Smířeni ve svobodě

Petr Jandejsek, Institut ekumenických studií

Psát teologický komentář k výzkumu Rozděleni svobodou – Česká společnost po třiceti letech
zavání rizikem, které zmiňuje David Tracy. Dost často totiž teolog v tom lepším případě
užitečně shrne, co se už obecně ví („generalist“), v horším případě si přihřeje polívčičku
s vlastní agendou („particularist“). Společnost a kultura ovšem podle Tracyho potřebují
takovou podobu interpretace veřejného prostoru, kterou nabízí právě teologie. Myslí si to asi
také editoři Křesťanské revue, a tak i přes nebezpečí, že upadne do banalit či ideologické
pasti, dávají prostor teologické reflexi.

Co bylo záměrem výzkumu? Ve shrnující zprávě klade ředitel Českého rozhlasu René
Zavoral – ČRo byl zadavatelem výzkumu – čtyři otázky, na které měl výzkum odpovědět.
Otázky jsou dobře položené, ale samotná zpráva se k nim až tak moc nevyjadřuje. Alespoň to
málo, co říká, se pokusím shrnout. Je česká společnost rozdělená jinak než před lety, např.
před listopadovou revolucí? Zpráva hovoří o stěžejní roli mezigeneračního předávání
sociálního postavení nejen v podobě majetku, ale také třeba vztahových sítí nebo kulturního
zázemí. Toto předávání u nás sice bylo v každé generaci v uplynulých sto letech částečně
přerušeno, ale ne úplně: např. 39 % příslušníků současných elit bylo před rokem 1989 členy
KSČ. Dále se Zavoral táže, zda je společnost rozdělená jinak než v dalších zemích Evropy?
Dozvídáme se, že v Británii – na rozdíl od nás – lze vysledovat samostatnou třídu elit, která
bez dějinných přerušení kumuluje všechny tři typy kapitálu – ekonomický, sociální a kulturní.
Ve srovnání s Finskem a Estonskem pak u nás závisí vzdělávací úspěch dítěte v rozhodující
míře na původu, tedy do jaké třídy se člověk narodí. Pro filosofující čtenáře je škádlivá
Zavoralova otázka, zda je či není rozdělení přirozeným stavem. Zpráva mlčí. Snad jen
v závěrečném Pithartovu zamyšlení, v oddílu Odcizená Praha – a dál?, k tomu můžeme najít
postřeh, že centralizace České republiky je zde „druhou přirozeností“. Pokud si tento výraz
dáme do spojitosti se sociologem Pierrem Bourdieuem, z jehož přístupu výzkum vycházel,
pak by to napovídalo, že přinejmenším centralizace nic přirozeného není: „druhá přirozenost“
představuje cosi dějinně vzniklého, co je následně zvnitřněno a zapomenuto jako dějinné.
Konečně poslední otázka se táže, je-li rozdělení příznakem společenské nemoci, a pokud ano,
jak ji zjistit a léčit. Výzkum se zjištěním existence šesti tříd opravdu spojuje nezdravé jevy,
resp. tyto jevy nachází zejména u nejslabších tříd: tzv. ohrožené a strádající. Do ohrožené
třídy spadá 22% Čechů. Jde o zapomenutou třídu, která netěží z globalizace, nástupu
digitalizace a pravděpodobně nedokáže zachytit ani budoucí trendy. Jde o třídu, ve které má
ohrožení i genderový aspekt. Každý šestý Čech potom spadá do nejnižší, strádající třídy.
Postrádá všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i nové typy kompetencí a
lidský kapitál. Jde o třídu, která nejčastěji čelí socioekonomickým problémům zahrnujícím
nezaměstnanost a exekuce. Jak nemoci projevující se rozdělením léčit, ovšem výzkum
neuvádí. Zůstává dojem, že výstižně stanovil diagnózu české společnosti, návrh léčby ale
ponechává na dalších.

Výzkum nám jako v zrcadle vrací pohled na sebe sama jako společnost nemilosrdnou. Kdo se
špatně narodil, má prostě smůlu. Kdo má, ten si bere čím dál víc. Překvapilo mě, že
v komentářích k výzkumu jsem se téměř nesetkal s pohoršením a výkřikem: „Jak je tohle
jenom možné? To už přesahuje všechny meze!“ Myslím tím to, co čteme v Exodu 3,7:
„Hospodin dále řekl: ´Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem
jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.´ (Ex 3,7). Pokud je Bůh
slitovný a milosrdný, mají být takoví i ti, kteří v něj uvěřili (srov. Lk 6,36). Papež František o
slitovnosti píše takto: „určité životní skutečnosti je možno vidět jen očima očištěnýma slzami
… pros Pána, aby ti dal dar prolévání slz nad utrpením druhých.“
Ačkoliv jsem vždy rád četl texty latinskoamerických teologů osvobození, bylo mi zřejmé, že
jejich teologie je interpretací dosti jiného kontextu, než je náš, a že ji nelze bez dalšího přenést
do kontextu středoevropského. Ve schopnosti „číst“ vlastní kontext je nakonec síla jakékoli
kontextuální teologie – ale i její limit, když ji čteme v jiném kontextu. Výzkum Rozděleni
svobodou a jeho detailnější rozvinutí v knize Slepé skvrny od spoluautora výzkumu Daniela
Prokopa dává teologii osvobození v českém kontextu jedinečný zdroj pro první fázi
teologické práce, kterou Clodovis Boff nazývá socioanalytické mediace. „Poznat skutečný
svět utiskovaných představuje materiální součást celého teologického procesu. Jde o moment
či nezbytnou mediaci (jakkoli nepostačující) následného hlubšího porozumění tomu, co
obnáší vlastní poznání víry.“ S údaji z výzkumu Rozděleni svobodou se české teoložky a čeští
teologové mohou pustit do práce.
Jedním z klíčových konceptů, který bude potřeba v našem kontextu zkoumat, je strukturální
hřích. Jde o hřích obsažený v systémech, zákonech, ve způsobech fungování společnosti či v
komunikaci. Výzkum Rozděleni svobodou nám ukazuje jeho různé podoby. Není přece
náhoda, že exekuce nejvíce postihují obce v Karlovarském, Ústeckém a části
Moravskoslezského kraje. Je to snad pouze osobní neschopností nějakých 83 000 lidí, z toho
20 000 dětí, že žijí bez přístřeší, v ubytovnách, u známých či ve velmi zanedbaném obydlí?
Pokud vám ten počet přijde zanedbatelný, tak vězte, že jde v ČR zhruba o to jedno procento,
kvůli kterému pastýř opouští stádo a vydává se na záchrannou akci (srov. Lk 15,4). Proč je
názor na poctivost lidí, stejně jako na důvěryhodnost institucí nízký právě u strádající vrstvy?
Samotná zpráva zde používá výraz „lidské odcizení“, který nacházíme také v řadě současných
teologických pojednání o hříchu. Daniel Prokop zase upozorňuje na mechanismus
dehumanizace, kvůli kterému se nám snáze přehlížejí či odmítají ti, které tak úplně za lidi
nepovažujeme: „Možná se málo bavíme o procesech, které nás vedou k odsuzování a
dehumanizaci a proto je nejsme schopni rozpoznat a odmítnout ani v anonymním výzkumu,
ani když se ve veřejném diskurzu o lidech mluví jako o invazi, hmyzu či rakovině.“

Zpráva o rozdělené společnosti je nejen výzvou k pláči a prorocké kritice. Rozdělení volá po
smíření a sjednocení. Věta z předmluvy dogmatické konstituce druhého vatikánského koncilu
O církvi může být dobrým východiskem: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli
znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“. Církev je představena
ve dvojici vztahů: k Bohu a mezi lidmi navzájem. Na obou těchto rovinách církev jednak
manifestuje, k čemu byla povolána a co jí již bylo dáno – tedy je svátostí či znamením:
zjevuje, že existuje možnost žít ve vztahu s Bohem a v jednotě mezi sebou navzájem přes
různé myslitelné hranice. Zároveň na osách obou uvedených vztahů má být církev nástrojem
k uskutečnění a posílení jednoty: vertikálně ve vztahu s Bohem, horizontálně ve vztazích mezi
lidmi.
Být nástrojem jednoty celého lidstva či skromněji nástrojem jednoty české společnosti obnáší
službu tomuto smíření. Americký teolog Robert J. Schreiter považuje smíření za vhodný
misijní model pro soudobou církev. Smíření zahrnuje vertikální a horizontální dimenzi, což
odpovídá výše uvedené dvojici vztahů. Smíření s Bohem i lidmi pěkně vyjadřuje apoštol
Pavel: Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní, a tak jsme my, Boží nepřátelé, byli
s Bohem smířeni (Ř 5,1-11). Tomuto smíření jsme nyní povoláni sloužit (2 K 5,17-20)
s nadějí, že výsledek není jen v našich rukou, ale patří k Božímu plánu se světem (Ef 1,10).
Výzkum uvádí, co všechno naši společnost rozděluje, a co tedy v linii této argumentace
vyžaduje smíření. Zejména se jedná o nerovnosti v ekonomickém, sociálním a kulturním
kapitálu. V souvislosti s těmito nerovnostmi se rozdělení projevuje také v odlišném vnímání
vývoje české společnosti po roce 1989 a v odlišných představách o směřování do budoucna. V
posledních letech pak ještě přibylo téma migrace. Autoři výzkumu, sociologové, hovoří o
potřebě dialogu, který nemusí nutně znamenat názorovou shodu. Teolog Schreiter o dialogu
jako součásti procesu smíření píše také. Upřesňuje, že jeho cílem je vyrovnání se s minulostí,
která má škodlivé dopady na přítomnost a nežádoucím způsobem předznamenává možnosti
budoucího vývoje. Upřesňuje to ve třech bodech. Za prvé, předmětem dialogu je uzdravení
paměti. Práce s pamětí je důležitá, protože způsob, jakým si vyprávíme o minulosti, utváří náš
vztah k ní. Paměť nese naší osobní i kolektivní identitu. Výzkum Rozděleni svobodou nám
ukazuje například to, že příběhy o lidské nouzi – třeba v souvislosti s exekucemi – už nelze
vyprávět jen jako příběhy osobního neštěstí nebo dokonce hlouposti, ale jako naše společné
příběhy.
Za druhé, na základě zkušeností s tzv. komisemi pro pravdu a smíření pléduje Schreiter pro
vytvoření prostoru, ve kterém budou moci zaznít hlasy a „pravdy“ lidí ze všech stran. Proti
námitce, že pravda je přece vždy jen jedna, ukazuje, že pravda má v dialogu smíření různé
fasety: objektivní pravda (kdo, co, kdy, kde učinil), narativní pravda (proč a z jakých důvodů),
dialogická pravda (příběh, ve kterém různé strany mohou objevit své vlastní pravdy a pravdy
těch druhých) a morální pravda (co se lze z minulosti naučit pro budoucnost). Rozvinutí
takové praxe dialogu by mohlo vést ke kultuře pravdivosti, jak ji naznačuje hebrejský výraz
´emet: pravdivost, spolehlivost a věrohodnost. Co kdyby například úspěšný program Člověka
v tísni „Příběhy bezpráví“ o obětech komunistické totality dostal další díl o obětech liberální
kapitalistické společnosti?
K dialogu patří za třetí také úsilí o spravedlnost. V tomto bodě se Schreiterův „model
smíření“ prolíná s dříve zmíněným „modelem osvobození“. Není totiž možné smířením lacině
zahlazovat přetrvávající nespravedlnosti. Jak připomíná soudce Josef Baxa, vládu práva nelze
překrýt ani vládou většiny. Úsilí o spravedlnost se děje na rovině trestní, restorativní a
strukturální. První je zřejmá: pachatele trestných činů je třeba usvědčit a potrestat, čímž bude
zřejmé, že podobné jednání se nebude v budoucnosti tolerovat. Restorativní spravedlnost
usiluje o vytvoření příležitostí pro obnovení spravedlivé a smysluplné společnosti, někdy za
přispění restitucí a reparací. Strukturální změny potom mají politickou cestou přispět k tomu,
aby ekonomické, sociální a politické struktury nereprodukovaly nadále nespravedlnost.

Možná si říkáme, že smíření vyžaduje všestranně dobrou vůli, jinak se nic nepohne. Zpráva z
výzkumu ale upozorňuje na skutečnost, kterou lze považovat za slibnou: „Vcelku je ale v
populaci jen málo těch, kteří odpovídají archetypálním učebnicovým příkladům liberálů,
křesťanských demokratů, konzervativců, fašistů. Ostatně řada z nás své postoje běžně nemá
potřebu formulovat a obhajovat, jsou mělké a vratké. Jak se ukazuje, postoje jsou
formulovány především naším sociálním okolím a žitou zkušeností poslední doby.“
S formováním postojů – především našich vlastních – se přece nechá něco dělat. Vytvářet
místa a chvilky pro zkušenost lidskosti lze a děje se to. Naše církevní shromáždění v tom také
mohou sehrát významnou roli – třeba už jen tím, že se podíváme, zda se aktivně otevíráme
lidem všech tříd, a zejména těch zranitelných (srov. 1 K 1,26).