Svankmajerovo Zpracovani Faustovskeho Mytu Archive

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE
FILOZOFICKÁ F A K U L T A
Seminář estetiky
Svankmajerovo zpracování faustovského mýtu
Diplomová práce bakalářská
Autor práce: Michal Rolenc

Vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.
Brno 2008
Bibliografický záznam
Rolenc, Michal. Svankmajerovo zpracování faustovského mýtu.

Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Seminář estetiky.
2008. 61 s. Vedoucí práce doc. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.
Anotace
Cíle práce: Zaměřit se na nej důležitější motivy Lekce Faust (film Jana
Svankmajera) a ve srovnání s některými důležitými zpracováními
(konkrétně Christopher Marlowe, Johann Wolfgang Goethe, Matěj
Kopecký) se snažit vyložit klíčové momenty a scény nesmrtelného
faustovského mýtu a jejich vlivy na Svankmajerův film. Srovnání
proto, že Svankmajer nejen svou metodou, ale především už
samotným svým duchovním zaměřením, je surrealista, který
z inspirace předešlými díly umíchal svou osobitou verzi. Lekce Faust
tak v historii mýtu zastává výjimečnou pozici, neboť se jedná o
filmové zpracování, které navíc kolážovou metodou kombinuje
předešlé formáty literární, dramatické a hudební. Práce se věnuje
tématům manipulace, svobodné vůle a loutkovitosti, rozebírá detaily
smlouvy s ďáblem, motiv slibu a scény Faustovy smrti a v důsledku
toho možnosti vykoupení či zatracení duše. V neposlední řadě se
zabývá obecnou charakteristikou dvou hlavních protagonistů - doktora
Fausta a jeho pekelného sluhy Mefista - a snaží se vystihnout jejich
osobnosti nejen v průběhu dějin mýtu, ale především ve
Svankmajerově filmu.
Klíčová slova
Faust, Mefisto, Kašpar, svobodná volba, manipulace, loutka,

smlouva s ďáblem, slib, smrt, vykoupení, zatracení duše, animace,
surrealismus
-2-
Annotation
Objectives of the work are: To aim at the most important motives of

Lekce Faust (the movie of Jan Svankmajer) and in comparison with
some significant versions of the legend (particularly Christopher
Marlowe, Johann Wolfgang Goethe, Matěj Kopecký) to try to explain
key moments and scenes of immortal Faustian myth and their
influences to the movie. The comparison is chosen because
Svankmajer is - not only in his method, but in his whole spirituality -
surrealist, who mixed his original version from the inspiration by
previous legends. Lekce Faust holds very specific position in the
history of the myth, because it's a movie adaptation, which moreover
in the method of collage, combines previous literary, dramatic and
musical formats. The work engages in motives of manipulation, free
will and puppets, it explores details of the contract with the devil, the
motive of promise and scenes of Fausts death and therefore
possibilities of redemption or damnation of the human soul. At last,
but not at least, the work deals with a general characteristics of two
main protagonists - Doctor Faustus and his infernal servant Mephisto
- and tries to comprehend their personalities not only during the
history of the myth but mainly in the Svankmajers movie.
Keywords
Faustus, Mephisto, Casper, free will, manipulation, puppet, contract

with the devil, promise, death, redemption, damnation of soul,
animation, surrealism
-3 -
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil
jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby
tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF M U a
používána ke studijním účelům.
V Brně dne 4. ledna 2008 Michal Rolenc
-4-
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mne ve studiu

podporovali. Obzvláště pak doc. PhDr. Petru Osolsobě, Ph.D. zavedení
práce a odborné rady.
- 5-
Obsah
Úvod 7
1. Hi stori e mýtu a j eho literárně stěžej ní ch zpracování
(Ch. Marlowe, J. W. Goethe, M . Kopecký,
J. Svankmajer) 9
2. Kdo je to Faust - charakteristika Dr. Johanna
Fausta ve zmíněných zpracováních 14
2.1. Faust podle historických pramenů 14
2.2. Faust podle prvního lidového čtení 14
2.3. Faust u Marlowea, Goetha a Kupeckého 17
2.4. Faust Svankmajerův 20
3. Charakteristika postavy Mefista 23
3.1. Etymologie Mefistofela 23
3.2. Mefisto od lidového čtení po Kupeckého 24
3.3. Mefi sto u Svankmaj era 27
4. Motiv svobodné volby, manipulace a loutkovitosti 30
4.1. Motiv svob odné volby 30
4.2. Prvky manipulace a loutkovitosti 31
4.3. Postava Kašpara 35
4.4. Animace jako druh manipulace 36
5. Motiv smlouvy s ďáblem 38
Body smlouvy v j ednotlivých zpracováních 38
Fenomén slibu 42
6. Motiv smrti 46
Možnost vykoupení již zatracené duše 46
Chápání smrti v nesmrtelnosti 47
Pojetí fyzického usmrcení doktora Fausta 49
Závěr 52
Resumé 54
Summary 57
Bibliografie 60
-6-
Úvod
Téma faustovského mýtu se ve světové literatuře formuje už

téměř půl tisíciletí a za tu dobu se dočkalo nespočet zpracování
v nej různějších jazycích. Zároveň se za tu dobu z obyčejného
lidového vyprávění, jistého druhu dobové morality, vypracovala
opravdová legenda, která nejen že je dodnes živá, ba právě se stále
rostoucím a usnadňujícím se přístupem k informacím o to
aktuálnější. Příběh doktora Fausta nastiňuje zásadní estetické otázky:
jak může člověk během svého krátkého života svými vlastními
silami poznat objektivní pravdu popř. prostudovat univerzální řád
běhu veškerenstva, aniž by se musel spoléhat na zprostředkované
informace; jak takový člověk působí na okolí a jak on sám ono okolí
vnímá; v neposlední řadě také: jak se tento člověk staví ke svému
privilegiu relativní nesmrtelnosti v kontrastu s věčným zatracením
jeho „skutečně nesmrtelné" duše. V přeneseném významu tento
příběh demonstruje jedno zmožných - typicky západní - řešení
problému neuspokojivé gnóze a jeho důsledky. Nejen na tyto otázky
se snaží moje práce nalézt odpovědi, pozornost je také věnována
formálním náležitostem různých verzí legendy z různých
časoprostorových kontextů.
Zvolená metoda je konfrontační. Byla zvolena ve snaze srovnat
tématický vývoj jednotlivých prvků mýtu, přičemž vyvrcholením a
hlavním předmětem zájmu je moderní filmové zpracování od Jana
Svankmajera Lekce Faust, které nejen že charakteristiku Faustovy
osoby posunuje do nové, odosobnělé polohy, ale také přímo či
nepřímo cituje a parafrázuje některé své předchůdce a vyzdvihuje tak
nadčasovost vybraných motivů. Tak se práce věnuje porovnání
vývoje obou hlavních charakterů: doktora Fausta a jeho sluhy
Mefista v průběhu historie příběhu; motivům smlouvy s peklem nebo
např. vnímání smrtelnosti v průběhu zdánlivé neomezenosti
vlastního ega.
-7-
Stěžejním pramen pro můj výzkum byla kniha od kolektivu
autorů pod vedením Růženy Grebeníčkové Kniha o Faustovi, jež
téměř vyčerpávajícím způsobem zpracovává celou historii
Faustovského mýtu a jeho literárního vývoje. Další užitečnou knihou
je sborník přednášek Faust metaforou k současnosti z diskusního
fóra 4. a 5. prosince 1997 uspořádaného v Goethe institutu. Jak již
název napovídá, 10 příspěvků se vesměs věnuje postavení
faustovského tématu - zaprodání své suverenity - v moderní
civilizaci. Z další sekundární literatury je třeba jmenovat ještě
sborníky, které se věnují teoretické činnosti Jana Svankmajera - Síla
imaginace a Transmutace smyslů, ve kterých j sou sebrány převážně
texty a rozhovory Jana Svankmajera, a anglicko-jazyčný sborník
Dark alchemy - the films of Jan Svankmajer uspořádaný Peterem
Hamesem o podobném obsahu jako dva předchozí. Jako primární
literatura byly zvoleny faustovské adaptace, ze kterých Jan
Svankmajer především vycházel: História o životu doktora Jana
Fausta znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a
hrozné smrti jeho (Martin Carchesius, editováno Čeňkem Zíbrtem),
Tragical history of Doctor Faustus (Christopher Marlowe), Faust
(Johann Wolfgang Goethe) a Doktor Faust (Matěj Kopecký).
Práce je členěna na kapitoly, z nichž každá se věnuje vybranému
okruhu zájmu a srovnává zastoupení a pojetí daného tématu
v různých zpracováních, přičemž důraz je kladen na srovnání
„předchůdců" se Svankmajerovou verzí. Pozornost je věnována
rozboru charakterů Fausta a Mefista, motivům smlouvy s ďáblem,
svobodné volby, manipulace, loutkovitosti a smrti.
1. Historie mýtu a jeho literárně stěžejních zpracování
(Ch. Marlowe, J. W. Goethe, M . Kupecký,
J. Svankmajer)
História von Dr. Johann Fausten, dem weitbeschreyten Zauberer

und Schwartzkünstler, wie Erich gegen dem Teuffei auf eine
benandte Zeit verschrieben, was er hierzwischen für
seltzameAbendthewr gesehn, selbs angerichtet und getrieben, bis er
endlich seinen wohlverdienten Lohn empfangen 1
spatřila poprvé
světlo světa v roce 1587 . Ve svém nakladatelství ve Frankfurtu nad
2
Mohanem j i vydal Johann Spies jako jednu zrady tzv. knížek

lidového čtení (Volksbuch), což byly většinou nenáročné publikace
s triviální zápletkou a morálním ponaučením, které měly díky
„novému" vynálezu knihtisku možnost být dostupný masám a šířit
tak vzdělanost. V roce 1611 se tato historie dočkala také českého
překladu do raně barokní češtiny od Martina Carchesia , který j i 3
vydal pod názvem História o životu doktora Jana Fausta,

znamenitého čaroděje, též zápiscích ďábelských i čářích a hrozné
smrti jeho. Tato Carchesiova História je: „...zachována v jediném
exempláři v knihovně Národního muzea a znovu editována znalcem
staročeské literatury Čeňkem Zíbrtem roku 1903" . 4
Rok po vydání prvního lidového čtení o doktoru Johannesi

Faustovi v Německu - tedy 1588 - se námětu chopil anglický
dramatik Christopher Marlowe a podle Spiesova námětu napsal hru o
1
Historie doktora Johanna Fausta, čaroděje a černokněžníka, široko daleko vyhlášeného, o tom, kterak se na
určenou lhůtu ďáblovi upsal, o tom, jaké neobyčejné příhody mezitím zažil, sám natropil a provozoval, než
nakonec došel spravedlivé odplaty - viz např. Marlowe - úvod
2
Srov. Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá fronta. Praha. 1982. s. 13.
3
vlastním jménem Martin Kraus z Krausenthalu. V e své době přední písař Starého města Pražského - srov.
Smolíková, M . Faust jako téma. in Faust- metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
uskutečněného 4. a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze. Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y E N D
production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 36.
4
Putna, Martin, C. Fauste pamatuj na věčnost, in Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního
fóra uskutečněného 4. a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze. Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y
E N D production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 32.
-9-
16 scénách The tragical history of doktor Faustus . Narozdíl od
Spiesova Fausta „Marlovův kus je tragedií člověka toužícího ani ne
tak po vědění jako spíše po moci, „síle, cti a všemohoucnosti" " 2
Jednalo se zřejmě o první překlad mimo němčinu , avšak zdaleka ne

3
poslední. Marlowe zřejmě odstartoval obrovskou vlnu popularity

tohoto příběhu. „Do roku 1593 vyšla totiž neméně než desetkrát a
brzy se dožila i řady vydání cizojazyčných, ..." . Jinou zmínku o
4
obrovské oblibě Faustova příběhu podává Marta Smolíková:
„FIned v prvním roce vydání vyšla pětkrát, do konce 16. století -

tedy během následujících třinácti let je známo na dvacet dalších
vydání a v překladech se pak v podstatě okamžitě dostala do všech
tehdejších důležitých evropských jazyků - to v praxi znamenalo do
celého světa. Tedy roku 1588 dánsky a anglicky, v roce 1599 pak
vlámský, o šest let později (1598) francouzsky a konečně roku 1611
i česky ..." .5
Zatímco první História byla jen velmi banálním popisem Faustova

života, Marlowovo zpracování už se snaží více pracovat s tématem
obecné lidské morálky (na rozdíl od teologicky odsuzujícího Fausta
lidového) a jeho autor si jako zkušený dramatik také dává více pozor
na dramaturgickou konzistenci celku a snaží se příběhovou linku
vystavět tak, aby se co možná nejvíce vyhnul spektakulárně méně
zajímavým a zdlouhavým pasážím.
„Vztah k předloze způsobil, že dílo má navenek tvar spíše volného

sledu výstupů než uzavřeného dramatu, ale o to lépe souzní
s poetikou alžbětinského divadla. Pevné základy hry spočívají na
1
Tragická historie o doktoru Faustovi - srov. Marlowe, Ch. Doktor Faustus. Dilia. Praha. 1969. s. 10. - překlad
2
Stanislav Stuna in Marlowe, Ch. Doktor Faustus. Dilia. Praha. 1969. - úvod s. 10
3
srov. Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá fronta. Praha. 1982. s. 14.
4
Tamtéž, s. 14.
3
Smolíková, M . Faust jako téma. in Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 36-37.
- 10-
jednolitosti hrdinova charakteru, z něho potom přirozeně vyplývají i
jeho osudy." 1
Příběh doktora Fausta se pak dočkal mnoha dalších zpracování,

z nichž literárně nej významnější, dodnes nej čtenější a nej uznávanější
je verze Johanna Wolfganga von Goethe, na níž pracoval téměř celý
život. Samotnému dílu, na němž autor pracoval šedesát let,
předcházel Urfaust , který
2
„byl psán souvisle s řadou jiných dramatických náčrtů, v nichž

výrazně promlouvá myšlenka prométheovství, hovoří v nich člověk,
který vyniká nad svým okolím, bouří se proti němu, svádí s ním
vítězný boj a nakonec tragicky v zápase hyne.
Nutno podotknout, že tento prvotní rozvrh vznikal v době, kdy byl

Goethe silně ovlivněn hnutím Šturm And Rang , které do ústředního
3
zájmu své exprese stavělo emocionalitu namísto dosavadního

racionálního přístupu k tvorbě.
Goethe však svůj původní záměr značně revidoval, takže nakonec se

jeho Faust opět více podobá tomu, kterého už svět dvě století zná,
než titánsky vzdorovitému mladíku, charakteru dobově oblíbenému.
První díl epické básně, který psal Goethe zhruba od roku 1774, vyšel
roku 1808, ten druhý potom až po autorově smrti v roce 1832. 4
Mezitím, roku 1890, vydal tzv. Fragment Fausta, což byla „První
podoba Fausta,..., neúplné, torzovité přepracování URFAUSTA." 5
Tento Fragment byl součástí sebraných spisů, jež Goethe od roku

1888 vydával, a později zapadl do stínu svého definitivního
dvoudílného nástupce.
1
Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá fronta. Praha. 1982. s. 42.
2
Výraz by se dal přeložit jako prvotní Faust nebo PraFaust
3
Bouře a vzdor. Název podle stejnojmenné knihy Friedricha Maxmiliána Klingera.
4
srov. Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá fronta. Praha. 1982. s. 65-71.
5
- 11 -
V době Národního obrození v Čechách, kdy veřejným úkolem
první důležitosti bylo šířit češtinu mezi lid, vznikalo za tímto účelem
nespočet divadelních společností, z nichž nás nejvíce zajímá
Kočovná divadelní společnost Matěje Kopeckého. Tento vyučením
hodinář a Napoleonských válek veterán si po požáru své živnosti
v roce 1811 rozhodl na svůj vlastní náklad zřídit loutkové divadlo ,
se kterým by mohl cestovat po českých zemích a šířit tak český
jazyk mezi poněmčený lid. Do svého repertoiru si mj. napsal i kus o
doktoru Faustovi, který se však od původních zpracování lišil
především použitím komické figury Kašpara, jenž posunoval tuto
morálně-filosofickou látku na komediální úroveň, čímž byla
zajištěna pozornost publika. V Kopeckého hrách obecně nebylo až
tak důležité vyprávět příběhy, ale především vyprávět je česky. Proto
bylo nutné i za cenu devalvace vážného tématu vsunout do hry
postavu, s níž by obyčejný český člověk sympatizoval, a jíž by
rozuměl. Kašpar se svým nevzdělaným nadhledem a smyslem pro
humor je nasnadě.
Postavu Kašpara si ostatně do svého téměř surrealistického
zpracování z roku 1994 vypůjčil i Jan Svankmajer, jehož Lekce
Faust je především předmětem této práce. Toto kolážovité
zpracování si však vypůjčuje citace a výjevy z ostatních výše
zmíněných verzí mýtu a formálně se tak asi nejvíce podobá dramatu
Chritophera Marlowea; čili se jedná o sled výjevů z Faustova života,
které jsou jen zlehka přidržovány v koherentní formě dramatickou
linkou celého příběhu:
„Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí

složka jak nevědomá, tak i vědomá. Impuls přicházející z okolního
světa (z reality) je zpracováván v nevědomém kotli vnitřní
laboratoře, do jejíchž prostorů nemám přístup. Inspirace je potom
zvonkem u domovních dveří, kterým je mi oznámeno, že vnitřní
1
srov. Matěj Kopecký a jeho doba in Kopecký, M Komedie a hry. Vilímek. Praha. s. 7.
- 12-
model je hotov a že si jej mohu vyzvednout. V průběhu tohoto
procesu se několikrát na okamžik meziprodukt vynoří do vědomí
k oplodnění dalšími impulsy reality, aby se opět ponořil pod hladinu,
do nevědomí, k dalšímu zpracování. Rytmus procesu až do
zazvonění zvonku neovládám." .
Pokusme se tedy na následujících stranách Svankmajerovu Lekci

Faust podrobit srovnání s výše uvedenými předlohami, ze kterých
především vycházel.
1
Švankmajer, J. Síla imaginace - režisér o své filmové tvorbě. Uspořádal František Dryje. První vydání.
Dauphin. Praha. 2001. ISBN: 8072720457. s.130.
- 13 -
2. Kdo je to Faust - charakteristika Dr. Johanna Fausta
ve zmíněných zpracováních
Faust podle historických pramenů
Postava doktora Johanna Fausta, která se za ta staletí

reinterpretací svého příběhu stala až jakýmsi archetypem, a jejíž
charakter vstupoval čím dál více v obecnou známost až do té míry,
že téma paktu člověka s ďáblem se skrze ústní lidovou tradici
pomalu transformovalo v nej častější námět pohádek, měla
samozřejmě původ v reálně živé osobě člověka z masa a kostí.
„Faust se narodil kolem roku 1480 v německém městečku

Knittlingenu jako nemanželský syn sedláka Jôrga Gerlacha. Jeho
celé křestní jméno znělo Johann Georg, ale většinou si říkal jen
Georg (Jiří) nebo - zkráceně - Jôrg. Po matce dostal příjmení Faust."
i
Faust podle prvního lidového čtení
O dětství historického Fausta se toho neví mnoho. Zřejmě

navštěvoval latinskou školu, „která tím, že žákovi umožnila
zvládnout mezinárodní řeč učenců, otevírala svému absolventovi
cestu k dalšímu vzdělání v jakémkoliv oboru." 2
V první Spiessově
Historii se o Faustovi mluví takto:
„Doktor Faustus byl jednoho sedláka syn v Rodě při Weinmaru

zrozený, kterýžto v Wittemberce mnohé příbuzné přátely měl, k
tomu také rodičové jeho byli pobožní a křesťanští lidé, ano i strejc
jeho, kterýž v Wittemberce usedlým a možným měšťanem byl, ten
doktora Fausta v mladosti u sebe choval, jaka vlastní své dítě. Nebo
1
Veselý, J. Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie. První vydání. Vodnář. Praha. 2004.
ISBN: 80-86226-45-X. s. 7.
2
Tamtéž, s. 7-8.
- 14-
nemaje žádných dědicův, přijal tohoto Fausta za svého syna a
dědice, dal jej také do školy, aby se písmům svatým učil, ale on se
takového pobožného předsevzetí strhl, a slova božího zle užíval. ...
Však jistá věc jest, že jsou se ... tomu srdečně těšili, že strejc jejich
jako za své dítě jeho přijal. A když potom tíž rodičové jeho výborný
vtip a paměť při něm seznali, z toho jistě následovalo, že jsou též o
něj velikou starost a péči měli, aby proti Pánu Bohu nehřešili.
Přihází se při tom také často, že dobří šlechetní rodičové bezbožné a
nezdárné děti mívají." 1
V první Volksbuch o Faustovi se tedy píše, že tento učenec již od

mládí, jsa dítětem pobožných rodičů a tudíž také k Bohu vedený,
inklinoval trochu jiným směrem, než jen k slepé víře. Až to vypadá,
že už odmala byl Faust zvídavým dítkem, které by raději věci
empiricky zkoumalo, než by se spokojilo s chlácholivým
vysvětlením, že se jedná o zázrak či činnost nějakých vyšších
mocností. Zde je nutné si uvědomit, vjakém historickém kontextu
mýtus o Faustovi vznikal. „Byl to čas, kdy se lidstvo po dlouhých
staletích středověkého řádu pokusilo setřást jeho pouta a vrátit se ke
zdrojům života a jeho radostí i k pramenům poznání v rozsahu, jaký
byl předtím možný jen v antice. Člověk začal důvěřovat sám sobě." 2
Renesance byla v plném rozkvětu a nová generace vržená do tohoto

církevně-vědeckého kvasu nemohla jednat jinak, než podpořit
studiem a vědeckým bádáním suverenitu lidského individua
vzhledem k přírodě a Bohu, jejichž moc a autorita začaly být pomalu
zpochybňovány. Každý polovzdělaný badatel, který nedokázal
racionálně a vědecky obhájit svoje názory a objevy , byl označen za
3
heretika, čaroděje, spolčence pekel a briskně odstraněn. Tak se
1
Zíbrt, Čeněk. História o životu doktora Jana Fausta znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. - http://citanka.cz/tocpl250.en/faustus/dfl-
l.html. První stránka o narození a učení doktora Jana Fausta čarodějníka dalece rozhlášeného.
2
3
Ale i ti, kteří to dovedli, ale „jejich pravda" byla příliš neúnosná pro tehdejší církevní autority - viz např.
Mikuláš Koperník a po něm Galileo Galilei.
- 15 -
málem stalo i našemu hrdinovi, nebýt jeho vychytralosti a důvtipu. O
vzdělání Johannese Fausta se toho však moc neví.
„Podle legendy byl doktorem teologie nebo medicíny. Představa, že

by se promovaný teolog toulal Německem a živil se kejklířstvím, je
absurdní. Lékařskou praxi Faust vykonával, ale podle Begardiho
svědectví šlo spíše o činnost mastičkáře nebo léčitele. Každopádně
jakékoliv doklady o Faustově vzdělání chybějí. G. Mahal se
domnívá, že Faust byl autodidaktem. Na doktora byl pasován
míněním lidu, pro nějž byl každý inteligentně vystupující člověk ,
který působil dojmem vzdělance, prostě „doktorem"." 1
Tato představa se jeví dosti reálně, přihlédneme-li k tomu, že prvotní

Historií počínaje, je vždy charakter Fausta vylíčen jako světácký
chvástal, člověk studovaný, který všechno zná a všechno ví, a který
samozřejmě za nějakou tu úplatu rád pomůže, přičemž si ale vždy
nejvíc hledí toho, jak za co nejméně peněz vyposlechnout co nejvíc
muziky.
„Když pak již doktor Faustus tak bystrého a schopného vtipu k

umění nakloněn byl; tu potom v examen od rektorův tak dalece
přišlo, že jsou jej v magistrátu examinovali, a podle něho také
šestnácte mistrův, nad nimiž on v odpovědech, otázkách, i
důvtipnostech předčil a zvítězil, tak že svůj díl dostatečně se
vycvičil, kdežto za doktora theologie jest vyhlášen. Při tom měl
ztřeštěnou, nadutou a pyšnou hlavu, takže jej jen za spasitele
vždycky myslícího měli. K tomu přichytil se zlého tovaryšstva, a
písma svatá zatím pod lavici a za hřbet vložil, zahálčivě a bezbožně
živ jsa ..." 2
1
ISBN: 80-86226-45-X. s. 8.
2
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. - http://citanka.cz/tocpl250.en/faustus/dfl-
l.html. První stránka o narození a učení doktora Jana Fausta čarodějníka dalece rozhlášeného.
- 16-
Takto je charakterizován doktor Faust v nej starší literární zmínce o
jeho osobě. Člověk na jednu stranu moudrý a vzdělaný, bystrý a
s důvtipem, na stranu druhou však člověk nové generace, člověk
renesanční; vzdělanec, jenž nechce strávit svůj život v knihách,
nýbrž chce ze svého důvtipu profitovat a užívat si světských radostí.
Faust u Marlowea, Goetha a Kupeckého
Christopher Marlowe tento obraz de facto beze změny přejal:
„Tak brzy v bohosloví vyspěje, že v krátce vyznamenán doktorstvím,

nad všechny vynikaje jako řečník na svatém poli theologie. Až slyna
vtipem, sebevědomím se nad dosah vznes' křídlem voskovým a nebe
vosk mu k pádu rozhřálo. Neb klesaje až v školu ďáblovu a syt jsa
zlatých darů učení i černým uměním se přeplnil." 1
Faust v Marloweově pojetí je tím samým Faustem, jak jej převzal od

Spiese. Člověk neobyčejně inteligentní a bystrý, který relativně brzy
svým rétorským uměním vyniká nejen nad své vrstevníky ale
především oslňuje univerzitní autority a jiné vzdělance, čili je mu
přiřknut titul doktora teologie, což však v praxi znamená pouze to, že
jest vynikajícím rétorem (až se vkrádá označení sofista). Z obou
popisuje patrné, že Faust i přes své nadání a vzdělání nebyl s mírou
dosažených vědomostí spokojen. A tak, když prozkoumal
křesťanskou cestu k poznání, která mu zřejmě neposkytovala
odpovědi na všechny jeho zvídavé otázky, byl okolnostmi přinucen
obrátit se k tomu, co se dobově nazývá černá magie, a hledat
odpovědi zde. Chápat černou magii jako skutečné zaříkávání
elementálů ba dokonce samotného ďábla je však zastaralé a scestné.
Tímto pojmem se tehdy označoval jakýkoliv projev hereze;
jakákoliv nedůvěra v pravdu Boží a snaha o vlastní svobodný úsudek
1
Marlowe, Ch. Doktor Faustus. Dilia. Praha. 1969. s. 11.
- 17-
na základě vlastního vědeckého bádání narazila na etiketu kacíř ergo
zastánce černé magie. Z výše zmíněných ukázek v současném
diskurzu vyplývá pouze to, že Faust byl člověk neobyčejně zvídavý a
pracovitý, který se i za cenu „Božské nemilosti" nedokázal smířit s
„pravdou" tak, jak mu byla předkládána církví: „Nech studií svých,
Fauste, už a dej se do pitvání hloubky, již chceš zbádat. Když
zdánlivě ses oddal bohosloví, buď měřítkem teď všeho umění a žij a
zemři v Aristotelovi." 1
„Slouží hůř, než by se dalo. Vezdejší chléb je tomu bláznu málo.

Bludný chtíček dálek ho láká, i když sám pokládá ho za balast, pro
krásu hvězd chce vzlétnout nad oblaka, ze země vydupat chce
věčnou slast a žádná blízkost, žádná dálka mu neklid z duše
nedokáže střást." 2
Takto ústy Mefistofela ve svém zpracování hovoří o Faustovi J. W.

Goethe a prostřednictvím samotného doktora později dodává:
„Filozofii, právnictví, medicínu a bohužel - v domnění, že víc ví - i

teologii jsem do úpadu dřel. Vyškolil jsem se na blázna, který to nic,
co neznal, zná! ... sám vidím, že chtít něco vědět je marné! Srdce mi
z toho trpkne a stárne. ... zato zas nic už mi útěchu nedá: nevěřím,
že mě zachrání věda, ... Neumím si ani dopomoct ke trošce peněz
nebo poct - kdejaký pes lip nežli já si žije! Proto se snažím vniknout
do magie a mocí kouzel vymáhat z úst duchů klíče od záhad:..." 3
Goethův doktor je po zhruba dvou stech letech existence svého

literárního charakteru naoko stále tím věčným nespokojencem
s mohutností vlastního poznání, který se opět vrhá do osidel černé
magie, jíž věří, že by mu ještě nějaké další poznání mohla
1
2
Goethe, J, W. Faust-1. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia. Praha. 1985. s. 11.
3
Tamtéž, s. 13.
- 18 -
poskytnout. Tento obraz už však na konci 18. století působí spíše
formálně, jen jako kulisa pro rozvoj archetypu učence, který žádným
jiným způsobem nedokáže utišit svou touhu po poznávání, než že
poprosí o pomoc ty, jichž se na radu nikdy nikdo neptal, a
prozkoumat tak neprobádané. O formalismu se zde zmiňuji proto, že
Goethe byl za mlada příznivcem hnutí Sturm und Drang, jež se
stavělo proti racionalismu a osvícenství předchozích generací. Na
rozdíl od tehdejších trendů, které vyzdvihovaly rozum, přišlo Sturm
und Drang s návratem k emocím. Ve svých dílech tak tito literáti
kladli velký důraz na cit a fantazii, což nutně vedlo ke zdůrazňování
tvůrčí i osobní svobody a nadřazenosti osobnosti nad pravidly a
autoritami. Námět Faustovské tragedie je tedy nasnadě. Faust zde
zastává roli vědce, který ví, že nic neví (nejen díky technologickým
nedostatkům své doby), který se však s tímto nedokáže smířit a snaží
se prozkoumat všechny cesty, které by eventuelně mohly vést za
poznáním. Faust jako suverénní entita má plné právo požádat o
pomoc kohokoliv. Už od renesance je všeobecně známá věc, že
církevní pravda stavějící na dogmatech a víře není absolutní a
v mnohých případech byla také empiricky vyvrácena. Takže pokud
má doktor někam k nadpřirozenému utíkat pro pomoc, pak se ďábel
jeví jako nejlepší volba.
Zhruba ve stejné době, avšak vjiném sociálně kulturním
prostředí vzniká doktor Faust českého loutkáře Matěje Kupeckého.
Opět je to člověk nesmírně vzdělaný, kterého si všude váží a
uznávají ho, avšak v tomto případě z jeho postavy dýchá jakási
„lidovost". Nejen, že se do přízně publika snaží vetřít už prvními
větami komolené latiny, které dokážou bezchybně zahrát na strunu
humoru českého diváka, ale také jeho důvody pro studium magie
jsou ryze proletárske.
„Posud však sám sebou spokojen nejsem právě tak, jak se to

v nynějším čase ve světě všudy děje. ... , a poněvadž žádný člověk
- 19-
se nespokojí tím, co je, nebudeš i ty, Fauste, ve svém stavu spokojen,
pokud ještě většího důstojenství nenabudeš." 1
Snaha po uznání vlastní smysluplné existence je však jen jeden

důvod, proč se Faust obrací pro pomoc k peklu. Když ho dva hlasy
lákají na svou stranu, anděl mu nabízí školu teolokyje, že prý pak na
světě šťastný bude. Faust však již doktorem teolokyje je a šťastný si
v žádném případě nepřipadá, proto je nucen uposlechnout druhého
2
hlasu, který ho láká do školy elektromantiky, té černé magie: „Nad

všechny knížata a krále vzácnější budeš, o všech skrytých pokladech
též věděti budeš, pak-li po mé radě učiníš." 3
Jak ještě lépe
ospravedlnit českému sedlákovi v německých Cechách rozhodnutí
člověka - který ač všechno má, je stále nespokojen - upsat duši
ďáblu? Kopeckého Faust je vnejlepším slova smyslu lidový a díky
tomu také značně edukativní.
Faust Švankmajerův
Faust Jana Svankmajera, Faust s čtyřsetletou historií, Faust

současný, si půjčuje od každého něco, přičemž je to zase jen Faust -
člověk, který pro trochu rozptýlení z každodennosti a pro povýšení
vlastního standartu upíše svou duši peklu.
„Faust v pojetí P. Čepka je náš nejmyslitelněji možný současník.

Anti-titán. Všední, nej všednější průměr. Bezejmenný muž z ulice -
„jedermann". Spěchá - jako my všichni - ke smrti. Bez reflexe, bez
transcedence a vertikály ..." 4
1
Kopecký, M . Doktor Faust: drama ve 4 jednáních. Vaněk a Votava. Praha. 1932. s. 3.
2
Srov. Kopecký, M . Doktor Faust: drama ve 4 jednáních. Vaněk a Votava. Praha. 1932. s. 4.
3
4
Just. V . Faust po česku, in Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4. a
5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze. Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y E N D production. Praha.
1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 55.
-20-
Z Marlowea si vypůjčuje touhu po moci a světských radovánkách,
z Goetha právo na svobodu volby a suverenitu lidského rozhodnutí,
z Kopeckého českou náturu. Svankmajerův Faust je obyčejný člověk
s obyčejným nezájmem o dění okolo, pokud ovšem to dění okolo
nezpůsobí narušení jeho každodenního stereotypu, což se ostatně
stane i Petru Cepkovi, který roli ve filmu ztvárnil. Když dostane na
ulici letáček s mapkou bez popisu, rutinně jej skrčí a zahodí. Když
však na tento leták narazí i při každodenním probírání pošty, série
neobvyklých příhod jej vytrhne z všední netečnosti a zažehne v něm
jiskru zvídavosti. Faustem v pravém slova smyslu se však stává až
v divadelním zákulisí, kde si oblékne masku renesančního učence a
za neustálého upíjení z půllitru piva 1
přečte úvodní monolog
z Goethova díla. Tato scéna odstartuje sled událostí, které dají
člověku pocit výjimečnosti a nutí jej vymanit se z davu.
Faust Čepek má, co se požadavků na pekelného sluhu týče,
hodně společného s Marlowem a Kopeckým, kteří svému doktorovi
slibují světskou moc a radosti:
„Chci tvoje služby dokud budu živ, Mefisto. Abys mi splnil každé
moje přání, které ti přikážu. Třeba i hvězdy s Lunou abys strhl
s nebe. Anebo zaplavil vodou z oceánů svět." 2
pronáší své přání k Mefistovi. Čím se však Svankmajerův Faust liší

od předchozích je přístup k poznávání světa a vyhledání pomoci
pekla. Zatímco všichni předchozí Faustové po něčem dychtili tak
moc, že jim přes všechny možnosti nezbyla jiná, než se obrátit
k ďáblu, ten poslední k tomu přišel jako příslovečný slepý k houslím.
Celý koncept člověka po něčem prahnoucího tolik, že musí o pomoc
požádat peklo, je zde převrácen. Petr Čepek vyjíždějící po eskalátoru
z metra evidentně po ničem neprahne, možná jen po tom, dostat se
1
Nádherný symbol každodenní čecháčkovské netečnosti, statického přebývání.
2
Lekce Faust. (ČR, Francie, Velká Británie, 1994). Námět, scénář, režie: Jan Svankmajer. Kamera: Svatopluk
Malý. Výtvarníci: Eva Švankmajerová, Jan Svankmajer. Animace: Bedřich Glaser. Střih: Marie Zemanová.
Zvuk: Ing. Ivo Špajl. Produkce: Jaromír Kallista. Bar. 97 min. - 39. minuta.
-21 -
domů, vybrat poštu, sníst svůj chleba se syrečkem a ráno vstát na
svou směnu do práce. Možnost hlubšího poznání je mu nabídnuta
zvenčí, přesně v duchu Mefistovy sázky s Bohem v prologu v nebi
z Goethova zpracování. Tento výjev působí o to aktuálněji, že tato
možnost je poskytnuta každému kolemjdoucímu, jen málokdo jí však
využije. Normalizace přece nepřipouští, aby někdo vybočoval z řady.
Kdo tak učiní, bude zatracen. Jan Svankmajer tímto přístupem
vytvořil vynikající metaforu k totalitnímu režimu, který, když: „chce
ptáky chytat, nesmí po nich klackama házet. To by ulítali." 1
Nakonec Petr Čepek není jediný, koho ďábel napálí. Když vchází do
tajemného domu, ke kterému odkazuje mapka, potká prchajícího
nešťastníka, kterého stihnul stejný osud; podobně v závěru filmu,
když Čepek prchá před svým osudem, málem porazí dalšího
kandidáta, jenž je na řadě po něm. Je tak naznačena nekonečnost:
„Koloběh života a smrti, vznikání a zanikání je silnější než
individuální osud." 2
Švankmajerův Faust je tedy na rozdíl od těch
předchozích naprosto obyčejný člověk, který se dá na školu černé
magie jen proto, že je mu to, ještě navíc pod příslibem sladké
odměny (vyváznutí z tohoto nekonečného kruhu nudy a zapomnění)
nabídnuto.
1
2
Just. V . Faust po česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4.
a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze. Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y E N D production.
Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 56.
-22-
3. Charakteristika postavy Mefista
Etymologie Mefistofela
Když už jsme získali nějakou představu o postavě doktora Fausta

a jejích proměnách v průběhu času, je nutné přiblížit si také
charakteristiku druhého hlavního protagonisty mýtu. Samozřejmě se
jedná o postavu Mefista, služebného ducha, který byl peklem vyslán,
aby plnil Faustova přání a rozkazy. O původu jména mluví
etymologie takto:
„Mefostofiles. „Filés" je milovník - čeho však? Řecké sloveso „met-

histémi" znamená doslova „přestavovat", přeneseně pak -
pohybovat, měnit, obracet. Mefistofiles je duch, který miluje
deformaci, změnu a obracení." 1
Mefistofiles je tedy ten nej lepší možný duch, jakého mohlo peklo
poslat na pomoc někomu jako byl Faust. Jelikož je Faust nadmíru
zvídavý a zvědavý, jakýsi archetyp heretického vědce, který touží
poznat smysl a podstatu věcí, jež mu peklo vyjevit nemůže a ani
nechce, musí mu být dán do služeb svrchovaně prohnaný sluha,
mistr v zamlžování, obcházení a nejasném vyjadřování, mistr
mystifikace. A tím Mefisto bezesporu je.
„Mefistofiles je čert-lhář. Ne arci lhář primitivní a systematický,

neboť pak by byl příliš snadno odhalitelný. Výslovně lže vlastně jen
tehdy, když by musel říkat věci pro sebe nevýhodné." 2
1
Putna, M , C. Fauste, pamatuj na věčnost. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 34.
2
Tamtéž, s. 34.
-23 -
Mefisto tedy Faustovi nikdy neříká úplnou a objektivní pravdu, i
když to bylo základním bodem jejich dohody. On to vlastně ani
nechce nebo nemůže, možná, že ani nesmí nebo neumí; kdyby to
totiž udělal, Faust by to poznal a velmi pravděpodobně by od
kontraktu odstoupil, i za cenu, že ďábel splní všechny výhružky,
jimiž se Fausta snažil zastrašit od návratu do přízně Boží.
Mefisto od lidového čtení po Kupeckého
Podívejme se však nejprve na líčení Mefistova charakteru

v jednotlivých zpracováních.
„A tehdáž jistě ďábel tiše se smáti a Faustovi zadek ukázati i

porny sliti mohl: Nu dobře, jáť tobě tvé srdce a mysl obvlažím, a na
vopičí stoličku posadím, aby mi se netoliko tvé tělo, ale také i duše
dostala, a ty mi se k tomu nejlépe hodíš, kde já nebudu chtíti sám jiti,
abych tebe posílal. Jakož se tak stalo, a ďábel s Faustem začasté
divné hříčky strojil." 1
Už v původní Historii je ďábel vylíčen jako vychytralý šejdíř, který

2
dobře odhadl Faustovu povahu a hodlá jeho nesmírné touhy po

poznávání zakázaného náležitě zneužít. Nejen z uvedeného úryvku
vyplývá, že Faust nad ďáblem nikdy nemůže vládnout. I když se
Mefisto ve smlouvě Faustovi upíše, že mu bude sloužit a plnit
všechna jeho přání, je to vždycky ďábel, kdo tahá za nitky, kdo je
vždycky o krok napřed; ďábel je vždy manipulátor a Faust chtě
nechtě, věda nevěda manipulovaný.
1
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. - http://citanka.cz/tocpl250.en/faustus/dfl-2.html.
Kterak Faust lékařem jsa ďábla zaklínal
2
Ještě ne konkrétní Mefisto, ale zatím jen nějaký ďábel, který se Faustovi zjevuje
-24-
„Tak velice, jak lidská duše trpí, Než rci mi, Fauste, obdržím tvou
duši? A budu otrokem tvým, sloužit ti a dám ti víc, než žádá důvtip
tvůj." 1
Říká Marloweův Mefisto Faustovi, když se dohadují o spolupráci.

Navenek celkem nevinně vyhlížející prohlášení při zběžném pohledu
nejeví známky nějakého podrazu. Když se však soustředíme na
poslední větu, je jasné, že Mefisto Fausta oklamal už teď, ještě než
cokoliv podepsal (i když víme, že nakonec stejně podepíše).
Formulka „dám ti víc, než žádá důvtip tvůj" skrývá víc pravdy o
pekelných praktikách, než by Faust mohl za smluvených 24 let sám
poznat. Pokud Mefisto Faustovi nabízí víc, než by jeho důvtip mohl
navymýšlet, dává mu tím zcela zřetelně najevo, že vždycky bude
mít navrch, a že hra se bude hrát jen podle jeho pravidel. I kdyby
Faust něco namítal, čert ho vždycky neomylně dokáže přelstít tak,
aby si Faust myslel, že je to jeho vlastní nápad. Samozřejmě už tuto
prvotní lest nemá doktor šanci prohlédnout, protože tak, jako každý
člověk už apriori přesvědčen o své pravdě, může si daný výrok
interpretovat j akkoliv.
Po dvou stech letech nesmírné obliby Historie o doktoru
Faustovi, jejího vehementního množení a šíření v obecné povědomí
lidu, jsou už jednotlivé charaktery postav natolik známé a zažité, že
není důvod, proč by Goethův Mefisto měl svou podstatu nějak
skrývat. Naopak j i naprosto nepokrytě vyjevuje, už při prvním
setkání s doktorem Faustem:
,fidefistofeles: Jsem částice té mocnosti, která chce zlo a zlem svět od

zla oprostí.
Faust: Tvůj hlavolam sám sebe vyvrací!
Mefistofeles: Jsem duch, jenž hlásá negaci! Má to, co vzniká, smysl
pro vznik? Ne, jen pro fakt, že to zanikne. Ať pranic nevzniká tu
1
-25 -
radši. Tak všechno, co váš slovník značí hřích, zhouba, zkáza, krátce
zlo ve mně svůj výraz nalezlo." 1
Mefisto tedy, až trochu chlubivým tónem, přiznává, že jest duchem

ve své podstatě opačným k duchům nebeským, tedy už v základu
samajeho osoba (či personifikace) je jistým druhem negace, která ze
své podstaty nemůže existovat bez aktu tvoření. Je tedy s podivem,
že někdo tak vzdělaný jako doktor Faust mu naletí na tento laciný
trik. Omluvou mu snad jen budiž to, že tak jednal ve jménu vlastní
neutuchající činnosti a všeobecného lidského blaha. Možné také je,
že to bylo jen pouhé gesto zpupnosti, vzpříčení se pravdě církve a
vědy, touha poznat j soucno z druhé strany, než jak je nám celý život
předkládáno. Nejsme tu však, abychom Fausta soudili. Tak či tak,
Goethův Mefisto se snad jako jediný takto otevřeně přiznává, že
z jeho služby nemůže vzejít nic dobrého, poněvadž vše, co sním
přijde do styku, podléhá negaci. Možná, že Faust důvěřuje svému
intelektu a důvtipu natolik, že se domnívá, že negováním
Mefistofelových činů a řečí dostane opět zpátky objektivně pravdivé
výroky. Zní to však velmi nepravděpodobně, navíc, když dvě stě let
existence mýtu ukázalo, že čerta jen tak nepřelstíš, že daleko snáze
on přelstí tebe.
Kopecký charakteristiku Mefista obohacuje o prvek, který do
mýtu přinesl Gotthold Ephraim Lessing . Jedná se o testování
1
rychlosti či čerstvosti duchů Faustem evokovaných.
„Faust: Oznam mi, jakou čerstvost v sobě máš!

Mefisto: Já jsem tak čerstvý jako pomyšlení člověka a jméno moje
jest Mefisto.
1
Goethe, J, W . Faust- 1. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia. Praha. 1985. s. 36-37.
2
1 když on sám není autorem tohoto konceptu, na tento motiv jej upozornil přítel, který si toho všimnul
v jednom ze starších zpracování. Srov. Grebeníčková. Faustbuch. S. 46-47
-26-
Faust: Mefisto! Tvé jméno i čerstvost tvá se shoduje s mými
knihami. Jak dlouho bys chtěl, Mefisto, mně na tomto světě za mou
duši sloužit?" 1
Zatímco u Lessinga si Faust vybírá z několika duchů, jejichž rychlost

se pochopitelně různí , u Kopeckého je ten pravý už hned ten první
2
příchozí, který se svou rychlostí srovnává s lidskou myšlenkou , což 3
byla v té době zřejmě ta nejrychlejší představitelná věc, kterou lidé

znali. O své prohnanosti tu Mefisto neříká nic, stejně jako se ani
náznakem nezmíní o své podstatě a charakteru.
Mefisto u Švankmajera
Svankmajerův Mefisto je v mnohém stejný jako všichni před

ním. Je to lhář a prohnaný podvodník, který Faustovi říká jen to, co
chce slyšet. Jeho pojetí je však mnohem psychologičtější než
předtím. Fakt, že Mefisto na sebe bere podobu Petra Čepka,
poukazuje na to, že Mefisto je jen odvrácenou stranou duše
zvídavého člověka, který je okolnostmi přinucen přijmout a
bezpodmínečně se ztotožnit s názorem většiny. Tou stranou, která
nedá zvědavosti spát, která neustále klade otázky a sama si na ně,
v touze po saturaci potřeby poznání, i odpovídá. Mefisto u Jana
Švankmajera není nic jiného než alter ego samotného Fausta,
personifikace všeho, co je vžité realitě jedermannu Cepkovi
zapovězeno. Když Faust pronáší: „Teď už vím, že čert víc neví, nežli
člověk." , jakoby tím jen potvrzoval výše zmíněné. Už úvodní
4
Mefistova věta: „Co chceš, Fauste? Co má udělat Tvůj Mefisto?" 5
1
2
Srov. Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá fronta. Praha. 1982. s. 47.
3
U Lessinga také vyhrává ten, který je rychlý jako lidské myšlení.
4
3
-27-
dává tušit, že Mefisto v tomto případě je jen druhým hlasem v hlavě,
který Faustovi potvrzuje jeho jinak mylné domněnky, že každý
máme svého vlastního Mefista uvnitř sama sebe. Konstruuje
Faustovi obraz světa na základě jeho vlastních nepřesných úvah a
soudů. Takto vlastně jen simuluje jakousi službu svému pánu, ve
skutečnosti Faustovi žádnou službu neprokazuje. Svou mystifikací se
jen snaží Fausta udělat spokojeným, aby se ten potom necukal, když
přijde na konečné účtování. Ve výsledku mu tedy vlastně plní každé
jeho přání, alespoň tedy to tak vypadá, protože Faustovi vždycky dá
to, co chce. Formálně však Mefisto stále zůstává služebným duchem
vyslaným z pekla. Formálně proto, že jeho identita je ve filmu zcela
zřetelně oddělena od identity doktora Fausta, ale především proto, že
stále hraje tradiční roli čerta, jakési extenze moci samotného
Lucifera, který se má postarat o zkázu doktorovy duše. Toto se však
nijak nevylučuje s konceptem Mefista jako nutkání člověka k hříchu.
„Faust: A proč se tedy z pekla drápeš ven na světlo světa?

Mefisto: Tady je peklo. Vždyť nejsem venku. Myslíš, že já, jenž
vídal Boží tvář a ochutnával věčné slasti nebes, nestrádám stále
tisícerým peklem, když jsem byl navždy zbaven věčné blaženosti?" 1
I úryvek tohoto rozhovoru, jenž je převzatý od Marlowea, napovídá,

že Mefisto je pouze temná strana Faustových představ. Představ
člověka žijícího v neustálém tlaku kladeném na něj systémem, jenž
klade důraz na fyzické schopnosti jedince a pramálo se stará o
potravu ducha. Člověka, který odmítá uvěřit dogmatům a touží na
vlastní pěst všechno vyzvědět a vyzkoušet i za cenu vlastního
zatracení. Svankmajerův Faust s Mefistem tak vlastně dohromady
tvoří jeden obraz člověka zmítaného nejistotou a touhou této
nejistotě čelit svým vystoupením z řady, což však de facto znamená
1
Zvuk: Ing. Ivo Špajl. Produkce: Jaromír Kallista. Bar. 97 min. - 40-41. minuta.
-28-
upozornit na vlastní myšlenkovou suverenitu (netolerovatelné) a
v důsledku toho zapovězení a likvidaci své fyzické osoby.
-29-
4. Motiv svobodné volby, manipulace a loutkovitosti
Motiv svobodné volby
Doktor Johannes Faust tak, jak jej líčí legenda, byl údajně člověk
moudrý a vzdělaný. I když ze všech jeho charakterizací v uvedených
zpracování vyplývá, že svého bystrého úsudku po vzoru
starořeckých sofistů značně zneužíval, každé zpracování, až na to
Svankmajerovo připouští či uvádí, že studoval někde na univerzitě
teologii, ba snad dokonce i medicínu, právo nebo filosofii. „Filozofii,
medicínu a bohužel - v domnění, že víc ví - i teologii jsem do úpadu
dřel." Ačkoliv Josef Veselý píše , že o Faustově vzdělání lze velmi
1 2
pochybovat, a že „Na doktora byl pasován míněním lidu, pro nějž

byl každý inteligentně vystupující člověk, který působil dojmem
vzdělance, prostě „doktorem". " , bývá nejčastěji jeho postava
3
přesto charakterizována jako plna všeho konvenčního vědění, které

už není možné dále přirozeným způsobem rozšiřovat. Zdálo by se, že
člověk takového intelektu bude schopen racionálně zvážit všechna
pro a proti a svobodně se rozhodnout v okamžiku, kdy bude váhat,
zda svou duši za nějaký časový interval zdánlivě absolutní
neomezenosti upíše peklu. Zde však na scénu nastupuje dichotomie
Dobra a Zla a jejich typických herních strategií. Faust coby člověk
znalý Písma ví, nebo alespoň se domnívá, že ví, v čem spočívá cesta
k Bohu a k věčné spáse a proto jako člověk zvědavý a zvídavý chce
prozkoumat i druhou stranu mince domnívaje se naivně, že i v této
situaci lze zůstat „nad věcí", zůstat pozorovatelem.
1
Goethe, J, W . Faust- 1. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia. Praha. 1985. s. 13.
2
viz str. 16
3
ISBN: 80-86226-45-X. s. 8.
-30-
Prvky manipulace a loutkovitosti
„Hlas (z pravé strany): Fauste, odeber se do školy „teolokyje", budeš

šťastným na světě!
Faust (ohlížeje se,naslouchá): Jaký to neznámý hlas? Mám jít do
školy teolokyje, abych byl ve světě šťastným? Vždyť já jsem školu
teolokyje dávno absolvíroval a doufám, že jsem v ní chyby neudělal.
Hlas (z levé strany): Fauste, zanech té školy teolokyje, uposlechni
rady mé a dej se do školy „elektromantiky"! Nad všechny knížata a
krále vzácnější budeš, o všech skrytých pokladech též věděti budeš,
pak-li po mé radě učiníš.
Faust: Jaký to opět hlas z této levé strany? Vybízí mne, abych
zanechal školy teolokyje a šel do školy elektromantiky, že o všech
skrytých pokladech se dovím. Ano, jsem přinucen zanechat pravé a
uposlechnout levé strany. Tu po té budu pokračovat." 1
V tomto úryvku se naplno vyjevují praktiky nečisté hry, kterou peklo

nemoha jinak vždycky hraje. I když od lidového vyprávění až po
Goetha se snaží Mefisto lapit Fausta na to, že mu poskytne poznání i
ve věcech, jež objektivně poznatelné nejsou, vždycky je to jen
zástěrka, kamufláž, doktorův alibismus, kterým si namlouvá, že mu
jde o něco jiného, než se jen prostě vymanit z věčného sezení nad
knihou a houževnaté práce jakožto jediných zdrojů poznání a oddat
se světským radovánkám a nechat si vědomosti pasivně plynout do
hlavy. Už Marlowe chytá Fausta na pozemské radovánky a světskou
moc:
„Zlý anděl: Pokračuj, Fauste, v slavné vědě té, v níž poklad uložen
vší přírody. Buď na zemi, čím Joviš na nebi, všech elementů pánem,
vladařem." 2
1
Kopecký, M . Doktor Faust: drama ve 4 jednáních. Vaněk a Votava. Praha. 1932. s. 3-4.
2
- 31 -
I když j e proti této možnosti postavena opačná alternativa, tedy
zůstat nadále v přízni Boží a těšit se ze spasení, nemá toto dilema
přesto příznaky svobodné volby mezi oběma možnostmi. V duchu
sázky Goethova prologu v nebi se Mefisto snaží jen lapit Faustovu
1
duši na jeho vlastní zvědavost. Tím, že jí poskytne potravu, byť

špatnou, a bude j i nadále sytit, se mu otevírá příslib, že na něj doktor
nezanevře.
Na první pohled, co Mefisto slíbil, to taky splnil. Dal Faustovi
světskou moc, poskytl mu poznání ve věcech, jež k pochopení
vyžadují tvrdou a houževnatou práci. Avšak, jak se ukáže, všechno
bylo liché.
„Faust: Příteli, chtěl jsem sílu vypátrat, a její účel, ne zevnějšek.

Mefisto: Sílu, její účel nikdy nepochopíš, i kdybych ti j i rozluštil.
Faust: Jakože ne?
Mefisto: Protože leží zcela mimo dosah řeči. Jen co můžete slovy
postihnout, je pro vás myslitelné." 2
Objektivní poznání není tedy apriori možné, protože leží mimo

dosah jakéhokoliv lidského diskurzu chápání. Objektivní pravdu
musíme přijmout takovou jaká je, musíme jí slepě uvěřit a zbytečně
se neptát: PROČ?; protože každá taková pochybnost svádí k hříchu.
Tento scholastický přístup je de facto hlavním motivem celého mýtu:
Má se člověk snažit, nebo má člověk vůbec právo se snažit o
objektivní poznání? V době, kdy legenda vznikala, byl toto velmi
aktuální a palčivý problém. Rozvoj přírodních věd a jejich bádání a
objevy postupně vyvraceli scholastické pravdy a oslabovali tak moc
církve na úkor důvěry člověka ve své vlastní schopnosti.
1
srov. Goethe, J, W. Faust- 1. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia. Praha. 1985. s. 10-12.
2
Zvuk: Ing. Ivo Špajl. Produkce: Jaromír Kallista. Bar. 97 min. - 66.-67. minuta.
-32-
I když v každé verzi mýtu Faust tuto Mefistovu lest odhalí, nikdy
nevyužije možnosti obrátit se zpět na cestu víry. Ďábel totiž nejen, že
na rozdíl od Boha dokázal (či přímo chtěl) Faustovi odhalit rozsah
své moci, ale mohl si také dovolit lhát a zastrašovat, tedy působit na
lidské nej citlivější existenciální potřeby, a tím si podrobit každého,
kdo by chtěl odporovat. „Když budeš kát se, ďábli rozervou tě." 1
říká Marloweův Mefisto , když zjišťuje, že doktor změnil názor a

2
nechce nadále plnit svou stranu dohody. Zde také nemůže být řeč o
čisté hře nebo svobodě v rozhodování. Faust sice má možnost obrátit
se i přes tuto hrozbu zpět k Bohu, Mefisto však dobře ví, na kterou
strunu zahrát. Je vůbec možné, aby Faust, světák a šarlatán, jenž
upsal svou duši ďáblu za dlouhověkost a pozemské radosti, se toho
všeho po nějaké době, aniž by mu vypršela lhůta, dobrovolně vzdal
s příslibem hrozné a bolestivé smrti? Aby se vrátil Tam, čeho se prve
zřekl s tím, že Tam odpovědi nenajde? Bůh vždy jen sliboval, zato
Mefisto Faustovi už několikrát prakticky předvedl, co dokáže, a tak
Faust po vzoru nově vznikajících přírodních věd uvěří empirickým
důkazům namísto ničím neověřeným dohadům a rozhodnutí kát se
zavrhuje.
Svankmajerův Faust není jiný. Jemu však není slibováno, sám si
stanovuje podmínky, za kterých je ochoten upsat se peklu. Tyto jsou
však podobné těm předešlým: světská moc, radovánky a dlouhý
život. Svankmajer však poukazuje najeden důležitý fakt, a to sice,
že podpisem paktu s ďáblem ztrácí doktor Faust svou identitu a stává
se de facto loutkou v rukách pekla. Když Petr Čepek bere do ruky
brk, jímž má smlouvu stvrdit, je mu na hlavu nasazena dřevěná hlava
stáhly a provázky. Na jednu stranu je tím formálně zbaven
odpovědnosti za své další činy, na stranu druhou už od této chvíle
přestává být svobodným jedincem a jedná jen podle vůle toho, kdo
za jeho provázky tahá, v tomto případě zřejmě Lucifera. Náznak
tohoto řešení najdeme už u Kopeckého:
1
2
Podobně je však doktoru vyhrožováno i v jiných verzích
- 33 -
„Druhý punkt jest, že nesmíš chodit do kostela, ani ve svých knihách
se modlit. ... Tobě není zapotřebí do kostela chodit, na tvém místě a
v tvé podobě bude tam jiný sedět. O to se tedy nestarej." 1
Aby Faust nepřišel do řečí, ale zároveň nejednal proti smlouvě, musí
své tělo svěřit do opatrování někomu jinému, komu to problém
nečiní. Tedy ačkoliv je tělesně přítomen mši svaté, jeho duše je
tohoto prohřešku proti smlouvě ušetřena. Loutkou je y Lekci Faust
Čepek v podstatě od podpisu až do smrti. Výjimkou jsou scény, kdy
masku strhává a dává průchod svým existenciálním spekulacím nad
vlastním osudem a hádá se s čertem o jeho lsti. Vzápětí se z něj však
vždy znovu stává loutka, což poukazuje na nemožnost jen tak lehce
se vymanit z posedlosti hříchem. Příkladem budiž scéna závěrečného
svodu Fausta zpět na scestí: Mefisto povolá ďábla ať se převleče za
Helenu Trójskou a Fausta svede. To však není nic těžkého protože
doktorovo rozhodnutí je řízeno vodičem, který tahá za jeho
provázky. Ještě chvíli je veden, aby nabyl jistoty, že Helenu opravdu
chce, nakonec však masku strhává a jedná bez jakýchkoliv vodítek
sám za sebe. Bohužel však láska nemanželská je hřích, a tak Faust
opět propadá peklu.
Nutno podotknout, že všechny nadpřirozené síly vystupující ve
filmu jsou buď loutkami, nebo oživenou mrtvou hmotou (nejčastěji
hlínou). Je tomu zřejmě proto, že anděl (ať už ten dobrý nebo ten
zlý) je posel , čili jakýsi prostředník, který jen externě vykonává
2
vůli někoho jiného. Forma loutky je tedy pravděpodobně tou nejlepší

volbou, jak zobrazit zprostředkovanost jednání. Ruce, které ovládají
bílé anděly jsou tak metaforou Boha a naopak ruce, které tahají za
provázky loutek čertů a Fausta symbolizují peklo. Na viditelnost
oněch rukou přitom Svankmajer klade značný důraz, aby bylo zcela
zřejmé, kdy která postava jedná svobodně sama za sebe, a kdy jsou
1
2
Srov. např. Machek, V . Etymologický slovník jazyka českého. Lidové noviny. Praha. 1997. s. 36.
-34-
její akce řízeny nějakou vyšší mocí. Toto je ostatně zdůrazněno již
na začátku snímku, když ve svém činžovním domě potká Čepek
matku táhnoucí loutku dítěte za nohu se schodů. Hned v úvodu je tak
divákovi představen princip manipulace, vztah ovládaného a
ovládajícího. Jak jsem již zmínil dříve, Petr Čepek veden za táhla
nejedná svobodně většinu filmu. Většinu znamená, že jsou zde i
momenty, kdy jeho kroky řídí pouze on sám, na základě svobodné
úvahy. Tato dichotomie je přitom velmi výrazná: elementy zaříkává
jako Faust, smlouvu podepisuje jako loutka; kát se chce jako Faust,
sveden zpět je jako loutka. Otázkou však zůstává, do jaké míry je
Čepek loutkou mimo tuto zjevnou demonstraci: Čepek jako loutka
v rukách systému, jemuž je svou existencí každý den podřízen
sloužit.
Postava Kašpara
Zcela jinou roli však ve Svankmajerově filmu hraje loutka

Kašpara. Působí naprosto odlišně než ostatní marionety ve filmu
vystupující. Ačkoliv je také veden anonymní rukou, je zřejmé, že
tato nepatří ani jednomu z protipólů vyšší moci. Není ničí
prostředník, maximálně tak zprostředkovává divákovi určitý
nadhled. Podle Vladimíra Justa Kašpárek zprostředkovává
nejpůvabnější Svankmajerův vynález: umělou kauzalitu hry, které
podléhá i samotná kauzalita života.
„Kašpárek, náš starý známý, prohání loutkového čerta nikoliv pouze

ze zákulisí na scénu a zpět ..., ale z reality pražských ulic na scénu a
zpět. Kauzality hry bývá u Svankmajera nadřízena kauzalitě života.
A tak chudák čert díky Svankmajerově obsesi znovu a znovu spěchá
pražskými ulicemi a poráží lidi jen proto, že nějaký blázen odříkavá
magickou formuli pimprlového Fausta: Pidluke - Padlukel Je to
symbol manipulace. Ale nejen to: jde zároveň o švejkovský
výsměch kauzalitě. Výsměch racionalitě příčiny a následku. Parodie
- 35 -
služby, disciplíny a subordinace ve chvíli, kdy veškerou moc převzal
Kašpar." 1
Kašpar je zde podle české loutkové tradice jakýmsi nezúčastněným 2
pozorovatelem, který upozorňuje na absurditu některých výjevů (viz

např. scéna, kterou popisuje J. Veselý). Vnáší do jinak tragického a
těžkého příběhu pohled zdravého selského rozumu a ironického
povznesení se nad vyhrocené chápání banalit. Jednou si již
zmíněným způsobem pohrává se zákonitostmi, jež nutí ďábla vylézt
z pekla a být k službám, jindy zase se snaží studovat Faustovy knihy
dosti nekonvenčním způsobem: „Ono je tam toho tuze mnoho. Já
vím, co udělám. Já si na tu knihu sednu a co nepůjde do hlavy, ono
to přec někam půjde." 3
Ačkoliv stále zůstává formálně loutkou,
předmětem bez vlastního uvažování a vůle, jako jediný zůstává nad
věcí, reprezentuje racionální názor zvenku (nikoliv názor postavy
v příběhu zainteresované). Pokud Faust, Mefisto, andělé a jiné
postavy byly manipulovány zevnitř, charaktery byť zraku skrytými
stále však součástí příběhu jsoucími, Kašpar je naopak
prostředníkem ryze externí entity. Prezentuje autorovo moralizování
a jiné glosování věcí odehrávajících se na jevišti.
Animace jako druh manipulace
Manipulace se ve filmu projevuje ještě jedním způsobem.

Samotný princip animace je určitým druhem manipulace s mrtvou
hmotou. Staví autora do Božské pozice, jenž dle své libosti dává
některým věcem vznik a život a jiným je zas odebírá.
1
Just, V . Faust po česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4.
a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze. Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y E N D production.
Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 55-56.
2
1 když je podle Kopeckého předlohy najat za Faustova sluhu, a tak se vlastně stane součástí hry.
3
-36-
„Švankmajerova poetika je nemyslitelná bez pohybu, metamorfóz a
koloběhu oživování a umírání hmoty. Hmota je základní pralátka,
substance Švankmajerova groteskního vesmíru. Režisér jeho typuje
demiurg, který vdechuje duše neživým předmětům (tj. animuje) a
vypráví naopak s gustem o lidech, v nichž duše odumřela." 1
Pokaždé, když se zjevuje Mefisto,tak se nejprve nahromadí hrouda

hlíny, které je vtisknuta podoba hlavy a poté teprve, až se v ní
uhnízdí duch Mefista, může ožít a promlouvat kFaustovi. Tento typ
manipulace stojí někde mezi rolí Kašpara a loutkou vedenou vyšší
mocí uvnitř konceptu. Ačkoliv hmota ve filmu ožívá z vůle ďábla,
který j i posléze posedne, musíme si uvědomit, že tuto hmotu oživuje
autor snímku prostřednictvím triku s dozníváním zrakového vjemu
při přechodu mezi filmovými políčky. Ďábel si mohl stejně dobře
vybrat cokoliv jiného, skrze co by mohl komunikovat se světem
(klidně už předtím živou bytost), to, že se vtělí do hroudy bláta, je
čistě volba režiséra, který také touží stát v roli manipulátora.
Možnost svobodné volby se tak z hlavních aktérů příběhu přenáší
o úroveň výš na ty, kteří jsou opravdovými pány dění. Všechny
postavy jednají více či méně podle rozkazů těch, kteří tahají za jejich
vodítka. Každá viditelná postávaje, až na drobné okamžiky, kdy do
hry vstupuje její „vlastní" racionální soud, stále jen loutkou v rukách
osudu, jenž jednou určen a neměnný řídí jejich kroky předem danou
cestou.
1
Just, V . Faustpo česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4. a
1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 54.
-37-
5. Motiv smlouvy s ďáblem
Dříve, než se začneme věnovat samotné smlouvě doktora

s ďáblem, je potřeba připomenout technickou skladbu (či dějovou
linku) jednotlivých zpracování. Od původní lidové Historie se téměř
všechna zpracování držela klasického rozvrhu příběhu, tzn. nejdříve
charakteristika osoby doktora Fausta, osvětlení způsobu jak se dostal
k černé magii, smlouva s ďáblem, určená lhůta prožitá pod
břemenem této smlouvy a na závěr konečné účtování. Takto jsou
konstruovány kostry všech zpracování, kterými se zde zabýváme, až
na to poslední, Švankmajerovo. Zde se nejprve z jedermanna ^ e p k a
stává v průběhu a jaksi mimochodem doktor Faust a vymiňuje si na
Mefistovi určité služby, Mefisto mu slouží, aniž by k tomu byl
nějakým kontraktem zavázán, jakoby ukazoval, co všechno může
Faustovi nabídnout, a teprve potom , až nemá pochyby, že by mu
2
Faust pláchl, si nechá pakt podepsat a příběh pokračuje dál podle

zavedené osnovy. Jednak by to mohlo odkazovat na výše zmíněnou
ignoraci obecné kauzality , jednak to také vypovídá něco o tvůrčím
3
postupu podle „vnitřního modelu", o němž jsem se zmínil v první

kapitole.
Body smlouvy v jednotlivých zpracováních
Jak bylo již výše zmíněno, služby, které Mefisto Faustovi slibuje,
jsou v každé verzi téměř totožné.
„I protože jsem se přítomnému vyslanému duchu, kterýž se

Mephostophiles jmenuje, služebníku pekelného, orientského knížete
1
Srov. Just, N.Faust po česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2.
2
Formálně pojato jako přestávka v divadelním představení.
3
Srov. Just, V . Faust po česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
- 38 -
oddal, a jeho sobě, aby mne v tom ve všem spravil a tomu naučil,
vyvolil, kterýž se také mně jest zavázal, že mi ve všem poddanost a
poslušnost zachovati chce." 1
Faust lidové tradice jednoduše požaduje naprostou poslušnost od

Mephistophila ve všech svých přáních mu kladených. Je to
pochopitelné, protože zachovat v příběhu předávaném ústní tradicí
všechny detaily bodů smlouvy je dost utopistická myšlenka.
Marloweův Faust naproti tomu už apriori přiznává přání
rozkošníckého života a neomezené světské moci:
„... rci, že mu zcela vydá duši svou, když nechá jej po dvacet čtyři
léta žít ve všelikých zemských rozkoších, když nechá mi tě jako 2
služebníka, bys dal mi, začkoli tě požádám, bys řek' mi, cokoli ti
rozkážu, bys zbil mé soky, pomoh' přátelům a stále poslušen byl
vůle mé." 3
Tento první dramatický Faust si také poprvé v historii mýtu klade

takto konkrétní podmínky. Lidový Faust chtěl „jen" všechno,
Marloweův doktor toto „všechno" konkretizuje na jednotlivé
možnosti služby. U Goetha nejen příběh, ale i jeho hrdina, po
několika stoletích dozrál do nové, neotřelé formy. Podmínky už
neklade samotný doktor, nýbrž je Mefistofelem lákán do sítě této
špinavé léčky:
„Mefistofeles: Já sloužit oddaně ti budu tady, s každým tvým přáním

předem počítám ... a ty pak stejně bez výhrady mé služby oplatíš mi
1
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. - http://citanka.cz/tocpl250.en/faustus/dfl-6.html.
Kterak doktor Faustus sobě žílu zaťal, a krev svou do kotlíku pustil, na teplé uhlí postavil a duchu se zapsal takto:.
2
Mluví Faust k Mefistovi - pozn. autora
3
-39-
tam. ... Když nemáš strach z té perspektivy, uzavři smlouvu. Ukážu
ti divy, jaké král snílků nečeká: dám ti, co nepoznal syn člověka. "
Sice nejprve, jako Boha znalý a bohabojný člověk, Mefistovým

slibům nevěří:
„Ty mně chceš něco dávat? Z čeho? Pochopí mozek tvora tobě
podobného, jak lidský duch je složitý? Chceš mi dát jídlo, které
nesytí? zlato, co nevydrží ti na dlani od půlnoci do rána? hru, co je
předem prohrána? dívenku, co v mém náručí očima po ústech mých
přátel jezdí, či slávu, jež mi propůjčí božský třpyt padající hvězdy?"
2
nicméně vzápětí se nechá „vyhecovať' a podepisuje. Goethův Faust

tak uzavírá smlouvu spíše sám se sebou než s peklem, když si
stanovuje tyto podmínky:
„K nicnedělání jestli jedinkrát si lehnu, ať mě v tu chvíli trefí šlak!

Když k samolibosti mě jednou přiměješ, když ti jedinkrát na sladký
lep mé smysly sednou, daň z žití odvedu ti rád!" 3
Poprvé se doktor neupisuje peklu na přesně určenou dobu. Jako

vzdělanec a vědec nad všechno si považuje aktivní život zasvěcený
bádání a Mefisto mu má pomoci k tomu, aby ani chvíli svého
krátkého pozemského života nepromrhal zahálením, ba mu má
pomoci nabýt moudrosti jednodušší cestou a v kratším čase. Když by
si pak doktor jen na chvilku chtěl odpočinout v bádání, nebo se
chvíli pokochat krásou okamžiku, byl by to signál pro ukončení
Faustova života, který momentálně upadl v zahálku.
1
2
3
Tamtéž, s. 46.
-40-
Kopecký se naopak, ve snaze co nejbližšího přiblížení se lidu,
vrací ke staré tradici neurčitého požadavku neomezené služby,
kterou však rozšiřuje ze zavedených dvaceti čtyř let na roků třicet
šest:
„Deset let - to jest málo na můj věk; ale chceš-li na šestatřicet let do
mé služby vstoupit, za odměnu chci ti pak tělo i duši dát." 1
Janu Svankmajerovi se tak nabízí velká škála možností, jak motiv

smlouvy vyřešit. Z nich pak osobitou surrealistickou metodou
vnitřního modelu sestaví následující znění:
„Nyní jdi a vyřiď velkému Luciferovi, že mu v plén vydám duši

svou, od této chvíle když dopřeje mi dvacet čtyři roky života ve
všech světských rozkoších. Když přikáže, abys mi sloužil a dal mi
úplně všechno oč mnou budeš požádán." 2
Ačkoliv ve svém zpracování vychází nejvíce z české loutkářské

tradice, obvyklých dvacet čtyři let namísto Kopeckého třiceti šesti
mu stačí. Po vzoru Marlowea vyžaduje život v rozkoších a
neomezenou světskou moc, z lidového zpracování zase přejímá
neurčitou formulku o neomezené službě pekel jeho osobě. Jak již
bylo řečeno, Svankmajerova narace obsahuje poněkud odlišné
peripetie, oproti předešlým verzím. Všichni předchozí Faustové
podepisují smlouvu buď naslepo ihned po vyřčení podmínek obou
stran, nebo (jako u Kopeckého) velmi záhy nato, po jakéms takéms
důkazu Mefistových schopností:
„Mefisto: Já jsem tak čerstvý jako pomyšlení člověka a jméno moje

jest Mefisto.
1
2
Malý. Výtvarníci: Eva Svankmajerova, Jan Svankmajer. Animace: Bedřich Glaser. Střih: Marie Zemanová.
-41 -
Faust: Jistá to pravda, že ve světě ni není rychlejšího nad pomyšlení
lidské. - Jsi už zde, věrný služebníku?".
Svankmajerův Faust na rozdíl od všech před ním, tak důvěřivý není

a snad možná ani Mefisto nemá rychlost svého předchůdce. Svoje
požadavky Faust Mefistovi sděluje ihned po tom, co jej zaklínáním
vyvolá, Mefisto slibuje, že se zeptá svého pána, se smlouvou
k podpisu se však vrací až dosti pozdě, někdy v polovině filmu.
Mezitím však stihne Fausta pohostit vEurbachově zahradní
restauraci 1
vínem tryskajícím z děr vyvrtaných do stolu, nebo mu
zajistit slibovanou světskou slávu tím, že z něj - naprostého amatéra
- učiní operní hvězdu. Toto Faust zřejmě považuje za dostatečné
svědectví Mefistovi moci a ani trojí vypadnutí brku, jímž má
kontrakt podepsat, z ruky jej od rozhodnutí neodvrátí.
Fenomén slibu
Předmětem každé smlouvy je dohoda. Smlouva se obvykle

podepisuje tam, kde čestné slovo muže, pouhý slib, nezaručuje
splnění této dohody. V příběhu doktora Fausta se slibuje velmi
vehementně a de facto morální hodnota slibu je jakousi červenou
nití, která se táhne celým příběhem. Na jedné straně Mefisto slibuje
Faustovi neomezenou službu a plnění jakéhokoliv přání, které mu
doktor vyjeví, na straně druhé Faust Mefistovi za toto slibuje, že
přenechá po smrti svou duši peklu. Avšak už to, že smlouvu
podepisuje pouze Faust svou vlastní krví a Mefisto nikoliv, je krajně
podezřelé. Už zde je upozorněno na fakt, že peklu se nedá věřit.
Nicméně Faust opitý nabubřelými sliby a vidinou světské slávy
přesto podepisuje. Vždyť Mefisto v rámci výjimek, které si stanovil
1
paralela ke slavné scéně v Eurbachově sklepě. Srov. Just, V . Faust po česku. In Faust - metaforou
k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4. a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu v Praze.
Redakce Simona Šnajperková. H A P P Y E N D production. Praha. 1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 54.
-42-
, všechny rozkazy plní. Poskytne Faustovi život v rozkoších, ba
dokonce mu poskytne poznání ve věcech, na které obyčejný
smrtelník v životě nemá nárok. Faust tedy zůstává svému slibu
věrný, i když má právo od smlouvy kdykoliv odstoupit a kát se.
„...i byl bys také toho nebezpečenství ušel, k kterémuž tě žádná jiná
věc jest nepřivedla, než toliko neústupná a dutá pejcha a
opovážlivost tvá, pro niž uměním tvým, kterýmž tě Pán Bůh obdařil,
a na němžs přestátí nechtěl, pohrdal, a tak tudy ďáblas k stolu svému
pozval, domnívaje se, že v těch dvadcíti čtyřech létech, to všečkno,
co se bliští, zlatem jest, a zase všecko, co jsem tobě mluvil a
připověděl, pravdou bude, ale skrze to jsem toliko tobě zvonec, jako
kočce k hrdlu přivěsil, hle byls pěkné stvoření, ale nyní jsi přirovnán
k růži, kteráž když se často k ní voní, a v spocené ruce nese, dlouho
netrvá: A protož čís chléb jedl, toho také písničku zpívati, a cos mi
připověděl, to ovšem zdržeti musíš." 2
Jeden příklad za všechny, jak Mefisto převezl důvěřivého Fausta,

který se bláhově domníval, že to, co mu čert vyjevuje, je pravda.
Ďábel však nemůže vyjevit nikomu objektivní pravdu, to má v moci
pouze Bůh, od kterého Faust odešel. Ďábel umí jenom lhát a
mystifikovat, umí vyjevit tak věrnou iluzi, kterou odhalí jen ten, kdo
jí nechce uvěřit. Srovnejme dva okamžiky z filmu: když Faust čaruje
u Portugalského krále chtěje mu ukázat podobu Davida a Goliáše,
král jako dobrý křesťan tento klam velmi záhy odhalí a Fausta
vyžene; naproti tomu, když Mefisto v závěru vábí doktora pryč od
pokání k světské rozkoši ztělesněné Helenou Trójskou, Faust tuto
šarádu přijímá jako skutečnou, protože odjakživa jeho osobnost tíhne
k slasti. V jiné verzi příběhu Faust využije svého práva odstoupit od
1
srov. Např. s Kopecký, M . Doktor Faust: drama ve 4 jednáních. Vaněk a Votava. Praha. 1932. s. 9 - Faust se
nesmí mýt, chodit do kostela ani se klanět kříži, nebo se nesmí oženit - nesmí tedy dělat nic, čím by uctil Boha
2
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. - http://citanka.cz/tocpl250.en/faustus/df4-6.html.
Kterak zlý duch Faustovi zarmoucenému divnými a posměšnými žerty a příslovím se posmíval.
-43 -
smlouvy, protože poznal jak liché jsou sliby pekla, nicméně Mefisto
jej svým rétorským uměním přesvědčí, že on své závazky plní, a
pokud bude doktor dál pokračovat v pokání, hrozí mu násilím na
jeho současném fyzickém těle, což je pro Fausta, jenž se za tu
dlouhou dobu už tolikrát přesvědčil o Mefistově síle, věc fatálně
odstrašující.
„Faust: Ach, kletý Fauste, kde je milost teď? Já kaji se a přece

zoufám si. Vždyť rve se peklo s milostí v mém nitru. Co činit mám
bych ušel smyčkám smrti?
Mefistoflis: Ty zrádče, Fauste, zajmu duši tvou pro neposlušnost
k mému vladaři; hned obrať nebo roztrhám tě v ráz.
Faust: Mefisto drahý, popros svého pána, by prominul mé hříšné
zpupnosti, a já svou krví opět potvrdím, svůj dřívější slib daný
Luciferu." 1
Další důkaz, že peklo nehraje čistou hru. Ano, Faust by se správně

neměl zaleknout takové hrozby a snažit se o návrat do přízně Boží.
To by však naprosto znegoval charakter své postavy a učinil z tak
složitě a tragicky budovaného schématu frašku. Posledním, avšak
nej důvtipnějším, příkladem toho, že peklo umí jen slibovat, ale ne už
sliby plnit, je nádherná scéna v závěru filmu , kdy se Faust divý, že
2
si pro něj čert přijde už v polovině sjednané lhůty:
,jVLefisto: Ale jak dvanáctá hodina odbije, jsi tělem i duší můj.
Faust: Jakto? Vždyť ještě neuběhlo dvacet čtyři let?
Mefisto: Ty jsi myslel, že ti budeme sloužit jenom ve dne. M y jsme ti
však sloužili ve dne, v noci. Dvakrát dvanáct, dvacet čtyři, proto jak
dvanáctá hodina odbije, jsi s tělem i s duší, Fauste, můj." 3
1
2
Švankmajer tento motiv převzal od Kopeckého
3
Lekce Faust. (ČR, Francie, Velká Británie, 1994). Námět, scénář, režie: Jan Švankmajer. Kamera: Svatopluk
Malý. Výtvarníci: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer. Animace: Bedřich Glaser. Střih: Marie Zemanová.
-44-
Tato podařená pointa jako příslovečná třešnička na dortu završuje
tragický osud Fausta, jenž ďáblu věřil stejnou měrou jako Bohu.
Také poukazuje na to, že ač ďábel naoko své sliby plní, vždycky si
najde rétorickou skulinu, aby prosadil svou vůli. Pro peklo totiž není
nic svaté a ve své pýše vše podřizuje svádění hříšníků z cesty Boží a
hromadění duší. Až se vnucuje příměr sázky mezi Bohem a
Luciferem o to, kdo získá na svou stranu víc duší, přičemž Bůh
stanovil pravidla a jinak se chová spíše pasivně a přijímá ty, kteří
podle těch pravidel hrají; a Lucifer tyto pravidla záměrně dosti
aktivním přístupem porušuje a nutí je porušovat i ty, jež láká na svou
stranu.
-45 -
6. Motiv smrti
Možnost vykoupení již zatracené duše
Od nej starší lidové Historie o doktoru Faustovi se čtenáři

předkládá, že za paktování se s peklem musí člověk tvrdě a
nemilosrdně zaplatit. Většina pozdějších zpracování tento rámcový
rozvrh dodržuje, poněvadž je to na jednu stranu jednodušší
dodržovat neměnné schéma, navíc, a to je druhý důvod, když se
jedná o svým způsobem geniální schéma nehodné jakékoliv zásadní
úpravy co se narativní linky týče. Výjimkou zůstává verze od J. W.
Goethea, ve které autor narušuje základní podstatu mýtu tím, že mezi
peklo a Fausta vkládá femme fatal, jíž lze pro její čistotu a
křesťanskou nezištnost Fausta vyrvat ze spárů ďábla. Touto
osudovou ženou je pro Fausta Markétka: mladé hezké děvče,
šestnáctiletá panna, která poprvé podlehnuvše Faustovým svodům
poznává krásu milostného rozčarování. Která se při své mladické
naivitě do Fausta zamiluje, jejíž láskaje však natolik silná, že přinutí
i Fausta čistě a nezištně milovat Markétu.
„Nový prvek do okruhu bájí o paktech speklém vnesl křesťanský

středověk. Odpadlík od Boha může být zachráněn, vyprosí-li si jako
kajícník přímluvu některého světce. ... Odtud odevšad tedy pramení
představa, že ten, kdo se upsal ďáblu, má přesto otevřenou cestu
k záchraně. A je třeba poznamenat, že myšlenka věčného zatracení,
myšlenka, která byla po dlouhou dobu i jádrem faustovské
tragi čnosti, je teprve dílem protestantismu, jeho mravní
nesmiřitelnosti a strohého soudu nade všemi, kdož se odchýlí od
pravé cesty." 1
1
-46-
Je to však tak, jak píše Růžena Grebeníčková. Už od začátku
existence mýtu měl vždycky Faust v závěru příběhu možnost (nebo
hned několik možností) kát se a prosit o Božskou milost. Pokaždé to
také udělal a pokaždé byl ďáblem buď zastrašen nebo lstí odlákán od
tohoto prohřešku proti smlouvě. Jedinou výjimkou opět zůstává
Faust Goethův, který však se celým rozvrhem poněkud vzdaluje
tomu klasickému. Lekce Faust však patří mezi onu většinu, která
dodržuje tradiční narativ a vystavuje Fausta poslední volbě mezi
věčným zatracením a dožitím v pohodlí a mezi spásou duše
vykoupenou okamžitou a krutou smrtí. Petr Čepek s loutkovým
Mefistem svým jednáním však jen kopírují chování svých alter ego
u Kopeckého.
Chápání smrti v nesmrtelnosti
Za důležitější než formální pojetí okamžiku Faustova skonu však

považuji pochopení smrtelnosti a dimenze smrti během doby mezi
podepsáním smlouvy a konečným účtováním. Faust se svým
podpisem na smlouvu stává de facto nesmrtelným, zároveň však je
už předem mrtvý, mění se v loutku s determinovaným osudem.
Tento typ člověka loutky popisuje např. Rio Preisner ve své práci o
Nestroyově frašce:
„... nepojmenovatelný a nedefinovatelný člověk-loutka, pan G.,

sosák, maloměšťák, homo novus, zakladatel a rozmnožovatel
moderní masové civilizace. Stává se povolnou, nic netušící, naprosto
necitelnou, protože před smrtí již mrtvou obětí ..." 1
Po dobu smluvně sjednanou 2

se tedy stává teoreticky nesmrtelným
a toto vědomí neohrozitelnosti a svrchovanosti nad vším smrtelným
muselo na jeho chápání světa zanechat určitý otisk. Člověku, který
1
Preisner, R. Johanu NepomukNestroy. První vydání. Orbis. Praha. 1968. s. 40.
2
Standardně 24 let. U Kopeckého je to 36 (respektive 18) let a u Švankmajera využitím Kopeckého triku
s dvojitou služební dobou je to jen 12 let.
-47-
zná okamžik své smrti se otevírají nevídané možnosti, avšak pouze
za předpokladu, že se s tím dokáže smířit . Faust se svým důvtipem
dokázal samozřejmě této výhody náležitě využít. I když se různá
zpracování v detailech rozcházejí, to zásadní zůstává nezměněno:
Faust má po určitou dobu zaručen absolutní klid od nástrah vnějšího
světa, jenž by jej snad chtěl vyrušovat od jeho základního záměru
sebezdokonalování. Jak už však víme, toto své privilegium využíval
všelijak, obzvláště, když zjistil, že mu ďábel objektivní poznání
pravdy a smyslu nemůže poskytnout.
„Pro velké účely jsi zcela knepotřebě, ale že máme smlouvu

vzájemnou, zapřáhnu tě. Zapřáhnu tě jak slouhu do práce, ať svými
kouzly a triky přeci jen posloužíš, dokud ještě patříš mně." 2
Faust si je vědom svého závazku a považuje za čestné ze své strany

mu dostát a po Mefistovi pochopitelně požaduje, aby i on splnil své
závazky. Z vystupování Petra Čepka v d a n é scéně však vyzařuje
jakási rezignace. Jakoby ztratil důvěru v ďáblovy schopnosti, ale
zároveň má strach odstoupit od dohody, a tak se snaží z napolo
ztracené situace vytěžit maximum. Zřejmě si je vědom své prohry,
ale také si je zároveň vědom toho, že má ještě spoustu času tento
vývoj zvrátit a peklo nějakým způsobem přelstít. Jeden takový pokus
o převezení čerta známe např. od Kopeckého:
„Faust: ... Za to mně nyní půjdeš do Portukálu a u nej většího kupce

tam koupíš barvy, štětce a fermež; z Regnšpurku mi přineseš plátno
a pak mně musíš ten krucifix tak , jak jsem ho viděl, vymalovat,
poněvadž ho zde chci na památku zanechat.
1
V i z např. film Tima Burtona Big Fish, ve kterém autor vypráví příběh mladého muže, jenž se nebál čarodějnice
zeptat na okamžik své smrti, a proto, že jej poznal, mohl si v životě dovolit více riskovat, protože měl jistotu,
že při tom nezahyne.
2
Malý. Výtvarníci: Eva Švankmajerova, Jan Svankmajer. Animace: Bedřich Glaser. Střih: Marie Zemanová.
-48-
Mefisto: Fauste, co to žádáš? Já nesmím svou rukou krucifix
malovat; vem si kontrakt nazpátek a všechny závazky ti milerád
odpustím." 1
Bohužel však Faust této nabídky nevyužije a nutí Mefista dál

k malování krucifixu, až si jej nakonec musí namalovat sám. Ten mu
pak slouží jako modla, aby se mohl kát a nechat se čertem zastrašit
k cestě zatracení.
Svankmajerův Faust takto důvtipný není. Od chvíle, kdy mu
Mefisto prozradil základ své lsti, tedy to, že mu nemůže poskytnout
poznání v rozsahu, jež Faust požaduje, propadá čím dál větší skepsi a
přesně v duchu svého prohlášení si snaží užívat světských radostí.
Aspoň to tak při povrchním pohledu vypadá. Je však naprosto
zřejmé, že Faust je nešťastný, a že teprve teď, paradoxně až potom,
co zjistil, že skrze pomoc pekla nedostane žádnou odpověď, začíná
odhalovat podstatu a smysl, po nichž tolik prahnul. Obrací se k Bohu
a chce se kát, je však autorem nelítostně sražen zpátky, protože
člověk, který se spolčuje s ďáblem, z tohoto svazku nemůže jen tak
lehce vyváznout. Možná je to díky oné výše zmiňované
protestantské nesmiřitelnosti s hříšníky, snad to jen vyplývá z prosté
logiky věcí, že člověk, jenž je ochoten upsat duši ďáblu musí být tak
mdlého a těkavého charakteru, že nedokáže odporovat fyzickému
naléhání pekla od smlouvy neodstupovat.
Pojetí fyzického usmrcení doktora Fausta
Jediný, kdo má s Faustem slitování je Goethe, jak už jsem

naznačil. Nejenže za něj v závěrečné scéně oroduje sama podvedená
Markétka:
„Čistá, čistá, máť Jezu Krista, prosbě přej místa, spomoz mi,
sedmiradostná! Obstoupen duchy šlechetnými, nevnímá
1
-49-
znovuzrození, povznášen ve spojení s nimi, sám stíží milost
docení." 1
ale Goethův Faust jako jediný upsal svou vlastní duši peklu za život
v neustálém pohybu, za nekonečnou energii k práci pro ostatní, ve
jménu všeobecného lidského blaha . Proto je, jako jediný z celé řady
1
Faustů před ním i po něm, vykoupen a jeho duše se tak může těšit
z věčné milosti Boží.
Smrt Fausta Petra Čepka se v mnohém liší od smrtí jeho
předchůdců. Červená Škodovka bez řidiče, která jej v závěru filmu
porazí, se ukazuje již od začátku filmu a jakoby upozorňuje na to, že
se ve Faustově životě má odehrát klíčový zlom, rozhodující
okamžik, který má určit, jestli se zjedermanna stane Faust, či
zůstane nadále zas jen průměrným nikým. Ten samý automobil se
objevuje také v různých scénách v průběhu celého filmu, vždy však
v nějaké signifikantní situaci; vždy, když probíhá kontakt pekla
s tímto světem. Jednou Čepka málem porazí, když hledá podle mapy
tajemné místo, jindy zas projede kolem, když Čepek vchází do
Eurbachovy zahradní restaurace. Jako by právě ona byla oním homo
fuge , jež se Faustovi objeví v moment podpisu smlouvy na zápěstí.
3
Daleko pravděpodobněji je to však jen symbol prostřednictví mezi

peklem a pozemským světem, který demonstruje moc pekel
v momentech, kdy na scéně není žádný evidentní čert. Mnohem
reálnějším symbolem smrtelnosti Fausta a člověka obecně je spíše
scéna s oživením homunkula ve sklepě tajemného domu. Ten nejen,
že Faustovi připomene jeho pozemský úděl, ale také se jej tímto
gestem 4
snaží varovat před spoluprací s peklem a jako homo fuge
funguje mnohem lépe než stylisticky nejednotný symbol červené
1
Goethe, J, W. Faust-2. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia. Praha. 1985. s. 161.
2
viz 5. kapitola
3
Člověče, prchni!
4
Po oživení má homunkulus podobu malého dítěte, které mění své podoby a stárne až ke smrti. V jedné fázi má
podobu Petra Čepka, aby ten pochopil, že se jedná o obraz jeho vlastního životního údělu. Že život na tomto
světě má omezené trvání, a že by jeho příjemné a bezstarostné prožití neměl podřizovat nekonečnému utrpení
po smrti.
- 50-
Škody 120. Škodovka zde opravdu vystupuje jen jako prodloužený
prst samotného Lucifera. Nejprve má ověřit odhodlání Fausta
vstoupit do školy černé magie (tím, že ho před domem málem porazí
jej zřejmě má odradit od dalšího postupu), nakonec jej také usmrtí,
když se snaží uniknout pekelné spravedlnosti. Ano, pro Čepka
Fausta není zmařená snaha o pokání posledním pokusem o únik před
spáry pekelnými. V závěru, když si pro něj jdou čerti, ve snaze stát
se opět j edermannem, shodí se sebe faustovský kostým a dává se na
útěk. Změna zpět však již není možná, Faust dostal to, co chtěl, tedy
své poznání (i když ne přímo zásluhou pekla, jako spíš tím, že se od
pekelné pomoci odvrátil), a za to musí chtě nechtě zaplatit.
„S ďáblem si nelze pohrát jako s loutkou, videohrou, počítačem,

drogou, erotikou (= čímkoli, co přináší bez námahy okamžitou,
chvilkovou slast) - a pak j i odhodit jako nepotřebný krám. Ďábel u
Švankmajera (...) nekupuje půlku duše. Pro svůj konečný účet přijde
vždycky. A většinou tehdy, když to nejméně čekáme: Verweile doch,
du bist so schôn . Tehdy si nás nalezne třeba v podobě prázdna,
nicoty, jež řídí vražedný automobil našeho osudu." 2
1
Pozn. autora: Posečkej přece, jsi tak krásná. Věta, kterou u Goetha Faust vyjadřuje slast nad právě prožívaným
okamžikem a touhu, aby ještě chvíli setrval, což je pro Mefista signál, že ustrnul v pohybu ducha, ke kterému
se zavázal a tudíž si jej smí odnést do pekla.
2
Just. V . Faust po česku. In Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra uskutečněného 4. a
1998. ISBN: 80-7008-075-2. s. 56.
- 51 -
Zaver
Pověst o doktoru Faustovi byla od svého vzniku již nesčetněkrát

adaptována a tato práce měla za úkol zaměřit se na ty stěžejní
adaptace, které v historii této legendy hrají klíčovou roli a především
se staly východiskem pro surrealistickou koláž Jana Svankmajera.
Srovnávali jsme proměny charakteristik osob Fausta a Mefista a
konkrétní řešení dílčích motivů legendy. Ačkoliv se chápání a
zpracování daného tématu během doby téměř pěti set let
v drobnostech proměňovalo a modifikovalo, základní rámec zůstává
stále stejný: Faust kvůli svému dočasnému světskému pohodlí upíše
duši ďáblu, který jej přes všechny Faustovy snahy vymanit se
z tohoto nevýhodného svazku nakonec stejně přelstí. Jak jsem řekl,
v jednotlivých verzích se objevují různé výjimky. „Nejčistější" je
verze původního lidového vyprávění, která udává směr dalším
autorům. Zde Faust prahne po vědění a chce od pekla určitý čas na
studium a odpovědi na své otázky. Faust u Christophera Marlowea
zas prahne po světské moci a radovánkách. Goethův Faust se oproti
jiným zase vymaní z pout nevýhodné smlouvy díky nezištnosti svého
jednání a práci pro druhé. Kopeckého Faust je zas ve snaze přiblížit
se nej širším lidovým masám stylizován poněkud úspornějšími
prostředky a je obohacen o postavu Kašpara, který má mnohem lepší
schopnost promlouvat k prostým lidem. Nakonec Svankmajerův
Faust je jakousi směsicí těchto všech, přináší však do historie mýtu
nové, dobové a neotřelé prvky, které rozšiřují aktuálnost tohoto
příběhu do 21. století. Tento poslední Faust je jen jedním členem
davu - jedermann, kdokoliv. Obyčejný člověk, který po ničem
neprahne, kterému je však nabídnuto prozření za určitou cenu, kterou
si při svém sociálním statusu ani nedokáže představit. Ačkoliv se děj
vyvíjí podobně, jako ty všechny před ním, už to není ten samý Faust
jako dříve. Nese v sobě prvky kritiky doby a společnosti, ve které
vznikal; odhaluje skutečné viníky a skutečné oběti této jednostranně
- 52-
vynucené smlouvy. Tomuto rozměru Švankmajerova díla však
v práci není věnováno mnoho prostoru, spíše jsou jen naznačena
určitá východiska pro další bádání v této oblasti. Také charakter
Mefista u Svankmajera nabývá nové, aktuálnější podoby - a to sice
jeho pojetí jen jako alter ego Fausta - vnitřní hlas, který poskytuje
náhled na věc z druhé, netradiční perspektivy. Dílčí motivy příběhu
však zůstávají v základu téměř shodné s původním pojetím, je tak
udržován základní rytmus a stavba děje. Švankmajerova Lekce Faust
tvoří bezesporu vrchol dosavadního vývoje faustovského mýtu a
vedle otázek, jež tento příběh evokuje od počátku, klade navíc nové
a snaží se tak upozornit na momentální situaci ve společnosti, z níž
„tento" doktor Faust pochází. Tyto otázky jsme však ponechali
trochu stranou a věnovali se spíše vývoji jednotlivých témat a
motivů.
- 53 -
Resumé
Práce Svankmajerovo zpracování faustovského mýtu srovnává

odlišnosti a společné prvky u několika různých verzí faustovské
legendy. Zaměřuje se na tyto: História o životu doktora Jana Fausta,
znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a hrozné smrti
jeho v edici Čeňka Zíbrta, Tragical history of doctor Faustus od
Christophera Marlowea, Faust od Johanna Wolfganga Goethe a
Doktor Faustus od českého loutkáře Matěje Kopeckého. Poznatky
z těchto zpracování jsou dále porovnávány s obsahem filmu Jana
SvankmajeraZe&ce Faust a dále zkoumány coby zdroj Svankmajerovy
tvůrčí inspirace a coby koncepční východiska pro jeho scénář.
První kapitola je věnována osvětlení historie samotného mýtu a
jeho stěžejních zpracování jmenovaných výše. První História von Dr.
Johann Fausten, dem weitbeschreyten Zauberer und Schwartzkůnstler,
... vyšla roku 1587 v Německém Frankfurtu nad Mohanem u
nakladatele Johanna Spiese. Velmi rychle se stala populární a začala se
překládat do mnoha jazyků, čímž se její popularita dále zvyšovala. Už
roku 1588 napsal Christopher Marlowe anglickou verzi určenou pro
dramatické provedení. Roku 1611 byla História přeložena také do
češtiny Martinem Carchesiem a tuto verzi roku 1903 editoval a znovu
vydal Dr. Čeněk Zíbrt. K nejznámějším zpracováním patří verze J. W.
Goetha, která se od ostatních liší nazíráním na nenávratnost ztráty duše
upsané peklu. Verze Matěje Kopeckého z období Národního obrození
se vyznačuje zvláštností použití postavy Kašpara, jenž má úlohu
odlehčit příběh a zprostředkovat tak složité téma a velebit český jazyk
prostému lidu. Lekce Faust Jana Svankmajera z roku 1994 je konečně
jakousi zvláštní směsicí - surrealistickou koláží - těch
nej významnějších motivů a objevů těchto předchozích knih. V závěru
je také naznačen postup Svankmajerova tvůrčího procesu.
Druhá část se věnuje charakteristikám postavy doktora Fausta
v jednotlivých zpracováních, jejímu vývoji a proměnám v průběhu
- 54-
času a v různých sociálně-dobových kontextech. Nejprve je pozornost
věnována reálně existující osobě Johanna Georga Fausta, který se
s nej větší pravděpodobností stal vzorem pro vznik literární postavy.
Následuje rozbor charakteristik v jednotlivých verzích, přičemž se
zjišťuje, že Faust je pokaždé vylíčen téměř shodně: jako světácký
chvástal, který všechno ví a všechno zná, a proto si uvědomuje, kolik
toho ještě neví, načež přichází na ideu požádat o pomoc při získávání
dalších znalostí peklo. Svankmajerův Faust přesto apriori žádným
vzdělancem ani mudrcem není. Pochází z dělnické třídy
socialistického Československa a na cestu za poznáním je sveden
samotným peklem.
Třetí část, podobným způsobem jako druhá, zpracovává historii a
vývoj charakteru Mefista, pekelného sluhy přiděleného Faustovi.
Jméno Mefistofiles má původ v řeckém filés - milovník; a met-
histémi, což znamená přestavovat, měnit. Mefistofiles je tedy duch,
který miluje změnu, obracení a deformaci. Od počátku mýtu je Mefisto
duch svrchovaně prohnaný lhář a podvodník, který má jediný úkol -
ukořistit duši Fausta. U Svankmajera je Mefisto pojat jako druhá,
odvrácená tvář Faustovy osobnosti, jejíž hlas byl prostředím, v němž
se doktor pohybuje, potlačován.
Čtvrtá kapitola je věnována motivům svobodné volby, manipulace
a loutkovitosti. Zaobírá se otázkami, zda-li měl Faust možnost vybrat
si, jestli smlouvu podepíše či nikoliv, jestli od ní hodlá odstoupit, do
jaké míry na tomto nevýhodném svazku má vinu právě podvodník
Mefisto a jakými praktikami balamutí a ovládá Fausta tak, aby byl
vždy po Mefistově vůli. Prostor je také věnován postavě Kašpara,
která je typická pro Kopeckého a následně i Svankmajerovo
zpracování.
V páté kapitole se rozebírají samotné motivy smlouvy s ďáblem.
Co k podpisu Fausta vedlo, zda-li měl možnost si podmínky řádně
promyslet a zejména pak samotný výčet podmínek stanovených ve
smlouvě v různých verzích příběhu. Opět se zde naráží na čistotu
pekelných praktik při uzavírání smlouvy, na míru manipulace
- 55 -
Faustových rozhodnutí a možnosti od smlouvy bezúhonně odstoupit.
Jelikož Mefisto Fausta stále zastrašuje, nikdy se doopravdy nedá na
cestu pokání a nemá tak možnost svou duši tímto způsobem vykoupit.
Poslední část je věnována motivu smrti. Snaží se odpovědět na
otázky týkající se možnosti vykoupení již jednou zatracené duše, nebo
vnímání vlastní relativní nesmrtelnosti při vědomí přesného okamžiku
vlastní smrti. Také se zde rozebírají jednotlivé formální aspekty pojetí
fyzického skonu doktora Fausta ve zmíněných zpracováních.
Svankmajerův Faust umírá násilnou smrtí, avšak jeho skon je výrazně
symbolický, když je sražen červenou Škodou 120, jež ve filmu
vystupuje jako prodloužená ruka pekla.
Přesto, že existují i starší mýty o smlouvě člověka s ďáblem, ten
faustovský si rozvinul největší tradici a přinesl do světové literatury -
ale i jiných uměleckých oborů - řadu podnětů a otázek k zamyšlení.
Jeho význam s věkem roste a dnes již patří až k jakýmsi archetypálním
schématům, jež pro svou tvorbu využívá čím dál více autorů.
- 56-
Summary
The work Svankmajers interpetation of Faustian myth compares

dissimilarities and coincident elements in several versions of Faustian
legend. It aims on these versions: História o životu doktora Jana
Fausta, znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a
hrozné smrti jeho from edition of Čeněk Zíbrt, Tragical history of
doctor Faustus by Christopher Marlowe, Faust by Johann Wolfgang
Goethe and Doktor Faustus by Czech puppeteer Matěj Kopecký.
Knowledge from those versions is confronted with the content of film
Lekce Faust by Jan Svankmajer and then they are investigated as a
source of Svankmajers creative inspiration and as a conceptual base
for his screenplay.
First chapter is dedicated to explanation of history of the myth and
its key versions. The first História von Dr. Johann Fausten, dem
weitbeschreyten Zauberer und Schwartzkunstler, ...was published
1587 in Frankfurt am Mein in Germany by Johann Spies. Very soon it
became very popular and it began to be translated to many world
languages, which made it even more popular. 1588 Christopher
Marlowe wrote an English version for dramatic performance. 1611 the
História was translated into Czech by Martin Carchesius and this
version was then edited in 1903 by Čeněk Zíbrt. The version of Johann
Wolfgang Goethe - Faust - is one of the most popular. It is different
from the others in conception of redemption already damned soul.
Goethe's version is specific due to salvation of doctor's damned soul.
The Version of Matěj Kopecký from the era of National renascence is
specific due to use of character of Casper, which has the goal of easing
the atmosphere and mediating difficult theme and praising Czech
language among poor people. Lekce Faust by Jan Svankmajer is
definitely some kind of mixture - a surrealistic collage - of all the
most important motives and discoveries in those works. At the end
there is mentioned a procedure of Svankmajers working process.
- 57-
The second part engages in characteristics of Faust's person in
each version, its evolution and changes in history and various social-
age contexts. At first the aim is on the real person of Johann Georg
Faust, who was probably the model for the literary character. It is
followed by analysis of every single version and it is found out, that
the characters of doctor Faust do not differ a lot. He is described as
playboy and dandy who know everything, so he can realize how much
things he does not know, so he comes to the idea of asking the hell for
help. Svankmajers Faust therefore is absolutely not a wise man, his
origin is in the proletariat of socialistic Czechoslovakia and to the path
of knowledge he is lured by the power of hell.
Third part, in similar way just like the second one, engages in
history and evolution of Mephistos character, which was as the servant
given to Faust by hell. The name Mephisto has its origin in Greek files
- the lover; and met-histémi, which means to overbuilt or to change.
Mephisto then is a ghost, which loves some kind of changing,
revolving or deformation. Since the beginning of the myth history
Mephisto is highly tricky ghost, liar and cheater, who has only one
goal - to catch Fausts soul. In Svankmajer Mephisto is interpreted as a
second, averted face of Fausts personality, whose voice was
suppressed by the environment, in which Faust does live.
Fourth chapter is dedicated to motives of free choice, manipulation
and puppets. It engages in questions like: i f Faust had a choice to sign
the contract, i f he had a possibility of retreat, how much guilt of
signing this disadvantageous contract was on Mephistos side and
which practices did Mephisto use to lure Faust as to be at his will.
Some space is also dedicated to the character of Casper, which is
typical for Kopeckýs and then for Svankmajers version.
In the fifth chapter the motives of the contract with the devil are
processed. What reasons lead Faust to sign the contract, i f he had a
possibility to think about the requirements and particularly the aim is
on the listing of the conditions of contract in each version. Again the
- 58 -
purity of hell practices, the measure of Fausts decisions manipulations
and possibilities to retreat from the contract are discussed.
The last part is dedicated to the motive of death. It tries to answer
the questions about salvation of already damned soul, or about the
perception of own relative immortality in the awareness of the exact
moment, when I die. Here the individual versions of Fausts death are
discussed. Svankmajers Faust dies in a horrible way, but his death is
highly symbolic when he dies under the wheels of Skoda 120, which
plays the role of extended hand of hell.
Although there are older myths about contract between man and
devil, the Faustian one developed the greatest tradition and brought
many impulses and questions for speculations to the world literature
and other artistic production. Its meaning grows with its age and today
it belongs to some kind of archetypal scheme, which is used by more
and more artists.
- 59-
Bibliografie
Zíbrt, Čeněk. História o životu doktora Jana Fausta

znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a
hrozné smrti jeho. In Česká čítanka[online]. http://citanka.cz/. -
http://citanka.cz/faustus/dftoc. htm I
Lekce Faust. (ČR, Francie, V e l k á Británie, 1994). Námět,
scénář, režie: Jan Švankmajer. Kamera: Svatopluk Malý.
Výtvarníci: Eva Švankmajerová, J a n Švankmajer. A n i m a c e :
Bedřich Glaser. Střih: Marie Z e m a n o v á . Zvuk: Ing. Ivo Špajl.
Produkce: Jaromír Kallista. Bar. 97 min.
Goethe, J, W. Faust - 1. a 2. díl. Přeložila Olga Mašková. Dilia.
Praha. 1985.
Marlowe, C h . Doktor Faustus. Dilia. Praha. 1969.
Kopecký, M. Doktor Faust: drama ve 4 jednáních. V a n ě k a
Votava. Praha. 1932.
Grebeníčková a kol. Kniha o Faustovi. První vydání. Mladá
fronta. Praha. 1982.
Goethe, J, W. Faust. Přeložil Otokar Fischer. K vydání připravil
a doslovem opatřil Miloš Pohorský. Československý
spisovatel. Praha. 1969.
Faust - metaforou k současnosti. Sborník statí z diskusního fóra
uskutečněného 4. a 5. prosince 1997 v Goethe Institutu
v Praze. Redakce S i m o n a Šnajperková. H A P P Y E N D
Hames, P. Dark Alchemy - The films of Jan Švankmajer. První
vydání. G r e e n w o o d press. Wetsport. 1995. ISBN: 0-275-
_ 95299-1.
Švankmajer, J. Transmutace smyslů. 2. rozšířené vydání.
Středoevropská galerie a nakladatelství. Praha. 2004. ISBN:
_8090225837.
Švankmajer, J. S/7a imaginace - režisér o své filmové tvorbě.
Uspořádal František Dryje. První vydání. Dauphin. Praha.
2 0 0 1 . ISBN: 8 0 7 2 7 2 0 4 5 7 .
Veselý, J. Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské
magie. První vydání. Vodnář. Praha. 2004. ISBN: 8 0 - 8 6 2 2 6 -
45-X.
Preisner, R. Johann Nepomuk Nestroy. První vydání. Orbis.
Praha. 1968.
Kopecký,M. Komedie a hry. Čtvrté vydání. Vilímek. Praha.
Bunnell, W . S. Broddie's notes on Christopher Marlowe's Doctor
Faustus. Pan Books. London. 1978.
Petráčková, V. Akademický slovník cizích slov. První vydání.
A c a d e m i a . Praha. 2 0 0 1 .
-60-
Henckmann, W. Estetický slovník. První vydání. Svoboda.
Praha. 1995.
Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého. Lidové
noviny. Praha. 1997.
Rejzek, J. Český etymologický slovník. Leda. Praha. 2 0 0 1 .
ISBN: 8 0 8 5 9 2 7 8 5 3 .
- 61 -

Svankmajerovo Zpracovani Faustovskeho Mytu Archive

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Svankmajerovo Zpracovani Faustovskeho Mytu Archive

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE

Svankmajerovo zpracování faustovského mýtu

Diplomová práce bakalářská

Autor práce: Michal Rolenc

Rolenc, Michal. Svankmajerovo zpracování faustovského mýtu.

Faust, Mefisto, Kašpar, svobodná volba, manipulace, loutka,

Objectives of the work are: To aim at the most important motives of

Faustus, Mephisto, Casper, free will, manipulation, puppet, contract

V Brně dne 4. ledna 2008 Michal Rolenc

Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mne ve studiu

Téma faustovského mýtu se ve světové literatuře formuje už

História von Dr. Johann Fausten, dem weitbeschreyten Zauberer

Mohanem j i vydal Johann Spies jako jednu zrady tzv. knížek

vydal pod názvem História o životu doktora Jana Fausta,

Rok po vydání prvního lidového čtení o doktoru Johannesi

Jednalo se zřejmě o první překlad mimo němčinu , avšak zdaleka ne

poslední. Marlowe zřejmě odstartoval obrovskou vlnu popularity

obrovské oblibě Faustova příběhu podává Marta Smolíková:

„FIned v prvním roce vydání vyšla pětkrát, do konce 16. století -

Zatímco první História byla jen velmi banálním popisem Faustova

„Vztah k předloze způsobil, že dílo má navenek tvar spíše volného

Příběh doktora Fausta se pak dočkal mnoha dalších zpracování,

„byl psán souvisle s řadou jiných dramatických náčrtů, v nichž

Nutno podotknout, že tento prvotní rozvrh vznikal v době, kdy byl

zájmu své exprese stavělo emocionalitu namísto dosavadního

Goethe však svůj původní záměr značně revidoval, takže nakonec se

Tento Fragment byl součástí sebraných spisů, jež Goethe od roku

„Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí

Pokusme se tedy na následujících stranách Svankmajerovu Lekci

Faust podle historických pramenů

Postava doktora Johanna Fausta, která se za ta staletí

„Faust se narodil kolem roku 1480 v německém městečku

Faust podle prvního lidového čtení

O dětství historického Fausta se toho neví mnoho. Zřejmě

„Doktor Faustus byl jednoho sedláka syn v Rodě při Weinmaru

V první Volksbuch o Faustovi se tedy píše, že tento učenec již od

Renesance byla v plném rozkvětu a nová generace vržená do tohoto

heretika, čaroděje, spolčence pekel a briskně odstraněn. Tak se

„Podle legendy byl doktorem teologie nebo medicíny. Představa, že

Tato představa se jeví dosti reálně, přihlédneme-li k tomu, že prvotní

„Když pak již doktor Faustus tak bystrého a schopného vtipu k

Faust u Marlowea, Goetha a Kupeckého

Christopher Marlowe tento obraz de facto beze změny přejal:

„Tak brzy v bohosloví vyspěje, že v krátce vyznamenán doktorstvím,

Faust v Marloweově pojetí je tím samým Faustem, jak jej převzal od

„Slouží hůř, než by se dalo. Vezdejší chléb je tomu bláznu málo.

Takto ústy Mefistofela ve svém zpracování hovoří o Faustovi J. W.

„Filozofii, právnictví, medicínu a bohužel - v domnění, že víc ví - i

Goethův doktor je po zhruba dvou stech letech existence svého

„Posud však sám sebou spokojen nejsem právě tak, jak se to

Snaha po uznání vlastní smysluplné existence je však jen jeden

hlasu, který ho láká do školy elektromantiky, té černé magie: „Nad

Faust Jana Svankmajera, Faust s čtyřsetletou historií, Faust

„Faust v pojetí P. Čepka je náš nejmyslitelněji možný současník.

pronáší své přání k Mefistovi. Čím se však Svankmajerův Faust liší

Když už jsme získali nějakou představu o postavě doktora Fausta

„Mefostofiles. „Filés" je milovník - čeho však? Řecké sloveso „met-

„Mefistofiles je čert-lhář. Ne arci lhář primitivní a systematický,

Mefisto od lidového čtení po Kupeckého

Podívejme se však nejprve na líčení Mefistova charakteru

„A tehdáž jistě ďábel tiše se smáti a Faustovi zadek ukázati i

Už v původní Historii je ďábel vylíčen jako vychytralý šejdíř, který

dobře odhadl Faustovu povahu a hodlá jeho nesmírné touhy po