SVITÁLKOVÁ - Vypálení Ploštiny A Prlova A Jejich Odraz V Činnosti MLS V Uherském Hradišti

Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Historický ústav
Historie
Bc. Karolína Svitálková
Vypálení Ploštiny a Prlova a jejich odraz v činnosti

MLS v Uherském Hradišti
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Brno 2017

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně dne 9. prosince 2017 ……………………………………………..
Podpis autora práce
-2-
Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucímu práce, panu PhDr. Vladimíru
Černému Ph.D., za odbornou pomoc, vstřícný přístup, cenné rady a připomínky. Dík za
podporu patří také mým kolegům v práci a rodině.
-3-
Obsah
I. Úvod ................................................................................................................................... - 6 -
I. 1. Vymezení tématu práce .............................................................................................. - 6 -
I. 2. Prameny a literatura ................................................................................................... - 7 -
Prameny ......................................................................................................................... - 8 -
Literatura ...................................................................................................................... - 10 -
II. Formování odbojové činnosti v Protektorátu Čechy a Morava ...................................... - 15 -
III. Odboj na Valašsku v konečné fázi války (1944 – 1945)............................................... - 17 -
III. 1. Nacistický potlačovací aparát ................................................................................ - 17 -
III. 2. Partyzánské skupiny na Moravě na konci války ................................................... - 20 -
III. 3. Nacistická opatření vůči partyzánům a civilnímu obyvatelstvu ............................ - 21 -
III. 4. Partyzánská brigáda Jana Žižky a její působení na Moravě .................................. - 22 -
III. 5. Překročení hranic ................................................................................................... - 24 -
III. 6. Působení brigády na Valašsku ............................................................................... - 26 -
IV. Nejvýznamnější protipartyzánské akce na konci války ................................................ - 27 -
IV. 1. Protipartyzánská akce Ploština a další lokální akce .............................................. - 27 -
Partyzánská jednotka Ploština...................................................................................... - 28 -
IV. 2. Vypálení Juříčkova mlýna ..................................................................................... - 29 -
IV. 3. Stíhací skupina SS Slovensko, krycím jménem Josef ........................................... - 31 -
IV. 4. Loučka ................................................................................................................... - 32 -
IV. 6. Prlov ...................................................................................................................... - 36 -
IV. 7. Vařákovy paseky ................................................................................................... - 38 -
V. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti ............................................................... - 40 -
V. 1. Vznik retribučních dekretů a mimořádných lidových soudů .................................. - 40 -
V. 2. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti ....................................................... - 44 -
V. 3. Charakter rozsudků ................................................................................................. - 44 -
VI. Potrestání osob spojených s událostmi na Ploštině a v Prlově ...................................... - 48 -
VI. 1. Karl Raschka ......................................................................................................... - 48 -
VI. 2. Helmut Heinecke ................................................................................................... - 50 -
VI. 3. Karl Heimerle ........................................................................................................ - 52 -
VI. 4. Kurt Werner Tutter ................................................................................................ - 54 -
VI. 5. Oldřich Baťa .......................................................................................................... - 56 -
VI. 6. Augustin Ruber...................................................................................................... - 58 -
-4-
VI. 7. Josef Urbánek ........................................................................................................ - 60 -
VI. 8. Karl Ulrich ............................................................................................................. - 62 -
VI. 9. Cyril Buček............................................................................................................ - 63 -
VI. 10. Oskar Henning ..................................................................................................... - 65 -
VI. 11. Bilance ................................................................................................................ - 66 -
VII. Závěr ............................................................................................................................ - 67 -
VIII. Prameny a literatura.................................................................................................... - 69 -
VIII. 1. Prameny .............................................................................................................. - 69 -
VIII. 2. Literatura............................................................................................................. - 70 -
VIII. 3. Seznam zkratek ................................................................................................... - 74 -
Přílohy ................................................................................................................................. - 76 -
Seznam a původ obrazové přílohy................................................................................... - 77 -
Příloha č. 1 ................................................................................................................... - 78 -
Příloha č. 2 ................................................................................................................... - 79 -
Příloha č. 3 ................................................................................................................... - 80 -
Příloha č. 4 ................................................................................................................... - 81 -
Příloha č. 5 ................................................................................................................... - 82 -
Příloha č. 6 ................................................................................................................... - 83 -
Příloha č. 7 ................................................................................................................... - 84 -
Příloha č. 8 ................................................................................................................... - 85 -
Příloha č. 9 ................................................................................................................... - 86 -
Příloha č. 10 ................................................................................................................. - 87 -
Příloha č. 11 ................................................................................................................. - 87 -
Příloha č. 12 ................................................................................................................. - 88 -
Příloha č. 13 ................................................................................................................. - 88 -
-5-
I. Úvod
I. 1. Vymezení tématu práce
Tématem předkládané práce je kritické zpracování vypálení Ploštiny, Prlova a dalších

lokálních míst na Valašsku v dubnu roku 1945 a odraz těchto událostí v činnosti
Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti. Cílem bude odborné pojednání o
protipartyzánských operacích, které prováděly jednotky nacistického bezpečnostního aparátu
na území Moravy od podzimu 1944 do května 1945. Konkrétně se zaměřím na důsledky
protipartyzánských akcí na Ploštině a v Prlově, to znamená na činnost a osudy konfidentů
gestapa, dále na konkrétní velitele nacistických protipartyzánských jednotek a na důsledky
jejich konání po skončení války.
České odbojové a protinacistické hnutí procházelo za období existence Protektorátu Čechy a

Morava velmi složitým vývojem a díky střetávání se s nacistickým potlačovacím aparátem se
vyvíjely i různé formy rezistence. 1 O partyzánském odboji, jehož činnost se na Moravě
rozvinula výraznějším způsobem teprve v posledních dvou letech války, bylo napsáno mnoho
publikací. Řada z nich se opírá o vlastní zkušenosti a vzpomínky, jiné zase o vzpomínky
svých blízkých, které i s dostupem let působí mnohdy záměrně tendenčně. K publikacím
vydaným do roku 1989 musíme přistupovat zvlášť obezřetně a kriticky vzhledem k tomu, že
partyzánský odboj disponoval přímou podporou, v té době nelegální, komunistické strany.
V řadě publikací je proto k partyzánům přistupováno nekriticky.
Hlavním potlačovacím nástrojem nacistické okupační moci bylo gestapo ve spolupráci

s německou kriminální policií a také německým a protektorátním četnictvem, které prakticky
hned pocítilo probuzení odboje a zaměřilo tak svoje úsilí na systematickou likvidaci
ilegálních organizací a sabotážních skupin, jež tvořily základ pro partyzánský odboj.
Pro lepší pochopení a přehlednost jsem práci rozdělila na několik odpovídajících celků.
Kontext a širší rámec poskytne první část práce, kde se obecně zaměřím na situaci na Moravě
v posledních dvou válečných letech. Svou pozornost věnuji struktuře nacistického
bezpečnostního aparátu, především speciálním protipartyzánským jednotkám ZbV-
Kommandům a stíhacím oddílům - Jagdkommandům. Dále tomu je nezbytné popsat
v krátkosti činnost a působení rozvinuté partyzánské sítě 1. čs. brigády Jana Žižky v oblasti
1
SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha
1991, s. 7.
-6-
Valašska, kde jedna z partyzánských jednotek působila právě na Ploštině a přilehlých
pasekách. Poté se zaměřím na samotné vypálení osady Ploština a obce Prlov v širším kontextu
s dalšími lokálními represemi jako byly akce na Vajíkových, Vařákových pasekách anebo
vypálení Juříčkova mlýna u Leskovce. Pro úspěšné provedení těchto akcí byla nezbytná
kooperace mezi nacistickými jednotkami a rozvinutou sítí konfidentů a provokatérů gestapa.
Jmenovitě se jedná například o Oldřicha Baťu nebo Františka Machů spoluzodpovědné za
vypálení Ploštiny.
Nedílnou součástí práce poté bude popis činnosti Mimořádného lidového soudu v Uherském
Hradišti a kritické zpracování archivy dochovaných výpovědí po válce zadržených konfidentů
gestapa zmíněných výše nebo velitelů protipartyzánských jednotek, kteří za vykonané represe
zodpovídali a mnohdy se jich také aktivně účastnili. Jedná se například o spis zástupce šéfa
služebny zlínského gestapa Karla Raschky, druhého velitele stíhacího komanda „Josef“ Kurta
Wernera Tuttera nebo velitele speciální jednotky, policejního komisaře Ericha Wieneckeho.
Téma práce jsem zvolila z toho důvodu, že se nejedná o kvalitně probádané a zpracované
téma s relevantními odkazy na odbornou literaturu nebo na archivní prameny, proto si
zaslouží hlubší pozornost. Zatímco v éře komunismu byl mnohdy pohled na roli partyzánů
zkreslený a využívaný k propagandistickým účelům, po roce 1989 je snaha přistupovat
k tématu odboje objektivně se všemi přínosy i negativy působení partyzánských jednotek.
Moje snaha tedy bude předložit komplexní odborné zpracování vypálení Ploštiny a Prlova i se
všemi důsledky a závěry vynesenými Mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti a
pokus vyvrátit tak některé neúplné nebo dezinterpretované teze z dosud vydané literatury.
I. 2. Prameny a literatura
Stěžejním tématem předkládané práce je sice raně poválečné období mimořádného lidového
soudnictví, ale pro úplné zpracování problematiky a pochopení kontextu daného tématu je
třeba zpracování velkého množství pramenů od různých původců a literatury z širšího
časového okruhu. Jedná se především o literaturu, která se vztahuje k období Protektorátu
Čechy a Morava a domácímu odboji, k nacistickému bezpečnostnímu aparátu a obecně
k problematice mimořádného lidového soudnictví
-7-
Prameny
Pramenná základna k danému tématu je tvořena především fondy uloženými v Moravském
zemském archivu v Brně a v Archivu bezpečnostních složek v Praze a Kanicích. Jedná se
především o materiály úřední povahy, které pochází z působení zlínské pobočky gestapa a
z činnosti Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti.
Stěžejním fondem pro mou práci je fond se signaturou C 143, Mimořádný lidový soud
Uherské Hradiště uložený v Moravském zemském archivu v Brně. Tento fond obsahuje
poválečné vyšetřovací a soudní spisy z vyšetřování a následných procesů s představiteli
nacistického bezpečnostního aparátu, konfidenty a kolaboranty gestapa. Ke zpracování jsem
použila konkrétně spis vrchního kriminálního tajemníka Karla Raschky 2, kriminálního
komisaře a zástupce velitele gestapa Helmuta Heineckeho 3, řadových příslušníků gestapa
Karla Heimerleho 4, Augustina Rubera 5, Josefa Urbánka 6, Oskara Henninga 7, řidičů gestapa
Karla Ulricha 8 a Cyrila Bučka 9 a konfidenta gestapa Oldřicha Bati 10. Většina vyšetřovacích
spisů je velmi obsáhlá, ale i přes to tento materiál neobsahuje veškeré podrobnosti. Samotné
vyšetřování některých procesů bylo vedeno s velkým spěchem a neprofesionálně. Jedním
z příkladů může být vyšetřovací spis konfidenta gestapa Oldřicha Bati, který je prokazatelným
spoluviníkem vypálení osady na Ploštině. Baťův spis obsahuje jen 53 stran a chybí rozsudek
nebo například svědectví některých členů zlínského gestapa, kteří se akce také zúčastnili 11.
Kromě obžalob a rozsudků najdeme ve většině uvedených spisů také podrobné výslechy
obviněných a svědků, kterým se podařilo válku přežít. Příslušníci gestapa, dalších
nacistických složek a kolaboranti z řad civilního obyvatelstva mnohdy nebyli vždy
vyšetřováni pro všechny spáchané zločiny. Mnoho ze svého zločinného působení se jim
podařilo utajit nebo jiné provinění zaniklo v porovnání s jinými a závažnějšími činy. Tento
fakt ztěžuje objasnění participace některých členů protipartyzánských jednotek při událostech
na Ploštině a v Prlově. I přes popsané nedostatky lze získat velmi cenné informace nejen o
činnosti gestapa ve Zlíně, ale i o působení jejich příslušníků v terénu během
protipartyzánských akcí.
2
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46.
3
4
5
6
7
8
9
10
11
Někteří z nich ještě nebyli v době Baťova procesu ve vazbě, proto jejich výpovědi chybí.
-8-
Dalším důležitým zdrojem pramenů představují dokumenty z fondu B 252 s názvem Zemský
president Brno, který obsahuje archiválie vzniklé činnosti nacistického bezpečnostního
aparátu. Fond obsahuje denní hlášení o aktivitě partyzánů a jejich výskytu. Jednotlivá hlášení
obsahují informace o střetech partyzánů s protektorátními a nacistickými bezpečnostními
složkami. Pro představu o aktivitě partyzánských jednotek a jejich činnosti je fond základním
možným archivním pramenem.
Velmi významný materiál vztahující se k událostem na Ploštině a Prlově je uložen v Archivu

bezpečnostních složek. Tento archiv uchovává množství důležitých archivních pramenů, které
dosud nejsou komplexně zpracovány. Archiv bezpečnostních uchovává jak materiály vzniklé
z působení nacistického bezpečnostního aparátu, tak toho komunistického, který tyto zločiny
vyšetřoval, analyzoval a následné výstupy využíval k vlastním politickým záměrům.
Stěžejním k událostem na Ploštině je spisový materiál s názvem Akce „Ploština“, který se
nachází ve fondu 325 Stíhání nacistických válečných zločinů 12. Tento spis obsahuje množství
cenných dokumentů odeslaných v roce 1971 k osobě Otty Skorzenyho, na vyžádání
Centrálního úřadu pro objasňování nacistických zločinů, do německého Ludwigsburgu
nedaleko Stuttgartu. 13 Najdeme zde nejen popis událostí protinacistických akcí na Ploštině,
ale také v Prlově a přilehlých pasekách. Dále spis obsahuje jména, stručné životopisy a
poválečné osudy členů kruté stíhací jednotky - Jagdkommanda Josef a stěžejních postav
protipartyzánských akcí, které vedlo zlínské gestapo na konci války. Mnoho z nich se
odkazuje právě na Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti s konkrétními údaji a daty o
popravě nebo uvěznění. Pomůže tak v identifikaci některých stěžejních detailů, které nejsou
dohledatelné ve zmíněných vyšetřovacích spisech Moravského zemského muzea v Brně.
V případě, že se jedná o bývalého člena jednotky, který po válce nebyl odsouzen, je uvedeno
jeho současné místo pobytu v roce 1971. Součástí spisu je množství fotografií a dobových
dokumentů s kompletními seznamy obětí těchto represivních akcí.
Další cenné údaje se nachází ve fondu Svazková agenda uložená na centrále ministerstva
vnitra 14 (vyšetřovací spisy – centrála), který pochází z činnosti vnitřní zpravodajské služby
komunistického režimu a ve fondu Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní
12
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 36, spis akce „ Ploština“.
13
V originále Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen zur Aufklärung nationalsozialistischer Verbrechen.
14
ABS, fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy - centrála), arch. Č. V-8507 MV, spis
Kurta Wernera Tuttera.
-9-
svazky) 15. V tomto fondu se nachází dokumenty operativního charakteru, které využívala a
vytvářela komunistická vnější zpravodajská služba ke své činnosti. V obou fondech jsou
uchovány cenné údaje, například k příslušníku gestapa Kurtovi Werneru Tutterovi. Tutter byl
druhým velitelem Jagdkommanda Josef, které se na Valašsku účastnilo protipartyzánských
akcí se zvláštními pravomocemi ke krutému postupu vůči civilistům. V roce 1953 se zavázal
ke spolupráci s StB. V obou fondech najdeme cenné informace k dokreslení událostí na
Ploštině a okolí i k přesnému popisu jeho osoby.
Výše popsané spisy obou archivů umožňují události rekonstruovat a objasnit okolnosti a
pozadí protipartyzánských akcí na Ploštině, v Prlově a přilehlých pasekách.
Vzhledem k problematice práce s regionálním zaměřením je nutno počítat také s materiály

oblastních archivů, konkrétně s materiály Státního okresního archivu ve Zlíně - Klečůvce,
Státního okresního archivu Vsetín a Historického oddělení Moravského zemského muzea.
Zde se jedná konkrétně o rukopisné vzpomínky, celé pozůstalosti členů odboje a
partyzánských skupin nebo jejich přímých příbuzných. Dále zde najdeme originály i kopie
dobových dokumentů nebo množství fotografií souvisejících s partyzánskou tematikou. Ke
vzpomínkám přímých účastníků je na místě přistupovat s obezřetností, kvůli zveličování
svého osobního podílu nebo zásluhy na odbojové činnosti, proto je třeba kriticky zhodnotit
vypovídací hodnotu daného pramene.
Literatura
O témata spojená s partyzány a obdobím druhé světové války je stále velký badatelský zájem
již od jejího konce. První práce, které se dané problematice věnují neodborně a nekriticky se
sklonem partyzánské hnutí přehnaně glorifikovat a zveličovat její úlohu v širším kontextu
působení domácího odboje, začaly vznikat během 40. let hned v prvních poválečných letech.
Tento fakt je způsoben také díky poplatnosti době vzhledem k tomu, že byly napsány ve
značném ideologickém nadšení pro Komunistickou stranu Československa. Dalším důvodem
je také to, že mnoho z nich vyšlo v regionální produkci a vychází z osobních vzpomínek nebo
pozůstalostí známých, vlastní rodiny či rovnou využívají metodu orální historie a pro své
zpracování studií volí vzpomínky pamětníků. Na tyto práce je nutno pohlížet ponejvíce
15
ABS, fond Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní svazky), reg. č. 46399/011 I. SNB, svazek
spolupracovníka.
- 10 -
kriticky. 16 V roce 1961 vychází první pokus československých historiků o komplexní
zachycení partyzánského odboje, syntéza je ovšem také obětí doby, ve které vznikla.
Obsahuje mnoho nepřesností a faktografických chyb. 17 V roce 1965 vyšla rozsáhlá stať Jiřího
Radimského, který heslovitě uspořádal partyzánské akce na Moravě v chronologické
posloupnosti. Tuto práci lze považovat s určitými výhradami za přínosnou. 18
V 70. a 80. letech vyšlo několik publikací k partyzánské tematice. Jedná se o dvě edice
pramenů NOVÁK, Oldřich – SLÁDEK, Oldřich – ŽIŽKA, Jaroslav (eds.): Český odboj na
sklonku války ve světle nacistických dokumentů II. Praha 1970. a ŽIŽKA, Jaroslav (ed.): KSČ
v boji proti nacismu. KSČ v dokumentech bezpečnostních nacistických a zpravodajských
orgánů. Praha 1971. Další významnou publikací byla kniha s názvem Akce Tetřev Miroslava
Ivanova vydaná v Praze roku 1974. Tuto publikaci nelze ovšem považovat za věrohodnou,
protože obsahuje celou řadu nepřesností. Obecně lze říct, že většina z vydaných publikací
v této době je ideologicky zabarvená a mnohdy obsahuje také chybné údaje nebo záměrně
překroucený popis událostí a již zmíněnou glorifikaci partyzánů. 19 Za přínosnou lze označit
publikaci Josefa Přikryla, která se věnuje působení 1. československé partyzánské brigády
Jana Žižky. 20 Další užitečnou publikací, která má ale také své nedostatky je publikace
Oldřicha Sládka o činnosti gestapa, ve které autor zpracoval rozsáhlý okruh pramenů
pocházející z činnosti nacistických okupačních úřadů. 21 Cenné poznatky z období okupace
obsahuje kolektivní publikace a slovníková příručka Český antifašismus a odboj vydaná
v Praze roku 1988. Najdeme zde mnoho informací o domácím i zahraničním odboji nebo
nacistickém bezpečnostním aparátu.
V 90. letech byly zpracovány již objektivnější práce, které mnohdy odkazují na již zmiňované
první poválečné studie a využívají nově možnost otevření archivů a dostupnosti dochovaných
archivních materiálů. Zároveň se jedná o úzce zaměřené publikace. Například Oldřich Sládek
vydal další dvě přínosné publikace, tentokrát již bez politického zabarvení. Jedná se o knihu
16
Například VAŇÁK, Vladislav: Ploština. Moravská Ostrava 1945., RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd
u Vizovic 1947, VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948.
17
BENČÍK, Antonín a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha 1961.
18
RADIMSKÝ, Jiří: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943 – 1945. In: Sborník
archivních prací, roč. XV, Praha 1965, s. 3 – 172.
19
Například PŘIKRYL, Josef: Protifašistický odboj v českých zemích v letech 1939 – 1945. Olomouc 1975.,
KOVÁŘ, Josef: Protifašistický odboj v Pobeskydí. Frýdek Místek 1981., JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské
organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 – 1945. Roztoky u Prahy 1984., GEBHART, Jan –
ŠIMOVČEK, Ján: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha 1985., GEBHART, Jan –
ŠIMOVČEK, Ján: Partyzáni v Československu 1941 – 1945. Bratislava 1984., MACHÁŇ, Antonín.: Stručné
vylíčení protifašistického odboje na Gottwaldovsku. Gottwaldov 1984.
20
PŘIKRYL, Josef: 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky. Ostrava 1974.
21
SLÁDEK, Oldřich. Zločinná role gestapa. Praha 1986.
- 11 -
Ve znamení smrtihlava, vydanou v Praze roku 1991, a o publikaci Přicházeli z nebe vydanou
také v Praze v roce 1993. Obě publikace jsou základem pro zpracování každé odborné práce
s partyzánskou a odbojovou tematikou. Ve stejném roce vyšla také publikace Čestmíra Šikoly
a Jaroslava Pospíšila22, které se věnuje osudům některých výsadků z Británie jako například
skupině Clay, nebo některým konfidentům působícím na Moravě. Na konci publikace je
uvedeno také personální složení zlínské venkovské služebny gestapa. Mezi další regionální
práce patří Almanach obětí nacismu v letech 1939 – 1945 v okrese Vsetín, vydaný ve Vsetíně
v roce 1994. Almanach pojednává o jednotlivých obětech nacistické okupace.
Za další přínosné práce lze označit knihu německého historika Detlefa Brandese Češi pod
německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj vydanou v Praze v roce
1999 nebo čtvrtý svazek Dějin Moravy vydaný v edici Vlastivědy Moravské. 23 Publikace
obsahují mnoho cenných informací a mezinárodních souvislostí ve spojitosti s protektorátním
územím, věnují se také tématu vojenské a hospodářské správy nebo formování odbojových
skupin.
Konkrétní činnosti partyzánských skupin, jejich působení na Moravě a s tím souvisejících
protipartyzánských akcí se věnuje disertační práce Vladimíra Černého z roku 2006 24. Tato
publikace je založena především na široké pramenné základně, autor tak poskytuje kritický
pohled na činnost partyzánských jednotek a bezpečnostního aparátu na Moravě. Podrobné
informace najdeme také v publikaci Marie Hrošové Na každém kroku boj z roku 201225.
Hrošová se podrobně věnuje především 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky. Najdeme zde
informace o vzniku a činnosti skupiny a nechybí ani stručný popis událostí na Ploštině a
dalších lokálních usedlostí. Využívá a kriticky hodnotí práci Oldřicha Sládka, ale chybí
zpracování bohaté pramenné základny v Moravském zemském archivu v Brně, což tuto práci
výrazně ochuzuje. Velmi cenné jsou poznatky o působení brigády a závěry z
protipartyzánských akcí jako jsou seznamy padlých nebo jména spolupracovníků partyzánů.
Přínosem jsou také některé práce s užším zaměřením na domácí odboj a partyzánskou
tematiku. 26 Za zmínku stojí také diplomová práce Kateřiny Suchánkové s názvem
Protipartyzánská operace Tetřev v roce 1944. 27
22
ŠIKOLA, Čestmír – POSPÍŠIL, Jaroslav: Nešli stejnou cestou. Osudy parašutistů a konfidentů gestapa.
Vizovice 1994.
23
BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Dějiny Moravy, díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004, s. 243-253.
24
ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945. Brno 2006.
25
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012.
26
Více k tématu odbojových skupin na Moravě. MAREK, Jindřich: Poznámky ke vzniku a vývoji odbojového
seskupení Carbon na jihovýchodní Moravě v letech 1944-1945. In: Morava v boji proti fašismu II. Brno 1990, s.
- 12 -
Doba od 90. let s dostupností množství archivních pramenů s sebou nese nové nebezpečí
v podobě nekritického a neúplného zpracování či záměrného manipulace s pasážemi
archivních pramenů a dezinterpretaci, jako tomu bylo v případě Jaroslava Pospíšila a
publikace Hyeny z roku 1996 28. Pospíšilova kniha vyvolala rozsáhlou polemiku a dočkala se
již několik vydání. Zabývá se konkrétně svědectvím z let 1939 – 1948. Hlavní téma práce je
odboj, partyzánské hnutí především ve spojitosti s působením 1. československé partyzánské
brigády Jana Žižky, praktiky komunistů a jejich cesta k moci. Zmiňuje také činnost gestapa ve
Zlíně a nevyjasněným poválečným osudům některých jeho příslušníků. Jako přílohy využívá
některé z dochovaných archivních spisů a vzpomínky bývalých příslušníků odboje.
Z archivních materiálů ovšem používá pouze vybrané pasáže, hodící se právě k danému
tématu nebo osobě, proto jsou některé z jeho závěrů těžko ověřitelné. Evidentní je zde
účelový záměr hodnotit partyzánský odboj na základě jeho negativních stránek.
Konkrétně událostem na Ploštině a Prlově se věnovalo hned několik odborných publikací,

události ve svém románu popsal také Ladislav Mňačko. 29 Žádná z uvedených prací ale
nepodává komplexní obraz poválečného postihu členů protipartyzánských jednotek v případě
vypálení Ploštiny a Prlova. Na podobné téma vznikla v roce 2014 diplomová práce Martiny
Šamajové v Olomouci 30 se záměrem využívat tuto práci k pedagogickým účelům. Šamajová
ovšem předkládané téma posuzuje pouze podle literatury nejčastěji z období vzniku v 60.
letech 20. století. Využívá celé konkrétní pasáže z knih, které kriticky nehodnotí, naopak
závěry přebírá za své vlastní. Tato práce je nedostatečná také ve zpracování pramenné
základy, využití archivních materiálů je minimální.
101-119., PŘIKRYL, Josef: Zelený kádr. První partyzánská skupina. Kroměříž 1985., ŠOLC, Jiří: Bylo málo
mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Praha 1991., SLÁDEK, Oldřich:
Přicházeli z nebe. Praha 1993. KLINKA, Jan – BŘEČKA, Jan – KOLESA, Václav: ROBERT MATULA –
Parašutista skupiny WOLFRAM. Zlín 2009., JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské organizátorské desanty v českých
zemích v letech 1944-1945. Praha 1984., KURAL, Václav: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje
domácího 1940 – 1943. Praha 1997., MACEK, Pavel - UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva III. Praha
2001.
27
SUCHÁNKOVÁ, Kateřina: Protipartyzánská operace Tetřev v roce 1944. Magisterská diplomová práce. Brno
2013.
28
POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny. Vizovice, 1996. Dodnes slouží jako hlavní a oblíbený zdroj informací na
regionální úrovni, takže doslovné citace můžeme nalézt na webových stránkách valašských vesnic spojených
s protipartyzánskými akcemi nebo na pietních místech.
29
VAŇÁK, Vladislav: Ploština. Moravská Ostrava 1945., RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd u Vizovic
1947., VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948.,
HOLEČEK, Vojtěch: Ploština. In: Památní místa bojů proti fašismu. Praha 1961, s. 377., PŘIKRYL, Josef.:
Ploština – symbol hrdinství. Z bojů valašského lidu za svobodu. Gottwaldov 1962., CÍLEK, Roman: Ploština.
Příběh o lidech statečných i zbabělých, o životě a smrti, o zlobě a plamenech. Brno 1990., MŇAČKO, Ladislav:
Smrt si říká Engelchen. Praha 1991., NAVARA, Luděk: Smrt si říká Tutter. Brno 2002., CHMELA, Tomáš:
Ploština: příběh psaný ohněm. Nymburk 2010, s. 17.
30
ŠAMAJOVÁ, Martina: Tragédie Ploštiny v kontextu veřejného povědomí a využitelnosti tohoto tématu
v edukačním procesu. Olomouc 2014.
- 13 -
V další části práce se obecně věnuji problematice retribučního soudnictví obecně. Stěžejní
publikací je Spravedlnost podle dekretu 31 Mečislava Boráka z roku 1998, která představuje
první a stěžejní monografii k danému tématu. Na Boráka navazují například autorky Ivana
Rapavá nebo Lucie Jarkovská. 32 Jedinou publikací zahraničního autora věnující se
retribučnímu soudnictví je kniha Benjamina Frommera Národní očista: retribuce
v poválečném Československu 33. V domácí produkci se tématu věnuje celá řada dalších studií
a publikací, v rámci kterých vyniknou také dvě studentské práce, konkrétně Pavly Pokorákové
a Jana Müllera. 34 Obě studentské práce se zabývají Mimořádný lidovým soudem v Uherském
Hradišti, podávají tak komplexní přehled a základ pro podrobné zpracování vyšetřovacích
spisů společně s tabulkami odsouzených a vynesených rozsudků, což považuji za velmi
přínosné.
31
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998.
32
JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na Královéhradecku. Praha 2008.,
RAPAVÁ, Ivana: Mimořádný lidový soud v Mostě v letech 1945 – 1948. Ústí nad Labem 2010.
33
FROMMER, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
34
PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010., KAPLAN, Karel: Dva
retribuční procesy: komentované dokumenty. Praha 1992., KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945 –
1948. Praha 1992., STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945 – 1947. Praha 1991., KUKLÍK, Jan:
Vývoj československého práva 1945 – 1948. Praha 2008., KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových
dekretů“. Praha 2002., ČERNÝ, Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a
jejich osudy v letech 1945 – 1956. In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK, David (eds.):
Německy mluvicí obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 412 - 413., JECH, Karel –
KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945. Brno 2002. Ze studentských prací viz
POKORÁKOVÁ, Pavla: Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti roku 1948.
Magisterská diplomová práce. Brno 2017., MÜLLER, Jan: Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti.
Magisterská diplomová práce. Hradec Králové 2013. Více o retribučním soudnictví na Slovensku viz BEŇA,
Josef: Slovensko a Benešovy dekréty. Bratislava 2002., KLUBERT, Tomáš: Vznik a špecifiká ludového
(retribučného) súdnictva na Slovensku. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace,
retribuce. Praha 2010.
- 14 -
II. Formování odbojové činnosti v Protektorátu Čechy a Morava
První odbojové skupiny a zároveň proudy protinacistického odboje se začaly formovat hned
na jaře roku 1939. Od prvních dnů existence Protektorátu docházelo k veřejným projevům
nesouhlasu. Odmítavý postoj ke germanizaci a národnímu útisku výrazně ovlivnil vývoj
československého odboje. Do léta roku 1939 měl odboj již dostatečnou podporu politickou i
morální a disponoval již rozvinutou sítí protiněmeckých organizací. 35
Způsob forem odporu se během okupace a existence Protektorátu Čechy a Morava měnil
v závislosti na vývoji situací na válečných frontách a také díky protiodbojářské politice
okupačního režimu. Projevy přímého odporu a ozbrojené vzpoury byly možné až koncem
války, do té doby se nesouhlas s okupací projevoval jinými způsoby. Organizovaly se ilegální
přechody hranic, kterých využívaly především osoby ohrožené perzekucí za své smýšlení
nebo politickou orientaci. Přechod hranic využívali také vojenští důstojníci, zejména
z organizace Obrana národa. Během roku 1939 se začalo také budovat rádiové spojení
s československým exilem, aby byl urychlen tok zpravodajských informací. Možnost
převádění osob za hranice skončila už v roce 1941 po otevření východní fronty a uzavření
balkánské cesty. Obyvatelé Protektorátu dále tajně poslouchali zahraniční rozhlas, byly
vydávány letáky, tiskoviny a brožury. Významná byla pomoc odbojářů a odbojových skupin.
Vznikly tak odbojové organizace jako Politické ústředí, Obrana národa nebo Petiční výbor
Věrni zůstaneme, které měly spojení se zahraničím. Souběžně s nimi se utvářel také ilegální
odboj Komunistické strany Československa. 36
Nesmírně důležitým mezníkem ve vývoji druhé světové války, ale i v situaci Československa
bylo již zmíněné otevření východní fronty v červnu roku 1941. 37 V důsledku těchto událostí
došlo k podstatným změnám v mezinárodních vztazích Velké Británie a Sovětského svazu.
Edvard Beneš, toho času v emigraci v Londýně, zahájil diplomatická jednání se Sovětským
svazem, jejichž výsledkem bylo podepsání československo-sovětské dohody o vzájemné
podpoře ve válce a o výměně diplomatických zástupců. Tato dohoda poprvé od uzavření
Mnichovské dohody v září roku 1938 znamenala plné a bezvýhradné uznání Československa
a československé vlády. 38 Mezi koncepcemi hlavních center československé politiky,
v Londýně v čele s Edvardem Benešem a v Moskvě s Klementem Gottwaldem, byly značené
35
KURAL, Václav: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 – 1943. Praha 1997.
36
JOŽÁK, Jiří a kol. (eds.): Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938 – 1945. Praha 1992.
37
SLÁDEK, Oldřich: Přicházeli z nebe. Praha 1993, s. 19.
38
Dohoda dávala také souhlas s budováním československé jednotky na území SSSR. SLÁDEK, Oldřich:
Přicházeli z nebe. Praha 1993, s. 19.
- 15 -
rozdíly. Londýnská vize se odvíjela zejména od sabotážních a diverzních akcí realizovaných
parašutisty, naproti tomu moskevské plány Kominterny vycházely z koncepce třídního boje
mezi proletariátem a buržoazií a vyhlášením socialistické revoluce v Evropě pomocí rozvinutí
partyzánského hnutí. Tato partyzánská hnutí měla ve všech okupovaných zemích především
ulehčit postup Rudé armádě. Posláním parašutistů bylo vyvolat masový aktivní boj proti
nacistům, čemuž se snažili zabránit v Londýně hlavně z toho důvodu, že tak může dojít
k likvidaci domácích odbojových skupin, které byly na území Protektorátu vystaveny
neustálému strachu z odhalení. 39 Postavení domácího odboje se ještě zhoršilo po atentátu na
zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu roku 1942. 40 S válečnými
úspěchy Sovětského svazu v roce 1943 podstatně stoupla také jeho mezinárodní autorita.
Porážka nacistického Německa v Evropě již nebyla závislá jen na západních mocnostech.
Rudá armáda dokázala, že je vojensky silná. Londýnská exilová vláda se proto rozhodla
uzavřít spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, která byla uzavřena v prosinci roku
1943. 41
V letech 1944 – 1945, v závěrečné fázi války, se teprve naplno rozvinul partyzánský odboj.
Novou etapu odboje na Československém území zahájil výsadek Wolfram kapitána Josefa
Otiska a příchod partyzánské 1. československé brigády Jana Žižky na Moravu. 42 Postupně se
utvářely partyzánské oddíly, jejichž existence byla předpokladem k připravovanému
protinacistickému povstání. Hlavním potlačovacím nástrojem nacistické okupační moci bylo
gestapo, které prakticky hned zaznamenalo živení komunistického odboje a zaměřilo tak
svoje úsilí na systematickou likvidaci ilegálních organizací a sabotážních skupin, které tvořily
základ pro partyzánská hnutí. Drastický postup vůči členům odbojových skupin i jejich
rodinám měl být výstrahou pro všechny, kteří by se také chtěli zapojit do ilegální odbojové
činnosti. Ani množství poprav ale nezabránilo vzniku partyzánských hnutí. Nacisté museli na
okupovaném území v reakci na aktuální situaci formovat a nasadit speciální protipartyzánské
jednotky, které působily především na moravsko-slovenském pomezí. 43
39
SLÁDEK, Oldřich: Přicházeli z nebe. Praha 1993, s. 21.
40
Tamtéž, s. 21.
41
NĚMEČEK, Jan a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943. Praha 2014.
42
1991, s. 7.
43
Tamtéž, s. 7.
- 16 -
III. Odboj na Valašsku v konečné fázi války (1944 – 1945)
III. 1. Nacistický potlačovací aparát
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl na celém okupovaném území zaveden nový
bezpečnostní systém podle říšského vzoru. Střediskem okupační moci se staly tzv. úřady
oberlandrátů, které byly zřízeny hned první den Protektorátu Čechy a Morava, 15. března
1939, vojenskou okupační správou a podřízeny přímo říšskému protektorovi. 44 Na boj
s partyzánskými jednotkami se specializovaly útvary bezpečnostní policie
(Sicherheitspolizei). Bezpečnostní policie se nadále členila na kriminální policii (tzv. kripo –
Kriminalpolizei) a na tajnou státní policii (tzv. gestapo – Geheime Staatspolizei). Příslušníci
Gestapa v případě potřeby spolupracovali také s pořádkovou policií (tzv. orpo -
Ordnungspolizei ). 45
Do protipartyzánského boje se do určité míry zapojily všechny výše popsané složky, ale
hlavní zodpovědnost mělo gestapo. V prvních letech války gestapo zcela stačilo potírat
protinacistickou odbojovou činnost v Protektorátu, v této době totiž neprobíhaly významnější
akce, které by nacistům způsobily velké materiální škody, ale spíše menší sabotážní akce a
šíření ilegálních letáků a tisku. 46 Jako reakce na narůstající množství výsadků z Velké
Británie a Sovětského svazu v roce 1942 nově vznikl ve všech řídících úřadovnách gestapa
referát SBF (Sabotage - Bahnen -Fallschirmagenten). Hlavním úkolem příslušníků referátu
SBF bylo vytváření konfidentské sítě, zároveň se zabývali také problematikou ilegálně
držených zbraní. Po 15. červenci 1943 zavedl Říšský hlavní bezpečnostní úřad v Berlíně (tzv.
RSHA – Reichssicherheitshauptamt) jisté změny. Jednalo se o významnou strukturální změnu
za účelem vymezení kompetencí a začlenění do struktury těch referátu, které postupně
přibyly, například zmíněného referátu SBF.
Každá řídící úřadovna se dělila na čtyři oddělení, z toho jakoukoli ilegální činnost řešilo IV.
oddělení – exekutiva (Gegnereforschung und Bekämpfung). Partyzánským hnutím a
sabotážím byl vyčleněn referát IV 2, jehož podreferát IV 2 b měl svoji náplň zahrnutou již
v názvu „Parašutisté a partyzáni, rádiové protihry“. Sektor IV 2 b 2 měl například 16
44
PŘIKRYL, Josef - SLEZÁK, Lubomír: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno 1965, s. 14. Pro
doplnění také viz HLEDÍKOVÁ, Zdeňka a kol.: Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost.
Praha 2005.
45
1991, s. 10 - 24.
46
MACEK, Pavel - UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva III. Praha 2001, s. 49.
- 17 -
příslušníků gestapa, kteří se zabývali především parašutisty a partyzány. V zájmu boje proti
nim vytvářel rozvinutou konfidentskou síť. Úkoly konfidentů bylo dovést partyzány, někdy i
celé výsadky, do rukou gestapa. Celé oddělení vedl na brněnské řídící úřadovně gestapa
kriminální rada SS-Sturmbannführer Hugo Römer, který svou pozornost soustředil především
na stíhání československých partyzánů z Velké Británie. Jeho zástupce, kriminální komisař
SS-Obersturmführer Hans Koch, se posléze zaměřil zejména na boj proti parašutistům a
partyzánům ze Sovětského svazu. Zmíněný referát IV 2 b se dále dělil na již zmíněné
podreferáty, jež měly každý speciální úkol. Úkolem sektoru IV 2 b 1 bylo přesně sledovat
sabotáže na železnicích, telegrafní spojení v elektrárnách a továrnách a v neposlední řadě
sledovat politické vraždy. Činnost sektoru IV 2 b 2 jsem již podrobně popsala výše.
K činnosti referátu však patřilo kromě partyzánské činnosti také řešení otázky domácích
spolupracovníků partyzánů. Sektor IV 2 b 3 se soustředil na dešifrování a obranu proti
zahraničnímu vysílání. Poslední podreferát, IV 2 b 4 spravoval kartotéku osob s jejich otisky
prstů. Partyzánskému hnutí se samozřejmě věnovala i činnost referátu IV 3 – „protišpionáž“
nebo také „obranné zpravodajství“. 47
Postupem času již gestapo nezvládalo reagovat na všechny skupiny parašutistů a pátrací akce
v lesích byly z kapacitního hlediska nemožné. Od roku 1944 narůstala partyzánská činnost,
takže do boje proti partyzánům byla zapojena i pořádková policie, jednotky SS a armáda. Na
základě zkušeností s protipartyzánským bojem na území Jugoslávie, Sovětského svazu, Řecka
a Francie vydalo vrchní velitelství pozemního vojska (Oberkommando des Heeres – tzv.
OKH) a vrchní velitelství branné moci (Oberkommando der Wehrmacht – tzv. OKW)
postupně řadu směrnic a rozkazů k usměrnění boje proti partyzánům. Důraz byl kladen
především na nejužší spolupráci mezi armádou, policejními složkami i civilními orgány. Dále
bylo přistoupeno k zakládání stíhacích oddílů (tzv. Jagdkommand), malých operativních
útvarů, jejichž hlavním úkolem byl pohyb a psychologický nátlak na místní obyvatelstvo i
partyzány v daném problematickém prostoru. Současně bylo doporučováno využití
provokatérů (tzv. Gegenbanden) vydávajících se před civilisty za partyzány. Další ze směrnic
například přikazovala zastřelit zajaté partyzány, kteří byli přistiženi v uniformě německé
armády.
Zejména po vypuknutí Slovenského národního povstání a po příchodu 1. československé

brigády Jana Žižky na Moravu došlo k prudkému rozmachu partyzánského hnutí, proto se
47
Více se tématu věnuje Vladimír Černý. ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech
1944-1945, Brno 2006, s. 37-38.
- 18 -
v rámci sektoru vytvořily dvě skupiny. První sloužila k potírání parašutistů z Velké Británie,
druhá skupina se zabývala sovětskými výsadkovými skupinami a partyzány. Rozmach
partyzánského hnutí a zesílení aktivity přinutilo německého státního ministra pro Čechy a
Moravu SS-Obergruppenführera Karla Hermanna Franka k posílení bezpečnostní policie o
pořádkové oddíly. 48
Koncem roku 1944 vznikl v Brně zvláštní oddíl F při řídící úřadovně gestapa
(Sonderkomanndo F in Brünn bei der Stapoleitstelle), jež měl, zřejmě, dva úkoly. Sloužil jako
koordinační protipartyzánské velitelství u řídící úřadovny a také jako štábní jednotka
bezpečnostní policie pro případné nasazení do vlastního boje. Situace na Moravě vyžadovala,
aby byla obranná opatření řízena jednotně a změnil se dosavadní způsob boje. Tento zvláštní
oddíl představoval speciální složku, která stála mimo stávající strukturu gestapa a doplnila tak
činnost výše zmíněného referátu IV 2. Nově zřízenému oddílu F musela být nově předkládána
s okamžitou platností veškerá hlášení o výskytu a činnosti partyzánů ze strany německých i
protektorátních aparátů. Úřad měl poté za úkol organizovat protiopatření.
Dalším účinným prostředkem pro boj s partyzány se ukázaly zvláštní jednotky bezpečnostní
policie – oddíly ke zvláštnímu použití (ZbV- Kommandos). 49 Tyto oddíly představovaly
významnou posilu bezpečnostních složek díky modernímu vyzbrojení, spojovací technice a
dostatku motorových vozidel a obrněných transportérů, jednalo se tedy o privilegované
jednotky. „Vývoj situace na Slovensku v souvislosti s faktem, že se množí náznaky o
proniknutí na Moravu, nutí mne k naléhavé prosbě, aby mi byl ihned dán k dispozici jeden
pluk pohraniční celní stráže z kontingentů uvolněných na západě k posílení zdejší pohraniční
stráže, která je v poměru k činnosti band slabá.“ 50 ZbV-Kommanda tvořili příslušníci
gestapa, polní policie (tzv. Feldpolizei) a z tzv. Dienstverpflichtete. Každý oddíl tvořilo asi
100 mužů a 10 psovodů, kteří prošli speciálním výcvikem a mnohdy se chlubili bojovými
zkušenostmi z bojů ve Francii a Sovětském svazu. 51 O nasazení skupin rozhodoval velitel
bezpečnostní policie SD v Praze dr. Erwin Weinmann z pověření RSHA, velitelé jednotek se
tedy zodpovídali přímo pražskému štábu nebo později prostřednictvím jmenovaného
inspektora pro zvláštní oddíly. Nasazení těchto speciálních jednotek do terénu se odvíjelo
48
1991, s. 17-30.
49
Podrobněji k tématu speciálních jednotek viz SUCHÁNKOVÁ, Kateřina: Protipartyzánská operace Tetřev
v roce 1944. Magisterská diplomová práce. Brno 2013.
50
Výňatek z žádosti Karla Hermanna Franka veliteli RSHA dr. Ernstu Kaltenbrünnerovi v dálnopise z 9. září
1944. NOVÁK, Oldřich – SLÁDEK, Oldřich – ŽIŽKA, Jaroslav (eds.): Český odboj na sklonku války ve světle
nacistických dokumentů II. Praha 1970. Dokument č. 9, s. 26.
51
MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva III. Praha 2001, s. 50.
- 19 -
přímo dle požadavků šéfů jednotlivých řídících úřadoven gestapa. 52 Od druhé poloviny roku
1944 byly veškeré jednotky soustředěny právě na Moravě. Sídlem štábů oddílů ke zvláštnímu
použití se stávala přidělená místa přímo v centru partyzánské oblasti. To umožňovalo rychlé
nasazení jednotek do protipartyzánských akcí, jednalo se tedy o plně mobilní složky, které
působily přechodnou dobu v určeném prostoru. Po splnění úkolu byly RSHA odveleny jinam.
S plněním úkolů pomáhalo zvláštním oddílům především gestapo, které mělo v partyzánském
boji za úkol shromažďovat informace od jednotlivých složek bezpečnostního aparátu a
konfidentů. Plnilo tak zpravodajskou činnost. Postup hlášení začínal již u protektorátního
četnictva a dalších orgánů. Nejprve se o partyzánské akci nebo výskytu oddílu uvědomil
nejbližší stíhací oddíl pořádkové policie a oddíl ke zvláštnímu použití. Poté následovaly další
instituce jako okresní a krajské zemské četnické velitelství, venkovní služebna a řídící
úřadovna gestapa. Tím se měla snížit časová ztráta vznikající předáváním informací mezi
jednotlivými německými a protektorátními policejními orgány a umožnit jim tak zasáhnout na
místě v co nejkratší době. 53
ZbV-Kommanda si vytvářela vlastní síť konfidentů, největší zájem byl o bývalé partyzány.
Tyto osoby dobře znaly terén i způsob jednání v partyzánských skupinách, byly proto pro
komanda největším přínosem a pro odbojové skupiny velkou hrozbou. 54 U oddílů působili
jako provokatéři také Rusové a Ukrajinci, kteří v terénu zajišťovali výskyt nejen partyzánů,
ale také místních obyvatel, kteří partyzány podporovali. V praxi to fungovalo tak, že skupina
tří až pěti osob navštívila domácí obyvatele. Pokud domácí obyvatelé návštěvu těchto
podezřelých osob nenahlásili příslušným úřadům, ZbV-kommando provedlo zatýkací akci.
Mezi tyto provokatéry patřili také domácí konfidenti, kteří své sousedy dobrovolně udávali
s vidinou finanční odměny nebo z politického přesvědčení. 55
III. 2. Partyzánské skupiny na Moravě na konci války
Kromě nespočtu odbojových organizací na území protektorátu vznikajících již od roku 1939
lze o prvních skupinách partyzánského charakteru hovořit teprve od roku 1942 – 1943. Na
Moravě se první partyzánské skupiny objevily už v roce 1942 a jejich vznik úzce souvisel
52
1991, s. 19.
53
Tamtéž, s. 17-30.
54
Tamtéž, s. 19.
55
SLÁDEK, Oldřich: Zločinná role gestapa. Praha 1986, s. 326.
- 20 -
s obdobím heydrichiády. Po atentátu na Heydricha a následných represích vyvolaných
atentátem ohrožovaly nacistické jednotky odbojáře, kteří situaci vyřešili odchodem do
ilegality, úkrytem na venkově a v horských oblastech. Zde spoléhali především na pomoc
místního venkovského obyvatelstva. 56 Prvními partyzánskými skupinami na území Moravy
byla odbojová organizace Jiskra 57 působící v oblasti Frýdku Místku a Zelený kádr 58 z oblasti
Hostýnských vrchů. Dalšími skupinami jsou například Štramberští partyzáni, Bílá lvice,
později oddíl Jan Žižka nebo skupina pod velením majora Aloise Petráše, působící v okolí
Olomouce. Ve druhé polovině roku 1944 byla na území protektorátu vyslána již třetí vlna
výsadkových skupin ze západu. Jednalo se o skupiny, které byly pověřeny především
zpravodajskými a spojovacími úkoly. Vlna těchto výsadků, mezi něž na Moravě patří
především Clay, Wolfram, Spelter nebo Carbon 59, bezprostředně souvisela se zhoršující se
situací Německa na frontě. Po vylodění v Normandii se spojencům podařilo postupně
posouvat frontu do vnitrozemí Francie a Rudá armáda zahájila ofenzivní tažení proti
wehrmachtu na území Běloruska a Ukrajiny. Tato mezinárodní situace se promítla i na území
protektorátu ve větším nasazení proti odbojovým a partyzánským skupinám, což se výrazněji
projevilo také po propuknutí Slovenského národního povstání.
III. 3. Nacistická opatření vůči partyzánům a civilnímu obyvatelstvu
Od října 1944 se do akce proti partyzánům zapojila již výše zmíněná Jagdkommanda, stíhací
oddíly, které vznikaly při jednotlivých kriminálních a venkovských služebnách. Na území
Moravy se nejvíce uplatnily protipartyzánské oddíly 1 a 9 a 24, které se z rozhodnutí
generálního ředitele neuniformované protektorátní policie v Praze SS-Standartenführera dr.
Erwina Weinmanna přemístily na severovýchodní Moravu. Nově příchozí oddíly byly
přiřazeny pod velení zlínského komisariátu pod velení kriminálního rady SS-
Hauptsturmführera Hanse Zieglera. Každá z jednotek disponovala kolem sta mužů
vyzbrojených lehkými a těžkými kulomety a samopaly. Jednotky byly motorizovány a při
56
BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Dějiny Moravy, díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004, s. 243-253.
57
PŘIKRYL, Josef: Protifašistický odboj v českých zemích v letech 1939 – 1945., s. 23.
58
Více informací k tématu viz PŘIKRYL, Josef: Zelený kádr. První partyzánská skupina. Kroměříž 1985.
59
Více k tématu odbojových skupin na Moravě. MAREK, Jindřich: Poznámky ke vzniku a vývoji odbojového
seskupení Carbon na jihovýchodní Moravě v letech 1944-1945. In: Morava v boji proti fašismu II. Brno 1990, s.
101-119. ŠOLC, Jiří: Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války.
Praha 1991. SLÁDEK, Oldřich: Přicházeli z nebe. Praha 1993. KLINKA, Jan – BŘEČKA, Jan – KOLESA,
Václav: ROBERT MATULA – Parašutista skupiny WOLFRAM. Zlín 2009. JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské
organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944-1945. Praha 1984. ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské
operace na Moravě v letech 1944 – 1945. Brno 2006.
- 21 -
pronásledování partyzánů využívaly také speciálně cvičené psy. Úkolem těchto oddílů bylo
kooperovat s dalšími složkami bezpečnostní i pořádkové policie. Současně s příchodem
zvláštních jednotek probíhalo uzavření moravsko-slovenské hranice. Nařízení bylo vyhlášeno
15. září 1944 rozhlasem, tiskem, vyvěšením plakátů v celé pohraniční oblasti a nabylo
účinnosti hned o den později 16. září. Uzavření hranic měla zajistit řídící úřadovna gestapa ve
spolupráci s pohraničním komisariátem sídlícím ve Zlíně. Za účelem ochrany hranic vznikly
také stanice zahraniční policie (tzv. Grenzpolizeiposten) v Lanžhotě, Hodoníně, Velké,
Bylnici ve Vlárském průsmyku, Horní Lidči a Bílé. 60 Do aktivního boje byli zapojeni také
protektorátní četníci. V oblastech s častějším výskytem partyzánských oddílů byli zapojeni do
boje formou operačních oddílů (tzv. Einsatzkommandos).
Přísná opatření zasáhla také civilní obyvatelstvo. Obyvatelé menších obcí měli povinnost
nočních služeb a museli hlásit každé nezákonné dění. Zvlášť přísně se toto nařízení týkalo
lesních dělníků. 61 Partyzánská činnost výsadků byla přímo podporována Ukrajinským štábem
partyzánského hnutí v Kyjevě, který na území okupovaného Protektorátu vysílal cíleně
školené organizátorské skupiny pro budování partyzánského odboje a způsobu partyzánského
boje. Organizátorskými výsadky na území Moravy byly Jan Žižka II, Jermak 62 a Arap 63.
III. 4. Partyzánská brigáda Jana Žižky a její působení na Moravě
V srpnu 1944 se nedaleko Martina v pohoří Malé Fatry uskutečnil parašutistický výsadek asi
jednadvaceti mužů, kteří měli z pověření Ukrajinského partyzánského štábu za úkol pomoc
při organizaci národního povstání. 64 Brigáda se po svém výsadku na slovenském území
dostala na Moravu díky propuknutí Slovenského národního povstání, aby vytvořila speciální
partyzánskou oblast a odvedla tak pozornost okupantů od bojů na území Slovenska. 65 1.
československý partyzánský oddíl Jana Žižky se na Valašsko dostal počátkem podzimu v roce
1944. Primární úkol partyzánských skupin na Moravě spočíval tedy především v destabilizaci
60
SUCHÁNKOVÁ, Kateřina: Protipartyzánská operace Tetřev v roce 1944. Brno 2013, s. 15.
61
MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva III. Praha 2001, s. 50.
62
Více o skupině Jermak. JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech
1944-1945. Praha 1984, s. 36 – 48.
63
Více o skupině Arap. ŠOLC, Jiří: Za frontou na východě. Českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích
na východní frontě za druhé světové války (1941 – 1945). Cheb 2003, s. 128 – 130. KOVÁŘ, Josef:
Protifašistický odboj v Pobeskydí. Frýdek Místek 1981, s. 45-49.
64
CÍLEK, Roman: Ploština: příběh o lidech statečných i zbabělých, o životě a smrti, o zlobě a plamenech. Brno
1990, s. 11.
65
MACHÁŇ, Antonín.: Stručné vylíčení protifašistického odboje na Gottwaldovsku. Gottwaldov 1984, s. 24-25.
- 22 -
situace na Slovensku. Výsadková skupina, později brigáda Jana Žižky sehrála na Moravě
přímo klíčovou roli.
Výsadek v noci z 21. na 22. srpna a 30. na 31. srpna byl proveden na základnu skupiny
Štefánik. Členy ozbrojeného desantu byli českoslovenští parašutisté a sovětští vojáci.
Velitelem výsadku byl Ján Ušiak 66, náčelníkem štábu Dajan Bajanovič Murzin 67, který se stal
velitelem výsadku po Ušiakově smrti. Po vysazení skupiny na území Slovenska se její
členové ihned zapojili do bojů v oblasti kolem Martina, Strečna a Vrůtek. Tato paradesantní
skupina provedla po seskoku nábor členů do nově se tvořící partyzánské jednotky. Byli do ní
přeřazeni čeští a moravští uprchlíci, kterým se podařilo úspěšně překonat moravsko-slovenské
hranice, a zůstali v záchytném centru pro přeběhlíky ve 2. Štefánikově partyzánské brigádě. 68
Od září roku 1944 se pro skupinu Jana Žižky ujal název 1. československý partyzánský oddíl
Jana Žižky. Skupina se již v této době formovala v nejvýznamnější partyzánskou skupinu na
Moravě. Od roku 1945 se po zvýšení početního stavu skupiny na asi devadesát lidí se místo
skupiny nebo oddílu používalo označení brigáda. Původní záměr bylo působení na Slovensku
a přímá podpora Slovenského národního povstání, Ukrajinský štáb ale rozhodl o přemístění
skupiny na Moravu a přímý rozvoj partyzánského boje, který na území Moravy postrádal
tradici i potřebné zkušenosti účastníků odboje. 69 Po zformování oddílu na brigádu na přelomu
ledna a února 1945 se zformovaly 4 prapory. Každý z praporů působil v jiném prostoru. Byly
rozděleny následovně. První působil v prostoru Vsetín – Velké Karlovice – Vizovice, druhý
mezi Holešovem – Přerovem – Valašským Meziříčím, třetí v prostoru Zlín – Napajedla –
Uherský Brod a poslední čtvrtý v oblasti Kroměříž – Vyškov – Slavkov. 70
66
Ján Ušiak pocházel z obce Budiná a narodil se 5. října 1914. Od roku 1941 působil díky mobilizaci
v maďarské armádě, ale hned v lednu 1942 přešel k partyzánům. Od prosince 1942 byl členem československého
vojska. Po absolvování diverzního kurzu se stal velitelem skupiny Jan Žižka II. Při jedné z protipartyzánských
akcí v Beskydech v listopadu 1944 byl těžce zraněn. Při obklíčení protipartyzánskými jednotkami se raději sám
zastřelil. Více informací dostupných zde: ŠOLC, Jiří: Za frontou na východě. Praha 1993, s. 286.
67
Dajan Bajanovič Murzin se narodil 15. prosince 1921. V roce 1944 byl pověřen společně s Ušiakem
působením ve skupině Jan Žižka II a vyslán na Slovensko. Po smrti Ušiaka převzal velení 1. čs. brigády Jana
Žižky. Více informací dostupných zde: PŘIKRYL, Josef: 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky. Ostrava 1976,
s. 9.
68
PŘIKRYL, Josef – SLEZÁK, Lubomír: Jihovyýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno 1965, s. 114.
69
PŘIKRYL, Josef: 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky. Ostrava 1976, s. 9.
70
Kolektiv autorů. Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988, s. 316.
- 23 -
III. 5. Překročení hranic
První neúspěšný pokus o překročení hranic na Moravu proběhl ve druhé polovině září 1944,
konkrétně v noci z 21. a 22. září. Přibližně čtyřicet mužů obsadilo nedaleko Malých Karlovic
hotel Vojvodík, tehdejší sídlo německé správy, kde došlo k přestřelce. Dva příslušníci
německé celní správy byli těžce zraněni, jeden byl zraněn lehce. Na místo přepadu přispěchali
příslušníci německé čety Einsatzkommanda Ruhsam 71, proto se členové Žižkovy skupiny
obratem stáhli zpět na území Slovenska. 72
K dalšímu pokusu o přechod hranic došlo 25. září severně od Velkého Javorníku u hájovny F.
Pitsche, kde partyzáni překročili hranice. Zde došlo k přestřelce mezi partyzány a hlídkou
celní stráže, při které byli právě dva němečtí četníci zraněni. Po přestřelce se do akce zapojil
oddíl Sonderkommanda z Nového Hrozenkova a Starých Hamrů, Einsatzkommando Ruhsam,
Jagdkommando z Horní Bečvy. V následné velké přestřelce došlo také k zásahu
Jagdkommand z Morávky, Raškovic a Krmelína. Ze Vsetína a Makova dorazilo několik
jednotek wehrmachtu. Odpoledne toho dne došlo ke střetu asi sta partyzánů se zmíněnými
jednotkami. Partyzáni se rozdělili na několik skupin a stáhli se zpět na území Slovenska.73
Tato přestřelka byla největším osobním střetem partyzánů a německých ozbrojených
jednotek. Podle dochovaných archivních materiálů došlo na německé straně k asi 16 zraněním
příslušníkům celní stráže, k jednomu úmrtí a zranění několika příslušníků bezpečnostní
policie. Na straně partyzánů došlo k úmrtí jednoho z nich a zranění dalších šesti mužů. 74
Po výše popsaných nezdařených pokusech o překročení moravsko-slovenské hranice se

partyzáni rozdělili na několik méně početných skupin a rozhodli se o překročení hranic
samostatně. 29. září 1944 tak šedesát partyzánů pod velením Murzina jako první přešlo na
Moravu v oblasti Malých a Velkých Karlovic. K překročení hranice dopomohl oddílu učitel,
František Haša z Prostřední Bečvy. 75 Další skupina vedená Ušiakem překročila hranice na
Moravu v průběhu několika dní na začátku října. Během přechodu hranic došlo k ozbrojeným
71
Oddíl, který vznikl k posílení Einsatzkommanda Miethe vedené G. Attenbergerem. Oddíly Miethe i Ruhsam
byly mobilní jednotky umístěné přímo v partyzánských oblastech a mohly po jejich objevení ihned začít se
stíháním. Ruhsam vznikl ze tří rot dne 20. srpna 1944 a přejmenováním oddílu Miethe. Jeho sídlem byl původně
Frýdek, poté v oblastech Vsetína a Valašského Meziříčí. SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický
protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991, s. 58-61.
72
MZA, fond B 252, kart. 102, fol. 20, dálnopis SS policejního pluku 21 č. 743 z 22. září 1944
73
MZA, fond B 252, kart. 102, fol. 23, dálnopis SS policejního pluku 21 č. 846 z 25. září 1944 a fol. 24 -25,
hlášení SS policejního pluku 21 č. 855 z 26. září 1944.
74
Více k incidentu viz SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech
1944-1945. Praha 1991, s. 72. a ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945, s.
82-83.
75
SUCHÁNKOVÁ, Kateřina: Protipartyzánská operace Tetřev v roce 1944. Magisterská diplomová práce. Brno
2013, s. 23. Zde autorka odkazuje na archivní spis ve Vojenském ústředním archivu v Praze.
- 24 -
střetům v okolí Štiavniku, díky čemu se oddíl rozdělil na několik menších skupin. Přechod se
zdařil skupinám pod velením Jána Ušiaka, Ondreje Meleka, Martina Valištiaka a Josefa
Vávry. Po přesídlení na Moravu se velká část usadila v chatě na Magurce a z Murzinova
rozkazu přešly dvě jednotky na Vsetínsko a Valašskomeziříčsko. Pověřením těchto skupin
pod velením I. P. Stěpanova a V. G. Ševcova-Grekovského bylo navázat spojení
s odbojovými skupinami na jihovýchodní Moravě, rozšířit operační prostor oddílu a získat
nové členy partyzánského hnutí.
Od druhé poloviny října byly do daného prostoru vyslány další dvě skupiny, na Vsetínsko pod
velením majora Čičerina a nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm pod velením majora
Kuzněcova. 76 Po přechodu na území protektorátu navázal Murzin spojení s výsadkovou
skupinou Wolfram, konkrétně s kpt. Otiskem, který Murzinovi poskytl několik mužů. Mezi
přidělenými muži byl i Stanislav Kotačka, který 19. října 1944 chladnokrevně zabil a oloupil
svého kolegu z paravýsadku Wolfram, Josefa Bierského, jehož doprovázel na schůzku. Poté
odjel vlakem do Brna, kde byl zajat kriminální policií a následně na vlastní žádost předán
k vyšetřování gestapu. U výslechu Kotačka 77 poskytl informace o výsadku Wolfram, o
činnosti a působení 1. čs. oddílu Jana Žižky i o pomoci místních obyvatel. 78
Na základně Kotačkovy výpovědi proběhla 22. října 1944 protipartyzánská akce jednotek
Ruhsam z Jagdkommanda z Frenštátu pod Radhoštěm a Velkých Karlovic a rota
Schutzpolizei z Holešova. Zásahu se osobně zúčastnila řada členů brněnského gestapa,
například kriminální rada Otto Koslowski, kriminální komisař Franz Schauschütz a vrchní
kriminální tajemník Rudolf König. Osobně přítomen byl i velitel brněnské řídící úřadovny
vrchní vládní a kriminální rada Heinz Rennau. Jako místo zásahu byl určen prostor Martinák -
Trojačka jižně od Čeladné. Celkově bylo ze strany gestapa nasazeno do akce 300 mužů a vedl
ji oddíl Ruhsam od půlnoci dne 22. října do jedenácti hodin dopoledne. 79 Kolem 4:30 došlo
k přestřelce mezi s partyzány, ale zranění utrpěli jen čtyř členové Schutzpolizei. Partyzáni
vyvázli z akce bez zranění, na základě Kotačkova udání došlo jen k zajetí několika civilistů,
76
PŘIKRYL, Josef – SLEZÁK, Lubomír: Jihovyýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno 1965, s. 115.
77
Více informací ke Kotačkovi viz ZIKOVÁ, Renáta: Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka. Brno
2011.
78
SLÁDEK, Oldřich: Zločinná role gestapa. Praha 1986, s. 329 – 330.
79
ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945, Brno 2006, s. 90.
- 25 -
kteří byli obviněni z pomoci partyzánům. 80 Žižkův oddíl následně přesídlil do oblasti
Čeladné.
III. 6. Působení brigády na Valašsku
Brigáda poutala pozornost odbojářů na Moravě, kteří stále nenašli příležitost k aktivnímu
zapojení, ale i nacistického aparátu od začátku svého působení. Z původního centra
v Moravskoslezských Beskydech se její činnost brzy přesunula do Hostýnských a
Vizovických vrchů, Bílých Karpat a Chřibů, ovládla tak bezmála celý prostor jihovýchodní
Moravy a stala se největší partyzánskou jednotkou působící na území protektorátu až do
posledních dnů války. Mezi civilním obyvatelstvem našli partyzáni mnoho podporovatelů,
kteří často fungovali jako spojky a zajišťovali tak zásobování, ubytování a péči,
zpravodajskou činnost nebo nezbytnou lékařskou pomoc. 81 Zapojit se do činnosti, jež mohla
ohrozit jejich životy i životy blízkých, vyžadovalo velkou dávku odvahy, kterou našla pouze
část obyvatel. Nedocenitelnou pomoc poskytovali partyzánům obyvatelé samot a malých obcí
Hostýnských, Vsetínských a Vizovických vrchů. Tato podpora vytvořila zázemí pro
reorganizaci partyzánské jednotky a početní růst jednotky, o to cennější byla po velké
protipartyzánské zatýkací akci Tetřev, která proběhla v listopadu 1944. Počet osob, které
potřebovaly dočasný úkryt, narůstal. 82
Vzhledem k rostoucímu počtu partyzánů se také zvyšovaly nároky na ubytování. S tím se

úměrně zvyšovalo také nebezpečí odhalení, protože do pomoci partyzánů bylo zapojeno čím
dál více lidí, především civilistů. V zájmu bezpečnosti byla dodržována určitá nepsaná
pravidla. Partyzáni navštěvovali známé hospodáře, kterým se naučili důvěřovat a kde měli
jistotu útočiště. Naopak majitelé usedlostí, většinou horských pasek a usedlostí na samotách,
důvěrně znali partyzány, kteří je opakovaně navštěvovali a vznikala tak mezi nimi pevná
osobní pouta a mnohdy letitá přátelství. Za nově příchozí partyzány tak ručil někdo, s kým se
již majitelé osobně znali, což vytvořilo pocit jistoty. 83 Je však také skutečností, že v některých
případech si partyzáni vynucovali na místním obyvatelstvu potraviny a ošacení násilím.
80
MZA, fond C 141, kart. 234, inv. Č. 2761, spis Lsp 1877/47 Jan Becker, fol. 88-89, zpráva velitele stanice
Sboru národní bezpečnosti v Bílé Vrchního strážmistra Černína oblastní úřadovně Státní bezpečnosti v Brně dne
5. prosince 1946.
81
Podrobněji se tématu věnuje Miroslav Ivanov. IVANOV, Miroslav: Akce Tetřev. Praha 1974.
82
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012, s. 285.
83
Tamtéž, s. 290.
- 26 -
IV. Nejvýznamnější protipartyzánské akce na konci války
Na konci války se ještě více stupňoval tlak gestapa na likvidaci partyzánských jednotek.
Mimo speciální oddíly, které byly do protipartyzánského boje aktivně zapojeny, byla velmi
úspěšně rozvinuta také síť konfidentů. Brněnská řídící úřadovna gestapa neustále
vyhodnocovala poznatky získané právě konfidenty a z výslechů již dříve zatčených osob. Na
jaře roku 1945 spolupracovala s Murzinovou brigádou také značná část odbojářů s ostatních
výsadkových skupin, například ze skupiny Clay, kpt. A. Bartoše. 84 Na partyzány nebo členy
odbojových skupin, kteří padli do zajetí a odmítali spolupráci s gestapem, čekal trest smrti
nebo odeslání do koncentračního tábora. Zrada partyzána nebo odbojáře znamenala řetězové
zatýkání s nevyhnutelně tragickými následky. 85 V této vypjaté době ke konci války se
okupační orgány neúspěšně soustředily na odhalení základního stanoviště členů štábu.
Následkem toho se stupňovala agrese a brutalita v protipartyzánských akcích také vůči
civilistům. Ukrývání nelegálně žijících osob se tvrdě trestalo během celé doby trvání války,
ale s přítomností partyzánů se toto riziko ještě stupňovalo. Mimo růstu výše trestů, které
následovaly v případě prozrazení, se také zvětšovala pravděpodobnost odhalení partyzánů.
Důvodem byla změna nacistické taktiky, která spočívala v náhodných prohlídkách
prováděných protipartyzánskými jednotkami příslušníků z řad pořádkové policie. Zájmu
prohlídek neunikly ani ty nejodlehlejší horské samoty. Namátkové kontroly končily nejčastěji
zatýkáním. 86
IV. 1. Protipartyzánská akce Ploština a další lokální akce
Ploština byla malá osada na horských pasekách mezi obcemi Vysoké Pole, Drnovice, Lačnov,
Pozděchov a Újezd. Přímo na pasekách působila od prosince 1944 stejnojmenná partyzánská
skupina Ploština pod vedením Alexandra Kotliarova, Nikolaje Kostina a Grigorije Slepcova. 87
84
1991, s. 252.
85
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012, s. 286-287.
86
Tamtéž, s. 296-297.
87
CÍLEK, Roman: Ploština. Příběh o lidech statečných i zbabělých, o životě a smrti, o zlobě a plamenech. Brno
1990, s. 15 - 16.
- 27 -
Partyzánská jednotka Ploština
První partyzáni na Ploštinu dorazili už během září roku 1944. 88 Další skupina se formovala
nedaleko obcí Loučka a Haluzice. V prosinci oba oddíly navázaly spojení s kapitánem rudé
armády Petrem Buďkem, s jehož pomocí se staly součástí 1. československé brigády Jana
Žižky. Petr Buďko se do oblasti Ploštiny dostal společně s jedním z Murzinových oddílů,
který vedl společně s Alexandrem Kotliarovem. Kotliarov se po sloučení skupin stal
velitelem, jeho nástupcem, po nešťastné smrti během protipartyzánské akce u Juřičkova
mlýna, byl Nikolaj Nikolajevič Kostin. Na Ploštině se partyzáni objevili poprvé v prosinci
roku 1944, kdy skupina partyzánů zaklepala na dveře Františka Rašky, hospodáře na
Ryliskách. Ryliska byla také pasekářská osada nedaleko Ploštiny a Raškovo stavení se po
dohodě s asi deseti partyzány stalo centrem celého partyzánského oddílu. Konaly se zde
schůzky a porady, řešily se rozkazy k přepadávání a k jiným akcím proti nacistům.
S narůstajícím počtem partyzánů už kapacitně dům na Ryliskách nestačil, proto se o svůj
prostor začali dělit také lidé na Ploštině a v nedalekých Drnovicích. 89
Skupina měla na svědomí přepady vojenských hlídek ve druhé polovině března nebo zničení
60 sloupů telefonního vedení mezi Luhačovicemi a Zlínem. Tyto akce vedly k rozhodnutí
umístit do tohoto prostoru část bezpečnostní policie. Kriminální inspektor Erich Wienecke,
velitel oddílu ke zvláštnímu použití 31 ve Velkých Karlovicích, dostal rozkaz přemístit svoji
jednotku, na konci března tedy přešel s asi dvaceti muži na nové působiště. Novým opěrným
bodem oddílu se stal zámek ve Vizovicích, ale i přes přítomnost jednotky partyzáni nadále
prováděli úspěšné přepadové akce. Například 10. dubna přepadli partyzáni šestkrát maďarské
vojáky v Lůžkovicích, Lutonině a Zádveřicích, tedy nedaleko Vizovic směrem ke Zlínu.
V Zádveřicích v jeden den uskutečnili dokonce dva přepady. Výsledkem bylo získání munice
a velkého množství zbraní, což usnadnila skutečnost, že Maďaři nekladli téměř žádný odpor.
Kriminální inspektor Erich Wienecke posílal o působení skupiny velmi negativní hlášení 31.
oddílu ke zvláštnímu použití pod velením Hanse Zieglera. Připomínal svoji bezmocnost a
početně slabé oddíly působící ve Vizovicích, svůj a oddíl 6. roty policejního pluku SS 2.
Vyžadovat pomoc od oddílu Ruhsam nemělo smysl, proto byl do Vizovic na počátku dubna
1945 vyslán speciální stíhací oddíl SS Josef. 90
88
PŘIKRYL, Josef.: Ploština – symbol hrdinství. Z bojů valašského lidu za svobodu. Gottwaldov 1962, s. 8.
89
1990, s. 15 - 16.
90
1991, s. 266.
- 28 -
IV. 2. Vypálení Juříčkova mlýna
Koncem roku 1944 došlo k vybudování úkrytu z iniciativy konfidenta gestapa Františka
Bednáře v Juříčkově mlýně u Leskovce. 91 K rukám kriminálního rady Römera se po
rozhovoru se členem gestapa Kernerem, který měl informace od Bednáře, a z výslechů
zatčených, dostala informace o Juříčkově mlýně, který v tu dobu sloužil jako partyzánská
ozdravovna a lazaret, kde měl údajně sídlit štáb 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky
společně s velitelem D. B. Murzinem. S určitostí dnes nevíme, kdo přesně ze zmiňovaných
úkryt prozradil. 2. dubna 1945 proběhla ve Vsetíně velitelská porada komisaře Kurta
Leischkeho společně s velitelem venkovní služebny gestapa SS-Sturmscharführerem
Danzmayerem společně s velitelem 2. roty policejního pluku SS 21 a velitelem oddílu ke
zvláštnímu použití 31 SS-Hauptsturmführerem Schraderem. Velitelé se na společné kruté akci
proti mlýnu, který sloužil zároveň jako ilegální tiskárna. „U Juříčků býval živý partyzánský
ruch. Byl tam pro partyzány zřízen bunkr. Byla to vlastně též partyzánská nemocnice. O tomto
bunkru a jeho umístění věděli jen ti, kdož v něm byli. U Juříčků byla vysílací stanice,
rozmnožovací přístroje na tiskopisy, dva psací stroje a léčebných potřeb více než kdekoli
jinde. U Juříčků bylo pro partyzány jídlo, obuv, oděv, též partyzánská dílna na opravu
zbraní.“ 92
Roty postupovaly odděleně, ze severu to byli příslušníci Schraderova oddílu a z jihu stíhací
oddíl společně s příslušníky gestapa ze Zlína a z Brna a s psovody. Komisař Leischke předal
velitelům oddílů mapy s vyznačenými úseky a postupem jednotek. Velení akce se ujal
kriminální rada brněnského gestapa H. Römer. Večer před akcí dorazil na zlínskou pobočku
gestapa se zakresleným plánem úkrytu uvnitř mlýna. Stíhací oddíl s asi čtyřiceti muži vyrazil
pěšky lesem na místo 2. dubna 1945 krátce před půlnocí přes obec Ústí u Vsetína. Dalších asi
sto mužů vyjelo po desáté hodině večer autobusem z Brna, po půlnoci dorazili na venkovní
služebnu gestapa ve Zlíně, kde proběhla porada o průběhu akce a poté se ke skupině přidal
další stíhací oddíl ochranné policie a několik členů zlínského gestapa. Autobusem byli
dopraveni do Valašské Polanky a poté pokračovali pěšky přímo k mlýnu. Součástí výpravy
z Brna byl také oddíl ruského komanda, přepadová jednotka tzv. Vlasovců. Mezi čtvrtou a
pátou hodinou ranní 3. dubna byly jednotky na místě a mlýn ze všech stran obklíčily.
91
92
VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948, s. 146.
- 29 -
Manželka majitele mlýna, Františka Juříčková, Němcům otevřela a přítomnost partyzánů
v domě popřela, Němci však dovnitř vhodili pancéřovou pěst. Z mlýna se pokusili uprchnout
dva partyzáni Sergej Sorokin a velitel ploštinských partyzánů Alexandr Kotliarov, ale na
místě byli zastřeleni. Ošetřovatel Oldřich Bláha byl zajat a jeden z partyzánů se vrátil do
úkrytu uvnitř mlýna. Zabiti byli ještě další dva partyzáni, Poté, co německé jednotky obsadily
mlýn, začalo dobývání bunkru pomocí ručních granátů a pancéřových pěstí. V bunkru byl
ukryt pouze jeden partyzán, který po prolomení zdí zemřel. V nastalém zmatku si nikdo
nevšiml dalších dvou partyzánů, Konstantina Kalabalina a Vasilije Sapelnikova, kteří se
ukryli v náhonu pod mlýnským kolem. V bunkru se udusil Jan, syn Juříčkových, kterého
jednotky násilím zahnali dovnitř, aby vyvedl partyzány. „Když jsme tam přišli, byli na dvoře
tři mrtví partyzáni, jeden byl svázán a vyšetřovali jej. Měl celou tvář od krve a byl oteklý.
Chalupa samá díra, střecha rozbitá od pancéřových pěstí. Na dvoře stál naložený vůz: peřiny,
šicí stroj, kufry prádla, obuv, mouka a jiné cenné věci.“ 93
Po smrti partyzánů se jednotky
snažily dostat informace z dalších příslušníků rodiny Juříčkových díky mučení a nátlaku.
Zajímal je především úkryt Murzina a jeho štábu, ale nedozvěděli se nic, proto mlynáře,
manželku a dcery Marii a Františku na místě zastřelili. Po skončení akce mlýn i s mrtvými
těly rodiny Juříčkových i partyzánů zapálili. 94
Akci, která byla zpětně vyhodnocena jako neúspěšná, oficiálně ukončil H. Römer krátce po
poledni téhož dne. Murzin se u Juřičků léčil ve druhé polovině února 1945, poté byl převezen
do Seninky, proto nemohl být na místě dopaden. Určitý úspěch představovali tři mrtví
partyzáni a jeden zajatý, ale vzhledem k počtu nasazených mužů se nejednalo ani o částečnou
kompenzaci. Očekávání kriminálního rady zlikvidovat velení Žižkovy partyzánské brigády
naplněno nebylo. Nacisté doufali, že jejich brutální zásah vůči rodině Juříčkových za
spolupráci s partyzány ostatní civilisty od napomáhání odradí a poklesne tak částečně i
partyzánská aktivita, ale tohle byl také mylný odhad situace. Vypálení Juříčkova mlýna
ostatní spíše spojila a podpořila v další protinacistické činnosti. 95 Objevilo se několik
93
Z výpovědi bývalého starosty Leskovce Josefa Labaje. VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština
v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948, s. 146.
94
K tragédii Juříčkova mlýna existuje speciální webová stránka s řadou svědectví a vzpomínek místních
obyvatel, ale historických faktů z pramenné základny v MZA Brno a SOkA Vsetín viz
www.jurickuvmlyn.unas.cz.
95
Více o protipartyzánské akci. SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát
v letech 1944-1945. Praha 1991, s. 253-255.
- 30 -
úspěšných partyzánských přepadů trati, které pro partyzány vždy dopadly úspěšně a bez
postihu. 96
IV. 3. Stíhací skupina SS Slovensko, krycím jménem Josef
Na počátku roku 1945 se objevily zcela nové nacistické jednotky. Po atentátu na Adolfa
Hitlera dne 20. července 1944 vydal sám Hitler rozhodnutí o zřízení jednotné zpravodajské
služby, jejíž velení převzal říšský vůdce SS Heinrich Himmler. V rámci RSHA došlo
k vytvoření tzv. vojenského úřadu uvnitř již dobře známého IV. úřadu a ke zformování
zvláštního útvaru IV S (Sabotage), v jehož čele stál SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny.
Těmto útvarům podléhala velitelství pro frontový průzkum a přímo Skorzenymu ta, jež byla
označena římskou dvojkou se speciálními úkoly jako například sabotážemi nebo
protipartyzánskou činností. Skorzeny byl pověřen vybudovat ze svého původního
mysliveckého praporu 502 ke zvláštnímu použití ve Friedenthalu až sedm stíhacích praporů
(tzv. Jagdverbände SS) pro speciální účely, které nemohly plnit řadové jednotky armád.
K vytvoření stíhacích praporů dostal k dispozici dalších 2000 důstojníků a poddůstojníků
divize Brandenburg. Tak došlo ke zformování pěti stíhacích svazů.
Jednotka (Einheit) Josef 97 (SS-Jagdgruppe 232) patřila mezi stíhací skupiny zformovány ke
zvláštním účelům nacistickou brannou mocí jako divize Brandenburg v srpnu 1944. Později,
v září po reorganizaci RSHA došlo k zařazení mezi Skorzenyho stíhací svazy SS. Velitelem
Josefa byl jmenován SS-Obersturmführer dr. Walter Pawlofsky z Horního Benešova. Jeho
zástupcem se stal SS-Obersturmführer Ing. Kurt Werner Tutter 98. Oba velitelé patřili ke
zkušeným zpravodajcům, kteří dříve působili v divizi Brandenburg. Jednotku, rozdělenou do
čtyř útvarů, tvořili především Němci ze Slovenska, příslušníci Hlinkovy gardy a odtržených
pohraničních oblastí na českém území. Původně sídlila jednotka v několika městech na území
Slovenska, na Moravu přešla společně s dalšími Skorzenyho jednotkami před postupující
frontou na jaře 1945. 99 „Jednotka Josef se zaměřovala na pronikání do partyzánských skupin
96
Trať u Černotína, 2. dubna a 18. dubna, trať u Přerova na trase do Lipníka nad Bečvou, 4. dubna, trať u
Valašského Meziříčí, 8. dubna.
97
Více informací ke vzniku jednotky a konkrétním úkolům viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných
zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 36 - 37.
98
Konkrétní jmenný seznam příslušníku jednotky viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325),
inv. j. 325 – 125 – 1, s. 46 - 50.
99
1991, s. 266- 269. K jednotce Josef stručně viz také ŠINDELÁŘOVÁ, Lenka: Einsatzgruppe H. působení
operační skupiny H na Slovensku 1944/1945 a poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Praha 2015, s. 53.
- 31 -
a poté na jejich zničení.“ 100
Veškeré akce, které příslušníci této jednotky prováděli, byly
vyvolávány provokačním způsobem tak, že se její příslušníci převlékali do civilních oděvů a
uniforem slovenské armády a jako „partyzáni“ zjišťovali rozmístění partyzánských jednotek,
jejich spojky a pomocníky. Na základě těchto provokací byly pak prováděny represálie proti
lidem, kteří jim uvěřili. 101
IV. 4. Loučka
Jednotka Josef se ubytovala ve škole na náměstí ve Vizovicích v počtu asi 300 mužů. Její
příslušníci se ihned zapojili do pátrání po partyzánech. Z podezření na přechovávání
partyzánů vypálili v pondělí 16. dubna nedaleké hospodářství Františka Vajíka 102. Z téhož
důvodu zastřelili rodinu na pasekách bratrů Vaculíkových a také jejich domů následně
vypálili. Ani v jednom z případů nebyl nalezen nebo vyzrazen nikdo z partyzánské jednotky,
proto nacisté nechali naživu ženy a děti. Nesměli si však vzít nic z vlastního majetku.
IV. 5. Ploština
Na jaře roku 1945 výrazně vzrostl počet partyzánů Žižkova oddílu a úměrně s tím také počet
destrukcí na železnicích a přepadu transportů na silnicích. Gestapo se snažilo jejich působení
všemožně zastavit, ale stále se to nedařilo, proto se venkovská služebna gestapa ve Zlíně
rozhodla nasadit do terénu své dva konfidenty, Oldřicha Baťu a Františka Machů. „Pasekáři
na Ploštině podporovali a ve svých chalupách přechovávali příslušníky oddílu 1. čs. brigády
Jana Žižky z Trocnova, nazvanému podle svého stanoviště „oddíl Ploština“. Do uvedené
partyzánské skupiny pronikli konfidenti gestapa František Machů a Oldřich Baťa (Baťa
popraven, Machů nezvěstný).“ 103
Ti měli za úkol zjistit počet partyzánů a také místa jejich
pobytu. Stejným způsobem postupoval také Erich Wienecke, velitel ZbV-Kommanda 31104,
který se svou jednotkou aktuálně od konce března 1945 sídlil na zámku ve Vizovicích. 105 Tak
100
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 36, spis akce „ Ploština“.
101
ABS, fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy - centrála), arch. Č. V-8507 MV, s. 2,
spis Kurta Wernera Tuttera.
102
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 59, spis akce „Ploština“.
103
104
Podrobně o ZbV-Kommandu 31 viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 –
125 – 1, s. 76.
105
- 32 -
se nacistům podařilo zjistit, že partyzáni operují v okolí pasek Ploština a Ryliska. Oldřich
Baťa a František Machů se na Ploštině objevili během března 1945. Svůj příchod zdůvodnili
útěkem před gestapem, prací v Německu a německými úřady. 106 Na Ploštinu cestovali ze
Zlína přes Vizovice a horu Barák. Těsně za Vysokým Polem a již nedaleko Ploštiny narazili
v lese na dva partyzány, kteří je prohlédli, odzbrojili a vyslechli. Oba ihned vyslovili přání
přidat se k partyzánskému oddílu. Partyzáni je přijali mezi sebe i přes protesty některých
z nich, ale protože nepůsobili důvěryhodně, z počátku je přísně kontrolovali. 107 Postupně se
oba zapojovali do partyzánských akcí proti Němcům a Maďarům a s jednotkou na Ploštině
pobývali asi dva týdny. Definitivně si důvěru partyzánů získali po přepadu vojenského
vozidla mezi Loučkou a Vizovicemi, proto jim bylo dovoleno vzít si společně 18. dubna 1945
na starost noční hlídku, během které se jim podařilo nepozorovaně zmizet. 108 „Ti po zjištění
místa, početního stavu a výzbroje asi po 14 dnech z partyzánské skupiny uprchli a výsledek
hlásili svým řídícím orgánům gestapa ve Zlíně Robertu Holzheuerovi a Hansu
Supparitschovi.“ 109
František Machů údajně využil toho, že byl partyzány pověřen
výzvědnou činností, proto mohl odcestovat do Valašských Klobouk. 110
Wienecke se, společně s Zieglerem a Pawlofskym, dohodl, že zorganizují trestnou akci, která
povede ke zničení oddílu nebo alespoň k exemplárnímu potrestání pomocníků skupiny z řad
pasekářů na Ploštině. Ve čtvrtek brzy ráno 19. dubna 1945 vyrazila skupina Heineckeho
příslušníků gestapa a vlasovců ze Zlína na zámek ve Vizovicích. Tam došlo k poradě mezi
veliteli stíhacích skupin, psovodů a rozdělení úkolů během akce. Této schůzky se účastnili
také oba konfidenti, Baťa a Machů, kteří komunikovali především s česky mluvícím
Pawlofskym a Tutterem. „Náš zpravodajský instruktor SS-Oberscharführer Tutter nám
přečetl rozkaz. Mimo jiné v něm tvrdil, co má prý zjištěno – že na Ploštině se zdržují
partyzáni. Řekl, že náš kurs se společně s jednotkami SS zúčastní trestné výpravy proti této
osadě. Zdůraznil, že je třeba pochytat všechny partyzány i jejich pomahače a povraždit je jako
nepřátele. Máme prý postupovat neúprosně a tvrdě.“ 111 Z Vizovic poté vyrazil oddíl v počtu
106
HOLEČEK, Vojtěch: Ploština. In: Památní místa bojů proti fašismu. Praha 1961, s. 377.
107
1990, s. 20.
108
VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948, s. 169. a
PŘIKRYL, Josef – SLEZÁK, Lubomír: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno 1965, s. 57.
109
110
1990, s. 21.
111
Z výpovědi dvaadvacetiletého Miroslava P., člena jednotky Josef a přímého účastníka vypálení Ploštiny.
1990, s. 28.
- 33 -
asi dvou set mužů a společně v rojnici postupovali ze tří směrů od Vysokého Pole,
Pozděchova a Těchova směrem na paseky Ryliska a Ploština. Cestou se zastavili na smluvené
znamení Františka Machů v Újezdu, kde zastřelili manžele Ladislava a Vlastu Ranglovy a
Rudolfa Pflégra, kteří měli dle informací konfidentů hrát partyzánům na harmoniku.112
Dalším zastřeleným byl Josef Vařák, zde ovšem nemáme k dispozici žádný záznam nebo
odůvodnění, protože k tomuto incidentu došlo beze svědků mezi obcemi Bratřejov a
Pozděchov. Josef Vařák ovšem také spolupracoval s partyzány, proto mohlo být důvodem
větší množství léků, které v tu dobu vezl. 113
Během akce dorazila skupina nejdříve na paseky Ryliska, kde vydrancovala a zapálila místní
usedlost. Zde zastřelili jediného muže, kterého našli, Františka Belhu, jeho tělo poté vhodili
do hořícího stavení. Partyzáni, kteří zde přebývali, byli včas varováni a touto dobou již
pryč. 114 Kolem třetí hodiny odpoledne dorazily jednotky na Ploštinu, kde ani při důkladné
prohlídce domů také nenašli jediného partyzána. Obyvatelé pasek nepředpokládali, že
v případě neúspěchu trestné výpravy je čeká exemplární trest, navíc podle předem
připraveného scénáře považovali proto tuto situaci za celkem běžnou pátrací akci a o dalším
průběhu nic netušili. Z tohoto důvodu se nesnažili utéct a zůstávali ve svých chalupách. Stejně
jako na Ryliskách jednotky začaly drancovat stavení a vyhnaly ven všechny místní pasekáře.
Ženy a děti nechali odejít, muže shromáždili v horní části pasek. Zde přišli na řadu konfidenti,
kteří si všechny prohlédli a usvědčili je z pomoci partyzánům. „Předstoupil před nás německý
důstojník v koženém kabátě, usmíval se a česky pravil: „Mluvte pravdu! Přiznejte se! Buďto
to s vámi dopadne dobře, nebo špatně!“ Potom se němečtí vojáci snažili ze zajatých mužů
bitím a vyhrožováním dostat přiznání o spolupráci s partyzány a František Machů údajně
obcházel skupinky mužů v kruzích a udával.“ 115 Následovaly krátké výslechy, všichni
přítomní ale podporu popírali a zároveň odmítali prozradit, kde se partyzáni ukrývají, proto
byli všichni přítomní muži 116 na místě zastřeleni a jejich těla spálena i se všemi chalupami.
Společně s nimi zemřela jediná žena, v tu dobu těhotná Anastázie Zichová a manželka
jednoho ze zastřelených pasekářů. O průběhu akce netušili ani partyzáni, v té době ukrytí v
lese. Předpokládali, že když se jim podařilo nepozorovaně zmizet, nebudou mít jednotky
112
113
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012, s. 324 -328.
114
1991, s. 266- 269.
115
RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd u Vizovic 1947, s. 26.
116
Přesný seznam obětí upálených nebo zastřelených na Ploštině dne 19. dubna 1945 je dostupný v Moravském
zemském muzeu Brno. Pozůstalost Josefa Přikryla, sign. S 7475 nebo in VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef:
Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín 1948, s. 188 – 190 a také pro srovnání viz ABS, fond Stíhání
nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 65 – 66, spis akce „Ploština“.
- 34 -
důvod k tak drastickému zásahu vůči civilistům. Celkově si akce na Ploštině vyžádala 27
obětí. Pohřeb obětí se konal v pondělí 23. dubna v Újezdu. Pohřbeno bylo devět lidí
z Drnovic, sedm občanů z Vysokého Pole, pět z Tichova, dvě osoby z Pozděchova a jedna
oběť z obce Lačnov. 117
Drastický postup jednotek Josef a ZbV Kommanda 31 byl předem naplánovaný a překvapil i
kriminálního komisaře Heineckeho, který působil teprve krátce u zlínské venkovní služebny
gestapa a akce se osobně účastnil, gestapa. „Když čelo naší skupiny přicházelo k domku na
okraji lesa, tak oddíl z údolí už postupoval, slyšeli jsme střelbu, a jak jsme vyšli z lesa, tu dole
asi 500 m od nás už hořely domky. Ihned poté zapálil Wienecke se svými lidmi a Michalsky se
svou skupinou prostřednictvím zvláštních zápalných hmot, které měli v krabičkách od krému,
domky, ke kterým jsme přicházeli. Nadporučík a já jsme měli ostrou debatu s Michalskym o
bezúčelnosti takového postupu a označili jsme toto jednání za nevojenské. Michalsky nám na
to odpověděl, abychom se do toho nepletli, že oni mají pro takové případy zvláštní plné
moci.“ 118 Pro oddíly stíhací oddíly Otto Skorzenyho opravdu platila opravdu rozsáhlá plná
moc a umožňovala jim tak uplatnit v boji proti nepříteli takovou formu boje, jakou uznali za
vhodnou. 119
Po návratu na služebnu Heinecke s ostatními důstojníky SS informoval záměrně nepravdivě

své nadřízené. Věděl, co chtějí nadřízení v hlášení slyšet a také to, že skutečnost nikdo zpětně
nebude kontrolovat. Tvrdil, že výsledek akce je dobrý, protože dopadli partyzány, které na
místě zlikvidovali společně se svými podporovateli. Tímto prohlášením mohli omluvit také
drancování a represe vůči civilistům. Dle pozdější výpovědi Heineckeho byl Ziegler 120
s výsledkem a hlášením spokojen. 121
Události na Ploštině jsou dodnes předmětem zájmu a mnohdy sporných interpretací.

V minulosti bylo vyzdvihováno hrdinství pasekářských rodin i partyzánů, po roce 1989 se
objevují zmínky o zbabělosti partyzánů. Ve skutečnosti ale v okolí neexistovala žádná
117
RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd u Vizovic 1947, s. 34.
118
Část výpovědi z vyšetřovacího spisu, kterou ve své knize uvádí Oldřich Sládek. SLÁDEK, Oldřich: Ve
znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991, s. 272. Tady je ovšem
pravděpodobné, že Heinecke takto účelově vypovídal proto, aby zmenšil svůj podíl na vypálení Ploštiny na
minimum a snažil se proto vinu přenést na ostatní.
119
1991, s. 271-272.
120
Po osvobození byl Hans Ziegler, vedoucí služebny gestapa ve Zlíně, zadržen a při čekání na soud za vraždu
dvou anglických letců spáchal dne 26. února 1948 v Anglii sebevraždu. ABS, fond Stíhání nacistických
válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 61, 81, spis akce „Ploština“.
121
1991, s. 273.
- 35 -
vojenská jednotka, která by byla schopna postavit se dobře naplánované akci
protipartyzánských oddílů. Rudá armáda sice postupovala směrem k protektorátnímu území,
na Valašsko a do míst, kde se nachází Ploština, ovšem dorazila až za dva týdny od této
tragické události. 122 Podle některých informací se akce na Ploštině účastnil také SS-
Obersturmführer Otto Skorzeny, ale jednalo se pouze o nepotvrzené spekulace. Skorzeny123
byl na protektorátním území naposledy kolem 10. dubna, ale po své krátké návštěvě
odcestoval do Vídně. Na území Rakouska potom zůstal až do konce války, proto se akce na
Ploštině prokazatelně neúčastnil. 124
IV. 6. Prlov
Sotva skončila akce na Ploštině, už se chystala podobná akce nedaleko, v obci Prlov. Postup
jednotek v Prlově byl svým přístupem daleko drastičtější než na Ploštině i když výprava svým
průběhem Ploštinu velmi připomínala.
O obyvatelích této obce příslušníci speciálních oddílů tušili, že dlouhodobě podporují

partyzány. Prlov i s okolím spadal pod velení Petra Buďka, který zde často pobýval. Partyzáni
se i se svými pomocníky naučili obstojně čelit namátkovým prohlídkám a přepadovým akcím.
Hlavní zásluhu na tom měla obezřetnost všech zúčastněných i aktuální informace o pohybu
protinacistických jednotek v terénu. Aby byl zásah proti Prlovu přesný, potřebovali nacisté
konkrétní důkazy a pravdivé informace.
Informace získali od maďarského důstojníka, kterého partyzáni po přepadu nedaleko obce

Bratřejov 9. dubna ošetřili a propustili. Naživu byl Maďar partyzány ponechán pouze z toho
důvodu, že se blížil konec války. Podařilo se mu uprchnout a poté vše vypovědět ve
Vizovicích. O několik dnů později byl zatčen mladý partyzán Alois Oškera, který byl i se
svou rodinou podroben drastickému výslechu nacistů. Pod nátlakem a s ohledem na falešný
slib nacistů, že díky udání zachrání svou rodinu, vypověděl Oškera vše o partyzánech i o
pomoci ze strany obyvatel Prlova. Obě události přispěly k identifikaci obyvatel Prlova. Dne
22. dubna proběhla opět porada mezi Wieneckem a veliteli jednotky Josef. Závěrem bylo, že
získané údaje je třeba ještě prověřit. Další informace přinesla také průzkumná akce
122
123
Poválečné paměti Otty Skorzenyho viz SKORZENY, Otto: Mé velitelské operace. Praha 2009.
124
1991, s. 273.
- 36 -
příslušníků SS slovenské národnosti, kteří se měli vypravit do Prlova v roli dezertérů
s úmyslem přejít k partyzánům. Dvě skupiny příslušníků jednotky Josef procházelo obcemi
Bratřejov, Pozděchov a Prlov. Po cestě jim uvěřila Marie Růsková z Prlova, která poskytla
určité informace o partyzánech, a truhlář Oldřich Kovář z Bratřejova, který jim přislíbil
pomoc při navázání styku s partyzány. V tuto chvíli bylo již informací dostatek k zahájení
akce.
V pondělí 23. dubna 1945 byl Prlov kolem třetí hodiny ráno obklíčen, samotná akce začala
kolem páté hodiny. Události se seběhly přesně podle již předem vyzkoušeného scénáře
z Ploštiny. Všichni obyvatelé byli vyhnáni ven z domů. Muži si museli lehnout na zem
s roztaženýma rukama, poté se museli všichni dostavit do místního hostince, kde probíhaly
výslechy a tzv. vyšetřování. „Postavili si je stranou a brali jednoho po druhém k výslechu. Šli
jeden po druhém se sevřenými rty do sousední místnosti, kde je Němci vyslýchali. Mučili. Ale
marně od nich očekávali takovou výpověď, jakou by byli rádi slyšeli. Jednoho po druhém
vykopávali nebo vysmykovali ven, zakrvavené všechny, s rozbitými ústy.“ 125
Výslechů, které
vedli krutým způsobem Tutter a Pawlofsky, se účastnil mladý partyzán Alois Oškera,
maďarský důstojník a příslušníci jednotky Josef. Poté byli opět muži zastřeleni a jejich těla
vhozena do hořících domů. 126 „Puškami a výstřely pod nohy je zahnali do stodoly, kterou pak
zapálili.“ 127
V osmi domech bylo zavražděno deset mužů a pět žen. Jejich domy byly opět
vydrancovány a cennější věci ukradeny. Mezi místními byli usvědčeni také tři partyzáni
Antonín Ondráček, Tomáš Heto a Leopold Štach. Ti byli po předchozím mučení oběšeni na
jabloních na cestě mezi obcemi Bratřejov a Pozděchov. 128 Zbylé zadržené obyvatele Prlova
eskortovali do nedalekého Pozděchova, kde si vyslechli projev plný výhružek. Krátce po páté
hodině odpoledne byli propuštěni. Po skončení akce, kolem poledne téhož dne, donutili
jednoho z místních, Jiřího Turýna, který také podporoval partyzány, aby odvedl dobytek
z vypálených usedlostí do provizorních ubytoven německých jednotek ve Vizovicích. Jeho
tělo společně s tělem Aloise Oškery129 a jeho rodiny bylo po válce nalezeno ve společném a
125
126
O událostech podrobně píše CÍLEK, Roman: Smrt na prahu života: Prlovská tragédie 1945. Ostrava 1985.
anebo více informací in Prlov v plamenech, publikace dostupná viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných
zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, spis akce „Ploština“.
127
128
Kompletní jmenný seznam obětí akce v Prlově viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325),
inv. j. 325 – 125 – 1, s. 23 – 24, spis akce „Ploština“.
129
Alois Oškera byl zastřelen dne 1. května 1945 na zámku ve Vizovicích. Více informací viz ABS, fond Stíhání
nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 41.
- 37 -
improvizovaném hromadném hrobě 130, který byl náhodou objeven v parku vizovického
zámku. 131
„Obou zločineckých akcí proti obyvatelům osad Ploština a Prlova se měli účastnit příslušníci
ZbV Kommanda 31, jehož velitelem měl být SS-Obersturmführer Wienecke 132 a ubytováni byli
ve Vizovickém zámku. Dále příslušníci SS-Jagdverbandu ubytovaní ve vizovické škole,
velitelem měl být SS-Obersturmführer dr. Walter Pawlofsky.“ 133 Po dokončení trestné
výpravy v Prlově byla část stíhací jednotky Josef rozpuštěna dr. Pawlofskym. Někteří
z příslušníků jednotky se tajně vraceli přes frontu na Slovensko, aby plnili další úkoly.
Většina z nich byla ale krátce nato odhalena a zatčena.
IV. 7. Vařákovy paseky
Poslední z usedlostí, které se dotklo nacistické opatření proti partyzánům, byly Vařákovy
paseky, nedaleko obce Lačnov, dne 2. května 1945. V této době se kolem Valašských klobouk
již pohybovala spojenecká armáda a fronta se přibližovala. V místních usedlostech našla
útočiště část skupiny partyzánů z Ploštiny. Vzhledem k postupující frontě se pasekáři
společně s partyzány v noci z 1. na 2. května pustili do oslav. Po skončení oslav zde partyzáni
zůstali přes noc. Ráno partyzáni zjistili, že se v jednom z domů ubytovali čtyři němečtí vojáci
se spojovací technikou. Partyzáni dům obklíčili a proběhla přestřelka, při které zemřeli tři
Němci a jeden z partyzánů. Poslednímu Němci se podařilo utéct a stihl podat hlášení.
Obyvatelé pasek opustili své domy a ukryli se v lesích. Partyzáni se během dne dle rozkazu
přesunuli do obce Chrámečné nedaleko Vizovic a Bratřejova, aby pomohli v boji ostatním
jednotkám brigády. Vzhledem k tomu, že se za celý den nic nestalo, vrátili se pasekáři do
svých domů. V pocitu bezpečí je utvrdil také vzdálený hluk z fronty. Na vracející se obyvatele
už ale čekala trestná výprava. Paseky byly obklíčeny a lidé vyhnáni ven do deštivé noci. Sedm
domů z osmi zapálili a čtrnáct zajatců, muže, ženy i děti, chtěli vhodit do ohně, ale nakonec se
130
Hrob byl objeven v místě cesty vedoucí kolem soch dvou gladiátorů na začátku francouzského zámeckého
parku, blíž ke zdi nemocnice Milosrdných bratří.
131
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012, s. 328 – 334. a SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení
smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha 1991, s. 273 - 275.
132
Kriminální inspektor SS-Obersturmführer Erich Wienecke, velitel ZbV Kommanda 31se osobně účastnil
vypracování plánů obou protipartyzánských akcí pod velením SS-Sturmführera Michala Michalskyho. Začátkem
května 1945 uprchl přes Čáslav z Československa. Místo pobytu Wieneckeho i Michalskyho po válce nebylo
známo. ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 86, spis akce
„Ploština“.
133
- 38 -
jednotky rozhodly shromáždit zajaté pasekáře ve Valašské Polance a všechny postupně
vyslechnout. „Později jsme zjistili, že nás vedou do Polanky. Tam nás zavřeli do jednoho
staršího stavení a hlídali. Ještě týž večer nás vyšetřovali a vyhrožovali popravami, jestliže jim
nepovíme něco o partyzánech.“ 134 Protože nikdo nic neprozradil, byli pasekáři odsouzeni
k oběšení na sloupech u silnice. K popravě nakonec nedošlo a akce na Vařákových pasekách
přinesla dohromady čtyři oběti, které byly ubity v Hošťálkové. 135
134
135
V knize Marie Hrošové jsou dostupné vzpomínky Františky Vařákové z roku 1971. Opis pochází z osobního
archivu autorky. HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012, s. 330 – 334.
- 39 -
V. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti
V. 1. Vznik retribučních dekretů a mimořádných lidových soudů
Období retribučního soudnictví 136 a vznik mimořádných lidových soudů navazuje téměř
bezprostředně po skončení druhé světové války. Úkolem retribučního soudnictví bylo řešit
provinění osob spáchaných v době zvýšeného ohrožení republiky od 21. května 1938 do 31.
prosince 1946. Naprostá většina obvinění se ovšem vztahuje na období existence Protektorátu
Čechy a Morava pod nacistickou okupační mocí v souvislosti s konáním nacistické
bezpečnostní správy a protektorátního obyvatelstva. Nutnost potrestání válečných zločinců si
uvědomovali představitelé domácího i zahraničního odboje bez ohledu na svou politickou
příslušnost. Úvaha o potrestání válečných zločinů se podrobně rozvíjela především v exilu.
Legislativní činnost ohledně retribučního soudnictví byla zahájena už během roku 1942. Na
přípravě se podílela exilová vláda v Londýně a výsledná forma měla podobu prezidentských
dekretů. Výsledek byl snahou širokého politického spektra v prozatímním exilovém státním
zřízení. První osnova retribučního dekretu byla předložena londýnské vládě ministrem
spravedlnosti Jaroslavem Stránským již 4. března 1943, ale tuto verzi retribučního zákona
čekalo ještě mnoho nezbytných úprav před konečnou verzí. Hlavním problémem dekretu
bylo, že nepostihoval všechna provinění, proto byla nutná jeho kodifikace. Mezi
nejdiskutovanější otázky patřila zpětná působnost dekretu nebo rozlišování viny podle
národnosti. Po předložení prvního návrhu se začala výrazněji projevovat také názorová
odlišnost v rámci politické příslušnosti. Nejradikálnější postup zastávali komunisté, kteří
zároveň vyžadovali nejpřísnější tresty. Nová verze dekretu byla předložena na jaře 1944 a po
dalším jednání byla schválena dne 6. října téhož roku. Prezident Edvard Beneš ale stále
136
O tématu retribučního soudnictví bylo napsáno velké množství odborné literatury i studentských prací. Více
k tématu ve stěžejních publikacích viz BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví
v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě 1945 – 1948. Šenov u Ostravy 1998., RAPAVÁ, Ivana: Mimořádný
lidový soud v Mostě v letech 1945 – 1948. Ústí nad Labem 2010., FROMMER, Benjamin: Národní očista:
retribuce v poválečném Československu. Praha 2010., JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost?
Mimořádné lidové soudy na Královéhradecku. Praha 2008, s. 13 – 17., PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.):
Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010., KAPLAN, Karel: Dva retribuční procesy: komentované
dokumenty. Praha 1992., KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945 – 1948. Praha 1992., STANĚK,
Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945 – 1947. Praha 1991., KUKLÍK, Jan: Vývoj československého
práva 1945 – 1948. Praha 2008., Kuklík, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Praha 2002., ČERNÝ,
Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a jejich osudy v letech 1945 – 1956.
In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK, David (eds.): Německy mluvicí obyvatelstvo
v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 412 - 413. Ze studentských prací viz POKORÁKOVÁ, Pavla:
Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti roku 1948. Magisterská diplomová
práce. Brno 2017., MÜLLER, Jan: Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti. Magisterská diplomová práce.
Hradec Králové 2013.
- 40 -
vnímal potřebu dekret doplnit až na území republiky po jejím osvobození z důvodu
rozdílného náhledu na situaci v exilu a Protektorátu Čechy a Morava, proto se zdráhal návrh
podepsat. Tento dekret č. 6/1945, o potrestání válečných zločinců byl publikován 6. března
1945 v Ústředním věstníku československém vydávaným v Londýně a nabyl tak právní
účinnosti. Další změny v programu se projednávaly košickou vládou v polovině dubna 1945.
Zpracováním dalšího návrhu dekretu byla pověřena komise, kterou tvořil předseda vlády
Zdeněk Fierlinger, náměstek předsedy Klement Gottwald a ministři Hubert Ripka, Jaroslav
Stránský, Adolf Procházka, Zdeněk Nejedlý a státní tajemník Vladimír Clementis. Jejich text
vycházel z předchozího londýnského návrhu, který se nakonec neuplatnil mimo MLS v Brně,
který podle něj soudil v červnu a červenci 1945. Nahradil jej s určitými změnami dekret č.
16/1945 Sb. z 19. června 1945, který je označován jako tzv. „velký retribuční dekret“ 137.
Právní účinnosti nabyl dne 9. července 1945. Společně s ním byl přijat také dekret č. 17/1945
Sb. o Národním soudu, který řešil potrestání především protektorátního prezidenta a členů
protektorátní vlády. Tyto dekrety ještě doplnil dekret č. 138/1945 Sb., tzv. „malý retribuční
dekret“ 138 o trestání provinění proti národní cti. 139 Tato nařízení platila pouze pro české země,
na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických
zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. 140
Mimořádné lidové soudy vznikaly ve velké míře v sídlech krajských soudů a své řízení
zahájily prakticky hned po vyřízení veškeré administrativy. Rychlost zřízení MLS závisela na
schopnostech okresních a krajských výborů vytvořit seznamy navrhovaných soudců z lidu.
Celkem bylo zřízeno 24 mimořádných lidových soudů, které postupně vznikly v Brně, České
Lípě, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Chrudimi, Chebu, Jičíně, Jihlavě, Klatovech,
Kutné Hoře, Liberci, Litoměřicích, Mladé Boleslavi, Moravské Ostravě, Mostě, Novém
Jičíně, Olomouci, Opavě, Uherském Hradišti, Písku, Znojmě, Plzni, v Praze a Táboře.
Zastoupeny měly být všechny strany Národní fronty, soudce z lidu poté jmenovala vláda,
137
Doba platnosti dekretu se několikrát změnila, což bylo dáno především opakovaným projednáváním nebo
politickými změnami v roce 1948. Dekret dal vzniknout celkově 24 dočasným soudům. Obsahově dekret tvoří
celkem 34 paragrafů, které se dále dělí na dvě hlavy. První hlava charakterizuje trestné činy a stanovuje výši
trestu od minimální sazby pěti let po trest smrti. Jednalo se konkrétně o zločiny proti státu, zločiny proti osobám,
majetku a udání. Druhá hlava se věnuje soustavě lidových soudů a vymezují průběh soudního řízení.
138
Úkolem malého retribučního dekretu bylo postižení menších obvinění, než měl na starost velký dekret. Patřilo
sem provinění proti osobní cti, chování urážející národní cítění. Trestné sazby byly daleko nižší. Odsouzenému
hrozila pokuta ve výši a jednoho milionu korun, veřejné pokárání a rok vězení. Platnost malého retribučního
dekretu skončila 31. prosince 1948.
139
JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na Královéhradecku. Praha 2008,
s. 13 – 17.
140
Více o retribučním soudnictví na Slovensku viz BEŇA, Josef: Slovensko a Benešovy dekréty. Bratislava
2002., KLUBERT, Tomáš: Vznik a špecifiká ludového (retribučného) súdnictva na Slovensku. In: PEJČOCH,
Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010.
- 41 -
soudce z povolání prezident republiky. Senát se skládal z pěti členů. Funkci předsedy zastával
soudce z povolání. 141 K odsouzení obžalovaného k smrti mohlo dojít tehdy, když pro jeho
vinu hlasovali čtyři členové senátu. Poprava měla proběhnout asi dvě hodiny po vynesení
rozsudku. V případě, že odsouzený požádal, byla lhůta prodloužena na tři hodiny. 142 Obhájce
si mohl obžalovaný sám zvolit, v opačném případě mu byl přidělen tzv. „ex offo“. Důkazy
pro veřejného žalobce zajišťovaly vyšetřovací komise. 143 Maximální délka vždy veřejného
řízení byla tři dny. Rozsudek byl vynesen po neveřejné poradě soudu a rozhodoval také o
veřejné či neveřejné popravě. 144 V případě rozsudku rozhodoval soud ještě o udělení
vedlejšího trestu, který byl definován jako ztráta občanské cti. To mimo jiné znamenalo ztrátu
vyznamenání, řádů, hodností, funkcí nebo akademických titulů. Odsouzený přišel také o
volební právo a měl zakázánu řadu činností jako například práci v novinách, funkce ve
sdruženích, veřejné vystupování nebo nesměl vykonávat veřejné povolání či zaměstnávat jiné
zaměstnance. 145 „Rozeznávejte lidi, kteří zradili, od lidí, kteří zklamali, ale nezradili.
Rozeznávejte lidi, které na exponované místo postavila povinnost a služba, od lidí, kteří se
tam dotřeli ctižádostivostí a panovačností. Rozeznávejte, kdo dělal jen, co musel, a kdo dělal
více, než musel.“ 146
Retribuční soudnictví je důležitým tématem nejen z právního hlediska, ale také z hlediska
regionálního pohledu, kdy se Mimořádné lidové soudy zabývaly případy, které významně
zasáhly do válečných událostí v daném regionu. Nejvyšším rozsudkem, který mohl být
udělen, byl trest smrti, proto bylo důležité shromáždit dostatek relevantních důkazů. Do této
skupiny odsouzených spadali placení konfidenti gestapa nebo osoby, které udávaly pouze na
základě osobních antipatií nebo na základě provokace a strachu. Další skupinu tvoří
zaměstnanci gestapa, kteří se účastnili již výše popsaných protipartyzánských akcí nebo akcí
proti civilnímu obyvatelstvu Protektorátu Čechy a Morava. Před MLS se tak dostaly osoby
německé národnosti, ale i mnoho občanů české národnosti. Mnoho z obviněných Němců se
procesu před soudem vyhnulo nebo si odpykali jen malou část ze stanoveného trestu. Dalším
důvodem bylo to, že někteří byli odsunuti a pobytu ve vězení se tak zcela vyhnuli. Pokud byli
141
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s. 47.
142
ČERNÝ, Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a jejich osudy v letech
1945 – 1956. In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK, David (eds.): Německy mluvicí
obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 412.
143
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s. 47 - 48.
144
§ 31 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.
145
s. 21.
146
Prohlášení ministra spravedlnosti Jaroslava Stránského k zahájení činnosti MLS. FEIERABEND, Ladislav
Karel: Politické vzpomínky. Díl III. Brno 1996, s. 260.
- 42 -
přece jen donuceni nastoupit k výkonu trestu, byli díky amnestiím z let 1953 a zejména 1955
z vězení jako váleční zločinci propuštěni a vysídleni. To se týká například Ericha Wernera
Tuttera, který se účastnil řady protipartyzánských akcí jako druhý velitel stíhacího komanda
Josef. Potřeba zbavit republiku Němců se ukázala jako daleko silnější, než potrestání
skutečných zločinců.
Oficiálně byla činnost MLS ukončena po předchozím dvojím prodloužení 4. května 1947.
MLS vyřídily celkem 37 982 případů, odsoudily 21 342 osob, vynesly 723 rozsudků smrti,
z nichž bylo skutečně vykonáno 686. Původně byly MLS zřízeny na dobu jednoho roku od
data vyhlášení dekretu, ale pro velké množství případů byla jejich působnost hned dvakrát
prodloužena. Poprvé zákonem č. 149/1946 Sb. z 8. července, kdy došlo k prodloužení do 8.
ledna 1947. Podruhé došlo k prodloužení 18. prosince 1946 zákonem č. 245/1946 Sb.
s platností do 4. května 1947. Do tohoto data se také nepodařilo zpracovat a vyřídit všechny
případy, zbylé případy převzaly tedy řádné soudy. 147
Po komunistickém převratu v roce 1948 nastala obnovená fáze retribuce. Vládní krize
následovaná komunistickým převratem znamenala také obnovu platnosti velkého retribučního
dekretu. Zákon č. 33/1948 Sb. byl novým návrhem zákona o obnovu retribučních dekretů a
měnil některé body procesního řízení. Bylo ponecháno všech 24 soudů, ale nově zasedal
tříčlenný senát ve složení soudce z povolání a dvou soudců z lidu. Senát měl pět členů a došlo
k navýšení pravomocí ministra spravedlnosti a obnově retribučních soudů na Slovensku.
Alexej Čepička, nový ministr spravedlnosti, vystupoval vůči postupům minulé vlády a údajně
záměrnému trestání příslušníků dělnické třídy. Obnovená fáze retribuce měla tyto křivdy
napravit a potrestat skutečné viníky. Do pravomocí žalobců nyní mohly zasahovat také akční
výbory a orgány SNB, což omezovalo nezávislost soudů. 148 Činnost soudů byla zahájena
v květnu a svou platnost využily až do konce platnosti zákona 31. prosince 1948. Komunisté
po skončení obnovené retribuce nepublikovali výsledky činnosti soudů a statistické údaje.
Výsledky soudů jsou dodnes považovány za neuspokojivé, obnovená fáze retribuce posloužila
komunistům jako jeden z prvků k dosažení absolutní moci ve státě. 149
147
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s. 72- 73.
148
s. 189.
149
Karel Kaplan uvádí dvě čísla, 148 projednaných případů a 807 odsouzených osob. Podle Mečislava Boráka
by mělo jít až o 2000 odsouzených. BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s.
80.
- 43 -
V. 2. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti
Jako první svou činnost zahájil MLS v Brně dne 22. května 1945, jako poslední MLS v Chebu
na začátku roku 1946. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti 150 zahájil svou činnost
jako druhý v pořadí dne 8. srpna 1945 s působností v okresech Zlín, Holešov, Hodonín,
Kyjov, Uherské Hradiště a Uherský Brod. Konkrétně se činnost vztahovala na okresní soudy
sídlící v Bojkovicích, Hodoníně, Holešově, Kroměříži, Kyjově, Strážnici, Napajedlech,
Uherském Ostrohu, Valašských Kloboucích, Uherském Hradišti, Zdounkách, Zlíně a
Vizovicích. První rozsudek byl vynesen hned o šest dnů později. Stalo se tak i přes složité
jmenování soudců z lidu. Přednostou soudu se stal okresní soudce Karel Mahovský
z Uherského Hradiště, jeho náměstkem potom soudní rada Dr. Jaroslav Ocelík. Tento proces
jmenování začal již 30. května, ale rozhodnutí o jmenování dorazilo do Uherského Hradiště až
31. června, se zpracováním prvních případů se mohlo začít hned následující den. 151 Veřejných
žalobců v Uherském Hradišti působilo celkem sedm, i když původně byli prezidentem
republiky jmenovaní pouze čtyři vedeni státním zástupcem Dr. Miloslavem Tichým.
Rozhodnutím prezidenta republiky z 3. července 1945 byli včetně veřejných žalobců
jmenováni také soudci z lidu v počtu 24 z 25. Poslední ze soudců nesložil slib. Této počet se
ukázal jako nedostatečný a soud se opakovaně obracel na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí
o jmenování dalších soudců z lidu. 17. dubna 1948, na počátku obnovené retribuce, složilo
slib dalších 37 nových soudců z lidu. Soudci z lidu tvořili obyvatelé všech profesí, od dělníka
nebo správce pily, až po lékaře nebo typografa. Někteří byli nuceni tuto pozici odmítnout
z důvodů pracovních povinností nebo stěhování do jiného obvodu. 152
V. 3. Charakter rozsudků
Charakter rozsudků, tedy za co bude obžalovaný potrestán a v jaké výši, ustanovil

prezidentský dekret č. 16/1945 Sb. 153 Vina mohla být obžalovanému prokázána za zločiny
proti státu, zločiny proti osobám, zločiny proti majetku a zločin udavačství.
150
K dispozici jsou dochované archivní prameny k MLS Uherské Hradiště, dostupné především v Moravském
zemském archivu viz MZA, fond C 143 Mimořádný lidový soud Uherské Hradiště a fond C 133 Veřejný žalobce
u mimořádného lidového soudu.
151
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998, s. 50.
152
MZA, fond C 143, kart. 10, Ls 190/46.
153
JECH, Karel – KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945. Brno 2002.
- 44 -
Za zločin proti státu stanovený paragrafy §1 až §4 byla stanovena zrada, ohrožení republiky,
úklady o republiku, zrada státního tajemství a vojenská zrada. Odsouzeným hrozil trest ve
vězení vy výši dvacet let a výše, ojediněle v závažných případech také trest smrti. Trestná
bylo členství nebo přímá podpora nacistických a fašistických organizací, jejichž seznam byl
odeslán všem přednostům MLS společně s popisem dané organizace. Za členství hrozil
odsouzeným trest odnětí svobody ve výši deseti až dvaceti let, ale rozsudek mohl být po
prokázání přitěžujících okolností zvýšen až na doživotí nebo trest smrti. Zvlášť bylo trestáno
v rozmezí pěti až deseti let činovnictví v nacistických a fašistických organizacích jako
NSDAP, SdP nebo Vlajce a ostatních podobného charakteru. Nejrozšířenějším ze zločinů
proti státu byla propagace a podpora nacistických a fašistických hnutí. Je to dáno také tím, že
často se jednalo o kombinaci podpory obou. 154
Zločiny proti osobám se vztahovaly na potrestání veřejného násilí, způsobení vraždy,

nakládání s člověkem jako otrokem, zabití a způsobení těžkého úrazu na těle, ale také za
majetkové přečiny. Vražda, úmyslné zabití, těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a
loupeže byly trestány smrtí. Za vydírání nebo omezování osobní svobody nebo těžké ublížení
na zdraví byly udělovány „mírnější“ tresty ve výši deseti až dvaceti let. Za zločin proti
osobám byly klasifikovány také nucené práce v cizině. Poslední paragraf rozlišuje také dvojí
omezení svobody. Za omezení svobody, při kterém zadržený nepřišel k újmě na zdraví, byla
stanovena výše trestu v rozmezí pěti až deseti let žaláře. V případě omezení svobody většího
počtu lidí byla spodní hranice trestu stanovena na deset let a horní hranicí byl trest smrti. 155
Nejvíce projednávaným rozsudkem před MLS v Uherském Hradišti bylo udavačství,

v celkovém počtu 637 případů. U obviněných často docházelo ke spojení udavačství se
zaviněním ztráty svobody. Obvinění z udavačství mělo tři varianty. 156 Za udání v zájmu
nepřítele byla výše trestu stanovena na pět až deset let odnětí svobody. Za udání a ztrátu
svobody většího počtu obyvatel nebo újmy na zdraví byl obviněný odsouzen k doživotnímu
žaláři. Pokud udáním zavinil obžalovaný smrt, následoval rozsudek smrti.
Jako zločiny proti majetku bylo klasifikováno úmyslné poškození majetku, žhářství, loupež,
násilné vloupání, zpronevěra či podílnictví na uvedených skutcích. Trestné bylo odnětí
majetku fyzickým i právnickým osobám. Trest byl stanoven od pěti let vězení po trest
154
§5 a §6 dekretu prezidenta republiky č.16/1945 Sb.
155
§7 dekretu prezidenta republiky č.16/1945 Sb.
156
§11 dekretu prezidenta republiky č.16/1945 Sb.
- 45 -
smrti. 157 Tento trest se v Uherském Hradišti dostal do výčtu některých rozsudků po výše
popsaných událostech v Juříčkově mlýně, na Ploštině, v Prlově nebo Vařákových pasekách, i
když obecně nebyl příliš častým před ostatními MLS.
Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti projednal za dobu své působnosti celkově 1 216
případů a v rámci těchto případů odsoudil celkem 1 298 osob s početní převahou mužů.
Celkem 317 osob bylo osvobozeno pro nedostatek důkazů, 102 lidí bylo pro nedostatek
důkazů zproštěno viny a ve 27 případech došlo k zastavení trestního řízení. Nejvíce
projednaných případů bylo během roku 1946, kdy bylo souzeno 784 osob. Národnostní
složení bylo následující, ve třech čtvrtinách případů se jednalo o občany české národnosti,
osob německé národnosti bylo souzeno celkem 413, zbývajících 19 případů byly osoby
národnosti slovenské, maďarské, rakouské, polské a italské. Ve 37 případech došlo
k prominutí rozsudku díky polehčujícím okolnostem, jako byla například pomoc partyzánům.
Celkově 5 osob zemřelo před zahájením soudního řízení, 6 bylo předáno jiným soudům, 8 lidí
bylo na základě rozsudku odsunuto, jedna osoba utekla před zahájením líčení do zahraničí a u
2 zbylých nebylo v době procesu známo místo pobytu. 158
Jediný rozsudek, který MLS vykonával, byl trest smrti, ostatní rozsudky spadaly již do
kompetence krajských soudů. Trestů smrti bylo vyneseno celkem 46, z toho proti 5 ženám.
Vykonáno bylo pouze 45 exekucí, poslední odsouzený byl k trestu smrti odsouzen
v nepřítomnosti. Výkony trestu smrti v Uherském Hradišti byly provedeny na nádvoří věznice
krajského soudu, kde bylo prokazatelně popraveno devět osob, ale i na jiných místech
soudního obvodu, například v sídle okresního soudu ve Zlíně, kde bylo vykonáno šest poprav.
Z rozhodnutí soudu mohla být poprava vykonána také veřejně, v případě MLS Uherské
Hradiště se jednalo o celkem 14 případů. V tomto případě bylo žádoucí, aby soud zajistil
takový prostor, kde popravě nebudou přihlížet náhodní kolemjdoucí. Exekuce se mohly
účastnit pouze osoby starší 18 let s povolením ke vstupu. Ze zákona se poprav, které trvaly
přibližně deset minut, účastnil soudní lékař a mistr popravčí. Na vyžádání odsouzeného mohl
být přítomen také duchovní. 159
Obnovená fáze retribuce byla zahájena dne 3. dubna 1948 a k jejímu ukončení mělo dojít se
závěrem téhož roku. MLS Uherské Hradiště podal zprávu o končení své činnosti na
Ministerstvo vnitra již 23. prosince 1948. V letech po skončení mimořádného lidového
157
§8 - §10 dekretu prezidenta republiky č.16/1945 Sb.
158
Počty vychází z inventáře fondu C 143 dostupného v MZA
159
MÜLLER, Jan: Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti 1945 – 1948. Hradec Králové 2015, s. 24.
- 46 -
soudnictví docházelo ke zkracování či úplného promíjení trestů na základě amnestie
prezidenta republiky z roku 1953. 160
160
MÜLLER, Jan: Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti 1945 – 1948. Hradec Králové 2015, s. 32.
- 47 -
VI. Potrestání osob spojených s událostmi na Ploštině a v Prlově
Jednotlivé soudní spisy jsou řazeny sestupně podle podílu na již výše popsaných
protipartyzánských akcích na Valašsku a také dle důležitosti funkce v rámci venkovské
úřadovny gestapa ve Zlíně.
VI. 1. Karl Raschka
Karl Raschka se narodil dne 21. března 1901 ve Vrchlabí do německé rodiny. V Trutnově a
později v Praze navštěvoval také německou školu a ve svých 13 letech se s rodiči přestěhoval
do Vídně, kam byl pracovně přeložen jeho otec. Zde se vyučil zámečnictví a soustružnictví
kovů. Do NSDAP vstoupil roku 1932 a v roce 1938 se stal členem SS. Po vyučení, v době
anšlusu Rakouska, působil krátce u uniformované státní policie. V roce 1939 byl přidělen do
Zlína, kde působil jako vedoucí II. oddělení pro věci vnitropolitické, podzemní hnutí,
židovské otázky, zbraně, spolky a organizace, ale postupně se vypracoval na vrchního
sekretáře a zástupce šéfa služebny gestapa. „Přiznávám, že službu úředníka gestapa vykonával
jsem tak, aby proti mé osobě nebyla ze strany mých nadřízených žádná stížnost, abych si
zachoval normální postup. Snažil jsem se službu konati spravedlivě bez zaujetí proti českému
národu a zakročil jsem právě tak, jako proti Čechům, tak i proti občanům národnosti
německé.“ 161
S použitím různých metod donutil jako vrchní úředník gestapa asi 105 osob k doznání během
tvrdých výslechů. Raschka kontroloval veškeré případy, které se týkaly jemu svěřenému
oddělení. Pokud byl nařízen tvrdý výslech a tento případ se dostal k projednání k soudu, byla
podle tvrzení Raschky informace o tvrdém výslechu společně se spisem nejdříve odeslána do
Brna, odkud byl informován příslušný soud s označením „přísně tajné“, což znamenalo, že se
u soudu nebude zmiňovat, jakým způsobem bylo doznání docíleno. Takto se soudu podařilo
zamlčet okolnosti doznání obžalovaného. Podle výpovědi Josefa Urbánka a dalšího množství
svědků se Raschka choval během výslechů podle aktuální nálady. Soudní spis k případu Karla
Raschky obsahuje množství výpovědí a případů, kdy došlo u výslechu přímo k bití
zadrženého. Násilného chování se měl dopouštět nejen Raschka, ale také další úředníci
gestapa, kteří často zadržené bili a prováděli zostřený výslech také bez povolení nadřízeného.
V případě tvrdých výslechů bylo třeba nejdříve písemně požádat gestapo v Brně. Během
161
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46, zápis z Raschkova výslechu dne 25. února 1946.
- 48 -
výslechů byl k bití zadržených osob často používán obušek nebo kovové lanko. Pokud upadl
do bezvědomí, byl shozen na zem, aby znovu nabyl vědomí. Během těchto výslechů bylo
nahlas puštěno rádio, které mělo přehlušit prováděný výslech. „Při vyšetřování bylo ode mne
žádáno, abych se doznal, že jsem chtěl přejíti hranice na Slovensko a přidati se k partyzánům.
Když jsem se nechtěl se svým kamarádem Josefem Pavelkou přiznati, byli jsme od Raschky
biti jak rukama, tak i gumovým obuškem. Bili mně po celém těle.“ 162
Jako další bod bylo proti Raschkovi vzneseno obvinění ze zavinění ztráty svobody velkého
počtu lidí, přesněji 222 lidem, a také z těžkého ublížení na zdraví 18 lidem, kterého se
dopustil prostřednictvím rozkazů, vyšetřováním zadržených osob, prováděním tvrdých
výslechů a rozhodnutím o poslání zadržených do koncentračních táborů. Této činnosti se
dopustil z vydatné pomoci zlínských konfidentů, kteří pomocí provokací přiměli množství
civilistů k ilegální činnosti. 163 Raschka také zodpovídal za zvláštní kartotéku s židovským
obyvatelstvem na Zlínsku, kdy zodpovídal za odsun obyvatelstva a deportace do
koncentračních táborů. Vůči Židům měl postupovat nekompromisně a tvrdě. 164 Dalším bodem
obvinění byla účast na protipartyzánských akcích, kde došlo k použití zbraní, například proti
Zelenému kádru nebo na již zmiňované akci v Juříčkově mlýně, kde se osobně účastnil
výslechů rodiny. Ne všechny výpovědi v případě Karla Raschky byly v negativním slova
smyslu. V některých výpovědích se objevovaly zprávy o mírnějších podmínkách gestapa ve
Zlíně v porovnání s úřadovnou v Brně, jako například ve výpovědi zadrženého Jana Špaňhela
nebo Josefa Knotka. Jako polehčující okolnost Raschka uvedl, že po výslechu některé
zadržené nechal propustit na svobodu, což mu jako polehčující okolnost nepomohlo, naopak
mu přitížil fakt, že v činnosti po dlouhou dobu pokračoval. Během svého působení v řadách
gestapa způsobil také smrt asi v 95 zjištěných případech a provinil se také odnětím majetku
fyzických osob ve více než 36 případech. Karl Raschka byl podle §2, §5, §7, §8 a §9 velkého
retribučního dekretu uznán vinným ve výše popsaných bodech a také za členství v SS a
gestapu a odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán veřejně téhož dne, 13. září 1946. 165
162
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46, protokol sepsaný Antonínem Mikuličem dne 16. února
1946.
163
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46, tato záležitost se týká například případu Františka Čižmáře
z Vizovic nebo Ignáce Nepožítka z Kvítkovic nebo manželů Prusenovských z Holešova.
164
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46, viz například zatčení Silvie Hüttlové, která byla zatčena na
základě udání pro nedodržování židovských zákonů. Na Raschkův příkaz byla deportována do koncentračního
tábora Ravensbrück, kde později zemřela. Po válce byl Raschka společně s dalšími členy gestapa Kreigerem a
Zieglerem obviněni židovskou obcí v Uherském Brodě z podílu na usmrcení členů obce díky jejich zatčení.
165
MZA, fond C 143, inv. č. 589, kart. 61, Ls 473/46, protokol z hlavního přelíčení s Karlem Raschkou ze dne
13. září 1946.
- 49 -
VI. 2. Helmut Heinecke
Helmut Heinecke se narodil do učitelské rodiny dne 7. března 1913 v Dolle v okrese
Magdeburg. Vojenskou službu nastoupil hned po dokončení střední školy a ukončil ji 31.
srpna 1938 jako poručík v záloze u dělostřeleckého pluku. Po skončení vojenské služby byl
přijat ke kriminální policii. Z Magdeburgu se roku 1942 dostal v rámci služby do Francie. Na
jaře 1944 byl převelen zpět na území Německa, kde zůstal až do března roku 1945. V březnu
byl přeložen do Prahy a poté ke kriminální policii do Zlína, která na území Protektorátu
Čechy a Morava patřila přímo pod gestapo. U zlínského gestapa působil velmi krátce, od
poloviny dubna 1945. Ve Zlíně byl pověřen vedením V. kriminálního oddělení a zároveň
zastupováním kriminálního rady Hanse Zieglera. Ani jedné z uvedených funkcí se ale naplno
nevěnoval, protože na konci války byl již archiv přesunut do Jihlavy a oddělení postupně
likvidováno. Před mimořádný lidový soud se Heinecke dostal díky hned několika obviněním
podle §2, §7 a §8 velkého retribučního dekretu. 166
Heinecke byl, vzhledem ke zkušenostem podobného typu, hned druhý den své služby ve Zlíně
pověřen vedením akce zlínského gestapa proti partyzánům na Ploštině. Bylo mu tak přiděleno
velení nad stíhacím komandem Ericha Wieneckeho a stíhací jednotkou „Josef“ v čele
s Walterem Pawlofskym. Na pomoc mu byli přiděleni také oba konfidenti Oldřich Baťa a
František Machů. Heinecke měl za úkol akci pozorovat a po jejím skončení podat hlášení. Po
skončení akce se měl názorově střetnout s poručíkem Michalskym, když označil brutální
postup proti civilistům za nevojenské, ale jak jsem již popsala výše v příslušné kapitole o
postupu na Ploštině, Michalsky měl pro daný postup údajně zvláštní plnou moc. Heinecke
svůj nesouhlas vyjádřil také po válce v jedné ze svých výpovědí. 167
Po návratu na služebnu
ve Zlíně podal o celé akci hlášení kriminálnímu radovi Zieglerovi, který byl s hlášením
spokojen. Heinecke odmítl jakýkoli podíl na konkrétních násilnostech spáchaných na
Ploštině. „Popírám rozhodně, že bych během nasazení a celé akce na Ploštině použil střelné
zbraně proti českým lidem, nebo že bych někoho z českých lidí polapil a přiměl tak osobně,
aby některý z českých lidí byl připraven o život.“ 168
166
MZA, fond C 143, inv. č. 445, kart. 48, Ls 301/46, výpověď Helmuta Heineckeho z výslechu dne 11. září
1945.
167
MZA, fond C 143, inv. č. 445, kart. 48, Ls 301/46, protokol sepsaný Helmutem Heineckem ze dne 22. srpna
1945.
168
MZA, fond C 143, inv. č. 445, kart. 48, Ls 301/46, výpověď Helmuta Heineckeho z výslechu dne 11. září
1945.
- 50 -
Heineckeho tvrzení o hádce s Michalskym popřel v jedné z výpovědí pomocný úředník
gestapa Augustin Ruber a také dosvědčil, že Heinecke sám střílel obyvatele Ploštiny a podílel
se na zapalování domů. Podle Ruberovy výpovědi aktivně do akce nezasáhl, ale přihlížel.169
Proti Heineckemu svědčil ve věci Ploštiny také další odsouzený Meinhard Weikert nebo Karl
Raschka.
Dalším bodem projednávaným ve věci Helmuta Heineckeho před MLS v Uherském Hradišti
byl incident v Třešti proti českým odbojářům 7. května 1945 v souvislosti s bývalou úřednicí
gestapa Hertou Kašparovou. Heinecke byl přítomen výběru a poté popravě vybraných
českých mužů, kteří se na Kašparové dopustili násilí, když byla i se svou rodinou pro
německou národnost zadržena v průběhu povstání místního obyvatelstva. To bylo potlačeno
německými vojenskými a policejními jednotkami a 34 jeho účastníků poté popraveno.
V doložených případech byl Heinecke podle uznán vinným i když v řadách zlínského gestapa
působil velmi krátce. Zároveň byl uznán vinným z příslušnosti u jednotek SS, i když toto
členství odmítal. Jako SS-Obersturmführer a zástupce velitele gestapa ve Zlíně byl uznán
vinným ze smrti celkem 37 obyvatel na Ploštině a v Třešti. V obou případech měl vystupovat
také jako velitel gestapa. Helmut Heinecke vinu, obzvláště jako velitel akce na Ploštině,
odmítal a tvrdil, že plnil pouze rozkazy. Dne 29. května 1946 byl odsouzen k trestu smrti a
popraven na nádvoří věznice v Uherském Hradišti. 170
169
MZA, fond C 143, inv. č. 445, kart. 48, Ls 301/46, výpověď Augustina Rubera z výslechu dne 13. září 1945.
170
MZA, fond C 143, inv. č. 445, kart. 48, Ls 301/46, rozsudek vynesený nad Helmutem Heineckem ze dne 29.
května 1946.
- 51 -
VI. 3. Karl Heimerle
Karl Heimerle se narodil 11. února 1906 v Plentingu v Bavorsku do rodiny německého
zemědělce a dalších 14 sourozenců. V Německu se vyučil obuvníkem a ze začátku pracoval
jako dělník. V roce 1925 přijal službu u bavorské policie, kde působil sedm let. Do roku 1938
působil u bavorské pohraniční policie a poté byl přeložen na československé hranice
v Dolních Rakousích. Na podzim roku 1938 byl znovu přeložen do Uherského Hradiště, kde
pracoval na organizaci pohraniční policie na slovenských hranicích. V roce 1939 vstoupil do
NSDAP. Po zrušení německého komisariátu v lednu 1940 byla tato agenda přidělena
komisariátu ve Zlíně a podléhala přímo gestapu a kriminálnímu radovi Hansi Zieglerovi. 171
Ve Zlíně působil na pozici referenta pro pohraniční policii a ke konci války na pozici
vrchního tajemníka III. oddělení gestapa pro popírání partyzánů, nedovolené přechody hranic
a ukrývání zbraní. Mezi jeho podřízené patřili již zmiňovaní Supparitsch, Zacharias nebo
Ruber. Po válce uprchl a do Československa byl vydán zpět teprve 5. listopadu 1946
z americké okupační zóny jako válečný zločinec. Byl obviněn, že se jako úředník gestapa ve
Zlíně od roku 1940 do konce války dopustil různých zločinů. 172
Vyšetřovací spis obsahuje především množství svědectví v případu odhalení dvou ruských
partyzánek, telegrafistek, které se skrývaly v podkroví domu Františka Foukala ve Fryštáku –
Žabárně, a jejichž úkryt byl prozrazen. Při akci gestapa 31. března 1945 se obě ženy zastřelily
ještě dřív, než se k nim trestná skupina v čele s Heimerlem probojovala. Těla obou žen byla
poté pohřbena v hromadném hrobě na staré střelnici ve Zlíně. 173 Sám Heimerle o akci
vypověděl, že se zúčastnil teprve úplného závěru akce, kterou inicioval některý z konfidentů
III. oddělení. 174
Kromě případu ve Fryštáku obsahuje Heimerleho spis další popsané zásahy proti partyzánům,
kterých se osobně účastnil. Jedná se například o akce v Jankovicích, u obce Žeranovice, v
Koryčanech nebo vypálení Juříčkova mlýna a akci na Ploštině. Svou účast při akcích
171
MZA, fond C 143, inv. č. 937, kart. 91, Ls 28/47, výpověď Karla Heimerleho ze dne 13. listopadu 1946.
172
MZA, fond C 143, inv. č. 937, kart. 91, Ls 28/47, uvalení vazby na Karla Heimerleho ze dne 13. listopadu
1946.
173
MZA, fond C 143, inv. č. 937, kart. 91, Ls 28/47, výpověď řidičů gestapa Františka Wendela a Františka
Cypry, dále svědků akce Františka Foukala, Melanie a Karla Pučkových.
174
- 52 -
v Juříčkově mlýně i na Ploštině 175 Heimerle ve své výpovědi z 13. listopadu 1946 razantně
odmítl.
V jeho usvědčení pomohla svědectví přímých svědků z řad civilistů, ale i bývalých
podřízených a kolegů z řad gestapa. „Přiznávám, že na služebně gestapa docházelo často
k týrání zatčených osob a to různými způsoby, ale u mého oddělení jsem něco podobného
netrpěl. Připouštím, že mně podřízení úředníci dopustili se často týrání zatčených, ale to se
většinou stalo v případech, kdy byli na rozkaz rady Zieglera přiděleni při nějaké akci ku
gestapu. V takových případech jsem již nerozhodoval.“ 176
Za členství ve zločineckých organizacích SS a gestapo, za omezení svobody velkého počtu

lidí, za způsobení smrti množství obyvatel a za odnětí jmění většímu počtu občanů
československé národnosti byl Karl Heimerle odsouzen podle §2 a §7 velkého retribučního
dekretu k trestu smrti dne 24. ledna 1947. Rozsudek byl vykonán téhož dne.
175
Ve své výpovědi prohlásil, že jeho účast skončila na zámku ve Vizovicích. Dál již necestoval, ale právě na
zámku se uskutečnila důležitá strategická schůzka, které se Heimerle prokazatelně účastnil. Během schůzky,
které se účastnili členové gestapa Wienecke, Heinecke, Supparitsch, Tutter,Heimerle, Michalsky, Pawlofsky a
konfidenti Baťa a Machů, byl vypracován přesný plán postupu na Ploštině i naplánována likvidace partyzánů i
jejich místních podporovatelů. Viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325-125-1,
s. 39.
176
- 53 -
VI. 4. Kurt Werner Tutter
Kurt Werner Tutter se narodil 12. prosince 1909 v Praze do rodiny pražského Němce. Po
obecné škole a pěti tříd reálného gymnázia se ve Škodových závodech v Praze učil na
zámečníka. Odmaturoval na německém gymnáziu. Svou vojenskou kariéru zahájil v Českých
Budějovicích základní službou u 5. pluku. Po skončení služby začal pracovat u firmy AEG
v Praze a externě studoval na Vysoké škole technické, kde obdržel inženýrský titul.
Po odtržení Sudet v roce 1938 přijal německé státní občanství a v Liberci získal funkci
hospodářského propagandisty. Během služební cesty do Drážďan navázal spolupráci s dr.
Döhnem z Abwehru a dostal za úkol špionážní činnost na Balkáně. V roce 1941 byl zařazen
do divize Brandenburg, kde později působil jako instruktor na Slovensku při vysazování
německých agentů do partyzánských jednotek. Se svou jednotkou se účastnil bojů proti
Slovenskému národnímu povstání a vyhlazení osady Ploština. Po skončení války byl zajat
Rudou armádou, poté propuštěn a se svojí rodinou odcestoval do západního Německa. Dne 3.
září 1946 byl vydán do Československa jako válečný zločinec a odsouzen v Bratislavě k šesti
letům vězení z důvodu školení nacistických jednotek. V roce 1953 po vyhlášení amnestie
prezidenta republiky byl propuštěn z vězení a v roce 1945 odsunut ke své rodině do NSR.
V době výkonu trestu byl získán ke spolupráci s StB za předpokladu, že mu bude zbytek
trestu amnestován. Po navázání spolupráce ještě na území Československa v roce 1953
obdržel krycí jméno „Konrád“. Spis obsahuje velmi podrobné zápis o každé schůzce, která se
s Tutterem uskutečnila již na území Československa. Po svém odsunu podával závažné
zprávy z bezpečnostních složek NSR, které byly prověřeny jako pravdivé. 177
Dne 8. února 1966 byl Tutter stíhán v nepřítomnosti na základě výpovědí bývalých členů
jednotky „Josef“ Pavla Floriše, Václava Kučery, Vojtěcha Ošusta a dalších. Výpovědí
bývalých členů jednotky se shodují. Podle výpovědí se Tutter osobně podílel na výsleších
zadržených osob, které probíhaly brutálním a až nelidským způsobem. Z dalších výpovědí
vyplynulo, že také Tutter vynikal také v brutalitě vůči partyzánům. „Při výsleších si počínal
nelidsky. Vyslýchané mučil jen, aby z nich dostal doznání, že spolupracují s partyzány a vědí
o jejich úkrytech. Sám jsem byl svědkem, jak vyslýchaného Kováře uhodil židlí, když tento styk
a vědomost o partyzánech popíral.“ 178
177
ABS, fond Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní svazky), reg. č. 46399/011 I. SNB, s. 5,
svazek spolupracovníka.
178
ABS, fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy – centrála), arch. č. V-8507 MV, s.
20, protokol z výslechu Ladislava Hudce ze dne 24. srpna 1965.
- 54 -
Na základě výpovědí byl Tutter obviněn a stíhán v nepřítomnosti ze školení jednotky se
zaměřením na diverzní, špionážní a teroristické úkoly. Zároveň byl společně s Pawlofskym
obviněn z trestného činu spolupachatelství, organizátorství na vraždách a podílnictví na
vyhlazovacích akcích v prostoru Trenčanských Teplic, Ploštiny a Prlova, čímž způsobil smrt
partyzánům i civilnímu obyvatelstvu. 179
179
ABS, fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy – centrála), arch. č. V-8507 MV, s.
12, protokol o stíhání v nepřítomnosti ze dne 8. února 1966.
- 55 -
VI. 5. Oldřich Baťa
Oldřich Baťa se narodil 29. května 1920 v Brně a během války působil jako placený konfident
gestapa. Jeho jméno je nám známé především ve spojitosti s protipartyzánskou akcí na
Ploštině, za kterou nese značný podíl viny. 180 Na konci války se mu podařilo společně
s Helmutem Heineckem a Robertem Holzheuerem, členy zlínského gestapa, uprchnout ze
země před postupujícími spojeneckými jednotkami. Dostali se tak až do amerického
zajateckého tábora. Odtud se Baťovi podařilo také uprchnout a se skupinou řeckých uprchlíků
dorazil až do Bělehradu, odkud se rozhodl vrátit zpět do Československa.
O Baťově spolupráci s gestapem se spekulovalo již před koncem války, ale jeho rodina
nařčení odmítala až do jara 1945, kdy jej sestra navštívila v jeho bytě. Své sestře Boženě
Oldřich Baťa tvrdil, že pro gestapo pouze kontroluje černé porážky dobytka. Poté, co u bratra
našla služební pistoli, vyprovodila ho z domu. 181 Podle dalších výpovědí si Baťa často
obstarával finance nečestným způsobem. Tento způsob obživy Bati potvrdili ve svých
výpovědích například Rudolf Horsák a František Kníže. „Mám dojem, že to byl člověk, který
nerad pracoval, a proto se snažil opatřiti si živobytí jakýmkoli způsobem, třeba i
nedovoleným.“ 182
Spolupráci s gestapem přiznal Oldřich Baťa v důsledku havárie vagónů v továrně Detona
v Bohuslavicích u Zlína, kde pracoval a nehodu zavinil. Po nehodě uprchl z Bohuslavic do
Zlína, kde se poznal s tehdejším konfidentem gestapa Františkem Machů ze Zlámance, který
Baťu přivedl ke spolupráci s gestapem. Po podpisu spolupráce mu bylo přiděleno krycí jméno
„Kováč“ a úkoly přijímal od Roberta Holzeuera a Františka Machů, se kterým přímo
spolupracoval.
Hned první úkol na konci března 1945 znamenal pro Baťu spojení s partyzány v oblasti
vizovických vrchů. Baťa a Machů postupně dodali gestapu informace o jménech počtu
partyzánů. Mezi jmenovanými partyzány byl i Vladimír Hájek, který po válce v případu
Oldřicha Bati vypovídal: „Mám za to, že někdy před 10. březnem 1945 byli přivedeni do naší
partyzánské jednotky dva mladí čeští lidé a to sice Josef Machů a Oldřich Baťa, kteří o sobě
tvrdili, že mají půl roku účast na partyzánském odboji a oba žádali, aby byli přijati do naší
180
MZA, fond C 143, inv. č. 13, kart. 12, Ls 16/45, výpověď přímého svědka události na Ploštině Františka
Šašiny ze dne 23. srpna 1945.
181
Na zvonku bytu bylo uvedeno jméno Roberta Holheuera, který zodpovídal za seznam konfidentů zlínského
gestapa. MZA, fond C 143, inv. č. 13, kart. 12, Ls 16/45, výpověď Boženy Baťové z 24. května 1945.
182
MZA, fond C 143, inv. č. 13, kart. 12, Ls 16/45, výpověď Františka Knížete ze dne 22. května 1945.
- 56 -
skupiny.“ 183 Hájek později uvedl, že se oběma mužům podařilo dostat do skupiny díky
vlezlému chování Františka Machů vůči veliteli partyzánské jednotky. Oba konfidenti se
účastnili přepadových akcí společně s partyzány, ale jejich pravidelné útěky, kdy podávali
zprávy gestapu, byly podezřelé. „Pokud znám Baťu a Machů jako partyzány, byli nám velmi
podezřelí a velmi se vyznali oba v rabování a vylupování obchodů a trafik v okolí. Za
působení mezi partyzány, neměli jsme tušení, zda by byli tito v pozdější době schopni
podobného činu.“ 184
Důsledkem jejich zpravodajské činnosti byla již výše popsaná protipartyzánská akce na
Ploštině dne 19. dubna 1945 a zátah gestapa vůči rodinám partyzánů Vladimíra Hájka a
Albína Kubiny ve Zlíně. V bytě ve Zlíně byl zastřelen Albín Kubina a Dr. Ferdinand Spitz.
Od Kubinovy manželky, Kamily Kubinové, se gestapo snažilo zjistit podrobnosti o pobytu
Vladimíra Hájka, ale ta jim nesdělila žádné informace. Matce Vladimíra Hájka gestapo
hrozilo zastřelením, ta se po daném incidentu zhroutila a po záchvatu mrtvice zemřela.
Za svou poměrně krátkou konfidentskou činnost měl Oldřich Baťa na svědomí život třiceti
lidí z Ploštiny a okolí, které před gestapem označil pro spolupráci s partyzány. Na Ploštině se
měl také dopustit krádeží, nebezpečného vyhrožování a zlého zacházení, jak uvádí závěrečný
rozsudek z 30. srpna 1945. Další osoby byly v důsledku jeho udání uvězněny. Na základě
rozsudku byl Oldřich Baťa shledán vinným a podle §11 odsouzen k trestu smrti. Trest smrti
byl téhož dne vykonán veřejně. 185
183
MZA, fond C 143, inv. č. 13, kart. 12, Ls 16/45, výpověď bývalého partyzána Vladimíra Hájka ze dne 27.
srpna 1945. Ve výpovědi Hájek chybně uvádí křestní jméno druhého konfidenta Františka Machů.
184
MZA, fond C 143, inv. č. 13, kart. 12, Ls 16/45, výpověď přímého svědka události na Ploštině Františka
Šašiny ze dne 23. srpna 1945.
185
Druhý konfident, František Machů, byl zajat a zastřelen při pokusu o útěk jihočeskými odbojáři. CHMELA,
Tomáš: Ploština: příběh psaný ohněm. Nymburk 2010, s. 17.
- 57 -
VI. 6. Augustin Ruber
Augustin Ruber byl jedním z přímých účastníků akce na Ploštině. 186 Narodil se v Brně 20.
listopadu 1908 do německé rodiny kloboučnického mistra. V Brně Ruber také absolvoval na
obecné a měšťanské škole, poté se vyučil holičem. Jako holič pracoval na několika místech po
celém Československu do roku 1933, kdy se osamostatnil a založil si v Brně živnost, která
fungovala až do roku 1936. V tom samém roce se vyučil kuchařem. Ruber dále vypověděl, že
se sice vždy hlásil k německé národnosti, ale nikdy nebyl vojákem. V letech 1938 až 1940
pracoval v Německu, proto se po vzniku Protektorátu Čechy a Morava stal v nepřítomnosti
automaticky říšským příslušníkem. V roce 1940 se zároveň stal členem NSDAP. Do
Protektorátu se vrátil v roce 1941 a shodou náhod, protože dobře ovládal češtinu i němčinu,
byl přidělen úřadem práce jako tlumočník na brněnskou úřadovnu gestapa. Nejdříve byl
přidělen na úřadovnu gestapa do Hranic, po jejím zrušení do Přerova, kde zůstal až do roku
1943. Působil zde na pozici vrátného, telefonisty a písaře. Po svém přeřazení do Zlína
vykonával první rok opět funkci vrátného a písaře, od roku 1944 dostal funkci výpomocné
kancelářské síly v oddělení pro pohraniční styk, jehož vedoucí byl Karl Heimerle. Na starost
dostal menší výslechy a sepisování osobních dat vyslýchaných společně s překlady z němčiny
do češtiny. Někdy během výslechů tlumočil dalším členům gestapa. Ve své výpovědi dále
uvedl, že během těchto výslechů klad otázky tak, aby mohl vyslýchaný vypovídat ve svůj
prospěch. Po válce společně s dalšími členy gestapa ze Zlína odjel 2. května 1945 do Písku,
kde byli zajati a internováni v americkém zajetí. 187
Již dne 23. srpna 1945 Ruber vypovídal o své přímé účasti na akci Ploština. „Začátkem dubna
1945, přesné datum si již nepamatuji, byl jsem přibrán k výpravě, která jela na Ploštinu pod
vedením komisaře německé kriminální policie Helmutem Heineckem. Všichni jsme jeli do
Vizovic, kde nás očekával Skorzini, který byl velitelem tzv. Jagdkomanda.“ 188 Ve své
výpovědi Ruber uvedl, že se porady před akcí zúčastnil Otto Skorzeny, což prokazatelně není
možné, protože Skorzeny se v té době nacházel na území Rakouska, jak jsem již uvedla ve
výše popsané kapitole věnované akci na Ploštině. Vzhledem k tomu, že Ruber ve své
výpovědi označuje Skorzenyho jako velitele jednotky Josef, je nejpravděpodobnější, že zde
došlo k záměně Skorzenyho s Pawlofskym nebo Tutterem. „V té době přišel k naší skupině
náš V man Baťa, který byl pod krycím jménem Kováč. Současně jsem viděl, že od spodních
dvou domků vedou členové Jagdkomanda asi 8 – 10 osob mužského pohlaví směrem k nám.
186
MZA, fond C 143, inv. č. 795, kart. 78, Ls 718/46, výpověď Augustina Rubera ze dne 23. srpna 1945.
187
188
- 58 -
Ptal jsem se V mana Bati, jsou-li tyto přiváděné osoby partyzáni, na což mi on se smíchem
odvětil, že je všechny zná, neboť se u nich zdržoval. V té době jsem pozoroval, že spodní dva
domky začínají již hořeti.“ 189 Ruber rozhodně popřel, že by při této příležitosti někoho
vědomě usmrtil nebo poranil, odmítá také účast na rabování a vypalování domů na Ploštině.
Ve spisu Augustina Rubera se dále nachází výpovědi v případu zatýkací akce v Luhačovicích
po vyzrazení jisté ilegální skupiny nebo svědectví sousedů ze Zlína, kteří popisují Rubera
jako slušného člověka. Naopak Bohumil Loibner, který sloužil s Ruberem u gestapa v Přerově
ve své výpovědi uvádí, že byl Ruber alkoholik se sklony hrubosti, který ve své funkci plnil
více, než měl, proto se rád účastnil výslechů a bití zadržených osob. 190 Ruber ve své výpovědi
z 16. května 1946 uvádí několik jmen lidí české národnosti, kterým pomohl po zatčení
gestapem na svobodu nebo je ve vazbě zásoboval potravinami. Toto mu několik z nich také
písemně potvrzuje. 191
Před MLS v Uherském Hradišti stanul díky obvinění z udavačství, členství v gestapu,
zavinění ztráty svobody většího množství lidí, ze zavinění ztráty života několika osob, za
účast na protipartyzánské akci na Ploštině, za účast na protipartyzánské akci ve Zlíně, při
které byli zastřeleni dva lidé, a zatýkací akci v Luhačovicích. 192 Dne 5. prosince 1946 byl
Augustin Ruber pro své zločiny dle §2, §7 a §11 odsouzen k trestu smrti a téhož dne také
popraven. 193 Trest byl vykonán neveřejně.
189
190
MZA, fond C 143, inv. č. 795, kart. 78, Ls 718/46, výpověď Bohumila Loibnera ze dne 7. ledna 1946.
191
Například Antonín Procházka, Viktor Rapota nebo dr. K. Pištělák.
192
MZA, fond C 143, inv. č. 795, kart. 78, Ls 718/46, obvinění MLS v Uherském Hradišti ze dne 6. Listopadu
1946.
193
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 3 – 4, spis akce „Ploština“.
- 59 -
VI. 7. Josef Urbánek
Josef Urbánek se narodil 6. května 1907 v Brně do německé rodiny. Povoláním obchodní
příručí vstoupil roku 1938 do SdP. Do služeb gestapa vstoupil v Brně dne 1. února 1940 a
zároveň se stal členy SS a SD. „V Brně u gestapa jsem byl 3 měsíce a pak jsem byl přeložen
do Zlína, Ve Zlíně byl šéfem gestapa Karel Raschka. Ten nám přiděloval úkoly. Já jsem měl
na starost II. oddělení – vnitřní.“ 194 Urbánek sloužil nejdříve na III. oddělení Karla
Heimerleho, v září téhož roku byl přidělen na II. oddělení jako vrchní asistent gestapa, kde se
podílel na velkém množství zatýkacích akcsí. V únoru roku 1944 se stal členem NSDAP. 195
Dne 9. května odjel ze Slavonic, kam dorazil s Karlem Heimerlem a dalšími členy zlínského
gestapa, do Lince, poté Do Českých Budějovic a Vídně, kde se setkal s několika bývalými
kolegy ze zlínského gestapa a jejich rodinnými příslušníky. 20. září 1945 se vrátil na území
Československa, konkrétně do Znojma, kde byl zadržen. 196
Během výslechů mělo být násilí ne přímo podporováno, ale mlčky tolerováno. Podle Urbánka
měli někteří vedoucí nabádat své podřízené k přímému násilí na zadržených, aby si co
nejdříve vynutili doznání. Povoleny byly také tvrdé výslechy, které měly být nejdříve
schváleny v Brně. Toto byla nepsaná pravidla, kterými se měl řídit každý, kdo měl vidinu
kariérního růstu. Spis obsahuje množství výpovědí bývalých zadržených gestapem, které
uvádí, že si Urbánek během výslechů počínal velmi krutě a surově, vždy s podobným
scénářem. „Vyslýchal mne Urbánek, Kreiger i Raschka. Při výslechu byl jsem uvázán od
10:30 do 16 hodin provazem ku stolu a po celou dobu bit ocelovým lanem po zadní části těla,
zádech, hlavě a stehnách. Týrali mne postupně všichni úředníci, které jsem uvedl. Tomuto
nelidskému týrání jsem byl vystaven při 19 výsleších, a tak jsem byl nakonec samá krevní
podlitina. Urbánek mi při jednom z výslechů přerazil nosní křupavku a v důsledku toho mám
následky, potíže při dýchání.“ 197
Urbánek ve své výpovědi uvedl, že se ve Zlíně zúčastnil zatčení a výslechů asi 500
zadržených. „Jsem vinen jen potud, že vzal při zatýkání dr. Veselého 1 dukát a že jsem některé
lidi bil. Jinak jsem nevinen. Přiznám, že jsem zatknul asi 300 lidí a z nich 200 jsem vyslýchal.
Tvrdé výslechy nařizoval Raschka a to písemně, to však muselo dojíti schváleno do Brna.
Přiznávám, že lidé při těchto výsleších byli zranění až do krve. Uznávám dále, že to byly
194
MZA, fond C 143, inv. č. 593, kart. 62, Ls 478/46, výpověď Josefa Urbánka při hlavním přelíčení 16. září
1946.
195
MZA, fond C 143, inv. č. 593, kart. 62, Ls 478/46, rozsudek MLS ze dne 16. září 1946.
196
MZA, fond C 143, inv. č. 593, kart. 62, Ls 478/46, výpověď Josefa Urbánka ze dne 28. září 1945.
197
MZA, fond C 143, inv. č. 593, kart. 62, Ls 478/46, výpověď Bohuslava Škubala ze dne 4. ledna 1946.
- 60 -
nejhorší způsoby mučení. 198“ Dne 16. září 1946 byl uznán vinným na základě §5, §8 a §9,
odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven. 199
198
MZA, fond C 143, inv. č. 593, kart. 62, Ls 478/46, výpověď Josefa Urbánka při hlavním přelíčení 16. září
1946.
199
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 5.
- 61 -
VI. 8. Karl Ulrich
Karl Ulrich se narodil 25. července 1905 v Opavě. U zlínského gestapa byl od roku 1940
zaměstnaný jako garážmistr.
Během prvních výslechů se odkazoval pouze na několik akcí, kterých se zúčastnil pouze jako
řidič a při kterých došlo k usmrcení několika osob. Jako příklad uvedl účast na popravě pěti
mladíků, kteří byli oběšeni u obce Bystřička po pokusu o překročení protektorátních hranic.
Později přiznal přítomnost u několika akcí, mezi které patřila i protipartyzánská akce na
Ploštině a dalších poprav civilistů. 200 Jako polehčující okolnost uvedl Ulrich dvě akce,
kterých se zúčastnit odmítl, ale i přes to se provinil hlavně tím, že jednal nad rámec svých
povinností řidiče. Osobně se účastnil některých výslechů, během kterých vyslýchané údajně
surově bil. 201
Ulrich byl obviněn a souzen pro obvinění z dvojnásobné vraždy 202, podílnictví na vraždě,
surového bití a týrání vězňů, pro členství v gestapu, v německé bezpečnostní službě a
německé bezpečnostní policii Sipo. Během tzv. zvýšení ohrožení republiky zavinil ztrátu
svobody více než sta obyvatel.
Soudní přelíčení proběhlo dne 14. srpna 1945 a Ulrich byl na základě předložených svědectví
uznán vinným podle §2, §5 a §7. Ulrich byl prvním souzeným vězněm před MLS v Uherském
Hradišti a zároveň taky prvním odsouzeným k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán téhož dne.
200
ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 3.
201
MZA, fond C 143, inv. č. 1, kart. 12, Ls 1/45, proti Ulrichovi vypovídali svědci událostí i bývalí úředníci
gestapa, například Alois Schlinger, Bdřich Kiowski, František Wendl, Jan Dujka.
202
MZA, fond C 143, inv. č. 1, kart. 12, Ls 1/45, podle obvinění ze soudního přelíčení ze dne 14. srpna 1945 se
jednalo o Tomáše Londýna a židovského vězně Jakuba Wilczka.
- 62 -
VI. 9. Cyril Buček
Cyril Buček, který byl zaměstnán jako šofér u gestapa ve Zlíně, se narodil 26. ledna 1901
v Topolné u Uherského Hradiště. Členem NSDAP se stal v roce 1939. Předtím, než se dostal
jako řidič ke gestapu v roce 1942, byl zaměstnán na vojenském letišti v Brně a poté u
stavebního úřadu. 203
Prvních pět měsíců fungoval u gestapa v Brně. Jeho nejčastější trasa
vedla z Kounicových kolejí do nemocnice na Žlutém kopci nebo do nemocnice u sv. Anny,
kam převážel zraněné. Buček vypověděl, že se nejednalo o zraněné z výslechů a že nikdy u
žádného výslechu přítomen nebyl. V dubnu 1944 byl přeložen do Zlína. Po osvobození byl
zajat rumunskou armádou. 204
„Má činnost na služebně pozůstávala z drobných prací v garáži na opravách aut. Přímo na
služebně jsem držel pohotovost jako šofér a chodil jsem otevírat hlavní dveře. Asi v 10
případech jsem odkázal udavače s tím, že pro udání musí mít svědky. Za celé mé činnosti na
gestapu byl jsem pouze asi čtyřikrát nebo pětkrát zavolán Krausem, abych dělal
tlumočníka.“ 205 Bučkův spis obsahuje množství svědectví při zatýkacích akcí a domovních
prohlídek, kterých se účastnil společně s dalšími členy gestapa. Jedná se například o akci
v Žeranovicích, kde měl Buček postřelit ruského zajatce Pavla Alexejoviče Uvakinova. Dále
to byly akce v Horním Lapači, u firmy Baťa nebo v Luhačovicích. 206 Cyril Buček měl být
prospěchářem hrubé povahy a vůči Čechům měl podle vyšetřovací komise vystupovat vždy
hrdě a s pocitem nadřazenosti. 207
Buček byl 7. ledna 1947 před MLS v Uherském Hradišti podle §2, §3, §5, §7 a §9 obviněn
z členství v gestapu a podpoře nacistického hnutí, z postřelení Uvakinova do nohy střelbou ze
služební pistole, z ublížení na těle v průběhu výslechů, zavinění ztráty svobody většího počtu
obyvatel a odcizení jmění většímu počtu osob české národnosti. Určitých bodů obžaloby byl
následně zproštěn, a proto mu nebyl uložen trest smrti. Dne 24. ledna 1947 byl odsouzen
k trestu těžkého žaláře na doživotí.
K výkonu trestu nastoupil v Uherském Hradišti, na začátku února 1947 byl převezen do
věznice na Mírově. Dne 24. února 1948 požádal Buček o zmírnění trestu vzhledem ke
zhoršení svého zdravotního stavu, svou žádost potom poslal prezidentu republiky dne 19.
203
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, výpověď Cyrila Bučka ze dne 30. května 1945.
204
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, výpověď manželky Marie Bučkové ze dne 24. května 1945.
205
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, výpověď Cyrila Bučka ze dne 7. srpna 1945.
206
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, výpověď Cyrila Bučka ze dne 30. května 1945.
207
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, vyjádření vyšetřovací komise ze dne 9. června 1945.
- 63 -
června 1948 jako žádost o amnestii. Jeho žádosti nebylo vyhověno. 208 V roce 1955 se Bučkův
trest díky amnestii prezidenta republiky snižuje z doživotí na 25 let výkonu trestu.
Z rozhodnutí ministerstva spravedlnosti byl dne 27. prosince 1955 propuštěn na svobodu a
zbytek trestu mu byl prominut.
208
MZA, fond C 143, inv. č. 928, kart. 90, Ls 18/47, odpovědi na žádost o amnestii prezidenta a zmírnění t
Cyrila Bučka z 21. října 1948 a zmírnění trestu ze dne 12. ledna 1949.
- 64 -
VI. 10. Oskar Henning
Oskar Henning se narodil 2. ledna 1908 v německém Swinemunde. Ve Zlíně působil přibližně
tři týdny, protože jako úředník byl přeložen z Berlína teprve 7. dubna 1945 a ve Zlíně setrval
do 2. května. Vůči českému obyvatelstvu nikdy nevystupoval „expanzivně“, ale jeho působení
ve Zlíně se posuzuje velmi těžko vzhledem k tomu, že ve Zlíně neměl nahlášeno trvalé
bydliště. Nebylo známo ani to, že by vůči českému obyvatelstvu zasahoval z vlastního popudu
v trestních věcech. 209
Dne 18. února 1946 byl před MLS v Uherském Hradišti odsouzen k 5 letům těžkého žaláře
podle §2 retribučního dekretu. Po svém uvěznění zažádal 1. září 1949 o prominutí trestu
vzhledem k těžké nemoci manželky, ale jeho žádost byla zamítnuta. Poslední záznam o
Henningově osudu je ve spisu z 16. května 1950 210, kdy byl z Jáchymova poslán k odsunu do
sběrného tábora v klášteře v Chebu. 211
209
MZA, fond C 143, inv. č. 262, kart. 32, Ls 86/46, posouzení žádosti o prominutí trestu Oskara Henninga ze
dne 4. září 1949.
210
MZA, fond C 143, inv. č. 262, kart. 32, Ls 86/46 , podle Henningovy žádosti o milost ze dne 28. srpna 1949
mu výkon trestu měl skončit hned druhý den, 17. května 1950.
211
MZA, fond C 143, inv. č. 262, kart. 32, Ls 86/46, oznámení o propuštění Oskara Henninga dle pokynů
ministerstva spravedlnosti ze dne 16. května 1950.
- 65 -
VI. 11. Bilance
Poválečné potrestání nacistických velitelů a osob, které se těchto represivních akcí účastnili,
nebylo vždy možné, protože ne všichni byli dopadeni. Velitel zlínského gestapa Hans Ziegler
byl po válce zadržen a internován v Anglii, kde měl být souzen za vraždu dvou anglických
letců. Soudu se nedožil, protože spáchal 26. února 1948 sebevraždu. 212
Kriminální inspektor Erich Wienecke, velitel ZbV Kommanda 31, se osobně účastnil
vypracování plánů obou protipartyzánských akcí pod velením Michala Michalskyho.
Začátkem května 1945 oba uprchli přes Čáslav z Československa. Místo pobytu Wieneckeho i
Michalskyho po válce nebylo známo. Dále se podařilo uprchnout také veliteli jednotky Josef
Walteru Pawlofskymu, který po válce nikdy nebyl souzen a do konce života žil v Mnichově.
Dále uprchli také další členové gestapa ve Zlíně, kteří se akcí účastnili a po válce nebyli
vydáni, Hans Supparitsch nebo Georg Frankenhauser, Max Tschöp, Otto Touschek a další. 213
Před Mimořádným lidovým soudem byli pro výše popsané události odsouzeni k smrti členové
zlínského gestapa Karl Raschka, Helmut Heinecke, Karl Heimerle, Augustin Ruber, Josef
Urbánek a Karl Ulrich. Trest smrti čekal také zmíněného konfidenta gestapa Oldřicha Baťu.
Druhý z konfidentů, František Machů, byl zastřelen těsně po válce při pokusu o útěk
z Československa. Řidič gestapa Cyril Buček byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí
svobody a člen gestapa Oskar Henning k pěti letům těžkého žaláře.
Kurt Werner Tutter, druhý velitel jednotky Josef, byl odsouzen po válce v Bratislavě na šest
let odnětí svobody pouze za vedení školení nacistických jednotek se zaměřením na diverzní
akce. Za účast na výše popsaných akcích nebyl stíhán vůbec. V roce 1953 zavázal ke
spolupráci s StB a na základě prezidentské amnestie odsunut do Německa. Zemřel v roce
1983 a jeho přínos pro tehdejší režim v roli komunistického agenta je přinejmenším sporný.
212
Podrobnosti k dohledání v rámci spisu viz ABS, fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j.
213
325 – 125 – 1.
- 66 -
VII. Závěr
Během období nacistické okupace se na protektorátním území vyvíjely různé formy

odbojového hnutí. Jedním z nich byly partyzánské jednotky, které se prvně objevují na území
Moravy v průběhu roku 1942, avšak rozmach skupin partyzánského charakteru nastal až
v letech 1943 a 1944. Hlavním impulzem pro zvýšení partyzánské aktivity na Valašsku se
stalo vypuknutí Slovenského národního povstání dne 29. srpna 1944 a následné výsadky
partyzánských skupin vysílané ukrajinským štábem v Kyjevě. Jedním z desantů byl oddíl Jana
Žižky z Trocnova působící od září 1944 na území Valašska, později známý jako 1. čs.
partyzánská brigáda Jana Žižky. Nacisté na vzniklou situaci reagovali zvýšenou aktivitou a
terorem vůči civilnímu obyvatelstvu. K tomu využívaly určené protipartyzánské složky jako
ZbV – Kommandos, tzv. oddíly ke zvláštnímu použití, a Jagdkommandos, tzv. stíhací oddíly.
Do té doby si vystačily pouze s volavčí sítí agentů – provokatérů. Nyní spojily dvě metody a
využívaly tak své konfidenty ve spolupráci s výše uvedenými oddíly. Pro umocnění strachu
bylo také v řadě obcí na Valašsku přistupováno k veřejným popravám partyzánů a jejich
podporovatelů. To se týkalo například represí v obci Prlov.
Partyzáni již od března 1945 zvyšovali svou aktivitu, proto se během dubna a na začátku
května 1945 uskutečnilo několik krutých lokálních akcí vůči místům na Valašsku, kde se
partyzáni prokazatelně zdržovali. Jednalo se o paseky Ploština a Ryliska, kde konkrétně
operoval partyzánský oddíl v čele s Grigorijem Slepcovem, dále o obec Prlov, Juříčkův mlýn,
jež plnil funkci partyzánské ozdravovny, a také o Vařákovy a Vajíkovy paseky. Všechny akce
na uvedených místech měly podobný scénář, domy byly vydrancovány, podrobně prohledány
a poté vypáleny. Civilisté byli na místě týráni a mnoho z nich během akce přišlo o život.
Protinacistické akce měly na svědomí, z pověření venkovské služebny gestapa ve Zlíně, dvě
jednotky ve spolupráci s dalšími členy gestapa. Jednalo se o ZbV-Kommando 31 Ericha
Wieneckeho a o Jagdkommando 232 „Josef“ velitelů Waltera Pawlofskyho a Ericha Wernera
Tuttera. Obě jednotky se v té době zdržovaly ve Vizovicích. Osady na Ploštině a Ryliskách
byly přepadeny také za přispění dvou konfidentů gestapa, Oldřicha Bati a Františka Machů,
kterým se podařilo do partyzánské skupiny proniknout a získat si také důvěru pasekářů. Podíl
obou konfidentů na vypálení Ploštiny je dodnes neobjasněný vzhledem k Baťově
uspěchanému poválečnému procesu před MLS v Uherském Hradišti, povrchně vedeným
výslechům a uspěchané popravě. Prokazatelné je, že díky Baťovi a Machů dostali velitelé
nacistických oddílů dostatečné podklady pro uskutečnění trestné výpravy. Po vypálení
Ploštiny a obce Prlov byla část jednotky Josef rozpuštěna, Wieneckeho komando pokračovalo
- 67 -
v akcích, například na Vařákových pasekách u obce Lačnov. Vizovice opustili teprve před
postupujícími jednotkami Rudé armády.
Předkládaná práce měla za cíl podat komplexní přehled o protipartyzánských akcích na

Valašsku v dubnu a květnu 1945. Kromě průběhu jednotlivých lokálních nacistických zásahů
bylo mým cílem podrobně zmapovat odraz těchto událostí před MLS v Uherském Hradišti.
Konkrétně to znamenalo prostudovat obsáhlé soudní spisy a archivní prameny a zjistit tak
poválečné osudy velitelů nacistických jednotek a osob, které nesou za tyto represe
zodpovědnost nebo byli přímými účastníky. Tento výzkum považuji za přínosný vzhledem
k předloženým závěrům práce.
Tato doposud zjištěná fakta nastolila řadu dalších zajímavých otázek vhodných pro další
výzkum. Například jak byla tato tragédie využita nebo zneužita pozdějším komunistickým
režimem? Nabízí se zde také paralela s osudy dalších vypálených obcí v Čechách, jako jsou
Lidice a Ležáky a v neposlední řadě, jaký osud čekal přeživší těchto krutých událostí
v poválečných letech nebo v souvislosti se třetím odbojem.
- 68 -
VIII. Prameny a literatura
VIII. 1. Prameny
Archivní prameny
Archiv bezpečnostních složek
Fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325)
Fond Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní svazky)
Fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy - centrála)
Moravský zemský archiv v Brně
Fond B 252 – Zemský president Brno
Fond C 143 – Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti
Historické oddělení Moravského zemského muzea v Brně
Fond Sbírky
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv ve Zlíně
Dobové právní předpisy
Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich
pomahačů a o mimořádných lidových soudech
Zákon č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém
soudnictví a mění některá jejich ustanovení
- 69 -
Edice a tištěné prameny
JECH, Karel – KAPLAN, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945. Brno
2002.
MŇAČKO, Ladislav: Smrt si říká Engelchen. Praha 1991.
RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd u Vizovic 1947.
SKORZENY, Otto: Mé velitelské operace. Praha 2009.
VAŇÁK, Vladislav: Ploština. Moravská Ostrava 1945.
VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín

1948.
VIII. 2. Literatura
BARTOŠ, Josef – TRAPL, Miloš: Dějiny Moravy, díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004.
BENČÍK, Antonín a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha
1961.
BEŇA, Josef: Slovensko a Benešovy dekréty. Bratislava 2002.
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998.
BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a

odboj. Praha 1999.
CÍLEK, Roman: Ploština. Příběh o lidech statečných i zbabělých, o životě a smrti, o zlobě a
plamenech. Brno 1990.
- 70 -
ČERNÝ, Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a jejich
osudy v letech 1945 – 1956. In: ARBURG, Adrian von – DVOŘÁK, Tomáš – KOVAŘÍK,
David (eds.): Německy mluvicí obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010.
FROMMER, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
GEBHART, Jan – ŠIMOVČEK, Ján: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové

války. Praha 1985.
GEBHART, Jan – ŠIMOVČEK, Ján: Partyzáni v Československu 1941 – 1945. Bratislava

1984.
HOLEČEK, Vojtěch: Ploština. In: Památní místa bojů proti fašismu. Praha 1961.
HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012.
CHMELA, Tomáš: Ploština: příběh psaný ohněm. Nymburk 2010.
JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na

Královéhradecku. Praha 2008.
JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 –

1945. Roztoky u Prahy 1984.
KAPLAN, Karel: Dva retribuční procesy: komentované dokumenty. Praha 1992.
KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945 – 1948. Praha 1992.
KLINKA, Jan – BŘEČKA, Jan – KOLESA, Václav: ROBERT MATULA – Parašutista

skupiny WOLFRAM. Zlín 2009.
KLUBERT, Tomáš: Vznik a špecifiká ludového (retribučného) súdnictva na Slovensku. In:

PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010.
Kolektiv autorů: Almanach obětí nacismu v letech 1939 – 1945 v okrese Vsetín. Vsetín 1994.
- 71 -
Kolektiv autorů. Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988.
KOVÁŘ, Josef: Protifašistický odboj v Pobeskydí. Frýdek Místek 1981.
KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Praha 2002.
KUKLÍK, Jan: Vývoj československého práva 1945 – 1948. Praha 2008.
KURAL, Václav: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 – 1943.
Praha 1997.
MACEK, Pavel - UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva III. Praha 2001.
MACHÁŇ, Antonín.: Stručné vylíčení protifašistického odboje na Gottwaldovsku.

Gottwaldov 1984.
MAREK, Jindřich: Poznámky ke vzniku a vývoji odbojového seskupení Carbon na

jihovýchodní Moravě v letech 1944-1945. In: Morava v boji proti fašismu II. Brno 1990.
NAVARA, Luděk: Smrt si říká Tutter. Brno 2002.
NOVÁK, Oldřich – SLÁDEK, Oldřich – ŽIŽKA, Jaroslav (eds.): Český odboj na sklonku
války ve světle nacistických dokumentů II. Praha 1970. a ŽIŽKA, Jaroslav (ed.): KSČ v boji
proti nacismu. KSČ v dokumentech bezpečnostních nacistických a zpravodajských orgánů.
Praha 1971.
PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010.
PLACHÝ, Jiří (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010.
POSPÍŠIL, Jaroslav: Hyeny. Vizovice, 1996.
- 72 -
PŘIKRYL, Josef: 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky. Ostrava 1974.
PŘIKRYL, Josef – SLEZÁK, Lubomír: Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům. Brno
1965.
PŘIKRYL, Josef.: Ploština – symbol hrdinství. Z bojů valašského lidu za svobodu.

Gottwaldov 1962.
PŘIKRYL, Josef: Protifašistický odboj v českých zemích v letech 1939 – 1945. Olomouc
1975.
PŘIKRYL, Josef: Zelený kádr. První partyzánská skupina. Kroměříž 1985.
RADIMSKÝ, Jiří: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943 –

1945. In: Sborník archivních prací, roč. XV, Praha 1965.
RAPAVÁ, Ivana: Mimořádný lidový soud v Mostě v letech 1945 – 1948. Ústí nad Labem
2010.
SLÁDEK, Oldřich: Přicházeli z nebe. Praha 1993.
SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava, vydanou. Praha 1991.
SLÁDEK, Oldřich. Zločinná role gestapa. Praha 1986.
STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945 – 1947. Praha 1991.
ŠIKOLA, Čestmír – POSPÍŠIL, Jaroslav: Nešli stejnou cestou. Osudy parašutistů a

konfidentů gestapa. Vizovice 1994.
ŠOLC, Jiří: Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové
války. Praha 1991.
- 73 -
ŠINDELÁŘOVÁ, Lenka: Einsatzgruppe H. působení operační skupiny H na Slovensku
1944/1945 a poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Praha 2015.
Bakalářské, diplomové a disertační práce
ČERNÝ, Vladimír: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945, Brno 2006.
MÜLLER, Jan: Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti. Magisterská diplomová práce.
Hradec Králové 2013.
POKORÁKOVÁ, Pavla: Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském

Hradišti roku 1948. Magisterská diplomová práce. Brno 2017.
SUCHÁNKOVÁ, Kateřina: Protipartyzánská operace Tetřev v roce 1944. Magisterská

diplomová práce. Brno 2013.
ŠAMAJOVÁ, Martina: Tragédie Ploštiny v kontextu veřejného povědomí a využitelnosti

tohoto tématu v edukačním procesu. Olomouc 2014.
ZIKOVÁ, Renáta: Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka. Brno 2011.
Internetové zdroje
www.jurickuvmlyn.unas.cz
VIII. 3. Seznam zkratek
ABS – Archiv bezpečnostních složek
Gestapo – Tajná státní policie (Geheime Staatspolizei)
Kripo – Kriminální policie (Kriminalpolizei)
- 74 -
MLS – Mimořádný lidový soud
MV – Ministerstvo vnitra
MZA – Moravský zemský archiv
NSDAP – Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche

Arbeiterpartei)
RSHA – Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt)
SA – Úderné oddíly (Sturmabteilung)
SD – Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst)
SdP – Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei)
SiPo – Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei)
SOkA – Státní okresní archiv
SS – Ochranné oddíly (Schutzstaffel)
StB – Státní bezpečnost
ZbV – Oddíl ke zvláštnímu určení bezpečnostní policie (Zur besonderen Verwedung)
- 75 -
Přílohy
- 76 -
Seznam a původ obrazové přílohy
1. Walter Pawlofsky, velitel Jednotky Josef. (Foto viz ABS, fond Stíhání nacistických
válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, fotodokumentace Jednotky Josef.)
2., 3. Jmenný seznam obětí protipartyzánské akce na Ploštině (Foto viz ABS, fond Stíhání
nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 1, s. 65 – 66, spis akce „Ploština“)
4., 5. Jmenný seznam obětí protipartyzánské akce v Prlově (Foto viz ABS, fond Stíhání
nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 2, s. 36 - 37, spis akce „Ploština“)
6. Úmrtní list Josefa Zichy, jednoho z obyvatel Ploštiny. (Foto viz ABS, fond Stíhání
nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 2, fotodokumentace Jednotky
Josef.)
7. Úmrtní list Aloise Oškery, popraveného nacisty na zámku ve Vizovicích. ((Foto viz ABS,
fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325), inv. j. 325 – 125 – 2, fotodokumentace
Jednotky Josef.)
8. Přísaha Kurta Wernera Tuttera. (Foto viz ABS, fond Svazková agenda hlavní správy
rozvědky (agenturní svazky), reg. č. 46399/MTH I. SNB, s. 5, svazek spolupracovníka.)
9. Kurt Werner Tutter na fotografii během pohovoru ve sběrném táboře v Kunčicích. (ABS,
fond Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní svazky), reg. č. 46399/100 I. SNB,
s. 9, svazek spolupracovníka.)
10. Dnešní podoba památníku na místě Juříčkova mlýna (Foto: Autorka)
11. Dnešní podoba památníku na místě Juříčkova mlýna (Foto: Autorka)
12. Vařákovy paseky dnes (Foto: Autorka)
13. Památník na místě vypálených Vařákových pasek (Foto: Autorka)
- 77 -
Příloha č. 1
- 78 -
Příloha č. 2
- 79 -
Příloha č. 3
- 80 -
Příloha č. 4
- 81 -
Příloha č. 5
- 82 -
Příloha č. 6
- 83 -
Příloha č. 7
- 84 -
Příloha č. 8
- 85 -
Příloha č. 9
- 86 -
Příloha č. 10
Příloha č. 11
- 87 -
Příloha č. 12
Příloha č. 13
- 88 -

SVITÁLKOVÁ - Vypálení Ploštiny A Prlova A Jejich Odraz V Činnosti MLS V Uherském Hradišti

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

SVITÁLKOVÁ - Vypálení Ploštiny A Prlova A Jejich Odraz V Činnosti MLS V Uherském Hradišti

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Masarykova univerzita

Bc. Karolína Svitálková

Vypálení Ploštiny a Prlova a jejich odraz v činnosti

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Brno 2017

samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 9. prosince 2017 ……………………………………………..

Podpis autora práce

I. 1. Vymezení tématu práce

Tématem předkládané práce je kritické zpracování vypálení Ploštiny, Prlova a dalších

České odbojové a protinacistické hnutí procházelo za období existence Protektorátu Čechy a

Hlavním potlačovacím nástrojem nacistické okupační moci bylo gestapo ve spolupráci

Velmi významný materiál vztahující se k událostem na Ploštině a Prlově je uložen v Archivu

Vzhledem k problematice práce s regionálním zaměřením je nutno počítat také s materiály

Konkrétně událostem na Ploštině a Prlově se věnovalo hned několik odborných publikací,

III. 1. Nacistický potlačovací aparát

Zejména po vypuknutí Slovenského národního povstání a po příchodu 1. československé

III. 2. Partyzánské skupiny na Moravě na konci války

III. 3. Nacistická opatření vůči partyzánům a civilnímu obyvatelstvu

III. 4. Partyzánská brigáda Jana Žižky a její působení na Moravě

Po výše popsaných nezdařených pokusech o překročení moravsko-slovenské hranice se

III. 6. Působení brigády na Valašsku

Vzhledem k rostoucímu počtu partyzánů se také zvyšovaly nároky na ubytování. S tím se

IV. 1. Protipartyzánská akce Ploština a další lokální akce

IV. 3. Stíhací skupina SS Slovensko, krycím jménem Josef

Po návratu na služebnu Heinecke s ostatními důstojníky SS informoval záměrně nepravdivě

Události na Ploštině jsou dodnes předmětem zájmu a mnohdy sporných interpretací.

O obyvatelích této obce příslušníci speciálních oddílů tušili, že dlouhodobě podporují

Informace získali od maďarského důstojníka, kterého partyzáni po přepadu nedaleko obce

IV. 7. Vařákovy paseky

V. 1. Vznik retribučních dekretů a mimořádných lidových soudů

Charakter rozsudků, tedy za co bude obžalovaný potrestán a v jaké výši, ustanovil

Zločiny proti osobám se vztahovaly na potrestání veřejného násilí, způsobení vraždy,

Nejvíce projednávaným rozsudkem před MLS v Uherském Hradišti bylo udavačství,

VI. 1. Karl Raschka

Za členství ve zločineckých organizacích SS a gestapo, za omezení svobody velkého počtu

Během období nacistické okupace se na protektorátním území vyvíjely různé formy

Předkládaná práce měla za cíl podat komplexní přehled o protipartyzánských akcích na

Archiv bezpečnostních složek

Fond Stíhání nacistických válečných zločinců (325)

Fond Svazková agenda hlavní správy rozvědky (agenturní svazky)

Fond Svazková agenda uložená na centrále MV (vyšetřovací spisy - centrála)

Moravský zemský archiv v Brně

Fond B 252 – Zemský president Brno

Fond C 143 – Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti

Historické oddělení Moravského zemského muzea v Brně

Státní okresní archiv Vsetín

Státní okresní archiv ve Zlíně

Dobové právní předpisy

MŇAČKO, Ladislav: Smrt si říká Engelchen. Praha 1991.

RŮČKA, Vladimír: Ploština žaluje! Újezd u Vizovic 1947.

SKORZENY, Otto: Mé velitelské operace. Praha 2009.

VAŇÁK, Vladislav: Ploština. Moravská Ostrava 1945.

VAŇÁK, Vladislav – FILGAS, Josef: Ploština v plamenech. Partyzánská kronika. Vsetín

BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy 1998.

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a

FROMMER, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.

GEBHART, Jan – ŠIMOVČEK, Ján: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové

GEBHART, Jan – ŠIMOVČEK, Ján: Partyzáni v Československu 1941 – 1945. Bratislava

HROŠOVÁ, Marie: Na každém kroku boj. Vsetín 2012.

CHMELA, Tomáš: Ploština: příběh psaný ohněm. Nymburk 2010.

JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na

JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 –