1

2
 Copyright © 2002 by Shannon Drake
Translation © 2003 by Viktorie Košnarová
Cover design © 2003 hv DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná ást tohoto díla nesmí být p enášena nebo
reprodukována bez p edchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu KNIGHT TRIUMPHANT,

vydaného nakladatelstvím Zebra Books, New York 2002,
eložila Viktorie Košnarová
Odpov dná redaktorka: Lenka Vymazalová
Korektura: Jana Šafa íková, Hana Bon ková
Technický redaktor: Martin P ch
Sazba: í : Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš
Vytiskla tiskárna Finidr eský T šín
Dotisk prvního vydání
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v ervenci 2008

isbn 80-7303-167-1

3
 ed dávnými asy

Žil byl dobrý král a jeho zem vzkvétala v míru a blahobytu.

Král však stárnul. Ve snaze zajistit si následníka se po smrti své
milované ženy a syna znovu oženil, protože jedinou d di kou koruny
stala malá hol ka jeho dcery. Nev sta byla mladá a krásná, a tak
se jeho úkol – zplodit a darovat své zemi silné syny, kte í jí budou
vládnout po jeho smrti, zdál být snadným a p íjemným. Snad až
íliš. Jedné temné a bou livé noci totiž po jednání rady pospíchal za
sli nou chotí po skaliskách a útesech rodné zem , nedbaje varování
svých rádc .
Král v k klopýtl a ztratil svého jezdce. Panovník se z ítil ze
skalnatého svahu a tragicky zahynul d íve, než mohl splnit sv j úkol.
Národ truchlil.
Na tr n nastoupila králova mladi ká vnu ka. Lidé neztráceli
nad ji. Zem bude nadále vzkvétat. Velmoži a královští radové
budou mladou královnu dob e chránit a vést.
Byla to Markéta, známá jako Panna Norská. Stalo se však, že
dívenka zem ela na lodi d íve, než doplula ke skotským b eh m.
V zemi zavládl zmatek, protože se po její smrti vyrojilo mnoho
nápadník skotského tr nu. Mocný, silný a spravedlivý král sousední
zem byl požádán o radu a pomoc. M l vyslechnout všechny a s
pomocí zemských rádc rozhodnout, kdo má zasednout na tr n. Z
mnoha zájemc se nakonec vyloupli t i nejpravd podobn jší: John
Balliol, John Hastings a Robert Bru e.
Všichni t i byli potomky dcer Davida, hrab te z Huntingtonu,
vnuci Davida I., jiného dobrého krále, který zajistil zemi sílu a
prosperitu.
Moud í skotští velmoži nebyli dostate obez etní a vlastn ani
íliš moud í.

4
 Nedošlo jim, že král sousední íše má sám zálusk na jejich zemi.
Ješt p ed smrtí mladi ké d di ky tr nu plánoval, že ji provdá za
svého syna, a tak spojí ob království.
Nyní pomáhal vybrat loutkového krále, který bude naoko vládnout
Skotsku, ale ve skute nosti bude poslouchat jeho rozkazy. Stal se jím
John Balliol.
Král John byl zpo átku všeobecn akceptován a oslavován. Jeho
nad ízený však žádal své, a když loutkový král odmítl jeho
požadavky plnit, usmyslel si ho poko it. Král sousední íše si
pot šené založil ruce na hrudi. Skotsko bude moje, myslel si.
V zemi se na dlouhá léta usídlila vále ná lítice.
Byla to pekelná léta.
Zoufalý o istec, p inejmenším.
Krále, který byl svým bývalým ochráncem poražen, potupen a
inucen abdikovat, nahradili hrdinové. Bojovali, aby vrátili svým
hrdým spoluob an m svobodu, aby je zbavili kruté vlády anglického
krále. Nejstate jší z nich se jmenoval William. Da ilo se mu
porážet nep átelskou armádu, ale nakonec vládce sousední zem
ztratil trp livost. Zradou se zmocnil Williama Wallace, milá ka
skotského lidu, a p ipravil ho o život – o hlavu, kon etiny, vnit nosti
a ásti t la. Tak velký byl hn v anglického krále.
O získání nebezpe né skotské koruny se nyní ucházeli dva muži:
John Comyn, mocný baron a p íbuzný Johna Balliola, a Robert
Bruce, vnuk Roberta Bruce, který se pokusil dostat na skotský tr n
spolu s Hastingsem a Balliolem.
Ti dva se spolu domluvili – jeden daruje druhému své panství a
bohatství vým nou za to, že obdarovaný podpo í jeho úsilí získat
korunu. Sousední král už byl starý a chorý, a tak se domnívali, že po
jeho smrti snadno znovu p evezmou vládu do svých rukou. O plánu
la i církev a schvalovala ho.
Op t se však dostala ke slovu zrada: tentokrát se jí dopustil jeden
spol enec na druhém, když zjistil, že anglický král se o jejich
zám rech dozv l. Eduard, který si íkal Kladivo Skot , nesplnil
ekávání, nezem el. Místo toho na zemi podruhé dopadl jeho
pomstychtivý hn v.
John Comyn konspiroval proti Robertu Bruceovi a prozradil králi
sousední zem , že se dohodli navzájem a Bru e se navíc spojil s
vysokými církevními hodnostá i.
Král Eduard op t zu il.

5
 Stejn jako Robert Bru e, když se dozv l o zrad . Hned vyjel za
mužem, který to zp sobil. Setkali se v kostele a tam, p ed oltá em,
prolil Bru e Comynovu krev. Nezavraždil ho sice vlastní rukou, ale
inili to za n j jeho lidé.
V roce 1306 byl Bru e ve Scone korunován králem Skotska.
Anglický král uloupil velký sconeský kámen, na n mž po staletí
usedali skotští panovníci, ale ob ad prob hl podle prastaré tradice.
Dokonce byl korunován ne jednou, nýbrž dvakrát. To proto, že se
Isabela, dcera rodiny z Maru, opozdila. M la namísto svého
mladi kého bratra, který byl v zajetí sousedního krále Eduarda,
splnit d di nou povinnost své rodiny p i korunovaci. Bylo jí teprve
devatenáct a za manžela m la hrab te Buchaná, spojence anglického
krále. Její oddanost vlasti se tím ale nedala zviklat. A nebrala ohled
ani na následky, jaké to pro ni mohlo mít.
ijela o den pozd ji, a aby byla zachována tradice, celý prastarý
ob ad se opakoval o Kv tné ned li 26. b ezna 1306. Nyní už nemohl
nikdo pochybovat, že se Robert Bru e stal skotským králem.
A mohl po právu za ít plnit své velké poslání.
Nový král však m l mnoho nep átel, k nimž pat ili i p íbuzní
zabitého Johna Comyna, mocní baroni.
A p edevším Eduard I. Anglický, který zemi vládl, dlouho, tvrd a
krut .
A který jako z ud lání stále nehodlal zem ít.
Když se doslechl o Bruceov korunovaci, ud lil Eduard svému
synovi titul prince z Walesu. P i té p íležitosti pasoval na rytí e
stovky odvážných mladých Angli an , kte í p ed oltá em p ísahali,
že se budou chovat estn a udatn .
Hn v anglického krále byl však tak strašný, že tyto p ísahy
nemohli splnit. Angli ané nesm li brát zajatce, nebo všichni
stoupenci Roberta Bru e m li být postaveni mimo zákon a bez soudu
popraveni – pov šeni, p ipraveni o hlavu, taženi ko mi a roz tvrceni
nebo vle eni ulicemi a podrobeni nejhr zn jšímu mu ení, potup a
nakonec kruté smrti. Po celé zemi rozhlašovali heroldi, že i ženy –
manželky, sestry i dcery skotských vlastenc – potká stejný osud.
Angli tí rytí i m li dovoleno loupit, znásil ovat a vraždit, kdykoli to
uznali za vhodné. Chovali se jako zlo inní poddaní zlo inného krále.
V m sících po korunovaci utrp l Bru e n kolik zlých porážek a
mnoho jeho muž bylo zajato a popraveno, v etn t í bratr . Jeho
manželka s dcerou a dv sestry se staly zajatkyn mi pomstychtivého

6
anglického krále. Pouze neoby ejná state nost a obratnost, s kterou
asto elil až neuv itelné p esile, zachovala Bruceovi v rnost t ch,
kdo mu bojovali po boku. Nebyl panovníkem s velkou armádou;
spíše p ipomínal otrhaného banditu, úto ícího z les , v nichž
nacházel úkryt. Vojsko sestávalo z dobrovolník oddaných novému
králi a t ch, kdo snili o svobod . Pokoušel se najít pomoc za
hranicemi. Skotská vyso ina byla od Anglie daleko, a tudíž
bezpe ná, ale Nížinu si Angli ané brzy podrobili.
Hrani ní území nadále p ipomínalo peklo na zemi, v n mž se muži
a ženy, velcí a malí, zoufale snaží p ežít.
Na skotský tr n usedl Robert Bru e.
Ve Skotsku však vládla zrada.
ed dávnými asy…
Žil muž, ze kterého se m l stát velký král. Léta Pán 1307 však
jeho boj o svobodu zem teprve za ínal.

7
 1
To musí být šílenci.
Igrainie sledovala blížící se jezdce z návrší.
Jeli pod praporci Roberta Bru e.
Ur it se pomátli.
Doprovázela ji družina dvaceti muž , vybraných pro své
schopnosti a odvahu, a hlavn , že z stali živí a zdraví. M li na sob
plnou zbroj a v rukou drželi dokonale nabroušené zbran , jimiž
dokázali skv le zacházet.
Otrhaných úto ník , cválajících do kopce, byla sotva polovina.
„Má paní…?“ obrátil se k ní sir Morton Hamill, v dce její družiny.
„M žeme jim uniknout?“ zeptala se.
Sir Morton si pohoršené odfrkl. „Uniknout jim!“ Mluvil
rozho en . „Vždy je to pouhá chátra; jejich takzvaný král utekl do
les a nechal si místo sebe vyvraždit celou rodinu. Bru e dob e ví, že
je psancem nejen pro nás, ale i pro v tšinu svých lidí. Má paní, není
nejmenší d vod utíkat.“
„Není d vod,“ opakovala s p imhou enýma o ima. „Až na to, že
zem ou další lidé. To v né umírání už m unavuje.“
Jezdci se k nim ítili od hradu. Dokonce i oni jist pochopili, že ty
erné k íže na hradbách nejsou vále ná lest, nýbrž varování p ed
nemocí, která panuje uvnit .
Sir Morton se snažil ovládnout. „Má paní, jsem si v dom, že tvoje
srdce svírá žal. Tohle jsou však ti odpadlíci, kte í vnesli do tvého
domu hr zu a kte í t p ipravili… p ipravili o všechno.“

8
 „Žádný muž ani žena nedokáže p ivolat mor, sire Mortone. A
kdyby ses zeptal otce MacKinleyho, ekl by ti, že na nás tu nemoc
seslal sám B h za to, jak nelítostn jsme zajímali ženy a d ti a krut
popravovali své nep átele. Nedbali jsme jejich varování, oni p ece
íkali, že nemoc ude í. A tak si nyní p eji, abychom jim unikli.
Nem la jsem v úmyslu opustit Langley. A nechci u svých nohou
vid t další mrtvé.“
„Te už jim bohužel neujedeme,“ poznamenal sir Morton. „Už
jsou skoro u nás.“
Rozzloben na n j pohlédla. „Dáváš p ednost boji, místo abys m
odvezl do bezpe í.“
„Má paní, žal ti zkalil myšlenky. S t mi povstalci musím bojovat,
protože je to má povinnost.“
„Sire Mortone, jsem pln p i smyslech a mohu uvažovat…“
„Dívej se, má paní! Tvé postavení na kopci ti umožní sledovat, jak
naložím s t mi trhany!“
Igrainie p itáhla koni uzdu. Sir Morton vyk ikl rozkaz. Ne ekal, až
nep ítel p ijede, rozhodl se zaúto it.
„Sire Mortone!“ Zu ila a srdce ji bolelo. Muži pobídli kon .
Nedbali jejího p ání. Ve vte in se leníci jejího zesnulého chot ,
Aftona z Langley, pustili ze svahu.
Praporce vznešených barev, modré a rudé, které jim vlály nad
hlavami, jako by pluly nad mo em st íbra, jímž se blyštila jejich
brn ní. Ujížd li dol po svahu, p edstavitelé moci a síly…
Chystali se na dobrých koních vrhnout na politováníhodné nuzáky,
ebaže jen pár z nich se honosilo otlu eným brn ním. V tšina m la
pouze kožené vesty, aby chránily jejich hrudník p ed zbran mi
nep ítele.
Z místa, kde stála, mohla rozeznat jejich v dce. P i pomyšlení na
to, co m že p im t muže, aby riskoval jistou smrt, se zamra ila. Pak
imhou ila o i proti slunci a pozorn si v dce prohlédla. Slab
vyk ikla.
Už ho n kde vid la. Poznala ho, protože nem l p ilbu a jeho
dlouhé rozcuchané sv tlé vlasy se na slunci leskly skoro stejn jako
ocelové helmy její družiny. Byla p i tom, když ho spolu s ostatními
zajatci vlekli v et zech do hradu. Vypadal jako divoch,
necivilizovaný barbar ve špinavém a zabláceném od vu, ale když se
nakrátko st etla s jeho pohledem, p etla si v n m cosi d sivého.
la zvláštní pocit, že se nechal zajmout schváln , avšak pro tak

9
 inil, nev la. Vlastn to tušila. Hrad Langley, jak se nazýval
domov jejího manžela, se zrovna zm nil v ubytovnu pro královy
muže, kte í m li odvést rodiny skotských vzbou enc do Londýna,
kde budou drženy tak dlouho, dokud se jejich rebelující p íbuzní
nevzdají.
A nenabídnou vlastní hrdla katov seky e.
Muži sira Mortona se k nim p iblížili. Ve slune ním svitu to byla
skoro krásná podívaná, kov se leskl a barvy zá ily…
Až do okamžiku, kdy se ob skupiny st etly a ozval se hrozivý
esk. Kon eli, muži vali a na oceli se objevila temn rudá krev.
Igrainii vyhrkly slzy. Afton se podobných bitek odmítal ú astnit.
Zu il, když dostal p íkaz, aby uvítal královy muže. Hostil ve svém
dom odpadlíky, kte í bývali jeho vlastními druhy. Požadoval, aby se
se zajatci zacházelo lidsky, t ebaže hovo ili chr ivým vyso inským
ná ím a vypadali jako pohanští divoši. Stál na svém, byl hrdý,
rozumný a milosrdný až do chvíle, kdy ho skosila smrt…
Ani její láska, ani její znalosti bylinek ho nedokázaly zachránit.
Kdyby tu stál s ní, toto zbyte né krveprolití by ho rozb snilo.
Kdyby bylo po jeho, nikdy by k n mu nedošlo…
Zalapala po dechu a p itiskla si dla k úst m. Se sirem Mortonem
se nyní st etl rebel, onen plavovlasý muž. Morton se rozmáchl… Ale
jeho me nedopadl na povstalcovo t lo.
Místo toho Mortonova hlava padla na zem a n kolikrát posko ila,
zatímco t lo pokra ovalo dál, až nakonec spadlo z kon a bylo
podupáno bojujícími.
Igrainii se zvedl žaludek. Zav ela o i, sklonila hlavu a bojovala s
nevolností. Dobrý Bože, práv odjela od ob tí moru, od nemocných,
hnisajících a rozpadajících se t l, která ošet ovala…
Za zav enými ví ky stále ješt vid la kutálející se hlavu.
esk oceli zesílil; slyšela divoké výk iky, ev a ržání zd šených
koní, zví at, zvyklých na bitevní v avu. P inutila se vzhlédnout.
Muže z Langley nedokázalo p ed zu ivostí povstalc ochránit ani
to nejlepší brn ní. Jejich mrtvá t la ležela všude kolem.
Kovová zbroj, pot ísn ná krví, se blyštila na slunci. P ežilo jen pár
lidí a ti se nyní již bez koní shlukli do kruhu. Ozvaly se výk iky a
povely a sv tlovlasý obr p istoupil k n kolika muž m z její družiny,
kte í z stali na nohou. Zd šen ho sledovala a v bec si
neuv domovala, jaké jí hrozí nebezpe í.
„Pobijeme je hned?“ otázal se kdosi.

10
 Plavovlasý muž mu n co odpov l a za val na zajatce. Jejich
me e dopadly na zem. Jeden z nich klesl na kolena. Ud lal to ze
zoufalství, nebo z vd nosti za to, že p ežil?
Zavraždí je? Nebo budou jejich životy ušet eny?
Nem la tušení. Vzbou enci spolu rozmlouvali velice tiše.
Pak jeden z nich ukázal na kopec.
Sv tlovlasý vále ník se na ni zadíval.
Na tu vzdálenost nerozeznala jeho o i. Jen si je pamatovala.
Vykro il k o i.
Až teprve te si uv domila svoji situaci. Muž nasko il do sedla a
vyrazil sm rem k ní.
Igrainie nasadila své klisn ostruhy a doufala, že zná tento kraj lépe
než on, že je její klisna erstv jší a rychlejší…
A že ji dokáže nést dlouho a daleko.
Modlila se…
Není to tak dávno, co si p ála um ít. Tehdy byl její žal nad smrtí
manžela tak nesnesitelný, že by nejrad ji vzala Aftona za ruku a
spolu s ním odešla na onen sv t. Bylo to ve chvíli, kdy si uv domila,
že jej ztratila, že vydechl naposledy a že už nikdy neuslyší jeho
smích.
A p esto nyní…
Necht la zahynout rukou zu ivého barbara, který se touží mstít.
Myslela na to, jak Eduard I. zavraždil Wallace, na hr zy, jež
následovaly, a poprask zp sobený korunovací Roberta Bru e.
Ujížd la jako ješt nikdy v život , sklonila se nad klisninu h ívu,
patami ji pobízela ke sp chu a šeptala jí své pobídky do uší.
Vzbou enc v k je unavený; jejich zví ata byla zp ná, už když se
setkali s muži z Langley. Kdyby se jí poda ilo ješt chvíli unikat…
Cválala dol hustou trávou po severním úbo í kopce. Tam se
rozkládal les, který dob e znala, les s klikatícími se stezkami,
majestátními duby a dobrými úkryty. Už vid la stromy s mohutnými
tvemi a matn se rýsující cesti ky, ztemn lé pod stínem listoví.
Cítila sytou v ni zem a slyšela šum listí stejn jako dusot kopyt
svého kon , sv j vlastní p erývaný dech a tep srdce, který jako by se
odrážel p ímo od zem . Už…, za okamžik…
Netušila, že se k dusotu kopyt její klisny p ipojil i jeho k ;
poznala to, až když ji sev ela silná paže a stáhla ji ze sedla. Najednou
se ocitla na obrovském vále ném o i jako zajatkyn šílence.

11
 Okamžit za ala zápasit, kroutit se a kousat. On zaklel a shodil ji
na zem. Jeho k byl mohutný, takže padala hluboko. Rychle se však
vzpamatovala a rozb hla se jako pronásledovaná la do lesního
úkrytu.
Byla však znovu dostižena. Zvedl ji a srazil zpátky do prachu.
Když se probrala, zjistila, že se na ni její pronásledovatel tiskne
celým t lem. Páchl hlínou a krví. Je ela, kopala a zmítala se, ale
marn . Barbar na ní te sed l obkro mo a ruce jí svíral za hlavou.
Nelítostn se na ni díval rozlícenýma o ima.
„Tys paní z Langley,“ ekl.
„Igrainie,“ odpov la.
„Na tvém jmén mi erta záleží,“ odsekl. „Pojedeš se mnou a
ikážeš, aby otev eli brány.“ Zavrt la hlavou. „To nemohu…“
Zarazila se, protože pozvedl paži. Úder však nedopadl. „Ale m žeš.
Nebo ti k stku po k stce pomalu rozlámu t lo.“
„Ty hlupáku, na hrad p ece zu í mor!“
„Je tam moje žena a dcera.“
„Tam jsou všichni mrtví, nebo umírají!“
„Tak proto jsi odtamtud utekla!“ utrousil opovržliv .
„Ne! Ne,“ zu ila a pokusila se osvobodit. Ona že se obává moru?
Bojí se jen života bez Aftona.
To ale není celá pravda, uv domila si. Tohoto muže se obává také.
Mohl by splnit svou hrozbu a zlámat jí kost po kosti. Ješt nikdy
nevid la n koho tak chladn rozhodného.
„Já se moru nebojím!“ poda ilo se jí odseknout.
„Tím lépe. Takže se spolu vrátíme, drahá paní, a ty si umažeš
ru ky, až budeš pe ovat o nemocné. Bu zachráníš mou ženu,
jestliže je mezi postiženými, nebo p ijdeš o život.“
Umažeš ru ky? On si myslí, že má po t ch dnech a nocích strach,
že si umaže ruce?
Tak tohle už nesnese. Rozlícené mu plivla do tvá e. „Tak m tedy
zabij, ty hloupý blázne! Já v tom hrad byla. Smrt m ned sí. Už mi
na ni em nezáleží. Chápeš to? Víš v bec, co ti íkám?“
Vstal a Igrainie se prudce nadechla, když ji vytáhl na nohy.
„Jestliže má žena nebo dcera zem ely následkem krutého
zacházení, které na ídil anglický král, budeš za to, mimo jiné, pykat i
ty.“

12
 „M j manžel zem el na mor, který jste sem p itáhli vy!“ vyk ikla a
pokusila se vykroutit paži. Nešlo to. Podívala se na ruku, která ji
svírala. Velkou ruku s dlouhými prsty pokrytými blátem, hlínou a…
Krví.
Tiskl ji jako ocelový okov. P estala vzdorovat a snažila se net ást.
Tvá m l stejn umoun nou jako ruku a sv tlé vlasy rozcuchané. Jen
jeho nebesky modré o i, nedot ené bojem, na ni pohlížely jasn a
tvrd .
Bu jí nerozum l, nebo ho její nezajímala. Vzhledem k tomu,
že anglicky hovo il bezchybn , p iklán la se k druhé možnosti.
„Poslechni si to ješt jednou. Jestliže um e má žena, budeš vydána
na milost a nemilost muž m skotského krále.“
„Milost? Jakou bych mohla o ekávat milost?“
„Asi máš pravdu, v tuto chvíli jí není nazbyt. Takže doufej, že se ti
poda í zachránit moji ženu.“
„Mn , pane, ne iní nejmenší potíže pomoci postiženým, jak
nejlépe dokážu, avšak mohu t ujistit, že jejich životy jsou v rukou
Božích. A já jsem byla p inucena z Langley odjet, neu inila jsem tak
o své v li.“
Ned iv pozvedl obo í. „Tys dobrovoln pe ovala o morem
postižené a umírající?“
„Baže, a ráda bych u toho z stala. Necht la jsem je opustit.“
„Ty ale jsi paní na Langley.“
„Ovšem.“
Zdálo se, že je mu jedno, pro by tam ráda z stala. „Takže nebudeš
mít potíže s návratem.“
„Nezajímá m , kam p jdu a co se se mnou stane. Ani v
nejmenším.“
„Zachráníš moji ženu a dít .“ Zvedla bradu.
„Už jsem ti íkala, a zajisté jsi tomu porozum l, že jejich životy
jsou v rukou našeho Pána. Co se tedy stane, když to nedokážu?“
„Pak máš št stí, že ti tak málo záleží na vlastním život .“
Postr il ji kup edu.
Igrainii nezbylo než vykro it.
Srdce se jí sev elo.
Jestliže je tvá žena mezi postiženými, obávám se, že již zem ela!
pomyslela si.

13
 Když opoušt la Langley, byla p esv ená, že už se ni eho nebojí
a že se jí další utrpení nem že dotknout. Nyní zjiš ovala, že nechce
zem ít, že v ní cosi instinktivn touží po život .
Cht la žít.
Jestliže ho zklame, prohlásil, že ji zabije. Bylo by to stejn kruté
jako p íkazy vydané Eduardem, které se týkaly manželek a ženských
íbuzných všech muž oddaných Robertu Bruceovi.
Zlomí ji. Kosti ku po kosti ce.
Vše je v rukou Božích. Ale co když to ten špinavý polodivoch, i
když se dokáže vyjad ovat srozumiteln , nechápe? „Zachráním tvou
ženu a dít , když mi n co slíbíš.“
„Ty si myslíš, že se mnou m žeš smlouvat?“ zavr el hrub . „Ano,
vyjednávám s tebou.“
„Ud láš, co ti p ikážu.“
„Ne, neud lám. Klidn mi na míst sraz hlavu, když se mnou
nechceš jednat.“
„Domníváš se, že bych to neud lal?“
„Nezáleží mi na tom!“
„Takže lord Langley je po smrti!“ vydechl ho ce.
„Ano. A ty nade mnou nemáš žádnou moc.“
„To je omyl, paní. Kdyby se mi zacht lo, dokázal bych ti to. Smrt
je jednoduchá. Život ne. Ten m že být plný utrpení. Ale tv j
zármutek m nezajímá. Vždy to byl pán z Langley, kdo uv znil
naše ženy a d ti.“
Zavrt la hlavou. „Mýlíš se! Hrozn se mýlíš! Všechna pé e, které
se jim dostalo, pocházela od n ho. Ti, kte í budou žít, se zachránili
jen díky n mu. A on sám zem el, protože tu proklatou nemoc na hrad
zavlekli vaše manželky a vaše ti.“
„To není podstatné!“ za val na ni.
Nevšímala si jeho hn vu ani bolestivého stisku jeho prst na své
paži.
Zadívala se na tu ruku a pak do jeho o í, jejichž jasná a chladná
mod zá ila v temném blátem pot ísn ném obli eji.
„Zachráním tvou ženu a dít , když odp isáhneš, že nezaliješ své
zajatce.“
Pozvedl obo í a pokr il rameny. „Na jejich osudu mi nezáleží.
Zachra ji a budou žít.“
Vykro ila, ale znovu se zastavila. Blufovala, byla to lež. Rozt ásly
se jí ruce. „Co když to nedokážu? Co když jejich nemoc p íliš

14
pokro ila? O život a smrti rozhoduje B h a erná smrt je krutý
zabiják…“
„Ty je zachráníš,“ ekl.
Došli k jeho koni, nádhernému o i, kterého jist ukradl n jakému
bohatému baronovi, zabitému v boji. Nedbale ji vyzvedl do sedla a
vzhlédl k ní, jako by ji doopravdy vid l poprvé.
„Zachráníš je,“ opakoval znovu. Snad doufal, že to pom že splnit
jeho p ání.
„Poslouchej m ! Jejich životy jsou v Božích rukou. To jist
chápeš.“
„A v tvých.“
„Zbláznil ses. Jsi posedlý! Jen šílenec si m že nalhávat, že dokáže
emoci mor. Sám král Eduard, který vládne nad životem a smrtí, by
to nedokázal. Ani králové nejsou proti moru imunní, žádný muž i
žena…“
„Moje žena a dít musí p ežít.“
Je to primitiv, nerozumný bláznivý primitiv!
„Jak se jmenuje tvá žena?“ zeptala se. P emítala, zda by dokázala
ujet, kdyby kopla jeho kon do slabin. Koneckonc ona je v sedle a
on stojí na zemi.
„K emu ti bude její jméno?“ zajímal se.
„Pobývala jsem mezi zajatci.“
Zdálo se, že o tom pochybuje. „Margot,“ odpov l kone . „Je
vysoká, štíhlá a velmi krásná.“
Margot. Jist , zná tu ženu. Byla opravdu krásná a laskavá, starala
se o d ti a ošet ovala ostatní…
A pak sama onemocn la.
Chodila p kn oble ená a nosila jemné keltské šperky jako
manželka významného muže, šlechtice, nebo p inejmenším n jakého
bohá e.
Rozhodn ne špinavého barbara, který zajal Igrainii.
Je smutné, že v t chto dobách vypadal i skotský král Robert Bru e
jako nuzák. Byl to zoufalec, shán jící armádu, kde se dalo, a asto
sám hladov l a t el bídu.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Na tom nesejde.“
„Máš n jaké jméno, nebo ti mám íkat Šílenec? i snad Jistá
smrt?“

15
 i mu zu iv zaplály. „Cožpak musí mít lov k jméno, i když
jeho život visí na vlásku? Když král Eduard rozhodl, že skotské ženy
jsou lovná zv a mohou být po libosti olupovány, znásil ovány a
vražd ny? Nejsi sama šílená? O ekáváš rytí ské jednání oplátkou za
takové barbarství a podrobuješ zkoušce trp livost muže, který nyní
zu í stejn jako tv j král? Chceš v t, jak se jmenuji? Tak dobrá.
Jsem Erik, dobrovolný spojenec Roberta Bru e, jemuž jsem
odp isáhl v rnost, a skotský vlastenec rodem i volbou. M j otec byl
skotský rytí , ale d de ek z mat iny strany pocházel z Norska a
ovládal západní ostrovy. Takže je ve mn dosti krve t ch divokých
šílenc , paní. Dávej si pozor. O nás je známo, že jednáme
nerozumn a ‚B h nám odpus ‘, nemilosrdn . A te mi odpov z.
Žije moje žena? Znáš ji p ece, i ne?“
„Ano, znám ji. Je u ní otec MacKinley. Když jsem odjížd la, ješt
žila.“ Igrainie nelhala. asto s Margot rozmlouvala, když spole
ošet ovaly nemocné. V boji se smrtí úpln zapomn ly na to, že
nejsou stejné krve a že jedna pokládá za svého vládce Eduarda a
druhá Roberta Bru e.
Jeho malou dcerušku také zná. Krásné dít s plavými vlásky a
velkýma modrýma o ima, které se usmívalo, p estože již bylo
nemocné. A teprve když se ho zmocnila hore ka, za alo na íkat.
Ta žena však na tom byla opravdu zle. Celá ho ela, svíjela se a
ela bolestí…
Zem e. A pak…
Igrainie znenadání popadla ot že a vší silou kopla kon do slabin.
Obrovský šedý o se vzepjal a bušil kopyty do vzduchu. Igrainie
zoufale objala jeho šíji a nep estávala ho kopat patami. Muž byl
donucen ucouvnout a v jejím srdci zaho ela nad je, když kone
ko ovy p ední nohy dopadly na zem a on se rozb hl k lesu.
Už byl skoro na stezce, když se ne ekan zarazil, znovu se vzepjal
a zato il se.
Tentokrát se Igrainie v sedle neudržela.
S žuchnutím, které jí vyrazilo dech, dopadla na zem.
O vte inu pozd ji byl Skot u ní a vytáhl ji na nohy. „Ješt jednou se
pokusíš utéct, a p ivle u t zpátky v poutech.“
Lapala po dechu a vrt la hlavou. „Nikdo ti nezabrání vstoupit do
hradu. Tam by cht l vejít jenom opravdový šílenec. Tvé žen
nemohu pomoci…“

16
 ekl jsem ti, kdo jsem. A já vím, kdo jsi ty. Igrainie z Langley,
známá svým um ním lé it. Dcera anglického hrab te, kterou si
hodn lidí cení. M j Bože, co vše bych za tebe dostal! Na tvoji hlavu
bude vypsána odm na, paní, a ty zachráníš moji ženu.“
Op t se ocitla na koni, který poslušn p iklusal ke svému pánovi.
Tentokrát však Erik ihned nasko il za ni. Pobídl zví e k b hu.
Cítila za sebou jeho horkou hru plnou vášn , sílu jeho t la a jeho
rozrušení…
A ješt n co…
Cítila, že se chv je.
A najednou pochopila.
Ano, zu í.
A bojí se.
A, dobrý Bože…
Ona také.

17
 2

Bít se um l skv le. V boji se Erik vyznal opravdu dob e. I proti

esile m l on a jeho lidé výhodu dokonalého tréninku, zkušeností a
navíc je pohán lo zoufalství. Avšak žádná z jejich dovedností, jichž
využívali proti Angli an m, jim nepomohla proti té podivné
chorob , která je napadla. V jednu chvíli byli nejobávan jšími
nep áteli anglického krále, o chvíli pozd ji se z nich stala tlupa
psanc , kterých se jejich v znitelé obávali a jichž se stranili. Erik ani
v zajetí neztrácel nad ji, že Angli an m unikne. Vždy se dal
zajmout dobrovoln a chystal se prozkoumat terén, p ekonat et zy a
hradby a vrátit se pro ostatní. Znal dob e své schopnosti, um ní
bojovat i vyhýbat se siln jšímu protivníkovi. Nenapadlo ho však, že
se objevil neznámý nep ítel, proti kterému bude všechna jeho
zru nost a síla bezmocná. Nemoci, která se mu postavila do cesty,
nedokázal elit ani on, p estože nikdy nem l nep ítele, jehož by víc
toužil porazit a který by nad ním m l takovou moc.
Když se blížili k branám hradu Langley, sotva pomyslel na ženu v
sedle p ed sebou i na vlastní muže ochotné – tak jako on – riskovat
životy, aby osvobodili své ženy, d ti a p íbuzné. Oni všichni už se
pochopiteln s tou nemocí setkali. Stalo se to, když se vrátili na
pevninu s trose níkem, kterého vylovili z vln. Tehdy netušili, že s
neš astným námo níkem p išla smrt, ani to, že jako jediný p ežil.
Jeho zamo ená lo se potopila, protože na její palub už nikdo nebyl
schopen vzdorovat bou i. Muž se v bec neprohrál z bezv domí.
hem n kolika hodin se objevily obávané morové hlízy.

18
 Nikoho nenapadlo vrátit ho ješt dýchajícího do mo e, odkud
išel; v li, že smrtelná nemoc už se na palub usídlila.
Krátce poté, co jejich malé luny p istály u b ehu, napadli jejich
tábor Angli ané. Nem li potuchy, že se zárove zmocnili i smrtelné
nemoci. P estože Erik s mnoha dalšími v tu dobu v tábo e nebyl,
nechal se také zajmout. V l totiž, jak je jeho lidí málo a jak jsou
zb dovaní. Jedinou nad jí, jak je zachránit, bylo zjistit slabiny
nep ítele. Zašel až tak daleko, že Angli any informoval o tom, co se
v jeho tábo e d je, jaké nebezpe í zde íhá. Nikdo z nich mu tehdy
neuv il.
Te už ano.
Zdálky vid l erné k íže namalované na hradbách. Ty m ly varovat
pocestné, aby se nep ibližovali, protože uvnit ádí erná smrt.
ekni stráži, a otev e bránu,“ rozkázal a p itáhl koni ot že.
ed nimi se ty il hrad Langley. Normanská pevnost s vysokými
pevnými kamennými zdmi byla obklopená vodním p íkopem. Stála
na kopci, jenž vévodil úrodným údolím, poblíž velkého d di ného
panství Bruce . Až na to, že Robert Bru e, který se nedávno stal
skotským králem, je te daleko chudší, než když byl prvním
hrab tem zem . P st anglického krále Eduarda, pohán ná touhou po
pomst , dopadla zu iv ji a siln ji než kdy d íve. Skotové dostali
krále, kterého mohli obdivovat a pod jehož vedením cht li bojovat za
svobodu Skotska. Být korunován a doopravdy vládnout zemi však ve
Skotsku neznamenalo jedno a totéž.
„Tím ti však otev u dve e smrti,“ upozornila ho tiše.
„Jen na n zavolej,“ trval na svém. „Stejn už je to jen tlupa mrtvol
v sedlech.“
„Stráže!“ vyk ikla. „To jsem já, Igrainie, paní Langley. Spus te
padací most.“
Na cimbu í vysoko nad nimi se cosi pohnulo a zazn la odpov .
„Má paní, kde je tvá družina? Musíš odtud pry , nem žeš se sem
vrátit!“
„Otev ete bránu a spus te most.“
„Sir Robert p ikázal, že zpátky nesmíš…“
„Tady jsem paní já; pus te nás dovnit !“
„P ijela jsi s t mi zb silými povstalci…“
„Když neposlechnete, moje družina zem e.“
„Ach, má paní! P i tvém vzácném život .“
„Tady dávám rozkazy já. Otev ete brány a spus te padací most.“

19
 Erik se chvíli obával, že jeho zajatkyn nemá dostate nou autoritu
a jejího rozkazu nebude uposlechnuto. Prese všechno zoufalství se
vracel p ipraven; situaci na Langley znal dob e. Hradní paní tu byla
ležit jší než hradní pán. T ebaže byl zesnulý lord mocný skotský
šlechtic – jeden z t ch, kdo z stali v rní anglickému králi Eduardovi,
jeho manželka byla dcerou anglického hrab te, muže, který pod dil
sv j titul po p edkovi, královském levobo kovi.
Do tichého dne se ozvalo sk íp ní et a rachot táhel a padací
most p eklenul p íkop. Voda, která jej plnila, byla p ekvapiv istá.
Napájel jej totiž pramen, který se jako modrá stužka klikatil ke
skalnatému pob eží, kde se vléval do mo e. O chvíli pozd ji Erik
pohnal kon a vjel na nádvo í.
Když jeho muži dusali po padacím most , vyrojila se z v že
dojemná skupina stráží. Její lenové m li brn ní a barvy zesnulého
pána, ale zbran nevytáhli, jen se shlukli do p lkruhu kolem koní a
ekali. Vypadali nerozhodn , jako by jim chyb l v dce.
„Postav m na zem,“ ekla Igrainie, „jestliže to chceš ešit bez
krveprolití.“
Její tón se mu nezamlouval. Pobu oval ho práv tak jako její
existence. Když ovšem uvážil sv j hlavní cíl – dostat se ke své žen
Margot, dce i Aileen a ostatním, musel jí dát za pravdu a vyhov t.
esto však m l co d lat, aby se ovládl a neshodil ji z kon . Dráždily
ho její havraní vlasy, když on toužil po žen s vlasy zlatými jako
slunce. O i m la zvláštní, tmav fialkové, jeho sv t však vstával i
lehal s o ima modrýma jako krásné jarní ráno.
Byla živá a zdravá, zatímco Margot n kde umírala…
Sundal Angli anku z kon a pak sám sesko il. „Kde je sir Robert
Neville?“ zeptala se. Jeden strážný p edstoupil. „Má paní, on je…
On leží.“
„Pe uje o n j n kdo?“ otázala se Igrainie starostliv .
Erikovi došla trp livost a postavil se p ed ni. „Jsem Erik Graham,
vyslanec právoplatného držitele tohoto panství, Roberta Bru e. Hrad
je nyní v rukou Skot , kte í jsou mu v rní a ctí Roberta Bru e jako
svého krále.“
Rychle se ohlédl na Petera MacDonalda, který mu jel v patách, a
ikývnutím potvrdil, že se chopil velení. Erik si už ni eho nevšímal
a vykro il p es nádvo í k hlavní v ži. P esn v l, kde jsou drženi
zajatci i ti, kte í jsou blízcí smrti. Bylo to riskantní. Kterýkoli strážný
mu mohl zezadu proklát me em záda. Za sebou však slyšel cinkot

20
zbraní, jak dopadaly na zem. Jeho muži sesko ili z koní a sbírali je.
Peter MacDonald, od korunovace Roberta Bru e jeho pravá ruka,
vyk ikoval rozkazy. Erik Peterovi naprosto d oval. Skotští
nacionalisté p ežívali až dosud jen proto, že si navzájem kryli záda.
Byli spjati tak pevn , že snad sdíleli i stejné myšlenky.
Když vstoupil do velké sín , o ekával odpor, ale až na starce
shrbeného v židli u ohn tam nikdo nebyl. Ten se sice p i pohledu na
Erika pokusil vstát, ale byla to p ílišná námaha. Klesl zpátky a
pozoroval Erika; ten zase sledoval jej.
„Máš tu nemoc, lov e?“ zeptal se Erik a jeho hlas zaburácel
obrovským kamenným prostorem.
„M l jsem, ale zdá se, že jsem p ežil,“ odpov l sta ec.
Nep estával sledovat Erika. „P išel jsi p evzít hrad? Místo hradu se
zmocníš pekla. Zabij m , jestli chceš. Sloužil bych ti, kdybych
mohl.“
Erik mávl rukou. „Šet i síly. Pov z, kde jsou ostatní obyvatelé
hradu?“
„Jsou mrtví, v tšinou. Sir Robert Neville onemocn l a komorné
lady Igrainie o n j pe ují v jeho komnat . Stráže…, které se ješt
nenakazily, jsou na nádvo í a ve zbrojnici.
Pán Langley byl sp šn p enesen do krypty a zazd n v hrobce, aby
se nákaza neší ila. Jeho manželka necht la, aby byl spálen jako
ostatní ob ti.“
„A co zajatci a jejich strážní?“
„Všichni dole v podzemních kobkách.“
„Kdo se o n stará?“
„Ti z nich, kte í se ješt dokážou postavit. P edtím… je ošet ovala
hradní paní, než ji odsud odvezli, aby jí zachránili život.“
„Odpo ívej, starý muži. Až budeš dost silný, možná t povolám do
služby.“
Erik se vydal hradní síní k to itému schodišti do podzemí. Peklo…,
ekl ten muž. Peklo. To už existovalo dávno p ed tím, než se objevila
tato nemoc a p enesla je sem. Vlhké schodišt snad nem lo konce.
Zdejší kobky p edstavovaly samy o sob dostate nou hrozbu a
zkázu. Ti, které p ivlekli do útrob hradu, se nacházeli až za
hrobkami. Dlouhé chodby byly plné krypt, kde spo ívali dávní
pánové a dámy, rytí i, šlechtici a jejich v rní sloužící tiše hnili –
které kostry sotva zahalené do zbytk od , jiní zazd ní, s
hrobkami ozna enými krásn tesanými náhrobními kameny. Hradní

21
mrtvoly byly cen ny výše než ty potencionální mrtvoly, které se
tísnily v kobkách s pramalou nad jí, že p ežijí.
Erik krá el kolem krypt a podle sténání poznal, že se blíží k cíli.
Sklonil se, aby prošel pod obloukem, a ocitl se p ed silnými
ev nými vraty. Závora nebyla zastr ená a dve e z staly
pootev ené. Prošel a spat il kobky a ty, kte í v nichž trp li.
Do nosu ho ude il zápach tak silný, že se málem zapotácel. Nevid l
tu žádné palandy ani slamníky. Po obou stranách v zení leželi mrtví
a umírající na holé podlaze jako hromádky odhozeného šatstva.
Krá el po pravé stran , kde ho v znili s Margot a jejich dceruškou.
evrátil jakési t lo a spat il morové hlízy, které už praskly.
Nepoznal toho muže, ale ur it pat il k jeho soukmenovc m. Stál
tvá í v tvá smrti: smrti hr zn jší než nejkrut jší mu ení, vynalezené
nep ítelem.
Mrtví by m li být odneseni a jejich smutné poz statky spáleny, aby
se zabránilo dalšímu ší ení moru. Tady…
„Margot!“ zašeptal jméno své ženy, protože v tomto prost edí se
nedalo než šeptat, a za al prohlížet t la, která ležela na rákosové
podestýlce. Margot nenacházel a za ínal si zoufat. P i hledání mu
dodávala sílu jeho zu ivost. Nem l daleko k šílenství. Ud lal v tom
pekelném p edsálí po ádek. Ty, co ješt dýchali a jevili známky
života, p enesl a odd lil od mrtvých.
„Ona tu není.“
Erika zvuk ženského hlasu zasko il.
Igrainie z Langley jej pozorovala ze dve í a držela velký džbán.
„Kde je?“
„Ženy byly p eneseny nahoru,“ odv tila, a jako by uhodla, co práv
lal, p istoupila k t m ješt trochu živým. Hr zu a pach rozkladu
patrn nevnímala. Elegantn oble ená p istupovala k nemocným a
jemn jim zvedala hlavy a svlažovala jim vyprahlé rty.
Rozhodn k ní p isko il, popadl ji za vlasy a p itáhl k sob , aby se
jí mohl podívat do tvá e. Tentokrát jej k tomu nevedla krutost, nýbrž
zoufalství. „Kam nahoru?“
„Na slunce. Vra se do velké sín a vyjdi po schodišti do v že.
Tam svítí slunce. Otec MacKinley v í, že má lé ivé ú inky.“
Stále ješt m l plnou hrst jejích ebenových vlas . Sev el je pevn ji.
„P jdeš se mnou.“
„Když ti nezáleží na tvých p átelích zde…“

22
 „Víc než na mn samém. Ale moji muži se o n postarají. Spálí
mrtvé a vynesou ostatní z tohoto pekelného místa.“
Ješt než domluvil, slyšel kroky na kameny dlážd né podlaze
chodby, která vedla k celám. Objevil se James z Menteithu a Jarret
Miller. Paní hradu Langley tiše sk íp la zuby, ale zachovala
stojnost. „Mé vlasy, pane. Doprovodila bych t nahoru rychleji,
kdybys je uvolnil.“
Poslechl ji. V bec si neuv domoval, jak pevn její erné kade e
svírá.
Podala džbán Jamesovi, ukázala mu, odkud bere vodu a kde leží ti,
kte í p ežili. Opatrn prošla kolem ztuhlých Skot na podlaze a tiše
krá ela chodbou, v níž se mužské kroky tak hlasit rozléhaly. Erik
kývl na Jamese, ten odpov l stejn a následoval paní z Langley.
Když se vrátili do hlavní sín , za ali stoupat po schodišti, které
Erika ohromilo svojí ší í, zcela nevídanou pro pevnost tohoto druhu.
Hrad byl vybudován, aby odrážel nep átele, ale n který z jeho
obyvatel se z n j rozhodl u init panské sídlo. Schodišt nebylo
kamenné, ale d ev né a krásn vy ezávané. Došlo se po n m na
druhé podlaží se síní, z níž vedly dve e do komnat, ale paní domu se
tam nezastavila a pokra ovala k dalším, menším schod m. Lemovaly
je úzké st ílny. Nakonec je dovedly do velké sv tlé místnosti plné
žek. Paprsky pronikající otvorem ve strop snad p inášely nad ji
m, kdo zde leželi. Pohyboval se mezi nimi vysoký štíhlý muž v
erném od vu, ozna ujícím jeho poslání. P ekvapen se podíval na
dámu ve dve ích a zamra il se. „Igrainie, tys m la odtud odjet hodn
daleko!“ pokáral ji.
„Tohle je Erik Graham, ot e MacKinley,“ ekla, vstoupila do
místnosti a p ešla k l žk m. Erik pozdravil kn ze kývnutím a
následoval ji.
U jedné palandy klesl na kolena. Kone našel svou Margot.
Vypadala, jako když spí. Žádné boule ani pupínky nehyzdily její
krásný obli ej. Když se jej však dotkl, bylo to jako dotknout se
plamene. Pak spat il zdu eniny na krku a cht lo se mu plakat.
Vzhlédl k Igrainii z Langley. „Zachra ji,“ p ikázal.
inesla vodu a za ala nemocné omývat a chladit jim elo.
„Kde je má dcera?“ zeptal se.
„Tvoje dcera?“ opá il kn z.
„Mé dít . Aileen. Je ješt mali ká, má bílou ple a zlaté vlásky,
hebké jako hedvábí.“ Kn z ml el.

23
 „Má dcera, lov e! Nem li jsme mezi sebou mnoho d tí!“
Otec MacKinley p ikývl. „Ten malý andílek,“ zamumlal. „B h si ji
vzal k sob .“
Erik vstal od lože své ženy a srdcem mu projela pal ivá bolest.
ikro il ke kn zi jako šílenec, jako by ho cht l popadnout za krk a
rozdrtit jej. V poslední chvíli se zarazil. Stál p ed ním napjatý jako
struna a nep estával svírat a rozvírat p sti.
„Kde je její t lo?“
„O patro níž,“ odpov l kn z tiše. „Cht li jsme ji poh bít se všemi
poctami.“
„Protože jste v li, že se vrátím a zabiju vás.“
„Bylo to ješt dít a všichni jsme ji milovali. Jak bychom se mohli
bát násilné smrti, když pracujeme tady?“ odv til kn z a Erik p es
všechno šílenství, které se ho zmocnilo, v l, že má pravdu.
„Ty,“ ukázal na otce MacKinleyho, „m zavedeš k mému dít ti. A
ty,“ ukázal na Igrainii, „dáš p enést Margot do zvláštní komnaty a
nespustíš z ní o i. Když p estane dýchat.“
Nedo ekl.
„Co bude s ostatními?“ zeptala se dívka.
„O ty se postaráme. Rad ji sami zem eme, než abychom dopustili,
aby naši p íbuzní umírali bez pomoci. P iprav komnatu pro moji
paní. Komnatu hradního pána. Dohlédni na to, aby m la veškeré
pohodlí. Ot e, nyní chci vid t svoji dcerušku.“
Kn z ho zavedl o patro níž a otev el dve e do malého pokojíku.
Tam, na dlouhé d ev né truhle, leželo t lo jeho dít te.
Na okamžik nebyl schopen pohybu.
Cítil, že mu kn z stojí za zády.
„Je s naším Pánem na nebesích. To je út cha…,“ za al. „Jdi pry !“
zarazil ho Erik ost e. Dve e se zav ely.
inutil se pohnout k truhle. Podíval se na Aileen, do o í mu
vyhrkly slzy a podklesla mu kolena. Polkl a natáhl se pro ni. Její
ubohé t lí ko bylo studené. P itiskl je k sob , jako by je cht l zah át,
a dlouhými mozolnatými prsty hladil její nekone hebké vlásky.
Aileen se svým nevinným smíchem, obklopená krutým sv tem. Aileen,
která ho vítala a nap ahovala k n mu drobné ru ky pokaždé, když se
odn kud vracel. On se k ní sklonil a zvedl ji k sob . A Aileen mu
sev ela tvá e v dlaních, líbala ho a znovu a znovu volala jeho jméno
s takovou d rou, až sám znovu uv il, že sv t stojí za záchranu a
svoboda za boj…

24
 Nevinná, krásná, d ivá… Mrtvá. Slunce zapadlo.
Nohy už ho neudržely. Padl na zem a v náru í choval bezduché
lo.

Igrainie s nemocnými v soláriu osam la a bezradn se kolem sebe

rozhlédla. Mezi zajatými a dosud žijícími Skoty byla postarší žena s
šediv jícími vlasy. Ta nezem e, domnívala se Igrainie. Zdu ené
uzliny se provalily a dýchala klidn . Mor byl stejn nevypo itatelný
jako sama smrt. Tato žena žila dlouho a p sobila k ehce a slab .
esto ji nemoc nesklátí.
Další, mladá žena zem ela, když jí Igrainie omývala elo. Dv další
v místnosti byly také mladé a ješt vzdorovaly. Igrainie sklonila
hlavu k hrudi jedné z nich a zjistila, že už nechroptí; ta také p ežije.
A ta druhá…
„Vodu!“ ozval se zoufalý chraptivý šepot.
„Pomalu, pomalu,“ uklid ovala ji Igrainie a zvedla jí hlavu. Sotva
dvacetiletá dívka byla skoro stejn lehou ká jako Margot. Igrainie ji
inutila pít pomalu, ale pak jí málem pustila hlavu zpátky na
palandu. Ozval se výk ik, který jako by trhal kamenné zdi. Byl to víc
než výk ik, víc než zoufalé a zu ivé zavytí. P ipomínalo vlka, který
se zvednutou hlavou žaluje samým nebes m. Pochopila, že Skot
spat il svoje mrtvé dít .
Zaslechla jakýsi zvuk a pohlédla ke dve ím. Stála tam její komorná
Jennie, polekaná a ohromená. Spole naslouchaly ozv
hr zného k iku.
„M j Bože. Pronásledují nás stv ry!“ zašeptala Jennie. „Má
paní…“
eb hla p es místnost a sev ela Igrainii v pevném rozt eseném
objetí. „Nepoda ilo se ti dostat se pry ; p išli Skotové.
Jsou tu, mezi námi. Necht jí pochopit, že jsme pro zajatce ud lali,
co jsme mohli. Mary pracovala v kobkách, až sama onemocn la a
leží tam s ostatními. Na nohou stojí jen otec MacKinley a já.
Dokonce i Garth to dostal, ale p ežil. Neobjevily se mu na t le boule.
Myslí si, že už nemoc prod lal jako dít . Berlinda z kuchyn ji
chytila za tu krátkou dobu, co jsi byla pry . Sir Robert Neville
sledoval z hradeb, jak odjíždíš…, a okamžit se musel odebrat na
lože. Ach Bože, tenhle muž nás zabije, že? Rad ji bych um ela na
mor! Už nás z stalo tak málo…“

25
 Jennie se chv la a Igrainie opatrn uvolnila její sev ení. Žal sira
Erika nad smrtí jediného dít te ješt n jaký as potrvá, ale pak se
sem vrátí.
„Musíme být silné, Jennie. Nap ed mi pov z, kdo pe uje o sira
Nevilla?“
„Já. Molly, Merry, John… Tom, kuchtík.“
„Kde leží sir Neville?“
„Ve své komnat . Všichni d láme, co m žeme.“
„Pro z stali ostatní zajatci v kobkách a nikdo se o n nestará?“
Jennie vykulila o i. „Jak bychom to dokázali? Všichni umíráme. I
ková i a obchodníci na nádvo í se starají o své životy. Ale co na tom
nyní záleží? Všichni jsme odsouzeni k smrti.“
„Tenhle skotský vzbou enec neví, že hrab Pembroke p ikázal siru
Nilesi Masonovi, aby pochytal co nejvíce Bruceových lidí a p ivedl
je sem, kde m lo být rozhodnuto o jejich osudech. Práv tak netuší,
že sir Niles sebral své lidi a zmizel odtud, když první lidé
onemocn li morem!“ ekla Igrainie trpce. „Erik se domnívá, že za
vše m že Afton.“
„Ale ví dob e, že má být popraven,“ dodala Jennie t esoucím se
hlasem. „Tažen za kon m p es kameny a sutiny, nap l ob šen,
stažen z k že, vykastrován, a teprve až nebude cítit žádnou bolest,
useknou mu hlavu!“
„Snad by jeho osud nebyl tak strašný.“
„To je rozkaz, který vydal sir Niles! Slyšela jsem ho, má paní,
slyšela jsem, jak na izuje tvému manželovi, že se má p ipravit. Afton
mu odporoval a odmítl tady konat popravy, ale sir Niles byl
neoblomný. Prohlásil, že ten povstalec, Erik Graham, už p íliš
dlouho a vytrvale bojuje proti králi Eduardovi – zprvu po boku
Williama Wallace, nyní s Robertem Brucem. Je to známý rebel, paní.
Jeho poprava m la být výstrahou. Manželku hodlali p edhodit vojsku
a jeho dceruška…, ach Bože!“ Rychle se pok ižovala. „Sir Niles to
pokládal za velmi zábavné. Dít by moc zábavy nevydrželo, ale je
dcerou bu e a jist by z ní vyrostla zrádkyn , takže by bylo nejlepší
ji zavraždit.“
„Afton by nikdy nesvolil k vražd dít te.“
„Igrainie, lord Afton byl v i siru Nilesovi bezmocný, protože ten
dostával rozkazy od hrab te Pembroka a hrab podléhal p ímému
velení krále Eduarda! Robert Bru e se dal korunovat skotským
králem, ale pánem Skotska se nestal, alespo v t chto kon inách ne.

26
Eduardovi muži drží celou Nížinu, od malých statk a vesni ek až po
velké hrady. Igrainie, p ísahám, že jsme ošet ovali nemocné tak, jak
si p ál lord Afton a jak jsme ti slíbili, než t sir Robert p im l k
út ku. Mnoho z t ch, kdo dosud žijí, vd í za život nám.“
„Samotný fakt, že p ežilo tolik jeho soukmenovc , patrn hn v
toho muže neuklidní. Je p íliš rozrušen, než aby pochopil, že je to
pravda, ale d íve i pozd ji se s tím musí smí it. V zájmu všech
našich lidí, kte í ješt žijí, Jennie, musíme pro v zn ud lat vše, co
dokážeme.“ zn ! Karta se obrátila a nyní jsou v zni oni. „P ipravte
moji ložnici. isté povlaky, erstvou vodu a slámu na podlahu.
Budeme tam pe ovat o jeho ženu. Musíme… musíme ji udržet p i
život .“
„Stejn nás všechny zabije.“
„Jennie!“ Igrainie pevn uchopila svou komornou za ramena a
lehce s ní zat ásla. „Nezabije nás, dokud nás bude pot ebovat.“
„Ale… vaše komnata. Kde…,“ zachv l se jí hlas.
„Kde zem el Afton,“ do ekla za ni Igrainie tiše. „Rozkázal,
abychom ji tam p enesli. Musíme se snažit, aby žila.“
„Ale ona umírá.“
„To nesmíme dopustit.“
Jennie kone došlo, co po ní žádá a pro . Nap ímila se, uklonila
se Igrainii a odsp chala. Igrainie se v novala Margot, chladila jí elo
a bylo jí hrozn líto, že bytost tak jemnou, ob tavou a laskavou také
zchvátila ta strašná nákaza, když neúnavn ošet ovala nemocné. Mor
však byl krutý a nevyzpytatelný a skoro nikoho nešet il. Když
pobývala p ed lety v Pa íži, ona i Jennie také onemocn ly a málem
zem ely. Ví, že jen proto v této strašné dob p ežívají, ale je to tak
vy erpávající. Afton už tu není, a jí vlastn už na ni em nezaleží.
Znala bylinky, které dokáží snížit hore ku, a vývary, které mohou
posílit nemocné. To je vše, co m že ud lat, ale veškeré lidské
snažení se zdá být neú inné.
„Už je komnata hradního pána p ichystána pro moji ženu?“
Stál ve dve ích, drsný, chladný a bílý jako kry na severních
vodách. Kdyby se tak usilovn nekontroloval a nevyhlížel tak
ledov , politovala by jej. Ná ek nad ztrátou dít te byl dojemný, ale
to, jak rychle se op t ovládal, až d silo.
„Ano.“

27
 ešel p es místnost. Pranic nedbal na možnost nákazy, s nevyšší
žností a opatrností uchopil svoji cho do náru í. „Ukážeš mi
cestu,“ ekl.
„Ale co ti ostatní…“
„Vrátí se tv j kn z. A moji muži sem p inesou další z toho
proklatého pekla, kam jsi je uvrhla.“
„Je o n postaráno, a leží, kde leží. P ikázal to m j manžel.“
Proklál ji opovržlivým pohledem, který cht l íct daleko víc, než že
ji považuje za lhá ku. „Ve me.“
Igrainie poslechla a šla p ed ním po schodech do komnaty pána
hradu. P epych, s jakým byla za ízena, ji v tuto chvíli tém zasko il.
Bylo jí jasné, že Erika ješt více popudí proti ní, Aftonovi a
obyvatel m hradu, kam byli p ivle eni jeho lidé. Hrad Langley
postavili v dobách, kdy Dobyvatel zamí il na sever. Tehdy to byla
kamenná pevnost plná zbraní a vojska, které m lo bránit hranice
proti skotským klan m. Dobyvatel musel udržet pozice i proti
anglickým Sas m, tudíž pot eboval opravdové pevnosti, žádné
královské rezidence. Postupem asu se však pom ry zm nily, za
vlády skotského krále Davida I. nastala v hrani ních oblastech úpln
jiná situace a as od asu mezi ob ma sousedními zem mi zavládlo i
átelství. První Langley dostal hrad od krále Alexandera a vzhledem
k tomu, že se každý následující d dic dob e oženil, vnit ní za ízení
nabývalo na bohatství. Proto byly st ny komnaty hradního pána
ov šeny tapiseriemi a podlahy oh ívaly arabské koberce, ko ist
ižáckých válek. Velkolep vy ezávané lože pocházelo z Francie,
povlaky zdobily flámské krajky, polštá e byly nacpané nejjemn jším
prachovým pe ím a celé lože, stojící p ed velkým krbem, pokrývaly
hebké kožešiny. Místnost byla dále vybavena francouzskými
truhlicemi a šatníky, italskými stoly s mramorovými deskami a velké
ev né tabule na st nách zdobily me e ze Špan lska, N mecka a
nejlepší zbran z Anglie.
Erik si té nádhery ani nevšiml, jen se p esv il, že je postel
prostorná a pohodlná, než na ni uložil svoji paní. Pak jí odhrnul
zpocené plavé kade e z tvá e a odstoupil. „Zachráníš ji.“
„Ud lám, co bude v mých silách.“
„Zabila jsi moje dít .“
Mráz jí p ejel po zádech. Vyslovil ta slova bez hn vu a emocí, jako
by pouze konstatoval fakta. „Pane, tvou dcerušku si k sob vzal

28
 h.“ Cht la ješt dodat, že je jí to líto, velmi líto, protože jeho
utrpení bylo strašné.
Neodvážila se však. Nenávistn na ni pohlédl zarudlýma o ima.
„Tak se tedy postaráš, aby si k sob nevzal i moji ženu,“ prohlásil
ho ce.
ekávala, že odejde, ale z stal. P inesl si od okna t žkou stolici,
posadil se k loži, vzal do dlaní popelavou ruku své choti a zadíval se
jí do tvá e.
„Ho í jako ohe .“
„Ud lej mi místo, abych ji mohla ochladit.“ Jennie nechala nádobu
s erstvou studenou vodou na mramorovém stolku poblíž lože.
Igrainie nap ed postavila kotlík nad slabý ohe v krbu a poté za ala
namá et do chladné vody v umyvadle kusy látek. Když se oto ila
zpátky k nemocné, zjistila, že se Erik mra í a jeho modré o i se do ní
op t vbodávají jako nože.
„Tak daleko jsi zašla? Uloupilas jí z t la zbytky od vu?“
„Musím jí ud lat studený zábal, pane. Je to jediný zp sob, jak
srazit hore ku. Také sva ím bylinky a podám jí je ve vín . Ty také
mají lé ivé ú inky, jak jist víš.“
„Jestliže ji otrávíš, zem eš. Velmi pomalou smrtí. V t ch hnusných
podzemních kobkách je mnoho zajímavých mu icích nástroj .“
„Já se t nebojím, ale modlím se, abys neza al prolévat krev a
nepobil osazenstvo tohoto hradu, a proto p ísahám, že nemám v
nejmenším úmyslu otrávit tvoji manželku. Ne, pane, to bych nikdy
neud lala. K ivdíš mému choti, kterého nyní soudí sám B h. Kdybys
byl alespo z poloviny tak chytrý, jako jsi silný, pane, uv domil by
sis to hned p i svém prvním nedobrovolném pobytu.“
Když hovo ila, nedívala se na n j. V novala veškerou pozornost
nemocné, kterou omývala chladnou vodou, aby srazila hore ku.
Sledoval, co d lá, a jak se den chýlil ke konci, snažil se pomáhat.
Post ehl, že si zoufá nad chabým ohn m v krbu, p inesl tedy d evo.
Sledoval ji, jak vhazuje byliny do bublajícího vína, p emž mu
musela do detailu vysv tlit, jaké rostliny užívá a pro .
V pr hu toho dlouhého odpoledne p icházeli Erikovi muži a
podávali hlášení o tom, co bylo vykonáno k zabezpe ení hradu, kdo
zem el a kdo p ežil. Otec MacKinley si vyzvedl flakony s bylinkami
sva enými ve vín , které naplnili z konvice v krbu, aby mohl lé it i
ostatní. Až na okamžiky, kdy šel pro d evo, skotský povstalec v bec
neopustil komnatu. Pomáhal p ipravovat studené zábaly, nebo sed l

29
vedle Margot a držel ji za ruku. Jeho pocity se navenek projevovaly
jen pulzováním kr ní tepny, napjatým svalstvem na p edloktích a
svíráním p stí.
„Už jsi tuto nemoc m l?“ zeptala se ho Igrainie. Pohlédl na ni
ledovýma severskýma o ima a odpov l: „Ne.“
„V tom p ípad hodn riskuješ.“
„Už jsem riskoval víc.“
„Odkud jste sem p ivezli tu zhoubnou hore ku?“
Zašklebil se na ni, jako by ho její otázka nesmírn obt žovala, ale
odpov l. „Nevím, kde je p vod té nemoci. Vylovili jsme z mo e
trose níka… Jeho lo se patrn potopila a ostatní námo níci s ní
klesli ke dnu. Cht li jsme mu zachránit život. A on nám místo toho
bere naše.“
„Možná,“ ekla a vym nila ná inek na ele nemocné ženy, „o tom
rozhodl B h.“
„Možná. Snad p ikázal, aby Angli ané zajali naše ženy a d ti a
odvlekli je sem, a tím zp sobil, že zem elo víc Angli an než
Skot ,“ zareagoval ost e. „Pro si vlastn myslíš, že ctím tvého
Boha?“
Užasle rozev ela o i. „B h Anglie je p ece stejný jako B h
Skotska.“
„Já však nejsem tak docela Skot, paní. V mých žilách koluje i jiná
krev. Takže nespoléhej, že m zarazí víra v nebe a strach z pekla.“
„Je mi jasné, že jsi stejn krutý zabiják jako ostatní.“
„Žádný z nich však není tak nelítostný jako Eduard, král Anglie.“
S tím se dalo t žko polemizovat. Každé dít , nemluv o dosp lých
ženách a mužích, v lo, jak se zachoval, když dobyl Berwick.
ikázal, aby nikoho nešet ili, a jeho rozkaz byl vykonán. Až teprve
když byla zabita rodící matka, král se vzpamatoval a další vražd ní
zastavil.
„Eduard je nemilosrdný k lidem, které pokládá za zrádce,“
odpov la.
„Já jsem také nemilosrdný v i lidem, jež pokládám za zrádce a
vrahy,“ odsekl.
kdo zaklepal na dve e a Erik šel otev ít. Stál za nimi muž,
kterého oslovoval jako Patricka. Tiše spolu hovo ili. O chvíli pozd ji
dve e zav el, vrátil se do místnosti a ukázal Igrainii pergamen.
„Tak daleko sahá láska tvého krále! P ilet la šípem, vyst eleným
daleko od bran, a p ikazuje nám, abychom neší ili nákazu a z stali v

30
Langley. Jak zajímavé! Vypadá to, že ti vojáci, kte í p es naše
varování zajali ženy a d ti, utekli z hradu tvého manžela v okamžiku,
kdy se objevil první nemocný. P ekro ili hranici a nyní musí z stat v
izolaci, až bude jisté, že nezanesou nákazu do Anglie. Jaká škoda, že
ji jeden z t ch Eduardových lokaj í nesta il dopravit až ke králi.
Hrab z Pembroku, nafoukaný vále ník krále Eduarda, poslal vzkaz,
že hrad nesmí nikdo opustit, dokud nebude naprosto jisté, že nehrozí
nákaza. Jsou tu ješt další kv tnaté pasáže, které si m žeš klidn
íst, ale ve skute nosti to znamená, že obyvatelé hradu zem ou se
skotskými povstalci, protože se jim musí zabránit odejít a nakazit
Anglii. Ta zpráva byla ur ena tvému zesnulému choti. Jak se zdá, na
druhé stran ješt nikdo o jeho smrti neví. Vlastn bys mi m la být
vd ná, že jsem t zajal d ív, než jsi sta ila neuposlechnout poh nka
svého krále.“
„Každý rozumný muž by cht l zabránit ší ení této nemoci, která se
na Langley dostala s tvými lidmi. Je to nep ítel – pro tebe i pro m .
Takový p íkaz by vydal každý vládce, jemuž záleží na jeho
poddaných.“
„Paní, zdá se, že rozumíš situaci. Co by si však pomyslel tv j otec,
kdyby zjistil, že jeho dít musí být ob továno s ostatními?“
„M j otec, pane, se s tebou o své názory nem že pod lit. Zem el
ed n kolika m síci.“
„Aha! Takže t král zanechal osudu, protože v l, že se t
nezastane žádný mocný velmož. Ano, ale komu nyní p ipadne titul?“
„Mému bratrovi.“
„Prosím, pov z mi, bude bojovat na Eduardov stran ?“
„Už brzy. Je mu teprve sedmnáct.“
„Jen sedmnáct? Víš v bec, kolik mrtvol stejn starých mladí
leží nejen tady kolem, ale i po všech skotských panstvích a
vesni kách?“
„Justin je skv lý jezdec a umí zacházet s me em. O jeho výcvik se
postaral sám král a p ipravil ho, aby dokázal velet lidem, kte í jsou
starší než on.“
„Ach ano. Chudák kluk. Je p ece hrab . Nem že dostávat rozkazy
od mén urozených muž . Zajímalo by m , jestli už ví, co se tady
odehrálo. Zprávy se n kdy ší í pomalu. A jestliže to ví…, co by
mohl podniknout? Takže rozkazy byly vydány a jeho drahá sest ka
musí z stat na Langley… A strádat spolu s odsouzenými!“
„Než se m j bratr dozví, co se tady d je, bude po všem.“

31
 „A jak to skon í?“ nadhodil, ale Igrainie vytušila, že odpov
nechce znát. Sklonil se nad svojí ženou. „Hore ka v bec neklesá.“
„Obávám se, že je velmi nemocná.“
„Dob e víš, že ji musíš zachránit.“
„Vím jen, že ud lám, co budu moci.“
„Jestli zem e…“
„Ach ano, ja vím, tak nas všechny povraždíš. Asi budeš muset.
iním sice, co je v mých silách, ale nejsem kouzelnice.“
Zase se zdálo, že slova nevnímá. Pozoroval svoji manželku a
Igrainii. Ta si ho hnusila, ale p esto ji zamrazilo p i pomyšlení, jak tu
ženu musí milovat, jestliže se domnívá, že lov k, jakákoli síla,
dokáže bojovat se smrtí.
Když jí za chvíli p ece jen odpov l, užasla. „ íkají o tob n co
jiného.“
Igrainie se na n j podívala, ale on neodvracel pohled od nemocné.
Ví toho daleko víc, než p epokládala. O ní i o Langley.
Pe liv volila slova. „Kdybych byla arod jnice, pane, a znala víc
než lé ivou sílu bylinek, zachránila bych svého vlastního manžela.“
Podíval se na ni a povytáhl obo í. „Madam, tvoje manželství bylo
dohodnuto p i tvém narození a paní na tomto hrad jsi byla sotva
rok.“
V o ích ji pálily slzy a zu ila. Jedna v c je, že sem vtrhl, pobil její
lidi, truchlil nad smrtí svého dít te a požadoval na ní, aby udržela
jeho manželku p i život . Ve válce lze ekat sílu, moc a dokonce
surovost a krutost, a asy jsou divoké a nebezpe né.
Jestliže však tak dob e zná její život a odvažuje se zleh ovat její
lásku k tak skv lému muži, zachází tím p íliš daleko a p ekra uje
dokonce i práva vít ze. Pevn sev ela elist, a než odpov la,
musela bojovat s plá em. Hn v ji však posílil. „Jak se opovažuješ?
Jak se opovažuješ nazna it, že… Tys Aftona neznal. Jak by ses mohl
setkat s mužem jako on a porozum t mu? Ty pom uješ sv t svým
me em a svou nenávistí. Bojuješ tak zu iv , že vždycky zvít zíš. Na
sv však jsou i lidé, kte í jsou stejn state ní, ale mají tolik
rozumu, že nesahají k ukrutnostem jen proto, že se k nim n kdo jiný
choval krut . Pat il k nim i m j manžel. Byl silný i laskavý, a
kdybych byla jeho ženou jen jediný den, pane, stejn bych ho
milovala vášniv ji a obdivovala i respektovala daleko víc, než bys ty
dokázal pochopit.“

32
 Stále se na ni díval a ona o ekávala pohrdavou odpov . Místo
toho za okamžik odvrátil zrak ke své žen . „V tom p ípad želím tvé
ztráty. Tohle je však jeho hrad a byl to bezpochyby on, kdo p ikázal,
aby byli zajatci, nemocní a umírající drženi v t ch páchnoucích
hradních st evech, kde pom ou co nejrychleji.“
„To nebyl Afton! P ijeli královi muži.“
„Hrab se nemusí uklán t tak hluboko, ani p ed králem.“
„Sám posloucháš svého krále a bojuješ za n j.“
„Avšak zvolil jsem si to dobrovoln . M j král nep ekra uje hranici
mezi dobrem a zlem – hranici, kterou stanovil tv j h, paní.“
„Opravdu? Jak to tedy p ijde, že zavraždil muže, který s ním
soupe il o tr n, jak se íká?“
Oto il se, chladn se na ni podíval, ale její obvin ní nepop el. „V
tomto boji došlo k mnoha zradám. Nyní jsou však kostky vrženy a
Bru e je králem. Králem Skotska. Na tom, co bylo p edtím, nezáleží.
Te nejvíc záleží na mé paní.“
Igrainie p ešla k loži a snažila se net ást. „Pro tvou paní i pro tvé
lidi jsem ud lala vše, co jsem dokázala. Budu bojovat o její život.
Nikoli proto, že m zabiješ – a zabiješ i ostatní obyvatele hradu,
když to nedokážu. Jen proto, abych t p esv ila, že se mýlíš, když
si myslíš, že m j manžel neznal soucit a nev l, co je v o ích
našeho Pána správné a co špatné. A také v zájmu lidskosti.“
„O lidskosti bys m la pohovo it s králem Eduardem z Anglie.“
„Sám jsi ekl, že ti te nezáleží na králích, ale na tvé žen . O mém
muži už rad ji nemluv, chceš-li, abych nadále ošet ovala tvou cho –
spolu s tebou, v této místnosti.“
Vzty il se v plné výšce a síle a Igrainie o krok ustoupila.
Za al jí prsty do ramene, ale ne tak, aby jí zp sobil bolest.
„Margot musí žít!“ ekl a ona vycítila skute né zoufalství. Kone
projevil slabost.
„P ísahám ti, že se o to pokusím.“
Pustil ji, sedl si a objal svoji ženu tak pevn , že m la Igrainie co
lat, aby dostala sva ené víno s bylinkami mezi její rty.
Poté ji znovu za ala chladit studenými ná inky.
O hodinu pozd ji se zdálo, že Margotina teplota pon kud poklesla.
Do místnosti vstoupil otec MacKinley a prosil Igrainii, aby si trochu
odpo inula. Rozhodn zavrt la hlavou d ív, než za ni sta il
odpov t ten Skot. „Zatím jsem v po ádku, ot e.“

33
 „Rád bych s tebou mluvil, pane, jestli dovolíš,“ vyzval otec
MacKinley Erika.
Skot vstal a poodešel s kn zem ke dve ím. Igrainie usedla po bok
nemocné a modlila se.
Vyrušil a p ekvapil ji Erik, který na ni ost e zavolal: „Madam, kn z
na okamžik pot ebuje.“
Igrainie udiven pozvedla obo í a p ešla k otci MacKinleymu.
„Brzy ji vrátím,“ slíbil kn z. Erik p ikývl a obrátil se k Margot.
Žasnoucí Igrainie následovala kn ze do haly. „Kam jdeme?“
„Sir Robert Neville se zmítá v hore kách, ale požádal, aby t mohl
spat it. Pan Erik t na chvilku propustil.“
Pospíchali k Robertov komnat . Igrainie vb hla dovnit . Polekalo
ji, jak povážliv se za tak krátkou dobu jeho stav zhoršil. Okamžit
mu za ala vodou, která stála v nádob u l žka, chladit obli ej.
Robert byl bratranec jejího muže z druhého kolena a býval to krásný
muž. Stejn jako Afton m l jemné rysy, vlasy sobolí barvy a hluboké
poutavé o i. Se svou štíhlou a vzp ímenou postavou si v boji vedl
vždy odvážn .
Nyní tu ležel bledý a jeho o i p ipomínaly podsv tní jezírka. Chytil
ji za ruku.
„Igrainie!“
„Klid, Roberte.“
„Ty žiješ, jsi tu…“
„Ano, Roberte, jsem tu a v bezpe í.“
„Ti barba i, ti vyvrhelové se zmocnili hradu… Musíš najít zp sob,
jak uniknout.“
„Jist , Roberte. Ned lej si starosti.“ Pohlédla na otce MacKinleyho
a pochopila, že v tuto chvíli jí bude odpušt na každá lež. „Neboj se,
Roberte, dostanu se odsud. Oni si m moc nevšímají.“
Zdálo se, že zapomn l na její p ítomnost.
„Tento hrad m l pat it mn . Nem l padnout do rukou tomuhle… a
jim. Král Eduard m l sv it Langley do mých rukou. Ale te jsou tu
Skoti a p inesli smrt. Ni eho se neboj. Jsem Afton v p íbuzný a
ítel. Zmocním se hradu a dohlédnu na to, abys byla v bezpe í… se
mnou.“
„Ovšem, Roberte, uklidni se. Šet i síly. Sva ím ti lé ivé bylinky ve
vín , ty to vypiješ, usneš a nemoc p em žeš. My dva p ežijeme a
hrad bude pat it zase nám.“

34
 Stále ješt ji chab držel za ruku. Vyprostila se a p ikryla ho. Když
vzhlédla, zjistila, že ji ode dve í pozoruje Erik Graham. Netušila, co
zaslechl. „Poj ,“ ekl.
ikývla. Sir Neville zav el o i a usnul. Ulevilo se jí, když zjistila,
že nezem el. Následovala Skota a sp chala za ním síní.
Margot byla op t neklidná. Spalovala ji hore ka. Igrainie jí
okamžit za ala p ikládat studené obklady.
Erik napodoboval každý její pohyb. Nakonec se jim to poda ilo a
Margot usnula.
Skot p echázel po místnosti a nakonec se zastavil p ed krbem a
zíral do plamen .
Igrainie klesla do židle u lože a sledovala Margot.
Tak nad ní bd la celou noc.
ed svítáním si krátce zd ímla, a když se rozb esklo, protáhla se a
pohlédla na nemocnou. Stále ješt dýchala.
A Skot stál u ohn . Jist celou noc nezamhou il oka.
Igrainie lehce navlh ila Margotiny rty, vstala a oznámila Erikovi:
„Je po ád s námi. Pot ebovala bych d evo na ohe . A musím do ní
dostat chladnou istou vodu. Pom žeš mi…, prosím?“
estal se opírat o krbovou ímsu a obrátil se k ní. Zdrav zarudlou
barvu jeho obli eje vyst ídala chorobná popelavost.
„Pov z, co mám ud lat.“
Chrapt l, a když k ní cht l p ejít, nohy ho jaksi neposlouchaly.
Igrainie zalapala po dechu a instinktivn k n mu p isko ila.
„Vždy se…“
Nesta ila dopov t. Mocný, vysoký, šlachovitý a svalnatý muž se
s žuchnutím zhroutil na podlahu. Zastavila se a ekala, jestli se
pohne. Nepohnul.
Klekla si vedle n j. M l zav ené o i, ale krátce je otev el – byly
hluboké a temn modré. Pohnul rty, ale nevyšel z nich ani hlásek.
Nap áhl k ní paži, ale jeho dlouhé prsty na ni nedosáhly. Op t zav el
i.
Igrainie zaváhala a pak se dotkla jeho popelavé tvá e.
Ho ela jako pekelné ohn .
Ani on není neporazitelný.

35
 3

Slyšel svoji ženu.

Tiše k n mu promlouvala k iš álov istým hlasem. P echázela
kolem n j a íkala mu, že musí pít, usrkávat studenou vodu. Zdálo se
mu, že žije ve dnech, kdy na k ži cítil silný mo ský vítr a sv t
sestával z modré oblohy a chladného vzduchu. Pak padla tma. Když
se probudil, znovu m l pocit, že je mu nablízku a její hedvábné vlasy
mu laskají pokožku.
Chvílemi si uv domoval, že je jeho manželka mrtvá. Žádná žena,
žádná arod jnice, žádná lé itelka by ji nedokázala p ivést zpátky z
míst, kam odešla stejn jako jeho hol ka. Jeho dít , jediný sladký a
žný bod ve sv krve a oceli. Byla tak mali ká a p sobila jako
pytivý paprsek nevinnosti. P icházela za ním do sn ruku v ruce se
svou matkou a ob na n j kývaly, aby je následoval. Slyšel zvonivý
smích dcerky a melodický Margotin hlas, který ho n žn vábil a
svád l. Byl to tehdy u in ný zázrak držet Aileen v náru í, když
išla na sv t, hladit její hebké t lí ko svýma drsnýma mozolnatýma
rukama. Znovu prožíval ten okamžik, kdy k sob tiskl novorozen a
Margot poznamenala: „Ty bys m l rad ji syna.“
„Snad pozd ji; je nad pomyšlení krásná. Je… moje. Moje krev,
moje maso a je tak mali ká a hezou ká!“
„Tak už d ti p icházejí na sv t, m j pane. A zas tak moc malá není,
to ti jen tak p ipadá.“
„Bude stejn vysoká jako ty.“
„Urostlá, jako jsme my oba.“
„O i… jsou jako nebe.“
„Bude z ní krasavice,“ p ipustila Margot trochu váhav , protože
sou ástí jejího osobního kouzla byla udivující skromnost a rozhodn

36
by necht la, aby její dít vyrostlo v hrdopýšku. „Až bude mít as na
vdávání, žádný muž ti pro ni nebude p ipadat dost dobrý.“
„Všechny je zaženu. Zvlášt …, inu, zvlášt ty, kte í jsou jako já,“
ipustil pokorn , nebo Margot ho v rn milovala mnoho let
edtím, než ji u inil svojí chotí. Brzy poté, co se s ní oženil, si
uv domil, že pro n j ve sv plném válek a krveprolití p edstavuje
jakýsi paprsek života. Jen málo muž nalezlo životní partnerku
hodnou tak silné a vášnivé lásky.
A p ece se nad ním te sklán la, dotýkala se ho a chladila mu elo.
A… znovu zmizela. V l, že ho opustila. I s jejich dít tem. Otev el
i. Všude panovala tma. Vlasy, které se mu ot ely o tvá , v ni em
nep ipomínaly barvu slunce v letním dni ani zlaté obilí.
er . Ty ila se nad ním ernovlasá arod jnice. Cht l ji odstr it,
ale nedokázal to. Díval se na ni, pak mu klesla ví ka a vše kolem n j
zachvátily plameny jako ho ící les.
Pohnul rty.
arod jnice.“
„Neodstrkuj m . Musím ti p ikládat na elo studené obklady.“
„Temnota… arod jnice…“
„Když m nep estaneš odhán t, zem eš.“
Bylo by to tak snadné, pomyslel si. Uchopit Margot, ten slábnoucí
stín ze sn , za ruku a zmizet ze sv ta i s jejich malou dceruškou.
„Moje žena…“
„Lež klidn .“
„Ona… odešla. Vím to.“
Ta ernovlasá zmije neodpov la.
Ano, Margot je po smrti.
Poda ilo se mu chytit ženu za záp stí. „Má manželka, stejn jako
mé dít , je mrtvá.“
Vyprostila se. Nem l tolik síly, aby ji udržel. „M la bys ho nechat
um ít!“ zašeptal ísi hlas.
„My nem žeme nechat nikoho zem ít. Všichni z tohoto sv ta d íve
i pozd ji odejdeme, ale o tom, zda do pekla, nebo do ráje, se ješt
musí rozhodnout,“ ozvala se suchá a sardonická odpov .
„Nem žeme nikoho nechat zem ít bez pomoci.“
„On však zp sobil, že umíráme všichni!“
„Nev ím, že si Skoti p áli být zajati, poko eni a popraveni bez
soudu.“
„Sama jsi to ekla! M l by být popraveni“

37
 „Já ho však soudit nebudu!“
„Ušet ila bys mu mnoho utrpení. Král ho stejn odsoudí k smrti!“
„P esto trvám na tom, že není možné nechat lov ka zem ít…“
„To není lov k. Je to netvor, stoupenec toho zrádného Bru e.
Jejich král se dostal k moci jen proto, že zavraždil svého odp rce!
On sám je odsouzen k smrti. Dokud je živ, je nebezpe ný. Ztrácíš
as. Jestliže p ežije, všechny nás povraždí.“
Hlasy utichly.
Snad ho cht jí ponechat jeho osudu. Tehdy se rozhodl, že bude žít.

A v týdnu, který následoval, všichni na hrad , zdraví i nemocní –

Angli ané, Skoti, kte í zachovávali v rnost Eduardovi a nesouhlasili
s korunovací Roberta Bru e, i skotští vlastenci –, spojili své síly a
pracovali v souladu. Projednou bojovali se spole ným nep ítelem,
nep ítelem, který nemá tvá . Vlastn má – je to tvá smrti.
Igrainie se dohadovala s otcem MacKinleym, jak naložit s mrtvými
ly manželky a dít te nemocného Skota. Žena zem ela den poté, co
její muž onemocn l, a t lí ko jejich dít te se za ínalo rozkládat. M li
je spálit na velkých hranicích, které dennodenn plály za hradbami,
ale muž stále ješt dýchal a oni se obávali jeho hn vu, kdyby p ece
jen p ežil.
Igrainie se volky nevolky p iklán la k tomu, co jí ekla Jennie:
anglický král p ikázal, aby byl každý muž v rný zrádnému Bruceovi
bez soudu na míst popraven. Na nich vlastn žádná zodpov dnost
nespo ívala – sta ilo by nechat Erika zem ít. Když se však na hrad
Langley objevil mor, královi muži, Eduardovi muži, p ed ním utekli.
A Afton rozkázal, aby se se všemi v zni zacházelo k es ansky.
Nemoc prolet la hradem jako hejno pták zimním dnem. N kte í
nemocní byli p eneseni nahoru. Aftonova smrt zasadila Igrainii
strašlivou ránu. Avšak ani když bylo t lo jejího manžela zazd no v
krypt , necht la hrad opustit. Bylo to ale jeho poslední p ání a
musela poslechnout. Možná nosí pod srdcem jeho dít . Proto se m la
vyvarovat nebezpe í.
Sir Robert Neville ješt ležel, ale Igrainie zjistila, že hore ka už
klesla, a t ebaže byl ješt slabý, jeho stav se den ode dne lepšil.
Práv tak jako se lepšil zdravotní stav skotského vzbou ence.
Otec MacKinley se nenakazil a dál pe oval o nemocné, umírající i
mrtvé. Nad mrtvými v zni od íkal modlitby a vykonal ob ad, aby
jejich duše mohly vystoupit do nebes v kou i poh ebních hranic.

38
Všichni se však báli. I otec MacKinley se bál. Nakonec bylo
rozhodnuto, že t la manželky skotského rebela a jeho dít te budou
zazd na v krypt poblíž Igrainiina zesnulého manžela.
Deset dní poté, co Skot onemocn l, stála Igrainie na cimbu í s
otcem MacKinleym a rozmlouvali o tom, co musí podniknout.
Vypadalo to, že Erik p ežije, a siru Robertovi se vedlo lépe. Nikdo
jiný se nenakazil. Zdraví i ti, kdo nákazu p ekonali, spolu dlouho a
dob e pracovali. Nebylo to ostatn tak nezvyklé, jak by se mohlo
zdát, protože hrad Langley stál v kraji, kterému se íkalo Pomezí,
kde spolu oba národy neustále bojovaly o moc a kde se st etávali
Skoti v rní anglickému králi se stoupenci Roberta Bru e. Vražda
Johna Comyna rozd lila samotné Skotsko na dva tábory; práv tak
jako Bruceové neuznali Johna Balliola za krále, ada jiných
nepodporovala nároky Roberta Bru e na tr n. N kte í z nich
pov iv v ili, že vláda krále, která za ala vraždou, nem že zemi
inést mír ani prosperitu. A pak tu byli ti, kdo m li panství ve
Skotsku i v Anglii, p emž statky v Anglii pod vládou Eduarda I.
ly daleko v tší hodnotu než ty ve Skotsku. Jejich loajalita kolísala
a p iklán la se na tu i onu stranu podle situace.
„Musíme si rozvážit, co bude nyní pro nás nejvýhodn jší,“ ekl
otec MacKinley Igrainii. „Naše postavení je ošemetné. Tyto kraje
znovu a znovu plení a vyvraž ují ob strany. Je nutné vzít v úvahu
celou adu otázek, zvlášt ve vztahu k muži, jehož jsme zachránili
ed smrtí, a už to bylo moudré i ne. To, že jsme se o n ho
postarali, je dobré pro naše nesmrtelné duše, ale co to ud lá s našimi
smrtelnými t ly…, se teprve ukáže. Norové vládnou na mnoha
sousedních ostrovech a tento muž je sp ízn n s mnoha mocnými
severskými pány. A navíc ho miluje muž, jemuž je v rný, Robert
Bru e, který byl korunován na skotského krále. Na Langley, p estože
leží na Pomezí, si d lají nároky oba králové. Nížina se zatím vždy
stala ko istí Eduarda I.; Bru e ješt nemá dost síly, aby si zbran mi
udržel to, co požaduje slovy. N kte í z t ch, kdo se te nacházejí ná
hrad , budou v rni Bruceovi. V tšina se bojí Angli an , kte í už je
tolikrát porazili. Robert Bru e je nucen vést válku z les a úto í na
Eduardovy vojáky poté, co je jeho zv dové vypátrají. Ude í a
prchne. Pravd podobn už se mu doneslo, že t Erik Graham zajal a
pronikl do hradu. Možná již vypravil vojenský oddíl, protože
Eduard, který zu iv pátrá po Bruceovi, nemá dostatek muž k
obléhání Langley. Nyní je to d m smrti, ale kdyby se v jeho

39
mocných hradbách ocitla dob e vyzbrojená posádka, stala by se z n j
nedobytná a navíc strategicky umíst ná pevnost. Hodiny jsem o tom
rozjímal a modlil se. Ty pro Erika Grahama p edstavuješ d ležitou
postavu ve h e. Musíš odsud uprchnout, d ív než se uzdraví a za ne
tebou táhnout.“
„Bojím se, že kdybych odjela, potrestá ty, kdo tu z stanou,“
namítla Igrainie.
Otec MacKinley pomalu zavrt l hlavou. Igrainie ho m la ráda a
obdivovala se mu. Byl vysoký, pohyboval se ladn a choval se vážn
a d stojn . Narodil se v Irsku, a než p išel na Langley, sloužil Bohu
v Itálii, Francii, Anglii a Špan lsku. Hluboce v il, že nesmrtelnost
lidské duše je daleko d ležit jší než pozemský život lov ka, ale
jeho soucit byl ješt hlubší, stejn jako p esv ení, že mocní
šlechtici, vážení svými poddanými, jsou zodpov dní za jejich osudy
a blaho. B h je králem nebes a lidstvo je jeho stádem a na zemi
panují šlechtici nad svým stádem poddaných, které mají chránit a
pe ovat o n . Vražda je špatná za všech okolností a otec MacKinley
cítil pramalou úctu ke králi Eduardovi pro jeho vražd ní a
nelítostnou krutost, s níž si podroboval Skotsko. Robertu Bruceovi
však rovn ž p íliš ned oval, t ebaže v l, že Bru e hájí vlastní
zem, zatímco Eduard se snaží p isvojit si, co mu nepat í.
„Tento muž se nepomstí na místních lidech,“ ekl otec MacKinley.
„Prohlásil, že nás všechny do jednoho povraždí, jestliže jeho žena
zem e. Ona zem ela, a koli jsme o ni pe ovali.“
„To on ví. I když je slabý, sotva vnímá a je vy erpaný, ví to
dob e.“
„Riskujeme.“
„Jedin s tebou.“
„Myslíš, že by zabil jen m a ostatní ušet il?“ Otec MacKinley
zavrt l hlavou. „Když zem eš, ni emu to neprosp je.“
„V tom p ípad tu z stanu.“
„Ty musíš odjet, Igrainie. Vrátíš se k bratrovi. S lordem Aftonem
jsi tu prožila cosi krásného. Jist však víš, že manželství nebývá
vždy tak sladké. Vra se dom , nechej bratra, a t st eží, a žij blaze
na panství u Londýna, kde nezu í válka ani smrt. A možná se
jednoho dne znovu provdáš.“
„Ne.“
„Bude se to od tebe o ekávat a s bratrem jako ochráncem si budeš
moci vybrat. Nyní ti to tak nep ipadá, ale v mi, m žeš být ješt

40
 astná. Tady však z stat nesmíš. Ten muž je schopen všeho. Mohl
by t bídn uv znit. Vyjednávat s Anglií o tv j život, o výkupné. V
zájmu svého života, cti, duše odtud musíš zmizet. Vzpome si, co
ud lal král Eduard manželkám Skot .“
Igrainie si znepokojen vzpomn la na Robertovu sestru Mary a na
mladou hrab nku z Buchánu, které p isp chaly na Bruceovu
korunovaci a král Eduard je za to potrestal: dal je zav ít do klecí p ed
branami hrad Berwicku a Roxburghu jako divou zv . Den po dni,
noc po noci živo ily ve svých d ev ných v zeních. Stejný trest m l
potkat i Bruceovu dvanáctiletou dceru Marjorii, ale našt stí se v
králov okolí nalezlo dosti muž , kte í ho p esv ili, že by byl
takový trest pro dít p íliš krutý. A tak dívku místo toho poslal do
kláštera. Bruceova manželka jako dcera anglického hrab te byla
držena v zajetí na sídle Burst-wick-in-Holderness.
Igrainiin otec byl hrab a titul po n m zd dil její bratr. Ten však
byl ješt mladý a nem l takovou moc, aby dokázal pohnout králem.
Jestliže se jí zmocní Skotové a exemplárn se na ní pomstí, ne eká ji
nic dobrého.
„Co když se mýlíme?“ otázala se tiše. „Co když vás všechny
povraždí, dokonce i tebe, až zjistí, že jsem pry ?“
„Jen málo kn ží skon ilo pod sekyrou, t ebaže asy jsou kruté a
vládne jim pomsta a surovost.“
„A ostatní…“
„Cleny tvé družiny, kte í se vzdali, ušet il.“
„V tšinu asu tady proležel v hore kách a bezv domí.“
Otec MacKinley pot ásl hlavou. „D ív než usedl k l žku své
nemocné ženy, p ikázal, že nemá být zabit nikdo až na ty, kte í
odmítnou složit zbran . Smrt už na Langley ude ila dost siln . On si
nelibuje v prolévání krve jako n kte í. Ale já se bojím o tebe,
Igrainie. Zap ísahám t , prchni odtud!“
„Ale to je nemožné. Nem žeme opat it doprovod a v tšina žen je
nemocných. Jennie je zapot ebí zde. A sir Robert Neville je ješt
slabý. P esto se však odtud musí co nejrychleji dostat. Jako
íbuznému mého muže mu od Skot hrozí velké nebezpe í.“
Otec MacKinley se na ni chvíli díval a pak se pomalu usmál.
„P esn tak. Ale nemusíš se o n j bát. Sir Robert Neville už odjel na
jih. Spolu s jedním rytí em vyklouzl dnes ráno tunelem na konci
krypty.“

41
 Igrainie prudce vydechla. „Neuznali jste ani za vhodné m o tom
informovat!“
„Rozhodl jsem, aby unikl co nejd íve, ale ne proto, že bych ti
ned oval nebo se s tebou necht l poradit. Dnes ráno se naskytla
vhodná p íležitost, a tak jsem ji využil. Všichni skotští rebelové až
na muže, který st eží Erika Grahama, m li napilno na nádvo í. Nikdo
dosud nezjistil, že je sir Robert pry . A ty musíš zmizet stejným
zp sobem. Nem žeme otev ít bránu a spustit padací most. Hned, jak
se p ipravíš, odejdeš. P estrojíš se za chudou ženu, která putuje na
jih, aby se pomodlila a našla mír v tamních svatostáncích.
Zap ísahám t , Igrainie, sám jsem se za úsp ch tvé pouti mnohokrát
modlil. Zbytek tvých lidí na hrad bude v po ádku. Ty máš pro Skoty
cenu, a proto by t mohli držet v zajetí. Dlouho jsem o tom
emýšlel a modlil se za tebe. Vím, že jít musíš. Doufám, že mi
poradil sám B h.“

V prvních dnech poté, co hore ka poklesla, byl Erik tak slabý, že

nedokázal nic jiného než ležet a naslouchat. A naslouchal pozorn .
Celé t lo m l vy erpané a bolavé, ale nejstrašn jší byl ten pocit
ztráty. Jeho žena, jeho dít . Byly chvíle, kdy mu p ipadalo, že není
pro žít, pro znovu sbírat síly.
Smrt jeho milovaných však probudila novou myšlenku, kterou se
usilovn zabýval. Zesílí a vstane z lože, nebo ho eká dlouhý boj.
Povstane, protože v n m musí zvít zit.
A musí se mu to poda it d ív, než jeho okolí zjistí, že už je v plné
síle. V l, že se mnoho jeho muž nenakazilo, p estože pobývali v
jeho pokoji. Jeden z nich místnost v bec neopoušt l. Kn z p icházel
a odcházel. Ošet ovaly ho ženy z hradu, ale ty byly ost e st eženy.
Poznával hlas, který asto slýchal mezi ostatními; byl to hlas
služebníka, který radil, aby ho nechali zem ít. Vždycky, když ta
slova zaslechl, byl rád, že má ve své družin opatrné a ostražité
muže, kte í dohlížejí, aby mu do posilujících nápoj n kdo
nevpašoval jed.
Tohle všechno v l, protože bd l se zav enýma o ima.
A naslouchal.
Byl upoután na lože více než dva týdny. Margot zem ela ten den,
kdy ho sklátila choroba.
Sira Roberta Nevilla, p íbuzného zasnulého pána Langley, dostal
ven ten neohrožený kn z.

42
 A hradní paní je rovn ž pry .
Erik chápal pohnutky mladého kn ze a obdivoval jej i proto, že
nevyužil p íležitosti a také neutekl. Uvažoval, zda ho zachránila
mužova zbožnost, nebo obavy, že kdyby zem el a jeho lidé nem li
rozkazy, zmasakrovali by všechny obyvatele hradu. Kn z však
nejspíš usoudil, že by se takového svévolného vražd ní nedopustili.
Bylo tu ve h e ješt n co: Hrad Langley stál na Pomezí a oddanost
jeho pán asto kolísala. Zesnulému pánu hradu kolovala v žilách
jak anglická, tak skotská krev a jeho matka byla Keltka od kosti.
Hrad stál jaksi stranou a jeho brány se d íve otvíraly a padací most
spoušt l jen t m, kdo sloužili skotskému králi. Pembrokovo ležení
ovšem bylo nedaleko, a kdyby jeho vojsko na chvíli p estalo
pronásledovat Bru e a obrátilo sv j hn v proti Langley, hrad i jeho
sou asní obyvatelé by patrn utrp li trpkou porážku. Je to smutné,
ale lidé z Nížiny mají dobrý d vod, pro se sklán t p ed anglickým
králem Eduardem spíše než p ed Robertem Brucem.
Ležel v komnat bývalého hradního pána, na loži, kde zem ela
Margot. Bolest nad její ztrátou a nad ztrátou sladké nevinné Aileen
na n j dopadla tak t žce, že p ehlušila i jeho hn v a nenávist. Po ase
si vzpomn l na svou p ísahu, a když byl sám v místnosti, opatrn si
za ínal procvi ovat svaly. P icházel za ním i kn z, ale když zjistil, že
se Erik zotavuje, v noval se nemocným, kte í jeho pomoc
pot ebovali víc. V l, že jeho muži st eží dve e i služebné, které ho
ošet ovaly. Dny ubíhaly a on byl stále ast ji ponechán sám sob .
Tehdy po al posilovat ochablé svaly. Nap ed ruce, protože ve dnech,
které následovaly po zmírn ní nejvyšších hore ek, trp l no ními
rami, v nichž jej dokonce i prsty p estaly poslouchat. Pozvolna je
svíral, pak zkoušel zvedat paže, posadit se, postavit a nakonec
chodit. Nutil se do jídla, protože v l, že ho posílí a jeho lidé hlídají
v kuchyni. Z stával ležet, ale nakonec, když trochu zesílil, vstal a
povolal k sob Petera MacDonalda. Pot eboval dlouhou horkou
láze . Stále ješt na n m ulpívalo bláto a krev z posledního boje a
hore natý pot. Toužil se o istit.
Když ležel ve van , pozorn naslouchal Peterovi, kterého mátlo,
jak mohli t žce nemocný sir Robert Neville a zdravá Igrainie, která
se neustále pohybovala uvnit hradu, uniknout.
„Nikdo nepromluvil,“ st žoval si Peter.
Erik p ikývl.

43
 „P esto však musí existovat tajná cesta z hradu, a tudíž i do hradu.
Já ji najdu.“
„Myslíš, že to z nich dokážeš vymá knout?“ zeptal se Peter. Nebyl
starý, ale m l ošlehanou vrás itou tvá . Stejn jako Erik byl rozeným
námo níkem a vále níkem, který nyní zm nil p sobišt a bojoval na
pevnin .
Musel se o to pokusit. Nic jiného nezbývalo.
„Dnes jim dám na v domí, že zabírám tento hrad jménem Roberta
Bru e. A pak objevíme jejich tajnosti. Ale brzy, velmi brzy…“
„Brzy…“
„Se pokusíme srovnat výsledky tohoto smrtelného turnaje,“
dopov l Erik tiše.
Vystoupil z lázn a oblékl si ln nou košili a spodky, náležící
bývalému hradnímu pánovi, natáhl si vysoké boty a sestoupil po
schodišti. Posadil se do ela dlouhého stolu v hradní síni, hodil na
j nohy a vyd sil starého majordoma tak, že ho málem ranila
mrtvice.
„Ano, ješt žiji a da í se mi dob e,“ ujistil ho. „A mám ukrutný
hlad. Daly by se tu sehnat lah dky jako chléb a maso?“
Sta ec pokorn p ikývl a chystal se odejít. „Po kej! Jak se
jmenuješ?“
„Garth, m j pane.“
„Nuže, Garthe, jsem rád, že jsi v lepším stavu, než v jakém jsme t
našli po p íjezdu.“
„I ty, pane, jsi dokázal nemoc p ekonat.“
„Vypadá to tak. Tebe i ostatní obyvatele hradu to zajisté zklame.“
Starý muž pokr il rameny. „Mn na tom moc nezáleží. Války
vedou králové a šlechtici. Muži jako já jen slouží, slouží až do
smrti.“
„Mýlíš se, Garthe. Skotsko osvobodí prostí lidé.“
„Práv prostí skotští lidé umírají. Pobíjejí je armády a hladem je
mo í ob strany.“
„Langley se však už mnoho let války nedotkly.“
„Langley je možné dobýt jedin zevnit .“
Erik vytáhl obo í a odml el se. Baže, bez obrovských vále ných
stroj a velké armády je tento hrad nedobytný.
Jedin zevnit . A jestliže existuje cesta, kterou muži a ženy prchají
ven, pak jí mohou zrádci vklouznout dovnit .

44
 „Byl to Boží soud,“ prohlásil po chvíli Erik. „Kdybychom zde
nebyli v zn ni a týráni, erná smrt by se do Langley nikdy nedostala.
kdo by to nazval Božím soudem.“
„A jiný zase,“ ozvalo se ode dve í, „by to nazval hloupým inem
hrstky pošetilých, špatn ozbrojených muž .“
Erik se zašklebil na kn ze, který stál ve vchodu do velké sín .
„Bu vítán, ot e MacKinley. Práv jsem pro tebe cht l poslat.“
„Vypadáš znamenit .“
„Ano. Nemoc odešla.“
„Opravdu?“ otázal se kn z. „Mám dojem, že tvou duši zachvátila
ješt strašn jší choroba.“
„Má duše m práv te p íliš nezajímá, promineš-li mi to, ot e.“
„A už ti já prominu i nikoli…“
„Nezacházejme do filozofických disputací o mé duši, ot e. Musíme
si pohovo it o d ležit jších v cech. Ze všeho nejd ív se však musím
najíst, Garthe. Mám ukrutný hlad.“
„Ano, pane.“
Oto il se k odchodu.
„Garthe!“
Muž se zastavil a opatrn se ohlédl. Byl vy erpaný.
„V bec si nelibuji v krveprolévání a zabíjení. Jestliže však já nebo
kdokoli z mých lidí zem e na otravu, potká vás všechny strašný trest
a každý, kdo bude umírat v našich rukou, si bude p át, aby ho rad ji
zachvátil mor. Rozumíš mi?“
„Ano, m j pane. Naprosto jasn mi to vysv tlil jeden z tvých
muž , MacDonald, hned když jsi onemocn l.“
Erik se usmál. Díky Bohu za Petera MacDonalda, jeho pravou
ruku. Za to, že ješt žije, vd í jemu a tomuto kn zi. Je naživu,
estože mohl zem ít a zem el by rád. Neodvažoval se o tom moc
dlouho uvažovat, protože rána byla p íliš erstvá a bolest tak silná,
že se mu cht lo vzteky zni it toto místo kámen po kameni. Margot a
dcerušku by mu to však nevrátilo.
„Dob e. P ines jídlo. Ot e MacKinley, sedni si.“
Garth odsp chal pro jídlo, jak mu bylo p ikázáno, a otec
MacKinley rovn ž uposlechl s ostražitým výrazem v o ích.
„Nuže, ot e, pov z mi, jaká je sou asná situace.“
„Sou asná situace?“ opá il MacKinley. „Válka, podle všeho.
Válka, která trvá tak dlouho, kam až má pam sahá.“

45
 „Ach ano, je to zp sob života, že? Ale ty dob e víš, ot e, na co se
ptám.“
„A jsem si jistý, že ty zase dob e víš, co se tu d je, a že ti tv j
lov k, MacDonald, p ináší nej erstv jší novinky.“
„To ano, ale stejn bych rád slyšel tv j názor na to, co se odehrává
na hrad .“
„Lidé p estali umírat. V tšinu ubohých zesnulých jsme spálili na
hranicích p ed hradbami.“
„V tšinu zesnulých.“
„Tvá žena a dcera jsou zazd ny v krypt poblíž lorda Aftona.“
Erik se zadíval na své ruce. „Budou za n odslouženy mše,“
zamumlal tiše.
„Už se stalo. P ed Bohem jsou si všichni rovni.“
Erik se lehce pousmál. MacKinley je bu blázen, nebo velmi
state ný muž.
„Kde je tvá paní?“
MacKinley po té lehce položené otázce strnul. „Odešla.“
„To je z ejmé. Kam odešla?“
„Zpátky k bratrovi.“
„Mladá vdova se vrátila do Anglie, aby se mohla znovu výhodn
provdat.“
„Vrátila se do láskyplného objetí své rodiny.“
„Kdy odešla?“
„Nevzpomínám si.“
„Kdy?“
„P ed pár dny.“
„P ed kolika dny?“
„Snad p ed p ti šesti.“
„Aha, takže se moc daleko nedostala.“
„Už je pry víc dní. Bylo by bláznovství pronásledovat ji.“
„Nemá však kon .“
Kn z se zamra il a Erik pochopil, že se nemýlí. „Jak…“
„Unikla tajnou chodbou, jinak by o tom moji lidé v li. Takže je
jasné, že zpo átku šla p šky. Myslím, že ji snadno vypátrám.“
„Ona není zodpov dná za ty, co tu zem eli. Zachránila ti život.“
„Já p ežil, ale moje žena je mrtvá. Zachra ovat životy neumí.“
„Není to žádná kouzelnice.“
„Ale má pov st lé itelky.“
„Žádná lidská bytost nedokáže d lat zázraky.“

46
 „Opakuji: moje žena i dcera jsou mrtvé. Nevinné dít , neschopné
zla.“
„Ale pro ti záleží…“
„Už mi nezáleží na ni em. Má žena i dít zem ely.“
„Ale tys tu z stal,“ ekl MacKinley a naléhav se naklonil kup edu.
„B h si p ál, abys žil, a proto bys m l padnout na kolena, pod kovat
mu za to a nechat nevinnou ženu, která ti pomohla, na pokoji. D kuj
Bohu, vra se k životu a znovu najdeš jeho smysl…“
„Ot e, zbyte se rozváš uješ, já nejsem žádná ztracená ove ka z
tvého stáda,“ zarazil ho Erik suše. „Vím, pro tu jsem – pro
Skotsko.“
„Muž musí mít ješt jiný smysl života než bitvy a krveprolévání.
Tvoje osobní ztráty jsou t žké, a mnoho jsi také získal. Tento hrad.
Robert Bru e je skotským králem. A proto…“
„Ano, je králem. Ale Skotsko mu nepat í. Kam mí ila tvá paní?“
MacKinley se zamra il. „Nelhal jsem ti. Jak jsem íkal, lady
Igrainie je na cest ke svému bratrovi, mladému hrab ti.“
„Nedoprovázela ji však žádná družina. Byl jsem sice dlouho
nemocný a upoutaný na lože, ale o tom, co se d je na hrad , jsem
l. O chod hradu se stará malá skupina mých lidí. N kte í
ubožáci, kte í byli naverbováni do Eduardovy armády, hbit zm nili
strany. Mohou je stejn hbit zm nit znovu, ale ne, dokud jsme my u
moci. Hrstce emeslník a d lník , kte í p ežili, pramálo záleží na
tom, kdo drží hrad, jen když budou mít práci a obživu. A každý, kdo
stal v rný anglickému králi, hnije v podzemních kobkách, kde z
každého kamene dýchá smrt. Nemohl jsi hradní paní opat it
doprovod. Z toho plyne, že cestuje sama, nanejvýš s komornou nebo
sluhou. Svou totožnost se neodváží odhalit ani za hranicemi Anglie,
protože i pro každého anglického psance by byla p íliš vzácnou
ko istí. Tudíž… zvolila p evlek. P ehodila p es sebe n jakou
chatrnou vln nou kytlici i pláš a vydává se za chudobnou poutnici.
Nemám pravdu?“
MacKinley neodpov l. Jeho rum nec hovo il za n j.
„Nechej ji na pokoji. Ni ím se neprovinila.“
Erik cítil, jak v n m vzr stá hn v. „Byla manželkou Aftona z
Langley. Ten na svém hrad hostil královy muže, kte í byli vysláni,
aby vraždili skotské vlastence a zajímali, ponižovali a mu ili jejich
ženy. Je vinna, ot e.“
„Mýlíš se. Nesmíš jí ublížit… Nesmíš…“

47
 Erik vrhl na kn ze opovržlivý pohled. „Tvá paní m osobn v bec
nezajímá, ot e. M že však sehrát d ležitou roli v osudu Skotska.
Jist víš, co se p ihodilo jistým skotským šlechti nám. Zprávy o tom
let ly s v trem o závod.“
Vstoupil Garth s velkým podnosem, na n mž nesl srn í kýtu, chléb
a džbán s pivem.
Erik sledoval, jak servíruje jídlo. „Garthe z Langley, už tu sloužíš
dlouho. Usedni a pojez s námi.“
„Maso není otrávené,“ ujistil ho otec MacKinley. „Nezachránili
jsme ti život, abychom ho potom ukon ili jedem.“
„P esto mn však ud lej radost a okus jako první.“
Otec MacKinley s pohledem up eným na Erika ukrojil kus masa a
rozžvýkal ho. Poté ulomil chléb a také jej sn dl. Erik obrátil
pozornost na Gartha, který ud lal totéž.
„A te pivo,“ pobídl je Erik.
Oba muži se napili.
Pak se pustil do jídla i Erik. Byl strašn hladový, ale v l, že musí
být po dlouhé nemoci opatrný a nedop át si moc masa. Dalo mu
práci, aby nespolykal vše do posledního sousta. Když dojedl, zjistil,
že ho oba muži tiše pozorují.
Op el se. „Oba m žete opustit hrad.“
Neodpov li.
„Slyšeli jste? M žete klidn odcestovat do bezpe í, na jih.“
„Kampak bych šel?“ otázal se Garth. „Pracoval jsem tady celý sv j
život.“
„Ti lidé tady jsou… mé stádo,“ ekl otec MacKinley. „Budu se
snažit udržet mezi nimi a tebou mír.“
„V tom p ípad budeš udržovat mír mezi vámi a Peterem
MacDonaldem.“
„Ty odjíždíš?“
„Ano.“
„P ipojíš se k Bruceovi?“ zeptal se kn z s nad jí v hlase.
„Víš dob e, že ne. Ano, odjíždím, ale ne za Brucem – zatím ješt
ne. Vyslal m , abych opat il muže, které pot ebuje k bitvám, a proto
jsem byl na mo i, když jsme vylovili onoho nebožáka, který nás
nakazil tou zhoubnou nemocí. Cht l jsem se vrátit ke králi s dalšími
ozbrojenci. Brzy nám pom že ada irských klan . My jsme… nyní…
ztratili p íliš mnoho lidí. P esto však p ivedu Robertu Bruceovi
mocnou politickou zbra .“

48
 „Nemáš snad na mysli…“
„Paní z Langley? Bohatou dceru zesnulého hrab te z Wheatenu?
Baže, práv tu ko ist mám na mysli.“
„Hodláš ji p edat Robertu Bruceovi?“
„Ovšemže.“
„Ale – ona odešla už p ed delší dobou. Nikdy ji nevypátráš.“
Erik vstal, p ešel ke kn zi a podíval se na n j svrchu. „Ale ano, já ji
vypátrám. Sám jsi mi íkal, abych si našel, pro co žít. Už jsem to
našel, ot e. Žiji jen pro dv v ci – Skotsko a pomstu. V mi, ot e, já
nikdy nelžu. Mám v úmyslu ji najít a také ji najdu.“
„Ale… pak…“
„Pak ta dáma zaplatí za válku,“ ekl Erik prost . Dlouhými kroky
opustil halu.
Poda ilo se mu vystoupit po schodech a dostihnout dve e své
komnaty, jako by byl úpln v po ádku. Peter už ekal a rychle je
otev el.
Erik p ekro il práh a klesl. Peter mu pomohl na lože. Pevn mu
sev el ramena.
„Oni se nesm jí dozv t, že ješt nejsem p i síle.“
„Nedozv dí se to,“ ujistil ho Peter. „Avšak za paní z Langley bych
l rad ji vyjet já. Ješt nejsi úpln v po ádku…“
„Tebe bude zapot ebí zde, Petere. Hrad není dostate
zabezpe ený a musíme ho uhájit p ed Angli any.“
„Dokážeš se udržet v sedle?“
„Ano, Petere. Už za pár dní to dokážu. Cítím, že se mi síly vracejí s
každou hodinou. Pot ebuji jídlo a ješt trochu odpo inku. Pak budu
ipraven. Vyjedu, najdu ji a p ivezu zpátky.“

49
 4

Igrainie cestovala úpln jiným zp sobem, než jak byla až dosud

zvyklá.
Když poprvé p ijela na Pomezí, doprovázel ji otec, jeho rytí i,
jejich panoši a tucet sloužících. Rytí i v lesknoucím se brn ní a
barvách jejího otce – rudé, erné a žluté – byli krásní, stejn jako
jejich kon . O ni pe ovala Jennie a dv další komorné, a když je
jízda unavila, mohly si odpo inout ve vozech, které jely s nimi.
Nocovali na hradech a panských sídlech, kde byli nadšen vítáni
teplým vínem, na jejich po est se po ádaly hostiny a ubytováni byli v
pohodlných komnatách. Pozd ji doprovázela na cestách Aftona a
li podobnou družinu a také je ve všech sídlech, kam zavítali, rádi
ijali. Jezdila na své krásné, hbité a m kce našlapující klisn
jménem Menfreya. Pochopiteln se vyskytly i t žkosti. Déš , sníh,
plískanice, vítr a rozblácené cesty. V lét je n kdy trápilo vedro, ale
Igrainie m la slunce ráda a skoro vždy jeho žár mírnil osv žující
vánek. Igrainie cestování milovala. Ráda poznávala nová místa a
setkávala se s lidmi. Samoz ejm to s sebou neslo jistá nebezpe í, ale
bez ozbrojené stráže se nikdy nepoušt la daleko.
Tohle však bylo n co docela jiného.
Z hradu vyklouzla s Johnem Simpsonem a jeho ženou Merry. Oba
dva pracovali odedávna v kuchyni a byli svoji práv tak dlouho.
estože nem li d ti, Igrainie v la, že se navzájem velmi oddan
milují. John byl vysoký a tenký jako ty ka, zatímco Merry
ipomínala mí ek, tak byla mali ká a kulatá. M la modré jasné o i
a st íbrné vlasy a dokázala se usmívat i v t ch nejhorších situacích.

50
Podle ní vše leželo v Božích rukou a odpove lov k najde, až
nastane ten velký den a všichni budou vpušt ni do nebeské brány.
Byla znamenitá spole nice stejn jako John, který rád vzpomínal na
vládu krále Alexandera a na doby, kdy ve Skotsku panoval mír.
ekala je obtížná cesta.
Museli opustit hrad p šky. Otec MacKinley je nasm roval k
malému farnímu kostelíku, kousek na sever od oné stále sporné
hranice, kde jim jeho starý p ítel m l opat it kon . Cesta tam jim
trvala p es dva týdny. John se svýma dlouhýma kostnatýma nohama
dokázal krá et dosti rychle, avšak Merry fun la a odfukovala, takže
museli asto odpo ívat. Nesli s sebou n jaké zásoby a ty t žkly s
každým dalším krokem po skalnatém kraji. P espávali na zemi na
vln ných houních. Igrainii to v bec nevadilo. Ráda cítila, že je
mali kou ásticí ve sv tmy a milion hv zd, ale pro Merry a
Johna bylo toto lože p íliš tvrdé a každé ráno se probouzeli s
vrzajícími klouby, a než narovnali záda, chvíli jim to trvalo.
Neodvažovali se rozd lat ohe , aby je nezahlédli lupi i, kte í se v
tlupách pohybovali po kraji, takže se živili lesními plody a opatrn
ujídali chléb a sýr ze zásob. Žízní netrp li; kraj byl plný krásných
jezírek, pot a pramínk . Po así bylo mírné a Igrainie se n kdy v
noci odvážila svléknout do košile a pono it se do blízké byst iny
vody na tak dlouho, než jí za aly chladem tuhnout kon etiny.
Mnoho dní tak opatrn postupovali lesními stezkami. Vypadalo to,
jako by sv t pat il jenom jim, a byl to krásný sv t, zá ící létem a
stín ný lesem. Jednou míjeli místo, které kdysi mohlo být vesni kou
i prosperujícím statkem. Všechny obytné stavby, stáje i stodoly
byly vypálené, p ilehlá pole holá a oho elé ruiny d sily pocestné.
íroda je však mocná. Na p , kterou p ed pár m síci zdupali
vále ní kon , už rostla tráva a divoké kv tiny, které za ínaly obr stat
i trosky. Byl to vlastn plevel, ale krásn zbarvený. Brzy pokryje
celé zbo eništ – poz statek násilí a krutosti.
Nakonec p ece jen došli do vesni ky, o níž jim pov l otec
MacKinley. Místní d ti dob hly do malého kostela, aby otci
Padraikovi, jeho p íteli, oznámily jejich p íchod. Igrainie ml ela.
Slova se ujal John a p edstavil je jako rodinu putující k svatým
míst m. P edal mu doporu ující dopis a požádal fará e, aby jim
opat il kon na další cestu. Igrainie, kterou kryla vln ná káp ,
uvažovala, jak strašn by ji ten zjevn laskavý muž nenávid l, kdyby
se dozv l, komu opravdu pomáhá. Otec Padraik. Velmi starý muž

51
s dlouhými bílými vlasy a vousy stejné barvy, které na jeho hrudi
splývaly, si ji zamyšlen prohlížel temnýma a moudrýma o ima.
Igrainie pochopila, že moudrý sta ec dob e ví, koho má p ed sebou –
bohatou mladou ženu, která prchá na jih, do Anglie.
Nezmínil se o tom, p ivítal je ve vesni ce a oznámil jim, že najdou
pohodlné ubytování v bývalém ženském klášte e, kde už p ebývají i
jiní pocestní putující do Anglie, aby se tam modlili ve svatyních a
získali odpušt ní. Tam se v tšinou hovo í francouzsky, to je , jíž
mluví dv r, nebo anglicky, ale i keltštinu je tam prý asto slýchat.
„Otec MacKinley m požádal, abych vám opat il kon ,“ ekl otec
Padraik, když si p etl svitek, který otec MacKinley sv il Johnovi.
Znovu si je prohlédl a tmavýma o ima prodlel na Igrainii. „Ud lám,
co bude v mých silách. Zatím si odpo te v našem farním útulku.
Nenajdete tam žádný p epych, ale zbožní poutníci v n m vždy
naleznou úto išt . Gregory!“ zavolal najednou hlasit . „Kde je ten
kluk? Aha, tady jsi, m j chlap e. Zave tyto dobré lidi do refektá e a
dohlédni, aby dostali n co k jídlu.“
Gregory, asi šestnáctiletý zrzek se zelenýma o ima, se uklonil a
široce se na n usmál. „Hoch je hluchý jako poleno, ale je to
dobrák,“ vysv tlil otec Padraik. „Doprovodí vás a já se poohlédnu po
koních.“
„D kujeme ti,“ ozvala se Igrainie.
Otec Padraik kývl a ješt jednou si ji pronikav zm il.
Refektá byla veliká barabizna ze d eva a drn , za ízená
otlu enými lavicemi a stoly. U jednoho sed la skupina jeptišek, které
jim p ikývly na pozdrav. U jiného se usadil prastarý kn z a dva další
obsadily tlupy poutník . Nov p íchozí zaujali místo u stolu poblíž
toho, kde se tísnily t i páry. U dalšího se krmili mladíci, kte í
vypadali, že by se mohli stát panoši a pozd ji snad i rytí i. P sobili
mlad , zdrav a energicky. Igrainie se posadila proti Johnovi a hned
si všimla, že starý kn z vrhá na ty mladé muže nesouhlasné pohledy,
asi proto, že si piln p ihýbali ze džbánu na stole.
Mladá žena s klikatou jizvou na tvá i jim p inesla pivo, chléb a kus
tuhého masa.
„Chudák d e! Co ji asi potkalo!“ zašeptala Merry.
„Válka – nemilosrdní vojáci,“ odpov l John stru . „Nezírej na
ni tak nápadn , ženo!“
Igrainie soucitn sledovala dívku, která je obsluhovala, a stejn
jako Merry uvažovala, jak p išla k tak strašnému zran ní. Litovala ji,

52
a když jí John zaplatil drobnou mincí, Igrainie ji tiše zavolala zpátky
a n co k tomu p idala.
„Bu opatrná, má paní!“ napomenul ji John.
„Nikdo m nevid l, a i kdyby jsme na církevní p .“
„Domníváš se snad, že jsou všichni, kdo prohlašují, že se zasv tili
Bohu, opravdu sv tci?“
„Ona ten peníz pot ebuje,“ ekla Igrainie.
John se pok ižoval. „Má paní, já se starám jen o tvé dobro.“
Natáhla se p es st l a stiskla mu paži. „M j život je však jen v
mých rukou, Johne, a jsem moc ráda, že m ty a Merry doprovázíte a
sdílíte se mnou všechny t žkosti.“
„Být s tebou, má paní, není žádná t žkost,“ zamumlala Merry a
obtížn p ežvykovala. „Ale tohle maso! Z jakého zví ete u všech
všudy pochází?“
„Snad je dob e, že to nevíme,“ uklidnil ji John.
„Chléb je velmi dobrý,“ poznamenala Igrainie.
„Ach, opravdu, je erstvý a sytý,“ radovala se Merry, ulamovala
sousta z ješt teplého bochníku a mazala je erstvým máslem.
„Dobrý den, vítejte mezi námi!“ zavolala na n žena od vedlejšího
stolu.
„Dobrý den,“ odpov la Igrainie. John k ní vyslal varovný
pohled.
Rozhodla se ho ignorovat.
„Kam máte namí eno?“ zeptala se.
„Do Canterbury,“ odpov la žena. „Já se jmenuji Anna a tohle je
Joseph, m j muž. P ežili jsme vražd ní v Berwicku. Gannet je m j
bratr a Jacob je manžel Lizzie, mé sestry. A tady naše Beth, moc
milá, ale ješt jsme jí nenašli manžela.“
„Ani po n m netoužím!“ ujistila je Beth, nejmladší lenka
spole nosti, atraktivní a usm vavá mladá žena. Pobou en si
povzdychla. „Anna si myslí, že se všechny musíme provdat, jinak
náš život nemá žádnou cenu.“
„Inu, tak je to na sv za ízené!“ namítla Anna.
„Já mám zam stnání,“ prozradila jim Beth.
„Zam stnání?“ zajímala se Igrainie.
Beth se usmála. „Skládám básn a hraju na harfu.“
„Pot ebuje manžela. Žen , která hraje na harfu a zpívá, v Berwicku
moc lidí neplatilo,“ trvala na svém Anna.
„P jdu svou vlastní cestou,“ ekla Beth.

53
 „Tím jsem si jistá,“ vmísila se Igrainie. „Tady kolem hranic panují
zlé asy a m sta asto m ní pány, ale v Londýn …“
„Ale, dít ! Nesmíš ji podporovat!“ protestovala Anna. „Musí najít
manžela, dobrého manžela, což v jejím v ku nebude nic snadného.
Pravd podobn jí budeme muset opat it n jakého vdovce, který
pot ebuje slušnou ženu, aby se starala o jeho d ti.“
„Anno, vždy ty lidi sotva známe,“ vzbou ila se Beth. „A já
rozhodn netoužím po muži, který hledá kucha ku a hospodyni.“
„Všichni muži hledají ženy, které jim budou va it a starat se o
domácnost,“ odsekla Anna.
„Ješt po ád mohu odejít do kláštera,“ zamumlala Beth a mrkla na
Igrainii. Její sestra si ironie v jejím hlase nepovšimla.
„To jist , ale…“
„Ale já na to nemám povahu,“ dopov la Beth. „To tedy ne,“
souhlasila Anna. „Je tak tvrdohlavá – a p ímo ará…“
„Máme s ní jenom potíže, jak vidíš sama,“ dokon ila Lizzie.
„Lizzie!“ vybuchla Beth.
„Lizzie, Beth, ob byste se m ly trochu mírnit a být diskrétn jší,“
napomenul je pobaven Gannet tichým vrnivým hlasem.
Zdál se být nejmladším lenem té spole nosti. Nezávislá Beth
vypadala tak na p tadvacet a Gannet byl patrn ješt o n co mladší,
ale o tom, že je Beth jeho sestra, vypovídaly modré o i, stavba t la,
plavé vlasy a milý výraz.
„V ru,“ promluvil Jacob, muž stejn štíhlý jako jeho žena Lizzie,
ale šlachovitý a patrn houževnatý. „Vždy ty dobré lidi ani
neznáme!“
„Baže, a ješt jsme je ani nepustili ke slovu!“ p idal se Joseph.
Poté se všichni zadívali k Igrainiinu stolu a ekali, co jim ta trojice
ekne.
„Já jsem…,“ za ala Igrainie, ale John ji p erušil d ív, než ekla své
jméno. „Já jsem John z Annandaleu, tohle je má žena Merry a tady s
naší nete í Isabelou putujeme také do Canterbury, abychom se
pomodlili. Doufáme, že by se mohla provdat za syna našeho starého
ítele ková e, který žije kousek od Londýna a má dobré vyhlídky do
budoucnosti.“
„No vida! Takže cestujeme za podobnými cíli!“ prohlásil Joseph.
l sympatický ošlehaný obli ej a p íjemné chování.

54
 bec to byla zajímavá spole nost. Anna s Josephem baculatí a
veselí, Lizzie s Jacobem štíhlí a p ísní a sourozenci Gannet s Beth
vabní a lehce vzpurní.
„Myslím, že se také usadíme v Londýn ,“ pokra oval Joseph
tlumeným hlasem. „V Berwicku… došlo p ed lety ke strašnému
vražd ní, když se lidé vzbou ili proti králi Eduardovi. V tšina našich
íbuzných zahynula a lov k se v t ch kon inách neuživí, zvláš
když je kovotepec a všichni, kdo si kupovali jeho zboží, jsou mrtví,
odešli, nebo p išli o majetek.“
„Všichni hledáme nové živobytí,“ doplnil ho Jacob. „M li jsme
farmu – malou farmu – za m stem a byli jsme nájemci našeho
mladého pána, který odešel do hor s Robertem Brucem. Nejd ív
oblast zdecimovali Angli ané. Pak nás vypálili Skoti, aby zabránili
Angli an m využívat naši p du. Angli ané se vrátili, a aby se
pomstili Skot m, op t zpustošili kraj. A tak doufáme, že je Londýn
dostate daleko od válek a že tam p ežijeme a uživíme se. Máme
tam dceru, která se provdala za rytí e a vlastníka p dy, a ta nám
napsala, abychom za ní p ijeli a pracovali s jejich p íbuznými a
áteli. A nyní m , prosím, omluvte, p íroda si žádá své.“
„To je p irozené,“ ekla Merry.
„Takže i ty, Isabelo, hledáš ženicha,“ zajímala se Anna.
Igrainie zapomn la, že se nyní jmenuje Isabela, a vzpamatovala se,
až když ji Merry lehce kopla pod stolem.
„Ach ano. Ženicha, to se rozumí,“ zamumlala.
„Chudák d e! M že nabídnout tak málo,“ zavrt l John smutn
hlavou.
„Že m že málo nabídnout?“ pohoršila se Anna a podívala se na
svého manžela, protože nev la, jak dál.
„Takhle nesmíš uvažovat, má milá,“ ujal se slova Joseph. „Vždy
jsi krasavice. Ned lej si starosti. Mnoho muž sice zajímá nev stino
no, ale jsou i tací, kdo si zamilují dívku pro její krásnou a laskavou
duši.“
„A vzhled,“ dodala Anna suše. „Ty rozhodn nebudeš mít
problémy, d e. Snad jen, že nevypadáš dost urozen ,“ obrátila se k
Merry. „Kdyby se vám poda ilo najít jí místo v dobré rodin , snad by
upoutala n kterého ze syn . Nemám pochopiteln na mysli šlechtice,
ale s její postavou a tvá í by mohla okouzlit ctižádostivého mladého
muže, který by se rád stal rytí em. Mohla by najít bystrého
mládence, který vstoupí do králova vojska a pak by se s ní i oženil.“

55
 „Poctivý synek ková e pro ni bude sta it,“ odrazila ji Merry
rozhodn .
„Ty se spokojíš s ková ským synem?“ zeptal se Gannet, který
sledoval pohledem spíše Igrainii než Merry a Josepha. Igrainie
sklonila hlavu, aby skryla úsm v. „Co je špatného na tom, být
ková em?“ optal se John. „V bec nic!“ podpo ila jej Merry.
Igrainie na ni pohlédla a stále ješt m la co d lat, aby se
nerozesmála. Poda ilo se jí jen tázav pozvednout obo í. Merry
pokr ila rameny a usmála se. „Baže, však ková v Londýn bude mít
vždycky dost práce.“
„M li byste se k nám p ipojit,“ vmísila se Lizzie. „ ím víc nás
bude, tím budeme ve v tším bezpe í.“
„Snad máš pravdu,“ odpov l John. Igrainie post ehla, že sleduje
st l, u n hož zasedli ti veselí mládenci. „Tamti se mi moc nezdají.“
„Ale pro ? Jsou docela okouzlující!“ prohlásila Beth. „Mladíci,
kte í se cht jí poklonit Bohu! Tady na hranicích je ne eká žádná
lákavá budoucnost. V tšinou pocházejí ze starých anglosaských
rodin z okolí. ekla bych, že se vyzpovídají ze svých h ích , a až
dosáhnou rozh ešení, dobrovoln vstoupí do králova vojska. Žijeme
v drsném sv a zm nit jej nedokážeme! Tahle tlupa mládenc se o
to snad pokusí.“
„Možná,“ ekla Merry tiše, „bychom se k ni m li všichni p ipojit.
tšina lidí se sice bojí Boha natolik, aby nechala chudé pocestné na
pokoji, p i cestách bývá ale mnoho lidí, které zajímá jen, jak je obrat
o to poslední.“
„Nám toho moc neseberou!“ poznamenala Beth.
„Jen jestli nev dí…,“ za ala Anna.
„Anno!“ napomenul ji Joseph.
„Této dobré rodin p eci m žeme d ovat!“ ohradila se Anna.
Pokr ila rameny, zavrt la se a cosi pod stolem podnikala se svým
bohat aseným úborem. Igrainie se rychle dívala dol . Byla si jistá,
že jim Anna prozradí, jak t ch posledních pár „poklad “ zašila do
spodni ky.
„My tedy rozhodn nechceme nikomu ublížit,“ ujistila ji.
„Co o tom soudíš, Johne?“ zeptala se Merry.
John se podíval na Igrainii, jako by byl na rozpacích. Usmála se na
j. Co zlého by se nám s t mito milými lidi kami mohlo p ihodit?
zeptala se o ima.

56
 John po chvíli souhlasil. „ ím nás bude víc, tím budeme ve v tším
bezpe í.“
„Výborn . A cestou se navzájem poznáme,“ zaradovala se Anna.
„M li bychom vyrazit brzy. Dob e se vysp te a vsta te za úsvitu.“
Sotva domluvila, u vedlejšího stolu povstal jeden mladík.
„Š astnou cestu,“ pop ál Ann a její rodin , když procházel kolem
jejich stolu. Byl to asi dvacetiletý vysoký a urostlý mladý muž.
Promluvil k Ann , ale pohlédl i na Igrainii, Johna a Merry. „A vám
též,“ dodal zdvo ile.
John pod koval úklonou hlavy.
„Vydali jste se na svatou pou ?“ otázal se mladík.
„Máme namí eno do Londýna, ale cestou se zastavujeme u svatých
míst,“ odv til John. „Zdá se, že vy a vaši p átelé hodláte vstoupit do
králových služeb. P eji vám též š astnou cestu.“
„Ach ano, jist . D kuji. Možná se ješt n kde potkáme a budeme si
navzájem užite ní.“
„Vy však pojedete o hodn rychleji,“ pousmála se Igrainie. Kdyby
se p idali k Annin rodinné skupin , p edehnal by je i rozvážný šnek.
S Johnem a Merry se však nedokáže pohybovat o moc rychleji.
Ne že by jí na tom záleželo. Afton zem el a s ním i sv t, který
znala. Nikam nesp chala.
„Ano, cestujeme rychle,“ souhlasil mladík a pozorn si ji prohlédl
hn dýma o ima. „Ale i my se… ob as musíme zastavit a odpo inout
si. Snad se s Boží pomocí ješt setkáme.“
„Dej B h!“ ekla Merry.
ty i mladí muži odešli.
„Te to tak nevypadá, ale do roka všichni zem ou,“ povzdychla si
Beth. „Tihle zdraví mládenci se nau í bojovat a dají do služeb krále.
Vrátí se sem a budou vraždit své p íbuzné. Doufají, že si tím polepší,
ale netuší, že budou stále jen prostí p šáci, a ti prolévají krev místo
bohá . Tak už to kdoví pro odjakživa chodí.“
„Myslím, že si všichni pot ebujeme odpo inout,“ navrhla Merry a
vstala.
„Takže dobrou noc,“ pop ál jim Joseph.
„Dobrou noc,“ odpov la Igrainie.
Práv v tu chvíli se objevil hluchý mladík, jako by vycítil, kdy se
spole nost rozhodne odebrat do svých ubytoven. Usmíval se, ale
vypadal neklidn . Igrainie úsm v op tovala, ale zjevn ho to
neuklidnilo, a když opatrn p echázeli temný dv r a vyhýbali se

57
slepicím a prasat m, opatrn se ohlížel. Došli do dalšího stavení s
doškovou st echou a vstoupili do sín , kde ho el malý ohe . Otec
Padraik na n ekal v k esle u krbu a nah íval si mozolnaté ruce nad
plameny. Když je spat il, vstal a ekl: „Nuže, doufám, že jste sytí,
protože naše jídlo je výživné, t ebaže n kdy patru p íliš nelahodí.“
„Jsme vám velmi vd ní,“ ujistila ho Igrainie.
Otec Padraik p ikývl. „U nás je vítán každý a na nic se
nevyptáváme, takže na nic nem žeme odpov t, když k nám
vtrhnou vojáci z obou stran. Dít , na konci chodby je pro tebe
ipravený malý pokojík. Odeber se tam, až budeš ospalá; nemáme
ve zvyku plýtvat sví kami ani lou emi. Je tam také p edpokoj, kde
se mohou ubytovat M ny s Johnem. Doufám, že vám to posta í.
Všechny naše pokoje jsou malé a prosté a asto k nám p ijde tolik
poutník , že musíme zaplnit každé volné místo. Je mezi nimi mnoho
ran ných ubožák , kte í p išli o st echu nad hlavou a p du p i t ch
nekone ných válkách,“ dodal tiše. „Musíme se starat o tolik Božích
dítek!“
„Já nepot ebuji žádné výhody,“ ekla Igrainie. „Je-li tu spole ná
noclehárna.“
„Ano, je tu spole ná noclehárna, ale vzhledem k tomu, že to není
nutné, myslím, že bude moud ejší, když p enocuješ v tom pokojíku.
Našt stí je volný,“ p erušil ji. „Dnes ve er je tu dosti poklidno, o
nocleh požádalo jen málo pocestných. Ti mládenci sdílejí sv tnici na
levé stran sín ; už ulehli a cht jí brzy ráno vyrazit na další cestu. V
místnosti napravo od sín nocuje velká rodinná skupina. Je tu rovn ž
kolik duchovních, kte í putují od farnosti k farnosti… Ale stále
ješt je možné poskytnout ti trochu soukromí. Ve džbánech najdeš
erstvou vodu a požadujeme, aby se všichni návšt vníci postarali – o
své pot eby.“
„Myslí tím no níky!“ zašeptala Merry Igrainii do ucha.
„Vždy já jsem rozum la,“ odpov la Igrainie tiše.
Otec Padraik se pousmál. „To jsem hned v l!“ ekl. Cht l Merry
poškádlit.
Igrainie mu podala ruku. „Ani nevím, jak vám máme pod kovat.“
„Inu, dít , s tím po kej, až ráno uvidíš kon , nejlepší, jež se mi
poda ilo sehnat. Zítra v poledne už m budeš proklínat.“
„Nikdy, ot e Padraiku.“ Kn z se pok ižoval. „Dobrou noc vám
všem.“

58
 Místnost byla opravdu mali ká. Kdysi to bývala cela jeptišky.
Úzké l žko vyplétané provazy pokrývala tenká matrace. Gregory
posvítil na cestu nap ed Igrainii, ukázal jí džbán a umývadlo na
prostém d ev ném stolku a zanechal ji ve tm . Nahmatala vodu,
poda ilo se jí omýt si obli ej a zuby, aniž zaplavila podlahu, a
dokonce se došátrala i k ru níku. V cele bylo okno, jímž pronikalo
trochu m sí ního svitu, takže se jakž takž zorientovala. Cítila se
strašn unavená, a p esto se obávala, že se jí spánek vyhne. To vždy
znamenalo, že se jí vybaví vzpomínky na minulost. A ješt horší
bylo usnout a probudit se d sem, že n koho ošet uje, n koho, kdo by
mohl um ít…, um el, protože usnula.
A když ležela a bd la, vybavovala si doby, kdy je hradní zdi
chránily p ed hnusným okolním sv tem plným boj . Vždy však
la, co se venku d je – stejn jako všichni ostatní, t ebaže
novinky se ší ily pomalu. Zprávy o zavražd ní Johna Comyna,
korunovaci Roberta Bru e a hn vu krále Eduarda jim v tšinou
inášeli jezdci p ijížd jící z bitev, kte í ší ili názory anglického
krále.
Afton, vázaný svým d dictvím a nad jí, že mu král sv í vládu nad
Pomezím, se jen jedinkrát musel rozhodovat, na které stran stojí.
Když p išli královi muži se svými v zni. Ale p ed tím…
Žili poklidn a š astn .
Igrainie p ed sebou jasn vid la Afton v usmívající se obli ej,
slyšela jeho smích a hlas. Vždy hovo il rozumn , vlídn a soucitn .
Byl vychován k zodpov dnosti za svoji moc a byl si dob e v dom,
co znamená být pánem, jenž vládne poddaným. Pokud mu to zákon
umož oval, nedopustil, aby jeho lidé bojovali v cizích válkách, a
da ilo se mu p esv it krále, že pot ebuje své rytí e a nájemce k
hájení strategicky d ležitého hradu Langley. Kdykoli p išel n jaký
povolávací p íkaz, nap ed se pono il do svých knih a vždy dokázal
najít n jaký zákon, Eduard v zákon, jímž král obda il Angli any, a
poda ilo se mu zachovávat neutralitu svého území. Afton byl
vysoký, štíhlý a jemný. Nevypadal jako vále ník a jeho síla
spo ívala v mocném rozumu.
Tém jej vedle sebe cítila, jako by jí v polospánku radil. „Dob e
láš, že se vracíš do Anglie, má lásko. Tv j bratr je mladý a nebude
do ni eho nutit. Dop ej si asu, aby se zhojily rány, a sama si zvol
další cestu. Nakonec to dob e dopadne…“

59
 Cítila jeho lehký dech na tvá i a prsty ve svých vlasech. N hu jeho
dotek . A v la, že se jí to jen zdá, a bolest z jeho ztráty jí znovu
naplnila o i horkými slzami. Ale najednou vycítila, že opravdu není
sama.
Probudila se z n žného snu do d su a paniky. Kdosi jí šeptal u
ucha.
„Tiše, jen tiše! Prosím, má paní, nek !“
Igrainie za ala zuby a potla ila výk ik, který se jí dral z hrdla.
Probudit se ze sna do temné noci bylo n co jiného než ve tm usínat.
Poda ilo se jí v slabém sv tle m síce rozeznat dívku a hluchého
chlapce.
Dívku s jizvou hyzdící její mladou tvá .
„Co se d je?“ zeptala se.
„Musela jsem za vámi p ijít. Je mi líto, že jsem vás polekala.“
„To je v po ádku, nic se nestalo,“ odpov la rychle. Posadila se a
podívala se na ty dv postavy, matn se rýsující ve tm . „Opravdu
jsem v po ádku. Pro jste však p išli?“
„Abychom t varovali.“
„Varovali? P ijel… p ijel sem snad n kdo?“
Dívka zavrt la hlavou. „Gregory…,“ za ala rozpa it , „je sice
hluchon mý, ale vidí.“
„On… vidí?“ opakovala Igrainie zmaten .
Dívka p ikývla. „Hrozí ti nebezpe í. Zatím ješt ne, ale musíš být
opatrná a dávat si pozor na lidi ve svém okolí. Vždycky. Mohla bys
dokonce p ijít o život. Bu obez etná a sleduj, co se d je. Vidí
jezdce, kte í by ti – když si nedáš pozor – mohli ublížit. Nedokáže ti
íct, kdy a kde se s nimi setkáš; ví jen, že je tvá pou nebezpe ná.“
Igrainie pohlédla p es dívku na Gregoryho. Vážn p ikývl. „Ty se s
ním dorozumíš?“
„Není to žádný hlupák, má paní. Jen neslyší a nemluví.“ Igrainie se
usmála. „A íkáš, že… vidí?“
„Mívá vid ní.“
Zamyslela se nad t mi „vid ními“. Od chvíle, kdy se vydala na
cestu, v la, že jí hrozí nebezpe í. Samotná její existence je
ohrožena. P esto ji nyní zamrazilo, jako by toto varování bylo stejn
reálné, jako když jí rychlý posel oznamuje, že se k hradu blíží
ozbrojení jezdci.
„Pro by m l být chudý poutník v nebezpe í?“ zeptala se opatrn .

60
 „Pro by m l chudý poutník darovat chudé dív in tak velkou
minci?“ opá ila dívka.
„Protože chudá dívka tu minci pot ebovala více než poutník,“
odpov la Igrainie.
„Baže, nebýt otce Padraika a laskavosti lidí, kte í tudy procházejí,
asi bych v bec nep ežila. Jen málo z nich je však tak št drých jako
ty.“
„Mnoho v cí si však lov k nekoupí ani za zlatou minci,“
povzdychla si Igrainie. „Ale vra me se ke Gregoryho vid ní. Co mi
radí? Tady z stat nemohu. Musím jet dál a dostat se do Londýna.“
„Tady z stat opravdu nem žeš, ale musíš být velmi opatrná. Jde ti
o život. Proto jsme za tebou s Gregorym p išli. Když si dáš pozor,
snad p ežiješ. Dostane se ti pomoci. Jen musíš být stále ve st ehu.
Víc ti neporadíme… Opatruj se! A te už musíme jít. Otec Padraik
je skv lý lov k. O Gregoryho vid ních však pochybuje. A jsou i
tací, kte í by ho mohli obvinit z arod jnictví. Vídá v ci, které se ani
neodvažuje nikomu sd lit… Otec Padraik k nám je tak hodný. A ty
také. M j se na pozoru, protože tvá ch ze, zp sob, jak mluvíš, a tvé
chování prozrazují, že nejsi chudý sirotek bez majetku, neštástný a
ponížený.“
Chystali se odejít. Igrainie chytila dívku za paži. „Ani neznám tvé
jméno.“
„Rowenna,“ odpov la dívka. „A nyní už musím sp chat.“
„D kuji. Vám ob ma. Až budu moct, odvd ím se vám.“
„Nic nám nedlužíš. Rádi bychom ti pomohli víc, kdybychom
mohli. Prosím, v nám. A te sbohem. Otec Padraik má lehké
spaní.“
V naprosté tichosti vyklouzli z kom rky.
Igrainie klesla na podušku a zírala do tmy. Op t ji zamrazilo.
On ji pronásleduje.
išli ji varovat, protože Gregory vid l…
Ale pro ?
Pro ten muž, který je napln n žalem a tak urputn ji nenávidí,
nedbá na as a námahu a jede za ní?
Od za átku se netajil tím, co se s ní stane, když jeho žena a dít
zem ou.
Ta ubohá hol ka um ela ješt p ed jejich návratem na hrad.
Margot zem ela, když o ni pe ovala.
Na to, aby poznala sv j osud, ani nepot ebovala Gregoryho vid ní.

61
Erik ji pronásleduje a dožene ji. Lhostejno kde a kdy.
A pak…
To netušila.
Po zbytek noci nezamhou ila oka.
Spánek, stejn jako sny, nep icházel.

62
 5

itáhli p ed brány Perthu. Hrab z Pembroku na rozkaz

anglického krále pronikl do nitra Skotska, jeho armáda ítala šest
tisíc muž , sebraných ze severu Anglie a skotské Nížiny.
Robert Bru e o Pembrokov postupu v l a zárove si
uv domoval své bídné vyhlídky a nedostatek bojovník . Proto sbíral
vojsko v krajích na sever od ek Forth a Clyde. Shromáždil asi ty i
tisíce p t set muž . Jakmile se doslechl o tom, že Pembroke už je v
Perthu, sp šn tam zamí il. Byl odhodlán k boji. Chyb ly mu však
pom cky – metací stroje, beranidla, jimiž by rozrazil brány, a hlavn
nem l dost lidí, kte í by šplhali na hradby a znovu byli sráženi dol .
Žádné ztráty si nemohl dovolit. Bru e probíral se svými rádci
taktiku. Mnoho z nich pochybovalo o d ryhodnosti hrab te z
Pembroku, jiní však zastávali názor, že je to muž, který drží slovo.
Robert Bru e nakonec prosadil své. Mnoho králových muž znal
osobn , protože pat il p ed asem sám ke spojenc m anglického
krále.
„Já Pembroka znám,“ prohlásil rozhodn v houštin , kde se radili.
„Vyzvu ho na rytí ský boj a uvidíme, co odpoví.“
Starý Angus si odplivl do trávy. „Na tom, co ekne, erta záleží.“
Robert Bru e se podíval na Erika, avšak ten jen pokr il rameny.
„Nemáme nástroje ani dostatek muž k obléhání hradu. To všichni
dob e víme a je to také jediné, co víme.“
A tak Robert Bru e vyjel sám k hradní brán a ohlásil svou výzvu.
Byl si jistý, že hrab z Pembroku dodrží sv j slib a že vybojují svou

63
bitvu nazít í ráno p ed branami hradu. A tak ani kolem svého tábora
nepostavil stráže.
A Angli ané zaúto ili.
Mnoho muž bylo mimo tábor. N kte í shán li zásoby. Mnoho jich
spalo.
Angli ané je p epadli za letního soumraku. Nastalo krveprolití.
Erik bojoval poblíž krále, který zabil kon hrab te z Pembroku, ale
ani rozzu enému Bruceovi se nepoda ilo prorazit hradbu muž , která
se utvo ila kolem zrádného hrab te. Pak byl zran n Robert v k ,
ale Christopher Seton pronikl ven a poslal Philipa Mowbraye, a ten
ho zachytil. Erikovi se poda ilo zformovat kolem Bru e t lesnou
stráž. Nakonec Angli an m unikli a dostali se s králem do bezpe í.
Robert Bru e sice p ežil, ale jeho vojsko bylo rozprášeno. Mnoho
jeho nejlepších spolubojovník se ukrylo na svých hradech, kde je
pozd ji dostihl hn v krále Eduarda a oni zaplatili svými životy.
Hrstka Robertových v rných, kte í p ežili, si stejn jako král
uv domila, že nyní není vhodný as k dalšímu boji. Naopak je nutné
ustoupit do hor, rozptýlit se po kraji anebo p eplout mo e do Irska a
získat muže pro novou armádu.
Museli ji znovu sebrat a zformovat z bojovník , skotských
vlastenc , tak, aby byla velká a silná, než znovu zaúto í na
Angli any.
Všichni si uv domovali, že v této válce neplatí žádné zákony
rytí skosti.
Žádné slitování.
Proto se tehdy Erik odebral na ostrovy, p emž se p edtím zastavil
pro svou ženu a dceru. Když putoval nap Skotskem, jezdci mu
oznámili, že se Angli ané zmocnili Bruceovy manželky a ženského
íbuzenstva, t ebaže si byl král jistý, že budou u jeho bratra Nigela
v bezpe í.
Jakmile se Nigel doslechl, že Pembroke dorazil do Aberdeenu,
poslal ženy z hradu Kildrummy nap ed.
Doprovázel je hrab z Athollu a Angli ané je zajali v útulku
svatého Duthaca na Tainu.
V útulku ty neštástnice v ru úto išt nenašly.
Dopravili je rovnou ke králi Eduardovi, který se odebral do kláštera
v Lanercostu.
Ani hrad Kildrummy neposkytl bezpe né úto išt Nigelovi.

64
 Byl to hezký, odvážný a usm vavý mladík, který draze zaplatil za
to, že podporoval svého bratra. Krut zaplatil. A ty ženy…
Proto se Erik rozhodl držet svou ženu s dít tem a rodiny svých lidí
i sob . Vypluli na mo e, aby na skalnatých severních ostrovech
našli další bojovníky mezi svým z velké ásti norským i irským
íbuzenstvem, které v tšinou nenávid lo krále Eduarda stejn siln
jako nejzavilejší a nejpomstychtiv jší Skoti.
Na okamžik ucítil na tvá í chladný a sv ží mo ský vánek. A uslyšel
její sladký soucitný hlas.
„Tady je n jaký muž. lov k, lidská bytost… Musíme ho
vytáhnout… Utopí se…“
„A co když je to zv d Angli an ? Ten a se rad ji utopí!“ ozval se
Peter.
„A co když je to v rný následník Roberta Bru e, který se ocitl v
tak neblahé situaci jen proto, že je oddaný svému králi?“ opá ila
Margot.
Tak toho muže vytáhli…
S ním p išla smrt.
A pak je napadli Angli ané, když byli slabí a zoufalí, odvlekli
jejich ženy a d ti a Erik, který v l, že nemají dost síly, aby se jim
ubránili, se nechal zajmout s nimi…
Poda ilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se, ale p íliš pozd .
išel do hradu zamo eného nemocí a plného mrtvol.
Najednou mu p ed o ima zakroužily obli eje – zmu ené, morem
poznamenané tvá e, pokryté puchý i, bílé, rud nab hlé krví, tvá e a
i mrtvých, zšedlé agónií…
Tvá e pot ísn né prolitou krví…
sivé tvá e, které jej drsn probudily.
Nap ed se nedokázal ani pohnout. Jeho Margot a malá Aileen jsou
po smrti. Pamatoval si jen krev, hr zu, nemoc – a smrt. Opustily jej.
Zbyla po nich otup lost a prázdnota. Uprost ed neklidné noci se
rozhodl vstát z lože. Ano, tu prázdnotu stále cítil, ale cítil ješt n co.
Jeho t lu se vrátila síla.
A bojovnost.
Nejvyšší as, aby op t vyjel.

Ješt p ed úsvitem byli p ipraveni vyrazit na další cestu. Vzhledem

k tomu, že nyní m li kon , mohli se pohybovat rychleji.

65
 Igrainie si chundelatou kobylku, kterou jí opat il otec Padraik,
oblíbila. Jmenovala se Skye, byla trp livá, i když trochu pomalá a ne
zrovna nejmladší.
V kraji se dal dobrý k sehnat jen t žko. Nejlepší zp sob, jak
zabít rytí e, byl usmrtit pod ním kon a probodnout jezdce, když pod
tíží své zbroje a brn ní klesl k zemi.
Otec Padraik se s nimi p išel rozlou it. Vypadalo to, že se všichni
poutníci, kte í našli no ní úto išt v jeho vesnici, vypravili na cestu
ve stejnou chvíli. Dostali bochníky erstv upe eného chleba a tolik
uzeného a nasoleného masa, kolik mohli ve farnosti postrádat.
Když na východ za alo r žov t svítání, otec Padraik odsloužil
mši. Pak už nezbývalo než p ijmout požehnání a vydat se na cestu.
Ve chvíli, kdy Igrainie vysko ila do sedla, se k ní p ito ili
Rowenna s Gregorym. Rowenna jí nabídla hrnek erstvé vody a cosi,
co vypadalo jako veka chleba, zabalená v plátn .
Nebyl to chléb.
Byla to dýka.
ijala zbra , aniž hnula brvou, a shlédla na dívku.
„P ála bych si, abyste byli s námi, ty a Gregory,“ ekla jí.
Rowenna se usmála a dotkla se ošklivé jizvy, která hyzdila její
jinak hezký obli ej.
„Do Londýna bych nejela nikdy,“ odv tila tiše. „Tohle je dárek od
jednoho anglického hrab te.“
„To je mi opravdu líto.“
„Nám všem život ušt il n jaké jizvy. Ta má není tak hrozná.
Tady p ežiji. Mám otce Padraika a tohohle drahého mladého p ítele.
Ztratila jsem manžela, otce, matku, bratra a v tšinu p íbuzných.
ežila jsem, abych o tom vypráv la budoucím. Skotsko je mým
domovem.“
„Mezi životem v Anglii a ve skotské Nížin není velký rozdíl,“
podotkla Igrainie.
„Ale jednou bude.“
Gregory stál za Rowennou a stále se tvá il ustaran .
Igrainie v la, že dokáže ode ítat ze rt . „Všechno bude dobré,“
ekla mu.
„Má velké obavy. Rád by ti ekl víc. Myslí si, že jsi jednou z nás,
estože jsem se mu pokoušela vysv tlit, že jedeš do Londýna a
provdáš se tam. Ty se však vydáváš za n koho jiného, takže možná
ani to není pravda.“

66
 „Do Londýna opravdu mí ím,“ ujistila ji Igrainie. „Co odtamtud
ijde, neví nikdo z nás. Budu se za vás oba modlit, za vaše životy i
za vaše št stí, ale doufám, že už se sem nikdy nevrátím.“
„My se za tebe budeme také modlit,“ odpov la Rowenna.
Otec Padraik si pozvednutím paže vyžádal ticho; všichni zmlkli a
sklonili hlavu, když p ijímali jeho požehnání na cestu.
Jako první vyjeli ti ty i mladíci. M li lepší kon než ostatní a
opat ili si je d ív, než p ijeli do útulku.
Následovala Anna s Josephem, pak Igrainie s Johnem a Metry.
Zbytek Anniny rodiny jel za nimi.
Igrainie naposledy zamávala Rowenn a Gregorymu.
Gregory se snažil n co vyslovit a rukama signalizoval Rowenn .
Ta se na ni podívala se zvláštním výrazem ve tvá i.
„Co se d je?“
Rowenna zavrt la hlavou. „ íká, že jsi daleko rozhodn jší a máš
pevn jší v li, než si uv domuješ. Ví, že ti cestou nic strašného
nehrozí, ale dokud se znovu nesetkáme, bude prosit Boha, aby t
ochránil.“
„B h ti žehnej, Gregory!“ ekla Igrainie, kterou jejich starost
up ímn dojala. „B h s vámi ob ma!“
Pobídla svou chundelatou kobylku a ta se váhav rozklusala.
Ostatní kon ji patrn inspirovali, takže po chvíli pon kud zrychlila.
Vyjeli z vesni ky.
ed nimi ležela Anglie. Temnotu a smrt nechali za zády.
Neohlédla se.

Promluvil z prastarého schodišt , které vedlo z velké sín hradu

Langley na nádvo í.
Peter tam shromáždil všechny lidi na hrad , od kuchtík a d ve ek
až po rytí e a vojáky, kte í kdysi ovládali hradby a cimbu í. Sám m l
svou družinu, složenou z lidí, kte í se s ním vrátili na hrad, a z t ch,
kdo p ežili mor. Nebylo jich víc než padesát, ale naživu z staly i
ženy a d ti. Sice nebyli p íliš silní, aby dokázali vládnout me em, ale
zato by dokázali vy enichat, kdyby se n kdo pokusil vydat hrad
Angli an m i tajn unikl a hledal pomoc u lidí ve službách krále
Eduarda. Erik si byl navíc jistý, že hradní obyvatelé, jejichž životy
ušet il a kte í p ísahali v rnost skotskému králi, sv j slib dodrží.
Dob e v li, že kdyby slib porušili, hrozila by jim velmi nep íjemná
a pomalá smrt.

67
 Na nádvo í se sešlo sotva sto padesát lidí, ostatní usmrtil mor,
avšak všichni – jeho vlastní i ti, kte í bývali poddanými jiného pána
– se na n j dívali s obavami.
„V posledních dnech jste m alespo trochu poznali, takže víte, že
držím slovo. Je as, aby na tomto hrad došlo ke zm nám, a já si
nep eji další krveprolití. Již jsme ztratili p íliš mnoho lidí. Já nyní
odjedu, ale s vámi tu z stane Peter MacDonald, který vás ošet oval v
nemoci a zachránil vás. Každý jeho rozkaz považujte za slovo Boží.
Ti, kdo jej uposlechnou, ud lají dob e a najdou út chu od bolesti nad
ztrátou svých blízkých. My jsme se nad vámi slitovali, t ebaže se
anglický dobyvatel neštítil vraždit naše nemluv ata. Hrad jako
Langley je možné dobýt pouze zevnit . A te vám povím varovný
íb h. Nigel, bratr našeho krále Roberta Bru e, odolával na svém
hrad Kildrummy, který byl d kladn opevn ný, opakovaným
útok m Angli an . On a jeho posádka se bránili tak skv le, že už se
obléhatelé chystali odtáhnout. Uvnit hradu se však našel zrádce. Byl
to ková a jmenoval se Osborn. Nabídli mu mnoho pen z, aby
pomohl dobýt pevnost. A tak podpálil sklady a zásobárny, ohe se
rozší il, obyvatelé i posádka hradu uprchli na hradby, brány sho ely a
Angli ané vtrhli dovnit . Zmocnili se hradu a popravili Nigela
Bru e. Ani Osbornovi se nevedlo lépe. Angli ané sice dodrželi sv j
slib a zlato jako odm nu za zradu mu dali. Jenomže to nap ed
roztavili a pak nalili ková ovi do krku. Žádný anglický šlechtic, rytí
ani vále ník by vám neuv il, že jste se nespol ili s nep ítelem. Za
zradu je jediná odm na – smrt. My jsme své sliby dodrželi. Tohle je
Skotsko a vy jste jeho obyvatelé. Ceká nás dlouhý a t žký boj, ale
králem je tu Robert Bru e a on zde také nakonec bude vládnout a
bude panovat ve svobodné zemi. Neprosíme se vás o loajalitu. My ji
vyžadujeme. A na oplátku vám slibujeme, že vás budeme bránit a že
za vás položíme vlastní životy.“
Zavládlo ticho. Erik pokynul Peterovi, ten zvedl paži a p ivedli
kon . ty i muži, kte í ho m li doprovázet, na n j už v sedlech
ekali u brány a padacího mostu.
Erik prošel davem, který se p ed ním rozestupoval. Když vysko il
na kon , p ekvapily ho pozdravné výk iky.
„B h ti žehnej na tvé cest !“
„Díky za tvé milosrdenství, sire Eriku!“
ik sílil a p idávaly se k n mu další hlasy.
Erik si nebyl jistý, zda si z n j netropí žerty.

68
 Když se podíval do tvá í a o í lidí, kte í k n mu vzhlíželi, nalezl v
nich nad ji, nikoli výsm ch.
Otev ela se vnit ní brána.
Padací most byl spušt n.
Erik po n m p ejel, následován svými muži.

***
Oni ty i mladíci se nakonec rozhodli, že budou cestovat s
ostatními.
Zpo átku to Igrainii pot šilo, ale pak si uv domila, že by práv oni
mohli být hrozbou, již p edvídal Gregory.
Všichni však byli tak slušní a opravdoví.
Igrainie chvíli jela v ele s jedním z nich, Thayerem Millerem.
Rozmlouvali spolu a její obavy ustupovaly.
Vypráv l jí, že jeho matka je Angli anka a otec zem el. Obd lávali
malý pozemek, pronajatý od lorda Denninga, který se rozhodl
následovat Roberta Bru e. Nedlouho p ed tím, než Bru e sebral
vojsko a vytáhl proti Eduardovi, došlo k masakru, který se stal
známým pod názvem Methven, a lord Denning byl zabit. Krátce nato
itáhli na jeho panství Angli ané. V tšin lidí se poda ilo uprchnout
do les , ale angli tí vojáci pobili prasata a dr bež, zdupali pole a
zapálili všechna stavení. Nem li co jíst. Lord Denning nesta il splnit
sv j slib, že nau í nad jné syny svých nájemc vále nickému um ní,
protože byl mrtvý stejn jako p da, která d íve poskytovala obživu
tolika lidem. Thayerova matka, která živo ila s jeho mladšími
sourozenci v chatr i jedné teti ky, ho vypravila na cestu s
doporu ujícími dopisy.
„Angli ané ti zni ili domov a vše, co jsi znal,“ podivila se Igrainie.
lov k by ekal, že se postavíš proti nim.“
Mladík na ni pohlédl se smutným úsm vem. „Musíš m pochopit.
Já vlastn nevím, jestli má Robert Bru e právo na skotský tr n;
ostatn sám byl na Eduardov stran , dokud se mu to hodilo. V
Nížin podporovalo mnoho lidí Johna Comyna, a t ebaže se k tomu
Bru e p iznal a u inil pokání, faktem z stává, že Comyna zavraždil.
A ješt ke všemu v kostele, na svatém míst . Za takový zlo in se
možná proti Bruceovi obrátil sám B h. Avšak to, co jsem se
doslechl, emu v ím a co o tom soudím, není pravý d vod, pro se

69
toužím dostat do Anglie. Skotskem a zejména Nížinou budou zmítat
války ješt mnoho dlouhých let. Kdybych se tu pokusil z stat, patrn
bych od rána do ve era pracoval na cizí p , p stoval obilí a choval
dobytek a jednoho krásného rána bych se op t probudil a zjistil, že se
blíží vojsko, lhostejno zda skotské i anglické, které povraždí vše
živé, zbo í domy a vypálí chatr e. V Anglii si najdu n jakého
vhodného šlechtice, budu mu sloužit a prosadím se. Stejn jako moji
átelé. Ješt se toho musím mnoho nau it, ale u it se chci. A svému
pánovi budu v rný do posledního dechu. Až získám postavení, pošlu
do Skotska pro matku a mladší sestry a bratry a postarám se, aby se
už nemuseli skrývat v lesích a živit ko ínky.“
„Snad ti budu moct v Londýn pomoci.“ Igrainii dojala chlapcova
snaha zabezpe it rodinu. „Máme také n jaké doporu ující dopisy,“
dodala rychle. Na jeho rtech se však již objevil skeptický úsm v, a
když se nad tím pohoršené zamra ila, rychle se omluvil.
„Odpus mi, ale nev ím, že jsi venkovská d ve ka, která prchá
ed válkou,“ p iznal.
„Avšak já opravdu prchám,“ ujistila ho. „A stejn jako v tšina žen
a muž ze skotské Nížiny zoufale pot ebuji dojet do Londýna.“
Podle jeho výrazu usoudila, že nehodlá dále pátrat. „Jestliže ti jde
jen o manželství, ženicha najdeš i v této spole nosti.“
Znovu se zamra ila. „Copak sis ni eho nevšimla?“
eho bych si m la všimnout?“
„Mládence, co jede s t mi sta íky. Ganneta, mladšího bratra.
Nespouští z tebe o i. Kouká na tebe jako na pe ínku, kterou se
chystá sníst.“
Igrainie užasla. Ohlédla se. Gannet s jedním z Thayerových druh ,
Reedem, jel, jak se domnívala, úpln vzadu. T sn za sebou našla
své v rné strážce, Merty s Johnem. A za nimi byli dva další
Thayerovi druzi a zbytek Anniny a Josephovy skupiny. Zdálo se, že
si všichni vesele povídají.
„Já se musím dostat do Londýna,“ sv ila se Thayerovi. „Naši noví
átelé jsou ur it moc milí lidé, ale… do Londýna musím.“
„A já si nemyslím, že by t byl takový muž hoden.“
„Práv te …“
„Práv te ?“ naléhal Thayer.
Zavrt la hlavou. „Práv te ze všeho nejvíc pot ebuji samotu.“
Thayer si ji zm il. „Inu, zdá se, že si chceš uchovat svá tajemství.
co jsem však uhodl. V tvém život se vyskytl jakýsi mladý muž…

70
Pravd podobn rytí . Ten se vydal do boje – lhostejno na které stran
– a padl. Jeho smrt zm nila celý tv j život. A ty jsi neš astná.
Milovala jsi ho. Je mi t moc líto.“
Pohlédla na n j s tázav pozvednutým obo ím. „Dobrá. N kdo mi
um el. A m j život se tím zm nil.“
Ješt než do ekla, vycítila Igrainie za zády jakýsi nepokoj. John s
Merry p itáhli koním ot že a neklidn se ohlíželi. Dva Thayerovi
átele už oto ili kon a rozjeli se zpátky po klikaté zarostlé cest ,
která jim bránila ve výhledu na zadní voj, odkud zaznívaly
znepokojivé zvuky.
„Co se d je?“ vyk ikla Igrainie na Merry.
„Nevím – zezadu se ozval jakýsi výk ik,“ odpov l John.
„N kdo má potíže!“ zvolal Thayer a pobídl kon .
Igrainie se chystala vyrazit za ním, ale John se natáhl a chytil její
kobylku za uzdu. „Ba ne, d venko, tady se d je n co divného.“
„Jel n kdo za námi?“ zeptala se polekan . „Ne!“ odpov la Merry
s jistotou.
Vtom se ozval strašlivý ev. Všichni spolucestující se obrátili po
zvuku, ale zatá ka jim zakrývala výhled.
„Johne, musím vid t, co se p ihodilo. N kdo byl zran n!“ trvala na
svém Igrainie.
Vytrhla se Johnovi a její drobná kobylka se pozoruhodn rychle
vy ítila zpátky, odkud p ijeli. M la co d lat, aby ji zastavila, když
dojeli na místo nehody. Na stezce ležel jeden z mladík a vedle n j
kle ela Anna se setrou Lizzií, zatímco Joseph a ostatní pocestní
postávali opodál nebo se sklán li k Ann a vyptávali se, co se
ihodilo. Thayer sesko il z kon .
Igrainie neztrácela as a následovala ho, ale d íve, než se dotkla
zem , zazn l další výk ik. Druhý mladík padl k zemi a držel se za
icho.
„Co se to d je? Otrávil je n kdo?“ zvolala Igrainie. „Pus te m
blíž, snad jim dokážu pomoci.“
„Dobrý Bože, co se jim p ihodilo?“ zeptal se Thayer, který už také
kle el vedle postiženého p ítele.
„To není žádná záhada,“ odv tila Anna p ekvapiv klidn .
„Baže, jakápak záhada,“ ozvalo se za Igrainiinými zády. „Byli
probodeni.“
Igrainie se prudce oto ila a spat ila za sebou usmívajícího se
Ganneta. Když se obrátila zp t, v poslední chvíli zahlédla, jak Anna

71
vytahuje za záhyb sukn dlouhý n ž a vráží ho Thayerovi do
icha.
Joseph p istoupil blíž a v rukou svíral velký kámen. Když se na n j
jeden z mladík pokusil zaúto it, hodil mu ho na hlavu.
„Ne!“ zaje ela Igrainie. „Ne!“
Mladý muž klesl na cestu ke svým mrtvým druh m.
Igrainie sledovala, jak se pod jeho mrtvým t lem zv tšuje kaluž
krve a stéká jako hr zné bratrské pouto k Thayerovi, který ležel
kousek za ním. Jak kruté a obratné musí být ty dv ženy, když v tak
krátké dob dokázaly povraždit t i zdravé mladé muže. Zmocnil se jí
s.
la, že je Gannet za ní.
Ješt p ed n kolika dny si namlouvala, že nechce žít, avšak nyní
toužila uniknout a zachránit si život. Cítila, jak v ní roste zu ivost a
touha pomstít se t mto lidem, kte í se ur it chystali zavraždit
nap ed ji a pak Johna a Merry.
Nem lo smysl pe ovat o padlé mladíky; už jim nebylo pomoci.
Zabijáci byli v p esile a chystali se ji také probodnout. Nezbývalo jí
než se pokusit uniknout.
Vycítila, že se Gannet chce po ní natáhnout. Ani se nepot ebovala
ohlédnout. lenové jejich tlupy se rozestavili tak, aby mu to
umožnili.
Neoto ila se, nezaváhala, rozeb hla se ke svému koni a vyhoupla
se do sedla.
Gannet sko il za ní a sáhl po ot žích. Igrainie vytáhla jednu nohu
ze t mene a vší silou ho kopla do tvá e. Pustil ot ž, vyk ikl a chytil
se za oko. Pobídla Skye a malá kobylka vysko ila stopu nad zem,
dopadla na všechny ty i a rozb hla se.
ed sebou spat ila Johna a Merry. „Ute te!“ vyk ikla na n .
„Pobídn te kon a okamžit uje te!“
John post ehl naléhavost v jejím hlase; ekl n co Merry a oba se
rozjeli.
Jejich kon však nebyli žádní šampióni.
Ani Skye ne, t ebaže se opravdu snažila.
Igrainie za sebou po chvíli slyšela dusot kopyt dalšího kon , který
edstavoval hrozbu, jíž sotva unikne.
Poohlédla se a zjistila, že je Gannet skoro vedle ní.

72
 „St j!“ za val. „Nechceme ti ublížit. Vezmeme t k sob , staneš se
jednou z nás. Nemáš zapot ebí provdat se za ková ova syna, budeš
daleko bohatší. Já se s tebou ožením.“
Zhnusený pohled, který po n m Igrainie vrhla, ho musel ujistit, že
se jí takový osud pranic nezamlouvá.
Sklonila se nad Skyinu šíji, aby p im la malou kobylku k v tší
rychlosti.
Gannet však popadl kon za uzdu, což zp sobilo, že se nebezpe
to ili po cest a kobylka musela zpomalit. Gannet se pokusil
emístit na Igrainiina kon a nakonec se oba dva ocitli v blát .
Zápasili spolu a vtom si Igrainie vzpomn la, že n ž, který jí
darovala Rowenna, stále ješt spo ívá v pouzd e u jejího lýtka.
Kopala, škrábala a kousala a bojovala s ním tak dlouho, až se jí ho
poda ilo ze sebe odvalit a rychle sáhla pod sukni. Pak vysko ila a
Gannet též. Chystal se na ni znovu sko it a srazit ji k zemi, když mu
padla do oka zbra , která se zableskla v její ruce.
ipera, což? Myslíš si snad, že m tím zabiješ?“ Kroužil kolem ní
a zjevn se bavil.
Dob e v la, že je každou chvíli dostihnou jeho zlo inní kumpáni.
Musela mu uniknout. Te hned.
Vyrazila proti n mu a bodla ho do ramene, p emž jí unikl
ohromený výk ik.
Gannet bolestn zalapal po dechu, položil ruku na ránu a zíral na
krev, která mu proudila mezi prsty. Pak na ženu up el pohled plný
zu ivé nenávisti.
„Tohle… tohle si odpykáš!“ slíbil.
Igrainie proti n mu stála, p ipravena znovu ude it a rychle prchat,
když zaslechla dusot kopyt. Jeho kumpáni se blíží. Zaúto ila
podruhé.
Tentokrát zasáhla mužovo b icho, ale byl p íliš silný, takže se oba
ocitli na zemi.
Poda ilo se jí uhnout jeho t žkému t lu, ale když se pokusila
pozvednout n ž, chytil ji za záp stí a sev el je tak siln , až s
bolestným výk ikem pustila svou zbra .
esto se nevzdávala.
Oto ila se a vší silou ho kopla kolenem do slabin. Za val bolestí.
Sto il se na bok, ale její záp stí nepustil. Igrainie zaúto ila nohama,
ale on se znovu obrátil a nalehl na ni svým zkrvaveným t lem.
Za ala mu nehty volné ruky do záp stí. Zu iv ji proklínal.

73
 A dusot kopyt se blížil…
Utichl.
Za chvilku mu pomohou jeho zlot ilí kumpáni. Nic nevid la,
protože m la v o ích prach a bláto z cesty. Nezbývalo jí než zápasit s
Gannetem až do konce. Pak se jí chopily jiné ruce. A další paže z ní
odtáhly Ganneta. A kdosi ji postavil na nohy.
„Ne!“ vyk ikla zoufale a pokusila se odtrhnout ruce, jež ji svíraly.
Nedokázala to. Její prsty zápasily s tlustými koženými jezdeckými
rukavicemi.
Odhrnula si vlasy z tvá e a ot ela z o í bláto a slzy, které ji
oslepovaly.
Najednou si uv domila, že Gannet je í. Podívala se p ed sebe.
Jakýsi muž v brn ní a p ilbici ho popadl a hodil p es cestu na stromy.
Slyšela, jak zapraskaly zlomené kosti.
A pak bylo ticho.
Muž v brn ní, který z ní zvedl Ganneta, se k ní obrátil.
„Ty,“ zajíkla se.
Muž, který ji držel zezadu, povolil sev ení. Vzpírala se mu takovou
silou a rozhodností, že málem znovu spadla.
Zarazila se však na chladné drát né košili.
A podívala se do o í, jež byly ješt chladn jší a tvrdší.

74
 6
Erik s ní v bec nepromluvil, jen ji postavil na nohy a muži, který
stál za ní, p ikázal: „Allane, dohlédni na to, aby nep išla k úhon .“
Pak se oto il a p ešel k místu, kde ležel Gannet. Sklonil se a obrátil
ho. „Mrtev,“ konstatoval stru a nap ímil se.
Ten muž byl opravdu mrtev a Igrainie nepocítila ani špetku lítosti.
Vždy ji cht l zabít.
Hodlal je se svými spole níky chladnokrevn povraždit.
Op t zazn l dusot kopyt a všichni se oto ili. Po cest p ijížd li
John s Merry v doprovodu dalších dvou ozbrojenc v barvách
Roberta Bru e.
Když Merry spat ila Igrainii, vyk ikla, slezla z kon , jak nejrychleji
jí to její kulatá postava dovolila, na nic se neohlížela a p isp chala k
ní. „Ach, má paní!“ zvolala a polekan si m ila její potrhané a krví
pot ísn né šaty. „Tys ran ná!“ Pak rozev ela náru a pevn ji k sob
itiskla.
Igrainie sice vážn poran ná nebyla, ale jak ji k sob Merry tiskla,
zjistila, že ji bolí každý sval v t le. Také krk a koleno a bok, které si
narazila p i pádu na zem. Krev, která ji pot ísnila, však nebyla její,
nýbrž Gannetova.
Pokusila se Merry uklidnit. „Ne, není to nic vážného,“ ekla rychle,
vyprostila se a stiskla Merry ruce.
Erik nechal Gannetovo t lo pod stromy a vyšvihl se na kon . „O
ostatní se postarám. Ty doprovo tyhle t i.“
ekl to tak p ezírav , že se Igrainie rozzu ila.

75
 Rychle k n mu p istoupila. „Oni vraždili, chladnokrevn vraždili
lidi.“ Proti své v li dodala: „Nedej se zmást tím, že jsou s nimi ženy
– ty jsou nejhorší. Kdyby mohli ti mládenci mluvit…“
„Dob e v dí, co mohou o ekávat.“ Za al obracet svého kon .
„Po kej. Snad bych mohla n co ud lat, pomoci. Možná nejsou
všichni mrtví…“
„Ty bys jim cht la pomoci?“ zeptal se a chladn a pohrdav se na
ni podíval. „Pokusili se t zabít. Jsou to oby ejní vrahové a lupi i.“
„Ne… Jenom ta rodina. Ti mládenci se pokoušeli najít nový život a
jeli s námi, aby nás chránili.“ Došla jí ironie jejích posledních slov a
pokra ovala hlasem, v n mž se mísil plá se smíchem. „Ale že jsi to
byl ty…, ty že jsi p ijel a zarazil je…“
„Ach, kone v tvém hlase slyším náznak vd nosti!“ zamumlal.
„Pobodali je, jednoho srazili kamenem… N kdo však mohl p ežít,“
pokra ovala a jeho poznámce nev novala pozornost. „T eba bych
jim mohla pomoci…“
„A možná také ne.“
Podle jeho tónu ihned poznala, že naráží na smrt své ženy. „Ale
tebe jsem zachránila!“
„M zachránila spíše touha žít.“
„Ach, kone náznak vd nosti!“ napodobila jeho ironii.
Zaražen sledovala, jak sestupuje z kon , a pod dojmem nedávných
zkušeností s Gannetem ustoupila.
Erik nap áhl ruku a uchopil ji za paži. „ eho se u všech všudy
bojíš, ženo?“ zeptal se. „Neztráceli jsme as sledováním tvého,
našt stí pomalého, cestování, abychom t nakonec sami zabili.“
Snažila se ani nemrknout, nevyk iknout a neuvažovat o tom, co má
v úmyslu, když ji drsn sev el v pase a vysadil na svého obrovského
vále ného o e a vyhoupl se za ni. Beze slova pobídl kon a o vte inu
pozd ji ujížd li zpátky k místu, kde Anna se svými komplici
zasko ila ony mladíky.
Joseph s Jacobem se patrn pokusili o odpor; dalo se tak soudit
podle jejich groteskn propletených mrtvol, odložených na kraj
cesty. Anna a její smrtonosné sest ky postávaly poblíž ve stínu
strom , zatímco dva Erikovi muži, dob e rozpoznatelní podle barev
svých od , se sklán li nad padlými t ly. Dva z mládenc byli
ejm mrtví, ale Brandon ješt dýchal a ten, jemuž íkali Timothy,
se držel za hlavu a zmaten se pokoušel vysv tlit, co se stalo.
„Kdo by si pomyslel… Jak by nás to mohlo napadnout.“

76
 „Byli to oni!“ vyk ikla Anna. „Oni nás napadli! Nem li jsme na
vybranou. A m j ubohý manžel je mrtev!“
„Prokletá lhá ko!“ zasáhla Igrainie.
Erik p itáhl koni ot že. D ív, než sta il sám sesko it, Igrainie byla
dole a hnala se k Ann tak divoce a rozlícené, že málem škobrtla o
sukn . Thayer ležel na zemi a nehýbal se. „Ty lhá ko! Zavraždila jsi
dobré lidi, kte í se ti snažili posloužit, pane Bože, jak jsi mohla…“
Anna zaje ela, jako by jí práv n kdo rozpáral b icho. „Ona! To
ona všechno zp sobila. V la, že mám ve spodni kách zašité
mince, okouzlila ty mládence a p esv ila je, aby nás napadli. Je to
ona! Mohly jsme být mrtvé, ale padli jen naši ubozí muži, kte í se
nás snažili chránit…“
„Lhá ko!“ zaúto ila znovu Igrainie. Netušila sice, co ud lá, ale ta
proradná žena ji tak rozzu ila, že ji cht la ude it. Když se však k
Ann p iblížila, ta znovu zaje ela, vrhla se jí vst íc a ve slunci se
zaleskl n ž, který m la patrn znovu ukrytý v sukních. Igrainie v as
usko ila. Erik také zaregistroval nebezpe í, popadl ji odzadu a
odhodil mimo dosah nože. Igrainie dopadla do prachu. Anna se
postarala o trest, který jí náležel, sama. Rozb hla se k místu, kde
íve stála Igrainie, tak prudce, že zakopla o díru v cest , padla tvá í
dol a už se nepohnula.
„Anno!“ v ískla Lizzie, opustila Beth a rozb hla se k místu, kde
klesla k zemi její sestra. Obrátila ji tvá í vzh ru a vid la, že Anna
zem ela vlastní rukou. Padla na ost í svého nože. Tr el jí z hrudi a
podle temné krve, která vytékala z rány, se dalo soudit, že ji zasáhl
ímo do srdce.
Lizzie d siv zavyla.
Igrainie se namáhav zvedla z prachu a každý pohyb jí p ipomn l,
že je celá bolavá a plná mod in.
Op t místo lítosti nad n í smrtí cítila v srdci jen chlad. Pražádný
žal.
„Co ud láme s t ma dv ma dalšíma ženskýma?“ otázal se Erika
jeden z jeho muž .
„Ješt nevím. Ale rozhodn je svaž – mohou mít pod sukn mi ješt
další zbran . Yoricku, seže tolik koní, kolik dokážeš,“ p ikázal
dalšímu spole níkovi. „Zdá se, že se budeme vracet s velmi
podivnými zajatci.“
Igrainie p eb hla k Thayerovi, poklekla vedle n j a zkoumala jeho
rány. Ješt dýchá, zjistila a s úlevou si oddychla. N ž jej poranil

77
 sn pod ramenem a druhý útok byl veden z boku. Jen se modlila,
aby nezasáhl jeho vnit nosti. Za ala odtrhávat lem své ln né
spodni ky, aby mohla zastavit krvácení.
Obvazovala rány a najednou si uv domila, že vedle ní stojí noha v
jezdecké holínce. Vzhlédla. Byl to Erik.
„Snažil se p ežít a p ivézt dom peníze pro svou matku a rodinu.
Všichni vyjeli za obživou… Jejich pán byl zabit… Jejich p da
zni ená…“
Bála se, že ji nenechá dokon it práci. Když se p iblížil, lekla se tak,
že málem vysko ila.
K jejímu úžasu jí však vzal improvizovaný obvaz z ruky a zkušen
ho p iložil na ránu.
„Myslím, že má šanci,“ poznamenal.
„Ale on nem že jet na koni.“
Erik neodpov l. Po chvíli se zvedl. Blížili se k nim John s M ny.
išli se podívat, zda nemohou také pomoci ran ným.
Erik se vzdálil. Igrainie vid la, že rozmlouvá s mužem jménem
Allan.
„Je to silný chlapec,“ ekla jí Meny, která v t ch dramatických
chvílích zachovávala pozoruhodný klid. „Když bude mít pár dn
asu a rány se nezanítí.“
Igrainie vysko ila na nohy, když k nim Erik rozhodn p istoupil.
Sklonil se k Thayerovi a Igrainie mu položila ruku na rameno ve
snaze zabránit tomu, co podle všeho hodlal u init. „ íkala jsem ti, že
to jsou slušní lidé…“
Nevšímal si jí a p ekvapiv jemn zvedl ran ného. Vykro il p ímo
mezi stromy a ona se rozb hla za ním. „Co to d láš? Nedovolím,
abys ho pohodil v lese a nechal ho zem ít! To nesmíš! Nezáleží mi
na tom, co sleduješ, ani na Skotsku, ani na Anglii, ale nedovolím ti
zanechat toho muže jisté smrti!“
Zarazil se na míst a hn viv a netrp liv se k ní oto il. „O kousek
dál je mýtina a potok. Jestliže má ten muž p ežít, musíme mu vy istit
rány, a jestliže máme p ežít my všichni, musíme se uklidit z cesty.
Myslíš si snad, že ti tví zlo inní p átelé jsou jediní lot i, kte í t ží z
vále ných as ? A navíc v bec nemám chu p ijít o život p i té
honb za tebou a ohrozit zdraví a št stí t ch, kte í se k tob na tvém
út ku p ipojili.“

78
 Ml ky na n j zírala. Znovu vykro il a Igrainie šla za ním. Za zády
slyšela tiché hlasy a šustot v tvi ek, sv ící o tom, že je ostatní
následují.
Zdálo se jí, že už jdou dlouho, ale bylo to snad proto, že se stezka
kroutila a každý krok jí p sobil bolest. K ostatním mod inám a
pohmožd ninám se nyní p idalo i naražené rameno. Kone
dorazili na mýtinu. Protékal jí bublající pot ek, krásn pableskující
ve slune ních paprscích. Toto místo z stalo nedot eno dusajícími
armádami. B eh potoka byl m kce vystlán botovým jehli ím.
Zaslechla za sebou hlas.
„S dovolením, má paní.“
Allan ji p edb hl, rozložil pod stromem vln ný pláš a Erik pak na
j opatrn složil zran ného Thayera – stejn jemn , jako když ho
zvedal.
Pak se k ní obrátil.
„Madam, m žeš ošet ovat svého nového p ítele, ale jeden z nás
bude vždy s tebou. Kdyby se jakýkoli len tvé spole nosti pokusil
utéci, bude na míst zabit. Rozhodneš-li se odejít ty, zaplatí za to tví
átelé. Myslím, že nejsi hloupá, Igrainie, a tak spoléhám na tv j
zdravý rozum a starost o blaho tvých bližních.
Rozum la jsi? Ur it ano. P esto t žádám, abys mi dala slovo, že
odtud neute eš, a p ísahala, že nep ivedeš anglické vojsko na naši
stopu, pokud se zatoulá do tohoto kraje.“
Tvrd se na ni zadíval. Igrainie se ost e nadechla. Nemá v úmyslu
ji ani ostatní zabít. Neprozradil však, co s ní zamýšlí.
„Nemohu… dobrovoln p ijmout to…, co máš v úmyslu…“
„Ze nem žeš? Ale ty musíš! P ísahej, že se nepokusíš uprchnout
ani vyvolat poplach.“
Váhala.
Postoupil k ní o krok.
A ona o krok ustoupila.
„Nejd ív zem ou tví druzi!“ ekl tiše.
„P ísahám,“ zamumlala.
„Hlasit ji, prosím.“
„P ísahám.“
iblížil se k ní a Igrainie usko ila. Nem l v úmyslu se jí dotknout.
ešel kolem ní, aby pomohl ostatním zavést kon na mýtinu u
bublajícího pot ku.

79
 Než padla noc, mýtina se zm nila v tábor. Zaplál ohe , voda se
va ila, na zemi byly rozprost eny káp a plášt místo l žek. Erik s
Raymondem Campbellem ulovili jelena a zásobili ostatní erstvým
masem na mnoho dní, zatímco budou ekat, zda se ran ní uzdraví –
nebo zem ou.
Erik poslal dv p eživší loupežnice v doprovodu Allana MacLeoda
na Langley, protože necht l riskovat a držet je mezi svými
prazvláštními sv enci – nebo zajatci? –, zran nými muži, dámou,
kterou pronásledoval, a jejími dv ma pr vodci.
Ze strany Merty a Johna neo ekával žádné potíže; oba byli až p íliš
vd ní, že žijí a nacházejí se ve spole nosti muž , kte í sice jsou, co
se politického p esv ení tý e, na opa né stran , nicmén se jim
prozatím dá v it. Igrainii však p íliš ned oval.
Ta by utekla, jakmile by k tomu našla sebemenší p íležitost. V
duchu zu il nad tím, kolik asu už ztratil. Nem l na vybranou, musel
Igrainii dostihnout; byla p íliš cenným rukojmím.
A vlastn cítil i uspokojení nad tím, že se mu poda ilo dopadnout a
potrestat tlupu lupi , kte í už patrn delší dobu vraždili a olupovali
nevinné a nic netušící pocestné.
Stávalo se, že museli zanechat na bitevním poli své ran né, kte í
padli do rukou nep ítele, ale taková je válka – muži odjedou z pole,
protože si cht jí zachovat život, aby mohli vybojovat další bitvy. To
však neznamená, že pro n bylo snadné opustit ran né a umírající
druhy – kte í možná nesta ili um ít dost rychle a nep ítel jim
zp sobil další utrpení. A tak nyní, když zrovna nebojovali a
nehrozilo jim okamžité nebezpe í, nem l Erik to srdce nechat ty
zran né mladíky jen tak zem ít, t ebaže m li namí eno do Anglie.
Jeli pomalu, aby mohli ochra ovat ty, o nichž se domnívali, že to
pot ebují. A padli do pasti. Jejich ušlechtilé jednání se však Erikovi
zamlouvalo, a proto je nehodlal jen tak zanechat osudu.
Nicmén pokládal nucenou p estávku v lese za mrhání asem a
vy ítal si, že za paní z Langley neposlal n kterého ze svých lidí,
namísto aby se za ní vypravil osobn . Rozhodoval se, zda má
dopravit ty dv vrha ky nož na Langley sám a nechat tuto
spole nost v Allanov pé i, ale jeho ned ra k Igrainii rozhodla.
Nenechají znovu uniknout.
Pozoroval ji, jak kle í vedle muže, kterého nazývala Thayerem
Millerem. Je to houževnatý mladík, jak si povšiml, a to je vlastnost,
která se mu zamlouvá. Ztratil hodn krve, víc, než by p ežila v tšina

80
ostatních muž , a p ece patrn zem ít nehodlá. Ješt se však
neprobral z bezv domí. Jeho p ítel Brandon ale ob as otev el o i, a
než je zase zav el, dokázal Erikovi šeptem vylí it, co se seb hlo.
Doplnil tím názor, který si Erik utvo il z p edchozích sv dectví.
Timothy pln nabyl v domí a pomáhal Igrainii pe ovat o své p átele.
Ješt p edtím však vyhledal Erika, který leniv sledoval kon ,
napájející se u byst iny, klesl p ed ním na kolena a pod koval jemu a
jeho muž m za záchranu svého života i život svých spole ník .
Poté mu vylí il svoji verzi celé události a odp isáhl, že bude Erikovi
nadosmrti v rný, pokud jej p ijme do svých služeb.
Erik vše pe liv zvažoval. Timothy se mu jevil – poté, co se
vzpamatoval z ot esu, který mu zp sobila rána do hlavy – jako
rozumný a souvisle hovo ící muž. Objasnil mu, jak moc je
ekvapila náhlá zm na chování on ch „poutník “, s nimiž jeli.
„Po pravd eno jsme se nezdržovali kv li té rodinné skupin ,“
iznal Timothy. „Obávali jsme se o tu mladou ženu, kterou
doprovázel postarší manželský pár. íkali, že ji vezou do Londýna,
aby ji provdali za syna jakéhosi sp áteleného ková e, ale Thayer
tomu nev il. Byl si jistý, že je to bohatá d di ka na út ku. Když se
pak chovala tak laskav k pot ebným v tom útulku, hluboce to na n j
zap sobilo a napadlo jej, že by pot ebovala ochranu. A tak jsme se
dohodli, že zpomalíme a dohlédneme na to, aby se v po ádku dostala
za hranice, a pak se pokusíme cestovat rychleji.“
„Mí ili jste na jih. Cht li jste se p idat k Angli an m.“
„Ano,“ p iznal Timothy vážn .
„Jste Skotové.“
„Pocházím z Pomezí. Nemám pána, jemuž bych mohl sloužit.
Všichni jsou mrtví. Tob vd íme za své životy, hovo ím te i za
své druhy. Rádi se dáme i do služeb Skota, který je tak silný a
odhodlaný bojovat s Angli any. Na obou stranách nás nic jiného
ne eká a vše si musíme získat vlastními silami,“
„Uvidíme,“ slíbil mu Erik.
Domníval se, že dokáže lidi odhadnout. O tomto muži soudil, že je
up ímný a poctivý. To však ukáže as. as.
Den se vlekl. Na hrad Langley dohlíží Peter MacDonald na
opravu a posílení už tak mocných hradeb. Petera zajímalo stav ní
pevností daleko více než sám boj. Erik v l, že nechal Langley v
nejlepších rukou, a zárove mu bylo jasné, že práv te pro svého
krále bojuje tu nejd ležit jší ást bitvy. Nyní však bez Margot. Ty

81
klidné chvíle, kdy spo íval vedle ní a rozmlouval s ní – n kdy
zu iv , ale jen do chvíle, než ho uklidnila. Vypráv l jí o svých
úmyslech, strategii, o tom, co vyšlo a co ne, a kdo se p idal ke
skotskému králi a kdo odmítl. To vše bylo pry stejn jako Margot a
Aileen. Nic mu nez stalo. P echázel po lesní mýtin jako v ze
vlastních myšlenek a bylo to horší než zajetí v temných kobkách.
Op el se o jeden ze starých dub u vody, daleko od ohn . Tam jej
vyhledal Raymond Campbell.
„Ješt žijí. Všichni t i.“
„Ten Thayer Miller na tom byl nejh . Jak to s ním vypadá?“
„P estal krvácet a jeho rány jsou obvázány. Paní z Langley mu na
p iložila ná inky z bylin, mech a bláta, které nasbírala na b ehu
potoka. Až dosud nedostal hore ku a dýchá hluboce a pravideln .
Této noci se p esto nemusíme obávat, že by se vytratil a vyhledal
jaké anglické spojence. Ani jeho p ítel Brandon patrn neuprchne
do temnot. Timothy se už vzpamatoval z té rány do hlavy. O dám a
jejím doprovodu víš ty.“
„Jeden z nás bude na stráži celou noc,“ rozhodl Erik.
„Samoz ejm , Eriku, ale opravdu se domníváš, že musíme naše
zajatce tak ost e st ežit?“
Erik se trpce pousmál. „Ten starý manželský pár ur it neute e.
Timothy a jeho p átelé také ne. Ale co se tý e paní z Langley…“
„Kam by se mohla obrátit o pomoc?“
„Jist by našla cestu k n jakým dalším vrah m a lupi m. Je
tvrdohlavá a rozhodná. Nenechej ji o samot pod žádnou záminkou.
Nespoušt j ji z o í.“
„Když myslíš, Eriku.“
„Promi , Raymonde. Opravdu jsem si jistý, že ji musíme neustále
sledovat, a já na to sám nesta ím.“
Raymond potla il úsm v. „Dob e, Eriku.“
Erik se zamra il. „Ty ses málem rozesmál!“
„Jen jsem pozapomn l na naše ztráty. A napadlo m , že sledování
takovéto krásky pat í spíše k p íjemn jším sou ástem našich…
mnohdy nelibých a únavných povinností.“
„Vážn ?“ otázal se Erik. „Rád si poslechnu, co mi o tom ekneš za
pár dní. Beru si první hlídku. Ona je zatím zam stnaná pé í o toho
ran ného mladého muže. Ty si odpo tady pod dubem a ekni
Angusovi, aby se uložil pod tím vedlejším. Dáma, kterou st ežíte, tak
bude v zorném úhlu vás obou. Probudím vás o p lnoci.“

82
 „Rozkaz, Eriku. A ujiš uji t , že si na ten úkol jakživo nebudu
st žovat.“
„Hra. To se ješt uvidí.“

Igrainie byla vd ná, ale zárove ji pon kud zmátlo, s jakou

trp livostí Skotové ekají, až budou ran ní schopni nasednout na
kon .
Byla také trochu pot šená: její lé ba Thayera pokra ovala tak ka
zázra . Rány, jež utrp l, byly nebezpe né a mohly být dokonce
smrtelné, ale už se za ínaly hojit. Ty nejv tší opatrn sešila ko skou
žíní, obložila je mechem a blátem a už se za ínaly stahovat.
A kupodivu se až dosud neobjevil zán t. Thayer sice v tšinu asu
prospal, avšak chvílemi i otev el o i a tiše mluvil. Timothy ho s
pot šením informoval, že bude moci co nevid t vstát a vykonávat
lesnou pot ebu za stromem.
Co víc si za t chto okolností mohla p át?
Možná Erik opravdu v hloubi duše toužil ji zaškrtit, roztrhat na
kousí ky, nebo ji nav ky uv znit v kleci zav šené zven í na
hradbách, ale prozatím ji nechával na pokoji a držel se od ní tak
daleko, jak to mýtina dovolovala. Lovil zv , radil se se svými muži,
mizel na dlouho, ale nikdy nebyl doopravdy pry – a nepromluvil s
ní ani sl vko.
kovala za to Bohu. V la, že její bolest nad ztrátou Aftona nic
nezkonejší, ale pocit, že je n komu prosp šná, ji pon kud tlumil.
Znala dob e hranici lidských možností a uv domovala si, že ona
sama m že pomáhat v lé ení tím, co se nau ila o bylinkách a jiných
prost edcích. Jenom B h však rozhodne, kdo p ežije a kdo ne.
ím déle však znala Timothyho, Brandona a Thayera, tím jí byli
dražší. Byla si stále jist jší, že se stala ter em zájmu Anniny a
Josephovy rodiny od za átku a že na sebe upoutala jejich pozornost
ve chvíli, kdy dala Rowenn tu zlatou minci. A protože se Thayer se
svými druhy rozhodl jet s ní a chránit ji, je te jeden z nich, Reed,
mrtvý a ostatní nikdy nedokon í, co si plánovali. Stejn jako ona se
stali v zni Erika a jeho lidí.
Na rozdíl od ní však zjevn netoužili uniknout.
Pak jí došlo, že Timothy s Brandonem nehodlají opustit svého
druha, dokud mu hrozí nebezpe í infekce. A Skotové to asi v li
též.

83
 Když nadešel t etí den v lese, Erikovi lidé i mladíci, kte í mí ili na
jih, aby se dali do služeb krále Eduarda, už se seznámili, ba sp átelili.
Timothy se u il od Anguse, jak zacházet s me em, ale pak jej
evzal Geoffrey, který se mu podobal postavou, a pou il ho, že má
využívat své lehkosti a více spoléhat na hbitost než na svaly.
Ani M ny a Johnovi patrn nevadilo, že se jejich osudy pon kud
zm nily. Oba trávili dny p ípravou úlovk , které jim Erikovi lidé
inášeli – udili maso i z n j p ipravovali další jídlo, sbírali lesní
plody, zašívali díry v šatech, pomáhali leštit brn ní, brousit me e…
Zkrátka byli co nejužite jší.
Ke své paní se však z neznámých d vod nep ibližovali. Spali
daleko od ní, celý den plnili své povinnosti a jen z ídka s ní
promluvili. Erik se také držel co nejdál, a p esto m la pocit, že není
nikdy sama.
Nikdy.
Dohán lo ji to k šílenství.
Když si pot ebovala odsko it do lesa, jen málokdy se jí poda ilo
odehnat Anguse i Geoffreyho alespo o deset stop dál.
Kdykoli se šla umýt do potoka, byli tam.
Když se v noci probudila a otev ela o i, spat ila jednu tvá . Když
oto ila hlavu, vid la druhou. Angus – Geoffrey. Geoffrey – Angus.
bec jí ned ovali.
Toužila za vat na Erika, že je osel, naprostý hlupák. Kam by mohla
uprchnout? A jak? Jedin kdyby se zmocnila jednoho z jejich koní,
což však bylo nemožné, protože kolem ní neustále kroužil Angus s
Geoffreym a neviditelný Erik. A byl tu ješt jeden Erik v kumpán –
obr jménem Raymond Campbell, který dokázal zasáhnout šípem i
toho nejrychlejšího a nejvýše létajícího ptáka, pokud jste mu dop áli
as, aby p iložil šíp k luku a napnul t tivu.
A ješt ke všemu si vzala k srdci Erikovu hrozbu, že zabije ostatní,
když se ona pokusí uniknout.
Igrainie v hloubi duše nev ila, že Erik svoji hrozbu splní. O tom,
jak naloží s tou i onou osobou, se rozhodoval podle jejího chování,
a jak dny plynuly, bylo stále jasn jší, že se její mladí ochránci
nechystají k út ku – p estože je vlastn nikdo nezadržoval.
Takže jedinou v ze kyní je tu ona sama.
ze kyn , která každou chvíli vysko í z k že.
Která touží po koupeli.

84
 Tak blízko bublal pot ek. Tak ráda by se do n j pono ila. Její šaty
byly stále ješt tuhé Gannetovou krví, celé její t lo špinavé,
zablácené a volalo po koupeli.
Nikdy však nebyla u byst iny sama. Vždy ji doprovázeli její strážci
– Angus a Geoffrey.
Už je dost dob e znala.
Angus byl mohutný obr s rudými vlasy a jasn modrýma o ima.
Vousy m l stejn dlouhé jako vlasy a p ipomínal jakéhosi dávného
vikingského boha. Choval se vlídn a dvorn – a byl strašn veliký.
Dokázal se prom nit v ze , jíž nikdo nedokázal proniknout.
U boku nosil me v tší než nejdelší blesk. Pocházel ze skotské
Vyso iny, kde byl každý ná elník králem. Vyr stal na severním
pob eží Skotska, poblíž ostrov stále ješt ovládaných Nory, a Erika
a jeho rodinu znal od narození. Z jejich rozmluv usoudila, že Erik a
jeho p íbuzní, p estože pocházeli z Nížiny, asto bývali hosty
Angusovy rodiny. Vyso ina byla bezpe jší, jak se astokrát
ukázalo, a bitvy posledního desetiletí zu ily v p ístupn jších krajích.
Geoffrey p sobil subtiln ji, ale jako v tšina skotských vále ník ,
které drželi v zajetí na hrad , byl zrádn svalnatý. Když se jednou
Igrainie pustila k potoku v domn ní, že je sama, uchopil ji za paži
ocelovým sev ením. M l hn dé pocuchané vlasy, ale narozdíl od
ostatních bývalých v , špinavých, zakrvácených a zablácených,
vyhlížel celkem upraven . Zbroj, kterou tito muži m li na sob ,
bezpochyby pocházela ze sklad na hrad Langley. Barvy jejich
od pat ily jejich vládci, ale šaty m li isté. Stejn jako erstv
zast ižené vlasy. Ob as je slyšela, jak se cachtají v potoce. A
pochopiteln po ítali, že tam budou mít soukromí. Aby ne – Merry a
Igrainie byly jediné ženy v této spole nosti. Merry by ani ve snu
nenapadlo je rušit.
A Igrainie by rad ji zem ela, než by to u inila.
Takže to vypadalo, že zbytek toho malého sv ta, který ji obklopuje,
je docela spokojený. A zatímco ona v noci ležela beze spánku a m la
pocit, že ji obaluje bláto a odpadky, všichni ostatní si užívali
možností, které jim poskytovala okolní p íroda.
Chvílemi si íkala, že na ní od té doby, co zem el Afton, pranic
nezáleží.
A vzáp tí si uv domovala, že ona p ece žije. A protože žije, touží
po vzduchu, který m že dýchat, po vod , kterou m že pít – a po
potoce, v n mž by se mohla vykoupat.

85
 ipadalo jí to neuv itelné, ale bylo tomu tak. Až ji to lekalo, když
se n kdy ráno probudila, a ješt než otev ela o i, v la, že Afton
odešel a už je dlouho pry . Den, kdy její manžel vydechl naposledy,
jí za ínal p ipadat vzdálený jako celé živobytí, a p itom byl mrtev
teprve m síc a p l. Sv t se však zm nil. Nenávid la se za ten pocit,
ale bylo to tak. Necht la na n j zapomenout. Když umíral, p ísahala
si, že bude jeho památce v rná po celý zbytek života. A nyní…
V hloubi srdce si neustále uv domovala, že Afton zem el, a tudíž
estal být sou ástí jejího života, a že s tím nic nenad lá.
Nic.
Jen si bude samu sebe ošklivit, protože je tak špinavá.
Erikova žena a dcera už byly mrtvé také déle než m síc. On však
na n nep estával myslet, to Igrainie v la. A nep estával je
milovat.
Láska k nim p etrvávala stejn jako ho kost a nenávist.
Poznala to pokaždé, když se na ni podíval.
Alespo v la, na em je. Ob as se jejich pohledy st etly. Nikdy
se k ní však nep iblížil a nechal ji na starost svým muž m.
A ti se na ni lepili jako mouchy. Byli po ád poblíž a nechali jí
sotva pár vte in soukromí, když si pot ebovala ulevit za stromem.
A tak to šlo po ád dál. Za ínala si zoufat a zu ila.
Šestého dne v lese se probudila s pocitem, že se stala sou ástí
dy. Opatrn se rozhlédla nalevo a napravo.
Oba její strážci z ejm spali. Thayer, Timothy a Brandon na druhé
stran mýtiny též. Nikdo jiný se tam nenacházel. Erik s Raymondem
Campbellem byli na lovu.
Odplížila se, jak nejtišeji dokázala, chvíli ekala, a pak po špi kách
došla ke strom m u potoka.
U vody se znovu zastavila a naslouchala. V la, že by se m la co
nejrychleji svléknout, vykoupat se, vysko it z vody a zase se
obléknout. Ale to by si na sebe musela znovu natáhnout ty hnusné
šaty, poskvrn né zaschlou Gannetovou krví.
Na dlouhou cestu do Anglie si s sebou vzala ješt jednu košili a
šaty, ale nechala je v tábo e.
Kdyby se pro n vrátila, mohla by n koho probudit.
A kdyby vlezla do vody hned tady, také by mohla n koho vzbudit,
pomyslela si smutn .
A tak pomalu postupovala dol po proudu.

86
 Jakmile nabyla dojmu, že se nachází v bezpe né vzdálenosti,
shodila svrchní šat. P esn v tu chvíli se ozvaly výk iky.
„Je pry !“ k el Geoffrey.
„To není možné!“ val Angus.
„Kon , rychle sedlej kon !“
„Ba ne, chlap e, na cestu neutekla, zkusíme potok!“
Rychle vklouzla zpátky mezi stromy a pokoušela se zase obléci.
Podle lámání v tví usoudila, že jsou její pronásledovatelé blízko.
Instinktivn se rozb hla hloub ji do lesa. „St j, paní!“ vyk ikl
Geoffrey.
„Jd te pry ! Zatracen , nechejte m alespo p t minut na pokoji!“
odpov la.
„Utíká, ano, pokouší se uprchnout!“ volal Geoffrey.
„Tak ji chy !“ val Angus. „Nesmírn ji ztratit.“
„Ne!“ ozvala se Igrainie a cht la jim vysv tlit, že v bec nechápou
její úmysly.
Byla celá zamotaná do vlastních šat , ned stojn klopýtala
ovinami u potoka a pokoušela se zavázat živ tek.
O vte inu pozd ji cítila, jak se pod ní t ese vlhká p da.
Jeden z nich ji dostihl.
„Ne!“ vyk ikla znova. „Po kej!“
Byl to Angus.
Obr s vlajícími rudými vlasy. Vypadal jako zt lesn ný boží hn v.
Nemohla si pomoci. Prchala dál.
Byla hbitá a rychle prokli kovala od vody, až mezi stromy objevila
stezku. Na okamžik ji zachvátilo opojení – kdyby cht la, mohla
opravdu uniknout. Srdce se jí radostn rozbušilo. Svoboda je tak
blízko.
Zrychlila krok, ale za ala logicky uvažovat. Ano, mohla by utíkat,
protože je dokázala p elstít. Protože Erik blufoval, když hrozil, Že
všechny její p átele povraždí. Ona pro n j nic neznamená, je jen
cenným p šcem v té vále né h e, zajatkyní, kterou má doru it svému
králi.
O tom, co s ní u iní jeho král, nemá ani tušení…
vodn nem la v úmyslu utéci, ale nyní se zdálo, že nemá na
vybranou. Dusot a praskání v tvi ek nechala daleko za sebou.
Získala opravdu skv lý náskok. Bez kon se sice daleko nedostane,
ale m že se ukrýt mezi stromy, a když je te sama, má nad ji, že si
jí nikdo nevšimne. Až p ekro í hranici a dostane se na sever Anglie,

87
cestu na jih už si zaplatí. Od zrádné Anny a jejích kumpán se
nau ila, že nem že v it nikomu.
Pohybovala se tak rychle, že se její nohy skoro nedotýkaly zem .
Jako by ji každý další krok ke svobod povznášel. V bec se
nezadýchala, jen se každým dalším krokem radovala o n co víc…
Až do chvíle, kdy ze strom znenadání vystoupila jakási ohromná
postava a zahradila jí cestu.
žela tak rychle, že se nedokázala v as zastavit.
Narazila do p ekážky nosem, bradou i rukama.
Snažila se udržet na nohou a ruka, která jí sev ela vlasy, jí v tom
pomohla. Dusot, který slyšela za sebou, utichl. Její náskok tedy
nebyl p íliš velký.
Na stezce za ní stáli Angus a Geoffrey. Igrainie je nevid la, protože
ji Erik svíral ve smrtelném objetí a pramínky vlas ji oslepovaly.
„Zdá se, že n co postrádáte, mládenci,“ podotkl Erik suše. co.
Vyhrkly jí slzy a zoufale a zu iv se ho pokusila nakopnout.
Vtom ji však oto il zády k sob a záp stí jí svíral tak pevn , že se
nedokázala pohnout.
„M l jsi pravdu!“ ekl Geoffrey zaražen . „Tahle dáma je opravdu
nebezpe ná.“
„Baže, snažila se nám utéct!“ dodal Angus.
„Daleko by se nedostala,“ poznamenal Geoffrey.
„Ne, daleko by se nedostala,“ ujistil je Erik smrteln klidn .
„Dohlédnu na ni sám.“ Pustil jí záp stí, ale když od n j cht la
Igrainie odsko it, dopadla jí na rameno jeho t žká ruka. „Poj , paní.
Je as, abychom si promluvili.“
„Ne!“
„Ano.“
„Nemám co íct.“
„To se divím, ale na tom nezáleží. Budu mluvit sám.“ Igrainie byla
postr ena kup edu. Hloub ji do lesa. A dál od ostatních.

88
 7
Pokaždé, když se cht la zastavit a oto it, postr il ji kup edu.
„Po kej, sakra!“ zaklela. „Hni sebou!“
„Ne! Nerozumíš tomu. V bec jsem nem la v úmyslu uprchnout…“
„Nem la v úmyslu? Madam, ty jsi prchala.“
„Tak to není. Jen jsem pot ebovala trochu soukromí. Nesnesu, aby
se kolem m tví lidé to ili celý den, každou minutu…“
Sev el jí ramena. Poda ilo se jí nevyk iknout, když ji obrátil a
postr il po lesní stezce. Set ásla mu ruce a dál krá ela sama.
„Cože? Chystáš se m utopit?1“ zeptala se.
„Je to lákavé pomyšlení.“
Igrainie došla na b eh potoka. Zastavila se a rozhlédla. Nacházeli
se hodn daleko od ostatních, dol po proudu. Jestliže ji hodlá
zavraždit, tohle je ideální místo.
Vypnula hru a zu iv se na n j zadívala.
„Ty!“ prskala. „Te m poslouchej! Já…“
Dál se nedostala, protože Erik najednou vybuchl se zb silostí, která
ji ohromila.
„Ne! Ty budeš poslouchat m a každé mé slovo si zapíšeš za uši.
Jsi ta nejotravn jší ženská, s jakou jsem se kdy setkal! Nezamlouvá
se ti být mezi mými lidmi? Mn se také nezamlouvá honit t po celé
zemi, ale ud lal jsem to, a tak jsme tady. Dovol, abych ti ješt jednou
vysv tlil situaci. Jsi v našich rukou. Jsi naše zajatkyn , rukojmí,
šák. A v bec m nezajímá, jestli se ti to líbí, nebo ne.“
Po všem, co ji potkalo v posledních m sících, jí už vlastn na
ni em p íliš nezáleželo. Sen o út ku zem el stejn rychle, jako se
zrodil. Cítila se strašn , jak tu tak p ed ním stála. O to h , protože
on se už zjevn vykoupal a oblékl do istého. Zírala na n j a jediné,

89
po em toužila, bylo odstranit bláto a krev, které pokrývaly její t lo.
„Jsem sice tvoje zajatkyn , ale nejsem tvá poddaná a nejsem ti
povinována ani oddaností, ani vd ností. Co jsi proboha ekal?
Žádný v ze se nepodrobuje v zniteli se slepou poslušností! Ty jsi…
Ty jsi neumožnil ani nejnutn jší pot eby. Dokonce i král Eduard
poskytuje svým v m možnost ulevit si v soukromí! Takhle už
dále nemohu a nebudu existovat! A nehodlám se ídit tvými
nesmyslnými p íkazy. Obt žuji t ? Nuže od této chvíle si na tom
dám opravdu záležet! Jestli ti vadím, nechej m jít, abych ti už dále
nep ekážela! A nebo to prost skoncuj, usekni mi hlavu nebo mi vraž
me do srdce. Ale takhle už to dál nep jde! Já-“
Divoký proud jejích slov se zastavil, když zahlédla led v jeho
ích.
„Omlouvám se, že nemohu ukon it tv j život,“ sd lil jí chladn .
„Máš však v tší cenu živá než mrtvá, má paní.“
„V tom p ípad ti budu p sobit co nejv tší potíže a nedop eju ti ani
okamžik klidu, dokud mi ty nezaru íš alespo základní práva a
pot eby – trochu soukromí a možnost zachovávat istotu!“
„Ale ten potok tu je odjakživa.“
„Stejn jako tví muži!“
„Není možné, abychom t ponechali úpln o samot .“
„Ale v jejich p ítomnosti se p ece nemohu koupat.“
„Nem žeš?“
Pomalu pozvedl obo í a vysunul elist. M lo ji to varovat.
„Nemohu – a nebudu!“ vyprskla.
isko il k ni jako blesk, a než se sta ila vzpamatovat, ucítila jeho
ruce na ramenou. Domnívala se, že s ní chce zat ást, ale než mohla
zdusit výk ik v hrdle, zjistila, že jí rozepíná pláš . Ml ky a ohromen
sledovala, jak jí padá k nohám.
„Co…“
Sklonil se ke špinavému zablácenému lemu jejího šatu. Pokusila se
ustoupit. „Dost! Co to d láš…“
„P ála sis zbavit se bláta; a je tedy po tvém,“ odpov l a trhal
látkou.
„Po kej, ne…“
Znovu se pokusila uniknout, ale skon ilo to tím, že dopadla do
bláta a vyrazila si dech. P idržel ji jednou rukou a druhou jí stahoval
šaty p es hlavu. Nic nevid la, jen cítila jeho ruce, které rozvazovaly
rozli né tkanice.

90
 „Ty proklatý darebáku,“ zu ila. Nep estávala ze sebe sypat urážky,
ebaže si nebyla jistá, co íká a zda ji Erik slyší. „Hnuse, ni emo…
Odporný a zlý…, nechutný chlape.“ Divoce s ním zápasila, protože
se obávala, že ji eká n jaké strašné násilí. Snad i znásiln ní,
estože si ji tak siln ošklivil. A d lala, co d lala, ni eho
nedosáhla. Stále ješt zápasila s vlastními šaty.
„P esta !“ vyk ikla a kupodivu ji bylo slyšet. Patrn proto, že
sed la v blát a byla nahá.
ikryla si hru pažemi a vzhlédla k n mu o ima plnýma slz
poko ení, zoufalství a nenávisti. „Za tohle zaplatíš. Nechám t
zem ít, ty nevd ná zr do! Jen za tenhle jediný den t dám popravit.
Možná bylo chytré, že jsem t nenechala zem ít na mor, protože ty se
se Stvo itelem setkáš v daleko horším stavu. A až se m j bratr a král
Eduard dozv dí, jak jsi se mnou zacházel, co jsi mi ud lal, zem eš
zrádcovskou smrtí. Pozvolna t rozsekají na kousí ky, vytrhnou ti
vnit nosti… Vykastrují t …!“
Dál se nedostala, protože k ní p ikro il a chopil se jí mozolnatýma
rukama. Ten dotyk ji zarazil a donutil k výk iku. Erik ji zvedl, a když
se mu podívala do obli eje, zjistila, že se tvá í klidn , ale rozhodn .
Napadlo ji, že se ji chystá odvléct do tábora a tam se jí zmocnit a
ede všemi ji poko it. A pak ji p edhodit ostatním.
„Tohle t bude stát život!“ slíbila mu Igrainie, ale najednou se
zu ivost zm nila v d s. Svíral ji tak pevn jako sama smrt. Jeho
postava byla mocná jako hradba a zu il tak, až mu málem šlehaly
plameny z nosu. Rozhodn to nebyl muž, s nímž se dá vyjednávat i
jej prosit o smilování. Najednou skoro zalitovala svých rozlícených
výrok . „Po kej,“ vyk ikla. Zrovna se mu chystala slíbit, že bude
poslouchat jeho rozkazy. „Ne! Tohle ned lej! Takhle m nesmíš
odnést do tábora! Pus m ! Poslouchej m ! Po kej…“
Nepo kal.
Pustil ji.
Nevšímala si, kam ji nese, ani zur ení potoka. A do n ho ji hodil.
Plácla do vody, která ji sev ela jako ledová p ikrývka.
Zaje ela a pak se zakuckala, když se pono ila pod hladinu. Ty t i i
ty i stopy ledové vody ji zasko ily. A uml ely, protože kdykoli se
pokusila n co íct, m la jí plná ústa. Hodnou chvíli se nedokázala ani
pohnout a jen p es sebe nechala téci istou vodu.
Posléze se vyno ila na hladinu o n co víc. Proud jí smá el vlasy a
srdce jí divoce bušilo v o ekávání p íštího.

91
 Musí být stále ve st ehu, aby dokázala odrazit jeho další útok.
Než se však vyno ila nad hladinu, Erik o dobrou stopu ustoupil.
Ty il se tam, jeho plavé vlasy zá ily na slunci a shlížel na ni.
Nenávid la ho.
Necht lo se jí vstát. M la strach. Bála se fyzického násilí. Bála se
jeho hn vu.
Dotýkal se jí však jen o ima. Jeho pohled žhav pronikal chladem,
který ji obklopoval, a horce jí projížd l po páte i až do st edu t la.
Kr ila se ve vod , zuby jí cvakaly zimou a byla tak ohromená a
ot esená, že ze sebe nedokázala vypravit ani slovo, a po pravd
eno, ani ji nic nenapadalo.
Zato on toho m l na srdci až dost.
„V bec nemám v úmyslu odepírat ti láze , madam. Jen t
nehodlám nechat o samot , aby ti bylo jasno. Dobrý Bože, to snad
není pravda! Ty ml íš. Je to zarážející, ale hodí se mi to, protože
musíš poslouchat, co ti eknu. Pro tebe žádné soukromí ani svoboda
neexistuje. Jestliže se rozhodneš p eplavat na druhou stranu a vyrazit
nahá do lesa, pak t tedy musím varovat, že za tebou pošlu všechny
své muže a bude mi srde jedno, co se s tebou stane.“
Co se s ní stane…
Op t se jí zmocnil strach a zaslepil ji, zbavil ji soudnosti a zanechal
jen ostražitost, pocit zranitelnosti. Jak snadno s ní m že manipulovat,
lat si s ní, co chce, ovládat ji. Najednou jí ze rt splynula slova,
ív než je sta ila zarazit, slova, která prozrazovala její slabost a
podle nichž ur it usoudí, že je mu opravdu vydaná na milost a
nemilost.
„Ty… ty… to nem žeš… Neud láš to… Nemáš v úmyslu…
Nechceš…“
„Patrn se obáváš, Igrainie, že t zamýšlím znásilnit?“ V jeho hlase
zazn lo nesmírné opovržení. „Ba ne, madam, to je p íliš d rné
násilí, nic než násilí, a v bec m neláká. Koupej se do sytosti. Zbav
se špíny a krve – jestli to dokážeš. Mohu t ujistit, že se krev smývá
žko. Po kám na b ehu. A znovu opakuji, jsi moje zajatkyn a já si
hodlám ponechat. Nic víc a nic mén . Tv j kone ný osud leží v
rukou Roberta Bru e. Tohle je nejv tší soukromí, jakého se ti
dostane. Nebudeš ani na okamžik sama a vzhledem k tomu, že se ti
málem poda ilo uniknout mým muž m, budu t od této chvíle st ežit
já sám. Toužila jsi po koupeli? Máš ji mít. Užij si ji.“
Oto il se, nechal ji v ledové vod a p ebrodil se na b eh.

92
 Igrainie ho sledovala a bála se pohnout. Stál zády k ní a voda mu
stékala z kabátce, kalhot a vysokých bot. Rozbušilo se jí srdce. Nyní
by mohla být vhodná chvíle uplavat…
Jenomže kam?
Obrátil se k ní elem, sedl si pod dub a op el se o n j zády. „Jestli
se nepohneš, brzy se z tebe stane ledová kra,“ varoval ji.
Má pravdu, uv domila si. Necítila kon etiny a jektala zuby.
„Jak sm šn tam sedíš,“ poznamenala.
„Snad.“
„Kam bych mohla podle tebe uprchnout?“
„Nikam, ale ty to asi ješt nechápeš.“
„Ale dneska ráno jsem opravdu nem la v úmyslu utéct.“
„Možná jsi to nem la v úmyslu, ale pokusila ses o to.“
„Nemám žádné šaty.“
„Tuto skute nost jsi z ejm nepokládala za p íliš d ležitou.“
„Jak jsi nechutný.“
„A ty nesnesitelná.“
„Krutý, nevychovaný a sprostý. Ale to se dalo ekat.“
„Baže, my barba i tady na severu se o rytí skosti a dobrém
vychování mnoho neu íme.“
„Tak dost!“ vybuchla, zhluboka se nadechla a rozhodla se zm nit
taktiku. „Prosím… Nemohl by ses kousí ek vzdálit… Alespo na
pár minut?“
„To bych nemohl, má paní, už jen proto, že se chováš jako blázen.“
„Pane, klidn m urážej, ale pokus se mi vysv tlit svá slova. Mn
se totiž dostalo velmi dobrého vzd lání,“ informovala ho sladce a vší
mocí potla ovala zu ivost.
„Utekla jsi z hradu a myslela sis, že se sama dostaneš do Anglie.“
„Nebyla jsem sama.“
„To ne, doprovázel t párek naivních laskavých králí .“
„Po cestách se pohybuje mnoho poutník .“
„A mnoho z nich nedoputuje do cíle. Ti tví pocestní ‚p átelé‘ už
patrn své emeslo provozovali delší as. Je to p íjemný a dosti
pohodlný zp sob života – pro lidi, jimž se neprotiví prolévání krve.
Sta ilo zabít muže i ženu, obrat je o všechno, zbavit se t la a zmizet
s lupem. Na t ch našich rozjezd ných lesních cestách se to d je
neustále.“
„Kdyby m zabili, nem l bys se mnou starosti.“

93
 „To ano, ale už jsem ti ekl, že máš v tší cenu živá než mrtvá.“
Znenadání se p edklonil a zamra il se na ni. „A myslím, že t ten
lov k cht l jen tak zabít, alespo zpo átku. Nejspíš bys musela
vytrp t mnoho útrap. Až bys ho p estala zajímat. Pak by t usmrtil –
pokud by za tebe, poskvrn nou a zhmožd nou, necht l tv j bratr, což
je velmi bohatý mladík, zaplatit výkupné.“
Zamrazilo ji. Zírala na n j a mrazilo ji ješt víc. Vybavila si, jak jí
Thayer t sn p ed útokem íkal, že ji Gannet celou cestu pozoruje.
„V život by m nenapadlo podez ívat tuhle spole nost,“ hájila se.
„Igrainie, jsi sice nanejvýš vzd laná,“ prohlásil, „ale zdravého
rozumu máš asi jako k . Zlo p ichází ne ekan , není to jen
obklí ení hradu nep ítelem – nebo ten rohatý pekelný chlapík.“
„Takže já nemám ani tolik zdravého rozumu jako k .“
Netrp liv mávl rukou. „Jsi mladá a ekl bych, že až moc
itažlivá. Zvláš pro toho špinavého psance, který cestoval se svou
rodinou, stejn hnusnou a zlo innou. Takový bídák by se odvážil
všeho.“
Takový bídák by se odvážil všeho?
A ona je dostate p itažlivá?
Igrainie zu ila. Co je moc, je moc. Chystala se vyno it z vody a
ude it ho. Vtom si uv domila, kde je, kdo je on, že je nahá, a klesla
zpátky do vody. Je v bec možné n koho tak ukrutn nenávid t a
nevybuchnout?
„Jsem tvojí zajatkyní. Co horšího m m že potkat?“
Znechucen si odfrkl. „Dej B h, aby ses nemýlila, má paní.“
„Když m na chvíli neopustíš, dopadnu h .“
„Záleží na tob .“
„Dokáži tu z stat ješt hodn dlouho.“
„Tady na b ehu je to však pohodln jší.“ Erik se op el o strom,
zatvá il se otráven a zdánliv unaven zav el o i.
Je tvrdohlavý jako osel, usoudila Igrainie. Ale to ona také. Z stala
bez hnutí ve vod . On se rovn ž nepohnul. Co když usnul, íkala si.
Už byla celá promrzlá a ztuhlá. as ubíhal a Igrainii pomalu
docházelo, že Erik je sice tvrdošíjný, ale ona se chová jako hlupák.
Kone se pohnula a zkusila plavat v m lké vod , aby se ujistila,
že jí neumrzly kon etiny. O kousek níže zahlédla velký balvan a za
ním pís inu. Pískem si vydrbala t lo. Byl sice drsný, ale ú inný, a
když kone smyla bláto a krev, které ji tak dlouho pokrývaly, cítila
se osv žená. Skoro zapomn la na svého tichého strážce na pokraji

94
lesa, ale když se ohlédla, zjistila, že se stále ješt se zav enýma
ima opírá o strom.
Znovu se pono ila a propláchla si vlasy. Když se hýbala, bylo jí o
co tepleji, ale po chvíli už zase za ala mrznout, p estože mezi
stromy pronikaly slune ní paprsky.
Byla tu další potíž.
Jak se dostat z vody.
Vyno ila se, shrnula vlasy dozadu a snažila se je prsty roz esat a
uhladit. Opatrn pohlédla na b eh a ke svému úžasu zjistila, že Erik
zmizel.
Pátrala mezi stromy, ale nikde ho nevid la. Zm ila vzdálenost k
hromádce svého šatstva na b ehu. Když si pospíší…
Vymrštila se z vody, s cákáním se brodila ke b ehu a vrhla se ke
svým šat m. Spodní košile byla zamotaná do svrchní tuniky a ješt
ke všemu obrácená naruby. Za ala s ní ztuhlými prsty zápasit a
nakonec ji s kletbou upustila na zem. P ejel jí mráz po zádech a šestý
smysl ji upozornil na nebezpe í. Pomalu se podívala sm rem k
táboru. Erik se vracel a nesl její isté šaty.
Blížil se k ní a v bec si nevšímal její nahoty. Choval se, jako
kdyby byla oble ená od hlavy k pat . Lhostejn si ji zm il – asi jako
kon , který ho nezaujal barvou, postavou ani tvarem hlavy.
„Dovolíš…?“ natáhla se pro šaty.
Upustil je na zem kousek dál, než dosáhla. Igrainie se za ervenala
a sehnula se pro n . Ke svému zoufalství nemohla najít lem isté
spodní košile.
Krátce vyk ikla, když ucítila, že od ní košili odebírá a p etahuje jí
ji p es hlavu. Provlékla ruce rukávy a už byl p ipravený s tunikou. A
jakmile prostr ila hlavu výst ihem, zjistila, že jí stojí po boku a
utahuje tkanice na živ tku.
Stála naprosto klidn a ani se nehnula. Dokud se od ní držel dál,
ipadala si ve v tším bezpe í. Když se p iblížil, cítila jeho výšku.
Když se jí dotkl, cítila jeho sílu. A horkost, která z n j vyza ovala.
Ta horkost byla nenávist.
Nenávist k ní a ke všemu, co zt les ovala.
V jeho blízkosti se sotva odvažovala dýchat.
„Kartá na vlasy je na zemi. Seber ho a poj me,“ upozornil ji. Jeho
tón, který byl b hem dne slab podrážd ný a n kdy dokonce
pobavený, náhle zdrsn l.
Poslechla ho a vykro ila k táboru s v domím, že ji stále sleduje.

95
 Pak na n j zapomn la. Když prošla mezi stromy na mýtinu, vid la,
že se Thayer kone postavil na nohy.
Radostn vyk ikla a rozb hla se k n mu, aby ho podep ela, kdyby
to bylo zapot ebí. Zastavila se na krok p ed ním.
„Ty-ty stojíš.“
astn se na ni usmál. „Ano, paní, stojím. Díky tvé laskavé pé i,
ekl bych.“
„Ješt musíš být opatrný. Tvé rány byly t žké.“
„Ale tys je skv le zašila. Už se hojí… dob e.“
„Dob e?“
„Baže.“
Uv domila si, že se dívá na n koho za jejími zády.
Oto ila se a pochopiteln spat ila Erika.
„Zítra vyrazíme zpátky na Langley,“ oznámil.
Pohlédla na Thayera a zp t na Erika, ale ten už vykro il p es
mýtinu k houštin , kde byl stinný trávník, na n mž se pásli jeho
kon . Zahlédla, jak se zastavuje u velikého o e, na n mž jel, když ji
poprvé dostihl. Když poprvé odjížd la z Langley. Okamžik váhala a
pak se za ním vydala.
Už stál u kon . Zjevn byl nedávno na lovu, protože mu p es sedlo
viseli dva bažanti. Odvazoval je a její p ítomnost ignoroval, p estože
si jí byl velmi dob e v dom.
„Je to moc brzo,“ ekla tiše.
„Na co?“
„Je p íliš slabý, aby mohl jet na koni.“
„Nikdo se neptal na tvé názory.“
„Ale…“
„Jdi pry , paní z Langley,“ zavr el varovn . „Jdi pry ! Jak ráda
bych šla pry …“
„Tak jsem to nemyslel,“ odsekl, obrátil se k ní a ost e se na ni
zadíval. „Vra se ke svým ran ným p átel m a m nechej na pokoji.“
la pocit, jako by jí do tvá e šlehl chladný vítr. „Ale já p ece
musím být s tebou. Jsem tvoje zajatkyn a je mi líto, že ti to tak
komplikuji!“
„Neprovokuj! Nebo t odnesu!“
„A ty po kej s odjezdem. Thayer je ješt p íliš slabý.“
„Igrainie, po bitv se zvedají muži, z jejichž zran ní kape krev, a
mnoho z nich pak vypráví o své state nosti.“
„A mnoho zem e.“

96
 „Thayer je schopen nasednout na kon . Je to ostatn na n m. Já se
musím vrátit.“
„Tak se… vra .“
Užasla, když se na jeho rtech objevilo cosi, co skoro p ipomínalo
úsm v.
„Kam jdu já, má paní, tam p jdeš i ty.“
„Pak tedy…,“ t žce polkla, „bychom mohli jet nap ed a t m
zran ným tady na mýtin bys mohl dop át ješt trochu asu.“
„Zítra ráno se vydáme na cestu všichni. V noci si odpo ineme na
žkách, která nám poskytne otec Padraik ve své vesnici.“
Málem posko ila. „Ty tu vesnici znáš?“
„Ovšemže. Sledovali jsme každý tv j krok.“ Polekala se. „Ne…
ne…“
„Ne. Nevyplenili jsme tu vesnici, neukradli jsme zásoby,
neznásilnili panny, neusekli muž m hlavy. To jsi m la na mysli, má
paní? Nic takového jsme neud lali – zejména proto, že v tšina
obyvatel je v rná skotskému králi. A te se vra , kam pat íš.“
„Já pat ím do Londýna.“
S odpov dí si dal na as. Nap ed odvázal ulovené ptáky. „Už m
nebaví hrát si s tebou na sloví ka.“
„Já to ale za hru nepovažuji.“
Polekan ucouvla, když po ní ne ekan hodil ty dva ope ence.
„Oškubej je, madam. Chceme p ece, aby se tví ušlechtilí zran ní
átelé p ed odjezdem dob e najedli.“
„Oškubat je?“ opakovala.
„Jist , má paní. To znamená, že z nich obereš pe í, takže je budeme
moci uva it a sníst. Ty to snad neumíš? Nejvyšší as, aby ses to
nau ila.“
„Neumím to,“ informovala ho rozzloben . „Jakživo jsem žádného
ptáka neškubala a nemám nejmenší chu se to u it.“
„Taková urozená a vzd laná dáma! Ale ovšem, zapomn l jsem. Po
celý život pro tebe kdosi jiný ptáky škubal, víno ti naléval, prádlo ti
pral a tahal horkou vodu do tvé lázn . Vždycky se na tebe n kdo
el! A myslíš si, že se ti poda í uprchnout barbar m, kte í se po
právu zmocnili tvého hradu, a dostat se sama do Londýna! Nuže,
tohle t snad trochu p ipraví na tv j vysn ný út k. Oškubej ty ptáky.
Není to tak t žké. P ijdeš na to.“

97
 Proti škubání bažant ve skute nosti nic nem la. Je to dobrý pokrm
a ona jedla jako každý jiný. Potíž byla v tom, že ji Erik pokaždé
dokázal tak strašn rozzu it.
Vyvedl svého velikého o e na mýtinu a nasko il do sedla. V tu
chvíli pustila ptáky na zem.
„Zajatci neškubou bažanty,“ prohlásila, oprášila si dlan a obrátila
se k odchodu.
Ani nezaslechla, že sesko il na zem.
A už v bec netušila, že je p ímo za ní, až když jí sev el ramena a
oto il ji k sob .
Vylekala se tak, že nemohla popadnout dech, ale sou asn jí došlo,
že to vlastn mohla ekat, a zalitovala svého inu, a zlobila se proto
na sebe. Bylo však p íliš pozd .
„Ty ptáky oškubeš.“
Sebral je ze zem a chytil ji za záp stí, než sta ila uhnout. P itáhl ji
ke kmeni padlého stromu, posadil se na n j a pak ji stáhl dol .
Nap ed na kolena, ale pak ji uchopil v pase a usadil ji zády k sob
mezi svými koleny.
U nohou jí p istál první bažant.
Ovinul kolem ní paže a ukazoval.
„Tohle, má paní, je pero. To není dobré k jídlu. Tohle jsou tvé
prsty. Uchop jimi to pírko. Škubni. Dej pozor, abys je vytrhla celé –
ty malé poz statky, když se brko zlomí, chutnají hnusn a lezou
mezi zuby. A tohle opakuj znova a znova, moc nep emýšlej,
zapome na své vychování a výsledkem bude oškubaný pták.“
Cítila se prachmizern , uv zn ná jeho t lem. Cht lo se jí zaje et.
„Dob e, tak já je oškubu!“ vyprostila se. „To snad svedu.“
„Ovšemže ano.“
Sev el jí ruce a vedl je k dalšímu pe ku. M la pocit, že jí za zády
sedí sud s prachem. Netoužila po ni em jiném než se osvobodit.
„Opravdu to dokážu.“
„V bec jsem o tom nepochyboval, vzhledem k tomu, jak jsi bystrá
a inteligentní.“
„Už jsem to d lala.“
„Tím lépe. Nuže pokra ujme. Zbývá tu ješt hodn pe ek.“
„Zvládnu to sama. N kam ses chystal. Nem la jsem v úmyslu t
zdržovat.“
„Já se však domnívám, že ano. Pro bys jinak házela ty ptáky na
zem?“

98
 „Upustila jsem je.“
„Upustila? Opravdu? V tom p ípad ti musím ukázat, že my
barba i nejsme tak sprostí, nepozorní a málo dvorní, jak se
domníváš. A tak ti pomohu ty bažanty zbavit pe í. Tak honem, jedno
pe ko, druhé pe ko…“
l velké ruce, ale šikovné prsty, kterými vedl její. Pe í jen lítalo.
znil ji mezi svými svalnatými stehny a slyšela každý jeho dech.
Za ala zuby a modlila se, aby to vydržela.
Po chvíli jí uniklo jediné slovo.
„Prosím!“
„Promi , neslyšel jsem.“
„Prosím.“
„Omlouvám se, asi jsem trochu nedoslýchavý. Asi od toho
ného t esku zbraní a bitevní v avy, chápeš?“
„Zatracen …“
„Zatracen ? To jsi ekla?“
„Slyšel jsi m dob e.“
„Obávám se, že ne.“
„Prosím!“
Pustil jí ruce a nap ímil se, ale Igrainie stále ješt z stávala
uv zn ná mezi jeho nohama.
„Ovšem, ty ope ence dokážeš oškubat. Stejn jako všechno, co si
usmyslíš. Tomu mládenci Thayerovi se vede dost dob e.“
„Ano.“
„Umíš skv le zašívat rány.“
„To není tak t žké.“
„Jsi p íliš skromná. Vždy jsi tomu chlapci zachránila život.“
Poškleboval se jí a ona mu to vrátila. P íliš zbrkle. „Snad by se
dalo íct, že jsem zachránila i tv j život.“
„Aileen je však mrtvá. A Margot zem ela v tvé pé i.“
Nap ímila se a navzdory její pozici se jí poda ilo obrátit a podívat
se mu do o í. „Ty zatrpklý blázne! Což bych ji nezachránila
desetkrát rad ji než tebe, kdyby to bylo v mých silách?“
Zíral na ni. Na okamžik se obávala, že ji zabije, protože slyšela, jak
zask ípal zuby, a vid la modrý plamen v jeho o ích.
„Ano, p edpokládám, že to tak je.“
Rychle obrátila pozornost k bažantovi a sklonila hlavu. Málem
vyk ikla, když ucítila jeho paže v pase. Vstal a odstr il ji stranou.

99
 Ješt dlouho si ji m il. Stála tiše a snažila se nechv t. Pak se oto il
a vrátil ke koním. Nasko il na svého o e, oto il jej a vyrazil k cest .
Igrainie osam la.
U kmene padlého stromu, s bažanty a jejich pe ky a brky… A
podivnou zneklid ující vzpomínkou na jeho horký dotek.

100
 8
Erika ta žena tolik popouzela, že byl v pokušení nechat ji jít. A se
zase p idá k n jaké další skupin hrdlo ez a lupi . Kdyby za ní
vyjel jen o den pozd ji nebo kdyby se o minutu déle zdržel ve
vesni ce otce Padraika, byla by mrtvá. Nebo ješt h , ale to ona
nikdy nepochopí.
A jen proto, že ho tak dráždila, se nedokázal ovládnout a neustále ji
provokoval.
Muž na dobrém koni dokáže dojet k otci Padraikovi za pár hodin.
Erik nepot eboval dojet až do vesnice, jen na její kraj, kde se m l
setkat s Allanem MacLeodem, který mu m l p edat zprávy z Langley
a také novinky o Robertu Bruceovi, pokud n jaké budou.
Dojel tam d íve, než o ekával. M l opravdu skv lého kon . Získal
ho po bitce s menší tlupou Skot z klanu Johna Comyna. Bojovat s
mi lidmi se mu moc nezamlouvalo, protože v l, že jeho
protivníci hájí est svých mrtvých a nemohou se smí it s tím, že na
skotský tr n nastoupil Robert Bru e.
V každé bitv však lov k bojuje o sv j život a ideály. Comynovce
podporovali Angli ané, proto byli ti kon , kte í z stali bez pána, tak
dob í.
Sám si vybral obrovského grošáka, p estože se s vyvalenýma
ima novému majiteli bránil. Vále ný o v rný svému pánovi m l
obrovskou cenu a Erik si byl jistý, že na sebe to nové zví e p ivykne
a vycvi í si je. To se mu poda ilo. Pojmenoval ho Loki, podle boha
svých p edk – norského boha šibal . Dokázal b žet jako
istokrevný arab, ale jeho mohutnost a síla mu umož ovaly
ekonávat velké vzdálenosti i se zna ným nákladem.

101
 To byla opravdu hodnotná vále ná ko ist. Ale byla tu ješt ta
druhá. Paní z Langley.
bec ni emu nerozum la. Neznala pokoru ani vd nost a
nedocházelo jí, že se stala zajatkyní.
Ztratili spoustu asu. Ob toval jej, protože v l, že ti mládenci
mohou p ežít a posílit jeho smutn pro ídlé vojsko. Dnes se už klidn
mohli vydat na cestu; ostatn Thayer Miller ur it chápe d ležitost
pohybu a postavení.
esto se Erik rozhodl po kat a dop át ran ným více asu na
zotavení. Sám tou nucenou ne inností ukrutn trp l. Celé dlouhé
hodiny nem l co na práci a musel jen p emýšlet. I te , p estože ujel
zna nou vzdálenost, ho to dráždilo. Vzhlédl k nebi a zjistil, že p ijel
íliš brzy. Bylo to však lepší než popadnout svoji zajatkyni, paní z
Langley, a t ást s ní, až jí budou chrastit všechny kosti v t le.
Vtom zacvrlikal jakýsi pták. Po kal, až se ozval podruhé,
odpov l stejn a vyvedl kon z k oviny, v níž ekal.
Allan k n mu p iklusal po cest .
„Eriku, myslel jsem, že jsem tu p íliš brzy.“
„Jel jsem rychle. A na té lesní mýtin stejn nemám co d lat.“
„Zato na Langley je pro tebe hodn práce.“
Erik se zamra il. „N jaké problémy?“
„K hradu se neodvážil p iblížit ani jediný pocestný a domnívám se,
že to bude ješt dlouho trvat, než n kdo sebere odvahu, p estože se
rozneslo, že se nám poda ilo mor zastavit. Jak jsi m však požádal,
vypravil jsem se do nejbližšího m sta ve vnitrozemí, které d íve také
pat ilo k panství Roberta Bru e a nyní mu vládnou Eduardovi
pánové – jakýsi sir Ramsey. Ale lidé jsou lidé a zprávy se ší í. Vzal
jsem s sebou dostate nou zásobu piva ze sud bývalého pána
Langley. Místní obyvatelé se modlí, aby se jim válka vyhnula a
mohli v klidu sklidit pole. V hloubi srdce však z stávají v rni
Bruceovi. Jsou to vlastenci. Myslím, že by se ta trhlina zp sobená
vraždou Comyna mohla zacelit, protože Bruce je jediný, kdo by
dokázal osvobodit zemi od Angli an . Jak piva ubývalo, doslechl
jsem se také, že hrab z Pembroku už ví, že ses zmocnil hradu
Langley ve prosp ch Bru e, a zu í. Donesly se mu opravdu zajímavé
historky. Podle p íbuzného zesnulého pána hradu, sira Roberta
Nevilla, který se dostal k hrab ti, hrad dobyli špinaví psanci,
vyvrhelové a zrádci, zavlekli tam mor a pak se ho zmocnili.“

102
 Erik pokr il rameny. „Na tom vlastn nezáleží. Všem nám nad
hlavou visí rozsudek smrti.“
„Pembrokovi rozkázali, aby dostal Bru e – živého i mrtvého.
Neodváží se oblehnout a dobýt hrad, ale sir Robert Neville, ten
íbuzný zasnulého lorda Aftona, už mor p ežil. A nepodléhá ani
Eduardovi, ani Pembrokovi.“
„Pravd podobn se pokusí sehnat vojsko a získat hrad zpátky,“
uvažoval Erik. „Jist si p edstavoval, že bude po smrti svého
íbuzného, d di ného hradního pána, jmenován jeho nástupcem.
Pokud se mu poda í pevnost dobýt, stane se místo-králem. Ale my
ješt máme trochu asu. Lidé sice mohou ctít Eduarda, ale dob e
dí, že je ani on p ed morem nedokáže ochránit. K dobytí takového
hradu, jako je Langley, je zapot ebí velké a dob e zásobované
armády a hlavn trp livosti. Musíme mít otev ené o i i nastražené
uši – pohybu tak velké armády by si musel n kdo všimnout.
Koneckonc jsem cht l jen osvobodit naše rodiny, a ne držet tak
mocnou a strategicky umíst nou pevnost.“
„Já vím,“ odpov l Allan. „Jenže.“
„Ano?“
„Dobýt ten hrad nebylo v bec t žké. Všichni jeho obyvatelé nám
byli vd ní za to, jak se staráme o nemocné a odstra ujeme mrtvé.
Hodn z nich se domnívá, že je nemoc zasáhla, protože krut v znili
ženy a d ti. Proto je B h takto potrestal – mnozí jsou o tom
esv eni. Jsou hluboce v ící a poslouchají svého kn ze, který
sobí jako velmi estný a úctyhodný muž. A kupodivu je v bec
neleká, že jsou v zajetí divokých muž z Vyso iny.“
„Vždy jsme stále ješt ve Skotsku a nezáleží na tom, kolik
Angli an i jiných cizinc se usadilo tady v Nížin . A je tu ješt
dosti muž , kte í jsou na sv j p vod hrdí.“
„No práv – ty bude t žké opustit, až se budeme muset p esunout k
severu a zanechat je napospas Angli an m.“
„Nezbývá nám než po kat a dávat dobrý pozor.“
„Také jsem se doslechl,“ ekl Allan, „že anglický král opravdu zu í
a chystá se postavit do ela své armády.“
„Ten vysoký, silný a všemocný král stárne. To jsem se zase
doslechl já.“
„Jeho nenávist ke Skot m ho však ješt dlouho udrží p i síle.“
„Každý musí n kdy um ít.“
„Tenhle by si m l s umíráním pospíšit,“ prohlásil Allan.

103
 „To jist ,“ souhlasil Erik.
„Vracíš se na Langley?“ zeptal se Allan.
„Ano. Vy Peterovi, že se co nejrychleji vrátím. Myslím, že jsme
na této výprav získali t i zdatné vále níky – ti mládenci ani tak
nedychtili dát se do služeb krále Eduarda jako najít si zp sob obživy.
A ten jim poskytneme.“
„Jak ale dokážeš rychle cestovat s ran nými, dv ma starými
manželi a paní z Langley?“ otázal se Allan.
„Paní z Langley není ran ná,“ odpov l Erik. „Je však jediná z
celé skupiny, s níž jsou potíže. Ti ostatní si ur it pospíší, když je o
to požádám. Igrainie pojede se mnou. Prosím t , zjisti, kde se nyní
vyskytuje Robert Bru e a jaké má síly – mám v úmyslu mu ji p edat
co nejd ív. Snad by ji mohl použít p i vyjednávání o návrat jeho
ženy, sester i dcery.“
„Ano, Eriku. Pokusím se zjistit co nejvíc.“

Cestou zpátky si Erik povšiml, že nepotkal ani jednoho

pocestného; tak ubohé pom ry v t ch dnech panovaly v Nížin .
Když se blížil ke kravinám, skrývajícím jejich tábo išt na mýtin
u potoka, zpomalil a pátral na zemi i na stromech po stopách
ípadných jezdc . Žádné nenašel. Tato oblast byla bezpe jší pro
Angli any než pro domorodce a cht l se ujistit, že jeho nebezpe
malou spole nost nenapadli n jací zv dové anglického krále. Bylo
sice známo, že se skotský král pohybuje výše na severu, v krajích,
které jej podporují, takže nebylo pravd podobné, že by tady
operovala n jaká silná anglická tlupa, ale opatrnosti nikdy nezbývá.
Robert Bru e u il své vojáky, že menší oddíly mají využívat zv ,
momentu p ekvapení a rychle zaúto it a stejn rychle ustoupit. Pro
by se od n j nepou il i jeho nep ítel a nesnažil se posbírat Bruceovy
spojence jednoho po druhém?
Erik tedy prohledal okolí, a teprve když se ujistil, že táboru nic
nehrozí, vydal se po úzké stezce na mýtinu.
Už z dálky cítil vábivou v ni pe eného masa. Uv domil si, že má
hlad, a pobídl Lokiho. T sn p ed mýtinou mu zas p itáhl ot že a
zapískal smluvený pta í signál, aby jeho muži poznali, že se vrací, a
nespletli si ho s n jakým cizincem nebo nep átelským vojákem.
Na okraji mýtiny stanul tvá í v tvá Raymondovi, st ežícímu s
taseným me em tábor. Když uvid l Erika, pot šené se zašklebil a
vrátil me do pochvy. „Rad ji jsem opatrný. Doba je zlá,“ vysv tlil.

104
 Erik sesko il z kon . „Ano, opatrnost je na míst .“
„P ijel jsi práv v as. Bažanti už budou upe ení,“ poznamenal
Raymond a vzal Lokiho za uzdu. „Postarám se o n j. Ta bába se
prohrabala ve svém pytlíku a poskytla ko ení. Bažanti jsou sice
zabrkovaní a pon kud tužší, ale možná budou chutn jší.“
Erik mu pod koval a vykro il po stezce. Když vstoupil na mýtinu,
uvid l zá ohn , kolem kterého sed li všichni, mezi svými druhy
dokonce i Thayer. Maso nabodnuté na me ích se patrn peklo
dostate dlouho, protože je usmívající se a švito ící Merry práv
porcovala a rozd lovala. Panovala tam velmi kamarádská atmosféra.
„Eriku!“ zvolal Angus. „P ijel jsi práv v as! Au!“ pofoukal si
prst, jímž se dotkl pe eného bažanta. „Bude to skv lé pochutnání,
protože jsme získali kucha ku, která je daleko lepší než Raymond
nebo Allan.“
„To je p eci jasné,“ podotkla Merry. „Muži myslí jen na to, jak si
naplnit b icha, ale ženy uvažují o tom, jak jim je naplnit co
nejlahodn ji.“
„I muži dokážou dob e va it,“ poškádlil John svou ženu. „Jen si
vzpome na doby krále Alexandera, kdy jsme my dva byli ješt tak
mladí. Král tehdy p ivezl ze Stirlingu kucha e, který dokázal
prom nit starého skopce v lahodné jehn í.“
„Jo, ale dnes tu není, tak sníte, co jsem uva ila, a dejte mi pokoj!“
rozhorlila se Merry.
Erik si našel místo v kruhu kolem ohništ a rychle zapátral po paní
z Langley, kterou zatím nezahlédl.
Byla pod stromem, pod nímž spávala. Sed la na své dlouhé šedé
plášt nce rozprost ené na zemi, zády ke spole nosti shromážd né
kolem ohn a etla si v malé knížce. Erik by byl rád v l, jestli si
ten svazek p inesla s sebou, nebo zda jí ho p il n který z muž .
Je to modlitební knížka, nebo n co jiného?
„Pane, tady je pro vás p kný kousek masa!“ Merry mu nabídla
horký a mastný kus bažanta.
„Srde né díky, madam,“ odpov l. Rukou, v níž t ímal stehno,
ukázal ke stromu. „Vaše paní se k nám nep ipojí?“
íkala, že nemá na tyhle ptáky chu ,“ prozradil mu Thayer.
Tak ona nemá chu ? Celá ta námaha s oškubáváním ji nau ila jen
jedno – ohrnout nos nad jejich snahou opat it všem dobré jídlo.
si tedy hladoví, pomyslel si Erik.

105
 esto ho její nep ítomnost roz ilovala. Jako ostatn vše, co s ní
jak souviselo.
Zakousl se do masa. Ano, bylo pon kud houževnaté, ale Merry je
dob e oko enila. Nebyla to jen potrava. Chutnalo mu jako už hodn
dlouho ne.
Od doby…
Od doby, kdy p išel na Langley.
Ukousl si další sousto a jeho pohled op t p ivábila žena pod
stromem. O i mu sklouzly po vlasech temných jako ernomodrá eka
ve sv tle m síce. A byla jich spousta.
Nevšiml si, jak jsou dlouhé a husté. Ta po ádná ranní koupel je
ejm zbavila bláta, které jí je lepilo k hlav jako kruný . Splývaly jí
nyní po zádech až na lesní p du a pokrývaly ji jako koberec.
Až dosud se ani nepohnula a v nejmenším nenazna ila, že si je
doma jakékoli jiné spole nosti než své knížky.
„Požehnej pánb h! Tak skv le oškubané divoké ptáky jsem ješt
nejedl,“ podotkl hlasit .
„Škubala je sama lady Igrainie, opravdu,“ ekla M ny polichocen .
„A já je oko enila a upekla na tomhle ohni.“
„P ipravila jsi v této divo in velmi chutný pokrm,“ ekl Erik
zdvo ile.
Paní z Langley se nepohnula.
Ale slyšela ho a on to v l.
„Meny, klaním se p ed vaším kucha ským um ním. Nenašel jsem
ani zbyte ek pírka. Až se vrátíme na hrad, doufám, že se paní z
Langley stejn pozorn postará o všechnu dr bež, která p ijde na
st l.“
„Ale, pane!“ namítla Merry pohoršené. „Paní hradu, jako je
Langley, p eci nemusí škubat dr bež! Je tam spousta kucha ,
kuchtík a kuchti ek. Tak to chodilo…, než p išla ta nemoc. Ale
ece jen…,“ odml ela se.
„P esto to zvládla… tak skv le,“ zabru el Erik. „A možná
nepobude na Langley dostate dlouho, aby stihla p edat své
zkušenosti místním obyvatel m.“
Dojedl sv j díl masa. Ráno toho mnoho neulovili a necht l si vzít
víc. Vstal. „Paní Meny, bylo to výte né. Kéž bychom t m li ve
všech táborech. Vyrazíme brzy. Jsi už dost silný, Thayere?“
„Ano, pane!“ odpov l Thayer a také vstal, jako by to cht l
dokázat.

106
 Erik p ikývl.
„Rád bych byl na cest , ješt než se úpln rozední.“
ešel p es mýtinu a usadil se pod vzdáleným stromem na okraji,
odkud však dohlédl na Igrainii. Už se skoro setm lo.
esto p edstírala, že se nezajímá o nic jiného než o knihu. Ur it
nemohla ani rozeznat písmena.
Erik rozepnul sponu na svém plášti, sroloval jej a použil jako
polštá . Když ulehl, p emýšlel o minulosti, která mu p ipadala
nekone ná a nesmyslná. Noc na n j padala jako d sivá podsv tní
ikrývka. Zav el o i a zatoužil se znovu plavit po mo i. Z mo e však
išla erná smrt. Odtud vytáhl nakaženého trose níka. Kdyby jen
mohl vrátit as, nechal by toho stejn už umírajícího nebožáka
utonout. Dokud žila Margot, ten nekon ící boj za svobodu Skotska
mu p ipadal docela p irozený. Byl to sen, nádherný sen a výzva,
kterou p ijal ve jménu svých d tí a d tí jejich d tí… Ve jménu
sm jící se Aileen se zlatými vlásky zá ícími ve slunci. Když se k
mu rozb hla a radostn ho volala, p ipadalo mu, že má ten zápas
smysl.
Nemohl usnout. Slyšel, jak se ostatní až na Geoffreyho, který m l
první hlídku, ukládají ke spánku na m kkém borovém jehli í pod
stromy. Ohe dohasínal.
Najednou zbyst il. V tábo e se cosi d lo. Ležel tiše, ani se
nepohnul a spat il Igrainii, která p ešla k ohništi. Posadila se ke
skomírajícím plamínk m a sklonila hlavu. Její ebenov erné vlasy
se leskly jako no ní vodopád.
Sed la a nehýbala se. Erik se málem zvedl, protože se obával, že
Igrainie zkouší bd lost jeho stráží a pokusí se uniknout.
Po chvíli zjistil, že se jí ot ásají ramena.
Paní z Langley tiše plakala do noci.
Nevyrušil ji.

Otec Padraik je na druhý den ráno p ív tiv uvítal. Stále ješt ho

silo pomyšlení na to, jak mohl ve svém útulku poskytnout p íst eší
takovým darebák m, jako byla Anna a její družina, nicmén trval na
tom, že B h ví, co iní, protože p ijel Erik a jeho muži a poda ilo se
jim zachránit p ed t mi hrdlo ezy nevinné pocestné.
Igrainii pot šila radost, s níž ji vítala Rowenna, a nadšené uklán ní
a úsm v Gregoryho, který jí pomáhal sestoupit z kon .

107
 Jejich p íjezd zp sobil zna ný rozruch a otec Padraik trval na tom,
že Thayer musí být okamžit uložen na postel. Jídlo mu p inesou.
Musí mít klid, protože byl vážn zran n a eká ho dlouhá cesta na
hrad. Igrainii mezitím zavedli do té dlouhé stodoly, kde jedli poutníci
– a kde se setkala s Annou a její loupežnickou tlupou, i s Thayerem a
jeho p áteli. Rowenna jí p edložila jehn í se zeleninou a povídala jí,
jak je ráda, že ji vidí živou a zdravou.
„Te už víš, že se Gregory nemýlil,“ ekla jí. „Je moudrý a
nepochybíš, když vyslechneš jeho rady.“
Igrainie si nebyla jistá, jestli to je tak úpln pravda. Byla sice živá,
ale ocitla se v zajetí nep ítele. Pochybova pozvedla obo í.
„P epadli t , nebo snad ne?“ ot ásla se Rowenna. „Mohla jsem
tušit, že se z toho muže, z toho Ganneta, vyklube darebák. Celou
dobu, cos jedla a rozmlouvala, z tebe nespoušt l o i. A jak se
tvá il… Otec Padraik by ekl, že si brousí zuby na n co, co mu
nepat í. Díky Bohu, že sir Erik a jeho muži dorazili v as.“
„Víš, co se p ihodilo?“
„Ovšem. Jeli tudy a hledali t . Pak se vrátil Allan MacLeod a ekl
nám, že si musíme dávat v tší pozor, protože jsme poskytli p íst eší
rodin zr d. Jen si p edstav! V zemi je mnoho podobných míst jako
tato vesnice, kostel , kde se zastavují poutníci. Neodvažuji se
pomyslet, kolik lidí mohli zavraždit a oloupit…“ Nedo ekla a
zachv la se. „Už chápeš? Gregory to p edvídal. Bojovala jsi s
Gannetem o život, ale bojovala jsi dlouho a dob e… A bylas
zachrán na!“
„Ach ano – zachrán na.“
„To dušené maso je dobré, že?“
„Prosím?“ Igrainie se roztržit podívala do misky. Jedla jako
lov k, který dlouho hladov l. A p itom vynechala jen jedno jídlo,
erejší ve i.
i v ni pe ínky se jí sice sbíhaly sliny, ale její vztek a hrdost jí
nedovolily, aby se hostiny zú astnila. Celou dlouhou cestu pak m la
ukrutný hlad.
„To maso se zeleninou. Už jsi je spo ádala. Inu, to bude mít sir
Erik radost.“
„Pro by m l mít radost? Protože mám chu k jídlu?“ poznamenala
Igrainie.
„Protože jsi jedla tak rychle. Chystá se co nejd ív vyrazit na další
cestu.“

108
 „Ale my tu p ece nocujeme.“
„Ostatní ano. Ty ne.“
„Ale ne, všichni si tu dnes v noci odpo ineme a v cest budeme
pokra ovat až zítra ráno.“
i i se neklidn obrátila ke dve ím a vtom Erik vstoupil.
Zastavil se na prahu a slune ní paprsky mu vytvo ily kolem hlavy
zlatou svatozá . Byly to jeho vlasy. Tak sv tlé. Vypadal skoro jako
mladý b h, mohutný a silný, a širokými rameny vypl oval celou ší i
dve í. Vzpomn la si, jak se ítil z kopc jako divoch s rozcuchanou a
slepenou h ívou, zabláceným obli ejem a potrhanými šaty. Nyní
vypadal jinak. Patrn se koupal, kdykoli se dostal k vod . Dlouhé
husté vlasy m l isté a u esané. Byl hladce oholený. P es košili a
krátké kalhoty m l tuniku a p es ramena pláš v barvách svého
klanu. Tunika byla v Bruceových barvách. V la, že se tak oblékl
schváln , jako muž, který hlásá svou p íslušnost a v rnost svému
panovníkovi.
Podíval se na ni ledov modrýma o ima, pohledem vzdáleným a
zárove planoucím, tak chladn , že nebylo možné pochybovat o
hloubce jeho zu ivosti – i vášn , pomyslela si. Vid la ho, jak se
utkává s dvojnásobnou p esilou muž , vyzbrojených nesrovnateln
lépe než jeho lidé. Sledovala, jak bojuje s nemocí a p ekonávají svou
obrovskou vitalitou. B h tomu cht l.
h má podle všeho velký smysl pro ironii. „Najedla ses. Takže
žeme jet.“
stala sed t. „P iznám se, že jsem na rozpacích, pane. Žila jsem v
domn ní, že tu všichni p enocujeme a Thayer si odpo ine na dobrém
loži.“
„Thayer z stává.“
„Ošet ovala jsem mu rány a m la bych cestovat s ním.“
„Moji lidé už se dokázali postarat o h e zran né, kte í navíc
nebyli na tak dobré cest k uzdravení.“
„Ale…“
„Což jsi zapomn la, že jsi ty sama navrhla, aby tu Thayer z stal a
já pokra oval? No, a protože nechci riskovat, aby se n co p ihodilo
tvé urozenosti, pojedeš se mnou.“
Nep ítomn se na n j podívala. Ano, byl to opravdu její návrh.
„Cht l bych dojet na Langley co nejd íve. Neušlo mi, že jsi
vynikající jezdkyn . Budeme cestovat rychle.“
„Ale…“

109
 ešel ke stolu a netrp liv si ji zm il. „Ale je, zdá se, tvoje
oblíbené slovo, paní. Je as na cestu.“
Najednou byla v pokušení zachytit se Rowenniny paže.
„D kuji ti,“ ekl jí Erik tiše.
„M j pane!“ zard la se Rowenna a uklonila se.
Igrainie na ty dva zírala, ale žádný z nich si jí v tu chvíli nevšímal.
Cítila, jak jí stoupá rum nec do tvá í, a napadlo ji, že možná Erik
našel u Rowenny út chu nad ztrátou manželky.
Vzal ji za ruku a vtiskl jí cosi do dlan . N jaké mince,
pochopiteln .
Honorá .
Igrainie se odvrátila a zadívala se do prázdné misky p ed sebou.
Když ucítila jeho ruce na ramenou a horký dech u ucha, vysko ila.
„Jsi p ipravená?“
Z neznámých p in jí vyschlo v hrdle. Neexistoval žádný d vod,
pro by se ho nyní m la bát více, než se ho bála d íve.
Spíše naopak. Sám ekl, že by ji jako vále nou ko ist cht l uchovat
živou.
Vysko ila prudce a doufala, že ho praští ramenem do hlavy. V as
usko il. „B h ti žehnej, Rowenno, tob i Gregorymu. Díky za
všechno,“ lou il se.
Rowenna s úsm vem p ikývla. „A tob B h také požehnej, paní.“
Igrainie se oto ila a vyšla ze sín . Okamžit zahlédla Erikova
obrovského o e, ale malá kobylka, na které jela d íve, tam nebyla.
Vedle Erikova kon stálo ušlechtilejší zví e – vysoký šedý grošák,
který vypadal jako arab.
„Jmenuje se Iona a je cenná. Aleje rychlá,“ slyšela za sebou.
íkáš drahá? Myslíš tím, že jsi ji zakoupil za peníze, které jsi
ukradl na Langley? Mn by sta il daleko levn jší k . Ale už chápu,
jestliže jsi dostal zálusk na tuhle klisnu, klidn ses jí zmocnil. Jako
všeho ostatního.“
„Co kdybys p estala nit a nasedla na ni,“ navrhl a
imhou enýma o ima po ní šlehl ledovým pohledem.
ikro ila ke grošákovi a – kdo ví pro – se celá t ásla. Byla
zkušená jezdkyn , od mali ká zvyklá na kon , a dokázala zvládnout i
ty nejv tší.
Když se však pokusila nasednout, nedosáhla do t mene.
Vmžiku ucítila Erika za sebou a jeho nenávid né ruce jí pomohly
vyhoupnout se do sedla.

110
 To není jeho k . Mohla by ho pohnat a vyrazit. Uhán t celé
dopoledne, celou noc až do svítání…
„Ned lej to.“
„Co?“
„Nepokoušej se mi uniknout.“
„Co t napadá? Jsem š astná, že se vracím dom .“
„Opravdu?“ Vyhoupl se na svého o e. „Ale možná tam dlouho
nez staneš.“
To ji zasko ilo a rychle na n j pohlédla. „Co tedy se mnou bude?“
„To nevím – prozatím.“
„Takže bys možná mohl otev ít bránu a nechat m uniknout?“
„O tom siln pochybuji, hrab nko,“ ujistil ji s d razem na její titul.
Nedíval se na ni, ale ke kostelu, odkud p icházel otec Padraik s
koženým vakem.
„Maso, sýr, chléb a víno na cestu. A dopis pro mého dobrého
ítele a bývalého žáka, otce MacKinleyho,“ ekl.
„Díky, ot e,“ odpov l Erik, natáhl se pro vak a p ipevnil jej k
sedlu. „Jsme vd ní za tvé dary.“
„I my jsme za tvé dary vd ní. Š astnou cestu. Žehnej ti B h, lady
Igrainie.“
Sklonila hlavu a dokázala ze sebe tiše vypravit pod kování. Uvnit
však zu ila a toužila mu sd lit, že sir Erik Graham není žádný
es an, nýbrž pohan, který se klaní p ed norskými bohy.
A že peníze, které útulku v noval, pravd podobn uloupil.
Kupodivu si to rozmyslela.
Otec Padraik k ní p ešel a p ežehnal ji k ížem. „Mé dít , B h nás
kdy pošle správnou cestou.“
„A jindy si k sob vezme dobré muže a nevinné d ti daleko d íve,
než by mohl nadejít jejich as,“ neudržela se.
„Co se má stát, se stane. O tom rozhoduje jen On sám,“ odpov l
jí otec Padraik vážn , ale pak se na ni usmál. „M li jsme mezi sebou
vrahy. B h nás ochránil.“
„Ale Reed, dobrý muž, zem el.“
„Vy ostatní jste však p ežili.“
„Naše domluva platí, ot e?“ vmísil se Erik a chopil se ot ží. „Víš,
kde nás najdeš.“
„A ty znáš cestu sem k nám.“
Otec Padraik ustoupil a Erik vyrazil.
Tentokrát se Igrainii zacht lo z stat pozadu.

111
 Její šed grošovaná klisna sice Erikovi nepat ila, nicmén ho
poslouchala na slovo. Než se vzpamatovala a sev ela ot že, klisna se
rozb hla.
Pozd odpoledne užasla nad tím, jak daleko dojeli a jak dlouho jim
to trvalo, než s Johnem a Merry urazili tu vzdálenost p šky.
Erik jel rychle, ale nep ehán l to. Cítil, kdy si kon pot ebují
odpo inout, kdy zpomalit, než dojdou k vod a napojí se, a kdy se
rozlet t po louce plnou rychlostí. Mnohokrát se domnívala, že se jí
naskytla p íležitost, jak mu uniknout.
Nikdy jí však nevyužila. Dob e v la, že si jí zdánliv nevšímá a
hovo í s ní jen, když je zapot ebí zvolnit a postarat se o kon , ale
itom sleduje každý její pohyb.
edstava, že ji zase dostihne a bu p iváže k její klisn a potáhne
za sebou, nebo si ji posadí do sedla p ed sebe ji nelákala.
Koneckonc n kde po cest se musí trochu vyspat. A to bude její
šance.
Vyjeli do tmy, ozá ené jen m sícem vysoko na nebi. Igrainie si
uv domila, že Erik tuto cestu dob e zná a obejde se bez sv tla. Jeli
lesními stezkami a Igrainie pochopila, že se snaží vyhnout jiným
pocestným. Nikoho však nepotkali – až na sta enku, která se belhala
i cest . K té Erik zamí il. Zastavil kon , chvíli s ní hovo il a
Igrainie si byla jistá, že jí p edal n jaký peníz. A pochopila, že tímto
zp sobem získává sympatie pro svého krále, Roberta Bru e.
Kone jí oznámil, že je as zastavit se a p enocovat. Nacházeli se
uprost ed cesty. Igrainie byla unavená a m la žíze . Nikde nevid la
vhodné místo k noclehu, ale Erik už sesko il z kon a p istoupil, aby
jí pomohl ze sedla.
„Dokážu slézt sama.“
„Jak si p eješ.“
Ke své velké zlosti a p ekvapení se jí však zachytila noha ve
menu.
V tu chvíli se šedá klisna pochopiteln rozhodla vykro it. Igrainii
nezbývalo než hopkovat za ní a snažit se vyprostit. Proklínala se za
vlastní nešikovnost a zbrklost.
Erik vzal kon za uzdu, zastavil ho a vysvobodil jí nohu.
„Prosím – nedotýkej se m .“
Poslechl.

112
 Následkem toho ztratila rovnováha a dopadla uprost ed cesty
ímo na zadek. Poko en sklonila hlavu. Vedle sebe vid la jeho
nohy ve vysokých botách.
„P edpokládám, že o pomoc nestojíš, nebo ti snad mám podat
ruku?“
„Ne, o tvoji pomoc v žádném p ípad nestojím,“ odsekla,
vydrápala se na nohy a oprášila si prach z dlaní.
„Tak se tedy pokus o nic nezakopnout,“ odpov l a vedl ji ke
kraji.
Znal tu cestu jako své boty. Nikdo by nehádal, že mezi stromy a
ovinami vede stezka, podobná té, která je p edtím p ivedla na
mýtinu u potoka. Tady však byla vystlaná borovým jehli ím a v tve
nad nimi byly tak hust propletené, že sotva propoušt ly m sí ní
paprsky. Na vzdáleném b ehu potoka se p da zvedala, a vytvá ela
tak jakousi p írodní hradbu. Igrainie m la žíze , a tak pustila ot že a
sklonila se, aby se napila a opláchla si obli ej.
Erik odvedl kon k vod , napojil je a sám se také napil. Igrainie si
ho nevšímala, p ešla k jednomu stromu a klesla na zem. Nerada si to
iznávala, ale cítila se unavená a otla ená. Um la jezdit, byla dobrá
jezdkyn a zvyklá na dlouhé cesty.
Tohle však bylo n co jiného.
Odvázal kožený vak, který dostali od otce Padraika, a také se
usadil pod stromem. Nespoušt l ji z o í, ulomil kus chleba a hladov
se do n j zakousl.
„Nechceš n co pojíst?“
Vrátila mu pohled. „Nemám náladu d lit se o chléb s nep ítelem.“
„Aha.“
Pokra oval v jídle. Igrainie zav ela o i a op ela se o kmen.
Ochladilo se. P itáhla si pláš k t lu – tu prostou šedou vln nou
pelerínu, která m la zakrýt její totožnost a u init z ní chudou
poutnici na cest do Londýna.
la hlad a ráda by mu n jaké jídlo uzmula. Byla však také
unavená, vlastn více unavená než hladová. Asi si zd ímla. Probudily
ji jeho prsty, které se jí sev ely kolem záp stí.
„Nepospíchej, paní. M j strom je lepší.“
„Tak si ho vychutnej a mi ponechej ten m j!“ vzpouzela se, když ji
zvedal na nohy.
„Bude jen jeden strom pro oba,“ ekl. Uv domila si, že drží kus
lana, a nyní je ovinul kolem jejího záp stí. „Po kej!“

113
 l p ipravenou smy ku, kterou jí utáhl kolem paže, než se
zmohla na slovo. Druhý konec oto il kolem svého záp stí a uzel
utáhl zuby.
„Tohle opravdu není zapot ebí!“ protestovala.
„Tomu nev ím. Celý den jsem sledoval tv j obli ej. Tucetkrát jsi
uvažovala o tom, že se pokusíš uprchnout. Vyrazíš p es louku a
ztratíš se mi v p íštím lese. ekala jsi na vhodnou p íležitost a
domnívala ses, že má pozornost poleví. Už jsem s tebou ztratil p íliš
mnoho asu. Nehodlám t znovu pronásledovat po celé zemi.“
Zu iv p imhou ila o i. „Mohu ti zp sobit více potíží, než si
dokážeš p edstavit. P ipravím t o as, o spánek, o…“
Nedo ekla. P ekvapen vyk ikla, když si sedl a stáhl ji k sob .
„Klidn bych t mohla uprost ed noci zabít,“ oznámila mu s pyšn
zvednutou bradou.
„O tom pochybuji a vím, že to neud láš.“
„To tedy nevíš.“
„Mohla jsi m zabít už d íve.“
„To jsem ješt nev la, jaký jsi ve skute nosti zlosyn.“
„Tenkrát jsem musel p sobit hroziv ji – nev la jsi p eci, že
nepovraždím tvoje lidi, jestli… jestli Margot zem e.“
„Možná jsem te opravdu zoufalá.“
„Pro bys m la být zoufalá?“
„Jak mohu v t, jestli m Robert Bru e nedá popravit?“
„Protože nemá ve zvyku popravovat ženy jen za to, že byly
manželkami anglických hrabat.“
„Jen je využívá,“ podotkla ho ce.
„Chce získat zpátky svou ženu, dít , sestry. Hlavu vzh ru. Brzy
bys mohla být zpátky u své rodiny a ješt bys pomohla na svobodu
jaké ubohé dív in .“
Volnou rukou stáhl pláš z ramen a rozprost el ho na zem. „Místa
dost,“ pozval ji.
„Dám p ednost jehli í.“
„Jak jinak. M že být stejn ostré jako tv j jazyk.“
Položil si hlavu na pláš , lehl si a zav el o i.
Chvíli na n j užasle a hn viv zírala, pak se odtáhla tak daleko, jak
to provaz dovolil, a uložila se na jehli í.
l pravdu. Když p es n ležela p ikrývka, bylo m kké, ale bez ní
píchalo.

114
 Pokusila se složit svoji pelerínu místo polštá e a povedlo se jí to. S
triumfálním pocitem si na ni položila hlavu. Dokud je p ipoutaná k
tomu muži, stejn neusne, ale pot ebovala si odpo inout.
Bd la a noc jí p ipadala velice tmavá. Nevid la žádný rozdíl, a
la o i otev ené i zav ené. Pozvolna p ivykla temnot a zjistila, že
se na ni dívá.
„Pro jsi v era u ohn plakala?“ zeptal se.
Naježila se. „Co t to zajímá?“
„Protože jsem t ješt nevid l projevit zármutek. To je vše.“
„Protože…,“ zaváhala, „Afton odešel. A po jeho smrti jsem
doufala…“
„V co jsi doufala?“
„Na tom nezáleží. Je mrtev.“
„A ty jsi doufala, že nosíš pod srdcem jeho dít , a te víš, že tomu
tak není.“
„V la jsem to… Už n jaký as,“ zamumlala. „To je mi líto.“
„Tob to musí být obzvláš líto,“ ekla trpce.
Odml el se. „Jestli si myslíš, že nedokážu mít soucit se ženou,
která ztratila manžela i nad ji na jeho dít , má paní, jsi bláhov jší,
než jsem si myslel.“ Hovo il tiše, ale s ostrým nádechem. Igrainie se
kousla do rtu a beze slova se dívala do tmy. Znovu zav ela o i.
Bolelo ji celé t lo i duše. Noc byla chladná, sv j pláš použila místo
polštá e a bála se pohnout. Ležela tu ztuhlá zimou, až kone
pomalu upadala do spánku.
Zdálo se jí, že kolem ní tiše vanou temné vánky. Zem byla ím
dál tím chladn jší, až za ala zamrzat a mráz p echázel i na ni.
Zoufale toužila po slunci. Bylo n kde blízko a ona k n mu b žela, k
místu, kde zápasilo s mrazivými v try.
A najednou ucítila teplo. Ješt pár krok a oh eje ji. Teple ji
ikryje. Najednou v try utichly, chlad ustoupil a ona se pono ila do
temnoty spánku…
Otev ela o i do mlhavého úsvitu.
Ucítila za sebou toho muže.
Ucítila jej, protože se dotýkali.
S hr zou si uv domila, že on byl tím sluncem, které ve snu tak
zoufale hledala.
Vytáhl si pláš zpod hlavy, zabalil ji do n j a p itáhl k sob . Paží ji
objímal kolem ramen a t lem se tiskl k jejím zád m.

115
 Dívala se do nového dne, snažila se neje et a chystala se kousek po
kousku odplazit…
„Jsi vzh ru. Vstávej! Je as vydat se na další cestu.“
Tedy odplazit se v ru nemusela. Neodstr il ji od sebe, odsko il od
ní, jako by musel v noci zah ívat ropuchu. Zatahal za provaz, který je
spojoval, takže se musela oto it, ale ani na ni nepohlédl. Pln se
noval rozvazování uzlu, na ež se netrp liv postavil.
„Vstávej!“ opakoval. Patrn ho neuposlechla dost rychle, protože
se sklonil, vzal ji za ruku a vytáhl na nohy.
„Dnes v noci bychom mohli dorazit na Langley.“
„Ješt dnes?“ podivila se. „Ale to není možné. Nám trvalo skoro
dva týdny, než jsme se z Langley dostali k Padraikovi.“
„Nezapomínej, že jsi šla p šky s dv ma starými lidmi, má paní. My
však máme dobré kon , a t ebaže cestuji s tebou, odhaduji, že dnes
hem noci budeme na Langley.“ Oto il se a p ešel ke koním.
ebaže cestuji s tebou…
Zadívala se na jeho široká záda a zaplavila ji opravdová vlna tepla
lépe eno zu ivosti.
„Máš pravdu, posp šme si. Rozhodn dám p ednost noci v
podzemní kobce než ješt jedné s tebou.“
S pot šením zaregistrovala, jak mu ztuhla ramena. Pak se obrátila k
byst in , aby si opláchla ruce a tvá e. Nejrad ji by do ní sko ila v
šatech.
Ale necht la, aby jí byla zima. Nikdy.
V jeho p ítomnosti.

116
 9
Erik ješt nikdy tolik nesp chal – snad jen když se p ed asem
vracel na hrad Langley, aby zachránil ženu, dceru a své lidi.
Tenkrát však nejel z daleka a m l s sebou ost ílené vále níky,
zvyklé spát na holé zemi, p ípadn nespat v bec, hladov t a trávit v
sedle dlouhé hodiny.
Nebyl však takový blázen, aby ohrozil kon , takže je p íliš nehnal,
ob as ud lal zastávku u vody, aby se mohli napít, a dokonce nabídl
paní z Langley zbytky jídla. Odmítla. Málem ji nutil, protože se bál,
že hlady omdlí, a zdrží tak jejich p íjezd na hrad, ale rozmyslel si to.
Jestliže se rozhodla udržovat nep átelský odstup, a je po jejím.
Hned, jak dojedou na Langley, bude za hradbami v bezpe í a jemu
spadne kámen ze srdce.
Jídlo odmítla, neomdlela a držela s ním krok.
Oba dva dychtili zbavit se jeden druhého.
A tak dojeli ke hradu, zrovna když za alo zapadat slunce.
Posádka je spat ila dlouho p edtím, než se objevili p ed branami.
Padací most byl spušt n s p edstihem. Rudé odstíny pohasínajícího
dne padaly na zem. Byl to krásný den a barvy nadcházející noci
dodávaly hradu snového vzez ení; voda v p íkopu jisk ila, hradby
zvláštn zá ily a z cimbu í vlály vlajky Roberta Bru e, skotského
krále.
Z hradu je p ijeli uvítat Peter MacDonald, Allan MacLeod,
Raymond Campbell a otec MacKinley.
„Opravdu sis pospíšil!“ zvolal Peter vesele a p itáhl koni uzdu.
Setkali se na louce pod hradbami. „Jsem rád, že jsi zpátky!“ Pohlédl
na Igrainii, která jela po Erikov boku. „Vítej doma, má paní.“

117
 Igrainie na pozdrav p ikývla. Erik se podíval na svou vzpurnou
spole nici. Byla vy erpaná. Její bílá tvá se odrážela od ebenov
erných vlas a v soumra ném sv tle m ly její o i temn purpurovou
barvu. P edchozí noci se mu zdálo o pavoucích sítích, o tom, jak se
zoufale pokouší vyprostit z erné pavu iny. Probudil se s jejími
vlasy v nose a zjistil, že se jeho zajatkyn k ovit t ese zimou,
která na n padla po západu slunce.
Protože necht l, aby zmrzla, zah ál ji vlastním plášt m i t lem.
Když op t usnul, sen se vrátil a on se ocitl v zajetí dlouhých lesklých
modro erných pavu inových vláken. Sny jsou šalebné. Po té no ní
e se vrátil do minulosti. Teplo, sladká v ženy a hebké vlasy,
které se z d sivé erné prom nily ve zlatou, zá iv jší než slunce – až
se probudí, najde ve svém náru í svoji krásnou Margot, která se na
j usm je a sv t bude zase krásný jako vzácný dar…
Otev el o i do temného mo e. Teplo, které cítil, bylo jen teplo
ežití a kráska, kterou objímal, byla nep ítelkyn , nic víc než
figurka ve h e, kterou hráli, a stejn temná a nebezpe ná jako její
erné vlasy.
„Musíš být velmi unavená, Igrainie,“ ekl otec MacKinley. „Poj ,
doprovodím t do tvé komnaty…“ Zarazil se, protože si uv domil, že
tam nyní bydlí nový pán hradu. „Dohlédnu na tvé pohodlí a
odpo inek,“ opravil se.
Odhodila vlasy dozadu a na okamžik up ela své temn fialkové o i
na Erika. „Ot e MacKinley, jsem zajatkyn , víš? A zajatci oby ejn
ebývají v hradním sklepení.“
MacKinley nejisté pohlédl na Erika. „Jsem si jistý, že nemají v
úmyslu…“
„Jestliže dává p ednost hradní kobce p ed jiným ubytováním, ot e,
pro jí nevyhov t,“ pokr il Erik rameny. „Petere, prosím, postarej se
o dámu.“
Nasadil svému koni ostruhy a nechal ho po padacím most p elet t
plnou rychlostí. Pak teprve p itáhl Lokimu ot že a vjel na nádvo í.
Tam je uctiv uvítal mladý podkoní. Erik sesko il na zem a p ikázal
mu: „Postarej se o n j a dob e ho nakrm. Dneska m l t žký den.“
„Ano, sire Eriku.“
Erik mu p enechal kon , p ešel ke vstupu do hlavní obranné v že,
vyšel po schodech a vstoupil do velké sín . Tam jej o ekával starý
Garth s tepaným st íbrným podnosem a stejn tepanými poháry.
„Pivo, m j pane,“ ekl starý muž a jeho obli ej ozdobil vrás itý

118
úsm v. „Naše nejlepší. Rad ji ochutnám první, pokud byste m l
jaké pochyby.“
Opravdu o nich ješt pochybuje? Ano, jen blázen by
nepochyboval. Ale tady ve skute nosti vládl otec MacKinley a to byl
moudrý muž, který si dozajista uv domoval, jaké následky by to pro
jeho lidi m lo, kdyby Erika otrávili. Jaká strašlivá pomsta by je
ekala.
Stáhl si jezdecké rukavice, p ijal pohár a žízniv jej vyprázdnil.
Garth m l pravdu, je to vynikající pivo.
„Pivo je výte né a ty poháry jsou nádherné,“ poznamenal. Garth
pokr il rameny a trochu tajemn se usmál. „Aby nebyly, sire Eriku.
Je to svatební dar od samotného krále Eduarda.“
Erik pozvedl obo í, chvíli se díval na Gartha a pak se rozesmál.
Náramn ho pobavilo, že se stal vlastníkem královského svatebního
daru.
„Kdybych m l všechny, mohl bych je také n komu darovat.
Jinému králi, Robertu Bruceovi, nap íklad. Jenže ten by je dal možná
roztavit. Pot ebuje st íbro.“
„To jsou moje poháry. Nemáš žádné právo n komu je dávat.“
Igrainie s ostatními vstoupila do sín . Pomalu se oto il, p em il si ji
od hlavy k pat a uvažoval, pro jen mu ta žena tolik leze na nervy.
„Má paní, zapomn la jsi, že sp cháš do kobky?“ Allan mimod k
nesouhlasn pohnul rukou, ale ani on, ani Peter nehodlali p ed
ostatními snižovat Erikovu autoritu. Nakonec promluvil otec
MacKinley.
„Pane, ur it nemáš v úmyslu uvrhnout tuto dámu do v zení.“
„Bylo dost dobré pro mé lidi,“ ekl tiše a pozoroval Igrainii.
Její husté erné asy se nesklopily p es fialkové o i. Chladn elila
jeho pohledu. „Zajatci jsou p ece drženi v podzemních v zeních,
nebo snad ne?“
„Ale, pro milosrdenství-“ za al otec MacKinley.
„Máš pravdu, ot e,“ souhlasil Erik, který ji nem l v úmyslu uzav ít
v tak ohavném prost edí.
Dál se nedostal.
„Já se tam t ším,“ p erušila ho Igrainie, p ešla kolem n j a zamí ila
ke schod m, které vedly do podzemí. Nikdo se ani nehnul, takže se
zastavila a otázala se: „Mám se tam snad zamknout sama?“
„Igrainie, tv j pokoj je naho e…,“ pokusil se ji zarazit otec
MacKinley.

119
 „M j pokoj byl naho e,“ opravila ho a dívala se na Erika. „Nyní
dávám p ednost žalá i v podzemí.“
Allan tázav pohlédl na svého v dce. Ten pokr il rameny. „Ale
ovšem, pokud dává dáma p ednost žalá i, bu tak laskav a
doprovo ji tam.“
Igrainie se upjat oto ila a pokra ovala v cest . Allan se bezmocn
rozhlédl a následoval ji.
Otec MacKinley rozhn van p istoupil k Erikovi. „Pane, jsi
zaslepený ho kostí a žalem. Igrainie nic nezavinila a ani nepat ila k
silám, které uv znily tvou rodinu a tvé muže s rodinami. Snažila se
naopak zachránit jejich životy. Nic nezanedbala a nikomu
neuškodila; p išli jsme o tolik lidí kv li té zlé nemoci.“
Erik se op el o st l a zavrt l hlavou. „Slyšel jsi ji, ot e. Vybrala si
svou komnatu. V podzemí.“
Otec MacKinley zmlkl a pátral po novém argumentu. Erik mezitím
promluvil s Garthem. „Možná si paní pokoj hradního pána spojuje se
smrtí svého manžela. I já mám na n j podobné vzpomínky.“
„P íbuzný lorda Aftona, sir Robert Neville, obýval velmi
pohodlnou komnatu tady p es halu.“
„To mi pln vyhovuje,“ odpov l Erik. „Jsem vy erpaný a zítra
nás eká dlouhý den. Garthe, dej mi tam p inést ve i, prosím.
Petere, my se tu sejdeme s Allanem zítra brzy ráno a rozhodneme o
dalších akcích a o tom, kam se odtud vypravíme.“
ešel p es velkou sí a za al stoupat po schodech. Hlava mu
eštila. Byl k smrti unavený, ale také velmi rozzlobený.
bec se mu nezamlouvalo, že je bývalá hradní paní v podzemním
zení, a o nic víc se mu nezamlouval ani pohled, který na n j vrhli
jeho vlastní muži.
Velel jim p íliš pevnou rukou – a to se mu také p estávalo líbit.
íve, než noc skon ila, za ínala být Igrainiina pýcha i trp livost v
koncích.
Ne že by tu visely n jaké pavu iny; místnost byla ve skute nosti
ekvapiv istá. Nemocní se bu uzdravili, nebo zem eli a Erikovi
lidé dokonale vy istili a vyklidili cely. Na podlaze ležela erstvá
vrstva slámy a palanda, kterou jí p ipravili, byla docela pohodlná, ale
cítila se osam lá. A krypty, v nichž spo íval její manžel a Margot s
dít tem, byly p íliš blízko. Voda v p íkopu šplouchala o st ny hradu
a vítr kvílel nocí a ona by klidn p ísahala, že to jsou hlasy duch
ozývající se v temnotách.

120
 A pak kolem prob hla krysa.
Otec MacKinley jí p inesl ve i a sd lil jí, že sta í slovo a bude
est hována nahoru.
„Jsem jeho zajatkyn , a tak budu rad ji za m ížemi, abych
nezapomn la na své postavení.“
„Provinila ses h íchem pýchy.“
„Mám pravd podobn mnoho h ích ,“ povzdychla si. A pak se
usmála. „Ale dnes v noci zbyte plýtváš slovy, ot e. O nic ho
nepožádám. Tob však d kuji, že jsi za mnou p išel a donesl mi
ve i. M la jsem velký hlad.“
Otec MacKinley roztržit p ikývl. „Igrainie, jestliže jsi zajatkyn
ty, pak jsme zajatci my všichni. Ve skute nosti se však lidem vede
dob e a nemoc vytvo ila zvláštní pouto mezi námi a našimi v zniteli.
Byli to psanci a pak dobyvatelé. Tento hrad pat il nám a nyní pat í
jim, ale toho si nevšimli ani sedláci a d lníci, kte í poh bili své mrtvé
a vrátili se k normálnímu životu. D ve ky v kuchyni si zpívají a
muži, kte í d íve sloužili Aftonovi, nyní p ijímají rozkazy od nového
pána a život b ží dál. Všichni pracují, aby p ežili. V dí, že Erik
vydal povely, které zachránily mnoho lidí. A ti p icházejí a odcházejí
a v bec je nezajímá, že byl hrad dobyt. Nemusíš z stávat v
podzemní kobce.“
„Musím.“
„Igrainie…“
„Co jsi slyšel o Robertu Nevillovi, ot e?“ zeptala se. „Je v
po ádku, že? Když utíkal, byl na tom už dost dob e. Nechytili ho, že
ne?“
Otec MacKinley chvíli sed l bez hnutí, na ež dlouze vydechl. „Ne,
nechytili. Doneslo se nám, že dorazil do Pembrokova tábora a dychtí
se sem vrátit. Pembroke má však plné ruce práce s jinými
záležitostmi, takže to ješt chvíli potrvá. Jestli ses rozhodla vy kat
návratu Angli an v tomhle v zení, p iprav se na dlouhé ekání.“
„Ješt nevím, jak se rozhodnu, ot e,“ p iznala.
„Už musím jít. Nechci, aby si mysleli, že kujeme pikle.“
„Ale my jsme kuli pikle!“ podotkla.
„P edtím,“ zamumlal. „Cht l jsem t odtud dostat. Bál jsem se o
tebe. Mohlo dojít k odvetným akcím…, ale nedošlo. Igrainie, život
jde dál. Válka zasazuje hluboké rány, ale život pokra uje. Vždy a
všude. I tady. Dnes se tu narodilo dít . Peka ov dce i Catherine a
jejímu manželovi ková i Thomasovi. Žádný z nich se nenakazil

121
morem, t ebaže Catherinina matka na n j zem ela. Dnes odpoledne
se jim narodil zdravý chlape ek. Na hrad se vrací život. Slíbil jsem
jim, že ve er zajdu do jejich chalupy a dít ti požehnám.“
Igrainii najednou zamrazilo a m la pocit, že je stranou ehosi
výjime ného. „Posp š si tedy.“
ikývl.
„A vy jim, jakou z toho mám radost a že jim blahop eji.“
„Rád.“
Vstal a váhal v rozpacích. „Nemohu t tu nechat. Samotnou.“
„Máš své povinnosti, ot e. Závisí na tob všechny duše na hrad i
v okolí. Mn tu bude dob e.“
„Prosím, Igrainie…,“ odml el se a zadíval se na ni pátrav . Když
znovu promluvil, byl jeho hlas hluboký a plný obav – „je to voják
Boží a vždy p ipraven k boji. Neublížil ti… jakkoli? Neobáváš se ho
z n jakých zvláštních d vod ?“
„Jestli mi neublížil? Myslíš neobt žoval, neposkvrnil? Ujiš uji t ,
ot e, že se mu hnusím jako stará vrána.“
„Takže…“
„Dobrou noc, ot e MacKinley.“
„Igrainie – chováš se jako… jako…“
„Zajatkyn .“
Bezmocn zvedl ruce a byl pry . A noc se vlekla a vlekla.
Když ráno uslyšela kroky procházející kryptami, vysko ila na nohy
a p ib hla k m ížím. „Otec MacKinley?“
„Nikoli, má paní, to jsem já, Erik.“
Odsko ila. Byla si jistá, že má v rozcuchaných vlasech zapletenou
slámu a vypadá daleko zoufaleji, než by se jí zamlouvalo.
„Co si p eješ?“ zeptala se ost e.
išel blíž. Byl celý zlatý, sv ží, oholený, von l mýdlem a vypadal
skv le. M l na sob sn hobílou košili a kilt v barvách svého klanu.
Doposud si nevšimla, jak jsou rysy jeho tvá e ost e ezané a p itom
jemné a o i v denním sv tle zá í jako kobalt.
„P išel jsem se podívat, jak se ti da í. Nezapomínej, že máš velkou
cenu živá, a kdybychom t neudrželi p i zdraví, obávám se, že za
tebe moc nedostaneme. Jak ses vyspala?“
„Skv le, d kuji za optání.“
„P edpokládám, že ti v era ve er p inesli n co k jídlu?“
„Ovšem. Bylo to lahodné.“

122
 ikývl. „Nuže, ekl bych, že tu zakrátko bude erstvá voda a
snídan .“ Pozorn si ji prohlédl. „Ta sláma v tvých vlasech zajímav
kontrastuje s jejich erní.“
Mechanicky zvedla ruku k hlav .
„A je pry .“ P iblížil se k m íži. „Panebože, vždy máš zablácené
tvá e!“
„Tys vypadal daleko h , když jsem t vid la poprvé,“ ujistila ho.
Povytáhl obo í. „Domníval jsem se, že jsi s mým p íchodem
nem la nic spole ného.“
„Taky že ne. Toho muže, který sem nahnal vaše rodiny, dob e
znáš. Je to sir Niles Mason. Afton musel otev ít brány. Pak se ale se
sirem Nilesem divoce pohádal. A poslal t do podzemní v znice
proto, že v l, jak jsi nebezpe ný. Co mu zbývalo. V naší válce jsou
jen dv možnosti – v zení a smrt.“
„T etí je svoboda,“ ekl tiše.
„P išel jsi sem dol , aby sis ze m tropil šašky?“
„Už jsem ti to ekl, zajímalo m , jak se ti da í. Já jsem se vyspal
velmi dob e. Posnídal jsem erstvou rybu a ješt teplý chléb a
pono il se do vany plné horké vody. Setkal jsem se se svými muži,
obešel pozemky a seznámil se se situací. Velmi m pot šilo, že
nedošlo k žádným t enicím a naši lidé se tak dob e snášejí. Dokonce
jsem se zú astnil k tu novorozeného chlape ka. Naši nep átelé jsou v
tuto chvíli hodn daleko. Stále ješt se obávají moru. Bylo to krásné
ráno – tolik zážitk , ale nejkrásn jší byla ta dlouhá horká koupel.“
„Domníváš se, pane, že sm ním své postavení za koupel?“
„Abych pravdu ekl, tak ano.“
„Nuže, jsi na omylu. Jsem zdravá a p ipravená posloužit tvému
králi jako zboží k vým . Takže se jdi klidn holedbat svými
úsp chy jinam.“
„Koneckonc úsp ch to je, když uvážíme, jak jsem mohl skon it.
Víš, co všechno m žeš najít tady dole, v útrobách hradu?“
„V ze ské cely a krypty.“
„Nep epokládám, že jsi zde trávila p íliš asu.“
Zarazila se. Tajný tunel se nachází na konci dlouhé chodby.
Erik se usmál. „Nemám na mysli ten tunel.“
inutila se nedat na sob nic znát, ale cítila, jak jí klesá srdce. Je
ece jasné, že o tom tunelu ví. Ur it se snažil vypátrat, jak zmizela,
když byla brána zav ená a padací most naho e.
„Co tedy máš na mysli?“

123
 „Naproti této cele se nacházejí dve e. Velmi silné dve e. Za nimi je
místnost plná zajímavých p edm . Všechny slouží k mu ení lidí,
zatažených do tohoto v zení. Už jsi tam byla?“
„Ano, byla jsem tam. Tu místnost nikdo nepoužil od chvíle…“
„Kdy za al na hrad vládnout Afton. To jsi cht la íct, že?“
Igrainie neodpov la.
„Ale ta místnost je ur ena k mu ení, Igrainie. Je v ní spousta
strašlivých a d myslných nástroj .“
Sev el se jí žaludek. „Zákon… nemá se zrádci slitování.“
„Jak m že být muž, který nikdy nep ísahal v rnost cizímu králi,
ozna en za zrádce?“
Vzdálila se od m íže. „M žu ti íci jen to, že ned láš dob e, jestliže
nebereš na v domí, že t král, kterého nectíš, bude stíhat tak dlouho,
až t najde. Rozkázal, jakým zp sobem mají být popravování zrádci,
a to je zákonem stanoveno.“
„V tom p ípad se musím i nadále vyhýbat zákon m tvého krále,“
odpov l a zeptal se: „Opravdu si p eješ setrvat zde?“
„Ano.“
„Budiž.“
Oto il se a odcházel. Slyšela ozv nu jeho krok . Náhle utichly.
Myslela, že se chce vrátit, ale pak jí došlo, že se zastavil v krypt ,
kde je ve st poh ben Afton a také jeho žena a dít .
Ani se nehnula a naslouchala dlouhému tichu, které následovalo.
Potom se zase ozvaly kroky. Odešel.

Odpoledne vyhledal otec MacKinley Erika. Psal dopisy v komnat ,

kterou si vybral. M l p ed sebou rozprost enou mapu. Spolu s
Allanem a Peterem p ed chvílí zkoumali místo, kde se nachází
poslední Pembrok v tábor – pravd podobný po et jeho lidí,
vzdálenost, geografické podmínky a as, pot ebný k jeho dosažení.
MacKinley byl všeobecn ct ný muž a nem l ve zvyku n komu
stranit. Proto když otec zaklepal a vstoupil, svinul Erik sp šn mapu,
op el se a ekal, až promluví.
„Nem žeš ji nechat tam dole. Mohla by se zbláznit, když je
zav ená ani ne sto stop od místa, kde leží její mrtvý manžel, stále ve
tm , protože pochodn na st nách nesvítí, jen vytvá ejí stíny,“
prohlásil MacKinley.
„Navštívil jsem paní z Langley. Dává p ednost hradní kobce.“

124
 MacKinley pot ásl hlavou. „Rozhodn ne. Ubližuje si tím, ale jen
proto, aby n co zd raznila.“
„A copak chce zd raznit?“
„Že je zajatkyn .“
„A co má být?“
„Všichni ostatní zajatci se voln pohybují.“
„Ale ona ne. A nebude.“
Otec MacKinley si zhluboka povzdychl. „Ale kdyby se jí naskytla
možnost…“
„Tak by jí okamžit využila a uprchla z hradu.“ Erik se naklonil
kup edu. „Ot e, poda í-li se ti ji p emluvit, p ive ji nahoru. Její
komnata je prázdná a eká na ni. Jen výzdoba se… pon kud
zm nila.“
ikázal totiž, aby všechny heraldické znaky a barvy na st nách
byly nahrazeny jeho vlastními a Bruceovými.
Nesnesl, aby místnost z stala v takovém stavu, jako když zde
skonala Margot. Nezm nila se jen komnata hradního pána; okamžit
dal vym nit praporce na cimbu í. Ty v síni následovaly.
„Takže…,“ ozval se MacKinley, „mám tv j p íkaz, abych ji
ivedl nahoru?“
„Máš mé dovolení.“
Otec MacKinley odešel. Erik se vrátil ke svým dopis m.

***
Den se vlekl a Igrainie se proklínala za vlastní hloupost. Hodiny se
táhly jako tisíciletí. Nem la co d lat a pronásledovaly ji vzpomínky.
esný as neznala, protože tady dole panovalo v né šero. Lou e,
ho ící v držadlech vysoko na st nách, za ínaly pohasínat, takže se asi
ipozdívalo, ale stejn tak dob e mohlo být jen pozdní odpoledne.
Když op t zaslechla kroky, vysko ila. Obávala se, že se vrátil Erik.
Tentokrát ji však p išel navštívit otec MacKinley.
istoupil k m ížím, sev el je a zadíval se na ni. „Igrainie, B h mi
odpus , ale jsi tvrdohlavá a tvé chování ohrožuje nejen m , ale i
všechny ostatní. Uv domuješ si, co d láš? Lidé tu žijí v míru a
souladu. Jakmile se však doslechnou, že t ‚krut ‘ drží tady dole, kdo
ví, co je napadne. Možná se pustí do boje – za tebe – a budou pobiti.

125
Kv li tob budou trp t a umírat nevinní. P l noci jsem nespal a
uvažoval o tom, jaké následky by mohla mít tvá tvrdošíjnost. B h
mn dal v t. Musíš opustit tuhle pekelnou díru a ubytovat se ve
vlastní komnat . Je tam sv tlo, Igrainie. Tvé knihy, isté šaty a okno
otev ené sv tu.“
„Ano, knihy jsou v mém pokoji, ale vše, co mi pat í, je zde.“
„Ale B h si nep eje, abys tu setrvala. Vím to. Je to nezdravé místo.
Tak blízko od krypt s mrtvými.“
„Ot e…“ Hotovila se mu íci, že by ráda vyšla nahoru, ale
uv domila si, že se ke svým knihám t žko dostane, protože se v
komnat pána hradu pravd podobn ubytoval Erik.
Odml ela se, nebo zaslechla další kroky.
Pochodn na st nách vrhaly dlouhé stíny a mezi nimi se vyno il
práv on.
„Odmítá odtud odejít,“ ekl otec MacKinley neš astn .
Chystala se promluvit. Ješt jí nebylo jasno, jestli to pop e, nebo
ne, ale nedostala p íležitost.
„Obávám se, že nemá na vybranou,“ prohlásil Erik.
„Pro ?“ zeptala se Igrainie.
„Zajali jsme n jaké zatoulané anglické vojáky. Takže pot ebujeme
cely a mu írnu. Možná že by t ev mu ených zaujal…, ale na tom
nezáleží. Nem žu t tu nechat, aby ses paktovala s Angli any.“
„Zatoulané anglické vojáky?“ polekala se. Jak dlouho trvalo, než
sem dojeli? Její bratr je ješt mladý, ale vše, co o n m ekla, bylo
pravdivé: je to vzd laný, odhodlaný a v boji vycvi ený mladý muž,
dbalý cti své rodiny. Už jako mladé páže, cvi ené v rodinách jiných
velmož , v l, že se stane hrab tem, a proto musí být zodpov dný,
odvážný a estný a p edevším schopný postarat se o svoji rodinu.
Vydal se sem na sever?
„Takže jste zajali anglické vojáky,“ zamra il se otec MacKinley.
emítala, zda Erik blufuje. Obávala se, že ne.
„Je na ase, abys opustila celu,“ ekl Erik.
„A kam p jdu? Nev ím, že se mohu vrátit do své komnaty. Zabral
ji nový pán,“ podotkla suše.
„Ne, nezabral,“ odpov l Erik. „Nelíbí se mi. Takže se tam m žeš
vrátit.“
„Takže se tam žu vrátit?“
Usmál se. Byl to tvrdý a netrp livý úsm v. „Víš o tom, že jsi
nejhádav jší žena na sv ? Dobrá. Te p jdeš do své komnaty.“

126
 Ušklíbla se, obrátila se k n mu zády a vzdálila do nejzazšího koutu
cely.
„Igrainie,“ tiše zamumlal otec MacKinley, „Erik se ubytoval v
pokoji sira Roberta Nevilla. Budeš mít klid a veškeré pohodlí.“
„Zavolej stráž,“ vyzval Erik otce MacKinleyho. „Má klí .“
„Nemohu se do kat, až se ocitnu ve spole nosti anglických
voják ,“ prohlásila Igrainie.
„O tom nepochybuji,“ opá il Erik.
O chvíli pozd ji zaslechla sk íp ní klí e v zámku. Chystala se
odevzdan povzdychnout a dobrovoln – ochotn ji, než tušili –
odejít, ale nedostala p íležitost. Ruce, které už za ínala znát až p íliš
rn , dopadly na její ramena a tla ily ji p ed sebou. Op t elila
zt lesn ní své Nemesis, bohyn odplaty. „Já – já se nebudu bránit!“
ujistila ho.
Uv domila si, že ji neposlouchá. Stanuli p ed velkým náhrobním
kamenem, za nímž leželi Afton, Margot a Aileen. Ani nemukla.
Po chvíli pokra oval v ch zi.
Když došli do velké sín , zastavily se i kroky, které je sledovaly.
Byli to otec MacKinley a ješt jeden muž.
Ukázalo se, že je to statný Skot v kostkované suknici, kiltu, který
patrn p inesl ten t žký klí od cely. Její strážce, který ji st ežil v
hlubinách hradu, aniž by jej koutkem oka zahlédla.
„Doprovo dámu do její komnaty, Jarrette,“ p ikázal Erik. P ešel
kolem ní a rychle vystoupil po schodech.
„Nuže, má paní!“ vyzval ji Jarrett p ív tiv . Byl to obr, snad ješt
vyšší než Erik, a svalnatý, jako ostatn všichni muži v t chto
kon inách. Jeho obli ej se však vyzna oval neoby ejn jemnými
rysy a úsm vy nešet il. „Díky Bohu, má paní, že ses rozhodla
est hovat!“ prohlásil. „Podzemní kobka není pohodlná ložnice.“
Ušklíbl se. „A strážnice na rohu v znice a chodby ke kryptám nebyla
o nic lepší!“
„Hradní útroby jsou vždy vlhké,“ zamumlala.
„Ach ano, ale v kobkách je to ješt horší.“
„Ty – tys tam byl,“ zadívala se mu do tvá e. „V znili t v t ch
kobkách.“ Ti lidé vypadali nyní úpln jinak. T ebaže si stále ješt
libovali v dlouhých vousech a vlasech, už to nebyly ty ubohé lidské
trosky, jak je vid la krátce po zajetí.
„A hezky dlouho, alespo mi to tak p ipadalo,“ souhlasil, ale
nep estával se usmívat, by pon kud posmutn le. „Ale m l jsem

127
spole nost, nemusel jsem tu trávit hodiny o samot …, a koliv to
byly hodiny, kdy leželi mrtví vedle živých a nemocných morem.
Není na sv lov ka, který by se moru nebál a ned koval Bohu,
když p ežije.“
„Snad bychom se m li odebrat do komnaty,“ pobídl otec
MacKinley a podíval se ke schodišti, jako by se obával, že se naho e
objeví Erik.
„Ach ano, jen poj , má paní, doprovodím t do tvé krásné
komnaty!“
Igrainie v la, že venku za dve mi bude stát stráž, ale p ikývla.
Tento muž byl zdvo ilý a dvorný a necítil v i ní žádnou ho kost.
Erik kone opustil pokoj, který sdílela s Aftonem.
Velká sí byla prázdná. Igrainie se p i vzpomínce na Erika,
ímajícího její st íbrné poháry, její svatební dar od krále, ot ásla
nevolí. A ješt si dovolil žertovat, že by mohly být darem jednoho
krále druhému.
Ne že by jí p íliš záleželo na majetku, ale pili z nich s Aftonem o
svatební noci.
Vystoupila po schodech, následovaná otcem MacKinleym a
skotským rebelem. Když došli ke dve ím, stráž se odebrala dol do
haly.
„Jsi skv lý spole ník, Jarrette. Kéž bych tušila tam dole, že jsi
poblíž.“
„Budu tu vždy, když m budeš pot ebovat, má paní,“ ujistil ji –
Usmála se. S nejv tší pravd podobností m la být jeho p ítomnost
utajena. Igrainii bylo p isouzeno strádat v temnotách a uvažovat v
nejhlubších patrech hradu Langley o smrti.
Otev ela dve e své komnaty, zastavila se a tiše promluvila k otci
MacKinleymu.
„Mohl bys za ídit, aby mi p ipravili koupel?“ zeptala se.
„Ano – myslím, že ano.“
„Pokusíš se o to, vid? Co nejd ív.“
ikývl, pot šený tím, že dostal úkol. Viditeln se mu ulevilo, když
opustila podzemní kobky.
Igrainie vstoupila do komnaty a zav ela za sebou dve e. Okamžit
si všimla, jak se místnost zm nila.
Zmizely všechny stopy po Aftonovi.

128
 Velký pozlacený štít, který visel nad ložem, nahradil jiný. Byl na
m vyobrazen velký pták, snášející se na jiného ptáka. Kolem se
vinul latinský nápis.
Zk ížené me e, které Afton vyhrál v turnaji, zmizely z postranní
st ny. Tapiserie byly vym ny, st nu nyní pokrývalo vyobrazení
bitvy na Stirlingském most , v níž zvít zil William Wallace. Na
krbové ímse býval další Afton v d ev ný vy ezávaný znak.
Ten byl také pry a nahradila jej nejapná soška ptáka.
Rozlícené se oto ila a vyrazila ze dve í. Netušila sice, kde najde
Erika, aby mu vyjád ila své pobou ení, ale v la, že si k n mu
proklestí cestu i p es takového siláka, jakým je Jarrett.
Nemusela se namáhat. Dve e do pokoje sira Roberta byly doko án
a uvnit , u širokého dubového stolu, stál objekt jejího hn vu.
„Má paní!“ volal za ní Jarrett, ale už bylo pozd . Vrazila do
komnaty. Erik ji slyšel p icházet a oto il se. Tvá il se netrp liv .
To se brzy zm ní. „Tyrane!“ zaúto ila.
Zastavila se t sn za dve mi, rudá a soptící, až sotva popadala
dech.
„Mizero! Osle!“
„Eriku!“ ke dve ím dorazil zoufalý Jarrett. „Byla strašn rychlá.“
„To je v po ádku,“ ekl Erik, chladn si zm il Igrainii a p ešel ke
dve ím. „Dáma si se mnou zjevn p eje promluvit v soukromí.“
Jarrett p ikývl a ustoupil.
Erik zav el dve e, obrátil se a zadíval se na ni s pažemi založenými
na hrudi. „Cos to íkala?“
ásla se tak, že ze sebe nemohla vypravit slovo. Po chvíli jich
však vychrlila celý vodopád. P i i se k n mu stále p ibližovala.
ekla jsem, že jsi mizera, osel a zrádce. Jak ses mohl opovážit
dotknout se jeho v cí, ty hnusný plaze v tráv , ty mizerný dobytku!
Nejsi hoden kle et p ed jeho hrobem, a p esto ses opovážil vztáhnout
ruku na jeho v ci a ukrást je!“
Byl mocný a vysoký, ale na to te v bec nemyslela, protože ji
roz iloval do nep etnosti.
A ješt ke všemu se na ni díval tak lhostejn a nevzrušen .
Zvedla ruku rychlostí blesku a ude ila jej do tvá e tak siln , jak
dokázala. Ani te nepost ehla v jeho o ích nebezpe í a pustila se
ob ma p stmi do jeho hrudi.
Byla do ista bez sebe a v bec nepo ítala, že se setká s odporem. O
to víc ji ohromilo, když se jeho ruce sev ely kolem jejích záp stí.

129
Zalapala po dechu, a když k n mu vzhlédla a spat ila stopu své
dlan , pocítila žár hn vu, který v n m probudila. Sev ela elisti a už
nevydala ani hlásku. Tla il ji p ed sebou p es místnost, až její kolena
na n co narazila… Na postel. Padla na ni, ale to mu nesta ilo, oto il
ji a hodil výše a o vte inu pozd ji byl na ní, koleny jí svíral žebra tak
pevn , že sotva dýchala, a rukama p idržoval její záp stí.
Chvíli se domnívala, že pustí záp stí a místo toho sev e její hrdlo a
zardousí ji.
Tvá il se tak.
Tvá il se, že se na ní chystá vykonat hrozné násilí. Ml el.
Igrainie také ml ela.
Až po chvíli ekl: „Už nikdy, rozumíš, nikdy se neopovažuj
pozvednout proti mn ruku.“
Cítila, jak z ní hn v padá jako pták s u atými k ídly. Kone
nabyla i. „Milovala jsem ho!“ ekla tiše. A on odpov l: „Já
vím.“
„Byl to jeho pokoj.“
„Avšak on odešel a my jsme z stali. Dokud tu z staneme, hrad
pat í mn .“
Zav ela o i. Už se na n j necht la dívat.
Erik vstal, chytil ji za ruku a zvedl na nohy. „Jdi. Vra se do své
komnaty.“
„Už to není moje komnata.“
„P esto tam budeš nyní p ebývat.“
„Ta zam ížovaná kobka dole mi vyhovovala víc.“
„B ž, paní, a rychle, protože se jen s nejv tším úsilím snažím
zapamatovat si, že jsi milovala svého manžela, a zapomenout na
podlitinu, která se mi tvo í na tvá i.“
Pot ásla hlavou a p emáhala plá . „Na tom nezáleží. Je mi jedno,
co se mnou ud láš.“
Když k ní však postoupil o krok, nap ímila ramena a oto ila se ke
dve ím. T esoucími se prsty se je pokusila otev ít.
Erik to ud lal za ni. Neohlédla se a bezút šn krá ela síní.
Siln pochybovala, že krá í d stojn .

130
 10
Prvních n kolik dní neopoušt la komnatu. Navšt voval ji pouze
Jarrett, který jí nosil jídlo, snažil se ji rozveselit, ale dlouho se
nezdržoval. Každý den p erušila jednotvárnost skupina kuchtík –
skotských rebel , kte í p inesli t žkou vanu a naplnili ji horkou
vodou. Pak ji zase odnesli.
tvrtého dne už pohled na nový erb na zdi nesnesla. Musela sice
vynaložit zna nou námahu, ale poda ilo se jí ho sv sit.
Spala lépe, jenže když se ráno probudila, zjistila, že je erb zpátky.
Hloubka jejího spánku ji polekala – v bec netušila, že v noci n kdo
vstoupil do její komnaty.
Znovu t žký znak sundala.
Odpoledne se ozvalo zaklepání na dve e a vstoupila Jennie.
Igrainie vysko ila, p eb hla místnost a sev ela dívku v náru í.
„Jennie, Jennie! Jak se ti da í? Pov z, co je nového? Dlouho jsem
nevid la otce MacKinleyho. Už se vrátil John s Merry a ti mládenci,
se kterými jsem se setkala na cest ? Jak se da í našim lidem?
Protestují, bojují, nebo ekají a bojí se?“
Jennie, která ji také pevn objímala, se odtáhla a znechucen si
odfrkla. „To jsou lidi! Všichni tvrdí, že tohle je sou ást Skotska a
vždycky byla a B h si p eje, abychom p ijali Roberta Bru e. Jsou to
blázni. Královi vojáci nás všechny za tu zradu povraždí, až sem
itáhnou!“
„Ano, to se v ru m že p ihodit,“ zamumlala Igrainie. „A co Merry
a John?“
„Jsou tady, v po ádku a pracují. Ty ostatní, co s nimi p ijeli, moc
nevídám. Celé dny cvi í na nádvo í – s t mi rebely!“
„Jak se vede tob , Jennie?“

131
 „Docela dob e, d kuji za optání. Otec MacKinley musel hodn
prosit a vyjednávat, než p im l našeho nového pána, aby m k tob
pustil. lov k by si myslel, že jakmile se my dv setkáme, hned
spolu dáme dohromady armádu.“
„Inu, kone se vidíme.“
„Mám povoleno jen pár minut, abych splnila tvá nejnaléhav jší
ání.“
Igrainie se chvíli rozpakovala. „Napsala jsem bratrovi. Zajímalo by
, jestli by se našel zp sob, jak mu dopis doru it.“
„Mohu to zkusit,“ odpov la Jennie rychle. „Ale budu muset být
moc opatrná.“
Igrainie p ikývla, pospíšila ke svému psacímu stolu, složila dopis,
nakapala na n j vosk a p itiskla do n j pe etní prsten své rodiny.
Jennie jej rychle ukryla v záhybech sukn a podívala se k zav eným
dve ím, jako by se obávala, že zni ehonic oživnou a zaúto í na n .
„Doslechla ses n jaké novinky zven í?“
„Ovšem, n co se sem donese,“ potvrdila Jennie a popadla Igrainii
za ruku. „Poda ilo se poslat ven i jiné dopisy. Podle všeho je Robert
Bru e na severu, ale poslové vyjeli na všechny strany a zase se
vrátili – snaží se t vym nit za Bruceovu manželku!“
Igrainii pokleslo srdce v hrudi. Je sice dcerou mocného hrab te, ale
její otec je mrtev a bratr p íliš mladý. Eduarda ani nenapadne
vym nit ji za manželku muže, který je nyní jeho úhlavním
nep ítelem.
„Jsem ztracená,“ zašeptala.
„Ješt ne!“
„Co ješt víš?“
„Sir Robert Neville nás neopustil a nezapomn l na nás! Odjel
rovnou k hrab ti Pembrokovi, ale ten má te plné ruce práce. A tak
se odebral na hrad Cheffington, kde žije nejdražší p ítel tvého otce,
lord Danby. S jeho pomocí tam sir Robert sbírá vlastní vojsko. Když
dokáže sám naverbovat dost lidí, Pembroke mu slíbil posilu.“
Igrainie se odml ela. Obléhat tento hrad nebude snadné. Obávala
se, že p itom bratranec jejího manžela p ijde o život.
„Ur it poslal zprávu i tvému bratrovi, který také sebere vojsko.“
„Bratrovi muži však náleží králi a budou se muset p ipojit k
Pembrokovi. Pod velením mého bratra, obávám se.“
„Ale je tu nad je, a to je d ležité. Tenhle skotský rytí se zmocnil
Langley, hradu v Nížin , a tudíž je obklopen nep áteli.“ Jennie se

132
neklidn ohlédla ke dve ím a pak soucitn na Igrainii. „Neublížili ti,
že ne? Po to všem, co se stalo… a jak naložil král s ženami z
Bruceovy rodiny… Je to strašné, tak strašné!“
„Neublížili mn .“
„Musím jít,“ ekla Jennie. „Ten velký hlídací pes eká za dve mi.
Nechci, aby mi zakázali zase t navštívit.“
„Jist ,“ souhlasila Igrainie.
Rychleji objala a její p ítelkyn odešla.
Igrainie se hn viv zadívala na erb, který s ala ze st ny.
Vtom n kdo zaklepal. Rychle se vrhla k t žké d ev né desce a
odvlekla ji za truhlici v nohou lože.
Zaklepání se ozvalo znova. Otev ela dve e. Byl to Jarrett. „Má
paní, v tuto dobu m obvykle povoláváš a žádáš o láze . Je
ipravená.“
Musela se na n j usmát. M l takovou radost, že p edpokládal její
ání d ív, než je vyslovila. „To je opravdu milé. D kuji ti.“
Op toval její úsm v.
ešla ke krbu a dívala se do ohn , zatímco procesí sluh vneslo do
komnaty t žkou d ev nou vanu a pak konev za konví horké vody.
Nakonec se dostavila hezká mladá dívka s mýdlem a ln nou
osuškou, položila je k nohám lože a s úklonou se vzdálila.
„Ješt n co, má paní?“ otázal se Jarrett. Zavrt la hlavou. „Ne, díky.
To byla p vabná dív ina. Ješt jsem ji nevid la.“
„Je to moje dcera. A tys ji vid la. ekla mi, že jsi ji ošet ovala,
když s matkou… onemocn ly morem. V í, že jsi jí zachránila život,
a ráda by ti sloužila.“
Igrainie sklopila o i. „Je opravdu krásná a jsem ráda, že p ežila.
Díky, Jarrette, a pod kuj za m i své dce i. A tvoje žena…?“
„Zem ela.“
„To je opravdu smutné.“
„Ano, byla to milá bytost a stejn hezká jako malá Amy. Kdybys
co pot ebovala.“
„Já vím, jsi dole v hale.“ Obrátil se k odchodu.
„Jarrette!“ zavolala ho zpátky. „Jsi velmi dobrý a laskavý lov k.“
Zatvá il se ohromen a pak se pot šené zašklebil. „Díky, má paní.“
Dve e se zav ely. Ješt chvíli zírala do krbu, než si uv domila, jak
rychle voda ve van chladne. Svlékla se a pohroužila do ní. Tohle je
opravdu jedno z nejv tších pot šení mého života, pomyslela si.
Op ela se a voda ji objala.

133
 Po chvíli zaslechla z nádvo í strašný hluk. Strnula. Vrátili se snad
Angli ané a dobývají od Skot hrad zpátky? Vysko ila z vody,
zabalila se do osušky, p eb hla k oknu a vyhlédla. Slyšela hrozivý
esk zbraní, jako by tam zu ila bitva. Rychle však post ehla, že se
nejedná o skute nou bitvu, nýbrž o cvi ení. Muži v párech zápasili
jeden s druhým, aby se zdokonalili v zacházení s me i.
Nalevo od zápasících stála další skupina muž . Zahlédla mezi nimi
Erika, který p echázel a vyk ikoval rozkazy. Muži svírali dlouhé
zašpi at lé ty e. Jeho hlas se nesl až k ní. Muži se pohnuli kup edu,
zastavili se a zformovali do tvaru lidského šípu. Tento zp sob boje
Skotové v poslední dob používali proti jízd .
Nutno íci, že velmi úsp šn .
Vzpomn la si na desku s Erikovým erbem, která jí šla tolik na
nervy, a rozhlížela se místností, ím by ji mohla rozsekat na kousky.
Nenašla však nic, co by jen vzdálen p ipomínalo zbra . Komnata
byla znovu vyzdobená a nic nebezpe ného zde nevid la.
Oknem stále proudily zvuky. Vrátila se k n mu a najednou jí došlo,
že by se mohla erbu, který jako by se sám vracel na st nu, zbavit tím,
že ho prost vyhodí z okna.
Ale ne te .
Ne dokud jsou na nádvo í lidé.
Cvi ení podle všeho skon ilo, když prohledávala komnatu. Už se
stmívalo. Na nádvo í z stal jen jeden jezdec, který úto il na
slam nou figurínu s hlávkou zelí místo hlavy. Jezdec sekl me em – a
hlávka padla na zem.
Klusal dál, pak se obrátil a prohlížel si následky svého útoku.
Najednou vzhlédl, jako by vycítil, že ho n kdo pozoruje.
Byl to Thayer. Na tvá i se mu objevil široký úsm v a zamával jí.
Zavolal na kohosi poblíž a vzáp tí se vyno ili další dva jezdci.
Timothy a Brandon.
Všichni t i na ni mávali.
Igrainie také pokynula.
Thayer se na ni ješt chvíli díval, pak se naklonil a zašeptal cosi
Brandonovi, který p edal vzkaz Timothymu. Rozjeli se každý na
jinou stranu a pak na sebe zaúto ili. Prudce se nadechla. Bála se o
.
Pak si uv domila, že to jen hrají. Když se st etli, popadali z koní a
edstírali, že se nemohou vyškrabat do sedla, a když se jim to
povedlo, p epadli na druhou stranu. Hlasit se rozesmála.

134
 Znenadání zvážn li, nap ímili se v sedlech a postavili se do ady.
Pak zvedli paže k pozdravu a rychle odjeli. Zamra ila se a p i
pohledu na prázdné nádvo í ji zamrazilo. Prudce se oto ila. Erik v
brn ní a tunice s me em po boku stál tak t sn za ní, že se jí tém
dotýkal.
Dech se jí zadrhl v hrdle a p itáhla si k sob osušku t sn ji.
Nevšímal si jí však, spíše ho zaujalo a pobavilo p edstavení na
nádvo í.
Když skon ilo, up el na ni p ímý modrý pohled.
„Kde to je?“ zeptal se stroze.
„Co?“ zašeptala.
„Ten erb.“
„Sundala jsem jej.“
„Bude vrácen na místo.“
„A já ho zase sundám. Je to moje v zení, kde poslušn a trp liv
stávám. Nep sobím ti žádné potíže, takže nemáš právo vpadnout
sem bez vyzvání a bez klepání. Ml ím a do ni eho nezasahuji a…“
„Nemáš strach, co si o tob ti muži pomyslí, když tu stojíš skoro
nahá se mnou za zády?“
„Nejsem skoro nahá.“
„Ale jsi, má paní. Dovoluji si navrhnout, aby ses držela od okna,
když jsi tak nedokonale oble ená.“
„Dovoluji si navrhnout, abys nevstupoval do této komnaty! Zvlášt
bez klepání.“
„Já jsem ve skute nosti klepal. Tys m neslyšela, protože jsi byla
zaujata tou podívanou venku.“
„Když na zaklepání nikdo nereaguje, znamená to, že máš odejít.“
„Jestliže nereaguješ, musím vstoupit, abych se p esv il, jestli ses
neutopila.“
„Ujiš uji t , že se neutopím.“
„N které lidi dole v kuchyni znepokojuje, že se koupeš tak asto.
Bojí se, aby sis nesmyla pokožku a nezem ela. Osobn si také
myslím, že nem že být zdravé tak asto sedávat v mýdlové vod .“
„Prosím, ujisti je, že se neutopím a že mi láze neškodí.“
„Vy ídím jim to. Kde je ten erb?“
„Nemám tušení. Prost zmizel. Doufám, že budeš tak laskav a
zachováš se stejn .“

135
 Oto il se. Na okamžik si myslela, že opravdu odejde. Jenže on si
jen rozepnul opasek, odhodil me do nohou lože a posadil se na židli
ed krbem.
Zírala na n j.
„Ten štít, Igrainie.“
„Za chvíli se ti rozpálí brn ní, víš? A popálí ti maso, a už máš pod
ním cokoli.“
„To ješt chvíli potrvá. Dej mi ten erb, Igrainie. Nemám náladu
rozebrat místnost na kousky.“
„A já nemám náladu snášet tvou p ítomnost.“
„Dej mi tu desku a okamžit odejdu.“
„Nemáš na práci nic d ležit jšího? Nemusíš vybojovat podstatn jší
bitvy?“
„V tuto chvíli ne. Mimochodem, rozmotává se ti osuška.“
Zard la se. M l pravdu.
„Bože, dovol, abych ti pomohl. Nemíním se chovat jako barbar a
zapomenout na své dobré vychování.“
S úžasem zjistila, že se ocitl p ímo p ed ní a natahuje se po osušce
v p edstírané snaze omotat ji kolem jejího t la. Zmocnil se toho kusu
látky a držel jej tak blízko, že mu ho mohla vytrhnout. Polekan se
rozt ásla a po páte i jí p ejížd l ohe . Pokušení vyrazit bylo
omra ující, ale bála se. Ne jeho p ípadné násilné reakce, ale toho, že
by se jí mohl dotknout. N kolik minut tedy nehybn stála a pohlížela
mu do tvá e. Živ vnímala každý jeho rys, ší i lícních kostí, úhel
elistí a hloubku jeho krásných pronikavých o í. Zhluboka se
nadechla a jako by se tím k n mu ješt více p iblížila. Kdyby se však
dotkli…
Žár jeho zrak byl zrádný. Ve skute nosti byl stejn chladný jako
železné pláty, chránící jeho t lo pod tunikou.
„N co m napadlo,“ promluvil pomalu. Hlas m l nyní tichý,
hluboký a zast ený. „Ty si libuješ v handlování, Igrainie. Nuže –
osušku za erb.“
Vzpamatovala se.
Ost e na n j pohlédla zúženýma o ima a neuhnula. V la, jak
hluboce jí opovrhuje. „Zase ho sundám.“
„A já ho vrátím na st nu – znova a znova.“
„Dobrá, tak si ho najdi.“

136
 Oto ila se na podpatku a pokusila se d stojn odkrá et k van .
Když k ní došla, rychle vklouzla do vody a pono ila se tak hluboko,
až p es okraj vykukovala jen její hlava a krk.
lo to jednu chybu – voda mezitím vychladla. Nedala se tím však
odradit.
Erik se vrátil k židli u ohn a usedl na ni.
Igrainie sklopila o i a p emítala, pro se neustále vrhá do bitev,
které nem že vyhrát.
„Odstraním to, hned jak odejdeš!“ vyhrožovala pon kud zoufale.
„Nap ed mi ten erb musíš dát.“
„Ne.“
Zvedl ruku. „Já ovšem hned tak neodejdu… Pro mé muže bude
nejlepší domnívat se, že utápím sv j žal v náru í vdovy po hradním
pánovi.“
Sev ela prsty okraje vany. „S takovou arod jnicí, jako jsem já?“
„No, p inejmenším jsi mladá.“
Slyšela, jak její vlastní nehty sk ípou na d ev .
„Avšak Angli anka.“
„V tšinu muž národnost žen nezajímá a najdou se i tací, které
itahují tmavovlásky.“ Netrp liv si povzdychl. „Koneckonc v
noci je každá ko ka erná.“ V jeho hlase se ozval dutý tón – jakási
divná prázdnota. Sklonila hlavu a neš astn se rozechv la lítostí nad
sebou i nad ním. Nezapomínala však na hlubokou propast, kterou
mezi n položila válka. On je triumfující vít z, který jde za svým a
na nic se neohlíží.
Znenadání se vytrhl ze zamyšlení a vstal. Igrainie pod šen cukla
hlavou. Vmžiku byl u vany a nedbaje na to, že se zmá í, vytáhl ji
ven. Na chvíli se ocitla v jeho náru í. Voda z jejího t la se mu vsákla
do tuniky, do žeber ji tla ila jeho zbroj. Podívala se na n j s
neskrývanou hr zou, ale ze rt jí neunikl ani hlásek, tak byla
ohromena touto jeho náhlou akcí. Spokojil se však s tím, že ji
postavil na m kký perský koberec p ed krbem, sebral osušku z
podlahy a zabalil ji do ní. „Zdá se, že ses rozhodla nejen smýt si z
la k ži, ale navíc i zmrznout,“ mru el. Když ji balil do ln né látky,
stál za jejími zády. Pak se vzdálil a Igrainie z stala sama a nebyla
mocna slova.
Po chvíli si uv domila, že musel zahlédnout desku s erbem za
truhlicí.

137
 Zav ela o i a naslouchala, jak vrací desku na místo. Aby zatloukl
eby do zdi, použil jílec dýky, kterou m l p ipoutanou k lýtku.
Málem posko ila, když ho znovu ucítila za zády a když prsty
sev el její ramena.
„Nakonec vyhraji všechny své bitvy,“ ujistil ji. Cítila jeho horký
dech na vlhké šíji.
„Jednoho krásného dne ti kat odd lí hlavu od t la.“
„Ale do té doby zvít zím ve všech svých bitvách, velkých i
malých. Avšak hlavu vzh ru. Zítra odjíždím. Až se vrátím, odešlu t
na jih.“
Slyšela, jak se zav ely dve e.
Zmizel.
A p esto jako by stále z stával v místnosti. Snad to byla jeho v
–v mýdla, k že a železa. Nebo vzpomínka na dotek jeho prst na
její nahé pokožce.
Nebo jen ten erb na zdi.

Peter MacDonald byl stejn spolehlivý a uznávaný muž jako Erik

sám. P esto se však Erikovi ulevilo, když ráno zahlédl skupinu
jezdc , blížící se ke hradu. Dokud se nevrátí Allan nebo jiný z jeho
muž , po nichž odeslal své dopisy, nebude mít jistotu, že byly
doru eny. Poslal pro svého mladého bratrance, ale dosud nev l,
zda jej jeho vzkaz dostihl, až na úpatí hor, kousek pod Stirlingem.
Nyní, na úsvitu, když sledoval muže vyjížd jící po svahu, rozeznal
mezi nimi vlastní rodové barvy a odznak a pak i Allana
MacDonalda, jedoucího po boku Jamieho Grahama.
ikázal, aby spustili padací most, a vyjel s Patrickem Geoffreyem
jezdc m v ústrety.
„Ale ne, bratránku!“ zvolal Jamie a zašklebil se. „Teda tohle je ale
ohromný hrad!“
„Jo, po ádná hromada kamení,“ souhlasil Erik.
Patrick se natáhl a pot ásl Jamiemu rukou. „Jsem rád, že jsi tady.
Povídá se o tob , že jsi schopen jen s hrstkou vále ník uhájit
hromadu smetí p ed armádou. Nerad bych p išel o hrad, až bude Erik
pry .“
„Stejn o n j nakonec p ijdeme,“ m il si Erik kamenné hradby.
„Jestli Eduard obrátí pozornost k Langley, ztratíme ho. Ale ten as
ješt nenastal. Dougale!“ pozdravil dalšího p íslušníka svého klanu a

138
pak vedl kon podél ady nov p íchozích horal , kte í p ijeli na jih,
aby posílili posádku na Langley, a vítal se s nimi.
Poté vjeli na nádvo í, podkoní se chopili koní, muži sesedli a
zv dav a obdivné si prohlíželi pevnost.
„A ty jsi tento hrad dobyl?“ užasle vrt l hlavou Jamie.
„Po pravd eno, dobyl ho mor. A ješt mnoho jiného,“ ekl
Erik.
Jamie mu soucitn položil ruku na paži. „Je mi to líto, moc líto,
Eriku. Všichni jsme milovali Margot, tvoje d átko i ostatní…“
Erik p ikývl a pohlédl na hradby. „Díky,“ zamumlal. „Za všechny,
kdo tu byli s námi. N kte í ztratili celou rodinu. I ti místní – sedláci,
zedníci, ková i, sloužící, tesa i – utrp li strašlivé ztráty. Byl to však
tak hrozný zážitek, že nás všechny stmelil. Usínal jsem sice jenom
zády ke zdi, ale zjistil jsem, že tyhle lidi v bec nezajímají králové,
královny ani politika. P ežili smrt a dychtí po život .“
„Stejn bych si na n dal pozor.“
„Samoz ejm .“
„Dobrý Bože!“ vydechl Jamie, když se podíval nahoru. Erik
sledoval bratranc v pohled. Igrainie se op t objevila v okn .
„Takže… tohle je dcera toho hrab te?“
„Ano.“
„Není divu, že si Robert Bru e d lá nad je. Tu by snad mohl
vym nit za svoji královnu.“
Erik si ji pozorn prohlédl. P i pohledu na nové p íchozí se lehce
mra ila. Skoro jí etl myšlenky. Další horalé, další lenové klanu,
špinaví, necivilizovaní a nevzd laní barba i.
„Ta dáma je výjime krásná,“ zamumlal Jamie.
„Opravdu?“ podivil se Erik. V tu chvíli se podívala dol a jejich
zraky se st etly. Zard la se, ale neustoupila od okna a nep estala se
mu dívat do o í. Jamie má možná pravdu. Má jemn ezané rysy a
její zvláštní o i, tak m niv modré až fialkové jako kopce porostlé
esem, jsou veliké a zdobí je krásn klenuté obo í. Ple p ipomíná
barvou perly, a p estože jemu osobn se ty tmavé kade e, které jí
spadají p es ramena, p íliš nezamlouvají, musí p iznat, že se v zá i
slunce lesknou jako havraní perut . Má dokonalou postavu, jak si
edešlého dne m l p íležitost povšimnout – útlý pas, bujná,
nádherná adra. Ple jako hedvábí. Poté, co Jamie vyslovil sv j
názor, Erik zaváhal, zda v i ní není zaujatý. Dob e v l, že v n m

139
vzbudila žádost, kterou se snažil všemi prost edky potla it. Jakmile
se jí dotkl, cht l ji od sebe co nejdále odehnat.
Protože je jako hedvábí. Není to jen bezejmenná žena bez tvá e,
které by se klidn zmocnil, jen aby si ulevil. Je to ko ist, vále ná
ko ist, cenná pro sv j hrab cí titul.
Ale není to Margot.
Sev el elisti.
Jamie na n j ost e pohlédl. „Ty sis toho nevšiml?“ Pak sklopil o i a
dodal tiše: „Inu, v tuto chvíli ti patrn její krása nic ne íká… Po to
všem, co jsi prožil. Domníval jsem se…, že si Robert Bru e d lá
zbyte né nad je, když se domnívá, že ji vym ní za lenku své
královské rodiny. Je však docela dob e možné, že se najde hodn
šlechtic , kte í si p ejí, aby se vrátila do Anglie a oni se mohli
ucházet o její ruku. Slyšel jsem, že její bratr zd dil po otci titul a
tšinu majetku, ale ona sama disponuje velkým d dictvím po
matce. Jsou to velmi bohaté pozemky, jestli jsou mé informace
pravdivé. Ale… dostat se ke králi je v sou asné dob velmi obtížné.
Doneslo se mi, že musí být velmi opatrný.“
„V ru, je velmi opatrný,“ ekl Erik. „Ale pokud nebude moci p ijet
na opatství sám, pošle alespo zprávu, takže zjistím, jaké dohody
byly uzav eny.“
Jamie p ikývl. „A co tvá zajatkyn ? Neopustí svou komnatu?“
„Bratránku, vypadá sice jako kv tina, ale p ísahám ti, že je to r že
s p kn dlouhými trny. Zazdili jsme tajný tunel a z stane zazd ný,
pokud ho nebudeme pot ebovat sami. Jiná cesta než p es padací most
z hradu nevede. Klidn ji pobav, co hrdlo rá í – jestli ji dokážeš
ilákat dol a p emluvíš ji, aby trávila as s nep ítelem.“
Jamie pokr il rameny. „To se uvidí,“ odtušil lehce. Pak zvážn l.
„Eriku, v zajetí smrti a žalu jsi dokázal n co výjime ného. Udržíme
to, co jsi dobyl, i za cenu svých život .“
„Hrad není nic jiného než kameny, Jamie.“ Zvedl hlavu k oknu ve
ži. „Budete-li muset, opus te ho. Jen s sebou nezapome te vzít
naši zajatkyni, naši figurku na vým nu.“
„V tom p ípad budu tu dámu sám chránit vlastním životem.“
„Tím mi prokážeš velkou službu, mn i králi. Peter t provede – on
jediný zná dokonale hrad i jeho obyvatele. Allan jezdí jako vítr a
vyzná se v tomto kraji i v noci. Má o i i uši doko án. Geoffrey,
Angus a Raymond pojedou se mnou.“
„Dobrá. B h s tebou.“

140
 „Vrátíme se, jak nejd ív budeme moci. Rád bych to vy ídil co
nejrychleji – siln pochybuji, že nep ítel bude tiše sed t a nechá nás
držet tuto pevnost, kterou sám ovládal tak dlouho. A, ach!“
Hluchon mý chlapec Gregory stál opodál a držel Lokiho ot že. Erik
mu položil ruku na rameno. „Tohle je Gregory. A se stane, co se
stane, je te jedním z nás. Nemluví ani neslyší, ale dokáže ode ítat
ze rt a m že ti oznámit v ci, o kterých nemáš tušení. Když za tebou
ijde, vyslechni ho.“
Jamie na n j užasle zíral. „ íkal jsi, že nemluví?“
„Má p ítelkyni, kterou jsme p ivezli také. Jmenuje se Rowenna. Ta
je jeho mluv í. Najdeš ji na hrad , když ji budeš pot ebovat.“ P evzal
Lokiho ot že, kývl na Gregoryho a zavolal na Raymonda, Anguse a
Geoffreyho.
Vyjeli z hradu, padací most byl zdvižen a brána se zav ela.

Když uslyšela klepání na dve e, Igrainie zneklidn la v o ekávání

nového p íchozího, ale za dve mi stál otec MacKinley. „Poj dál,
ot e. Moc ráda t vidím.“
Sev el jí tvá e v dlaních a políbil ji na elo. „P išel jsem t
vysvobodit z tvé samoty.“
„Cože?“
„Už nemusíš z stávat ve své komnat .“
„Tomu nev ím.“
„Mám ti vy ídit pozvání k ve i se sirem Jamiem Grahamem,
Peterem MacDonaldem a se mnou.“
„Asi to pozvání nep ijmu. Ned uji t m cizinc m, ot e.“
Pot ásl hlavou. „Tolik jsem toužil, abys odtud unikla, když jsem
sám nem l jistotu. Ale ty pro n máš velkou cenu, má paní, a
pot ebují t vrátit do Londýna. Nikdo ti neublíží, protože t rebelové
cht jí vym nit za své drahé.“
„D kuji ti, ot e, ale rad ji z stanu tady.“
Nakonec celý neš astný odešel. Toho ve era však dlouho
echázela po místnosti, která ji tísnila jako ješt nikdy d ív.
Dostala na vybranou.
A t ebaže za ní otec ješt mnohokrát p išel s pozváním, p íštích
kolik dní tvrdošíjn odmítala.
Snad i proto, že ji asto navšt vovala Jennie. Hrály karty a šachy,
etly si a Jennie jí sd lila, že se jí poda ilo dostat její dopis z hradu

141
prost ednictvím potulného dráteníka. A tak jí as utíkal celkem
rychle.
A když se neobjevila Jennie, p išla Rowenna. Rowenna byla ráda v
její spole nosti. Vypráv la jí, jak s Gregorym, uzdravujícím se
Thayerem a ostatními dojeli na hrad poté, co p enocovali v útulku
otce Padraika. Ona pomáhá v kuchyni a Gregory je u koní. Miluje
zví ata, dob e jim rozumí a umí s nimi zacházet.
Igrainie byla moc ráda, že Rowennu vídá, a koliv její pot šení
pon kud kalilo pomyšlení na to, jak se chovala k Erikovi. Ztráta
ženy ho jist zdrtila, ale to mu z ejm nebránilo najít si milenku.
Rowenna však vypadala š astn a klidn . Bylo stále patrn jší, jak
musela být krásná, než její tvá zohyzdila ta jizva. P esto si však
uchovala zna ný p vab.
Jenže, jak Igrainie v la, byla oddaná muži, který ji sem p ivedl,
stejn jako Robertu Bruceovi a snu o svobodném Skotsku.
Den po dni ji otec MacKinley p icházel p emlouvat, aby sešla dol
na ve i.
V ned li opustila svou komnatu, aby se zú astnila mše v malé
hradní kapli.
Pozd ji toho dne zaslechla zaklepání. P edpokládala, že je to otec
MacKinley.
Nebyl to on. Byl to nový p íchozí, který dorazil toho dne, kdy Erik
odjel.
Stál p ed jejími dve mi a nep íjemn se podobal Erikovi – až na to,
že m l tmavší, do ruda hrající vlasy a o i spíš šedivé než k iš álov
modré.
A usmíval se, p íjemn se usmíval a o i mu jisk ily veselím.
„Igrainie z Langley!“ prohlásil a vysekl jí p ehnan hlubokou
poklonu. „Jsem známý jako skv lý taktik v obranné válce, ale na tom
te nezáleží. Jsem navíc vý ný, velmi vzd laný a umím hrát na
loutnu. Dnes ráno jsem si všiml, že ses odhodlala opustit svoji
komnatu a odebrala ses na mši. Nemáš žádný d vod z stávat po ád
zde, tak od íznutá od sv ta! Velmi by m pot šilo, kdybys vyšla ze
své samoty a dnes ve er s námi ve velké síni pove ela.“
Zírala na n j.
„Pane, já jsem však na tomto hrad uv zn na.“
„To ti nikterak nebrání ú astnit se p íjemné ve e s muži, kte í
jsou unaveni vál ením a budou se nesmírn t šit pouhou tvojí
blízkostí. Prosím,“ dodal sp šn , „nemusíš se ni eho obávat. Jsi

142
zajatkyn koruny, víš. Nikdo se neodváží chovat jinak než nanejvýš
dvorn – k zajatkyni krále Roberta.“
„Skute ? Obávám se, že se mezi vámi najdou i tací, jež bych
nenazvala… dvornými.“
„Ti dnes ve er k našemu stolu nezasednou.“
Pozorovala ho a p ekvapen zjistila, že ji pobavil a vzbudil v ní
zájem. „Rozmyslím si to,“ odpov la.
Oto il se a odešel.
Pozd ji se ozvalo nové zaklepání. Tentokrát to byl otec
MacKinley, který doufal, že ji bude moci doprovodit ke stolu. Po
celou ve i se od ní nehne na krok, slíbil jí.
Rozhodla se, že se k nim p ipojí. Jarrett ji radostn uvítal a dole u
velkého jídelního stolu již ekali Jamie a Peter MacDonald. Jamie
Graham jí odsunul židli. Vedle ní opravdu usedl otec MacKinley a z
druhé strany Jamie. P ítomen byl ješt jeden muž jménem Dougal,
který byl sice tišší než Jamie, ale o nic mén srde ný a dvorný.
Jídlo podávala Berlinda s Garthem – srn í, úho e, dr bež, letní
zeleninu, erstvý chléb a horkou omá ku.
„Takže ty jsi Erik v bratranec,“ poznamenala Igrainie, když byly
pokrmy naservírovány.
„Jsem jeho p ímý bratranec z otcovy strany a Dougal je bratranec z
druhého kolena nás obou. Pocházíme z velmi po etného klanu, víš?
Už více než sto let se lenové naší rodiny usazují po celém Skotsku –
vlastn už je to skoro dv st let. N kte í žijí v Nížin , jiní na
Vyso in a ta rodinná v tev, ke které pat íme my, sídlí poblíž
Stirlingu. A ty, má paní, pocházíš z krásného panství nedaleko
Londýna. Tv j otec byl skv lý vále ník a vedl královy jednotky proti
Francouz m, jak jsem se dozv l.“
Sev ela v prstech pohár, který stál p ed ní.
„Zm nilo by to tv j názor, kdyby bojoval v ele královských vojsk
ve Skotsku? Robert Bru e v této zemi asto bojoval po boku
Eduardových muž .“
Kolem stolu se rozhostilo ticho, jen otec MacKinley si povzdychl.
Pak se Jamie rozesmál. „Nuže, jsi p kn ostrá, lady Igrainie.
Mnoho Skot mnohokrát bojovalo na Eduardov stran . Nanešt stí
jsou n kte í naši šlechtici p íliš úzce svázáni s Eduardem, protože
mají panství v obou zemích a ta anglická jsou daleko výnosn jší.
Nastala však chvíle, kdy se muž musí rozhodnout, na které stran
stojí.“

143
 „Jsi skute p esv ený, že se Robert Bru e udrží? Anglická
moc je opravdu zdrcující.“
„Snad, ale duch Skotska je neporazitelný!“ prohlásil Jamie. Pokr il
rameny, vážn jí pohlédl do tvá e a smutn se usmál. „Víš, má paní,
máme lesy, v nichž m žeme zmizet, a hory s terénem tak obtížným,
že tam pronikne jen málokdo. A v této prastaré zemi, kde jsou
poh beni dávní panovníci, kte í bdí nad našimi klany, nevládnou jiné
zákony než zákony našich ná elník , kte í vybírají své spojence a
rozhodují nad životem a smrtí. Baže, bude to t žký boj, ale Robert
Bru e zvít zí.“
Igrainie usrkla vína. „Doufám, že k tomu dojde d ív, než Eduardovi
muži dobudou Langley a všechny ty dobré lidi ky, kte í tu žijí,
povraždí jako zrádce.“
Znovu padlo ticho. Pak promluvil otec MacKinley. „Není nic
mocn jšího než lidská duše – a Boží v le. Podívejte se na Langley!
Je tomu sotva pár m síc , kdy to bylo místo utrpení a smrti. Ti, kdo
ežili, poh bili své drahé a minulost, a když se rozhlédnete, spat íte
krásnou sí , istou a plnou kv tin, a st l plný lah dek.“
„Baže, jen se podívejme na Langley,“ zamumlala. „Myslím, že si
dám ješt kousek masa,“ ekl Jamie. Dokonce i on vypadal zaražen .
Když dojedl, otázal se jí, jestli zná dudy.
„My tu sice žijeme v Nížin ,“ slyšela se íkat, „ale tohle je
Skotsko.“
Jamie se lehce ušklíbl. „Dougal dokáže hrát tak krásn , že bys
tomu nev ila.“
„Ale, Jamie! Vždy sotva vydám tón.“
„Paní by si t možná ráda poslechla.“
„Ano, Dougale, zahraj!“ povzbuzoval ho Jarrett.
„Aha, náš Jarrett totiž moc rád tan í. Ty také, lady Igrainie?“
„Ne, ne, obávám se, že vaše tance v bec neznám.“
„To bude tím, že jsi jako urozená dáma nepoznala rozkoše
venkovských tancova ek. Snadno to napravíme. Dougale, p ines
dudy!“
Dougal p inesl dudy, a jelikož se Igrainie vytrvale odmítala
astnit tance, vzal Jamie do kola Jarretta. Dougal opravdu um l hrát
a Igrainie se smála skota ení tane ník , až se p ipozdilo a otec
MacKinley ji doprovodil do její komnaty.
Nazít í ve er se k nim op t p ipojila a Dougal byl vý jší.
Vypráv l jí, jak byl rád, když po p íjezdu nalezl staré p átele, kte í

144
 ežili mor, a na hrad vlála vlajka v barvách jeho klanu s rodinným
erbem. A všude bylo plno života, t ebaže nemoc tak krut zasáhla.
„Ano, i já jsem byla p ekvapená. Vid la jsem ty lidi, když je sem
ivedl sir Niles Mason… V ru smutný pohled. Všichni byli
unavení, otrhaní a špinaví a mnoho z nich m lo tu strašnou chorobu.
Vypadali jako nejposledn jší chudáci a najednou, jako kouzlem, se
vše zm nilo – muži mají isté tuniky, nohavice a tartany a všude
vlají vlajky.“
„Má drahá paní!“ Peter MacDonald pot ásl hlavou. „Byli jsme
dlouho na cest , a když jsme se utábo ili, napadli nás Angli ané.
irozen jsme s sebou vezli sv j majetek, znaky, praporce, tartany a
zbroj – to vše bylo v truhlicích. Když nás zajali Angli ané, zmocnili
se i našich v cí. To bylo pochopiteln mrzuté, ale pak jsme vpadli na
Langley, abychom osvobodili naše rodiny, a získali jsme skoro vše
zp t.“
„Aha,“ zamumlala.
„Ukradli jsme, co nám bylo ukradeno!“ up esnil Jarrett a pokr il
rameny.
„Co kdybychom zm nili téma?“ zasáhl Jamie. „Trochu hudby,
ne?“
A tak Dougal zadudal a tentokrát se Jamiemu poda ilo p emluvit
Igrainii k tanci. Vesele se smála a snažila se napodobovat jeho
pohyby. Jarrett jako zkušený tane ník ji brzy nau il, jak se to it po
síni.
Byla tak zabraná do tance, že ani nepost ehla, kdy do místnosti
vešel další muž, a že tiše hovo í s Peterem a Jamiem.
Nevšimla si ani, že ti dva odešli, a když se vrátili, to ila se jí hlava
a smíchy sotva popadala dech.
li spole nost.
Zato ila se, jak ji to Jarrett nau il, zapotácela se, odhrnula vlasy z
tvá e a rázem vyst ízliv la. Dudy zame ely a zmlkly. Do sín
vstoupil Erik.
„Eriku, to je dob e, že ses tak rychle vrátil!“ zaradoval se Dougal.
„A co král, je zdravý a da í se mu dob e?“ otázal se starostliv .
„Baže, Robert Bru e žije a shromaž uje vojsko,“ odpov l Erik.
íká se, že sám Eduard Anglický povstal z lože a postaví se do ela
své armády. Zlobí se na lorda Pembroka, že se mu nepoda ilo porazit
Bru e.“

145
 „Králi Eduardovi ješt nedošlo, v em jsou Skoti silní,“ zamumlal
Dougal. „Netuší, že v lesích, horách a daleko na severu nem že
zvít zit!“
Erik ze zastavil sotva na krok od Igrainie. Ty il se nad ní v plném
lesku – v etn brn ní, tuniky a tartanového plášt . Pozdravil se s
Jarrettem, pochválil ho jako skv lého tane níka a nakonec se obrátil
k Igrainii.
„Dobrý ve er, má paní,“ pozdravil ji a p istoupil ke stolu, který byl
nyní opušt n. Stáhl si jezdecké rukavice, odhodil je na st l a p ijal
pohár piva od Gartha, který se vyno il ze tmy. Vlídn mu pod koval.
Poté op t pohlédl Igrainii do o í. „Jsem rád, má paní, že t nacházím
tak veselou a p ív tivou,“ podotkl. „Kdybych jen tušil, že je možné
zkonejšit tv j hn v hudbou a tancem!“
„Myslím, že nastal as, abych se odebrala do své komnaty,“
odtušila.
„Je mi moc líto, že jsem svým p íjezdem pokazil váš ve írek,“ ekl
jí a v tu chvíli se velká sí za ala plnit. Nap ed p išel Peter s Jamiem
a p ivítali nové p íchozí, následoval Angus, Raymond a Geoffrey,
kte í vyjeli s Erikem. Doprovázel je vysoký, štíhlý, b lovlasý a
zachmu ený kn z. Rozmlouvali spolu; jezdci byli bledí a napjatí a
jejich poslucha i velmi pozorní.
Tvá ili se tak vážn , nejvíc kn z, až Igrainii zachvátil d s. Snažila
se potla it paniku. Už jen zp sob, jak sem vešli… A ten kn z…
Hodlají snad popravit ji na oplátku za n jakou anglickou krutost?
Nebojácn pohlédla na Erika. Byla rozhodnutá nedat najevo své
obavy, protože dob e v la, co se stalo: král Eduard ji odmítl
vym nit za manželku Roberta Bru e, ba ani za ostatní jeho p íbuzné.
A Robert Bru e, skotský král, zu í. I on je pov stný svojí
prchlivostí. Je možné, že nespáchal tolik ukrutností jako Eduard ve
Skotsku, ale v l, jak bojovat, jak zabíjet, a v této válce padlo
mnoho nevinných lidí.
Muži, s nimiž se za t ch pár dní sblížila, na ni pohlíželi se
smutkem v o ích. Geoffrey, Allan… Peter.
Geoffrey ji pozdravil zvednutou paží a chab se na ni usmál. Jamie
se ho na n co zeptal, Geoffrey mu odpov l, ale nespoušt l z ní
zrak.
„Bude lepší, když se vrátíš nahoru,“ ekl Erik tiše. Stál od ní dosti
daleko, avšak promluvil p ímo k ní a hovo il velmi tiše. „Zajdu za

146
tebou za chvíli. Musím dnes ve er za ídit ješt n kolik záležitostí,
ale pak ti vše vysv tlím.“
Znovu se rozhlédla po velké síni. Muži tam postávali ve
skupinkách. Z kuchyn p išla Berlinda, aby pomohla podat jídlo
nov p íchozím, kte í byli unavení, vyhládlí a žízniví po dlouhé
jízd .
Zdálo se, že na Igrainii všichni vrhají kradmé pohledy. Udivené a
soucitné pohledy.
Erik se zjevn vrátil s novinkami, které se týkají p ímo jí, a všichni
o ní hovo í.
Jamie se na n co zeptal muž , kte í stáli venku.
Zaslechla, jak mu Geoffrey tiše odpovídá. P esto se jí p es velkou
kamennou halu n co doneslo. Má být popravena. Ach Bože, ano, to
si šeptali!
Popravena. Jejích úd se zmocnila slabost. Popravena. Tak to bude
jedna z t ch „záležitostí“, které se dnes v noci odehrají na Langley.
Jak kruté. Ani král Eduard nepopravil ženy zajatkyn . Proto ji Erik
posílá nahoru. Chce jí to oznámit o samot a dop át jí as na
vzpamatování, aby její výk iky nepolekaly celý hrad.
„Igrainie,“ opakoval Erik, „Jarrett t doprovodí.“ Zavrt la hlavou a
postavila se mu elem. „Ne. Seber odvahu a ekni mi to tady.“
„Odvahu?“ pozvedl obo í.
„Jist . N co se chystá a tob se to zdá být nep íjemné.“
„V bec ne.“
„Pov z mi to. Hned.“ Zaplavil ji mrazivý d s. „Mám být
popravena?“
„Nikoli, má paní, nemám v úmyslu t zabít. Ani podle zákona, ani
podle v le krále.“
„Zaslechla jsem, co si povídají Jamie s Dougalem a Jarrettem.
Nemusíš p ede mnou nic tajit. Mám-li být popravena, prost mi to
oznam.“
Usmál se a zavrt l hlavou. „Obávám se, že ses p eslechla. Nemáš
být popravena, nýbrž provdána.“
„Provdána?“ opakovala nev ícn . „Provdána?“ Byla ohromena
tou absurdností a na okamžik jí vynechal mozek. Pak p enesla
pohled z Erika na zasmušilého kn ze a zpátky na Erika. Upíral na ni
své ledov modré zraky. „Provdána?“ opakovala pot etí.
„Ano, má paní, vstoupíš do posvátného svazku manželského. Už
jsi to p eci poznala, takže jsi s ob adem a smlouvou obeznámena.“

147
 Jeho netrp livá ušt pa nost ji zasáhla.
„Ovšemže vím, o co se jedná. Ale je to zhola nemožné. Snad bys
mi m l laskav vysv tlit, pro se domníváš, že se provdám a za
koho.“
Postavil pohár a pokr il rameny. „Není to tak nemožné, jak se ti
zdá. A dojde k tomu – je to královo p ání.“
„Tv j král nade mnou nemá žádnou moc.“
„Obávám se, že ano. Jsme koneckonc ve Skotsku.“
„Je to psanec na út ku. Nem že m p inutit k ni emu.“
„Ale já mohu,“ opá il Erik odm en . „A já jsem ten muž, za
hož se provdáš.“

148
 11
Nev ila mu; nemohla mu v it. Jen najednou zatoužila odejít pry
z haly, plné jeho lidí. Bála se, že se rozesm je nebo za ne je et nebo
se p ed jejich o ima do ista zblázní.
Ur it je to nejapný žert – na její ú et, ovšem.
Pomalu, tém poslepu, se oto ila. Jarrett a Dougal stáli nyní
poblíž. Poda ilo se jí krá et vzp ímen a potla it chv ní kolenou.
Ob ma se uklonila. „D kuji za p íjemnou zábavu, ale nyní musím
odejít. Tato hala je plná… lhá a blázn ,“ do ekla a vykro ila ke
schod m.
Uv domila si, že se rozhostilo ticho. Všechny zraky ji sledovaly.
Vycítila za sebou pohyb – Jarrett se pohnul, aby ji doprovodil.
„Ne,“ zarazil ho Erik. „To budu od nyn jška d lat já, takže s tím
klidn mohu za ít.“
Igrainie prchala po schodech a do své komnaty. Když tam dob hla,
zalitovala své zbrklosti. Stejn za ní p ijde. A pak tu s ním bude
sama. Kdyby z stala v hale, otec MacKinley by jí p isp chal na
pomoc a objasnil by Erikovi, jak je to nesmyslné. N kdo si z ní tropí
šprýmy, protože Erik by n eho takového snad ani nebyl schopen.
Když se ocitla uvnit své komnaty, op ela se o dve e.
Jako kdyby ho tím mohla zastavit.
Za okamžik se ozvalo zabušení.
„Ne!“ ozvala se. „Ne, nem žeš vstoupit. Odejdi!“
Vrazil do dve í ramenem, až odlet la. Vešel, zav el za sebou a
tentokrát se o dve e op el sám.
Nenávistn ho sledovala p imhou enýma o ima. „Pro jen to
láš? Pro si se mnou tak surov zahráváš? Vždy m nenávidíš

149
tak, že sotva sneseš moji p ítomnost. Jak by ses se mnou mohl
oženit?“
„To je otázka ú elnosti. S atky mezi p íslušníky vaší t ídy jsou
majetkové smlouvy, málokdy jde o n co jiného.“
Vrt la hlavou. „Není to tak dlouho, co jsem ovdov la! A ty…
proboha. Jak mohl n koho napadnout tak nevkusný žert?“
„Provdáš se za m , protože král Eduard plánuje tvoji svatbu na
íští týden. V zastoupení, pochopiteln . Hraje od jednacího stolu a
odmítá vydat své zajatkyn vým nou za tebe.“
„To stejn nedává smysl,“ vypravila ze sebe.
„Sir Robert Neville p esv il adu mocných muž , že dokáže
sebrat armádu, zmocnit se Eduardovým jménem hradu a slavn
zvít zit, zatímco král nadále pronásleduje Roberta Bru e. A tak dal
rozhlásit, že se ty do týdne provdáš za sira Roberta, jak už jsem ekl,
v zastoupení. Domnívám se, že je to mín no jako jakési varování –
král ve skute nosti v í, že t propustíme, aby ses mohla svatby
zú astnit osobn . To ovšem neud láme. A zabráníme tomu. Jak si
jist dokážeš p edstavit, Robert Bru e je zklamaný a rozzu ený,
protože nedošlo k vým . A tak zvolil toto ešení. Vlastn to
rozkázal.“
„Tak on to rozkázal!“ poznamenala opovržliv . „A ty
uposlechneš?“
„Mn na tom nezáleží.“
Nelže, uv domila si. Ztratil ženu, kterou miloval. S atek s ní
opravdu pokládá za legální smlouvu a osobn ho nezajímá.
„Nepochybn se pokládáš za inteligentního muže. Musí ti být tedy
jasné, že je to zhola nemožné. Já jsem Angli anka. O mn i o mém
majetku rozhoduje anglický král. M j otec je mrtev, ale mám bratra,
který musí svazek schválit.“
„Musím ti však p ipomenout, že tohle je Skotsko. Jsi vdova po
muži, který sice ctil anglického krále a bál se ho, ale jeho p da leží
ve Skotsku, p estože se o ni momentáln bojuje.“
„Eduard se s tím nesmí í. Bude to jen nezákonný ob ad.“
„Ale zaplete t to do právnických smy ek, které zpochybní práva
tvých d dic .“
„Papež ten ostudný s atek zruší! Ostatn , ten váš král by už te
zasloužil, aby byl za své zlo iny exkomunikován!“

150
 „Církev ve Skotsku je mocná, má paní, a ta nás oddá. Jakékoli
protesty zaberou celá léta. A… m žeme doufat, že žádné nebudou
vzneseny.“
On to myslí vážn , došlo jí. Živ si p edstavila, jak tato pomsta t ší
Roberta Bru e, který je roztrp ený nad ztrátou svých blízkých.
„Já se vdávat nebudu,“ prohlásila. „Za nikoho. Takže to vezmi na
domí. Z stanu truchlící vdovou.“
„Provdáš se, a tak – i onak – d íve, než skon í týden. Ach,
Igrainie! Tvá strašná pýcha t zrazuje. Pro Skoty i pro Angli any jsi
bohatá ko ist a tv j král t chce dát za odm nu muži, který se
osv í jako vále ník. Pro sira Roberta Nevilla znamenáš mnoho. Se
svým majetkem a rentami v Anglii a tímto hradem bys z n j mohla
init velmi bohatého muže. Navíc je to p íbuzný tvého zesnulého
manžela, takže bys jist dala p ednost tomuto spojení. Bohužel k
tomu nedojde.“
„Nerozumíš mi. Nep istoupím k žádnému atku. Truchlím. M j
bratr to pochopí. Nedá k tomu svolení.“
Erik se rozesmál a Igrainii to rozlítilo. Jak ho m že ta nechutná
situace bavit? Promluvil k ní jako k malému dít ti, které v bec
nechápe b h sv ta. „Promi , má paní, ale tv j bratr je p íliš mladý a
musí se ješt osv it. Opravdu v íš, že by se dokázal postavit
Eduardovi a obstát, kdyby odmítl souhlasit s tvým s atkem?“
„To neznáš mého bratra. Je sice mladý, ale velmi vážený a estný.
Výjime ný.“
„M že být nejpo estn jším mužem na sv , ale Eduard ho zlomí.“
„Zná má p ání.“ Zamumlala a sklopila o i.
„Ano, to jist . Napsala jsi mu p ece tak dojemné psaní.“
Prudce na n j pohlédla. „Ty jsi – ten dopis zabavil?“
„Ani ne, nechal jsem ho projít. Jen jsem se nap ed p esv il, že se
nepokoušíš p im t toho mladého blázna, aby t zachránil z Langley.“
Igrainii zrudly tvá e. Nenávid t n koho víc, než ona nenávidí
tohohle Skota, snad ani není možné. V dopise Aidanovi
zd raz ovala, aby se ji v žádném p ípad nepokoušel vysvobodit.
Byl to n žný dopis. Psala také, že se provdala za muže, jehož jí
vybral jejich otec, a že už po jeho smrti z stane sama. A že se jí da í
dob e a není vystavena krutému zacházení, jako tolik zajatc z ad
nep átel.
Za ala nehty do dlaní. Jak ráda by dostala ten dopis zpátky – a
epsala ho!

151
 „Nikdo m nem že p inutit, abych uzav ela manželství proti své
li!“
„Copak to nechápeš, Igrainie? Jestliže Eduard posv tí tv j s atek v
zastoupení, budeš podruhé vdaná. Pokud jsi do té doby nevstoupila
do jiného manželství.“
Stále ješt úpln nechápala jeho zám r. „Pane, rad ji bych byla
popravena, než provdána za tebe.“
„Nemáš na vybranou.“
„Nemám? Dobrá. Za me s tím paskvilem, ale ujiš uji t , že na
všechny otázky, které mi položí kn z, odpovím ne. Otec MacKinley
by se vlastn k n emu tak nemorálnímu a protizákonnému nikdy
nesnížil!“ Za ala rozhodn , ale pak si vzpomn la na toho
zachmu eného kn ze, který p ijel s Erikem.
„Otec Theobald pochází z Annandale, má paní, je to blízký p ítel
Roberta Bru e a významný církevní hodnostá tady ve Skotsku.
ijel sem, aby nás oddal.“
„Já se však oddat nenechám.“
„Ale ano.“
„Jak toho dosáhneš? Odvle eš m z v že do kostela? Jen to zkus!
Budeš se divit. Ty si snad myslíš, že jsi všechny místní lidi
esv il, aby d ovali skotskému králi více než anglickému?
Po kej do zít ka a uvidíš!“
„Na tom možná n co bude, má paní,“ p ipustil. „Ob ad by se
zajisté mohl konat tady…, ale odehraje se v kapli, p ed Božími
zraky.“ Znenadání se oto il, otev el dve e a p ivolal Jarretta.
„Dovolíš, má paní?“ ekl zdvo ile a na okamžik zmizel. Zav el za
sebou dve e.
Igrainie se zoufale rozhlédla po místnosti, z níž nebylo úniku. Až
na…
ešla k oknu a podívala se na nádvo í.
la však, že nevysko í.
Vstoupil Erik a spat il ji.
„Vysko ím!“ varovala ho.
Op el se o dve e a zk ížil paže na hrudi.
„Opravdu?“
„Jestliže se ke mn p iblížíš, opravdu to ud lám.“ Pomalu k ní
vykro il. „Už ani krok!“ zašeptala.
Již však byl u ní, a než sta ila zaprotestovat, sev el ji v pase a
ehodil si ji p es rameno. Okamžit se rozje ela a divoce s ním

152
zápasila. Najednou se ke svému úžasu ocitla na loži, kam ji shodil.
Na okamžik triumfovala. Nechá ji na pokoji.
Nenechal. Pokusila se vstát, ale on ji balil do tkané pokrývky, která
ležela na posteli. ím víc se zmítala, tím víc se do ní zaplétala. Za
pár minut p ipomínala pytel zrní a on si ji – jako pytel zrní – p ehodil
es ramena.
Nemohla se ani pohnout, a když se pokusila vyk iknout, vln ný
ehoz jí zacpal ústa.
Pohyboval se rychle, p i každém kroku mu tvrd narážela na široká
ramena. Netušila, že prošli halou ven do noci a p es nádvo í do malé
kaple, která stála u hradeb.
Pak byla postavena na nohy. Zkoušela se vymotat, ale chopily se jí
silné paže. V kapli svítily svíce a slyšela hlasy. Znovu
zaprotestovala. Její slova byla zu ivá, jenže nez etelná.
es p ikrývku je ztlumila ísi ruka, která se jí p itiskla na ústa.
„Za ni, ot e,“ zaslechla Erik v hlas. Pak byla stla ena na kolena.
Kn z za al od íkávat slova svatebního ob adu. Erik vážn
odpovídal. Igrainie sotva dýchala. Tížilo ji jeho sev ení a dusila ji
ikrývka. Pokoušela se uklidnit, získat as. Slyšela, jak ji kn z žádá,
aby se svému ženichovi zaslíbila. Otev ela ústa, aby vyjád ila sv j
nesouhlas a celou tu frašku ukon ila. Vtom se jí na n znovu
itiskla jeho dla a silnými prsty ji p inutila, aby p ikývla. Pak se jí
všechno zamlžilo, p estože slyšela každé slovo. Bojovala o dech.
Kdyby ji nedržel tak pevn , asi by klesla k zemi.
Najednou byla vytažena na nohy a zbavena p ikrývky. P ed ní stál
ten zachmu ený kn z a kolem Geoffrey, Angus, Dougal, Allan,
Peter, Jarrett, smrteln bledý otec MacKinley a dokonce i starý
Garth…
Všechny ty tvá e se p ed ní zato ily a za ala klesat.
kdo ji zachytil. Zvedl.
„Pot ebuje vzduch.“
Erik v hlas.
„Nap ed musí podepsat dokumenty,“ ozval se hlas za nimi. Kn z.
„Ne,“ vydechla.
Už se jí ale v prstech ocitl brk. Muži ji obklopovali tak t sn , že
sotva dýchala. Nepodepíše, dobrovoln nic nepodepíše. Silné prsty jí
sev ely ruku a vedly ji. Vid la své jméno na papí e. Cht la do n j
zabodnout brk, ale byl jí odebrán.

153
 Stále ješt ji objímaly Erikovy paže a nyní se zase pohybovala.
sví ek zeslábla a Igrainie matn vnímala hv zdy na nebi. Do
plic jí proudil chladný no ní vzduch. Vzhlédla muži do tvá e. „M la
jsem t nechat zem ít.“
„Pozd bycha honit.“
Vrátili se do velké haly. Prošli jí a vystoupili po schodech.
„Zachránila jsem ti život… Mohla jsem t hodit do eky.“
„Moji muži by ti pod ízli krk.“
„Mohla jsem t jenom nechat um ít!“ trvala na svém.
„Kdybys to ud lala, byla bys te sama mrtvá. Gannet by t
zavraždil.“
„Nemáš žádné právo takhle se mnou zacházet! Já… já t zabiju!“
slíbila, když se blížili k její komnat . „V noci, n kdy a n kde, t
zabiju.“
Pohlédl na ni ledov modrýma o ima a tvá il se tak zu iv , že mu
ve strachu za ala prsty do ramen.
„To se ti nepovede, Igrainie, protože mi nikdy nebudeš v noci tak
blízko, abys to dokázala.“ Netušila, zda se jí ve tvá i odrazil úžas.
Jeho další slova byla hrozivá, ale zárove ji uklidnila. „P íliš si ceníš
svou osobu, má paní. Zapomínáš, že pokaždé, když na tebe
pohlédnu, jenom želím své ztráty.“
Došli k jejímu pokoji. Otev el dve e mocným kopancem, tak
silným, že je málem rozdrtil. U lože ji pustil.
Byla p íliš slabá a nohy ji neunesly.
To už ovšem nev l, protože opustil místnost a p irazil za sebou
dve e.
Igrainie klesla na postel a rozt esen lapala po dechu. P emítala,
pro ji po jeho náhlém odchodu naplnil pocit ztráty.

as ubíhal pomalu.
Igrainie žila v dobrovolném exilu. Zvali ji sice ke spole né ve i v
hale, ale necht lo se jí sdílet tabuli s lidmi, kte í okupují její domov.
Hrad tepal životem. Ze svého okna vysoko ve v ži m la možnost
sledovat jezdce, kte í neustále p ijížd li a zase odjížd li. Kameníci
pracovali na hradbách; stánky kramá , které v dob moru osi ely,
op t ožily. Nádvo ím procházel dobytek ke kuchyním, kde se
vybíraly nejlepší kusy na porážku a ke konzumaci. Ve er hnali do
dvora stáda ovcí a ráno je eledíni vyhán li na pastvu.

154
 Za denního sv tla zn l zdola neustálý t esk oceli. asto sledovala
cvi ení boje s me i, ty emi, sekerami a palcáty. Kovárna piln
pracovala na opravách brn ní, zbraní a výrob a vylepšování nových.
Stavy tkaly, látky se barvily; potulní obchodníci už se hradu
nevyhýbali. Prodávali jehly, nit , n žky, nože a ostatní domácí
pot eby.
Hodn asu trávila u okna pozorováním života na nádvo í. Každé
ráno byly otev eny brány a spušt n padací most. Brzy za ala
poznávat režim, jímž se život kolem ní ídil. Alespo t i z muž ,
kte í nad ránem vyjížd li z hradu, m li za úkol hlídat p íjezdové
cesty – od severu, od východu a od jihu. Byla si jistá, že i na západ ,
u eky plné záto in, n kdo hrad st eží p ed možnými nájezdníky od
mo e, kte í by se mohli vylodit v noci a zasko it obyvatele
nep ipravené.
Vid la, jak Peter MacDonald se svými muži na nádvo í cosi piln
piluje a stlouká. Za n kolik dní zjistila, že to jsou malé katapulty,
které použijí na hradbách. Ty jeho zv tšené klukovské praky m ly
evidentn velký dost el a mohly být použity proti jakýmkoli
obléhacím stroj m. A kdyby se do nich vložily zápalné koule, nejen
že by je spálily, ale navíc by zp sobily paniku mezi obléhateli.
Každý den také vídala Erika.
Nikdy se však nep iblížil k jejím dve ím, nepromluvil s ní ani
nedal najevo, že vnímá její existenci. Vídala ho proto, že neúnavn
pracoval na dvo e. S Peterem probíral konstrukci vále ných stroj .
Radil muž m, kte í se cvi ili ve zbrani. Ne že by se jim zbraní
nedostávalo. Langley byla dob e zásobená pevnost a její posádka
byla, d ív než ji vícemén sklátila epidemie a skotský nájezd,
znamenit vyzbrojená. Zbrojnice se od dokon ení hradu nacházela v
prvním pat e na levé stran hradní v že. V tomto p ípad nehrozilo,
že skv le vyzbrojení Angli ané budou mít p evahu nad skotskými
trhaný.
Igrainie p etla každou knížku, která se nacházela v její komnat
– a nebylo jich málo. Krásné ilustrované rukopisy psané mnichy,
náboženská pojednání i zábavn jší tení – mytologii, životy král ,
životopis Karla Velikého a další. Zjistila, že se z nich pou í o
zbraních a obléhání víc, než by pokládala za možné. Afton
nashromáždil mnoho svazk na toto téma a Igrainii zajímaly zbran
ím dál tím víc.

155
 Jennie ji pravideln navšt vovala s istým prádlem, vínem, vodou
a novinkami. Vždycky m la svoji komornou ráda, avšak nyní si
nebyla úpln jistá, že ji vítá s takovým nadšením jako d íve. Jennie
byla stále zaho klejší a rozzloben jší. Ková Argyle zem el a
nahradil ho n jaký Skot z Vyso iny. Kuchyn jsou plné cizák .
Nové pradleny ani nezná jménem. A Rowenna, ta hrozn zjizvená
dívka, zdá se, na hrad vládne – na všechno dohlíží a po ád je poblíž
a každému kouká p es rameno. Z ejm ji ti vet elci mají v lásce,
protože se ani starý Garth nedovážil na ni post žovat.
Nejhorší však je, že je tu on neustále p ítomen, den za dnem, a
ve er kraluje ve velké síni, jež bývá vždy plná. Nejen lidí, dokonce i
ps . N kdo mu p inesl t i št ata honících ps a pak se jimi za ala
plnit celá hala. Muži hráli na ty své zatracené dudy a bavili se i jinak.
Jennie je všechny nenávid la – a nejvíc ze všech Erika. Protože
násilím donutil Igrainii, aby se za n ho provdala. Snažila se Igrainii
povzbudit, ale ta po její návšt bývala ješt zdrcen jší.
„Nic dobrého z toho nevzejde – ud lali to jen proto, aby rozzlobili
krále Eduarda. A víš pro ? Protože nemá v úmyslu vym nit jednu
hrab cí dceru za druhou, zvláš když jedna z nich je manželka
Roberta Bru e.“ Jennie se p i i p esunula k oknu. „Ty máš
alespo to št stí, že si t hnusí. Tak tu m žeš p ebývat v klidu jako
krásný ptá ek v kleci. Každý muž má své slabé místo, ale
edpokládám, že Erika nic nezlomí… Zvláš když má u sebe to
zjizvené d e.“
„Rowenna není špatná žena, Jennie. Vždycky m v as varovala
ed nebezpe ím.“
„Asi t moc dob e nevarovala, když jsi te tu,“ podotkla Jennie.
„T žko jí mohu klást za vinu situaci, v níž jsem se ocitla,“
odporovala Igrainie.
„Snažím se vyslechnout všechny rozhovory a ona se po ád kolem
ho to í. To je samé: ‚Dáš si ješt trochu piva, pane, bylo to maso
dost m kké, m j pane, mohu ti ješt n co p inést… Cokoli?‘“
„Jennie, nemusíš p eci poslouchat úpln všechno.“
„Kdybych neposlouchala všechno, netušila bych, že vyjeli muži,
aby se ujistili, že se Robert Bru e i Eduard dozví o tvé svatb .“
„D lám si starosti o Aidana, o bratra.“
Jennie si povzdychla. „O n m jsem želbohu neslyšela nic. Ale už
jsem ti íkala, že se sir Robert Neville spojil s tím starým anglickým
baronem, lordem Danbym, který sídlí na hrad Cheffingtonu, a

156
sbírají velkou armádu? Sir Robert t zachrání, ty se za n j provdáš,
on dobude Langley a všechno bude jako d íve.“
„Já se však nehodlám provdat za Roberta a nic už nebude stejné
jako d íve.“
„Tys to vzdala, Igrainie. To nesmíš.“
„Nic jsem nevzdala, Jennie, ale Afton odešel, já jsem se nikdy
necht la znovu provdat a m j život už se nikdy nevrátí.“ Ani se
nenamáhala vysv tlovat, že si nedokáže p edstavit tu krvavou bitvu,
která by se mohla odehrát p ed branou hradu, a smrtelnou že , jež by
nastala, kdyby došlo k jeho obležení.
„Pro by tv j život nebyl stejný jako d íve? Však uvidíš.
Eduardovi nep ezdívají Kladivo Skot pro nic za nic!“
Pokaždé, když Jennie ujistila Igrainii, že anglické vojsko co
nevid t zadupe skotské nájezdníky do prachu, rychle odešla.
Její návšt vy byly krátké. Ob ženy se bály, že kdyby trvaly déle,
mohly by být p erušeny. Co kdyby osnovaly n jaké spiknutí?
Ostatn Igrainie v t ch dlouhých osam lých hodinách, které ji tak
tížily, cosi chystala. Tajnou chodbou uprchnout nem že, tu zazdili…
Snad by mohla sešplhat po zdi a ztratit se mezi lidmi, kte í p icházejí
a odcházejí po padacím most . Anebo vylézt na cimbu í a riskovat
smrtelný pád do hradního p íkopu. Ale to nep icházelo v úvahu.
Vzhledem k tomu, že byla zav ena ve své komnat , se na cimbu í
nemohla dostat.
asto ji navšt vovala i Rowenna. Nosila jí kv tiny a snažila se být
íjemná a sladká. Igrainie zjistila, že té mladé žen už tak úpln
ned uje. Chovala se k ní vlídn , ale chladn a Rowenna to
vycítila. P esto k ní chodila i nadále a její dárky rozjas ovaly
komnatu a celý Igrainiin sv t.
V ned li odešla v doprovodu Jarretta a Jamieho na mši. Oba byli
okouzlující a p átelští a íkali jí, jakou by m li radost, kdyby se k
nim zase ve er p ipojila ve velké hale.
Když došli do kaple, Erik už tam stál. Vysoký, silný, s plášt m
splývajícím z širokých ramen a vlasy zlat a rud pableskujícími, ve
sv tle okna z barevného skla zt les oval obraz hradního pána.
Igrainie s nelibostí zjistila, že ji vedou do p ední lavice a o ekává
se od ní, že zaujme místo vedle n j. Zvolnila krok a poda ilo se jí
dostat se za Jamieho, ale u lavice Jamie ustoupil, uklonil se a pustil ji
ed sebe. Z stala uv zn ná mezi ním a Erikem. Ostatní se posadili
vedle nich.

157
 Erik vzal její p ítomnost sotva na v domí až do chvíle, kdy všichni
kle eli a modlili se. Latinská mše pokra ovala a Igrainie otev ela o i.
Zjistila, že se na ni dívá se zvláštním výrazem.
Zase o i zav ela a sklonila hlavu ke spjatým dlaním.
„Modlíš se za m j rychlý skon?“ zašeptal.
„Ovšem. Nevyrušuj.“
Poslechl ji. Když však byla mše u konce a Igrainie se chystala
opustit lavici, uchopil ji za paži. „Necht la by ses projet, má paní?“
„Projet?“
„Na koni.“
„Kam?“ zeptala se opatrn .
„Jen tak, po loukách a zase zpátky.“
„Pro mi to nabízíš?“
„Protože se domnívám, že bys mohla brzy p ijít o rozum.“ Váhala.
Ned ovala mu. „Ty bys m nechal vyjet si na koni?“
„Obávám se, že by ses musela smí it s mým doprovodem.“
„As kým ješt ?“
„Jen my dva,“ odpov l netrp liv . „Mám zrovna chvíli as. Máš-
li zájem prožít pár hodin na slunci, doprovodím t .“
Pomalu zavrt la hlavou. „Pochybuji, že bys dokázal strávit tolik
asu v mé p ítomnosti.“
„Jak si p eješ.“
Za al se protahovat kolem ní. Igrainie si vzpomn la na vítr v tvá i
a sílu ko ských sval pod sebou. „Po kej!“ Oto il se.
„Co kdybych se ti pokusila ujet?“
„Mn neunikneš. ekl bych, že už to dob e víš.“
„P esto to mohu zkusit.“
„Jenže následky podobného pokusu se ti nebudou zamlouvat. Ba
ne, ty se ti v bec nebudou líbit.“
ekl to, jako by konstatoval skute nost. V jeho tónu se neskrývala
žádná hrozba, ba ani varování.
„Já… Ach ano.“
Na nádvo í už ekal Gregory s osedlaným Lokim a grošovanou
klisnou.
Byla ráda, že chlapce zase vidí, a lehce se dotkla jeho tvá e. On se
na ni tiše a up ímn usmál.
Brána už byla otev ená a padací most spušt n. Okamžit se
vyhoupla do sedla. Nepo kala na Erika, prolet la nádvo í a s rozkoší
naslouchala klapotu kopyt na most . V la, že ji následuje.

158
 Na vzdálených kopcích zahlédla muže st ežící p ístupy ke hradu.
Sklonila se nad ko skou šíji a p ála si, aby dokázala létat.
Ujížd li dál a dál. V la, že se jí drží stále po boku, ale v bec jí to
nevadilo. Vychutnávala si pobyt venku. Vítr byl sladší, než si
pamatovala, slunce zá iv jší a tráva zelen jší.
Zapomn la na as, až se ozval jeho hlas. „Zastav! Tady je potok.
Musíme napojit kon .“
itáhla své klisn uzdu. Kdyby to neud lala, jeho obrovský
vále ný o by ji brzy dostihl, Erik by ji stáhl na zem, roztrhal na ní
šaty a p ipravil ji o… d stojnost.
Sesko ila a p ivedla kobylku k vod . Postavil se jí s Lokim po bok.
„Pov z, Eriku,“ zeptala se, „opravdu se v kostele modlíš?“
„Zvláštní otázka,“ zm il si ji.
„V bec ne. Svému koni íkáš Loki podle jakéhosi prastarého
norského božstva. Sám jsi mi ekl, že v tob koluje krev on ch
šílených nájezdník . Když tedy v kapli kle íš na kolenou, opravdu se
modlíš, nebo to jen p edstíráš?“
„Ovšemže se modlím.“
„Za co?“
„Aby B h vyslyšel tvé modlitby a rychle mi dop ál bolestnou
smrt.“
Proti své v li se usmála a rychle sklonila hlavu. „Snad t pot ší, že
je ti On, ten naho e, naklon n.“ Ost e na n j pohlédla. „Ano?“
„Zítra odjíždím. Dojde k šarvátkám a možná bitv . Rozk iklo se, že
se anglický král uzdravil a postaví se do ela svého vojska. V celém
kraji se shlukují jeho p íznivci. Ješt to n jaký as potrvá, než uvede
ten sv j nový podnik do chodu, ale muži odpovídají na jeho
svolávání do zbran . Dokonce i takový vládce jako král Eduard má k
dispozici jen armádu ur enou zákonem. Do jeho služeb tedy vstupují
tšinou šlechtici, kte í si cht jí získat jeho p íze , opustí svá panství
a zanechají je v rukou nájemných bojovník . Nebo dobrodruzi jako
Thayer. Nic nemají a doufají, že v bitvách n co získají. A práv
proto Robert Bru e nakonec zvít zí a získá nám svobodu. Nám
Skot m.“
„Co tím chceš íct?“
„Tady se všichni lenové klanu starají o ovce, jsou to sedláci,
jejichž život závisí na úrod . A budou bojovat všichni, protože v dí,
že tím hájí své ovce i úrodu. Mnoho muž v Eduardových službách
jen touží po tom, aby si podrobili cizí lid. My jsme odhodlaní

159
ob tovat vše – i své životy. Chceš-li se opravdu vrátit do Londýna,
má paní, tato válka t nemusí zajímat.“
„Kéž bych s ní nikdy nep išla do styku.“
Zv dav si ji prohlížel. „Zajisté. Zjevn ti ten zápas, který se nyní
odehrává, na srdci p íliš neleží. Zd raz uješ pozici krále Eduarda a
komentuješ fakt, že Robert Bru e za ta léta n kolikrát zm nil strany.
Nikdy jsem t však neslyšel prohlásit, že p ed Bohem má Eduard
pravdu a ti divocí skotští barba i by se mu m li podrobit a na
kolenou mu p ísahat v rnost.“
„Podle mého názoru je válka krutá a krvavá a p ipravuje o život
nevinné lidi stejn jako vále níky.“
„Ano, to platí o válce jako takové. Jaký však máš názor práv na
tuto válku?“
Zaváhala. „Jsem Angli anka. Jaký názor ode m o ekáváš?“
„Tv j osobní.“
„Zdá se, že ses toho o mém život od chvíle, kdy jsi sem p ijel,
dozv l hodn . D ív, než p ivedli tvé lidi na hrad, jsem žila ve
Skotsku necelý rok. Vyr stala jsem v Londýn , kde je Eduard
všeobecn obdivován jako silný a mocný král. Práv kv li n mu
Anglii respektují i ostatní zem . Dbá zákon , je inteligentní a je to
dobrý panovník.“
„Mužovy ctnosti i nectnosti mohou být nahlíženy z r zného úhlu.
Nikdo nepopírá, že je to mocný král. Má však právo vládnout t m,
kdo nepat í k jeho národu?“
„My na Langley jsme se snažili z stat mimo tento zápas.“
„To bylo rozhodnutí tvého manžela. Stále ješt jsi mi ne ekla, co si
o tom myslíš ty sama.“
„Pro t to vlastn zajímá?“
„Možná to bude d ležité, až se budu rozhodovat o tvém p íštím
osudu.“
„Nenávidím smrt a krev,“ prohlásila pobou en .
ekvapilo ji, že se na jeho rtech op t objevil úsm v.
„Zase se mi vysmíváš? Bavím t stejn , jako t odpuzuji?“
„Nevzpomínám si, že jsem o tob n kdy ekl, že jsi odpuzující –
jen mi p ipomínáš utrpení, které jsem prožil. A v bec se ti
nevysmívám. Jen žasnu nad tvou schopností klamat samu sebe. Proti
Eduardovi bys nepromluvila. Já se ovšem domnívám, že v hloubi
duše chceš, aby byli Skotové svobodní a m li vlastního krále. Mýlíš
se také, jestli si myslíš, že si tv j manžel neuv domoval, že se

160
nebude moci držet stranou navždy. N komu odp isáhl v rnost a já se
nedomnívám, že byl blázen.“
„O em to mluvíš?“
„Afton by z stal v rný anglickému králi ze stejného d vodu jako
mnoho skotských baron . Tys byla jeho žena. Panství, jež s atkem s
tebou získal v Anglii, vynášela víc než majetek zde, a koliv je
Langley jeho rodinné sídlo. Práv proto otev el brány hradu siru
Nilesi Masonovi, a pokud by nezasáhl mor, povolil by všechny
popravy, které by sir Niles na ídil.“
Igrainie se chopila ot ží, odvedla svou klisnu od vody a nasedla.
la, že Erik u iní totéž, a opravdu vmžiku sko il na Lokiho a
stanul vedle ní. Obrátila se k n mu.
„Nazna uješ, že pro mého manžela znamenalo bohatství více než
est.“
„Nic takového nenazna uji, jen íkám, že tv j cho nebyl žádný
hlupák,“ odv til. „A nebyl žádný bou livák, nechoval se nerozumn .
h ví, kolik zla zp sobila zrada a reakce lidí na by jen zdánlivou
urážku vlastní cti. Robert Bru e v hn vu zavraždil Johna Comyna,
nebo ho možná ude il a dílo dokon ili jeho lidé – nevím, jak se to
doopravdy seb hlo, nebyl jsem tam. Aby se dostal na skotský tr n,
musel bojovat nejen s Angli any, ale i s vlastními lidmi. Jenže kdyby
Comyn nezem el, snad by se Bru e králem nestal. Válka je krvavá a
strašná, jak íkáš. V její v av se odehraje mnoho v cí, kterých muži
pozd ji litují. Nechci se dotknout tvého zesnulého manžela. Jen se
snažím, abys pochopila, že válka m že být ješt o mnoho oškliv jší,
než dosud tušíš. A pokouším se ti vtlouci do tvé umín né hlavy, že
jsi v tuto chvíli v daleko v tším bezpe í tady, než kdybys získala
svobodu, po níž tak zoufale a pošetile toužíš.“
„Co ti záleží na tom, co cítím, chápu a co si myslím? Odvedl jsi na
Langley výjime ný kus práce. Hradby jsou mohutn jší než kdykoli
edtím. Tví muži jsou ti oddaní jako sme ka ps pánovi, který je
odchoval od narození. Trávím dny ve své komnat a b h života
sleduji z okna. Tvoji mocní horalé neposkytují možnost k úniku.
Tajná chodba je zazd ná. Ty odjíždíš a já jsem tu skoro jako
ikovaná za ruce a nohy ke zdi.“
„Tak za prvé: nev ím, že jsi ty hodiny samoty trávila
nicned láním – jsem si jistý, žes zvažovala každou možnost út ku.
Cht l bych, abys napsala dopis.“
„Cože? Dopis? O em?“

161
 „Tv j bratr je ve Skotsku, madam. Navrhuji, abys mu oznámila, že
ses za m opravdu provdala, že s atek nabyl platnosti a nep eješ si
být osvobozena.“
Nev ícn na n j zírala. „Zešílel jsi? Málem jsi m p i tom ob adu
udusil, když jsem se m la podepsat, vedl jsi mi ruku, ale napsat
takové lži vlastnímu bratrovi m nedonutíš! Já v la, že tahle
projíždka není jen tak. Myslíš si, že jsem natolik zoufalá, abys m
dokázal takhle zneužít?“
Loki ji ob hl a postavil se jí elem. „Nechci t zneužít a ani k
ni emu nutit. Ostatn ned lám to pro sebe.“
„Snad pro m ?“ naléhala.
íkala jsi, že tv j bratr je sice mladý, ale estný muž. Jist se
pokusí proniknout za hradby Langley, aby t vysvobodil. Jestliže to
ud lá, budu ho muset zabít.“
„Co když se mýlíš a jemu se poda í hradby Langley zdolat?“
„Opravdu v íš, že by to dokázal, pokud by za sebou nem l velkou
armádu? Nerad bych t urazil, ale vypadá to, že pro krále Eduarda
nemáš p íliš velkou cenu. Ten chce zni it Roberta Bru e a obléhání
hradu Langley pokládá za ztrátu asu i lidí a zbyte vynaloženou
námahu. A když jsem ekl, že chci, abys ten dopis napsala, vlastn
jsem ti to cht l navrhnout. Uv domuji si, že bych tehdy sotva p ežil,
kdybyste ty a tv j kn z nebyli slušní a soucitní. V ím, že svého
bratra miluješ. Proto se mu snažím zachránit život.“
Zadržela dech. Jeho d ra a opovážlivost ji ohromila, ale v la,
že mluví pravdu. Poprvé tém p iznal, že mu zachránila život.
„Jestliže se domníváš, že je hrad Langley nedobytný, pro se tu
neusídlí tv j král?“ zeptala se.
„Protože by to mohla být past. Robert Bru e je neustále v pohybu a
to zbavuje Angli any možnosti vypracovat proti n mu úto ný plán.
A já mu z Langley mohu poskytnout to, co pot ebuje nejvíc –
vále níky, má paní.“
Sledovala, jak mu vítr echrá dlouhé zlaté vlasy. Pohlížel na ni
up en a vážn . Najednou si uv domila rysy jeho obli eje – dob e
utvá eného, krásného a plného síly. M l na sob ln nou košili,
kalhoty a vysoké boty. A p es ramena nerozlu ný kostkovaný pléd v
barvách své rodiny. Napadlo ji, že by ho jindy a za jiných okolností
mohla obdivovat.
Pak si vzpomn la, že je to násilník, který jí ze života u inil
osam lé peklo a vzal jí vše, co milovala.

162
 „Ten dopis napíšu,“ ekla a pobídla kon .
Když se vrátili na Langley, zjistila, že byl padací most celou dobu
dole. Povšimla si obrovských kádí umíst ných na b idlicové st eše
nad branou. Kdyby se úto ník m poda ilo zabít stráže a dojet na
padací most, ekala by je hrozná smrt pod sprškou horkého ho ícího
oleje.
Na nádvo í rychle sesko ila z kon a už si Erika nevšímala. On jí
také ne, protože tu byl Jamie a hovo il s podkoním o svém o i. Pak
se za ní loudal až k jejímu pokoji. Oto ila se a našla ho, jak se opírá
o st nu a dívá se na ni.
Usmál se a zamával.
Jamie jí byl sympatický, ale jeho pozdrav neop tovala.
Vešla dovnit a zav ela za sebou. Chvíli se zoufale rozmýšlela, ale
pak usedla ke stolu a za ala psát Aidanovi. Nap ed pomalu, posléze
ím dál tím rychleji a naléhav ji. M la svého mladšího bratra
opravdu ráda.
V polovin dopisu se zarazila. Aidan je tu a hodlá vstoupit do
královy armády. A už mu napíše, co chce, m že padnout v boji.
Pokud se však p idá k t m šílenc m, kte í zamýšlejí dobýt
Langley, znamená to pro n j jistou smrt.
Znovu namo ila brk do inkoustu a odhodlan psala dál.

Erik m l všechny dokumenty a mapy v místnosti, kterou si vybral.

Dob e v l, že na hrad zdánliv panuje mír a soudržnost, ale mezi
jeho obyvateli se najdou i tiší stoupenci krále Eduarda.
Zrovna studoval mapu Galloway, když n kdo zaklepal. Otev el a
za dve mi našel Allana, který se práv vrátil z výzv dné výpravy.
„Mám ti toho hodn co íct, Eriku.“
„Poj dál a zav i dve e,“ vyzval ho Erik. „Zdá se mi, že i st ny v
síních mají uši.“
Allan p ikývl a vstoupil. „Eduard se zotavuje, ale ješt nevstal z
lože. Hrab z Pembroku se op t vydal na cestu. Ví, že se Bru e
utábo il v Galstonu, kam ses za ním hodlal vypravit.“
„Ovšem, víme, že se chystá zaúto it.“
„Je toho víc. Král Eduard je v Lanecrostu a zu í. Stále si však
myslí, že se tentokrát Pembrokovi poda í chytit Roberta Bru e do
pasti, protože je siln jší než Skotové. Zpráva o s atku paní z Langley
ho, zdá se, jen pobavila. Prozatím tedy odložil myšlenku na to, že jí
vybere ženicha sám, avšak nevzdal se jí. Myslí si, že zákon

163
 edstavuje on a jen on. P esto však naslouchá svým církevním
rádc m a v í, že rozhodnou za n j – a tak, aby se mu to zamlouvalo.
íká se, že té tvé svatb nev í. Prý prohlásil, že každý podobný
usp chaný s atek je protizákonný, platný jen na papí e a má ho
pouze ošálit. A my jsme podle n j bezmocní divoši, vyjící do v tru.
Dokáže to, až se mu ta dáma dostane do rukou. Panství i ona s
hradem Langley p ipadne siru Robertu Nevillovi, jakmile bude isté
od zlých sil, které tu p ebývají.“
Reakce krále Eduarda se dala o ekávat.
Ta svatba opravdu byla jen na papí e a dá se snadno zrušit. P esto
ho to ranilo. Stejn jako pomyšlení, že jsou stále ješt pokládáni za
nesvéprávné divochy.
V tuto chvíli ho však ekaly d ležit jší v ci.
„Takže op t sv íme hrad do Peterovy pé e. Z stanou tu také
Jarrett a Angus. Všichni ostatní muži, jež jsme získali a vycvi ili,
pojedou s námi. Nebude to žádná procházka. M sto i hrad Ayr drží
Angli ané a my kolem nich musíme proklouznout tak, aby nepojali
podez ení, že máme namí eno ke králi do Galstonu.“
„Ano,“ souhlasil Allan. Poté vyty ovali cestu, po níž se vydají, a
strategii p ípadných setkání s anglickými p edsunutými hlídkami.
Když Allan odešel, Erik usedl ke krbu, díval se do plamen a
uvažoval, pro se ho tolik dotklo, že král Eduard jeho s atek s
Igrainií tak lehce smetl ze stolu. Je mu vlastn lhostejná. Jeho
milovaná žena a dcera jsou zazd né hluboko v hradním sklepení.
Možná je p ece jen pro n j d ležitá. Slovní šarvátky, které spolu
vedli, jej bavily. A ona sama je zt lesn ná výzva. Nikdy
nep edstírala nemoc, aby se za ní mohla skrýt. Sledoval ji, jak jemn
a obratn ošet ovala ran né a snažila se chránit ty, kdož jí pomáhali.
Vid l také, jak se pustila do toho hrdlo eza, který ji p epadl na cest .
Ta dáma se o sebe dokáže do jisté míry postarat. Je velmi odvážná.
A plná nenávisti.
A to není pochopiteln vše. Zmocnil se sice hradu Langley, ale
nebyl si jistý, zda ho v té velké válce, která zu í kolem, udrží.
Igrainie do toho nového života i obav z dalšího vývoje zapadala.
Pat ila mu.
Další otázka – sir Robert Neville.
Sama prohlásila, že se nehodlá provdat za nikoho, ale kdyby ji
dostal král Eduard do rukou, jist by ji p inutil, aby si Nevilla vzala.

164
Igrainie by mu rozhodn dala p ednost p ed ním už jen proto, že je to
Afton v bratranec a v rný poddaný anglického krále.
Erik však nenávid l Nevilla stejn jako sira Nilese Masona, toho
Angli ana, který p epadl jeho rodinu a p átele a zavlekl je na
Langley, aby tu zem eli. Toho namyšleného darebáka, který si
troufne jen na ženy a d ti, a když se objeví morové nebezpe í,
prchne jako zajíc.
Afton z Langley zem el d ív, než se mohl vrátit, aby osvobodil
zn , takže v mezidobí na hrad rozkazoval Neville. Proto z stalo
tolik mrtvých a umírajících v hradních kobkách.
Sev el prsty na postranici k esla.
Radši um e, než by dovolil Nevillovi, aby mu ješt n co vzal.
etn ženy, která Nevilla tolik zajímá.

165
 12
Anglická armáda se shromáždila v po tu t í tisíc muž . Byl to
sobivý pohled.
Z vrcholu Loudon Hillu, kuželovité skály, která dominovala
krajin , ji sledoval Erik na Lokim spolu s Robertem Brucem,
Jamesem Douglasem a n kolika královými nejbližšími p áteli.
Nep átelé p ímo zá ili. Slune ní paprsky se odrážely od
nalešt ných p ílbic, kroužkového i plátového brn ní. Kovové pláty
rozst ikovaly slune ní šípy, dopadající z modré oblohy, na všechny
strany. Praporce vlály, vlaje ky se t epotaly a kon byli vyš eni
stejn jako jezdci. M li barevné abraky a na elech pé ové
chocholy.
Pod kopcem projížd la vlna za vlnou.
Bruceova armáda ítala jen pár stovek muž .
Ti však dob e znali terén a Loudon Hill. Pod ním se táhla cesta
es náhorní plošinu, z obou stran lemovaná zrádnými hlubokými
mo ály, jež kon nedokážou p ekonat. Vyhloubili zde t i p íkopy
sm ující k cest a ohrani ující oblast, kterou musí uhájit.
Stále blíž, blíž, blíž…
„Jejich tolik,“ zamumlal Robert Bru e. „Krásný pohled, že?“
James Douglas po jeho boku si odplivl do bláta. „Baže, jako na
zadek starý svin .“
„Je jich tolik,“ opakoval Bru e tiše. Tento t icátník byl nejen
mocný, ale i chytrý a odvážný muž a navíc obratný stratég a
diplomat.

166
 „Až popadají, budou se nám ty jejich zbran a brn ní náramn
hodit,“ poznamenal Erik.
Robert Bru e se pomalu usmál a vrhl na n j zasmušilý pohled. „To
tedy ano. Jsou sice v p esile, ale náš bitevní k ik je p em že, jako už
tolikrát. Nastal as!“ Zvedl me , rozjel se tryskem po svahu a zvolal:
„Za Skotsko a za svobodu!“
Erik s ostatními ho následoval. ítili se dol a p ipojili se k muž m
ipraveným odrazit první vlnu útoku. Král vydal rozkazy a každý z
velitel je za val na své pod ízené.
Pak zazn la trubka lorda Pembroka. Angli ané vyrazili do boje.
První vlna jezdc se p ehnala plnou rychlostí. Jejich barvy zá ily
na slunci a zbroj se blyšt la…
Narazili na p ední adu obránc . Tvo ili ji muži s dlouhými
kopími, která p edstavovala smrtelnou p ekážku. N kte í jezdci do ní
narazili, byli sraženi z koní a ti za nimi o n klopýtli. Na ty, kdo se
prvnímu p íkopu vyhnuli, ekala další hradba tvo ená muži s ošt py.
hem n kolika málo minut boje bylo rozhodnuto.
Kon do sebe navzájem vráželi, zví ata ržála a lidé vali. Angli ané
umírali, kon se plašili a jezdci ve zmatku prchali na všechny strany.
V prvních chvílích jich padlo p es sto. Vyrazila druhá vlna
Angli an , p íliš brzy, takže narazila na první. Vtom už zaúto ili i
Skotové kopími, vále nými sekyrami, me i, kyji a palcáty. Pobrali
padlým zbran a pokra ovali v divokém boji.
Erik si klestil cestu mezi anglickými jezdci a srážel jednoho po
druhém do krvavého bláta, promíseného s kusy lidských t l. Pak se
do t ch pyšných bojovník , neobratných ve svém t žkém nalešt ném
brn ní, pustili skotští p šáci. Byla to strašlivá ež. Tomu, kdo se do
ní zapojil, nezbývalo než si razit tou skrumáží cestu a spoléhat na
druhy, kte í mu kryjí záda. Erik v me dopadal znovu a znovu a
esk kovu o kov byl ohlušující.
A pak bylo po všem. Angli ané zatroubili k ústupu.
Polnice zaje ely a praporce zavlály.
Ješt když se no ili za obzor, barvy zá ily a p ilby se leskly… Muži
za vali a jali se Angli any pronásledovat. Mnoho dalších p itom
padlo na út ku. Erik v zápalu boje sesko il z kon a vrhl se na
pomoc bosému horalovi v kiltu, který se ohán l me em, ale nem l
žádný štít. Vtom se za ním ocitl další muž s tvá í p ikrytou helmou, a
tak musel bojovat s ob ma silnými a dob e chrán nými i
vyzbrojenými nep áteli zárove . Rány na n j jen pršely, takže m l

167
sotva as se bránit. Jeho p íležitost ovšem p išla, když oba muži
zvedli me e sou asn . Hbit usko il a nechal je, aby se prokláli
navzájem.
Když klesali k zemi, ucítil za zády pohyb. Zu iv se oto il a zasáhl
nep ítele do st edu t la, jenže muž byl chrán n t žkým pancí em,
takže mu moc neublížil. Protivník v me mu však dopadl na paži tak
žce, že mu ji ochromil, t ebaže sklouzl po chráni i. Rychle
ehodil zbra do druhé ruky a bodl vzh ru. Zasáhl stehno a slabiny.
Muž padl k zemi. Erik se rychle oto il, protože za sebou zaslechl
dusot ko ských kopyt.
Byl to Robert Bru e. Sesko il a poplácal Erika po rameni. „Pro
dnešek jsme skon ili. Zvít zili jsme, a to p ivede do našich ad další
muže odhodlané bojovat za Skotsko.“
Všude kolem Erika utichala bitevní v ava.
Ozval se jásot. Divoký nespoutaný jásot, který se odrážel od kopc
a zn l po planin i p es bažiny.
„A žije Skotsko!“
„Svoboda!“
„Robert Bru e, král a panovník skotského království!“
Bru e se vrátil ke svému o i, nasedl a hlasit vyhlásil vít zství.
Pod koval všem v rným skotským vlastenc m a požádal je, aby se
dob e postarali o ran né. „Práv te za ala bitva o Skotsko!“
Ve er, když byli mrtví poh beni a ran ní ošet eni, promluvil
Robert Bru e ke šlechtic m a rytí m, kte í se k n mu p ipojili a
ivedli s sebou své ozbrojence.
Nau il se to od Williama Wallace, který si vážil každého muže
podle jeho zásluh, byl to opravdu vnímavý lov k s velkým osobním
kouzlem. Po Comynov smrti Bru e rychle pochopil, jak je
nebezpe né urážet city jiných lidí, a než se vydal na k ížovou
výpravu za skotským tr nem, vyzpovídal se a dosáhl rozh ešení,
ebaže se povídalo, že Comyna probodl on a jeho lidé ho dorazili.
Erik se radil s Jamiem, když k nim p istoupil Bru e a pod koval
jim a všem jejich muž m, že mu pomohli zvít zit. Poté vyzval Erika,
aby se s ním prošel, a když p išli do lesa, z stal stát a zeptal se:
„Langley po ád ješt držíš pevn ?“
„Když jsem odjížd l, byl hrad v po ádku.“
„A vzhledem k tomu, že jsme se s Pembrokovou armádou utkali
tady, p edpokládám, že to tak z stalo.“ Zarazil se a dodal: „Moji
zv dové hlásili, že Robert Neville a Niles Mason sbírají vojsko v

168
Cheffingtonu. A mladý lord Aidan vyrazil na sever. Ti dva budou
mít v ele šlechtice, hrab te, takže za nou volat, že mu bylo
nespravedliv ublíženo, protože jeho sestra není tvojí právoplatnou
manželkou, nýbrž jen zajatkyní. Tak se pokusí poštvat proti mn mé
nep átele i ty, kdo prozatím z stávali neutrální a ekali, odkud po
vane vítr a ke které stran bude výhodn jší se p idat – ke mn a ke
Skotsku, nebo k anglickému králi.“
„Na Langley by však zaúto ili jen šílenci.“
Robert Bru e p ikývl. „Pravda. Práv proto jsem t požádal, abys
svým s atkem Angli any vyprovokoval. Ta dáma p edstavuje pro
každého anglického šlechtice obrovskou ko ist. Já ji znám. V l jsi
to? Tedy n kolikrát jsem se s ní setkal. asto pobývala u anglického
dvora, jelikož její otec nebyl jen oby ejný šlechtic, nýbrž i zdatný
vále ník, který Eduardovi hodn posloužil p i válkách s Francií.“
„Ne, to jsem netušil. Nikdy se nezmínila, že se s tebou setkala.“
Král pokr il rameny. „Hádám, že jsem v jejích o ích zrádce, který
ní strany podle toho, co je pro n j výhodn jší. Až na b žnou
vým nu zdvo ilostí jsme spolu nikdy nehovo ili. Vzhledem k tomu,
že ji Eduard odmítá vym nit, p edpokládám, že bude podporovat
plán na její osvobození. Zkoumá právoplatnost s atku a zárove jej
popírá. Ur it ji chce získat zpátky. Vid l jsem, jak se na ni dívá –
odhadoval její krásu a co by mu mohla p inést. Langley získal tím,
že požehnal jejímu svazku s Aftonem, který však byl domluven už
dávno.“ Najednou se do jeho hlasu vloudila naléhavost. „Nedopus ,
aby ji získal. Panebože, ta stv ra v zní mé dít ! Netušíš, jak velkou
službu jsi mi prokázal. Vím však, že ti to nebylo na obtíž, když
Margot… zem ela. Stejn ti d kuji.“
„I já jsem se cht l pomstít, Sire,“ ujistil Erik krále. „Mám mnoho
vod opovrhovat t mi, kdo ji cht jí získat.“
„Vykonej, co musíš,“ odv til Robert a jeho hlas op t zdrsn l.
„Mým jménem a v zájmu Skotska.“ Král se odml el a zask íp l
zuby. „Eduard si myslí, že m že anulovat s atek, jemuž jsem sám
požehnal! Že m dokáže rozdrtit jako všechny ostatní, kdo se
pokusili osvobodit Skotsko od jeho tyranie. Nesmí ji dostat do rukou.
A kdyby k tomu p ece jen došlo, musíme zabránit, aby ji zneužil ke
svým mocenským hrám a jako odm nu spojenc m a t m, kdo mu
slouží. Biskupové už napsali do íma, ale mezitím…“ Odml el se a
pak se usmál. „Jestli nás má B h na nebesích rád…, snad bude ekat
dít . Igrainie. Tím by se její cena na Eduardov trhu podstatn

169
snížila. On má rád dynastické hry, v nichž hraje podstatnou roli
bohatství, manželské svazky a vým nný obchod. Bude nucen uznat
naši svrchovanost. Nakonec se zesm šní.“
Robert Bru e mu položil ruku na rameno a odešel do tmy.
Erikovi kolem hlavy povlával chladný v ík.
Bože, jak moc miloval svoji ženu Margot, jejíž nezištná a oddaná
láska ho k ní natolik p ipoutala, až se stali jedinou bytostí.
Byl však jen lov k a ve vojenských táborech se vždy vyskytovaly
ženy.
Král mu nazna il, i spíše p ikázal, aby vykonal to, k emuž jej
lákal první pohled na Igrainii u byst iny.
Pravda, ona také ztratila druha a trpí, ale to, že se mu odvážila
vzdorovat, bojovat s ním, v n m probudilo touhu.
Znovu se ho dotkl no ní vánek a on se hlasit zasmál.
Koneckonc je to jeho právoplatná manželka.
V duchu si p edstavil další boj.
Jeho krásná tmavovlasá manželka, arod jka, p šák v královské
e.
Sv dná jako Siréna.
Tento boj bude muset vybojovat sám se sebou.
A pochopiteln i s ní.
Znovu se rozesmál. Další bitva.
Ve jménu Skotska.

Igrainie stála na cimbu í a pohlížela p es pole. P išla zpráva, že

došlo k bitv , v níž Skotové porazili velkou armádu hrab te z
Pembroku. Eduard b snil a k el, že je jediným mužem, který
dokáže p ivést anglická vojska k vít zství.
Získala jistou svobodu – za hradbami Langley. Uv domila si, že by
mohla opatrn naplánovat sv j út k.
Nebyla si však jistá, jestli po tom opravdu touží. Bylo by to hodn
nebezpe né. „Psanci“ tady na hrad jsou dvorní a slušní. Erik je
pry . Napsala ten dopis, jak „navrhl“, a jeho lidé zjevn dostali
íkaz, aby jí dop áli volný pohyb. Nepochybn ji stále n kdo hlídal,
ale v posledních n kolika dnech bd lost povolila. Našlo by se mnoho
íležitostí k út ku. Na nádvo í p ijížd li obchodníci se svým zbožím
a jejich vozy za soumraku hrad opoušt ly. Sedláci, d ve ky od krav,
služebníci, ti všichni p icházeli a odcházeli.
Našel by se zp sob.

170
 Jennie na ni každý den naléhala.
Rowenna naopak zd raz ovala, jak Igrainii všichni milují, jak
ekají na každé její sl vko, když p echází po nádvo í, a sp chají
splnit všechna její p ání.
Opravdu si Langley zamilovala.
la by však uprchnout…, aby se osvobodila. Až na to, že vlastn
není kam, protože když odsud odejde, bude muset d íve i pozd ji
hledat pomoc u Angli an . A p edstoupit p ed krále, který se rozhodl
provdat ji za Roberta Nevilla, a…
Je to sice Afton v p íbuzný, ale zneklidnilo ji, že tolik touží po
Langley a po brzké svatb . Neville je jiný než Afton. Afton miloval
knihy a v du a ídil se rozumem. P i všech jednáních o osudu v ,
žen i d tí stál Robert na stran sira Nilese Masona, který cht l
všechny zajaté muže popravit. V tšina lidí by král v rozkaz k
poprav p ijala, avšak Igrainii d sil zp sob, jakým se do toho Robert
Neville hrnul, jako by mu to p sobilo rozkoš. A podobn se snažil
získat panství svého bratrance. A jeho ženu. Protože jí v Anglii pat í
výnosná panství.
Ne že by si Roberta Nevilla p ímo hnusila, ale zneklid oval ji
svými doteky. Tu jí položil ruku na rameno, jindy ji až p íliš d rn
políbil na p ivítanou nebo se o ni zám rn ot el, když se míjeli na
chodb . Nikdy se o tom Aftonovi nezmínila a celý as, kdy na hrad
vládla nemoc a smrt, na to ani nepomyslela, protože ji oslepoval žal.
Takže až te …
Byla si jistá, že by našla cestu k úniku. Použila proti nep átel m tu
nejú inn jší taktiku – poslušnost. Ukonejšila jejich pozornost.
Když odtud uprchne, eká ji jen další a snad i nebezpe jší
zení. Nebo možná ani ne tak nebezpe né jako spíše nezvratné.
Musí se smí it s tím, jak se jí zm nil život. Afton je mrtev a ty krásné
asy, jež s ním prožila, skon ily. Žije v dobách, kdy jsou
rozhodujícími faktory rod, majetek a spole enské postavení, a už
samotná skute nost, že se s Aftonem p átelila od d tství a hladce
vklouzli do manželství, které jim p ineslo št stí, byla malý zázrak.
Snad byl p íliš dobrý pro sv t, do n hož se narodil; nau il se sice, co
l znát d dic takového panství, jako je Langley, ale p ed bojovým
cvi ením dával p ednost knihám a um ní, projíždkám po polích a
svátk m, jako je májový trh. Byl pozorný poslucha ; její myšlenky i
slova bral vážn . V mnoha životních aspektech rozhodovali muži a

171
ženy nem ly žádná práva. Ale to nebyl její p ípad, a tak o tom
nep emýšlela, protože m la za muže Aftona.
Erik odjel a o denní život se starali Peter s Jarrettem. Igrainie
shledala, že dává p ednost životu vážené zajatkyn na hrad p ed
jiným zajetím – v podru í krále Eduarda a muže, který o ni usiloval,
aby se stal pánem na Langley. Už sm la opoušt t samotu své
komnaty, za ala znovu žít a ten život se kupodivu podobal tomu
minulému. Dlouhá odpoledne trávila v hale s otcem MacKinleym a
ostatními a p edm ty jejich rozhovor m ly asto jen málo
spole ného se situací ve Skotsku. Petera pobou ily procesy, které
vedl francouzský král Filip Sli ný proti templá m. P ed lety se p i
svých cestách do Svaté zem s mnoha z nich sp átelil. Otec
MacKinley jejich pronásledování rovn ž odsuzoval, ale m l jim za
zlé, jak tento tajný rytí ský ád od svého založení, kdy žil v chudob
a od íkání, zbohatl a jak obrovské nabyl moci. Pak tu byla otázka
sou asného papeže, jemuž Filip velmi vehementn pomohl na stolec
a nyní jej využívá pro své vlastní zám ry. Francouzská královská
pokladnice zela prázdnotou a bohatství templá bylo pov stné.
Probírali tyto záležitosti a ješt mnohé další, a když promluvila,
naslouchali jí. Peter v oblíbený pes se zranil, když honil zajíce, a
jeho pán si k ní p išel pro lé ivé ná inky. Znovu za ala v doprovodu
otce MacKinleyho navšt vovat nájemce, lé it je a naslouchat jejich
trápení.
Hodn etla a stále více ji zajímaly d jiny zbroje, brn ní a zbraní.
Znovu odstranila Erik v znak ze své komnaty, v níž nez stala
jediná stopa po Aftonov rodin .
Nikdo jí však nebránil ve vyšívání ani v obstarávání pot ebného
materiálu. M la dost asu vytvo it sv j vlastní erb – hradbu
zdobenou lvy a liliemi, znak Abelard . Na st vypadal dob e, a
když uléhala, probouzel v ní pocit míru a nezávislosti. Pot ebovala
jej. Erik sice odjel, ale p esto jako by tu stále byl. On ji tady uv znil.
Jeho p íkazy se ídil každodenní život. Hrad Langley ležel ve
Skotsku a tady byl jediným králem Robert Bruce. Lidský život tu
však ctili, k nikomu se nechovali krut a nikdo neubližoval
nájemc m ani služebník m. Dobyvatelé neplenili domovy t ch, kdo
ežili mor, ani neš astník , kte í nemoci podlehli. Muži nebyli
povražd ni, ženy nikdo neznásilnil a úroda i domácí zví ata z staly
zachovány. Bylo to celkem logické. Erik se snažil naverbovat a

172
vycvi it pro svého krále co nejvíc bojovník . A ti pot ebují jídlo a
zásoby.
Ti, kdo Erika znali blíže, mu byli naprosto oddáni. Každý den
napjat o ekávali zprávy o bojích svého krále, o pohybech
Eduardovy armády a ze všeho nejvíc o svém v dci. Nikdo z nich se
nesnažil svrhnout ho a zaujmout jeho místo. Otec MacKinley jí ekl,
že asto slýchal o Erikov dobrém charakteru – nikdy totiž nežádal,
aby jeho druzi elili nebezpe í, kterému by se on sám nedokázal
postavit. A nikdy pro sebe nepožadoval žádné výhody. Byl to rozený
stratég, ale v l, že p evaha m že být poražena lstí a odvahou.
Ujistil své slab ozbrojené muže, že dobudou Langley, protože bojují
o životy svých drahých. A udrží se tu, protože není zbytí.
Dny ubíhaly, dve e na svobodu byly stále otev ené, avšak Igrainie
si kladla otázku, co vlastn pro ni svoboda znamená. Mohla se
modlit, aby Erik padl v bitv . Zjistila však, že netrp liv o ekává
jeho návrat. A p esto doufala, že dokáže uprchnout, i když v la, že
by to nebylo moudré.
Když neuvažovala o tom, jak unikne a jestli se o to v bec má
pokusit, d lala si starosti o svého bratra. Velké starosti. Zatím od n j
nedostala žádnou zprávu. Jestliže napsal odpov na její dopis,
dostalo se psaní z ejm do rukou Peterovi MacDonaldovi jako
správci hradu Langley a Erikovu zástupci, ne ekl jí však o tom. A
ona se bála zeptat, protože se jí možná Aidan pokusil dát zprávu
prost ednictvím laskavého dráteníka, farmá e nebo d ve ky, kte í
li volný p ístup do hradu.
Poslové p ijížd li a zase odjížd li. Jednoho dne p i ve i ve velké
síni jí Peter hrd oznámil, že Bruceovi muži odrazili útok anglických
žkood nc u Loudon Hillu a krátce po tomto vít zství zaúto ili na
oddíly vedené hrab tem z Gloucesteru, který p isp chal Pembrokovi
na pomoc. Gloucesterovi lidé sice bojovali udatn ji, ale nakonec byli
vytla eni z bitevního pole a stáhli se do bezpe í hradu Ayr.
Igrainie s úžasem zjistila, že se jí rozbušilo srdce. Kdyby se tomu
muži, jehož je Peter tak oddaným p ítelem a následníkem, n co zlého
ihodilo, nehovo il by tak nadšen . P esto se zeptala: „A co muži z
Langley?“ Navzdory svému slibu, že Erika zabije vlastní rukou, si
uv domila, že se o n j od chvíle, kdy vyjel do bitvy, obává. A to byl
pocit, který nehodlala sdílet s nikým z jeho lidí, natož s Peterem. Ten
ji však hbit ujistil, že se místní chovali state a po ínali si zru
v obou st etnutích. Neztratili ani jediného bojovníka a jediné zran ní

173
– zlomeninu ruky – utrp l jeden mladý chlapec. Zdálo se však, že
íliv st ídá odliv.
Bru e vít zí, ale král Eduard vzkázal všem svým lenním pán m,
aby vyslali své vojáky. M li se shromáždil osmého ervence v
Carlisle, kde se k nim p ipojí královi velští maníci. Vojska proti
Bruceovi povede sám král.
Igrainie uvažovala, zda i tentokráte pom že skotskému králi jeho
strategie, lstivost a síla v le k tomu, aby porazil krále Eduarda, který
se postavil do ela svého ukázn ného a dob e vycvi eného vojska.
Znala Eduarda dob e. P ezdívali mu Dlouhán pro jeho vysokou
postavu a nerespektovali ho jako krále vále níka jen tak pro nic za
nic. Jeho osobní odvaha byla pov stná. Byl inteligentní a p ed tím,
než zem ela jeho milovaná první žena Eleanora, n kdy i milosrdný.
ebaže proti Skotsku vystupoval nelítostn a brutáln , v n kterých
situacích se zachoval ne ekan mírn . Obvykle k tomu došlo tehdy,
když si uv domil, že mu diplomacie poslouží lépe než krutost.
Jak tam tak stála na cimbu í a kochala se teplými slune ními
paprsky a hebkým vánkem, zaslechla, jak k ní n kdo p istoupil. Byl
to Peter. Stanul vedle ní a pohlížel p es svah k východu.
„Poslouchej!“ vyzval ji tiše.
Pozvedla obo í. Nap ed neslyšela nic. Pak se z dálky ozvalo jakési
dun ní, v n mž rozeznala dusot ko ských kopyt. K hradu se blížili
jezdci.
„Gregory poznal, že se dnes vrátí. Je to pozoruhodný chlapec.“
Ano, Gregory je opravdu zvláštní mladík. Už se trochu nau ila
odezírat mu ze rt . P esn p edpov l, kdy se narodí h íb , kdy
bude pršet a kdy bude svítit slunce, p estože ráno bylo zachmu ené.
Zazn la polnice a pok ik stráže, mávající praporem vysoko na
východní hradb , a Peter ekl radostn : „Vracejí se.“
Igrainie cítila zvláštní sm s strachu a o ekávání. Dny, kdy byl Erik
pry , ubíhaly p íjemn . M la as zvážit svoji situaci a normáln žít.
Jeho muži se k ní chovali dvorn , jako by ji považovali za jednu z
nich.
Avšak nyní…
„Nuže,“ poznamenala lehce. „Jsem opravdu ráda, že všichni tví
druzi p ežili. A te m prosím omluv.“
Seb hla z cimbu í a najednou zalitovala, že se neodhodlala
uprchnout z hradu.

174
 Peter byl zaujat sledováním vracejícího se vojska, takže ji
nenásledoval a nevšimla si, že by za ní tiše vklouzl doprovod v
podob Jarretta nebo jiného muže z posádky hradu.
Cht la se vrátit do své komnaty, svého úto išt , na své soukromé
území. Když však sestoupila do v že, zjistila, že je velká sí
prázdná, a ne ekan se cítila p itahována schody do podzemního
sklepení. Hradní útroby oza ovaly pochodn , ale v dlouhé chodb ,
kobkách ani kryptách nikdo nebyl. Podivila se, že jí v bec nevadí
krá et kolem zazd ných nebožtík ; d ív jí to bylo nep íjemné. Nyní
tam je poh ben i Afton a Igrainie v la, že by ji jeho nesmrtelná
duše ochránila a uklidnila. Zastavila se, dotkla se kamene na jeho
hrobce a místo zoufalství si vybavila sladké vzpomínky. Pak se
oto ila. Byla zv davá, jak zazdili tajnou chodbu.
Na okamžik se zarazila a proklínala se, že si vybrala práv tuto
chvíli k prozkoumání hradních sklepení. Vlastn pro ne? State ní
vít zi se budou pyšnit svými hrdinskými iny, p ipíjet si navzájem,
na Roberta Bru e a na Skotsko.
Nikdo ji nebude postrádat.
Krá ela dál podél prázdných kobek s otev enými d ev nými
dve mi i železnými m ížemi doko án. Když procházela kolem
mu írny, pocítila, jak se jí ježí vlasy na šíji. Pospíchala až na konec
chodby, vklouzla za pilí , který vypadal jako sou ást zdi. Tam
vodn za ínala tajná chodba nízkým, sotva znatelným
maskovaným pr lezem, pak pokra ovala dol pod hradní p íkop a
ústila na jižní stran eky.
Ohmatala linii oblouku a zjistila, že to, co d íve jen vypadalo jako
pevná ze , se jí opravdu stalo. Kameny te byly napevno spojené
maltou. Erik se p eci nep ipraví o možnost použít chodby pro své
vlastní ú ely. Byla si jista, že ta st na není tak silná, jak vypadá, a že
padne pod prvním úderem sekyry i krumpá e.
Bohužel se nikde kolem žádné podobné ná adí nenacházelo.
Pot šilo ji, že získala užite nou informaci, a vracela se kolem
chodeb a hrobek nahoru do haly. M la sklon nou hlavu a byla
natolik pohroužena do svých myšlenek, že ji teprve zamrazení v
zádech upozornilo, že není sama.
Zastavila se a zvedla hlavu. Nap ed zahlédla t epotavé plaménky
pochodní a pak n co, co vypadalo jako mohutná p ekážka. Poté se v
matném sv tle objevila široká ramena, pláš a lesklá h íva mužských
vlas . Stála bez hnutí a v hrudi jí divoce bušilo srdce. Nem lo smysl

175
vrátit se a dop edu také nemohla. A p estože jeho modré o i byly v
tom pološeru skoro erné, v la, že na ni pohlíží nelaskav .
„Ach,“ zamumlala a snažila se potla it chv ní, které se zmocnilo
jejích úd , a promluvit stejn nedbale jako s Peterem, Jarrettem nebo
otcem MacKinleym. „P edpokládám, že nastal as k jásání a
oslavám. Vít zní vále níci se vrátili. Živí a zdraví. Jist jsi rád.“
Neuv domila si, že až dosud držel ruce za zády. Najednou je natáhl
ed sebe. Svíral v nich krumpá . „Nehledáš tohle?“
Letmo na ten nástroj pohlédla a pak se Erikovi podívala do
potemn lých o í.
„Šla jsem ke hrobkám.“
„Ty jsou však na druhé stran chodby.“
ekl jsi mi, že jste zazdili tajnou chodbu.“
„Takže ses o tom p išla p esv it?“
„P irozen . Byl to hloupý nápad, ale lov k nikdy neví, kdy se mu
že hodit úniková cesta.“
„Chceš íct, že by se mohla hodit mn ? Nebo tob ?“
„Byl jsi dlouho pry . M žeš se zeptat svých lidí, že jsem se
chovala jako vzorná zajatkyn .“
„Doufám, že ti nevadila jejich p ítomnost. Možná že ti život beze
mne p ipadal snesiteln jší. Nyní jsem však zpátky.“
„To vidím,“ zamumlala. Pochopila, že jí tenhle rozhovor pranic
nepom že. Srdce jí stále polekan tlouklo a dech se jí krátil, a tak se
rozhodla ešit situaci d stojným únikem. „Vrátím se do své klece,
jako poslušná zajatkyn , pane, kdybys m laskav pustil.“
To však nem l Erik v úmyslu.
Když se kolem n j snažila proklouznout, chytil ji za paži a uv znil
ji mezi zdí a svým tvrdým t lem. Chladnokrevn mu pohlédla do o í
a poté sklopila zrak na jeho dlouhé prsty svírající bílý lem jejího
rukávce.
„Jsem stále zde!“ prohlásila s obavou, jestli v jejím hlase nezazn l
zoufalý podtón. „P išla jsem se pomodlit… a zatoulala jsem se. Na
tom není nic zvláštního.“
„Aha, takže tenhle krumpá není tv j?“
„Ovšemže ne. Opravdu si myslíš, že by mi tvoji lidé p ili
podobnou v c?“
„Vím jen, že jsi tady n jakou dobu žila, takže asi víš, kde se
podobné ná adí ukládá.“

176
 estože se práv vracel z boje, vypadal skv le. Vznešen , mocn a
jako obvykle naprosto sebev dom . Vzpomn la si, kdy ho poprvé
spat ila – otrhaného špinavého divocha, jehož p ivlekli na hrad. Nyní
byl ist oble ený, hladce oholený a bohaté vlasy se mu vlnily až na
ramena. Rysy jeho tvá e byly pevné, zajímavé a nesmlouvavé. P esto
v nich etla jisté nap tí, které snad vyvolala únava, nebo potla ená
bolest.
Nem l na sob brn ní – zjevn si byl jistý, že cesta zpátky je
bezpe ná. Me však m l zav šený nízko a nechyb la ani dýka
ipevn ná pod opaskem.
„Od v se dá ekat, že se pokusí o út k,“ prohlásila Igrainie
netrp liv . Znenadání m la pocit, že je p íliš blízko a p íliš skute ný.
Je to muž z masa a krve, s tlukoucím srdcem, o ima, které už mnoho
vid ly, a silou, která byla z ejmá na první pohled. „Já jsem však
tady!“ zvolala. „Opravdu sis myslel, že jsem utekla od toho sladkého
života, který vedu jako tvá v ze kyn , když jsi m nenašel mezi
lidmi, oslavujícími tv j triumfální návrat?“
„Ach ne, v l jsem, že jsi na hrad . Ve chvíli, kdy jsem vid l
Petera. Ten by dokonce zem el, aby ochránil naši ko ist.“
„Kamenné hradby, zbran , brn ní a žena, to má pro tebe stejnou
cenu, že?“
„Ovšem, všechno je to vále ná ko ist,“ odpov l p ív tiv . „Až
na to, že n co z stává na míst .“
„Aha, tak p eci stále ješt pomýšlíš na út k. P ímo do náru e a
manželského lože muže, který snil o tom, že se zmocní majetku a
manželky svého bratrance ve chvíli, kdy nebožtík ješt ani
nevychladl.“
„Poslouchej! N kdo t volá. Tví muži si t žádají po tak dlouhé
nep ítomnosti.“
„V bec si nemyslím, že jsi dokonalá zajatkyn , Igrainie. Pokládám
za velice inteligentní ženu. Jist víš, že bys nem la proti
Eduardovi šanci, kdyby t jednou dostal do rukou.“
„Co na tom záleží?“ zeptala se zoufale. Už tu nevydrží ani
okamžik, p íliš siln ho vnímá. Každou chvíli zaje í a rozb hne se
chodbou jako šílená. „Svobodu bych mohla získat, jedin kdybyste
všichni pom eli! Necháš m laskav projít? Nem l bys jít nahoru a
dop át svým zbož ovatel m, aby ti mohli holdovat?“
„Jsem rád, že ses nepokoušela o út k.“

177
 „Opravdu? P ikázal jsi svým muž m, aby m zbi ovali? Nebo mi
usekli hlavu, kdybych to p ece jen zkusila?“
„Ne,“ ekl odm en . „Jen by t až do mého návratu museli
zamknout v kobce tady dole.“
„Kdyby m chytili.“
„Ujiš uji t , že by to dokázali.“
Zdálo se, že ji nemíní pustit. Zkoumav jí pohlížel do o í, když
spolu hovo ili, a zdálo se, jako by v nich i snad v jejích slovech
co hledal.
„Te už je to snad jedno, ne? Ty ses vrátil a já jsem tu z stala.
Stále v kleci, jen s tím rozdílem, že se trochu zv tšila.“
„Tahle válka se potáhne. A já zase odjedu. A už se ti honí v hlav
cokoli, musím t varovat. Te máš dojem, že jsi ve své kleci
vládcem. To se m že zm nit. Jedno se však nezm ní – fakt, že jsi
vále ná ko ist.“
„Nechápu, co tím chceš íct!“ zvolala zd šen . Okamžik, kdy se
estane ovládat, se blížil. Co nevid t se vrhne proti zdi, jen aby se
ho zbavila. Srdce jí bušilo; zdálo se jí, že nem že dýchat, a p ece
dýchala velmi rychle. „Nemám v úmyslu utíkat; smí ila jsem se se
svou klecí a dokonce i s tím, že budu mít po tvém p íjezdu menší
prostor a soukromí.“
„Možná se budeš muset smí it ješt s lec ím jiným,“ upozornil ji.
„Smí ím se se vším, jen když m te necháš projít! Jsi o ekáván ve
velké hale.“
„Bohužel ano. Dnes ve er se bude slavit, pít a hodovat. Jsi vítána.
Slyšel jsem, že jsi v minulých dnech pravideln usedala na své místo
u tabule. Doufám, že t m j návrat nep im je zm nit své zvyky.“
Stále ješt ji držel za paži. Poda ilo se jí zhluboka nadechnout a
chladn odpov t. „Smrt a ni ení zásadn neoslavuji.“
„P inejmenším pokud se dotýká tvých krajan , že? Jsem strašn
nevychovaný – omlouvám se, že jsem se vrátil s hlavou na krku.“
Pokusila se vykroutit z jeho sev ení, ale držel ji pevn . Byla ráda,
že m že odpov t podle pravdy, a p esto se jeho zvláštní sdílná
nálada nezm ní v hn v. „Mýlíš se. Netoužila jsem po tom, abys
išel o hlavu.“
„Dala bys p ednost, aby mi probodli srdce?“
„V bec jsem nemyslela na tvou smrt.“
„Dej si pozor, nebo za nu v it, že sis vroucn p ála, abych se
vrátil.“

178
 Zarazila se, nebo si cht la dob e rozmyslet, jak odpoví. Erik se
však ne ekan rozesmál. „Už to mám. Tys nijak zvláš netoužila po
mé smrti, ale ani po mém návratu. Byla jsi ráda, že jsem pry , ale
bylo ti jasné, že pokud p ežiji, budeš na Langley v pom rném
bezpe í. A ješt k té chodb – cht la ses jen ujistit, že bys našla
únikovou cestu, kdyby to bylo v budoucnu zapot ebí. Došla jsi k
názoru, že já p edstavuji menší zlo z t ch dvou, zejména, když se
nezdržuji na Langley.“
„Proboha, necháš m projít?“
„A už jsem tady nebo ne, musíš se smí it s tím, že na Langley
staneš.“
„M žeš porou et všemu možnému, pane, ale mým myšlenkám a
cit m nikdy.“
„Pokud nebudeš tak bláhová a nebudeš se jimi ídit, tvé myšlenky
nezajímají.“
„Dobrá, ukázal jsi mi, kde je moje místo, a jsem strachy bez sebe.
Mohu nyní odejít?“
„P ipojíš se k nám dnes ve er?“
„Nikoli.“
„Nechceš si poslechnout hudbu a vzrušující p íb hy o odvaze a
hrdinství?“
„Bojím se, že by sm s jídla, pití a chvástání ublížila mému
zažívání. Znovu t žádám, abys m pustil.“
K jejímu úžasu vážn sklonil hlavu a jeho ruka klesla. Pokoušela se
jít pomalu, ale s každým dalším krokem zrychlovala. Nešel za ní.
Byla si ovšem jistá, že ji sleduje pohledem.
Ke schod m dorazila v poklusu. Cítila jeho pohled v zádech, když
za ala sp šn stoupat. Pak rychle proklouzla mezi skupinkami muž
ve velké síni a tém vylet la po schodišti vedoucím do patra k její
komnat .
K její kleci.
Místnost, kterou d íve pokládala za v zení, jí nyní p ipadala jako
nebe. P iložila si dlan k ho ícím tvá ím.
Vy kávala, zda za ní po chvíli p ijde s n jakou novou provokací.
Nep išel. Vzpomn la si, že se sotva vrátil a bude muset ešit daleko
ležit jší v ci.
Ona k nim nepat ila. Byla pouhá vále ná ko ist, stejn jako hrad,
zbroj a zbran .

179
 as ubíhal a nikdo se neobjevoval. Když otev ela dve e, slyšela
zdola hlasy a v la, že si muži vym ují novinky z hradu i z
bitevního pole a možná uvažují o tom, jak se vyvine situace, až král
vytáhne proti Bruceovi.
Zahanbilo ji, že byla p istižena s hlavou mezi dve mi. „P ijdeš
dol , Igrainie? Nepot ebuješ n co?“
Jamie si p inesl sesli do chodby a cosi vy ezával do kousku d eva.
„Ano…, ráda bych se vykoupala. Pošli mi sem prosím chlapce z
kuchyn s vodou a vanou.“
„Hned to bude.“ Pohnul se ke schod m. Pokoušela se nenápadn
poslouchat, co se dole povídá, ale tak, aby to nevypadalo, že špehuje.
Až Jamie odejde, p ikrade se blíže.
Jamie však neodešel. Jen zavolal dol její p ání. Vrátila se do
pokoje.
Zanedlouho byla p inesena vana a následovalo procesí konví s
horkou vodou. Sluhové odešli a Igrainie osam la. Vlezla do vany a
ostražit sledovala dve e pro p ípad, že by vstoupil n jaký drzý
vet elec, který by se ani neobt žoval zaklepat. Hov la si ve van
dlouho a p itom se sama sebe v duchu ptala, pro tolik riskuje.
Umyla si vlasy, ist je propláchla, ješt chvíli z stala ve van a
nep etržit sledovala dve e.
Erik se neobjevil. Když voda vychladla, Igrainie vylezla z vany,
pevn rozhodnutá, že neopustí svou komnatu a v žádném p ípad se
nezú astní oslavy skotského vít zství. Oblékla si krajkami zdobenou
no ní košili z neb leného lnu. Pak se posadila ke krbu a kartá ovala
si vlasy, dokud neuschly.
Nakonec se natáhla s knihou. Dnes ve er jí budou d lat spole nost
hrdinové eckých bájí.
Nikdo ji nep išel p emlouvat, aby se p ipojila ke spole nosti ve
velké hale. Ani otec MacKinley, ani Jennie, ani Rowenna.
Zapadlo slunce, za alo se stmívat a pak padla tma.
Dostavil se Jarrett s její ve í. Byl milý a p átelský jako vždy, ale
zjevn toužil co nejd ív odejít. Nepoda ilo se jí zap íst s ním .
Po chvíli ze zdola ozvaly veselé zvuky a hlahol.
Se vzr stajícím podrážd ním si pomyslela – vida, hrdinní
dobyvatelé se vrátili.
Nebylo možné ignorovat smích, hudbu a výk iky, které k ní
doléhaly z velké haly. Zírala dlouhé minuty na jednu stránku, než jí
došlo, že nevnímá ani jedno slovo.

180
 Nemohla si pomoci, ale strašn ráda by v la, co si povídají a co
lají. Bylo to v jejím vlastním zájmu.
Když už to nemohla vydržet, otev ela dve e a vyhlédla do chodby.
Nikdo ji nehlídal. Po špi kách došla ke schodišti a shora se podívala
na slavnost.
kolik muž vyhrávalo na dudy a Jamie, který byl hrdý na to, jak
umí hrát na loutnu, p edvád l své um ní. Stál s Dougalem a dalšími
muži poblíž krbu. V hale bylo také mnoho žen, manželek vále ník ,
které se ú astnily všeobecného veselí. S n kolika se p edtím setkala
na nádvo í a prohodila s nimi pár slov.
Jednu z nich, která p ežila mor, si pamatovala z t ch hrozných dní.
Byla tam také Jennie, která, jak o ekávala, tiše a zarputile p inášela
pokrmy spolu s Berlindou, Garthem, Gregorym a Rowennou.
V ele stolu sed l – jak jinak – Erik.
l p ed sebou pohár a prázdný talí . Všichni ostatní se smáli,
povídali si a dokonce na sebe p es st l povykovali nebo pobízeli
muzikanty, Erik byl zabrán do vážného rozhovoru s Peterem
MacDonaldem, který sed l po jeho pravici. Rowenna obcházela se
džbánem st l a dolévala pivo. Peter jí roztržit pod koval, ale Erik jí
noval pozornost. Usmál se na ni, n co jí ekl a oba se zasmáli.
Bylo z ejmé, že se uvolnil. Také se vykoupal, pomyslela si Igrainie,
a smyl ze sebe prach z cesty. M l na sob košili a spodky a nezbytný
tartanový pláš , jenž zd raz oval, ke kterému klanu pat í, a zárove
sv il o tom, že je ochoten bojovat za nezávislost svého národa.
Rowenna se smála a ervenala se po každém jeho slov . Jiné ženy
si o n m patrn myslely, že je silný, mužný a p itažlivý…
Neodolatelný.
O chvíli pozd ji Erik vzhlédl, jako by vycítil její p ítomnost.
Zmrzla na míst , naklon ná p es d ev nou balustrádu. Už bylo
pozd na út k, p estože podv dom ucouvla.
Vid l ji.
Dlouho se na ni díval a Igrainie od n j nedokázala odtrhnout zraky.
Hled l na ni jaksi jinak. O i mu ho ely modrým plamenem, který
se jí no il hluboko do t la.
Pod tím horkým dotekem se kone vzpamatovala. Nap ímila se
tak p vabn , jak dokázala, a ubránila se touze utíkat. Op tovala jeho
pohled.
Pak se zdánliv lhostejn odvrátila, jako by jej poušt la z o í i z
mysli.

181
Zamí ila ke svému pokoji.
Cestou se jí op t rozbušilo srdce.
Tentokrát ji následoval.

182
 13
Jakmile zaslechla, že stoupá po schodech, zrychlila ch zi. Došel
nahoru a zavolal na ni: „Igrainie!“
Zn lo to vlídn , ale také trochu škádliv . Zastavila se, ale
neohlédla se za ním.
„Když t zajímá, co se d je dole, nemusíš postávat naho e na
schodech. P ipoj se k nám.“
„Nezajímá m to. Jen jsem si íkala, kdy kone ten hluk
utichne.“
„Až hodn pozd v noci. Nebo brzy ráno,“ ekl a p ešel k ní. D íve,
než ji k sob sta il oto it, obrátila se k n mu a op ela se o dve e.
„Poj dol .“
„Opravdu m to nezajímá.“
„Lžeš. Nudíš se ve své kleci a umíráš zv davostí. Poj .“
„Ne.“
„Ano.“
Chopil se její paže a rázn se do ní zav sil. Mohla se sice vzep ít,
ale asi by se jí to nepoda ilo.
Vykro il a Igrainie m la co d lat, aby mu sta ila.
„Nejsem oble ená!“ protestovala a podívala se na svoji ln nou
košili zdobenou jemnými krajkami. Látka byla tenká, ale bohat
asená. V šeru se dala pokládat za elegantní róbu.
„Jsi p íliš skromná. Tohle jsou rozkošné šaty.“
„Je to no ní košile. A jsem bosá.“
„Inu, bosa daleko neute eš,“ opá il.
„Já jsem neutíkala.“

183
 „Až dosud ne. Ale na tom jsme se p ece shodli, ne? Ty nejsi
oby ejná zajatkyn . Myslím, že moji muži mezi sebou soupe í o
pot šení sloužit ti.“
Neodpov la, protože došli do haly.
Všechny o i se obrátily na ni a hudba utichla.
Pak promluvil Jamie. „Igrainie! Bu vítána! Jarrette, hoši, uvítejte
dámu p knou baladou!“
Erik do ní z stal zav šený a provedl ji síní k elu stolu. Peter jí
uvolnil místo.
„Posa se,“ vybídl ji Erik.
„Je to Peterova židle.“
„Peter ti ji p enechá.“
Nem la na vybranou. Když byla usazena, zavolal Erik Gregoryho.
„Gregory, pivo pro dámu!“ Zvedl sv j pohár, podíval se do n j a
dodal: „A pro m také.“ Zn lo to zaho kle, ale ta trpkost se
vztahovala spíš k n mu než k ní.
„P ipijme si, má paní. Pozvedn te íši!“
„Na vít zství p ipíjet nebudu,“ ekla.
„Dob e. P ipij tedy na život a jeho posvátnost! K ertu, p ipij králi
Eduardovi, a shnije zaživa!“
V rozpacích sev ela pohár.
„Tak tedy p ipij svému manželovi, Igrainie, ale zvedni už kone
ten pohár a napij se!“
V duchu si p edstavila, jak jí zvedá bradu a lije jí nápoj do krku
násilím. Ale to by neud lal. Nebo ano? Zvedla íši. Sama zatoužila
po po ádném doušku silného piva.
Erik vyprázdnil sv j pohár, rázn ho postavil na st l a p emítav se
na ni podíval modrýma o ima. Napila se… A pila, až byla i její íše
prázdná. Pak ji stejn rázn také postavila na st l. „Jsi spokojen?“
otázala se chladn .
S úsm vem se op el a nep estával se jí dívat do o í. „Nevím. To
záleží na tob . Bu jsi byla zv davá a cht la jsi v t, co se d je,
nebo jsi naléhav pot ebovala doušek piva – nebo snad vína? Ur it
by se n jaké našlo, jestli mu dáváš p ednost.“
„Rad ji bych tady nepila v bec.“
„Pro ne? Když vypiješ dost piva, budeme ti p ipadat
snesiteln jší.“
„Tolik piva na sv není,“ zamumlala.

184
 „Divila by ses, co všechno dokáže po ádná dávka s lov kem
ud lat.“
Jejich pozornost upoutal veselý výk ik, který zazn l halou a
ehlušil d rnou konverzaci.
„Jamie, zazpívej tu novou baladu o dobrém králi Robertovi!“
zvolal Allan. Sed l na druhém konci stolu, s paží ovinutou kolem
ramen mladé ženy. Igrainie si nedokázala vzpomenout, jestli už ji
vid la, ale byla hezká a v Allanov náru í jí bylo zjevn dob e. Byla
kn oble ená do tartanu v barvách modré, ervené a zelené.
„Tak dobrá,“ k ikl Jamie a spustil.
l p íjemný hlas a um l dob e podat p íb h, který doprovázel
brnkáním na loutnu. Pojednával o skotském králi z dávných temných
as a byl smutný, plný smrti jeho blízkých. Král se jednou v noci
rozhodl, že nemá cenu žít, ale vtom uvid l pavouka, který neúnavn
snoval pavu inu. Když mu ji déš potrhal, za al vždy znova. Pak
vyšlo slunce a pavu ina, kterou pilný pavouk utkal, byla tak krásná,
že krále povzbudila a on se rozhodl, že se nevzdá a že stojí za to za
Skotsko bojovat.
Poslucha i Jamieho odm nili bou livým potleskem a on se
za ervenal, rozesmál se a d koval jim. Igrainie se zd šením zjistila,
že se dívá p ímo na ni. Když se uklán l, zachytil její pohled a zavolal
na ni: „Igrainie, poj sem, prosím. Eriku, tys ji ješt neslyšel, že? Já
také ne, ale Peter mi vypráv l, že má hlas jako and l, jako sk ivánek,
a že jim p i v i hrávala a zpívala, když jsme byli pry . Igrainie!
Musíš obhájit est Langley. Poj !“
Igrainie ztuhla a op t na sob ucítila Erik v zrak.
Naklonil se kup edu. „Vida… Takže tys nejen v naší nep ítomnosti
s nep ítelem ve ela, tys jej dokonce bavila?“
Navlh ila si rty. „Obávám se, že by se ti moje balada
nezamlouvala.“
„Ale ano, ur it se mi bude líbit.“
„Ne.“
„Ano. Porou ím ti to.“
„Ale budu zpívat to, co se líbí mn ,“ vyhrožovala.
„Dej se do toho.“
Vstala. „Jak si p eješ. Cožpak si mohu dovolit neuposlechnout
vít zného hrdinu?“
Vyklouzla zpoza stolu, prošla na druhý konec a p ijala od Jamieho
loutnu. Mile se na ni usmál a podal jí nástroj s hlubokou úklonou.

185
 Zazpívala o ztracené lásce, o nesmírn moudrém rytí i, který
miloval psané slovo, krásy p írody, zázrak zrození dít te. O rytí i
íliš laskavém, který nem l rád me e, a p ece s nimi musel zacházet
a me ho také sprovodil ze sv ta. Vlastn zpívala o Aftonovi, a koliv
toho zahubila nemoc, a ne me .
Ur it pochopili, co znamená, že „byl zabit divokým a troufalým
nep ítelem“, zvláš když se dále íká, že to byl krutý a barbarský
nep ítel a p išel ze severu. Byl t žce ozbrojený, ale chyb la mu
moudrost, v domosti a rytí skost.
Poslední sloku se p inutila dozpívat silou v le. Byla blázen, že je
takto všechny zesm ovala. Mí ila vlastn jen na Erika. Probudit v
m emoce a najít pomstychtivou radost ze své moci.
A p esto když skon ila, vrátila loutnu Jamiemu a vstala, ohromil ji
nadšený potlesk, který rozezvu el celou místnost. Byla zard lá od
ohn a m la vyschlo v ústech, a tak s povd kem p ijala íši, kterou jí
kdosi podal, a žízniv ji vypila. S ostychem naslouchala, jak Allan a
jeho dáma i ostatní hlasit žádají, aby zazpívala ješt jednu baladu.
„Ne, opravdu…“
Usmívající se Jamie se postavil na její stranu a zeptal se jí, jestli
zná veselou baladu o sporu, který vede pán s paní. Znala ji, a tak ji
spolu zazpívali a znovu se jí dostalo pochvalného potlesku a v hale jí
za ínalo být horko. P ekvapilo ji, že se kolem ní shlukli a d kovali jí
za píse . A Allanova dáma jí také pod kovala za to, jak o ni
pe ovala v dob moru. Igrainie ke svému úžasu zjistila, že je jí mezi
nimi dob e. Pustila se s ostatními do tance, když Jarrett zase spustil
na dudy, a vesele se to ila spole s manželkami, dcerami a
milenkami vále ník a dokonce se rozesmála, když klopýtla o
Angusovu nohu.
Skv le se bavila. Ženy se k ní chovaly p átelsky, muži ji
obdivovali a skládali jí poklony. Žila naplno jako už dlouho ne, byli
k ní tak laskaví, že si p ipadala krásná.
Do ista zapomn la, že se nachází mezi nep áteli. Smála se s
Jamiem, Jarrettem, Dougalem, Allanem a jeho spole nicí. as od
asu pohlédla na Erika, který rozmlouval se svými muži i s jejich
ženami, matkami a p ítelkyn mi. Všimla si, jak dvorn se chová k
jiným lidem. Vid la, jak se opakovan dotkl Rowenniny ruky a
sklonil hlavu, aby ve všem tom hlaholu slyšel, co mu íká. V ru,
dokáže být okouzlující, pomyslela si.

186
 Odvrátila se. Chvílemi m la pocit, že se dokáže vznášet jako vítr,
smát se až k slzám, p ipadala si jako k iš álov zbarvený ptá ek,
kterého nedokáží omezit žádné m íže.
ijala další poháry piva.
Rozmlouvala o ná incích na otev ené rány.
Znovu a znovu tan ila, poslouchala hudbu, zá iv se usmívala na
Jamieho a dop ála si pot šení z jeho kompliment .
Tém se jí poda ilo zapomenout na Erika.
Málem, protože se p i jednom obratu ocitla p ímo v jeho náru í.
itisknutá na jeho tvrdou hru .
Pak pochopila.
Ne, nezapomn la na n j ani na chvilku. P edvád la se úmysln ,
protože v la, že ji sleduje. Tan ila ze všech sil, bezstarostn se
smála, škádlila, okouzlovala a…
„Je as, aby ses vrátila do klece,“ oznámil jí.
Cítila vlá ný žár jeho t la. Vzdorn mu pohlédla do o í.
„Pro ? Sám jsi trval na tom, abych sešla dol .“
„A nyní trvám na tom, aby ses vrátila nahoru.“
„Pro ? Protože m tví muži neshledávají ohavnou? Ukrutn
nebezpe nou? Protože jsou tu lidé, kte í v í, že jsem jim zachránila
život?“
„Protože ti za ínají d ovat. Pak by se z tebe mohlo stát
opravdové nebezpe í. Je as odejít. Rád t doprovodím.“
Lehce naklonila hlavu. „To v ím,“ zamumlala sladce. „Jenže já tu
chci z stat.“
„P jdeš nahoru.“
„Jestli m k tomu chceš donutit hrubou silou, budu je et.“
„Myslíš si snad, že se moji lidé kv li tomu proti mn postaví se
zbraní v ruce?“ posmíval se. „Co když ano?“
„A co když ty p ece uješ svoje postavení?“
„A co když ne?“
„M žeme se p esv it.“
Tiše stála. Plna zášti. Byla v pokušení riskovat, ale také se bála. Jen
doufala, že se její o i stále ješt dívají výhružn . Bylo však dosti
možné, že mu opravdu nezáleží na tom, jestli bude k et, nebo ne,
jestli odjede dobrovoln a d stojn , nebo si ji prost p ehodí p es
rameno a složí ji v jejím pokoji a ptá ek bude zase v kleci.
„Jen poj . Musíme spolu probrat d ležitou v c. Tak pro to
odkládat.“

187
 Zmocnila se jí panika. Necht la být zase uv zn na ve své komnat .
Dnes ve er ho zám rn dráždila. Blažilo ji to. Všichni ji obdivovali,
dokázala si sama poradit s jeho muži a cht la, aby to v l.
Zažehla ohe a sama za ala ho et. Bolestn si uv domila, že už
netan í, že se ocitla zády proti zdi a stále ješt ji drží. Nikterak siln ,
ale cítila lehký tlak jeho hrudi, když sklonil hlavu a tiše k ní
promluvil. Asi vypadali, jako by spolu d rn rozmlouvali.
Vybavila si odpoledne v podzemí. Tehdy byla zoufalá, když ji takto
znil. Zmocnila se jí panika, ale trochu jiná. A p ece…
„Má paní?“ zašeptal a sklonil se ješt blíže, takže se jí skoro
dotýkal rty. Panika sílila.
Tahle… blízkost se jí nezamlouvala.
Protože necht la cítit to, co cítila. Zjistila, že se v její duši rodí cosi
sivého. Bylo jí mdlo, to ila se jí hlava, ale nikoli proto, že vypila
íliš mnoho piva. Ani netoužila praštit ho p stí do prsou, protože ho
nenávidí a nesnese, aby se jí dotýkal.
Bylo to daleko horší.
Chv la se a byla si jistá, že to vidí. P ipadalo jí, že od chvíle, kdy
naposledy ucítila Aftonovy prsty ve svých vlasech a na tvá i jeho
tichý dech, uplynuly celé v ky. Erik je strašný a divoký. Je to
nep ítel, který zni il celý její život, a p esto se jí necht lo brát na
domí jeho rod, pozadí toho všeho a politické vášn . Když ji tak
nyní svíral, došlo jí, eho se tak strašn bála. Ší e jeho ramen,
pulzující horkost jeho hrudi a dlouhé prsty, svírající její paže, ji ve
skute nosti p itahovaly. Líbily se jí ostré rysy jeho tvá e, jeho hlas a
podivná v rnost zásadám. A ze všeho nejvíc se jí líbilo, t ebaže s tím
pocitem bojovala, že je k ní oto en tvá í, dotýká se jí, je s ní…
Bylo jí p íjemné, že je objímána. Dýchá v ni jeho t la. Toužila po
jemných dotycích. A nejen jemných, dokonce hladových.
Jakmile si uv domila, co opravdu cítí, zaplavilo ji to jako ni ivá
horká vlna. On je… p itažlivý. Mužný a smyslný. A její touha
provokovat ho, zesm ovat, hádat se s ním a roz ilovat jej plynula
z…
Ani nedokázala ten d vod zformulovat v mysli, natož vyslovit. Ale
la to dob e. Vzáp tí se na sebe rozzu ila, vyd sila se a tyto
pocity ji najednou p ekonaly. Ano, opravdu se úmysln smála s jeho
muži, okouzlovala je, zá ila jako zp va ka i tane nice – jen proto,
aby mu ukázala, že není jen vále ná zajatkyn . A nyní…

188
 Toužila jen po jednom – uniknout z jeho blízkosti a uv domit si, co
vlastn chce.
„Já… ano!“ zašeptala zoufale a zmaten . „Ne, p jdu sama.
Nepot ebuji doprovod, nemusíš mi pomáhat do schod . Promluvíme
si zítra. Rozhodn nesmíš opustit oslavu svých hrdinských in , máš
takovou radost z vít zství.“ Okamžit podle jeho o í poznala, že
zu í, ale tentokrát to nem la v úmyslu. „Tak jsem to nemyslela. M l
bys tu z stat. Musíš tu z stat. Já už jdu.“
Vytrhla se mu a sp chala ke schod m. Modlila se, aby jí spánek
pomohl zapomenout na pocity, které se zmocnily jejího srdce i
smysl .
žela podél stolu jako slepá. Sed l tam Angus s dlouhýma
nohama nataženýma p ed sebou a Igrainie o n už podruhé zakopla.
Tentokrát dosti nebezpe . Málem padla na tvá .
Málem. Než dopadla, kdosi ji zadržel. Zoufale se zachytila paží,
které ji zachránily p ed pádem, zvedla tvá a st etla se s Erikovýma
ima. Než sta ila promluvit, cítila, jak ji zvedá. Angus vstal plný
soucitného zájmu a omluv.
„Dáma je podle všeho unavená. Nebo si p íliš užívala na naší
oslav a vypila p esmoc piva. Není však zran ná. Ned lej si starosti,
Angusi – mám ji.“
Odkrá el ke schodišti.
bec netušil, jak hluboká je její rána – nikoli t lesná, ale na duši.
Už nedokáže uniknout. Ani p ed ním… Ani p ed sebou.

189
 14
emítal, na co u erta myslel, když trval na tom, aby p išla dol .
Sama mu ekla, že není oble ená. A že je bosa.
Tomu nep ikládal v tší význam. Znal mnoho muž , kte í bojovali
bosi.
Ale ta no ní košile. Z jemného lnu. Ve sv tle ohn pr svitného.
Dokud sed la vedle n j, bylo to v po ádku, avšak když vstala,
chopila se loutny a všechny okouzlila, až jí nadšen tleskali… Když
se rd la a smála, vypadala tak mlad a rozjásan , zejména když
tan ila s Jamiem…
Nejrad ji by v té chvíli dal vlastnímu bratranci p stí. O n které
ci se s p íbuzným rád pod lil, ale všechno má své meze. A logika
nepomáhala. Vždy jen tan ili, nic jiného ned lali. Ta dáma se u ila
tance horal z Vyso iny, smála se a bavila s jeho lidmi. Jamiemu by
sv il vlastní život. Ten zajisté ned lal nic špatného.
Zato jí nev il ani slovo.
Je jeho zajatkyn . A zajatc m není možné d ovat. Ona je jeho
žena. P inutil ji k tomu násilím, uml el její protesty tím, že ji zabalil
do p ikrývky. Po manželce netoužil.
Zato už dlouho toužil po této žen .
l by se s tím smí it.
Oženil se s ní. Co lepšího se od manželky o ekává, než aby utišila
hlad, který zu í v muži? Cítila se tu v bezpe í. Nikdo se k ní
nechoval krut . Našla tu ochranu p ed jinými muži v dob , kdy ve
svém pošetilém hn vu odmítal to, co by každý rozumný muž hý kal,
po em by toužil a eho by se cht l zmocnit…

190
 Pokoušel se p esv it sám sebe, že hn v, který jím lomcuje, je
naprosto nesmyslný. Pokaždé, když se s ní setkal, byl podrážd ný,
úse ný, rezolutní, št kal na ni p íkazy a zahán l ji do kouta.
Ješt po ád zu il. A byl podrážd jší než kdy d íve. Kopnutím
rozrazil dve e její komnaty. Muselo to být slyšet až dole v hale.
Igrainie se zachv la v jeho náru í. Shlédl na ni a zjistil, že se na n j
dívá fialkovýma o ima, temnýma skoro jako její vlasy. Byla v nich
výzva, nenávist, a p esto…
Ješt cosi jiného.
„Tak jsme tady. V mé kleci,“ ekla napjat . „M žeš m položit,
zamknout za mnou a odejít.“
Postavil ji na koberec p ed krbem. Oto ila se k n mu zády a
sklonila hlavu. Erik sev el krbovou ímsu, zíral na tmavé prstence
vlas vlnící se po no ní košili z tenkého neb leného plátna a zu il tak
strašn , až ho to samotného p ekvapovalo.
„Cos to tam dole vyvád la? Na co sis to tam dole hrála?“ zah l
jako na bitevním poli.
Prudce se oto ila a její doko án otev ené o i ve sv tle ohn
fialkov jisk ily. „Co jsem vyvád la? Plnila jsem rozkazy velkého
vít zného vojev dce! To tys m p ivlekl na tu slavnost. ekl jsi, že
musím pít, a já pila. P ikázal jsi, abych zazpívala, a já zazpívala.“
„O otrhaných surových barbarech.“
„Sám jsi vztáhl slova písn na sebe, pane. Já to nem la v úmyslu.“
Její slova ho zasáhla jako nejost ejší me e.
„P edvád la ses p ed ohn m v této košili. Doufala jsi snad, že muži
padnou na kolena p ed tvou krásou?“
„To tedy ne!“ pop ela rozho en a za ala p sti. „To tys trval na
tom, abych vystoupila!“
„Ale ty, má paní, jsi moc dob e v la, co d láš. Všichni muži
mohli vid t k ivky tvého t la, každý detail.“ Odstoupil od krbu a
strhl sponu, která p idržovala jeho kostkovaný pláš , a odhodil jej.
Pak se vrátil, posadil se na židli u jejího psacího stolu a stáhl si
vysoké boty. „A jak jsi tan ila, madam!“
„Jsou to vaše tance.“
„Ty sladké úsm vy, zvonivý smích, d rnosti!“
„Nena ídil jsi, abych se chovala hrub ,“ odsekla, ale oto ila se a
sledovala ho. Byl bosý, stáhl si nohavice a košili skoro serval p es
hlavu a zu iv ji hodil na boty.
„Tam dole jsi svád la a provokovala jako malá d vka.“

191
 „Byla jsem tam dole, abych oslavovala tvoji zdatnost v prolévání
krve,“ opá ila vzpurn , ale pak se jí zat ásl hlas. „Co to d láš? Pro
neodcházíš?“
stal sed t a plameny z krbu mu h ály nahou hru , ramena i
tvá e. „To je snad jasné. Dnes v noci tu z stanu.“
Ani se nehnula, jako by p imrzla na míst .
ekával nenávistný, zu ivý k ik – s tím by se vypo ádal.
Ona však stála tiše, dokonale tvarovaný bledý obli ej jí lemovaly
bohaté lesklé kade e, erné jako havraní k ídla, a spadaly jí na
ramena.
„Cože?“ podivil se. „To tu budeš jen tak stát?“
Chvíli ml ela a pak zvedla paže v bezmocném gestu. „Což tu tví
muži nechali n jaké zbran ? N jaký ost e nabroušený n ž, který
bych ti mohla vrazit do srdce? Nebo snad mám sko it z okna?“
„Ne,“ odpov l prost .
Pozoroval ji dál. Ohe stále ho el. A bylo to, jak íkal. Plameny
prosvítaly jejím šatem. Jemná krajka zd raz ovala jamku pod krkem
a k ehké klí ní kosti. adra m la plná a pevná, a p estože to p ímo
nevid l, v l, že jsou její bradavky r žové. Hluboký stín halil útlý
pas a ohe zlatil oblé boky. Dokázal si dokonce p edstavit i tmavý
klín.
„Nuže?“ zamumlal tiše a nep estával si ji prohlížet.
A vid l stále víc a víc. Nestála tak úpln bez hnutí. Chv la se jako
list ve v tru. Noc, ohe , možná i jeho up ený pohled na ni viditeln
sobily. Hroty ader jí ztuhly jako malé sv dné oblázky. Zarývala
nehty do dlaní, až ji to muselo bolet.
„Mám snad p ijít k tob ?“ obo ila se na n j. „Nemyslíš, m j pane,
že bys toho cht l… žádal… íliš moc?“ Hn v se vytratil.
„Ano,“ ekl m kce. „Ano, máš pravdu.“
Vstal a p ešel k ní. M la lehce sklon nou hlavu a sklopené ebenové
asy jí stínily líce. Odhrnul tmavé kade e a p itiskl jí rty na hebké
hrdlo. Ucítil divoce pulzující tepnu. Teprve pak jí zvedl bradu a
políbil ji na rty. Nap ed byly chladné a sev ené, ale za okamžik se
pootev ely. Ochutnal sladkost jejích úst a pocítil bušení v hlav a
nap tí ve slabinách. Zmocnila se ho divoká žádost. Zabo il prsty do
její bohaté h ívy a sev el jí hlavu. Nebránila se jeho naléhavým rt m
ani jazyku, ale neodpovídala. P esto cítil, jak divoce jí tlu e srdce.
Váhav a trochu zoufale mu položila ruce na ramena, jako by se
bála, že upadne. Uv domil si, že je vzrušená, že po n m touží, a jeho

192
váše zesílila. Znal ji však natolik, aby v l, že její pevná v le ješt
dlouho nedovolí, aby to dala najevo.
ejel jí po tvá i klouby ruky a pak dlaní až ke tkanicím mezi
krajkami, zdobícími její no ní košili. Tenká látka jí sklouzla z ramen
jako hebký vodopád a odhalila krásu, která mu brzy bude náležet.
bec nevnímala, že ztratila poslední ochrannou vrstvu. Chv la se a
zaryla mu nehty do ramen.
Opustil její rty. M la stále zav ené o i a pootev ená vlhká ústa.
Dla , jíž jí sev el adro, se tmav odrážela od její b lostné pokožky.
Sklonil hlavu a jazykem polaskal hrot adra a poté jej sev el mezi
rty. Zasténala a Erik až bolestn ucítil, jak mu ztopo ený úd napíná
spodky. Ochutnal sladkost prs a pak jí jeho plavé vlasy p ejely po
zvlh ené pokožce a ústa klesala níž a níž.
„Ne…, ne…, upadnu,“ zašeptala p iškrcen . „Ne, neupadneš,“
ujistil ji.
Nakonec však stejn málem klesla k zemi, když její obranu smetla
touha. Rukou p ejel p es útlý pas a boky, hlavou postoupil ješt níž.
idržel ji a naslouchal p erývanému dechu a cítil, jak jejím t lem
ot ásají k ovité záchv vy. Sev el jí hýžd , pevn ji k sob p itiskl a
jemn jí p ejížd l kone ky prst od lýtek po stehna a mezi n . Její
byl omamná a chu jejího t la p sobila jako afrodiziakum,
které vzbou ilo Erikovy smysly a zatemnilo jeho mysl. Stále ješt
však bojoval se spalující touhou a jemn se prsty a jazykem dotýkal
nejintimn jšího zákoutí jejího t la, ztraceného v mo i hebkých
tmavých kudrlinek, vlhkých a m kkých jako hedvábí.
Podklesla jí kolena, vyk ikla a padla na n j. Když ji zvedl a nesl k
loži, m la zav ené o i. P es zoufalou touhu, která ho zaplavila od
hlavy až k pat , se na ni chvíli díval. Pak si tiše rozvázal tkanice
spodek. Když vklouzl mezi její stehna, ovinula mu paže kolem krku.
Vstoupil do ní a ona prudce vydechla a pohlédla na n j. Pak o i zase
zav ela, ale stále ho k sob tiskla pažemi ovinutými kolem jeho
ramen, a když se pohnul, vycházela mu vst íc, vzpínala se a
prohýbala, až se k n mu pevn p itiskla boky, prudce se vzepjala,
vydechla a z hrdla jí unikl vzlyk. P esto stále ješt pod vlhkou
slonovinovou pokožkou cítil chv ní. Nyní mohl rozpoutat smrš . V
le se mu napjal každý sval. V hlav mu divoce bušilo, stejn jako
ve slabinách, a když p išlo vyvrcholení, m l pocit, že jím proniká
jako vich ice.

193
 Zvedl se a lehl si vedle ní. Oto ila se k n mu zády a její tmavé
zcuchané vlasy mu pokryly hru jako erný pláš . „Igrainie.“
Netušil, pro jeho hlas zazn l tak drsn . „Máš-li alespo kapku
slitování, nenu m , abych s tebou nyní mluvila!“ zašeptala.
„Tak se ke mn neotá ej zády.“ Ztuhla, ale pak se oto ila zp t.
itáhl ji k sob a p itiskl si ji k hrudi. A ona se nebránila.

la sen. Horký, sv dný… a tak smyslný sen, až málem vysko ila

z k že. Kouzelný, extatický a rozkošný. Cítila polibky na ramenou,
na zádech, hýždích, bocích a na rtech, divoce a náruživ je vracela a
nemohla se nabažit t ch úst, která ji líbala, cht la je vychutnat a
proniknout do nich.
Celou dobu v la, že vlastn nesní, a t ebaže ohe v krbu
doho íval a v místnosti panovala tma, poznala toho muže podle
širokých ramen, hrudi hust porostlé zlatými chloupky a podle
zlatých vlas . Znala jeho šepot, který cítila na svých rtech, tvá ích a
pokožce, ale slova nerozeznávala. Hore reagovala na každý jeho
pohyb. Cht la ho, toužila po n m, až to bolelo…
A dostalo se jí ho.
A p ece…
Byla vd ná za tmu.
A za spánek, který zav el dve e za pocitem viny, jenž hlodal v
jejím srdci.
Když se probudila, p ekvapená slune ními paprsky proudícími do
komnaty, byl už vzh ru. Ležel na zádech op ený o loket a pohlížel
na prot jší st nu.
„Co je to?“ zeptal se. M l na mysli ten znak, který tak pracn
vyšila. Vysko il z postele a p ešel ke zdi.
Natáhl ruku, jako by se chystal její ru ní práci strhnout a hodit ji do
ohn .
„Je m j!“ vyk ikla, a když se k ní oto il, rychle dodala. „Je to znak
mé rodiny, Abelard .“ P inutila se vyslovit to slovo. „Prosím… Je to
jen m j erb.“
„Dob e, tak tedy z stane, ale vedle n j bude viset m j.“
Lehce si skousla dolní ret. Takový rozhovor po ránu ne ekala.
Došel si pro spodky, natáhl je a zavázal v pase. Igrainie si znovu
lehla, p itáhla si p ikrývku a oto ila se, jako by se chystala op t
usnout. Ucítila jeho váhu, když dosedl na lože. Uchopil ji za rameno
a oto il k sob .

194
 íkal jsem ti, že si musíme o n em pohovo it.“
Cítila, jak jí ho í tvá e. „Není o em.“
Pozvedl obo í a lehce se usmál. „Nemám na mysli události
edchozí noci.“
„Ach.“ Zrudla ješt víc.
„A koliv n co by p ece stálo za zmínku.“
„Stálo za zmínku!“
„Od chvíle, kdy jsme sem p išli, jsem ti nikdy necht l ublížit. Vím,
že jsi mnoho vytrp la, a up ímn eno ani já, ani kdokoli jiný by
nemohl zp sobit nic strašn jšího než to nešt stí, které nám p inesl
mor.“
Sklopila o i. „Neublížil jsi mi.“
„Já vím.“ Zase ta nebety ná sebed ra.
Zvedla asy, ale uml el ji p emítavý výraz, s nímž si ji m il. Pak
se zatvá il pobaven .
„Mohla jsi mi dát najevo už d íve, že v i mn osobn necítíš
takový odpor, jak jsi tak asto p edstírala.“
„Ale já k tob cítím odpor,“ ujistila ho.
Snažila se neuhnout o ima, protože v la, že si ji v noci p etl
tak dokonale jako stránky knihy.
„V po ádku, má paní. Já jsem stejn pyšný jako ty. Zpátky už se
však nevrátíme. Tv j znak m že z stat a m j tu bude viset také.
Budu s tebou sdílet tvoji ‚klec‘.“
Neodpov la.
„Rozum la jsi?“
„Ano.“
„Nevypadáš, jako by ti to p íliš vadilo. Ostatn v noci jsi tak také
nevypadala.“
„Zm nilo by se n co?“
„To už se nedozvíme, že?“
„Co jsem mohla d lat? ím jsem se m la bránit?“
„Hm, t eba jsi mi mohla zabodnout jehlu do hrudi.“
„To si zapamatuju pro p íšt .“
„Zapamatuj si, co chceš, p iznej se, k emu chceš. Žij si se svými
sny. Zav i o i a ve tm si p edstavuj, že se vrátil lord Afton. Ale
nepokoušej se nic zm nit.“
Vstal, popadl oble ení a vysoké boty. P etáhl košili p es hlavu,
posadil se a natáhl si nohavice.
Když si obouval pravou botu, promluvila.

195
 „Tohle d láš,“ ekla tiše, „ve tm …? P edstavuješ si, že jsi n kde
jinde s n kým jiným?“
Natáhl si i levou botu, vstal a vrátil se k loži. „Obávám se, že jsem
veskrze p ízemní realista. Nikdy si nic nep edstavuju, Igrainie. I ve
tm vždycky vím, kdo je tam se mnou. Ale nikomu neupírám únik
do sn a fantazie. A te si probereme to, o em si musíme
pohovo it.“
„Cože?“ zeptala se chraptiv .
„Mám zprávu týkající se tvého bratra.“

196
 15
Tolik ji to p ekvapilo, že málem vylet la z postele, ale v as se
zarazila a p itáhla si p ikrývky k brad . „Co je s Aidanem?“
„Víš o tom, že se nachází ve Skotsku? P ijel na Cheffington s
hradním pánem, Ewanem Danbym. Slušný chlap – úplná rarita mezi
mi poh nky, které k nám Eduard posílá. Bohužel však uv il
všemu, co se doslechl o tvém v zn ní, zneužívání a krutostech,
kterých se na tob dopouští ta chátra, jež se podle nich zmocnila
Langley. Mezi rytí i, kte í se na Cheffingtonu shromaž ují, je i sir
Niles Mason a tv j nastávající Robert Neville. Podle všeho se
chystají do t í týdn – než je povolá do války Eduard – pochodovat
na Langley v síle tém t í set muž .“
Rychle sklopila zrak. „To je veliká síla. Ty tu máš sotva stovku.“
Vzhlédla a podívala se mu do o í. „P edpokládám, že jsi nechal
Robertu Bruceovi hodn muž , které jsi ozbrojil a vycvi il.“
Bylo tomu tak a Igrainie to v la. O to víc ji udivilo, že mu
množství muž , kte í zaúto í na hrad, ned lá velké starosti.
„Ano, je jich hodn – ale na dobytí Langley to nesta í.“
„P ivezou si dobývací stroje.“
„Baže, p ivezou.“
„Možná bys m l opustit hrad.“
„Jednou snad budu muset, ale te ješt ne.“
Pot ásla hlavou. „Nevím, jakou reakci ode mne o ekáváš.
Angli ané se ti pochopiteln d íve i pozd ji pokusí Langley sebrat.
Jsou silní, mají peníze a dostate né zásoby a asi t porazí.“
„Ne, neporazí.“
„Snad…, ale stejn nechápu, co ode mne chceš.“
„Abys znovu napsala Aidanovi.“

197
 „Myslíš si, že dokáže zabránit Nilesovi a Robertovi v útoku na
Langley?“
„Ne, to si nemyslím.“
„Takže…“
„Chci ho varovat.“
„Varovat… ho?“
„Napiš Aidanovi, aby s nimi nejel. Mohl by být zabit.“
Dívala se na n j nev ícn rozší enýma o ima. „Ty m žeš být také
zabit. Když zdolají hradby, vnikne sem spousta bojovník … A hrad
padne.“
„Nepadne,“ ekl.
Zavrt la hlavou. „Mohu Aidanovi napsat, že je to zt ešt ná
výprava. Avšak… patrn na má slova nedá. Je ve spole nosti
ost ílených vále ník , a kdyby se nepokusil o záchranu vlastní
sestry, ur it by si myslel, že navždy ztratil est.“
„P esto mu napiš. Ur it najdeš zp sob, jak ho p esv it, že by
vážn riskoval. Snad bys mu m la také napsat, že našemu s atku
požehnal kn z, a je tudíž právoplatný a legitimní.“
„Sám jsi mi však p edtím íkal, že o mé budoucnosti rozhodne
král.“
„Král Eduard nemá v úmyslu vstát z lože a zaúto it na Langley –
toho zajímá jen Robert Bruce. Svého bratra musíš p esv it, že
nechceš, aby t zachránil.“
„Ty se bojíš t ch rytí a ozbrojenc , kte í hodlají zaúto it na
Langley!“ obvinila ho.
„Práv naopak, pomyšlení na to, že se setkám se sirem Nilesem
Masonem tvá í v tvá , m velice láká,“ prohlásil tak drsn , až ji
zamrazilo a poznala, že mluví pravdu. „Moje varování ber jako
laskavost z mé strany. Dlužím ti ji. Nalož s tím, jak se ti zlíbí.
Sbohem, má paní.“
S t mi slovy odešel.
Igrainie klesla zpátky na lože. Byla velmi unavená, daleko víc než
edešlé noci, a strašn se bála o Aidana. Ur it pojede v ele.
la, že hrad vydrží hodn , ale v la také, že každá pevnost
že padnout.
Erik byl ovšem natolik sebejistý a zjevn dob e p ipravený na útok,
že musela jeho varování brát vážn . Jejímu bratrovi opravdu hrozí
nebezpe í. Napíše mu; použije všechny argumenty – a pravdivé i
lživé – jen aby ho odradila od této výpravy.

198
 O tom, zda usp je, však m la silné pochybnosti.
A když p ece p ijede…
A anglický útok bude úsp šný?
Tolik muž , které poznala a s nimiž se sblížila, zem e. A když se
Robert a Niles zmocní hradu, zem ou všichni na hrad strašnou
smrtí, smrtí zrádc .
Vyhrkly jí slzy. Uv domila si, že nenávidí oba krále – Eduarda
Plantageneta i Roberta Bru e. Muži v t chto válkách kolísali a
nili strany, p emž je motivovala p edevším chamtivost. ada z
nich však byla jako Aidan. Sympatizovali s jedním panovníkem, ale
zárove si byli v domi síly druhého. Oba králové však nad lali
vrahy z mnoha slušných rytí .
A zni ili jí život.
Ležela tam, slzy jí osychaly na tvá ích a najednou ji zasáhl strašný
pocit viny. Mohla by napsat, že její s atek je ve všech sm rech
legitimní p ed Bohem i p ed lidmi. Mohla by bratrovi napsat, že
rezignovala. Že…
Truchlí pro Aftona a nikdy nebude milovat jiného muže. A zatímco
Robert Neville ji odpuzuje, nep ítel, který se zmocnil hradu a u inil z
ní svou manželku, ji ostudn p itahuje.
Modlila se, aby usnula a zapomn la na p edešlou noc. Na sv t. Na
to, že se pokusila rozzu it a vzrušit nep ítele, a až moc dob e se jí to
povedlo.
Spánek se jí dlouho vyhýbal. Zírala do skomírajících plamen a
znovu si pomyslela, že jsou Skotové šílení jako vlci vyjící ve v tru a
že se jim nikdy nepoda í zlomit anglickou moc. Mohou vyhrát
šarvátky, dobývat jednotlivé hrady, ale nakonec se budou muset
pod ídit.
Zradila Aftona, tady v této komnat , kde se spolu smáli, etli si a
snili jako d ti.
Kde zem el.
A nyní by mohl zem ít i Aidan.
Kdyby však žil, jiní by byli nap l ob šeni, vyvrženi,
vykastrováni… a až nakonec by jim byla milosrdn s ata hlava.
V krbu bledly poslední uhlíky. Za ala jí být zima a pevn se
zahrabala do p ikrývek. V duchu si rozmýšlela, co napíše Aidanovi.
Pak za ala p emítat, zda by nebylo nejlepší, kdyby uprchla, odebrala
se na Cheffington a vydala se lordu Danbymu na milost a nemilost.
Kdyby tím dokázala zabránit krveprolití…

199
 Nikdo však nemá zájem jen o ni, uv domila si ho ce.
Oni se p icházejí zmocnit Langley.
Zav ela o i. Chvíli jí ješt zmítaly d sivé myšlenky. Nakonec však
ece jen usnula.

Erik strávil v tšinu dne s Jamiem a Allanem. Projížd li krajinou

obklopující Langley. Sledovali cestu vedoucí k Cheffingtonu, objeli
hrad a zajeli do blízkých les . Zajímaly je p írodní podmínky
obranných linií.
Pozd odpoledne se vrátili a Erik našel ve velké síni ustaraného
Anguse. „Igrainie nevstala,“ oznámil. „St ídali jsme se u jejích dve í.
inesli jí snídani, ale neotev ela… Ani nepožádala o láze .“
To poslední p ipadalo Angusovi nejhroziv jší. On sám se as od
asu vykoupal docela rád, ale nemohl se zbavit dojmu, že to paní z
Langley s tím má ením p ehání a dojista si smyje z t la k ži a
zem e. „Byl jsem v pokušení vrazit do komnaty, ale vzhledem k
tomu, že si nedala p inést vanu, nehrozilo nebezpe í, že se v ní
utopí… Dokonce jsem se podíval i do vodního p íkopu, takže vím,
že se nerozhodla… vrhnout do vody.“
Erik m l chu se rozesmát, ale Angus se tvá il tak vážn , že mu
položil ruku na rameno a ekl: „Hned se za ní podívám.“
Když krá el p es halu, napadlo ho, jestli to v era v noci nep ehnal
a n jak jí neublížil. Doopravdy tomu ale nev il. as sice funguje
tajemn , stejn jako instinkty a život sám, ale byl si tém jistý, že po
m taky toužila.
Byla zajatá na Langley, p inutil ji násilím, aby se za n j provdala,
ale v era v noci žádné násilí nepoužil a žít se svými nesplnitelnými
touhami pro ni muselo být daleko horší než zážitky, které jí p ipravil.
Schody už bral po dvou, prob hl kolem Jarretta a rozrazil dve e do
komnaty hradního pána takovou silou, že je málem vysadil z pant .
Rozhlédl se po místnosti a na posteli spat il pod hromadou ln ných
prost radel a kožešinových p ikrývek t lo, sto ené do klubí ka. Se
staženým hrdlem rychle p ešel k posteli, usedl na okraj, odhrnul
ikrývky a pátral v rozcuchaných erných vlasech.
Najednou lehce vyk ikla a pokusila se vymotat z té zm ti a dostat
se z jeho dosahu. Odhrnula si praménky z o í a polekan se na n j
podívala.
„Co se d je?“

200
 S úlevou se rozesmál a vy erpan se op el o pelest. „Nic, nic,
omlouvám se, že jsem t probudil.“ Vstal a opustil pokoj. Nem lo
smysl dát jí znát své obavy.
Byl v pokušení z stat, protože ho stav, v n mž ji našel, siln
vzrušoval, ale nemohl si dovolit ve dne zanedbat své povinnosti.
Však zase p ijde noc.
Tiše za sebou zav el dve e.

Když se Igrainie kone probudila, zjistila, že umírá hladem.

ekvapilo ji, že Angus sedí na zemi p ímo p ed dve mi. Vysko il,
ipraven splnit každé její p ání a ochoten chodit za ní jako pejsek.
Prozatím však nikam jít necht la, ekla jen, že má hlad a ráda by se
co nejd íve vykoupala. Až ji dojalo, že ve snaze splnit její žádost co
nejrychleji nep edal p íkaz dál, ale sp chal sám dol po schodech
rychlostí, která byla u muže jeho rozm udivující.
Poté, co se najedla a vykoupala, zasedla k psacímu stolu a sestavila
dopis Aidanovi. Sd lila mu, že není v žádném nebezpe í, naopak,
všichni se k ní chovají laskav a s respektem, takže si ni nemusí d lat
starosti. V la, že by tato slova nedokázala zarazit mladého muže,
toužícího prokázat svou state nost sob ostatním, a proto se
rozepsala o celkové situaci, o ztrátách, které Anglie utrp la ve
Skotsku. Nejlépe by prokázal svoji odvahu a moudrost, kdyby
uposlechl, až ho král Eduard povolá, a pak mu dob e sloužil.
Napsaný dopis se ani nenamáhala pe etit, protože dob e v la, že
bude ten a cenzurován. Pak nastal as k návšt hrobek. Tentokrát
za dve mi ekal Jarrett. Jako všichni „hlídací psi“ si navykl už v
dobách Erikovy nep ítomnosti pozdravit, když vyšla, a pak jen tiše
krá et za ní.
Velká sí byla prázdná až na n kolik sluh , kte í zametali, a hrstku
velkých ps spících u krbu.
Jarrett za ní sešel do podzemí a ekal v diskrétní vzdálenosti,
dokud se nepomodlila p ed st nou, za níž ležel Afton ve v ném
spánku. Na kolenou se pokoušela zformulovat omluvu. P ísahat, že
ho poctiv a z celého srdce milovala, bylo snadné, ale p edstírat, že
se nic nezm nilo, už bylo t žší. Milovala svého manžela a jeho
nádherné porozum ní pro život a lidskou p irozenost, a p estože jí
stále ješt zmítal pocit viny a lítost, tady do její duše vstoupil
zvláštní mír. Sklonila hlavu, modlila se a uvažovala, zda si také
myslel, že sv j spole ný život prožili tém jako d ti, poklidn ,

201
obklopeni bohatstvím a krásou, ve vzájemném souladu, který bývá
dop án jen málokomu. A p estože byl jejich s atek p edem
dojednán, byl to tak krásný a š astný svazek, že mu možná nemohlo
být souzeno dlouhé trvání.
Než vstala, znovu zopakovala prosby za prominutí, pomodlila se za
klid duše a p ísahala, že v jejím srdci z stane navždy.
Po návratu do haly zjistila, že už se setm lo. Místnost sice ješt
nebyla plná, ale už se tu shromáždili nejbližší Erikovi rádci. Jamie ji
rychle pozdravil stejn jako ostatní. Všichni se k ní chovali, jako by
byla jednou s nich, s dvorností náležící ct né a vážené manželce
jejich v dce. Jenom Erik chyb l. Ješt se nerozhodla, jestli sejde na
ve i dol . Sp chala po schodech.
Jarrett ji sledoval zdola. Když došla ke dve ím, ozýval se za nimi
jakýsi hluk. Erik byl uvnit .
Tiše odešla. Další nesnáz. Byla by lhá ka, kdyby si nep iznala, že ji
jeho návrat t ší. S nocemi, které s ním bude trávit, byla více než
smí ená, t ebaže si nep iznávala, že po n m touží.
Rozhodn však necht la, aby bydlel v jejím pokoji. Takové
narušení soukromí ji dohán lo k zoufalství.
Te tam byl, a tak se vrátila do velké sín , p ijala od Jamieho íši
piva a zaujala své místo u stolu. P ekvapen si uv domila, že se
sp átelila s adou obdivuhodných Skot . Pochopiteln s Angusem,
Peterem, Allanem, Jarrettem… a s Jamiem, který o ni projevoval
nejv tší zájem a byl vždy ochoten s ní pohovo it. Sed la vedle n j –
Erikovo místo po jejím druhém boku z stalo prázdné – a usmívala se
jakému jeho výroku, komentujícímu lepší kvalitu masa, které
išlo na st l. M l krásné šedé o i a hezkými rysy ve tvá i se hodn
podobal Erikovi. Vtáhl ji do rozhovoru otázkou, zda se jí nezdá, že
se jim kone poda ilo zajistit dobré zásoby.
Souhlasila a potom se ho zeptala: „Neunavuje t to tady? Nemáš
domov, ženu, d ti?“
Patrn se dotkla citlivého místa. Chvíli ml ky zíral do poháru.
„Domov ano, poblíž Stirlingu, p íliš blízko Angli an , než abych se
tam cítil dob e. Ženu jsem také kdysi m l. Odešla.“
„To je mi líto.“
„Na Langley je mi dob e,“ ekl. „Pravda, my všichni jsme trochu
psanci, jsme postaveni mimo zákon. Po porážce u Falkirku nastaly
velmi temné asy… a mnoho z nás se uchýlilo do hor. Tam je zákon
v rukou klanových ná elník , což jsou muži, které klan nejvíce

202
obdivuje. V tšinou jsou jednotlivé klany naprosto nezávislé a vždy
ipravené bránit svobodu. K t m pat í i ten náš, který se rozší il
široko daleko. Když byl Robert Bru e korunován na skotského krále,
pro adu z nás tento boj vzplál znovu. Jsme p ipraveni ho následovat
a položit životy za to, abychom se stali svobodnou zemí, kde už si
Angli ané nedovolí ni it naše domovy, krást nám majetek a vraždit
naše lidi. Jsem tulák, madam. Mám sice majetek a domov, ale ten je
te prázdný. Jednoho dne se tam vrátím.“
bec si neuv domila, jak blízko se k n mu naklonila, aby lépe
slyšela jeho tichý hlas, až když zvedla hlavu a spat ila Erika. „Eriku,
vedeme tu d ležitou debatu. Rozhodni, na které míse je maso k eh í.
Já trvám na tom, že jsem schopen opat it mladé srnce, zatímco Allan
se honí za sta ešinama, kte í se sotva belhají.“
„A já to mám rozhodnout?“ podivil se Erik. „Bratránku, na to
nemám dost odvahy.“
Všichni se rozesmáli. Ve e pokra ovala. Igrainie se na Erika
nepodívala, ale zatímco se v novala jídlu, na které nem la v bec
chu , polekalo ji, jak siln vnímá jeho p ítomnost vedle sebe.
Ješt víc ji znepokojilo, že si vybavovala jeho doteky. A že je
cht la cítit znova.
Kone k ní promluvil. „Tv j dopis je dokonalý p íklad
diplomatického um ní, Igrainie. Kdybys psala královská poselství,
možná bys dokázala zabránit nejednomu krveprolití.“
„Vidím, že už jsi to etl.“
„V la jsi, že si to p tu.“
„Stejn nev ím, že to n emu zabrání.“
„Možná ne.“
Cítila, že ji pozoruje, ale ona sama se rad ji dívala na psy u krbu.
„Zvláštní, že ses tak najednou odml ela,“ podotkl.
„Asi nemám co íct.“
„Tomu nev ím, madam, ty máš vždycky co íct. Když jsem vešel,
byla jsi zabraná do rozhovoru a fascinovaná tím, co ti Jamie íká.“
„Je to inteligentní muž.“
„Souhlasím.“
Garth se postavil za Igrainii a odklidil talí . Potom Rowenna dolila
pivo. Igrainie zamumlala díky a vzáp tí ji zamrazilo, když slyšela,
jak laskav mladé žen d kuje Erik.
Kdosi na konci stolu zabrnkal na loutnu. N žnou tichou píse .
Igrainie zatoužila uniknout.

203
 Chystala se povstat, ale ucítila jeho dla na své ruce.
„Už nás opouštíš?“ otázal se.
„Ano, dovolíš-li.“
„A co když nedovolím?“
„Pak tu budu muset z stat.“
„Dal bych nevím co, abych zjistil, co si myslíš.“
ece jen se k n mu oto ila. Sama se v duchu ptala, pro se jí tolik
chce odejít. „M žeš m p inutit k mnoha v cem, Eriku, ale už jsem ti
ekla, že myšlenky a city pat í jenom mn . Ty se jich dotknout
nem žeš. T ebaže…,“ za ala a zaváhala, „a t ebaže jsem se smí ila s
lec ím, neznamená to, že se mi to líbí. Navíc jsem si dob e v doma,
co ke mn cítíš.“
„Tolik se ti hnusím? Jak zajímavé,“ ekl tónem, který nazna oval,
že na tom v bec nezáleží.
„Pro ? To já žasnu, že se m dotýkáš a tvá íš se, že se ti ze m
ned lá zle.“
Pokr il rameny. „Mýlíš se. V bec se mi z tebe ned lá zle.“
Ta poznámka jí z neznámých d vod p ipadala horší, než kdyby
iznal, že ji nenávidí. Snad proto, že by to byl jistý projev emocí.
„Budeš tedy tak laskavý a dovolíš mi opustit tuto halu?“ Pustil jí
ruku. „Jdi.“
Vstala a odešla. Pop ála Jamiemu dobrou noc, na ostatní se usmála
a vzdálila se se vzty enou hlavou a nap ímenými rameny.
Nedomnívala se, že ji bude nahoru následovat jeden z jejích
hlída . V la však, že ji Erik sleduje.

išel pozd ; ohe v krbu již sotva doutnal. Slyšela, jak se svléká, a
pak si k ní lehl. P ikrývky zašustily a chvíli se nic ned lo. Asi byl
ekvapený, že ulehla stejn nahá jako on.
Pak ucítila lehounký dotek jeho prst , který jí však projel jako
blesk. Nesmírn pomalu a jemn jí p ejížd l po páte i. Jeho rty se jí
horce p itiskly na šíji a pak pokra ovaly cestou, kterou p edtím
vyzna ily kone ky prst . Ovinul jí paži kolem pasu a dlaní sev el
adro. Palcem jí mu iv lehce hladil bradavku a postupoval níž, p es
icho až mezi stehna. Laskal ji zkušen , rytmicky a tak ú inn , že
se za ala k ovit zachvívat. Když ji k sob obrátil, byla vd ná za
tmu, která vládla v komnat a skrývala její divokou touhu po dalších
dotecích. Roztoužen op tovala jeho vášnivý polibek a za ala se
dotýkat jeho t la. Prsty se probrala hustou houštinou na jeho hrudi,

204
 ejela p es ramena, odvážila se na záda a pocítila pevné svaly jeho
hýždí. Potom p ešla na b icho a níž. Vyburcovaná k nep etnosti
sv dností jeho polibk sev ela ruku kolem jeho vzty eného a
pulzujícího pohlaví, což v ní vyvolalo ješt siln jší touhu, a už
nemyslela na nic, než aby byla napln na. V la, že tento muž ji
dokáže uspokojit, a když se dostavilo vyvrcholení, zdálo se jí, že se
ohe v krbu znovu rozho el od žáru jejího t la a na strop se
zat pytily hv zdy a…
Ješt nikdy nic podobného nepocítila… Nikdy.

Spánek, mínil Erik, je nejlepší hojivý balzám, jaký mohl B h

lidstvu dát. Spánek plodí sny, odstra uje denní strázn a probouzí
myšlenky a emoce. Ráno se probudil a zjistil, že se k n mu Igrainie
tiskne s hlavou na jeho rameni, prsty na hrudi a dlouhou štíhlou
nohou p ehozenou p es jeho bok.
Pokušení z stat bylo ohromující. as však kvapí a každá hodina
denního sv tlaje d ležitá.
Jemn se vyvinul z ženina náru í a vstal.

Dny ubíhaly jeden jako druhý, avšak nap tí se stup ovalo. Každé
odpoledne slyšela Igrainie z nádvo í t esk oceli. Hodinu za hodinou
tam probíhal výcvik bojovník . Kdykoli vyhlédla z okna, vid la, jak
se cimbu í plní zbran mi, malými vále nými stroji a dalším
smrtonosným ná iním.
Igrainiiny dny probíhaly jako podle šablony.
Nikdy se neprobudila d íve než Erik a byla tomu ráda. N kdy
matn vnímala, že odchází nebo že se k n mu ve spánku tiskne.
Z jeho horkého t la a široké hrudi erpala uspokojení a pocit
bezpe í. Jedna v c byla, že ji dokázal divoce vzrušit, ale to, že vedle
j mohla klidn a bezpe spát, bylo n co jiného.
Ráno se vykoupala a každý den se alespo hodinu vkle e modlila v
krypt . N kdy si vyjela, ale v t chto dnech ji nikdy nedoprovázel
Erik, nýbrž n který z jeho muž . Erik využíval každou hodinu
denního sv tla k výcviku muž a zlepšování obrany hradu.
Ve er co ve er sedávala u tabule. áste proto, že v la, jak to
Erika popouzí. Živ rozmlouvala s Jamiem, smála se a pozorn
naslouchala ostatním. Byla to taková její malá soukromá pomsta.
Jednoho ve era se s Jamiem pokoušeli nau it Anguse hrát na
loutnu. Byl strašn nešikovný a jeho obrovské ruce neobratn tápaly

205
po strunách. V la, že je Erik, zabraný do rozhovoru s Peterem,
sleduje. Schváln s Jamiem zap edla zapálenou diskusi o hudb , a
když se jí zeptal, jestli zná jednu píse , zanotovala ji s ním.
Následující den za al špatn , což bylo zvláštní, protože se
výjime dob e vyspala. T ebaže se k Erikovým muž m ve velké
síni chovala tak p átelsky, jak si troufala, vždy odcházela dlouho
ed Erikem a pokaždé na n j ekala. N kdy už d ímala, ale
probudila se p i nejleh ím doteku.
Toho dne ji vzbudilo klepání na dve e. Byla to Jennie, která p išla
pro prádlo a uklidit komnatu. Chladn Igrainii pop ála dobré ráno a
za ala se pohybovat po místnosti.
„Jennie, jsi v po ádku?“ zeptala se Igrainie.
Jennie upustila náru prádla a zu iv se na ni zadívala. „Jestli jsem
v po ádku? Co ti na tom, má paní, záleží? Objímáš se s nep ítelem.
ivítala jsi tady muže, kte í zabili Aftona. Každou noc se viln
oddáváš lov ku, který t p ipravil o všechno, a poskvr uješ
památku dobrého a slušného lov ka v jeho vlastním loži, kde jsi s
ním spávala a kde zem el!“
Její slova Igrainii vzala dech. Byla v pokušení Jennii ude it, ale
ovládla se. „Co mám podle tebe d lat, Jennie?“ zeptala se ledov .
„Jsou tady a ovládli hrad. Provdala jsem se za n j proti své v li. A
snad sis všimla, že je daleko siln jší než já.“
Jennii najednou vyhrkly slzy. „M la bys ho nenávid t!“ zašeptala.
„M la bys ho alespo nenávid t.“
„Já – já ho nenávidím,“ ekla Igrainie, ale hlas se jí zachv l. Lhala.
Jennie se od ní znechucen odvrátila. Igrainii se znenadání ud lalo
nevolno.
Její komorná se na ni osopila. „Jsi si tak jistá, že mají veškerou
moc v rukou! Nuže, má paní, nemají. Branou procházejí denn
desítky muž a žen. Existuje tajné slovo – pro ty, kdo ho cht jí
slyšet. Jestliže se jednou rozpomeneš, kdo jsi, co jsi, jestliže se zase
za neš starat o sv j rod…, dej mi v t!“
S t mi slovy Jennie odešla.
Igrainie dlouhé hodiny p echázela po místnosti a p emýšlela, co
la Jennie na mysli. Rozhodla se, že ji zažene do kouta a dostane z
ní, co všechno ví a s kým je v kontaktu. Možná se jí poda ilo
propašovat ven dopisy, aniž byly zachyceny, a je ve spojení s
Aidanem.

206
 Jenniino obvin ní padlo na úrodnou p du a pocit viny, který ji už
dlouho hryzl v hloubi duše, bolestn vyplaval na povrch.
Bude muset najít p íležitost, aby si mohly v klidu promluvit. V
poslední dob se navzájem odcizily, ale hovo it s ní musí, a to co
nejd ív.
Vykoupala se, celá provinilá a rozrušená, pak se najedla a zamí ila
do krypty. Tentokrát se ani tak nemodlila k Bohu, spíše v duchu
rozpráv la s Aftonem a vypov la mu vše, co se p ihodilo.
On jí však nemohl odpov t.
Kle ela v krypt více než hodinu, ale ani bolavá kolena, ani as
neutišily vnit ní pocit viny, který ji zaplavil po rozmluv s Jennii.
Nakonec se vrátila do svého pokoje.
Jako obvykle zazníval z nádvo í t esk zbraní. P ešla k oknu.
ekávala, že uvidí zápasící dvojice, procvi ující se v práci s
me em.

To, co spat ila, ji naplnilo d sem.

Muži tam stále ješt byli, t ímali me e, ale n co se zm nilo.
Bojovali spolu jenom dva z nich.
Nebyli to žádní nová kové, bývalí rolníci i emeslníci, kte í se
dali získat pro v c Roberta Bru e.
Ti dva, kte í se st etli v prázdném kruhu uprost ed divák , byli
ost ílení vále níci.
Poznala je podle barev, podle charakteristického kónického tvaru
ileb a vzoru na hledí.
Podle stejného rodového erbu na kabátcích.
Erik a Jamie.
Oba byli dob e chrán ni drát nými košilemi, plátovým brn ním a
štíty s erby a barvami.
A oba zacházeli svými smrteln nebezpe nými zbran mi zru a
pomstychtiv . Bojovali rychle a zu iv , tak rozhodn jako ve
skute né bitv .
Srdce jí sko ilo do krku a hlavou jí zmítala bou e.
Tohle zavinila ona. Je to její chyba. Dob e v la, ze Erika
provokuje, když vyhledává jeho bratrance, škádlí ho a sm je se s
ním. Myslela si, že si toho nevšímá, a jestli ano, že mu to nevadí.
Ona je ko ist, se kterou se oženil na král v p íkaz, ko ist, se kterou v
noci spí. Žena, kterou si sice nehnusí, ale k níž nechová žádné
skute né city.

207
 Erik zaúto il s takovou silou, že se pod jeho ranami Jamie nesta il
bránit a za al ustupovat.
Erik se pohyboval rychlostí blesku, Jamie klesl na kolena a na jeho
štít pršela rána za ranou.
Jamie zem e! pomyslela si.
A jeho krev ulpí na jejích rukou.

208
 16
Igrainie odsko ila od okna a vyb hla ze dve í. Ani si nevšimla,
jestli v bec n kdo na chodb hlídá. ítila se po schodech, p es
velkou halu a ven na nádvo í. Kolem bojujících stáli muži v kruhu;
musela se mezi nimi protla it. Když se jí to poda ilo, spat ila, jak
Jamie zvedl sv j štít t sn p edtím, než mu Erik zasadil ohromující
ránu. Oba muži ucouvli. Využila toho, sko ila mezi n a vrhla se na
Erika, který práv zvedal me k dalšímu úderu.
„P esta !“ zvolala. „Prosím, p esta !“
Nevid la mu do tvá e, ale i p es drát nou košili a železné pláty
cítila napjaté svaly. Okamžik to vypadalo, že ji odhodí stranou a
bude pokra ovat v boji.
„Nechej toho, ty hlupáku! Vždy je to tv j p íbuzný! Chceš ho
snad zabít?“
Erik v me a štít dopadl na zem. Zvedl hledí. Pohlédla mu do o í a
nejrad ji by ustoupila, nebýt toho, že jí sev el zátylek rukou v
železné rukavici. „Ty blázínku! Mohla jsi p ijít o život.“
Jamie také odhodil me a štít, zvedl hledí a s úsm vem k nim
istoupil. „Co se d je, Igrainie?“
„Zjevn se bála o tv j život, Jamie,“ odpov l Erik lehce a sev el
jí vlasy pevn ji. „Asi si myslela, že se chystáme navzájem
povraždit.“
Igrainie si byla v doma, že mají poslucha e – všechny Erikovy
muže a ty, kdo se cvi ili v boji –, a bylo jí jasné, že se dopustila
vážné chyby.
Erik ji nepustil a obrátil se ke shromážd ným vále ník m. „Tady
to vidíte, dob í lidé. Je nutné p edvídat protivník v p íští pohyb,

209
chránit se štítem p ed jeho ranami a plánovat další útok. Na bitevním
poli se však neobjevuje urozená dáma, která se postaví mezi vás a
hrozící smrt, jestliže se nenau íte správn úto it i bránit se. Vále né
um ní spo ívá v síle, praxi, intuici a rozvaze. Pro dnešek kon íme.“
Ozval se radostný pok ik, jako kdyby sehráli n jaké p edstavení.
Jamie se dramaticky uklonil a muži se za ali rozcházet.
Erik v stisk trochu povolil.
„Omlouvám se, že jsem narušila tvoje snahy nau it muže, jak se
navzájem rozsekat na kousky,“ zamumlala a toužila co nejrychleji
zmizet. Zachv la se. Cítila, jak v n m roste nap tí. „Vid la jsem vás
z okna. Vypadalo to…“
„Že si jdeme navzájem po krku?“ dokon il Jamie. „Te už ale víš,
že jsme vyu ovali techniku obrany,“ ekl velmi m kce. Uchopil ji za
ruku a políbil ji. „Stejn ti d kuji, že jsi m p isp chala zachránit.“
V rozpacích rychle stáhla ruku zpátky.
„Není zvláštní, že o j život se nestrachovala?“ podotkl Erik.
„V ru,“ ekl Jamie jakoby dot en . „Patrn nev ila v mé vít zství
v tomto souboji.“
„A také si neuv domila, že p íbuzní jako my by proti sob nikdy
nepozvedli zbran ,“ dodal Erik nedbale. Pomyslela si, že cht l ve
skute nosti íct: Nepozvedli bychom proti sob zbran … nikdy, nikdy
je nepozvedneme kv li tob .
„Nikdy,“ potvrdil Jamie vážn . „My bojujeme jenom proti
nep íteli.“
„Pochopiteln ,“ opá ila Igrainie lehce ironicky. „Znovu se
omlouvám za sv j vpád. Opustím vás, abyste se mohli v klidu
novat h e.“
„Není to žádná hra, Igrainie. Tohle cvi ení m že pozd ji znamenat
život, nebo smrt,“ upozornil ji Jamie.
„V tom p ípad m , prosím, omluvte a pokra ujte,“ vyzvala je
Igrainie. Dobrý Bože, jak toužila, aby ji pustil! Nejrad ji by zalezla
pod zem. Kéž by byla sama. Kdekoli. Daleko od Erikova zatím
utajeného výsm chu a hn vu nad její naivitou. Opravdu si myslela,
že bojují o ni?
„Už se stmívá, pro dnešek jsme skon ili,“ usekl Erik. Kv li tob .
Kone ji pustil, když se shýbal pro sv j me a štít. Pohlédla na
Jamieho, který m l ve tvá i sou asn pohnutý, pobavený i soucitný
výraz, pak využila znovu nabyté volnosti. „Ješt jednou se
omlouvám.“

210
 „Igrainie!“ zarazil ji Erik. Pomalu se oto ila.
„O našem výcviku hovo íš s opovržením. Možná bys zm nila
názor, kdybys vid la naše muže v bitv . A nastane as, kdy budou
tyto techniky pot ebovat v boji proti nep íteli, který jen touží, aby je
rozsekal na kousky.“
„Prosím, odpus mi,“ vypravila ze sebe a odkrá ela tak d stojn ,
jak dokázala. Muži stále ješt lelkovali na nádvo í, sbírali sou ásti
výstroje, pili ze studny nebo do ní no ili tvá e. Den byl sice
íjemný, ale zapotili se a od t ch zápas byli celí uprášení.
Pozdravil ji Thayer; delší as ho nevid la, a když k ní p istoupil s
dychtivým úsm vem ve tvá i, musela se zastavit.
„Thayere! Zdráv a v plném výcviku, jak vidím. Da í se ti dob e?“
„Velmi dob e, má paní. Jsem ti strašn vd ný.“
„Vd ný?“ podivila se.
„Nejsem si jistý, jestli jsem ti pod koval za sv j život po tom
epadení na cest . Jsem ti opravdu velmi vd ný. Vyhojila jsi mi
rány, které se mohly zanítit a zabít m stejn jako ti hrdlo ezové. A
také za to, že ses p imluvila za m , Timothyho a Brandona, aby nás
evezli na Langley. Tihle velcí vále níci nám mohli klidn pod ezat
krky tam, kde nás našli. M li jsme koneckonc namí eno do Anglie.
Nikdy jsem nebyl š astn jší, má paní. Tolik jsem se tady nau il.
Jsem rád, že tu jsem a budu moci bojovat za Skotsko, za našeho
právoplatného krále.“
„Není to moje zásluha; sami jste tu prokázali své schopnosti a
odvahu,“ zamumlala. V la, že jí Erik stojí skoro za zády.
„Vrátila jsi nám t em život – a nad ji,“ trval na svém.
„Jsem ráda, že jsem vám mohla pomoci,“ zamumlala a p ála si, aby
byla n kde jinde.
„Víš, že jsi byla krásná, jak ses vrhla do víru boje?“
„A p kn hloupá,“ vmísil se Erik, který p istoupil odzadu. „Mohli
jsme ji necht zabít. Kdyby se jeden z nás rozmáchl me em, bylo
by po ní, protože takový úder se nedá zastavit. Thayere, dob e si
odpo . Blíží se as, kdy budeme pot ebovat tvou sílu a vše, co ses
tu nau il. Poj , má paní, pom žeš mi rozepnout brn ní a svléknout
drát nou košili.“
Nedotkl se jí, jen pokra oval k velké hale.
„B h ti žehnej, paní,“ uklonil se jí Thayer. „Jist víš, že bychom za
tebe všichni rádi položili životy.“

211
 „D kuji ti, Thayere. Budu se modlit, aby to nebylo zapot ebí,“
odv tila Igrainie a doufala, že to Erik nezaslechl.
ejm ano. Netrp liv se oto il a zavolal ji.
Nem la na vybranou, a tak ho s velkými obavami následovala.
Když došla sotva pár vte in po n m do komnaty, zjistila, že její
pomoc vlastn nepot ebuje. Už odhodil p ilbu a sed l u krbu.
ivolal ji k sob , hned jak vstoupila. „Poj sem. Když t tak
zajímají boje a rytí i, pom žeš mi sundat chráni e ramen.“
„V ím, že by sis poradil i beze mne.“
„Já bych však byl rád, kdybys to pro m ud lala.“
ešla k n mu, rozhodnutá, že zachová rozvahu. Ramenní chráni e
byly upevn ny p es drát nou košili koženými emeny s t žkými
ezkami. Rozepnula první a užasla nad tíhou kovu, který jí spadl do
rukou. Poda ilo se jí odložit jej na zem po jeho boku. Ml ky ji
sledoval p emítavým pohledem.
Druhý plát zanedlouho ležel vedle prvního. Za ala odepínat
chráni hrudi. Chytil ji za ruku a tiše ekl: „D kuj Bohu, Igrainie, že
tvoje první slova, když jsi vlet la mezi nás, neslyšeli moji muži.“
„Moje slova? Že bys nem l zabíjet p íbuzného?“
„Ne, madam, to, že jsi m nazvala hlupákem.“
„A co kdyby to slyšeli? Co bys ud lal?“
„Na ezal bych ti, samoz ejm ,“ odpov l vážn . „Musel bych,
abych si zachoval d stojnost. A respekt, o ten si nemohu dovolit
ijít.“
Její prsty, ležící na pancí i, znehybn ly. Hovo il v cn a jasn . A
esto si nebyla jistá, zda mu má v it. Ješt nezažila, aby se ke
každé žen , s níž p išel do styku, nechoval jinak než jemn . Až na ni,
ovšem. Byla to obdivuhodná vlastnost a musela mu ji, by
neochotn , p iznat. Byl si v dom své obrovské síly, a proto si mohl
dovolit milosrdnost. asto toho byla sv dkem.
„Jednala jsem tak, jak jsem v tu chvíli považovala za nutné,“
opá ila. P edstírala, že se jí jeho slova nikterak nedotkla, a
pokra ovala ve svém úkolu. Snažila se, aby se jí net ásly prsty.
„Dej si pozor na svoji p ílišnou sebed ru a pýchu,“ varoval ji.
„Nerozumím ti.“
„Jsem si jistý, že ano. Protože se zdá, že jsou tu lidé, kte í by pro
tebe s radostí um eli.“
„S Thayerem už jsem nemluvila hezky dlouho.“

212
 „Thayer má d vod být ti vd ný a je mladý a romantický. Ale já
nemám na mysli Thayera.“
„Tedy… koho?“
„Za prvé si musíš uv domit, madam, že je Jamie m j bratranec,
máme tu est nosit spole né rodové jméno a pojí nás hluboké a
dlouholeté p átelství, utužené t žkostmi a boji. Nikdy by m
nezradil, v ni em, takže tvá myšlenka, že nás doženeš k souboji, by
mohla být dost zábavná, kdyby nebyla tak závažná. Za druhé jsem si
dob e v dom, že ses rozhodla okouzlit všechny mé muže – zejména
Jamieho. Nejsem slepý ani hluchý a dob e jsem vid l a slyšel, jak se
ve velké síni p edvádíš. Ti muži však nev dí, že když jsme sami,
nejsi zdaleka tak vlídná, a proto t pokládají za naprosto
neodolatelnou bytost. Nechal jsem t hrát tu hru, protože ni emu
neškodila a tob p sobila pochybné pot šení. Nesmíš ovšem pustit
ze z etele, že se mi kv li tob žádný z mých lidí neodváží vzdorovat,
koliv se domníváš, že by byli za tebe všichni ochotni položit
životy, a už sis to naplánovala, jak cht la.“
Igrainie cítila, jak se ervená, odtáhla se od n j a oto ila se k ohni v
krbu. „Nic jsem si neplánovala. Thayer a jeho druzi jsou dob í a
slušní lidé, to jsi sám zjistil. Cht l m chránit a já jsem mu vd ila za
mnoho, když jsem ho ošet ovala a snažila se, aby jeho rány
nezhnisaly. Co se tý e tvého bratrance… Mluvím s ním, protože je
mi sympatický.“
„Což se dnes odpoledne jasn projevilo. Nemusíš se však o n j bát
– umí zacházet s me em jako málokdo.“
„Takže by dokázal porazit i tebe?“ zeptala se zdvo ile a oto ila se k
mu.
„D láš si nad je?“ zajímal se.
„Jsem zv davá, nic víc.“
Poodešel a pokra oval v odstra ování t žké zbroje, aniž na n m
bylo znát, že tu tíži v bec vnímá. Když se zbavil posledního kousku,
Igrainie vykro ila ke dve ím. Obávala se, že zu í daleko víc, než jeho
slova a chování prozrazují.
„Nerada bych rušila tvé soukromí, takže rad ji sejdu dol , do
haly,“ zamumlala.
„Ne. Jsem zpocený a olepený blátem. Zavolej Jarretta a požádej ho,
aby mi p inesli vanu.“
Už byla u dve í, ale zastavila se, aniž se k n mu obrátila. „Ovšem.
eknu mu to dole.“

213
 „Ne.“
Oto ila se a nejisté se na n j podívala.
Práv svlékal vycpaný kabátec, který nosil pod brn ním. Zpocená
košile se mu lepila na t lo. „Ne, zatím ješt dol nep jdeš.“
Stál p ed krbem, dost daleko od ní. Ta samoz ejmost a tón jeho
hlasu v ní probudily vzpouru.
„Pro ne? Dob e víš, že se nepokusím uprchnout halou plnou tvých
oddaných muž , které nemohu o arovat, jak jsi mi práv sd lil, a
nehrozí nebezpe í, že se o m poperou.“
„Ale ty nep jdeš dol a z staneš tu, zkrátka proto, že si to p eji.“
„Ty si p eješ, abych tu z stala? Je to rozkaz? Kdybych se odvážila
vyjít, p ivlekl by m n kdo podle tvého rozkazu zpátky?“
„M žeš to zkusit.“
ikro il k ní s rukama v bok a na rtech mu pohrával nep íliš
pobavený úsm v. „Nuže?“
„Jakmile vyjdu ze dve í, n kdo m zatáhne zpátky,“ utrousila.
„Zcela ur it , budu to já. Takže?“
ejela ho pohledem od mokrých vlas až k nohám. Byl celý
uprášený a zpocený.
„Takže?“ opakoval tiše. Znechucen zvedla bradu.
„Kdyby ses m jen dotkl, zni il bys mi šaty,“ zamumlala. Protáhla
se kolem n j a posadila se na židli mezi ložem a krbem.
„Nezavolala jsi Jarretta a nepožádala ho, aby mi dal p ichystat
láze ,“ p ipomn l jí.
„Ty jsi u dve í.“
„To sice jsem, ale tys tu byla také. A já t zdvo ile požádal, abys
ho zavolala.“
„Mohu jen opakovat, co jsem už mnohokrát ekla. Jsem tu jako
zajatkyn . Od zajatc se neo ekává, že se budou chovat jako úslužní
lokajové, kte í vykonávají pánovy rozkazy.“
Erik v úsm v se prohloubil. Nebezpe ný úsm v, usoudila a
vzpomn la si, jak poprvé zatoužila uprchnout z místnosti, protože si
nebyla jistá, jak moc se zlobí.
Vykro il k ní.
Igrainie vysko ila. „Postarám se ti o tu koupel.“ Proklouzla kolem
j, otev ela dve e a spat ila Jarretta. Zavolala na n j a oznámila mu,
že se Erik chce vykoupat. Byla v pokušení vyb hnout za ním.
Zabránila jí v tom ruka, která jí dopadla na rameno.
„D kuji mnohokrát, má paní, jak laskavé.“

214
 Podívala se na jeho dla , která jí svírala horní ást paže. „Musíš m
držet?“
„Obávám se, že ano. Jinak bys podlehla pokušení, seb hla dol do
haly a já bych t musel zase potupn p ehodit p es rameno a odnést
zpátky.“
„Jak pozorné, že si d láš starosti s potupou, kterou by mi to mohlo
zp sobit. Jen je škoda, žes na to nepomyslel té noci, kdy se konala
naše falešná svatba.“
„Byl to legální ob ad bez ohledu na to, jakým zp sobem jsi k n mu
byla dopravena.“
„Ani jsem p i n m nemohla otev ít ústa!“ p ipomn la mu.
Pokr il rameny. „Poj do klícky, ptá ku.“
Zúžila o i a p ála si, aby jí nedokázal íst myšlenky. Vtáhl ji do
komnaty. P ešla zpátky k ohni. Cítila tísnivé sev ení, t ebaže
místnost m la ve skute nosti úctyhodné rozm ry.
„Dobrá,“ bru ela, „tak tady z stanu a budeme po sob vrhat krutá a
zlá slova, zatímco ty se budeš koupat.“
„Stále se snažím pochopit, pro jsi po ád tak nabru ená, Igrainie.
Pravda, jsi zajatkyn . Ale mohla sis ponechat každý kousek svého
drahocenného oble ení. V zním t v tvé vlastní komnat . Pokoušíš
mé muže, povídáš si s nimi, sm ješ se a zpíváš ve velké hale. Jíš
dob e. Dokonce jsi p iznala, že se ti líbí n kte í tví v znitelé.“
„P esto z stávají mými v zniteli. A já jsem tvoje zajatkyn ,
zatímco ty cvi íš muže k boji proti lidem, s nimiž jsem loajální.
Které miluji.“
„Dobrý král Eduard!“ odfrkl si.
Zarazila se. „Vyrostla jsem v Anglii, kde je pokládán za velkého a
slavného krále. Vysokého a zlatého Plantageneta, silného vládce,
tv rce zákon a dobrého panovníka.“ Zachv l se jí hlas. „Vid la
jsem ho u dvora a byl laskavý a velkorysý, jak se na krále sluší.“
„Ach ano. Hrab cí dcerka poznala krále ve velkých a nádherných
síních. Takže jsi ho vid la a znáš ho. Ale Roberta Bru e znáš také.
Eduard t zajisté pokládá za stejn skv lého a krásného p šáka ve
e jako Robert. Až na to, že t nemá zájem zachránit. Tady máš
toho svého laskavého a velkorysého krále. To on zradil. A sama
dob e víš, jak asto dával p íkaz k dalekosáhlému vyvraž ování.“
„Vím, že se na obou stranách vyskytují zlí a brutální muži, kte í si
navzájem obsazují území,“ ekla.

215
 „My však proti Anglii musíme bojovat. Eduard na nás zaúto il a
musíme se bránit. A budeme v boji pokra ovat. Cvi ím muže, aby
dokázali obhájit svobodu své zem proti tyranovi.“
„Ty se ke mn také chováš jako úto ník. Nemám snad právo s
tebou bojovat?“ otázala se ost e.
„Tvoje válka už je dávno prohraná, boj sko il a nacházíš se na
dobytém území. A já nejsem žádný tyran.“
„Ale jsi!“ protestovala. „A budu proti tob bojovat jako Skotsko
proti anglickému králi.“
Ozvalo se zaklepání na dve e. Igrainie se kousla do rtu. Necht la se
s ním hádat p ed sluhy.
Zejména proto, že sv j boj, jak se zdálo, už dávno prohrála. Stejn
jako boje, jež se odehrávaly v její duši. Erik otev el dve e a dovnit
vpochodoval Garth v ele nekone né ady sluh s vanou a konvicemi
horké vody. Kone odešli.
Když se za nimi zav ely dve e, Erik ze sebe stáhl propocené
šatstvo i vysoké boty a pohroužil se do vany, jako by tam Igrainie
bec nebyla.
Ta z stala sed t a jenom zatínala nehty do op radel. Erik se pono il
do vody i s hlavou.
Po chvíli se vyno il a uvelebil se ve van , zatímco v Igrainii rostlo
nap tí vte inu po vte in . Málem vylet la, když se nahnul pro mýdlo
a žínku, vydrbal si t lo, vypláchl žínku, položil si ji na tvá a klesl
zpátky do horké vody.
Už to dále nevydržela. P istoupila k van . A v tu chvíli se projevila
jeho ned ra. Hbit se vyno il, sundal si žínku z tvá e a podíval se
na ni podezírav p imhou enýma o ima.
„Copak? Chceš mn snad vydrbat záda?“ zeptal se.
„Nebu sm šný, já p eci nejsem Margot,“ odsekla a vzáp tí
ucítila, jak jí pod jeho mrazivým pohledem tuhnou kon etiny.
Nev ila vlastním uším, co jí to uklouzlo.
„To tedy nejsi,“ p isv il a znovu se op el. „V bec se Margot
nepodobáš.“ Jeho hlas napovídal, že je v duchu srovnává.
la by toho nechat, m la by odejít. Jak jen mohla tu v tu
vyslovit?
„Jsi však to, co mám te ,“ ekl znenadání. Stále ješt m že odejít,
pomyslela si.

216
 Sama si za ala, ale jeho poslední slova p sobila jako s l v otev ené
rán a jí se necht lo nechat to jen tak. Vlastn jí poskytl p íležitost,
aby se vzdálila. Ona jí však nemohla využít.
„Takže já jsem to, co nyní máš… Rozhodn ne dokonalá
manželka, zbož ující t od chvíle, kdy se stala tvou nev stou,
odhodlaná zapomenout na vlastní loajálnost a vzdát se svých
myšlenek a cit kv li vášni, kterou k tob chová. Ne, taková žena já
nejsem!“
Vstal a voda mu cr ela z t la, lesknoucího se mýdlem a parou.
Igrainie usko ila, oto ila se a vrhla se ke dve ím. Byla si jistá, že ji
nebude mokrý a nahý pronásledovat až na chodbu.
Chytil ji, ješt než dob hla ke dve ím. Vzal ji za ramena a bez
ohledu na to, že je mokrý, ji p itiskl k sob . „Jsi zv davá? Nechej m
tedy, abych ti o ní vypráv l. Když jsem se s Margot oženil, nebyla to
žádná plachá ervenající se nev stinka. Scházeli jsme se p ed
svatbou celé roky. Postavil jsem se otci a celé rodin , protože se
edpokládalo, že se ožením s n jakou bohatou ženou. Co se tý e
majetku, pozemk a pen z, nep inesla mi Margot zhola nic.
novala mi však svou v rnost. Nedbala na opovržení, které jí
dávala najevo má rodina, a oddan m následovala. Nem l jsem
tušení, co všechno si musela p ed svatbou vytrp t. Byla vzd laná,
inteligentní a krásná, a když se za mne provdala, odhodila vyhlídky
na skv lou budoucnost.“
Igrainie zjistila, že se za ala chv t, a koli jí nebylo jasné pro .
la, že jí neublíží. Jen jeho ruce se jí pevn zatínaly do masa.
Avšak ten modrý ohe v jeho o ích ji spaloval a vlhký tlak jeho
rozhn vaného t la byl horší, než kdyby ji ude il do tvá e. „Já
nemohu být Margot,“ zašeptala.
„A já nemohu být ten tv j drahocenný idealista Afton, žijící v
oblacích.“
„Když s tebou mluvila, asi jsi poslouchal, co ti íká!“ zamru ela
Igrainie.
„Vzhledem k tomu, že tys se mnou nikdy nemluvila jinak než s
ostnem v hlase, bylo nep íjemné ti naslouchat. Ano, jsi tou, kterou
nyní mám. A já jsem tím, koho nyní máš ty, Igrainie. Nep ikoval
jsem t ke zdi, nenechal jsem t hladov t a nebil jsem t . Možná bys
to mohla uvážit a alespo trošku ustoupit.“
Sklonila hlavu. „Už te m moji lidé považují za vyvrhele, protože
jsem ti tolik ustoupila.“

217
 Vzal ji za bradu a zvedl ji. „Kte í z tvých lidí, Igrainie? S t mi,
kte í byli na Langley a p ežili mor, je nakládáno úpln stejn jako s
mými krajany. Tady jsme ve Skotsku. Ti lidé se klan li Eduardovi ze
strachu. Touží po tom, p ivítat krále, který by jim vybojoval
svobodu. Chodí tady snad n kdo v et zech? Každý den se otevírá
brána. Muži i ženy mohou svobodn odejít.“
„Až na m ,“ utrousila.
„A kam by ses pod la?“
Ml ela a prudce vydechla. Vážn zavrt la hlavou. Zkoumav se jí
díval do o í. „Víš stejn jako já, že jak Niles Mason, tak i Robert
Neville jsou oby ejní ezníci. Jestliže se ti nepoda í uprchnout do
kláštera na pevnin , daleko z dosahu Eduardovy moci, staneš se
Nevillovou ko istí, krásn zabalenou a zavázanou stužkami svých
panství a majetku.“
Dob e v la, že se chytila do sít vlastních argument . Erik ekal
na odpov . „Je mi út chou, že ty nejsi žádný ezník,“ zamumlala.
„Ale v bec si nejsem jistá, cos tou sm šnou svatbou získal. Co pro
tebe mohou znamenat má panství v Anglii?“
„Nic,“ p iznal. „V bec nic.“
„Ale získal jsi Langley,“ podotkla.
„To ano.“
„Jakou tedy mám pro tebe cenu já?“
„Zajímavá otázka,“ zamumlal, a vyhnul se tím p ímé odpov di.
„Stejn jsem ti vd ný za to, že m nepovažuješ za krvela ného
ezníka. Z tvých úst to pokládám za poklonu,“ lehce se pousmál, ale
hovo il vážn .
„Jakou máš pro m cenu? P edevším tu, že t mám ve své moci a
nejsem s tebou nespokojený.“
„Nejsi nespokojený, protože se ti nehnusím.“
„Sama dob e znáš svou moc a své p ednosti, Igrainie,“ odtušil
suše. „Máš tvá and la a t lo bohyn .“
Taková poklona z jeho úst ji ohromila, i když ji vyslovil zna
netrp liv .
Navlh ila si rty, bedliv ho sledovala a p ála si, aby odtud mohla
uniknout.
„Tvoje povaha je však spíše dra í, po ád kolem sebe pliveš ohe ,“
pokra oval.
„A ty si o sob myslíš, že jsi z ocele,“ odrazila ho.

218
 Pokr il rameny. „Snad. Možná je to jen iluze, ale drží m p i
život .“
Jeho ramena byla plná jizev. Bezmyšlenkovit se jedné z nich
dotkla a sledovala její rozeklaný okraj prstem. „P esto jsi z masa a
kostí. Tolikrát jsi byl ran n.“
„Ale vždycky jsem p ežil. Na rozdíl od mých protivník .“
Chystala se odtáhnout ruku, ale on ji zachytil a p itiskl si ji na
horkou hru . „Co ode mne chceš, Igrainie? Svobodu? Tu ti nemohu
poskytnout. Ocen ní? Jsi v ru okouzlující. Mladá, krásná,
inteligentní a soucitná. Hluboce truchlím pro Margot a ješt dlouho
budu, jako by každý truchlil pro ušlechtilou, jemnou a vzd lanou
bytost, kterou miloval víc než sv j život. Navíc v bec netušíš, co to
je, p ijít o dceru. Ale ob odešly, a to nemohu zm nit. My však
žijeme a já up ímn lituji toho, jak jsem se k tob n kdy choval.
Jsem moc rád, že sis oblíbila Jamieho a že jsi našla sympatie k
kterým mým dalším muž m. Jen se nepokoušej používat to proti
mn . P ísahám, že ti nechci ublížit; jsme však chyceni uprost ed
války, a jak to tak vypadá, sotva dokážu od tebe odvrátit její
následky. Podle skotských zákon a církve jsi moje legitimní
manželka. Rozhodn bych dal p ednost manželce p ed zajatkyní.
ernovlasé arod jce nebo okouzlující dám s fialkovýma o ima.
Ješt si nejsem jistý, ale musím p iznat, že m samotný fakt, že se mi
ta zajatkyn , arod jka, manželka a sv dkyn dostala do rukou,
up ímn t ší.“
Nehýbala se, ml ela, zhluboka dýchala a byla si až bolestn
doma jeho nahoty.
„Je mi opravdu líto, že jsem vyslovila jméno tvé zesnulé ženy,“
zašeptala.
Chvíli ml el a pak p ikývl. Potom se pomalu usmál. „Ano, myslím,
že nadešel as pro omluvy,“ zamumlal.
„Ty tedy opravdu n eho lituješ…?“
„Jen toho, že ti asi ni ím šaty,“ odpov l.
„Moje šaty?“ vydechla.
Dob e však v la, co má na mysli. Když ji ješt pevn ji p itiskl na
dve e, zav ela o i. Cítila, jak napjal svaly a šlachy, ale ze všeho
nejvíc jeho vzrušení. Nenadálé, ohromující a omamné. Smyslné – ale
zdaleka ne tak, jako dotek jeho dlan na její tvá i, polibek, jejž jí
vtiskl na rty, nap ed lehce, ale posléze se stup ující se vášní…

219
 Odtáhl se, p ejel ústy na její elo a zamumlal. „Myslím, že jsi
naprosto dokonalá.“
„Zjizvený, ale dob e tvarovaný,“ oplatila mu a prsty p ejížd la po
jeho širokých ramenou. Op ela si mu hlavu o stále ješt vlhkou hru .
Špi kou jazyka okusila každou kapi ku, která na ní ulp la.
Vychutnávala k ovité stahy jeho sval , jak klesala stále níže…
Fyzicky ji naprosto fascinoval. P ipomínal jí st nu z masa a šlach,
dokonale slad nou a plnou isté smyslnosti, kterou mu nemohla
up ít. V moci, kterou vyza ovala jeho vysoká postava se širokými
rameny, se skrývala nebezpe ná velkolepost.
A sexuální p itažlivost, jíž nedokázala odolat.
Vyslovoval v ty plné touhy, vášn a smyslnosti, avšak Igrainie
jejich smysl nevnímala, povzbuzoval ji samotný zvuk jeho hlasu.
lo mu ztuhlo nap tím a prudce oddychoval. Prsty jí zapletl do
vlas a temn zasténal, což ji vzrušilo stejn jako samotná blízkost
jeho t la…
Sálala z n j síla a ona se jí kochala.
Vychutnávala ji. A podléhala jí. Jeho vzrušení se p eneslo na ni.
Zvedl ji a vyhledal její rty. Líbal ji horce, vlhce a pronikav . Udržela
se na nohou jen proto, že m la za zády dve e. Nezáleželo na tom. V
náru í ji odnesl na lože. Byla oble ená, ale jeho prsty si našly cestu k
místu, které po n m nejvíce hladov lo. Jeho dotek vymazal všechny
myšlenky až na jednu.
Zbož ovala Aftona.
Nikdy, nikdy jí však neposkytl to, co prožívala te . Tém umírala.
Sv t p estal existovat a nebe naplnily plameny. Ješt nikdy se
necítila tak slabá, nebo tak neoby ejn silná.
Když bylo po všem, zjistila, že má zni ené šaty.
Byly z nich tém cáry.
Nelitovala toho.

220
 17
Každého dne vyjížd li z hradu zv dové. ekali. V li, že se
nep ítel objeví, ale nem li pon tí kdy a jak.
Navzdory nap tí to byl pro Igrainii p íjemný as. Zjistila, že už ji
stráže nesledují na každém kroku.
V hale a na schodech ale vždycky n kdo byl, takže když n co
pot ebovala, sta ilo zavolat.
Když pobývala ve velké síni, byla opatrn jší. Ráda si povídala s
Jamiem, na n mž ji p itahovalo jemné chování a láska k hudb .
Rozmlouvala i s ostatními…, a dokonce i s Erikem dokázala
pohovo it, aniž se s ním pohádala.
Od návratu Erika a jeho muž uplynuly dva týdny.
Nep átelské síly se neobjevily, ale pevnost byla ve st ehu.
Jednoho rána si Igrainie trochu p ispala, a když se probudila, našla
u svého lože Jennii, která se na ni ost e dívala. Sev ela p ikrývky a
posadila se.
„Oni p ijdou, uvidíš!“ prohlásila a ohlédla se p es rameno, aby se
ujistila, že jsou dve e do komnaty zav ené. Pak se rozrušen posadila
do nohou postele. „Poda ilo se mi poslat ven zprávu. Jedna dívka,
která prodává voják m drobnosti…, vynesla m j dopis. Informovala
jsem tvého bratra, lorda Aidana, že t tady drží, nemáš na vybranou a
povstalci se zmocnili všeho a všech. Ale ni eho se neboj, celou
pravdu jsem jim nesv ila. Brzy se tu objeví. Napsala jsem, jaké
úpravy ud lali na nádvo í a jaké pasti na n chystají. Kéž bych toho
la víc… Tohle jsem dostala v era.“
Triumfáln vytáhla ze živ tku psaní zavázané st íb it modrou
stuhou.

221
 „Pro m ? Od Aidana?“ Igrainie sáhla po dopise rozt esenými prsty.
Jennie jí ho podala. Okamžit poznala, že je od bratra; poznala jeho
rozmáchlé písmo.

Nejdražší sestro,
nezapomn l jsem na tebe, ani jsem t neopustil. P etl jsem si tvé
dopisy a mezi ádky jsem si domyslel, že jsi pod velkým náporem.
Znám tvé obavy a vím, jak trpíš. Prosím, neboj se. Dostane se ti
svobody. ekej na mne. P i lásce našeho otce a matky p ísahám, že
nezklamu.
Aidan

Igrainie vrt la hlavou a zírala na Jennii. „Jennie, ty netušíš, jak

siln je hrad chrán n! Necht la jsem, aby pro m Aidan p ijel, tolik
se bojím, že bude zabit!“
„Oni v dí – v dí všechno o Skotech, dohlédla jsem na to. Nebudou
zabiti, slavn zvít zí. Igrainie, nevím, co ti ud lali, ale mám t ráda a
dohlédnu na to, aby Aidan p ijel a zachránil t .“
„Jennie, Jennie! Já t mám také ráda, ale nesmíš tolik riskovat.
Krom toho se mýlíš. Král m p edá Robertu Nevillovi, kterého se
bojím víc než všech t chto muž .“
„Omárnil t ,“ ekla Jennie smutn , natáhla se pro dopis a p itiskla
si ho k hrudi jako dárek od milence. „Jak vidíš, tv j bratr t miluje.
Díky Bohu, že se k n mu ta zpráva dostala a Aidan ti odpov l.“
„Jennie, ale já se bojím také o tebe. Slib mi, že už nebudeš d lat
vyzv da ku a posílat další zprávy!“
Jennie vstala a znovu pohlédla ke dve ím. „Postarám se o tebe!“
slíbila Igrainii. „Dohlédnu na tvé bezpe í, t ebaže se zdá, že jsi p išla
o rozum.“
„Jennie, nechej tu ten dopis. Spálím ho!“ vyzvala ji Igrainie, ale
Jennie už mí ila ke dve ím s psaním p itisknutým k adr m. Igrainie
vysko ila, aby ji zarazila. Zastavila se, jen co popadla p ikrývku, a
rozrazila dve e do chodby.
Jennie zmizela. Venku stál jen Jarrett.
„Dobré jitro, má paní. Mohu ti n jak posloužit?“
„Posnídala bych, Jarrette, d kuji ti.“
Vklouzla zpátky do pokoje a rychle se oblékla. Rozhodla se, že
musí Jennii vyhledat. Nenašla ji ani v horních místnostech, ani ve
velké síni, a dokonce ani v krypt . Odebrala se do kaple, protože

222
cht la íct otci MacKinleymu, co se p ihodilo, p im t ho, aby to
uchoval v tajnosti, a požádat ho o pomoc, a aby Jennii domluvil.
Dozv la se však, že je otec MacKinley na projíž ce s Erikem.
Takže ten jí, alespo prozatím, nepom že.
Pak odešla do stájí. T eba by mohla najít Jennii mezi koni. Ani tam
ji nenašla. Zato tam byl Gregory, který se na ni široce usmál.
istoupila k n mu a laskav mu položila ruku na rameno.
„Jak se ti da í? Doufám, že dob e.“ Nadšen p ikývl.
Podíval se na ni a jeho rty formovaly slova, která nedokázal íct
nahlas. Bedliv ho sledovala, protože se pomalu u ila odezírat a
zlepšovala se v tom pokaždé, když se s ním setkala.
ekl n co o dít ti a podíval se jí na b icho.
Zavrt la hlavou. „Nikoli, Gregory. Je mi dob e, ale t hotná
nejsem.“
„On íká, že ano a že to bude chlape ek.“
Igrainie se oto ila a spat ila Rowennu, která práv vešla do stáje s
košíkem mrkve. Gregory se o zví ata staral opravdu dob e.
Její po áte ní náklonnost k Rowenn už se v plné mí e nevrátila. V
hloubi srdce v la, že na ni žárlí. Byla si jistá, že Rowenna spala s
Erikem, a lámala si hlavu, jestli to stále ješt pokra uje.
estože jej t šilo, jakou v ní získal ženu a milenku, nenabídl jí ani
skute nou lásku, natož v rnost. A to, že se mu Igrainie líbí, ješt
neznamená, že se mu p estaly líbit i ostatní ženy.
Už zažila mnoho poko ení. Další by patrn nesnesla.
Znovu zavrt la hlavou. „Nebudu mít dít .“
Rowenna se na ni podívala s úsm vem. „Asi jsi to ješt nezjistila,
na tom není nic divného, ale Gregory už to ví n kolik dní. Prý budeš
mít moc hezké dít , s vlasy ernými jako noc a azurovýma o ima.
Bude to krásný klou ek, silný a zdravý.“
Pohled na Rowennu Igrainii nepochopiteln rozzlobil a pomyslela
si, že Gregory sice m že „vid t“ spoustu v cí, ale tohle k nim
nepat í.
„Ne ekám dít ,“ prohlásila stroze. Pak si uv domila, pro sem
vlastn p išla. „Nevid la jsi moji komornou Jennii?“
Rowenna se zamra ila a pot ásla hlavou. P elétla pohledem z
Igrainie na Gregoryho a po chvíli p ikývla. „D lá mu velké starosti.
edstírá, že pracuje, ale po ád se motá kolem posádky a poslouchá,
o em si muži povídají. Je to muchalka.“
„Ví Gregory ješt n co?“ otázala se Igrainie opatrn .

223
 „Lituje, ale ne,“ odpov la Rowenna.
„Stejn ti d kuji,“ ekla Igrainie a obrátila se k odchodu.
„Na tom nezáleží, Gregory,“ zaslechla za sebou Rowennu.
Oto ila se. „Na em nezáleží?“
Gregory se zase smál od ucha k uchu.
„Na em?“ naléhala Igrainie.
Rowenna si povzdychla. „Je z toho strašn roz ilený. Sir Erik a
král Robert Bru e prý budou mít velkou radost.“
„Král Robert?“ podivila se.
„Skotský král se pochopiteln zaraduje, že budeš mít dít . Je to
potvrzení, že tvé manželství bylo napln no,“ pokr ila Rowenna
rameny. „Onehda jsem zaslechla, co si povídá Jamie s Peterem na
cimbu í. Král Robert prý zu í, že se král Eduard chystá oslabit jeho
moc a moc katolické církve, která posv tila tv j svazek. A já znám
tvého chot a p irozen vím, že bude pot šen. Bude mít syna,
legitimního d dice. Který muž by se z toho neradoval?“
Igrainie cítila, že v ní plane zlost, jako by jí pod nohy nasypali
žhavé uhlíky. Rozlítila se a chvíli ze sebe nedokázala vypravit ani
slovo. Posléze ekla: „Gregory, obávám se, že se tentokrát mýlíš.
Žádné dít se nenarodí.“
Potom se ovládla, oto ila se na podpatku a odkrá ela ze stáje. Když
pochodovala p es halu ke schod m, zavolal na ni Peter. Slyšela ho,
ale neodpov la. Jarrett byl na chodb .
Také jej ignorovala. Když se ocitla ve své komnat , dlouho s
ho ícími tvá emi p echázela p ed krbem. Vlastn ani p esn
nev la, co ji tak rozrušilo, ale rozrušená každopádn byla. To se
nedalo pop ít.
Provdala se za muže, jemuž to p ikázal jeho král jen proto, aby ji
vyrval jiným a rozzu il jejího krále. Už to bylo dost zlé.
Na tom, že s Erikem spala, p íliš nezáleželo, jakkoli by proti tomu
protestovala. Bylo známo, že se muži násilím zmoc ují vzdorovitých
manželek a vet elci z obou stran m li ve zvyku znásilnit každou
osam lou ženu od nezralých d átek až po sta eny, pokaždé když
dobyli vesnici nep ítele.
Ona však znásiln na nebyla. Oddala se mu dobrovoln a… s
nadšením. Cht la ho. A B h jí odpus tu pýchu a samolibost, jak
tomu íká Erik, on po ní také toužil.
Na druhé stran dostal rozkaz, aby se s ní vyspal. Zachoval se k ni
jako k plemenné jalovici.

224
 Chodila a chodila, až byla celá utrmácená, ale její zu ivost minutu
po minut rostla. Z nádvo í k ní doléhal neutuchající t esk me .
Slunce kleslo za obzor a nebe zaplnily ervánky.
Toho dne neve ela ve velké hale. Povolala Gartha a nechala si
inést jídlo i obvyklou láze .
Tentokrát trp liv ekala, až voda vychladne. Doufala, že jí zchladí
mysl, nebo alespo k ži.
Když se Erik pozd v noci vrátil, sed la na židli u krbu a m la na
sob nejsiln jší a nejprostší ln nou no ní košili. Neoto ila se, když
ho slyšela vstoupit. V la, že zaregistroval její nep ítomnost u
ve e, n jaký dobrák mu pravd podobn sd lil, že se chová divn , a
Erik si ji te ur it zamyšlen m í.
išel za ní a op el se o ímsu nad krbem.
„Co zp sobilo tvoji špatnou náladu, Igrainie? Dala sis poslat ve i
nahoru, vyhnula ses spole nosti svých nep átel ve velké hale a te t
nacházím… takhle.“
Vstala, protože byl p íliš blízko a navíc v ní nelogický vztek
vzrostl natolik, že se sotva ovládala. Kousek poodešla, obrátila se a
zadívala se na n j s nehty za atými do dlaní. Ješt nikdy tolik
nevnímala p itažlivost jeho obli eje a dokonalost jeho svalnatého
la, a to ji rozzu ilo ješt víc. Nenávid la samu sebe, protože se
nedokázala rozpomenout na doby, kdy na n j pohlížela jako na
barbarského tyrana, který zni il její sv t. A nenávid la
samoz ejmost, s níž si ji p ivlastnil. On k ní necítí odpor. Od té doby
už jí ekl mnoho jiných v cí, ale tohle v cné lhostejné konstatování
se jí natrvalo vpálilo do mysli.
„Pro ses se mnou vyspal?“ otázala se zvýšeným hlasem plným
jedu. „Protože ti to tv j král na ídil?“
Pomalu zvedl obo í, zm il si ji a lhostejn odhadoval sílu jejího
hn vu. „Jaký význam má to pro ?“ zeptal se.
Neodpov la. „Nikdy, nikdy ti neporodím dít !“ za ekla se.
„Nedopustím, abych tob a tvému králi sloužila jako malý, ale
zneklid ující sporný bod v této proklaté válce.“
„Nebu sm šná,“ ekl.
„Sm šná!“
„Tak za prvé, Igrainie, král by mn nikdy nep ikázal nic, co bych
sám netoužil vykonat.“
„Pro est a slávu Skotska!“

225
 „A za druhé,“ pokra oval, jako by nevnímal její pohrdavá slova,
„nevypadala jsi, Igrainie, že by ti to p íliš vadilo.“
„Já že jsem nevypadala, že by mi to vadilo!“ zašeptala a pak se jí z
í vy inuly vzteklé slzy a bezostyšn zalhala. „Že mi to nevadilo!
Ur it jsi musel v t, že jsem každou tu noc p etrp la a za
zav enýma o ima jsem si p edstavovala, že se se mnou miluje jiný
muž, m j manžel. Žes sem nikdy nep išel a já stále ješt lehám s
Aftonem… a… Opakuji, nikdy ti neporadím dít .“
„Mám takový dojem, že už te nosíš pod srdcem mého syna.“
Aha, tak mu to Rowenna vyklopila. Pochopiteln . Ano, Rowenna
ho zná opravdu dob e.
Zu iv zavrt la hlavou. „Protože to íká ubohý hluchon mý
chlapec? Ale není to pravda, není, a nikdy nebude!“
„Gregory zatím nep edpov l nic, co by se nesplnilo,“ pokr il
rameny.
„Možná jsem t hotná, ale to dít se nenarodí!“ ujistila ho.
Okamžik se obávala, že se na ni od krbu vrhne. Promluvil však
chladn a zdvo ile. „Nev ím tomu, že bys úmysln zabila dít , které
nosíš pod srdcem, práv tak jako nev ím, že bys byla tak zbab lá,
abys vysko ila z okna,“ prohlásil rozhodn .
„Ale on se mýlí,“ zatvrzele trvala na svém. „ ekni to Rowenn .
Gregory se mýlí. Opravdu!“
„Pro to mám sd lit Rowenn zrovna já?“
„Po ád si s ní povídáš, je to tvoje blízká p ítelkyn a d rnice a
navíc jejími ústy promlouvá Gregory.“
„Takže tebe pobu uje, že jsem se sp átelil s Rowennou?“
„Ne. Zapome na to. Povídej si, s kým chceš a kdy chceš. Co když
se Gregory nemýlí? On p ece dokáže vid t do budoucnosti. Takže ty
jsi své splnil. Poslechl jsi rozkazy svého krále!“
istoupil k ní, ale ona mu elila jako ko ka s vytaženými drápy,
která už nemá kam ustoupit.
itáhl ji k sob . „Ty jsi ale blázínek, Igrainie. Kdybych po tob
netoužil, ani sám pánb h by m nep inutil, abych se t by jen
dotkl.“
„Opravdu? Já si však nejsem jistá, jestli v Boha v bec v íš, takže
mi tvá slova v bec nic ne íkají.“
„Tohle ale je pitomá hádka!“ vybuchl.
„Tak m propus ,“ trvala na svém. „Už jsi dostate posloužil
králi i vlasti.“

226
 „Jsi moje manželka.“
„Ne. Tvoje žena leží dole v kryptách. Já jsem jen sou ástí toho
vašeho slavného boje za svobodu a už m to p estává bavit.“
„Jsi jeho sou ástí, a t to baví nebo ne.“
„Hodláš m donutit, abych s tebou z stala?“
„Madam, nikdy v život jsem nepot eboval uplat ovat v i ženám
násilí a nikterak po tom netoužím.“
„Pak m tedy nechej jít!“
Než sta il odpov t, kdosi zabušil na dve e. Pohledem, který jí
pronikal skrz naskrz, jí sd lil, že oni dva spolu ješt neskon ili.
Pustil ji a odešel ke dve ím.
Za nimi stál Jamie, a když mu za al tlumen , avšak vzrušen cosi
íkat, Erik vyšel do chodby a zav el za sebou dve e. Igrainie neklidn
ekala, co se z toho vyvine.
Po chvíli se Erik vrátil s rukama za zády.
„Dostaly se mi do rukou velmi zajímavé dopisy,“ ekl.
„Opravdu?“
Srdce jí posko ilo v hrudi a na chvíli p estalo tlouct. Rowennina
slova ji rozrušila natolik, že zapomn la vyhledat Jennii.
A dohlédnout na to, aby spálila Aidan v dopis.
Když k ní p ikro il p es místnost, pochopila, že za sv j hn v draze
zaplatí. Ten dopis nebyl spálen. Našli ho.
Erik p edpažil a v jedné ruce jej držel.
„Odkud a jak se to sem asi dostalo?“ optal se zp íkra.
„Co to je?“ d lala nev domou.
On však dob e v l, že lže.
„Ani ses na ten list nepodívala, Igrainie. Dob e víš, odkud
pochází.“
„Já – nevím.“
„Jak se ti vlastn poda ilo z tohoto hradu tajn posílat dopisy
bratrovi?“
„Já to nebyla. P ísahám.“
„Ale tady to je. Kdosi zpravuje nep ítele o všech našich pohybech i
o tom, co podnikáme na obranu hradu.“
„Inu, nacházíme se na skotské p a mnoho místních lidí to
pomyšlení t ší, ale nesmíš zapomenout, že Langley dávno p ed tím,
než jsi sem vtrhl, drželi stoupenci krále Eduarda.“
Dlouho si ji m il, než se oto il a vyšel ze dve í. Slyšela, jak volá
na Jarretta. „Hlídej ji. A se odtud ani nehne!“

227
 Pak už jen doznívaly jeho kroky na chodb a na schodech.
A další kroky…
A zdola se ozývaly hlasy. Shromáždil své lidi a probírají, jak se ty
zprávy mohly dostat do hradu, a volí novou strategii…
Hledají mezi sebou zrádce.
Znovu za ala p echázet po místnosti a p emýšlela, co se stane.
Nev í mi, íkala si. Nev í, že ona Aidanovi nenapsala. Ví však, že
tu zprávu n kdo z nich poslal, a tudíž je mezi nimi zrádce.
Musí Jennii zarazit.
Nesmí ji však prozradit!
Co podnikne Erik? Je nezbytn nutné, aby únik informací okamžit
estal. St ídav ji mrazilo a zaplavovala ji horkost. Muži – i ženy –
byli po celá staletí mu eni, aby prozradili, co v dí.
Musí Jennii varovat. Oni v dí, že n kdo z hradu dostal ven
informace. Jennie musí uprchnout.
A pak, až se jí zeptají, m že klidn tvrdit, že Jennie z ejm ší ila
zlou krev. Nyní je však pry a prozradila Angli an m vše, co v la.
eb hla ke dve ím, otev ela je a uvid la Jarretta, který se opíral o
prot jší st nu s rukama založenýma na hrudi a podezírav a
zachmu en si ji m il. Nic ne íkal, jen na ni ostražit civ l jako na
vzteklého psa.
Couvla do pokoje a zav ela za sebou.
Dlouhé hodiny p echázela po komnat , až si nakonec vy erpaná
lehla.
Spánek nep icházel. Ub hly další hodiny, než kone zav ela o i.
Probudila se s úlekem.
Bylo ráno. Do místnosti pronikaly zlaté slune ní paprsky.
Rozhlédla se. Pátrala po stopách Erikovy p ítomnosti. Žádné však
nenašla.
Vstala a vyšla do chodby. Jarretta na stráži vyst ídal Angus.
Podíval se na ni smutn , ale nikoli hn viv .
„Nesmíš opustit svoji komnatu, má paní,“ oznámil jí s omluvou i
vý itkou v hlase.
„Mohla bych mluvit s otcem MacKinleym?“ zeptala se.
„Není tady.“
„Kde je?“
„Pry .“
Zhluboka se nadechla a modlila se, aby otec MacKinley nepykal za
cizí in.

228
 „Vy ídil bys laskav Erikovi, že s ním chci mluvit?“
„Nemohu, paní. Je také pry .“
„Kde?“
„To nesmím prozradit.“
„Angusi, prosím, já s ním musím mluvit.“
„Te to nejde.“
„Kdy se vrátí?“
„Nevím.“
Popuzen p irazila dve e. Pak je zase otev ela. „Pro tvoji
informaci, já jsem žádné dopisy nepsala a nedala je propašovat z
hradu. I když bych byla v právu, kdybych tak u inila. Tohle byl m j
hrad a vy jste se ho zmocnili!“
Ml ky na ni zíral.
Znovu za sebou zabouchla.

„Támhle… Támhle!“ vyk ikl Allan. „Kde?“ zeptal se Erik.

„Na východ, severovýchod, v té meze e mezi stromy… Už je
vidíš?“
Erik se podíval z koruny pok iveného dubu sm rem, který Allan
nazna il. Uvid l je. Byly jich stovky. Kolem plát ných stan se
povalovaly zbran a brn ní a pohybovali se tam muži. Práv se
utábo ili na noc. Za alo se stmívat a ohn se rozzá ily. K nebi
stoupal kou .
Erik z stal na strom a zkoumal uspo ádání tábora. Za ním se vinul
malý pot ek. Vybrali si dobré místo pro odpo inek p ed útokem.
Erik kývl na Allana a oba slezli ze stromu. Posledních pár stop
sesko ili a m kce dopadli na zem. Jamie ekal u koní.
„Usazují se. Zaúto íme o p lnoci. Jamie, ty, Allan, Raymond a já
vyrazíme jako první.“ Sehnul se a na rtl plán tábora se všemi
cestami, které z n j vedly. „Allane, ty obsadíš potok, ty budeš tady,
Jamie, Raymond tu… A já budu zde. Ur it rozestaví stráže.
Musíme se jich zbavit jako prvních. Kon necháme tady… Muže
ivedeme sem, a až uml íme hlídky, sejdeme se na tomto míst …
Pak dáme muž m signál. Musíme pracovat rychle a využít momentu
ekvapení. Jsem si jistý, že o ekávali muže na místech, která jsme
vybrali, ale ur it se neobávají útoku na sv j tábor. A ješt n co –
rozeženeme jejich kon . To je d ležité. Budeme-li se muset sp šn
stáhnout, nebudou mít na em nás pronásledovat.“

229
 Vážným p ikývnutím potvrdili, že jeho plán pochopili. Erik s
Allanem se vyhoupli na kon a vrátili se k ostatním. Ticho ekající
jednotky p erušovalo jen ob asné hrábnutí kopytem, neutuchající
šum ní lesa a zazvon ní postroje. Erik jim nastínil sv j plán. Všech
padesát bojovník , kte í m li p epadnout tábor, si dob e
uv domovalo, jaké mají vyhlídky a co hraje v jejich prosp ch.
„Ot e MacKinley,“ obrátil se Erik na kn ze. „Pomodlíš se za nás?“
otázal se a pozorn se na n j zadíval. Nemyslel si, že se otec
MacKinley provinil zradou. Doufal, že ne, protože si kn ze oblíbil a
obdivoval jej.
„Rád se pomodlím za duše všech lidí,“ odpov l.
Muži slezli z koní a poklekli. MacKinley se pomodlil Ot enáš,
pokra oval modlitbou za celé lidstvo a skon il tím, že požehnal
kle ícím vále ník m.
Otec MacKinley byl bu zcela na jejich stran , nebo by zasloužil
zbavit sv cení.
Erik doufal, že je pravda to první.
Dojeli tak blízko k nep átelskému táboru, jak se odvážili, slezli z
koní, nechali u nich otce MacKinleyho a dva muže a dál pokra ovali
vysokou letní trávou mezi stromy p šky. Když se p iblížili, ukryli se
v tráv a mezi ke i a sledovali, co se d je v tábo e. Do p lnoci byli
všichni kon uvázáni. Muži spali na zemi nebo ve stanech.
Erik dal znamení a spolu s Allanem, Raymondem a JamHm zmizel
ve tm . Každý se vydal dohodnutým sm rem a pe liv vážil každý
krok, protože bylo jasné, že je tábor st ežen, a už Angli ané útok
ekávali i ne.
Erikova trasa mí ila p ímo do centra.
Zahlédl stráž, couvl a tiše ji pozoroval. Muž se opíral o strom a
otráven zíval. Erik k n mu rychle p ikro il a obratn ho napadl
zezadu. Mužova hlava klesla dop edu. Vypadal, jako by spal, až na
proud krve, který mu vytryskl z hrdla.
Erik se zaposlouchal do noci, a když uslyšel soví houkání, v l,
že Jamie našel další stráž. Opatrn se vrátil. Skr ený Allan obcházel
vn jší hranici tábora; on z pravé strany a Jamie zleva.
Zastavil se a zamával paží. Noc se naplnila pohybem.
Muži, kte í mírumilovn spali na mýtin , nic nezaslechli. Až když
bylo p íliš pozd .
kte í zem eli, aniž se probudili. N kte í se za ali bránit.

230
 kolik ušlapali kon , které Erikovi lidé odvázali a poplašili
pochodn mi, zapálenými od skomírajících táborových oh .
ebaže se útok stoprocentn zda il a zp sobil v adách nep átel
zmatek, v jaký Erik ani nedoufal, necht l v tábo e riskovat
opravdovou bitvu. Když se ti, kte í p ežili, za ali zvedat a chápat se
zbraní, dal povel k ústupu. Jeho muži posbírali veškerou zbroj,
kterou unesli, a odb hli.
MacKinley s dalšími dv ma muži ekali u koní. Hbit nasko ili do
sedel a odcválali nocí, matn osv tlovanou bledým m sícem.
V dostate né vzdálenosti od tábora se zastavili a Erik s Jamiem
spo ítal své lidi a poslechl si hlášení o ztrátách a zran ních. Nikdo
nepadl.
ty i byli ran ní.
„Do rozedn ní nás pronásledovat neza nou,“ oznámil Erik, když se
shromáždili v lese. „Do té doby neseženou dost koní. M žeme si pár
hodin odpo inout, ale bu me ve st ehu. Petere, my si spolu
vezmeme první hlídku a Jamie s Allanem nás vyst ídají.“
l, že by stejn neusnul. Hlavou se mu divoce honily
nejr zn jší myšlenky. Mnoho hodin už však nezamhou il oka,
kolikrát mu za ala klesat ví ka a s trhnutím se probudil.
Kone je vyst ídali.
Ulehl pod strom a zav el o i. Nap ed si myslel, že si naplánuje
další postup, ale najednou se mu zdálo, že n kdo krá í mezi stromy.
ipadalo mu, že už je to dávno. Je ješt mladý. Práv se vrátil z
mo e, své pravé lásky. Ješt se mu kolébala zem pod t lem, jako
pokaždé po dlouhé plavb , a to houpání jej sladce uklid ovalo. Po
ženiných zádech splývaly zlaté vlasy. Znal její tvá . Tak bílou. I její
i. Tak modré. A úsm v, uhnízd ný v koutcích rt . P išla k n mu,
nadzvedla si záhyby svého bílého roucha a obkro mo se na n j
posadila. Tiše k n mu promlouvala a pak se sehnula k jeho rt m.
Byl to sladký polibek. Když se odtáhla, leniv otev el o i,
ipraven poskytnout jí rozkoš, jaké se jí zachce.
Užasle zjistil, že to není Margot, as se posunul a na n j shlížejí
divoké fialkové zraky. Žena svírala v obou rukou n ž a chystala se
mu ho zabodnout do srdce.
evrátil se…
A praštil se hlavou o strom. Zamrkal bolestí, probudil se a t el si
elo. Pak se postavil. Na druhé stran mýtiny hlídkoval Jamie a
zamra en ho pozoroval.

231
 Erik pohlédl vzh ru a zjistil, že si Allan našel pozorovatelnu na
nejvyšším strom .
„Jsou v dohledu?“ zeptal se.
„Ano, ale je to jen malá skupina. Pátrají po našich stopách.“
„Odkud?“
„P ímo od severu.“
„Kolik jich je?“
„Tak p tat icet ty icet.“
„Dobrá. Slez dol .“ P ešel p es prostranství mezi stromy a cestou
lehce kopal do spících muž . N kte í z nich už se stejn stav li na
nohy. „Tak honem – chcete snad, aby nás dostali jako myje?“ ptal se.
Došel k Jamiemu, který jej o ekával.
„Rozd líme se. Budu nám s p tadvaceti muži krýt záda. Ty pojedeš
se zbytkem nap ed. Dohoníme vás. Je jich ješt po ád hodn , ale ím
tší ztráty jim zp sobíme, tím lépe. A vyzkoušíme tak jejich
odvahu. Až dojedeme, spus te padací most. Pak po kejte, až se do
nás pustí, a vyrazte proti nim. N co podobného jist neo ekávají.“
„Takovou zt ešt nost ur it ne,“ poznamenal Jamie.
„Jednu polovinu té zt ešt nosti jsi vymyslel ty sám.“
Jamie pokr il rameny. „Už celá léta se chováme jako blázni. Pro
bychom se m li práv te m nit?“
Erik vyvolal jména muž , kte í se k n mu m li p ipojit. Nechal je
nasednout na kon a pak jim vysv tlil, co od nich o ekává. Všichni
projevili nadšení.
Jamie Erikovi odjížd jícímu na sever zamával a pak povolal zbytek
svého vojska do sedel.
Erik jel tak daleko, až byl as sesednout. Dob e si v duchu
propo ítal vzdálenost, kterou musí urazit nep átelé, než se s nimi
st etnou. Polovina jeho lidí vyšplhala na stromy, kde v tichosti íhali.
Allan, kterého vyslal jako p ední hlídku, varovn zahvízdal.
Za pár chvil jezdci vtrhli na mýtinu. Vyrazili na n z k ovin a
seskákali ze strom . Angli ané m li výhodu v d kladném brn ní.
Skoti m li jen vyztužené chráni e hrudi, což bylo vše, co mohli p i
tomto zp sobu boje použít. P esto se jim poda ilo zaúto it tak
ne ekan , že nep átelé popadali z koní a v tšina z nich pom ela d ív,
než mohli zaujmout bojové pozice.
Byl to zápas muže proti muži. N jaký Angli an evem požádal o
po ádek a držení šiku, ale nikdo ho neposlouchal. Jeho lidé se
ztráceli mezi houštinami a pokoušeli se uniknout nep íteli.

232
 Erik se bil se zru ným vále níkem v drahém a krásn zdobeném
brn ní. On m l výhodu, že si mohl najít nejlepší místo k útoku,
zatímco jeho protivník ho mohl zranit, ba zabít jediným úderem
me e. P estože byl ten muž obratný a odvážný, byl daleko k eh í než
Erik, který na n j úto il tak odhodlan a vytrvale, až mu nakonec
prudkým úderem vyrazil me z ruky. Muž padl zády na kmen stromu
a pomalu po n m sklouzl k zemi. Erik uchopil me ob ma rukama a
iložil mu jej na hrdlo.
Náhle se zarazil, protože na jeho kabátci zahlédl n co známého.
Erb.
Rodinný erb. Ten už n kde vid l. Visel na zdi p ímo p ed jeho
ima. Vid l ho každé ráno hned po probuzení. Byl to erb…
Abelard .
Vtom se ozval pok ik a Allan se p ítil na mýtinu. „Už jich sem
jede víc. Je nejvyšší as odebrat se na hrad!“
Erik se oto il k odzbrojenému nep íteli.
„Tak d lej! Zabij m , jestli to dokážeš!“ zvolal muž op ený o
strom.
Erikovy prsty pevn stiskly jílec me e.

233
 18
Igrainie ze své komnaty slyšela dun ní ko ských kopyt a mužské
výk iky. K hradní brán ale nedohlédla.
Když zaslechla, že se vojsko vrací, vysko ila a rozrazila dve e.
Jarrett za nimi sed l na židli a vy ezával.
„Jak tu m žeš jen tak sed t? Co se d je?“ osopila se na n ho.
„To se jen vrací první ást našich,“ odv til.
„Jak to víš?“
„Hlídky ohlásily jejich p íjezd.“
Po ád se na ni díval jako na nejv tšího zrádce na sv . Vrátila se
do pokoje práv v as. Muži se za ali shromaž ovat na nádvo í.
Zahlédla Jamieho a další známé, ale Erik mezi nimi nebyl. N co se
lo, to bylo jisté. Muži zaujímali pozice na cimbu í. Vždycky tam
stály hlídky, ale dnes jich p ibylo.
stala u okna a sledovala, jak muži vynášejí po p íkrých schodech
na hradby toulce plné šíp . Táhli tam i luky a Peterovy vále né
stroje. Ozvalo se zaklepání na dve e. lgrainie k nim p ešla a otev ela.
Stála za nimi Rowenna s prost radly a košt tem.
„Vezmu si je sama,“ ekla jí odm en .
Rowenna se však ohlédla na Jarretta.
„Mám v tvé komnat n co na práci.“
Igrainie se k dívce oto ila zády a vrátila se k oknu. Rowenna šla za
ní.
„Je pry ,“ oznámila jí sp šn . „Už se nemusíš ni eho bát. Jennie
utekla.“
„Kam?“

234
 Rowenna zavrt la hlavou. „Nevím. Všech se vyptávali, ale nenašli
ji. A Gregory potvrdil, že zmizela.“ Rowenna si netrp liv odfrkla.
„Te už jim to m žeš íct, už se o svou p ítelkyni nemusíš bát.“
„Jak si m že být Gregory tak jist? Na hrad je mnoho míst, kde se
že skrývat celé dny.“
„Gregory má dar od Boha.“
„Pro tedy nevid l od za átku, že to byla Jennie, a ne já?“ zeptala
se lgrainie trpce.
„Má ten dar, ale není všev doucí.“
Igrainie si uv domila, že si je Rowenna jistá, absolutn jistá. Došla
k oknu. „D kuji ti,“ ekla stru .
Netrp liv naslouchala, zatímco Rowenna uklízela. Nedokázala se
im t, aby s ní ješt promluvila. Kone se za ní zav ely dve e.
Hluboko dole Jamie vyk ikoval rozkazy a aktivita posádky rostla.
Zví ata, která se zatím pásla na lukách, za ala nyní zapl ovat
nádvo í a pastý i je zahán li do stájí a p ístavk v dolní ásti hradeb.
Po Erikovi ani stopa.
eb hla ke dve ím a prudce je otev ela.
Jarrett stále ješt vy ezával.
„Jarrette…“
Zvedl hlavu a ned iv se na ni podíval.
„Jamie už je tu. Erik ješt ne.“
Jarrett na ni zíral. „Ne, ješt nep ijel.“
Vrátila mu pohled. Cht lo se jí k et, že se ni ím neprovinila, ale
zaslechla n jaký hluk a vrhla se zpátky k oknu. Vyklonila se a
natáhla krk ve snaze dohlédnout k brán . Na nádvo í proudili další
muži.
Už byla vyklon ná z okna skoro do p l t la, když ji ísi ruce
sev ely v pase. Instinktivn zaje ela. Nebyla si jistá, jestli bude
vyhozena na dv r, nebo vtažena dovnit . O vte inu pozd ji už však
stála v komnat a dívala se na Erika.
Až když mu stála tvá í v tvá , pochopila, jak moc se bála o jeho
život. Nem l drát nou košili ani kovové brn ní, ale vycpávky pod
košilí a tunikou neuv iteln rozši ovaly jeho ramena a hru . Od v
mu t ísnila zaschlá krev a obli ej m l špinavý.
Nejrad ji by se mu s plá em a smíchem vrhla do náru e. Žije.
Vypadá hrozn , ale žije.
Poda ilo se jí ovládnout, stála tiše, dívala se na n j a ekala, co
bude dál.

235
 „Ješt dva palce a zbyla by z tebe dole pod oknem hromádka
zlámaných kostí,“ ekl.
„Vím, kam až se mohu vyklonit,“ odporovala. „Jsi samá krev.“
Touha dotknout se ho byla omra ující.
„V tšina nepat í mn . Je as, abys šla.“
„Abych šla?“ opakovala. Snažila se nedat najevo zoufalství, které
na ni padlo jako úder. Co se stalo? Poda ilo se mu dohodnout její
vým nu za n koho, kdo je drahý Skot m?
Natáhl k ní ruku.
Stejn jako zbytek jeho t la byla špinavá a ulp ly na ní kapky
zaschlé krve. Všiml si toho, ješt než se jí dotkl. Podíval se na tu
špínu a oto il ruku dlaní nahoru. „Poj !“ vyzval ji.
Nep ijala ji. Zadrhlo jí v hrdle. „Já jsem nepsala dopisy bratrovi a
nepasovala jsem je z hradu,“ ekla p iškrcen .
„Na tom už te nezáleží.“
Snad se jí nechce dotknout, protože je tak špinavý a umazaný krví.
Bude však muset.
Ustoupila o krok. „Kam m to zavedeš?“
„Dol .“
„Do v zení?“
„Do tajné chodby,“ odpov l netrp liv . „Kdyby to vypadalo
špatn …, bude tam n kdo, kdo t dostane ven a odvede na sever, do
hor.“
Tak se jí ulevilo, že se zapotácela. Musel ji zachytit ob ma rukama
a p itisknout si ji k hrudi. „Co se stalo?“
„Nic, jen jsem… zakopla.“
Nedbala na stopy boje, které nesl na od vu. Byla š astná, že je u
j.
Jemn ji chytil za bradu a zvedl jí tvá . „Strašn jší mi k ivdil, víš,“
vy etla mu.
„Snad… A možná ješt v jiných v cech,“ p iznal tiše, zadíval se jí
do o í a palcem jí p ejel po tvá i. „Jsem š astná, že jsi živý.“
„To jsem rád. A ud lám, co bude v mých silách, abych živý z stal,
protože bych t necht l zarmoutit.“ V o ích mu šibalsky zablesklo.
Igrainie se usmála a op ela si mu tvá o hru . Cítila jeho prsty ve
vlasech. „Musíme si pospíšit,“ ekl s povzdechem. Sev el jí tvá e v
dlaních. „Nehodlám t tam zamknout. Pochop, je to jen pro p ípad,
že by se to tady vyvinulo v náš neprosp ch… Jarrett tam bude s
tebou. Dohlédne na to, abys unikla, a odveze t daleko do hor, kde t

236
Angli ané nikdy nenajdou – pokud by sis to jednoho dne sama
nep ála.“
„Ne…,“ za ala.
„Jdeme.“
Tentokrát ji vzal za ruku a vykro il ke schod m. Sestoupili do
haly. U stolu stál Jarrett a domlouval se s Garthem. Igrainie zahlédla,
že plní pytel zásobami jídla pro všechny p ípady. Zachv lo se jí
srdce.
Než sta il Erik promluvit s Jarretem, dve e do haly se rozlet ly a
dovnit vpadl Jamie.
„Muži jsou na svých místech. Stihli to práv v as. Angli ané úto í.
Tvrd .“
„Jdi s Jarrettem, Igrainie,“ p ikázal jí Erik a dlouhými rozhodnými
kroky s Jamiem po boku opustil v ž.
Igrainie se ohlédla. Jarrett byl zaujatý svým úkolem. Neslyšn
eb hla p es sí a proklouzla ven.
Netušila, jaké mají plány. Na nádvo í stáli muži na koních, což
nedávalo smysl. Padací most byl naho e, ale vnit ní brána doko án.
Muži pospíchali všemi sm ry, n kte í v t žkém brn ní, jiní v
každodenních šatech. Vid la, jak zavád jí ženy a d ti do relativního
bezpe í ve stájích, skladištích a zbrojnicích, lemujících hradní zdi.
ímo proti ní se nacházelo jedno ze strmých schodiš na cimbu í.
elet la p es nádvo í a rychle po n m vyb hla. Jestliže ti muži, kte í
všemi sm ry sp chali po hradbách a plnili rozkazy, v li, že tam
nemá co d lat, nem li as dát jí to najevo.
A možná jim to Erik ani neoznámil a o svém podez ení, že si
dopisovala s bratrem a zrazovala je, se sv il jen nejbližším
átel m.
Dob hla na vrchol schod , aniž ji n kdo zarazil. Zastavila se a
odhadla situaci. Anglické vojsko se blížilo. Ewana Danbyho, pána na
Cheffingtonu, i jeho barvy a erb znala. V la, že stojí v ele
anglických vojsk. Zahlédla rovn ž barvy Roberta Nevilla a vyzývavé
a nazdobené brn ní sira Nilese Masona.
Polnice oznámily jejich p íchod s bojovými stroji a obrovským
prakem, které vlekli za sebou. Sledovala je, jak sestupují ze
severního svahu, který vedl k pevnosti na vrcholku kopce obehnané
vodním p íkopem.
„Igrainie! Dobrý Bože, co tu d láš?“

237
 Byl to Peter, který táhl malý prak na místo, odkud by jeho ho ící
st ely mohly dost elit – p ímo za padací most. Sp chali za ním další.
Tahali na cimbu í obrovské kotle plné horké smoly.
„Musím to vid t,“ pohlédla na n j zmu enýma o ima. „Petere… Já
tu musím z stat…!“
„P ikr se!“ p ikázal. „Práv za ínají rozestavovat lu ištníky!“
Poslechla ho, ale nedokázala se sklonit tak hluboko, aby nevid la,
co se d je za hradbami. Spat ila Erika, který stál nedaleko a zabýval
se mechanismem padacího mostu. Práv spustil paži, a tím dal
znamení n komu, kdo byl z jejího dohledu.
Angli ané se blížili a vlekli své t žké obléhací stroje. Náhle se z
lesa ozval divoký ev. Usoudila, že se jedná o bojovou taktiku.
Mezi stromy proudili ven Skotové a zasko ili anglické úto níky
mezi hustým lesním porostem a hradbami. Sou asn za ali muži na
hradbách st ílet a Peterovy stroje zapracovaly. Velké praky vrhaly
kamenné, kovové a hlin né koule, jež dopadaly na úto níky, kte í se
chystali zdolat opevn ní.
Angli ané se nevzdávali. P itáhli sv j obrovský katapult. Igrainie
vid la, že na n lu ištníci mí í z hradeb zapálenými šípy.
Divoce se rozhlédla. Erika nenašla.
Dole pod ní proudili muži p es hradní p íkop a opírali žeb e o
kamenné zdi.
Kolem uší jí zabzu el šíp a zaslechla výk ik muže, který stál vedle
Petera. P isp chala na pomoc, ale zjistila, že má probodnuté srdce a
zem el d ív, než dopadl na zem.
Okamžit zjistila, že m l za úkol zapalovat pochodní náboje do
katapultu. P ekro ila mrtvé t lo a zaujala jeho místo. Peter zíral.
Zažehla zápalnou bombu a Peter ji obrovskou silou vyst elil.
Oto ila se a zapálila druhou.
Pak vykoukla p es cimbu í a uvid la další nep átele šplhat po
žeb íku. Peter byl zaujatý svou prací. Rychle vstala a vší silou se
snažila žeb ík odstr it. Jeden anglický voják už skoro p esko il na
hradbu.
„Petere!“ k ikla.
Okamžit vysko il a p ipojil se k ní. Úto ník vyvinul veškeré úsilí,
aby dosáhl na parapet d ív, než žeb ík odrazí. V zubech svíral dýku a
rukama se pokoušel zachytit. Už skoro p elézal, zatímco se Peter
pokoušel odtla it t žký žeb ík.

238
 Vtom zahlédla Peter v me . Jeho váha ji natolik ohromila, že
musela zatnout zuby. Práv v as zbra pozvedla a bleskurychle se
pokusila vybavit si to, co se do etla v Aftonových knihách. Váha,
protiváha, rovnováha… Ty nyní mohly rozhodnout o všem.
Sledovala, jak muž balancuje na cimbu í a chystá se p es n p ehodit
nohu. Zaúto ila p ímo na jeho helmici. N kolik strašných okamžik
se ješt pokoušel udržet.
Igrainie s hr zou sledovala, jak dopadá k úpatí hradby a krátce poté
se kutálí do vodního p íkopu.
Peterovi se kone poda ilo odrazit žeb ík. Slyšeli k ik muž ,
kte í dopadali do vody. Oba se podívali dol a pak se Peter užasle
zahled l na Igrainii.
„On by m zabil, kdyby se mu poda ilo p elézt,“ konstatoval.
Zbledla a jen na n j zírala. Vždycky nenávid la vál ení, ale te ,
když sama zabila, její nenávist ješt zesílila.
Další šíp jim p elet l nad hlavami. Peter ji chytil za rameno a stáhl
k zemi. Oba se zvedli, když se ozvaly výk iky a op t zazn l bojový
ev.
Lu ištník m se poda ilo zapálit velký katapult. Padací most byl
spušt n, ást hradní posádky se po n m p ehnala a p ipojila se ke
Skot m, kte í zaúto ili z lesa. Erik v sedle Lokiho vedl síly, jež
vyjely z hradu, a jeho velký me sekal a bodal na všechny strany.
„Petere!“
Tentokrát byl žeb op en o kousek dál a nep ítel už málem
estoupil na cimbu í. Popadla hlin nou kouli a hodila ji po n m.
Angli an to ne ekal, zakolísal a váha jeho brn ní jej stáhla do
hlubiny. Peter žeb ík op t odrazil. Igrainie p eb hla po cimbu í a
sledovala boj. Ten se nyní omezil na šarvátky mezi muži, kte í byli
rozeznatelní podle svých barev na erbech a praporcích. Zahlédla
Erika stále ješt v sedle, jak se ile ohání me em poblíž padacího
mostu. Opodál spat ila op šalého udatn bojujícího lorda Danbyho.
Niles Mason ani Robert Neville nebyli v dohledu, ale bitevní pole
bylo tak zalidn né, že je mohla p ehlédnout.
Erik spolu se svými muži zatla oval nep ítele od bran. Tam
objevila Aidana s rodinným znakem na hrudním plátu. State se
snažil probít dovnit .
Zd šen se uchopila za hrdlo. Bylo kolem n j tolik Skot !
Najednou ho zasáhl me do hrudi. Zdálo se jí, že ten úder zaslechla
až naho e na hradbách.

239
 „Aidane!“ vydechla.
Skotové postupovali a vytla ovali Angli any na sever.
Prudce se oto ila. Peter se zabýval svými vále nými stroji. O
hradby se neopíraly žádné žeb e; Angli ané patrn upustili od tohoto
zp sobu dobývání.
Rychle seb hla dol . Branou se práv vracelo n kolik koní, kte í
išli o jezdce. Muži stále ješt vybíhali. Ty výk iky, které p ed
chvílí zaslechla, ohlašovaly vít zství. Taktika odvážných, chytrých a
uvážlivých obránc hradu byla úsp šná.
bec se z toho triumfu neradovala. Aidan ležel na bitevním poli –
možná je už mrtvý, možná krvácí a je t žce ran ný.
„Igrainie!“ za val kdosi její jméno. U vchodu do v že stál Jarrett,
který ji marn hledal. Zastavoval sp chající muže a ptal se, zda ji
nevid li.
Její bratr leží v prachu.
Let la jako s v trem o závod, rozhodnutá, že musí být u Aidana
první. Chytila jednoho z koní bez jezdce a vyšvihla se do sedla.
To už k ní dob hl Jarrett a chopil se ot ží. „Zbláznila ses,
Igrainie?“
„M j bratr je tam venku; pus m !“
„N kdo se o n j postará.“
„N kdo mu vrazí me do srdce!“ vyk ikla.
Jarrett ji nehodlal pustit. Byl však tak blízko, že ho mohla vší silou
kopnout.
Zasáhla ho t menem do spánku. Zapotácel se a upadl.
V duchu se ot ásla a doufala, že mu p íliš neublížila. Aidan však
možná umírá. Její bratr, její krev, leží na bitevním poli, protože ji
ijel osvobodit.
Zu iv pobídla kon , sklonila se nad jeho krk a vy ítila se p es
most. Srdce jí bušilo ve stejném rytmu jako ko ská kopyta. Za
kolik minut dorazila k místu, kde spo íval natažený a nehybný a
jeho brn ní se t pytilo ve slunci.
Sesko ila z kon . Ležel tvá í dol . Igrainie ho chytila za paži, a jak
jej obracela, dívala se po krvi, která by prozradila zran ní. Až když
ležel na zádech, spat ila velkou trhlinu v kyrysu.
Po krátkém zápase s p ezkami mu s ala p ilbu.
„Aidane, Aidane, žiješ?“ zašeptala. V bec nevnímala boj, který
kolem ní zu il, t esk zbraní, dusot koní, ani bolestné výk iky a hlasité
povely. „Aidane!“ Sklonila se k bratrov obli eji a na tvá i ucítila

240
jeho dech. Žije. Musí ho dostat na kon a odvézt do bezpe í, na
nádvo í, kde se o n j postará. elo mu pokrývaly vlhké tmavé vlasy.
„Aidane…“
Zasténal. Otev el a znovu zav el o i. „Aidane!“ ekla zoufale a
zápolila s emeny od kyrysu. „Igrainie… Nejsem… zran n. Jen…
mám… vyražený dech…“
Pokusil se posadit a málem se mu to nepoda ilo, kdyby jej
nezachytila. Pot ásl hlavou a usmál se na ni. „Samé… erné…
hv zdi ky.“ Zamrkal a zdálo se, že se vzpamatoval, protože na ni
za val: „Co vlastn d láš na bitevním poli, bláznivá holko!“
Odtáhla se. „Ty jsi sice hrab ,“ prohlásila, „já jsem však tvoje
starší sestra a snažím se ti zachránit život, hlupáku!“
Najednou zaje ela, protože ji kdosi uchopil v pase a vytáhl ji na
nohy.
„A mám t !“
Oto ila se a za hledím rozpoznala tvá Roberta Nevilla.
„Ale hned m pustíš!“ protestovala. „Aidan je ran ný. Musím se o
j postarat. Bitvu jste prohráli, stejn musíte ustoupit!“
Robert Neville její slova ignoroval; jako by v bec nepromluvila.
„Ano, Igrainie, bitvu jsme prohráli, ale ko ist je v našich rukou. Jsi
zachrán na, Igrainie!“
„Ale Aidan je ran n. Nevím, jestli nemá polámané kosti. Musím se
o n j postarat.“
Jako by ji v bec nevnímal. Drsn ji vysadil na svého vále ného o e
a nasedl za ni. Kroutila se a pokusila se ho shodit, osvobodit se z
jeho sev ení a p inutit jej, aby ji poslouchal. Nevnímala nebezpe í, v
jakém se nacházela. Nejv tší starost jí p sobil bratr.
„Aidan je zran ný!“ je ela a praštila do n j p stí. Bolestiv se
ude ila o jeho brn ní. „Roberte! Aidan tam leží! Pus m .“
„Niles se o Aidana postará,“ ujistil ji krátce. „A my ustupujeme.“
Kopl kon do slabin a ten prudce vyrazil. Chytila se ho za krk, ale
to ani nemusela. Robert Neville ji už držel levicí, zatímco jeho
pravice ídila kon , který se nap ed vzepjal a pak se rozeb hl, až jí
vlétly vlasy do o í.
Nic nevid la.
Troubení k ústupu však slyšela.

***
241
 Vít zný ryk Skot byl ohlušující.
Erika z Lokiho stáhli jeho lidé, zvedli jej na ramena a provolávali
mu slávu. Každému z nich pot ásl rukou. Také Jamieho, který se na
plánování boje podstatn podílel, popadli a n kolikrát vyhodili do
vzduchu. A pak se oba bratranci setkali a pot šené si pot ásli
rukama. V l, že má Jamie z porážky Angli an stejnou radost jako
on.
„Dokázali jsme to! P isámb h, dnes jsme dokázali, že je Skotsko
samostatným národem a vládne nám Robert Bru e, Robert Silný!“
Ozval se souhlasný ev a pozdrav králi. „Robert dob e ví, že svoji
zem získáme zpátky. Bez pomoci jeho šlechty, jen silou vlastenc .
Protože my toužíme po svobod . A nep estaneme to Angli an m
dokazovat!“
Znovu se ozvaly nadšené výk iky, ale Erik už se nemínil vyh ívat
na výsluní slávy. „Máme tu zran né! Naše p átele, kte í bojovali
stejn state jako my!“
Postavili ho na zem a všichni se vrátili na bitevní pole. Až do
setm ní sbírali své ran né a mrtvé. Na Angli any dojde ada zítra.
Erik pov il Allana a Raymonda, aby jako stíny následovali
Angli any lesem. Angus se postaral o p enášení ran ných a dohlédl,
aby byli padlí umíst ni na márách v malé hradní kapli a byli nad
nimi od íkány p íslušné modlitby a vykonány ob ady.
Pak teprve p ejel padací most. Peter mu vyb hl naproti a tvá il se
ustaran .
„Igrainie je pry .“
„Pry ?“ zdráhal se uv it. „Nem že být pry ; p ikázal jsem
Jarrettovi, aby ji vzal dol do podzemí, a kdyby museli prchat, aby
prorazil vchod to tajné chodby.“
„Je pry ,“ trval na svém Peter. „Poj do haly, Jarrett ti poví, jak se
to sb hlo.“
Erik, napjatý jako struna, sklouzl z Lokiho a rozzu en odkrá el do
velké haly. Byl odhodlaný Jarretta na míst zaškrtit, ale pak spat il
ránu na mužov spánku a mod inu na ele.
„Co se stalo?“ naléhal Erik. „Zahlédla svého bratra.“
„Jak mohla zahlédnout svého bratra, když byla v podzemí?“
„Dol jsme nedošli,“ zavrt l Jarrett hlavou. „Balil jsem zásoby, jak
jsi mi p ikázal. Tys odešel a já v bec netušil, že jsi ji p ivedl dol .
To už byla na nádvo í.“

242
 Zmocnila se ho taková bolest a zu ivost, že by byl nejrad ji p ece
jen Jarretta srazil k zemi, jen aby si ulevil. Ucítil ísi ruku na rameni.
Jamie. Bojoval, aby se ovládl.
„A dál?“
„Zjistil jsem, že není ve svém pokoji. Za al jsem ji hledat. Garth
ekl, že ji vid l v hale, s tebou. Šel jsem ven.“
„Já ji našel na cimbu í,“ pokra oval Peter. „Nedokázal jsem ji
im t, aby šla dol . Práv za ala bitva. Pak už byla pry .“
„A já ji vid l na koni.“
„Pro jsi ji nezastavil?“
„Pokoušel jsem se o to, ale ona zaje ela n co o svém bratrovi a
kopla m do hlavy. Takovou ránu jsem nedostal ani v bitv !“ zavrt l
Jarrett hlavou. „Kopla m !“ opakoval rozho en . M l asi stejné
pocity jako Erik. „Zatm lo se mi p ed o ima, padl jsem na zem, a
když jsem se probral…, dáma byla fu .“
Erik stál velmi klidn , ale zu ila v n m bou e. Za al p sti a málem
se mu rozsko ila hlava.
„Tak nás p ece jen zradila,“ zamumlal.
„Eriku,“ zasáhl Peter, „neukvap se.“
Erik vrhl na starého p ítele ledový pohled.
„Poslouchej m !“ naléhal Peter. „Tam na cimbu í… popadla me a
odrazila nep ítele, který práv p elézal hradbu. Zachránila m p ed
jeho nožem a pomohla mi odstr it n kolik žeb . Ona bojovala na
naší stran , Eriku.“
„Tys jí to dovolil?“
„Inu, já jsem jí nep ikázal, aby riskovala život a zdraví v boji, ale
také jsem jí nezakázal, aby použila m j me proti muži, který se m
chystal bodnout do srdce. Jonas MacFadden po mém boku byl
zasažen jedním z prvních šíp . Ta dáma zaujala jeho místo a chovala
se jako skv lá vále nice.“
„Pak však sebrala kon a odjela z hradu,“ podotkl Erik. „M že být
pravda, že se její bratr ocitl ve vážném nebezpe í.“
Erik se oto il a odkrá el ke dve ím. „Poj se mnou, Petere.
Prohlédneme si ran né a padlé Angli any. Musím zjistit, jestli je
mezi nimi Aidan… A Niles Mason a Robert Neville. Až s tím
skon íme, za ídíš pot ebné opravy. Jamie, sestav družinu
nejhbit jších muž , kte í se dokážou pohybovat tiše a nenápadn .
Budeme pot ebovat tažné kon na zbran a zbroj. Na poli jsou
opušt né vozy. Použijeme je.“

243
 „Eriku,“ zarazil ho Jamie, „oni ji odvezou na Cheffington. Je to
jejich základna. Ewan Danby je estný a slušný muž. Nikdy
nezabíjel nevinné ani nep epadal m sta a vesnice.“
Erik p ikývl. „Já to vím.“
„Cheffington je hrad stejn opevn ný jako Langley. Pokus o jeho
dobytí se rovná sebevražd .“
„Každá pevnost se dá dobýt,“ prohlásil Erik. „Každá.“
S tím odešel a v duchu se modlil, aby na bojišti našel mrtvá t la
Roberta Nevilla i Nilese Masona.
Když se setm lo, bylo jasné, že ti muži mezi padlými nejsou. Ani
Aidana – mrtvého, zran ného i zdravého – neobjevili. Mezi
vlastními lidmi však našli jednoho ran ného, který vid l, jak lady
Igrainie p ijela na pole, sesko ila z kon a klekla si u ležícího
anglického lorda.
Dále spat il, jak ji jeden z anglických pán na koni zvedl k sob na
vále ného kon a rychleji odvezl.
„Vid l jsi jeho barvy?“
„Baže, pane.“ Odplivl si do prachu. „Byl v brn ní, ale já jeho erb
dob e znám. Odvezl ji sir Robert Neville. A jejího bratra se chopil
ten ezník, který tohle všechno za al, sir Niles Mason.“
Když se potvrdilo Erikovo podez ení, stál Jamie po jeho boku.
„Jaký máš plán?“ zeptal se. „Dostanu ji zpátky.“
„Jak?“
„O tom se poradíme cestou,“ ekl Erik.
„Proti takové hord ?“ zamumlal Jamie, ale pak pokr il rameny.
„Inu, zdá se, že nám bohové p íliš nep ejí! Vždycky jsem si íkal, že
jestli mám zem ít, pak a je to na vrcholku slávy!“
„Jenže já v bec nemám v úmyslu na vrcholku slávy zem ít, nýbrž
žít,“ informoval ho Erik. „Te nejvíc záleží na ase. Musíme
vyrazit.“
„Ano, musíme vyrazit.“
„Peter z stane a postará se o Langley,“ rozhodl Erik. „Necháme
mu jen nejnutn jší posádku, budeme pot ebovat všechny síly.“
Okamžik p emýšlel. „Kn z pojede s námi. A Gregory též.“
„Gregory?“
„Ano, chci toho chlapce s sebou. A také Rowennu.“

Celou dlouhou cestu na Cheffington Igrainie zu ila.

244
 Lord Danby si uv domil, že vezou mnoho ran ných. Byl skute ný
velitel jejich sil, ale za ínal stárnout, m l šedesát ty i let, a proto
esunul velkou ást svých povinností na dva mladé rytí e, kte í
veleli jeho vojsku.
Byl to hezký muž s jasn zelenýma p emýšlivýma o ima a
sn hobílými vlasy a vousy. Nedovolil Igrainii, aby d lala zmatek
kolem Aidana a ostatních ran ných, protože by je to zdržovalo. Jel
po jejím boku za nosítky s t mi, kdo nemohli chodit.
Nebudou d lat žádné zastávky. Odhodili všechny t žké kusy zbroje
a vybavení. Oho elý katapult odtáhli p es cestu, aby zdrželi Skoty,
rozhodnou-li se je pronásledovat.
Robert Neville naléhal na lorda Danbyho, aby nep id loval Igrainii
vlastního kon , ale on se jeho pochybnostem vysmál a ujistil ho, že
dáma v žádném p ípad neopustí svého bratra, poté co se odvážila
vyjet mu na pomoc mezi šípy, me e a vzpínající se kon na bojišti.
A tak jela Igrainie vzadu s lordem Danbym a držela se poblíž
Aidana. Druhého dne nep etržitého ústupu však Niles Mason
esv il Danbyho, že by jim mohl každou chvíli vpadnout do zad
nep ítel, a lord Danby sám p ikázal, aby Robert Neville s menší
skupinou muž doprovodil Igrainii co nejd íve do bezpe í na
Cheffington. Igrainie protestovala, že neopustí bratra, ale tou dobou
už Aidan sám vstal z nosítek a ujistil ji, že je mu lépe a m že
cestovat v sedle stejn rychle jako ostatní. Necht l vystavit svou
sestru dalším nebezpe ím. Dlouhé m síce ji drželi Skoti a on nem l
v úmyslu pustit ji z o í.
A tak s Robertem Nevillem a bratrem, bedliv st ežícími každé její
hnutí, Igrainie kone dorazila na Cheffington.
Po p íjezdu p edstírala vy erpání a byla uvedena do elegantní
komnaty v dokonale opevn ném hrad lorda Danbyho. Sloužící jí
rychle p inesli vodu, jídlo, vanu, isté šaty – o cokoli požádala. Ze
všeho nejvíc pot ebovala získat as. Dokud nedorazí lord Danby,
cht la se držet od Roberta Nevilla co nejdál. Doufala, že ji Aidan
podpo í, ale jistá si tím nebyla. Danby, který byl znám jako hluboce
ící k es an, ur it vezme její s atek s Erikem vážn . Bude na její
stran a postaví se mezi ni a Roberta Nevilla, dokud…
Erik už ji podezírá, že tajn posílala Aidanovi dopisy. Rowenna mu
ur it ekne pravdu… A Rowenna je jeho drahá p ítelkyn , ale…
Ujela z hradu a sama se vydala na bitevní pole. Nebyla si jistá, zda
dokáže pochopit, že tam nemohla nechat um ít svého bratra v blát .

245
 Skoti nejsou dost silní na to, aby se zmocnili pevnosti tak velké a
mocné, jako je Cheffington, pokud by to v bec m li v úmyslu a ona
by jim jako vále ná ko ist v bec stála za to, aby tolik riskovali.
Obzvláš má-li Erik sebemenší podez ení, že ujela dobrovoln .
Nalézala se v zoufalé situaci. A s nejv tší pravd podobností do
toho spadla vlastní vinou. Až dosud necht la, aby Robert Neville
zjistil, jak moc se jí oškliví pomyšlení na manželství s ním a že se
nikdy dobrovoln nestane jeho ženou. V bec také nep edpokládala,
že se ho bude bát.
Ale to ješt žil Afton.
Když kone osam la v komnat , kterou jí p id lili, najedla se,
vykoupala, ale celou dobu z stávala napjatá. Usedla p ed krb a
pe liv zvažovala každou v tu, se kterou se obrátí na Aidana. Poté
vstala a odhodlan p ešla ke dve ím.
Nedaly se otev ít. Zatáhla prud eji, škubala jimi, ale neotevíraly se.
Byly zav ené na závoru. Zven í.
Takže vym nila jedno v zení za jiné.
Zítra p ijede lord Danby. A ona na n j rozlícené zaúto í a bude se
domáhat vysv tlení, jak se mohl Robert Neville opovážit zav ít ji v
pokoji a zabránit jí v setkání s mladým hrab tem, jejím bratrem.
Snažila se potla it vzr stající strach a sama sebe p esv ovala, že
ji Danby m že a bude ochoten chránit.
Alespo do chvíle, než ji p edají anglickému králi.
To bude ješt n jakou dobu trvat, ujiš ovala se. Eduard má nyní
plné ruce práce; blíží se den, kdy povolá všechny své lenní pány do
zbran , setká se s nimi na p edem ur eném míst a vydají se do
války proti Robertu Bruceovi.
Opravdu byla unavená a nakonec se natolik uklidnila, že si lehla na
lože. Po n jaké dob zad ímala a kone usnula.
Nev la p esn , co ji probudilo, ale najednou vylekan otev ela
i.
„Igrainie.“
Vymrštila se. Do jejího pokoje vstoupil Robert Neville. Umytý a
oholený, oble ený do slušivé vyšívané tuniky. Byl to hezký muž s
hn dými vlasy a hladkými rysy a dal si viditeln záležet, aby vypadal
co nejlépe. Posadil se na kraj jejího lože a chystal se jí dotknout.
ikr ila se u ela postele a nevraživ na n j zírala.
„Co tu d láš?“ otázala se ost e.

246
 „P išel jsem se jen podívat, zda máš všechno, co pot ebuješ. Jak
jist víš, Igrainie, brzy uzav eme manželský svazek. Jist se cítíš
zran ná, ztracená. Cht l jsem t jen uklidnit, pot šit.“
„Spala jsem. Takže nejsem ani zran ná, ani ztracená.“
„Byla jsi v rukou našeho barbarského nep ítele až p íliš dlouho.
Nejrad ji bych t te objal a ut šil.“
„Roberte, musíš pochopit, že nejsem nikterak zran ná. A – nemohu
se za tebe provdat, ostatn ani za kohokoli druhého. Už jsem se totiž
zaslíbila jinému.“
„Ne podle zákona.“
„Ale p i Bohu a podle skotského práva!“
„Žádné skotské právo neplatí!“
Dostala se na nebezpe nou p du. Jestli B h opravdu existuje, pak
ví vše o zle, které se v lidech skrývá, a jist pochopí, pro v tuto
chvíli ne íká celou pravdu. Ocitla se v krajní situaci a ohrožuje ji
muž, který je zlý jako málokdo. „Já ctím Boží p íkazy a nehodlám
ohrozit nesmrtelnost své duše,“ prohlásila up ímn a vášniv .
Chvilku se domnívala, že si vzal její slova k srdci.
Vstal, zamyšlen p ešel ke krbu, ale pak se k ní prudce obrátil. „Ty
vko!“ skoro zašeptal. „Sotva jsi poh bila svého manžela, mého
bratrance, už jsi bavila na loži, kde zem el, jeho vraha, toho
zloducha, který tam zavlekl mor a zp sobil jeho smrt.“
edstíraný soucit vyst ídala uražená ješitnost.
Igrainie se snažila ovládnout. „Odejdi, Roberte.“
Vrátil se k jejímu loži, znovu usedl na postranici a uchopil ji za
ruku. „Omlouvám se. Oni t vyd sili a zneužili. Znásilnili t .
Pokusím se na to nemyslet, t ebaže bude opravdu t žké zapomenout,
že se t dotýkaly ruce toho špinavého barbara.“
Igrainie odrazila jeho ruku. „Roberte, musíš to pochopit! Nikdo m
nezneužil ani neznásilnil. A za tebe ani nikoho jiného se provdat
nemohu, dokud m j p ípad neposoudí neju en jší církevní
hodnostá i.“
Vid la, jak mu zb lely klouby na rukou, za atých do jejích
ikrývek. „S kým si myslíš, že mluvíš?“ zm nil tón. „A co si
vlastn o sob myslíš? Král ekl, že mi pat íš ty i Langley, a tak to
bude.“
„Inu, jak se tak zdá, Langley ti jen tak pat it nebude,“ neodpustila
si odseknout.

247
 Hned toho zalitovala. Vrhl se na ni a sev el jí ramena d ív, než
sta ila ucouvnout.
„Já se toho, co mi po právu pat í, zmocním!“
„To t žko! Langley byl Afton v a já byla Aftonova žena. Nyní je
mrtvý a na jeho hrad ti nic nepat í. A ze všeho nejmén já!“
„Tak já ti nejsem dost dobrý a dáváš p ednost barbarskému
horalovi!“ Za ala zuby a bez hnutí na n j zírala. „Možná jsem
dostate nenaléhal. Nebo se zkrátka nezmocnil toho, co chci.“
Dotkl se prsty tkanic její vyp ené no ní košile.
Zaje ela, jak nejsiln ji mohla, a vší silou mu srazila ruku. Užasla.
Poda ilo se jí ho shodit na zem, jen to žuchlo, a on z stal ležet
roztažený na podlaze. Chvíli tak setrval, pak se p esunul k místu, kde
ív sed l, a vzhlédl k ní, stále ješt ohromený silou jejího útoku.
Hezké rysy jeho tvá e zk ivil vztek.
Poda ilo se jí sice shodit ho z postele, to však ješt neznamenalo,
že se mu dokáže ubránit, když se rozhodne použít násilí.
Její jediná záchrana je pokusit se o út k a vyhledat pomoc.
Robert Neville za al vstávat.
Vysko ila, vrhla se ke dve ím a p itom vyk ikovala bratrovo
jméno.
Dob hla k nim.
Popadl ji za vlasy a škubl s ní zpátky s takovou silou, že mu v
prstech z staly celé chomá e… A p estojí nep estával pevn držet.
Znovu volala bratra. Zaje ela.
Neville jí p itiskl dla na ústa tak pevn , že se jí vmžiku zatm lo
ed o ima.

248
 19
Teprve pozd v noci narazili obránci Langley na stopy, které na
cest z staly po anglických úto nících.
Erik byl hluboce zklamaný. P edpokládal, že celá skupina z stane
pohromad pro p ípad, že bude napadena odzadu.
Nestalo se tak. Angli ané zvolili nejlepší taktiku. Nechali vozy na
cest a odhodili vše t žké, co by je zdržovalo.
A také vlastní lidi, kte í se nemohli pohybovat dost rychle.
Erik se svými muži dostihl ran né, kte í tu z stali pod dohledem t í
žen a dvou kn . Ti Skot m odmítali poskytnout jakékoli informace
a hráli si na mu edníky, odhodlané zem ít pro svoji v c. Nemuseli
však p íliš naléhat – jedna z žen se po chvíli ochotn rozpovídala,
protože pohrdala tím velkým pánem a jeho rytí i za to, že opustili
své mrtvé a umírající druhy.
Ob tovali ty, kte í se neudrželi v sedle, ty, kte í sotva stáli, další s
elámanými kostmi i ty, kdo vykrváceli. Podle jednoho rytí e s
ostrými rysy a ješt ost ejším jazykem to ud lali pro est svého
krále, anglického Eduarda, jenž je vládcem této oblasti. Žena ekla,
že je pradlena, ale zjevn to byla markytánka a její opovržení lidmi,
kte í zanechají své kamarády jisté smrti, bylo ušlechtilé a opravdové.
Erik si vlastn nemohl dovolit ponechat n které ze svých muž u
ran ných nep átel. Zjistil však, že ti, kte í v rn sloužili svému
vládci a nyní tu byli hanebn pohozeni, jsou docela ochotni zm nit
pána. Proto se rozhodl pov it Jarretta s p ti muži, aby na sebe vzali
únavný úkol – dopravit ty ubožáky zpátky na Langley.
„Opustili je, aby nás zdrželi,“ poznamenal Jamie, když nasedali na
kon .

249
 áste ,“ souhlasil Erik. „A také proto, aby dojeli k cíli d íve,
než je dostihneme. Ta nosítka se zran nými je obt žovala; museli
jim p izp sobit cestovní rychlost. A dob e v li, že my pojedeme
nalehko.“
„Na Cheffington však dorazí dávno p ed námi,“ ekl Angus a
podíval se na Erika se soucitem v o ích. „Jakmile budou za
hradbami…“
„Jakmile budou za hradbami,“ opá il Erik, „budeme muset napnout
mozek.“
„Cheffington je kamenná pevnost a její hradby jsou deset až dvacet
stop silné,“ p ipomn l Angus.
„Já dob e vím, Angusi, že prorazit kamenné hradby nedokážeme,“
ekl Erik. „Pevnost jako Cheffington je možné dobýt jen jediným
zp sobem. A ten dob e známe.“
„Opravdu?“ otázal se Jamie, podíval se na Erika a pokra oval
jemn : „Když Nigel Bru e bránil hrad Kildrummy, m l dosti zásob a
sil, aby vydržel i dlouhé obléhání. Uvnit se však našel zrádce –
ková , který zapálil sklad obilí, ímž vytvo il ohnivé peklo, umožnil
dobyvatel m vstup do hradu a p im l posádku, aby se vzdala.“
„Ano,“ ekl Erik.
„Takže to ud láme podobn .“
Angus je oba pozorn sledoval. „Jestli tomu dob e rozumím,
musíme mezi nimi najít zrádce,“ uvažoval. Pak se zašklebil.
„Nejlépe v rného Skota, který se sice bojí Eduarda, ale je ochoten se
spojit se svými krajany. T ch… by tam mohlo být víc.“
„P esn tak, Angusi,“ potvrdil Erik. „P esn tak.“
Jamie z nich nespoušt l o i. „Je to v ru odvážný plán,“ podotkl.
„Mnoho muž jej bude pokládat za p íliš riskantní a jiní za p ímo
smrtelný.“
„Nebudu nutit nikoho, kdo si bude myslet, že po n m žádám
íliš.“
Jamie pokr il rameny. „Mn nezbývá nic jiného než bojovat za
vlast jakýmkoli šíleným zp sobem, který t ješt napadne. Jsem však
rád, že do toho své bojovníky nechceš nutit. Zejména proto, že
Eduard co nevid t shromáždí svá vojska a naší povinností bude
vyhledat pozice Roberta Bru e a p isp t mu na pomoc.“
„Já vím, tady rozhoduje as,“ p iznal Erik. „V mnoha sm rech.“
„Ur it , ale p esto budeš muset nechat své lidi b hem dne trochu
odpo inout,“ ekl Jamie d razn . „Dychtím stejn jako ty dostat se k

250
Igrainii, ale nic se nedá lámat p es koleno. Musíme si dop át chvilku,
abychom promysleli, jak se dostaneme do hradu, jak jej dobudeme
zevnit .“
Z Erikových o í sálala bou e.
„Nezapomínej, že je tam Igrainie se svým bratrem. Je sice mladý a
nezkušený, ale p ece jen je to hrab , d dic titulu,“ pokra oval Jamie.
„Je ran ný.“
„Asi ne p íliš. Mezi t mi, co jsme našli na cest , nebyl. Takže je
jasné, že se udrží v sedle a je natolik p i smyslech, že se o svoji
sestru postará. Je to anglický šlechtic, Eriku, a dost mocný, aby ji
ochránil.“
„Jenže já jsem byl v zn m sira Nilese Masona a vím, jak zachází s
mi, které podezírá ze zrady. A také jsem se setkal s Robertem
Nevillem, strašn rád popravuje lidi, jež pokládá za zrádce, podle
zákona. Ješt jsem nevid l nikoho, kdo by tak dychtil po moci a
sláv .“
„P esto je však Igrainie dcerou mocného, t ebaže zesnulého
anglického šlechtice. A jak už jsem íkal, je v pé i svého bratra.“
Erik p ikývl a oto il Lokiho. Angus s Jamiem ho následovali.
Vracel se ke svým lidem, o ekávajícím jeho rozkazy.
edjel p ed n , oznámil, že nikoho k cest nenutí. Chvíli vy kal.
Nikdo neopustil ady. „Dnes v noci pojedeme asi hodinu, utábo íme
se a ráno budeme pokra ovat.“
„Jestli je na sv muž, který nás dostane do Cheffingtonu, pak jsi
to ty, Eriku!“ zvolal Timothy. „Já t budu následovat do samého
pekla a zpátky, když m o to požádáš.“
Zazn lo souhlasné mru ení.
„Pevn doufám, že tak daleko nebudeme muset,“ odtušil Erik suše.
Pak zahlédl Gregoryho, jak se na n j tiše dívá. Op toval jeho
pohled a chlapec zvedl paži a ukázal k severu.
Erik obrátil svého vále né o e a vedl je temnotou.

Dve e se rozlet ly. Aidan byl sice ješt mladí ek, ale už byl dosti
vysoký. Štíhlý, avšak svalnatý. M l tmavomodré o i, tém fialkové,
stejn jako ona, a když vpadl do její komnaty, zlostí skoro ernaly.
Robert Neville Igrainii pustil hned, jak zaslechl kroky za dve mi.
„Je tak strašn roz ílená!“ ekl dot en .
„Abych nebyla! Robert Neville vstoupil do této komnaty, zatímco
jsem spala, a chystal se m znásilnit!“ zu ila.

251
 „Igrainie! Nikdy bych proti tob nepozvedl ruku a nepoužil násilí!“
protestoval Robert, ale zm nil tón, když pohlédl na Aidana.
„P estože se stane mojí ženou podle p ání a le krále Eduarda. Byla
mezi t mi divokými horaly p íliš dlouho. Obávám se, že p išla o… o
rozum.“
V život by ji nenapadlo, jaký je Robert Neville dokonalý herec.
Stál za ní d stojn a zp íma a hovo il, jako by o ni m l nejn žn jší
starost.
Aidanovi blýsklo v o ích. Zapochyboval o jejích slovech. Z ejm
se domníval, že má za t chto okolností pravdu Robert.
„Bude pot eboval neustálou pé i a… pozornost,“ ekl Robert.
„Nepot ebuji v bec nic, jen se po ádn vyspat!“ odsekla. Podívala
se na bratra. „Mému s atku požehnal kn z, Aidane. Tento muž dává
v sázku svou i moji nesmrtelnou duši. Zap ísahám t jako svého
bratra a hlavu naší rodiny, abys m p ed ním chránil.“
„Není p ed ím ji chránit!“ pobou il se Robert, jako by byl v hloubi
duše uražen.
Aidan promluvil pomalu a opatrn . „Roberte, moje sestra je dnes
ve er p íliš rozrušená; byla to dlouhá a únavná jízda. Bu trp livý.
Ty v ci musí být p edneseny králi a církvi. Dnes v noci se o sestru
postarám sám.“
„Jak si p eješ, lorde Abelarde.“
ešel kolem Aidana, ale Igrainie vid la jeho výraz, když ji míjel.
Šla za ním, aby co nejd íve zav ela dve e, až kone zmizí.
On je však zachytil a ekl tak tiše, aby to slyšela jen ona: „Dej si
velký pozor, Igrainie. Staneš se mou ženou a pak si m žeš k et až
do ochrapt ní a nikdo ti nep ijde na pomoc. Nikdy ti nezapomenu, že
jsi zradila Aftona i m .“
irazila dve e, oto ila se a op ela se o n . St etla se s bratrovým
ustaraným pohledem.
„Sir Robert za tebou p išel, aby si s tebou promluvil a uklidnil t
po všem, co se stalo,“ ekl. „Igrainie, víš, že mu t král zaslíbil.
Budeš jeho ženou.“
„Aidane, k ela jsem, protože m napadl!“
„Jsi si jistá, že se t nepokoušel jen.“
„Ano, jsem si jistá!“
Odvrátil se a p ešel ke krbu. „Domníval jsem se, že to bude pro
tebe ta nejp irozen jší v c na sv . Je to Afton v p íbuzný. Získá

252
pro krále a pro tebe zpátky Langley. Domov, který tak dob e znáš,
stane tv j.“
„Ano, je to Afton v p íbuzný a jako takového jsem ho ctila. Až
dosud jsem však netušila, jak moc prahne po Aftonov majetku.“
„Takže ty jsi proti tomu manželství.“
„Aidane, já už vdaná jsem!“ trvala na svém tiše.
„Král Eduard zajisté dohlédne na to, aby bylo takové manželství
anulováno.“
Nebyla si jistá, zda chce, aby bratr v l, že manželství s Erikem
bec nechce anulovat.
„Aidane, já se za Roberta Nevilla provdat nechci.“
Bezmocn zvedl paži. „Igrainie, dob e víš, jak to na sv chodí. I
tv j s atek s Aftonem byl p edem dohodnut.“
„Ješt jednou opakuji: Já už jsem vdaná!“
„Byla jsi k tomu p inucena.“
„Aidane, stojíme sice na opa ných stranách, ale mýlíš se, jestli si
myslíš, že jsem byla krut zneužita. Erik není žádný pohan, ani
divoch, ani barbar. Mnohdy jedná daleko estn ji a spravedliv ji než
leckte í angli tí násilníci ve Skotsku.“
Aidan se zahled l do plamen . P ešla k n mu a položila mu ruku
na rameno. „Aidane.“
Oto il se a starostliv se jí zadíval do o í. „Kéž by byl otec ješt
naživu.“
„Ale není. A ty jsi hlava rodiny, hrab .“
„Hlava rodiny… Tihle lidé se mnou asto jednají jako s klukem. A
král si myslí, že se mnou m že po libosti manipulovat. Nevím, emu
mám v it a dokonce ani co ti mám íct. Král Eduard t pokládá za
svoji schovanku. Prohlásil, že ti nahradí otce, když ten náš zem el.
Ur it ho v bec nenapadlo, že bys mohla n co namítat proti Robertu
Nevillovi; domnívá se, že je Robert tv j p ítel a nahradí ti ztrátu
manžela a pána na Langley lépe než kdo jiný. Up ímn eno,
nev ím, že se bude zajímat o to, jaký máš na tu v c názor ty. Snad
by ses m la rad ji smí it s Nevillem.“
„Tak dobrá, Aidane, vše, o co žádám, než bude ta záležitost
vy ešena, a na to snad mám jako tvá sestra nárok, je: drž ho dál od
mé ložnice.“
Šibalsky se na ni usmál a jeho úsm v prozrazoval jak jeho mládí,
tak i zkušenosti, které rychle získával. „Jsem tu, nebo ne? A Neville
je pry .“

253
 „Ano. D kuji ti, Aidane.“
Byl o pár palc vyšší než ona a jeho postava už nyní vzbuzovala
respekt. Lehce jí položil ruce na ramena a políbil ji na elo. „Trochu
se prospi. Já t neopustím. Budu tady sed t celou noc.“
„B h ti žehnej, brat e!“ Aidan si p istavil židli ke krbu a pozoroval
plameny. Igrainie vklouzla do postele, vd ná, že je v bezpe í.
Ješt než usnula, ekla: „Aidane, p ísahám ti, že je Erik neoby ejn
estný muž. Nikdy mi neublížil a nikdy to neud lá.“
Nap ed si myslela, že ji Aidan neslyšel nebo že na to prost nemá
co íct, ale po chvíli se k ní oto il. „ ekl bych, že tohle ti v ím.“
„Pro ?“ Tón jeho hlasuji p im l zvednout hlavu.
„Setkali jsme se. V lese.“
„Cože?“
„Naplánovali jsme skv lý útok. Dostali jsme hlášku, že na nás
budou Skoti íhat v záloze, a v li jsme kde. Oni však zjistili, že se
ta informace n jak dostala ven, a napadli nás, ješt než jsme se
iblížili k Langley. Bojovali jsme spolu… A já jsem prohrál. M j
me se zlomil. Mohl mi namíst useknout hlavu. Poznal však erb
Abelard a v l, že jsem tv j bratr. Nechal m být.“
Igrainie položila hlavu zpátky na polštá . Tady je ve velkém
nebezpe í a patrn nemá nejmenší nad ji na záchranu. I když Aidan
pochopil její city a Erik ho na bitevním poli nezabil, t ebaže mohl,
práv jí p iznal, že není v jeho silách ovlivnit krále.
V tuto chvíli si zakázala, aby strach a zoufalství ovládly její srdce.
Erik se utkal s Aidanem v souboji. Mohl ho zabít. Ušet il ho.
Zav ela o i. Zoufale toužila po spánku. Te musí usnout. Ve snu
dokáže uniknout z každého v zení. I z tohoto najde cestu.
Cheffington byl pevností už v dob , kdy se ímané dobývající
Británii rozhodli postoupit dále na sever. Našli tam kopce, rozeklané
vrchy a divochy. Usoudili, že takoví vražední a nesnášenliví lidé si
nezaslouží jejich ochranu, a proto proti jejich nájezd m vybudovali
hlin ný val a d ev né pevnosti. Pak za ali Normané, kte í pro zm nu
ovládli Anglii, stav t kamenné hradby, a když na skotský tr n dosedl
král David, který byl vychován v Anglii, napodobil je. I ve Skotsku
vyrostly siln opevn né hrady.
Na rozdíl od Langley nebyl Cheffington obklopen vodním
íkopem. Vnit ní nádvo í – prostor mezi hradbami a hradní v ží –
bylo daleko v tší; tento hrad byl nejen pevností, ale zárove tržišt m
a m ste kem. Kdykoli do n j mohly vjížd t a zase vyjížd t

254
kramá ské povozy. Vn jší hradby by st ží dokázala zdolat armáda
vybavená t žkými obléhacími stroji.
Ty však Erik nem l k dispozici.
Utábo ili se v lese, který obklopoval hrad. Celý den sledovali, co se
je na nádvo í, kdo p ichází a odchází, umíst ní a st ídání hradních
stráží, pohyb muž a žen, kte í obd lávali pole kolem hradu,
inášeli dovnit zásoby nebo tam pracovali. Hradby, které ohlodal
as, opravovali kameníci.
Koupili si od místního sedláka v z a Jamie s Jarretem, které na
Langley nezahlédl žádný z lidí Nilese Masona, na n m vjeli na
nádvo í s tím, že vezou seno na prodej. Celý den se potulovali po
hrad , vychvalovali své zboží a sledovali, co se d je. Pak se vrátili a
o všem vypráv li. O množství lidí zam stnaných za hradbami –
ková ích, tkalcích, pradlenách, barví ích a dalších, kte í se pohybují
po nádvo í. Erika nejvíc zaujala skupina potulných kejklí ,
provozujících svá p edstavení na pódiu. Podle Jarretta a Jamieho
mohli ti ubozí um lci voln p icházet i odcházet. Bavili se a žertovali
se strážnými, metali kozelce, aby od nich dostali za odm nu pár
mincí.
Další den se na Cheffington vypravil Thayer s Timothym a
Brandonem. M li na sob hrubé vln né plášt nky a celé odpoledne
prodávali seno.
Stráže byly ostražité, ale dívaly se spíše po ozbrojených psancích, a
na chudé sedláky nabízející seno, aby sehnali peníze na živobytí,
nikdo dvakrát nepohlédl.
Toho ve era se dlouho radili a kreslili do prachu plán vnit ního
hradu a m ste ka za hradbami. Jamie nadšen hovo il o lidech, s
nimiž mluvil. Byl p esv ený, že se v tšina z nich bojí anglických
pán , ale když anglické stráže napadne oddíl „psanc “, oto í se zády
a hlídkám nepomohou.
Gregory a Rowenna se porady také zú astnili. Když pozd ji v noci
Erik ulehl a v duchu probíral plány, p išla k n mu Rowenna a
posadila se vedle n j.
Podíval se na ni.
„Co vidí Gregory?“ zeptal se.
„P edstavy k n mu nep icházejí, kdy si zamane; jedin B h zná
budoucnost, a najdou se tací, kte í o tom pochybují, protože On dal
lov ku svobodnou v li,“ odpov la Rowenna.
„Aha.“

255
 „Gregory však v í v lady Igrainii,“ ekla mu. „Chce, abys v l,
že je silná a chytrá a dokáže své bitvy vybojovat velmi dob e sama.“
„Hm. Inu, tomu v ím i já,“ zamumlal. Pak se otázal: „A co si
myslí o tom, že je mezi Angli any? Ona je p ece jen jednou z nich.“
Rowenna p ikývla. „Ano, je Angli anka, ale Gregory nev í, že
utekla z Langley. Jen se bála o bratra, kterého velmi miluje.“
„I tomu se snažím uv it,“ ekl Rowenn .
Ješt chvíli vedle n j tiše sed la a pak stejn tiše odešla.
Když nastalo ráno, Erik se rozhodl, že se tentokrát vydá na
Cheffington sám, skrytý v sen na voze. Musí být velmi opatrný,
protože ho zná jak Robert Neville, tak Niles Mason. P evlékl se za
mnicha, aby sám posoudil sílu hradu.
Díval se na loutkové divadlo, akrobaty a pohovo il s krej íky a
švadlenami.
Po celý den bedliv sledoval hlídky: kde se setkávají, kde mají
uloženy zbran , kde spí, kolik jich je na stráži. Zdálky zahlédl
Igrainii.
Byla zav šená do postaršího b lovlasého rytí e, což byl podle toho,
jak se k n mu chovali všichni muži i ženy v okolí, ur it lord Danby.
Igrainie m la na sob krásné šaty, živ s mužem rozmlouvala, asto
se smála a zjevn byla v po ádku.
Pozoroval ji nap l s úlevou a nap l s hn vem. Byla opravdu
donucena uprchnout? Nebo se snad mezi svými cítí kone
svobodná?
Zatoužil p eb hnout nádvo í, popadnout ji a zat ást s ní. Poda ilo
se mu to pokušení potla it.
Najednou jeho pozornost upoutal rozruch za oponou jevišt
potulných um lc . P isp chal tam a zjistil, že se jeden ze strážných
zmocnil Jamieho a vyptává se ho, co pohledává na hrad .
Držel ho za košili a tiskl mu n ž k modré tepající žíle na krku. Erik
l, že se Jamie dokáže ubránit sám.
Nebylo však jisté, zda se mu to povede, aniž by vzbudil nežádoucí
pozornost.
Erik rychle p isko il a uchopil toho muže zezadu za krk. Chvíli se
zmítal, ale stiskl víc, a strážný nakonec klesl k zemi.
Jamie se zadíval na Erika a vydechl: „Na pravém míst v pravý
as, Eriku. Ale to t lo tu nem žeme nechat.“
„Ne, to jist ne,“ zamyslel se Erik.
„Má krásný me .“

256
 „V ru, mohl by se nám hodit.“
„Eriku, já jsem se tu sp átelil s jednou švadlenou. Sama za mnou
išla a ekla mi možná víc, než pro ni bylo rozumné. P edstavila m
svému otci – je to ten vysoký chlapík s bý í šíjí, co stojí támhle;
principál t ch potulných bavi . Snad tu budeme moci prozatím
ukrýt mrtvolu, a až zbourají jevišt , p eneseme ji na v z.“
„M žeme mu d ovat?“
„Byl u Berwicku a sotva vyvázl.“
„Takže mu v íš?“
„Vid l jsem pár jeho jizev.“
„Co tu tedy pohledává?“
„Snaží se p ipravit Angli any o co nejvíc pen z. A je bd lý. Stále
bd lý.“
Toho ve era projel Erik s ostatními z brány ve voze plném sena,
ale daleko t žším. Než dorazili k lesnímu táboru, vezli na n m
knou ádku navždy uml ených strážných.
A také toho vysokého principála s bý í šíjí.

Igrainie d kovala Bohu, že se narodila jako dcera hrab te. Její otec
už sice nebyl mezi živými, ale titul p evzal její bratr. Dob e v la,
že je Robert Neville zklamaný a rozzu ený dob la. Dokud je však on
sám pouhým rytí em a její bratr Aidan lordem Abelardem, nemohl se
odvážit nic podniknout.
Lord Danby, který p ijel krátce po ní, jí také dodával pocit bezpe í.
Ješt toho dne ji pozval, aby s ním a ostatními rytí i pove ela ve
velké hradní síni. Siln se o ni zajímal a ujiš oval ji, že je nyní mezi
svými, a tudíž v bezpe í.
„Pochopiteln m pon kud vyvedlo z míry, když jsem se dozv l,
že ses provdala za psance a vyvržence,“ ekl jí a p echázel roz ilen
po síni.
„Ano, opravdu jsem se za n j po právu provdala,“ ekla.
„O tom s tebou promluví král,“ p ešel to. „Robert Neville je však
silný vále ník a ve válce, kterou tu král vede, si po íná skv le.
Velice ho zarmoutilo, že se nechceš stát jeho manželkou, Igrainie…
Vždy o tom rozhodl sám král. Budeš se s tím muset smí it.“ P ešel
ke stolu, kde usedla, sev el jí ob ruce do dlaní a naléhav se na ni
zadíval. „Poznej ho trochu. Je to p íbuzný tvého zesnulého manžela a
tv j dobrý p ítel.“

257
 „Obávám se, lorde Danby, že kdybych s ním trávila více asu, jen
bych se utvrdila v p esv ení, jak moc závid l Aftonovi.“
Danby si nespokojen povzdychl. Práv v tu chvíli vstoupili do
sín Robert Neville a Niles Mason.
Mason vypadal jako p kný lišák. M l jemné rysy a vystupoval
uhlazen , ale zdání klame.
Byl to rytí v nejlepších letech, oslavovaný pro svá etná vít zství
nad skotskými rebely, kte í, jak se zdálo, všude vystrkovali hlavy.
Niles pat il k lidem, kte í pod ízenému nebo lov ku v nižším
postavení rychle ukážou, kde je jeho místo. Ti, kdo pro n j nejsou
ležití, ekl jí kdysi Afton, obvykle brzy zem ou na bitevním poli,
ale Niles má rovn ž zálibu v obzvláš krutých popravách. S
nadšením honí muže, kte í upadli v královu nemilost, a vraždí je jako
ezník.
„Ach, lord Danby se pokouší domluvit naší nevd né krásce.“
„Tuto dámu pochopiteln hluboce zajímá právní aspekt její situace
a p edevším osud její nesmrtelné duše,“ odtušil Danby.
„Opravdu si to myslíte?“ podivil se Robert Neville, následoval
Masona ke stolu a nalil si pohár Danbyho piva. „Podle mého názoru
byla o arovaná, možná natolik, že se z ní stala nep ítelkyn našeho
krále.“
„Ty si opravdu myslíš, že ji n jaká kouzelnice o arovala?“ podivil
se Mason. „Obávám se, že naše paní, stejn jako mnoho dalších
krásných a urozených dam, podlehla zví eckému kouzlu barbara. Já
toho muže znám, lorde Danby. Je to zablácený, zcuchaný, hladový a
vzteklý vlk, patrn velmi zoufalý vlk. Rozhodn ne tak mocný, jak
by rád, abychom v ili. Langley se zmocnil díky nemoci, která tam
zu ila. Lstí, nikoli silou.“
Robert se ost e podíval na Nilese. „Když se vracel do hradu poté,
co z n j uprchl, zabil n kolik dob e vycvi ených rytí ,“ p ipomn l
mu. „Je to nebezpe ný muž.“
Niles Mason stál vedle Igrainie a svrchu se na ni usmál. „Možná se
naše dáma rozhodla, že se zbaví manžela a nahradí ho špinavým a
zablešeným vlkem, už když ho poprvé p ivlekli na hrad.“
Chystala se rozzu en povstat, ale pak se jí zmocnily obavy. Aidan
vstoupil do místnosti a zvolal: „Pane, hovo íš o mé sest e!“
„Aidane, on mluví, jak mluví, protože blázni nedokážou udržet
zav ená ústa. Je pod tvoji d stojnost hádat se s ním.“

258
 „Tak dost!“ zah l lord Danby. „Sire Nilesi! Igrainie už si
vytrp la až dost a ty se ji opovažuješ takhle nezdvo ile oso ovat!
Dlužíš jejímu bratrovi omluvu. Kam se pod la tvá dvornost?
Všechno tohle dohadování je úpln zbyte né. Král se brzy dozví, že
je lady Igrainie pod naší ochranou; jeho církevní hodnostá i a rádci
již projednávají právní stránku. Až rozhodnou, Robert, ty i dáma se s
tím budete muset smí it.“
Igrainie byla v pokušení pohlédnout na Roberta a p ímo mu
oznámit, že by rad ji zem ela, než by se stala jeho manželkou.
Poda ilo se jí ovládnout. Když se te Danby vrátil, nerada by
vym nila pozici hosta na jeho hrad za místo v hradních kobkách.
„Myslím, že je jasné, jaké rozhodnutí padne,“ ekl Niles a podíval
se na ni temnýma o ima, ostrýma jako jeho rysy. „Byl to m j v ze .
Odsouzený k smrti. Díky moru, kterým sám nakazil dobré ženy a
muže, se mu poda ilo utéci.“
„On že utekl? To ty jsi utekl jako první, když se potvrdilo, že se
jedná o mor!“ obvinila ho Igrainie.
„Král si cení m j život. Jestliže zem u, bude to v boji, s me em v
ruce, p i obran íše,“ odsekl. „Ale ten rebel byl m j v ze a já
ísahám, že se jím zase stane. A až mu dám osekat všechny
kon etiny, na právním statutu tvého manželství, Igrainie, už pranic
nesejde, protože bude mrtev. Prosím za prominutí, lorde Danby. Zdá
se, že uvádím krásnou a nevinnou lady Igrainii do rozpak , a proto
dnes ve er pove ím se svými muži.“
K židli vedle Igrainie p istoupil Robert Neville.
„Nehodláš se p ipojit ke svému drahému p íteli ve zbrani – a v
ezni in ?“ zeptala se.
„Nikoli, má drahá snoubenko. Rad ji p etrpím projevy tvé
nenávisti až do chvíle, kdy se staneš mojí ženou, povinovanou mi
úctou a poslušností.“
Igrainie pohlédla p es místnost a zjistila, že Aidan Roberta pozorn
sleduje. „Sire Roberte!“ oslovil ho. „Je tu ješt jedna d ležitá v c:
hovo il jsem s velitelem stráží, který je siln znepokojen. Muži mizí.
Domníváte se, že dezertují a p echázejí k nep íteli?“
Robert se zamra il.
„Lorde Danby, víte n co o tom, že odtud zmizela ada voják ?“
otázal se Aidan zdvo ile.
„Co to má znamenat?“ zlobil se Danby.
„Zajímá nás, kam se pod lo pár našich lidí.“

259
 „Pro jsem nebyl informován?“
„Doufali jsem, že zjistíme, co se d je.“
„U te tak!“ rozkázal lord Danby.
„Ovšem, m j pane,“ odpov l Robert.
Igrainie uvažovala, zda se na Aidana dívá stejn nenávistn jako na
ni. Byla vd ná, že tu bratra má.
A také velmi ustaraná.

Jamie p edstíral, že je opilý. Motal se uli kou mezi kovárnou a

obilní sýpkou.
Na konci úzkého pr chodu stáli dva strážní a sledovali dolní
nádvo í. Rozmlouvali mezi sebou a opilého venkovana si nevšímali.
„Baže, u Berwicku jsem byl ješt mladík. Tak se má vál it! N kte í
íkají, že se král Eduard zachoval špatn , ale já tvrdím, že to je
jediný zp sob, jak ukázat národu povstalc , kde je jejich místo.
Pobili jsme je všechny – muže, ženy i d ti. Pak se kv li t m d tem
zvedl velký k ik, ale podle m je lepší zabít Skota jako d cko než z
j nechat vyr st rebela, který pije krev dobrým lidem!“
„Vyje na výpravu s Nevillem a Masonem,“ chvástal se druhý. „Ti
dva se vyznají v zacházení s povstalci. Všechny povraždí. A ud lají
to ve velkém stylu. Neville se moc rád dívá, jak muže vle ou celé
míle za kon m, pak ho vytáhnou za krk, spustí, vytáhnou… A když
ješt žije, dá na n j Neville lít vodu tak dlouho, až se probere natolik,
aby cítil, jak mu vyrvou vnit nosti z t la a p ed ním je spálí.“
Jamie pohlédl uli kou a spat il Anguse, který se k n mu klátil
stejn opileckou ch zí. Angus na n j zavolal n jakou urážku. Jamie
mu to oplatil – nazval Anguse zatraceným nádivou.
„Hola! Co se tu d je?“ zajímal se první strážný a p istoupil blíž.
„To máš tak,“ zašeptal Jamie a muž ud lal ješt pár krok , aby
slyšel jeho slova. Uchopil jej kolem krku. A pro ízl mu hrdlo.
„N jaký problém?“ otázal se druhý s podez ením v hlase a vyrazil
k Jamiemu a svému kolegovi, který se bezvládn opíral o jeho
rameno.
Angus zasáhl d íve, než sta il vyk iknout na poplach. Nem l sice
ž, ale sta ily mu silné paže. S ostrým k upnutím mu zlomil vaz.
„Do sýpky s nimi,“ rozhodl Jamie rychle. „Za n jaký as za nou
být cítit, ale… tolik asu my stejn nemáme.“

260
 Igrainiiny dny se vlekly, a p esto byly plné nap tí. Stále se
ut šovala nad jí, že ji muži, kte í bývali jejími v zniteli, vyjedou
osvobodit z tohoto nového zajetí.
Vzáp tí sama sob tuto nad ji vyvracela. I kdyby o ni Erik stál
natolik, že by se o n co podobného pokusil, jak by mohl se svou
hrstkou lidí zaúto it na Cheffington? A navíc si jeho síly brzy
vyžádá Robert Bru e, protože její nyn jší v znitelé hodlají skotského
krále co nevid t zni it.
Jestliže se má pokusit uniknout, nezbude jí než se spolehnout sama
na sebe. A musí bedliv zvážit všechny možnosti, protože další
íležitost už se ur it nenaskytne. Bude pozorn sledovat jak zvyky
obyvatel samotného hradu, tak i m ste ka za hradbami a v podhradí.
Je nutné zvolit vhodný as, kdy ji nikdo nebude postrádat – tedy
kdykoli, jen ne ve ve erních hodinách, které trávila ve velké hradní
síni s ostatními. Sama si bude muset najít zp sob, jak se co nejdál
vzdálit od hradu d íve, než bude její nep ítomnost zpozorována.
Za tu dobu Igrainie zjistila, že se z ní stala docela dobrá here ka.
Vyhledávala spole nost lorda Danbyho, s nímž rozmlouvala o
átelích, které nevid la od chvíle, kdy p išla do Skotska. Probírali
zhoršující se zdravotní stav krále a ona navenek projevovala stejné
obavy jako Danby. Procházela se s ním po Cheffingtonu a
obdivovala zru nost ková a sledovala kousky potulných um lc ,
kte í se usadili na nádvo í. Žonglovali, metali kozelce a sami i s
pomocí loutek p edvád li scénky z každodenního života. V jejich
skupin bylo mnoho žen, jež šily šaty a sbíraly mince od divák ,
kte í si našli chvilku v denní d in a zhlédli jejich p edstavení. Až na
jednu mladou dívku, která ob as zazpívala, když se m nily kulisy, se
na d ní na pódiu nepodílely. Bylo to velmi zábavné p edstavení,
protože role manželek, dcer, milenek a dokonce i princezen v
nesnázích hráli muži, n kte í menší, jiní zase praví ob i s širokými
rameny. Igrainii ta podívaná up ímn bavila.
Zato loutkové divadlo se jí p íliš nezamlouvalo – v n m byli skotští
povstalci zahnaní do kouta a došlo k boji na me e. Anglický lord
bojoval se skotským lordem, jemuž usekával paže i nohy jednu po
druhé. Nakonec ho i vykastroval. Ze skotského reka z stalo jen
krvavé torzo, ale nadále Angli anovi vzdoroval.
Lord Danby jí poskytl veškeré pohodlí. Šel tak daleko, že dal
eorganizovat hostinské pokoje – Igrainie dostala novou komnatu,
spojenou dve mi s Aidanovou ložnicí. Zjistila, že si lord Danby

261
jejího bratra velmi oblíbil a je p esv ený, že z n j vyroste nejen
skv lý vále ník, ale poslouží Anglii i jako státník. Žena a jediný
dic mu p ed n kolika lety zem eli na hore ku a Aidan Danbymu
nahradil ztraceného syna.
Byla mu up ímn vd ná za p átelství, které projevuje její rodin ,
estože trval na tom, že byla v zn na, násiln provdána a tak
pomatena tím psancem, že neví, kde jí hlava stojí. Až Eduard v ele
své velké armády vyjede na sever a porazí ty skotské rebely, Igrainie
se vrátí do Anglie a najde tam lepší život.
Snažila se s lordem Danbym p íliš nep ít. V la, že vyslal posly
ke králi, informoval ho, že je nyní pod jeho ochranou, a požádal ho o
další pokyny. Král však byl v sou asné dob natolik zaujat touhou
jednou provždy zdrtit Roberta Bru e, že n jakou dobu potrvá, než na
Cheffington dorazí zprávy od n j. Danby Bru e litoval – líbil se mu
a obdivoval ho.
Hodn asu trávila s Aidanem. Snažila se mu vysv tlil, že to, co
vypadá jako zrada na Eduardovi, je ve skute nosti jen následkem
toho, že m la možnost posoudit morálku muž , s nimiž p išla do
styku.
Už prožila na hrad n kolik dní. S Nilesem Masonem a Robertem
Nevillem dosp li k jakémusi p ím í, protože Danby by žádné
otev ené spory nestrp l. Nap tí však panovalo stále.
V noci byly dve e její komnaty zav ené na závoru zvenku. Když se
o tom zmínila, lord Danby ji ujistil, že je to v zájmu jejího bezpe í.
Nesnažil se však vysv tlit, pro je to bezpe jší. A ona pochopila,
že se jí snaží laskav nazna it, že chápe Roberta Nevilla, který si
chce zajistit, aby neopustila „ochranné hradby“ Cheffingtonu.
Rozhodne-li se zmizet, bude to muset provést za dne. A
pravd podobn velmi rychle.

Sarah, dcera Thomase Quinna, principála komediant , nanesla

poslední dávku popela pod Erikovy o i a stáhla mu kapuci hluboko
do ela. Erik se podíval na Jamieho. „Nuže?“
„V život jsem nevid l tak škaredou ženskou.“
„D lala jsem, co jsem mohla,“ ekla Sarah skromn . Byla to hezká
dívka s teplýma hn dýma o ima a tmavými vlasy. Navzdory tomu,
že se potulovala po zemi ve spole nosti halasných a drsných herc a
žonglé , kte í se stále snažili n koho rozesmát, si zachovala
plachost a vážnost. N kdy zpívala a vynikala jako maskérka.

262
 „Sarah!“ prohlásil Jamie. „Odvedla jsi skv lou práci. Víc není v
tvých silách.“
„Myslíte, že projdu? Co si asi pomyslí stráže?“ zeptal se Erik.
„Ze jsi ta nejoškliv jší ženská, na kterou kdy pohlédli oni.“
„Moc zábavné.“ Vstal z klády, na níž sed l. „Uvidíme, jak
dopadneš ty. Sarah, prosím, nyní prom jeho.“
„M ? Já jsem usp l jako sedlák!“ bou il se Jamie.
„Ned lej ho moc p kného, Sarah. A je alespo druhý nejoškliv jší
lov k, jakého kdy stráže vid ly.“
Když skon ila, Erik si bratrance prohlédl. „Jamie, vždy ty jsi
skoro hezký.“
„Vždycky jsem m l pocit, že jsem z nás dvou ten hez í,“
odpov l Jamie s žertovnou skromností.
Rowenna sledovala, jak Sarah p etvá í mužské obli eje, a nyní
nadšen zatleskala. „Jamie, ty jsi hotová krasavice!“
Jamie zasténal.
„Baže, je mi to líto, ale musím íct, Jamie Grahame, že je z tebe
moc p kná dív ina!“ p idal se Angus.
„Inu, vždy je i jako mužský náramný fešák!“ ekla Rowenna. „I
když zdaleka ne tak velkolepý jako ty, Angusi!“
Angus pokr il rameny. „Velkolepý sice jsem,“ škádlil, „ale kde
bych vzal ty krásné šedé o i, jako má Jamie. A ty tvé vlasy, chlap e
– rad ji by sis m l dát na ty anglické vále níky pozor!“
Muži kolem se rozesmáli.
„Vy si dejte pozor, nebo na vás vytáhnu me !“ varoval je Jamie v
žertu. Pak poodešel za Erikem a promluvil vážn .
„Tohle je zatím ta nejšílen jší v c, do jaké ses kdy pustil.“
„Až dosud si vedeme p ekvapiv dob e,“ p ipomn l mu Erik.
„Ano, tvoje strategie se osv uje. Rozd l a získej – a odrovnej co
nejvíc nep átel jednoho po druhém… Dokážeme však proniknout tak
blízko, jak máme dnes v noci v plánu?“
„M l jsi pravdu, Jamie. V tšina místních lidí se rad ji obrátí zády a
nehne pro anglické pány ani prstem. Už jsme dokázali vložit do ohn
mnoho želízek.“
„Ano, ale bude to sta it?“
„Musím zjistit, co se d je uvnit hradu. Musím v t, co se s ní
stalo… A komu zachovala v rnost.“
„Riskuješ život, kon etiny – a jiné t lesné partie.“
„To d láme pokaždé, když vyjedeme proti Eduardovi.“

263
 „To ano, Eriku, jenže tentokrát to je pro ženu. Stojí n jaká v bec
za to?“
„Já ji Angli an m nenechám, Jamie. Už ji nikdy nedostanou do
rukou.“
„Co o tom dobrodružství íká Gregory?“
„Zdá se, že nem l žádné vid ní.“
„Hm. V poslední dob toho vidí n jak málo,“ podotkl Jamie.
„P esto stále v ím, že má ten chlapec n jaké zvláštní schopnosti.
A jsem rád, že je s námi.“
„Kdyby nás ekalo nešt stí, jist by o tom m l v t.“
„Ano, snad ano. Avšak bez ohledu na to, jak mnoho riskuji, musím
se ihned vydat na cestu. Cítím, že není asu nazbyt. Musíme se
esv it, jak ú inné byly naše p ípravy. Angli an m se jist
donesly ty pov sti, které jsme vypustili. A já znovu p ísahám, že
tentokrát nad námi Neville s Masonem nezvít zí. Kdyby nám
pomohlo spojit se se samým áblem, rád bych to ud lal.“
„Opatrn , a t neslyší otec MacKinley.“
„Ach ano. Poprosíme ho, aby se za nás pomodlil. Vzhledem k
tomu, že jsem uzav el smlouvu s peklem, rád vyslechnu zbožná
slova božího vyslance. Jsi p ipraven?“
„Jsem.“ Jamie zavrt l hlavou. „Myslíš, že se dokáže pomodlit, aniž
by se p i pohledu na nás rozesmál?“
„Jamie, až t praštím p stí, už nebudeš tak p kná dív ina jako
te .“
Jamie se krátce zasmál a pak zvážn l.
ipojili se k ostatním.
MacKinley se modlil.

Toho ve era sed la Igrainie u stolu ve velké síni, když vstoupil

Niles Mason, stáhl si rukavice a s podez ele rozja eným a pot šeným
výrazem je odhodil vedle svého místa. „Lorde Danby, zdá se, že
jsme si zasloužili tvoje pohostinství!“ oznámil. „Doneslo se nám, že
v okolních lesích ádí tlupy skotských zbojník . Nejsou to velké
oddíly, jen menší bandy, živící se ko ínky a lesními plody. N kte í
íkají, že je mezi nimi i Erik Graham. P irozen jsme tam vyslali
zv dy. Každou chvíli se dozvím podrobnosti. A jakmile se tak
stane…,“ usmál se na Igrainii. „Inu, jakmile se dozvím podrobnosti,
postarám se, aby byla Igrainie zbavena svých morálních dilemat tak
rychle, jak to dovolí zákon.“

264
 Igrainie mu úsm v oplatila, t ebaže m la pocit, jako by jí srdce
sev ela ledová dla . „Jsi si jistý, že ho dokážeš chytit?“ otázala se.
Robert Neville z ejm vstoupil, když v novala pozornost Nilesovi.
ešel ke stolu a odpov l místo n j. „Jsme si natolik jistí, že už
jsme dali stav t šibenici,“ ekl. Zaujal své místo u stolu a popadl
dr beží stehno z velikého podnosu, který byl práv p inesen z
kuchyn . „Zajistíme ti místo v první ad , Igrainie, aby ses na vlastní
i p esv ila, že jsi kone naprosto volná… A budeš se moci
op t provdat.“ Když mluvil, podnos, který mu p idržovala
kuchy ská d ve ka, vysoká šeredná ženština ve volné kytlici, se
naklonil a na rukáv mu stekla trocha š ávy. „Bábo nešikovná!“
za val. Chvíli to vypadalo, že kv li té skvrn služebnou ude í. Pak si
asi vzpomn l, že je hostem lorda Danbyho, který nikdy na své
služebnictvo nepozvedl ruku. „Vra se do kuchyn , nehodíš se k
ni emu jinému než k hrubým pracím.“
Ošklivá žena sklopila hlavu a odplížila se do kuchyn .
„A co když tvoje šibenice z stane prázdná?“ zajímala se
Igrainie.
„Nemyslím,“ mra il se na sv j poskvrn ný rukáv.
„Dal bych p i ve i p ednost p íjemn jšímu tématu,“ prohlásil
lord Danby rozhodn .
O chvíli pozd ji se k nim p ipojil Aidan. Igrainie cítila, že ji její
bratr pokradmu sleduje, a zneklidn la. Tam venku v lesích je Erik a
tihle muži to v dí.
Velkou sí opustila, jak nejd íve mohla, a ve své komnat usedla
ke krbu, zadívala se do plamen a zvažovala další kroky. Musí
vyhledat Skoty a varovat je.
Ozvalo se tiché zaklepání na dve e. Otev ela je, protože o ekávala
Aidana. Ráda by si s ním pohovo ila. Místo n j se však k jejímu
zklamání objevil Robert Neville.
„Co tu chceš?“
„Rád bych si s tebou promluvil – pochopiteln se svolením lorda
Danbyho a tvého bratra.“
„O em bys se mnou cht l mluvit?“ zeptala se.
Povzdychl si. „Igrainie! Já si zoufám! Pro se ke mn najednou
chováš tak nep átelsky? Co jsem ti kdy ud lal zlého? Na Langley
jsem byl vždy Aftonova pravá ruka. M li jsme k sob blízko; naši
de kové byli bratranci, nevzpomínáš si? Kdyby se m j d de ek
narodil d ív než jeho, zaslíbili by t mn !“

265
 „Tv j d de ek se však narodil pozd ji než Afton v, takže jsem se
stala jeho ženou.“
stávala u dve í a držela ho na druhé stran . Prudce se do nich
op el a zatla il ji zpátky.
„Co mám u init, aby ses smí ila s osudem? Snad jsem hovo il
krut , ale to jen proto, abych byl co nejd íve s tebou. Budeš na m
pohlížet laskav ji, když ti slíbím, že t nebudu nutit, abys sledovala
popravu svého rebela?“
„Krásná slova, jenže ty ho ješt nemáš.“
„Igrainie, je to jen otázka asu. Ale a už zem e i nikoli, král
stejn brzy na ídí, abychom my dva uzav eli s atek. A ím nebude
nic namítat, protože papež toho proklatého skotského krále
exkomunikoval.“
„Jsi blázen, Roberte. Co když jsem s tím mužem t hotná? Cht l
bys snad, aby tv j prvorozený byl dít tem jiného?“
Tvá se mu zk ivila bezmocným hn vem. Z toho, jak se na ni
podíval, usoudila, že ho taková možnost v bec nenapadla. „Podobné
ci je možné vy ešit, Igrainie. O tom, kdo je otcem dít te, sv í
datum narození. A je bohužel smutná pravda, že d ti asto umírají
sn po narození.“
„Máš snad v úmyslu zabít dít ?“ užasla.
„D ti umírají,“ opakoval.
Zírala na n j a bála se vydechnout. „Jdi pry ,“ ekla nakonec tiše.
„Opus tuto místnost.“
„Igrainie…“
„M j bratr už je ur it vedle. Nezapomínej, že jsme na hrad lorda
Danbyho a král ješt o ni em nerozhodl. Vypadni!“
Robert v obli ej potemn l zlostí. „Má paní, jednoho dne budeš
litovat své hrubosti. Budeš p ede mnou kle et na kolenou a žadonit o
milost… A já si vzpomenu na každi ký okamžik, kdy jsi na mne
pohlédla s opovržením v o ích.“
„Jdi pry ,“ naléhala.
Vyrazil dve mi do chodby a p ikopl je za sebou. Igrainie klesla na
lože a rozt ásla se, ale tém okamžit se ozvalo další zaklepání. Kdo
to bude te ? Niles Mason, který jí chce podrobn popsat muka,
jakými po astuje svého zajatce – až ho dostane na popravní lešení?
„Ano?“ zavolala.
„Tvá láze , má paní,“ ozvalo se tiše.

266
 „Vstup dál, prosím,“ požádala nep ítomn . Dve e se otev ely a
dovnit proudil pr vod sluh s vanou a konvemi horké vody.
Pod kovala jim, a když odešli, zaklepala na spojovací dve e.
Po kala, až se její bratr ozve, a pak vklouzla dovnit . Aidan sed l u
psacího stolu s brkem v ruce.
Klesla vedle n j rozt esen na kolena a p ikryla si tvá dlan mi.
„Aidane, já ho nesnesu!“ zašeptala.
Okamžit odhodil pero, vzal ji za ruce a odvedl k loži, posadil se a
stáhl ji vedle sebe. „Igrainie, prosím, nezoufej si. Dob e jsem v
chto dnech Roberta Nilese sledoval… Jeho i Masona. Práv lidé
jako oni zp sobili, že nás tu tolik nenávidí. I když… To první
krveprolití v Berwicku vyvolal hn v krále Eduarda. Zdá se, že v této
válce jeho muži jednají krut o své v li, ale nikoli proti zákonu.
Takže mohou klidn být suroví, odsouzence mu it a nad pomyšlení
týrat. Ve Skotsku pro n lidé truchlí. V Anglii se zase radovali, když
odvedli Williama Wallace k šibenici, trochu ho p idusili, pak… Ale
na tom nezáleží, víš, co mám na mysli. Nemohu proti Nilesovi a
Robertovi vystoupit, protože plní královy rozkazy. Prostudoval jsem
si ale právní a církevní spisy a napsal jsem dopis králi Eduardovi.
Zvažoval jsem v n m platnost manželství vzhledem k tomu, že jsou
Robert s Aftonem tak blízce sp ízn ní. A zd raznil jsem, že jsou tvé
záležitosti velmi závažné. Kdybych zem el d ív, než zplodím
potomky, rodinný majetek p ipadne tvým syn m – pokud p ijdou na
sv t.“
Igrainie se na n j podívala, pomalu se usmála a pak ho pevn
objala. „Aidane, ty jsi skv lý bratr! Nejlepší bratr na sv .“
Také se usmál. „Inu, když to íkáš… D lám, co mohu. Už jsem
zapomn l, že jsi m kdysi nazývala svým malým brat kem. A dosti
asto!“
„Ale to už je dávno… To jsme ješt žili doma. A já už byla dosp lá
nev sta a ty panoš, který se m l vyu it rytí em.“
„Byla to krásná léta. Byli jsme mladí. Tenkrát jsem jen vid l velké
rytí e, jak spolu bojují v turnajích. O válce jsem nic nev l.
Vzpomínám na krále Eduarda jako na zlatovlasého laskavého
panovníka, dvorného muže, milujícího svoji cho . To všechno se
zm nilo, když zem ela. Te se z n j stal krutý tyran… Takže se
pokusím p esv it ho, že toto manželství se nemusí uzavírat tak
zhurta.“

267
 „B h ti žehnej, Aidane,“ políbila ho na elo. „D kuji ti.“ Vstala.
„Aidane, opravdu t mám vroucn ráda. A d kuji ti za všechno.
A…“
„A?“
„Modlím se, abys mi odpustil.“
„Zajali t , Igrainie. M li t ve své moci. Tady není co odpoušt t.“
Sklonila hlavu a pop ála mu dobrou noc. Zatím se ješt domnívá,
že jí nemá co odpoušt t. To se zakrátko zm ní. Byla mu moc vd ná,
že tak usilovn používá sv j rozum v její prosp ch.
Vlilo jí to do žil novou nad ji.
A p esto si nenamlouvala, že to bude sta it.
Když se vrátila do své komnaty, za ala se zamyšlen chystat ke
koupeli a v duchu zvažovala možnosti úniku. Vtom se ozval n jaký
zvuk. Pohlédla ke dve ím, ale byly zav ené. A p esto…
Poohlédla se po st nách hradu lorda Danbyho a do lázn vstoupila
ozbrojená.
Voda byla ješt horká. Uklid ující. Smývající denní nap tí. Hov la
si ve van …, až op t cosi zaslechla.
Ztuhla a pevn sev ela jílec dýky.

268
 20
ekal, až si byl jistý, že bezpe zav ela spojovací dve e do
pokoje svého bratra. Potom tiše a bez hnutí íhal schovaný za
tapiserií, aby se ujistil, že je sama. Pak zaslechl tiché šplouchnutí,
když vlezla do vany. Kone vystoupil ze svého úkrytu a lehce
ešel p es místnost. Musel jednat rychle.
Uml et ji.
Zabránit jí vyk iknout.
Práv když došel k van , Igrainie vstala a oto ila se. Voda stékala z
jejího hladkého nahého, dokonale formovaného t la. Ve zvednuté
pravici se zat pytil nebezpe vyhlížející n ž. Instinktivn natáhl
ruku a sev el jí záp stí.
Dívala se na n j s otev enými ústy a už už by se rozje ela, jak se
obával. P istoupil blíž, p itáhl k sob její mokré t lo a p itiskl jí dla
na ústa.
ž spadl do vody. Divoce se zmítala v mužov náru í.
„Igrainie! P esta ! To jsem já, Erik.“
Ztuhla. Fialkové o i se doširoka otev ely jako m síce v úpl ku.
Stáhl ruku z jejích úst, ale nep estával p idržovat její chv jící se t lo.
„Erik?“ nev ícn se na n j zadívala. O tom, co vid la, mohla
oprávn pochybovat. Erik si stáhl kapuci a paruku narychlo
vytvo enou z ko ských žíní. V l, že jeho tvá je zm ná mastmi
a barvami, které na ni nanesla Sarah, a místo pevného svalnatého
hrudníku se Igrainie tiskne k falešnému poprsí.
„Eriku!“ zav ela o i, ale zase je rychle otev ela. Uv domila si, že
je to opravdu on, zd šen zalapala po dechu a znovu se mu pokusila

269
vymanit. „Zešílel jsi? Co tu d láš? Oni t cht jí rozsekat na kousky!
Všichni t touží co nejkrut ji umu it. Musíš okamžit zmizet…“
„Tiše, tiše, Igrainie!“ p ikázal jí p ísn a pátral v její tvá i, zdají tu
neublížili. „Vím p esn , co mají v plánu. Vlastn jsem je od rána
sledoval, jak stav jí to poprav í lešení.“
Zalapala po dechu. Pak horce zašeptala: „Jsi blázen! Eriku, prosím
! Jsou strašní! Ocitl ses v hnízd zmijí. Jsi v anglické pevnosti.
Tyhle dve e nejsou zav eny zevnit , nýbrž zven í. M j bratr je ve
vedlejší komnat .“
„Však já odejdu!“ ujistil ji. „Ale te ješt ne. Ne ekal jsem, že
budu mít p íležitost p iblížit se k tob , promluvit si. Docela snadno
se mi poda ilo najít si práci v kuchyni – je tam velká poptávka po
kných hol inách, jako jsem já,“ ekl suše. „Ale pak se ukázalo, že
jsem p íliš nešikovná a v hodovní síni pán jsem se neosv ila…“
„Ach, m j Bože, Eriku! M li by t zav ít – tys byl dnes ve er ve
velké síni? Pro tvé vlastní dobro by t m l n kdo zav ít do v zení!“
„Práv to, že jsem neusp l p i obsluze u stolu, m p ivedlo k tob .
Tak dob e vykrmená a silná venkovanka se dob e hodí k nošení
žkých konví s vodou.“
„Eriku, ty ses zbláznil!“
„Musel jsem se p esv it… Jak to s tebou vlastn je.“
„Jak to se mnou je?“ vydechla a pohlédla na n j p imhou enýma
ima. „Myslel sis, že jsem sem p išla dobrovoln ?“
„Ty…“
„Vid l jsem t , jak se procházíš s lordem Danbym.“
„Lord Danby je jeden z nejslušn jších muž , s nimiž jsem se kdy
setkala. Je v rný králi Eduardovi, protože je mu to jako urozenému
Angli anovi vrozené. Ty si p ijdeš uprost ed noci a opovažuje se m
obvinit… Mohla bych za ít k et a vyburcovat hradní stráže, aby t
nau ily poko e. M la bych…“
„Igrainie!“ Znovu jí p itiskl dla na ústa. „Vid l jsem toho víc,“
ekl tiše. „A znám Roberta Nevilla a Nilese Masona. Musel jsem se
ujistit, že jsi v bezpe í.“ Dlouze se na ni zadíval, než jí uvolnil ústa.
„V daleko v tším bezpe í než v tuto chvíli ty!“ odsekla rozho en .
„Díkybohu,“ zamumlal.
Rozt ásla se. I p es ty sm šné vycpávky, které m l na sob , cítila,
jak se jeho t lo vzpíná proti ní. Zasténal, p itiskl ji k sob , našel její
rty a zapomn l na sv t. Kochal se sladkostí jejích úst. Vnímal tlukot
jejího srdce, plnost ader, a než pochopila, co má v úmyslu, položil ji

270
nap lože p ed krbem a prsty se p esv oval, že žádná ást jejího
la neutrp la v zajetí úhonu.
Odstr ila ho a pohlédla na n j svýma obrovskýma fialkovýma
ima. „Eriku, prosím, zap ísahám t , odejdi odsud, dokud je as. Už
te se ti bortí falešný nos. Ukaž!“ Napravila škody. „Musíš mi v it,
Eriku, alespo prozatím mi nic nehrozí. Lord Danby je opravdu
slušný muž. Tob však hrozí krutá smrt.“
„Nemohu hned odejít… Te , když jsem u tebe.“
„Musíš.“
„Igrainie, dokázala bys vyhnat ženu v takovémto stavu?“ vzbou il
se, uchopil její drobnou ruku a názorn jí p edvedl, co má na mysli.
Rychleji odtáhla, ale nedokázala se tiše nezasmát.
„Eriku, ty opravdu jsi ta nejoškliv jší žena, jakou jsem kdy vid la.
Už jen proto by t m li Niles Mason nebo Robert pov sit nebo ti
useknout hlavu! Ale dob e m poslouchej, prosím. V dí, že jsi tu a
tví lidé se skrývají v lese…“
„Já to vím také. Slyšel jsem je mluvit ve velké síni a dozv l jsem
se ješt víc,“ ekl hn vem potemn lým hlasem.
„Eriku, oni vysílají zv dy, aby našli tvé ležení v lese, cožpak to
nechápeš? A pak p jdou po tob .“
„Vím, co d lají.“
„Až zjistí ty své ‚detaily‘, budou t pronásledovat. Mají hroznou
spoustu dob e vyzbrojených muž . Chápeš už kone , pro odtud
musíš okamžit zmizet?“
„Chápu,“ p iznal chraptiv . „Ale riskoval jsem už p íliš mnoho,
abych se dostal ke tvým dve ím.“
„To v ru. Jen aby ses p esv il, že do nich Robert Neville
nevstoupil d íve.“
„Kdyby se tak stalo, už by byl dávno mrtvý,“ utrousil Erik.
„Opravdu jsi sem p išel, jen abys zabil muže, který urazil tvoji
pýchu?“
„O moji pýchu v bec nejde. Nevilla a Masona stejn jednoho
krásného dne zabiju – už jen proto, jaké zoufalství mi zp sobili.“
Pozorn se mu zadívala do o í, sklonila hlavu a on pochopil, že
hloubá o tom, co ho k ní doopravdy p ivedlo.
„Igrainie,“ za al.
Ona k n mu však op t pozvedla zrak. Snad ani necht la v t, zda
išel na Cheffington s nenávistí a touhou po pomst , i proto, že o
ni m l starost.

271
 išel však. A ona byla skute ná, mokrá a nahá v jeho náru í. Jeho
žena, plná života a vášn , která se vyrovnala té jeho.
„Eriku,“ naléhala tiše. „M j bratr spí za t mito dve mi! Prosím,
musíš odejít.“
„Nemohu, ješt nemohu.“
„Musíš.“
„Má tv j bratr ve zvyku ne ekan k tob vpadnout?“
„Ovšemže ne.“
„Takže…“
Dokonale pochopila, co má v úmyslu. Poznal to podle toho, jak se
její t lo rozechv lo a roztan ily se v n m horké plamínky.
„Musíš rychle odejít, Eriku! Za nu k et,“ bránila se, a koliv jí
srdce divoce bušilo v krku.
„Dnes v noci nesmíš,“ zašeptal jí do ucha. „Budeš ta nejtišší
milenka.“
„Eriku, dosta se odtud co nejrychleji.“
„Dostanu se odtud, ale ne v tomto stavu. P ivedla jsi m na pokraj
šílenství. Trváš-li na tom, že mám rychle odejít, musíme si
pospíšit…“
„Ty blázne, když tu z staneš, zem eš.“
„Zem el bych stejn , kdybych te odešel.“
Netrp liv zasténala a objala jej. Polibek, který mu vtiskla na rty,
definitivn poni il jeho falešný nos. P evalil se s ní na lože. Dob e
l, jaké mu hrozí nebezpe í, ale to jen zvyšovalo jeho touhu. Byla
vlhká a sladká po koupeli, horká, rozechv lá a vášnivá jako nikdy
edtím. Neodolal – musel se dotknout každé píd jejího t la,
vzedmutých ader, pevného b íška, tmavé houštiny mezi stehny.
Jeho vycpané poprsí se mu ocitlo kdesi za uchem, ale byl rád, že má
na sob ženské šaty – o to rychleji se dostal k nahým nohám, bok m
a slabinám. Zahryzla se mu do ramene, aby potla ila výk ik, který se
jí dral z hrdla, když se spojili a ovinula kolem n j své dlouhé nohy,
aby to milování uspíšila. Bylo velmi bou livé, ohnivé… Ješt nikdy
se proti n mu tak nevzpínala, dychtíc po jeho t le. V tom
nebezpe ném a kradeném ase by rad ji zem el, než aby opustil tu
rozkošnou milenku.
Vyvrcholení mu málem vyrazilo divý výk ik ze rt . Cítil, jak se mu
es kytlici znovu zakousla do ramene, aby potla ila sténání,
provázející její extázi. Tém okamžit ho se slzami v o ích
odstrkovala. „Prosím!“ šeptala. „Prosím! Ztra se odtud.“

272
 Pohlédl dol na její p ekrásnou tvá a podivil se, že si toho nevšiml
hned, když ji poprvé spat il. Usmál se. Ano, opravdu mu hrozí
nebezpe í.
Ne však tak vážné, jak si Igrainie myslí.
Nyní ale nebyl as, aby jí to vysv tloval. A bylo by pro ni
nebezpe né, kdyby o tom v la.
„Eriku, prosím, tolik se bojím…“
„Igrainie,“ ozvalo se spolu se zaklepáním na spojovací dve e.
Aidan. „Igrainie, jsi v po ádku?“
Jejich zraky se st etly. „Je to jen ta žena. P išla si pro vanu a už
odchází!“ zavolala.
„Už odchází!“ zašeptala naléhav Erikovi. „Okamžit se odtud
ztra . O m si ned lej starosti, jsem v bezpe í, dokud je tu lord
Danby. Rozumíš? Budou t honit lesem a zabijí t . A za pár dní
odjedou a p ipojí se k Eduardovu vojsku. A ty, jak t znám, také
hodláš následovat Roberta Bru e.“
„Do kej asu!“ odpov l. „Vrátíme se pro tebe.“
„Ne! Já si n jak poradím. Nedopus , aby t chytili v lese.
Panebože, Eriku, odejdi te hned. Nesnesla bych, kdyby ses tu setkal
s Aidanem a bojovali jste na život a na smrt. Prosím!“
Ješt na okamžik ji sev el v náru í a vyrazil ke dve ím.
„Po kej!“ rozb hla se za ním. „Jak se dostaneš kolem stráží?“
etáhl si paruku z ko ských žíní do ela. „Neboj se. Klidn m
nechají projít. Jsem ta nejoškliv jší ženská, na jakou kdy pohlédli.“
Lehce se dotkl jejích rt . Pak klopýtl o pár prázdných konví a
zaklepal na vn jší dve e. O chvíli pozd ji se otev ely. Strážný za
dve mi se p i pohledu na n j ot ásl. „Tady ve Skotsku se rodí moc
kné dívky, ale taky zatracen ošklivé!“ poznamenal. „Vra se do
kuchyn , ženská, a pro lásku boží – z sta tam!“
Erik vykro il chodbou a cítil jeho pohled v zádech. Pak uslyšel
jeho kroky.
„Po kej! Ty tam!“
Poslechl a pomalu se obrátil.
Muž vytáhl z pochvy dlouhý me a blížil se k n mu. Erik bez hnutí
ekal. Strážný se musí dostate p iblížit. Necht l, aby vyk ikl a
ivolal pomoc.
ekal a ekal…

273
 Kone nadešla pravá chvíle. Erik se rozmáchl jednou z t žkých
konví. Zadun ní kovu o lebku toho nebožáka muselo být slyšet po
celém hrad .
Strážný klesl na zem. Nevydal ani hlásku. Erik se rychle sklonil,
sebral t lo a pospíchal chodbou, aby se ho n kde zbavil. Byl v
silném pokušení vrátit se k Igrainii.
Dnes v noci ho eká ješt p íliš mnoho rizik.
A brzy. Neville a Mason prý pot ebují n jaké podrobnosti, aby ho
dostali?
Do rána je budou mít, rozhodl se.

Za úsvitu zavládl na hrad velký rozruch. Igrainie se probudila a

sešla dol v obavách, že jej zp sobil Erik. Že ho v noci chytli.
Ulevilo se jí, když zjistila, že má jinou p inu. To odjížd l Robert
s Nilesem a družinou.
Krátce poté ji však lord Danby s lehkým soucitem informoval, že
kone objevili tábor skotských rebel a hodlají je zasko it v jejich
lesním doup ti.
Srdce se jí sev elo d sem a pochopila, že již nem že váhat.
Uklonila se lordu Danbymu. Omluvila se mu a doufala, že jí dovolí
stat ve své komnat . Musela být sama.
Vrátila se tam, ale jen aby v šatstvu zesnulé lady Danbyové, které
jí bylo tak laskav nabídnuto, vyhledala tu nejprostší hn dou vln nou
kápi. Vzala si také n ž – ten n ž, který zdobil st nu a který cht la
použít proti Robertu Nevillovi, kdyby ji p epadl v lázni. A jejž
nakonec málem vrazila do t la Erikovi.
Když sledovala d ní na hrad , povšimla si, že skupina potulných
komediant p ichází a odchází zcela voln , ale zdi Cheffingtonu
opouští až za soumraku, ale tak dlouho ekat nemohla.
hem dopoledne však odvážel v z podestýlku po ránu smetenou
z velké sín , kde byla nahrazena erstvou. Ta stará byla obvykle
špinavá od bláta z bot muž , kte í neustále chodili sem a tam, a také
od ps .
Jenže v z, který ji odvážel na vzdálená pole, ídil jen jeden lov k
a dalo se ekat, že jej nebude nikdo prohledávat a pátrat po žen , již
zatím nikdo nepodezíral z pokusu o út k.
Opustila sv j pokoj. Byla si jistá, že kolem všech stráží lehce
proklouzne, a kdyby ji p ece n kdo zastavil, vymluví se, že hledá

274
lorda Danbyho. Chodby i sín byly prázdné, a tak lehce unikla z
vlastního hradu a hbit krá ela podhradím.
Vtom ji napadlo, že ani neví, zda se Aidan p ipojil k Robertovi,
Nilesovi a jejich ozbrojenc m. Obavami o bratra se jí rozbušilo
srdce. Vrátit už se nemohla. Musela jen pokra ovat.
Rychle došla ke stájím, zastavila se u stánku st íbrotepce a odtud
sledovala vozku, jak nakládá pytle s podestýlkou. P i jedné jeho
cest ven rychle vklouzla do stáje, zahrabala se do kupy erstvého
sena a ekala. Když zase odešel, vylezla ze sena a zamí ila k vozu.
Než k n mu došla a promyslela si, jak se dostane mezi pytle se
špinavou slámou, ucítila ísi ruku na rameni. Polekan se oto ila.
„Aidane!“ vydechla. Bratr se na ni podíval vážnýma o ima.
„Co tu d láš?“ zeptal se tiše.
„Já…“
„Chceš varovat Skoty,“ konstatoval.
„Aidane, já odsud musím pry !“ vyhrkla zoufale. „Král rozhodne v
Nevill v prosp ch… Proboha, Aidane! Musíš m nechat uniknout
životu s takovým mužem.“
„Igrainie, ty mn v bec ned uješ.“
„Sám jsi p iznal, že králi Eduardovi nedokážeš vzdorovat!“
„Jsem anglický šlechtic. Nesmím ti dovolit zradit anglického
krále.“
„Nemám v úmyslu zradit krále, jen bojuji o život.“
Aidan se na ni díval o ima, které se tolik podobaly jejím. „Tv j
život není ohrožen, Igrainie.“
„Aidane! íkal jsi, žes je sledoval, poznal jsi je… Když budu
vydána na milost a nemilost muži, jako je Robert Neville, bude to,
jako bych zem ela.“
„Nemohu t nechat odejít k nep íteli.“
„Aidane, prosím! Aidane… Aidane, jsem jeho manželka a nosím
pod srdcem jeho dít . Neville ekl, že je zabije, až se narodí. A on to
ud lá, cožpak nechápeš? Musím odsud!“
„Použila bys proti mn ten n ž, co jsi ukradla na hrad , kdybych se
ti v tom pokusil zabránit?“
„Aidane! Dobrý Bože, jsi m j vroucn milovaný bratr, ale já
musím pry !“
Najednou si uv domila, že ji neposlouchá. Z uli ky za stájemi a z
nádvo í sem doléhaly jakési zvuky. Ve vzduchu byl cítit kou .

275
 „U všech všudy, co se to d je?“ vyk ikl, oto il se a vyrazil ze dve í
od stáje. Igrainie mu b žela v patách a vid la, jak se to všude hemží
jezdci a p šáky mávajícími me i. Budovy ho ely, lidé je eli a
pobíhali kolem.
„Sladký Ježíši!“ zalapal po dechu Aidan, tasil me a hotovil se
zapojit do akce.
„Ne!“ vyk ikla.
Zaúto il na muže, bojujícího s jedním ze len stráže lorda
Danbyho. Po ínal si obratn .
Potom však do boje zasáhl další ozbrojenec. A další vyrazil
Aidanovi me z rukou.
„Ne!“ zav ískla Igrainie a vyb hla kup edu. Zvedla me , postavila
se mezi bratra a úto níky a mávala zbraní ze strany na stranu.
„Igrainie, dej mi ten me . Nehodlám se schovávat za tvými
sukn mi!“ za val Aidan. Obešel ji, popadl me a odstr il ji. Vzáp tí
se jeho zbra s t eskem st etla se zbraní jednoho z cizích ozbrojenc .
Ohromen je sledovala. Kou houstl; domy v podhradí plály
plamenem.
Aidan bojoval o život. Bojoval tvrd , ale zase mu vyrazili me . A
Igrainie znovu vyb hla, aby ho sebrala, a ocitla se mezi svým
bratrem a jeho soupe em.
„Prosím…,“ zajíkla se.
„Igrainie!“ zah l Aidan. „Dej mi m j me !“ Úto ník však
sklonil zbra a zvedl hledí. „Jamie!“ vydechla.
„Okamžit odsud zmizni, Igrainie,“ zu il. „Ne, ne, to nesmíš…“
Zarazila se. Ve dve ích stáje se objevil jezdec v plné zbroji. Jeho
tvá se skrývala v dýmu jen matn prosv tleném slune ními paprsky.
Jeho o n kolikrát hrábl kopytem, pak sklonil hlavu a vyšel ven.

276
 21
pytící se rytí na velkém vále ném koni s al helmu i s hledím z
hlavy a vrhl ji pod nohy jednoho z voják , kte í vyb hli za ním.
Erik. Skv lý a nádherný. Triumfální. Shlédl na ni.
„Má paní, jsi celá pokrytá senem. A už se zase vrháš do bitky, abys
koho chránila. N koho, kdo na sob má také ádnou dávku suché
trávy. Co je to za lov ka, který se skrývá za tvými zády, má paní?“
Aidan pobou en p edstoupil. „Já se za svou sestrou v bec
neskrývám; naopak ho ím touhou bojovat a zem ít pro est svého
krále!“
„To je tv j bratr?“ zajímal se Jamie.
„Hrab ?“ tázal se Erik.
„Myslela jsem, že už jste se setkali,“ podivila se Igrainie. Erik se
podíval na Aidana. „Kov s kovem, ale nikdy tvá í v tvá .“
„P esto jsem odhodlán bojovat a zem ít, pane, pro est Anglie,“
prohlásil Aidan velmi d stojn .
Erik v k , jehož zneklid oval kou , netrp liv hrábl kopytem.
Erik mu p itáhl uzdu a obrátil se k Aidanovi. „ est Anglie nikdy
nebyla v sázce, lorde Abelarde. To jenom svoboda Skotska. Jamie,
doprovodíš hrab te a jeho sestru do velké haly? P ijdu za vámi, hned
jak dohlédnu na uhašení oh a zajistím v zn i bránu.“
Za al otá et svého kon . Byl to Loki. Igrainie se k n mu rozb hla a
inutila ho zastavit se. „Zajistit bránu…“
„Cheffington padl,“ ekl jí.
Nev ícn na n j zírala. „Každá moc m že být zni ena zevnit ,“
dodal tiše.
„A… lord Danby?“ zeptala se.

277
 „Ach, je v po ádku. Setkali jsme se s ním v hrad a nesta il tasit
me . Ostatn ani proti n mu nebylo použito násilí.“ Pobídl Lokiho a
byl pry .
V úzkých uli kách, kde ješt nedávno tak ile kvetl obchod, ležely
mrtvoly. Igrainie se nedívala dol a lapala po dechu, když je cestou
do velké sín obcházela a p ekra ovala. Ráda by si promluvila s
Jamiem; cht la by v t, jak se Skot m poda ilo vklouznout dovnit
a dobýt hrad takovou rychlostí. Cítila nap tí mezi svým bratrem a
rebely a m la pocit, že Jamie ned uje jemu ani jí. A tak rad ji
ml ela.
Velká sí byla prázdná.
Na st nách a na podlaze však uvid la krvavé skvrny. Sklonila
hlavu. Litovala neznámé muže, kte í zde zem eli. Neznámé muže,
rné jinému pánovi, kruté muže, kte í za válek získávali majetek a
postavení díky své schopnosti zabíjet se slepým odhodláním. V
každé válce se však vyskytovali i slušní muži, kte í bojovali, protože
jim tak velela povinnost. Ud lalo se jí mdlo.
Slušní umírali stejn jako ti zlí. Litovala je a bylo jí z toho zle.
Aidan si sedl na židli lorda Danbyho v ele stolu. „Co bude dál?“
zeptal se Jamieho.
„Po káme, pane. Prosím, Igrainie.“ Po kal, až usedne, pak se sám
posadil na konci stolu, natáhl své dlouhé nohy v holínkách a
pozoroval sourozence. Igrainie mu pohled vracela, než její pozornost
upoutaly dv ženy, které vyšly z kuchyn a nesly velkou láhev a
poháry.
Nap ed si jich p íliš nevšímala, pak však v jedné poznala
Rowennu.
Postavila p ed Jamieho pohár, nalila mu pivo a on jí pod koval.
Druhá mladá žena nalila Aidanovi a Rowenna p inesla pohár
Igrainii. Igrainie se kousla do rtu. M la chu jím po ní hodit.
Ovládla se a jen jej odstr ila. Byla si jistá, že jí ta žena chce n co
íct, ale necht la to slyšet.
Práv byla zachrán na p ed Robertem Nevillem.
Najednou za ala nenávid t všechny muže a její bratr ji popudil
ješt víc, protože chytil tu mladou ženu, která mu nalila pivo, za
záp stí. „Ty jsi ta zp va ka, že? Pat íš k t m komediant m, které tu
lord Danby tak rád vítá.“

278
 Zard la se a vytrhla mu ruku. „Ano, jsem zp va ka, ale skotská,“
zd raznila a rychle odešla. Rowenna si o emsi tiše promluvila s
Jamiem a rovn ž se vzdálila do kuchyn .
stala v síni s Aidanem a Jamiem, který vypadal naprosto
spokojen . Zato v Igrainii vzr stalo nap tí. as b žel. Kone do
sín vešel Erik. Táhl z n j kou , jako by se sám ú astnil hašení
požár . Odhodil brn ní, ale me v pochv po boku si ponechal.
„Lorde Abelarde,“ oslovil Aidana, „tys zajatcem Roberta Bru e,
skotského krále. Brzy budeš eskortován na sever a z staneš tam, než
se rozhodne o tvé vým za skotské zajatce anglického krále a o
tvém dalším osudu. Prozatím budeš pobývat ve své komnat a
dostane se ti veškeré pozornosti.“
Aidan okamžik tiše sed l. „Možná bys mi mohl pro za átek íct,
pro se domníváš, že udržíš tento hrad.“
Erik pokr il rameny. „Ješt jsem se nerozhodl, jestli ho v bec chci
udržet. Ale nebylo by to tak obtížné… Angli ané totiž v této válce
neustále zapomínají, že p du, hrady i m sta obývají Skotové. Na
naší stran nebojují jen vále níci, nýbrž každý muž a žena toužící po
svobod . Pronikli jsme na Cheffington, protože nám to umožnili.
Nemuseli jsme prolomit bránu, otev eli nám ji. Už se pohybujeme
uvnit celé dny… ekali jsme jen, až se nás polovina posádky vydá
pronásledovat a povraždit.“
Igrainie ho s úžasem poslouchala. Kone pochopila, pro se
era v noci za ní odvážil p ijít. Jeho muži byli na Cheffingtonu – v
jakém po tu se neodvažovala odhadnout – už adu dní. To oni m li
prsty v záhadném mizení hlídek. Zpracovávali lidi z hradu i
hradbami obehnané vesnice.
Cítila, jak jí ho í tvá e, a p emítala, zda jediné nebezpe í, kterému
era ve er Erik elil, byl její bratr, který spal ve vedlejší ložnici.
Anglického vojska, které ho vyjelo zajmout, se nebál – využil jeho
nep ítomnosti, aby mohl sám všemi silami zaúto it.
„Dobrá, takže já budu ve vší úct odkázaný do svého pokoje,
vlastn zav ený ve svém pokoji. Co se stane s mou sestrou?“ naléhal
Aidan.
„Tvoje sestra, moje žena, stane se mnou.“
„Uv domuješ si, že jsem hrab a hlava rodiny a vzhledem k tomu,
že po Aftonov smrti ovdov la, podle práva nem že být ni í ženou,
dokud k tomu nedám souhlas?“ odtušil Aidan chladn . „Anglický
král s ní má jiné úmysly.“

279
 Igrainie se ohromen podívala na bratra. „Aidane!“ Pak vrhla
neklidný pohled na Erika. Vypadal unaven a rozzloben . A koliv
ona sama také zu ila, vstala a p ešla za Aidanovu židli. „Dob e víš,
že se mi Robert Neville hnusí.“
„Snad bys mohla volit lépe než mezi skotským vlkem a anglickou
zmijí,“ ekl jí bratr.
„A možná žádnou další možnost volby nemám, a proto dávám
ednost skotskému vlkovi!“ odsekla.
V tu chvíli Aidan povstal a ost e pohlédl na Erika. „Nuže tedy, má
sestra volila. Vybrala si vlka. Máš mé požehnání.“
„D kuji,“ odpov l Erik zdvo ile a obrátil se na Jamieho. „Musím
ješt za ídit pár v cí. Doprovo laskav lorda Abelarda a jeho sestru,
sejdeme se pak tady.“
Jamie je vedl vzh ru po schodech a uklonil se, když Aidan vstoupil
do svého pokoje.
„Igrainie m že jít ke mn ,“ ekl Aidan.
„Igrainie bude bydlet jinde.“
Aidan se chystal protestovat.
„Aidane, budu v po ádku,“ zasáhla rychle.
„Ano, ovšem. Sama sis vybrala vlka,“ podotkl a pod jeho
zvláštním pohledem se musela Igrainie kousnout do rtu. Prudce za
sebou zav el dve e.
„Tvoje komnata je dále v chodb ,“ ekl Jamie.
„Ale pro ? Pro m posíláte sem nahoru? Pro mám být odd lená
od svého bratra?“
„Je to jen do asné,“ vysv tloval Jamie p ív tiv . Pak se zastavil
ed jedn mi dve mi a otev el jí je. Vy ítav se na n j podívala.
„Igrainie, tv j bratr je anglický šlechtic. Za chvíli za tebou p ijde
Erik. Musíme te zvážit a naplánovat mnoho v cí, Igrainie. Bu
trp livá.“
Jak mohla být trp livá? Na to byla p íliš rozrušená. Op t ji
zachránil…
A znovu se ocitla ve v zení.

Když za ní kone Erik vyšel nahoru, p ímo bublala hn vem.

išla za ní Rowenna a p inesla jí jídlo. Vzrušen vypráv la, jak za
ní jeli lesem, o ran ných Angli anech, na které narazili, a o tom, jak
byst e a bedliv sledovali den po dni Cheffington. Odešla a v bec
netušila, jak hluboce se Igrainie dotkla.

280
 Jel za ní mnoho mílí, mnoho hodin a nocí, se svými muži,
pochopiteln . A s Rowennou.
Sed la ztuhle na židli v neznámé místnosti a nap tí v ní stále
rostlo. Když kone vstoupil a zav el za sebou dve e, ani se
nehnula. Pomalu k ní p ešel, podíval se jí do o í a zk ížil paže na
hrudi.
„Co je s tebou, Igrainie?“ zeptal se.
„Co by bylo? Nic. Už jsem zase zajatkyn . Jen se vyst ídaly tvá e
mých v znitel , to je vše.“
„Nejsi zajatkyn . Jsi tu kv li vlastnímu bezpe í a ochran . A
protože jsi moje žena a tuto komnatu jsem pro nás vybral.“
„Jist promineš, že se samým nadšením nerozplá u.“ Už
nedokázala klidn sed t. Vstala a postavila mezi n židli. „D lal sis
ze m blázny,“ prskala. „V era v noci… jsem umírala strachy, že t
u m objeví. A tys už m l své muže na hrad . Už byl skoro tv j.
Kdyby t tu p istihli, sta ilo jen zavolat a muži by se vyno ili z
ost ní a kuchtíci by se chopili zbraní.“
„Ano, naši muži byli na hrad . Jenže kdyby m tu v era ve er
chytli, p išlo by o život daleko více lidí. Protože tu ješt byla celá
anglická posádka, došlo by k hroznému krveprolití.“
„Mohl jsi mi to íct…“
„Nemohl jsem ti íct nic. Co kdyby ses bezd pro ekla lordu
Danbymu nebo svému bratrovi?“
„Zoufale jsem t cht la p ed Nilesem Masonem a Robertem
varovat! V bec jsem netušila, že si p eješ, aby t vyjeli
pronásledovat!“ zvolala.
„Ud lal jsem, co jsem musel,“ odpov l klidn .
„Ano, jako obvykle, že? Zmocníš se hradu – pro svého krále.
Zajmeš jeho paní – pro svého krále. Oženíš se s ní – pro svého krále.
Vyspíš se s ní – také pro svého krále. A pak ji necháš, aby se celou
noc t ásla hr zou. Ned uješ jí. Je to Angli anka. Mohla by ud lat
co, co by se dotklo cti a slávy Skotska!“
„Cti a slávy Skotska!“ opakoval a do hlasu se mu vloudil hn v.
„Ano, proto lov k znovu a znovu riskuje život. Tušíš v bec, kolik
muž dobrovoln nasadilo krky, aby se sem dostali?“
„Ach ano! Už s tebou vytáhli mnohokrát. T eba na Langley – a
zmocnili se ho. A pak na Cheffington. Také jim padl do rukou. Jsi
úžasný, Eriku. Ty dokážeš získat všechno. V etn lidí. I t ch
zran ných hoch , kte í prchali se mnou… Nyní jsou z nich tví

281
nejoddan jší následovatelé. A dokonce i tu ubohou dívku a jejího
hluchon mého bratra, s nimiž jsem se sp átelila, jsi okouzlil… A
nyní jsou také tvoji.“ Musela se nadechnout.
„Aha, máš na mysli Gregoryho a Rowennu, že? Jak zvláštní. A
pravdivé. Tvým prost ednictvím jsme mnoho získali. Na této
výprav jsem rozhodn cht l mít s sebou Gregoryho a Rowennu.“
„Gregoryho! Ty, velký vále ník! Tak plný sebed ry! Což t
nenapadlo, že jeho vid ní mohou být pon kud – mlhavá?“
„Já v ím v Boha, Igrainie. A ten chlapec, jak se zdá, má se
Stvo itelem jakési spojení. Proto prost ednictvím Rowenny
poslouchám, co íká, protože mi to pomáhá posoudit situaci. A navíc
je to velmi milý mládenec. T ší m , když je mi nablízku.“
„On a Rowenna. Inu, m l by ses k nim vrátit a oslavit nejnov jší
vít zství.“
„Tomu nev ím,“ zamru el. „ emu nev íš?“
„Že bys ty, vznešená kráska, milovaná a obdivovaná všemi, jichž
ses jen dotkla pohledem, mohla žárlit na ubohou zjizvenou dívku.“
Opanovala se a promluvila tak chladn , jak jen byla schopná.
„Nežárlím. Jak bych mohla? Vždy jsem jen cena, kterou sis podle
íkazu vzal. P šák, p edávaný v této vále né h e z rukou do rukou.“
Povzdechl si, ale nevyvrátil jí to. „Nuže, Rowenna t doprovodí na
sever.“
Trhla sebou. „Tak ona mne doprovodí… na sever.“
„M j král – a est a sláva Skotska – volají. Máme se p ipojit k
Robertu Bruceovi a p ipravit se na Eduard v útok. Pánové Neville a
Mason, kte í zu í n kde v lese, jsou stále ješt nebezpe ní. Posílám
na sever, kde najdeš v horách bezpe í u mé rodiny.“
Ud lalo se jí slabo hr zou. Brzy odjede. P ipojí se ke králi. Jeho
strategie v i p esile byla tém magická.
Proti Bruceovi však nyní vytáhl sám král Eduard.
Když stojí v ele anglických vojsk Eduard, je vít zství tak ka
zaru ené.
Poda ilo se jí udržet na nohou, ale nezmohla se na slovo.
ešel k ní. Uv domila si, že chce, aby ji vzal do náru í. Aby jí
ekl, že se mýlí, že není jen d ležitá vále ná ko ist. Že po nikom
jiném netouží. Že pro ni p ijel, protože zjistil, že je pro n j stejn
ležitá, jako byla jeho milovaná zesnulá Margot, že…
Ji miluje.
Erik ji však neobjal. Vytáhl jí cosi z vlas .

282
 „Seno,“ utrousil a odvrátil se. „Bude s tebou nakládáno s úctou,
která p ísluší tvému postavení. Stejn jako s tvým bratrem. Vím, jak
ráda se koupeš… Hned ti dám poslat vanu, nebo se p ipozdívá a ty
se pochopiteln zú astníš oslavy, kterou chystáme na dnešní ve er.
Moje muže velmi pot šil úsp ch, kterého jsme dosáhli, když jsme t
zachra ovali.“
„Já – já s tebou nebudu oslavovat další vražd ní!“ vzep ela se.
„Ale ano, budeš. Dnes ve er bu p ijdeš dol zav šená do m ,
nebo t tam dovle u.“
K jejímu zoufalství se oto il a odešel.

Muselo být vy ešeno mnoho naléhavých záležitostí. Erik byl rád,

že má Jamieho, protože jeho bratranec si dokázal poradit se
statistikou a obranou stejn dob e jako on. N co však musel ud lat
on sám. Zaprvé tu byl lord Danby.
Nalezl d stojného starého lorda v jeho komnatách, kde ho drželi.
Když Erik vstoupil, nap ímil se u ohn jako zá ný p íklad
vznešeného a hrdého starého vále níka.
„Takže,“ ekl, „Cheffington padl. A já byl uv zn n ve svém pokoji
ív, než jsem sta il pozvednout me .“
„Cheffington, m j pane, je skotský,“ odpov l Erik prost .
„V íš, že se vám ho poda í udržet?“
„V ím, že ho udrží Skotové, pane, a když se rozhodneš
odp isáhnout v rnost Robertu Bruceovi, mohl by z stat ve tvých
rukou.“
„Nepat ím k muž m bažícím jen po sláv , pohodlí a bohatství,
pane. Nejsem žádná v trná korouhvi ka, ale konám svou povinnost,
to p ináší, co chce.“
„Rozumím. A p ineslo ti to Roberta Nevilla a Nilese Masona.“
Lord Danby krátce sklopil bílé asy, ale jinak nedal najevo, že se
ho Erikova slova dotkla.
„Pane, tys m l ve své moci dceru anglického hrab te. Bylo správné
a rytí ské, že ji získali zpátky.“
„Bylo by také správné a rytí ské dát ji Nevillovi?“
„Kdyby to král p ikázal, pak ano.“
Erik se usmál. „Král v rozkaz však nep išel, a tak jsi to neud lal.“
Danby p ikývl.
„Ta dáma je moje manželka a z stane jí,“ prohlásil Erik. „P estože
jsi to zcela jist ned lal kv li mn , jsem ti vd ný, že jsi ji vzal pod

283
svoji ochranu. P ísahám p i Bohu, že jestli se mi n kdy dostanou
Neville s Masonem do rukou, zem ou. Není však naším úmyslem
chovat se krut i brutáln k muž m v rným svému králi, kte í se
navíc ídí svým sv domím. Tob neublížíme. Odvezeme t na sever,
kde má skotský král mnoho spojenc , a až dojde k vy ešení této
záležitosti, budeš v po ádku vrácen Eduardovi.“
Danby sklonil hlavu. „Jsem ti vd ný za est a rytí skost, kterou jsi
prokázal v boji, pane,“ ekl upjat .
„A já, m j lorde, z stávám tvým dlužníkem,“ odpov l.
Když odcházel, p ál si v duchu, aby byl tento muž na jejich stran .
Pak zamí il k Aidanovi.
Našel mladého lorda Abelarda u psacího stolu.
Aidan vzhlédl a odložil pero.
„Má sestra, pane?“
„Tvá sestra je v po ádku, ujiš uji t .“
Aidan p ikývl a pozoroval ho. „Tehdy v lese… bys m zabil,
kdybys nezjistil, kdo jsem.“
„Když bojuji s mužem, který se m zjevn snaží zabít, bráním se a
tšinou dostanu já jeho,“ odtušil Erik suše.
„Já se ve skute nosti neschovávám za sest iny sukn .“
„Já t z toho – ve skute nosti – nepodez ívám.“
Aidan naklonil hlavu.
„P išel jsem ti pod kovat.“
„Za co?“
„Že jsi tu byl, když t Igrainie pot ebovala.“
„Je to moje sestra.“
„Ano, ale mnoho muž vidí jen ernou nebo bílou stránku války a
posuzuje, co je dobré a co špatné, jen z vlastního úhlu pohledu.“
„Ubezpe uji t , že jsem rebel m v ni em nepomáhal.“
„Pochopiteln … P išel jsem t pozvat do velké sín dnes ve er.“
Aidan nap ímil ramena. „Jsem zajatec a nep edpokládá se, že budu
komunikovat s nep ítelem. Snad jsi tak slušný, jak tvrdí moje sestra.
Jenže já jsem Angli an. Mohu ocenit muže, jako jsi ty, ale nemohu
se obrátit zády ke své vlasti.“
„Chápu t ,“ ekl Erik. „Musím se také p iznat…“
„Ano?“
„Že jsem rád, že jsem t nezabil.“
Pak Aidana opustil. Ješt musel ud lat spoustu práce, než se setmí.
A p edevším vymyslet plán na zít ek.

284
 22
Igrainie si zpo átku lázn , kterou jí p ipravili, nevšímala. Jedna v c
byla obvinit ho, že ji pokládá za vále nou ko ist, za ženu, s níž se
oženil na p íkaz svého krále. Jak se však má smí it s faktem, že je to
pravda?
A p estože nacházel v její p ítomnosti pot šení, byl to pro n j
íjemn strávený as, což mu ale nikterak nebránilo uspokojit své
touhy jinde, když ho na té dlouhé cest nedoprovázela.
A nyní po ní chce, aby se zú astnila té oslavy.
Rozhodla se, že sejde dol sama a nedovolí mu, aby se jí dotkl. Se
vší stojností, jak jí zaru il.
A tak se vykoupala, a když se pro ni vrátil s velmi rozhodným
výrazem, zjevn odhodlaný k boji, byla p ipravená.
Vyrazila ze dve í d ív, než na ni sta il promluvit, natož se jí
dotknout.
Než došla do velké sín , pon kud ochladla. Když scházela z
posledních schod , muži se zvedali a sp chali ji pozdravit. Jako
první se nad její rukou sklonil Jamie, pak Angus, Brandon, Thayer,
Timothy, Allan… a nakonec otec MacKinley, kterého tady v bec
ne ekala.
„Vstoupil jsi do armády, ot e?“ zeptala se ho.
„Mnoho kn doprovází vojska, lgrainie. A mnoho eholník se
chopilo me e.“
„Takže ty se nyní modlíš za tyto muže?“
„Baže, modlím. Mám však pochopiteln i jiné úkoly,“ ekl a mrkl
na ni. Nevysv tlil však, jaké jiné úkoly to jsou. Usmál se na Erika,
který sestoupil za Igrainií, a odešel si pohovo it s Angusem.
„Tvé místo u stolu eká, má paní. Ostatn , je to místo, kde jsi
obvykle sed la.“

285
 Nemohla set ást pevný stisk jeho ruky na své paži, když ji vedl k
tabuli. V hale se ocitly nové tvá e a smísily se s t mi známými.
Poznala potulné komedianty, hezkou mladou zp va ku a další. Byli
tam ková i, které vid la kovat kon a opravovat zbroj a zbran , i
kameníci.
Hala byla plná lidí.
Pivo jim nenalévala Rowenna, ale jedna z kuchy ských služek
lorda Danbyho.
Erik sed l po její levici na k esle lorda Danbyho a Jamie po
pravici. Vedle n j zasedl Gregory. M l na sob istou tuniku v
Erikových barvách. Usmíval se na ni tak mile, že mu musela úsm v
oplatit.
Pak si všimla Rowenny. Nesed la, nýbrž stála na druhém konci
stolu a zaujat rozmlouvala s otcem MacKinleym. Také ona byla
jinak oble ená. Byla opravdu krásná a ani jizva nedokázala set ít jas
a kouzlo z její tvá e. M la na sob m kké bílé ln né roucho a na
hlav v nec z kvítí.
Vycítila, že se na ni lgrainie dívá, oto ila se k ní a zá iv se na ni
usmála.
„Je tak p vabná, p irozen krásná, že?“ zašeptal Erik Igrainii do
ucha.
„To tedy je,“ odpov la lgrainie odm en .
Erik najednou povstal a zaklepal nožem o st l, aby na sebe p ilákal
pozornost p ítomných. Když ztichli, promluvil.
„Dnes ve er máme po ádný d vod k oslav . Další vít zství nad
utla ovateli a hlavn návrat mojí manželky, lady lgrainie, mezi nás.
Každé takové vít zství nás p ibližuje ke kone nému cíli, k
osvobození a sjednocení naší zem .“
Ozvaly se pozdravné výk iky.
„Vydrželi jsme léta boj ; jak to tak vypadá, budeme muset ješt
jaký ten as snášet t žkosti, dokud definitivn nevyženeme cizí
mocnost ze své zem . William Wallace ob toval sv j život p i pln ní
svého snu, nikoli pro moc, bohatství a slávu. Jen málo muž kdy
bylo ochotno tolik ob tovat pro dobrou v c. Nyní byl korunován
skotským králem muž, který si je v dom, že svoji v rnost asto v
minulosti v noval nesprávné stran . Brutální smrt etných jeho
íbuzných a uv zn ní žen, které miluje, jej však pou ilo o mukách
ob ti a rozhodl se postavit mocnému protivníkovi, i kdyby ho to
lo stát život. To, že se Robert Bru e stal králem a dokáže, že je

286
dobrým a silným vládcem, pro nás znamená nový za átek, který
jsme potvrdili dnešním vít zstvím. Oslavme to hostinou a modleme
se za svobodné Skotsko. Naši zemi. A jak lépe to oslavit než
ípitkem na š astnou budoucnost muže a ženy, Skot do morku
kostí. Angusi, Rowenno, nech vám svatba, kterou dnes slavíte,
inese lásku a v rnost a posílí vaše srdce v dobrých i zlých dnech,
které vás ekají. Nech je spojení vašich srdcí a duší pevné a vaše
ti vyr stají a prosperují v zemi, která už bude kone naše.“
Pozvedl pohár a ostatní ho následovali. Síní zazn lo volání a
gratulace a Igrainie to vše ohromen sledovala. Angus p ešel k
Rowenn a uchopil ji za ruce. Dívali se na sebe zbož ujícími
pohledy.
Pak otec MacKinley sepjal ruce k modlitb a všichni povstali.
Nap ed velebil Boha a d koval mu za jejich životy a vít zství a
pokrmy, které budou jíst. Pak oznámil, že svatební ob ad m že za ít.
Byl prostý a krásný. Otec MacKinley promluvil plynn a p sobiv
a ženich a nev sta se sob zaslíbili s jistotou a láskou. Když byli
prohlášeni mužem a ženou p ed Bohem, ozval se jásot a š astný pár
šel z náru e do náru e a byl zahrnován polibky a gratulacemi.
Igrainie se b hem ob adu neodvážila pohlédnout na Erika.
Radostný halas pokra oval a za ala hostina. Vtom pocítila jeho ruku
na paži. „Nechceš blahop át novomanžel m, má paní?“
„Ovšem,“ zamumlala rozpa it . P ivedl je k ní. Když se blížili, na
rtech se jí objevil nucený úsm v. Ješt se docela nevzpamatovala.
Angus ji sev el v medv dím objetí a d koval jí, že je opravdu tak
velká a ušlechtilá dáma. P ísahal jí i Erikovi v rnost. Poté ji objala
Rowenna. „M j život… m j život nestál za nic, dokud jsem se s
tebou nesetkala. Nikdy bych nepoznala Anguse, muže tak velkého a
itom tak n žného, jemuž nevadí moje zjizvená tvá .“
Igrainie se zastyd la. Pevn k sob Rowennu p itiskla. „Mn
nevd íš za nic. To Erik t p ivedl na Langley. A všichni jsme byli
rádi, že jsi p išla. A jsi krásná a jenom zaslepenci by vadila jizva na
tvé tvá i a… Odpus mi, že jsem o tob pochybovala.“
Rowenna se p ekvapen odtáhla. „Pochybovala?“
„To nic, už na tom nezáleží. Modlím se, abys byla hodn š astná.“
„Budeme te spolu, víš? Pojedeme na sever, do bezpe í. Erik s
Angusem na tom trvají.“
Igrainie p ikývla. „T ší m , že m na cest bude doprovázet tak
dobrá p ítelkyn .“

287
 Dudák zmá kl m chy. Rowenna se na Igrainii usmála. O jejích
zlých myšlenkách nem la ani tušení. Angus si vyžádal svoji nev stu.
Ani netušila, jak se ocitla ve víru tance, který se nau ila od
Jamieho na Langley. Tan ila s Thayerem… Timothym… Allanem a
otcem MacKinleym. Stoly se naplnily velkými podnosy s pokrmy,
pivo teklo proudem a oslava pokra ovala. Zahlédla Erika u
hudebník , pak když tan il s dívkou jménem Sarah a s vrás itou
starou kucha kou.
S ní však celý ve er nepromluvil. Až když už bylo hodn pozd ,
novomanželé odešli a muži se rozcházeli nebo se ukládali ke spánku,
kde se dalo – na stolech nebo na slám na zemi.
Teprve tehdy ji uchopil za paži.
V p íštím okamžiku p ed ním pospíchala se sklon nou hlavou
nahoru po schodech, do komnaty, kterou pro n vybral. Slyšela, jak
zavírá dve e, a v la, že se o n op el a pozoruje ji.
„Nuže?“ ekla tiše.
istoupil k ní, ale ješt se jí nedotkl.
„Nestydíš se alespo trošinku?“
„Ano, stydím,“ odpov la prost .
Potom ji k sob p itáhl a sev el v náru í. Podívala se mu do o í a
iznala: „Velmi se stydím.“ Pak v la, že ho i ona m že obejmout.
Hladov p itisknout pootev ené rty na jeho ústa a zjihnout pod
drsným náporem jeho jazyka a rukou. P ímo v jeho sev ení tála jako
sníh v horách nebo jako pramen chladné vody, vtékající do potoka,
jejž již proh ály slune ní paprsky. Shodili ze sebe šaty a triumfáln ,
chvíli bou liv , chvíli n žn , se oddávali divoké a sladké extázi z
toho, že si náleží. Když pak kone vedle sebe vy erpan a ukojené
ulehli, Igrainii znovu naplnilo vzrušení, když se nad ni p evalil a
ekl: „Ty jsi takový blázínek! Kv li tob jsme dobyli nedobytný
hrad! Myslíš si snad, že bych to ud lal, kdyby mi sta ilo n jaké sem
tam pobavení n kde jinde?“
„Já jsem tvá sou asná manželka!“ p ipomn la mu.
Dlouho se na ni díval o ima, zastín nýma sv tlými kade emi.
„Jsi moje žena, kterou jsem ochoten hý kat,“ ekl, lehl si vedle ní a
itáhl ji k sob .
Po chvíli se ozvala. „Gregory m l pravdu. Budeme mít dít .“
„Nikdy jsem nepochyboval o jeho p edpov dích,“ ekl ospale.
esto dodala: „Nebude to hol ka s vlasy jako slunce, Eriku.“

288
 „Ty mi porodíš syna,“ rozhodl. ekl to sice dosti lhostejn , ale
jeho paže ji objímaly, a tak se sv ila jejich sev ení.
„Musíš se vyspat,“ p ikázal jí. „Zítra vyjedeme a bude to dlouhá
jízda. A každý jiným sm rem.“
„Zítra?“ zazoufala.
„Nem žeme riskovat další prodlení. Eduard shromáždil svá vojska.
Musím se se svými muži p ipojit k Robertu Bruceovi a ty musíš
odsud odjet co nejdál.“
„Zítra!“ opakovala zoufale a oto ila se k n mu.
„Igrainie!“ zasténal, když se k n mu p itiskla s o ima plnýma slz.
Dal pr chod nové vln touhy, kterou v n m probudila. „Vyspíme se
cestou,“ usoudil.

Allan doprovodí Igrainii a ostatní na sever, rozhodl Erik. Práv on

nejlépe zná stezky vedoucí na sever i Erikovu rodinu, která tam žije.
Než vyjedou, zbývalo ješt n co vykonat. Ženy zatím nevyšly, ale
Allan a další muži již sed li v sedlech, v etn Aidana Abelarda.
Erik na Lokim pozoroval t la padlých, shromážd ná na nádvo í.
Hrad byl d kladn prohledán, protože necht l, aby na Cheffingtonu
staly ve skrýších n jaké hnijící mrtvoly, které by mohly ší it
nemoci.
Vedle všech t ch mrtvých mužských t l však leželo jedno ženské.
Už pon kud v rozkladu, ale p esto rozpoznatelné.
„To je Jennie,“ ekl otec MacKinley, který jel po Erikov boku.
„Musí být rychle poh bená. Nechci, aby ji Igrainie zahlédla.“
Najednou k nim p ijel mladý Aidan. Zadíval se na Erika. „Kdo ji
zabil?“
„Nevím,“ ekl Erik odm en . „To ona vám posílala zprávy z
Langley, odkud utekla, a jak se zdá, dorazila sem.“ Aidan se op t
podíval dol . „Má pro íznuté hrdlo.“
„Ano, vypadá to tak.“
Aidan pohlédl na Erika. „Lord Danby by nikdy nedal p íkaz k
takové hnusné a nesmyslné vražd .“
„Up ímn eno, nepochybuji, že tuto vraždu objednal n kdo
jiný.“ Erik o ekával, že Aidan obviní Skoty – protože ty evidentn
zradila.
„Neville,“ ekl místo toho Aidan tiše, „nebo Mason.“
„Také m to napadlo,“ souhlasil Erik.

289
 Aidan se na n j zkoumav zadíval. Po chvíli ekl: „Z stávám tvým
zn m – i v zn m tvého krále. Ujiš uji t však, že svou sestru
budu chránit p ed jistými Angli any stejn bedliv jako ti tví
rebelové.“
Erik se usmál, ale hned zvážn l a p ikývl. „D kuji ti, lorde
Abelarde.“ Pak se obrátil k otci MacKinleymu. „Dohlédni prosím,
aby byla ta t la rychle poh bena nebo alespo odnesena. Já popoženu
dámy.“

Igrainie stála v síni a byla daleko lépe p ipravena na cestu na sever

než p ed asem na cestu sem. P esto se jí však necht lo odejít.
Až ujedou ur itou vzdálenost, Erik se odd lí, aby se p ipojil ke
svému králi. Bude vybojována veliká bitva.
Možná ho už nikdy neuvidí.
Rozhodn vstoupil do sín . V la, že ji hledá. A našel ji u krbu, v
mž plápolal ohe , tichou a pobledlou. „Co se d je?“ zeptal se jí.
Srdce se jí rozbušilo. Bylo to tak zvláštní. Už si nevzpomínala, že
by jeho ohromná plavovlasá postava n kdy nebyla rozhodujícím
faktorem v jejím život – i srdci.
Sev ela ho pažemi, celá se rozt ásla a st ží zadržovala vzlyky.
itiskl ji k sob a konejšiv jí hladil vlasy. „Musíme se hned vydat
na cestu.“
Po chvíli p ikývla. ekání bylo vždy nejhorší pro ženy. A koliv…
Inu, p ijel pro ni, našel ji a vyrval ji z rukou nep ítele. Je jeho žena.
Hý ká ji. Zcela ur it po ní touží.
A p esto…
Jí ne ekl, že ji miluje.
Válka eká. A on d lá, co musí. Posílá ji do bezpe í, do náru í své
rodiny. A ona v la, že podle klanového pouta, které váže Erika s
Jamiem, zde bude chrán na až do konce dní, a už bitva dopadne, jak
chce, a on se z ní vrátí i nikoli.
Dlouze ji políbil, zvedl jí bradu a podíval se jí do o í. Po chvíli
povzdechl: „Už musíme opravdu jít.“
Vzal ji za ruku, odvedl ven a pomohl jí do sedla. Sám se vyhoupl
na Lokiho a vyjeli z bran Cheffingtonu.
Dv hodiny ujížd li spole na sever. Pak nadešel as se rozd lit.
Allan vedl družinu, která doprovázela ji, Rowennu, n kolik
potulných komediant a jiných žen a muž z Cheffingtonu, lorda
Danbyho a Aidana. Gregory pojede s ostatními muži do války.

290
 Na d rné lou ení nebyl as ani dostatek soukromí. Erik p ivedl
Lokiho vedle jejího kon , natáhl se, sev el ji do náru e a políbil ji s
vášní i n hou. „Dej pozor na naše dít ,“ ekl jí.
ikývla.
Do o í jí vhrkly slzy. A pak byl pry .

291
 23
Igrainie díky své lásce k vod následujícího rána objevila nedaleko
místa, kde se utábo ili na noc, cizí jezdce.
Když se probudila, uvid la bd lého a ostražitého Allana na kraji
stezky, která vedla k jejich táboru. Rowenna ješt spala a opodál i
lord Danby s Aidanem, st ežení Brandonem a Timothym.
Slyšela zur ení potoka. Spala na m kkém travnatém loži a myslela
si, že se probudí celá polámaná a prochladlá, protože nezažehli ohe .
Allan ekl, že nemohou. Uv domila si, že Erik s jeho muži budou
nap ed pronásledovat Nevilla s Masonem, než se p ipojí ke svému
králi, a Allan dostal p íkaz, aby byl co nejopatrn jší, dokud se
nedostanou dostate daleko na sever.
Pochopila. Nikdo ze spolucestujících si na nedostatek tepla
nest žoval.
esto se neprobudila promrzlá ani ztuhlá. Lesy sice byly chladné,
avšak nikoli studené; letošní léto bylo slunné a i dnešní den se jevil
slibn .
Igrainie se posadila, protáhla se, pohlédla mezi k ovinami sm rem
k pot ku a vid la lehkou mlhu, zvedající se nad vodou. Opatrn
vstala, aby nevzbudila ostatní, a znovu se protáhla.
Tiše krá ela trávou, rostlinami a kv tinami, rozhodnuta nerušit ty,
kdo ješt spali. Odhodila boty a pun ochy a vstoupila do potoka.
Voda jí p íjemn proudila kolem kotník . Naklonila se nad hladinu,
nedbajíc, že si namo í šaty, protože v la, že jí na slunci brzy
uschnou. Opláchla si obli ej; voda byla chladná a osv žující.
Když si však uhlazovala vlhké vlasy, zaslechla zvuky, které do lesa
nepat ily. Cinknutí ko ského postroje…, mužské hlasy.

292
 Nehýbala se a nastražila uši. Zachytila útržky rozhovoru, kousky
t, jednotlivá slova…
„…stopy na východ jsou jasné.“
„A… ur it to jsou oni.“
„Baže, pojedeme po jejich stop .“
„…blízko, vím, že jsou blízko.“
„Ano, a až se k nim dostaneme…“
„…ne všichni p ežijí boj.“
„Každý muž, který to p ežije…“
„…lesy se naplní pachem ho ících vnit ností rebel .“
„…sta í jen sledovat…“
Ztuhla hr zou. Uv domila si, že hlasy mluv ích zná. První pat il
Robertu Nevillovi.
A druhý Nilesi Masonovi. To on se rozplýval nad vidinou ho ících
vnit ností.
Velmi pomalu vstala. Voda omývající její nohy jí najednou
ipadala studená jako led. Polkla naprázdno. Sotva dýchala. Vte iny
utíkaly a Igrainii docházelo, že musí n co ud lat. N co, co by svedlo
Angli any z jejich stopy, jinak každého zajatého Skota okamžit
rozsekají na nudli ky.
Neville s Masonem vedli velkou družinu ozbrojenc , když se
vydali zasko it rebely v lese, krátce p ed pádem Chefiingtonu.
Allan stál v ele zajatc a uprchlík , a kdyby došlo k boji, m l k
dispozici sotva deset muž .
la, že jsou Skotové proslavení svými bleskovými útoky a
úhybnými manévry, jimiž dokázali porážet i obrovské p esily.
Nyní však hrálo všechno proti nim.
Budou poraženi, muže povraždí a ona zase padne do zajetí. A
sladký náznak toho, jaký život by vedla, kdyby byla na svobod –
es všechny hr zy ekání na Erik v návrat z bitev –, ji uvrhl v
zoufalství.
„Igrainie!“
Oto ila se. Usmívající se Rowenna došla k potoku a stahovala si na
ehu pun ochy a boty.
Igrainie ješt moment váhala, vychutnávala na tvá i lehký vánek a
teplý polibek vycházejícího slunce.
tak i onak, skon í v držení muže, jehož si hnusí.

293
 To pomyšlení ji probralo. Rozb hla se k Rowenn a p itiskla jí
dla na ústa. Dívka se chvíli bránila, ale když jí Igrainie zašeptala do
ucha: „Tiše!“, pochopila.
Odtáhla ji od potoka a sp šn jí sd lila: „Jsou tu, Neville, Mason a
jejich muži. Pronásledují nás. Vezmu si kon a odvedu je z naší
stopy…!“
„Ne! Proboha, vždy se t zmocní. Nem žeš…“
„Rowenno! Pochop, že když na nás zaúto í, všechny pobijí a m
stejn zajmou.“
„Nepustím t . Budu k et, p ísahám. Allan t zastaví. Poda í se
nám uniknout.“ Hlas se jí zachv l. V la, že nemluví pravdu –
uniknout by v žádném p ípad nedokázali.
„Rowenno, víš stejn dob e jako já, že nemáme nad ji. Musíš mi
pomoci, protože Allan by se nechal zajmout a zabít jako divoký
kanec, jen aby nás zachránil. A Neville by m stejn dostal. Cožpak
to nechápeš? Bože, prosím, nedopus , abych se jim zase dostala do
rukou a ješt ke všemu m la na sv domí životy t chto muž !“
Rowenna se pomalu nadechla.
„Mohu jít já!“ prohlásila. „M Neville nechce.“
„Niles Mason je vrah. Já mám snad šanci. Allan jediný se dokáže
spojit s Erikem, Rowenno!“ Zat ásla s ní. „Neville chce moje panství
v Anglii a chce se stát pánem na Langley. Beze m by ani jedno ani
druhé nezískal. Chce se se mnou oženit…, aby… m vlastnil.
Prosím, musíš mi pomoci. Musíš odlákat Allanovu pozornost, než
najdu kon a… odjedu. Rowenno, pro lásku Boží, zap ísahám t , už
nesmíme ztrácet as, nebo nás tu na apají a zem eme všichni. Jsem
výborná jezdkyn , v tšinu života jsem prožila v sedle a pojedu na
dob e živeném zví eti, které pat ilo bohatému muži. A te musím
jít!“
Rowenna se na ni dívala hr zou rozší enýma o ima, takže Igrainie
usoudila, že dokonale pochopila, jaké nebezpe í jim hrozí. Bez
Igrainie Neville anglické panství ani Langley nezíská.
„B ž za Allanem. Zabav ho, dokud se nedostanu ke svému koni.
Když se t zeptá, kde jsem, ekni mu, že se koupu a chci mít chvíli
soukromí. Tomu jist uv í,“ ekla Igrainie pevn . Ne ekala na
Rowenninu odpov , rychle se obula a tiše se rozeb hla po b ehu
potoka k táboru. Kradla se kolem svých spolucestujících, kte í se
práv probouzeli nebo ješt spali, až ke krásné skv le vycvi ené
klisn , která jí byla p id lena. Na sedlání nebyl as. Odvázala ji a

294
provedla mezi koni na mýtinu. Proplétala se mezi stromy, aby ji
Allan nezahlédl, a jakmile se ocitla na cest , nasko ila na klisnu.
Vrátila se po stopách, které ud lali v era v noci, a pak se prudce
rozjela stezkou, která ji vedla daleko od malé skupinky v lese.
ebrodila potok poblíž místa, kde se utábo ili Neville a Mason. Tak
blízko, a p esto o sob navzájem nev li.
Znovu projela cestou, kterou utíkala, a dbala na to, aby zanechala
hodn otisk kopyt v prachu a polámala v tvi ky na stromech a
ke ích podél stezky. Jestliže ji ješt v tábo e neza ali postrádat, Allan
si o ni už brzy za ne d lat starosti.
Když jela kolem nep átelského tábora, dob e odhadovala
vzdálenost. Pot ebovala být tak blízko, aby ji n kdo zaslechl.
A natolik daleko, aby je p inutila pronásledovat ji…
Tak daleko, aby je odvedla od Skot .

Práv se probudili a chystali se k další jízd . Vtom Erik zahlédl,

jak se Gregory, který se práv chystal nasednout na kon , zvláštn
zachv l. Chvíli jako by se zmítal v k ích.
Pustil ot že a ohnul se dol .
Erik k n mu okamžit p istoupil. Obával se, že chlapec dostává
záchvat.
Gregory se však nap ímil, ale stále ješt vypadal, jako by ho trápila
nesnesitelná bolest.
„Co se d je? Ot e MacKinley! Poj sem! Rychle!“ p ikázal Erik.
MacKinley p ib hl. Gregory formoval slova. „ íká, že se musíme
okamžit vrátit,“ za al otec MacKinley. „To vím taky… Už jsem se
nau il ode ítat z jeho rt docela dob e, ale co je to poslední slovo,
které se pokouší vyslovit?“
MacKinley se na n j zadíval.
„Igrainie. Bojí se o Igrainii. íká její jméno.“

Igrainie poznala, že jsou za ní.

Ne ekala, až vylezou na kon a tryskem se za ní pustí, ale vyrazila
kup edu. To ani Niles ani Robert jist neu iní, protože se domnívají,
že pronásledují bezmocnou skupinu žen a zajatc .
Když se dostala dostate daleko od tábora, sesko ila z kon a
iložila ucho k zemi. Nap ed se nic ned lo, ale posléze ucítila
vibrace a v la, že za ní jedou. V duchu pod kovala za to, že v

295
dob , kdy byla uv zn ná ve své vlastní komnat na Langley, strávila
tolik asu nad Aftonovými knihami o vále ném um ní.
Nyní se jen modlila, aby Allan nezpanika il a d íve, než se za ní
pustí, p ivolal pomoc.
Pobídla kon a rozjela se dál.

Erik s družinou se vracel po svých stopách a pokoušel se

dostihnout Nevilla a Masona a jejich vojáky. Cestou si uv domil, že
nalí ili past. Bylo jim jasné, že pošle Igrainii do bezpe í d íve, než se
ipojí k Robertu Bruceovi.
Proklínal se za svoji hloupost.
Našli anglické tábo išt u potoka a objevili stopy etných koní a
polámané v tve na ke ích i stromech vedoucí na severozápad.
Když se chystal znovu nasednout na kon a vydat se na další cestu,
Jamie ho upozornil: „Poslouchej!“ Ozvalo se tiché zahoukání sovy.
Byl den.
Jamie odpov l.
Za okamžik se mezi stromy p ítil Allan na koni. Tvá il se vážn a
byl bledý.
„Igrainie?“ otázal se Erik.
„P elstila m ,“ p ipustil a v jeho ustaraných rysech se zra ilo
zd šení nad tím, co bude muset íct dál. „Vzkázala, že se koupe… A
zatím vyjela tvo it falešnou stopu, aby je odlákala.“
„P elstila nás všechny,“ dodal Aidan, který jel za Allanem. „Byla
esv ená, že by nás všechny pobili. Možná i m a lorda Danbyho.
ece jen jsme mu stáli v cest .“
V Erikovi vzr stala d sná dusivá zu ivost, ale v l, že jim nemá
co vy ítat. Znal Igrainii.
A v hloubi srdce byl p esv ený, že v dané situaci ud lala jedinou
možnou v c. B snil, ale na sebe.
Podcenil nep ítele.
„Pojedeme za nimi,“ rozhodl.
Pobídl Lokiho a rozlet l se proti v tru.

Jak dne ubývalo, Igrainiino utrpení vzr stalo. Celé hodiny

nenarazila na vodu. Jela tak rychle a tak dlouho, až ji rozbolela
stehna. M la hlad, ale p esto se jí zvedal žaludek. Nakonec málem
spadla z kon .

296
 Musela si odpo inout a najít vodu. Sklouzla na zem a zamotala se
jí hlava tak, že chvíli trvalo, než se zase vzpamatovala. Narovnala se
a její žaludek se vzbou il. Odpotácela se do k oví, a když se zase
vyno ila, touha po vod ješt vzrostla.
Pokusila se vylézt zpátky na kon , ale nedokázala to. Odvedla
klisnu k padlému kmeni a teprve pak se jí poda ilo vydrápat na h bet.
Promluvila k ní: Jsi p ece zví e a zví ata k vod dovede instinkt.
Nakonec, když se zastavila a tiše naslouchala, zaslechla bublání. Jela
za tím zvukem mezi stromy, prodírala se kravinami, až se kone
ocitla u byst iny. Pila p íliš rychle a zase se jí ud lalo špatn . Potom
byla opatrn jší. Nakonec si opláchla tvá . I k se dosyta napojil.
Igrainie ho provedla mezi stromy a d íve, než na n j znovu nasedla,
iložila ucho k zemi.
Okamžit ucítila vibrace.
Už byli blízko.
Mnohem blíže, než ekala.
S vyp tím všech sil se vydrápala na ko ský h bet.

Rowenna divoce pobízela kon , aby se dostala k Erikovi, který jel

v ele. Po tvá ích jí stékaly slzy. „Je to moje vina. Já to tušila, ale
ona v la své… íkala, že on ji dostane stejn a nesnesla by
pomyšlení, že kv li ní zem elo tolik lidí.“
Erik na ni pohlédl.
„Není to ni í vina, jen moje,“ ekl.
A kopl Lokiho do slabin.

Ani nemusela slézat z kon a naslouchat u zem , aby slyšela

dun ní ko ských kopyt.
la je v zádech. Sklonila se nad klisninu šíji, pobízela ji a
zap ísahala, a si pospíší, a letí jako vítr.
la, že tolika pronásledovatel m uniknout nedokáže.
Sesko ila a plácla klisnu p es zadek, aby ji udržela v b hu.
Pak se sama rozb hla do lesa. Proplétala se mezi stromy co nejdál
od cesty a doufala, že zase narazí na potok. Kdyby se jí poda ilo
ebrodit ho, možná by ztratili její stopu.
žela tak rychle, že zakopla o ko en. Pokusila se zachytit o kmen
stromu, ale sev ela jen hrst listí. Dopadla t žce a ude ila se o další
ko en. Sv t se s ní zato il. Ležela a tiše sténala se zav enýma o ima.

297
Divoce zamrkala, otev ela o i a vid la hv zdi ky. Zamrkala
podruhé, otev ela o i a vid la Roberta Nevilla.
Zamrkala pot etí a on nezmizel.
„Ale, ale, má paní,“ ekl.
Sklonil se pro ni. Cht lo se jí zaje et, ale nedostávalo se jí dechu
ani na vzlyknutí i kletbu. Vytáhl ji na nohy. Zapotácela se… Pak se
jí op t zatm lo p ed o ima a ztratila v domí.

„Hej, Eriku, zastav se!“ zvolal Jamie.

Erik p itáhl uzdu a Loki nespokojen zabušil do zem . Už jsou
blízko, cítil Erik. Jeho k to poznal. Jamie k n mu dojel. „Gregory.
Málem spadl z kon .“
Erik slezl a vedl Lokiho zpátky. Gregory ležel na zemi a obli ej se
mu utáp l v potu. Pohyboval rty. Vedle n j kle el otec MacKinley.
íká, že…“
„Co!“
íká, že ji dostali.“
S nevyšším úsilím se uklidnil. MacKinley už nemusel tlumo it
Gregoryho další slova. Jamie k n mu rozvážn promluvil.
„Eriku, musíme mít plán, strategický plán. Nem žeme za nimi
vyrazit jako šílenci. Všechny by nás zabili a jí bychom nepomohli.
To Igrainie dnes ráno dob e zvážila.“
Ze všeho nejvíc se mu cht lo rozjet se za ní, ale zárove v l, že
má Jamie pravdu. Kdysi tvrdil Margot, že musí uprchnout z hradu
Langley a ji tam zanechat, aby mohl p ivést pomoc a zachránit
všechny. V l, že tenkrát našel správné ešení. Netušil, že osud
zasáhne smrtící nemocí.
Nyní se op t musel rozhodnout správn .
„Dostala se jim do rukou,“ ekl Jamie, „a oni ti nastraží past,
protože dob e v dí, že se to dozvíš a vyrazíš za ní.“
Ano, tak to je.
Ticho h lo jako bou e.
Pak uslyšel vlastní hlas, neuv iteln tichý a rozvážný. „M cht jí
také,“ uvažoval nahlas. „Nuže – budou nás mít oba.“
„Co zamýšlíš?“ otázal se Jamie. „Nabídnu jim obchod.“
„Obchod?“
„Chci se jim vzdát.“
„Prokristapána. Eriku! Víš, co s tebou ud lají…!“

298
 „Vím, co se se mnou pokusí ud lat.“ Poda ilo se mu vyloudit
pochmurný úsm v. „Vím však, že se mnou jedou nejlepší skotští
bojovníci. Skv le ovládající me a luk. Jejich st ely nikdy neminou
cíl.“
„A už plánuješ cokoli, považ, že tvé plány mohou selhat,“
ipomn l Jamie tiše.
„Pak za to zaplatím,“ odpov l prost .

Slyšela hlasy d ív, než otev ela o i. Rozhodla se, že zatím bude
edstírat mdloby.
„Máme Igrainii. M li bychom zmizet,“ íkal Robert. „Igrainii! Já
chci toho rebela,“ odporoval Mason.
Pootev ela o i. Muži sestoupili z koní, ale byli v plné zbroji a
zbran m li v pohotovosti. Robert s Nilesem Masonem stáli nejblíže
od ní, pod korunou obrovského jilmu, kam ji uložili.
„M li bychom ujížd t co nejrychleji, abychom se spojili s králem
Eduardem,“ naléhal Robert. „Ten tv j rebel pojede k Bruceovi – celé
Skotsko ví, že náš král shromáždil armádu a hodlá na n v jejím ele
zaúto it. Až se ujme velení Eduard, Skotové budou padat jako
mouchy. A tenhle Erik bude mezi nimi.“
„Nebereš to na moc lehkou váhu? Je to muž, za kterého se údajn
provdala, a dokud se nevyjasní, jak to manželství bylo uzav eno,
nedostaneš se ani k ní, ani k jejímu majetku. Kdyby však zem el…“
„Takže co sis vymyslel? Nap ed jsme ho s jeho lidmi m li zasko it
v lese. P epadnout je ve spánku. Nyní jsou dob e ozbrojeni a
nebezpe ní.“
„Co kdybychom pohrozili, že zabijeme Igrainii…,“ navrhl Neville.
„Pohrozili, že ji zabijeme! Patrn jsou s nimi i lord Danby a mladý
lord Abelard!“
„M žeme pohrozit, že ji zabijeme za zradu koruny.“
„Kdyby král zjistil – a on to zjistí, že s nimi jsou lord Danby a
Abelard –, dostanu nanejvýš n jakou blátivou díru!“ ekl Robert.
„A co kdyby Danby a Abelard zem eli v bitce?“
„Panebože, Nilesi, tys p išel o rozum! To by nám naši lidé nikdy
nespolkli.“
„Myslím, že ano. Mnoho z nich jsou mí vlastní muži, osobn
vybraní a dob e vycvi ení. Dob e v dí, co je nutné k vít zství ve
válce. Pochopiteln jsou mezi nimi nejen zdatní Angli ané, ale i
Skotové. Ano, ano, dob í Skotové – p íbuzní a p ívrženci

299
zavražd ného Johna Comyna. T m v bec nebude proti mysli zabít
pár Angli an , kte í stojí v cest spravedlnosti.“
„Avšak zavraždit dva šlechtice!“
„Nikoli zavraždit. Padli by v boji. Ob tovali by se. Oba by zem eli
jako hrdinové.“
Igrainie už to dál nevydržela poslouchat. Vydrápala se na nohy a
osopila se na n . „Rad ji zabijte m než mého bratra!“
„Bude mi pot šením splnit každé tvoje p ání, má paní,“ zareagoval
Niles.
Robert na ni vrhl stejn znechucený pohled, ale pak se zadíval na
Nilese. „Musí se najít n jaká jiná cesta. Sám bych nejrad ji lady
Igrainii nav ky zav el do hradní v že. Což, jak to tak nyní vypadá,
by byl jediný zp sob, jak p ežít manželství. Musím se s ní však
podle práva oženit, když mám získat Langley a její anglický majetek
a renty.“
„Nic se neboj, má drahá,“ usmál se na ni Niles p ív tiv . „Najdeme
jinou cestu, jak zabít toho tvého rebela.“

„Poslat k nim n jakého muže by bylo nebezpe né,“ prohlásil Erik,

který p echázel sem a tam po mýtin , kde se shromáždili, tak úporn ,
že už si vyšlapal stezku. „Zmocnili by se ho, my bychom ztratili
lov ka a nic by se tím nevy ešilo.“
„Já se toho ujmu,“ ekl otec MacKinley.
Všichni se zastavili a up eli na n j zraky.
Pokr il rameny. „Mn nic nehrozí. Dokonce ani král Eduard
nep ikázal popravovat vysv cené duchovní.“
„Tihle muži se nemusí zodpovídat ani mocným šlechtic , ani
církevním hodnostá m,“ upozornil ho Erik.
Aidan Abelard p edstoupil. „Já p jdu s ním.“
Zavládlo ticho.
„Cožpak m žeme d ovat Angli anovi?“ odplivl si Angus.
„Drží moji sestru,“ p ipomn l jim Aidan.
Erik si jej pozorn prohlédl. „Nemusí zabít jen jednoho z vlastních
lidí, Aidane.“
„Oba nás zabít nemohou, to by nedostali to, co cht jí. Pojedu s
MacKinleym, bude to spíš vypadat, jako že jim d láš poctivou
nabídku.“
Na tom n co bylo. A jestliže se cht l Aidan dostat zpátky k
Angli an m, tohle mohla být ta správná p íležitost.

300
 Oba dobrovolníci se okamžit vydali na cestu. Jejich odpo inutí
kon vyrazili.

***
Robert Neville uchopil Igrainii za paži a navrhl: „Co kdybychom
se my dva trochu prošli?“
Vzep ela se a zadívala k Nilesi Masonovi, který stál uprost ed
veliké paseky, kde se zastavili, a vydával p íkazy poslovi. Ten m l
jet zpátky a oznámit Skot m, že by lady Igrainie mohla p ijít k
úhon , kdyby se rozhodli zaúto it.
Anglické vojsko se nyní seskupilo do oblouku a bylo p ipraveno
odrazit útok ozbrojené jízdy, kdyby k n mu došlo.
Za ínalo se stmívat.
„V bec nemám chu procházet se s tebou.“
„Že ne? A p ece se se mnou projdeš. A budeš d lat to, co ti
ikážu. Už nehodlám ekat. Musíme se poznat trochu d rn ji.
Te hned.“
eká t boj! Není dost asu.“
„Dokážu být neuv iteln rychlý.“
„Nep jdu s tebou,“ prohlásila a škubala paží, kterou jí svíral.
„Výborn , má paní. Mn obecenstvo nevadí. Domníval jsem se, že
tob ano, ale koneckonc – ty sis zvykla pá it se se zví aty, takže co
pro tebe znamená pár zv davých o í.“
„To snad nemyslíš vážn .“
„Ale ano, myslím.“
Zavrt la hlavou. „Ba ne, práv te to neud láš, protože pak už si
nikdy nebudeš jistý. Když se ti poda í zabít Erika, král Eduard m
inutí, abych se za tebe provdala, a já porodím dít , jak poznáš, ije
– tvoje, nebo jeho?“
Podíval se na ni s potla ovanou zu ivostí. „Nazna ila jsi, že už jsi
hotná. Takže když tvoje prvorozené dít zem e, bude to sm la, ale
takové v ci se stávají.“
„Myslíš, že jsem opravdu t hotná? Co když jsem to proti tob
použila jako argument?“
Než sta il Robert odpov t, zavolal na n j Niles Mason: „Blíží se
jezdci!“

301
 Robert jí sev el záp stí a táhl ji za sebou k Nilesovi. Igrainie
spat ila, jak k nim cválají otec MacKinley a její bratr.
Aidan na ní okamžit spo inul pohledem. „Igrainie! Neublížil ti?“
„Aidane!“ zahrál Robert zd šení. „Jak bych mohl ublížit žen ,
kterou miluji a s níž se chci oženit?“
MacKinley sestoupil z kon . „Sire Nilesi Masone, sire Roberte
Neville, p ináším vám vzkaz od Skota, sira Erika Grahama.“
„Pokra uj!“ rozkázal Niles.
„Sir Erik je ochoten vzdát se vám, když okamžit p edáte jeho
ženu do mé pé e a do pé e lorda Ewana Danbyho. Lady Igrainie pak
odcestuje na sever na sídlo jeho klanu, kde setrvá až do porodu.
Pokud tak p ikáže anglický král, vrátí se na Langley a zachová se
podle rozkaz svého pána.“
Igrainie na otce MacKinleyho nev ícn zírala. Erik se p ece nesmí
nechat znovu zajmout. Cožpak nechápe, že ho tihle muži nehodlají
edat soudu? Ti ho krut popraví na míst a hned.
„Ne!“ protestovala. „To nesmí ud lat. Toho se nezú astním! Já
to…“
„Ty se toho nezú astníš, Igrainie,“ ozval se její bratr jemn . „Jak
to, žene? Já…“
„Vy siru Erikovi, že jeho nabídka je v ru velkorysá,“ p erušil ji
Niles Mason. „Musí však vzít na v domí, že k jeho poprav dojde
tady – a okamžit . Aidane, ty a lord Danby jej m žete doprovodit,
ale žádný z jeho muž . Jestliže s ním zahlédnu jediného skotského
psance, doplatí na to životem i lady Igrainie. Rozum li jste?“
„P ijede sám, až na lorda Danbyho a Abelarda,“ ujistil ho otec
MacKinley.
„Ne!“ trvala na svém Igrainie. „ ekni mu, a to ned lá! Všechny
vás povraždí…“
„Tohle je dohoda mezi šlechtici, Igrainie,“ p erušil ji Aidan.
„A ješt n co,“ prohlásil Robert Neville záštipln . „Lady Igrainie
bude vše sledovat.“
„Ne, to se nesmí stát!“ protestovala Igrainie zu iv . „Aidane, já
jsem je slyšela…“
„Musíme domluvit formu vým ny,“ ekl otec MacKinley
rozhodn .
„Jakmile se dostaví ten rebel, p ijde ke mn a my sv íme Igrainii
do tvojí pé e, ot e. A samoz ejm i tvé, Aidane, a pé i lorda

302
Danbyho. Podívá se na tu událost a pak bude svobodná – až do
narození dít te.“
„Jakou mám záruku, že se vrátí, jak jste slíbili?“ zajímal se Robert.
„Já jsem její bratr a anglický šlechtic,“ p ipomn l Aidan. „Ud lá
to, co jí eknu a co p ikáže král.“ Robert se chystal n co namítnout,
ale Niles mu položil ruku na paži. „Jsme dohodnuti. P ive te psance
a my vám vydáme dámu.“
„No ovšem. Vím, pro chce Roberta uml et!“ vybuchla Igrainie a
pokoušela se Robertovi vytrhnout. „Nemají v bec v úmyslu dodržet
své sliby.“
Robert ji tvrd strhl zpátky. „Všichni jsme tu estní muži!“
estní!“
„Ješt slovo a dáme ti roubík, má paní!“ pohrozil Niles Mason.
„Lorde Abelarde, myslím, že se nyní m žeš vrátit a sd lit Erikovi
výsledky našeho vyjednávání,“ obrátil se otec MacKinley na Aidana.
ešel k Igrainii a chystal se vyprostit její ruku z Robertova sev ení.
„Copak?“ podivil se Robert. „Co to d láš? Musíš také odjet zpátky
a tlumo it naše ujednání.“
„Roberte Neville, okamžit pus moji sestru,“ poru il Aidan ost e
ze sedla svého kon .
„Igrainie po ká se mnou – pod dohledem tvých ozbrojenc ,
pochopiteln . Tak si to p eje Erik. Chce si být jistý, že se jí nic
nestane, dokud nedojde k vým .“
Když se Aidan ujistil, že Igrainiinu ruku nyní drží spíše
MacKinley, oto il kon a vydal se na cestu. Igrainie se
nekontrolovateln rozt ásla. Nemohla uv it, co se tu odehrává.

***
Aidan se vrátil a podrobn popsal místo, kde se Angli ané
utábo ili, a reprodukoval každé slovo, které bylo proneseno.
„Je to samoz ejm past,“ ozval se Jamie. „Tebe zavraždí a Igrainie
jim z stane.“
„Ano, je to past,“ souhlasil Erik.
„Jsou to lhá i. V bec nemají v úmyslu splnit tuhle dohodu.“

303
 „To nemáme v úmyslu ani my. Až na to, že se jim vydám.“
Odml el se. „Otec MacKinley je muž Boží, ale žádáme toho od n j
íliš mnoho.“
Jamie nedbal, že je p ítomen Aidan, a velmi vážn ekl:
„MacKinley to zvládne. Ale je nutné, aby sis to promyslel. Je to
žena, Eriku. Krásná žena. Plány nemusejí vyjít. Jeden z nás selže, a
je z tebe mrtvý muž. Ba co h , ty se budeš modlit, abys zem el.
Tohle musíš zvážit. Opravdu za to Igrainie stojí? Opravdu pro tebe
tolik znamenal“
Erikovi se poda ilo vykouzlit na tvá i n co jako úsm v. Žádné
vysv tlení ani omluvu nenabídl.
„Ano,“ odpov l prost .
„Tak tedy dobrá,“ ekl Jamie, „jsi-li ochoten vzít na sebe tak velké
riziko… Nuže, jsi-li p ipraven, m žeme za ít.“
„Co nám zbývá?“ dodal Erik a pak se zarazil, oto il se a pohlédl do
ošlehaných tvá í muž shromážd ných kolem nich, na ty, s nimiž tak
dlouho a úsp šn vyjížd l a kte í poslouchali jeho rozkazy.
„M jte na pam ti, že musíte z stat v úkrytu. Kdyby vás zahlédli,
zavraždí ji. Znám je dob e. Robert Neville touží po jejím majetku,
Niles Mason touží po pomst . A jeho touha je mocn jší. A hlavn
jte na pam ti, že a to dopadne, jak chce, musíte se postarat, aby z
toho vyvázla,“ vyzval je. Vyhoupl se na kon a lord Danby s
Aidanem následovali jeho p íkladu.
Erik pohlédl na Aidana. „Dohlédni na to, aby byla co nejrychleji
pry .“
Aidan si povzdychl. „Stále zapomínáš, že je to moje sestra.“
Erik se obrátil na lorda Danbyho, který o jejich plánech sice n co
l, ale všechno ne.
„Lorde Danby, jen t chci upozornit, že tihle muži nejsou žádní
rytí i.“
Danby odv til: „Žádám jen, aby se k ní chovali jako k dám .“ Erik
naposledy oslovil své muže. „Nesm jí zahlédnout ani jediného z
vás,“ opakoval. „Ano, Eriku,“ slíbil Jamie.
Už nadešel as. Nejvyšší as. Erik pobídl Lokiho a nádherný o se
pustil do trysku. Erika napadlo, že uhání na sch zku se Smrtkou.

304
 24
Když s otcem MacKinleym ekala na p íjezd Erika, cht necht
musela sledovat p ípravy.
A íkala si, zda by nebylo lepší, kdyby se nechala zatáhnout
Robertem do lesa.
Poprav í lešení bylo provizorní, halabala stlu ené z klád, které
našli. Postavili ho pod stromem. Aby mohli p ehodit lano p es v tev
a pov sit na n j svého zajatce, dokud se nap l neudusí.
Byla p ipravena v dra s vodou, kterou mu chrstnou na hlavu,
kdyby p i procedu e ztratil v domí. Jak zd raznil Niles, st žejním
bodem tohoto druhu popravy je, aby odsouzenec v dom trp l za své
zlé iny. Me sice také m že ukon it jeho život, ale… taková smrt je
íliš krátká. Zrádci se v p edsmrtné agónii mohou modlit a snad i
získat odpušt ní od Boha. Nilese Masona dráždilo, že nemá po ruce
skute né mu icí nástroje. Postrádal ostrou zahnutou epel, aby mohl
vy íznout vnit nosti z t la a udržet svou ob naživu, zatímco ji rvou
ha kousky.
Otec MacKinley pobledl, ale nezapomn l Nilesovi p ipomenout, že
posledním soudcem všech lidí je B h, který by možná sám lépe
rozhodl, jak potrestá h íšníky, jakmile p ejdou z tohoto sv ta do jeho
království.
„Na tom nezáleží, ot e, tenhle rebel zem e v mukách a p jde p ímo
do pekla,“ ujistil ho Niles bod e.
Otec MacKinley p ísn pohlédl na Roberta Nevilla. „Osobn jsem
se o tebe staral, sire Roberte, když jsi stál p ed prahem smrti.
Dohlédl jsem na to, aby ses v po ádku dostal z Langley.“

305
 „Ano, pomohl jsi mi dostat se z hradu. Ale zatím se mi nepoda ilo
dostat se zpátky!“ upozornil ho Robert. „Starej se o své modlitby,
ot e. Pochopiteln ti je dovolíme od íkat nad tím zatracencem. A
Igrainii také! Vida, myslel bych si, že už te kle íš na kolenou!“
„Kdybych se te m la za n koho pomodlit, Roberte, bylo by to za
tebe. Protože však vím, že budeš nav ky ho et v pekle, nestojí mi to
za tu námahu.“
Vypadalo to, že ji ude í, kdyby vedle ní tak pevn nestál otec
MacKinley. Ješt než do ekla, zaslechla dusot ko ských kopyt.
Tvrd si skousla ret. Erik p ijížd l mezi jejím bratrem a lordem
Danbym, jak bylo ujednáno. Když zjistila, že hodlá splnit dohodu,
pokleslo jí srdce.
ijel bez pomoci a bez nad je na pomoc.
Niles mu pot šené vykro il vst íc. „Igrainie je támhle, s otcem
MacKinleym. Aidane, lorde Danby, m žete se k nim p ipojit.
Igrainie stojí hned u cesty a m že nasko it na tvého kon hned, jak ti
odpadne hlava z krku, sire Eriku,“ uvítal je.
Erik p ikývl. Na Igrainii se nepodíval. Ta se k n mu rozeb hla, ale
otec MacKinley ji zadržel. Aidan a lord Danby sesko ili z koní a
postavili se jim po bok.
Niles m l p ipravenou oprátku a se smrtelnou p esností ji p ehodil
Erikovi p es hlavu. Zadrhla se a Erik byl za krk vyzdvižen z kon .
Instinktivn se rukama pokusil uvolnit sev ení. Niles p ivolal
jednoho ze svých jezdc . Okamžit p ijel, p ipoutal si provaz za
sedlo a rozjel se po mýtin s Erikem v záv su.
Igrainie vyk ikla. Pokusila se vyrazit Erikovi na pomoc. Zoufale
pohlédla na Aidana a lorda Danbyho, kte í to sledovali bez mrknutí
oka.
„Panebože, tohle ne,“ vydechla a zápasila s MacKinleym. Jeho
ruce jí pevn sev ely ramena. „Z sta , uklidni se,“ naléhal.
„Nem žu! Panebože. Myslela jsem, že je to jen lest a Erik sem
ijede se svými muži, že…“
„To však nemohl. Cožpak to nechápeš? Nemohl dopustit, aby s
tebou zacházeli… tak jako te s ním.“
„Horší by to nemohlo být!“
Dívala se, jak Erikovo t lo nadskakuje po kamenech a ko enech, a
když ten pohled dál nesnesla, zkusila si op ít tvá o MacKinleyho
hru . Robert k ní okamžit p ikro il a oto il ji.
„Musíš se na vše dívat, Igrainie.“

306
 Jezdec se zastavil. Erik se nehýbal. Bála se, že už je mrtvý.
Niles k n mu p istoupil. Když se pro n j natahoval, Erik vysko il
na nohy. Z ela a rt mu prýštila krev. Obli ej m l pokrytý špínou a
šrámy. Plavá h íva byla skoro tmavá od prachu, jímž jej protáhli,
jeho šaty potrhané a uprášené.
Masonovi poh nci k n mu rychle p ib hli a svázali mu ruce za
zády. Erik se nebránil. Jen se stále díval na Nilese.
Niles uchopil provaz od smy ky v zící Erikovi na krku a hodil jej
muži, který stál za ním. Provaz se napjal a Erik se zapotácel. Brzy
však nabyl rovnováhy a vzp ímen vykro il s hrd zdviženou
bradou.
Už se na to nedokázala dívat. Rozb hla se k Erikovi.
MacKinleymu unikla, avšak Robertu Nevillovi ne. Ten ji uchopil
za ramena, p itáhl zpátky, oto il ji a p inutil ty hr zy sledovat. „Tady
máš toho svého vále nického manžílka, Igrainie. Je to jen ulovené
zví e, p ipravené na porážku.“
Aidan zasáhl. „Roberte, p enechej mou sestru v mé pé i. Tak jsme
se dohodli.“
Robert ji okamžit pustil a p ehnan sladce se usmál.
Ješt dob e, že se ocitla u bratra, protože Niles p ivolal otce
MacKinleyho, aby vykonal, co má vykonat. Otec MacKinley
poslechl, p istoupil k hrub sbitému poprav ímu lešení a vylovil
modlitební knížku z mošny.
Lano vedoucí od smy ky na Erikov krku bylo p ehozeno p es
tev. Dva muži spojili síly, aby zvedli Erika ze zem .
Igrainie vid la, jak rudne a lapá po dechu.
Za ala k et.
Mu itelé ho pustili a Erik tvrd dopadl na klády. Niles p istoupil a
ikázal, aby mu roztáhli nohy a pevn jej k nim p ivázali. Pak
vytáhl n ž a roz ízl mu tuniku i košili.
„Nech ti B h požehná a p ivine t na svoji hru !“ pronesl otec
MacKinley, naklonil se nad Erikem a pok ižoval ho na ele.
Igrainie už to nesnesla. Její zb silé výk iky se nesly lesem. Divoce
se snažila vykroutit z bratrova sev ení. „Igrainie!“ za val Aidan
zoufale.
Vyrazila kup edu, avšak d ív, než se dostala k poprav ímu lešení a
než Niles Mason sta il zabo it pozvednutý n ž do Erikova t la, otec
MacKinley ud lal cosi nep edstavitelného. Odhodil svou modlitební
knihu.

307
 Pod ní držel n ž. Sice malý, ale zbra to bezpochyby byla.
Rozpa it se nap áhl a vbodl ho Nilesu Masonovi do b icha.
Nezabil ho, ale zranil jej natolik vážn , že ucouvl a zapotácel se.
To už se Erik zvedl na nohy.
„Je to lest, je to past! Zabijte je! Zabijte je všechny! Jsou to
zrádci!“ hulákal Robert Neville. Vyrazil s taseným me em k Erikovi,
který m l stále ješt ruce spoutané za zády. Byl tak zaujatý svým
cílem, že p eb hl kolem Igrainie, aniž si jí všiml.
„Ne!“ zvolala nenávistn a rozb sn . „Ne!“
Sko ila mu na záda a zu iv do n j bušila, zatímco on se ji
pokoušel shodit.
Ozvalo se zasvišt ní a vzduchem prolétly šípy. Dva muži, kte í
zvedali Erika na lan , padli mrtví.
Masonovi a Nevillovi lidé, které krutá poprava fascinovala, byli
vývojem situace naprosto zasko eni. Najednou se probudili k životu
a vyb hli z polokruhu, který vytvo ili kolem poprav ího lešení. Na
Skoty však nebyli dostate p ipraveni. P ilet lo hejno šíp a
vzáp tí za ali ze strom padat muži jako zralé ovoce. Šípy srazily
hodn nep átel a odevšad se rojili další úto níci. Me e o sebe t eskly
a všude, kam se Igrainie stále ješt sedící na Robertových zádech
podívala, vid la bojující muže. Robert se to il kolem dokola, aby se
jí zbavil. Už jí z toho za ínalo být nevolno.
Kone ji set ásl, ale už na tom nezáleželo. Když padala,
zahlédla, jak otec MacKinley p ezává Erikova pouta. Jamie, jenž
se kolem n j p ehnal v boji na život a na smrt s anglickým
ozbrojencem, mu hodil me , který svíral v levici.
Špinavý, zakrvácený a pohmožd ný Erik ho použil proti
nejbližšímu muži.
To bylo poslední, co Igrainie vid la. Dopadla zády na strom a
nap l omrá ená se svezla k zemi. Zamrkala a zkusila se postavit.
Vtom si všimla, že na ni Robert Neville upírá zu ivý pohled. Krá el
k ní s me em v ruce. Zjevn zapomn l, že je klí em k bohatství, o
ž tolik stál.
Op ela se o strom. V jejím dosahu se nenacházela žádná zbra a
nebylo kam utéct.
Když už byl na dosah, v o ích se mu objevil zvláštní výraz. Otev el
ústa, jako by cht l n co íct.
Pak jí padl k nohám. Za ním stál Aidan a z jeho me e kapala
Nevillova krev.

308
 „Igrainie, m l jsem za úkol posadit t na kon a dostat odsud!“
vychrlil podrážd . „Tys mi to málem p ekazila.“
„Aidane! Za tebou!“ za vala. Prudce se oto il a máchl me em
práv v as, aby složil muže, který se k n mu hnal.
Aidan se pustil do dalšího zápasu. Igrainie zahlédla ozbrojence,
který se dral p es t lo svého padlého druha a mí il k ní se smrtelnou
nenávistí v o ích. Padla na kolena a pokoušela se vytáhnout Nevill v
me zpod jeho mrtvého t la.
Kdosi kolem ní p ešel a odvrátil pozornost úto níka, který se nad
ní sklán l. Vytrhla me a pevn ho sev ela. Pak uvid la lorda
Danbyho. Ten práv poslal na onen sv t muže, který ji ohrožoval.
„Lorde Danby!“ vydechla. „Tys práv bojoval… s Angli anem.“
„Nikoli,“ odv til. „Bojoval jsem za est Anglie – za tu skute nou,“
opravil ji pevn .
Usmála se na n j a ekla: „Já vím.“
Pak už jen byla vd ná, že má zbra v ruce. Boj se na všech
stranách nemilosrdn rozho el a na to, že je žena, už nikdo nebral
ohled. Nebyla tak silná ani zru ná jako muži, ale dokázala by se
bránit až do chvíle, kdy jí n kdo p ijde na pomoc. To ila se na
všechny strany, mávala me em a odrážela údery. Až p išel jeden
strašlivý. V tu chvíli byli muži po jejím boku pln zaujati vlastním
bojem.
Vzhlédla. Niles Mason, šklebící se od ucha k uchu, jí vyrazil zbra
z ruky.
Sklonila se pro ni a on s úsm vem pohnul me em. Pozvedla sv j a
op t se setkala se zni ujícím úderem. A Mason nep estával. Donutil
ji ustoupit. Za ala se obávat, že už úder m jeho me e nedokáže elit.
Pak n kdo sko il k ní a odstr il ji dozadu.
Erik. Pustili se s Nilesem do sebe. Zalapala po dechu a prudce se
oto ila. Práv se na ni cht l vrhnout další muž. Vyhnula se mu
velkým obloukem a pak ho zasáhla do b icha. Odpotácel se, ale
zaúto il znovu.
Vtom se objevil Jamie.
Zaslechla za sebou hlas.
„Igrainie!“
Poznala svého bratra. Zastavila se.
išel k ní a odebral jí zbra . Zjistila, že mýtina najednou ztichla.
A v jejím st edu proti sob stáli Erik s Nilesem Masonem. Zdálo
se, že jejich souboj nikdy neskon í.

309
 Erik byl potrhaný a ublácený a k smrti vy erpaný, Masonovu
tuniku zbarvila krev.
Ur it kolem sebe vid l své padlé vojáky, válející se po zemi jako
hromady odhozeného kovu.
Erikovi muži nezasahovali. Utvo ili kruh kolem bojujících. Igrainie
vid la, jak Erik vykro il a zapotácel se. Unikl jí p idušený výk ik a
rozb hla se k n mu.
Jamie ji zachytil kolem pasu.
„Pomoz mu! Vždy už je nap l – nap l mrtvý!“ zaprosila. „Niles
je jen lehce ran ný, MacKinley není žádný vále ník. Niles sice tuší,
že zem e, ale je natolik zaslepený touhou po krvi, že zem e se
astným úsm vem na rtech, jen když bude moct vzít Erika s sebou.
Jamie, musíš zasáhnout! Zabij ho a zachra Erika!“
„Ne,“ ekl Jamie jemn a p idržel ji. „Ale…“
„Tenhle zápas si musí vybojovat Erik sám.“
Otvírala ústa k dalšímu protestu, ale pak na n rychle p itiskla dla
a kousla se do ní, aby nevyk ikla. Niles práv zvedl me a ude il na
Erikovu zbra s ohlušujícím t eskem. Cht la se mu znovu
rozb hnout na pomoc a sama se pustit do boje proti Nilesovi.
Jamie ji však držel pevn .
Erik sebral síly. A znovu a znovu. P inutil Nilese klopýtat zpátky
mýtinou. Ten však op t zaúto il. Mával me em tak divoce, až se
Igrainie obávala, že Erikovi usekne ruce i nohy. Jenže Erik se
vzpamatoval a dokázal p ed jeho údery uskakovat a nakonec
vysko il na lešení, kde m l jeho život v mukách vyhasnout. Znovu
zaúto il, znovu a znovu ví il vzduch svým me em.
Niles máchl me em a poranil Erika na paži. Vytryskla krev a
Igrainie potla ila vzlyk. Erik sev el rukou novou ránu a Niles
vyrazil. Tvrd . P inutil ho ustoupit. Erik klopýtl a upadl. Niles
uchopil me do obou rukou a chystal se mu ho vrazit do srdce.
Rozje ela se, ale Erik se p evalil a vysko il. Vrhl se proti Nilesovi
všemi silami, puzen nenávistí a vztekem.
Igrainie vid la, jak jeho me proklál Masona skrz naskrz.
Okamžik tam stál, jako by se zastavil uprost ed složité tane ní
figury.
Pak padl na tvá .
Erik z stal chvíli bez hnutí, ale potom se ho zmocnil amok a znovu
a znovu vrážel me do mrtvého t la.

310
 „Jamie, pus m , prosím!“ naléhala a snažila se mu vykroutit.
Vyhov l jí.
„Eriku!“ vyk ikla a jeho me zmrzl uprost ed pohybu. P ib hla k
mu a snažila se nepodívat na mrtvolu Nilese Masona.
Objala ho a p itiskla si tvá k jeho zád m.
„Je po všem!“ vydechla. „Už je to pry .“
Jeho t lo z stalo napjaté. „Ta první rána byla za Margot,“ ekl tiše.
„Druhá za mé dít …,“ selhal mu hlas. Oto il se a podíval se jí do
í. „A pak… za tebe.“
„Už je po všem!“ opakovala tiše. Pochopila, že se v n m n co
zlomilo a jeho rány jsou daleko hlubší, než se zdálo. Po chvíli se
nap ímil a p ivinul ji k sob pevn ji.
„Co tu u všech všudy d láš? Aidan t m l posadit na kon a
odvézt, ješt než to tady za alo.“
„Pokusil se o to, ale… Jak jsem m la v t, co jsi naplánoval?“
obvinila ho.
Uchopil ji za bradu krví pot ísn nými prsty. „Zasloužila bys
po ádný výprask. M l bych t držet n kde pod zámkem. M l…“
Najednou jeho sev ení povolilo a on se na ni svezl. Nebyla natolik
silná, aby ho dokázala udržet, a tak oba klesli k zemi.

Potok, u n hož se utábo ili, poskytoval mnoho lé ivých prost edk .

Už jen jeho istá zur ící voda p sobila hojiv . A kolem rostlo plno
bylinek a mech na obklady a ná inky.
Erik utrp l mnoho ran, ale v tšina z nich našt stí neohrožovala
jeho život. N které byly hluboké a ozdobí jeho t lo dalšími jizvami.
Krk m l od ený a zhmožd ný od oprátky a rána na paži i na stehn
se musela sešít.
Prvních n kolik dní, kdy ho ješt bolelo celé t lo a byl slabý, se
choval jako dokonalý pacient. Klidn ležel na l žku, které mu
ipravila, a sotva vnímal její n žnou pé i.
Ran ných bylo mnoho. I Thayer byl celý posekaný, ale ujistil ji, že
každá rána jej pou ila o tom, jak se má lépe bránit.
Odpoledne druhého dne Erik tvrd usnul, o ran né se starali jejich
druzi a Igrainie sed la s Jamiem po boku na b ehu potoka a koupala
si v n m nohy.
Jamie kousal stéblo trávy. „Te už budeš skoro v bezpe í,“ ekl jí
a oto il se k ní. „Až se však Erik zotaví, p idá se k Robertu
Bruceovi.“

311
 „Je tedy pravda, že Eduard povede své vojsko do bitvy?“
„Nevím, ale Allan s dalšími vyjel zjistit, co se vlastn d je. Víš o
tom, že ses zachovala skv le?“
Zard la se. „Byly to nejhorší chvíle mého života. A že jsem toho
už dost prožila. Netušila jsem, že mu p ijdete na pomoc… Nemohla
jsem uv it, že jim Erik dovolí, aby s ním d lali… to…“
„Už je to pry ,“ uklid oval ji.
„Ale není. Vy zase vytáhnete do boje. A brzy.“
Jamie jí neodporoval. Pokr il rameny. „Není nás málo; klan se
rozrostl a ovládá mnoho ástí zem . Abych pravdu ekl, máme mezi
sebou n kolik erných ovcí, ale v tšina z nás… následovala Wallace
od samého po átku a bude stát p i Robertu Bruceovi, dokud nebude
Skotsko kone svobodné a on se nestane jeho svrchovaným
vládcem. A Erik je jeho nejv rn jším následníkem, o tom nelze
pochybovat. Máš však pravdu, vyjedeme do bitvy. Erik také. Muže,
který bojuje za víc než jen sny, nedokážeš zastavit,“ ekl. „Ale.“
„Ale?“
„M žeš se radovat. Poda ilo se ti vyvést jej z utrpení horšího než
smrt.“ Podíval se na ni jisk ícíma a zárove vážnýma šedýma o ima.
„Víš, on t miluje.“
Kousla do rtu. „Jsem jeho manželka. A… ekám jeho dít . Jsem…
jeho.“
Jamie se zasmál a pozorn si ji zm il.
Pot ásl hlavou. „Igrainie, uv dom si, že se rozhodl vzdát se
Angli an m a vym nit sv j život za tv j. Vzal tím na sebe strašlivé
riziko. Dob e to v l. Sám jsem se ho zeptal, jestli za to stojíš.
Odpov zn la: ano. Igrainie, žádný muž by nepodstoupil tak strašné
mu ení pro ženu, kterou nemiluje. Nejen že byl pro tebe ochoten
ob tovat život. Je v tom víc, daleko víc.“
„Ach ano, zažila jsem, jak laskav a velkoryse se chová k mnoha
lidem. Mn ale ani jedinkrát ne ekl, že m miluje.“
Jamie se usmál. „Copak ti nesta í, že kv li tob riskoval
vykuchání, kastraci a useknutí hlavy?“
„Máš pravdu,“ p ipustila.
„Nedopus , aby mezi vaším št stím stál Margotin duch,“ poradil jí.
„Oni se znali celé roky. P ed Margot byl Erik námo ník…, tulák.
Když se do ní zamiloval, stala se mu vším. To ona jej zkrotila a m la
bys jí za to d kovat. Erik je muž, který ženu miluje celou duší a

312
srdcem. O slova se nestarej. M j na pam ti, co pro tebe ud lal, pro
tebe, Igrainie.“
Z náhlého popudu ho políbila na tvá . „Ur it se chystá vyjet do
boje s Robertem Brucem,“ ekla. „Stejn jako ty, Jamie. Ješt chvíli
však musíte po kat. Jeho rány nejsou zahojené.“
„Jestliže se dozvíme, že má opravdu dojít k velké bitv , žádná síla
nedokáže Erika zastavit.“
Té noci spala vedle Erika, naslouchala jeho klidnému dechu a
kovala Bohu, že se tak rychle zotavuje. Na druhý den ráno jen v
košili odešla k potoku, do n jž se hodlala co nejrychleji pono it.
Za ínala mít pocit, že nikdy nesmyje všechnu tu krev, která jí ulp la
na k ži.
Zaklonila hlavu a nechala proudit vodu p es vlasy. Pak je p ehodila
dozadu a vzhlédla.
Na b ehu stál Erik. Ješt byl samá mod ina a šrám, ale zjevn se
docela zotavil. Díval se na ni. Rychle vstala a pospíšila k n mu, aby
ho podep ela, kdyby se mu ud lalo slabo. Když se však k n mu
iblížila, vztáhl k ní paže a p itiskl si ji k hrudi. Nepolíbil ji a ani
nepromluvil, jen ji tak k sob tiskl. A ona cítila pevný a pravidelný
tlukot jeho srdce a byla š astná.
Pomalu se posadil na zem a stáhl ji s sebou. Pátrav mu pohlédla
do o í, aby se ujistila, že je už dostate silný. „Co jen si mám s
tebou po ít?“ zeptal se n žn . Ležela na zádech s hlavou v jeho
klín . Odhrnul jí mokrou kade z ela. „Vždycky se do všeho
zapleteš. A já si tolik p eji, abys byla v bezpe í.“ Byla to nická
otázka; odpov neo ekával. „Je ti ovšem jasné, že se nyní odebereš
na sever?“
„Ano, je.“
„Ale, ale, žádné protesty? Snad jsi pochopila, že tady na jihu není
bezpe no, t ebaže Niles i Robert už jsou po smrti. A hrad Langley se
drží dob e. Snad t pot ší, že i v horách na severu najdeš krásné
potoky, ky i jezera.“
„To bude skv lé.“
„Co to s tebou je? Se vším souhlasíš. Tajíš n co p ede mnou? Jsem
zran n vážn ji, než si myslím?“
Zavrt la hlavou. „Jen jsem se smí ila s tím, že t nezm ním. Vím,
že se zanedlouho p ipojíš k Robertu Bruceovi. A že pokaždé, když
odjedeš, trochu um u… A když se mi vrátíš, zase ožiji.“

313
 Ruka, jíž jí lehce hladil paži, se zastavila. „Opravdu?“ ekl, ale zase
neo ekával odpov . „Oznámil jsem tvému bratrovi a lordu
Danbymu, že jsou volní. Mohou se p ipojit k Eduardov armád ,
nebo se odebrat, kam jim bude libo. Oba se projevili jako estní a
rytí ští muži a vzhledem k tomu, že i já jsem v rný svému králi,
chápu jejich oddanost Anglii. Aidan je tv j bratr, takže bych ho také
co nejrychleji dopravil do bezpe í, ale to pochopiteln ud lat
nemohu. Je sice mladý, ale velmi state ný a zaslouží si titul lorda
Abelarda.“
„Jsem ráda, žes nechal rozhodnutí na nich.“
ikývl na souhlas. „A co ty, Igrainie? Jsi také rodem Angli anka.
A když z staneš se mnou, budeš navždy ženou psance. Jaká bude
tvoje budoucnost? Nemohu ti slíbit honosné hrady, krásné šaty… a,
jak to tak vypadá, ani po ádnou postel na spaní.“
Skoro se rozesmála. „Vždycky jsem byla oce ována jako zboží –
co mám a jakou moc nese m j šlechtický titul. To všechno je pry .
j majetek v Anglii bude bezpochyby zkonfiskován a Langley…
Langley pat í tomu, kdo jej drží.“
Erik chvíli ml el a pak ekl zast en : „Na pozemcích ani bohatství
nezáleží, Igrainie. Ty sama jsi ta pravá vále ná ko ist.“
Zachv la se. „Jenom já? Tomu král Eduard nikdy neuv í. A ekla
bych, že ani Robert Bru e ne.“
„Robert Bru e obdivuje tvoji krásu.“
Igrainie povytáhla obo í. „Vážn ? A kdy ti to ekl? Asi když ti
ikázal, aby ses se mnou vyspal.“
Jemn se pousmál a neurazil se. „Když to chceš v t, bylo to
tehdy u potoka podobného tomuto, kdy jsem si já sám uv domil, jak
jsi nádherná.“ P estal se usmívat a jeho další slova byla vážná jako
pohled jeho o í. „Igrainie, prosím, odpus mi mé drsné chování.
Dohnalo m k n mu sotva snesitelné zoufalství. Vím, že jsi také
trp la. Neproklínal jsem tebe, nýbrž smrt. A pokaždé, když jsem se
na tebe podíval a uv domil si, jak jsi krásná, nenávid l jsem sám
sebe. Odmítal jsem si prost p ipustit, že jsi obdivuhodná a
okouzlující. A když jsem si byl nakonec nucen p iznat, že po tob
toužím, bylo to více než bolestné. Ale pak, když jsem t znovu a
znovu ztrácel, navzdory svému snažení a tomu, co jsem pokládal za
rozumnou vojenskou strategii, mi došlo, že…“
„Že-“ nad jn vydechla.

314
 Než sta il odpov t, ozvaly se radostné výk iky a jásot. Igrainie
se posadila. Erik vysko il a pomohl jí na nohy. Ustaran vykro ili
zpátky, ale zakrátko se rozb hli.
Ran ní, jejich ošet ovatelé, zdraví i nemocní se shromáždili kolem
Allana, který sed l na zp ném koni a smál se od ucha k uchu.
„Co se stalo?“ zeptal se Erik.
„Je mrtev! Eduard I. Anglický je mrtev!“ za val Allan. „Byl
nemocný, ale vstal z lože, vyškrábal se na kon , ujel sotva šest mil za
ty i dny, musel se zastavit – a zem el! Dobrý Bože, král je mrtev, a
žije král!“
„Podrobnosti, Allane, chci znát detaily! Co se d je nyní?“ naléhal
Erik. Allan sesko il z kon a p istoupil k Erikovi. Ostatní se shlukli
kolem nich. „Když umíral, p ikázal svému synovi, aby jeho srdce
poh bili v Jeruzalém a kosti zbavili masa a nesli je s sebou do bitvy
proti Skot m. Mají z stat nepoh beny, dokud nebudou Skoti
definitivn podrobeni.“
„To se tedy do zem nikdy nedostanou!“ zvolal Angus.
„Baže, protože Eduard II. z ejm zastavil veškeré akce. Otcovo
ání nesplnil, hodlá ho uložit ve Walthamském opatství. Také
povolal zpátky své oblíbence, které Eduard I. zapudil. Krátce eno,
sedí obklopen svou armádou a nepodniká nic.“
Allan si všiml, že Igrainie zaražen zírá do prázdna. Tiše k ní
promluvil. „Tady ve Skotsku byl Eduard nelítostný a krutý. Byl to
však pravý král – vále ník. Skute ný Plantagenet. Zatímco jeho
syn… Igrainie, k té velké bitv zatím nedojde. Robert Bru e získá
drahocenný as. Bude moci projet severní kraje, porazit nep átele,
které tam má, pevn ovládnout Skotsko a pak se postavit
Angli an m.“
Pomalu se na Allana usmála. Op t zazn l jásot.
Bylo smutné, že tolik lidí oslavuje smrt muže, krále.
A ona jej znala. Znala ho v lepších asech, kdy byl svým lidem
ct n jako velký panovník. Krásný, dvorný a mocný vládce, který
dokázat vytvo it silnou Anglii.
A p ece…
Musela být š astná.
Erik jí sev el ruku. Zatímco jásot kolem Allana pokra oval, vedl ji
k ece a daleko po jejím proudu. Pustil ji, vstoupil do vody a
pokynul, aby jej následovala. Poslechla ho.
„Byl to tv j král. Je mi to líto.“

315
 „Mn také. Býval to svým zp sobem velký král. Ale…“
„Ano?“
„P esto jsem vd ná, že se tak stalo.“
Usmál se a dotkl se její tvá e. „Pamatuješ, že jsem si poprvé
uv domil tvou krásu toho dne p ed dávnými asy a v jiném potoce?“
ikývla. „Ano, pamatuji si.“
„Strašn jsem na sebe zu il… pro to, co jsem cht l.“
„A to bylo…“
„Inu, jsme zase ve vod .“ P itáhl ji k sob a položil jí ruce na
ramena. Vlhká košile sklouzla dol . „A tak ti to mohu p edvést.“
„Jsi ran ný!“ p ipomn la mu.
„Ba ne. Myslím, že už jsem zahojený. Doufám, že ti to budu moci
dokázat. Ty tolik miluješ vodu… Nuže uvidíš, že si to zaslouží.“
Pozd ji, když leželi na b ehu, promluvil. „ íkala jsi, že už nemáš
žádné bohatství, Igrainie. Jestlipak víš, že stále ješt vlastníš nejv tší
bohatství na sv ?“
„A to?“
„Mého syna.“ P evalil se a n žn ji políbil na rty. „Panebože,
vždy to bude nap l Angli an,“ uvažoval.
„Existuje mnoho, mnoho dobrých Angli an , víš?“
„Vždycky jsem to v l, Igrainie. A kdyby ne, což jsem sám
nezažil, jak skv le se zachovali tv j bratr a lord Danby? Nikdy
nezradili své ideje, jsou to silné a spravedlivé osobnosti.
Koneckonc manželka Roberta Bru e je také Angli anka… A
edevším tu jsi ty.“ Poslední slova ekl velmi tiše. Než o nich sta ila
zap emýšlet, vstal a natáhl se pro ni. „Poj , má lásko. P ipozdívá se.
Musíme se vrátit. Naše situace se obrátila a je t eba vymyslet nové
plány.“
Vstala, ale nehýbala se. Nevnímala nic jiného než slova má lásko.
Vybavila si, co jí ekl Jamie. Jeho iny hovo ily samy za sebe…
A p esto se t mi slovy kochala. „Igrainie.“
„Prosím? Neslyšela jsem t .“
íkal jsem: Poj , má lásko, musíme si naplánovat budoucnost.“
„P esto budeš muset stále ješt vál it,“ ekla. „Ach, ano.“
„Za est a slávu Skotska!“
„Tolik ti to vadí?“
Zavrt la hlavou. „Ne. Chci, aby se náš syn narodil v této zemi, kde
si lidé tolik cení svobody a kde ji nakonec získají.“

316
 „Ten den také nastane. Ale než znovu vyjedeme… Je mi líto, jestli
Eduardova smrt zarmoutila. Zárove jsem však rád, protože jsme
tím získali as.“
Podívala se mu do o í a p ikývla. „Ano,“ ekla a pak si ta dv
sl vka vyzkoušela sama. „Ano, má lásko.“
„Boj bude dlouhý. Musíme se proto p ipravit.“
„Nezáleží na tom, jak dlouho potrvá. Já budu vždycky ekat.“
Usmál se. „Pro est a slávu Skotska?“
„I pro ni.“
Radostn se zasmál. Rychle ji vzal do náru e a políbil na temeno.
„Moje lásko,“ zamumlal.
Pak ji uchopil za ruku a pospíchal s ní zpátky k ostatním.
Aby vymysleli plány na dny a roky, které leží p ed nimi.

317