EKOSYSTÉM představuje soustavu,

skládající se z abiotického prostředí

= biotopu
a všech forem života (organismů), které
biotop obývají
= biocenóza
SYSTÉM je tvořen soustavou prvků, mezi
nimiž existují vztahy.
Vztahy mezi prvky působí takto:
Pokud se změní stav jednoho z prvků,
projeví se to nějakým způsobem na každém
z nich. Pak hovoříme o SYSTÉMU.
Vztahy mezi prvky mohou být různé: některé
druhy mohou být dominantní – u druhově
chudších společenstev jsou stavebními
kameny ekosystémů.
U druhově bohatých společenstev však
mohou dominantní druhy působit
indiferentně, protože jsou přirozenými
průvodci řady rozdílných ekosystémů:
jitrocel kopinatý, smetánka lékařská, kopřiva
dvoudomá, sedmikráska chudobka … atd.
V takovém případě jsou edifikátory
(budovateli) společenstva druhy
nedominantní. Viz obr.:
V příkladu „A“ jsou černě druhy dominantní, v příkladu „B“ jsou černě edifikátoři.
Příklad „A“ = upsalský systém; příklad „B“ = curušsko-montpeliérský systém.
Následující schéma popisuje princip
postupné (hierarchické) výstavby živých
soustav:
-na ose X vzrůstá specializace živé hmoty
-na ose Y vzrůstá integrace hmoty do
prostorově složitějších struktur
-na ose Z (pokud by byla vyjádřena) se
systém proměňuje v čase: zraje, stárne …
Jako „soustavu genů“ označujeme úseky
DNA - chromozomy.
Jako „soustavy buněk“ označujeme tkáně.
Jako „soustavy orgánů“ označujeme
ucelené orgánové soustavy: např. oběhovou
tvoří srdce, cévy, žíly a lymfatický systém.
Jako „soustavy organismů“ můžeme označit
jednoduchá společenstva, vyjádřená
druhovou skladbou.
Jako „soustavy populací“ označujeme
druhovou skladbu s kvantitativním údajem o
populační hustotě (množství) každého
druhu.
 N
LY
ÍP
MN
ZE
A, P
RO
LÍ,
UH
I
Ř
TO
Á
ED
PR
I
VC
A
ŽR
SO
A
M
I
VC
A
ŽR
O
ÝL
B
NY
LI
ST
O
I -R
NT
CE
DU
O
PR
EKOSYSTÉM je soubor všech živých
organismů v určitém prostoru, kde vztah
mezi biotopem a biocenózou determinuje tři
podstatné znaky ekosystému:
-taxonomickou strukturu
(kdo tam je … a v jakém množství)
-trofickou strukturu
(kdo koho požírá …)
-koloběh látek
(co se děje s odumřelou organickou
hmotou: jaká je rychlost rozkladu a
remineralizace; jaké formy humusu vznikají)
Základem života je příjem potravy a
vylučování odpadů. V procesu asimilace
PRODUCENTI skládají z jednoduchých
anorganických látek složité organické
sloučeniny: ze sluneční energie, vody, oxidu
uhličitého a živin skládají cukr.
KONZUMENTI přijímají složité organické
sloučeniny k další přestavbě.
Při disimilaci (respiraci) jsou organické látky
rozebrány, štěpeny a znovu složeny jinak.
REDUCENTI odumřelou organickou hmotu
rozkládají na její původní složky.
Asimilační procesy vytváří PRODUKCI.
Vyjadřuje se v jednotkách hmotnosti nebo
jejich energetických ekvivalentech.
Produkce za určitý časový úsek je
označována jako PRODUKTIVITA (produkce
za čas).
Činností producentů vzniká primární
produkce, činností býložravých konzumentů
sekundární, masožravých terciární … atd.
Veškerá asimilovaná energie tvoří produkci
HRUBOU/BRUTTO. Po odečtení respirace
vzniká produkce ČISTÁ/NETTO.
Podstatou disimilačních procesů jsou
biotické oxidace (Krebsův cyklus). Tyto
reakce jsou vázány na přítomnost kyslíku a
na dýchací řetězec. Proto jsou označovány
jako RESPIRACE.
K respiraci dochází na energetickém
generátoru každé buňky, kterým je
MITOCHONDRIE. K respiraci dochází na
každé trofické úrovni a ovlivňuje zůstatek
energie pro další trofickou úroveň (netto
produkce).
RESPIRACE SPOLEČENSTVA je základní
výkonnostní ukazatel ekosystému.