Dr Joel L.

Whitton PhD a Joe Fisher

Život mezi životy

Vědecké zkoumání prostoru oddělujícího jednu inkarnaci od druhé

Grafton Books, London, Glasgow, Toronto, Sydney, Aukland

1986

Věnováno těm, kdo podnikli výpravy za hranice prostoru a času.

Jejich svědectví jsou neocenitelná.

Předmluva Joela L. Whittona

Uznávám, že reinkarnace je částí mé náboženské tradice. Na mé mládí, kromě jiného, měla
vliv židovská mystika vyrůstající z gerontské školy, kabala, křesťanský novoplatonizmus,
tibetská verze budhismu a mystika dvacátého století představovaná teosofií, zednářstvím,
Jednotnou církví pravdy a rozikruciány - to všechno bezpochyby utvářelo mé eklektické
myšlení.

Důkazy reinkarnace, i když vyplývají převážně z nahodilých okolností, jsou dnes tak pádné,
že vynucují zcela přirozeně souhlas rozumu. Citové přijetí je asi omezenější. Tyto důkazy
shromáždili autoři uvedení v bibliografii. Kdo tuto literaturu prostuduje, zjistí, že je to četba
přístupná a užitečná, a dospěje, doufám k stejnému závěru jako já: že jsme totiž žili dřív v
minulých životech a pravděpodobně budeme žít znova v životech budoucích a že tento náš
život je pouze malým článkem dlouhého nepřerušeného řetězu.

V této knize důkazy neuvádíme. Je to úkol pro samostatnou práci, která už ostatně byla
napsána. Vycházíme prostě z předpokladu, že reinkarnace existuje. Nedomníváme se však, že
každá vzpomínka na minulý život získaná v hypnóze, nebo tvrzení, že si někdo zážitky z
minulých životů dovede spontánně vyvolat, je tím, čím chce být. Otázka jak to dokázat není
jednoduchá. Teorie reinkarnace má důležité skryté předpoklady a vzpomínky na minulý život
vyvolávají složité psychologické problémy. V této knize se jimi podrobně nezabýváme,
počítáme však s nimi a vybrali jsme pouze ty příklady, kde hypotéza minulých životů je
jediná možná.

Když lékař napíše teologickou knihu, nemusí na tom být nic divného. Ten, kdo pomáhá při
vstupu do života, je přítomen při umírání a ošetřuje rány, jež člověk utržil mezi těmito dvěma
okamžiky, má právo říci své mínění o smyslu života a utrpení. Záhady života a smrti a
nerovnosti lidí vedou k otázkám, které materialistická věda v současné době zodpovědět
nedovede. Neobvyklé ovšem je, když lékař píše o reinkarnaci.

Dvě třetiny dospělých Američanů věří v život po smrti. Podle statistiky Gallupova ústavu z
roku 1982 věří v reinkarnaci dvaatřicet procent Američanů, ale jen pět procent mých
psychiatrických kolegů. Navzdory tomu, že se Darwinovi podařilo odstranit Boha z přírody,
Freudovi redukovat božskou jiskru v člověku na potřebu sání mateřského mléka a
behaviristům likvidovat vědomí, víra v posmrtný život přetrvává. O málo víc než před sto lety
stáli lékaři v pevném šiku na straně nesmrtelnosti. Dnes už lékařské vzdělání snahu o
porozumění životu, jak se zdá, nezahrnuje.

Musím se zmínit ještě o jedné věci. Kritikům ze strany mých psychiatrických a

psychologických kolegů a bezpochyby též ze strany těch, kteří jsou v psychologických vědách
vyškoleni méně, bude mít dva ostny: ad hominem a ad captandum. Mlčení klasických
psychoanalytiků bude mluvit jako v případě Richarda Bucka o infantilní všemocnosti víry v
možnost nemožného nebo o touze po ztraceném otcovském objektu projevující s hledáním
mystické zkušenosti. Protože používám psychoanalytickou teorii v klinické praxi, vím, že
takové interpretace jsou pro snahu porozumět tomu, co druhý říká, bezcenné. Je
pravděpodobné, že se estéti budou posmívat výpovědím mých pacientů jako neanalyzovaným
sebezpředmětňujícím přechodovým jevům, které vystupují pod maskou multiplicitního já,
nebo aspoň jako transferenční fantasmata. Neinformovaní budou prostě vykřikovat ad
populum, že jsou to čiré výmysly.

Rozhodl jsem se publikovat tato data nashromážděná během mnoha let, protože se domnívám,
že mohou přispět do jisté míry k poznání toho, co člověk je. Předkládám je touto populární
formou, aby se dostaly do rukou velkého počtu lidí. Jejich smyslem není přispět k diskusi o
existenci minulých životů, nýbrž spíš k jejich teosofii. Používám "terapii minulých životů"
jako tribunu a jako nástroj k studiu duchovních dimenzí člověka.

Joel L. Whitton, MD, PhD

Toronto, 13. ledna 1986

Předmluva Joe Fishera

Joel a já jsme nebyli vždycky přátelé. Setkal jsem se s jeho jménem poprvé, když jsem sbíral
materiál pro svou knihu Důkazy reinkarnace. Podle mých informací šlo o vysoce
kvalifikovaného psychiatra, který se intenzivně, ale bez velkého rozruchu zabývá výzkumem
reinkarnace. Nikdo přesně nevěděl, v čem vlastně ten výzkum záleží, ale všichni, kdo ho
znali, mě ujišťovali, že je to člověk velice chytrý a že by určitě stálo za to se seznámit s jeho
metafyzickým bádáním.

Doktoru Whittonovi jsem byl představen z jara roku 1982. Čekal jsem, že naplním svou
vzrůstající se kartotéku vědeckými důkazy převtělování, ale nedočkal jsem se. Měl jsem sice
připravený zápisník a pero, ale Dr Whitton mi nechtěl nic říct. Držel se zpátky a dal mi jasně
najevo, že mě nehodlá pustit do své výzkumnické citadely. "Bohužel pro vás nic nemohu
udělat," prohlásil. "Jsem seriozní psychiatr a nechci se stát hromosvodem, kde si budou
vybíjet své nepřátelství dogmatikové".

Nezkrýval jsem své zklamání. "Co třeba takový Darwin, kdyby se byl při všech svých
vědomostech bál napsat Původ druhů"? protestoval jsem. "Je přece Vaší povinností zveřejnit
poznatky, které jste získal."

Dr Whitton se jen usmál a neřekl nic.

Tehdy jsem nevěděl, že je plně rozhodnut své výsledky publikovat... ale až dozraje čas. V
roce 1982 byl ještě závislý na podpoře univerzity, která mu umožňovala věnovat se různým
profesionálním zájmům, mimo jiné též studiu mozkových vln u dětí se sníženou percepční
schopností. Kdyby byl už tenkrát zvěřejnil svůj reinkarnační výzkum, různé hanopisy a
podrážděné reakce by napadly jeho "seriozní" pověst. Někteří kolegové se i tak doslechli o
jeho profesionálním zájmu o reinkarnaci, což vedlo jistého vedoucího katedry na Torontské
univerzitě, aby při cocktail party utrousil temnou poznámku: Pozor na mystiky.

Zklamán, že se mi nepodařilo proniknout obrannou linii Dr Whittona, jsem se vrátil k

psacímu stroji a začaté práci. Ostatně byli i jiní psychologové zabývající se minulými životy,
o kterých jsem mohl psát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že mi mé plány zkřížil jeden z
nejvýznamnějších badatelů v tomto oboru. Nejslavnější jména v Kalifornii a ve Velké Británii
ochotně odpovídala na mé dotazy... tak proč ne Dr Whitton, jehož pracovna je od mého bytu
jen pár kroků? Hodil mi pouze drobek... stručný, už publikovaný souhrn jednoho ze svých
četných případů hypnotické regrese, případ, který je teď podrobně popsán v jedenácté kapitole
této knihy. Přepsal jsem jeho zprávu a řádně uvedl, jako malý příspěvek k Důkazům
reinkarnace.

Kniha vyšla ve více než třiceti zemích a mezitím jsem na Dr Whittona zapomněl, až mě 22.
října 1984 zavolala jeho sekretářka Elise Mokkenaová. "Mohla bych Vás spojit s Dr
Whittonem?" zeptala se. "Chtěl by s Vámi něco projednat".

Nejdřív se mi chtělo poslat Dr Whittona do háje. Nad unáhleností však zvítězila zvědavost.
Příští den jsem vyslechl jeho nabídku, abychom spolupracovali na knize o intervalu mezi
vtěleními. Jeho někdejší obavy, že si znepřátelí správce finančních fondů a vzbudí hněv
konzervativních dogmatiků, se zřejmě vypařily.

Najednou jsem, byť opožděně, dostal klíče od citadely. Přijal jsem jeho návrh zlákán
vyhlídkou, že se dovím něco dalšího o tajemném stavu mezi smrtí a dalším životem. Celý
příští rok mě Dr Whitton provázel svými poklady a vysvětloval mi záznamy hypnotických
seancí nashromážděné od roku 1973. Zjistili jsme, že se výpovědi jeho pacientů pozoruhodně
podobají dávným domněnkám starých autorů. Spojeným úsilím jsme se snažili najít smysl
těchto dávných i současných svědectví. Výsledkem je tato kniha - Život mezi životy.

Joe Fisher

Toronto, 21. ledna 1986

1. Náznaky nesmrtelnosti
V žádném případě neexistuje ztráta osobního vědomí, nad níž bychom se měli rmoutit.

A také nikdy existovat nebude.

Erwin Schroedinger, Co je život?

Velké tajemství života je záhada se dvěma otazníky: Odkud přicházíme? A co se s námi

eventuelně stane po smrti? Touto základní hádankou se od nejstarších dob zabývaly všechny
náboženské a filozofické školy a každá lidská bytost se špetkou zvědavosti. I když přímých
důkazů je po skrovnu, starověké a novověké lidstvo se v podstatě shoduje v tom, že má silný
sklon věřit v nesmrtelnost. Vždycky ovšem existovali ateisté, kteří tvrdí, že narození je pouhý
biologický jev a že vědomí umírá s posledním vydechnutím. Takovéto materialistické
smýšlení je však v menšině; dokonce i v dněšním světě mechanických divů a technologických
lákadel. Podle statistiky z roku 1982 věří v posmrtný život šedesát sedm procent Američanů.

Zůstává však otázka: Existuje-li život po smrti, jaký tedy vlastně je? I když většina lidí
uznává, že vědomí naši tělesnou schránku přežívá, povaha posmrtné činnosti se vymyká
pochopení a někdy i představě. Úvahy o nesmrtelnosti bývají spíše neurčité a abstraktní a
nevyvolávají představu života a vitality. "Představa o životě po smrti je vskutku naprosto
prázdná," napsal H. H. Price, bývalý předseda Anglické společnosti pro psychický výzkum,
"pokud si nedokážeme utvořit alespoň přibližný pojem, jak to na druhé straně vypadá".
Mytologie, folklór, světová náboženství a spiritizmus se mnohorát a různě vyjádřily na toto
téma. Ale teprve v posledních patnácti letech, kdy začal intenzivní výzkum oblasti smrtelných
stavů, došlo k určitému názorovému sjednocení mezi poznatky současné lékařské vědy a
dohady z dřívějších dob.

Zkoumání zkušeností lidí resuscitovaných z klinické smrti poskytlo pozoruhodné údaje. Jejich
zprávy představují spontání pohledy "svědků na smrtelné posteli" do jiné roviny existence,
která se naprosto liší od naší. Jejich výpovědi se shodují v tom, že ve chvíli klinické smrti se
vědomí oddělí od těla a prochází tunelem do nepopsatelně jasného světla a pocitů nesmírné
radosti a klidu. Ačkoliv se nechtějí vrátit do pozemské existence, tito svědkové jsou nuceni
znovu spojit své svobodně se pohybující netělesné já s úzkým prostorem opuštěného těla. Po
oživení si rychle uvědomují tuto proměnu. Obšírně mluví o tom, jak už nemají strach před
smrtí /kterou popisují jako návrat domů a jako útěk z vězení/ a většinou si stěžují na
nedostatečnost slov, která nedokáží vylíčit jejich šťastný pobyt v novém stavu vědomí.

I když je takové vyprávění zcela určitě zajímavé a podnětné, poznatky, které sděluje, jsou
omezené; asi tak, jak nedostatečná by byla zpráva zahraničního zpravodaje, který by
popisoval události v určité zemi a přitom by stál jen na jejích hranicích. Dr Kenneth Ring,
autor knihy Život ve smrti, si uvědomoval neúplnost takových výzkumů, když napsal: "Co se
děje za počáteční fází smrti, zůstává otevřenou otázkou."

A právě touto otázkou se zabývá Život mezi životy. Kniha je založena na svědectví pacientů
Dr Whittona, kteří se v hypnóze dostali hluboko do zázemí smrti a osvětluje převážně
neznámou oblast lidské zkušenosti. Neznámou pro člověka na zemi. Sdělení z hlubokého
transu svědčí o tom, že život po smrti je totožný s životem před narozením a že většina z nás
byla v onom světě mnohokrát jako bytosti bez těla. V podvědomí známe tuto existenci stejně
dobře jako život na pozemské rovině - onen svět je stav, který jsme opustili před narozením a
zároveň stav, kam se vracíme po smrti. Kolo života se otáčí a vývoj člověka jako jednotlivce
se uskutečňuje tím, že se opakovaně rodí a umírá. Z toho je též odvozen název této knihy -
smrt je jen práh vědomí, který odděluje jednu inkarnaci od druhé. Život mezi životy vskutku
existuje.

Whittonovi pacienti, jejichž náboženské přesvědčení je tak rozličné jako jejich náboženské
předsudky pro nebo proti reinkarnaci, důsledně dosvědčují, že převtělování je základem
vývojového procesu, kterému všichni podléháme. Po smrti opouští duše tělo a vstupuje do
stavu, kde není čas ani prostor. Tam se poslední život na světě hodnotí a připravuje se další
vtělení podle karmických požadavků. Například jeden hypnotizovaný pacient, který v
předchozím životě svým jednáním přispěl k sebevraždě své sestry, se rozhodl, že se znovu
vtělí jako její bratr, aby tento dluh splatil.

Dr Whitton projevoval jasnovidné hypnotické schopnosti od svých čtrnácti let. Po určitou

dobu cvičil tyto vlohy na dobrovolných subjektech při různých příležitostech, aniž se však
pokoušel někoho uvádět do předchozího života. Ve dvaceti letech ho však vzrůstající zaujetí
myšlenkou reinkarnace přivedlo k tomu, že se začal zabývat hypnotickou technikou a
zdokonaloval ji. Když získal na univerzitě v Torontu lékařskou kvalifikaci a stal se hlavním
psychiatrem torontského školského systému, zjistil, že spolupráce s těmi, kdo jsou schopni
hlubokého transu - asi čtyři až deset procent obyvatelstva - se daří, i když se jim přikáže
dostat se za prenatální stav do předchozí existence. "Jděte až do doby svého vtělení před tímto
životem", vyzýval je. "Řekněte, kdo jste a kde jste." A osoba v hypnotickém spánku na
lehátku vyprávěla nebo dokonce předváděla epizody z jiné doby a z jiných míst.

Když se důkladněji obeznámil s funkcemi podvědomí, žádal své pacienty, aby v transu
předváděli traumatické vzpomínky z minulého života na vědomou rovinu. Výsledkem bývalo
rychlé a senzační uzdravení, které sám nedovede plně vysvětlit. Určité vážné mentální a
fyzické poruchy prostě zmizely; zřejmě proto, že nové uvědomění hrůzných a rušivých
elementů mělo kouzelný uklidňující a osvobozující účinek. Jiní pacienti se kontaktem se
zážitky ze stále většího počtu minulých životů a inkarnačních mezidobí postupně zbavovali
svých chorob a psychických potíží. Občas se stávalo, že se na Dr Whittona obraceli lidé, kteří
se bezvýsledně plahočili z jedné kliniky do druhé. Vyprávěli, jak snaha nesčetných lékařů
nevedla vůbec nikam, ať už šlo o deprimující fobie nebo smrtelné choroby. Poněvadž regrese
do minulých životů pomáhala tam, kde běžné léčení selhalo, vysloužil si Dr Whitton název
"lékař pro beznadějné případy."

Neexistuje objektivní důkaz, že osoby, které se zotavily z vážných chorob hypnotickou

regresí do minulých životů, skutečně znovu přožili dřívější vtělení. Pacienti sami jsou
přesvědčeni o skutečnosti svých prožitků a Dr Whitton po dvaceti letech studia terapie tohoto
druhu soudí, že podvědomí vydává poznatky nashromážděné v minulých inkarnacích.
Naštěstí mluví pozoruhodné terapetické výsledky samy za sebe. Medicína má totiž, jak
konstatuje John Langdon-Davis v knize Člověk známý neznámý, nad všemi ostatními
vědními obory jednu velkou výhodu: jediným měřítkem pravdy je tu úspěch léčení.

Hypnotický subjekt, který je převeden do jiného života, dostává jinou osobnost a jiné tělo, ale
přitom si uvědomuje, že základní identita s tímto druhým já je stejná. Změna pohlaví a rasy je
běžná. Osobnost minulého života lze nasměřovat na libovolný okamžik mezi jejím narozením
a smrtí, takže často nenuceně vypráví o zářitcích svého života hlasem, který odpovídá jejímu
věku, rodu, kultuře, jazyku, povaze a postavení v příslušné historické době. Když jsou
emocionálně významné momenty tohoto života vyčerpány, Dr Whitton zpravidla posune svůj
subjekt ještě dále do dřívější existence. Osoba v transu pak evokuje jinou odnož či výhonek
své základní identity - jinou jedinečnou osobnost, která se potýká se situací zcela odlišnou. Po
návratu do normálního vědomí pacienti zapisují své zkušenosti z tranzu do deníku, aby tak
zachytili a udrželi podstatu svých emocionálních stavů z předchozích inkarnací.

Ve snaze objevit původ problému, Dr Whitton často analyzuje osobnost pacientova minulého
života. Přitom používá běžný psychiatrický postup v rámci reinkarnačního kontextu. V
minulosti bylo psychoanalytickou metodou důkladně prozkoumáno mnoho historických i
fiktivních osob. Sigmund Freud sám analyzoval Mojžíše a Leonarda da Vinci; Freudův
životopisec Ernest Jones analyzoval Hamleta; Carl Jung analyzoval Picassa a dokonce Adolf
Hitler byl analyzován in absentia skupinou psychiatrů ve Spojených státech. Dr Whitton přijal
základní freudovské principy ve své psychiatrické praxi a má před nevědomím velkou úctu.
Jako Freud věří, že žádný duševní projev není náhodný, že každá myšlenka a každý čin mají
předchozí příčiny. Na rozdíl od Freuda však soudí, že tyto příčiny mohou existovat dávno
před narozením: v předchozím inkarnačním nebo v období v předcházejících inkarnacích,
nebo v mezidobí mezi jednotlivými životy.

Ještě minulé století počítalo tekutinu z jater a žlučníku a polohu dělohy mezi faktory určující
temperament. Ale už první psychologické výzkumy Charcotovy, Janetovy, Freudovy a j.
přemístili studium duševních projevů z oblasti břišní dutiny a cév do sféry podvědomí.
Potlačené touhy a strasti psychosexuálního vývoje byly rozpoznány jako determinanty
lidských cílů, přání a fantazií.

Psychologický výzkum pokračoval a dospěl k novým důležitým objevům. Současnou

psychologii však z velké části omezuje premisa, že každý neurotický projev dospělého jedince
je motivován zkušenostmi z dětsví nebo z puberty. Už Carl Jung tušil, v jaké slepé uličce se
octla jeho vlastní profese.

Ve Vzpomínkách, snech a úvahách napsal: "Racionalismus a doktrinářství jsou choroby

našeho věku; předstírají, že znají odpověď na všechno. Ale hodně z toho, co náš nynější
omezený pohled vyloučil jako nemožné, bude třeba ještě objevit. Naše pojmy prostoru a času
mají jen přibližnou platnost."

Jako starší psychologové odhalili primitivizmus medicíny devatenáctého století, tak současné
psychologické myšlení je revidování ve světle novějších poznatků. Pozoruhodné léčebné
výsledky v oblasti fyzické i psychické, kterých v posledních letech dosáhli hypnotickou
regresí do minulých životů terapeuti jako Dr Morris Netherton, Dr Edith Fiorová a v Anglii
Joe Keeton, abychom jmenovali jen tři nejvýznamnější, ukázaly, že podvědomí je pouze částí
většího subliminálního celku. Regresní terapie identifikuje vyšší já, které je nad jednotlivými
životy a má výrazný vliv na to, jak myslíme a jak se chováme.

Studie Dr Whittona o stavu mezi smrtí a narozením, které přirozeně vyplynuly z

hypnotického zkoumání minulých životů, obohatily naše poznatky o tomto vyšším já.
Opakovaný přenos subjektů do prostoru mezi vtěleními ukázal, že lidské vědomí v tomto
stavu dosahuje mnohem vyšší úrovně než při regresi do starších fází nynějšího nebo některého
dřívějšího života. Toto vědomí, které daleko přesahuje náš pozemský pojem reality, umožňuje
vidět život v jiné perspektivě. Ve stavu mezi životy se naše představy o morálce rozšiřují a
docházíme k vizionářskému pohledu a pochopení lidské existence. Dr Whitton nazval tento
mimořádný stav vnímání / nadvědomím / metavědomím.

Jaký má metavědomí vztah k ostatním rovinám vědomí? Následující pokus o rozdělení možná
pomůže pochopit transcendenci tohoto zvláštního stavu. Nejprve /v přízemí/ je

dissociativní vědomí: stav bytí, v němž spící nebo bdící vědomí se dělí na dva nebo více
proudů zkušenosti. Člověk si však v dané chvíli uvědomuje jen jeden proud. Do této kategorie
patří sny, představy, illusion de deja vu, stavy multiplicitních osobností, vzpomínky na minulé
životy a zážitky mimo tělo. Poněkud hlubší a tajemnější je

afektivní vědomí: vnímání subjektivních stavů vizuálních nebo emocionálních nebo obojích,
které nelze vždy vyjádřit slovy. Sem patří láska, nenávist a ostatní emoce, vztahy a vjemy a
kosmické vědomí - jednota s vesmírem, jakou prožívají mystici. To pak vede na nejvyšší
rovinu

metavědomí: vrcholně paradoxní stav, kdy vnímající ponořen do čiré existence ztrácí úplně
svou identitu jen proto, aby si uvědomil vlastní já silněji než kdy jindy. Prožít metavědomí
přímou vzpomínkou na život mezi smrtí a narozením znamená dostat se za třírozměrnou
skutečnost a dovědět se důvod vlastního bytí a povahu osobních karmických závazků. Tento
svět je tak radikálně odlišný, že jej jazyk nedokáže zprostředkovat a ani symboly nejsou sto
zachytit jeho podstatu.

Dr Whitton zjistil, že tyto tři druhy vědomí mohou existovat současně. Člověk může například
snít /dissociativní vědomí/, prožívat subjektivní citový vztah /afektivní vědomí/ a přitom mít
vzpomínky na život mezi smrtí a narozením /metavědomí/. Přirovnává tyto tři typy ke koni,
ovci a kuřati - přes všechnu svou odlišnost, všichni tři mohou jíst ze stejné nádoby.

Že kvalita minulých životů a zážitky z jednotlivých mezidobí mají velký vliv na okolnosti a
základní vztahy zdejšího života, ukáží studie karmických případů v druhé polovině této knihy.
Tyto kapitoly mluví o minulých životech a mezidobích šesti pacientů Dr Whittona, z nichž
všichni jsou schopni hlubokého tranzu. Odhalení jejich reinkarnační anamnézy jim umožnilo
pochopit důvody jejich situačních a emocionálních potíží. Toto pochopení pak způsobilo
velkou změnu v jejich životě. Někdy bylo nutno odhadnout na základě všeobecných znalostí
dobu a místo, kde se určitý minulý život odehrával. To proto, že pacienti v hypnotickém
spánku mnohdy nepodávají informace, které sice jsou důležité pro výzkum, ale bez významu
pro osobu znovu prožívající traumatickou zkušenost - a tím nedůležité pro terapeutický
proces. Jména a někdy i povolání uváděných osob byla s ohledem na ochranu jejich soukromí
změněna. Události a citové reakce popisované v těchto studiích jsou však zachovány přesně.

Před několika lety Dr Morris Netherton, jeden z nejvýznačnějších kalifornských odborníků na

regresní terapii, popřel, že by bylo možné dovědět se něco o inkarnačním mezidobí.

"Říci něco o prostoru mezi jednotlivými životy je prakticky nemožné," tvrdí ve své knize
Terapie pomocí minulých životů. "Nelze jej zmapovat ani pozorovat". Dr Whitton ukázal, že
toto mezidobí zkoumat lze; a víc než to: že je jako zdroj poznání velice cenné z hlediska
výchovy i terapie. Víc než třicet dlouhodobých hypnotických pacientů - představující pouze
malé procento jeho celkové klientely - může vydat svědectví o mimořádných vlastnostech
tohoto jiného světa. Dostali se mimo prostor a čas do stavu metavědomí; a přinesli odtamtud
pohledy a informace, které tvoří základ této průkopnické knihy.

2. Náš přirozený domov

Smrt a prázdnota jsou pevná půda, po níž kráčí život.

Allan Watts, Kolem nás mlha, nevíme, kde jsme

Staří Tibeťané vyvolávali přesnou představu života mezi životy jedním slovem. Je to slovo
bardo, v doslovném překladu prostor mezi ostrovy, prostor vyplněný událostmi velkého
významu pro duši, která opouští ostrov těla. Bardo Thödol, Evropanu spíše známé jako
Tibetská kniha mrtvých, je z osmého století, procházející popis roviny vědomí mezi
pozemskými inkarnacemi, kde lidská bytost, která překročila práh smrti, prožívá jeden
netělesný zážitek za druhým. Kniha zhuštěně popisuje posmrtné putování celých generací a
předčítá se umírajícím a zemřelým v naději, že provede osvobozenou duši "nebezpečnými
nástrahami" barda, aby se nemusela znovu vtělit. Život mezi životy podle Tibetské knihy
mrtvých trvá symbolických pětačtyřicet dní od samého šťastného začátku v "jasném světle" až
k setkání s Pánem smrti, který se radí se zrcadlem karmy, "živě odrážející každý dobrý a zlý
čin."

V análech jiných kultur je tibetské bardo známé pod různými jmény. Například staří
Egypťané - kteří si stavěli skrovná obydlí, ale budovali velmi nákladné hroby - mluvili o
amenthe, kde duše sídlí v stálé blaženosti, aby nakonec znovu sestoupily do světa a oživily
nové tělo. Okinavané jižního Tichomoří tráví posmrtnou existenci v gušo a pak se vracejí do
pozemské dimenze. Australští domorodci věří, že se duše mezi inkarnacemi zdržuje v úkrytu
zvaném anjea a při narození každého dítěte konají obřad, aby zjistili odkud přišlo. Dovědí se,
že pochází ze stromu, ze skály, z jezera, nebo z jiného význačného místa v krajině. Je to
tradice připomínající Homérovu Odysseiu, kde se lidé rodí z dubu nebo z kamení. Starověcí
Židé mají pardiš. Tam pobývají, aby nakonec podle Zoharu dostali pokyny pro příští život a
"v zármutku se odebrali do vyhnanství, na místa, kde není pravého štěstí".

Staří věděli to, co moderní člověk teprve začíná chápat: že život mezi životy je naším
přirozeným domovem, odkud se vypravujeme na svízelné putování v hmotném těle. Manly P.
Hall přirovnává v knize Smrt k znovuzrození zkušenost inkarnace k potápěči, který ve
skafandru opouští světlo a čerstvý vzduch, kde je mu dobře a sestupuje připoután k
signálnímu lanu na mořské dno:

Těžký skafandr je hmotné tělo a moře je oceán života. Při narození si člověk oblékne tento
potápěčský oděv, ale jeho duch je stále spojen se světlem nahoře. Sestupuje do hlubin moře
zármutku a pomíjivosti, aby tam hledal skryté poklady moudrosti, neboť zkušenost a
pochopení jsou perly velké ceny a člověk, aby je získal, musí vydržet všechno. Když poklad
nalezl, nebo když doba jeho práce skončí, vytáhnou ho zase na loď. A tu si sundá těžký
skafandr a začne opět dýchat čerstvý vzduch a cítí se svoboden. Moudří si uvědomují, že
událost, kterou nazýváme životem, je pouze jedna cesta na dno moře; že jsme tam už byli
mnohokrát a musíme se tam ještě mnohokrát vrátit, než poklad najdeme.

Mnohé primitivní kmeny a zaniklé civilizace, jako starý Egypt uznávaly život mezi životy a
staraly se o to, aby jejich mrtví byli dobře vybaveni pro nový svět. Dávali jim do hrobu
užitečné předměty jako šatstvo, zbraně a kuchyňské náčiní pro případ, že by zemřelý zůstal na
čas na zemi a zatoužil po hmotných věcech. Sumérové, kteří sídlili kolem roku 3.400 př. Kr.
severně od Perského zálivu, zabíjeli při pohřbu pána domu jeho služebníky, aby mu sloužili
též na onom světě.

V desáté knize svého Státu vypráví Platón zvláštní příběh pamfylského vojáka Era, který
obživl na pohřební hranici dvanáct dní po tom, co byl zabit v bitvě. Er líčí názorně život mezi
životy, jak každá duše má příležitost si zvolit způsob svého dalšího vtělení. Jakmile si vybere,
napije se z řeky zapomenutí a vymaže z paměti před návratem do hmotného těla všechny
vědomé vzpomínky. Takové nucené zapomenutí před novým zrozením je stálé téma, které se
objevuje v náboženských tradicích od čínského budhismu k esoterickému křesťanství. Podle
Židovské kabaly anděl noci Lajela způsobí poletující duši amnézii tím, že ji jemně štípne do
nosu a mírně jí stiskne horní ret. Proto prý všichni máme otisk andělova prstu na rtu. Posvátné
a mytologické texty mluví též o jiných společných rysech stavu mezi životy, jako je pocit
bezčasovosti, strhující působení záplavy jasného světla, panoramatický přehled právě
prožitého života a soud duše, jehož se obvykle účastní tři moudré postavy.

Je pravděpodobné, že katolický pojem očistce je odvozen z řecké interpretace života mezi

vtěleními. Podle Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie, je očistec katolické církve
rozeznatelným, i když značně nepřesným obrazem počátečních fází stavu mezi životy, kde
duše odvyká tužbám, žádostem a vášním.

Steiner, který získal vědomosti o nehmotné existenci, díky svým jasnovidným schopnostem,
sděluje řadu informací o rovině vědomí mezi životy a tvrdí, že "život mezi smrtí a narozením
je pokračováním zdejšího života". Pro Steinera je smrt prostě prostředkem obnovy a
omlazení. "Abychom mohli udržet vědomí v činnosti", píše, "musíme neustále ničit svou
tělesnou schránku". Zdůrazňuje, že vědomí stavu mezi životy je podstatné pro náš nesmrtelný
vývoj, jako je spánek pro naše fyzické zdraví.

Od Steinerovy smrti, roku 1925, zájem o záhady nehmotného vědomí neustále vzrůstá.
Hippiovská kultura šedesátých let představuje víc, než pouhý bezmyšlenkovitý únik před
skutečností, snaha "dostat se výš" pomocí halucinogenů i kolektivní přijímání východního
mysticismu, svědčí o touze po nadsmyslové zkušenosti, jež je podstatná pro stav mezi životy.
A i když je mentalita těchto dětí květin a lásky dnes anachronismem, touha dobrat se povahy a
rozsahu putování duše zůstává. V tomto smyslu došlo v posledních letech k několika
pseudovědeckým pokusům proniknout mystiku barda.

Nejznámější světový badatel v oboru reinkarnace Dr Dan Stevenson se zmiňuje o mezidobí

jako o tématu mimořádně zajímavém pro všechny lidi na celém světě. Daleko nejčastěji se
"meziaktní vzpomínky", jak jim říká, vyskytovaly v Thajsku, kde mnoho osob vypovídalo, že
viděli svá těla po smrti a byli svědky vlastního pohřbu. Řada jich také uvedla, že je na onom
světě uvítal "muž v bílém" a že před novým zrozením jim bylo nabídnuto "ovoce zapomnění".
Požití tohoto ovoce vymazává vzpomínky na předchozí život a někteří také tvrdili, že se jim
podařilo tyto vzpomínky udržet jen tím, že se oné lákavé nabídce vyhnuli.

Jinde zas někteří popisovali kremaci svých předchozích těl a jiní si vzpomínali, jak se
seznámili s místem svého příštího zrození. Jeden dotazovaný dokonce vykládal, že mezi svou
smrtí v roce 1928 a narozením v roce 1947 poletoval vzduchem a vysedával v korunách
stromů. Poměrně často se v Stevensonově průzkumu vyskytuje sen, z něhož se budoucí
matka, obyčejně před početím, dovídá, že se jí narodí někdo, koho znala. Takové sny údajně
představují přímý kontakt s nehmotným vědomím příslušné osoby a někdy v něm bývá
navrženo i jméno dítětě. Mnohdy si dotazovaní vzpomínají, že se zjevili svým budoucím
matkám v přechodném stavu mezi minulým a nastávajícím životem.

Zatímco Dr Ian Stevenson procestoval svět, aby zkoumal vyprávění o spontánních

prenatálních vzpomínkách, ve Spojených státech se prováděly klinické pokusy s cílem získat
podobné údaje hypnózou. Kalifornská hypnoložka Dr Edith Fiorová oznámila roku 1978, že
někteří z jejich subjektů se odvážili do prostoru mezi životy a vnímali "čirou energii a světlo",
jiní viděli "krásná jezera, půvabné krajiny a zářící města". Zmiňovali se též o
"programátorech" či "komisi poradců", kteří pomáhali při výběru další inkarnace, před níž se
v některých případech duše vznášela nad budoucí matkou. V roce 1979 ukázaly výsledky
pokusů se skupinovou hypnózou, které prováděla Dr Helena Wambachová, klinická
psycholožka v San Francisku, že většina lidí si zvolila zrození, i když by bývali raději zůstali
v "světle a lásce" inkarnačního mezidobí. Subjekty Dr Wambachové uváděly, že v prostoru
mezi životy byly bez pohlaví a v mnoha případech, že souhlasily s reinkarnací neochotně na
doporučení "poradců" nebo "skupiny expertů".

Osoby, které mluví o svých zážitcích z minulých životů je možno přirovnat k dávným
mořeplavcům, kteří se vrátili z dlouhé plavby po jižních mořích a vyprávěli absurdní zkazky o
slunci svítícím na severu. Domácí lidé pochybují o jejich výpovědi, protože odporuje
evropské zkušenosti s dráhou slunce a příčí se zdravému rozumu a logice doby. Odvážit se do
neznáma často znamená zakusit něco, co mate současnou moudrost.

3. Náhodný objev
Chyba a omyl je způsob, jakým postupujeme vpřed.

William Ellery Channing, Proslov k současníkům

V době, kdy nejslavnšjší badatelé o hypnotické regresi zaznamenali svá pozorování, pokročily
výzkumy Dr Whittona sice dost daleko, ale nebyly dosud zveřejněny. Chtěl totiž, než vyvodí
příslušné hypotetické závěry, mít pohromadě dostatek průkazného materiálu. K tomu pčelu
trávil celá léta opakovaným předváděním pacientů do stavu mezi smrtí a narozením, aby
prozkoumal a potvrdil typy zížitků, které každý z nás může očekávat, až zemře.

K počátečnímu objevu, který vedl k více než desetiletému výzkumu, došlo následkem
technického omylu. Když Dr Whitton náhodou narazil na bardo v roce 1974, bylo mu
osmadvacet let. Předtím ho nikdy nenapadlo, že mezi inkarnacemi probíhá aktivní život. Byl
tak zaujat zkoumáním souvislostí mezi jednotlivými životy, že neuvažoval, co se děje s
lidskými bytostmi, když zrovna nejsou v hmotném těle. Těžištěm jeho metafyzického
zkoumání byla právě hypnotická regrese pacientů do řady minulých životů. Nenažil se teorii
inkarnace dokázat, šlo mu spíš o prozkoumíní této starobylé hypotézy na základě vědeckých
principů.

Během mnoha hodin pečlivého, téměř detektivního hypotitckého pátrání se naučil

katalogizovat anamnézy pacientů za celá tisíciletí. Zjistil, že se lidé převtělují podle karmické
nutnosti, aby opakovaně vstupovali se stejnými bytostmi do stále se měnících vztahů. Viděl,
jak zkoučky, úspěchy i selhání každého života přispívají k formování současného jedince.
Mimo to, ať byly jednotlivé životy v reinkarnační anamnéze sebenesourodější, vždycky
probíhaly podle zákona příčiny a účinku. Jinými slovy, činy a myšlení v jednom životě
určovaly rámec i úkoly života dalšího.

Po mnoha tisících hodinách hypnotických sezení byl Dr Whitton nucen souhlasit se starými
texty, že v převážné většině případů je poučení odměnou, kterou získáváme jen po bolestně
pomalém očistém putování z těla do těla. Osobní pozorování mu ukázalo, že hlavní duše -
vnitřní já, projevující se různými vtělenými osobnostmi - závisí ve svém růstu a vývoji na
očistém procesu reinkarnace.

K těmto dalekosáhlým závěrům se dopracoval už na podzim roku 1973. Ještě ve stadiu

přípravných prací navrhl lékařskému výboru Torontské společnosti pro psychický výzkum, že
provede dlouhodobý experiment aby dokázal oprávněnost hypnotické regrese ve výzkumu
reinkarnace. Podobná studia totiž už měla být podniknuta dávno, neboť popularita regresivní
hypnózy dávno přesáhla vědecké znalosti.

Od poloviny padesátých let se začaly množit zprávy o návštěvách v minulých existencích

zvláště potom, co se dostalo široké publicity vzpomínkám Virginie Tighové, ženy z
domácnosti, ve státě Colorado, která v tranzu mluvila obšírně o svém životě jako Bridey
Murphy, irská dívka z minulého století. První kliničtí psychologév a psychiatří - zejména v
Kalifornii - si rychle osvojili techniku hypnotické regrese, takže se mohli věnovat poslední
senzaci - terapii pomocí minulých životů. Oficiální věda se odmítla jevem vážně zabývat a
odbyla vzpomínky na minulé životy jako pouhou vykonstruovanou fantazii. Nevadilo jim, že
Dr Ian Stevenson zveřejnil svých dvacet případů svědčících o reinkarnaci, knihu pečlivě
dokumentovaných studií , které sledují spontánní tvrzení o minulých životech - často z úst
malých dětí - až do rodin v jiných lokalitách.

Obecná zvědavost způsobila, že se Dr Whittonovi přihlásilo víc než padesát dobrovolníků,

kteří se chtěli účastnit jeho experimentů. Po pečlivém zhodnocení každého uchazeče si vybral
Paulu Considinovou. Ve svých dvaačtyřiceti letech byla vyrovnané povahy, velmi
sugestibilní, typická Američanka jak v životním stylu, tak vkusem a vyhlídkami do budoucna.
Manžel byl řidičem nákladního auta, měla dva dospívající syny a pracovala jako účetní v
torontské teplárně. Právě pro svou obyčejnost se dokonale hodila pro tuto neobyčejnou roli.
Paula ani nepopírala, ani neuznávala reinkarnaci a souhlasila s posthypnotickou sugescí, která
jí vymaže - pro její vlastní dobro z vědomé paměti všechny zážitky, s nimiž se v minulých
životech setkala. Poněvadž šlo o výzkum a ne o léčení, Dr Whitton přikázal Paule, aby až se
vrátí do normálního vědomí, zapomněla všechno, co se z předchozích životů dověděla.
Obával se totiž, že oživení takových vzpomínek by mohlo být značně nepříjemné, poněvadž
budou urřitě - už pro svůj obrovský rozsah - obsahovat různé epizody utrpení a brutality.

Začali v prvních dnech října roku 1973. Každé úterý večer se po práci Paula odebrala do
impozantního domu z minulého století, který byl sídlem Torontské společnosti pro psychický
výzkum. Tam, ve žlutém pokoji pro hosty s výhledem na zahradu, si zouvala boty a uléhala na
pohovku připravena lékažovy hypnotické instrukce. Během příštího roku strávila přes sto
hodin v hlubokém tranzu a podala souvislý popis dlouhé řady inkarnací, většinou ženských.
Zahrnovaly:

Martu Painovou, narozenou na farmě v Marylendu roku 1822. Zabila se ještě jako mladá
dívka pádem ze schodů.

Margaretu Campbellovou, v domácnosti, žijící poblíž kanadského Guebeku. V roce 1707 jí

bylo sedmnáct a později se provdala za lovce kožešin jménem Arsenault.

Řádovou sestru Augustu Cecilii, které bylo v roce 1241 čtyřiatřicet let. Pracovala většinu
života v portugalském sirotčinci poblíž španělských hranic.

Telmu, mladou sestru mongolského kmenového náčelníka za vlídy Čingischána, kterého

znala jako "Tomudžim". Svůj věk popsala jako šestnáct jar v době, kdy byla zabita v bitvě.

Paulin inventář životů postupoval k mladé otrokyni v Egyptě, kdy její hypnotické putování
náhle změnilo kurs. Jednou v úterý večer roku 1974, když mluvila z hlubokého tranzu o
životě Marty Peinové na farmě, Dr Whitton si vzpomněl, že potřebuje ještě nějaké
podrobnosti o posledních dnech Margarety Campbellové. Přerušil její vyprávění a řekl:
"Jděte do života, než jste byla Martou ..."

Předpokládal, že se Martin dětský hlas změní na hlas starší kanadské hospodyně, a čekal
několik minut na její typický francouzský přízvuk. Paulina ústa však kromě občasných
vzdechů nevydávala žádný zvuk. Pohybovala rty a měnila neustále výraz obličeje, což
znamenalo, že sleduje probíhající děj. Ale o jeké události šlo? Poněvadž nevěděl, v jakém
čase se ocitla, Dr Whitton uvažoval, že asi někde udělal chybu, když tu Paula přerušila jeho
rozpaky rychlým chvěním očních víček. Také rty se opakovaně stahovaly, jakoby hledaly, ale
nenacházely slova. Pak pozvolna s velkou námahou prohlásila monotonní mlhavou řečí:

"Jsem na obloze ... vidím statek a stodolu ... je ... je ráno ... Slunce ... je nízko a dělá ... dělá
dlouhé stíny na vypálených polích ... strništích."

Dr Whitton skoro nevěřil svému sluchu. Paula neměla být "na obloze". Určitě udělal nějakou
technickou chybu ... ale jakou? Hypnotické subjekty mívají mnoho společného s programy
pro počítače v tom, že jejich podivuhodné odpovědi plní příkazy doslova. Co mají dělat, musí
se jim číci naprosto přesně. Hypnotižer se dopustí jediné chybičky a program nevyjde,
alespoň ne tak jak předpokládal. Dr Whitton řekl Paule: "Jděte do života, než jste byla
Martou". Normálně jí měl přikázat: "jděte do inkarnace, než jste byla Martou." Zřejmě v tom
byl nějaký rodíl.

"A co děláte na obloze?" zeptal se zmatený psychiatr.

"Čekám ... čekám ... až ... se ... narodím. Dívám ... se, co dělá má matka ...".

"Kde je Vaše matka?"

"Je, jo u studny a s velikými potížemi ... potížemi ... naplňuje vědro."

"Proč s velkými potížemi?"

"Protože ji tíží moje tělo ... Chci jí ... jí číct, aby byla opatrná. Kvůli sobě a kvůli mě."

"Jak se jmenujete?"

"Nemám ... žádné ... jméno."

Naprosto zmaten, Dr Whitton vyslovil obvyklou formuli zajišťující posthypnotickou amnézii

a přivedl subjekt zpět do žlutého pokoje dvacátého století. Ale myšlenkami byl jinde. Tím, že
se dopustil slovní nepřesnosti, pronikl náhodou do nezmapované říše lidské zkušenosti - do
mezery mezi inkarnacemi. Podle jeho názoru oddělovalo smrt Margarety Campbellové od
narození Marty Peinové asi padesát pět let. Je možné, že Pailino nevědomí záhadným
způsobem narazilo na pověstné bardo starých Tibeťanů?

Na veřejnosti se o tom nešířil. Důsledně se držel původních směrnic pro experiment a jeho
zprávy o výsledních byly zásadně objektivní, aniž by se zmiňovaly o bytosti vznášející se ve
vzduchu a čekající na zrození. "Zatím není důvod se domnívat, že hypnóza provede úspěšně
obtížný důkaz reinkarnace", napsal do časopisu Nové obzory výzkumu. "Vzpomínky získané
hypnózou od běžných subjektů lze potvrdit: jejich původ je však záhadný. Ti, kdo v
reinkarnaci věří, budou tvrdit, že tyto vzpomínky jsou pravé a že se týkají minulých životů; ti,
co nevěří, řeknou, že je to všechno fantazie. Nevěřit, ovšem ještě neznamená vyvrátit, jako
věřit, neznamená dokázat."

Soukromě ovšem, za kouřovou clonou obecných formulací přijal Pauliny vzpomínky jako
autentické zážitky z minulých životů a její záhadný výskyt nad americkou venkovskou
usedlostí ho přiměl uvažovat o možnosti existence bez těla. Ve vyjadřování dospělých zájmů
a citů se Marta projevila jako velmi živá ještě dřív, než vstoupila do fyzického těla. A její
odhmotněná duše, vznášející se starostlivě nad budoucí matkou měla vědomí většího rozsahu,
než je vědomí tělesné lidské bytosti. Už celá staletí se vyskytují občasné zprávy o lidech, kteří
po klinické smrti nabyli vědomí a popisují, jak viděli svá těla na lůžku v nemocnici, nebo na
místě nehody. Dr Whitton měl dojem, že taková svědectví jsou vlastně obdobná Paulině
vzpomínce, že se vznášela živá na obloze a že jediný rozdíl je v tom, že ti, co popsali své
zážitky po resuscitaci, ať si je uvědomovali několik vteřin či minut po "smrti", kdežto ona
celé dny i týdny před narozením. Ale místo aby se pustil do nových experimentů a dále
zkoumal otázku vědomí bez těla, začal se Dr Whitton ohlížet po něčem obdobném v starých
textech. Obrátil se k Tibetské knize mrtvých a našel tam odpovídající popis lidské bytosti v
stavu bez těla mezi inkarnacemi:

"Nemáš hmotné tělo z masa a krve, takže ať se setkáš se zvuky, světly, zářením, nebo se
všemi současně, neuškodí ti, nemůžeš zemřít, neboť máš tělo přání, čili myšlenkové tělo
sklonů. Věz, že toto je stav bardo, /nebo to poznej jako bardo/.

Podobně indická Kathe Upanišáda z 6. století př. Kr. upozorňuje:

"Když tělo zemře, lidské já neumírá. V srdci všech bytostí je atma, duch, já; menší než
nejmenší atom, větší než největší prostory."

A řecký dějepisec Plutarchos mohl mluvit přímo o duši vznášející se nad farmou v
Marylandu, když tvrdil:

"Každé duši je souzeno, aby putovala mezi inkarnacemi v krajích mezi Měsícem a Zemí."

Tyto citáty sice nejsou potvrzením vědomých stavů mezi životy, ale každý z nich mlčky
předpokládá život mezi životy, nepřerušené vědomí od jednoho života k dalšímu. Do
zkoumání záhady barda se bšak Dr Whitton dal až následujícího roku 1975, kdy vyšla
průkopnická kniha Dr Raymonda Moodyho Život po životě, která popisuje zkušenosti lidí
resuscitovaných z klinické smrti. Tento bestseller, který se soustředil na zážitky umírajících, o
reinkarnaci nemluví. Nicméně dotazovaní vypovídají, že viděli své tělo a prožili řadu dojmů,
které je zbavily strachu před smrtí. Intenzivní pocit lásky, radosti, míru, přítomnost
nepopsatelně jasného světla, účast na sebehodnocení a nakonec jakási omezující hranice či
přehrada jsou jen některé ze zážitků, o kterých se resuscitovaní zmiňují. Život po životě
vzbudil mnoho zájmu o tuto tématiku a Dr Whitton si uvědomil, že bude nutné se podívat
znovu na vlastní výzkum a přezkoumat Pauliny vzpomínky na to, jak se vznášela nad rodnou
farmou.

Čím víc uvažoval o důkazech pro znovuzrození a vědomí bez těla a čím víc srovnával tyto
důkazy s pohledy mystiků a teologů, tím větší byla jeho zvědavost. O minulých životech a z
pomezí smrti a narození tu zprávy už byly, ale oblast mezi inkarnacemi zůstávala tajemná,
zdánlivě neproniknutelná. A tak, jako astrofyziky vábí děsivé záhady kosmu, přitahoval
výzkum povahy a rozměrů barda Dr Whittona. Za čas se stane neoficiálním kartografem této
země nikoho, zkušeným průzkumníkem světa limbu. Začíná však opatrně, vyzbrojen pouze
hypnotickou technikou a přáním odpovědět na kolosální otázku:

Co se s námi děje mezi pozemskými inkarnacemi?

4. Život mezi životy

Život mezi smrtí a novým narozením je tak bohatý a rozmanitý

jako zdejší život mezi narozením a smrtí.

Rudofl Steiner

Jazyk je výsledkem zkušeností s pozemským světem, tudíž slova nestačí v éterickém prostředí
života mezi životy a selhávají. Jak lze vyjádřit nevyjádřitelné? Jak lze vyslovit
nevyslovitelné? V básni Paracelsus zachytil Robert Browning eluzivní povahu barda dost
přesně. Zdůrazňuje jeho dosažitelnost v nitru člověka.

Hluboký střed má v sobě každý z nás,

kde pravda sídlí v plnosti. A znát

ji, znamená spíš cestu otvírat, jíž skrytá záře

může unikat, než přivolávat světlo,

o kterém myslíme, že je venku.

Dr Whitton doprovázel přes třicet subjektů - většinu po dobu více než sedmi let - do
bezčasového a bezprostorového pásma této "skryté záře". Tak mocná a tak nevýslovná je
zkušenost prvních návštěvníků, že zmlknou. Jejich obličej se zkřiví bázní a zmatkem, jejich
rty se snaží bez úspěchu popsat nádheru kolem. Později usilují o to, aby dali záplavě obrazů a
dojmů nějaký smysl. Slovy jednoho ze subjektů:

Nikdy mi nebylo tak dobře. Nadzemská extáze. Jasné, jasné světlo. Neměl jsem tělo jako na
zemi. Místo toho jsem měl stínové astrální tělo a vůbec jsem po ničem nechodil. Není tam
země ani obloha. A vůbec žádné hranice. Všechno je otevřené. Jsou tam i jiní lidé a když s
nimi chceme komunikovat, nemusíme naslouchat ani mluvit.

Tento blažený stav, který Dr Whitton nazval metavědomí, lze definovat jako vnímání reality
mimo jakýkoli známý stav existence. Liší se od snových stavů, zkušeností mimo tělo,
opětovného prožívání minulých životů i od všech ostatních stavů změny vědomí. Metavědomí
znamená ponořit se do nejčistší existence, vzdát se pocitu identity, abychom paradoxně získali
sebevědomí intenzivnější než kdykoli před tím. Metavědomí znamená osvobodit se od hranic
těla, cítit se s vesmírem zajedno, stát se mráčkem v nekonečném mraku. I když to může
připomínat stav volného plynutí a vatové prázdnoty, život mezi životy není světem pohádek.
Ti, kdo zakusili jeho bohatství, vědí, že navštívili nejzašší realitu, rovinu vědomí, která je
východiskem naších opakovaných inkarnačních pokusů a kam se vracíme po smrti těla.
Jakmile se octvnou ve sféře mezi životy, hypnotické subjekty jsou bombardovány všemi
možnými významy a událostmi, které musí nějak dekódovat a přeložit, aby se vyrovnali se
svou situací a mohly svou zkušenost sdělit. Proto podvědomě čerpají z univerzálních symbolů
kolektivního nevědomí, nebo-li archetypů, jak je nazval velký psychoanalytik Carl Jung.
Jenom pomocí symbolů mohou poutníci barda doufat, že pochopí a popíší onen svět bez času
a prostoru. Kdo umí symbolizovat snadno, řekne víc; ti, jejichž představivost je slabší,
zůstávají v podstatě nezdílní.

Subjekty, které se odvážily do barda, tam vstoupili čistě na bázi experimentu, aniž by
očekávali nějakou odměnu, kromě vědomí, že se octvli tam, kde bylo až dosud velmi málo
lidí žijících v těle. Zanedlouho se však zjistilo, že jejich zážitky od "sboru soudců" až po psaní
"karmických" textů mají pro příští život terapeutický význam. Zatímco oživení hrůzných a
zneklidňujících vzpomínek z minulých životů působilo na mnohé léčivým kouzlem, ponoření
do života mezi životy vedlo většinou k pochopení sebe. Metavědomí je poučilo o tom, proč
jsou zapleteni do okolností přitomné inkarnace. A kromě toho si uvědomili, že si ve stavu bez
těla sami aktivně vybrali rámec a úkoly své pozemské existence. Rodiče, povolání, vztahy a
hlavní události přispívající k radostem a strastem života tu byly zvoleny předem.

Většina cest do života mezi životy začíná scénou smrti. Dr Whitton přivede hypnotizovaný
subjekt do předchoží existence, projde poslední okamžiky života, až se osoba na lehátku octne
na prahu barda. Občas sleduje postup otázkami jako "Kde teď jste?" a "Co vidíte?" Subjekt
zpravidla umírá v předpokládaném těle svého minulého života a pak postupně líčí události,
jež jsou velmi podobné popisům, jak je zaznamenali Dr Raymond Moody, Dr Kenneth Ring,
Dr Michael Sabon, Dr Maurice Rawlings a jiní lékaři, kteří studovali a kriticky utřídili zážitky
umírajících.

Na začátku metavědomí dochází na obličeji hypnotizovaného k drastickým změnám. Veškerá

nelibost, všechny grimasy, všechny známky strachu, úzkosti a bolesti, které provázely zážitek
smrti zmizí a tvář zůstane nejprve bez výrazu, pak se na ní objeví klid a uvolnění a nakonec
údiv. Oči mohou být zavřené, ale není pochyb o tom, že subjekt prožívá okouzlující vize.
Tyto vize bývají tak strhující, že Dr Whitton obvykle dopřává svým subjektům několik minut,
aby se naladili na tuto jinou realitu, a pak se teprve pokusí je vyrušit otázkami a příkazy. Když
potom komunikuje s osobou na lehátku, nemluví už s člověkem, kterého má před sebou,
nýbrž s jeho věčným já, které vytvořilo tuto dočasnou formu. Jeden z hypnotizovaných,
elektronický inženýr, řekl:

"Když člověk prožívá minulý život, vidí se jako určitou osobu, která vyvolává nějakou
citovou reakci. V inkarnačním mezidobí nevidím ze sebe nic. Jsem pozorovatelem
obklopeným obrazy."

Probuzením do existence bez těla začíná ve skutečnosti život mezi životy. Ti, kdo popsali
zážitky z oblasti smrtelných stavů jako zdrcující jas oslnivého světla a panoramatický přehled
právě prožitého života, nahlédli do inkarnačního mezidobí jaksi jen malou škvírou.
Resuscitovaní se často zmiňují o tom, že se dostali k jakési hranici, či bariéře, kterou chápou
jako předěl mezi životem a smrtí. Subjekty Dr Whittona se s ničím podobným nesetkávají,
protože přechod byl už uskutečněn. Každého z nich však v bardu mate, jakmile se přizpůsobí
vlnám extáze, které ho vítají a nezemsky blahodárně září, naprostý nedostatek časového sledu
a trojrozměrnosti. Viděno pozemskou zkušeností tu neexistuje logika, neexistuje pořadí není
postupu - všechno se děje současně.
Aby získal z vnímaného chaosu určitý vhled a pochopení, Dr Whitton žádá své
hypnotizované, aby z všeobsáhlé koláže simultánnosti vydělili a popsali jen některé prvky.
Tento úkol lze přirovnat k pytlíku s kuličkami, z něhož vybíráme vždy jen jednu kuličku, aby
vzniklo nějaké pořadí. Proto, budeme-li líčit různé zážitky hypnotizovaných, budeme nutně
zavádět do onoho světa časový sled. Je třeba si však uvědomit, že logická posloupnost se
vyskytuje pouze v blízkosti pozemské roviny v okamžicích těsně po smrti a těsně před
narozením. Probereme nyní běžně podávané charakteristiky života mezi životy a mějme při
tom na paměti, že většina hypnotizovaných přináší spíš pouhé rozptýlené zlomky, než
souvislou zprávu. Následuje obrazová montáž podoby barda sestavená z velké řady zážitků.

Odchod z pozemské roviny

Myšlenka na smrt vzbuzovala v básníku Dylanu Thomasovi neobyčejný odpor. "Nekrop cestu
slzami do té věčné noci," žádal svého slabého chřadnoucího otce. "Rvi se všemi silami proti
její moci". Jeho názor nemohl být vzdálenější pocitům Walta Whitmana, který vyjadřuje
nevyhnutelnost smrti upěnlivou prosbou: "Přijď krásná a konějšivá smrti." Každý má svou
představu o tom, jaká smrt bude, ale málokdo si uvědomuje, že jeho osobní stanovisko spolu s
kvalitou života a stupněm duchovního vývoje značně ovlivňují povahu této zkušenosti.

Nejsnazší přechod z tohoto života do stavu bez těla mají ti lidé, kteří věnovali svá léta
formování vnějšího charakteru podle nejvyšších podnětů duše. Radují se z rozpadu těla a těší
se, že se osvobodí z jeho vězení. Člověk pokročilý ve vývoji, který pocituje neúplnost právě
prožitého života bude mít výčitky svědomí pro svou nedostatečnost a zároveň bude toužit po
přiležitosti dostat se do blaženého stavu barda. Ti méně vyvinutí zaujímají dvojí postoj. Buď
se bojí, co přijde po smrti a proto se snaží - většinou marně - zůstat v těle. Nebo si přejí,
zvláště jsou-li chatrného zdraví, co nejdřív vyměnit svou tělesnou schránku za novou
"garnituru" a urychleně se vrátit do hmotné existence. Otřes z násilné smrti často způsobí, že
duše buď ze zmatku, zlosti, lítosti nad sebou, nebo z touhy po pomstě setrvává na pozemské
rovině. Univerzitní profesor, který znovu prožil své zavraždění jako Indián před několika sty
lety na americkém jihozápadě, si vzpomíná na svůj emocionální stav před vstupem do
metavědomí:

"Když jsem byl mučen, zabit a zohaven třemi jinými Indiány, vznesl jsem se ze svého těla s
velkým hněvem. Říkal jsem si, že kdybych měl lepší výcvik a lepší tělesnou kondici, byl bych
si mohl zachránit život. Když jsem opouštěl tělo, udělal jsem ve vzduchu několik manévrů
jako v karate. Chtěl jsem mít další příležitost se bránit, tolik jsem lpěl na životě."

Známý zážitek s tunelem - archetyp přechodu - běžně charakterizuje odchod z pozemské

existence. Whittonovi hypnotizovaní velice často vyprávějí, jak viděli své tělo dole pod sebou
a jak potom byli rychle taženi vysokou válcovou chodbou. Pak zjistí, že své tělo opustili a že
mohou utěšit a uklidnit své pozůstalé. Ve většině případů se však dostaví zvláštní a
pozoruhodné zkušenosti, které brzy zatlačí všechny pozemské vztahy do pozadí.

Roura, nebo tunel zřejmě slouží jako dopravní kanál na onen svět. Na někoho jěště během
přechodu čekají průvodci a do života mezi životy ho doprovázejí, ale většina
hypnotizovaných jde sama a na konci své cesty se vmísí do davu neznámých lidí. Ten, kdo
nakonec přijímá svého příchozího - ať je to zesnulý příbuzný nebo přítel, průvodce, nebo
rádce, který měl svého "svěřence" v posledním životě na starosti, mívá často pochodeň, aby
mu svítil na cestu. Tato pochodeň je názorný příklad toho, jak se nehmotné dojmy přenášejí
na symboly. Už svou povahou nemůže být bardo "místem" a nemohou tam být pochodně,
nebo jiná světská výzbroj. Existuje jen myšlenka a podvědomí ji převádí na předmět, který lze
pochopit. Steward C. Easton napsal, že bardo není někde na obloze, ani nikde jinde. Snad
nejlépe je lze pojímat jako stav bytí, v němž si odmyslíme úplně všechno co souvisí s
hmotným světem.

Máme-li však tuto jinou dimenzi vnímat, musíme její abstraktní prvky převést do symbolů
buď z tohoto světa, nebo z jiné inkarnace.

Skvělé začátky

Egyptská kniha mrtvých je sakrální příručka z doby kolem 1 300 let př.Kr. Její původní
egyptský název zní Putování ve světle, což přesně vyjadřuje zkušenost přechodu. Oslňující
jas, záplava světla je převládající charakteristikou vstupu do života mezi životy. Žádné
světské blaho se nedá srovnat s ryzí extází, která obklopí všechny, kdo překročí jeho práh.
Všechno je láska. Absolutní vytržení zahladí veškerý strach a negativitu duše, která se ocitá v
nerozlišené jednotě bytí.

Ačkoli nás tyto skvělé začátky vítají znova a znova na konci každé inkarnace, působí většinou
jako naprosté překvapení. Náhle nám spadnou klapky s očí a uvědomujeme si slavně
kosmický vývoj a své místo v celkovém plánu věcí. Snadno a rychle chápeme záhadu osobní
kontinuity, povahu nesmrtelnosti a proces reinkarnace. Žena, která navštívila sedm svých
inkarnačních mezidobí, říká:

Když v transu projdu smrtí, prožívám radikální fyzickou změnu. Mé tělo se rozšíří a vyplní
celou místnost. Pak mě zaplaví nejkrásnější euforie, jakou jsem kdy poznala. Tyto pocity
doprovází jasné vědomí a pochopení, kdo vlastně jsem, jaký je důvod mého bytí a jaké je mé
místo ve vesmíru. Všechno dává smysl; všechno je naprosto spravedlivé. Je úžasné vědět, že
láska skutečně vládne. Když se vracím do normálního vědomí, musím tu vše zahrnující lásku,
ty vědomosti, tu jistotu, opustit. A když je život zvlášť nepříjemný a propadám
malomyslnosti, skoro si přeji umřít, protože vím, že by to znamenalo návrat do toho
báječného stavu. Mívala jsem před smrtí strach. Teď už ho nemám.

Jiný popis:

Tak jasné, tak krásné, tak čisté. Je to jako vstoupit do slunce a být pohlcen bez pocitu žáru.
Žiji v plnosti všeho, nechci se vracet.

Povaha tohoto radostného a hlubokého zjevení, je u každého jiná a závisí zřejmě na osobní
zkušenosti, vědomí a vyhlídkách. Mnoho hypnotizovaných se ocitá pod klenbou jasného
světla, z níž vyzařuje štěstí a mír. Jiní vidí barvy tak nádherné, že u srovnání s nimi se odstíny
spektra jeví téměř matné. Některým se dostane osvícení, týkající se přímo jejich životních
zájmů. Muž, který prožil dva životy jako matematik, dostal odpověď na svou zásadní otázku v
podobě řady rovnic. Věděl, že obsahují vztahy mezi různými formami energie v kosmu,
řešení úlohy, kterou se marně snaží vyřešit světoví fyzikové. Žena, která se několikrát
převtělila jako výborná hudebnice, slyšela hudbu fantastické krásy. "Byly to neuvěřitelné
skladby", prohlásila. "Byla to hudba, s kterou by nějvětší světoví skladatelé sotva mohli
soutěžit."
Kdo má o příštím světě ustálené představy, bývá někdy svým způsobem odměněn. Jistý malíř,
který byl koncem sedmnáctého století převtělen ve švédskou dívku, zažil v její podobě smrt
utopením, když španělská galéra, na které se plavila jako mladičká nevěsta, klesla ke dnu v
Severním moři. Byla horlivou katoličkou a její náboženské představy se při vstupu do
metavědomí dokonale splnily: Spatřila na purpurovém pozadí cherubíny a serafíny, zpívající
chór a Krista, který ji vítal s otevřenou náručí.

Myslím, tedy jsem

Na zemi potlačujeme své myšlení, abychom dosáhli jednoty s vesmírem; to je základ

meditace. Ale v životě mezi životy, abychom si uvědomili svou individualitu, musíme začít
myslet. Život bez těla probíhá neuvědoměle a jedině myšlení nám umožňuje vidět okraje
našich jednotlivých mráčků v nekonečném mraku bytí. Descartův slavný výrok "Myslím, tedy
jsem" není nikde tolik na místě jako zde. Bez myšlení zkušenost bytí prostě neexistuje.

Nakolik se v bardu může vědomí projevit, závisí zřejmě na každém jednotlivci. Ti, kdo
horlivě usilují o svůj duchovní vývoj, bývají cílevědomě aktivní. A naopak, kdo má o
evoluční proces malý zájem, období, které odpovídá rozsáhlým úsekům pozemského času,
prostě "prospí".

Oblast bytostí bez těla

Domov bývá takový, jaký si jej vytvoříme. To znamená, že prostředí života mezi životy je
vyjádřeno naším způsobem myšlení a vyhlídkami. Tibetská kniha mrtvých zdůrazňuje
opakovaně, že v bardu každý vytváří své okolí z obsahů své mysli.

Rudolf Steiner soudí, že myšlenky a fantazie našeho vnitřního světa, se nám po smrti vyjeví,
jako vnější svět: "Po smrti se všechny naše myšlenky a představy promění před naším
duševním zrakem v mohutné panorama". Whittonovi hypnotizovaní uvádějí ze stavu
metavědomí nejrůznější topografické zážitky. Uveďme několik příkladů:

Vidím nádherné paláce a překrásné zahrady.

Jsem obklopen abstraktími tvary různých velikostí, některé jsou obdélníkové, jiné válcové.

Krajina, samá krajina a vlny šplouchající o břeh.

Jdu nekonečnou nicotou, bez podlahy, bez stropu, žádná země ani obloha.

Všechno je nekonečně krásné. Nejsou tu hmotné věci a přece je tu všechno - kostely, školy a
knihovny i hřiště.

Nejsem si vědoma, že bych někde byla. Obrazy ke mně pčicházejí odnikud.

Jeden ze subjektů se octl před narozením nejprve v obrovské zvrásněné jeskyni. Na konci
jeskyně byla zeď, a když na ni vystoupil, spatřil nádherný zelený obraz pozemské roviny. Pak
jsem si uvědomil, že stojím v obou světech. Ze své pozice jsem vnímal zemskou vegetaci i
ovzduší. Ale v opačném směru bylo víc světla a vzduch byl řidší. Se svým průvodcem jsem
vykročil do toho druhého světa, který vypadal jako středomořská krajina. Byl tam klid,
uměřenost a mír. Pod nízkými kopci se choulily bílé domy. Vydávaly zvláštní záři, každý měl
úzké, široce klenuté oblouky. Zevnitř vycházelo jemné zlaté světlo.

Zdá se, že se lidem někdy dostane prostředí, které si představovali, nebo pčáli na zemi.
Ortodoxní dogmatikové však, kteří věří, že za přísný doktrinářský život budou odměněni
audiencí u Ježíše Krista, nebo místem v království nebeském, dojdou zklamání. Whittonovi
hypnotizovaní, kteří prožili minulé životy v úzkoprse náboženské víře, příšli v inkarnačním
mezidobí na to, že složitý a zdlouhavý osobní vývoj nelze nahradit povrchně zjednodušeným
pojmem "spasení". Victor Bracknell, jedna z minulých inkarnací Michaela Gallandera, o
němž pojednává naše první karmická anamnéza /kapitola 7/, byl zbožný puritán sedmnáctého
století, nezviklatelný ve svém přesvědčení, že koná vůli boží. Stejně neotřesitelná byla i jeho
víra, že bude po smrti odměněn patřením na Krista. Ale v životě mezi životy se s vizí Krista,
ani s nebeským Jeruzalémem mesetkal. Místo toho se seznámil s konflitky a utrpením, které
ve své zaslepenosti působil jiným.

Identita v bardu

Vstoupit do metavědomí, znamená sjednotit se s nadčasovou primární duší, která je

neviditelným uhelným kamenem všech mohutností člověka. Intuitivní uvědomování tohoto
vnitřního já je zárodkem metafyzického sebeuskutečňování, jak konstatuje Alan Watts v knize
Nejvyšší identita. Těžko si představíme, jaké to asi je, ponořit se přímo do jádra vlastního
bytí; ví to jen ten, kdo to zakusil. Upanišáda to vyjadřuje lyricky:

Nelze vidět diváka vidění,

nelze slyšet posluchače slyšení,

nelze myslet myslitele myšlení,

nelze znát znalce znalostí,

je to tvé já, které je v každém,

kromě něho, vše podléhá zkáze.

Zdá se, že každá primární duše má jméno, které se však vymyká lidskému chápání. Několik
subjektů Dr Whittona vidělo v tranzu jméno své vnitřní identiy, napsané neznámým jazykem,
který se nedá vyslovit. Nemohlo by to být - neodpusťme si tento dohad - co Emanuel
Swedenborg, švédský mystik osmnáctého století, nazval jazykem andělů? Jeden z
hypnotizovaných spatřil své jméno napsané na knize jako symbol. Pokoušel se je vyslovit, ale
ať se snažil jak chtěl, nebyl schopen příslušný zvuk utvořit. Zřejmě zápolil s absolutním
jazykem mysli, který se hlasem nedá vyjádřit. Tento jazyk telepatické komunikace užívají
zástupy bytostí bez těla, které zalidňují bardo a většinou se navzájem znají z dřívějších
inkarnací.

Když Kristus řekl: "Království boží je ve Vás", pravděpodobně mínil primární duši, která
obsahuje množství osobností, jež se zhmotnily v předchozích životech. Subjekt v transu
dokáže prožít existencemi v těle a bez těla a uvědomit si ponaučení z minulosti, což urychlí
jeho postup k cíli - konečné dokonalosti. V hypnóze může každá osobnost minulého života,
pokud je správně vedena, dosáhnout většího sebeuvědomění, než měla na zemi. Lze se jí
zeptat: "Co se děje ve vašem nevědomí?" Je to otázka, na kterou člověk vědomě odpovědět
nedovede.

Navzdory skvělým začátkům, o nichž jsme mluvili, osobnost posledního minulého života se
travuje emocemi, které mají svůj původ v myšlenkách, slovech a činech inkarnace, jež právě
zkončila. Animální emoce, jako hněv, smyslná touha a rozkoš, smutek a žárlivost, zůstávají v
hmotném těle, kromě vzácných případů, kdy je cit tak silný, že odcházející duše je
poznamenána jeho vlivem. Kognitivní emoce - láska, vina, extáze, údiv, výčitky svědomí,
pocit ztráty a strachu, abychom jmenovali jen některé - zůstávají v stínovém, nebo astrálním
těle. A tak, připravena provést zhodnocení minulého života, duše předstupuje před

Sbor soudců

Víra v posmrtý soud proniká všechny náboženské, filozofické a mystické tradice od názoru
starých Egypťanů, že duše je vážena před strašným tribunálem, až k učení Zoroastrovu, že
rada zásvětních soudců rozvažuje osud každého člověka podle hodnoty jeho života. Tito
nebeští rozhodčí se obvykle vyskytují v trojici. V řecké mytologii vystupují tři neúprosní
soudci, božskou trojici uvádí čínský filozof Lao-cé, v hinduismu jsou to trimurti a v
křesťanství Otec, Syn a Duch Svatý.

Zatímco symboly a povaha soudu jsou v každé kultuře jiné, jeho smysl je vždy stejný:
zhodnotit činnost duše a naplánovat budoucí činnost života. Obecný stav lidské nedokonalosti
vždy připisoval tomuto detailnímu hodnocení neblahý smysl. Pavlova epištola k Židům /
10.27/ se zmiňuje o "hrozném soudu" a Píseň Olafa Ostensena ze Skandinávské mytologie
mluví o "velkém zármutku duší, až budou podrobeny vesmírnému soudu."

Výpovědi subjektů Dr Whittona v podstatě existenci soudního tribunálu potvrzují a značně

rozšiřují dosti sporé zprávy dochované ze starého světa. Skoro všichni, kdo se dostali do
metavědomí se ocitají před skupinou moudrých starších bytostí - bývají obyčejně tři, někdy
čtyři, v ojedinělých případech až sedm - a vnímají je v různých podobách. Jejich totožnost
buď nelze určit, nebo se objevují jako mytologičtí bohové, či náboženští učitelé. Například:

Můj průvodce mě vzal za ruku a zavedl do místnosti, kde za čtverhranným stolem seděli
soudcové. Měli na sobě volné bílé řízy. Cítil jsem jejich věk a moudrost a připadal jsem si v
jejich společnosti jako kluk.

Členové tohoto éterického tribunálu jsou duchovně velmi pokročilí a mohou mít dokonce za
sebou celý cyklus pozemských inkarnací. Poněvadž o osobě, která stojí před nimi, vědí
intuitivně všechno, jejich úkolem je pomáhat jí při hodnocení právě prožitého života a
nakonec jí dát určité rady a doporučení ohledně příští inkarnace.

Existuje-li soukromé peklo v životě mezi životy, pak je to chvíle, kdy duše předstupuje před
soud. Výčitky svědomí, pocit viny a odpovědnosti za chyby poslední inkarnace propukají
takovou měrou, že její úzkost a hořké slzy mohou i nezaujatého pozorovatele značně vyvést z
míry. Pokud člověk žije na zemi, může si své zlé skutky zdůvodnit, nebo zamaskovat;
vždycky má po ruce řadu výmluv. V inkarnačním mezidobí se však emoce vyvolané těmito
činy vynořují bezohledně a nesmiřitelně. Každé utrpení, které člověk způsobil druhým, se
pociťuje tak pronikavě, jako by je způsobil sobě. Ale snad nejbolestnější je vědomí, že čas na
změnu smyšlení a nápravu chyb nenávratně minul. Dveře k poslednímu životu zapadly a v
konečném účtování, kdy se objeví přesně kdo jsme a čím jsme byli, musíme nést následky
svých činů a výmluv. Mínění jiných tu neplatí; posuzuje se jen náš osobní charakter a vnitřní
morálka.

Hypnotizovaní často vidí v bouři citů samy sebe, jako oběti svých špatných činů. Tak muž,
který v minulém životě zavraždil svou milou se objeví před soudním tribunálem, nebo před
Trojicí s proříznutým hrdlem. Matka, která z neopatrnosti zavinila smrt svého dítěte, vidí, jak
je spoutána řetězy. A žena, která v předchozím životě nedokázala odpustit zradu, vyjadřuje
tíhu svého provinění klasickým křesťanským symbolem:

Klečím a na ramenou držím velký kříž. Celá má duše se zmítá křečovitou bolestí, víčitkami,
smutkem, vinou a žalem. Hanbou se nemohu na ty tři ani podívat. Všude kolem mne je však
žhoucí teplo modré záře a mír, mír, který nedokáži vyjádřit.

Mír, který tato hypnotizovaná prožívá v přítomnosti soudního sboru, je všeobecným zážitkem.
Soudci vyzařují posilující léčivou energii, která odstraňuje všechny nedostatky a zahlazuje
všechny viny. Žena cítí, jak se kříž s jejích ramen zvedá, mužovo zraněné hrdlo se zacelí,
provinilé matce spadnou okovy ze zápěstí a z kotníků. iný subjekt vypráví:

Když jsem předstoupil před soudce, měl jsem strach. Ale brzy jsem poznal, že se není čeho
bát. Vyzařovala z nich dobrá vůle a zájem a strach mě opustil.

Spíš než aby zkormoucenou duši ztvrzovali v pohrdání sebou a v zoufalství, soudcové
povzbuzují a zdůrazňují kladné a vzestupné stránky života, jako by říkali: "Ale jdi, vždyť to
nebylo tak zlé!" Aby ospravedlnili toto vyváženější hledisko, vyvolají a řídí

Zpětný pohled do minulosti

Duši, aby se mohla lépe zhodnotit, se promítá v jediném okamžiku panoramatický

retrospektivní film, který obsahuje každou podrobnost minulé inkarnace. Emanuel
Swedenborg pojal tento zpětný pohled jako předčítání z pamětní knihy člověkova chování v
době mezi narozením a smrtí. Avšak zážitky subjektů Dr Whittona ukazují spíš na to, že jde o
bezprostřední vše zahrnující proces, absolutní znovuprožití minulého života. Například:

Je to, jako by člověk vstoupil do filmu o vlastním životě. Každý okamžik každého roku se tu
přehrává, se všemi smyslovými detaily. Vybavuje se absolutně všechno. A to v jediném
okamžiku.

Tento pohled nazpět poučí duši o posledním životě víc, než by si člověk sám mohl uvědomit,
i kdyby mu paměť fungovala na sto procent. Otvírá se tu svět, jehož si v pozemském životě
nebyl vědom. Tento větší obraz je malován tak živě, že duše poprve poznává, kdy odhodila
své štěstí, kdy způsobila svou nedbalostí bolest druhému, nebo kdy jí hrozilo smrtelné
nebezpečí.

Duše hltá i tu nejmenší podrobnost této individuální videopásky, což má za následek

nekompromisní sebeanalýzu. Tento okamžik je pro duši chvílí pravdy a soudcové při tom
zůstávají v pozadí. nevystupují, podle výpovědi hypnotizovaných, nijak autoritářsky, jak o
tom mluví kulturní tradice. Chovají se spíš jako laskaví učitelé, jejichž cílem je žáka
povzbudit, aby se učil a těžil z minulých chyb. Nezřídka zavedou hovor na kritické epizody
posledního života, nabídnou dodatečně radu a ujišťují, že každá sebeodpornější zkušenost
přispívá k osobnímu rozvoji.
Součástí tohoto retrospektivního filmu jsou i naše naděje, přátelství, estetické sklony a
duševní pochody. Emoce se tu objevují velmi spoře, neboť se soudcové taktně snaží, aby duše
pochopila své činy objektivně a v širších souvislostech mnoha životů. Jen poznáním směru a
plánů karmického vývoje - jimž je během jednoho života vždy těžké porozumět - může duše
do jisté míry uskutečnit svou předlouhou pouť duchovního zdokonalování.

Tento pohled do minulého života pravděpodobně čerpá z Akašických záznamů, o nichž

vizionáři a okultisté odedávna vědí jako o nezničitelných stopách, které zůstanou v éterické
látce vesmíru po všem, co se stane. Edgar Cayce, velký americký jasnovidec, řekl: "Jsou pro
duchovní svět tím, čím je biograf pro svět hmotný". Jasnovidci se dokáží napojit na tuto
kosmickou paměť a hypnotické subjekty mají zřejmě též přístup do stejné nemolekulární
knihovny. Kdykoli se regrese zaměří na urřitou scénu, momentku z předchozí existence,
hypnotizovaný si intuitivně uvědomí podrobnosti za hranicemi snímku. Popisuje pak tento
hluboký obraz tak, jakoby čerpal své informace přímo z videopásky absolutní paměti.

Plánování dalšího života

Nejvýznamnějším objevem výzkumu Dr Whittona je zjištění, že mnoho lidí plánuje svůj

budoucí život v inkarnačním mezidobí. Sebepoznání, jež vyplynulo z pohledu do minulosti,
umožňuje duši činit zásadní rozhodnutí, která určí způsob dalšího vtělení. Ale duše to nedělá
sama. Rozhodování je silně ovlivněno členy soudního tribunálu, kteří mají na mysli její
karmické dluhy a potřebu zvláštního ponaučení a dávají jí rozmanité rady. V křesťanské
tradici je Ježíš Kristus jedinou vtělenou bytostí, jíž se dostalo výsady vybrat si rodiče.
Metavědomí však ukazuje, že tuto možnost mají všichni a že volba rodičů je nesmírně
důležitá, poněvadž určuje rámec a směr budoucího života. Staří Tibeťané si byli dobře vědomi
významu tohoto rozhodování a Bardo Thodol radí duši: "Zjisti, kde se narodíš a vyber si
světadíl!"

Doporučení soudců se řídí potřebami, nikoliv přáním duše. Proto je přijímá často se
smíšenými pocity a někdy dokonce tvrdošíjně trvá na vývoji podle vlastních představ:

Pomáhají mi připravit příští život, abych mohla překonat všechny potíže, které se vyskytnou.
Ale já nechci tu odpovědnost příjmout, protože cítím, že nemám dost síly. Na druhé straně
vím, že musíme narážet na překážky, abychom je mohli překonávat a stali se tak vnímavější,
pokročilejší, odpovědnější.

Za zdokonalování se vždy platí problémy a potížemi, což je právě důvod, proč se inkarnace
stávají stále náročnější. Další život se často plánuje ve spolupráci s jinými dušemi, s nimiž
jsme navázali vztahy v mnoha minulých životech. To znamená, že volba doby a místa
narození je nesmírně důležitá. Zvolit špatně znamená promeškat příležitost k užitečnému
setkání.

Skupinová reinkarnace, kde se vyvíjí stejný soubor duší v neustále se měnících vztazích
různých životů, se podle hypnotizovaných vyskytuje běžně. "Karmický scénář" často
vyžaduje nové setkání s lidmi, kteří se vyskytovali k naší radosti nebo žalosti v minulých
inkarnacích. Člověk, který cítil nutnost odčinit svou vinu vůči druhým, to vyslovil takto:

V mém minulém životě byli lidé, s nimiž jsem nenakládal zrovna nejlépe a musím se znovu
vrátit na zem a odpracovat svůj dluh. Tentokrát, budou-li mi ubližovat, musím jim odpouštět,
poněvadž mým jediným zájmem je vrátit se domů. A domov je tady.
Zdálo by se, že výraz "zpřízněná duše" platí o bytosti, s níž se člověk mnohokrát převtěluje,
kvůli vzájemnému růstu. Ale ten růst často závisí na opětovném spojení s těmi, jejichž
společnost nebyla příliš vítaná. "Ach ne, to už nechci", sténá v hypnóze muž, když se doví, že
jeho osobnímu vývoji nejvíc prospěje, když se narodí ženě, kterou v předchozím životě
zavraždil.

Aby si zajistili vhodnou karmickou situaci, někteří hypnotizovaní obdrží radu přijmout vadné
tělo. V zájmu dalšího vývoje se musí někdy spokojit s invalidní existencí. Jedna žena vypráví:

Vybrala jsem si svou matku, protože jsem věděla, že se v její rodině často vyskytuje
Alzheimerova choroba /těžká senilní a presenilní demence/ a že je velmi pravděpodobné, že ji
také dostanu. Karmické spojení s mou matkou bylo mnohem důležitější, než genetická vada.
A kromě toho byl ještě jeden důvod pro mé rozhodnutí. Soudcové mi řekli, že bych měla v
tomto životě projít zkušeností výchovy bez otce, a já věděla, že se moji rodiče brzy rozvedou.
Také jsem věděla, že volba rodičů mi umožní dostat se do prostředí, kde se setkám s mužem,
kterého mi bylo souzeno si vzít.

Každý scénář se však neplánuje podle takovýchto specifických podmínek. Méně vyvinuté
osobnosti zřejmě vyžadují vedení podle podrobného programu, kdežto pokročilejší dostávají
jen obecné směrnice, takže v kritických situacích musí jednat samostatně a tvůrčím
způsobem. Muž, který prožil řadu inkarnací v depresivní osamělosti, uznává, že jeho vývoj
vyžaduje, aby v další inkarnaci čelil smyslným erotickým situacím. Rozhodl se, že se stane
vášnivou ženou a že bude ovlivňovat příští události jen základní volbou pohlaví a názorů.
Když plánoval svůj nadcházející život představoval si jakýsi hodinový stroj, do něhož může
vestavět určité součásti, aby dosáhl určitých výsledků. Dovtípil jsem se, že pracuji na něčem,
co chci změnit. A tu změnu jsem uskutečnil na tom stroji a provedl urřité úpravy karmického
plánu tak, aby se projevily v mém budoucím životě na zemi.

Tentýž subjekt si uvědomil přítomnost "amorfních bytostí", jež znal z předchozích inkarnací.
Zvlášť jedna, která měla mít význačnou roli v jeho příštím životě, se mu objevila v
symbolické masce, půl růže, půl kobra. Když se snažil odhalit význam této symboliky, zjistil,
že hadí aspekt té osoby byl dvakrát příčinou jeho smrti, zatímco růže představovala lásku,
která je oba spojovala během několika životů.

Karmický plán se může projevit jako velké zklamání. Dispečerka taxikářské společnosti, která
silně trpěla emocionálními poruchami, a pocitem méněcennosti se domnívala, že je
předurčena k velkým věcem, jen kdyby se mohla rozpomenout na svůj karmický plán.
Metavědomí však ukázalo, že cílem jejího nynějšího života je prostě naučit se zvládat emoce
ve styku s jinými lidmi. Dověděla se, že její velikášství je jen kompenzací komplexu
méněcennosti. znechucena domělou přízemností karmického scénáře, propadla malomyslnosti
a musela užívat léky proti depresi. Setkání s plánem duchovního vývoje, i když bylo
nepříjemné, jí však nakonec pomohlo pokračovat v úkolu, který si stanovila.

Ty, kdo opakovaně selhávají ve významných úkolech svých životů, nutí sbor soudců do
podobných situací tak dlouho, dokud se se svým úkolem úspěšně nevyrovnají. Lidé, kteří
skončili sebevraždou, propadají v karmalním mezidobí pocitům hrůzy; vědí, že se budou
muset vrátit, aby se vyrovnali s potížemi, které vedli k jejich předčasnému odchodu z
pozemské roviny. Jedna hypnotizovaná, nyní vědecká pracovnice, se z minulých životů
dozvěděla, že už dva tisíce let zápasí s neschopností být sama. V přítomném životě se stala
chorobně závislou na svém synovi, takže se téměř nervově zhroutila, když odešel z domova
na univerzitu. Metavědomí vyjevilo, že při své zkoušce znovu propadla a že bude muset
prožívat podobné situace dál, dokud tuto slabost nezvládne.

Scénář lze radikálně měnit i během inkarnace. Důkazem je případ člověka, který v mládí
nenáviděl svého otce a jen zřídka ho navštěvoval v sanatoriu v Miami, kde otec ležel těžce
nemocen. Jednou však ho z vnitřního popudu navštívil, protože měl pocit, že jde o něco
důležitého. Když přišel do sanatoria, zjistil, že je otec na tom velmi zle a že ho napojili na
různé život udržující přístroje. Stál sám u jeho postele a všiml si, že se otec dusí, protože se
mu odpojila respirační hadička. V této situaci se teď musel rozhodnout: buď zavolá sestru a
zachrání otci život, nebo si toho nebude všímat a nechá ho umřít. Po krátké úvaze vyběhl z
pokoje a přivolal sestru, která spěšně trubičku nasadila.

O několik let později, když mu bylo devětadvacet, utrpěl vážný úraz, když jel na kole a z
boku do něho vrazil nákladní vůz. Měl velké štěstí, že vyvázl pouze se zlomenou holení. Ale
teprve, když už mu bylo přes čtyřicet, se dověděl z metavědomí, že obě události spolu
souvisely a že jsou obsaženy v jeho karmickém plánu:

V mém karmickém scénáři bylo jasně uvedeno, že příhoda s nemocným otcem představovala
zásadní zkoušku, kterou jsem si pro sebe stanovil. Pokud mu odpustím, čím se na mně
provinil - a to v několika životech - nákladní auto mě nezabije. V plánu ovšem existoval
předpoklad, že vzhledem k svému minulému chování ho mohu nechat též umřít. Já jsem však
tuto zkoušku zvládl a po mém úrazu byl tento dílší plán splněn. Poučil jsem se, že v
karmálním mezidobí vznikají takováto schemata, aby se uskutečnila v běžném životě.

Kdo má o svůj evoluční proces velký zájem, tvoří si plány na několik životů dopředu. Tyto
cílevědomé bytosti tráví v bardu svou existenci nějakým studiem. Materialistické duše se
naopak rychle převtělují, jakmile se jim naskytne možnost, a duše bez ctižádosti často upadají
do spánku hned po svém vystoupení před skupinou soudců, aby je nakonec probudilo nutkání
vstoupit znovu do pozemského života, do těla.

Získávání vědomostí připravuje duši na další vtělení, kde se má uskutečnit to, co se naučila.
Dokonalosti lze dosáhnout pouze praktickým použitím. Hypnotizovaní se viděli, jak pilně
pracují v rozsáhlých studovnách s knihami, nebo v seminářích. Lékaři a právníci studují své
obory, zatím co se jiní věnují například "zákonům vesmíru", nebo jiné metafyzické tematice.
Někteří dokonce vyprávějí, že se zabývali obory, jež nelze popsat, protože nemají na zemi
obdoby. Jedna žena líčí nepřímo své úsilí najít cestu k Bohu:

Jsme stvořeni k božímu obrazu a naším cílem je se Bohu připodobnit, abychom se k němu
dostali. Je mnoho vyšších rovin a vrátit se k Bohu, dosáhnout roviny, kde přebývá jeho duch,
znamená zbavit se pokaždé svého šatu, až se náš duch stane naprosto svobodným. Učit se
nepřestaneme nikdy. Někdy smíme pohlédnout do vyšších rovin - každá má víc světla a jasu,
než ta předešlá.

Z plánování též vyplývá, že mnoho z toho, co se odehraje na zemi, už bylo víceméně

odzkoušeno v stavu mezi životy. Už roku 1897 napsal Ralph Waldo Trine v knize Soulad s
nekonečnem:

Nejdřív se všechno vypracovává v neviditelnu, než se projeví ve viditelnu; v rovině ideální,

než se to uskuteční na rovině reálné; v duchovním světě, než se to odehraje ve světě
hmotném. Říše neviditelna je říší příčin. Říše viditelna je říší účinků. Účinek je vždy takový,
jaká je příčina.

Jako bychom byli umělci, kteří v bardu vytvoří hrubé obrysy svého obrazu. Na tomto světě se
pak dáváme do práce na zamýšleném mistrovském díle a provádíme den za dnem jeho hlavní
myšlenku do nejmenších podrobností. Nakonec - po smrti nebo v metavědomí - poodstoupíme
a zkoumáme svůj výtvor. Teprve po návratu do prostoru mezi životy poznáváme, jak jsme
svého úkolu dosáhli.

Vytvoření hrubého názoru ovšem není zárukou toho, jak dopadne skutečnost. Může sice
existovat plán, ale ten musí být teprve realizován. Je tedy možno říci během života, zda
uskutečňujeme své karmální záměry? Odpověď najdeme ve svém nitru. Kdo žije podle
daného scénáře nebo ho dokonce překračuje, má vnitřní pocit, že život probíhá tak, jak by
měl. Naopak ti, kdo se odchýlili, mají dojem, že se jim všechno vymyká z rukou. Nastává
chaos. Jako herci, kteří zapomněli roli vstupují na scénu a v dramatu života beznadějně
improvizují. Jsou však také lidé, kteří se octnou ve vratké poloze mezi předurčeným osudem a
zkázou, mezi naplánovaným životem a živelným vystoupením ochotníků. Mají sice plán, ale
ten je plný neukázněných improvizací.

To je případ sedmatřicetileté ženy, která byla před několika lety vylákána do pustiny blízko
indiánského pohřebiště ve státě Illinois a tam znásilněna. Než navštívila Dr Whittona,
věnovala mnoho času a energie, aby zjistila, proč se to stalo, ale marně. Návštěva prostoru
mezi životy ukázala, že znásilnění předurčeno nebylo. Současně se ale dověděla, že si sama z
neopatrnosti přivodí náhodnou osobní tragedii, která v jejím životě způsobí velkou změnu:

Plán naznačoval, že prožiji tragickou událost, která změní až mi bude třicet let, můj celý
způsob myšlení. Soustředím se na tu událost a budu pátrat všemi dostupnými prostředky po
hlubším smyslu své existence. To se také přesně stalo.

Duše má sice svobodu odmítnout rady soudců, ale když to učiní, neposlouží si. Nedbá-li totiž
jejich doporučení, znamená to, že reinkarnace bude probíhat bez schváleného plánu, což má
za následek život plný neplodných a zbytečných zkoušek a starostí. Narodit se bez plánu, je
tedy věcí volby. Duše se však stává třtinou zmítanou větrem a propadá zhoubnému osudu,
místo aby se podílela na svém předurčení. Zanedbání rady soudců se tedy netrestá, až na
zvlášť bolestivé sebehodnocení na konci života, který bývá s největší pravděpodobností
promarněn.

Někdy se člověk v transu dovídá, že si v stavu mezi životy řádný plán neutvořil a se strachem
sděluje tuto okolnost hypnotizérovi. Ti však, kdo se mohou dovolávat karmického scénáře,
odpovídají v hypnóze klidně a bez vzrušení, i když popisují životní plán plný útrap. Není nic
horšího, alespoň se tak zdá, než mít otevřenou budoucnost.

Návrat na zem

Když došlo k zásadnímu rozhodnutí, zbývá už jen se vydat do dalšího života a provádět je.
Metavědomí jasně ukazuje, že zatím co smrt je vlastně návratem domů, vítaným odpočinkem,
po namáhavém boji, zrození je od prvního dne novým obtížným problémem. I když se
vyskytnou takoví, kteří se na úkoly pozemské existence nedočkavě a s nadějemi těší, většina
přijímá myšlenku, že budou muset vyměnit bezčasové a bezrozměrové bardo za útlum hmoty,
s nechutí.
Někteří ovšem projevují víc neochoty, než jiní. Muž, který kdysi ve starém Řecku využíval a
zneužíval mladé chlapce, byl zhnusen, že se musí vrátit, jako obtěžovaný homosexuál. "Do
prdele!" křičel v tranzu. "Vůbec se mi do toho těla nechtělo," řekl později, "ale musel jsem si
to vybrat, proti své vůli, na radu soudců, jinak to nešlo. Prostě se nedalo nic dělat". Zdá se, že
reinkarnaci lze vzdorovat jen po určitou dobu. Nakonec kosmický tlak vzroste natolik, že
přinutí duši, jak dosvědčuje tento hypnotizovaný, aby pokračovala ve svém vývoji upnuta k
fyzickému tělu.

Kolik času v mezidobí uplyne, bývá u různých osob a různých životů nestejné. Whittonovy
subjekty měly nejkratší interval deset měsíců a nejdelší přes osm set let. Průměrný pobyt v
karmickém mezidobí - přibližně čtyřicet let - se za posledních sedm set let neustále zkracuje.
Ve starých dobách, kdy se svět ze století na století měnil jen málo, bylo k reinkarnaci méně
stimulů než dnes. Neustálé změny v moderním světě zřejmě lákají bytosti chtivé nových
pozemských zážitků, aby omezovaly svůj mimo inkarnační čas - což vysvětluje obrovský
vzrůst celosvětové populace. Několik Whittonových subjektů, kteří zemřeli během druhé
světové války, se převtělilo ještě včas, aby stihli populační explozi padesátých let.

Méně vyvinuté duše, které touží po novém těle, nezůstávají v inkarnačním mezidobí dlouho.
Totéž platí o duších, které vidí brzskou příležitost sestoupit na pozemskou rovinu, aby
odčinily karmické dluhy z minulých životů. Delší pobyt v mezidobí může být motivován
touhou vynaložit větší úsilí na přípravu příští existence, nebo může být důsledkem apatického
přístupu k evoluci, který se často projevuje spánkem až do chvíle probuzení pro další zrození.
Podle řeckého dějepisce Herodota z pátého století př. Kr., staří Egypťané učili, že každá duše
ztráví mezi jednotlivými životy období tří tisíc let. Současní hypnoterapeuti tento odhad však
důkladně opravili, neboť zjistili, že se mnoho jejich subjektů narodilo několikrát už jen v
dvacátém století. Duchový informátor Set, který mluvil ústy media Jany Robertsové, soudil,
že trvání pobytu v bardu nepochybně urřuje osobní volba. "Záleží to vždy na jednotlivci",
řekl. "Odpovědi musí člověk hledat vždy v sobě; tam, stejně jako tady."

Než vstoupí do pozemské roviny, bytost prochází éterickou bariérou, která sníží vibrace jejího
vědomí. Za touto bariérou - symbolizovanou v starovéké mytologii řekou zapomenutí - se
vzpomínky na nádheru barda rozplynou. Tato amnézie je důležitá, protože brání nekonečné
touze a stestku po opuštěném majestátu a umožňuje člověku vstoupit do nového života bez
přítěže mlhavých ozvěn minulých skutků a nepravostí. Stejně neocenitelné je to, že se nutně
vytrácí vědomí plánu, který si duše udělala pro nastávající život. Jako by nemělo smysl, aby
žák dostal odpovědi před zkouškou, tak i zkouška života vyžaduje, aby určité informace
dočasně zmizely z našeho vědomí.

První vědomí existence v těle je podle výpovědi hypnotizovaných různé: od několika měsíců
před narozením až po okamžik, kdy už je dítě venku z mateřského lůna. Řada hypnotzivaných
se zmiňuje o tom, že se "vznášeli" nad matkou, povzbuzovali ji ve volbě jídla a hudby,
zrazovali ji od kouření a pití a vůbec se snažili, aby se chovala oběma k prospěchu. V
několika případech bylo matce sděleno i jméno dítěte.

Vstupuje duše do těla postupně, nebo najednou, dlouho před narozením, nebo až po něm?
Nebo je to u různých lidí různé? To jsou podstatné otázky, na néž však zatím z množství
protichůdných odpovědí nevyplynula žádná jednoznačná odpověď. Problém je komplikován
přítomností dvou druhů pamětí - mozku a duše. Poněvadž mozková paměť funguje už od tří
měsíců po početí, je těžko rozhodnout, zda-li hypnotizovaní čerpají svá sdělení z centrálního
nervového systému, či z přítomnosti věčného "já". Tato nejistota, i když se týká ožehavého
problému potratů, nemá zatím řešení. Lze jen konstatovat, že pokud je duše přítomna v těle v
době potratu, zabití plodu se rovná vraždě, pokud není, znamená potrat jen odstranění kousku
tkáně.

Problém potratu se ještě dále komplikuje vírou libanonských Drusů, podle nichž k převtělení
dochází bez inkarnačního mezidobí, to znamená, že nová bytost se rodí při smrti starého těla.
Podobně indičtí džinisté neznávají stav mezi životy a učí, že nová bytost se počíná, když
předchozí tělo zemře. Podle údajů Edgara Cayce může vstoupit duše do těla krátce před
narozením, při narození, nebo krátce po něm. Whittonovi hypnotzivaní v podstatě Caycovy
jasnovidné výroky potvrzují.

// Byl jsem v porodním sále a sledoval jsem svou matku i lékaře stojící kolem ní. Všechno, co
se dělo, bylo obklopeno bílým světlem a já jsem byl jeho součástí. Pak jsem slyšel jak lékaři
říkají: "Už to bude"! a věděl jsem, že musím vstoupit do těla. Vůbec se mi tam nechtělo,
venku v tom bílém světle mi bylo nádherně. //

V prožívání nového života jako by život mezi životy nebyl nikdy existoval. Dítě si vybuduje
centrální identitu a většinou dospívá k přesvědčení, že jeho osoba a současně hmotné
prostředí představují jedinou realitu. S vývojem jazyka jsou pak i eventuální náznaky původní
existence odkázány do říše "neskutečna" a odmítnuty jako pouhé vágní a abstraktní dohady.

Když lidé po hlubokém transu v karmální mezidobí nabudou normálního vědomí, jsou často
otřeseni, dezorientování a zděšeni. Jako by kradmo ochutnali kousíček dobrot z cukrářského
krámku svých snů, touží po návratu do krajin dokonalého porozumění, kde smysl života je
naprosto jasný a duše a její nesmrtelný úděl jsou průhledné jako sklo. "Probudil jste mě do
neskutečného světa", stěžoval si jeden hypnotizovaný. "Teď vím, kde je pravá skutečnost". I
pouhé zahlédnutí "pravé skutečnosti", vede k poznání, že se zážitky barda vrátí, už proto, že
člověk přebývá v těle, které musí zaniknout. A to rozptyluje veškerý strach před smrtí. Sloby
jednoho hypnotizovaného: "Teď se vlastně mohu na smrt jen těšit, poněvadž vím, že je to
něco krásného."

I když si v podstatě každý, kdo navštívil život mezi životy, při probuzení podrží určitý dojem
z tohoto podivuhodného světa, málokdo dokáže uspokojivě objasnit své vzpomínky, přestože
v transu vyprávěl poměrně výstižně. "Je to úplně jiné", říkají a těžce hledají slova. "Nedovedu
to přesně vysvětlit", prohlásila jedna žena, "ale teď znám důvody, všechna proč a proto svého
života". Vyjadřovací potíže padají zčásti na vrub jedinečnosti metavědomí. Člověk se snaží
popsat neznámé pomocí toho, co zná, ale na zemi není nic, co by se s tím dalo srovnat. Ani
symboly nedokáží vystihnout povahu a smysl té zkušenosti.

A pak, lidé své vzpomínky také cenzurují. "Mohu odepřít informace, ale lhát nemohu",
poznamenal jeden hypnotizovaný. Existuje snaha potlačit silné negativní emoce. Kdykoli
duše zjistí, že vědomá znalost nastávajících událostí by mohla narušit karmický vývoj,
dochází bezpečně k dobrovolné amnézii. Několikrát zahlédli hypnotizovaní budoucí události
svého života a prosili Dr. Whittona, aby jim tu vzpomínku vymazal z paměti, t.j. z vědomí.
"Tohle si nechci pamatovat, až se probudím. Mohlo by mě to pokoušet, abych zasahoval do
své karmy." Jiní vypadli z transu při vyprávění o své budoucnosti a zjistili, že si nic
nepamatují.

Někteří však měli odvahu pročíst své karmické scénáře, přenést tyto znalosti do normálního
vědomí a předpovědět tak budoucí události svého života. Kdykoliv měly tyto předpovědi
dostatečně krátkou lhůtu k ověření, ukázalo se, že jsou přesné. Častěji však šlo o pouhé
náznaky toho, co se chystá. Roku 1984 se jeden hypnotizovaný dověděl z metavědomí, že ho
na podzim příštího roku stihne něco "velmi ošklivého". Neměl zdání, co by to mohlo být, ale
věděl, že se nesmí snažit zjišťovat podrobnosti, aby se tomu vyhnul. "Ať je to co chce"!
prohlásil, "musím to vydržet kvůli svému vývoji". V září 1985 dostal těžký astmatický
záchvat, s nímž ležel čtrnáct dní v nemocnici, z toho první čtyři na jednotce intenzivní péče.

Zážitky z karmálního mezidobí má každý jiné. I když je základní tematika podobná, výpovědi
se liší stupněm světla i osvícení, vzezřením soudců /někteří nevidí Trojici, nýbrž pouze cítí
doporučení vyšší autority/, rozsahem, v jakém mohou nahlédnout do svého scénáře a mnoha
jinými podrobnostmi. Ale v jednom jsou zprávy té hrstky vyvolených, kteří navštívili život
mezi životy, naprosto stejné; odpovědni za to, čím jsme a v jakých situacích se ocitáme, jsme
výhradně my sami. My sami si volíme svůj osud.

Tuto vlastní odpovědnost za všechno lze chápat jako svobodu na ostří nože, ale její hrůzu
mírní vědomí, že se všichni účastníme úžasného evolučního dění, v němž má každá myšlenka,
slovo i čin, svůj smysl a účel. Hypnotizovaní se přesvědčili, že každá další inkarnace vzniká
na základě předchozí, a vracejí se do normálního života se zvýšeným pocitem zodpovědnosti.
Také si silně uvědomují, že celý makrokosmos je ovládán neúplatným mravním smyslem,
který proníká jejich neuvěřitelně složité putování z života do života. Zakusit tuto hlubší realitu
a větší harmonii, znamená osvobodit se na základě pochopení. Ciceo, který zřejmě nahlédl do
tohoto světa, napsal v knize De Iegibus: "Známe konečně důvod proč žít; a nejen že žijeme
rádi, ale máme také več doufat po smrti".

5. Kyvadlo znovuzrození
Dalekáť cesta má . . . .

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Všichni se vrátíme; právě tato jistota dává životu smysl.

Gustav Mahler

Odstraníme reinkarnaci a život mezi životy bude nemyslitelný jako řeka bez břehů, nebo
spánek bez bdění. Už sama povaha barda vyžaduje, aby každý život bez těla byl ohraničen
pozemskou existencí. Proto je zapotřebí kyvadla znovuzrození, které nás přenese do
fyzického těla a po smrti nás zase vrátí na nehmotnou rovinu vědomí mezi životy.

Hypotézu o tom, že se musíme v různých tělech znovu a znovu vracet na zem, dokládá
kulturní tradice, náboženské nauky i vědecký výzkum. Ale všechna výřečnost a důkazy světa
neučiní tuto hypotézu přijatelnější tomu, kdo se rozhodl věřit jinak. Znovuzrození souvisí
úzce se zkoumáním naší pravé duchovní povahy a takovémuto sebezpytování není současná
společnost příliš nakloněna. Západní civilizace odkojená dogmatickými vlivy zanedbává
duchovní složku člověka, dokonce jí pohrdá. Darwinův spis o původu druhů, tak revoluční v
druhé polovině minulého století, se obrovské otázky lidského vývoje pouze dotkl. Darwin
mluvil jen o fyzickém rozvoji. Většího a složitějšího tématu duchovního pokroku, který
proměnami vědomí unáší lidstvo z života do života, si nepovšiml.
Ve světě, kde vládne materialismus, se tento "instinkt rodu", jak nazval reinkarnaci americký
spisovatel Henri David Thoreau, potlačuje od mládí. Nicméně statistika Gallupova ústavu v
roce 1982 ukázala, že v znovuzrození věří dvacet tři procenta všech Američanů /šedesát sedm
procent jich věří, jak už bylo uvedeno, v život po smrti/ a o tři roky dříve anketa londýnského
Sunday Telegrafu zjistila, že tuto víru sdílí dvacet osm procent Britů - o deset procent víc, než
před deseti lety. Kovové knoflíky, které se prodávají v Británii, hlásají: "Reinkarnace znovu
na scéně - Reinkarnation is Making a Come Back". Tato tendence ovšem v sobě nemá nic
radikálního. Víra v znovuzrození charakterizovala vždy nejmoudřejší z duchovních vůdců a
filosofů od Platona k Ježišovi a zaujímá významné postavení v dějinách lidského myšlení a
jednání.

Začněme svými prehistorickými předky. Od pradávna přijímaly primitivní kmeny po celém

světě reinkarnaci jako zákon života. Smrt znamenala návrat do lůna matky země, z něhož
člověk znova vstává. Kostry Neardtálců - kolem roku 200.000 až 75.000 let př. Kr. - jsou
skrčeny do fetální pozice, jako by čekali na nové zrození. Podle víry šamanů, ze starší doby
kamenné před 15.000 až 25.000 lety, se lidé a zvířata znovu rodí ze svých kostí, které se
považovaly za sídlo základní životní síly. U některých severoamerických indiánských kmenů
se ten, kdo se chtěl stát šamanem, musel rozpomenout na deset posledních životů. Kmenová
paměť, staré mýty a báje, náboženské nauky i klasická moudrost, to všechno dosvědčuje, že
opakovaná vtělení jsou pro duchovní vývoj stejně důležitá, jako sled roků pro vývoj těla.
Reinkarnace tvořila vždy rámec a podmínku nesmrtelnosti: způsob, jak nakonec dosáhnout
dokonalého osvícení.

Mezi životy se sjednocujeme se svým nebeským dědictvím. Kdykoli se vracíme na zem,

koveme svůj osud ve výhni hmotných zkušeností a na svou znalost pramene dočasně
zapomínáme. Potlačené vědomí o životě mezi životy se mění ve víru a ta zas v náboženské
přesvědčení: touhou a snahou po majestátu, který jsme opustili. Reinkarnační nauky pronikají
nostalgicky všemi posvátnými náboženskými texty. V budhistických knihách se přechod z
těla do těla přirovnává k plameni, který přechází ze svíce na svíci, a duše ztvárňuje tělo k své
potřebě, jako zlatník zpracovává drahý kov podle svých záměrů. Stará písma oplývají
zmínkami o kole znovuzrození, na němž se v cyklech existence otáčejí lidské bytosti,
připoutané řetězy karmy. Karma - o níž bude ještě řeč v příští kapitole - je jméno pro faktor
sebeurčení, který řídí podmínky inkarnačního cyklu. Doslova znamená "činnost" a
představuje složitou souhru příčin a účinků, jež se projevují z života do života a jež
poznáváme jasně, jak ukazují kapitoly klinických anamnéz, pouze v karmálním mezidobí. V
epištole ke Galatům /6,7/ píše svatý Pavel: "Co kdo zaseje, to bude také žit." To je karmické
účetnictví v praxi; všechno, co myslíme a děláme, působí na vesmír a má svou reakci.

V rámci hinduistických a budhistických nauk více než miliarda obyvatel Asie uznává, že musí
podstoupit koloběh života a smrti. Doufají, že nesobeckostí, slitováním a vědomostmi se jim
co nejdřív podaří nahradit otroctví kola karmy mokšou, neboli osvobozením. Zároveň si však
uvědomují, že ve většině případů lidská selhání diktují opak, že karmická zátěž a touha po
smyslové rozkoši pozemského života způsobují zoufale pomalé očistné putování z těla do
těla. Guantama Budha, který prý prožil 550 životů během 25.000 let, zdůrazňoval, že lpění na
pozemské existenci připoutává člověka k robotě v šlapacím mlýnu reinkarnace.

Dávno před Budhovým narozením získali o procesu reinkarnace pozoruhodné poznatky staří
Řekové a Egypťané. Egyptské nápisy vyprávějí, jak bůh Osiris, zosobňující esoterické vědění,
byl zahnán z Indie do Egypta v podobě skvrnitého býka. Řecké texty se zmiňují slovy, která
jsou předzvěstí klasické indické nauky, o "bolestném únavném kole". Dávní obyvatelé severní
Evropy věřili v převtělování tak silně, že při narození dítěte soucitně plakali, kdežto smrt
vítali s jásotem. Druidové šli dokonce tak daleko, že když někdo nemohl splatit vypůjčené
peníze a zemřel, byli přesvědčení, že dluh v příštím životě vyrovná. Starověk byl tímto
myšlením tak proniknut, že latinské sloveso educare, vychovávat, původně znamenalo čerpat
z něčeho, co už je známé. Sokratés soudí, že učení je pouhé rozpomínání a Platón píše, že
"kdo nabývá snadno vědomostí, má je od svého trvalého já, které je získalo v předchozích
životech, takže se snadno vracejí". Cicero prohlašuje shodně s nimi, že "rychlost, s jakou děti
chápou nespočetná fakta, je přesvědčivým důkazem, že lidé znají většinu věcí už před
narozením". Zázračné děti rozhodně vzbuzují domněnku, že se talent nemusí vyvíjet jen v
přítomném životě, a že má pravděpodobně své počátky v minulých existencích.

I když ortodoxní křesťanství, židovství a islám reinkarnaci popírají, každé z těchto světových
náboženství má frakce, které se k ní otevřeně hlásí. V převtělování věřilo na rozdíl od obecné
nauky mnoho prvních křesťanů, mezi nimi i Orignes, který se považuje po svatém
Augustinovi za nejvýznamnějšího z církevních Otců. Sám svatý Augustin se trápil myšlenkou
na mnohonásobnou existenci. "Řekni mi Pane!" píše ve vyznáních, "následovalo mé dětství
po jiném bytí? které před tím zemřelo? "Možná nevěděl, jako neví mnoho moderních
křesťanů, že Ježíš Kristus dosvědčuje reinkarnaci jak v bibli, tak zejména v gnostických
písmech. Gnostické evangelium Pistis Sofia, uvádí Ježíšův výrok: "Duše se přelévají jedna do
druhé z různých těl na světě".

Teprve ve čtvrtém století, kdy se křesťanství vyvinulo z ustrašených skupin věřících v

instituci zralou pro politické manipulace, se objevilo v křesťanské teologii odmítání
reinkarnace. Spojení církve a státu, usilující o kultovní závislost celých národů, vidělo v
křesťanech, kteří věřili v převtělování, hrozbu. Takoví lidé byli totiž nezávislí a
svobodomyslní a s jejich podřízeností se nedalo počítat. Nedali se zlíkat ani sliby nebeské
blaženosti, ani odstrašit hrůzami pekla a byli označeni jako heretikové /řecké slovo hajretikos
- neznamená kupodivu nic horšího, než člověka, který si dovede vybrat/. Nicméně úřední
edikt, kterým se v Římské říši tato nauka odsuzuje, byl vydán až roku 553, kdy císař Justinián
formálně zvěřejnil církevní kladbu proti těm, kdo hlásají "obludné učení o reinkarnaci".
Odpor však byl tak tvrdošíjný, - zejména u rebelantských křesťanů, zvaných katharové - že
teprve v třináctém století se církvi pomocí mučení a vraždění podařilo reinkarnační myšlení v
západní Evropě s úspěchem vymýtit. Věčný plamínek však nezhasl. Tajné mystické skupiny
alchymistů a rozikruciánů se postaraly o propašování této myšlenky do novověku.

Svěrací kazajka církve se začala uvolňovat v renesanci spontánním zdůrazňováním osobnosti.

V následujícím osvícenském věku mnoho význačných duchů v Evropě zastávalo názor, že mít
za sebou mnoho životů, propůjčuje zkažené a nesmyslné lidské existenci řád, smysl i cíl.
"Vždyť narodit se dvakrát," poznamenal Voltaier, "nepřekvapuje o nic méně, než narodit se
jednou." Takové opovážlivé myšlení však neovládlo masy. Většina lidí byla prodchnuta
ortodoxními pojmy, podle nichž po smrti existovaly pouze dvě strohé alternativy: ráj, nebo
věčné zatracení. S postupem času se změnilo málo.. Přísné názory devatenáctého století a
technické myšlení průmyslové revoluce, rozhodně nevedly k zvýšení zájmů o reinkarnaci.
Často však i nevyslovené popírání vyššího vědomí vedlo v této době k reakci na
materialismus v podobě teosofického hnutí a rozvoje rozikruciánského řádu.

V druhé polovině minulého století pluli teosofové statečně proti proudu a předkládali lidem na
Západě k četbě a poučení, tak zvanou východní moudrost. Jejich snažení však mělo malý
ohlas a bylo brzy překonáno mysliteli, kteří popírali existenci duchovního světa vůbec -
Karlem Marxem, Sigmundem Freudem a Bertrandem Russelem. Teosofové rozhodně nemohli
očekávat, že myšlenka opakovaných zdrojů přežije v střeštěné intelektuální atmosféře
dvacátého století pouhými citáty a výkladem východních mystických textů. Uprostřed
velkolepého technického rozvoje, nastala potřeba empiricky buď potvrdit, nebo vyvrátit
záhadu reinkarnace. V devadesátých letech učinil francouzský plukovník Albert de Rochas
první váhavé kroky k vědecké metodologii. Hypnotizoval subjekty způsobem rakouského
lékaře Antona Mesmera /který dal jméno hypnóze, neboli mesmerismu/ a uváděl je do stavu
před narozením, t.j. do řady minulých životů. Odhalil tím nový rozměr lidské zkušenosti a
položil si poprvé otázku, která se vyskytuje dodnes. Jsou události z minulých životů prožité v
tranzu skutečným důkazem předchozí existence? Rochas zůstal opuštěn a ponechán svým
myšlenkám "v temnotě, s níž všichni objevitelé musí zápasit na počátku každé nové vědy".
Nepodařilo se mu totiž doložit historickou pravost událostí, které mu hypnotizovaní
popisovali, ačkoliv jejich výpovědi, týkající se často známých míst a rodin, byly hodnověrné.

Ještě řadu let po Rochasových nejistých pokusech vysvětlovali psychiatři a psychologové

občasné spontánní vzpomínky svých pacientů na minulé životy jako duševní poruchu. I dnes
se nabízejí jako protiargumenty jiné důvody: mmosmyslové vnímání, posedlost duchy,
kryptomnézie /náhlý příliv zasutých vzpomínek/. Potíž je v tom, že i když lze minulý život
historicky doložit, nikdo nedokáže, že osoba s příslušnými emocemi a informovaností, byla
kdysi právě tím člověkem, kterým tvrdí, že byla. Jako pojmy nebe a pekla, reinkarnace je
metafyzická záležitost a nedá se uzavřít do pozemské "reality", ani ji nelze posuzovat
vezdejšími omezenými měřítky. Důkaz musí ustoupit vjemu.

První pokusy s hypnotickou regresí vzbudily v odborných kruzích značný rozruch, ale
veřejnost zaujal teprve roku 1954 laický experimentátor Morey Bernstein osobou Bridey
Murphyové, kterou předváděla Američanka Virginia Tigheová, hypnozivaná plamenem
svíčky. Její živé a podrobné líčení života Bridey Murphyové v Irsku v devatenáctém století
vyvolalo čadu člínků v novinách, záplavu diskusí o reinkarnaci a stovky seancí na téma
Vyprávějte kde jste byli. Koncem dvacátých let získalo dílo velkého amerického jasnovidce
Edgara Cazce menší množství stoupenců oddaných myšlence reinkarnace. Cayce, jako
přesvědčený presbyterián představu znovuzrození zprvu zavrhoval. 10. srpna 1923 se však
vynořil ze spontánního tranzu a podle tvrzení jeho přátel v hypnotickém spánku mluvil o tom,
že se lidé rodí v různých tělech. Nejprve se obával, že jeho podvědomé schopnosti ovlivňuje
ďábel, ale brzy na to přijal vlastní svědectví, že se karmické vzory promítají do jednotlivých
lidských životů během celých tisíciletí. Pochopil, že reinkarnace nijak nenarušuje Kristovo
učení a v dalších pětadvaceti letech provedl 2.500 sond do minululých životů. V mnoha
případech zjistil, že existující choroba souvisí s urřitou činností - nebo nedostatkem činnosti -
v minulých životech, což ho vedlo k odmítnutí běžného pojmu dědičnosti. Když se ho někdo
zeptal: "Z které strany jsem zdědil nejvíc?", odpovídal: "Nejvíc jste zdědil od sebe, ne od své
rodiny"! Rodina pouze představuje řeku, po které pluje duše.

Hlas Edgara Cayce bylo slyšet v době, kdy hladinu světa začal čeřit vánek duchovního
oživení. Po staletích odcizení nastala větší ochota uznávat vzájemnou závislost mysli a těla a
hmoty a ducha, takže došlo k jistému sblížení mezi vědou a mystikou. Einsteinovy teorie
relativity ukýzaly, že klasická newtonská fyzika nedokázala proniknout pravou povahu času,
prostoru a pohybu. Tak zvaná "nová fyzika", která následovala, objevila, že subatomické
částice neustále umírají a znovu se rodí, že každá subatomická interakce se skládá ze zničení
původních částic a vytváření nových. Jinými slovy, mikroskopická forma znovuzrození je
základem celého hmotného světa. Tentýž princip se zřejmě uplatňuje i v makroskopickém
měřítku, neboť astrofyzika soudí, že celý vesmír ustavičně zaniká, aby se znovu narodil. Tato
vše zahrnující představa smrti a znovuzrození, je od pradávna symbolizována Šivou,
čtyřrukým hinduistickým božstvem vzniku a zániku. Je také implicitně obsažena v čínském
TAO, řádu věcí, jehož neúprosné cykly příchodů a odchodů vystihují pravou podstatu života.

Jako fyzikové zkoumali pulzaci kosmu, tak badatelé o hypnotické regresi pronikali mlhavým
pomezím lidského nevědomí.Nejvýznamnějšími následovníky průkopnického plukovníka
Rochase byli Švéd Hans Björkhem a Angličan Alexandr Cannon, který získal doktorát na
devíti evropských universitách. Oba nashromáždili obrovské množství materiálu o minulých
životech. Cannon provedl u 1.382 dobrovolníků hypnotickou regresi, až do doby několika
tisíciletí před Kristem, ale jejich svědectví přijal až pod tíhou faktů. Ve své knize Vnitřní síla
napsal:

Reinkarnační hypotéza mě po celá léta pronásledovala jako přízrak, a vynaložil jsem vše,
abych ji vyvrátil, a dokonce jsem se hádal se svými subjekty, že mluví nesmysly. Přesto mi za
celá ta léta jeden hypnotizovaný za druhým vyprávěli navzdory svým různým náboženským
přesvědčením stále tutéž historii. Prozkoumal jsem teď už přes tisíc případů a musím uznat, že
reinkarnace existuje.

Dr Cannon, který tvrdí, že dílo Zigmunda Freuda bylo překonáno reinkarnací, se specializoval
na vyhledávání původu komplexů a strachu v traumatických událostech minulých životů. Na
jeho výzkum navázal Dr Whitton. Cannon byl průkopníkem metod, jimiž se v sedmdesátých a
osmdesátým letech podařilo vyléčit statisíce lidí. Tato terapie vyžaduje od lékaře vysoký
stupeň trpělivosti, intuice a technických schopností. Zkoumání čady minulých existencí, aby
se našla příčina potíží v jiné době, na jiném místě a v jiném těle, většinou vyžaduje mnoho
hodin. Jakmile se však podaří vydobí z podvědomí příslušné informace, psychické a fyzické
poruchy ustupují často náhle a neuvěřitelně.

Nikdo nemůže s jistotou říci, jak a proč tato léčebná metoda funguje; zdá se však, že právě
lokalizace a přijetí negativního jevu dlouho zafixovaného v duši má osvobozující účinek. Tato
terapie pomohla široké škále lidí, od závozníků k filmovým hvězdám. Ztotožňují se citově se
svými minulými osobnostmi, ať už v tranzu do svých někdejších těl vstupují, nebo jen
pozorují své proměněné já z povzdálí. Skoro všichni odborníci na hypnotickou regresi jsou
přesvědčení, že jejich subjekty skutečně znovu prožívají své předchozí existence. Dr Edith
Fiorová, klinická psycholožka kalifornského Saratogy, řekla: "Zbaví-li se někdo okamžitě a
trvale fobie tím, že se rozpomene na událost z minulého života, pak se zdá jen logické, že se
ta událost musela stát"!

Jiná kalifornská klinická psycholožka Dr Helena Wambachová se před několika lety rozhodla,
že buď dokáže, nebo vyvrátí reinkarnační teorii. Její vžzkumy se opíraly o statistické studie
několika set hypnotizovaných, kteří se bez ohledu na pohlaví jejich současného života, při
regresích daleko za rok 2.000 před Kristem rozdělili přesně podle biologicky daných faktů na
na 50,6% mužů a 49,4% žen. I když tito lidé byli vesměs průměrní Američané bílé pleti,
jejich inkarnační vzpomínky odpovídaly přesně rasovému, třídnímu i populačnímu
rozvrstvení světových dějin. Také jejich popisy šatstva, bot a kuchyňského náčiní souhlasily v
různých stoletích s historickými fakty. Výsledkem těchto studií Dr Wambachové bylo, že její
názor už nebyl pouhou vírou nebo přesvědčením o reinkarnaci, nýbrž věděním. Použila tohoto
přirovnání: "Budete-li sedět ve stanu u silnice a tisíc kolemjdoucích lidí vám řekne, že pár
kilometrů za vámi je most, který přešli, nabudete přesvědčení, že ten most existuje."

Nezvratný důkaz znovuzrození je ovšem, jak už bylo řečeno, nemožný, protože se nelze
přesvědčit, zda hypnotizovaná osoba byla skutečně tím, na koho si vzpomíná. Tento problém
přivádí na mysl slova otce americké psychologie Williama Jamese, kteřý řekl: "Kdo chce
vyvrátit pravidlo, že všechny vrány jsou černé, nebude dokazovat, že žádná vrána není černá;
stačí, když zjistí, že jediná vrána je bílá". Už přes čtvrt století se dva nadšení badatelé o
reinkarnaci - Dr Ian Stevenson a Hemendra Banerjee - snaží ze všech sil dokázat existenci
této bílé vrány. Zatím se tento divný pták zatvrzele odmítá objevit. Stevenson i Banerjee se
však nedali odradit a zaměřili své úsilí na shromažďování a zkoumání spontánních výpovědí
malých dětí v různých částech světa. Znovu a znovu porovnávali jejich vyprávění o minulých
životech se skutečnými historickými osobami a místy. A jejich záznamy dokazují, že i když
bílé vrány není možno veřejně předvádět, jejich existenci nelze jen tak beze všeho zamítnout.

Dr Stevenson, který zpracoval na počítači v parapsychologickém oddělení Virginijské

univerzity přes 2.000 dětských případů, řekl, že "logicky myslící člověk může teď, pokud
chce, věřit v reinkarnaci na základě faktů spíše než prostě jen na základě náboženské nauky,
nebo kulturní tradice". Zároveň ovšem neopomíjí zdůraznit, že "ani určitý jednotlivý případ,
ani všechen prostudovaný materiál dohromady nepředstavují důkaz. Jde pouze o kvalitativně i
kvantitativně narůstající soubor faktů svědčících o reinkarnaci." Příznačné pro toto narůstání
je přes dvěstě mateřských znamení, jež Stevenson prozkoumal na dětech, které tvrdily, že
zemřely kulkou, nebo sečnou zbraní. Mateřská znaménka byla na místech, kudy pronikla do
těla zbraň v předchozím životě. V sedmnácti případech se mu podařilo získat lékařské, nebo
pitevní nálezy potvrzující, že dotyčná osoba skončila svůj život popsaným způsobem.

Hemendra Banerjee, který v roce 1957 založil Indický parapsychologický pstav a od roku
1970 žije ve Spojených státech, se přesvšdčil o realitě reinkarnace tím, že si všímal spontánní
citové reakce u dětí, které poznávaly přátele a příbuzné z minulého života. V tomto ohledu
jsou děti věrohodnými svědky: jejich výpovědi ve stáří dvou až pěti let nejsou dosud narušeny
civilizačními předsudky a zasuty naléhavými životními zkušenostmi. Život, na který si
vzpomínaly, skončil většinou násilně. Lze předpokládat, že jejich násilná smrt vyvolala
citovou reakci tak silnou, že pronikla přirozenou amnézií, jež má oddělovat jedno vtělení od
druhého.

Batolata, která se pamatují na minulý život, často breptají věty, jako: "Když jsem byl velký",
nebo si stěžují, že jsou jiného pohlaví než dřív. Stýská se jim po příbuzných či přátelích, po
jídle, šatech a životním stylu bývalé existence - dokonce i po alkoholu, drogách a tabáku. Je
však málo pravděpodobné, že je někdo vyslechne s pochopením, i když křikem protestují
proti traumatu, které je uvrhlo střemhlav do života. Rodiče na Západě až příliš často tyto
bezelstné svědky ignorují, nebo jim jejich výroky rozmlouvají. Na Východě však existuje
pověra, že kdo si vzpomíná na předchozí existenci, umře v mládí a tak rodiče nezřídka
zastavují příval takových slov tím, že dítěti nacpou do úst bláto nebo mýdlo.

Často se objevuje otázka, existuje-li reinkarnace, proč se nemohou rozpomenout na minulý

život všichni lidé? Ve své odpovědi připisuje Mahathmá Gándhí kosmickému procesu určitou
benevolenci: "To, že si nepamatujeme minulé zrození, je laskavost přírody. Život by se stal
břemenem, kdybychom museli nést tak obrovskou zátěž vzpomínek." Přesto je však možné
podniknout touto amnézií buď pomocí hypnozy, nebo oživením dívných vzpomínek, pomocí
praktických a cílevědomých meditativních technik. Jeden z nejrozšířenějších argumentů proti
reinkarnaci tvrdí, že vzpomínky na minulý život jsou genetického původu, že dědičnosti lze
vysvětlit nejen tělesnou podobu, přednosti, slabosti a predispozice, ale i vzpomínky z doby
před narozením, které jsou prý zakódovány v molekulách DNA. Pod náporem poznatků z
hypnotické regrese se tento názor hroutí. V tranzu si totiž běloši vzpomínají, že žili jako černí
otroci a mnoho subjektů mluví o tom, že se vtělili ještě za života svých bývalých rodičů. Také
molekul DNA není tolik, aby stačily zakódovat vzpomínky jednoho života, natož několika
životů.

Poznatky z hypnotické regrese ukazují na to, že kyvadlo znovuzrození je evoluční záměr,

který nám umožňuje učit se ze zkušeností a uřením realizovat obrovské možnosti, které
máme. Jeden život prostě nestačí. Světově známá thanatoložka, Dr Elizabeth Kübler-Rossová
napsala, že naplnit osud v jediném životě je prakticky nemožné. Kalifornský psychiatr,
zabývající se hypnotickou regresí Dr Morris Netherton připomíná: "Vytvořit Velký kaňon
trvalo přírodě deset milionů let. Nevěřím, že k vytvoření lidské duše stačí jen sedmdesát, nebo
osmdesát". Karmické anamnézy Dr Whittona potvrzují, že ustavičně střídáme život na
tomtom a onom světě s výslovným úmyslem vynakládat stále větší úsilí na zdokonalování
našeho nejvnitřnějšího bytí. Osobní zkušenost je nenahraditelná a jenom tím, že si podle
svých potřeb vyrábíme různá těla, se můžeme učit z různých perspektiv a úhlů.

Války, nemoci, zločiny, blahobyt, mateřství, vězení, sláva, vina, hlad, zklamání a mnoho
dalších faktorů přispívá na zemi k růstu znalostí, moudrosti, pochopení pro druhé a mnoha
jiných vlastností, které připravují vznešený stav mimo dosah inkarnační nutnosti. Říci, že
cesta k dokonalosti je předlouhá, je slabý výraz. A byla by nesnesitelná, kdyby se neustále
neměnily podmínky životních cyklů. Život na tomto světě je jenom obtížný, ale i krátkozraký
- zřídkakdy vidíme dál, než dosahují naše tužby, za hranice našich tělesných nedokonalostí, za
proud událostí, do kterých jsme vrženi. Po smrti však, ve stavu bez těla, získáváme velkolepý
přehled: odpočíváme, hodnotíme a získáváme další vědomosti, abychom se připravili na další
kolo znovuzrození. A pak, naplněni představami o budoucím životě, se znovu potápíme do
kadlubu vezdejší existence, kde činy určují osud.

6. Kosmická učebna
Své radosti a strasti si volíme dřív, než je prožíváme.

Kahlil Gibran, Písek a pěna

K tomu, aby se člověk vyvíjel, potřebuje impuls. Bez podnětu by se nic nenaučil; musí
existovat něco, co ho vhání do nespočetných zkušeností během putování z života do života.
Tuto sílu, tento tlak, vznikající samovolně, označuje sanskrt slovem, které se ujalo ve všech
jazycích světa: k a r m a .

Karma je to, co jednotlivec uvádí do pohybu z života do života svými pohnýtkami, názory a
chováním. Karma popírá představu, že lidé jsou pouhé figurky na kosmické šachovnici.
Příjmout karmu, znamená uvědomit si, že svět je jevištěm přirozené spravedlnosti; jestli-že
všechny podmínky vznikají jako důsledek minulého chování, nemůže existovat
nespravedlnost, nerovnost a neštěstí. Karma spojuje odpovědnost k sobě se zákonem příčiny a
účinku; činy, předcházející z života do života, tvoří základ osobní kontinuity o osudu člověka.
"Chceš-li znát minulost", řekl Buddha, "pozoruj přítomnost. A chceš-li znát budoucnost,
rovněž pozoruj přítomnost"!

Podle tradiní definice je karma systém odměňující a trestající spravedlnosti, který vynucuje
nové narození a určuje způsob a okolnosti každé další inkarnace. Podle starověkých nauk se
karma čídí příkazem "oko za oko, zub za zub", což znamená, že člověk dříve nebo později
zakusí sám na sobě radosti a strasti, které připravoval jiným. Podle výpovědí
hypnotizovaných subjektů Dr Whittona, to však nemusí fungovat tímto způsobem. Ti, kdo
navštívili bardo, tvrdí, že karma znamená v podstatě učení. Je to princip, který se uplatňuje ve
všech věcech a umožňuje vývoj duše. Důležité je učit se: jak k tomu dochází, zda násilnou
změnou, neúnavnou pílí, nebo inteligentním proniknutím k podstatě věci - to už je v zásadě
jedno. Základní je tu poučka "PROSPĚJEŠ-LI DRUHÉMU, PROSPĚJEŠ SOBĚ" a naopak
"UŠKODÍŠ-LI DRUHÉMU, UŠKODÍŠ SOBĚ". To je základní přikázání karmického
zákona. "Miluj bližního svého", radí Kristus. A není lepší rady těm, kdo usilují o co
nejrychlejší zmenšení karmických rizik."

Zatímco buddhistické a hinduistické texty představují člověka upoutaného na kolo

znovuzrození řetězy karmy, výpovědi hypnotizovaných podávají poněkud poučenější obraz
její funkce. Představme si obrovskou kosmickou učebnu, kde lidstvo během nesčíslného
množství životů dostává lekci za lekcí. Každý z nás je zároveň žákem i učitelem a má
možnost čídit svými činy směr vyučování. To je také hlavní myšlenka Upanišády.

Jak člověk jedná, tím se stane . . . .

To, po čem touží, je jeho osudem.

Karmické vzory vznikají z úsilí duše o vlastní zlepšení vykonáním určitých úkolů. Tyto vzory
mají zásadní vliv na volbu a plánování nastávajících inkarnací. V stavu mezi životy přehlíží
duše vše, co až dosud na zemi dělala a rozhoduje se řešit nebo odčinit určité skutky v příštím
vtělení. V bardu sice poznává minulé chyby, ale většina z nich lze odčinit pouze na zemi, kde
se v mnoha případech znova setkává s těmi, s nimiž je karmou svázána.

Historicky prošla karma za posledních pět tisíc let velkými změnami. Podle tradice starých
Egypťanů se karmická spravedlnost vyznačuje bezohledným vyrovnáváním účtů, při čemž
špatným skutkům se dostává patřičná odplata. "Tvůj čin se změni v tvůj osud", hlásá
osmadvacátý verš Ptahhotepových naučení z doby kolem roku 2.000 př. Kr. Starý a Nový
zákon jsou stejně nekompromisní a projevují ještě větší pomstychtivost. V Zjevení sv. Jana /
13.10/ se praví: "Kdo odvede do zajetí, půjde sám do zajetí; kdo zabije mečem, bude sám
zabit". V stoletích po Kristu se tento archaický zákon začal vykládat inteligentněji.
Křesťanská gnóze a hebrejská kabala, chápou karmu jako zákon vyrovnání. Kdo zabije jiného
člověka, nemusí být nutně odsouzen k smrti za podobných okolností, nýbrž může ten čin
nějak napravit, třeba tím, že se bude v budoucím životě starat o umírající a zmrzačené.

Třetí výklad, který se přijímá i dnes a pravděpodobně má svůj původ v středověké evropské
mystice, soudí, že karma je prostě proces učení, škola tvrdých úderů, kde získáváme
vědomosti opakovaným pokusem a omylem. Dopustím-li se vraždy, uvedu do pohybu
události, které nemusí vést k tomu, že budu sám zavražděn, nebo že budu muset svůj čin
aktivně odčinit. Ať jsou důsledky jakékoliv, vrah se poučí, že si takovým jednáním pouze
uškodil. Tím, že zničil hmotné tělo jiného člověka, zpomalil vlastní duchovní vývoj.

Výpovědi Whittonových subjektů vyjadřují všechna tři pojetí karmy; "oko za oko" se
vyskytuje nejčastěji v prvních fázích osobního vývoje. Když se však hypnotizovaní octnou v
stavu mezi životy, mluví o karmě jako o něčem, co si sami pro sebe vytvořili - jako prostředek
postupného zušlechťování osobnosti. V transu prohlašují znovu a znovu, že musí projít
určitými zkušenostmi, aby se zbavili nedokonalostí a zajistili svůj růst. Postup ovšem závisí
na tom, jak se k těmto zkušenostem postaví! Pokud se z nich nic nenaučí, situace se bude
opakovat. Cvik dělá mistra, to platí i v tomto případě. Uveďme několik příkladů karmických
anamnéz Dr Whittona, z nichž vyplývá, že karmické závazky mohou trvat celá staletí.

V hypnotické regresi se Ben Garonzi vrátil do čady mužských a řenských životů, v nichž se
těm, kdo s ním špatně zacházeli, mstil vraždou. V přítomném životě se znovu dostal do
ožehavé situace nabízející násilné řešení. V dětství byl tyranizován otcem a naučil se ho tak
nenávidět, že se v osmnácti letech rozhodl, že ho zabije. Když se jednou večer otec opil, Ben
vytáhl ze zásuvky v kredenci kuchyňský nůž s vražedným úmyslem. Na popud vnitřního
hlasu však své rozhodnutí změnil a nůž vrátil na místo. Toto rozhodnutí znamenalo v Benově
životě zásadní obrat.

Od té doby se stal společenštějším a v práci získal větší váhu a uznání. V bardu se Ben
dověděl, že pčišel karmickou situací, v které se měl naučit odolávat silné provokaci, aniž by
se uchýlil k násilí. Zjistil, že si sám zvolil obtížné dětství, v němž bude vystaven těžkým
zkouškám ze strany svého otce, který hrál značnou roli v antagonistických vztazích už v
předchozích životech. V bardu také slyšel hlas, který mu řekl: "Zachováš-li se tentokrát
správně, všechno se urovná. Ne-li, dostaneš se do prostředí, kde se budeš učit ještě
intenzivněji." Ben okamžitě pochopil, že tím, že se opanoval v kritické situaci s kuchyňským
nožem, svou karmu zvládl. Tím, že obstál v této zkoušce, vyprostil se jednou pro vždy z
bludného kruhu, v němž se až dosud pohyboval.

Matka tří dětí, jejíž manžel se zabil r. 1971 při leteckém neštěstí, platí za své činy vykonané
před tisíci lety. V hypnoze se dověděla, že byla velekněžnou majské civilizace a s potěšením
odsuzovala k rituální smrti každého, kdo jí byl nepohodlný. Dodnes se musí vyrovnávat se
ztrátami svých blízkých a prožívat bolest, kterou kdysi způsobovala jiným. Metavědomí
ukázalo, že pro tento život si naplánovala, že se naučí mít soucit a pochopení pro druhé.

Židovský chirurg dr Simon Ezra se dověděl, že odčiňuje své minulé chování, zejména krutost
k Židům, které se dopouštěl jako římský setník několik let po Kristově smrti v bouřící se
Judeji. Živě si vzpomínal, jak na koni najížděl na těla Židů zpola zasypaná pískem a
rozdupával je. Jeho karmická role v tomto životě byla těla spravovat a zakoušet
pronásledování. Na začátku své lékařské kariéry byl pro svůj židovský původ vyštván z Velké
torontské nemocnice. Než se dal hypnotizovat, týral občas sestry na operačním sále tím, že
kolem sebe zlostně házel chirurgické nástroje, aby dal najevo netrpělivost. Jeho agresivní
chování se značně zlepšilo, když pochopil, proč si vybral svou rasu a své povolání.

Hilarie Jacksonová, egocentrická žena v domácnosti, ve stavu mezi životy zjistila, že její
sobectví představuje karmickou zábranu, která jí stojí v cestě už celá staletí. V předchozích
životech byla narcistickou jižní kráskou v Georgii, arogantním francouzským knězem a
Skotem, který se staral jen o sebe a zandbával celou rodinu. Na základě toho, co viděla, si
Hilary uvědomila, že tímto způsobem jedná sama proti sobě. Svůj postoj zaujetí sama sebou
změnila a znenadání se obnovilo i její manželství, už odsouzené k zániku.

Vysokošloský profesor Anthony Kalamaris, který se snažil spojit etnické zájmy s duchovními
sklony, se v metavědomí dověděl o karmickém vzoru, který jeho vnitřní zápas urychlil.
Uvědomil si, že posledních deset jeho inkarnací se vyznačovalo velmi pokryteckým a při tom
prostopášným chováním a že jeho úkolem je sjednotit duchovní a erotické stránky své
osobnosti.
Když jsem viděl, jak se v jednotlivých životech potácím z extrému do extrému, znechutilo mě
to a zvolal jsem: Život postrádá smysl! Ihned nato jsem ale spatřil neobyčejně živou ženskou
tvář, jejíž jasnost byla téměř nesnesitelná. Tváž mi řekla, že erotický prvek je kvasem
rozvíjejícího se altruistického vědomí a péče o druhé. Erotika jako elementární mentální síla
podněcující interakci nutí lidi k důvěrnm vztahům a napomáhá tak duchovnímu vývoji. Právě
tohle jsem se měl naučit, neboť jsem se vždycky na sex a duchovno díval odděleně! Teď to
musím uskutečnit v praxi.

Karmický impuls, který vznikl z intimního styku v minulém životě, působí již přes 1.700 let.
V případě Becky Robertsové a jejího milence Cliva Edensona. V přítomném životě se Becky
snažila vychovat tři děti téměř bez pomoci svého lhostejného manžela alkoholika. Její
břemeno však podstatně ulehčil tajný milostný vztah k muži, s kterým se stýká už dvacet let.
Průzkum minulých životů ukázal, že Clive Edenson, který byl pro Becky v jejích domácích
těžkostech věrnou a spolehlivou oporou, splácí právě svou náklonností karmický dluh.

V hypnotické regresi se Becky dostala do Alexandrie třetího století po Kristu, kde byla
chrámovou pannou zasvěcenou Osiridově kultu. Poznala Cliva jako mladého kněze. Byli si
sympatičtí a zamilovali se do sebe - přestože byli oba vázáni slibem čistoty - a jejich láska se
vyvinula ve vášnivý vztah. Jednoho dne je starší chrámu přistihli, jak se milují. Mladý kněz
tvrdil, že byl sveden, a rada starších přijala lživé vysvětlení. Osvobodila ho, ale dívku
odsoudila k smrti. Karma se přechytračit nedá, a tak Clive nyní napravuje zradu, které se
dopustil před tolika lety.

Jak ukazuje tento poslení případ, láska a sex oživují karmický proces tím, že prohlubují lidské
vztahy. Mnoho hypnozitovaných vypátralo vazbu k manželkám, manželům a milencům v celé
řadě minulých životů a přesvědčili se o karmické povaze těchto pout.

Z karmických anamnéz vyplývá, že kdo zakusil v minulém životě velmi kladný vztah, snaží
se partnerství obnovit. Zda se spojení uskuteční v dalším životě, závisí často na plánu, na
němž se často obě osoby dohodnou v bardu. Případ Andrewa Ormsbyho ukazuje, že nezájem
o takový plán může vést k životu naplněnému citovou frustrací. Když se Andrew setkal s
Maureen Richardovou, která bývala v jiném životě - v Anglii devatenáctého století - jeho
milenkou, byl už ženat a se svou ženou čekali dítě. Tento závazek však nebyl s to zabránit,
aby se mezi ním a Maureen nevyvinul utajený milostný vztah, který pak trval přes čtyřicet let.

V metavědomí se Andrew dověděl, že odmítl plánovat svůj nynější život, protože se vůbec
nechtěl vtělit. "Šeptala mi /Maureen/ do ucha," říkal v tranzu, "ale já jsem se nechtěl vrátit.
"Živě si představil, jak Maureen vypadala v předchozím životě, a zjistil, že vůbec nemá chuť
aktivně plánovat nové spojení na pozemské rovině. Když je vír karmy opět svedl dohromady,
museli se spokojit místo manželského soužití s pouhým příležitostným vztahem.

Karmického původu jsou i různé psychické a fyzické potíže a osobní tragédie. Jak ještě ukáží
karmické anamnézy, v druhé části této knihy, morální méněcennost a neuvolněné a
potlačované emoce se přenáší do budoucích inkarnací v podobě nemocí, traumat, fobií a
různých jiných potíží. Hypnóza může osvětlit určité karmické podmínky a ukázat, což je i pro
vyléčení podstatné, že toto trápení je chtěné. Z karmických procesů budou vždy vyplývat
problémy, ovšem za jakékoliv nářky a bědování jsme odpovědni jen my sami. V knize Člověk
a svět ve světle antroposofie píše Stewart C. Easton:
Kdykoliv žalujeme na svůj osud a stěžujeme si na své trápení, ohrazujeme se proti vlastní
volbě, ne proti vůli nějakého boha nebo bohů, kteří s námi špatně nakládají. A proto, jediný
hřích, který by si nikdy neměl dovolit ten, kdo ví něco o karmě, je závist. Nelze závidět
druhým jejich životní situaci, nadání, jmění, přátele. Neboť máme to, co jsme si vybrali a
zasloužili.

Je-li náš život těžký, nemusí to být vždycky tím, že vyrovnáváme poklesky minulé existence.
Může to také znamenat, že se připravujeme na budoucí úkoly. Karma není přes veškeré své
požadavky a důsledky, železná nutnost, která nás nutí jednat určitým způsobem. Podstatou
karmy je motiv, jenž vyžaduje svobodnou vůli.

Karmická evoluce zahrnuje rozvoj osobnosti a zdokonalování zralostí a schopností. Dr

Whitton si všiml, jak hypnotizovaní během mnoha životů postupovali od osobností, které byly
zprvu infantilní a egocentrické k dospělosti a nakonec k zralosti. Pokrok tu vždycky závicí na
síle vůle. Také si všiml, že řadou inkarnací roste postupně talent. Z inkarnačních anamnéz je
zřejmé, že neobyčejné schopnosti vznikají úsilím a pílí v předchozích životech. Z tohoto
pozorování lze vysoudit, že velcí hudebníci, filozofové, státníci i jiní význační lidé se učili a
rozvíjeli své schopnosti už v minulém životě, až dozráli do stavu, kdy se mohl uplatnit jejich
vliv. A naopak, osoby s malou schopností vést a skromným organizačním smyslem sotva
mohly mít v minulém životě nějakou významnou historickou úlohu.

Karma se projevuje zejména v těchto případech:

Úsilí a tužby se mění v schopnosti.

Opakované myšlenky se mění v sklony.

Vůle k činu se mění v čin.

Bolestné zážitky se mění v svědomí.

Opakované zkušenosti vedou k zmoudření.

Potíž je v tom, že karma může zatemnit vyšší cíl duše právě tím, že její úskalí a žebříky
posyktují prostředky k dosažení cíle. Karmická kakofonie, která provází veškeré osobní
snažení a mezilidské vztahy, často přehluší základní téma našeho života. T.j. - úsilí o lepší
poznání sebe sama. Nebo abychom použili jiné metafory, je to jako by každý řídil své auto po
dálnici evoluce a cíl mu zatemňovaly neustálé zátarasy karmických dopravních tlačenic. V
bardu je vyšší cíl všem jasný. Na zemi se však hledání životního smyslu probouzí postupně a
lze říci, že prochází pěti různými etapami, které mohou vyplnit mnoho životů:

Materialismus

Člověk usiluje o tělesné blaho a je ovládán především smyslovými tužbami. O to, co cítí
druzí, se stará minimálně a filozofické zájmy neexistují. Neuznává život po smrti, ani žádnou
vyšší moc.

Pověra
Člověk si poprvé uvědomuje, že jsou síly a bytosti vyšší a větší, než je sám. O této vševědoucí
mocnosti neví téměř nic; uvědomuje si pouze, že existuje něco, co se nedá ovládat, leda
amulety a zaříkáváním. Nadále převládá materialistický způsob života.

Dogmatismus

Prostoduché, pověrčivé a nepružné myšlení a smýšlení o Bohu nebo všemohoucím se stává

záklaním odůvodněním života. Člověk věří, že modlitba, zachovávání určitých rituálů, určité
názory a chování mu zajistí nejvyšší odměnu - blaženost v nebi, nebo v posmrtném životě.
Všemohoucího Boha je nutno usmiřovat, a to vyžaduje prostředníka, ať jím je Ježíš Kristus,
nebo indický guru s turbanem; je totiž třeba, aby někdo zvládl, usměrnil a vykládal základní
nauku.

Filozofie

Člověk si začíná uvědomovat vlastní odpovědnost. Náboženské názory si sice udržuje,

zároveň však poznává, že pouhé spoléhání na dogma nestačí. Toto stadium se vyznařuje úctou
k životu, tolerancí názoru druhých a pochopením hlubšího smyslu ortodoxních náboženství.

Pronásledování

Převládá vnitřní napětí a úzkost, která pramení z intenzivní touhy pochopit skrytý smysl
života. Vědomí, že takový smysl a účel života existuje, je podlamováno nejistotou, jak lze
takového vědomí dosáhnout. Hledání odpovědí se často děje rozsáhlou četbou, studiem a
členstvím v různých mystických a metafyzických skupinách. Název této fáze je odvozen z
Kristova kázání na hoře a výroku Blahoslavení pronásledovaní /Mat. 5,10/.

Po zvládnutí těchto začátečnických stupňů, vykročí člověk již pevnou novhou po stezce
evoluce. Evoluci lze přirovnat k obrovské hoře, po níž vedou různé křivolaté cesty někdy s
větším, někdy s menším počtem poutníků. Některé jsou na východní straně a vyznačují se
meditací, jiné stoupají po západním svahu a používají mystiky a spekulativní metafyziky.

Pokud touha být, činit, nebo vlastnit trvá, karmické důsledky zůstávají v platnosti. Čím lépe
člověk pochopí tento zákon, tím zřejměji nahlíží, jak osobní pohnutky, tak názory a chování
vytvářejí karmické podmínky. Ani Buddha, který čerpal hodně svých myšlenek ze spisů
hinduistických mudrců, se k velkému údivu svých žáků, nemohl vymanit z dosahu dlouhého
ramene karmy. Když si jednou zabodl do nohy kaktusový trn a lidé o něm nevlídně mluvili a
ve vesnici nikdo nenaplnil učedníkům žebrácké misky, požádali ho, aby vysvětlil, jak jeho
vlastní karma vychází z předchozích životů Odpověděl:

Dluhopisy karmy provázejí stále jako věrní služebníci všechno stvoření. Karma se podobá
proudu času: její neustálý běh v stopách člověka nelze zastavit. Úponky má dlouhé a pořád
nové, avšak pokryté starým ovocem. Je podivuhodným společníkem všech tvorů, nelze ji
odstranit; ať ji rvete, taháte, sekáte, vykořeňujete, kroutíte, drtíte, nebo umě rozmělňujete na
nejmenší částečky - nedá se zničit.

Buddha nikdy neopomínal zdůraznit, že sebedokonalejším životem nelze ani zrušit chyby
minulých životů, ani jim nelze uniknout. Zákon je zákon a k moudrosti, jež je cílem
karmického vývoje, nevede žádná zkratka. "Karma putuje s člověkem jako stín", napsal Allan
Watts v knize Duch zenobudhismu. "A je to jeho stín, neboť bylo řečeno, že člověk stojí ve
vlastním stínu a diví se, proč je tma." Aby karma skončila, musí se splatit staré dluhy a nesmí
vzniknout nové. A jediný způsob, jak vyrovnat položky dřívějších účtů je bezvýhradné přijetí
příkazů lásky a nesobeckosti. Citujeme ještě z Josepha Weeda:

Pokud v našich činech zbývá sebemenší stopa sobectví, pokud jsme dobří proto, že doufáme v
odměnu, pak se sem budeme muset vrátit, abychom tu odměnu dostali. Každá příčina má svůj
účinek, každý čin nese své ovoce a touha je šňůra, která je spojuje. Až se tato šňůra přetrhne a
vyhoří, spojení skončí a duše bude svobodná.

Nejdůležitější závěr, který je třeba z tohoto pojednání o karmě vyvodit, je, že náhoda nehraje
v našem osudu vůbec žádnou roli. Na zemi jsme ztělesněním volby, kterou jsme učinili v
bardu. Svým rozhodnutím jsme si přiřkli urřitou životní situaci a to nám přináší
prostřednictvím podvědomých sklonů radosti i strasti osudu. Být přesvědčen o pravdě
kosmického zákona znamená příjmout stav, v kterém jsme se octli, bez ohledu na jeho potíže.
Člověk vyhledává úkoly a zkoušky, neboť ví, že mu dávají největší příležitost k učení a růstu.

KARMICKÉ ANAMNÉZY
7. Síla vůle
Hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.

/Matouš - 7,7/

PhDr Michael Gallander byl jedním z těch nečetných lidí, kteří mají všechno. Alespoň se tak
zdálo jeho spolupracovníkům ve výzkumu IBM. Byl chytrý, tělesně zdatný, hezký a oblíbený.
Myslelo mu to přesně a spolehlivě, jeho vynalézavý intelekt si získal uznání vedoucích
činitelů společnosti. Ani nebyl skoupý na čas a energii. Pro žebráky a tuláky měl vždycky v
kapse nějaký peníz; holubým, hnízdícím v rokli, nedaleho jeho kanceláře, schraňoval
nedojedený chléb a žemle.

Skoro nikdo nevěděl - a ani by to býval nepředpokládal, že Michaela trápí vnitřní potíže,
kterým nerozumí. Jeho úspěchy drasticky podrýval pocit viny a krajní odpor nad sebou
samým. Pohled ráno do zrcadla ho naplňoval znechucením a když se holil, ošklivost se v něm
rozlévala jako žluč. Možná, že to souviselo i se sebevražednými sklony, když občas
nepřítomně vkročil do cesty přijíždějícímu autu. Tím si Michael nebyl jist. A také si nedovedl
vysvětlit, proč ho celá léta trápí prapodivné příznaky. Kdykoliv se miloval se svou ženou
Sharon, zachvacoval ho pocit hrůzy.

V mládí se Michael houževnatě snažil, aby uspěl. Narodil se židovským rodičům v

newyorském Bronxu. Matka ho ráda neměla a otec si ho většinou nevšímal, pokud si na něm
nevyléval zlost. Nadávky a citová tyranie v dětství způsobily, že Michael měl ve svých
osmnácti letech spoustu zábran, snadno podléhal úzkostným stavům, fobiím a skrupulím. Od
začátku byl ale rozhodnut proti těmto potížím bojovat, ať byly sebevětší. A právě toto
rozhodnutí vyústilo v běžnou psychiatrickou léčbu, která trvala patnáct let. Třem psychiatrům,
v různých městech, kde pracoval, se postupně podařilo zbavit ho základních pocitů strachu a
nejistoty, které vyplývaly z jeho neutěšené výchovy. Ale žádný nedokázal vysvětlit, natož
odstranit, všudypřítomný pocit viny, nenávisti k sobě a strachu, který prožíval v přítomnosti
své ženy. Dokud se Michael neseznámil se svou budoucí ženou, pocit hrůzy v sexuálních
vstazích neznal. Teprve v manželství se začal projevovat iracionální strach, že své ženě svou
láskou ublíží.

Michael měl i jiná trápení. Žádnému z psychiatrů, kteří ho léčili, se nepodařilo zjistit, proč má
chronický strach, že bude pohřben za živa, strach, který vrcholil v nepředvídatelných
panických stavech, kdy se potil a zadýchával. Nebo proč se v noci při nejmenším šramotu
náhle probouzí a sedí v hrůze zpřímen na posteli, ačkoliv velký hluk ho ze spánku nevyrušil.
Nebo proč se mu od dětství vrací představy o vraždě ženy v bílém. Nebo proč se mu občas
bez zřejmé příčiny objevuje vyrážka: vyskytovala se v jakékoliv situaci a trvala obyčejně jen
několik minut. Jako chlapec vešel jednou do ložnice svých rodičů a spatřil matku, jak sedí v
zamyšlení nahá před zrcadlem. Vyvedena z míry ho popadla za ramen, třásla s ním a křičela
na něj. Této epizody se všichni psychoanalytikové chytli v domění, že odkryli příčinu. Ale
vyrážka nezmizela.

Před jednou návštěvou u psychiatra seděl v čekárně, než na něho příjde řada a přemýšlel o své
vyrážce. Najednou spatřil vlastní obraz - ale ne jako Michaela Gallandera, nýbrž jako jinou
bytost, s níž zřejmě sdílel totožnost. Toto drué já před sebou postrkovalo nějakou osobu, jejíž
ruce mu svíraly ramena přesně tam, kde se vyskytovala vyrážka. Psychiatrovi se však o tomto
znepokojivém vidění nezmínil. Myslel si, že by mu řekl, že je blázen.

Když byl přeložen do Toronta, bylo mu osmatřicet a měl už jak lze pochopit,
psychoanalytických rozborů dost. Z počátku mu pomáhaly, ale pak už zřejmě nedokázaly
zvládnout jed, který v sobě nosil. Přesto se nemohl zbavit myšlenky, že své konflikty musí
vysondovat. A to do hloubky a zarputile věřil, že vysvobození z jeho dlouhodobých útrap
někde existuje. Rozhodl se hledat jiné řešení - žít a vnímat svět intenzivněji. Zkoumal
astrologii, mystiku a východní nauky. To ho přivedlo do torontské společnosti pro psychický
výzkum, kde měl zrovna Dr Whitton přednášku o metafyzických důsledcích reinkarnace.
Povzbuzen tím, co slyšel, obrátil se na přednášejícího se svým problémem a zeptal se, zda by
neexistovalo nějaké vysvětlení v souvislosti s minulými životy. Tentokrát věděl, že za blázna
považován nebude.

V únoru 1979 byl pozván na první sezení. Na reinkarnaci nevěřil a až do zmíněné přednášky o
ní mnoho neuvažoval. Věděl pouze, že Dr Whitton řeší někdy potíže svých pacientů
hypnotickou regresí do minulých životů. Ale byl ochoten zkusit všechno.

První sezení poskytlo málo. Michaela se sice podařilo dostat do hlubokého tranzu, ale když
byl dotázán na poslední minulý život, mluvil nesouvisle něco o roce 1915 a pak se rychle
odvrátil, jako by se v své mysli dotkl žhavého železa. Rozechvěn se probral, aniž si uvědomil,
co viděl. A ačkoliv se ho podařilo přivést do hypnotického spánku ještě jednou, nedal se
přimět, aby se vrátil k zmíněnému roku; jeho podvědomí úporně vzdorovalo opatrným
pokusům psychiatra. Emocionální a terapeutický význam tohoto prvního vrcholu unikal lékaři
i pacientovi po léta.

V následujících sezeních Michaelův odpor pozvolna ustoupil a bylo možno nahlédnout do

jeho předchozích existencí: potulný švédský tesař Gustav pracující v reformační době na
kostelích v Kolíně nad Rýnem, a v šestnáctém století francouzský kupec Henri, který se
obával tureckých útoků na své lodi naložené bavlnou, trpí bolestmi na prsou a dušností /antina
pektoris/, mluví s nápadným přízvukem a užívá starofrancouzských slov. Michael se postupně
aklimatizuje hypnotickému stavu a instinktivně přijímá postavy za své, se zřejmou realizací
vlastního já v různých inkarnacích. Ale teprve, když se dostal hodně daleko, až do roku 1216,
se vyskytlo něco víc, než pouhá zajímavost. Jeho vědomí narazilo na drsný vjem.

Na temeni kopce stojí hrad, uvnitř jeho masívních kamenných zdí je hmatatelně odporná
atmosféra. Ponurou síní neklidně přechází zdroj těchto záporných emanací - statný muž
hrubého vzezření a zlé povahy. Je to Hildebrant von Wesel, německý středověký rytíř,
osamělý vládce malého knížectví v jihovýchodním Vestfálsku. Žije životem nenapravitelného
barbara a protože vznešenější motivy, které by ho mohly pozvednout, nezná, drtí ho pocity
viny, nenávisti k sobě a paranoia. Přitom lpí na svých bludech. "Jsem rameno boží!" křičí na
Whittona ochraptělým hlasem. "jsem rameno boží!"

Hildebrant, jak se zdálo, byl zdrojem bohatého a důležitého materiálu a v následujících

sezeních byla provedena hypnotická regrese do různých období rytířova života. To, co
Michael spatřil, nebylo zrovna příjemné - naopak, viděl čirou hrůzu - někdy však působila
velmi kladně. Neurčitý pocit vnitřního uspokojení mu prozrazoval, že rozmotává zmatené
klubko vlastních represí. Byl to proces, který nedokázalo navodit patnáct let předchozího
psychiatrického léčení. Ale jak mohl tušit, že řada jeho potíží trvá proto, že má svůj původ ne
v dětství, nýbrž v minulých životech.

Jako by čistil obrovskou skleněnou tabuli párátkem obaleným vatou, pracoval Dr Whitton na
průzoru do Michaelových zasunutých vzpomínek ve snaze je oživit. Usiloval nejen o
rekonstrukci podoby Michaela Gallandera před osmi sty léty, ale také se ji snažil analyzovat.
Trvalo dlouho, než sestavil složitý obraz Hidebrandtova života. Přitom si byl od začátku
vědom, že jde o člověka mimořádně zlého.

V roce 1189 opouští jedenatřicetiletý Hildebrandt své knížectví, aby se zúčastnil jako velitel
třetí křížové výpravy. S vojáky táboří na poušti u Akry v Palestině. Nosí bílý šat označený
černým křížem a proklíná nesnesitelné vedro. Vojáci před sebou ženou dav arabských
zajatkyň, které prosí o slitování. Ale Hildebrandt, který s pohrdáním shlíží na tuto chamraď,
jejich proseb nedbá. Kolem dokola se na poušti válí zbroj padlých křižáků. Tito chrabří věrní
mužové mu byli bratry a chce se mu otevřeně plakat nad jejich ztrátou. Místo toho z obavy,
aby neprozradil své city, se uchýlí k barbarství. Nařídí svým lidem, aby navlékli ty drobné
ženy do plechových krunýřů a jako obrovské ocelové kraby je zahrabali do písku, kde se
upečou za živa na žhavém slunci. Jejich křik jim není nic platný.

Michael se třásl a potil, když se probral k vědomí, ale během několika hodin se dostavil
výsledek. Poprve od svých dětských let zjistil, že už nemá strach, že bude pohřben zaživa.

Během několika dalších měsíců se Michael seznámil s odpornou litanií Hildebrandtových

zločinů. Při jedné příležitosti se přímo ztotožnil s rytířem sedícím na koni a pozorujícím ženu
s dítětem v náručí, jak prosí, aby ji ušetřil. "Dívám se na ni, jako by to byl pouhý červ,"
referuje "bez soucitu, bez slitování." Pak napřáhne oštěp a probodne dítě i matku, a to ho
probudí z tranzu. Slzy mu kanou po tvářích. Ví, že to, co viděl, je jeho dílo, ale nechce tomu
věřit. Ví také, že jako Michael Gallander je takové ničemnosti neschopen. Toho dne opustí
Whittonovu pracovnu a zamíří nepřítomně do blízkého parku krmit holuby. Pozoruje
vznášející se ptáky, jak se derou o kousky chleba, a říká si, jak mohl on, tak útlocitný člověk,
zabít bezbrannou ženu. Pak si vzpomene, že i Hitler měl rád psy.
Když léčení u Dr Whittona trvalo už asi rok, seznámil se Michael po notném zdráhání s
dvanáctiletým Hildebrandtem. Tentokrát však jeho pozornost zaujaly i jiné postavy tohoto
ponurého středověkého dramatu. Hildebrandtovi rodiče mu byli víc než známí. Byli to jeho
rodiče v přítomném životě. Ve Vestfálsku dvanáctého století se okolnosti příliš nelišily od
současnosti. Tady se tedy narodil do manželství bez lásky a prožil neutěšené dětství. Pocit, že
je odmítán, vzkypěl někdy v přímou nenávist.

Hildebrandtův otec učí svého syna, jak zacházet s mečem. Hoch, plný potlačované zášti,
vycítí svou příležitost a bodne otce do oka. Za několik týdnů nebezpečně poraněný vládce
umírá na mozkový absces. Všichni myslí, že jeho smrt je náhoda, ale Hildebrandt ví své.

Na každém sezení se Michael dovídá nové podrobnosti. Hildebrandtova matka je panovačná

žena, která lství a podvodem prosazuje své plány a zájmy v kalném proudu dvorních intrik.
Ve třinácti letech platí Hildebrandt už skoro za dospělého a zanedlouho má převzít vládu nad
knížectvím, jež je široké "jeden den jízdy lesem". Jeho chlapecká mužnost začne sexuálně
přitahovat jeho matku, jíž nestačí dobrodružství u dvora. Začne dělat synovi milostné návrhy
a její chování mladíka tak popudí, že ji dostrká na okraj strmého, kamenného schodiště a po
krátkém zápase ji shodí dolů. Neúspěšná svůdkyně si zlomí vaz. Při pádu se marně snaží
zachytit synových paží a ošklivě ho poškrábe na ramenou.

Jakmile byla odhalena tato událost, Michaelova nepříjemná vyrážka se už nikdy neobjevila.
Zřejmě došlo k jakémusi tání v mrazničce jeho duše. Bylo to velmi povzbuzující, ale čekaly
ho ještě další zkušenosti. V následujících devíti měsících se postupně dověděl o rytířově
katastrofálním milostném vztahu.

Ještě než Hildebrandt zdědí knížectví, zamiluje se do dívky jménem Ráchel. Je to dcera
vzdělaného žida /nikdo z Hildebrandtovy rodiny neumí číst ani psát/, který působí u dvora
jako lékař. Současně je mladý kníže silně ovlivněn dvorským mnichem, který léta ovládal
jeho rodiče a snadno manipuluje jejich synem a dědicem. Zatímco Hildebrandt a Ráchel se
domnívají, že se jim podařilo jejich vztah utajit, mnichovi špehové zjistí, že jsou nejen
vášnivými partnery, nýbrž i to, že je Ráchel těhotná. Mnich pochopitelně usoudí, že Ráchel
požádá Hildebrandta o manželství a poněvadž pokládá takovýto sňatek za svatokrádežný,
zaseje do Hildebrandtovy mysli símě nedůvěry. Namluví mu, že Ráchel žádá sňatek, aby ho
připravila o trůn. Také ho přesvědčuje, že židovku si vzít nemůže, protože je to národ bohem
prokletý. Hildebrandt musí uzavřít řádné politické manželství.

Hildebrandt je ovšem idealistický mladík, který si jasně uvědomuje, že je neschopen svůj

idealismus proměnit v čin. Chce sice vnutit svou vůli světu, ale při tom si připadá jako třtina,
klátící se ve větru okolností. A tak, když mu Ráchel sdělí, že čeká jeho dítě, vybuchne
vztekem, že mu události opět diktují běh života. Protože uvěřil mnichovu našeptávání, chová
se jako nepříčetný.

Rozběsní se tak, že kopne Ráchel do břicha, popadne ji za krk a v mžiku ji uškrtí. Jedním
rychlým pohybem ji přehodí přes okraj balkónu dolů do hradního příkopu. Teprve pak se
vzpamatuje a zdrcen tím, co provedl, hledí na mrtvolu milované dívky zpola potopenou v
páchnoucí vodě plné odpadků. Lapá po dechu, dusí a zvrací a odvrávorá z balkonu rozhodnut
vymazat tu událost z vědomí. Jeho snaha o potlačení je tak velká, že zatíná pěsti, až mu teče
krev.
Když se konečně vzpamatuje z ohromující nepříčetnosti, je nepřirozeně klidný a vyrovnaný.
Jako by Ráchel nikdy neexistovala.

Potlačováním vznikne neuróza, která z něj udělá fanatismem posedlého křesťana; jako místní
organizátor třetí křížové výpravy promění ve Svaté zemi pocit vlastní ničemnosti, v pomstu
na muslimech. Nikoho nešetří, nebož není schopen soucitu.

Během dramatického znovuprožívání Rácheliny vraždy byly chvíle, kdy se Dr Whitton přes
všechnu zkušenost s intenzivními emocionálními projevy během transu obával, aby
Michaelovy reakce nevyvolaly srdeční záchvat. Nicméně lékař i pacient přestáli bouře
Hildebrandtova traumatu a Michael se udýchán vynořil do normálního vědomí s otázkou,
kolik toho ještě bude. Zdrcující události z tak dávných dob ho vyčerpaly a zničily, ale
pochopil, proč v přítomném životě cítí naléhavé nutkání se trestat. Nejenom, že se dopustil
toho nejničemnějšího násilí, ale zavražděná nebyl nikdo jiný než jeho vlastní žena Sharon.
Neboť poznal nade vší pochybnost, že Sharon a Ráchel jsou elementy téže duše, přisouzené
jeho dobrým a špatným činům nevýslovně dlouhým ramenem karmy. Tato souvislost se
potvrdila ještě dodatečně, když byla uvedena do transu Sharon a zjistila, že v jednom z
minulých životů byla Ráchel. Vražda se jí vybavila v živé vzpomínce:

Byl teplý jarní večer. Byla jsem v ložnici s východem na balkon. Hádala jsem se s
Hildebrandtem a chodila při tom z ložnice na balkon a zase zpátky. Oba jsme měli na sobě
volné šaty. Hildebrandt měl pod nimi ještě košili a kalhoty, já nic.

Prali jsme se a křičeli řečí, které jsem nerozuměla. Když jsem se snažila zachytit význam,
bylo to, jakoby některá slova byla dabována anglicky. Hildebrandt na mě ječel: "Ty couro
židovká! Ten tvůj parchant po mně nebude dědit nic!"

Ocitli jsme se na balkoně a Hildebrandt mě kopl do břicha. Zkroutila jsem se bolestí a z

koutku úst mi začala kapat krev. Popadl mě za krk a škrtil mě, až jsem ztratila vědomí. Pak
mě přehodil přes zábradlí a mně prasklo v zádech. Strčil do mne a já jsem spadla do příkopu;
ležela jsem tam obličejem vzhůru a mé rozpuštěné vlasy pluly mezi pěnou a odpadky.

Později nesla skupina žen mou mrtvolu na improvizovaných nosítkách. Tvář jsem měla
nezakrytou, ale ostatní tělo i vlasy byly ovinuty bílou látkou.

Když Michael spatřil děsivé výsledky Hildebrandtovy neschopnosti se ovládat, jeho obavy z
nezvládnutého hněvu zvolna zmizely. Také se přestal probouzet ze spánku při sebemenším
šramotu. V transu si totiž všiml, že Hildebrandta nerušil silný hluk z nádvoří, ale za to ho
následkem špatného svědomí náhle burcovaly ze sna zcela nepatrné zvuky. Michael byl
Hildebrandt - ale nemusel jím být. Nemusel se chovat tak, jak se choval zběsilý rytíř! Dr
Whitton se usilovně snažil ještě víc poodhalit clonu zahrývající repertoár Michaelových
minulých životů. Nejdřív se rozhodl pro jiný přístup:

"Vraťme se do doby těsně před narozením Hildebrandta," nutil hypnotizovaného.

Michael dlouho nevydal hlásku. Z občasného škubnutí svalů na obličeji a zachvění víček,
bylo zřejmé, že je fascinován pohledem do jiného světa, do záhadné mezery mezi životy.
Když konečně promluvil, jeho slova připomínala staré pořekadlo o cestě do pekla dlážděné
dobrými úmysly. Neboť plán Hildebrandtova života byl nekonečně jasnější a poučnější, než
to, co z něho rytíř ve své hnusné inkarnaci udělal. V Michaelově hlase zněl nadšený
optimizmus:

Jsem zajedno s vesmírem. Jsem zajedno s hvězdami a těším se, až se narodím. Pokusím se
vybudovat . . . . zemi bez hranic. Budu dobrým králem, s moudrými rádci a budu podporovat
obchod, vědění a cestování.

Při těchto výrocích si Michael s úlevou uvědomil, že Hildebrandt přece jen nebyl žádný
Hitler. Svých vznešených úmyslů se vzdal jen vinou své vznětlivosti a neukázněnosti. Měl
vysoké ideály, ale byl žalostně neschopen podle nich žít a degeneroval v bytost spíš trýzněnou
a pronásledovanou než podstatně zlou.

Dalším Michaelovým úkolem bylo přesunout se do mezidobí po Hildebrandtově smrti.

"Co vidíte"? ptal se Dr Whitton.

Po chvíli mlčení začal Michael nezadržitelně vzlykat. Breptal o Hildebrandtových

ničemnostech, zejména o tom, jak probodl matku s dítětem. Tato událost vyvolala další vlnu
nezvládnutelného štkaní. Trvalo dlouho, než se uklidnil.

"Co vidíte?" naléhal znova Dr Whitton.

Odpověď přicházela zvolna, obtížně.

Je to černé a nechci se dívat. Mohl jsem udělat mnoho, ale neudělal. Mohl jsem vykonat tolik
dobrého, ale . . . nevykonal.

Výčitky svědomí v životě mezi životy jsou určitým prožitkem pekla. Tam podle výpovědí
většiny hypnotizovaných nastane chvíle, a to velmi brzy, kdy se vina vrací jako bumerang na
hlavu strůjce ve vší své zrůdné ohavnosti, bez zdůvodňování a výmluv, kterými se snažíme
vysvětlit svá selhání. Toto peklo však není věčné zavržení. Po zhodnocení minulého života
nám soucitné povzbuzení soudců umožní vnímat i naše nejtrestuhodnější skutky s určitou
účastí. Ať byl právě prožitý život zneužit sebevíc, primární duše ví, že je vždycky ještě
příležitost k nápravě. A tak Michael zpola dřímající v bardu, uznal neurotický kaz ve svém
vývoji a naplánoval si další inkarnaci jako Magnus - kněz, žijící v moskevském knížectví
první poloviny patnáctého století. Nový život byl připraven tak, aby poskytoval zvláštní
příležitost k dosažení větší sebevlády. Později Michaela v hypnóze zkoumal Magnusův život
a přesvědčil se, že v duchu požadavků církve se knězi podařilo zkrotit vrozenou agresivitu a
potlačit sexuální pudy.

Občas měl Michael dojem, že se stává objetí svých reinkarnačních zážitků. V noci měl špatné
sny a ve dne přemítal o objevech a dohadech, jež vybublávaly na povrch vědomí, jako
následek hypnotických seancí. Ale v květnu 1981 nepříjemné sny a z nich vyplývající pocity
ustaly. A minulé životy též. Ať se pacient i lékař snažili sebevíc, další zkoumání se nedařilo.
Protože se Michael bránil jakýmkoliv dotazům, dospěl Dr Whitton k závěru, že existuje ještě
alespoň jeden skrytý život, který obsahuje tajemství pro léčebný proces podstatná. Všecko
nakonec naznačovalo existenci další kritické inkarnace, ale Michael prozradil jen křestní
jméno Viktor, což samo o sobě neznamenalo vůbec nic. Přestávka už trvala několik
neplodných měsíců, když byl Michael pozván na návštěvu k Maisii Newmannové v Cape
Anne ve státě Massechussets. Maisie byla Michaelova kolegyně v zaměstnání a již několikrát
před tím mu a jeho manželce nabídla svůj dům jako východisko pro prázdninové cesty po
pobřeží Nové Anglie. Její nabídky nikdy nevyužili, ale tentokrát naléhala zvlášť silně a
Michael, znechucen zkoumáním minulých životů, chtěl změnit prostředí.

Letěli do Bostonu a když se usadili v domě na pobřeží, rozhodli se, že si najmou auto a
zajedou do nedalekého starobylého Salemu. Nějaký čas chodili po tomto přístavním městě
neblaze prosluslém pronásledováním čarodějnic v sedmnáctém století. Pak se jim zachtělo
vstoupit do malé veřejné knihovny, kde Michael vytáhl namátkou z regálu starou knihu o
historii salemských čarodějnických procesů. Znenadání ho zachvátil silný pocit neklidu, který
se brzy začal projevovat přímo fyzicky. "Bylo to, jako by se mnou někdo cloumal",
vzpomínal později. "Potil jsem se a třásl. Něco se dělo hluboko v mé mysli, ale nechápal jsem
co". Michael si nebyl vědom, že by snad existovala nějaká souvislost, mezi ním a knihou,
nebo jejím obsahem; věděl pouze, že jeho zřejmě neomezená schopnost pohrdání sebou se
zhoršila. Což ho znepokojilo. Když opustil Salem a zapudil nezdravé spekulace, nemohl se
dočkat, až se vrátí do toronta na další hypnotickou seanci, v níž se měl znovu setkat s vinou,
sexem a náboženstvím.

Viktor Bracknell žije na farmě v Nové Anglii. Jako zapřísáhlý puritánský moralista věří, že
rozkoš je aktivní překážkou duchovnímu pokroku těch, kdo touží vstoupit do království
nebeského. Blíží se však jeho svatební den a s ním i problém, jak potlačit tělesné vzrušení.
Poněvadž je vyučený zámečník, vyrobí si kovovou trubičku s dírkami na konci, pomocí níž
doufá oplodnit svou manželku a omezit při tom vzájemné potěšení na minimum. O svatební
noci tímto nástrojem svou nevěstu těžce poraní v poševní oblasti a v panice se marně snaží
zastavit krvácení. Jeho žena za několik hodin umírá.

Prožívaje z blízka tento vražedný způsob milování Michael se křečovitě zmítá na podlaze
Whittonovy pracovny. Když se probudí z tranzu, porovnává Viktora s Hildebrandtem. Oba
svou nerozvážností a bezohledností zavinili smrt svých milovaných. I když Hildebrandt byl
daleko horší. V následujícím sezení se však Michael dověděl, že Viktorova sexuální neuróza
se proměnila ve skutečnou zvrácenost.

Když zahrabal svou ženu v lese a sousedům řekl, že o svatební noci prostě utekla, vyhýbá se
Viktor všem vzpomínkám na osudovou událost. Později ho jeho sexuální porucha, znásobená
silným pocitem viny přivede do Salemu, kde roku 1692 s perverzní rozkoší sleduje, jak ženy
usvědčené z čarodějnictví umírají na šibenici. A nestačí mu, že je horlivým divákem;
falešným svědectvím se přičiní o to, že jedna ubohá stařena je odsouzena k smrti.

Michaela, který v přítomném životě nikdy nelhal leda žertem, jímá při vzpomínce na
nedávnou návštěvu Salemu děs a říká si, zda tyhle hrůzy budou mít někdy konec. Vždyť
probral dějová vlákna několika set let svých minulých životů, napjatá na stavu věčnosti a znal
až příliš dobře tvrdošíjnou souhru karmických vlivů. Vidí, jak se splátají v pevné a hrozné
lano. Ale i když tak může lépe pochopit strázně přítomného života, vědomí, že každá
jednotlivá existence spíš zvětšuje karmické břemeno, než aby se ulehčovala, není vůbec
příjemné. "Prozřetelnost má pekelně tvrdý zvdělávací ústav", ulevuje si v přestávce mezi
transy při jednom zvlášť náročném sezení.

Další sondy do Michaelova podvědomí vynesly na povrch jen novou ošklivost; Byl Angelou
Fiore, venkovskou dívkou z vesnice nedaleko Janova, která se roku 1809 stala brutálně
týranou milenkou důstojníka Napoleonovy okupační armády. Byl též robertem Mecreadym
učeným anglickým gentlemanem, na sklonku viktoriánské doby, který z pocitu viny a
sexuální neurózy propadl alkoholu a drogám tak, že už ve čtyřiceti letech bledý a nezdravý
našel smrt pod koly kočáru, kterému se neopatrně připletl do cesty. V Robertových
blouznivých stavech poznal Michael ohlas vlastních bezděčných sebevražedných pokusů,
které ho pronásledovaly. Občas se stával "nepřítomným duchem" a probouzel se teprve
uprostřed jízdní dráhy, když na něj zahoukalo auto, nebo ho někdo v poslední chvíli popadl za
rameno a strhl zpět.

Přesto ale vše nasvědčovalo tomu, že Michael prodělává hluboké a pozitivní změny. I když
pocity viny a strachu stále ještě trvaly, byl chápavější, sebejistější a uvolněnější vůči sobě i
druhým. Snad největším povzbuzením bylo právě to, že i Dr Whitton projevoval patřičný
zájem podoben policejnímu psu, který našel čerstvou stopu. Po více než třech letech
zkoumání reinkarnačních anamnéz, měl pocit, že se mu konečně podaří odhalit život, který se
stane katalyzátorem při uvolňování osm století starých emocí. Měl na paměti, jak se Michael
při prvním sezení dotkl roku 1915 a rychle zas ustoupil, a v naději, že se mu podaří jeho
odpor obejít, přivedl ho do mezidobí těsně před tímto minulým životem. V sezení, které se
teď jeví jako nejdůležitější ze všech se Dr Whittonovi podařilo pacienta dostat do metavědomí
a trpělivě vyčkával, zatímco Michaelovu tvář zaplavoval údiv a ohromení společné všem, kdo
překročí práh barda.

Po několika minutách vyslovil první otázku:

"Kým se narodíte?"

"Ženou."

"A jaký bude cíl vašeho příštího života?"

Znovu dlouhá pauza.

"Připravovat další bytost v učebním procesu duše. Splatit karmické dluhy!"

Další otázky vyjevily, že Michaelově duši bylo v karmickém mezidobí doporučeno, aby se
pokusila - bez ohledu na výši pozemského trestu - vyřešit konflikty, které v tolika posledních
a předchozích životech nadělaly spoustu zla. Program zahrnoval vznik sexuálního traumatu a
snahu odpoutat se od dogmatického náboženského smýšlení. Půjde-li vše podle plánu, příští
život měl být tvrdou, ale rozhodující inkarnací, kde nastane zásadní obrat v neustálé
akumulaci dluhů.

Přes značné zkušenosti s hypnotickou regresí bylo pro Michaela Gallandera těch několik
sedění, která následovala, nejdrastičtějšími zážitky vůbec. Ujištěn svou návštěvou v bardu
začal probírat - často váhavě a nikdy ne dobrovolně - traumatické epizody z života Julie
Murchinsonové, která se roku 1910 narodila do bigotní chudé rodiny na americkém venkově
ve státě Kentucky. Znovu a znovu se Michaelovo tělo vzpánalo a zázelo sebou na podlaze
lékařovy pracovny, když se setkával s tím, nač si nechtěl vzpomínat. S křikem, pláčem,
protesty a vzdycháním v celé škále hlasů od dítěte až po mladou ženu zaznamenával události
Juliiny krátké, ale velmi cílevědomé existence.

Julii záhy zemře matka a vychovává ji otec, alkoholik, který ji ze zvyku bije a trápí. V pěti
letech ji brutálně znásilní, dítě sice ve vědomí potlačí tu událost, která se odehrála roku 1915 -
Michael se té době až dosud vyhýbal - ale vyrůstá s hlubokým traumatem. Nicméně je to
dívka svéhlavá a odvážná, která se rázně rozhodne skoncovat s omezeností jižanské
baptistické komunity. Opustí při nejbližší příležitosti domov a zamíří do Lousville, kde
pracuje nejprve jako servírka a pak jako prostitutka. Přitom sní o Kalifornii a němých filmech,
v nichž by chtěla hrát. Znásilnění v dětském věku způsobilo, že je neschopna dosáhnout
orgasmu a její neuvědomělá touha, zotavit se z této traumatické vzpomínky, ji zavede k
prostituci. Tato činnost však není schopná vytvořit primární zkušenost, kterou potřebuje.
Pojme proto úmysl svést svého otce, přestože ho nenávidí, neboť doufá - opět neuvědoměle -
že opakování události z dětství jí pomůže odhalit minulost a poučit se z ní. "Možná, že potom
budu schopna citu", dovídá se Dr Whitton z Michaelových úst mluvících nyní smutným
jižním dialektem.

Julii je právě něco přes dvacet. Nosí vyzývavé bílé šaty na něž hodlá nalákat svého otce, až
příjde do Louisvillu do kostela. Je neděle po poledni, když slyší jeho těžké kroky na schodech
do jejího pokoje v druhém patře. Je samozřejmě opilý a když po jejím vyzvání otevře dveře a
vkročí na vratkých nohách dovnitř, pozná její úmysl ho svést a má dojem, že je to jen žert.
Začne se rozčilovat, ale Julie se hihňá a špulí rty. Říká jí, aby přestala, ale ona neposlechne.
Vydrážděn k nepříčetnosti, otec vytáhne nůž, vrhne se na ni a ubodá ji k smrti.

Při léčení traumatických neuróz se opakováním zážitku přivádí přičinná údálost na povrch
vědomí. Sigmund Freud praktikoval tento způsob v rámci jednoho života. Whittonovy
karmické anamnézy ukazují, že tato zásada platí i mezi jednotlivými životy. Uvědomí-li si
člověk v hypnóze traumatickou událost, k níž došlo v předchozí existenci, může to vést k
odstranění psychických i fyzických poruch. Julie se neuvědoměle snažila o takové opakování
prostitucí a když se jí to nedařilo, podřídila se nutkání vyplývajícímu z karmického plánu a
rozhodla se pro drastičtější reprízu. Přepočítala se - nečekala, že pokus znovu prožít
znásilnění skončí smrtí. Teď si Michael oživil bolestnou vzpomínku, která konečně vysvětlila
jeho přeludy o vraždě ženy v bílém.

Být Julií bylo nesmírně nepříjemné, ale jak se léčení chýlilo ke konci, Michael cítil, že tíha
staletí pozvolna mizí a dostavuje se dosud nepoznaný pocit duševní a tělesné pohody. Jeho
vztah k Sharon už nebyl naplněn strachem, pohrdání sebou a vina ustoupily, bezděčný sklon
skoncovat se životem zmizel. Zjistil, že se ráno může podívat do zrcadla bez zoufalství, a
když krmil holuby a dával žebrákům na ulici almužnu, dělal to nejen ze soucitu, ale i z
radosti. Přátelé a příbuzní objevili v Michaelově přístupu k životu změny. Zbavil se
puritánských zábran vůči volnému času a zábavě, dokázal se vnitřně uvolnit a chovat se
nenuceně, když například tančil se svou ženou. Sharon, která přijala svou roli v Michaelově
reinkarnační anamnéze, stěží mohla uvěřit těmto změnám. "Zbavil se zábran", řekla. "Už nění
vězněm své mysli".

Získal i jinak. Protože viděl osm set let dlouhý ornament osobního vývoje utkaný z příčin a
následků, od základu přebudoval svou představu o životě. "Bylo mi dopřáno", řekl o svých
návštěvách barda, "abych jen krátce nahlédl do světů, které se naprosto vymykají každému
pokusu vyjádřit se slovy. Přesvědčil jsem se že všechno, co děláme, se projevuje na
nejvyšších rovinách. Naše utrpení není náhodné; je částí věčného plánu, který je složitější a
úctyhodnější, než si dovedeme představit".

Závěrečné návštěvy období mezi Juliinou smrtí a Michaelovým narozením osvětlily ještě víc
povahu Michaelova uzdravení. Než se narodil, bylo mu doporučeno, že účel svého života
splní nejlépe, když si zvolí stejné rodiče jako měl Hildebrandt a obnoví důležitý vztah s
Ráchel. Komunikace s těmito osobami příspěje k lepšímu uvědomění zamýšlené cesty. Dostal
také radu, aby vydržel své potíže, dokud je s konečnou platností nepochopí a nevyřeší. Přes
tuto radu plánovala Michaelova primární duše, zřejmě znechucena dosavadními neúspěchy,
jeho nynější inkarnaci bez ohledu na rychlý pokrok, který ho čekal.

Když srovnal svůj dosavadní život s tím, co se dověděl v bardu, Michael si uvědomil, že
náznakové plány budoucích inkarnací se promítly už do nynějšího života, aby udržely krok se
zvýšenou rychlostí, s jakou plnil úkoly karmického scénáře. Jinými slovy, Michaelovi se
podařilo prožít několik životů v jediné inkarnaci, což je úspěch, jehož může dosáhnout každý,
kdo plní svůj osud s vyjímečnou aktivitou. V jedné inkarnaci dosáhl výsledků, které normálně
vyžadují námahu několika životů.

Michalova touha po zdravení - tak důležitá pro konečný zdar Whittonovy terapie - vyplynula
přímo z Juliina rozhodného, ale tragického úsilí se sama vyléčit. Manly P. Hall píše v knize
Smrt a znovuzrození: "Člověk splácí svou karmu většinou tak, že zachovává postoje existující
v určité době. Jestliže tyto postoje existovaly v době předchozí smrti, pokračuí a stávají se
pohnůtkou vtělení nové osobnosti.

Karmická anamnéza Michaela Gallandera ukazuje, že co nebylo dokončeno v jednom životě,

lze vždycky naplnit v žitově dalším, ovšem za předpokladu, že má člověk dostatek silné vůle.
Tím, že Michael zmobilizoval svou vůli, aby vyhledal, uvědomil si a přerostl své zlé činy a
konflikty, získal prostor pro dobrá předsevzetí, která měl v bardu, než se narodil jako
Hildebrandt.

8. Alergie na život
Na neobvyklé nemoci jsou nejvhodnější neobvyklé léky.

Hipokrates

"Je ze mne troska a život pro mne skončil," řekla Dr Whittonovi Heather Whiteholmová, když
se setkali na jaře roku 1979. Tento nářek byl doložen lékařskou zprávou, z níž vyplývalo, že
se běžné medicině nepodařilo zastavit její trvale postupující fyzický úpadek.

Na první pohled vypadala Heather zdravě. Její sympatická povaha a narůžovělá pleť jako by
popírala to, že tělo bylo ve skutečnosti bojem alergických reakcí, které jí způsobovaly úporné
bolesti hlavy, zhoršovaly sluch neustálým hučením v uších, projevovaly se dušností a
bolestmi v krku, solnými vyrážkami a puchýři. Už pouhé dýchání bylo riskantní: potíže se
obvykle dostavovaly stykem s běžnými věcmi jako prach, pyl, chlupy, kouř, mlékárenské
výrobky, angorská vlna, voňavky, barvy a prací prášky. "Nemohu si pomoct", řekla
čtyřiačtyřicetiletá Heather nesměle, "ale jsem asi alergická na život sám".

Tyto potíže ještě komplikoval opakovaný zápal plic a zánět průdušek, které ji upoutávaly na
lůžko valnou část zimy, jara a podzimu. Od té doby, co se s manželem Filipem, který byl
biolog, nastěhovali do Toronta, její záchvaty se následkem kanadských mrazů zhoršily.
Přitom ale opustili v roce 1977 Mexiko City, především na radu lékaře, který Heather varoval:
"Odjeďte odsud, nebo vás smog do pěti let zabije." Byl to pouze jeden z řetných odborníků a
konsiliářů, kteří se zabývali Heatheřiným stavem. Jiný prohlásil, že její tělo vede válku samo
proti sobě a že sjednávat mír je nad jeho síly. Jiný jí nařídil naprostý klid na lůžku po šest
měsíců, aby se mohla zotavit ze stavu celkové vyčerpanosti. Podstoupila nespořetné množství
rentgenů, zkoušek krve a moči, které nic neprokázaly a nikam nevedly. Přitom zhoubná
nemoc pokračovala dál a lékař za lékařem předepisovali množství léků - prášky proti alergii,
antibiotika, antihistaminika, kortizony - které byly většinou neúčinné a někdy vyvolávaly
nové alergické reakce.

Heather trpěla též vážnými psychickými potížemi. Postádala sebedůvěru, dala se snadno
zastrašit a byla neobyčejně citlivá na kritiku. Tento drtivý pocit nedostatečnosti byl příčinou,
že se vzdala perspektivního povolání návrhářky šperků. Pokaždé, když se pokusila o tvůrčí
práci, musela odejít z dílny, protože se hrozila nezdaru. Její strach ještě zvyšovaly občasné
hluboké deprese, které postupovaly jako valící se mořské vlny. Tyto deprese, které ji
postihovaly právě v nejšťastnějších chvílích, otupovaly její smyslové vnímání už od školních
let. A při tom nemohla užívat antidepresivní léky, byla na ně alergická.

Dr Whitton si udělal obraz o Heatřině akutním stavu a bylo mu jasné, že vývoj k úplné
invaliditě se musí co nejrychlejí zastavit. Aby stanovil a eliminoval základní příčinu nemoci,
nařídil nejprve řadu vyšetření, z nichž vyplynulo, že Heather opravdu trpí úpornou těžkou
alergií, kterou ještě zhoršuje neobyčejně malá odolnost na zánět průdušek a plic.

Co se týče emocionálních potíží, usoudil, že v zájmu zachování duševního zdraví je sice

potlačila, ale že se projevily ve formě poruch fyzických.

Než vůbec uvažuje o hypnotické regresi, Dr Whitton obvykle se svými pacienty obsáhle
hovoří, aby si učinil představu o všech důležitých událostech jejich přítomného života.
Naléhavost Heateřina případu však vyžadovala jiný postup. Lékař i pacientka se rozhodli
ponořit se střemhlav do minulých životů v naději, že se objeví trauma, které má pro
přítomnou existenci veliký terapeutický význam.

Ukázalo se, že Heather má pro hypnozu znamenité vlohy. Dokonce tak výborné, že když
ulehla večer po prvním sezení do postele, napodobila Whittonovu metodu a přivedla se sama -
k svému velikému počátečnímu zděšení - do transu. Zanedlouho se jí však autohypnoza stala
běžnou. Aby se ušetřil čas a zlepšily vyhlídky na uzdravení, dohodli se, že Heather bude
probírat v transu své nevědomé vzpomínky doma a výsledek předá ve formě deníku při
týdenních konzultacích.

Její první pokusy nahlédnout do nevědomí nebyly nijak úspěšné. Heather však vytrvala,
dokud se jejímu vnitřnímu zraku nepodařilo proniknout tmou, a byla odměněna přemírou
materiálu - ke všemu ještě krásně trojrozměrného - který sahal přes celé dějiny až do doby
kamenné. Vyznat se v těch obrazech, bylo ovšem složitější. "Sypete mi to jak z náklaďáku",
žertoval Dr Whitton, když prohlížel stránky popsané zdánlivě nedůležitými událostmi
minulých životů, protkané fantazií a domněnkami. To "sypání" trvalo asi šest týdnů a Dr
Whitton už uvažoval o změně; jednou ráno však Heather usedla do křesla, počítáním se
uvedla do transu a setkala se s Isobelou.

Na Isobele Drummondové bylo cosi velmi smutného a melancholického. Byla to vysoká a

štíhlá žena s řernými vlasy svázanými v týle do uzlu, nosila dlouhé šaty z růžového šifónu s
nabíranými rukávy. Pohybovala se půvabně obývacím pokojem krásně zařízeného anglického
domu, usedla za velký černý klavír a začala vynikajícím způsobem hrát jednu z Chopinových
etud.
Heather slyšela Isobelinu hru tak jasně, jako by byl klavír v téže místnosti. Když se ale
probrala z autohypnozy, usedavě plakala. Nikdy před tím se neztotožnila s žádnou bytostí v
transu tak hluboce. Věděla sice, že Isobela je její vlastní duše, v jiném těle, před nepříliš
dlouhou dobou, ale nechápala, proč pohled na tuto ženu, tak mladou a s její hrou a to vše ji
tak strašně rozesmutňuje. Při další návštěvě zaujal tento problém Dr Whittona: "proč vás
Isobela tak skličuje? Najděte ji a sledujte, dokud nepřijdete na to, čím to je."

Zbytek dne nemyslela Heather na nic jiného. Sotva večer mohla a zhasla světlo, její celé tělo
se vnitřně otřáslo hrůzným nárazem. "Nedovedu to popsat jinak", řekla později ", než že to
byla děsná automobilová nehoda, kterou jsem prožila přímo v posteli". Z počátku neměla
tušení, co by to mohlo znamenat. Pak si uvědomila, že je v Izobelině těle. Ležela na zemi,
pravý bok v plamenech. S hrůzou zjistila, že vůz v kterém jela, se zřítil ze skály. Bylo to roku
1931.

Tento emocionální blesk, který trval pouze několik vteřin, zanechal Heather ve stavu
nervového zhroucení. Marná byla manželova snaha jí nějak pomoci, nebo ji nějak utěšit.
Proplakala celou noc, neboť její vědomí odmítlo odstoupit od hrůzné scény. V pět hodin ráno,
kdy Filip konečně podlehl spánku se vplížila do pracovny, sedla si k psacímu stroji a napsala:
"Celá se třesu. Na spánek není ani pomyšlení." Její zkouška tím však neskončila. Další tři dny
ji trápila nespavost, nausea, záchvaty pláče, nervozita a průduškový kašel. V sobotu 1. září
1979 si zapsala do svého deníku:

Musím zrušit všechny své plány na příští dny. Jak mám říct známým, že trpím traumatických
otřesem po automobilové nehodě, která se stala čtyři roky před mým narozením? Řeknu jim
prostě, že mám zas chřipku a že je mi špatně. Na to už jsou zvyklí.

Ale tou dobou ji od skvělého vítězství dělilo již jen několik hodin. Vrátila se do postele a
usnula, neboť vyčerpání nakonec převládlo nad nervozitou. Spala až do šesti do večera a když
se probudila, zjistila k svému překvapení, že volně dýchá, aniž by užila antialergických léků!
Také zmizela obvyklá bolest hlavy a hučení v uších. A tlak na prsou. I její kůže se vyčistila.
Zprvu tomu zázraku nemohla uvěřit. Dr Whitton také ne, když poslouchal telefonicky její
neskrývavé projevy nadšení. Když se alergie bez užívání léků neobjevila další dva dny,
Heather se odvážila vyjít z domova do zrádné vřavy a zmatku vnějšího světa. Její deník
zaznamenává tuto proměnu:

Čtvrtek, 4. září 1970

Po hodině zpěvu jsem se zastavila u K. Seděla jsem mezi samými kožešinami, vdechovala
jsem kouř z cigaret bez jediného zakašlání a bez sípání a žádné pilulky proti alergii jsem
nepotřebovala. To je úžasné a já se raduji.

Úterý, 20. září 1979

Byla jsem dnes u doktorky H. S velkými potížemi jsem jí vysvětlovala, jak mě přešla veškerá
alergie. Obě jsme se hodně nasmály a H. je ráda, že už nic nemusím brát. Sestra poznamenala,
že se i má kůže podstatně zlepšila.

Přes všechnu radost nad zřejmým ústupem alergie podléhala Heather tři týdny záchvatům
pláče, děsivým představám a depresím. V této době se stáhla do soukromí a vyhýbala se
dokonce konsultacím s Dr Whitonem, který nevěda, co se děje v jejím nevědomí, dával
přednost opatrnosti před optimismem, i když doufal, že dramatické zlepšení jejích
zdravotního stavu nebude jen dočasnou náhodou. Když se její stav natolik ustálil, že mohla
obnovit své týdenní návštěvy, Dr Whitton nemařil čas a uvedl ji do hypnotického spánku.
Chtěl se o této automobilové havarii přesvědčit sám.

Je pozdě odpoledne a Isobela s mužem, jménem Robert ujíždějí s větrem o závod proti slunci,
které se sklání k nádhernému středozemnímu obzoru. Jsou podnapilí a zuřivě se hádají.
Isobela chce, aby si ji robert vzal, protože čeká jeho dítě. Robert odmítá. V rozčilení
podceňuje nebezpečí ostrých zatáček. Jedou v serpentině přímožských francouzských Alp
poblíž Juan Les Pins. V jednom místě úzká silnice zahne prudce k severovýchodu a kabriolet
Bugatti jede příliš rychle. Vůz prorazí úzké zábradlí na okraji vozovky, vyletí do vzduchu a
dopadne na skalnatý svah, kde vyvrátí mladé stromky a keře. Při nárazu na tvrdou horninu
dojde k explozi. Pro Roberta, vklíněného za volant to znamená okamžitou smrt. Isobelu to
vymrští ze sedadla na písčitou půdu, kde leží v bezvědomí. Nastanou další exploze. Kouž a
plameny zahalují pravou stranu Isobelina těla. Její vlasy a šaty se vznítí, plameny jí šlehají do
tváře.

Už jenom vzpomínka na tuto událost byla víc, než mohla Heather zvládnout. Teď to v hrůze
prožívá ještě jednou ochromena děsivými detaily děje. Je nejen pozorovatelkou, ale i obětí
havarie, kašle a prská, jakoby Isobeliny plíce postižené horkým černým kouřem, který se valí
z hočícího auta, byly její vlastní. Uvědomuje si však, že se může z hypnotického stavu dostat,
kdykoliv bude chtít, a dívá se dál: na záchranné práce, rostoucí dav, divné hranaté povozy
francouzských požárníků a ambulanci, která "nemá sirénu, ale zvonec". Z dolní silnice šplhají
k místu, kde leží Isobela sanitáři s nosítky.

Heather se bojí sledovat další události. Dostává se teď však do žhavého jádra svých nesnází a
není snadné odvrátit vnitřní zrak. Touha dívat se, je neodolatelná.

Isobela leží v nemocničním pokoji. Ošetřovatelky v bílých šatech jí dávají velké modré
gázové obklady na ožehnuté části těla, které jsou rudé a samý puchýř. Pacientka sténá bolestí.
Celou pravou stranu má ošklivě popálenou. Pravé oko a obočí se ztrácí v karmínovém
mokvajícím otoku. Ošetřovatelky mění obklady po několika minutách. Mluví o velkých
dávkách morfia. Mají za to, že tato žena, která ještě ke všemu při havarii potratila, zemře
během čtyřiadvaceti hodin.

Heather se vynořila z transu se silným pocitem nevolnosti. Dr Whitton několik minut

posečkal a pak jí řekl, že se domnívá, že pronikla do centra svých alergických potíží, právě
vdechováním kouře z hořícího automobilového vraku. Heather měla ze svého uzdravení
samozřejmě radost, přitom se však bohužel zdvojnásobily známé "vlny deprese", které ještě
navíc byly neodlučně spjaty s příšernými zážitky z transu.

Pod tlakem vyvolaných vzpomínek rostla ovšem Heatheřina zvědavost, co se stalo s Isobelou?
Dr Whitton doporučoval další zkoumání neboť zřejmě i deprese šly na vrub Isobely. V
průběhu několika dalších týdnů Heather odhalila další podrobnosti z jejího života před
havarií. Většinou to nebylo nic potěšujícího. Po pravdě řečeno, čím víc se dovídala, tím méně
jí byla její předchůdkyně sympatická.

Přes všechno své hudební nadání, blahobyt, půvab, popularitu, krásu Isobela trpí hlubokými
psychickými potížemi. Je to sice vyjímečně talentovaná koncertní umělkyně, má všechno, co
si mladá žena může přát, a přesto svým sobectvím, neschopností citu, porozumění a lásky ničí
sama sebe. Asi proto,že v dětství lásku nepoznala. Otce i matku ztratila už v raném věku a
vychovávala ji hospodyně, která žárlila na její bohatství a krásu.

V devatenácti letech odjíždí za oceán studovat klavír na hudební škole v New Yorku. Je to v
roce 1924. Její manažér, ruský Žid, jménem Mikuláš, jí zařídí ve Spojených státech několik
koncertů. Ale brzy po příjezdu do Ameriky začne Izobelina píle a profesionální horlivost
ochabovat. Láká ji přelétavý životní styl boháčů, propadá pití, společenské zábavy a večírky jí
zabírají čím dál tím víc času.

Když se Isobela vrátí do Anglie, rozhodne se, že si vezme Mikuláše, který se o ni stará jako
otec a jediný pro ni představuje bezpečí. Ale bohémský způsob života se jí už stal zvykem;
nadále pšstuje čadu bohémských vztahů jak v Londýně, tak i na jihu Francie. Její sexuální
bezcílnost zkončí teprve na jachtě ve Středozemním moři, kde se setká s Robertem. Vrátí se
spolu do Londýna a když zjistí, že s ním čeká dítě, rozhodne se, že uteče. To vede k scéně s
Mikulášem. Uprostřed hádky vyrazí Isobela u jejich londýnského domu. Teprve o několik dní
později, když uprchla s robertem v jeho bugattce, se doví, že Mikuláš zemřel na srdeční
záchvat vyprovokovaný jejich svárem.

Heather si uvědomuje stále jasněji, že zdědila po Isobele nejen její sklony, ale i karmický
dluh. V mládí v Mexiko City také hrála na klavír, říkali jí, že má pro to velké nadání a začala
studovat na nejlepší mexické hudební škole. Ale i když ji takové souvislosti mezi dvěma
životy neobyčejně zajímaly, byla by na hodně věcí, zejména na vracející se obraz Isobelina
sežehnutého těla, zabaleného obklady, raději zapomněla. Tato skličující vize ovšem vyvolala
otázku: Přežila Isobela havarii? Odpověď, kterou dalo několik hypnotických regresí, vedla
opět k hrůze a k pláči, když byla Heather svědkem neuvěřitelné proměny nadané a krásné
umělkyně v děsivě zmrzačenou ženu se sebevražednými sklony, izolovanou od skvělé
společnosti, která ji kdysi obdivovala. Následující odstavce popisují zhuštěně hlavní události
podle Heatheřiných zápisů:

V zimě roku 1933 žije Isobela s ošetřovatelkou a dvěma služkami na anglickém pobřeží
poblíž mšsta Rye v Sussexu. Pohybuje se velmi obtížně a působí jí to nemalé bolesti. Jeji
hlasový projev se omezuje na namáhavý šepot. Donutila jsem se podívat se na ni zblízka. Je
to hrůza. Má zjizvený a znetvořený obličej. Pravé oko je pokrouceno a také ústa jsou křivá.
Kolem hlavy a krku má ovinutý dlouhý bleděrůžový hedvábný šátek. Pravou rukou, jež je
pokryta puchýři a zcvrklou kůží, zřejmě nevládne. V domě je klavír, ale doby, kdy na něj
hrála, patří již minulosti. Maluje teď levou rukou vodovými barvami květiny v
polorealistickém stylu.

Isobela již několikrát pomýšlela na to, že skončí svou bídnou existenci, a tento záměr podpoří
návštěva Eleanory, modně naparáděné "přítelkyně" z Londýna. Eleanor sedí na pohovce, upíjí
čaj a odírá svými plytkými řečmi Isobeliny nezhojené rány. "Všichni mluví o tom, jak
vypadáš a jak máš zničené ruce, Isobelo. Samozřejmě, kdykoli o tobě řeknou něco ošklivého,
řeknu jim, že se mýlí. Já bych ale takhle žít nemohla, být tebou. Jak to můžeš vydržet, má
drahá? Jak se můžeš na sebe dívat?" A tak dál.

Zanedlouho potom vyjde Isobela do pusté zimní noci. Sníh s deštěm jí padá do tváře, přejde
pole, které je mezi pobřežím a domem a klopýtá podél rozbouřeného moře. Pak sestoupí po
kluzkých dřevěných schůdcích na pláž. Zvolna a odhodlaně vchází do ledových rozbouřených
vln a jde pořád dál.
Heatheřina melancholie souvisela přímo s touto ponurou nocí, kdy naposled krářela po zemi
jako Isobela. Když znovu prořila v transu mokrý hrob Lamaňšského průlivu, vlny deprese se
už nevrátily. K svému úžasu si vzpomněla, že kdysi ve škole psala slohové cvičení, kde
vylířila scénu Isobeliny smrti do posledního detailu. Vyjádřila v něm své nejfantastičtější
myšlenky a pocity, aniž si uvědomila, jak prapodivně budou působit. Učitelka jí tenkrát řekla,
že musí být velmi nešťastná. Tato poznámka, kterou přijala jako kritiku, v ní pak udusila
veškerou touhou něco psát a potlačila na celá léta zřejmě spontánní vzpomínky na Isobelinu
sebevraždu.

Když se nyní okolnosti Isobeliny smrti oživily, Heatheřiny psychické potíže byly Dr
Whittonovi, který trval na dalším zkoumání v zájmu léčebné rezonance, čím dál tím jasnější.
Pod jeho vedením sestavila během několika týdnů celý inventář devatenácti životů, které
zahrnovaly jeskynního malíře ve Francouzském Dordogne kolem roku 13.000 před Kristem,
řemeslníka v starém Egyptě, z doby kolem roku 3.100 před Kristem, nuzného umělce, který
žil dvě století před Kristovým narozením v čínském Šanganu, římskou ženu, jež zemřela při
porodu v císařské provincii Luisitánii, kolem roku 25 po Kristu, druidskou kněžku z Bretaně
dvanáctého století a francouzskou šlechtičnu, která byla krutým způsobem umučena ve
Španělsku koncem patnáctého století. V řadě životů se Heater zabývala nějakým uměním, či
řemeslem - byli to vesměs přiměření předchůdci současné inkarnace. Ale z ničeho
nevyplývalo, proč ji v tomto životě ochromuje už jen pomyšlení na uměleckou tvorbu. Také
se nepodařilo zjistit důvody její přecitlivělosti a hlubokého pocitu nedostatečnosti.

Kromě Isobely, jediný život, který měl zřejmě přímý vztah k Heatheřiným problémům, byla
zvlášť ošklivá inkarnace v době vlády Ferdinanda II. Ze spontánně navozené hypnozy se
dověděla o francouzské šlechtičně jménem Evangelie, která se vydala do Kastilie, kde se
setkala se španělských šlechticem, zamilovala se do něho a provdala se za něj. Tento muž byl
předtím již zasnouben se ženou, v které Heather poznala svou současnou matku. Mezi oběma
ženami vzniklo nepřátelství na život a na smrt a vyvrcholilo v úspěšném spiknutí proti
Evangelině, která upadla do rukou inkvizice. Heather bylo na zvracení když zapisovala
zprávu o posledních hodinách Evangeliny v španělských kobkách segovijského Alcazaru.

Mihotavé zmatené scény ustoupí a hledím na planoucí pochodně zasazené do držáků na

stěnách žaláře. Víc světla dává koš se žhavým uhlím, do něhož jsou zastrčena vypalovací
železa a kleště. Vzduch čpí pachem spáleného masa. V odlehlém koutě mluví tmavovlasá
žena s několika hromotluky v kápích.

Evangelina má na zápěstích kovové manžety a visí na řetězech připevněných ke stropu. Ruce

vypadají jako vymknuté z ramenních kloubů. Hlava jí klesla dopředu. Je obnažena po pás,
kůži má popálenou a zhmožděnou. Oči vypálená.

Sundají její bezvládné tělo, zabalí do pytloviny a odnesou do cely. Dlouho po té, co zapadly
dveře, přichází zvolna k sobě. Objeví se krysy a začnou ji hryzat. Nemá sil, aby je odehnala.
Je téměř mrtvá.

Tato scéna Heather psychicky rozvrátila. Píše: Křičela jsem v transu a chtělo se mi zvracet.
Proč musím tyhle scény prožívat tak silně? Naklepat to na stroji je téměř nemožné. Ruce se
mi třesou a téměř je neovládám.

Že Heather poznala v tmavovlasé ženě v rohu žaláře svou nynější matku, podnítilo Whittonův
zájem. Požádal pacientku, aby mu popsala svůj vztah k matce. Bylo toho hodně. Po materiální
stránce se Heatheřino mládí podobalo nákladné a nevyčerpatelné hostině. Po emocionální
stránce však velice strádala nedostatkem lásky a povzbuzení. Silně žárlivá matka, svým
mrazivým vztahem k dceři, podobná zhrzené španělské snoubence, viděla ve dceři
konkurenci, která musí být zničená a demoralizována. "Ze všeho nejvíc nenáviděla, když jsem
se zabývala uměním," vzpomíná Heather. Atmosféra zákazů prostupovala její dětství a
nezmizela, ani když šla na univerzitu. Ve čtyřicetli letech pak Heather prodělávala nejhorší
období své degenerativní nemoci. "Všecky matčiny zákazy mi teď padaly na hlavu. Cítila
jsem, že jsem bezcenná. Že si nezasloužím štěstí."

Konečně vycházely najevo podrobnosti zásadního významu pro budoucí terapeutické

konsultace. Dr Whitton si byl nyní téměř jist, že zbývající potíže nemají svůj původ v
minulých inkarnacích, nýbrž v Heatheřině nešťastném dětství. Byl přesvědčen, že ji normální
psychoterapie zbaví zbývajících symptomů, ale zároveň chtěl, aby ještě před tím co nejvíc
pochopila smysl svého nynějšího života. Znamenalo to návštěvu barda mezi životem Isobely a
Heather. Podle pozemských měřítek bylo toto období krátké - méně než deset měsíců dělilo
Isobelinu smrt v zimě roku 1933 od Heatheřina narození v létě roku 1934. V zápise z 9.
prosince 1980 mluví Heather o svém pobytu v metavědomí. Začíná Isobelinou smrtí ve
vlnách Lamaňšského průlivu:

"Viděla jsem, jak se Isobelino tělo zmítá v tmavém hučícím moři. Zuřila silná bouře.

Věděla jsem, že jsem bývala Isobelou, ale teď jsem byla bez těla. Plula jsem ve vše
objímajícím zlatém světle. Bylo mi dobře a teplo a živly se mě netýkaly. I když jsem neměla
tělo, připadala jsem si úplná a zajedno s okolím. Uvědomovala jsem si, že vidím všemi směry.

Isobelina mrtvola mi byla lhostejná. Necítila jsem strach ani osamělost, ačkoli se mi zdálo, že
jsem sama. Pak se světlo rozšířilo a začala jsem se vznášet vzhůru s pocitem úžasného tepla,
lásky a štěstí. Všude kolem bylo zlaté světlo, jako bych se slunila v nesmírné záři. Žádný
předěl, žádná hranice. Všechno bylo jediným celkem neuvěřitelně krásným a klidným. Viděla
jsem záblesky pastelových barev duhy a slyšela stovky hlasů zpívajících prostě, ale půvabné
melodie. V tom všem jsem šťastně plula s pocitem, že jsem částí toho všeho, že tam patřím."

Heather cítila silné pokušení zůstat v této příjemné světelné neohraničenosti. Ale zvítězila
potřeba odpovědí, a když se seznámila s Isobeliným karmickým scénářem, byla nesmírně
šťastna. Dověděla se, že kdyby Isobela byla šla cestou původně zvolenou, čekala ji dlouhá a
úspěšná umělecká kariéra. Koncerty v Londýně a v Paříži, nahrávky, dokonce i skladatelská
činnost, jen kdyby bývala vynaložila potřebné úsilí. Isobela se však od svých karmálních
plánů odchýlila, otevřela dveře chaosu a trápení a promrhala vyhlídky na zdárný vývoj.

Podle toho, co Heather v bardu zahlédla, byl její současný život sestaven narychlo a jako
východisko z nouze; její existence byla vynucena takřka násilím, aby se vyrovnala s
karmickým vlnobitím, jež vyvolal zmarněný a předčasně ukonřený Isobelin život. Její alergie,
jak se dověděla, byla víc než dědictvím po nezhojeném traumatu automobilové havarie. Jejím
úkolem bylo dát popud k nápravě minulých chyb. Kdyby Isobela nebyla zemřela jako úspěšná
a šťastná žena a prababička. Jen kdyby byla trpělivá a vytrvalá, mohla mít všechno."

Nicméně všechna ta "kdyby" neměla praktický význam. Na základě Isobeliných činů vznikla
personifikace její karmy - nová bytost jménem Heather, která rovněž měla podobný scénář,
podle něhož se měla vyrovnat s ohlasy předchozího života. Když se v bardu dověděla, že
jejím úkolem je napravit Isobeliny chyby, Heather se snažila získat si jasno o hlavních
směrech své celoživotní práce. Vedlo to k vzrušujícímu setkání s tribunálem soudců, který
spatřila v přítmí starověkého chrámu. Byla to tři egyptská božstva: Ra, Osiris a Isis.

Při vstupu do chrámu jsem slyšela zvuk chřestítek, který se stával čím dál tím naléhavější.
Také tu zněly flétny a cymbály. Krásná a současně nepopsatelná hudba.

Šla jsem přímo k Isidě. byla neuvěčitelně velká a komunikovala se mnou beze slov. Řekla mi,
že se musím věnovat svým uměleckým sklonům a v tom že najdu potřebné odpovědi.

Letmý pohled na budoucí inkarnaci však nebyl nikterak povbudivý. Všechno ukazovalo k
tomu, že prožije celou řadu skličujících zklamání, odmítnutí a zármutků. Ještě víc ji však
zneklidňovalo to, že jí přímo doporučili, komu se má narodit. To bylo to poslední, co Heather
chtěla slyšet.

Znenadání na mne padl strach. Prosila jsem, abych se nemusela narodit své matce, ale bylo mi
naznačeno, že i to patří k dluhu po Isobele, který splácím. Můj děs byl nepopsatelný.

Pak jsem zahlédla babičku, kterou jsem znala ze šťastnější inkarnace a trochu se mi ulevilo.
Měla jsem ji ráda, a těšila jsem se, že se s ní zas setkám.

Jako mnoho výprav do metavědomí i tato cesta za trojrozměrný svět se vyznačovala škálou
nejrůznějších lidských emocí prožívaných s nezapomenutelnou intenzitou: "málem jsem
vykřikla zděšením, když jsem se dověděla, že se znovu setkám se svou španělskou sokyní v
podobě své matky", řekla později Heather. Tato zkušenost jí přivodila akutní stav
bronchiálního zánětu, který trval několik týdnů. Ale když nemoc odezněla, nastal klid a potíže
s průduškami a plícemi se už neobjevily. Z jejího záznamu 4. prosince 1980 lze vyčíst zřejmý
pocit úlevy:

Poprvé po dlouhé době začínám v tomto životě trochu doufat. Mám pocit, že dostanu-li se z
téhle kaše, všechno se urovná, až budu trochu starší. Můj život se už pomalu mění k lepšímu a
začínám si uvědomovat, že mě lidé mohou mít rádi. Myslím, že bych se dokonce i v umění
mohla trochu prosadit, pokusím se o to.

V příštích třech letech jí Dr Whitton pomohl vyrovnat se s negativními vlivy, které jí zničily
dětství a ochromily život i v dospělém věku. Během normálního psychiatrického léření bez
hypnózy si do hluobi duše uvědomila, že je bytostí hodnou lásky a úcty. Zjistila také, že
pocity nejistoty nevyplývají z nějaké zásadní nedostatečnosti, nýbrž spíš z karmických
požadavků, které byly příčinnou citových frustrací jejího mládí.

Postupem času záskávala Heather stále větší jistotu a nezávislost na mínění druhých. S její
sebedůvěrou rostla též schopnost vlastního vyjádření. Byla ochotna víc naslouchat mínění
ostatních, ať s nimi souhlasila nebo ne. Její manžel Filip charakterizoval proměnu slovy "Dřív
se bála vlastního stínu, teď už ne!"

Toto duševní omlazení, které jí získalo řadu nových přátel, znamenalo též jisté citové
osvobození, takže se Heather s novou energií mohla věnovat fotografii a návrhům šperků.
Svou první výstavu uspořádala krátce po ukončení léčby, roku 1983 a její dovednost nadále
budí zájem obchodníků s uměleckými předměty i soukromých sběratelů.
V mnoha ohledech dýchá dnes Heather Whiteholmová mnohem volněji. Získala zdraví a chuť
do práce, o nichž dřív jenom snila a často přemítá o osobnostech svých minulých životů,
zejména o Isobele. Uvědomuje si, že omezením svých výrazových schopností doplatila na
neukázněnost, s níž Isobela promarnila dary svěřené osudem. Dr Whitton jí pomohl tuto
frustraci zlikvidovat a začít nový tvořivý život. Ještě v roce 1979 si psala smutně do deníku:
"Připadám si, jako bych putovala životem bez cíle a bez smyslu". Metavědomí a průzkum
minulých životů to všechno změnily. Teď si denně uvědomuje, že jejím úkolem je vyřešit
stránky osobnosti, které kdysi strhly Isobelu do zkázy a jí pak daly vlastní důvod bytí.

9. Druhá žena
Láska, ta věru nezná klid.

Geoffrey Chaucer, Troilus a Kressida.

Gary Pennington byl v manželství naprosto spokojen. Uvědomoval si, jaké je to štěstí ve
světe, kde se podobné vztahy běžně hroutí a rozpadají. Se svou ženou Alžbětou se seznámil
už v osmnácti, kdy chodil do stejného anglikánského kostela. Vzali se během univerzitních
studií - on dělal psychologii, ona anglickou literaturu. Jejich manželství se brzy vyvinulo ve
vztah vzájemné podpory a nadobečejné trvanlivosti. Ve svých třiceti letech Alžběta porodila
chlapce a pak ještě holčičku. Obě děti vyrůstaly v šťastném nenuceném ovzduší Pennintonovy
domácnosti. Pro Garyho, který po promoci pracoval jako soudní znalec, pro výzkum
duševního stavu psychicky narušených osob, byl domov ideálním útočištěm. Rodinnou
soudržnost mu dokonce záviděli ti známí, jejichž manželský svazek se rozpadl a skončil
rozvodem.

Za šestnáct let manželství se Garyho láska k Alžbětě nijak nezměnila; čas jen zvýšil její půvab
a erotičnost. Poněvadž měl vyhovující citové zázemí doma, Garyho nikdy ani nenapadlo, aby
se vyhýbal rodinným povinnostem. Ani ho nikdy nezlákala občasná příležitost k milostnému
dobrodružství. Když se však roku 1982 setkal na vánočním večírku s Karolinou Mc Vittiovou,
stačil pouhý pohled, aby mu krev stoupla do tváře. Zmaten a současně ve zvláštní povznesené
náladě nad tímto setkáním Gary nepřítomně bloudí mezi smokinky a elegantními robami, až
se zastaví u řady francouzských oken ověšených košíky tropických rostlin.

Obrácen do místnosti plné lidí probírá jednoho hosta za druhým, protože ví, že za každou
cenu musí mluvit s tmavovlasou ženou, která ho vyvedla z rovnováhy. Najde ji na druhé
straně stolu s jídlem a nápoji. Hovoří tam se starší ženou v zelených šatech a přitom se dívá na
něj. Gary se nervozně ponoří do davu a klestí si cestu mezi lokty, sklenicemi a zákusky, až se
octne před oběma ženami. Normálně je sebevědomý a drzý, ale teď se představuje s pocitem
trapnosti. Během hovoru však jeho rozpaky ustoupí silnému pocitu spřízněnosti. "Bylo to,
jako by mě přivítaly doma", vyjadřoval se později. Zapomněli úplně na vřavu kolem a
hovořili celý večer. Když se společnost rozcházela, věděli oba, že se musí setkat znovu.

Tento nenadálý a intenzivní vztah mezi Garym a Karolinou byl velmi náročný na volný čas.
Gary se však nikdy nesnažil zatajovat své manželce důvody, proč je doma čím dál vzácnější.
Řekl Alžbětě o svém vztahu téměř na samém začátku v naději, že to pochopí a bude tolerovat.
Alžběta však, které se to hluboce dotklo, mít pochopení nemohla a nechtěla, nicméně tři
měsíce trpělive snášela Garyho nepřítomnost a snažila se s roztoucím odcizením vyrovnat.
Byla nešťastná a zlá. A nejvíc ze všeho měla strach. Z nevysvětlitelných důvodů se odjakživa
bála, že ji Gary jednou opustí. Jeho nynější počínání tyto obavy jen potvrzovalo a
proměňovalo je v hmatatelné zdroje hrůzy.

V březnu, 1983 její zoufalství vyvrcholilo. Gary se vrátil po půlnoci domů a našel manželku
nataženou přes postel. Nejprve si myslel, že spí, ale pak vešel do koupelny a zjistil, že na vaně
leží skoro prázdná lahvička od prášků na spaní. Běžel zpátky do ložnice a snažil se Alžbětu
probudit pleskáním přes obličej a po rukou. Z počátku se mu podařilo vyvolat jen několik
malátných pohybů a tlumených vzdechů. Celou dobu mu v hlavě hučely výčitky, že on sám je
zřejmou příčinnou toho zoufalství. Má zavolat záchranku? Samozřejmě, jen kdyby se to
obešlo bez komplikací, které budou nutně následovat. Při svém zaměstnání byl totiž znám
všem řidičům sanitek v městě. Na interně se budou jeho ženy trapně vyptávat a nechutné
klepy o jeho nevěře s tragickou dohrou se budou šířit mezi místními lékaři a právníky.

Za těchto úvah se mu podařilo Alžbětu probudit a udržet při vědomí. Neustále s ní třásl a třel
jí paže, ale hlavně ji nutil mluvit až do svítání, kdy nabyla plného vědomí. Tou dobou už také
Gary dospěl k rozhodnutí ohledně Karoliny. Celá záležitost pro něho skončila.

Karolinu Garyho rychlé rozhodnutí zničilo. Reagovala tím, že se nastěhovala k

padesátiletému svobodnému Jamesi Hughesovi, s nímž žila asi tři měsíce. Pak se pokusila o
sebevraždu, zřejmě pro jeho odmítavý postoj k manželství. Podle scény, kterou viděla v
jednom filmu, uvázala si v koupelně smyčku, a když se za několik minut Hughes vrátil domů,
našel ji, jak se houpá na provaze uvázaném na sprše. Odřízl ji a urychleně zavezl do torontské
nemocnice, kde zůstala téměř dva měsíce. Ačkoliv Karolinin sebevražedný pokus vypadal na
první pohled jako důsledek Hughesova odmítnutí, blízcí přátelé i Hughes sám dospěli k
názoru, že její úmysl skoncovat s životem má svůj původ v zhrzené lásce Garyho. Hughes se
později pozoruhodným způsobem zasloužil o Karolinino uzdravení. Déle než rok jí platil
cesty letadlem do New Yorku k psychiatrovi. Proč do New Yorku? Nedůvěřoval toronstkým
lékařům, protože mnoho z nich se znalo s Garym.

Garyho život se opět začal pohybovat v starých kolejích. Jeho pohmožděné manželství zvolna
urovnával čas. Alžběta se snažila odpustit a zapomenout, a přijala manželovo ujištění, že opět
patří jen a jen jí. Také Gary dokázal odpustit sám sobě; v srovnání se zločiny, s nimiž se
setkával ve svém povolání, byla jeho něvěra pouhým zanedbatelným pokleskem. Kromě toho
byl přesvědčen o pravdivosti výroku Bertranda Russella v Knize manželství a mravnost, který
zní: "Psychologii cizoložství zfalšovala konveční morálka, která předpokládá, že v
monogamních zemích vztah k jedné osobě vylučuje náklonnost k osobě druhé. Každý ví, že to
není pravda."

Gary věděl, co je reinkarnace. Gary si též dal rozhřešení poměrně snadno. Ale zapomenout
nemohl. Nejenom, že se musel smířit se ztrátou Karoliny a s vlastní odpovědností za její
pokus o sebevraždu, ale cítil též, že je třeba pátrat po důvodech tohoto jejímu cizímu jednání.
Šlo o vadu charakteru? Byla to deprese, nebo selhání vztahu k Alžbětě, že propadl tomu
milostnému dobrodružství s tak neodolatelnou silou. Ale byla tu ještě jiná možnost. Což když
vzájemná přitažlivost mezi ním a Karolinou znamenala něco víc než okamžitý rozmar?

Ale Gary věděl co je reinkarnace, a když přemýšlel o této záležitosti, vzpomněl si, jak jednou
s kolegou hovořili o zájmu Dr Whittona o hypnotickou regresi. Gary byl ovšem uznávaným
odborníkem, jehož posudků si všichni vážili, takže neměl valné chuti obracet se na psychiatra
a dost dlouho se dalšímu pátrání vyhýbal. Když nakonec přece jen Dr Whittona vyhledal,
neopomněl zdůraznit, že nepřichází kvůli nesnázím nebo ve spěchu, nebotť svou milostnou
zápletku vyřešil již před osmi měsíci, ale že by dřív, nebo později rád věděl, proč se vrhl do
cizoložství s takovou vášní.

Dr Whitton vyslechl jeho osobní i rodinnou anamnézu a usoudil, že s normálním

psychologickým odůvodněním zde nevystačí. Proto Garyho hypnotizoval a přikázal mu, aby
se pokusil najít inkarnaci, v níž znal Karolinu a která by mohla vysvětlit jejich nedávný
důvěrný vztah. Hypnotizovaného okamžitě zaujal hukot leteckého motoru a štiplavý zápach
benzinu. Byl vojenským letcem Petrem Hargreavesem a stál vedle svého stroje připraven ke
startu z malé z malého letiště u italského salerma. Země byla zpustošena druhou světovou
válkou a přítomnost britského letectva byla podstatná pro úspěch spojenců na italské frontě.

Hargeaves je výzvědný důstojník Britského královského letectva, ale není pilotem z povolání,
ačkoliv prodělal výcvik v létání. Právě si prohlédl snímky, z nichž jsou z ptačího pohledu
patrny intenzivní přípravy Němců na protiútok, a chce se dovědět víc tím, že příslušnou oblast
prozkoumá za nízkého letu. Chce to provést v neozbrojeném Mustangu P - 51, ale ostatní
důstojníci ho silně zrazují. Je to podnik riskantní a bláhový a potvrzení snímků by se mělo
přenechat speciální výzvědné jednotce. Hargreaves však nedá na jejich rady, nasedne do
letadla a odstartuje. Nad cílem ho napadne německá stihačka. Střely bubnují do trupu
jednomotorového letadla a jedna ho zasáhne do levé nohy. To mu znemožní plně ovládat
nožní řízení a je nucen nouzově přistát na poli. Je zajat a dopraven vlakem na sever do
výslechového střediska SS, kde do rozstřílené a neošetřené nohy dostane sněť. Esesáci ho
mlátí, aby na něm vynutili informace o operacích spojenců. Ale přes zlé týrání, nedostatek
jídla, spánku, lékařského ošetření, neprozradí nic, co by mělo pro nepřítele cenu. Jeho
hrdinství vyvrcholí bolestnou smrtí. V poslední snaze vynutit na umírajícím vojenská
tajemství mu nacističtí mučitelé začnou vytrhávat nehty.

Gary se probudil z tranzu hluboce otřesen. Hargeavesova tělesného utrpení byl sice ušetřen,
ale za to podrobně prožíval zoufalství a opuštěnost nešťastného důstojníka. Poněvadž v
bdělém stavu nevěděl o bojích v Itálii za poslední války skoro nic, chtělo se mu pochybovat o
pravdivosti zážitků, zejména proto, že se v transu neustále vyskytovaly zmínky o Monte
Cassinu. "Co je to za nesmysl"? ptal se Dr Whittona. "Co má nějaké hráčské doupě co dělat
uprostřed války?" Neměl totiž tušení, že Monte Cassino je velký benediktinský klášter nad
vstupem do údolí LIRI, který dal jméno největší bitvě italského tažení. V úronu roku 1944 byl
klášter rozbořen šesti sty tunami bomb, zatím co spojenci pochodovali na Řím.

Toho dne v březnu 1984 odešel Gary z Whittonovy pracovny s těžkou hlavou. Když probíral
svůj život, přicházel na souvislosti dříve nevysvětlených zážitků a sklonů. V transu pochopil
nezapomenutelný hrůzný obraz, který spatřil v šestnácti letech nedlouho před tím, než se
seznámil s Alžbětou. Byla to blesková vize - bavil se tenkrát na večírku - která ho přenesla do
místnosti s holými stěnami, kde mu nacistických důstojník v elegantní uniformě vytrhával
nehty. Obraz se opakoval po složení řidičské zkoušky a Gary si teď číkal, že sešlapávání
pedálu automobilu možná vyvolalo v podvědomí Hargreavesovo úsilí zvládnout pedály
letadla a tím i navodilo scénu s mučením. Když se zabral hlouběji do minulosti, vzpomněl si,
že jako chlapec mluvíval britským přízvukem, ačkoliv se narodil a byl vychován v Kanadě. U
učitelů to budilo zájem, že byl adoptován. A i když přízvuk brzy zmizel, jeho výskyt zůstal
záhadou.

Událost s letadlem také vysvětlila Garymu neustálé obavy, že si zlomí nohu, což mu bránilo,
aby se věnoval odvážnějším sportům, jako je třeba sjezd na lyžích. Také to objasnilo
bezdůvodný strach z cestování letadlem. V snaze bojovat proti této úzkosti se zabýval
myšlenkou, že získá povolení řídit letadlo, neboť instiktivně cítil, že by si s malým letadlem
věděl rady. Bránil mu pouze strach, že si bude počínat lehkomyslně - strach, který teď chápal
docela dobře. Lehkomyslnost zůstala hlavním rysem jeho povahy a pčivedla ho několikrát na
pokraj katastrofy, zejména při jízdě autem.

Garyho také napadlo, že se jeho nynější práce podobá výzvědné činnosti; povolání externího
psychologického poradce bylo vlastně logickým pokračováním toho, co dělal v předchozím
životě. Také pochopil, proč si od jakživa kouše nehty. Proč ho téměř perverzně vzrušuje
mučení. Garymu se dostalo víc sebevědomí, než doufal, ale ještě bylo třeba osvětlit jeho
cizoložné počínání. V další hypnotické regresi do předchozího života se octl tváří v tvář té
druhé ženě.

Petr Hargreaves pocházel ze středně situované katolické rodiny. V dětství měl italskou chůvu.
Jeho plynná znalost italštiny byla hlavním důvodem, proč byl vybrán jako spojka s místním
hnutím odporu, když spojenci získali pozice na italské pevnině. V Salermu byla jeho hlavní
zprostředkovatelkou mladá žena jménem Elena Bocchi, jejímž prostřednictvím navazoval
styk s partyzány v horách. Hargreaves a Elena k sobě cítili od zažátku sympatie a v
podmínkách nesnadné spolupráce se do sebe zamilovali. Elenin otec nedávno před tím padl
při partyzánské bojové akci a Hargreaves se snažil starat o osiřelou rodinu místo něho. Eleně
slíbil, že si ji vezme, jakmile válka skončí.

Válku však, jak jsme viděli, nepřežil. Nicméně nacistické mučení a láska a starost o Elenu
způsobily, že se po smrti zdržoval ještě několik týdnů na pozemské rovině. Při první návštěvě
barda Gary zjistil, že Hargreaves je ještě na zemi v zajetí emocí, zejména hněvu. Metavědomí
mu ukázalo, že byl sestřelen, protože ze mezi partyzány vetřel nacistický agent a upozornil
Němce na jeho zamýšlenou nerozvážnost s jednomotorovým letadlem. Hargreavesovo
rozezlené netělesné já si znovu rekonstruovalo okolnosti zrady.

Elena se dověděla o jeho smrti ze zpráv podzemního hnutí. Z života mezi životy byl
Hargreaves svědkem jejího nesmírného žalu, který se brzy vyvinul v hlubokou a trvalou
depresi:

S rostoucími obavami sleduje Elenu, jak stoupá na vrchol skály poblíž Salerma rozhodnuta
spáchat sebevraždu. Když dospěje na okraj, Hargreavesovo já se zoufale snaží zhmotit a
zabránit jí v jejím úmyslu. "Kéž bych teď měl tělo", opakuje neustále, "k tomuhle by nikdy
nedošlo"! V krajním zoufalství však může jen přihlížet, jak se jeho milá vrhá do propasti.

/ Hargreavesova marná snaha zabránit sebevraždě nezůstala bez povšimnutí. Karolina, která
dokázala meditací evokovat několik minulých životů - popsala poslední zážitek z předchozího
života, který přesně odpovídá Garyho výpovědi z transu. Vzpomněla si, že než skočila ze
skály, musela zápasit s neviditelnou silou. /

Když se mu nepodařilo zabránit Elenině sebevraždě, Hargreavesovo odhmotněné vědomí se

vrátí na místo svého utrpení v esesáckém výslechovém baráku. Také tam se snaží zasáhnout a
zabránit mučení zajatců, ale marně. Je stále rozzloben kvůli zradě, mrzí ho, že nesplnil své
sliby Eleně a trápí se, že se mu nepodařilo zabránit trýznění vyslýchaných ubožáků. Teprve
když k němu přistoupí moudrá starší bytost, pravděpodobně průvodce, dá se přemluvit, aby se
vzdal svých pozemských zájmů, a ač nerad opouští tragické okolnosti svého života.
Karolinina přitažlivost pro Garyho se tedy dala vysvětlit Hargreavesovou láskou k Eleně
Bocchiové. Jejich vztah však měl ještě hlubší kořeny. S Whittonovou pomocí se Gary octl v
Rusku, kde žil se svou mladší sestrou v incestním vztahu pod jménem Sevastjan Umnov.
Karolinu identifikoval jako Sevastjanovu sestru Lisenku.

V polovině osmnáctého století je Sevastjan vyslancem carevny Alžběty Petrovny na dvoře

Ludvíka XV. Protože vztahy mezi Francií a Ruskem jsou měnlivé, je jeho hlavním
diplomatickým jednáním výzvědná činnost, kontrašpionáž a nákup zbraní.

Diplomatické úkoly vzdalují Sevastjana od Lisenky na dlouhá období. Poněvadž ho velmi

miluje, bojí se neustále, že se bratr zaplete s jinými ženami, ať už v Paříži, nebo ve Versailles.
Pro svou žárlivost nemá důvod, ale když se doví zvlášť povážlivou zprávu o bratrově chování,
reaguje nerozvážně tím, že si vezme jednoho ze svých ctitelů. Za několik týdnů se pak v
zoufalství oběsí, protože se zbavila jakékoliv možnosti pokračovat ve vztahu, jehož si cení
nejvíc. Když se to Sevastjan v Paříži doví, je zničen žalem a do Ruska se nikdy nevrátí. Umírá
přirozenou smrtí zapomenut a nešťasten.

Možná, že to byla jen náhoda, že Gary a Karolina byli toho večera, kdy Alžběta spolykala
prášky na spaní, v ruské restauraci. Ale Gary věřil v náhodu čím dál tím méně a přijal za svůj
výrok Waltera Patera, že "vkus je vzpomínka na krásu, kterou jsme kdysi znali." Ve světle
reinkarnačních zážitků dostávalo všechno nový smysl. Garyho hypnotické regrese odrážely
jeho já se všemi akcemi a reakcemi jako zrcadlová síň. Objevila se dvě základní temata: v
Garyho životech podobné pracovní schopnosti a dovednosti, u Karoliny sklon k sebevraždě,
který může přecházet, jak ukázali badatelé - např. Dr Ian Stevenson - z inkarnace do
inkarnace. Karmická anamnéza naprosto jasně vysvětlila, proč se Gary a Karolina opět sešli.
Zároveň to však vyvolalo ještě naléhavější otázku Garyho manželství. Znal Alžbětu už z
předchozích životů? Následující hypnotická regrese, v níž se Gary poznal v postavě Jemery
Evereta, lektora matematiky na Oxfordské univerzitě v devatenáctém století, dala až příliš
jednoznačnou odpověď:

Léta žil Jemery dvojím životem. Po celotýdenních přednáškách a učitelských povinnostech

jezdil na sobotu a neděli za svou ženou a dvěma chlapci do svého domova poblíž Oxfordu.
Během týdne žil na universitě. V městě si vydržoval milenku s níž zplodil dvě dcerušky a
které opětovně sliboval, že se o ně postará a zajistí jim vzdělání. Svůj slib však nesplnil,
neboť v necelých čtyřiceti letech umírá neočekávaně na zápal plic a zanechává po sobě dvě
rodiny. O manželku je postaráno. Zdědí rodinnou nemovitost, nějaké předměty a též i peníze.
Milenka však, a její děti takové štěstí nemají. Jemery byl mladý, nepředvídal, co se stane a
nezaopatřil je. Plna hočkosti ho obviňuje, že odešel a nechal ji v svízelné situaci úplně bez
prostředků.

Kdo byla jeho manželka v této anglické inkarnaci se Gary nedověděl. Dověděl se však v
transu nadevší pochybnost, že jeho nynější žena je táž bytost, kterou v předchozím životě
svou smrtí nechal na holičkách. Alžběta si vyměnila roli - což je typický jev skupinové
reinkarnace. Gary se též dověděl, že on a Alžběta byli v několika předchozích životech
tajnými milenci. Přítomný život byl vlastně první příležitostí, kdy se jejich vztah projevil
veřejně. Další hypnotická regrese odhalila život v Starém Egyptě, kde Alžběta, oceňována pro
svůj půvab, se stala manželkou faraona Amenhotepa III. Gary byl velitelem palácové stráže.
Mezi oběma se vyvinul tajný vztah. Alžběta však brzy o milence přišla, neboť byl zabit v
hádce. Za těchto okolností není divu, že se Alžběta neustále bála, že ji manžel opustí!
Předpoklady vznikly v předchozích existencích.
Během minulých životů Garyho obavy postupně narůstaly. Následkem nesplněných slibů
anglické milence si dovedl vyložit svou nadměrnou starost o finanční zajištění rodiny. Nejvíc
ze všeho se bál, že nebude schopen dostatešně zabezpečit manželku a děti. Teď věděl, proč
nemohl odolat silnému nutkání uzavřít vysokou životní pojistku pro případ, že by náhle
zemřel.

Když se mezi smrtí Petra Hargreavese roku 1944 a vlastním narozením o dva roky později
octl v bardu, nabyl silného dojmu, že emocionální síly z předchozích životů znovu postavily
Alžbětu, Karolinu a jeho před úkol vytříbit svou povahu silnou interakcí. Když měl
předstoupit před soudní tribunál, dostavil se náhle pocit, že kdyby měl tělo, bylo by bez prstů
- zřejmě pozůstatek nacistického mučení. Trojici vnímal jako idealizované postavy Ježíše
Krista, což lze patrně vysvětlit Hargreavesovou katolickou výchovou.

Gary se též přesvědčil, že členové poroty /při soudu/ jsou velmi dobře obeznámeni s identitou
jeho duše a během hodnocení Hargreavesova života si uvědomil, že jeho stínové tělo opět
získalo chybějící prsty. Byl to zřejmě symbol odpuštění, které vlastně dal Hargreaves sám
sobě za lehkomyslné jednání, jež vedlo k předčasné smrti. Trojice ho také varovala před
typickou nerozvážnou odvahou, která se táhne už několika inkarnacemi, a radila mu, aby se
nezúčastnil žádných vojenských podniků, dokud tento sklon nezvládne. /V sedmdesátých
letech chtěl Kanaďan Gary vstoupit do americké armády jako vžzvědný důstojník ve
Vietnamu, ale po důrazných výstrahách vnitřního hlasu od toho upustil./ Trojice mu také
říkala, že jeho pýcha na vědomosti a intelektuální schopnosti se musí změnit v pokoru; musí
se stát ne slabým, ale mírným. V tomto životě Gary stále zápasí s vrozenou lehkomyslností a
pýchou, která se často zvrhá v aroganci i s tím, že se mu zdá, že je obětí zrady jak v
soukromém životě, tak v povolání.

O tomto posledním problému soudcové nemluvili, ale zdá se, že hněv vyvolaný zradou byl v
bardu tak nezvládnutelný, že Gary si přnesl tento negativní postoj i do této inkarnace.
Následkem toho nedůvěřuje ani těm, kdo jsou mu poblíž i nejblíž, jako svému staršímu bratru
Grahamovi. Krátce po té, co se Gary a Karolina stali milenci, se Alžběta svěřila Grahamovi a
požádala ho, aby pomohl obnovit rovnováhu manželství. Graham pozval bratra na večeři a
Gary se těšil, že bude mít příležitost vyjevit své nejskrytější city sympatizujícímu posluchači.
Graham však jako zstánce Alžbětiných zájmů bratrovo jednáno odsoudil. Garyho se tím
hluboce dotkl.

Čtyři měsíce hypnotických regresí poskytly Garymu hlubší pohled na vlastní život a větší
pochopení pohnůtek, jimiž se řídí lidské jednání. Než poznal své minulé inkarnace a
metavědomí, měl sklon příkře odsuzovat chování druhých lidí. Nyní si je vědom
neviditelného vlivu karmických sil a je tolerantnější vůči sobě i ostatním.

Také plně pochopil smysl svého mimomanželského vztahu, který skončil nejen následkem
Alžbětina protestu, ale také pro nepřízeň okolností. Citové vzplanutí je s Karolinou svedlo
dohromady, ale protože v bardu nebylo nic takového naplánováno - a to bývá pojítkem vztahů
- neexistovala pro ně v této inkarnaci budoucnost. Vztah k Alžbětě naopak lze přirovnat k
duetu, jež bylo sice na krátko přerušeno cizím hlasem, ale bude pokračovat až do chvíle, kdy
spadne opona.

Garyho karmická anamnéza se dotýká zásadní otázky všech romantických zápletek. Už v roce
1953 zjistil známý badatel v oblasti sexuálního života Alfred Kynsey, že přibližně polovina
ženatých můžú a čtvrtina vdaných žen v Americe mají za život alespoň jeden mimomanželský
poměr. Většina těchto vztahů se rodí z nudy manželství napadené silnou sexuální atraktivitou
osoby, která je do určité míry nedosažitelná. Taková spojení se obvykle brzy rozpadají, když
přejde počáteční vzplanutí. Jsou však případy, kdy silný cit spojený s přitažlivostí dokáže
vytvořit mimomanželský poměr skutečné hodnoty. Garyho hypnotické regrese dokazují, že
důvěrné vztahy v minulých životech mohou být nejdůležitější přičinou nového probuzení
těchto citů.

10. Světlo poznání

Svět jako ústřici svým mečem otevřu.

William Shakespeare, Veselé paničky z Windsoru

Linda Irvingová pozorovala, jak jí vniká dlouhá zakřivená čepel do boku a svíjela se na
Whittonově červeném koženém lehátku hrůzou. Neušlo jí, že vrah je maskován a že lesklá
ocel pronikající přes hrudník do břicha je zdobena uměleckými ornamenty. Pak se ozval
strašný chraptivý výkřik. Ale nepatřil jí, nýbrž jemu, umírajícímu muži statné postavy, s nímž
sdílela totožnost. Byl to vrah Rudolf Meyer a zasloužil si svou smrt v pařížské věznici
Conciergerie. Stalo se to chladného vlhkého večera roku 1761.

Bytost, která viděla, jak se Rudolf hroutí na špinavou podlahu cely, nebyla ani Linda, ani
Rudolf a přesto zahrnovala oba. Prostřednictvím svého odhmotněného já sledovala Linda
vrahův útěk zšeřelými chodbami veznice, chvíli se vznášela nad Rudolfovou mrtvolou a
všimla si chabého svitu pochodní na chodbě za vysokými zamřížovanými okny. Pak slyšela
Dr Whittona jak ji přemlouvá, aby Rudolfa opustila. "Jděte dál!" šeptal, "co vidíte?"

Znenadání tmu vystřídal velký jas a Linda zjistila, že ji vsál prosvětlený pulzující tunel.
Starosti a strachy zmizely. Prostor a čas byly už jen vzpomínkou. Když se vynořila z tunelu
do nepopsatelného nekonečného světla, cítila naprostý klid a jednotu s krásou, která ji
obklopila. Věděla, že je doma.

Jakmile si zvykla na toto jasné prostředí, uvědomila si, že stojí na mramorovém náměstí, jež
vyzařovalo stejný třpyt jako dosavadní cesta. V třech rozích stály bytosti, v nichž rozpoznala
své soudce. A když se postavila do čtvrtého rohu, měla možnost spatřit s neobyčejně
objektivním pohledem život, který právě skončil.

"Mluv!" vybídli ji soudcové jednohlasně. Linda odpověděla, že ví, že si zasloužila násilnou

smrt. Soudcové s tímto hodnocením souhlasili a řekli, že to, čeho se dopustila v postavě
Rudolfa, bude mít za následek dlouhé utrpení v dalším životě, kdy bude Marií Tovarovou. V
přespříštím životě však naznačovala Trojice, jako Linda Irvingová "pozná, v čem chybila a
napraví to".

V současném životě je Linda drobná, jemná, čestně cílevědomá třicetiletá osůbka. Je přísnou
vegetariánkou, nepije kávu, ani alkohol, cvičí jogu, medituje a ve volném čase maluje a
vyučuje baletu. Ale nejvíc času jí zabere její povolání pracovní psycholožky. Už na střední
škole v Detroitu se rozhodla pro zdravotnictví. Když se přistěhovala do Kanady, studovala
pracovní psychologii na Torontské univerzitě. Po promoci nastoupila v nemocnici v západní
části města.
Instinkt a intuice ji přivedli k profesi, kde pomáhá lidem po úrazu, nebo po nemoci
překonávat fyzické, duševní a citové nesnáze. Ale teprve z hypnotických regresí se dověděla,
jaké jsou důvody jejího počínání. Kromě toho jí tyto zkušenosti pomohly překonávat
nepravidelné vysilující deprese a jakousi zábranu, která jí překážela v plné osobní realizaci.
Metavědomí ukázalo smysl a cíl Lindina života téměř hmatatelně. Její karmická anamnéza
začíná dávno před Rudolfem Meyerem, kdy život nebyl zdaleka tak příjemný.

V listopadu 1983 navštívila Linda na radu přítelkyně Dr Whittona v naději, že zkoumání

minulých životů zmírní potíže, kterých se nedokázala zbavit. Dětství, ačkoliv problémy
nevyplývaly z něj, měla značně neutěšené. Otec měl silné sebevražedné sklony a jeho
zoufalství přivádělo matku často na okraj šílenství. Linda však dovedla intuitivně jeho
nesnáze pochopit a dařilo se jí držet rodinu v krizových dnech pohromadě. Útrapy a zmatky té
doby ji spíše posilovaly než oslabovaly. Poněvadž si podle své povahy dokázala všechno
řádně rozebrat, přizpůsobila se v letech dospívání nesnesitelnému domácímu prostředí.

Kolem pětadvaceti let už zvládla situaci dokonale až na občasné deprese, jež dusily její
iniciativu a přirozenou radost ze života. A s nimi souvisel pocit, že jí cosi brání se plně
realizovat. "Bylo mi jasné, že jsem si tuto zábranu přinesla s sebou a že se nedostanu dál,
dokud ji neodstraním." Tato citová bariéra působila různými směry - bránila jí v otevřenosti a
v projevech sympatie vůči druhým, působila, že se bála promluvit na veřejnosti, vyvolávala v
osobních vztazích pocit odcizení. Kromě toho to byl ještě další psychický moment: neustálý
strach, že někde v něčem udělá závažnou chybu. Tato fobie vedla k pasivitě a nečinnosti a
utvrzovala v ní pocit, že jí brání neviditelná síla.

Linda věřila v reinkarnaci a nemusela být přesvědčována o existenci minulých životů. Během
prvních dvou sezení měla dojem, že vír obrazů kroužících kolem hradu někde v středověké
Anglii je dílem její fantazie. Viděla se v podobě hradního strážce Johna v hnědomodrém
kabátě. Pak se z čista jasna, bez zřejmého důvodu objevil na obrazovce její mysli rok 1842.
To sem přece nepatří, říkala si. Středověké obrazy se pak míhaly dál, až se náhle změnily v
souvislé děje, které jako by se odehrávaly v přítomnosti. Linda už nebyla Linda, John se hnal
za koňským potahem a udýchán křičel, ať se zastaví. Ale povoz nezastavoval ..... Linda se
probrala z transu zasvěcena do tajemství minulých životů.

Dr Whitton přikázal Lindě, aby pátrala po původu své zábrany. Rok 1842, který se tak
anachronicky objevil v nepatřičných souvislostech, považoval za zřejmou úhybnou taktiku
podvědomí. Nešlo dělat víc, než naléhat dál a doufat, že odpor prozkoumat nechutné události
z minula bude překonán. Jeho neústupnost přinesla výsledek. V příští hypnotické regresi se
Linda octla v těle sedmnáctileté dívky náruživě tančící na madridském plese. Pohybovala
hlavou ze strany na stranu do taktu a vyšívaný vzor na lemu jejích šatů vířil v rychlém tempu
hudby až jeho detaily postupně zaplnily celý obzor hypnotizované. Linda cítila, jak prochází
tímto vzorem do tanečního sálu. Psal se právě rok 1842 a Linda byla Marií Tovarovou, dcerou
bohatého obchodníka. Tančila vášnivě a koketně s Carlosem Barojou, nápadně hezkým
mladým mužem asi téhož věku.

"Přesuňte se k události, která má velký význam pro váš nynější život," našeptával Dr Whitton.

Zaujata zábavou a Carlosovou oslňující společností, Linda nechtěla odejít z tanečního sálu.
Ani nechtěla vidět, co chtěl vidět Dr Whitton, neboť pak na jeho příkaz zapadla do bažin žalu:
za dvanáct let se veselá temperamentní žena proměnila v apatickou zarmoucenou vdovu.
Maria, celá v černém oplakávala smrt svého manžela, který byl zabit v španělské revoluci
roku 1854. Vedle ní stála šestiletá dvojčata Fernando a Jorge a tříletá Katarina, kterou
milovala nejvíc. Dusila se nezměrným zoufalstvím.

Nebyl to žal jen dočasný. Čím víc se Linda seznamovala s Mariiným životem, tím víc se
prohlubovala deprese a lítost nad sebou. Čtrnáct let po Carlosově smrti odpochodovali též
Fernando a Jorge ve jménu královny a vlasti, potlačit další povstání a už se nevrátili. Katarina
se vdala a odstěhovala se. Maria se uzavřela před světem ve velkém domě na hlavní
madridské ulici, který, ač nerada, sdílela s tchýní. Pěstovala si svou zatrpklost jako vzácnou
květinu.

Když Linda dospěla k poslednímu dni Mariína života, bylo jí pětačtyřicet let. Chodila
nervozně po domě, z ulice zněly bubny, křik a kroky pochodujících vojáků. 29. ledna 1984
popsala Linda ve svém deníku Mariin duševní stav v oněch závěrečných osudových chvílích.

Nenávidím svůj dům, ten dům, který mohl být, měl být, naším domovem. Je prázdný a měl
být plný. Někdy nenávidím Carlose i své děti, že všichni odešli, zvláště Katarinu, která měla
na vybranou. Ale je snazší nenávidět to, co zůstalo. Nenávidím ten tmavý prázdný dům. A
nenávidím sebe. Čím víc času trávím v tomhle domě, tím víc se mu podobám.

Jak toužím po světle. Ale okno, které vede na ulici, nedává vůbec žádné světlo. Dole pod
okny na ulici je zase přehlídka před novým panákem. Ti se stále mění a vedou lidi do tmy a
vojáci dole na ulici je slepě poslouchají. Proč nejsou s to pochopit, že tenhle generál je povede
na smrt zrovna tak jako ti předchozí.

Změnila bych to, kdybych mohla. Ale kdo jsem? Černá, prázdná, nedoufající Maria. Měla
bych se k nim přidat na té beznadějné ulici. Tu tmu tady už nesnesu.

Scéna, evokovaná v hypnoze, byla tak živá, že Linda měla dojem, že se dívá Mariinýma
očima. Chvíli stála bez hnutí a hleděla na okno v druhém poschodí nad rušnou ulicí. Pak si
všimla paprsku světla, který zazářil za otevřenými okenicemi. Zlákána jeho jasem vydala se k
oknu, světlu blíž ..... Ulice jí vyskočila vstříc a po ohromujícím nárazu na dlažbu ji navíc ještě
kola koňského potahu rozdrtila hrudník. Z vyšší perspektivy viděla na vozovce své údy
vpletené mezi loukotě. Jak bezvýznamnou byla teď její tělesná schránka, když oslepující
světlo odvádělo její pozornost vzhůru, pryč z ulice. Ta už ji nezajímala, kráčela do světla
mnohem jasnějšího a oslnivějšího než slunce, ale horko necítila. Z této neodolatelné záře se
šířil klid a vyrovnanost a bylo možno se uvolnit a vyhřívat se v její dobrotě. Dostavil se též
pocit uzavření v jakémsi tunelu, či trubici, či kukle. Slova naprosto nedokázala popsat
nádheru prostředí, v němž se pohybovala neuvěřitelnou rychlostí.

"Kdo jste?" zeptal se Dr Whitton.

Linda si nebyla jistá. Vzpomínala si matně na jména Maria a Linda, ale žádné se nehodilo.

"Kde jste?"

Vše, co ji teď zajímalo, byl jas a klid a psychiatrův hlas byl tak nedůležitý a zněl z takové
dálky, že se jí vůbec nechtělo odpovídat. Když si zvolna začala uvědomovat, kde je, dokázala
pouze vnímat podivuhodné prostředí této krajiny bez hranic. Lindin zápis do deníku dne 5.
února 1984 říká víc:
Jaké to tam bylo? Potřebovala jsem čas, abych se adaptovala. Nakonec otřes z přechodu
trochu odezněl a začala jsem si uvědomovat své city. Smutek byl tak silný, že se mi chtělo
plakat. Ani jsem nic jiného dělat nemohla. Měla jsem slzy na krajíčku, ale v tom se zas ozval
ten hlas.... Řekla jsem Dr Whittonovi, že Mariino trápení je nespravedlivé. Bylo to, jako bych
sama mluvila na svou obranu, ale chtěla jsem obhájit Marii a její poslední čin.

Maria předtím nikdy nepřemýšlela o posmrtném životě, ale to, že si zachovám vědomí po
smrti těla, dávalo smysl. A teď jsem byla tady. Bylo to tak krásné, podivuhodné. Nechtělo se
mi odejít.

Nicméně, i když je život mezi životy bez času, jeho zkoumání je časově omezené: Dr Whitton
přikázal Lindě, aby se vrátila do pozemské skutečnosti. Málo lidí opustí metavědomí, aniž by
se museli znovu přizpůsobovat normálnímu životu. Lindin deník popisuje, jak po pobytu v
bardu, jako Maria Barojová a Linda Irvingová, usnula po návratu domů na dvě hodiny, ačkoli
si její spolubydlící pouštěla na celé kolo taneční hudbu. Zbytek dne nebyla schopna žádné
činnosti a celý týden jí chyběla obvyklá pohotovost a hbitost. Každý den upadala do
hlubokého letargického spánku a při tom cítila, že někde v hlubinách její bytosti spolu válčí
protichůdné tendence, které jsou předzvěstí psychických změn. Při tom všem často
vzpomínala na blažený stav barda. "Myslím na ten jasný svět a stýská se mi po něm",
poznamenala si, "Jsem ráda, že se tam mohu vracet aspoň v myšlenkách, protože ještě nějaký
čas potrvá, než budu moci Lindu opustit". V následujících dnech se vzpomínkami vracela do
metavědomí mnohokrát, ale ani ne tak proto, aby se těšila z transcendentního prostředí, jako
spíš že hledala praktickou odpověď. Za pobytu v bardu, poprve nabyla dojmu, že Mariino
zoufalství, vyplývající zřejmě z Carlosovy smrti, přece jen není tak docela na místě.

Když se vrátila do metavědomí při další regresi, chtěla se dovědět něco víc o Mariině trápení.

6. března 1984 si napsala:

Když posuzuji Marii z hlediska života mezi životy, vidím, že byla sobecká, když se starala jen
o vlastní blaho, o svou potřebu lásky a o to, aby nebyla sama. Také jsem viděla, jak zabraňuje
splnění svých tužeb. Neoplakávala ani tak smrt manžela a synů, jako spíš svou vlastní ztrátu.
Po Carlosově smrti mohla změnit svůj žal v pozitivní hodnotu a pokusit se prohloubit a posílit
vztahy k dětem. Místo toho odmítala, aby cokoliv světlého vstoupilo do jejího života, a
vyvíjela jen chabé úsilí, aby překonala svůj zármutek a sblížila se s dětmi. Smrt jejích dvou
synů pro ni nebyla další ztráta, ale utvrzení trápení, které přivodil odchod Carlosův. Tím, že
se ještě víc upnula na svůj žal, zničila svůj vztah k dceři. Mariino sobectví je jasně patrné z
reakce na Katarininu svatbu - neprožívala radost kvůli dceři, jen větší smutek a opuštěnost,
kvůli sobě. Tento závěr byl podstatný. Ale měla se dovědět ještě mnohé. Dr Whitton chtěl,
aby v metavědomí zjistila, jak Mariin život a smrt ovlivnily Lindinu inkarnaci. Po delší
pečlivé sondáži spatřila Linda obraz své primární duše v podobě zářící hlávky zelí s tmavým
jádrem dávného smutku. Viděla, že při každé inkarnaci hlávce naroste nový světlý list a
uvolní několik částeček tmy a žalu. Až naroste mnoho listů, neboli životů, hlávce se podaří
vypudit veškerou bolest a bude prosvětlena celá. Hlávka byla symbolem Lindina duchovního
vývoje! Své životy viděla zdánlivě bez konce jako zelné lupeny, na rozdíl od růže, která
uvadá záhy po té, co se její korunní plátky otevřou. Teď už ale také jasně pochopila, že Maria
tím, že setrvávala ve svém zármutku a na nic jiného nemyslela, nechala svůj život zplanět a
zakrnět. Úpadek se přenesl do další inkarnace a byl příčinou Lindiných depresí a zábran, které
stály v cestě jejímu plnému uplatnění.
Když si to uvědomila, pocítila první radostné vlnky osvobození. Ačkoliv její život nebyl
naplněn otřesnými událostmi, jako byl život Mariin, přece jen její povaha byla nápadně
podobná její předchůdkyni. Také dopustila, aby se stala obětí poraženeckých nálad. Deprese a
zábrany byly dědictvím po Marii, ale pochopila, že tu jde o opakování určitých osudových
struktur, a našla v sobě sílu postavit se jejich ohromujícímu vlivu. A s poznáním přišla
svoboda.

Prvním svobodným činem bylo, že zatelefonovala bývalému přiteli, kvůli němuž se trápila
dva roky od té doby, co se oženil. Debatovali spolu vzrušeně dvě hodiny na vzdálenost 540
mil, která dělí Toronto od Montrealu, a pak si Linda řekla, že dál čekat nebude. Tím se
zbavila stestku, který nikam nevedl. "Jako Maria čekala na Carlosův návrat ještě dlouho po
jeho smrti, tak i má touha byla podobně neuskutečnitelná. Teprve po druhé návštěvě barda
jsem uznala, že budu-li takhle jednat, zbavím se možnosti vybudovat hodnotný vztah k
někomu, kdo stojí za to."

V dalších několika týdnech vybublávaly poznatky z metavědomí do Lindina běžného myšlení.

Uvědomila si na příklad, že její mimořádné pochopení pro otce s jeho sebevražednými sklony
je také dědictvím po Marii. Z jejího deníku je patrné, že začíná být ráda na světě:

14. března 1984. Myslím, že se mi podařiloprorazit, alespoň mám ten pocit posledních
několik dní. Moje energie už proudí mnohem volněji. Ledová kostka zábran se začíná
rozpouštět. Oč je tenhle život šťastnější než předchozí! Dostala jsem se o hodný kus dál.

8. dubna 1984. Domnívám se, že už jsem se vyrovnala s většinou Mariiných problémů, je mi

lehko, mám jasnou hlavu. Podobám se víc a víc sobě. Těžké deprese zmizely.

Lindina nově nalezená rovnohováha byla zřejmá všem, kdo ji znali. Už ji neoslabovaly
negativní emoce, byla schopna víc dávat a víc přijímat. Obraz zářivé hlávky se objevoval
znovu a znovu a mlčky ji vybízel, aby "vydávala co nejvíc světla". Zbýval jen jeden problém:
stále ji trápila obava, že se dopustí nenapravitelné chyby.

Sny mohou ukazovat na zážitky minulých životů. 14. května 1984 měla zvášť živý sen, který
naznačil řešení konečného problému. Zdálo se jí, že k ní přišla jedna známá a řekla: "Ukážu ti
něco z minulého života", načež se Linda převrátila na levý bok a změnila se v muže. Byl ve
vězení a hlasitě křičel, protože měl na pravé straně hlubokou ránu od meče, který se podobal
protáhlému srpu. V okamžiku jeho smrti se sled obrazů na chvíli zastavil. Když pauza
skončila, křičela zas Linda, tentokrát už jako nemluvně. Protože se právě narodila, věděla, že
křik je vzpomínkou na tu vraždu.

Linda vyprávěla Dr Whittonovi, co se jí zdálo, a dodala, že si myslí, že je to cílevědomý

pokus podvědomí upozornit na důležitou událost minulého života. Dr Whitton souhlasil a
přikázal jí, aby v hypnoze tento život lokalizovala a prozkoumala jeho význam pro
současnost. Linda se rychle přenesla do reprizy vražedné scény ze svého snu. Byla vězněm
Rudolfem Meyerem a dívala se, jak jí lesklá čepel vniká do boku. Přitom věděla, že si tuto
násilnou smrt plně zasloužil. Pak opustila pochmurnou atmosféru vraždy a změnila se v
dvanáctiletého Rudolfa, skotačícího ve vysoké trávě na louce u německého statku někde na
švýcarských hranicích. Radoval se z motýlů a květin. "Měla jsem pocit," řekla Linda později",
že to jsou poslední dny mé nevinnosti".
Když se pak posunula o deset let dál, byl to už úplně jiný člověk - dvaadvacetiletý agresivní a
cynický student pařížské univerzity. Mluvil opatrně o tom, že je členem tajného klubu třinácti
mužů. Psychiatrovy opakované dotazy na jméno klubu byly stroze odmítnuty. Rudolf však
prozradil, že je cílem skupiny údajně "společenská činnost" v předrevoluční Francii. Pak s
určitou hrdostí přiznal, že jeho organizace "ohrožuje současné politiky, aby jim nahnala
strach."

"Jste teroristé?" zeptal se Dr Whitton.

"My si to nemyslíme," odpověděl Rudolf s drsným francouzským přízvukem, "ale jiní nás tak
vidí. Naše metody nejsou vždy nejlepší, ale cíle jsou spravedlivé."

Dr Whitton řekl Lindě, aby pokročila o rok dál. Rudolf se náhle začal zlobit a rozčilovat:

Členové našeho klubu mizí jeden za druhým a nikdo neví proč. Mluví se o krásné rusovlásce
jménem Henrieta, která se jako manželka jednoho člena klubu dověděla o naší tajné revoluční
činnosti. Chtěla také vstoupit do klubu, ale odmítli jsme ji, protože je žena. Několik členů se
však do ní bláznivě zamilovalo. Jejich zmizení vede Rudolfa k podezření, že je Henrietta
svedla a z pomsty zabila. Ale teprve když za podezřelých okolností zemřel Rudolfův nejlepší
přítel Jan, pojme Rudolf podle vlastních slov "šílený" plán Henriettu zavraždit. "Je zlá - jako
čarodejnice," přesvědčuje Dr Whittona. "Musím zabránit dalším vraždám".

Při další regresi je Rudolf již ve vězení. Ze všech sil se snaží potlačit výčitky svědomí za
zločin, pro který se tam dostal. Jak úporně se vytáčí a vzdoruje psychiatrovým otázkám! Když
se Linda snaží překonat Rudolfův odpor, její zorné pole se zaplní plameny. Nakonec se však
přece jen spatří v Rudolfově mohutné postavě, jak strká dívku s rudými vlasy do ohně. Cítí
pronikavý zápach spáleniny.

Dr Whitton: "Proč to děláte?"

Linda odsekne: Teď se mě neptejte! Mám co dělat, abych ho vůbec provedl!

Dr Whitton /trvá na svém/: "Proč to děláte?"

Linda: "Nenávidím ji, tohle je část plánu".

Dr Whitton: "Jakého plánu?"

Linda: "Někdo ucítí ten smrad ..... musím pryč."

Po upálení Henrietty nezůstane Rudolf na svobodě dlouho. Je dopaden a dopraven do vězení,

kde celé dny sedí a pozoruje přízrak hořící ženy, jak tančí po stěnách cely. Mučí ho výčitky
svědomí, až se nakonec stane obětí pomsty Henriettina bratra. Linda sténá plačtivým hlasem:

"Musel jsem jí zabránit v dalším zabíjení, ale měl jsem to udělat tak, abych nezabil ji. Byla
to . . . hrozná chyba."

Linda odcházela z hypnotického sezení jakoby sevřena v kleštích viny, ale Dr Whitton věděl,
že se tato potlačená emoce brzy uvolní. Dokázala se ovládat až do chvíle, kdy dorazila domů,
tam se vrhla na postel a křičela: "Jsem vrah!" tak hlasitě, že ji to samotnou překvapilo. Teprve
za několik hodin, když už se pláčem úplně vyčerpala, si uvědomila, že se její psychický stav
výrazně upravil: už nikdy pak neměla strach, že udělá "hroznou" chybu.

Její neuroza měla původ v Rudolfově tragickém omylu. Teprve teď pochopila, že Rudolfovo
zlé svědomí se promítlo do jejího života jako strach z opakování. Ale nebylo se už čeho bát.
26. července 1984 si zapsala do deníku:

Od Rudolfova života se stále jen trestám. Tu vraždu ve vězení jsem si zasloužila. Pak jsem se
jako Maria rozhodla za živa pohřbít. A v tomto životě jsem se málem vydala v jejích
šlépějích.

Jak se ukázalo, že Rudolf byl zdrojem Lindina trápení, tak jeho znovuobjevení mu učinilo
přítrž. Linda se osvobodila z pout zlých činů v minulých životech a zjistila, že život je
mnohem příjemnější, než si kdy představovala. Kromě toho vedly zážitky z metavědomí k
pochopení mnoha věcí, jež jí dodaly novou životní energii. V bardu, mezi Rudolfovou smrtí a
Mariiným narozením jí soudní tribunál řekl, že "pozná" v čem chybila a napraví to. Dnes,
jako pracovní psycholožka stále uskutečňuje tento úkol: čelit Rudolfovým zabíječským
pudům tím, že denně pomáhá zlepšovat životní situaci druhých lidí.

11. Výkřik srdce

Nejušlechtilejší čin je dát přednost druhému.

William Blake - Nebeská přísloví

Výsledek laboratorních zkoušek potvrdil nejhorší obavy Eileen Cayleyové. Operace nebyla už
jen možná, nýbrž nutná. Z monogramů a mikroskopického rozboru buněk velké boule, která
se jí udělala na pravém prsu, se dalo s největší pravděpodobností usuzovat na rakovinný
nádor. Na jaře roku 1974 se dal zjistit jeho rozsah jen chirurgickým vyšetřením a podle
názoru lékařů bylo třeba odstranit celý prs. O tom, zda přežije, se nemluvilo. Rodina se o tak
hrozných vyhlídkách raději nebavila.

Nikdo z příbuzných a známých to nenese tak těžce jako Eileenin mladší bratr Harold Javorski.
Do operace zbývalo už jen deset dní. Harold, sedmatřicetiletý psycholog, šel toho večera brzy
spát, protože doufal, že ho spánek alespoň dočasně zbaví apatie, kterou zakrýval své
zoufalství. Usnout se mu však nepodařilo, a tak ležel ve tmě a .... myslel. Myslel s trpkostí na
život bez Eileen, která byla takřka hlavou rodiny. Myslel na to, co její ztráta bude znamenat
pro manžela a zejména pro dvě děti, které na ní byly ve všem závislé. A čím víc přemýšlel,
tím víc rostla jeho úzkost a zdálo se, že si toto beznadějné téma bude přehrávat až do rána.

Když už se málem smířil s tím, že se spánku nedočká, jeho neklid najednou sám od sebe
zmizel a Harold zjistil, že se modlí k Bohu, a to daleko vroucněji než kdykoli jindy. Modlil se,
aby Eileen tu krizi přežila a uzdravila se. A pak když změřil hloubku svého citu, nabídl svůj
život výměnou za život sestřin. Bylo to víc než gesto bratrské lásky; byl to vášnivý výkřik
srdce, kterému sám dost dobře nerozuměl.

Večer před operací se Harold zastavil v nemocnici, kde Eileen mlčky a se strachem čekala na
příští den. Snažil se ji uklidnit jak nejlépe dovedl, a pak odešel, aby se uklidnil sám. Cesta ho
vedla do torontské koncertní síně, kde komorní orchestr nahrával Brahmse a Mozarta pro
Kanadskou rozhlasovou společnost.

Asi uprostřed programu si najednou zvláštním způsobem uvědomil - sám sebe. Měl pocit, že
na něj zaměřili reflektor. Nejprve se nervozně rozhlédl, protože čekal, že ostatní posluchači
budou natahovat krk a civět na něho, jak sedí v tomto proudu oslnivého světla. "Ale hnd jsem
si uvědomil", řekl později, "že se nikdo nedívá, protože to nikdo jiný nevidí. Pak mě
zachvátila vlna extáze od hlavy až k patě jako mořský příboj. Ztratil jsem vědomí času a cítil
jsem, že jsem vtahován do té záře. Zavřel jsem oči a po tvářích mi stékaly slzy. A v jádře
tohoto neobyčejného zážitku byl poznatek; věděl jsem, že se sestra uzdraví."

V literatuře se Haroldův zážitek popisuje jako kosmické vědomí - výraz pochází ze

stejnojmenné knihy Kanaďana Dr Richarda Bucka, která vyšla roku 1901. "Základní
charakteristika kosmického vědomí", píše Buck, "je, jak vyplývá z názvu, uvědomění si
kosmu, to je života a řádu vesmíru. S tímto uvědoměním je spojeno osvícení, jež by samo
stačilo, aby člověk postoupil na novou rovinu existence a stal se téměř novým druhem. K
tomu přistupuje mravní povznesení, nepopsatelný pocit štěstí a radost a silné mravní
odpovědnosti; je naprosto jediněčný a pro člověka i lidstvo důležitější než zvýšené schopnosti
rozumové. Dostavuje se též jakési vědomí nesmrtelnosti, věčného života, nikoliv jako
přesvědčení, že ho jednou dosáhnu, nýbrž, že už ho teď mám." Poněvadž se kosmické vědomí
vyznačuje jasným světlem a bezčasovostí, lze je vykládat jako náhlé spontánní uvolnění
vzpomínek na stav mezi životy, nebo jako přechodné proniknutí blanou, která odděluje
tělesný život od netělesného.

Příští den se Harold vrátil do nemocnice a čekal na výsledek Eileeniny operace. Když
skončila, přistoupil k chirurgovi, který vrtěl hlavou v úžasu. Nádor, jak se ukázalo, nejen že
nebyl zhoubný, ale zmenšil se tak podstatně, že ho skoro nemohli najít. Nezhoubný zbytek byl
odstraněn, odnětí prsu už nepřicházelo v úvahu a sestru čekalo plné uzdravení.

O rok později onemocněl Harold infekční žloutenkou. Nevolnost, bolesti břicha, zvracení a
únava ho upoutaly na lůžko téměř tři měsíce. Další tři čtvrtě roku si na zdraví nestěžoval. Ale
v květnu 1976 si všiml, že mu otékají kotníky. Lékařské vyšetření prokázalo nadměrný obsah
bílkoviny v moči a internista nařídil testy ledvin. Ukázalo se, že Harold má idiopatickou
membránozní glumerulonefritidu, což je záhadný nesrozumitelný klinický název pro
smrtelnou chorobu ledvin neznámého původu.

Internista nebyl nijak optimistický. "Škoda, že nejste v dětském věku," řekl pacientovi, "děti
totiž mají větší naději na uzdravení". Když se Harold dověděl, že u dospělých je
pravděpodobnost přežití deset až dvacet procent, bylo mu, jako by vyslechl rozsudek smrti.
"Vše, co mi internista mohl poradit, bylo, abych snížil příjem soli," řekl.

Samozřejmě se snažil hledat lékařskou pomoc i jinde. V jedné torontské nemocnici našel
urologa, který ho poděsil zprávou, že virus loňské infekční žloutenky je ještě aktivní, i když
se zatím nijak neprojevuje. To vedlo k závěru, že skryté postižení jater vyvolalo tak zvaný
antigenový syndrom protilátek, jehož obětí se posléze staly ledviny. Vážnost Haroldova stavu
záležela v tom, že oba orgány byly zasaženy stejně a přestaly eliminovat škodlivé látky. Toto
odhalení ovšem nijak léčbu neusnadnilo, i když nápadů bylo dost. Jeden lékař na příklad
uvažoval o kompletní transfuzi, jiný se domníval, že potřebnou imunologickou látku by snad
mohl poskytnout drahý experimentální lék.
Čím víc se Haroldův stav zhoršoval, tím víc myslel na svůj závazek, který zřejmě zachránil
život sestře. Bude všemohoucí neúprosně trvat na splacení dluhu? Nebo pracoval Harold
svým slibem sám na své záhubě a mařil tak nevědomky lékařskou pomoc, kterou tak nutně
potřeboval? Ať byla odpověď jakákoli, Harold očividně slábl. Naděje se rychle stávala
slovem, které pozbylo významu.

Šest týdnů bral cyklofosfamid. Nedostatečnost této léčby se však začala projevovat úbytkem
vápníku v zubech a kloubech. Pravidelné užívání diuretik ho na určitou dobu zbavilo
nadměrných tekutin, pak mu ale začaly nohy a klouby znovu otékat. Bral léky na snížení
vysoké hladiny cholesterolu, trápil ho ekzém, byl bledý a jeho váha klesla ze sedmdesáti
kilogramů na šedesát. Jen občas se dokázal vzchopit a objevit se v práci. Čím dál tím víc času
trávil v nemocnici, kde podstupoval do nekonečna, aspoň se tak zdálo, zkoušky krve a moči.
"Připadal jsem si jako pokusný králík", řekl, "lékaři si nevěděli rady a šlo to se mnou valem z
kopce."

Když vyhlídky na budoucnost vypadaly zcela beznadějně, začal se v Haroldovi pomalu

vzmáhat zatrpklý hněv. "Rozčilovalo mě," řekl, "že běžná medicina mi nejen nedokázala
pomoci, ale ještě můj stav zhoršovala. Uvědomil jsem si, že je na čase, abych se o sebe
postaral sám".

Parapsychologie nebyla pro Harolda prázdným pojmem. Už v roce 1959 byl svědkem
experimentů s hypnotickou regresí a věděl dobře, co je inkarnace a karma. Teď poprvé
aplikoval tyto poznatky na svou situaci a ptal se: "Je má nemoc karmického původu? Mohla
by hypnotická regrese do minulých životů uspět tam, kde běžné metody selhaly?" Dumal o
těchto otázkách a dal se do čtení parapsychologické literatury v nemocniční knihovně. Dostala
se mu do ruky kniha "Citování" od Iris Owenové. Když v ní listoval, narazil na kapitolu
nazvanou Poltergeist a psychologické reakce od Dr Joela L. Whittona. "Z nějakého důvodu
mi to jméno utkvělo v paměti. Povšiml jsem si, že si Dr Whitton říká lékař a psycholog, a
zeptal jsem se jedné známé, která se též zajímala o podobné věci, zda-li o něm slyšela?
Náhodou znala Dr Whittona osobně. Vysvětlila mi, že je to torontský psychiatr a klinický
hypnolog. Nabídla mi, že mě s ním seznámí. A tak se Harold octl ještě před vánocemi ve
Whittonově ordinaci. Byl vyčerpaný, nezdravého vzhledu a v hluboké depresi a zdálo se, že
jen zázrak ho může zachránit.

Zázrak je možná jediné slovo, kterým lze popsat Haroldovo udravení, k němuž v krátké době
došlo. Začal zkoumat v hypnoze svou reinkarnační anamnézu a během sedmi týdnů, jak
ukázaly krevní zkoušky, se činnost jater znormalizovala a ledviny se rychle vzpamatovávaly.
Koncem března 1977 se opět cítil zcela zdráv. I když důvody tohoto pozoruhodného obratu
mohou být diskutabilní, není nerozumné předpokládat, že pouhý dotyk předchozí existence, z
níž si Harold přinesl závažný karmický dluh, stačil, aby ho zbavil podvědomé nutnosti
obětovat svůj život jako splátku někdejšího provinění.

Přesný mechanismus Haroldova uzdravení zůstává zatím nejasný, protože o léčebných

účincích setkání s minulými životy toho mnoho nevíme. V době, kdy došlo k zlepšení
zdravotního stavu, měl Harold prozkoumat do hloubky ještě některé ze svých předchozích
životů. Povrchně se seznámil s několika: vikinkský bojovník Thor, který žil kolem roku 1000,
lehkovážný loďařský dělník Harry v Alžbětinské Anglii, Xando, mladý kněz Zoroastrova
náboženství v Mezopotámii sedmého století, americký chlapec Barret, který zemřel roku 1911
na plané neštovice a Edgar Courtney, mladý důstojník z Virginie, který padl v prvních dnech
americké občanské války.
Po sedmi měsících hypnotických regresí se ukázalo, že na současnost má největší vliv život
Edgara Courtneye. Krok za krokem sestavoval Dr Whitton tragický příběh Edgara a jeho
sestry Sary, která byla teď Eileen. Jejich osudový vztah v Americe devatenáctého století
dostatečně vysvětluje Haroldovy potlačené pocity vůči sestře, a sice pocity viny - viny tak
velké, že ho přivedla až k sebeobětování, aby Eileen mohla žít. Na základě regresí bylo
možno sestavit následující historii:

Edgar a Sara Courtneyovi vyrůstají na velkém statku u Harrisburgu ve Virginii. Jejich

vzájemná náklonnost je zřejmá. Když je Saře šestnáct a Edgarovi dvanáct let, jejich láska
vyústí v krátký incesní vztah. Stane se to na kraji lesa, nedaleko domu. Otec odjel nakupovat
koně. Edgar slíbí Saře, že se o té události nikdy nikomu nezmíní. O několik let později však,
když se Sara zasnoubí s člověkem, kterého Edgar nesnáší, odhalí toto tajemství, aby ho
odradil. Zasnoubení je zrušeno, což se stane předmětem pomluv v celém okolí.

Sara je zneuctěna a musí odejít z domova. Hanba je jí však stále v patách, a když už nemůže
snést osamění a útrapy, spáchá sebevraždu. Edgar si bez ustání trpce vyčítá svůj čin. Jako
absolvent vojenské akademie, vstoupí do armády Konfederace a po vyhlášení občanské války
se vrhá v jednom z prvních střetnutí dobrovolně do nejprudšího boje. Je raněn do břicha a
levého ramene. Umírá v bolestech na bojišti a prosí Boha za odpuštění.

Když prožíval poslední hrůznou scénu, chytil se Harold za břicho a cítil, jak mu teplá lepkavá
krev teče mezi prsty. Po probuzení, přestože bylo vlhké červencové počasí a teploměr
ukazoval skoro třicet stupňů, se třásl zimou a musel si několik minut třít paže a nohy, aby se
zahřál. Prudký pokles tělesné teploty bývá někdy důsledkem silných citových zážitků v
hlubokém transu. K tomu účelu je v ordinaci připravena deka.

Předchozí existence prožíval Harold jako chlapec jménem Barrett, který ve věku sedmi let
zemřel v osadě zvané Quincy. Poněvadž je v Americe nejméně dvanáct míst tohoto jména,
nepodařilo se Haroldovi zjistit, kde vlastně v roce 1911 podlehl planým neštovicím.

"Jak se jmenuje stát, kde ses narodil?" vyzvídal Dr Whitton.

"Nevím." odpovídal mladistvý hlas. "Budu se muset zeptat maminky".

Podle pozemského sčítání strávil Harold v bardu mezi Barrettovou smrtí a svým narozením v
roce 1937, dvacet šest let. Nesledoval Barrettovo vědomí jeho nemoci, až do stavu mezi
životy. Místo toho vstoupil do metavědomí krátce po jeho přechodu a zjistil, že se jeho
netělesné já rmoutí nad chlapcovou smrtí. Zpráva je plná posvátné úcty:

Díval jsem se na Barretta, jak leží na posteli v bílé noční košili. Ačkoliv jsem věděl, že je
mrtvý, nechtělo se mi ho opustit. Ale někdo na mě volal z velké dálky a musel jsem jít.

Octl jsem se v obrovské místnosti bez stěn a bez stropu. Díval jsem se, jakoby dětskýma
očima na čadu osob, které spolu hovořily, ale o mne zřejmě zájem neměly. Byl jsem malý a
oni se bavili mezi sebou. Zajímavé však bylo, že jsem sice všecko vnímal dětským pohledem,
ale přitom jsem si jinak připadal dost starý. Nebyly tam žádné barvy. Měl jsem dojem, že se
dívám na negativ, nebo černobílou fotografii.

Barrett, jak se zdá, splýval se svou primární duší, či věčnou identitou, která nezná čas, nemá
hmotu ani jméno, splývání šlo jen velmi pozvolna. Byl víc sám sebou než v kterékoliv jiné
inkarnaci, s níž se během terapie setkal. Zatímco čekal v "místnosti bez stěn", která, jak
pochopil, byla přestupní stanicí pro ty, kdo pravě zesnuli, přistoupil k němu starší muž a
položil mu ruku na rameno. "Je to zvláštní", šeptal Harold v transu, "vždyť žádná ramena
nemám. A už se nebojím", dodal, "Barrett je pryč ..... jeho tělo mi už nepatří".

"Tak když se nemůžeš vrátit k Barretovi, musíš jít kupředu," nadhodil Dr Whitton. /Harold
později vzpomínal, jak ho popudila tato bezděčná narážka na čas. "V stavu mezi životy prostě
čas neexistuje," tvrdil./

Starší muž pak Harolda zavedl do jakési budovy podobné kostelu s vysokým klenutým
stropem. Vzdálil se a přišli tři starší soudcové v bílém a zasedli za stůl. Harold si hlavně
pamatoval, že mu radili, aby v době mezi inkarnacemi studoval a hleděl využít příležitosti. Na
výzvu Dr Whittona, aby zjistil, jak je naplánovaná jeho další inkarnace, spatřil svou matku,
jak vypadala před jeho narozením. "Bylo to, jako bych se díval na její fotografii za mlada",
poznamenal. Viděl také svého otce a poznal v něm sympatického starostlivého strýce z
inkarnace v devatenáctém století. Byla tam též Eileen v stejné roli jako Sara, sestra Edgara
Courtneye.

V příštím vtělení, zjistil Harold, bude mít za úkol se znovu sejít se svou sestrou a vyrovnat
karmický dluh. Také se dověděl, že hlavním cílem jeho života bude harmonie a té že možná
dosáhne, až mu bude čtyřicet a uvědomí si, jaká je povaha jeho karmického závazku. Jak k
tomu dojde, nebylo řečeno, ale Harold teď pochopil, proč se stále soužil všemožnými
útrapami: snažil se odhalit a odčinit dávný ošklivý čin. "Má nemoc v karmickém scénáři
nebyla", řekl. "Asi jsem si ji přivodil sám, abych splnil svůj plán." Tento výrok připomíná
slova Howarda Murpheta v knize Neobjevená země: "Náš život je určen jen v hrubých rysech,
které jsme si vybrali sami. Podrobnosti vyplňujeme při putování po široké cestě zvoleného
osudu".

Dnes Harold stále dbá toho, co se dověděl z různých inkarnací a ze stavu mezi životy. Zná
dobře důvod své existence, a proto je přesvědčen, že nesmí mařit čas malichernostmi a
nicotnostmi. Žije jako člověk, který byl vzkříšen z mrtvých, což vlastně není daleko od
pravdy. Když se jeho sestra tak těžce roznamohla, pokusil se o záchranu jejího života.
Okolnosti tomu aspoň nasvědčovaly. Poučil se však, že existuje primární plán který převyšuje
a ruší takovýto hrozný dohad. A plán stanovil, ne že Harold předčasně zemře, ale že musí žít,
aby dosáhl usmíření a harmonie.

K Haroldovu uzdravení by asi nedošlo, kdyby se nebyl řídil intuicí a aktivně nespolupracoval
při léčení. Odpovědnost nám určuje cestu. Přijmout myšlenku reinkarnace, znamená uvědomit
si, že jen plnou odpovědností za své činy můžeme urychlit svůj vývoj v cyklu znovuzrození.
Haroldova sestra Eileen se nikdy nedověděla, co se skrývalo za "zázračným" uzdravením
obou, ani se neseznámila s podrobnostmi svého karmického vývoje. "Eileen je reinkarnace
proti mysli", vyjádřil se Harold," a tak ji s tím neobtěžuji".

Případ Harolda Javorského má ještě jeden zajímavý aspekt, který sice přímo nesouvisí s
karmickými otázkami, zato však dost přesvědčivě potvrzuje platnost jeho hypnotických
zážitků. Když se v hlubokém transu ztotožnil se dvěma předchozími reinkarnacemi -
Vikingem Thorem a zoroasterským knězem Xandem, rozpomněl se na jazyky, jimiž tenkrát
mluvil. Dr Whitton ho vyzval, aby foneticky zaznamenal Thorovu řeč. Harold napsal
dvaadvacet slov a frází, kterým nerozuměl. Několik jazykovědců, kteří ovládají islandštinu a
norštinu, potom nzávisle na sobě přeložilo a identifikovalo deset těchto slov jako starou
norštinu, jazyk Vikingů a předchůdce moderní islandštiny. Několik dalších slov bylo ruského,
srbského a jiného slovanského původu a bylo rovněž identifikováno. Většina se týká moře,
což je přesně oblast, kterou ovládal vikingský válečník.

Dr Thor Jakobsson, výzkumný pracovník v kanadském ministerstvu pro ochranu životního

prostředí a expert na islandštinu, studoval Haroldův fonetický přepis a prohlásil, že řada slov,
mezi nimi výrazy pro bouři, srdce a ledovec, jsou nepochybně islandského původu. Že
některá slova mají svůj původ v jiných jazycích, jen potvrzuje autentičnost zápisu, protože
neklidní Vikingové se dostali do všech koutů Evropy. Takový Viking určitě mluvil řečí, která
obsahovala slova a obraty jiných jazyků té doby. Odpovídá to jazykovému modelu
vikingských světoběžníků.

Xenoglosie je termín, jímž psychologové označují schopnost hovořit jazykem, kterému se

hypnotizovaná osoba nikdy neučila, zatímco xenografie je schopnost tento jazyk zapsat.
Haroldovi připadaly jeho xenoglosní vlohy zprvu trochu komické, ale pak, když jeho
naléhavé "Roko! Roko!", které v transu volal, bylo ztotožněno s islandským slovem rok, což
znamená bouře, začal mít vážný zájem. "Byli jsme na moři", vyprávěl v hypnotické regresi, z
níž mu utkvělo v hlavě toto slovo, "a viděl jsem, jak se blíží velká bouře. Volal jsem na
veslaře. Má mysl mi říkala, že křičím "" Pryč odsud! "" Odborníkům dávalo slovo roko
dokonalý smysl, i když překlad nebyl to, co jsem čekal."

Uveďme jako příklad několik slov Vikinga Thora. Jejich fonetický přepis je v prvním sloupci,
pro podtržené části slov existuje souhlasná interpretace. Druhý sloupec uvádí ekvivalentní
slova v islandštině, třetí překlad.

YIAK JAKI ledovec

LEJNESVKONJA NES VIK země mezi dvěma zátokami; zátoka

ROKO ROK bouře

VOLNYKIAGE volny v ruštině znamenají vlny

YIAK LEDDEREN jak led v srbštině znamená silný led

HYARTA KNOLOTTEN HJARTA srdce

VLOGNIA LOGN klidné počasí

NEGI LOKUSNO LOK LOKS bedna; konečně; nije ukusno v srbštině

znamená není to chutné

KIAK 80 SANTI 80 santi znamená v srbštině 80 ker

80 bylo napsáno číslicemi

Když Dr Whitton objevil existenci kněze Xanda, hypnotizoval Harolda sedícího za stolem s
tužkou v ruce. Nejprve ho převedl do doby narození v Mezopotamii před 1.300 lety. Pak ho
vyzval, aby postoupil do věku, kdy Xando uměl psát a aby reprodukoval v tehdejším jazyce
slova jako bratr, dům, šaty, vesnice a podobně. Harold pečlivě namaloval lehkou dětskou
rukou záhadné pavoučí znaky podobné arabskému písmu.

"Když jsem se podíval na svůj výtvor," vyjádřil se později Harold, "viděl jsem jen samé
klikyháky a čikal jsem si, že je to všechno holý nesmysl." Dr Whitton však byl jiného mínění.
Poněvadž se mu nepodařilo srovnat pacientovu zřejmou kaligrafii s žádným typem
historického písma v učených knihách, obrátil se na Dr Ibrahima Pourhadiho, odborníka na
starou perštinu a na iránské dialekty ve Waschingtonské Kongresové knihovně. Dr Pourhadi
zápis prozkoumal a usoudil, že "klikyháky" jsou autentickým záznamem dávno zaniklého
jazyka, který se jmenoval "sasanid pahlaví" a kterým se mluvilo v Mezopotámii mezi lety 226
- 651 po Kristu; tento jazyk nijak nesouvisí s moderní iránštinou.

Xenoglosie je termín, který vytvořil francouzský fyzilog a nositel Nobelovy ceny Dr Charles
Richet /1850 - 1935/. Slovo je odvozeno z řeckého xenos /cizinec, cizí/ a glossa /jazyk/. V
středovéku se xenoglosie považovala za hlavní příznak přítomnosti ďábla. Guazzovo
Compendium Maleficorum /příručka pro postup proti čarodějnictví/ z roku 1608, základní
dílo katolické démonologie čadí tento vzácný a obvykle na vůli závislý jev mezi čtyřicet sedm
známek pravděpodobné posedlosti ďáblem.

V posledních sto letech se xenoglosie považuje všeobecně za výron podvědomých vzpomínek

a zkoumali ji vynikající znalci parapsychologie od Williama Jamese po Dr Iana Stevensona.
Při hypnotické regresi, které se od začátku sedmdesátých let používá jako terapeutické
metody stále větší měrou, se vyskytla čada případů, kdy pacienti mluví v transu cizími jazyky,
s nimiž se v současném životě nikdy nesetkali. Rozsah těchto hypnotických projevů je
obrovský a zahrnuje moderní evropské jazyky, starou čínštinu a dokonce i dialekty džungle.
Harold Jaworski je však patrně jediný, kdo projevil schopnost komunikovat dvěma
ověřitelnými jazyky, které už dávno neexistují.

12. Když krvácí svědomí

Kdo, je-li odsouzen žít v soužení,

strachu a hrůze / zlé to spřežení! /

tu nutnost v zisk

a slávu promění?

William Wordsworth, Šťastný válečník

Čtvrtek, 10. dubna 1980 měl být pro sociální pracovnici Jenny Saundersonovou normálním
všedním dnem jako každý jiný. Poněvadž v devět už měla sedět za stolem v práci, vstala
krátce před půl osmou, obklékla si župan a šla si uvařit kávu. Udělala pár kroků, bosýma
nohama po koberci a rozespalé oči se jí rozšířily úžasem.

Na protější stěně, asi ve výšce hlavy zrovna nad domečkem pro panenku, který tam
opatrovala jako vzpomínku na dětská léta, se skvělo asi pět temně ruých skvrn. Přistoupila
blíž, aby si je pořádně prohlédla. Vypadaly přesně jako od krve. Rychle se podívala na ruce a
ostatní části těla, zdali se někde nepořezala. Ale nikde žádná krev nebyla. Pak ji napadlo,
není-li to od kečupu. Tu domněnku však rychle zavrhla, protože kečup v poslední době
neměla. A kromě toho, skvrny byly spíš jako od krve. Vyvedlo ji to značně z rovnováhy.
Když si konečně začala vařit kávu, skoro nevěděla co dělá. Vypila ji v myšlenkách úplně
jinde, ale záhadu nerozluštila.

V práci bylo rušno, vyhledávala dokumentaci slabomyslných dětí pro pečovatelskou službu a
to bylo vždycky náročné na čas i energii. Jenny bylo osmadvacet a chtěla pracovat pro takto
postižené. Přesčasy a malý plat jí příliš nevadily, protože měla toto zaměstnání ráda a
věnovala se mu s pílí a obětavostí, kterou její kolegyně nemohly pochopit. Dnes, jako často i
jindy, ji práce s dokumentací zdržela až do sedmi hodin večer. Mezitím už dávno na skrvny
zapomněla. Teprve, když se vrátila do svého bytu, a vstoupila do obyvacího pokoje, znovu si
uvědomila, co tam je.

Pohled na čerstvou "krev" na zdi jí nahnal strach. Vedle ranních skvrn, které zaschly v
hrbolatých kapkách, se totiž objevily nové. Chvilku váhala a pak začala prstem zkoumat
tuhost a povahu té sraženiny. Skvrny byly pouze na povrchu bílé malty, neprosakovaly
zevnitř.

V průběhu následujících dnů se objevily další skvrny a šplíchance. Při třech různch
příležitostech si jich všimly Jenniny přítelkyně. Vstoupily do bytu, shlédly je, pak společně s
Jenny odešli do kina, a když se vrátily, zjistily, že jsou na zdi nové. Jedna z přítelkyň zprvu
vyslovila domněnku, že to snad Jenny dělá v somnabulním stavu, ale pak ji zamítla, protože
další skvrny se objevily právě během biografu.

Za této zvláštní situace Jenny už i v práci musela myslet na to, co se děje doma. Je zajímavé,
že ji nenapadlo krvavé skvrny setřít. Zabíraly na zdi čím dál tím větší plochu a dokonce se
rozšířily i na televizor. Jenny měla z této rostoucí abstraktní fresky pramalou radost a neustále
si lámala hlavu, proč se to děje a co s tím udělá. Rozhodla se však, až když se krvavé kapky
objevily na šikmé střeše domečku pro panenku. Toho dne zavolala rodičům o radu.

Že se vůbec k tomu přiměla, lze přičíst určitému zoufalství. Matku a otce vídala zřídka kdy.
Většinou jen na vánoce, nebo když byl v rodině nějaký pohřeb nebo svatba. Nicméně manželé
Saundersovi reagovali rychle a přišli ještě téhož dne večer. Skvrny si prohlédli s jistou
bezradností, ale pak matka rezolutně prohlásila, že v bytě straší.

Takový dohad by se zdál přijatelný každému, kdo věří v nadpřirozené síly a Jenny a její
přítelkyně to už také napadlo. Jenž o tom nemluvily nahlas. Matčino tvrzení, že se tam
zdržuje "nějaký zlý duch", zneklidnilo Jenny do té míry, že byt okamžitě opustila strávila
bezesnou noc u přítelkyně. Další den si našla jiný byt na torontském předměstí a přestěhovala
se tam se vším všudy i s domečkem pro panenku. Její otec znal Dr Whittona z televize jako
odborníka na duchačinu a rozhodl se, že ho požádá o pomoc.

Dr Whitton byl zrovna na dovolené a přislíbil, že se na Jenny podívá, až se vrátí. K panu

Saundersovi měl jedinou otázku: "Máte od těch skvrn vzorek?" Jenny to také napadlo, jenže
pozdě. Když její strach trochu opadl, vrátila se do bytu, aby vše ofotografovala a oškrábala ze
zdi trochu průkazného materiálu; zjistila však, že domovník předešlého dne pokoj vymaloval.
Napřed chtěl skvrny odstranit ostrým kartáčem a mýdlovou vodou, ale shledal, že prosákly do
omítky. Natřel tedy stěny latexem, čímž se zbavil té "krve na zdi" jednou pro vždy.
Když se Jenny dostavila do Whittonovy pracovny na první konzultaci, byla přesvědčena, že se
stala obětí zlého ducha s prokazatelně nečistou mocí. Dr Whitton byl však jiného názoru.
Poněvadž už před tím prozkoumal několik případů poltergeista a psychokineze /poltergeist je
projevem darebného ducha, kdežto psychokineze záleží v pohybování předmětů, případně v
jejich materializaci duševními silami žijící osoby/, usoudil, že záhadné skvrny vyvolal Jennin
psychický stav a že jsou symbolickým vyjádřením jejího vnitřního konfliktu. Podle
psychiatrické teorie Nandora Fodora jsou takovéto úkazy bezděčným projevem "celé řady
zpředmětněných represí".

Vzácní jednotlivci, kteří jsou schopno psychokineze, se neomezují jen na jednu ukázku; mají
za sebou celou anamnézu takových jevů. Z toho vyplynuly dvě základní otázky: vyskytla se
psychokineze u Jenny už dřív? Jestli-že ano, jaké události byly příčinou hlubokého konfliktu,
který se projevil krvavými skvrnami na zdi?

Odpověď na první otázku byla nade vší pochybnost kladná. Jenny prozradila, že byla
svědkem a pravděpodobně též příčinou několika psychokinetických úkazů. Dr Whitton jí
začal říkat psychokinetická slečna a měl později příležitost pozorovat během konzultace
působení jejích nevědomých sil v podobě rozsvěcování a zhasínání světel v ordinaci. Od
Jenny se dověděl o těchto neobvyklých příhodách:

Umyté sklenice schnoucí doma v dřezu samy od sebe explodovaly.

Když byla Jenny na návštěvě u přítelkyně, rozhrnuly se během hovoru hlučně záclony až k
samým okrajům okna.

Při večeři u rodičů se Jenny zadívala na prázdnou bambusovou klec vysící od stropu na
silném řetěze, v níž byl papoušek z barevného plastiku. Přemýšlela, zda tam byl někdy živý
pták a klec i s řetězem přes metr dlouhým spadla s rachotem na zem. Řetěz se záhadným
způsobem odhmotnil, zmizel a už ho nenašli.

Jedna přítelkyně dala Jenny vázu z olovnatého skla. Později ji telefonicky zvala na návštěvu,
ale Jenny se nechtělo a začala se vymlouvat. Když zavěsila, zasáhla opět psychokineze. Váza,
jež stála na prádelníku na druhé straně pokoje, praskla a rozpadla se na kusy.

Jednou po večeři v restauraci se pozval Jennin známý proti její vůli do jejího bytu "na kafe" a
zanedlouho jí začal dělat milostné návrhy. Jenny to bylo protivné a hlavou jí bleskla
myšlenka: Škoda, že není víc hodin, to už by musel jít. Sotva ji to napadlo, všechny čtvery
hodiny v bytě, včetně jejích náramkových hodinek se posunuly na půl druhou. Muž se hned
sebral a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Jenny zapnula radio, aby si zkontrolovala
správný čas. Bylo po deváté a právě končily zprávy.

Odpověď na otázku po vnitřním konfliktu byla mnohem těžší. V zaměstnání si sice Jenny
počínala cílevědomě a dovedla se prosadit, ale v intimních situacích byla nadmíru zdrženlivá
a bázlivá. I když se nikdy neléčila, ani u psychiatra, ani u praktického lékaře, pro nějakou
citovou nedostatečnost, dávala chováním najevo, že ji ochromuje strach. Dr Whittonovi bylo
jasné, že opravdu trpí vnitřním konfliktem, který je hluboko zasut. Dovědět se, už jen
nejzákladnější údaje o jejím životě vyžadovalo několikahodinové sezení. Nebyla zřejmě
schopna vyprávět podrobnosti a hovořila více méně obecně o nešťastném dětství. Kolem
osmnácti měla takový pocit nepochopení a deprese, že odešla z domova a pracovala postupně
v třech různých zaměstnáních. O nějaký konflikt však prý nešlo. Dr Whitton věděl, že taková
reakce bývá typická pro osoby vychované v silně brutálním prostředí; své emoce potlačili a
jen zřídka si stěžují, jak se s nimi nakládalo. V knize Mezní syndromy mluví lékař Michael
Stone o "mírných formách poruch myšlení" u pacientů, kteří v dětství prožili hrubě týrání.
"Tito lidé", konstatuje, "se na své pocity buď nepamatují, nebo je nedovedou popsat, nebo je
zlikvidovali dřív, než vstoupily na vědomovou rovinu".

Proč tedy dne 10. dubna nechala tato "psychokinetická slečna" sice podvědomě, ale s určitým
záměrem na stěně obývacího pokoje téci krev? Dr Whitton znal mnoho pacientů, kteří na
základě rozhodnutí v metavědomí urychlili drastické nebo vyjímečné události, a ty je pak
přivedly k pátrání po původu jejich potíží. Možná, že skvrny na zdi byly příkladem tak
zvaných "výročních jevů", to znamená, že psychokinetický úkaz se mohl vyskytnout právě na
datum, jež mělo pro pacienta nějaký traumatický význam. Jenny si ovšem žádného takového
emocionálního výročí nebyla vědoma a tak tuto hypotézu nemohla potvrdit. Místo toho
zašeptala tiché doznání: "Loni v létě jsem přišla do jiného stavu. Šla jsem na potrat, nikdo o
tom neví".

Dr Whitton se tomuto sdělení věnoval se zaujetím detektiva, který našel jedinou, ale slibnou
stopu. Uvědomil si hned, že Jennin potrat měl zřejmě za následek těžký pocit viny. Také si
všiml, že ačkoliv se horlivě stará o slabomyslné děti, učí postižené dospělé základním
dovednostem, sama se mít dítě bojí. Nenarozené dítě bylo počato 23. června 1979 - to se dalo
zjistit snadno, neboť to byl jediný den, kdy Jenny měla po mnoha letech sexuální styk. Pak si
spočítal, že by se za normálních okolností narodilo začátkem dubna. Záznamy ošetřujícího
gynekologa v torontské všeobecné nemocnici potvrdily to, co hledal. Předpokládaný porod
byl stanoven na 10. dubna 1980, což byl právě den, kdy se krev objevila na zdi poprvé.

Pak Jenny prozradila další psychokinetickou událost, která zřejmě souvisela s jejím
těhotenstvím. Loni si v bytě spolu s jinými květinami pěstovala rostlinu zvanou helxine
soleirolii, které se lidově říká dětské slzy. Tato choulostivá, ale přesto zdatně bující rostlina
zničeho nic zvadla a uschla ráno druhého září, krátce před tím, než šla Jenny do nemocnice.
Tam zjistili, že potrat není nutný, protože plod, který nosila, zemřel už před třemi dny. Tehdy
si Jenny vzpomněla na "dětské slzy", které tak najednou zvadly a zežloutly právě v době, kdy
její nenarozené dítě přestalo existovat. Spontánní potrat není nic neobvyklého - dochází k
němu nejméně u deseti procent těhotných žen. Z psychologického hlediska však
psychokinetický jev souvisící s Jenninou dělohou ukazoval na značnou emocionalitu a
nevybité psychické schopnosti.

Psychokineze /od řeckého psýché - duše a kinésis - pohyb/ se kdysi považovala za příznak
posedlosti ďáblem. Dnes víme, že je to fyzikální jev psychicky navozený podprahovou tenzí.
Někteří lidé ji dovedou vyvolat vůlí, u jiných se projevuje bezděčně. Koncem šedesátých a
začátkem sedmdesátých let mladistvý Matthew Manning, jehož vzácné schopnosti zkoumal
roku 1974 v Torontu Dr Whitton a Dr George Owen, předváděl pozoruhodné ukázky
psychokineze. U Manningů doma v anglickém Cambridgi se záhadně pohybovaly židle,
zavěšené obrazy, nábytek v pokoji a dokonce malý kovový stolek a čada jiných předmětů, z
pokoje do pokoje.Pčitom se ozývalo dnem i nocí ve všech částech domu nepravidelné klepání
a praskot. Když se Manningova rodina přestěhovala roku 1968 do vesnice Linton, občas se na
sebe nastavěly těžké stoly, převracely se postele, nebo z nich bylo staženo ložní prádlo. V
chlapcově ložnici v oakhamské škole v cambridgském hrabství se při jedné příležitosti začaly
pohybovat těžké kovové kavalce a na stěny a postele dopadlo čtvrnáct jídelních nožů. Po
určitou dobu nebylo možno v ložnici spát, poněvadž se tam ze záhadného důvodu objevovaly
střepy skla, hřebíky, talíře, oblázky a jiné drobnosti.
V sedmdesátých letech udivil západní svět psychokinetickými schopnostmi izraelský Uri
Geller. Před televizními kamerami a ve vědeckých laboratořích ohýbal na dálku lžíce,
vidličky a klíče. Podrobil se různým testům, avšak vědci, ani odborníc ze Společnosti
americké magie nedokázali logicky vysvětlit jeho sílu. V dějinách se vyskytuje mnoho
případů psychokineze podobné jevům, jaké vyvolala Jenny Saundersová. Roku 1919 v
přítomnosti novinářů a jiných svědků tekla ze zdí a ze stropu fary v Swanton Novers v
Suffolku nafta a voda.

Whittonovo předběžné šetření potvrdilo jeho původní domněnku, že psychokineze je Jennin

způsob, jak uvolňovat napětí a že je zároveň projevem hluboce potlačeného traumatu.
Nepřekvapilo ho, že Jenny vědomě nespojovala své psychokinetické schopnosti se skvrnami
na zdi, ani že se je nesnažila odstranit. Věděl, že si chce současně pamatovat i zapomenout.
Zatímco se všemožně snažila veškeré myšlenky na nenarozené dítě potlačit, jiná část její
mysli chtěla stejně usilovně této amnézii zabránit, krvavé skvrny byly jakýmsi ventilem, který
ji pravděpodobně udržoval při zdravém rozumu. Současně však představovaly vážnou
poruchu, kterou bylo třeba urgentně prozkoumat.

Aby se dostal k jádru Jenniných potíží, Dr Whitton začal hypnotickou regresí od dětství. Tato
terapie trvala dva roky. Podařilo se však vynést na světlo všechny důležité události do věku
jedenácti let. V transu maska bojácné a nevýrazné mladé ženy spadla a Jenny se šklebila a
pitvořila v bolestech a v hněvu. Znovu prožívat každý hnusný zážitek, který už dávno
odkázala do trezoru zapomnění, bylo hrozné, ale současně paradoxně osvobozující. Lékař i
pacientka zjistili, že byla od útlého věku obětí zaryté brutality a sexuálního týrání. Všechny
vědomé vzpomínky na hrůzy dětství, potlačila prostě z pudu sebezáchovy.

I v dospělosti se Jenny své matky bála a nenáviděla ji. Záporný citový vztah se nedal potlačit.
Přesto ji však hluboce zdrtilo, když zjistila, že se tato žena nejen o ni nestarala a zanedbávala
ji, ale že byla skutečnou metlou jejího ranného dětství. V transu se dověděla, že ji matka už od
pěti let nesčetněkrát znásilňovala buď klackem, nebo držadlem smetáku. Uvědomila si, že dvě
jizvy poblíž genitálu, jejichž původ si nedovedla vysvětlit, pochází od matčiných ničemných
zásahů nůžkami. S hrůzou vyslechla její úmysl: "Chci tě udělat takovou, aby tě žádný mužský
nechtěl".

Nejprve se jí nechtělo věřit, že by vlastní matka byla schopna takové ohavnosti. Bylo třeba
několika sezení, než jí realita těchto vzpomínek pronikla do vědomí. V hypnóze proplouvala
mukami zasuté minulosti a znovu prožívala bití, pohlavní zneužívání, záchvaty histerického
křiku a dlouhá období, kdy ji matka zavírala za trest do komory. Otec byl vedoucím
propagace u firmy vyrábějící elektronické přístroje a pravděpodobně neměl o údělu své dcery
vůbec tušení. Pořád pracoval, doma býval zřídka.

Jennina nejstarší vzpomínka je na to, jak leží hladová v kolíbce. Na druhé straně pokoje se
otevřou dveře a vedle ní dopadne dětská lahev s mlékem. Ještě ji ručičkou neudrží, a tak se s
velkou námahou natočí, aby dosáhla pusou na dudlík. Taková mateřská péče dávala tušit, co
bude následovat.

Jennina matka, notorická narkomanka, která se občas musela léčit na psychiatrii, později
nepřímo obviňovala dceru z vraždy. Neustále jí opakovala, že se Jenny narodila krátce po
potratu. "To dítě muselo zemřít, abys ty mohla žít". Dotazy u ostatních členů rodiny však
později ukázaly, že toto nenarozené dítě je výplodem matčiny chorobné fantazie. Pokud ale
šlo o Jenny, základní pocit viny byl stejně skutečný, jako tělesné tresty. Pocit viny se usadil v
podvědomí a neozval se, dokud nebyl násilně probuzen zamýšleným potratem v roce 1979.
Tehdy také své dítě "zabila", aby sama mohla žít.

Při hypnotických seancích, se pokaždé nepovedlo dostat vzpomínky až na povrch vědomí.

Někdy celý postup dokončily sny. Jindy posyktla potřebný podnět k upamatování neviditelná
ruka psychokineze. Jednou ráno se Jenny probudila a zjistila, že na parketách v rohu pokoje je
asi dvacetkrát čárnuto červenou mastnou hlinkou. Ačkoliv nevěděla, jak to vysvětlit -
červenou rtěnku nepoužívala a v bytě nebyly žádné červené pastelky - takové věci ji už
nepřekvapovaly. Jakmile si však stoupla v koupelně pod sprchu, bezděčně se jí zatajil dech -
na pravé noze měla široký, asi deset centimetrů dlouhý černý pruh. Při další hypnotické
regresi vyšla najevo vzpomínka jak se v šesti letech přehrabuje v matčiných lahvičkách s
lakem na nehty. Vybrala si červenou /která odpovídala čáranici na parketách/ a jala se natírat
zeď v ložnici rodičů. Když matka objevila její umělecké dílo, seřezala ji páskem. Jenny měla
nohy samou modřinu, takže týden nemohla chodit do školy.

Při jiné příležitosti se Jenny probudila a spatřila na skleničce s uklidňujícími tabletami, které jí
Dr Whitton předepsal, aby mohla po zneklidňujících seancích spát, krvavé šmouhy. Ukázalo
se, že mají úlohu katalyzátoru, který pomáhá, aby si vzpomněla, jak její matka do sebe cpala
spousty různých prášků. Těchto případů psychokineze byl Dr Whitton svědkem a
vyfotografoval je.

Oživení vzpomínek mírnilo Jenniny úzkostné stavy, strach z lidí i z matky /nenávist však
zůstala/ a způsobilo, že o sobě smýšlela daleko příznivěji. Tak příznivě, že si dokonce
zařádala o odpovědnější místo u jiné instituce, která se také starala o slabomyslné děti, a
dostala je. V této době, v dubnu 1981 referoval Dr Whitton o případu Jenny Saundersové na
desáté Mezinárodní parapsychologické konferenci na Torontské univerzitě. Ale i když
předložil svým profesionálním kolegům podrobný popis psychokinetických fantasmagorií, byl
si až příliš vědom neúplnosti případu. Jenny se ještě zdaleka nezbavila potíží. Pocit viny se
sice zmenšil, ale nezmizel. Představa, že by mohla být matkou, jí naháněla hrůzu. Bála se
ostrých nožů. A vůči otci měla nepochopitelnou averzi, která s obnovenými vzpomínkami z
dětství nesouvisela.

Také trpěla symptomem, který nazývala "zauzlení v rozkroku", a který způsoboval, že při
pohlavním vzrušení cítila místo rozkoše bolest - a ta brzy přecházela ve vztek a zuřivou chuť
vraždit. Následkem toho se celá léta vyhýbala sexuálnímu styku. Nešlo o vědomou
zdrženlivost, spíš v sobě nechtěla vyvolávat skryté pocity hněvu a touhu zabít každého, kdo se
jí dotkne. Pokud zlost trvala, obracela ji proti sobě a představovala si, že si nůžkami vystřihne
poštěváček. S ohledem na matčinu brutalitu byla tato reakce pochopitelná. Když Dr Whitton
vyčerpal všechny vzpomínky z dětství a symptom se nelepšil, usoudil, že zdroj, jako u všech
neústupných potíží bude hlouběji. A ve snaze najít příčinu strachu z mateřství, provedl
hypnotickou regresi do života v Anglii sedmnáctého století. Podařilo se to bez zvláštního
úsilí:

V roce 1689 není Londýn pro opuštěnou ženu s debilním dítětem právě závideníhodné
prostředí. Každý Lucy Bowdenové radí, aby se své tříleté dcerky zbavila, protože
slabomyslnost se vyléčit nedá. "Je to břemeno," říkají, "nic než břemeno". Většina si myslí, že
by se dítě mělo buď usmrtit, nebo ponechat někde na předměstí svému osudu. Ale
jednadvacetiletá Lucy svou holčičku miluje a chová ji jako oko v hlavě. Obě bydlí
podporovány převážně rodinnou v podkroví tříposchoďového domu ve Whitechapel. Lucy
dítě skrývá, neboť se bojí, že by je někdo třeba i v dobrém úmyslu mohl unést a někde odložit.
Kdykoli odchází z domu, přesvědčí se, že je dítě zamčeno, a nikdy nebývá venku příliš
dlouho. To jest, téměř nikdy.

Jednoho dne, když nakoupí na trhu zásoby, zajde za skupinou přátel do hospody. Ti jí koupí
pivo, a poněvadž není zvyklá pít, stoupne jí alkohol do hlavy a zůstane déle, mnohem déle,
než zamýšlela. Po několika hodinách si zděšeně uvědomí, co času už uběhlo. Popadne nákup
a spěchá domů. Už na rohu ulice spatří, jak se z jejich domu valí dým. Pod jeho černou clonou
stavení hoří. Lucy se prodere zástupem čumilů, ale pak si uvědomí, že na záchranu dcerky
není naděje. V zoufalství si stále vyčítá: "Že jsem se nevrátila domů dřív...!"

Když se Jenny vynořila do normálního vědomí, oddychla si, že není Lucy. Teď chápala, proč
se bojí být matkou. Také porozuměla skrytým pohnůtkám, které ji vedly k pilné a nezištné
práci pro slabomyslné děti. Následující hypnotická regrese odhalí další scénu z jejího
anglického života:

Lucy je přivázána k vodorovnému dřevěnému kolu, kterým v zatuchlých vlhkých prostorách

chrámové krypty zvolna otáčejí dva kněží. Má na sobě bílou kytlici. Kněží drží vodorovné
rukojeti a chodí v kruhu za zpěvu, modliteb a zaříkávání. Lucy se dobrovolně podrobila
tomuto rituálu, aby ďábel, který ji posedl, dostal závrať a odešel. Sluhové boží mají jistě
pravdu, říká si Lucy. To ďábel způsobil, že zůstala tak dlouho v hospodě a že její dítě uhořelo.

V žalu a pod tíhou výčitek navštívila anglikánského kněze. Vyslech její tragický příběh,
projevil soustrast a řekl jí, že její dlouhá nepřítomnost v podkrovním bytě je tak mimořádná,
že to určitě bylo dílo ďáblovo. A pak ji zavedl na místo, kde se konal exorcismus.

Stěny se točí. Závrať .... Mdlo .... Opuštění ..... Vykoupení ..... Závrať. Na konec obřadu je
vylita na zeď nádobka s beránčí krví symbolizující Kristovu krev.

Další zkrvavená zeď. Vzálené ohlady znovu propůjčují přítomnosti jistý smysl. Terapeuticky
však zbývá ještě mnoho práce a ještě jedna potřísněná zeď. Dr Whitton převedl Jenny do
života bezprostředně předcházejícího:

Angele je pět let, když ji rodiče roku 1946 opustí na schodech do chicagského siročince. V
šestnácti ukradne nějaké peníze a z macešského ústavu uteče. Protlouká se jak se dá, dostane
se na Středozápad, kde zakotví na území Colorada v městě jménem Colona.

Angela je hezká dívka a snadno najde zaměstnání jako barmanka v místním hostinci, kde si
brzy začne vydělávat prostitucí. Jejích půvabů si všimne místní lékař, ženatý muž, kterého tak
upoutá, že platí majiteli hostince značnou náhradu za to, že ji smí mít jen pro sebe. Angela se
časem do tohoto člověka zamiluje. Otěhotní, velmi si přeje mít dítě a doktor pomůže na svět
zdravému chlapci v místnosti pod výčepem.

Přes nepatřičnost jejich vztahu Angela lékaře miluje a cítí se šťastná. Její spokojenost však
naruší místní farář dogmatických zásad, který je pohoršen nad tím, že lehká žena porodila
doktorovi dítě. Je rozhodnut dát chlapce do ústavu, kde bude zajištěna jeho mravní
bezúhonnost, a vydíráním lékaře donutí, aby jeho plán podporoval.

Angela se zotavuje po porodu. Leží se svým dítětem v posteli, když do pokoje vtrhne farář,
doktor a dva městští strážníci. Podle doktorova schlíplého výrazu pozná kolik uhodilo a
propadne hysterickému záchvatu. Když se jí nepodaří zabránit jednomu ze strážníků, aby se
dítěte zmocnil, vytrhne mu pušku, namíří na strážníka a vyhrožuje s ní, přitom zbraň spustí a
zastřelí nemluvně i muže, který je drží v náručí. Zásah z blízka postříká krví stěnu, která je za
nimi.

Oněmělá a zdrcená se Angela zhroutí v hrůze na podlahu. Doktor uteče a farář vejde do
výčepu, kde je šest opilých pasáků krav. Jsou vzrušeni střelbou a farář nemešká a předpojatě
jim vylíčí, čeho se Angela dopustila a podnítí je, aby ji jako prostitutku a vražednici patřičně
potrestali.

Pasáci vytáhnou Angelu z pokojíku a zanesou ji do blízkého skladiště, kde se běžně poráží
dobytek. Za sprostých urážek a posměšků ji svlečou a jeden po druhém ji znásilní. Pak ji
pověsí na dřevěný trám a mlátí ji býkovcem, až z ní visí cáry masa. Když umírá, sundají ji a
loveckými noži z ní stáhnou kůži.

Příšerné utrpení Angeliných posledních hodin způsobilo, že se Jenny zmítala na pohovce jako
na skřipci; s přicházející smrtí však křeče postupně odezněly. Když nabyla jistoty, že chce
zůstat v transu, opustila zohavené tělo ležící v kaluži krve, aby vstoupila do metavědomí, byla
to její první opatrná návštěva. Vznášela se nad hlavami svých vrahů a dívala se, jak táhnou
její mrtvolu skladištěm, aby ji nakonec hodili na hromadu zahnívajících mršin. Po odchodu z
těla přestala fyzicky trpět. Duševní trápení však neskončilo. Byl to pocit viny a výčitek
svědomí, že sáhla po pušce, muka, že zabila vlastní dítě.

Znovu prožívajíc Angelino provinění, Jenny poprve a naposled hlasitě plakala. Když ji v
dětském věku něco vyvedlo z míry, ani nehlesla, protože věděla, že jakýkoliv nářek by měl za
následek další matčino týrání. Tento stereotyp byl tak hluboce zakořeněn, že ani v hypnoze
nezaplakala, nezasténala a nezakňourala .... až při děsivém prožívání Angeliny tragedie.

V následujících týdnech se Jennin pohled na život velice zjasnil. Strach před ostrými noži,
který měl původ v hrůzném činu pasáků, už patřil minulosti. Bolestivé "zauzlení v rozkroku",
které pocházelo ze skupinového znásilnění, se vytratilo. A záhadný strach z otce se vysvětlil a
zmizel, když si uvědomila, že to byl jeden z darebáků, který ji onoho ohavného dne v
Coloradu znásilnil a stáhl z kůže. Náklonnost a důvěru k otci necití Jenny dnes. Ale dokáže se
s tím vyrovnat aspoň rozumově. Po znovuprožití Angeliny inkarnace ho mohla poprve
obejmout.

Díky většímu pochopení vlastní osobnosti, jež umožnila tato terapei, se Jenniny
psychokinetické schopnosti už nedostavují nechtěně. V snaze objevit původ této pozoruhodné
schopnosti Dr Whiton ji ještě jednou uvedl do transu. Setkala se s Eleou, bíle oděnou kněžkou
mystického řádu se sídlem v Římě v druhém století po Kristu. Elee mluvila o tom, že dovede
silou ducha pohybovat věcmi a měnit je. Říkala, že se těchto schopností využívá při obřadech
a že má za úkol školit dívky, aby dosáhly podobného umění. Po této regresi se Jenny s
částečným úspěchem pokusila oživit tuto dávnou dovednost. Už není vydána na pospas
živelnému působení těchto sil a snaží se toto psychické dědictví využívat vědomě.

Za tři léta se Jenny o sobě dověděla mnoho. Z pozorovatelny své mysli pronikla hluboko do
nitra traumatu. Odměnou jí bylo osvobození od někdejšího já, které už nepotřebovala a s nímž
už nechtěla mít nic společného. Takřka na vlastní kůži si uvědomila, že náhody a
nevysvětlitelné události neexistují, že všechno v její prodloužené minulosti má důvod a smysl.
Přestože tenkrát v dubnu 1980 se skvrny na zdi zdály nevysvětlitelnou záhadou, důkladná
karmická anamnéza ukázala, že odpověď lze najít, provede-li se výzkum až do konce.
O nové otázky však nikdy není nouze. Složitost případu Jenny Saundersové vyžadovala
vysvětlení jaký byl hlavní záměr proměny Lucy v Angelu a Jenny. Dr Whitton věděl, že
metavědomí je sto dát odpověď a zavedl pacientku do metavědomí a po určité době položil
otázku:

"Co vidíte?" zeptal se mírně.

Jenny zřejmě vnímala s takovou intenzitou, že se vzdal snahy zasahovat do její bezčasové a
bezprostorové dráhy. Za chvíli se zeptal znovu, trochu jinak:

"Koho vidíte?"

Sebe...řetězy...Mám černé šaty...na zápěstích a kotnících okovy...koná se soud...hrozně se

stydím. Taková vina...Hanba...Už nechci...

Jenny zajíkavě popisuje, jak tři upřímné, sympatické bytosti čekají, aby ji mohly utěšit a
ujistit podporou. Má velkou úctu před jejich moudrostí a soucitem a poněvadž se považuje za
nehodnou jejich pozornosti, bojí se přiblížit. Dokáže se jen obviňovat za chyby Angelina
života, zejména za zbrklost, která jí zabila dítě. Ale Trojice jí zůstává nakloněna a Jenny cítí,
jak jí s rukou a nohou padají okovy, a začíná chápat, že situace není tak beznadějná. Rada
soudců jí pomáhá hodnotit minulý život a projednává různé kritické události.

Rozvíjí se panorama děje a Jenina důvěra v Trojici roste. Pak jakoby k lepšímu pochopení
věčného smyslu poznává, že Lucyino i Angelino dítě jsou elementy jedné duše, která z
vlastních karmických důvodů potřebovala dva krátké životy. /Inkarnace může být zkrácena,
aby se splnily požadavky karmického plánování. Z hlediska metavědomí přispívá fyzická
smrt, ať k ní dojde kdykoliv, vždycky k učení a růstu./

V dalším výjevu stojí Jenny v dlouhých šatech uprostřed skupiny dětí. Její přítomnosti si
všimlo jen dítě, jež ihned rozpoznala jako bytost, kterou zplodila Lucy a Angela. Přibatolilo
se k ní a tahalo ji za sukni, jako by chtělo, aby je vzala do náruší. Jenny zareagovala vnitřním
žárem a cítila, jak se jí nadouvá břicho. Měla výrazný dojem, že toto dítě v tomto životě by
znovu mohlo být její.

Jenny se snažila ze své návštěvy barda získat co nejvíc poznatků. Dověděla se, že se Angela
vlastně ani nezačala vyrovnávat s karmickými problémy, a aby Jenny vůbec mohla dosáhnout
nějakého pokroku, musela navázat tam, kde Angela přestala. Jinými slovy potřebovala její
trauma, nebo něco rovnocenného, a tak se na radu Trojice, ač nerada, rozhodla pro dětství
plné hrůz. Když jako bytost bez těla spatčila strmé úkoly nadcházející inkarnace, snažila se
síle, která ji táhla na zemskou rovinu, vzepřít. "Nejsem ještě připravena pro návrat," řekla
světelné postavě svého průvodce, který měl dohlédnout na její nové zrození.

Neochotně přijala doporučení skupiny soudců a rozhodla se, že vyrovná karmické dluhy tím,
že věnuje všechny síly mentálně postiženým dětem. Mimo to pochopila, že její potratem
končící těhotenství bylo zvlášť vybráno, aby jí umožnilo proniknout do pohnuté minulosti.
Vždyť právě toto těhotenství, spolu s psychokinetickými jevy ji přimělo k léčení." Je třeba
čelit strachu a hněvu a neuhýbat," řekla jí Trojice. A Jenny to splnila.

Z karmického hlediska by se zdálo, že si Jenny tak hrozné dětství vůbec nezasloužila. Což se
nsnažila tenkrát v Anglii zachovat své slabomyslné dítě při životě? Což nebojovala v
Coloradu o své novorozeně ze všech sil? Odpověď bude bezpochyby kladná, jenže Jennyho
hodnocení obou těchto situací bylo zkresleno pocitem viny. A zde i na onom světě
představuje naše vnímání do značné míry realitu. Jako Lucy uvěřila, že neodpovědným
zdržením v hospodě zavinila smrt svého dítěte, jak si to přáli jiní. Jako Angela si nedokázala
odpustit vražedný čin, i když byl spáchán bez úmyslu. Později se objevila před radou soudců
v okovech, protože tomu tak chtěla.

I když s ní později okovy spadly, nesouhlasila s představou, že je bez viny. Zapletena do sítí
svých domnělých zločinů, musela si nutně přivodit další nesnáze v tomto životě. Měla dojem,
že si zaslouží jen samé tresty. Dokud neprožila znovu život mezi životy, cítila se ve všem
stoprocentně vinna.

V bardu se seznámila s karmickým scénářem a zjistila, že je velmi podrobný, až do třiceti let.

Tou dobou, půjde-li všechno podle plánu, už překoná záporné karmické vlivy. A pak se teprve
bude moci rozhodnout, co udělá se zbytkem svého života.

V době, kdy jde tato kniha do tisku, je Jenny Saundersové třicet čtyři let a uvažuje o změně
povolání. I když uznává význam své dosavadní práce, hlavně pro slabomyslné děti, necítí už
povinnost věnovat se jim. Zbavila se strachu z mateřství a je rozhodnuta mít vlastní dítě.
Poprvé v životě hledá aktivně někoho, s kým by mohla tuto zkušenost sdílet. Nenajde-li
vhodného partnera dokud je čas, počítá s umělým oplodněním. Dr Whitton případnou žádost
vřele doporučil. "Po všem co zakusila," napsal, "těžko si představíme lepší typ milující a
pečlivé matky než Jenny Saundersová".

13. Návod k samostatnému zkoumání života mezi

životy
Otevřít cestu do vlastního nitra je nejvznešenější z lidských snah.

James S. Perkins, Smrtí k znovuzrození

Nekonečno lze pochopit jen schopností vyšší než rozum - tím, že vstoupíme do stavu, odkud
konečno samo musí ustoupit.

Když v třetím století řecký filozof Plotinos napsal tyto věty, vystihl vědomě, či nevědomky
základní princip osobního zkoumání stavu mezi životy. Abychom mohli "probádat řeku
duše", odkud a v jakém sledu jsme přišli, musíme všední svět nechat daleko za sebou,
doporučuje prorok Zarathuštra. Teprve pak, jestliže se uvolníme, soustředíme, jsme vytrvalí a
trpěliví, můžeme s trpělivostí čekat na výsledky - teprve pak je možné získat nějaké
vědomosti o životě mezi životy.

Hypnotická regrese u psychiatra je možná rychlejší způsob jak oživit vzpomínky na dobu
mezi inkarnacemi, nicméně každý, kdo je schopen vytrvale zdokonalovat vizualizační
metodu, má velkou naději na úspěch. Kromě toho, zvládneme-li tento způsob sebezkoumání,
lze ho provádět kdykoli, aniž bychom záviseli na pomoci jiné osoby.

Vizualizace je prostředek k cíli, způsob jak naprogramovat podvědomí, aby odhalilo zážitky z
barda, nebo z minulých životů, podle toho, jak si přejeme. Z celé řady dostupných technik
dává Dr Whitton přednost metodě známé pod názvem "nebeská svatyně", která se osvědčila
během staletí. Postupné vnitřní slaďování, je patrně vynálezem mystického řádu templářů,
který existoval v době křižáckých výprav.

Základní idea je prostá. Představíme si mohutnou a velkolepou katedrálu - může to být

křesťanský chrám, mešita či synagoga, čemu kdo dává přednost - vznášející se vysoko nad
zemí. Tato monumentální stavba, nebeská svatyně, obsahuje obrovskou knihovnu akašických
záznamů. Jak už bylo řečeno, akašické záznamy jsou nezničitelné stopy všeho, co se událo,
vtištěné do éteru - úplný a podrobný popis životů a metavědomí každé duše, která kdy
existovala. Učiníme-li tuto svatyni předmětem vědomého myšlení, mějme na paměti, že žádná
knihovna nikdy nemůže pojmout tak obrovské množství informací, jako tato nadzemská
sbírka.

Následující vizualizační cvičení vyžaduje úctu a víru: úctu před nesmrtelnou inteligencí, která
je za tím vším, a víru, že se dovíme to, co potřebujeme. Gautama Buddha kdysi řekl:
"Upneme-li mysl k nějakému cíli, určitě toho cíle dosáhneme".

Jako předběžné cvičení, které povzbuzuje paměť, si můžeme představit, že se díváme na

album fotografií z dětství. Najdeme obrázek svých desátých narozenin, kde jsme my a naši
příbuzní a přátelé. Rozeznáváme samozřejmě nejen obličeje na fotografii, ale uvědomíme si i
události a citové vztahy mimo rámec obrázku. Na příklad: Tenkrát jsem kamarádil s Jendou.
Pak ale přešel na jinou školu. Nebo: Můj bratr Jirka měl tehdy ruku v sádře, protože před tím
spadl ze stromu. Fotografie vyvolá další vzpomínky, které už budou mimo její dosah.
Podobně tomu bude, až vstoupíme do éterické knihovny a otevřeme svazek, obsahující
minulost, po které pátráme. Poněvadž vzpomínky na život mezi životy pravděpodobně
nebudou následovat popořadě, mohou být nejasné, asi jako hologram, kde na první pohled
vidíme jen nic neříkající změť vlnovek. V světle laseru se ovšem hologram mění na
trojrozměrný obraz, a právě tak pohledy do metavědomí dostanou smysl, teprve až o nich
začneme přemýšlet. Platí tu modifikované Descartovo - Myslím, tedy vidím. Analogie s
fotografií a hologramem uvádíme pouze jako prostředek, jak vylákat vzpomínky na světlo.
Někdy se stane, že události tvoří film. V takovém případě si představíme, že berem z
knihovny ne knihu, nebo album fotografií, nýbrž videokazetu, vkládáme ji do magnetoskopu a
začínáme děj na vrcholu vizualizačního úsilí promítat.

Zde nutno zdůraznit, že se tento postup týká pouze událostí, které se staly, existují a nelze na
nich nic měnit. Jediná možnost jak posoudit, že vzpomínky jsou skutečné, je hluboká vnitřní
jistota o jejich pravosti. Pokud se nám zdá, že obrazy, které vidíme, je pouhá hra fantazie,
pravděpodobně tomu tak je. Platí zlaté pravidlo: Pokud o tom, co vidíme, pochybujeme,
nevěříme tomu.

Komu činí vizualizace potíže, může s užitkem zkoušet si představit, v duchu plamen svíčky,
nebo určitý geometrický obrazec, například čtverec, nebo kruh. Také pomůže, vejdeme-li do
neznámé místnosti, povšimneme si pečlivě všeho, co tam spatříme, pak zavřeme oči a
pokusíme se vjemy rekonstruovat. Kdo pochybuje o své představivosti, měl by tato předběžná
cvičení, dříve než se pokusí vstoupit do nebeské svatyně, několikrát zopakovat. Jestliže se
přes veškeré úsilí vizualizace nedaří, nemusíme zoufat: informace lze získat nejen ve formě
obrazů, ale i intuitivně, a to buď v době vizualizačního pokusu, nebo později.

Za malou chvíli přistoupíme k promyšlenému návodu, který můžeme číst buď sami, nebo si
ho musíme dát někým předčítat. Také ho lze nahrát na pásek a při vhodné příležitosti jej
poslouchat. Než ale začneme, nutno zdůraznit, že zkoumání minulosti se nesmí brát na lehkou
váhu: pokus z pouhé zvědavosti je přísně zakázán. Vstup do metavědomí je zkoumání
významu a smyslu vlastní bytosti a tak významná činnost vyžaduje úctu a podporu a též
pokoru. "Nebeská svatyně musí pro každého představovat nejvyšší stupeň čistoty a svatosti,
jaké je schopen", píše Carles Dana Dean v knížce o původu a účelu svatyně. Teď co se týče
posledních příprav.

Nejprve najdeme klidné místo, kde nás nikdo nebude rušit. Umyjeme si ruce v čisté vodě a
dobře je osušíme. Symbolizuje to očistění těla. Pak ztrávíme několik minut v naprostém
uvolnění - lehneme si, nebo si sedneme do oblíbeného křesla a zbavíme se postupně všech
všedních starostí a záporných myšlenek. Napomůžeme tomu tak, že vyčistíme auru od
negativních vlivů: zavřeme oči, soustředíme se na positivní myšlenky a přejdem rychle
rukama po obvodu těla, co nejblíž kůže, aniž bychom se jí dotkli. Přitom by se měl dostavit
pocit chvění. Představujeme si, že odstraňujeme všechno nechutné a rozptylující a občas
protřepeme ruce, abychom zbavili auru nežádoucích pozůstatků. Toto očišťování může
provádět též druhá osoba.

Než začneme, stojí za to si připomenout slova Bernarda Shannona, který napsal Nadčasovost
časného světa:

Adept si musí uvědomit, že je ve svých hmotných podmínkách někým jiným a část své
osobnosti držet stranou víru lidské existence. K tomu není zapotřebí hlubokého studia nebo
meditace. Myslíme prostě na širší oblast bytí, aniž bychom se zvlášť starali o to, jak ta oblast
vypadá. Stačí čirá myšlenková energie bez snahy o podrobnější pochopení. Tuto vyšší oblast
v duchu vidíme, víme, že existuje, ale nehloubáme o ní. Myšlenkový obraz tam určitě je.

Jsme nyní připraveni na samotné cvičení, jež se sice hodí k výzkumu jakéhokoliv minulého
života, nebo metavědomí, ale v našem případě se bude týkat jen posledního. Chceme-li
zkoumat jinou inkarnaci, nebo jiné bardo, cvičení příslušným způsobem nasměrujeme,
abychom získali obraz vzdálenější existence.

Položíme se, několikrát se z hluboka nadýchneme a dostáváme se pozvolna do stavu uvolnění.

Pokud nám tento text někdo předčítá, zavřeme oči a prožíváme uvolnění a výslovnost
každého slova. Čteme-li text sami, postupujeme zvolna, abychom se naprosto uklidnili, než
vkročíme do nebeské svatyně. V každém případě se pohybujeme hluboko v sobě a
soustředíme se pouze na to, abychom pronikali dál a dál do změněné skutečnosti.
Uvědomujeme si jen svou mysl a slova textu zapadající do našeho vědomí.

Vysoko na obloze a daleko nad mraky si představíme velkou katedrálu, daleko velkolepější a
rozlehlejší než jakýkoli pozemský chrám. Tato nebeská svatyně má obrovský dvojití portál
pod ohromnými oblouky a dvě věže. K vchodu vede masivní kamenné schodiště. Snažíme se
soustředit na každou podrobnost této impozantní stavby a pak si představíme sebe na úpatí
schodiště, jak s očekáváním vzhlížíme k vchodu.

Stoupáme po schodech, jsou tesány z hrubých žulových kvádrů; boty se dotýkají jednoho po
druhém. Trvá to dlouho, ale konečně jsme nahoře a stojíme před obrovskými dřevěnými
dveřmi. Zhluboka se nadýchneme a pak napřáhneme ruku, abychom ohmatali strukturu dřeva,
lehce přejedeme prsty po vyhlazeném povrchu posetém suky, spárami a puklinami. Pak se
mírně do dveří opřeme; ty se bez námahy otevřou a objeví se tlumeně osvětlený vnitřek, při
tom se dveře ve velkých závěsech otáčejí zvolna zpět a naše kroky se ozývají na kamenné
dlažbě chrámové předsíně.

Zastavíme se a rozhlédneme se; pozorujeme vysokou klenbu stropu, barevná okna, mohutné
sloupy a řady lavic. Šikmo na ně padá světlo, vzduch voní kadidlem, prostředí na nás působí
vznešeností, tichem a nádherou. Nejdeme však hlavní lodí k oltáři, nýbrž se obrátíme vlevo ke
krajní stěně. Je to daleko. Všimneme si, že už nešlapeme po kamenných kvádrech, nýbrž po
leštěném mramoru a že stěna je od podlahy ke stropu vykládaná tmavým dubovým dřevem. V
té stěně teď hledáme dveře, docela malá dvířka. Není to snadné, musíme se pozorně dívat. Ale
nakonec spatříme malou bronzovou kliku a jdeme k ní. Dveře otevřeme.

Uvnitř uvidíme kamenné schodiště. Schody jsou úzké a vyšlapané a vedou do sklepení.
Sestoupíme po tom schodišti; představujeme si, že se dostáváme stále hlouběji, až do samých
základů katedrály. Dole na konci schodů stojí stařec. Má bílé vlasy a dlouhý černý plášť mu
splývá až skoro ke kotníkům. Je to strážce knihovny a očekává nás, ale chce vědět, proč
přicházíme. Vysvětlíme mu svou touhu po sebepoznání a požádáme ho, aby nám dovolil
nahlédnout do záznamu posledního života. Stařec nakloní hlavu, vyslechne pozorně naši
prosbu a svolí.

Pak nám pokyne, abychom šli za ním do knihovny. Připadá nám, že se vznášíme za vlajícími
šosy jeho pláště, když kráčí zdánlivě nekonečnými chodbami kolem regálů naplněných až do
stropu knihami. Konečně se zastaví mezi rovnoběžnými řadami knih. Chvíli se rozmýšlí a pak
ukáže na jednu polici. Sledujeme pohyb jeho ruky a náš zrak ulpí na našem jméně, které je na
poličce napsáno zlatými plastickými písmeny. Přečteme si je a přesvědčíme se, že je to
vskutku jméno, pod nímž jsme známi.

Na této naší poličce je velmi mnoho knih; každá se týká jednoho minulého života a jednoho
života v bardu. Všimneme si, jak postupují koženné hřbety v chronologickém pořadí zleva do
prava.

Poněvadž tento život ještě neskončil a jeho záznam není úplný, poslední kniha vpravo je ta, co
obsahuje veškeré podrobnosti nedávné existence v metavědomí. Požádáme o ni strážce a
bedlivě ho pozorujeme, jak sahá na polici, bere knihu a dává nám ji. Uchopíme svazek pevně
do ruky, desky jsou z jemné kůže, a uvědomíme si, že za několik okamžiků otevřeme její
stránky a budeme číst o své poslední existenci bez těla. Lze se poučit o čemkoli; o vstupu do
metavědomí, o tribunálu soudců, o plánování nového života. Až knihu otevřeme, - může to
být též album fotografií nebo videokazeta - nebudeme mít strach. To, co tam je, se už stalo;
pro naše podvědomí to nebude překvapením. Díváme se pouze na záznam.

Nyní tedy knihu otevřeme a podíváme se na úsek života mezi životy, o který máme zájem.
Vnímáme záznam klidně, pasívně, bez emocí. Máme na to neomezeně času.

Když jsme viděli vše, co jsme chtěli vidět, knihu zavřeme a vrátíme strážci, který trpělivě
čeká opodál. Dá knihu zase na místo a pak nám pokyne, abychom ho znovu následovali
labyrintem chodeb k schodišti, jež vede do katedrály. Pospíšíme za starcem, až dojdeme k
místu, kde jsme se s ním setkali. Tam se rozloučíme, vystoupíme po schodech a projdeme
dvířky do ticha majestátu katedrály. Zavřeme za sebou a chvíli posečkáme pod zdobenou
klenbou, než se vrátíme do předsíně a k obrovským dveřím. Pak vykročíme z nebeské svatyně
ven a zvolna sestupujeme po kamenných schodech. Každým krokem se postupně vracíme do
normálního vědomí, takže na posledním schodě si už zas plně uvědomujeme okolí.
Někteří lidé si uvědomí své vzpomínky z barda podle řízené vizualizace ihned napoprve. Jiní
musí postup, než dosáhnou výsledků, opakovat několikrát. Ti nejvytrvalejší - nebo kdo má
jako Heather Whiteholmová v kapitole 8. přirozené nadání - jsou odměněni bohatým sledem
obrazů. Prožitky se často objeví ve snu, nebo jako intuitívní záblesk v normálním bdělém
stavu.

Někteří z Whittonových pacientů během hypnózy zjistili, že podvědomí může informace

zadržovat. Otevřeme-li na příklad knihu života mezi životy, můžeme se setkat pouze s
prázdnými stránkami. Ale každý, kdo se setká s takovým odporem, intuitivně pochopí, že pro
takové zahrazení toku vzpomínek asi existuje pádný důvod. Vzpomínání na stav mezi životy
lze také napomoci tím, že si vedeme deník snů a intuitivních zážitků. Děláme-li takové
záznamy pravidelně a zároveň navštěvujeme nebeskou svatyni, získáme poznatky o
metavědomí a minulých životech tak jistě a pravidelně, jako archeologové nabývají
vědomosti z vykopávek dávných měst.

14. Význam života mezi životy

Všechno, co přispívá k poznání vesmíru,

všechno, co objasní, kdo jsme,

by mělo být v tomto světě hádanek vítané.

Aleister Crowley, Magie

Tím, že umožňuje, abychom poznali sami sebe, zařazuje život mezi životy naši hmotnou
existenci do patřičných souvislostí. Především nás metavědomí přesvědčuje o tom, že tajuplná
duchová složka člověka - naše podstata - je nezničitelná. Smrtí opouštíme příbytek z masa a
kostí, který jsme si vybrali a začínáme žít na jiné rovině. Tento další svět, který je naším
přirozeným domovem, je místem probuzení, rozpomenutí a obnovení jasnosti. Vidíme se tak,
jací opravdu jsme, dokážeme se poučit z poslední výpravy do pozemské reality, zhodnotit
svůj pokrok a nakonec plánovat další inkarnaci podle svých potřeb.

Je-li svět, jak praví Shakespeare, jeviště, pak bardo ej zákulisí, kde jsou divadelní rekvizity,
kladky, táhla, nápovědní texty a všechny ostatní věci potřebné pro představení. A to, ať je
zahrané bezvadně či šmírácky, začíná, jakmile skončí rozhodování, zkoušky a přípravné
práce. Každý herec je současně autorem, režisérem, i producentem vlastního scénáře a pro
představení mnoha životů je zapotřebí scénářů mnoho. Učení a růst se uskutečňuje jen
neúprosným sledem odchodů a vstupů.

Pozemský osud si volíme, někdy s pečlivou přípravou, někdy bez ní. Metavědomí mluví o
tom, že životní situace každého člověka - ať je to oběť AIDS, potracené dítě, filmová hvězda,
beznohý prodavač novin, nebo prezident Spojených států - není ani náhodná, ani nepatřičná.
V objektivním pohledu života mezi životy je každá lidská zkušenost prostě další lekcí v
kosmické učebně. Čím víc se z ní naučíme, tím rychleji postupujeme. Plánování v stavu mezi
životy se vždy zaměřuje na příležitost MILOVAT A SLOUŽIT a z toho vyplývá, že láska a
služba druhým jsou pro vývoj základní. I když samota může někdy znamenat odpočinek a
obnovení sil, karmický proces vyžaduje vztahy mezi lidmi.
Naše existence, se stane srozumitelnou teprve tehdy, budeme-li uvažovat o malém úseku mezi
narozením a smrtí, což je náš pozemský život a realita v kosmických souvislostech. Věčný
život už není více méně prázdným náboženským pojmem; najednou je to skutečnost a
základní význam a účel bytí se stává oslnivě jasným, i když se běžným, jazakem vyjadřuje
velmi obtížně. Panorama stavu mezi životy je úžasné a závratné: není čas, není prostor, jen
věčné nekonečno.

A v tomto nekonečnu jsou naše životy a mezidobí a karmické dráhy tvořící vývojový růst
každého jedince. A jako lze z těchto pozic vidět každou, i tu nejmenší podrobnost minulých
životů a zážitků v bardu, tak je možno přehlédnout dosavadní pouť jako celek: je to
nevýslovně dlouhá odysseia z jedné inkarnace do druhé. Uvědomit si tuto širší skutečnost
znamená podrobit hodnoty, myšlení a snahy tohoto světa důkladné revizi z hlediska poznání,
že smrt je pouhým přechodem. Vědomí nesmrtelnosti musí nutně vést k osobní nápravě. Carl
Gustav Jung napsal ve Vzpomínkách, snech a úvahách: "Poznáme-li že jediná věc, na které
opravdu záleží, je nekonečno, přestaneme upínat svůj zájem na marnosti".

Až sem nás přivádí svědectví Whittonových pacientů. Vědět, že existují průvodci, sbor
soudců, plánování inkarnace a jiné podstatné prvky stavu mezi životy je jen první krok. V
další fázi je třeba hledat plnější pochopení jejich funkce a vlivu na hmotné bytí. Během času
bude muset převládající racionalisticko-materialistická ortodoxie lékařské vědy uznat novou
dimenzi. Pro integraci této dimenze do zavedené psychiatrické praxe Dr Stanley R. Dean razil
výraz metapsychiatrie. V knize Psychiatrie a mystika píše, "Metapsychiatrie má silně
interdiskciplinární charakter, neboť spolupracuje s parapsychologií, filozofií, náboženstvím a
empirickou logikou. Jejich vzájemné ovlivňování může vést k výsledkům, jichž žádná z
těchto složek jednotlivě nedosáhne.

Léčení ducha a léčení těla se příliš dlouho považovalo za oddělené obory. Terapie pomocí
minulých životů však naznačuje, že holistický přístup bude mít zase takovou vážnost, jako
kdysi. V knize Lékařství a duše konstatuje anglický psychiatr Dr Artur Guirdham, že

....kosmické faktory budou v lékařství uznávány v širším měřítku, až se vyrovnáme se

současným vzrůstajícím psychickým poznáním.... Běžná medicina se obrátila zády k
moudrosti, jak ji chápali velcí mudrci a filozofové, kteří vnímali svět ne z tako zvaného
vědeckého nebo náboženského hlediska, nýbrž jako celek. Jde v podstatě jen o to, aby
nevyhnutelné pravdy bytí směly osvítit zšeřelé kolonády současného lékařství.

Protože puls duše je v metavědomí, můžeme se právem domnívat, že jeho zásluhou se umění
lékařské i jiné obory pozvednou na vyšší úroveň chápání. Čím dál tím víc lidí se dostává do
styku se svým vnitřním já a cítí sounáležitost s vesmírným řádem, která charakterizuje stav
bez těla, psychoterapie tu má úlohu vskutku průkopnickou. Už pouhé vědomí, že něco
takového existuje, je s to změnit život. Máme-li záruky absolutního bezpečí, měli bychom v
hranicích tohoto života méně podléhat strachu a méně kolísat. Dějě-li se to přesto, je chyba v
naší neschopnosti udržovat v zápase s pozemskou realitou vědomí pravdy.

Poznatky ze stavu mezi životy posilují také naši osobní odpovědnost. Uvědomíme-li si, že
pozemská rovina je místem, kde procházeli zkouškou naše úmysly učiněné v bardu, pak denní
život dostane jiný smysl a cíl. Ať jsou pozemské okolnosti sebetvrdší, lídská bytost se na
konci každé krátké existence ponoří do láskyplného zdroje krásy a ušlechtilosti. Bardo je
naším pravým domovem. Planeta Země je jen zkušebním prostorem nutným pro náš duševní
vývoj.
Přes určité výsledky je život mezi životy pro lidské vědění dosud nevyužitou oblastí a jeho
pochopení dosud nepřekročilo přípravnou fázi. Teprve důkladný výzkum může objevit hlubší
tajemství tohoto odlišného světa a využít jeho potenciál k lidskému dobru. Tato kniha
popisuje první pokusy. Až věda pronikne do stavu mezi životy hlouběji, dostaví se větší
pochopení našeho nehmotného dědictví. Studium metavědomí dokáže rozbourat přehrady
zrození a smrti a jeho důležitost pro člověka je nedocenitelná. Vede nás k tomu, abychom
pochopili, proč tu jsme a co máme dělat.