Mistr A Markétka

MASARYKOVA UNIVERZITA
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra ruského jazyka a literatury
FAUSTOVSKÉ MOTIVY V ROMÁNU

MISTR A MARKÉTKA
Bakalářská práce
Brno 2013
Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:
Mgr. Eva Malenová, Ph.D. Tereza Fiedlerová

Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Faustovké motivy v románu Mistra

a Markétka zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně
Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne …………………… ……………………………..
Podpis autora práce

Poděkování
Děkuji Mgr. Evě Malenové, Ph.D. za její odborné vedení a cenné rady, které mi
byly velkým přínosem při zpracování této diplomové práce.
Díky také patří mým rodičům za podporu při studiích.

Obsah
Úvod ...............................................................................................................................................5
1 Doktor Faust jako literární postava........................................................................................7
1.1 Historický předobraz postavy Fausta.............................................................................7
1.2 Zrod Doktora Johana Fausta...........................................................................................9
2 Poetika románů........................................................................................................................12
2.1 Goetheho Faust...............................................................................................................12
2.1.1Hlavní témata............................................................................................................14
2.2 Bulgakovův Mistr a Markétka.......................................................................................16
2.2.1 Historie publikování díla........................................................................................21
2.2.2 Překlady do češtiny.................................................................................................22
2.2.3 Hlavní témata...........................................................................................................22
2.3 Společná témata obou děl..............................................................................................23
2.4 Rozdíly...............................................................................................................................27
3 Komparace................................................................................................................................28
3.1 Analýza hlavních postav.................................................................................................28
3.1.1 Woland versus Mefistofeles...................................................................................28
3.1.2 Mistr versus Faust...................................................................................................31
3.1.3 Markétky...................................................................................................................34
3.2 Charakteristika vedlejších postav..................................................................................36
3.2.1 Vedlejší postavy románu Mistr a Markétka.........................................................36
3.2.2 Vedlejší postavy tragédie Faust.............................................................................38
3.3 Srovnání podobných motivů ........................................................................................38
4 Mannův Faust...........................................................................................................................45
Závěr.............................................................................................................................................48
Resumé........................................................................................................................................51
Použitá literatura a internetové zdroje...................................................................................55
Úvod
Kusé povědomí o historické postavě Johana Georga Fausta a jeho neobyčejný
konec napomáhají utváření legend a nechávají volnou ruku spisovatelům, kteří se jeho
životem zabývali, první zmínky o této legendě můžeme najít už v roce 1480. Rysy
faustovského námětu, jako snaha o poznání a moc, jeho smlouva s ďáblem a jeho
erotické ambice se neustále v různých verzích vracejí.
Zatímco v populární kultuře starších zpracování platil Faust za blázna
a šarlatána, docházelo od 18. století k literárnímu zhodnocení faustovského námětu.
Hlavním tématem se stala lidská rozpolcenost mezi silou víry a jistotou vědeckých
poznatků. Faust je člověk překračující své hranice, ocitající se v konfliktu mezi
egocentrickou seberealizací a sociálním uznání.
S pověstí o doktoru Faustovi jsem se poprvé setkala už v dětství, když jsem zhlédla
televizní loutkovou inscenaci s tímto tématem. Vzhledem k tomu, že mě děj zaujal už
jen tím, že se prolínal mnohými příběhy, vybrala jsem si ho pro zpracování své
bakalářské práce. Figura doktora Fausta je natolik komplikovaná a pozoruhodná, že
dovoluje autorům popsat tento příběh vždy trochu jinak a přesto natolik atraktivně, že
čtenáře zaujme. Příběh doktora Fausta je nesmrtelný právě proto, že jeho kořeny sahají
do daleké minulosti, ale ponaučení si z něho můžeme brát i v současnosti. Faustova
dychtivost po poznání a majetku je nám všem vlastní a to bez ohledu na dobu, ve které
žijeme. A právě příběh doktora Fausta nám ukazuje, jak dalece jsme schopni a ochotni
dojít pro naplnění svých přání a snů.
Vzhledem k tomu, že toto dílo ovlivnilo množství jak světových, tak českých
autorů, vybrala jsem si dvě základní zpracování světové literatury a to Fausta Johana
Wolfganga Goetheho a Mistra a Markétku Michaila Bulgakova. Ve své práci se budeme
snažit o komparaci těchto děl, poukážeme na to, co mají společné, ale i na to, v čem se
odlišují. Tato dvě díla považujeme v naší práci za stěžejní, přesto jsme nemohli
opomenout další zásadní zpracování. A to Doktor Faustus: život německého
hudebního skladatele Adriana Leverkiihna vyprávěný jeho přítelem od Thomase
Manna. Na kterém jsme se alespoň okrajově pokusili ukázat prvky, které mohly
Bulgakova motivovat při zpracování tohoto tématu.
5
V naší práci jsme zvolili metodu konfrontační, abychom měli možnost pokusit se
o přiblížení a srovnání pro nás zásadních prvků daných děl. Práce se věnuje jak vývoji
hlavního hrdiny, tak i zpracování ďábla v různých historických období.
V úvodu se naše práce zaměří na původ vzniku pověsti o Faustovi a jeho postupné
šíření do literatury. Hlavním zdrojem informací v této části byla kniha kolektivu autorů
pod vedením Růženy Grebeníčkové Kniha o Faustovi. Dalšími velice užitečnými díly,
kterými jsme se nechali inspirovat, byly knihy Historia o životu doktora Jana Fausta
profesora Milana Kopeckého a Doktor Faust německých loutkářů Eugena Stoklase.
V hlavní části jsme se již zaměřili na látku pro nás v tomto směru stěžejní, a to na
dílo Johana Wolfganga Goetheho a jeho Fausta a román Michaila Afanasjeviče
Bulgakova Mistr a Markétka. Dále jsme práci zaměřili na krátký popis historie obou
děl. Poté jsme už přešli k vlastní komparaci podobných prvků a k analýze hlavních
i vedlejších postav. Zaměřili jsme se nejen na vývoj hlavního hrdiny, ale i na pojetí
a vývoj zla v různých historických a především společenských podmínkách.
Práce je členěna na kapitoly, které jsme se pokusili logicky seřadit tak, abychom se
věnovali známým prvkům a postupně se dostali k věcem novým. Pozornost je
věnována především vývoji osobnosti Fausta a vnitřnímu souboji člověka s touhou
překonávat své hranice.
6
1 Doktor Faust jako literární postava
1.1 Historický předobraz postavy Fausta

K postavě historického Fausta se pojí celá řada antických, středověkých
i novověkých postav: Prometheus, který soutěžil s bohy; Pygmalion umělec, který chtěl,
aby jeho dílo ožilo.1
V době prvokřesťanské žil slavný samaritánský kouzelník Šimon Mág, který vládl
„legiím démonů a byl ve spojení s myriádami andělů“2 Ti všichni mohou patřit k těmto
historickým, popř. mytologickým předobrazům s archetypální úlohou při pozdějším
vzniku legendy o Faustovi.
V období renesance a baroka vznikla díla jako Kouzelná kniha (Grimoires), již
obsahovala 1500 tak zvaných pořekadel, která byla připisována Johanu Faustovi.
Vzhledem k tomu, že v této době víra v zázraky klesala, se postava Fausta dostala do
středu zájmu jako symbol člověka osvobozeného od středověké pokory, jehož
sebevědomí přeroste v nadutost a stane se symbolem marnivosti.
Faust v tomto období zůstává ještě ale hlupákem a darebákem. Faust měl tedy své
blížence ve všech dobách a řada jeho předchůdců platila často za osoby znamenité
a proslulé. Prehistorie faustovského mýtu je velmi pestrá, prochází v jednotlivých
dějinných údobích zajímavými proměnami, a právě to umožňuje lépe si uvědomit jeho
základní znaky.3
Mýty a pověsti, staré příběhy a vyprávění nejsou tradičními tématy filosofického
uvažování, přestože v sobě skrývají nepřeberné množství námětů a podnětů pro
filosofickou reflexi. Přesto se v dějinách filosofie již stalo, že se někteří filosofové
takového tématu ujali a pokusili se s ním vypořádat. Jedním z nich je i český filosof Jan
Patočka, který si za svůj námět vzal starou pověst o smlouvě s ďáblem a zaprodání
vlastní duše. Mýtus o doktoru Faustovi, který uzavřel ze zištných důvodů smlouvu
s ďáblem a posléze za to musel krutě zaplatit, je možná jednou z nejznámějších pověstí
1 Fauststoff. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001
[cit. 2013-03-04]. Dostupné z <http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff> překlad vlastní
2 POKORNÝ, Jindřich. Kniha o Faustovi: jak vznikla pověst o tomto mudrcovi, taškáři, kouzelníkovi a učenci, jak
pronikla do literatury i na jeviště a proč se znovu a znovu rodí. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982, 198 s., il. příl. s. 8
7
v oblasti střední Evropy. Je to původně pověst staroněmecká, ale rozšířená i na našem
území do té míry, že ji i český národ přijal za svou a vypráví ji ve své vlastní verzi, čímž
se stala součástí jeho kulturního dědictví. Pověst vypráví o postavě jménem Jan Faust,
což byl učenec, jenž se kvůli neuspokojenosti s vědou rozhodl zaklínat duchy. Pověst
mluví o jeho prostopášném a neřádném životě, o jeho vyvolání ďábla a smlouvě,
kterou s ním na dobu dvaceti čtyř let sepsal. Mefistofeles, zástupce ďáblův, si klade
podmínky, za kterých má Faustovi sloužit, mezi nimiž je například odvržení Boha,
kněžstva, svátostí i manželství. Faust služeb Mefistofelových zpočátku využívá pro
dosažení bohatství, později pro smyslové požitky. Faust se sice chce obrátit na dobrou
cestu, ale ďábel mu v tom zabrání, před vypršením smlouvy se chce dokonce kát, ale
není toho schopen. Po vypršení času smlouvy si pro Fausta ďábel přijde a jeho život
končí hrůznou smrtí.4
V českém prostředí se pověst ujala a byla přijata jako součást českého bájesloví.
Některé Faustovy kouzelnické kousky jsou téměř beze změny přijaty do německé
tradice z pověsti o kouzelníku krále Václava IV. Žitovi. Stejně jako Žito i Faust
přičarovává svým nepřátelům parohy nebo je polyká. Žito proměňuje víchy slámy ve
vepře, aby ti se po namočení opět proměnili ve slámu, Faust dělá totéž s koněm. Oba si
poté nechají od rozčilených kupců utrhnout nohu a zaplatit si bolestné. Alois Jirásek
dokonce má ve svých Pověstech poznámku, že se Žito ke konci života nechal zapsat
satanáši, který si jej odnesl s tělem i duší. Součástí Jiráskových Pověstí je také historie
nazvaná Faustův dům, která pojednává o studentovi, který se zabydlel v opuštěném
domě, ve kterém v Praze žil doktor Faust a odkud si jej také odnesl ďábel. Student
prožívá podobný příběh, i když neuvědoměle, a po prohýření peněz, které stále nachází
ve Faustově knihovně, končí stejně jako Faust sám hroznou smrtí. Těchto několik
odkazů je příkladem toho, že pověst o Faustovi se v českém prostředí vyvíjela téměř
paralelně s pověstí německou.
Pověst o Faustovi by se nikdy nestala mýtem, kdyby nebyla v průběhu několika
minulých století tak často a jedinečně literárně zpracovávána. Pakt s ďáblem se po
vydání a zpopularizování anonymní Historie doktora Jana Fausta pověstného
kouzelníka a černokněžníka stal oblíbeným tématem uměleckých děl, zejména
4 BICAN, Vítězslav. Pověst o Faustovi ve filosofii Jana Patočky [online]. Brno: Masarykova Universita, Filosofická
fakulta, 2001. Dostupné z <http://www..phil.muni.cz/fil/studenti/soutez2001/bican_faust.html>
8
samozřejmě literárních. Třemi hlavními neanonymními zpracováními, která jsou
ukázková pro vývoj celého mýtu, jsou . Je to jednak hra anglického dramatika přelomu
16. a 17. století Christophera Marlowa Tragická historie doktora Fausta, dále drama
německého básníka Johanna Wolfganga Goetha Faust a nakonec román jednoho
z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století Thomase Manna nazvané Doktor Faustus,
s podtitulem Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný
jeho přítelem.5 Na které navazuje i stěžejní dílo naší bakalářské práce Mistr a Markétka
Michaila Bulgakova.
1.2 Zrod Doktora Johana Fausta

Obsáhlé dílo zabývající se Johanem Faustem se objevilo v roce 1587, kdy knihtiskař
Johann Spied zveřejnil Historii D. Johana Fausta, známou také jako Národní kniha.
Obsahuje řadu příběhů a anekdot s legendárními prvky této tématiky.6
Přetváří legendu, která byla dříve známa pouze v ústním podání o učenci Faustovi,
který se upsal ďáblu v naději, že tak bude moci poznat taje světa a života a získat
nadpřirozené schopnosti; po čtyřiadvacet let mu ďábel měl sloužit a plnit všechna jeho
přání, aby po uplynutí této lhůty nabyl práva na Faustovo tělo a duši.
Spied popisuje Faustovo teologické a medicínské studium, jeho zaujetí kouzly, jeho
spojení s ďáblem, který ho nakonec odnese do pekla. Je zřejmý křesťanský postoj
autora. Kniha předkládá negativní obraz a nabádání ke zbožnému životu a tím si
vysloužil slávu a věhlas. Národní kniha byla v letech 1588 až 1611 přeložena do
angličtiny, holandštiny, francouzštiny i češtiny. Tak si Faustův námět našel cestu do
zahraničí.
Není přesně známo, kdy vznikla dramatizovaná verze tohoto příběhu. Tragická
historie doktora Fausta, již už obsahovala všechny podstatné prvky nám známého
románu. Ale ze souvislostí vyplývá, že vznikla mezi rokem 1588 a 1593, v prostředí
mohutného dějinného kvasu v Anglii za vlády Alžběty (1553-1603).7 Tehdy už katolická
církev ztratila v království všechnu moc i převážnou část vlivu, ale protestantství se
5 BICAN, Vítězslav. Pověst o Faustovi ve filosofii Jana Patočky [online]. Brno: Masarykova Universita, Filosofická
fakulta, 2001. Dostupné z <http://www..phil.muni.cz/fil/studenti/soutez2001/bican_faust.html>
6 KOLÁR, Jaroslav. Historia o životu doktora Jana Fausta. 1. vyd. Praha: Academia, 1989, 152 s., obr. příl. ISBN
80-200-0057-7. s. 8
[cit. 2013-03-04]. Dostupné z <http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff> - překlad vlastní
9
svými příkrými mravními zásadami ještě neovládlo společnost a všechno se zdálo
možné, všechno bylo zdánlivě na dosah.8 Faust zde domýšlivě požaduje moc nad
světem a pohrdá teologií a její orientací na posmrtný život. Upisuje se magii a ďáblu,
což také zde vede k jeho konci.
Přes všechny tyto negativní vlastnosti je zřejmá sympatie Marlowa k jeho hrdinovi.
Je to první zpracování, kdy postava nese i pozitivní vlastnosti.
Marlowovo drama bylo v roce 1600 anglickou hereckou skupinou představeno
v Německu a převzato německou putovní scénou. V následujících letech se drama
změnilo a objevily se v ní komické prvky. Faust se stal komickou postavou
srovnatelnou a Kašpárkem v komedii "Stegreifkomödie". Mezi směšnou postavou
a démonickým monstrem se pohybuje postava Fausta v mnoha divadelních verzích
námětu. Často slouží jako záminka k cirkusovému představení mezi loutkami,
drezúrou, baletem a ohňostrojem.
V dobách osvícenství začínaly pokusy Faustovu postavu ospravedlňovat a takříkajíc
lidsky zhodnocovat.
Gotthold Efhraim Lessing zveřejnil v roce 1759 ve svém 17. Literaturbrief několik
scén k jeho plánovanému dramatu Faust. Faust je zde představován jako renesanční
člověk usilující o poznání. Když se ďáblové radí o tom, jak Fausta svést, dospívají
k neradostnému zjištění, že u něho neobjevili žádnou slabost, na niž by ho bylo možno
lapit, vysloví Satan domněnku, že touha po vědění k jeho záhubě postačí.9 Právě kvůli
tomuto úsilí o vědění byl uchráněn před smlouvou s ďáblem. Podle osvícených umělců
a vědců už neměl Faust dále být negativní postavou.10 Faust není už předurčen peklu,
neuhasitelná žízeň po vědění neznamená smrtelný hřích, ale právě naopak, „tato
nejušlechtilejší touha“ napříště nesmí být příčinou „věčného neštěstí“. Svým pojetím
Lessing Fausta pozvedl z hlubin hanswurstovského ponížení a vrátil mu jeho původní
velkolepost.11
Za zmínku stojí i zpracování Thomase Manna, který v roce 1945 v kalifornském
[cit. 2013-03-04]. Dostupné z http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff - překlad vlastní
10
exilu sahá po nejstarším zpracování legendy. Jako u Lessinga je figura Fausta obdařena
prvky převážně pozitivními a hlavní hrdina nepropadá peklu. Thomas Mann ovšem
pro svého protagonistu žádnou spásu nevidí.12
Příběh vypráví gymnazijní profesor Zeitblom o svém příteli, hudebním skladateli
Adrianu Leverkühnovi, jež trpí zákeřnou nemocí, která v románě zastupuje Faustova
Mefistofela. V jeho osudu je symbolicky zachycena katastrofa Německa stiženého
nemocí hitlerismu. Tento geniální hudebník, který nakonec zešílí, je přesvědčen, že
evropská kultura (a hudba především) zažívá krizi. Je proto ochoten přistoupit na
jakýkoliv kompromis (i na smlouvu s ďáblem), jen když to pro něj bude znamenat
tvořivou schopnost. Jeho díla jsou popřením předchozího vývoje, protože staré
hudební formy se mu zdají být vyvětralé a banální, vhodné pouze jen k parodii, a jeho
poslední skladba, apokalyptické oratorium, je negací Beethovenovy Deváté symfonie.
Tento román se stal po Goethově díle druhým vrcholem literárního ztvárnění
faustovské legendy.13
Legenda o Faustovi tak slouží nejen k obveselení ať ve formě literárního kusu či
divadelní hry, ale především jako výstraha pro ty, kterým hrozil odklon od víry,
potažmo morálních zásad a přesvědčení.
12 MANN, Thomas. Doktor Faustus: život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem.
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986, 548 s. s. 538
[cit. 2013-03-04]. Dostupné na World Wide Web <http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff> - překlad
vlastní
11
2 Poetika románů
2.1 Goetheho Faust

Když Johann Wolfgang Goethe 6. května 1827 hovořil se svým tajemníkem
Johannem Petrem Eckermannem o Faustovi, použil výraz „nesouměřitelný výtvor“
a učinil tak právem: jeho dílo se vymyká běžným měřítkům kladeným na slovesné
umění.14
Goethe pracoval na Faustovi v podstatě celý život. Druhý díl Fausta dokončil roku
1831, do konce života zbývají dvaaosmdesátiletému starci už jen dva měsíce. Úplné dílo
vyjde až posmrtně. Na díle začal pracovat již v době studentských let a dokončil ho až
těsně před svou smrtí, což odpovídá téměř 60 letům tvůrčí práce. Tuto práci
považujeme za jedno z nejvýznamnějších děl německé literatury.15
Od začátku lze Faustově postavě přičítat v duchu století žízeň po vědění, ale
i touhu po poznání (obojí jistě není totožné): přiznávat Faustovi rozum, jenž si
odvažuje soudit samotného Stvořitele, rovněž však, v duchu století, zdůrazňovat vůdčí
smysl v poznávacím aktu, a tedy i roli těla, tělesnosti. Postava s sebou nese také
„prométheovského jedince“, a tudíž otevřené nároky „Já“, a z nich vyplývající puzení
k moci.16
Tím, že Goethe na Faustovi pracoval 60 let, můžeme rozlišit několik vývojových
stádií. Protože autor sám roste, sbírá zkušenosti, sleduje běh historických událostí,
nezůstává nedotčen ději, jichž je účastníkem.
„Starý, nanejvýš konfúzivní rukopis“, jak bude Goethe později nazývat podobu
Fausta z mládí. Tento náčrt prvního dílu nazval Urfaust.. Daný nový svěží výtvor
probudil nadšení a obdiv, o němž až dosud žádostivost legendárního doktora neměla –
Marlowa nevyjímaje – ani ponětí.17 Urfaust souvisí s rozmachem hnutím Sturm und
[cit. 2013-03-04]. Dostupné na World Wide Web <http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff> - překlad
vlastní
12
Drang (Bouře a vzdor), kdy se mladá generace básníků obrací proti racionalitě
a hlavním tématem se stává individulalita člověka. Hnutí bývá někdy také nazýváno
obdobím génia (Geniezeit), probíhalo v letech 1767 až 1785. Jeho počátek spadá do
roku 1767, kdy Johann Gottfried Herder (1744-1803) vydal knihu „Fragmenty
o novější německé literatuře“, ve které se obracel k filozofii jazyka a postuloval, že
literární díla všech národů jsou podmíněna zvláštním nadáním lidového umění a jazyka.
Konec je pak ohraničen rokem 1785, kdy nastupuje tzv. německá klasika, respektive tzv.
zralé období tvorby Goethovy a Schillerovy. Celé toto období bylo pojmenováno
podle stejnojmenného dramatu Friedricha Maximiliana Klingera (1752-1831). 18
První podoba Fausta Goethem vydaná je neúplné, torzovité přepracování, které
vyšlo pod názvem Fragment Fausta. Goethe se pokusil vzít námětu jeho pesimismus.
Dal opatrně svému Faustovi nadějný konec, aniž by se podřídil náboženství. Představil
Fausta jako renesančního člověka a humanistu, spíš než moderního intelektuála, který
se osvobodil z církevního paternalismu. Příběh odehrávající se v době německého
osvícenství se zabývá tématy jako politika, náboženství a jiné v té době aktuální. Po
vydání Fragmentu odloží Fausta mezi staré rukopisy. Opět následuje řada let, kdy i přes
naléhání Schillerovo váhá s pokračováním.19
Roku 1808 se dostává německé literatuře jejího vrcholného díla, vychází Faust,
první díl tragédie. Obsahuje už Prolog v nebi, který je úvodem k oběma dílům, a který
se váže k závěru celé tragédie.20
Vzhledem k tomu, že se Faust zabývá tématy politiky, náboženství, literatury,
filosofie, není možná proto vyobrazen jako „pofiderní“ alchymista a šarlatán, ale
scholastik – vážený doktor, který by měl pokračovat v rodinné kariéře, a uznávaný
profesor. Nestačí mu fakta a hranice reálného a přírodního světa, a proto se vsází
s ďáblem o zodpovězení všech nevyřčených otázek. Jako vědce, který zná téměř vše,
ho uchvátí Markétka, mladá a naivní dívka, která vystupuje v roli čisté nevinnosti. Jejím
hříchem není touha po poznání všehomíru, ale touha po Faustovi, dokonce kvůli němu
18 ŠTAMPACHOVÁ, Tereza. Utrpení mladého Werthera jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století.:
bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2007. Vedoucí bakalářské práce
prof. PhDr. Jiří Pavelka, CSc. Dostupné také z digitálního katalogu <http://is.muni.cz/th/102883/>
13
zabije. Faust si uvědomí tíži svých skutků, od kterých mu nedokáže ani Mefistofeles
pomoci, a raději zbaběle prchá. Tragédie učence vrcholí, když se Faust přizná, že není
schopen vlastními silami získat takové poznatky o světě, jaké by si přál. Goethe tím
ospravedlňoval smlouvu s ďáblem, která není v zásadě zavrženíhodná. Jak jsme již
zmínili, už Lessig označil touho po poznání jako nejušlechtilejší instinkt člověka.
Následuje další přestávka a až po šestnácti letech se Goethe k námětu vrací
a podstatně jej rozvíjí. Roku 1831 pak Goethe Fausta zakončí. Sledujeme nyní tuto
konečnou podobu díla postupně od prvních výstupů (prolog) až po jeho závěr.21
2.1.1 Hlavní témata
Hlavními otázkami není jen náboženství, víra v Boha, strach z Boha, ale i neustála
snaha o překonání hranic poznání, které nás mohou omezovat v dalším rozvoji. To
můžeme vidět ve Faustově pocitu, že už se nemá dál kam posunout, přestože ve všech
oborech nedosáhl dokonalosti, už ho ale nenaplňují. Na druhou stranu mu nabyté
znalosti zabraňují ve fatalistické víře v něco, co nedokáže uchopit nebo racionálně
popsat.
Ach, s právy filosofii

a medicínu jsem studoval
a také teologií
já po hříchu se prokousal-
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.22
To se odráží i v rozporu mezi chápáním víry Markétky a Fausta. Střetává se zde

klasická religiosní výuka s neschopností přesně pojmenovat, co pro něj znamená.
Markétka
Jakpak to s náboženstvím máš?
22 GOETHE, Johann Wolfgang von. Faust. 8. vyd., v MF 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1973, 254 s. Přeložil
Otokar Fischer s. 24
14
Ty jsi tak hodný a dobrý muž,
však na víru se mi zdá, málo dáš.
…
Kdo smí se, dítě, zaříci:
já jsem věřící- ?
Jen zkus , co od kněží či mudrců zvíš:
odpověď jejich ti zaznívá
výsměchem nad tím, kdo se ptá 23
Bůh, příroda, láska, víra. Tím se Faust dostává na hranici nihilismu. Řeší “otázky
života a smrti”: Faust má existenciální krizi, nevěří v žádný další možný rozvoj
člověka/lidstva. Nejen jako vědec si je vědom hranic, lidských chyb a slabostí, což ho
vede k extrémnímu nihilismu a otázce, zda má marný život větší cenu než milosrdná
smrt.
Když tehdy z nejstrašnější tíže

mě sladce vytrh známý hlas,
to, co mne k dětství ještě víže,
pazvukem blaha podved zas:
teď proklínám, co v duši bují
svodem a kouzlem mámivým,
co v truchlivé ji vězní sluji
lichotině lichým klamem svým.24
Důležitá je i morální rozpolcenost. Na jedné straně jednak Faustova touha využít

a prožít vše, co mu Markéta nabízí, pak i vyplnit intelektuální prázdnotu a zoufalství
a na straně druhé touha po důvěře ve vyšší moc.
Ó, cítím teď, že není člověku
15
nic dáno dokonalého. K té slasti,
jež uvádí mě k bohům blíž a blíž,
tys dal mi druha, bez kterého být
mi nelze už, byť studený a drzý,
mě ponižuje přede mnou a vše,
cos dal mi, dechem slova zmrazuje.
V mých prsou rozdmýchává divný žár
po onom krásném obraze. 25
2.2 Bulgakovův Mistra a Markétka

Jak uvádí M. Čudakovová, právem napsal jeden čtenář po vydání Mistra a Markétky
v 60. letech: „Kdyby některý časopis nebo noviny se rozhodly otisknout naše mínění
o knihách Michaila Afanasijeviče, tak jak budou přicházet a bez nějakého výběru,
propukl by velký skandál. Taková diskuse by nutně skočila odsudkem skoro veškeré
naší literatury a rázem by rozbila naší umělou hierarchii, která v ní existuje a na níž se
čtenáři nikterak nepodíleli.“ Jako doklad, že vědomí o nespravedlivém“vyloučení“
Bulgakova z ruské literatury ve 30. až 50. letech bylo silné i ve špičce hierarchie
literárního života, mohou sloužit slova, která po jeho smrti napsal A. Fadějev jeho
vdově: „Byl to člověk neobyčejně talentovaný, čestný a zásadový, a hlavně velmi
moudrý, který se nezatížil v životě ani tvorbě politickou lží.26
Michail Bulgakov začal od roku 1928 do roku 1940, psát román „do šuplíku“ Mistr
a Markétka. Román byl úhrnem, sublimací Bulgakovova života, neboť řešil osud
umělce, tvůrčího ducha vyvrženého z bytí v totalitním systému.27 Konkrétní fakta
Bulgakovova života nepronikají do románu tak bezprostředně, nýbrž v literární
projekci skrze vědomí a prožitky smyšlené postavy zmáhané pocity křivdy, která je
průvodkyní literárního a divadelního osudu. Zároveň však prostřednictvím vědomí
umělce, obdařeného svrchovaným divadelním a literárním talentem i bystrýma,
pronikavýma očima romantického snílka s rozjitřenou duší, marně unikajícího
26 HRALA, Milan. Ruská moderní literatura 1890-2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007, 767 s. ISBN 978-80-246-
1201-0. s. 506
27 POSPÍŠIL, Ivo a Galina Pavlovna BINOVÁ. Panoráma ruské literatury. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1995, 413 s.
ISBN 80-85834-04-9. s. 262
16
z nepřehledných labyrintů zraňující prozaické skutečnosti do kouzelného světa umění,
do říše zhmotnění snu.28
DříveBulgakov začal n románu pracovat, vznikl román Bíká garda (1969).

V základu myšlenkové konstrukce je úvaha o osudech liberální inteligence, k níž autor
s celým svým okolím patřil. Ta, jejíž život a osudy jsou zde zkoncentrovány,
představovala od konce 19. století jednoho z největších odpůrců a nejdůslednějších
kritiků carismu a společenského zla, které sebou doba nesla. Během občanské války
však byla odsunuta stranou, začala se rozpadat, ustoupila z politické scény a posléze
byla rozdrcena. Její vnitřní rozpad byl způsoben mino jiné tím, že převahu nezískaly
proklamované humanistické ideály a ušlechtilost v lidských vztazích, ale naopak,
rozpory se vyhrotily , násilné akce nabyly vrchu. Stále ubývalo možností dialogu,
k postupnému řešení, k uplatnění historických zkušeností. To přispělo jak rozpadu celé
vrstvy ve vnější rovině, jejímž důsledkem byla hlavně emigrace nebývalých rozměrů, tak
také k rozpadu ideálů, životních programů na nich založených, hodnotových stupnic
a vlastně veškeré duchovní náplně. Svět, v němž vyrůstala Bulgakovova generace se
nenávratně hroutil, jeho hodnoty byly rozdrceny a s posměchem ničeny. To, co se
zachránilo v zahraničí, žilo jen dočasně a ztrácelo domácí živnou půdu.29
Zároveň ovšem vyvstávala otázka nových, neboť žít jen z negace mohla poměrně
malá část anarchistické inteligence, navíc deprimovaná historickým neúspěchem od
Narodovolců po bojovnou organizaci Eserů. Vlastně tu nebyla reálná síla, která by je
mohla společnosti, zmítající se ve vnitřních rozporech a bojích předložit. Jistě by tu
bylo něco, co můžeme nazvat revolučním jádrem bylo s určitými, relativně přesnými
představami o budoucnosti Až do otevřeného konfliktu bylo toto vše v jakémsi
mlhavém oparu, mimo pozornost společnosti jako celku, mnohdy to představovalo
spíše „zakázané ovoce“ než reálný program.
Tyto problémy se odrazily v pozdějším literárním vývoji, kdy na sebe vzaly

zjednodušující a zavádějící podobu tématu inteligence a revoluce; šlo spíše o vztach
dobových událostí s jejich logikou i nevypočítatelností, a něčeho, co může být
28 BULGAKOV, Michail Afanas'jevič. Divadelní román: Mistr a Markétka. 1. soubor. vyd. Praha: Lidové
nakladatelství, 1987, 500 s. Přeložila Alena Morávková s. 262
1201-0. s. 495
17
souhrnně nazváno „ideálem kultury života, který,“ se konkretizuje v názorech, přáních
a tužbách společenských skupin i jednotlivců.30
Bulgakovův přístup se odlišuje hlavně tím, že obecné okolnosti velkého

společenského konfliktu a jeho konkrétní historická fakta jsou nazírána z hlediska
hlavních postav příběhu a té životní a kulturní tradice, kterou reprezentují. V centru
myšlenkové osnovy je postupná deziluze, pozvolné problematizování hodnot, které
byly dříve považovány za neměnné. Konflikty protagonistů příběhu s dobovými
událostmi nejsou jen nedorozumění, která mohou být vysvětlena, neboť vývoj
společnosti po překonání dočasného nesouhlasu zahrne i jejich životní program.31
Bulgakovovo řešení problému je o to drásavější, oč jsou jeho postavy vylíčeny

s přímo uchvacujícím osobnostním kouzlem. Řešení předmětem vyprávění, v něm
sledujeme spíše zoufalý zápas hrdinů o poslední zbytky životních jistot, zápas
v podstatě neúspěšný a marný.
To, co mají oba autoři společné, je i to že na svých stěžejních dílech pracovali do

posledních dní svého života. Tím, že se romány vyvíjely tak dlouho, autoři do nich
mohly položit své životní i umělecké zkušenosti.
Román Mistr a Markétka má složitou kompozici, je to svérázný román v románu

s prvky dnes velmi populárními a svého času novátorskými: čtenář tady najde
fantastické scény na pozadí realisticky až groteskně pojaté Moskvy, kabaret i bibli
dohromady. Náladu celého dílu vystihuje v předmluvě k pařížskému vydání knihy
arcibiskup Johan San Franciský: „Mistr a Markétka, není to dvojitá podoba ruské duše,
která prahne po míru a klidu, ale je rozervána mezi ďábelským pokušením a potřebou
pravdy?“32
S tímto dílem přerostlo mefistofelovské téma původního groteskního záměru

v hlubší a psychologicky propracovanější téma faustovské.33
Díky tomuto dílo podlehlo cenzuře, která měla za následek, že první neúplná verze
1201-0. s.496
1201-0. s.497
32 MICHLOVÁ, Světlana. Čítanka ruské literatury. Praha: Fortuna, 2009, 127 s. ISBN 978-80-7373-053-6. s. 32
18
(12% textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) poprvé vyšla až v roce 1966
v časopise Moskva. Z díla byla vyškrtnuta nejen jednotlivá slova a fráze, ale celé
epizody i několikastránkové pasáže textu, jejichž absence měla učinit z problémového
románu dílo ideologicky nezávadné. Kompletní originální text pak vyšel roce 1967
nakladatelství Posev (ve Frankfurtu), kterému se podařilo vydalo kompletní verzi, díky
samizdatovým doplňkům. V Rusku však první necenzurované vydání vyšlo až v roce
1973 v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература).
Přesto kompletní verze díla obsahující veškeré rukopisy vghychází až roku 1989, kdy
velkou měrou k tomuto přispěla redaktorka Lýdie Janovská.34
První verze nesly názvy Černý mág „Черный маг“, Inženýrovo kopyto „Копыто
инженера“, Žonglér s kopytem „Жонглер с копытом“ či Veliarův syn „Сын
Велиара“. Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po
zákazu hry Kabala pobožnůstkářů – Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930.
Bulgakov začíná opět psát až v roce 1933, kdy se v románu objevuje postava Markétky
a Mistra a tím román dostává konečný název. V květnu 1938 dokončil Bulgakov
poslední rukopisnou verzi románu Mistr a Markétka. Správně předpokládal, že
vytištěný román nikdy neuvidí, proto organizoval jeho předčítání u sebe doma. Hosté
poslouchali, byli nadšení a v ústraní tiše litovali autora, který ztrácí síly tvorbou něčeho,
co mu nepřinese nic kromě nepříjemností.35 V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou
zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Za pomoci své ženy se však
úpravami zabýval téměř až do své smrti.36
Problémovým i dějovým jádrem románu je pozemský příběh zneuznaného

spisovatele, Mistra, který je vyobcován ze života (ocitá se v blázinci) kvůli svému
románu o Ješuovi Ha-Nocri a Pontském Pilátovi.37
Román má dvě dějové linie, které se po dobu celého románu vzájemně prolínají,
klíčovou postavou románu je „mág“ Woland, reprezentující kosmickou sílu, „světovou
34 Mistr a Markétka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation,
2001- [cit. 2013-03-05]. Dostupné na World Wide Web: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistr_a_Mark
%C3%A9tka>
35 RYČLOVÁ, Ivana. Michail Bulgakov jinak než z literární encyklopedie. [online]. Praha: 2010, Dostupné na World
Wide Web: <http://virtually.cz/archiv.php?art=6451>
2001- [cit. 2013-03-05]. Dostupné na World Wide Web: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistr_a_Mark
%C3%A9tka>
ISBN 80-85834-04-9 . s. 262
19
energií“.38
V jeho základu, z něhož vyrůstají všechny fabulační linie, tj. příběh Mistrův, Pilátův
i Wolandův, je myšlenka o odvěkém a nikdy nekončícím boji dobra a zla, který je zde
vyložen jako trvalý příznak lidské existence. Oba principy jsou v ní hluboko zakotveny,
tvoří její součást a neustále se stýkají. Představy o konečném vítězství jedné nebo druhé
strany jsou nereálné. Z toho také vyplývá myšlenka o nutnosti nastolení přirozeného
řádu nebo norem, podle nichž by mohl člověk žít. Jiným způsobem nelze udržet zápas
těchto dvou principů v přijatelných mezích. Řada scén románu jsou vlastně popisy
situací, kdy řád chybí nebo není dodržován, nebo je dokonce nastolen pseudořád. To
ovšem mění i pojetí dobra jako něčeho vždy jen kýženého a hlavně zla čehosi zásadně
odporného. Na tom je založen moment velmi důležitý pro pochopení románu: Woland
a jeho svita jako představitelé zla nejsou škodící, ale pouze existující a hlavně trestající
faktor. Wolandova úloha jako symbolu obecnějšího principu se tím dostává do jiné
polohy, vztah dobra a zla získává složitější dimenzi a hlubší výklad.39
Woland nahlíží do soukromí Moskvanů, stejně jako kdysi Čičikov z Gogolových
Mrtvých duší. Bulgakov na Rusku nenechá nit suchou a všechno, co by se jen mohlo
zakládat na vážnosti, naprosto zesměšnil. Jenom hlavní hrdiny příběhu, Mistra
s Markétkou, kolem nichž se celé vyprávění soustředí, zanechal jakoby svému osudu,
o nějž hrají Bůh s Ďáblem jakousi šachovou partii, jak je to ostatně vlastní i Goethovu
Faustovi.
Román Mistr a Markétka je plný autobiografických momentů. Předobrazem
postavy Mistra je sám autor. Jeho věk v románu (přibližně třicet osm let) koresponduje
přesně s věkem autora, když v polovině roku 1929 začal dílo psát. Štvavá kampaň
v tisku rozpoutaná proti Mistrovi a jeho románu o Pilátu Pontském velmi připomíná
útoky vedené proti Bulgakovovi v souvislosti s novelou Osudná vejce, hrami Dni
Turbinových, Útěk či románem Bílá garda. Léty se vžilo, že reálným předobrazem
Markétky byla Bulgakovova třetí žena, která sedíc u lůžka svého muže do posledních
dní zapisovala vše, co jí slepý spisovatel diktoval. Sama Jelena tuto interpretaci,
vytvoření jakéhosi mýtu kolem své osoby, po smrti spisovatele iniciovala. Aniž bychom
ISBN 80-85834-04-9 s. 262
1201-0. s. 500
20
jakkoli zpochybňovali důležitost role, kterou sehrála v závěrečné etapě Bulgakovova
života, dovolíme si v rámci historické objektivity několik poznámek. Láska
a milosrdenství, dva motivy dominující v postavě Markétky, nebyly vlastní pouze jí.
Všechny tři ženy Bulgakovova života inspirovaly a zformovaly obraz Markétky.40
Bulgakov ukazuje složitost pozemského bytí člověka a jeho cesty ke spáse pojaté
jako putování lidské duše (Seelewanderung) k poznání tajemství vesmíru, absolutna,
Boha Alfa - Omegy. Navazuje na romantickou tradici E. T. Hoffmanna (Ďáblův elixír),
G. Meyrinka (Golem) a jiných a byl součástí novodobých hledání na cestách tzv.
„magického realismu,“ který integrací reálna se „zázračnem“ překonával duchovní
jednostrannost zracionalizované civilizace 20. století.41
Kniha má tři velké literární zdroje: zejména je to biblická literatura, a jak už název
vypovídá, Goethův Faust a další díla světové literatury, například Dantovu Božskou
komedii.42 Román tak čerpá nejen z autorových životní a umělecké zkušenosti, jak bylo
již řečeno, ale také z duchovního a kulturního dědictví minulých generací. Jetu spojena
realita , mýtus a fantazie. Dílo se výrazně tyčí v proudu ruské literatury 30. až 60. let
minulého století, přesahuje tak myšlenkové i žánrové hranice doby, v niž vzniklo.
Jeho tvar se hen těžko poddává zařazení do běžných kategorií literárního myšlení.
Problémy začínají už u pokusů o žánrové a stylové určení, které by pak umožnilo
přiřadit je k určitým proudům nebo vrstvám textů. V popředí vyprávění je životní
skutečnost tehdejší doby, s některými jejími stránkami autor polemizuje a napadá je,
většinou satirické nadsázce. To je například literární svět 30. let, scény v jídelně Svazu
spisovatelů, ve varieté nebo v bytech užívaných tajnými službami. Přesto výklad díla
jako reálného obrazu doby s kritickými prvky je vyloučen, nedovolují to dvě další
roviny, autor sám takové chápání záměrně blokuje.
2.2.1 Historie publikování díla
Za svého života autor předčítal ve svém bytě přátelům úryvky z knihy. Mnohem
později v roce 1961 filolog A. Z. Bulins psal dílo o sovětských satiricích a připomněl
40 RYČLOVÁ, Ivana. Michail Bulgakov jinak než z literární encyklopedie. [online]. Praha: 2010, Dostupné na World
Wide Web: <http://virtually.cz/archiv.php?art=6451>
ISBN 80-85834-04-9 s. 262
1201-0. s. 499
21
také zapomenutého autora „Зойкиной квартиры“ и „Багрового острова“. Když
zjistil, že vdova po Bulgakovi stále žije, kontaktoval ji. Ohromený Bulins se tímto
zážitkem podělil s mnohými přáteli. Zanedlouho se v moskevském literárním světě
začalo hovořit o novém velkolepém románě. Tohle všechno vedlo k tomu, že v roce
1966 byla v časopise Moskva publikována okleštěná část románu.
Plná verze vyšla až po smrti Jeleny Sergejevny Bulgakové v roce 1973 a to díky
intervenci Konstantina Michajloviče Simonova, sovětského básníka a spisovatele.
Kompletní text byl publikován v roce 1990.43
2.2.2 Překlady do češtiny
Do češtiny toto dílo přeložili zatím pouze dva překladatelé: Alena Morávková
(překlad vydal poprvé Odeon, 1969), jedná se zatím o nejrozšířenější verzi, která
sloužila i jako podklad pro některé televizní a divadelní inscenace. Překlad Morávkové
byl vůbec prvním překladem využívajícím necenzurované znění a stal se podkladem
několika rozhlasových i divadelních inscenací.
Autorem druhého překladu je Libor Dvořák, poprvé byl vydán v roce 2005
v Odeonu. Dvořák přeložil rovněž podklady pro dabing ruského seriálu Mistr
a Markétka režiséra Vladimíra Bortka. Už na při prvním setkání s textem si můžeme
všimnout toho, jak se od sebe obě interpretace liší. Například básník Bezdomnij, rusky
Бездомный - u Morávkové Bezprizorný, u Dvořáka Bezdomovec. U nás také vyšla
komiksová verze Andrzeje Klimowského , již s pomocí Dvořáka přeložil Viktor Janiš.
I zde jsou patrné rozdíly v překladu základních termínů například Berlioz není
předsedou MASOLITU, ale VŠELIDOLITU.44
2.2.3 Hlavní témata
Jedním z hlavních témat Bulgakovova díla se jeví cenzura, která se projevuje jak
v knize, tak i reálu. V románě je cenzura reprezentována organizací MASOLIT, která
rozhoduje o tom, kdo bude a nebude publikovaný. Autor neustále polemizuje nad
43 Мастер и Маргарита.<httpМастер и Маргарита. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco
(CA): Wikimedia Foundation, 2001 [cit. 2013-03-05]. Dostupné na World Wide Web:
<http://ru.wikipedia.org/wiki/> – překlad vlastní
2001 [cit. 2013-03-05]. Dostupné na World Wide Web http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistr_a_Mark%C3%A9tka
22
ne/existencí Boha, která byla podmíněna i neustálou propagandou ateismu Sovětským
svazem. Podle Dmitrija Peršína, jednoho z badatelů, jenž se zabýval dílem tohoto
velikána ruské literatury, se Bulgakov pokoušel o vytvoření díla dokazující existenci
duchovního světa. To se projevuje jeho neustálými hrátkami s fakty ohledně Ježíšova,
Pilátova a Herodova života. Přesto celé dílo provází neustálá přítomnost vyšší moci -
respektive silnější strany. Kde není přímá narážka na vládu nebo náboženství, tam se
proplétá motiv neustálé přítomnosti ďábla/zla. A z toho vyplývající bezútěšné
zobrazení většiny postav inklinujících ke zlu, páchání nepravostí. Všichni jsme
potomky “zrádce” Piláta Pontského. Naopak Woland sám, i když je zosobněním ďábla,
zas tak zle nepůsobí. Uhlazený, kultivovaný nekoná zlo přímo, ale přes své pomocníky
a o to je horší. Stejně jako u Fausta je hlavním tématem, který provází celý děj,
milosrdenství a láska nejen k partnerovi, ale i k lidem.
Svým nečekaně konvenčním závěrem nás Bulgakov utvrzuje v koncepci
konvenčního příběhu, jeho groteskní smysl. Ale scéna hluboko zasahuje do myšlenkové
konstrukce neboť podporuje představu o „nastolení řádu“, v tomto případě
pohádkového. Zároveň se demonstruje myšlenka o nekončící existenci trestajícího zla,
jehož nositelé a vykonavatelé jen mění podobu a přecházejí jinam. To ovšem má
značný vliv i na vyznění základního příběhu Mistra, který zde konečně dochází k prahu
harmonického klidu, po kterém celý život toužil, neboť ho ke svému bytí potřeboval.
Je to ale zase jen „práh domu“, ke kterému ho Markétka dovádí, nikoli dům sám. Ten
je mimo hranice vyprávění, zde je mu pouze přislíben. Mnohovýznamovost závěru,
a tím i celého románu, se tak dále prohlubuje, mimo jiné v souvislosti s tím, že celá
scéna je opět položena do „tóniny“ operního představení. Dějové a myšlenkové linie
i osudy jednajících postav se v něm uzavírají, ale zase v teatrální, tj. neskutečné
podobě.45
2.3 Společná témata obou děl

Přestože dílo německého autora nesloužilo jako předloha ruskému románu,
můžeme zde najít několik společných prvků, ať už se jedná o popis společenských
poměru té či oné doby, pohledu na víru a slepé uctívání vyšší moci či pouhé vnímání
1201-0. s. 502
23
lásky. V první řadě musíme zmínit postavu Fausta, roztříštěnou v Bulgakovově
románu do několika postav. Na rozdíl od Goetheho Fausta, kde se autor drží
charakteru postavy z bájí. Ani Markétka není naivní submisivní děvče z Goethovy
básně, ba dokonce má některé faustovské rysy.
Důležitý je i neustálý spor “rozumu a citu” o lidskou duši, kterou je člověk ochoten
obětovat za cenu nejvyššího poznání.
Antropomorfizace postav, projekce lidských vlastností do chování zvířat. Ve

Faustovi kočky a opice vaří Faustovi elixír mládí.
„Čarodějnická kuchyně
Na nízkém krbu stojí nad ohněm velký kotel. V páře, z něho vystupují různé zjevy.
U kotle sedí mořská kočka; míchá v něm a dbá, aby nepřekypěl. Mořský kocour
s mláďaty sedí vedle a ohřívá se. Stěny a strop jsou vyzdobeny přepodivným
čarodějnickým nářadím“.46
Bulgakov zase přisuzuje lidské vlastnosti kocourovi Behemontovi.
Třetím v téhle společnosti byl obrovitý kocour, velký jako tele a černý jako saze nebo havran,
s výbojnými husarskými kníry. Trojice zabočila do Patriarchovy uličky a kocour si vykračoval na
zadních… Viděl, jak se to podivné zvíře přitočilo ke stupátku motorového vagónu A, který stál ve
stanici, drze odstrčilo jakousi ženu, která leknutím zaječela, chytilo se zábradlí a dokonce se
pokoušelo vsunout průvodčí desetník oknem, v tom horku otevřeném.47
Oba autoři popisují své hrdiny jako neústupné rebely poukazující na společnost
jako celek tupě přijímající pravdu jedince nebo ideologii jedné skupiny.
Proklet buď mamon, když nás nutí
Otokar Fišer s. 112
nakladatelství, 1987, 500 s. Přeložila Alena Morávková s.40
24
svým zlatem k přeudatné hře,
či pro vilné když spočinutí
nám upravuje polštáře!
Buď réva s hrozny ohnivými,
buď láskou žhnoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra – před jinými
však trpělivost kleta buď.48
„Předstoupil jsem před veřejnost s románem v ruce a to

mě zničilo“, zašeptal Mistr, hlavu skloněnou, a černá čepička
se žlutě vyšitým písmenem M se dlouho a smutně kolébala ze
strany na stranu. Další vyprávění bylo nesouvislé, ale dalo
se z něho vyvodit, že tenkrát Ivanova hosta postihla jakási
katastrofa. „Poprvé jsem pronikl do literárního světa, ale dodnes,
přestože všecko skončilo a mě čeká brzká záhuba, vzpomínám na něj s hrůzou!“ šeptal
významně a zvedl ruku. „Ach, ten mě
zničil, dočista zničil!“ „Kdo?“ vydechl tiše Ivan.
„Redaktor přece. Přečetl můj román a díval se na mě, jako
bych měl zánět okostice.“49
Oba hrdinové se zdánlivě staví proti Bohu a přecházejí se na stranu ďábla, je to

však pouze proto, že oba chtějí pochopit sebe sama, dát se cestou poznání, než se
„plazit na kolenou“.
Což, „onde“., o to nedbám již.

Až tento svět mi rozdrtíš,
svět onen zroď se nebo ne!
Zde z této země prýští moje slasti,
zde toto slunce svítí na moje strasti;
Otokar Fišer s.73.
25
jenom ať smím to všechno ztřásti,
co chce, nechť se potom stane.50
„Jak jsem šťastná, jak jsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abys žil
s čarodějnicí!.“
Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na
rty, na nos i na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných
černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky.
„Vážně, vypadáš teď jako divoženka.“
„Nezapírám,“ odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela
se mi to líbí.“
„No dobrá.“ promlouval Mistr, „ať jsi, co jsi. Báječně! Mě
zas vytáhli z blázince. Ještě, lepší! Dejme tomu, že už
jsme se vrátili, a doufejme, že nás všichni nechají na pokoji.“ 51
Velice zajímavé je i to, jakým způsobem Goethe, i Bulgakov pojmenovali své

hlavní i vedlejší hrdiny Téměř žádný nenese nahodilé jméno, ale všechna mají svůj
význam. Na ukázku bychom představili ty, které se nám zdáli být nejzajímavějšími.
Cizincovo jméno Woland je variantou některých z aliasů samotného ďábla v legendě
o Faustovi. Mefistofeles se tak nazývá ve scéně Valpuržin a noc. Ivan Bezprizorný -
v originále Иван Бездомный - nemající domov.
Ješua Ha Nocri- slovo „Иешуа" staroruského původu a znamená pomoc Boží.
Co se týče literárního plánu, jméno Markétka je spojeno s Margaretou Goethova
Fausta, jméno je převzato z latinského jazyka a znamená perla.
Nazvání hlavního hrdino Mistrem s příznačným M na začátku slova, které nosil na
své čapce, můžeme považovat za stotožnění autora s hrdinou, protože i Bulgakov
v počátcích své tvorby se podepisoval jako "Эм".52
Otokar Fišer s. 33
52 БЕРЕЖНАЯ, Ирина Евгеньевна. Способы номинации персонажей в романе М. Булгакова "Мастер
и Маргарита": diplomová práce. Uljanovsk: Ульяновский государственный педагогический университет,
2008 Dostupné na World Wide Web : <http://studentbank.ru/view.php?id=47378&p=20>– překlad vlastní
26
Stejně jako Goethe, který celý život usilovně pracoval, a snažil se pomocí poznání
posunout se o stupeň výš a toto úsilí promítl do svého životního díla Faust. Co se týče
jmen ve Faustovi, kromě již zmiňované „Perly“ můžeme ještě připomenout křestní
jméno samotného Fausta Heinrich čili „pán domu“. Přestože to není Goetheo zásluha,
za zmínku stojí i zřejmá a dráždivá významová podvojnost hrdinova jména (latinsky
faustus = příznivý, zdárný, šťastný, požehnaný, německy die Faust = pěst). 53
A nakonec to, jak Mistr i Faust z nudy nad životem uvažují nad konceptem smrti,
přestože každého z nich k tomuto vedou jiné důvody.
2.4 Rozdíly
Už samotná prezentace představitelů ďábla je rozdílná, Woland je uhlazený,
kultivovaný, doprovází ho nedefinovatelná aura extravagantní atraktivity, právě proto
jak je oblečený, jaký má výraz, uhrančivý pohled. Kulhá na levou nohu, to je ta, na
které mívá ďábel kopyto. Nemá uznání pro Boha, ale vládne téměř nekonečnými
znalostmi a schopností na toto téma diskutovat. A na to vládně celou enklávu
pomocníků - Azazelo (můžeme se domnívat, že je zde určitá spojitost a andělem
Azazelem), Hella, Fagot, kocour Behemot.
Naopak Mefistofeles vykonává svou “špinavou” práci sám, s minimem pomocníků,
kterými jsou čarodějnice a její kočky či opičí rodina. Co se týče vzhledu, už při prvním
setkání s Faustem Mefistofeles poukazuje na své drahé a krásné oblečení, samozřejmě
proto, aby Fausta svedl na špatnou cestu.
I když se oba autoři zabývají otázkou víry, každý z trochu jiného pohledu. Je to
dáno dobou i všeobecnou náladou, jaká ve chvíli vzniku jednoho či druhého díla
panovala. Bulgakov se prostřednictvím svého románu snaží poukázat na tehdejší
poměry ve společnosti, Woland nemusí představovat jenom Stalina, ale i samotný režim
v tom smyslu, kam přijde nastává chaos a panika.
Kdežto Goetheho hrdina, který je psán v době osvícenství, nechce uvěřit tomu, že
potřebuje vyšší moc, aby mu ukázala správnou cestu životem. Pouze víra sama v sebe
a sebepoznání nám ukáže, jakým směrem se ubírat tak, abychom dosáhli
humanistického ideálu, ať už to znamená cokoliv.
53 KOLÁR, Jaroslav. Historia o životu doktora Jana Fausta. 1. vyd. Praha: Academia, 1989, 152 s., obr. příl. ISBN
80-200-0057-7. s. 11
27
3 Komparace
„Nu dobrá, a kdos ty?“
„Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo
vždy dobro vykoná.“54
Motto Bulgakovova románu Mistr a Markétka.
3.1 Analýza hlavních postav
3.1.1 Woland versus Mefistofeles
Woland
Při vytváření svého Mefista a jeho ďábelské svity nešel Bulgakov cestou
Dostojevského, Čechova ani žádného z jejich dalších moderních převleků. Nepřenášel
svár dobra a zla a jejich paradoxní souvztažnosti do dvojnicky rozpolcených lidských
duší. Neutvářel své ďábelské postavy jako jako halucinaci pomateného vědomí,
ochořelého z neřešitelných antinomií „kantovského rozumu“ (čert Ivana Karamazova),
ani jako projekci snah ideální, byť slabošské povahy o únik ze světa banality do
smysluplnosti a štěstí šílené vize (Černý smích) 55
Bulgakovův Woland je postava svéprávná, samostatná a nezávislá. Nepřichází, aby
bojoval o duši Faustovu, není ztělesněním svodu; vystupuje jako poslední soudní
instance, jako neúprosný, nelítostný a nepodplatitelný anděl pomsty. 56
V úvodu knihy je profesor Woland označovaný jako cizinec a u svých nových
známých vzbuzuje rozporuplné pocity. Brzy se ukáže proč – na jedné straně je
neupřímný a pokrytecký, zároveň umí být, třebaže jen dočasně, ušlechtilý a štědrý.
Protichůdné vlastnosti jeho osobnosti naznačuje také jeho rozporuplný vzhled:
Otokar Fišer s. 62
nakladatelství, 1987, 500 s. Přeložila Alena Morávková. s. 498
28
„Popisovaný nekulhal ani na pravou, ani na levou nohu. Nebyl obr ani trpaslík, ale byl
jednoduše vysoký. Co se týče zubů, vlevo měl korunky platinové, vpravo zlaté. Na sobě
měl drahý šedý oblek a polobotky zahraniční výroby v barvě obleku. Dále šedý baret
posazený švihácky na stranu. Pod paží svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy
pudla. Hádali byste mu něco přes čtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený.
Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně
posazené.“57
Najdeme zde minimálně jeden odkaz k Faustovi – černý knoflík v podobě hlavy
pudla na cizincově hůlce jasně upomíná na první ďáblovo zjevení se doktoru Faustovi
v podobě černého pudlíka, který ten večer bavil společnost v krčmě.
Faust si jej sám přinesl domů a poskytl mu přístřeší, načež se mu Mefistofeles zjevil
ve své pravé podobě. Podobně jako Woland potřeboval pozvání, aby mohl Faustovi
přes práh; Woland a jeho svita pak ale svévolně nakládají s majetky a obydlím všech
okolo, vždy na základě ať už přímé či nepřímé výzvy či přání dotyčných.
Wolandův původ je však dlouho nejasný, zprvu se presentuje jako profesor,
pozvaný na konzultaci, později se představí jako specialista na černou magii. Nese však
bezpochyby znaky vznešeného původu. Několikrát je zmíněna ozdoba jeho hodinek
a tabatěrky – diamantový trojúhelník, snad jako odkaz na vševidoucí Boží oko a tím
Wolandův – Luciferův původně nebeský původ.
Profesor se svými následovníky způsobí v Moskvě značný chaos a zmatek.
„Váš společník byl u Piláta, snídal s Kantem a teď navštívil Moskvu.“

„Může nadělat pěknou paseku! Měli by ho čapnout, nemyslíte?“ 58
Ve Varieté uspořádají Seanci (původně to měla být pravidelná představení) černé

magie a její úplné odhalení, při které nechávají ze stropu padat déšť bankovek
a přítomným dámám nabízejí překrásné šatstvo výměnou za jejich staré svršky, krátce
na to se však setkáváme se zprávami, že po ulicích v okolí Varieté pobíhají neoblečené
29
ženy, a bankovky se mění v bezcenné papírky a viněty od nápojů. Woland nakonec
odhalí Markétě svou pravou totožnost a společně s celou svou skupinou se na černých
koních vrátí do podsvětí.
Můžeme se domnívat, že autor promítl do postavy Wolanda osobu Stalina, ze
kterého si matka přála mít kněze, proto studoval v ruském pravoslavném semináři
v hlavním městě Gruzie Tbilisi. Po navázání styku s místním revolučním podsvětím
však seminář opouští.59 Stejně tak jako Satan, který je vlastně padlým andělem Lucifer,
s původně dobrými záměry.
Zajímavé je, že pouze vypravěč označuje pro čtenáře tuto postavu přímo jako
„Woland“ – osoby v knize o něm vždycky mluví jako o profesorovi, messire nebo
maestrovi. Woland sám toho vykoná fyzicky velmi málo s ohledem na to, jaký chaos
v Moskvě jeho návštěva způsobí. Povětšinou spíše sleduje dění a skutky, které
způsobují a konají jiní. Často sami Moskvané, kteří se ženou za majetkem, nebo pouze
chtějí přežít ve městě, které se tolik změnilo a mění. Uvádí věci do pohybu kladením
obyčejných otázek. Pak už většinou pouze stačí říct jméno jednoho ze své svity a věci
se uvedou do pohybu.
Mefistofeles
Stejně jako Woland je velice sebevědomý a si jistý, že dříve či později dosáhne
svého. Jedná se o cynika, který lidi nemiluje, ale dokáže je litovat. Na rozdíl od
Wolanda, vystupuje Mefistofeles jako představitel pokušení a svodu, jemuž je Faust
nucen čelit.
Oč? Vsaďme se, že se vám ztratí!

Jen dovolení mi dejte,
abych se zvolna vůdcem směl mu státi.60
Goethe mu nepřisoudil roli „ztělesnění naprostého zla“. Zlo v něm se projevuje
59 TUCKER, Robert C. Stalin na vrcholu moci: revoluce shora 1928-41. Praha: BB art, 2000. 1. vydání v čes. jazyce.
ISBN 80-7257-148-6. Přeložil Zdeněk Hron
Otokar Fišer s. 21
30
skrz Faustovy negativní vlastnosti. Už jen to, že si přišel s Bohem jen tak popovídat,
nám neukazuje na typické křesťanské napětí mezi těmito silami. Mefistofeles je však
drzý a až moc familiérní při rozhovoru.
Když se zase jednou, pane, zjevuješ,

a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mě vídal před svou tváří.
Nepotrpím si promiň, na ovace,
i kdybych se tu terčem vtipu stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj patos by tě jistě rozesmál.61
Ačkoli Mefistofeles reprezentuje zlo, je nevědomky nástrojem dobra. To je čtenáři

ukázáno v „Prologu v nebi“, kdy Stvořitel respektuje Mefistofela jako přirozenou
a nutnou součást světa.
Kdyby náhodou někdy zaspala

lidská činorodost a ostražitost
musím se hned rychle postarat, aby dostala
od ďábla k probuzení příležitost.62
3.1.2 Mistr versus Faust
Mistr
Konfrontace příběhu mistra s příběhem Ješuovým ukazuje velké rozdíly mezi
oběma hrdiny i přes jejich spřízněnost. Slova Ješuy o tom, že zbabělost je největší
hřích, jsou protikladem Mistrova úniku z tíživé reality do azylu šílenství.
V ústavu doktora Stravinského vypráví Ivanovi svůj příběh, že býval historikem
Otokar Fišer s. 6.
Otokar Fišer s. 8.
31
v muzeu, žil sám, bez rodiny, a ve volných chvílích překládal, jelikož vládne kromě
mateřštiny pěti dalšími jazyky. Pak nechtěně vyhrál v loterii sto tisíc rublů, dal výpověď,
přestěhoval se a začal pracovat na svém románu. Když však svoje dílo předložil
vydavatelům, setkal se nejlépe s údivem, co ho vedlo ke zpracování tak podivného
tématu. Aniž by vůbec knihu publikovali, několik kritiků ji naprosto nemilosrdně
strhalo. To vedlo k Mistrovým nočním můrám a k tomu, že knihu skoro celou spálil.
Markétka sice kousek zachránila, ale Mistr nabyl nezvratného přesvědčení, že je
nevyléčitelně nemocný a patří do ústavu doktora Stravinského.
„Jsem Mistr. Nemám už žádné jméno“ odsekl s chmurným pohrdáním podivný

host. „Zřekl jsem se ho právě jako všeho ostatního v životě.“63
Tady se snaží na Markétu zapomenout, dokonce když o ní vypráví Bezprizornému,

tak si nedovede vzpomenout na její jméno. Ačkoliv se mu zde podaří ukrást
dobrosrdečné sestře klíče a získá tak volnost pohybu, nevrátí se domů, neuteče,
protože jak říká:
„Omyl,“ namítl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto,

že je to moc vysoko, ale že nemám kam.“64
Je hlavním problémem tvrdého odmítnutí Mistrova románu to, že se běžný ruský

autor odvážil (ačkoli nedávný výherce v loterii bez nutnosti pracovat), obzvlášť
v otevřeně ateistickém Rusku, takto přímo pojmenovat reálnou historickou existenci
Ježíše? Našeptával mu snad příběh sám ďábel? Vzhledem k tomu, že po dopsání knihy
následoval Mistrův pád, jelikož se mu zhroutil vztah, dílo nebylo přijato, dokonce
veřejně pranýřováno v několika novinách, a uvrhlo ho do depresí vedoucích k internaci
v ústavu, dá se předpokládat, že onen neodbytný návštěvník, který mu vnutil los, byl ve
skutečnosti sám Woland, jenž tak dal do pohybu řetěz událostí, přesně tak, jak to sám
naplánoval.
nakladatelství, 1987, 500 s. Přeložila Alena Morávková s. 110.
32
Z románu však není jasné, jak se Mistr v ústavu vlastně ocitl. Zapomněl to autor
zmínit? Nebo se tento detail ztratil při několikerém přepisování? Pravděpodobně ani
jedno z toho: autor snad chtěl nastínit praktiky tehdejší ruské vlády, které, když se jí
někdo znelíbil, tak prostě zmizel. Do ústavu, do gulagu, bez velké možnosti návratu.
Díky množství autobiografických prvků jak v reáliích, tak v osobním životě, je
vcelku jasné, že předlohou pro Mistra je sám Bulgakov. Když se s postavou ve 13.
kapitole setkáváme, je Mistrovi 38 let, přesně tolik bylo Bulgakovovi, když začal román
psát. Těžkou kritiku, která se na román o Pilátovi strhla, lze porovnat s neúspěchem
několika Bulgakovových vlastních románů a divadelních her.
O své životopisných kořenech Mistrovy postavy víme vlastně jen málo. V dopisu,
který Bulgakov napsal v roce 1993 spisovateli V. Veresajevovi, připomíná už
odlehčeným, sebeironizujícím tónem událost z počátku třicátých let: „Už v Leningradě
a teď tady v těch pokojích, kde se nedá ani pořádně dýchat, začal jsem stránku za
stránkou nanovo mastit ten svůj román, který jsem před třemi roky zničil.“
Vzpomínky současníků zase dokládají, že se Bulgakov zejména v posledních letech
života, kdy dopisoval Mistra a Markétku, navíc za okolností velice pohnutých (poslední
úpravy diktoval už slepý a umírající umělec své „světlé královně“, Jeleně Sergejevně
Bulgakovové), hluboce zajímal o lidský osud Gogolův, především o jeho závěrečné,
tragické údobí osudného roku 1852, kdy v pomatení mysli a bezútěšném zoufalství
spálil druhý díl Mrtvých duší.65
Faust
Je znechucený vším co ho obklopuje, ač ve vědě a poznání ještě nedosáhl vrcholu,
cesta na něj už ho neuspokojuje a neláká. Musí se postavit své vlastní existenciální krizi.
Otázky, které si pokládá jako učenec a lékař, zničily jeho vlastní víru i víru v pokrok
lidstva. Otázka, kterou Faust musí zodpovědět je, zda život je cennější než mír, který
smrt nabízí.
Je ztělesněnou transformací celého lidstva od křesťanství k osvícenství. Odvrací se
od nabitých zkušeností a vědomostí a snaží se najít odpověď na stránkách Písma
svatého. Přestože nepřestává být křesťanem, jako renesanční člověk není schopen
33
náboženství chápat tak, jak bylo dosud prezentováno, a snaží se najít nový vzorec
chápání, který by byl bližší jeho mysli.
Nemůžeme s určitostí říct, zda je Faust hrdina či darebák. Jako hrdina se Faust
postaví svému vlastní nihilismus a připouští, že láska pro něj znamená alespoň malou
chvilku klidu a pohody a souznění s přírodou. Přijímá toto uspokojení, i když ví, že to
znamená jeho vlastní zatracení, díky smlouvě s ďáblem. Nicméně ve Faustovi můžeme
vidět také darebáka, protože si nemůže pomoci a je stále zaměřen na svá sebestředná
pokušení, což nutně musí vést k jeho zatracení.
Je nespokojen s tím, co dělá, dokonce přiznává, že své „žáky vodí za nos“. Touží
po spojení s přírodou a návratem k ní, což nás provází celým příběhem v podobě
Ducha (země). V příchodu ďábla do jeho života můžeme vidět určité rozptýlení
z každodenní nudy a nový náboj.
3.1.3 Markétky
Bulgakovova Markétka
Markéta Nikolajevna je Mistrovou přítelkyní, milenkou a partnerkou předtím, než
se dostal do sanatoria. Starala se o něj během doby, ve které co psal svůj román
o Pilátovi, byla jeho největší fanynkou, a velmi těžce nesla jeho neúspěch.
Woland Markétu požádá, aby byla královnou jeho plesu, ona na oplátku žádá po
profesorovi, aby se za odměnu znovu setkala s Mistrem, v čemž jí profesor vyhoví.
Dostane k tomu zlatou krabičku s mastí, kterou se má natřít, a následně tím omládne
o deset let. Na rozdíl od Goethovy básně tedy elixír mládí získá ona, a ne Mistr.
Zároveň se však promění v divoženku a pomocí nově nabyté moci potrestá trýznitele
svého milého – zdevastuje kritikův byt. Chaosem a neštěstím se kochá, ale vystrašené
dítě v ní probudí nepoznané mateřské city a uchlácholí ho ke spánku.
Předlohou Markéty je bezpochyby Bulgakovova třetí manželka Elena Sergejevna.
Tak jako Mistr a Markéta, i oni oba byli v jiném manželském svazku, když se potkali
nedaleko ulice Tverské (román i realita), a oba se do sebe okamžitě zamilovali. Markétě
v manželství něco chybělo, a i když měla svého muže ráda, byli bohatí a ona nemusela
v životě pracovat, přesto nebyla šťastná. Jako obžaloba buržoazní nečinnosti potom
34
vyzní obrat v Markétčině životě, která se začne cítit spokojená až v momentě, kdy
chodí uklízet do Mistrova bytu, vaří na jednom vařiči a vyšívá mu při svitu svíčky
monogram na čepici.
Sdílí některé charakteristiky s Faustovou Markétkou – je upřímná, věří ve svého
partnera až do konce, dá se také říct, že díky čarodějnictví sejde na scestí tak, jako její
předloha, když nedokázala dodržet pravidla morálky tehdejší společnosti a počala
s Faustem dítě. Woland však zároveň Markétě v knize říká „královno Margot“, což by
odkazovalo na Markétu z Valois, která naopak děti mít nemohla a její manželství
s Jindřichem IV. Navarrským bylo z toho důvodu anulováno.
Goetheho Markétka
Od první scény je symbolem nevinnosti a mládí. Přestože jí Faust s Mefistofelovou
pomocí svede, ona sama v tom nevidí nic špatného, protože hledá pouze pravou lásku.
A zde se projevuje její bezmezná láska a Faustovo egoistické jednání. Po té, co
Markétka otěhotní, jí nečeká nic dobrého. Je zabit její pomstychtivý bratr, celá vesnice jí
zavrhne, protože v sobě nosí bastarda a příliš zbabělý Faust raději prchá.
Její upřímná a neotřesitelná víra v Boha ji však spasí.
Markétka
Tvá, otče, tvá jsem! Zachraň mne!
Andělé! Vy zástupové posvěcení!
Kol mne se klaďte k mému zachránění!
Jindro! Mám z tebe hrůzu!
Mefistofeles
Je odsouzena!
Hlas shůry
Je zachráněna!66
Otokar Fišer s. 250.
35
3.2 Charakteristika vedlejších postav
3.2.1 Vedlejší postavy románu Mistr a Markétka
Korovjev
Mág, regenschori, dlouhán v kostkovaném obleku, s rozbitým skřipcem, výmluvný
vtipálek a sám o sobě kouzelník. Moskvanům se presentuje jako Profesorův tlumočník,
ačkoli ho nikdo tlumočit neviděl. Zároveň rád zdůrazňuje, že je našincem, čili rodilým
Rusem, který pouze pomáhá cizinci. Je až přehnaně srdečný, žoviální a vemlouvavý;
náladu však dokáže změnit jako mávnutím kouzelné hůlky. Při odjezdu z Moskvy
Markéta uvidí jeho pravou tvář.
Behemot
Korovjevův věrný kumpán při všech alotriích. Černý kocour, někdy nazývaný
Kňour, chodí po zadních a podivuje se všem, které překvapí jeho polidštělé chování
v kocouřím těle. Je stejně jízlivý jako Korovjev, ne však stejně otrhaně elegantní. Chová
se mnohokrát jako klasický macek, líný, záludný. Pravá tvář naducaného kota se ukáže
být pohublý mladík, páže, nejlepší šašek, který kdy existoval. Věčnost v kočičí srsti ho
ale také odsoudila ke smutku.
Azazelo
Podivný pajdavý zrzek s vyčuhujícím špičákem, jedno oko zakalené, skřehotavý
hlas, se asi nejvíce přibližuje představě ďábla, nebo aspoň jeho případné personifikaci
na povrchu zemském. Jeho pravá tvář před branami pekla není ale zdaleka tak
odpudivá, je to chladně pravidelná, sivá tvář démona – vraha z pouště. Můžeme v něm
vidět další parafrázi na druhého z padlých andělů Azazela.
Jeho ztvárnění přesně odpovídá stylové konvenci. A je na něm vidět vliv tradice.
Na rozdíl od středověku je kočka později vnímána jako příjemný domácí mazlíček.
Ovšem právě Kňour je zde špinavý, ošklivý a provádí nejhorší skopičiny.67
1201-0. s. 501
36
Hela
Mrtvá nevěsta pekelné svity je občas panskou v zakletém Berliozově bytě, občas
kumpánem a společnicí při zločinech a nepravostech celé skupiny. Pomáhá dámám se
začarovanými oblečky při seanci ve Varieté, společně s kocourem zbijí šťouravého
Varenuchu, vystraší bojácného Rimského. Vždycky mrtvolně bledá, šedivě studená, má
po těle spoustu jizev, u kterých se dá jen odhadovat, kde se vzaly.
Na všech členech svity vyniká zrůdnost, obludnost, nenormálnost spojená

s přízemností a dalšími zápornými vlastnostmi. Druhá stránka jejich podstaty vynikne
při náhlé proměně v závěru románu, kdy mizí jejich světsky ubohá a nepříjemná maska
a získávají zpět svou nezemsky krásnou podobu. Avšak i zde lze najít složité,
transformované spojení s realitou (například krutý trest pro rytíře, který nevhodně
zažertoval, znamenal v situaci 30. let detail více než symbolický). 68
Bezprizorný
Ivan Nikolajevič Potápka, přítel Berlioze a posléze v sanatoriu Mistrův, je
neúspěšným básníkem, který potřeboval setkání s ďáblem, prožitek přítelovy smrti
a pobyt v blázinci na to, aby si uvědomil, že dobrým básníkem nikdy nebude. Je však
důležitým svědkem událostí, komentátorem se selským rozumem, můstkem mezi
postavami vzdělaného Berlioze, učeného profesora a průměrného Moskvana. Jako
vypravěč příběhu je však jediný, kdo se setkání s peklem vyjde se zdravou kůží; po
skončení všech událostí přestane psát, přijme Mistrovo původní zaměstnání a žije
relativně spokojený život, pouze každý jarní úplněk sklíčeně vzpomíná na události,
které zasáhly do života jeho i mnoha dalších lidí.
Berlioz
Redaktor a předseda výboru MASOLITu, který jako první odhalí, ale bohužel také
pocítí přítomnost ďábelského profesora. Je mu předpovězeno zemřít obzvlášť
bizarním a komplikovaným způsobem, ani po smrti však nenalezne klid. K vystavení
jeho znetvořené tělo převezou do domu spisovatelů, někdo však ukradne oddělenou
1201-0. s. 501
37
hlavu – později se čtenář dozvídá, že samotný Woland si Berliozovu mrtvou lebku
opatřil jako doplněk na svůj pekelný bál. Také jeho byt zůstane zdrojem zmatku,
chaosu a nepravostí, a to zdrojem doslova. Profesor se svou svitou se v něm totiž
ubytují, a uvalí na něj magické kouzlo. Byt se tak zdá jednu chvíli jako obrovský sál se
sloupořadím, útulná hala se sálajícím krbem nebo tropická předzahrada pro plesový
pavilon.
3.2.2 Vedlejší postavy tragédie Faust
Wagner
Faustův protipól, představující všední učenost. Jeho naivita a hloupost kontrastuje
s Faustovou vznešeností a provokuje ho k ironickým odpovědím na jeho dotazy.
Marta
Markétčina sousedka, podporuje jí ve vztahu s Faustem. Sama touží po lásce, tak se
nechává svádět Mefistofelem.
3.3 Srovnání podobných motivů

Už samotný název první kapitoly „Nikdy se nepouštějte do řeči s cizími lidmi“ 69
navozuje atmosféru soudobého Ruska, potažmo velkoměst jako Moskva, kde se příběh
z velké části odehrává. Ironicky odkazuje na tehdejší myšlení většiny obyvatel, na jejich
ne bezdůvodný strach ze špionáže, kontrašpionáže i obyčejného udavačství. Je také
počátkem hry autora se čtenářem; vypravěč používá techniku přímého oslovování
čtenáře a vytváří tím vlastní postavu v ději, o které není jasné, jestli bude znát všechny
podrobnosti příběhu nebo je bude odkrývat společně se čtenářem. Postupem času se
tak prolínají roviny, ve kterých zná vypravěč každou myšlenku postav, a momenty, kdy
je sám jedním z účastníků děje s omezenou znalostí detailů, známých například pouze
z doslechu.
Příchod ďábla je u vnímavého Berlioze ohlášený tupou bolestí u srdce:
Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala
38
výhradě Berlioze. Naráz přestal škytat, srdce se mu rozbušilo
a na okamžik se kamsi propadlo. Po chvilce se vrátilo na
místo, ale jako by se v něm uhnízdila jakási tupá jehla.
Navíc Berlioz pocítil bezdůvodný, ale tak silný strach, že
by nejraději vzal nohy na ramena a pelášil z Patriarchových
rybníků.70
Témata rozhovoru se točí kolem historické existence Ježíše. Berlioz

s Bezprizorným ještě upozorňují na úplnou svobodu a beztrestnost bezvěrství v Rusku,
za což jim profesor z celého srdce děkuje. Pokládá však otázky:
„Ale smím se vás zeptat“, pokračoval po chvilce neklidného uvažování cizí host, „co
potom s důkazy o boží existenci, kterých je, jak známo, rovných pět?“ 71
I příchod Mefistofela změní celé scénu, ta upadne do mlžného oparu. Okolí ztemní
a stejně tak usedne temnota i na srdce Fausta.
Stejně se ptá i Faust, jeho důvody však nejsou politická výchova, ale pocit osobní
marnosti nad konečností svého vzdělání a nenaplnění svých snů a cílů.
Titul majstra, ba doktora mám,

vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let -
a dovedu jen jedno pověděti:
je možné, abychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí.
Sice chytřejší, než ti hňupi doctores,
škrabáci, kněžouři et profesores,
z pochyb a svědomí nemám já strázně,
z ďábla a pekla necítím bázně,
nakladatelství, 1987, 500 s. Přeložila Alena Morávková s.10.
39
však zato se trmácím pořád v smutku,
nenamlouvám si, že znám co vskutku,
nenamlouvám se, že poučovat
dovedu lidi polepšovat.
Jsem bez statku, jsem bez bez jmnění
a svět mne nezná necení -
tak ani pes by nežil dál.72
Vracíme se k románu Mistr a Markétka, kdy při hovoru o bezcílnosti života,

respektive jeho konci, cizinec zažertuje o tom, že tak jako jedny stihne nemoc, jiný
přijde o hlavu pod koly tramvaje. Tohle je jen jedna z mnoha následujících předpovědí,
které profesor průběžně odkrývá, všechny se plní s děsivou přesností a naplňují úvodní
epigraf z Goetheho – i když jim občas předchází něco dobrého, naplnění je vždycky
tragické.
Ve druhé kapitole se skokem čtenář nachází v Herodově paláci v Jeruzalémě.

Později se čtenář dozvídá, že to Woland vypráví svým dvěma posluchačům příběh,
který napsal Mistr.
Pilát Pontský má před sebou soud s několika uvězněnými tuláky a o jejich osudu se
radí s neznámým v kápi. Je jím snad Woland, ďábel? Mezi zadrženými je i Ješua Ha-
Nocri , který během následného výslechu odhaluje dva významné detaily: že pokud je
něco zapsané, stává se to potom oficiální pravdou.
„Naposledy tě varuji: přestaň se vydávat za blázna, buřiči. Pokračoval Pilát měkce

a nevzrušeně. Záznamů o tobě moc nemáme, ale i ta troška stačí, abys byl
ukřižován.“73
Ješuova osobní pravda je neslučitelná s oficiálním římským pohledem a potom

můžeme vidět, že v této pasáži je zdůrazněna důležitost jedince a jeho situace na určení
Otokar Fišer s. 24
40
pravdy. Pilátovým hříchem je pak zbabělost, když dává přednost oficiální pravdě před
osobní svobodou. Ješuova empatie a jeho odvolávání se na vládcovu lidskost téměř
slaví úspěch a očistí ho – tedy až do té doby, kdy Pilát objeví další psané obvinění, že
Ješua kritizoval Césara, což je zrada trestaná smrtí. Pilát má přesto tohoto „filozofa“
rád a tak mu nepřímo nabízí ultimátum – lhát nebo zemřít. Mistr zde ukazuje, že naději
na spasení nosíme každý v sobě.
Bulgakov ví, že lidé se vždy vydají na cestu nejmenšího odporu, čímž popřou sebe
sama ve prospěch hromadných ideologií. Ukřižování Ješuy je předzvěstí nového
náboženství, které bude požadovat čiré následování a ne vlastní invenci. Což může být
spojeno i s komunistickým režimem, kde vyčnívat z davu bylo nežádoucí.
Také Goethe se zabývá otázkou spasení prostřednictvím Markétky, kterou
znepokojuje Faustova neúcta k Bohu a křesťanství.
Tím naplň a rozvlň prsa svá

a citem , jen citem-li duše tvá,
pak nazvi to, jakkoli chceš: srdce či štěstí, láska, bůh!
Já nemám pro to jména!74
Bezprizorný se dál snaží skupinu pronásledovat, napadne ho místo, kde by je

mohla najít. Na oné adrese kromě nahé občanky v koupelně však nikoho nenachází,
chytře si však s sebou bere obrázek ikony. Dále tedy pátrá a zamíří k řece, kde
předpokládá s naprostou jistotou, že se s profesorem setká. Nad tímto myšlenkovým
pochodem žasne i vypravěč, v tuto chvíli téměř součástí děje, smutně však konstatuje,
že se básníka nemá kdo zeptat, proto se důvod jeho rozhodnutí nedozvíme.
Bezprizorný se nicméně rozhodne pro koupel v noční řece, a důvěřivě svěří svoje
svršky neznámému vousáči, který zmizí, jen co se Ivan ponoří do vody. Je taky jedním
z převtělení někoho z oné ďábelské skupiny?
Zajímavé je, že se tu v krátkém sledu objevují výrazně náboženská témata, jako je
očistná koupel v řece jako při křtu, nebo když se otevřeně nevěřící básník vyzbrojí
nalezenou ikonou.
41
Nejen Mistr a Markétka, ale i Faust je protkán náboženskými motivy:
Sbor andělů
Spasitel vstal vám,
okovy smrti střásá,
útěchy přál vám,
vykoupil vás.75
…
Všichni se sluní, rozradováni;
slaví dnes Páně zmrtvýchvstání,
neboť k životu vstali sami.76
Domníváme se, že i motivy přírody jsou v obou dílech velmi důležité.

V Bulgakovově románu působí jako největší kontrast letmé přenesení scenérie do
klidných lesů kolem sanatoria doktora Stravinského, vyvolávajících ve čtenáři dojem
klidu.
V Goetheho díle je spojení a provázání s přírodou mnohem silnější. Celou první
částí knihy nás provází „Duch země“ se kterým Faust někdy až na pokraji deliria
rozebírá podstatu života, lidského bytí či snažení.
Duch
Prouděním života, vichrem dění,
vzhůru a dálů a sem a tam
vám a tkám
zrození – hrob-
věčný oceán,
ohnivé vání,
kolotání a proměňování.
42
Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,
a tkám- tkám božstva živoucí háv.77
Dostáváme se k tomu nejdůležitějšímu a to motivu lásky. Stejně jako Faust i Mistr

vidí svou budoucí milou spěchat po ulici s náručí květů. Odhodlává se ji oslovit, váhá
stejně jako Faust, na rozdíl od něj Mistra osloví aktivně Markéta sama. Od toho
okamžiku se však stanou nerozdělitelnou dvojicí, Markéta Mistrovi tvrdí, že se milovali
ještě předtím, než se potkali, on naopak úplně zapomíná, že byl kdy ženatý. Faustovi
ke svedení Markétky musí dopomoci Mefistofeles, přesto se mezi nimi vytváří velice
silný cit. V obou dílech si můžeme všimnout oddané lásky a neochvějné víry ve svého
partnera obou z Markétek. Stejně jako Bulgakovova Markétka se pro Mistra obětovala
tím, že přistoupila na jeho podmínky, Goetheho Markétka raději volí smrt a vykoupení
jak sebe sama, tak i Fausta, než záchranu s pomocí pekla. Domníváme se, že toto jsou
právě ty momenty, které nám odpovídají na otázku: „Kam až jsme schopni zajít,
abychom dosáhli svého?“
Podobnost shledáváme i v prostředcích jaké hrdinové používají, aby se dobrali
toho, po čem touží: Podle instrukcí se Markéta začne natírat kouzelným krémem. Už
po chvíli začne pozorovat změny v obličeji a následně po celém těle omládne. Na
rozdíl od Goethovy básně, kde elixír mládí vypije sám Faust, aby získal lásku mladinké
Markétky. Markéta Nikolajevna však nejenom omládne, ale zároveň se z ní stává
divoženka, čarodějnice, kdežto z Fausta se stává elegantní pán.
Po té, co Woland splnil svůj slib, se Markéta a Mistr probouzí do syrové reality.
Jistě, jsou spolu a jsou volní, ale Mistr je poznamenaný pobytem v sanatoriu a Markéta,
byť mladá a překrásná, zůstala nespoutanou divoženkou. Pořád se milují, ale
nedokážou k sobě najít cestu, nastolit tu křehkou rovnováhu, která ve sklepním bytě
vládla předtím. Uvítají tedy návštěvu starého známého Azazela, který jim přináší
lahodné víno, stejné, jaké pil prokurátor Judeje. Napijí se, vzápětí se však oba skácí
k zemi mrtví, aby se v tu samou chvíli zase zvedli obživlí, Markéta dočista ztratila své
divoké čarodějnické rysy. Přesto, že na pozemském světě je nečeká nic dobrého, našli
vykoupení. Po vypití jedu vzývají z mrtvých a odebírají se do věčného domu spokojení
43
a smíření. V podstatě stejného prostředku užívá i Faust zlomený smrtí Markétky,
požívá nápoj zapomnění a Mefistofeles ho přenáší do starověké antiky, aby tam našel
uspokojení v náručí trojské Heleny.
Ani jedna z knih nekončí v duchu faustovského příběhu. Oba hrdinové se vyhýbají
zatracení a jsou vykoupení.
44
4 Mannův Faust
Jestli se zabýváme faustovskými motivy v díle Bulgakova, rozhodně stojí za zmínku
gigantické dílo největšího zjevu německé literatury 20. století Thomase Manna Doktor
Faustus. Stejně jako dílo Bulgakova i Mann protkal svůj příběh autobiografickými
prvky.
Mannův nejvrstevnatější, nejsložitější a nejosobnější text přišel autora „nejdráže“,

poněvadž do něho vložil „nejvíce krve a potu, své nejhlubší já, v jakési divé
bezohlednosti a rozdrásanosti, na niž nikdy nezapomenu“. „Na této knize lpím jako na
žádné jiné,“vyznal se rok před smrtí. A pokud jde o jejího hrdinu Adriana Leverkiihna,
„nemiloval jsem žádnou svou pomyslnou postavu tak jako jeho, ani Thomase
Buddenbrooka, ani Hanse Castorpa, ani Aschenbacha, ani Josefa, ani Goetha z ,Lotty
ve Výmaru'.“ Jiří, Johann, Jindřich Faust, hrdina mnoha legend, ústních i písemných,
byl současníkem.
Proč Mann sahá rovnou po nejstarším literárním zpracování legendy? Proč se
neopřel o nejproslulejší verzi Goethovu, proč ne o podobu, kterou látce dal Lessing,
Miiller, Klinger, Tieck, Chamisso, Grillparzer, Arnim, Grabbe, Heine, abychom uvedli
ty nejznámější? Důvod je zřejmý: pouze u dvou z nich u Klingera a Grabbeho, jsou
jakési těsnější spojitosti s obecnými událostmi jejich doby, u všech, počínaje Lessingem,
je figura Fausta obdařena prvky převážně pozitivními a hlavní hrdina nepropadá peklu.
Thomas Mann ovšem pro svého protagonistu žádnou spásu nevidí. Jeho koncepce, už
od první zmínky, má jiné souvislosti a jinou symboliku: „Půjde tu o touhu vymknout se
vší maloměšťáckosti, průměrnosti, klasičnosti, apollinskosti, střízlivosti, pilnosti
a věrnosti a dospět k mámivé uvolněnosti, smělosti, dionýskosti, genialitě, přesahující
meze měšťáctví, ano přesahující meze lidského – především subjektivně, jako prožitek
a zpitou vystupňovanost svého Já, bez ohledu na to, zda okolní svět je schopen něco
takového sdílet.“ Jeho koncepce ovšem znamená: přesáhnout meze měšťáctví (které
kořenilo v reformaci) může jednotlivec, který je schopen ono měšťáctví reflektovat,
avšak sám je v zajetí jeho limitů daných původem, výchovou, prostředím, pouze za
pomoci vnější síly: a protože ony limity hodlá přesáhnout právě v rámci své určenosti
45
měšťáctvím, může povolat na pomoc pouze vnější sílu negativní, zhoubnou. 78
Ve svém díle se Thomas Mann neustále vrací k problému tvůrčí kreativity
a geniality. Jak se vyjádřil Tonio Kröger v roce 1903: „Jak se oslabilo jeho zdraví,
zostřila se jeho uměleckost a stal se vybíravým, vybraným, skvostným, jemným,
dráždila ho banálnost a stal se nanejvýše citlivým v otázkách taktnosti a vkusu.“
Pregnantně to vyjádřil v Doktoru Faustusovi o 40 let později: „Génius je v nemoci
hluboce obeznámená, z ní vytvářející a jí k tvůrcovství dospívající podoba síly životní.“
Stejně jako Mistr a Markétka je toto dílo psáno na motivy legendy o Faustovi, Tak
jak se Michail Bulgakov zabýval Ruskem v době 30 let, Thomas Mann nám
zprostředkovává obraz Německa v první polovině 20. století a především o roli umělce
v dnešní společnosti. Příběh vypráví gymnazijní profesor Zeitblom o svém příteli,
hudebním skladateli Adrianu Leverkühnovi. Ten je nakažen těžkou chorobou, která
v tomto případě supluje Faustova Mefistofela. Stejně jak můžeme vidět obraz tehdejší
ruské společnosti, jak jsme se již zmínili v předchozí kapitole: nelítostné potrestání
rytíře za nevhodný vtip, tak Mann prostřednictvím údělu skladatele Leverkühnova
symbolicky ukazuje katastrofu Německa nakaženého hitlerismem.
Německo, s lícemi hekticky zrudlými, tehdy vrávoralo na vrcholu zpustlických vítězství a chystalo
se dobýt svět díky jediné smlouvě, již hodlalo dodržet a na niž se kdysi upsalo vlastní krví. Dnes,
v objetí démonů, jedno oko si zakrývajíc dlaní a druhé třeštíc do toho děsu, řítí se dolů, od zoufalství
k zoufalství. Kdy dospěje až na dno onoho jícnu? Kdy z nejposlednější beznaděje zasvitne paprsek
naděje, zázrak to, který přesahuje jakoukoli víru?79
Hudebník s darem od Boha díky své nemoci zešílí, před tím však uzavře smlouvu
s ďáblem, aby spasil evropskou kulturu, která se nachází v krizi a jeho geniální výtvor
by ji zachránil. Stejně jako Mistr i Adrian, svým dílem popírá všechny hudební
stereotypy. A je svým dílem naprosto pohlcen, není schopen se od něho odpoutat,
přestože ho práce na něm ničí a zbavuje zdravého rozumu. Stejně tak jako Mistrův
lidský i umělecký osud byl literárně i psychologicky zakotven v šílenství“muže se
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986, 548 s. Přeložil Karel Hanuš s. 281
46
špičatým ptačím nosem“, pohlceného jediným dílem, které mělo obsáhnout pravdu
světa. Osamělý podivín s jasnozřivýma očima, zděšenými reakcemi na svá díla,
romantik trýzněný malostí poměrů, vadami a hříchy světa, bídou a rozpolceností
člověka, také chtěl přece komediálním mystériem. Otřást svědomím lidstva; nakonec
však vysílen nadlidským úsilím a nelidským vypětím, propadl zoufalství. 80 Stejné pocity
můžeme nás můžou ovládnou při čtení Doktora Faustuse, kdy hudebník naprosto
posedlý svým dílem není schopen se od něho odvrátit.
Jeden osamělý muž spíná tu své ruce a říká: Bůh buď milostiv vaší nebohé duši, příteli.81
Můžeme se domnívat, že pro vytvoření svého díla se Bulgakov nechal inspirovat

nejen Faustem, ale také tragickým příběhem Adriana Leverkühna.
47
Závěr
Hlavním úkolem naší práce bylo pokusit se porovnat dva příběhy s faustovskou
tematikou, kdy každý příběh pochází z jiné časové epochy a najít podobné prvky, které
by byly platné pro jakoukoli dobu. Vzhledem k tomu, že každá doba si nese jiné
vnímání okolností i zpracování faustovského tématu se odlišuje. Nejen postava Fausta
se vyvíjí, ale mění se i prostředí a celková nálada díla.
Bulgakov propojuje postavy Mistra s Ješuou Ha-Nocrim do jedné osoby. Vytváří
z nich moralisty, kteří naivně káží o morálce a snaží se najít dobro v lidech. Přitom však
akorát upozorňují na sebe a staví se do role obětí, které musí trpět, aby ostatním došlo,
jaké udělali chyby a pokusili se o jejich nápravu. Tímto pojetím se odklání od
klasického pojetí Fausta jako nenapravitelného hříšníka směřujícího k peklu. Samotné
vykoupení Mistra a odebrání se do věčného domu nám o tom vypovídá.
Ani Goethův osvícenecký Faust nezapadá do původní šablony. Jeho postava se
vytrhne z pekelných drápů díky svému nesobeckému jednání a všeobecně prospěšnému
cíli. Téma „smlouvy s ďáblem“ se v jeho díle stalo výrazem obrovské snahy
nezávislého člověka, neomezené touhy po poznání, žízni po plnohodnotném prožití
života. Dlouhá cesta a zkušenosti, které na ní Faust nabral, ho vedou nakonec
k prozření a následně i vykoupení.
Odvážné metamorfózy Goethových obrazů, posuny charakterů a především nový
motiv vykoupení to vše odlišuje Goetheho dílo od všech předešlých.
V obou dílech jsme našli mnoho společných motivů více či méně spolu
souvisejících. Některé odkazy Goetheho Fausta jsme mohli pozorovat i v románě
Bulgakova. Mezi ně patří i zmiňovaná antropomorfizace postav, jméno Bulgakovova
ďábla Wolanda, které je jedním z aliasů Mefistofela, knoflík s černým pudlíkem, ve
kterém můžeme vidět úvodní podobu Mefistofela, když vchází na scénu s Faustem.
Omlazující koupel v případě Fausta a krém mládí, který použila Markétka, to všechno
jsou společné motivy, které nám ukazují na podobný základ, na kterém byla díla
vystavěna.
Přesto musíme říct, že každé dílo má jiný nádech. Což je ale právě to, co dělá každé
dílo unikátním, protože vytváří-li autor skutečně dílo tvůrčí, jeho inspirace předchozím
48
nespočívá v otrockém přepisování nebo pouhým postavením všech prvků do opozice.
Z Fausta na nás prýští čiré roztrpčení od samého počátku roztrpčení
a nespokojenost s tím, jak hlavní hrdina nakládá se svým životem. Celé dílo má nádech
sarkasmu a na každé dobré věci vždy autor najde nějakou skvrnu. A přes všechny tyto
nihilistický laděné prvky docházíme s hlavním hrdinou do zdárného konce. Můžeme se
domnívat, že právě doba rozpuku osvícenství, víra ve schopnosti člověka a především
touha po poznání, kterou je toto období charakteristické, je i hnacím motorem celého
díla.
Román Mistr a Markétka, který vzniká o 200 let později v naprosto odlišné kultuře,
od samého začátku působí až groteskně. Bulgakov popisuje všednodenní dění
v komediálně nadlehčené formě a přitom dílo neztrácí svou mystiku. Groteskní metoda
ztratila u Bulgakova výsadní právo na ztvárnění životní reality. Mistr sice vystupuje na
stránkách románu v groteskním reálu blázince a v groteskně zubožené, žalostné
podobě, ale právě v této podobě pronáší románem v jádře filozofické téma pravého,
velkého umění, jeho zdrojů, smyslu a poslání. Ani Markétčina dobrodružství nejsou
zbavena groteskního nádechu (běsnění novopečené vědmy v době její Valpuržiny noci,
kdy účtuje s hlavním viníkem Mistrovy tragédie), ale grotesknost nesnižuje, spíše
odstiňuje a umocňuje lyrické téma Markétčiny lásky a oběti 82 Co se týče příběhu
Ješuova, jeho prostřednictvím nám předává mravní poselství, stejně jako Goethe
prostřednictvím příběhu života a smrti Markétky.
Věnovali jsme jednu samostatnou kapitolu i krátkému představení a zamyšlení nad
tím, zda se Michail Bulgakov oři zpracovávání své knihy nechal inspirovat i dílem
Thomase Manna Doktor Faustus. Podobné prvky jsme v obou dílech našli, vzhledem
k tomu, že to nebylo předmětem našeho práce ponecháváme závěry dalším
zkoumáním.
Závěrem bychom tedy chtěli říct, že ač na podobném základě s podobnými prvky,

se hlavní myšlenky obou děl v mnohém liší. Goethův Faust ztělesňuje drama
základních otázek, s nimiž život člověka konfrontuje od nejstarších dob do současnosti:
hledání smyslu existence, touhy po lásce a poznání a především po tom, co přesahuje
lidskou smrtelnost. V Bulgakovově moderní „běsovské historii“ můžeme pozorovat
49
konfrontaci a místy až karikaci všech těchto starých témat.
Proto se přikláníme k názoru, že v díle Bulgakova můžeme najít Faustovské prvky,
přesto se domníváme, že toto dílo nebylo hlavní motivací pro vznik románu Mistr
a Markétka.
50
Resumé
Темой нашей бакалаврской работы мы выбрали Фаустовские мотивы
в романе «Мастер и Маргарита». Нашей главной задачей было попытаться
сравнить две разные истории с фаустовской тематикой, причем каждая история
относится к другой эпохе и была создана при других условиях. Мы решили
найти общие элементы, относящиеся к обеим эпохам. Принимая во внимание то,
что для каждой эпохи свойственно иное восприятие действительности, в разных
произведения по-разному обрабатывается фаустовская тема. Необходимо
отметить, что развивается не только образ самого Фауста, то также меняется
окружающий мир и общее настроение целого произведения.
В данной работе нами был выбран конфронтационный (сопоставительный)
метод, позволяющий сравнивать ключевые элементы данных произведений.
Данная работа подразделена на главы, в логическом соответствии от общей
информации к конкретной. Данная работа посвящена как развитию главного
героя, так и изображению дьявола в разные эпохи.
Во вступлении нами было объяснено, почему мы выбрали именно эту тему.
Данная история заинтересовала нас уже только потому, что была многократно
использована в литературе. Бесспорно, образ доктора Фауста многогранен
и привлекателен и именно это позволило многим авторам обыграть хорошо
знакомую историю по-новому, так что читатель был заинтересован. История
доктора Фауста – бессмертна и актуальна в любые времена именно потому, что
ее источники скрываются в далеком прошлом, но уроки из этой истории мы
можем извлечь и сегодня. Стремление Фауста к знаниям и богатству свойственно
каждому смертному человеку в любые времена. Именно история доктора Фауста
демонстрирует нам то, как далеко способны зайти люди, желая исполнить свои
мечты .
Принимая во внимание то, что данная история повлияла на многих
зарубежных и чешских авторов, мы выбрали два основных произведения
мировой литературы – «Фауст» Иоганна Вольфганга Гете и «Мастер
и Маргарита» Михаила Булгакова.
51
В основной части мы в первую очередь, сосредоточились на истоках легенды
о Фаусте и ее постепенном распространении в литературе. С фигурой Фауста
связан целый ряд античных, средневековых и современных героев, например,
Прометей, соперничавший с богами, Пигмалион художник, который хотел,
чтобы его произведение ожило, самаритянский волшебник Симон Волхв. Все
они могут относиться к историческим или же мифологическим прообразам,
ставшими архетипами для более позднего возникновения легенды о Фаусте.
В эпоху Возрождения и Барокко появились такие произведения как Гримуа́ р,

или гримория (фр. grimoire, от фр. grammaire) — книга, описывающая
магические процедуры и заклинания для вызова духов (демонов), авторство
данной книги приписывалось Йохану Фаусту. В связи с тем, что в это время вера
в чудеса заметно ослабевает, фигура доктора Фауста оказывается в центре
внимания, как символ человека, освобожденного от средневекового смирения,
чья уверенность перерастает в высокомерие и становится символом тщеславия.
В этот период Фауст все же еще остается дураком и негодяем. Таким образом, во
все времена у Фауста было большое количество близнецов или двойников
и многие его предшественники считались людьми известными и важными.
Предыстория фаустовского мифа чрезвычайно разнообразна, и в разные
исторические периоды фаустовская легенда претерпевает определенные
изменения. Именно это позволяет нам лучше определить его основные черты.
Основным источником информации в этой части стала книга коллектива
авторов под руководством Ружены Гребеничкове «Книга о Фаусте». Кроме того,
интересными и полезными оказались книги « История о жизни доктора Яна
Фауста» Милана Копецкого, а также немецкое кукольное представление «Доктор
Фауст» Евгения Стокласа
В следующих главах мы приступили к анализу ключевых произведений –
«Фауст» Иоганна Вольфганга Гете и «Мастер и Маргарита» Михаила
Афанасьевича Булгакова. В первую очередь, мы рассмотрели историю
возникновения обоих произведений, проанализировали исторические события,
повлиявшие на восприятие и оформление темы. Кроме того, мы нас
интересовали и переводы данных произведений на чешский язык.
52
Нам стало понятно, что ключевым вопросом является не только религия, вера,
страх перед Богом, но и постоянное стремление к преодолению границ
познания, которые могут ограничивать наше дальнейшее развитие. Так у Фауста
появляется чувство, что ему некуда дальше идти, что он не развивается, несмотря
на то, что далеко не во всех сферах он достиг совершенства. Увы, это уже его не
наполняет. С другой стороны, полученные знания, защищают его от фатальной
веры во что-то, что невозможно понять или рационально описать. Мы работали
не только над общими темами этих двух книг, но также над пониманием образа
дьявола, развитием главного героя и отношением к Богу и вере.
При сравнении содержания, мы узнали, что несмотря на то, что оба автора
занимались, например, вопросом веры, каждый имел свою точку зрения и свой
угол видения. Это связано с эпохой, с настроением в обществе при создании
каждого из произведений. Булгаков по средствам своего романа старается
показать нравы той эпохи, причем Воланд – это не только скрытая аллегория на
Сталина, это и сам режим. Режим, порождающий страх, хаос и панику. А вот
герой Гете, созданный в эпоху Просвещения, не хочет верить в то, что ему
потребуются высшие силы, которые покажут ему путь истинный. Только вера
в себя и самопознание покажут нам путь, по которому нам следует идти, чтобы
достичь гуманистического идеала, в широком слова смысле.
Интересно и то, как каждый из авторов относится к представителям темных сил,
зла. При создании своего Мефистофеля и его свиты Булгаков шел своим особым
путем, совсем не похожим на путь Достоевского или Чехова. Автор не переносил
схватку добра и зла и их парадоксальных взаимоотношений на раздвоенные
человеческие души. Автор не создавал своих дьявольских героев как галлюцинации
сумасшедшего, заболевшего от мнимых антимоний «кантовского разума»
(характерная черта Ивана Карамазова). Не были они ни отражениями стремлений
к бегству из мира банальности к осмысленности и счастью. Булгаковский Воланд –
герой независимый и самостоятельный. Немыслимо, чтобы он боролся за душу
Фауста, он отнюдь не является воплощением искушения или греха. Он является
последней инстанцией, он – безжалостный, беспощадный и неподкупный ангел
мести. Мефистофель, так же как и Воланд очень самонадеян, уверен в том, что рано
или поздно добьется своего. Это циник, который не любит людей, но способен их
53
пожалеть. В отличие от Воланда, Мефистофель – представитель искушения
и соблазна, которым Фауст вынужден противостоять. Гете предопределил для него
роль « воплощения абсолютного зла». Зло в нем проявляется через негативные черты
самого Фауста.
Главные герои также во многом отличаются друг от друга. При сравнении историй
Мастера и Иешуа Га-Ноцри при всей их близости мы видим непохожесть этих двух
персонажей. Иешуа считает трусость самым страшным и непростительным грехом,
в то время как Мастер убегает от страшной реальности в убежище безумия. А вот
Фаусту опротивело все, что его окружает и не смотря на то, что в науках и познании
он еще не достиг вершин, он уже потерял к этому всяческий интерес. Теперь он
должен противостоять своему собственному экзистенциальному кризису. Вопросы,
которые он сам себе задает как ученый и врач лишили его веры в себя
и человеческий прогресс. Теперь Фауст должен ответить на вопрос, что более ценно
– сама жизнь или же мир, который предлагает смерть. Он – это олицетворение
трансформации целого человечества от Христианства к Просвещению. Он
отбрасывает приобретенный опыт и знания и старается найти ответы на вопросы
в Священном Писании. Не переставая быть христианином, он – человек эпохи
Возрождения и поэтому не может воспринимать религию так, как она была ранее
представлена, он стремиться найти новый образец понимания веры, который бы был
ближе к нему.
Интересно и то, с каким остроумием авторы назвали своих героев. Большинство
имен являются говорящими – уже по имени нам ясно, каков герой.
Следующая общая черта – антропоморфизация героев, то есть наделение
человеческими качествами животных. В «Фаусте» кошки и обезьяны варят Фаусту
эликсир молодости.
Тем не менее, мы должны сказать, что каждое произведение уникально и по-
своему
54
Použitá literatura a internetové zdroje
Primární literatura
BULGAKOV, Michail Afanas'jevič. Divadelní román: Mistr a Markétka. 1. soubor. vyd.
Praha: Lidové nakladatelství, 1987, 500 s.
GOETHE, Johann Wolfgang von. Faust. 8. vyd., v MF 1. vyd. Praha: Mladá fronta,
1973, 254 s.
Sekundární literatura
HRALA, Milan. Ruská moderní literatura 1890-2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007,
767 s. ISBN 978-80-246-1201-0. s. 501
KOLÁR, Jaroslav. Historia o životu doktora Jana Fausta. 1. vyd. Praha: Academia, 1989,
152 s., obr. příl. ISBN 80-200-0057-7.
MANN, Thomas. Doktor Faustus: život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna,
vyprávěný jeho přítelem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1986, 548 s.
MICHLOVÁ, Světlana. Čítanka ruské literatury. Praha: Fortuna, 2009, 127 s.
ISBN 978-80-7373-053-6.
POKORNÝ, Jindřich. Kniha o Faustovi: jak vznikla pověst o tomto mudrcovi, taškáři,
kouzelníkovi a učenci, jak pronikla do literatury i najeviště a proč se znovu a znovu rodí.
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982, 198 s., il. příl.
POSPÍŠIL, Ivo a Galina Pavlovna BINOVÁ. Panoráma ruské literatury. 1. vyd.
Boskovice: Albert, 1995, 413 s. ISBN 80-85834-04-9.
Slovníky
DLOUHÝ, Miloslav a Leontij Vasil'jevič KOPECKIJ. Školní rusko-český slovník: pomocná
kniha pro základní devítileté školy a školy 2. cyklu. 4. vyd. Praha: SPN, 1968, 16,
1134 s.
REJMAN, Ladislav. Slovník cizích slov. 3. vyd. Praha: SPN, 1971, 414, [1] s.
Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi
Cesty, 2003, 2 sv. ISBN 80-7181-947-62.
Slovník cizích slov pro nové století: základní měnové jednotky : abecední seznam chemických prvků :
55
jazykovědné pojmy : 30 000 hesel. Litvínov: Dialog, 2002, 412 s. I
SBN 80-85843-61-7.
Internetové zdroje
BICAN, Vítězslav. Pověst o Faustovi ve filosofii Jana Patočky [online]. Brno: Masarykova
Universita, Filosofická fakulta, 2001. Dostupné na World Wide
Web <http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/soutez2001/bican_faust.html>
Fauststoff. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001 [cit. 2013-03-04].Dostupné na World Wide Web
<http://de.wikipedia.org/wiki/Fauststoff>
Mistr a Markétka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-03-05]. Dostupné na World Wide
Web: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistr_a_Mark%C3%A9tka>
RYČLOVÁ, Ivana. Michail Bulgakov jinak než z literární encyklopedie. [online]. Praha: 2010,
Dostupné na World Wide Web: <http://virtually.cz/archiv.php?art=6451>
ŠTAMPACHOVÁ, Tereza. Utrpení mladého Werthera jako výraz paradigmatického systému
německé kultury 18. století.: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita,
Fakulta sociálních studií, 2007. Vedoucí bakalářské práce prof. PhDr. Jiří
Pavelka, CSc. Dostupné také z digitálního katalogu
<http://is.muni.cz/th/102883/>
БЕРЕЖНАЯ, Ирина Евгеньевна. Способы номинации персонажей в романе М.
Булгакова "Мастер и Маргарита": diplomová práce. Uljanovsk: Ульяновский
государственный педагогический университет, 2008 Dostupné na World
Wide Web : <http://studentbank.ru/view.php?id=47378&p=20>
Мастер и Маргарита.<httpМастер и Маргарита. In: Wikipedia: the free encyclopedia
[online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001 [cit. 2013-03-05].
Dostupné na World Wide Web: <http://ru.wikipedia.org/wiki/>
56

Mistr A Markétka

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Mistr A Markétka

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

MASARYKOVA UNIVERZITA

Katedra ruského jazyka a literatury

FAUSTOVSKÉ MOTIVY V ROMÁNU

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:

Mgr. Eva Malenová, Ph.D. Tereza Fiedlerová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Faustovké motivy v románu Mistra

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně

Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne …………………… ……………………………..

Podpis autora práce

Díky také patří mým rodičům za podporu při studiích.

1.1 Historický předobraz postavy Fausta

1.2 Zrod Doktora Johana Fausta

2.1 Goetheho Faust

2.1.1 Hlavní témata

Ach, s právy filosofii

To se odráží i v rozporu mezi chápáním víry Markétky a Fausta. Střetává se zde

Když tehdy z nejstrašnější tíže

Důležitá je i morální rozpolcenost. Na jedné straně jednak Faustova touha využít

Ó, cítím teď, že není člověku

2.2 Bulgakovův Mistra a Markétka

DříveBulgakov začal n románu pracovat, vznikl román Bíká garda (1969).

Tyto problémy se odrazily v pozdějším literárním vývoji, kdy na sebe vzaly

Bulgakovův přístup se odlišuje hlavně tím, že obecné okolnosti velkého

Bulgakovovo řešení problému je o to drásavější, oč jsou jeho postavy vylíčeny

To, co mají oba autoři společné, je i to že na svých stěžejních dílech pracovali do

Román Mistr a Markétka má složitou kompozici, je to svérázný román v románu

S tímto dílem přerostlo mefistofelovské téma původního groteskního záměru

Problémovým i dějovým jádrem románu je pozemský příběh zneuznaného

2.2.1 Historie publikování díla

2.2.2 Překlady do češtiny

2.2.3 Hlavní témata

2.3 Společná témata obou děl

Antropomorfizace postav, projekce lidských vlastností do chování zvířat. Ve

Bulgakov zase přisuzuje lidské vlastnosti kocourovi Behemontovi.

Proklet buď mamon, když nás nutí

„Předstoupil jsem před veřejnost s románem v ruce a to

Oba hrdinové se zdánlivě staví proti Bohu a přecházejí se na stranu ďábla, je to

Což, „onde“., o to nedbám již.

Velice zajímavé je i to, jakým způsobem Goethe, i Bulgakov pojmenovali své

Motto Bulgakovova románu Mistr a Markétka.

3.1 Analýza hlavních postav

3.1.1 Woland versus Mefistofeles

„Váš společník byl u Piláta, snídal s Kantem a teď navštívil Moskvu.“

Ve Varieté uspořádají Seanci (původně to měla být pravidelná představení) černé

Oč? Vsaďme se, že se vám ztratí!

Goethe mu nepřisoudil roli „ztělesnění naprostého zla“. Zlo v něm se projevuje

Když se zase jednou, pane, zjevuješ,

Ačkoli Mefistofeles reprezentuje zlo, je nevědomky nástrojem dobra. To je čtenáři

Kdyby náhodou někdy zaspala

3.1.2 Mistr versus Faust

„Jsem Mistr. Nemám už žádné jméno“ odsekl s chmurným pohrdáním podivný

Tady se snaží na Markétu zapomenout, dokonce když o ní vypráví Bezprizornému,

„Omyl,“ namítl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto,

Je hlavním problémem tvrdého odmítnutí Mistrova románu to, že se běžný ruský

3.2.1 Vedlejší postavy románu Mistr a Markétka

Na všech členech svity vyniká zrůdnost, obludnost, nenormálnost spojená

3.2.2 Vedlejší postavy tragédie Faust

3.3 Srovnání podobných motivů

Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala

Témata rozhovoru se točí kolem historické existence Ježíše. Berlioz

Titul majstra, ba doktora mám,

Vracíme se k románu Mistr a Markétka, kdy při hovoru o bezcílnosti života,