka důvodnosti odvolání insolvenčního správce z funkce posuzována v
režimu § 31 odst. 1 IZ stojí na zcela jiném skutkovém základě, než věc předmětná, a proto v něm
obsažené úvahy nejsou v dané věci bez dalšího aplikovatelné.
Totéž platí o argumentaci správce odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25.8.2014, č. j.
3 VSPH 997/2014-B-11, ve kterém tento dospěl k závěru, že není-li změna insolvenčního správce
vynucena závažnými závadami v jeho činnosti, které odůvodňují jeho zproštění z funkce, anebo
není-li založena rozhodnutím samotných věřitelů, může soud ukončit působení insolvenčního
správce v dané věci jen z důvodů, které objektivně vzato trvale (či alespoň dlouhodobě)
insolvenčnímu správci znemožňují jeho funkci vykonávat a nelze postupovat podle tohoto
ustanovení z preventivních důvodů. I toto rozhodnutí stojí na zcela jiném skutkovém základě a se
závěry vyslovovanými v dané věci není nikterak v rozporu.
Zcela bez významu jsou pak v daném kontextu argumenty správce opírající se o to, že svou funkci
dosud vykonával řádně, že věřitelský výbor mu po celou dobu vyjadřuje podporu a že bezpečnostní
řízení u Národního bezpečnostního úřadu v jeho věci nadále (po dobu delší 13 měsíců) probíhá a že
dle jeho mínění zákonem stanovená lhůta ke splnění předpokladů pro výkon citlivé činnosti je
objektivně nesplnitelná. Řádný výkon funkce správce je jeho zákonnou povinností, postoj
věřitelského výboru je pro účely daného rozhodnutí nevýznamný a podmínka obdržení
bezpečnostní prověrky pro výkon citlivé činnosti zcela jistě objektivně nesplnitelná není. Bylo-li by
tomu tak, pak by tuto podmínku (objektivně) nemohl splnit nikdo. Tak tomu však zjevně není.
Za stavu, kdy správci bylo zrušeno zvláštní povolení vykonávat funkci správce, nelze, jak se mylně
domnívá, jeho další setrvání ve funkci založit ani na ust. § 22 odst. 2 IZ. Je totiž zřejmé, že už
hypotéza právní úpravy v něm obsažená není v dané věci naplněna. Podle této úpravy lze totiž
postupovat v případech, kdy insolvenčního správce nelze vybrat ze seznamu insolvenčních správců.
O takovou situaci se v dané věci bezesporu nejedná.
(VS Praha 3 VSPH 1858/2015-B-151 ve věci MSPH 98 INS 36628/2013, ze dne 26.10.2015)
Pokud jde o znak způsobení újmy, soud připouští, že případné účinky pravomocného rozhodnutí o
zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, by mohly znamenat pro žalobkyni újmu v
podobě zásahu do výkonu její podnikatelské činnosti. Pro posuzovanou věc je však zásadní, že
žalovaný poukázal na skutečnost, že případné přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s
veřejným zájmem. Při existenci takového možného rozporu veřejného zájmu není charakter újmy z
hlediska rozhodnutí soudu o odkladném účinku žaloby relevantní.
Městský soud v Praze se proto s ohledem na argumentaci žalovaného zabýval tím, zda by přiznání
odkladného účinku žalobě nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Správní orgán prvého stupně zrušil
žalobkyni povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle ustanovení § 13 odst. 2 písm. b)
zákona č. 312/2006 Sb., podle kterého ministerstvo může zrušit povolení nebo zvláštní povolení
insolvenčnímu správci, kterému byla insolvenčním soudem opakovaně udělena sankce podle
insolvenčního zákona; ministerstvo přitom přihlíží zejména k povaze porušených povinností, počtu a
charakteru sankcí udělených insolvenčním soudem a době, jež uplynula mezi porušením
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro zrušení povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce žalobkyni bylo zjištění, že insolvenční soud udělil žalobkyni v období od
srpna 2013 do května 2014 sankce podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 182/2006 Sb.), konkrétně ve 4
případech byla žalobkyně zproštěna funkce podle § 32 odst. 1 uvedeného zákona a dále jí bylo
uloženo 22 pořádkových pokut podle § 81 odst. 2 uvedeného zákona ve výši 126 000 Kč.
Městský soud opětovně zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku
žalobě není soud oprávněn jakkoliv zkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Pro soud je v
tomto řízení relevantní pouze otázka, zda případný odklad účinků napadeného rozhodnutí, s
ohledem na jeho předmět a s ohledem na presumpci správnosti tohoto rozhodnutí, by nezpůsobil
narušení veřejného zájmu. Pokud se napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního prvého
stupně opírá o ustanovení § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., jehož účelem je zajistit řádný
výkon činnosti insolvenčního správce a za situace, kdy důvodem pro zrušení povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce bylo v daném případě zjištění, že žalobkyni byly insolvenčním
soudem opakovaně a pravomocně uděleny sankce podle zákona č. 182/2006 Sb., včetně
nejzávažnější sankce v podobě zproštění funkce, dospěl soud k závěru, že případný odklad účinku
těchto rozhodnutí by byl v rozporu s veřejným zájmem.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.4.2015, č. j. 6A 75/2015-26)
Městský soud v Praze je nucen konstatovat, že takto odůvodněné napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není z něho totiž vůbec zřejmé, z jakých důvodů
rozkladový správní orgán považoval žalobcem učiněný návrh na přerušení řízení za
neakceptovatelný.
Z obsahu podaného rozkladu je přitom zřejmé, že právě v tomto návrhu bylo těžiště žalobcova
rozkladu, a proto bylo na místě, aby rozkladový orgán soustředil svou argumentaci právě tímto
směrem. Tím spíše tak měl činit s ohledem na obsah podaného rozkladu, v němž žalobce zcela
adekvátně namítal i porušení zásad správního řízení. Odůvodnění týkající se námitek ohledně
přerušení řízení a porušení zásad správního řízení je podáno toliko v obecné rovině, aniž by bylo
vztaženo ke konkrétní posuzované věci. Rozkladový orgán na námitky de facto nereagoval, nýbrž
podal toliko obecný výklad k jednotlivým ustanovením, aniž by citovaná ustanovení aplikoval na
daný případ. I když přerušení řízení představuje úkon správního orgánu, který se týká vedení řízení,
pokud byl obsahem rozkladové námitky, nebylo možno se s tímto návrhem vypořádat toliko citací
zákonných ustanovení, popř. uvést možné akty naplnění citovaných ustanovení bez aplikace na
daný případ.
Tento nedostatek pak nelze zhojit podrobnějším vyjádřením k podané žalobě, jak ostatně
konstatoval již Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 Afs 66/2008 -
71. Lze tak shrnout, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť se jednak nevypořádalo s
námitkami žalobce a jednak z něj není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů dospěl rozkladový orgán
k neakceptaci žalobcova návrhu na přerušení řízení s ohledem na řízení, které probíhalo před jiným
orgánem a jehož výsledek měl zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé.
(rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2015, č. j. 3A 49/2015-58)
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci
samé. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává
žalobou napadené rozhodnutí, ale zjišťuje jen existenci zákonných předpokladů stanovených v ust.
§ 73 s. ř. s.
Tvrdit a prokázat první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku žalobě, tj. že výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí by pro žalobkyně znamenaly újmu, je povinen žalobce, který se přiznání
odkladného účinku domáhá svým návrhem; nestačí tak v návrhu toliko poukázat na možnost vzniku
újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí či jiným
právním následkem plynoucím z rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej
bylo vůbec možno označit za újmu. Zákon hovoří o újmě "nepoměrně větší", nikoli o pouhé "újmě
větší"; to má svou logiku, protože v řízeních s jediným účastníkem budou na účastníka doléhat
právní následky negativního rozhodnutí - ať by byly sebemírnější - tíživěji než na veškeré další
osoby, jichž se rozhodnutí netýká.
Vyvrátit žalobcem tvrzenou existenci tohoto předpokladu může žalovaný, jehož právem je vyjádřit
se k návrhu. Žalovaný je ve správním řízení povinen zajišťovat ochranu veřejného zájmu a přihlížet k
ochraně práv třetích osob, a proto může zpochybnit návrh na přiznání odkladného účinku i z
důvodu nesplnění zbývajících dvou základních předpokladů, tj. že újma hrozící žalobci není
nepoměrně větší, než újma, jaká přiznáním odkladného účinku žalobě může vzniknout jiným
osobám, a že přiznání odkladného účinku žalobě je v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Žalobce shledává újmu, která by mu vznikla výkonem napadeného rozhodnutí, ve skutečnosti, že
nebude-li žalobě přiznán odkladný účinek, bude žalobce podle § 31 odst. 4 insolvenčního zákona
insolvenčním soudem odvolán z funkce a podle § 31 odst. 5 uvedeného zákona bude ustanoven
nový insolvenční správce. V souvislosti s dalším tvrzením žalobce, že všechna řízení, v nichž žalobce
působí jako insolvenční správce se zvláštním povolením, jsou téměř ukončena, neboť všechna
zásadní aktiva již byla zpeněžena, však podle soudu není zřejmé, jakou konkrétní újmou bude pro
žalobce jeho odvolání z funkce, když, jak správně dovodil žalovaný, za úkony, které dosud žalobce v
uvedených insolvenčních řízeních vykonal, bude řádně odměněn. Poukaz žalobce na újmu, která
podle něj vznikne věřitelům tím, že nový insolvenční správce převezme agendu s určitým časovým
prodlením, stejně jako jeho poukaz na to, že změna v osobě insolvenčního správce je nehospodárná
a je v rozporu se zásadou rychlosti řízení, je ve vztahu k posouzení újmy vzniklé samotnému žalobci
zcela irelevantní. Protože žalobce nekonkretizoval újmu, která mu vznikne výkonem napadeného
rozhodnutí, nelze tuto první podmínku pro přiznání odkladného účinku považovat za splněnou.
Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, byl s účinností od 1.8.2013 novelizován zákonem č.
185/2013 Sb. a výkon činnosti insolvenčního správce dle § 3 odst. 2 se po této novele považuje za
citlivou činnost podle zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti (§ 2a
novelizovaného znění). Podle této novely (čl. II - přechodná ustanovení) bylo stanoveno přechodné
období, kdy insolvenční správce, kterému bylo vydáno zvláštní povolení před účinností této novely,
nemusí splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti po dobu 12 měsíců (tj. do 1.8.2014).
Základní smysl novely zákona o insolvenčních správcích provedené zákonem č. 185/2013 Sb. byl dle
důvodové zprávy následující: "Požadavek na bezpečnostní způsobilost zvláštních insolvenčních
ovlivnitelnost nebo důvěryhodnost, což jsou atributy, které není možné v současné době
posuzovat."
Zájmem, který zákonodárce uvedenou novelou sledoval, tedy bylo splnění i dalších kvalifikačních
předpokladů u insolvenčních správců se zvláštním povolením, a to požadavku bezpečnostní
způsobilosti.
Mezi účastníky je nesporné, že žalobce doklad o své bezpečnostní způsobilosti v průběhu správního
řízení nedoložil. Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu konstatoval, že žalobce doklad o bezpečnostní
způsobilosti nedoložil dosud, přičemž ani sám žalobce neuvádí, že by tento doklad měl již k
dispozici.
Městský soud toho názoru, že přiznání odkladného účinku žalobě by bylo v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Žalobce neprokázal, že splňuje předpoklady pro výkon citlivé činnosti dle zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Není proto na místě, aby pokračoval v činnosti insolvenčního
správce se zvláštním povolením, jejíž výkon splnění tohoto předpokladu vyžaduje. Výkon činnost
insolvenčního správce se zvláštním povolením bez doložení jeho bezpečnostní způsobilosti by byl v
rozporu se zákonem o insolvenčních správcích v platném znění.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2015, č. j. 5Ad 19/2015-34)
§ 13a
Personální a materiální vybavení insolvenčního správce

obou stran a rovnoměrné rozložení insolvenčních správců v tom kterém obvodu podle požadavků trhu.
sankcionovat pochybení insolvenčních správců ani dostatečně motivováni) zabezpečit veškeré činnosti,
insolvenčním zákonem, je však značně omezena, a to především z důvodu absence přísnějších

K posílení možnosti ministerstva účinně vymáhat povinnost insolvenčního správce zajistit podmínky
řádného výkonu činnosti insolvenčního správce se navrhuje tuto povinnost zakotvit výslovně [§ 13a a §
34a ve spojení s § 36b odst. 1 písm. a) a § 36b odst. 3 písm. a)]. Také v rámci prevence průtahů
konkrétních insolvenčních řízení a za účelem zajištění výkonu funkce insolvenčního správce s
odbornou péčí ukládá § 13a a § 34a (hostujícímu) insolvenčnímu správci povinnost přizpůsobit jeho
materiální i personální vybavení povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností. [Podobnou
úpravu lze najít také v § 21 odst. 1, resp. § 599 odst. 1 písm. g) zákona č. 240/2013 Sb., o investičních
společnostech a investičních fondech.] Obsah požadavků na materiální a personální vybavení
insolvenčního správce specifikuje prováděcí právní předpis.
K odst. 1
Z důvodové zprávy vyplývá, že v rámci kontrol provozoven insolvenčních správců byly shledány zásadní
nedostatky, především nedostatky spočívající v nedostatečném materiálním a personálním vybavení
provozovny, kde probíhala kontrola. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně neupravoval povinnost
určitého materiálního a personálního vybavení, sankcionovaly se tyto nedostatky jen velmi obtížně. V
praxi stačilo, aby v místnosti byla osoba (nemusela být v pracovněprávním poměru) s notebookem s
připojením k internetu a dálkovým připojením, které umožnovalo přístup do složek insolvenčního
správce.
vykonávaných činností. Jedná se o poměrně diskutabilní ustanovení, které může přinášet řádu
výkladových a aplikačních problémů. Předně jde o povinnost, která je sice upravena v zákoně, nicméně
veškeré obsahové náležitosti jsou přenechány podzákonnému předpisu - vyhlášce ministerstva. Zde
může vzniknout zásadní problém, a to že by podzákonný právní předpis mohl stanovit nové povinnosti,
zvláště v oblasti soukromého práva stran požadavků na zaměstnávání, resp. například počet
zaměstnanců. Stanovení počtu zaměstnanců na základě statistických údajů bez bližší specifikace
složitosti by bylo zajisté uložením povinnosti. Odstavec 1 totiž říká, že personální a materiální vybavení
insolvenčního správce musí být přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností, což
lze chápat v kontextu § 36 insolvenčního zákona jako rozumný požadavek, a takovéto vymezení by bylo
podle názoru autora dostačující. Vymezení však vzápětí doplňuje odst. 2, který říká, že obsah
požadavků na personální a materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní
předpis. Takovéto vymezení pak může právě narazit na stanovení povinností podzákonným právním
předpisem, což se v případě insolvenčních správců už v minulosti stalo u stanovení osobní přítomnosti
insolvenčního správce v provozovně v rámci úředních hodin. Navíc když zákon užije pojem přiměřené
povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností, lze si jen těžko představit nějakou generalizaci,
neboť musí jít o zabezpečení v konkrétním případě, jež musí vždy individuálně posoudit správní orgán
v rámci dohledu. Mohou nastat naprosto diametrální rozdíly stran požadavků v případě, kdy se bude
správce výlučně zaměřovat na případy, v nichž je úpadek řešen oddlužením, nebo na případy řešené
konkursem. Nelze tak zobecňovat požadavky na situaci, kdy bude mít správce 100 oddlužení, ve kterých
se bude jednat pouze o plnění splátkového kalendáře, a na situaci, kdy správce bude mít třeba jen 10
konkursů, které však budou tak rozsáhlé, že se složitostí nedají srovnat s oddlužením.
Autor se domnívá, že naprosto dostačující by bylo stanovení povinnosti v odst. 1, která by se v kontextu
§ 36 insolvenčního zákona aplikovala podle konkrétních okolností u každého insolvenčního správce.
Správní orgán by vždy posoudil, zda insolvenční správce má personální a materiální vybavení
adekvátní výkonu své činnosti. K tomu by mu pomohla analýza řízení a případně uložené sankce v
rámci probíhajících řízení. Tyto činnosti by bylo velmi jednoduché sledovat, neboť sběr sankcí je plně
automatizován a díky komplexní elektronizaci insolvenčního rejstříku půjdou velmi rychle vyhledat
další relevantní listiny.
Podmínka materiálního a personálního vybavení musí být splněna před vstupem do profese, resp. před
podáním žádosti na vydání povolení, kdy žadatel bude muset k žádosti o vydání (zvláštního) povolení
doložit i doklad o splnění této podmínky. V tomto momentu právní úprava naráží na další dva deficity,
které lze výkladem do jisté míry překlenout. Ustanovení § 13a zákona stanoví, že personální a
vykonávaných činností, a doklad o tomto musí být předložen při podání návrhu a vydání povolení.
Prvním problémem je skutečnost, že povinnost materiálního a personálního vybavení se váže k osobě
insolvenčního správce, nikoliv žadatele, který žádá o vydání povolení. Je tedy otázkou, do jaké míry
bude povinnost v § 13a zákona dopadat na žadatele, kteří podali návrh na vydání povolení. Podle
názoru autora tato povinnost na žadatele dopadat při podání žádosti nebude, resp. na něho bude
dopadat povinnost reflektující odbornou péči v § 36 insolvenčního zákona a z ní vyplývající aspekty
zabezpečení. Povinnost na něj podle § 13a zákona dopadne v podstatě až právní mocí vydání povolení,
kdy se navrhovatel stane insolvenčním správcem. Druhý problém ustanovení navazuje bezprostředně
na problém první. Právní mocí rozhodnutí se navrhovatel stává insolvenčním správcem a musí splňovat
podmínky § 13a zákona, nebo by riskoval zrušení (zvláštního) povolení podle § 13 odst. 1 zákona.
Otázkou však je, co musí správce doložit za doklad, ze kterého bude vyplývat splnění podmínek
zabezpečení, když v podstatě nemá ještě ani jeden případ a nelze kvalifikovaně predikovat počet
případů. Zde tak podle názoru autora nelze po správci v podstatě požadovat žádné zvláštní personální
a materiální zabezpečení, vyjma samozřejmě adekvátního zařízení sídla stran materiálního zabezpečení
(počítač, připojení k internetu apod.).
Se zavedením nové povinnosti, jejíž nesplnění, resp. porušení může vést k zamítnutí žádosti o vydání
(zvláštního) povolení nebo naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 36b odst. 1 písm. b) zákona,
bylo přijato i přechodné ustanovení. Jak už bývá nechvalně proslulým zvykem, přechodná ustanovení k
zákonu (srov. přechodná ustanovení v bodě 4 a 5 k zákonu č. 185/2013 Sb.) budí výkladové problémy.
Jinak tomu není ani zde.
Podle přechodného ustanovení je insolvenční správce, jemuž vzniklo právo vykonávat činnost
insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, povinen přizpůsobit své materiální
a personální vybavení požadavkům podle § 13a z. i. s. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Uvedené přechodné ustanovení
zavádí dvojí režim, který je zjevně diskriminační a svým způsobem může zasahovat i do práva
podnikání. To by mohlo být Ústavním soudem shledáno jako protiústavní, neboť jde o analogickou
situaci k té, k níž došlo v případě vydání vyhlášky č. 101/2015 Sb., kterou se mění vyhláška č. 355/2013
Sb., jež byla právě Ústavním soudem shledána jako protiústavní mimo jiné i z důvodu, že omezuje
právo podnikání. Je nutné brát v potaz, že právo na podnikání je realizováno v mezích zákonů (viz
pravidlo čl. 26 odst. 2 Listiny včetně judikatury Ústavního soudu na něj navazující - srov. Pl. ÚS
45/2000); pokud zákon sám nějaké omezení nestanoví, nelze toto pak upravovat podzákonným
právním předpisem, neboť by pak nešlo o legitimní regulaci.
Základním měřítkem případného zásahu musí být fakt, že činnost insolvenčního správce je službou
veřejnosti a jako taková se neobejde bez určitých omezení, která jsou legitimována lepším zajištěním
vykonávané činnosti pro dlužníky a ostatní dotčené osoby. Jde tedy o výkon funkce, na jejíž
podrobnější regulaci má stát legitimní zájem, plynoucí mimo jiné z ochrany věřitelů i dlužníků. V
rozsahu, v němž je ze strany insolvenčních správců vykonávána veřejná moc, má stát objektivní zájem
na tom, aby tato činnost byla prováděna rovnoměrně, předvídatelně a stejným způsobem na celém
území státu, což je rovněž jednou z cest, jak dosáhnout důvěry občanů v právní stát v této specifické
oblasti. Nelze tedy státu upřít možnost výkon činnosti insolvenčních správců regulovat s cílem
dosáhnout vyváženého, dostupného a funkčního celkového mechanismu z hlediska výkonu veřejné
moci. Cílový stav musí představovat vyšší stabilitu výkonu veřejné moci, menší riziko jednorázových
rozsáhlých nepravidelností výkonu veřejné moci (nárazové odklony hlavních či dominujících aktérů od
žádoucích postupů, které mohou např. jednorázově vyvolat velké množství soudních sporů, apod.) a
snížení rizika plošného zneužívání systému (způsobem, který nyní nelze předvídat; z hlediska
systémových rizik lze modelově poukázat na někdejší praxi hromadného vymáhání bagatelních
pohledávek při souběžném zneužití „standardní“ právní úpravy náhrady nákladů zastoupení, která byla
judikatorně podchycena až v poměrně pokročilé fázi).
Zásah do práva na podnikání bude odvislý od konečné podoby vyhlášky, která bude na základě
zmocnění vydána.
V neposlední řadě přechodné ustanovení zavádí nerovnost mezi subjekty na trhu - insolvenčními
správci, a to ještě naprosto paradoxním způsobem. Insolvenční správci, kteří získají povolení před 1. 7.
2017, nemusejí nově stanovenou povinnost v § 13a ani znění vyhlášky vůbec splňovat, neboť budou mít
roční lhůtu na to, aby tyto podmínky naplnili. Podmínky pro ně se tak liší od správce, který podá žádost
o vydání povolení 1. 7. 2017 a který bude muset již při podání žádosti doložit doklad o tom, že splňuje
podmínky personálního a materiálního vybavení, ačkoliv nebude mít ani jeden případ, a vlastně
nebude ještě ani insolvenční správce, ale pouze žadatel o vydání povolení. Přechodné ustanovení je
nastaveno naprosto obráceným způsobem, a tak správci, kteří již na trhu působí, mají rok na to, aby
splnili podmínky zákona a vyhlášky. Správce, resp. žadatel, který se samotnou činností insolvenčního
správce nemá žádné zkušenosti, bude muset podmínky splňovat již při podání žádosti. Ačkoliv se jedná
o diskriminační ustanovení, bylo by do jisté míry obhajitelné, pokud by bylo nastaveno zcela obráceně,
tedy tak, že by správce, kterému vzniklo povolení nově po účinnosti koncepční novely, měl rok na to,
aby se mohl s novou povinností, resp. s vyhláškou detailně seznámit. Zcela správným přístupem by
samozřejmě bylo, kdyby všem byla poskytnuta stejná doba, tedy shodně jeden rok, nikoliv selektivně, a
ještě ke všemu zcela obráceně.
K odst. 2
Obsah požadavků na personální a materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní
předpis. Podle názoru autora nejde o šťastné legislativní řešení, nicméně již bylo přijato v rovině
zákonného textu, a tak je nutné prostřednictvím vyhlášky ministerstva tento zákonný text co nejlépe
provést. Podzákonný právní předpis by měl stanovit základní obsahové náležitosti požadavků a bylo by
vhodné, aby stanovil i podobu dokladu, kterým se bude splnění požadavků prokazovat. Autor se
domnívá, že stanovit obsah bude velmi složité, neboť v rámci definice požadavků téměř vždy dochází
ke stanovení povinností. Nelze tak v rámci podzákonného předpisu například upravovat počet
zaměstnanců nebo jejich vzdělání. Tím by se zcela určitě jednalo o stanovení povinností podzákonným
právním předpisem, což je nepřijatelné, resp. protiústavní. K tomu blíže komentář k § 39a zákona.
Judikatura:
§ 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení, § 34a - personální a materiální vybavení
hostujícího insolvenčního správce, § 36b - přestupky právnických a podnikajících fyzických osob, §
39a - zmocňovací ustanovení, přechodné ustanovení
§ 36 insolvenčního zákona, - § 599 z. i. s. i. f.
§ 14
Informační povinnost insolvenčního správce


Návrh zákona nově upravuje informační povinnosti insolvenčních správců i orgánů veřejné moci, pokud
jde o relevantní skutečnosti, které mají vliv na platnost povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce podle zákona o insolvenčních správcích. Návrh zákona nově zavádí sankce pro insolvenční
správce za neposkytnutí součinnosti při výkonu dohledu a za vymezené správní delikty spočívající v
neplnění některých informačních povinností vůči ministerstvu. Jasné vymezení informačních povinností
je pro posílení dohledu ministerstva zásadní.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k bodu 31):
Původní § 14 se ruší a nahrazuje obsahově zcela novým ustanovením. Zrušením původního ustanovení
dojde k tomu, že se nebude vydávat nové rozhodnutí o povolení v případě změny kteréhokoliv údaje v
něm uvedeného. Požadavek vydávat nové povolení v případě změny údaje zbytečně dával povinnost
ministerstvu vydávat nová rozhodnutí o vydání povolení nebo zvláštního povolení i v případech, kdy
došlo k nepodstatným změnám údajů v něm obsažených (např. změna příjmení). Speciálně řeší návrh
možnost vydání nového povolení pouze v § 8b při změně v osobě ohlášeného společníka nebo v počtu
ohlášených společníků veřejné obchodní společnosti.
Navržený § 14 bude nadále obsahovat informační povinnosti insolvenčního správce. Ustanovení
zobecňuje povinnosti insolvenčního správce dříve stanovené například v § 9 odst. 3 nebo § 12 odst. 2,
které však nepokrývaly všechny informační potřeby ministerstva. Navržené znění § 14 stanoví
insolvenčnímu správci povinnost sdělit ministerstvu všechny informace, které mohou vést k
pozastavení nebo zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce s výjimkou zrušení povolení
nebo zvláštního povolení podle navrženého § 13 odst. 2 z toho důvodu, aby nebyla stanovena
povinnost oznámit porušení zákona samotným insolvenčním správcem (právo nevypovídat proti sobě).
Insolvenční správce bude mít dále povinnost sdělit ministerstvu všechny informace o změnách údajů
zapsaných v seznamu insolvenčních správců a každoročně předkládat doklad o existenci smlouvy o
pojištění.
K § 14
Ustanovení upravuje informační a dokládací povinnost insolvenčního správce vůči dohledovému
orgánu - Ministerstvu spravedlnosti. Povinnost byla zavedena s účinností k 1. 8. 2013 zákonem č.
185/2013 Sb. Institut informační povinnosti insolvenčního správce zajišťuje získání relevantních
skutečností za účelem přehledu o činnosti insolvenčního správce. Nesplní-li insolvenční správce svou
informační, resp. dokládací povinnost, nedostávají se ke správnímu orgánu příslušné relevantní
informace, a může tak dojít k potenciálnímu ohrožení důvěry v institut insolvenčního řízení skrze osobu
správce, o jehož kvalitách mohou v důsledku absence relevantních skutečností vznikat důvodné
pochybnosti.
K odst. 1
První odstavec upravuje výlučně informační, ale zároveň tu nejdůležitější, povinnost insolvenčního
správce, a to vzhledem k jeho statusu. Informační povinnost se vztahuje na tři okruhy skutečností,
které musí insolvenční správce bezodkladně, nejpozději do 15 kalendářních dnů ode dne, kdy nastala
rozhodná skutečnost, oznámit dohledovému orgánu.
První oblast obsahuje skutečnosti, které mohou vést k pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce podle § 9 nebo § 10. Informační povinnost podle § 9 je z hlediska časového
momentu, kdy nastává, zcela jasně specifikována. V každém případě uvedeném pod jednotlivým
písmenem citovaného ustanovení je stanoven rozhodný den, od kterého běží lhůta pro sdělení
relevantní skutečnosti. Insolvenční správce by tuto skutečnost měl primárně sdělit bezodkladně,
nicméně maximálně má k dispozici lhůtu v délce 15 dnů. Zákon o insolvenčních správcích neupravuje
žádnou specialitu z hlediska počítání času, takže platí jeho obecné počítání. Trošku složitější situace
může nastat v případě plnění informační povinnosti podle § 10. Situace pod § 10 odst. 1 písm. b) a c)
dávají, byť nepřímo, ještě jasnou odpověď stran plnění oznamovací povinnosti i dne, od kterého běží
insolvenčnímu správci lhůta ke splnění informační povinnosti. Složitější je to u § 10 odst. 1 písm. a), kde
by se mohlo zdát, že insolvenční správce je v kontextu § 10 odst. 1 písm. a) povinen dohledovému
orgánu sdělovat informace ohledně trestního stíhání jeho osoby pouze v případech, kdy trestná
činnost, ze které je insolvenční správce obviněn, ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního
správce [blíže výklad k § 10 odst. 1 písm. a)]. Na tomto místě je nutné vyjít ze smyslu a účelu informační
povinnosti v kontextu § 10 odst. 1 písm. a). Citované ustanovení přiznává dohledovému orgánu
výsostné postavení v úvaze nad případným pozastavením práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, a je tedy plně na tomto orgánu, aby vyhodnotil získané informace, zejm. zdali případná
(tvrzená) trestná činnosti insolvenčního správce může ohrozit důvěru v řádný výkon jeho funkce, a na
jejich základě pak rozhodl o případném pozastavení. Z uvedeného je zjevné, že nutným předpokladem
pro provedení této úvahy je povědomí správního orgánu o relevantních skutečnostech. Z toho je pak
zřejmé, že informační povinnost se vztahuje na každé trestní stíhání; je totiž na dohledovém orgánu,
nikoliv insolvenčním správci, aby v rámci správního uvážení posoudil, zda tato trestá činnost má
intenzitu ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce.
Druhá oblast obsahuje skutečnosti, které mohou vést k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního
správce podle § 12. Plošný odkaz na § 12 není příliš vhodný, neboť všem informačním povinnostem
plynoucích z § 12 není insolvenční správce z objektivních důvodů schopen dostát. Informační povinnost
odkazující na § 12 je nutné podrobit výkladu, nelze ni přistupovat plošně. Předně jde o skutečnosti
uvedené v § 12 odst. 1 písm. a) a b),vzhledem k nimž je insolvenční správce je povinen informovat
dohledový orgán o tom, že zemřel, nebo byl prohlášen za mrtvého. Z logiky věci je zřejmé, že toho
insolvenční správce nebude již objektivně schopen. Tyto informace by měly dohledovému orgánu sdělit
příslušné orgány v souladu s § 36a. V případě smrti příslušný matriční úřad a v případě prohlášení za
mrtvého rozhodnutím soudu příslušný soud. Situace uvedená v § 12 odst. 1 písm. c) bude záležet na
intenzitě omezení svéprávnosti, nicméně vždy by o skutečnosti, že byla insolvenčnímu správci omezena
svéprávnost, měl dohledový orgán informovat příslušný soud. Skutečnost uvedená v § 12 odst. 1 písm.
d) je specifikována jasně. Skutečnost uvedená v § 12 odst. 1 písm. e) je ze strany insolvenčního správce
splněna dodáním písemného oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce doručené
Ministerstvu spravedlnosti, není tak nutné již opakovaně sdělovat - novým podáním - že byla podána
oznámení o ukončení činnosti. Již ze samotného oznámení vyplývá, že insolvenční správce v podstatě
Ministerstvo spravedlnosti informuje o skutečnostech, které budou mít vliv na výkon jeho práva.
Poslední situace uvedená v § 12 odst. 1 písm. f) je z hlediska oznamovací povinnosti i běhu lhůty pro
splnění povinnosti jasná.
Poslední oblast § 14 odst. 1 obsahuje skutečnosti, které mohou vést ke zrušení, resp. zahájení řízení o
zrušení povolení nebo zvláštního povolení insolvenčního správce podle § 13 odst. 1. Insolvenční
správce musí dohledový orgán informovat v případě, že přestane splňovat podmínky, které musel
splňovat již v rámci návrhu na vydání povolení, a od doby vydání povolení došlo ke změně (blíže výklad
k § 6, § 7 a § 8).
Jak již bylo uvedeno výše, je insolvenční správce povinen neprodleně, nejpozději však do 15 dnů,
informovat Ministerstvo spravedlnosti o skutečnostech specifikovaných v § 14 odst. 1. Pokud
insolvenční správce nesplní tuto informační povinnost, dopouští se přestupku podle § 36b odst. 1 písm.
c), za který mu Ministerstvo spravedlnosti může uložit pokutu do 200 000 Kč.
K odst. 2
Druhý odstavec upravuje kombinaci informační a dokládací povinnosti. Insolvenční správce podle
citovaného ustanovení musí dohledového orgánu sdělit informaci ohledně změny údaje zapsaného v
seznamu, který podle § 16 vede Ministerstvo spravedlnosti. Vedle informační povinnosti musí
insolvenční správce změnu doložit i příslušným dokladem, který tuto změnu prokazuje. Informační ani
dokládací povinnost se nevtahuje na údaje, které jsou dohledovému orgánu známy z jeho vlastní
činnosti. Z kontextu § 18 se u každého insolvenčního správce do seznamu zapisují čtyři údaje, jedná se
o údaj identifikující insolvenčního správce, údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce a údaj o zániku práva
vykonávat činnost insolvenčního správce. Specifikované údaje je nutné rozlišit na údaje, jejichž změnu
je nutné Ministerstvu spravedlnosti oznámit a doložit, a na údaje, které tato povinnost nestíhá, neboť
jsou dohledovému orgánu z jeho vlastní činnosti známy. Údaj identifikující insolvenčního správce je
specifikován v § 19. Z povahy citovaného ustanovení vyplývá, že případnou změnu údajů stíhá
informační a dokládací povinnost, neboť tyto údaje nemohou být Ministerstvu spravedlnosti známy.
Údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce je upraven v § 20. Údaj v podstatě
obsahuje den, ke kterému insolvenčnímu správci vzniklo právo činnost vykonávat. Z povahy věci
vyplývá, že tento údaj se v průběhu činnosti insolvenčního správce nebude nikterak měnit, neboť je
vázán na nabytí právní moci rozhodnutí o vydání povolení. V úvahu připadá jen možnost mylného
zápisu údaje, který by byl proveden administrativní chybou. Údaj o pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce je Ministerstvu spravedlnosti znám z jeho úřední činnosti, neboť
pozastavení zapisuje do seznamu na základě rozhodné skutečnosti podle § 9 nebo § 10. Insolvenční
správce tak o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce dohledový orgán informovat
nemusí, zároveň nemusí tuto okolnost ani dokládat. Poslední údaj, který se do seznamu zapisuje, a to
údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, je Ministerstvu spravedlnosti taktéž
znám z jeho vlastní činnosti.
Insolvenční správce je zde povinen, stejně jako v předchozím případě, neprodleně, nejpozději však do
15 dnů, nejen informovat Ministerstvo spravedlnosti o skutečnostech specifikovaných v § 14 odst. 2, ale
zároveň tyto údaje i doložit. Pokud insolvenční správce nesplní tuto informační a dokládací povinnost
(postačí nesplnit jednu z nich), dopouští se přestupku podle § 36b odst. 1 písm. d), za který mu
Ministerstvo spravedlnosti může uložit pokutu do 100 000 Kč.
K odst. 3
Třetí odstavec pak upravuje dokládací povinnost stran prokázání splnění podmínky uzavření smlouvy o
pojištění odpovědnosti za škodu. Povinnost předložit doklad o pojištění byla prvně stanovena k
1.8.2013 a je vázána na předložení dokladu o pojištění vždy jednou ročně.
Ustanovení § 14 odst. 3 zákona stanovuje povinnost, aby insolvenční správce předložil ministerstvu
jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za
škodu. Informační povinnost je tak vázána na předložení dokladu o pojištění vždy jednou ročně,
nejpozději pak do 2 měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku, a to nehledě na uzavřenou
smlouvu nebo její trvání.
Lhůta pro předložení dokladu o pojištění se počítá buď od stanovení této povinnosti, tedy od 1. 8. 2013,
anebo - po datu 1. 8. 2013 - nabytím právní moci vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního
správce (za předpokladu, že insolvenčnímu správci bylo vydáno povolení po 1. 8. 2013).
Do přijetí koncepční novely zněl § 14 odst. 3 zákona takto: „Insolvenční správce předloží ministerstvu
jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za
škodu.“ Podle tohoto ustanovení bylo ročním obdobím 365 dní a lhůta končila uplynutím toho dne,
který se svým označením shodoval se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; nebyl-li v
měsíci takový den, končila posledním dnem měsíce (tato situace se však týká pouze 29. února), a to dle
obecného počítání času. Délka lhůty tak nebyla počítána dle kalendářního roku, neboť v § 14 odst. 3
zákonodárce užil formulaci „jednou ročně“, nikoliv „v průběhu kalendářního roku“ tak, jak je uvedeno v
jiných právních předpisech, mj. v souvisejícím insolvenčním zákoně nebo občanském zákoníku.
Zákonodárce tedy striktně rozlišoval mezi „rokem“ a „kalendářním rokem“ a „kalendářní rok“ byl
přitom vůči „roku“ speciální. Není-li tedy v komentovaném zákoně explicitně uvedeno, že se jedná o
kalendářní rok, bude roční lhůta počítána analogicky podle správního řádu [§ 40 odst. 1 písm. b) spr.
řádu], resp. dle obecného počítání lhůt tak, jak je upravují i jiné právní předpisy.
V rámci koncepční novely došlo při projednávání v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky k načtení pozměňovacího návrhu, který zavedl do citovaného ustanovení
explicitně pojem „kalendářní rok“ a zároveň objektivně stanovil lhůtu pro předložení dokladu o trvání
pojištění. Předchozí právní úprava, která stanovila lhůtu předložení dokladu subjektivně, a to na
základě vzniku práva vykonávat činnost, mohla v praxi působit určité nejasnosti. Nešlo o nikterak
složitý výkladový problém, nicméně splnění povinnosti bylo vázáno na správní delikt (nyní přestupek),
takže změna byla provedena správným směrem, aby nebylo žádného výkladového sporu, jde-li o plnění
povinností, jejichž nesplnění naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu (nyní přestupku). Nově
insolvenční správce musí doklad o trvání pojištění předložit v průběhu kalendářního roku, nejpozději
pak do 2 měsíců po uplynutí kalendářního roku.
Tato povinnost nesmí být v žádném případě podceňována, neboť absence (neexistence) pojištění
odpovědnosti za škodu je závažným pochybením umožňujícím Ministerstvu spravedlnosti zrušit
povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. Zákonodárce tak ve snaze předcházet situacím, kdy
by činnost insolvenčního správce vykonávaly subjekty bez příslušného pojištění odpovědnosti za
škodu, a s tím spojeným negativním dopadům stanovil insolvenčnímu správci každoroční informační
povinnost dle § 14 odst. 3. Důsledkem neplnění předmětné informační povinnosti ve vztahu k
Ministerstvu spravedlnosti jakožto dohledovému orgánu je stav vyvolávající důvodné pochybnosti o
existenci příslušného pojištění a neumožňující dohledovému orgánu skutečně a bezprostředně
prověřit, zdali insolvenční správce opravdu splňuje všechny předpoklady pro výkon dané činnosti, čímž
správce ministerstvu znesnadňuje výkon jeho dohledových pravomocí. Účel povinnosti stanovené v §
14 odst. 3 tak nelze chápat jako toliko zajištění toho, aby byl insolvenční správce po dobu výkonu
funkce profesně pojištěn pro případ porušení povinnosti spojené s jejím výkonem, ale zajištění toho,
aby tuto informaci měl dohledový orgán bezprostředně k dispozici k případnému posouzení dalšího
(navazujícího) postupu. Co se týče samotného zajištění, aby činnost správce nevykonávaly osoby bez
příslušného pojištění, zde se dohledovému orgánu nabízejí zcela jiné prostředky pro jeho zajištění,
konkrétně správní řízení o zrušení povolení dle § 13 odst. 1.
obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 9 - pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 10 - důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, §
12 - zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 13 - zrušení povolení nebo zvláštního
povolení, § 36a - informační povinnost soudů vůči ministerstvu
tr. zák.
§ 15
Informační povinnost ministerstva

K § 15
Činnost insolvenčního správce, jako fyzická osoba nebo jako ohlášeného společníka veřejné obchodní
společnosti, je slučitelná s činností advokáta, daňového poradce, auditora nebo notáře. Ministerstvu
spravedlnosti je proto uložena povinnost tyto profesní komory informovat o změně v rozsahu činnosti
jejich členů. Nesplnění informační povinnosti však nemůže mít vliv na vznik, změnu nebo zánik
vydaného povolení.
Advokáti mohou vykonávat advokacii jako společníci veřejné obchodní společnosti, komanditní
společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, pokud je předmětem podnikání takové společnosti
je pouze výkon advokacie a jejími společníky jsou pouze advokáti; předmětem podnikání veřejné
obchodní společnosti může být i výkon činnosti insolvenčního správce. Pouze veřejná obchodní
společnost může mít zapsán výkon činnosti insolvenčního správce jako předmět podnikání. Advokát je
oprávněn spravovat cizí majetek, včetně výkonu funkce insolvenčního správce. Ustanovení § 11-31 zák.
o advokacii upravující způsob výkonu advokacie a práva a povinnosti advokátů se přiměřeně použijí
pro činnost advokáta jako insolvenčního správce. Advokát nemá povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21
zák. o advokacii ohledně skutečností, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního
správce. Tím nejsou dotčena ustanovení o povinnosti mlčenlivosti insolvenčního správce (§ 45
insolvenčního zákona). Oprávnění advokáta vykonávat činnost insolvenčního správce je nutné beze
zbytku vztáhnout také na činnost předběžného insolvenčního správce (§ 27 insolvenčního zákona),
zástupce insolvenčního správce (§ 33 insolvenčního zákona), odděleného insolvenčního správce (§ 34
insolvenčního zákona) a zvláštního insolvenčního správce (§ 25 odst. 3 insolvenčního zákona).
Oprávnění advokátů vykonávat činnost insolvenčních správců bylo do zákona o advokacii vloženo
změnou zahrnutou do § 43 (část třetí).
Zákon o daňovém poradenství v § 3 odst. 5 pouze obecně stanovuje možnost daňového poradce
vykonávat vedle své hlavní činnosti také činnost insolvenčního správce, předběžného insolvenčního
správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního
insolvenčního správce. Souhlas Komory daňových poradců k této další činnosti není vyžadován. V
podrobnostech se bude daňový poradce řídit pouze pravidly pro činnost insolvenčního správce danými
právním řádem. Oprávnění daňových poradců vykonávat činnost insolvenčních správců bylo do zákona
o daňovém poradenství vloženo změnou zahrnutou do § 44 (část čtvrtá).
Zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech, v § 23 také pouze obecně stanovuje možnost auditora vykonávat
vedle své hlavní činnosti také činnost insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce,
zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního
správce. Auditorům právní úprava přiznává, oproti daňovým poradcům, navíc možnost vykonávat
činnost likvidátora.
Notářský řád stejným způsobem dává notářům právo vykonávat vedle své hlavní činnosti také činnost
insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce,
odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce. Další podrobnosti právní
úprava nestanovuje.
§ 43 - změna zákona o advokacii, § 44 - změna zákona o daňovém poradenství a o Komoře daňových
poradců České republiky
§ 25, § 27, § 33, § 34 a § 45 insolvenčního zákona, - § 3 notářského řádu, - § 3 zák. o daňovém
poradenství, - § 11 až 31 a § 56 zák. o advokacii, - § 23 zák. o auditorech
HLAVA TŘETÍ
SEZNAM
§ 16
(Obsah seznamu insolvenčních správců)

K § 16
Seznam je součástí insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem veřejné správy ve smyslu
zákona o informačních systémech veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti. Na
seznam insolvenčních správců se tedy aplikují práva a povinnosti, které jsou upraveny v zákoně o
informačních systémech veřejné správy. Podle § 2 písm. b) z. i. s. v. s. se informačním systémem rozumí
„funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost“, kdy dle
písm. a) tohoto ustanovení se informační činností rozumí „získávání a poskytování informací,
reprezentace informací daty, shromažďování, vyhodnocování a ukládání dat na hmotné nosiče a
uchovávání, vyhledávání, úprava nebo pozměňování dat, jejich předávání, šíření, zpřístupňování,
výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace dat ukládaných na hmotných nosičích.“
Podle názoru autora jsou zápisy do seznamu Ministerstvem spravedlnosti jakožto správcem
insolvenčního rejstříku [§ 419 odst. 1 insolvenčního zákona, § 2 písm. c) z. i. s. v. s.] právě touto
informační činností ve smyslu § 2 písm. a) z. i. s. v. s.
Současně se autor domnívá, že výše popsaná činnost Ministerstva spravedlnosti nenaplňuje znaky
správního řízení jakožto postupu správního orgánu podle části druhé správního řádu, jehož účelem je
vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě
určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo
nemá (§ 9 správního řádu). Lze sice připustit, že se jedná o postup správního orgánu v podobě
informační činnosti, nicméně v rámci tohoto postupu jednak nedochází k vydání žádného rozhodnutí
(což by pravděpodobně již stačilo k učinění závěru, že se o správní řízení nejedná) - toliko je proveden
zápis - a jednak tímto postupem není rozhodováno o právu nebo povinnosti jmenovitě určené osoby,
žadatele o zápis. Z uvedeného tak vyplývá, že zápisy do seznamů nejsou prováděny v rámci správního
řízení, proti špatnému zápisu tak nelze brojit rozkladem, případně správní žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu. S oporou o judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS 8 AS 37/2014-154) můžeme
subjektivních práv a zároveň není rozhodnutím správního orgánu. Z uvedené definice tak proti tomuto
nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen „nezákonný zásah“) podle § 82 a násl. s. ř. s.,
Ač se jedná o informační systém veřejné správy - rejstřík, není upraven ve speciálním zákoně o
veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Podle § 1 zák. o veř. rejstřících se veřejnými rejstříky
právnických a fyzických osob rozumí spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík
společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností. Nikde se
nelze dočíst o insolvenčním rejstříku. Je pravda, že insolvenční rejstřík má svoji specifickou úpravu v
insolvenčním zákoně, nicméně obdobně tomu bylo v minulosti i u obchodního rejstříku, který byl
upraven obchodním zákoníkem a občanským soudním řádem, nyní je však upraven ve speciálním
zákoně společně s dalšími rejstříky. Legislativně by samozřejmě bylo mnohem vhodnější a
přehlednější, kdyby byl insolvenční rejstřík upraven v zákoně o veřejných rejstřících, zvláště za situace,
kdy má oba zákony v gesci Ministerstvo spravedlnosti.
Seznam insolvenčních správců má tři základní funkce, a to funkci informační, evidenční a přidělovací.
Údaje zapisované do seznamu insolvenčních správců vymezují:
• a) u tuzemských správců
– - § 18 a § 19, pokud jde o údaje identifikující insolvenčního správce a
– - § 20-22, pokud jde o údaje o vzniku, pozastavení a zániku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce;
• b) u hostujících insolvenčních správců
– - § 29 a § 30, pokud jde o údaje identifikující hostujícího insolvenčního správce a
– - § 32 a § 33, pokud jde o údaje o pozastavení a zániku práva vykonávat činnost
hostujícího insolvenčního správce.
Insolvenční zákon se k rozsahu údajů zapisovaných o insolvenčním správci nebo hostujícím
insolvenčním správci vyjadřuje velmi omezeně. Pouze § 419 odst. 2 insolvenčního zákona určuje jako
nedílnou součást insolvenčního rejstříku seznam insolvenčních správců. Podrobnosti nestanovují ani
prováděcí předpisy.
Judikatura:
I. Proti záznamu o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce na základě písemného
oznámení o ukončení činnosti podle § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích, se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s.
II. V případě oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce [§ 12 odst. 1 písm. e) zákona č.
312/2006 Sb., o insolvenčních správcích], který je veřejnou obchodní společností, musí být
nepochybné, že oznámení vyjadřuje skutečnou vůli této společnosti. Oznámení nemůže učinit
jménem společnosti pouze jeden ze společníků, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 8 As 37/2014-151)
§ 18 - údaje zapisované do seznamu, § 19 - údaj identifikující insolvenčního správce, § 20 - údaj o
vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 21 - údaj o pozastavení práva vykonávat
činnost insolvenčního správce, § 22 - údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce,
§ 29 - údaje zapisované do seznamu u hostujícího správce, § 30 - údaj identifikující hostujícího
insolvenčního správce, § 32 - pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 33 - zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenční zákon, - zák. o veř. rejstřících § 17
§ 17
Členění a obsah seznamu


První, zcela zásadní oblastí, do níž je třeba zasáhnout, je systém ustanovování insolvenčních správců
do jednotlivých insolvenčních řízení, v jehož rámci je nezbytné vymezit kritérium, podle něhož budou
insolvenčním správcům „napadat“ insolvenční věci spravedlivým způsobem.
Institut oddlužení byl do právního řádu zaveden s ryze sociálním účelem, který má mít přednost před
ekonomickým účelem, neboť umožňuje dlužníkovi nový start a motivuje ho k aktivnímu zapojení do
umořování svého dluhu vůči věřitelům.
obou stran a rovnoměrné rozložení insolvenčních správců v tom kterém obvodu podle požadavku trhu.
sankcionovat pochybení insolvenčních správců ani dostatečně motivování) zabezpečit veškeré činnosti,
insolvenčním zákonem je však značně omezena, a to především z důvodu absence přísnějších
Přidělování insolvenčních věcí pro jednotlivé obvody krajských, resp. okresních soudů mělo umožnit
přirozenou regulaci počtu insolvenčních správců. Rotační systém měl v případě řešení dlužníkova
úpadku oddlužením přispět k rovnoměrnému nápadu insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním
správcům, jejichž počet se bude v daném okrese přizpůsobovat požadavkům trhu. Naproti tomu
zavedení seznamu insolvenčních správců odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka konkursem
podle obvodů krajských soudů bylo odůvodněno především právní formou dlužníka (jímž zpravidla
bude společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost, u nichž se předpokládá širší záběr
samotných podnikatelských aktivit) a zvýšením možnosti jeho přístupu k insolvenčnímu správci na
úrovni kraje.
Výše popsaný způsob výběru insolvenčního správce (na základě rotačního systému) se proto ukázal
jako přínosný zejména ve vztahu k tzv. všeobecné racionální apatii věřitelů v úvodní fázi insolvenčního
řízení, ve vztahu k rovnoměrnému přidělování tzv. prázdných konkursů na všechny insolvenční správce
v daném kraji, nebo ve vztahu k zavedení rotačního principu pro území celé České republiky při výběru
osoby insolvenčního správce se zvláštním povolením k výkonu činnosti insolvenčního správce ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ZIS“).
Výše popsaný způsob výběru insolvenčního správce zavedený revizní novelou se však ukázal jako
nevhodný v souvislosti s vedením seznamů insolvenčních správců s odborným zaměřením na řešení
úpadku dlužníka oddlužením podle obvodů okresních soudů, na něž se váže ustanovování
insolvenčních správců insolvenčním soudem podle pořadí určeného dnem zápisu jejich provozovny do
příslušné části seznamu insolvenčních správců.
Provázanost ustanovování insolvenčních správců podle pořadí určeného dnem zápisu jejich
provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené pro obvod okresního soudu,
který je zároveň obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení,
spolu s možností insolvenčního správce zřídit si provozovnu v podstatě kdekoli na území České
republiky a spolu s omezenou možností ministerstva nedodržování hlavního smyslu a účelu
insolvenčního zákona postihovat, s sebou přineslo problém, který lze vyřešit pouze legislativními
prostředky tak, aby již nedocházelo k narušování podnikatelského prostředí a ohrožování
důvěryhodnosti v osobu insolvenčního správce, respektive v insolvenčního řízení a v institut oddlužení
jako takový.
Jedním z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech
a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to
svědomitě a s odbornou péčí. Z tohoto důvodu a s ohledem na dosavadní aplikační praxi se jeví jako
nezbytné oprostit výkon činností stanovených insolvenčním zákonem, jejž je insolvenční správce
povinen zajistit ve svém sídle a v každé ze svých provozoven, od přímé vazby na nápad insolvenčních
věcí.
správců pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením. Obecná
část seznamu insolvenčních správců bude proto nově vedena pouze podle obvodů krajských soudů, a
to zvlášť pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením, a zvlášť
pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka konkursem.
pořadí.
se tak napříště ničeho nemění, neboť v této souvislosti se praktické problémy se zřizováním fiktivních
provozoven za účelem umělého navýšení nápadu v zásadě nevyskytovaly. Změna systému vedení
seznamu insolvenčních správců se dotýká pouze obecné části seznamu pro insolvenční správce
odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž pravidla vedení tohoto seznamu se
sjednocují s těmi, která platí pro seznamy insolvenčních správců odborně zaměřenými na řešení
úpadku dlužníka konkursem.
oddlužením) a tedy být ustanovován insolvenčním soudem pro jednotlivá insolvenční řízení v každém
obvodu krajského soudu, kde má sídlo nebo provozovnu. Do obecné části seznamu insolvenčních
správců pro obvod krajských soudů se zapisuje pouze sídlo anebo pouze tzv. první provozovna (podle
výše popsaného algoritmu), přičemž pouze takto zapsané sídlo a provozovna (resp. okamžik takového
zápisu) jsou relevantní pro ustanovování insolvenčního správce pro jednotlivá insolvenční řízení v
souladu s rotačním mechanismem přidělování insolvenčních věcí.

správců pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka oddlužením. Napříště
tak bude obecná část seznamu vedena vždy jen pro obvod krajského soudu, a to zvlášť pro řešení
úpadku konkursem a zvlášť pro řešení úpadku oddlužením.
pořadí.
se tak napříště ničeho nemění. Změna systému vedení seznamu insolvenčních správců se dotýká pouze
obecné části seznamu pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka
oddlužením, přičemž pravidla vedení tohoto seznamu se sjednocují s těmi, která platí pro seznamy
insolvenčních správců odborně zaměřenými na řešení úpadku dlužníka konkursem.
oddlužením) a tedy být ustanovován insolvenčním soudem pro jednotlivá insolvenční řízení podle § 25
odst. 2 insolvenčního zákona v každém obvodu krajského soudu, kde má sídlo anebo provozovnu. Do
obecné části seznamu insolvenčních správců pro obvod krajských soudů se zapisuje pouze sídlo anebo
pouze tzv. první provozovna (podle výše popsaného algoritmu), přičemž pouze takto zapsané sídlo a
provozovna jsou relevantní pro ustanovování insolvenčního správce pro jednotlivá insolvenční řízení v
souladu s mechanismem přidělování insolvenčních věcí upraveným v § 25 odst. 2 insolvenčního
zákona.
K § 17
Ustanovení § 17 zákona logicky navazuje na vymezení seznamu v předchozím ustanovení a definuje
jeho členění a obsah. Následující ustanovení poté upravují údaje zapisované do seznamu. Úprava v § 17
je propojena s § 25 insolvenčního zákona, neboť skrze § 25 insolvenčního zákona jsou podle seznamu
určováni insolvenční správci do jednotlivých řízení, pokud nejde o situace podle § 25 odst. 1 a § 25
odst. 5 insolvenčního zákona, případně podle § 25 odst. 6 insolvenčního zákona.
K odst. 1
Seznam jako součást insolvenčního rejstříku je vnitřně diferencován na část obecnou a část zvláštní.
Zároveň je součástí seznamu i seznam hostujících insolvenčních správců. Pro ustanovování
insolvenčních správců do konkrétních insolvenčních řízení podle § 25 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona
je však důležitý pouze seznam skládající se z obecné a zvláštní části, nikoliv seznam hostujících
insolvenčních správců, neboť podle § 25 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se nepoužijí v případě určení
osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem. Předseda insolvenčního
soudu určí pro insolvenční řízení osobu insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním
správcem, z příslušné části seznamu postupem, jenž je v souladu se zásadou dočasnosti nebo
příležitostnosti, je-li to vhodné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka
a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti osoby insolvenčního správce, který je
hostujícím insolvenčním správcem.
K odst. 2
Do obecné části seznamu se zapisují insolvenční správci, kteří získali obecné povolení. Do seznamu
obecných insolvenčních správců se odděleně zapisují fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti a
zahraniční společnosti, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Obecná část
seznamu byla v důsledku zavedení systému provozoven původně vedena podle obvodů okresních a
krajských soudů. Po koncepční novele je však vedena pouze podle obvodů krajských soudů. Podle nich
pak dochází k určování jednotlivých insolvenčních správců s ohledem na odborné zaměření
insolvenčního správce, které se zapisuje jako údaj identifikující insolvenčního správce.
K odst. 3
Obecná část seznamu je vedena pro insolvenční správce odborně zaměřené na řešení úpadku dlužníka
oddlužením a konkursem. Obecná část seznamu je tak v podstatě ještě dále diferencována, a to podle
odborného zaměření insolvenčního správce. Jedná se o údaj, který identifikuje insolvenčního správce.
Odborné zaměření může být na řešení úpadku dlužníka oddlužením nebo na řešení konkursem. Obecný
insolvenční správce si může v rámci zápisu, resp. vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce v podstatě vybrat, jaké bude mít odborné zaměření. Ze současného znění zákona vyplývá, že
má tři možnosti, a to odborné zaměření na řešení úpadku dlužníka oddlužením, odborné zaměření na
řešení úpadku dlužníka konkursem nebo na oboje zároveň. Podle svého výběru je pak zařazen do
příslušné části obecné části seznamu, jenž se nově vede pouze podle obvodů krajských soudů.
Uvede-li insolvenční správce v prohlášení o odborném zaměření v rámci zápisu do seznamu, že se
zaměřuje na řešení úpadku dlužníka konkursem, je zapsán do části, která je, stejně jako před účinností
koncepční novely, vedena podle obvodů krajských soudů.
Pokud uvede insolvenční správce v prohlášení o odborném zaměření v rámci zápisu do seznamu, že se
zaměřuje na řešení úpadku dlužníka oddlužením, je zapsán do části, která byla do koncepční novely
(do 30. 6. 2017) vedena podle obvodů okresních soudů, nově (od 1. 7. 2017) je vedena stejně jako v
případě řešení úpadku dlužníka konkursem, tedy podle obvodů krajských soudů.
Insolvenční správce je pak do konkrétního insolvenčního řízení určován v souladu s § 25 odst. 2
insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou
určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny
do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené pro obvod krajského soudu, který je
insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v
době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2
komentovaného zákona, nebo pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li
v době určení podán návrh na povolení oddlužení.
Z výše uvedeného vyplývá, že správce je do insolvenčního řízení určen podle pořadí určeného dnem
zápisu sídla nebo provozovny a s ohledem na jeho odborné zaměření. Tento nový systém, tzv. rotační
systém, pro který se v praxi vžilo označení kolečko ve své původní podobě před účinností koncepční
novely, tedy od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017, umožnoval ovlivňovat příděl kauz a vytvářet nerovnost na trhu,
nicméně v intencích zákonné úpravy. Původní zákonná úprava umožnovala velkým subjektům na trhu v
podstatě zlikvidovat malé lokální správce. Ihned po účinnosti zákona došlo v praxi u několika správců k
masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem
mnohde za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců (v jednu dobu bylo
zřízeno více než 3 500 provozoven, přičemž na některé insolvenční správce připadlo více než 60
provozoven). V důsledku pak často docházelo k extrémním rozdílům v počtu přidělovaných věcí
jednotlivým insolvenčním správcům a nebylo neobvyklé, že insolvenčnímu správci s malým počtem
provozoven nebyl např. až po dobu téměř 2 měsíců přidělen žádný případ. Pokud byl insolvenční
správce veřejnou obchodní společností s několika desítkami provozoven, byl tento nepoměr ještě větší.
K tomu blíže komentář k § 5a.
K odst. 4 a 5
Druhou částí seznamu je část zvláštní, která se vede nikoliv podle obvodů krajských soudů, ale pro celé
území České republiky. Do zvláštní části seznamů se odděleně zapisují fyzické osoby, veřejné obchodní
společnosti a zahraniční společnosti, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce
dlužníka podle § 3 odst. 2, tedy insolvenční správci se zvláštním povolením.
K odst. 6 a 7
Ustanovení § 17 odst. 6 a 7 upravují specifické aspekty zápisu veřejné obchodní společnosti do
seznamu, a to ve vztahu k ohlášeným společníkům, jejichž prostřednictvím vykonává činnost
insolvenčního správce. Bez uvedených ustanovení by v podstatě byly veřejné obchodní společnosti
znevýhodněny oproti fyzickým osobám, což je vzhledem k rovnosti nepřípustné. Proto zákonodárce
zavedl konstrukci, v důsledku které pro účely zápisu do seznamů - krajského a celorepublikového -
odpovídá počet zápisů počtu ohlášených společníků. Veřejná obchodní společnost je tak v seznamu po
sobě zapsána tolikrát, kolik má ohlášených společníků.
K odst. 8
Ustanovení § 17 odst. 8 upravuje situace, kdy vznikne právo vykonávat činnost insolvenčního správce
nebo činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 v jeden den více osobám. Insolvenční
správce s obecným nebo zvláštním povolením se zapisuje do příslušného seznamu v pořadí, kdy mu
vzniklo právo vykonávat činnost. Uvedené vyplývá z § 17 odst. 2 a odst. 4. V tomto pořadí jsou pak
vedeny v příslušném seznamu, tzv. rotačním kolečku, podle kterého jsou určováni do konkrétních
insolvenčních řízení. Pokud by nastala situace, že více správcům vznikne právo vykonávat činnost ve
stejný den, zapíší se do příslušného seznamu v abecedním pořadí. Tato situace nastala především k
1.1.2014, kdy byla zavedena rotační kolečka a správci do nich byli zapisováni.
K odst. 9
Do seznamu hostujících insolvenčních správců se pak zapisují, jak osoby, které mají právo dočasně
nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, tak hostující insolvenční správci, kteří mají
právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2.
§ 16 - obsah seznamu insolvenčních správců, § 18 - údaje zapisované do seznamu, § 19 - údaj
identifikující insolvenčního správce, § 20 - údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, § 21 - údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 22 - údaj o
zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 27 - zápis hostujícího správce do seznamu,
§ 29 - údaje zapisované do seznamu u hostujícího správce, § 30 - údaj identifikující hostujícího
Judikatura:
7. Ústavní soud však má za to, že se závěrem Ministerstva spravedlnosti nelze bez dalšího souhlasit,
a tedy že stěžovatelce před podáním ústavní stížnosti musí být dána možnost obrany základních
práv formou správní žaloby ve správním soudnictví.
8. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předsedkyně krajského soudu při vydání
napadeného opatření vystupovala v pozici orgánu státní správy. Napadené opatření předsedkyně
krajského soudu je proto dle názoru Ústavního soudu třeba považovat za organizační akt státní
správy soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014 sp. zn. 7
Tdo 281/2014), jenž by oproti názoru vyjádřeném ve sdělení ministerstva měl ve smyslu ustanovení §
118 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podléhat gesci Ministerstva spravedlnosti
(ustanovení § 118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích tím samozřejmě nesmí být dotčeno).
9. Tvrzení stěžovatelky, že jí před podáním ústavní stížnosti již nebyl k dispozici žádný opravný
prostředek v rámci soustavy soudů, proto i z níže uvedených důvodů nemůže Ústavní soud přitakat.
10. Ve vztahu ke stěžovatelce je nicméně třeba považovat toto opatření za srovnatelné s tzv. jiným
zásahem ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu, přičemž stěžovatelka patrně není aktivně legitimována k návrhu na jeho
zrušení, nýbrž toliko k návrhu na vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu a zákazu v jeho pokračování.
11. Z tohoto úhlu pohledu tak není důvod, aby se tvrzeným zásahem do stěžovatelčiných práv při
šetření principu subsidiarity před podáním ústavní stížnosti nezabývaly správní soudy na základě
stěžovatelčiny správní žaloby podané ve smyslu ustanovení § 82 a násl. soudního řádu správního.
12. V daném stádiu navíc nic nebrání správním soudům, aby předmětné opatření případně
považovaly za úkon, resp. rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 65 odst. 1 soudního řádu
správního (v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dikci ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou
se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona).
(usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3234/2015)
Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, vydané v
intencích § 25 odst. 5 insolvenčního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 jednacího řádu nepředstavuje
standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudu ve smyslu § 119 odst. 2 zákona o
soudech a soudcích. Jedná se o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci
administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního
řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení, na které má opatření bezprostřední a určující vliv
a které navíc podléhá striktním zákonným lhůtám počítaným často v řádu dnů či dokonce hodin.
Ustanovení § 25 odst. 5 insolvenčního zákona vymezuje pravomoc předsedy insolvenčního soudu
určit insolvenčního správce mimo zákonné pořadí; současně předepisuje, že takový postup je
předseda soudu povinen odůvodnit. Na odůvodnění opatření tak lze vztáhnout požadavky
konstantní judikatury Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění, byť v redukované podobě
odpovídající povaze opatření. Musí být odůvodněno alespoň tak, aby nabízelo základní, logické a
srozumitelné důvody, proč byl namísto určitého insolvenční správce, na kterého by jinak vycházelo
tzv. kolečko podle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, určen správce jiný. Tyto důvody současně musí
reflektovat podmínky zákona, který předpokládá vydání opatření (výhradně) v případech, nelze-li
ustanovit správce podle zákonného pořadí nebo je-li to nezbytné vzhledem k dosavadnímu stavu
řízení, osobě dlužníka a jeho majetkovým poměrům či vzhledem k odborné způsobilosti
insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a zatížení.
Aktivity předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, spočívající v plošném a dlouhodobém popírání
zákonných pravidel a přidělování insolvenčních věcí podle vlastní - svévolné úvahy, vykazují rysy
obcházení zákona ve značném měřítku; jejich projevy lze nazvat insolvenčním inženýrstvím a u
dotčených subjektů logicky podněcují úvahy o záměrně budovaném klientelistickém, neřkuli
korupčním prostředí. Zavedená praxe popírá rotační systém ustanovování insolvenčních správců, na
kterém koncepčně staví insolvenční zákon ve znění novely zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1.
1. 2014. Fakticky je udržován status quo nominačního systému, který byl uplatňován podle právní
úpravy dřívější a na základě dobrých důvodů opuštěn.
(nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/2015)
Údaje zapisované do seznamu
§ 18
(Údaje zapisované do seznamu)

K § 18
Ustanovení § 18 navazuje na § 17 a upravuje údaje, které se zapisují u každého insolvenčního správce,
který se do seznamu zapíše.
K odst. 1
Pod jednotlivými písmeny jsou uvedeny údaje, které se do seznamu zapisují. Každý zapisovaný údaj je
pak blíže definován pod následujícími § 19-22. Do seznamu se zapisuje údaj identifikující insolvenčního
správce, který je vymezen v následujícím § 19. Dále se zapisuje údaj o vzniku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, který je definován v § 20, údaj o pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, který je vymezen v § 21 a údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního
správce, který najdeme v § 22. V poslední řadě se do seznamu i z logiky věci zapisují změny výše
uvedených údajů.
K odst. 2
Údaje specifikované v § 18 odst. 1 ministerstvo, resp. příslušný věcný útvar, kterým je insolvenční
odbor, zapíše bez zbytečného odkladu do seznamu. Z kontextu nedotčeného § 10 odst. 2 vyplývá, že
údaje mají deklaratorní charakter.
§ 19 - údaj identifikující insolvenčního správce, § 20 - údaj o vzniku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 21 - údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, §
22 - údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce
Judikatura:
správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř.
II. V případě oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce [§ 12 odst. 1 písm. e) zákona č.
312/2006 Sb., o insolvenčních správcích], který je veřejnou obchodní společností, musí být
nepochybné, že oznámení vyjadřuje skutečnou vůli této společnosti. Oznámení nemůže učinit
§ 19
Údaj identifikující insolvenčního správce

Provozovnou insolvenčního správce zůstává i nadále místo, ve kterém insolvenční správce skutečně ve
vymezených úředních dnech a hodinách (dále jen „úřední hodiny“) vykonává činnost. Nic se tak nemění
na stavu již existujícím před účinností předkládaného návrhu, kdy je povinnost skutečného výkonu
činnosti v provozovně insolvenčního správce specifikována povinností tuto činnost zajišťovat v
úředních hodinách. Minimální rozsah úředních hodin provozovny v rozmezí od 4 do 20 hodin týdně,
jejich rozvržení i činnosti zde povinně zajišťované stanoví ministerstvo vyhláškou. Oproti tomu návrh
specifikuje povinnosti insolvenčního správce ve vztahu k jeho sídlu s cílem zajistit předem seznatelné
podmínky přístupu k insolvenčnímu správci ze strany veřejnosti. Již dnes je insolvenční správce
povinen ve svém sídle vykonávat činnost skutečně a převážně. Nově je podmínka skutečného výkonu
činnosti insolvenčního správce specifikována povinností vykonávat v sídle činnost v úředních
hodinách. I úřední hodiny sídla tak budou nově údajem identifikujícím insolvenčního správce, který se
zapisuje do seznamu [§ 19 odst. 1 písm. c)].
Nadto je nově povinností insolvenčního správce označit prostory sídla a provozovny úředními
hodinami pod hrozbou sankce za správní delikt, který spočívá v nezajištění řádného označení těchto
prostor [§ 36b odst. 1 písm. a)]. Podrobnosti o označování sídla stanoví ministerstvo vyhláškou.
K odst. 1
Ustanovení § 19 definuje údaje identifikující insolvenčního správce. Tyto údaje jsou u každé osoby
zapisovány v kontextu § 18 odst. 1 písm. a) do seznamu. V případě fyzické osoby je údajem
identifikujícím insolvenčního správce jeho jméno, popřípadě jména, příjmení, trvalý pobyt, datum
narození, sídlo, pokud se liší od místa trvalého pobytu, identifikační číslo poskytnuté správcem
základního registru osob, údaj o dosaženém vzdělání a údaj o absolvované odborné praxi [§ 19 odst. 1
písm. a)].
V případě právnické osoby (veřejná obchodní společnost nebo zahraniční společnost) je údajem
identifikujícím insolvenčního správce její obchodní firma, sídlo, popřípadě umístění organizační složky,
identifikační číslo, dále jméno, popřípadě jména, a příjmení a datum narození jejího ohlášeného
společníka, jehož prostřednictvím vykonává činnost insolvenčního správce [§ 19 odst. 1 písm. b)
zákona].
Posledním údajem, který identifikuje insolvenčního správce, je pak bez ohledu na právní formu údaj o
odborném zaměření. Odborným zaměřením může být zaměření na řešení úpadku dlužníka oddlužením
nebo na řešení konkursem. Obecný insolvenční správce si může v podstatě vybrat, jaké odborné
zaměření bude mít. Ze současného znění zákona vyplývá, že má tři možnosti, a to odborné zaměření na
řešení úpadku dlužníka oddlužením, odborné zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem nebo na
oboje zároveň. Podle svého výběru je pak zařazen do příslušné části seznamu u krajského soudu. V
případě, že bude mít správce provozovnu v každém kraji a bude odborně zaměřen na řešení úpadku
dlužníka konkursem i oddlužením, bude zapsán ve všech seznamech podle obvodů krajských soudů.
Blíže komentář k § 17 a komentář k § 25 insolvenčního zákona.
K odst. 2
Revizní novelou byla pro insolvenční správce nově stanovena možnost vykonávat jejich činnost také v
provozovně. V rámci podzákonné roviny pak byla vydána vyhláška, která blíže specifikovala, jaké
činnosti je insolvenční správce ve vymezených úředních hodinách ve své provozovně povinen
vykonávat, podrobnosti o úředních hodinách provozoven a pravidla pro jejich označování. Do nabytí
účinnosti citované novely nebylo možné, aby insolvenční správce vykonával svoji činnost v provozovně.
Smyslem a hlavním cílem nové právní úpravy provozoven bylo přiblížit výkon činnosti insolvenčního
správce dlužníkům, úspora nákladů obou stran a rovnoměrné rozložení insolvenčních správců v tom
kterém obvodu podle požadavku trhu.
Provozovna insolvenčního správce se zapisuje do seznamu a má podstatný význam v rámci přidělování
insolvenčních věcí, neboť jak konkursy, tak oddlužení se podle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona
přidělují podle sídla nebo provozovny v rámci příslušného obvodu krajského soudu. Provozovna se
zapisuje do seznamu na základě písemné žádosti insolvenčního správce a počet provozoven není
legislativně nijak omezen. Do seznamu se na základě žádosti zapíše adresa, na které bude provozovna
umístěna, a úřední hodiny, ve kterých bude činnost v rámci provozovny vykonávána. Rozsah těchto
hodin nesmí být méně než 4 hodiny v týdnu. Insolvenční správce musí zároveň uvést datum, odkdy
bude činnost vykonávat. Jako obligatorní příloha musí být přiložen doklad, který prokazuje právní
důvod v užívání prostor, kde má být provozovna. Pro zápis postačí písemné prohlášení vlastníka, že s
umístěním provozovny souhlasí. Insolvenční správce tak nemusí mít k prostorům vlastnické právo,
nemusí nutně uzavírat ani nájemní smlouvu. Stejně tak nemusí mít ani zřízeno právo užívání.
Zákonodárce se v podstatě spokojil s písemným prohlášením, resp. písemným souhlasem s umístěním.
Zákonodárce po koncepční novele nově požaduje určitá specifika umístění, resp. technické nebo
dispoziční předpoklady, jako např. v občanském zákoníku. Ten v § 136 odst. 1 upravuje specifika sídla a
říká, že: „Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to klid a pořádek v domě, může být
sídlo i v bytě.“ Nově se provozovna nesmí nacházet na místě nezpůsobilém pro výkon činností
stanovených insolvenčním zákonem. Jedná se o velmi obecný a široký pojem, jehož výklad může být
dosti problematický.
S pojetím provozovny, resp. umístěním, může nastat situace, kdy správní orgán dojde k závěru, že se
provozovna nachází na místě nezpůsobilém pro výkon činností stanovených insolvenčním zákonem. V
takovém případě by pak správní orgán měl odmítnout provozovnu zapsat. Zůstává pak otázkou, jak by
měl v případě odmítnutí zápisu postupovat. Autor si na tomto místě dovoluje prezentovat svůj pohled
na problematiku odmítnutí zápisu provozovny.
Podle § 19 odst. 2 se na základě písemné žádosti insolvenčního správce do seznamu zapíše adresa
provozovny insolvenčního správce a úřední hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. Ve své žádosti
insolvenční správce uvede datum zahájení výkonu činnosti v provozovně. K žádosti musí být připojen
doklad prokazující právní důvod pro užívání místa, v němž má insolvenční správce provozovnu; k
doložení právního důvodu pro užívání místa postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti, ve které
jsou prostory umístěny, že s umístěním souhlasí. Seznam insolvenčních správců je součástí
insolvenčního rejstříku (srov. § 419 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční rejstřík je informačním
systémem veřejné správy ve smyslu zákona o informačních systémech veřejné správy. Dle § 2 písm. b)
z. i. s. v. s. se rozumí „informačním systémem funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a
systematickou informační činnost“, dle § 2 písm. s) z. i. s. v. s. se rozumí „veřejným informačním
systémem informační systém vedený správci uvedenými v § 3 odst. 2 [správci informačních systémů
veřejné správy jsou ministerstva, jiné správní úřady a územní samosprávné celky (dále jen „orgány
veřejné správy“)] nebo jiný informační systém poskytující služby veřejnosti, který má vazby na
informační systémy veřejné správy“, přičemž dle písm. a) tohoto ustanovení se informační činností
rozumí „získávání a poskytování informací, reprezentace informací daty, shromažďování,
vyhodnocování a ukládání dat na hmotné nosiče a uchovávání, vyhledávání, úprava nebo pozměňování
dat, jejich předávání, šíření, zpřístupňování, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace
dat ukládaných na hmotných nosičích“. S ohledem na výše uvedené je možno dospět k závěru, že zápis
údaje adresy a úředních hodin provozovny Ministerstvem spravedlnosti jakožto správcem
insolvenčního rejstříku [§ 419 odst. 1 insolvenčního zákona, § 2 písm. c) z. i. s. v. s.] je toliko informační
činností ve smyslu § 2 písm. a) z. i. s. v. s., konkrétně jde zejm. o získání informace, její reprezentaci
daty, shromažďování a zpřístupňování prováděné správcem informačního systému veřejné správy. S
ohledem na právě uvedené se autor domnívá, že výše popsaná činnost Ministerstva spravedlnosti
nenaplňuje znaky správního řízení jakožto postupu správního orgánu podle části druhé správního
řádu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo
povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo
povinnosti má anebo nemá (§ 9 správního řádu). Lze sice připustit, že se jedná o postup správního
orgánu v podobě informační činnosti, nicméně v rámci tohoto postupu jednak nedochází k vydání
žádného rozhodnutí (což by pravděpodobně již stačilo k učinění závěru, že se o správní řízení nejedná)
- toliko je proveden zápis - a jednak tímto postupem není rozhodováno o právu nebo povinnosti
jmenovitě určené osoby, žadatele o zápis. V rámci zápisu provozovny totiž správce informačního
systému (Ministerstvo spravedlnosti) nerozhoduje o konkrétním právu insolvenčního správce mít nebo
nemít provozovnu. Správce informačního systému toliko provede zápis po obdržení kompletní žádosti.
Současně nelze ani konstatovat, že správce informačního systému v souvislosti se zápisem rozhoduje o
nějakém subjektivním veřejném právu insolvenčního správce, přičemž se v této souvislosti nabízí např.
právo na ustanovení do určitého insolvenčního řízení, které je toliko jedním ze zákonem
předpokládaných následků (účinků) spojených s provedením zápisu provozovny insolvenčního správce
do seznamu (srov. § 25 odst. 2 insolvenčního zákona), nicméně nejedná se o následek, o němž by
rozhodoval přímo správce informačního systému v souvislosti se zápisem [koneckonců zapíše-li soud
do obchodního rejstříku aktuální výši splněné vkladové povinnosti společníka společnosti s ručením
omezeným, pak také nelze říci, že soud současně rozhodl o tom, že tento společník ručí s ostatními
společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnil vkladovou povinnost podle stavu zapsaného v
obchodním rejstříku v době, kdy byl věřitelem vyzván k plnění (§ 132 odst. 1 z. o. k.), ač je zjevné, že v
tomto směru má rejstříkový zápis konstitutivní účinky], ačkoli má zápis provozovny do insolvenčního
rejstříku ve vztahu k možnosti ustanovení insolvenčního správce do určitého řízení nesporně
konstitutivní účinky. Autor se dále domnívá, že je nutné postupovat podle části čtvrté správního řádu -
vyjádření, osvědčení a sdělení -, a to s odkazem na § 158 odst. 1: „Ustanovení této části se obdobně
použijí i v případě, provádí-li správní orgán jiné úkony, které nejsou upraveny v části první, třetí, páté
nebo šesté anebo v této části.“ Uvedené však automaticky neznamená, že je-li správci informačního
systému (Ministerstvu spravedlnosti) předložena jakákoliv žádost o zápis provozovny, ke které je
připojen souhlas vlastníka nemovitosti s jejím umístěním, je tento automaticky povinen žádosti
vyhovět a provést zápis. Z věty první § 19 odst. 1 také vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti zapíše jen
tu adresu provozovny insolvenčního správce (a úřední hodiny), na které bude insolvenční správce svou
činnost vykonávat, a to v kontextu § 5a odst. 4 vykonávat skutečně. Je-li tak z písemné žádosti zjevné
(např. proto, že označená nemovitost neexistuje nebo je k výkonu činnosti jinak nezpůsobilá), že na
adrese uvedené žadatelem nelze (není objektivně možné) skutečně vykonávat činnost insolvenčního
správce, nelze provést ani požadovaný zápis, přičemž je namístě vyzvat žadatele, aby odstranil vady
žádosti (§ 154 ve spojení s § 37 odst. 3 spr. řádu), a do doby jejich plného odstranění zápis neprovádět,
případně následně postupovat dle § 155 odst. 3 spr. řádu: „Pokud správní orgán shledá, že nelze vydat
vyjádření nebo osvědčení, provést ověření nebo učinit sdělení, je povinen o tom na požádání písemně
uvědomit dotčenou osobu a sdělit důvody, které k tomuto závěru vedly.
insolvenční zákon, obč. zák.
§ 20
Údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce

K § 20
Komentované ustanovení upravuje zapisovaný údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního
správce. Zákonodárce upravuje specifika údaje pro obecného správce a správce se zvláštním
povolením.
K odst. 1
Právo vykonávat činnost insolvenčního správce vzniká dnem nabytí právní moci povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce (§ 3 odst. 1). Povolení je vydáváno na návrh, jehož náležitosti jsou
upraveny pro fyzické osoby v § 4 a pro veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti v § 5.
Podmínky pro vyhovění návrhu na vydání povolení jsou upraveny v § 6 (fyzické osoby) a § 8 (veřejné
obchodní společnosti a zahraniční společnosti).
Veřejné obchodní společnosti dosud nezapsané ve veřejném rejstříku vzniká právo vykonávat činnost
insolvenčního správce nebo zvláštního insolvenčního správce až dnem zápisu veřejné obchodní
společnosti, které bylo vydáno povolení nebo zvláštní povolení, do veřejného rejstříku. Dnem vzniku
oprávnění bude až den zápisu veřejné obchodní společnosti do veřejného rejstříku.
K odst. 2
Právo vykonávat funkci insolvenčního správce zapsaného do zvláštní části seznamu vzniká dnem nabytí
právní moci zvláštního povolení (§ 3 odst. 2). Údaj o dni, kdy byla správcem jako fyzickou osobou nebo
ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti vykonána zvláštní zkouška (§ 24 a § 26) není
zásadním údajem. Vykonání zvláštní zkoušky insolvenčního správce je obligatorní podmínkou pro
vydání zvláštního povolení pro fyzickou osobu [§ 6 odst. 2 písm. b)] i pro veřejnou obchodní
společnost, u které tuto podmínku musí splnit ohlášený společník [§ 8 odst. 2 písm. b)].
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 4 - návrh fyzické osoby, § 5 - návrh
veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické
osoby, § 8 - vydání povolení a zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční
společnosti, § 24 - zkouška insolvenčního správce, § 26 - zvláštní zkouška insolvenčního správce
§ 21
Údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce

K § 21
Ustanovení § 21 upravuje podrobnosti zápisu údaje o pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce. V rámci údaje o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce se
v seznamu uvede den, od kterého bylo insolvenčnímu správci pozastaveno právo vykonávat činnost
insolvenčního správce, a důvod tohoto pozastavení. Institut pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce je upraven v § 9 a § 10. Zákon rozlišuje dvě situace, resp. možnosti pozastavení,
a to ex lege a ex actu.
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce přímo ze zákona, bez potřeby rozhodnutí
správního orgánu - Ministerstva spravedlnosti, upravuje § 9. Právo vykonávat činnost insolvenčního
správce se tedy bez dalšího pozastavuje dnem, kdy došlo k rozhodné skutečnosti. Seznam rozhodných
skutečností je pak taxativně vymezen v jednotlivých písmenech § 9 odst. 1.
Režim pozastavení práva v § 10 je oproti režimu pozastavení práva ex lege bez nutnosti vydání
jakéhokoli správního rozhodnutí, založen na principu ex actu, tedy zrušení na základě rozhodnutí
správního orgánu v režimu správního řízení, které je klasicky dvoustupňové vedené podle zákona č.
500/2004 Sb., správní řád.
V případě hostujících insolvenčních správců může dojít k pozastavení práva dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce pouze fakultativně (§ 32 odst. 1), žádné obligatorní důvody
nejsou dány. Zatímco u insolvenčních správců pocházejících z České republiky není definice okamžiku,
kdy dojde k pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, zcela jednoznačná (viz body 1
až 3 výše), u hostujících insolvenčních správců § 32 odst. 2 jednoznačně spojuje pozastavení práva
dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce se dnem vydání příslušného
rozhodnutí Ministerstvem spravedlnosti. Stejný výklad je možno přijmout také pro případ
insolvenčních správců pocházejících z České republiky (§ 9 a § 10).
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, ať již nastalo ze zákona, nebo na základě
rozhodnutí, se bez zbytečného odkladu (§ 18 odst. 2) zapíše do seznamu, neboť se jedná o jeden z
údajů, které se podle § 18 zapisují. Zápis údaje má deklaratorní charakter, neboť pouze deklaruje
skutečnost, která nastala ze zákona nebo z rozhodnutí správního orgánu. S oporou o judikaturu
Nejvyššího správního soudu (NSS 8 As 37/2014-154) můžeme záznam zároveň definovat jako evidenční
úkon, při kterém sice nedochází k vydání správního rozhodnutí, ale správní orgán jím autoritativně
osvědčuje určitou skutečnost, která nastala ze zákona. Zápis skutečnosti do seznamu provádí věcně
příslušný útvar Ministerstva spravedlnosti. Nesplnění této povinnosti není žádným způsobem
sankcionováno a není s ním spojena ani účinnost rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o pozastavení
práva vykonávat činnost insolvenčního správce. Nesplnění povinnosti ze strany Ministerstva
spravedlnosti může založit nicotnost úkonů insolvenčního správce provedených po datu pozastavení
práva vykonávat činnost insolvenčního správce; pokud by ani insolvenční soud, ani samotný
insolvenční správce neměli povědomost o vydání takového rozhodnutí a po jeho vydání kdo - správce,
nebo soud? nebo oba, tj. provedli? v konkrétním insolvenčním řízení úkony, které by poškodily některé
nebo všechny věřitele, byť jen tím, že by došlo k průtahům v řízení v souvislosti s odstraňováním
následků provedených úkonů (např. provedení nového přezkumného jednání novým insolvenčním
správcem, odstranění kupních smluv na odprodej majetku z majetkové podstaty, nové jednání
věřitelského výboru apod.).
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, resp. následné vyznačení v seznamu
vedeném Ministerstvem spravedlnosti má pro insolvenčního správce dva zásadní důsledky. Předně,
insolvenční správce nesmí po dobu pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, což v
praxi znamená, že insolvenční správce není v kontextu § 25 insolvenčního zákona ustanovován do
nových insolvenčních řízení. Zároveň nemůže být ustanoven ani postupem podle § 29 insolvenčního
zákona. Druhým důsledkem je, že pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce se může
odrazit i v rámci běžících insolvenčních řízení. Insolvenční zákon v § 31 odst. 3 totiž stanoví, že
"insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce
nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích, může insolvenční soud na
návrh insolvenčního správce, věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu odvolat z
funkce. Pokud to okolnosti dovolují, učiní tak po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu
rozhodne neprodleně". V kontextu citovaného ustanovení může insolvenční soud ustanoveného
insolvenčního správce odvolat z funkce, a to i bez návrhu. Na rozdíl od situace uvedené v § 31 odst. 4
insolvenčního zákona zde záleží na uvážení soudu. Při úvaze vedoucí k rozhodnutí insolvenčního
soudu, zda správce ve funkci ponechá, nebo odvolá, budou podstatné důvody, které vedly k
pozastavení výkonu funkce insolvenčního správce. Z judikatury například vyplývá situace, že byla-li
insolvenčnímu správci pozastavena činnost ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) není tato okolnost
sama o sobě důvodem pro jeho odvolání z funkce. Zároveň je však možné poukázat na situace, kdy
návrh na odvolání navrhne sám insolvenční správce z důvodů, že působí jako ohlášený společník. V
takovém případě by soud mohl tomuto návrhu vyhovět a postupem podle § 25 odst. 5 insolvenčního
zákona určit správcem insolvenčního správce, kde odvolaný insolvenční správce působí jako ohlášený
společník. Ačkoliv má insolvenční správce pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenčního správce,
je i po dobu pozastavení tohoto práva povinen být pojištěn, a to na základě smlouvy o pojištění
odpovědnosti za škodu s výjimkou případu, že, působí jako ohlášený společník. Jedná se o logický
požadavek, aby insolvenční správce byl pojištěn, neboť i v případě pozastavení může působit v
insolvenčních řízeních. V tomto ohledu je vhodné, aby insolvenční správce s pozastaveným povolením
podle § 9 odst. 1 písm. d), byl pojištěn, i když se na něho povinnost nevztahuje, neboť může zůstat v
insolvenčních řízení, do kterých byl určen předtím, než začal působit jako ohlášený společník.
Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce má pro insolvenčního správce negativní
následky, samozřejmě za situace, kdy nejde o jím předvídané pozastavení (například z důvodů
působení ohlášeného společníka). Insolvenční správce však nemá klasické možnosti obrany jako v
případě rozhodnutí. S oporou o judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS 8 AS 37/2014-154) můžeme
subjektivních práv, a zároveň není rozhodnutím správního orgánu. Z uvedené definice tak proti tomuto
nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen " nezákonný zásah") podle § 82 a násl. s. ř. s.,
§ 9 - pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 10 - důvody pozastavení práva
vykonávat činnost insolvenčního správce, § 32 - pozastavení práva dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce
§ 82 s. ř. s. § 25, § 29, § 31 insolvenčního zákona
Judikatura:
Na základě shora uvedeného pak není relevantní argument stěžovatelky o splnění podmínek pro
přijetí podání k Ústavnímu soudu dle výjimky pro podání stížnosti před vyčerpáním všech
procesních prostředků podle čl. 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomu Ústavní soud
navíc dodává, že stěžovatel dovozuje podstatný přesah vlastního zájmu z úvahy, opírající se toliko o
skutečnost, že napadené ustanovení § 9 odst. 1 písm. g) zákona o insolvenčních správcích se týká
všech insolvenčních správců vedených v seznamu ministerstva. Podstatný přesah vlastních zájmů je
nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Proto nemůže postačit argument, že napadené
ustanovení se týká velkého množství subjektů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne
16.6.2005).
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud v souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že nemá jinou
možnost než se před takovým zásahem veřejné moci bránit ústavní stížností směřující přímo proti
právnímu předpisu, poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které "rozšířený
senát má za to, že klíčové rozlišovací kritérium mezi osvědčením a deklaratorním rozhodnutím
vskutku spočívá v tom, zda jde o akt pohybující se v rovině skutkové (o akt potvrzující sice úředně,
avšak nezávazně, neboť vyvratitelně, určité skutečnosti), anebo o akt normativní (závazně stanovící,
že určitá osoba má, anebo naopak nemá určitá práva nebo povinnosti). Okolnost, do jaké míry
zřejmé jsou skutečnosti v osvědčení či deklaratorním rozhodnutí zkoumané, je pak spíše kritériem
pomocným. Podobně jako mezi rozhodnutím a osvědčením je nutno rozlišovat mezi zásahem a
osvědčením. I zde je klíčovým rozlišovacím kritériem, zda se jedná o úkon správního orgánu závazné
povahy, zasahující do sféry práv a povinností jednotlivce, anebo zda jde o úkon povahy ryze
evidenční, osvědčovací či potvrzovací, tj. úkon zůstávající toliko v rovině skutkové, nemající však
normativní povahu. Nezřídka bude takové rozlišení mezi rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.,
zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s. a osvědčeními ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. obtížné a nejednoznačné.
Právě proto však musí být výklad ustanovení o soudní ochraně poskytované ve správním soudnictví
takový, aby jakýkoli úkon mající povahu jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na
pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben soudní kontrole, a to nejen formálně, ale
skutečně, tedy z hlediska svého obsahu" [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16.11.2010, sp. zn. 7 Aps 3/2008 (publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2206/2011)].
(usnesení Ústavního soudu ze dne 30.4.2014, sp. zn. III. ÚS 270/14)
správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř.
II. V pdle mu o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce na základě písemného
správcích, se lze bránit žalobou na ochranu před nezáko společnosti. Oznámení nemůže učinit
§ 22
Údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce

K § 22
Posledním ustanovením upravujícím údaje v rámci seznamu je § 22, který dále rozvádí údaj o zániku
práva vykonávat činnost insolvenčního správce. V rámci tohoto údaje se v seznamu uvede den, ke
kterému insolvenčnímu správci zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce, a důvod tohoto
zániku. Zánik práva může být podle zákona dvojí, a to ex lege nebo ex actu. Zánik práva ex lege je
upraven v § 12, kde jsou taxativně uvedeny důvody, které vedou k zániku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce. Zánik je vázán na příslušnou rozhodnou skutečnost, která jakmile nastane,
dochází k zániku. Režim zrušení obecného nebo zvláštního povolení je oproti zániku povolení ex lege,
tj. bez nutnosti vydání jakéhokoli správního rozhodnutí, založen na principu ex actu, tedy zrušení na
základě rozhodnutí správního orgánu v režimu správního řízení, které je klasicky dvoustupňové. Ať už
jde o zánik ex lege, nebo zrušení ex actu, má toto pro insolvenčního správce, resp. bývalého
insolvenčního správce fatální následky. Zánik práva, resp. následný výmaz v seznamu vedeném
Ministerstvem spravedlnosti má pro insolvenčního správce tři zásadní důsledky. Předně zrušením
povolení ztrácí osoba status insolvenčního správce podle tohoto zákona, nadále tak, po výmazu ze
seznamu, není v kontextu § 25 insolvenčního zákona ustanovována do nových insolvenčních řízení. Z
povahy věci vyplývá, že nemůže být ustanovena ani postupem podle § 29 insolvenčního zákona. V
druhém ohledu se zrušení povolení odrazí i v rámci běžících insolvenčních řízení. Insolvenční zákon v §
31 odst. 4 stanoví, že „insolvenčního správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo
jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí
ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích, insolvenční soud odvolá z funkce. Insolvenčního
správce ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, bylo-li
mu zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích na základě
rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích“. V kontextu citovaného ustanovení
musí insolvenční soud vždy insolvenčního správce odvolat, neexistuje důvod, pro který by insolvenční
správce mohl zůstat ve funkci. Zákonodárce v citovaném ustanovení - na rozdíl od situací uvedených v
§ 31 odst. 1 a § 31 odst. 3 insolvenčního zákona - explicitně ukládá soudu povinnost insolvenčního
správce odvolat. Soud tak v tomto případě nemůže postupovat jinak než insolvenčního správce z
funkce odvolat. Třetím důsledkem zrušení povolení, zde však pouze v rámci § 13 odst. 2, je založení
překážky bezúhonnosti. Podmínku bezúhonnosti totiž podle § 7 odst. 1 písm. b) nesplňuje fyzická
osoba, které bylo v posledních 5 letech před podáním návrhu zrušeno povolení nebo zvláštní povolení
postupem podle § 13 odst. 2 nebo které zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34. Obdobně
uvedené platí pro ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti, které bylo zrušeno povolení
nebo zvláštní povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo jí zaniklo právo na základě rozhodnutí podle
§ 34.
Na rozdíl od úpravy pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce v § 10 odst. 2 není pro
problematiku zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce upraven přesný procesní postup
pro Ministerstvo spravedlnosti. Lze důvodně předpokládat, že při řešení obou situací bude
postupováno stejně. Také v případě zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce v den, kdy
nastala rozhodná skutečnost, nebo kdy nabylo rozhodnutí právní moci, musí být tato skutečnost
zveřejněna v seznamu insolvenčních správců v insolvenčním rejstříku. Nesplnění této povinnosti není
žádným způsobem sankcionováno a není s ním spojena ani účinnost zániku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce. Nesplnění povinnosti ze strany Ministerstva spravedlnosti může založit
nicotnost úkonů insolvenčního správce provedených po datu zániku práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, pokud by ani insolvenční soud ani samotný insolvenční správce neměli
povědomost o vydání takového rozhodnutí a po jeho vydání provedl v konkrétním insolvenčním řízení
úkony, které by poškodily některé nebo všechny věřitele, byť jen tím, že by došlo k průtahům v řízení v
souvislosti s odstraňováním následků provedených úkonů (např. provedení nového přezkumného
jednání novým insolvenčním správcem, odstranění kupních smluv na odprodej majetku z majetkové
podstaty, nové jednání věřitelského výboru apod.).
V případě hostujících insolvenčních správců dojde k zániku práva dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce pouze obligatorně, bude-li naplněna jedna z podmínek
uvedených v § 33. Fakultativně může k zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dojít ze stejných důvodů jako u tuzemských insolvenčních správců; text § 34 a §
13 odst. 2 hovoří shodně.
obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 10 - důvody pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 12 - zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 13 - zrušení
povolení nebo zvláštního povolení, § 33 - zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 34 - rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce dočasně
nebo příležitostně, § 36b - správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob
§ 32, § 81 insolvenčního zákona
Judikatura:
Podle § 25 odst. 3 IZ je-li v době určení (osoby správce) podán návrh na povolení reorganizace nebo
je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích bez ohledu na způsob řešení
úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda
insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu
Podle § 31 odst. 4 IZ insolvenční správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho
právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí
ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích, insolvenční soud odvolá z funkce.
Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce
i tehdy, bylo-li mu zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích.
Podle § 3 odst. 2 zák. č. 312/2006 Sb. právo vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka, který je
podle zvláštního právního předpisu finanční institucí se zvláštním režimem nebo obchodníkem s
cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem
trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem penzijní společností nebo
penzijním fondem, anebo dlužníkem, jehož úpadek je řešen reorganizací, nebo jehož roční úhrn
insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000 Kč, anebo který zaměstnává nejméně 100
zaměstnanců v pracovním poměru, vzniká dnem nabytí právní moci zvláštního povolení.
Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na
kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to
možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.
Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Ze
seznamu insolvenčních správců vedeného Ministerstvem spravedlnosti plyne, že zvláštní povolení
vykonávat činnost insolvenčního správce bylo správci zrušeno. Dle zprávy Ministerstva
spravedlnosti ze dne 9.9.2015 se tak stalo rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.4.2015, č.
j. MSP-233/2013-LOINSO/23, které po zamítnutí správcem dne 15.4.2015 podaného rozkladu a
potvrzení napadeného rozhodnutí rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 4.9.2015, nabylo
právní moci dne 4.9.2015. Tyto okolnosti nejsou ostatně v řízení sporné.
Vycházeje z uvedeného odvolací soud dospívá k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně,
když správce dle § 31 odst. 4 IZ odvolal s tím, že ustanovil insolvenčního správce nového a správci v
souvislosti s tím uložil zákonem stanovené povinnosti spojené s předáním agendy. V podrobnostech
lze na jeho odůvodnění odkázat.
Brojí-li správce proti napadenému usnesení především tvrzením, že jeho odvolání z funkce odporuje
zásadě rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, odvolací soud tuto jeho námitku důvodnou
neshledává. Vychází přitom jednak z toho, že ust. § 31 odst. 4, věta druhá IZ setrvání správce ve
funkci v řízení, ve kterém je vyžadován výkon této funkce správcem se zvláštním povolením přes
ztrátu zvláštního povolení, výslovně vylučuje. A jednak úvahy správce o nehospodárnosti či
zpomalení řízení z důvodu jeho odvolání z funkce v míře, která by odporovala zásadám
insolvenčního řízení, za situace, kdy sám insolvenční zákon s takovou situací (odvolání správce z
důvodu zrušení zvláštního povolení) bez ohledu na fázi řízení, ve které taková okolnost případně
nastane, evidentně počítá, nemá za podložené.
Není pochyb o tom, že změna v osobě správce v průběhu insolvenčního řízení nutně a vždy (a u
osob vypočtených v § 3 odst. 2 zák. č. 312/2006 Sb. zvlášť) nese s sebou jisté náklady, a to jak
časové, tak i finanční. Měla-li by však nutnost jejich vynaložení bez dalšího být vždy důvodem k
vyloučení postupu upravenému v § 31 odst. 4 věta druhá IZ (odvolání správce pro ztrátu zvláštního
povolení), sotva by bylo možno smysl této úpravy (jímž je mimo jiné zajistit obsazení funkce správce
v zákonem vymezených řízeních osobou se zvláštním povolením) naplnit (srov. také § 3 odst. 2 zák.
č. 312/2006 Sb.).
Není namístě ani argumentace správce založená na úvahách odvolacího soudu obsažených v jeho
rozhodnutí ze dne 3.7.2013, č. j. 1 VSPH 734/2013-B-37, s tím, že nejméně stejnou váhu jako zánik
oprávnění insolvenčního správce má i přihlédnutí k zásadě rychlosti a hospodárnosti insolvenčního
řízení, přičemž změna v osobě insolvenčního správce představuje vždy zásah do řízení, zvláště
pokud již v něm stávající správce činil úkony významně ovlivňující jeho další průběh. Citované
rozhodnutí, v němž byla otázka důvodnosti odvolání insolvenčního správce z funkce posuzována v
režimu § 31 odst. 1 IZ stojí na zcela jiném skutkovém základě, než věc předmětná, a proto v něm
obsažené úvahy nejsou v dané věci bez dalšího aplikovatelné.
Totéž platí o argumentaci správce odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25.8.2014, č. j.
3 VSPH 997/2014-B-11, ve kterém tento dospěl k závěru, že není-li změna insolvenčního správce
vynucena závažnými závadami v jeho činnosti, které odůvodňují jeho zproštění z funkce, anebo
není-li založena rozhodnutím samotných věřitelů, může soud ukončit působení insolvenčního
správce v dané věci jen z důvodů, které objektivně vzato trvale (či alespoň dlouhodobě)
insolvenčnímu správci znemožňují jeho funkci vykonávat a nelze postupovat podle tohoto
ustanovení z preventivních důvodů. I toto rozhodnutí stojí na zcela jiném skutkovém základě a se
závěry vyslovovanými v dané věci není nikterak v rozporu.
Zcela bez významu jsou pak v daném kontextu argumenty správce opírající se o to, že svou funkci
dosud vykonával řádně, že věřitelský výbor mu po celou dobu vyjadřuje podporu a že bezpečnostní
řízení u Národního bezpečnostního úřadu v jeho věci nadále (po dobu delší 13 měsíců) probíhá a že
dle jeho mínění zákonem stanovená lhůta ke splnění předpokladů pro výkon citlivé činnosti je
objektivně nesplnitelná. Řádný výkon funkce správce je jeho zákonnou povinností, postoj
věřitelského výboru je pro účely daného rozhodnutí nevýznamný a podmínka obdržení
bezpečnostní prověrky pro výkon citlivé činnosti zcela jistě objektivně nesplnitelná není. Bylo-li by
tomu tak, pak by tuto podmínku (objektivně) nemohl splnit nikdo. Tak tomu však zjevně není.
Za stavu, kdy správci bylo zrušeno zvláštní povolení vykonávat funkci správce, nelze, jak se mylně
domnívá, jeho další setrvání ve funkci založit ani na ust. § 22 odst. 2 IZ. Je totiž zřejmé, že už
hypotéza právní úpravy v něm obsažená není v dané věci naplněna. Podle této úpravy lze totiž
postupovat v případech, kdy insolvenčního správce nelze vybrat ze seznamu insolvenčních správců.
O takovou situaci se v dané věci bezesporu nejedná.
(VS Praha 3 VSPH 1858/2015-B-151 ve věci MSPH 98 INS 36628/2013, ze dne 26.10.2015)
Pokud jde o znak způsobení újmy, soud připouští, že případné účinky pravomocného rozhodnutí o
zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, by mohly znamenat pro žalobkyni újmu v
podobě zásahu do výkonu její podnikatelské činnosti. Pro posuzovanou věc je však zásadní, že
žalovaný poukázal na skutečnost, že případné přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s
veřejným zájmem. Při existenci takového možného rozporu veřejného zájmu není charakter újmy z
hlediska rozhodnutí soudu o odkladném účinku žaloby relevantní.
Městský soud v Praze se proto s ohledem na argumentaci žalovaného zabýval tím, zda by přiznání
odkladného účinku žalobě nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Správní orgán prvého stupně zrušil
žalobkyni povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle ustanovení § 13 odst. 2 písm. b)
zákona č. 312/2006 Sb., podle kterého ministerstvo může zrušit povolení nebo zvláštní povolení
insolvenčnímu správci, kterému byla insolvenčním soudem opakovaně udělena sankce podle
insolvenčního zákona; ministerstvo přitom přihlíží zejména k povaze porušených povinností, počtu a
charakteru sankcí udělených insolvenčním soudem a době, jež uplynula mezi porušením
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro zrušení povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce žalobkyni bylo zjištění, že insolvenční soud udělil žalobkyni v období od
srpna 2013 do května 2014 sankce podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 182/2006 Sb.), konkrétně ve 4
případech byla žalobkyně zproštěna funkce podle § 32 odst. 1 uvedeného zákona a dále jí bylo
uloženo 22 pořádkových pokut podle § 81 odst. 2 uvedeného zákona ve výši 126 000 Kč.
Městský soud opětovně zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku
žalobě není soud oprávněn jakkoliv zkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Pro soud je v
tomto řízení relevantní pouze otázka, zda případný odklad účinků napadeného rozhodnutí, s
ohledem na jeho předmět a s ohledem na presumpci správnosti tohoto rozhodnutí, by nezpůsobil
narušení veřejného zájmu. Pokud se napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního prvého
stupně opírá o ustanovení § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., jehož účelem je zajistit řádný
výkon činnosti insolvenčního správce a za situace, kdy důvodem pro zrušení povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce bylo v daném případě zjištění, že žalobkyni byly insolvenčním
soudem opakovaně a pravomocně uděleny sankce podle zákona č. 182/2006 Sb., včetně
nejzávažnější sankce v podobě zproštění funkce, dospěl soud k závěru, že případný odklad účinku
těchto rozhodnutí by byl v rozporu s veřejným zájmem.
(usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.4.2015, č. j. 6A 75/2015-26)
HLAVA ČTVRTÁ
VZDĚLÁVÁNÍ INSOLVENČNÍCH SPRÁVCŮ
§ 23
(Povinnost vzdělávání pro insolvenčního správce)

K § 23
Ust. § 23 velmi obecně formuluje povinnost soustavného vzdělávání a prohlubování odborných znalostí
pro řádný výkon činnosti insolvenčního správce. Nedodržení této povinnosti není v zákoně provázáno s
žádnou sankcí. Ustanovení zákona ani prováděcí předpisy nestanovují jakoukoli formu nebo rozsah
vzdělávání, které by byly pro insolvenční správce povinné. Požadovaný rozsah vzdělávání lze odvozovat
pouze z ustanovení § 6 odst. 1 písm. e), které určuje oblasti odborné praxe, již měl žadatel o vydání
povolení pro výkon činnosti insolvenčního správce vykonávat, zejm. v oblasti práva, ekonomie,
daňového poradenství, účetnictví, auditu nebo řízení podniku. Dalším vodítkem pro požadovaný rozsah
soustavného vzdělávání insolvenčního správce může být § 3 vyhl. č. 312/2007 Sb., který určuje okruhy
zkoušky insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce. Okruhy zkoušek jsou podstatné
především pro zvláštní insolvenční správce, kteří musí zkoušku opakovat v posledních 12 měsících
platnosti zvláštního povolení (§ 6 odst. 6).
S ohledem na výše uvedené je ustanovení svojí povahou v podstatě obsoletní, ačkoliv jeho materiální
obsah je velmi důležitý, neboť činnost insolvenčního správce je extrémně složitá a náročná. Podle
názoru autora je evidentní dlouhodobý pokles odborné úrovně insolvenčních správců, jakož i adeptů o
vykonání zkoušky insolvenčního správce. Ministerstvo spravedlnosti jakožto dohledový orgán by v
rámci koncepce zkvalitňování výkonu funkce insolvenčního správce, resp. též v rámci soustavného a
dlouhodobého prověřování znalostí a odborné úrovně insolvenčních správců mělo tomuto ustanovení
věnovat náležitou pozornost. Ministerstvo ovšem nemá žádnou zákonnou nebo podzákonnou oporu k
systému vzdělávání. Podle názoru autora je hlavním problémem vzdělávání, jakož i absence komory,
resp. samosprávné stavovské organizace všech insolvenčních správců. Insolvenční správce je
regulovanou profesí, v podstatě stejnou jakou je advokát, notář, nebo exekutor. Jako jediná profese
však nemá vlastní komoru, která by zajištovala dohled, vzdělávání a další činnosti, které jsou pro
komoru obvyklé.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby
§ 3 vyhl. č. 312/2007 Sb.
§ 24
(Zkouška insolvenčního správce)


Podstatou předkládaného návrhu zákona je řešení problematiky regulace profese insolvenčních
správců s cílem zavést takové parametry, které přispějí ke zvýšení odborné připravenosti žadatelů o
vydání povolení nebo zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce a napomůžou
tomu, aby v systému figurovaly pouze osoby, které se výkonu činnosti insolvenčního správce věnují
zodpovědně a splňují podmínky vyžadované zákonem. Soubor předkládaných legislativních opatření je
nerozlučně spojen s návrhem vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších
náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů, obsahující změny, které
jsou pro dosažení výše uvedených cílů nezbytné. Podstatné změny obsažené v návrhu vyhlášky budou
představeny v následujících částech předložené důvodové zprávy.
Obsah a další náležitosti zkoušky, rozdílové zkoušky a zvláštní zkoušky insolvenčního správce stanovilo
Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou. Jedná se o vyhlášku č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších
náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění ve znění pozdějších předpisů.
Zkouška sestává z písemné a ústní části. V písemné části se formou testu ověřují pouze znalosti z
insolvenčního práva. U ústní části zkoušky jsou prověřovány znalosti z oblasti občanského,
obchodního, pracovního práva, občanského práva procesního, insolvenčního práva, správního práva
včetně správního řízení, finanční práva včetně daňového řízení, řízení podniku a účetnictví. Rozdílovou
zkoušku jsou povinni vykonat advokáti, daňový poradci, auditoři nebo notáři. Oproti zkoušce
insolvenčního správce je její obsah u ústní části zúžen o znalosti, k jejichž prověření slouží příslušná
zkouška advokátů, daňových poradců, auditorů a notářů.
Ústní část zkoušky může vykonat pouze uchazeč, který úspěšně vykonal písemnou část zkoušky, a to
nejpozději do 5 týdnů ode dne konání písemné části zkoušky. Ústní část zkoušky trvá nejdéle 2 hodiny
a je veřejná. Pětičlenná zkušební komise jmenovaná ministrem spravedlnosti z řad zaměstnanců
ministerstva a dalších osob rozhoduje o výsledku ústní části zkoušky nadpoloviční většinou hlasů svých
členů na základě neveřejné porady zpravidla bezprostředně po skončení ústní části zkoušky. O
průběhu zkoušky se pořídí protokol.
Aplikační praxe poukazuje na potřebu zkvalitnit způsob prověřování znalostí a praktických zkušeností
žadatelů o vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce již na samotném počátku celého
procesu tak, aby byla zajištěna potřebná odborná úroveň nových insolvenčních správců.
Poznatky ukazují, že povolení pro výkon činnosti insolvenčního správce získávají v některých případech
osoby bez předchozí náležité praxe, u kterých nelze objektivně předpokládat dostatek zkušeností
potřebných pro výkon této činnosti. Nastavení zkoušek insolvenčních správců vykazuje dílčí
nedostatky, zejména písemná část zkoušky není dostatečným podkladem pro posouzení odborných
kvalit uchazečů. Návrh novely zákona o insolvenčních správcích a vyhlášky č. 312/2007 Sb. předpokládá
zvýšení náročnosti této části zkoušky, a to nejen rozšířením okruhu ověřovaných znalostí o ostatní
oblasti práva, k jejichž prověření slouží ústní část zkoušky (pokud se nejedná o rozdílovou zkoušku), ale
i jejím doplněním o povinné vypracování případové studie, v rámci které budou posuzovány schopnosti
uchazeče řešit nahodilé právní a jiné problémy, s nimiž se insolvenční správce při výkonu své činnosti
běžně setkává. Tato část umožní, aby ministrem spravedlnosti jmenovaní hodnotící komisaři lépe
posoudili schopnosti prakticky aplikovat teoretické znalosti. V případě ústní části zkoušky lze
pochybovat o účelnosti rozdílové zkoušky, protože problematika insolvenčního práva je propojena s
ostatními oblastmi práva, především právem občanským, obchodním, pracovním a správním. Smyslem
zkoušek insolvenčních správců je právě prověřit komplexní vědomosti a schopnosti jejich aplikace v
rámci činnosti insolvenčního správce.
Současný systém nastavení organizace zkoušek insolvenčních správců umožňuje v systému
administrativně udržovat uchazeče, kteří podali písemnou žádost o vykonání zkoušky, ale ke zkoušce
se opakovaně nedostavili. Tyto osoby zatěžují organizaci zkoušek insolvenčních správců a dochází k
nadbytečnému vynakládání finančních prostředků z rozpočtu ministerstva na organizaci náhradních
termínů zkoušek. Současná právní úprava umožňuje uchazečům omluvit svou neúčast až po termínu
konání zkoušky bez jakékoliv finanční participace na nákladech za organizaci zkoušky, které se
neúčastnili a na kterou ministerstvo vynaložilo prostředky ze svého rozpočtu. Právě organizace
dodatečných termínů způsobuje ministerstvu největší finanční náklady. Tento stav nepřiměřeně
zkresluje celkový obraz o počtu uchazečů, kteří mají skutečný zájem činnost insolvenčního správce
vykonávat. Návrh zákona předpokládá finanční participací žadatelů o vykonání zkoušky insolvenčního
správce za každý opravný nebo náhradní termín. Ke statistickým ukazatelům viz část IV. Vyhodnocení
nákladů a přínosů.
K § 24
Ustanovení § 24 upravuje zkoušku insolvenčního správce, resp. pozvání adepta na zkoušku, počet
pokusů a podmínky pro omluvu ze zkoušky a opakování. Úprava je pouze rámcová, a podrobnosti
upravuje prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 312/2007 Sb., jež je vydána na základě
zmocnění v § 37 komentovaného zákona.
K odst. 1
Žádost o vykonání zkoušky může podat každá fyzická osoba, která splňuje podmínky podle § 6 odst. 1
písm. b) a e), tedy získala na vysoké škole v členském státě nebo jí bylo členským státem uznáno
vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu, vykonávala po dobu alespoň 3 let
odbornou praxi v oblasti související s výkonem funkce insolvenčního správce, zejména v oblasti práva,
ekonomie, daňového poradenství, účetnictví, auditu nebo řízení podniku, a zároveň uhradila
ministerstvu správní poplatek za připuštění ke zkoušce ve výši 5 000 Kč. Zákonodárce v rámci žádosti
nepožaduje plnou svéprávnost podle § 6 odst. 1 písm. a), kterou požaduje pro vydání povolení. Z logiky
věci nicméně vyplývá, že žadatel musí být plně svéprávný, i když to zákon stricto sensu nepožaduje, asi
je těžko představitelná situace, kdy by fyzická osoba podala žádost o vykonání zkoušky s omezenou
svéprávností. Splňuje-li fyzická osoba výše uvedené předpoklady, umožní jí ministerstvo do 6 měsíců
vykonání zkoušky, která se skládá z písemné a ústní části. Z kontextu skladby zkoušky vyplývá, že do 6
měsíců od podání žádosti, samozřejmě za splnění uvedených podmínek, musí být fyzická osoba
pozvána k písemné části zkoušky. V závislosti na vykonání písemné části zkoušky je pak případně
pozvána na část ústní.
K odst. 2
Druhý odstavec upravuje situace, kdy fyzická osoba u zkoušky insolvenčního správce neuspěje, a to
buď u písemné, nebo ústní. Pokud tak nastane a fyzická osoba má zájem se stále ucházet o funkci
insolvenčního správce, může do 30 dnů od konání zkoušky, u níž neuspěla, písemně požádat
ministerstvo o opakování zkoušky. Učiní-li tak, ministerstvo po zaplacení poplatku ve výši 7 000 Kč
umožní žadateli opakování zkoušky, nejdříve však po 6 měsících od konání zkoušky, u níž žadatel
neuspěl. Opakovat zkoušku lze nejvíce dvakrát. Žadatel má tedy v podstatě tři pokusy.
K odst. 3
Pokud žadatel u zkoušky neuspěl a nepodal do 30 dnů písemnou žádost o její opakování, nebo neuspěl
ani při druhém opravném pokusu, může podat novou žádost až po 3 letech od konání zkoušky, při které
naposledy neuspěl.
K odst. 4
Pokud se žadatel ke zkoušce nedostaví, může do 5 dnů od jejího konání písemně požádat ministerstvo,
aby mu zkoušku umožnilo vykonat v náhradním termínu. Ministerstvo této žádosti vyhoví, pokud
žadatel kumulativně splní 3 podmínky, a to řádnost a včasnost písemné omluvy, doložení vážných
důvodů své neúčasti a uhrazení poplatku za vykonání zkoušky v jiném termínu ve výši 7 000 Kč. Důležitá
bude především včasnost omluvy a doložení vážných důvodů žadatelovy neúčasti. Vážnými důvody
mohou být předem nepředvídatelné situace osobního nebo rodinného charakteru, případně náhlá
zdravotní indispozice.
K odst. 5
Poslední odstavec navazuje na předchozí odstavce a řeší situaci, kdy se žadatel nedostavil ani na jiný
termín, který mu byl poskytnut. Má-li žadatel dále zájem vykonat zkoušku, může do 5 dnů od jejího
konání písemně požádat ministerstvo, aby mu zkoušku umožnilo vykonat v jiném (dalším) náhradním
termínu. Ministerstvo této žádosti vyhoví, pokud žadatel kumulativně splní 3 podmínky, a to řádnost a
včasnost písemné omluvy, doložení důvodů zvláštního zřetele hodných své neúčasti a uhrazení
poplatku za vykonání zkoušky v jiném termínu ve výši 10 000 Kč. Mechanismus omluvy a poskytnutí
jiného termínu je shodný jako v případě první omluvy, liší se však výší poplatku a především uvedením
důvodu. V případě, že se žadatel omluví prvně, musí doložit vážné důvody, pokud se omluví podruhé a
více, musí doložit důvody zvláštního zřetele hodné. Jedná se o poměrně vágní ustanovení, nicméně lze
dospět k závěru, že důvody zvláštního zřetele hodné jsou oproti vážným důvodům, závažnější a
posuzují se mnohem přísněji, než v případě první omluvy.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby
vyhláška č. 312/2007 Sb.
§ 26
(Zvláštní zkouška insolvenčního správce)


Podstatou předkládaného návrhu zákona je řešení problematiky regulace profese insolvenčních
správců s cílem zavést takové parametry, které přispějí ke zvýšení odborné připravenosti žadatelů o
vydání povolení nebo zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce a napomůžou
tomu, aby v systému figurovaly pouze osoby, které se výkonu činnosti insolvenčního správce věnují
zodpovědně a splňují podmínky vyžadované zákonem. Soubor předkládaných legislativních opatření je
nerozlučně spojen s návrhem vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších
náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů, obsahující změny, které
jsou pro dosažení výše uvedených cílů nezbytné. Podstatné změny obsažené v návrhu vyhlášky budou
představeny v následujících částech předložené důvodové zprávy.
Zvláštní zkouška je pouze ústní a může ji vykonat osoba, která prokáže, že vykonala zkoušku
insolvenčního správce nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce a uhradila ministerstvu
poplatek za připuštění ke zvláštní zkoušce insolvenčního správce ve výši 3 000 Kč. Zkušební komise pro
zvláštní zkoušky insolvenčních správců je sedmičlenná a je stálá. Členy zkušební komise pro zvláštní
zkoušky jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti, z toho dva členy po dohodě s guvernérem České
národní banky.
K § 26
Ustanovení § 26 upravuje zvláštní zkoušku insolvenčního správce, resp. pozvání adepta na zvláštní
zkoušku, počet pokusů a podmínky pro omluvu ze zkoušky a opakování. Úprava je pouze rámcová, kdy
podrobnosti upravuje prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 312/2007 Sb.. Vyhláška je vydána
na základě zmocnění v § 37 komentovaného zákona.
K odst. 1
Žádost o vykonání zkoušky může podat každá fyzická osoba, která úspěšně vykonala zkoušku
insolvenčního správce a uhradila ministerstvu správní poplatek za připuštění ke zkoušce ve výši 3 000
Kč.
K odst. 2
Úprava počtu pokusů, opakování a podmínky omluv, jakož i náhradních termínů, je shodná s úpravou
obecné zkoušky insolvenčního správce. Zákonodárce v druhém odstavci říká, že pro zvláštní zkoušku
insolvenčního správce se použije ustanovení § 24 odst. 2 až 5 obdobně. Podle čl. 41 odst. 1
legislativních pravidel vlády slovo "obdobně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo
jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném
rozsahu, tedy jako by tam bylo znovu napsáno.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 24 - zkouška insolvenčního správce
vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců
HLAVA PÁTÁ
HOSTUJÍCÍ INSOLVENČNÍ SPRÁVCE
§ 27
(Zápis hostujícího správce do seznamu)

K odst. 1
Uchazeč - fyzická osoba, který je státním příslušníkem členského státu nebo který byl vyslán na území
České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě
Evropské unie a v souladu s právními předpisy členského státu původu vykonává činnost srovnatelnou
s činností insolvenčního správce, je oprávněn tuto činnost vykonávat dočasně nebo příležitostně i na
území České republiky.
Podle § 36a odst. 4 zák. o uznávání odborné kvalifikace je uchazeč povinen před tím, než začne
vykonávat regulovanou činnost na území České republiky, kterou je v tomto případě činnost
insolvenčního správce, písemně oznámit tuto skutečnost uznávacímu orgánu, jímž je Ministerstvo
spravedlnosti ČR.
3. Oznámení obsahuje:
• a) jméno, popřípadě jména, a příjmení uchazeče, datum narození a státní občanství,
• b) název regulované činnosti, kterou bude vykonávat, a údaj o tom, zda je činnost v členském
státě původu regulována, popřípadě údaj o činnosti, která je obsahově nejbližší,
• c) údaj o odborné kvalifikaci a v případě, že činnost obdobná činnosti insolvenčního správce není
v členském státě původu regulována, je uchazeč povinen doložit, že v jednom nebo více členských
státech vykonával předmětnou činnost po dobu nejméně 1 roku během předcházejících 10 let,
nebo předložit doklad o regulovaném vzdělávání, které jej odborně připravuje pro výkon
předmětné činnosti v členském státě původu,
• d) údaje o zaměstnavateli usazeném v jiném členském státě Evropské unie, pokud je uchazeč
vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb tímto zaměstnavatelem.
K oznámení uchazeč přiloží:
• a) průkaz totožnosti, doklad osvědčující státní příslušnost uchazeče, případně i doklad potvrzující
právní postavení,
• b) doklad potvrzující, že je uchazeč usazen v členském státě původu (dále viz § 31) a v souladu s
jeho právními předpisy vykonává činnost obdobnou činnosti insolvenčního správce a že mu
oprávnění k výkonu této činnosti v členském státě původu nebylo odejmuto ani dočasně
pozastaveno,
• c) doklad o odborné kvalifikaci.
Z dokladu o dosažené kvalifikaci předloženého uchazečem o pozici hostujícího správce musí být zřejmý
jeho stupeň, délka a obsah vzdělávání a přípravy, které prokazuje. Dokladem o výkonu předmětné
činnosti je doklad vydaný příslušným orgánem nebo institucí členského státu původu, pokud je na jeho
území činnost obdobná činnosti insolvenčního správce regulovanou činností nebo podléhá dohledu
správního orgánu. Pokud v členském státě původu není činnost obdobná činnosti insolvenčního
správce regulovanou činností nebo výkon této činnosti nepodléhá dohledu správního orgánu a
příslušný orgán nebo instituce takový doklad nevydává, může být dokladem o výkonu předmětné
činnosti i doklad prokazující výkon předmětné samostatné výdělečné činnosti uchazečem, doklad
vydaný zaměstnavatelem uchazeče nebo jiný doklad prokazující, že uchazeč vykonával činnost
srovnatelnou s činností insolvenčního správce v členském státě původu. V případě pochybností je
uznávací orgán oprávněn požadovat předložení čestného prohlášení o uvedených skutečnostech.
Doklad o výkonu činnosti obdobné činnosti insolvenčního správce obsahuje údaje potřebné pro
posouzení žádosti o uznání odborné kvalifikace, zejména údaje o délce, obsahu a formě výkonu
činnosti.
Doklad o bezpečnostní způsobilosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní
způsobilosti musí předložit každý subjekt, který se domáhá zápisu do seznamu hostujících správců. To
se týká i případu, kdy hostující správce bude vykonávat činnost pouze dle § 3 odst. 1, nikoli činnost u
dlužníků vymezených v § 3 odst. 2.
fyzické osoby. Doklad vydá Národní bezpečnostní úřad fyzické osobě, která:
• a) je plně svéprávná,
• b) dosáhla alespoň 18 let věku,
• c) je bezúhonná - podmínku bezúhonnosti splňuje fyzická osoba, která nebyla pravomocně
odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu, anebo se na ni hledí, jako by odsouzena
nebyla,
• d) je osobnostně způsobilá, tj. jde o fyzickou osobu, která netrpí poruchou či obtížemi, které
mohou mít vliv na její spolehlivost vykonávat citlivou činnost,
• e) je spolehlivá, což splňuje fyzická osoba, u níž nebyla zjištěna negativní okolnost; negativní
okolností je činnost proti zájmu České republiky, nebo skutečnost, že jsou majetkové poměry
zjevně nepřiměřené řádně přiznaným příjmům fyzické osoby.
K odst. 2
Adresa pro doručování je obligatorním údajem zapisovaným u hostujícího správce, přestože pro
zvláštní doručování dle § 75 insolvenčního zákona je primárně určena datová schránka (§ 45 odst. 2 o.
s. ř.). Je zřejmé, že povinností hostujícího správce je uvést adresu pro účely doručování prostřednictvím
držitele poštovní licence.
K odst. 3
K zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce (§ 34) vede opakované sankcionované:
• a) spáchání některého z přestupků popsaných v § 36b odst. 1 a 2 nebo
• b) porušování povinností v rámci konkrétních insolvenčních řízení, kde byl hostující insolvenční
správce ustanoven opatřením předsedy insolvenčního soudu.
§ 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 31 - doložení usazení hostujícího
správce, § 34 - rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce dočasně nebo
příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, § 36b - přestupky právnických a
podnikajících fyzických osob
§ 45 o. s. ř. § 75 insolvenčního zákona, § 22 a § 36a zák. o uznávání odborné kvalifikace, § 80-88 zák.
o ochraně utaj. informací
§ 28
(Zápis zahraniční společnosti do seznamu správců)

K § 28
Ustanovení § 27 se týká fyzických osob, které jsou příslušníky členského státu Evropské unie. Stejná
pravidla platí i pro zahraniční společnosti. K možným typům zahraničních společností viz komentář k §
2 odst. 3 a 4.
Také pro zahraniční společnosti platí omezení dané předchozí ztrátou oprávnění ve smyslu § 34.
V dalším viz komentář k § 27.
§ 2 - vymezení pojmů, § 27 - zápis hostujícího správce do seznamu, § 34 - rozhodnutí ministerstva o
zániku práva hostujícího správce dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního
správce, § 36b - přestupky právnických a podnikajících fyzických osob
§ 45 o. s. ř., § 75 insolvenčního zákona, § 22 a § 36a zák. o uznávání odborné kvalifikace
§ 29
Zápis do seznamu
K odst. 1 písm. a)
Minimální rozsah údajů, které mají sloužit k identifikaci hostujícího insolvenčního správce upravuje §
30 (viz komentář k tomuto ustanovení).
K odst. 1 písm. b)
Obsahové náležitosti dokladu nezbytného k zápisu hostujícího insolvenčního správce do seznamu
upravuje § 31 (viz komentář k tomuto ustanovení).
K odst. 1 písm. c)
Den zápisu do seznamu hostujících insolvenčních správců bude dán dnem, kdy Ministerstvo
spravedlnosti ČR rozhodne o provedení zápisu. Podmínkou pro takové rozhodnutí je předložení
oznámení a dokladů o bezpečnostní způsobilosti (§ 27).
K odst. 1 písm. d)
O pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce rozhoduje
Ministerstvo spravedlnosti ČR. Rozhodující je den vydání příslušného rozhodnutí tímto správním
orgánem. Důvody pro pozastavení vymezuje § 32 (viz komentář k tomuto ustanovení). Může jít o časově
omezené opatření; rozhodující bude výsledek řízení, které má najisto postavit existenci důvodů
aktivujících pozastavení předmětného práva.
K odst. 1 písm. e)
Okolnosti zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce vymezuje
§ 33 a § 34. K zániku dotčeného práva může dojít z důvodu ztráty podmínek pro výkon práva (§ 33) nebo
z důvodu pravomocně uložených sankcí pro porušení povinností insolvenčního správce ze strany
Ministerstva spravedlnosti ČR nebo insolvenčního soudu (§ 34).
K odst. 1 písm. f)
Změnou mohou být dotčeny především údaje identifikující hostujícího insolvenčního správce pokud
jde o místo pobytu u fyzické osoby nebo obchodní firmu a okruh společníků pokud jde o osobu
právnickou a dále údaje týkající se pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce (např. údaj o ukončení pozastavení), u obou typů správce může jít o změnu
adresy pro doručování na území České republiky.
K odst. 1 písm. g)
fyzické osoby. Doklad vydá Národní bezpečnostní úřad fyzické osobě, která:
• a) je plně svéprávná,
• b) dosáhla alespoň 18 let věku,
• c) je bezúhonná - podmínku bezúhonnosti splňuje fyzická osoba, která nebyla pravomocně
odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu, anebo se na ni hledí, jako by odsouzena
nebyla,
• d) je osobnostně způsobilá, tj. jde o fyzickou osobu, která netrpí poruchou či obtížemi, které
mohou mít vliv na její spolehlivost vykonávat citlivou činnost,
• e) je spolehlivá, což splňuje fyzická osoba, u níž nebyla zjištěna negativní okolnost, negativní
okolností je činnost proti zájmu České republiky, nebo skutečnost, že jsou majetkové poměry
zjevně nepřiměřené řádně přiznaným příjmům fyzické osoby.
K odst. 2
Při zápisu údaje o pozastavení nebo zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce do insolvenčního rejstříku musí Ministerstvo spravedlnosti ČR uvést údaj o dni,
kdy došlo k pozastavení nebo zániku práva a také musejí být vymezeny důvody pro takový postup vůči
hostujícímu insolvenčnímu správci.
§ 27 - zápis hostujícího správce do seznamu, § 30 - údaj identifikující hostujícího insolvenčního
správce, § 31 - doložení usazení hostujícího správce, § 32 - pozastavení práva dočasně nebo
příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, § 33 - zánik práva dočasně nebo
příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, § 34 - rozhodnutí ministerstva o zániku
práva hostujícího správce dočasně nebo příležitostně
§ 80-88 zák. o ochraně utaj. informací
§ 30
Údaj identifikující hostujícího insolvenčního správce

K § 30
Ustanovení rozvádí dikci § 29 odst. 1 písm. a), tj. seznam údajů povinně evidovaných Ministerstvem
spravedlnosti ČR u hostujících správců. Údaje činí zapsaného hostujícího správce nezaměnitelným s
jiným zapsaným správcem. Obligatorně zapsané údaje budou přístupné v Insolvenčním rejstříku a jeho
webové aplikaci.
Adresa pro doručování je obligatorní součástí oznámení, které je podkladem pro zápis hostujícího
správce do seznamu insolvenčních správců (§ 27 odst. 2). To platí přesto, že pro zvláštní doručování dle
§ 75 insolvenčního zákona je primárně určena datová schránka (§ 45 odst. 2 o. s. ř.). Je zřejmé, že
povinností hostujícího správce je uvést adresu pro účely doručování prostřednictvím držitele poštovní
licence.
§ 2 - vymezení pojmů, § 27 - zápis hostujícího správce do seznamu, § 29 - zápis do seznamu
§ 31
(Doložení usazení hostujícího správce)

K § 31
Doklad potvrzující, že je uchazeč usazen v členském státě původu je přílohou oznámení podle § 36a
zák. o uznávání odborné kvalifikace [§ 36a odst. 5 písm. b) zák. o uznávání odborné kvalifikace].
Orgánem správy se rozumí pro účely této části zákona jakýkoli ústřední, regionální či místní orgán
správy členského státu nebo třetí země; zahrnuje rovněž jakýkoli útvar bez právní osobnosti, agenturu
nebo osobu, ve které tento orgán správy uplatňuje rozhodující vliv (§ 32a odst. 4 zák. o účetnictví).
§ 32a zák. o účetnictví, § 36a zák. o uznávání odborné kvalifikace
§ 32
Pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního

správce
K odst. 1 a 2
K pozastavení dotčeného práva dochází na základě správní úvahy správního orgánu, která vede k
vydání správního rozhodnutí o pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce pro hostujícího správce. Již samotné vydání rozhodnutí vyvolá účinek
pozastavení dotčeného práva a den vydání rozhodnutí je avizován ve veřejně přístupném seznamu
hostujících insolvenčních správců v insolvenčním rejstříku. Správcem insolvenčního rejstříku je
Ministerstvo spravedlnosti ČR, které jebjako jediné oprávněno požadovaný údaj do tohoto veřejného
seznamu zanést.
K odst. 1 písm. a)
První zásadní změny v koncepci řešení úpadku dlužníků se do trestního práva promítly novelou
některých skutkových podstat provedenou zák. č. 296/2007 Sb. Další změny v této oblasti přišly s
rekodifikací provedenou zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, která posílením zásady subsidiarity
trestní represe ještě více podtrhla výlučnost trestního práva jako krajního nástroje obrany zájmů
společnosti poté, co selžou prostředky práva civilního. Změna koncepce hmotného práva a přechod od
materiálního k formálnímu pojetí trestného činu se pak logicky dotkla i skupiny hospodářských
trestných činů. Hospodářská a finanční kriminalita měla vždy svá specifika a nejinak tomu je i v případě
trestné činnosti páchané v souvislosti s úpadkem dlužníka. Skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení
je nakládáno s aktivy úpadce, může být motivem pro úmyslnou trestnou činnost i v případě subjektů
tohoto řízení. Uvedený přehled skutkových podstat zahrnuje kromě skupiny tzv. úpadkových deliktů i
přehled dalších skutkových podstat trestných činů, k jejichž spáchání může v příčinné souvislosti s
insolvenčním řízením dojít:
• - § 220 tr. zákoníku - Porušení povinnosti při správě cizího majetku
• - § 221 tr. zákoníku - Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti
• - § 222 tr. zákoníku - Poškození věřitele
• - § 223 tr. zákoníku - Zvýhodnění věřitele
• - § 224 tr. zákoníku - Způsobení úpadku
• - § 225 tr. zákoníku - Porušení povinnosti v insolvenčním řízení
• - § 226 tr. zákoníku - Pletichy v insolvenčním řízení
• - § 227 tr. zákoníku - Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
• - § 256 tr. zákoníku - Sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě
• - § 258 tr. zákoníku - Pletichy při veřejné dražbě
• - § 329 tr. zákoníku - Zneužití pravomoci úřední osoby
• - § 330 tr. zákoníku - Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti
• - § 361 tr. zákoníku - Účast na organizované zločinecké skupině.
Dále viz komentář k § 10 odst. 1 písm. c).
K odst. 1 písm. b)
Pojem "způsobilost k právním úkonům" pochází z § 8 již neúčinného zák. č. 40/1964 Sb. Od 1.1.2014
nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který zavedl nový pojem "svéprávnost" (§ 15
odst. 2 obč. zák.). Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a
zavazovat se k povinnostem (právně jednat). K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka,
jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom
musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, pokud mu hrozí závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho
zájmům mírnější a méně omezující opatření. Omezit svéprávnost člověka může jen soud. Soud může
omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen
přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně
jednat omezil. Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez
návrhu. V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
Řízení o svéprávnosti je upraveno v § 34-43 z. ř. s. Řízení může být zahájeno též na návrh zdravotního
ústavu.
V prvním stupni rozhodují okresní soudy (na území Hlavního města Prahy a obvodní soudy). Místně
příslušný je obecný soud toho, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, je-li tato osoba umístěna v ústavu
nebo obdobném zařízení, pak je místně příslušný věcně příslušný soud, v jehož obvodu se zdravotní
ústav nebo obdobné zařízení nachází.
Dále viz komentář k § 10 odst. 1 písm. c).
K odst. 1 písm. c)
Řízení vychází z právní úpravy jednotlivých členských států. Povinnost hostujícího správce informovat
Ministerstvo spravedlnosti o zahájení takového řízení vyplývá z § 35 odst. 1.
§ 10 - důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 35 - informační
povinnost hostujícího insolvenčního správce
§ 8 zák. č. 40/1964 Sb., § 15 obč. zák., § 34-42 z. ř. s.
Literatura:
KOZÁK, J., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 1502-1565.
§ 33
Zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce

K odst. 1
Ustanovení vymezuje případy, kdy k zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dochází obligatorně, bez uvážení správního orgánu, kterým je Ministerstvo
spravedlnosti ČR. V následujícím § 34 jsou upraveny případy, kdy je zánik oprávnění ponechán na úvaze
správního orgánu.
Podmínky pro zápis do seznamu hostujících insolvenčních správců jsou vymezeny v § 27. Jde celkem o
čtyři podmínky, které musejí být splněny kumulativně:
• a) oznámení dle § 22-36a zák. o uznávání odborné kvalifikace,
• b) doklad o bezpečnostní způsobilosti dle § 80-88 zák. o ochraně utaj. informací,
• c) adresa pro doručování na území České republiky,
• d) neexistence rozhodnutí o zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dle § 34.
K podmínkám vymezeným v § 12 odst. 1 písm. a) až e) - viz komentář k tomuto ustanovení.
Nesplněni jedné z uvedených podmínek má za následek zánik práva dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce jak dle § 3 odst. 1, tak podle § 3 odst. 2.
K odst. 2
Zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 3 odst. 1 a 2
může způsobit také ztráta podmínek pro výkon citlivé činnosti dle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti. V podrobnostech viz komentář k § 2a.
§ 2a - citlivá činnost, § 3 - vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce, § 12 - zánik práva
vykonávat činnost insolvenčního správce, § 27 - zápis hostujícího správce do seznamu, § 34 -
rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce dočasně nebo příležitostně vykonávat
činnost insolvenčního správce
§ 22 a § 36a zák. o uznávání odborné kvalifikace, § 80-88 zák. o ochraně utaj. informací
§ 34
(Rozhodnutí ministerstva o zániku práva hostujícího správce dočasně nebo

příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce)
K § 34
Ustanovení vymezuje případ, kdy k zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost
insolvenčního správce dochází fakultativně, na základě uvážení správního orgánu, kterým je
Ministerstvo spravedlnosti. V předchozím § 33 jsou naproti tomu upraveny případy, kdy k zániku
oprávnění dochází obligatorně a u nichž není dán prostor pro správní uvážení nebo posouzení
okolností, za kterých podmínky pro zánik oprávnění nastaly. Ustanovení § 34 je obdobou úpravy § 13
odst. 2 zákona.
Jedinou podmínkou, která musí být naplněna, aby mohlo dojít k úvaze o zániku práva dočasně nebo
příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce u hostujícího správce, je, že hostující insolvenční
správce závažným způsobem porušil nebo opakovaně porušuje povinnost stanovenou tímto zákonem,
kontrolním řádem nebo insolvenčním zákonem.
S ohledem na skutečnost, že se jedná o konstrukci postavenou na stejném modelu jako u klasických
insolvenčních správců, lze v podrobnostech odkázat na komentář k § 13, resp. § 36b odst. 1 písm. k).
§ 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení, § 36b - přestupky právnických a podnikajících
fyzických osob, § 33 - zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního
správce
§ 34a
Personální a materiální vybavení hostujícího insolvenčního správce


řádného výkonu činnosti insolvenčního správce se navrhuje tuto povinnost zakotvit výslovně [§ 13a a §
K odst. 1
Koncepční novelou byla stanovena zcela nová povinnost i pro hostujícího insolvenčního správce, a to
že personální a materiální vybavení hostujícího insolvenčního správce musí být přiměřené povaze,
rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností. Jedná se o poměrně diskutabilní ustanovení, které
může přinášet řádu výkladových a aplikačních problémů, především však u klasických správců, neboť
vzhledem k počtu hostujících insolvenčních správců půjde o ustanovení v podstatě „obsoletní“. V
současné době jsou v seznamu hostujících insolvenčních správců zapsání dva hostující insolvenční
správci. V tomto kontextu je autor názoru, že analogická povinnost u hostujícího insolvenčního správce
s klasickým insolvenčním správcem je do jisté míry zbytečná. Z důvodové zprávy vyplývá, že se jedná
především o opatření, které míří k tomu, aby insolvenční správci, kteří se rozhodnou zřídit provozovny,
měli tyto provozovny patřičně vybavené. Zřizování provozoven bylo a je vedeno především za účelem
zvýšení nápadu přidělovaných věcí. Insolvenční správce je do konkrétního insolvenčního řízení
ustanovován prostřednictvím rotačního systému, v rámci kterého je rozhodující sídlo nebo provozovna
- k tomu blíže komentář k § 5a zákona. Uvedené však neplatí u hostujícího insolvenčního správce,
neboť na něho nedopadá ustanovení § 25 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona stran ustanovování
insolvenčních správců. Podle § 25 odst. 6 insolvenčního zákona se § 25 odst. 2 a 3 nepoužijí v případě
určení osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem. Předseda
insolvenčního soudu určí pro insolvenční řízení osobu insolvenčního správce, který je hostujícím
insolvenčním správcem, z příslušné části seznamu postupem, který je v souladu se zásadou dočasnosti
nebo příležitostnosti, je-li to vhodné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě
dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti osoby insolvenčního správce,
který je hostujícím insolvenčním správcem (blíže komentář k insolvenčnímu zákonu).
Stanovení povinností stran personálního a materiálního vybavení je pak analogické k tomu, které je
uvedeno v § 13a zákona. Stejně jako v případě klasických insolvenčních správců je k zavedení této
povinnosti přijato přechodné ustanovení. Podle přechodného ustanovení je hostující insolvenční
správce, jenž byl do seznamu hostujících insolvenčních správců zapsán přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, povinen přizpůsobit své materiální a personální vybavení požadavkům podle § 34a
zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 1 roku
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Uvedené přechodné ustanovení, stejně jako v případě
klasických insolvenčních správců, zavádí dvojí režim, který je zjevně diskriminační a svým způsobem
může zasahovat i do práva podnikání, což by mohlo být Ústavním soudem shledáno jako protiústavní,
neboť jde o analogickou situaci k té, jež nastala v souvislosti s vydáním vyhlášky č. 101/2015 Sb., kterou
se mění vyhláška č. 355/2013 Sb., která byla Ústavním soudem shledána protiústavní mimo jiné i z toho
důvodu, že omezuje právo podnikání. Je nutné brát v potaz, že právo na podnikání je realizováno v
mezích zákonů (viz pravidlo čl. 26 odst. 2 Listiny včetně judikatury Ústavního soudu na něj navazující -
srov. Pl. ÚS 45/2000); pokud zákon sám nějaké omezení nestanoví, nelze toto pak upravovat
podzákonným právním předpisem, neboť by pak nešlo o legitimní regulaci. Základním měřítkem
případného zásahu musí být fakt, že činnost insolvenčního správce je službou veřejnosti a jako taková
se neobejde bez určitých omezení, která jsou legitimována lepším zajištěním vykonávané činnosti pro
dlužníky a ostatní dotčené osoby. Jde tedy o výkon funkce, na jejíž podrobnější regulaci má stát
legitimní zájem, plynoucí mimo jiné z ochrany věřitelů i dlužníků. V rozsahu, v němž je ze strany
insolvenčních správců vykonávána veřejná moc, má stát objektivní zájem na tom, aby tato činnost byla
prováděna rovnoměrně, předvídatelně a stejným způsobem na celém území státu, což je rovněž jednou
z cest, jak dosáhnout důvěry občanů v právní stát v této specifické oblasti. Státu tedy nelze upřít
možnost výkon činnosti insolvenčních správců regulovat s cílem dosáhnout vyváženého, dostupného a
funkčního celkového mechanismu z hlediska výkonu veřejné moci. Cílový stav musí představovat vyšší
stabilitu výkonu veřejné moci, menší riziko jednorázových rozsáhlých nepravidelností výkonu veřejné
moci (nárazové odklony hlavních či dominujících aktérů od žádoucích postupů, které mohou např.
jednorázově vyvolat velké množství soudních sporů, apod.) a snížení rizika plošného zneužívání
systému (způsobem, který nyní nelze předvídat; z hlediska systémových rizik lze modelově poukázat na
někdejší praxi hromadného vymáhání bagatelních pohledávek při souběžném zneužití „standardní“
právní úpravy náhrady nákladů zastoupení, která byla judikatorně podchycena až v poměrně pokročilé
fázi).
Zásah do práva na podnikání bude odvislý od konečné podoby vyhlášky, která bude na základě
zmocnění vydána. Co však vyhláška nedokáže změnit ani napravit, je zjevná diskriminace přechodného
ustanovení. Hostující insolvenční správci, kteří se zapíší do seznamu hostujících insolvenčních správců,
v podstatě nemusejí povinnost v § 34a zákona ani znění vyhlášky vůbec řešit, neboť budou mít roční
lhůtu na to, aby tyto podmínky naplnili. Podmínky pro ně se tak liší od podmínek hostujícího správce,
který se do seznamu hostujících správců zapíše až po 1. 7. 2017 - ten bude podmínky personálního a
materiálního vybavení splňovat. Na rozdíl od klasického insolvenčního správce však nebude muset
splnění podmínek v případě žádosti o zápis nikterak dokládat.
K odst. 2
Obsah požadavků na personální a materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní
předpis. Podle názoru autora nejde o šťastné legislativní řešení, nicméně již bylo přijato v rovině
zákonného textu, a tak je nutné prostřednictvím vyhlášky ministerstva tento zákonný text co nejlépe
provést. Podzákonný právní předpis by měl stanovit základní obsahové náležitosti požadavků a bylo by
vhodné, aby stanovil i podobu dokladu, kterým se bude splnění požadavků prokazovat. Autor se
domnívá, že stanovit obsah bude velmi složité, neboť v rámci definice požadavků téměř vždy dochází
ke stanovení povinností. Nelze tak v rámci podzákonného předpisu například upravovat počet
zaměstnanců nebo jejich vzdělání. Tímto by se zcela určitě jednalo o stanovení povinností
podzákonným právním předpisem, což je nepřijatelné, resp. protiústavní. K tomu blíže komentář k §
39a.
§ 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení, § 21 - údaj o pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce, § 34a - personální a materiální vybavení hostujícího insolvenčního správce, §
36b - přestupky právnických a podnikajících fyzických osob, § 39a - zmocňovací ustanovení,
přechodné ustanovení
§ 36 insolvenčního zákona, - § 599 z. i. s. i. f.
§ 35
Informační povinnost hostujícího insolvenčního správce


Návrh zákona nově upravuje informační povinnosti insolvenčních správců i orgánů veřejné moci, pokud
jde o relevantní skutečnosti, které mají vliv na platnost povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce podle zákona o insolvenčních správcích. Návrh zákona nově zavádí sankce pro insolvenční
správce za neposkytnutí součinnosti při výkonu dohledu a za vymezené správní delikty spočívající v
neplnění některých informačních povinností vůči ministerstvu. Jasné vymezení informačních povinností
je pro posílení dohledu ministerstva zásadní.
K § 35
Ustanovení upravuje informační a dokládací povinnost hostujícího insolvenčního správce vůči
dohledovému orgánu - Ministerstvu spravedlnosti. Jedná se o povinnost, která byla zavedena s
účinností k 1. 8. 2013 zákonem č. 185/2013 Sb. Institut informační povinnosti hostujícího insolvenčního
správce zajišťuje získání relevantních skutečností za účelem přehledu o činnosti hostujícího
insolvenčního správce. Nesplní-li hostující insolvenční správce svou informační, resp. dokládací
povinnost, nedostávají se ke správnímu orgánu příslušné relevantní informace, a tak může dojít k
potenciálnímu ohrožení důvěry v institut insolvenčního řízení skrze osobu správce, o jehož kvalitách
mohou v důsledku absence relevantních skutečností vznikat důvodné pochybnosti.
K odst. 1
První odstavec upravuje výlučně informační, ale zároveň tu nejdůležitější povinnost hostujícího
insolvenčního správce, a to vzhledem k jeho statusu. Informační povinnost se vztahuje na dva okruhy
skutečností, které musí hostující insolvenční správce bezodkladně, nejpozději do 15 kalendářních dnů
ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost, oznámit dohledovému orgánu.
První oblast obsahuje skutečnosti, které mohou vést k pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce podle § 32. Informační povinnost podle § 32 je z hlediska časového momentu,
kdy nastává, zcela jasně specifikována. V každém případě uvedeném pod jednotlivým písmenem
citovaného ustanovení je stanoven rozhodný den, od kterého běží lhůta pro sdělení relevantní
skutečnosti. Hostující insolvenční správce by tuto skutečnost měl primárně sdělit bezodkladně,
nicméně maximálně má k dispozici lhůtu v délce 15 dnů. Zákon o insolvenčních správcích neupravuje
žádnou specialitu z hlediska počítání času, takže platí obecné počítání času. Citované ustanovení
přiznává dohledovému orgánu výsostné postavení v úvaze nad případným pozastavení práva dočasně
nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce hostujícímu insolvenčnímu správci a je
plně na tomto orgánu, aby vyhodnotil získané informace, zejm. zdali případná (tvrzená) trestná činnost
hostujícího insolvenčního správce může ohrozit důvěru v řádný výkon jeho funkce, a na jejich základě
pak rozhodl o případném pozastavení. Z uvedeného je zjevné, že nutným předpokladem pro provedení
této úvahy je povědomí správního orgánu o relevantních skutečnostech. Z toho je pak zřejmé, že
informační povinnost se vztahuje na každé trestní stíhání; je totiž na dohledovém orgánu, nikoliv
insolvenčním správci, aby v rámci správního uvážení posoudil, zda tato trestá činnost má intenzitu
ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce.
Druhá oblast obsahuje skutečnosti, které mohou vést k zániku práva dočasně nebo příležitostně
vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 33, a citované ustanovení upravuje dva okruhy
skutečností. Předně jde o případ, kdy správce přestane splňovat podmínky pro dočasný nebo
příležitostný výkon činnosti insolvenčního správce na území České republiky. V druhém případě pak jde
o skutečnosti uvedené v § 12 odst. 1 písm. a) až e). Stejně jako v případě obecných správců nutné i u
správců hostujících informační povinnost odkazující na § 12 podrobit výkladu, nelze k ní přistupovat
plošně. Předně jde o skutečnosti uvedené v § 12 odst. 1 písm. a) a b), podle kterého je hostující
insolvenční správce povinen informovat dohledový orgán o tom, že zemřel nebo byl prohlášen za
mrtvého. Z logiky věci je zřejmé, že toho hostující insolvenční správce již nebude objektivně schopen.
Tyto informace by měly dohledovému orgánu sdělit příslušné orgány v souladu s § 36a. Situace
uvedená v § 12 odst. 1 písm. c) bude záležet na intenzitě omezení svéprávnosti, nicméně vždy by o
skutečnosti, že byla hostujícímu insolvenčnímu správci omezena svéprávnost, měl dohledový orgán
informovat příslušný soud, nehledě na to, že tato situace u hostujícího insolvenčního správce bude
ojedinělá. Skutečnost uvedená v § 12 odst. 1 písm. d) je specifikována jasně. Skutečnost uvedená v § 12
odst. 1 písm. e) je ze strany hostujícího insolvenčního správce splněna dodáním písemného oznámení o
ukončení dočasného či příležitostného vykonávání činnosti insolvenčního správce doručeného
Ministerstvu spravedlnosti, není tak nutné již opakovaně sdělovat - novým podáním -, že bylo podáno
oznámení o ukončení činnosti. Již ze samotného oznámení vyplývá, že insolvenční správce v podstatě
Ministerstvo spravedlnosti informuje o skutečnostech, které budou mít vliv na výkon jeho práva.
Insolvenční správce je povinen neprodleně, nejpozději však do 15 dnů, informovat Ministerstvo
spravedlnosti o skutečnostech specifikovaných v § 14 odst. 1. Pokud insolvenční správce nesplní tuto
informační povinnost, dopouští se přestupku podle § 36b odst. 3 písm. b), za který mu Ministerstvo
spravedlnosti může uložit pokutu do 200 000 Kč.
K odst. 2
Druhý odstavec upravuje kombinaci informační a dokládací povinnosti. Hostující insolvenční správce
podle citovaného ustanovení musí dohledovému orgánu sdělit informaci ohledně změny údaje
zapsaného v seznamu hostujících insolvenčních správců, který podle § 16 vede Ministerstvo
spravedlnosti. Součástí seznamu je podle § 17 i seznam hostujících insolvenčních správců. Vedle
informační povinnosti musí hostující insolvenční správce změnu doložit i příslušným dokladem, který
tuto změnu prokazuje. Informační ani dokládací povinnost se nevztahuje na údaje, které jsou
dohledovému orgánu známy z jeho vlastní činnosti. V kontextu § 29 se u každého hostujícího
insolvenčního správce do seznamu zapisuje celkem až 7 údajů; jedná se o údaj identifikující hostujícího
insolvenčního správce, údaj o dokladu potvrzujícím, že je uchazeč usazen v členském státě původu,
údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, den zápisu do seznamu, údaj o
pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, údaj o zániku
práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce, údaj o bezpečnostní
způsobilosti podle zákona upravujícího ochranu utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
Specifikované údaje je nutné rozlišit na údaje, jejichž změnu je nutné Ministerstvu spravedlnosti
oznámit a doložit, a na údaje, které tato povinnost nestíhá, neboť jsou dohledovému orgánu známy z
jeho vlastní činnosti.
Hostující insolvenční správce je zde povinen, stejně jako v předchozím případě, neprodleně, nejpozději
však do 15 dnů, nejen informovat Ministerstvo spravedlnosti o skutečnostech specifikovaných v § 35
odst. 2, ale zároveň tyto údaje i doložit. Pokud insolvenční správce nesplní tuto informační a dokládací
povinnost (postačí nesplnit jednu z nich), dopouští se přestupku podle § 36b odst. 3 písm. c), za který
mu Ministerstvo spravedlnosti může uložit pokutu do 100 000 Kč.
K odst. 3
Třetí odstavec pak upravuje dokládací povinnost stran prokázání splnění podmínky uzavření smlouvy o
pojištění odpovědnosti za škodu. Povinnost předložit doklad o pojištění byla prvně stanovena k 1. 8.
2013 a je vázána na předložení dokladu o pojištění vždy jednou ročně. Ustanovení § 35 odst. 3 zákona
stanovuje povinnost, aby i hostující insolvenční správce předložil ministerstvu jednou ročně doklad
prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu. Informační
povinnost je tak vázána na předložení dokladu o pojištění vždy jednou ročně, nejpozději pak do 2
měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku, a to nehledě na uzavřenou smlouvu nebo její
trvání.
§ 32 - pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce
§ 36a zák. o uznávání odborné kvalifikace
HLAVA ŠESTÁ
DOHLED
§ 36
(Dohled ministerstva nad insolvenčními správci)


Jedním z parametrů, kterým mají být dosaženy výše uvedené cíle, je také zkvalitnění dohledu nad
insolvenčními správci cestou jednoznačného vymezení působnosti insolvenčních soudů a Ministerstva
spravedlnosti ve vztahu k insolvenčním správcům v rámci probíhajícího insolvenčního řízení a zavedení
takových mechanizmů, které zajistí náležitý dohled ministerstva v mezích zákona o insolvenčních
správcích.
Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích se omezuje pouze na formulaci, podle které
ministerstvo vykonává dohled nad výkonem činnosti insolvenčního správce, ale další podmínky již
nestanoví. Největší otázky vzbuzuje ustanovení § 13 odst. 2 (a také § 34) zákona o insolvenčních
správcích, podle kterého může ministerstvo zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu
Formulace použita v tomto ustanovení nabádá v návaznosti na nejasné ustanovení § 36 odst. 1 tohoto
zákona k závěru, že ministerstvo jakožto orgán státní správy soudů může paralelně se soudem
vykonávat dohled nad tím, zda insolvenční správce postupuje v probíhajícím insolvenčním řízením v
souladu s insolvenčním zákonem. V probíhajícím insolvenčním řízení vykonává dohled nad činností
všech procesních subjektů v souladu s ustanovením § 10 písm. b) a § 11 insolvenčního zákona pouze
insolvenční soud. Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgán moci výkonné nemůže zasahovat
do konkrétního insolvenčního řízení. Takovéto jednání by bylo nepochybně kvalifikováno jako
nedovolené zasahování do nezávislosti výkonu soudnictví a ve své podstatě by popíralo ústavně
zakotvený princip dělby moci. Je představitelné, že jednání insolvenčního správce, které by
ministerstvo vyhodnotilo jako jednání, kterým insolvenční správce porušil povinnosti stanovené
insolvenčním zákonem, by insolvenční soud vyhodnotil jako správné. Za této situace nutno důsledně
oddělovat kompetence insolvenčního soudu při výkonu dohledu nad činností insolvenčního správce v
konkrétním insolvenčním řízení od kompetencí Ministerstva spravedlnosti podle zákona o
insolvenčních správcích. Návrh zákona proto přesněji vymezuje působnost ministerstva při výkonu
dohledu nad činností insolvenčních správců.

Zpřesňují se pravidla týkající se dohledu ministerstva nad insolvenčními správci a hostujícími
insolvenčními správci. Původní znění § 36 odst. 1 nebylo dostatečně konkrétní a znemožňovalo
efektivní výkon dohledu. Nová úprava má proto za cíl konkrétně stanovit povinnosti insolvenčního
správce a hostujícího insolvenčního správce při výkonu dohledu a podrobněji vymezit, co je
předmětem dohledu ze strany ministerstva. Na výkon dohledu podle zákona o insolvenčních správcích
dopadá úprava zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo
bude zásadně kontrolovat plnění povinností stanovených zákonem o insolvenčních správcích.
Přesněji se vymezují také sankce za porušení povinností. Ministerstvo bude moci udělit insolvenčnímu
správci nebo hostujícímu insolvenčnímu správci napomenutí nebo pokutu v případě porušení
povinností vyplývajících pro správce ze zákona o insolvenčních správcích (informační povinnost vůči
ministerstvu, povinnost mít pojištění po celou dobu trvání funkce apod.).
Návrh stanoví rovněž liberační důvody a pravidla pro vymáhání pokut za správní delikty v § 36c. Znění
ustanovení tohoto paragrafu vyplývá ze Zásad právní úpravy přestupků a jiných správních deliktů v
zákonech upravujících výkon veřejné správy, které mají sloužit ke koordinaci právních úprav správního
postihu na základě usnesení vlády č. 162 ze dne 20.2.2002. Ustanovení tohoto paragrafu dopadá
stejným způsobem na insolvenční správce nebo hostující insolvenční správce bez ohledu na jejich
právní formu, což je stanoveno obecnou formulací v odstavci 5.
Pro soudy a státní orgány se stanoví povinnost zaslat ministerstvu opis rozhodnutí ve věcech, které
mají vliv na trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce (pozastavení, zánik nebo zrušení
povolení). Jelikož však z některých typů rozhodnutí (např. trestní příkaz) nemusí být zřejmé všechny
skutečnosti, které jsou důležité pro rozhodnutí o trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce,
má ministerstvo rovněž pravomoc nahlížet do spisů těchto jiných státních orgánů nebo soudů.
Podobnou konstrukci lze nalézt i § 6 odst. 4 živnostenského zákona (455/1991 Sb.). Pro zjednodušení a
pro vyšší míru flexibility se ministerstvu umožňuje nahlédnout elektronickou cestou do Rejstříku trestů
v případě, že existuje důvodné podezření o tom, že jsou zde předpoklady pro zrušení povolení.

Pokud zákon stanoví povinnosti, je nutné dohlížet, zda jsou tyto povinnosti dodržovány. Právě z tohoto
důvodu je zakotvena dohledová pravomoc ministerstva. Již výše bylo podrobně pojednáno o cíli
předkládaného návrhu, který spočívá především v zajištění výkonu kontrolní a správně-trestní
(sankční) pravomoci ze strany ministerstva nad výkonem funkce insolvenčního správce v obecné
rovině. Podrobně byl popsán i okruh povinností insolvenčního správce, nad kterým ministerstvo
vykonává správně-trestní pravomoc. Obsah kontrolní pravomoci ministerstva tomuto okruhu odpovídá
(§ 36 odst. 1 a 2 ZIS).
Pro potřeby dohledu může provést ministerstvo kontrolu insolvenčního správce. Postup při provádění
kontroly se řídí zvláštním právním předpisem, a to zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).
Rovněž povinnosti kontrolované osoby plynou z kontrolního řádu. Zákon o insolvenčních správcích
oprávnění ministerstva (kontrolující osoby) a povinnosti insolvenčního správce (kontrolované osoby)
jen dílčím způsobem specifikuje (v návaznosti na charakter kontrolované osoby - insolvenčního
správce) a doplňuje (např. oprávnění ministerstva nahlížet do daňové evidence nebo účetnictví
dlužníka, pro jehož insolvenční řízení byl insolvenční správce insolvenčním soudem ustanoven);
kontrolní řád je tak předpisem, který se uplatní subsidiárně.
Zjistí-li dohledový orgán při výkonu kontroly nedostatky v činnosti insolvenčního správce, které mohou
být odstraněny nebo napraveny, vyzve k jejich odstranění (např. vyzve k nápravě nedostatku
spočívajícího v neřádném označení provozovny nebo sídla insolvenčního správce) a stanoví pro to
přiměřenou lhůtu. Smyslem výzvy je zajištění nápravy nedostatků v činnosti insolvenčního správce
zjištěné při výkonu kontroly. Dohledový orgán ji ukládá v rámci dobré správy za účelem odstranění
zjištěných nedostatků a zajištění řádného výkonu činnosti kontrolované osoby v přiměřené lhůtě.
Marné uplynutí této lhůty není spojeno s nepříznivými následky pro kontrolovanou osobu v podobě
sankce. Tato lhůta má význam z hlediska metodiky a plánování další kontroly kontrolované osoby
(následnou kontrolu ke zjištění nápravy či trvání nežádoucího stavu nemá smysl provádět dříve, než
uplyne lhůta stanovená ve výzvě k odstranění nedostatků). Výzva samotná pak díky své návodnosti
představuje především pomoc kontrolované osobě, resp. je svého druhu poučením pro příště nebo i
poučením pro jiné insolvenční správce, když obsahuje výčet nedostatků, jichž by se insolvenční správce
měl napříště vyvarovat, a možností jejich odstranění či nápravy.
Neuposlechnutí výzvy není samo o sobě důvodem pro potrestání. Jestliže je protiprávním jednáním,
které představuje nedostatek, k jehož odstranění dohledový orgán insolvenčního správce vyzve v
souladu s § 13 nebo § 34, naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 36b, skutečnost, že
insolvenční správce výzvě dohledového orgánu vyhoví či nevyhoví, nic nemění na možnosti
dohledového orgánu zahájit řízení o správním deliktu a uložit za něj insolvenčnímu správci sankci.
Skutečnost, že insolvenční správce vyhověl či nevyhověl výzvě dohledového orgánu v přiměřené lhůtě
stanovené výzvou, představuje toliko polehčující či přitěžující okolnost, kterou dohledový orgán
zohledňuje při volbě druhu a výše sankce za správní delikt spočívající v porušení povinnosti -
nedostatku, k jehož odstranění vyzval.
Zatímco neuposlechnutí výzvy k odstranění nedostatků zjištěných kontrolou nezakládá odpovědnost
insolvenčního správce za správní delikt, důvodem pro potrestání insolvenčního správce ve správním
řízení může být neuposlechnutí výzvy dohledového orgánu k poskytnutí zprávy o odstranění nebo
prevenci nedostatků zjištěných při výkonu kontroly.
Od 1. 1. 2014 došlo v ustanovení § 36 odst. 2 písm. c) ZIS ke specifikaci účelu výkonu dohledu jakožto
nástroje k obstarávání podkladů odůvodňujících zahájení řízení o zrušení povolení insolvenčního
správce [dosavadní § 13 odst. 2 písm. b) ZIS] nebo o zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat
činnost insolvenčního správce [dosavadní § 34 písm. b) ZIS]. Toto ustanovení bylo z § 36 ZIS vypuštěno,
neboť obstarávání podkladů pro správní řízení o zrušení povolení vedeného ministerstvem z úřední
povinnosti vyplývá z obecných předpisů upravujících správní řízení.
K § 36
Za zcela klíčový požadavek s ústavněprávní relevancí je třeba považovat fungování účinného státního
dohledu nad činností insolvenčního správce, vykonávaného Ministerstvem spravedlnosti ve smyslu §
36 a násl. zákona jakožto ústředním orgánem státní správy (veřejné moci). V souladu s organizačním
řádem Ministerstva spravedlnosti plní insolvenční odbor úkoly spojené s výkonem pravomocí
svěřených v oblasti dohledu Ministerstvu spravedlnosti. Insolvenční odbor vykonává dohledovou
činnost především z vlastní iniciativy (poznatky zjištěné zejm. z vlastní analytické a kontrolní činnosti),
ale případně i na základě písemných podnětů právnických a fyzických osob.
Úprava dohledu a s ním spojených opatření prošla zajímavým legislativním vývojem. Původní koncepce
dohledu byla poměrně stručná, neboť § 36 zákona zněl tak, že ministerstvo vykonává dohled nad
výkonem činnosti insolvenčních správců. K tomu bylo v druhém odstavci uvedeno, že ministerstvo
zajišťuje výměnu informací o činnosti hostujícího insolvenčního správce a o opatřeních trestněprávní či
správněprávní povahy s příslušnými orgány jiných členských států. Vedle tohoto vymezení byly
upraveny mechanismy postihu v § 13 odst. 2, kde bylo uvedeno, že ministerstvo může zrušit povolení
nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který i přes písemné upozornění ministerstva opakovaně
nebo závažným způsobem porušil povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zákonem upravujícím
úpadek a způsoby jeho řešení. Uvedená pravomoc v § 13 v původním znění ve spojení s vymezením
dohledu v § 36 dávala Ministerstvu spravedlnosti jakožto dohledovému orgánu do ruky velmi silný a
efektivní nástroj. Ministerstvo mohlo insolvenčnímu správci zrušit povolení, pokud přes písemné
upozornění opakovaně nebo závažným způsobem porušil povinnosti stanovené tímto nebo
insolvenčním zákonem. Současné pojetí dohledu je po koncepční novele postaveno na systému
správněprávního trestání za přestupky v režimu správního trestání za současné možnosti zrušit
povolení postupem podle § 13 odst. 2. Uvedená konstrukce principiálně vychází z původní právní
úpravy, nicméně budí řadu otázek s ústavněprávním rozměrem. Za současného nastavení systému
trestání a zrušení povolení (blíže komentář k §13) může být systém postihu dvojí za stejné porušení.
K odst. 1
Odstavec první vytváří legální základ pro výkon dohledu nad regulovanou profesí. Vymezení otevírá
prostor pro aplikaci široké škály kompetencí a opatření, které lze vůči insolvenčním správcům v rámci
výkonu dohledu realizovat. Ve shodě s odbornou literaturou (Šnoblová, Němčák, 2014) zastává autor
stanovisko, že dohled můžeme klasifikovat na dohled largo sensu a dohled stricto sensu. Pokud jde o
dohled v širším slova smyslu, lze ho definovat tak, že jím je dohled nad veškerým spektrem plnění
povinností insolvenčního správce, které pro něho plynou z právních předpisů. Dohledem v užším slova
smyslu je pak výkon kontroly podle kontrolního řádu v rámci sídla nebo provozovny insolvenčního
správce. Výstupem provedeného dohledu pak může být zahájení správního řízení různého charakteru, a
to v závislosti na zjištěných poznatcích. Může dojít k zahájení správního řízení o přestupku, správního
řízení o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, jakož i řízení o zrušení povolení.
K odst. 2
Odstavec druhý vymezuje jednotlivé parametry dohledu. V kontextu tohoto vymezení ministerstvo
dohlíží nad tím, zda insolvenční správce splňuje podmínky pro výkon činnosti a řádně plní všechny své
povinnosti, které pro něho vyplývají ze zákona. Ministerstvo konkrétně (i) dohlíží nad tím, zda
insolvenční správce a hostující insolvenční správce splňuje podmínky pro výkon činnosti insolvenčního
správce a plní povinnosti stanovené tímto zákonem, (ii) zjišťuje, zda údaje poskytnuté insolvenčním
správcem a hostujícím insolvenčním správcem odpovídají skutečnosti, zejména zda sídlo zapsané v
seznamu je místem, ve kterém insolvenční správce skutečně a převážně vykonává činnost, a zda
provozovna zapsaná v seznamu je místem, ve kterém skutečně v úředních hodinách vykonává činnost,
(iii) a dohlíží nad tím, zda insolvenční správce a hostující insolvenční správce plní povinnosti stanovené
insolvenčním zákonem. Všechny tyto činnosti ministerstvo vykonává z úřední povinnosti a jejich
zajištění má k dispozici spektrum kompetencí uvedených v § 36 odst. 3 až 5, v § 36a a samozřejmě v
kontrolním řádu.
K odst. 2 písm. a)
Ministerstvo zjišťuje, zda insolvenční správce a hostující insolvenční správce stále splňuje podmínky
pro výkon činnosti. Podmínky jsou definovány v § 6 pro fyzické osoby a v § 8 pro právnické osoby.
Ověřuje zároveň, zda insolvenční správce plní svoje povinnosti, především pak informační povinnost
vůči ministerstvu, upravené v § 14 zákona. V případě, že ministerstvo zjistí, že insolvenční správce tyto
povinnosti neplní, je povinno zahájit příslušné správní řízení, které podle povahy může být řízení o
přestupku nebo řízení o zrušení (zvláštního) povolení.
K odst. 2 písm. b)
Ministerstvo zjišťuje, zda údaje poskytnuté insolvenčním správcem a hostujícím insolvenčním
správcem odpovídají skutečnosti, zejména zda je sídlo zapsané v seznamu je místem, ve kterém
insolvenční správce skutečně a převážně vykonává činnost, a zda je provozovna zapsaná v seznamu
místem, ve kterém skutečně ve vymezených úředních hodinách vykonává činnost. Tyto okolnosti
zjišťuje především v rámci fyzických kontrol sídel a provozoven insolvenčního správce, které má
zapsané. Kontroly lze označit za jakousi formu dohledu s preventivní funkcí, jež by měla směřovat jak k
odhalování případných pochybení insolvenčního správce, tak případných signálů o možných budoucích
selháních. Kontrola je realizována podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Kontrolní
řád upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů a
právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, při kontrole
činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a
fyzických osob. Při kontrole pak kontrolní orgán zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které
jí vyplývají z insolvenčního zákona. Ministerstvo může před zahájením kontroly provádět úkony, jejichž
účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu; zde jde například o ověření
skutečností, které jsou zjistitelné z veřejných rejstříků, seznamů nebo z úřední činnosti ministerstva,
případně ze součinnosti od jiných orgánů moci výkonné v rámci spolupráce v kontextu § 25 kontrolního
řádu. Konkrétní kontrolu vykonávají státní zaměstnanci ministerstva, které k tomu pověřil kontrolní
orgán na základě písemného pověření. Pověření ke kontrole vydává ministr spravedlnosti anebo státní
zaměstnanec ministerstva k tomu pověřený ministrem spravedlnosti. Je-li při jednotlivé kontrole
kontrolujících více, určí osoba, která vydala pověření, jednoho z nich vedoucím kontrolní skupiny; to
musí být v písemném pověření uvedeno. Ministerstvo zahajuje kontrolu z moci úřední a v rámci
zahájení má možnost výběru ze tří variant podle § 5 odst. 2 kontrolního řádu. Kontrolní řád pak
obsahuje detailní výčet práv a povinností kontrolující a kontrolované osoby. Výsledkem kontroly je
protokol o kontrole, který obsahuje skutečnosti vztahující se k vykonané kontrole. Obligatorními
náležitostmi jsou označení kontrolního orgánu a kontrolujícího, označení ustanovení právního
předpisu vymezujícího pravomoc kontrolního orgánu k výkonu kontroly, označení přizvané osoby,
včetně důvodu jejího přizvání, označení kontrolované osoby, označení předmětu kontroly, kontrolní
úkon, jímž byla kontrola zahájena, a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden, poslední kontrolní
úkon předcházející vyhotovení protokolu o kontrole a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden,
kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů,
které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí, poučení o
možnosti podat proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole námitky s uvedením lhůty
pro jejich podání a komu se podávají, datum vyhotovení a podpis kontrolujícího. Protokol o kontrole se
vyhotoví ve lhůtě 30 dnů ode dne provedení posledního kontrolního úkonu, ve zvláště složitých
případech do 60 dnů, a odešle kontrolované osobě. Proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu
o kontrole může kontrolovaná osoba podat kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení
protokolu o kontrole námitky, není-li stanovena v protokolu o kontrole lhůta delší. Námitky se
podávají písemně, musí z nich být zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, a musejí
obsahovat odůvodnění nesouhlasu s tímto kontrolním zjištěním. Nevyhoví-li námitkám vedoucí
kontrolní skupiny nebo kontrolující ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení, vyřídí je osoba, která ke
kontrole vydala pověření (nadřízená osoba) ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení tak, že jim vyhoví,
částečně vyhoví nebo je zamítne. Ve zvlášť složitém případu se lhůta pro vyřízení námitek nadřízenou
osobou kontrolujícího prodlužuje o 30 dnů. O tomto prodloužení lhůty nadřízená osoba kontrolujícího
kontrolovanou osobu předem vyrozumí. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že námitky, z nichž není
zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, nebo námitky, u nichž chybí odůvodnění, nadřízená
osoba kontrolujícího zamítne jako nedůvodné. Nadřízená osoba kontrolujícího zamítne také námitky
podané opožděně nebo neoprávněnou osobou. Ministerstvo může ještě před vyřízením námitek zahájit
s kontrolovanou osobou správní řízení o uložení sankce, pokud zjištěné okolnosti nasvědčují, že byl s
velkou pravděpodobností spáchán přestupek. V tomto případě se pak námitky vyřizují v rámci
správního řízení. Kontrola je ukončena marným uplynutím lhůty pro podání námitek nebo vzdáním se
práva podat námitky, dnem doručení vyřízení námitek kontrolované osobě nebo dnem, ve kterém byly
námitky předány k vyřízení správnímu orgánu. V závislosti na způsobu ukončení kontroly pak následuje
další postup ministerstva, pokud nebyl rovnou zvolen postup podle § 14 odst. 3 kontrolního řádu.
Pokud ministerstvo dospěje k závěru, že kontrolní zjištění prokazují naplnění skutkové podstaty
přestupku, může zahájit sankční řízení, případně aplikovat i postup podle § 150 spr. řádu, tedy
povinnost uloženou formou písemného příkazu.
K odst. 2 písm. c)
Ministerstvo dohlíží nad tím, zda insolvenční správce a hostující insolvenční správce plní povinnosti
stanovené insolvenčním zákonem. Tato kompetence, resp. povinnost navazuje především na možný
sankční postih podle § 36b odst. 1 písm. k).
K odst. 3 a 4
V rámci koncepční novely byly přidány dohledovému orgánu nové kompetence pro efektivní výkon
dohledu. Zrcadlově na ně navazují i povinnosti insolvenčního správce. Nově nastavené kompetence,
resp. povinnosti budí značné rozpaky a nejasnosti. Jediným bezproblémovým vymezením je
kompetence v § 36 odst. 3 písm. b) a její korelace v § 36 odst. 4 písm. b). Je legitimní po správci
vyžadovat písemné vyjádření ve stanovené lhůtě ve věci, která je předmětem dohledu. Inspirací zde
byla úprava v exekučním řádu, která nevytváří žádné aplikační problémy. V případě, že správce bude
nečinný, se vystavuje riziku sankčního postihu, neboť neplní povinnosti stanovené tímto zákonem.
Oprávnění uvedené v § 36 odst. 3 písm. a) a odraz povinnosti v § 36 odst. 4 písm. a) se může dostat do
střetu s výkonem kompetencí daňové správy a především pak mlčenlivostí podle daňového řádu. Podle
§ 9 odst. 1 daňového řádu je správa daní neveřejná. Osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby
jsou povinny za podmínek stanovených tímto nebo jiným zákonem zachovávat mlčenlivost o všem, co
se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Mlčenlivost podle daňového řádu pak nebude dopadat na
pracovníky dohledu Ministerstva spravedlnosti, neboť tato dopadá jen na úřední osoby podle
daňového řádu. Je sice pravdou, že zákon o státní službě upravuje mlčenlivost o skutečnostech, o nichž
se pracovník dověděl při výkonu služby a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám,
nicméně může dojít k výkladovým problémům v rámci aplikace a případného zproštění mlčenlivosti.
Dále není zcela jasné, co se myslí spisem - vzhledem ke zřejmé inspiraci z exekučního prostřední se jím
bude mínit insolvenční spis, což moc nedává smysl, jelikož je spis veden elektronicky a každý do něho
může nahlížet, tedy i dohledový orgán. Uvedená konstrukce tak spíše než o legislativním nastavení
efektivnosti výkonu dohledu svědčí o nepromyšleném přejímání úpravy z exekučního řádu formou
„copy - paste“.
Největší problém však vyvolává § 36 odst. 3 písm. c) a jeho promítnutí v § 36 odst. 4 písm. c).
Kompetence a její realizace je v rámci dohledu a případného sankčního řízení v přímém rozporu se
zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, tedy se zásadou zákazu donucování k sebeobvinění, která je
garantována čl. 37 odst. 1 Listiny, a tohoto práva nemůže být obviněný zbaven podle čl. 40 odst. 4
Listiny. Uvedená zásada je pak bohatě rozvedena v judikatuře SDEU (např. ESD ve věci č. 374/87, Orkem
v Komise, rozsudek č. T-34/93, Société Générale v Komise, rozsudek č. T-112/98, Mannesmannröhren-
Werke AG v Komise). Vzhledem ke skutečnosti, že by si mohl správce tímto přivodit postih za přestupek
v režimu správního trestání, je aplikovatelnost zásad trestního práva namístě (srov. komentář k § 13).
Uvedené ustanovení je tak podle názoru autora protiústavní, a tedy neaplikovatelné. Závěrem je nutné
dodat, že zde opět došlo k naprosto paradoxní situaci (stejně jako v koncepci k § 13 - blíže komentář k
tomuto ustanovení). Zákonodárce totiž zavedl povinnost správce oznámit porušení zákona, která
přitom byla revizní novelou v § 14 výslovně vyloučena: „s výjimkou zrušení povolení nebo zvláštního
povolení podle navrženého § 13 odst. 2 z toho důvodu, aby nebyla stanovena povinnost oznámit
porušení zákona samotným insolvenčním správcem (právo nevypovídat proti sobě).“
K odst. 5
Jedná se o nové oprávnění v rámci dohledu, které v předchozí úpravě chybělo. V podstatě se jedná o
jakousi formu „výtky“ s výzvou k odstranění zjištěného nedostatku, která může být aplikována
samostatně nebo i společně s uloženou sankcí. Pokud správce zjištěné nedostatky na základě výzvy
neodstraní, vystavuje se možnosti (opakovaného) postihu ze strany dohledového orgánu.
§ 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení
tr. zák., zák. o přestupcích
Judikatura:
Správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích) za přestupek (zde za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích) povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům možné
využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010-55, č. 2291/2011 Sb. NSS)
Záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 As 114/2014-55)
řechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 133/2011 Sb., které přikazuje použít zákon č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích v dosavadním znění (tj. z pohledu bodového postihu
stěžovatele přísnějším), je třeba s ohledem na pojetí bodů zaznamenávaných do registru řidičů jako
trestu ve smyslu čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod vyložit tak, že se vztahuje
pouze na procesní postup zaznamenávání bodů, nikoli na pravidla hmotněprávní, jež vymezují počet
bodů, jež má být do registru řidičů zaznamenán.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 6 As 114/2014-69)
Literatura:
ŠNOBLOVÁ, Z., NĚMČÁK, V. Insolvenční správce. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014.
§ 36a
(Informační povinnost soudů a jiných orgánů vůči ministerstvu)


Pro soudy a státní orgány se stanoví povinnost zaslat ministerstvu opis rozhodnutí ve věcech, které
mají vliv na trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce (pozastavení, zánik nebo zrušení
povolení). Jelikož však z některých typů rozhodnutí (např. trestní příkaz) nemusí být zřejmé všechny
skutečnosti, které jsou důležité pro rozhodnutí o trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce,
má ministerstvo rovněž pravomoc nahlížet do spisů těchto jiných státních orgánů nebo soudů.
Podobnou konstrukci lze nalézt i § 6 odst. 4 živnostenského zákona (455/1991 Sb.). Pro zjednodušení a
pro vyšší míru flexibility se ministerstvu umožňuje nahlédnout elektronickou cestou do Rejstříku trestů
v případě, že existuje důvodné podezření o tom, že jsou zde předpoklady pro zrušení povolení.
K § 36a
Ustanovení § 36a upravuje informační povinnost soudů a jiných orgánů, jakož i kompetence
ministerstva nahlížet do soudních a správních spisů a vyžadovat údaje z Rejstříku trestů.
K odst. 1
Podle odst. 1 mají soudy a jiné orgány povinnost zaslat bez odkladu ministerstvu opisy rozhodnutí ve
věcech, které mají vliv na trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce, nebo hostujícího
insolvenčního správce. Konkrétně se může jednat o rozsudky v trestních věcech, usnesení o zahájení
trestního stíhání, usnesení o vzetí do vazby, rozhodnutí o omezení svéprávnosti, usnesení o uložení
pořádkové pokuty v insolvenčním řízení (§ 81 insolvenčního zákona), jakož i usnesení o zproštění
správce z funkce (§ 32 insolvenčního zákona). Výčet rozhodnutí, na které se tato povinnost vztahuje lze
vyčíst z § 6, § 9 a § 10, kde jsou uvedeny skutečnosti, které mají vliv na trvání práva vykonávat činnost
K odst. 2
Zde je uvedeno právo ministerstva nahlížet do správních a soudních spisů, pokud věc nebyla
pravomocně ukončena a není tak k dispozici pravomocné rozhodnutí ve věci. V tomto kontextu je
ministerstvo oprávněno nahlížet do těch částí soudního nebo správního spisu, které tyto skutečnosti
obsahují, jestliže nevyplývají z pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu. Typicky půjde
o případy trestního stíhání, řízení o svéprávnosti, řízení o prohlášení za mrtvého, apod. Oprávnění je
zde především proto, aby ministerstvo mohlo operativně reagovat na nastalou situaci a mohlo
aplikovat prostředek k případnému pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce.
K odst. 3
Pokud má ministerstvo důvodné podezření, že insolvenční správce nesplňuje podmínky bezúhonnosti,
může vyžádat podle zvláštního předpisu výpis z evidence Rejstříku trestů za účelem ověření, zda
insolvenční správce nebyl odsouzen za trestný čin a nejsou naplněny podmínky pro zahájení řízení o
zrušení povolení podle § 13 odst. 1.
K odst. 4
Ministerstvo má zároveň povinnost zajišťovat výměnu informací o činnosti hostujícího insolvenčního
správce a o opatřeních trestněprávní nebo správněprávní povahy s příslušnými orgány jiných členských
států.
§ 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení
§ 36b
(Přestupky právnických a podnikajících fyzických osob)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 36b):

Nad rámec stávající úpravy (obsažené v § 36b ve stávajícím znění) byla kompetence ministerstva v
oblasti správního trestání rozšířena o možnost postihovat insolvenční správce za další tři okruhy
správních deliktů.
Pro první okruh jsou skutkové podstaty zakotveny v § 36b odst. 1 písm. b), resp. § 36b odst. 3 písm. a).
Jedná se o skutkové podstaty, které navazují na navrhovanou povinnost insolvenčního správce zajistit
takové personální a materiální vybavení, které odpovídá povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných
činností. Tyto povinnosti včetně účinných mechanismů jejich vynucení pro případ jejich porušení jsou
nutnými podmínkami řádného výkonu činnosti insolvenčního správce (viz níže).
Pro druhý okruh jsou skutkové podstaty zakotveny v § 36b odst. 1 písm. k), resp. § 36b odst. 3 písm. g).
Právě zakotvení těchto skutkových podstat, jež umožní reálný a účinný dohled nad činností
insolvenčního správce pro případ porušování povinností insolvenčním správcem při výkonu jeho
funkce, jsou základní změnou oproti stávajícímu stavu. O funkci a objektu těchto skutkových podstat,
jakož i o jejich základních odlišnostech od sankcí, kterými disponuje v řízení insolvenční soud, bylo již
pojednáno výše. K odlišení mezi správním trestáním a rušením povolení srov. níže. Z hlediska
objektivní stránky správního deliktu se jedná o jednání insolvenčního správce při výkonu jeho funkce,
které je v rozporu s insolvenčním zákonem a jehož intenzita je dána jeho závažností nebo četností.
Pro třetí okruh jsou skutkové podstaty zakotveny v § 36b odst. 1 písm. i) a j), resp. § 36b odst. 3 písm. e)
a f). Jelikož je insolvenční správce nově kvalifikovaným subjektem podle § 390a odst. 1 písm. a)
insolvenčního zákona, který je oprávněn v zastoupení dlužníka podat návrh podle § 390 odst. 1
insolvenčního zákona, je povinen při výkonu této činnosti dostát povinnostem, jež vyplývají z
insolvenčního zákona. Jedná se o povinnost inkasovat za tuto činnost odměnu, jejíž nejvyšší hranici
stanoví insolvenční zákon, a podávat za dlužníka takové návrhy podle § 390 odst. 1 insolvenčního
zákona, které nevykazují vady, pro něž by byly insolvenčním soudem odmítány nebo zamítány za
předpokladu, že tyto vady nelze přičítat samotnému dlužníkovi (např. uvedením nepravdivých
informací nebo zamlčením pravdivých informací o své finanční situaci, budoucích příjmech apod.).
Zvláštní zakotvení těchto skutkových podstat vyplývá ze skutečnosti, že tyto povinnosti jsou oddělené
od povinností insolvenčního správce při výkonu funkce podle insolvenčního zákona. Při naplnění
ostatních znaků skutkové podstaty správního deliktu lze k těmto sankcím přistoupit vždy tehdy, je-li
návrh podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona podán za dlužníka insolvenčním správcem.
Z důvodu zavedení sankce zákazu činnosti při naplnění některých ze skutkových podstat správních
deliktů, která může být uložena buď samostatně, nebo také vedle jiného druhu sankce (pokuty), jsou v
§ 9 upraveny důsledky sankce zákazu činnosti. Po dobu trvání sankce zákazu činnosti je tak
pozastaveno právo insolvenčního správce vykonávat činnost. Výše pokuty pro první a druhý okruh
správních deliktů nachází svůj pandán v exekučním řádu.
K § 36b
Ustanovení upravuje výčet skutkových podstat přestupků a sankce za jejich případné spáchání.
Koncepční novela v pokročilé fázi legislativního procesu vůbec nereflektovala zákon o odpovědnosti za
přestupky a řízení o nich, který nabyl účinnosti ve stejný den, přestože byl ve sbírce zákonů již od roku
2016. Deficit pak musel „dohánět“ doprovodný zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých
přestupcích.
K odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a)

Insolvenční správce se dopustí přestupku, pokud v rozporu s § 5a odst. 7 nezajistí řádné označení
svého sídla nebo své provozovny. Sídlo nebo provozovna musejí být označeny jménem, popřípadě
jmény, příjmením a identifikačním číslem insolvenčního správce, který je fyzickou osobou, a obchodní
firmou a identifikačním číslem s uvedením jména, popřípadě jmen, a příjmení ohlášeného společníka
insolvenčního správce, který je veřejnou obchodní společností, a úředními hodinami. Sídlem se v
kontextu § 5a odst. 1 rozumí místo, ve kterém správce skutečně a převážně vykonává činnost (blíže
komentář k § 5a). Provozovnou pak zákonodárce rozumí (§ 5a odst. 4) místo, ve kterém insolvenční
správce nebo ohlášený společník insolvenčního správce, je-li insolvenčním správcem veřejná obchodní
společnost, skutečně vykonává činnost. Zároveň musí jít samozřejmě o provozovnu, která je zapsána na
základě žádosti (§ 19 odst. 2) v příslušné části seznamu. Skutková podstata přestupku je definována
jako rozpor řádného označení sídla nebo provozovny, přičemž řádným označením je splnění všech
atributů uvedených v § 5a odst. 7. Absence byť jediné náležitosti naplňuje skutkovou podstatu
přestupku a za přestupek může být uložena pokuta až do výše 100 000 Kč.
K odst. 1 písm. b) a odst. 4 písm. f)

Insolvenční správce se dopustí přestupku, pokud v rozporu s § 13a nezajistí pro výkon činnosti
insolvenčního správce personální nebo materiální vybavení přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím
vykonávaných činností. Podle nového § 13a musí být personální a materiální vybavení insolvenčního
správce přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím vykonávaných činností. Obsah požadavků na
personální a materiální vybavení insolvenčního správce stanoví prováděcí právní předpis - vyhláška
Ministerstva spravedlnosti. Již samotná koncepce § 13a společně s přechodným ustanovením vzbuzuje
velké množství pochybností (blíže komentář k § 13a). Nejinak tomu je i v případě trestání. Předně jde o
rozpětí sankce: Za přestupek lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč nebo zákaz činnosti na 5 let. Ve své
podstatě se jedná o likvidační sankce, budou-li aplikovány v horním rozpětí. Předchozí právní úprava
pracovala s maximální výši pokuty 200 000 Kč. Došlo tedy k 25násobnému zvýšení nejvyšší možné
pokuty. V tomto kontextu se nabízí otázka, co vedlo zákonodárce k tomu, aby došlo k zavedení těchto
likvidačních sankcí, když u stávajících přestupků zůstaly pokuty ve výši 100 000 Kč nebo 200 000 Kč tak,
jak bylo zavedeno revizní novelou k 1. 8. 2013.
Druhým problémem této skutkové podstaty je pak její vágnost, přesněji vágnost tvrzení, že personální
a materiální vybavení insolvenčního správce musí být přiměřené povaze, rozsahu a složitosti jím
vykonávaných činností. Takto definovaný požadavek je nepředvídatelný a nemůže to napravit ani
vyhláška, jejíž vydání § 13a a § 39a zákona předvídá (srov. komentář k § 39a). Je sice pravdou, že
normotvorba má ze své podstaty povahu dotváření zákonných pravidel, což ostatně potvrzuje Ústavní
soud ve své konstantní judikatuře, nicméně v rámci správního trestání by pak mohlo dojít k tomu, že
správce bude trestán za nesplnění povinností, které budou stanoveny vyhláškou, což může být ve své
podstatě protiústavní, neboť při správním trestání se musejí nutně aplikovat zásady trestního práva.
K odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. b)

Insolvenční správce se dopustí přestupku tím, že neprodleně, nejpozději do 15 dní ode dne, kdy nastala
rozhodná skutečnost, neinformuje ministerstvo o skutečnostech podle § 14 odst. 1, tedy neinformuje
ministerstvo o všech skutečnostech, které mohou vést k pozastavení práva podle § 9 nebo § 10, zániku
práva podle § 12 nebo ke zrušení povolení nebo zvláštního povolení podle § 13 odst. 1.
Informační povinnost posiluje významným způsobem preventivní výkon dohledu v případě, kdy má
dojít k pozastavení výkonu práva vykonávat činnost insolvenčního správce ex actu. Aby mohl správní
orgán provést příslušnou úvahu stran naplnění podmínek pro pozastavení výkonu činnosti
insolvenčního správce, zavedl zákonodárce výslovnou povinnost insolvenčního správce oznámit tuto
kvalifikovanou skutečnost neprodleně Ministerstvu spravedlnosti, nejpozději však do 15 dnů ode dne,
kdy tato rozhodná skutečnost nastala. Institut informační povinnosti podle § 14 odst. 1 přiznává
Ministerstvu spravedlnosti výsostné postavení v úvaze nad případným pozastavením práva vykonávat
činnost insolvenčního správce a je plně na tomto správním orgánu, aby vyhodnotil získané informace,
zejm. zdali případná (tvrzená) trestná činnosti insolvenčního správce může ohrozit důvěru v řádný
výkon jeho funkce, a na jejich základě pak rozhodl o případném pozastavení. Z uvedeného je zjevné, že
nutným předpokladem pro provedení této úvahy je povědomí správního orgánu o relevantních
skutečnostech, přičemž získání tohoto povědomí zajišťuje zákonodárce prostřednictvím institutu
informační povinnosti insolvenčního správce. Nesplní-li insolvenční správce svou informační
povinnost, nedostávají se ke správnímu orgánu příslušné relevantní informace, a tak dochází k
potenciálnímu ohrožení důvěry v institut insolvenčního řízení skrze osobu správce, o jehož kvalitách
mohou v důsledku probíhajícího trestního řízení vznikat důvodné pochybnosti. Aniž by byl správní
orgán oprávněn meritorně posuzovat obsah (odůvodnění) předmětného usnesení orgánu činného v
trestním řízení, je zjevné, že následkem jednání účastníka řízení mohou vzniknout uvedené pochyby a
současně by mohlo dojít k újmě veřejného zájmu na objektivním a preventivním posouzení výše
uvedených skutečností. Na tom nic nemění fakt, že se správní orgán příslušné informace dozví z jiných
zdrojů, když tato skutečnost, co do informační povinnosti účastníka řízení, je bezvýznamná.
Informační povinnost posiluje významným způsobem represivní výkon dohledu v případě, kdy má dojít
k pozastavení výkonu práva vykonávat činnost insolvenčního správce ex lege nebo zrušení povolení
bez možnosti správního uvážení. Aby mohl správní orgán neprodleně vyznačit pozastavení práva
vykonávat činnost insolvenčního správce (ačkoliv pozastavení práva má deklaratorní význam a je v
podstatě evidenčním úkonem, je nutné tento úkon provést co nejdříve, neboť do doby provedení je
správce de facto pořád aktivní) nebo zahájit řízení o zrušení povolení, zavedl zákonodárce výslovnou
povinnost insolvenčního správce oznámit tuto kvalifikovanou skutečnost neprodleně Ministerstvu
spravedlnosti, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy tato rozhodná skutečnost nastala. Nesplní-li
insolvenční správce svou informační povinnost, nedostávají se ke správnímu orgánu příslušné
relevantní informace, a dochází tak k potenciálnímu ohrožení důvěry v institut insolvenčního řízení
skrze osobu správce, neboť správce nemůže vykonávat svoji činnost (důvody pozastavení) nebo mu má
být povolení zrušeno, protože nesplňuje některou z podmínek. Za tento přestupek může být uložena
pokuta až do výše 200 000 Kč.
K odst. 1 písm. d) a odst. 4 písm. a)

Podle § 36b odst. 1 písm. d) se insolvenční správce dopustí přestupku tím, že neprodleně, nejpozději do
15 dní ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost, neinformuje ministerstvo o skutečnostech podle § 14
odst. 2, tedy neinformuje ministerstvo o změně údaje zapsaného v seznamu, není-li změna údaje
ministerstvu známa z jeho vlastní činnosti, a nepředloží doklad o změně tohoto údaje. Vedle
informační povinnosti musí insolvenční správce změnu i doložit příslušným dokladem, který tuto
změnu prokazuje. Informační ani dokládací povinnost se nevtahuje na údaje, které jsou dohledovému
orgánu známy z jeho vlastní činnosti. Z kontextu § 18 se u každého insolvenčního správce do seznamu
zapisují čtyři údaje; jedná se o údaj identifikující insolvenčního správce, údaj o vzniku práva vykonávat
činnost insolvenčního správce, údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce a
údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce. Specifikované údaje je nutné rozlišit na
údaje, jejichž změnu je nutné Ministerstvu spravedlnosti oznámit a doložit, a na údaje, které tato
povinnost nestíhá, neboť jsou dohledovému orgánu z jeho vlastní činnosti známy. Údaj identifikující
insolvenčního správce je specifikován v § 19. Z povahy citovaného ustanovení vyplývá, že případnou
změnu údajů stíhá informační a dokládací povinnost, neboť tyto údaje nemohou být Ministerstvu
spravedlnosti známy. Údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce je upraven v § 20.
Údaj v podstatě obsahuje den, ke kterému insolvenčnímu správci vzniklo právo činnost vykonávat. Z
povahy věci vyplývá, že tento údaj se v průběhu činnosti insolvenčního správce nebude nikterak měnit,
neboť je vázán na nabytí právní moci rozhodnutí o vydání povolení. V úvahu připadá jen možnost
mylného zápisu údaje, který by byl proveden administrativní chybou. Údaj o pozastavení práva
vykonávat činnost insolvenčního správce je Ministerstvu spravedlnosti znám z jeho úřední činnosti,
neboť pozastavení zapisuje do seznamu na základě rozhodné skutečnosti podle § 9 nebo § 10.
Insolvenční správce tak o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce dohledový orgán
informovat nemusí, zároveň nemusí tuto okolnost ani dokládat. Poslední údaj, který se do seznamu
zapisuje, a to údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, je Ministerstvu
spravedlnosti taktéž znám z jeho vlastní činnosti. Za tento přestupek může být uložena pokuta až do
výše 100 000 Kč.
K odst. 1 písm. e) a odst. 4 písm. a)

Podle § 36b odst. 1 písm. e) se insolvenční správce dopustí přestupku tím, že nepředloží ministerstvu
jednou ročně, a to nejpozději do 2 měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku, doklad
prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle § 14 odst. 3.
Povinnost předložit doklad o pojištění byla stanovena v rámci novelizace zákonem č. 185/2013 Sb. s
účinností od 1. 8. 2013. Jedním z aspektů řádného splnění informační povinnosti dle ustanovení § 14
odst. 3, resp. v něm uvedené informační povinnosti správce, je zajistit dohledovému orgánu možnost
ověřit, zdali je insolvenční správce v rámci předmětného roku (období) pojištěn, a splňuje-li tak jednu z
obecných podmínek pro výkon činnosti insolvenčního správce. Zákon v § 14 odst. 3 explicitně
nepožaduje předložit smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, ale de facto jakýkoliv doklad, který
prokazuje splnění podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. f), z něhož však musí být patrné, že insolvenční
správce nepochybně uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a je i nadále pojištěn, a to
nejméně v zákonem stanoveném rozsahu. Důležité je ještě zdůraznit, že § 14 odst. 3 stanovuje
povinnost, aby insolvenční správce předložil ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění
podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu. Informační povinnost je tak vázána na
předložení dokladu o pojištění vždy jednou ročně, a to nehledě na uzavřenou smlouvu nebo její trvání.
Povinnost předložit doklad o pojištění se proto počítá buď od stanovení této povinnosti, tedy od 1. 8.
2013, anebo - po datu 1. 8. 2013 - nabytím právní moci vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního
správce (za předpokladu, že insolvenčnímu správci bylo vydáno povolení po 1. 8. 2013). Uvedeným
ročním obdobím je pak kalendářní rok a lhůta končí posledním dnem druhého kalendářního měsíce po
uplynutí předchozího kalendářního roku. Tato povinnost nesmí být v žádném případě podceňována,
neboť absence (neexistence) pojištění odpovědnosti za škodu je závažným pochybením umožňujícím
Ministerstvu spravedlnosti zrušit povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. Zákonodárce tak ve
snaze předcházet situacím, kdy by činnost insolvenčního správce vykonávaly subjekty bez příslušného
pojištění odpovědnosti za škodu, a s tím spojeným negativním dopadům stanovil insolvenčnímu
správci každoroční informační povinnost dle § 14 odst. 3. Důsledkem neplnění předmětné informační
povinnosti ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti jakožto dohledovému orgánu je stav vyvolávající
důvodné pochybnosti o existenci příslušného pojištění a neumožňující dohledovému orgánu skutečně
a bezprostředně prověřit, zdali insolvenční správce opravdu splňuje všechny předpoklady pro výkon
dané činnosti, čímž mu znesnadňuje výkon jeho dohledových pravomocí. Účel povinnosti stanovené v §
14 odst. 3 tak nelze chápat jako toliko zajištění toho, aby byl insolvenční správce po dobu výkonu
funkce profesně pojištěn pro případ porušení povinnosti spojené s jejím výkonem, ale zajištění toho,
aby tuto informaci měl dohledový orgán bezprostředně k dispozici k případnému posouzení dalšího
(navazujícího) postupu. Závěrem tedy je, že účelem § 14 odst. 3 je skutečně informační povinnost
insolvenčního správce. Co se týče samotného zajištění, aby činnost správce nevykonávaly osoby bez
příslušného pojištění, nabízejí se dohledovému orgánu zcela jiné prostředky, konkrétně správní řízení o
zrušení povolení dle § 13 odst. 1. Za tento přestupek může být uložena pokuta až do výše 100 000 Kč.
K odst. 1 písm. f) a g) a odst. 4 písm. a)

Systém zřizování provozoven v aplikační praxi vyvolal řadu rozporuplných postojů, které se promítaly
do rozhodovací praxe soudů i legislativních a nelegislativních počinů ministerstva. Citovanou novelou
byla pro insolvenční správce nově stanovena možnost vykonávat svoji činnost také v provozovně a
přímo tím ovlivnit příděl insolvenčních věcí. Prováděcím právním předpisem - vyhláškou ministerstva -
pak byly upraveny zejména podrobnosti o činnostech, které je insolvenční správce v provozovně
povinen s odbornou péčí zajišťovat. Smyslem a hlavním cílem nové právní úpravy provozoven bylo
přiblížit výkon činnosti insolvenčního správce dlužníkům, úspora nákladů obou stran a rovnoměrné
rozložení insolvenčních správců v tom kterém obvodu podle požadavku trhu.
Z prvotních dohledových poznatků ministerstva vyplynulo, že tento záměr v oblasti zřizování nových
provozoven nebyl naplněn, neboť docházelo k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem
maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti
insolvenčních správců (v jednu dobu bylo zřízeno přes 3 000 provozoven, přičemž na některé
insolvenční správce připadalo více než 60 provozoven). Docházelo proto k extrémním rozdílům v počtu
přidělovaných věcí jednotlivým insolvenčním správcům a nebylo neobvyklé, že insolvenčnímu správci s
malým počtem provozoven nebyl např. až po dobu téměř 2 měsíců přidělen žádný případ. V praxi pak
docházelo k efektu zcela opačnému, tedy že nutnost zřizování provozoven znamenala pro insolvenční
správce větší časové zatížení (v důsledku cestování mezi provozovnami), vzdálenější osobní výkon
činnosti insolvenčního správce vůči dlužníkům a nárůst nákladů, a to na obou stranách. V návaznosti
na opakované podněty ze strany insolvenčních správců a dlužníků bylo ministerstvem provedeno velké
množství kontrol insolvenčních správců ve vztahu k zajišťování řádného chodu jejich provozoven,
jejichž výsledkem bylo alarmující zjištění. Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný
průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané
adrese v některých případech neměli žádné informace. Možnost takovémuto jednání a zřizování de
facto „fiktivních provozoven“ zabránit byla však z důvodu absence přísnějších podmínek pro jejich
zřizování, ale zejména také přísnějších podmínek pro jejich chod (např. nutnost insolvenčního správce
být po dobu úředních hodin v provozovně osobně přítomen nebo organizovanější vymezení úředních
hodin jednotlivých provozoven) a možnosti insolvenční správce za toto jednání postihovat značně
omezená. Ministerstvo na základě dohledových poznatků dospělo k závěru, že za nastavené právní
úpravy vztahující se k existenci a chodu provozoven existuje velmi vážná situace, která si vyžaduje
bezodkladnou právní úpravu ve formě novely vyhlášky, která upravila osobní přítomnost správce v
provozovně.
Ústavní soud však osobní přítomnost práce shledal protiústavní a ustanovení ohledně osobní
přítomnosti zrušil. Vyhláška se tak vrátila do své původní podoby s jasným stanoviskem Ústavního
soudu, které spočívá v tom, že počet provozoven limitován není a osobní přítomnost insolvenčního
správce na provozovně povinná není.
Insolvenční správce dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 19 odst. 1 a § 5a odst. 1 zákona nebo § 19
odst. 2 a § 5a odst. 4 neuvede jako své sídlo místo, ve kterém skutečně vykonává činnost, nebo jako
svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost v úředních hodinách. Původní skutková
podstata tohoto správního deliktu (nyní přestupku) byla do zákona vložena společně se zavedením
možnosti zřizovat provozovny. V kontextu relevantní judikatury Vrchního soudu v Olomouci, názoru
Nejvyššího soudu, který byl zaujat Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu
prostřednictvím publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako R 91/2014 v tzv. zelené sbírce, a
Ústavního soudu je nutné vyložit pojem „skutečně,“ resp. „skutečný výkon“. Skutečný výkon činnosti v
provozovně nebo sídle není možno ani v duchu nové právní úpravy vykládat tak, že se jím rozumí
osobní výkon činností (osobní přítomnost) samotným správcem, případně ohlášeným společníkem
insolvenčního správce, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou konkrétní
činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými či zmocněnými osobami [srov. bod 36
odůvodnění Pl. ÚS 17/15 - „Ani ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá žádný požadavek
osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Užívá-li pak zákonodárce v tomto zákoně slovní obrat
‚skutečně vykonává činnost‘ (§ 5a odst. 1 a 4), není možno je vykládat tak, že se jím rozumí osobní
výkon činností samotným správcem, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou
konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými, zmocněnými osobami.
Ostatně i samotné zákonné zmocnění v § 5a odst. 8 zákona o insolvenčních správcích jednoznačně
hovoří toliko o povinnosti ‚zajistit‘ realizaci činností v provozovnách, a nikoli o povinnosti je osobně
vykonávat. Již odsud je zřejmé, že založením povinné přítomnosti samotných správců v provozovnách
se vyhláška v rozporovaných ustanoveních ocitá v prostoru mimo zákon (praeter legem), resp. schází
zde zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard“ (srov. zvláštní část důvodové zprávy k §
5a odst. 4 - „Provozovnou insolvenčního správce zůstává i nadále místo, ve kterém insolvenční správce
skutečně ve vymezených úředních dnech a hodinách (dále jen ‚úřední hodiny‘) vykonává činnost. Nic se
tak nemění na stavu již existujícím před účinností předkládaného návrhu, kdy je povinnost skutečného
výkonu činnosti v provozovně insolvenčního správce specifikována povinností tuto činnost zajišťovat v
úředních hodinách.“)]. Skutečný výkon činnosti v provozovně přitom znamená, že by insolvenční
správce, případně ohlášený společník, měl sám nebo prostřednictvím zaměstnanců nebo pověřených
osob ve svých provozovnách (vyjma určitých zákonem předvídaných či výjimečných případů) ve
vymezených úředních hodinách zajišťovat obecně zejména činnosti, jako je přijímání písemností,
poskytování součinnosti insolvenčního správce či umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé
věřitele v rozvrhovém usnesení. V případech, kdy je insolvenční správce ve vztahu k dané provozovně
určen postupem dle § 25 insolvenčního zákona, bude skutečná činnost zajišťovaná na příslušné
provozovně nutně širší, přičemž nad výše uvedené se bude jednat minimálně o shromažďování
podkladů pro insolvenční řízení, umožnění účastníkům insolvenčního řízení nahlédnout do seznamu
přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, umožnění vyjádření dlužníka k
přihlášeným pohledávkám (viz demonstrativní výčet uvedený ve vyhlášce č. 355/2013 Sb.), přičemž
skutečným výkonem činnosti na provozovně je sledován společný zájem věřitelů na řádném výkonu
jeho funkce. Tuto slovy zákonodárce skutečnou činnost je insolvenční správce povinen v provozovně
vykonávat minimálně 4 hodiny v týdnu. Výjimku ze skutečného výkonu činnosti tak mohou tvořit jen
vážné a výjimečné situace, které umožňují, nadto pouze přechodné, uzavření provozovny insolvenčního
správce. Případná absence insolvenčního správce nebo ohlášeného společníka insolvenčního správce
na provozovně z důvodu účasti na jednání u soudu je navíc důvodem, který lze označit jako běžný, jenž
lze ze strany insolvenčního správce předpokládat. Nelze jej tak označit za výjimečnou okolnost v rámci
činnosti insolvenčního správce, resp. okolnost, která by se v souvislosti s chodem provozovny
vyskytovala toliko výjimečně a nepředvídatelně, a která by tak odůvodnila uzavření provozovny. V
těchto případech je nicméně insolvenční správce povinen zajistit chod provozovny. Účast
insolvenčního správce na jednání u soudu a dalších úkonech bezprostředně souvisejících s výkonem
činnosti insolvenčního správce nejsou podle názoru autora důvodem k samotnému uzavření
provozovny. Insolvenční správce pak z důvodu, že není ani po novele stanovena jeho fyzická
přítomnost, nemusí v těchto případech zajistit na provozovně zástup prostřednictvím jiné osoby s
povolením vykonávat činnost insolvenčního správce. Podle názoru autora nejsou výše vymezené
okolnosti důvodem pro přechodné uzavření provozovny a insolvenční správce má povinnost zajistit
výkon činnosti v provozovně alespoň v rozsahu dle ust. § 4 odst. 1 vyhl. č. 355/2013 Sb. prostřednictvím
k tomu pověřené osoby, schopné tyto činnosti zajistit.
Pokud insolvenční správce nezajistí v kontextu výše uvedeného skutečný výkon činnosti v sídle nebo
provozovně, dopustí se přestupku, za který mu může být uložena pokuta až do výše 200 000 Kč.
K odst. 1 písm. i) a odst. 4 písm. e)
Nově se insolvenční správce dopustí přestupku dle § 36b odst. 1 písm. i), pokud požaduje za sepis a
podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1
insolvenčního zákona nebo další činnosti s tím nezbytně spojené odměnu nebo jiné plnění v rozporu s
§ 390a odst. 3 nebo 5 insolvenčního zákona. Skutková podstata je zde definována s ohledem na zcela
novou koncepci podávání návrhů na oddlužení podle insolvenčního zákona. Zde je důležité
podotknout, že skutková podstata přestupku dopadá pouze na sepis a podání návrhu na povolení
oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona, případně na
další činnosti s tím nezbytně spojené, pokud za tuto činnost insolvenční správce požaduje odměnu
nebo jiné plnění, než stanoví insolvenční zákon. V kontextu § 390a odst. 3 insolvenčního zákona tak
půjde o situace, kdy by insolvenční správce požadoval odměnu, jejíž výše by činila více než 4 000 Kč
bez daně z přidané hodnoty a v případě společného oddlužení manželů 6 000 Kč bez daně z přidané
hodnoty. V odměně je zahrnuta také náhrada nákladů vynaložených v souvislosti se sepisem a
podáním návrhů podle části věty před středníkem.
Z dikce insolvenčního zákona plyne, že požadování nižší výše odměny by skutkovou podstatu
přestupku nenaplnilo, neboť částky jsou uvozeny maximálně, insolvenční správce tedy může požadovat
i menší částku než uvedenou v insolvenčním zákoně. V kontextu § 390a odst. 5 insolvenčního zákona by
pak šlo i o situaci, kdy by správce požadoval plnění jiným způsobem než jako uplatnění pohledávky v
insolvenčním řízení ve lhůtě podle § 136 odst. 3, kdy se tato pohledávka považuje za pohledávku
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.
Co je sepisem a podáním je poměrně jasné, výkladový problém by mohly přinést další činnosti s tím
nezbytně spojené. Zákonodárce zde má na mysli činnosti nezbytně spojené se sepisem a podáním
návrhu, což mohou být činnosti spočívající např. v obstarávání podkladů (komunikace s osobou, za
kterou je podáván návrh, ať již e-mailem, nebo telefonicky) a jejich kopírování, jakož samozřejmě i
nezbytná komunikace stran podání návrhu a jeho případných následků pro osobu, za kterou je
podáván, a to včetně případné porady, na které by měla být osoba důsledně poučena o všech
aspektech oddlužení, stejně jako celého běhu insolvenčního řízení.
Na tomto místě je dále nutné zdůraznit, že sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také
insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona zcela jistě spadá do kategorie právních
služeb v kontextu § 1 zák. o advokacii, podle jehož § 2 odst. 1 se poskytováním právních služeb rozumí
kromě jiného i udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další
formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Z § 2 odst. 1 uvedeného zákona plyne,
že právní služby jsou oprávněni poskytovat advokáti a evropští advokáti. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení není ustanovením odstavce 1 dotčeno oprávnění notářů, soudních exekutorů, patentových
zástupců a daňových poradců, popřípadě dalších osob, jimž zvláštní zákon svěřuje poskytovat právní
služby, a zaměstnanců poskytovat právní služby osobě, k níž jsou v pracovněprávním vztahu, pokud je
poskytování právních služeb součástí povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu. Z výše
uvedeného lze proto vyvodit, že zákon umožňuje, aby právní služby poskytovaly i jiné osoby než
advokáti, pokud jim toto oprávnění výslovně svěřuje zvláštní zákon. Pro bližší posouzení toho, zda
půjde v konkrétním případě o poskytování právních služeb v souladu se zákonem, je třeba zjistit, zda
zvláštní zákon této osobě tuto možnost svěřuje či nikoli. V tomto případě insolvenční zákon výslovně
svěřuje insolvenčním správcům možnost poskytovat právní služby v oblasti sepisu a podání návrhu na
povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. Na jiné
právní služby, vyjma případně ještě právních služeb, které jsou s podáním návrhu nezbytně spojené,
podle zákona o advokacii oprávnění v insolvenčním zákoně nedopadá.
Shora uvedený názor autora lze podpořit i recentní judikaturou Nejvyššího soudu (NS 5 Tdo 209/2011-
35), podle které: „zákon rozlišuje výkon advokacie, kterou jsou oprávněni vykonávat pouze advokáti a
evropští advokáti, a poskytování právních služeb, které mohou poskytovat vedle nich i další osoby,
které k nim mají oprávnění podle zvláštního zákona (např. notáři, soudní exekutoři, patentoví zástupci
a daňoví poradci atd.), nebo jej vykonávají jako zaměstnanci právnické nebo fyzické osoby, členové
družstva nebo příslušníci ozbrojených sborů ve vztahu k osobě, k níž jsou v pracovněprávním nebo
pracovním vztahu anebo ve služebním poměru. Zvláštní zákony používají z hlediska právních služeb i
jiné pojmy jako právní pomoc, právní porady, sepisování listin, činnosti spojené s vyúčtováním služeb
apod. Z toho vyplývá, že nelze poskytování právních služeb ztotožňovat s výkonem advokacie. Na
podporu tohoto názoru je možno poukázat i na judikaturu k pojmu upravit uvozovky na české
jednoduché, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 31. 5. 2004, sp.
zn. 5 As 34/2003 ze kterého vyplývá, že je třeba důsledně rozlišovat pojmy výkon advokacie a
poskytování právních služeb, přičemž výkon advokacie lze definovat jako činnost, nezávislé povolání,
vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláště kvalifikovanou, která je zapsána v
seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, zatímco výkon právních služeb je podstatně
širší a nezahrnuje jen výkon advokacie“. Za tento přestupek může být uložena pokuta až do výše 1 000
000 Kč.
K odst. 1 písm. j) a odst. 4 písm. e)

Insolvenční správce se také dopustí přestupku podle § 36b odst. 1 písm. j), pokud opakovaně sepsal a
za dlužníka podle § 390a odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona podal návrh na povolení oddlužení
anebo také insolvenční návrh s vadami, pro které byl takový návrh odmítnut nebo zamítnut.
Za tento přestupek může být uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč.
K odst. 1 písm. k) a odst. 4 písm. f)

Jedná se o nejproblematičtější skutkovou podstatu přestupku, která způsobí zásadní aplikační
problémy s ústavněprávním rozměrem. Naprosto stejná skutková podstata totiž umožňuje zrušení
povolení podle § 13 odst. 2 zákona, a tak na základě naprosto shodného porušení povinnosti může být
správce trestán v režimu přestupkového řízení, stejně jako mu může být v rámci řízení o zrušení
povolení zrušena jeho licence. Navíc obě tato řízení mají mít podle zákonodárce odlišný průběh a
mohou běžet i vedle sebe. Jedno správní řízení by mělo běžet podle obecných ustanovení správního
řádu, bez možnosti aplikace základních trestněprávních zásad, a druhé, v režimu zákona o
odpovědnosti za přestupky s aplikací základních trestněprávních zásad; řízení podle zákona o
odpovědnosti za přestupky přitom poskytuje zcela jistě lepší procesní postavení než řízení podle
správního řádu. Podle zákonodárce by tak mohla být se správcem vedena zároveň dvě řízení s jinými
procesními aspekty a s naprosto rozdílným výsledkem, neboť rozhodnutí v jednom řízení nevytváří
překážku rei iudicatae. Dohledový orgán by tak zde mohl mít v podstatě volbu procesního režimu, tato
volba by mohla naplňovat znaky libovůle a postup by byl nepředvídatelný.
Princip předvídatelnosti, odvozený od principu právního státu, je projevem a nezbytnou součástí
zásady právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny (viz Pl. ÚS 77/06: „[m]ezi
základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní
bezrozpornosti“; rovněž viz II. ÚS 1842/12: „[b]ez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní
charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné
požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám
právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na
individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.“). Předvídatelnost je na základě recentní
judikatury Ústavního soudu (např. IV. ÚS 690/01 nebo II. ÚS 2070/07) vyjádřením postulátu, podle
kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo
nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně
chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Proto procesní
postup správního orgánu a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek správního řízení nesmí
být pro účastníka překvapivé, pokud má účastník legitimní důvod očekávat určitý postup. Zásady
právní jistoty a předvídatelnosti správního rozhodnutí naopak opravňují účastníka řízení předpokládat,
že správní orgán zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů
vykládat v souladu s jejich jednoznačností. Uvedené skutečnosti potom vedou k tomu, že rozhodování
správního orgánu bude nepředvídatelné vykazující až znaky libovůle, čímž porušuje princip
předvídatelnosti odvozený od principu právního státu, který je dále projevem zásady právní jistoty a
zásady rovnosti subjektů.
S touto koncepcí autor zásadně nesouhlasí, s oporou o výše uvedené se domnívá, že koncepce je
naprosto nesystémová, nekoncepční a především protiústavní. Nekoncepční a úplně ojedinělé je celé
nastavení správního trestání a rušení licencí, žádná právnická profese nemá takovýto nekoncepční
systém, jaký byl vytvořen v případě insolvenčních správců. Každá právnická profese - advokáti, notáři a
soudní exekutoři - má nastaven systém kárné odpovědnosti, resp. kárného provinění, kdy o spáchání
kárného provinění případně kárného deliktu rozhoduje dohledový orgán, případně soud. Je pravdou, že
všechny tyto profese mají svoji samosprávu a stavovskou komoru včetně dohledových orgánů a
kontrolních mechanismů, to však není na překážku, aby byl systém správního trestání postaven stejně
jako systém kárného trestání. Mezi systémy v podstatě není věcného rozdílu, rozdíly jsou pouze
formální a procesní.
Dále není moc jasné, proč se zákonodárce vydal cestou kazuistických skutkových podstat přestupků,
když mohl zvolit zcela jednoduchou koncepci skutkové podstaty analogicky ke kárnému provinění u
právnických profesí a po vzoru zákona o odpovědnosti za přestupky.
Za tento přestupek může být uložena pokuta až do výše 5 000 000 Kč, nebo dokonce sankce zákazu
činnosti do 5 let.
K odst. 1 písm. l) a odst. 4 písm. d)

Insolvenční správce se dopustí přestupku, pokud neposkytne v kontextu § 36 odst. 4 dohledovému
orgánu požadovanou součinnost. Neposkytnutí součinnosti se váže na 3 případy podle § 36 odst. 4.
Neváže se na neposkytnutí součinnosti podle § 10 odst. 2 a 3 kontrolního řádu, neboť kontrolní řád má
svoji vlastní úpravu přestupků za neposkytnutí součinnosti. Autor se však domnívá, že skutkové
podstaty přestupků se, i přes skutečnost vlastní úpravy v zákoně, překrývají se skutkovými podstatami
v kontrolním řádu a jsou zcela nadbytečné. Stran trestání neposkytování součinnosti by podle názoru
autora dostačovaly přestupky upravené v kontrolním řádu.
Prvním případem neposkytnutí součinnosti je, že insolvencí správce nezašle ve lhůtě stanovené
ministerstvem kopie požadovaných listin, včetně listin z daňové evidence nebo účetnictví dlužníka, pro
jehož insolvenční řízení byl insolvenční správce nebo hostující insolvenční správce insolvenčním
soudem ustanoven, případně na dobu nezbytně nutnou spis. Pokud jde o kopie listin z daňové
evidence nebo účetnictví dlužníka, je nesplnění povinnosti poměrně jasné, samozřejmě s výhradou
toho, co bylo uvedeno v komentáři k § 36 - tedy s upozorněním na možnou kolizi s daňovou
legislativou, resp. nedůvodné a nekoncepční zasahování do kompetencí fiskálních orgánů veřejné
moci, kdy není zřejmé, k čemu tyto dokumenty dohledovému orgánu budou a co z nich bude vyvozovat
- zvláště za situace, kdy jde o listiny vážící se k dlužníkovi, nikoliv insolvenčnímu správci. Co však není
jasné a budí určité pochyby, je zaslání spisu, který je dohledovému orgánu veřejně přístupný. Není
legitimní důvod, aby dohledový orgán požadoval po insolvenčním správci zaslání kompletního spisu,
když si jej celý může stáhnout z insolvenčního rejstříku. Autor se domnívá, že zde byla převzata
inspirace exekučním řádem, aniž by bylo analyzováno, jaký je rozdíl mezi exekučním a insolvenčním
spisem.
Druhým případem neposkytnutí součinnosti je situace, kdy insolvenční správce ve lhůtě určené
dohledovým orgánem nezašle písemné vyjádření k věci, která je předmětem dohledu.
Posledním, třetím případem je pak situace, kdy se insolvenční správce na výzvu dohledového orgánu
nedostaví poskytnout pravdivé a úplné informace k věci, která je předmětem dohledu. Případná sankce
za naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku je podle názoru autora v přímém rozporu se zásadou
nemo tenetur se ipsum accusare, tedy se zásadou zákazu donucování k sebeobvinění, která je
garantována čl. 37 odst. 1 Listiny. Tohoto práva nemůže být obviněný podle čl. 40 odst. 4 Listiny zbaven.
Uvedená zásada je pak bohatě rozvedena v judikatuře SDEU (např. ESD ve věci č. 374/87, Orkem v
Komise, rozsudek č. T-34/93, Société Générale v Komise, rozsudek č. T-112/98, Mannesmannröhren-
Werke AG v Komise). Vzhledem ke skutečnosti, že by si mohl správce tímto přivodit postih za přestupek
v režimu správního trestání, je uvedené ustanovení podle názoru autora protiústavní, a tedy
neaplikovatelné. Insolvenční správce by tak mohl být postihován pouze za to, že se nedostaví na výzvu
správního orgánu poskytnout informace, nikoliv však pravdivé a úplné. K zajištění účasti správce však
slouží úplně jiné instituty než spáchání přestupku, za který mu může být udělena pokuta až do výše 500
000 Kč. Správní řád zná k tomuto účelu institut předvedení, případně pořádkové pokuty, není tedy
zřejmé, proč je zde upravena skutková podstat přestupku.
Za tento přestupek může být uložena pokuta až do výše 500 000 Kč.
K odst. 3
Ve třetím odstavci jsou vymezeny přestupky hostujících insolvenčních správců. Jedná se o obdobnou
právní úpravu jako v případě insolvenčních správců s výjimkou přestupku spočívajícího v řádném
označení sídla nebo provozovny, jakož i neuvedení sídla nebo provozovny, ve kterém skutečně
vykonává svou činnost.
§ 5a - sídlo a provozovna insolvenčního správce, § 14 - informační povinnost insolvenčního správce,
§ 19 - údaj identifikující insolvenčního správce
insolvenční zákon, kontrolní řád
Judikatura:
Z odůvodnění:
12. V daném stádiu navíc nic nebrání správním soudům, aby předmětné opatření případně
považovaly za úkon, resp. rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 65 odst. 1 soudního řádu
správního (v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dikci ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou
se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona).
13. Ústavnímu soudu přitom není známo žádné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež by
přezkum opatření předsedkyně krajského soudu v rámci správního soudnictví vylučovalo, a ani
stěžovatelka žádné takové rozhodnutí v ústavní stížnosti neuvádí; pro úplnost je možné dodat, že
Ministerstvem spravedlnosti vyjádřený právní názor nemůže být v tomto ohledu bez dalšího
relevantní (navíc právní závěry v jeho stanovisku ze dne 11. 2. 2015 odkazovaného judikátu
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1877/2005 do souzené věci zjevně nedopadají).
14. Nad rozhodný rámec je potom možné ještě připomenout, že rozhodnutí soudu o (ne)ustanovení
insolvenčního správce může mít prizmatem ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona toliko
dočasný charakter.
15. V části ústavní stížnosti směřující proti napadenému opatření předsedkyně krajského soudu je z
uvedených důvodů nutné považovat ústavní stížnost za předčasnou, a tedy nepřípustnou.
16. V části směřující proti usnesení pobočky krajského soudu je potom namístě odmítnout ústavní
stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatelka nebyla účastnicí
řízení, ve kterém bylo toto usnesení vydáno, přičemž toto rozhodnutí samo o sobě ani nemůže
stěžovatelčina základní práva jakkoli efektivně zasáhnout; stěžovatelka ostatně v tomto směru
žádnou argumentaci na podporu svojí (implicitně předpokládané) aktivní věcné legitimace k podání
ústavní stížnosti ani nepředkládá.
17. Za daného procesního stavu je tak nevyhnutelné odmítnout rovněž stěžovatelčin návrh na
zrušení ustanovení § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, v rozhodném znění, neboť takový návrh by
mohl být (na základě postoupení věci plénu) projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní
stížnost nebyla odmítnuta.
18. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zčásti nepřípustnou a zčásti podanou osobou zjevně
neoprávněnou, pročež ji musel podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm.
e) a písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o tom rozhoduje mimo ústní jednání bez
přítomnosti účastníků senát, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
19. Odmítnut tak musel být i stěžovatelčin návrh, aby náklady jejího právního zastoupení v řízení
před Ústavním soudem uhradil Krajský soud v Ostravě, neboť i tento akcesorický návrh sdílí osud
věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
(usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3234/2015)
Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, vydané v
intencích § 25 odst. 5 insolvenčního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 jednacího řádu nepředstavuje
standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudu ve smyslu § 119 odst. 2 zákona o
soudech a soudcích. Jedná se o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci
administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního
řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení, na které má opatření bezprostřední a určující vliv
a které navíc podléhá striktním zákonným lhůtám počítaným často v řádu dnů či dokonce hodin.
Ustanovení § 25 odst. 5 insolvenčního zákona vymezuje pravomoc předsedy insolvenčního soudu
určit insolvenčního správce mimo zákonné pořadí; současně předepisuje, že takový postup je
předseda soudu povinen odůvodnit. Na odůvodnění opatření tak lze vztáhnout požadavky
konstantní judikatury Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění, byť v redukované podobě
odpovídající povaze opatření. Musí být odůvodněno alespoň tak, aby nabízelo základní, logické a
srozumitelné důvody, proč byl namísto určitého insolvenční správce, na kterého by jinak vycházelo
tzv. kolečko podle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, určen správce jiný. Tyto důvody současně musí
reflektovat podmínky zákona, který předpokládá vydání opatření (výhradně) v případech, nelze-li
ustanovit správce podle zákonného pořadí nebo je-li to nezbytné vzhledem k dosavadnímu stavu
řízení, osobě dlužníka a jeho majetkovým poměrům či vzhledem k odborné způsobilosti
insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a zatížení. Aktivity předsedkyně Krajského soudu v
Ostravě, spočívající v plošném a dlouhodobém popírání zákonných pravidel a přidělování
insolvenčních věcí podle vlastní - svévolné úvahy, vykazují rysy obcházení zákona ve značném
měřítku; jejich projevy lze nazvat insolvenčním inženýrstvím a u dotčených subjektů logicky
podněcují úvahy o záměrně budovaném klientelistickém, neřkuli korupčním prostředí. Zavedená
praxe popírá rotační systém ustanovování insolvenčních správců, na kterém koncepčně staví
insolvenční zákon ve znění novely zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Fakticky je
udržován status quo nominačního systému, který byl uplatňován podle právní úpravy dřívější a na
základě dobrých důvodů opuštěn.
(nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/2015)
I. Výkon advokacie je poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláště
kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Je-li v
rozporu s ustanovením § 1 odst. 1 zákona o advokacii prováděn jinou osobou ve větším rozsahu,
naplňuje znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., nebo po 1. 1.
2010 trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku.
II. Výkon advokacie však nelze ztotožňovat s poskytováním právních služeb, které zahrnují právní
pomoc, právní porady, sepisování listin, činnosti spojené s vyúčtováním služeb apod., neboť tyto
jsou oprávněny poskytovat i jiné osoby, např. notáři, soudní exekutoři, patentoví zástupci, daňoví
poradci a také další osoby, jimž zvláštní zákon svěřuje oprávnění poskytovat právní služby (srov. § 2
odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 5 Tdo 209/2011-35)
Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1
insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně
povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis
majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §
225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s
výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně
nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní
rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty.
V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění
správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené
zákonem nebo uložené soudem.
Skutečný výkon činnosti insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně (provozovnách) není
podmíněn faktickou přítomností insolvenčního správce. Skutečnost, že insolvenční správce má více
než 4 provozovny, není důvodem k tomu, aby byl zproštěn výkonu funkce dle § 32 odst. 1
insolvenčního zákona.
(VS Olomouc 2 VSOL 358/2014-B-17 ve věci KSOS 33 INS 26288/2013, ze dne 27. 6. 2014)
§ 36c
K § 36c
Toto ustanovení upravuje, byť zcela minimalisticky, procesní aspekty správního trestání insolvenčních
správců. Správní trestání tvoří významnou oblast výkonu veřejné moci, v jejímž rámci se významně
projevuje její mocenský charakter. V kontextu judikatury správních soudů preventivní úloha postihu
nespočívá jen v účinku vůči žalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné
nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající
významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný
v majetkové sféře delikventa, tedy být pro něj nikoli zanedbatelný, a nutně v sobě tak musí obsahovat i
represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal. Moderační právo
soudu, upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s., tj. možnost upustit od potrestání či snížení postihu, má proto
místo toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený (MS v Praze 10 Ca 250/2003). S oporou o uvedený
judikatorní závěr lze uzavřít, že systém správního trestání má i v oblasti insolvenčního práva vůči
insolvenčním správcům funkci preventivní, represivní i výchovnou.
Právní úprava do 1. 7. 2017 v rámci správního trestání upravovala procesní aspekty ohledně správních
deliktů. Správní delikt v právním řádu neměl do 1. 7. 2017, na rozdíl od přestupku, legální definici.
Uvedený deficit pak napravil zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který nabyl účinnosti
stejně jako koncepční novela - k 1. 7. 2017. Úprava procesích aspektů byla dále harmonizována se
zákonem o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o
některých přestupcích, který reagoval na deficity zákona, v důsledku kterých podoba správního trestání
v insolvenčním zákoně vůbec nebrala v potaz koncepční změnu správního trestání, která je od 1. 7. 2017
účinná.
Od 1. 7. 2017 správní trestání insolvenčních správců probíhá v režimu zákona o odpovědnosti za
přestupky za subsidiárního použití správního řádu jako obecného procesního předpisu v oblasti
správního řízení. Zákon o odpovědnosti za přestupky upravuje podle svého § 1 podmínky odpovědnosti
za přestupek, druhy správních trestů a ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání, postup před
zahájením řízení o přestupku a postup v řízení o přestupku. Pozornost však musí být věnována
„přechodu“ právních úprav - ze systému správního trestání za správní delikty, který nebyl v rámci
právního řádu České republiky uceleně praven a způsoboval tak řadu aplikačních problému, na systém
přestupkového řízení, který byl a nyní nově je velmi pregnantně v celkovém komplexu upraven. V rámci
přechodu byly v zákoně o odpovědnosti za přestupky upravena přechodná ustanovení, která dopadnou
na řízení ohledně správních deliktů, která byla zahájena před účinností koncepční novely.
Ustanovení § 112 odst. 1 zák. o odpov. za přestupky říká, že na přestupky a dosavadní jiné správní
delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na
přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou
disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákonodárce zároveň normuje, že
podle zákona o odpovědnosti za přestupky se postupuje i v případě, že se insolvenční správce dopustil
správního deliktu podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017, ale současná právní úprava je pro
pachatele z hlediska odpovědnosti příznivější. Na běžící řízení však v drtivé většině případů dopadne §
112 odst. 4 zák. o odpov. za přestupky, který říká, že zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném
správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů.
Pokud jde o lhůty, § 112 odst. 2 zák. o odpov. za přestupky stanoví, že ustanovení dosavadní právní
úpravy o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty
za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní
jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k
jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení
bude mít velmi zajímavý dopad do již běžících řízení o správních deliktech. Podle § 36c odst. 3 zákona
účinného do 30. 6. 2017 odpovědnost právnické osoby za správní delikt zanikla, jestliže o něm
ministerstvo nezahájilo řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvědělo, nejpozději však do 3 let ode
dne, kdy byl spáchán. Totéž se použilo i v případě insolvenčních správců - fyzických osob, neboť podle
§ 36c odst. 5 se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé
souvislosti s ním, vztahovalo ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu pro právnické osoby.
Ode dne účinnosti nového zákona tedy platí, že se lhůty upravené v § 36c odst. 5 neaplikují pro již
běžící správní řízení o správním deliktu, resp. nyní již přestupku. I když nově se již postupuje podle lhůt
v § 30 a násl. zák. o odpov. za přestupky, odpovědnost za dosavadní správní delikt nezanikne dříve, než
by uplynula lhůta podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem 1. 7.
2017.
K odst. 1
První odstavec upravuje věcnou a vlastně i funkční příslušnost správního orgánu k projednání
přestupků. Funkční příslušnost pak upravuje vnitřní předpis Ministerstva spravedlnosti, kterým je
organizační řád Ministerstva spravedlnosti, zejména jeho příloha II k organizačnímu řádu Ministerstva
spravedlnosti, č. j. MSP-29/2016-ORLZ-ORG/31, ve znění pozdějších změn - obsahová náplň činnosti
organizačních útvarů Ministerstva spravedlnosti, a příloha III k organizačnímu řádu Ministerstva
spravedlnosti, č. j. MSP-29/2016-ORLZ-ORG/31, ve znění pozdějších změn - Aprobační řád Ministerstva
spravedlnosti.
V prvním stupni správního řízení rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti, resp. věcný útvar podle vnitřní
systemizace resortu, konkrétní úřední osobu určuje aprobační řád - je to osoba, která podepisuje
příslušné rozhodnutí. Systemizace je od 1. 7. 2015 budována v režimu zákona č. 234/2014 Sb., o státní
službě. Věcným útvarem je insolvenční odbor, jako ryze dohledový útvar, do jehož obsahové náplně
mimo jiné spadá ukládání sankcí za správní delikty (od 1. 7. 2017 za přestupky, jelikož organizační řád
na tuto změnu nikterak nereagoval), a to z hledisek uvedených v zákoně o insolvenčních správcích a v
insolvenčním zákoně v souladu s kontrolním a správním řádem a nově též zákonem o odpovědnosti za
přestupky a způsoby v nich uvedenými.
Vedle organizačního řádu přijal věcný útvar - orgán I. stupně metodiku stanovení druhu a výše sankce
ukládané podle § 36b odst. 3, která je účinná od 1. 3. 2017 (dále jen „metodika“). Metodika určitým
způsobem pro vnitřní potřeby provádí § 36b odst. 3, resp. do 1. 7. 2017 prováděla, neboť prováděný
paragraf už nyní upravuje jinou rubriku, a to skutkové podstaty přestupků hostujících insolvenčních
správců. V současné době je již mimo dále uvedené výtky metodika neaplikovatelná. Z obsahu
metodiky vyplývá, že měla být nahrazena novou metodikou, která bude reflektovat změny v
insolvenčním prostředí, k účinnosti koncepční novely se tak však nestalo. Zároveň koncepční novele
nebyl přizpůsoben organizační řád ministerstva a nově účinný organizační řád k 1. 7. 2017 stále
upravuje správní delikty, ačkoliv má jít již o přestupky. Tento deficit samozřejmě nemá vliv na
praktickou stránku věci, budí však určitě rozpaky, proč organizační řád nebyl těmto změnám
přizpůsoben, když byl novelizován k 1. 7. 2017.
Přes výše uvedené, spíše formalistické nedostatky, které nemají vliv na aplikovatelnost, má metodika i
poměrně závažné věcné nedostatky. Především vůbec nezohledňuje základní zásady správního trestání
a judikaturu správních soudů, nehledě na to, že její aplikace by mohla být v určitých případech
protiústavní. Předně je nutné zdůraznit, že základním aspektem ukládání sankcí je potřeba dbát jejich
přiměřenosti z hlediska ucelu. Pro spravne a spravedlive ukladani sankce je vyznamne dodrzovani
principu zakonnosti trestani a principu individualizace sankce. Zasada zakonnosti trestani spociva v
tom, ze se správní orgán musi dusledne ridit pravidly pro ukladani sankci, která jsou obsažena v právní
úpravě na úrovni zákona, nikoliv na úrovni podzákonného právního předpisu, nebo dokonce metodiky,
která nemá žádný normativní základ. Individualizace sankce je pak vyjádřena tak, ze druh, kombinace a
intenzita sankci musejí byt v konkretnim pripade stanoveny tak, aby odpovidaly vsem okolnostem a
zvlastnostem toho konkrétního pripadu, nikoliv zobecňujícím kritérium na základě vydané metodiky, a
to i vzhledem k tomu, že takto uložená sankce by mohla mít likvidační charakter. Tyto aspekty
metodika sice zmiňuje, nicméně z postupu individualizace je zřejmé, že bude vycházeno z
paušalizujících kritérií, nikoliv z osobních a majetkových poměrů doložených insolvenčním správcem v
rámci řízení o přestupku. Metodika v tomto kontextu zcela opomíjí osobní poměry a v rámci
majetkových poměrů upřednostňuje zjištění přes institut tzv. minimálního garantovaného příjmu před
zjišťováním v konkrétním řízení o přestupku. Spravni organ musí pri zjistovani osobnich a majetkovych
pomeru vycházet z udaju dolozenych samotnym ucastnikem rizeni, prip. z tech, ktere vyplynuly z
dosavadniho prubehu spravniho rizeni ci ktere si opatri samostatne bez soucinnosti s ucastnikem
rizeni. Nelze-li takto ziskat presne informace, je spravni organ opravnen stanovit je v nezbytnem
rozsahu odhadem prostřednictvím metodiky, nikoliv však obráceně. Pokud by tedy správní orgán
postupoval striktně podle této metodiky a nebral v potaz relevantní judikaturu správních soudů, byla
by vydaná rozhodnutí v rámci řízení o přestupku v případě soudního přezkumu pravděpodobně
zrušena a věc by se vrátila k novému projednání, případně by mohl správní soud výši pokuty
moderovat svým rozhodnutím.
Závěrem k uplatňování metodiky, jejíž aplikace by se mohla příliš vtělit do rozhodování správního
orgánu o přestupku, lze konstatovat, že by mohla být porušena i zásada nulun crimen sine lege (NSS 3
Ads 42/2010).
Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně o přestupku lze podat specifický řádný opravný prostředek,
kterým je rozklad, neboť jde o rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad. O podaném rozkladu
rozhoduje ministr spravedlnosti na základě doporučení rozkladové komise a tímto doporučením není
vázán, neboť rozkladová komise má statut poradního orgánu. Ministr spravedlnosti může rozkladem
napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit (to ale pouze pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím
souhlas) nebo rozklad zamítnout. Oznámením rozhodnutí o rozkladu nabývá rozhodnutí právní moci.
Po právní moci ztrácí osoba status insolvenčního správce a tato skutečnost musí být bezodkladně
zapsána do seznamu. V rámci zápisu se uvede den, ke kterému insolvenčnímu správci zaniklo právo
vykonávat činnost insolvenčního správce, a důvod tohoto zániku.
V souladu s čl. 36 Listiny, která je v kontextu s čl. 112 Ústavy součástí ústavního pořádku, se může
insolvenční správce obrátit na nezávislý soud, aby přezkoumal rozhodnutí správního orgánu o
přestupku v režimu správního soudnictví.
Podaná žaloba se projednává ve správním soudnictví v režimu soudního řádu správního, neboť se
poskytuje ochrana veřejným subjektivním právům ve smyslu definice uvedené v § 2 s. ř. s. Přezkum
správních rozhodnutí pak musí být podle požadavku čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv v plné jurisdikci. Požadavek plné jurisdikce v kontextu judikatury ESLP (např. rozsudek ESLP ze
dne 28. 6. 1990, série A, č. 179, s. 22-23, § 69 až 70, rozsudek ESLP ze dne 21. 9. 1993, série A č. 268-A, § 31
až 32 a rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1994, série A, č. 295-B, § 31) transponuje do soudního přezkumu
správních rozhodnutí § 77 odst. 2 soudního řádu správního, podle nějž soud při svém rozhodování
nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu
provedených důkazů, ani co do jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti
a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem, a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat
jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, a jednak tím, že tak
učiní sám. Tato činnost soudu je nezbytným předpokladem pro bezvadný právní přezkum napadeného
rozhodnutí, neboť jen správně a úplně zjištěný skutkový stav v řízení bez procesních vad může být
podkladem pro právní posouzení věci. Není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví
nahrazovat činnost správního orgánu. Východiskem přístupu soudu pro rozhodnutí, zda a do jaké míry
případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby z hlediska uplatněných
žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné
apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní. S
požadavkem plné jurisdikce pak souvisí i moderační právo soudu.
Lhůtou pro podání žaloby jsou dva měsíce ode dne, kdy rozhodnutí bylo oznámeno doručením
písemného vyhotovení do datové schránky insolvenčního správce. Podaná žaloba nemá, na rozdíl od
řádného opravného prostředku - rozkladu -, odkladný účinek. Podání žaloby tak nic nemění na uložené
sankci. Insolvenční správce však může spolu s podanou žalobou požádat soud o přiznání odkladného
účinku. Pokud správní soud žalobě usnesením přizná odkladný účinek, pozastavují se do skončení
řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Pro přiznání odkladného účinku musejí být
kumulativně splněny tři předpoklady: (i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musejí pro
žalobce znamenat újmu, (ii) tato újma musí být pro žalobce nepoměrně větší, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a konečně (iii) přiznání odkladného účinku nesmí
být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Navíc je nutné normativní text vykládat v rámci relevantní
judikatury, která funkci a povahu odkladného účinku velmi exaktně vymezila. Podle ustálené judikatury
není žaloba proti rozhodnutí správního orgánu opravným prostředkem, a to ani mimořádným, u něhož
lze suspenzivní účinek očekávat. Správní žaloba je kasačním nástrojem soudní kontroly zákonnosti
správních aktů. Možnost poskytnutí odkladného účinku rozhodnutím soudu má charakter mimořádný,
protože soud tu před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného
správního aktu, na který (dokud není jako celek zákonným způsobem zrušen) je třeba hledět jako na
zákonný a věcně správný. Takové rozhodnutí soudu je proto nesystémové a musí být vyhrazeno pro
případy zcela mimořádné. Následně, pokud soud žalobu shledá důvodnou, zruší napadené rozhodnutí
pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-
li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Pokud soud
shledá, že žaloba důvodná není, zamítne ji. Proti pravomocnému rozhodnutí správního soudu je možné
podat v rámci správního soudnictví následně ještě kasační stížnost. Po vyčerpání opravných prostředků
v rámci správního soudnictví je možné v rámci vnitrostátní právní úpravy ještě podat ústavní stížnost.
K odst. 2
Druhý odstavec ustanovení upravuje procesní postup při vybírání a vymáhání pokut, při němž
ministerstvo postupuje podle daňového řádu. Z hlediska vnitřní systemizace Ministerstva spravedlnosti
tento postup již vykonává jiný věcný útvar, nikoliv insolvenční odbor. U insolvenčního odboru věc
„končí“ nabytím rozhodnutí právní moci. Tím samozřejmě není dotčena aplikace mimořádných
opravných prostředků.
Judikatura:
Zjištění porušení zákona“ jako okamžik počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení
sankce za správní delikt (pozn. autora: nyní přestupek) (§ 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci
reklamy) musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný správní orgán
rozhodl o zahájení správního řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve
správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 9 As 42/2008)
Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt (pozn. autora: nyní přestupek) je povinen
přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a
výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v
případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek
rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a
majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které
vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s
účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v
nezbytném rozsahu odhadem.
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133)
§ 37
(Oprávnění ministerstva k vydání vyhlášek)

K § 37
Zmocňovací ustanovení navazuje na § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b), který určuje složení zkoušky
jako obligatorní podmínku pro vydání povolení k činnosti insolvenčního správce resp. zvláštního
insolvenčního správce a především na § 24 a § 26, které upravují v obecné rovině obsah zkoušek
insolvenčních správců a zvláštních insolvenčních správců.
Zmocnění bylo realizováno ve formě vyhlášky ze dne 22. listopadu 2007 č. 312/2007 Sb., o obsahu a
dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců. Vyhláška byla vydána v dohodě s Českou národní
bankou (viz záhlaví vyhlášky). Poslední zásadní novela vyhlášky byla provedena vyhláškou ze dne 12.
července 2013 č. 197/2013 Sb. s účinností od 1.8.2013. Zkouška insolvenčních správců od této novely byla
doplněna především o zpracování případových studií a byly precizovány podmínky pro vykonání
zkoušky a pro změnu termínu konání zkoušky.
Zkouška zvláštního insolvenčního správce má platnost pouze po dobu 5 let, pak musí být zvláštním
správcem resp. pověřeným společníkem zvláštního správce opakována (§ 6 odst. 6).
Mezi finanční instituce řadí § 2 písm. k) insolvenčního zákona především banky, spořitelní a úvěrní
družstva, obchodníka s cennými papíry, který je investičním podnikem podle čl. 4 odstavce 1 bodu 2
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové
instituce a investiční podniky (dále jen "obchodník s cennými papíry"), pojišťovny a zajišťovny.
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 26 - zvláštní zkouška insolvenčního správce, § 24 -
zkouška insolvenčního správce
§ 2 insolvenčního zákona, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 o
obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky
HLAVA SEDMÁ
SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
§ 38
(Výjimky z působnosti zákona)

K § 38
Pojem "řízení" je třeba vykládat v souladu s čl. 9 Preambule nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.
května 2000 o úpadkovém řízení, na které toto ustanovení odkazuje (dále jen "nařízení").
Nařízení je obecně použitelné na úpadkové řízení vedené proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě,
a to bez ohledu na skutečnost, jestli je tato osoba podnikatelem či nikoliv. Nařízení lze aplikovat na
úpadkové řízení vedené proti fyzické osobě, která nemá občanství žádného z členských států Evropské
unie, pokud centrum jejich hlavních zájmů je soustředěno na území Evropské unie. Nařízení se bude
aplikovat rovněž na úpadkové řízení vedené proti právnickým osobám, které nebyly založeny podle
právního řádu žádného z členských států Evropské unie, ale mají na území některého z členských států
Evropské unie umístěno centrum hlavních zájmů. Typy úpadkových řízení využívaných v jednotlivých
členských státech Evropské unie, na které se nařízení vztahuje, jsou taxativně vymezeny v přílohách A a
B, které jsou nedílnou součástí nařízení. Z působnosti nařízení jsou vyloučena úpadková řízení, která se
týkají pojišťoven, úvěrových institucí, investičních podniků majících v držení finanční prostředky nebo
cenné papíry třetích osob a podniků kolektivního investování, a to z toho důvodu, že v případě těchto
institucí mají značné pravomoci především vnitrostátní kontrolní orgány, např. centrální banky
jednotlivých členských států nebo příslušná ministerstva financí, a také proto, že problematika řešení
nepříznivé ekonomické situace těchto institucí je značně specifickou oblastí práva a jako taková je
řešena v rámci samostatných právních předpisů Evropské unie. Tato skupina právních předpisů
Evropského společenství pak byla transponována do samostatné části páté a šesté z. k. v. (§ 66d-66y) a
rovněž do hlavy IV insolvenčního zákona (§ 367-388). Na úpadek finančních institucí lze jednotlivá
ustanovení nařízení použít teprve ve chvíli, kdy je jim odebrána licence nebo povolení, které je
opravňují na území tuzemska vykonávat jejich činnost.
V souladu s čl. 33 nařízení je z působnosti nařízení vyloučeno Dánsko jako jeden z členských států
Evropské unie. V souladu s čl. 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské
unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, není nařízení v Dánsku závazné ani použitelné. To
tedy znamená, že pokud se bude centrum hlavních zájmů dlužníka, jehož provozovna nebo pobočka se
dostane na území některého z členských států do úpadku, nacházet na území Dánska, nelze na toto
úpadkové řízení vztáhnout přímo účinná ustanovení nařízení (pokud je tedy v tomto textu použit
termín členské státy nebo členské státy Evropské unie, jsou tím vždy myšleny členské státy Evropské
unie s výjimkou Dánska). Stejně tak i v případě, kdy se centrum hlavních zájmů dlužníka bude nacházet
v některém z členských států, a na území Dánska se budou nacházet věřitelé dlužníka nebo jeho
majetek, nelze vůči těmto věřitelům ani majetku dlužníka aplikovat ustanovení nařízení. Na území
Dánska nelze proto zahájit vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu ani územní úpadkové řízení.
Výjimka daná tímto ustanovením by se na správce podstaty ustanoveného v úpadkovém řízení
zahájeném na území Dánska nevztahovala.
Podle čl. 2 nařízení je "správcem podstaty" osoba nebo subjekt, jejichž funkcí je spravovat nebo prodat
majetek, který byl dlužníkovi zabaven, nebo dohlížet na správu jeho záležitostí. Seznam těchto osob a
subjektů je obsažen v příloze C. Tato obecná definice slouží jednotlivým členským státům, které
navrhují Radě novelizaci příslušné přílohy, aby byly schopny posoudit, jestli osoba nebo subjekt, jež
navrhují zařadit do Přílohy C, splňují obecné podmínky pro výkon funkce správce podstaty. Jak vyplývá
z obecné definice, může funkci správce podstaty vykonávat jakákoliv fyzická nebo právnická osoba,
která je uvedena v příloze C nařízení a ostatní členské státy jsou povinny tuto osobu nebo subjekt ve
funkci správce podstaty akceptovat, přestože by jejich právní řád této osobě nebo subjektu výkon
funkce správce podstaty neumožňoval.
Ode dne 26.6.2017 bude toto nařízení nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU)
2015/848 o insolvenčním řízení. Podle čl. 84 se nové nařízení o insolvenčním řízení bude vztahovat
pouze na řízení zahájená po 26.6.2017, řízení zahájená před tímto datem budou dále vedena dle
nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení.
Správci podstaty ustanovení v řízeních zahájených v jiných členských státech jsou postaveni mimo
veškerá ustanovení tohoto zákona. Týká se to jak podmínek pro zápis do seznamu insolvenčních
správců (§ 6 a násl.), tak i dohledu nad jejich činností (§ 36 a násl.).
§ 6 - povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 36 - dohled ministerstva nad insolvenčními
správci
nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení, nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. března 2001 o reorganizaci a likvidaci
pojišťoven, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o
reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí
§ 39
(Oprávnění ministerstva k určení limitu pojistného)

K § 39
Zmocňovací ustanovení bylo naplněno v rámci vyhlášky č. 314/2007 Sb. Ministerstva spravedlnosti ČR
ze dne 22. listopadu 2007, o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných
smluv insolvenčních správců.
Povinnost insolvenčního správce uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla
vzniknout v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce nebo jeho zaměstnanců, je
stanovena také v § 23 insolvenčního zákona.
Minimální limit pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce podle insolvenčního zákona nebo s činností jeho
zaměstnanců, byl v původním znění vyhlášky stanoven pro fyzické osoby částkou 1 000 000 Kč.
Minimální limit pojistného plnění pro veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti byl v
původním znění stanoven částkou 1 000 000 Kč násobenou počtem ohlášených společníků; povinnost
pojištění se nevztahuje na společníky, kteří nejsou ohlášenými společníky [§ 5 odst. 1 písm. d)].
Pojištění se mělo vztahovat na odpovědnost insolvenčního správce za újmu, která byla způsobena v
souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo s činností jeho zaměstnanců.
S účinností od 1.1.2014 byla vyhláška novelizována vyhláškou č. 360/2013 Sb. Limit pojistného plnění
pro fyzické osoby byl navýšen na 10 000 000 Kč, pro veřejné obchodní společnosti byl limit stanoven
jako součet limitů pojistného plnění pro jednotlivé ohlášené společníky [§ 5 odst. 1 písm. d)]; pouze
ohlášení společníci jsou oprávněni vykonávat jménem veřejné obchodní společnosti činnost
insolvenčního správce (§ 24 odst. 2 insolvenčního zákona). Stejnou novelou byl upřesněn minimální
standard pojistných smluv. Pojištění se musí vztahovat na odpovědnost insolvenčního správce za
škodu, která je způsobena jeho konáním nebo opomenutím při výkonu jeho funkce nebo v souvislosti s
ní nebo konáním nebo opomenutím jeho zaměstnanců při výkonu jeho funkce, pokud ke konání nebo
opomenutí došlo v době trvání pojištění. Pro úpravu pojistných smluv uzavřených do 31.12.2013 bylo
insolvenčním správcům stanoveno přechodné období 6 měsíců (Čl. II vyhl. č. 360/2013 Sb.)
Doklad o uzavření pojistné smlouvy musí být součástí návrhu na vydání povolení k činnosti
insolvenčního správce [§ 4 odst. 2 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. b)]. Neuzavření nebo neprodloužení
pojistné smlouvy, resp. nedoložení splnění této povinnosti Ministerstvu spravedlnosti ČR jednou ročně
(§ 14 odst. 3), je důvodem pro zrušení povolení k činnosti insolvenčního správce i zvláštního
insolvenčního správce (§ 13 odst. 1). Ministerstvo spravedlnosti ČR před zrušením povolení dotčeného
správce vyzve k dodatečnému splnění povinnosti doložit doklad prokazující uzavření pojistné smlouvy,
resp. její prodloužení pro následující rok.
povolení a zvláštní povolení fyzické osoby, § 8 - vydání povolení a zvláštního povolení veřejné
obchodní společnosti a zahraniční společnosti, § 13 - zrušení povolení nebo zvláštního povolení, §
14 - informační povinnost insolvenčního správce
§ 23 a § 24 insolvenčního zákona, vyhl. č. 360/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 314/2007 Sb., o
minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních
správců
§ 39a
Zmocňovací ustanovení
řádného výkonu činnosti insolvenčního správce se navrhuje tuto povinnost zakotvit výslovně [§ 13a a
K § 39a
Toto ustanovení upravuje zmocnění pro ministerstvo k vydání podzákonného právního předpisu -
vyhlášky k provedení § 13a a § 34a, resp. nově zavedených povinností. Na základě tohoto ustanovení
musí ministerstvo vydat vyhlášku, kterou stanoví obsah požadavků na personální a materiální vybavení
insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce. Jak již bylo uvedeno v komentáři k § 13a,
stanovení obsahu požadavků v prováděcím právním předpise může být velmi problematické, a to
především s ohledem na zásadu výhrady zákona. Ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy svěřuje ministerstvům
a jiným správním úřadům pravomoc k vydávání podzákonných právních předpisů, k jejíž realizaci však
může dojít jen na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Uvedené ustanovení je
třeba vykládat restriktivně (nikoliv extenzivně) v tom smyslu, že toto zmocnění musí být konkrétní,
jednoznačné a jasné [srov. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.)]. Pakliže tomu tak je, Ústavní
soud zkoumá, zda byl podzákonný právní předpis vydán státním orgánem k tomu oprávněným a v
mezích jeho kompetence, tedy zda se při výkonu této pravomoci pohyboval v mezích a na základě
zákona (secundum et intra legem), a nikoliv mimo zákon (preater legem). Zjednodušeně řečeno jde o
to, aby v případě, že má být podle zákona X, tento předpis nestanovil, že má být Y, ale aby stanovil, že
má být X1, X2, X3. Ze zmocňovacího ustanovení musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný
standard. Ani v takovém případě však podzákonný právní předpis nesmí zasahovat do věcí vyhrazených
k regulaci toliko zákonem (tzv. výhrada zákona) [srov. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.) a Pl.
ÚS 19/13 (396/2013 Sb.)] Pro případné posouzení ústavnosti vyhlášky, která stanoví obsah požadavků
na personální a materiální vybavení insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce, bude
podstatné vyhodnotit, zda je ustanovení o zmocnění konkrétní, jednoznačné a jasné a dále zda jsou
dodržena další naznačená ústavní východiska, zejména pak že je návrh secundum et intra legem.
Na druhou stranu je však i nutné podotknout, že podzákonná normotvorba má ze své podstaty povahu
dotváření zákonných pravidel, což ostatně potvrzuje Ústavní soud ve své konstantní judikatuře (srov.
Pl. ÚS 5/01). Pokud by byl naprosto striktně dodržován požadavek stanovení jakékoliv povinnosti přímo
a výhradně zákonem, vedl by takový závěr k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární
(a v některých případech i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je
vymezení určitých práv a povinností adresátů normy.
V kontextu všeho shora uvedeného, především recentní judikatury Ústavního soudu, je při vydání
podzákonné právní úpravy - vyhlášky ministerstva - nutné dodržovat pravidla odvozené normotvorby
vymezené právě Ústavním soudem (blíže především nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS 45/2000 a Pl. ÚS
5/01), tedy (1) vydání oprávněným subjektem, (2) nezasahování do věcí vymezených zákonu a (3) zřejmá
vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Vyhláška ke stanovení obsahu požadavků na
personální a materiální vybavení insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce tak musí
být vydána Ministerstvem spravedlnosti, orgánem zmocněným v ustanovení § 39a, musí stanovit toliko
obsah materiálních a personálních požadavků primárně stanovených v zákoně (nemohou být
stanoveny nové podmínky, např. požadavek na vzdělání, počet pracovníků apod.) a v neposlední řadě
musí být z předmětného zmocnění zřejmé, že jde o sféru, ve které dal zákonodárce prostor pro úpravu
formou vyhlášky, což vyplývá z § 13a, § 34a a § 39a zákona.
Vedle překročení zákonného zmocnění, resp. porušení zásady výhrady zákona, je nutné respektovat i
dělbu moci, tedy zajistit, aby podzákonnou normotvorbou nedošlo k porušení dělby moci. Vyhláška
nesmí jít nad rámec zákonných povinností a zároveň pravidla v ní určená musejí vycházet ze smyslu a
účelu zákona. Tento závěr lze opřít také o nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 52/03), kde se uvádí: „Státní
moc v ČR je založena na určitém konkrétním modelu dělby moci. Jednou z klíčových oblastí, v nichž je
princip dělby moci reflektován, je sféra rozdělení normotvorných pravomocí mezi zákonodárnou a
výkonnou moc. Podle Ústavního soudu je nutné trvat na rozlišování pravomoci a kompetence.
Pravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve
formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním
věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci. Pod tímto úhlem pohledu je
třeba vykládat čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, a to tak, že pravomoc ministerstev a jiných správních úřadů,
popřípadě orgánů územní samosprávy, vydávat odvozené sekundární právní předpisy je založena právě
již čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR.“
V tomto směru lze připomenout, že Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. Pl. ÚS 5/01,
Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 149, vyhlášený pod č. 410/2001 Sb., aj.) konstatoval, jakým
pravidlům podléhá ústavně konformní zmocnění k odvozené normotvorbě exekutivy: nařízení musí být
vydáno oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle
zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).
Je však třeba uvést, že tyto požadavky z hlediska principu dělby moci působí ambivalentně tak, že na
jedné straně stanoví jasné limity exekutivy v sekundární normotvorbě, na druhé straně rovněž určují
hranice pro zákonodárce tak, že vytvářejí prostor, do něhož - pokud jej co do kompetencí zákonodárná
moc vytvoří - nelze libovolně zasahovat.
Toto ustanovení tak na jedné straně limituje exekutivu ve vztahu k moci zákonodárné (je vlastně
výrazem ústavního principu legitimační funkce demokracie - lidu - a principu dělby moci podle čl. 2
odst. 1 Ústavy), na druhé straně ovšem poskytuje také ochranu moci výkonné před protiústavními
zásahy zákonodárce. Jinými slovy, také zákonodárce je ve vztahu k sekundární normotvorbě exekutivy
povinen držet se ústavněprávních limitů.
Zmocní-li zákonodárce v konkrétním případě exekutivu k provedení zákona, je nepřípustné z hlediska
dělby moci, aby pak sám takovou právní úpravu měnil s výhradou změny nebo odejmutí
kompetenčního příkazu a přijetí nové úpravy ve formě primární normotvorby. Zákonodárce je jinak, jak
bylo řečeno shora, oprávněn toliko stanovovat exekutivě meze pro realizaci sekundární normotvorby.
Principu dělby moci totiž odpovídá, že takové rozhraničení pravomoci stanoví limity jak orgánům moci
výkonné, tak moci zákonodárné. Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval, že: „Parlament České
republiky tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem má jen moc zákonodárnou, a jakoukoli
výkonnou, příp. soudní pravomoc postrádá. Jediná výkonná pravomoc Poslanecké sněmovny spočívá v
možnosti disciplinárně stíhat své členy a rozhodovat o souhlasu s jejich trestním stíháním; dále ještě
vykonává nezákonodárné funkce spočívající v možnosti zřídit vyšetřovací komisi pro vyšetřování věcí
veřejného zájmu a možnosti interpelovat vládu a její členy. Nesmí tedy Poslanecká sněmovna jakkoli
do moci výkonné a do samosprávy zasahovat, s výjimkou podnětu, resp. doporučení apod.“ (Srov. Pl.
ÚS 1/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 51; vyhlášen pod č. 107/2000 Sb.)
Terminologické označení odvozených právních předpisů je pouze věcí formální, která nemá vypovídací
schopnost o legislativní pravomoci a kompetenci. To, že předpisy vydávané ministerstvy a jinými
správními úřady podle čl. 79 odst. 3 Ústavy nesou označení „vyhláška“ (§ 1 odst. 2 zákona č. 309/1999
Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv), je z hlediska rozsahu a obsahu normotvorných
pravomocí a kompetencí irelevantní.
Přechodná ustanovení
§ 40
(Přechodné ustanovení)
Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (k § 38 až 41):

Návrh počítá s přechodným obdobím, ve kterém bude v rámci přechodu na nový systém organizace
činnosti insolvenčních správců založena rovná a automatická možnost všech doposud působících
zapsaných správců nadále vykonávat činnost insolvenčních správců s tím, že po uplynutí lhůty 2 let
takové oprávnění zanikne. Podá-li insolvenční správce, který byl ke dni účinnosti tohoto zákona zapsán
podle platných právních předpisů jako správce, ve lhůtě 2 let návrh, je tento návrh osvobozen od
placení poplatku podle § 6 odst. 1 písm. e). Zároveň se pro tyto osoby stanovuje přechodné období, ve
kterém nemusí splňovat podmínku vzdělání podle § 6 odst. 1 písm. b).
K § 40
Důvodem přechodného období takového rozsahu byla především organizace zkoušek insolvenčních
správců podle § 23-26. Naplnění této podmínky pro vznik povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce bylo nejsložitější a organizačně nejnáročnější. Teprve po uplynutí přechodného období prošlo
sítem zkoušek takové množství budoucích insolvenčních správců, které mohlo zabezpečit řádný výkon
této činnosti pouze ze strany osob, které úspěšně absolvovaly zkoušky dle § 23-26.
Odkaz na § 3 odst. 1 písm. a) již dnes není aktuální. Text § 3 byl novelizován zák. č. 185/2013 Sb., který
nabyl účinnosti 1. 8. 2013.
Přechodné období skončilo dnem 31.12.2009. Pokud do tohoto data podala osoba dříve zapsaná v
seznamu správců konkursní podstaty návrh na vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního
správce, nemusela hradit Ministerstvu spravedlnosti ČR, v souladu s tehdejším zněním § 6 odst. 1 písm.
e), správní poplatek k zápisu do seznamu ve výši 5 000 Kč. Aktuální znění tohoto ustanovení zahrnuje
jinou podmínku pro vydání povolení k činnosti insolvenčního správce (vykonávat po dobu alespoň 3 let
odbornou praxi v oblasti související s výkonem funkce insolvenčního správce, zejména v oblasti práva,
ekonomie, daňového poradenství, účetnictví, auditu nebo řízení podniku).
osoby, § 23 - povinnost vzdělávání pro insolvenčního správce, § 24 - zkouška insolvenčního správce
§ 25 - zrušen, § 26 - zvláštní zkouška insolvenčního správce
čl. I zák. č. 185/2013 Sb.
§ 41
(Přechodné ustanovení pro fyzické osoby)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (k § 38 až 41):
Návrh počítá s přechodným obdobím, ve kterém bude v rámci přechodu na nový systém organizace
činnosti insolvenčních správců založena rovná a automatická možnost všech doposud působících
zapsaných správců nadále vykonávat činnost insolvenčních správců s tím, že po uplynutí lhůty 2 let
takové oprávnění zanikne. Podá-li insolvenční správce, který byl ke dni účinnosti tohoto zákona zapsán
podle platných právních předpisů jako správce, ve lhůtě 2 let návrh, je tento návrh osvobozen od
placení poplatku podle § 6 odst. 1 písm. e). Zároveň se pro tyto osoby stanovuje přechodné období, ve
kterém nemusí splňovat podmínku vzdělání podle § 6 odst. 1 písm. b).
K § 41
Ustanovení navazuje na § 40, který řeší postavení osob, které vykonávaly činnost správce konkursní
podstaty v úpadkových řízeních vedených dle ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání. Tyto osoby byly automaticky zapsány do seznamu insolvenčních správců v době od 1.1.2008
do 31.12.2009 a po tuto dobu mohly být opatřením předsedy insolvenčního soudu určeny jako
insolvenční správci pro jednotlivá insolvenční řízení.
Pravidla daná § 40 jsou doplněna o výjimku v otázce obligatorní úrovně vzdělání fyzické osoby. Fyzická
osoba, která byla v seznamu insolvenčních správců zapsána na základě výjimky dané § 40 a která v
průběhu přechodného období (tj. do 31.12.2009) splnila podmínky pro vydání povolení pro činnost
insolvenčního správce dané § 6 odst. 1 písm. a) a c) až f), nemusela v přechodném období šesti let
splnit podmínku získat na vysoké škole v členském státě vysokoškolské vzdělání magisterského
studijního programu příp. uznání takové úrovně vzdělání členským státem EU.
Toto přechodné období skončilo dnem 31.12.2013. Nesplnění podmínky dosaženého vzdělání do tohoto
dne, resp. nedoložení jejího splnění mělo následky popsané v § 40 odst. 2, tj. zánik oprávnění k výkonu
činnosti insolvenčního správce. Pro tuto výjimku lze nepochybně aplikovat právní názor vyjádřený v
rozhodnutí VS Praha č. j. 3 VSPH 237/2011-B-24 ve věci KSPH 41 INS 4795/2010 (viz judikatura k § 40).
Insolvenční správce mohl i po marném uplynutí přechodného období dokončit svou činnost v
insolvenčních řízeních, kde byl ustanoven opatřením předsedy soudu před 31.12.2013.
Magisterský studijní program je zaměřen na získání teoretických poznatků založených na soudobém
stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností k
tvůrčí činnosti; v oblasti umění je zaměřen na náročnou uměleckou přípravu a rozvíjení talentu.
Magisterský studijní program navazuje na bakalářský studijní program; standardní doba tohoto studia
je nejméně jeden a nejvýše tři roky. V případech, kdy to vyžaduje charakter studijního programu, může
být udělena akreditace magisterskému studijnímu programu, který nenavazuje na bakalářský studijní
program; v tomto případě je standardní doba studia nejméně čtyři a nejvýše šest roků. Studium se
řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. V oblasti
lékařství a veterinárního lékařství a hygieny se studium řádně ukončuje státní rigorózní zkouškou.
Absolventům studia v magisterských studijních programech se udělují tyto akademické tituly:
• a) v oblasti ekonomie, technických věd a technologií, zemědělství, lesnictví a vojenství "inženýr"
(ve zkratce "Ing." uváděné před jménem),
• b) v oblasti architektury "inženýr architekt" (ve zkratce "Ing. arch." uváděné před jménem),
• c) v oblasti lékařství "doktor medicíny" (ve zkratce "MUDr." uváděné před jménem),
• d) v oblasti zubního lékařství "doktor zubního lékařství" (ve zkratce MDDr. uváděné před jménem),
• e) v oblasti veterinárního lékařství a hygieny "doktor veterinární medicíny" (ve zkratce "MVDr."
uváděné před jménem),
• f) v oblasti umění "magistr umění" (ve zkratce "MgA." uváděné před jménem),
• g) v ostatních oblastech "magistr" (ve zkratce "Mgr." uváděné před jménem).
osoby, § 23 - povinnost vzdělávání pro insolvenčního správce, § 24 - zkouška insolvenčního správce
§ 25 - zrušen, § 26 - zvláštní zkouška insolvenčního správce, § 41 - přechodné ustanovení pro fyzické
osoby
§ 46 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách
Judikatura:
Skutečnost, že insolvenčnímu správci byla pozastavena činnost ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1
písm. d) zákona č. 312/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů není sama o sobě důvodem pro jeho
odvolání z funkce ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.
(VS Praha 3 VSPH 237/2011-B-24 ve věci KSPH 41 INS 4795/2010, ze dne 1. 6. 2011)
ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o správních poplatcích
§ 42
(Změna zákona o správních poplatcích)

K § 42
Uhrazení správního poplatku je spojeno s návrhem fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti nebo
zahraniční společnosti na zápis vydání povolení nebo zvláštního povolení [§ 4 odst. 2 písm. e), § 5 odst.
1 písm. c)].
Žádost insolvenčního správce k prodloužení povolení k činnosti insolvenčního správce na dalších 5 let
je podmíněno úhradou tohoto správního poplatku (§ 6 odst. 5).
V aktuálním znění Sazebníku zákona o správních poplatcích je tento poplatek uveden v položce 10 pod
písm. e). K posunu došlo v souvislosti se změnou zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích
provedenou Čl. XXVIII, část dvacátá čtvrtá zák. č. 254/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a
financování terorismu.
povolení a zvláštní povolení fyzické osoby
Sazebník zákona o správních poplatcích, Čl. XXVIII, část dvacátá čtvrtá zák. č. 254/2008 Sb., kterým se
mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z
trestné činnosti a financování terorismu
ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o advokacii
§ 43
(Změna zákona o advokacii)

K § 43
Činnost insolvenčního správce jako fyzické osoby nebo jako ohlášeného společníka veřejné obchodní
společnosti je slučitelná s činností advokáta. Tato hypotéza se musela promítnout také do textu zákona
o advokacii.
Změna je promítnuta do úpravy činnosti advokátů ve společnosti, veřejné obchodní společnosti,
komanditní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným (§ 15 zák. o advokacii). Oprávnění
vykonávat činnost insolvenčního správce je však nutno vztáhnout také na samostatné advokáty. Pro
jiný výklad a jiný rozsah oprávnění u samostatných advokátů není žádný relevantní důvod.
§ 15 - informační povinnost ministerstva
§ 15 zák. o advokacii
ČÁST ČTVRTÁ
§ 44
(Změna zákona o daňovém poradenství a o Komoře daňových poradců České

republiky)
K § 44
Činnost insolvenčního správce je slučitelná s činností daňového poradce. Tato hypotéza se musela
promítnout také do textu zákona o daňovém poradenství.
Změna je promítnuta do úpravy činnosti daňových poradců (§ 3 odst. 5 zák. o daňovém poradenství).
§ 15 - informační povinnost ministerstva
§ 3 zák. o daňovém poradenství
ČÁST PÁTÁ
Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon)
§ 45
(Změna insolvenčního zákona)

K § 45
Novelizace insolvenčního zákona se týkaly dvou oblastí. Novelizace pod bodem 1. zrušila redukci
oblastí vzdělání, které byly předpokladem pro výkon činnosti insolvenčního správce.
Komise pro cenné papíry vznikla na základě zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového
trhu a o změně a doplnění dalších zákonů a převzala činnosti, které do té doby vykonávalo Ministerstvo
financí České republiky. Sídlo měla v Praze. Posláním komise bylo starat se o rozvoj a ochranu
kapitálového trhu. Jako hlavní cíle si stanovila ochranu investorů, rozvoj kapitálového trhu a osvětu a
informovanost veřejnosti (např. vydáváním Věstníku Komise pro cenné papíry). Dnem 1. dubna 2006
došlo ke sloučení bankovního dohledu vykonávaného do té doby Českou národní bankou s dozorem
nad kapitálovým trhem Komise pro cenné papíry, dozorem v pojišťovnictví a penzijním připojištěním
vykonávaným Ministerstvem financí a Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami. V současné
době je dohled nad celým finančním trhem prováděn v České národní bance. Legislativní rámec této
změny představoval zák. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad
finančním trhem.
zák. č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, zák.
57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem
ČÁST ŠESTÁ
ÚČINNOST
§ 46
(Účinnost)
K § 46
Zákon měl původně nabýt účinnosti již 1.7.2007, stejně jako insolvenční zákon. Toto datum se však
ukázalo jako nerealizovatelné. Důvodem bylo prodlení s vývoje software insolvenčního rejstříku, který
je nezbytným předpokladem pro fungování insolvenčního řízení. Novelou insolvenčního zákona a
tohoto předpisu provedenou zák. č. 108/2007 Sb. (s účinností od 11.5.2007) došlo k odsunutí účinnosti
zákona i insolvenčního zákona ke dni 1.1.2008.
zák. č. 108/2007 Sb.

Zákon o Insolvenčních Správcích Komentář

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Zákon o Insolvenčních Správcích Komentář

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

312/2006 Sb.

Seznam použitých zkratek

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 9 a § 36b):

Z důvodové zprávy k novele zákona o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (obecná

Vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce

Z důvodové zprávy zákonu č. 312/2006 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb., k § 3:

Vydání povolení a zvláštního povolení

Návrh fyzické osoby

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 4):

Ukončené vzdělání v magisterském studijním programu je zaměřeno na získání teoretických poznatků

Obecná část seznamu se vede podle obvodů krajských soudů

Návrh veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 5):

Sídlo a provozovna insolvenčního správce

Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. (zvláštní část, část druhá):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 5a):

Povolení a zvláštní povolení fyzické osoby

Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 6):

(Další návrh fyzické osoby)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (obecná část):

K odst. 1 písm. f) a g) a k odst. 2 písm. b)

Vydání povolení a zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční

K odst. 1 písm. d) a odst. 3

(Okamžik vzniku povolení insolvenčního správce)

Vydání nového povolení a nového zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti

Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce

(Pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (zvláštní část, k § 9):

Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 9):

(Důvody pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (zvláštní část, k

(Důsledky pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

(Zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce)

Zrušení povolení nebo zvláštního povolení

Z důvodové zprávy k zákonu č. 312/2006 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu o insolvenčních správcích č. 185/2013 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 13a):

Informační povinnost insolvenčního správce

Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (obecná část):

Informační povinnost ministerstva

(Obsah seznamu insolvenčních správců)

Členění a obsah seznamu

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (obecná část):

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 17):

(Údaje zapisované do seznamu)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb. (k § 19):

Údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce

Údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce

Údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce

(Povinnost vzdělávání pro insolvenčního správce)

(Zkouška insolvenčního správce)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (obecná část):

(Zvláštní zkouška insolvenčního správce)

Z důvodové zprávy k zákonu č. 185/2013 Sb. (obecná část):

(Zápis hostujícího správce do seznamu)

(Zápis zahraniční společnosti do seznamu správců)