3

OBSAH

1. ÚVOD 5

2. VÝUKOVÝ TEXT 7
2.1. MALOVÁNÍ SKLA 7
2.1.1 Historie zdobení skla malbou 7
2.1.2 Malírna a její zařízení 8
2.1.3 Složení sklářských vypalovacích barev 11
2.1.4 Výroba barev 13
2.1.5 Organické složky sklářských barev 14
2.1.6 Příprava barev k nanášení 16
2.1.7 Předkreslování dekorů 18
2.1.8 Druhy sklářských vypalovacích barev 18
2.1.9 Vypalovací pece 24
2.1.10 Předpisy BOZP a PO 28
2.2 DRAHÉ KOVY A LISTRY 33
2.2.1 Lesklé zlato 33
2.2.2 Leštěné zlato 35
2.2.3 Lístkové (fóliové) zlato 36
2.2.4 Listry 38
2.3 LAZURY 41
2.3.1 Bedřich Egermann 42
2.3.2 Charakteristika a vznik lazur 43
2.3.3 Stříbrná lazura 43
2.3.4 Měděná lazura 44
2.3.5 Lithyaliny 46
2.4 PÍSKOVÁNÍ 48
2.4.1 Historie 48
2.4.2 Teorie procesu 48
2.4.3 Na množství odpískovaného skla má vliv 48
2.4.4 Pískovací zařízení 50
2.4.5 Ochranné kryty používané při pískování 51
2.4.6 Užití pískování 53
 4

2.5 LEDOVÁNÍ SKLA KLIHEM 55

2.6 LEPTÁNÍ SKLA 57
2.6.1 Historický vývoj 57
2.6.2 Teorie procesu 57
2.6.3 Kyselinovzdorné ochranné kryty 58
2.6.4 Proces leptání 60
2.6.5 Užití 63
2.7 REPRODUKČNÍ TECHNIKY 64
2.7.1 Razítkování (tisk z hloubky) 64
2.7.2 Ocelotisk (tisk z hloubky) 66
2.7.3 Stříkací pistole 68
2.7.4 Sítotisk 68
2.7.5 Snímací obtisky 76
2.8 VITRAJ 78
2.8.1 O vitrážích 78
2.8.2 Historie výroby plochého skla 79
2.8.3 Vitraj 80
2.8.4 Vitraj Tiffany 82
2.9 REJSŘÍK 85
3. ZÁVĚR 87

4. RESUMÉ 88

5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 89

 5

1. ÚVOD

V současné době je v České republice několik Uměleckoprůmyslových středních

škol a Středních odborných učilišť zaměřených ke sklářství. Sklářská řemesla jsou
velmi krásná, zajímavá ale také náročná. Náročná na výtvarnou invenci studenta,
náročná na zručnost i náročná fyzicky. Dělí se do několika odvětví: malíř skla, brusič
skla, rytec skla, sklář a výrobce ozdobných předmětů. Každý z těchto oborů se zabývá
všeobecnými předměty, sklářskými technikami všeobecně a dále speciálními
technologiemi, které jsou už zaměřeny na jednotlivé obory individuálně.
Vyučovací předmět Speciální technologie je při studiu na Středních školách
a Středních odborných učilištích sklářských zařazován zpravidla do dvou závěrečných
let studia. Zabývá se sklářskými zušlechťovacími technikami. Těchto technik je velké
množství druhů a proto bývají rozdělovány do několika skupin podle zaměření
jednotlivých technologií a dále podle zaměření do studijních oborů. Tento výukový text
se zabývá zušlechťovacími technikami určenými pro obor Uměleckořemeslné
zpracování skla – malba skla.
Výukový text pro tématický celek sklářské zušlechťovací techniky je rozdělen
do kapitol podle jednotlivých technik. Řeší se zde nejen pro malířské techniky tak
typické sklářské olovnaté vypalovací barvy, ale také další možnosti zdobení skla. Tento
text slouží jako „receptář“ malířům skla. Ke každé z technologií je uvedena její historie,
teorie procesu, použité materiály, nářadí a pomůcky. Jsou zde uvedeny postupy vzniku
dekoru pomocí dané techniky, možnosti vzniku vad a jejich řešení a návody
k předcházení vzniku vad. Celý text uzavírá rejstřík se sklářským názvoslovím. Pokud
se student neorientuje, nezná některá odborná slova, či názvy, má možnost si je vyhledat
v tomto rejstříku. Celý text je sestaven v logickém sledu. Jednotlivé kapitoly na sebe
technologicky navazují. Pokud student ve škole chybí, neměl by mít problémy
dostudovat učivo individuálně. Sestavila jsem text také tak, aby s ním mohlo pracovat
větší množství kantorů. Každý vyučující samozřejmě používá jiné vyučovací metody,
avšak tento text je velmi variabilní. Je také přizpůsoben středoškolskému studentovi.
To málo literatury, které je sklářství dostupné obsahuje často i velmi náročné chemické
postupy, které má středoškolský student problém pochopit, proto jsem tento studijní text
„ušila na míru“ právě středoškolákům.
 6

V přílohách bakalářské práce uvádím učební osnovu, učební plán předmětu

Speciální technologie a tématické plány pro dva ročníky, které obsahují vyučování
všech technologií uvedené v tomto výukovém textu.
 7

2. VÝUKOVÝ TEXT

2.1 MALOVÁNÍ SKLA

2.1.1 Historie skla zdobení malbou
Myšlenka zdobit povrch skla vznikla ze dvou příčin. Zlepšit vzhled
vytvarovaného předmětu a dosáhnout co největší atraktivnosti pro jeho prodej,
a ze snahy o likvidaci některých závad vzniklých při tavení a zpracovávání.
Sklo se zdobilo již ve starém Egyptě. Nádoby se malovaly hlinkami,
které ulpěly na skle pomocí fermežového pojiva. Hlinky se nevypalovaly. Za římského
císařství (zač. n. l.) se zdobilo sklo barvami, jež se vypalovaly. Tyto barvy se skládaly
z jemně rozetřených, snadno tavitelných sklářských směsí, které se připravovaly pomocí
pojiv a nanášely se štětci. Zahřátím ve sklářské peci se nanesené barvy natavily
na nádobu. V této době se ryté kresby na nádobách zdobily fóliovým lístkovým zlatem,
které se naneslo tak, aby ulpělo pomocí pojiva v rýze kresby. Dokladem je syrská váza
vyrobená před 2000 lety. Charakteristické pro uvedenou dobu jsou zlacené výjevy
zvané fondi d´oro, nejvíce používané ke zdobení misek. Lístkové zlato se přilepilo
na skleněnou destičku arabskou gumou a rydlem se ve zlatě vyškrábaly potřebné
výjevy. Posléze se lístek natavil na dno nádoby tak, že se převrstvil bezbarvým sklem,
tím se zlato ocitlo mezi dvěmi vrstvami skla a bylo tak chráněno před poškozením.
Ve 13. století byl vyroben první smalt barvy hnědé. Používal se hlavně
na zdobení oken. Mnich Theofil popisuje výrobu hnědočerného smaltu takto: „Tepaná
měď se ohřála v železném kelímku až do vzniku černého prachu (oxid měďnatý). Jako
tavidla se použilo dvou skel zeleného a modrého, ta se rozdrtila a vzájemně smíchala
s černým prachem v poměru 1 : 1 : 1 a důkladně se utřela s vínem a močí. Tato směs
se nanesla na sklo a provedl se výpal“.
V polovině 14. století byla objevena žlutá lazura. Používalo se jí k malbě oken.
Šlo o směs vyžíhaného okru, rozmělněného a smíchaného se sulfidem stříbrným.
Po výpalu směsi se okrový povlak odstranil.
V 15. století byl vyroben smalt odpovídající barvě masa, k jeho výrobě bylo
použito oxidu železitého. V dalším období vzniká celá škála barevných odstínů.
V roce 1689 se uplatňují jednak olejové barvy, jejichž přídržnost ke sklu byla
velmi malá , jednak zlaté a stříbrné fólie, které se kombinovaly s rytými dekory.
Aby se povrch chránil vůči účinku vlhkosti a proti mechanickým vlivům,
 8

začíná se používat dvojstěnné sklo. Dvojstěny (tuplovky) jsou sklenice, které byly
zabroušeny jedna do druhé a na okrajích zatmeleny. Dekor byl umístěn mezi stěnami
obou sklenic. Této techniky se používalo až do druhé poloviny 18. století. Ke konci
18. a začátkem 19.století se začíná více používat transparentních barev, ve shodě
s dobovou zálibou v akvarelu.
Kolem roku 1815 se začal prosazovat malířský ateliér Bedřicha Egermanna
v Polevsku a později i v Boru. Skla mléčná, matová, barevná zdobil emailovými
barvami. Malované sklo ve stylu empíru posunul na vyšší stupeň. Malířskými
technikami zdobil znovuobjevenou žlutou lazuru. Vynalezl červenou lazuru a lithyalin,
kterým napodoboval polodrahokamy. Barevné sklo bylo zdobeno brusem a doplňováno
malířskými technikami spojenými s použitím zlata a emailových barev. Motivy byly
především květinové a ornamentální, včetně rokaje, který charakterizoval styl druhého
rokoka v českém skle až do počátku šedesátých let 19. století.
Začátkem 20. století dochází ke zklidnění tvarů, výzdoba skla se vrací
k tradičním malířským technikám, především k malbě švarclotem a transparentním
technikám. Začal se formovat styl dnes označovaný jako „art deco“, podle první
mezinárodní výstavy dekorativního umění v Paříži roku 1925.
Během historického vývoje barev došlo k postupnému vývoji studených,
nevypalovacích barev k barvám vypalovacím. I dnes se však v některých případech,
tam kde nehrozí nebezpečí poškození, nebo rozpuštění používá barev studených.

2.1.2 Malírna a její zařízení

Malířská dílna má být prostorná, světlá a dobře větratelná místnost. Některé
druhy malířských preparátů jsou obzvlášť citlivé na nečistotu a prach, proto v malírně
musí být bezvadná čistota. Sklářské barvy obsahují vysoké procento sloučenin olova,
které jsou jedovaté. Proto je bezpodmínečně nutné dodržovat zásady hygieny
a bezpečnosti práce. Drahé kovy a listry obsahují ředidla a pojiva, která se z těchto
preparátů odpařují a jsou zdraví nebezpečná, z toho důvodu je důležité časté větrání.
Stůl je přizpůsoben tomu, že se malíř téměř při všech pracovních úkonech opírá
o lokty. Proto je přední část stolu řešena jako podpěra pro předloktí. Je skloněna a mírně
vykloněna, aby se zabránilo otlakům břicha. Vlastní deska stolu je ve střední části
průsvitná a ze spodu prosvětlená. Součásti stolu je skříňka pro malířské nářadí.
 9

Nářadí a pomůcky k malbě se musí udržovat v čistotě a bezvadném stavu. Jsou

to: skleněné palety, skleněné tříče, stěrky a samozřejmě štětce. Dále jsou to kovová
razítka, rýsovací pero, rozdělovací strojek, stříkací pistole, tampony, pero s násadkou,
stahovací lak, inkoust, samolepící fólie a další.
Palety jsou skleněné desky, na nichž se práškovité barvy mísí s pojivy a ředidly.
Jsou obvykle čtvercové o hraně 12 až 40 cm. Jedna z ploch musí být zmatována,
a to proto, aby se barva na ploše dobře zadržovala a při zpracování ředidly a pojivy
nestékala. Dalším důvodem je, že se zrna sklářské barvy na porušeném povrchu palety
dobře rozmělňují.
Tříč slouží k rozetření barvy na paletě. Má hřibovitý tvar. Velikost tříče se udává
velikostí třecí plochy, která bývá nejméně 4 cm a nejvíce 12 cm. Výška tříče bývá
od 9 do 20 cm. O jakosti třecí plochy platí totéž co o ploše palety. Plocha tříče má být
nepatrně zešikmena, aby se barva neodhrnovala a snadno vnikala mezi tříč a paletu.
Malíř si při tření barvy pomáhá tím, že tříč nepatrně naklání ve směru kroužení.
Stěrky jsou méně vhodným názvem pro špachtle. Stěrkou se předběžně
zpracovává barva s ředidly na počátku tření. Při tření se stěrkou barva stahuje,
aby nestékala z palety, a aby se nerozlila do velké plochy. Stěrky bývají nejčastěji
dřevěné, ale mohou být z plastické hmoty nebo i z kovu. Nejvýhodnější jsou stěrky
plastové pro svou nenasákavost a dobrou údržnost. Stěrky kovové jsou nevhodné
pro bílou a světlé odstíny barev. Barva s kovem reaguje a nepříznivě ovlivňuje barevný
odstín a tím i jakost barvy. Jsou ve tvaru protáhlého trojúhelníka se zaoblenou špičkou.
Stírací hrana musí být ostrá a rovná, bývá proto šikmo seříznuta.
Točna slouží k vystředění výrobku, používá se např. při ráfkování rotačních
tvarů, při pokrývání větších ploch, apod.
Štětce (ob. 1) jsou hlavní pomůckou malíře při dekorování skla. Jsou vyrobeny
z chlupů veverky, kuny, jezevce, a to z jeho ocasu nebo břicha. Pro malování jsou
důležité tyto vlastnosti chlupů: pružnost, pevnost, struktura povrchu a tvar. Důležitá
je také chemická odolnost chlupů vůči ředidlům a pojivům.
Celkový tvar chlupů ovlivňuje tvar štětce. Chlupy dlouhé se špičkou pozvolna
se zužující jsou určeny k výrobě štětců s dlouhou špičkou a naopak. Z chlupů rovných,
které mají jen krátkou špičku, se zhotovují štětce široké bez špičky.
Nejjemnější chlupy jsou kuní, které mají velmi tenkou špičku.
 10

Nejhrubší jsou chlupy jezevčí, které mají špičku tupou bez pozvolného
přechodu. Jsou vhodné k přenášení lístkového zlata. Ocasní chlupy bývají nejdelší
a zvláště u veverek mají dlouhou protáhlou špičku. Z těchto chlupů se zhotovují dlouhé
úzké štětce na malování úzkých pásků. Štětce z těchto chlupů se používají na tvarování
rostlinných motivů u vysokého smaltu.
Všechny druhy štětců bývají v různých velikostech, podle toho, jak velké plochy
se jimi malují. Na velmi jemné detaily jsou určeny štětce se špičkou, která je tvořena
jen několika chlupy. Z hlediska tvaru se štětce rozdělují na kulaté, špičaté, hranaté,
zešikmené a ploché.
Špičaté štětce se volí na detaily
figurálních motivů, úzké linky arabesky
s úzkým reliéfem a detaily květin. Také
se jimi malují úzké pásky listrů a lesklého
zlata, neboť nezanechávají stopy štětce
v nanesené vrstvě.
Hranaté štětce mají špičku zastřiženou Obr. 1
Základní druhy malířských štětců:
kolmo k délce. Malují se jimi stíny s různým 1 – kulatý, 2 – pouzdro, 3 – násadka,
přechodem do ztracena. Přechodu se dosáhne 4 – špičatý, 5 – špičatý ráfkovací,
6 – hranatý, 7 – zešikmený, 8 - plochý
tím, že se namáčí do barvy pouze jedna strana
štětce. Hranatými štětci se též nanášejí matovací soli a krycí laky. Do této skupiny patří
i štětce z vepřových štětin, které v nanášené barvě vytvářejí plastické stopy štětin.
Využívají se při malování větví, keřů nebo kůry stromů.
Zešikmené štětce jsou sestřiženy asi na délku jedné třetiny délky chlupů.
Používají se hlavně při malování pásků. Plochými štětci se malují velké plochy
a používají se při stínování. Druh plochých štětců jsou štětce tupé, jejich chlupy jsou
však kratší, používají se tónování, stínují se jimi plochy tzv. tupováním – vybíráním
barvy.
Štětce se musí udržovat v naprosté čistotě, nesmějí se mechanicky namáhat.
Při malování zlata nebo listrů trpí štětce méně, avšak při malování sklářskými barvami
se porušují mechanicky, neboť barva je drť ostrohranných střípků. Při malování porušují
povrch chlupů, ty se lámou a rozpadají.
Ihned po skončení práce se musí štětce vyprat v terpentýnu, aby se zbavily
střípků barvy a pojiva. Při praní štětce se postupuje tak, že se vypírá postupně v malých
dávkách terpentýnu, nikoliv v jedné dávce velké.
 11

Zkušený malíř nenechává štětce na stole do druhého dne, ale ukládá je do skříňky.

2.1.3 Složení sklářských barev

Sklářské vypalovací barvy jsou nízkotavitelná olovnatoboritá skla rozemletá
na mikroskopické prášky s obsahem barvící složky. Takové barvy mají dilatometrický
bod měknutí nižší než sklo, na které je barva nanášena. K nanášení barvy se musí spojit
s vhodnými ředidly a pojivy. Skleněné výrobky zdobené sklářskými barvami se vypalují
v malířských pecích při teplotách nižších, než je dilatometrický bod měknutí skla.
V průběhu výpalu se musí barva dokonale roztavit a spojit s povrchem skla. Vypálená
barva musí být lesklá, hladká a povrchově jednolitá.
Základem všech sklářských barev je tavidlo, což je bezbarvé nízkotavitelné
olovnatoborité sklo. Toto tavidlo obsahuje určité množství barvící složky, tzv. barvítka.
Podle druhu barvy může ještě obsahovat kalivo, které způsobuje neprůhlednost barvy
nebo v tenké vrstvě její průsvitnost.

Tavidlo
Tavidlo je bezbarvé nízkotavitelné sklo, dokonale rozemleté na jemný prášek.
Vyrábí se podobně jako sklo tavením základních sklářských surovin. Na tyto suroviny
jsou kladeny velmi přísné požadavky z hlediska chemické čistoty. Tavidla lišící se svým
složením a procentem obsahem jednotlivých oxidů se často vzájemně mísí,
aby se dosáhlo požadovaných vlastností tavidla.
Vlastnosti tavidla:
- zvyšuje teplotu měknutí barvy
- zajišťuje, aby viskozita barvy rychle nevstoupala, nebo neklesala (barva by se slévala,
nebo stékala)
- poměr mísení taviv a barvítek bývá 3: 1 (závisí na druhu barvítka a tavítka
+ požadované vypalovací teplotě + intenzitě zabarvení = čím víc tavítka, tím menší
intenzita)
- moc barvítka = vysoká vypalovací teplota = po výpalu barva matná
- smíšená barva správného barevného odstínu, avšak barva stéká = musíme použít
tavidlo tvrdší, hůře tavitelnější
 12

- intenzivní zabarvení = velké množství barvítka + menší množství taviva = tavivo musí
být měkké, snáze tavitelné
Základní pravidlo při mísení: určité druhy barvítek se mohou mísit pouze
s určitými druhy tavítek.

Barvítko
Nanese-li se na povrch skla pouze tavidlo a provede se výpal, vytvoří
se bezbarvá vrstva skla na skle. Proto se přidává k tavidlu barvící složka, která udílí
tavidlu potřebný barevný odstín. Barvítka jsou anorganické sloučeniny kovů,
vyznačující se absorpcí určitých vlnových délek viditelného spektra. Barvítka musí mít
intenzivní barvící schopnost, aby po přidání k tavidlu získala barva potřebný barevný
odstín. Barevný efekt způsobují:
1) ionty, částice, které jsou velké pouze několik nanometrů, tak je tomu u barev
transparentních
2) pigmenty, částice velikosti několika desítek mikrometrů, tak je tomu u barev krycích
- intenzita barevného odstínu závisí na koncentraci (silná koncentrace barvítek
= zakalování, šednutí barvy)
- pastelové odstíny = mísí se barvítka + bílá kaliva
Výroba barvítek:
I. jemné mletí a promísení součástí barvítek
II. plnění do šamotových nádob
III. vypalování (800 - 1300ºC)
IV. vychladnutí pece + vybírání barvítek
V. a) přidání barvítka do základního skla – taviva = mletí na hotovou barvu (krycí)
b) jsou součástí vsázky = při tavení se rozpustí na barvu průhlednou (transparentní,
malířské ledy)
Vyrobená barvítka se kontrolují a přidávají se v určitém množství do kmene,
ze kterého se vyrobí utavením barva. Takto se vyrábějí transparentní barvy a malířské
ledy. Vyrábí-li se krycí barva, vyrobí se utavením kmene tavidlo, tavenina se frituje
ve vodě, drť se mele a prosévá. K takto upravenému tavidlu se přidává potřebné
množství barvítka a kalící složky. Barvící i kalící složka je pak obsažena v barvě
ve formě pigmentu. V některých případech se barvítko zčásti přidává do kmene a zbytek
se pak přidává již do hotové barvy.
 13

Kalivo
Kaliva jsou látky, které způsobují neprůhlednost barev. Příčinou neprůhlednosti,
v tenké vrstvě průsvitnosti, jsou mikroskopické částečky obsažené v barvě. Světelné
záření těmito částicemi neprochází, odráží se nebo se v barvě absorbuje. Zákalu v barvě
lze dosáhnout dvěmi způsoby:
I) Při výrobě barvy tavením dochází k rekrystalizací kalících složek. Vzniklé krystalky
způsobují neprůhlednost barvy. Tohoto způsobu kalení se při výrobě barvy používá
zřídka.
II) Druhý způsob vytváří mléčné, nebo pastelové zabarvení tak, že do hotové barvy
(tavidlo a barvítko) se přidává určité množství kalící složky. Důležitý je optimální
obsah kaliva v barvě. Při vypalování barvy musí být kalivo zataveno v tavidle, taková
barva má potom potřebný lesk. Zpravidla se část kaliva přidává do kmene
před tavením a druhá část při mletí barvy.
Vypalování:
Při vypalování je nutné dodržení oxidační atmosféru ve vypalovací peci (při redukční
atmosféře se některá kaliva zbarvují tmavě).

2.1.4 Výroba barev

Tavení
Tavení kmene se provádí v malých pecích vytápěných plynem. Dokonale
promísený kmen se nakládá do šamotových kelímků o průměru 30 cm. Naplněné
kelímky se ukládají do vychladlé pece, která se uzavře a pozvolna zahřívá na teplotu
1000 - 1200ºC. Teplota se volí podle složení barvy. Jakmile se kmen roztaví, provádí
se kontrola skloviny výpichem. Předehřátá železná tyč se vpíchne do skloviny a z ulpělé
skloviny se vytáhne nit, která musí být bez uzlíků (neprotavené částice) a nesmí
obsahovat bubliny. Po utavení skloviny musí být hladina skloviny v kelímcích rovná,
čistá a hladká. Po ukončení tavby se z pece kelímky vyjímají pomocí kleští a obsah
pánvičky se vylévá do studené vody, kde popraská – fritování.
Mletí
Skleněná drť se odebírá a následuje mletí na jemný prášek. Mletí barvy
se provádí v kulových mlýnech. Nádoby mají tvar válce. Obsah je 160 litrů. Uvnitř
nádoby jsou mlecí pazourkové kameny. Rozdrcená barva se do válce nasype,
 14

přidá se voda a líh. Líh zabraňuje hydrolýze barvy vodou, v průběhu mletí se líh odpaří,
napomáhá kvalitnímu mletí a zabraňuje hrudkování barvy.
Mlecí nádoby se pokládají na pár válců ve tvaru tyčí, z nichž se jeden otáčí,
neboť je poháněn elektromotorem. Na tyče se pokládá několik nádob za sebou. U mlýnů
na větší obsah jsou nádoby upevněny na otáčivých hřídelích, každá mlecí nádoba
má samostatný pohon. Doba mletí je 96 hodin i více. Po ukončení mletí se obsah
přesype na síta, na kterých se zachytí hrubší částice. Na jemnost mletí jsou velmi přísné
požadavky, zejména u barev, které jsou určeny pro sítotisk. Jemně umletá barva
urychluje přípravu na paletě.
Sušení
Umletá barva s obsahem vody se přepravuje do sušárny, kde se suší proudem
vzduchu ohřátého na teplotu 60ºC až 80ºC. Cirkulaci vzduchu obstarává ventilátor,
který odsává vzduch vlhký a přivádí vzduch teplý a suchý.
Prosévání
Usušená barva se prosévá na vibračních sítech, které jsou uspořádány tak,
že nejdříve se prosévá na sítech s větším průměrem ok a postupně se přechází na síta
jemnější. Hrubší podíly zrn se vrací a znovu se melou. U transparentních barev se hrubé
podíly používají jako malířské ledy. Prosetá barva se může ještě dále upravovat tím,
že se přidávají barvící pigmenty a kaliva v případě krycích barev.
Uskladnění
Hotové barvy se ukládají podle hmotnosti do plastikových obalů, označí se druh
barvy, číslo barvy a její dodavatel. V tomto stavu jsou pak expedovány.

2.1.5 Organické složky sklářských barev

Organické složky sklářských barev umožňují nanášení barvy na povrch skla.
Sklářské barvy jsou pigmenty nerozpustné v pojivech a ředidlech. Pojivy a ředidly
jsou přísady organického původu, silice, balzámy a pryskyřice. V průběhu vypalování
tyto látky vytěkají a zbytky se spálí bez jakýchkoliv negativních účinků na kvalitu
vypálené barvy. Dalším zvyšováním teploty se pak barva spojí s povrchem skla. Pojiva
a ředidla pouze pomáhají nanést barvu za studena na povrch skla.
 15

Silice
Ve starší literatuře jsou silice často nazývány jako éterické oleje.
Jsou v rostlinách v siličných žlázách, které vznikly ze zvláštních buněk v různých
částech rostlin. V rostlinách jsou obsaženy například v květech levandule, v kůře
skořice, v kořenech kosatce, v plodech kmínu nebo v listech eukalyptu. Silicemi
může být prostoupena celá rostlina jako je tomu u borovice nebo modřínu.
Silice jsou lehké, těkavé a příjemně vonící kapaliny, proto se jich používá
při výrobě voňavek a různých parfémů. Mají bod varu 140 - 200ºC. Na papíře vytvářejí
mastné skvrny, které se však zahřátím ztrácí. Jsou bezbarvé, nebo nažloutlé, hořlavé
a mají vysoký index lomu. Z hlediska chemického složení jsou silice organické směsi
uhlovodíků, obsahující deriváty uhlovodíků jako jsou estery, aldehydy a terpeny.
Z rostlin se získávají různými způsoby, jako je destilace, extrakce nebo lisování.
Terpentýnová silice se získává z terpentýnu jako nejtěkavější složka, nejčastěji destilací.
K přípravě barev se používá zřídka.
Levandulová silice se připravuje destilací květů levandulí. Požívá se k přípravě
tekutých drahých kovů jako je lesklé zlato nebo platina. Je oblíbena při malování
miniatur. Má velmi příjemnou vůni.
Rozmarýnová silice se vyrábí destilací rozmarýnu, obsahuje kafr, který ji udílí
charakteristickou vůni. Používá se do ředidel pro jemné figurální malby. Je důležitým
ředidlem při přípravě drahých kovů.

Balzámy
Balzámy tvoří přechod mezi silicemi a pryskyřicemi, to znamená že všechny
tyto látky mají podobné složení. Obvykle jsou to strupovité kapaliny barvy žluté
až hnědé, které prýští přímo z rostlin. Působením tepla a světla se mění na pryskyřice .
Jinými slovy odpařením silice z balzámu vznikne pevná pryskyřice. Jako příklad lze
uvést terpentýn, který zahřátím poskytuje terpentýnovou silici a jako pevný zbytek
se získá kalafuna.
Terpentýn se získává poraněním kůry jehličnatých stromů, jako je borovice
nebo modřín. Stromy se poraní tak, aby vytékající terpentýn se mohl jímat do nádob.
Tento balzám je produktem hlavně mladých buněk dřeva a kůry. Ze známých
terpentýnů je velmi kvalitní terpentýn benátský, který se získává z jihoalpských
modřínů. Obyčejný terpentýn se získává z borovic. Je nažloutlé barvy, jemné vůně,
rozpustný v lihu, éteru a benzenu. Terpentýn je výborné organické rozpouštědlo,
 16

které se používá při výrobě lesklého, leštícího zlata a listrů. Je významným ředidlem
při přípravě sklářských barev.

Pryskyřice
Pryskyřice jsou posledním stupněm oxidace a polymerace silic. Jsou to tuhé
látky amorfního charakteru, podobného složení jako balzámy. Pryskyřice se dobře
rozpouštějí v benzenu, terpentýnu a vytvářejí laky. Uplatňují se při malování
jako pojiva a zahušťovadla. Po vypálení zanechávají minimální množství popela
a v průběhu vypalování se spálí beze zbytku. Důležitá je při vypalování oxidační
atmosféra.
Damarová pryskyřice (damara znamená malajsky pryskyřice). Dováží se k nám
z Malajských ostrovů a z Austrálie, je obsažena ve dřevě a v kůře stromů blahočetových
a třezalkových. Barva je bílá až nažloutlá, dobře se rozpouští v terpentýnu, chloroformu
a zčásti v lihu, vzniká tak damarový lak – důležité pojivo sklářských barev.
Kalafuna je pryskyřice jehličnatých stromů, vyráběná destilací terpentýnu,
po odtěkání terpentýnové silice zbude jako pevný zbytek. Je nekrystalická, křehká,
lasturovitého lomu, měkne při 70ºC, barvu má žlutohnědou, hoří čadivým plamenem.
Rozpouští se v mnoha organických rozpouštědlech za vzniku kalafunového laku.
Přidává se do některých barev. Důležitý je zvýšený obsah kyseliny anketové
a pimarové, tyto kyseliny mají velký význam při přípravě rezinátů, které jsou základem
všech listrů.
Hustý olej se přidává do sklářských barev, usnadňuje nanášení a dodatečné
rozplynutí barvy. Taková barva vysychá pomalu, což je výhodné při malbě náročných
dekorů. Hustý olej se připravuje ze staršího terpentýnu. Kapalina se nalije do láhve
z bezbarvého skla a místo zátky se uzavře smotkem vaty. Láhev se uloží na světlé
a teplé místo. V terpentýnu působením světla a tepla probíhají chemické změny, které se
projevují houstnutím, tedy zvýšením viskozity, těkavé složky se odpaří.
Barva s obsahem hustého oleje pomalu vysychá, což je výhodné u dekorů, které se
dokončují v delším časovém úseku.

2.1.6 Příprava barev k nanášení

Sklářské barvy se dodávají ve formě jemně mletých prášků,
 17

pro sítový tisk a stříkací techniky bývají barvy již připraveny s ředidly a pojivy.
Samotný prášek není schopen samostatně ulpět na skle, proto se připravuje s kapalnými
složkami. Při nanášení musí ředidla a pojiva udržet připravenou barvu vláčnou
a po zaschnutí musí pevně ulpět na skle. Zahřátím se nesmí roztékat, při vypalování
barvy se ředidla a pojiva musí beze zbytku spálit.
Největší množství ředidel a pojiv se přidává do barev určených k ručnímu
malování štětci. Malíř, který připravuje barvu na paletě, přidává k barvě potřebné
množství ředidla a pojiva odhadem, již podle svých zkušeností. Při ruční malbě
je pozoruhodným jevem shlukování zrn barvy. Připravenou utřenou barvou maluje
malíř jen krátce. Po chvíli ji musí znovu mísit a upravovat přísadou terpentýnu,
který mezitím vyprchal. Mikroskopickým sledováním lze zjistit, že rozetřená barva
je zprvu jakoby jednolitá, bez patrných zrn. Po krátké době se zrnka shlukují do velkých
viditelných celků a proto je třeba ji znovu utřít.
Nanáší-li se barva stříkáním, volí se co nejmenší obsah ředidel a pojiv.
Stříkáním aerogramem mohou být barvy nanášeny dokonce bez pojiv, jen s malým
obsahem vody a lihu. Nastříkaná barva se však velmi snadno poruší, protože neobsahuje
pojivo. Taková barva má po vypálení dokonalý vzhled.

Tření barvy
Malíř tření barvy s ředidlem a pojivem věnuje velkou péči. Tření barvy zabere
až polovinu času potřebného pro celý proces malování. Barva se tře nejprve
s terpentýnem, a teprve když je jednolitá, přidává se jako pojivo damarový lak. Barva
se tře na paletě cykloidními pohyby tříče ve směru hodinových ručiček. Stěrkou
se stahuje do středu palety. Velikosti třecí plochy tříče musí být úměrný i tlak vyvíjený
na něj při tření. Čím větší plocha tření, tím větší musí být i tlak. Proto tříč o menší ploše
roztírá barvu při stelném tlaku účinněji.
V současné době se dodává do větších provozů barva již utřená s ředidly
a pojivy. Při delším skladování je na povrchu vrstva bohatší na terpentýn, takže před
odebíráním je třeba barvu zamíchat. Na paletě se ještě upravuje na vhodnou viskozitu
pro nanášení.
 18

2.1.7 Předkreslování dekorů

Sklo, na které se bude malovat, je třeba řádně vyčistit, zbavit organických
nečistot, které by mohly způsobit zhoršení kvality malovaného dekoru. Některé
složitější dekory je nutné předkreslovat.
K předkreslování se používají tato zařízení:
Rozdělovací strojek – požívá se ke svislému dělení obvodu tvaru, dělit se může kruh
360º na tento počet – 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 12, 14, 16, 18, 20, 22, 24, 26, 28, 30, 32, 34
dílů – dělení se provádí perem, štětcem, nebo fixem.
Ústřeďovač – jednoduché zařízení, usnadňuje umístění výrobku přesně do středu točny,
která je součástí ústřeďovače.
Barva – barva použitá k předkreslování musí být nerozpustná ve vodě, používá
se zinková běloba, suřík, ke kterým se přidává damarový lak a terpentýn, používá
se také roztok latexu nebo jiné barvy, které odolávají vodě.
Pauzování – je velmi přesný způsob přenášení i těch nejpodrobnějších detailů. Kresba
se přesně rozkreslí v požadovaných poměrech na pauzovací papír tuší. Rub papíru
se načerní barvou a pauzovací papír se přilepí na sklo lepící páskou. Tužkou
se obtahuje dekor, který se tak přenáší na sklo. Může se volit i jiný způsob. Dekor
na papíře se propíchá jehlou, přiloží ke sklu a dekor se potírá uhlovým práškem, ten
projde otvory a na skle se zachytí. Po odstranění papíru se kresba opraví a zesílí.
Tužkou – na sklo je možné dekor přímo malovat. Výhodné je kreslit na zahřátý skleněný
tvar, tužka pak lépe kreslí.
U jednodušších dekorů lze přenést dekor tak, že se papír s předkresleným návrhem vloží
do skleněného tvaru a povrch skla se podle podložené kresby obmaluje.

2.1.8 Druhy sklářských barev

Studené barvy
Charakteristika
Používané barvy jsou výhradně barvy studené,
nevypalovací. Jsou takového složení, že by se
v peci roztekly. Byly a jsou používány pro malbu
na zadní straně skla, nejčastěji plochého,
Obr. 2
pozorovatel vidí obraz skrz skleněnou vrstvu.
 19

Při malbě se postupuje obráceně než při běžné malbě na sklo. Nejdříve se vyznačí
kontury, potom se malují detaily, pak barvy průsvitné a teprve na konec velké krycí
plochy, které by se při normální malbě nanášely první, jako plochy podkladové. Maluje
se podle vzoru předkresleného na papíře. Následující barva se samozřejmě nanáší,
až když je předchozí barva suchá. Vadné nátěry barvou se opravují vyškrábáním.
Historie
Malba pod sklem byla typickým lidovým uměním ve střední Evropě. Způsob této malby
sahá až do dob římských. Původně se postupovalo tak, že se na sklo přilepila zlatá
kovová fólie. Do ní se vyryly kresby, nebo nápisy a fólie se chránila vrstvou nataveného
skla. Studené barvy jsou u nás používány od poloviny 16.století (Renesance).Olejové,
nebo temperové barvy se vyskytovaly i na barokních dvojstěnkách. Temperou,
nebo olejem malovali lidoví umělci (obr. 2) na ploché sklo a ještě donedávna byly
studené barvy na štítech obchodů, budovách, vývěsních reklamách. Dnes jsou studené
barvy používány při zdobení vánočních ozdob. Při současném dekorování skla
a keramiky se stalo módním používat tzv. hydroglazury - barvy ředitelné vodou ,
které vykazují dobrou přídržnost po vypalovací teplotě 170 - 200ºC.

Plošné barvy
Charakteristika
Jsou určeny ke stínovanému malování, kde není vhodná tlustá vrstva (volí se nejvýše
asi 0,1 mm). Po vypálení mají snížený lesk, protože obsahují poněkud méně taviv
(75 až 90 %), aby dobře kryly. Obsahují pouze zvýšené množství barvítka, někdy i malé
množství kaliva k odstínění. Mají velmi dobrou krycí schopnost i při nanášení
do ztracena. Nanášejí-li se na sklo průhledné, vytvoří se nejprve podklad z bílého
smaltu, viditelný potom při pohledu ze zadní strany. Tento způsob nepůsobí
na křišťálovém skle esteticky, neboť průhledem skla je místo malby vidět pouze bílá
plocha smaltu. Vhodněji se této malby používá na barevném nebo opálovém skle.
Do plošných barev, z nichž by při nanášení v tenkých vrstvách rychle vyprchávalo
ředidlo, a tím by rychle tuhly, se dává místo laku hřebíčkový olej. Při stínování
se dosahuje přechodu do ztracena tím, že se jedna strana plochého štětce namočí
do barvy a druhá do ředidla.
 20

Krycí smalty
Charakteristika
Jsou nejběžnějšími barvami používanými k malování nestínovaných ploch. Jejich vrstva
je po vypálení dokonale nepropustná, dobře
kryje. Vypálené jsou lesklé. Vedle barvítka
obsahují i kalící přísady. Krycí smalty na větších
plochách, již nad 1cm2, jsou náročné
na stejnoměrnou tloušťku vrstvy. Postupuje
se proto tak, že se nejprve nanese barva štětcem

Obr. 3 a potom se na skle míchá jehlou. Nakonec se ještě

Emailem malované humpeny
vyrovná poklepáním, aby se stejnoměrně rozlila. Tento
postup bývá i při nanášení větších ploch barev transparentních. Při nanášení barev
se postupuje vždy tak, že se napřed malují velké plochy a nakonec obrysové linie
a detaily. Maluje se tedy kulisovitě odzadu dopředu.
Historie
Krycí barvy patří k nejstarším barvám používaným při zdobení skla. V 16. a 17. století
byly produkovány českými sklárnami kopie benátských vítacích číší s využitím krycích
barev s názvem emailová malba. Nejčastějším motivem byly erby, ať již skutečné,
nebo stylizované (obr. 3). Často se objevovaly nápisy se stylizovanými písmeny,
ornamenty, méně často figury (voják či renesančně oblečené postavy mužů a žen).
Ve 2. polovině 19. století se uplatnila v širokém spektru výroby záliba
v orientálním umění. Velkou oblibu si získala produkce napodobující islámské sklo
malované emailem. Většina dekorů byla rozvinuta v bohatých celoplošných
kompozicích, charakteristické bylo pravidelné opakování a rozvíjení základního motivu.
V bohatých vzorech se objevovaly především geometrické prvky, listy, květy, někdy
i ptáci. Jen malá část malovaného skla si však uchovala jemnost orientální miniatury,
většina produkce měla spíše komerční charakter, kde se efekt nadřazoval nad stylem.

Transparentní barvy
Charakteristika
Jsou průhledné a zachovávají výrobku jeho skelný charakter (obr. 4). Jsou to skla velmi
měkká, aby v nich po vypálení nezůstaly neprotavené částice. Tím jsou málo chemicky
 21

odolná. Jejich nanášení ruční malbou je velmi náročné, má-li být vytvořena stejnoměrná
tloušťka vrstvy. Kolísáním tloušťky kolísá i barevný odstín, toho lze využít dekoračně.
Všechny druhy barev v sobě rozpouštějí tenké vrstvy
vytvořené na povrchu skla, jako lazuru, lesklé zlato, listr, iris.
Toho lze využít zvlášť dobře u barev transparentních.
Transparentní barva nanesená na měděnou lazuru ji při
vypalování rozpustí tak dokonale, že je pod ní sklo prosté
původního zabarvení. Optické jevy dávají křišťálové
a transparentní barvy, které nerozpouštějí zlato.
Historie
Obr. 4
Nejstarším představitelem malby transparentními barvami
byl Samuel Mohn (1762-1815). Experimentovat začal s touto technikou v roce 1806
(siluetové portréty). Maloval především válcovité odlivky s mírně kónicky rozevřeným
okrajem. Základními motivy byly krajiny a alegorie, rovněž květiny a hmyz. Bordury
obsahovaly dubové listy, vinné hrozny, snítky růží apod. Celkový styl nesl pečeť
pozdně rokokových sentimentálních kompozicí (obr. 5). Jeho syn Gottlob Samuel Mohn
(1789-1825) vystudoval akademii výtvarných
umění. Na sklo maloval veduty rakouských
měst a zámků, též žánrové výjevy a alegorie.
V podobném duchu vyráběla malované
sklo i Egermannova dílna v Novém Boru
(kolem roku 1830 číše s portréty císaře
Obr. 5
Františka I. a jeho manželky).

Reliéfní barvy
Charakteristika
Reliéfní barvy jsou barvy, které se používají k vytváření reliéfních, tedy plastických
dekorů. Jsou to barvy, které se na sklo nanáší ve větší tloušťce v úzkých plochách
nebo linkách, musí být velmi vláčné a nanáší se měkkým, dlouhým štětcem z veverčích
chlupů, který pojme hodně barvy. Tím jsou linky plynulé a tah štětce není třeba
přerušovat při namáčení barvy. Reliéfně se malují například arabesky, které doplňují
vysoký smalt. Barva obsahuje více kaliva a nanáší se do výšky až 1 mm. Arabesky
vytvořené reliéfní barvou se po zaschnutí vypalují a teprve po výpalu se ozdobují
 22

zlatem, takže vzniká dojem, že je zlato naneseno v mohutné vrstvě. Jestliže se nanese
zlato na nevypálenou barvu, zbaví se po společném výpalu do růžova až červena.

Vysoký smalt
Charakteristika
Vysoký smalt se značně liší od všech ostatních barev jak
vzhledem, tak způsobem nanášení. Je to malířská
technologie, při které se vytváří plastické motivy květů
až do výšky 110 mm. Tyto smalty jsou tvrdší než barvy
ostatní, obtížně se spojují s povrchem skla. Proto se
nejprve na sklo nanáší barva měkčí, snáze tavitelnější,
která se s povrchem skla lépe staví. Tato měkká barva
má teplotní roztažnost ležící mezi roztažností skla
a smaltu, takže vytváří mezisklo (tzv. podklad: plošná
Obr. 6
barva s vysokým smaltem míchána v poměru 1:1), Ukázka dekorů vysokého
smaltu
na které se pak nanáší smalt. Uvedená podkladová vrstva
se pak vypaluje společně s vysokým smaltem (obr. 7).
Tlustá vrstva smaltu se nanáší postupně, aby mohla unikat část ředidel ještě před
nánosem další vrstvy. Čím vyšší a mohutnější je nános smaltu, tím hrubší zrnitosti
barvy je třeba použít, a to proto, aby byl smalt pórovitější a ředidla a pojiva mohla
při vypalování z barvy unikat. Hotový smalt
se nechá 24 hodin volně vysýchat při teplotě
20 až 25 ºC. Část kapalných složek se odpaří a tím
při vypalování nedochází k roztrhání barvy

unikajícími plyny. Jestliže je vysoký smalt vypálen

Obr. 7
Vrstva vysokého smaltu po výpalu. na vyšší teplotu, nastane dokonalejší slinutí a barva
Zrna vysokého smaltu jsou pouze
slinutá, neroztavila se na rozdíl od má sklon k praskání vlivem nedostatečné pružnosti
mezivrstvy - meziskla.
příliš pevných spojů mezi jednotlivými zrny.

Matfond
Charakteristika
Je to bezbarvá nebo bílá barva s přísadou těžko tavitelného porcelánového prášku.
 23

Ten dává vypálené vrstvě hedvábně matový vzhled a zvyšuje její chemickou odolnost.
Nanáší se obvykle ve větších plochách ve velmi tenké vrstvě. Po vypálení je povrch skla
zmatovaný, avšak při pozorném prohlédnutí barvy jsou patrné tahy štětce. Matfond
se také používá v kombinaci s lesklým zlatem. Nanáší se jako podklad, na který
se po vypálení maluje lesklým zlatem. Zlato je po něm matové.
Jestliže je matfond sestaven z barvy určitého barevného odstínu, má vypálená vrstva
pastelové zabarvení.

Malířské ledy
Charakteristika
Malířské ledy jsou barevné transparentní drti lehce tavitelných olovnatoboritých skel,
jejichž složení je stejné jako složení transparentních barev. Jejich zrnitost se pohybuje
od 0,1 do 0,5 mm. Různá zrnitost ledu poskytuje odlišný charakter malovaného povrchu
skla. Po vypálení se led spojuje s povrchem skla, nevytváří se však jednolitá plocha jako
u sklářské barvy. Jednotlivá zrnka ledu zůstanou vzájemně oddělena, jen ostré hroty
se zaoblí.
Při nanášení ledu na povrch skla se dekorovaná místa opatří mírně lepkavou
vrstvou a na ni se uchytí zrnka ledu. Vrstva se na sklo nanáší ve stejnoměrné tloušťce,
nejčastěji štětcem. Při vypalování se musí chovat jako běžná pojiva a ředidla, musí
se snadno odpařit a zbytek na skle dokonale shořet a nesmí nechávat žádné stopy.
K nátěru se používá směs terpentýnu a damarového laku. Pro zvýšení viskozity
se přidávají rostlinné oleje, jako je levandulový nebo hřebíčkový. Podle velikosti zrnek
ledu se na větší zrnka volí směs o vyšší viskozitě a naopak.
Malířský led se nanáší na povrch skla pomocí lopatky, přebytek zrn se setřese.
Zrnka se mají zachytit jen v jedné vrstvě. Ostatní zrna ledu
spadnou na podložku, takže se mohou opětovně použít.
Vypalování (obr. 8)
Malířské ledy se vypalují při teplotě 520ºC, podobně jako
transparentní barvy. Správně vypálený malířský led

Obr. 8
je pevně spojen s povrchem skla dostatečně velkou
Vypalování malířských ledů: plochou, ostré hroty a hrany jsou mírně zaoblené.
1 – optimální vypal. teplota
2 – vysoká vypalovací teplota Povrchové napětí skloviny způsobuje, že po vypálení
3 – nízká vypalovací teplota
jsou původně nepravidelná ostrohranná zrna zakulacena.
 24

Při nízké vypalovací teplotě jsou zrna spojena jen malými styčnými ploškami
a snadno se odrolují. Při vysoké teplotě se zrnka rozlijí, jsou vzájemně neoddělena,
spojují se větší shluky, popř. větší plochy. Ty pak mohou být rozpraskané vlivem
rozdílné roztažnosti skla a ledu.
Použití
Malířských ledů se využívá výhradně ke zdobení užitkového skla. Vyrábějí se jen
v základních barevných odstínech. Mohou se mezi sebou vzájemně mísit v různých
poměrech. Také se při mísení může využívat různorodosti ve velikosti zrn.
Zkoušelo se nanášení lepivé plochy stříkáním přes šablony, mohlo se tak nanášet
několik různobarevných ledů za sebou. Zvláštního barevného efektu se dosáhne,
když se na hrubý led nanese jinak zbarvený led jemnozrnný, ten se zachytí v mezerách
hrubého ledu a vznikne jiný barevný odstín jiné struktury. Lepkavou vrstvu lze nanášet
také sítotiskem a provádět tak kombinace s matováním, leptáním a jinými technikami.
Můžeme je také kombinovat s ostatními malířskými preparáty, jako například nanášení
na vypálenou plošnou barvu, pod drahé kovy apod.
Malířské ledy obsahují jako všechny sklářské barvy sloučeniny olova,
doporučuje se proto při sypání ledu dbát na bezpečnost, popř. pracovat přímo v kabině
s odsáváním vzduchu.

2.1.9 Vypalovací pece

Komorová vypalovací pec (obr. 9)
Jsou to pece elektrické, vytápěné pomocí
odporových spirál. Využívá se tepla, které vzniká
přeměnou elektrické energie v tepelnou vlivem
odporu materiálu. Základem pece je kovová kostra
a kovový plášť, který je uvnitř vyplněn šamotovými
tvárnicemi, jež jsou u novějších konstrukcí
nahrazeny deskami ze sibralu. Vnitřní stěny pece,
včetně podlahy, stropu a dveří, jsou žlábkovitě

profilovány. V těchto žlábcích jsou uloženy topné kovové

Obr. 9
odporové spirály. Ve stropu je zabudován komínek Komorová vypalovací pec
s posuvnou přepážkou,
 25

který slouží k odvodu spalin, vznikajících při spalování malířských preparátů

(např. ředidel, pojiv). Ve dveřích je kontrolní okénko s příklopem a v horní části zadní
stěny je zabudován pyrometr k měření aktuální teploty v peci. Vnitřní prostor má tvar
krychle a jeho užitný prostor je podle velikosti pece od 0,5 do 2m³.
Skleněné výrobky se rovnají podle velikosti do několika pater nad sebou, tak,
že se mezi ně postaví na několika místech kovové podstavce a na ně se umístí děrované
kovové desky, tvořící jednotlivá patra. Otvory v deskách umožňují cirkulaci atmosféry
v celém prostoru pece. U modernějších pecí s nuceným oběhem atmosféry napomáhají
tyto otvory udržovat stejnou teplotu v peci.
Technologie vypalování v komorové peci:
Malované výrobky se uloží do pece podle druhu dekoru a tloušťky skla. Krycí barvy
a smalty se ukládají do vyšších pater, kam se také umisťují výrobky tlustostěnné.
Výrobky se nemají ukládat do těsné blízkosti topných spirál.
Po uvedení pece do provozu se otevře odtahový komínek a následuje velmi
pomalý nárůst teplot. Komínek se uzavírá po dosažení teploty 250ºC. Pak následuje
rychlejší vzestup teplot na optimální vypalovací teplotu podle druhu použité barvy.
Sestup teplot, hlavně u tlustostěnných výrobků, musí být velmi pomalý, aby v oblasti
vzniku trvalého pnutí byly dostatečné rezervy. Jakmile se dosáhne teploty 100ºC
je možné částečně otevřít odtahový komínek. Pec se otvírá při teplotě 50ºC, kdy je také
možné výrobky z pece odebrat.
Doba vypalování se pohybuje od 16 do 24 hodin. V komorových pecích
se vypalují výrobky velkých rozměrů, tlustostěnné a bohatě zdobené, jako například
vysoký smalt. Nevýhodou komorové pece je obtížně
ovladatelná vypalovací křivka, nerovnoměrné rozložení
teplot v peci a dlouhá doba vypalování, takže tyto pece jsou
z provozního hlediska neekonomické.

Poklopová vypalovací pec (obr. 10)

Poklopové vypalovací pece se používají především
k vypalování lazur, a to hlavně k výrobě červené lazury, kde

Obr. 10
je potřeba redukční atmosféry. V této peci, jako jediné
Poklopová vypalovací pec můžeme docílit stoprocentně redukčního výpalu.
Pec se skládá ze dvou poklopů, s nimiž se manipuluje použitím kočky,
 26

která popojíždí na traverze umístěné asi 8m nad spodky poklopových pecí. Každá
poklopová pec se skládá ze dvou topných spodků, jednoho plechového poklopu
a jednoho topného poklopu. V topném spodku poklopové pece jsou vedle topných
spirál, ventilátoru, komínového otvoru a otvoru pro napouštění dálkového plynu
zabudovány tři děrované tyče po obvodu pece. Ty tvoří kostru pro umístění děrovaných
plechů, jimiž je možno utvořit jednotlivá patra k zakládání výrobků podle velikosti
(obr. 11). Po založení výrobků, které je jednodušší než u komorové pece, protože
je možno zakládat ze všech stran, se výrobky uzavřou plechovým poklopem
a jeho spodní část se zapustí do žlábku s olejem. Vznikne tak kapalinový uzávěr,
který zamezí přístupu vzduchu pod poklop. Do tohoto prostoru se pak přivádí dálkový
plyn (plyn vytváří v peci stoprocentně redukční atmosféru). Vnějším topným poklopem
se pak pec uzavře. Tento poklop je tepelně izolován sibralovými tvárnicemi.
Ve spodku poklopové pece je také zabudován kanálek, který slouží k přívodu
oxidu uhličitého (CO2) do plechového poklopu, v němž jsou uloženy výrobky. Oxid
uhličitý je nehořlavý a z prostoru vytlačí vzduch, pak je možné přivádět dálkový plyn.
Vypaluje se programově za otevřeného
odtahu během celého tepelného průběhu a při
spuštění ventilátoru, který vytváří vířivou atmosféru
zabezpečující minimální teplotní spád v celém
prostoru pece. Vlivem velké tepelné kapacity je
možno dodržet jakoukoliv chladící křivku, což je
významné zejména pro sestupnou část z hlediska
dokonalého vychlazení výrobků.
Obsah poklopových vypalovacích pecí
se pohybuje od velmi malých, sloužících jen pro
vypalování sklářských olovnatých barev v oxidační Obr. 11
3
atmosféře, až po velké o obsahu 1m s funkcí Zakládání výrobků do poklopové
vypalovací pece
napouštění plynu pro vytvoření redukční atmosféry.

Pásová vypalovací pec

Slouží k vypalování tenkostěnných výrobků. Základem pece je kovový pletivový
pás, na který se výrobky ukládají a z kterého se po vypálení na druhé straně pece
odebírají. Mají kovovou konstrukci, šamotové zdivo a elektrické vytápění,
 27

některé jsou s vířivou atmosférou k dosažení stejnoměrných teplot a dostatečného

proudění. To umožňují ventilátory, které jsou umístěny v horní části pece. Šíře pásu
bývá 50-80 cm, délka pece asi 15m. Výrobky projdou pecí asi za 2,5 - 4 hodiny. Vnitřní
prostor pece je rozdělen na několik sekcí, každá sekce je vybavena vytápěcím
a ciroventilačním systémem. V každé sekci je zabudován pyrometr pro kontrolu teploty.
Pomocí nastavených teplot v jednotlivých sekcích lze poměrně přesně nastavit teploty
podle vypalovací křivky. Pásová pec je rozdělena na část vypalovací, chladící
a odebírací a může být vybavena vířivou atmosférou. Střední část délky pece
je vyhřívána, takže výrobky pozvolna postupují do pásma vytápěného na nejvyšší
teplotu. Rychlostí chodu pece je dána délka prodlevy. Druhá polovina délky pece
zastává funkci chladící. Pece mají automatickou regulaci teplot. Výrobky se rovnají
na plechy kladené na běžící pás pece. Malé výrobky bývají v několika vrstvách
nad sebou až do výše asi 40 cm.
Pásová vypalovací pec může pracovat nepřetržitě, je provozně hospodárná
jak na úsporu energie, tak i rychlost vypalování.

Vypalovací křivka
Vypalovací křivka je grafické znázornění vypalovacího postupu pro daný druh
dekoračního materiálu. Při sestavování vypalovací křivky se musí brát v úvahu
charakter zdobícího materiálu, obsah a druh ředidel a pojiv, tloušťka a složení skla
a druh použité vypalovací pece. Stanovení časového harmonogramu je závislé
na druhu použité pece. U komorových pecí je to obvykle 24 hodin, u pásové
vypalovací pece pouze několik hodin.
I – II je oblastí pomalého zahřívání,
vzestup teplot do 250ºC musí být velmi
pomalý. V této oblasti dochází
k odtěkávání a spalování všech ředidel
a pojiv. Čím tlustší je nanesená vrstva
barvy, tím pomalejší musí být vzestup
teplot v této oblasti. Důležité je provádět
dokonalé odvětrávání plynných produktů z atmosféry pece.
Obr. 12
Podmínky po celou dobu vypalování musí být oxidační Vypalovací křivka
v celém prostoru pece.
 28

Ředidla a pojiva se spalují dokonale na oxid uhličitý a vodní páru, tyto produkty barvě
neškodí. Při nedostatečném odvětrávání může dojít ke změně barevného odstínu.
II – III je oblast rychlejšího zahřívání skla na nejvyšší vypalovací teplotu,
která se u olovnatých barev pohybuje okolo 540ºC. Dochází ke změně barvy, probíhá
slinování a roztékání barvy. Povrch skla však není nataven tak, aby došlo ke stavení
barvy s podkladem.
III – IV oblast teplotní prodlevy na nejvyšší vypalovací teplotě. Doba prodlevy
je u běžných barev 20 minut, u vysokého smaltu se doporučuje tuto prodlevu prodloužit,
aby došlo k dokonalému protavení smaltu. V průběhu prodlevy dochází ke stavení
barvy s povrchem skla, barva získává vysoký lesk. V bodě IV je proces vypalování
barvy ukončen.
IV – V je oblast velmi pomalého ochlazování. Rychlost ochlazování má vliv na velikost
trvalého pnutí, které zůstává ve skle i při pokojové teplotě, a má podstatný vliv
na mechanickou pevnost výrobku. Při každém zahřátí z pokojové teploty na teplotu
vyšší se trvalé pnutí sčítá s pnutím přechodným, a je-li toto pnutí velké, sklo praská.
V – VI je oblast pod spodní chladící teplotou, sklo se ochlazuje již rychleji až do teploty
50ºC, kdy se z pece odebírá.

2.1.10 Předpisy Bezpečnosti ochrany zdraví při práci a Požární

ochrana
Vyhláška Českého úřadu Bezpečnosti práce č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní
požadavky na zajištění BP v platném znění, platné technické normy – vybrané části.

Pracoviště Odborného výcviku

Malírna skla je dostatečně prostorná, prosvětlená a vybavena účinným
odsáváním škodlivin z jednotlivých pracovních míst a z prostoru místnosti.
Na pracovišti je povoleno mít k nanášení na skleněný polotovar jenom nezbytné
množství barev na sklo a jejich ředidel. Příprava barvy probíhá na skleněných paletách.
Používaná ředidla a pojiva:
Terpentýnový olej – přírodní nažloutlá kapalina s charakteristickou pryskyřičnou vůní
Petrolej – bezbarvá až nažloutlá kapalina charakteristického zápachu
Sítotiskový olej – bezbarvá až nažloutlá kapalina s vůní pryskyřice
 29

Damarový lak – hustá nažloutlá kapalina s vůní pryskyřice

BOZP a hygiena práce
Bezpečnostní a hygienické předpisy pro malírnu skla:
- Do dílen praktického vyučování přicházejí učni včas, aby se mohli řádně připravit
na učební den.
- Na šatně nenechává cenné věci, po řádném ustrojení do pracovního oděvu se na šatně
nezdržuje a odchází na příslušné pracoviště.
- Během učebního dne se učeň řídí pokyny mistra OV.
- Než žák začne pracovat, prohlédne si řádně své pracoviště a případné závady hlásí
mistrovi OV. Zodpovídá za přidělené nástroje a nářadí.
- Ukonči-li žák přidělenou práci, hlásí se u mistra OV. Bez svolení mistra nesmí nikdo
provádět jiné práce než ty, které mu byly přiděleny.
- Během učebního dne je zakázáno žákům opouštět své pracoviště bez vědomí svého
mistra, popřípadě jiného žáka.
- Před ukončením učebního dne řádně uklidí pracoviště, očistí nářadí a uschová
nedokončenou práci na místo určené mistrem.
- Po zakončení úklidu na dílnách zkontroluje k tomu určený žák pořádek na pracovišti
a jde hlásit mistrovi, že je úklid hotov. Mistr provede zhodnocení učebního dne
a ukončí zaměstnání. Na šatně dbá žák o pořádek.
- Je trestné odcizování výrobků, materiálu, nářadí a zařízení školy.
- Žák důsledně dodržuje předpisy BOZP a PO, po dobu výuky a režim dne. Hlásí
mistrovi i drobná poranění.
- Je povinností všech žáků ohlásit svému mistrovi popřípadě jinému výchovnému
pracovníkovi školy ty žáky, kteří tato pravidla o chování a pořádku porušují.
- V celém areálu malírny je zakázáno kouření a požívání alkoholických nápojů
a omamných látek všem žákům školy.
- V případě poškození majetku školy žákem, bude úhrada vzniklé škody vymáhána
od zákonného zástupce (rodičů) ve smyslu § 170, 179, 180 a 185 Zákoníku práce.
Každý žák dodržuje tato základní hygienická pravidla:
- Před každým jídlem a odchodem z pracoviště je nutno přísně zachovávat osobní
hygienu, tj. mytí rukou teplou vodou a mýdlem, vypláchnutí úst.
- Před příchodem na pracoviště je žák povinen převlékat se do pracovního pláště
a při odchodu z pracoviště jej zase odkládá.
- Žák je povinen chodit na pracovišti v přezůvkách.
 30

- Na pracovišti je zakázáno jíst, pít, kouřit.

- Žák je povinen se podrobit v určeném termínu lékařským prohlídkám.
- Žák je povinen udržovat pracoviště v naprosté čistotě, rovněž tak všechny ochranné
pomůcky a pracovní prostředky.
Bezpečnostní předpisy
- Všichni žáci musí pracovat tak, aby svým jednáním neohrožovali svoji bezpečnost
a zdraví a ani bezpečnost svých spolupracovníků.
- Každý žák musí pracovat pouze na pracovišti, které mu určil mistr OV.
- Každý žák musí pracovat takovým způsobem, jaký je pro danou práci určen, musí
dodržet technologický postup a použít předepsané ochranné pomůcky, dodržet
technologický postup a použít předepsané ochranné pomůcky.
- Každý žák musí na svém pracovišti udržovat trvale dokonalý pořádek a veškeré
závady, které by mohly ohrozit bezpečnost při práci okamžitě hlásí mistrovi.
- Zjistí-li žák při práci, že je výrobek prasklý, rozbitý, nebo jinak poškozený, okamžitě
jej vyloučí z další operace.
- Po skončení směny je žák povinen zanechat pracoviště v naprostém pořádku, všechny
pracovní pomůcky řádně očistí a uloží na patřičné místo.

Nejčastější příčiny pracovních úrazů:

- nedodržování předpisů BOZP
- pořezání o rozbitý výrobek
- poranění špachtlí
- nedbalost

První pomoc při úrazech

- každé poranění hlásí žák mistru OV, který provede ošetření, popřípadě transport
k lékaři. Mistr zapíše úraz do knihy úrazů.
- krvácení dělíme na : a) vlásečnicové – provedeme dezinfekci, přelepíme náplastí
b) žilní – krev vytéká, přiložíme tlakové obvazy, transport
k lékaři
c) tepenné – krev stříká, pomocí škrtidla zastavíme krvácení,
lékař
První pomoc při expozici ředidly
- Terpentýnový olej a petrolej
 31

Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně vyvolat zvracení, podat aktivní uhlí.
- Toluen
Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně vyvolat zvracení. Při nadýchání
přenést postiženého na čerstvý vzduch, pečovat o průchodnost dýchacích cest. Při
špatném dýchání zavést umělé dýchání, případně zavést nepřímou srdeční masáž.
- Sloučeniny olova
Do těla vnikají zažívacím traktem, poraněnou kůží, dýchacími cestami.
Nepoškozenou kůží se nevstřebává. Při potřísnění : oči vypláchneme proudem vody,
kůži omyjeme mýdlem a vlažnou vodou. Při požití vypít cca 5,5 l vlažné vody
(lépe roztoku síranu sodného = 3 lžičky karlovarské soli do 0,5 l vody), snažit
se vyvolat zvracení. Podat aktivní uhlí (10 tablet). Nepodávat mléko!
- Hydroglazury
Práce s výrobkem vyžaduje opatření nutná pro práci s chemickými látkami
a chemickými přípravky dráždivého charakteru. Při práci nejíst, nepít, nekouřit!
Při nadýchání přemístit postiženého na čistý vzduch a ponechat v klidu. Ihned
vyhledat lékařskou pomoc. Při styku s kůži místo napadení ihned opláchnout
dostatečně vodou a mýdlem, osušit a ošetřit vhodným reparačním krémem, vyhledat
lékařskou pomoc. Při zasažení očí okamžitě vyplachovat postižené oko důkladně
vlažnou tekoucí vodou asi 15 minut a vyhledat pomoc očního lékaře. Při požití
postiženému ihned vyplachovat ústa vlažnou vodou. Ponechat postiženého v klidu,
nevyvolávat zvracení, vyhledat lékařskou pomoc.

Požární ochrana
Zákon ČNR č. 133/1985 Sb. o požární ochraně.
Hořlavé kapaliny dělíme podle ČSN 650201 do čtyř tříd nebezpečnosti podle bodu
vzplanutí.
- I. třída do 21ºC
- II. třída nad 21ºC do 55ºC
- III. třída nad 55ºC do 100ºC
- IV. třída nad 100ºC do 250C

Stanovení ručních hasících přístrojů

a) vodní : vhodný na dřevo, papír, slámu, uhlí, textilie, guma apod.
 32

nevhodný na benzín, motorovou naftu, minerální oleje, benzen apod.

nesmí být použit na elektrické zařízení pod napětím, lehké hořlavé kovy
b) práškový : vhodný pro muzea, archivy, sbírky, rozlité hořlavé kapaliny
nevhodný na tuhé hořlaviny, dřevo, slámu, papír, uhlí, gumy
nesmí být použit na hořlavé prachy a volně ložené materiály, hrozí
nebezpečí výbuchu a rozšíření požáru
c) sněhový : vhodný pro laboratoře, jemnou mechaniku a elektroniku, motorová vozidla
nevhodný na otevřená prostranství s velkou výměnou vzduchu
nesmí být použit k hašení lehkých hořlavých kovů (hliník, hořčík a jejich
slitiny, dále stejně jako práškový)

Pravidla chování při požáru

Při požáru je vyhlášen požární poplach voláním “Hoří“ nebo rozhlasem. Po
vyhlášení poplachu jsou všichni povinni organizovaně opustit v doprovodu mistrů
budovu školy a uposlechnout pokynů velitele zásahu.
 33

2.2 DRAHÉ KOVY A LISTRY

Pro dekorační zdobení užitkového skla a jablonecké bižuterie se používá

nejčastěji zlato a častěji platina. Jsou to kovy ušlechtilé, na vzduchu stálé, lesklé, kujné
a tažné. Je z nich možno vyrobit velmi tenké fólie o tloušťce 0,0001 mm. Bod tání zlata
je 1063ºC a platiny 1773ºC, takže tyto kovy nelze natavit na sklo.
Zlato a platina jsou zcela odolné proti účinku zředěných i koncentrovaných
kyselin, proti účinku zásad i solí. Převést do roztoku se dají pouze pomocí lučavky
královské, která je směsí koncentrované kyseliny chlorovodíkové a dusičné v poměru
3 :1. Tyto kovy jsou 24 karátové.
Při zušlechťování povrchu skla se používá fóliové zlato a platina. Dále
se používá lesklé zlato a platina a zlato leštěné.

2.2.1 Lesklé zlato

Výroba lesklého zlata
K výrobě lesklého zlata na sklo se používá ryzích zlatých prutů nebo plechů,
které se nechají pozvolna rozpouštět v lučavce královské při teplotě 30 až 40ºC. Vzniká
chlorid zlatitý jako žlutohnědá kapalina. V další fázi výroby se převádí chlorid zlatitý
na merkaptid zlata, což je hnědočerná viskózní kapalina odporného zápachu. Tímto
zlatem bychom již na skle vytvořili zlaté zrcátko, ale přídržnost této vrstvičky
k povrchu skla byla velmi malá. Proto se do směsi přidávají dále organické sloučeniny
kovů i nekovů, které se chemicky váží se zlatem a současně vytváří mezivrstvu
s povrchem skla. Dále také organické látky v podobě silic (rozmarýnová. levandulová,
benzen, terpentýn), které mají funkci ředidel a homogenizérů. Silice mají velmi
příjemnou vůni a částečně zakrývají nepříjemný zápach merkaptidů. Organické přísady
v preparátech drahých kovů zabraňují aglomeraci (shlukování) částic zlata, zajišťují
přídržnost filmů na skelných podkladech a také ovlivňují barvu drahého kovu
po vypálení. Důležité je, aby jednotlivé komponenty byly vzájemně dokonale
promíseny (mísení trvá několik a provádí se ručně).
 34

Příprava skleněného povrchu před malbou zlatem

Pro dobrou přídržnost drahých kovů je důležité dokonalé vyčistění povrchu skla.
Prach a nečistoty organického původu zanechávají na povrchu vypáleného zlata
znatelné stopy v podobě různých teček a skvrn. Tyto vady se vytváří proto,
že na znečistěných místech se drahý kov nespojí se sklem. Atmosférická vlhkost snižuje
též přídržnost zlata, hlavně v zimních měsících. Povrch výrobku se čistí lihem
za pomocí jelení kůže. Tuk a pot, přenesený na sklo dotykem prstů, má za následek
zhoršenou přídržnost kovu. Obecně platí, že čím více je povrch znečištěn, tím horší
je přídržnost zlata ke sklu. To platí nejen pro lesklé zlato, ale pro všechny drahé kovy
včetně listrů.

Možnosti vad lesklého zlata a jejich zdůvodnění

Štětce mohou být znečištěny barvou, různými zbytky tekutých kovů
nebo nevhodným ředidlem. Při znečištění barvou je dekor po vypálení znehodnocen
podobně, jako je tomu při použití skla znečištěného nečistotami organického původu.
Znečistění štětců různými zbytky tekutých kovů se projevuje vznikem tmavých skvrn
a sníženou přídržnost. Je-li štětec znečištěn řidším ředidlem než je tekuté zlato je dekor
na okrajích nerovný. Použije-li se viskóznější ředidlo než je tekuté zlato, stéká zlato
z okrajů směrem do středu malby.

Práce s lesklým zlatem

Při malování se zlato odlévá ze zásobní láhve o obsahu 100 g, v níž se dodává.
Odebírá se jen malé množství do menší nádobky, která musí být chráněna vůči okolní
atmosféře. Tekuté zlato se má nanášet tak, aby vrstva byla stejnoměrně tlustá. Nános
příliš tlustý může při vypalování odprýskat. Tenká vrstva slabě kryje, je průhledná
a má malou odolnost proti otěru. Při pozorování vypáleného zlata v odrazu se malé
rozdíly v tloušťce zlata neprojevují. Ze zásobní láhve s lesklým zlatem se postupně
odpařují těkavé složky a zlato se zahušťuje, viskozita stoupá a lesklé zlato se nanáší
ve stále větší tloušťce. Takové zlato se musí po určité době ředit těmi ředidly,
které dodavatel pro daný druh lesklého zlata určuje. Pro zásobní roztok ředidla jsou
vhodné kapací lahvičky. Umožňují přesné, měřitelné dávkování po kapkách. Snadno
se uzavírají a při dávkování není splachován usazený prach na hrdle láhve.
 35

Na čerstvě malované vrstvě se velmi snadno zachycují chloupky

a mikroskopická zrnka prachu. K nečistotě vzlíná tekutina z okolí. Tak se kolem tmavé
tečky vytvoří světlá koruna chudší na zlato. Po vypálení je zlato tečkováno světlými
až průhlednými body.
V praxi se obvykle postupuje tak, že výrobky malované zlatem se nechají
přes noc v místnosti s teplotou minimálně 20ºC. Sušení je možné provádět také
v sušárně, zabrání se tak proudění vzduchu a usazování prachových částeček na povrchu
lesklého zlata. Při sušení nad teplotou 40ºC vrstva zlata popraská.

2.2.2 Leštěné zlato

Název leštěné zlato je odvozen od pracovního postupu výroby, kdy konečného
lesku zlata se dosáhne až v závěru výroby mechanickým dolešťováním zlaté vrstvy.
V průběhu vypalování leštěného zlata dochází k zalití mikroskopických částeček zlata
tavidlem, takže tyto částice se teprve mechanickým leštěním dostávají na povrch
vypálené vrstvy a tím vrstva zlata získá vysoký lesk. Přídržnost této zlaté vrstvy je lepší
než u lesklého zlata.
V 1. pol. minulého století si malíři připravovali leštěné zlato sami. Používali
tavidlo pro sklářské barvy, které v určitém poměru smísili s práškovým zlatem.
Na paletě oba komponenty promísili, přidali terpentýn a utřeli na paletě a nakonec
přidali damarový lak jako pojivo.
Nyní do malíren přichází drahý kov již upravený. Obsahuje oxid rtuťnatý,
který má funkci plniva usnadňujícího dokonalé rozptýlení práškového zlata ve směsi.
V průběhu vypalování se oxid rtuťnatý zredukuje na rtuť, která se odpaří, dosahuje
se tak jednolité a tenké vrstvy leštěného zlata. Dalšími složkami jsou ředidla, jako
terpentýn nebo silice a přidává se také malé množství tekutého lesklého zlata.
Úprava povrchu skla a nanášení na sklo se provádí stejně jako u lesklého zlata,
vypalování se provádí podle vypalovací křivky pro lesklé zlato. Vypálené zlato je však
matné, proto se provádí mechanické leštění zlaté vrstvy. Dříve se k leštění používaly
štětce ze skleněných vláken a leštění se také provádělo pomocí achátových hrotů
nebo krevele. Nyní se nejčastěji leštění provádí nejjemnější formou pemzy nebo oxidem
ceričitým. Výroba je časově náročnější a výrobky zdobené leštícím zlatem jsou dražší.
 36

Tímto zlatem se ozdobují náročné ryté dekory nebo okraje nápojového skla,
které před tím byly zdobeny leptáním.

2.2.3 Lístkové (fóliové) zlato

Historie
Tento způsob zdobení skla je nejstarší
a byl znám již ve středověku, například „fondi
d’oro“, nalezené v katakombách prvých křesťanů
ze 3. a 5. století našeho letopočtu. Byly nalezeny
misky se zlacenými dýnky, které převážně sloužily
jako milodary kladené do hrobů. Římští skláři
vyráběli tyto misky tak, že zlaté fólie byly lepeny
na dno nádob, například bílkem. Do fólie se pak
vyrývaly nápisy, náboženské výjevy a podobně.
Vytvořený dekor se chránil vrstvou skla.
Obr. 13
Theophilus ve svém traktátu „Nástin Pohár dvojstěnný zdobený rytinou
výjevu z jízdárny ve zlaté fólii.
všelikých umění“ popisuje pokládání skla zlatou (1720 – 1725)
fólií, která se po vyrytí dekoru pokryla jemně
mletým bezbarvým sklem a zatavila se v peci do slinutí skla. Theophilus označuje
zlacení skla za vynález řeckých sklářů a nazývá ho „opus musivum“. Od té doby
se techniky pokrývání skla zlatem často nazývají „musivní techniky“. Musivní technice
přispěl každý věk svým dílem.
V 15. století se obohatilo zlacení skla o nový, působivý výtvarný prvek,
doplňující zlacený podklad olejovou malbou. Svého vrcholu dosáhl musivní dekor
v 17. století při zhotovování dvoustěnných nádob. Nejvíce je však vypracovala až doba
rokoka. Jan Kunckel popisuje jejich výrobu takto: „Vezmi dvě hladké sklenice,
které se dají do sebe právě vsaditi a které, pokud se týká výšky, jsou upraveny tak,
že vnitřní nepřevyšuje vnější, nýbrž jsou obě stejně vysoké. Vymaluj větší sklenici
na vnitřní straně olejovými barvami po způsobu drahokamů, jak nejlépe umíš,
nech uschnout, vyryj pak ostrou ryteckou jehlou sem a tam žilky nebo co si přeješ …“.
Na zasychající a již jen mírně lepící malbu se vkládala zlatá fólie,
která malbou zlatými žilkami prosvítala. Také vnitřní sklenice se zlatily.
 37

Vrchní okraj se zalepil, takže vznikl jediný kus, který se jevil vně mramorovaný a uvnitř
zlacený. Tyto Kunckelovy sklenice byly předchůdci vlastních dvoustěnných sklenic,
jejichž původ se klade do první poloviny 18. století (obr. 13). Pro české zdobení skla
byly dvoustěnné sklenice velmi příznačné a jsou důkazem vyspělého sklářského umění
té doby. Odlišnost oproti Kunckelovým sklenicím je v tom, že prostý dekor
mramorování byl zaměněn za figurální kompozice ryté do zlaté fólie s průhledným
pozadím nebo se prováděla laková malba průsvitnými barvami přímo na sklo nebo opět
na fólii. Najdou se výjevy honební, společenské, ale především výjevy církevní.

Technologický postup
V minulosti
Dvoustěnné sklo má tvar mírně konického válce, jenž se navlékl na vnitřní sklenici.
Druhé dno se vsadilo a zatmelilo zvlášť. Měli tedy dvoustěnné sklenice v sobě kus
kurióznosti, neboť byly složeny ze dvou číšek velmi přesně do sebe zabroušených.
Vznikla však řada technických obměn. Tak se kladla zlatá fólie na ornament
vybroušený na vnitřní číši, čímž se docílilo plastického dojmu, dno bylo prováděno
s dutinou, do které se vkládaly kostky a podobně.
V současnosti
Dnes se používá lepení zlaté fólie jen zřídka, a to v kombinaci s rytým dekorem.
K lepení lístkového zlata se používá lepidel, které musí mít stejný index lomu jako sklo
a musí být bezbarvá. Nejčastěji se používá lepidel silikonových a epoxidových.
Jsou dvojího druhu:
I. prvním, rychleschnoucím lepidlem se lepí drahý kov na sklo
II. druhým, krycím lepidlem se chrání zlato proti mechanickému poškození – toto
lepidlo má naopak tuhnout pomalu, aby došlo k vyprchání lehce těkavých rozpouštědel
a tím křehnutí bylo co nejvíce oddáleno.
Fóliové zlato se na sklo nanáší pomocí širokých plochých štětců z dlouhých
jezevčích chlupů. Při rytí dekoru nemají být vytvářeny hluboké zářezy a ostré hrany,
na kterých se fólie trhá.
Techniky nanášení lístkového zlata se používá při výrobě luxusního a exportního
zboží. Předností této techniky je, že nanesené zlato má na skle z obou stran stejnou
barvu.
 38

2.2.4 Listry
Listry jsou rezináty kovů.

Charakteristika:
Vytvářejí na povrchu skla bezbarvý, nebo barevný film, který:
- zvyšuje pevnost skla proti mechanickému porušení a nárazu
- zabraňuje poškrábání předmětů odíráním
- má vysoký lesk
- snižuje průhlednost skla o 20 - 30% i více (možnost zakrývání vad skloviny)

Složení roztoku:
organické sloučeniny + kovy + organická sloučenina olova
např. terpentýn, - vyvolávají barevný efekt - slouží jako tavidlo
éterické oleje ( Bi, Sn, Fe … ) - má listrový povlak přichytit
- jsou smíšeny v různých poměrech na povrchu skla

Výroba listrů:
Listry se vyrábějí dvěmi způsoby: TAVENÍM (za sucha)
SRÁŽENÍM (za mokra)
Při výrobě dochází k přípravě listrů jednotlivých kovů, tzn. pouze základních odstínů,
aby se barevná škála listrů rozšířila mísí se a rozpouštějí:
1. listry vzájemně mezi sebou
2. listry s drahými kovy (v kombinaci se uplatňuje zejména lesklé zlato,
někdy i lesklá platina)

Nanášení listrů:
Při práci s listry je důležité udržení naprosté čistoty a bezprašnosti. Listry
odléváme ze zásobní láhve dodané od výrobce do menší nádobky – kalíšku, a již nikdy
jej nevracíme zpět do zásobní láhve. Skleněné výrobky před nanášením listru pečlivě
zbavíme nečistot, otisků prstů, mastných skvrn, vysušíme a vytřeme jelenicí (jelenice
odstraňuje zbytky vláken z textilu). Listry dodávané výrobcem mají vyšší viskozitu,
a proto se musí před použitím ředit. Ředidla dodává výrobce.
 39

Listry se mohou nanášet rozdílnými technikami:

Nanášení štětcem
Nejčastěji používaná technika pro nanášení listrů. Pro nanášení štětcem se volí ředění
listrů tak, aby se co nejlépe nanášely, nezanechávaly viditelné stopy po štětci a na skle
se dobře slévaly v jednolitou plochu. Nanesená vrstva musí být stejně tlustá, jinak
vznikají na povrchu listru po vypálení barevné odstíny v sytosti odstínů.
Další způsoby nanášení
Listry lze nanášet stříkací pistolí, malé bižuterní výrobky se do listru namáčení
(technika nabalování). Na rotační výrobky se listr nanáší pomocí točny. Sbíhavých
nánosů do ztracena se dosáhne tak, že odshora se nanáší spirálovitě listr a zezdola
listrové ředidlo, jímž se listr směrem nahoru zřeďuje. Mají-li se listrem zdobit úzké
plochy odpovídající tvarem tahu štětce, nanáší se listr štětcem přímo. Přímé nanášení
však není možné tehdy, natírají-li se větší omezené plochy, protože opakovaným
dotykem štětce vzniká vrstva různé tloušťky. Listry, které jsou citlivé na tloušťku
nánosu pak mají viditelné šmouhy po tazích štětce, zejména v místech jeho přiložení
a odsazení. Je proto výhodnější dané plochy omezit stahovacím lakem a stejnoměrnost
zajistit tím, že se štětec nasadí a odsadí na vrstvě stahovacího laku a po zaschnutí se lak
odstraní. Listr pak zůstane pouze na místech, která nebyla zakryta.
Nanášení stříkáním
Pro stříkání listrů aerogramem (stříkací pistolí) se listry ředí podle požadované intenzity
zabarvení. Listry stříkané za malého přídavku ředidla vykazují zrnitější strukturu,
to platí hlavně pro tmavší odstíny listrů. Každé naředění listru má za následek snížení
intenzity zabarvení. Stříkáním listrů je možné dosáhnout nánosu do ztracena. Listry
se také mohou překrývat, nejdříve se pomocí aerografu nanese první listr
a nechá se zaschnout, druhým listrem se dosáhne změny barvy, např. modrý a žlutý
dá zelený, karmínový a zelený dá modrý až fialový. Stříkání listrů na lesklé odrazové
plochy (lesklé zlato) se dosáhne zajímavých efektů.
Nanášení na bižuterní výrobky
Na drobné skleněné výrobky jako jsou perly, knoflíky apod. se listr nabaluje.
Odmaštěné polotovary se předehřívají a na ně se pak nabaluje listr. Nabalování
se provádí tak, že na drátěné pletivo kruhového síta se napne tlustší plátno. Na plátno
se nanese zředěnější listr a pak se na něj nasypou předehřáté polotovary. Volným
kruhovým otáčením se listr na sklo nabalí. Pak se přenesou na jiné síto,
 40

kde se předsušují. Dosoušejí se zahříváním na plechových talířcích. Konečnou operací

je vypalování listrů.

Vypalování listrů
Vypalováním nanesených listrů dochází ke spojení listru s povrchem skla. Listr
získává vysoký lesk, organická ředidla se beze zbytku spálí.
Nejčastější provozní závadou při vypalování listrů je nedodržení vypalovací
křivky. Následkem bývá špatná přídržnost ke sklu, rozdílnost barevného odstínu nebo
částečné vymizení barvy.
Výchylky teplot v průběhu vypalování, nedodržení nejvyšší vypalovací teploty
a prodlevy vedou k vážným závadám v kvalitě listrované vrstvy.
Příliš vysoká optimální teplota může způsobit ztrátu nebo změnu barevného
odstínu. Naopak nízká teplota způsobuje podobně jako u lesklého zlata nedokonalé
vytvoření mezivrstvy. To se projevuje špatnou přídržnost litru k povrchu skla a malým
leskem.
Důležitá při vypalování je i pecní atmosféra. Musí být vždy oxidační, podobně
jako je tomu při vypalování drahých kovů. Vypalovací křivka je stejná
jako při vypalování lesklého zlata.

Použití listrovaných povlaků

Listry se nanášejí výhradně na užitkové sklo, ploché sklo a bižuterii. Vrstvy
listrů jsou průhledné, nepotlačují skelný charakter výrobku. Použití na jiné druhy skel
je omezeno pro poměrně špatnou přídržnost. Z toho důvodu jsou často nahrazovány
lazurami a v poslední době lazurovacími povlaky Ormoglass.
 41

2.3 LAZURY

Lazury tvoří zvláštní skupinu zušlechťovacích technik, která se běžně zařazuje

do malířských technik, protože má podobný způsob nanášení a vypalování. Zásadní
rozdíl je však v tom, že při malování se na povrch skla nanáší nová vrstva cizí hmoty,
která se v průběhu vypalování spojí s povrchem skla. Tento povrch však zůstává
viditelně nezměněn. Naproti tomu u lazur se na povrch skla nanáší suspenze s obsahem
stříbrné nebo měděné soli. V průběhu vypalování vnikají ionty těchto kovů do povrchu
skla, který zabarvují. Po výpalu se vrstva nesoucí soli kovu odstraňuje vodou, sklo
zůstává barevné.
Ve středověku (13. – 14. století) se stříbrnou lazurou zdobila chrámová okna.
V 19. století ji znovu objevil a použil ke zdobení skla Bedřich Egermann, který také
dospěl posléze k velmi významnému objevu měděné lazury.

2.3.1 Bedřich Egermann (1777 – 1864)

Bedřich Egermann je jednou
z nejvýznamnějších sklářských osobností 19.
století. Věnoval sklářství celý život. Ze zcela
chudých poměrů se vypracoval na významného
malíře skla, technologa, obratného obchodníka
a váženého, vyznamenávaného občana.
Životopis
Jako šestinedělní byl vyvržen z rodiny, ocitl
se u cizí rodiny u které prodělal hlad, bídu a ústrky.

Poté byl unesen za války vojáky do Německa, Obr. 14

až dlouho poté byl navrácen pěstounce, u které byl Podobizna Bedřicha Egermanna

pokousán vzteklým psem a rok zápasil se smrtí.

To konečně přinutilo strýce, skelmistra Antonína Kitella, odvést ho na Polevskou
farmu, kde Bedřich více sloužil, než byl vychováván. Ve čtrnácti se s nezdarem učí
několika řemeslům za sebou, až se konečně pod přísným dohledem strýce vyučí sklářem
a malířem skla. Po vyučení odchází tajně do Německa, kde se ocitne v chráněném
obvodu Míšenského hradu, v němž se skrývala tajná Míšenská porcelánka.
 42

Předstírá demenci a vyzvídá tajemství kuního štětce, získává vzorky barev, střepy
a receptář. Vrací se zpět a zavádí získaná tajemství a zkušenosti do výroby
(tehdy napodobování detailní malby porcelánu mléčným opaktním sklem špatně
malovaným hrubými štětci z jezevčích chlupů). Ve 29 letech se oženil s Alžbětou,
dcerou výrobce lustrů, čímž se finančně zabezpečil.
Své pokusy prováděl v dílně na Polevsku. Při svých nesčetných pokusech přišel
k úrazu na temeni hlavy(1814), proto do konce života nosil z obrázku typickou černou
čepičku (obr. 14). Egermann nechtěl ostatním výrobcům prozradit princip a postup
výroby červené lazury, proto dali konkurenti vyloupit jeho technologickou laboratoř,
což znamenalo rozšíření tajemství výroby červené lazury po celé Evropě
až do Ameriky. Po Egermannově smrti vedl firmu jeho syn Anton Ambrož
a to až do roku 1888, kdy umřel a tím celá Egermannova rafinérie zaniká.

Přínos a vynálezy:
Malba skla
Zavedl kvalitní malířské štětce z jemných kuních chlupů, což znamenalo zjemnění
malby. Rozšířil paletu sklářských malířských barev a technik. Vynalezl achátování skla
(dobový výraz pro matování skla malířskými i brusičskými technikami), perleťový
(lesklý) a biskvitový (matný) email (pastózní malířské barvy vhodné k vytváření
plastických perliček a reliéfní malby).
Lazurování
Lazurováním se zabýval již od roku 1816 až do konce života. Techniku žluté lazury
zvládnul v letech 1817 – 1818 a kombinoval ji s rytinou. V roce 1840 uvádí na trh
červenou lazuru, kterou vyráběl již od roku 1832 a kombinoval ji s brusem.
Polodrahokamová skla
Polodrahokamová skla jsou náhodným výsledkem různých experimentů
(byly doplňovány brusem, červenou a žlutou lazurou, čímž vznikaly úplně nové typy
výrobků). Slavil s nimi velké úspěchy. Byly pojmenovány jako lithyaliny (od řeckého
lithos = kámen).
 43

2.3.2 Charakteristika a vznik lazur

Lazurované sklo nelze srovnávat se sklem malovaným, má přirozený lesk,
průhlednost a čirost barvy. Kromě toho vrstva lazury vykazuje zlepšenou chemickou
odolnost. V současnosti se lazurami zdobí celá škála barevných odstínů. U sloučenin
stříbra je zabarvení žlutozelené, žlutohnědé, červenohnědé až fialové. U sloučenin mědi
je to barva žlutozelená, sytě zelená, která se jeví jako černá, a barva červená. Získání
správného barevného odstínu je závislé na technologických podmínkách výroby.
Teorie vzniku lazury
Pochopení celkového mechanismu zabarvení povrchové vrstvy skla lazurou vyžaduje
částečné znalosti z oblasti chemie a fyziky. Je to náročný fyzikálně – chemický proces,
který lze rozdělit do několika částí:
- difúze iontů kovů do povrchu skla
- migrace iontů do hloubky povrchové vrstvy skla
- redukce iontů kovu na atomy
- shlukování atomů a tvorba barevných center
U stříbrné lazury proběhnou všechny čtyři pochody v průběhu jednoho výpalu. Tuto
skutečnost je možné vysvětlit snadnou redukcí stříbrných iontů na atomy. U měděné
lazury k dosažení konečného červeného zabarvení je zapotřebí celkem tří výpalů.

2.3.3 Stříbrná lazura

Lazurovací směsí pro stříbrnou lazuru se dosahuje celá škála barevných odstínů
od světle žluté přes žlutou, žlutohnědou, hnědou, červenou, někdy i fialovou.
Rozhodujícím činitelem ovlivňujícím tato zabarvení je jednoznačně složení skla.
Koncentrace stříbrné soli v lazurovací směsi, výše vypalovací teploty a doba prodlevy
na nejvyšší vypalovací teplotě má příznivý vliv pouze na intenzitu zabarvení.
Konečného barevného efektu se dosáhne jedním výpalem. Znamená to,
že v průběhu tohoto výpalu se uskuteční všechny pochody probíhající při vzniku
barevné vrstvy, difúze, migrace, redukce a shlukování atomů v koloidní částice.
U měděné lazury probíhá redukce iontů měďnatých na atomickou měď obtížně,
a proto je zapotřebí více výpalů.
 44

Složení lazurovací směsi pro stříbrnou lazuru

Směs pro přípravu stříbrné lazury je tvořena solí stříbra (chlorid stříbrný),
indiferentní látkou (okr – látka, která nemá vliv na zabarvení lazury, vytváří pouze
prostředí pro dokonalé rozptýlení stříbrné soli) a kapalnou složku tvoří terpentýn,
který může obsahovat i malé množství damarového laku. Damarový lak podobně jako
terpentýn, se v průběhu vypalování spaluje a napomáhá k tvorbě redukčního prostředí.
Hmotnostní poměr chloridu stříbrného k okru je v rozmezí 1 : 5 až 1 :10. Látky
se důkladně promísí za sucha a pak se přidá potřebné množství terpentýnu,
který ovlivňuje viskozitu pasty. Vzájemné dokonalé promísení se provádí v kulových
mlýnech. Jsou to kulaté keramické nádoby, ve kterých jsou keramické kuličky.
Po naplnění lazurovací směsí se nádoba uzavře a na strojním zařízení se provádí její
otáčení po dobu 24 až 36 hodin. Lazurovací pasta je pak dokonale homogenní.

Vypalování stříbrné lazury

Konečného barevného efektu se dosáhne jedním výpalem. Vypalovací křivka
se příliš neliší od vypalovací křivky pro krycí barvu. Lazura se však vypaluje
při vyšších teplotách v rozmezí 600 - 620ºC. Nanesená lazurovací vrstva zabraňuje
deformaci výrobku. Důležitá je doba prodlevy na nejvyšší vypalovací teplotě,
ta má být minimálně 40 minut. Sestupná část vypalovací křivky musí odpovídat
teplotnímu rozmezí sestupné části chladící křivky pro příslušný druh skla.
Vypalování stříbrné lazury se provádí v komorových pecích. Tenkostěnná skla
a výrobky menších rozměrů je možné vypalovat v pásových elektrických vypalovacích
pecích. Tepelný režim však musí být upraven tak, aby vyhovoval výpalu stříbrné lazury.
Po skončení výpalu se výrobky z pece vyjmou, vkládají se do teplé vody
a změklá lazurovací pasta se mechanicky odstraní.

2.3.4 Měděná lazura

Měděná lazura byla objevena mnohem později než lazura stříbrná. Objevil je
ve třech barvách v roce 1832 Bedřich Egermann. Byla to barva žlutozelená, sytě zelená
až černá a červená. Červená lazura získala vynálezci nejvyšší uznání a byla významná
hlavně tím, že nahradila rubínové sklo, jehož výroba v uvedené době byla zvlášť
problematická.
 45

Pro výrobu červené (obr. 15), měděné lazury je charakteristické,

že jsou zapotřebí tři výpaly. Prvním výpalem se dociluje difúze a migrace iontů
měďnatých, druhým výpalem dochází k redukci měďnatých iontů, až třetím výpalem
se dosahuje krásného červeného zabarvení lazury. Měděná lazura je z hlediska
výrobních nákladů dražší než lazura stříbrná, i když se jako barvící složky používá
levnější modrá skalice. Výrobní cenu zvyšuje trojí výpal, který představuje podstatně
vyšší spotřebu energie. Pro zdobení skla měděnou lazurou jsou vhodná skla křišťálová,
nejlépe sodnodraselné a sodnovápenaté křišťály. Pro kvalitní černou, a zvláště červenou
je důležitý optimální obsah oxidu sodného, při zvýšení obsahu této látky ve skle může
dojít ke „zjátrovatění“ červené lazury a vzniká nepěkný červenohnědý odstín.

Lazurovací směs
Podobně jako u stříbrné lazury je lazurovací
směs tvořena ze tří základních složek – barvící,
indiferentní (nosné) a kapalné. Barvící složkou
je měděná sůl. Téměř výhradně se používá modrá
skalice. Jako indiferentní látka se používá nepálený
český okr, křemičitan hlinitý. V něm se musí sůl
mědi co nejlépe rozptýlit. Třetí složkou,
napomáhající důkladnému promísení, je voda.
Množství přidané vody má vliv na tekutost
lazurovací pasty.
Obr. 15
Lazurovací směs se připravuje tak, Sklo zdobené měděnou lazurou
v kombinaci s klouzavou rytinou
že se za sucha promísí přepálená modrá skalice
s nepáleným okrem v poměru 1 : 1. Oproti stříbrné lazuře je množství barvící složky
vyšší, a to proto, že schopnost difúze a migrace iontů mědi do povrchu skla je mnohem
obtížnější. Svědčí o tom i malá tloušťka vzniklé barevné vrstvy v povrchu skla.
Snížením koncentrace měděné soli se intenzita barvy snižuje, takže při nízkých
koncentracích se zabarvení nemusí vytvořit.
Tření těchto složek se provádí za sucha v kulových mlýnech s porcelánovou
vyzdívkou pomocí keramických kuliček a trvá 30 hodin. Pak se přidá voda a dalším
třením se získá homogenní lazurovací pasta.
Nanášení lazurovací směsi se provádí stejným způsobem jako v případě stříbrné
lazury. Pastou se pokrývá celý povrch skla, který je tak chráněn před deformací
 46

v důsledku vysokých vypalovacích teplot (620 - 640ºC). Nanesená pasta obsahuje velké
množství vody, proto se provádí intenzivní sušení, 20 hodin při teplotě 25ºC.
Lazurovací vrstva s vyšším obsahem vody se může odlupovat.

Vypalování
Konečného barevného efektu (vínově červené barvy) se dosáhne třemi výpaly:
1. výpal: komorová, nebo pásová vypalovací pec – oxidační atmosféra
2. výpal: poklopová vypalovací pec – redukční atmosféra
3. výpal: komorová, nebo pásová vypalovací pec – oxidační atmosféra

Použití červené lazury

Červenou lazurou se zdobí výhradně užitkové
sklo. Nejčastěji se tato lazura ozdobuje klouzavou
rytinou (obr. 15). Lazuru lze také odleptávat velmi
zředěnou kyselinou fluorovodíkovou, zdobit matovací
pastou atd.
Zvláštní efekt vzniká při kombinaci měděné
lazury s transparentními barvami (obr. 16).
Transparentní barvy nanesené na již hotovou měděnou
lazuru při výpalu působí jako tavivo a lazuru pod sebou
rozpouštějí. Po výpalu měděná lazura
Obr. 16
Červená lazura v kombinaci pod transparentními barvami již není, všude okolo
s transparentními barvami
barvy však zůstává.
Lazury se také mohou kombinovat mezi sebou navzájem. Mohou se kombinovat
vedle sebe lazury žlutá, červená, černá i zelená s doplněním drahých kovů.

2.3.5 Lithyaliny
Lithyaliny jsou redukčně tavená nehomogenní skla zdobená stříbrnou lazurou
(obr. 17). Vynález patří Bedřichu Egermannovi, který tato skla vyráběl v letech
1828 – 1840.
Pro výrobu lithyalinu jsou vhodná skla sodnovápenatá nebo sodnodraselné
barevná i bezbarvá. Sklovina se taví v pánvi a po utavení se neprovádí foukání,
 47

takže sklovina je nehomogenní, šlírovitá. Šlíry jsou

skla ve skle, každá šlíra má tedy jiné chemické
složení, tedy i jiné optické vlastnosti jako je například
index lomu. Utavené sklo se běžným způsobem
zpracovává na píšťale do různých tvarů.
Na hotové výrobky se po celé ploše nanáší
stříbrná lazurovací pasta, po zaschnutí se provede
výpal a vrstva se odstraní. Povrch skla je zdoben
barevnými nitkami a pásy. Dojem je velice efektní,
připomínající některé polodrahokamy. Příčinou
různobarevnosti povrchu jsou pásy skla různého
Obr. 17
chemického složení. Barva stříbrné lazury je závislá Ukázka lithyalinového skla
na složení skla, takže každá šlíra má odlišnou barvu
ve škále žlutá, žlutohnědá až hnědá.
 48

2.4 PÍSKOVÁNÍ

2.4.1 Historie
První patent na pískové dmychadlo pochází z roku 1871 od američana
Tilgmanna, který zavedl také používání šablony. V Evropě jsou první zmínky
o pískování z roku 1880. V českých zemích se pískování začíná používat koncem
19. století.

2.4.2 Teorie procesu

Při pískování dopadají zrna ostrohranného brusiva zvýšenou rychlostí na povrch
skla a mechanicky ho narušují. Využívá se křehkostí skla. Na počátku pískování
se vytváří lasturovité trhlinky a výlomky, které se teprve dalšími nárazy z povrchu skla
uvolňují. Vzniká tak povrch drsný, mírně zvlněný a matný. Sklo je pouze průsvitné,
propustnost denního světla se snižuje, neboť se zvyšuje odraz a absorpce záření ve skle.

2.4.3 Na množství odpískovaného skla má vliv (obr. 18):

I. Druh a zrnitost brusiva
Původně se používal písek (proto název pískování). Písek má však malou
tvrdost, tedy i malou účinnost. Rozhodujícím činitelem proč byl nahrazen jiným
brusivem je jeho negativní účinek na zdraví pracovníků. Mikroskopické částečky
obsažené v písku se rozptylují do atmosféry a jsou vdechovány do plic, kde se usazují
a způsobují vážné onemocnění – silikózu plic.V současné době se používá
elektrokorund zrnitosti střední až jemné, je tvrdší, takže jeho účinnost je vyšší. Méně
často se používá karbid křemíku (karborundum), je sice tvrdší než elektrokorund,
ale je křehčí. Zrnka brusiva se po dopadu na sklo rozbijí a jemná drť zhoršuje průběh
pískování. Zrnitost brusiva se volí podle hloubky dekoru a požadovaného charakteru
opískovaného povrchu. Při pískování do hloubky se volí zrna větší, naopak
při povrchovém matování je vhodnější menší zrnitost. Pískuje-li se přes šablonu,
zaručuje menší zrnitost ostré obrysy dekoru.
 49

II. Rychlost a vzdálenost

Obr. 18
Vlivy působící při pískování:
1 – velké množství zrn brusiva menší velikosti brzdí rychlost zrn větších, 2 – velké množství brusiva
zmirňuje rychlost nárazu ostatních zrn, 3 – malé množství tryskaného brusiva snižuje účinek
pískování, 4 – krátká vzdálenost trysky dává vyšší výkon, avšak pískovaná plocha je méně
stejnoměrná, 5 – při velké vzdálenosti je výkon vyšší, ale pískovaná plocha je stejnoměrnější

Rychlost pohybujících se zrn je dána velikostí

použitého tlaku vzduchu. Při zvýšené rychlosti
dopadne za určitou časovou jednotku na povrch
skla větší počet zrn. Množství odtryskaného skla
se zvětší. Použitý tlak musí být optimální, příliš
velký tlak zkracuje životnost trysek. Kinetická
energie dopadajících zrnek s větší vzdáleností
trysky od povrchu skla klesá. Zvyšuje se rozptyl
zrn, povrch skla je pískován stejnoměrněji.
Množství odpískovaného skla však klesá. Při
matování povrchu je vhodnější větší vzdálenost,
a naopak při hloubkovém pískování je vhodnější
vzdálenost skla od trysky zkrátit. Optimální
vzdálenost pro běžné pískování je 20 cm.
Nejčastěji se pískuje pod úhlem 90º. Změnou
úhlu se mění charakter pískovaného povrchu, používá se zejména při pískování
do ztracena.
III. Doba pískování
Doba pískování se volí podle požadavku na charakter odtryskané plochy.
Pouhému zmatování povrchu stačí několik sekund. Při pískování do hloubky to však
může být i několik desítek minut. Pískováním lze nahradit vrtání otvorů. Otvory
je možné vypískovat do průměru 1 cm. Má-li být pískován otvor větší, pískuje
se mezikruží. Ostrohranná zrna dopadající na povrch skla působí podobně jako náraz
diamantového hrotu.
 50

2.4.4 Pískovací zařízení

Mechanické pískovací zařízení
Jedním z nejstarších
je mechanické pískovací zařízení
(obr. 19). Základem tohoto výkonného
zařízení je lopatkové kolo. Do středu
duté hřídele se přivádí písek, který
je lopatkami vrhán na pískovaný
předmět.
Za jednu minutu se spotřebovalo
Obr. 19
až 150 kg písku, dnes se již Mechanické pískovací zařízení: 1 – přívod písku,
2 – kotouč, 3 – lopatky vrhající písek
nepoužívá.
Pneumatické pískování
U tohoto nejčastějšího způsobu pískování se používá stlačeného vzduchu,
který se vyrábí pomocí kompresoru. Základem je injektorové zařízení (obr. 20),
ve kterém je směšovací prostor, do kterého je pod tlakem přiváděn vzduch současně
s brusivem. Tlakem vzduchu je brusivo dopravováno do trysky.
Pískovací zařízení je umístěno ve zvláštní místnosti, která musí být vybavena
výkonným odsávacím zařízením. Další odsávací zařízení je součástí pískovacího boxu.
Zařízení se skládá z těchto částí
(obr. 21):
1. pístový kompresor – vyrábí stlačený
vzduch, při pohybu pístu dolů se
nasává do válce vzduch, opačným
pohybem se vzduch tlačí do zásobníku

stlačeného vzduchu
Obr. 20
Schéma injektorového tryskacího zařízení: 1 – 2. zásobník stlačeného vzduchu
zásobník písku, 2 – přívod stlačeného vzduchu,
3 – směšovací zařízení, 4 - tryska – v něm se vzduch stlačuje na tlak
0,3 – 0,5 MPa (3 – 5 atmosfér), podle potřeby se odvádí do trysky
3. odlučovač vody – stlačením vzduchu se vlhkost obsažená ve vzduchu zkapalní,
v odlučovači se ze vzduchu odstraní
4. zásobník brusiva – může být jedno až tříkomorový, suché brusivo je ze zásobníku
odsáváno do směšovacího zařízení
 51

Obr. 21
5. tryska – je součástí
pískovací pistole. Trysky se
velmi rychle opotřebovávají,
jejich životnost je dána
používaným tlakem vzduchu,
druhem brusiva a kvalitou
materiálu, ze kterého je tryska
vyrobena. Původní trysky byly z tvrdé ocele, jejich životnost však byla pouze několik
desítek hodin. Nyní se používají bezešvé ocelové trubky, které jsou uvnitř pouzdřeny
karbidem wolframu. Životnost je až 1500 hodin. Délka trysky je 100 – 120 mm, průměr
15 mm, vnitřní průměr 6mm.
6. pískovací box – je krytá kabina s nahlížením okénkem, s dvěma manipulačními
otvory a důkladným odsáváním. V pískovacím boxu se provádí pískování. Důležitá
je ochrana pracovníka. V zájmu svého zdraví musí používat ochranné rukavice, zástěru,
brýle a respirátor.

2.4.5 Ochranné kryty používané při pískování

Má-li se na povrchu skla otryskávat jenom některá místa a jiná mají zůstat lesklá
nebo se mají následně zdobit jinou zušlechťovací technikou, používá se různých krytů,
které se po pískování odstraní. Řidčeji se kryty nanášejí reliéfně, aby se při pískování
vrstva mohla postupně odstraňovat a reliéf se do skla negativně přenesl. Ochranné kryty
musí být pružné, houževnaté, dobře připevnitelné na sklo, snadno snímatelné a levné.
Poněvadž žádná hmota nemůže splňovat tyto požadavky, volí se pro každý druh práce
nejvhodnější kryt. Používají se nátěry, pružné fólie, kovové šablony apod.
Nátěry
K výrobě ochranných nátěrů jsou vhodné hmoty pružné, houževnaté
a dostatečně odolné proti dopadajícím ostrohranným zrnům. Ze starších materiálů
se používá směs dextrin, klihu a glycerinu. Dextrin a klih se dobře spojuje s povrchem
skla, glycerin je látka silně hygroskopická, která zabraňuje vysoušení a dodává nátěru
pružnost. Množství použitého glycerinu je velmi důležité. Malé množství způsobuje,
 52

že vrstva je tuhá a špatně se prořezává. Příliš vysoká dávka glycerinu dává hmotu
měkkou, vrstva dlouho zasychá a často se trhá. V současné době se používají syntetické
plastické dobře snímatelné laky. Tyto laky se mohou nanášet i sítotiskem.
Pružné fólie
Tloušťka ochranné vrstvy se řídí podle doby pískování. K jemnému matování
stačí nalepit na povrch skla papír nebo použít stahovací lak, či igelit (obr. 22). Při delší
době pískování se používají samolepící fólie z plastické hmoty, do kterých
se dekory vyřezávají skalpelem. Je možné také použít filtrační
papíry natřené směsí klihu a glycerinu. Natřené papíry se suší
na rovné ploše. Po zaschnutí se z druhé strany natřou za tepla
připravenou směsí křídy, klihu a vody. Na tuto plochu
se po zaschnutí směsi kreslí dekor. Druhá strana se navlhčí,
stává se lepkavou a přikládá se na sklo. Z ploch určených
k pískování se papír odstraní a po opískování se zbylá vrstva
selme namočením ve vodě.
Novinky v ochranných krytech
Obr. 22
V polovině 90. let byl japonskými výrobci vyroben Pískování přes
igelitovou šablonu
fotocitlivý fóliový materiál na bázi plastických hmot
vyrobených polymerací. Tímto plastem je polyvinylalkohol (PVA), obsahující
fotocitlivou látku ve formě dvojchromanu amonného. Působí-li se na takto upravenou
fólii krátkovlnným ultrafialovým zářením, dochází k jejímu vytvrzení, takže se stává
pevnou, houževnatou, odolávající dopadajícím brusným zrnům, používaným
při pískování. Pomocí počítačů, scannerů a počítačem řízených řezacích plotrů
je přenášení vzorů na povrch skleněných tvarů podstatně snazší.
Plastická fólie dodávaná pro pískování je třívrstvá. Vrchní vrstva
(polyvinylalkoholová) slouží jako maska pro pískování, uprostřed je velmi tenký
průhledný nosný film, který drží masku pohromadě až do okamžiku pískování. Tato
vrstva po dopadu částic brusiva okamžitě zmizí. Poslední vrstva je ochranná, krycí.
Fólie PVA, která slouží jako maska se vyrábí v několika tloušťkách. Běžná tloušťka
je 50 mikrometrů a ta umožňuje například pískovat olovnatý křišťál do hloubky 1 mm,
aniž dojde k poškození masky.
 53

Kovové šablony
Používají se při hloubkovém
pískování, jsou to tenké plechy tloušťky
do 1 mm. Pro vrtání otvorů nebo plastické
tvarování se používají plechy tlustší.
Kovovým materiálem je ocel, zinek nebo

hliník. Dekory se do plechů vyřezávají nebo vysekávají. Obr. 23

Používají se také šablony zhotovené z drátů. Takové šablony se Mušelínové
na sklo volně přikládají nebo lepí. Pomocí takových šablon se vyrábělo mušelínové sklo
(obr. 23). Mušelínové sklo je sklo tabulové zdobené zvláštní technikou. Používají se
drátěné šablony, které se přikládají
na sklo, a do šablony se pomocí široké stěrky zatírá nátěr: kaolin se rozmíchá s vodou
v poměru 1 : 10. V jiné nádobě se smíchá dextrin s vodou, aby vzniklo tuhé těsto.
K němu se přidá glycerin a připravený kaolin s vodou, dobře se promíchá
a nanáší se na šablonu. Po natření se šablona sejme a směs se nechá zaschnout
a pak se provádí pískování. Zbytek krycí hmoty se odstraní teplou vodou. Takto
zdobené ploché sklo se používalo do dveřních výplní.

Zvláštnosti v ochranných krytech

Byly vyzkoušeny i ochranné kryty, které dovolují zhotovovat reliéfy rozdílné
hloubky. Používá se asfaltový lak s přísadou včelího vosku, mastku a terpentýnu. Tento
lak se může nanášet jak v tenké, tak i v tlusté vrstvě. Postupným otryskáváním
se vytvoří ve skle reliéfní obraz. Ochranný kryt může být nanesen také pomocí houby,
dosáhne se tak povrchu připomínající kůru stromu.

2.4.6 Užití pískování

Pískování je v současné době velmi používanou technikou. Zdobí se sklo
užitkové, osvětlovací i ploché. Velmi často se pískování kombinuje s technologií rytí,
broušení a leptání skla. Provádí se povrchové zdobení i pískování do hloubky. Úpravou
pískovacího zařízení (vyšší tlak, houževnatější trysky) lze sklo plasticky tvarovat
a vytvářet zajímavé plastiky.
 54

Pískováním se zakrývají některé vady, jako například bubliny nebo šlíry.

Vložením opískovaného skla do leptací lázně se odstraní ostré výstupky, které se zaoblí.
Sklo se stává hladším, není tak mléčné a optický dojem je příjemnější. Pískováním
se upravuje povrch skla před ledováním klihem.
 55

2.5 LEDOVÁNÍ SKLA KLIHEM

Teorie vzniku ledové vrstvy

Povrch skla se musí před nanesením klihu mechanicky narušit, nejčastěji
se používá pískování. Narušený povrch připomíná reliéfní vrstvu, která se vytváří
při broušení skla. Vytvořením jamek a ostrých výčnělků se několikanásobně zvětší
povrch skla. Klihový roztok do těchto jamek natéká a pevně se spojuje se sklem.
Předpokládá se, že se klihová vrstva spojuje se sklem nejen fyzikálními silami,
ale i pomocí chemických vazeb. Na kyselé složky skla se váží pomocí chemických
vazeb bílkovinné složky klihu. Tyto vazby při tuhnutí a vysychání koloidu mají větší
pevnost, než je soudržnost narušené vrstvy skla. Dochází tak k vytrhávání
nepravidelných lasturek, které vyvolávají dojem ledových květů.
Klihová vrstva nanesená na sklo prodělává při tuhnutí a schnutí četné změny.
Hustý roztok klihu ztekucený zahřátím na povrchu skla rychleji vychladne a ztuhne.
Při ztrátě vody vypařováním unikají vodní páry rychleji z vrstev povrchových. Voda
ze spodních vrstev koloidního roztoku s odpařuje pomaleji než unikající páry z horních
vrstev. Vrchní vrstva se snaží ztrátou vody zmenšit objem a nastává napětí mezi vrchní
a spodní vrstvou klihového nánosu. Ztrátou vody se klihová vrstva smršťuje všemi
směry. Spodní povrch vrstvy je již na sklo pevně vázán a zabraňuje smrštění vrstvy
vrchní. Napětí mezi vrstvami překročí pevnost povrchové vrstvy skla a ta se trhá
na menší nepravidelné kousky. Ty jsou tím menší, čím rychlejší bylo sušení, vyšší
teplota a tenčí vrstva klihu.

Činitelé ovlivňující velikost ledových květů (viz. tabulka)

Je-li vrstva klihu tenká je vzniklé napětí mezi vrstvou klihu a sklem tak malé,
že nedochází k vylamování střípků skla. Příliš tlustá vrstva může způsobit prasknutí
tenkostěnného skla.
Květované vzory
Činitel drobné velké
teplota vysoká nízká
doba sušení krátká dlouhá
vzduch suchý vlhký
tloušťka vrstvy malá velká
 56

Pracovní postup ledování klihem

Příprava klihového roztoku
Klih z kostí kůží dodávaný drcený nebo v tabulkách se vloží do dvoustěnných
kotlů s odměřeným množstvím vody a nechá se při teplotě 18ºC bobtnat. Bobtnání klihu
trvá asi 10 hodin. Nabobtnalý klih je slizovitá, huspeninová hmota, která se zahřátím
na vodní lázni ztekucuje. Přímým zahřátím na plameni se ničí koloidní vlastnosti klihu,
hlavně jeho lepivost. Pro zvýšení lepivosti se různé klihy mísí nebo přidává dextrin.
Příprava skla
Skleněné tabule se očistí a opískují. Má-li být vytvořen vzor, provádí
se pískování přes šablony. Na neopískovaných místech trhání neprobíhá. Tabule,
ale i duté předměty určené pro pískování mají mít tloušťku nejméně 5 mm.
Nanášení roztoku
Připravený klihový roztok se na tabule za tepla nalévá a roztírá kartáčkem.
Přebytek klihu se stahuje stěrkou. Duté předměty se do roztoku ponořují nebo se roztok
nanáší na točně štětcem. Má-li být vrstva tlustší, provádí se natírání několikrát. Nátěr
ztuhne asi za 5 hodin.
Sušení klihové vrstvy
Po ztuhnutí klihu se výrobky ukládají do sušárny. Tabule se ukládají do sušárny
ve svislé poloze. Teplota v sušárně se udržuje v rozmezí 30 až 40ºC, výjimečně 50ºC.
V sušárně se omezuje výměna vzduchu, aby vlhkost prostředí byla co nejvyšší. Sušení
probíhá 5 až 12 hodin. Již v průběhu sušení se odlupují části klihové vrstvy.
Neuvolněný klih se odstraní teplou vodou. Klih se regeneruje a používá se pro další
klihování.
 57

2.6 LEPTÁNÍ SKLA

Leptání skla je způsob zdobení povrchu skla použitím kyseliny fluorovodíkové.

Při leptání skla se celý povrch pokryje ochrannou kyselinovzdornou vrstvou, do které
se vyrývá dekor pomocí ostrých řezných nástrojů jako jsou rydla, jehly škrabky.
Dochází k obnažení povrchu skla, na který se pak působí leptací lázní. Leptací lázeň
se připravuje v nádobách z plastických hmot.

2.6.1 Historický vývoj

Technika leptání skla byla známá již dříve, ale teprve po roce 1770 se začala
užívat častěji v souvislosti s objevem kyseliny fluorovodíkové. Původně technika leptu
sloužila jen k výrobě levného skla jako náhražka drahého rytí. V 1.polovině 19. století
se leptání začalo rozvíjet jako dekorační technika po objevení ochranného krytu
zvaného Gutaperča, který odolával účinkům kyseliny fluorovodíkové. Gutaperčou
se zakryly ty části skla, jež měly zůstat hladké neleptané a sklo se ponořilo do vany
s kyselinou, která leptala ostatní nezakryté plochy.
V 2.polovině 19.století zaznamenala technika leptání spoustu změn, objevů
a především velké obliby. Technika dekorování byla založená na pokrytí celého tvaru
voskem odolným proti kyselině. Skrze tento vosk se ostrým hrotem vyryl dekor
(buď z volné ruky nebo přes šablonu). Potom se kus ponořil do lázně s kyselinou
fluorovodíkovou, která v prorytých místech vyleptala sklo do hloubky a vytvořila
plastický dekor. Poté se odstranil vosk a pomocí kotoučů se vyleptaná plocha čistila
a matovala. Jsou také známy patenty na leptání přejímaného skla, ředění kyseliny vodou
a zkonstruování stroje na leptání, jež zrychlil celý proces výroby.
Leptané dekory byly nesrovnatelně levnější než ryté a proto postupně tato
technika vytlačovala rytinu, především při výrobě méně náročného skla, dekorovaného
jednoduchými geometrickými vzory.

2.6.2 Teorie procesu

Rychlost leptání je ovlivněna:
1. Koncentrací kyseliny – S výškou koncentrace se zvyšuje rychlost leptání.
 58

2. Dobou leptání – S délkou doby se zvětšuje hloubka leptu (leptání může probíhat
jednu minutu až několik hodin).
3. Teplotou leptací lázně – S výškou teploty se zrychluje leptání (leptací lázeň může mít
teplotu od 15 - 30ºC, nejběžnější teplota je 19ºC).
4. Prouděním – Proudění může být vyvoláno chvěním výrobku v lázni nebo mícháním
lázně.
5. Přísadami – Přísadami mohou např. být různé druhy solí nebo kyselina sírová apod.
Tyto látky mají za úkol měnit charakter leptané plochy (lept matný, lesklý).

2.6.3 Kyselinovzdorné ochranné kryty pro leptání skla

Povrch skla, který má být chráněn před účinky kyseliny se zakrývá krycími
vrstvami. Ochranné krycí hmoty se mohou nanášet rozličnými způsoby a technikami.
Osvědčilo se nanášení štětcem, poléváním, stříkání souvislých ploch, nebo přes šablony,
ocelotisk, sítotisk, tupování houbou, otiskování tkanin apod.
Na kyselinovzdorný kryt jsou kladeny požadavky:
- musí dokonale odolávat kyselinám a solím, které při leptání vznikají
- musí se dobře nanášet na povrchu skla
- musí mít dobrou přilnavost k povrchu skla
- nesmí být křehký, ale vláčný
- musí se dobře odstraňovat z povrchu skla
Těmto požadavkům vyhovují kryty suříkové, asfaltové a voskové.

Příprava krytů
Suříkový kryt je vhodný pro malosériovou výrobu. Připravuje se buď na paletě
(malé množství) nebo v třecích mlýnech.
Složení suříkového krytu: 8 váhových dílů suříku (oxid olovnato-olovičitý)
2 váhové díly terpentýnu
3 váhové díly čamarového laku nebo fermeže
Připravuje-li se kryt na paletě, přidá se k suříku nejdříve terpentýn jako ředidlo a směs
se důkladně utře, pak se teprve přidá damarový lak nebo fermež pro úpravu viskozity
směsi. Nanáší se širokým štětcem, nejčastěji ve dvou vrstvách.
 59

Po zaschnutí lze vytvářet do krytu dekor. Připravuje-li se větší množství tohoto krytu,
je postup podobný, ale provádí se v třecím mlýnu. Doba tření je několik hodin.
Asfaltový kryt se používá jako ochranný kryt pro leptání plochého skla, leptání
ocelových desek, pro reprodukci většího počtu dekorů a na kryty pro matování.
Kyselinovzdornou složkou je asfalt. Nejčastěji se používá asfalt přírodní – syrský asfalt,
který se vyskytuje v místech těžby ropy. Pro přípravu krytu se jako rozpouštědla
a ředidla používá terpentýn, benzen, toluen a pro úpravu viskozity se používá damarový
lak nebo fermež. Jako zvláčňovadlo, odstraňující křehkost krytu, je vhodný roztok
kaučuku, lůj nebo mastix.
Příklad složení asfaltového krytu: 50 váhových dílů asfaltu
120 váhových dílů terpentýnu
20 váhových dílů damarového laku
20 váhových dílů mastixu
Práškový asfalt se rozpustí za tepla v terpentýnu a postupně se přidává damarový lak
a roztok kaučuku. Asfaltový lak se na sklo nanáší nejčastěji štětcem, lze však použít
sítotiskový šablony. Po zaschnutí se provádí dekorování a lak se odstraňuje pomocí
organického rozpouštědla, např. petroleje.
Voskový kryt se používá při strojním dekorování užitkového skla, je možné
jej použít i při jiných způsobech zdobení. Je složený ze surovin, jejichž volba je
ovlivňována nejen požadovanými vlastnostmi, ale i cenou. Hlavními složkami krytu
je včelí vosk, parafin a stearin. Jmenované látky se ztekucují a roztavují zahřátím
při teplotě 60 až 70ºC. Hlavní složkou krytu je včelí vosk, který vytváří vrstvu
chemicky odolnou, vláčnou, a s povrchem skla se velmi dobře váže. Parafin vrstvu
krytu zpevňuje, vyšší dávka však zvyšuje tvrdost, tedy i křehkost krytu. Stearin zlepšuje
chemickou odolnost.
Příklad složení voskového krytu: 20 váhových dílů včelího vosku
10 váhových dílů stearinu
10 váhových dílů parafinu
Příprava voskového krytu
Včelí vosk, parafin a stearin se v určitém váhovém poměru vloží do plastikové
vany, která je zkonstruována na principu vodní lázně. Není vhodné tyto látky zahřívat
přímým zdrojem tepla. Směs se zahřívá tak dlouho, dokud se látky neztekutí. Nejvyšší
používaná teplota je 70ºC. Látky nevzájemně promísí a vzniká tak homogenní tavenina.
 60

Výrobky určené k leptání se důkladně očistí a do voskového krytu se celé ponoří.

Vrstva má být stejnoměrně nanesena po celém povrchu skla. Tlustostěnné výrobky
je zapotřebí před vložením do lázně předehřát, a to proto, aby nepraskly působením
přechodného pnutí. Přechodné pnutí vzniká ve výrobku při každém zahřátí
a je způsobeno vznikem teplotního gradientu (rozdílu) mezi povrchem a vnitřní hmotou
skla. Vymizí-li teplotní gradient, odstraní se také přechodné pnutí. Výrobky
s nanesenou voskovou vrstvou jsou připraveny k dekorování, které je možné provádět
ručně pomocí rydel nebo reprodukčním zdobením.

2.6.4 Proces leptání

Složení lázně pro leptání skla
Základní složkou je kyselina fluorovodíková, která může obsahovat další látky
podle požadavku na charakter leptu. Doba působení leptací lázně se pohybuje
od několika minut (povrchové leptání), až po několik hodin (leptání do hloubky
např. při dekorování plochého skla – vitráže). Průměrná doba působení leptací lázně
na sklo se pohybuje od 10 do 20 minut, při teplotě lázně 20 až 25ºC. Pro leptání jsou
vhodná skla bezbarvá, na kterých vyniká charakter leptu. Dobře se leptají všechny
křišťály, obtížně skla tvrdá, např. borosilikáty.

Druhy leptání
Leptání parami kyseliny fluorovodíkové
Páry kyseliny fluorovodíkové se využívají při leptání mikroskopických měřítek
převážně pro skla technická určená pro přesná měření. Linky se ryjí do krycí hmoty
na pantografu, který dovoluje několikanásobné zmenšení.
Leptání neředěnou kyselinou fluorovodíkovou
Vyšší koncentrace HF urychluje proces narušení povrchu skla, leptaný povrch
však má hrubou strukturu, je povrchově nerovný a ztrácí lesk. Neředěná kyselina
fluorovodíková je určena především pro leptání menších předmětů, kvůli malým
rozměrům nádoby lázně HF. Neředěná HF silně těká, proto se velkých lázní využívá
zřídka.
 61

Leptání zředěnou kyselinou fluorovodíkovou

Zředěná lázeň prodlužuje proces leptání, vzniká jemný lesklý lept. Ředění
kyseliny se provádí vodou a poměr může být 1 : 1 až 1 : 12 (kyselina : voda). Kyselina
se za stálého míchání lije do vody, vzniká tzv. zřeďovací teplo a hrozí nebezpečí
vystříknutí kyseliny, proto je nutné použiti ochranné pomůcky (ochranný štít nebo brýle
a gumové rukavice). Nikdy se nesmí lít voda do kyseliny, neboť kyselina vystřikuje.
Ředění leptací lázně vodou se provádí v případě leptání ploch nebo linek.
Má-li se získat lesklý lept je vhodné přidat malé množství kyseliny sírové (lesklého
leptání se využívá při leštění, což je konečná operace broušení skla).
Přidá-li se matovací sůl, získá se lept matový.
Leptání velkých ploch
Pro tento druh leptu se používá také zředěná kyselina, avšak pracovním
postupem se od ostatních leptacích technik liší. Velké tabule plochého skla se opatří
voskovým krytem. Kolem skleněné plochy se vyrobí ohrádka z asfaltu a do ní se nalije
kyselina. Po dokončení procesu leptání se leptací lázeň slije a odstraní kryt.
Reprodukční leptání
PANTOGRAF
V průmyslové výrobě je zapotřebí
vyrábět větší série stejných leptaných
dekorů. K tomuto účelu byl zkonstruován
p a n t o g r a f, pomocí něhož je možné
současně zdobit rytím do voskového krytu
24 - 36 výrobků najednou (obr. 24). Obr. 24
Pantograf reprodukuje kresbu podle Pantografem je možno vyrývat jakýkoliv
dekor
předlohy zmenšováním. Tohoto způsobu
dekorování se používá nejčastěji při zdobení nápojového skla.
Pracovní postup
Výroba ocelové desky:
- ocelová deska rozměrů 20 x 30 cm se řádně odmastí a celá se natře asfaltovým lakem.
Požadovaný dekor se přenese na desku pomocí pauzovacího papíru, na kterém je dekor
propíchán jehlou a pomocí mleté křídy se překopíruje na asfaltový kryt. Vzniklý obraz
se pak do asfaltového krytu vyrývá rydly o různém průměru.
- deska se vkládá do 50% kyseliny dusičné a dekor se do ocelové desky vyleptá.
 62

Deska se z kyselinové lázně vyjme, opláchne se vodou a pomocí petroleje se asfaltový

kryt odstraní. Dekor se zkontroluje, případné závady se odstraní.
Přenášení dekoru na sklo z ocelové desky:
- sklenice se odmastí v saponátu a dají se sušit
- připravená ocelová deska se upne do pantografu, aby se dekor zviditelnil, zasype
se do vyleptaných linek bílý prášek (např. křída, nebo škrob)
- ocelovou jehlou se pak obkreslují jednotlivé části dekoru a přenášejí se pákovým
mechanismem na rycí jehly, které kopírují pohyby vodící jehly a vyrývají
do voskových krytů dekor. Na vodící jehlu je napojeno řízení všech rycích jehel
a současně se tak vyrývá požadovaný počet sklenic. Vzniká tak linková kresba,
jejíž velikost na skle je několikrát menší, než na ocelové desce a její charakter
je mírně zvlněný. Nerovnost linky je způsobena chvěním pákových mechanismů
pantografu. Je možné vyrobit jakýkoliv dekor.
- po skončení dekorování se výrobky z pantografu odeberou, opraví se případně
poškozený kryt a sklenice se upevní pomocí tekutého voskového krytu na dřevěnou
desku. Po ztuhnutí vosku jsou sklenice na desce připraveny pro leptání.
- deska s výrobky 20-30 kusů se vkládá do leptací lázně teplé 25ºC,
ve které se ponechají 15 až 20 minut, po vyjmutí se opláchnou teplou vodou a vkládají
se do horké vody, ve které se voskový kryt z povrchu skla odstraní. Voskový kryt lze
dále používat.
Voskoryt
V současné době je přenášení dekoru pomocí pantografu vylepšeno. Dekor
se na skleněné tvary nepřenáší obkreslováním ze
základní desky, ale jehly vyrývají dekor pomocí
impulsů nahraných na magnetický záznam. Toto
„nahrávání“ dekorů
je velmi náročné. Takové zařízení se jmenuje
v o s k o r y t.
GILOŠ
Vedle pantografu se pro zdobení nápojového
skla (obr. 25) používá strojní zařízení nazývané
g i l o š. Název giloš je podle vynálezce Guilloche. Obr. 25
Vzory vytvářené na
gilošovacím stroji
 63

Toto strojní zařízení (obr. 26) vyrývá podobně

jako pantograf do voskového krytu dekor. Zdobí
se však pouze jeden výrobek. Gilošovaní stroj
má soustavu různě uspořádaných jehel, které se
buď otáčejí nebo zůstávají pevné. Při pohybu
jehel se současně otáčí i výrobek a tento pohyb
je kombinován s pohybem svislým.

Spolupůsobením otáčivých a pevných jehel i otáčivého pohybu Obr. 26

výrobku, jeho pravidelným zvedáním a klesáním, se do voskového Gilošovaní stroj

krytu vyrývá vzor, který se může skládat z různých spirál, vlnovek a pásků. Počet druhů
dekorů je však omezen. Dekor musí být sestaven tak, aby na obvodu skleněného tvaru
na sebe navazoval (otáčky jehel musí být dělitelné otáčkami skleněného tvaru). Takto
vytvořený dekor se nechává čistý nebo se doplňuje matováním. Gilošovacím strojem
se velmi často zdobí okraje kalíšků, které se přetírají lesklým nebo leštícím zlatem.
V takovém případě se však výrobky musí ještě vypalovat.

2.6.5 Užití
Různé druhy leptů jsou velmi rozšířené možnosti opracování všech druhů skel.
Leptání se využívá pro skla přístrojová, laboratorní (leptání číselných hodnot
na kalibrované nádoby). Využívá se pro zhotovování průhledných stupnic, u přesných
měřících ochranných přístrojů, s tloušťkou linek od 0,0015 mm. Užitkové sklo se zdobí
reprodukčním leptáním jednoduchých linkových vzorů ve velkých sériích. Využívá
se nanášení ochranných krytů k leptání pomocí sítotisku.
 64

2.7 REPRODUKČNÍ TECHNIKY

Mezi reprodukční techniky patří razítkování, stříkací pistole, ocelotisk, sítotisk

a snímací obtisky. Označení reprodukční znamená, že těmito technikami můžeme
na sklo přenášet velké množství stejných dekorů, většinou i v krátkém čase.
Při přenášení nedochází v dekoru k žádným změnám, čehož se využívá především
při sériové výrobě. Protikladem reprodukčních technik je ruční malba na sklo,
kdy každý skleněný předmět je originálem.

2.7.1 Razítkování (tisk z výšky)

Charakteristika
Obr. 27
Nejjednodušší a pravděpodobně i nejstarší Razítkování je tisk z výšky,
podobně jako linoryt
reprodukční techniky pro zdobení užitkového skla je
razítkování (tisk z výšky – obr. 27) zdobící sklářskou barvou nebo kovovými preparáty.
Technika razítkování se uplatňuje převážně jako doplněk ručně malovaných dekorů.

Materiál ke zdobení
Jako materiálu ke zdobení se používá zdobících sklářských barev různých
odstínů, kovových preparátů (listrů, lesklého zlata a platiny), ředidel a pojiv.

Výrobní zařízení a pomůcky

Malířský pracovní stůl, skříňky na barvy a pomůcky, skleněné palety
se zdrsněným povrchem, skleněné tříče se zdrsněnou třecí plochou, stěrky v různých
šířkách - dřevěné a ocelové, razítka s různými motivy – dřevěná, plastická, kovová,
lahvičky na terpentýn s odkapávací zátkou, nádobky na damarový lak.

Jednoduché příklady razítkování

Razítka málo složitá si může malíř zhotovit sám. Může obtiskovat lipový
kolíček, trubičky, vyrobit si primitivní tiskátko pomocí napíchaných špendlíčků
na lipové destičce, apod. Pryžová razítka nám zhotoví profesionálové.
 65

Příprava barvy a razítkování

Požadovaná prášková barva se odměří v přiměřeném množství přímo
na skleněnou paletu. Nevhodnějším ředidlem je terpentýn. Skleněným tříčem se barva
s ředidlem tře na paletě střídavě většími a menšími kruhovými pohyby, aby se celá
dávka rozetřela do co nejjemnějšího stavu. Dokonale rozetřená barva se dále upravuje
menší dávkou damarového laku, který slouží jako pojivo barevné suspenze. Stěrkou
se barva nakupí na straně palety a jen část se stěrkou na paletě rozetře do tenké,
stejnoměrné vrstvy. Do takto připravené vrstvy se požadované razítko namáčí a barva
se pak přenáší přitlačením razítka na povrch skla. Malá a jednoduchá razítka stačí
opatrně přitlačit, kdežto větší nebo složitější motivy se razítkují malým, valivým
pohybem.
Razítkuje-li se lesklým zlatem nebo platinou, musí být preparát poněkud tužší
(hustší). Použije-li se malířského zlata, nechá se zpravidla vyprchat část ředidel,
nebo se místo tekutých preparátů použije příslušné pasty.
Jednoduché tečkování zlatem se provádí vatovým
tampónkem na kolíčku. Poněkud produktivnějšího
postupu se dosáhne použitím skleněné trubičky
se zúženým koncem (kapátkem), na němž se upraví
tampónek z vaty. Zlato se do trubičky nasává pryžovým
uzávěrem.
Mají-li se přenášet složitější zlaté dekory

na válcové nebo kuželovité tvary polotovarů,

musí se zhotovit pryžová deska s reliéfní
kresbou (obr. 28). Připevní se na rovný podklad
na pracovním stole. Zlato se na tuto raznici
přenáší pryžovým válečkem. Polotovar, Obr. 28
Pryžová raznice
např. odlivky, se pak potiskuje převalováním
Obr. 29
přes desku (obr. 29). Převalování odlivky přes desku - raznici

Vypalování
Razítkované dekory se vypalují stejně jako malované výrobky.
 66

2.7.2 Ocelotisk (tisk z hloubky)

Charakteristika
Ocelotisk je starší reprodukční technikou,

kterou lze přenášet kresby z vyleptaných ocelových desek Obr. 30

Ocelotisk je tisk z
na sklo (tisk z hloubky – obr. 30). Uplatňuje se nejvíce
hloubky
při reprodukci perokreseb, které se pak různě kombinují.
Má-li se provádět potisk ocelotiskovou metodou, je zapotřebí si připravit dekor
do ocelových desek, ten se přenáší na snímací papír pomocí tiskařského dvouválcového
lisu. Snímací papír s dekorem se pak přiloží na povrch skla a barva vytvářející dekor
se na sklo přenese.

Příprava desek
Desky pro tisk jsou převážně ocelové, výjimečně hliníkové nebo z mědi. Deska
musí mít povrch naprosto rovně zbroušený. Vyleštěná plocha nesmí mít sebemenší vadu
nebo poškození.
Připraví se kyselinovzdorný nátěr tohoto složení: 150 váhových dílů včelího vosku
60 váhových dílů syrského asfaltu
50 váhových dílů kalafuny
Výjimečně se tato směs ještě upravuje menší dávkou parafinu nebo stearinu. Potřebná
viskozita rozehřáté směsi se upravuje přidáním terpentýnu. Vytvoří se tekutá směs,
která se při nanášení nesmí trhat ani stékat. Je možné také používat nátěry z plastických
hmot. Povrch desky se pečlivě očistí lihem a na předehřátou desku se štětcem natírá
tenká vrstva kyselinovzdorného krytu. Při natírání musí být deska ve vodorovné poloze.
Pozvolným chladnutím se nechá nátěr zatuhnout.
Základní kresba se na kyselinovzdornou vrstvu přenáší pomocí propíchaného
pauzovacího papíru a mleté křídy. Podle přeneseného předkreslení se požadovaná
kresba vyryje do krytu pomocí jehel. Podle charakteru kresby je nutné provádět rytí
jehlami o různém průměru. Jehla k rytí ochranné vrstvy musí mít špičku mírně
zaoblenou, aby se nepoškodil hladký povrch ocelové desky.
Leptání ocelové desky
Kolem vyrytého dekoru se zhotoví ohrádka z hmoty tohoto složení:
25 váhových dílů včelího vosku
20 váhových dílů stearinu
 67

20 váhových dílů loje

20 váhových dílů kalafuny
10 váhových dílů terpentýnu
10 váhových dílů asfaltového laku
Včelí vosk, stearin, lůj a kalafuna se na vodní lázni opatrně roztaví a důkladně promísí.
Pak se přidá terpentýn a asfaltový lak. Směs se ochladí a zpracuje se na tvárnou hmotu,
která se lepí na okraj ocelové desky. Do ohrádky se nalije leptací lázeň, která se připraví
naředěním 65% kyseliny dusičné s destilovanou vodou v poměru 1 : 1. Teplota leptací
lázně má být 25ºC. Pro jemnější rytiny se může použít nasycený roztok chloridu
rtuťnatého při stejné teplotě. V průběhu leptání se jemným vlasovým štětcem odstraňují
vzniklé bubliny a nečistoty, které ulpěly na kresbě. Zpravidla se kyseliny nechá působit
30 minut. Vyžaduje-li se lept hrubší, je nutné
lázeň obnovovat tak, že se vyčerpaná kyselina
odstraní a nalije se lázeň nová. Po ukončení
leptání se lázeň odstraní, deska se opláchne
v teplé vodě a ohrádka a kryt se z vyleptané
desky sejme. Kyselina se nesmí vylévat
do odpadu, musí se opatrně naředit vodou
a pak zneutralizovat.
Obr. 31
Vyleptaný dekor na ocelové desce

Tisk z ocelové desky (obr. 31)

Sklářská barva, nejčastěji tmavších odstínů, se odměří na skleněnou paletu, přidá
se terpentýn a damarový lak a utře se na potřebnou viskozitu. Podle potřeby se přidá
malé množství hustého oleje. Dokonale promísená barva se nanáší na ocelovou desku
stěrkou, pečlivě se roztírá tak, aby vyplnila všechny linky kresby. Přebytečná barva
se musí z hladkého povrchu desky odstranit. Takto připravená deska se překryje
dostatečně velkým listem snímacího papíru a přes něj se položí poněkud tlustší, hladký
lepenkový papír a protočí se mezi válci tiskařského lisu. Vzájemný tlak válce způsobí,
že se barva z vyleptané desky přenese na snímací papír. Papír s barvou se opatrně sejme
z desky a přenese na skleněný předmět tak, aby kresba byla přesně umístěna.
Po přitlačení papíru musí barva dobře přilnout na skle. Vnější strana papíru
se dostatečně navlhčí mokrou houbou, takže vlhký papír se velmi dobře oddělí
od mastné barvy. Kresba na skle se překontroluje, případné stopy barvy na nežádoucích
místech se odstraní.
 68

Po dostatečném zaschnutí barvy se může podle požadovaného dekoru

pokračovat s případným dalším doplněním linkového dekoru malbou. Nejčastěji
se používá leštícího nebo lesklého zlata. Je možné použít i sklářské barvy.
Po zaschnutí malířského preparátu se provádí vypalování dekoru podle vypalovací
křivky pro daný druh preparátu.
Pro určité druhy dekoru, které nedovolují přímý potisk, se kombinuje ocelotisk
se sítotiskem. Náročné zhotovení dekorů na ocelové desce se nahrazuje novým
postupem tak, že místo z ocelových desek se snímací papír potiskuje pomocí sítotiskový
šablony. Tak jako při ocelotisku, se kombinace obou technik omezuje převážně
na potisky jednobarevné.

2.7.3 Stříkací pistole (nebo také Aerograf)

Aerograf je zařízení na stříkání barvy pomocí
stlačeného vzduchu. Barva je v nádržce stříkací pistole.
Roztok musí mít takovou viskozitu, aby po nástřiku
z povrchu nestékal, vrstva má být po celém povrchu skla
stejně tlustá. Z kompresoru se pryžovou hadicí přivádí

stlačený vzduch, jehož proud po stisknutí tlačítka pistole

Obr. 32
nese kapénky barvy na přistavené sklo.
Stříkání skla stříkací pistolí
Tlak je asi 2 atmosféry.
Dekor se vytváří buď přímo, nebo přes šablony, které se před sklo představují
a ohraničují nastříkanou plochu.Tohoto způsobu pokrývání větších ploch se využívá
pro osvětlovací tělesa, plochá skla apod.

2.7.4 Sítotisk
Sítotisk je šablonovou tiskovou technikou používanou v průmyslové praxi, která
rozmnožuje jednobarevné nebo vícebarevné předlohy za použití složitých
reprodukčních technik. Předlohou k reprodukci je originál, například grafické,
fotografické nebo umělecké dílo.
 69

Vývoj sítotisku
Sítotisk je znám v dnešní podobě necelých 150 let, kdežto jeho předchůdce
„tisk pomocí šablony“ byl podle dochovaných zpráv používán již daleko před naším
letopočtem některými starověkými národy na Dálném východě i jinde. V dávných
dobách protlačoval japonský řemeslník barevnou kaši postupně několika šablonami
pomocí tamponů, aby tak získal vícebarevný vzor na hedvábné látce.
Dnes už je těžké zjišťovat, kdo byl skutečným vynálezcem této technologie.
Mnozí historikové a etnologové se pokoušeli prokázat, že kolébkou rozmnožování
nebo tisk kreseb a textů pomocí šablony je třeba hledat v Japonsku nebo na blízkých
ostrovech, obývaných nejméně 2000 let před naším letopočtem kulturně poměrně
vyspělými národy. Tam se způsob nanášení barev na látky nebo papír provádí dodnes
vcelku stejnými prostředky i se stejnými, úžas vzbuzující výsledky.
Podle jiných badatelů to byli spíše Číňané, kdo první takto rozmnožoval
výrobky svých lidových umělců, k čemuž přispívala střežená tajemství výroby tuže
se sazí získaných spalováním olejů a výrobu papíru z vláknité vodné kaše.
V 19. století se objevují první zmínky o využití sítotisku. V roce 1870
je v Německu podán patent na sítotisk uzpůsobený tehdejšímu stupni společenského
vývoje. Zůstal však celých 40 let pouze na papíře. V USA se objevují již kolem roku
1880 první pokusy o uplatnění šablonového tisku v textilním průmyslu. Kolem roku
1890 se zkoušelo využití textilního filmového tisku ve Velké Británii.
První zprávy o použití sítotisku u nás v textilním průmyslu jsou asi z roku 1935.
V té době již v Praze používal sítové šablony jeden písmomalířský závod a tiskárna.
Majitelé zřejmě z konkurenčních důvodů neměli zájem o rozšíření tohoto způsobu
reprodukce. K použití sítotisku ve sklářské výrobě dochází až po druhé světové válce.
V 60. letech minulého století se na rozvoji sítotisku ve sklářství podstatným způsobem
podílelo sklářství v severních Čechách.

Podstata sítotiskové techniky

Princip sítotisku je sám o sobě jednoduchý. Je to vlastně protlačování,
nebo-li protírání barvy pomocí stěrky propustnými místy sítotiskový šablony.

Díky své pružnosti se sítovina dobře přizpůsobuje tvaru potiskovaného materiálu.

Upravená šablona se skládá z propustných kresebných míst a z nepropustných,
zakrytých částí netisknoucí plochy.
 70

Na obrázku je zobrazen princip sítotisku (obr. 33). Na kulatý tvar (1) se pomocí
šablony (2) a stěrky (3), přenáší sklářská barva (4), a na výrobku se vytváří potisk (5).
Hotová šablona se upne do tiskového zařízení v malé vzdálenosti nad potiskovanou
rovinou. Odstup šablony od výrobku se volí 3 až 6 mm. Na vnitřní stranu šablony,
na tzv. „barviště“, se nese takové množství
barvy, aby stačila alespoň na 100 potisků.
Skleněný výrobek se pod šablonu vkládá
a vyjímá podle konstrukce stroje
buď ručně nebo pomocí samočinných
nakládacích a vykládacích zařízení.
Aby se při tisku sklo nepohnulo, bývá tato

část stroje vybavena přisávacím

Obr. 33
zařízením. Správnou polohu výrobku Protlačování barvy skrz sítovinu na rotační
tvar
zaručuje vystřeďovací zařízení řízené
fotobuňkou.

Rámy používané na zhotovení šablony

Vlastní sítotiskařská práce začíná přípravou rámu, na který se napne sítovina.
Nejstarší šablonové rámy dochované v národopisných muzeích byly zhotoveny
výhradně ze dřeva. Tato přírodní surovina má tolik praktických výhod, že se používá
dodnes.
V zásadě se rozlišují rámy pevné, na které se sítovina upevňuje trvalým
způsobem, který dodatečně nepřipouští dopínání sítoviny a nelze ji bez poškození
sejmout. Samonapínací a skládací rámy jsou opatřeny zařízením, jež umožňuje
snadným mechanickým způsobem dodat síťovině potřebné napnutí a z nichž lze
sítovinu podle potřeby sejmout.

Dřevěné rámy
Jsou nejčastěji zhotovovány do
tvaru obdélníku. Na tyto rámy nejsou
kladeny tak přísné požadavky na
Obr. 34
pevnost. Jsou lehké, levné a snadno se Ukázka zpevnění rámu pomocí kovového
vyztužení
zhotovují.
 71

Je možné je použít pro všechny druhy sítovin, na rám se nalepují. K jejich výrobě se
používá vyzrálého suchého dřeva, nejlépe smrkového nebo borového. Dřevo se
impregnuje proti vodě nátěrem horké lněné fermeže a nakonec se pokryje bezbarvým
lakem. Zpevnění rámu
se provádí pomocí uhlového kovového vyztužení (obr. 34).

Kovové rámy
Vyrábějí se z trubek z nerezavějící ocele nebo z hliníkových slitin,
na které se obvykle sítovina také lepí. Používají-li se drátěné sítoviny obvykle se dává
přednost pevným a hladkým rámům kovovým. V porovnání s dřevěnými rámy jsou
drahé, mají však neporovnatelně delší trvanlivost a rozměrovou stálost.

Pneumatické samonapínací rámy

Jsou značně oblíbeny především v zahraničí. Okolo trubkového rámu zesíleného
kovovými duralovými dílci je obepnuta vzduchová hadice. Sítovina se umísťuje mezi
rám a hadici. Hadici lze snadno napumpovat ruční hustilkou, čímž se dosáhne pevného
a na všech stranách vyrovnaného napnutí sítoviny. Tento druh rámů je vhodný
pro drátěné sítoviny, které jsou v porovnání s textilní síťovinou méně pružné, vyžadují
však velmi pevné napnutí.

Připevňování sítoviny na rám

Připevňování sítoviny na dřevěný rám se nejčastěji
používá vylepšené kancelářské sešívačky s hotovými
drátěnými sponami, které se připevňují diagonálně, tedy
v úhlopříčné poloze. K napnutí sítoviny na rám se používají
napínací přístroje (obr. 35). Ovládající se mechanicky nebo
Obr. 35
Přístroj na napínání pneumaticky. Sítovina se v přístroji ve všech směrech
sítoviny
dokonale vypne a přilepí k rámu.
Napínací přístroj je upraven tak, aby se snadno mohl měnit rozměr pro různé
druhy rámů.
Proti sítovině upevněné na všech čtyřech stranách v lištách napínacího přístroje
je zespodu tlačen pomocí čtyř šroubů rám. Po dosažení žádaného stupně napnutosti
se rám na sítovinu přilepí.
 72

Sítoviny
Rozlišuje se několik základních druhů sítovin podle svého původu. Používalo
se přírodního hedvábí, v současné době se používá syntetických vláken a sítoviny
kovové. Při potisku skla se používá vlákno monofilové, které má pravidelný kruhový
řez a je neobyčejně pevné a pružné. Z tohoto typu vlákna je utkaná polyamidová
a polyesterová sítovina. Hustota sítoviny se vyjadřuje počtem vláken na jeden centimetr
délky, popřípadě počtem ok na 1 cm2. Pro sklářské barvy jsou vhodné sítoviny s počtem
ok od 10.000 do 12.000 cm2, to je 100 až 110 vláken na cm o průměru vlákna 0,04 mm.
Vyrábějí se však i sítoviny, které mají 50.000 ok na cm2.
Polyamidové sítoviny
Zpřesněním sítotiskových dekorů bylo dosaženo teprve vývojem jemných
syntetických vláken, především z polyamidu. V současné době lze vyrobit vlákno,
jehož tloušťka je pouze 10 mikrometrů – to je asi čtvrtina tloušťky lidského vlasu.
Tkaniny z polyamidových vláken jsou u nás známy pod názvy silon, nylon, perlon
nebo dederon.
Polyamidové vlákno je neobyčejně pevné a pružné, je odolné proti lihu, acetonu,
benzinu, terpentýnu, olejům a vodě. Malířské preparáty tkaninu nepoškozují.
Po namočení v horké vodě se tkanina dobře napíná na rám. Má velmi dobrou
mechanickou pevnost, snadno se však prorazí ostrým předmětem, jako je střep skla,
ostrý roh stěrky apod. Polyamidové sítoviny velmi dobře váží citlivou
polyvinylakoholovou vrstvu.
Kovové sítoviny
Uplatňují se tam, kde se počítá s velkým počtem potisků, má-li se dosáhnout
výrazného reliéfu barvy a při použití termoplastických barev. Nejčastěji se vyrábějí
z fosforbronzových slitin. Uplatňují se při potiskování skla, porcelánu a keramiky.
Vedle klasických malířských preparátů se tyto sítoviny používají na potisk
termoplastickými barvami, tyto barvy je třeba zahřát na teplotu 80ºC, aby se barvy
roztavily (obsahují látky voskovitého charakteru). Kovové šablony jsou vyhřívány
elektrickým proudem o malém napětí, elektrickým odporem kovové sítoviny se vytváří
teplo, které voskovou složku rozpustí a dosáhne se roztavení barvy o potřebné viskozitě
vhodné pro protírání barvy sítovinou. Výhodou těchto barev je, že se nemusí provádět
její sušení a mohou se hned vypalovat.
Při opatrném zacházení jsou drátky sítoviny prakticky nezničitelné. Jsou odolné
vůči působení chemických činidel, pevné a pružné, při vyšším tlaku se však protahují.
 73

Stěrky pro sítotisk

Stěrka je důležitý nástroj, pomocí kterého se tisková barva protlačuje
propustnými částmi šablony na potiskovaný předmět. Stěrka je v podstatě pás pružné
hmoty s mírně zaoblenými rohy. Pás je upevněn v držadle, které je zhotoveno ze dřeva
nebo z kovu. Pomocí držadla se se stěrkou manipuluje nebo se upíná do strojní zařízení.
Nejčastěji je pracovní plocha stěrky zhotovena z pryže, která má tloušťku 5 až 10 mm
a jejich šířka kolísá od 25 do 50 mm. Profil stykové části stěrky může být zešikmený,
klínový nebo nožový, vždy však mírně zaoblený, aby nedocházelo k mechanickému
poškození sítoviny. Stěrka je jedním z činitelů, který určuje konečnou kvalitu tisku.
zejména čistotu, ostrost obrysů, stejnoměrnost a tloušťku nánosu barvy na skle.

Příprava šablon pro tisk

Z mnoha způsobů přípravy šablon pro tisk si popíšeme ty, které se používají
na potiskování skleněných výrobků. Používají se přímé způsoby přípravy což znamená,
že se obraz vytváří na sítovině. Šablona se musí dokonale odmastit, osušit
a pak je možné přistoupit k nanesení obrazové vrstvy. Složení této vrstvy se mění podle
povahy zvolené metody.

Klihová šablona vymývací

Vymývací způsob se používá pro tisky, u nichž malé nepřesnosti, rozostřené
obrysy a čáry charakteristické pro výtvarnou ruční kresbu, nejsou na závadu.
Princip spočívá v kreslení přímo na vnitřní stranu odmaštěné sítoviny nebo
v prokreslování podložené předlohy v průhledu, a to pozitivně, v čitelné poloze,
za použití mastné tzv. litografické křídy, tekuté mastné barvy nebo mastné tuže.
Po zhotovení kresby se celá plocha sítoviny povlékne stejnoměrnou vrstvou vodného
roztoku želatiny nebo klihu tak, že pomocí širokého štětce se roztírá po sítovině.
Je možné použít i pravítko. Roztírání koloidní vrstvy se provádí velmi opatrně,
aby se neporušila kresba. Vodný roztok koloidu nepřilne na místech pokrytým mastným
kreslícím prostředkem. Nanesená vrstva se nechá ve vodorovné poloze zaschnout.
Omytím terpentýnovou silicí se odstraní suchá vrstvička koloidu a tím se uvolní ty části
sítoviny, které mají propouštět barvu. Omytí se provádí po obou stranách sítoviny.

Fotošablona
Jedná se o šablonu připravenou fotochemickou cestou.
 74

Postup přípravy fotošablony je možné rozdělit do tří částí:

I. Příprava diapozitivu
Návrh dekoru se rozkreslí na předlohu, která se ofotografuje pomocí
ateliérového přístroje na plochý film, který je uložen na kazetě. Neexponovaný negativ
se zpracovává stejně jako negativní černobílý materiál, nejdříve se provede vyvolání
obrazu ve vývojce a po dokonalém promytí ve vodě se provede jeho ustálení
v ustalovači. Plochý negativní film se zkopíruje na filmový diapozitiv a znovu
se zpracuje fotochemickou cestou jako negativní film. Takto připravený diapozitiv
se používá pro přenášení obrazu na sítovinu šablony.
II. Příprava a nanesení citlivé (sensitivní) vrstvy na šablonu
Při přípravě fotošablony je zapotřebí nanést na odmaštěnou sítovinu citlivý
roztok. Ten se připravuje z dvojchromanu amonného a polyvinylalkoholu, dodává
se jako roztok. Je většinou obarven organickým barvivem, proto, aby se citlivá vrstva
lépe odlišovala od dekoru. Tato emulze má malou trvanlivost, proto se uvedené dvě
látky musí mísit těsně před nanášením. Nanáší se na sítovinu šablony pomocí stěrky
nebo pravítka. Zpravidla roztok sítovinou protéká, takže se musí roztírat po obou
stranách sítoviny. Nanesená emulze se nechá v bezprašném prostředí zaschnout, nejlépe
vyhovuje sušící skříň. Nyní je šablona připravena na přenesení diapozitivu na citlivou
vrstvu.
III. Přenesení vzoru z diapozitivu na citlivou vrstvu šablony
Kresba se kopíruje na dokonale čistou sítovinu, diapozitiv se přiloží na spodní
stranu sítoviny, to je k té straně šablony, která se při tisku dotýká skleněného tvaru.
Je velmi důležité dosáhnout co nejtěsnějšího styku diapozitivu s citlivou vrstvou,
to zaručuje ostrost vzoru vytvořeného na sítovině šablony. Následuje 10 až 20 minut
dlouhá expozice světelným zdrojem (ultrafialovým zářením). Celý proces se provádí
v temné komoře za použití žlutého světla.
Po skončení osvitu se ihned provádí vyvolání obrazu na sítovině pod tekoucí
vodou, při teplotě 15ºC, po dobu 5 minut. Voda rozpustí citlivou vrstvu,
která nebyla zasažená světlem (dekor), kdežto osvitnutá místa jen slabě nabobtnají,
zůstávají však nerozpustná a pro barvu nepropustná. Šablona je připravená pro tisk.
 75

Příprava šablony vyleptávacím způsobem

Při vyleptávacím způsobu zhotovení šablony se uplatňují pochody podobné
jako při přípravě fotošablony. V podstatě jde o vyleptávání pozitivně nanášených
kresebných míst. Na odmaštěnou sítovinu se nanese po obou stranách citlivá vrstva
stejného složení jako v případě přípravy fotošablony. Po usušení se celá plocha citlivé
vrstvy osvitne zářením o krátké vlnové délce. Dochází k vytvrzení citlivé vrstvy
popsaným fotochemickým dějem.
Připraví se leptací roztok, kterým se dále kreslí štětcem nebo perem na místa,
která mají později tisknout. Poté se sítovina důkladně osprchuje vodou 40ºC teplou
a pomocí měkké houby se vrstva z kresby odstraní, čímž je připravená pro tisk.

Barvy pro tisk

Pro sítotisk se dodávají barvy jemně mleté a upravené tak, že stačí přidat
potřebnou dávku sítotiskového oleje. Barva musí mít správnou viskozitu,
aby se na potiskovaném předmětu neroztékala nebo neucpávala oka sítoviny. Také musí
splňovat velmi vysoké nároky na kvalitu, především jemnost bez zrn.
Používá se barev sklářských, listrů, lesklého i leštícího zlata. Sítotiskovou
technikou se provádí cejchování laboratorního skla, tiskne se lazurovací pasta,
která nahrazuje leptanou linku. Ryté dekory lze předkreslovat sítotiskem.

Sítotiskový tisk na sklo

I. Uložení, upnutí výrobku vodorovně tak, aby měl profil rovnoběžný s rovinou šablony,
a byl od ní vzdálený 1 až 2 mm.
II. Seřízení stěrky na potřebnou šířku potisku a nutnou výšku, aby zaručovala potřebný
tlak na sítovinu. Stěrka je pevně upnuta do výkyvného držáku.
III. Tisk: výrobek se přiblíží k šabloně, stěrka se svrchu k šabloně přikloní a šablonu
přitlačí k výrobku, při současném protlačení barvy. Při několikabarevném potisku
je třeba počkat, až předchozí tisk zaschne.
IV. Následuje sušení barev (samovolné i pomocí pásových sušiček) a výpal podle
vypalovací křivky.
V. Čistění šablon organickými rozpouštědly (benzen, terpentýn).
 76

2.7.5 Snímací obtisky

Charakteristika
Snímací obtisky jsou jednou z nejrozšířenějších reprodukčních technik
při zdobení skla. Tyto obtisky umožňují poměrně snadno reprodukovat jednoduché
i složité pestrobarevné dekory při použití jednoduchého zařízení. Při výrobě snímacích
obtisků se uplatňuje sítotisková technika, která umožňuje rozšíření tohoto způsobu
zdobení.

Výroba snímacích obtisků

Protože snímací obtisky
se vyrábějí v desetitisícových až

statisícových sériích, věnuje se

Obr. 36
vypracování návrhu Snímací obtisk: 1 – koloidový lak – maska, 2 – dekor
provedený sklářskou barvou, 3 – škrobová vrstva,
i grafickému provedení náležitá 4 – obtiskový papír
péče. Jako podklad tvoří obtiskový papír, na který se nanese škrobová vrstva dobře
rozpustná ve vodě.
Na tuto suchou vrstvu se sítotiskem tiskne určitý počet dekorativních motivů a vznikají
tak jednotlivé listy se stejnými motivy. Potisk je převážně vícebarevný a získá
se přesným soutiskem jednotlivých vrstev sklářských barev. V plošce poněkud
přesahující vlastní barevný dekor se přetiskne jako poslední vrchní vrstva,
tzv. „maska“. Průhledná maska je provedená koloidním lakem a slouží při snímání
a přenášení obtisků na sklo.
Na tuto masku jsou kladeny vysoké požadavky. Při snímání a přenášení se nesmí
trhat, musí mít dostatečnou pevnost a pružnost, aby se dobře přizpůsobila skleněnému
tvaru. Při vypalování se maska musí dokonale spálit, nesmí po ní na skle zůstat žádné
stopy.

Zdobení skla pomocí sklářských obtisků

Sklo určené ke zdobení je uloženo v paletách, které se umístí co nejblíže
k pracovnímu stolu. Povrch výrobku musí být čistý. Určitý počet obtiskových archů,
které je možné zpracovat v průběhu 20 minut, se ponoří do vlažné vody,
 77

kde se ponechají 2 až 3 minuty. Z těchto provlhčených archů se odebírají jednotlivé

obtisky tak, že se laková maska s obtiskem opatrně sejme z papíru a přenese na sklo
určené ke zdobení. Neprodleně, pokud je obtisk ještě vlhký, se urovná do správné
polohy. Savou lněnou utěrkou se pak obtisk náležitě přitlačí k povrchu skla. Roztíráním
od středu obtisku do stran se odstraní případné bublinky, vyrovnají se zvlněná místa
a odsaje se přebytečná voda. S obtiskem se musí zacházet opatrně, aby se koloidový
maska nepřetrhla.
Po kontrole se výrobky narovnají zpět do palet a nechají se na bezprašném místě
24 hodin zasychat. Nápojové sklenice se ozdobují zlatým ráfkem na okraji výrobku.
Obtisky se vypalují v pásových elektrických vypalovacích pecích podle vypalovací
křivky pro krycí barvu. Nejvyšší vypalovací teplota je 570ºC.

Vady snímacích obtisků

Nejčastější závadou je přerušovaná potrhaná barva obtisku, která je způsobena
roztržením obtisku při neopatrném přenášení na sklo. Prázdné tečky a skvrny jsou
způsobeny nedostatečným roztíráním a odsáváním vody ze spodní části obtisku.
Mezi další vady můžeme považovat vady v soutisku jednotlivých barev a také nesprávně
nastavenou vypalovací křivku, což může ovlivnit jakost barvy.
 78

2.8. VITRÁŽ

2.8.1 O vitrážích
Existuje několik druhů vitráží. Každá z nich je svým vzhledem, použitím
i výrobou od těch ostatních naprosto odlišná.

Vitráž
Vitráž je původní středověká technika, která vycházela z technologických
možností té doby. Protože tehdy neuměli skláři vyrobit velké tabule skla, bylo nutné
zasadit malé díly do velkého, ale pevného celku. Původní sklářský produkt vznikal
z vyfouknuté baňky, která se následně zploštila (obr. 37). Dobře to můžete vidět
v gotických kostelech. Tato kolečka mají silnější střed, sklo se nechávalo v původním
tvaru a zasazovalo se do olověného profilu (obr. 38). Později
se do těchto profilů zasazovaly i tabulky vzniklé rozříznutím
a rozválením vyfouknutého skleněného válce. S rozvojem
a větším rozšířením se tato technika obohatila
domalováváním částí vitráží nebo použitím barevných skel.
Klasická vitráž musí být vždy umístěna do pevného rámu
nebo zasazená do zděného otvoru. Celá práce je tedy díky
použitému pracovnímu postupu vždy poměrně masivní.
Obr. 37, 38

Tiffany vitráž
Na podobném principu jako klasické vitráže vznikly první práce z malých
skleněných dílků. Jemnost a preciznost vypracování jsou charakteristické vlastnosti
techniky tiffany. Drobnost skleněných částí také umožňuje lepší ztvárnění autorova
záměru. Příchodem moderních technologií se původní pracovní techniky zjednodušily.
Tenký měděný plech a vosk byly nahrazeny samolepící měděnou fólií. Spojování celku
však zůstalo v téměř nezměněné podobě, Díky tomu, že každý dílek je olepený páskou
a pak sletovaný. je výsledná práce vlastně samonosná. Lze tak zhotovit stínidla, šperky,
nebo drobné vitráže, které se nemusí dále zpevňovat rámem. Touto technikou lze
ale také zhotovit i velkou výplň.
 79

Americká vitráž
Další zjednodušení práce se sklem. Tabulka skla zůstane vždy vcelku.
Samolepící páska, většinou stříbrné barvy, se lepí na povrch skla podle nákresu,
který připomíná klasickou vitráž (tuto pásku nelze použít pro tiffany vitráž). Páska
neumožňuje čistě vykreslit ostřejší oblouky, dělení je většinou geometrické. Jedná
se tedy vlastně o napodobeninu vitráže. S tím je potřeba počítat i při následné údržbě
tohoto díla.

2.8.2 Historie výroby plochého skla

Výroba terčíku (obr. 39)
1. výroba baňky
2. přehevtování – přelepení baňky
3. odklepnutí – přehevtování banky z píšťaly na nálepník
4. přehevtovaná baňka se rozehřeje v peci
5. rozehřátá baňka se pomocí roztočky otevře
6. po opětovném nahřátí v peci se tvar roztočí
7. odklepnutí terčíku z nálepníku

Obr. 39
Výroba terčíku

Výroba plochého skla z válce (obr. 40)

1. vyfouknutí válce do formy
2. přehevtování – přelepení válce
3. odseknutí kopny z píšťaly na nálepník – hevťák
 80

4. rozehřátí a rozstřihnutí válce rovnými nůžkami

5. opětovné rozehřátí a rozevření válce na plotně v ploché sklo

Obr. 40
Výroba plochého skla z válce

2.8.3 Vitraj
Postup výroby
I. Návrh - je základem vitráže
- navrhuje se na karton v poměru 1:1
- kromě kartonu se musí návrh překreslit na šablonovaní papír (kladívková
čtvrtka lze použít také, důležité je, aby papír byl tvrdý, silný, aby po přiložení
na sklo mohl vést řezák)
II. Nastříhání šablonovacími nůžkami - vystřihnutí 1 mm tlustého jádra (lépe nůžky
větší – např. 1,5 mm, kvůli odpadu při řezání a broušení skel)
III. Očíslování všech šablon (měli bychom mít další nerozstříhanou kopii, kterou také
očíslujeme, aby nedošlo k záměnám při skládání)
IV. Vybrat vhodnou barevnou škálu skel (málokdy se podaří vybrat sklo podle
původního barevného návrhu)
V. Řezání jednotlivých skel podle nastříhaných šablon (šablony nesmí po stranách
vykazovat žádné nerovnosti, aby od nich po přiložení řezák neodskakoval)
řezání: a) řezákem - materiálem pro hrot bývá diamant, nebo hardmetal (tvrdokov)
 81

- druhy řezáků: samotný (klasický)

samomazný (samosmáčecí - řezacím olejem bývá
mastné ředidlo, např. terpentýn)
b) pásová diapila - řeže rádiusy
c) kotoučová diapila
d) vodní paprsek (tzv. vodní nůž) - paprsek vody pod obrovským tlakem
s přísadou abraziva (korund, karbid křemíku) řeže nejen sklo, ale i kámen,
kov apod.
- řeže extrémně tlusté materiály
VI. Ruční obroušení, dobroušení nařezaných skel zlomkem karborundového kotouče,
strhnutí ostrých hran, zarovnání nerovností a výstupků, popř. dobroušení
diabruskou (používá se většinou pro obroušení větších chyb způsobených
při řezání skel)
VII. Určení olověných prutů – druhy prutů: nosné – široké, doplňující – tenké
(šířka prutů se pohybuje v rozměrech 3 – 26 mm)
- pruty se mohou již hotové kupovat u specializovaných výrobců (průměrně
50 Kč/1m), nebo se mohou odlévat a protahovat, čehož využívají převážně větší
ateliéry zabývající se vitrážemi
VIII. Protáhnutí olova do požadované tloušťky – nejdříve se musí vyrobit tzv. kolejnice
(hlubý, tlustý a krátký odlitek), ze které se posléze vytahuje olověný prut
požadované tloušťky
- kolejnice: kupované = 0,5 % cínu + zbytek olovo
vlastní = poměr bývá různý, avšak s pravidlem cínu maximálně 2 %
- postup výroby kolejnice: Protahovací stroj:
hrubý odlitek – profil H – odlévání do kovové formy, dále: z hrubého odlitku se
táhne první tah na hrubo, druhý tah na jemno (hrubý odlitek se tahá až do
dvojnásobné délky – čím užší zvolíme olovo, tím delší výsledný prut bude)
IX. Skládání do olova
- vložení okrajového olova do stolu s lištami tvořící pravý úhel
- vkládání skel do profilu H
- v příštím spoji se prut zařízne podél skel
- skládací nůž se zasune pod odříznutý prut a shora (popř. z boku) se stluče
dřevěnou částí kladívka po olově a zajistí se speciálním hřebíčkem
 82

- do dlouhých, popř. i úzkých prutů se přidává akvarijní – transparentní – neutrální

silikon (zvyšuje se tím pevnost celé vitráže)
X. Natření stearinem – širokým štětcem
- stearin = meziprodukt parafínu
- rostlinný olej + stearin = na vodní lázni se rostlinný olej přivádí do varu a přidává
se stearin, p zchladnutí se z toho stane hustý maz, který se nanáší štětcem
na olověné pruty hotové vitráže = rozvádí teplotu a umožňuje nanášení cínu
a zabraňuje prasknutí skla
XI. Cínování – Letování – kalafuna na očištění pruhu mědi (bez kalafuny bychom
nepřichytili na prut cín)
- letuje se měděnou kulatinou (průměr středu asi 18 cm) u které se dolní plocha
obrousí, aby byla mírně zaoblená
- cínují se obě strany vitráže
XII. Zatírání tmelu do spár (sklenářský tmel ředěný fermeží)
- zatírání se provádí štětcem, nebo hadříkem
- tmel pronikne mezi olovo a sklo, čímž se celá vitráž zpevní
XIII.Čistění skla dřevěnými pilinami – nejlepší jsou piliny přímo od pily s použitím
okeny
XIV. Patinování kolejnic – patiny jsou tekutiny, které se natírají jemným štětcem
- patinováním docílíme vzhledu starého olova, mědi …
- většinou se patiny kupují u spec. výrobců, avšak mohou se zhotovit i „na koleně„
(např. měděná patina = skalice modrá + jar)

2.8.4 Vitráž Tiffany

Před zahájením práce je vhodné si promyslet účel a použití budoucího díla.
Zvážíme, bude-li umístěno v okně, na zdi nebo zda vyrábíme oděvní doplněk. Podle
těchto kritérií zvolíme vhodný typ a barvy skla. Předlohu si nakreslíme na papír
ve skutečné velikosti. Objekt rozčleníme na jednotlivé části. Při tom dělení musíme mít
stále na paměti technologické možnosti skla. Nejsou tedy vhodné ostré oblouky,
nebo řezy, které nevedou ke krajům skla. Kopii návrhu rozstříháme na vyznačené dílky.
Dílky na nerozstříhané předloze a rozstříhané kopii shodně očíslujeme. Tím máme
šablony připravené pro další práci.
 83

Postup výroby
I. Nachystání skel
Tabulka skla se otře a odstraní se případné nečistoty. Tenkým lihovým fixem
si přeneseme jednotlivé dílky předlohy. U skel se strukturou pracujeme na hladší straně
skla.

II. Řezání skel

Diamantovým řezákem řežeme požadované tvary skel
(obr. 41). Při lámání skel si pomáháme poklepáváním opačnou
stranou řezáku na sklo a lámacími kleštěmi.
Obr. 41

III. Broušení
Nerovnosti a podlomy je nutné dobrousit na
elektrické brusce (obr. 42), strhnutí ostrých hran skel
se provádí pomocí karborundového brousku (obr. 43). Dílky
po broušení se očistí od jemných střípků a zbytků, vysuší
a opraví se smazaná čísla. Opracované dílky se pokládají
zpět na nerozstříhanou plochu. Velké mezery mezi skly
je potřeba korigovat dalším broušením tak, aby hrany
přiléhaly co nejvíc k sobě. Obr. 42, 43

IV. Olepování
Dalším krokem je olepení jednotlivých částí
vitráže samolepící měděnou páskou (obr. 44). Olepit
se musí všechny hrany všech skel. Šířka pásky musí být
vždy větší, než tloušťka skla. Barva lepící strany pásky
Obr. 44
skla se volí podle barevnosti skla. Páska,
která je měděná vně i uvnitř, nepatří na světlé sklo. Po ocínování měděná barva uvnitř
objektu velmi ruší. Páska se musí na všech přečnívajících místech přilepit ke sklu
a dokonale vyhladit všechny bubliny a nerovnosti vzniklé při lepení.
 84

V. Pájení
Oblepené dílky je nutné sestavit na předlohu,
která je položená na polystyrénové desce. Celá
kompozice se po obvodu připevní nerezovými
špendlíky. Dílky by se neměly pohybovat. Spoje
se pečlivě potřou svrchu letovací kapalinou. Správné Obr. 45

nanesení lze rozpoznat podle zesvětlení měděné pásky. Takto připravený objekt
se začne spojovat malými kapkami cínu. Operace se nazývá bodování. Kapky cínu
by měly být pravidelné asi po 2-4 cm. Dále se sbodovaná vitráž odšpendlí z polystyrenu
a velmi opatrně přesune na nehořlavou podložku. Na konec se jednotlivé spoje načisto
proletují po celé délce.
 85

2.9 REJSTŘÍK
dealkalizace odstraňování alkálií z povrchu skla působením vody a
kyselin
dextrin tepelně upravený škrob
difúze vzájemná výměna – pohyb částic z lazurovací směsi do
povrchu skla
diagonální poloha poloha úhlopříčná
elektrokorund synteticky vyrobený korund, šesterečná modifikace
oxidu hlinitého
emulze soustava dvou vzájemně nerozpustných kapalin
faseta hrana skleněného výrobku skosená pod určitým úhlem
fotosensitivní vrstva vrstva citlivá na světelné záření
glycerin trojsytný alkohol, který se získává štěpením tuků
horizontální poloha poloha vodorovná
hustota hmotnost látky vztažená na jednotku objemu
index lomu optická charakteristika prostředí závislá na vlnové délce
světla, sklo má index lomu 1,5 – 1,6
karborundum syntetické brusivo, karbid křemíku
katalyzátor látka, která urychluje nebo zpomaluje chemické reakce
klih jednoduchá bílkovina, která se získává z hovězích kostí
a kůží
klihový roztok vzniká bobtnáním klihu ve vodě, má koloidní vlastnosti
koloidní částice vzniká shlukováním atomů téhož prvku, způsobuje
zabarvení rubínů a lazur
křišťál ideálně bezbarvé sklo s vysokým leskem
negativ vyvolaný obraz na citlivé fotografické vrstvě, který
světelné tóny podává opačně
olovnatý křišťál bezbarvé olovnaté sklo s vysokým leskem určené pro
broušení
oxidace poloreakce, při které dochází ke zvýšení oxidačního
čísla částic
povrchové napětí stahující síla, která působí v rovině povrchu kapalin a
tavenin
 86

pozitiv vyvolaný a ustálený fotografický obraz na průhledném

nebo neprůhledném podkladu, který odpovídá
skutečnému obrazu
reliéf dekor vystupující z plochy skla
reprodukce polygrafický postup, při kterém se zhotovují kopie,
např. fotochemickým postupem
sítotisk reprodukční způsob potisku barvy přes šablonu
sítovina jemná textilní nebo kovová tkanina propustná pro barvu
stearin směs nasycených mastných kyselin, mají charakter
vosku
syntetické látky látky uměle vyrobené
šablona pomůcka umožňující přenášení opakujících se tvarů
v procesu reprodukce
vázané brusivo brusivo, u něhož jsou brusná zrna vázána pomocí pojiva
poloha svislá
viskozita tekutost kapalin a tavenin
vosky směsi esterů vyšších mastných kyselin a vyšších
alkoholů
záprasková vrstva je částí narušené vrstvy, která vzniká např. při broušení
skla
želatina směs bílkovin živočišného původu bobtnající ve vodě,
ve fotografii slouží jako pojivo, ve kterém jsou
rozptýleny látky citlivé na světlo, je součástí citlivé
vrstvy fotografických materiálů
 87

3. ZÁVĚR

Cílem mé bakalářské práce bylo sestavení výukového textu pro studenty

středních sklářských škol se zaměřením na malbu a zušlechťování skla. Protože odborné
literatury týkající se sklářského řemesla není mnoho, čerpala jsem ve velké míře
z vlastních zkušeností, vědomostí a dovedností.
S výsledkem výukového textu jsem velmi spokojena. Sestavit ho bylo časově
velmi náročné. Snažila jsem se, aby text byl čitelný, zajímavý a vyhovoval mentalitě
náctiletých studentů. Zabývá se všemi zušlechťovacími technikami určenými
k vyučování malířů skla. Ke konci je doplněn o rejstřík názvů, kterým by studenti
nemuseli rozumět. Dále jsem v přílohách uvedla učební plán, učební osnovy, tématické
plány pro druhý a třetí ročník, ve kterých se většinou tyto technologie vyučují a
vzorovou přípravu na vyučovací hodinu.
Domnívám se však, že formátování a řádkování doporučené pedagogickou
fakultou ke zpracování bakalářských prací k tomuto výukovému textu nepatří. Text je
po formální stránce v pořádku a na kladných vlastnostech mu nebylo ubráno, je však
vzhledově nezajímavý a neatraktivní. Velmi široké řádkování způsobuje, že na
jednotlivé strany se nevejde mnoho informací a text potom působí roztahaně a
nezajímavě. Z druhého pohledu však samozřejmě chápu, že bakalářská práce musí mít
pravidla svého zpracování.
V budoucnu bych ještě ráda k tomuto textu vypracovala pracovní sešit, aby si
studenti mohli procvičovat a prohlubovat své vědomosti.
 88

4. RESUMÉ

Bakalářská práce Výukový text pro sklářské zušlechťovací techniky pojednává

o způsobech zdobení povrchu skla v oblasti užitkového i uměleckého skla a bižuterie.
Zabývá se výrobními postupy zušlechťování skla používanými v oblasti malování skla.
U většiny kapitol je krátký historický přehled vývoje zdobící techniky, teorie procesu
vzniku jednotlivých technik a spoustu dalších informací. Celá problematika
zušlechťování skla je zpracována tak, aby mohla sloužit jako učebnice malířským
oborům sklářských škol. Text je doplněn o učební plán, učební osnovy a tématické
plány.

Diploma thesis, study text for thematic unit of glass finishing techniques deals
with different methods of decorating of glass and paste jewellery. This work also
denotes different manufacturals methods of finishing techniques in the field of glass
paiting. In the every chapter there is a brief historical overview of the development of
described decorating techniques and a great deal of other important information
concerning these techniques. The whole issue of the finishing glass techniques is
compiled in a way to be used as a textbook for students of glass schools who are
specialized in glass painting. There is also a study plan, curriculum and thematic plan
added to this work.
 89

5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BACHTÍK, Vlastimil, POSPÍCHAL, Vlastimil. Zušlechťování skla. 1. vyd. Brno: Státní

nakladatelství technické literatury, 1964. 295 s. ISBN 04-832-64.
CABEJŠEK, Milan. Zušlechťování skla. Praha: L+P Publishing, 2004. 152 s. ISBN 80-
239-4265-4.
DRAHOTOVÁ, Olga. Evropské sklo. Praha: Artia, 1985. 231 s. ISBN 37-005-85.
DRAXLER, Jan, a kol. Malování, pokovování a příbuzné techniky. 1. vyd. Praha: Státní
nakladatelství technické literatury, 1973. 111 s. ISBN 04-805-73.
HARDY, William. Secese. 1. vyd. Praha: Svojtka, 1997. 126 s. ISBN 80-7180-247-6.
KALÁSEK, Antonín. Sklářská výroba I. Bratislava: Výzkumný ústav dětaké
psychologie a patopsychologie, 1983. 82 s.
KREJSOVÁ, Hanka, ŘEŘÁBKOVÁ, Helena. Vitráže technikou tiffany. 1. vyd. Brno:
Computer Press, 2004. 96 s. ISBN 80-251-0191-6.
LANGHAMER, Antonín. Legenda o českém skle. 1. vyd. Zlín: Tigris, 1999. 292 s.
ISBN 80-86062-02-3.
LNĚNIČKOVÁ, Jitka. Šumavské sklářství. 1. vyd. Sušice: Nakladatelství Dr. Radovan
Redstöck, 1996. 71 s. ISBN 80-85301-49-0.
MAŘÍK, Emanuel, VODHÁNĚL, Antonín. Dekorativní zušlechťování dutého skla. 1.
vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1958. 177 s. ISBN 56/III-5-(B2).
MERGL, Jan. Užité umění secese. 1. vyd. Cheb: Chebské muzeum, 1999. 105 s. ISBN
80-85018-15-2.
MILLEROVÁ, Judith. Sklo 20. století. [Přel. Schubertová, m.]. 1. vyd. Bratislava:
Noxi, 2005. 240 s. ISBN 80-89179-21-5.
POSPÍCHAL, Vlastimil. Technologie. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství technické
literatury, 1963. 302 s. ISBN 04-820-63.
PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. Praha: Portál, 1999.
SPOUSTA, Vladimír, a kol. Vádemékum autora odborné a vědecké práce. Brno:
Masarykova univerzita, 2001. 158 s. ISBN 80-210-2387-2.
VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. 273 s. ISBN 80-247-
0261-4.
VONDRUŠKA, Vlastimil, LANGHAMER, Antonín. České sklo. Nový Bor: Crystalex.
192 s.