24.

Zušlechťování a dekorování skla

Techniky zušlechťování skla:

1) mechanické - úpravy povrchu skla
- broušení, rytí, řezání, pískování, vrtání otvorů, ledování, elektrické rytí atd.

2) tepelné - úpravy skla, kde se oddělují od výrobku části, které pomáhaly k samotné výrobě, nebo jsou
součásti výroby
- opukávání, zapalování, odtavování, vypalování, fussing, leštění ohněm atd.

3) chemické - úpravy povrchu skla za použití chemických prostředků - kyselinou fluorovodíkovou, solemi,
nebo kombinací s kyselinou sírovou
- leptání, matování a leštění kyselinou, lazurování, při kterém dochází k difúzi měďnatých a stříbrných
kovů do povrchu skla, atd.

vrstvy na skla - k vrstvám řadíme zejména barvy a sloučeniny kovů, kterými se zdobí sklo – listrování,
irizování, vakuové nanášení tenkých vrstev atd.

Historie skla:
Starověk
- Počátky zdobení skla a malování sahají do starověkého Egypta a již v 1. Tis. Př. N. l. – malba hlinkami a
fermežovým pojivem (poté se nechávala volně zaschnout)
- v Mezopotámii poprvé zdobení skla hrubým či jemným broušením – prováděno drtivem z
polodrahokamu a diamantu.
- Zpočátku hlavním důvodem pro dekorování bylo odstranit vady a nedostatky vzniklé při zpracování a
tavení skla, snahou bylo zvýšit atraktivitu skleněného předmětu.
- Dokladem šíření východních technik ( bezbarvá skla – misky - zdobené brusem a rytinami, medailóny
atd., ) jsou nálezy fragmentů misek v římských katakombách ze 3. A 4. St. N.l. Ve starověkém Římě –
používání sklářských barev – lehce tavitelné sklářské směsi, které se s pojivem nanáší na předmět a poté
se vypalují.

Středověk (12. a 13. st.)

- v Evropě různé orientální výrobky jako dary rytířů proslulé reliéfně řezané heddvigglaser. (dle polské
kněžny sv. Hedviky) jinak broušené sklo minimálně, v této době obvyklejší sklo s různými nálepy a zelené
lesní sklo, taky malba olejovými barvami, která se poté lakuje.
- existuje tak podmalba hojně využívaná na plochém skle pro výrobu svatých obrázků. Sklářské barvy se
taky používají v malovaných vitrážích.
- benátská skla a zrcadla v řezaném štípaném či broušeném skleněném rámu, inspirace pro skla tyrolská,
anglická, holandská, česká a další.

Renesance (16. stol.)

- jako dekorativní technika zavedena v Benátkách rytina diamantem
30. léta 16. stol. - v Evropě řezané sklo jako ohlas na rozkvět italské pozdně renesanční glyptiky.
V Čechách Caspar Lehmann od Rudolfa II. Obdržel jako první privilegium na řezání skla

Baroko (1700)
- řezba dostává glyptický charakter (inspirace taky grafické listy Paula Deckera a Leonharda Eyslera…)
Motivy - ornamentální, rostlinný, figurální dekor, texty veršů, ovoce, hmyz, portréty, mytologické a
biblické motivy, krajiny, písmo, zvířata…
- K rozkvětu techniky řezání dochází na barokním křišťálovém skle.
- Pro techniky glyptiky mělo být obdobné horskému křišťálu, silnostěnné, tvrdé, zářivé.
- Využívány brusírny na vodní pohon (slezští bratři M. a F. Wintr a další)
Broušení
- plastické vzorování skla, povrchové dekory nebo prostorové tvary, brousí se na vertikálních, nebo na
horizontálních strojích.
- vhodné u hůře tavitelných skel s vysokým indexem lomu

horizontální (hladiny) - k broušení ploch nebo rovin na litinových kotoučích, na které přitéká směs vody a
karborundového písku.
vertikální – brousí se na karborundových a elektretových kotoučích různých průměrů (klinový, oblý, rovný,
šikmý) leští se na plstěných a kartáčových kotoučích pomocí pemzy a céru

Dle hrubosti písku rozlišujeme tři fáze broušení:

a) hrubé
b) jemnění
c) leštění – nepoužívá se karborundový písek, ale oxid céru

Rytí
- provádí se malými měděnými kolečky na vodorovné ose. Společně s kolečky používáme směs oleje a
karborundového písku jako brusiva.
- Rytí může být povrchové, nebo se může jednat o hlubokou řezbu. Styl hluboké řezby byl přinesen v 16.
století z drahých kmenů na sklo. (technologicky příbuzný s technikou rytí kameí – medailónky z drahých
kamenů)
- Rytec si nakreslí linie na povrchu a pak je vyřezává do skla přitlačováním předmětů na kolečko. Povrch
většinou zůstává matný.
Rytí umožňuje jemné dekory – figurální, rostlinné, zvířecí, nápisy a další dekorativní prvky.

Pískování
- povrch skla se zakryje samolepící tapetou, nebo klihovou vrstvou, do nichž se vyřežou požadované
dekory.
- Na povrch skla se pouští pod tlakem karborundový písek, který nezakryté části opryská – zmatní.
- Pískuje se v pískovacích boxech pomocí pískovací pistole. Lze vytvářet i hlubší plastické dekory. Použití:
reklamní předměty (např. sklenice s logem), dekorování čirého skla i výtvarné objekty.

Matování
- na sklo se nanese matovací pasta (obsahuje soli kovů, které povrch skla naleptávají a zmatňují), nechá se
působit určitou dobu a následně se pasta smyje (povrch je matný)
- vizuálně podobné jako pískování, ale finančně méně náročná technologie.

Obtisky
- tisk na sklo využívá nejnovější tiskové technologie k výrobě velkých sérii. Používá se dvou technologií:
Tamponový tisk a sítotisk
- Jde o obtisky sklářských barev, které se nanáší obvyklým způsobem a poté se vypalují v peci. Tyto
technologie umožňují přenést na sklo grafické a tiskové předlohy.
Použití: nejčastěji pro reklamní předměty – skleničky s logy a nápisy, data…

Malování
Děje se buď za tepla emailem, nebo za studena olejovými barvami. Barva může být transparentní, nebo
neprůhledná.
Sklářské barvy jsou na bázi nízko tavitelných skel, pigmenty se utřou s terpentýnovým olejem a ředí se
ředidlem. Malba na sklo se nanáší štětci z přírodních chlupů (kuna, sobol, veverka…), nebo taky stříkací
pistolí, houbičkou, nebo se sklo máčí.
Kromě klasických barev na sklo se může na sklo nanášet:
vysoký smalt – technika plastického malování na sklo
listry - (roztoky organických sloučenin jako je železo, mangan, kobalt, cín, měď, stříbro, zlato, hliník aj.)
Tyto roztoky se kombinovaly s org. sloučeninou olova, které měly za úkol přichytit listr k povrchu skla.)
Směs se na nádobu nanesla štětci, rozprašováním pistolí, nabalováním nebo namáčením a poté se provedl
výpal. Povrch výrobků vypadá jako kovový, s perleťovým efektem

zlato a platina - použití na ráfky sklenic

lazury - červená, žlutá (na sklo se nanese pasta s oxidy kovů, vloží se do pece a vypálí na teplotu kolem
800 °C, poté se pasta smyje a na povrchu skla se difundované částice kovů obarví na velmi tenkou
vrstvičku.)

hydroglazury – organická látka na bázi polymerů, na rozdíl od historických barev nejsou škodlivé.
Neobsahují těžké kovy, jako olovo a kadmium.
Vypalují se za poměrně nízkých teplot (170 – 200 °C), jsou ředitelné vodou.

Leptání
Používá se směs kyseliny fluorovodíkové a kyseliny sírové (jako jediná kyselina reaguje se sklem) Leptat lze
celou plochu, nebo jen části.
Postup:
1. Skleněná plocha, která se má leptat, se před leptáním natře asfaltovým lakem ( asfalt, kalafuna,
terpentýnová silice)
2. Do zakrývacího laku se vyškrábe požadovaný motiv a poté se sklo vloží do leptací lázně na několik
hodin.

Fusing
a) lehané, nebo b) spékané sklo.
Technika používána pro tvarování a spékání skla za vysokých teplot, nejčastěji využívána pro zpracování
plochého skla. Princip známý od starověku, již okolo r. 2000 př. N. l. ze starého Egypta a Říma.
S rozvojem foukaného skla ustupuje do pozadí, ke znovuobjevení techniky dochází až v 19. stol. Fusing se
používá na výrobu dekorativních předmětů, šperků, svítidel, talířů, mis, umyvadel, obkladových dlaždic,
výplně do dveří, nástěnná svítidla aj.

a) lehání – základem je ploché sklo, které se umístí na plastickou formu (formy jak pro spékání, tak lehání
mohou být kovové, žáruvzdorné – sibral, šamot)
Tyto formy mohou být pouze na jedno použití, stejně jako u tavené plastiky (sádra a sklářský písek) Forma
se vloží do pece a zahřívá se na teplotu 720 – 850 °C.
U lehaného skla je chladící proces kratší než u spékaného skla, obvykle se pohybuje kolem 4 hodin.

b) spékání – kousky skla se poskládají do forem požadovaného tvaru, často se kombinuje sklo různých
typů a barev.
Forma se vloží do pece, kde se zahřívá na teplotu 750 – 850 °C. Čím je sklo déle vystavené vysokým
teplotám, tím více se zakulacují jeho hrany a splývají přechody jednotlivých skel. Po snížení teploty
následuje ochlazení, které může trvat až po 24 hodin podle velikosti výrobku.

Vitráž
- vychází z franc. slova vitrail
- Jde o výtvarně pojednanou skleněnou mozaikovou výplň skládanou do olova z barevných nebo
malovaných skel. Používá se jako dekorativní alternativa skleněných tabulí. Největší uplatnění má v
sakrální architektuře, ale i v současných interiérech.
- Barevné mozaikové výplně se objevují už od antiky, největší rozvoj vitráže souvisí se stavbou
středověkých katedrál. (Tehdejší technologie neumožňovala výrobu velkých skleněných tabulí.)
- Vitráže měly obrovský význam. Např. opat Suger (Sižér) – jeden z největších středověkých ideologů
katedrální architektury, přikládal barvě a světlům z vitráží obrovský liturgický a teologický význam. Později
pronikla vitráž i do světských prostor a domácností. Zdobí interiér - okna, dveře atd.
Technologie – jednotlivé díly se řežou z různých druhů skel a sesazují do olověných pásků s průřezem
tvaru H, které se pojí cínem.

Technika Tiffany
- podobná vitráži, jemnější spoje, tenčí skla.
- Používá se na drobnější obrázky, dekorativní předměty, šperky, objekty, lampy atd.
- Barevné sklo se nařeže dle připravených šablon, obrousí se hrany, ty se olepí samolepící měděnou
páskou, která se potírá kyselinou – pájecí tekutinou, pocínuje se a poté se jednotlivé díly spojují dál cínem.