Komentář

J. Bendová: Pilný posel špatných zpráv

Zaslechnuto minulý pátek v obchodě na okraji Prahy: „Slyšela jste, co řekl ten
nový ministr po Babišovi? Prý se už nebude chodit do důchodu. To je hrozný, jaký
bl…* může vládnout!“ Ivan Pilný si nedávnými slovy o neradostných vyhlídkách
zdejších penzí opravdu nadrobil. Jenže má pravdu. Pilný neprozradil žádné
státní tajemství, ze kterého by pokojné občanstvo mělo dostat šok a posílat
ministerského nováčka do pekel. Pouze zopakoval, co prozíravější politici a
experti tvrdí už dvě desetiletí – reforma penzí je nezbytná, lidé musí pracovat
mnohem déle, protože současný penzijní systém a peníze v něm nebudou stačit.
„Moje děti nebudou dostávat důchod, z čeho by to, proboha, bylo? Musejí se o
sebe postarat a šetřit si na stáří. Přemýšlet o tom, zda si koupit auto, jezdit na
Seychely,“ řekl Pilný s tím, že pracující senior budoucnosti už pochopitelně
nebude řídit autobus, ale třeba sekat trávu v parku.
JEDINÁČEK SE ŽENÍ
Za ty luxusní Seychely je zbytečné Pilného chytat a dokazovat mu tím, že je mimo
realitu. Zas tak moc není. Příští generace penzistů skutečně nemají žádnou
záruku, že se o ně stát postará. Starých lidí přibývá, naopak mladých lidí,
kteří jim ze svých výdělků platí důchody, ubývá. Dnes přispívá na jednoho
důchodce 2,13 aktivního člověka, přesto vybrané peníze nestačí a stát musí na
penze doplácet miliardy z jiných daní. Podle nejčernějších modelů to v horizontu
příštích desetiletí může vypadat i tak, že jeden pracující bude živit jednoho
důchodce – tedy kromě sebe a své rodiny, kromě placení daní na zdravotnictví,
školy, armádu, policii, silnice, veřejnou dopravu. Optimističtější modely pak
uvádějí 1,7 aktivního člověka na jednoho penzistu, zásadní rozdíl v tom však
není. Tu základní matematickou úlohu budoucnosti spočítá i školák: když dvojice
zplodí jen jedno dítě, v druhé generaci si ten jedináček vezme jiného jedináčka,
ubude v třetí generaci…
ŠEDIVÁ ČÍSLA
Jistý německý novinář a spisovatel kdysi trefně přirovnal Evropu k vesmírem
plujícímu domovu důchodců. Podívejme se na jeho tuzemskou část v datech České
správy sociálního zabezpečení. Doba, již lidé stráví v důchodu, se neustále
prodlužuje. Ženy dnes stráví v penzi průměrně 27,5 roku, muži 19 let. V roce 1970
žili Češi v důchodu průměrně 11 let, v roce 2000 19,96 roku. Roste i počet lidí,
kteří starobní penzi dostávají: v roce 2000 to bylo 1,91 miliónu mužů a žen,
dnes téměř 2,4 miliónu. Do roku 2060 by jich mělo být přes tři milióny. Dětí
je přitom už teď méně než důchodců. Přirozená populační pyramida se bortí.
Při pohledu na zmíněná čísla je zřejmé, že bez reformy důchodového systému,
bez zvýšení věku, dokdy lidé pracují, bez snížení státem garantované výplaty
penzí a zvýšení soukromých úspor to nepůjde. Nebo půjde tak, jak říká Pilný:
dnešní děti od státu nic nedostanou, nanejvýš nějaké životní minimum stejné
pro všechny. Anebo budou daně vysoké až běda a střet generací na spadnutí.
Ministr Pilný za stárnutí populace nemůže. Otevřenou prostořekostí, jež se
dotkla tolika lidí, udělal záslužnou věc. Propíchl iluzi, kterou Sobotkova vláda
nastolila poté, co zrušila Nečasovu penzijní reformu (druhý pilíř). Lidé získali
falešný pocit, že minulé politické garnitury neměly s odkazy na nutnost reformy
penzí pravdu a troubily falešný poplach. Mimochodem, ještě před tím, než vláda
Nečasův pilíř zrušila, vicepremiér Babiš prohlásil, že je to chyba. Aha. Ale jak
ji napravit, jak lidé přijmou další reformu, pokud je stát tak nespolehlivý a
obratem ruší, co předtím zavedl?!
NEZODPOVĚDNÍ
Problém je, že málokterý současný politik má odvahu být poslem špatných zpráv,
jsou to spíš přežívači pro dobré časy. Chtějí být zvoleni, nechtějí být
kamenováni. Ani volič není ochoten uvěřit neradostným prognózám. Proto vláda
líbivě zastropovala penzijní věk na 65 letech, byť z ekonomického fóra světa zní
varování, že politici musí přemýšlet o zapojení sedmdesátníků i
osmdesátníků do práce, jinak to mladé generace finančně neutáhnou. Proto levice
halasí, že člověk má nárok strávit v penzi čtvrtinu života za lepší peníze
než dnes, aniž předkládá konkrétní plán, kdo a jak ten „nárok“ miliónů
lidí v budoucnosti zaplatí.
PARDON, TADY MÁTE ALMUŽNU
Politici – to nezapomínejme – patří k vzdělanější a lépe vydělávající
části společnosti, která se o sebe postará, bude-li hůř. Těžko předpokládat,
že jejich následovníci budou statečnější a dokážou říci do očí těm, kdo
celý život pracovali za nijak oslnivé mzdy: „Pardon, nenašetřili jste si, tady
máte almužnu, státu peníze došly.“ Právě senioři budou nejpočetnější
voličskou skupinou. A kdo ve volební kampani rád uslyší, že bude muset pracovat
dlouho, práci mu nikdo nezaručí a daně budou vyšší?! Nikdo. Jenže matematický
zázrak také nikdo nezařídí. Reflex, 8. 6. 2017