Odpoutaný Prometheus

Lyrické drama

Percy Bysshe Shelley

Přeložil Jiří Valja

Znění tohoto textu vychází z díla Odpoutaný Prométheus tak, jak bylo
vydáno v Praze nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1962. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prometheus), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je

Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-
Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 4. 7. 2018.

 OBSAH

PŘEDMLUVA............................................................................................................... 6
OSOBY......................................................................................................................... 11
I ..................................................................................................................................... 12
II .................................................................................................................................... 46
1 ............................................................................................................................... 46
2 ............................................................................................................................... 54
3 ............................................................................................................................... 57
4 ............................................................................................................................... 61
5 ............................................................................................................................... 68
III .................................................................................................................................. 73
1 ............................................................................................................................... 73
2 ............................................................................................................................... 76
3 ............................................................................................................................... 78
4 ............................................................................................................................... 84
IV................................................................................................................................... 92
 PŘEDMLUVA
Audisne haec Amphiarae,
sub terram abdite?
(Slyšíš to, Amphiaree,
pod zemí ukrytý?)

Když si řečtí spisovatelé tragédií volili náměty z různých úseků dějin

svého národa nebo z mytologie, počínali si při jejich zpracování dost
libovolně. Vůbec nepovažovali za svou povinnost držet se běžného vý-
kladu ani napodobit ve fabuli i v názvu své soupeře a předchůdce. Tako-
vé pojetí by bylo vedlo k tomu, aby se vzdali úsilí překonat své konku-
renty, ačkoli právě to je podnítilo k tvorbě. Agamemnonský příběh se
hrál na aténském divadle v tolika variacích, kolik bylo dramat.
Odvážil jsem se podobné volnosti. Aischylos ve svém Odpoutaném
Prometheovi dospěl k závěru, že se Jupiter smíří se svou obětí za to, že
mu Prometheus odhalí, jaké nebezpečí hrozí jeho vládě svatební nocí
s Thetidou. Podle tohoto pojetí látky dostane Thetidu za manželku
Péleus a Jupiter dovolí, aby Herkules vysvobodil připoutaného Prome-
thea. Kdybych byl vytvořil svůj příběh podle tohoto vzoru, byl bych se
jenom pokusil o rekonstrukci ztraceného Aischylova dramatu; i kdyby
mě byla k tomu podnítila záliba v takovém zpracování látky, byla by mou
ctižádost oslabila myšlenka, k jak nebezpečnému srovnání by podněco-
val takový pokus. Měl jsem však vlastně odpor k tak matnému řešení,
jako je smír zastánce lidstva s jeho utlačovatelem. Morální působení báje,
tak mohutně zesílené Prometheovým utrpením a vytrvalostí, by se ztra-
tilo, kdybychom se mohli domnívat, že Prometheus odvolá svá vznešená
slova a zmalomyslní před svým úspěšným a věrolomným sokem. Jediná
fiktivní bytost, která se poněkud podobá Prometheovi, je Satan, ale Pro-
metheus je po mém soudu básnivější charakter než Satan, protože ho lze
při jeho smělosti, důstojnosti i pevném a trpělivém odporu proti vše-

6
mocné síle podat bez poskvrny ctižádosti, závisti, pomstychtivosti
a touhy po osobním vyvýšení, které u hrdiny Ztraceného ráje působí ru-
šivě. Satanova postava vyvolává v mysli nebezpečnou kazuistiku, která
nás vede k tomu, že srovnáváme jeho chyby s jeho bědami a omlouváme
jeho chyby, protože jsou jeho bědy nesmírné. Ještě něco horšího vyvolá-
vá v myslích těch, kdo se dívají na onu velkolepou fikci s náboženskými
city. Ale Prometheus je takřka typem nejvyšší mravní a duchovní doko-
nalosti, podněcovaný nejčistšími a nejpoctivějšími pohnutkami k nejlep-
ším a nejušlechtilejším cílům.
Napsal jsem tuto báseň téměř celou na horských zříceninách Cara-
callových lázní uprostřed květinových palouků a houštin vonných kve-
toucích stromů, které se rozprostírají v nekonečné klikatině bludišť po
obrovských terasách lázní a závratných klenbách pnoucích se do výše.
Inspirací tohoto dramatu bylo římské zářivě modré nebe a působení
bujně se probouzejícího jara v tak božském podnebí i nový život, který
až omamně zaplavuje lidské duše.
Obrazy, kterých jsem použil, zřejmě v mnoha případech čerpají z po-
chodů lidské mysli nebo z vnějších činností, které jsou jejich výrazem. Je
to v moderní poezii neobvyklé, ačkoli najdeme v Dantovi a Shakespearo-
vi plno podobných příkladů: u Danta vlastně ještě častěji a s mnohem
větším zdarem než u kteréhokoli jiného básníka. Ale řečtí básníci, kteří
jako spisovatelé znali všechny zdroje potřebné k probuzení účasti svých
současníků, užívali této síly pravidelně; a souhlasím, aby moji čtenáři
(když mi už asi nějakou větší zásluhu upřou) přičetli tuto zvláštnost stu-
diu jejich děl.
Je třeba říci upřímné slovo o tom, do jaké míry mohlo ovlivnit můj
výtvor studium současné literatury, neboť to bylo předmětem výtek
u básní mnohem oblíbenějších, a opravdu po zásluze oblíbenějších než
moje. Je nemožné, aby se někdo žijící v téže době jako spisovatelé, kteří
stojí v našich nejpřednějších řadách, mohl svědomitě ujistit, že jeho
jazyk ani způsob myšlení nebyl ovlivněn studiem děl těchto výjimeč-
ných duchů. Je pravda, že ne podstata jejich génia, ale formy, ve kterých
se projevil, vyplývají spíše než ze zvláštností jejich duše ze zvláštností

7
morální a intelektuální situace duší, v jejichž okruhu vznikly. A tak
spousta spisovatelů ovládá formu, ale chybí jim duch těch, které jak se
tvrdí, napodobují; vždyť forma je věnem doby, ve které žijí, kdežto
duch je nepřenosným zábleskem jejich vlastní mysli.
Zvláštní rys mocné a obsáhlé obraznosti, kterým vyniká moderní ang-
lická literatura, není výsledkem napodobení některého jednotlivého
spisovatele, ale je obecným proudem. Počet talentů zůstává ve všech
dobách v podstatě stejný; okolnosti, které je probouzejí k činu, se neu-
stále mění. Kdyby byla Anglie rozdělena na čtyřicet republik, z nichž by
se každá počtem obyvatelstva i rozlohou rovnala Aténám, pak se může-
me plným právem domnívat, že by ve veřejném zřízení, které by nevyni-
kalo nad aténské, každá z nich zrodila filozofy a básníky tak velké jako ti,
které dosud nikdo nepředstihl (s výjimkou Shakespeara). Za velké spi-
sovatele zlatého věku naší literatury vděčíme onomu vroucímu probu-
zení lidového ducha, který obrátil v prach nejstarší a nejtíživější formu
křesťanského náboženství. Za zrod Miltona pak vděčíme pokroku
a rozvoji tohoto ducha; velebný Milton, to nikdy nezapomeňme, byl re-
publikán a smělý badatel na poli morálky a náboženství. Máme proč se
domnívat, že velcí spisovatelé našeho věku jsou spojenci a předchůdci
jakési zatím netušené změny v našich sociálních poměrech nebo v ná-
zorech, na nichž se zakládají. Mračno ducha chrlí nahromaděné blesky
a rovnováha mezi veřejným zřízením a názory se nyní převrstvuje nebo
k tomu už směřuje.
Pokud jde o zobrazování, je poezie umění podobné hereckému. Poe-
zie tvoří, ale tvoří kombinací a obrazem. Básnické abstrakce jsou krásné
a nové ne proto, že by části, z kterých jsou složeny, nebyly předtím exis-
tovaly v lidské mysli nebo v přírodě, ale protože celek vytvořený jejich
kombinací podává nějakou jasnou a krásnou analogii mezi oněmi zdroji
citů a myšlenek a jejich přítomným stavem: velký básník je mistrovské
dílo přírody, které by jiný básník nejen studovat měl, ale studovat musí.
Rozhodnout se, že vyloučí ze svého hloubání krásu existující ve spisech
velkého současníka, by od něho bylo stejně nemoudré a nesnadné jako
se rozhodnout, že jeho duše přestane být zrcadlem toho všeho, co je pů-

8
vabné ve viditelném vesmíru. Podobný úmysl by jenom u největšího
básníka nebyl domýšlivostí, ale i u něho by měl násilný, nepřirozený
a nepůsobivý výsledek. Básník je společný výtvor vnitřních sil, které
utvářejí přirozenost jiných lidí, a vnějších vlivů, které podněcují a pod-
porují tyto síly; není jedním, ale obojím. Takto ovlivňují každou lidskou
mysl všechny přírodní i umělecké předměty, všechna slova a podněty,
kterým kdy člověk dovolil působit na své vědomí; lidská mysl je zrca-
dlem, kde se obrážejí všechny tvary a skládají se v jediný tvar. Básníci,
stejně jako filozofové, malíři, sochaři a hudebníci, jsou částečně tvůrci
a částečně výtvory své doby. Ani ti nejhrdější nemohou uniknout této
závislosti. Je jistá podobnost mezi Homérem a Hesiodem, mezi Aischy-
lem a Euripidem, mezi Vergiliem a Horácem, mezi Dantem a Petrarkou,
mezi Shakespearem a Fletcherem, mezi Drydenem a Popem: v každém
z nich je druhová podobnost, v níž jsou uspořádány jejich specifické zna-
ky. Jestliže je tato podobnost výsledkem napodobení, pak ochotně při-
znávám, že jsem napodobil.
Při této příležitosti mi budiž dovoleno se přiznat k tomu, co jeden
skotský filozof případně nazval „vášní zreformovat svět“, přičemž za-
pomněl vysvětlit, jaká vášeň ho podnítila k napsání a vydání jeho knihy.
Co se mne týče, raději bych se dostal do pekla s Platonem a lordem
Baconem než se dostat do nebe s Paleym a Malthusem. Ale bylo by
mylné se domnívat, že věnuju své básnické skladby výhradně přímému
prosazení reformy nebo se domnívám, že je v nich jaksi obsažen pro-
myšlený systém teorie lidského života. Didaktická poezie mě děsí; vše,
co se dá stejně dobře vyjádřit prózou, je ve verši nudné a zbytečné. Až
doposud bylo prostě mým cílem důvěrně seznámit vysoce zjemnělou
obraznost vybraných čtenářů poezie s krásnými ideály mravní dokona-
losti; jsem si vědom, že dokud není duše schopna lásky, obdivu, důvěry,
naděje, vytrvalosti, pak jsou rozumové zásady morálního chování se-
mena pohozená na cestu života, která nevědomý pocestný zašlape
v prach, ačkoli by mu přinesla šťastnou sklizeň. Jestliže se dožiju dovr-
šení svého cíle, to jest abych vytvořil soustavné dějiny toho, co se mi
jeví pravými základy lidské společnosti, pak ať si zastánci nespravedl-

9
nosti a pověry nenamlouvají, že bych si měl vzít za vzor spíše Aischyla
než Platona.
Sotva se musím omlouvat upřímným lidem za to, že jsem o sobě
promluvil volně a bez přetvářky; a neupřímní nechť uváží, že překru-
cováním ublíží více svým srdcím a duším než mně. I když má člověk
jakékoli, i sebenepatrnější nadání pobavit a poučit své bližní, je povi-
nen je pěstovat; jestliže jeho pokus ztroskotá, nechť je mu dostatečným
trestem nezdar jeho záměru; ať si každý uspoří tu námahu kupit na
jeho úsilí prach zapomnění; nakupená hromada prozradí místo jeho
hrobu, který by jinak zůstal neznámý.

10
 OSOBY
PROMETHEUS
DEMOGORGON
JUPITER
ZEMĚ
OCEÁN
APOLLON
MERKUR
HERKULES
ASIA, PANTHEA, IONA – OCEÁNIDKY
PŘÍZRAK JOVIŠE
DUCH ZEMĚ
DUCH MĚSÍCE
DUCHOVÉ HODIN
DUCHOVÉ. OZVĚNY
FAUNOVÉ. FURIE

11
 I
Ledovcová strž v Indickém Kavkazu. Prometheus visí připoután nad pro-
pastí. U jeho nohou sedí Panthea s Ionou. Je noc. Postupně se rozednívá.
PROMETHEUS:
Ty vládce bohů, démonů i duší
– až na jednu – v tom jasném víru světů,
který jen my dva ze všech živoucích
bezesným okem sledujeme! Hleď
na tuto Zem a dav svých otroků,
jimž dáváš za modlitby, lopotu
a strašnou oběť srdcí zlomených
jen planou naději a bídný strach.
Mně, svému soku, v slepé nenávisti
výsměšně svěřils mocné vladařství
nad vlastní bědou a tvou marnou mstou.
Tři tisíce let, hodin bez spánku
a vteřin rvaných dravou bolestí,
až rostou v roky, muka, samota,
zoufalství, výsměch – toť mé mocnářství,
oč slavnější než to, jež obzíráš
ze svého trůnu. Ten ti nezávidím,
všemocný bože, já se nepošpinil
podílem na tvé bídné krutovládě.
Pak nevisel bych přibit ke skále,
jíž se i orel straní, rostlina,
hmyz, zvíře, každá stopa života.
Ach běda, věčná, věčná moje muka!
Bez nadějí, změn! Ale neklesám.
Země se ptám, zda necítí to hory.

12
Nebe se ptám, zda vševidoucí slunce
to nevidí. A moře v bouři, klidu
tam dole jak stín mihotavých nebes
neslyší hluchou vlnou moje muka?
Ach běda, věčná, věčná moje muka!
Ledovce bodají mě oštěpy
z měsíčních krystalů a lesklý řetěz
se v kosti žhavým mrazem zažírá.
Křídlaté psisko jedem ze tvých rtů
si třísní zobák, jímž mi srdce rve.
Nestvůrné zjevy kolem putují,
sinalí příslušníci říše snů
se na mne šklebí. Zemětřesením
rveš hřebíky z mých škubajících ran,
když skály pukají a srůstají,
a z propastí se hrnou s jekotem
démoni bouře poštvat vichřici,
aby mě zasypala kroupami.
A přece vítám každý den i noc,
i když den šerým jíním proráží
a hvězdná noc se kalně pozvedá
na olověném východě. Vždyť vedou
ten líný průvod hodin. Jedna z nich
– jak ponurý kněz vleče vzdornou oběť –
tě srazí, krutý králi, a pak slíbáš
z mých nohou krev. A přece štítím se
v prachu tě pošlapat jak otroka.
Štítím se? Ne, vždyť já tě lituju,
bezbranný prchneš před nebeskou sutí!
V tvé duši, hrůzou puklé do dřeni,
bude jak v pekle! Mluví ze mne žal,
ne jásot ani stará nenávist,

13
 neboť jsem zmoudřel neštěstím. Svou kletbu
na tebe vyřčenou chci odvolat.
Vy hory, mnohohlasou ozvěnou
jste nesly kletbu přes vodopády!
Ledové vody jíním vrásčité,
vy jste se po těch slovech zděšeně
ploužily Indií! Ty vzduchu průzračný,
jímž slunce plane, ale nezáří!
Vy divé vichřice, jste stanuly
na němých křídlech v ztichlé propasti,
když hrom mých kleteb světem burácel!
Měla-li moje kletba jakou moc,
ačkoli jsem už jiný a jsou mrtva
ve mně zlá přání a já zapomněl
i nenávist, tu moc jí ponechte.
Jak zněla kletba, již jste slyšely?
HLAS HOR:
Třikrát tři sta tisíc let
nad zemětřesením čníme.
Když se chvěje lidský svět,
spolu s ním se rozechvíme.
HLAS VOD:
Nám blesky vodu vypražily,
krev byla trpkou poskvrnou.
My v řevu bitev němě pluly,
ať středem měst, či pustinou.
HLAS VZDUCHU:
Od dob, co Země povstala,
já pouštím mnohé barvy dal.
Často však na mne hrůza šla,
když mé sny nářkem proťal žal.

14
HLAS VICHŘIC:
My kroužily jsme pod horami
od věčnosti. Ať hromy bily,
ať plamen tryskal nad sopkami,
ať vztekaly se kruté síly,
my úžasem řeč neztratily.
HLAS HOR:
Až sklonily jsme sněžné stěny
pod tíhou tvého rozhořčení.
HLAS VOD:
Nikdy hrozivější tóny
nevzbouřily mořské vlny.
Řvaly plavcům do dřímot.
Zešílel i lodivod,
skočil, křičel: „Běda mi!“
Zemřel zblázněn vlnami.
HLAS VZDUCHU:
Tak strašlivá řeč ze skal vzhůru
jako meč ťala do azuru.
Když zavřela se rána v něm,
krvavou tmou se zastřel den.
HLAS VICHŘIC:
My prchly, děsné vidiny
nás hnaly zmrzlou jeskyní
v mlčení zahanbeném, vzteklém.
Vždyť mlčet, to je pro nás peklem.
ZEMĚ:
Nemluvné skalní sluje volaly:
„Ó běda!“ Nebe odpovídalo:
„Ó běda!“ Temně rudý oceán

15
 pod bičem větrů zlézal břeh a kvílel:
„Ó běda!“ až to slyšel bledý lid.
PROMETHEUS:
Já zaslechl změť hlasů, ne svůj hlas.
Matko a bratři, vy mnou pohrdáte?
Vždyť bez mé hrdé nepoddajnosti
pod krutou Jovišovou nadvládou
zmizeli byste jako řídká mlha
rozvátá ranním větrem. Neznáte
Titána, který stvořil ze svých muk
hráz vítěznému vrahovi nás všech?
Lučiny v horách, sněžné bystřiny,
jež vidím teď jen sítem zmrzlých par,
a stinné lesy, jimiž bloudil jsem
s Asií saje lásku z jejích očí,
životodárný váš duch pohrdá
rozmluvou se mnou? Vždyť jsem zastavil
ten válečný vůz ďáblem tažený,
lživou moc toho, který vládne všem
a plní temné rokle i poušť vod
steny svých usoužených otroků.
Odpovězte mi, bratři!
ZEMĚ:
Nesmějí.
PROMETHEUS:
Kdo smí? Chtěl bych svou kletbu uslyšet.
Co se to zvedá za ohyzdný šepot?
To není zvuk, to svědí po těle,
jak svědí blesk, dřív nežli udeří.
Mluv, duchu, z tvého hlasu poznávám,

16
 že jsi mi blízko a že miluješ.
Jak jsem ho proklel?
ZEMĚ:
Jak to můžeš slyšet,
když ještě nepoznals řeč zemřelých?
PROMETHEUS:
Jsi živý duch, a promluv jako živí.
ZEMĚ:
To nesmím, nelidský král na nebi
mě uslyší a vsadí do kola
horšího než to, v němž se otáčím.
Jsi důmyslný, dobrý, a ač bozi
též neslyší ten hlas, jsi víc než bůh.
Jsi moudrý, laskavý. Teď poslouchej.
PROMETHEUS:
Mým mozkem jako šeré stíny letí
rychle a kalně hrozné vidiny.
Cítím se mdlý jak v omámení lásky,
ale ne šťastný.
ZEMĚ:
Ne, nic neslyšíš.
Jsi nesmrtelný, ale tuto řeč
znají jen ti, co zemřou.
PROMETHEUS:
Kdo jsi ty,
ty posmutnělý hlase?
ZEMĚ:
Já jsem Země,
tvá matka. A v mých žilách kamenných
až k horním cévám nejvyššího stromu

17
a tenkým listům rozechvělým v mrazu
proudila radost jako tělem krev,
když z mého lůna v slavném oblaku
vystoupils, duchu čiré radosti!
Tvým hlasem moji smutní synové
pozvedli čela z nečistého prachu,
až všemocný náš tyran v kruté hrůze
zbledl a dal tě hromem přikovat.
Vidíš, jak plane, plyne kolem nás
milion světů? Jejich tvorové
spatřili, jak mé světlo povadá,
když divnou bouří moře zvedlo se
a oheň z puklých horstev zatřepal
strašlivou hřívou k ponurému nebi.
Povodně s blesky padly do nížin,
ve městech kvetl bodlák, hladové
ropuchy lezly v skvělých komnatách,
když mor, hlad padly na lid, zvěř i červy,
a na rostliny, stromy černá sněť.
V obilí, v révě, v lučních travinách
se jedovatý plevel rozbujel
a dusil je, když já jsem vyschla žalem.
A vzduch, můj dech, se jedem nakazil,
jak v mateřském svém hněvu dýchla jsem
na ničitele svého dítěte.
Já slyšela tvou kletbu. A když ty
si nevzpomínáš, pak má moře, řeky,
propasti, hory, větry, širý vzduch
i němé davy mrtvých uchovají
to vzácné zaklínadlo. Potajmu
se posilujem hrůzou oněch slov,
jež bojíme se pronést.

18
PROMETHEUS:
Svatá matko,
ty utěšuješ všechny živoucí
a trpící. Já nechci květy, plody,
prchavou lásku ani sladké zvuky.
Má vlastní slova mi však neupři.
ZEMĚ:
Ne, neupřu. Než Babylon kles v prach,
mág Zoroaster, moje mrtvé dítě,
se v sadě potkal se svým obrazem.
Jediný z lidí měl to vidění.
Věz, jsou dva světy, života a smrti.
Jeden z nich vidíš, ale druhý, ten
je pod hrobem, kde sídlí ony stíny
všech těl, jež žijí, myslí, dokud je
nesevře smrt a už je nepropustí.
Jsou tam sny se vzdušnými tvary všeho,
co zrodí víra, po čem touží láska,
strašlivé, zvláštní, vznešené a krásné.
Tam vznášíš se jak mihotavý stín
v bouřlivých horách. Jsou tam také bozi
a všechny síly bezejmenných světů,
přízraky vládců, reků, lidí, zvěře
i Demogorgona, té temné hrůzy,
a nejvyššího tyrana i s trůnem
zářícím zlatem. Synu, každý z nich
ti poví kletbu, kterou všichni znají.
Zavolej svůj stín nebo Jovišův,
Tyfonův, Hádův, či kdo mocnější
povstal z té úrody zla po tvém pádu
a šlape po mých pokořených synech.
Musejí odpovědět, a tak projde

19
 vládcova pomsta jenom prázdnem stínů,
jak vítr s deštěm opuštěnou bránou
paláce v troskách.
PROMETHEUS:
Matko, kéž už nic,
v čem je snad zloba, znovu nesejde
z mých rtu či nějaké mé podoby.
Přízraku Joviše, teď vystup, zjev se!
IONA:
Mám uši křídly zakryté,
mám oči křídly zastřeny.
Přes jejich stíny stříbřité,
přes péra objevil se mi
zjev hlučný jako dav.
Ty zdeptaný už ranami,
kéž přežiješ to zdráv!
U tebe kvůli sestřičce
bdíme tvá muka střežíce.
PANTHEA:
Slyším třesk, jak když v podzemí
se bouří skály rozletí.
A vidím strašné zjevení,
hvězdami purpur posetý.
Hle, ruka žilnatá
nad oblakem pro bázeň všem
a žezlo ze zlata.
Krutost, síla, klid je v něm,
mučí zlem, sám nezmučen.
PŘÍZRAK JOVIŠE:
Proč mě sem strašnou bouří přihnaly
tajemné síly nezvyklého světa,

20
 mne, prázdný přízrak? Jaké zvláštní zvuky
mi tanou na rtech, nepodobny těm,
jimiž náš sinalý dav promlouvá
v temnotách? Kdo jsi, hrdý mučedníku?
PROMETHEUS:
Příšerný obraze, jenž připomínáš
mi mého nepřítele, já jsem Titán.
Prones teď slova, jež chci uslyšet,
ač bez myšlenek zní tvůj prázdný hlas.
ZEMĚ:
Vy všechny hory, lesy, prameny,
prorocké rokle, vody s ostrovy,
vyslechněte si v němé radosti
slova, jimž nesmíte být ozvěnou.
PŘÍZRAK JOVIŠE:
Jakýsi duch v mém nitru promlouvá,
rve mě, jak bouře drásá černý mrak.
PANTHEA:
Jak zvedá vladařskou tvář, nebesa
se zatmívají.
IONA:
Mluví! Pomozte!
PROMETHEUS:
Poznám tu kletbu v chladných, hrdých gestech,
v tom pevném vzdoru, klidné nenávisti.
Zoufalství, jež se směje samo sobě,
je psáno v pergamenu tváře. Mluv!
PŘÍZRAK JOVIŠE:
Chci se ti, sketo, pevně postavit,
ať všechny tresty na mně spočinou.

21
Tyransky utiskuješ bohy, lid,
mne nepodrobíš, bytost jedinou.
Záplavou svých ran se mi msti,
šílenou trýzní, úzkostí.
Ať střídavě tvůj oheň, mráz
se zažírají v moji tvář.
A sešli blesky, kroupy, lítice
v svém krutém hněvu na perutích vichřice.
Dělej, co umíš. Vždyť jsi všemocný.
Jen sebe sama nesmíš ovládnout
ani mou vůli. Sešli pohromy
z nebeské věže a znič lidský rod.
Ať nad těmi, jež miluji,
v tmách tvé zlé stíny putují.
Ať na mne a ty, jež mám rád,
padne tvá zloba nastokrát.
Jen odsuzuj si k mukám bezesným
mou neskloněnou hlavu, dokud vládneš vším.
Ty, jenž co bůh, pán stojíš nejvýše,
jenž naplňuješ náš svět bědami
a jemuž země, nebe klaní se
v strachu a úctě, soku vševládný,
kéž tě má kletba proniká
jak mučednická výčitka!
Tvá věčnost, jíž se vychloubáš,
se změní v jedovatý plášť,
tvá všemohoucnost v trpkou korunu,
jež sevře žhavým zlatem cáry rozumu.
Nakydej na svou duši všechno zlé,
poznání dobra tě však rozdrtí!

22
 Jsou dobro, zlo jak vesmír obsáhlé
nebo jak ty a strast tvé samoty.
Zdáš se mít strašnou moc a klid.
Hodina musí udeřit,
kdy bude nad den jasnější,
jak bídný ve svém nitru jsi.
Prohraješ jako zločinec svou hru
hanebným pádem v hloubku času, prostoru.
PROMETHEUS:
Tak zněla má řeč, matko?
ZEMĚ:
Ano, tak.
PROMETHEUS:
To je mi líto. Řeč je jako proud.
Žal bývá slepý, zakalil mi zrak.
Živého tvora nechci postihnout.
ZEMĚ:
Běda, když nejsi na stráži,
pak Jupiter tě porazí.
Zaplačte, moře, ostrovy.
Zem puklým srdcem odpoví.
Duchové živých, mrtvých sténejte,
už pro vás není spásy nikde na světě.
PRVNÍ OZVĚNA:
Není spásy nikde na světě!
DRUHÁ OZVĚNA:
Nikde na světě!
IONA:
Neboj se, to je jenom křeč
a není Titán přemožen.

23
 Tam v modré strži zahlédneš
nad zasněženým temenem,
jak letí větry horskými
postava v zlatých opáncích,
s křídly jak ze slonoviny,
když krví růží zbarví se,
která pak rudě září z nich.
Vidím ho v ruce pozvedat
hůl, kterou obepíná had.
PANTHEA:
Vždyť je to Merkur, posel Joviše.
IONA:
Kdo jsou ty ohřívené feny,
ty hydry křídel železných,
jež krotí ten bůh zamračený?
Hle, jak se line pára z nich.
Dlouhý šik a jaký ryk –
PANTHEA:
Krmí se tihle ohaři
steny a krví chudáků,
když na sírovém oblaku
Jupiter nebe rozráží.
IONA:
Jdou od mrtvých teď cpát si břich
na mukách živoucích?
PANTHEA:
Je Titán jak vždy pevný, bez pýchy.
PRVNÍ FURIE:
Ha, větřím život!

24
DRUHÁ FURIE:
Jen mu v oči pohlédnu!
TŘETÍ FURIE:
Naděje, jak ho zmučíme, nám voní
jak supům kupa mrtvol po bitvě.
PRVNÍ FURIE:
Nezdržuj, posle! Feny pekelné,
těšte se, snad i na Merkurovi
si pochutnáme, až se vladaři
znelíbí.
MERKUR:
Zpátky do železných věží!
U proudů ohně, nářků hladově
skřípejte zuby. Vystup, Géryone,
Gorgono, Chiméro a lstivá Sfingo,
jež dalas Thébám otrávené víno
nepřirozené lásky, nenávisti.
Vy posloužíte za ně.
PRVNÍ FURIE:
Milost, milost!
Zhyneme touhou, neodháněj nás!
MERKUR:
Pak buďte zticha.
Strašný mučedníku,
přicházím k tobě nerad, velmi nerad,
hnán jenom vůlí velikého otce,
vykonat ortel jeho nové pomsty.
Je mi tě líto, sám se nenávidím,
že nelze jinak. Když se navracím
od tebe, nebe zdá se mi být peklem,

25
 zmučeným úsměvem svých výčitek
mě pronásleduješ. Jsi moudrý, dobrý.
Sám se však marně stavíš na odpor
vladaři, jak nás vždycky učila
a budou vždycky učit jasná světla,
jež měří, dělí unavené roky,
z nichž není úniku. Tvůj trýznitel
vybavil neznámými mučidly
ty, kteří připravují muka v pekle.
Mně nařídil, že mám je zavést sem
a nejlstivějším, nejvzteklejším ďáblům
z propastí pekel dát tě na pospas.
Kéž se to nestane! Ty jediný
ze živých tvorů znáš to tajemství,
co vyrve nebeskému vládci žezlo,
a tento strach ho znepokojuje.
Tajemství oděj slovy, oviň jimi
pokorně trůn. Skloň duši k modlitbě
a v pyšném chrámu svého srdce poruč
své vůli kleknout jako prosebnice.
Pokorným užitečným darem zkrotíš
nejzuřivější pány.
PROMETHEUS:
Špatné duše
promění dobro v špatnost. Já mu dal
vše, co má. Za to mě sem přikoval
na léta, věky, ať mi ve dne sluncem
rozpuká kůže, nebo za noci
krystaly sněhu trčí ve vlasech.
A milovaný můj lid utiskují
a ohlupují jeho sluhové.
Toť tyranova odplata, vždyť špatní

26
 nemohou uznat žádný dobrý čin
a za dar světa, staré přátelství
cítí jen záští, hanbu, strach, ne vděčnost.
Mně odplácí jen za svůj vlastní zločin.
Pro něho laskavost je výčitkou,
jež z lehkého sna pomstu burcuje.
Nemohu se mu poddat, ty to víš.
Což přijme snad on či já poddanství
jiné než ono slovo osudné,
ten smrtelný cejch lidské poroby,
jak Damoklův meč jenom na vlásku
nad hlavou visící? To nepřijmu.
Ať jiní podkuřují v bezpečí
zločinu v jeho krátkém panování.
Vítězná spravedlnost netrestá,
jen pláče pro svou vlastní potupu,
pomstěna těmi, kteří chybují.
Já trpělivě čekám na odplatu,
která se blíží každým naším slovem.
Slyš, pekelní psi vyjí. Neotálej.
Nebe se chmuří hněvem tvého otce.
MERKUR:
Kéž bych tě trestat nemusel a ty
tím trpět! Naposled se ptám:
Jak dlouho bude vládnout Jupiter?
PROMETHEUS:
Vím jenom, že ne navždy.
MERKUR:
Běda, neznáš,
kolik let ještě musíš odpykat?

27
PROMETHEUS:
Jen pokud Jupiter nám povládne,
jen potud sahá moje touha, strach.
MERKUR:
Do věčnosti se pohruž, až tam, kde
minulý čas či věky našich představ
se zdají být jen bod a vzdorná mysl
umdlévá ve svém nekonečném letu,
až padá vratká, slepá, ztracená.
Snad nesečtla už pomalé ty roky,
jež musíš trávit v mukách, bez milosti?
PROMETHEUS:
Snad nesčetné jsou, ale ubíhají.
MERKUR:
Vždyť bys moh sídlit s bohy, zahrnut
rozkoší.
PROMETHEUS:
Ne, já neopustil bych
tu pustou strž, svá nekajícná muka.
MERKUR:
Já divím se ti, ale lituju tě.
PROMETHEUS:
Nebeské bídné otroky si lituj,
ale ne mne, mám v duši jasný mír,
jak slunce světlo. Marně hovoříš!
Zavolej ďábly.
IONA:
Bílý plamen rozťal
až ke kořenům zasněžený cedr
a strašně zaburácel boží hrom!

28
MERKUR:
Běda, i Jupiter to poroučí.
Na srdce doléhá mi výčitka!
PANTHEA:
Podívej, jak se nebeský syn snáší
na okřídlených nohou úsvitem.
IONA:
Zacloň si, sestro, perutěmi oči,
ať nezemřeš tím pohledem. Už letí
Furie, halí křídly mladý den
a pod nimi smrt zeje!
PRVNÍ FURIE:
Promethee!
DRUHÁ FURIE:
Ty nesmrtelný!
TŘETÍ FURIE:
Spáso otroků!
PROMETHEUS:
Jsem připoutaný Titán, to mne volá
ten příšerný hlas. Hrůzné podoby,
kdo jste? Tak strašné přízraky až dosud
nevznikly ani v pekle plném příšer,
jež rodí zrůdný mozek Jovišův.
Když pozoruju ohavné ty zjevy,
jak bych se měnil k jejich podobě
a smál se na ně v hnusné náklonnosti.
PRVNÍ FURIE:
Jsme poselkyně bolesti a strachu,
zklamání, nedůvěry, nenávisti
a tíživého zločinu. Jak honí

29
 psi poraněnou srnu lesem, vodou,
stíháme vše, co pláče, krvácí,
když nám to velký král dá na pospas.
PROMETHEUS:
Znám vás, vy nespočetné příšery
s jediným jménem. Zdejší krajina
poznala rachot vašich temných křídel.
Proč vás však ještě k znásobení hnusu
z hlubiny táhnou celé zástupy?
DRUHÁ FURIE:
Nevíme. Sestry, zaradujte se!
PROMETHEUS:
Cožpak lze jásat nad svou zrůdností?
DRUHÁ FURIE:
Se zalíbením jedna na druhou
hledíme jako krásní milenci.
Když bledá kněžka kleká před růžemi,
trhajíc květy pro slavnostní věnec,
keř ztratí nach a ozdobí jí tvář.
Tak z přisouzených muk své oběti
si tkáme stíny jako šat svým tělům,
beztvárným jako naše matka Noc.
PROMETHEUS:
Směju se vám i tomu, kdo vás poslal.
Nalijte plný pohár bolesti.
PRVNÍ FURIE:
Myslíš, že budem od kosti rvát kost,
od nervu nerv a ohněm spalovat?

30
PROMETHEUS:
Pro bolest žiju, a ty pro nenávist.
Jen rvi, já nedbám.
DRUHÁ FURIE:
Čekáš snad náš smích,
před kterým oči nikdy nezavřeš?
PROMETHEUS:
Dbám jenom, jak vy samy trpíte
svou zlobou. Krutá moc vás vyslala
na světlo v celém vašem zoufalství.
TŘETÍ FURIE:
Myslíš snad, že se v tobě uhnízdíme
jak druhé já, a i když nemůžem
uhasit duši uvnitř planoucí,
budeme jako hloupý hlučný dav,
jenž bere klid i velkým mudrcům?
Stanem se v mozku hroznou myšlenkou,
ohavným chtíčem kolem tvého srdce
a labyrintem žil se budeme
mučivě plížit?
PROMETHEUS:
Takové už jste,
a přece jsem svůj vlastní král a vládnu
uvnitř těm davům muk a zápasů,
jak vzpourám pekel vládne Jupiter.
SBOR FURIÍ:
Z končin, co jich má zem, z končin, co jich má zem,
z dálek, kde hyne noc a kde se rodí den,
pospěšte!

31
 Vy, které horstvy třesete svým chechtotem,
když města s nářkem padají, i vy,
co přecházíte mořské záplavy,
hladovým trosečníkům před zraky
vesele usedáte na vraky,
pospěšte!
Opusťte už chladnou zem
pod vybitým národem.
Opusťte ta žhavá záští,
popel novým ohněm vzplane,
ještě krvavější strastí,
až zas jiskru rozdmýcháme.
Opusťte stesk nalomených
mladých duší omámených,
jsou to příští hořlaviny.
Opusťte sny poblouzněných
pekelnými tajemstvími,
vždyť strach více hlodá v nich
nežli zloba vašich pout.
Pospěšte!
Vyrážíme z širokých bran pekelných,
zemdlí námi každý vzdušný proud,
pospěšte, chcem cíle dosáhnout.
IONA:
Sestřičko, slyším rachot dalších křídel.
PANTHEA:
Pevnými horami hřmot otřásá
jak vláčným vzduchem. Přes perutě vidím
tmu jejich stínů černějších než noc.

32
PRVNÍ FURIE:
Váš hlas byl okřídlený vůz,
jímž vichřice se dává v klus.
Vytrh nás z války, krve, hrůz.
DRUHÁ FURIE:
Z velikých měst zpustlých hladem.
TŘETÍ FURIE:
Kde teď leží krev, pláč ladem.
ČTVRTÁ FURIE:
Od královských tajných porad,
jak lze za zlato krev prodat.
PÁTÁ FURIE:
Od té pece, která žhnouc –
JEDNA Z FURIÍ:
Ani šeptem, radši mlč.
Já vím, co chceš všechno říct.
Mohlo by to překazit
zaklínadla na tu hrdost,
na tu moudrou neoblomnost,
která ani v pekle neztratí svůj klid.
JEDNA Z FURIÍ:
Strhněte roušku!
JINÁ FURIE:
Strhly jsme.
SBOR VŠECH FURIÍ:
Bledé hvězdy dne
ozáří utrpení nesnesitelné.
Omdléváš, Titáne? My se ti smějeme.

33
 Jsi pyšný, že jsi člověku dal poznání?
Vznítils v něm žízeň, kterou všemi vodami
uhasit nelze, žízeň kruté horečky,
naději, lásku, touhu, pochybnost až navěky.
Šlechetný duch s úsměvem
přišel na krvavou zem.
Jeho slova přežila ho,
otrávila pravdu, cit.
Pohled, měst je všude mnoho
a v nich nespočetný lid
k nebesům dým vypouští.
Slyš ten výkřik zoufalství!
To ten šlechetný duch lká
pro víru, již vnukl jim.
Plamen téměř zaniká,
je jak kahan světluščin.
Zbylí stojí jako zakletí
u oharků.
Jásejme!
Minulé věky hrnou se tvou pamětí.
Budoucnost je temná a přítomné dny
pro bezesné noci polštář trnový.
PRVNÍ SBOR FURIÍ:
Vidíš, v hrůze smrtelné
krev mu stéká po čele.
Oddychni si, nejsme zlé.
Pohleď, lid se ze zklamání
zvedá jak den za svítání.
Svoboda jej vede vpřed.
Husté šiky svorných bratří,
dětí lásky –

34
DRUHÝ SBOR FURIÍ:
Tohle spatři:
slaví vinobraní smrt a hřích,
prolévají krev svých nejbližších,
krev jak mladé víno kvasí v nich.
Zoufalství pak navždy zmaří
zápas otroků i vládců vítězných.
(Všechny Furie až na jednu zmizí.)
IONA:
Slyš, sestro, jaký tichý hrozný sten
rve bezmocnému Titánovi srdce,
jak drásá bouře moře, jehož nářek
zaslechne i zvěř ve svých doupatech.
Máš sílu spatřit ďábelská ta muka?
PANTHEA:
Už dvakrát zahlédla jsem víc než dost.
IONA:
Cos viděla?
PANTHEA:
Věc smutnou. Jinocha,
jak trpitelsky visí na kříži.
IONA:
Co bylo potom?
PANTHEA:
Nebesa i země
se zaplnily podobami smrti,
jež byly hrozným dílem lidských rukou
a zřejmě také dílem lidských srdcí.
Pomalé vraždy hněvem nebo smíchem

35
 a zjevy hnusnější než vše, co lze
vyslovit, přežít. Nechtějme už spatřit
strašnější věci, stačí slyšet steny.
FURIE:
Vidíš ten symbol? Ti, kdo pro lidstvo
v okovech, křivdách, pohrdání trpí,
sobě i lidstvu tisíckrát víc škodí.
PROMETHEUS:
Zaplaš tu úzkost z roznícených očí,
sevři své bledé rty a nesměšuj
se slzami krev z trnů na čele.
Zmučené oči zastři mírem smrti,
ať umíraje nezachvíváš křížem
a z bledých prstů netryská ti krev.
Ty hrozný, já tvé jméno nevyslovím,
stalo se kletbou. Vidím moudré, mírné,
poctivé, hrdé, jež tví otroci
už pro podobnost s tebou nenávidí
a z předčasného, oplakávaného
domova srdce vyhánějí lžemi,
jako se na laň vrhnou panteři.
A jiní hnijí v celách s mrtvolami,
jiní – což neslyším smích zástupů? –
se pekou na hranici. Mocné říše
plují jak podemleté ostrovy
a jejich synové se válejí
v společné krvi, v záři požárů.
FURIE:
Vidíš krev, oheň, slyšíš sténání.
To horší zůstává ti ukryto.

36
PROMETHEUS:
Co horší?
FURIE:
V lidském srdci přežije
hrůza svou oběť. Pyšní bojí se
pravdy a vraždí pravdu přezíráním.
Zvyk s pokrytectvím změní jejich duše
v chrámy všech zastaralých bohoslužeb.
Mají strach přiznat lidstvu dobrý úděl
a nevědí, že mají z toho strach.
Dost síly mají dobří jenom k pláči.
Co horší je, jsou mocní bez dobra,
bez lásky moudří, láska bez moudrosti,
a tak je všechno dobré pokaženo.
Bohatí, mocní nejsou spravedliví
a žijí mezi trpícími druhy
bez citu, ani nevědí, co činí.
PROMETHEUS:
Tvá slova jsou mrak okřídlených hadů.
Je mi však líto těch, jež nemučíš.
FURIE:
Je ti jich líto? Tedy umlkám! (Zmizí.)
PROMETHEUS:
Ach běda, věčná, věčná moje muka!
Zavírám oči bez slz, ale vidím
ve smutném světle duše tvoje dílo,
prohnaný tyrane! Jen hrob dá mír,
hrob skryje všechno, co je dobré, krásné.
Jsem bůh, mír v hrobě nenajdu, zlý králi,

37
 a nehledám jej. Ta tvá strašná pomsta
vítězstvím není, ale porážkou.
Mučivá zjevení jen obrňují
mou duši, nežli přijde hodina,
kdy nebudou už ničím skutečným.
PANTHEA:
Cos ještě viděl?
PROMETHEUS:
Znám dvě bolesti:
spatřit a mluvit, jedné ušetři mě.
Jsou jména, svatá hesla přírody,
a v jasných znacích do výše se vznesla.
Národy kolem nich se shromáždily,
volaly pravdu, svobodu a lásku.
Ale tu na ně náhle padl z nebe
zběsilý zmatek, sváry, klam a strach.
Tyrani rychle dělili si lup.
To byl stín pravdy, jejž jsem uviděl.
ZEMĚ:
Tvá muka, synu, kalí moji radost
z tvé zmužilosti. Pro posílení
zavolám k tobě jemné, krásné duchy,
co sídlí v slujích lidských myšlenek
a žijí, tak jak ptáci letí větrem,
v éteru, který obklopuje svět.
Z té šeré říše vidí budoucnost
jak v zrcadle. Kéž by tě potěšili!
PANTHEA:
Podívej, sestro, na ten zástup duchů.
Jak vločky mráčků v svěžím jarním vzduchu
se kupí v blankytu.

38
IONA:
Hle, ještě další,
jako se pára, když zmlk vítr, vznáší,
ve vrstvách stoupá strží bez hranic.
Slyš, což to není hudba borovic?
Či jezero? Či zpívá vodopád?
PANTHEA:
Ten sladký zvuk tak teskně na mne pad.
SBOR DUCHŮ:
Jsme už dlouhý, dávný čas
smrtelníkům vůdci, stráž,
když jim nebe rdousí vaz.
Žijem z lidských myšlenek,
jsou nám dech a my jim lék,
ať jsou šeré, sklíčené
jak vzduch bouřlivého dne,
když jej blesky rozjitří,
anebo jak jasné dny,
mírné vody v bezvětří,
obzor čistý, průzračný.
Jako větrem pluje pták,
ryba vlnou tam a sem,
i myšlenka nejinak
pluje vším, i nad hrobem.
My se na ní vznášíme
volně jako oblaka
do blízka i daleka.
Přinášíme proroctví,
jehož pramenem jsi ty.

39
IONA:
Je jich čím dále víc a kolem nich
vzduch záři jako jasný obal hvězdy.
PRVNÍ DUCH:
Jak zvuk polnice tmou zněl,
já jsem se s ním rozletěl,
rychle stoupa] přes předěl.
Z prachu věr už vyhaslých,
z cárů vlajek tyranských,
když jsem prodíral se z nich,
zněly výzvy k volnosti,
k víře, zkáze, vítězství
a hned byly odváty.
Jeden zvuk se přes ten hluk
rozhlaholil do všech stran,
z hlubin lásky přivolán.
Nesu víru, proroctví,
jejichž pramenem jsi ty.
DRUHÝ DUCH:
Nad mořem luk duhy stál,
pod ním bouřil vodní val.
Vichr se však vzdaloval.
Rozletěl se vítězně
a s ním mraky vláčené.
Blesk to stádo nestvůrné
rozčís, jak když skočí lev.
Hrom se chechtal, strašný řev.
Loďstva byla hrstkou plev,
rozvátá drť. Plula smrt
nad vodami. Já jsem kles

40
 na koráb, jejž rozťal blesk.
K rekovi jsem ze všech sil
plul, jenž prkno přistrčil
k soupeři. Sám ztracen byl.
TŘETÍ DUCH:
Sed jsem k loži mudrce,
lampa plála slabounce,
moudrost knih sál do srdce.
Sen se v letu ohnivém
snes nad jeho polštářem.
Poznal jsem, že je to sen,
jenž v něm kdysi rozdmýchal
soucit, výmluvnost i žal.
Odleskem svět obepjal,
letícím svým zářením.
Ten sen mě sem rychle nes,
jako touhu nese blesk.
Vrátím se s ním před jitrem
mudrcovi zjasnit den.
ČTVRTÝ DUCH:
Básníkovi na ústech
spal jsem tona v sladkých snech,
jež mi vnukal jeho dech.
Nedbá světských potěšení,
vzdušných polibků si cení
od bytostí ve svém snění.
Od svítání do šera
odraz slunce z jezera
v květech, včelstvech obzírá.
Nepřesvědčí ho svět věcí.
Chce z nich tvary vytvořit
živější než živý lid,

41
 nesmrtelná dítka, dílo.
Jedno z nich mě probudilo,
abych ti byl dobrou vílou.
IONA:
Z východu, západu, jak se mi zdá,
dva holoubkové letí do hnízda.
Na rychlých křídlech prudce snášejí se
dvojčata vzduchu, jenž je měkce nese.
Slyš, v jejich hlasech zoufalství se třese
smíšeno s láskou, splývá v jeden zvuk.
PANTHEA:
Ty můžeš mluvit? Mou řeč dusí hluk.
IONA:
Mně jejich krása dává řeč. Hle, plují
na křídlech, která mají barvu nebe,
azur i oranž temně zlátnoucí.
Jak hvězdy září jejich úsměvy.
SBOR DUCHŮ:
Zjevení lásky uviděls?
PÁTÝ DUCH:
Když přes rozsáhlé říše
jsem spěchal jako obláček, jenž letí vzdušnou pouští,
mih se zjev s hlavou hvězdnatou na třpytných křídlech tiše,
zřel jsem, jak z jeho kadeří se štěstí proudem spouští!
Svým krokem ozařoval svět, ta zář však u mne slábla,
a za ním trosky trčely. Mudrci zešíleli
a popravení vlastenci i mládež, která padla,
zářili v temnotách. A já jsem bloudil, smutný králi,
dokud jsi ty svým úsměvem nerozehnal mé žaly.

42
ŠESTÝ DUCH:
Bratříčku, poslyš, neštěstí věc choulostivá je,
nekráčí vůbec po zemi, nepluje ovzduším,
jen konejšivě blíží se a něžné naděje
v nejlepších srdcích ovane svým křídlem nejtišším.
A srdce, ukonejšena vějířem přízraku
i hudbou nohou plynoucích měkce a neklidně,
sní o radosti, majíce tu stvůru za lásku.
Procitnou v stínech bolesti jak ten, jejž zdravíme.
SBOR DUCHŮ:
Zánik lásce v patách je,
zle ji pronásleduje
na bělostném oři smrti.
Není žádná naděje,
kopytem květ i blín drtí.
Lidi, zvěř, nic nešetří
jako bouře v povětří.
Toho jezdce srazíš ty,
ač je chráněn před smrtí.
PROMETHEUS:
Duchové, což nejsou to jen sny?
SBOR DUCHŮ:
V ovzduší my žijeme,
a když za oblevy pupeny
rudnou jarem buzené
a když větříky chvějí keříky,
pastýř by už říci moh,
že rozkvete brzy hloh.
Moudrost, právo, láska, mír,
zmáhajíce zhoubný vír,

43
 jsou dech jara přivátý
k pastýři a proroctví,
jehož pramenem jsi ty.
IONA:
Kam prchli duchové?
PANTHEA:
Jen dojem z nich
zbyl jako hudba tónů všemocných,
když vznícený hlas spolu s loutnou zemdlí,
ještě než ohlasy se rozezněly
po hlubinách a labyrintech v duši
jak ozvěny, jež do stěn slují buší.
PROMETHEUS:
Jsou krásné vzdušné zjevy, ale skládám
naději jenom v lásku. Jsi však v dálce,
Asie. Když má bytost přetékala,
bylas mi zlatou číší, bez které
by býval víno žíznivý prach vsál.
Je všade ticho. Běda, přetěžce
to klidné jitro leží na mém srdci,
ačkoli myslím, že bych usnul žalem,
kdybych směl zdřímnout. Chtěl bych být
tím, co je určeno mi osudem,
posilou, spásou trpícího lidstva,
anebo klesnout v prvotní vír všeho.
Tam není muk, ba ani útěchy,
útěchy země ani trýzně z nebe.
PANTHEA:
Zapomněls na tu, která s tebou bdí
v studené noci a dřív nezdřímne,
než na ni stínem snese se tvůj duch?

44
PROMETHEUS:
V lásce je naděje. Ty miluješ.
PANTHEA:
Ze srdce. Ale jitřenka už bledne.
Asia čeká v smutném vyhnanství
v indickém údolí, tak drsném, pustém
a zmrzlém kdysi jako tato strž.
Teď pokrylo se květy, rostlinstvem,
rozechvělo se sladkým vánkem, zvukem,
proudícím k lesům, vodám z éteru
tvořivé její bytosti, jež zvadne,
jestli se s tebou nespojí. Buď sbohem!

45
 II
1
Je ráno. Půvabné údolí v Indickém Kavkazu. Asia je sama.
ASIA:
Z nebeských vichrů sestoupilo jsi
jak duch, jak myšlenka, jež přivádí
nezvyklé slzy v okoralé oči.
Tlukotem vzbouzíš opuštěné srdce,
nedáš mu klidu. Sestoupilo jsi,
v kolébce bouří probouzíš se, jaro!
Ty dítě vichrů! Náhle přicházíš,
jako bys bylo ze sna vzpomínkou,
která je smutná, neboť sen byl sladký.
Jsi strážný duch či radost, která vstává
ze země odívajíc v zlatý oblak
poušť života.
Teď je ta doba, den a hodina.
Mělas tu být už za svítání, sestro,
tak vytoužená, opozdilá, přijď!
Jak červi v mrtvole se plíží čas.
Hrot bílé hvězdy ještě chvěje se
za rudým horstvem. Temné jezero
za průrvou v mlze rozervané větrem
obráží hvězdu. Mizí. Zase září,
jak slábnou vlny a jak v bledém vzduchu
se lesklá vlákna mráčku rozplétají.
Už zhasla! Slunce růžově se chvěje
v klínu hor, mračen sněhu. Slyším už
eolskou hudbu zelenavých křídel

46
 své sestry za červánků. (Vstoupí Panthea.)
Cítím, vidím
oči, jež planou v úsměvech až k slzám,
jak hvězdy za stříbrnou mlhou z rosy.
Ty milá, sličná, která přinášíš
stín duše, pro niž žiju, zpozdila ses!
Vystoupil kotouč slunce nad mořem.
Mé srdce churavělo nadějí,
než poznal vzduch tvá opozdilá křídla.
PANTHEA:
Odpusť mi, sestro! Křídla umdlela
šťastnými vzpomínkami na můj sen,
jak pírka větru v létě o polednách
nasáknou vůní květů. Zvykla jsem
spát klidně, osvěžena procitat,
než Titánův pád a tvá nešťastná
láska mé srdce spjaly soucitně
s láskou a hořem, až jim přivyklo
jako tvé srdce. Dřív jsem spávala
v modravých slujích starce Oceánu,
v besídkách ze zelených, rudých mechů.
Mléčné a měkké paže sestry Iony
mi ovíjely černé vlhké vlasy.
Zavřené oči s tvářemi jsem tiskla
v životodárný záhyb jejích ňader.
Ne jako teď, kdy stala jsem se vánkem
a klesám pod hudbou, jíž naslouchám
z tvých němých hovorů. Vždyť rozplynul se
můj spánek v sladkém neklidu v ten cit,
který je řečí lásky, a mé bdění
je samý žal a starost.

47
ASIA:
Zvedni oči,
tvůj sen v nich přečtu.
PANTHEA:
Prometheovi
u nohou usnuly jsme se sestrou.
A horské mlhy, zhoustlé naší řečí
pod lunou, rozsypaly vločky sněhu
a chránily náš spánek před ledem.
Přišly dva sny. Já první zapomněla.
V tom druhém spadly rozdrásané údy
z Promethea a azurová noc
se rozzářila krásou, která žije
beze změn v nitru. Zazněl jeho hlas
jak hudba, jíž se mozek omámí,
umdlelý šťastným opojením. Pravil:
„Sestro té, jejíž kroky plní svět
krásou – ty krásnější než vše až na tu,
jejímž jsi obrazem – teď zvedni oči.“
Zvedla jsem oči. Nesmrtelný zjev
byl ve své mocné záři zahalen
láskou, jež z jeho měkkých, skleslých údů,
bolestných rtů a vysílených očí
sálala jako pára ohnivá.
To ovzduší mě prudce obestřelo,
jak jitřní slunce teple obestře
obláček z bludné rosy, než jej vpije.
Bez hnutí, sluchu, zraku cítila jsem,
jak jeho blízkost krví proniká,
až naše životy tak splynuly,
že pohltil mě. Pak to minulo,
a jako páry po západu slunce

48
 se ukládají v mihotavých kapkách
na borovicích, moje bytost v temnu
se zhutnila. A jak se paprsky
mé mysli spojily, já slyšela
jeho hlas, jehož tóny táhly se
jak krůčky slabé písně, nežli zmlkly.
Z těch mnoha zvuků rozeznala jsem
jenom tvé jméno, ač jsem naslouchala
do noci, když vše dávno doznělo.
Tu Iona vzbudila mě se slovy:
„Uhodneš, co mě trápí dnešní noci?
Dříve jsem vždycky znala, po čem toužím,
a nezahrávala si s marným snem.
Ale co teď chci, nemohu ti říci.
Nevím to. Něco sladkého, co sládne
i v touze. Je to tvá hra, zrádná sestro.
Nějaké staré kouzlo objevilas,
které mi v spánku ukradlo mou duší
a smísilo s tvou. Vždyť když jsme se teď
líbaly, cítila jsem ve tvých rtech
sladký dech svého života a teplo
živoucí krve, bez níž umdlévám,
chvěju se v našem těsném objetí.“
Jitřenka zbledla. Bez odpovědi
jsem pospíchala k tobě.
ASIA:
Mluvíš slova
tak vzdušná, nevnímám je. Zvedni oči,
ať přečtu v nich, co tam svou duší zapsal!

49
PANTHEA:
Zvednu, ač poklesají tíhou toho,
co chtějí říci. Co ti zrcadlí
mé oči mimo ten tvůj krásný obraz?
ASIA:
Jsou hluboké a bezhraničné nebe,
jak pod dlouhými řasami se úží
v dva kruhy, nesmírný a daleký
kruh v kruhu, čáru čárou protkanou.
PANTHEA:
Proč hledíš, jako by byl přešel duch?
ASIA:
Něco se mění. V hlubinách tvých očí
vidím stín, zjev. To je on, oděný
v měkký svit úsměvů, jež vyzařují
jak měsíc zahalený obláčkem.
To jsi ty, Promethee! Neodcházej!
Slibuješ úsměvy, že setkáme se
v besídce, která jimi zaplane
nad pustým světem? To je výklad snu.
Kdo stojí mezi námi? Hrubé vlasy
vlající větrem, zdivočelý výraz,
a přece je to něco vzdušného,
vždyť šedým šatem září zlatá rosa,
ty hvězdy, které ve dne nezhasnou.
SEN:
Pojď! Pojď!
PANTHEA:
To je můj druhý sen.

50
ASIA:
Už ztrácí se.
PANTHEA:
Přechází do mé duše. Zdálo se mi,
že jak tu seděly jsme, rozpukly
na bleskem sežehnuté mandloni
květy. A pak se z bílé skytské pouště
hnal prudký vítr, zřasil zemi jíním.
Před očima svál na zem všechny květy.
Jak v modrých zvoncích hyacintů zapsán
je Apollonův žal, tak v lístcích bylo
vyryto: Pojď, pojď, pojď!
ASIA:
Jak hovoříš,
zapomenutý sen se zaplňuje
tvary. Mně zdálo se, že chodím s tebou
po zdejších lukách v mladém šerém jitru
a hustá stáda bílých beránků
putují po obloze kolem hor
a mírný větřík je jim pastýřem.
Na mladých trávách, sotva vyrazivších
ze země, bílá rosa visela.
Na ostatní už nevzpomínám si.
Však na stínech těch jitřních obláčků,
když přecházely rudý horský svah,
napsána byla slova: Pojď, pojď, pojď!
A na rostlinách, z kterých spadla rosa,
to bylo též jak ohněm vyleptáno.
V sosnách se vítr zved a vytřepal
jim z větví hudbu ulpělou a pak
tlumené sladké zvuky, jak když duch
se loučí. Zněly: Za mnou pojď, pojď, pojď!

51
 Řekla jsem: „Ke mně pohled, Pantheo!“
V hloubce tvých očí jsem však četla stále
jenom ta slova: Pojď, pojď, pojď!
OZVĚNA:
Pojď, pojď,
pojď!
PANTHEA:
To skály v jarním jitru napodobí
jako duch naše hlasy.
ASIA:
V skalách je
nějaký tvor. Jak sladké zvuky, slyš!
NEVIDITELNÉ OZVĚNY:
Ozvěny slyš!
Uprchnem brzy.
Mizíme již
jak hvězdy rosy –
dítě oceánu!
ASIA:
Duchové mluví. Měkce doznívá
odpověď vzdušných jazyků.
PANTHEA:
Též slyším.
NEVIDITELNÉ OZVĚNY:
Pojď, pojď s ozvěnou.
Náš hlas proudí kdesi
slují tajemnou
a kde se pnou lesy.
(Z větší dálky.)
Pojď, pojď s ozvěnou

52
 slují tajemnou.
Stíhej píseň plynoucí
tam, kam včela nestačí,
hlubokou tmou polední,
v spánku s jeho vůněmi
nočních květů, ve vlně,
v slujích s jasem pramene.
Naše hudba vášnivá
se tvým nohám vysmívá,
dítě oceánu!
ASIA:
Máme jít za tím zvukem? Vzdaluje se
a slábne.
PANTHEA:
Ne, ta píseň blíží se.
NEVIDITELNÉ OZVĚNY:
V světě neznámém
dříme, spí hlas němý.
Přinese mu jen
tvůj krok probuzení,
dítě oceánu!
ASIA:
Jak klesá tón, když vítr opadá!
NEVIDITELNÉ OZVĚNY:
Pojď, pojď s ozvěnou
slují tajemnou.
Stíhej píseň plynoucí
rosou v lese zářící,
přes jezera, prameny,
hory, jejich hřebeny,

53
 k roklinám a propastem,
kde se z křečí léčí zem,
z rozloučení tebe s ním
před radostným spojením,
dítě oceánu!
ASIA:
Podej mi ruku, milá Pantheo,
a pojďme, dokud nezmizí ty hlasy.

2
Les se skalami a jeskyněmi. Vstoupí Asia s Pantheou. Na skále sedí dva
mladí faunové a naslouchají.
PRVNÍ SBOR DUCHŮ:
Jen temná stezka brázdí zem.
Skryl ji tis, cedr, pinie
a co těch hustých stromů je,
a tak sem světlo nepřijde.
Vítr, déšť, slunce s měsícem
neproniknou ten hustý stín,
vůbec nic, leda oblak z rosy,
nesený vánkem u země
přes šedé kmeny skloněné,
vavřínům znovu rozkvetlým
do bledých květů perly nosí
a sklání něžnou sasanku,
aby už nemohla dál kvést.
Anebo jedna z mnoha hvězd,
co zlézá strmý noční sráz,
štěrbinu najde do hloubek
a spustí tam svůj paprsek,
než nebe rychle plynoucí

54
 odnese hvězdu do noci,
když nakapala zlatou zář
jak čáry deště, každou zvlášť.
Je božské ticho kolkolem
a pod nohou mech kryje zem.
DRUHÝ SBOR DUCHŮ:
Tam rozkošničtí slavíci
zpívají celé poledne.
Když zmámený či tesknící
některý spadne z břečťanu
zmíraje láskou, poklesne
na družčinu hruď rozjásanou.
Tu z květů jiní pěvci vstanou,
chtějíce hned dát ozvěnu
slábnoucím tónům, pozvednout
svým křídlem melodický proud,
než přetlak citů povznese
píseň, že lesy umlknou.
Když šerým vzduchem ozve se
šum křídel, flétny stohlasé
jak nad jezerní hladinou
tak sladce stoupnou do hlavy,
že ji až bolest zaplaví.
PRVNÍ SBOR DUCHŮ:
Tam ozvěna se s ozvěnou
roztančí, hudbou stvořena.
Z rozkazu Demogorgona
přitáhne mocná ozvěna
duchy na stezku tajemnou,
jak moře k sobě čluny táhne,
když řeky táním překypěly.
Slabý zvuk nejdřív probouzí

55
 ty, kdo spí nebo hovoří,
a něžným citem upoutané
je vábí, žene. Ti, kdo zřeli,
jak z dechu země: vítr vstal,
aby jim péra pozvedal,
a na cestu je pohání,
myslí, že zvedají se jim
křídla a nohy na přání.
Tak plují svými dráhami,
až hluk té bouře vznícené
se sladce kolem přežene.
Spěchají za ní ovzduším,
a když je strhne jako dým,
k osudné hoře zamíří
jak mračna v měkkém povětří.
PRVNÍ FAUN:
Nevíš, kde žijí tito duchové,
co plní lesy překrásnou tou hudbou?
My vnikneme i do odlehlých slují,
do tajných skrýší, známe pustiny,
a nepotkáme je, jen jejich hlas.
Kdepak se skrývají?
DRUHÝ FAUN:
To těžko říci.
Vím od těch, kdo líp rozumějí duchům,
že bubliny, jež kouzlo sluneční
vysává z bledých, chabých vodních květů
na bahnitých dnech jasných jezer, tůní,
jsou besídky, kde žijí duchové
pod zeleným a zlatým ovzduším,
v poledne zahřívaným mezi listím.
Když prasknou bubliny a prudký vzduch,

56
 jejž dýchali v těch lesklých kupolích,
za noci stoupá jako meteory,
duchové si je osedlají k letu
a ohýbají jejich žhavé hřívy,
až zase sklouznou do pozemských vod.
PRVNÍ FAUN:
Když žijí tak, což jiní nežijí
v růžových květech nebo lučních zvoncích,
v složených plátcích spících fialek,
či v jejich vůni, když už umírají,
anebo v sluncích rosných kapiček?
DRUHÝ FAUN:
Můžeme tušit, že i mnohde jinde.
My mluvíme, a bude poledne.
Podojit kozy pojďme Silénovi,
aby nám moudře, krásně zazpíval
o sudbě, štěstí, bohu, chaosu,
o lásce a zlém losu Titána
a jak se odpoutá a potom sbratří
veškerou zemi. Půvabné ty zpěvy
zjasňují naše teskné soumraky,
a slavík nezávidí, ale ztichne.

3
Skalní jehlan v horách. Asia a Panthea.
PANTHEA:
Až sem nás zavedl ten zvuk – až k říši
Demogorgona, do mohutné brány
jakoby k sopce žhoucích meteorů,
vymršťujících páru věšteckou,
již pijí v mladých toulkách samotáři,

57
 zvouce ji pravdou, ctností, láskou, vlohou
i radostí. To víno života
pijí až do dna. Zpiti zvedají
před světem zhoubný, nakažlivý hlas,
jak bakchantky své zvučné Evoe!
ASIA:
Ten skvělý trůn je důstojný té moci!
Jak velebná jsi, země! Jsi-li stínem
snad ještě krásnějšího ducha, ač
zlo třísní jeho dílo a je pak
jak jeho tvorstvo slabý, ale krásný,
klekla bych a vás oba uctívala.
Už teď mé srdce zbožňuje ten div.
Nežli tě pára omámí, hle, sestro,
dole se širou plání vlní mlhy
jak jezero a halí v jitřním nebi
modrými vlnami a jejich stříbrem
indické údolí. Hle, jak se valí
a tuhnou větrem kolem pahorku,
na kterém stojíme teď obklopeny
temnými bujícími pralesy,
šerými loukami či jeskyněmi
a tvary bludné mlhy v kouzlech větru.
V dálce rvou ostré horské štíty nebe,
z ledových špicí zářících jak slunce
se zvedá úsvit jako mořská pěna,
jež tryská u ostrůvku v Atlantiku,
a zdobí vítr svítilnami kapek.
Kol údolí se vinou horské stěny,
v tajících stržích vodopády sytí
svým řevem uši vytrvalých větrů,
strašných jak ticho. Slyšíš? Lavina.

58
 Vzbudilo slunce velké masy sněhu,
převáté třikrát bouří, nakupené
po vločkách, jak se v hrdých, vzdorných myslích
hromadí myšlenky, až vydají
velikou pravdu, která otřese
národy, jak se třesou teď ty hory.
PANTHEA:
Vzbouřené mlhy před námi se tříští
a rudá pěna stoupá, jako moře
vábené lunou stoupá k trosečníkům
o hladu na bahnitém ostrově.
ASIA:
Mizejí cáry rozvátého mračna.
Zvedá je vítr, rozplétá mi vlasy,
do očí proudí, omamuje mozek.
Ty také vidíš ony zjevy v mlze?
PANTHEA:
Tvář, jež se na nás usmívá. A plane
modravý oheň v zlatých kadeřích!
Další a další! Slyšíš? Promlouvají!
ZPĚV DUCHŮ:
Do hlubin, do hlubin,
hloub, hloub!
Přes spánek a jeho stín,
přes boj temný, krutý
života a smrti.
Přes tu clonu s překážkou
věcí, jež se zdají, jsou
stupni k trůnu v dálce hluboké jak hrob,
hloub, hloub!

59
Víří zvuk do všech stran,
hloub, hloub!
Jako psa vábí laň,
jako páru blesky,
jako můru svíčky,
strast chce smrt a láska žal,
čas chce zítřek a vše dál,
jako ocel klesá k zemi za všech dob,
hloub, hloub!
Šedivou propastí
hloub, hloub!
Kde je vzduch vyhaslý,
kde hvězd, luny není,
nejsou rozjasněny
skály září nebeskou,
nešednou tmou pozemskou,
kde jen jeden zvedá se, všech věcí sloup,
hloub, hloub!
V hlubokou hlubinu
hloub, hloub!
Jako blesk v clonách snů,
spící jiskra živá,
vše, co z lásky zbývá,
diamant, který se skví
v temném důlním bohatství,
ukrývá se kouzlo. A ty se ho chop
hloub, hloub!
Dobře tě vedeme
hloub, hloub!
S tou, která s tebou jde,
nelekej se mdloby,

60
 tvá něha tě zlobí.
Nesmrtelný, věčný pán
propustí pak ze svých bran
osud, hada pod trůnem, a hrob
vydá svůj plod.

4
Demogorgonova jeskyně. Asia a Panthea.
PANTHEA:
Kdo sedí v roušce na tom černém trůně?
ASIA:
Už spadla rouška.
PANTHEA:
Sídlo oné síly
je temné, vrhá šeré paprsky,
tak tíživé jak slunce o polednách.
Bez tvarů, bez postavy, bez údů,
podoby, obrysů, však cítíme,
že ten duch žije.
DEMOGORGON:
Ptej se, co chceš vědět.
ASIA:
Co všechno znáš?
DEMOGORGON:
Vše, nač si troufneš ptát se.
ASIA:
Kdo stvořil živý svět?
DEMOGORGON:
Bůh.

61
ASIA:
A kdo v něm
myšlenku stvořil, vášeň, rozum, vůli,
fantazii?
DEMOGORGON:
Bůh, všemohoucí bůh.
ASIA:
Kdo stvořil vzácný cit, jenž v jarních váncích
přichází nebo při zaslechnutí
drahého hlasu jenom v našem mládí
a kalí teskné oči slzami
před jasným zrakem neplačících květů,
a když se nevrátí, tu změní v poušť
lidnatou zemi?
DEMOGORGON:
Milosrdný bůh.
ASIA:
Kdo stvořil šílenství, děs, zločin, lítost,
ty články obrovského řetězu,
jež těžce kymácejí, smýkají
dušemi lidí vrávorajících
pod oním břemenem až k jámě smrti?
Ztracenou naději, zášť vzniklou z lásky?
A trpké sebeopovržení?
A bolest, jejíž nepovšimnutou
a známou řečí jsou jen vzlyky, nářky?
A peklo, palčivý strach?
DEMOGORGON:
Ten, kdo vládne.

62
ASIA:
Vyslov to jméno. Usoužený svět
chce ho znát a pak zdrtit kletbami.
DEMOGORGON:
On vládne.
ASIA:
To vím, cítím. Kdo?
DEMOGORGON:
On vládne.
ASIA:
Kdo vládne? Zprvu byla země, nebe,
světlo a láska. Z trůnu Saturnova
vznik čas, stín závistivý. Za Saturna
si žili první zemští duchové
v poklidném štěstí jako květy, listy,
nežli je vysál vichr sluneční
a líní červi. Ale upřel lidem
vrozená práva, poznání a moc,
umění krotit živly, pronikat
myšlenkou šerý vesmír jako světlem,
nad sebou vládu s majestátem lásky,
po které žíznili. Pak Prometheus
dal Jovišovi sílu moudrosti
a se zákonem „Buď lid svoboden“
mu svěřil vládu nad nebeskou plání.
Všemocně vládnout znamená však neznat
řád, lásku věrnost ani přátele.
Jupiter vládl. Na lidský rod padly
hladomor, lopota a nemoci,
rozbroje, rány, nevídaná smrt.
S nečasy přišla roční počasí,

63
střídavé mrazy s ohni zahnaly
bezbranné davy do jeskyní v horách.
Bůh seslal v pustá srdce kruté choutky,
šílený neklid, plané představy
o klamném dobru, a tím vznikly války,
jež pustošily lidská doupata.
Tu Prometheus vzbudil naděje
v zavřených rajských květech dřímající,
v nepenthu, moly, věčném amarantu,
aby svým křídlem tenkým, duhovým
zakryly smrt, a poslal lásku svázat
strhané úponky rév rodících
člověčí srdce s vínem života.
A zkrotil oheň, který jako šelma
strašně a krásně, bujně dováděl
k lidskému hněvu. Po své vůli ztvárnil
železo, zlato, sluhy i znak moci,
i drahokamy, jedy, jemné krásy
ukryté pod horami, vlnami.
Dal lidem řeč, z ní vznikla myšlenka,
která je mírou všeho vesmíru,
Otřásla věda trůny země, nebe,
leč nepadly. A z harmonie v mysli
proudily zpěvy plné proroctví.
Vnímavé duše povznášela hudba,
až kráčely jak nesmrtelní bozi
po jasných vlnách lahodného zvuku.
Hnětoucí ruce napodobily
a potom překonaly lidskou krásu,
až se stal mramor vrcholem všech krás.
Pohledem na něj matky pily lásku,
kterou zří muži v jejich potomstvu.
Odhalil Titán síly bylin, zřídel

64
 a nemoc po nich zdřímla, spala smrt.
Učil znát lidi přesložité dráhy
potulných hvězd, jak slunce stěhuje
své doupě, jak se tajným kouzlem mění
sinalá luna, když se nehrouží
velikým okem do vod novoluní.
Učil lid řídit jako vlastní údy
po moři vozy hnané bouřemi.
Kelt seznámil se s Indem. Vznikla města,
bílými jejich sloupy proudily
hřejivé větry, rozzářil se azur,
odhalil modré moře, stinné hory.
To vše dal Prometheus člověku
k zmírnění jeho běd, a za to visí
a hyne v mukách, k nimž byl odsouzen.
Kdo seje to zlo nezhojitelné?
Když člověk vidí, že jak bozi stvořil
nádherná díla, co ho pohání
jak trosku vůle, pozemského štvance,
vyhnance, jenž je sám a opuštěn?
Ne Jupiter. Když v hněvu otřás nebem
a jeho sok ho v tvrdých okovech
proklínal, sám se třás jak otrok. Řekni,
kdo jemu vládne. Také on je otrok?
DEMOGORGON:
Je každý otrokem, kdo slouží zlu.
Sama víš, jaký bůh je Jupiter.
ASIA:
Kdo u tebe je bůh?

65
DEMOGORGON:
Jak u tebe,
nejvyšší živý tvor je Jupiter.
ASIA:
Kdo otrokovi vládne?
DÉMOGORGON:
Kéž by propast
vychrlit mohla tajemství. Je slabý
hlas, hloubka pravdy nezná podobenství.
Co prospělo by dát ti nahlédnout
do koloběhu světa, uslyšet
čas, osud, štěstí, náhodu či změnu?
Těm podléhá vše až na věčnou lásku.
ASIA:
Tak sama jsem se ptala a mé srdce
odpovídalo stejně. Oněm pravdám
je každé srdce vlastní věštírnou.
Jen ještě otázku a odpověz
mi za mou vlastní duši, jako kdyby
odpověď znala. Vstane Prometheus
tak jako slunce nad radostným světem?
Kdy určena je hodina?
DEMOGORGON:
Jen pohleď!
ASIA:
Pukají skály, v rudém temnu oři
duhových křídel dupou mlžné větry
a táhnou vozy. V každém stojí vozka
divokých očí, oře pohání.
Jedni jak štvanci ohlížejí se,

66
 ač vidím za nimi jen jasné hvězdy.
Jiní se naklánějí kupředu,
dychtivě sají rozvířený vichr,
jak by jim prchal milovaný cíl
a už už drželi jej. Jejich světlé
kadeře jsou jak kometa. Ten spěch!
DEMOGORGON:
Vždyť to jsou nesmrtelné hodiny,
na něž se ptáš. A jedna z nich tě čeká.
ASIA:
Duch se strašlivou tváří zastavuje
černý vůz nad skalnatou propastí.
Ty hrozný, nevídaný vozataji,
kdo jsi? Kam mě chceš odvézt? Odpověz!
DUCH:
Jsem stínem strašnějšího osudu,
než vypadám. Než zapadne ta hvězda,
tma, která se mnou stoupá, zahalí
navěky nebeský trůn bez krále.
ASIA:
Co tím chceš říci?
PANTHEA:
Hrozný ten stín stoupá
z trůnu, jak z města po zemětřesení
nad mořem stoupá k nebi chmurný dým.
Nasedl na vůz, vyděšení oři
se dávají v let mezi hvězdami,
noc potemněla!
ASIA:
Divná odpověď!

67
PANTHEA:
Na kraji strže stojí jiný vůz
ze slonoviny vykládané nachem
a s lemem vyřezaným v jemné kružby.
Mladý duch, který řídí onen vůz,
má v holubičích očích naději.
Zvou duši jeho úsměvy, jak světlo
zve k sobě temnem okřídlený hmyz.
DUCH HODINY:
Živí se blesky moji oři
a pijí z vichřic proudících.
Když v červáncích se nebe vzbouzí,
tu koupají se v paprscích.
Dost síly, hbitosti je v nich,
jen nastup, dcero oceánu.
Mou touhou i tma rozhoří se,
Tyfona v strachu předběhnem.
Než z Atlanta se mráček vznese,
oblétnem lunu a s ní zem.
V poledne si však oddychnem –
jen nastup, dcero oceánu.

5
Vůz zastaví v oblaku na vrcholu zasněžené hory Asia, Panthea a duch
hodiny.
DUCH HODINY:
Tam kde přechází noc do svítání,
oddychnout si zvykli moji oři.
Nesmějí. Zem šeptá varování,
musí spěchat prudčeji, než oheň hoří,
napijí se touhy, jež je vzbouří!

68
ASIA:
Na nozdry dýcháš jim, já vdechla bych
jim větší rychlost.
DUCH HODINY:
To se nesmí stát.
ASIA:
Zastav a řekni, duchu, odkud je
v mračnu to světlo. Slunce nevyšlo.
DUCH HODINY:
Vyjde až v poledne. Div zadržel
na nebi Apollona. A to světlo,
jimž září páry jako fontána,
kde zhlížejí se růže, ono světlo
proudí z tvé mocné sestry.
PANTHEA:
Ano, cítím –
ASIA:
Co je ti, sestro? Tak jsi pobledla.
PANTHEA:
Jaká jsi jiná! Mám strach pohlédnout
na tebe, jen tě tuším. Sotva snesu
zář té tvé krásy. Něco změnilo se
k lepšímu v živlech, že tvou přítomnost
i bez závoje snesou. Nereidky
říkají, že v den, kdy jsi vystoupila
z jasného moře v žilkované škebli
a plula na ní po křišťálovém
poklidném moři mezi ostrovy
egejskými a břehy, které nesou
tvé jméno, láska jako ohnivé

69
 slunce, jež oživuje všechen svět,
tryskala z tebe. Ozářila nebe,
zem, hloubky oceánu, jeskyně
a všechno v nich, až padlo zatmění
ze žalu na duši, z níž proudí světlo.
Taková jsi teď. Nejen já, tvá sestra,
tvá družka, kterou vyvolila sis,
celý svět touží po tvé náklonnosti.
Neslyšíš, kterak vzduchem promlouvá
láska všech, kteří mluví? Necítíš,
jak uchvátilas mrtvé větry? Slyš! (Hudba.)
ASIA:
Sladčeji než ty mluví jenom ten,
jehož jsi ozvěnou. Je každá láska
sladká, ať dáváš nebo přijímáš.
Je jako světlo, věrný blízký hlas.
Jak širé nebe, jako měkký vzduch
i plaza v nové božstvo promění.
Kdo vnuknou lásku, ti jsou blažení
jako já teď. Ti, kdo ji pocítí
po dlouhých strastech, jsou tím šťastnější,
jak já teď budu.
PANTHEA:
Slyšíš hlasy duchů?
ZPÍVAJÍCÍ VZDUŠNÝ HLAS:
Jsi sám život, rozněcuješ
mezi svými rty dech láskou.
A nežli svůj úsměv skryješ,
zapálíš vzduch. Ukryj maskou
oči, vždyť kdo do nich hledí,
v jejich labyrintu zemdlí.

70
 Dítě světla, nezakryje
tvůj šat údy, které planou,
jak se jitřní slunce vpije
do mračen svou září slavnou.
Božské ovzduší tě skrývá,
kde se tvůj jas rozhořívá.
Jiné krásné jsou a nezná
tebe nikdo. Tvůj hlas měkký
před pohledy tě, ty něžná,
zahaluje svými lesky.
Neznají tě, jen tě tuší
jak já, ztráceje svou duši!
Lampo Země, kudy projdeš,
šeré tvary rozzáří se.
Duše, již si zamiluješ,
po větru se vznese výše,
až se také jak já skácí.
Zmámen, ztracen nezapláči!
ASIA:
Má duše zakletá je loď,
jak spící labuť musí plout
v stříbrných vlnách, jež tvým zpěvem znějí.
A tvá je na ní andělem,
jenž vládne jejím kormidlem,
když všechny větry šumí melodií.
Jako by plula věčně, věčně
v záhybech řeky nekonečné
přes lesy, hory, propasti,
přes ráj těch pustých oblastí.
Až jako spánkem zmámená,

71
v hluboké moře nesena,
se širým zvukem splyne jako ozvěna.
Zatím už zvedá tvůj duch křídla
do hudby, v její jasná zřídla
ve větrech, které šťastným nebem vanou.
Plujeme neznajíce cest
do dálky bez vodítka hvězd,
jak pudem vedeni tou hudbou slavnou.
A můj člun, krásný lodivode,
rajskými zahradami projde,
kde ještě nikdy u ostrůvků
nepluly lodi smrtelníků.
V té říši láskou je i vzduch,
dá láska větrům, vlnám vzruch,
se zemí spojí nadoblačný kruh.
Přes stáří – sluje ledové,
přes mužný věk, jenž břehy rve,
a mládí, mořský úsměv šalebný,
přes dětství, jeho víry skelné,
mnohými stíny zalidněné,
přes smrt a zrod až k božštějšímu dni.
V tom ráji besídky se klenou
pod klenbou květů rozzářenou
a vodní stezky vinou se
v zeleném tichém pralese
se zjevy oslnivé jasnosti,
tak zneklidňujícími jako ty,
když po moři jdou ve své sladké zpěvnosti!

72
 III
1
Nebe. Jupiter na trůně, kolem něho Thetis a ostatní božstva.
JUPITER:
Mocnosti nebe, které sdílíte
mou moc a slávu tím, že sloužíte mi,
teď radujte se, už jsem všemohoucí.
Vše se mi poddalo, jen lidská duše
jak neuhasitelný oheň plane
k nebesům s výčitkou a pochybností
či s bědováním, vzdornou modlitbou.
Vzpurně se zvedá, čímž by ohrozila
tu naši starou říši, která stojí
na dávné víře, na pekelném strachu.
Ač moje kletby na ni padají
jak vločky sněhu na lysý štít hory
a ulpí v ní, ač v temnotách mých hněvů
vylézá na skaliska života,
jež zraní duši jak led nahé nohy,
přece je povznesena nad bědy
nezdolnou touhou. Ale brzy padne.
Právě teď zplodil jsem zas nový div,
osudné děcko, teror pozemský,
jenž číhá na určenou hodinu.
Z prázdného Demogorgonova trůnu
si vezme strašnou sílu věčných údů,
kterou se halil onen hrozný duch.
Pak sestoupí a zašlápne tu jiskru.

73
Nalévej vína, idský Ganymede,
jak ohněm naplň číše daedalské
a z božské prsti, propletené květy,
vystupte, vítězné vy harmonie,
jak za soumraku pod hvězdami rosa.
Pijte, ať nektar proudí žilami
jak sama radost, věční bohové,
až jásot jednohlasně propukne
tak jako hudba rajských větrů.
Vystup
ke mně, ty světlem touhy oděná,
jíž v jednu bytost spolu splýváme,
obraze věčnosti, má Thetido!
Vím, křiklas: „Bože, nesnesitelné
své moci ušetř mě, já nesnesu
ty plameny, tvůj žár, má celá bytost
se rozplývá, jak roztála by v rosu
numidským hadím jedem, aby se
zhroutila v základech.“ A právě tehdy
spojením dvou tak mocných duchů vznik
duch třetí, mocnější, a bez těla
se vznáší mezi námi, jenom tušen,
čekaje na vtělení, jež mu dá
trůn Demogorgonův. Což neslyšíte,
jak drtí větry hromobitím kol?
Vítězství! Světe, cožpak necítíš
zemětřesení, jak vůz rachotí
na Olymp?
(Přiblíží se vůz hodiny. Sestoupí Demogorgon a zamíří k Jovišovu
trůnu.)
Kdo jsi, strašný zjeve? Mluv!

74
DEMOGORGON:
Jsem věčnost. Horší jméno nechtěj znát.
Sestup a následuj mě do propasti.
Jsem tvůj syn, jak jsi synem Saturna.
Jsem mocnější než ty a musíš se mnou
přebývat v tmách. Své blesky nezvedej.
Nebeskou tyranii neudrží
už nikdo, ani se jí nezmocní.
Chceš-li však, můžeš zkusit svoji sílu,
jako se kroutí zašlápnutý červ
až do smrti.
JUPITER:
Ty hnusný netvore!
I tak tě pod titánským vězením
rozdrtím. Na co čekáš?
Milost! Milost!
Bez slitování, bez milosti, lhůty!
Kéž učinil bys soudcem mého soka,
jenž na Kavkaze visí vyprahlý
mou pomstou, ten by mě tak neodsoudil.
Což není vládcem světa on, ten dobrý,
smělý a spravedlivý? Kdo jsi ty?
Bez spásy, odvolání!
Klesni se mnou,
klesneme v mocných vlnách svého pádu,
jak vysíleně padnou sup a had
v zápase nerozlučně spleteni
do moře. Jen ať peklo otevře
hráze svých rozbouřených plamenů
a pohřbí jimi do bezedných prázdnot
ten zpustošený svět a s ním i nás,
vítěze s poraženým, s troskami

75
 toho, oč spolu zápasili.
Běda,
živly mě neposlouchají. Já klesám
omámen hloub a věčně, věčně hloub.
Nepřítel nade mnou jak mračno halí
můj pád do svého vítězství. Ó běda!

2
Ústí velké řeky na ostrově Atlantidě. Oceán spočine u břehu, u něho stojí
Apollon.
OCEÁN:
Říkáš, že klesl vítězovým hněvem?
APOLLON:
Ano, když skončil boj, jenž přikryl tmou
sféru mé moci a chvěl stálicemi,
tu hrůzným zrakem nebe ozářil,
krvavým svitem v hustých cárech třásní
vítězných temnot, kudy padal z výše,
jak poslední třpyt mroucích červánků
trhlinou v rozběsněných mračnech plane
nad mořem, celým rozbrázděným bouří.
OCEÁN:
Pad do propasti? Do temného prázdna?
APOLLON:
Jak orla strhne roztříštěné mračno
na Kavkaze, když uchvátí mu křídla
hromová vichřice a jeho oči,
neoslněné sluncem, oslepnou
bělostným bleskem, než ho těžké kroupy

76
 ubijí, aby střemhlav zřítil se
a zahalil se vzdušnou jinovatkou.
OCEÁN:
Teď moje říše, zrcadlící nebe,
se bude vzdouvat bez poskvrny krve,
jako se kolébají ve vánku
zrající klasy. Potečou mé proudy
kol zalidněných pevnin nebo šťastných
ostrovů. Ze svých skelných trůnů uzří
modravý Próteus a mokré nymfy
stín krásných lodí, jako smrtelníci
spatřují bárku luny plnou světla
a hvězdu s lodivodem ukrytým,
kterak se snáší k západnímu moři.
Už nebudu si razit cestu krví,
zoufalstvím, steny, hlasy otroků
i pánů, ale jasným odleskem
květin a plynoucími vůněmi
či svobodnými lahodnými hlasy
a sladkou hudbou, jež je milá duchům.
APOLLON:
Já nespatřím už skutky, při nichž mysl
se zatmí žalem jako při zatmění
sféry mé moci. Ale zaslech jsem
stříbrnou loutnu mladistvého ducha
na jitřence.
OCEÁN:
Už pospěš a buď sbohem
až do večera, než dáš spát své oře.
Já musím hlučné moře nasytit
modravým mírem ze smaragdových

77
 váz, které stojí vždy u mého trůnu.
Hle, vláčné údy v rozvichřeném proudu,
to nereidky pod zeleným mořem
zvedají paže nad vlající vlasy
s pestrými věnci z hvězdic mořských květů,
aby se radovaly se sestrou.
(Je slyšet šumot vln.)
Hladoví lačné moře po tichu.
Netvore, klid, už jdu. Buď sbohem.
APOLLON:
Sbohem.

3
Na Kavkaze. Prometheus, Herkules, Iona, Země, duchové, Asia a Panthea ve
voze s duchem hodiny. Herkules odpoutá Promethea a ten sestoupí.
HERKULES:
Přeslavný duchu, teď má síla slouží
jak otrok moudré odvaze a lásce,
jež dlouho trpěla, a tobě, jenž
je ztělesňuješ.
PROMETHEUS:
Mně tvá milá slova
jsou sladší nežli svoboda, tak dlouho
odňatá.
Asie, mé jasné světlo,
obraze nikdy nepoznané krásy,
a nymfy, jež jste změnily svou péčí
ta dlouhá muka v krásnou vzpomínku,
už nikdy sbohem. Já znám jeskyni
obrostlou vonícími rostlinami,
jež květy, listím zacloňují den,

78
a s dlažbou z žilkovaných smaragdů,
uprostřed kterých tryská zvučný pramen.
Z klenutí visí zmrzlé slzy hor
jak stříbro, sníh či jehly démantů
a vydávají neurčité světlo.
Je dovnitř slyšet rozvířený vzduch,
jak šeptá v stromech, a s ním včely, ptáky.
Kol dokola jsou z mechu sedátka
a měkké trávy halí drsné stěny.
Tam najdeme si prostý příbytek.
Usednem k táčkám o času a změně,
o proudech světa, sami nezměněni.
Co před změnami chrání člověka?
Když vzdychneš, usměju se. A ty, Iono,
úryvky mořské hudby zazpíváš,
že zapláču, a smíchem zaplašíš
slzy, jež bylo sladké prolévat.
Spleteme poupě i květ s paprskem,
jenž jiskří v prameni, a spojíme
obvyklé věci v divná skupenství,
jak činí děcka v krátké nevinnosti.
Budeme pátrat v nevyčerpatelných
svých duších pohledem a slovem lásky
po krásných skrytých myšlenkách. Jak loutny
zamilovaným větrem dotýkané
utkáme nové božské melodie
z líbezných rozličností souzvuku.
Jak včely z květů kolem vzdušné Enny
létají k himérským svým domovům,
slétnou se na očarovaných větrech,
jež zrodily se ve všech koutech nebe,
z lidského světa echa tichých hlasů
lásky a bolestného soucitu

79
 i hudby, jež je sama echem srdce,
a všeho, čím se tříbí, zušlechťuje
teď svobodný už život člověka.
Překrásné zjevy, šeré zpočátku,
se rozzáří, když mysl zjasněná
objetím krásy na ně vrhne svazek
paprsků, které tvoří skutečnost
a vytvářejí těla z přízraků.
Navštíví nás ty nesmrtelné plody
malířství, sochařství a poezie
i netušených příštích umění.
Potulné hlasy s vidinami všeho,
čím bude člověk, prostředníci lásky
té nejzbožnější, neboť vzájemné,
ty zjevy, zvuky, které krásnějí
tím, jak je člověk lepší, moudřejší
a odhalená zla i bludy mizí.
Jeskyně s okolím má tuhle moc.
(Obrátí se k duchu hodiny.)
Čeká tě úkol, krásný duchu. Iono,
dej duchovi tu lasturu, co přines
Próteus darem k svatbě Asii,
když vdech tam budoucí hlas. Tys ji skryla
do trávy pod dutinou ve skalisku.
IONA:
Hodino vytoužená, nejmilejší,
zde vezmi tajemnou tu lasturu.

Hle, její bledá modř se tratí v stříbro,

jež oblévá ji mdlým, ač jasným svitem.
Jak by v ní zdřímla hudba uspaná.

80
DUCH HODINY:
Je nejkrásnější lasturou všech moří.
Jistě má sladký, ale zvláštní zvuk.

PROMETHEUS:
Leť, nad lidskými městy unášen
větronohými oři. Poznovu
předběhni slunce ve vesmírném kruhu.
Až protne tvůj vůz doutnající vzduch,
tu dýchni do závitů lastury
a její mocnou hudbu uvolni
jak hromy se zvučnými ozvěnami.
Pak vrať se, u jeskyně přebývej.
Ty matko Země: –!
ZEMĚ:
Slyším tě a tuším.
Mramorovými nervy probíhá
mi dotek tvých rtů k nejpevnějšímu
šerému středu. Je to život, radost.
Mým zvadlým, starým, zledovělým tělem
proniká teplé, nesmrtelné mládí.
Mé četné krásné děti, hýčkané
v mém náručí, ty všechny rostliny,
hmyz s duhovými křídly, plazi, brouci,
zvěř, ptáci, ryby nebo lidská těla,
pijící nemoc, žal z mých bledých prsů
i s jedem zoufalství, ti napříště
v nich najdou sladkou potravu. A pro mne
budou jak mladé antilopí sestry,
kojené u potoka v liliích
svou matkou, hbitou, bělostnou jak sníh.
Zrosené mlhy mých snů budou proudit

81
 jak balzám pod hvězdami. Květiny
budou sát v noci nevadnoucí barvy.
V šťastných snech lidé i zvěř načerpají
posilu pro radostné příští dny.
A smrt se stane objetím té, jež
dává i bere život, jako matka
hýčká své děcko: „Už mě neopusť.“
ASIA:
Nač vyslovovat jméno smrti, matko?
Což ztratí mrtví lásku, pohyb, dech
i řeč?
ZEMĚ:
Je marné na to odpovídat.
Jsi nesmrtelná, ale nesdílnou
tuto řeč znají jenom zemřelí.
Živí plášť smrti nazývají život.
Spí, plášť se zvedne. Zatím mírná
počasí ve svém vlídném střídání
duhových pršek, provoněných větrů,
létavic, které čistí kalnou noc,
životodárných šípů z luku slunce,
jenž protne vše, i rosnatého deště
měsíčních paprsků, svým něžným vlivem
odějí věčným listím, plody, květy
lesy a luka, ba i skalnaté
pustiny neplodného oceánu.
Titáne, v jedné jeskyni můj duch
úzkostně dýchal, když tvou bolestí
mé srdce šílelo, a oním dechem
šíleli lidé, postavili chrám,
kázali, věštili a zlákali
k vzájemné válce bludné národy

82
i k jovišovské věrolomnosti.
Ten dech teď stoupá jak dech fialky
z vysokých plevelů a naplňuje
jasnějším světlem, purpurovým vzduchem
mocně i měkce lesy, skaliska.
Napájí k růstu révy plazivé
a divokou spleť temných břečťanů,
pupeny, květy, unavené vůně,
jež zdobí větry barevnými světly.
Napájí šťávou jasně zlaté koule
visících plodů na zeleném nebi
a žilobitím listů nebo stonků
průsvitně purpurové číše květin,
které jsou vzdušnou rosou pokryty,
nápojem duchů. Ten dech krouží kolem
jak měkká křídla poledního snu,
jenž vnuká šťastné myšlenky, jak teď
tvá záchrana. Ta jeskyně je tvá.
Ty duchu, zjev se!
(Vystoupí duch v podobě okřídleného dítěte.)
Toť můj světlonoš,
jenž nechal kdysi světlo uhasnout
zíraje v oči, z kterých je zas rozžal
jak ohněm láskou, tou mou sladkou dcerou,
jež září ve tvých očích. Nezbedo,
utíkej, doved všechny přes vrchol
bakchické Nysy, hory, na níž sídlí
bakchantky, za Indus i s přítoky
a suchou nohou překroč bez únavy
i bez váhání říčky, jezera.
Pak vystup strží, napříč údolím
u nehybné a křišťálové tůně,
kde zrcadlí se neporušen vlnou

83
 chrám, jenž tam stojí a jenž vyniká
oblouky, sloupy, trámy pod římsami,
jemnými palmovými hlavicemi
a sochami jak od Praxitela,
které svým mramorovým úsměvem
tichý vzduch naplňují věčnou láskou.
Je pustý, ale kdysi nes tvé jméno,
Promethee, a mládež ke tvé poctě
žárlivě nesla v zbožném šeru světlo,
jež je tvým znakem. Někteří tak nesou
pochodeň vytrvalé naděje
do hrobu nocí života, jak ty
jsi vítězně nes pochodeň až k cíli
v dalekém čase. Jdi a sbohem buď.
Určená jeskyně je u chrámu.

4
Prales. V pozadí jeskyně. Prometheus, Asia, Panthea, Iona a duch Země.

IONA:
Podívej, jak to nadpozemsky plyne
pod listím. Hoří tomu na hlavě
zelené světlo hvězdných paprsků
spletených s plavým vlasem. Při pohybu
zář ve vločkách se snáší do trávy.
Víš, co to je?

PANTHEA:
Vím, je to křehký duch,
jenž vede Zemi nebem. Daleká
souhvězdí ono světlo nazývají
nebeskou kráskou. Někdy vznáší se

84
 v pěnivé tříšti slaných mořských vln,
nebo si zvolí za vůz mlžný mrak,
či chodí poli, městy, když lid spí
po horských štítech nebo toku řek,
zelenou stepí jako teď, a všemu
se jenom diví. Než vlád Jupiter,
miloval ten duch naši Asii.
Ve volných chvílích z jejích jasných očí
chodil pít proudy světla, bez něhož
podle svých slov tak žíznil jako člověk
uštknutý hadem. Dětinsky se jí
svěřoval a vše vyprávěl, co slyšel
anebo spatřil, neboť spatřil mnoho.
Svůj původ neznal, ani já jej neznám,
ale v těch besedách ji nazýval
svou drahou matkou.
DUCH ZEMĚ: (běží k Asii)
Matko, drahá matko!
Smím tedy s tebou rozmlouvat jak dřív?
Skrýt oči ve tvé měkké náruči,
až je tvůj pohled znaví radostí?
U tebe si hrát v dlouhých polednách,
když nečeká mě práce v tichém vzduchu?
ASIA:
Mám ráda tvoji něžnost. Teď tě budu
objímat bez obavy ze závisti.
Mluv, vždy mě těšila tvá dětská řeč.

85
DUCH ZEMĚ:
Já jsem už, matko, zmoudřel, i když dítě
nemůže být tak moudré jako ty.
Jsem moudřejší a také šťastnější.
Víš, že mi vždycky překáželi v pouti
zeleným světem hadi, ropuchy,
ohyzdní červi, jedovatá zvěř
i větve s otravnými bobulemi.
A také v sídlech rodu lidského
ti tvrdých rysů, pyšných pohledů,
lhostejných kroků, klamných úsměvů,
tupého šklebu sobeckého hlupství
či jiných hnusných masek, skrývajících
tu krásnou bytost, kterou zveme člověk.
I ženy, nejhroznější ze všech zel,
ač schopné krásy, jak jsi krásná ty
svou laskavou a vlídnou upřímností.
Když viděl jsem jim v spících tvářích zlobu
a faleš, bolelo mě u srdce.
Nedávno procházel jsem velkým městem
do horských lesů, jež je obklopují.
U brány spala stráž. Tu zazněl zvuk
tak silný, že se pod zářící lunou
zatřásly věže. Ten zvuk byl však sladší
než všechny hlasy, jenom ten tvůj ne.
Tak dlouho zněl, jak neměl byl mít konce.
Ze spánku všichni obyvatelé
vzbuzeni naplnili ulice,
v úžasu k nebi hleděli, když hudba
dál hlaholila. A já jsem se skryl
do kašny na náměstí toho města

86
 a ležel tam jak obraz měsíce
ve vlně pod zeleným listím. Brzy
ohavné ony lidské zjevy, tváře,
jak jsem už říkal, že mě bolely,
se rozplynuly ve vzduchu a vítr
je rozehnal. A když se rozplynuly,
tu po nich zbyli mírní, hezcí lidé,
z nichž spadly hnusné škrabošky, a všichni
se změnili. A trochu překvapeni
vítali onen šťastný zázrak. Pak
šli zase spát. Když přišlo nové jitro,
věříš, že hadi, mloci, ropuchy
mohou být krásní? Ale zkrásněli
maličkou změnou tvaru nebo barvy.
Vše ztratilo své špatné vlastnosti.
S radostí uviděl jsem nad jezerem
na větvi ovinuté potměchutí
dva modré ledňáčky, jak hlavou dolů
zobají z hroznu žlutých bobulí
hbitými zobáčky a na hladině
se krásně zrcadlí jak na nebi.
Tak s myslí plnou oněch šťastných změn
tě potkávám v té nejšťastnější změně.
ASIA:
A zůstaň u mne, než tvá cudná sestra,
jež řídí zmrzlou, proměnlivou lunu,
si všimne tvého teplejšího svitu
a roztaje jí srdce láskou k tobě
jak dubnový sníh.
DUCH ZEMĚ:

Jak tvé k Titánovi?

87
ASIA:
Mlč, nezbedo, jsi na to ještě mladý.
Chceš si s ní hledět do očí a tím
znásobit vaši krásu, naplnit
vzduch novoluní kulovými blesky?
DUCH ZEMĚ:
Ne, matko, když si sestra chystá lampu,
těžko bych kráčel šerem.
ASIA:
Hleďte, slyšte!
(Vstoupí duch hodiny.)

PROMETHEUS:
Tušíme, co jsi poznal, ale mluv.
DUCH HODINY:
Když lastura svým hromem pronikla
nebeské propasti i širou zem,
nastala změna. Řídký, jemný vzduch
a sluneční svit, jenž vše obklopuje,
se proměnily, jak by láska z nich
se ovinula kolem sféry světa.
Zrak se mi vyjasnil a já jsem moh
nahlédnout do tajemství vesmíru.
Jak v šťastném omámení jsem se snes,
malátně křídly vzduchem třepetaje.
A moji oři našli rodné slunce,
kde budou nyní bez námahy žít
a spásat květy žhavých vegetací.
Tam zůstane stát měsíční můj vůz
uprostřed chrámu s feidiovskými
sochami tebe, Asie a Země

88
i mne a nymf, jak vidí naši lásku.
Pod klenbou s vyrytými květinami
bude stát na dvanácti skvoucích sloupech
vystaven k rozzářené obloze
na paměť zvěstí, které přinesl.
Podoby oněch okřídlených ořů
s uzdami z hada s hlavou z obou stran
znázorní let, jenž je tak unavil.
Kam zabloudil můj uchvácený jazyk?
Vždyť jsem vám neřek, co jste chtěli znát.
Jak jsem už pravil, snesl jsem se k zemi.
Je stále stejná, bolestná ta slast
hýbat se, dýchat, žít. Já zatoulal se
do lidských útulků a příbytků.
Zpočátku jsem byl zklamán nevida
zevnější výraz mocné proměny,
kterou jsem tušil v nitrech. Ale brzy
jsem spatřil trůny bez králů a lidi
navzájem rovné jako mezi duchy,
bez pochlebnictví, bez potupy. Nikdo
na čele neměl vepsán strach, zášť, pýchu,
sobectví, bědnost, jak čtu v branách pekel:
„Kdo vstupuješ, vzdej se všech nadějí!“
Nikdo se nezamračil, nezachvěl,
nebál se chladných, pánovitých očí,
kdy se ten otrok tyranovy moci
sám stává zavržencem vlastní vůle,
která ho uštve jako koně k smrti.
Nekroutil nikdo své rty k úsměvné
lži, kterou i sám jazyk pohrdá.
S úsměškem nikdo nedupal v svém srdci
lásku a jiskry nadějí, až z nich
zbývá jen popel v duši vyhaslé,

89
když onen bídák plíží se jak upír
a naruší vše vlastním strašným zlem.
Nemluvil nikdo prázdnou, lživou řečí,
jež nutí srdce zapřít ryzí ano,
když zkoumá, samo sobě nevěříc,
nechtěné pokrytectví ve svém nitru.
I ženy, krásné, dobré, upřímné,
jak volné nebe lije světlo, rosu
na širou zem, šly, něžné, skvělé zjevy,
čisté a bez poskvrny zlozvyků.
Vedly řeč moudrou, již dřív nechápaly,
zářily city, kterých se dřív bály,
a staly se vším, nač si netroufaly,
zem proměnily v nebe. Žádná pýcha,
žárlivost, zloba ani hloupý stud,
nejtrpčí kapky nastřádané žluči,
už nemařily sladký doušek lásky.
Ta místa, kde si nešťastníci brali
tiáry, žezla, meče, okovy
i knihy mudráckých lží pro hlupáky,
oltáře, trůny, soudy, žaláře
se staly barbarskými obludami
jak přízraky té dávno zašlé slávy,
jež ze svých pevných obelisků hledí
vítězně na hrobky i paláce
svých přemožitelů. Už práchnivějí
podoby temné, ale mocné víry
nadutých králů, kněží, velkých jen
svým zpustošením světa. Teď jsou pouze
předmětem úžasu. I nástroje
a znaky posledního otroctví
uprostřed lidských obydlí teď stojí

90
ne svrženy, jen bez povšimnutí.
Ty hrozné modly mnoha tvarů, jmen
a příčící se bohu, člověku,
strašlivé, kruté, temné, ohavné,
byl Jupiter, zlý vládce nad světem.
Zděšené národy ho ctily krví
a zlomenými srdci, vlekly lásku
k špinavým, nevěnčeným oltářům
a vraždily ji v marném lidském pláči.
Modly, jež hýčkal nenávistný strach,
teď chmurně tlejí v pustých svatyních.
Barevný závoj, zvaný mrtvými
životem a jenž pestře zobrazoval,
nač všichni lidé věřili, je stržen.
Ohyzdná maska spadla. Člověk je
svoboden, neomezen, bez vládců,
bez národností, nerovností, tříd,
bez bohoslužeb, hrůzy, titulů,
svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý.
Bez vášní? Ne, však bez viny a muk,
neboť ty sám si stvořil vlastní vůlí.
Ne ještě zbaven smrti, náhod, změn,
i když je ovládá jak otroky.
Ty mu však brání jako břemena
překlenout nepřístupné, hrdé hvězdy,
vetknuté do nesmírné prázdnoty.

91
 IV
Část pralesa u Prometheovy jeskyně. Panthea a Iona spí, za první písně
postupně procitnou.
HLAS NEVIDITELNÝCH DUCHŮ:
Hvězdy zmizely!
Slunce je jak pastýř tmou
do salaší vhání,
v šeré předěly.
Prchnou hvězdy ze slávy
jeho modrých plání
jako srny před šelmou.
Ale kde jste vy?
KOLEM PLYNE ZMATENÝ PRŮVOD ŠERÝCH POSTAV A STÍNŮ, KTERÉ
ZPÍVAJÍ:
Neseme, hleď,
na márách teď
otce mnoha zahrabaných let.
Mluví z nás
mrtvých hodin hlas.
Pohřbít na věčnosti nesem čas.
Nad příkrovem
vlas rozprostřem.
Ne rosou, slzou pokropíme zem.
Květy, jež v zlý
čas uvadly,
tělo krále hodin zahalí.
Pospěšme jen!
Rozhání den
matné stíny modrým obzorem.

92
 Roztajeme
roztříštěné,
prchnem před božskými dětmi dne.
Uspí nás dech,
poslední vzdech
větru vlastní písni na ňadrech.
IONA:
Co to bylo za stíny?
PANTHEA:
Vyvětralé hodiny
s kořistí, již dravostí
nahrabaly.
Jen jeden zmaří jejich vítězství.
IONA:
Už jsou pryč?
PANTHEA:
Už jsou pryč,
a nestačíš
to doříci, předběhnou vichřici.
IONA:
Kudy se však daly?
PANTHEA:
Do smrti, včerejšků, do noci.
HLAS NEVIDITELNÝCH DUCHŮ:
Mráčky nebem plují,
rosou září zem.
Moře rozvlní se,
jak se rozechvějí
bouře radosti a poplach jásavý.
Stále výš a výše

93
 v tanci veselém.
Ale kde jste vy?
Starou píseň pějí
sosny v novém štěstí.
Prameny a vlny
nově zanotují
jak duch moře, země svými nápěvy.
Bouře hory skloní
hromem svého štěstí.
Ale kde jste vy?
IONA:
Nejsou to vozataji?
PANTHEA:
Kde jsou vozy?
PRVNÍ SBOR HODIN:
Hlas duchů, co ve vzduchu, pod zemí jsou,
už barevnou záclonu nočních snů stáh,
jež náš zrod i životy zakryla tmou
v hlubinách.
HLAS:
V hlubinách?
DRUHÝ SBOR HODIN:
Hloub než v hlubinách.
PRVNÍ SBOR HODIN:
Už po sto věků nás čas kolébal
jen v nenávistných, ustaraných snech,
a ten, kdo procitl, když bratr spal,
zřel pravdu –

94
DRUHÝ SBOR HODIN:
Horší než v těch přeludech.
PRVNÍ SBOR HODIN:
O loutně naděje jsme v spánku snily,
a jak hlas lásky rozezněl nám sny,
my pod kouzelným proutkem vyskočily –
DRUHÝ SBOR HODIN:
Jak skáčí vlny v jasném svítání.
SBOR VŠECH HODIN:
Po podlaze vánku tance tkejme,
pronikněme písní nebe, svit
a den v jeho letu očarujme,
než se může v sluji noci skrýt.
Hodiny dřív lačnými psy byly,
den jak raněná zvěř klopýtal,
zkrvavený ještě vypjal síly,
pustinami roku v tmách se hnal.
Teď však tkejme mystické ty takty
hudby, tance, zjevů jasných všem.
šťastní duchové pak budou spjati
s hodinami jak mrak s paprskem.
HLAS:
Budou
spjati!
PANTHEA:
Duchové lidských myslí přicházejí
oděni v pestrý závoj sladkých zvuků.

95
SBOR DUCHŮ:
Společně my jdem
v tanci, se zpěvem
v rozjásaném víru větrném
jako v prudkých skocích
rybek létajících,
které najdou druhy v mořských ptácích.
SBOR HODIN:
Odkud jste, tvorové vy přehbití,
v opáncích bleskotavých obuti,
se křídly lehkými jak myšlenka
a v očích s láskou, jež se neleká?
SBOR DUCHŮ:
My jsme vyšli
z lidských myslí,
jež dřív slepota, tma, neřest tiskly.
Teď jsme oceán,
jenž je vzruchem hnán,
nebe v pohybu a jasné ze všech stran.
Z hloubi propasti
divů, radostí,
jejíž stěny krystaly jsou rozžaty.
Z hrdé výšiny,
kde myšlenky ční
a váš tanec vidí, šťastné hodiny.
Z šerých ústraní
něžných laskání,
kde milenci chytnou váš vlas do dlaní.
Z modrých ostrovů
moudrých úsměvů,
jež zdrží loď silou sladkých okovů.

96
 Z chrámů uší, očí
s vysoko se pnoucí
klenbou nad sochařstvím, poezií skvoucí.
Ze zurčivých zřídel,
v kterých objevitel
najde sílu do daedalských křídel.
My rok za rokem
v světě krvavém
záští, strachem, pláčem, nadějí a zlem
jsme se brodili,
štěstí hledat šli,
ale jeho květy zasnětivěly.
V klidných chodidlech
máme mír, ne spěch,
balzámem se stala rosa na křídlech.
Lidská láska silná
skrytá za očima
promění v ráj všechno, co náš pohled vnímá.
SBOR DUCHŮ A HODIN:
Pavučiny mystického rytmu tkejte.
Z hloubi nebe, z končin pozemských,
šťastní duchové, jen pospíchejte
k tanci, hudbě, radujte se z nich,
jak se vlny mnoha toků vlijí
do skvělého moře harmonií!
SBOR DUCHŮ:
Splnili jsme
sny vítězné,
svobodně světem plyneme.
Dáme se v let

97
 do širých met,
až za tmu, která svírá svět.
Až za oči
hvězd za noci,
zabydlet hloubky šednoucí.
Hrůzu z nás má
smrt, chaos, tma.
Prchnou jak mlha zvichřená.
Zem, světlo, vzduch
a mocný vzruch,
ve kterém krouží hvězdný kruh,
myšlenku, cit
a sílu žít
letíme všude povzbudit.
Stavíme z ech
po obzorech
svět, jemuž vdechnem moudrý dech.
Vzor v člověčím
světě má čin,
jejž nazvem prometheovským.
SBOR VŠECH HODIN:
Přerušte tanec, svůj zpěv zaplašte.
Odejdou jedny, ponecháme jiné.
PRVNÍ SBOR HODIN:
My po nebesích plujem rozváté.
DRUHÝ SBOR HODIN:
A my se kouzly země uchvátíme.

98
PRVNÍ SBOR HODIN:
Svobodně, rychle a vášnivě jdem
s duchy, co promění moře a zem
i nebe, jež dosud bylo jen snem.
DRUHÝ SBOR HODIN:
Slavnostně, znajíce už svoji moc,
uvedem jasný den, předběhnem noc
silou, jež nad světem zažehla louč.
PRVNÍ SBOR HODIN:
Zpíváme, víříme kol hustých sfér,
nastoupí strom, mrak, zvěř do nových ér
z chaosu, kterému dá láska směr.
DRUHÝ SBOR HODIN:
Obejmem oceán, vrcholy hor.
Zemřelé, zrozené, blažený sbor,
změníme v radostný, jásavý chór.
SBOR HODIN a DUCHŮ:
Přerušte tanec, svůj zpěv zaplašte.
Odejdou jedni, ponecháme jiné.
Jak paprskem z hvězd jsou připjaté
k nám v letu mraky, z kterých bohatě
milostná prška sladce na vše plyne.
PANTHEA:
Už zmizeli!
IONA:
Ty z jejich půvabu
necítíš radost?
PANTHEA:
Jak se pahorek,
nad nímž se oblak v dešti rozplyne,

99
 zasměje tisícerou slunnou kapkou
k jasnému nebi!
IONA:
Jaký strašný zvuk
zaznívá do našeho hovoru?
PANTHEA:
Toť temná hudba světa, jenž se valí
a vyluzuje ze strun vzdušných vln
eolské modulace.
IONA:
Poslouchej,
jak v každé pauze zazní spodní tóny,
stříbřité, chladné, povzbuzující,
a prolínají smysly, žijí v duši,
jak hvězdy pronikají zimní vzduch
a zhlížejí se v hloubce oceánu.
PANTHEA:
Pohleď tam na dvě průrvy v pralese
pod baldachýnem nakloněných větví,
kde v mechu fialkami protkaném
se rozděluje potok ve dvě stružky,
jež melodicky plynou jako sestry
se vzdechy rozloučení před úsměvy
shledání. Vytvářejí ostrůvek
půvabných žalů, lesík sladkých smutků.
Po oceánu kouzelného zvuku,
jenž ještě sílí, temně mohutní
pod zemí nebo v bezvětrném vzduchu,
plují dvě zvláštní jasné vidiny.

100
IONA:
Vidím vůz, jenž je jako křehký člun,
v němž mizející světlo odnáší
k západní sluji matku měsíců,
když probudí se ze snů novoluní.
Nad ním se vine kruhem baldachýn
a touto měkce šerou vzdušnou clonou
lze jasně spatřit hory nebo lesy
jak zjevy v čarodějném zrcadle.
Kola jsou z modrých nebo zlatých mračen,
jež kupí hromovládní duchové
k hladině ozářených mořských vln,
když padá slunce pod oceán. Kola
se otáčejí, rostou vnitřním vírem.
Ve voze sedí okřídlené děcko
s tváří tak bílou jak sníh, s perutěmi
jak pírka jinovatky na slunci.
V záhybech bílé řízy utkané
z nebeských perel září bílé údy.
Bílý vlas má jak roztroušená vlákna
jasného světla. Ale z jeho očí
nebeské temno proudí, jež tam z duše
nalévá božství, jak se bouře lije
z cípatých mračen. Z šípů jeho brv
prolíná chladným rozzářeným vzduchem
ohnivé temno. Děcko třímá v ruce
měsíční paprsek a z jeho špice
řídící silou zvládá čelo vozu
na kolech mračen, která, když se valí
přes trávu, květy, vlny, vydávají
zvuky tak sladké jak zpěv rosných dešťů.

101
PANTHEA:
A z druhé průrvy v pralese se řítí
s bouřlivou, hlučnou harmonií sféra,
která je jako mnoho tisíc koulí,
pevná jak křišťál, avšak její hmotou
proudí jak prázdnem hudba se světlem.
Tisíce koulí zevně nebo uvnitř,
zelených, rudých, modrých, bílých, zlatých,
jsou sféry v sférách. Prostor mezi nimi
je plný nepředstavitelných zjevů,
průsvitných, které podle řeči duchů
sídlí v tmách hlubin. Sféry v sobě víří,
v tisíci pohybech se otáčejí
na tisíceré utajené ose
až k sebezničení svou vlastní silou.
Mohutně, zvolna, slavnostně se valí,
rozněcujíce změtí zvuků, tónů
zřetelná slova nebo dravou hudbu.
Nesmírným vírem oněch četných sfér
se mění jasný potok v modrou mlhu,
tak přirozeně jemnou jako světlo.
A ona drsná vůně lesních květů,
ta hudba živoucích trav, hudba vzduchu,
to smaragdové světlo v svitcích listů
ve víru protikladných rychlostí
jsou uhněteny v jednu vzdušnou hmotu,
jež mámí rozum. Uvnitř oné koule
o úbělové paže opřený
jak dítě unavené sladkou pílí,
na křídlech složených a vlnách vlasů
spočívá, leží ve spánku duch Země
a vidět je, jak hýbou se mu rtíky

102
 v měňavém svitu jeho úsměvů,
jako by mluvil o své lásce ze sna.
IONA:
Jen zrcadlí tu harmonii sféry.
PANTHEA:
A z hvězdy na čele mu prýští modré
meče či zlatá kopl ovinutá
myrtou, jež pokořuje tyrany.
Tím vyjadřuje svornost země s nebem.
Ty paprsky jsou příčle tajemného
kola, jež rychleji než myšlenka
krouží a do propasti vrhá blesky.
Hned svisle a hned šikmo pronikají
temnou zem, a jak procházejí zemí,
tu odhalují taje zemských hlubin.
Nesmírné zdroje diamantů, zlata,
převzácných, netušených drahokamů
a sluje se sloupovím z křišťálu
pod stropy se stříbrnou vegetací.
Bezedné ohně, vodní prameny,
jež napájejí moře jako děcko
a jejichž páry odívají horstva
sněhovým hermelínem. Ozařují
paprsky smutné trosky zašlých dob,
kotvy a zobce korábů i prkna
změněná v mramor, toulce, přilby, kopí
i štíty s hlavou Gorgony a kola
válečných vozů, pestře malované
korouhve, trofeje, zvěř na štítech,
kol nichž se smála smrt, ty pohřbené
symboly mrtvé zkázy, trosky trosek!
A u nich zříceniny velkých měst,

103
 kde smrtelníci, které skryla zem,
nebyli lidé. Tamhle leží jejich
nestvůrná díla, prapodivné kostry,
svatyně, sochy, domy. Velké kupy
v šedivém zániku a roztříštěné,
zmačkané v tvrdé černé hlubině.
Nad nimi kostry zvláštních okřídlenců,
ryb, které byly živým ostrovem,
hadů jak věnců kostí ze všech stran
železných skalisek či v kupách prachu,
v nějž rozmačkali v posledních svých mukách
železná skaliska. A nad nimi
zubatý aligátor s mohutnou
příšerou zemětřasem, kteří kdysi
bývali králi zvířat. Na březích
a na pevninách býlím zarostlých
se rozmnožili jako v létě červi
na opuštěné mrtvole, než byli
přikryti jako pláštěm potopou
a s řevem vyhynuli. Nebo bůh
trůnící na kometě zavolal:
„Zanikni!“ Jak má slova zanikli.
ZEMĚ:
Vítězná, sladká radost šílející,
bezmezné, nekonečné, jásající
štěstí, jež volně sálá do dálek!
Úchvatná rozkoš, jejíž prudký vzruch
mě ovíjí jak křišťálový vzduch
a unáší jak vítr obláček.
MĚSÍC:
Sestro, mírná je tvá pouť
v štěstí zemských, vzdušných hmot,

104
 duch z tebe letí jako světlo tmou
a proniká mým zmrzlým tvarem,
prolíná jako žhavý plamen
láskou a vůní, hudbou tajemnou
skrz naskrz mnou!
ZEMĚ:
Jeskyně, jež se do dutých hor vryly,
sopečné skály s jásavými vřídly
smějí se nezdolným a mocným smíchem.
Propasti, pustiny a oceány
s nesmírnou dálkou prázdných vzdušných plání
v ozvěnách mraků a vln zazní tichem.
Volají se mnou. Žezlo prokleté,
chtělo jsi zničit všechno na světě,
na zeleň a modř seslat v temném zmaru
hustý mrak rozžhavených hromoklínů,
roztříštit jimi kosti mých dcer, synů
na ubohou změť bez podob a tvarů –
i každou věž, sloup, jenž ční k výšinám,
obelisk, palác nebo slavný chrám,
mé hory, které věnčí mrak, sníh, oheň,
moře mých lesů, každý květ a stéblo,
jemuž jsem kolébkou i rakví skvělou,
zašlapat v hněvu, zavalit je hrobem.
Teď ve svém pádu tmou se zahalíš,
prázdnotou vyschneš jako slaná číš
vysátá karavanou po kapkách.
Zespod i shora, kolem, z nitra pluje
a zničené tvé prázdno vyplňuje
láska jak blesky v roztříštěných tmách.

105
MĚSÍC:
Sníh na mých mrtvých horách taje
a v prameny se proměňuje,
má ztuhlá moře proudí se zpěvem.
Život se z mého srdce vyklubává,
mým chladným, planým bedrům plodnost dává.
To jistě stalo se tvým dotekem
na těle mém!
Když tebe vidím, poznávám,
jak svěží stonky, květy mám
a má hruď živé tvory laská.
Mořem a vzduchem hudba zní,
na křídlech oblak uhání,
už černá k dešti, nový pupen praská.
Toť láska, toť láska!
ZEMĚ:
I žulovou mou hmotou proniká,
kořeny, hlínou cestičku si tká
k nejvyšším listům, křehkým květinám.
Rozseta v oblacích a ve větru,
probouzí dávné mrtvé k životu,
vydechnou, jejich duch dá sbohem tmám.
A jako bouře ze žaláře mraků
s vichřicí, hromy zjevuje se zraku
ze šerých netušených propastí
a rozechvěje zemětřesením
mdlý chaos myšlenek, ten věčný dým,
až zášť, bol, strach jak přelud rozvátý
opustí člověka, jenž zrcadlem
býval a zkreslil omylem a zlem
pravdivý krásný svět, zář lásky v moři,

106
lásky, jež nebesky nad celým lidstvem
jak nad mořem v svém letu jasném, čistém
životem, světlem z dalekých hvězd hoří.
Člověka jako dítě malomocné,
jež v stopách zvěře ve skalách se octne,
kde léčivé lze najít prameny,
a při návratu usmívá se sladce,
až se pak nechce uplakané matce
uvěřit, že to není mámení.
Lidi ne, člověka! Ten řetěz skvoucí
nezlomné myšlenky a lásky, moci,
jež všechny živly pevně ovládá,
jak slunce vládne, někdy chmuříc líc,
neklidnou republikou oběžnic,
která se podrobuje nerada.
Člověka, harmonickou duši duší,
která svůj božský zákon neporuší,
v němž pluje vše jak říčky do moře.
I všední práci láska zkrásňuje,
námahám, žalům krotitelkou je,
ty divé šelmy drží v pokoře.
Jen vůle, jejíž mrzcí sluhové
jsou sobectví a vášně jalové,
se zvládá hůř, než umí ovládat.
Je jako koráb s křídly vichřice.
Láska jej vyvede z té lítice,
i strmý břeh se musí lásce vzdát.
Člověk vše zmůže. Chladným mramorem
i pestrou barvou vyjádří svůj sen.
Matka z těch vláken dětské tílko tká.

107
 Řeč orfickou je věčnou melodií,
pořádá v daedalské své harmonii
myšlenky, tvary silou jazyka.
Blesky mu slouží. Prostor nebeský
mu svěří hvězdy jako ovečky,
člověk je sečte a pak žene dál.
Osedlá bouři, vzduchem projíždí se.
A propast volá do nebeské výše:
„I tvoje skrýše člověk probádal?“
MĚSÍC:
Stín bledé smrti se už zdvih
z mé dráhy v širých nebesích,
ten lpící spánek, rubáš ledový.
V mém čerstvě upleteném loubí
tak něžně milenci se snoubí
jak ve tvých údolích. Ale ti tví
jsou vášniví.
ZEMĚ:
Jak teplé jitřní proudy ovinou
kapičku rosy zlatou, zelenou,
že se ten krystal mlhou rozletí
až k azurové klenbě zvané den
a vzlétne s podvečerním paprskem
nad oceánem v rudém objetí.
MĚSÍC:
Jsi zahalena ve světle
radosti věčně rozkvetlé
i nebeským a božským úsměvem.
Na tebe slunce, souhvězdí
světlo a život, sílu dští.

108
 Cítím ty ozdoby tvým pohledem
na těle svém!
ZEMĚ:
Pod nocí kroužím, která v jehlanu
do nebe míří, do radostných snů,
a v okouzleném spánku šeptám vítězně,
jak dívka něžně vzdychá ve snech lásky,
která se klene nad ložem té krásky
a sny jí jasnou, teplou stráží obejme.
MĚSÍC:
Jak v měkkém, sladkém zatmění
dvě duše své rty přikloní,
srdce se ztiší, oči zakalí,
když na mne dopadne tvůj stín,
v tvé záštitě hned oněmím.
Tvá krása, láska jako přívaly
mě zavalí!
Spěcháš slunce obletět,
sama nejkrásnější svět,
modrý, zelený, jenž září
nejbožštější ze všech září,
co je svitů na nebesích,
oživených, rozjasněných.
Já, milenec z křišťálu
v magnetickém zápalu
jako oči milenců,
bez tebe žít nesnesu.
Jsem tak láskou uchvácen
jako chlapec něžným snem,
jímž má mozek přetížený.
Jsem jak ženich k zešílení

109
 k tobě touhou připoután.
Oblétám tě ze všech stran,
jako bakchantka tu číši,
kterou pro žal v thébské říši
v lese zvedla Agáve.
Kamkoli tě nebe zve,
musím spěchat za tebou
širou dutou oblohou.
Jen v tobě mám oporu
v hladovém tom prostoru.
Piju z tebe, skromný host,
krásu, sílu, důstojnost.
Jak se chameleon mění
v obraz svého zahledění,
jako oči fialky
hledí k modru do dálky,
až jejich barva barvou nebe je,
jak se mlha šedivá
ametystem odívá
v západních horách, které přikryje,
když spí nad sněhem
podvečerní svit –
ZEMĚ:
A mdle pláče den,
že to musí být.
Měsíci milý, ten tvůj šťastný hlas
dopadá na mne jako něžný jas
na plavce, který míjí v noční čas
poklidný ostrůvek.
Tvůj křišťálový zpěv mi proniká
do hlubin a má hrdost veliká

110
 krotne jak tygr, jehož kořist lká
a čeká na tvůj lék.
PANTHEA:
Vycházím z proudu zvuků jako z lázně
třpytivé vody, azurových světel
v šedivých skalách.
IONA:
Ale, sestro, vždyť
proud zvuků od nás dávno odplynul.
Jen se ti zdá, že z něho vycházíš,
neboť tvá slova padají jak rosa
z údů a vlasů víly po koupeli.
PANTHEA:
Zmlkněme! Mocná síla temnoty
ze země stoupá, prší z oblohy
jak noc a tryská ze samého vzduchu
zatměním, které ukrylo se v pórech
sluneční záře. Jasné vidiny,
v nichž jezdí, září zpěvní duchové,
svítí jak v noci bledé meteory.
IONA:
Nějaká slova sluchem rozeznám.
PANTHEA:
To vesmír zvučí slovy. Poslouchej.
DEMOGORGON:
Ty Zemi, poklidná a šťastná moci,
ty sféro božských zjevů, harmonií,
překrásný glóbe, sklízíš lásku vroucí
po nebi, kudy tvoje dráha míjí.

111
ZEMĚ:
Slyším. Vím, kapku rosy nepřežiji.
DEMOGORGON:
Měsíci, hledíš na Zem v noční tmě,
jak ona k tobě zírá v úžasu.
Jste lidem, zvěři, ptákům společně
pro lásku, pro mír, soulad, pro krásu.
MĚSÍC:
Slyším, list rozechvělý v ohlasu.
DEMOGORGON:
Králové sluncí, bozi, démoni,
nadzemské vlády mocí nadané
nad rájem, kraji bezvětrnými
v štěstí, jež za pustinou hvězd se pne.
HLAS SHŮRY:
Slyšíme. Žehnáš nám, my žehnáme.
DEMOGORGON:
Vy šťastní mrtví, jimž jsou třpytné písně
jen clonou mraků a ne rozlety,
ať vaše duše jsou část velké tísně,
již znáte –
HLAS ZDOLA:
Či se měníme jak ti,
kterým jsme byli kdysi odňati.
DEMOGORGON:
Živelní duchové, již sídlíte
jak v lidských myslích, tak i v olovu
zemského středu, v báni hvězdnaté
i v býlí, kde jsou červi na lovu.

112
ZMATENÝ HLAS:
Slyšíme. Probouzíš nás poznovu.
DEMOGORGON:
Duchové v tělech, ptáci, zvířata,
červi a ryby, listy, pupeny,
blesky a větře, stáda nezkrotná
mlh, meteorů, jež vzduch zaplní.
HLAS:
Tvůj hlas je větrem v lesním mlčení.
DEMOGORGON:
Člověče, jenž jsi pán i otrok byl,
podvodník, který je sám podveden,
z kolébky k hrobu život probloudil
tou temnou nocí, nežli vzešel den.
VŠICHNI:
Mluv, tvou řeč věčně v srdci ponesem.
DEMOGORGON:
Synovým kouzlem Zem se otevírá,
nebeskou despocii propast svírá,
aby svou kořist stáhla do temnot.
Ze svého trůnu trpělivých sil
v moudrosti srdce, z omámených chvil
svých strašných muk a z bojů o život
vítězná láska novým rozletem
léčivá křídla zvedá nad světem.
Šlechetnost, moudrost, trpělivost, ctnost
jsou pečeť, která bez všech nejistot
uzavře jámu rozkladných zlých sil.
Jestli snad věčnost, matka skutků, dní,
malátnou rukou hada uvolní

113
a ten by ji svým stiskem zardousil,
tu onou čarodějnou pečetí
ničivé síly klesnou v zakletí.
Snášet žal, i když zoufá naděje,
odpouštět bezpráví, ač kruté je,
vzdorovat moci, i když zdrtit chce.
Milovat, trpět, nežli z rozvalin
naděje stvoří nový velký čin,
zůstat svůj, nekát se a nechvět se.
Titáne, ke tvé slávě být jak ty,
svobodný, dobrý, krásný, radostný,
v tom je moc, život, štěstí, vítězství.

114
Percy Bysshe Shelley
Odpoutaný Prometheus
Lyrické drama

Edice Světové drama v českých překladech

Překlad Jiří Valja
Ilustrace na obálce detibarto/Shutterstock.com
Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 4. 7. 2018

ISBN 978-80-7602-071-9 (epub)

ISBN 978-80-7602-072-6 (pdf)
ISBN 978-80-7602-073-3 (prc)
ISBN 978-80-7602-074-0 (html)