Vektory

Definice:
ˆ Vektory jsou si rovny, jestliže jsou si rovny odpovı́dajı́cı́ souřadnice.
(a1 = b1 , ..., an = bn )

ˆ Součet vektorů ~a + ~b = (a1 + b1 , ..., an + bn )

ˆ k-násobek definujeme k · ~a = (k · a1 , k · a2 , ..., k · an )
Definice: Vektor ~x je lineárnı́ kombinacı́ vektorů x~1 , x~2 , ..., x~n , jestliže existujı́ reálná čı́sla
c1 , c2 , ..., cn tak, že platı́
~x = c1 · x~1 + c2 · x~2 + ... + cn · x~n
Definice: Vektory x~1 , x~2 , ..., x~n se nazývajı́ lineárně závislé, jestliže existuje jejich netriviálnı́
lineárnı́ kombinace, která je rovna nulovému vektoru. Neboli
c1 · x~1 + c2 · x~2 + ... + cn · x~n = ~0
Triviálnı́ kombinace: c1 = 0, c2 = 0, ..., cn = 0.

Věta (nutná a postačujı́cı́ podmı́nka lineárnı́ závislosti): Vektory x~1 , x~2 , ..., x~n jsou lineárně
závislé právě tehdy, když alespoň jeden z nich je lineárnı́ kombinacı́ ostatnı́ch.

Matice
Definice: Uspořádané schéma reálných čı́sel.
 
a11 a12 · · · a1n
 a21 a22 · · · a2n 
Amn =  ..
 
.. . . .. 
 . . . . 
am1 am2 · · · amn
matice typu m × n

Hodnost matice
Definice: Maximálnı́ počet lineárně nezávislých řádků v matici se nazývá hodnost matice.

Věta: Je-li matice A trojúhelnı́ková nebo schodovitá, pak jejı́ hodnost je rovna počtu řádků.

Věta (o elementárnı́ch řádkových úpravách): Hodnost matice se nezměnı́, jestliže:

ˆ zaměnı́me pořadı́ řádků
ˆ vynásobı́me libovolný řádek nenulovým reálným čı́slem
ˆ přičteme k libovolnému řádku matice lineárnı́ kombinaci ostatnı́ch řádků
ˆ vynecháme řádek matice, který je lineárnı́ kombinacı́ ostatnı́ch řádků

1
Věta (o hodnosti transponované matice): Hodnost matice A se rovná hodnosti transponované
matice AT .

Soustavy lineárnı́ch rovnic

a11 x1 + a12 x2 + ... + a1n xn = b1

a21 x1 + a22 x2 + ... + a2n xn = b2
.. ..
.=.
am1 x1 + am2 x2 + ... + amn xn = bm

Soustavu lineárnı́ch rovnic lze zapsat jako matici:

  
a11 a12 · · · a1n  b1

 a21 a22 · · · a2n  b2 
  
 .. .. .. ..  .. 
 . . . .  .

am1 am2 · · · amn  bn

Pravý sloupec je vektor ~b, který odpovı́dá pravé straně rovnice.

Frobeniova věta: Soustava lineárnı́ch rovnic má řešenı́ právě tehdy, když hodnost ma-
tice A se rovná hodnosti rozšı́řené matice Ar .

Věta (o počtu řešenı́ SLR):

ˆ h 6= hr ⇒ žádné řešenı́

ˆ h = hr = n ⇒ právě jedno řešenı́

ˆ h = hr < n ⇒ nekonečně mnoho řešenı́

Obecné řešenı́: všechna možná řešenı́ soustavy (tj. řešenı́ vyjádřené parametry)
Partikulárnı́ řešenı́: jedno konkrétnı́ řeš. (tj. když za parametr dosadı́me nějakou hodnotu)
Základnı́ řešenı́: partikulárnı́ řešenı́, kde za všechny parametry dosazujeme nulu

Věta (o počtu řešenı́ homogennı́ soustavy): Homogennı́ soustava lineárnı́ch rovnic (H) má
vždy řešenı́. Označı́me-li h hodnost matice soustavy, n počet neznámých, potom platı́:

ˆ jestliže h = n, pak má (H) jediné (tzv. triviálnı́) řešenı́

ˆ jestliže h < n, pak má (H) nekonečně mnoho řešenı́, přičemž za n − h neznámých lze
volit libovolná reálná čı́sla a ostatnı́ neznámé jsou určeny jednoznačně

2
Maticová algebra
Definice: Necht’ A, B jsou matice typu m × n. Matice X typu m × n, pro jejı́ž prvky platı́
xij = aij + bij (i = 1, ..., m; j = 1, ...n), se nazývá součet matic A, B.

Definice: Necht’ A je matice typu m × n, c je reálné čı́slo. Matice X typu m × n, pro

jejı́ž prvky platı́ xij = c · aij (i = 1, ..., m; j = 1, ..., n), se nazývá reálný násobek matice A.

Definice: Necht’ A je matice typu m × n, B je matice typu n × p. Matice X typu m × p,

pro jejı́ž prvky platı́ xij = skalárnı́ součin i-tého řádku matice A a j-tého sloupce matice B
(i = 1, ..., m; j = 1, ..., p) se nazývá součin matic A, B.

Am×n · Bn×p = Xm×p

Věta (o asociativitě násobenı́ matic): Pro každé tři matice A (m × n), B (n × p), C (p × q)
platı́ A · (B · C) = (A · B) · C.

Věta (o distributivitě maticových operacı́): Pro každé tři matice A (m×n), B (n×p), C (p×q)
platı́: A · (B + C) = A · B + A · C a (B + C) · A = B · A + C · A.

Definice: Necht’ A je čtvercová matice. Matice A−1 , pro kterou platı́ A · A−1 = J se nazývá
inverznı́ matice k matici A. (Poznámka: J je jednotková matice.)

Definice: Matice A se nazývá regulárnı́, jestliže je čtvercová a má lineárně nezávislé řádky.
Čtvercová matice, jejı́ž řádky jsou lineárně závislé se nazývá singulárnı́.

Věta (o existenci a jednoznačnosti inverznı́ matice): Inverznı́ matice k matici A existuje

právě tehdy, když je A regulárnı́. Je-li matice A regulárnı́, pak inverznı́ matice k matici A je
určena jednoznačně.

Věta (o navzájem inverznı́ch maticı́ch): Je-li A regulárnı́ matice, pak matice k nı́ inverznı́
je opět regulárnı́ a platı́ (A−1 )−1 = A.

Determinant
Definice: Reálné čı́slo, které je jednoznačně přiřazeno každé čtvercové matici.

Definice:

ˆ Determinant 1. řádu  
a11  = a11

ˆ Determinant 2. řádu
 
a11 a12 
a21 a22  = a11 · a22 − a12 · a21
 

3
 ˆ Determinant 3. řádu  
a11 a12 a13 
 
a21 a22 a23  =
 
a31 a32 a33 
= a11 · a22 · a33 + a21 · a32 · a13 + a31 · a12 · a23 − a13 · a22 · a31 − a23 · a32 · a11 − a33 · a12 · a21

Věta (o rozvoji determinantu): Jestliže A je čtvercová matice řádu n, pak pro i = 1, ..., n
platı́
det(A) = (−1)i+1 · ai1 · Mi1 + (−1)i+2 · ai2 · Mi2 + ... + (−1)i+n · ain · Min
kde Mij je subdeterminant, který vznikne z determinantu matice A po vynechánı́ i-tého
řádku a j-tého sloupce.

Věta (o determinantu transponované

  T matice): Jsou-li A a AT navzájem transponované
čtvercové matice, pak A = A .

Věta (o determinantu trojúhelnı́kové matice): Je-li čtvercová matice A trojúhelnı́ková, pak

jejı́ determinant je roven součinu prvků na hlavnı́ diagonále.

Věta (o řadových úpravách determinantu): Pro řadové úpravy determinantu platı́:

ˆ násobı́me-li libovolnou řadu determinantu nenulovým čı́slem c, potom se čı́slem c násobı́

i celý determinant,

ˆ vyměnı́me-li navzájem v determinantu dvě rovnoběžné řady, pak determinant změnı́

znaménko,

ˆ přičteme-li k některé řadě determinantu lineárnı́ kombinaci řad s nı́ rovnoběžných, pak
se hodnota determinantu nezměnı́.

Věta (o determinantu regulárnı́ matice): Matice A je regulárnı́ právě tehdy, když je jejı́
determinant různý od nuly. (det(A) 6= 0)

Věta (o determinantu singulárnı́ matice): Matice A je singulárnı́ právě tehdy, když je jejı́
determinant roven nule. (det(A) = 0)

Tabulka 1: Přehled ke čtvercovým maticı́m n × n

Typ Regulárnı́ Singulárnı́

Závislosti Lineárně nezávislé řádky Lineárně závislé řádky

Determinant det(A) 6= 0 det(A) = 0
Hodnost h=n h<n

4
Věta (Cramerovo pravidlo): Mějme SLR o n neznámých. Jestliže matice soustavy A je
regulárnı́, pak má soustava právě jedno řešenı́, které se dá zapsat ve tvaru
 
A j 
xj =  
A

(j = 1, ..., n)
kde Aj je matice, která vznikne z matice A po náhradě j-tého sloupce sloupcem pravých
stran rovnic soustavy.

Charakteristická (vlastnı́) čı́sla matice

Definice: Necht’ A je čtvercová matice. Komplexnı́ čı́slo λ vyhovujı́cı́ rovnici
 
A − λ · J  = 0

se nazývá charakteristické
 (vlastnı́) čı́slo matice.
Rovnice A − λ · J  = 0 se nazývá charakteristická rovnice matice A.

Limity
Limita posloupnosti
Definice: Zobrazenı́ množiny N do množiny R se nazývá reálná posloupnost.

Definice: Množina R∗ = R ∪ {−∞; ∞} se nazývá rozšı́řená čı́selná osa. Prvky množiny

R∗ se nazývajı́ zobecněná reálná čı́sla, prvky −∞ a ∞ jsou tzv. nevlastnı́ body.

Definice: Na R∗ definujeme:

ˆ −∞ < a < ∞ pro všechna reálná čı́sla a

ˆ a + ∞ = ∞ + a = ∞ pro všechna a > −∞

ˆ a − ∞ = −∞ + a = −∞ pro všechna a < ∞

ˆ a · (±∞) = (±∞) · a = ±∞ pro všechna a > 0

ˆ a · (±∞) = (±∞) · a = ∓∞ pro všechna a < 0

a
ˆ = 0 pro všechna reálná čı́sla a
±∞
0 ±∞
Neurčité výrazy (nedefinované operace): ∞ − ∞, ±∞ · 0, , .
0 ±∞

5
Definice:
ˆ (a − ε; a + ε), kde ε > 0, se nazývá okolı́ reálného bodu a
ˆ (a − ε; a) ∪ (a; a + ε), kde ε > 0, se nazývá prstencové okolı́ reálného bodu a
ˆ (ε; ∞), kde ε ∈ R, se nazývá okolı́ bodu ∞
ˆ (−∞; ε), kde ε ∈ R, se nazývá okolı́ bodu −∞
Definice: Řı́káme, že posloupnost {an } má limitu A ∈ R∗ , jestliže v každém okolı́ bodu A
ležı́ všechny členy posloupnosti an od jistého bodu n0 počı́naje. Značı́me
lim an = A
Věta (o jednoznačnosti limity posloupnosti): Každá posloupnost má nejvýše jednu limitu.

Definice: Necht’ {kn } je rostoucı́ posloupnost přirozených čı́sel, pak posloupnost {akn } se
nazývá vybraná posloupnost z posloupnosti {an }.

Věta (o limitě vybrané posloupnosti): Jestliže posloupnost {an } má limitu, pak každá po-
sloupnost z nı́ vybraná má tutéž limitu.

Věta (o limitě operacı́ pro posloupnosti): Necht’ {an }, {bn } jsou reálné posloupnosti. Pak
platı́:
ˆ lim(an ± bn ) = lim an ± lim bn
ˆ lim(an · bn ) = lim an · lim bn
an lim(an )
ˆ lim =
bn lim(bn )
Pokud existujı́ lim an , lim bn a operace na pravé straně vztahů jsou definovány.

Věta (o limitě sevřené posloupnosti): Necht’ {an }, {bn }, {cn } jsou reálné posloupnosti. Jestliže
od jistého indexu n0 platı́: an ≤ bn ≤ cn , a lim an = lim cn , pak existuje lim bn a platı́:
lim an = lim bn = lim cn .

Limita funkce
Definice: Necht’ funkce f je definována v prstencovém okolı́ bodu c ∈ R∗ . Řı́káme, že funkce
f má v bodě c limitu A ∈ R∗ , jestliže pro každou posloupnost {xn } obsaženou v D(f ) − {c}
platı́: když xn → c, pak f (xn ) → A. Značı́me lim f (x) = A.
x→c
Poznámka: Pokud
ˆ c ∈ R, jedná se o limitu ve vlastnı́m bodě
ˆ c ∈ {−∞; ∞}, jedná se o limitu v nevlastnı́m bodě
ˆ A ∈ R, jedná se o vlastnı́ limitu
ˆ A ∈ {−∞; ∞}, jedná se o nevlastnı́ limitu

6
Věta (o vztahu jednostranných limit a oboustranné limity): Limita funkce f v bodě c ∈ R
existuje právě tehdy, když existujı́ jednostranné limity f v bodě c a jsou si rovny. Pak platı́
lim+ f (x) = lim− f (x) = lim f (x).
x→c xtoc x→c

Věty: U funkcı́ platı́ stejně jako u limity posloupnosti věty o jednoznačnosti, o limitě operacı́
a o limitě sevřené funkce.

Věta (o limitě složené funkce): Necht’ f (g(x)) je složená funkce. Jestliže lim g(x) = d a
x→c
vnějšı́ funkce f má limitu v bodě d, pak lim f (g(x)) = lim f (z), pokud existuje pravá strana.
x→c z→d

Věta (o vztahu spojitosti a limity funkce): Funkce f je v bodě c spojitá právě tehdy, když
lim f (x) = f (c).
x→c

Věta (o vztahu jednostranné a oboustranné spojitosti): Funkce f je spojitá v bodě c právě

když je v bodě c spojitá zleva i zprava.

Definice: Řı́káme, že funkce f je spojitá v intervalu J, jestliže je spojitá ve všech vnitřnı́ch
bodech intervalu J a v krajnı́ch bodech (pokud patřı́ do intervalu) je spojitá zprava, resp.
zleva.

Věta (o spojitosti elementárnı́ch funkcı́): Každá elementárnı́ funkce je spojitá v libovolném

intervalu, na kterém je definována.

Bolzanova věta: Je-li funkce f spojitá na ha; bi a f (a) · f (b) < 0, pak existuje c ∈ (a; b)
tak, že f (c) = 0.

Derivace
f (c + h) − f (c)
Definice: Necht’ funkce f je definována v okolı́ bodu c. Čı́slo f 0 (c) = lim se
h→0 h
nazývá derivace funkce f v bodě c.
f (x + h) − f (x)
Definice: Funkce f 0 definovaná předpisem f 0 (x) = lim se nazývá derivace.
x→0 h
Poznámka: Stejně jako u limit: derivace může být vlastnı́ (f 0 (c) ∈ R), nevlastnı́ (f 0 (c) = ±∞)
či neexistovat.

Věta (o vztahu jednostranné a oboustranné derivace): Derivace funkce f v bodě c exis-

tuje právě tehdy, když existujı́ obě jednostranné derivace funkce f v bodě c a jsou si rovny:
f 0 (c) = f+0 (c) = f−0 (c).

Věta (o vztahu derivace a spojitosti funkce): Má-li funkce f v bodě c derivaci, pak je v
bodě c spojitá.

7
Věta (o derivaci základnı́ch funkcı́):

Tabulka 2: Derivace elementárnı́ch funkcı́

f (x) f 0 (x) D(f )

k 0 k∈R

xn n · xn−1 x ∈ R, n ∈ N

xα α · xα−1 α∈R

ex ex x∈R

ax ax · ln a x ∈ R, a > 0
1
ln x x>0
x
1
loga x x > 0, a > 0, a 6= 1
x · ln a
sin x cos x x∈R

cos x − sin x x∈R

1 nπ o
tan x x∈R− + kn
cos2 x 2
1
cotg x − 2 x ∈ R − {kn}
sin x
1
arcsin x √ x ∈ (−1; 1)
1 − x2
1
arccos x − √ x ∈ (−1; 1)
1 − x2
1
arctan x x∈R
1 + x2
1
arccotg x − x∈R
1 + x2

Dalšı́ často použı́vané derivace:

ˆ (x)0 = 1
√ 1
ˆ ( x)0 = √
2 x

8
Věta (o derivaci operacı́): Necht’ f, g jsou funkce a k ∈ R. Pokud existuje pravá strana
vztahů, pak platı́:

ˆ (f ± g)0 = f 0 ± g 0

ˆ (k · f )0 = k · f 0

ˆ (f · g)0 = f 0 · g + f · g 0
 0
f f 0 · g − f · g0
ˆ =
g g2
ˆ (f (g))0 = f 0 (g) · g 0

Definice: Funkce f 00 definovaná vztahem f 00 = (f 0 )0 se nazývá druhá derivace.

Poznámka: Analogicky definujeme derivace vyššı́ch řádů.

l’Hospitalovo pravidlo
 
f (x) 0
Věta (l’Hospitalovo pravidlo): Jestliže limita podı́lu funkcı́ lim je typu nebo
x→c g(x) 0
f 0 (x)
 
±∞ f (x)
, pak lim = lim 0 , pokud limita na pravé straně existuje.
±∞ x→c g(x) x→c g (x)

Aplikace derivacı́
Věta (o významu prvnı́ derivace pro průběh funkce): Necht’ f je spojitá funkce v intervalu
J. Jestliže f 0 (x) > 0 (resp. f 0 (x) < 0) ve všech vnitřnı́ch bodech intervalu J, pak funkce f
je rostoucı́ (resp. klesajı́cı́) v intervalu J.

Definice: Necht’ M ⊆ D(f ) a c ∈ M . Jestliže pro všechna x z množiny M platı́ f (x) ≤ f (c)
(resp. f (x) ≥ f (c)), řı́káme, že funkce f má v bodě c maximum (resp. minimum) na množině
M . Maximum a minimum funkce jsou tzv. extrémy funkce.

Rozlišujeme: M = D(f ) → globálnı́ (absolutnı́) extrém; M = okolı́ bodu c → lokálnı́ extrém.

Věta (nutná podmı́nka pro lokálnı́ extrém): Má-li funkce f ve vnitřnı́m bodě c ∈ D(f )
lokálnı́ extrém, pak f 0 (c) = 0, nebo f 0 (c) neexistuje.

Weierstraßova věta: Funkce spojitá v intervalu ha; bi má v tomto intervalu maximum
a minimum.

Věta (o významu druhé derivace pro průběh funkce): Necht’ f je spojitá funkce v inter-
valu J. Jestliže f 00 (x) > 0 (resp. f 00 (x) < 0) ve všech vnitřnı́ch bodech intervalu J, pak
funkce f je konvexnı́ (resp. konkávnı́) v intervalu J.

Inflexnı́ bod je bod, kde existuje prvnı́ derivace a funkce se zde měnı́ z konvexnı́ na konkávnı́.

9
Věta (postačujı́cı́ podmı́nka pro lokálnı́ extrém): Necht’ c je vnitřnı́ bod D(f ), ve kterém je
f 0 (c) = 0. Jestliže f 00 (c) > 0 (resp. f 00 (c) < 0), pak funkce f má v bodě c lokálnı́ minimum
(resp. lokálnı́ maximum).

Poznámka: Rozdı́l mezi nutnou a postačujı́cı́ podmı́nkou

ˆ Nutná: Jak najdu podezřelé body, kde by mohlo být lokálnı́ min./max.?

– Jsou to body, kde je prvnı́ derivace nulová nebo neexistuje.

ˆ Postačujı́cı́: Když už mám nalezené podezřelé body, tak podle čeho rozhodnu, zda je
to min./max.?
– podle znamének prvnı́ derivace nalevo a napravo od podezřelého bodu
– podle znaménka druhé derivace
Průběh funkce
1. Definičnı́ obor
2. Sudost, lichost, periodičnost, spojitost
3. Nulové body funkce, průsečı́ky s osou x a y
4. Monotonie a lokálnı́ extrémy
5. Zakřivenost a inflexnı́ body
6. Limity v krajnı́ch bodech definičnı́ho oboru
↓
GRAF FUNKCE

Integrál
Z k derivovánı́. Při integrovánı́ zjišt’ujeme, jak vypadala funkce před
Integrovánı́ je opačnou věcı́
zderivovánı́m. Značı́me , tzv. integračnı́ znak. Za integrovanou funkcı́ následuje dx, které
ukazuje, podle čeho bylo derivováno (podle x). U neurčitého integrálu za výpočet dodáváme
konstantu +C, jelikož derivace konstanty dá 0, nenı́ tedy možné zjistit, jestli nebyla nějaká
konstanta v původnı́ funkci.

Neurčitý integrál
Definice: Funkce f , pro kterou platı́ F 0 (x) = f (x) pro všechna x z intervalu J, se nazývá
primitivnı́ funkce k funkci f v intervalu J.

Věta (postačujı́cı́ podmı́nka existence primitivnı́ funkce): Jestliže je funkce f spojitá v inter-
valu J, pak k nı́ v tomto intervalu existuje primitivnı́ funkce.

10
 R
Definice: Libovolnou primitivnı́ funkci k funkci f v intervalu J budeme značit f a řı́kat
jı́ neurčitý integrál f .

Věta (základnı́ vzorce pro neurčité integrály):

Tabulka 3: Integrály elementárnı́ch funkcı́

f (x) F (x) D(f )

Z
0 dx C x∈R

xn+1
Z
xn dx +C x ∈ R, n ∈ N
n+1
xα+1
Z
xα dx +C α ∈ R − {−1}
α+1
Z
1
dx ln |x| + C x ∈ R − {0}
x
Z
ex dx ex + C x∈R

ax
Z
ax dx +C x ∈ R, a > 0
ln a
Z
sin x dx − cos x + C x∈R
Z
cos x dx sin x + C x∈R
Z
1 nπ o
dx tan x + C x∈R− + kπ
cos2 x 2
Z
1
dx − cotg x + C x ∈ R − {kπ}
sin2 x
Z
1
√ dx arcsin x + C x ∈ (−1; 1)
1 − x2
Z
1
dx arctan x + C x∈R
1 + x2

Dalšı́ časté integrály:

ekx
Z Z
kx
1 dx = x + C e dx = +C
k

11
 Z Z
Věta (o integraci součtu funkcı́ a reálného násobku): Jestliže existujı́ integrály f a gv
intervalu J a k ∈ R, pak platı́:
Z Z Z
ˆ (f + g) = f + g
Z Z
ˆ k·g =k· g

Per partes
Z
0 0
Věta (o integraci per partes): Jestliže existujı́ derivace f , g a integrál f · g 0 v intervalu
Z Z
J, pak f · g = f · g − f · g 0 .
0

Poznámka: Za g dosazuji to, co neumı́m integrovat (ln x, log x, arc, ...). Pokud umı́m in-
tegrovat obě funkce, tak za g dosazuji polynom (x, x2 , x3 , ...).

Poznámka: Pokud v novém integrálu vyjde něco složitého, znamená to dvě věci: možná
došlo k chybě při určovánı́ f, g, nebo se nejedná o přı́klad pro per partes.

Substituce
Věta (o integraci substitucı́):ZJsou-li f, g funkce, f (g) jejich složená funkce a F je primitivnı́
funkce k funkci f . Pak platı́ f (g) · g 0 = F (g), pokud tyto integrály existujı́.
 
Z  t = g(x)  Z
f (g(x)) · g 0 (x) dx = 
 
 = f (t) dt = F (t) + C = F (g(x)) + C

dt = g 0 (x) dx

Určitý integrál
Definice: Necht’ k funkci f existuje v intervalu ha; bi primitivnı́ funkce F . Reálné čı́slo
definované vztahem
Zb
f (x) dx = [F (x)]ba = F (b) − F (a)
a

se nazývá Newtonův určitý integrál funkce f od a do b.

Geometrická interpretace: Je-li funkce f v intervalu ha; bi nezáporná a spojitá, pak určitý
integrál je roven obsahu plochy omezené grafem funkce f , osou x a přı́mkami x = a, x = b.

12
Věta (o aditivitě určitého integrálu): Jestliže existuje integrál od a do b z funkce f a c ∈ (a; b),
pak platı́
Zb Zc Zb
f (x) dx = f (x) dx + f (x) dx
a a c

Obsah plochy omezené grafy funkcı́ f (x), g(x) je roven

 
Z b 
 
S =  (f (x) − g(x)) dx
 
a

a, b jsou průsečı́ky funkcı́ f (x), g(x).

Nevlastnı́ integrál
Definice: Necht’ funkce f nenı́ v bodě b definována (resp. b = ∞) a v intervalu ha; b) k nı́
existuje primitivnı́ funkce. Integrál definovaný vztahem

Zb Zs
f (x) dx = lim− f (x) dx
s→b
a a

Z∞ Z∞
(resp. f (x) dx = lim f (x) dx) se nazývá nevlastnı́ integrál funkce f vlivem hornı́ meze.
s→∞
a a
(Nevlastnı́ integrál vlivem dolnı́ meze analogicky pro (a = −∞).)

Funkce dvou proměnných

Definice: Zobrazenı́ f : A → R, kde A ⊆ R2 , se nazývá reálná funkce dvou reálných
proměnných.

Definice: Necht’ A = [a1 , a2 ] ∈ R2 . Kartézský součin otevřených intervalů (a1 − ε, a1 +

ε) × (a2 − ε, a2 + ε), kde ε > 0 se nazývá okolı́ bodu A.

Definice: Necht’ M ⊂ R2 . Bod A ∈ R2 se nazývá:

ˆ vnitřnı́ bod množiny M , jestliže existuje jeho okolı́, které je podmnožinou M

ˆ hraničnı́ bod množiny M , jestliže v každém jeho okolı́ je bod, který patřı́, a bod, který
nepatřı́ do M (hraničnı́ body tvořı́ hranici množiny)

13
Definice: Necht’ M ⊂ R2 . Množina M se nazývá:

ˆ otevřená, jestliže neobsahuje žádný hraničnı́ bod

ˆ uzavřená, jestliže obsahuje všechny své hraničnı́ body

ˆ omezená, jestliže je podmnožinou okolı́ nějakého bodu

ˆ kompaktnı́, jestliže je uzavřená a omezená

Parciálnı́ derivace
Definice: Necht’ f je funkce dvou proměnných, C [c1 , c2 ] je vnitřnı́ bod D(f ) a f1 (resp. f2 )
je zúženı́ funkce f definované předpisem

f1 (x) = f (x, c2 ) (resp.f2 (y) = f (c1 , y))

Čı́slo
fx0 (C) = ∂x f (C) = f10 (c1 )
(resp.fy0 (C) = ∂y f (C) = f20 (c2 ))
se nazývá parciálnı́ derivace funkce f podle x (resp. podle y) v bodě C.

Definice: Necht’ f je funkce dvou proměnných, C [c1 , c2 ] je vnitřnı́ bod D(f ). Vektor

f 0 (C) = fx0 (C), fy0 (C)

se nazývá derivace funkce f v bodě C.

Značenı́:
∂f ∂f
f 0 x(x, y) = ∂x f (x, y) = f 0 y(x, y) = ∂y f (x, y) =
∂x ∂y

Definice: Necht’ f je funkce dvou proměnných. Funkce definované

00
fxx = ∂xx f = (f 0 x)0 x 00
fxy = ∂xy f = (f 0 x)0 y
00
fxy = ∂yx f = (f 0 y)0 x 00
fyy = ∂yy f = (f 0 y)0 y

se nazývajı́ druhé parciálnı́ derivace funkce f .

00 00
Poznámka: Pokud jsou všechny druhé parciálnı́ derivace funkce f spojité, pak platı́ fxy = fyx .

14
Extrémy funkce dvou proměnných
Lokálnı́ a globálnı́ extrémy
Definice: Necht’ M ⊆ D(f ) a funkce f je funkce dvou proměnných. Jestliže pro každé
X = [x, y] ∈ M platı́ f (X) ≤ f (C) (resp. f (X) ≥ f (C)), řı́káme, že funkce f má v C
maximum (resp. minimum) na množině M .

Věta (nutná podmı́nka pro lokálnı́ extrém): Má-li funkce dvou proměnných f ve vnitřnı́m
bodě definičnı́ho oboru C lokálnı́ extrém a existuje-li f 0 (C), pak f 0 (C) = (0; 0).

Věta (postačujı́cı́ podmı́nka pro lokálnı́ extrém): Necht’ C je vnitřnı́ bod definičnı́ho oboru
funkce f , ve kterém f 0 (C) = (0; 0) a funkce dvou proměnných má v okolı́ bodu C spojité
druhé parciálnı́ derivace.
Označme
 00 00

fxx (C) fxy (C)
00
 
D1 = fxx (C) D2 =  

00
fyx 00
(C) fyy (C)

Jestliže (tzv. Sylvesterovo kritérium)

ˆ D2 > 0 a D1 > 0, pak f má v C lokálnı́ minimum,

ˆ D2 > 0 a D1 < 0, pak f má v C lokálnı́ maximum,

ˆ D2 < 0, pak v C nemá lokálnı́ extrém, ale sedlový bod.

ˆ (D2 = 0 nebo jiná neurčená věc → nelze rozhodnout)

Vázané extrémy
Definice: Necht’ f, g jsou funkce dvou proměnných, M = {[x, y] ∈ D(f ), g(x, y) = 0}. Extrémy
funkce f v množině M se nazývajı́ vázané extrémy. Rovnici g(x, y) = 0 řı́káme vazebnı́
podmı́nka.

Dosazovacı́ metoda

ˆ z vazebnı́ podmı́nky g lze jednoznačně vyjádřit x nebo y

ˆ vyjádřenou proměnnou dosadı́me do funkce f

ˆ zı́skáme funkci jedné proměnné a postupujeme stejně jako při hledánı́ lokálnı́ch extrémů
funkce jedné proměnné

ˆ nalezneme vázané lokálnı́ extrémy

15
Jakobián (Jacobiho determinant)

Věta: Každá elementárnı́ funkce dvou proměnných je spojitá ve svém definičnı́m oboru.

Věta (zobecněná Weierstraßova): Funkce dvou proměnných spojitá v neprázdné kompaktnı́

množině má na této množině maximum a minimum.

Věta (nutná podmı́nka pro vázaný extrém): Má-li funkce dvou proměnných při vazebnı́
podmı́nce g(x, y) = 0 v bodě C vázaný extrém a funkce f, g majı́ v okolı́ bodu C spojité
parciálnı́ derivace, pak:  0 
f x(C) f 0 y(C)
 
 =0
 0 0

 g x(C) g y(C) 
Poznámka: Jakobiána použı́váme, pokud je množinou g kružnice nebo elipsa.

Lagrange (Lagrangeovy multiplikátory)

L(x, y) = f (x, y) + λ · g(x + y)

L0 x = 0
L0 y = 0
g(x, y) = 0

Tři proměnné (x, y, λ), použı́vá se pro funkce třech a vı́ce proměnných.
Upozorněnı́: V našich přı́kladech nepoužı́váno, uvedeno pro info a přehled.

Na kompaktnı́ množině s vnitřnı́mi body

V předchozı́ch bodech jsme se zabývali extrémy na okraji množiny. Tady nás budou zajı́mat
i možné extrémy uprostřed množiny.

ˆ najdeme podezřelé body uvnitř množiny (nutná podmı́nka pro lokálnı́ extrém)

ˆ najdeme podezřelé body na hranici množiny (Jakobián)

ˆ podle funkčnı́ch hodnot rozhodneme o extrémech (Weierstraß)

16
Diferenciálnı́ rovnice
Rovnice pro neznámou funkci y jedné reálné proměnné x, ve které se vyskytujı́ také jejı́
derivace y 0 , y 00 , y 000 , ..., y n , se nazývá diferenciálnı́ rovnice n-tého řádu.

Rovnice řešitelné přı́mou integracı́

Vyskytuje se zde pouze jedna libovolná derivace y a pak funkce s proměnnou x, nenı́ zde
nezderivované y ani vı́ce derivacı́ y najedou.
Rovnice typu y n = f (x)

Obecné řešenı́ = všechna možná řešenı́ rovnice

Partikulárnı́ řešenı́ = jedno konkrétnı́ řešenı́ rovnice

Poznámka: Jestliže k diferenciálnı́ rovnici n-tého řádu přidáme n počátečnı́ch podmı́nek,

pak řešenı́ této rovnice je jednoznačné (= partikulárnı́)

Lineárnı́ diferenciálnı́ rovnice

Definice: Necht’ p1 , p2 , ..., pn jsou reálná čı́sla, q je spojitá funkce v otevřeném intervalu J.
Rovnice
y (n) + p1 y (n−1) + p2 y (n−2) + ... + pn−1 y 0 + pn y = q(x)
se nazývá lineárnı́ diferenciálnı́ rovnice n-tého řádu s konstantnı́mi koeficienty.
Rovnice
y (n) + p1 y (n−1) + p2 y (n−2) + ... + pn−1 y 0 + pn y = 0
je tzv. zkrácená (homogennı́) lineárnı́ diferenciálnı́ rovnice.

Charakteristická rovnice (mı́sto y 0 dosazuji λ a mı́sto y dosazuji 1):

λ+p=0
Obecné řešenı́ diferenciálnı́ rovnice je:
y = c · eλx
Charakteristická rovnice pro diferenciálnı́ rovnice druhého řádu:
λ2 + p1 λ + p2 = 0
Obecné řešenı́ diferenciálnı́ rovnice závisı́ na diskriminantu kvadratické rovnice:

Tabulka 4: Obecné řešenı́ podle diskriminantu

D kořeny tvar obecného řešenı́

D>0 rovnice má 2 různé reálné kořeny λ1 , λ2 y = c1 · eλ1 x + c2 · eλ2 x

D=0 rovnice má 1 dvojnásobný reálný kořen λ y = c1 · eλx + c2 · x · eλx
D < 0 rce má 2 komplexně sdružené kořeny a ± bi y = eax (c1 · cos(bx) + c2 · sin(bx))

17
Věta: Obecné řešenı́ zkrácené lineárnı́ diferenciálnı́ rovnice n-tého řádu je lineárnı́ kombi-
nace n lineárně nezávislých řešenı́ této rovnice.

Věta: Obecné řešenı́ lineárnı́ diferenciálnı́ rovnice je součet partikulárnı́ho řešenı́ této rovnice
a obecného řešenı́ odpovı́dajı́cı́ rovnice zkrácené: y = yo + yp .

Věta: Má-li pravá strana linernı́ diferenciálnı́ rovnice s konstantnı́mi koeficienty tvar
ekx · Pn (x), kde k je reálné čı́slo a Pn je polynom stupně n. Pak partikulárnı́ řešenı́ rovnice
se dá najı́t ve tvaru yp = ekx · Qn (x) · xs , kde Qn je polynom stupně n a s je násobnost čı́sla
k jako kořene přı́slušné charakteristické rovnice.

Provedeme odhad řešenı́ yp :

ˆ za polynom Q dosazujeme jednu z těchto možnostı́:

• a (pro n = 0)
• ax + b (pro n = 1)
• ax2 + bx + c (pro n = 2)
• ax3 + bx2 + cx + d (pro n = 3)
atd.

ˆ za s dosazujeme takto:

• s = 0, jestliže λ 6= k
• s = 1, jestliže λ = k a λ je jednonásobný kořen
• s = 2, jestliže λ = k a λ je dvojnásobný kořen (tzn. jedná se o rovnici druhého
řádu, jejı́ž diskriminant je nulový)

18