MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

Zušlechťování skla
Bakalářská práce

BRNO 2007

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:

Doc. Blanka Růžičková ak. mal. Veronika Váská
 ZUŠLECHŤOVÁNÍ SKLA

THE METHODS OF GLASS REFINING

obr.1

2
Poděkování

Poděkování patří Doc. Blance Růžičkové, akademické malířce, za odborné vedení mé

bakalářské práce.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uve-
dené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně
Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

Veronika Váská

3
Shrnutí
Bakalářská práce se zabývá českým i světovým sklem.
První část je zaměřena na všeobecnou historii skla, kde se dozvídáme o prvních nále-
zech skla v dávných dobách, o vývoji benátského skla, které vzápětí střídá sklo lesní a české
sklo, známé jako český křišťál. Pro zajímavost jsou v této části uvedena i jména všech, kteří se
podíleli na vývoji a výrobě skla.
Druhá, hlavní část práce podrobněji vysvětluje vývoj a využívání zušlechťovacích
postupů, kterými vyučený pracovník ve sklárně dokáže sklo zkrášlit. Mezi zušlechťovací meto-
dy, které jsem do své práce vybrala, řadíme například broušení, rytí, pískování nebo spékání.
Cílem této práce je seznámení se s podstatou a vývojem skla a uvědomění si, že české
sklo je velmi uznávaným artiklem ve světě a že naši malou zemi dokázalo v době Baroka udržet
na 1. místě ve sklářské tvorbě.
A ne nadarmo se říká, že: „Sklo je stříbro chudých…“ [1].

Resumé
Bachelor’s thesis is about Czech and worldwide glass.
First part is focused on general history of glass, where we find out about initial
discoveries of glasses in ancient epoches, about development of Venetian glass, which is later
replaced with forest and czech glass, famous as „Crystal glass“. In this part, all the names of
people, which participed on development, and production of glass.
Second, main part of my work intimately explains development and application of methods
of glass refining, which trained worker in glassworks can use to adorn glass. Between the methods
of glass refining, which I chose for my work, cutting, engraving, sanding or fussing belong.
Aim of this work is to inform the reader on the substance and develoment of glass and
realize that Czech glass is very appreciated article in the world. And that thanks to this, our
small country during Baroque was on the first position in the glass-making.
It has some reason that we say: „Glass is silver of the poor…“ [1].

4
Obsah
1. Úvodem 6

2. Sklářství 7
2.1. Definice skla 8
2.2. Sklářství včera a dnes 10
2.3. Společenské postavení sklářů 19
2.4. Významné osobnosti v oblasti sklářství 21

3. Technologie skla a jeho zušlechťování 24

3.1. Broušení a rytí skla 26
3.1.1. Historie 26
3.1.2. Technologie 34
3.2. Pískování skla 38
3.2.1. Historie 38
3.2.2. Technologie 38
3.3. Fussing skla 41
3.3.1. Historie 41
3.3.2. Technologie 41

4. Závěrem 43

5. Seznam obrázků 44

6. Slovník 46

7. Literatura 48

8. Přílohy 49

5
Úvodem
Cílem mé bakalářské práce je seznámení s vývojem dnes již
skoro zapomenutých a málo povšimnutých uměleckých prací, jakými je
zušlechtěné sklo ve světě i u nás. V práci se zabývám čtyřmi téměř nej-
častějšími zušlechťovacími postupy, zkrášlujícími sklo. Postupy jsou
již dávno známé, jako broušení a řezání či naopak stále se vylepšující-
mi a novými, jimiž jsou pískování a fussing. O všech těchto postupech
jsem se snažila pojednat jak z historického, tak z technologického hle-
diska. Všechny tyto postupy jsou pro mou osobu velmi zajímavé,
obr. 2
inspirující a blízké, jelikož jsem se celá čtyři léta plně věnovala jejich
studiu a využívání. Studovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve
Valašském Meziříčí a velkou bolestí pro mě bylo, když jsem při ukončování střední školy
musela jít vyklízet sklady Valašskomeziříčské sklárny, protože její provoz byl v té době
ukončen. Dnes je to již sedm let, kdy nám při přijímacích talentových zkouškách slibovali
perspektivu v této oblasti a přesto neustále sleduji úpadek českého skla.
Je to smutné, že kdysi tak známé české sklo - „český křišťál“ pomalu upadá v zapomně-
ní. Lidé zapomínají, nebo si spíše z neznalosti neuvědomují, že sklo bylo pro náš národ v ještě
v nedávných dobách cenným pokladem, které naši malou českou zemi dlouhou dobu udržovalo
na 1.místě ve sklářské tvorbě.
Dodnes pracují ve sklárnách, byť už je jich velmi málo, lidé, kteří svou práci milují a dokáži
z beztvaré, rozžhavené hmoty vytvořit drahocenný skvost o kterém mnoho lidí říká, že: „Je to
obyčejný kus skla s vybroušeném dekorem.“ Ano, pro mnohé je to obyčejný kus, ale také mnoho
z nás netuší, kolik práce a úsilí stálo naše předky, aby sklo jaké známe dnes této podoby dosáhlo.
Z tohoto důvodu jsem si jako téma pro svou konečnou bakalářskou práci vybrala sklo a jeho
zušlechťování, protože: „Co je krásnější než blýskající se drahý diamant lomící světlo na
mnohonásobné spektrum barev?“ Pečlivě vybroušené sklo kaménkovým brusem a dozdobené
dalšími technikami zušlechťování, které ovládá jen málokdo z nás a někdo o nich nemá ani potuchy.
Jako budoucí pedagog bych chtěla využít své profese k tomu, aby žáci, kteří budou
opouštět mou třídu výtvarné výchovy, dokázali poznat a rozlišit kvalitu, původ a smysl objektů.,
v tomto případě sklářských.
Pro svou práci jsem čerpala z několika písemných zdrojů, ať už to byly uznávané knihy
pro sběratele skla, učebnice a skripta pro sklářské školy nebo vlastních zápisků, které jsem si
pečlivě za svého studia vedla.
V případě neporozumění odborným sklářským pojmům, je na konci celé práce abecedně
seřazen slovník.

6
 Sklářství

obr. 3

Definice skla
Sklářství včera a dnes
Společenské postavení sklářů
Významné osobnosti v oblasti sklářství

„Bylo, nebylo před mnoha tisíci lety… přistáli Féničané se svou lodí z moře na pískový břeh
ostrova a rozdělali oheň, aby se zahřáli a něco teplého po dlouhé době snědli. Po uhašení ohně a
zchlazení ohniště, povšimli si, lesklých a průhledných kusů neznámé hmoty…“

7
Definice skla
"Sklo je anorganický produkt tavení, který byl ochlazen do pevného stavu bez krystalizace." [2]

Sklo je beztvará látka, ztuhlá z taveniny mnoha surovin. Podle surovin a přísad přidáva-
jící se do základního složení zvaného kmene, můžeme sklo dělit na sklo anorganické, organické,
chemické, technické nebo užitkové. Ve většině případů se setkáváme se skly anorganickými.
Sklo je podobné látkám pevným svými mechanickými vlastnostmi, jakými jsou pevnost,
pružnost, tvrdost a látkám kapalným s vlastnostmi, kdy chybí souměrnost struktury a při zahří-
vání pozvolna měknou.
Sklo má spoustu specifických vlastností:
• fyzikální: viskozita, povrchové napětí, hustota
• mechanické: pevnost v tahu a tlaku, pružnost, tvrdost
• tepelné: tepelná roztažnost, vodivost a měrné teplo
• optické: index lomu, disperze, tepelná absorpce
• elektrické: špatný vodič tepla
• chemické: rozpustnost, odolnost vůči agresivním kyselinám apod.
Abychom mohli vyrábět sklo, je zapotřebí nejprve utavit sklovinu z potřebných surovin
a pečlivě sledovat postup tavení. Mezi nejdůležitější suroviny, bez kterých bychom sklovinu
neutavili, patří křemenný písek, vápenec, soda a další pomocné suroviny, které nám dokáží
utavit sklo největší kvality.
Suroviny je potřeba pečlivě vybrat, připravit, drtit, prosít, usušit a zvážit. Chceme-li
sklo čiré, musíme navíc přidat odbarviv, jelikož základní suroviny obsahují nečistoty, což způ-
sobuje zabarvení skla do hnědé a zelené barvy. Pro sklo barevné naopak přidáváme suroviny,
sloučeniny kovů, které nám sklo obarví do různých námi požadovaných odstínů.
Při tavení skloviny je potřeba pečlivě sledovat teplotu a dobu, protože může dojít ke
krystalizaci. Krystalizace je nechtěná situace, kdy sklo mění svou strukturu, při čemž dojde ke
zmatnění a ztmavnutí skla. Vlastnosti skla jsou tedy velmi závislé na teplotě a na následné
rychlosti ochlazování, kterým dokážeme zabránit prasknutí skla při nevhodném zacházení se
skleněným výrobkem.[2] Nevhodným zacházením můžeme považovat teplotním šokem, kdy
například do vázy nalijeme studenou nebo naopak velmi horkou vodu. V tomto případě nevy-
chlazené sklo nevydrží nápor teploty a roztříští se na kousky.

8
 Sklo se dává chladit ihned po dotvoření požadovaného tvaru z rozžhavené skloviny
sklářem, který je dostatečně vyučen v oboru. Skláři sklovinu zpracovávají rovnou z pece, ve
které se sklovina taví a pracují zhruba při teplotách okolo 800 °C [2]. Dále se může sklovina
zpracovávat strojně, tzn. že skleněné výrobky vytvářejí stroje. Ovšem kdo pracuje se sklem
pozná, co je ruční nebo strojní práce, laik nikoliv.
Při práci se sklem, myšleno je výroba sklářského výrobku, je důležité dodržovat základy
bezpečnosti práce. V prostoru, kde se připravují suroviny pro tavbu skloviny je potřeba nosit
brýle, roušku, rukavice, ochranný oděv a obuv s ocelovou špičkou, aby nedošlo k úrazu nohou.
Na pracovišti, kde se ze skloviny stává skleněný předmět je potřeba mít speciální brýle s ochra-
nnými skly, rukavice, zátky do uší, oděv a jako obuv musí mít skláři sandály, to proto aby
v případě spadnutí kousku skla či skloviny na nohu, mohli v rychlosti obuv sundat. Samozřejmě
se nesmí zapomínat na pitný režim.

9
Sklářství včera a dnes
Počátky sklářství se datují přibližně od 5.tis.př.n.l.
na Blízkém východě v oblasti dávné Mezopotámie, Egypta a
Fénicie. Zde bylo poprvé objeveno sklo, které mělo úzkou
souvislost s tavením kovů a glazurami na keramiku [1].
Sklo bylo zakalené a nejasných barev, jelikož v té době ješ-
tě neuměli sklovinu čistit. Tvarováno bylo do podoby žens-
kých korálků (obr. 4).
Z 2. tis.př.n.l. v Egyptě se našla nejstarší sklářská
obr. 4 pec, která měla malé hliněné pánve, kde se sklovina, zvaná
tehdy frita, tavila natřikrát na otevřeném ohni, aby se pročistila. Z Mezopotámie se nám dodnes
dochovala nejstarší sklářská receptura výroby skla.
Mezi nejstarší nádoby, které se nám dochovaly řadíme duté sklo, které vznikalo
navalováním skloviny na hliněné jádro, vybrušováním do kusů skla a lisováním do forem [1]
(technika lisování do forem byla v secesi znovuobjevena a nazvána pojmem patte de verre).
Vyráběly povětšinou malé skleněné výrobky.
V 1.tis.př.n.l., se v Mezopotámii se objevily první mozaiky a tzv. „sklo králů“ nazývané,
kterému byly připisovány magické účinky a jež mělo krvavě rudou barvu. V Egyptě se postu-
pem času objevuje čiré sklo, které bylo odbarvováno kuchyňskou solí. Převrat ve sklářství
nastal ve Fénicii, kde vytvořili sklářskou píšťalu a byla možná masová výroba foukaného skla.
Vrcholu dosáhlo sklo zejména v Římě, kde nacházíme vrstvená skla zdobená emaily, hutními
nálepy, ale také skla irizovaná, jež mají kovový odlesk. Novinkou se stalo zatavování zlatých
fólií do dvojstěnek, zrcadla, okenní skla a optická skla, kterého bylo využíváno jako čoček v so-
chařské tvorbě. Pádem Římské Říše se mnoho technik
pozapomnělo a nalezeny byly až po řadě staletí.
Počátkem 6.stol.n.l. se můžeme v Byzanci setkat se skly,
které jsou malovány smalty a vypalovány. Součástí Byzantského
umění jsou i barevné průsvitné skleněné výrobky a okenní skla
zvané vitráže, které jsou zasazovány do olověných lišt.
V 10. stol. začíná rozvoj středověkého sklářství ve střední
Evropě. Skleněné výrobky byly strohé, spíše gotické a připomínají-
cí zlatnické práce. Tvary skla byly rozmanité ovlivněné římským,
benátským, byzantským a islámským uměním. Dekorem bylo
obr. 5
žebrování, hranování a zahrnovaly i napodobeniny postav a zvířat v
různých velikostech.

10
 Sklovina byla světle až temně modrá, tmavozelená, tmavočervená, fialová a zlatožlutá,
což bylo způsobeno neznalostí odbarvování skloviny (obr. 5).
Ve střední Evropě se později vyrábělo především sklo "luxusní" a bylo určeno k široké
spotřebě. Snad proto se říkalo, že: "Sklo je stříbro chudých".
V přímořských oblastech, jako byly Benátky docházelo k pomalému rozvoji sklářství a to
z jediného důvodu. Nepatřily k nejpokrokovějším centrům nového světového ani výtvarného
názoru. Vše bylo chráněno, kontrolováno a vznikaly první archívy. První doklady o provozu
skláren se nazývaly capitolare (r. 1271) [1]. Vyráběli mozaikové kamínky, zvané tesserae, láhve
na víno a olej, číšky a skleněná závaží. Důležitou složkou byly
skleněné perly z tyčí a trubic a okenní terče.
Roku 1292 došlo k vysídlení všech skláren na ostrov Mura-
no, aby se zamezilo rozšiřování velmi tajné receptury jejich
skloviny. Znali výrobu čirého skla a malbu emailem, což pro ně
znamenalo export do jiným měst a zemí a to pro ně znamenalo
rozvoj sklářství v Itálii. Existovaly sklárny v Neapoli a v Altare u
Janova, kde se později vyvinulo sklářské centrum.
Benátky navazují na antické, byzantské a islámské tradice a
obr. 6
rozšiřují umělecké sklo po celé Evropě. Vytvářejí skleněné imitace
drahých kamenů a perel, zrcadla a lustry (obr. 6).
Zprávy o vývoji benátského skla jsou po 1.pol. 15.stol. stále více obsáhlejší a je možné
je doložit prvními zachovanými výrobky, například emailem malovaná skla. Prvním malířem
skla byl Gregorio do Mauplion, původem Řek. O rozvoj emailové malby, který nastal ve 2. pol.
15. stol. se zasloužili Angel Barovier, Giovanni Mario a Obizzo. Malované náměty byly
figurální, nejčastěji erotické, mytologické, triumfální a svatební.
Malba na čiré a bílé sklo byla pak snahou imitovat čínský porcelán. Čiré sklo zdobené
zvířecími symboly nebo heraldické motivy a bohatší dekory byly nazývány groteskami.
Koncem 15. stol. se vyrábělo sklo zvané chalcedonio a lattinno
a obnovila se technika millefiori a nitkování (obr. 7).
Moravské sklářství zůstávalo dlouho mimo pozornost sklářs-
kých historiků i přesto, že tvoří důležitou složku českého sklářství, zhru-
ba 1/3 veškeré produkce českých zemích [2]. Mezi hlavní výrobní
oblasti spadá zejména Jesenicko, Slezsko, Českomoravská vysočina,
Valašsko a Jižní Morava. Na Moravě se se sklem setkáváme v archeolo-
gických nálezech již od doby bronzové, například: ženské barevné
korálky, kdy producentem byli Keltové koncem 1. tis. př. n. l. a zane-
chali zde sklářské pece a barevné sklo. obr. 7

11
 Průkopníkem sklářství byla na Moravě katolická církev, bisku-
pové z Vratislavi a Olomouci. Zato v Čechách sledujeme v té době
nepřerušený vývoj sklářství, ve kterém utavené a zpracované sklo svou
velmi dobrou kvalitou převyšovalo výrobky z ostatních středoevrops-
kých zemí. Sklo bylo jen slabě zbarvené do žluta nebo do zelena.
Nejčastějším výrobkem byly vysoké poháry dosahující až 50 cm a
jejich povrch byl nejčastěji ozdoben drobnými nálepy, nebo přitavenou
skleněnou nití (obr. 8).
V Čechách byly pro výrobu skla téměř ideální podmínky. Dos-
tatek dřeva k vytápění sklářských pecí, salajky, kvalitního křemene i
vápence, vhodný materiál na stavbu pecí a výrobu pánví a řeky s prou-
dící vodou k pohonu brusíren. obr. 8
Povrch českých skleněných výrobků
byl nejdříve zdoben malbou smalty (obr. 9), později rytinou nebo bru-
sem. Příčina rychlého rozkvětu sklářské výroby v Čechách je dávána
do přímé souvislosti z rozkvětem stavitelství, malířství, sochařství a
uměleckých řemesel za vlády římského císaře a českého krále Karla
IV. (1316-1378). Karel IV. který se rozhodl ozdobit katedrálu svatého
Víta na Pražském hradě "Posledním soudem", největší exteriérovou
skleněnou mozaikou ve střední Evropě. a k provedení patrně povolal
skláře-specialisty z Benátek [5].
První stěhování sklářů z Čech
obr. 9
do ciziny je zaznamenáno z roku 1448,
kdy se odstěhovalo několik sklářů i s rodinami kvůli náboženské-
mu pronásledování z Krušných hor a Šumavy do Francie. Usadili
se kolem města Darney a postavili tam několik specializovaných
hutí. Znovu byly objeveny řezané okenní tabule ze skleněných
válců. metodou „procédé de Boheme“.
České sklo mělo dobrou kvalitu a pro fyzikální a chemic-
ké vlastnosti jej chválil a doporučoval jejich používání lékařům,
lékárníkům a alchymistům Hieronymus Brunschwig.
obr.10
Pro své pokusy je používali alchymisté a po roce 1600 již
také první rytci drahokamů a skla na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Zahraniční obchod
českým dutým sklem (obr.10) existoval již ve 2. pol. 16. století, kdy tyto výrobky pronikaly zej-
ména na jihoněmecké trhy.

12
 V 16. století bylo v Čechách nejméně 34 sklářských hutí,
ve kterých se vyrábělo sklo luxusní malované, levné nazelenalé
barvy, okenní terče a skleněné perle. Dalším výrobkem, který kon-
kuroval světovým trhům byly skleněné perličky (páteříky - pater
noster Brada), které byly v 16. století opakovaně zakazovány z dů-
vodu velkého zájmu.
V průběhu renesance, v 16. stol. a
poč. 17. stol., se ve sklárnách severně od Alp
stále vyráběly skla nekvalitní, zelenavé nebo
nažloutlé barvy, nehomogenní a s bublinka-
mi. Skla pro svou nazelenalou barvu,
způsobeno nečistotami a železem, byla ozna- obr. 11

čována jako skla lesní (obr. 11, 12), podle barvy stromů.
Tvary a dekory navazovaly na gotickou produkci. Vyrábělo se v
malých sklárničkách, kde se topení zajišťovalo bukovým dřevem. Tyto
sklárny byly vždy umístěny poblíž lesů a po jejím vykácení se stěhovaly k
lesům dalším. Jedna sklárna spotřebovala na 3000 m3 dřeva ročně, takže
za několik století došlo k vykácení obrovských ploch lesů.
obr.12
Výrobky byly různých velikostí, ale stěny výrobků byly silné a
tím i těžké. Bylo to způsobeno obsahem oxidu draselného ve
sklovině, který nedovoloval výrobu tenkých předmětů, neboť
sklovina rychle tuhla. Navíc se sklovina těžce tavila a jevila tak
známky nedokonalosti, jako byly zejména neprotavené kaménky
písku. Šmouhy pak byly zakrývány malbou.
Ve 2. pol. 16. stol. se uplatnilo čeření skloviny a zejména
v českých zemích se začala sklovina odbarvovat, což mělo za
následek lepší kvalitu skla (obr. 13). V německých zemích se
sklo vyrábělo stále zakalené a až tmavě zbarvené.
Ve 30.letech 16. stol. zaznamenaly Benátky vývoj nevy-
palované malby olejovými a pryskyřičnými barvami, což bylo
dovršení vývoje benátského renesančního skla (obr. 14). Jako obr.13

dekory byly používány nálepy, ouška, maliny a nitě, sklovina se tak stala tenčí a lehčí, elegantní
(obr. 15). Výrobky měly reliéfně tvarované dříky, byly foukány napevno do kovové formy a
zdobené zvířecími maskami nebo festony, měly natavované ouška či křidélka, zdobená
štípanými čirými hřebínky.

13
 Guiseppe Briati byl posledním významnou osobností benát-
ského sklářství, získal privilegium na výrobu skla a obnovil a zdo-
konalil techniku nitrování. Vytvořil typ benátského lustru. Ten byl
hutně tvarovaný z čirého a barevného skla s architektonickými a
naturalistickými motivy listů a květů. Zrcadla byla nejlepší v Evro-
pě, jež byla foukána do válců, rámovaná a zrcadlená.
Během 16. a 17.stol. vyrostly v Evropě sklárny zakládané
benátskými emigranty, skláři nepatřili k výkvětu benátských uměl-
ců a měli potíže spojené se získáváním surovin, proto výroba se
zakotvila a rozvinula jen v oblastech Nizozemí a Francie. V těchto obr.14

zemích nelze rozlišit sklo od benátských vzorů. Předměty z té doby jsou

spíše dekorativní, užitečnost je potlačována a nacházejí se také plastické
imitace ovoce.
V 17. stol. se stalo sklo běžným užitkovým a nápojovým a dekorovalo
se hutními nálepy a spinováním, čímž zmizely drobné nálepy. Perličky byly
nahrazeny velkými perlami, na které se používaly kovové raznice zvané
maliny. Spiny nebyly hladké, ale dekorovaly se. Užívalo se horizontálních
spinů, které ovíjelo tělo číše v jednom kruhu a dlouhé spinování, které ovíjelo
celou číši. Spiny kolikrát vytvářely zajímavé povrchové optické dekory.
Tvary renesančního lesního skla byly bohatší než gotické, měly
obr. 15
vysoké roztáčené dýnko, trumpetové a kroužky zavěšené v malých ouškách
skel a byly bohatě zdobeny (obr. 16). Byly vyráběny i tzv. žertovné
poháry (obr. 17), ze kterých nebylo možno pít, například pohár s
dvojitým dnem, drobná skleněná plastika uprostřed otvoru, číše a
lahvičky ve tvaru ženské postavy, figurky medvědů a prasat, číše tvarů
bambitek, trubek, bot [1]. Základním tvarem byla jednoduchá číška
válcovitého a soudkovitého tvaru, krautstrunk.
Nejslavnějším obdobím v historii českého sklářství byl závěr
17. a 1. pol. 18. století, kdy se podařilo utavit tzv. „český křišťál“.
Čeští skláři tak dosáhli na přelomu 17. a 18. století s novými výrobky
bezkonkurenčního postavení na rozhodujících evropských trzích a obr.16
pronikli s nimi i do zámoří. Zdobené české křišťálové sklo pak zastínilo do té doby
bezkonkurenční, z renesančního stylu vycházející, hutní sklo z Benátek [1]. Znamenité postavení
českého skla na mezinárodních trzích nebylo dáno jen kvalitou výrobků, ale také kvalitou
provedeného zdobení. (obr. 18).

14
 S tímto sklem obchodovali i jednotliví obchodníci. Z nich nejzná-
mější je Georg Franz Kreybich (1662-1736) z Kamenického Šenova.,
který vykonal přes třicet obchodních cest a navštívil většinu evropských
zemí. Sklo prodával v Německu, Francii, Petrohradu, Moskvě, Stockhol-
mu i v Londýně. Byl vyučeným rytcem skla a na přání zákazníků zdobil
dovezené skleněné předměty jejich monogramy a dalšími symboly.
Počátek 18. stol. znamenalo všeobecný
úpadek pro Benátky, ale stopa, kterou benátští
skláři z 16.stol. zanechali je jednou z umělecky
nejvýznamnějších odkazů v historii evropské obr. 17
sklářské výroby.
V Německu ve stejné době byla objevena nová dekorační
technika leptání skla kyselinou, ale uplatnila se až po francouzském
objevu kyseliny fluorovodíkové, která je prudce jedovatá. Dalším
objevem se stal tzv. „švarclot“, což je barva na bázi olova a u nás jej
obr. 18
zavedl Ignác Preissler. Francie se do historie sklářství zapisuje také
litým plochým sklem, jež je ručně váleno litinovým válcem na litinové desce. Vyrábějí se tak
okenní tabule, výkladní skříně, nebo velká zrcadla.
V Čechách je sklo v 18. století spojeno také s výrobou a vývozem skleněných ověsko-
vých lustrů a přechodně také bohatě zdobených zrcadel. V roce 1724 začal v Práchni u
Kamenického Šenova vyrábět a prodávat ověskové lustry Josef Palme. V roce 1727 dodal první
čtyři dvanáctiramenné křišťálové lustry a lampy (obr. 19) obchodník se sklem Johann Ferdi-
nand Bramberk z Prahy arcivévodkyni Marii Alžbětě do Bruselu a dalších dvanáct lustrů
královskému dvoru do Paříže [1]. V následujících letech byly čes-
kými ověskovými lustry vyzdobeny královské paláce ve Versailles,
Marly, Choisy a další královské a šlechtické rezidence v téměř celé
Evropě. Před pražskou korunovací rakouské císařovny Marie Tere-
zie roku 1743 vznikl v Polevsku nový, po panovnici pojmenovaný
ověskový lustr bez středové nosné tyče, který se jen s malými
konstrukčními úpravami dodnes vyrábí pod obchodním označením
„Marie Terezie„ (obr. 20). Lustry z Kamenického Šenova v klasic-
kém i netradičním provedení zdobí dodnes reprezentační prostory
královských a prezidentských rezidencí i vládních úřadů, divadel a
obr. 19
hotelů. Obzvláštní pozornosti a oblibě se těší i v islámském světě,
kde zdobí vládní budovy, univerzity a mešity.

15
 Sláva českého křišťálu netrvala dlouho a na obzoru se
vyskytlo sklo z Anglie, lépe řečeno olovnaté křišťálové sklo,
které je lehce tavitelné, pevné, těžké, jiskrné a je vynikající
k broušení. Anglie se tak stalo sokem proti našemu sklářství.
Výrobní a odbytovou krizi se českým sklářům
podařilo překonat ve 2. čtvrt. 19. století se zahájením výroby
nových na povrchu a ve hmotě barvených skel a jejich povr-
chovou úpravou. České země se
vyznačily žlutou, vytvořenou po-
obr. 20
mocí stříbra, a červenou, mědí,
lazurou od Bedřicha Egermanna (obr. 21) [5]. Černá lazura byla
vytvořena v Novém Boru, kde přesytili mangan. Červeným a
černým hyalitovým sklem, které vytvořil Jiří Buqov, se u nás
dosáhlo napodobení polodrahokamů. 19. stol. je stejně důležité pro
objev nových sklářských technik, tak jako staletí předchozí.
V tomto období došlo k objevení pískovaného skla v Anglii a
navíc byl vyroben stroj na výrobu láhví. V Americe dochází k lisování
obr. 21
skla. Ve Francii k zatavování keramických past do skla, kdy je možné
tvořit skleněné figurky a dále se uplatňuje strojová velkovýroba plochého skla tažením.
Koncem 19. století došlo v Německu k nepřímému ohřevu sklářských pecí, což byl
základ moderního sklářství od Friedricha Siemense. Tento vynález způsobil vysoký žár, vyso-
kou kvalitu skloviny, životnost pecí až 10 let, použití zemního plynu a elektřiny. Prvně
vyrobené armované bezpečnostní sklo s drátěnou vložkou. Zdokonalení ve formě zakaleného a
vrstveného skla. Na Slovensku, Emil Patoček ve sklárně Zlatně
znovuobjevil irizování skla horkými kovovými párami, které
způsobovaly duhové zabarvení.
Co se týče hutního skla a tvarování z volné ruky, jsou
dodnes jsou v této sklářské oblasti Češi mistry (obr. 22). České
sklo neovlivňuje vývoj sklářské výroby na evropském kontinentu
i v zámoří jen svými vlastními výrobky, technikami a technolo-
giemi, ale také technikami a technologiemi převzatými a
zdokonalenými. O existenci české sklářské výroby spolurozho-
doval a stále rozhoduje export skla do řady zemí.
obr. 22
K přednostem českého sklářství a předpokladům jeho
schopnosti obstát v mezinárodní konkurenci patřilo a stále patří jeho školství. [2].

16
 Vyvíjí se od roku 1856, kdy v Kamenickém Šenově
vznikla odborná škola kreslení a modelování, aby vychovávala
nejen budoucí malíře a rytce skla, ale další zdokonalování
umožnila vyučeným sklářským tovaryšům a mistrům. Byla
druhou v Rakousko-Uhersku založenou odbornou školou a patrně
první odbornou sklářskou školou v Evropě a prvním ředitelem
byl Jan Dvořáček.
Druhá vznikla roku 1870 v Novém Boru. Třetí roku 1904 v
německém Zwieselu. Kamenickošenovská a novoborská škola svým
obr. 23
příkladem ovlivnily rozhodnutí založit roku 1920 odbornou
sklářsko-obchodní školu také v Železném Brodě. K odborné sklářské výuce na středoškolské úrovni
se roku 1920 přidala vysokoškolská výuka sklářských technologů na ČVUT v Praze a sklářských
výtvarníků na SUPŠ v Praze v ateliéru prof. Josefa Drahoňovského (1920-
1938). Ve 2. pol. 40. let minulého století byly položeny základy výchovy
také pro dělnická povolání na učňovských školách a středních odborných
učilištích.
20. stol. zaznamenává velkovýrobu tabulového skla v Belgii,
které mělo masové využití, hlavně tedy v architektuře a USA se
zasloužilo o skleněné vlákno, používané ve skleněných textiliích,
laminátech izolacích vodičů.
V moderní době se také proslavily české země, a to tažením
skleněných figurek z barevných sklářských tyčinek od Jaroslava Brychty
obr. 24
(obr. 24). Tento sochař vytvořil 1. hutně tvarovanou plastiku s názvem
„Železné torzo“ a byla zahájena epocha užití skla jako sochařského materiálu. Ve 2. pol. 20. století
čeští skláři významně zasáhli do celosvětové diskuse o využití specifických vlastností skla jak
v ateliérové, studiové tvorbě, tak v moderní architektuře.
Jako první začali čeští výtvarní umělci na světě ze
skla tvořit objekty srovnatelné s obrazy a sochami. Čeští
skláři začali přetavovat sklo ve formách a zhotovovat z něj
sochy, Libenský, Brychtová, nebo umožnili roztavené
sklovině chovat se přirozeně a přesto v souladu s
výtvarníkovými tvůrčími záměry, Roubíček. Dnes jsou
tyto a další možnosti využití skla v autorské ateliérové
práci samozřejmostí.
obr. 25

17
 Když v roce 1958 profesor Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová (obr. 25) na
Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu poprvé předvedli sklobetonovou stěnu s tavenými skleně-
nými kameny s uvnitř vymodelovanými zvířecími motivy, získali Velkou cenu Grand Prix.
Účast českých sklářů na mezinárodních přehlídkách uměleckého skla a na sklářských
sympoziích, počet cen získaných v soutěžích, zastoupení v evropských i zámořských muzeích a
galeriích i soukromých sbírkách dokazují jejich úspěšnost i mezinárodní význam.
Práce českých sklářských výtvarníků, Libenského
Brychtové, Roubíčka, Hlavy, Ciglera, Šípka aj. (obr. 26), jsou
nedílnou součástí výzdoby nových budov v Německu, Belgii,
Francii, Spojených státech, Japonsku i jinde. Čeští skláři jsou
vyhledávanými spolupracovníky zahraničních umělců a úspěšný-
mi realizátory jejich projektů.
Čeští skláři již přes 600 let svými vlastními objevy a
příklady ovlivňují sklářskou výrobu v sousedních i velmi vzdále-
ných zemích, ale také přijímají a po přehodnocení využívají
četných vnějších podnětů. Česká produkce se stala neodmyslitel-
obr. 26 nou součástí evropské sklářské kultury, ale s příznivým ohlasem
na ni se setkáváme i ve Spojených státech, Japonsku a jinde.
České sklo má nezpochybnitelné kvality technické a technologické, výtvarné a uměleckořemesl-
né. Vyrovnává se s novými poznatky a využívá jich jak v tradiční řemeslně náročné ruční, tak v
moderní průmyslové výrobě. O zvláštní pozornost si v poslední době říká také autorské ateliéro-
vé sklo sklářských výtvarníků …

18
Společenské postavení sklářů
Tavení skla dávalo sklářství od jeho počátku cejch určité vý-
jimečnosti a mystické tajuplnosti. Výroba skla byla vždy tajemstvím,
které každý sklářský mistr přísně střežil, ve sklářských rodech se
předávalo z otce na syna. Často dokonce teprve na smrtelné loži řekl
otec svému nejstaršímu synovi složení sklářského kmene, který pro
tavbu užíval. Postup výroby byl největším bohatstvím sklářských rodů.
Postavení bylo poměrně dobré, jelikož byli pokládáni za
umělce a měli řadu výhod, například byli osobně svobodní, protože
sklárny byly ostrůvky svobody v moři nesvobody, mohli se volně stě-
obr. 27
hovat, učit se, studovat, ženit a vdávat, prodávat a mít majetek [2].
Synové nemuseli na vojnu, ta tehdy trvala 8-18 let. Jen někteří byli povyšování do šlechtického
stavu s právem pokračovat ve sklářství. Neplatili daně, rovnali se šlechtě.
Jejich práce byla velmi těžká, žili v izolaci v lesích, bez civilizace, a zažívali mnoho
úrazů. V průměru měli o 3 roky kratší život, tehdy byl průměr 27 let a sklář 24 let, zato měli o 3
děti víc, průměr byl 8, skláři 11, ale polovina z nich však zemřela ještě před 15 rokem.
Ve středověku nebyly sklářské školy, každá
huť se o svůj dorost starala sama, aby nebyl nadby-
tek sklářů, smělo se na huti učit jen 5 tovaryšů –
učňů, přednost měly sklářské děti. Bylo-li volné
místo přijali i dítě cizí za úhradu a rodiče přenesli
svá práva na huťmistra. Doba učení trvala 3 - 5 let,
nejdéle se učili výrobci dutého skla a zrcadel. Doba
mohla být prodloužena v případě poklesu. obr. 28
Zvláštností bylo, že když se učeň stal rodičem, prodloužila se mu učební doba o rok.
Zkoušky byly organizovány tak, že kandidát měl dva dny na zhotovení tovaryšského kusu a
komisi tvořili mistři hutě a inspektor. Když odhlasovali uznání díla, dostal nový tovaryš výuční
list, směl jít do hospody, mohl tancovat a tykat mistrům a směl odejít do jiné sklárny v říší, ale
nesměl emigrovat. Ne každý tovaryš se stal mistrem, počet závisel na počtu otvorů v pecích, v
průměru 5–7. Mistrovskou zkoušku bylo možné udělat až po dvouletém odstupu od tovaryšské.
Mistři měli na huti špičkové postavení, nekonali již pomocné práce, byli dobře placeni,
ale museli si sami platit své pomocníky, kromě učňů. V některých hutích měli i kroje a na nich
mnoho ozdob.

19
 Dnes je povolání sklář velmi vzácné, není tak běžné jako zedník, elektrikář, či počítačo-
vý expert. Jelikož skláren v České republice stále ubývá, ubývá i zájemců o toto vzdělání. Pouze
tam, kde se stále udržuje rodinná tradice sklářů, tam je povolání skláře běžné.

obr.29

20
Významné osobnosti ve sklářství
Opat Regnet Harda
Roku 1126 se ve své knize prvně zmínil o skle v českých zemích. Měl dílnu k zušlech-
ťování skla, které bylo pravděpodobně dováženo z Francie.

Rod Wanderů
Žili v českých zemích od 15. stol. a vyznamenali se znovuobjevením způsobu řezání
okenních tabulí ze skleněných válců.

Rod Schureru
Byl to známý německý rod zakladatelů sklářství na Valašsku a první huťmistři v histo-
rické sklárně Kunčice pod Ondřejníkem v 16. století.

Rod Millerových
Objevili slavný český křišťál a porazili sklo benátské.

Rod Preisslerů
Zasloužili se o novou dekorační techniku švarclot a doplnil jej zlacením.

Kašpar Lehmann
Byl dvorním rytcem císaře Rudolfa II.. Objevil rytí skla diamantem a založil tradici čes-
kého broušeného skla.

Jiří Kreybich
Známý obchodník s českým sklem v době baroka, který prošel s trakařem celou Evropu.

Josef Palme
Vynalezl slavné křišťálové lustry s broušenými ověsky a první poslal princezně Marii
Terrezii (tereziánské), před její korunovací.

Johann Kunckel
Byl největším barokním vynálezcem, jež znovuobjevil rubín, barven zlatem. Říkalo se o
něm, že prý sklo barvil vlastní krví, proto mu církev hrozila hranicí a proto utekl do
Švédska, kde napsal "Umění sklářské experimentální"

Jiří Buqoy
V době Empíru objevil hyalitové sklo, na něž získal patent, a jež je podobné polodraho-
kamům, protože do skloviny přidával jemně mletou sopečnou lávu.

21
Dominik Biemann
Byl známým řezačem skla, řezal portréty dle předloh a jeho sklo s portréty jsou dnes
draženy v průměru za 5. mil. korun.

Friedrich Egermann (obr. 30)

Nejlepší český vynálezce 19.stol., který barvil sklo pomocí mědi,
díky čemuž získával červenou lazuru. Sklo takto opatřené lazu-
rovou vrstvou jemně probrušoval pseudorokokovým dekorem.
Taktéž znovuobjevil žlutou lazuru na bázi stříbra a perleťový
email. Současně je mu připisováno vrstvené sklo, zvané lithyalin
a technika jemné malby, kdy vyměnil tvrdé jezevčí chlupy za
jemné kuní a veverčí.
obr. 30

Ludvík Moser
V období secese založil sklárny a brusírny v Karlových Varech, kde je dodnes nejlepší
broušené sklo.

Ve 20. stol bylo vytvořeno odborné sklářské školství, ve kterém vynikli:

Josef Drahoňovský
akademický sochař, prof. VŠUP. Proslavil se využitím skla na figurální kompozice, fi-
gurálními rytinami a rytými kamejemi, což je rytina na drahých kamenech.

Jaroslav Horejc
sochař, prof. VŠUP. Vytvářel figurální ryté vázy z křišťálu, které zahrnovaly akty žen
s dlouhými vlasy a nohy.

Jaroslav Benda
sochař, malíř, prof. VŠUP, návrhář leptaných skel.

František Kysela
malíř, taktéž se inspiroval lidovým uměním a vytvářel originální mozaiky a vitráže.

Jaroslav Brychta
sochař, sklářský výtvarník, autor mozaik, držitel patentu na výrobu sklářských tažených
figurek a ředitel sklářské školy v Železném Brodě

Alois Metelák
sklářský výtvarník broušeného a foukaného skla, ředitel sklářské školy v Železném Brodě

22
Adolf Matura
sochař, návrhář lisovaného a obalového skla, působil u Mosera

Stanislav Libenský
malíř, prof. VŠUP, prosadil celosvětově sklo jako sochařský materiál, autor velkých
skleněných plastik

Jiří Boháč
sochař plastik, návrhář osvětlovacího a lisovaného skla ve Valašském Meziříčí

Jiří Šuhájek
malíř, významný sklářský návrhář hlavně u Mosera, vyniká skleněnými plastikami

Pavel Grus
architekt, návrhář svítidel ve Valašském Meziříčí a Kamenickém Šenově, autor vitráže
pro chrám sv. Víta

Bohumil Eliáš
představitel českého ateliérového malovaného skla, vrstvené plastiky (přes 2m vysoké),
vytvořil skleněnou fontánu pro výstaviště v Praze.

František Vízner
tvorba ateliérového a malovaného skla

Ludvika Smrčková
průkopnice českého návrhářství stolního skla, návrhářka diamantem rytého dekoru u
Mosera

Zdenka Braunerova
malířka, návrhářka užitého umění, inspirovala se lidovým uměním a vytvořila 1. samos-
tatný sklářský ateliér.

obr. 31

23
 Historie a technologie zušlechťování skla

obr. 32

Broušení a rytí skla

Pískování skla
Fussing skla

„Chceme-li skloubit krásu a styl uměleckého předmětu, je potřeba zvládnout technologii výroby.“ [6]

24
 Techniky zušlechťování skla můžeme rozdělit do několika oblastí:

Mechanické zpracování skla

- úpravy povrchu skla
- broušení a rytí, řezání, dále pískování, vrtání otvorů, omílá-
ní, ledování, elektrické rytí

Tepelné zpracování skla

- úpravy skla, kde se oddělují od výrobku části, které pomá-
haly k samotné výrobě, nebo jsou součástí výroby
- opukávání, zapalování, odtavování, vypalování, fussing,
leštění ohněm aj.

Chemické zpracování skla

– úpravy povrchu skla za použití chemických prostředků
– leptání, matování a leštění kyselinou, lazury aj.

Vrstvy na skla
obr. 33 - k vrstvám řadíme zejména barvy a sloučeniny kovů, který-
mi se zdobí sklo

Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na nejstarší a nejrozšířenější způsob mechanické-

ho zpracování skla, kterými jsou broušení, rytí, pískování a na techniku z oblasti tepelného
zpracování skla, na fussing, která ač byla známa jíž v dávných dobách, dnes opět zažívá svůj
boom a setkat se s touto technikou můžeme téměř kdekoliv.

25
Broušení a rytí skla
Historie broušení a rytí skla

Již v 1.tis.př.n.l. se v Mezopotámii poprvé objevilo zdobení skla hrubým či jemným

broušením, které bylo prováděno drtivem z polodrahokamu a diamantu. Do 7 až 5. století před
naším letopočtem jsou datovány mělké misky z téměř bezbarvého skla tavené ve dvoudílné
formě a zdobené hluboce vybroušenými radiálními žlábky nebo listovou rozetou v plášti. Tech-
nika vybrušování se neustále zdokonalovala. Po roce 330 sklárny v Sýrii vyrábějí jednoduché
zboží, jako například polokulovité či kónické misky dokončené brusem.
Na přelomu letopočtu vznikla slavná Portlandská váza z tmavě modrého, bíle
vrstveného skla s reliéfně řezaným figurálním dekorem, jež je dílem alexandrijských umělců.
Od konce 2. století nahrazuje v Alexandrii dokonale odbarvené čiré sklo starší sklo barevné, na
němž se brus a rytina uplatňují v odlišném pojetí. Dalším dokladem šíření východních technik
do západní říše římské jsou tzv. fondi d´oro, což jsou dvojstěnné medailóny, většinou jde o
fragmenty misek, které byly nalezeny v římských katakombách ze 3. a 4. století našeho
letopočtu. I když postupným úpadkem římské říše dochází k poklesu produkci skla, přece se jen
vyrábějí ještě luxusní předměty, jako byly vasa diatreta, nádoby obalené sítí, ozdobené nápisem
či figurálním dekorem. Přesto všechno je většina badatelů dodnes přesvědčena, že jsou tyto
předměty tavené ve formě a plastický dekor vznikl mistrovským broušením a řezáním. Od
počátku 7. století na Blízkém východě navazují skláři na antické tradice a pokračují v řezání a
broušení skla.
První písemná zmínka o výrobě skla a jeho broušení ze středo-
věku se vyskytuje ve druhé knize třídílného spisu Schedule diversarum
atrium Theophilla Presbytera z přelomu 11. a 12. století [1]. Ve 12. a 13.
století plynuly do Evropy jako dary rytířů různé „orientální“ výrobky,
mezi nimi i proslulé reliéfně řezané hedwigsglaser, nazývané podle
polské kněžny svaté Hedviky. Jinak se broušené sklo v této době téměř
nevyskytuje, spíše se setkáváme s různými nálepy a lesním zeleným
sklem. Výjimkou jsou rytiny diamantovým hrotem B. Montagny a A.
Mantegny, kteří působili v Benátkách. Na tuto rytinu dostal privilegium
Vincenzo de Angola dal Gallo.
Samotnou kapitolu středověkého sklářství tvoří také benátská
obr. 34
zrcadla v řezaném štípaném či broušeném skleněném rámu.
K nejstarším zachovaným patří zrcadlo s těžkým rámem z plasticky broušených listů uložené
v Museo vetrario v Muranu. Benátské vzory tak ovlivnily i produkci jednodušeji broušených a
řezaných českých zrcadel.

26
 Výrobky z Innsbrucku se poměrně dobře zachovaly a liší se oproti benátskému sklu
většími rozměry a silou, méně čistou sklovinou a typickým diamantem rytým dekorem, který
prozrazuje rukopis jediné dílny. Další sklo, které čerpalo z benátského skla je sklo tyrolské,
které bylo zdobené ženskými alegorickými figurami podle I. Ammana, které byly ryté
diamantem. Jedno ze skel nese znak Žerotínů, nejvýznamnější moravské šlechty té doby. Sklo
ryté diamantem se vyrábělo také v rožmberské huti nad Vilémovou
horou na novohradském panství. Rýsování diamantem se v Čechách
šířilo již dříve, neboť se o něm zmiňuje i jáchymovský farář Johann
Mathesus ve své Bergpostill z rou 1562. Mezi další skla, která se
nechala inspirovat sklem benátským patří sklo anglické, které je
zdobeno dekory rytými diamantem, které jsou připisovány Francou-
zi Antonymu de Lisle [1].
Jako dekorativní technika byla zavedena v 16. století rytina
diamantem v Benátkách a v některých sklárnách napodobující be-
nátský styl. V Holandsku se nejdříve zdobily berkemeyery, násled-
ně romery, flétny, číše a poháry. Nejznámější autorkami těchto
obr. 35 rytin jsou Anna Roemers Visscherová z Amsterdamu, jejíchž před-
lohy obsahují italské verše, květinové motivy, ovoce a hmyz a
Elizabeth Cramová (Cramerová). Nejznámější z rytců byl Willem Jacobsz van
Hememskerk, který byl navíc obchodníkem Willem Mooleyser
známý postavami dětí mezi větévky s květy.
30. léta 16. stol. zaznamenala rytiny diamantovým hrotem
od Vincenza de Anzoly dal Galla. Na konci 16.století se ve střední
Evropě znovu zrodilo řezané sklo jako přímý ohlas soudobého roz-
květu italské pozdně renesanční glyptiky, o než se zasloužil Jiří
Wander. Největšími odběrateli kamenoryteckých dílen Saracchiů a
Miseroniů byli Habsburkové a Wittelsbachové. Pražským dvorním
řezačem drahokamů, který později založil řezačskou a ryteckou
dílnu, se stal Ottavo Miseroni, kterého do Prahy pozval roku 1588
Rudolf II. a Praha se tak na konci 16. století stala hlavním centrem
obr. 36
manýrismu a zaalpských středisek glyptiky
Jméno, jež je velmi spojováno s řezáním skla na českém území je Caspar (Kašpar)
Lehmann, který od Rudolfa II. obdržel roku 1609 jako první privilegium na řezání skla, které
později zdědila dílna Georga Schwanhardta. Lehmann byl vyučen řezáčem kamene v Mnichově
na dvoře Viléma V. a mezi jeho učitele se řadí například Zacharias Peltzer a Valentin Drausch.
Po smrti Rudolfa II. nebyl Lehmann přijat do služeb Matyášových a tak zemřel postupem času
v úplném zapomnění a bídě. Zanechal po sobě však jediné signované umělecké dílo, pražskou

27
vázu s alegoriemi, kde jsou vyřezány Nobilitas, Liberalitas a Caritas
z roku 1605, která byla určena pro Wolfa Sigmunda a Susannu
z Rogendorfu podle mědirytiny Johanna Sadelera. Dalšími Lehmann-
ovy díly byly portréty císaře Rudolfa II., saského kurfiřta Christiana II.,
lankraběte Ludvika V. z Hessen-Darmstadtu a vévody Heinricha Julia
z Brunšviku. Z doby Lehmanna pochází také řezaný křišťálový pohár
se zlatnickou montáží, zdobený výjevem Diany a Akteona.. Řezané
desky s výjevy Diany a Akteona a výjev Ariadny s Perseem se vztahují
k saskému dvoru. Otevřený je však výjev Jupitera s Junonou, řezané
podle kresby Bartolomea Sprangera, je sice Lehmannovým dílům
příbuzná, ale provedení práce je méně kvalitní. Z Lehmannových žáků
obr. 37
je znám pouze jediný, Georg Schwanhardt st.
Než byl Lehmann přijat na dvůr Rudolfa II. působili v českých zemích řezáči jmen, jako
je David Engelhardt řezáč mincovních razidel a křišťálů, Georg Schindler, kterému jsou připiso-
vány poháry s Konigsteinu, dalšími řezáči skla byli Caspar Schindler a Wolfgang Schindler
uváděný jako „Glass und Wappensteinschneider“. V okolí českých zemí působili další řezači
skla, kam spadali například Wilhelm von Schwarzburg – Frankenhausen, Klára von Braunsch-
weig – Luneburg, Elias Fritzsche, Johann Hess a Georg Weigand.
Kvalita řezaného dekoru českého skla prudce stoupá kolem roku
1700, kdy řezba dostává skutečně glyptický charakter. Nový popud, který
předurčil vzhled českého skla na celou polovinu 18. století, se rozšířilo
prostřednictví, grafických listů Paula Deckera a Leonharda Eyslera, kde
se vyskytovaly spojující motiny pásky a rozvilin s prvky groteskovými.
Řezáči skla se s tímto ornamentem seznámili prostřednictvím míšenské
porcelánky. Tento elegantní ornament používali čeští řezáči v kombinaci
se znaky, portréty panovníků, postavami světců, alegoriemi ctností,
andílky či loveckými výjevy.
Během 20. let 17. století se móda řezaných skel rozšířila i na
německé dvory díky norimberským řezáčům, odkud je znám řezač

obr. 38 Michael Hansen, Hans Muller, Heinrich Knopf či Hans Wessler, který
roku 1613, taktéž jako Caspar Lehmann dostal privilegium na řezání skla.
Wesslerovo nejznámější dílo je signovaná práce s královnou Massagetů Tomyris, která je
zobrazená s uťatou hlavou Kyrovou.
Již zmíněná dílna George Schwanhardta, která zdědila privilegium na řezání skla po
Casparu Lehmannovi, byla dlouho nejdůležitějším podnikem svého druhu. Sklo v dílně řezala
celá rodina, otec, dva synové, tři dcery a snacha. Po celá léta používala dílna Schwanhardta
dosti stereotypní ornament štíhlých rostlin tvaru C a S, ukončených povětšinou slunečnicovými

28
květy. Charakteristické jsou pro Schwanhardta detaily řezby provedené diamantovým hrotem, tak
zvané punktování, krajiny s vodní plochou, skalami a lovci. Syn Heinrich předčil v řezání skla svého
otce a to v zobrazování figur lidských i zvířecích, květů a písma a na rozdíl od otce používal
převážně vysoké balustrové poháry vyráběné v neznámé sklárně po polovině 17. století.
Vrstevníkem Georga Schwanhardta byl velmi produktivní řezáč
Hermann Schwinger, který dílně Schwanhardta konkuroval, jelikož řezal
obdobné práce. Poslední velký norimberský řezáč je Johann Wolfgang
Schmidt, který dal řezanému sklu dramatičnost, pomocí bitev a šarvátek
z tureckých válek. K pozdním řezáčům patří Paulu Eder, který používal
silnostěnné křídové sklo neobvyklých tvarů, jež zdobil barokními květy a
ovocnými závěsy. Styl starších rezáčů doznívá v dílech Georga Friedricha
Killingera, jehož ryté výjevy se týkají konkrétních událostí ze života
norimberského patriciátu. Mezi norimberské řezáče skla ještě více či
méně spadá také Eduard Dorsch, Christoph Dorsch, Adam Renneisen a
obr. 39 Johann Heel.
Tvarově osobité ve 2. polovině 17. století je české sklo, které se
vyznačuje poháry na vysokých dřících připomínající typy skla z Norimberku, verres, deux ou a
trois boutons. Jako syntéza zkušeností z různých významných hutí, české křišťálové sklo. 17.
stol. je vrcholem pro České země, které se proslavují draselnatovápenatým křišťálem, kde vyná-
lezcem je Michael Müller [1]. České sklo se tak dostalo na 1. místo barokního sklářství a stalo
se tak konkurentem Benátek.
České křišťálové sklo, ozdobené brusem, ornamentální nebo figurální rytinou, svou kvalitou
i přizpůsobivostí představám o barokním uměleckém a životním stylu, zastínilo do té doby
bezkonkurenční, z renesančního stylu vycházející hutní sklo z Benátek. České sklo se tak stalo
populárním a sami muránští skláři se jej snažili napodobit. Povrch byl
nejdříve zdoben malbou barevnými smalty, později rytinou nebo
brusem. V 17. století navíc začali na sklářské výsluní pronikat čeští
skláři, kteří svou houževnatostí překonávali benátské sklářství tím, že
na svých cestách po světě prodávali velmi kvalitní český křišťál, jež
dokázali téměř na koleně ozdobit broušeným, či rytým dekorem a to za
velmi nízkou cenu.
Jedna z významných českých hutí byla buquoyská
křišťálová huť v Nových Hradech, k její už zařízení byl povolán
Louis Le Vasseur d´Ossimont z Arrasu, který navíc přinesl do Čech
obr. 40
francouzské sklářské praktiky. Zdokonalené křídové sklo, které se
kvalitou rovnalo křišťálovému sklu vynalezl roku 1683 Michael Miller, který vycházel
z místních českých tradic a stal se huťmistrem na sklárně Janouškově na Vimpersku a koncem

29
17. století byl nejslavnějším huťmistrem v Čechách. Řezané sklo v Čechách se vyvinulo v přímé
návaznosti na tradice renesanční glyptiky.

Koncem 17. století se řezání skla rychle rozšiřuje, a to

zejména na Jablonecku a Českolipsku, kde bylo soustředěno
mnoho malířů skla. Zde vzniklo nejdůležitější centrum
dekorace českého skla a přesto byli řezáči skla v českých
zemích poměrně vzácní, vyskytovali se pouze na Vimpersku,
Zejbiši, Volarech a na novohradském panství. Řezaný dekor je
zcela nenáročný, řezba je mělká, matná a námětem jsou
primitivní krajiny, orientální ptáci a skály, čínská architektura
nebo květy.
K rozkvětu techniky řezání dochází až na barokním
křišťálovém skle. O vynález olovnatého křišťálového skla se
obr. 41
zasloužil Georgie Ravenscroft a jeho značka – vtlačená pečeť
ve tvaru havraní hlavy – byla značkou kvality skla. Jeho výrobky zahrnují poháry, konvice,
romery a misky. Ve Francii se zrodila myšlenka ověskového lustru, na němž broušené ověsky
nahrazovaly ověsky z horského křišťálu. Ústřední osobnost ve sklářství byl vynikající sklářský
technolog Bernard Perrot z Orleánsu.
Nové barokní křišťálové sklo mělo být obdobné horskému
křišťálu, silnostěnné, zářivé a tvrdé, aby mohlo dokonale využít glyptic-
kých technik, řezání a broušení. Do vývoje barokního řezání významně
zasáhli slezští bratři Martin a Friedrich Wintrové nebo Švýcar Christoph
Labhardt, který pracoval většinou v reliéfu, a to jak v kameni, tak i ve
skle, k čemuž využíval brusírnu a vodní pohon a později vyučil i
vynikajícího řezače skla Franze Gondelacha. V roce 1687 byla postavena
brusírna na vodní pohon pro Martina Wintera ze Slezska, řezáče kurfiřta
Fredricha Wilhelma Braniborského.
Pro reliéfně řezané sklo musela být vyrobena silná a dokonalá
sklovina. Nejkrásnější sklovinu, někdy nažloutlou jindy narůžovělou má obr. 42
sklo řezané v berlínské dílně Martina Wintera a Gottfrieda Spillera. Sklo
dodávala sklárna v Drewitz u Postupimim kterou vedl známý sklářský technolog Johann Kun-
ckel, díky kterému se tato sklárna dostala do čela středoevropského sklářství. Kunckel byl velmi
všestranný a jeho dílo Ars Vitraria oder Vollkommene Glasmacherkunst z roku 1679 je toho
svědectvím.

30
 Barokní řezané sklo prožilo velkou dobu svého rozkvětu na
konci 17. století a první polovině 18. století, poté nastává zřetelný ú-
padek, kvalita řezaného skla se udržela pouze ve Slezsku a pomalu se
objevuje rokokový ornament s alegorickými, galantními či pracovními
výjevy, portréty, města, chinoiserie apod. především na anglickém
skle. Nejslavnějšími řezáči té doby byli Christian Gottfried Schneider
z Warmbrunnu, Johann Heinrich Balthasar Sang, Christian Preussler z
Amsterdamu a Caspar Gootlieb Langer od něhož se uchoval plně
signovaný kus, pohár kramářského cechu v Lipsku.
Během první poloviny 18. století se české sklo zhotovovalo
obr. 43
do základních typů stolního skla, balustrové poháry, loďky na
sladkosti, kónické číšky, láhve či konvice a nerozlučně k nim patřil fasetový brus a tak zvané
miskování. Ke zhotovování různých druhů tvarů skel patřilo také obchodování, ve kterém
vynikali řezáči skla, kteří pracovali na cestách. Jedním z nejvýznamnějších obchodníků byl
Georg Franz Kreibich, který prošel okolí českých zemí a vydával se také do baltských zemí, byl
také jedním z velkoobchodníků, kteří se sdružovali ve sklářské kompanie a jež zakládali své
obchodní domy. A Česko tak sklářsky panovalo na světovém trhu. I
přes rozkvět českého sklářství emigrovali čeští skláři do různých
zemí a tak je možné najít sklo české i v jiných evropských i
mimoevropských zemích.
Anglické řezané sklo 18. století odráží vývoj zápasů mezi
Stuartovci a Oranžskými a pro tajné přípitky Stuartovců se vyráběly
jakobitské pohárky s portréty Jamese a Charlese Edwarda ( Young
Pretender) se symboly růže s poupětem.[1].
Od druhé poloviny 18. století se na světový trh dostává
broušené sklo vyráběné v Anglii a Irsku s podobou mělkých faset,
později bylo kombinováno klínovým brusem. K rozšíření techniky obr. 44

přispěla výroba broušených svícnů a lustrů. Ke konci 18. století si anglické sklárny vyvinuly
svůj vlastní styl v broušení, kdy brus byl kombinován čtyřhrannými kaménky, klínovými řezy a
kuličky, což odpovídalo pozdnímu klasicismu a empíru. Po napoleonských válkách se pak tento
brus stal vzorem pro francouzskou, německou i českou výrobu skla.
Ke konci 18. století přechází holandské ryté sklo na punktované. Dochází zde k úderům
hrotu diamantu na povrch skla a různou hustotou punktovaných bodů vzniká obraz. O vznik
punktování se zasloužil Frans Greenwood, Aert Schouman a David Wolff zdobící skla politic-
kými hesly a portréty příslušníků rodu Oranžského. Mezi nejlepší řezáče skla 18. století patří
zejména norimberský Wilhelm Mauerl, nebo Georg Ernst Kunckel znám svými ornamentálními

31
ozdobami a v pozdější době mu bylo připisováno výroba dvojstěnek. Velmi oblíbený byl
francouzský páskový a rozvilinový ornament v Sasku navazující na francouzskou kulturu a
uplatňují se také velkofigurální mytologické výjevy, putti, těžké květinové závěsy, které se
postupem času stávaly více hustšími. Začíná se také objevovat
ornament bérainovský a to zejména na pohárech s monogramy
Friedricha I. a jeho manželek [1]. U nás se motivy uplatňovaly
podle rytin Václava Hollara a to zejména u sklářů Wintrových.
Počátkem 19. století, kdy české sklářství postihla od-
bytová krize, se prostý diamantový brus rozšířil o bohaté
kombinace plochých kaménků, klínově broušených vějířků
s hvězdami a hladkými plochami válcového brusu. Nejvýzna-
mnějším výrobcem tohoto skla byla harrachovská sklárna
v Novém Světě, kde se uchovávala i technika řezby skla. obr. 45

Výrobní a odbytovou krizi se českým sklářům podařilo překonat ve 2. čtvrt. 19. století
se zahájením výroby nových na povrchu a ve hmotě barvených skel a jejich povrchovou úpra-
vou, malbou, rytinou nebo bohatým brusem.
Dobrou úroveň si uchovávali díky řezáčům Franze a Johanna Pohla, jež se zabývali
řezáním pečetí a oba byli žáky nejslavnějšího řezáče Dominika Biemanna, který se vyznačoval
řadami portrétů na kruhových destičkách a číškách harrachovské výroby.
V oblasti Kamenického Šenova a Nového Boru pracovalo
mnoho vynikajících řezáčů, například F. A. Pelikán, August Bohm,
Franz Anton Riedl nebo Hieronymus Hackel, který je přiřazován
k Mistrovi vycházejícího slunce a Karl Pohl, který se učil u Egerman-
na a který ve svých pracích užíval řezby na vrstveném skle. Jeho
technika je patrná na litofaniích.
Ke konci první poloviny 19. století se řezání skla stává příliš
nákladnou technikou s řezáči skla přecházejí na jiná řemesla, nebo se
řezači usazovali v lázeňských místech a řezali upomínkové sklo pro
lázeňské hosty. Nejvyšší kvality dosáhla řezba v Karlových Varech,
obr. 46
kde byl známý A. H. Mattoni, jež vedl obchod se sklem a zaměstná-
val několik řezáčů, posledním z vynikajících řezáčů byl portrétista Emanuel Hoffmann.
V polovině 19. století vzniklo v Anglii reformní hnutí „Arts and Crafts“ , které se
odvracelo od průmyslové výroby k individuální tvorbě. Obsahem tohoto hnutí mělo být studium
příkladů z minulosti a jejich nápodoba, například antika, nepompejský styl, aj. [4]. V tomto
směru vynikli rezáči hlavně z Čech, J. H. B. Millar, později F. E. Kny William Fritsche a nebo
anglický řezač skla John Northwood, který se proslavil dokonalou antikizující kameogravurou
na čirém a barevném, bíle barveném skle.

32
 V době novorenesance se ústřední osobností v uměleckém skle stal Ludwig Lobmeyr,
který spolupracoval s architekty a dalšími výtvarníky, kteří pro něj navrhovali dekory. Na reali-
zaci se pak podílela sklárna bratří Králíků v Adolfově v Čechách, kde vyráběli vynikající
sklovinu a zde Lobmeyr založil vlastní rafinérský závod. Lobmeyrský styl ovlivnil produkci
českého řezaného skla .
V Itálii se objevují luxusní historizující skla v benátském
stylu v Německu se uplatňují „staroněmecké“ tvary skla, jakými
byly humpeny, romery, kuttrolfy nebo daumeglassy. Později se
uplatňují i vzory orientalizující, arabské, perské a indické. Vliv
Dálného východu přispěl ke vzniku stylu fancy glass, což bylo hutně
tvarované sklo s natavovanými a štípanými dekory rostlinných tvarů
a ten také přispěl k invazi nového umění – secese.
V posledním uměleckém směru Secese, který je ve skle
kultivovaný a zdrženlivý a má sklon k plošné ornamentalizaci,
vzniklo mnoho malých ateliérů zabývajících se výrobou uměleckého
obr. 47 skla. Jedním z mnoha významných osobností. kteří se zapsali
výbornými objevy v oblasti umělecké tvorby skla byl Louis Komfort
Tiffany, kdy jsou známy jeho vitraje z kousků barevného skla a
irizované sklo (sklo s vrstvou mající kovový odlesk). Dále pak
sochař Henri Cros obnovil antickou techniku tvarování roztaveného
skla do formy zvanou pate de verre a touto technikou vyrobil řadu
reliéfů.
V dnešní době se využívají všechny možné způsoby
řezání i broušení skla. Objevují se umělci, kteří se nebojí zasáh-
nout do extrémů a vytvoří opravdu neobvyklé dílo, nad kterým
nejeden člověk zůstane stát v údivu, jak to dotyčný dokázal… obr. 48

33
Technologie broušení a rytí skla

Broušení je mechanický proces odebírání skla volným, nebo vázaným brusivem boční
plochou kotouče otáčejícího se kolem svislé osy, nebo obvodem kotouče otáčejícího se kolem
osy vodorovné a vznikají tak dekorové řezy ve skle [2]. Zabrušování je mechanický proces, kdy
dochází například k odstranění skleněných částí o které by se člověk mohl poranit.
Plocha kotouče může být rovná nebo také jiného tvaru (klínový řez je typický pro
broušení a ve svém vrcholu by měl svírat úhel 90°).

Brousící-li se boční stranou kotouče, nazýváme proces broušením, nebo obrušováním.

Brousí-li se kotouči různých profilů a dochází na skle v řezům, nazýváme proces vybrušováním. Ze
skla lze pomocí broušení a leštění vytvořit mnoho zajímavých předmětů, kterými jsou například:
sklo ploché, optické, bižuterie, duté ozdobné, nebo užitkové sklo broušeno do různých tvarů. Ke
zušlechťování skla se využívají huťské rafinace, které se vyznačují obrušováním nerovných okrajů a
ploch, nebo zabrušováním a opukáváním hlavic a zapalování obroušených okrajů.
Dříve se brousilo ručně způsobem, že se třela skleněná deska o desku železnou a to pískem s
vodou, které se mezi desky přidávaly, tento způsob broušení setrval až do 18. století. [2].

Postup technologie broušení a následného leštění:

1. předkreslování dekoru pomocí speciálních pastelek, či popisovačů lze na skleněný povrch
předkreslit libovolný dekor, který chce brusič vybrousit a vylešti. Po celou dobu procesu brou-
šení si musí brusič nákres poopravovat, aby docílil výsledného efektu.
2. hrubé broušení nebo také natrhávání je postup, při kterém dochází k násilnému oddělování
skla pomocí karborundových kotoučů či kotoučů s jiným složením. Vzniklé řezy, jež vznikají
při natrhávání můžeme rozdělit na tři druhy: zadržené, nebo-li prisma, což jsou řezy, které
vznikají přidržováním skleněného polotovaru na jednom místě. Dále přímé, kdy zadržené řezy
prodlužujeme po obou stranách a řez nabírá dle uvážení jakékoliv délky. A nepřímý řez, vzniká
při prodlužování zadrženého řezu v různorodém směru a vznikají tak například zaoblené řezy.

34
 neustále se vytváří záprasková vrstva

4. jemné broušení zvané také jemnění je dalším postupem při broušení, kdy se trhliny ve skle po
natrhávání jemní a tak se trhliny zmenšují.

nepřetržitý postup snímání reliéfní vrstvy

5. leštění či k savonáži dochází v případě, že práce broušení se schyluje ke konci a pomocí

pemzy, což je velmi jemný materiál dochází k vyleštění broušených řezů. A celkový efekt dos-
táváme z pocitu, že výrobek, který je zušlechtěn broušením, vypadá jako by byl už takto
vyroben.

Broušení a leštění se uplatňuje také jako doplňková operace při konečném opracování
užitkového skla ( odstraňování hlavice, přelisky, zbytky skla po pomocném uchycení výrobku
při hutním tvarování, atd...)
Správné broušení využívá optické vlastnosti skla, kam spadá lom světla, odraz světla a
disperze, nebo-li rozklad světla na jednotlivé barvy. Toho se využívá u olovnatých skel a při
zmenšování nebo zvětšování obrazu předmětů jimi pozorovaných. Tím se navíc můžeme
přesvědčit o dokonalosti provedené práce, kterou ještě potvrdíme kvalitním obrusem skla a
jakostí broušeného povrchu
Uměleckou práci broušení provádí vyučený brusič, který si sám připraví stroj ke své
práci a ví který kotouč na jaký řez použít. Ale i přesto jak je brusičská práce krásné povolání,
neustále i do toho odvětví zasahují automatické stroje, zvané konvejery, které samy brousí a
operace broušení následují přesně za sebou. Abychom mohli brousit a aby výsledek broušení
byl takový, jaký očekáváme je potřeba zvolit vhodný brousící kotouč s vhodným složením
brousících zrn.

35
 Brousící kotouče mohou být z různého složení zrn, mohou být ze zrn:
přírodních: diamantový bort - tvrdost 10
přírodní korund - tvrdost 9
smirek - tvrdost 8 – 9
granát, křemenný písek - tvrdost 7
nebo pískovec
umělých: jsou výkonnější o 50 - 100%
elektrokorund - bílý, růžový, hnědý, černý - tvrdost 9
monokorund, karbid křemíku - zelený, šedý - tvrdost 8 - 9.5
či karbid boru
Dále se můžeme setkat s kotouči kovovými, dřevěnými, plstěnými, korkovými a kartá-
čovými. Zrna mohou být navíc volná, nebo vázaná.
Vázaná zrna se vyskytují právě v podobě kotoučů, kde velkou roli hraje druh brusiva a
jeho tvrdost, zrnitost, sloh ( pórovitost - struktura brousícího nástroje) a pojivo, kterým jsou jed-
notlivá zrna spojenina do tvaru kotouče. Každý kotouč je navíc označen všemi potřebnými údaji
pro práci. Zvláštním druhem vázaného brusiva jsou pásy.
Volná zrna se vyskytují volně smíchané s vodou, či jinou kapalinou. K volným zrnům
se navíc přiřazuje pojem sedimentace, což znamená třídění zrn po broušení, aby nedocházelo ke
ztrátě a zrna mohla být několikrát použita pro práci.
Samotný proces broušení však ovlivňují vlastnosti a množství brusiva, mechanické
vlastnosti skla, doba broušení, tlak skla na kotouč a kapalina, která pomáhá odvádět vznikající
teplo při broušení a odbroušené kousky skla. Brousící zrna musí splňovat vlastnosti, jež jsou
přísně kontrolovány.
Mezi tyto vlastností spadá zejména ostrohrannost, kam
spadá tvar, tvrdost, houževnatost, pevnost a křehkost zrn. Další
vlastností je granulometrické složen, které se vyznačuje zrnitostí
a velikostí zrn. Granulometrické složení je nejdůležitější
charakteristika volného brusiva, jednotlivá zrna musí být
pravidelných tvarů, kde by měl převládat určitý rozměr, aby se
zrna mohla převalovat, zrna podélná se neotáčejí a zanechávají
rýhy. Poslední důležitou a kontrolovanou vlastností je účinnost
zrn, která se podporuje zvoleným druhem kapaliny, ve většině
případu postačí obyčejná tekoucí voda. obr. 49
K broušení se pojí i pojmy jako je hranování, což je
zarovnávání okrajů výrobků a sámování, což je srážení ostrých hran. Brousící práci provádí
vyučený brusič, nebo brusička v brusičských dílnách na brousících – kuličských strojích.

36
 Ani u této práce se nesmí zapomínat na bezpečnost práce. V tomto prostředí se hojně
vyskytuje SILIKOZA, které se vyznačuje dlouhodobé vdechování prachu a krystalického oxidu
křemičitého a otlak loketního kloubu po 10 - 15 letech práce, kdy dochází ke snížené
pohyblivosti čtvrtého a pátého prstu, proto se při práci používají gumové podložky, které nesmí
být moc měkké a nesmí sát vodu a chladit.

Rytí je další mechanický proces zpracování skla, který využívá většinou volné brusivo.
Kresba se ryje do hloubky, nebo se zpracovává reliéfně. Reliéfní zpracování se dříve označova-
lo jako řezání. Původně se rytím zpracovávaly drahokamy.

U nás se s rytím setkáváme na konci 17. století, kdy vzniká český křišťál a umožňuje
uplatňovat tuto novou techniku [2]. Nejdříve se rylo do hloubky – intaglie a později reliéfně –
kameje nazývané také jako sklo krkonošské.
Nejdříve se rylo sklo ploché, postupně se přecházelo ke sklu dutému, přidávaly se
kresby a ornamenty a dnes se rytí uplatňuje také u skleněných plastik.
Dnes se můžeme setkat různými způsoby rytí, například s rytím plastickým, kterým se
vytvářejí opravdu nádherné kresby hloubkové a reliéfní. Rytím linkovým, kdy dochází ke
spojování různě dlouhých linek vytvářených pomocí rycích kotoučků a je možné takto vytvářet
obloučky. Klouzavým rytím, což je velmi mělká rytina. Nebo slešťovacím, kdy dochází
k vyleštění vyryté kresby na výrobku.
Zvláštností rytí je uzpůsobení kotoučků pro práce velmi malých rozměrů a s přesným
vypracováním detailů. Kotouče rycí jsou mnohonásobně zmenšené oproti kotoučům brousícím a
velkým rozdílem těchto kotoučů je navíc fakt, že samy o sobě neryjí, ale jsou pouze oporou
brousícím zrnům a pro namáčení se nepoužívá voda, ale je zapotřebí používat olej, nebo petro-
lej, aby zrna byla k sobě na točícím se kotoučku vázaná tekutinou [2].
U této techniky zušlechťování je možné detailně zpracovat rytiny na skle. Hrubost nebo
jemnost ryté plochy se může měnit pomocí smáčecí kapaliny, brusivem, kotoučem a také jeho
velikostí a tvrdostí. Rytiny jsou nejpracnější.

37
Pískování skla
Pískováním se dosahuje jemně až hrubě matovaného a drsného povrchu skla. Použitím
šablon se vytvářejí ozdoby, značky a nápisy, nebo se vytvářejí otvory.
Uplatňuje se jak u skla plochého, tak skla osvětlovacího, obalového, užitkového a také u
zrcadel. Je možné jej navíc doplnit broušením, rytím, nebo malbou.
Novinkou pískování je tvorba sochařských plastik.

Historie pískování skla

S pískovaným sklem se pravděpodobně poprvé setkali

farmáři v jižní Africe, kterým se během krátkých dob zmatováva-
la okenní skla a to vrhaným pískem za větrných bouří.
Vynálezce Tilgmann získal roku 1871 první patent na
pískovací dmýchadlo a tímto dokázal hloubkově porušovat tvrdé
hmoty, jakými byly třeba kov, kameny nebo sklo. Později zavedl
šablony, díky kterým získával stejný pískovaný dekor u mnoha
výrobků [2].
O osm let později byl udělen patent Holsteinovi z Osna-

obr. 50 brucku a to na matování povrchu skla pískem, kde písek na sklo

působil samospádem. Brzy potom se začalo sklo pískovat i u nás.

Technologie pískování skla

Při pískování dopadají zrna písku na povrch skla zvýše-

nou rychlostí a rozbíjejí jej. Na každém místě dopadu se vytvářejí
trhliny ve tvaru lastur a při dalších dopadech postupně odpadá-
vají částečky skla. Povrch je pak drsný, zvlněný, matný a průs-
vitný. Zdrsněný povrch skla intenzivně rozptyluje světlo a ve
srovnání s obyčejným nepískovaným sklem je propustnost světla
pouze 80% [2].
Rozbíjení povrchu skla pokračuje při pískování do
hloubky a tím se tvoří hluboké, plastické obrazce. V případě, že
obr. 51
máme místa, která nechceme pískovat je potřeba místa zakrýt
pružnou fólií, šablonou, nebo nátěrem a pak jsou boční stěny pískovaných prohlubní zešikmené.

38
 Na množství odpískovaného skla má vliv:
1. Brusivo použité na pískování a jeho množství
– při pískování skla nejvíce působí tvrdost, křehkost, tvar a
velikost zrn, nejčastěji se používá křemičitý písek,
korund a karbid křemíku
– malá zrna poruší plochu skla rychleji než zrna velká, jsou
tedy výhodnější pro matování a pro hloubkové pískování
zrna větších rozměrů
– velká zrna zanechávají obrysy pískovaného tvaru nepřes-
né, malá zrna obrysy ostré a jasné
– množství zrn při pískování musí být v optimálním pomě-
ru se vzduchem, jelikož každé zrno od sebe odráží další obr. 52

letící zrna a tím může být pískování nekvalitní

– při používání různých velikostí zrn, zejména od velkých
po malé, může se dosáhnout hladkého povrchu a jemné-
ho lesku pískovaného povrchu skla
2. Rychlost a vzdálenost
- při letu zrn mají větší zrna větší rychlost než zrna malá,
proto je potřeba vědět, že malá zrna svým pomalým po-
hybem brzdí let zrn větších a tím sledovat zrnitost při
pískování
- působí-li písek na jedno místo propískuje se otvor, což
obr. 53
v mnoha případech nahrazuje vrtání
- při zvýšená rychlosti se výkon pískování zvyšuje, ovšem je potřeba dbát na životnost
chránícího materiálu, který zamezuje opískování částí skla
- se vzdáleností rychlost klesá proto se při matování skla doporučuje větší vzdálenost a
při hloubkovém pískování vzdálenost menší
3. Doba
- volí se dle požadavku na pískovaný výrobek, pro matování je zapotřebí pouze několika
vteřin, pro hloubkové pískování, je potřeba věnovat práci i několik hodin

Zařízení a postup při pískování

Je mnoho způsobů jak sklo opískovat:
1. Samospád - toto zařízení zkonstruoval r. 1879 Benhard, kdy písek padá z nádrže na
skleněný předmět z výšky 5 metrů
2. mechanické metání lopatkami otáčejícího se kola - dosud se prakticky tento přístroj
nepoužívá

39
 3. pneumatické vrhání písku v plynném prostředí - v těchto přístrojích se zrnitý materiál
proti sklu vrhá tlakovým vzduchem nebo je nasáván, zařízení k tomuto tryskání mohou
být injektorové, spádové a podtlakové
4. hydraulické vrhání písku tlakem v kapalném prostředí - k dispozici musí být parní kotel,
není možné použít papírové a nátěrové šablony
U posledních dvou zařízeních je zapotřebí trysky, které velmi trpí opotřebováváním, dělají
se většinou ze slinovaného čediče a karbidu wolframu.

Ochranné kryty
Zabraňují opískování míst, která mají zůstat v původním „neporušeném“ stavu. Mohou
to být pružné fólie, nátěry (dextrin, klih s glycerínem, latex s butandienstyrolem), kovové, gu-
mové, plastické a papírové šablony. Všechny kryty musí být pružné, snímatelné, levné a s dos-
tatečnou životností. Pro každou práci se volí nejvhodnější materiál.

40
Fussing skla
Je způsob zhotovování výrobků z prášku, drti nebo kusů skla. Vznikají tak výrobky, které
jiným způsobem není možné vytvořit. Tento proces byl využíván jíž před tisíci lety, ale byl
znovuobjeven a je dnes hojně využíván zejména v umělecké sochařské a technické oblasti [2].

Historie fussingu skla

Uvádí se, že poprvé byl fussing použit ve Francii a

že jej vynalezl r. 1849 L.V. Patoček ze sklárny ve Zlatně
na Slovensku, ale stále se spekuluje o pravdivosti. Techni-
ka Pate-de-verre, nebo-li spékání, slinování, nebo fussing
byla známá již v Antice, kdy se do forem nadrtilo sklo a to
se na ohni v ní roztavilo. Postupem času byla tato technika
pozapomenuta a znovuobjevena.
obr. 54

Technologie fussingu skla

Při výrobě předmětů výrobků tímto způsobem je zapotřebí skleněná drť různé zrnitosti.
Zrna se zahřívají tak dlouho, až se staví natolik, že mezi nimi zůstanou póry, je také možné
proces řídit tak, aby výrobek byl zcela bez pórů. Velikost pórů závisí na zrnitosti prášku, druhu
skla a výši teplot. Póry jsou tím menší, čím menší je zrnitost a čím lehčeji je tavitelné sklo.
Při fussingu je zapotřebí velmi ostražitě hlídat teploty, protože může nastat tzv. odskelnění.
Je nutné dodržovat správné zásady práce, jako je odvětrávání tavící pece, dotýkat se skla jen po
hranách, na řezání skla používat řezák bez oleje, nepoužívat skla různých druhů a neprášit. To
vše může hotový výrobek znehodnotit, jelikož co se jednou zataví, toho se již z výrobku
nezbavíme, leda znova přetavit.
Sklo, které se používá na fussing může být jakéhokoliv složení, jen je potřeba zjistit a
znát jeho vlastnosti, abychom mohli správně nastavit teplotu při spékání a konečný výrobek
neznehodnotili. Pokud bychom chtěli ke sklu přidat kov, je zapotřebí jej ještě jednou sklem
překrýt, jinak by za vysokých teplot shořel, výjimkou je drát tantalový.
Spékáním se vyrábějí perly, knoflíky, mozaikové kameny nebo drobný izolační materiál
a to následujícím způsobem. Například na Jablonecku vytéká do vany z vodou nepřetržité
pramínek skloviny, která ve vodě praská. Rozpraskané kousky skla se třídí a následně se vhazují
do pece, kde dochází k zahlazení ostrých hran daných skleněných kousků. Hrany se mírně
roztaví a zahladí, povrch pak vypadá hladký a lesklý.

41
 Aby se docílilo různé barevnosti výrobků, přidává se
do skloviny barevný prášek z kovů.
Při výrobě skleněných a spékaných plastik, tak jak
vytváří Brychtová a Libenský, je potřeba vyrobit si formu
z nehořlavého materiálů, šamotu a sádry. Pozor musíme dávat,
aby forma neměla tzv. slepé úhly. Do formy se střepy skla na-
sypou a za pozvolného zvyšování teploty, až na 900°C. V peci
se výrobek, v tomto případě plastika přetaví. Forma se odseká
a je možné vyjmout skleněnou plastiku, kterou dle potřeby je
ještě možné různými sklářskými technologiemi doupravovat
(zabrousit, vyleštit, rýt, pískovat, apod.)

obr. 55

Moderní obdobou fussingu je ohýbání, nebo také lehání skla, při kterém je možné
použít obyčejné ploché sklo.

obr. 56

42
Závěrem
Doufám a věřím, že jsem cíl své bakalářské práce splnila.
Ve své práci jsem chtěla vystihnout vývoj, smysl a krásu našeho i
zahraničního sklářství. Snažila jsem se objasnit podstatu zušlech-
ťování skla, které se vyvíjí od nepaměti tak jako obor sklářství
samotné a ukázat kterým směrem se sklářství dále vydává. Je
potřeba lidstvu ukázat čeho dalšího by si měli v životě vážit,
v tomto případě bohatství českého sklářství.
Sklo bylo, je a bude krásným materiálem, který neztrácí
ani časem svou hodnotu. Ovšem je potřeba vždy s rozmyslem
sklo vybírat. Dívejme se na design, barvu, tvar, protože v tom je
obr. 57 malebnost a rozmanitost sklářského materiálu.
Snad bude tato práce nápomocná při výuce výtvarníků jakéhokoliv zaměření, protože
jak již bylo řečeno, sklo zasahuje do různých řemeslných i výtvarných oborů, nebo studentů,
kteří se budou chtít stát součástí vývoje skla v nové době. Jako budoucí pedagogové budeme
mít tu moc vést své svěřence tou cestou, kterou zvolíme za nejlepší. Naučit je vážit si věcí a
rozpoznávat kvalitu.
Já osobně jsem velmi ráda, že jsem mohla poznat jak sklo vzniká a jak jej co nejlépe
představit světu v té nejkrásnější podobě, byť už vybroušené, pískované, nebo malované. Práce
s touto čirou, či barevnou a křehkou hmotou mi kolikrát chybí. Protože ten kdo jednou pozná
jak krásná je práce se sklem, ten už se ji jen těžko bude vzdávat. A když už není východisko,
bude se k ní vždy rád vracet.
Přesto, že je sklo v určitých místech zrádné, může pořezat, popálit, ten kdo umí se
sklem pracovat, tomu neublíží. Dovolím si sklo přirovnat k člověku samotnému, ublíží-li člo-
věk, pak ublíží i sklo.
Přesto nedovolme, aby se naše české sklo stalo pouze raritou, na kterou se budeme v bu-
doucnu dívat jen v muzeích…

43
Seznam obrázků
obrázek číslo:
1. Detail kaménkového brusu [5]
2. Řezaná křišťálová váza – Josef Pravec [5]
3. Lahvička s dekorem čoček a mandlí ze Sýrie - římské sklo foukané napevno do formy [1]
4. Starověké skleněné korálky [7]
5. Číše s drobnými nálepy a štípaným žebrem – Německo 15. století [1]
6. Benátské sklo barevné a síťované – rok 1600 [1]
7. Pohár s víkem z nitkovaného skla –Benátky 16. století [1]
8. Česká flétnovitá číše s nálepy - počátek 14. století [5]
9. Detail transparentně malovaného dvojstěnného poháru - Čechy 1745 [1]
10. Pohár s nálepy nalezený v Praze - 14. století [5]
11. Číše daumenglas ze zeleného skla – Německo 17. století [1]
12. Kuttrolf ze zeleného skla - Německo 1650 [1]
13. Kristův námět na čirém skle - jižní Čechy 1614 [5]
14. Pozdní benátské sklo malované emailem - konec 17. století [1]
15. Křídlový pohár se znakem rytým diamantem tzv. verre á serpent - Nizozemí konec 17.
století [1]
16. Hutně tvarované číše se štípanými a spirálovitými žebry a kroužky – romer [1]
17. Žertovný pohár optický žebrovaný s figurou jelena – Čechy polovina 17. století [1]
18. Číše malovaná švarclotem, výjev lovu se lvy – G.H. - Norimberk 1673 [1]
19. Křišťálová lampa s vytvarovanými úchyty na svíčky - Bohdan Kadlec 1890 [5]
20. Tereziánský lustr – Josef Palme [5]
21. Červená lazura přebrušována - Friedrich Egermann, Nový Bor 1832 [1]
22. Váza vyrobená z opalinového skla, irizovaná na povrchu a malované emailem [5]
23. Irizovaná váza - Klášterský mlýn 1902 [5]
24. Lovec – postavička vyrobena ze skleněných tyčinek - Jaroslav Brychta 20. stol. [5]
25. Torzo - Brychtová a Libenský [7]
26. Gertův tance - René Roubíček 1995 [5]
27. Česká sklářská huť zachycena Sirem Johnem Mandevilem 1410 [5]
28. Lesní sklárna uprostřed hluboké přírody [7]
29. Mistr sklář při hutním tvarování sklářského výrobku [7]
30. Friedrich Egermann – největší vynálezce ve sklářství [7]

44
31. Brož ze skla a kovu - Friedrich Kasalý 1990 [5]
32. Život - Vladimír Linka 1945 [5]
33. Rytá váza – Carl Goldberg, Nový Bor 1930 a broušená miska J. Haufert, Slunečná [1]
34. Pohár s plastickou volutou a řezanými květy - Slezko 1720 [1]
35. Pohár diamantem punktovaný, s alegorií Malířství - Nizozemí 1777 [1]
36. Loďka řezaná, s motivy květin a ovoce - Čechy 1680 [1]
37. Číše řezaná, s alegoriemi Potestas Nobilita a Liberalita podle J. Sadelera a se znaky W.
Sigmunda [1]
38. Flétna řezaná s květinovým dekorem a vázami - Nizozemí 1670 [1]
39. Pohár s víkem řezaný, s Bakchem na sudu a pohledem na město Branibory – Německo
1725 [1]
40. Konvice řezaná s antikizujícími výjevy, žena s rohem hojnosti lvem a putty - Edinburgh
1870 [1]
41. Apoštol Simon – Hieronymus Hackel, jižní Čechy 1840 [5]
42. Váza z topasového skla, vrstvená emailem a řezaná - Anglie 1890 [1]
43. Vrstvené sklo, probrušované – sklářská škola v Novém Boru 1910 [5]
44. Sklo vrstvené měděným rubínem (lazura) broušené a řezané, pohár s víkem a portrétem
arcivévody Štěpána – Emanuel Hofmann, Karlovy Vary 1846
Číše s madonou podle Rafaela – Heinrich Pfeiffer, Karlovy Vary 1850 [1]
45. Sklo uranové, číška s víkem, vázička a podnos - Nový Svět 1840 [5]
46. Řezaná váza s rostlinným motivem - Nový Bor 1900 [5]
47. Antonín Dvořák - René Roubíček Kamenický Šenov 1946 [5]
48. Broušená váza z kusu křišťálového skla - Ludvika Smrčková [5]
49. Rytá váza – Jean Berain 1720 [1]
50. Detail pískovaného skla, Tři Bohové - Jaroslav Horejc 1924 [5]
51. Albatros, řezané a pískované sklo - J. Redel 1930 [5]
52. Před oknem, pískované sklo - Josef Drahoňovský 1932 [5]
53. Tanec, pískované sklo – Jaroslav Horejc [5]
54. Motýl – Miloslav Kliner, Železný Brod 1978 [5]
55. Křídla Ikara – Dana Vachtová [5]
56. Postava - Stanislav Kostka [5]
57. Krabice - Miluše Roubíčková, Nový Bor 1988 [5]
58. Procéde de Bohéme – středověká technika tvorby plochého skla [5]

45
Slovník
[1, 2, 6]

AIGELEIN - zvaná tumler byla ve středověku nejběžnější typ silnostěnné nízké číše do dlaně.
Byla foukaná do formy a zdobená žebry a nálepy s rýhováním.

ANGSTER - kuttrolf

AVENTURIN - sklo se skvrnami měděných okují

BERKEYMEYER – varianta romeru, číše s nálepy na válcovém těle s horní části kónicky
rozevřenou

ČESKÝ KŘIŠTÁL - čiré draselné sklo svými fyzikálními vlastnostmi a vzhledem připomínající
přírodní křišťál.

DAUMENGLAS Pozoruhodná číše s otvory pro všechny prsty, což umožňovalo pevné
uchopení.

DVOJSTĚNKY – zdobeno zlatou nebo stříbrnou folii, v níž je dekor vyryt hrotem, vnitřní číšku
tak chrání plášť, šev je tmelen

EMAIL – speciální barva na sklo, vypalovaná, nevypalovaná, barvy smíchané se sklovitou

fritou, velký obsah olova

FOMDI D´ORO - dvojsrtěnky

FRITA – poloroztavená směs písku a přísad, která se po zchladnutí roztluče a znovu taví hlavice
– sklo, které se při úpravě výrobku odděluje od výrobku

HOLBA - skleněné nádoby známé i v dnešní době. Byly a jsou určeny k pití pivního moku,
obvykle na objem 0.7l a více. Lepší kusy měly cínová či stříbrná víčka a dozdobena byla
emailem.

HUMPEN – velká číše válcovitého tvaru

CHALCEDONIO – achátové sklo – mramorované sklo se barevnými skvrnami

KAMÉNKY – vybroušené obrazce

KRAKELOVANÉ – mírně nafouknutá sklovina se vloží do nádoby s vodou, ta popraská a

skleněný výrobek se dofoukne

KRAUTSTRUNK - nádoby válcovitého až kulovitého tvaru vzbuzují dodnes spekulace k čemu

byly přesně využívány. Ve většině případu nalezneme tyto číše s obrovskými nálepy. zelené
sklo

KRYSTALIZACE - odskelnění

KUTTROLF - gotické sklo zvané také angster se vyrábělo ještě v renesanci. Mělo někdy až
šroubovitě stočené hrdlo, či spletené rourky, a využíváno bylo zejména na pálenku a víno.

46
LAZURA – vrstva na skleněném výrobku, která může být žlutá (Ag) nebo červená (CU, lze ji
slešťovat, rýt…
LITOFANIE - obrazce řezané ve vrstveném skle

MILLEFIORI – tisícikvěté sklo, na stěnách výrobků jsou květiny i jiné souměrné tvary
nejrozmanitějších barev, základem jsou připravené tyčinky několika barev, které se nasekají na
plátky a ty se nabalují na žhavou sklovinu, vyfoukne se výrobek a sklovina je zcela hladká

ODSKELNĚNÍ - změna struktury skla, při čemž dojde ke zmatnění a ztmavnutí skla -
zkrystalizování

PASSGLAS , velká číše horizontálně dělená žebry do pásem, označující kolik má stolovník upít

PATTE DE VERRE – směs rozdrceného skla, které se taví ve formě

PROCÉDÉ DE BOHÉME – (obr. 58) způsob vytváření plochého skla

PUNKTOVÁNÍ – rytí diamantem - tečkování

RETICELLI – síťkované sklo, zdobení kroucenými nitkami, barevné,

zakalené nebo bezbarvé tyčinky stejných délek se rozestaví ve válcové
formě zvané košilka, do formy se foukne sklovina a tyčinky se nalepí na
ni nalepí, a sklo se zatočí, postup se opakuje jen se sklo otáčí po druhém
směru, tam kde se nitky kříží se po dalším navrstvení skla vzniknou
bublinky

RETORTO – zdobení kroucenými nitkami, barevné, zakalené nebo

bezbarvé tyčinky stejných délek se rozestaví ve válcové formě zvané
košilka, do formy se foukne sklovina a tyčinky se nalepí na ni nalepí

RÖMER - číše tohoto druhu byly využívány na víno. Jelikož tvar a

zdobení byly inspirací vzorů z Antiky, byly oblíbené jak v gotice, tak
v renesanci. kulovité či vejčité kupy a s nálepy na duté volné noze

SALAJKA – potaš, vyráběna z popele dřeva

SLEPÉ ÚHLY FORMY – úhly, které brání v rozevření formy, je-li

forma několikadílná

SMALT - je drť barevného skla spojována s tavivy.

STANGENGLASS - obdivované flétnové číše, byly ozdobou každé

hostiny v gotické době. Byly to obří číše až 40 cm, foukané do forem a
zdobené nálepy, bradavkami, perličkami nebo žebrováním. Toto čiré až
špinavě křišťálové nebo nazelenalé lesní sklo je dodnes nejcennější
historické sklo.

ŠVARCLOT – sklovitá barva

VASA DIATRETA - číše zdobené volně připojovaným prolamovaným

pláštěm, vybroušeným do pravidelné sítě

VILKUM – humpen obr. 58

47
Literatura
[1] DRAHOŠOVÁ, Olga. Evropské sklo. Praha: Artia 1985 (str. 4, 10 - 11, 14 – 15, 26 – 27, 29,
31 -32)

[2] VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. Praha 2002, ISBN: 80-247-0261-4 (str. 8 - 9, 11, 17,
19, 33 - 34, 37 - 38, 41)

[3] MORANT de, Henry. Dějiny užitého umění, od nejstarších dob po současnost. Praha 1983

[4] RILEYOVÁ, Noel. Dějiny užitého umění. ISBN: 80-7209-549-8 (str. 32 – 33)

[5] LANGHAMER, Antonín Langhamer. The Legend of Bohemian Glass. Zlín: Tigris spol.
s r.o., 2003, 295 str., ISBN: 80-86062-11-2 (str. 12, 16)

[6] FANDERLÍK, Milota, Dr. Ing. Zpracovávání skla – skripta pro střední
uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí (str. 24)

[7] VÁSKÁ, Veronika, poznámky za studia, 2000 – 2004 (str. 55)

[8] www.glassrevue.com

[9] www.designcentrum.cz

[10] http://www.glass.cz/list/hist_main.htm

48
Přílohy
Pro zajímavost uvádím způsob tvorby sklářských výrobku ve středověku [5].

49
 Tvary skla objevující se ve sklářství od 1. tisíciletí před naším letopočtem do 20. století
našeho letopočtu [1]:

50
51
52
53
54
55
 Grafy znázorňují [7]:

Tavba skloviny

Tuhnutí skloviny
1. ochlazování taveniny
2.objem se zmenšuje (teplota tuhnutí) - krystalizace
3. objem se zmenší - teplota klesá
4. objem se stále zmenšuje

Chlazení skloviny

56
57