Smrt boha v Nietzscheho filozofii

Úvod
Fridrich Nietzsche zcela jistě patří k nejvlivnějším filozofům 19. století, jehož spisy
jsou probírány do dnešních dnů. Podobně jako Sørena Kierkegaard může být Nietzsche
považován za předchůdce existencialistické filozofie a také za filozofa, jenž svým důrazem na
perspektivnost ovlivnil postmoderní myšlení. Smrt boha je klíčovým tématem, které je
přítomno v nejznámějších dílech tohoto myslitele. V mých očích se jedná o vyvrcholení jeho
kritické pozice vůči křesťanství. Abychom dokázali tuto problematiku správně pochopit, je
nutné brát smrt boha v kontextu celé Nietzscheho filozofie a musí být zkoumána z mnoha
úhlů pohledů. Nietzsche to od svých čtenářů vyžaduje. Filozofování s kladivem, styl který se
Nietzschemu připisuje může na první pohled vypadat jako úplné boření a kritizování
veškerých předpokladů tehdejší doby. Možná toto kladivo nemusí být nutně bráno jako
nástroj pro ničení, ale může připomínat neurologické kladívko, které zkoumá fungování
nepodmíněných reflexů1. Toto je velice důležitý faktor, který otevírá mnohé perspektivy
interpretace. Je pravdou, že Nietzsche ve své autobiografii Ecce homo o sobě tvrdí, že je
dynamit (má do jisté míry pravdu) a svým vzhledem především kvůli svému typickému
extravagantnímu kníru působí jako tvrdý a bezcitný Němec. Pokud ale nezůstaneme pouze u
prvního dojmu na jeho osobu a zadíváme se hlouběji do jeho očí zjistíme, že v sobě skrývá
strach, bolest, ale také obrovský potenciál.
Důležitost křesťanství a boha u Nietzscheho může symbolizovat i jeho smutný zážitek,
který se odehrál jedenáct let před jeho smrtí. V Turíně se poprvé projevila jeho nemoc, kdy po
spatření trýznivého koně k němu Nietzsche přiběhl a objal ho. Znamenalo to začátek
bolestných let, ve kterých psal Nietzsche horlivě na hraně psychického zhroucení. Je
fascinující, že téměř identický motiv týraného koně si můžeme přečíst v psychologickém
románu člověka, ke kterému Nietzsche dokonce jako k jednomu z mála vzhlížel. Jedná se o
román Zločin a trest F. M. Dostojevského, ve kterém hlavní postava Raskholnikov, o kterém
bude ještě zmínka v této práci, má sen, ve kterém se mu zdá také o trýzněném koni. Z pohledu
freudovské hlubinné psychologie kůň zobrazuje boha otce. Můžeme pouze spekulovat zda
tomuto zajímavému úkazu můžeme připsat hlubší význam nebo se jedná o pouhou náhodu.
V této písemné práci se pokusím vyjasnit problematiku smrti boha v Nietzscheho
podání. V první řadě se zamyslím nad vztahem Nietzsche a křesťanství, které bývá mnohokrát
interpretováno hodně primitivním způsobem. V dalším bodě se pokusím popsat jednu
z nejdůležitějších a nejznámějších pasáží Pošetilec. Tato pasáž ovlivnila vývoj celého
západního myšlení a její prorocké aspekty spatřujeme dodnes. Následující pasáž ukazuje
důsledky pošetilcovy smrti boha v podobě nadčlověka. V závěrečné pasáži shrnu jednotlivé
myšlenky tohoto textu a pokusím se zamyslet nad důležitostí myšlenek filozofa s kladivem
v 20. a 21. století.

1
Inspirace převzata z přednášek profesora Halíka.

1
Vztah Nietzscheho a křesťanství2
Nietzsche bývá označován za jednoho z největších a nejtvrdších ateistů. V díle
Antikrist apeluje na zákaz a úplné zničení křesťanství. Dokonce existují zmínky, že Nietzsche
plánoval napsat dílo, které by mělo pomoci ke konci křesťanství. Nicméně pokud bychom
chtěli Nietzscheho vztah ke křesťanství interpretovat tímto primitivním způsobem, ztratili
bychom mnoho z toho, co nám Nietzsche nabízí. Přesnější by bylo říci, že Nietzsche naopak
přesahuje běžný dogmatický ateismus. Je nazýván nejzbožnějším ateistou. Nietzsche má na
vše dva názory, které si často mohou i do jisté míry protiřečit. Ukazuje to i jeho styl psaní,
který kromě mnoha aforismů využívá i oxymórony – spojení dvou slov jež si protiřečí. Pro
správné pochopení Nietzscheho kritiky křesťanství je nutné popsat vztah ke třem osobám,
které nenechávají Nietzscheho chladným. Jsou jimi Platón, Ježíš Kristus a sv. Pavel.
Ve svém prvotním díle Zrození tragédie z duha hudby, Nietzsche představuje dvě
protichůdné stránky, které jsou přítomny po zbytek jeho filozofického corpusu. Apollónská
stránka představuje vše, co je jasné, zářivé, krásné, ideální a snivé. Naopak dionýsovská je
divoká, extatická, tragická, temná a také často přítomna v opojení. Nietzsche ve svých dílech
vzhlíží k dionýsovské straně. Může to vyvolat dojem, že Nietzsche chce apollinskou stránku
zcela ignorovat, ne-li zničit. Nicméně Odkud se tedy bere tak velká kritika apollinské části a
naopak vyzdvihování tragična? Je nutné zdůraznit, že Nietzscheho filozofie je zaměřena na
rovnováhu těchto dvou aspektů. Důvodem proč Nietzsche klade důraz na dionýskou stranu, je
doba a v ní převažující filozofie. Celá západní filozofie byla a je silně ovlivněna platónským
myšlením, které není přítomno pouze ve filozofii, ale také v náboženství. Ne nadarmo se říká,
že celá západní filozofie je pouze komentářem k Platónovy. Pokud bychom si měli představit
zkráceně Platónovu filozofii, tak je nutné zmínit jeho důraz na morálku. V mnoha svých
spisech se zabývá tím, co jsou jednotlivé mravní ctnosti. Člověk je podle něj ctnostný pokud
ví, co daná ctnost znamená. V ontologické části přináší nauku o idejích, jsoucnech samých o
sobě, které existují ve světě idejí, z něhož duše nabývá znalostí např. o kráse, dobru či
stejnosti. Nietzsche nechtěl přijmout Platónův idealismus a také transcendentní svět, který je
našemu pravému imanentnímu světu nadřazen. Vlivem novoplatonismu mnoho Platónských
představ přijala i církev. Z tohoto důvodu kritizuje Nietzsche myšlenku Boha, který je úplně
odstraněn z našeho světa a přírody.
Přestože Nietzsche kritizoval ve svém Antikristu nauku křesťanství, o Ježíši Kristu
v polovině knize pronáší radostnou píseň. Ježíš Kristus byl jediný správný křesťan, který
zemřel na kříži. Nietzsche si myslí, že příchod Ježíše znamenal zrušení dichotomie lidského a
božského, dobra a zla. Ježíš překonal židovský zákon Tóru a kladl svůj důraz nikoliv na víru
v transcendentno, ale jednání. Nietzscheho vztah k němu můžeme nazvat dekadenčním,
nejlépe to vystihuje známá postava knížete Myškina z Dostojevského románu Idiot. Pokud ale
křesťanství nebylo v počátku svých dějin ihned zkažené, kdo zavinil jeho úpadek? Podle
Nietzscheho můžeme za kazitele křesťanství označit sv. Pavla, který vytváří z křesťanství
morální systém se striktním rozdělením na dobro a zlo. Nietzsche používá při svém postoji
vůči morálce hanlivého neologismu moralín (od naftalínu, který je typický svým enormním
zápachem). Pavel také klade důraz na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tomto případě můžeme
vidět vlivy mysterií, kladoucí důraz na soterologii. Někteří učenci zastávají názor, že sv. Pavel
2
Friedrich Nietzsche, Antikrist, přeložil: Josef Fischer (Praha: Městská knihovna, 2017)

2
mohl pro Nietzscheho představovat velkého konkurenta, který do jisté může být
k Nietzschemu svým vlivem přirovnán, ale kladoucí důraz na opačný přístup než Nietzsche.

Smrt boha - Radostná věda (Pomatenec)3

Pasáž Pošetilec (der tolle Mensch) patří k jednomu z nejznámějšímu a
nejdůležitějšímu daru Nietzscheho filozofie. Může nám na první pohled připadat komické,
že si Nietzsche vybírá postavu pomatence či šaška. Je nutné dodat, že výběr pošetilce není
náhodná a nemá za cíl zesměšnit tuto pasáž. Jde o pravý opak. V mnoha kulturách byli šašci
vnímání jako znalci nejhlubší pravdy a jejich názory byly oceňovány až po jejich smrti. V této
pasáži zazní známá teze, že bůh je mrtev. Pomatenec přichází za jasného dopoledne mezi
ateisty na tržiště s rozsvícenou lampou a ptá se, kde je Bůh. Můžeme předpokládat, že tento
motiv Nietzsche převzal od známého kynického filozofa Diogéna ze Synop, který za jasného
dne hledá s rozsvícenou lampu ctnostné lidi. Odpovědi z řad ateistů jsou posměšné. Zatoulal
se nám někam, nebo so dokonce schoval? Podobný motiv můžeme číst ve starozákonním
příběhu proroka Eliáše, který se pře s Baalovými sluhy o tom, kdo je pravým bohem.
Přikazuje jim donést dva býky pro zápalnou oběť. Žádá je aby pouze svým vzýváním Baala
zažehli oheň. Potom co se nic nestane se Eliáš jízlivě ptá, kde je jejich bůh. Neschoval se
snad? Lidé, kterých se pošetilec táže, nemají žádnou touhu řešit, co se s bohem stalo. Hlavně
si ani nevšimli, že je bůh pryč. Bůh ale pouze nezmizel, je mrtev a zabili jsme ho my všichni.
Nietzsche v tomto bodě reaguje na jeho dobu, která se vyznačovala racionálním,
pozitivistickým myšlením vyústěním z osvícenské tradice. To se snažilo boha popisovat zcela
racionálními až mechanickými principy, nebo dokonce boha zcela popírali. Je paradoxní, že
tento vývoj započalo samotné křesťanství. Na co ale Nietzsche klade důraz, když tvrdí, že bůh
je mrtvý? Co tím chce říct a jaké z toho plynou následky? V očích Nietzscheho představuje
bůh hodnotový základ, na kterém stála po mnohá tisíciletí celá západní civilizace. Je
přesvědčen, že za určitou dobu bude mít tento obrovský čin nedozírné následky. Jako by jeho
smrt roku 1900 přesně na zlomu milénia předznamenala smutné naplnění jeho proroctví.
Z pohledem na 20. století můžeme konstatovat, že události obou dvou světových válek byly
vyvrcholením krize úpadku morálních hodnot, které byly po tisíciletí integrovány do
společnosti převážně díky křesťanství. Úpadek křesťanství znamenal jejich zhroucení.
Úpadkem náboženství v tomto případě nemyslím striktní oddělení instituce církve od
politické sféry. Myslím si, že se jedná především o sílící pochybnosti na úrovni jednotlivců,
kteří kvůli mnohým faktorům, především vlivem racionálního a pozitivního myšlení , přišli o
smysl života.
Nesmíme ale zapomínat, že Nietzsche nevidí ve smrti boha pouze katastrofu. Je si
jistý, že tento obrovský čin dějin obsahuje v sobě příležitost. Příležitost k posunu k vytváření
vlastních hodnot. K vytvoření nového stádia lidského vývoje v podobě nadčlověka. Na konci
kapitoly o pošetilci, se šašek vydává do kostelů, ve kterých zpívá requiem na smrt boha.
V tomto bodě svoji pozornost přesouvá směrem k věřícím, kteří si ještě nevšimli, že bůh je
mrtev. Myslím si, že tato pasáž může být hezky rozvedena v podobě kapitoly o Nových
bojích.

3
Friedrich Nietzsche, Radostná věda, přeložil: Věra Koubová (Praha: Aurora, 2001), str. 61

3
„Po Buddhově smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný
stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat
jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. – A my – my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem.“ 4

Je zřejmé, že i po zhroucení morálního systému se některé staré hodnoty budou neustále

objevovat a bude se jich těžké zbavit. Aby byl možný nástup nadčlověka, je nutné, aby i tyto
hodnoty byly jednou provždy překonány a nahrazeny novými, které se nebudou upínat
k idealistické a transcendentní „bytosti“, ale naopak se budou upínat k tomuto světu. Buďme
věrni zemi!

Nadčlověk – Tak pravil Zarathustra5

Již jsem se zmínil, že pro Nietzscheho nebylo zabití boha jenom katastrofou, která
otřese základy západní civilizace. Viděl v ní příležitost jak člověk může být pozdvihnut na
vyšší stádium své existence. Nietzsche hlásal nadčlověka, nový vývojový stupeň člověka.
Musíme si zde dát pozor na snadnou možnost nepochopení a nebo dokonce zneužití tohoto
pojmu. Bohužel Nietzscheho dílo bylo v minulosti zneužito nacisty, především díky jeho
sestře Elizabeth. Je zde nutné zřetelně vysvětlit, že nadčlověk rozhodně nemá nic společného
s árijskou rasou. Myslím si, že hezká nápověda k rozluštění významu pojmu nadčlověka může
být obsažena v knize Tak pravil Zarathustra v kapitole tři proměny. První stádium velblouda
symbolizuje altruistu, který pomáhá druhým. Je překonán králem zvířat lvem, který naopak
představuje člověka silného a upřeného na sebe. Mnoho interpretů bohužel dělá tu chybu, že
zůstávají u stádia lva. Od tohoto bodu je potom logická interpretace nadčlověka v nacistické
režii. Ale nesmíme zapomínat, a to je klíčové, že posledním stádiem proměn není lev, ale dítě.
Dítě je charakteristické radostným hraním si, kreativitou a tvořením nových věcí. Stejně tak
nadčlověk je schopen se povznést nad běžnými konvenčními představami společnosti a on
sám je schopen kreativně, s radostí vytvářet nové hodnoty.
Chtěl bych se nyní kriticky zamyslet nad představou, která charakterizuje nadčlověka.
Tvoření nových hodnot. Pokud bychom se pozorně zadívali do minulosti, spatřili bychom
osoby, které by Nietzsche možná mohl s opatrností nazvat nadčlověkem. Přesto jsem na
pochybách, zda tato Nietzscheho představa možnosti tvoření hodnot je možná. Velké
pochybnosti ve mně v tomto případě započal Dostojevského román Zločin a trest. Hlavní
hrdina Raskholnikov má o sobě velké mínění a je přesvědčen, že jeho život má daleko větší
cenu než život ničemné šenkýřky. Je nutné zmínit, že Raskholnikov je opravdu hodně
intelektuálně nadaný mladík. Kvůli tomu, že nemá peníze na studium, se rozhodne ji zabít.
Problém nastává v tom, že při činu je přítomna i těhotná sestra šenkýřky, kterou zabije také.
V následujících fázích románu vidíme neskutečná psychická muka, která hlavní hrdina díky
tomuto činu zažívá. Připadá mi, že Dostojevský se nám snaží naznačit, že člověk opravdu
není schopen si tvořit nové hodnoty.6 Možná je může pouze objevovat. V návaznosti na
Nietzscheho, Dostojevského dílo (myslím tím jeho nejznámějších pět knih) je provázané
4
Nietzsche, Radostná věda, str. 55
5
Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra (Praha: Spolek vybraných umělců, 1915)
6
Inspirace převzata z přednášek Jordana B. Petersona Maps of Meaning

4
základní myšlenkou. Pokud Bůh není, vše je dovoleno. Ukazuje to na stejný předpoklad, který
vyústil ve smrti boha. Pokud vymažeme veškeré předpoklady na kterých stojí naše civilizace,
může to znamenat otřesení v mnoha směrech lidského jednání. Na druhé straně je otázkou,
zda není ještě brzy hodnotit Nietzscheho předpoklad nadčlověka. Lidská evoluce je
nezastavitelná a nikdy nevíme, jakým směrem se bude snažit vydat. Existují i teologičtí
autoři, kteří navázali na nadčlověka a snažili se tuto koncepci rozvinout svým vlastním
směrem. Například Pierre Teilhard de Chardine klade velký důraz na evoluci jako na
kosmický proces, se svým hlavním cílem v nadlidstvu.

Závěr
V dnešní době je možná Nietzscheho dílo aktuálnější než kdykoliv předtím. Nietzsche
se neustále dostává do popředí intelektuálních zájmů. Myslím si, že jeho dílo může být velice
přínosným opravdu ještě dlouhou dobu. Nietzsche v mých očích započal důležitou diskuzi,
která vede k přemýšlení ohledně situace církve a náboženství, zejména křesťanství. Můžeme
si všimnout, že ve 20. století mnoho významných učenců jak z řad filozofů tak i teologů
navazovalo na témata uvedena Nietzschem. V rámci spojení některých myšlenek se Sorenem
Kierkegaardem započal být v popředí zájmu také existenciální proud filozofů v čele s Karlem
Jaspersem, Martinem Heideggerem a Jean Paulem Sartrem.
Snažím se zamyslet nad tím, zda Nietzscheho proroctví bylo již úplně dokončeno v 20.
století. Zdá se mi, že aspekty smrti boha se začínají objevovat i nyní v dnešní postmoderní
době, která je charakterizovaná silným perspektivismem a otřesem tradičních hodnot. Nechci
postmodernismus definovat jako morální relativismus, jak se o to pokoušejí někteří pravicový
filozofové. Ani nesouhlasím se slovy Jordana B. Petersona, že zakladatelé postmodernismu
jsou pouze převlečení komunisté. V postmodernismu je vidět mnoho velice pozitivních
tendencí, které mohou být do budoucna velikým přínosem. Na druhé straně si všímám sílící
ho nihilismu a ztráty smyslu především v životě mladých lidí. Je dost možné, že se musíme na
tento fenomén dívat především jako na znamení, které není radno přehlížet. Vidím jej jako
obrovskou příležitost k přeformulování našich hodnot a k posunu uvědomění si důležitostí
příležitostí, které se lidem během života naskýtají. Friedrich Nietzsche zůstane ještě dlouhou
dobu myslitelem, který svými názory bude v mnohých lidech vzbuzovat obavu, možná i
pohoršení. Zároveň pro ty, kteří si z něj chtějí odnést mnoho poučení, bude jistě jeho tvorba
dobře využitým časem tráveným nad jeho knihami.

5
 Použitá literatura
Primární literatura:
Nietzsche, Friedrich, Antikrist, přeložil: Josef Fischer, Praha, Městská knihovna, 2017

Nietzsche, Friedrich, Radostná věda, přeložil: Věra Koubová, Praha, Aurora, 2001

Nietzsche, Friedrich, Tak pravil Zarathustra, Praha, Spolek vybraných umělců, 1915