Vzpomínáme

Jiří Pechar a psychoanalýza

Literární teoretik, filosof, estetik a překladatel Jiří Pechar (1929–2022) zemřel v pondělí 22.
srpna ve věku 93 let. Nesporný je jeho přínos v oblasti literární vědy a filosofie a
nepřehlédnutelné je jeho rozsáhlé překladatelské dílo, překlady literární (Proust, Balzac, Zola,
Huysmans, Mallarmé ad.) a odborné (Claude Lévi-Strauss, Freud, Breton, Wittgenstein,
Lacan, Lyotard, Derrida ad.). Nemám v úmyslu podat zde přehled jeho myšlenek, publikací a
překladů, ani se pouštět do rozboru některých z nich. Omezím se na poskládání několika
vzpomínek (převážně jeho vlastních) a odkazů na některé jeho práce, čímž se, jak doufám,
ozřejmí Pecharova niterná spjatost s psychoanalýzou a také méně známá skutečnost, že patřil
na konci šedesátých let 20. století do skupiny kandidátů pražské psychoanalytické skupiny a
prošel jak osobní psychoanalýzou, tak i teoretickou psychoanalytickou průpravou.
„S pražskými psychoanalytiky jsem byl v šedesátých letech v přímém styku, účastnil jsem
se tehdy i jejich pravidelných schůzek, které se konaly nejprve v bytě dr. Dosužkova a později
ve vysočanské ordinaci dr. Tautermanna (ten v humorné narážce na nevýznamnost, k níž byla
pražská psychoanalytická skupinka odsouzena, označoval kroužek, který se u něho scházel,
jako ,mariánské sdružení’).“1
„Schůzka u Tautermanna byla celkem rodinná, mimo Eduarda, hovořícího dobře a
koncizně, tam byl Dosužkov, Pechar (což je jeden z naší analytické skupiny, povoláním
lingvista a překladatel z francouzštiny, velmi sympatický a inteligentní), dále Junová, která
mě ujistila o Hausnerově cestě k nám, Břicháčková, nějaká Valentová, kterou znám jen
povrchně, Dostálová, kterou neznám vůbec, Hoskovcová, kterou znáš z návštěvy Dobřan a
která je céra až od Františka Ladislava Čelakovského, jenomže nemá v jednom uchu Ohlas
písní ruských; a to je snad vše.“2
Pechar docházel do analýzy k Ladislavu Haasovi a zdá se, že nic nebránilo, aby jako
„neklinik“ byl zařazen do skupiny adeptů psychoanalýzy a účastnil se spolu s nimi výuky, a
je zřejmé, že tehdejší organizátoři výcviku (T. Dosužkov, O. Kučera a L. Haas) mu dokonce
umožnili, aby aspiroval na dosažení statusu psychoanalytika bez ohledu na to, že jeho
původní oblastí profesního zájmu nebyla ani medicína, ani psychologie.
„Sám jsem prodělal psychoanalýzu, která vyúsťovala v analytický výcvik, u dr. Ladislava
Haase, židovského psychiatra maďarského původu (narodil se, myslím, na Slovensku), který

1 Jiří Pechar, Život na Hraně, Torst, 2009, s. 93.

2 Zbyněk Havlíček, Dopisy Evě. Dopisy Zbyňkovi, 21./22. 10. 1965, Torst, 2003, s. 483.
druhou světovou válku prožil v Anglii, kde měl tehdy i analytickou praxi. […] Byli spolu s dr.
Kučerou a dr. Dosužkovem členy Mezinárodní psychoanalytické asociace a jako takoví z
hlediska jejích pravidel oprávněni provádět i analytický výcvik.“3
Haas v druhé polovině roku 1965 zvolil odchod do Anglie, usadil se v Londýně a otevřel
si tam vlastní psychoanalytickou praxi.
„Přišli jsme tak o jednoho z nejerudovanějších psychoanalytiků, který přitom z Prahy
odcházel nerad: i když jeho profesionální uplatnění v zahraničí nebylo spojeno s žádnými
problémy, ještě dopisy, které jsem od něho dostal z Londýna, obrážely jistou nostalgii po
pražském prostředí. Jeho emigrace přerušila analytický výcvik, kterým jsem u něho
procházel. Uvažoval jsem tehdy určitou dobu o tom, stát se sám analytikem; dr. Kučera byl
ostatně ochoten můj výcvik dokončit, ale když jsem uvážil, jak problematické by bylo tehdy v
našem prostředí postavení psychoanalytika bez lékařského diplomu (situace, která je ovšem
ve Francii dost běžná), rozhodl jsem se nakonec věnovat se i nadále jen literatuře.“4
Ve druhé polovině šedesátých let byl Pechar do psychoanalýzy ponořený. Nejen, že
podstoupil osobní analýzu a byl účastníkem psychoanalytických seminářů, ale souběžně psal
odborné práce, v nichž se počal utvářet a profilovat ten aspekt jeho díla, ve kterém se prolíná
psychoanalýza s literární vědou a posléze filosofií. V rámci třetího cyklu přednášek
Psychoanalýza a moderní umění v Městské knihovně v Praze přednesl příspěvek
„Psychoanalýza a problematika moderní kultury“ (8. 3. 1968). V té době uzavřel smlouvu s
nakladatelstvím Československý spisovatel na vydání knihy, která by pojednávala o vztazích
mezi psychoanalýzou a literaturou. Vyjít měla v roce 1971, ale z cenzurních důvodů už to
nebylo možné. Ve strojopisné podobě byla kniha publikována v samizdatové Edici Petlice
(ve spolupráci s edicí Kvart) pod názvem Psychoanalýza a literatura (1976/1977), oficiálně
mohla vyjít až v roce 1992 v Psychoanalytickém nakladatelství pod změněným názvem
Prostor imaginace. Autor své pojednání rozdělil na tři části s dílčími podkapitolami. V první
části fundovaně předkládá Freudovy koncepce a ozřejmuje koncepce Ernsta Krise; ve druhé
části se zaměřuje na přístupy psychoanalytiků k analýze literárních děl a k osobnosti tvůrce,
dále na odraz psychoanalýzy v literární vědě, a nakonec předkládá svou analýzu
Dostojevského a Kafky; ve třetí části mapuje vztah psychoanalýzy a surrealismu,
psychoanalýzy a filosofie existence (Kierkegaard, Sartre, Jaspers) a psychoanalýzy a
strukturalismu (Lévi–Strauss, Foucault, Lacan).
Jiří Pechar je také významným překladatelem Freudových spisů. Už na konci šedesátých

3 Jiří Pechar, Život na Hraně, s. 95.

4 Tamtéž, s. 96.
let se účastnil překládání Freudových prací, které redigoval a do tří svazků uspořádal O.
Kučera.5 V roce 1990 vyšel, v překladech Jiřího Pechara a Ludvíka Hoška soubor O člověku
a kultuře (Praha: Odeon), jehož jádro tvoří Freudovy kulturní eseje.6
V roce 1979 vyšel v samizdatových edicích Kvart a Petlice jeho rukopis Člověk a pravda,
jeho jedna kapitola „Řád řeči a touhy“, jejíž východiskem je Freudova psychoanalýza, už
nese zřejmé stopy Lacanových myšlenek.7
Jiří Pechar byl členem redakční rady časopisu Analogon, jehož první a na dlouhou dobu
jediné číslo vyšlo v roce 1969 a jehož vydávání bylo obnoveno v roce 1990.8 V devadesátých
letech zde publikoval původní příspěvky, jejichž zaměření bylo psychoanalytické: „Adaptace
kontra revolta“, „Mýtus a utopie“, „Psychoanalýza a kultura naší doby“. Později byl spíš tím,
kdo přicházel s podněty pro překlad toho či onoho článku, který by koncepčně odpovídal
plánovaným tématům čísel. Byl to on, kdo mi po jedné schůzce redakční rady v roce 1997
poskytl málo známou informaci, že v letech 1966–1968 probíhal v Praze cyklus veřejných
přednášek o psychoanalýze, z něhož vzešel sborník, který šel posléze do stoupy. Zachovalo
se jen pár exemplářů, avšak Jiří Pechar ten svůj tehdy ve své knihovně nenašel.9 Jeho
angažmá v redakční radě Analogonu má svoji historii spojenou s osudem Zbyňka Havlíčka.
„V průběhu osmašedesátého roku jsem se také seznámil a spřátelil s Vratislavem
Effenbergerem. Ten začal vydávat časopis Analogon, který se kromě surrealismu měl zabývat
i strukturalismem a psychoanalýzou, a protože psychoanalytik a surrealista Zbyněk Havlíček
tehdy právě zemřel, dr. Otakar Kučera, jeden z těch, u nichž pražští psychoanalytikové
procházeli výcvikovou analýzou, Effenbergerovi doporučil místo něho mne. Ocitl jsem se tedy
v redakční radě Analogonu, do něhož jsem napsal i nějaké příspěvky, ale právě až počínaje
číslem, které pak už nemohlo vyjít (texty, které je měly tvořit, se pak po osmdesátém devátém
roce ocitly v čísle, kterým bylo vydávání revue obnoveno).“ (Tamtéž, s. 93)
„Psychoanalytika a básníka Zbyňka Havlíčka, kterého jsem měl v redakci Analogonu
nahradit, navštěvovali jeho přátelé z psychoanalytického kroužku také v nemocnici, kde
umíral na leukemii. Bylo to krátce po sovětské okupaci, kdy se ještě normalizační režim

5 Vybrané spisy I–III, Praha, SZdN, 1969, Avicenum, 1971.

6 Vydání obdobného výboru bylo plánováno v nakladatelství Odeon na rok 1970, ale sešlo z něho. Více viz
Telerovský, R. Zbyněk Havlíček v kulturním a klinickém proudu psychoanalýzy v Československu, v tomto
čísle.
7 Jiří Pechar, Člověk a pravda, Pulchra, 2011.
8 Podtituly časopisu: Surrealismus – psychoanalysa – strukturalismus (1969), Surrealismus – psychoanalysa –
strukturalismus – antropologie – příčné vědy (od 1990), Surrealismus – psychoanalýza – antropologie – příčné
vědy (od 1996).
9 Ke sborníku viz. Telerovský, R. Zbyněk Havlíček v kulturním a klinickém proudu psychoanalýzy v
Československu, v tomto čísle.
nestačil upevnit. Sám jsem byl u něho den před jeho smrtí: vyprávěl, že má v nohou pocit,
jako by šlapal po žhavém uhlí, ale byl přitom zcela klidný a vyrovnaný; lékaři v něm
podporovali iluzi, že může dojít ještě k ústupu nemoci, a tak plánoval, že v takovém případě
odjede na dobříšský zámek – tím vládl tehdy ještě svobodný, neznormalizovaný Svaz
spisovatelů – a dá tam dohromady soubor svého básnického díla.“ (Tamtéž, s. 96)
V roce 1990 Pechar nastoupil do Filosofického ústavu a později se ujal vedení Oddělení
současné kontinentální filosofie, přednášel také na Filosofické fakultě UK. Navzdory
mezioborové rozprostřenosti jeho myšlenkového záběru, zůstala psychoanalýza setrvale
v ohnisku jeho zorného pole. Nezanevřel ani na kontakt s pražskými psychoanalytiky, ač ten
zůstával, ke škodě zdejší psychoanalýzy, spíš sporadický.
Nějaký čas, asi do roku 2000, se například podílel na výuce v Institutu aplikované
psychoanalýzy. Vzpomínám si, že východiskem jedné či dvou jeho přednášek byly formulace
z knihy Prostor imaginace, myšlenkově dosti hutné, které se týkaly základních koncepcí
psychoanalýzy a jejich vývoje, přičemž samozřejmě nemohl chybět výklad Lacana.
19. října 1995 proběhl v kinosále Francouzského institutu v Praze v pořadí třetí česko-
francouzský psychoanalytický seminář s názvem Psychoanalýza a potíže s civilizací. Jiří
Pechar na něm měl příspěvek nazvaný „Freudovy objevy a současná kultura“, v němž
přemítal o Freudově díle Nespokojenost v kultuře, o vlivu psychoanalýzy na kulturu a
naopak. A nejen to. Pokud se mohu spolehnout na své poznámky z tohoto semináře, byl to
právě Jiří Pechar, kdo první setkání obou skupin psychoanalytiků, pražských a pařížských,
zprostředkoval – bylo to v roce 1988, kdy proběhl první klinický seminář, na ten navázal na
konci roku 1989 druhý klinický seminář a v roce 1995 zmíněné setkání zaměřené na reflexi
civilizačního/kulturního vývoje.10
Pokud jde o účast Jiřího Pechara na dalších psychoanalytických aktivitách, připomenu už
jen jeho přednášku „Psychoanalytické pohledy na Franze Kafku“, kterou proslovil na
dvoudenním symposiu Psychoanalýza v Čechách, jež proběhlo 28.– 29. května 1996 (u
příležitosti 140. výročí Freudova narození) v pražském Centru Franze Kafky. Kromě
psychoanalytiků se symposia účastnili také filosof Miroslav Petříček, psychiatr a surrealista
Ludvík Šváb, básník, spisovatel a esejista Michal Ajvaz a spisovatelka Daniela Fischerová.11
Naposledy se mezi pražskými psychoanalytiky Jiří Pechar objevil 26. února 2010, kdy v
rámci Klubu přátel psychoanalýzy (při České psychoanalytické společnosti), přednesl
příspěvek „Psychoanalýza podle Jacquese Lacana“.

10 Srov. Telerovský, R. Potíže s civilizací, Analogon, č. 16, 1996, s. 121.

11 Martin Mahler (editor), Psychoanalýza v Čechách, Nakladatelství Franze Kafky, 1997.
 Na Filosofickém ústavu v Oddělení současné kontinentální filosofie, které vedl v letech
1990–2009, se Pechar soustředil, spolu se skupinou spoluopracovníků, převážně na
překládání základních filosofických děl dvacátého století. Jedním z překladů byly ovšem také
Lacanovy statě „Stadium zrcadla“ (1949) a „Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze“
(1953), které bylo možné vydat v jednom svazku, kvůli obstrukcím Lacanova zetě Millera,
jen pro omezený počet pracovníků Filosofického ústavu. Oficiálně překlad vyšel mnohem
později.12
Pechar se samozřejmě dál věnoval psaní původních prací. V souvislosti s psychoanalýzou
stojí za připomenutí jeho kniha Být sebou samým. Pojem identity a jeho meze (1995), v níž se
v souvislosti s problematikou identity prolínají otázky filosofické s otázkami literární tvorby.
„Jisté kritice jsem v jedné z kapitol knihy podrobil také pojetí identity u psychoanalytika
Erika H. Eriksona, jehož knihy mě svého času zaujaly, ale k nimž jsem nyní začal mít určité
výhrady. Ten se tímto pojmem pokusil především vystihnout způsob, jakým se jedinec vřazuje
do společenského kontextu: to mi dovolilo vrátit se opět i k problematice psychoanalytické a
doplnit tak některé rozbory své knihy Prostor imaginace. V návaznosti na Freudovy úvahy o
principiální nekonečnosti analýzy jsem konstatoval, že příběh, který člověk o sobě vypráví v
průběhu psychoanalytické terapie, nemůže zásadně být něčím, co by nebylo vystaveno dalším
proměnám. A pokud výsledek analytické terapie bude chápán jako obnovení osobní identity,
pak se ukazuje zároveň, že tato identita je totožná s odvahou vstoupit svým jednáním v
interakci s druhými, kterou dočasně musela nahradit osoba psychoanalytikova: tím se jen
potvrzuje ona principiální pluralita charakterizující svobodné lidství.“13
Samostatné psychoanalytické kapitoly nalezneme ještě v dalších dvou knihách. V
publikaci Interpretace a analýza literárního díla (2002) jsou to tři kapitoly:
„Psychoanalytický přístup k literárnímu dílu“, „Život před zrozením“, v níž analyzuje sbírky
Halase a Ortena, a „Historie neurózy v Holečkově zobrazení“, ve které na základě románové
fresky Naši (1897–1930) Josefa Holečka odkrývá dětský fantazijní svět a ty jeho aspekty, na
které soustředila pozornost psychoanalýza.14 V poslední jeho knize Imaginace a myšlení ve
hře dějin (2017) se k psychoanalýze vrací ve dvou kapitolách: „Psychoanalytické interpretace
literárních děl: Jung, Freud, Lacan“ a „Sen v psychoanalýze a sen jako obraz života: já a
prožitek věčnosti“.15
Jeho práci na poli psychoanalýzy završuje kniha Lacan a Freud (2013), v níž načrtává
12 Jacques Lacan, Imaginárno a symbolično: Imaginaire et symbolique, Academie, 2012.
13 Jiří Pechar, Život na Hraně, s. 187.
14 Jiří Pechar, Interpretace a analýza literárního díla, Filosofia, 2002.
15 Jiří Pechar, Imaginace a myšlení ve hře dějin, Pulchra, 2017.
Lacanovo pojetí psychoanalýzy, jak se vyvíjelo do roku 1964 ve srovnání s Freudovými
psychoanalytickými koncepcemi. Lacanovo dílo stálo ve středu Pecharova zájmu už na
přelomu šedesátých a sedmdesátých let a není bez zajímavosti, že byl v kontaktu s některými
Lacanem ovlivněnými francouzskými psychoanalytiky a účastnil se jejich konferencí.
„Do Arles mi zatelefonoval také psychoanalytik z Aix-en-Provence, který se o mé
přítomnosti dozvěděl od Jeannette Colombelové a pozval mě, abych se zúčastnil jakési
konference středomořských psychoanalytiků, kterou organizoval. Konference se konala, když
jsem byl už zase v Paříži […]. Šlo o psychoanalytiky lacanovské orientace, kteří nicméně
nepatřili k organizaci řízené Lacanovým zetěm Millerem; u toho shledávali jisté diktátorské
sklony, které přičítali návykům pocházejícím z jeho ultralevičáckého mládí. Konference se
účastnili vedle Francouzů i španělští psychoanalytici a bylo tu i několik mladých Rumunů.
Jeden z přednášejících doprovázel svůj výklad různými grafy v Lacanově stylu, které maloval
na tabuli, a tato část jeho přednášky působila dost nesrozumitelně. […] Ptal jsem se pak
jednoho z mladých Rumunů, jestli přednášce rozuměl, a on mě ujistil, že ano; když jsem pak
ale tutéž otázku položil v autě, kterým jsme jeli na večeři, organizátorovi konference a jeho
příteli, rozesmáli se a prohlásili, že vůbec ne, ale že nebylo možné přednášejícího zastavit.
[…] Já sám jsem Lacanovy Ecrits i texty jeho seminářů se zájmem pročítal a myslím, že v
době, kdy se v anglosaské psychoanalýze uplatňoval směr označovaný jako psychologie Ega,
který se snažil Freudovým modelům lidské psychiky přisuzovat platnost přesahující jejich
instrumentální funkci – jako prostředku k zachycení konkrétních analytických zkušeností –,
sehrála Lacanova kritika prospěšnou roli.“16
S Jiřím Pecharem odešel někdo, kdo „freudovskou“ psychoanalýzu v českém prostředí
skutečně promýšlel a dokázal ji organicky včleňovat do širšího kontextu myšlenkových
proudů dvacátého století.
Roman Telerovský, září 2022

16 Jiří Pechar, Život na Hraně, s. 170–172.