JAK ČÍST NOVĚ ANDRÉ BRETONA

Překlady cizích básníků hrály v Čechách vždy poměrně zásadní roli. Není jistě třeba chodit
daleko pro notoricky známá fakta. Stačí si vzpomenout na to, jaký vliv měl Čapkův překlad
Apollinairova Pásma na celou generaci poetistů nebo jak silnou rezonanci měly v šedesátých
letech Zábranovy převody beatniků. Nedávno u nás vyšel pod názvem Otevřte, to jsem já
vůbec první výbor z poezie André Bretona, a lze jej směle přiřadit k výše zmíněným
zásadním počinům. Výbor pořídil básník Petr Král, který zná důvěrně materii i dějiny
surrealismu, především ale sám strávil v Paříži více jak třicet let, a to v jeho případě
znamenalo niterné poznání francouzského jazyka i prostředí, z něhož se Bretonovy básně
napájely, což je nenahraditelná zkušenost.
V Čechách po roce 1989 Bretonovy doposud vyšlo sedm prozaických knih (Nadja, Šílená
láska, Spojité nádoby, Arkán 17, Manifesty surrealismu, Antologie černého humoru a
Rozhovory), ale žádný výbor z básnických textů. Krom Bretonových knih se objevila také
celá řada svědectví bývalých surrealistů, která ukazovala Bretona v ne příliš lichotivém světle.
Například v románu Raymonda Quenaua Odile vystupuje Breton jako poněkud autoritářský,
hašteřivý vůdce se zálibou v drbech a pletichách vůči ostatním členům surrealistické skupiny.
Tento oficiální obraz „papeže surrealismu“ jako by zvolna překrýval to, čím byl André Breton
především - básníkem.
Důležitou roli hrál i fakt, že Bretonovy básně jsou poměrně obtížně přeložitelné, jelikož hojně
využívají tzv. polysemie, mnohoznačnosti, pro francouzštinu tolik typické, kdy v kontextu
básní bylo lze řadu slov chápat několikerým, občas velmi matoucím způsobem. Dokazovaly
to ostatně i některé starší překlady Bretonovy poezie, otištěné časopisecky, které mnohdy
nelogičností a nesrozumitelností metaforických obrazů připomínaly palimpsest, pod jehož
svrchní vrstvou jen slabě prosvítá náboj původního textu. Surrealistická báseň sice
zprostředkovává především výbušnou imaginaci svého tvůrce, ale o to víc je nutné, aby
vztahy mezi jednotlivými básnickými obrazy byly srozumitelné a přehledné. Jen tak je totiž
možné se nechat tímto žhavým proudem unášet.
Výbor Otevřte, to jsem já přináší ukázky z Bretonových sbírek Zastavárna, Zemský svit,
Revolver s bílými vlasy, působivého básnického cyklu Vzduch vody, inspirovaného setkáním
Bretona s jeho druhou ženou Jacqueline Lamba, dvě zásadní básnická pásma Fata Morgana a
Generální stavy, napsané v době druhé světové války a mnoho básní do sbírek nezařazených.
Za všechny jmenujme alespoň podmanivou „příležitostnou“ báseň Violette Nozieres, která
přetváří dobovou zprávu z černé kroniky (osmnáctileté dívka, kterou zneužíval vlastní otec, se
pokusila otrávit oba rodiče) v moderní mýtus: „Krásná žačka / Fénelonova lycea která
v  lavici chovala netopýry / Sněženka černé školní tabule / Se vrací do rodinného příbytku
(...)“. Výbor obsahuje podrobný poznámkový aparát, který odhaluje reálné inspirace
jednotlivých básní, a umožňuje nám vidět, jak se z původních „běžných“ vjemů, novinových
zpráv či historických reminiscencí stal svobodný imaginativní tvar.
„Báseň musí být dobrodružná a nemá být krásná“, napsal jednou Ivan Diviš, tvůrce, jehož
nelze podezřívat z příchylnosti k surrealismu, který však přesto v tomto případě docela přesně
vystihl to, o co šlo v surrealistické poezii především. Surrealistická báseň nechce být
virtuózním uměleckým dílem, ale spíš přerývavým záznamem myšlenkového toku,
přistižením lidského ducha při práci. Poezie byla pro surrealisty prostředkem, skrze nějž lze
lidský život osvobodit od ubíjející účelovosti, a dovést jej tam kam patří, to jest k plnému a
nijak redukovanému vnímání skutečnosti.
Platí to rovněž i pro Bretonovy básně, a možná pro ně především. Jak totiž velmi přesně
popisuje Petr Král ve svém objevném doslovu, u Bretona se spíš než o „opravdické“ básně
jedná o jakési náčrtky a poznámky k básním budoucím, které je třeba si při čtení teprve
dotvořit. A vskutku jsou to texty, které kladou poměrně velký nárok na pozornost a otevřenost
potenciálního čtenáře. Texty pro něž je charakteristické mátožné, jako by ospalé těkání z
místa na místo, kde jsou do jednoho toku vpojeny výboje imaginativních představ: „Žena jíž
budu milovat si do vlasů dá zámek od dveří / Velký plavý zámek a to bude konec duchů“, se
záznamy magicky všedních detailů: „Rozbité baňky parfumerií vprostřed náměstí / Budou
hrát hru stínů vrhaných kiosky“.
Bretonovi je sice občas vlastní načechraná, bezmála rokokově arabesková obraznost: „ Když
krasojezdkyně s límcem ze sněhu prázdnýma rukama / Posouvají po loukách své vozy páry“,
která dnes působí poněkud přepjatě, ale je to jen jedna z podob jeho poezie, a nikoliv ta
převládající. Páteř výboru tvoří básně, které jako by byly svědectvím úžasu třeba jen nad
změnami světelných nálad, které se dějí ve městě během dne: „Vcházíme do zpuchřelého
bistra-tabáku / Musíme rozhrnout závěsy z šedé gázy“, často básně obsahují cosi jako
polobdělé mumlání: „Nechci slyšet nic o těch papírových tapetách s trnitým vzorem.“
Působivý je Breton zejména tam, kde schopnost úžasu spojí s prostým intimním hovorem k
blízké ženě: „Čím víc se k tobě blížím / Ve skutečnosti / Tím víc zpívá klíč v zámku neznámé
ložnice.“
Petr Král dává Bretonově dikci civilnější ráz a vyjímá především ty polohy, kde Bretonova
obrazná eruptivita krouží kolem denních pozorování, konkrétních vjemů či snových příběhů.
Dovoluje nám tak vnímat osobnost André Bretona nikoliv v lesku oficiální funkce
„zakladatele surrealismu“, ale jako pozorného básníka, pro kterého nejsou až tak důležité
jednotlivé teze a programy, ale především vjemy a prožitky. Je to vlastně paradox. André
Breton byl jakožto výhradní autor surrealistických manifestů vždy vnímán spíš jako brilantní
esejista a teoretik, ale dnes se zdá, že životnější jsou nakonec jeho básně. Z prostého důvodu:
zatímco ideové proklamace od doby vzniku zestárly a nepřekonaly ohraničení dobového
kontextu, Bretonova poezie si ponechala i nadále schopnost navodit čtenáři radostné vzrušení
z nové imaginace, kterou surrealismus ve dvacátých letech minulého století objevil. Nyní se
o tom konečně můžeme přesvědčit sami. Bylo jen nutné počkat na okamžik, kdy Breton jako
básník promluví právoplatně česky. To čekání se vyplatilo.