Rovnice a nerovnice s parametrem

Dosud jsme řešili pouze rovnice a nerovnice, v nichž sice byla nějaká neznámá, ale všechny ostatní
hodnoty byly zafixované; díky tomu jsme vždycky dokázali najít jednoznačné řešení rovnice, tedy
hodnotu neznámé tak, aby po jejím dosazení vždy vyšla platná rovnost nebo nerovnost.1 Ukazuje
se ale, že v mnoha praktických aplikacích se hodí v rovnici mít namísto pevně daných hodnot jeden
nebo více parametrů, tj. proměnných, jejichž hodnota může být různá – řešení rovnice pak nemusí
být jednoznačné, ale závislé právě na jednotlivých parametrech.
Ve skutečnosti jsme se již s parametrickými rovnicemi mnohokrát setkali. Například jsme si
odvodili obecné řešení kvadratických rovnic s parametry a, b, c – tyto rovnice někdy nemají řešení,
někdy mají řešení jedno, jindy dvě, a to právě v závislosti na hodnotě jednotlivých parametrů.
Dalším příkladem parametrických rovnic je vlastně jakýkoliv fyzikální vzorec. Kupříkladu New-
tonův gravitační zákon nám říká, že velikost gravitační síly
m1 m2
Fg = κ
r2

závisí na parametrech m 1 , m 2 (hmotnosti jednotlivých těles) a r (vzdálenost jejich těžišt’).2

Uvědomme si, že když naopak řekneme, že neznámá je vzdálenost r a parametrem se naopak
stává velikost gravitační síly F g , umíme si s touto situací poradit – jednoduše vyjádříme „novou“
neznámou s
m1 m2
r= κ .
Fg

Parametrické rovnice se podobně aplikují na mnoha různých místech – v účetních systémech

firem, při plánování dopravní sítě, při tvoření epidemických modelů, . . . , prostě na jakémkoliv
místě, kdy výsledek nějak závisí na vstupních datech, tj. právě parametrech.
V reálných situacích obvykle pracujeme jenom s kladnými čísly, což celou situaci výrazně
zjednodušuje. V matematice ale situace řešíme zcela obecně,3 a tak při řešení rovnic a nerovnic
s parametrem je potřeba se mít na pozoru. Musíme si uvědomit, že parametr je vždy nějaké číslo,
my pouze nevíme jaké. Hodnota tohoto čísla nás ale ve skutečnosti zajímá jen u několika málo
úprav rovnic a nerovnic, což jsou jediná místa, kde se nám úloha může větvit na více podúloh.
Ve všech příkladech na následujících stranách bude x neznámá a p parametr.

1
Pochopitelně s výjimkou případů, kdy rovnice či nerovnice řešení neměla žádné.
2
Pokud víme, hodnota gravitační konstanty κ je stejná v celém vesmíru. Jelikož její hodnota je konstantní, není κ
parametr – parametr je něco, co může nabývat různých hodnot, jehož hodnota se může měnit. Symbol p κ je pouze
„zkratka“ za číslo 6,67 · 10−11 (podobně, jako je symbol π „zkratka“ za číslo 3,141 59 . . . nebo symbol 2 „zkratka“ za
číslo 1,414 21 . . .).
3
Proto matematika není přírodní věda – popisuje i situace, které nejsou přirozené, které v realitě nemohou nastat.
Na druhou stranu, mnohokrát se ukázalo, že i tyto obecné úvahy o „nepřirozených“ objektech mohou najít uplatnění
v praktických aplikacích.pNapříklad při stavbě elektrických sítí se běžně používá s komplexními čísly, mezi něž řadíme i
imaginární čísla jako je −1 a jejichž samotný název nám napovídá, že je nelze považovat za reálná.

1
Lineární rovnice s parametrem
Jediná úprava, při které si musíme u lineárních rovnic dávat pozor, je násobení a dělení – nesmíme
násobit ani dělit nulou.

Příklad 1

2x − 1 = p

Náš cíl je vždy „vyjádřit“ x – zde tedy převedeme −1 na druhou stranu a vydělíme rovnici dvěma:

p +1
x=
2
Dělili jsme číslem 2, což je zcela jistě nenulový výraz, a tak je nám hodnota parametru úplně jedno;
tabulka výsledků tak bude mít jen jeden řádek, který bude platit pro úplně jakékoliv reálné číslo p:
n o
p+1
p ∈R K= 2

Příklad 2

px − 1 = 2

Opět převedeme −1 na druhou stranu:

px = 3

Nyní bychom chtěli vydělit parametrem p, u nějž si však jeho nenulovostí být jisti nemůžeme,
a proto musíme rozdělit příklad na dva podpříklady:

Ï p = 0 : V tomto případě vydělit nesmíme. Známe ale přesnou hodnotu parametru, a tak ji zkusíme
do rovnice dosadit a budeme sledovat, co se stane:

0x = 3

Rovnice tedy nemá řešení.

Ï p 6= 0 : V tomto případě můžeme bez starostí vydělit:

3
x=
p

Rovnice tedy má jedno řešení.

p =0 K =;
n o
p 6= 0 K = p3

2
Příklad 3
px + x
= p +1
p −1
Než začneme rovnici upravovat, všimneme si, že parametr p se nachází ve jmenovateli. Aby rovnice
vůbec měla smysl, nesmí ve jmenovateli být nula, tzn. p 6= 1. V tomto případě pak můžeme bez
starostí vynásobit rovnici jmenovatelem p − 1:
px + x = (p + 1)(p − 1)
x(p + 1) = (p + 1)(p − 1)
Tentokrát jsme v situaci, kdy chceme dělit výrazem p + 1, který je ale v případě p = −1 roven nule, a
tak příklad opět rozdělíme na dvě varianty:

Ï p = −1 : Nesmíme vydělit, ale můžeme dosadit:

0x = 0
Řešení rovnice je tedy libovolné číslo x.

Ï p 6= −1 : V tomto případě můžeme bez starostí vydělit:

x = p −1
Rovnice tedy má jedno řešení.

p =1 rce nemá smysl

p = −1 K =R
© ª
p 6= ±1 K = p −1

Lineární nerovnice s parametrem

Řešení lineárních nerovnic s parametrem se podobá řešení lineárních rovnic s parametrem, pouze
nás při dělení a násobení nezajímají pouze varianty „je nula“ a „není nula“, ale varianty tři:
„záporné“, „nula“ a „kladné“.

Příklad 4
px + x
≥ p +1
p −1
Opět si všimneme, že parametr p se nachází ve jmenovateli a aby nerovnice vůbec měla smysl, musí
platit p 6= 1. Víme tedy nyní jistě, že jmenovatel p − 1 6= 0, ale nevíme, jestli je kladný, nebo záporný –
příklad rozdělíme na dvě varianty:
Ï p − 1 > 0 ⇒ p > 1 : Násobíme kladným číslem, a tak neotáčíme znaménko nerovnosti:
px + x ≥ (p + 1)(p − 1)
x(p + 1) ≥ (p + 1)(p − 1)
Chceme nyní nerovnici vydělit výrazem p + 1. Víme, zda je tento výraz kladný, nebo záporný?
Ve skutečnosti ano! V této variantě je p > 1, pak ale p +1 > 2 > 0, tzn. tento výraz je jistě kladný,
a tak nemusíme příklad dále větvit a jednoduše vydělíme bez otočení znaménka nerovnosti:
x ≥ p −1
Řešení nerovnice je tedy interval 〈p − 1; +∞).

3
Ï p − 1 < 0 ⇒ p < 1 : Násobíme záporným číslem, a tak otáčíme znaménko nerovnosti:
px + x ≤ (p + 1)(p − 1)
x(p + 1) ≤ (p + 1)(p − 1)
Chceme nyní nerovnici vydělit výrazem p + 1. Víme, zda je tento výraz kladný, nebo záporný?
V tomto případě ne, protože v této variantě může být např. p = 0, kdy p + 1 > 0, ale také např.
p = −10, kdy p + 1 < 0. Musíme tedy dále rozdělit na dvě varianty:

ÏÏ p + 1 > 0 ⇒ p > −1 : Dělíme kladným číslem:

x ≤ p −1
Řešení nerovnice je tedy interval (−∞; p − 1〉.
Uvědomme si, že v této variantě je p < 1 (první úroveň) a současně p > −1 (druhá
úroveň); dohromady tedy −1 < p < 1, neboli p ∈ (−1; 1).
ÏÏ p + 1 = 0 ⇒ p = −1 : Nezapomeňme na variantu, kdy se dělitel rovná nule. Dosad’me za p
číslo −1:
0x ≤ 0
Řešením je libovolné číslo x.
ÏÏ p + 1 < 0 ⇒ p < −1 : Dělíme záporným číslem:
x ≥ p −1
Řešení nerovnice je tedy interval 〈p − 1; +∞).

p =1 nerce nemá smysl

p ∈ (−∞; −1) ∪ (1; +∞) K = 〈p − 1; +∞)

p = −1 K =R

p ∈ (−1; 1) K = (−∞; p − 1〉

Ve druhém řádku tabulky jsme využili toho, že nám stejný výsledek vyšel ve dvou různých případech
(v prvním Ï a ve třetím ÏÏ u druhého Ï), a tak jsme je sdružili do jednoho. Pochopitelně jsme ale
oba případy mohli do tabulky uvést i zvlášt’, jako dva různé řádky.

Kvadratická rovnice s parametrem

Nejsložitější případ, který budeme řešit, protože si musíme dávat pozor hned na několik věcí. Zaprvé
je třeba si uvědomit, že kvadratická rovnice se principiálně řeší jinak než lineární rovnice, a tak
je potřeba se ujistit, zda opravdu řešíme rovnici kvadratickou (tzn. zda kvadratický koeficient je
nenulový). Zadruhé, řešení kvadratické rovnice se liší v závislosti na hodnotě diskriminantu, a tak
se nám v rámci řešení kvadratické rovnice může stát, že budeme řešit nerovnici pro parametr.

Příklad 5

x 2 + px + 1 = 0
Parametr se nevyskytuje v kvadratickém členu, a tak vždy půjde o rovnici kvadratickou. Vypočítáme
diskriminant:
D = p2 − 4
Nyní je potřeba zjistit, kdy je diskriminant D = p 2 − 4 = (p − 2)(p + 2) kladný, kdy záporný a kdy
roven nule. Pomůže nám tabulka:

4
 −2 2

(p − 2) − − +

(p + 2) − + +

celkem + − +

Ï p ∈ (−2; 2) ⇒ D < 0 : V tomto případě rovnice nemá řešení.

Ï p ∈ (−∞; −2) ∪ (2; ∞) ⇒ D > 0 : V tomto případě rovnice bude mít dvě řešení:
p
−p − p 2 − 4
x1 =
p2
−p + p 2 − 4
x2 =
2

Ï p ∈ {−2; 2} ⇒ D = 0 : V tomto případě rovnice bude mít jediné řešení:

−p
x=
2

p ∈ (−2; 2) K =;
p 2
½ p ¾
−p− p −4 −p+ p 2 −4
p ∈ (−∞; −2) ∪ (2; ∞) K= 2 ; 2
© −p ª
p ∈ {−2; 2} K= 2

(Teoreticky
½ p bychom
p poslední
¾ p ∈ (−∞; −2〉 ∪ 〈2; ∞) je K =
dva řádky mohli sloučit apříct, že pro p
−p− p 2 −4 −p+ p 2 −4 −p− p 2 −4 −p+ p 2 −4 −p
2 ; 2 , protože pro p = ±2 je stejně 2 = 2 = 2 , ale bývá zvykem
obě varianty rozlišovat.)

Příklad 6

(px)2 + 2x = 1 + x 2

Rovnici nejprve upravíme do základního tvaru kvadratické rovnice:

p 2 x 2 − x 2 + 2x − 1 = 0
(p 2 − 1)x 2 + 2x − 1 = 0

V tomto případě si nejsme jistí, že řešíme kvadratickou rovnici, protože pro p 2 −1 = (p −1)(p +1) = 0,
tj. pro p = ±1 nám kvadratický člen zmizí. Tyto případy tedy musíme vyřešit zvlášt’:

Ï p = −1 : Dosadíme:

2x − 1 = 0
1
x=
2

Ï p = 1 : Dosadíme:

2x − 1 = 0
1
x=
2

5
Ï p 6= ±1 : V tomto případě víme, že řešíme opravdu kvadratickou rovnici, a tak spočítáme diskri-
minant:
D = 4 − 4 · (p 2 − 1) · (−1) = 4 + 4(p 2 − 1) = 4 + 4p 2 − 4 = 4p 2
Nyní je potřeba zjistit, kdy je diskriminant kladný, kdy záporný a kdy roven nule. Bud’to si
můžeme opět sestavit tabulku, nebo si můžeme uvědomit, že v tomto případě násobíme 4,
což je kladné číslo, a p 2 , což je bud’to nula (pro p = 0), nebo kladné číslo (pro p 6= 0).

ÏÏ p = 0 ⇒ D = 0 : V tomto případě rovnice bude mít jediné řešení:

−2 −2
x= = =2
p2 − 1 −1

ÏÏ p 6= 0 ⇒ D > 0 : V tomto případě rovnice bude mít dvě řešení:

−2 − 2p −2(1 + p) −2 2
x1 = = = =
p2 − 1 (p − 1)(p + 1) p − 1 1 − p
−2 + 2p −2(1 − p) 2
x2 = 2
= =
p −1 (p − 1)(p + 1) p + 1
p
Při odmocňování diskriminantu bychom si měli uvědomit, že 4p 2 = |2p| (odmocnina
je vždy nezáporné číslo), ale protože před odmocninou je ve vztahu pro x 1,2 znaménko ±,
stejně dostaneme obě varianty znamének, a tak v tomto případě můžeme absolutní
hodnotu vynechat.

©1ª
p ∈ {−1; 1} K= 2

p =0 K = {2}
n o
2 2
p ∈ R \ {−1; 0; 1} K = 1−p ; p+1