Pod Davidovou hvězdou.

Část první – O suché nemaštěné brambory. Vypráví Hynek (11).

Je válka a náš skautský oddíl ze Zbraslavic, se jednoho dne musel přejmenovat na

oddíl sportovní mládeže a jakoby jsme vstoupili do TOM. Tedy do organizace
Turistických oddílů mládeže.
Teď, jsme na sportovním letním soustředění v jednom penzionu u Panského
rybníka, penzion vzniknul ze starého mlýna a pan majitel je naším dlouholetým
kamarádem. Nedaleko je taky naše tábořiště, ale v současné době nemůžeme
tábořit pod stany a mít noční hlídky, nástupy s vlajkou a zpívat skautskou hymnu
a tak. To teď nejde. Protože Němci skauta zakázali a všechny oddíly rozpustili.
Tak naši vůdcové vymysleli to s tím sportovním oddílem a TOMem.
Teď nám do konce pobytu na Mlýně, jak tomu říkáme, zbývá jen několik dní.
V plném proudu je celodenní hra, hledáme skryté zprávy po lese a plníme různé
úkoly, občas potkáme jinou družinu a tak víme a můžeme uvažovat jak na tom,
která družina je. Kašpárek, takovou skautskou přezdívku má nejmladší člen naší
družiny, se se mnou vsadil o brambory na loupačku, že vyhrají Kamzíci. Já tvrdím,
že to budeme my. A kdo z nás dvou vyhraje, získá porci margarínu na brambory,
od toho druhého a ten bude mít jen suché brambory.
Kluci, máme na konci tohoto lesa najít lanovku a svézt se přes údolí, vyluštil Otta.
A my z pohodlného ležení v trávě hbitě vyskočili, popadli své torny a ruksaky a
nabrali jsme přímý směr. Jelikož víme a to zcela náhodou kde ta lanovka je.
Je škoda, že nemůžeme dělat víc věcí, něco hledat v mapě s busolou a to
v přírodě, nebo signalizovat baterkami a tak. Němci by to použili proti nám a
hlavně proti vůdcům oddílu.
Prodíráme se lesem a čas od času se zastavíme, jelikož je tady spousta jahod a
sem tam občas i malina. Taky se snažíme sbírat houby. Ty budou na večer do
polévky, nebo na zítra. Je horko, chtěli bychom se vykoupat v rybníku, ale hra
ještě nekončí. Snad je však toto poslední úkol.
Už vidíme lanovku, s hlasitým hurá se k ní blížíme, na takové jsme již jezdili,
poprvé se bojíte, ale pak už se jen a jen těšíte. První sjíždí do údolí Pařízek, pak
Kája a další. Já jedu poslední. Je to skvělé, když vám vítr sviští okolo uší a aspoň
trochu ochladí. Hned po přistání hledáme další zprávu, tu našel pod plechovkou,
která tam byla jakoby jen tak pohozená, Kominíček. Opět je psaná morseovkou,
po přečtení jí vrátíme zpátky. Na konci hry celou trasu projde jeden z vůdců a
všechny zprávy sebere. Nesmí tak v lese a okolí zůstat žádná.
Podle Otty je u rybníka sraz a cestou máme vymyslet říkanku. Tak tedy to je
poslední dnešní úkol.

1
Již z dálky vidíme, že u vody je družina Kamzíků, tak se na dálku máváním
zdravíme a hned po příchodu na místo setkání se rovněž vítáme poplácáváním po
ramenou, přátelskými štulci a tak všelijak. Hned odevzdáváme Kormoránovi, to je
náš vůdce, záznamy o splněných úkolech a z nedalekého lesa se vynořila poslední
naše družina Rysů. Vítání je stejné, radostné a čekáme všichni na společné
vyhlášení výsledků, kdo zvítězí a taky jestli budu mít suché brambory já, nebo
Kašpárek.
Nakonec jsme my Bizoni nezvítězili, ale jsme druzí, takže suché brambory mám
já a Kašpárek má mou porci margarínu. Zvítězili totiž Kamzíci. Ale to nevadí i tak
budou dobré.
Po vyhlášení výsledků jsme se všichni vrhli do vln zdejšího rybníka a pěkně si
podvečerní koupání užívali. Den jako malovaný končil, po návratu do penzionu nás
čekají i povinnosti, třeba mytí nádobí v kuchyni, štípání dřeva, poklizení ve
chlévech a takové drobnosti, co ve městě neděláme. Pak po večeři se ještě na
chvilku vždy sejdeme, zpívají se písničky, hrajeme hry a taky se čte nějaká ta
dobrodružná knížka.

2
Část druhá – Hrnec plný Pudinku. Vypráví Otta (12).

Ahoj, já jsem Otta, tedy Ottakar Jacoby. Ale říkají mi Oto, Otíku, Oťas a tak
podobně. Tábor na mlýně je fajn, tedy, letní soustředění, jak máme říkat.
Dneska sportujeme a je to i poslední den kdy můžeme získat cenné body
v soutěžích. A tak napřed bude něco z atletiky, pak se projdeme v lese i na louky
zajdeme to, abychom
nějakou tu kytku určili a
poznali, nakonec budou
plovací závody. Na ty se
těším nejvíc, to ostatní
bych klidně vynechal.
A vítězná družina vyhraje
hrnec Pudinku. Jaký asi
bude. Maminka dělávala,
pokud na to byli věci,
Vanilkový a ten je vám
nejlepší.
Jsme po snídani, byla
vynikající, měli jsme meltu, chleba s povidly a kousek čokolády. Teď na nás čeká
ranní nástup, zrovna na něj spěchám ze společné koupelny. A poslední nebudu.
Kormorán čte denní plán a říká pár věcí k večernímu klidu. Včera jsme trochu víc
nemohli usnout.
Včelička nám říká pravidla dopoledního závodu, jak máme být oblečeni, co si
sebou vzít, kudy vede trasa, jak se to hodnotí, takže to zase nebude tak náročné,
jak jsem si myslel, odpoledne jdeme na hrad.
Naše družina Bizonů bude startovat jako první. V plánku máme označené body
v lese i na louce. Tam bude nějaký úkol. Tak jako včera, ale bude to jiné.
Vždy je to jiné. Naše sportovní oblečení je takové běžné, trenýrky, triko a
plátěnky. Taky kšiltovka se hodí, přeci jenom to sluníčko je již horké.
Víme, že nezáleží na čase, ale na správnosti splněných úkolů.
A už běžíme, ostatní družiny nás povzbuzují. Za chvilku však mizíme v lese a již
je neslyšíme. V lese je krásně, a co jsme toho tu už zažili, každý den něco.
První úkolem je přenést na vzdálenost dvaceti metrů, dvacet kamenů o velikosti
většího jabka a to po jednom kameni. Ó, jak jsme si mysleli, že to bude
jednoduché. Každý kámen byl vždy o trochu těžší a těžší. Vytrvali jsme však a
teď už jdeme na další úkol, ten je jednoduchý, z osmi slov složit dvě básničky o
dvou rýmech. I to se nám povedlo, tak a už zase můžeme běžet dál.
Takto se úkoly střídali, složitý a lehký. Kominíček to nazval, houpačkový závod.
Do cíle přibíháme asi tak po necelé třičtvrtěhodince. Odevzdáváme nějaké ty
poznámky a můžeme si odpočinout, než půjdeme atletit.

3
Odpočinek nám vydržel jen chvilku. Pak jsme zjistili, že opět máme spoustu sil a
různé hry na sebe nedali dlouho čekat.
Poslední na poznávací běh lesem i loukou startovali kamzíci, a oni vám dokázali
předběhnout družinu Rysů. Jak jen to všechno dopadne.
Nyní odcházíme atletit, jak já říkám. Napřed bude plování na způsob běžný, tedy
prsa, kraul a pak ještě něco, ale to jsem si nezapamatoval.
Od Kormorána a Včeličky jsme dostali několik minut na osvěžení ve vodě a pak
budou ty závody, voda je prima, docela jsme všechnu okolo pláže do pískově
zbarvili bahnem ze dna.
Na rybníce je udělaný vzdálený prám, asi dvacet metrů od břehu. Máme k němu
plovat napřed prsa a pak zpět kraulem. Vždy celá družina. Tam a zpět.
Kašpárek, náš nejmladší má z toho obavu. Ale my mu když tak pomůžeme a
nebudeme zbytečně spěchat. To aby nám stačil.
Jak se ukázalo, jeho obavy byli zbytečné, během pobytu zde na Mlýně se hodně
zdokonalil v plování. A nemuseli jsme mu pomáhat.
Tak toto úvodní plování bylo úspěšné pro všechny družiny, jak řekl Včelička,
těžko to hodnotit, nejlepší jste všichni.
Rozhodnou tedy lovy Tresek a vytahování Velryby. To vám je sranda, když lovíte
Tresku, to je kolečko - placka z kulatiny, a běžíte vodou, ta vám brání v běhu a vy
hodně krát do vody upadnete. A je to taky vysilující. V této soutěži vyhráli
Rysové. My jsme druzí a Kamzíci poslední.
Pak se z vody tahala velká kláda – Velryba. Kormorán jí dopravil k prámu a od
prámu jsme jí na čas
tahali ke břehu. Zde jsme
první my!! Huráá. Kamzíci
jsou opět třetí a Rysové
druzí.
Kamzíci se trochu na sebe
vadí. Včelička je však
povzbuzuje a chválí jejich
soudržnost.
Je skoro po všem,
opalujeme se nebo kluci
pobíhají okolo a i dovádějí
ve vodě. Kormorán se
Včeličkou počítají a
počítají, vždy se po nás tak tajemně podívají. Snažíme se zaslechnout nějaké to
slovo, ale nejde to jen tak. Vždy když se přiblížíme tak, poodejdou.
Nakonec zazněla Kormoránova píšťalka a my nastoupili v úhledný obdélník tak jak,
jsme z táborů navyknutí. Poslední stranu obdélníku tvoří Kormorán a Včelička.

4
„Kluci, závodili jste skvěle, dobře a bratrsky, výsledky jsou skoro vyrovnané, kdo
však získá hrnec pudinku se dozvíte na hradě. Teď rychle do sprchy, převléct a
sejdeme se za chvilku u oběda.“ řekl Kormorán a Včelička dodal.
„Dnešnímu dni Nazdar!“ a my sborově i hlasitě odpověděli ZDAR!
Posbírali jsme svoje oblečení a v plavkách utíkáme do místních sprch, které patří
k plovárně. Tam se proměníme v naháče a umyjeme bláto z rybníka, prach i jinou
špínu z našich opálených těl.
K obědu zasedáme opět čistí, učesaní a s chutí si vzájemně přejeme dobrou chuť.

Část druhá – Hrnec plný Pudinku. Vypráví Otta (12). - POKRAČOVÁNÍ

Takový hovězí vývar s nudlemi a k tomu Ryzeto, je báječnou pochoutkou, a nám

všem chutná, každý den je jiné jídlo. I v kuchyni občas vypomáháme, dle potřeby.
Třeba loupeme erteple, cibul i připravujeme jiné pochutiny. Nebo, umýváme po
obědě nádobí a tak. Dnes však ne, dnes jdeme ještě na výlet.
Po krátkém po obědním odpočinku, již v našich došeda barevných krátkých kalhot
a žlutobílých triček s modrou kšiltovkou, vyrážíme směrem na nedaleký hrad
Ostrov u obce Ostrov. Je to daleko jen tři kilometry a tak se jde lesem, polními
cestami i kousek po silnici. Stejně teď po ní nic nejezdí, a když tak koňské
povozy. Jdeme taky podél jednoho potoka, ten je tak lákavý k nějaké té vodní
hře, nebo jen ke koupání, že se hned ptáme Kormorána, zda-li by se nenašla
chvilka na koupání.
„Nenašla, kluci, nenašla, ale až půjdeme zpět do mlýna, tak se jistě najde.“
A tak se máme na co těšit už teď.
Takovýchto zážitků a i jiných se během
pobytu ve mlýně prožilo mnoho a každý
byl jiný, byl fajn. Je škoda, že už pozítří
jedeme domu. To by se toho jistě dalo
prožít více.
Hrad, vlastně zámek leží nedaleko vsi
Ostrov a má stejné jméno. Vítá nás pan
majitel, zámecký pán. Na zámku nám
ukazuje všechno možné a zajímavé.
Nejvíce jsou zajímavé ty středověké
zbraně, pak velký sklep. V parku nám
nechal připravit menší pohoštění a zde se
taky dozvídáme, kdo vyhrál puding
k večeři.
Při slavnostním nástupu to vyhlásil
Včelička a vyhrála jej družina Kamzíků.

5
Kamzíci radostně jásali a skákali a tak moc se radovali, my ostatní jsme jim
blahopřáli i hobla dostali.
Druhé místo patří Rysům a my Bizoni máme až třetí místo. I tak je to krásné,
jednou vítězíme my, a jednou jiní.
Nastal čas na rozloučení se zámeckým pánem a na náš návrat do mlýna.
Cestou k potoku si vyprávíme o zajímavostech zámku, co se nám líbilo, co bychom
chtěli mít a že si to taky pořídíme.
U potoka ze sebe svlékáme to málo oblečení a hned se vrháme do chladivých vln
tohoto malého, ale pro nás velkého potoka.
Napřed se cákala voda na každého, potom se začali stavět přehrady a před
sluněním na paloučku pouštíme loďky z listí i lupenů.
Slunit se musíme, to abychom oschli a nenamočili si oblečení. To však netrvá
dlouho, neboť sluníčko sluní hodně, za chvilku jsme usušení, oblečení a cesta do
mlýna již netrvá tak dlouho. Tak akorát přicházíme na pudinkovou večeři.
Kamzíci opravdu dostali velký hrnec pudingu a my ostatní puding v mističkách.
To vám byla pochoutka a Kamzíci se do toho hrnce s chutí pustili.
Tak nám uplynul předposlední den u rybníka a Panského mlýna. Zítra začínáme
balit. Je večer, jdeme se umýt, vyčistit si zuby, vezmeme si pyžamo, nebo noční
košile a půjdeme spát. Den byl opět krásný. Moc se mi líbil.

6
Část třetí – Balení, loučení s táborem. Vypráví Kašpárek (8).

Ráno jsem jaksi nemohl dospat, musel jsem vstát a jít ven na zápraží, jen tak
v košili a bos, pak jsem se chvilku procházel v mokré trávě.
Z lesa vyšel Kormorán po ranním přivítání, jsme se posadili na zápraží a povídali si
o táboře, o světě a o tom co nás asi doma čeká.
Za chvilku již bratr Včelička začal budit hochy a zvát je na ranní každodenně
radostnou rozcvičku. Dnešní poslední bude v nádherně orosené mokré trávě.
A tak jen v trenýrkách a bosi cvičíme protahovací cviky, válíme sudy z mírného
kopečka i jen tak zápasíme.
„Ranní mytí“ zavelel Kormorán a my hned pelášili do Mlýna pro ručníky. Za chvilku
jsme již u mlýnského náhonu a skoro všichni se koupeme.
Ke snídani přicházíme učesaní, oblečení v naše oddílové šaty a hladový.
Včelička nám při snídani povídá náš denní program. Jednoduše balení a úklid.
Odpoledne bude
dovednostní hra
v lese a večer
posezení u krbu ve
mlýně, rozlučkové.
Zítra se odjíždí
domu.
Ono se řekne,
zabalit si, ale to není
občas tak
jednoduché. Když
jsme sem přijeli,
byli naše věci hezky
složené a vyžehlené.
Teď jsou sice taky
čisté, taky složené, taky vyžehlené, ale jaksi se do těch ruksaků, nebo kufrů
nevejdou. Přetékají, a nejdou zavřít.
Tak si pomáháme navzájem. No jo, když kufr zavřete, tak přijdete na to, že
v tom kufru je něco co potřebujete ještě dnešní den, třeba plavky, ručník, nůž,
prak a tak. Potom nezbývá, než kufr otevřít a to je velmi snadné, věci sami
z kufru vyskočí. Následuje opětovné společné zavírání, kdy jeden sedí na kufru,
druhý stlačuje víko a třetí, třeba já zapínám zámky.
To vám byla práce, docela únavná v tomto horkém počasí. Do svačiny se ještě
vysmýčili světnice a vynesli odpadky.
Zakusujeme se do lahodných jablek a jdeme k rybníku se koupat. Nebude to na
dlouho, říkal Kormorán, musíme si ještě zopakovat nějaké dovednosti. A já už vím,
že je to velká zábava.

7
Z Rákosí vytahujeme prám, hned je plný našich hochů. Hned jsme piráti a hned
výzkumníci na expedici po rybníce.
Signál z píšťalky nás svolává ke mlýnu.
„Chlapci, je dobré se převléci do suchého a vzít si něco na psaní i uzlovací šňůru.“
řekl Kormorán. A dodal: „Která družinka tu bude první?“
Pokolikáté již plně běžíme do patra, svlékáme mokré plavky, utíráme svá těla a
pak oblékáme suchý oděv, tedy jen trenky tričko. Bereme psací potřeby, uzlovací
šnůru a pelášíme dolu k palouku za Kormoránem.
Asi si teď myslíte, že ponecháváme mokré svršky jen tak ve světnici, to ne,
naučili jsme se všechno mokré věšet ven na prádelní šňůry na sluníčko.
Tak to má správně být.
Kormorán má připravený
zápisník a Rysům píše tři
body, jsou první, my jsme
druzí. Kamzíci se o kousek
opozdili a tak na ně zbyl
jeden bod.
Lesní i luční kvizy, najít tu
a hned tamtu rostlinu, keř,
nebo kámen. To nás bavit
ještě nepřestalo. Teď už
jde jen o rychlost a čas.
Vždyť skoro vše známe.
Pak se vázalo něco uzlů a
také jsme tvořili vázaný stůl i židli.
I pro nás, jako každý den, vyšla chvilka volná. Tedy družiny mohli dělat cokoliv,
ale jen to dobré.
My, Bizoni se jdeme projít po našich oblíbených místech a rozloučit se s nimi.
Snad v tato místa, zas příští léto zavítáme.
Před večeří bylo vyhlášeno večerní koupání s velkým mytím, to abychom domu
nepřijeli ušpinění. Každý s mýdlem se drhneme, pak vodní bitvu pořádáme.
Pak už jen osprchování vodou čistou a za chvilku zasedáme u poslední večeře, zde
na soustředění. Hoši, jakoby víc ukázněni jsou, nebo se jim pomalu začíná stýskat
po dnech plného táborového života zde.
Večeře vesnická byla, podmáslí a brambory na loupačku. Pak služební družina
v kuchyni se dala do špinavého nádobí a my ostatní u krbu zasedli, hrajeme
drobné hry, zpívají se písničky a povídá se o této zlé době. I o tom co dělat
máme po našem návratu domu k rodičům.
Na závěr dne rozdány diplomy a ceny, vyhodnoceno vše bylo ke spokojenosti nás
všech. Každý nějakou drobnost také připravil pro své druhy a tak jsme podarovali
jeden druhého.

8
Než jsme odešli spát a snít zde poslední noc, zazpívali, jsme si velmi potichu
skautskou večerku. Pozdravili se levou rukou, skautsky a šli jsme spát.
Dnes nebude polštářová bitva, dnes ne. Převlékli jsme se do pyžam a usnuli.
Ráno, v den odjezdu, jsem měl pocit, že jsem večer slyšel tichý pláč. Asi nebylo
každému z nás dvakrát nejlépe. A při vzpomínce, že se vracíte do města, kde se
pohybují fašisti a gestapo, to je pochopitelné, že slzy byli na místě.

Část čtvrtá – Odjezd do města. Vypráví Kominíček (10).

Neúprosné ranní sluníčko, probudilo ve světnici skoro všechny hochy. Ti co ještě

spali, nebo se snažili spát, byli laskavě ostatními chlapci vzbuzeni.
Ranní polštářová bitva nedala na sebe dlouho čekat. I v tomto posledním ránu,
kluci nepřestali být sami sebou.
Rozcvičku vedl Kormorán, oddíl si dávno zvyknul cvičit pouze v trenýrkách a na
boso. Nikomu to nepřišlo jako něco divného, ba naopak. Koupání v rybníku před
snídaní opět otužilo každého, kdo našel odvahu se zapojit do vodní bitvy.
Z jídelny už voněla bílá káva a tvaroh namazaný na chlebu, svojí bělostí ještě
rozjasňoval dnešní
den.
Náš dnešní úkol je
jednoduchý, zabalit
poslední věci, uklidit
světnice a v devět
hodin se vydat na
nádraží.
Při odchodu nastává
loučení s majitelem
mlýnu, s tím, že se
příští rok uvidíme
znovu. (Avšak válečná
léta tomu nebudou přát.)
Cesta na vlakovou zastávku Hodkov se snažíme zpestřit písničkou. Tentokrát však
nás moc zpívání nebaví. Než nám přijel vlak, byli jsme každý stále svými
myšlenkami na uplynulých dnech tábora. Mnohý nás se však zaobíral i myšlenkami
co bude dál.
Vlak přijel přesně na čas, lokomotiva má úplně vpředu velké bílé V, jako že
Vítězství. Nastupujeme, ukládáme svojí batožinu a naše nálada s rozjetím vlaku
se vrací do klukovské zábavy, smích a pošťuchování je předzvěstí nějaké té
šikovné hry. Napřed je to, kdo první uvidí tu, nebo jinou věc za oknem vagónu, pak
hrajeme na Hadače a ke slovu přišla i nějaká ta hádanka.
Objíždíme celé městečko a z oken hledáme nějaké ty změny, co se třeba
postavilo, nebo zbouralo, kde již zrají hrušky apod.

9
Na nádraží na nás již čekají rodiče, ale také tam jsou němci a skoro každého
prohledávají. Od té doby co byl ten atentát na Heydricha, je to pořád.
Vítáme se docela potichu s rodiči a mezi sebou se loučíme. Máme již domluveno,
kdy a kde se sejdeme a co podnikneme ještě o prázdninách a tak. Náš oddíl se
sejde až v Září.
Cestou domu vyprávím rodičům i sourozencům, jaký byl tábor, co všechno jsme
zažili. A rodiče zase vyprávějí co je teď potřeba všechno dělat a na co si dát
pozor. Táta mi řekl, abych si dával hlavně pozor na to, co říkám a taky komu.
„Je zlá doba synu a nevíme, co nám ještě může přinést.“
Naše rodina bydlí u kostela svatého Vavřince. Táta má koloniál se smíšeným
zbožím a maminka je učitelka na škole kam chodím. Mám tu prima partu kluků,
s kterými chodíme za kdejakým dobrodružstvím. Už se těším, až se setkáme.

10
Úvod do dalších událostí.

V době Heydrichiády i během druhé světové války byli Židovští občané

deportováni a fašistickým Německem určeni k likvidaci. Tak jako mnozí jiní lidé.
Deportace probíhali již od roku 1939, na území Německa. Avšak od roku 1941
začalo systematické deportování Židů i v dalších státech.
Po událostech roku 1942, kdy proběhl atentát na Reinharda Heydricha, se odsuny
vystupňovali. V těchto dnech se odehrává i náš příběh.

Část pátá – Konečně doma. Vypráví Hynek (11).

Tatínek otevírá domovní vrata a my vcházíme do činžáku, kde bydlí ještě několik
rodin. Vzájemně si pomáháme a mám tu hodně kamarádů i spolužáků.
Nemohu se do sytosti vynadívat na dvorek, na náš klepač, pumpu v rohu i na
několik dílen kde je spousta zajímavých věcí a strojů. Teď už skoro zavřených.
Od žida si v době války málokdo nechá něco vyrobit.
Na pískovišti, které tu máme taky, si hraje několik malých dětí a z podloubí vyšli
moji kamarádi. Hned se vyptávají jak se mám, kde jsem byl, a co jsem tam děl a
tak. Krátce jsem se s nimi přivítal, s tím, že za chvilku přijdu ven a budu jim vše
vyprávět.
Vystoupali jsme do třetího patra a maminka odemknula náš byt. Z kuchyně k nám
běžela moje malá sestra a za ní šla babička, která přijela na trhy a po nákupech
z nedaleké vsi, kde mám taky spoustu kamarádů a děda tam pěstuje spoustu Husí,
Kachen i prase a má kousek pole. Jinak je to vyhlášený švec. I ty boty co nosím
my šil sám.
Po přivítání začalo velké vyprávění, vyptávání, povídání, až tu byla na stole voňavá
Bábovka a babiččin
medový čaj. Dospělý se po
chvilce začali bavit o
válce, Hitlerovy a
odsunech. Já šel vybalit
svoje věci z tábora a
ukládal jsem si je hezky
do skříně, něco na poličku,
a jiné drobnosti i do
šuplíků u stolu. Moje
sestřička my při tom
všem hodně pomáhala.
Taky se na všechno znovu
ptala, a ke každé věci
přivoněla s povídáním, že to tak hezky voní, lesem, loukou a i jinak.

11
Vzpomínal jsem s každou mnou vyrobenou věcí na táboře na kluky, a co asi teď
dělají. Listoval jsem i svým deníkem a předčítal svojí sestřičce příhody z tábora.
Pak jsem si rozestavil šachy a chvilku jsem sám se sebou hrál partii.
Maminka, my mezitím připravila ve společné domovní koupelně koupel a jak se
ukázalo, nebudu se koupat sám. Adam Bordějů přijel od příbuzných a tak
uspořádáme společnou očistnou koupel.
Sice jsem chtěl jít ještě za klukama na dvorek, ale rodiče rozhodli jinak. Dnes už
je toho na mě dost a tak půjdu brzy spát.
Obě maminky, nás – mě a
Adama, vydrhli a pak odešli
za svojí prací i povídáním.
Tak se cákáme a pak si
povídáme, jak bylo o
prázdninách. Dokud nebyla
voda studená. Rozhodli jsme
se tedy jít už do svých bytů.
Usušili jsme se, oblékli
nejnutnější, poklidili koupelnu
a rozloučili se. Jen pro ten
dnešní večer.
Když jsem přišel domu, byla
již na stole skromná večeře.
Babička spěchala na vlak a tak se s námi rozloučila. Přijede zase za pár dní a
doveze nějaká vajíčka i jiné potřebné věci do kuchyně.
Venku se začíná tak trochu stmívat. Ještě chvilku si hrajeme se sestrou a s její
stavebnicí. Pak jdeme spát. Maminka nás ukládá a přišel i tatínek, tak jako vždy.
Povídal mi, že se v brzké době asi něco přihodí. Neví co, ale vždy se tatínkovi
předtuchy vyplnily. Mám však klidně spát.
Takže toto je první noc v posteli po letním skvělém táboře.

12
Část šestá – V ulicích. Část první. Vypráví Hynek (11).

Je ráno, ještě prázdninové. Venku zpívají ptáci a kluci už něco vymýšlejí, nějaké
zajímavé věci. Musím hned za nimi. Tedy pokud to půjde a maminka svolí.
Učesaný, umytý a i pokojík jsem dnes uklidil, se u snídaně ptám, zda mohu jít pak
ven za klukama.
Můžeš, ale buď na sebe opatrný víš, jaká je doba. Cestou domu na oběd se
zastavíš u hokynáře. Přineseš trochu mýdla na praní. Zítra budeme mít velké
prádlo. Dohodla jsem se na tom s Blaženou z druhého patra. Taky chce prát.
Na ven a do okolí města jsem se oblékl tak normálně, abych co nejméně ušpinil,
nebo potrhal. Tričko, trenky a bos. Měl bych mít na tričku ještě hvězdu, ale
maminka říkala, že to u dětí být nemusí.
Vyběhl jsem na dvůr v našem domě a už tam byli kluci Višínů a Adam. Hned jsme
si začali povídat, jaké to kde bylo na prázdninách a kde kdo byl.
Tak Vašek, Petr a Vojta Višínů, byli u strejdy Puchmajera. On je nádražák a bydlí
daleko odtud, až u Ejpovic u Plzně. Tak tam byli kluci na prázdninách. Říkali, že je
to tam samý Němec a skoro všechno hlídají. Jsou tam i hodní vojáci, sice taky
Němci, ale byli hodní. Tak u nich kluci zkoušeli různé věci, jako jsou uniformy,
pušky a i stříleli do terče. Taky jedli jejich vojenské jídlo. Nebylo sice moc
dobré, ale to jim nevadilo.
S rodinou strejdy
Puchmajera byli na různých
pamětihodnostech v okolí
Plzně, strejda hodně
fotografoval, je zajímavé,
že fotografoval tam, kde
byli Němci. Třeba u takové
otřískané kapličky,
strejdovi se moc líbila tak
hned všichni utvořili u ní
skupinku a museli říkat sýr
a strejdovi ani nevadilo, že
na fotce budou vidět nějací Němci s děly a podobně. Jen teta Puchmajerová
pořád hartusila, že to je zbytečné se pořád někde fotit a co to stojí peněz. Jinak
prázdniny si užívali dokonale, také se hodně koupali v rybníku, stavěli s místními
kluky vor a pomáhali i na poli při sklizni.
Předevčírem se teprve vrátili zpátky do Zbraslavic. Byl to pro ně prima měsíc
prázdnin.
Adam si zase užíval prázdnin u tatínkova přítele Kehlera a jeho rodiny z Kutné
hory. Vyprávěl, jak chodili na jahody zelinářství a jak je při tom chytil majitel,
Prý nějaký Němec to byl. Chycení kluci dostali řádný výprask na zadek a Adam
včas s kamarádem utekl.

13
I tak se to rozneslo a byla z toho dlouhá řeč pana Kehlera, o nebezpečí
z takového darebáctví plynoucí, pan Kehler Adama a svého syna potrestal tak, že
dva dny museli mluvit doma jen německy, to bylo horší než výprask.
Pak jsem klukům zase vyprávěl já o našem táboře a i o tom co jsme tam všechno
dělali a jak jsme se měli.
Když jsme se do sytosti vypovídali, šli jsme omrknout, co je kde nového a co se
kde povídá. Hned za vraty domu potkáváme partu Hrobaříků, to jsou kluci, co
bydlí u hřbitova a v jeho okolí. Občas proti sobě bojujeme a mnohdy to odnese
nejen ošacení, ale i naše pozadí. To jak rodičové občas takovou melu nechápou.
Teď stojíme proti nim a Hrobaříci proti nám. Chvilku se pohledem poměřujeme.
Až Pavel, jejich velitel, povídá: jdeme pouštět vlaštovky z tvrze a pak se jdeme
do rybníčků koupat, nechcete jít s námi?
Podívali jsme se po sobě a náš Vojta, Hrobaříkům povídá: Dík, ale my se
rozhlédneme po okolí co je nového a pak možná se taky půjdeme vykoupat.
Tak jó, tak my jdem. Čau. řekl Pavel a my jim ustoupili z cesty.
Chvilku jsme se za nimi dívali a Petr povídá, docela prima kluci, co je ta válka tak
už tak mezi sebou neválčíme.
A divíš se, dodal Vašek, vždyť mají taky strach z toho všeho a nechtějí problémy.
Ale počkej po válce. To budou zase bitvy. A zasněně přimhouřil oči.
Radši ne, už skoro nemám co na sebe a roztrhat poslední kalhoty se mi zrovna
nechce. Povídám.
V okamžiku skoro
zapomenuto a naše
parta z pavlačáku jde
zkoumat co je kde
nového i co by se
mohlo náhodou
šiknout.
Prošli jsme trh, okolo
škol a zamířili
k tovární čtvrti. Tam
se vždy něco najde.
Dnes jsme tam
objevili velkou
pneumatiku a tak hned jí bereme na mírný kopec. Že v ní budeme jezdit, první si
do ní vlezl Vojta, my jej pustili z kopce a on se dokoulel až skoro k potoku. Když
z ní vylezl tak se motal jako Melichárek když jde z hospody. Pak jsme se střídali
a jezdili, to je vám zábava. Skoro jsme zapomněli jít na oběd. Cestou jsem se
stavil v hokynářství a koupil mýdlo na to zítřejší praní prádla.
Na dvoře jsme se rozloučili a každý šel domu na oběd.

14
V ulicích. Část druhá. Vypráví Hynek (11).

Mohlo to být krásné radostné přivítání, neboť byla doma celá naše rodina. Avšak,
tatínek byl zamlklý a maminka byla taky smutná. Tatínek byl donucen Německým
úřadem zavřít koloniál. Němci to nařídili. Povídal.
„Ale, necháme toho smutnění, nějak si poradíme jako vždy“ s radostí nám všem
při tom naléval polévku. Odpoledne jsme si vyšli společně za město, do sadů jen
tak se projít.
Já a sestra běháme okolo stromů, budujeme různé domečky a naši rodičové si
povídají. Před večerem se všichni vracíme domu. Na plácku u našeho domu
potkávám kluky z dvora, vyprosil jsem si na tatínkovi, zda mohu ještě být chvilku
venku, do západu slunce. Svolil mi, ale jen na hodinku. Jelikož se musíme zabalit
protože, zítra pojedeme za babičkou na ves. To bylo pro mě velké překvapení,
vždyť za pár dní začne škola a my podnikneme další výlet.
Kluci by hned jeli taky, když jsem jim to vyprávěl. I když je ve městě hodně
zajímavostí, tak být na vsi je ještě lepší.
Nakonec jsme nechali povídání a šli jsme hrát kopanou. Hráli jsme dva na dva, já a
Vašek, jsme byli jedna dvojce a Petr s Vojtou bylo druhé fotbalové mužstvo.
To se nám to hrálo, taky jsem málem zapomněl na čas, zbývalo pět minut do
konce hodiny, kdy jsem
mohl být venku. Loučím se
s klukama a utíkám co
nejrychleji domu. Stihl
jsem to jen tak tak.
Maminka s tatínkem balí
kufry, tedy moc si toho
nepovezeme, jak řekl
tatínek, vždyť za necelý
týden jde Hynek do školy
a to už budeme opět
doma.
Tak i já si jdu zabalit pár
věcí, do batohu. Beru si
sebou nůž, prak, tužku a deník, no prostě mnoho důležitých věcí, které jistě budu
potřebovat. Na babičku se moc těším, taky na kamarády a na babiččino
hospodářství, na králíky, husy, slepice, kozu, kočky a tak.
Když máme všechno zabaleno je nachystána dobrá večeře. Tatínek při večeři
povídá, že o obchod se zatím postará pan Přástal, příručí v koloniálu.
Dnes odstranil všechno, co by mohlo rozzlobit Němce. Než jdu spát tak hraji
s tatínkem šachy. Šachy mám moc rád, neboť jsem v nich dobrý, žádný kluk
z ulice, ze školy, nebo z oddílu mě zatím neporazil. Jen tatínek a jeho kamarádi
ze šachového družstva a to ještě občas, no spíš častěji.

15
Dnešní šachy skončili remízou. Všechno jsme zapsali a necháme si partii na zítra
do vlaku. Tatínek má takové magnetické šachy. To bude prima cesta.
Docela jsem po dnešním dni unavený, v kostičkovaném pyžamu přeji všem dobrou
noc. Maminka mi přišla dát ještě pusu na dobrou noc a sestře taky. Usínám asi
hned.
Cítím, že se mnou někdo cloumá, vzbouzím se dost neochotně a ptám se co se
děje, pak jsem se strašně leknul, v pokoji byli nějací cizí muži, křičeli strašně
nahlas německy, rozhazovali všechny věci, maminka se mě snažila obléct a
sestřička se tiskla k mamince a plakala. Tatínka jsem neviděl. Nevěděl jsem co se
děje, nechápal jsem to. Pak jeden Němec v koženém kabátu, chytil mojí maminku
a odvedl jí i se sestrou pryč. Další po mě hodil moje šaty a já pochopil, že se mám
rychle obléct, občas mě uhodil, abych si pospíšil. To už jsem brečel i já.
Nakonec nás posadili do nákladního auta a tam byl už i tatínek a další rodiny
z domu a okolí. Kluci, co spolu kamarádíme, byli na tom stejně jako já.
Všichni jsme se báli.
Co se bude dít dál, co se děje a proč. Po chvilce se ozval hlas toho Němce
v koženém kabátě, něco zakřičel a do auta k nám nasedli i němečtí vojáci, zatáhli
plachtu a nákladní auto se rozjelo.

16
Část sedmá – Na nádraží - útěk. Vypráví Hynek (11).

Byla tma, auto s námi házelo, podle toho jak byla silnice nerovná, ptal jsem se
maminky, kam nás to vezou, ale nějaký německý voják zakřičel Ruhe!
Tak jsem byl radši potichu. Slyšel jsem, jak některé děti pláčou a také jak
někteří lidé tiše nadávají a jiní se v Jidiš modlili. Nejeli jsme dlouho, auto
najednou zastavilo a my slyšeli spoustu hlasů, zvuků a pak jsme vystupovali.
Zavezli nás na nádraží, bylo tu hodně lidí. Držel jsem se tatínka za ruku a
maminka měla v náručí sestru. Rychle jsme se museli postavit do fronty, kde
všechny kontrolovali nějací pánové v kožených kabátech. Rozdělovali lidi podle
něčeho, čemu jsem nerozuměl a vojáci jejich rozkazy plnili. Když jsme přišli na
řadu tak ti pánové v kožených kabátech se podívali na průkazy, které jim ukázal
tatínek. Ten jeden pán zavelel na jednoho vojáka Juden, in Schweinefarm,
schnell, schnell geladen.
Tak nám hned vzali naše kufry, tašky a co bylo nejhoršího tak maminku a setru
odvedli do jiného vagónu a mě s tatínkem zase do jiného. Tak to dělali se všemi.
Hodně jsem plakal, ale nebylo to nic platné, snažil jsem se dostat k mamince.
Avšak jeden voják mě uhodil do obličeje a pak silně kopnul do nohy.
Ještě, že přiběhl tatínek a zvedl mě
ze země. Ten voják, taky mého
tatínka uhodil, to jsme už však
nastoupili do vagónu.
Za námi byli „naloženi“ ještě další
muži a taky můj kamarád Otta. Vagón
se s rachotem zavřel a zvuk západky
vrat byl jako výstřel z pistole.
Je tma, tiše se ptám tatínka, co
s námi bude. „Nevím, Hynku, to
nevím“.
Zamřížovaným oknem vidím, že svítá.
První školní den. Je prvního Září. Dnes jsem měl jít po prázdninách do školy.
Venku slyšíme ještě spoustu hlasů, které pomalu utichají, pak se ozvala píšťalka a
vlak se dal do pohybu. Kam nás asi vezou? Ptal jsem se sám sebe.
Venku za oknem byl již krásný den a tak ve vagónu bylo docela světlo, byl to
špinavý vagón, asi se v něm vozila nějaká hospodářská zvířata, jako jsou třeba
Krávy, Koně a tak. V jednom rohu v podlaze byla velká díra, taková aby jí prolezl
kluk jako já nebo Ota.
Můj kamarád nic neříkal, jen občas plakal. Asi se bál co s námi bude dál. Já mám
taky strach. Muži mezi sebou mluvili, jestli by to šlo utéct. A tak podobně.
Najednou vlak začal zpomalovat, až zastavil.

17
Slyšeli jsme, jak kolem vlaku pobíhají němečtí vojáci, pak byl klid. Někteří dospělí
si všimli díry v podlaze, ale byla tak malá, že jí nešlo prolézt. Tak přišli s tím, že
se máme aspoň zachránit my dva, tedy já a Ota. Já jsem chtěl zůstat s tatínkem,
nechtělo se mi jít pryč.
Tatínek však povídal, že se za čas uvidíme a abych se nebál. A máme najít hodné
lidi, kteří nám pomohou. Nikdy to nevzdávej! A nezapomeň, že jsi Žid.
Řekl mi, když jsme se loučili.
Tak jsme se tedy s Otou protáhli tou dírou v podlaze a schovali se v nejbližším
křoví u trati. Za chvilku se dal vlak do pohybu. V křoví, jsme zůstali ještě chvilku,
pro jistotu. Pak jsme se vydali na cestu lesem. Rozhodli jsme se jít na sever, to
podle lišejníků a mravenišť. Teď jsem začal litovat, že jsem se v oddíle pilně
neučil orientaci a jiné dovednosti.
Nějak jsem si začal uvědomovat, že pokud potkáme dobré lidi, tak přežijeme a
pokud potkáme zlé lidi, tak nejspíš umřeme. Ota toho moc nenamluvil. Jenom se
občas optal, jestli vím, kam jdeme a co budeme dělat. Jediné co jsem mu mohl
říct, bylo, že jistě pomoc najdeme.

18
 Část osmá – Na cestě. Vypráví Hynek (11).

Šli jsme dost rychle, každou chvilku jsme se ohlíželi, ale nikdo za námi nešel.
Pokud jsme museli překročit cestu, tak jsme dosti dlouho čekali ukrytí, zda tam
někde někdo není. Než nastal večer, ušli jsme asi deset kilometrů na sever, snad.
Pokud jsme měli žízeň a našli jsme studánku, tak jsme využili příležitosti k napití.
S jídlem to je horší. Hlad zaháníme zatím lesními plody.
K večeru přicházíme k veliké řece a u ní nacházíme nějaký starý domek.
Opět jsme čekali, zda se v něm někdo neukáže, nebo k němu nepůjde. Opatrně
vstupujeme dovnitř, okna jsou napůl rozbitá a všude je nepořádek.
Domek je podle odhadu asi
rok bez obyvatel. Na půdě
jsou matrace a nějaké
deky.
Dnes přespíme tady.

„Ty Hynku, když jsme u té

řeky, nepůjdeme se
vykoupat? Jsem tak
zpocený, že bych asi
neusnul. A nikde nikdo
není.“

„Já nevím Oto, co když

nás někdo přece uvidí.“
„Tak půjdeme, až se trochu setmí, mezitím zandáme okna tak abychom si mohli
rozsvítit svíčku. Dole jsem našel krabičku se dvěma zápalkami a kousek svíčky.“
„Tak dobře.“

Souhlasil jsem o trochu radostněji, jestli se tomu radost může říkat. Po chvilce
okna byli zakryté a neprosvítalo ani kousek světla. Ještě jsme si upravili matrace
a vybrali dobré deky. Při tom jsem našel docela čisté ručníky. Šli jsme se tedy
vykoupat do řeky. Opět opatrně a pomalu jsme vyšli z domku ven. Nikde však
nikdo nebyl. Za malou chvilku jsme byli nahatí a vlezli do vody tak, aby
nešplouchala.

„Teda ta je studená.“ Povídal Ota. „Je, ale osvěží. Za chvilku musíme jít z vody.“

Když jsme vylezli z vody a utřeli se do ručníků, šli jsme do domku. Rozsvěcujeme
svíčku a za chvilku již uléháme k spánku na matrace, bez rodičů, bez domova.
Sfoukávám svíčku a povídám Otovi.

19
„Myslíš, že se uvidíme ještě s rodiči?“
„Nevím, ale věřím, že ano, vždyť proč by jinak byl Bůh?“
„Tohle přece nemůže být Boží trest, nebo jo?“
„Tatínek říkal, že Bůh nikoho netrestá, člověk se vždy potrestá sám.“
„A proč si tedy lidi navzájem ubližují?“
„Nevím opravdu nevím.“

Oba jsme za chvilku usnuli. Co nás asi čeká v dalších dnech?

20
Část devátá – Setkání s lidmi. Vypráví Hynek (11).

Ráno nás budí zpěv ptáků, za okny to vypadá na hezký den. Vstáváme a hned vše
vypadá veseleji, až na to, že víme, co se včera stalo. V noci se mi zdál ošklivý sen,
jak sedím v koutě, a blíží se ke mně ošklivá velká postava. Pak jsem se vzbudil a
bylo tu ráno.
Trochu jsme se v řece umyli, vzali jsme si
každý sebou jednu starou deku a
vydali se na cestu podél řeky za chvilku
jsme přešli po lávce do lesa.
Nešli jsme dlouho, když jsme začali
pociťovat hlad a žízeň.

„Na hlad je nejlepší se najíst.“ Povídal tak

trochu ve srandě Otta

A tak jsme vyhlásili soutěž ve sběru

lesních plodů. Byli zde Ostružiny, Jahody
a i houby, ale ty jsme nejedli. Při takovém to sběru, jsme si nevšimli, že se
blížíme k vesnici. Až když, potkáváme starší paní jsme si to uvědomili. Hned se
nás začala vyptávat, kdo jsme, odkud jdeme a kam. Snažili, nebo spíš chtěli jsme
utéct, ale jaksi nám to přišlo nevhodné. Tak jsme jí řekli skoro všechno, co nás
potkalo.
Paní nás vzala k sobě do
domku a po delší době jsme
se opět dobře najedli.
Povídala, že její syn utekl
do Anglie a manžel je na
nuceném nasazení
v Německu. Ona, je tady
jen na pár dní a potom
odjíždí k sestře do
Ostravy. Těch několik dní
jsme nemohli u ní zůstat,
jak povídala jsme blízko
Zruče nad Sázavou a tady
v těch lesích je spousta Němců. Máme jít tedy ještě před setměním dál.
Také nám ta hodná paní zabalila něco jídla a poradila, abychom šli do Beskyd.
Tam, že budeme mít klid. Rozloučili jsme se a vyrazili na cestu. Šli jsme opět
lesem a snažili se držet směr na sever. S tím, že se opět někoho dobrého
doptáme. Za odpoledne jsme ušli asi dvanáct kilometrů, zastavili jsme se až u
vesnice Sychrov. Zjistili jsme to podle cedule u silnice.

21
A když se v dálce objevilo auto tak nám dvakrát dobře nebylo, radši jsme rychle
utekli do lesa a zalezli do houští. Bylo to jen tak tak, v tom autě byli totiž němci.
Za chvilku jsme se vydali dál, les vedl okolo vesnice, viděli jsme na ves. Došli jsme
k potoku. Rozhodli jsme se zde zůstat přes noc. Nanosili jsme si chvojí, snědli
něco chleba se slaninou a vše zapili vodou z potoka. Když se setmělo, tak jsme se
zabalili do přikrývek a usnuli. Byla to druhá noc bez rodičů.
Takové dobrodružství jsme si nikdy nechtěli prožít. Schovávat se, utíkat a mít
strach.

Část desátá – Na statku. Vypráví Hynek (11).

Putujeme od časného rána, podzimní sluníčko a krásná příroda se nám snaží

zpříjemnit naše chvíle. Zatím nám nic nechybí, nějaké to jídlo máme a v potoce
podél kterého jdeme, je dost dobré vody.
K polednímu, asi bylo poledne, přicházíme ke statku, trochu jsme zabloudili a tak
si dodáváme odvahu a na statek vcházíme.
Je tu docela živo, lidé co tu pracují, si nás již všimli a naproti nám jde pan
statkář.

„Dobré poledne chlapci, copak potřebujete?“ ptal se

Tak jsme mu stranou řekli náš příběh. Pozval

nás do chalupy a představil nás ostatním
v rodině. Byli zde i jiné děti, starší chlapci a dvě
malé dívky.
Pan hospodář nás představil jako zabloudivší
poutníky. Řekl nám potom, že ne vždy je dobré,
aby každý věděl vše.
A tak jsme zůstali. V úzkém kruhu rodiny, bylo
dohodnuto, že jsme vzdálení příbuzní. Začali
jsme pracovat na statku a do nedaleké vesničky
dokonce chodíme do školy.
Veselejší chvilky přes den, občas střídá večerní
smutek.
Školní třída není veliká je tu prima parta, je to
jednotřídka takže do třídy chodí všechny děti
ze statku.
Pan hospodář se jmenuje Wintrle a děti jsou Marek, Jan, Anna a Eliška, ta je
nejmladší. Dokonce nám pan Wintrle pořídil nejnutnější školní vybavení a také
nějaké to oblečení, jelikož se blíží zima a mimo to v čem jsme přišli jsme neměli
nic.

22
Pan Wintrle, nám dokonce obstaral, jak se říká, náhradní papíry. Sice se stále
jmenujeme Hynek a Otta, ale druhé jméno je Wintrle a jsme synovci ze strany
pana Wintrleho.
Je to pro nás trochu složitější, nám to však hodně pomáhá a snad to všechno
vydrží do konce války. Opět můžeme být dětmi, hrát si, dovádět a ne jen utíkat.

Část jedenáctá – Za pecí. Vypráví Hynek (11).

Krásný barevný podzim pomalu přecházel v zimní čas i nečas. Počasí pomalu
ukazovalo, jaká ta nová zima roku 1942 bude. Občas pršelo, fičel ostrý a ledový
vítr, jindy sluníčko příjemně prohřívalo stráně a chlácholilo pozdní kvítky,
neopadané listí a občas uvítalo i nějakou tu Pampelišku.
Naši kluci Hynek a Otta se velmi rychle s rodinou Winterlovou s žili, jakoby byli
jejich vlastní děti. I ve škole plné nových kamarádů prospívaly, nejen dobrým
učením, ale i zcela normálním klukovským řáděním se spolužáky.
Pan Winterle byl spokojený, hospodářství se mělo k světu, kluci se tužili a již
uměli mnoho potřebných dovedností, vždyť jejich sourozenci je vše poctivě učili.
A když byla ta všechna potřebná práce okolo hospodářství hotová, začínali pravé
klukovské radovánky v lesích i na loukách.
Hynek a Otta poprvé pořádně vyráběli Draky a jejich pouštění bylo úplně jiné než
ve městě.

„Jé to je báječné, tady se Drak nezamotá do nějakého toho vedení, nebo nám
nespadne na strom! Tady to fouká jinak než u nás ve městě.“

Radostně volal Otta.

23
 Jindy vyrazili na sběr Šípků, každý měl košík a soutěž
kdo jej rychle nasbírá na sebe nenechala dlouho čekat.

„Marku, když vy to moc dobře umíte a my jsme už samý

trn a škrábanec, jak to že vám to tak jde?“
Ptal se Hynek

„Podívej, to je jednoduché.“ Ujal se Jan kluků a ukazoval jim jak Šípek utrhnout,
aniž by se ho dotknul nějaký ten trn.

„Ahá, tak to je docela jednoduché, to za chvilku budeme mít hotovo.“

Pochvaloval si Otta. A dali se již do opravdové soutěže.
Kluci věděli, že nemohou otrhat všechny Šípky z keře, vždy na něm musí něco
zůstat, pro ptactvo a jiné živočichy.

Když se nám podařilo košíky naplnit, tak jsme na nedalekém potůčku stavěli
přehrady a pak je i s loďkami z kůry vypouštěli. Při tom jsme poslouchali vzdálené
Jelení troubení, tam nahoře v horách.
Pomalu se tmí, sluníčko ohnivě zapadá a mně se to moc líbí, to ve městě nevidím.
Bereme košíky a jdeme domu.
Hospodině je nadšená s tolika Šípků a posílá nás je vysypat na sušáky na půdu.

„Tam je teplo a rychle se usuší, v zimě přijdou velmi vhod.“ Povídala.

Tak jako vše na statku tak i půda stavení plní svůj úkol, ať už jako úložiště pro
různé věci i plodiny, nebo lze na ní
v sušákách sušit skoro vše. Také
je půda úžasnou schovávačkou. A
těch zajímavých a nám klukům
z města neznámých věcí co tu
mají. Ale, to už nás svolává paní
Winterlová k večeři.
Všichni sedíme u velikého stolu,
pan Winterle samozřejmě včele
stolu. Večeře je skvělá, dnes jsou
Halušky a mléko, jistě každému
chutná, mně rozhodně ano.

Po večeři bývá chvilka na procházku v nejbližším okolí, dnes jsme šli k potoku,
ještě nebyla taková tma, cestou si povídáme, jaká bude letošní zima, Otta povídal:

„U nás ve městě je spousta sněhu, je však takový šedý a špinavý, na loukách a

v lesích je to však již bílý sníh. Před tím než jsme, museli odejít jsme s naší
partou stavěli velké hrady a sjížděli na saních až do údolí.“

24
„To tady u nás, zažijete ještě větší zimu, za několik dní je Martina a to vždy
začne sníh padat. Už se moc a moc těšíím.“ Odpověděl Jan

Mezitím jsme došli k tůním, které potok vytváří, voda zde jako každý den
nádherně zurčela, přelévala se a jakoby volala k večerní koupeli. A s tím to
nápadem přišel Jan.

„Pánové, mám velký nápad! Hrdinou dnešního dne bude ten z nás, kdo se vykoupe
v tůni.“ Povídal

„Si se pomátl, voda je už jak rampouch.“ Odpověděl mu na ten nápad Marek.

„Ještě nemůže být tak ledová jako v zimě.“ Nechtěl se Jan tak snadno vzdát a
začal se svlékat, že nám to všem ukáže, že už není malý kluk.

Samo sebou jsme si to nemohli nechat jen tak líbit a po chvilce váhání jsme
sundali šaty všichni.
Nahatí jeden po druhém vstupujeme do tůně,
ale jak pomalu jsme do vody lezli tak rychle
jsme byli venku, sušíce se, alespoň trochu hrou
na Babu. Pak rychle jak se komu daří se
oblékáme a utíkáme do chalupy. O svém
večerním dobrodružství ví za chvilku celé
stavení. Pan Winterle se směje a povídá, že
v našich letech se chodil koupat do tůně po
celou zimu.

„Kluci ta vám byla tak studená, to bych

opravdu nečekal, to je asi tím chladným létem
co bylo.“ Řekl Jan.

Za chvilku již uléháme na krásně vyhřátou pec,

kam nás zahnala paní Winterlová se slovy, že
nemáme rozum, koupat se v Listopadu
v potoce. Ve světnici ještě potichu, hospodář a
Marek pletou košíky. Paní Winterlová tká na
stavu plátno a při této písničce, jakou zpívá tkalcovský stav usínáme. Necháváme
si zdát o zimních radovánkách.

25
Část dvanáctá – Čas vůně Bramborové natě. Vypráví Hynek (11).

„Jé kluci vstávat, už je ráno a dnes se nejde do školy, je neděle“. Volal radostně
nejmladší Jan.
„Za to jdeme sbírat na kopce Brambory“. Odpověděl už míň radostně Marek.

Hynkovi a Ottovi to bylo jedno. Budou totiž sbírat Brambory úplně poprvé.
Za malou chvilku již byli chlapci venku u pumpy a na jejich záda dopadala studená
studniční voda. Každý se s trochou halasu pořádně umyl a už se každý odebral za
svým ranním úkolem.

Otta a Jan šly poklidit ke kravám, vykydat hnůj, nanosit vodu a krmení. Ve dvou
to jde velmi rychle a kravky jsou jen tři.
Chlapci Marek a Hynek, dnes měli za úkol drůbež a prasata. Slepice, Kachny, Husy
se vypustili z kurníku a u dvou statných prasat proběhl stejný rituál jako u krav.
Hnůj, voda, krmení.
Malé slečny Anna a Eliška, zase pomáhali ve světnici, nebo s hospodyní šli podojit
krávy. Jindy přebírali hrách, loupali kukuřici a tak.
Když byli všechny práce
hotové, opět se kluci sešli
u pumpy, umyli si ruce a
vyhládlí šli na snídani.
S radostí a chutí.

Snídaně byla bohatá,

mléko, chléb se sýrem,
špek, koláček. Napřed jak
se sluší a patří, byla
krátká modlitba. Otta
s Hynkem jí neznali, jelikož byli Židovského vyznání, tak alespoň na závěr řekli
Amen. Klid a ticho bylo u jídla běžným zvykem. Kolik jste chtěli, tolik jste mohli
sníst.

„Tak chlapci“. Pravil pan Wintrle.

„Na kopcích jsme včera vyorali Brambor. Co se nesklidilo tam leží i dnes, vaší
dnešní prací je to políčko dosbírat. Nějaké pytle jsme vám tam nechali. A až to
budete mít, můžete si užívat neděle, jak chcete“.
Dokončil svou řeč Hospodář.

Kluci moc dobře věděli, že políčko bude vysbírané až tak po obědě a ještě budou
mít drobnou práci na statku, to jim však nevadilo. Mohou si nakonec opéci nějakou
tu bramboru a večer nemusí zase tak moc spěchat domu.

26
Na svačinu sebou dostali čtvrtku chleba, sýr a džbán mléka. Pokud budou chtít
vodu, dojdou si do studánky.
Políčko bylo tak akurátní, třista krát sto metrů, Chlapci se hned pustili do práce.
Každý si vzal svůj pytel, stoupli si do řady a závodili, kdo jej naplní jako první.
Občas vyhrál ten a podruhé jiný. Bylo to hlavně o tom kolik zapomenutých
Brambor je v řádku.
K polednímu měli půlku pole
hotovou. Po návratu ze statku
rychle dokončili druhou
polovinu a Jan už rozdělával
oheň pro pečení brambor.
Suchá Bramborová nať byla
vynikajícím palivem, za necelou
hodinku již svolával kluky z pole
ke žhavému popelu, aby si do
něj vložili svůj brambor.

„Klucíí, pojďte už je čas.

Pojďte si tam dát Brambory“.
Volal a drobně přikládal.

„Tak ukaž jak je popel žhavý?“ Ptal se Marek a hned vysvětloval.

„V loni to bylo skoro vyhaslé“.

„Taky byla mokrá nať“. Bránil se Jan.

A Otta i Hynek po vzoru svých kamarádů, zahrabali do popela svoje Brambory.

Na chvilku se všichni vrátili na pole dokončit poslední metry, zavázat pytle a
běžíce se hned vraceli k dýmající Bramborové nati.
Den pomalu se klonil k západu, chlapci leželi na trávě, povídali si o všem možném,
občas se škádlili a snažili se
jeden druhého položit na
lopatky, aby za chvilku
zkoušeli, kdo z nich dohodí
hroudou hlíny nejdál.
Pak přišla ta nejvíce
očekávaná chvíle, pomalu
rozhrabávali popel, brali do
rukou Brambory, přehazovali
si je z dlaně do dlaně, foukali
na ně, občas je museli
upustit, tak byli ještě moc
horké.

27
Po chvilce však, je už rozlouply a horká pára se vznášela nad Bramborou.
Netrpělivě ochutnali horké první sousto a byli spokojení, Brambory jsou dobře
pečené. Pravá pochoutka všech chlapců, kteří mohou péci Brambory v nati.
Když už zvonilo Klekání, zabalili zbylé Brambory do šátku, zasypali oheň hlínou a
vydali se během na statek. Svým sestrám předali bramborovou pochoutku a vydali
se splnit si svoje večerní povinnosti.

Část třináctá – První sníh. Vypráví Hynek (11).

Tak plynuly jednotlivé dny na statku u Winterlů. Otta a Hynek, jakoby byli jejich
vlastní synové a kluci se snažili být jim užitečnými.
Samozřejmě chlapecký národ taky rád tropí nějakou tu rošťárnu a neplechu.
Většinou to pramení z touhy po dobrodružství a malého nadhledu co z toho může
být za polízanici. A tak občas pevná ruka pana Winterla trestá všechny chlapce
spravedlivě a poctivě. Mnohdy sedět ve škole dlouhou hodinu, je pak pro hochy
nepříjemné. Je však nutno říci, že takových to chvilek je velmi, ale velmi málo.

„Sněžííí, venku sněžííí“. Volal Jan a s velkou radostí budí ostatní hochy.
„Budeme jezdit na saních a stavět hrady a lyžovat a …“ vypočítával Jan co
všechno se bude na sněhu dělat. Jenže další radovánky již nestačil zmínit, neboť
mu na hlavě přistál velký polštář a tak chtě nechtě začala drobná ranní bitva.
Při níž člověk nebrečí, ale směje se na plné kolo.

Na chlapce to ráno
čekalo mytí ne vodou
z pumpy, ale sněhem.
Vyběhly s nadšením
ven do sněhu. Jejich
skoro nahá těla za
chvilku zrudla, jak
sníh krásně studil.

„A že ho napadlo,
nejmíň metr“
Pochvaloval si Hynek.
„Tolik sněhu u nás ve
městě nikdy
nenapadlo“ Odpověděl Otta a velkou sněhovou kouli hodil po Markovi.

Sněhové radovánky jsou za malou chvilku ukončeny, inu studený sníh za trenkami
není občas příjemný. Zanedlouho se již oblečení chlapci rozprchli po svých
ranních povinnostech, k nimž přibylo i odhazování sněhu z cestiček okolo stavení,
vedoucí do chlévů, stodol a tak podobně.

28
Odpoledne po návratu ze školy, do které poprvé letos jeli na saních, bylo
rozhodnuto postavit nejprve velké sněhuláky a nedaleko lesa na louce sněhový
hrad. Chlapci se mezi sebou nemohli dohodnout, zdali napřed budou stavět
sněhuláky, nebo hrad. Nakonec je rozsoudila Eliška, navrhla, aby polovina z nich
stavěla sněhuláky a druhá polovina hrad.
A tak se taky tak stalo.
Sněhuláci z nového sněhu šli velmi krásně stavět, velké koule byli za chvilku
nabalené a společnými silami, je děti stavěli na sebe. Tak aby vznikl sněhulák.
Když už tři sněhuláci stáli, odešli chlapci pomoct svým bratrům stavět sněhový
hrad. Dívky mezitím došli do statku pro mrkve na nosy, staré hrnce coby klobouky
a na knoflíky, oči a pusu použili Borové šišky.
I na hradě se pilně pracovalo, sněhové koule tvořili stěny a letos jde stavba jaksi
sama od sebe.

„Letos je nás na to víc, to je príma, že kluci“ Pochvaloval si Jan.

„To se nediv, Ježíšek přišel o pár měsíců dřív a nadělil nám brášky“ Říkal se
smíchem Marek. A hned dostal sněhovou koulí do zad.

První velká sněhová koulovačka ve skoro postaveném sněhovém hradu, završila

dnešní den pod krásnou modrou oblohou. Avšak od západu jí již začali zahalovat
nové sněhové mraky.

„Tak jak jste se dnes měli“ Ptala se paní Winterlová u večeře.

Děti s radostí se dali do povídání. Jak stavěli sněhuláky a pak hrad. Prostě si
první sníh užili velmi bohatě.

„A přijde také letos Ježíšek?“ ptala se nejmladší Eliška

„Jistě, že přijde, Ježíšek chodí k hodným lidem“ odpověděl jí tatínek Winterle a
pro sebe si pomyslel, Už, aby ta válka skončila.

Po večeři chlapci
obsloužili zvířectvo,
které měli na starosti a
pak hned šli na kutě,
tedy spát. Netrvalo
dlouho a opravdu usnuli,
den byl náročný a
krásný.
Co přinese zítřejší den?

29
Část čtrnáctá – Mikuláš. Vypráví Hynek (11).

Venku nám sněhu přibývalo a zima byla jak v pohádce. Taková akorát.
V noci mrzlo, hvězdy zářily a měsíc byl jak kolo od vozu.
Přesto jednoho dne bylo ráno jiné, takové divné, Anna s Eliškou jakoby pořád o
něčem přemýšleli a pořád si v koutku šuškali. Kluci také moc nedováděli, nebylo
jim zrovna do smíchu.
Rozluštění je jednoduché, dnes přijde Mikuláš s Andělem a Čertem. Tak všichni
přemýšlejí kdy, a jak moc za ten rok udělali hříchů.

„Kluci v noci se mi zdál příšerný sen, zdálo se mi, že jsem se dostal do pekla a
trestem bylo každý den tahání za uši čertem. Než jsem se probudil tak jsem je
měl velký jak Slon.“ Vyprávěl cestou ze školy Jan.

Za jiných okolností by se všichni smáli, ale dnes se jim jaksi nechtělo.

„A myslíte, že je to opravdový Čert?“ ptala se

Anička
„No to víš, opravdový být musí, jak jinak by věděl
o tom, co jsme kdy provedli.“ Strašil jí trochu
Marek, ale sám si jistý taky nebyl.

Občas se mu zdálo, že ten hlas jakoby odněkud

zná. Jistotu zkrátka nemělo v chalupě žádné
dítko. Je Mikuláš, Anděl a Čert opravdový, nebo
jsou to jen převlečení sousedé?
A tak se kluci i děvčata snažili být v den, kdy
chodí Mikuláš, velmi hodní a vzorní. Jak ve škole,
tak i na statku při různých pracovních činnostech.

Ani dnes nešli do svého sněžného hradu, radši jen

s kamarády sjížděli na saních ten největší kopec v okolí.
Za soumraku však byli všechny děti z několika sousedících chalup doma.
I děti Winterlovi s Ottou a Hynkem.

„Tak mám nějaký divný pocit, asi jsem se letos moc dobře nechoval“ řekl Marek a
tvářil se ustaraně.
„To máš ještě dobrý, ale co má říkat Petřina z Olšovic, ten přece byl několik dní
za školou“ povídal Jan
„Uvidíme, jestli zítra bude ve škole“ dopověděl Hynek a to už je paní Winterlová
volala k večeři.

30
Mikulášská večeře byla skoro podobná Štědrovečerní, na stole byla Cmunda,
podmáslí a další dobroty. Děti byli hodné a potichu.
Pan Winterle se jen usmíval a kdyby mohl tak by se smál na celé kolo. Za ty roky
co hajný Breburda, hraje Čerta a soused chalupník Mikuláše, jsou děti vždy
v tento den hodné až moc, pomyslel si.

Po večeři se ještě chvilku pracovalo, na takových drobnostech jako jsou košíky,

dřevěné Holubičky, apod. Dívky si hráli
s panenkami a kluci, pokud něco netvořili si četli.
S ubíhajícím večerem se najednou, jakoby z dáli
začalo ozývat řinčení řetězu a dětem velmi známé
BLLLm Bleble. To jak si Čert do kroku ve sněhu
asi pro sebe povídal.
Anička s Eliškou byli hned u maminky a kluci
trochu dostali strach. A když se ozvalo zabušení
na dveře, šel pan Winterle otevřít.

„No né, to jsou k nám ale hosti, no pojďte dál, už na Vás čekáme“ vítal Mikuláše,
Anděla a Čerta

„Dobrý večer, přejeme Vám“ řekl Mikuláš a Čert zablekotal a chrastil řetězem,
letos měl i metlu a očima hned loupl po chlapcích. A čpěl po ohni a síře.

Metly si hned všimli kluci a odvaha opustila i nejstaršího, Marka, najednou si

nebyl jist. Zda jsou tyto bytosti opravdové, nebo ne.

„Tak pantáto a paní mámo, vidím, že máte o dvě dítka více. Ottu a Hynka.“
Řekl Mikuláš
„Podíváme se tedy do knihy hříchů, zda tito chlapci byli zlobiví, nebo to s nimi šlo“

Otta a Hynek se na sebe podívali a měli docela malý strach.

Mikuláš otevřel tlustou knihu, chvilku v ní listoval a pak pokýval hlavou.
„No, tady se nic špatného o chlapcích nepíše, jsou hodní a tak zaslouží odměnu“
Kluci se jakoby oklepali a strach se změnil v radost.
Mikuláš sáhl do nůše, kterou sebou nesl a podal Ottovi i Hynkovy docela velký
balíček. Chlapci poděkovali a zatím se do dárku nedívali. Docela jim bylo najednou
líto Marka a Honzy, co je asi čeká?

Čert chodil po sednici, dupal kopytem a stále se díval po chlapcích, občas měřil
pytel, jestli se tam jako vejdou.
Marek a Jan i dívky, byli z toho špatní.

„Anička a Eliška“ řekl Mikuláš a začal opět listovat v knize.

„HMM, tady nějaké drobné nepatrné hříšky máme“ pravil

31
Čert si rychle připravoval pytel a Anička už měla slzičky na krajíčku, obě dívky
se drželi u maminky.

„Ale, jedna básnička to zcela vymaže“ dopověděl Mikuláš a Čert udělal protáhlý
obličej.
Dívky odříkali dlouhou básničku a také dostali dárek od Mikuláše.

Na řadu přišli chlapci Marek a Jan. Drželi se za ruce a Čert okolo nich s radostí
poskakoval. Co chvíli se k nim přiblížil a kluci cítili vůni ohně.
To pan Breburda vždy nechává kostým Čerta několik dní v udírně, aby pořádně
načichl.

„Marek a Honzík, opět trochu víc zlobili, občas se neučili a také odmlouvali
rodičům“ říkal s vážným hlasem Mikuláš

Čert si už chystal
pytel a provaz,
když tu Mikuláš
povídá.

„Ale, vzhledem
k tomu, že jste
přijali mezi sebe
jako své bratry,
Ottu a Hynka, jsou
Vám vaše
prohřešky
odpuštěny. A
zasloužíte taky
dárek.“

Čert se vztek a řevem, při němž se kluci i dívky lekli, vyběhl ze sednice a již se
nevrátil.

Chlapci s velkou úlevou převzali od Mikuláše dárek a s radostí poděkovali.

Teprve když Mikuláš odešel všichni si svoje dárky rozbalili. To bylo radosti a
překvapení, každý se s chutí pustil do dobrot a i na tatínka a maminku se dostalo.
Jen u Marka a Honzíky bylo i uhlí.

Před usnutím si chlapci povídali jak se kdo bál a jestli by se i rozbrečeli.

Mnohý ano. Marek pak vyprávěl Ottovi a Hynkovi o Mikuláších, které byli
v minulých letech. Ale za chvilku všichni již spali.
Za okny svítili hvězdičky a měsíc začal couvat.

32
 Část patnáctá – Výlet do zimní přírody. Vypráví Hynek (11).

Dnešní den se děti dočkali vytouženého volna, sněhu napadlo tolik, že i cesty
nebyli vidět, ale do školy by se kluci i dívky dostali vždy. Pokud bylo jaro, léto a
na polích již rostli plodiny, nebo ještě nebylo nic sklizeno, museli poctivě necelé
dva kilometry šlapat pěšky po cestě a silnici až do Sychrova, do školy.
Za to po sklizni na podzim a v zimě to mohli vzít rovnou přes obrovskou pláň,
tvořenou malými i většími políčky. V době kdy hodně pršelo, však raději šli po
cestě, jinak by jejich boty a oblečení bylo samé bláto z polí.
Ale dnes, se do školy nejde. Je válka a není ani tolik otopu do školních kamen a
tak pan řídící vyhlásil mimořádné zimní prázdniny. Sice budou trvat jen tři dny,
ale i tak se to dětem moc líbí.

Ráno po snídani přišel na statek pan hajný Breburda, jednak měl cestu kolem a
taky se ohřát, pozdravit, povědět si co je nového a podobně. Při té příležitosti se
dětí optal, zda vědí, jak zimuje Veverka, Liška a další lesní tvorové.

„To my zatím nevíme, ale chtěl bych to vidět, jelikož se to teprve budeme učit ve
škole.“ Pověděl Jan.

„Tak víte co? Pokud

rodiče budou souhlasit,
můžete jít se mnou na
malou obchůzku a já Vám
ukážu, kde zimuje
Veverka a možná najdeme
i jiné doupata.“ pravil pan
Hajný.

A děti se dali, do
veselého jásotu, drobné
pracovní povinnosti měli
hotové a do oběda bylo moc daleko. Den by jinak prožili venku zabaveni sněhovými
radovánkami, ale tato nabídka pana Hajného byla opravdu vítaná.
Než se chlapci i dívky oblékli a řádně zavázali boty, hovořil pan Breburda
s pantátou Winterlem o situaci na frontě a o tom jak se to vše vyvíjí.

Cestou ztichlým lesem dětem pan Hajný vysvětloval a ukazoval nejrůznější

tajemství přírody, pro každého něco bylo překvapením, jiné zajímavosti již znali.
Třeba drobné Myší stopy ve sněhu, vedoucí až pod kořen vyvráceného Smrku,
jinde ochutnali kyselé Trnky a sladké Šípky. Také se dozvěděli, jak zimují Žáby,
Mloci a jiní vodní živočichové v potoce Jestřabnice.

33
V jednu chvilku přišli k velkému Smrku a okolo jeho kmene byli kousky šišek,
oříšků i Šípků. To nahoře v korunách jedla svoje zimní zásoby Veverka.
Ta totiž celou zimu nespí, občas se probudí a jde se najíst.
Svoje hnízdo má však na jiném stromě.

Chlapci i dívky nacházeli ve

sněhu velké množství stop a
pan Hajný jim je pomáhal
určovat, Srnčí, Daňci,
Divoká prasata, Mufloni,
Jezevec a konečně Liška.
Vydali se stopovat Lišku, až
kam to půjde. Museli
překonat menší zasněžený
polom, jednu zákrutu
potoka, různé vyvýšeniny až
došli k místu, kde má Liška
noru, vyhrabanou pod
pískovcovou skalkou.
Děti i pan Hajný nešli k noře, pěkně zpovzdálí se dívali a pan Hajný jim povídal vše
o Lišce a jejích zvycích. Liška je drobná nepořádnice, jelikož okolo nory měla
poházené kosti, peří z různých ptáků a další stopy znamenající obydlenou noru.
Chvilku noru pozorovali a pak se vydali oklikou zpět na statek, bylo už dlouho po
poledni a mráz i množství sněhu jim pořádně dávalo zabrat. Na zpáteční cestě
viděli i proslulé Veverčí hnízdo v koruně Borovice, byla to vlastně taková velká
koule z listí větviček a jiného lesního materiálu. Vevnitř vystlaná mechem a srstí.

„Jindy může zimovat v dutině stromu, nebo ve skalní rozsedlině.“ Povídal hajný
Breburda

A tak naše cesta zpět do

chalupy v pohodě uběhla.
Hajný Breburda se s námi
rozloučil na dohled od statku
a vydal se zpět do lesa.
Po našem návratu začalo
vyprávění, co jsme za celé
dopoledne viděli. No a
odpoledne před večerem
bylo věnováno drobným hrám
a občas i výrobě Vánočních
dárků. Každý z nás se již těší na Štědrý den.

34
 Část šestnáctá – Štědrý den. Vypráví Hynek (11) a spol.

Den plný sluníčka sněhu a největšího očekávání. Dnes je Štědrý den. Od pradávna
se v tento den lidé obdarovávají a je to také den hojnosti, tento den totiž přišel
na svět náš pán Ježíš Kristus, narodil se ve městě Betlémě.
Chlapci již včera odpoledne přinesli z lesa krásný Vánoční stromek, Smrček
z houštiny. A usadili jej do klátu v hostinském pokoji. To aby se krásně otevřel, a
od rána jej všechny děti strojí, věší na něj slaměné ozdoby, vyřezávané ze dřeva
a i pár ozdob skleněných bylo s největší opatrností pověšeno na Vánoční
stromeček.
Také sladkosti balené v papíru a celofánu přišli na stromek, i když občas záhadně
zmizeli a zbyl jen prázdný papírek.
Ke svátečnímu obědu byl Vánoční stromeček
nastrojen a krásou se skvěl v sednici.
Štědrovečerní Kuba sádlem maštěný chutnal všem
bez rozdílu, vždyť je to jediné jídlo za celý den.
Až bude Štědrovečerní večeře, tak se celá rodina
poměje.
Odpolední chvilku než nastanou velké přípravy využili
děti ke sněhovým hrám, jednak kluci a jejich
kamarádi ze vsi dobývali sněhový hrad a dívky
sáňkovaly spolu s dalšími dětmi z chalup.
S postupujícím odpoledním časem se děti vytráceli
do svých domovů, aby i oni se zapojili do příprav na
Štědrovečerní večeři. I děti Winterlovi se odebrali
v domluvený čas domu. Nejprve v předsíni bylo velké
čištění od sněhu a pak se svršky dětí rozvěsili kolem
pece i nad pecí. Chlapci vycpali boty starým papírem, který pravidelně měnily.
Tak všechny boty byli stále suché a v dobrém stavu.
Pan táta pak s chlapci odešel do studené komory, tam ve velké kádi plavali tři
Kapři. Za chvilku již byli Kapři klepnutí a připravení k porcování. Klukům to sice
bylo trochu líto, ale věděli, že to tak musí být, Hospodin určil člověku zvířata jak
ve vodě, ve vzduchu i na zemi které může lovit a jíst. A Kapři k tomu patří.
V sednici už panoval čilí ruch okolo kamen a pece, něco se smažilo, jiné se vařilo,
někdo loupal, jiný míchal. I stůl se pro přípravu zabral.
Děti byli včas posláni do svých pokojíků v podkroví, to aby nepřekáželi a mohli si
třeba dokončit dárky pro své blízké. Jinak přišla ke slovu lecjaká hra. Dívky
s panenkami a kluci hráli na Pasáka, vidět to pan táta, tak by radost neměl, i když
tuto hru co by kluk hrál taky.

35
To se chlapci snažili jeden druhého plácnout dvěma prsty přes špičky prstů
druhého, je jasné, že to docela bolelo. Avšak klukovská hrdost, velela vydržet a
nebrečet. Kdo by se první rozbrečel, tak by prohrál. Pak hru ukončili, jakoby je
už přestala bavit, pravdou je, že ani jeden nechtěl prozradit slzy na krajíčku.
Na řadu přišli šachy, čtení v knihách
a povídání co kdo očekává od
Ježíška.
V podvečer kdy už ten velký shon a
ruch utichl a vše bylo nachystáno,
chlapci a hospodář obešli
hospodářské zvířectvo, poklidili,
podestlali, dali krmení a přidali i
něco dobrého co běžně zvířata
nedostávají.
V sednici dívky s maminkou prostírali
i nosili na stůl. Než všichni zasedli ke
Štědrovečerní večeři, byli děti umyté a slavnostně oblečené, jako v neděli do
kostela. Nadešel ten dlouho očekávaný čas, rodina zasedla za stůl, pan táta
vyslovil modlitbu a pak již nikdo od stolu nevstal, dokud všichni těch několik
vynikajících chodů nedojedli. Pak se poklidilo, pan táta si zapálil fajfku a začal
vyprávět Vánoční příběh.
Mezitím na peci všechny děti naslouchali vyprávění Vánočního příběhu. Do příběhu
se vmísil najednou zvonivý zvuk, ten oznamoval příchod Ježíška s Vánočními
dárkami. Během chvilky byli všichni obyvatelé chalupy v hostinském pokoji a
hlavně děti se nadšením dívali na rozsvícený stromeček a na to množství
Vánočních dárků pod ním. Dlouho do večera se rozbalovalo, děkovalo Ježíškovi a i
se rozdávali vlastnoručně vyrobené dárky. Takové, o kterých Ježíšek nevěděl,
které vyráběli chlapci i dívky, docela
tajně i šikovně.
Radostné povídání se protáhlo do
pozdní noci. Dívky se těšili z panenek
a nových šatů nejen do školy, ale i
z jiných dárků, chlapci zase měli
velkou radost z nových nožů,
svítilen, her a tak podobně. Také i
jim Ježíšek nadělil nějaké to
oblečení i obutí.
Štědrý večer u Winterlů byl završen
společnou cestou na půlnoční mši v kostele ve vsi.

36
 Část sedmnáctá – Tříkrálový den. Vypráví Hynek (11) a spol.

Štědrý den byl opravdu štědrý a všichni na něj mysleli ještě dlouho po jeho
uplynutí. I mnoho dětí ve škole v povánočních dnech, povídalo, že letošní Štědrý
den byl bohatší než jiný. Zimní radovánky nebrali konce a proč taky, vždyť je
Leden a konec zimy je v nedohlednu.
Začátkem Ledna se chlapci začali připravovat na Tříkrálový den. To je den kdy si
všichni lidé připomínají příchod tří Králů do Betléma, jmenovali se Baltazar,
Kašpar a Melichar. Kluci se nemohli dohodnout, jak to udělají, když králové jsou
tři a oni čtyři. Radili se i s rodiči až nakonec Eliška přišla s dobrým nápadem, aby
jeden král byl dvakrát.
Protože přesný počet králů není znám a tři vycházejí z liturgie, Otec, Syn a Duch
svatý.
Nikomu to nebude vadit a chlapci nebudou škodní. Tak a bylo ujednáno. Teď ještě
začít opravovat obleky králů, mírně potrhané z posledního koledování a vyrobit
jeden nový. Ve třídě chlapci vyprosili od pana učitele křídu a nebyli sami, na
oplátku přinesou do školy namalované obrázky z koledování a starší chlapci i
pojednání o Třech králích.
V kostele poprosili pana faráře, aby jim křídu posvětil, což udělal velmi rád.
Teď už zbývá, než čekat na ten den kdy vyrazí na koledu. Otta a Hynek ještě
nikdy nechodily chalupu od chalupy a nekoledovali na Tři krále, tak se Marek
rozhodl, že on bude ten čtvrtý král a ostatní budou ti první tři.
Marek a Jan vysvětlili, co se dělá a proč se na dveře píše K+M+B a letopočet.
Večer před dnem Tříkrálovým, panovala v Ottovi a Hynkovi drobná nejistota,
jestli to zvládnou, ale byli ujištěni, že to opravdu nic není, jen možná proběhne
bitva s chlapci ze sousední vsi, kteří občas chodí i sem. Ale to samé platí když,
naši koledníci půjdou do
jakékoliv vsi v okolí.
Chlapecký národ má svoje
pravidla a svou čest.
Jiskřivé Tříkrálové
sluníčko už zářilo v
zasněžených polích, když
Tři králové - letos čtyři,
kráčeli od chalupy
k chalupě, od samoty
k samotě a od vsi ke vsi.
U první chalupy měli Otta a
Hynek trochu trému a
strach, jestli to nezkazí, ale nakonec se vše vydařilo a s každou chalupou to bylo
lepší a lepší.

37
Cestou potkávali kamarády, prohodili pár zvědavých slov, jako třeba: „Ahoj, jak
se vám daří?“, „Kam jdete?“, „Co nesete?“, a podobně. Na nějakou tu bitvu nebyl
čas, proč taky.
Než na kostele odbíjeli poledne, byla výslužka přebohatá. Jejich stopy ve sněhu
mířili už jen domu, do tepla a k pondělnímu obědu roku 1941.
Všichni byli radostně přivítáni a vykoledovaná výslužka zahrnula celý stůl a začalo
prohlížení i rozdělování, něco šlo do chladu do komory, sladkosti si děti poctivě
rozdělili a ještě zbyde až do Velikonoc. Pokud, byli koledníkům dány nějaké
drobné peníze tak je předali tatínkovi do opatrování. Po dobrém obědě byla
chvilka jít opět dovádět na svah a užívat si dnešní školní volno. Neboť zítra už
opět všichni půjdou do školy.

38
 Část osmnáctá – Jaro 1943. Vypráví Hynek (11) a spol.

Docela tuhá zima prověřila odolnost místních obyvatel, tak jako každý rok. Přišlo
jaro, sluníčka přibývalo a sněhu ubývalo, potůčky tekoucí vody po loukách,
v cestách a stržích, ukazovali, že už tu bude čas první chůze na boso bez bot.
Jarní květena o sobě dávala též vědět, Vrba Jíva kvetla a poskytovala první
potravu pro Včely, taky kvetl Podběl a jiné květiny svým způsobem vítali Jaro.
Otta a Hynek pomalu zapomínali na nepříjemné události, avšak nešlo zapomenout
úplně. Občas se sami sebe ptali, kde jsou jejich rodiče a co se s nimi asi stalo.
Válečné období se změnilo, Němci byli čím dál podrážděnější a jejich zloba se
projevovala častými kontrolami lidí, prohlídkami a tak podobně.
Sice se ve škole stále učili, že Německá vojska vítězně postupují, ale ve
skutečnosti to nebyla pravda.
Každé jaro pan Winterle, odváděl
svoje hospodářská zvířata, krávy,
kozy a ovce na vzdálené pastviny, kam
sluníčko svítí po celý den a je tam
první kvalitní pastva. Se svými syny
Markem a Janem tam byl v loni
poprvé, jinak vše zajišťoval
s hospodářskými dělníky.
Letos rozhodl, že s pomocníky na
pastviny zvířata odvedou, ale
postarají se o ně všichni chlapci.
Jen jeden týden, další týden tento úkol převezmou pastevci.
Ve škole chlapcům zařídil alespoň na týden volno. Nejenže se kluci naučí něčemu
novému, ale také bude chvilka promyslet co dál s pobytem Otty a Hynka, u
Winterlů na statku.
Všichni kluci tento návrh přivítali s nadšením, samozřejmě viděli z toho všeho jen
to nejlepší. A týden bez školy byl přivítán velmi dobře.
Den kdy vyráželi na Pustevnu, byl krásný a slunečný. Mnoho věcí si sebou nebrali,
na Pustevnách v seníku, což byla jakási větší bouda s několika malými místnostmi,
měli již připravené vše. A nedaleko seníku byla studánka. Chlapci se těšili, že
budou opravdu žít jako dospělí a ten týden jim nikdo nebude říkat, co mají dělat
a co ne. Nejstarší Marek, nějaké pochybnosti měl, zdali pak to zvládnou, co když
se něco přihodí? Nechtěl však kazit radost svým mladším bratrům.
Podivný průvod vyrazil hned časně ráno, bylo pondělí a mírný ranní mráz sliboval
skvělý prosluněný den. Několik kravek, koz i dvě ovce, spolu s panem Winterlem i
chlapci, dorazili na Pustevny před polednem. Nešli nijak rychle, nebylo kam
spěchat a nutit zvířata k rychlejšímu tempu, by nebylo dobré.
Pustevny jsou od statku vzdáleny jen tři, čtyři kilometry. Posledních sto metrů
se jde již po krásné louce, z jara patří louka zvířatům a v létě se na ní suší seno.

39
Bouda – seník, stojí ne vzdálenějším konci
louky, tak trochu stranou v lese, takže
kdo o něm neví, nenajde jej.
Zvířata byla zahnána do ohrady, kozy a
ovce do menší. Seník byl obydlen a pan
Winterle, než popřál chlapcům mnoho
zdaru, jim chvilku připomínal jejich
povinnosti, co lze, co nelze a tak podobně.
Kluci s menším nadšením poslouchali a již
teď se těšili na chvilku, kdy už budou
sami a stanou se Hospodáři.

„Tak chlapci, za týden vás vystřídají

pastevci, přeji Vám mnoho úspěchů a
žádné lotroviny.“

Dopověděl pan Winterle, rozloučil se, jak

to nejlépe tátové dělají a vydal se na
cestu zpět na statek.
Marek, Jan, Otta a Hynek osaměli. Les voněl, sluníčko příjemně hřálo, zvířata se
poklidně pásla a chlapcům nastal týden volnosti, ale i opravdové nelehké práce.
Jednu činnost však nikdy neopomněli, každé ráno vyzkoušet svou odvahu,
vykoupat se v potoce. Voda byla ještě ledová, ale vždy osvěžila.

40
Část devatenáctá – Zatoulaná. Vypráví Hynek (11) a spol.

Na Pustevnách, jak tato louka uprostřed lesů jmenovala, panoval klid. Chlapci
brzo poznali, že pást hospodářská zvířata a postarat se o ně se vším všudy není
jen tak lehké, jak si mysleli.
Časně ráno vstávali a za zpěvu ptactva i za svitu vycházejícího slunce, odváděli na
pastvu Kozy, Kravky i Ovce, vždy den předem si připravili a ohradili část louky
tak, aby se všechno mohlo dobře pást
po celý den.
Dále bylo nutno podojit Kozy a Kravky,
jelikož pro mléko si k polednímu
přijížděli vždy ze statku. Nejen, že
odvezli mléko, ale i přivezli potřebný
proviant a sem tam nějaké to
překvapení, třeba domácí úkoly od pana
učitele.
Chlapci nebyli zrovna nadšení
z domácích úkolů, ale odmítnout je, to
se neodvážili.
Teprve v odpoledním čase zbylo pro hochy volno, které mohli využít jakkoliv.
V prvních dvou dnech, únavou radši odpočívali, ale s přibývajícím fortelem, a když
si jejich těla zvykla na námahu, využívali tento čas, nejen k hrám ale i k toulkám
po lese.
Viděli mnohá zvířata i ptáky a našli i několik jejich doupat i hnízd. Jednou došli až
na samý konec lesa, samozřejmě tam bylo pole a v dálce viděli nějaké město.
Jindy za slunečného odpoledne stavěli na potoce přehradu, docela se jim povedla
i pár plaveckých temp se v ní dalo udělat.
Avšak ledová jarní voda, dlouho tuto činnost
neumožňovala.
V polovině pobytu na Pustevnách se chlapcům
přihodila nepříjemná věc, část ohrady se
uvolnila a jedna zvědavá Kravka se vydala na
výlet do lesa.
Na tuto nehodu přišli kluci až po obědě. Napřed
to vypadalo na pořádnou hádku, kdo za co jako
může, ale chlapci zjistili, že je to k ničemu.

„Co budeme dělat?“ ptal se Jan

„Coby, opravíme ohradu a vydáme se krávu hledat“ odpověděl Marek
„A kde jí budeme hledat, vždyť les je tak velký, a co když se jí něco stalo?“
přidal se se svými obavami Otta.

41
„Jistě bude tady někde blízko, krávy tak rychle nechodí“ odpověděl nejistě
Hynek.

Ať už to bylo jakkoliv, chlapci měli docela malér. Opravili ohradu a vydali se po

dvojicích hledat zaběhnout krávu.
Hynek šel s Markem a Otta s Janem. Napřed se snažili najít nějaké ty stopy, ale
nevedlo to k ničemu. Tak se rozhodli procházet les v spirále, okolo louky, i jen tak
jít jak bude možno. Neradi by do toho svého průšvihu zatahovali dospělé, chápete
že.
Půl kilometru od louky rostlo mlází a byla tam též taková krásná malá paseka se
šťavnatou trávou, a tam si svou cestu našla i naše zatoulaná Kravka. Spokojeně se
pásla a nic jí nechybělo.
Jak už to bývá, kdyby jí nenašel Otta s Janem, našla by si Kravka cestu zpět na
Pustevny sama. To bylo radosti a jásotu, chlapci mluvili ke krávě napřed káravě
pak laskavě a nakonec se sní, vydali zpět na Pustevny. To už tak jednoduše nešlo,
občas se museli vyhýbat pařezům, proláklinám, padlým stromům a tak podobně.
Na louku přišli před setměním v čase kdy se opět po hospodářsku museli postarat
o zvířata. Odvést je do ustájení, podojit, podestlat slámou a senem nakrmit.
Hynek s Markem se stále nevraceli, i když už šero přikrývalo les i louku.
Kde jsou? Mají je jít Otta a Jan hledat? Rozhodli se radši počkat.
Až za tmy chlapci přišli, mokří a špinavý. Sem tak i odření byli. Otta s Janem se
hned vyptávali, co se jim přihodilo i starali se o své druhy, mokré oblečení bylo
pověšeno ke kamnům, aby se sušilo, špína smyta skoro studenou vodou, odřeniny
vymyty mýdlem a ty větší zavázány. V čistém náhradním oblečení už to opět byl
Hynek a Marek. Nastal čas večerního jídla. Po večeři se Hynek s Markem dali do
vyprávění svého příběhu.

42
Část dvacátá – Bludičky. Vypráví Hynek (11) a spol

„To je všechno tady Hynkova vina.“ Začal povídat Marek.

„Kdyby se nezajímal o Bludičky tak se to nestalo, to bylo stále – Jé hele
Světlušky, prý vodí lidi do močálů a tam je utopí -, kdyby se zajímal o zatoulanou
krávu tak se to nestalo.“

„To není zas tak pravda.“ Bránil se Hynek

„O krávu jsem zajímal a vedl jsi nás ty, já nemohu za to, že se po tmě trochu
bojím, a neznám tady zdejší lesy, to vy je máte znát.“

„Tak vy jste se koupali v Máčedlech,

místo hledání kravky.“ Začal se smát
Jan.

„Nehádejte se a vyprávějte:“ Usadil

všechny Otta.

„Stalo se to takto: když jsme vyšli

od louky, dali jsme se přes les až
k cestě a pak přes cestu v kruhách a
stále dokola. Ty kruhy jsme
zvětšovali. Najednou se začalo
smrákat, sice jsme se chtěli už vrátit, ale jaksi jsme trochu zabloudili.“
„A pak jsem uviděl ty Světlušky a vzpomněl jsem si na Bludičky, že Světlušky jsou
jako Bludičky, které vedou lidi do bažin, a pak najednou jsme byli u nějakých
mokřin. Vody kolem bylo stále moc a my nevěděli, kde jsme. Tak jsme tam tak
všelijak chodili a byla tma a zima.“ Vyprávěl Hynek.

„No, tak nějak to bylo a pak jsme opět

přišli k cestě a to už jsem věděl, kde
bloudíme. Sem jsme to měli nějakých
pět kilometrů. Byla už dost tma a zima.
A zbytek už víte.“ Dopověděl Marek.

„Pěkná příhoda, ještě že jsme se vás

nevydali hledat, to by tu zítra už nikdo
nebyl.“ Řekl Otta a nalil všem čaj.

Venku za okny Pustevny byla dávno

tma, když se čtyři kamarádi uložili k spánku. Jen vítr venku cloumal korunami
stromů a občas Hynek ze spaní povídal o Bludičkách.

43
 Část dvacet jedna – Návrat. Vypráví Hynek (11) a spol.

Týden pasení na Pustevnách utekl i s příhodou o zatoulané kravce velmi rychle.

Ve večerní nedělní jarní čas se na Pustevnu dostavili pasáci a pan Winterle.
Přivítání bylo srdečné. Chlapci vyprávěli, co je během těch sedmi dní potkalo a
nezapomněli říci též o svém nepříjemném dobrodružství s kravkou.
Pan Winterle jen tak na oko huboval, ale byl rád, že si s tím kluci poradili sami.
Prohlédl i jejich odřeniny a šrámy. Konstatoval, že než se ožení, tak se to zahojí.
Když se setmělo, vydali se chlapci s panem Winterlem, zpět na statek.
Cesta setmělým lesem byla trochu náročnější a jistě by jí sami bez dospělého
nepodnikli. Skoro celou cestu mlčeli, tak trochu měli strach.
Rozpovídali se, až když vyšli na luka a v dálce viděli svítit okna chalup. Teď už byli
opět stateční a nebojácní.
Po příchodu na statek se radostně se všemi přivítali, maminka se jich vyptávala,
jak se jim dařilo a sestry taky byli samá otázka, ale nějak se od nich nosem
odvraceli.
Nastala opět ta pravá večeře, kluci jí
s velkou chutí snědli, samozřejmě na
Pustevnách hlad neměli, ale tak
dobře, jako maminka vařit neumí.
Během odpoledne a večera se na
plotně hřála voda na koupání a po
večeři se komora změnila v lázeň.
Čtyři naháči ve dvou neckách, se
spoustou teplé vody a voňavým
mýdlem se opět proměnili v čisté
vymydlené kluky.
Před nedělním spánkem si ještě vyprávěli zážitky z uplynulého týdne, kdy pásli.
Ani nevěděli, jak se to stalo a bylo tu nové ráno a nový den.

„Chlapci, vstávat, je čas se připravit do školy.“ Volala maminka do pokoje k ještě

spícím hochům.

Ti pomalu a rozespale, vstávali, oblékali se, pozdravili sestry a maminku.

Při snídani už všichni byli zcela vzhůru a při síle.

„Ve škole a cestou si dávejte pozor, za ten týden se sem do okolí sjelo mnoho
Němců. Asi se něco chystá.“ Řekla maminka.

„To mi, si dáváme pozor, jsme opatrní.“ Ozval se Marek a Hynek dodal,
„My se ničeho nelekneme.“

44
Na cestách, polích i ve vsi stálo mnoho vojenské techniky a všude byli Němci.
Dětí si nikdo nevšímal. Ve škole bylo
prima, kluci se vyptávali, jaké to bylo
na Pustevnách a na oplátku říkali co
se událo ve vsi.

„Skoro každou chvilku jsou nějaké

kontroly a Němci stále hledají nějaké
ty partyzány a jiné cizí lidi.“ Řekl
spolužák Jindra.

Děti však za chvilku na nějaké Němce

zapomněli a věnovali se svým hrám,
učení a dovádění. Po návratu ze školy se opět všichni společně vrhli na své domácí
práce okolo stavení, pak vyřešili domácí úkoly do školy a skoro v pozdním
odpoledni se vydali na nějakou tu toulačku po lese. Chlapci se rozhodli, že si
postaví srub, takové zálesácké bydlení.
No, se svými zkušenostmi, načtenými znalostmi z Mladého hlasatele se s chutí
dali do díla. V okolí bylo dosti popadané tyčoviny, zelených větví z polomu a také
dost kamení na malé stěny, okolo přístřešku. Po dvou hodinách již stála docela
slušná konstrukce, jen jí pokrýt chvojím a dokončit.
Teprve večerní šero je přimělo k návratu domu. Krátce a docela spokojeně obešly
hospodářství, sem tam něco upravily a pak je již čekal další společný krásný
rodinný večer. Povídání, vyprávění příběhů
starších, sem tam zaznělo i něco o válce či
politice. Ale pro děti, naneštěstí, toto
povídání rychle ustalo.
Teprve když děti šli na kutě, tak se dospělí
zapovídali o tom, co děti slyšet neměli.
To by však kluci nebyli kluci, aby svoje
citlivá ouška nenastražili a sem tam i
zaslechli nějaký ten jim odepřený hovor.
Nakonec je vždy přemohl spánek a snili své
sny až do bílého rána.

45
 Část dvacet dva – Velikonoce. Vypráví Hynek (11) a spol.

To už ten nějaký čas, panímáma schovávala vajíčka. Za několik dnů jsou tu

Velikonoce. Kluci už začali plést pomlázky a Otta s Hynkem se to taky začali učit.
Napřed bylo potřeba jít do Vrbí na pruty.

„Co to je Vrbí a kde to je?“ ptal se Hynek

„Vrbí to je taková oblast, kde je plno Vrb a proto Vrbí.“ Odpověděl Jan a bylo to.

Jenže okolo Vrbí bylo mnoho Německých vojáků a tak se šlo jinak. Podél potoku
proti proudu k lesu. Jarní sluníčko mělo v odpoledních dnech již pěknou sílu a na
loukách sem tam vykukovala různá kvítka. Kluci se o ně nezajímali, stále koukali
do korun Vrb a stále jim ty pruty nebyli dost dobré. Ušli mnoho cesty podél
potoka, než našli tu vhodnou Vrbu a ty správné pruty. Jenže Vrba byla vysoká, a
nakláněla se nad vodu potoka a tady se potok rozšiřoval, tvořil tůně.

„Tak kdo tam vyleze“ ptal se Marek

Chlapci by rádi byli na Vrbě

všichni najednou, ale nebylo
na ní dost místa a taky byla
drobet ztrouchnivělá.
Nakonec na Vrbu po
společném losování vylezl
Jan.
Byl na to patřičně hrdý,
vždyť v loni ho kluci sebou
na pruty ještě nevzali. A
teď leze na Vrbu, tedy
s pomocí ostatních. Když Jan dosáhl na první větev a našel tak místo kde mohl
stát a řezat proutí, docela si oddychl. Dolu na zem se radši nedíval, byla to docela
výška.
Jan řezal jeden prut za druhý a házel je dolu, chlapci je sbírali a skládali
dohromady. V jeden okamžik se Janovi trochu smekla noha, a jak se leknul tak si
zajel nožem do levého palce. Jan se leknul ještě víc, a kdyby se silou nedržel tak
by jistě spadl. Takhle jenom vykřiknul a upustil nůž na zem.
Kluci se hned ptali, co se stalo, tak jim Jan s pláčem povídal o svém zranění a že
leze dolu. To však nebylo jednoduché, nakonec pro Jana musel do koruny Vrby
vylézt Hynek, mrštně se vyhoupl do větví pomohl Janovi k místu, kde to šlo dobře
slézt a drže jej za ruce ho spustil na zem. Tam Jana chytili ostatní a Hynek se
vydal na jiné místo v koruně pro lepší prut, dle něj.

46
Kluci zatím ošetřili Jana, palec ovázali kapesníkem a to bylo vše. Za chvilku byl již
Jan opět při plné radostné síle.
Tento den byl však nějaký divný, samá nehoda, nebo se jen Vrba nechtěla smířit
se ztrátou prutů. Jak se Hynek opíral hrudníkem o velkou větev, které skoro byla
vodorovně, a rukama odřezával prut, tak se při posledním říznutí do prutu převalil
a už padal dolu do ledové vody potoka. Ozvalo se mohutné cáknutí a sprška vody
dopadla na všechny hochy.
Kluci na Hynka chvilku koukali a ten se velmi rychle snažil dostat z ledové vody.
Chlapci se smíchem a s trochou strachu snažili Hynkovi pomoci.

Teď byl úkol jen jeden rozdělat

oheň, aby se Hynek ohřál a šaty
z části usušili.
Potok tekl nedaleko lesa za
chvilku již oheň vesele plápolal,
Hynek ohříval svoje nahé tělo s
nějakým tím škrábancem od
toho, jak padal skrz větve do
vody.
Potřetí a naposled do koruny
vylezl Marek, teď už se
neodehrála žádná nehoda a za chvilku bylo dost prutů na Pomlázky pro každého a
i pro kluky do školy. Každoročně tak dokázali Pomlázky vyměnit za různé důležité
klukovské věci, gumu do praku, pevný provázek na špulce, za cínového vojáčka,
atd.
Když bylo Hynkovo nejnutnější oblečení usušeno, to aby nešel zcela nahatý, vydali
se chlapci i s nákladem prutů domu. Hynek šel bos v mokrých botách se jde dost
špatně a ostatní solidárně svoje boty taky sundali. Přes zimu jejich chodidla
trochu odvykla nějakému tomu píchnutí, tvrdšímu kamínku, tak občas poskakovali
nebo se vyhýbali tomu či onomu.
Po příchodu rodičům a sestrám vyprávěli, co se jim všechno přihodilo. Pan Wintrle
se smál a ptal se jak moc je ještě voda studená, maminky zatím ošetřovala Janův
palec a trochu hartusila o nerozumu.
Chlapci pruty uložili do komory s tím, že se po večeři pustí do pletení pomlázek.
Jak řekli tak i udělali. Druhý den nešli do školy s prázdnou, ale nesli každý aspoň
tři pomlázky na výměnu.
I další spolužáci měli sebou svoje upletené Pomlázky, ale jiným způsobem. A tak
mohl začít výměnný obchod. Většinou byl přerušen zvoněním a příchodem pana
učitele. Smlouvat při vyučování se nevyplácí, o tom se přesvědčil Hynek. Nejenže
mluvil docela hlasitým šeptem, ale rušilo to pana učitele.

47
Dvakrát Hynka napomenul. Po třetí již přišel k Hynkovi, vzal jeho vlastnoručně
upletenou Pomlázku a otázal se:

„Tuto Pomlázku jsi vázal sám?“

„Ano pane učiteli.“ Odpověděl způsobně Hynek,

stojíc v lavici.

„Tak předklonit.“ Vyzval jej učitel a na Hynkův

zadek dopadla pořádná rána Pomlázkou.
„To abys nezapomněl, že se při vyučování
nehandluje.“

Dokončil celou exekuci pan učitel.

Než nadešla přestávka, psali ještě z počtů malý
test, který byl také hned oznámkován.
Hynek dostal za Jedna. Počty mu jdou dobře.
O přestávce potom kluci zhodnotili vyučování a
soucítili s Hynkem, který se tvářil statečně.
Ale jinak skoro nemohl sedět.
Při návratu ze školy šli chlapci polní cestou a již v dálce na ohybu cesty viděli
skupinu mladých vojáků. Nevěnovali tomu pozornost, až do chvíle než rozpoznali o
koho se jedná, nebyli to vojáci, ale Hitlerjugent. Otočit se jít zpátky by bylo
jako píchnout do Vosího hnízda. Nezbývalo než projít okolo nich.
Byla to skupina kluků o pár let starších než byli oni. Přesvědčení o svojí
nadřazenosti nad ostatními. Celé setkání mezi poli skončilo několika modřinami a
potrhaným oblečením.
Po návratu domu chlapci vyprávěli, co se jim přihodilo, pan Wintrle řekl pár
nelichotivých slov na adresu Hitlera a tím to skončilo.
Chlapci a dívky se dali do malování a zdobení Velikonočních vajíček, při tom si
s maminkou povídali o významu Velikonoc. Že se jedná o umučení Krista a jeho
znovuzrození.
Před večeří se děti šli projít do okolí statku s řehtačkami, prošli několik okolních
stavení a i u nich se jiné děti zastavili, aby jejich řehtačky nahradili zvony.
Zítra pokračují Velikonoce, bude Bílá sobota. Dnes je ještě Velký pátek, od
zítřka se nemusí až do pondělí do školy.
Dnešní večeře byla už skoro Velikonoční, na stole byli i Jidáše. Po večeři
následovalo jako obvykle na Velký pátek omývání vodou, tedy u Witerlů běžné
mytí, ale o Velikonocích zakončené politím ledovou vodou, pro zdraví.
Navíc letošní pomlazení od Hiterjugendu dostali již kluci předem, jejich těla nesli
stopy budoucích modřin, jen Hynek na své zadnici měl pěkné jelito od pomlázky,
za vyrušování v hodině.
Teď už chlapcům vše přišlo k veselí a na dnešní nepříjemnosti ani nepomysleli.

48
Za to s velkou nadějí rozebírali, kam půjdou na pomlázku koledovat. V okolí bylo
dosti stavení, kde měli dcery a i další starší dívky. Než dokázali spočítat kolik
dívek je v okolí jejich domova, usnuli.

49
 Část dvacet tři – Nebezpečí vystrkuje drápy. Vypráví Hynek (11) a spol.

Velikonoce nakonec přinesli nejen bohatou pomlázku, ale i mnoho dětské

nefalšované radosti i dobrodružství.
Za to však návrat do školy již nebyl tak příjemný. Mezi dětmi se povídalo, že
Němci budou dělat prověrky, zda jsou árijského původu, nebo jiného. I
v učitelském sboru tato zpráva již kolovala.
Chlapci Otta a Hynek si najednou začali opět uvědomovat nebezpečí plynoucí
z těchto zpráv.
Avšak věk dětství jim zas tak nedovolil se tímto
zabývat. Sice v tomto jarním čase by na statek
ze školy tak nepospíchali, ale to velké množství
Němců ve vsi jim nebylo příjemné.
Nedali se pořádně hrát hry, fotbal a tak.
Jelikož se všichni ti cizinci všude rozvalovali.
Tak se vydali po zvonění domu.
Doma pak vše co se dozvěděli ve škole pověděli,
pan Winterle již také něco zaslechl a taky věděl
od pana učitele víc. Sice si dělal starosti, ale
také připravoval řešení, měl nějaké rodinné
příbuzné u hranic s Polskem. Tak v případě
nejvyšším, by chlapci putovali na čas tam.
Zatím jim však o tom neřekl.
Jarní odpoledne vyhnalo děti do přírody, setkali
se s jinými dětmi z nedalekých chalup a hry na
louce i v lese byli náplní tohoto skvělého
odpoledne.
Kluci jsou od přírody bojovníci a tak i teď si
vymysleli zkoušku, aby se ukázalo, kdo je
nejodvážnější, nejšikovnější a tak
podobně. Vymysleli hru na Sekerníčka.
To si najdete oblázek a vyhodíte ho
vysoko nad svou hlavu, komu se podaří
neuhnout, když kamínek padá a nechá si
jej dopadnout na hlavu, je Sekerníček.
Maminky by řekli, že je to hloupá a
nebezpečná zábava, ale kluci to viděli
jinak.
Jen několika z nich se podařilo vyhodit
kamínek tak, aby jim padl na hlavu.
Svou statečnost zaplatili boulí a v ústraní i pláčem. Příště už takovou hru hrát
nebudou.

50
K večeru, než se všichni vydali domu za svými rodiči povinnostmi, rozdělali ohýnek
a opékali brambory v popelu i jablka. Ke slovu přišlo i povídání o to Árijském
měření a co to asi obnáší a co se bude vše měřit. Děti přeháněli a vymýšleli i
způsoby měření a bylo při tom mnoho srandy.
Západ slunce se již pomalu ukazoval na obloze, když se rozcházeli do svých
domovů. U Winterlů se chlapci po večeři vyptávali na to stejné, o čem hovořili
odpoledne s dětmi u ohně. Ale pan Winterle, jim řekl, že to jsou samé nesmysly a
bylo to.
Každé dítko školou povinné si připravilo na druhý den svoje věci, rodiče
zkontrolovali domácí úkoly a šlo se na kutě. Dívky již spali, když chlapci ještě
potichu probírali dnešní den až do chvíle usnutí.

51
 Část dvacet čtyři – Útěk. Vypráví Hynek (11) a spol.

Ráno jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že se dnes u snídaně mluvilo o letních
prázdninách. Vždyť za necelé dva měsíce nastanou vytoužené a dlouho očekávané
letní prázdniny. Sice válečné, ale jsou to prázdniny. Nemusí se do školy.
Pan Winterle se vyptával, co by se dětem o prázdninách líbilo podniknout.
Dívky by rádi na nějaký ten hrad, jak se o nich ve škole učili a chlapci by zase
podnikly nějakou tu delší tůru s přespáváním v přírodě. Všichni však věděli, že
veškeré možnosti jsou velmi omezené.
„No, část léta asi věnujete práci na statku a na ten zbytek už něco vymyslíme.“
Pověděl pan Winterle a ranní debatu tak ukončil.
Děti se po snídani rozběhli do školy. Chlapci však nedošli daleko, zaujal boj Kosa
se Sojkou. Je pravda, že Sojka je dravec a nenechá si ujít příležitost ublížit
Kosím mláďatům. Chlapci pozorovali, jak Kos stále dotírá na Sojku a ta se snaží
odletět z dosahu jeho zobáku.
Když jim opeřenci zmizeli v korunách stromů, vydali se opět po cestě do školy,
kousek před vesnicí potkali pana učitele.

„Dobrý den, pane učiteli, kam jdete?“ zeptal se Hynek

„Dobrý den chlapci, jdu za vámi a za vaším otcem, je dobře že jsme se potkali.
Marku, Honzo, vy běžte
normálně do školy, když se bude
někdo ptát, kde je Hynek a
Otta, řekněte, že jsou nemocní.
Nic víc. Dost na tom záleží.
A já se s nimi zatím vrátím na
statek.“ „Na nic se neptejte a
běžte.“ Domluvil pan učitel.

Docela velké překvapení to bylo

pro Winterlovi, když se na
statku objevil učitel s chlapci.

„Dobrý den pane Winterle, máme

docela velký problém a je
potřeba na čas někam schovat Hynka a Ottu. Oni totiž Němci, jaksi dělají zátah
na všechny přistěhovalce, bez rozdílu a přišli i do školy pro několik dětí a hledali i
vaše chlapce, tedy Hynka s Ottou.“

„No, to není dobrá zpráva, pane učiteli, už jsem však něco v tom smyslu podniknul,
máme příbuzné na Moravě a tak jsem si myslel, že by hoši zatím mohli být tam.“

52
Než pan Winterle pověděl další podrobnosti, přiběhl do chalupy Marek a celý
zadýchaný vykřikl,

„Němci, němci sem jedou!!“

„Hynku, Otto utíkejte daleko do lesa a pořád pryč. Tady je na lístku nová adresa,
našich příbuzných, naučte se jí nazpaměť a potom lístek zničte“ „Hodně štěstí“

Řekl ve spěchu pan Winterle a kluci utekli přes okno v komoře do lesa. Bylo to
právě včas. Na dvůr právě vjel nákladní automobil s vojáky a za ním vůz
s důstojníky.
Za velkého křiku byli všichni vyhnáni ze stavení a mezitím co probíhala rabovací
prohlídka budov, Německý velitel se vyptával na hochy, docela neváhal používat i
pěstní domluvu.
Pan Wintrle pověděl jen příběh o příbuzných a že chlapci jsou od nich a že se
dnes vrátili zpět domu.
Pan učitel tvrzení podpořil i listinami, které nesl jakoby náhodou podepsat na
statek. To že chlapci ukončili docházku do školy v obci a opět do školy budou
chodit ve svém bydlišti.

Ze vzteku, že nenašli Hynka a Ottu, němci zničili mnoho věcí ve stavení a odvezli i
pana Winterleho do vsi k výslechu.

Otta s Hynkem mezitím utíkali přes les jen, co jim nohy stačili. K polednímu se
zastavili u jednoho seníku, aby si odpočinuli. Nestačili si sebou vzít vůbec nic.
Měli jen to oblečení na sobě a pár drobností po kapsách. Rychle se učili novou
adresu a přemýšleli kudy se vlastně na tu Moravu k příbuzným Winterlů dostanou.
Co je asi čeká na další pouti?

53
 Část dvacet pět – V lese. Vypráví Hynek (11) a spol.

K polednímu ušli i uběhli mnoho kilometrů, avšak stále se báli, že na cestách

narazí na německé vojáky a ti budou až moc zvědaví. Z vyslechnutých útržků
rozhovorů rodičů i ze školy věděli, že se blíží konec války a že němec to má
spočítané.
K polednímu došli na jednu louku uprostřed lesů. Sluníčko a cesta je drobet
unavila. Nedaleko louky našli studánku, uhasili žízeň a lehli si do voňavé trávy na
sluníčko. Za chvilku usnuli. Vzbudili se skoro před večerem a vydali se podle
svého odhadu na sever. Po hodině chůze došli k rybníku, jenž byl na okraji nějaké
vsi. Nedaleko od nich bylo i stavení, chalupa. Dost dlouho se rozmýšleli co
podniknout.
„Já bych zkusil zaklepat.“ navrhnul Hynek.
„Radši chvilku počkáme a budeme to pozorovat. Podívej, támhle jdou nějací kluci.“
odpověděl Otta.
„Tak se k nim jako nenápadně přidáme, že jsme jako na výletě.“ navrhl opět
Hynek
Pomalu se ke skupince pěti hochů, zřejmě ze vsi přibližovali. Poznali, že jdou
k rybníku, buď jen tak, nebo na ryby a tak. Když se potkali, napřed se pohledy
prohlíželi. Otta se optal.

„Ahoj, vy jste místní, tedy ze vsi?

„Ahoj, jsme, a ta ves se jmenuje Hlohov, co jste zač?“ odpověděl a ptal se
nejstarší, asi 13 letý chlapec.
„To je trochu složitější,
říkal Otta, a nevíme,
jestli vám můžeme věřit.“
„Jasně, že můžete a
jestli si myslíte, že vás
hned někdo z nás
napráská fašistům, tak to
jste tedy na omylu. Tady
němce nemá nikdo rád,
odvlekly půl Hlohova.“
„Tak my vám budeme
věřit.“ dodal Otta.
„Fajn, jdeme se zrovna
vykoupat, chcete jít
s námi? Nabídl jim další hoch účast na podvečerním programu.“
„Ano rádi. A já jsem Hynek a toto je můj bratr Otta.“

54
Po přivítání a představení se, už všichni jako kamarádi šli k rybníku, Otta a Hynek
chlapcům pověděli skoro celý svůj válečný příběh. U vody na písčitém břehu
lemovaném Vrbami a jiným rostlinstvem veškeré oblečení skončilo na
hromádkách.
Vodní radovánky v ještě trochu chladné vodě byli osvěžující.
Když se v západu slunce sušili na břehu, navrhl Jindra, jeden z party hochů, že
mohou tuto noc být u nich doma. Musí se však optat rodičů.
Při domlouvání podrobností a jak to udělají, nejmladší hoch jen tak z legrace
přetáhl Jindru přes záda Kopřivou.
A začala nevyhlášená kopřivová bitva, všichni proti všem. Sedm naháčů, s větším
či menším úspěchem uštědřovalo rány ostatním Kopřivami a sami statečně
přijímali zásahy, kterým se nedokázali vyhnout.
Po půl hodině už toho měli všichni dost a šrámy od Kopřiv docela pálili.
Ota s Hynkem se chtěli ochladit ve vodě, ale Petr jim vysvětlil, že by to bylo
ještě horší.
Po návratu do vsi, šli rovnou k Jindrům. Tak trochu měli obavy, jak je jejich
rodiče přijmou. Jindra měl totiž taky mladšího bratra. To je ten co rozpoutal
Kopřivovou bitvu. Honza se jmenuje.

„Počkejte tady, půjdu se zeptat.“ pověděl chlapcům Jindra

Po chvilce čekání ze dveří na Ottu a Hynka, zamával Honza, že mají jít dál.
Vstoupili do zádveří, které bylo plné loveckých trofejí a různého domácího náčiní,
tak jak to na vsi je.

„To všechno ulovil můj táta, on je totiž myslivec, ale jinak pracuje na statku.“
chlubil se Honza.

Pak vstoupili do sednice. „Dobrý večer přejeme.“ pozdravil za oba Hynek

„Dobrý večer chlapci, tak vás u nás vítám. Já jsem Jindrův táta a všechno nám o
vás naši kluci pověděli. Inu, je to složitá situace, samozřejmě se o vás postaráme
a jak vím tak máte kam jít.“
„To máme, jdeme na Moravu k příbuzným, zítra půjdeme dál.“ řekl zdvořile Otta
„Dobrá, teď jistě máte hlad, pojďte, povečeříte s námi.“
„Děkujeme.“ řekli souhlasně Otta s Hynkem.
Po jídle ještě chvilku vyprávěli, co všechno prožili a pak se všichni chlapci odebrali
spát. V pokuji u Jindry a Jana se cítil Hynek s Ottou jako doma. Skoro stejné to
měli ve svých pokojících. Dobrodružné knihy, stavebnice, různé přírodní poklady a
ten správný chlapecký nepořádek. Ani moc uklizeno, ani moc pořádek, prostě tak
akorát.
Maminka Jana a Jindry jim přinesla pyžama, a když se všichni převlékali, tak si
nemohla nevšimnout červených šrámů od Kopřiv.

55
„Jindro, vy nemáte rozum, zase jste se prali s Kopřivami a ještě do toho
zatáhnete Ottu s Hynkem. Jak se jim teď asi bude spát.“
„To je dobrý, ono to už nesvědí.“ odpověděl Hynek, ale nejradši by se všude drbal.

Tak dnes, je to po velmi dlouhé době první noc kdy jsou Otta s Hynkem opět na
útěku. Copak přinesou další dny?

Část dvacet šest – V lese a na cestě. Vypráví Hynek (11) a spol.

Říká se, že ráno je moudřejší než večer. Asi ano. Otta a Hynek vstávali společně
s Jindrou a Janem. Společně taky ustlali a připravili se i k snídani, nebylo to jiné
než u nich doma a pak u Winterlů, jen v drobnostech se vše lišilo. S chutí
posnídali chléb, tvaroh s vajíčkem a navrch dostali i Jablko. Čaj z Bezové šťávy
byl lepší než jakýkoliv jiný.
Táta Jindry a Jana se napil čaje a povídá:

„Tak podívejte chlapci, něco jsem vymyslel. Naši kluci půjdou normálně do školy a
aby se nic nepokazilo, budou mlčet a nic neřeknou. Souhlas, Jindro, Honzíku?“

„To je jasné jak facka, na nás je spoleh.“ řekl za oba dva Honza a Jindry
souhlasně kývl hlavou.

56
Když chlapci odešli do školy, nevědíc nic o dalších plánech svého táty, zavolal si
pan otec Ottu a Hynka.

„Kluci, ještě večer jsem mluvil s jedním z dobrých sousedů. Ten se zde za chvilku
zastaví s povozem a vezme vás do Leštiny na vlak a od tam tud pojedete do svého
cíle vlakem. O jízdenku se vám zase postarají další lidé.“

„Děkujeme“ odpověděl Hynek a táta Jindry a Jana dodal, „Ještě neděkujte, ještě
to není hotovo.“

Za chvilku před stavením zastavil

povoz, chlapci se rozloučili s rodiči
Jindry a Jana, nechali je pozdravovat
a nasedli do krytého vozu. Dospělí si
ještě řekli pár slov a vůz se rozjel.
Když vyjeli ze vsi, vozka pozval hochy
k sobě na kozlí. Představil se jim a oni
jemu. Maděra, tak se jmenoval,
pracoval na dráze jako povozník a
cestu měl často po vsích se zásilkami.
Cesta pomalu ubíhala, sluníčko hřálo a všichni si pochvalovali krásný den bez
mráčku. Za necelé dvě hodiny byli v Leštině u Světlé. Sice na nádraží a okolo
něho bylo spousta německých vojáků, ale pan Maděra si věděl poradit.
Za chvilku kluci byli v poštovním voze a na starost si je vzali další lidé z místního
odboje.
Ve voze byl vytvořen prostor za zásilkami a tam mohl Otta a Hynek být skryti.
Vlak se rozjel, chlapci sice neviděli kdo je všechno ve voze, ale slyšeli někoho
mluvit německy. Seděli tiše a ani se nepohnuli.
Jak dlouho vlak jel nevěděli, pro hochy to byla věčnost. Na příští zastávce němec
vystoupil a byl klid. Zaměstnanci dráhy naložily několik zásilek, vyřídili nutné
papíry a vlak se dal opět do pohybu. Teď už mohli chlapci ze svého úkrytu ven.
Opět bylo příjemné přivítání, i
protažení ztuhlých nohou.
A rozhovor se stočil na povídání
kam jedou, odkud a proč.
Bylo už skoro poledne a vlak přijel
do stanice Vlkaneč. Zde nastali
větší komplikace. Němci začali
provádět důkladnou prohlídku
vlaku. Otta s Hynkem pod vedením
jednoho zaměstnance pošty byli
vyvedeni z nádraží ven.

57
Zde se s nimi rozloučil a popřál jim mnoho štěstí. Ukázal jim i směr kudy se mají
dál ubírat.

„Na konci ulice, je obuvník, tam zazvoňte a řekněte, že vás posílá strejda Vichr
z hor. Ta rodina se už o vás postará, mnoho štěstí.“

Na to se chlapci vydali tak normálně směrem tam kde měl být domek obuvníka.
Domek našli, avšak na dveřích byl nalepený papír a na něm něco německy napsáno.
Náhodou šla okolo starší paní. Zastavila se u chlapců a povídá.

„Hoši, jestli jdete pro boty k Vápenickým, tak už nemusíte. Včera je všechny
odvezlo gestapo.“

Ondra a Hynek poděkovali za zprávu a vydali se jakoby nic dál ulicemi ven
z města. Kam teď mají jít? Vydali se po silnici, která směřovala na sever.
Sever určili podle kostela.

Část dvacet sedm – Sebraní. Vypráví Hynek (11) a spol.

Když zmizely poslední domy Leštiny, rozhodovaly se chlapci zda-li mají jít po
silnici, nebo radši lesem. Nakonec se rozhodli jít po polní cestě, která vedla
souběžně se silnicí. Místy zahýbala do lesa a nebylo tak nápadné, když po ní
někdo šel.
K polednímu se přiblížili ke Kamenné Lhotě, ves byla skoro bez lidí, jen pár jich
viděli za ploty. Našli pumpu a uhasili žízeň. Radši se vydali dál na cestu. Nebylo
moudré tady zůstávat. Divné pohledy lidí je k tomu vybízeli.
Jejich kroky vedli opět po cestě točící se lesem i mezi poli, blížila se třetí hodina
odpolední a z dálky se začal ozývat zvuk motoru. Zatím neodhadli, z kterého
směru přichází.

„Asi to bude několik aut, měli bychom se schovat, co když to jsou němci.“ povídal
Hynek
„Němci, co by tu v polích dělali, to může být i někdo z města, nebo odjinud.“
přišel se svou Otta

Tak šli nerušeně a dál a pomalu zapomínali na ten hluk. Les okolo nich byl skoro
letní, Maliny taky skoro budou k jídlu a sem tam viděli i nějakou tu jedlou houbu.
Zapomněli na opatrnost a to se občas nevyplácí.
Lesní cesta se opět napojovala na silnici a tam na křižovatce stála německá
hlídka, byli to vojáci s takzvanými psími dečkami. Top je takový kovový štít co
nosili na prsou. Feldgedarmerie, jedna policejní složka fašistického německa.
Chlapci se na chvilku zastavili a pak jakoby nerušeně se vydali dál po silnici, avšak
za nimi se ozvalo „HALT!!“. „Stat ksindlcechyse spratek!“

58
„Zeigen Sie mir Ihre Papiere, wo Sie gehen wer Sie sind!“ mluvil na hochy hlasitě
voják.

Chlapci nerozuměli, jen občas nějaké to slovo dokázali přeložit.

„Vase dokumente, papir, rozumnela kluku!“ dožadoval se stále voják

Otta a Hynek se snažili říci, že jsou ze vsi a tak podobně, avšak jejich snaha byla
marná.

„Sie sind nicht Partisanen, sie haben keine Papiere?“

„Kommen Sie mit uns, laden sie in das Auto, so erhalten Sie eine Bewegung an,
Kommen.“

Vzápětí se jich zmocnili paže ostatních vojáků a byli vhozeni na korbu nákladního
vozu. Ještě slyšeli, mnoho německých slov a vět, jen málo však dovedli přeložit
tak, aby jim to dalo rozumnou větu. Po další hodině se vojáci rozhodli odjet,
nasedli na korbu auta a kolona složená z dvou motocyklů a náklaďáku se rozjela.
Co bude dál, na to se Otta a Hynek ptali svými pohledy jeden druhého.

59
 Část dvacet osm – Výslech. Vypráví Hynek (11) a spol.

Německé auto jelo poměrně dlouho, pro hochy to byla věčnost. Pak když auto
zastavilo a všichni vystoupili, poznali, že jsou na nějakém hradě, nebo tvrzi.
Vojáci Ottu a Hynka zavřeli do nějaké cely v hradě, spíš to byl kdysi jen sklep.
Okýnko bylo asi dva metry nad podlahou a bez mříže. Dalo by se jím protáhnout a
utéct.

„Otto, musíme pryč, zkusíme to okno nad námi. Postavíš se mi na ramena a zkusíš
ho otevřít.“ Řekl Hynek
„Co když to nepůjde?“ ptal se Otta
„Zkusíme to, rychle než někdo přijde!“ pobízel Ottu, Hynek

Při prvním pokusu spadli na zem, další pokus byl již skoro úspěšný, ale na chodbě
byli slyšet hlasy a za chvilku v zámku zarachotil klíč.
Dveře se otevřely a do sklepa vstoupili dva vojáci, řekli hochům německou
češtinou, aby šli s nimi. Zavedli je do nějaké kanceláře, kde byl důstojník gestapa.
Kluci to poznali hned, jednak podle uniformy a taky podle odznaků na čepici,
která ležela na stole.

„Tak, kamaraden, vy mi
říct kdo vy být kam jít a
co tady delat. Pokud vy
lhát jabýt velmi
nepřijemný. Rozumité.“

Snažil se kluky přimět

gestapák k řeči.
Otta s Hynkem začali
povídat, tu svou naučenou
historii a snažili se, aby to
vyznělo dobře.

„Já vam moc neveřim, já

myslím, že vy byt banditem. Có, řekla pravdu, nic se vám nestalo!“

Kluci se snažili přimět gestapáka, k tomu aby jim věřil a tak přidal i pár dalších
informací a něco si i vymysleli.

„Vy my tady lhát! Že vy být taky žide. Có, vy říkala. Svlekat do naha, hned!“

Poručil jim gestapák, kluci neochotně svlékali svoje šaty a již si mysleli, že to je
jejich konec. Avšak pomalost hochů, gestapáka zřejmě rozčílila a začal je
obuškem pobízet a tlouct.

60
„Vy svlékat rychle! Já nemít na vas čas!“

Jednotlivé rány dopadali tvrdě na těla hochů, brzy zjistili, že krýt se asi nemá
smysl. Po chvilce, se gestapák uklidnil, hodil obušek na stůl a na hochy ležící
skroucení na zemi zařval, aby vstali a rychle.
Otta s Hynkem se o to snažili, ale utržené rány jim působili značkou bolest a tak
to nebylo jednoduché. Stáli tam zbytí, nazí a nejraději by brečeli, ale vzdor vůči
tomu člověku jim v tom bránil.
Gestapák stál zády k nim a počkal chvilku, až si stoupnou. Pak se otočil a
s úsměvem mile povídá.

„Ták, vy židovská kluk, já mel

pravdu když říkat, že vy lhát.
Já vás teď zastželím, já vás
pohodím psům.“

A než se stačil rozkřičet,

zadrnčel telefon. Gestapák jej
zvednul a zařval do sluchátka:
„WAS!“ chvilku poslouchal a pak
ještě něco pověděl do telefonu,
čemu chlapci nerozuměli.
Pochopili však, že se něco děje, gestapák se oblékal do kabátu a nasazoval si
kožené rukavice.
Do místnosti vstoupili dva vojáci, gestapák jim pověděl:

„Laden Sie das Auto, nehmen Sie es irgendwo hinter und sie loszuwerden.“

A vojáci vyvedli hochy na dvůr a poručili jim, aby nastoupili do nákladního auta.
Na dvoře byl čilý ruch, do dalších aut nasedali vojáci a pak celá kolona vyjela ven
z hradu.
Kluci neměli ponětí, kam jedou a co se děje. Poznali však, že se jich to nějak
netýká.

61
 Část dvacet devět – útěk. Vypráví Hynek (11) a spol.

Jeli poměrně dlouho, vojáci mezi sebou hovořili a občas něco posměšného řekli
směrem k chlapcům. Kluci seděli na podlaze vozu u kabiny a i tak mohli vidět, že
projeli vesnicí, kolem polí a vjeli do lesa. Nebyla to zrovna pohodlná jízda.
Pojednou se ozvaly výstřely, auto ve spěchu zastavilo, vojáci vyskákali a i Otta
s Hynkem museli z vozu ven.
Všude okolo se rozléhala střelba, němci asi narazily na partyzánský útok.
Kluci stáli na okraji silnice a hlídal je jeden voják.

„Utečeme“ pošeptal Otta Hynkovi.

„Jo a daleko se nedostaneme, uděláš krok a je po tobě“ odpověděl Hynek.

V tom nedaleko bouchl granát a vzápětí se ozvala střelba, docela blízko, voják,
který hlídal nahé hochy se otočil a toho využili kluci k útěku.

„Utíkej!“ zakřičel na Ottu Hynek a skočil do křovin u silnice.

Voják to zjistil a začal po nich střílet, avšak pro mnoho křovin a mlází se
nedokázal ani jednou trefit. Nakonec to vzdal a běžel na pomoc svým kamarádům.

Chlapci běželi pryč od silnice, nedbali na to, že je švihají větve a Ostružiny jim
rozedírají nohy, teď bylo důležité utéct co nejdále, pryč.
Zastavily se, až když neslyšeli střelbu. Celý zadýchaní se svalili na zem v jim
neznámém lese.
Po chvilce se Hynek rozbrečel, nejen bolestí, kterou prožil, ale i kvůli tomu
všemu. Otta jej obejmul a společně usnuli.
Jak dlouho spali, nevěděli, jako první se vzbudil Hynek, les okolo voněl a ptáci
zpívali, jako by se nic nestalo.

„Otto, vstávej, musíme jít

dál“
„Já mám žízeň“ odpověděl
Otta
„Najdeme nějakou studánku,
nebo potok. Uvidíš, už to bude
dobrý“ řekl Hynek

Když se na sebe podívali a

prohlédli se, viděli se zcela
špinavými se samou modřinou
a mnoha škrábanci od větví a
Ostružin.

62
„To by nás paní Winterlová hned hnali do škopku a ještě by nám dala výplatu na
zadek“ pověděl Otta a kluci se rozesmáli.

Šli dál, jak nejlépe to šlo a hlavně opatrně. Teď už vnímali ostré kamínky, větve,
nebo Ostružiny chytající je za nohy.
Po delší chvilce, při níž sbírali Maliny, došli k potoku, který tekl svižně lesem a
svoje koryto vytvořil ve skalnatém podloží. Tvoři tůňky, vodopády a břehy byli
porostlé měkkým mechem i svěží trávou.

Chlapci chvilku postáli a pak opatrně vstoupily do studené vody. Oba trochu
pocítili nepohodlí a pálivou bolest z ran na jejich tělech, avšak voda přinesla úlevu.
Nechali potok téci okolo sebe, aby chladil i osvěžil.
Jemný písek ze dna potoka použili místo mýdla. Za chvilku již z notně špinavých
kluků, byli opět čistí chlapci. Sice bude ještě dlouho trvat, než se jejich drobná
zranění uzdraví, ale to Ottovi a Hynkovi nevadilo.
Když se dosti osvěžili a umyli, lehli si na sluníčko na jeden velký kámen.

„Co dál, kam půjdeme?“ ptal se Hynek

„Tak na sever, určíme to podle slunce a třeba mraveniště“ odpověděl Otta
„Ale jsme nahatí, co když přijdeme do nějaké vesnice, co pak?“ ptal se opět
Hynek
„Myslím, že ve vesnici již viděli mnoho nahých kluků“ cestou něco vymyslíme, řekl
Otta

Chlapci vstali a vydali se lesem dál na svou další pouť.

63
 Část třicátá – Strašák na poli. Vypráví Hynek (11) a spol.

Bylo pozdní letní odpoledne, kluci se snažili jít směrem na sever, ale ve
skutečnosti nevěděli, kde jsou a jestli opravdu jdou na sever. Do západu slunce
zbývali necelé tři hodiny, když došli k poli viděli, že na něm stojí strašák k plašení
ptactva, bylo to Zelné pole, Zelí ještě nic moc, ale strašák byl oblečen do starých
potrhaných kalhot a nějaké košile.
Ondra s Hynkem na chvilku zalehli a pozorovali pole i krajinu. Vyšli totiž z lesa a
od doby co utekli z vlaku, při odsunu jejich rodin, se naučili být ostražití. Pole se
táhlo do otevřené krajiny, na jedné straně byla polní cesta a v dálce vesnice.
Jen vršky střech jí prozrazovaly.
Chlapci se rozhodli doběhnout ke strašákovi a vzít si šaty, které na něm byli.
V lese se pokoušeli z těchto
kousků zakrýt svojí nahotu
a tak nějak se obléci.

Z kalhot udělaly bederní

roušky a z jejich zbytku
vyrobily něco, co
připomínalo boty. Košile
posloužila jen jednomu a
v noci poslouží jako
přikrývka.
Když se na sebe kluci
chvilku dívali, museli se dát
do smíchu.
Po hodince oblékání, vymýšlení a jakéhosi šití se vydali dál na cestu.
Rozhodli se jít do vesnice. Snažili se jít nenápadně a skoro pořád se schovávali.
Večerní čas byl už zřejmý, slunce zapadalo za daleký horizont a vykreslovalo svůj
krásný letní západ. Takové mnohdy vídali na letních táborech se skautským
oddílem.
Když dorazily na okraj vesnice a nahlédli do jednoho okna a byli spatřeni o něco
mladším chlapcem, který se vracel s vědrem do stavení od studny.
Ondra s Hynkem věděli, že by nemělo smysl utíkat a taky potřebovali pomoc.

„Stát, co tu děláte a kdo jste?“ Ptal se dost nahlas hoch a zavolal svého otce.
Po chvilce vysvětlování, je otec hocha vzal do chalupy.
Byla tam celá rodina, pět dětí v různém věku a jejich dědeček s babičkou.
O Ondru a Hynka byl hned zájem, během mnoha otázek a odpovědí se ocitli
v teplé vodě, bylo příjemné se umýt, různá zranění jim byla ošetřena a dostali i
čisté oblečení trenýrkami počínaje a košilí i krátkými kalhotami konče.

64
Ondra s Hynkem nejen, že vyprávěli svůj příběh, ale taky se vyptávali, v které
vesnici jsou. Byli ve Ždánicích. Takže místo na sever šli většinou na východ.
Po večeři, která jim hodně chutnala, byli uloženi do peřin a usnuli ani nevěděli jak.
Druhý den ráno po společné snídani jim hospodyně zabalila pár věcí, hlavně jídlo,
ale také láhev s mlékem, nůž a jiné drobnosti.
Pan otec jim za přihlížení svých dětí vysvětlil další cestu, kudy mají jít, aby se
dostali tam, kam potřebují a na co si mají dát pozor.
Pro hochy se našli i obnošené boty a starší kabáty. Ondra s Hynkem poděkovali a
za vesnici je, doprovodili děti. To aby to někomu ze vsi nebylo divné.
Nejmladší Jirka, dal Ondrovi ještě malý kompas, který ukazoval jen na sever.
Ale to jim stačilo. Rozloučili se a vydali se na další pouť ke svému cíli.

65
Část třicet jedna – Putování. Vypráví Hynek (11) a spol.

Vydali se po polních cestách a lesem, kde se snažili prožít celý letní den.
Na jednom palouku zahlédly dvě Lišky, jak si spolu hráli a dováděli. Chlapci se
skryli za skalku, a protože vítr vál od Lišek k nim, mohli zvířata nerušeně
pozorovat.
Celá Liščí hra, poskakování, lovení šišek a podobně trvala skoro deset minut, pak
pod Hynkem praskla tenká větvička a Lišky velice rychle utekli do lesa.
Chlapci se do sebe v kamarádské pranici pustili, jeden druhého se snažil položit
na lopatky, nebo zlechtat. Při všem tom přátelském zápolení zapomněli na čas a
při pohledu na oblohu najednou zjistili, že bude pořádně asi pršet.
Rychle se tedy vydali do lesa najít nějaký úkryt.
Když narazily na potok, dali se
po jeho proudu. To už na
krajinu dopadli první kapky
deště. Za okamžik se rozpršelo,
zatím slabě, takže koruny
stromů tvořili dobrý deštník.
V lese nastalo také šero a
stromy pomalu přestávali
odolávat náporu deště, už dost
lilo jako z konve a kluci byli
mokří až na kost.
Pojednou vyšli na louku a u ní
stál seník. Nebyl velký, ale měl
patro a dalo se tam vlézt po žebříku. Nedbali na svou bezpečnost a rychle vylezli
na patro seníku, zavřeli dvířka a usadili se do vonícího sena. I když bylo léto, tak
jim začala být zima, stále totiž měli na sobě mokré šaty.

„Měli bychom si usušit věci, nebo nastydneme.“ Pronesl Hynek a vyndal z batohu
svítilnu.

Za svitu baterky svlékli vše, co měli na sobě, věci rozvěsili po seníku, něco
drobného pojedli a zahrabali se do sena. I když byl ještě čerství večer, tak hoši
usnuli. Seno hřálo a sny přišli za chvilku sami.
Po půlnoci, Ottu vzbudilo něco, co vydávalo šramot a hrozně dupalo.

„Hynku, Hynku, vstávej asi tady někdo je!“ budil Otta, Hynka

„Co by tady bylo, tady nás nikdo nenajde, tak si na to posviť a nech mě spát.“
Odpověděl trochu neochotně Hynek.

„Já, se bojím.“ řekl Otta

66
 Ale, pak se již posadil, našel
svítilnu a rozsvítil jí tím
směrem, odkud šel šramot.
Na trámu seníku seděl Plch a
něco držel v packách, asi
oříšek. Díval se do světla
svítilny, a když se chlapci
pohnuli směrem k němu
popoběhnul kousek od nich.
Přičemž oříšek držel
v tlamičce.
Teď už se Otta nebál. Měli
příjemného spolunocležníka.
Jen kdyby občas nedělal tak
velký rámus. Za chvilku už zase chlapci spali až do rána.

Sluníčko pouštělo dírami ve střeše do seníku svoje paprsky a vířilo prach, který
vytvářel kužele slunečních paprsků, a byli tak dobře vidět. Znáte to přece ze
starých půd.
První se vzbudil Hynek, vzpomněl si na nočního Plcha a prohlédl skoro celý seník,
ale po zvířátku nebylo ani stopy.
Za chvilku se vzbudil i Otta. Popřáli si dobrého rána, opatrně otevřely dvířka
seníku a vyhlédli stejně opatrně ven.
Ranní mlžný opar nad loukou pomalu ustupoval teplým slunečním paprskům, jako
by nebyla válka a byl čas prázdninových radovánek. Tak to hochům připadalo.
Sluníčko jim za chvilku
ukázalo protékající
potok, tekl potichu a
pomalu.

Tvořil zde tůně. Chlapci

si vzpomněli na tůně u
Winterlů a za chvilku
byli již na břehu jedné
z nich. Využili toho, že
na sobě neměli ani
kousek šatů a vstoupili
do vody, spíš skočili.
Nebyla tak studená, jak
očekávali, bylo příjemné
osvěžit se.

67
Po koupeli a osušení na sluníčku, oblékli ještě mírně navlhlé šaty a pojedli zbytek
dobrot, co sebou měli. K zapití posloužil potok, voda byla čistá a bez známek
nějakého znečištění. Než se vydali dál, zkontrolovali svůj směr kompasem, opět
je vedl do lesa.

„Musíme dnes zjistit, kde vlastně jsme. A jak daleko je to do Pardubic.“ Pověděl
Otta. A dodal.
„Ale aby nás zase nechytili. Zatím jsme měli štěstí.“

„Štěstí jsme měli akorát tak na pořádný výprask, hlad, zimu a tak.“ Vedl svou
Hynek.

„Aspoň, že jenom tohle, stále je to lepší než být někde zavřený v lágru.“
Řekl Otta
„To máš, pravdu, tak pojď, půjdeme.“

Část třicet dva – Úhrov. Vypráví Hynek (11) a spol.

Sluníčko rozpouštělo ranní mlhu a odhalovalo okolní krajinu. Pojednou chlapci

viděli, že byli nedaleko vesnice. Stačilo ujít jen několik stovek metrů a byli by
mohli třeba přespat u nějakých hodných lidí.
Záhy si však uvědomili nebezpečnost celé situace, pokud by natrefili na někoho
kdo, by je udal Němcům.
A tak byli rádi za mlhu a seník. Krytí Trnkovými keři zjistili název vsi, byla to
Úhrov. Jestli jsou blízko Pardubic, se nedověděli. Chvilku se rozmýšleli zda-li mají
jít do vsi, ale nakonec si řekli, že radši ne. Ještě nějaké to jídlo mají a vodu k pití
lze najit kdekoliv.
Jejich další putování vedlo oklikou
okolo vsi. Ale neznalost terénu je
vedla do mokřadu, za chvilku se
brodili vodou a co krok to bahnité
došlápnutí, boty již měli plné vody.
Z každé louže však vede cesta, i
z mokřadů se dostali na louku,
která byla posečená nějak jinak,
na moc krátko. Přes malý park
neviděli zámecké stavení. Když
došli k parku všimli si altánu,
nevypadal nově, občas mu chyběla
nějaká ta část a také podlaha sem tam byla propadlá.
Hynek s Ottou se zde zastavili, sundali mokré boty a snažili se je na sluníčku
aspoň trochu usušit.

68
Věděli však, že budou muset jít dál.

„Hynku, pojď. Jdeme, půjdeme bosi.“ popoháněl Ota kamaráda

„Ještě chvilku, jen co mi oschnou nohy.“ odpověděl Hynek
„Co když nás tu někdo najde, co pak.“ povídal Otta

Otta nebyl daleko od pravdy, altán mezi tím obklíčila skupina dětí, asi tak
v jejich věku. Nejstarší hoch asi čtrnáctiletý, zavelel všem ostatním dětem,

„Útóók“

A do altánu začali padat šišky, pak se útočící děti vrhli, nejrůznějšími skulinami
do altánu. Ottu s Hynkem obklíčili a ten nejstarší se začal vyptávat.

„Jé, vy nejste naši? My tu totiž hrajeme s ostatními dětma, takovou bojovku.“

„Kdo vlastně jste, vy nejste odsud, že?“

Atak Hynkovi a Ottovi nezbylo než dětem říci alespoň to nejnutnější, stále si
nebili jistí, s kým mají tu čest.

„Já jsem nějakej Jindra Pejzar a všichni jsme ze zámku, tedy on je to plicní
ústav a ozdravovna. Nemusíte se ničeho bát, mezi námi se na pár dní ztratíte a
pan doktor Wincet, vás taky neprozradí. Pojďte s námi.“
Chlapci se tedy vydali se skupinou
dětí do zámku, bylo to kousek,
prolezli křovím, prošli skleníkem a
byli v útrobách sklepa zámku Úhrov,
jak se cestou dozvěděli.
Kluci ze zámku vzali Hynka a Ottu na
svůj pokoj, tedy do ložnice, dvě řady
postelí vyrovnaných podél stěny a
pod okny prozradili, že zde spí a přes
den se léčí celkem šestnáct hochů.
Dívky měli ložnice na druhé straně
zámku. Pokud děti, nemuseli být na lůžku, tak se účastnily bohatého denního
programu. Každý den proběhla ranní prohlídka zdravotního stavu, něco školy i teď
o prázdninách, pak práce na polích nebo ve skleníku či v lese. Jak bylo potřeba.
A volný čas mohli děti organizovaně využít, jak chtěli. Ta organizovanost nebyla
zase tak vynucována. Takže volno měli i pro drobné neplechy a třeba i
dobrodružné plány.

69
„Napřed se budete muset převléct do jiného oděvu, takového jaký máme my.
Každý z nás vám něco půjčí, to abyste nebyli, nápadní. A postele tu máme dvě
navíc, takže to bude v pohodě.“ řekl Jindra

A ostatní chlapci začali pro Ottu a Hynka přinášet ze svých skříněk oblečení,
které mohli postrádat. Když se kluci převlékali, nemohli si nevšimnout, že jejich
těla jsou jaksi trochu špinavá.
Všiml si toho i Jindra, jak se
ukázalo, byl nejstarším hochem na
světnici a tak se stal od svého
příchodu do ozdravovny jakýmsi
přirozeným velitelem všech
ostatních hochů.

„Asi by bylo nejlepší kdyby jste

se vykoupali, půjdeme do našich
sprch, půjdeme tam všichni, aby to
nebylo nápadné, stejně je to
v dnešním rozpisu a nikoho to
nepřekvapí.“ rozhodl Jindra

„A co když se správce bude vyptávat, proč dnes tak brzo?“ optal se Pavlík, jeden
z hochů v ústavu

„Tak třeba řekneme, že máme v plánu vzdělávací večerní vycházku a koupáním po

večeři by se nestihla. Já to u doktora zařídím.“ odpověděl Jindra, ale sám si
nebyl jist, zda to vyjde.

Všichni kluci si vzali ručníky, mýdla a čisté prádlo, společně pak vyrazily do
sprch, ještě nikdy se nestalo, že by někoho nemuseli popohánět, aby si pospíšil.
Teď jaksi všichni pochopili, že musí držet za jeden provaz.
Pana správce potkali, Jindra mu vysvětli vše, na čem se s chlapci domluvil a pan
správce nepochyboval o pravdivosti.
Sám zde pracoval spoustu let a podivovat se nad výchovnými metodami už dávno
přestal. Pustil jim teplou vodu, nastavil jí akorát a šel na pivo. Jindra slíbil, že jí
pak zavřou a všechno poklidí.
Otta s Hynkem takové velké společné sprchy ještě neviděli, v jedné místnosti
odložili svůj šat a nazí pak přešli do sprch, tam bylo podél jedné stěny deset
sprchových růžic a podél druhé stěny dřevěná lavice pro odložení ručníku. Voda
se pouštěla jedním společným kohoutem.
Jak už to bývá, chlapecký národ je zvědavý, Otta s Hynkem byli nejen okukováni,
ale i zpovídáni, odkud jsou, kam jdou, co dělali celý ten čas, kam putují a tak.

70
Jejich pohublá těla a drobná zranění, udivovala mnohé hochy a Otta s Hynkem
byli i obdivováni za svou statečnost.
Když se všichni umyli a vrátily se na pokoj, povídá Jindra všem hochům.

„Kluci, je vám jasné, že o Ottovi a Hynkovi budeme mlčet a tvrdit, že tu jsou už

třeba od soboty, to k nám přijeli sourozenci Procházkovi a také Míla s Petrem.
Takže Otta s Hynkem přijeli s nimi. Je to jasné?! Pokud někdo něco prozradí tak
si to s ním vyřídíme, jasné!“

Všichni chlapci souhlasně říkali ano, jasan a i jinak projevovali souhlas. Mnohý
z nich to bral jako skvělé dobrodružství. V pozdním odpoledni šli všichni do parku
i prošli celý zámek, aby Ottu a Hynka seznámili se vším co kde je.
Jindra, pak při jedné příležitosti navštívil pana doktora Wincenta a vše mu
pověděl, mohl se na něj spolehnout, protože to byl Jindrův strýc.
Strýc se podivoval, jak vůbec mohli chlapci vzít do zámku cizí kluky, ale pak musel
přiznat, že to uskutečnili dobře.
„Pár dní je tady udržím, ale jen pár dní, než najdu způsob, jak je dopravit do
Pardubic. Válka je skoro na konci a němci jsou šílení. Jo a před večeří my je
přiveď, prohlédnu je a zanesu do stavu. Tak upaluj za ostatními.“ řekl pan
Wincent Jindrovi

Jindra byl rád, že se mu podařilo domluvit se se strýcem. Našel skupinku hochů,

jak hrají golf, takový malý na malé branky. I přidal se k nim.
Otta s Hynkem byli opět na nějaký čas v dobrých rukou. Opět se mohli volně
smát a nemuseli mít strach z hlasité mluvy a nemuseli se skrývat.

Část třicet dva – Úhrov / pokračování. Vypráví Hynek (11) a spol.

Jak to milé a příjemné odpoledne uběhlo, i první odpolední svačinu měli. Oj jaká
to byla dobrota, a přesto to byl jen
chléb máslem mazaný, pažitkou
sypaný. K tomu krásné jablko každý
dostal.
Zbytek dne byla jedna léčebná kúra
a to sauna s koupelí v ledové vodě.
Naposledy Otta s Hynkem něco
takového prožili před válkou o
prázdninách. Zde si saunování
náramně užívali.
Když ostatní děti šli před večeří
hrát různé hry do parku, nebo si jen tak povídat, vzal Jindra oba hochy ke svému
strýci a zanechal je tam.
Otta s Hynkem měli trochu ostych a obavu, avšak po chvilce již byli v pohodě.

71
„Tak vás pěkně vítám, mládenci, já jsem Jindrův strýc a místní doktor i ředitel
v jedné osobě.“
„Pár dní vás tu mohu nechat, ale i tak zkusíme zajistit vaší další cestu do
Pardubic. Teď si vás prohlédnu a zapíšeme nějaká ta data do vašich karet. A jistě
budete souhlasit, že pro jistotu změníme vaše jména. Teď se prosím celý
svlékněte.“

Otta s Hynkem byli rádi, že jejich skutečná identita nebude prozrazena. Svlékly
tedy vše, co měli na sobě a pan Wincent je prohlédl od hlavy až po paty se vším
všudy, jako lékař se vyptal na spoustu věcí, něco hoši věděli a něco ne. Po
skončené prohlídce je pozval na čaj a na máslové sušenky. Otta s Hynkem mu
vyprávěli celý svůj příběh.

Těsně před večeří se rozloučili a

připojili se ke svým novým
kamarádům, kteří směřovali právě
na večeři. Jídelna na zámku byla
prostorná a hezky zařízená.
Na stolech byli připraveni talíře,
hrnky a další nezbytné věci. Jídlo
bylo pro skoro padesát dětí
roznášeno denní službou. Tu vždy
tvořil jeden pokoj. A pravidelně
se střídali ve všech činnostech, ať už se jednalo o úklid, nebo škrábání brambor.
Jindrův pokoj dnes službu neměl a byli jinými dětmi obslouženi. K večeři se
podávala bramborová polévka a chléb. Jako zákusek bylo opět jablko.
Otta s Hynkem si opět po dlouhé době pochutnali.
Po večeři každý odnesl talíře i hrnky na určené místo pro použité nádobí.
Večerním procházka před setměním za účelem pozorování Netopýrů se vydařila.
Děti napočítali mnoho těchto nočních létavců a
obdivovaly jejich akrobatický let při lovu
hmyzu.
Byla skoro desátá hodina večerní, když se
chlapci vrátili na svou světnici a připravovali se
ke spánku. Každý se převlékl do noční košile a
uložil svoje denní oblečení do skříňky.
Také Hynek s Ottou již měli nachystané svoje
erární oblečení i prádlo. Po dlouhé době tak
mohli obléci čistou noční košili a ve své posteli
spát až do rána. V suchu, v teple a v pohodě.

72
Část třicet tři. Ryby a fotbal. Vypráví Hynek (11) a spol.

Tom se jim to spalo, ráno se ani nechtělo vstávat. A že byla sobota tak se taky
nešlo do školy, tedy té zámecké. Po probuzení které bylo v sedm hodin,
následovala krátká rozcvička venku v parku a to jen v nejnutnějším oblečení.
Běželo se okolo nějakých budov, cvičili se prostná a Hynek s Ottou zavzpomínali
na táborové rozcvičky. Ty byli skoro stejné, jen zakončené koupelí v rybníku.
Tady se šlo po rozcvičce do umýváren, pak úklid světnic a nástup na snídani.
Vše šlo docela v pohodě, nikdo nikoho nepopoháněl ani nepostrkoval. Bílá káva a
rohlík s margarínem i džemem chutnal jako nejlepší pochoutka na světě. Otta
s Hynkem si pomalu začali na svůj nový domov zvykat. I když věděli, že
zanedlouho pojedou dál.
Dopoledne bylo na programu chytání ryb v nedalekém zámeckém rybníku.
Němci jej zatím
nestačili úředně vylovit
a tak jednou za měsíc
byla k večeři i ryba.
Tedy pokud se něco
chytilo.
Chlapci nebyli
v rybolovu zase tak
špatní a za nedlouho
měli ve vezírku nějakou
tu chutnou rybu. Dívky
dopoledne sbírali skoro
podzimní plody a taky se
je učili zavařovat. I to
bude pro zimní měsíce dobrá pochoutka pro všechny děti.
Vše vypadalo jako zábava, ale byla to docela nutná práce. Nikdo jiný by zaopatřit
ústav takovýmto způsobem nedokázal.
Před obědem byla chvilka volna. Kluci jí využili pro fotbal a dívky se věnovali svým
zálibám, ať už se jednalo o
malování, vyšívání a podobně.
Po obědě se čas využil
k odpočinku, ten byl docela
povinný, ale i tak plně využit
k hrám, které nevyžadují moc
pohybu.
Odpoledne začalo drobně pršet,
ale i přesto všechny děti v pláštích
vydali na domluvenou práci do lesa.

73
Dělníci zde připravili nějaké vhodné zbytky dřeva po těžbě. Úkolem dětí bylo je
nakládat na vůz a zajistit tak otop pro zimní čas. Dřeva bylo dosti, ale lidí pro
jeho přesun málo. Tak tuto činnost museli zastat sami děti z ústavu. A lesní plody
byli malou odměnou za snažení.
K večeru bylo pro dnešní sobotu vše hotovo. Další práce v lese bude příští sobotu.
Návrat do zámku byl zpestřen hrou na Babu. Poslední Babu dostal Otta a už se jí
nezbavil.
Při práci se všichni více či
méně zaprášili a umazali.
Následovala cesta do
koupelny a do sprchy. Teplá
voda a voňavé válečné
mýdlo, udělalo z malých
mouřenínů opět pořádné
děti. Na pokoji před večeří
hráli někteří chlapci stolní
hry, jiní psali dopis rodičům
a další využívali čas volna,
jak jim bylo milé.
Ve stanovený čas se všichni
chovanci sešli opět
v jídelně. Zde znovu mohli mluvit i s jinými dětmi z dalších pokojů a třeba i
domlouvat sportovní mače, nebo jiné záležitosti. Večeře sice v těchto válečných
časech není zrovna nejlepší, ale je každý den tak jako jiné jídlo. Všem po dnešní
odpolední brigádě vyhládlo a s chutí snědli, co bylo připraveno na stolech.

Před večerkou si ještě trochu povídali, ale většina hochů na světnici již dávno
spala. Den to byl krásný a Otta s Hynkem se těšili na neděli.

Část třicet čtyři. Prší. Vypráví Hynek (11) a spol.

Za okny ťukal na parapet déšť, pršelo už od noci a také se ochladilo, avšak ranní
rozcvička byla pro nás hochy opět jen v trenýrkách. Dívky měli rozcvičku
odpuštěnou. Je to, podle nás kluků nespravedlnost, různě o tom povídáme a nelíbí
se nám to.
Vychovatel byl však v tomto neovlivnitelný. Po prostných, obíháme ještě několik
stromů v parku a pak na závěr přišli ke slovu kliky. Déšť byl zpočátku studený a
nepříjemný, nyní na konci rozcvičky byl již docela příjemný.
Ale každý z nás uvítal konec rozcvičky a návrat do pokoje. Tam následovalo
svlečený mokrých trenek a sušení ručníkem, pak oblečení nových čistých a rychlá
cesta do umývárny, někteří hoši se tím nezabývali a vzali si jen ručník a na čisté

74
prádlo zapomněli, takže se vraceli z umývárky na pokoj oblečení jen v ručníku, s
mokrými trenkami v ruce.
Snídaně po úklidu pokojů byla pro nás skoro zdravé děti a stále rostoucí,
výtečným zapuzením hladu,
povídáním o čemkoliv a dnes i
trochu vytýkání dívkám jejich
neúčast na rozcvičce. Bylo
to spíš laškování.

Dnes je neděle, jde se tedy

do kostela na ranní
bohoslužbu, všechny děti jsou
oblečené ve svátečním a
drobný déšť nám trochu
rozblátil cestu.
Lukáš od nás z pokoje, cestou
chytil žábu, Skokana zeleného. Schoval si jí do kapsy, a že v kostele uvidíme
srandu.
Taky, že jo, žábu dal do nádoby se svěcenou vodou u vchodu do kostela, Skokan
chvilku ve vodě seděl a jakmile jedna starší paní si chtěla smočit prsty ve
svěcené vodě, žabák vyskočil přímo na
ní a od ní do prostoru kostela.

Paní a další lidé se hodně lekly, vznikl

menší chaos, křik a když žabák někam
zmizel, byl u nás kluků už vychovatel.
Jeho pohled nám stačil, abychom
pochopili, že to jen tak neprojde.

„Bude výprask, to si piště.“ povídá

Matěj, on je totiž zvyklý z domova na
výprask skoro za vše.
„Ba nebude, tady se na to nehraje. Ještě jsem neviděl, že by vychovatel přehnul
někoho přes koleno a naplácal mu.“ opravil Matěje Jindra.
„Možná budeme navíc škrábat brambory, nebo nám na čas zakážou fotbal.“
dopověděl Jindra.

Bohoslužba plynula velmi pomalu, Otta s Hynkem však se zájmem sledovali

křesťanskou bohoslužbu, jelikož oni jsou Židovského původu a chodili s otci do
synagogy.
Po skončení bohoslužby už venku nepršelo. Někde z trávy se však ozývalo
posměšné kvákání.

75
 Návrat do zámku byl již provázen sluníčkem,
cesta pomalu vysychala a louže se staly pro
hochy zpestřením cesty. Boty i ponožky nesli
v ruce a výhodou pro brouzdání loužemi byli
krátké kalhoty.
Stromy už byli skoro bez listí, podzim byl
zde. Je Listopad a za měsíc bude nový rok
1943.

Na pokoj k nám přišel pan vychovatel, vyptal

se, jak se dostala žába do svěcené vody a kdo
jí tam dal. Lukáš, jist si, že nedostane výprask
se k činu přiznal, pan vychovatel nám všem
chvilku povídal o tom jak se chovat v kostele
a i o pohnuté době. A že by se jindy mohla
taková lumpárna, nevyplatit ústavu.
Nakonec nám uložil trest v podobě hrabání
listí v zahradě, místo fotbalu, nebo jiných her.
Pak nám rozdal dopisy od rodičů a s těmi, kterým dopis nedorazil si aspoň ještě
chvilku povídal.

Do oběda jsme měli volno. Ondra, to je další hoch u nás na světnici, si četl knížku
o tajemném bratrstvu, které podnikalo různé dobrodružné akce. Bratrstvo mělo
taky tajné místo ke scházení, vlajku, zákon a různé obřady.
Když jsme odpoledne hrabali listí, přišel Ondra s tím, že bychom si mohli takové
tajné bratrstvo založit.

„A kde se jako budeme scházet a co

budeme vlastně dělat?“ ptal se Péťa
nejmladší hoch z našeho pokoje.

„No, to ještě nevím, ale mohl by to být náš

první tajný úkol, najít klubovnu, nebo
skrýš, nebo tak něco.“ pověděl Ondra

„A kdy to jako chceš hledat, vychovatel na

nás pořád kouká a večer je brzo tma.“ ptal
se Honzík

„Třeba dnes večer místo koupání a mytí,

stejně nás skoro nikdy nikdo nekontroluje
a pak ty dvě hodiny i s volnem jsou akorát.
A abychom nevzbudili v nikom žádné

76
podezření, tak si do umývárky vezmeme věci na mytí a vytratíme se, pak
půlhodiny před večerkou se rychle umyjeme a vrátíme se na pokoj.“ přednesl svůj
plán Ondra.

„To zní dobře, jdem na to.“ zakončil tuto záhadnou debatu Vašek.

Dál už jen tak povídali a přemýšleli i nahlas, co by mohli všechno podnikat, kam se
vždy tajně podívat a i koho třeba z dětí za nějakou špatnost potrestat.
Plánů přibilo a docela jim trest – hrabání listí už nevadil. Práci odvedli vzornou,
pochválil je pan vychovatel. Za to mohli jít dřív jakoby hrát fotbal. Avšak chlapci
se rozhodli využít tento čas po svém.
Dobrodružství začíná.

Část třicet pět. Hledání v zámku. Vypráví Hynek (11) a spol.

„Tak kde začneme, ve sklepě, nebo na půdě?“ ptal se Jindra s míčem v rukou.
„Já bych zkusil ten sklep.“ odpověděl Ondra
„Sklep, bude ale vlhký a bude tam tma.“ snažil se říci svoje Vašek
„Hurá, jde se na půdu.“ radostně vykřikl nejmladší Péťa a dostal drobný
šťouchanec od Honzíka „Co křičíš, nekřič, co když nás někdo uslyší!“
„Aha, tak potichu Hurá, jde se na půdu.“ zašeptal Péťa

Chlapci se tedy vypravili po

chodbě směrem k točitému
schodišti a pak opatrně a hlavně
potichu stoupali do vyššího patra,
kde byl taky vstup na půdu zámku.

„A kudy se na tu půdu vlastně

jde?“ optal se Lukáš „Je to tu
samé dveře do podkroví kde nikdo
nebydlí a které to asi budou?“

„Postupně zkusíme všechny.“

rozhodl Jindra

Chlapci zkoušeli jednotlivé dveře,

většina jich byla zamčená a ty
které šli otevřít vedli do
podkrovních pokojů, kde bylo
mnoho různých věcí a sloužili jako
skladiště, nepotřených věcí.

77
Už se zdálo, že najít vstup na půdu bude nad jejich síly, a že se budou muset
poptat nenápadně lidí v zámku, které to jsou. Avšak štěstí jim přálo, u zdi byla na
jednom místě přistavená skříň, jenom jedna v chodbě na celém patře. Když už
obešli skoro celé patro a nálada pro hledání vchodu poklesla, otevřel Péťa jen tak
ze zvědavosti starou dost pošramocenou skříň, v ní za několika kabáty viděl, že
jsou další dveře. Skříň neměla totiž zadní stěnu. Někdo jí vynesl do posledního
patra a pak na skříň asi zapomněli.

„Kluci! Tady jsou asi ty dveře na půdu!“

volal skoro potichu Péťa na ostatní
hochy, kteří již šli ke schodišti.

„Jasně a já jsem z Marsu.“ odpověděl

trochu nevrle Otta.

Hochům to však nedalo, vrátili se a

mezitím zmizel Péťa ve skříni, stiskl kliku
u dveří zabudovaných do zdi, ty se
skřípotem neochotně pomalu otevřeli.
Klíč byl v zámku zevnitř vstupu na půdu.
Sluneční světlo procházející půdními
okénky v prachu vytvářelo paprsky a
ozařovalo tak cihlové schodiště,
neomítnuté stěny, slámu na schodech i
pavučiny.

Kluci zůstali stát ve dveřích, dívali se do jiného světa a pak Hynek prolomil ticho,

„Tak jdeme ne?“

S chutí a lehkostí vyběhli po schodech na půdu zámku. Jen Péťa ještě za sebou
zavřel skříň a i dveře
od půdy. Klíč si však
dal do kapsy, se slovy
„Pro jistotu.“

78
Část třicet šest. Na půdě. Vypráví Hynek (11) a spol.

Chlapci vyběhli po schodech, až se za nimi prach vířil. Zastavili se na půdě a

rozhlíželi se, půda zámku byla veliká a rozlehlá. Kam se jejich oči podívaly, byli
samé zajímavé věci dávno odložené a pro hochy mnohdy neznámé funkce.
Byli tu i věci v balících a koších, co museli uvolnit místo v zámku pro současné
využití.
Chlapci se dali do prohlížení půdy, každý se vydal sám na průzkum, každý šel za
svým dobrodružstvím. Jen občas se jejich kroky setkali a pak společně zkoumali
ten, nebo jiný předmět. Občas prohlíželi krabice s různými fotografiemi, snažili
se číst staré knihy, které zde byli v jedné skříni, zkoušeli i postavit model
něčeho v jedné stavebnici.
Na půdě bylo množství obrazů i zrcadel. Našly i skříně plné ošacení, zaujala je
jedna skříň plná dětského oblečení, bylo však takové historické, ale nevypadalo
roztrhaně, bylo jen odložené. Kluci se rozhodli si nějaké ty šaty vyzkoušet, dívčí
šaty samozřejmě odložily stranou a rozdělily si mezi sebe některé chlapecké
ošacení, které bylo
přiměřené k jejich věku.
Prožívali chvíle nadšení a
radosti z nového, něčeho
tajemného a snad i
zakázaného.
Mnohdy zkompletování
šatů neodpovídalo, ale to
nikomu nevadilo. Kluci,
využily přítomná zrcadla
k tomu, aby mohli sami
sebe prohlédnout. Srandy
při tom užili velmi mnoho.
V jednu chvíli si Jindra všimnul, že se zešeřilo.

„Kluci uklízíme a mizíme, jsme tu asi už moc dlouho.“

Řekl a na věžních hodinách odbyla sedmá hodina, čas večeře. Na půdě byli přes
tři hodiny, tak rychle jim ten čas utekl.

„Po večeři se vytratíme aspoň na hodinu a s baterkami už konečně budeme hledat

tu klubovnu, tedy místo pro ni. Všimnul jsem si nějakých dveří vzadu směrem
k věži. Tam se taky po večeři podíváme.“

Dopověděl Jindra a chlapci se vydali na večeři. Počínali si velmi opatrně, co kdyby

je náhodou někdo zahlédl. Naštěstí, moc personálu na zámku v této denní době
není a tak kluci měli opět štěstí.

79
Cestou do jídelny potkali, straší slečny, které se
podivovali, od čeho jsou tak zaprášení. Až teď
hochům došlo, jak vlastně vypadají, takto by se
jejich plány brzy pokazili. Urychleně zaběhli na
toalety a alespoň smyli viditelný prach a
pavučiny.
Po večeři se vydali s baterkami opět na půdu,
venku se již velmi zešeřilo, a na půdu jistě světlo
není zavedeno.
Teď měla tato tajná výprava ještě větší napětí.
Pokud jdete na půdu v za denního světla, tak je
to docela normální, ale za šera nebo v noci, je
úplně něco jiného. Mladší chlapci měli docela
strach a drželi se raději při sobě. Co kdyby na ně
něco z temného kouta vyskočilo. Každý stín teď
tady naháněl strach. A zvláště když jste posvítili do zrcadla.
Nakonec všichni došli na konec půdy, ke stěně kde byli dveře. Chvilku před nimi
stáli, nikdo se neodvažoval vzít za kliku a stisknout jí.

„Tak kdo je otevře.“ Optal se potichu Ondra

V nastalém tichu povídá Jindra. „Budeme losovat. Mám tady zápalky, je nás
devět, vyndám devět zápalek a jedné ulomím hlavičku. Ten kdo si jí vytáhne,
otevře dveře.“

Všichni chlapci souhlasili. Jindra nachystal devět zápalek a jedné z nich ulomil
hlavičku. Po krátké chvíli k němu přistupovali a každý si vytáhl tu svou zápalku.
Pokud si hoch vytáhl celou zápalku, slyšitelně si oddychl, až po chvilce se ozvalo
zoufalé

„Ach, ne!“
To byl Péťa, nejmladší z party kluků.
Péťa si vytáhl zápalku s ulomenou
hlavičkou.
Avšak, je to hrdý hoch a tak se nadechl
a než stiskl kliku všiml si, že chlapci
podstoupili o kousek dál od dveří.
Péťa stisknul kliku a dveře se dali
otevřít, velmi potichu a lehce. Když je
Péťa otevřel a všichni posvítili
baterkami do místnosti, přestali skoro
všichni dýchat, ohromením nemohli
udělat krok, natož vydat hlásku.

80
Část třicet sedm. Záhadná klubovna. Vypráví Hynek (11) a spol.

Jejich svítilny odhalili místnost v níž byli židle okolo stolu, na stěnách nějaké
tabule, asi nástěnky, při stěně stála knihovna a u komína, vzadu v místnosti
dokonce kamna s připravenou hromádkou dřeva. Stěny byly vytvořené
z ohoblovaných prken, takzvaných palubek. Byli tu i zarámované fotografie
skupiny několika chlapců, přibližně v jejich věku. Obrázky vypovídali o bohaté
činnosti party, snad nějakého klubu.
Na podlaze byl položen koberec. Na stole ležely nějaké sešity a pod stropem byli
zavěšeni modely letadel, balonů i jiných strojů. U druhé stěny stála police plná
časopisů, sešitů, papírů, i různých pomůcek pro psaní, kreslení a rýsování. Také
vedle police se nacházela
otevřená bedna
s nejrůznějším nářadím.

Chlapci se nahrnuly do
staré a záhadné klubovny,
zavřely za sebou dveře a
Jindra povídá:

„Teda kluci, to jsem

nečekal, komu to tu asi
patřilo?“
„To musíme teprve zjistit
a víte co je nejlepší?“ ptal
se všech Ondra a hned si taky odpověděl.
„Že, vlastně jsme našli naší budoucí klubovnu!“

Chlapci sborově souhlasili a začali při baterkách prozkoumávat klubovnu. Všechno

pokrýval prach a pavučiny, ale nebylo toho zase tak moc.

„Klucíí, tady je nějaký vypínač, asi tu bude světlo!“ povídá trochu nahlas Péťa.

A opravdu, baterky teď svítili na vypínač a jejich kužele světla běžely po

kabelech až k žárovce u stropu. Vedle žárovky bylo okýnko s roletou.

Péťa už se chystal otočit vypínače a rozsvítit žárovku, když jej zastavil na

poslední chvíli Honzík.

81
„Počkej, napřed zkusíme zatáhnout tu roletu, nikdo nemusí vidět, že se tu svítí.“

Roleta zpočátku dávala najevo svou nechuť k roztažení, ale jemným cukáním
vpřed a vzad se dala do pohybu, zakryla celé střešní okno.

„Bude jí to chtít promazat.“ konstatoval Matěj

Teprve teď mohli chlapci rozsvítit žárovku. Nažloutlé světlo zaplnilo celou
klubovnu, teprve teď si mohli hoši naplno prohlédnout celou místnost a vychutnat
pohled na vysněnou klubovnu. Každý prohlížel dle svého zájmu něco jiného. Do
nastalého ticha promluvil Hynek.
„Tak si myslím, že už vím, komu to tu patřilo.“

A na stůl do prachu položil KRONIKU. Chlapci se seběhli okolo stolu a s napětím

poslouchali Hynka, jak čte první list
v kronice.

„Toto je zápisní kniha Klubu Mladého

Hlasatele, číslo 218. Kamarádi
z Uhrova.
Bohumil Slávek, 14 let – vedoucí
klubu, Svatopluk Hanák, 12 let – písař,
Členové: Rudolf Jezera, 11 let, Jiří
Jezera, 12 let, Jan Holub, 13 let,
Vladimír Pečenka, 12 let“

„Naše heslo: Pospolu pevně

Pokřik: Bobr, Bobr, dobrý druh, má
rád vodu čistý vzduch. Bratře Bobře
každý den k pilnosti Buď připraven!“

„Náš klub existuje od 28.Dubna roku

1939.“

„A tady jsou podpisy všech chlapců,

co měli tento klub.“ Ukázal Hynek
chlapcům kroniku.

82
„Třeba ještě žijí, je to jenom pět let co byl založen tento klub.“ pověděl Lukáš

„Možná ano, ale na to se pokusíme přijít až třeba zítra, za chvilku bude večerka a
my musíme být v posteli kvůli kontrole.“ řekl Jindra

Hynek zavřel kroniku, vrátil jí na své místo a chlapci opustili klubovnu. Po návratu
do svého pokoje se po večerní hygieně uložili ke spánku. Avšak události uplynulého
odpoledne a večera jim dlouho nedali spát, stále každý z nich musel myslet na
původní klub.
Co to bylo za hochy, co asi prožívali a kam se vytratili? Byli to snad obyvatelé
zámku, nebo z blízkého okolí?
Takové a i jiné otázky se hochů promítali v hlavě. Mnohý usnul až k půlnoci.
A i sny byli trochu divoké.

83
Část třicet osm. Úklid v klubovně. Vypráví Hynek (11) a spol.

Podzimní ranní sluníčko vyhánělo děti z postelí, ale našim hochům se tak chtělo
ještě spát. Nedalo se však nic dělat. Je pondělí a začíná další válečný týden.
Na rozcvičku doběhli jako poslední, trestem od vychovatele za to bylo běžet o
dvě kolečka okolo altánu a skleníku navíc.
Myšlenkami však byli jinde, v klubovně Klubu Mladého hlasatele. Pokud měli kluci
možnost mluvili o všem možném, nejvíce je zajímalo kdo byli Ti hoši z klubu a kam
se po začátku války poděli.
Že by klubovnu našli němci bylo dost nepravděpodobné, jelikož klubovna byla
opuštěná bez známek ničení věcí, jak to mají němci ve zvyku.
Dopoledne se však přihodila nemilá událost, na zámek přijeli němci. Chvilku mluvili
v ředitelně s Jindrovým strejdou a pak nechali nastoupit všechny děti na nádvoří.
Podle seznamu vyvolávali jedno jméno za druhým a ten dotyčný se musel ohlásit.
Nových dětí se ptali, odkud jsou a jak do léčebny dostali.
Ptali se i Hynka s Ottou, v chlapcích byla malá dušička. Byli by neradi, kdyby se
něco pokazilo.
Nakonec němci byli spokojeni a odjeli. Od Jindry se Hynek a Otta dozvěděli, že
je to běžná kontrola jednou za měsíc.

„Nemusíte se bát, ještě nikoho neodvezli“ pověděl jim Jindra

„A co když ti kluci z půdy byli takto odhaleni a němci je odvezli?“ ptal se Péťa

„To by se tady něco o tom vědělo“ odmítl Jindra tuto domněnku

Dopolední vyučování z hudební výchovy, latiny, aritmetiky a německého jazyka

uplynulo poměrně rychle.
Mezi chlapci ve třídě kolovali psaníčka s různými otázkami a odpověďmi. Ostatní
žáci ve třídě si tak nemohli nevšimnout, že se něco děje. Ale co, to zatím
nevěděli.

Před obědem se chlapecké osazenstvo léčebny vydali

pracovat do nedaleké obory a dívky poklízet
zahradu. Připravovat jí na jarní osev a podobně.

Kluci měli za úkol spolu s lesními dělníky opravit

oplocenku, kterou poškodili padající stromy, nebo i
samotná zvířata. Také vyměnili již ztrouchnivělé
části.
Hoši se tak opět dostali nejen do přírody, ale i
k pracovním nástrojům, jako je pila, sekera, srp,
kladivo, kleště a k dalším.

84
Samozřejmě tím prohlubovali svojí zručnost a učili se spolupracovat. Nebylo zde
nouze o škrábance, zadřené třísky a i klepnutí do prstu kladivem, místo do
hřebíku.
Chlapci to brali zcela jako běžnou součást každodenní činnosti. Vždyť víc jak
polovina jich byla z vesnic nebo malých měst.
Při návratu do zámku však došlo ke zranění jednoho hocha z druhého pokoje.
Martin, tak se jmenoval a bylo mu jedenáct. Vyhazoval jen tak při chůzi větve nad
sebe a nedíval se, kam dopadnou. Starší chlapci mu říkali, aby to nedělal, že je to
dost hloupí nápad, ale Martin nedbal jejich rad.
Jedna taková větev, vyhozená nad hlavu, dopadla přímo za jeho košili a sjela mu
po zádech až do kalhot. Jeho výkřik upozornil ostatní, že je něco v nepořádku a
přiběhli na pomoc.
Martin potrestal sám sebe, avšak bylo to velmi nemilé, kluci mu sice větev vyndali,
ale silně poškrábaná záda, nevypadala dobře.
Trochu plačícího Martina dovedli v zámku k panu Wincentovi.
Ten zběžně prohlédl jeho zranění a řekl
mu, aby se svlékl a položil se na lehátko.
Dlouhé škrábance se táhli od krku až na
zadek, větev měla hodně větviček a ty
byli dost ostré.
Martin ležel skoro nahý na lehátku a ten
den již podruhé sténal a drobně brečel,
jak mu pan Wincent čistil rány.

Polední klid využili naši hoši ke spřádání

plánů pro odpolední volno. Rozhodli se klubovnu uklidit, každý měl za úkol sehnat
něco na úklid, hadr, kbelík, koště, třeba i houbu, nebo jádrové mýdlo.
Podzimní počasí je nevyzpytatelné, chvilku je krásně slunečno a za chvilku fouká
silný vítr s deštěm. To to by však nebyl ozdravný pobyt, aby se nevyužilo taky
takové počasí. Jde se na plánovaný odpolední výlet, cílem jsou prameny zdejšího
potoka. Dívkám byla určena kratší přímější trasa a chlapci se vydali po předem
naplánované trase.
Překážkou není nevhodné počasí, ale nevhodné oblečení, nebo boty. Kdo jak se
obul a oblékl, poznal za chvilku. Někteří chlapci promokly záhy a jiným jen
nateklo pořádně do bot. Nikdo to však nevzdal, i když mladší hoši si občas
zaplakali. Nebylo jim to však nic platné, museli se zapřít a vydržet.
V závětří lesa bylo fajn, tolik vítr nestudil a i déšť zmírnili stromy.
Prameny zdejšího potoka tvoří tři vývěry, nad každým je stříška a pramen lze i
pít. Dívky i kluci si poslechli historii pramenů o jejich nalezení a vydali se jinou,
kratší cestou zpět na zámek. Promáčené děti se dali do sušení mokrého ošacení,
jiní šli rovnou do sprch do teplé vody a další šťastnější, sušší hráli svoje hry.

85
V pozdním odpoledni déšť a vítr ustal a opět svítilo sluníčko. Naše parta po
převlečení tajně nepozorovaně odešla do posledního patra a tam vyhledali místo
kde lze nabrat tekoucí vodu, bylo to jako na každém patře, místnost vedla
záchodů určená ke skladování úklidových věcí. Taky je náležitě chlapci ocenili.
Natočili do dvou kbelíků vodu a potichu opět prošli skříní až na půdu.

Od jejich poslední návštěvy sice uplynul den, ale s úlevou zjistili, že tu od té doby
nikdo nezvaný nebyl.

„Tak se dáme do díla“ pobídl hochy

Jindra

Avšak nebylo třeba je moc pobízet,

předem si řekli kdo co bude uklízet
a jak se to bude dělat. Napřed se
setřel a sfoukal prach ze všeho
možného, potom setřeli podlahu a
otřeli nábytek, nezapomněli ani na
kamna, popel dali do uhláku a ten si
připravili k odnesení za dveře klubovny.
Nakonec se rozhodli umýt i střešní okno. Péťa, nejmladší a nejdrobnější hoch,
vylezl na Jindrova ramena a postavil se na nich. Rovnováhu udržoval tak, že se
přidržoval napřed stěn pak stropu a nakonec okna. Honzík mu hodil navlhčený
hadr a Péťa jej musel chytit jednou rukou, druhou se držel okna.
Když už bylo okno čisté tak
stejnou cestou, slezl
z Jindrových ramen.

„To vám kluci bylo super, takové

dobrodružství“ povídal nadšeně.

„Tak máme uklizeno a je čas začít

pátrat“ řekl Jindra

A chlapci se opět začali rozhlížet

po klubovně, prohlížet fotky,
listovali v knihách, zápisnících a
nakonec svoje poznatky zapisovali do sešitu.

Začetli se i do staré kroniky, prožívali v duchu jednotlivé příběhy hochů a pomalu

začali v mysli rozplétat celý příběh.
Po začátku okupace a války, klub ještě existoval, tvořili jej hoši z nedalekého
okolí a i ze zámku.

86
Na zámku žili bratři Jezerovi, jejich rodina byla Židovského původu, tak jako
Otta s Hynkem. Tu rodinu němci odsunuli a klub ukončil nechtěně svou činnost.
Starší chlapec z vesnice nedaleko zámku, byl nasazen na práci v Německu.
Zbývají tedy, Svatopluk Hanák – písař klubu, Jan Holub a Vladimír Pečenka.
Naše parta se tedy rozhodla vypátrat, co se s nimi stalo a kde se teď nacházejí.

Byla hodina do večeře, Hoši vše pečlivě vrátily do knihovny, poklidili ostatní věci a
vydali se změnit svůj vzhled, z ušpiněných hochů v čisté vymydlené. Ve sprchách
nikdo nebyl a tak mohli nerušeně mluvit o svých plánech, pro příští dny.

Část třicet devět. Vyprávění pana Wincenta. Vypráví Hynek (11) a spol.

Prosincové sychravé dny, většinou uvěznili všechny děti v zámku. Dopoledne to

ještě šlo, byla škola, nějaká ta práce apod.
Odpoledne již bylo na fantazii všech, jak se zbytkem dne do večerky naloží.
Odvážnější se vydávali ven do zámeckého parku, ale dlouho tam nebyli. Silný vítr,
déšť a občas i první sníh neumožňoval mimo zdi, delší pobyt.
Naši chlapci se jednoho dne vydali za panem Wincentem, Jindrovým strýcem, aby
vyzvěděli více. Jindra se na klub optal strýce dřív a až dnes se našel vhodný čas
na větší povídání.
Mezi tím hoši pilně pracovali ve své klubovně, nejen že jí dobře opatrovali, ale i
sepsali listinu Věrnosti klubu, který si založili po vzoru klubů Mladého hlasatele.

87
Začali opět psát do kroniky, jak klubovnu našli, co vypátrali o původním klubu, o
založení nového klubu a jejich činnosti.
Chlapci se začali zdokonalovat v tábornických dovednostech, teď například se
učili určovat stromy a keře bez listí, jindy pořádali turnaj v uzlování, nebo ve
stavbě papírových Vlaštovek na čas.
Mnohou inspiraci čerpali z časopisů, které nalezli v klubovně a z knih o táboření a
podobně.

Teď nadešla, chvilka kdy

se snad, dozví, co se
vlastně stalo, s původním
klubem a jeho hochy.

„Tak vás hezky vítám,

pojďte dál, chlapci. Jistě
si rádi dáte čaj a
sušenky.“
Jindra mi povídal, že se
zajímáte o ten klub, co
sídlil na půdě, v klubovně.
On to původně byl
Holubník, ale hoši si tu místnost předělali. Holubi zde už stejně nebyli.“
„Jak Jindra povídal, klubovnu jste našli náhodou, měl bych vám to vlastně
zakázat, ale budu dělat, jako že o tom nevím.“
„Takže, původní klub měl svojí činnost i po začátku války, ale dobrá polovina těch
hochů musela se svými rodiči odejít pryč a ti ostatní se vytratili. Vím, že se
mluvilo i o tom, že jejich rodiny odjeli do Anglie. Také se povídá o zatčení celé
jedné rodiny myslím, že to byli Hanákovi. Měli prý pracovat pro partyzány, ale
kdo ví. Jisté je, že ze dne na den tam už ta rodina nebyla. Té noci ve vsi slyšeli
hluk aut, štěkot psů a křik Němců. Takže byli asi zatčeni.“
„Asi jsem vám moc nepomohl, ale kluci to byli šikovní, vzorní v učení i chování.
Ale jedno vám prozradím, bylo to stejní kluci jako vy, taky dovedli udělat pár
pěkných rošťáren a občas za to dostali od svých tátů, na holou řemenem.

Naši kluci potom ukázali panu Wincentovi kroniku klubu, povídali o svých plánech a
domluvili i pár maličkostí pro svou klubovnu.
Návštěvu ukončili krátce před večeří, to aby stihli ještě zanést kroniku zpět do
klubovny.

88
Večerní program byl opět věnován činnosti v klubovně. Tentokrát chlapci začali
s morseovkou. Každý si nakreslil svého pavouka, pro snadnější práci se znaky a
postupně se střídali v převádění slov do morseovky a zpět.
Jen všechno co vytvořili, nebo napsali, muselo vždy zůstat v klubovně. Nesměli si
to vzít sebou dolu do zámku. Co kdyby to někde ztratily a nepovolaný člověk to
našel.
Když večer uléhali do svých postelí, za okny začalo v poklidu hustě sněžit.

89
 Část čtyřicet. Vánoce. Vypráví Hynek (11) a spol.

Ráno se všichni probudili do bílé sněhové peřiny. Za okny, kam se kdokoliv podíval,
bylo bílo, a kolik sněhu za noc napadlo? Hodně moc.
Dnešní ranní rozcvička byla jasná. U hlavního vchodu do zámku vyfasovat lopaty a
sníh z cest pěkně odházet.
Než nastal čas na snídani, sníh byl odházen z cesty až k vjezdu do parku.
Také mnoho sněhu skončilo za oděvem a v botách všech dětí, které s radostí
v bílém nadělení dováděli.
Pokoje se tak staly sušárnou, radiátory byli obložené oděvy i botami.
Pomalu se blížili Vánoce a s nimi i Štědrý den. Školní povinnosti trochu ustoupily a
každý si našel nepsanou povinnost vyrobit, nebo sehnat nějaký ten Vánoční dárek.
I naše parta se činila a každý
opatrně střežil to svoje Vánoční
tajemství. Klubovní činnost však byla
i v tuto dobu v plném tajném proudu.
Kluci už uměli dobře Morseovu
abecedu, rozpoznají stromy i bez
listí, dle větviček a pupenů.
A mnoho dalšího podnikají, když
nemusí se zabývat svými
povinnostmi.
I několik výletů také měli, každý
výlet byl připraven ve spolupráci s panem Wincentem, tak aby se nevzbudilo
podezření u úřadů.
Teď o Vánocích si řekli, že vyrobí, nebo připraví Vánoční dárek pro klub a i pro
každého člena. A to není zrovna jednoduché.
Denní radovánky v zasněžené krajině dali aspoň zapomenout na válku a umožnili i
netradiční sporty, jízdu na lyžích, na saních i obyčejné koulování a stavění
Sněhuláků.
Den Štědrovečerní se přiblížil, jeden zámecký sál se proměnil v síň, kde byl
postaven velký Vánoční stromek, všichni se podíleli na jeho výzdobě. I v kuchyni
ten den bylo potřeba více pomocníků. A Štědrovečerní večeře byla opravdu
bohatá. Taková jako kdyby válka nebyla.
Pan Wincent měl úvodní řeč, po níž následovala samotná večeře. Zakončená
společným přípitkem, moštem z jablek samozřejmě.
Pak nadešlo nadělování Vánočních dárků a na každého se dostalo. A děti si
navzájem rozdávali svoje dárky, které připravili pro svoje kamarády. Radost
neznala konce. Dnes se spát šlo velmi pozdě, až po půlnoci, po půlnoční mši.
Cesta do kostela, byla ve tmě s nebem plným zářících hvězd. Světlo lamp a loučí
se odráželo ve sněhu, takže bylo dobře vidět na cestu. Půlnoční mše netrvala

90
dlouho, cestu zpět v mrazivém počasí s poletujícím sněhem uskutečnili velmi
rychle. Chlapci ještě na pokoji zavedli hovor na téma jak se slaví Vánoce u těch
co jsou Židovského původu. A tak Hynek s Ottou mohli povídat o Chanuce a
zvycích během Židovských vánoc. Postupně však všichni usnuli.
Prosincové počasí přinášelo nejedno překvapení. Několik dní sněžilo a zdálo se, že
všechno zapadne sněhem, na to
přišla obleva a teploty skoro
k deseti stupňům. Jindy uhodily
pořádné mrazy, že topení v zámku
nestačilo vyhřívat pokoje.
Čas v zámku ubíhal podle měřítek
hochů a dívek, učením, hrou,
zábavou, i nějakou tou rošťárnou.
Blížil se pomalu Nový rok, rok
1944. A sním i rozhodnutí co dál.

91
 Část čtyřicátá první. Sněžný příbytek. Vypráví Hynek (11) a spol.

Nový rok 1944, přinesl nejen sněhovou nadílku a sní i radost všech dětí, vždyť
pobyt venku na sněhu je tak skvělý, koulování, sáňkování, stavění sněhuláků a
hradů. Na zamrzlém rybníce se bruslí a tak dál.
Konec Ledna přinesl i trochu smutku, polovina dětí končí na zámku v léčebně svůj
pobyt. Za nedlouho přijedou nové děti. Naše parta hochů však zatím zůstává
pohromadě. Ne však na dlouho, k létu pojede domu Ondra, Péťa a Honzík. Již teď
by měli jet, ale Jindra přemluvil na žádost chlapců strýce, aby mohli ještě zůstat.
Pan Wincent po několikerém telefonování a po poradě s jejich rodiči, oznámil
chlapcům radostnou novinu, že mohu ještě zůstat. Nejvýše však do léta.
Ve volnu byl jejich klub „Kamarádi“, bud v přírodě, nebo ve své klubovně.
Jednou Jindra četl časopis Mladý hlasatel a našel tam článek o zimním táboření.
Jindra chlapcům článek
přečetl a všichni souhlasili
s návrhem, že to musí
vyzkoušet.

„No jo, ale to se dozví i ostatní

děti a budou to chtít taky
zkusit.“ řekl pojednou Hynek
„Nebojte, zajdu za strejdou a
něco vymyslíme, mnoho dětí si
to vyzkoušet chtít nebude a
někteří ani nemohou.“
odpověděl Jindra

Zbytek pozdního odpoledne se nesl v plánování co ze sněhu postavit, zda iglú,

nebo nějaký, něco jako hrad. Nakonec vznikl nakreslený plánek přístřešku
s kostrou z kulatinek a obležený sněhovými kvádry.

„Co vybavení, v čem budeme spát.“ ptal se Vašek

„Tak si v knihovně půjčíme nějaké knížky, které napsali polárníci. Tam jistě
najdeme nějaké návody co a jak.“ přišel se svou Lukáš, který velmi rád četl
všechno, co bylo jen trochu dobrodružné a zajímavé.

Jak kdo řekl, tak taky udělal, Jindra dohodl jako by léčebný plán na stavbu
přístřešku ze sněhu a přespání venku v zimě. K tomu byli vybráni další chlapci,
nebo se i sami přihlásili. Děvčatům takovou zkušenost zatím pan Wincet nepovolil.

„Až, jak dopadnete vy, Jindro. Dívky jsou slabší než vy chlapci. Uvidíme, sám jsem
na to zvědav.“ pověděl Jindrův strýc, pan Wincent

92
Do týdne stály přístřešky čtyři, každý pro čtyři hochy. Postaveny, byli podle
návodu v jedné knížce, kterou v knihovně našel Lukáš.
Zbývalo jen opatřit dostatek dek a něco jako spací pytle, s tím si poradili ostatní
zaměstnanci léčebny. Navíc podlaha přístřešku byla pokryta slámou.
Vybraní chlapci a tajný klub Mladého hlasatele, se snažili využít čas k otužování
svých těl pod pečlivým dohledem lékaře, pana Wincenta.
Ranní sprchování studenou vodou bylo pro některé hochy, dle jejich reakce na
vodu a následném povídání, bylo k nepřežití.
Ranní rozcvičky ve sněhu a v mrazu, jen
v trenýrkách, kupodivu nikomu nevadili.
Účastnili se jich i ostatní chlapci, kteří
přespávat ve sněhových přístřešcích
nebudou. Tak trochu vybraným hochům i
záviděli a snažili se je přemluvit na tajné
přespání. To však Jindra a ostatní odmítali,
protože by to pokazilo důvěru, kterou jim
Jindrův strýc věnoval.
Nadešel den „D“, ráno vybraní účastníci
zimního denního pobytu mimo budovu, se
nastěhovali se vším potřebným do svých
sněhových přístřešků.
Samozřejmě se běžného denního programu
účastnili, jen s tím rozdílem, že si vařili sami
na ohni z konzerv a tak podobně.
S blížícím se večerním stmíváním, se
k některým chlapcům dostavila i úzkost, a
drobný strach. Avšak jejich hrdost jim
nedovolila to vzdát. Po společné večeři, poseděli u ohně a pak se rozloučili
s panem Wincentem, který jim popřál dobrou noc. Za chvilku šli do svých
sněhových domečků. Na nebi svítily hvězdy a měsíc sliboval mráz.
Přístřešky byli, vybaveny slaměnou podestýlkou, několika vrstvami dek a pak byli
k dispozici deky k přikrytí.
Na radu Jindry se všichni převlékli do jiného oblečení, jelikož v tom v čem po
celý den chodili, by je v noci chladilo. Drobně propocené oblečení, to umí zcela
dokonale.
A pak po celodenní venkovní námaze a všech těch přípravách konečně spali venku,
v zimě, v přístřešku. Kupodivu se ráno probudili svěží a bez pocitu zimy.
Dokonce se účastnily i ranní rozcvičky, jak se stalo dávno zvykem, jen v trenkách
a bosi.
V následujících dnech po těchto dobrých zkušenostech, si zimní den a přespání
vyzkoušeli i dívky. Také s nadšením a úspěchem.

93
Za zmínku stojí, že v dalších letech se tato činnost zapojila do léčebných
procedur.
Vraťme se však k našim dětem do období druhé světové války, co přinesou další
dny?

Část čtyřicátá druhá. Sauna. Vypráví Hynek (11) a spol.

Po velkém úspěchu a s nadšením nad novou zkušeností, uplynulo několik dní, kdy se
všichni věnovali nejen svým školním a jiným povinnostem, ale i plánováním další
akce. Tou měla být sauna se sněhovou lázní, tedy místo vody, sníh.
Jindra opět přemluvil strejdu a v jednom menším zahradním domku, který svému
účelu už skoro nesloužil, se začalo pracovat na jeho přestavbu v saunu. Výhodou
bylo jeho umístění, stál u rybníka, a tak
se mohla budoucí sauna používat
celoročně.
Vnitřek se utěsnil, přibyli lavice ve tvaru
tribuny, jelikož u stropu je větší teplo a
změnou místa lze využít rozdíl teplot.
Do sauny byla dosáňkována vyřazená
kamna s plotnou. Ty poslouží jako zdroj
tepla a páry. V domku byla taky zřízena
menší šatna pro odložení oblečení.
Celkem se sauny mohlo najednou účastnit až deset osob.

94
Otop pro roztopení sauny se však měl ještě dovézt z lesa, hajný vybral několik
souší a nechal je pokácet. Zbytek práce připadl na ty, kteří se chtěli saunování
účastnit. A nebyla to zrovna v tom sněhu lehká práce. Chlapcům několik dní
trvalo, než kmeny pořezaly, dovezli na saních do zámku k sauně.
Tam je čekalo jejich rozřezání na špalíky, rozsekání a vyskládání podél stěn
domku – sauny. Část dřeva také putovalo přímo do sauny.
Každý večer po práci a denní činnosti, byli všichni tak unavení, že nečekali ani na
večerku a šli spát, jak jen mohli. Ale žádný z nich si nestěžoval, naopak každý se
těšil na okamžik, kdy vstoupí do
vyhřáté sauny.
Za pár dní, kdy polevily mrazy a
připadlo o něco více sněhu, ten
okamžik nastal. Nejprve bylo třeba
roztopit kamna v sauně, zpočátku
se vzpouzela, nechtělo se jim po
letech nic nedělání opět hřát a
topit. Kouřila, rosila se a tak
podobně. Avšak nepoddajní hoši si
s nimi dokázali poradit, nakonec
krásně hřála a pomalu se v sauně
začalo prostředí ohřívat.

„Než se budeme saunit, je ještě potřeba přinést vodu na polévání kamen a čaj.“
řekl Jindra

Nikdo nic proti tomu neměl, každý chtěl přiložit ruku k dílu. Než se však odebrali
do sauny, uplynuli další dvě hodiny. Po tu dobu se sauna krásně ohřála. A pára
bude teplá, nebude hned vychládat.
Za svitu petrolejových lamp, se vybraných deset hochů v šatně sauny svléklo do
naha a vstoupily do samotné sauny, tady petrolejové lampy nahradily svíčky.
Každý uvítal vyhřátý prostor, neboť v šatně zase takové teplo nebylo. Posedali na
lavice, jak kdo chtěl a Jindra začal na pláty kamen pomalu lít vodu, ta se měnila
v páru a za chvilku byla sauna saunou, horko, vlhko.
Mezi všemi hochy koloval kotlík s vodou na polévání se, tedy kdo chtěl a také
Šípkový čaj. Po půl hodině, všichni, jak to šlo, vyběhli ven do tmy a skočily do
sněhových závějí. První pocit chladu však opadnul a dovádění ve sněhu bylo
příjemné. Na povel Jindry se všichni vrátili do sauny a pokračovali v saunění, jen
s tím rozdílem, že se všichni rozpovídali o prožité nové zkušenosti.
Celkem třikrát opakovali tento způsob otužování a mytí. Po poslední sněhové
koupeli se jen pořádně osušili a oblékli. Nadšení a spokojení odcházeli zpět do
zámku, za svitu hvězd a měsíce. Jen dveře u sauny, nechali otevřené, aby vyschla.
Dnešní mrazivá noc byla poslední, pomalu do krajiny začalo vstupovat Jaro.

95
Zima se samozřejmě svojí vlády vzdát nechtěla, ale ztratily sílu a vládu nakonec
předala Jaru.

Část čtyřicátá třetí. Jaro 1944. Vypráví Hynek (11) a spol.

Zima se dlouho nechtěla vzdát své vlády, na frontě Němci nedokázali dobýt
Leningrad a pomalu začali ustupovat. Byla osvobozena Ukrajina.
Pro naše děti v ústavu začalo období, kdy se více museli uskrovnit v jídle, nebylo
to sice tak dramatické, ale některá opatření musela být přijata. Také skončil čas
volných procházek a výletů do přírody. Mohli sice dál na výlety a tak podobně
chodit, ale jen s povolením německých úřadů a to nebylo vždy dokonalé.
Němci také se začali zpřísňovat kontroly v ústavu a hrozilo prozrazení klubovny
na půdě.
Takže na nějaký čas se chlapci rozhodli nedráždit hada bosou nohou. Ale přesto
ve své činnosti jejich klub pokračoval.
Například se jim povedlo uskutečňovat herní odpoledne pro všechny děti v ústavu
a nikdo nepoznal, že se hrají hry Jaroslava Foglara. Nebo založili kroužek pro
stavbu modelů letadel, domků, krajin a jiných zajímavých věcí.
Avšak jednoho dne:

„Kluci, podívejte se, co jsem našel pod svým polštářem!“ ukazoval list papíru,
nedávno oslavší jedenácté narozeniny Péťa.
„Co máš, ukaž a pojďte stranou, ať nás nikdo nevidí“ řekl Jindra a rozevřel
složenou stránku zažloutlého listu.
V morseovce tam stálo. : KLUBU MH KAMARÁDI - PŘIJĎTE O PŮLNOCI KE
KAPLI NA HŘBITOV. PŘÍTEL

96
 „A co dál, co je tam
dál?“ ptal se Matěj a
ostatní chlapci taky
naléhali na Jindru, aby
jim to dočetl
„Nic víc tam není, jen
se podívejte.“ dal jim
Jindra list.

Opravdu tam nic víc

nebylo. Ani se nedalo
poznat, z čeho byl list
vytržen, byl jakoby
novinový. Ale všimli si,
že proti světlu něco prosvítá.

„Aby tam byl ještě jeden vzkaz psaný tajným inkoustem.“ pronesl do chvilkového
ticha Vašek

„Vezmeme list do koupelny a nad svíčku jej ohřejeme.“ navrhl Jindra a všichni se
vydali ke sprchám.

Jindra vyndal z kapsy KPZ a zní kousek svíčky, zapálil jí a pomalu nad jejím
plamenem projížděl listem.
V jednu chvíli Otta vykřikl, „Pozor hoří, list hoří!!“
List se zprávou se podařilo uhasit a za chvilku se již
objevil ukrytý nápis.

NĚKDO VÁS UDAL NĚMCŮM!

To bylo překvapení, chvilku nikdo z chlapců nevěděl co

říct, až promluvil Jindra.

„Tak a je to v háji, teď stačí jen čekat na Gestapo, až

si pro nás přijede. Zatím si budeme dávat větší pozor,
s kým o tom všem mluvíme a hlavně co říkáme. Jinak
nevím“

Po zbytek dne byli hoši skoro nepozorní a nemluvní,

jako by se jim všechno pokazilo. K večeru se
nachystali na cestu ke hřbitovní kapli. Kdo je tam
pozval, kdo je ten přítel však nevěděli.

97
 Část čtyřicátá čtvrtá. Na hřbitově. Vypráví Hynek (11) a spol.

Večer ulehly tak jak byli zvyklí, jen svoje oblečení, do kterého se potom
převléknou, dovedně ukryli v jednom zámeckém zákoutí nedaleko pokoje.
Přesně o jedenácté Jindra vstal a potichu obešel spící hochy z jejich party,
opatrně je vzbudil a všichni vyšli z pokoje a vydali se chodbou ke svému
uloženému oblečení. Jako cestu ze zámku zvolili okno v přízemí budovy, dál od
hlavního vchodu. Bylo sice trochu výš, ale nikdy se nezavíralo. Navzájem si
pomohli vyšplhat do okna a pak jen stačilo seskočit do hlubokého sněhu. Pokud by
z okna skákali v jiném ročním období, nebylo by to příjemné.
Za chvilku již kráčeli sněhem ke hřbitovu, i když mrazivý vzduch říkal, že je
hluboko pod nulou, tak kluci zimu ani nevnímali. Měli divný pocit, něco jako strach
a zároveň to byla zvědavost. Ani jeden z nich nechtěl říci, že by se bál a každý
z nich věděl, že sám by sem na hřbitov v noci a v zimě nešel.
Za hřbitovní zdí svítili na několika hrobech svíčky a ve hřbitovní kapli se svítilo
taky. Na chvilku se zastavili a Matěj tichým a trochu ustrašeným hlasem povídá:

„Nebylo by lepší se vrátit a nechat to tak jak to je? Kluci, pojďte se vrátit.“

„Já se tedy nevrátím, chci vědět kdo tam je a to co jsme doposud s Hynkem
prožili, nebude jistě tak strašné.“ odpověděl Otta
A opětovně se vydali ke
kapli. Když byli blízko dveří,
všimli si že se otevírají,
nejmladší chlapci couvli a ti
co stáli za nimi se tak
posadili nechtěně do sněhu.

Z kaple se ozval hlas.

„Pojďte dál!“

Kluci tedy vešli dovnitř, do

mírně osvětlené kaple. Ale
zatím nikoho neviděli.
Hlas se ozval znovu a hoši tak poznali směr, odkud vycházel.

„Zavřete za sebou.“

Z poza malého oltáře, který byl v kapli, vyšel hoch o pár let starší než naši
kamarádi. Přišel k jakémusi stolu a zapálil další svíčku.

98
„Tak jste se přeci odvážili přijít, jistě jste se celou dobu báli kdo, že vás sem
zve. Jmenuji se Honza Holub, a byl jsem členem našeho klubu, který jste na půdě
našli.
Překvapení pro hochy bylo veliké, hned se tedy začali Honzovi představovat a
rádi by se začali i vyptávat na cokoliv ohledně klubu.

„Kluci pomalu, jsem rád, že klub opět funguje, avšak mnoho dětí ze zámku i v okolí
si o vaší zajímavé činnosti povídá. A nebude trvat dlouho a začnou se o to zajímat
taky němci. Chtěl jsem vám jenom říct, aby jste byli více opatrní. Už nemám moc
času. Občas vám pošlu po příteli ze zámku zprávu, neptejte se kdo to je. Jen
jedno vám ještě prozradím. Měli jsme i svůj tajný znak. Když jej najdete, můžete
pak pátrat ve sklepě. Teď už musím jít.“

Honza si s každým stisknul ruku a vyrazil do tmy. Naše parta jen chvilku čekala
v kapli a stále si něco potichu šeptali.

„Tak my taky půjdeme.“ Zavelel Jindra a zhasnul jednu svíčku. Šero naplnilo
kapli, otevřeli pomalu dveře a vyšli do noci. Bylo k druhé hodině ranní.
Do zámku se vrátili o půl hodiny déle. Teď vyšplhat nahoru do okna bylo
náročnější, avšak i na to Jindra myslel, již dřív si ke zdi schoval pod sníh žebřík,
takže bylo po problému.
Poslední z hochů, který vylezl nahoru, pak žebřík shodil do sněhu, kam zapadnul a
nebyl vidět.
Do svého pokoje se vrátili potichu a venkovní oblečení opět uklidili do výklenku na
chodbě. Ráno si věci včas odnesou.
Mladším chlapcům se usínalo o poznání lépe než třeba Jindrovi. Měl o čem
přemýšlet. Jaké tajné znamení má klub? Kdo je tady na zámku, ten tajemný přítel
Honzy Holuba?
S těmito otázkami usnul.

99
 Část čtyřicátá pátá. Tajné znamení. Vypráví Hynek (11) a spol.

Do rána napadl sníh, takže stopy po nočním výletu byli, smazány. Dnes se opět do
zámku vrátili na inspekci Němci. Nechali po ránu nastoupit všechny děti i personál
a začalo opětovné prověřování. Kdo odkud je, proč tam je, jak dlouho a tak
podobně.
U našich hochů Otty a
Hynka se důstojník
zastavil na delší dobu.
Nakonec si jejich složku
odvezl.
Otta s Hynkem i ostatní
začali mít neblahý pocit.
Ale kluci na to rychle
zapomenuli a žili opětovně
svůj zámecký život. Klub
Kamarádi taky začal a
navíc opatrněji, pátrat po
tajném klubovním
znamení.
Když se sešli po škole ve své klubovně, do které se tentokrát dostali úplnou
oklikou, aby je nikdo neviděl, dali se do hledání tajemného znamení. Do sklepa
zatím nešli. Až najdou to znamení.

„A jaké by to mělo být znamení?“ ptal se Honzík a ostatní hoši se k němu přidali
„No asi něco jako kříž, nebo Růže, klíč, já ani sám nevím. Podíváme se do kronik a
taky prohlédneme fotky. Třeba něco objevíme.“ pověděl Jindra

Po dlouhém pátrání, hledání, listování a proklepávání podlahy i zdí, nakonec

chlapci museli bezradně odejít na podvečerní společnou zámeckou činnost.

„Neměl bych se zeptat strejdy?“ ptal se potajmu hochů Jindra

„Zatím, ne. Ještě to zkusíme jednou prohledat.“ odpověděl Vašek

Noc byla pro sny dlouhá, chlapci i ve snech hledali tajné znamení, přitom se jim
do snů pletli i prožitky ze dne, ze školy apod.
Otta ve svém snů bojoval i s němci a pak s Hynkem pluli zcela svlečení na
plachetnici po jezeře ve sklepě, nějakého hradu.
Inu divoká noc.
Druhý den byla sobota, rozcvička už v jarním počasí spočívala i v koupeli
v místním rybníčku. Dívky opět nemuseli tuto část rozcvičky podstoupit. Jak jim
někteří kluci záviděli. Našim Kamarádům taková rozcvička však nevadila.

100
Dopolední program se skládal z výletu do nedaleké továrny na konzervy a pak se
sportovalo, samozřejmě podle toho jak kdo mohl.
Odpoledne patřilo vždy volnému zaměstnání, kroužky různého zaměření, nebo
četba a psaní dopisů domu rodičům, procházky v okolí a podobně.

Naši chlapci se rozhodli opět pátrat po tajemném klubovém znamení. Vytratili se

nenápadně do klubovny a začali hledat. Otta hledal v knihovně a v jednu chvíli
vypadla z knihovny knížka na zem a otevřela se na stránce s obrázky lodí.
Ani její obal, neodpovídal obsahu knihy.
Podle obalu to měla být kuchařka, avšak knížka byla o lodích, plachtění a výrobě
lodí. Navíc z knížky vykoukl i namalovaný obrázek lodě, tedy jakýsi znak.
Podobný lodi.

„Kluci, asi něco mám, to by mohlo být ono.“ řekl Otta a vzal knížku ke stolu.

Chlapci se shlukli okolo stolu a začali si podávat mezi sebou jak obrázek, tak
knížku. Hned bylo na světě několik otázek.

„Tak tedy, je to snad to tajné

znamení klubu? Za druhé, proč
při pečlivosti kluků z původního
klubu, obalili tuto knížku o
lodích do obalu ke kuchařce.
Žádnou jinou kuchařku jsme, ale
nenašli. Za třetí, zkusíme pátrat
dál, jestli nenajdeme ještě něco
kde je loď, tedy tato.“ řekl
Jindra a ukázal na obrázek lodi.

Nakonec se hochům podařilo

najít v jedné kronice, malý plán zámku i se sklepením. Na jednom místě ve sklepě
byla namalovaná loď! Nakonec se rozhodli pročíst celou kroniku, zda tam nebude
aspoň nějaká poznámka o sklepě a tak.

Venku se šeřilo, a kdyby Honzík na to neupozornil, byli by hoši v maléru. Rychle

tedy poklidily, klubovnu, „kuchařku i s lodí vrátily na své místo do knihovny a
vydali se opatrně zpět dolu do zámku.
Před chlapeckými umývárnami je potkal vychovatel, tento muž nebyl zrovna
oblíben mezi dětmi. Jednak pro schvalování německého pořádku a taky pro
přílišnou tvrdost, ohledně poslušnosti.
Chlapci se zarazily a vychovatel se jich hned ptal kam, že tak pozdě a odkud.

„My, jsme zapomněli na čas ve společenské místnosti a teď spěcháme na večeři.“

řekl trochu opatrně Jindra

101
„Tak zapomněli, no já nezapomenu na speciální rozcvičku pro vás. Odchod!“

Chlapci spěšně odešli do jídelny a byli rádi, že vychovatel nechtěl vědět víc.
Jen ta poznámka o speciální rozcvičce je trochu strašila.

Část čtyřicátá šestá. Ve sklepě. Vypráví Hynek (11) a spol.

Ráno po budíčku si pro hochy přišel vychovatel, jak včera večer slíbil tak dnes
učinil. Jejich speciální rozcvička spočívala v přenesení dvaceti pytlů brambor
z komory blíž ke kuchyni. A byla to dřina dost velká, každý pytel vážil nejméně
padesát kilo.
Chlapci se zapotili a náramně unavili, avšak pokud nechtěli přijít o snídani, museli
si pospíšit.
Ale i když zvládli přesunout pytle plné brambor ke kuchyni, jejich „trapitel“ jim
hned tak nedovolil odejít rovnou do jídelny.

„Výborně, teď, rovnou do sprch a pod studenou vodu, ta vás nejen osvěží, ale i
probudí. Pak teprve bude snídaně, pokud jí stihnete.“ řekl a odešel.

Chlapci radši uposlechli příkazu a běželi do sprch, shodili ze sebe oblečení,

proběhli ledovou sprchou a díky několika v umývárně zapomenutým ručníkům se
měli do čeho osušit.
I tak přišli na snídani poslední. Takže na ně zbyl černý čaj a kousky chleba
s máslem. To nejlepší už bylo pryč.
V zámecké škole se učili
úspěchy vojsk Hitlerovy
armády a i historii Třetí
říše.

„To jsou samé lži a nuda.“

pronesl Jarda, ale nahlas
se to neodvážil říct.

Za to biologie a zeměpis
byl prima. Učitel uměl
hezky vyprávět o
rostlinách a
nejrůznějších státech
v Africe. To skoro
všechny děti zajímalo a stále se na něco ptali.
Zbytek školního vyučování proběhl v běžném stylu. Na konec byla i pravidelná,
jednou za týden lékařská prohlídka a pak v odpoledním se parta rozhodla jít do
sklepa zámku.

102
„A víte kde je vchod?“ ptal se Vašek.
„Jistě, to nebude problém, každý den tam chodí správce přikládat a tak. Jen
budeme muset najít klíč, nebo si je tajně vypůjčit. Ale dveře se občas jen
zavírají na petlici, takže se tam napřed podíváme.“ rozhodl Jindra

Kluci se vybavili svítilnami a vyrazili – dobýt sklep. V přízemí bylo však rušno,
starší děti se připravovali na hru, při níž se míč hází do koše zavěšeného nad
podlahou. Tak se naše parta musela chvilku zdržet, zajímali se tedy, jak se to
hraje a zda si to mohou taky někdy zahrát.
Přitom netrpělivě očekávali na odchod dětí do tělocvičny. Když se tak stalo, mohli
nerušeně jít vyzkoušet dveře od sklepa. A přesto postavili na různá místa hlídky,
co kdyby náhodou někdo šel.
Dveře od sklepa naštěstí nebyli zamčené a šli otevřít, svolali se domluveným
znamením a vstoupili do sklepa.
Trochu se obávali, že by mohli
potkat správce, ale Jindra je
uklidnil, že by petlice na dveřích
nebyla zastrčená. Dveře se totiž
dají uzavřít je z chodby.
Ve sklepě bylo šero, předem se
rozdělili na dvojce a tak při
prohledávání sklepa postupovali
rychle. Všude panoval prach,
pavučiny a vůně starého papíru i
uhlí. Také vůně kouře z kotle a
další nepostradatelné známky
starého sklepa, do kterého se
odloží vše, co již není potřeba.
Chlapci prohlíželi všechno, ale taky
se zaměřili na zdi, co kdyby to
bylo zazděné, otevírali kufry i
bedny, nahlíželi do hrnců a košů.
V jedné části sklepa byli vyřazené
staré skříně. Ondrovi, přišlo na
mysl, že by to, co hledají, mohlo
být v jedné z nich. Vždyť i vchod
na půdu byl zamaskovaný skříní.

103
Otevírali jednu skříň po druhé, ale až na množství šatů, kabátů a dalšího
harampádí zde nic nebylo. Žádné obrázek lodě. Možná se zmýlili a hledají špatné
znamení.
Pak Péťa otevřel poslední skříň a v ní byla jen jedna menší truhla, taková divná,
s namalovanou kotvou na víku. A měla i velký zámek.
Péťa svolal hned všechny hochy.

„Není tam sice namalovaná loď, ale kotva a ta patří přece ke každé lodi.“ řekl
skoro omluvně se díval po ostatních.

„To máš pravdu, to by mohlo být to, co hledáme.“ Povídá Jindra a všichni
společnými silami vytáhli truhlu ze skříně do sklepa.

„Jen to má
jeden háček,
nemáme klíč
od zámku, co
teď?“ ptal se
Lukáš

Tak ten klíč

najdeme,
ozvali se
ostatní a dali
se opět do
hledání.
Úspěch na
sebe
nenechal
dlouho čekat. Hynek našel obrovskou krabici plnou nejrůznějších klíčů.

„Teda, to nám bude trvat dlouho, než najdeme ten správný klíč, kolik je vlastně
hodin. Nerad bych zase tahal pytle s bramborami. ptal se Matěj

„Je přesně tolik, abychom se vrátili na večeři.“ prohlásil Jindra

Krabici s klíčemi schovali na bezpečné místo a truhlu opět dali do skříně. Doufali,
že tam bude, až se zase vrátí.

104
 Část čtyřicátá sedmá. Poklad v truhle. Vypráví Hynek (11) a spol.

Vyšli spěšně ze sklepa, zavřeli dveře na petlici a věřili, že zítra bude sklep taky
otevřen.
Večeře byla docela dobrá, smažená vajíčka s chlebem a čaj. Dnes byl v plánu
ještě výchovný koncert v aule zámku. Ve stanovený čas se v aule sešli všechny
děti i personál, aby si poslechli
nějaké komorní kvarteto, které
přijelo až z Prahy. Koncertu se
taky účastnili místní úředníci a
vojáci Německé armády.
Z dětí nikoho snad koncert
nebavil, zvlášť naši chlapci tuto
událost přetrpěli a odměnili se
večerním větším dováděním na
pokoji i v umývárně, až je musel
vychovatel napomenout.
Druhý den ráno při dopoledním
vyučování přírodopisu, viděl Jindra přijet na zámek auto místního německého
úředníka. Dovezl opět nějakou poštu a za chvilku odjel. Jindra tomu nepřikládal
žádný význam. Vyučování se nekonečně vleklo, neubývalo a čas kdy opět vstoupí
do sklepa, byl v nedohlednu. To prožívali všichni hoši z našeho klubu.
A byl tu konečně oběd a sním i odpolední vlastivědná a socializační procházka na
nedaleký hrad. Cestou mohli děti hrát různé povolené hry, a když byla vhodná
chvíle, ukazoval jim učitel nejrůznější zajímavosti v kraji.
Hrad upoutal na chvilku pozornost všech, ale když procházeli chodbami, v nichž
exponáty vychvalovali a vyvyšovali Árijskou rasu a úspěchy Německa, zájem o
historii každého přešel a těšil se opět na čerstvý vzduch.
Nebyli by to chlapci, aby nedošli k nějakému průšvihu, který předem neplánovali.
Několik hochů i dva chlapci
z klubu se nenápadně
vytratili do zdejšího sklepa.
Celkem jich bylo pět, sklep
jako každý jiný, mnoho
harampádí, ale i původní
zámecké výbavy. Kluci našli i
vinný sklep. Slovo dalo slovo i
jejich odvaze a otevřeli dvě
láhve s vínem.

105
Po prvním nadšení, že ochutnají to, co mají dospělí rádi, přišlo zklamání. Víno jim
nechutnalo. Nemohli pochopit, jak takový ocet mohou dospělí pít.

„Asi je zkažené“ prohlásil Viktor

„A nebo, ještě nedozrálo, slyšel jsem, že víno ve sklepě zraje dlouhé roky“ řekl
Honza, jeden z klubu Kamarádi
„Pojďme pryč, beztak nás už mohou hledat“ ozval se Pavel

A jakmile to dořekl, bylo slyšet klapnutí dveří a hlasy mluvící německy. Kam teď,
kde se schovat?
Chlapci dostali strach, co když je najdou. Tak se rozprchli na všechny strany, ale
zraku Němcům neunikli. Jednak je prozradilo otevřené a rozlité víno a taky se
pořádně nebylo kam schovat. Vinný sklep neměl jiný východ než ten, kterým přišli.
Byli chyceni v pasti a to doslova. Nakonec se museli vydat do rukou správců
zámku.

„Čechyše ksindl“ a mnoho dalších nadávek museli vyslechnout na svou adresu.

Aby toho nebylo málo, jeden z úředníků si zapsal jejich jména a než je pustili,
dostal každý pořádný výprask jezdeckým bičíkem na zadek. Pak kluci mohli jít.

„Tak a je průšvih, já jsem si hned myslel, že bychom do toho sklepa neměli

chodit“ říkal v pláči nejmladší z nich.
„No tak bude průšvih, no a co, na zámku nám výprask nedají“ nedal se odbýt
Honza

Zpráva z hradu putovala po telefonní

lince nejen na zámek do léčebny, ale i
na místní Německý úřad.
Po návratu hochů z jejich
dobrodružství, následovalo jejich
napomenutí před celým ústavem a
postih v týdenním zákazu veškerého
osobního volna. Mohli tedy vždy po
školní docházce a léčebných
procedurách, jen vykonávat rozličné
práce pro ústav, nebo být na pokojích.

Naši dva Kamarádi, Honza a Lukáš,

kteří se dobrodružství účastnili,
schytali ještě svůj díl pokárání i od
ostatních hochů z klubu. Svým činem
totiž trochu oslabili klub v pátrání
v zámeckém sklepě.

106
Avšak za chvilku bylo již na vše zapomenuto a kluci museli vyprávět, co v hradním
sklepě prožili. I památku na zadnicích ukázali.

Dnešní odpolední bádání ve sklepě zámku se obešlo bez Honzy a Lukáše. Sklep byl
opět přístupný a netrvalo dlouho našli ten správný klíč k zámku, který byl na
truhle. Zámek chvilku vzdoroval, ale pak s hlasitým klapnutím se odemkl.
Opatrně truhlu otevřeli, kluci ani nedýchali, jak byli napnutí, co že to uvnitř
najdou. A našli. To bylo překvapení. Takovou Krásu už dlouho neviděli.

Část čtyřicátá osmá. Odjez do Pardubic. Vypráví Hynek (11) a spol.

Po všech posledních událostech ve světě i na frontě, dostali věci velmi rychlý

spád. Německé úřady zpřísnily kontroly ve městech i na vesnicích.
V zámku Jindrův strýc usoudil, že je nejvyšší čas Ottu s Hynkem odvézt do
Pardubic na adresu dobrých lidí, kteří jsou příbuzní Winterlů ze statku.
Pan doktor Wincent, napřed vše prověřil, kontaktoval i rodinu do které měli kluci
namířeno a pak je se situací a plánem seznámil.
Pro hochy to nebylo radostné, ale nemohli nic dělat. Pokud nechtěli, aby na ně
Němci přišli.
Téhož odpoledne i večera se klub Kamarádi ve své společné klubovně na půdě,
s Hynkem a Ottou loučili. Bylo toho mnoho, co všichni společně prožili a bylo co
vypravovat. I truhla, která vydala svůj námořnický poklad v podobě skautských
košil a šátků, byla s nimi v klubovně. Na jednu stranu měli chlapci radost z nálezu,
avšak na druhou stranu byli smutní z toho, že si sebou skautský kroj odvézt
nemohou, ale aspoň si slíbili, že po válce se sejdou a budou aspoň na pár dní opět
spolu. Mezitím bude klub pokračovat
v činnosti dál i bez Otty a Hynka.
Závěr této schůzky patřil hrám podle
časopisu Mladý hlasatel a několika
písničkám, které chlapci zpívali docela
potichu.
Ve správný čas se všichni odebrali na
večeři a pak se účastnili večerního
zámeckého programu.
Otta s Hynkem si zabalili drobná
zavazadla, moc věcí neměli, nějaké to
oblečení, pár knih a tak.

„Tak tu máme poslední noc“ povídá Otta

„Jací budou asi ti lidé, ke kterým
jedeme“ ptal se jen tak Hynek

107
Sami to nevěděli a ani se jim ze zámku moc nechtělo. Mezitím se ostatní
obyvatelé pokoje vrátili z večerní činnosti a hned bylo zase veselo. Do večerky
byli necelé tři hodiny času.

„Navrhuji využít volný čas k cestě na hřbitov do kaple a tam mezi sebou složit
slib. Četli jsme o tom mnoho a myslím, že se tak jako skauti jednáme. Za chvilku
bude konec války a skut bude jistě opět obnoven“
Kluci ochotně s Jindrovým návrhem souhlasili a hned se nenápadně vytratili ze
zámku, Jindra mněl již košile připravené v batohu a vše co potřebovali.
Blíží se Duben, venku je docela teplo i světlo. Cesta do kaple netrvala dlouho.
Měli štěstí, nikoho nepotkali a nikdo je ani neviděl odejít ze zámku. V kapli zavřeli
vše, co šlo, okenice i dveře dali na petlici.
Rozmístili několik svíček a každý si oblékl tu svojí skautskou košili. Vnímali pocit,
že dělají něco zakázaného, ale tak zvláštní dobrodružství je lákalo.
Když byli všichni upravení, pravil Jindra

„Ten správný skautský slib složíme až v nějakém oddíle po skončení války, ale
můžeme si tady slíbit něco podobného. Všichni společně teď opakujte po mně,
Slibuji, že budu dobrým kamarádem svého klubu a že nikdy nezradím dobrou
pověst svojí i svých přátel. Budu vždy učenlivý a pracovitý, nikdy nestrpím
špatnost ve svém okolí ani se jí nebudu dopouštět. To slibuji!“

Hlas všech v ozvěně kaple dozněl a Jindra každému členu klubu Kamarádi dal
malou vlaječku se znakem klubu a nápisem Úhrov – KMH – Kamarádi.

„Kluci, že to všechno bylo moc prima, když jsme založili klub a prožili až do
dnešního dne mnoho věcí.“ pronesl potichu Hynek

„Bylo? Ono to stále je prima a bude prima.“ opravil Hynka Jindra

Již za tmy se potichu a rychle vraceli do zámku. Stihli to včas, právě probíhala
večerní hygiena a příprava na večerku. Klub Kamarádi tedy rovnou šli do umýváren
a skoro vůbec se netěšili na
zítřejší den. Naposledy Otta
s Hynkem na sebe oblékli
noční košili a naposled ulehli
do postelí zde na zámku. Asi
všichni z klubu Kamarádi
nemohli dlouho usnout, jak
přemýšleli o dalších dnech.

108
Část čtyřicátá devátá. Na cestě. Vypráví Hynek (11) a spol.

Ráno po snídani se Otta s Hynkem rozloučili se svými kamarády a smutní nasedli

na vůz tažený dvěma koňmi. Za půl hodiny již nasedali spolu s jedním
z vychovatelů na vlak. Mlčky se loučili opět s jedním krásným místem, kde prožili
kousek bezstarostného dětství.
Každý sám pro sebe si nyní vzpomínal na svoje rodiče a na vše co se událo od
začátku války.
Vlak po několika hodinách dorazil do Pardubic. Na nádraží je zkontrolovala
německá hlídka a v budově na ně již čekali příbuzní pana Winterla, hospodáře ze
statku.

„Tak vás kluci pěkně u nás vítám. Jistě si budeme rozumět.“ Povídal muž a po jeho
boku stál přibližně stejně starý chlapec, jako byli Otta s Hynkem.

Všichni se
navzájem
představili,
Procházka, tak se
jmenoval
příbuzný
Winterleho, ještě
prohodil pár slov
s vychovatelem,
rozloučili se
s ním a pak se
vydali ulicemi
Pardubic do
nového domova.

Honza Procházka, tak se jmenoval syn pana Procházky, jim ukazoval kde co ve
městě je, kde je škola, kam lze jít do kina, kde je nejlepší cukrárna a tak
podobně. Za nedlouho přišli na okraj města, kde začínali ulice s domky. U jednoho
z nich se všichni zastavili.

„Tak tady jsme doma. Teď se seznámíte s ostatními dětmi a i s mojí paní.“ řekl
hochům pan Procházka

Domek to byl poměrně velký a s velkou zahradou i s několika kůlnami. Ottovi se to

začalo zamlouvat, žádný byt v činžovním domě, ale pořádný dům. Hynek byl ještě
myšlenkami v zámku a vzpomínal, co by teď v tuto dobu vlastně na zámku dělali.

109
Vešli, do prostorné haly kde je čekala paní Procházková a další dvě děti. Honza se
již cestou domu zmínil, že má další sourozence, ale víc neříkal.

„Vítejte chlapci, již na vás čekáme, já jsem maminka těchto rošťáků a mého muže
už znáte. Jistě si u nás zvyknete.“

„Rádi, paní Procházková.“ odpověděl zdvořile Hynek

„Jaká pak paní, říkejte mi Teto, to bude nejlepší, tedy pokud budete chtít.“
navrhla paní Procházková
„Honzíka už znáte, a tady je Anička s Tomášem.“ představila jim další dvě děti
paní Procházková

„Teď běžte s Honzou a

Tomáškem, chlapci vám ukáží
svůj pokoj a vaše postele i
skříně a tak podobně, však si
poradíte.“ pověděla dál.

Kluci vzali svoje kufry a

následovali hochy
Procházkovi do jejich pokoje
v patře. Byl velký a nedávno
prošel přestavbou, aby se
tam vešli čtyři kluci se vším,
co potřebují. Otta s Hynkem měli svoje postele u oken, takže mohli, pohodlně
vidět v leže do zahrady. Skříň na šaty, měli všichni společnou, byla to velká a
prostorná skříň.
Jan s Tomem, ukazovali, co v pokoji mají, modely letadel a lodí, tábornické
vybavení, dobrodružné knihy a rodokapsy, spoustu hraček i Medvídků, nebo
jiných vyrobených zvířat z látky, kůže, drátů apod.
Byl to zcela obyčejný chlapecký pokoj. Ani přeuklizeno, ani nepořádek, každá věc
měla své místo.

Otevřeným oknem se do pokoje vnesl hlas zvonu, na radniční věži, právě odbyl
poledne.
Za chvilku se do pokoje přišla podívat paní Procházková, zdali Otta s Hynkem
něco nepotřebují, byla ujištěna, že nic není potřeba. Tak je pozvala k polednímu
obědu.
Anička již prostírala a tatínek jí pomáhal. Za nedlouho usedli k obědu. Pro Hynka
s Ottou to byl první oběd na novém místě.

110
„Dobrou chuť, vám všem přeji.“ řekl pan Procházka a všichni mu skoro sborem
odpověděli – Dobrou chuť.
V průběhu oběda domluvili na zítřejší den návštěvu školy a zapsání Otty a Hynka.
Ti se po sobě podívali a jakoby si řekli – Tak brzo?

Po obědě, začalo vybalování kufrů a ukládání věcí do skříní, hoši toho moc neměli,
jen takový základ nejnutnějšího oblečení.

„Tak zatím s tím vystačíte, a když tak vám Honzík nebo Tomáš nějaké to
oblečení přenechají. A až bude trh, půjdeme vás trochu vymódit.“ Řekla vesele
paní Procházková

Kluci teď už všichni čtyři odtušili, že to bude hrozná nuda, jako by byli holky.
Po nutném uložení věcí do skříně a převlečení do domácího oděvu, zavelel Honza
k odchodu do zahrady. Jak tak procházeli domem, ukazovali jim domácí chlapci,
všechna možná zákoutí a pokoje.

„To aby, jste nezabloudili a také se tu vyznali, když už jste tu doma.

Okomentoval cestu na zahradu Tomáš.

111
Část padesátá. Zahrada. Vypráví Hynek (11) a spol.

Zahrada byla veliká a v jarním počasí krásná. Nechybělo na ní nic. Květiny, záhony
se zeleninou, skleník, kůlna, všemožné stromy a i malý bazén tu byl, spíš rybníček
v podobě bazénu.

„Pojďte, něco Vám ukážeme.“ Řekl Ottovi a Hynkovi Jan

A hned se rozběhl někam dozadu do zahrady, kde již nepanoval takový pořádek a
řád. Tráva tu byla několik let nesečená, stromy a křoviny si rostly, jak chtěli a
tak vytvářeli pro fantazii hochů dobrodružné místo.

Všichni doběhli k velkému Dubu, v jehož

koruně byla chatka. Bylo na ní vidět, že se
o ni pečuje, střecha nebyla děravá, okna
měla skla a tak podobně.

„To je naše doupě“ pravil Tomáš a ukázal

směrem k chatě.
„Ukážeme vám, jak se tam leze, je to naše
tajemství a nikdo cizí o tom neví. Stavěl jí
děda pro tátu a táta nám jí předal. A
jednou jí předáme i svým dětem.“

Začervenal se Jan a už šplhal po

provazovém žebříku do koruny Dubu,
jakmile se dostal na první mohutnou větev,
tak nad ní další větve tvořili skoro schody.
Tři byli potřeba, aby se mohlo vejít do
chatky.
Ta byla zařízená skoro jako klubovna, nic tu nechybělo, byl zde stůl, lavice,
nástěnky, malá knihovna a další drobnosti.

Honza a Tomáš mluvili jeden přes druhého a ukazovali a vyprávěli. Otta s Hynkem
se vše snažili pochytit, ale bylo to nad jejich schopnost.
Když už zasedli k malému stolu, povídá Jan.

„Aby, jste sem mohli chodit a patřit, musíte složit zkoušku. Tak jako jí skládal
náš táta a jeho kamarádi, kteří tu byli a jako my před několika lety a naši další
kamarádi, které tady chceme mít.“
„A navíc, vy už patříte do rodiny tak je to nezbytné.“ doplnil jej Tomáš.

„Tak jo a z čeho ta zkouška je.“ ptal se se zájmem Otta

112
„O půlnoci, se vykoupete v našem rybníku a nejen to pak složíte přísahu“
dopověděl tajemně Tomáš.

„Dobrá, tak to uskutečníme dnes“ pravil nadšeně Hynek

Potom všem to bude lehké zpestření, jejich válečného života.

„Nikomu však ani muk, je to tajné, a kdyby to věděla maminka, tak by bylo zle.“
doplnil vše Honza.

„Teď vám ukážeme vyhlídkový strom, je velký jako věž a je z něho vidět všude,
tedy skoro.“ prohlásil Tom.

Všichni tedy opustili chatku a vydali se na druhý nepěstěný konec zahrady, kde
rostli Topoly.
Na jeden z nich, vyšplhali až skoro k poslední větvi. Otta s Hynkem museli uznat,
že výhled je opravdu krásný, viděli část Pardubic i několik vsí okolo. Dohlédli i na
nádraží.
Prohlídka zbylé části zahrady byla jen zběžná, vždyť na to bude dost času.
Zbytek odpoledne si zahráli i některé míčové hry a přidala se k nim i Anička,
v podvečer se všichni, teď už celá rodina, vydali do kina. To vždy ve významný
den anebo ve svátek.
Šlo se do kina Lípa, které je v Bobčíkově hostinci. Dnes hrají film Emil a
detektivové. Kluci by rádi nějakou kovbojku, ale ta není zrovna v této době vítaná
úřady.

113
 Část padesátá první. V biografu a v rybníku. Vypráví Hynek (11) a spol.

Bylo k večeru, když jsme se vypravili do kina. Sourozenci Procházkovi byli

oblečeni lépe než my, ale komu by to vadilo. Anička měla krásné žluté šaty
s mašlemi, a jak už to bývá my kluci školní oblečení, krátké kalhoty, sáčko a různé
košile.
Cestou nás, hochy musel pan Procházka napomenout, jelikož jsme si začali
s kamínky jenž, byli na cestě hrát fotbal.
A že boty nejsou zadarmo.
V kině bylo už spousta lidí i dětí, Jan s Tomášem by nás nejraději seznámili se
všemi svými kamarády, ale museli poslechnout rodiče, v tom, že na to bude dost
času jindy.
Každý jsme dostali Eskymo, nebo něco
v tom smyslu, válečná zmrzlina
chutnala i tak. Napřed promítali
válečný zpravodaj, to nás moc
nebavilo. Zato film Emil a detektivové
byl prima.
Ještě cestou domu jsme si o něm
povídali a jistě se o něm bude povídat i
ve škole.
Rodinná pohoda pokračovala i doma.
My děti jsme si ještě hráli na Emila a
detektivy, tatínek se začetl do novin a
poslouchal při tom rádio, maminka cosi
tvořila v kuchyni a pak začala zašívat
potrhané oblečení.
K deváté hodině jdeme spát, napřed
večerní mytí a čištění zubů, dostali
jsme nové zubní kartáčky a máme i
vlastní kelímky. Jinak koupelna je
velká, takže si nepřekáží nikdo.
Samozřejmě se to neobešlo bez občasného cákání vodou na bratra.
Bude to naše první noc v novém domově. Kluci tady na spaní nemají noční košile,
ale pyžama, což je pro nás novinka, jelikož jsme nikdy v pyžamu nespali. Většinou
v noční košili, nebo v oblečení.
Pyžama jsou po Janovi a už se pod nimi nenosí žádné prádlo, pod noční košilí taky
ne. A jak se ukázalo, pyžama jsou skvělé a lepší než košile.
Ještě než jsme zhasli lampičky, tak jsme si povídali, o tom co bylo, kde jsme
všude byli a co se nám přihodilo a tak.

„Otto, Hynku vstávejte, už je čas na zkoušku“ probudil nás hlas a cloumání Jana.

114
Zpočátku jsme nechápali o jakou zkoušku jde, ale pak jsme se upamatovali. Když
jsem se podíval na budík, bylo kolem půlnoci. Kluci tedy nekecali a s tou zkouškou
to myslí vážně.

„Nemusíte se oblékat, sešplháme oknem do zahrady“ řekl Tomáš a už byl v okně.

Chlapecký pokoj měl výhodu, že okna vedla na plochou střechu a pak se dalo po
konstrukci pro pnoucí rostliny sešplhat až na zem.
„To je docela dobrý a dobrodružný“ řekl Otta

„Psst, pojďte za mnou“ ukázal nám Jan

Když jsme došli k rybníku, bývalému bazénu, byl tam už i Tomáš. Rybník ve tmě
vypadal větší a černější.

„Vidíte tamten žebřík, co vede

z vody?“ optal se Jan a hned
pokračoval
„Tak až tam doplavete a tamtudy
vylezete ven, pak se přes Kopřivy
vrátíte sem“

„No nevypadá to až tak složitě“ řekl

Otta a už z cela nahý vlezl do černé
vody, já jej následoval hned, jak se
mi podařilo rozvázat tkaničku od
pyžama okolo pasu.

Otta mně čekal u žebříku na druhé

straně a pak jsme se vydali přes
mladé již vzrostlé Kopřivy k Honzovi
a Tomášovi.

„Pamatuješ, jak jsme nahatí utekli

Němcům“ optal se Otta a trochu se
zasmál
„Jak by ne, tohle je procházka růžovým sadem“ odpověděl jsem a šlápnul jsem
přitom bosou nohou na šlahoun staré Ostružiny. Ostny se mi bolestivě zapíchli do
chodila. Trochu jsem uskočil a hned jsem zakopl o kámen, který v té tmě nebyl
vidět. Při tom jsem spadl do Kopřiv prorostlých Ostružinami.

„Au, to to pěkně začíná“ skoro jsem chtěl být naštvaný, ale nakonec mi to přišlo
k smíchu, tak jako Honzovi a Tomášovi. Kteří to ve tmě viděli a potichu se smáli.

115
„Teď když jste zvládli první koupání v našem rybníku tak teď musíte složit
přísahu, že o tom všem nikomu nepovíte“ pověděl Honza a my hned každý sám za
sebe slib složili.

Dobrodružná noc byla zakončena návratem do našich postelí a spánkem až do

rána.
Ranní sluníčko však ukázalo i druhou stránku této zkoušky, já i Otta jsme byli
špinavý od bahna z rybníka a navíc já jsem byl ještě poškrábaný od včerejšího
pádu do Kopřiv.

„To je normální, po koupání v rybníku se sprchujeme“ pověděl Tomáš, když viděl,

jak vypadáme.

A tak jsme se všichni odebrali do koupelny, to aby to nebylo moc nápadné a

v očekávání, že poteče teplá voda ze sprchy, jsme se dočkali ledové vody.

„Ráno teplá ještě neteče, to až večer jak táta zatopí“ informoval nás Honza

„Ta voda v rybníku byla teplejší, tohle je ledárna“ pověděl jsem a všichni jsme se
zasmáli.

116
 Část padesátá druhá. Ve škole. Vypráví Hynek (11) a spol.

Po ranní nedobrovolné koupeli ve studené vodě následovala docela bohatá snídaně.

Chléb s máslem, džem a bílá káva, kousek koláče. Do školy si děti odnášeli i
svačinu v podobě jablka, krajíce chleba s máslem a sýrem.

Dnes jdou Otta a Hynek do nové školy zcela poprvé, také je výjimečně doprovodí
pan Procházka, aby vyřídil již zařízené formality.
Honza s Tomášem předpokládají, že Otta s Hynkem budou u nich ve třídě, aby
mohli společně plánovat vždy nějakou tu klukovskou činnost.
Obecná škola chlapecká je na Starém městě. Třídu mají kluci v prvním patře.
Při vstupu do třídy si pověsily kabáty na věšák pod oknem a za podpory Honzy a
Tomáše se nechali představit ostatním hochům. Někteří se zdáli být fajn, ale jiní
se na ně jen tak podívali a hleděli si svého. Než začalo zvonit, přišel si pro ně do
třídy pan Procházka s panem učitelem Jirkovským.

Šli jsme do ředitelny, na krátký

pohovor s panem ředitelem
Jouklem. Napřed nás přivítal,
vyptal se, jak se máme, a podobně.
Pak prohlédl všechny papíry a
mluvil s panem Procházkou.
Nakonec nám popřál mnoho
úspěchů ve studiu a to bylo vše.
Do třídy jsme se vrátily před
zvoněním.
Pan učitel Jirkovský, nás taky
přivítal a my se museli představit celé třídě, beztak nás už kluci znali, pak nás
posadil každého zvlášť, prý prozatím.
Byla hodina německého jazyka.
O přestávce k nám přišlo několik hochů s jedním větším, který byl zřejmě jejich
vedoucí.

„Tak heleďte se hošánci, my tady ve třídě držíme při sobě, a když se něco
semele tak mlčíme jako jeden hrob! Je vám to jasný, jestli někdy něco někomu
budete žalovat tak vám upravíme fasádu!“

„Hele, Gustave nech je napokoji jó, oni se tě stejně neleknou a nějaké to kasání
se si nech na německá děcka.“ Zasáhl Honza a málem by došlo k pranici, kdyby
nezazvonilo na další hodinu. Teď byla na řadě hodina biologie.

117
Ve zbývajících přestávkách se Otta s Hynkem postupně seznámili se všemi hochy
a se vším tím jak to u nich v nové třídě chodí. Také se dozvěděli, na koho si mají
dát pozor, kdo je práskač a tak.
Cestou ze školy šli trochu obloukem, napřed na plácek mezi domy, kam kluci a i
dívky chodí nejen hrát třeba kopanou, ale i řešit různé věci. Je tam klepač a
stará pumpa na vodu. Plácek je velmi oblíbený.
Z plácku vedla cesta rovnou
k Chrudimce a k přítoku potoka
Haldy, on je vlastně taky
Chrudimka. Na jeho břehu roste
mnoho Vrb a kluci tady tomu
říkají ve Vrbičkách, jelikož si
tam schovávají šaty, když se jdou
ze školy koupat.
Tak tomu bylo i dnes, bylo tu jen
pár otužilých známých kluků
z jiné školy a hned se dohodly
plavecké závody k polo potopené
pramici a zpět.
Kluci svlékli ze sebe oblečení a tak jak přišli na svět se napřed ještě v trochu
studené vodě rozplavali. Pak přišel na řadu závod.

Otta s Hynkem nepočítali s proudem řeky, takže prohráli, ale to jim nevadilo.
Však oni se zlepší. Než se odešlo konečně domu, bylo nutné se na sluníčku usušit,
jiní hoši, kterým nevadilo, že jejich oblečení bude mokré se oblékly a odešli za
jinou zábavou.
Naši – teď už skoro sourozenci, se však chtěli osušit, jelikož koupání tady měli od
táty zakázané.

„Nestalo se vám někdy, že by šaty někdo z Vrbiček vzal?“ optal se Hynek

„Stalo se to jen jednou, co si pamatuji, jednomu klukovi z Předměstí co chodí
k nám do nižšího ročníku, domu musel jít nahatý a táta mu dal pořádný výprask na
holou. Od té doby se tady nesmíme koupat a taky proto, že je tu silný proud.
Takže tátovi nic neříkejte, jó.“ odpověděl Honza.

Pak už byl čas jít co nejrychleji domu, aby nebyl průšvih.

118
 Část padesátá třetí. Třešně. Vypráví Hynek (11) a spol.

Život v rodině Procházkových ubíhal velmi příjemným tempem lze-li to tak říci,
což asi za války ani jinak nešlo. Občas, nebylo to a jindy zase jiné věci chyběli.
Otta s Hynkem se s rodinou sžili velmi dobře a nebylo ani k postřehnutí, že
nejsou jejich vlastní synové.
Ve škole docela prospívali a jak se na hochy sluší i nějakou tu klukovinu vyvedli a
otcovsky byli i potrestáni. Jeden za všechny a všichni za jednoho se stalo
nepsaným heslem všech dětí v rodině.
Je měsíc Červen a s ním přijde i poslední den školy a vysvědčení. Avšak do té
doby je ještě pár dní času.

„Kluci, já vím, kde už se červenají Třešně!“ přiběhl jednoho dne do školy Josífek,
spolužák.
„A kde, na zahradě u německé mládeže.“ Dopověděl
„Na naší jsou skoro taky červené, a nikdo nás nebude otravovat.“ Odpověděl mu
Jan
„Ale, něco bychom měli podniknout, představte si jak budou trubky koukat, že jim
někdo otrhal Třešně. Odpoledne po škole to omrknem a večer na ně vyrazíme.
Jó.?“ Nedal se Josífek odehnat.
„Já, vám nevím, stojí to vůbec za to. Z toho může být průšvih.“ Byl na rozpacích
Otta.

Ale klukovská hrdost a touha po pořádném dobrodružství jim zabránila v dalším

rozumném uvažování.

119
Domluvili se na páteční podvečer, německá mládež v té době jistě ve svých
prostorách nebude a kluci budou mít tak na neplechu čas.

Je Červen, takže denní světlo je dlouho do deváté večerní hodiny. Kluci se sešli
hned na rohu zahrady nedaleko domu, kde se scházejí mladí němci, kde cvičí
svoje pochody a hrají si na vojáčky, jak s oblibou říkal pan Procházka.

Do zahrady se šest hochů, kamarádů, dostalo uvolněnou plaňkou v plotu. Chvilku

ostražitě leželi v neposekané trávě a rozhlíželi se na všechny strany, i jejich uši
pracovaly naplno. Zda-li nezaslechnou něco podezřelého. Což se nestalo.
Tak nebojácně vstali a začali si vybírat ten nejlepší strom s u skoro zralým
Třešňovým ovocem. Nepostřehli však, že je z cesty vedoucí kolem zahrady
pozoruje nějaký malý kluk. Chvilku se díval a pak odběhl.

Hoši vylezli na jeden ze

stromů a dali se do česání
ovoce i jeho pojídání. Plnili
kapsy, dávali Třešně za
košili a tak podobně.
V tom nejméně očekávaném
okamžiku se do zahrady
začali plížit kluci
z Hiterjugendu.

První si jich všimnul Tomáš „

Kluci bacha ! Utíkejte !“
Všichni seskočili ze stromu, avšak zjistili, že jsou obklíčeni. Proti nim stáli kluci
v jejich věku, některé znali ze školy. I tak se pokusili o útěk, avšak byla z toho
jen klukovská rvačka, kde se na nějakou tu bolestivou ránu, nebo kopanec
nehledělo. Všem těm rádoby německým mladým mužům velel jeden straší kluk.
Stál opodál a uděloval rozkazy co a jak.
Nakonec se Ottovi, Hynkovi a Janovi nějakým způsobem podařilo utéct, ostatní
byli za chvilku přemoženi a chyceni.

„Tak pánům se zachtělo sladkého ovoce, a že je to na cizím to jim jaksi nevadí?“

povídal vychloubačně Wilhelm, velitel mládeže.
„Dobrá, dobrá, my vám tedy to sladké pokušení bohatě dopřejeme, za svou
odvahu si zasloužíte pořádný výprask, takový že si hned tak nesednete!“ Zavřete
je zatím do kůlny, zítra to vyřídíme.“ Dopověděl Wilhelm a odešel.

Spíš vláčeni než vedeni byli kluci odvedeni ke kůlně, na rozloučenou dostali ještě
pár ran pěstí a pak už jen slyšeli zaklapnout dveře a klíč jak zachrastil v zámku.
Kluci z Hiterjugendu se mezi sebou docela veselili a odcházeli pryč.

120
„Tak a jsme rejži.“ Pověděl Tomáš a nejmladší Josífek se rozplakal
„Co bulíš, nějak se z toho dostaneme, ale rvačka to byla parádní, to se musí
nechat.“ Pověděl Ondra a všichni se dali do smíchu.

V té tmě na sebe moc neviděli jen malým okýnkem do kůlny dopadalo světlo, blížil
se večer.

„No, ale co teď, pokud nepřijdeme včas domu tak na zadek dostanu stejně tak
jako tak, a ještě mám roztrženou košili a o kraťasech nemluvím.“ Přemýšlel nahlas
Tomáš.

„Kluci jste tam?“ ozvalo se za dveřmi

„Hynku, to jsi ty?“ ptal se hned Ondra
„Jasně, že jsme tady. Za chvilku vás dostaneme ven, někoho jsme si chytli a ten
někdo má klíč?“

V zámku už podruhé ze dnešní večer zarachotil klíč, dveře se otevřely a do

večerního dne vyšli nedobrovolní zajatci ven z kůlny. Teprve teď viděli, koho kluci
chytili a kdo měl klíč. Byl to Patočka, syn zlatníka, udavač, posměváček a jeden
z Hiterjugendu. Teď byl svázaný opaskem a bylo vidět, že i nějakou tu ránu
schytal.

„Jé Patočka, takhle se mi líbíš, máš odvahu, do zítra tu za nás budeš.“ A Tomáš
s ostatními hochy Patočku strčili do kůlny, rozvázali jej a zamkli ho v kůlně.
Klíč nechali v zámku.

121
 Část padesátá čtvrtá. Káznění a vysvědčení.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Když se na sebe podívali, uvědomili si, že návrat domu nebude zrovna veselý.
Cestou přemýšlely, co by mohli říci, aby to všichni zvládli, protože věděli, že se
rodiče budou velmi zlobit.
Nakonec však usoudili, že řeknou, jak to doopravdy bylo.
Nedaleko domu Procházků se rozloučili s Josífkem a Ondrou, šli totiž do jiné
části města, a asi je čekalo doma, něco podobného co naše hochy.
Rodiče Procházkovi si vyslechli, co jejich chlapci vyvedli a pak jednak, dostali
kázání a poučování, co z toho mohlo být a ještě může být. Nakonec na pamětnou
každý dostal třikrát pořádné plácnutí na zadek.

„Tím považuji vše za vyřízené a teď se

běžte balit, zítra po vysvědčení se jede
na letní byt do Borohrádku.“ Uzavřel vše
pan Procházka.

Kluci ač byli z toho všeho, co se událo

smutní a tak trochu i popotahovali,
najednou radostí ožili a jak mohli, běželi
hned balit batohy na prázdniny.

„Čekal jsem, že to bude horší a to že

jedeme hned zítra po vysvědčení do
Borohrádku je asi útěk.“ Zavedl hovor
na to, co je čeká o prázdninách Tomáš.

Tatínek s maminkou ještě chvilku

probírali, co všechno se mohlo stát a
nakonec nad tím mávli rukou.

„Kluci já se vám tak těším na rybník, že

si ani sednout nemůžu.“ povídá vesele Honza
„Ty si myslíš, že my si jako po tom výprasku sednout můžeme jó.“ Oponoval mu
také radostně Hynek
„Měl jsem větší strach, myslel jsem, že nás váš táta, pošle zpátky do ozdravovny“
říkal Otta
„To by vám neudělal, už jste naši bráchové a tak jste synové našich rodičů a tak
slíznete vše, co společně nadrobíme“ zakončil hovor Honza.

Nakonec povídali o letním bytě, kde to je a co tam v okolí je, o rybníce, o lesích a
o všem co je na prázdninách asi potká. Když měli zabaleno a vše připraveno,

122
odebrali se kluci do koupelny, aby se na zítřejší slavnostní předávání vysvědčení
náležitě upravily. Teprve teď si všimli všech možných šrámů, škrábanců a modřin
na svých tělech. Ty poslední tři šrámy nalézající se na zadnicích radši nehodnotili.
I tak byli s dnešním dobrodružným dnem spokojení.
V noci se každému, zdál sen o Třešních, kůlně a každý sen měl i jiný děj a závěr.
Hoši vstávali do slunečného rána, celý rozlámaní, včerejší dobrodružství bylo
znát. I u snídaně se na židlích jaksi vrtěli. A do školy šli radši dřív.

Celý den se ve škole o ničem jiném mezi žáky nemluvilo, než o bitvě s Německou
mládeží a jak vlastně prohráli. Povídalo se, že si Patočku vyzvedl otec, když jej
šel hledat, protože se dlouho nevracel domu. A neskončilo to jen u šťastného
shledání, ale i výpraskem a dlouhým kázáním o hrdosti německé mládeže a lidu.
Toto vše se žáci dozvěděli od svých kamarádů, od sousedů a od rodičů, během
rána.
Samozřejmě si každá strana něco přidala, nebo ubrala. Tak či, tak, bylo to
veřejným tajemstvím.

Sourozenci Procházkovi měli krásná vysvědčení a ani Otta s Hynkem se nedali

zahanbit, také jejich vysvědčení patřilo k lepším.
Po posledním zvonění všichni žáci školy, kvapem opustili školu a rozutekli se na
prázdniny.

Po návratu domu, byl připraven menší slavnostní oběd, pak se hned šlo na
odpolední vlak do Borohrádku.

123
 Část padesátá pátá. Borohrádek.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Borohrádek není daleko, jen nějakých třicet kilometrů od Pardubic. Jezdí se tam
každé léto na letní byt. Těch dobrodružství co tam děti i jejich rodiče zažili
před válkou i teď za války se nedá jen tak vypočítat.
Kluci rádi Ottovi a Hynkovi vyprávěli na přeskáčku, co kde se událo, co kde je a
tak vše docela pomotali. I tady ve vlaku je mělo potkat malé dobrodružství
s velkým napětím.
Po vyjetí vlaku z Pardubic procházela jednotlivými vozy vlaku, vojenská hlídka a
kontrolovala doklady.
Když je pan Procházka viděl přicházet, řekl si polohlasně pro sebe:

„Pořád budou čenichat a nedají pokoj.“

„Dokumente Prüfen von Dokumenten.“ Řekl voják a

pan procházka mu podal doklady celé rodiny.

Voják do nich nahlížel a něco se mu nezdálo, pak

se optal:

„To být vaši kluci všicky?“ a ukázal na hochy

„Ano, ano, Otta s Hynkem jsou příbuzní, jsou u nás

na prázdninách.“ Vysvětloval přesvědčivě pan
Procházka

„Ja, nejak se ni to nezdá, nicht gut“ a šel dál

Na nádraží v Borohrádku na ně již čekal povoz,

majitel domku je pravidelně léto co léto vozíval,
kam se jen dalo a pokud měl chvilku. I tentokrát
zde byl. Po přivítání a seznámení se s Ottou a Hynkem, se vyjelo vstříc
prázdninám.
Počasí bylo pravé letní a schylovalo se k pořádné bouřce, na loukách lidé kopily
seno, a vše se připravovalo na déšť. Taky přišel kousek před chalupou, kde bylo
letní sídlo. Než tam však dojeli, byli všichni řádně promáčeni, nikdo si však z toho
nic nedělal. Hospodář pomohl hostům nanosit batožinu do místností pro hosty a
sám se pak šel postarat o koně.

„Tak děti, všechno vysvléct, utřít se a do peřin, než vám vybalím suché oblečení.“

124
Řekla maminka a kluci i Anička tak ve svých pokojích udělali. Chlapci měli svůj
pokojík a Anička též. Mokré ošacení pověsili nad kamna a na židle, prostě kam se
dalo.
Jen chlapecký pokoj měl pouze dvě postele, byli však
velké a pohodlné, tak si kluci po dvou vlezli do postelí
pod duchnu, chvilku si povídali, až nakonec usnuli.
Anička ve svém pokojíku našla knížku od Karla
Jaromíra Erbena – Kytice, hned se do ní začetla, až
usnula.

Rodiče nechali děti spát, „Jsou prázdniny, nic jim

neuteče.“ Řekl tatínek a šel se podívat, co kde
v chalupě mají připraveno. Maminka zatím vybalila
mnoho věcí, které budou potřeba a dala se do vaření
večeře.

Hochy, probudila krásná vůně

bílé kávy a hlavně buchet.

„Jé kluci my jsme usnuli a venku

je ještě světlo a taky máte
takový hlad jako já?“
Ptal se Tomáš.

„To víš, že si rádi něco

zakousneme a pak bychom se
mohli vydat ven, dokud je světlo,
co vy na to?“ odpověděl a optal se Hynek

„Můžeme vzít Ottu a Hynka k našemu rybníku!“ navrhnul s nadšením Jan

„Uvidíme, co půjde“ Zmírnil jeho nadšení Tom.

Chlapci se oblékli do připravených šatů a v kuchyni se pozdravili s rodiči.

Maminka jim nalila bílou kávu z melty a nabídla buchtu. Kluci při jídle rozmlouvali
s rodiči co je zde nového, a kam mohou ještě jít ven. Anička ještě spala.

„A kam, že to kluci chcete jít?“ ptal se tatínek

„K Havlíku, chceme se jít podívat k Havlíku a možná i za kamarády, můžeme?“

Odpověděl Tomáš

„Dobrá, ale buďte na sebe opatrní a do tmy ať jste doma.“ Řekl tatínek a chlapci
se radostně vydala za prvním prázdninovým dobrodružstvím.

125
 Část padesátá šestá. Rybník Havlík.
Vypráví Hynek (11) a spol.

A vydali se k vesnici Borohrádek, cestou potkali partu hochů, už z dálky Tomáš

říkal,

„To je přece Jakub Kolář a kluci ze vsi.“

Taky byl a přivítání bylo o to radostnější, hoši šli z nedaleké louky, kde pásly
několik stračen, ale teď už k večeru je zahnali do chléva a mají volno.

Ahoj, jak se máte, kde se tu berete a kdo jsou tito kluci. Padala jedna otázka za
druhou, povídání vystačilo až k rybníku, ten se jmenuje Žďárský, moc velký není,
ale stačí ke všem těm radovánkám. Nedaleko je ještě jeden, tam se však zase tak
moc nechodí.
Na rybníce, skoro uprostřed plul prám. Asi tak pro tři – čtyři „lodníky“.
Prám si kluci ze vsi i naši kluci Procházkovi postavili už v loni. Těch dobrodružství
co s ním zažili.

„Trochu nám uplaval,

včera jsme ho asi
špatně uvázali.“ Povídá
Jakub
„Doplaveme pro něj,
co vy na to
čajíčkové?“ ptal se
vyzývavě

Nikdo nebyl proti a za

chvilku už byli kluci
v rybníku.

126
Voda byla teplá a dno plné bahna, aspoň kousek u břehu, pak už byl písek a štěrk.
K prámu doplavali jako první Otta s Hynkem a sklidili zasloužený obdiv.
Hochů bylo šest a každý se chtěl na prám dostat. Začalo dovádění, skákání
z prámu do hloubky, nadzvedání prámu na jedné straně, aby se Ti co jsou na něm
vysypali do vody a podobně.
Když se vydováděli a sluníčko se začalo klonit k západu, vydali se i s prámem ke
břehu. Tam jej pečlivě uvázali a na sluníčku se usušili.
Postupně se oblékli a ještě plánovali další dny a další oblíbená dobrodružství pro
letošní prázdniny. Nikdo z kluků na nějaký ten letní tábor nejede. Je válka a i tak
bude dost práce na polích.
Najednou se ozvalo velké šplouchnutí, to Hynek vylezl v šatech na houpačku,
která byla uvázána nad vodou na Vrbě a jak se houpal, tak zaujal kolem letící
vosu.

Hynek se po ní ohnal a tím uvedl v činnost

zákon reakce a akce, jednak na houpačce
a jednak vosa okolo Hynka začala zle
kroužit. Hynek se snažil rychle
z houpačky seskočit na břeh, ale jaksi
seskočil dřív a dopadl do vody.
Hoši napřed koukali a pak se dali do
smíchu.

„Když ses chtěl ještě koupat, tak ses

mohl vysvléct, před námi se nemusíš
stydět, my bychom Tě neukousli.“ Povídal
ve smíchu Honza.

Když se Hynek vyškrábal na břeh, voda

z něj jen crčela, hned svlékl všechno
oblečení a kluci se dali do ždímání věcí.
Pak je rozložili na sluníčku začali hrát na
plácku hru na Peška i další hry.

Domu šel Hynek jen v trenýrkách a bos. Dům měl dva vchody, takže všichni vešli
nepozorovaně do svého pokoje, kde se Hynek dooblékl. Rodiče i sestra byli na
zahradě a se sousedy popíjeli čaj a povídali si o všem možném, co válka přinesla a
co je kde nového.

Den skončil opékáním buřtů a vyprávěním co se komu podařilo a co ne. I chlapci

se pochlubili jak dováděli na voru tak i Hynkovou nedobrovolnou koupelí.

127
 Část padesátá sedmá. Bílení a sklíčko.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Rodiče byli po prvním dni na Borohrádku spokojení. Děti také tak se po domluvě s
rodiči, kdy se mají vrátiti k obědu a podobně vydali za dalšími dobrodružstvími.
Anička se vydala za děvčaty ze vsi a hoši šli ke kolářům na statek. Dnes tam bylo
plánováno velké bílení chalupy. Venku po dvoře se již pohybovali jak hospodářští
dělníci, tedy čeledíni a děvečky tak i Jakub s rodiči a sestrami i bratry. Pan
Kolář vydával pokyny, co a jak a sám také aktivně na lešení bílil zeď, kluci jakmile
pozdravili a řekli, že přišli vypomoci Jakubovi tak byli s radostí zapojeni do práce,
kterou zvládali. I když si každý z chlapců myslel, že je nechají bílit také.
Tu práci co dělali, považovali za nevhodnou a jistě by zvládli něco náročnějšího.
Chlapci pod vedením Jakuba, nosili barvu, míchali vápno, aby nesedlo, přinášeli
dělníkům pivo nebo vodu na osvěžení a i v kuchyni se uplatnili při přikládání do
kamen, nebo při ochutnávání připravovaného oběda.
To však paní máma neviděla ráda, a pokud je přistihla tak je plácla utěrkou, nebo
vařechou. Avšak ne tak docela, ale jen naoko.
Za dopoledne byla stěna ve dvoře a jeden štít nabíleny i namalovány po vesnicku,
jak se na Českou chalupu sluší.
Před polednem se hoši
rozloučili, poděkovali za svačinu
a smluvili se na odpoledne. To
půjdou pást kozy k Hůrce.

Když se navrátily domu,

maminka jen povzdechla a
poslala hochy k pumpě, aby se
umyli. Byli totiž samé vápno a
barva. Nejen jejich šaty, ale i
vlasy, obličej a zbytek těla byl
podobně zmalován.
Kluci to věděli, avšak nedbali na to, komu by to taky vadilo.
U pumpy se napřed svlékli do půl těla a začala bitva ledovou studniční vodou.
U studny byl i žlab, do kterého tekla voda, když se pumpovalo. Za chvilku
společnými silami do něj posadili nejmladšího z nich Tomáše. Ten se bránil, jak
mohl, ale bratrské přesile neodolal.

„To jste mi měli říct, aspoň bych se svléknul, takhle mám mokré kalhoty.“

Hartusil na oko Tomáš a svlékal při tom mokré šaty. Kluci si to uvědomili a sami
hned zatím svoje skoro suché oblečení sundali.

128
Mytí a vodní bitva ještě chvilku pokračovala. Ale jen do té doby, než od verandy
z chalupy zazněl zvon, uřčený právě ke svolávání k jídlu. Chlapci posbírali svoje
oblečení a pospíchali domu.
Než vstoupili, pověsili šaty na prádelní šňůry, oblékli si jiné trika a krátké kalhoty
a pak přišli spořádaně k obědu.

Tatínek pronesl krátkou modlitbu, při které poděkoval Bohu za dary z jeho země,
a pak se již mohlo jíst. Maminka opět předvedla mistrovskou kuchyni z válečných
potravin a i z toho co vesnice poskytuje víc než město. Prostě všem chutnalo.

„Chlapci, tedy Otto a Hynku, vím, že jste jiného vyznání a tak jsme se opatrně
poptal pana řídícího ze školy co starý pan Khhon. Třeba byste se chtěli trochu
pocvičit v Jidiš a tak.“ Povídal tatínek.

Otta s Hynkem se na sebe podívali a Hynek povídá. „Asi jsme to trochu

zapomněli, ale nebude to nebezpečné?“

„Nebude, jak se ukázalo tak pan Khol, odjel před válkou do Palestiny za
příbuznými, takže po něm zbylo jen několik knih u pana řídícího. Domluvil jsem na
zítřejší večer, že k němu zajdeme a uvidí se, jak to půjde.“

Kluci se opět na sebe podívali a s úlevou, že to nebude dnes, souhlasili. Po obědě,

byla chvilka na dospěláckou kávu a dětskou limonádu. Všichni byli na prostorném
hezky upraveném zápraží, a buď si četli, nebo hráli drobné hry, šachy, člověče
nezlob se a podobně.

Když opadlo polední horko, vytratili se chlapci skoro nepozorovaně. Zadem

zahradou utíkali kolem ovocných stromů a keřů k místu kde v plotě šlo poodstrčit
dvě plaňky a prolézt na humna. Za nedlouho pak již byli u Jakuba.

„Jdeme k Palivcům pro Jindru

a pak půjdeme pást Kozy na
skalky.“ Přivítal je Jakub.

Vedli tedy na provaze Kozu

od Jakuba a šli pro Jindru.
Koza se sem tam zastavovala
a chtěla si uškubnout nějaký
ten bodlák, hochům se to však
zas tak moc nelíbilo.
Popoháněli Kozu, jak jen
nejšetrněji uměli.

129
U Palivců se pozdravili s hospodářem i s Jindrou a ať tedy vezme Kozu, že je čas
jíti.

„Musíme chvilku počkat, máma jí právě dojí, pojďme zatím skákat z povalu na
sena.“ Navrhnul Jindra a všichni se tak vydali ke stodole.

Párkrát si skočili do sena a vzhledem k tomu, že bylo docela horko, ulehli na seno
a jen tak povídali o všem tom světě a prázdninách. Jakub vyndal z kapsy sklíčko.
Nebylo to však jen tak obyčejné sklíčko, byla to lupa ze svítilny.

„Jé, kde jsi jí vzal?“ ptal se hned Jindra

„To jsme s tátou jeli pro pokosenou trávu, když jsme na cestě našli přejetou
svítilnu. Jen tato lupa zůstala celá, ne kraj cesty se dokutálela. Tak jsem si jí
vzal.“ Pověděl Jakub.
„Hoši kdo je statečný?“ ptal se vzápětí a oči mu svítili něčím co teď mu přišlo na
mysl.
„Uděláme soutěž, kdo z nás vydrží nejdéle si nechat slunečním paprskem pálit
ruku, a já začnu“ dopověděl a hned soustředil sluneční paprsky na svou dlaň.

Jak je známo,
tak většina
hospodářských
stavení, má
občas někde
děravou
střechu, i tady
u Jindrů do
stodoly takovou
dírou pronikalo
slunce.

Honza počítal
vteřiny, Jakub
křivil tvář
bolestí, ale
nepovolil. Až u desáté vteřiny ucuknul a hned si začal na dlaň foukat.
Hned hlásil Hynek, že vydrží jistě díl, nastavil dlaň a Jindra soustředil sluneční
paprsek do jednoho místa. Nenapočítal ani do pěti vteřin, když do stodoly vešel
Jindrův tatínek s dělníky. Jakmile zahlédl, co kluci tropí, zvolal.:

„Kluci pitomí, chcete to tu snad podpálit?“

Chlapci se hned dali na ústup, avšak byli lapeni silnými pažemi dospělých. Jindrů
tatínek zabavil lupu a každému dal dvě pořádné na zadek.

130
„To abyste si pamatovali, že taková hloupost nás mohla přivést na buben a teď
koukejte, popadnou Kozu a alou na pastvu. A Jindro, my dva si pak ještě spolu
promluvíme.“ Dopověděl.

Kluci nelenili a teprve za vsí cestou ke skalkám se dali do řeči. Jen Jindru museli
trochu rozveselit, měl plnou hlavu toho, jak bude probíhat rozhovor s tátou, až se
vrátí z pastvy.

Část padesátá osmá. Na pastvě.

Vypráví Hynek (11) a spol.

Cesta ke skalkám ubíhala docela pomalu, zvířata se občas zastavila a nehnuli se,
dokud bodláčí nezmizelo v jejich tlamách.
Když parta došla ke skalkám, uvázali Kozy na dlouhý provaz ke stromu a sami se
pustili do šplhání po okolních skalkách.
Chlapci závodili, kdo bude nejdřív nahoře, pak kdo nejrychleji sleze a nakonec
zkoušeli, kdo skočí z nevyššího bodu. Když se trochu unavili, na plácku kde není
tolik trávy, ale většinou písek a kamení začali rozdělávat oheň, Jindra měl několik
zápalek, ale až ta poslední opravdu zapálila suché klestí.
Teď si mohli opéct Jablka, která si cestou na pastvu natrhali. Sice ještě trochu
nezralá, ale opečená budou fajn.
Při opékání, došlo i k vyprávění příběhu Otty a Hynka. Kluky ze vsi to docela
zajímalo. Naslouchali každému slovu, které Otta nebo Hynek řekli. A na svém
vyprávění si dali záležet.
Některé události, hlavně
takové, kde jim šlo o život,
nebo byli dost biti, barvitě
vylíčili více, aby to bylo
zajímavější.
Kluci ze vsi s obdivem
pokyvovali hlavami a začali se
také zajímat o klub, který
Otta a Hynkem založili
v léčebně. Nakonec se celé
povídání stočilo směrem
k tomu, že by mohli založit
takový tajný klub i tady na Borohrádku.

„A je to vůbec dobrý nápad? Co když se to prozradí?“ ptal se s obavami Hynek

„Neboj, tady se nic neprozradí, tady držíme při sobě.“ uklidňoval Hynka, Jindra

131
Domluvili se, že zítra odpoledne si o tom popovídají víc. Nyní se vydali na Maliny,
kterých v okolí skalek rostlo velmi mnoho. Ostružiny, byli ještě nezralé.
Kozy se pásli travou, bodláčím a vším možným a chlapci se pásli na malinách. Tak
jim zachutnalo, že nepostřehli, když se jeden provaz s kozou uvolnil a ona se
vydala zjistíce, že není uvázaná směrem k poli, kde byla vyseta Kukuřice.
Jako první ztrátu Kozy zjistil Otta.
Ihned se kluci dali do hledání, a když jí našli, spokojeně se pásla v Kukuřici.

„Téda, to bude malér, jestli to zjistí statkář Houža.“ chytil se za hlavu Jakub
„Neboj, nic nezjistí, zase toho tolik nesežrala, ale musíme jí chytit.“ ujistil
Jakuba Jindra

Avšak chytit Kozu v Kukuřici, nebylo jednoduché, kluci nechtěli Kukuřici moc
pošlapat, a tak za ní chodili v jejích cestičkách, které stále vytvářela nové a nové.
Nakonec po hodině nahánění Koza sama vyběhla z Kukuřice a za chvilku již opět
byla u své kamarádky, přivázaná ke stromu.

Otta si všimnul, že je zde v trávě spousta lučních koníků a jim podobných

skákavých příbuzných.
Za chvilku se již chlapci v plném veselí snažili nalovit co nejvíce kobylek, avšak i
přes občasný úspěch koníci a jiný jim podobný hmyz měl navrch. I tak to byla
radostná činnost, završená Jakubovým zakopnutím a upadnutím do Ostružin. Jak
známo, Ostružiny nejsou zase tak milé bejlí, mají zahnuté trny a dovedou
pořádně potrhat jak šaty, tak kůži.
Chlapci pomohli opatrně kamarádovi z trnité pasti a vydali se ještě na vrchol
nejvyšší skalky, odkud mohli pozorovat krásný západ slunce. Hynek jim k tomu
připomněl několik vět, které napsal Jestřáb, o západu slunce a plujících oblacích.
Pak si jen tak povídali, dívali se do kraje, než se vydali do svých domovů.

132
 Část padesátá devátá. Ovce a úmluva.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Chlapcům se druhý den ráno nechtělo vůbec vstávat, sice se vzbudili kolem sedmé
hodiny ranní, a sluníčko už pěkně svítilo a vysoušelo ranní rosu, ale chlapci po
včerejším docela náročném dni, by si rádi ještě trochu poleželi.
Avšak takovéto nic nedělání a lenošení není pro čilé a bystré hochy. Tak tomu
bylo i v tomto případě. Kluci nakonec uspořádali polštářovou bitvu a radostně se i
poprali, tedy soutěžili kdo, koho položí na lopatky a jak dlouho jej tak udrží.
Trochu hluku při tom však nadělali. Do jejich pokojíku na ně přišel tatínek.

„Dobré ráno kluci, pokud se vám už nechce spát, tak místo neplechy, bude dobré
naštípat nějaké to dřevo do kuchyně. A pokud to budete mít hotové a do snídaně
zbyde nějaká ta minuta, tak se můžete jít na rybník vykoupat, je už docela
horko.“

Chlapci, jak byli na podlaze zastiženi při pranici, tak vyslechli tatínka a pak se
tedy převlékli z nočních košil do trenýrek, triček a jen tak na boso spěchali ke
kůlně, kde již čekala jak sekera, tak i hromada špalíků.
Domluvili se, že se ve štípání budou střídat, střídat se budou i v nošení košů dřeva
do kuchyně. Jak si usmyslili, tak se i stalo. Práce jakoby sama od sebe ubývala a
vyskládaná hromádka polínek vyrostla v kuchyni u kamen.
A opravdu, do snídaně zbývala necelá hodinka, společně poklidili kůlnu a vydali se
skoro během k rybníku. Ranní koupání ještě žádný z chlapců nevyzkoušel. A tak
byli zvědavý, jaké to bude.

„Když už jsem se musel ráno koupat, tak jedině v teplé vodě v neckách, ale to
bylo v době školy.“
pověděl Otta
„To je normální, ale
nebude voda studená?“
ptal se Tomáš
„Určitě ne, ráno je
vzduch vždy
chladnější.“ dopověděl
Jan

A než se všichni nadáli

jejich komplet
oblečení, leželo v
trávě na břehu a čtyři
radostně ve vodě dovádějící naháči, přilákali z nedaleké pastvy malé stádo Ovcí.
Některé z Ovcí začali ochutnávat trička a trenýrky, jiné je aspoň pošlapali.

133
Kluci, jakmile tuto skutečnost zjistili, byli z vody venku velmi rychle.
Ovce s bečením utekli zpět na louku a chlapci starostlivě začali prohlížet, co jim
vlastně zbylo k oblečení.

„No, to bude zase doma mazec“ ukončil debatu Hynek

Co nebylo užmoulané od Ovcí a šlo obléci si na sebe hoši vzali, ostatní ošacení
museli trochu vyprat a vyždímat, ale i tak bylo ve špatném stavu.

„A co kdybychom se domu tajně proplížili, a převlékli se do jiných věcí?“

navrhoval Tomáš
„Jo a pak rákoska bude mít posvícení víš, že táta nemá rád, když se někdo snaží
něco zakrýt a tak“ opravil Tomášův návrh Honza.

Po příchodu domu je nečekalo nic dobrého, napřed se Anička s chutí začala smát
jelikož kluci vypadali jako když projdou dost hustým křovím, samá díra v
oblečení a šmouha.
Pak maminka spráskla ruce a trochu jim vynadala, že si nedovedou vážit věcí, táta
jen tak naoko hartusil, ale jinak se nepozorovaně smál. Kluci se převlékli do
čistého oblečení a pak už byla další skvělá prázdninová snídaně.

Dopolední činnost byla jasná a známá ze včerejšího dne. Jde se do školy.

Tedy jenom Otta a Hynek, Honza s Tomášem si zatím budou užívat prázdnin.
Když procházeli vsí, pan Procházka se skoro s každým koho potkali, dal do řeči, a
tak pro hochy to byla dost dlouhá chvíle. Avšak konečně došli do školy. Pozdravili
se s panem řídícím a ten je zavedl do docela malé ředitelny. Chlapců se vyptal, co
a jak vědí i znají z hebrejštiny. Rozloučil se s panem Procházkou a již se jen
věnoval svým novým
žáčkům.
Kluci za ty dva roky docela
pozapomněli dost znalostí, a
tak opět mohli vidět
hebrejské znaky, věty a
opět zkusit číst. Šlo to
pomalu, to však nevadilo.
Uplynuli asi dvě hodiny,
když se s nimi pan řídící
rozloučil a domluvil si další
hodinu, za dva dny.

Bylo před polednem a byl

ještě čas do oběda. Chlapci se proto vydali vesnicí a koukali, kde by Tomáš a
Honza, mohli být.

134
Našli je u Kolářů, Jakub na ně volal z okna půdy, viděl, jak jdou ze školy.

„Hej, kluci tady jsme, pojďte na horu, jsme tu všichni“

Radostné shledání po skoro nudném dopoledni, přišlo vhod. Kluci byli na půdě, u
věcí, které se sem za dlouhé roky nashromáždili. Kluci seděli u stolku a vedle
něho byl kufr se spoustou časopisů, Mladý hlasatel, Junák a další podobné.

„Podívejte co máme, tady Jakub to našel tady na půdě“ radostně oznamoval

Tomáš, Hynkovy a Ottovy.
„No já to vím od táty, že to tu je. On tyto časopisy sbíral pro mě a sourozence.
Musel jsem mu však slíbit, že nic z toho nikomu neřekneme. A tak když už jsme
všichni, tak navrhuji uzavřít dohodu, že to opravdu ale opravdu nikomu
neřekneme.“ Dokončil svou dlouhou větu Jakub

Kluci nadšeně souhlasili, vždyť je to velké dobrodružství a mohou se v časopisech

dozvědět velmi mnoho zajímavého.

„A jak to uděláme?“ ptal se Tomáš

„No já bych třeba šel o půlnoci na hřbitov k umrlčí kapli a tam bychom mohli
přísahat“ vyložil svůj návrh Jindra

Kluci souhlasili, začíná další dobrodružství, dostat se nepozorovaně z domu o

půlnoci a jít na hřbitov.
Po této společné dohodě se již začetli do časopisů. Víc si však prohlíželi obrázky
a četli komiksy.
Cestou domu k obědu si chlapci povídali, jaké je to prima najít kamarády kamkoliv
se přijede a dobré lidi.

„Ale, potkali jsme i zlé

lidi a nebyli to jen
němci, i někteří naši
lidé Češi se nás
pokoušeli udat nebo
zabít.“ doplnil povídání
Otta

„Jen aby už ta válka

skončila a my bychom
se mohli vrátit domů a
najít svoje rodiče.“
povzdechl si Hynek.

135
Pak už mlčky, každý ve svém zamyšlení došli až domu. V kuchyni to krásně vonělo,
a právě se prostíral stůl k obědu, Anička jej připravovala. Chlapci nelenili a taky
rádi pomohli, při tom vyprávěli, co všechno od rána prožili.

Část šedesátá. Sena a noční pouť.

Vypráví Hynek (11) a spol.

Odpoledne se šlo na seno, shrabovat a nakládat na vozy, které seno potom sváželi
na statek. Kluci se rozhodli vypomoct Jakubovi. Co by to byli za kamarády, kdyby
Jakub musel pracovat, byť s rodiči na svém a oni by se šli třeba koupat do
rybníka, tak pomohou a pak všichni půjdou za svým dobrodružstvím.

Bylo docela horko a práce se hochům zdála být nekonečná.

Pokud čekali, až přijede prázdný vůz, tak vytvářeli tunely ve velkých kopkách
sena, nebo vždy vylezly na největší hromadu a vnitřkem se propadli až na zem.
Na sobě měli jen trenky a plátěnky, tedy takové jednoduché boty. Dospělí jim
říkali, že pak ve vodě budou
skučet, jelikož budou drobně
poškrábaní a tak.
Ale hochům taková maličkost na
radosti neubere.
Vodu co měli, sebou už všechnu
vypili a žízeň i prach jim začínal
vadit. Když odjel poslední vůz a
louka byla sklizená, radostně
napřed odešli ke studánce pod
skalou a pak k rybníku.
Tam již byli skoro všechny děti za
vsi i prám si vypůjčili.
Naši chlapci se k nim rádi přidali,
horký den pomalu přecházel
v horký večer. Rybník osiřel a jen
naši kluci stále dováděli na prámu.
Avšak i oni v jednu chvíli zakotvili
prám u břehu, řádně jej uvázali a
tak jak přišli oblečení, zase tak
odešli, plátěnky a trenýrky. Víc
v létě nepotřebují.
Na návsi se rozloučili a připomněli
si svojí dohodu, být o půlnoci na hřibově u kaple.

136
Teď je to ještě fajn, jde se domu na
večeři a chvilku být se svými rodiči i
sestrou. Válečné stravování bylo
omezené na to, co šlo vypěstovat,
nasbírat v lese, i zakoupit v krámku.
Mnoho se dalo pořídit výměnným
obchodem, ale i tak byla strava
jednoduchá a střídmá.
I dnešní večeře taková byla, chléb a
pomazánka s pažitkou i koprem.
K tomu bílá káva.
Pokud si myslíte, že pak se jen sedělo
a povídalo, nebo poslouchal rozhlas,
jste na omylu. Dnes například byli
Procházkovi odpoledne v lese a
nasbírali již rostoucí houby, takže po
večeři následovalo jejich čištění a
krájení na plato kde se budou sušit.
Chlapci tak trochu zkoušeli se této ne
chlapské práci vyhnout, ale bez
úspěchu.
Odměnou jim nakonec bylo a i
ostatním poslech rozhlasové hry v rádiu. Při němž kluci již skoro spali, jak byli
unavení po celodenním běhání a dovádění. Stěží došli do svého pokoje a pak až do
půl dvanácté v noci spali.

„Kluci vstávejte, už je čas jít.“ budil hochy Tomáš.

„Co blbneš, dyť je noc, já chci spát.“ odpověděl rozmrzele Hynek a otočil se na
druhý bok a opět usnul.

Teprve pořádné vzbuzení a připomenutí slibu, který si dali, na návsi se hoši začali
potichu oblékat a vylézat oknem ven do tmy. Byla teplá letní noc, hvězdy svítily a
byl slyšet zpěv spousty hmyzu v trávě, sem tam zahoukala Sova, nebo se ozvalo
zavytí nějakého zvířete.

„Kluci, neodložíme to radši?“ ptal se Honza

„Že ty se bojíš?“ optali se jej ostatní a čekali na odpověď
„Nebojím, ale ráno nebudeme vyspalí a co když zase budeme někomu pomáhat ze
senem a tak jsem myslel…“ odpověděl Honza
„Nemysli a jdem.“ Zavelel rázně Tomáš a sám jako první vyrazil do tmy, tam kde
je hřbitov.

137
U hřbitovní zdi na ně již čekali Jakub s Jindrou.

„Kde jste tak dlouho, my už tu čekáme věčnost.“ ptal se Jindra a byl rád, že už
nejsou sami.
„Trochu jsme nemohli vstát a pak tady Honza se bojí.“ řekl ve srandě Tomáš
„To není pravda, já se nebojím, já jen co když se něco stane.“ bránil se Honza

To už však všichni procházeli kolem hrobů, na kterých svítil svíčky a sem tam i
lucerny. Nebe se zatáhlo, jako by chtělo pršet. Chlapci si všimli, že i hmyz přestal
zpívat a dělat rámus. Jen ta Sova, nebo co to je houká trochu víc.
Kaple byla pootevřená a v ní se svítilo.

„Kluci někdo tam je!“ řekl potichu Hynek

„Kdo by tam tak asi byl, to jsou jen svíčky na oltáři, nikdo tam není, jdem.“
povzbudil kluky Tomáš
„Co když je tam někdo v rakvi?“ ptal se opatrně Honza
„Nikdo a nic tam není.“
opakoval Tomáš a vzal za
kliku u dveří od kaple a…

Dveře se s hrozným
rámusem a skřípáním pomalu
otevřely. Aspoň tak to
hochům připadalo, strašně
dlouho a moc skřípali.
Všichni vstoupili velmi rychle
do kaple a průvan zhasnul
polovinu svíček na oltáři, pak
od stropu kolem nich prolétli
dva vyrušení netopýři.
Malý strach a představivost v chlapcích pracovala naplno, s vyjeknutím a
přidušeným výkřikem skočili za nejbližší lavici.
Pak si dodali odvahy a šli k oltáři, tam zapálily zhasnuté svíčky a Jindra povídá.

„Takže, jsme tu proto, abychom si slíbili, že nikomu neprozradíme, že máme

časopisy Mladého hlasatele a že je to tajné. Kdo toto tajemství prozradí, ten
nebude spát až do konce života.“
„Tak slibujeme!“ zaznělo potom v kapli a ozvěna se rozlehla, až se hoši trochu
polekali, zda je někdo neslyšel. Jen stíny po zdech kaple tančili.

Jindra potom vyndal listinu, kam to všechno přes den ve chvilkách sepsal a každý
připojil svůj podpis a listinu zapečetili voskem. Do vosku otiskli svoje palce.

„A kam jí schováme?“ ptal se Tomáš

138
„No je zde hrobka a vede do ní okýnko na dívání se dovnitř, tam bychom mohli
listinu hodit.“ navrhnul Jakub

Všichni souhlasili, listinu tedy ještě jednou zabalili do dalšího papíru a tem velmi
důkladně navoskovali. Pak vyšli z kaple ven a za křovím, kde bylo to okýnko, listinu
hodili do hrobky.
Pak se vydali za drobného deště do svých domovů, v okamžiku kdy byli mimo
hřbitov, tak se dali skoro do hlasitého hovoru. Jak moc se jim takovéto
dobrodružství líbilo.
Po ulehnutí do svých postelí usnuli, aniž věděli jak. Na budíku svítili fosforové
ručičky ukazující půl třetí hodinu nad ránem.

Část šedesát jedna. Pouť – kolotoče. Vypráví Hynek (11) a spol.

To by se to ráno spalo, ale pokud se noční výprava neměla vyzradit, tak se muselo
vstát v běžný čas. Dnes ke všemu byl naplánován výlet do nedaleké vsi na pouť.
Děti se těšili už nějaký ten den, ale dnes by kluci radši zalezli někam do stínu u
skalek, nebo rybníka a prospali by celý den.
Stejně tak na tom byli i Jakub s Jindrou. Doma v chalupách měli už svoje
povinnosti okolo hospodářství a tak od rána chtě nechtě je museli splnit.
Aspoň, že na pouť mohli jít až po poledni, jak byli domluveni s ostatními hochy ze
vsi i se svými novými kamarády z Pardubic.
Otta, Hynek a děti Procházkovi i s rodiči vyšli po poledni na pouť společně.
Je to už taková letitá tradice, vysvětlil Honza, Ottovi a Hynkovi. Když se ptali
proč, nemohou jít samostatně. Až na pouti se můžeme rozdělit a pak jít i domu
sami.

139
Pouť v sousední vsi Zdelov, byla vždy spojená s nějakou oslavou. Ty válečné, ale
s oslavami nikdo nechtěl pořádat a tak jsou jen tak.
Napřed děti vyhlíželi svoje kamarády, ti však ještě nepřišli. Viděli však hlouček
místních dětí, s některými chodili do kostela a také se potkávali u rybníka i jinde.
Jiné jim nebyli příznivě nakloněni. Zvláště kluci, hájili teritorium vsi. Tak to bylo
u každé vesnice i
městských čtvrtí.

Tady však platilo příměří,

na pouť může kdokoliv a
být tam jak dlouho chce.
Je-li však chycen po
skončení pouti, většinou
dojde k pranici. To se týká
samozřejmě jen hochů,
dívky jsou spolu za jedno,
vesnice ne vesnice.
Děti tedy, vyzkoušeli
mnoho atrakcí, řetízkáč,
houpačky, bludiště, strašidelný hrad, který nebyl vůbec strašidelný, viděli
Mořskou pannu, siláky, provazochodce, kartáře a věštce.
Svoje tělesné útroby pak živili sladkou limonádou, cukrovou vatou, koupili si i cuc
na kládě a kyselou okurku a tak podobně si užívali poutě.
Chlapci Jakub a Jindra, přišli na pouť trochu díl, ale to nebránilo tomu, aby vše
s pomocí kamarádů dohnali.
Na pouti se mihla i skupinka mládeže z Hitlerjugendu, byli všeho věku, tedy od
šestiletých až po patnáctileté. Ti starší se nechovali moc dobře k mladším a
všeobecně dávali najevo svou nadřazenost. Na pouti nebyli dlouho.
Místní i přespolní děti se jim vyhýbali a dospělí si jich většinou nevšímali. Občas
lidé pronesli: chudáci děti.
Když už se blížil skoro večer, vydali se naši kamarádi okolo polí i potoka zpět do
své vsi a domu. Šli pouze kluci, sestra šla s rodiči pořádnou cestou, jít polem a
travou ve svátečních šatech se jí nechtělo.
Za Zdelovem však u rybníka potkali čtyři hochy z Hitlerjugendu, kde byli ostatní
nevěděli. Avšak i tak se schylovalo k menší pranici. Dva starší kluci našim
kamarádům zastoupili cestu a začali se vyptávat.

„Kam jdete?“

„Co je ti do toho a odpal, nebo..!“ odpověděl Jindra a ukázal zaťatou pěst.

140
„Tak ty se chceš prát, jsi si nějak jistý
svou silou. Na ně! Naházejte je do
rybníka!“ zavelel nejstarší kluk a
zbývající tři se hned pustili do Jindry a
ostatních.

Chvíli to opravdu vypadalo, že skončí

v rybníce a kluci v okrových košilích
zvítězí. Náhoda tomu chtěla, že se
Ottovi povedlo chytit nejmladšího
chlapce a strčit jej z hráze do vody.
Plácnul sebou po zádech do žabince a zmizel pod hladinou.
Než se stačil vyhrabat z vody byli už další dva starší kluci taky ve vodě. Zbýval
druhý mladší hoch. Ustrašeně couval od rybníka a pak se dal na útěk.
Kamarádi jeho útěk doprovodili smíchem a pak se radši taky rychle ztratili v poli.
Co kdyby svou porážku kluci z Hitlerovy mládeže neunesli a chtěli se pomstít
trochu jinak.
Do Borohrádku a do svých
domovů došli před
smrákáním. Byl to čas tak
akorát na večeři, večerní
povídání s rodiči i
vyprávění o tom co se
komu během dne přihodilo
a líbilo i nelíbilo. Jen
rodiče Procházkovi
nesdíleli nadšení hochů,
když jim vyprávěli o
pranici s kluky od
Hitlerjugendu.

Dnes nebylo potřeba

kluky, přemlouvat, aby šli spát, že už je čas. Zalehli v obvyklý rodiči daný čas a
usnuli, aniž věděli jak.

141
 Část šedesátá druhá. Vypráví Hynek (11) a spol.
Jízda.

Jitro bylo stejně tak veselé jako každé prázdninové. To můžete ležet v posteli,
jak dlouho chcete a nikdo vás nežene do koupelny, oblékat, a nevyptává se vás,
jestli máte svačinu a přezůvky a tak.
Ale i tady na letním bytě platí pravidla. Spát a lenošit se může jen do té doby,
dokud není na stole připravena snídaně. K snídani se můžete posadit, jen když
jste umytí, učesaní a přiměřeně vhodně oblečení. Chlapci by kolikrát tak rádi
vyskočili z postelí rovnou k snídani, nemytí, neoblečení, ale to nejde.
Začít snídat se může jen, když si všichni popřejí dobré ráno a dobrou chuť.
Není to zas tak drsné. Kdo si chce poležet i přes snídani, obvykle musí vydržet
být o hladu do oběda, nebo do svačiny před obědem. To však nikdo nikdy nevyužil.
Nedlouho po snídani maminka s Aničkou jdou na drobné nákupy do vsi a i po
okolních vsích. Ve vesnici bude tancovačka, takže je potřeba zakoupit takové ty
dámské věci k šatům a do vlasů a tak.
Kluci dostali od tatínka za úkol nanosit dřevo ke kamnům do kuchyně a přivézt ze
statku od Palivců půl pytle brambor.

A tak chlapci nelenily a

vzali si sebou ten nejlépe
jezdící vozík a vyrazili za
humna na kopec, že jej
sjedou do vsi rovnou
k Palivcům. Ještě před tím
doběhl Tomáš pro Jakuba
a Jindru. Bez nich by to
nebylo to správné
dobrodružství. Všichni
tedy na kopci nasedli do
vozíku, sice se tísnili, ale
komu by to vadilo, cesta byla hrbolatá a skoro samý výmol, i tak mohli řídit vozík
pouze tyčí za kterou se vozík tahal.
Jízda to byla zběsilá, vozík poskakoval a občas se dost naklonil, jak vjížděl do
děr. V zatáčce to však už vozík i s hochy vzdal. Vylétl po najetí na kámen do
vzduchu a stočil se na bok, osádka vozíku odírala svoje těla o kamenitou cestu,
kotrmelce nebrali konce, vozík hlomozil, když se převrácen pohyboval
setrvačností dál. Až se vše zastavilo a ztichlo. Prach se pomalu usazoval a kluci se
sténáním vstávali a prohlíželi svá zranění, mnoho odřenin a boulí si odnášeli z této
dobrodružné jízdy. I nějaká ta slzička ukápla, když v nedalekém potoce smývali
z odřených kolen, loktů, dlaní a i z jiných míst, krev, písek a strhávali drobné

142
kousky kůže. Vozík naštěstí dopadl dobře, jen ten jeden bok byl odřen natolik, že
hrůzně čnící třísky před sebou varovali.
Pět minut jízdy, skoro hodinka léčení u potoka a deset minut cesty chůzí do vsi
pro brambory.

„Ale že to byla jízda pánové!“ konstatoval nakonec Tomáš, i když kulhal na levý
kotník.
Když nakoupili
brambory, smluvili se
chlapci na odpoledne.
Že se sejdou u
rybníka. A pak uvidí.
Návrat domu
s bramborami byl
pomalý, chlapci zapojili
všechny síly do tažení i
tlačení vozíku. U
některých to bylo
vykoupeno tichým
hudrováním, to jak
odřené dlaně bolely.
Po příchodu domu, si jejich stavu všimli rodiče, tatínek pronesl: „Hlavně, že jsou
doma brambory a to ostatní se brzo zahojí.“

Za to maminka měla delší proslov o nezodpovědnosti a o tom, že si mohli něco

zlomit a tak. Při tom kázání vyhledala jód a čistou útěrku. Kluci přesvědčovali
maminku, že to není potřeba brát jódem, ale neuspěli. Každá odřenina byla
vyčištěna jódem za neustálého sykání a
drobného sténání, to jak jód pálil.
Každý po tomto léčebném zákroku dostal
drobný záhlavec a mohl si jít vzít
k svačině buchtu s mákem a zapíjet jí
čerstvým mlékem.
Zbytek dopoledne kluci prožili ve stavení i
v zahradě, pomáhali s drobnými pracemi i
sami přišli nějakým tím nápadem co a jak
vylepšit.
Když už nebylo co dělat, přišla na řadu hra
na schovávanou, kterou hrála i Anička.
Pak zazněl zvon a všechny svolal k obědu.

143
 Část šedesátá třetí. Vypráví Hynek (11) a spol.
Kdo je odvážný?

V odpoledním čase, se obloha povážlivě začala zatahovat a hrozila bouřkou.

Letní horký den potřeboval svlažit. Chlapci se ve smluvený čas sešli u rybníka.
Napřed po vzoru ostatních dětí co se koupali, také skočili do vody a užívali si i
přes svoje odřeniny chladivou koupel. Po chvilce společného dovádění, vzájemném
potápění se, se ozval Tomáš, kdy že začnou s těmi úkoly odvahy, jak o nich četli
v Mladém hlasateli.

„Třeba hned, támhle u splavu rostou asi dvoumetrové kopřivy, kdo jimi projde jen
tak v trenkách a na boso, má první odvážný bod.“ pravil Jindra a všichni
s nadšením souhlasili.
Hned přeplavali ke splavu
nedaleko stavidla, kde je
dost velká hloubka a zde
děti i naši chlapci měli
zakázáno se koupat. Ale
říkejte to klukům.
Hoši vylezli na břeh a
jeden po druhém
vstupovali do hustého
porostu Kopřiv. Pruh
Kopřiv o šířce skoro tří
metrů a v místě bývalého
rumiště, byl opravdu
velkou výzvou. Nejen, že
kopřivy byli, živeny tím, co se sem kdysi vyhodilo, ale i to v čem rostli, nebylo na
boso snadné přejít. Občas se chlapci odění pouze v trenýrkách museli vyhnout
střepu, aby na něj nestoupli a to se neobešlo od popálení Kopřivami.
Když se setkali na druhé straně, vypadal každý, jakoby právě vylezl z horké vody.
Rudé stopy po žahnutí Kopřivou byli vidět skoro všude. Avšak ani jeden z nich
nechtěl přiznat trýzeň a muka, která zakoušel.

„Gratuluji, kamarádi, splnili jsme všichni první zkoušku. Navrhuji jí oslavit

chladivou koupelí.“ Pověděl Otta a všichni se vydali oklikou kolem Kopřiv zpět
k rybníku.
Srpnové odpoledne se blížilo ke svému závěru, kluci leželi na travnatém břehu a
společně vymysleli další odvážný úkol. Zítra si donese každý cibuli.

„Na co cibul?“ ptal se Hynek

„Nech se překvapit.“ odpověděl Tomáš a spiklenecky se usmál

144
 V ten okamžik se na Tomáše všichni sesypali a začali, jej lochtat s cílem dostat
z něj co stou cibulí zamýšlí. Avšak ač sebevíce Tomáše lechtali a i jinak škádlili,
neuspěli. Po chvilce vzájemného měření sil uvážili, že dnešní den ještě nekončí a
chtělo by to další zkoušku. Smluvili se na zkoušce míření v hodu kamenem na cíl a
kde jinde než ve skalkách najít dost kamení a vhodné terče. Napřed však ještě
jednou vyzkoušeli, jestli voda v rybníce nepřestala chladit. A když zjistili, že jsou
u rybníka docela sami, zanechali na břehu i to nejposlednější oblečení a koupali se
nahatí. Jelikož v mokrém prádle se špatně
jde, běhá i skáče.

Na skalkách v bývalém lomu je dosti kamení i

skalnatých terčů. Chlapci soutěžili v hodu do
dálky a v přesném míření na terč v podobě
osamoceného balvanu.
Z dálky se každému dařilo se trefit cíl
v pohodě, čím však ke kamenu byli blíž, tím
více se jim dařit přestávalo. Museli se více
soustředit a ubrat na síle. To každému činili
potíž, byli od malička navyklí ve sportu i
v práci vše zvládnout s pořádnou silou, ale
teď zjišťují, že se občas daří věci
uskutečňovat s menším fyzickým vypětím.

Poslední dnešní úkol vymyslel Honza.

„Kluci, kdo z vás vyhodí kámen co nejvýš.“

A hned kámen vyhodil co nejvíce kolmo nad

sebe. Všichni se rozutekli až na Honzu, který pozoroval let svého kamene. Na
poslední chvíli si Honza uvědomil svou chybu a jen s velkým štěstím mu kámen
pouze spadnul na záda, jak se Jan snažil odběhnout předkloněn a zabránit, aby
mu kámen padl na hlavu.
Jan se rozplakal spíš leknutím, než bolestí a chlapci zjistili pohledem na Janova
záda, že z toho bude velká modřina na levé lopatce.

„Uf, to bylo o fous a radši doma nic neřekneme.“ Ulevil si Jan a ještě s plačtivým
hlasem se ujišťoval, že to nebude mít Otcovské následky.

„Já myslím, že si toho rodiče všimnou dřív, nebo později.“ Odpověděl Otta a byl
rád, že to nedopadlo hůř.
„Pro dnešek už asi půjdeme domu, bude asi tak šest a jistě by se po nás naši
sháněli.“ Pravil Tomáš a všichni souhlasili.

145
„A, že to byl skvělý den plný dobrodružství, viďte kluci.“ Pronesl skoro stejnou
větu z dopoledne Tomáš.
„Ale, zítra by to dobrodružství zase tak bolet nemuselo.“ Řekl Hynek a všichni se
se smíchem dali do běhu směrem ke vsi.

Část šedesátá čtvrtá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Bitka o šaty.

Toho rána po tak dobrodružném včerejším dnu se teprve nikomu z chlapců

nechtělo z postelí. A když už vstali, poznali, že dobrodružství zanechá i nepříliš
pohyblivé a svěží tělo na druhý den.
Avšak nekonečné mládí každého dítěte, zvláště hocha si nenechá ujít slunečný
den, volající po dalším dobrodružství. Prázdniny se pomalu blížili ke svému konci a
tak je potřeba využít každé chvilky.
Dopolední práce byla zaměřena na opravu plotu kolem zahrady. Vadné plaňky,
tedy zlámané, nebo zteřelé se museli odstranit a nahradit novými.
Chlapci pracovali se sestrou a tatínkem. Práce to byla zajímavá a děti se rádi
pocvičili v zatloukání hřebíků. Hoši využili svou fyzickou sílu, na vytahování
starých hřebíků a Anička s tatínkem zatím řezali nové plaňky přesně na míru.
Slunce spěchalo k poledni a také pořádně začalo hřát. Kluci již pracovali svlečení
do půl těla, takže se ukázali všechna jejich drobná i větší zranění z předešlého
dne.

146
 V jednu chvilku si tatínek na
Janových zádech všimnul
velké modřiny.
Otázka z čeho jí má, na
sebe dlouho nenechala
čekat.
Honza byl od přírody
pravdomluvný a nerad
povídal lži, zvláště rodičům.
Již dávno poznal, že by to
stejně nepomohlo a byla by
z toho ještě větší mrzutost.
Tak popravdě pověděl, jak k ní přišel. Tatínek toto zranění prohlédl a uštědřil
Janovi menší pohlavek, s tím že příště dostane pětadvacet na holou, a že to platí
pro všechny.
Kluci byli rádi, že to takto dopadlo a že jim táta nezakázal třeba jít odpoledne
k vodě.

Již zdáli od rybníka slyšeli nějaké povely, přiblížili se nenápadně blíž a viděli
deset kluků z Hitlerjugendu, jak cvičí plavání a různé další dovednosti ve vodě.
Hynek přišel s nápadem, sebrat jim oblečení a schovat ho do prázdného hrobu na
hřbitově.

„To nemyslíš vážně, viď?, I

když se nepřijde na to kdo
to udělal, tak z toho může
být velký průšvih!“
odpověděl mu Jan

„I nepřijde se nato a
průšvih z toho nebude, jsou
to jen kluci jako my a žádný
velký s nimi není.“
Přesvědčoval Hynek ostatní
hochy.

„A jak to chceš udělat, když mají šaty až u vody a vidí na ně.“ Ptal se Tomáš

„To je jednoduché, vy na druhém konci rybníka uděláte rámus a oni se tam půjdou
v těch svých bílých trenkách podívat a my jim zatím s Jindrou šaty odneseme.“
Vymyslel plán Hynek.

147
Kluci se po sobě chvilku dívali, a v očích již měli čertovská světýlka, na jednu
stranu se těšili, jak se budou kluci z Hitlerjugendu divit, kde mají šaty, ale na
druhou stranu měli strach z toho, co se stane, když se to nepovede a budou
chyceni, nebo tak nějak.

Tak dobrá, jdeme na to, rozhodl Jakub.

Hynek s Jindrou zůstali pod hrází rybníka a čekali na příležitost, až budou moct
šaty odnést. Za chvilku se z druhé strany rybníka ozval rámus a na kluky ve vodě
začali padat drny a šišky. Ti se hned na útočníky vrhli, avšak než vylezli z vody,
bylo po útoku a naši kluci se vraceli rychle k Hynkovi a Jindrovi. Ti mezitím,
odnesli šaty ze břehu do mlází a pak hned všichni po tichu, ale rychle utíkali ke
hřbitovu.
Nevšimli si však, že byli spatřeni
jedním z oloupených chlapců a
nyní jsou pronásledováni. Když
už házeli šaty kluků od rybníka
do prázdného zapomenutého
hrobu, byli velmi rychle
obklíčeni a na útěk nebylo ani
pomyšlení. Kolem nich stáli kluci
z Hitlerjugendu, v bílých
trenýrkách a bosi. Schylovalo se
k bitce.

„Tak asi takto, dobrý pokus nám

sebrat věci, ale špatný konec
pro vaše kosti.“ Pověděl jeden
z chlapců od rybníka.

Jak na povel se kluci

z Hitlerjugendu vrhli na naše
hochy, začala bitva kdo z koho.
Nakonec pranice skončila velmi
rychle, jako začala. Na hřbitově
se objevil pan učitel ze školy a
sním i pan farář.
Všichni kluci se přestali prát, stáli ta trochu v pozoru a slušně pozdravili příchozí
autority.

„No to je hezký, že se kluci nestydíte. Jeden jako druhý, sotva to opustí kolébku
hned se to bouří proti světu.“ Pravil trochu zlobivě pan farář, rozloučil se
s panem učitelem a odešel.

148
„Takže, Honzo, vlez dolu a podej hochům jejich šaty a boty, ať se mohou obléct.
Pak si všichni promluvíme támhle u kaple.“ Řekl pan učitel a vydal se pomalu ke
kapli.

Jan mezitím podával klukům z Hitlerjugendu šaty a ti se oblékali. Přitom se

všichni dohromady dali do povídání. Naši chlapci se vyptávali těch druhých, odkud
jsou a kde mají tábor a taky se omlouvali za tu akci s tím oblečením.
Kluci z Hitlerjugendu, jim povídali, že se nic nestalo, že je to i jejich chyba, měli
lépe hlídat a že jsou rádi, že se nekoupali nahatí, atak podobně.
Než všichni dorazili ke kapli, bylo jasné, že všichni jsou normální kluci, jen každý
v této době stojí na jiné straně.
Pan učitel nechal všechny hochy posadit do půlkruhu a taky se vyptal kdo, odkud
je. Jak se ukázalo, všichni jsou Českého původu.
Společně mluvili o toleranci a vzájemném se respektování, dokud neskončí válka.
Zdůraznil, že děti by se na válečném konfliktu neměli podílet a jak se postupně
ukázalo, jen necelá čtvrtina hochů, byla v Hitlerjugendu dobrovolně. Ostatní byli
naverbováni docela násilně a z přesvědčení jejich rodičů, nebo ze strachu.
Hovor u kaple netrval dlouho, pan učitel napřed nechal odejít kluky
z Hitlerjugendu a pak ještě chvilku povídal s našimi hochy. Na závěr zdůraznil,

„Dávejte si pozor na to, co děláte a s kým o čem mluvíte, dnes to dobře dopadlo.
Teď běžte, kam vás nohy ponesou.“

Kluci poděkovali a rozloučili se. Jejich kroky zamířili za dnešním vytouženým

koupáním, a aby se náhodou nepotkali se svými vrstevníky od rybníka, vydali se na
jiný vzdálenější rybník.

Část šedesátá pátá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Klásky a první sklizeň brambor.

Doma čekala nepříjemná mela, rodiče se jaksi dozvěděli o záškodnické akci hochů
a po krátkém kázání kluci byli otcovsky vyplaceni na dvě zadní tváře.
Tím bylo vše urovnáno a ze strany rodičů zapomenuto.
Kluci byli trochu mrzutí, ale pochopily strach a obavy rodičů, co z toho vše mohlo
být.

Druhý den, se všichni účastnili první bramborové sklizně na malém políčku

nedaleko lesa. Již zvadlé suché natě, se vytrhávali a ukládali na hromadu, později
poslouží jako topivo pro pečení brambor. Kluci však nezbedně natě po sobě začali
házet a snažili se jeden druhého natěmi zavalit. Toto zápolení bylo ukončeno, až
když nemohli popadnout dech. Po chvilce opět poctivě pracovali.
Před polednem přijel ze vsi koňský potah se zařízením na vyorávání brambor.

149
Pak už stačilo jen brambory pytlovat a soutěžit kdo rychle naplní pytel. Tady se
do soutěže zapojila i sestra Anička, samozřejmě vždy vyhrával tatínek s panem
domácím.
Kluci trochu protestovali, nakonec byla soutěž nerozhodná. Neprohrál ani
nevyhrál nikdo.
Za svou pilnou práci, si mohli sesbírat tolik brambor, kolik jich budou potřebovat
na večerní pečení.
Odpoledne se, teď už všichni hoši, vydali na klásky, pro slepice a i pro ptactvo na
zimu do krmítek.

„Kluci, už jste někdy chodili bosi strništěm?“ ptal se Jakub Otty a Hynka
„Ne, ale to přece nejde.“ Odpověděl Hynek
„Ale jde, koukejte.“ A Jakub i Jindra si vyzuli boty a už v pohodě chodili po
pichlavém strništi.

Ostatní hoši se nenechali zahanbit a také zuli svoje boty, ale chůze nebyla zase
tak jednoduchá, jak se zdálo. Jejich chodila, nebyla na tento povrch zvyklá a tak
se většinou kluci bránili, aby nešlápli moc rychle na strniště.
I když se sbíralo pomalu a bosé nohy o sobě dávali znát, koš byl brzy plný klásků.
A teď přišel Otta s další zkouškou.

„Kdo z nás je odvážný lehne si na strniště oblečený jen v trenkách.“ Pravil a hned
tak učinil.

Parta na nic nečekala a následovala jeho příkladu, strniště bylo ostré, ale
rozložená váha těla zabránila až na pár škrábanců, většímu poranění. Když vstali,
aby se vrátili do vsi, nesla jejich záda a nohy stopy od stébel strniště.
Cestou kolem svých skalek, zaslechli drobný hlas, který zněl, jakoby někdo někde
brečel. Daly se do hledání a za chvilku našli pod jednou vysokou skalkou malého
Jéňu od sousedů Palivcových.
Jéňa seděl opřen zády ke skále
s pokrčenou levou nohou a na
koleně si přidržoval kapesník,
který skrýval docela nehezky
rozbité koleno.

„Jé kluci, to jsem rád, že vás

vidím, viďte že mi pomůžete
domu?“ řekl trochu radostně
ve svém vzlykotu.

150
„Copak jsi dělal Jéňo, to koleno je dost špatné, někam jsi šplhal nebo jak to
bylo.?“ Vyptávali se kluci a mezitím si Jéňu vzal Otta na záda a všichni se vydali
do vsi k rodičům Jéni.

„No já jsem se chtěl podívat kam až je vidět ze skály a jak jsem na ní lezl tak mi
to uklouzlo a spadl jsem. Pak už jsem nemohl chodit a myslel jsem, že se už domu
nevrátím.“ Rozpovídal se Jéňa.
„Na tu skálu jsi mohl dojít oklikou a nemusel jsi na ní vylézat.“ Odpověděl mu
Jakub.

„To by však nebylo ono, já jsem na ní chtěl vyšplhat jako vy.“ Bránil se Jéňa.

Ve vsi u Jéňových rodičů, nastal drobný poprask, maminka se hned ujala Jéni
poděkovala hochům, že jim ho přinesli a po prohlídce rozbitého kolena, poslala
tatínka pro pana doktora.
Chlapci se tedy rozloučili a popřáli Jéňovi brzké uzdravení.
Když odnesli do svých chalup klásky, zbývalo dosti času do večerního pečení
brambor, i tak bylo stále dost horko. Rozhodli se proto jít se osvěžit k rybníku.
U vody byli jen někteří kluci ze vsi a to ještě pluli na druhé straně rybníka
s prámem.

Tak tedy
svlékli svůj
jednoduchý
oděv a tak jak
přišli na svět,
skočili jeden
po druhém
z můstku do
chladivé vody.
Společně
podnikli útok
na prám a po
krátké bitvě
s osádkou
prámu byli
vzati na palubu prámu. Ten se povážlivě potápěl, ale stále plul po rybníku a do
všech jeho zákoutí.
Kluci svou přítomností občas vyplašili hejno Kachen a jiné opeřence, ve vodě mohli
i sledovat lovící Štiku, avšak pouštět se za ní se jim nechtělo. Tak uběhlo
odpoledne a přiblížil se večer.

151
Po návratu na pevnou zem se s místními hochy rozloučili, smluvily další vodní bitvy
a plavby na neurčito a po oschnutí se vydali péci brambory v bramborové nati.
Té bylo víc než dost, takže s ní nemuseli šetřit. Část jí posloužila na oheň a na
vytvoření popela a část použili k sezení i ležení na poli.

„Za pár dní se vracíme do Pardubic, to ty prázdniny rychle utekli.“ Konstatoval

Hynek.
„No my taky opět budeme chodit do školy a těšit se na to až budeme opět moct
jít třeba k rybníku.“ Pověděl Jindra.
„Vy se máte, jste na vsi a můžete sem jít každý den.“ Povídal Tomáš.
„Vy zase můžete do biografu a do cukrárny a i jinam, to my tady nemáme. Takže
to vyjde na stejno, ale přijeďte na V8noce, to tu bude Masopust a tak.“
Dopověděl Jakub.

Brambory byli skoro za hodinu upečené a z popela chutnaly znamenitě, vzali i

nějaké pro rodiče a Aničku.
Z pole do vsi odcházeli už za svitu hvězd. Na rozcestí se rozloučili a těšili se na
další skoro poslední prázdninový den.

152
 Část šedesátá šestá. Vypráví Hynek (11) a spol.
Úklid, balení příprava na cestu do Pardubic.

Tak nám to léto pěkně uteklo, přiblížil se čas odjezdu zpátky do Pardubic.
Zbývají dva týdny, než se opět půjde do školy.
Pro hochy to nebylo snadné, opět se rozloučit na nějaký čas s vesnicí, s rybníky,
lesem, skalkami a dalšími krásnými zákoutími, které je obklopovali. Dnešní den od
rána, bylo skoro neveselo, ano radostně se pouštěli do poklízení svých pokojů a
nalézání dávno ztracených věcí, třeba ponožky, které se kamsi zatoulali, zapadlé
tužky i prak, údajně odnesený psem neznámo kam.
Tyto drobnosti jim přinášeli v dnešním dopoledni radost.
Takové vytírání podlah, bylo každotýdenní prací, ale dnes si to kluci užili, nejenže
poctivě a skoro až moc, vytřeli každý kout v pokoji i v dalších místech jim
řečených rodiči, ale zmáčeli mydlinami i sami sebe, toť se ví, že ne v chalupě,
venku, na dvoře. A kdyby se jim mýdlo nepřipomnělo v očích, pokračovali by dost
dlouho v mýdlové bitvě.

Nakonec skončila jejich

bitva pod ledovou vodou u
pumpy. Tatínek byl rád, že
se kluci konečně aspoň
jednou sami od sebe
vymydlili, když už je do
koupání umývacího musí
občas vyhnat od her,
zábavy a dovádění.

Poslední oběd dnešního

dne byl slavnostní, sice dle
toho co svět ve válce k jídlu na vsi nabídl, ale i tak se podobal Vánoční večeři.
Dnes se netrvalo na tom, aby děti byli nějaký čas po obědě v klidu, bylo jim
dovoleno jít si, kam chtějí sami. Když je ten poslední den na letním bytě.
Chlapci toho chtěli využít na vše, jejich snaha navštívit všechna místa a chvilku
tam být s kamarády ze vsi, byla pouhou touhou. Toto odpoledne by jim na to
nestačilo.
A tak se společně v horkém Srpnovém dni vydali k oblíbenému rybníku na prám.
Jak se stalo zvykem, šaty – tričko a trenýrky, skončili na břehu v trávě a už se
dovádělo v chladivých vodách rybníka. S prámem obepluli všechny břehy, vyplašili
hejno Kachen a v bitvě o prám s mladšími chlapci ze vsi, prám opustily, aby se
vydali na skalky, tedy do bývalého lomu.
Zde vyrušili několik pasoucích se Srnek, odběhly do polí.

153
„A dáme si závod, kdo vyleze nejrychleji po skále na vrchol.“ Navrhnul Jindra.
„Jo a dopadneme jako Jéňa, co si při tom rozbil koleno.“ Doplnil jej Honza.

I tak se všichni vrhli na skálu a snažili se po ní vylézt co nejrychleji, na její

vrchol. Jako první tam byl Tom, pak Honza a postupně další chlapci. Podle svých
sil a odvaze.

Zadýchaní se posadili na skálu a pozorovali okolí. Viděli velké množství políček,

mezí a polních cest, několik vsí a zahrad, dohlédli i v místa kde jsou rybníky a tak
dál. Zde nahoře přemýšleli kam se ještě podívat, nebo co tento den velkého
podniknout.

„A co se jít podívat do rozpadlého mlýna, dole na potoce?“ Navrhnul Otta.

„Tak jó, to by šlo, a já mám taky nápad, sepíšeme tam listinu kamarádství a
schováme jí tak, že jí najdeme jen my.“ Přidal se k návrhu Jindra.

Všichni souhlasili a
jedna z cest k mlýnu
vedla oklikou dolu do
lomu, nebo mohli slézt
dolu do lomu po stěně.
Jít pěšinou dolu se
chlapcům nezamlouvalo,
jsou přeci šikovní a
dokážou slézt. Avšak
snadno se plánuje. Po
chvilce snažení opět
vylezli nahoru a dali se
během po pěšině. Cestou
vedla pěšina i strmě, zde se dalo sklouznout dolu, pokud jste měli boty, avšak bez
bot to nešlo. Když nejsou boty, sklouzly dolu po zadnicích. Jejich trenýrky pak
podle toho vypadali, občas drobná trhlina a hlavně změnily svůj stav z čistých na
špinavé.

K mlýnu dorazili již v pozdním odpoledni. Nikdo zde nebyl a bylo naprosté ticho.
Napřed prolezli skoro rozbořený mlýn, prozkoumali vše co bylo zajímavé,
dohadovali se co k čemu sloužilo a i z jejich rozhovoru vyplynula výzva, kdo že by
proplaval náhonem od kola až ke stavidlu.

„Říká se, že tam žije Vodník.“ Povídá Jakub.

„Sám jsi Vodník. Vodníci nejsou, to se jen tak povídá“. Odpověděl Jindra.
„A abyste věděli, já to proplavu.“ Řekl nakonec.

154
Rychle se svlékl, a dal šaty Honzovi. Vstoupil do tmavé vody a začal plavat od
mlýnského kola směrem ke stavidlu. Kluci šli podél náhonu a tiše mu záviděli, proč
se neodvážili oni. U stavidla nastal však drobný problém, vše bylo kluzké a nedalo
se ničeho pevně zachytit, navíc od hladiny nahoru k hraně náhonu bylo něco málo
přes metr. A také proudící studená voda, už nebyla tak fajn. Po několika marných
pokusech vylézt touto cestou ven zvody se Jindra nechal unášet vodou zpět
k mlýnskému kolu, tady za pomoci kamarádů vylezl z vody.

„Teda, ta voda je nějak studená.“ Řekl, docela prokřehlý.

„A co když tě nechtěl pustit Vodník? Nedal se Jakub

Všichni vyběhli se smíchem ze mlýna, na sluníčkem prohřátou louku a hráli na

Krále, to znamená, kdo koho povalí na zem a jak kdo dlouho se udrží na nohou, než
bude povalen na zem.
Po chvilce toho nechali, leželi jen tak na louce a Tomáš připomněl, že zde chtěli
sepsat listinu kamarádství.

„Nemáme však ani

listinu, ani pero
nebo tužku.“
Pověděl Otta.
„Ve mlýně něco
bude, pojďme se
tam podívat.“
Navrhnul Hynek.

Ve mlýně
skutečně našli
větší čistý list
papíru a taky
kousek tužky
inkoustovky.
Společně sepsali listinu, vepsali do ní, kdo jsou, kdy se sešli a kdy se opět sejdou.
Listinu pak každý podepsal.

„A co kdybychom jí podepsali krví, nebo aspoň otiskli prst od krve? Jako to dělají
třeba piráti. “ Navrhnul Tomáš.

To se chlapcům s dobrodružnou povahou, zamlouvalo.

„Ale, kde vezmeme nůž, nebo špendlík?“ Zajímal se Jindra.

„Ve mlýně!“ zazněla společná odpověď

155
Skutečně taky našli jeden ztracený ozdobný špendlík. Otta jej otřel do trička a
bodl se do palce levé ruky. Kapku krve pak otiskl na listinu. Stejně tak uskutečnili
s větší či menší odvahou i ostatní kamarádi.
Listinu potom vložili do láhve a tu uložili ke kořenům největšího Smrku nedaleko
mlýna. Láhev opatrně zahrnuli hlínou a navrstvili na ní něco kamení.

S velkou radostí a se vydali při západu slunce ke vsi. Na obvyklém místě se

rozloučili, s tím, že se zítra sejdou na nádraží, při odjezdu do Pardubic.
Jindra a Jakub se vydali ke svým domovům a naši sourozenci vykročili na opačnou
stranu k letní chalupě.
Doma sice neschytali pokárání, ale jen tatínkův povzdech „No, hlavně že jste
přišli celí, mýdlo víte kde je, pumpa taky. Pak budou placky k večeři.“

Chlapci by jindy drobně protestovali, proti ledové vodě ze studny, ale teď si jí
náramně užili. Poslední koupání pod pumpou v korytu.

Část šedesátá sedmá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Cestu do Pardubic se odkládá o den.

Je ráno, poslední ráno na letním bytě. Jak se špatně vstává do krásně svítících
slunečních paprsků. I pomalu šlo dnes ranní mytí, poklizení pokojíku a u snídaně se
jen velmi málo mluvilo.
Jakoby se odtud nikomu nechtělo.
Co v Pardubicích, myslí si hoši, tam je to samý hloupý městský kluk a žádné
dobrodružství a samá nuda. Jak rychle přivykli zdejšímu podnebí.

Když přijel vůz, obloha se začala zatahovat, jakoby se mělo opakovat počasí při
jejich příjezdu na začátku prázdnin.
Chlapci se vydali pěšky na nádraží přes louky a okolo polí. Již to tu znali dost
dobře. Cestou vzpomínali, kde je co potkalo a jak je to pro ně už v tuto chvíli jako
skvělé dobrodružství, i když v ten den kdy se to či ono odehrálo to tak
nevypadalo.

Na nádraží dorazili dřív, než přijel vůz s rodiči a se sestrou. Již tam na ně čekali
jejich kamarádi ze vsi, Jakub, Jindra a mnoho dalších.

„Tak jak se těšíte domu?“ ptal se Jindra

„Ani ne, vlastně vůbec.“ Odpověděl za všechny Otta
„Ale, na Vánoce by, jste mohli přijet, to by šlo ne?“ navrhnul Jakub a
sourozencům z Pardubic to přišlo jako skvělý nápad.
„Uvidíme, poradíme se s rodiči, snad by to šlo.“ Odpověděl o trochu radostněji
Tomáš.
Z nádražní budovy vyšel přednosta stanice a hned volal na Procházkovi.

156
„Ani nic nevykládejte z vozu, vlak dnes nepojede, jsou poškozené koleje a nějaký
čas to bude trvat, než se opraví. Dáme vám vědět, až to bude.“

„Tak děkujeme.“ Řekl tatínek, ne moc nadšeně a co bylo složeno se zase naložilo
na vůz.
Chlapci, jako by ožili.
Domu do Pardubic se
nejede. Ještě mají den,
možná dva, na to aby si
tady užívali prázdniny.
Vyprosili si tedy u rodičů,
aby mohli hned jít
s klukama k rybníku a tak.
Avšak maminka chtěla, aby
se napřed na chalupě
převlékli ze svátečních
šatů.
To kluci vyřešili po svém,
svlékli šaty a zůstali pouze v tričku a v trenýrkách, i boty dali do vozu a vydali se
s kamarády za dalším zajímavým dobrodružstvím.
Obloha již byla skoro černá a horký vzduch by se dal krájet.
Asi bude pršet, řekl tatínek a vydaly se zpět k chalupě.

„Tak kluci kam vyrazíme?“ ptal se nadšeně Tomáš.

„No my bychom o něčem věděli, ale jestli to na vás nebude moc strašidelný.“
Povídal tajemně Jakub.
„My a bát se, to ani náhodou.“ Smál se Otta.
„Tak tedy poslouchejte“ a
Jindra začal vyprávět,
kam se chtějí podívat.
V polesí na Kohoutku totiž
němci vykopali zákopy a
vytvořili si tam cvičiště.
Ale, teď když tam polesí
těží dřevo, tak tam snad
nikdo není. Kluci se proto
rozhodli se v ta místa
podívat. I proto, že to
bylo všeobecně zakázané.

157
Od nádraží vrch Kohoutek nebyl daleko, necelé tři kilometry a chlapci tam byli za
chvilku. Cestou se osvěžili v potoce, který tam teče. Množství vody stačilo pouze
k tomu, aby si zmáčeli nejnutnější šat a pak šli dál, zpočátku z nich voda kapala
dosti, ale pomalu oschli a vzpomínkou na koupel bylo jen vlhké ošacení.
Než došli, k zákopům začalo drobně krápat z nebe.
V zákopech opravdu nikdo nebyl a nikdo nic nehlídal. Jen sem tam ještě dohoříval
oheň po dřevařích, jak pálili klestí, na velkých planinách, kde si němci vybudovali
cíle pro střelbu.
V zákopech našli chlapci několik prázdných konzerv a krabičky od cigaret, nic víc.
Při tom všem hledání začalo hustě pršet a znenadání se přihnala bouřka.
Hukot větru v korunách stromů byl hrozivý, sem tam někde strom padl k zemi.
Chlapci stáli pod jediným statným Smrkem v okolí, ale i tak byli jejich skoro nahá
těla bičována proudy deště a sem tam i kroupami.
Krčili se u kořenů stromu a přáli si, aby takováto Srpnová bouřka dlouho netrvala.
Vzduch se ochladil a ten chlad rozcvakal zuby hochů.
Ještě několikrát zahřmělo, zablýsklo se, a jak bouře přišla tak i ustala. Chlapci
v končícím dešti jednomyslně vykročili k doutnající hromadě popela. Přihodili
několik větví a oheň se kupodivu rozhořel. Svlékli ze sebe všechno oblečení,
rozvěsili jej po ležících kmenech stromů a sami se hřáli u ohně. Za chvilku již
opět vysvitlo sluníčko.
Jeho silné paprsky vysušovali jak
šaty, tak i okolní zmoklou krajinu.
Stoupající pára ve slunečních
paprscích vykreslovali roztodivné,
krásné obrazy.
Chlapcům za chvilku otrnulo. Začali
proto jen tak pro radost skákat přes
oheň a i přes jeho doutnající popel.
Nejednou zavýskli bolestí, když šlápli
bosou nohou na žhavý oharek. To však
jim nevadilo.
Jan při jednom doskoku uklouzl a
dosedl holou zadnicí na žhavější okraj
ohniště, v mžiku byl na nohou a drže
se za popálenou půlku doběhl k velké
louži a sedl si do ní. Výraz jeho
obličeje dával tušit, že to popálení
není zrovna příjemné.
Zprvu se chlapci smáli, ale pak Jana
začali utěšovat, že to bude v pořádku
a tak podobně.

158
„No to bude, ale až za dost dlouho, do té doby si pořádně nesednu a jestli na to
přijde táta, tak dostaneme všichni na zadek.“ Sdílel obavy Jan.

Oblečení už bylo
suché a taky už
nikomu nebyla
zima. Sluníčko
opět zvalo ke
koupání v potoce,
ale polední čas
neúprosně
oznamoval, že čas
k obědu se blíží.
Cestou lesem
k nádraží chlapci
zahlédli v skupinu,
německých
vojáků, jak šli
k zákopům. Hoši se skrčili za vývrat a počkali, až je vojáci přešli. Ve vsi se
rozloučili a každý šel do svých domovů.

„Kluci, neříkejte našim o tom mém popáleném zadku, já to radši povím sám.
Táta by zase na to přišel a bylo by to horší.“ Ujišťoval se Jan.

„No jó, byl by to poslední prázdninový výprask na letním bytě.“ Dodal Hynek a
všichni se rozesmáli.

Než všichni zasedli k obědu, mněl Jan „tajný“ rozhovor s tátou, nakonec vše
dobře dopadlo a žádný problém z toho nebyl. Jen jaksi Jan nemohl pořádně
sedět, ta spálenina dávala o sobě vědět.
Než vyrazili k Palivcům na statek za klukama, nepříjemná Janova spálenina byla
namazána mastí z Měsíčku lékařského.

U Palivců bylo odpoledne pracovní a zapojit se museli i chlapci. Svážela se Otava –

seno. A to se ukládalo na půdu seníku, velké opodál stojící stodoly, která k tomu
byla určena. Chlapci se na půdě dobře činili i přesto, že jim bylo dost vedro a
nové seno nepříjemně na kůži kousalo. V přestávkách mezi fůrami si vylezli na
hřeben za komín a v mírném vánku se chladili.
Při ukládání sena nezapomněli na drobné lumpárny, například Hynka zahrnuly
senem a pak dělali jakoby nic, nebo rozpoutaly sennou bitvu, všichni proti všem a
tak podobně.

159
V pozdním odpoledni, byli pochváleni za dobrou práci a bylo jim nabídnuto, zda by
se nechtěli jít s koňmi plavit. To se ví, že se dvakrát nerozmýšleli. Spolu s tátou
Jindry Palivce i jeho malým bráškou Josífkem, vyrazily na rybník. Bylo stále dosti
teplo a takovéto dobrodružné osvěžení přišlo vhod. Veškeré svoje ošacení
skládající se jen z trička a trenýrek, ponechali na břehu a všichni se pustili do
plavení nejen koní, ale i sebe. Když se začalo smrákat, jel po hrázi od nádraží na
kole poštmistr se vzkazem k Procházkovým. Jakmile viděl hochy ve vodě, hned
jim vyřídil vzkaz od výpravčího stanice, že koleje jsou už opravené a že zítra již
mohou jet do Pardubic. Vůz pro zavazadla přijede ve smluvený čas, jako posledně.
Co chlapcům zbývalo, než si poslední koupání do sytosti užít, rozloučit se
s kamarády a jít na chalupu k večeři i balit drobnosti.

„Tak se tady mějte dobře a ráno se ještě uvidíme, jó.“ Loučil se Otta.
„Rádi na nádraží přijdeme, to se spolehněte.“ Odpověděl za všechny kluky ze vsi
Jindra.

Cesta na chalupu trvala chlapcům docela dlouho, ale k večeři přišli včas.
Byl chléb, s marmeládou a podmáslí. To byla dobrota.
Během večeře vyřídili vzkaz od poštmistra a od tatínka se dozvěděli, že jim to
sem přijel také vyřídit.
Před usnutím, když kluci už leželi v postelích, se jaksi nikomu z nich ještě
nechtělo spát. Vylezli proto tajně a potichu z okna na strom po jeho jedné větvi,
která sahala až k domu a byla dosti pevná pro podobné výlety, a usadili se v jeho
koruně na největší větvi. V dálce mohli stále vidět zapadající slunce. Nemluvili, až
do chvíle než se nad obzor vyhoupl měsíc.

„Podívejte, jakoby se s námi přišel rozloučit.“ pověděl tiše Hynek.

„Vypadá to tak.“ Odpověděl Tomáš.

Opatrně se vrátili do svého pokoje a s různými myšlenkami usnuli. Občas se

probudil jeden, nebo druhý. To jak jim prožité prázdniny vraceli vzpomínky na
různá dobrodružství.

160
 Část šedesátá osmá. Vypráví Hynek (11) a spol.
Jedeme domů – do města.

Ráno si celá rodina, zopakovala včerejší odjez z letního bytu na nádraží.

Tentokrát již mohli složit svoje zavazadla na perón a vyčkat příjezdu vlaku.
Děti se v tento čas loučili se svými kamarády a slíbili si, že se opět uvidí, nejlépe
co nejdřív. A to jistě budou zimní prázdniny, už teď uvažovali, co budou dělat a
kam se podívají.
V dálce již houkal vlak a zanedlouho vjel se supěním do zatáčky. Lokomotivu
obklopovala pára a dým. Vlka se skřípěním brzd zastavil.
Nastalo poslední rozloučení, bylo řečeno poslední Ahoj a již Procházkovi
nastoupili do jednoho z vagónů. Chlapci se usadili u okýnek směřujících k perónu a
mohli tak zamávat svým kamarádům, když už se vlak rozjížděl.

Byli to válečná léta a každý si nebyl jist, co bude zítra natož za několik měsíců.
Ale naděje a přání dávali aspoň část jistoty a víry v naplnění domluveného, nebo
naplánovaného.
Vlak k Pardubicím jel chvílemi pomalu a chvílemi rychle. Krajina se za okny měnila,
byli vidět i pozůstatky několika útoků na železnici.
Děti se dali do vzpomínání a vyprávění co kde a kdo zažil o těchto prázdninách.
Nakonec se shodli na tom, že to byli asi ty nejlepší prázdniny v posledních letech.
A tak trochu se i těšili do školy na svoje spolužáky i na to co se v Pardubicích
změnilo.
Během jízdy, vlakem prošli i dvě vojenské kontroly, každá se jen tak podívala kdo
kde sedí a šla dál.
Bylo krátce před třetí hodinou odpolední, když vlak přijel na nádraží do Pardubic.
Procházkovi urychleně vystoupili, jelikož vlak pokračoval v jízdě dál a vydali se
s napětím do nádražní haly. Tam jako na každém jiném nádraží probíhali kontroly.
Postavili se tak do jednoho zástupu a když na ně přišla řada museli, jednak na stůl
položit svoje zavazadla a otevřít je. Taky jim kontrolovali doklady. Vše se ukázalo
být v pořádku, německá kontrola neshledala nic špatného.
Procházkovi s úlevou opustili nádražní halu a vydali se na tramvaj. Jistě nějaká
pojede. V dálce však byl slyšet tlumený hukot. Tomu však nikdo nevěnoval
pozornost.
Město se změnilo, přibyli nápisy ukazující cestu do protileteckých krytů, velké
výlohy obchodů byli zakryty bedněním a v některých oknech byli skla přelepena
novinami.
Město bylo však stále letně svěží a i tak v něm proudil válečný život.
Než došli na zastávku tramvaje, spustili sirény svůj jekot a byl vyhlášen letecký
poplach, zároveň hukot leteckých motorů byl silnější. Nastal zmatek, lidé jdoucí
po ulicích začali utíkat a hledali nejbližší protiletecký kryt.

161
I naše rodina Procházkových, se všemi svými věcmi běžela od nádraží ulicemi
k nejbližšímu krytu. Za nimi na vzdálenou rafinerii a i občas do její nejbližšího
okolí začali dopadat první bomby. (24.8.1944)
Kryt už byl v dohledu, doběhli právě včas, než jej budou zavírat. V ten okamžik o
pár kroků pozadu zůstali Honza a Hynek, nesli společně jeden velký kufr, dopadla
do bezprostřední blízkosti na sousední dům letecká bomba.
Tlaková vlna a trosky srazili ze schodů dolu do krytu Procházkovi, avšak bez
Honzy a Hynka. V krytu zhasla světla, a bylo všude plno prachu a zmatek, než
někdo rozsvítil petrolejovou lampu a než se všechno uklidnilo, uplynula ne moc
dlouhá doba. Pak bylo možno zjistit, že vchod do krytu je zavalen sutí.
Nejhorší pro rodiče Procházkovi bylo zjištění, že dva chlapci, Hynek a Honza
s nimi nejsou. Hochy tlaková vlna strhla k zemi a následně je zasypala suť. V ten
okamžik pro ně nastalo úplné ticho,
probrali se až v nemocnici, byli
drobně pochroumaní a více či méně
potlučení od dopadajících trosek.
První se k vědomí probral Hynek,
chvilku nemohl pochopit proč má
zavázanou hlavu a kde je. Čas však
přinesl vzpomínky na poslední
události, na které si vzpomněl.
Honza ležel na vedlejším lůžku a
spal.
Venku za okny bylo léto a vypadalo
to, jakoby se nic nestalo. Ve dveřích se objevil táta a pan doktor.
Po chvilce se probudil i Honza a asi mněl stejné pocity jako Hynek, co se stalo,
kde je, kde jsou ostatní.
Pan doktor hochy zběžně zkontroloval a odešel za jinými pacienty.
Tatínek byl rád, že jsou kluci už relativně v pohodě a začal jim vyprávět, co se
vlastně přihodilo a jak to všechno skončilo.

„Po tom hrozném výbuchu jsme vás samozřejmě nenašli a ven z krytu jsme taky
nemohli, jelikož vchod byl zasypán, ale kryt v domě měl ještě jeden východ na
druhou stranu ulice, takže tam tudy se dalo vyjít ven.
Než jsme obešli celý blok tak, tam kam se zřítila část sousedního domu a to i na
vás, už mnoho lidí odklízelo trosky a hledali vás. Nakonec jste byli docela rychle
vyhrabáni a hned vás odvezli povozem sem do dětské nemocnice. Napřed to
vypadalo ošklivě, ale ukázalo se, že máte jen mnoho odřenin a jen Hynek má
několik stehů na hlavě. Tak vás ošetřili, vykoupali a uložili na běžný pokoj k dalším
dětem. Doktor povídal, že vás asi už zítra pustí domu. Prostě jste měli velké
štěstí.“

162
„Dokonce jsem vám už přinesl nové šaty aby, jste nemuseli jít domu jen
v nemocniční noční košili.“
Za chvilku, když už začali návštěvní hodiny, přišel i zbytek rodiny. Shledání bylo
radostné. Vždyť to mohlo dopadnout hůř. Všichni se vyptávali jak jim je, a zda je
to nebolí a tak podobně. Kluci samozřejmě statečně tvrdili, že jsou v naprostém
pořádku, ale sami věděli, že tomu tak moc není.
Tak si radši chlapci nechali od svých sourozenců vyprávět, jak to ve městě vypadá
a co je kde nového, kdo už se vrátil z prázdnin a zda se vůbec půjde v Září do
školy.
Také si společně pochutnávali na sladkostech od rodičů, které Hynkovy a
Honzovy opatřili. Původně
měli být jen pro ně, ale proč
se nepodělit, vždyť zbyde
ještě dost.
Po dvou hodinách, které
utekli jako voda se všichni
rozloučili. Kluci by už radši
šli domu teď, ale pan doktor
nesvolil.
Večerní čas si všichni malí
pacienti na pokoji krátili
povídáním, jak se co komu
stalo, nebo kde byli na
prázdninách. Nakonec nejzajímavější příběhy z prázdnin vyprávěli Hynek
s Honzou. A vyprávěli by dlouho do noci, kdyby nepřišla zdravotní sestra a
nezjednala pořádek.
Za chvilku již v pokoji všichni spali.

163
 Část šedesátá devátá. Vypráví Hynek (11) a spol.
Opět škola.

Kluci již byli v naprosté pohodě a mohli tak jít do školy, sice prvního Září roku
1944, byl velmi krátký vyučovací den, ale pro převyprávění některých příběhů
z prázdnin spolužákům jim čas strávený ve škole stačil.
Již při příchodu ke škole, na první pohled poznali, že škola je trochu poškozená od
náletů a že část zní, obývají vojáci. Kteří si ve škole zřídili nemocnici.
Domů ze školy si odnášeli i nové informace jak se letos budou učit, tak předně
školní vyučovací hodina byla zkrácena na 35 minut a byli i zavedeny přísná
pravidla pro pohyb ve školní budově.
K nim do školy začaly chodit i jiné děti z nedalekých škol, které byli též
proměněny na vojenská zařízení. A tak ve třídách přibylo mnoho nových žáků a to
dočasně.
Návrat ze školy domu netrval dlouho. Vypověděli, co nového se zavedlo a jak se
teď bude vyučovat. Také si obalili nové učebnice a podepsali je. Po obědě si
vyžádali svolení jít za kamarády ven do ulic. Rodiči byli hodně poučeni co mohou a
co ne, také se musí vrátit do setmění a tak podobně. Chlapci trpělivě vyslechli
poučení a slíbili vše co mohli, jen aby už mohli být venku s kamarády.
Kamarádů mnoho nepotkali a tak čas využily chlapci k procházce podél řeky.
Tam kam se rádi chodili koupat, byli vojáci a na plovárnu plnou lidí se jim
nechtělo. Jednak jim bylo líto peněz a jednak neměli vhodný plovací oděv.
Cestou ulicemi zavítali a nahlédli tajně do několika zbořených domů, byť to bylo
zakázané, jak úřady, tak jejich rodiči. Z domů nic neodnášeli, jednak to nebylo
jejich a jednak by to mohl někdo na ulici poznat a byl by malér.
Jejich kroky vedli i k Pardubickému zámku a jak povídali a vzpomínali na
prázdniny, jak to bylo báječné a skvělé, při vzpomínání došli až k zámeckému
parku, ten byl obehnán vysokou zdí a přes zeď se nedalo podívat, ani na ní
vyšplhat. Chlapci v zámku ještě nikdy nebyli, natož v zahradě. Zeď však teď byla
na jednom místě puklá a pobořená.

„Kluci, vidíte to co já?“ ptal se Hynek

„Ta zeď je děravá, a byli jste někdy za ní?“ Ptal se Hynek dál

164
Slovo dalo slovo a kluci chytře pronikly přes pobořenou zeď do zámecké zahrady.
Chvilku se v porostu křovin skrývali a vyhlíželi, zda někdo někde není a tak
podobně. Za chvilku je jejich ostražitost opustila, zjistili totiž, že v dohledu není
nikdo a přímo k budově se pouštět raději nebudou. I tak by museli jít dost
dlouho, aby k ní došli.
Tam kam se dostali, byla již dávno zahrada ponechána ladem, stromy rostli jak
chtěli, trávu nikdo nesekal a ovoce na stromech nikdo nesklízel. Nadcházející
podzim uchystal úrodu Hrušek, Jablek a za pár dní budou i Švestky.
Chlapci se těšili z každé maličkosti, ze stromu jehož větve sahali až na zem a
koruna byla dost hustá, tak že je nikdo nemohl zpozorovat. Avšak výhodou tohoto
úkrytu byla možnost přes odhrnuté listy pozorovat okolí, jak zámecké tak i část
města.
Ze stromu zahlédli i starou kašnu do které stále tekla z chrliče jedné sochy voda.
Kašna byla v takovém místě, že na ní nebylo z oken zámku vidět. Kašnu si chlapci
naplánovali jako svůj cíl za účelem případného koupání. Ale to až třeba v dalších
dnech.
Nyní v podvečer
opět opatrně
opustili zahradu
a věřili, že zeď
dlouho nikdo
nebude
opravovat.
Cestou domu
potkávali lidi,
kteří přišli o
střechu nad
hlavou, jak se
snaží přespávat
a žít nedaleko
svých zbořených
domů, zřídili si provizorní tábory, avšak do několika dní musejí odejít jinam.
V noci na ulici jen tak nikdo nesmí být.
Je válka a Němci teď bedlivě hlídají.
Doma na hochy již netrpělivě čekali rodiče. Byli rádi, že dorazili včas před
zákazem vycházení.
Večer ve školním roce je jako každý jiný, dokončení domácích úkolů, které ještě
nebyli hotovy a příprava věcí do školní brašny na druhý den. Chlapci přibalili i
několik suvenýrů z prázdnin, prak se silnou gumou, velké vystřelené nábojnice,
Americký kompas z půdy starého mlýna a další důležité věci.

165
Pak přišla na řadu dobrá válečná večeře, komisárek se sádlem a bílá káva. Sádlo
bylo ještě z vesnice a jistě do vánoc vydrží.
Povídání před ulehnutím, nebo spíš dovádění a plánování co by jako šlo v té
zahradě, která dostala název Džungle, vytvořit neznalo konce. Samozřejmě se
takovéto plánování nemohlo říkat nahlas a před rodiči a tak šeptání a špitání
v chlapeckém pokoji bylo tohoto večera obzvlášť dlouhé. Stejně tak jak
nenuceně začalo, tak i pomalu skončilo usnutím všech našich dobrodruhů.
Copak asi přinesou další školní - válečné dny?

Část sedmdesátá. Vypráví Hynek (11) a spol.

Úklid města.

V několika nejbližších dnech se chlapci i se svými kamarády nevydali do zámecké

zahrady, jelikož hned po škole museli se svými třídami aspoň část odpoledne
věnovat úklidu města, odklizení trosek z několika ulic na stranu, tak aby ulice byli
průjezdné.
Tato prašná práce v horkém skoro konci léta, byla v prvním dnu docela zábavná,
avšak druhý den již míň a třetí den se hledali záminky jak se práci vyhnout. To se
však nikomu nepovedlo. Naštěstí práce byli za jeden týden hotové a úřady už
nepožadovali po školách, aby se zapojili do úklidu.
Po každém takovém
pracovním odpoledni, zbyl
pro kamarády jen krátký čas
na společné koupání se
v řece v místech, kde to
zrovna nebylo povolené, ale
bylo to oblíbené místo hochů
a odvážných dívek. Ti však
většinou využívali plovárnu.
To místo je známo jako Ve
Vrbičkách. Oficiální název
však byl Polabiny.
Již se zde Hynek s Ottou po
příjezdu do Pardubic několikrát koupali. Z ulice nebylo na břeh přes křoviny vidět
a tak se nenašel nikdo, kdo by koupání mohl zakázat. Plovací oděv zde také
absolutně nebyl potřeba, kdo chtěl, mohl se koupat v trenýrkách, ale všichni radši
svoje všechno oblečení měli rádi suché.
Byl tam i jeden prima strom u vody, jedna jeho spodní větev se nakláněla nízko
nad vodu a zní se dalo pohodlně skočit do vody. Tuto větev s oblibou využívali malí
kluci, kteří se báli vylézt do koruny stromu a z výšky skočit do vody.
Jednou po práci, po uklízení trosek a suti se šli chlapci umýt do řeky a zaplavat si.

166
Vody v Labi nebývá v těchto místech ani moc, ani málo, ale když na to přijde,
protéká tu vody i víc než je bezpečné na koupání. Tak tomu bylo i ten den. Malý
naháči, již ve vodě dováděli a skákali ze stromu do vody, někteří z výšky a jiní ze
spodní větve.

Naši kamarádi svlékli svoje šaty a jako

včera i předevčírem viděli, že prach ze
suti je zbarvil skoro do bíla. Voda to
však brzy napravila.
Řádění a dovádění, potápění se
navzájem i koňské zápasy, dali
zapomenout na čas i na to co se okolo
nich děje. Až v jednu chvilku si Otta
všimnul, že nedaleko nich pluje skoro
potopená prázdná pramice.
„Kluci! Někomu se utrhla loďka,
pojďme pro ni.“ Volal radostně.
Honza mu v tom však zabránil,
„Neblázni, vzal jí proud a je už daleko.“

Malí kluci si jí všimli o něco dřív a

jeden z nich už k loďce plaval, avšak
neměl dost sil, aby se k ní dostal.
Někde v půli se pomalu začal topit, sice bylo vidět, že je dobrý plavec, ale proud
byl silnější. Zpátky již nemněl dost sil na to, aby proud porazil.

„Jdu pro něj!“ zakřičel Otta a už k hochovi plaval.

Také Jan se přidal. Byl to skoro nerovný zápas, jednak s proudem vody a jednak
s chlapcem, který se snažil zachytit se Otty a Honzy.
Nakonec se vše povedlo a všichni se dostali na břeh. Kluk, ležel na břehu,
zhluboka dýchal a třásl se, jak byl prochladlý a vystrašený.

„Co tě to napadlo!“ spustil na něj Jan

„Zasloužil bys na zadek a pořádně!“
pokračoval už trochu klidně Jan a plácnul
kluka rukou po nahé zadnici.

„Kluci, nezlobte se, Děkuji za pomoc už

se to nestane.“ Řekl hoch a bylo vidět, že
je jim vděčný.

„Běž už, my musíme jít domu, už je čas.“

Dopověděl Jan a všichni se začali oblékat.

167
I při takovéto jednoduché činnosti si neodpustili legraci, třeba schovali Hynkovi
trenýrky a krátké kalhoty. Hynek je hledal dost dlouho všech se ptal a za chvilku
mu to došlo, jelikož chlapci se tak trochu nenápadně usmívali a kdyby mohli tak
by se rozesmáli.
Nakonec aby z toho nebyla pranice, nebo lechtanice, vydali Hynkovi jeho
oblečení. Avšak stále vtipkovali, jak by asi Hynek šel přes město skoro nahatý.
Hynek je za takováto slova trestal kopřivou. Pak všichni vzpomínali na letitou
příhodu, jak se to stalo jednomu chlapci z jejich školy, když mu někdo na břehu
ve Vrbičkách ukradl šaty a on opravdu šel domu nahý.

Už se blížili ke svému domu, když se na jedné ulici, kde bylo několik pobořených
domů, potkali velkého psa. Bernardýna.

„Toho známe, Jonáši, pojď ke mně.“ Zavolal Tomáš na psa a ten radostně běžel ke
známému člověku.
„To je pes hospodského z Tolarovky, asi se zaběhl.“ Dopověděl.

Dál už jenom skotačili a hráli si se psem, a jelikož měli cestu kolem již zmíněné
ulice, dovedli Jonáše domu.
Hospodský měl velkou radost, Jonáš se mu před několika dny zaběhl a už všichni
mysleli, že je po něm. Chlapci za odměnu dostali Zázvorovou limonádu a
pokračovali domu.
Přišli tak akorát včas. Klukům se většinou stává, že čas se jaksi předběhne, nebo
na něj zapomenou. Ale dnes jim čas neutekl. Při večeři povídal jeden přes
druhého co je potkalo a co bude zítra ve škole. Rodiče nakonec věděli z toho
radostného zmatku vše podstatné.
Jen to, že vytáhli z říčního proudu hocha, se jim naši chlapci, zapomněli zmínit.
Sami, bratři, věděli proč.

168
 Část sedmdesát jedna. Vypráví Hynek (13) a spol.
V zahradě.

Blížila se zima, ale podzimní sluníčko přálo našim přátelům. Škola jim moc času
nezabrala, teď v konci války, si občas vyzvedli úkoly a šli domu. Doma se však na
učivo pod dohledem maminky museli podívat, úkoly byli občas náročné, protože
k nim nebyl výklad učitele, ale aspoň se sourozenci naučili víc přemýšlet nad
problémem v sešitu, než budou muset přemýšlet nad svou budoucností, až budou
dospělý.
Po takovém domácím školním dopoledni, následoval vždy skvělý oběd z toho, co se
dalo ve válečných dnech sehnat.
V podzimních odpolednách chodili kluci rádi do zámecké zahrady, z ní nanosily
domu mnoho ovoce a teď se těší na ořechy, až začnou padat. Také kašna jim,
ještě když bylo teplo na koupání
poskytla mnoho možností k dovádění.
Stromy pomalu v zahradě ztráceli
listí a tak šplhat do jejich korun
nebylo už moudré, byli by dosti
vidět. Kluci se v průzkumu zahrady
odvažovali víc a víc k zámku až
jednoho dne pronikly do jeho sklepa.
Dveře vedoucí dolu do sklepa byli na
jedné straně vyvrácené, a když se
do nich strčilo, naklonili se na stranu
a bylo možno se do sklepa
protáhnout.
Na takovou prohlídku se řádně den předem připravili, sehnali kousky svíček ze
hřbitova a zápalky. Také si z domova vzali tenký provázek, to aby jej odmotávali
ode dveří a našli potom cestu zpět. Večer před průzkumem sklepa nemohli
představivostí ani usnout, jak si potichu šeptali, co tam asi může být.
Druhý den po splnění svých povinností vyrazili k zámku. Cestou v jedné ulici
narazili na německé vojáky, jak prováděli kontrolu lidí, co procházeli v ulici. Kluci
si radši trochu zašli, jen aby se vyhnuli kontrole.
Přes zbořenou zeď se dostali opět nepozorovaně a za chvilku už stály u schodů
vedoucích k vyvráceným dveřím.

„Tak kdo půjde první?“ optal se Hynek a hned začal sestupovat po schodech dolu.
Postupně se protáhli dovnitř a chvilku naslouchali, někde kapala voda a jen sklepní
chlad a jeho zemní vůně jim prozradil, že jsou tu úplně sami. Malým okénkem do
sklepa pronikalo dost světla na to, aby nemuseli zapalovat svíčky. Začali sklep
prohledávat, zakrátko se ukázalo, že sklep sloužil asi k uskladnění ovoce a
zeleniny ze zahrady.

169
Byli tu staré lopaty, rýče, motyky a mnoho
dalšího zahradnického náčiní.
Chlapci byli trochu zklamaní, každý z nich
mněl jinou představu o tom co se ve sklepě
najde. Našli průchod do další místnosti a tam
už zapálili svíčky, mihotavé světélka vrhali
stíny na zdi, na staré skříně a jen na jeden
stůl stojící u zazděných dveří, které jistě
vedli dál do zámku.

„Kluci, odstrčíme stůl a zkusíme tu zeď,

jestli náhodou nepůjde rozebrat.“ Navrhl
Otta a hned se všichni naráz odstrčili stůl a
jak zabrali, stůl se s velkým hlomozem skácel
k zemi, jak byl ztrouchnivělý. Když se
rozpadl, vysypal se i obsah jeho zásuvky,
mezi nějakými papíry se objevila větší rezavá
kovová krabička.

„Jé kluci, co v ní může být?“ řekl zvědavě Jan a hned jí zvednul

Krabička putovala z ruky do ruky a každý zjistil, že je trochu těžká, než by si

mysleli. Nakonec Tomášovi krabička vypadla z rukou, a jak dopadla na kamennou
podlahu tak se otevřela. Hynek dal pryč víko a vyndal z krabičky předmět
zabalený do starého naolejovaného hadru. To co držel v rukou se podobalo pistoli.
Opatrně rozbalovali hadr, až
se na světlo svíček dostala
opravdová pistole.
Kluci měli velkou radost,
velmi opatrně si jí podávali a
prohlíželi jí jako by to byla
nejvzácnější věc z nějakého
pokladu.

„Kluci, co s ní uděláme?“ ptal

se Jan
„Co by, necháme si jí a za
městem si vystřelíme:“ navrhl
Tomáš
„Jo a pak s ní někdo zastřelý nás.“ dodal se smíchem Otta
„Už musíme jít a cestou nikdo o pistoli ani slovo.“ řekl Jan a všichni souhlasili

170
Opatrně vyšli ze sklepa a zjistili, že se drobně rozpršelo. Cestou přes město
dosti spěchali, neboť nechtěli moc promoknout. I tak každý myslel na to, co
s pistolí udělají.
Domu přiběhli krátce před večeří, vše proběhlo jako vždy, přivítání se s rodiči,
vyprávění co odpoledne prožili v zahradě, ale o pistoli ani o sklepě se nezmínili.
To bylo jejich tajemství.
Rodiče už dávno věděli od hochů, že chodí do zámecké zahrady. Avšak věřili, že
se jim tam nic nestane.

Po večeři a po nutné přípravě do školy se kluci tajemně ve svém pokojíku radili co

a jak s pistolí. Nakonec usoudili a domluvili se, že zítra opravdu půjdou za město a
zkusí z ní vystřelit. Večer se ještě stala jedna událost, z rozhovoru rodičů a
sousedů, kteří přišli na návštěvu zaslechli, že proběhla bitva u Dunkerqu, prý je
to někde ve Francii. Sousedé to slyšeli v rádiu ve vysílání z Anglie.
A tak pak nečekaně proběhla i jedna polštářová bitva před spaním.

Část sedmdesát dva. Vypráví Hynek (13) a spol.

Za městem.

V nadešlých zimních měsících nebylo moc možností jít vyzkoušet nalezenou pistoli
za město. Zatím v pohodě odpočívala za trámem na půdě u komína.
Válka se velmi pomalu blížila ke svému konci a bylo tak mnoho vojáků ve městě.
Sehnat něco dobrého k jídlu se občas zdálo nemožné. Děti tento čas brali
poněkud dospěleji, i oni vnímali stav současného světa. Nic se skoro pořádně
nemohlo.
V posledních Listopadových dnech roku 1944, přišel Jan s nápadem podívat se
ještě jednou do sklepa v zámku. Hochům se moc nechtělo, byla dosti zima a před
nedávnem se začali zabývat stavbou modelů letadel - kluzáků, takových, které
budou na jaře, až nebude taková zima sníh moct vypustit do vzduchu.
Ale, zase po chvilce
uvažování se domluvili, že
vyrazí za dalším
dobrodružstvím.

„Avšak pokud, by napadl

sníh, tak nejdeme nikam,
to by na to němci podle
stop přišli.“ Dodal Hynek,
všichni souhlasili.
„Až bude sníh, to bude
jiná zábava než sklep.“

171
Sníh ještě nenapadl a cesta do zámku byla tentokrát poněkud dobrodružná.
Cestou na ulicích potkávali mnoho vojenské techniky a vojáků, někteří jeli na
frontu a jiní se z ní vraceli, aby se léčili.
Kluci se důsledně vyhýbali kontrolám a už se těšili na podzimní klid v zahradě.
Ten však nepřišel, okolo zámku a i v zahradě panoval vojenský ruch. Chlapci prošli
jen tak okolo a mířili k řece, že to oklikou vezmou domu. Na jednom z mostů také
vojáci něco dělali, všude tahali kabely a nosili nějaké bedničky.
„Kluci, víte co, to tu dělají?“ Ptal se Jan
„Jasně, tahají dráty a někam dávají asi bomby.“ Odpověděl Hynek.
„Tady nedaleko vede podzemní kanál, co kdybychom zjistili kam vede.“ Navrhl
Tomáš a všichni ostatní už věděli, že asi brzo začne další nebezpečné
dobrodružství.

Avšak ani k tomu nedošlo, v těch místech kam ústila odvodňovací štola byli taky
Němci, tentokrát s protileteckou obranou.
Chlapci se vydali oklikou domu, došli až k fotbalovému plácku a přidali se
k místním chlapcům, kteří zde hráli fotbal. Docela se jim to líbilo, najednou už
domu nespěchali, a když skončil zápas, tak se všichni dali do rozhovorů. Naši
chlapci s úžasem zjistili, že ten fotbalový klub je vlastně bývalý turistický oddíl a
že kvůli klidu od Němců se přehlásili k místnímu AC Pardubice.
Slovo dalo slovo a hned bylo domluveno, že také zítra je fotbal a před ním i běžná
oddílová schůzka.
Všichni se rozloučili a šlo se domu, dost rychle a radostně.
Jako vždy se přišlo jen tak akorát k večeři. Dnes měli chlapci co vyprávět, o
škole, o cestě k zámku, o Němcích u řeky a hlavně o fotbalovém klubu.

Kluci si vyptali svolení, že mohou do klubu chodit, zatím na zkoušku a nesmí kvůli
fotbalu zanedbávat školu. To byla hlavní podmínka tatínka.
Dnešní večer, před usnutím, přišli na řadu vzpomínky, jak Otta a Hynek byli ve
skautském oddílu.

172
 Část sedmdesát tři. Vypráví Hynek (13) a spol.
Na Nový rok 1945.

V zimních měsících nebylo zase tak moc vlídno po všech stránkách, aby se mohlo
třeba jet do míst, kde mají Procházkovi letní byt. Válka se přiblížila na dosah.
Sportovní klub přerušil svou činnost a školy také moc nebylo.
Děti se bavili po svém, bruslení na zamrzlé řece, sáňkování kde to šlo, a občas i
nějaké to filmové představení.
Jednou hoši šli ze školy a rozhodli se vyzkoušet jaké to je jet na vlečném
tramvajovém voze. Samozřejmě to bylo zakázané, ale viděli některé spolužáky,
jak si takto krátí cestu domu, aniž by museli platit. Slyšeli však i historky, kdy
občas někdo z toho vlečného vozu vypadl a těžce si ublížil. Také pokud byl takový
pasažér chycen, mněl velké problémy s úřadem, musel zaplatit pokutu a když to
bylo dítko, byla mu pak doma otcem vyplacena náležitá odměna.
Ten den, kdy se chlapci rozhodli pokoušet štěstí, byla skvělá nefalšovaná
chumelenice, skoro na krok nebylo vidět. Kluci počkali na vhodnou tramvaj
s vlečným plošinovým vozem a vyskočili na něj v místech, kde tramvaj musela
hodně zpomalit. To se jim povedlo. Otázkou však bylo, kam tramvaj jede, ona
totiž na zastávkách nestavěla a to byl trochu problém.
Když už tramvaj projela i zastávkou, kde většinou chlapci vystupovali, uvědomili
si, že jedou do vozovny a to byl docela průšvih, bylo to poměrně daleko od
domova. A když je chytnou tak budou mít víc než problém.

„Vyskočíme za ohybem.“ Navrhl

Honza
„To nezvládneme.“ Bránil se
Tomáš
„A co jiného chceš dělat.“ Ptal se
Otta

A tak jeden po druhém vyskočili

za zatáčkou do velké sněhové
závěje, která nebyla zrovna
z čistého sněhu. Jakmile do ní
dopadli, už věděli, že tam jsou
skryté i kameny a další nepořádek.
Trochu potlučení a se sněhem všude možně za oděvem vstali, oprašovali se a
nahlas uvažujíc o svém nápadu jet na vlečňáku, jako za nerozumný se vydali
uličkami proti vánici domu.

„A večer se ke všemu jdeme ještě fotit do rodinného alba.“ Stěžoval si Hynek.

Jelikož boule a odřenina na jeho čele byla nepřehlédnutelná.

173
Návrat domů nebyl radostný, a s povědomím, že to nebude příjemné. Tatínek se
moc neradoval z toho, v jakém stavu kluci domu dorazili a ještě pozdě odpoledne.
Rozhodl se však, na nic se chlapců neptat. Jen se zajímal o Hynka a jeho čelo.
Nakonec uznal, že to bude dobré.
Maminka trochu hartusila a poslala kluky
do koupelny umýt, pak převléct. Jediným
trestem z toho všeho bylo, že si svoje
drobně potrhané a ušpiněné oblečení musí
dát do pořádku.
Před večerem se celá rodina oblékla do
svátečních šatů, chlapci by nebyli chlapci,
kdyby si k tomu neuskutečnili svoje
legrácky a vtípky. Takové šaty a slavnostní
boty považovali za něco ponižujícího pro
jejich klukovskou čest. Avšak jak už to
bývá, museli se podřídit. Tak se všichni
vydali do fotoateliéru, aby se zde jako
každý rok, nechali do alba vyfotografovat.
Nebylo to tak jednoduché, pan fotograf
pečlivě všechny postavil tak, aby to bylo
hezké a pak konečně pro hochy, po dvaceti
dlouhých minutách, bylo po všem.
Pro snímek dojde tatínek za několik dní.

174
 Část sedmdesát čtyři. Vypráví Hynek (13) a spol.
Jak jsme měli na mále.

Po dlouhé zimě se do města začalo postupně dostávat jaro, sníh tál, ptáci zpívali,
sluníčko za chladného větru se snažilo hřát. Ale zima se jen tak nehodlala vzdát,
byli dny, kdy opět sněžilo a mráz svíral vše co mu přišlo do cesty.
Nebylo to však zimě nic naplat, do posledního válečného roku 1945, vstoupilo
jaro.
Naši chlapci už pomalu vyrůstali ze svých krátkých kalhot a již se sem tam také
poohlíželi po tom, čím by se
jednou mohli živit.
Teď však stále u nic přetrvávalo
bezstarostné chlapectví, prolnuté
nejen dovádění, školou a
povinnostmi, ale také snahou si to
někde rozdat s němci a jejich
udavači. Ve svém chlapectví viděli
všechno velmi jednoduše. A na to,
že se již mnohokrát dostali do
velkých problémů zapomínali.
Byl krásný jarní den, kdy se po
školním dopoledni všichni vypravili po velmi dlouhé době k zámecké zahradě. Zeď
byla stále rozbořená a velké množství německých vojáků vystřídala vojenská
německá mládež. Byli takovou poslední nadějí fašistického německa vyhrát válku.

„Kluci, něco jim provedeme, třeba jim vypustíme kola u těch aut, co tam mají.“
Navrhl Jan a všichni souhlasili.

Plížení k autům, které stáli u zámecké zdi a které nikdo nehlídal, nedalo zase
takovou práci. A tak za chvilku již bylo slyšet syčení unikajícího vzduchu
z pneumatik a tichý smích z radosti hochů. Avšak chlapci zapomněli, že je někdo
může z okna vidět. Také se tak stalo. Za chvilku již skoro nepozorovaně byli naši
dobrodruzi obklíčení německou mládeží, přibližně v jejich věku.

„Zrada! Utíkejte!“ zvolal Hynek a hoši se rozprchli každý na jinou stranu, i tak
občas na jejich záda i jinam dopadli rány obuškem.
Nebýt pozornosti Hynka, byli by chyceni, takto se jim podařilo v zahradě zmizet.

„Uf, to bylo jen tak tak.“ Konstatoval Tomáš a mnul si bolestivé rameno, kam jej
zasáhl jeden obušek.
„Co jim provedeme dál?“ optal se s úsměvem Jan.
„Tobě to nestačilo?“ nestačili se divit ostatní kluci.

175
 Nakonec se rozhodli jít si zahrát na
hřiště u řeky fotbal. V nedalekých
postranních ulicích byl klid, sem tam
prošel nějaký člověk, nebo jen tak
projela tramvaj, což byla docela
vzácnost. Z poza jednoho rohu,
vyjelo osobní auto s černým
německým křížem na kapotě.
Aniž by to kdo čekal, Jan vyndal
z kapsy prak, sehnul se pro kamínek
a vystřelil po autu. Možná nepočítal
s tím, že jej zasáhne, ale stalo se.
Kluci strnuli, tak to byl dost velký malér, auto zastavilo a vystoupil z něj německý
oficír s obuškem v ruce. Řidič auta vystoupil taky, ten však zůstal stát u vozu.
Oficír kráčel k hochům a plácal obuškem do dlaně druhé ruky. Nemusel se ptát
kdo to byl, prak v Janově ruce mluvil za vše. Jeden pohyb a obušek zasáhl Jana
do břicha, skácel se na zem a ostatní chlapci uskočili.
Oficír by jistě pokračoval ve zjednávání autority a pořádku, když se rozezněly
sirény. Byl další nálet.
Oficír ještě jednou udeřil Jana obuškem do zad a rychle nastoupil do svého vozu
a odjel.
Jan bolestí naříkal a snažil se
vstát.
Plačtivě a trochu se smíchem
povídá: „Na to táta jistě nepřijde.
Jsou to jen dvě pořádné modřiny.“

Chlapci pomohli Janovi na nohy a

pomalu se vydali liduprázdnými
uličkami domu. Sirény umlkli, na
obloze byli viděti svazy
bombardovacích letadel. Dnes
Pardubice nálet nezažijí.

176
 Část sedmdesátá pátá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Velikonoce.

Byl to skoro měsíc dozadu, co prožili svůj vlastní boj s Němci, který nemusel
skončit dobře. Teď jsou Velikonoce, a i tady v Pardubicích se na různých černých
trzích sháněli vajíčka, mouka a jiné potřebné věci, které by velikonoce udělali
hezčí než jiné dny.
Kluci měli vyhlídnuté Vrbové proutí u řeky, kam se rádi chodí v létě koupat, ale
teď tam sídlí němečtí vojáci.

„Co s tím?“
Ptal se Hynek a všichni přemýšleli. Buď
najdou pruty jinde, nebo nebudou mít
pomlázky.
Vydali se tedy do míst, kam z jejich čtvrti
nikdo skoro z kluků i holek nechodí. Na
Čičák, tam to mají novousedlíci z Bílého
předměstí a koho chytnou a není od nich a
je sám, může skončit v Labi, nebo jej i jinak
potrestají za opovážlivost vstoupit na
jejich území.

Šli tam jednu slunečnou sobotu, doma

pověděli, že jdou sehnat pruty na pomlázky.
Při tom se jim dostalo malého kázání, aby si
dali pozor na to či ono.
Kluci si moc dobře pamatovali, jaké to bylo
po jejich příchodu domu z posledního
dobrodružství s Němci. A tak si i mezi
sebou řekli, že tentokrát budou „hodní.“
Cestou k Čičáku potkávali kamarády a někteří se k nim přidali, bylo to docela
lákavé, podívat se do míst kam by sami nešli. Takhle se je snad místní kluci
z Čičáku nechají na pokoji.
Když přešli most a vstoupili do ulice U mlýnů, pocítili docela i strach, ještě se
mohli vrátit, ale když se po sobě podívali, věděli, že by to v jejich čtvrti byla
ostuda. Už zpátky nemohli.
Docela rychle se dostali k řece a nařezali tolik prutů kolik potřebovali. Ani to
nebylo na Vrbách poznat. Tentokrát nikdo nespadl do vody a ani se nikdo s nikým
o nic nesázel. Hned jak mněli svoje Vrbové pruty vydali se opět přes tento kousek
města do svých „lovišť“.
U mostu potkali obávanou partu z této čtvrti. Došlo by k výměně názorů, nebo i
k pranici, ale náhoda tomu chtěla, že kolem jela kolona německých vojáků. Nikdo

177
nechtěl nic začínat a pak mít třeba nepříjemnost. Kluci přidali do kroku a za
chvilku byli na druhé straně mostu.

„Však, oni nám to vrátí.“ Pověděl Jan a nebyl daleko od pravdy, protože všichni
chodili do stejné školy a tak nebude nouze o odplatu.

Pletení pomlázek byla záležitostí celé rodiny, děti toto umění z části pozapomněli
ale za chvilku se rozpomněli, když jim tatínek ukázal jak na to. Pak už vzniklo
tolik pomlázek, že ty co byli navíc mohli rozdat.

V den koledování se kluci vydali na známá místa do ulic, navštívili nejednu rodinu
kde byli děvčata. Vždy chodili po dvou, to bylo nejlepší. Zaklepali, odříkali koledu,
pomladili pomlázkou a dostali výslužku. Malovaná vajíčka, cukrový a podobně co
válečná léta dovolila.
V jedné slepé ulici však Jan s Hynkem narazili na partu z druhé strany, zašli si
tak daleko, kam dřív nechodili, ale věděli, že tam bydlí jejich spolužačky.
Kluci z druhé strany za mostem využili příležitosti a po uštědření několika ran,
vybrali syrová vajíčka a se smíchem je dali Janovi a Hynkovi za košili, do kalhot a
i jinam. Vždy, pak udeřili na místo, kde bylo vajíčko a to se rozlilo po těle. Ač se
Hynek a Janem bránili, proti přesile nic moc nezmohli.
Po chvilce parta nechala hochy na místě a při odchodu jeden z nich povídá.

„Teď jsme vyrovnaní.“

Jan a Hynek, našli v jednom pobořeném domě úkryt a vše ze sebe svlékli, jejich
hlavním cílem bylo odstranit skořápky a pokud to šlo setřít i obsah vajíčka z
oblečení. Oblékat si vlhké oblečení lepivé od vajíček nebylo příjemné. Vydali se
proto domu. I tak jim z koledy zbylo dost výslužky. Po návratu domu k polednímu
se hoši rovnou odebrali do koupelny, i když jim tekla ze sprchy jen ledová voda,
tak si nemohli na nic
stěžovat. Dnešní koledování
považovali za úspěšné.
V čistém oblečení, a po
předání výslužky mamince a
sestře začali vyprávět svůj
příběh z dnešního
dopoledne. Mezitím se
z koledy vrátili i ostatní
chlapci, i ti se dozvěděli
vajíčkový příběh a se
smíchem plánovali odvetu,
avšak postupně na to vše
zapomněli.

178
 Část sedmdesátá šestá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Jarní koupání.

Stále častěji se děti dozvídali zprávy o konci války, a že němci to mají spočítané
a, že v Praze už je povstání a němci utíkají. Ale taky se dozvídali zprávy kde, a
jak bylo povstání potlačeno a kam se němci zase vrátily.
V Pardubicích vše začalo již v prvních Květnových dnech roku 1945. Bylo tak
krásně a slunečno, že to chlapce i zavedlo až k řece, šli do jiných míst, než tam
kde sídlily němci. Cestou prohlíželi různě pobořené domy, rozbité stroje a sem
tam i náhodně pohozenou bednu od čehokoliv. V kapsách jejich krátkých kalhot
skončila nejedna ostrá patrona, zlomený bodák, kus opasku s polámanou přezkou a
tak podobně. Po příchodu k řece do míst kde bylo takzvané Jarkovského jezero,
viděli, že všechno kvete a raší. Řeka lákala ke koupání, ale studená voda nebyla
pro tuto kratochvíli vhodná. To však by nebyli kluci, aby si nevymysleli svoje hry
pro vyzkoušení odvahy.

„Kdo tam vleze po pas, tak mu dám tři bonbóny.“ Navrhl Hynek a s úsměvem se
díval po sourozencích. Těm se taková nabídka moc nezamlouvala.
„Já tomu kdo tam vleze celý a vydrží tam minutu, dám novu gumu do praku.“
Navrhl Jan a gumu hned všem ukázal, mněl jí totiž místo opasku.
„A pak ti spadnou kalhoty.“ dal se do smíchu Tomáš
„To nevadí, mám ještě provázek.“ Odpověděl Jan a všichni ztichli.

Nakonec se o nic nehrálo,

všichni usoudili, že to dokáží
a tak oblečení putovalo do
čerstvě rašící trávy a čtyři
naháči pomalu vstoupili do
studené jarní vody.
Každý si pomyslel, že to
nebyl dobrý nápad a že mněl
zůstat na břehu, co však by
na to řekli, ostatní věděl
taky. Nechtěl tedy nikdo
z nich být za malého kluka,
co se bojí i vody.
Za chvilku se však již v pohodě cákali a plavali v Labi. Ta chvilka byla tuze krátká,
ledová voda vykonala svoje dílo, zmrzlí kluci postupně vyšli z vody a snažili se
hrou na Babu zahřát, sluníčko jim v tom vydatně pomáhalo. A když zaslechli
blížící se dívčí hlasy, rychle oblékali nejnutnější oděv. Jen Ottovi se to prádlo
jaksi pomotalo a tak dívky mohli zahlédnout Ottovo pozadí bez šatů.

179
Smích a chichotání, přešlo v kamarádské povídání. Dívky přišli pro nějakou tu
květenu do vázy, rostla zde Vrba jíva, a tak chlapci džentlmensky několik prutů
rádi nařezali.
Společně se pak vydali zpátky do města, cesta to byla dlouhá a bylo stále o
čemkoliv povídat.
Při vstupu do města viděli, že mnoho lidí
kope a staví obranné zátarasy pro Němce,
a kdo nechtěl uposlechnout tak byl někam
odveden. Děti byli, také nahnány na
takovouto práci, dostali krumpáče a lopaty
a museli začít s novým výkopem.
Na jejich činnost dohlížel jeden voják.
Teprve k pozdnímu odpoledni mohli jít
domu.

„To se nám to koupání ale vyplatilo.“ Zlobil

se Jan a prohlížel si stržené mozoly na
rukou.
„Zítra radši půjdeme jinam.“ Odpověděl
Hynek.
„Jen, aby to nebylo stejné.“ Dopověděl Jan

Doma rodiče neměli radost z toho co jim

kluci pověděli a tatínek rozhodl, že zítra a
v další dnech nikam nepůjdou.
Chlapci protestovali, avšak věděli, že to bude asi tak nejlepší.

Část sedmdesátá sedmá. Vypráví Hynek (13) a spol.

Květnové události.

Duben uplynul jak voda a Květen přinesl nádherné jarní počasí, všechno co mohlo,
kvetlo a vzduch byl provoněn skoro blížícím se létem. Aspoň tak se na letní čas
těšili děti.
Květen však pro všechny obyvatele Pardubic přinesl i velké změny v trvání války.
Již každý dávno věděl, že v Praze vypuklo povstání a že německá armáda je na
ústupu. Válka končila.
I zde v Pardubicích vše začalo okolo 8.Května. Kdy se lid vydal do ulic a ne
některých místech se začali stavět barikády, byli to však ojedinělé akce. Většina
německých vojsk už byla na cestě z města. Prchali před blížícími se Sovětskými
vojsky.

180
Naši kamarádi se tajně jeden den vydali do ulic. Potkali svoje spolužáky a po
společném rozmlouvání, začali v jedné uličce spolu s místními obyvateli stavět
barikádu. Nosili staré harampádí z kůlen, dovlekli velký vůz a z rozbitých budov
přiváželi cihly a to co zmohli.
K polednímu byla hráz napříč ulicí dost velká a děti i naše parta byli posláni pryč,
domu. Jelikož se blížila kolona německých aut.
Chlapci se rozhodli neuposlechnout a schovali se do nedalekého průjezdu, odkud
pozorovali blížící se dění. Nekonalo se však nic. Němci svoje auta otočili a jeli
najít jinou cestu.
Kluci proto šli
radši domu. Na
zahradě pak hráli
nejrůznější hry,
nebo v kuchyni
poslouchali
rozhlas, ten však
toho moc neříkal.
V odpoledních
hodinách už bylo
jasno, že do
Pardubic přijela
Rudá armáda.
Každý kdo mohl,
šel osvoboditele vítat do ulic. I naši kamarádi se jim s rodiči vydali vstříc. Za
nedlouho se však ztratili v jásajícím davu.
Sovětská vojska byli v Pardubicích jen několik dní, ale i tak měli kluci o zábavu
postaráno. Nejen že si prohlídli všechny možné zbraně, ale i také prolezli nejedno
auto a tank.
Chlapci vnímali přítomnost Sovětských vojsk jinak, než dospělí a nepřipouštěli si,
že i osvoboditelé by mohli být občas špatní a jejich jednání nevhodné.
To, že se něco někde stalo špatného, slyšeli od rodičů i od jiných dospělých. Měli
však svůj dětský náhled na tento svět a na tyto události.
Domu si donesli i nějaké ty suvenýry co jim vojáci rádi dali, pro ně to byl odpad,
ale pro kluky poklad. Ve dnech kdy už Sovětská vojska pokračovala dál na Berlín,
převzala plně vládu v Pardubicích revoluční rada.
Skoro vše začalo vracet do běžných kolejí. Na obecním úřadě se se vyvěsili velké
tabule, kam mohli lidé dávat informace o svých pohřešovaných a zdali o nich
někdo něco nezná.
Nebylo možné si toho nevšimnout, i Otta s Hynkem se teď sami sebe ptali co
jejich rodiče, kde jsou, přežili, co bude s nimi dál?

181
Mluvili o tom i s jejich náhradními rodiči a tatínek slíbil, že se poptá, co by se v
té věci dalo dělat.

Část sedmdesát osm. Vypráví Hynek (13) a spol.

Je po válce.

Opět začala škola, to bylo občas nepříjemné ranní vstávání, ale vždy po chvilce se
v pohodě již všechno jakoby samo dělalo, mytí, úklid v podobě občasného boje
s polštáři, pomoc s přípravou snídaně, balení a kontrola školní brašny i psaní
zapomenutého úkolu.
Cesta do školy rozbitými ulicemi byla občas rychlá, pokud pršelo a občas dlouhá,
to pokud se pozorovalo v ulicích něco zajímavého, nebo se našel předmět
podobající se míči. A brankou na obou stranách se staly školní aktovky nebo pár
cihel. Do školy se i tak přišlo vždy včas.
Teď se hlavně opakovalo všechno, co se od začátku školního roku mělo znát i
vědět. Pak následovali písemné práce a zkoušení a dohánění učiva, protože se
blížili, opět velké letní prázdniny a všechny děti již plánovali kam, že to pojedou a
tak.
O přestávkách se školní chodby a jejich zákoutí měnili na tajné herní doupata,
hrála se čára o bonbony, nebo zápalky. Pokud byla možnost jít na školní dvůr, tak
se každá chvilka využila pro fotbal, to hlavně kluci a dívky rádi skákali gumu, nebo
si jen tak povídali.
V odpoledních chvilkách po škole, naši chlapci rádi pokračovali ve fotbalovém
kroužku, ale teď už mohli v pohodě říkat, že chodí do skautského oddílu se

182
zaměřením na sport a přírodu. A pokud nebyli tam, prolézali opuštěné pozice
německých vojsk podél břehu Labe. Ne, náhodou vždy našli něco zajímavého, co
domu donést nesměli. Pistole, granáty a i jinou munici. Opasky i helmy a další věci.
Našli i několik konzerv, mýdlo a tak. To už domu s radostí donesli. Nebo se jen
tak rozběhli ulicí s rozpaženýma rukama a hráli si na letadla.
Jednou při takovém hledání našli otevřený vstup do odvodňovací štoly, sice tušili
kde vchod, je ale ještě jej nikdy nenašli. Až teď. Ale dovnitř do té tmy se vydají
až jindy.
Jednoho dne po příchodu domu
z dobrodružného pátrání, Ottovy a
Hynkovi, tatínek povídá.

„Přišel dopis z úřadů, našli se Vaši rodiče,

hned jak se dozvěděli, že válka skončila,
napsali do České republiky. Jako zázrakem
se totiž dostali až do Palestiny.“

Otta a Hynek by velice radostí skákali do

výšky, ale jaksi se to v malém chlapeckém
pokojíku nedalo. Hned se vyptávali, kdy se
s nimi uvidí a zahrnuli mnoha svými
otázkami tatínka.
Po celý večer pak rozmlouvali jaké to tam
asi je a hledali v atlasech, kde ta Palestina
je. Také jim na mysl přišla lítost nad tím, že
se budou opět stěhovat, sice domu ke svým
rodičům, ale od svých přátel a z náhradní
rodiny. Avšak do té doby je ještě chvilka času.
Druhý den po školním vyučování navštívili s tatínkem repatriační úřad, aby se
dozvěděli co je potřeba k takové cestě. Dozvěděli se toho mnoho a mnoho se
muselo vyřídit na úřadech,
ověřit, potvrdit a tak podobně.
Rodiče rovněž rozhodli, že než
Otta s Hynkem pojedou domu za
svými rodiči do Palestiny,
dokončí školní rok. Jsou to jen
necelé dva měsíce. A za tu dobu
se dá prožít ještě mnoho
dobrodružství.

183
Část sedmdesát devět. Vypráví Hynek (13) a spol.
Na Homoli.

Blížil se konec školního roku a s ním i cesta Otty a Hynka domu do Palestiny za
svými rodiči. Poslední dva měsíce byli ve velkém shonu, všechno se muselo
prověřit a ověřit, chlapci se podrobili i náročné lékařské prohlídce a každou
chvilku ve škole byli zkoušeni a chodili i na doučování. Prý, proto aby tam dole na
jihu neudělali ostudu, že nic neumí a neznají.
Chlapci by radši více času trávili se svými kamarády, vždyť za chvilku se budou
muset rozloučit.
Tak využívali každé možné chvilky ke společným hrám a dovádění na hřišti i ve
skautském oddíle. S nímž se vydali i na jednu první poválečnou výpravu. Sice to
bylo jen na jeden den, ale i tak si užili.
Byl krásný Květnový
pátek, těsně před
Červnem. Ve středu ze
schůzky si donesli
svoje zápisky, že
v sobotu se jede na
kopec Homole u Týnce
nad Labem. Mněli také
seznam co si sebou
mají vzít. A začalo se
shánět, co kde bylo.
Inu pro čtyři hochy
není jeden esšálek moc,
avšak po vojácích se
jich ve městě našlo víc než dost. Také torny, které vojáci zanechali na všech
různých místech byli dobře využity a než nadešla vytoužená sobota, měli chlapci
vybavení prvotřídní. Tak jako ostatní kamarádi z oddílu.
I jídlem byli zaopatřeni, aby jim nekručelo v žaludku. Občas se kluci bránili, když
museli ještě přibalit tohle, nebo tamto. Ale marně, rodiče se umluvit nedali.
V předvečer vytoužené výpravy chlapci nemohli ani usnout, jak se těšili.
Teprve po několika hodinovém povídání k půlnoci usnuli.
Bylo k šesté hodině ranní, když se postupně probudili a kdyby museli do školy,
rádi by zase tak nespěchali. Dnes však studenou ranní sprchu absolvovali všichni
společně, i ostatní ranní činnosti vykonali rychle a dobře, úklid v pokojíku,
příprava stolu ke snídani, čištění zubů atd. Pak už se jen zbývalo rozloučit
s rodiči a sestrou a vyrazit na nádraží. Cesta to byla příjemná, ještě nebylo
takové horko a v ulicích zase nebylo mnoho lidí. A tak postupně potkali svoje
kamarády z oddílu a šlo se už radostněji. Jaký, že je dnes čeká den.

184
Na nádraží se setkali s ostatními a za chvilku také mněli již koupené jízdenky do
Týnce. Vlak nemněl žádné zpoždění přijel včas a tak mohli v pohodě nastoupit do
posledního vozu. Cesta nebyla dlouhá, ale i tak se stala drobná příhoda, Jiříček co
by člen oddílu, vstal z lavice, že se podívá ke kamarádům, co hrají za hru, ale
neušel ani metr když vlak vjel na výhybku a jak vagon cuknul, tak Jiříček upadl na
podlahu vozu. Až na rozbité koleno se mu nic nestalo. Trochu sykal, když jód
čistil malou ranku, ale jinak byl statečný.
V Týnci se vystupovalo do podmračené oblohy. Sluníčko bylo za mraky vidět, ale
mraky hrozili deštěm.
Na vrch Homole dorazili
k polednímu. Cestou
poznávali rostliny a také
se dozvěděli, které lze
jíst a co z nich třeba
uvařit. Některé chutnali
jako papír, jiné byli
nakyslé a další zase bez
chuti.
Na Homoli, postavili svůj
tábor, každá družina
postavila stan, jehlan,
byla to soutěž na čas a
všem se to líbilo.
Soutěžilo se i ve vaření polévky, někdo loupal brambory jiní, sháněli vhodné jedlé
rostliny a všem se dařilo.
Po obědě se zahladili ohniště a byl čas na malý odpočinek s vyprávěním vůdců
oddílu, jaké to bylo před dávnými časy s naší vlastí a jaké to asi bude teď a dál.
K druhé hodině odpolední už opět krásně svítilo sluníčko a počasí slibovalo velké
horko. Tábor byl zbourán, poklizen a oddíl se vydal bez košil jen v tričkách ne
cestu k potokům. Jednak se umyjí kotle, v nichž se vařilo a také bude-li chuť se
kluci mohou, osvěžit koupáním ve vodě. Cestou k potokům hráli azimutovou hru.
K potokům družiny dorazili postupně a z různých směrů. Důležité bylo, že všichni
našli cíl.
Prvním úkolem pro všechny, bylo uložit svoje torny, do skupinek podle družin, pak
i svoje ošacení a mohlo se jít dovádět do vody. Kdo chtěl, koupal se v trenýrkách,
nebo nahatý. Někdo za chvilku začal stavět hráz, jiní se vydali korytem potoka
prozkoumávat břehy a jiní se zhoupli na laně nad vodou a skočili do ní, nebo jen
tak v proudu leželi. Za hodinku už všichni byli nedaleko potoka na břehu a
využívali slunečních paprsků k usušení a ohřátí.
Přeci jenom ta voda byla ještě trochu ledová.

185
Návrat do Týnce na vlak proběhl opět podle zadaného azimutu. Všichni se sešli u
mostu před Týncem. I ti kdo by náhodou zabloudili, museli být v určený čas u
mostku. Tady se opět vzorově oblékli, učesali a upravili si torny tak, aby všichni
spořádaně vypadali. Někteří chlapci během výletu již chytli i sluneční bronz do
tváří, což jim slušelo.
Ve vlaku opět hráli drobné hry, Člověče, nezlob se, slovní fotbal, nebo si psali
prožitky do svých deníků.
Krásně prožitá sobota s kamarády, však přinesla i trochu smutku do mysli Otty a
Hynka. Věděli, že tyto krásné chvíle už budou jen vzpomínkou. A Jan a Tomáš
budou dál mít okolo sebe partu skvělých kamarádů.
Snad i tam doma v Izraeli, budou takový skvělí kamarádi jako tady v Pardubicích.
Večerní vyprávění rodičům, jak se co a kde odehrálo na výpravě, nebralo konce.
Teprve k jedenácté večerní hodině se všichni odebrali do svých postýlek.
A torna i šaty, co měli dnes kluci na sobě, vydávali příjemnou vůni lesa, kouře
z ohně a mnoha květů. V zápisníku každého z nich bylo popsáno a pomalováno
mnoho listů.

186
 Část Osmdesát. Vypráví Hynek (13) a spol.
Poslední školní den.

A je to tu, poslední školní den, poslední vysvědčení v Československu. Již večer,

před tímto posledním dnem si děti připravili sváteční oblečení. To aby, ráno
nemuseli zase tak spěchat. A když už si mají zítra obléci to sváteční oblečení,
které chlapci absolutně nemusí ani vidět, tak je nutné řádně očistit to, na co se
to sváteční oblečení obleče. Tedy nastalo velké předsváteční mytí. Jindy by
stačila pouze trochu teplá vod a trochu mýdla a kluci by byli jako ze žurnálu, ale
dnes je ve sprše opravdu skvělá teplá voda a lepší mýdlo. Na nějaké spěchání se
však ani nepomýšlí. Na zdárný průběh koupele občas dohlíží tatínek.
I když jsou chlapci již velcí, tak někdy jednají jako malý kluci. Mýdlem se
nešetřilo a v teplé vodě všichni z růžověly až z červenali. I legrace byla, to se
třeba najednou někomu zavřela teplá voda a on s namydleným obličejem okolo
sebe šmátral a hlasitě dával najevo svou nelibost.
Nejmladší Tomáš pak dostal za úkol od tatínka pořádně vytřít a vysušit koupelnu.
Tak neoblečený ani v to nejnutnější, vytíral podlahu, sušil skla zrcadel a nakonec
setřel i vodní kapky z polic.
Po všem tom snažení přeběhl jen tak nahatý do chlapeckého pokoje, teprve tam
se řádně ustrojil k nočnímu spánku. Hned tak se spát nešlo.

„Co myslíte, jaké to zítra

bude?“ ptal se Hynek
„Asi jako každý poslední den
ve škole.“ Odpověděl Tomáš a
prohlížel si starý časopis
Mladého hlasatele.
„Já myslel, tedy jestli až to
vysvědčení dostaneme, jestli
hned náhodou nepojedeme už
do Palestiny.“ Upřesnil Hynek.
„To asi ne, to by tatínek řekl.
Povídal, že se teď musí čekat,
že je mnoho dětí i dospělých, kteří se vrací domu z Palestiny, nebo naopak tam
jedou.“ Pověděl Otta.
„Tak si aspoň chvilku prázdnin s vámi ještě užijeme, vím o prima koupacím plácku.“
Ukončil hovor o odjezdu Hynek.

Chvilku se povídalo, co by se dalo podniknout po návratu z letního tábora a co

ještě před ním. Hlavně, aby už uzrály Třešně a bylo dost teplo na koupání i na
plavbu na čemkoliv.

187
Při tom povídání a při otevřeném okně, za kterým se utvářeli prázdniny se krásně
usnulo.
Ráno nebylo jako každé
jiné, dnes se školní tašky
sebou nebrali, ani svačinu
si děti sebou nevzali. Dnes
vyzvednou školní
vysvědčení a po rozloučení
s učiteli půjdou domu na
sváteční oběd.
Chlapci byli zvláště moc
dobře upozorněni, že nesmí
šaty umazat, ani potrhat,
jinak bude mít řemen
posvícení.
Škola byla plná dětí, bylo zde i mnoho květin a atmosféra byla jiná než každý
obyčejný školní den. Dnes se rozdává vysvědčení. Naši hoši si nevedli špatně a
domu přinesli pěkné vysvědčení, nemuseli se stydět ani za trojku z počtů, nebo z
latiny. Sestra Anička mněla samé jedničky, chlapci se jí naoko posmívali, ale tak
trochu zpytovali svědomí, když by se lépe učili, mohli mít také vyznamenání.
Tatínek s maminkou všechny pochválil a pak následoval velký slavnostní oběd,
z toho co šlo po válce sehnat. Každému chutnalo a nakonec, což bylo pro děti
překvapení, byl i dort. Krásný, velký, sladký.
Na odpoledne si chlapci vyprosili volno, že se ještě před odjezdem na tábor,
který bude za dva dny, chtějí rozloučit se spolužáky a také zjistit, jestli už zrají
Třešně a tak. Tatínek, jen mávl rukou, neboť věděl, že by je doma neudržel.

188
 Část Osmdesátá první. Vypráví Hynek (13) a spol.
Odpoledne na Labi.

V běžném chlapeckém oblečení, tričko, trenýrky a jednoduché sandály, se kluci

vydali rovnou k Labi do Vrbiček. Tam už dováděli ostatní kamarádi. Šaty svlékli
velmi rychle a pak už jen užívali chladivou vodu, přiměřený proud plynoucího Labe
a jednu nafouknutou duši z pneumatiky od auta, kterou zde zanechali vojáci.
Když už bylo dovádění dosti, přišlo na řadu slunění na drobně kamenitém břehu
řeky. Teď přišla i řeč na okamžiky kluků po příchodu domu s vysvědčení. Někteří
to mněli zcela v pohodě, jiní se přiznali, že dostali tak trochu i na holou. Byť je to
už prozradilo při koupání v řece.
K pozdnímu odpoledni mnohý hoch
oblékl své drobné šaty a vydal se
domu. I naši chlapci se rozloučili
s kamarády a ještě se rozhodli
navštívit zámecký park. Z doslechu
tam mněli být jednak Třešně a
jednak nějaké zapomenuté věci po
vojácích. K zámku dorazili poměrně
rychle. Pro mladé a zdravé hochy to
byla hračka. Najít místo kde kdysi
byla zeď pobořená, se jim podařilo taky. A výhodou bylo, že v ten čas po ulici
nikdo nešel, takže přelézt hradbu nedalo moc práce.
Na druhé straně zámecké zdi, čekala hochy náročnější zkouška. Museli se
prodrat přes mnohé Ostružiny a s tím zase
tak nepočítali. Škrábanců na holých nohou
přibilo a drobné ostny jim při každém
kroku drásaly kůži jejich nohou. Avšak
Ostružiny ponenáhlu skončily a kluci se
ocitli u několika stromů, které byli
obsypané Třešněmi.
Slovo dalo slovo a za chvilku byli všichni ve
větvích a lahodná Třešňová krmě byla na
dosah.
Po půl hodince hodování se vydali na
prohlídku zámeckého parku. Viděli několik
zaměstnanců, pracujících na zahradě, ale
žádné vojenské bedny, ani jiný materiál
nenašli. Za to se jim podařilo neopatrně
vejít do cesty správci zámku.

189
Zdál se to být jako velký malér, ale když přiznali, že byli na Třešních, byli pouze
napomenuti, že to je soukromý majetek a kdyby přišli normálně bránou a ne přes
zeď, dalo by se jednat i o tom, že by si ty Třešně mohli klidně v pohodě očesat.
Takhle je správce doprovodil k bráně a chlapci s poděkováním a omluvou vyšli ze
zámku.
Cestou domu ještě potkali několik kamarádů a dokonce našli pětikorunu.
Docela velké bohatství. A toto bohatství bylo spravedlivě rozděleno v nejbližší
cukrárně. Zbylo i na sáček bonbonů pro sestru.
Zítra začínají prázdniny naplno a v pondělí se odjíždí na letní tábor. S takovou
veselou představou, se chlapci vrátili domu k večeři.
Doma předali sestře bonbóny a pomohli mamince s prostíráním k večeři. U večeře
se Otta s Hynkem, dozvěděli od tatínka zprávu, že pozítří už pojedou za svými
nejbližšími do Palestiny. Chlapci byli na jednu stranu rádi a těšili se, ale zase na
druhou stranu se také těšili na svůj další letní tábor. A taky mněli pocit, že to
přišlo velmi brzy. Co se však dá dělat, zítra se bude balit.

190
 Část Osmdesátá druhá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Odjezd.

Poslední dva dny se balilo do kufrů to málo co Hynek a s Ottou mněli. I při
takovém balení lze prožít mnoho radosti. Třeba Hynkovi dal Jan do kufru
rozměrnou vázu a pak se všichni bavili, když se Hynek divil co to tam má.
Nebo vlastní zavírání kufrů bylo zkouškou fyzické zdatnosti hochů. Stejně
nakonec kufry přebalila maminka a ty
pak šli velmi snadno zavřít.
Také se kluci ještě stačili rozloučit
s kamarády s tím, že se jistě jednou
znovu uvidí. Loučení probíhalo jak u
kamarádů na Třešních tak i při koupání
v Labi.
Na to vše se stále našel čas.
Večer doma se vzpomínalo, jak kluci
přišli do rodiny, trochu se i lítostí
z loučení plakalo a pak se i povídalo o
budoucnosti a všech možnostech.
A dnes přišla ta chvíle odjezdu do Palestiny, přesně do Tel Avivu. Na nádraží byl
k tomu přistaven zvláštní vlak, který přijel už z Prahy, nebyl dlouhý, jen několik
vagónů a jídelní vůz. Ottu a Hynka si převzal koordinátor přesunu vystěhovalců do
Palestiny, zkontroloval všechny možné listiny a ukázal jim jejich místa ve vlaku.
V kupé byla již jedna rodina a ta se
hochů ujala pro společnou cestu do
stejného místa.
Byla ještě chvilka, než vlak vyjede, na
rozloučení se s Procházkovými. Pro
Otu a Hynka to byla další rodina,
s kterou se museli rozloučit. Avšak
věřili, že se ještě shledají. U
Procházkových byli od jara roku 1944
až do prvních poválečných
prázdninových dní. Prožili mnohé, jako
v každé dobré rodině, nyní cestují za
svými rodiči do Palestiny. Loučení se neobešlo bez slz a několika málo rad jak se
chovat při cestování. Navzájem si slíbili, že si budou psát.
Výpravčí už začal pískat na píšťalku a upozorňovat cestující, že je čas odjezdu
vlaku. Nasedli proto do vagónů a z okna se máváním loučili. Výpravčí zvedl
výpravku a vlak se dal do pohybu.

191
Když vlak zmizel z dohledu, Procházkovi se vydali domu. Trochu smutně, ale
s vědomím že všechno pro Ottu a Hynka dobře dopadlo.
Ve vlaku bylo chvilku ticho, pak se paní od rodiny, co cestovala do Palestiny
vyptávala hochů, jak se jmenují a za kým do Izraele jedou. Také představila svojí
rodinu. Nakonec společně cestovali vlakem úplně v pohodě. Vlak to byl lůžkový
s vlastním jídelním vozem a i se skromným sociálním zařízením. Trasa byla celkem
dlouhá, kolem 1500 km do Istanbulu. Přes Budapešť a Bukurešť. Cestou bylo i
dost dlouhých zastávek, aby se mohli projít třeba kolem vlaku, nebo i u jednoho
blízkého jezera se vykoupat. Zastávky nebyli dlouhé, ale i to koupání se stihlo.
Krajina měnila svou podobu, čím více jeli na jih, tím více bylo teplo a krajina
vysychala. Bylo léto a zde to je zcela normální. Dlouhé jízdy trávily četbou, hrou
s jinými dětmi ve vlaku, povídáním si o Palestině a také učením, či spíše
zdokonalování se v Hebrejštině. I písničky zazněly a tak ta dlouhá týdenní cesta
do Tureckého Istanbulu uběhla velmi rychle.

192
 Část Osmdesátá třetí. Vypráví Hynek (13) a spol.
Nový domov.

V Istanbulu se přestoupilo na další vlak, teď jeli už ve skromnějších podmínkách

až do Antalye, je to město na pobřeží Středozemního moře. Tady všichni museli
projít celní kontrolou a také před naloděním na loď Palestinští úředníci
kontrolovali doklady a každého se na něco vyptali a tak podobně. Nadešla chvíle
nalodění na parník, pro hochy to byla velmi zajímavá podívaná a zkušenost.
Byli to chvíle odreagování a zapomenutí na odloučení od blízkých. A chvíle před
setkáním s vlastními rodiči v nové domovině.

Otta s Hynkem a další nový kamarádi během

plavby nejen prožili mořskou nemoc, ale i prolezli a
prohlédli na lodi plné vystěhovalců každý kout.
Obstojně se domluvili jak Hebrejsky, tak i
německy. Neměli tedy žádné potíže navazovat
přátelské kontakty. Společné chvilky posezení při
západu slunce do moře je však nutili, tak trochu
vzpomínat na domov v Čechách.
Poprvé viděli i Delfíny a další velké mořské
živočichy, zatím o nich mohli číst jen v učebnicích
nebo atlasech. Jednoho dne byl na dohled Tell
Aviv, přístav a pak už velká spousta lidí na molu
v přístavu. Kde pak jsou rodiče, pomysleli si
chlapci, jak je najdeme. I tato na první pohled nepříjemná věc byla nakonec
jednoduchá, koordinátor ponechal hochy v péči rodiny, s kterou cestovali a pak se
všichni přesunuli do přístavních budov, něco jako v moderní době terminál pro
odbavení.
Zde opět úředníci konali svou práci,
pasy, doklady, otázky a nakonec
správné nasměrování do míst kde už
jistě čekají rodiče Otty a Hynka.
S rodinou s kterou přicestovali do
Palestiny – Izraele, se chlapci
rozloučili, věřily však, že se spolu ještě
setkají.
Dav obklopoval hochy, slyšeli
rozmanité hlasy, viděli různé, pro ně
zatím nevídané věci, ale jaksi tomu nevěnovali pozornost. Chlapci se pomalu ale
jistě prodírali správným směrem s jednou jedinou otázkou. Co když tam rodiče
nebudou?

193
Co potom? Byla to ovšem planá obava. Hynek si v jednou všiml známé postavy a
zvolal -

„Tam jsou, tam je táta a máma a vaši tam jsou taky!“

„Kde? Já je nevidím.“ Ptal se Otta.

Ale, to už dav lidí opět zakryl výhled na rodiče. Nyní se už radostněji a s větším
úsilím kluci prodrali, až do míst kde čekali jejich rodiče. Nebyli od sebe daleko,
když se uviděli. Za chvilku se všichni vítali v objetí, i nějaká ta slzička byla.
Teď všechny čekala cesta skoro na jih, do Jeruzaléma.
Cestou na nákladním autě, chlapci vyprávěli i se vyptávali. Totéž i jejich rodiče, ti
se nemohli vynadívat na svoje syny, jak vyrostli, co prožili, kde všude byli, kdo se
o ně postaral a tak. Jistě na dlouhé dny bude o čem hovořit.
K večeru se už přiblížili na dohled Jeruzaléma, a za pár kilometrů už minuli i
ceduli s nápisem JERUZALÉM. Vjeli do svého nového domova do své nové vlasti.

Konec.

Dodatek:
Počátek, průběh i konec příběhu, může být naprosto smyšlený nebo i pravdivý.
To ať si čtenář rozhodne sám.
Avšak, kolik podobných nechtěných příběhů se v průběhu druhé světové války
uskutečnilo? Jistě mnoho a nikdo, téměř o nich neví.

9. Červenec 2018

Vítězslav Čermák – Atana

194
195