Professional Documents
Culture Documents
SAVCI
Teorie: Spojujících znaků savců je několik, ten základní představuje schopnost krmit
svá mláďata (kojit) výměšky speciálních kožních orgánů – mléčných žláz.
Mezi další znaky patří: teplokrevnost (36 – 40 C), osrstění (vyjma kytovců a
několika dalších), vysoký rozvoj a diferenciace nervové soustavy a rození živých
mláďat, která se vyvíjejí v těle matky (vyjma vejcorodých savců). Tři sluchové
kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek), dva týlní hrboly, 7 krčních obratlů a
spodní čelist tvořená jednou kostí, chrup savců rozdělen na řezáky, špičáky, zuby
třenové a stoličky.
V současné době známe cca 5500 druhů savců, ale stále se objevují noví. Savci se
vyvinuli ve druhohorách z plazům podobných živočichů větve Synapsida. Základní
tělní stavba savců je podobná, ale velikost i tvar těla je rozmanitý a závislý na
prostředí, ve kterém se savec pohybuje, proto savce rozdělujeme na: pozemní,
podzemní, vodní a létající.
TĚLNÍ POKRYV
Pokožka savců silně rohovatí a obsahuje mnoho kožních derivátů, Nejvýznamnější
jsou kožní žlázy a přídatné kožní orgány. Nejvíce žláz je potních a mazových.
Jejichž přeměnou vznikly i žlázy pachové a mléčné. Z kožních orgánů jsou důležité:
drápy, nehty, kopyta, rohy a především srst.
Srst představuje termoregulační vrstvu savců. Je složená z několika typů chlupů
(Kratší a jemnější chlupy udržují stálou teplotu a tvoří podsadu. Delší pesíky
obsahují barvivo a zajišťují zbarvení srsti. Hmatové chlupy – slouží jako
mechanoreceptory, největší množství jich je na hlavě a pomáhají při orientaci
v prostoru za tmy). Chlupy se druhotně mohou přeměnit v bodliny (dikobraz), ostny
(ježek), šupiny (luskouni) a krunýře (nosorožci) či zcela vymizet (kytovci).
DÝCHACÍ A OBĚHOVÁ SOUSTAVA
Dýchacím orgánem jsou plíce, které zajišťují okysličování krve. Dýchání zajišťují
dýchací svaly (mezižeberní a bránice). Oběhová soustava je uzavřená s dokonale
čtyřdílným srdcem. Červené krvinky obsahují krevní barvivo hemoglobin a jsou
bezjaderné.
ROZMNOŽOVÁNÍ
Savci jsou odděleného
pohlaví s občasnou po-
hlavní dvojtvárností
(dimorfismem - velikost,
osvalení, parohy, zbar-
vení atd.) Savci dispo-
nují kopulačními orgány
– penis samců a va-
gína samic. Oplození je
vždy vnitřní. Naprostá
většina savců rodí živá
mláďata, která jsou po
narození krmena mateřským mlékem. Plod
se vyvíjí v těle samice (v děloze), kde ho
chrání zárodečné obaly a je vyživován
prostřednictvím placenty. Vejcorodí savci
snáší a zahřívají vejce jako ptáci. (ježura,
ptakopysk).
NERVOVÝ SYSTÉM
Mohutný rozvoj koncového mozku, zejména
kůry na povrchu hemisfér, souvisí rozvojem
složité nervové činnosti a chování savců.
Ze smyslových orgánů mají klíčové
postavení: čich, zrak, sluch a hmat. Čich
není vyvinut u kytovců. Hmyzožravci, šelmy
a kopytníci mají zachován Jakobsonův
orgán. Šelmy a sudokopytníci mají v oku za
sítnicí vrstvu tapetum lucidum, která odráží
světlo a zlepšuje vidění za šera – těmto
zvířatům v noci při osvětlení svítí oči. Kytovci
a letouni mají schopnost echolokace
(orientace v prostoru prostřednictvím
ultrazvuku).
SYSTÉM SAVCŮ
Standardní učebnicová klasifikace (podle abecedy)
hlodavci
hmyzožravci
chobotnatci
kytovci
letouni
lichokopytníci
primáti
ptakořitní
sudokopytníci
šelmy
vačnatci
zajícovci
Řád: HLODAVCI
Charakteristickým znakem všech hlodavců jsou zuby. Přední řezáky jsou přeměněny
v hlodáky, zatímco špičáky chybí úplně. Hlodáky rostou celoživotně. Přední strana je
pokrytá tvrdou sklovinou, ale a zadní strana se snadno obrušuje díky mnohem měkčí
zubovině. Proto si zuby udržují stále ostrou hranu. Většina hlodavců je býložravá,
popřípadě všežravá. Druhově nejbohatší a celosvětově nejúspěšnější skupina savců
vděčí za své rozšíření hned několika vlastnostem. Hlodavci jsou poměrně drobní –
většina z nich váží do 150g a tak se snadno přizpůsobují mikrobiotopům a lehce
adaptují na evoluční změny. Důležitá je pro jejich rozšíření také vysoká plodnost,
krátká doba březosti i tělesného dospívání. Příhodné podmínky pak dokáží využít
k masivnímu šíření.
Nejrozšířenější zástupci hlodavců:
Myš domácí a potkan obecný – kosmopolitní všežravé druhy hlodavců se rychle
přizpůsobili lidským sídlům a dnes patří k evolučně nejúspěšnějším druhům vůbec.
Krysa obecná – oproti potkanům je mnohem vzácnější. Její ocas je chlupatý a delší
než tělo.
Ondatra pižmová – v ČR jeden z nejběžnějších pobřežních hlodavců. Do Evropy
zavlečena ze S. Ameriky. Dříve lovena pro maso a kožešinu.
Hraboš polní – v ČR nejrozšířenější hlodavec se od myši odlišuje drobnými boltci,
krátkým ocáskem a býložravostí. Je krátkověký, dožívá se jen okolo 2 let. Pohlavní
dospělosti dosahují samičky již 13. den od narození (po 35 dnech od vzniku zygoty!)
Křeček polní – patří mezi velké hlodavce (až 600g). Staví si nory a v podzemí
buduje také spižírny. V ČR vzácný a chráněný. Znovu se začíná vracet do nížin.
Sysel obecný – je příbuzný veverkám, ale žije v podzemí. V ČR kriticky ohrožen.
V oblasti malé Asie ještě běžný.
Řád: CHOBOTNATCI
Dnes je tento, ve třetihorách velmi úspěšný řád zastoupen pouze třemi druhy velkých
býložravých savců - slonem africkým, slonem pralesním a slonem indickým.
Charakteristickými znaky jsou chobot a řezáky, které jsou prodloužené v kly (mohou
měřit až 3m a vážit 100kg). Chobot slonů se vyvinul z horního rtu a nosu. Nozdry
jsou umístěné na konci a doplňují je hmatové prstíky. Chobot je tvořen složitou
strukturou mnoha svalů, které umožňují velmi přesný pohyb a dokonalé ovládání.
Sloni chobot používají především k příjmu potravy a vody. Vodu do chobotu ale
pouze nasají a pak si ji vstřikují do tlamy. Sloni patří mezi kopytníky, našlapují pouze
na prsty, ale pro jejich hmotnost je pata vyztužená tukovým vazivem, takže to
vypadá, jako by našlapovali celou plochou chodidla. Jejich silné kosti nemají kostní
dřeň a jsou vevnitř zpevněné houbovitou kostí. Varlata samců zůstávají v dutině
břišní a nesestupují do šourku.
Slon africký – největší suchozemský savec. Váha až 12 tun, výška až 4 m
v kohoutku. Dožívá se až 90 let. Většinu života (cca 2/3) tráví sloni sháněním
potravy, které spotřebuje cca 200kg denně. K tomu vypijí asi 130 l vody a vytvoří 180
kg trusu. Březost slonic trvá cca 22 měsíců, narozené slůně váží přibližně 110 kg.
Matka ho kojí 2 roky, ale o mládě se stará a chrání ho až do věku 10 let. Sloni vytváří
složité sociální vazby, pečují o nemocné a zraněné slony a truchlí nad smrtí členů
svého stáda. Starší samci žijí samotářsky a ke stádu se připojují jen v době říje
samic.
Slon indický – je menší než
jeho africký příbuzný, má ta-
ké menší uši a konec cho-
botu je zakončen jen jedním
prstíkem oproti dvěma prstí-
kům slona afrického. Jeho
rozšíření sahá až do Nepá-
lu, Bangladéše, Indočíny a
na Srí Lanku.
Řád: KYTOVCI
Kytovci se před cca 50 miliony let vyvinuly z drobných suchozemských čtyřnožců,
kteří se postupně adaptovali na život ve vodě. Zadní končetiny jim zakrněly, přední
se přeměnili v ploutve. Tělo získalo aerodynamický vřetenovitý tvar. V průběhu svého
vývoje rozdělili na dva podřády, čítající cca 80 druhů:
Kosticovci - nemají zuby, z horní čelisti jim visí kostice – pláty, které slouží jako filtr
na drobné mořské organismy – především mořské korýše souhrnně nazývané – kril.
Ozubení - u nich se vyvinuly zuby, které jim slouží k lovu ryb, hlavonožců a dalších
mořských živočichů.
Kytovcům druhotně jim vymizela srst, tělo je pokryto silnou izolační vrstvou tuku.
Obrovská velikost některých druhů je dána adaptací na vodní prostředí, které je ve
velikosti neomezovalo, ať už vztlakem vody, nebo dostatečnými zdroji potravy.
Mozek kytovců je největší v celé živočišné říši (až 9 kg u vorvaňů), svým rozvojem se
u delfínů vyrovnává mozku primátů.
Kytovci patří mezi vynikající plavce. Plejtváci dosahují rychlosti až 65 km/h. Velryby
se také dobře potápějí – vorvani až do hloubky 2000 m na dobu 60 – 80 minut.
K orientaci v oceánech a vyhledávání kořisti jim slouží ultrazvuk. K dorozumívání
používají širokou škálu zvuků. Čich u kytovců postupně téměř vymizel, ale chuť a
hmat jsou vyvinuty dobře. Kůže zaznamenává proudění vody i změny jejího tlaku.
Rozmnožování kytovců probíhá jako i u jiných savců, ale zevní pohlavní orgány
nejsou téměř vůbec patrné. Proto se samci od samic dají jen špatně odlišit. Milostné
hry kytovců jsou doprovázeny vzájemným třením a hlazením. Březost samic trvá cca
10 – 12 měsíců. Mládě se po narození musí nadechnout a tak ho matka vystrkuje
nad hladinu. Kytovci rostou cca 20, někdy až 40 let a dožívají se až 90. Ve 20. století
bylo uloveno na 2 miliony velryb. Některým druhům dnes hrozí vyhynutí.
KOSTICOVCI
Velryba grónská - žije v chladných na plankton bohatých mořích severní polokoule.
Dosahuje délky až 20 m a hmotnosti 50 tun. Vyznačuje se velkou hlavou a ocasní
ploutví, která tvoří až 40% délky těla. Plave pomalu, nemigruje za potravou ani
v době rozmnožování a nepotápí se do velkých hloubek. Žije v malých skupinách.
Keporkak – Pravidelně migruje z chladných na potravu bohatých vod do teplých, ale
na potravu chudých mělčin tropických moří, aby se zde pářil a rodil mláďata. Velkou
část roku proto hladoví.
Plejtvák obrovský - největší současný žijící živočich a pravděpodobně i největší
živočich vůbec, alespoň z hlediska hmotnosti. Hmotnost až 180 tun, délka až 33m.
Živí se krilem, kterého denně spotřebuje až 4 tuny.
OZUBENÍ
Delfín obecný – je rozšířen od tropických moří až po oblasti mírného pásu. Loví
především menší ryby – makrely a sledě. Dosahuje délky 2,5 metru a 250 kg. Známá
je jeho hravost a schopnost naučit se celou řadu dovedností. Delfíni také patří mezi
živočichy, kteří spontánně zachránili tonoucí se lidi.
Kosatka dravá - Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského
potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce.
Známé jsou jejich koordinované útoky i na mnohem větší kytovce, které nenechají
nadechnout a utopí je, nebo je uštvou a znavené společnými silami udolají. Útoky na
člověka nejsou známé.
Vorvaň - je největší z ozubených velryb a pravděpodobně největší ozubené zvíře na
světě, jaké kdy žilo. Největší doložený jedinec dosahoval až 28 metrů délky a váhy
150 tun. Živí se obřími hlavonožci a dalšími hlubokomořskými živočichy, za kterými
se potápí až do hloubky 2000m. Charakteristickým znakem vorvaňů je prodloužený
čenich plný polotekuté voskovité látky. Její účel není dost dobře znám,
pravděpodobně souvisí s echolokací.
Řád: LETOUNI
U tohoto velmi specifického řádu se přední končetiny změnili v křídla. Ty neslouží
pouze k plachtění, ale umožňují aktivní a velmi obratný let. Křídlo vzniká jako tenká
neosrstěná blána mezi 2. až 5. prstem. Dalším společný znak letounů je převažující
noční aktivita a orientace v prostoru prostřednictvím echolokace. (echolokace funguje
na principu ultrazvuku – velmi vysokého tónu (40 – 90 kHz), který netopýr vytváří
v hrtanu a po odrazu od předmětů se vlny vrací zpět, netopýr je zpracovává citlivým
sluchem a dokáže se tak orientovat v prostoru i v úplné tmě.) Pomocí echolokace
také loví létající hmyz. V oblastech mírného pásu netopýři zimu přečkávají zimním
spánkem. Letouni jsou rozšíření na všech kontinentech vyjma Antarktidy. U letounů
jsou známé dva podřády: kaloni a netopýři.
Kaloni žijí výhradně v tropických oblastech, dosahují mnohem větších velikostí a živí
se téměř výhradně ovocem – fruktivoři.
Většina netopýrů jsou lovci hmyzu, větší tropické druhy loví i obojživelníky a drobné
savce. V jižní Americe žije speciální druh netopýra – upír obecný, který se živí krví
ptáků a savců. Ve slinách má protisrážlivé látky, může přenášet vzteklinu, tím je
nebezpečný.
Netopýr velký – nejběžnější náš netopýr. Přizpůsobil se lidským sídlům a často
vytváří kolonie v půdních prostorách budov.
Řád: LICHOKOPYTNÍCI
Jsou řádem velkých býložravých savců, u kterých osa končetiny prochází třetím,
často největším prstem. Jsou to prstochodci, poslední články prstů jsou chráněny
rohovitými kopyty. Největšího rozkvětu dosáhli v třetihorách, dnes se jedná o
vymírající skupinu. Jejich žaludky jsou jednoduché, ale mají dlouhá střeva, která
umožňují trávení nízkoenergetické stravy.
Do současnosti přežily tři čeledi navzájem nepříliš si podobných zvířat.
Tapírovití - jsou primitivní lichokopytníci. Horní pysk je protažen v krátký chobot. Na
předních končetinách mají čtyři funkční prsty, na zadních tři. Žijí v tropických
oblastech Asie a latinské Ameriky.
Nosorožcovití - jsou velká zvířata s rohovinovými rohy, které nemají kostěný odklad.
Tělo nemá srst, ale je pokryté rohovitými pláty. Na předních i zadních končetinách
mají po třech prstech. Všechny druhy jsou ohrožené vyhynutím. Jejich jediným
skutečným nepřítelem je člověk. Dodnes je pytláci loví pro rohy. Dospělí samci
dosahují hmotnosti až 4 tun. Ze šesti současných druhů je nejvzácnější nosorožec
sumaterský a jávský. Nosorožci žijí především v Africe (nosorožec tuponosý a
dvourohý. V severní Indii je pak rozšířen nosorožec indický.
Koňovití - je čeleď štíhlých zvířat uzpůsobených k rychlému běhu. Mají zachované
pouze dva prsty (první a třetí), první prst je chráněn mohutným kopytem, zatímco
,,palec" můžeme najít na vnitřní straně nohy ve výšce kolena (kaštánek). Mezi
koňovité patří i domestikovaní lichokopytníci, kůň domácí a osel domácí. Z divoce
žijících zvířat jsou nejvýznamnější zebry a kůň převalského, jediný žijící předek
dnešního koně.
Řád: PRIMÁTI - různorodost
primátů je pověstná, nejmenší
váží necelých 70 gramů a
největší dosahují hmotnosti
přes 200 kg. Patří mezi ně jak
madagaskarský lemur, tak i
člověk řídící tryskové letadlo.
Mezi základní vlastnosti stavby
těla primátů patří
charakteristické tvary lebky,
zubů a končetin. Typická je
šikovná pětiprstá končetina s
prsty zakončenými nehty. Relativně velký a rozvinutý mozek s progresivně
zvětšeným mozečkem.
Nejrozvinutějším smyslem je zrak se stereoskopickým viděním, důležitý je sluch
i hmat, čich je potlačený. Charakteristická je také stavba chrupu se dvěma řezáky,
vyčnívajícím špičákem, 2 až 4 třenovými zuby a 3 stoličkami.
Mezi rysy primátů patří také poměrně dlouhý vývoj plodu v těle matky, faktická
neschopnost mláděte přežít po narození bez péče matky a potřeba její
dlouhodobé starostlivosti spojené s učením. U vyspělejších skupin bývá častá
podpora druhých při výchově. Přes svůj relativně dlouhý aktivní život mají nízkou
rozmnožovací schopnost, pozdě dospívají a rodí jen málo mláďat.
Primáti se dělí na dvě významné skupiny: poloopice (např. lemuři) a opice.
Řád: Zajícovci
Jsou řádem velmi příbuzným hlodavcům, se kterými je pojí také několik znaků. Zajíci
připomínají velké hlodavce se zakrnělým nebo velmi krátkým ocasem. Podobně jako
hlodavci mají dobře vyvinuté řezáky, které rostou po celý život jedince. Jsou však
pokryté sklovinou po celém povrchu zubu, na rozdíl od hlodavců, kteří mají
sklovinu pouze na předním povrchu řezáku. Zajícovci žijí na všech kontinentech
kromě Antarktidy. Do Austrálie a na mnohá další místa byli bohužel zavlečeni
člověkem. Všechny druhy jsou býložravé, tomu mají také přizpůsobenou trávicí
soustavu s nadměrně velkým slepým střevem. Zajícovci patří mezi monogastry
(mají jednoduchý žaludek) a tak jejich trávení celulózy je nedokonalé. Vyvinula se u
nich proto cékotrofie - zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého
střeva bohatou na živiny a vitamíny. Bohužel se tímto způsobem často infikují
některými parazity – např. kokcidie jaterní (prvok).
Kromě stavby zubu mají zajícovci společnou také jednu anatomickou zvláštnost.
Jejich šourek je umístěný před penisem. Takové uspořádání se vyskytuje pouze u
zajíců a vačnatců.
Králík divoký - je původně žil v jižní Evropě. Ve svých původních biotopech však
byla jeho populace z větší části zdecimována. Naproti tomu v řadě nových zemích
mělo jeho masivní rozšíření katastrofální následky – např. v Austrálii. Snaha o
regulaci jeho počtu je stále neúspěšná a stojí nemalé prostředky. V ČR jeho stavy
zredukovala infekční myxomatóza. Na rozdíl od zajíců si králíci hrabou nory a jejich
holá a slepá mláďata jsou zcela odkázaná na matku.
Zajíc polní - je místy hojný druh žijící na velkém území Evropy. Jeho přirozeným
biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky a okraje lesů. Zajíc dorůstá 50
- 70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5 - 6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem v
nebezpečí dosahuje rychlosti až 74
km/h. Protože má přední nohy oproti
zadním krátké, je rychlejší při běhu do
kopce, než dolů. Má dlouhé uši, na
koncích tmavé. Mláďata zajíců po
narození vidí, běhají, jsou osrstěná a
brzy začínají sama žrát. Samice je rodí
přímo na holou zem. Vlivem intenzivního
zemědělství a přemnožením černé zvěře
jsou dnes stavy zajíců relativně nízké.
Mezi přirozené predátory zajíců patří
hlavně draví ptáci, lišky a vlci.