Jižní Amerikou…

hudba – úvod

„…a na shledanou za tři roky tady před Autoklubem.“

Poslední stisky rukou a úsměvy přátel, kteří přišli říci svoje: Zlomte
vaz! Jaro se stěhovalo do Prahy a rozhazovalo stříbrné navštívenky po
dlažbě i po bledé zeleni stromů. Jeho paprsky se svezly otevřenou
střechou vozu a dotkly se dvou tropických přilb.
„Vzpomeňte si na Prahu, až je budete v Africe poprvé dávat na
hlavu…!“
Bzučení filmových kamer, přivřené oči na hledáčcích fotopřístrojů,
červené světélko vedle tachometru a – první metr cesty kolem světa.
Spadla z nás náhle únava posledních dnů a nocí nabitých starostmi.
Léta příprav, tisíce hodin strávených nad mapami celého světa, nad
potištěnými stranami, přihrádkami knihoven i čistými archy papíru – to
všechno se rázem zúžilo v silniční patník nad Motolem, který udělal
tečku za poslední kapitolou a načínal novou.
Přeštice, Klatovy, předhoří Šumavy. A pak hraniční závory
v Železné Rudě, za nimiž byly seřazeny jednotlivé kontinenty cesty
kolem světa.
Plavovlasý klučina s upomínkovými předměty přiskočil k tatře.
„Kupte si talisman pro štěstí,“ řekl. „Jedete daleko? „Snad to není
tak daleko. Z Československa do Československa.“ Usmál se, zachřestil
mincemi v kapse a odběhl. Chladný větřík šumavských hvozdů načechral
koruny stromů. Otevřeli jsme dřevěná pouzdra s vypálenými obrysy
rozhledny na Pancíři a vytáhli plnicí pera.
„22. dubna 1947.“
Úředník finanční stráže vtiskl razítka do pasů a zdvihl závoru. První
hranice.
„Šťastnou cestu – a nezapomeňte na domov.“
Slova náhle uvízla v hrdle. Jen stromy a myšlenky ubíhaly dozadu.

hudba (rozloučení nebo už předobraz jižní ameriky)

Pokojík ve ztichlém hotelu.
Kapky noční rosy stékající ze stříšky verandy odpočítávají vteřiny
věčnosti. Paprsky měsíčního jasu se chvějí na orosených nitkách
moskytiéry.
Ticho.
Chladivé ticho subtropické noci prosycené vůní mimóz.
Dva stíny se odlouply od siluety budov, pod nohama zaskřípal
písek pěšiny ubíhající do loubí pralesa.
Kdesi za jeho hradbou se rozehřmělo vzdálené crescendo vodního
živlu, měsíční svit jako by náhle zvedl oponu fantastického divadla. Ze
skalní stěny se řinuly do prázdna dva proudy. Lámaly se a tříštily v letu
střemhlav a ve zpěněných peřejích se prodíraly kamsi do temnot.
Uzounká lávka nás přenesla přes hučící živel, brány vodní říše se
rozevřely. Jako přimrazeni jsme stáli na předsunutém ostrohu. Vodní
masy se s nám teď valily i za zády, živelnou silou vystřelovaly oblaky
tříště, burácely, jako by měl nastat konec světa. Pak ještě schůdky se
zmáčeným zábradlím – a tajuplným kaňonem se nesla hřímavá ozvěna
vody mizející v neznámu, ve změti vzkypělé tříště. Úchvatné fortissimo
noční symfonie.
Byly tři hodiny zrána, když jsme uléhali na lůžka ve spícím hotelu.
Tytam byly strázně posledních dnů, starosti, jak se z pasti pralesa,
veletoku Parany a neexistujících mostů dostat se zdravou kůží a
především s tatřičkou na brazilské území a dál, dál ke břehům Atlantiku.
Do mátožného spánku doléhalo vzdálené hučení vod. Osud nám –
podobně jako na Zambezi – dopřál, že jsme další div světa spatřili opět
v noci, za úplňku.
Sami dva.

hudba
„Rychle, pospěšte si, čekáme na vás!“
V parčíku před hotelem stál autobusek, lidé byli netrpěliví.
Odpoledne jim startuje letadlo, musí toho ještě tolik oběhat!
Bylo deset hodin dopoledne. Zdálky opět doléhalo hřmění vod,
vzdálenější než za noci. Autobus poskakoval po kamení a uháněl po
levém břehu Iguazú k Puerto de las Canoas. Sotva zastavil, vyhrnuli se
z něho turisté a hnali se ke dvěma připraveným člunům.
Horní tok Iguazú je jako rozlehlé jezero. Konce nedohlédneš. Jen
nízko při obzoru se v jeho vodách smáčí kadeřavá lemovka pralesa.
Převozník zasedl k veslům a zamířil k nejbližšímu ostrůvku. U
břehu zakotveno drátěné lano. Loďky se sunou podél něj.
„To je ten proud tak silný, že nemůžeme přímo?“
„Ne, ale je nízký stav a mohli bychom narazit na skálu pod
hladinou. Lano nás vede.“
Po deseti minutách člun přirazil.
„Jsme na Želvím ostrově. Přejdeme na druhý konec a tam je
připravena další loďka.“
Skvělé! Přestupní stanice nad vodopády!
Dunění padající vody vzrůstá a s každým závanem větru hřmí
mocněji.
„Nestrhne nás vír do vodopádu?“ ptají se ustrašeně cestující. „Bylo
by to nepříjemné…“
Konečná. Ostrůvek vyčnívající dva metry nad vodu je mokrý, ačkoli
na obloze není jediný mráček. Stromy na jeho konci se rozestoupily a
před námi se otevřel pohled, jaký jsme nemohli spatřit předchozí noci.
Nedohledná hladina se svinula v mamutí tygl roztaveného stříbra. Jeho
pánev překypuje, třpytivá lavina se řítí obrovskou podkovou do propasti.
Pocit závrati tě strhuje do hlubin, kde se kov znovu přetavuje, zběsile
obíhá zpěněné trychtýře, v orkánu tříště vrací vodopádům jejich třpyt, až
pošedle vyplyne na světlo desítky metrů dál.
Nazvali ten přírodní div Garganta del diablo.
Ďáblův chřtán.
Stejně pojmenovali nejúchvatnější slapy na africké Zambezi.
Všechny tři nejznámější vodopády na světě tvoří hranici mezi dvěma
zeměmi.
V místech, kde se Zambezi láme do Viktoriiných vodopádů,
probíhá hranice mezi Severní a Jižní Rhodesií. Na niagarské vodopády
se návštěvníci chodí dívat střídavě z kanadského břehu a ze Spojených
států. Ďáblovým chřtánem Iguazú probíhá státní hranice mezi Argentinou
a Brazílií, stanovená bilaterální smlouvou z roku 1903 a dodatkovým
protokolem z roku 1904. Na definitivní hranici se dohodli až roku 1928.
Stvořitel asi vyráběl vodopády, když vyhlásil Zemědělský rok.
Díváte-li se na letecký snímek Viktoriiných vodopádů, připomene
hrábě úctyhodných rozměrů, obrácené kolíky vzhůru. Každý z nich je
107 metrů dlouhý. Jiskřivé proudy Zambezi po nich stékají na frontě
dlouhé téměř dva kilometry.
Vodopády Iguazú mají shora podobu kosy obrácené k západu. Její
vnitřní konec je roztřepen, jako by žnec místo do stébel zabral do skály.
A protože udeřil důkladně, vytvořil z roztřepeného konce prvotřídní
turistickou atrakci.
A zároveň světový rekord. Zavinil, že do propagačních brožurek a
bedekrů se dostal senzační údaj: fronta, po které stékají Velké Vody, je
více než čtyři kilometry dlouhá.
Přes svou rozlohu a mohutnost působí vodopády Iguazú dojmem
křehkosti. Jsou rozmarné jako rokokové princesky. Na zemi není místo,
odkud by bylo možno přehlédnout je všechny najednou. Na
čtyřkilometrové frontě roztřepené kosy je 275 různých vodopádů. Čím
méně je vody, tím více vyniká jejich plastika. Vodní opony se zúží a dají
vyniknout pruhům zeleně, mechům a vodním řasám, jež visí jako řetězy
zavěšené do blankytu oblohy.
Zemský ráj to na pohled – v Jižní Americe…

hudba
 Dřevěná bouda na kůlech.
Dvě železné postele, stará bedna od mýdla, která zastupuje stůl,
skříň na šaty, prádelník a toaletní stolky.
Nad dveřmi z obílených prken, z nichž už dávno vypadly všechny
suky, opile visí sotva čitelná tabule HOTEL RAMOZ.
Jediný hotel v Puerto Iguazú. Nikoho by nenapadlo hledat v něm
koupelnu. Ani sprchu. Voda se nosí do oprýskaného umyvadla a pak se
oknem vychrstne do strouhy. Steče mezi kůly pod barák a utíká do
pralesa.
Ze sousední kůlny vyklidili tři basy piva, přerovnali hromadu beden
a kartónů s plechovkami kondenzovaného mléka a seškrábali ze země
zbytky rozbitých sklenic s hnědou karamelovou pomazánkou, dulce de
leche. Do toho nastěhovali naši tatru.
Ze strže pod „hotelem“ šumí obrovské stromy takřka do oken.
Prales málem leze do boudy po schůdcích a tam kousek dál – kdožví, co
bys tam všechno nenašel. Liány, orchideje, obří kapradiny a také
chřestýše, křížové zmije, žarary, škorpióny, jedovaté pavouky.
Tady prožijeme vánoce.

Do návratu na argentinský břeh zbývalo několik hodin. Bloudili jsme

zaprášenou ulicí s palčivým sluncem nad hlavou. Jako by se i přízemní
baráčky krčily před jeho nemilosrdným náporem. Pojednou na nás
rozevřená vrata kamenného kostelíka dýchla svěžím chladem.
„Jurko, pojď si na chvilku vydechnout. Třeba tam budou mít
varhany…“
Mnich v hnědé říze překvapením neví co odpovědět, pak vytáhne
ze záhybů kutny svazek klíčů a vede nás na kůr.
 České a slovenské národní písně znějí jinak u táborového ohně a
docela jinak, když rozezvučí varhany v zapadlém koutě Brazílie,
v předvečer Štědrého dne. Mnich dojatě naslouchá, zdá se, že se modlí.
Ke klenbě kostelíka se nesou akordy starých českých koled.
Jadrný hlas principálů rozlomil kámen v prsou, něžné flétny odplavily ze
vzpomínek tíhu stesku, třpytivý poprašek mixtur jako by je provanul
dětským smíchem.
V téhle chvíli tam doma, daleko na severu, září vánoční stromy.
Petřín je jistě pod sněhem a na Vltavě se bruslí…
Dnes je Štědrý den.
Mirek napsal do deníku: „Abychom zahnali stesk po domově, pustili
jsme se do vyřizování korespondence.“
A Jiří má narozeniny. Osmadvacáté. Kamarádský stisk ruky,
potlapkání po rameni: „Ať nám to takhle spolu vydrží! Přípitek si
necháme na večer.“
„Radši zajdu na poštu, třeba tam bude něco pro nás…“
Před odjezdem z Čaka jsme jako adresy poste restante oznámili do
republiky Asunción a Foz de Iguazú. V Asunciónu zatím vypukla
revoluce, povstalci rozstříleli kasárna a zapálili poštovní úřad. Shořely i
dopisy pro nás, zůstaly jen seznamy odesílatelů.
Za hodinu byl zpátky: „Čtyři úřední dopisy, a tohle je z Plzně, tobě.“
Známý mámin rukopis. Uvnitř smutná zpráva a parte. Umřela
babička. Už v říjnu, devětadvacátého. Mirek žádného dědečka nepoznal,
ani druhou babičku. I ta zemřela, než se narodil. Ta jediná, od mámy,
s ním byla od dětství – svérázná obětavá babička. Celý život í vykal.
„Chlapče drahý, až se vrátíš, tak už tady asi nebudu…“
Jeden psací stroj utichl.
„Půjdu si zaplavat.“
 Řeka je rychlá. Nevěřil bys, že než doplaveš na protější břeh, jsi o
dobrý kilometr dál. Nezbývá než vrátit se po brazilské straně a ještě kus
proti proudu, aby ses dostal co nejblíž k Ramozu.
Teď tam stojí Jirka a s kornoutem dlaní u úst křičí:
„Nevracej se! Pošlu pro tebe převozníka! Nelez do vody!“
„Tos mi dal pěkný dárek k narozeninám,“ uvítal parťáka místo
zaslouženého vynadání. „Přiběhla za mnou naše hostinská – ten chlap
se zbláznil, řeka je plná piraní! Taky z tebe do Parany mohla doplavat
ohlodaná kostra!“
„Promiň, Juro, potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky.“
K večeři byla vločková polévka, rizoto, hovězí žebro na česneku,
dva brambory. Lžíce přeslazené zavařeniny, káva. A láhev
argentinského na přípitek.
Lidé v hotýlku Ramoz vstali, podali si ruce a řekli: „Felicidad.“ Stará
hostinská, Paraguajka, přišla ke stolu a usmála se:
„Felicidad, niňos de navidad!“
„Všechno nejlepší, jezulátka. A tys měl z pekla štěstí, muchacho.
Takové nápady!“

hudba
Bylo to dlouhé jednání.
Několik set metrů po proudu kotvila nákladní motorová loď.
Bůhvíkde se tu vzala. Včera byla ještě řeka jako vymetená. Snad připlula
pozdě večer, v noci ji nebylo vidět. Zítra, možná až po svátcích, naloží
dříví, sudy od nafty, staré bedny a haldy prázdných lahví nasbíraných za
půl roku, protože to nikdo vozit nechce.
Kapitán je mrzout, ale brzo je vidět, že má za ušima. Drahoty se
vyplatí. Dobře ví, že sem nahoru hned tak někdo s pořádnou lodí
nezabrousí.
„Dáte mi sto padesát pesos a podepíšete mi, že jsem od vás dostal
osmdesát. Platí?“
Když protivník ví, že jste v úzkých, nepomůže ani hodina
smlouvání. Nic nesvedete proti argumentu: „Tak si jeďte, čím chcete…“
Santa Teresita se dere proti kalnému proudu. Před minutou vplula
ze smaragdově čisté Iguazú do Parany. Argentina zmizela z jeviště; po
levé straně defiluje Paraguay, vpravo Brazílie. Však už také plavčík
vyšplhal na stěžeň a mění argentinskou vlajku za barvy Brazílie, v jejíchž
vodách přistaneme.
Je to divný pocit: celý ten podnik se dal do chodu jen kvůli tobě,
protože mezi oběma zeměmi není most. Vedle naší tatry by se na palubu
vešlo ještě dvacet vozů – a do podpalubí celý vlak nákladu. Teď si loď
jede jako na dovolenou. Plavčíci leží pod plachtou zavěšenou pod ráhny,
spí, hrají karty, broukají písničku. Paraná pod přídí se vzteká, zlostně
ustupuje před kýlem a kroutí se v ohromných vírech, jejichž kornouty
jsou snad metr hluboké.
Skončil opatrný manévr, kterého se zúčastnila skoro celá posádka.
Kdybychom nevěděli, že plujeme do Brazílie, vsadili bychom se, že tohle
je kus Tunisu, Egypta, Súdánu. Písečné převisy se drolí při prvním
doteku a sypou se do řeky. A za nimi stékají prohřáté praménky písku,
jako když vítr ukusuje přesypy v poušti.
Plavčíci brouzdají po kotníky v rozpálené písčině a hledají zaváté
kůly, aby Terezičku přivázali k Brazílii. My na břeh nesmíme. Při prvním
pokusu nás zahnal strážný s bodákem na pušce. Na všechny doklady a
dokumenty má stejnou odpověď: čekat, až si pro nás přijdou lidé
z celnice. Samozřejmě až po siestě. A tak zatím doháníme pod plachtou
probdělou noc.
V půl druhé se objevili celníci, prohlédli pasy a zdvihli palce. Jako
Caesar v amfiteátru.

hudba
Tatra stála před úřadovnou brazilského Autoklubu v Porto Alegre s plnou
nádrží a se zásobou benzínu a oleje. Přípravy ke startu do Uruguaye
skončily. Zbývalo jen ověřit si zprávy o posledních pěti stech kilometrech
cesty jižní oblastí Rio Grande do Sul k hranici Brazílie; zprávy, kterých
není v Jižní Americe nikdy dost, aby si motorista mohl vytvořit představu,
co o čeká.
„Normálně se jezdí z Pelotas do Jaguarao. Je to delší trať, obtížná.
Kamení, kluzký jíl, prudké svahy. V tomhle období tam bývají rozsáhlé
sesuvy půdy,“ vysvětloval úředník.
„V mapě je zakreslena jako pomocná ještě druhá cesta, z Rio
Grande do Chui. Slyšeli jsme o ní už v Rio de Janeiru…“
„To je pláž, senhores, žádná silnice. Třicet kilometrů za Rio Grande
začíná pásmo pobřežních písčin. Jede se po nich dvě stě dvacet
kilometrů mezi mořem a písečnými přesypy. Neradil bych vám to!“
„Proč? Nikdo tudy nejezdí?“
„Ne tak docela. Několik řidičů zná pláž jako své boty a dávají jí
přednost před horskou silnicí do Jaguarao. Starý Santos z Rio Grande
tudy jezdí nějakých pětadvacet let a před lety tam dokonce zahájil osobní
dopravu lehkým autobusem na dvojitých kolech. Ale taky se tam
v poslední době utopilo na čtyřicet vozů. V písku. Dobrá. Já bych řekl,
abyste to zkusili – ale za nic neručím. Rozhodně nevyjíždějte na pláž při
jižním větru. Při nejistém počasí raději počkejte. Konečně, zajděte si za
Santosem. Nikdo nezná pláž tak jako on.“
 Za lokálem byla připravena čistě obílená nouzová noclehárna s pěti
železnými lůžky. Před vraty odpočíval louček řidičů a závozníků na
stupačkách kamiónů. Ze tmy se ozvala dýchavičná tahací harmonika.
Šla z ruky do ruky. Každý se svou trochou do mlýna. Tango argentino,
brazilská samba, bailecito..
„A ver, muchachos!“ zahlaholil mladý Uruguayec, když vyždímal
z harmoniky poslední písničku. „A teď, chlapci, spusťte vy! Nějakou od
vás!“
Brazilská noc se rozezpívala měkkými melodiemi z českého jihu i
temperamentní písní z podtatranských dolin.
Ospalá ulice pojednou ožila. K chodníku přirazil maličký autobus na
dvojitých kolech a z útrob vyvrhl hromádku upocených cestujících. Dva
chlapíci v sombrerech vylezli na střechu a začali shazovat kupu ranců a
pytlů do změti napřažených rukou. Šedovlasý řidič v rádiovce si otřel pot
a ze zvyku šlápl dvakrát na akcelerátor, než vypnul motor.
„Seňor Santos?“
„Sí, seňor!“
Kožené vrásky mořského vlka z atlantských písčin se stáhly do
srdečného úsměvu.
„Posílá nás za vámi autoklub z Porto Alegre. Můžete nám dát
informace o…“
„Vy chcete jet do Chui, co?“
„Chceme si vyzkoušet vůz na pláži.“
„Počkat, to není asfalt! Víte, co umí písek?“
„Trochu jsme si v něm pojezdili. Sahara, Libyjská poušť, Horní
Egypt, osm dní v Núbijské poušti podle kompasu…“
„Hmm, a s čím jedete?“
Předvádíme tatru. Starému Santosovi lezou oči z důlků.
„Caramba! To je zvíře! A kolik v něm máte naloženo?“
„S námi asi tunu.“
„A normální pneumatiky,“ shýbá se ke kolům. „S tím na pláž
nejezděte! Byla by ho škoda. Je dnes nejisté počasí. Divoké moře…“
„Jde nám o technickou zkoušku vozu. Takovou příležitost už mít
nebudeme. Rozhodně to chceme zkusit.“
„Jak myslíte, ale já vás z vody tahat nebudu. Na celém pobřeží
není živé duše. Z Casina pojedete sto třicet kilometrů k prvnímu majáku
a pak máte dalších devadesát na uruguayskou hranici, Místy jsou na
pláži dlouhé kolčony.“
„Co to je?“
„Vzduchové bubliny pod zalepeným pískem, takové polštáře,
rozumíte? Dejte si na ně pozor! Tmavší místa…“
„Kdy je odliv?“
„Měsíc jde nahoru. Tak v půl třetí byste mohli vyrazit. Okamžik! Syn
dnes pojede s prázdnou károu, cestující mu při tomhle počasí do vozu
nepustím. Počkejte si na něj! Buena suerte, muchachos! Šťastnou
cestu!“
Úderem půl třetí se na pláži objevil Santosův prázdný autobus a z
okénka vyhlédla osmahlá tvář.
„Jedem? Nesmíme ztrácet čas!“
„Jedem!“

hudba
Hukot dvou motorů se vmísil do šumění příboje. První průzkum terénu.
Chvíli tatra zápolila s měkkým suchým pískem mimo dosah vln. Pak její
stopy splynuly s dvojitými otisky Santosova vozidla. Zpěněné jazyky
příboje olízly občas patnáctimetrovou vozovku, z jejíhož okraje
vystupovaly hrozivé valy měkkého písku. Písku, z něhož nebylo úniku.
Moře zleva, písek zprava…
„Nejtvrdší písek je tam, kde se přes něj převalují vlny,“ radili
nedávno přátelé v Riu. „Mnoho řidičů se dalo zlákat zdánlivou pevností
písku; zastavili – a když se chtěli po minutě dostat z místa, bylo pozdě.
Mokrý písek postupně povoluje pod tlakem úzkých pneumatik a za chvíli
sedí vůz beznadějně na nápravách. Není-li po ruce dost lidí, aby ho
okamžitě vyprostili, propadá se nezadržitelně milimetr po milimetru. Za
několik hodin se přes něj převalí vlny přílivu, a když moře opadne,
vyčnívá z písku v nejlepším případě střecha. Dva lidé v takovém případě
nezmohou zhola nic…“
Obloha na jihu se znenadání zatáhla clonou olověných mraků.
Sotva dvacet kilometrů za Casinem se přes pláž převalila vlna prudkého
deště. Santosův vůz odbočuje na nízký násep mimo dosah vln a
zastavuje. S obavami brzdíme vedle něho.
Dvacet kilometrů pláže jsme měli za sebou. Dvě stě zbývalo. Minuty se
vlekly zoufale pomalu. Zleva se sápaly vody Atlantiku, zprava stékaly
potoky dešťové vody, kterou nestačil vsakovat hřeben písku.
Uplynula cenná hodina odlivu, než se obloha rozjasnila. Jako by déšť
kouzlem změnil pobřežní pláně. Vodou ztuhlý písek na hranici příboje se
změnil v ideální dálnici. Dokonale rovný povrch uhlazený vlnami za
přílivu překonal naše představy o nejlepších dálnicích světa. Tachometr
vyskočil na osmdesátku.
Nastavili jsme ruční akcelerátor a vůz letěl písečnými pláněmi k jihu, jako
by se ani nedotýkal půdy. Pocit opojné radosti, kdy můžeš sjet o pět
metrů doleva a hned se vrátit o deset doprava, aniž ti překážejí vozidla
v protisměru…

hudba - jen předílek velmi krátce

„Na tachometru máme teprve 195. Podle mapy bychom měli být na 211
u majáku. Ještě šestnáct kilometrů.“
Třicet nekonečných minut od předchozího startu. Nesmíme
zastavit, protože teď bychom znovu ani nenastartovali, ani nevybředli
z písku.
Šero se sneslo nad pláž i nad vztekající se moře. Houstnoucí tmou
prošlehly zezadu Santosovy reflektory. Vyjel. Blíží se, předjíždí, obrátí na
okamžik hlavu a ve svitu našich reflektorů se povzbudivě usměje. Dobrák
Santos…
„Kolik je na tachometru?“
„Dvě stě jedna. Ještě deset.“
Nikdy nebyly kilometry tak dlouhé jako tenkrát. Vlna za vlnou bije
do vozu. Podlaha je plná vody. Voda proniká s pískem do čepů i mezi
péra, do brzdových bubnů a snad i do motorového prostoru. Nechceme
na to ani pomyslit.
„Sehni se rychle! Uvolni mi akcelerátor! Rychle!“
Písek smíšený s vodou pronikl podlahou i do vedení akcelerátoru a
zadřel je. Pedál plynu se přilepí k podlaze, při každém vyšlápnutí spojky
zavyl motor v nejvyšších obrátkách.
Mirek vyhrábl plnou hrst mokrého písku zpod pedálu.
 S každou minutou pohlcuje moře další decimetry pláže a stoupá
výš. Ztratili jsme už pojem času. Vnímáme jen vlny a písek, vrůstáme do
mechanismu bojujícího vozu.
„Světlo! Světlo vpředu…“
„Maják!“
Kužel světla prořízl v dálce temnotu a zanikl. A znovu šlehlo do noci
spásné znamení. Vlny bijí do podlahy, každý příval vůz zbrzdí. Nahání
strach, že těsně před cílem uvízneme a takřka v posledním okamžiku
budeme muset tatru vydat napospas moři, které se zatím vysápalo
vzhůru, pohltilo další metry pláže a zúžilo prostor před pastí přesypů na
zoufale těsný pruh zalévaný rostoucími vlnami. Jazyky příboje už
prosakují za hranicí přesypů. Musíme prorážet stále hlubší vodu.
Napětí vrcholí.
Maják narůstá a jeho ohnivé jazyky bičují noc takřka na dosah
ruky.
A pak náhle Santos strhne vůz z přímé dráhy a zamíří tam, kde by
byl ještě před několika vteřinami zůstal beznadějně trčet a očekával jen
pozvolnou zkázu. Vpravo. Na malou skalnatou planinku pod majákem
Albardao, kam moře nemůže a odkud vykázali i písek. Oáza bezpečí
v poušti nástrah, v běsnění živlů a v beznaději temné noci…
Dva vozy stojí před chatou strážce majáku. Dělníci, kteří tu montují
nový maják, vítají bouřlivě mladého Santose a s údivem si prohlížejí
tatru. Santos, vyčerpaný divokou jízdou jako my, si zapaluje cigaretu a
pomalu slézá ze stupačky.
„Nevěřil jsem, že dojedete. Tohle jsem tady ještě nezažil a jezdím
s tátou po pláži do Uruguaye odmalička. Ohromná mašina. A museli jste
v Africe dostat pernou školu…“

hudba (poslední z  jižní ameriky)

Podzimní krajina poprášená místy prvním sněhem ubíhá podél trati.
Březové hájky, pasáček s hejnem husí, oráč převracející temnou ornici –
a hned zas hustý smrkový les, tolik vonící blízkým domovem. I ty
železniční vagóny s nápisem ČSD, jež stojí téměř v každé stanici mezi
Bydhoští a Katovicemi, jsou neklamným znamením, že domů je opravdu
jenom skok.
Petrovice. Máš najednou srdce v hrdle, vlhko v očích, slova nemohou
přes rty. Lehký ranní vánek pohazuje červenomodrobílou vlajkou, několik
menších zdobí okna malé pohraniční stanice, v níž právě zastavil
mezinárodní rychlík.
„Dobrý den, pasová revize, prosím.“
Trvá to chvilečku, než se vzpamatuješ a odpovíš týmž jazykem
muži v uniformě., který v tu chvíli nechápe, jak krásně vyznělo jako
anonymní přivítání.
„Smím se aspoň pár kroků projít po nástupišti? Nebo musím
počkat, než odbavíte celý vlak?“
Rychlý pohled do pasu, do tváře, znovu na fotografii.
„Snad to nejste opravdu vy? A jak to, že tady? A sám? Bez tatry!
Jen si běžte šlápnout na československou půdu, to musím povědět
kolegům na stanici.“
Za deset minut vlak vyjíždí, všechen personál stojí na nástupišti a
salutuje. Pro slzy nevidíš, že už jsou Petrovice pryč a že kolem uhání
Československo.
O hodinu později přišel Bohumín. Přivítání ještě srdečnější, tiché,
takové, jakým vítají rodiče a nejbližší přátelé. Mamince prokvetly vlasy,
tátovi přidala léta leckterou vrásku navíc.
„A co tvá ruka, Jurko, už bez obvazu? Tak teď ještě musíme počkat
na třetího z party, na tatru. To sis před půl čtvrtým rokem nemyslel, že se
budeme vracet takhle po kouskách…“
 Z Bydhoště už vlak odjel, musí být ve středu v noci na hranicích.
Vagón je směrován do Vrbice.
Chodíme od vlaku k vlaku, od vagónu k vagónu.
„Tamhle je, Mirku, podívej se!“
Naše tatřička!
Celá zasněžená, jen hřbet ploutve na zadní kapotě trčí z vysoké
hermelínové přikrývky.
„Když jsi ji viděl naposled, pražilo do ní mexické slunce!“
V dopravní kanceláři prší zatím jeden telefon za druhým.
„Di mu tam vyvěsiť tu tatru a hned ju žeňte do Bohumína,“ nařizuje
výpravčí Stvora. „Oba chlapci tu na ňu čekaju!“
Na korbě kamiónu vjíždí tatřička do závodu, v němž se zrodila. Bez
slávy, bez okázalých slov, skromně. Dostane nové okno a řidší zimní
olej, mexický je tuhý jako kolomaz.
„A na tu převodovku se podíváme, až budete mít pražské vítání za
sebou…“

hudba - spíš předěl (zpátky doma)

Poslední den cesty. V záhlaví deníku je pořadové číslo 1290, první
listopad. Nad Moravou leží dušičkové počasí, ale v duši máme oba
slunečnou pohodu. Kolika cílům už jsme hleděli tímhle okénkem vstříc.
Přes noc se vždycky změnily z cíle v nový start a tak to šlo tři a půl roku,
den za dnem. Dnešní cíl však už bude jenom cíl! Směrníky s tolika
známými jmény ubíhají dozadu, míjeli jsme je kdysi bez povšimnutí, dnes
se však usmívají a nahlas křičí: Dobře si mne přečti. Jsem tady pořád, na
svém starém místě! Nový Jičín, Hranice, Olomouc, Litomyšl, Hradec
Králové, Poděbrady.
Na hranicích Velké Prahy stojí dlouhá řada vozů, vpředu bílý
rozhlasový s nataženými kabely. Filmaři s kamerami. A zářící tváře těch,
kteří nám přišli 22. dubna 1947 popřát šťastnou cestu a kteří nám celou
dobu na dálku pomáhali odstraňovat překážky. Usmívají se, vůbec
nezestárli.
Konvoj automobilů jede krokem žižkovskými ulicemi, chodníky jsou
vroubeny lidmi, kteří slyšeli polední zprávu v rozhlase a přišli zamávat.
Bezejmenní posluchači, ale i ti, kteří nám tolikrát psali do zastrčených
koutů světa, povzbuzovali, drželi palce, psali o poštovní známky, chtěli
recepty na exotická jídla, radili k opatrnosti, byli zvědaví na každý krok
nebo telefonovali do rozhlasu, proč se odmlčel s reportážemi.
Před Autoklubem v Opletalově ulici není k hnutí.
Davem lidí v přízemí i na schodišti se prodral asi devítiletý klučina
do přijímacího salónku v prvním patře. Celý udýchaný sotva popadá
dech:
„Sem delegát žižkovskejch kluků a mám vám vyřídit, že ste sekáči
a že vás máme rádi. A eště se mi, prosím vás, podepište do
památníčku…“

hudba - závěr / podtrhuje význam cesty a osobností Z+H /