TEC K74248 L80

Richard van Dulmen

ANTROPOLOGIE
Vývoj • Problémy • Úkoly
 Obsah

Úvod .................................................................................................

Historická antropologie................................................................... ir
Člověk jako aktér dějin................................................................. 11

Vývoj ............................................................................................... 15
i. Sociální dějiny a historická antropologie ................................. X
5
i. Etnologie, etnografie a dějiny mentality .................................. 20
3. Bádání o rodině, dějiny každodennosti, studium lidové kultury -5
4. Institucionaiizace historické antropologie .............................. 34

Problémy a perspektivy.................................................................... 37
1. Kultura a životní praxe ......................................................... 37
Univerzitní knihovna
2. Subjektivní zkušenost a subjektivita v dějinách .................... 39
Západočeské univerzity v PSi
3. Tradice a moderna.................................................................... 42
4. Mikrodějiny.............................................................................. 44
KN060001527 5. Globální teorie.......................................................................... 46

Témata .............................................................................................. 5i
Z německého originálu Ilisiorischc Amhropologie
1. Magie a čarodějnictví................................................................ 52
přeložil Josef Boček. Veškerá práva vyhrazena.
2. Protest a násilí .......................................................................... 56
3. Tělo a sexualita......................................................................... 59
€ 2001 Bóhlau Verhg Koln Wcimar Wicn. Richard van
4. Náboženství a zbožnost ........................................................... 61
Dulmen, Historischc Antropologie. Knuvicklung, Probléme,
5. Domácnost a rodina ................................................................. ^
Aufgaben. 2.. durchgcsehcnc Auflage. Koln Weimar Wicn:
6. Individualita a individualizace ................................................. 67
Bóhlau 2001. Transbuon O Josef Boček, 2002
7. Piscmná kultura, četba, média .................................................. 69

8. Vlastní a cizí. Zacházení s cizím ............................................... 73

ISBNH0-86569-15-2
9. Ženy, muži a dějiny rodu ...................................................... 75
Úkoly ..................................................... 7980
T. Mikrohistorie a makrohistoríc . . .
2. Relativismus a normativní myšlení 85
3. Sociální proměny........................... 87
4. Interkulturní srovnání ...................

Závěr................................................... 91

Poznámky Seznam literatury

Uvod
„ Teorie plynou obyčejné z ukvapenosti netrpělivého rozumu, jenž by se rád zbavil skutečností-"
Q.W.Godhe)
V rozhovoru pro týdeník DieZeit z 3. května 1996 ohlásil tehdejší
předseda Německé výzkumné společnosti (DeutscheForschungsgeseH-
schaft) W. Frúhwald modernizaci vědy o kultuře na bázi historické
antropologie, které přislíbil podporu, protože tento obor podle
jeho mínění „propojuje historické vědy s etnologickými a lingvis-
tickými disciplínami", čímž otevírá nové vědecké perspektivy. Že
nezůstalo pouze u slov, ukazuje hned šestinásobný úspěch mla-
dých badatelů, kterým spolkový ministr pro vědu a výzkum udělil
Cenu Heinze Meier-Leibnitze v oboru historické antropologie.1
Toto oficiální, ba dokonce úřední uznání historické antropo-
logie jako nově se formujícího výzkumného směru -jenž ovšem
dosud nezapustil na univerzitách institucionální kořeny odpoví-
dající jeho významu - proběhlo v intelektuálním klimatu, které
na různých úrovních ohlašovalo zásadní obrat.
Zaprvé došlo ve veřejném diskursu ke zřetelné fragmentaci na-
šich představ o dějinách, způsobené jednak velkým počtem no-
vých témat, která byla dříve dlouho ignorována a jimž se nyní všu-
de věnuje pozornost, jednak zavedením pestré škály zcela nových
metod historického výzkumu, jež už nedovolují rozpoznat jeho
stěžejní téma. Rozmanité zájmy a metody si dnes navzájem kon-
kurují, a tak se staré hranice oborů i klasických hierarchií drolí.
Za druhé probíhá v rámci rozšiřování kulturněvědné perspek-
tivy ve výzkumu dějin obecně jistý proces antropologizace, kte-
rýjednoznačně staví do popředí subjektivní stránku zkušenosti
a percepce a rozhodne se soustřeďuje najednání a myšlení kon-
krétního člověka. Otázka po významu událostí, struktur a pro-
cesů pro jednotlivec se tím stává důležitější než zřetel k celku
společnosti, což má za následek nárůst mezioborových diskursů
a výzkumů. Interdisciplinarita tu zajisté byla už dříve, nový je
ovšem stav, kdy se snižuje ostrost vymezení jednotlivých histo-
rických disciplín a zároveň se zmenšuje prostor pro zachycení
souvislostí výzkumu v rámci oboru. Hraníce mezi sociálními
dějinami a etnologií, literární vědou nebo vědou o médiích se
vytrácejí ve prospěch problémově orientovaného bádání, které
zintenzivňuje transdisciplinární výměnu poznatků.
Konečně je patrná téměř skoková internacionalizace výzku-
mu. Projekty přesahující zemské a státní hranice existovaly sice
už dávno, ovšem programy udávající směr a zasahující i do sféry
škol měly i nadále národní charakter. Jak rostl počet mezinárod-
ních konferencí a dalších kontaktů, začalo se nově organizovat
badatelské společenství, procházející napříč hranicemi. V něm
dochází ke střetávání odlišných vědeckých tradic a tím se nadále
zpřesňuje formulace problémů. Nápadné je rovněž, že se stále
více „zahraničních" badatelů zabývá národní i regionální historií
jiných zemí, čímž stanovují nová měřítka.-
Všechny tyto zájmy a průlomy vytvořily základ pro rychlé
formování historické antropologie jako oboru. Na jedné stra-
ně podpořily její rychlé etablování jako samostatně chápaného
badatelského směru, na straně druhé proces jejího definování
zároveň znesnadnil její odlišení od ostatních současných vědec-
kých proudů. Historická antropologie ovšem nezůstala omeze-
na pouze na historickou vědu.
Pokouším se zde o přehled, který se sice chce dotknout všech
zmíněných problémů, ale jeho těžiště bude ležet v německy mlu-
vících zemích. Koncept historické antropologie je už natolik hut-
ný, že nebude možno vzít v úvahu všechny diskuse, které zaměst-
návají historiky po celém světě. Výzkum v německy mluvících
zemích je ovšem natolik včleněn do celosvětového kontextu, že
se v něm mezinárodní diskuse odrážejí- Obecně sice historická
antropologie zahrnuje pohled na dějiny v celé jejich šíři od anti-

ky až po současnost; v konkrétní výzkumné praxi je však zatím
patrné zaměření na raný novověk. Proto bude výzkumům tohoto
období věnován zvláštní zřetel. Krom toho dosáhl antropolo-
gicky zaměřený výzkum raného novověku v německy mluvících
zemích mezinárodně uznávaného standardu.
Na závěr je nutné poukázat na skutečnost, že šíře antropolo-
gického bádání se zatím spíše než v knihách odhaluje ve velkém
množství odborných pojednání - což vzhledem ke krátké exis-
tenci oboru sotva překvapí. Esej se zdá být adekvátnčjším žán-
rem pro vědeckou prezentací výsledků historickoantropologické-
ho bádání než rozsáhlé knižní monografie, kterých ovšem nyní,
po skončení rané experimentální fáze, vychází stále více.:í
Tento přehled se tedy soustřeďuje především na výzkum v ně-
mecky mluvících zemích, dále na období raného novověku a ko-
nečně na badatelské výsledky publikované formou vědeckých
pojednání a esejů, což vyplývá jednak z konkrétní situace oboru,
jednak z vědomého vymezení problémů a tématických okruhů.
Také omezený rozsah tohoto svazku si vynucuje zúžení záběru,
ale přesto budou, pokud možno, zmíněny všechny důležité dis-
kuse.4
Historická antropologie staví konkrétního člověka s jeho jed-
náním, myšlením, pocity a utrpením do středu historické ana-
lýzy. Její koncept se přitom podstatně odlišuje od konstrukce
člověka ve filozofické antropologii, která se ptá po podstatě, po
obecně platných rysech lidství v dějinách. Historická antropolo-
gie se oproti tomu zaměřuje na mnohostrannou kulturně-sociální
podmíněnost jednotlivce v proměnách času, na zvláštnost a své-
bytnost lidského jednání, což vylučuje jednotný a uzavřený dějinný
obraz člověka.1 Ten se vytváří teprve v historickém procesu.
Už historismus sice kladl důraz na lidskou individualitu, ovšem
v jeho pojetí tvořili dějiny pouze silní mužové, zatímco obyčejní
lidé zůstávali němí, uvězněni a skryti v přírodě a společnosti. Na-
proti tomu akcentuje historická antropologie účast všech lidí na
dějinách jako takových, nejen na těch vlastních. Jejich sociální
praxe utváří - i když s různou mírou závažnosti - dějiny, do nichž
člověk vnáší své myšlenky, zájmy a přání.
Konečně se historická antropologie odklání také od struktu-
rálně historické perspektivy sociálních dějin, která pracuje pouze
s objektivními strukturami a procesy, nepřiznává jednotlivci žád-
nou „svévolnou" interpretaci a chápe ho pouze jako „nositele"
nebo dokonce „loutku".2
Historická antropologie tedy oproti těmto třem směrům, se
kterými se neustále střetává a o jejichž překonání se snaží, staví
do ohniska svého zájmu člověka v jeho zvláštnosti, ucelenosti
a závislosti na přírodě, společnosti a kulturní tradici. Dějiny jsou
11
 pojímány jako dílo vytvářené lidmi, a naopak člověk je definován
jako dějinami formovaná bytost.
„Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim na-
padne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností,
které tu bezprostředné nacházejí, které jsou jim dány a které
zdědili z minulosti", napsal už v roce 1852 Karel Marx.:í Histo-
rická antropologie sice nepřisuzuje člověku úplnou autonomii
v jednání, jako by byl absolutním pánem věcí, ale nenahlíží na
něj ani jako na bezvýznamné stéblo trávy, zcela vydané napo-
spas víru událostí.
Popis tohoto rozhraní, tj. určení prostoru a možností lidského
jednání, jejedním z hlavních úkolů oboru. Historická antropolo-
gie dále respektuje mnohoznačnost a rozporuplnost dějů a pro-
cesů, které jsou určovány těmi nejrůznějšími okolnostmi a které
mohou být ve své komplexnosti odhaleny pouze v kontextu celé
společnosti. Zatřetí historická antropologie nezohledňuje výluč-
ně rozumové jednání, ale sleduje ve stejné míře pocity a nála-
dy, jež nejsou o nic méně racionálně ukotvené než rozum sám.
Historická antropologie se tedy soustřeďuje nejen na politické
a ekonomické počínání, ale stejně tak na soukromí, a vylučuje
především jakékoliv oddělování politických projevů života od
života kulturního. Konečně začtvrté pohlíží na člověka jako na
proměnlivou bytost, která nikdy nezůstává stejná a nikdy stejně
nereaguje, ale vztahuje se nanejvýš odlišně k určitým situacím
a skutečnostem, které jsou zřídka dány předem. Lidské jednání
není finalitní, účelově zaměřené, jakkoliv může být omezený pro-
stor pro volbu; konečné rozhodnutí, zda chce nastoupit určitou
cestu či nikoliv, je v moci člověka samotného.
Při každém civilizačním a modernizačním procesu je třeba
se ptát na jeho celistvost, na jeho historický subjekt a soudobý
kontext. Procesy mají dvojí tvář podle toho, zda jsou nazírány
shora nebo zdola. Centrální, jednoznačná a výlučná perspektiva
neexistuje. Dějinyjednotlivých lidí jsou různé a nedají se sloučit
ani hermeneuticky, ani systematicky. Zredukovat jejich komplex-
nost často znamená zbavit je jejich specifického výrazu, jejich
jedinečnosti a individualitv.
12
S historickou antropologií vstupuje jednotlivý člověk ve své
jedinečnosti a zvláštnosti opět do obecné historiografie, což
ovšem neznamená rezignaci na sociální, politické, ekonomické
a kulturní aspekty dějin. Právě naopak - tyto perspektivy získá-
vají novou závažnost. Jsou vždy sledovány vzhledem k člově-
ku, který v těchto předem daných strukturách reaguje buď tak,
že se podrobí a přizpůsobí, nebo se snaží o vlastní interpretaci
a akci. Stejně jako jsou objektivní struktury a procesy určeny
teprve lidským chováním a jednáním, stává se jednotlivý člověk
tím, čím je, teprve prostřednictvím toho, co konkrétně podnik-
ne a vědomě či nevědomě tvoří. Dialektický vztah objektivních
struktur a subjektivního jednání dělá z dějin vlastní dějiny, které
nezaměnitelně konstruují jednotlivého člověka.
Současný intenzivní zájem o osobní dokumenty a výpovědi je
vyvolán nadějí, že bude možné rekonstruovat proces subjektiv-
ního osvojování objektivních skutečností. Tato naděje je ovšem
lichá, jestliže se tyto rozmanité zkušenosti a zprávy nebudou in-
terpretovat na pozadí struktur a procesů. Díky velkému počtu
příběhů rolníků, dělníků a také měšťanů získaly dějiny v posled-
ní době na plastičnosti a barvitosti, což zřejmě odpovídá skuteč-
nosti více než dřívější líčení hrdinů nebo strukturální analýzy.
Starší badatelské výsledky tím nebyly zcela popřeny, jejich vý-
znamový obsah je ovšem hodnocen jinak.4
Kromě diferenciace lidí podle společenských skupin bere his-
torická antropologie zvláštní zřetel na rozlišení podle pohlaví.
Stejně jako se dříve rolníci či dělníci jevili jako prvky nějaké ob-
jektivní struktury a představovali maximálně nějaký „případ", ne-
měly ani ženy svou vlastní, individuální tvář. Dějiny se stále redu-
kovaly na to, co v průběhu času mysleli, vytvářeli a organizovali
muži. V tomto pojetí se sotva našel prostor pro ženská pole pů-
sobnosti a pro ženský myšlenkový svět. Uvést namáhavě rekon-
struovaný „ženský svět" do vztahu se světem mužů je jedním z dů-
ležitých úkolů nového výzkumného směru - dějin rodu (pozn.:
dějiny rodu - angl. gen der his tory, něm. Geschlechtergeschkhté).
Má-li být jednotlivcům bez rozdílu pohlaví přisouzena ro-
le skutečných aktérů dějin, nestačí pouze zprostředkovat jejich
13
různorodé vidění vécí; je nutné chápat dějiny jako výsledek pů- Vývoj
sobení lidí, nikoliv struktur a procesů, a hodnotit objektivní sku-
tečnosti z perspektivy člověka a jeho výtvorů.

Zrození historické antropologie lze časově sotva přesně určit.

V Německu, resp. v německy mluvících zemích vyrůstá z kultur-
ního a intelektuálního procesu, který probíhal od konce 70. do
poloviny 80. let minulého století. Vývoj oboru v německy mluví-
cím prostoru podléhal specifickým podmínkám, jež se podstatně
liší od situace v zahraničí, především na Západě.

1. SOCIÁLNÍ DĚJINY A HISTORICKÁ ANTROPOLOGIE

Historická antropologie se bezpochyby vyvinula z interních

vědeckých diskusí souvisejících obecně se sociálními dějinami
a zvláště s nově se utvářející historickou sociální vědou. Krom to-
ho měly svůj význam také další, externí politicko-civilizační mo-
tivy. Nové teoretické myšlenkové přístupy se vždy vyvíjejí v kom-
plexních kulturních situacích, kdy striktně vědecké pohnutky
představují pouze jednu z příčin jejich vzniku. Pro vědeckou kul-
turu, ve které se rozvinuly první koncepty historické antropolo-
gie, byla charakteristická narůstající skepse vůči neomezenému
optimismu 70. let, jenž předstíral, že dokáže vyřešit všechny pod-
statné společenské problémy. Pod dojmem katastrof jako např.
jaderného zbrojení vyvstaly závažné pochybnosti o nepřetržitém
procesu modernizace, který sliboval jakýsi blíže neurčený, stálý
pokrok. Civilizační kritika konce 70. a začátku 80. let byla dal-
ším důvodem pro vznik a rozvoj nových historických perspektiv
a způsobů práce. V této kritice se zvláště angažovala generace,
jejíž kariérní šance se ve srovnání s minulostí značné zhoršily.

14 15
 V neposlední řade zde sehrály svou roli subjektivní zkušenosti
a zájmy jedné generace, resp. skupiny badatelům
Profilem a vzděláním se skupiny vědců podporujících obrat
v kulturní vědě sice příliš nelišily od zastánců historické sociální
védy, zvláště od sociálních historiků, kteří propagovali teoretické
sociální dějiny vycházející z Maxe Webra a Karla Marxe a chtěli
tak bezprostředně přispět k politické kultuře současné společnosti.
Ve dvou bodech se ovsem ona ,nová' skupina od ,klasických'
sociálních historiků diferencovala: zaprvé v popředí jejího zájmu
nestálo zkoumání moderny (pozn. překl.: výraz moderna, něm.
die Modeme, se v textu vyskytuje ve dvou základních významech:
jednak označuje epochu zrychlených modernizačních procesů 19.
a první poloviny 20. století, jednak je užíván obecně jako opak
pojmu tefc a může se tak vztahovat i na starší období), tj. sociál-
ních dějin 19. a 20. století. Při formování historické antropologie se
mnohem více uplatnili historikové raného novověku, kteří obrátili
svou pozornost k předindustriální společnosti a přitom byli mno-
hem více než ostatní orientováni internacionálně a mezioborově.
Při hledání nových modelů výkladu tohoto přechodného období
se rychle otevřeli především etnologickým východiskům. Zadruhé
sympatizovali se sociálně-politickými alternativními proudy 80.
let, které už nepovažovaly neomezenou modernizaci za cíl politic-
kého jednání, ale naopak nově poukázaly na ničivý potenciál mo-
derny. Tím se zároveň zvýšila citlivost vůči tradicím, která přišla
zvláště vhod rané novověkému bádání s jeho požadavkem nevní-
mat pouze modernu jako součást procesu modernizace. Jakkoliv
heterogenní byla (a ještě stále je) tato skupina sociálních histori-
ků, všichni do jednoho se v 80. letech otevřeli přístupům užíva-
ných v etnologii a dějinách každodennosti a zproblematizovali své
(vlastní) postoje k dějinám kultury a modernizace.2
Historická antropologie se vyvinula ze sociálního déjepisec-
tví, ale brzy se distancovala od nového konceptu historické so-
ciální vědy (tj. dějin společnosti) ajejího koplexního, teoreticky
odvozeného nároku na vysvětlení lidské existence v dějinách.
Zpočátku si zmíněná skupina vědců slibovala od nové historické
vědy inovační, emancipační a teoreticky zdůvodněné odpovědi
16
na problémy (především německé) moderny, a uvítala proto prá-
vě se formující Biekfeldskou školu, která v krátké době vystoupila na
veřejnost s velkou ediční řadou KritischeStudienzur■ Geschichtswissens-
chaft [Kritické studie k historické vědě], vydávanou od roku 1972.
Ještě důležitější se stal v roce 1975 založený časopis Geschichte und
Geseílschaft. ZeitschňftjurHistonsche Soziaíwissenschaft [Dějiny a spo-
lečnost. Časopis pro historickou sociální vědu], protože vytvořil
platformu pro nové diskuse, které vzbudily pozornost také v za-
hraničí. Bohužel, jak už to tak v Německu bývá, při tom teore-
tická programová prohlášení hrála větší roli než paradigmatické
případové studie. Hans Ulrich Wehler a Jůrgen Kočka byli osob-
nostmi, které udávaly tón, kritická četba Marxe a „nový" Max
Weber poskytly nové, dříve téměř nereflektované argumentační
spojitosti; společnost a ekonomika, třídy a konjunktura se staly
centrálními kategoriemi popisu a analýzy moderních dějin, s
nimiž se musel vyrovnat každý, kdo si chtěl vytvořit odstup od
tradičního politického a kulturnědějinného dějepisectví, které
v Německu 70. let stále ještě převažovalo.5
Jak se ovšem „nový" program rozvíjel, objevovaly se postup-
ně také jeho hranice pro obnovené „obecné" dějiny. Zaprvé tato
nová sociální historie redukovala dějiny na jakousi „prehistorii"
současnosti, tj. na dějiny ig. a 20. století. Dějiny různých mož-
ností už neexistovaly. Dále se koncentrovala na proces moder-
nizace socioekonomických struktur s vrcholovým bodem v ně-
mecké katastrofě Třetí říše. Diskuse o německé zvláštní cestě tyto
nacionálněstátní kategorie spíše znovu posílila, než relativizova-
la. Přestože nové sociální dějiny vědomě vycházely ze systému
vzájemné závislosti společnosti, hospodářství a kultury ve smys-
lu Webrově, nebyla v nich téměř zohledněna (těžko zprostřed-
kovatelna) kulturní dimenze nebo byla zastoupena pouze ve své
institucionální podobě. Otázka po konkrétní životní praxi se tak
opět dostala mimo nový horizont a byla - stejně jako v tradičním
pojetí - vědomě odsunuta na okraj. Hlavním úkolem historické
vědy byla a zůstala analýza politického dění, nyní však v důsled-
ně socioekonomickém kontextu. Takto ovšem nemohl být napl-
něn deklarovaný komplexní „vysvětlovači nárok".
17
 Zatímco bylo sotva možné očekávat, že z historické sociální
vědy vzejdou inovační podněty pro novou kulturní historii,4 roz-
víjely se kulturněhistorické a také antropologické zájmy v němec-
ky mluvících zemích v rámci tří sociálněhistorických výzkum-
ných oblastí, které se jako součást širší západoevropské diskuse
postaraly o intenzivnější výměnu názorů. Jde zaprvé o dějiny
protestů, dále o debatu o protoindustrializaci a konečně o dějiny
dělnictva; na všech těchto polích probíhaly v 70. a 80. letech
významné výzkumy.
Dějiny protestů, které v Německu většinou vycházely od tzv.
Selské války, se vyvíjely od historie politického odporu utlačo-
vaných „zvláštních skupin" obyvatelstva až k dějinám rolnických
(a řemeslnických) kultur, které disponovaly samostatnou tvůrčí
silou. Tyto kultury se postupně staly vlastním předmětem historic-
kého bádání, a to v takové míře, že nakonec už nebyl kladen hlavní
důraz na analýzu sociálněpolitických programů, ale na životní pra-
xi, myšlení a rituály protestujících (Peter Blicke, Winfried Schulze
ad.).5 Mnoho historiků a etnografů se začalo zabývat selsko-ple-
bejskými rebeliemi, často z podnětu anglických a francouzských
badatelů (Emmanuel Le Roy Ladurie, Edward P. Thompson).
Podobný vývoj jako u zmíněných dějin protestů prodělala
i skupina vědců, kteří se věnovali protoindustiálním řemeslům
na venkově. Jejich přísně strukturálně historické, kvantitativní
výzkumy na bázi rekonstrukcí vztahů uvnitř rodin vyústily v
hodnotící práce o životním stylu nejnižších vrstev venkovského
obyvatelstva v době přechodu od předindustriální k industri-ální
společnosti (Hans Medick, Júrgen Schlumbohm).5
Zvláště důležité byly konečně dějiny dělnictva, které se vyví-
jely od politické historie dělnického hnutí k dějinám dělnické
kultury. V tomto pojetí už hnutí nebylo hodnoceno výhradně
podle politického a sociálního programu jeho protagonistů. Ja-
ko témata stály nyní v popředí životní způsob, politické jednání,
pracovní každodennost a socializace (Klaus Tenfelde, Franz-Jo-
sef Brúggemeier ad.).7
Ve všech třech zmíněných oblastech se začalo zkoumáním so-
cioekonomického chování a politického uvědomění utlačovaných,
18
resp. diskriminovaných sociálních skupin, přičemž v centru bá-
dání stály strukturální intersubjektivní skutečnosti. Čím více se
ovšem badatelé přibližovali konkrétním případům, jednotlivým
dějům a příkladům a čím intenzivněji prověřovali obecné teone
v konkrétních situacích, tím častěji se dostávaly do popředí zájmu
kulturní dimenze. Stále více se prosazující mikrohis.torický pohled
pomohl rozkrýt hranice prostoru pro jednání jednotlivých lidí,
který nebyl determinován předem danými strukturami. Také prostí
rolníci a dělníci nyní získali svou vlastní, svébytnou tvář.8
Celkové spektrum historického výzkumu se s rozvojem sociál-
něhistorického bádání od přelomu 70, a 80. let minulého století
a díky vytvoření vlastních vysokoškolských kateder podstatně
rozšířilo. Krok za krokem se historikové začali věnovat zatím
částečně či zcela opomíjeným tématům jako rodina, resp. žena
v dějinách, kultura svátků atd. Postupně se přistoupilo k odhalo-
vání toho, co se dříve ponechávalo stranou jako soukromý život,
a tento výzkum vystoupil jako konkurence k velkým politicky
orientovaným sociálním dějinám. Nakonec došlo k přesunu po-
zornosti na malé výzkumné jednotky, které pro globální přehled
nebyly relevantní. Už také nešlo o vytvoření všeobjímající vývo-
jové teorie, ale spíš o rekonstrukci konkrétní životní souvislosti.
Jestliže se přitom přesunul hlavní zřetel na každodenní chová-
ní, myšlení a jednání konkrétních lidí, následovala pak většinou
i otázka po významu velkých událostí, vývoje a strukturních pro-
cesů pro člověka, společenské skupiny a třídy, stejně jako otázka
po možnostech utváření vlastního života jednotlivcem. Před his-
toriky se otevřely rozkošatělé světy zkušenosti, které už nebylo
možné vtěsnat do konceptu běžné modernizační teorie.
Postupem času přestávaly být velké sociologické teorie pro
analýzu vznikající moderní společnosti přitažlivé, resp. relevant-
ní. Badatelé se sami začali pídit po nových interpretačních mo-
delech předindustriálního světa a doufali, zeje najdou v etno-
logii, která se ostatně tradičně zabývala cizími kulturami. Roli
prostředníků neplnili zástupci německé etnografie a etnologie,
kteří v 70. letech viditelně nedosahovali úrovně mezinárodního
výzkumu, ale angličtí a francouzští sociální historikové, jejichž
19
práce už tehdy poukazovaly na přínos plynoucí z využití etnolo-
gických poznatků v historii.
2. ETNOLOGIE, ETNOGRAFIE A DĚJINY MENTALITY
Čím intenzivněji sociální historikové naráželi při zkoumání
svých témat na hranice sociálněvědných interpretačních modelů
a čím více se rozcházeli s teorií kontinuální modernizace, tím
více se otevírali třem výzkumným směrům s vlastními vědeckými
tradicemi. Tyto směry se navzájem setkávaly spíše na knižním
trhu, než aby komunikovaly prostřednictvím přímých výzkum-
ných kontaktů na univerzitách nebo v zahraničí. Průkopnickou
práci zde odvedly nakladatelství Suhrkamp, Syndikát (obě Frank-
furt n. M.), Wagenbach (Berlín) a Hanser (Mnichov). V němec-
ky mluvících zemích se ovšem spíše než na souhrn evropských
poznatků o cizích kulturách soustředila pozornost na teoretic-
ké koncepty etnologie, resp. sociální antropologie, empirické
kulturní vědy, resp. etnografie a dějin mentality, vůči kterým si
badatelé dlouho udržovali vnitřní odstup, zvláště v souvislos-
ti s rozšířením strukturálních a sociálních dějin směrem k his-
torické sociální vědě. Akademicko-teoretický přístup k novým
oblastem výzkumu tak zůstal německým sociálním historikům
a antropologům vlastní.9
V zemích s dlouhou koloniální tradicí jako např. Anglie ne-
bo Francie začali historikové spolupracovat s etnology mno-
hem dříve. To platí rovněž pro výzkum ve Spojených státech.
V současné době už ovšem nezaostává v recepci etnologické li-
teratury ani Německo a Itálie,10 Všichni „klasikové" byli přelo-
ženi v průběhu 70. a 80. let. Přestože jsou němečtí historikové
povětšinou dostatečně jazykově vybaveni, stala se určitá práce
předmětem intenzivních diskusí teprve v okamžiku, když byl
k dispozici její překlad. Potěšitelné je, že německý trh byl zamě-
řen více internacionálně, než třeba trh francouzský nebo anglic-
ký. Z velkého počtu etnologických autorů se ovšem „uchytili"
jen někteří. Nepochybně podnětná četba Clauda Levi-Strausse
20
a Bronislawa Malinowského nezanechala u historiků téměř žád-
né stopy. O to silnější byl vliv Marschalla Sahlinse {Culture and
Practical Reason, 1976, něm. Kultur undpraktische Vernunft [Kultura
a praktický rozum], 1976, Historicalmetaphorsandmythicalrealities:
structure in the early history oj the Sandwich Islands kingdom, 1981, ném.
Der Tod des Kapitán Cook. Geschichte als Metapher und Mythos als Wirkli-
chkeit [Smrt kapitána Cooka. Dějinyjako metafora a mýtus jako
skutečnost], 1986), Petera Worsleyho (The trumpet shallsound; a study
oj„cargo"cults in Melanesia, 1957, něm. Die Po sauně wird erschallen.
,Cargol Kulte in Melanesien [A zazní pozoun. ,Cargo' kulty v Mela-
nésii], 1973), Marcela Mausse {Sociologie et anthropologie, 1950, něm.
SoziologieundAnthropologte [Sociologie a antropologie], 1974), Ed-
warda E. Evans-Pritcharda {Witchcrajt, orades and magie among the
Azande, by E. E. Evans-Pritchard... with a foreword by professor
C. G. Seligman..., [1937]) něm. Hexerei, Orakelund Magie bei den Zan-
de [Čarodějnictví, věštba a magie u kmene Zande], 1978), Mary
Douglasové {Naruralsymbols: explorationsin cosmology, 1970, něm. Ri-
tuál, TabuundKorpersymbolik [Rituál, tabu a symbolika těla], 1974,
Purity anddanger; an analysis ofeoncepts ofpollution andtaboo [by] Ma-
ry Douglas, [1966], něm. Reinheit und Gefdhrdung [Čistota a ohro-
žení], 1985) nebo Victora Turnéra {The rituál pro cess: structure and
anti-structure, 1969, 1977, něm. DasRituál [Rituál], 1989). V sou-
vislosti s utvářením programu historické antropologie a také no-
vých kulturních dějin se ukázaly jako zvláště plodné velice dis-
kutované koncepty Cliffbrda Geertze (Thick deseription: toward an
interpretive theory of culture, in: The interpretation of cultures; se-
lected essays, [1973], něm. DichteBeschreibung [Zhuštěný popis],
1973, 1983) a Pierra Bourdieu (Esquisse ďune théorie delapratique.
Precédé'detroisétudesďethnologiekabyle, 1972, něm. EntwurfeinerTheo-
riederPraxis [Nástin teorie praxe], 1972, 1976).
Recepce těchto textů obrátila pozornost především mladé ge-
nerace historiků na aspekt cizího nejen v mimoevropských, ale
poprvé také v domácích dějinách. Tím byl zároveň postupně zpro-
blematizován samotný etnocentrismus dějin, který zastánci histo-
rických sociálních věd ponechávali vědomě stranou. Zahrnutím
rituálního jednání do empiricko-historických výzkumů se kromě
21
toho otevřely nové pohledy na dějiny „vlastních" a „cizích" kultur.
V neposlední řadě si badatelé uvědomili hranice sociálněhistoric-
ké analýzy státně-politických procesů, jelikož „tradiční" společ-
nosti žádnou diferencovanou státnost neznaly. Recepce etnologie
zanechala konečně stopy v diskusích o teorii historické vědy, která
se měla od nynějška přizpůsobit vlastnímu předmětu výzkumu.
Objevem ,malých' dějinných kategorií byla omezena platnost glo-
bálních strukturálních analýz.
Zadruhé, stejně charakteristické pro tyto nové proudy bylo
studium empirické kulturní vědy a etnografie, které se věnovalo
výzkumu lidových tradic a způsobů života.11 Příklon ke světu
zkušenosti „malých lidí" a intenzivní výzkum sociálních hnutí
- zde se vytvořila styčná plocha s novým sociálněhistorickým
bádáním - otřásly přesvědčením o úloze společenských elit ja-
ko vlastní hybné síle v dějinách. Velký ohlas nalezly nejen In-
novationen [Inovace] Raymonda Williamse (1965, 1977) a studie
E. P. Thompsona Píebejische Kultur und moralische Okonomie [Plebej-
ská kultura a morální ekonomie] (1971,1980), ale také navazující
práce Rudolfa Brauna Industrializierung und Volksleben [Industria-
lizace a život lidových vrstev] (1960), a dále knihy Hermanna
Bausingera Volkskulturin dertechnischen Welt [Lidová kultura v tech-
nickém světě] (1961) a Wolfganga Kaschuby Volkskultur zwischen
feudaler und biirgerlicher Gesellschaft [Lidová kultura mezi feudální a
občanskou společností] (1988).
Přínos bádání v oblasti lidových tradic a hnutí spočíval za-
prvé v tom, že historikové začali brát vážně podíl „obyčejného"
člověka na utváření jeho osobního života a ocenili význam jeho
jednání a myšlení v historickém procesu. Stejně významné bylo
také studium tradičních světů zkušenosti, které přestaly být po-
važovány pouze za temnou předehru osvícené moderny. V jed-
nání probíhajícím v souladu s tradicemi byl nezřídka rozpoznán
odpor proti dynamice modernizačního procesu, jenž obyčejným
lidem nepřinášel vždy užitek. Jejich svévole vůči vrchnosti a círk-
vi se potom už nedala odbýt jako věčně konzervativní a reakční
moment, ale začala být chápána jako samostatný kulturní přínos
v rámci ambivalentní modernizace.12
22
Zatřetí, svůj význam mělo bádání na polí dějin mentalit, tj.
dějinného konceptu, který sice, jak ukazují příslušné publikace,
zůstal do značné míry omezen na Francii, jenž si ale presto v me-
dievalistice a ve výzkumu raného novověku celkově vydobyl vel-
ké uznání. Jeho přínos pro moderní dějiny ale zůstal nepatrný.
Rozvoj dějin mentalit je úzce spjat s tzv. školou Annales, za
jejíž zakladatele jsou považováni Marc Bloch a Lucien Febvre.
V současnosti se tato skupina badatelů natolik rozrůznila, že
je diskutabilní, zda ještě můžeme ve třetí generaci mluvit o ně-
jaké jednotné „škole", zvláště když zde byly od samého počát-
ku zastoupeny nejrůznější výzkumné koncepty a zájmy.13 Také
další koncepty jako seriálni'historie, histoire totale, nebo dějiny civi-
lizace Fernanda Braudela (1985) nezůstaly v Německu bez vli-
vu. Rozhodující podnět pro kulturněhistorický obrat však daly
spíše knihy VEnjantetla viefamiliale souš VAnáen Régime, 1960,
něm. Geschichte derKindheit [Dějiny dětství] (1960, 1975) a Dějiny
smrti, 2000, fr. VHommedevantlamort, 1978, něm. GeschichtedesTo-
des (1978,1980) Philippa Ariěse, Les trois ordresou Vimaginairedujé-
odalisme, 1978, něm. Dit drti Ordnungen. Das Welťbild dtsFeudalismus
[Tři řády Obraz světa za feudalismu] (1978, 1981) Georgese
Dubyho, Lanaissancedupurgatoire> 1981, něm, Die Geburt des Fegefiu-
ers [Zrození očistce] (1981,1984) Jacquesa Le Goffa, Piétébaroque
et déchristianisation en Provence au XVIIIe siécle: les attitudes devant la mort
ďaprés les clauses des testaments, 1973, něm. Analyse des Dechrisúanisie-
rungsprozesses [Analýza procesu dechristianizace] (1973) Michela
Vovellese, dále díla Emmanuela Le Roy Ladurieho Les Paysans de
Languedoc, 1969, něm. Bauer vonLanguedoc [Sedláci z Languedo-
cu] (1969, 1983) a Masopust vRomansu, 2001, fr. LeCarnavaldeRo-
mans: děla Chandeleurau mercredi des Cendres: iffg-1580, 1979, něm.
Karneval in Romans (1979, 1982), Strach na Západe ve 14.-18. století^
1997, fr. LaPeurenOcádent:XIV-XVIirsiécles, 1978, něm. Gechichte
kollektiverAngste in Europa (1978, 1985) Jeana Delumeaua a LeMi-
asmeetlajonquille, 1982, něm. PesthauchundBlútenduft. EineGeschichte
des Gtruchs [Morový dech a vůně květů. Dějiny vůně] (1982,
1984) Alaina Corbina. Nejvýznamnější podnik ovšem předsta-
vují pětidílné Histoire de la vteprivée, 1985-1987, něm. Geschichte des
23
přivalen Lebens [Dějiny soukromého života] (1989-93), vydané
Philippem Ariěsem a Georgesem Dubym.
Výzkum dějin mentalit vnesl do historické debaty především
otázku kolektivních životních představ, což mělo za následek,
že se poněkud zanedbával život individuální. I nadále se přitom
upíral zvláštní zájem na dlouhodobé procesy změn probíhající
nezávisle na všech velkých událostech. Teorém tzv. longue durée
(dlouhá období) vytvořil na jedné straně předpoklad pro novou
periodizaci kulturního vývoje v průběhu staletí, skrýval však
na druhé straně nebezpečí, že konající člověk zmizí ve „věze-
ní" oněch „dlouhých období". Důležitým výsledkem seriálního
vyhodnocení pramenů k dějinám každodennosti bylo poznání,
že Velká francouzská revoluce nepředstavovala ústřední pře-
lom, za který byla dlouhou dobu s naprostou samozřejmostí
pokládána. Sekularizace společnosti nebyla produktem jedné
epochálně-revoluční události, ale byla výslednicí dlouhotrvají-
cích změn lidského světa představ. V neposlední řadě se tento
výzkumný směr soustředil na popis generativního chování, pře-
devším v premoderní společnosti, z čehož se následně vyvinul
samostatný proud - dějiny rodiny.14
Studium etnologie a sociální antropologie, spolupráce s empi-
rickou kulturní vědou stejně jako recepce dějin mentality zname-
naly nejen pro tradiční historickou vědu, ale také pro nové sociál-
ní dějiny, prosazující se v německy mluvících zemích od konce 70.
let, výzvu, jež obrátila výzkum několika odlišnými směry. Jeden
z nich ukázal cestu k novému konceptu kulturních dějin ve for-
mě historické antropologie. Dějepisectví se těmto pojmům ovšem
ještě dlouho vyhýbalo. Nové badatelské zájmy se tak artikulovaly
především v dějinách každodennosti a zkušenosti, v dějinách ro-
du a zvláště ve výzkumu lidové kultury. Historickoantropologic-
ké akcenty a perspektivy vystoupily do popředí na nejrůznějších
polích a tento trend byl nadále posilován intenzivním studiem
děl Norberta Eliase ProzeJŠ der Zivilisatwn [Proces civilizace] (1969)
zMichelaFoucaullu Dohlížet a trestat^ 2000, fr. Surveilleretpunir.nais-
sancedelaprison, 1975, něm. UberwachenundStrafen (1976).
24
3. BÁDÁNÍ O RODINĚ, DĚJINY KAŽDODENNOSTI,
STUDIUM LIDOVÉ KULTURY
Sociálněantropologické, etnografické a od dějin mentalit se
odvíjející zájmy nacházely v německy mluvících zemích od konce
70. let první výraz v různých speciálních výzkumných směrech,
v nichž se všude angažovala „mladší" generace. Tyto zájmy sice
zatím jen omezeně vyústily v koncept historické antropologie,
hrály ovšem zvláštní roli při formování nových kulturních dějin,
které se podstatně lišily od všech dřívějších podob tohoto oboru.
Intenzivní studium zaměřené především na nejnižší společenské
vrstvy vymezilo nové pojetí kultury, které mělo jen málo společ-
ného jak s jejím „měšťanským" chápáním, tak s myšlenkou, že
kultura je zcela autonomní, prostá všech hospodářských vlivů.
Zde je třeba nejprve zmínit historickou demografii a s ní úzce
spojené bádání o rodině. Tyto směry sice nedosáhly v německy
mluvících zemích hned stejný význam jako například ve Fran-
cii,15 ale díky působení Arthura E. Imhofa a Michaela Mitteraue-ra
byl tento deficit rychle eliminován. Oba badatelé nastoupili se
svými „žáky" pozoruhodné, vlastní cesty. Imhof se uvedl kla-
sickou demografickou prací o městě Gieften (Hesensko), která si
v Německu rychle získala význam úvodu do historické demogra-
fie, a dále psal o problémech nemoci, úmrtnosti a smrti. V knize
Gewonnene Jahre [Získané roky] (1981) Imhof zkoumal trend kon-
stantního prodlužování života, projevující se od 17. století, a je-
ho vliv na každodenní životní praxi. V dalším díle Verlorene Welten
[Ztracené světy] (1984) sledoval, jak se obyčejní lidé ještě na pra-
hu 20. století vypořádávali s nemocí a smrtí, s hladem a ztrátou
majetku, s válkami a dalšími každodenními problémy ohrožují-
cími samotnou existenci.16 Silné stránky Imhofových výzkumů
spočívají v interdisciplinárně srovnávací metodě a v empirickém
přístupu k materiálu. Konceptuálné je lze ovšem jen těžko zařa-
dit. Imhof sám sice mluví o příspěvku k dějinám každodennosti,
ovšem postihuje lidský subjekt pouze vjeho obecnosti a konkrét-
ní životní praxi neanalyzuje.
25
 Mnohem silněji než Imhofovy práce zasáhly do intelektuál-
ních diskusí o historické vědě výsledky Mitteraucrovy. V první
řadě je zde třeba zrrunitjeho Geschichte unehelicher Geburten in Europa
[Dějiny nemanželských dětí v Evropě] (1983) a dále Geschichte der
Jugend [Dějiny mládí] (1986). Zvláštní postavení si vydobyla roz-
sáhlá studie Formen lándlicher Familienwirtschaft [Formy venkovské-
ho rodinného hospodářství], na níž se kromě Mitterauera podí-
lel ještě Josef Ehmer a která se poprvé zaměřila na otázku soužití
lidí v omezeném životním prostoru. Starší otázka vztahu kultury
a životního prostředí je konkretizována na problému rovnováhy
mezi nutnou pracovní silou a omezenými zdroji, která musela
být v rodinách pečlivě udržována. Zatímco se v této studii
Mitterauer ještě soustřeďuje na „objektivní" strukturální souvis-
lost rodinného života, uplatňuje později, zvláště v dílech His-
torisch-anthropologische Familienforschung [Historickoantropologický
výzkum rodiny] (1990) a Familu undArbeitsteilung [Rodina a dělba
práce] (1992), také hodnotící přístup a pokouší se zohlednit i
subjektivní zkušenosti a emoce. Tímto příklonem k jednotlivému
člověku, kjeho individuálnímu vnímání, jednání a způsobu
myšlení přejímá Mitterauer paradigma historické antropologie
a stává se jedním z jejích významných reprezentantů.
Snad nejsilnější intelektuální impuls dostala historická an-
tropologie v Německu od téměř současně vznikajících „dějin
každodennosti", které vyvolaly ostrou a zároveň produktivní
kontroverzi v německé historické vědě. Z ní vyplynul nový pro-
gram, jenž stojí v příkrém rozporu s teorií historické sociální
vědy, která se v podstatě koncentrovala na výzkum intersubjek-
tivních, numericky měřitelných socioekonomických podmínek
a na rekonstrukci hospodářských, sociálních a demografických
procesů. Dějiny každodennosti se i přes nepopiratelnou vágnost
pojmu „každodennost" prosadily jako nový výzkumný směr, jak-
koliv odlišné záměry a zájmy s nimi zůstaly spojeny.17 Pro dějiny
každodennosti je obecně charakteristická zaprvé koncentrace na
každodenní život obyčejných lidí, kromě toho ale také zájem o
subjektivitu životních zkušeností. Cílem už není bezsubjek-
tová analýza společnosti, nýbrž na subjekt orientovaná analýza
26
světa jeho zkušenosti. Tím se nové bádání o každodennosti do-
stává nad rámec výzkumu materiální kultury, výživy, spotřební-
ho chování, odívání, bydlení, pracovních poměrů atd. Koneč-
ným cílem se stává změna poznávacích zájmů: místo struktur
a „velkých" dějin se prosazuje jiný, ovšem teoreticky stejně dob-
ře zdůvodněný pohled na dějiny, který pracuje s odlišnými me-
todami a staví do ohniska zájmu i zkušenost a sociální praxi jed-
notlivce. Historikové každodennosti tak chtějí dějiny pozorovat,
popisovat a analyzovat „zdola" a „zevnitř".
Z nebývalé velkého množství výzkumů k dějinám každoden-
nosti realizovaných v posledních patnácti letech stojí za vyzdvi-
žení čtyři badatelské počiny, které mohou sloužit jako paradig-
matické příklady. Ve všech čtyřech případech je patrný rozvoj
historickoantropologické perspektivy.
Jako první z těchto projektuje třeba zmínit tři sborníky vznik-
lé v souvislosti s cenou německého spolkového prezidenta udě-
lovanou studentům oboru sociálních dějin všedního dne. Jed-
notlivé sborníky pojednávají o sociálních dějinách všedního dne
v období industrializace (1978), o dějinách každodennosti v ob-
čanské společnosti (1979) a konečně o proměnách kultury všed-
ního dne v Německu (1980). Spise než programovostí vynikají
tyto projekty tématickou různorodostí a objevností, které z nich
učinily důležitý úvod do studia dějin každodennosti.
Druhý podnik je spjat se sociálními a hospodářskými histo-
riky Hansem J. Teutebergem a Peterem Borscheidem, kteří od
roku 1983 vydávají v Múnsteru vlastní ediční řadu pod titulem
Studien zur Geschichte desAlltags [Studie k dějinám všedního dne].
Borscheid, který v této řadě publikoval svou významnou práci
Geschichte desAíters [Dějiny stáří] (1987), vystoupil v roce 1983 s po-
žadavkem, aby dějiny každodennosti vycházely z tzv. teorie světa
zkušenosti {Lebenswelt-Theorie) filozofického fenomenologa Alfreda
Schútze. Dějiny všedního dne tematizovaly opakující se prvky
lidského jednání a myšlení, jak se projevovaly především v kul-
tuře bydlení, odívání, stravování, v soukromém životě, v přípra-
vě na povolání, v zábavě a společenských kontaktech, zkrátka
v každodenní kultuře v nejširším smyslu slova.
27
 Největší projekty k dějinám každodennosti se ovšem sou-
středily na všední život ve Třetí říši. Nejznámější z nich vznikal
s podporou mnichovského Institutu moderních dějin (Institutjur
Zeitgesckichte) a od roku 1977 se věnoval formám odboje a proná-
sledování na území Bavorska (Widerstandund Verfolgungin Bayern
I
933~I945 [Odboj a pronásledování v Bavorsku 1933-1945]- Pří-
nos tohoto podniku, vedeného Martinem Broszatem, spočívá
v novém hodnocení a diferenciaci různých forem odporu ve Třetí
říši. Jeho autoři se sice dotkli také obecných problémů každo-
denního života a chování v období fašismu, ovšem tato témata
nebyla v centru zájmu. V tomto ohleduje přínos Broszatova pro-
jektu pro teoretické zakotvení dějin každodennosti jako nového
směru sociálních dějin s antropologickým východiskem celkem
nepatrný. Jako podstatnější a produktivnější se jeví bádání Det-
leva Peukerta, který sice vyšel ze zkušeností mnichovských ko-
legů, ale v prvé řadě reflektoval problémy všedního dne ve Třetí
říši, např. v práci Volksgenossen und Gemeinschaftsjremde. Anpassung,
Ansmerze undAujbegehren unter dem Nationaísoziaíismus [Soukmenovci
a odrodilci. Adaptace, selekce a rezistence za nacionálního socia-
lismu] z roku 1982, O pět let později následovala neméně důležitá
studie JugendzwischenKriegundKnse [Mládí mezi válkou a krizí].
Peukert se v ní jednoznačně vyslovuje pro teoreticky založené dě-
jiny všedního dne, které ovšem musejí být doplněny analýzou ce-
lospolečenského kontextu, přičemž poukazuje na teoretické vý-
chodisko Júrgena Habermase. V jeho teorii komunikativního jednáni
(Theoriedeskommunikativen Handelns) vidí možný způsob zprostřed-
kování „mezi mikro- a makrodějinami, mezi analýzou zkušeností
a analýzou systému, stejně tak jako mezi antropologickou a v už-
ším slova smyslu sociálněhistorickou perspektivou."18
Čtvrtý, nejambicíóznější podnik podnítil Lutz Niethammer,
který se už v roce 1980 rozhodně vyslovil pro dějiny každoden-
nosti a seznámil se s nezbytnými metodami tzv. OralHistory. Poku-
sil se propojit na základě vyprávění pamětníků, resp. na základě
kolektivní paměti dějiny všedního dne s dějinami zkušeností, a to
se mu také jako jedinému podařilo. Jeho široce založená práce Le-
bensgeschichteundSozialkulturimRuhrg€bietig^o-ig6o [Dějiny všedního
28
života a sociální kultura v Porúři 1930-1960] (1983-1985) zkoumá
na základě detailní analýzy ústních vzpomínek zkušeností z fa-
šismu a z poválečného období v Porúři. V této práci se setkávají
tři zájmové okruhy: zaprvé šlo o problematiku kontinuity, zvláště
o prozkoumání předpokladů „národa" pro založení demokratické-
ho státu, dále o proces příklonu tohoto regionu k sociální demo-
kracii a konečně o výzkum lidových zkušeností ve smyslu rekon-
strukce subjektivních předpokladů sociopolitického chování.
Nejnovější shrnující precízace zájmových okruhů dějin kaž-
dodennosti a jejich obhajoba proti kritikům pochází z pera
Alfa Lúdtkeho, vydavatele sborníku Alltagsgeschichte. ZurRekon-
struktion historischerErfahrungen undLebensweisen [Dějiny každoden-
nosti. K rekonstrukci historických zkušeností a způsobů života]
(1989). Této publikaci předcházel zásadní příspěvek Alltagswirk-
lichkeit, Lebenspraxis undBedúrjhisartikulation [Skutečnost všedního
dne, životní praxe a artikulace potřeb] z roku 1978. Lůdtke po-
stavil sociální praxi člověka do středu zájmu dějin každoden-
nosti a vyzdvihnul jako jejich hlavní úkol „osvětlení" zprostřed-
kování životních způsobů jako orientačních vzorů a „všedního
života jako forem každodenního chování a prožívání". Přestože
ani Lúdkte se přímo nepřihlásil ke konceptu historické antro-
pologie, implikuje také jeho chápání dějin každodennosti nové
cesty k antropologícky orientované historiografii.
Nejbezprostřednější přechod k historické antropologii ovšem
vytvořilo bádání o lidové kultuře, které sice rovněž souvisí s ději-
nami každodennosti, s nimiž zaznamenalo velký vzestup, které
má však zároveň vlastní tradici a sleduje vlastní program, blížící
se spíše etnologii. Kultura obyčejných lidí zůstávala stejně jako
dějiny každodennosti mimo pozornost historického bádání až do
sklonku 70. let, kdy díky stoupajícímu zájmu o svět zkušenosti
a realitu všedního dne „spodních" vrstev společnosti zaznamenala
výraznou konjunkturu. Historický výzkum lidové kultury na jedné
straně navázal na tradici historické etnografie, která byla v Němec-
ku znovuobjevena v souvislosti se sociálními dějinami, jakmile se
oprostila od sociologie a jejích makrohistorických teorií. Zbavena
této nechtěné tradice byla historická etnografie částečně přejme-
29
nována na „evropskou etnologii" nebo také „empirickou kulturní
vědu" a vykonala pragmatickou práci, na kterou bylo možné bez-
prostředně navázat. Historikové začali nově číst detailní studie
Karla S. Kramera o „předmoderním" lidovém životě (1961-67),
práci Hanse Mosera Volksbráucheimgeschkhtlichen Wandel [Lidové zvyky
v proměnách dějin] (1985), stejně jako velké výzkumy Rudolfa
Brauna a Hermanna Bausingera k lidové kultuře v období indu-
strializace. Na druhé straně německý vývoj významně ovlivnily
výzkumy tzv. Popular Culture zahraničních historiků Jimž německá
historiografie vděčí zvláště za antropologickou orientaci. Nejširší
pozornosti se těšily práce Problémy sredněvekovoj narodnojkul"tuty, něm.
Mittelaíterliche Volkskultur [Problémy středověké lidové kultury] Rusa
Aarona Gureviče (1987), Popular culture in early modem Europe, 1979,
něm. Europáische Volkskultur [Evropská lidová kultura] Angličana Pe-
tera Burkeho (1981) a Culturepopulaire et culture des élites dans la France
moderně, 1977, něm. Kultur des Volkes - KulturderEliten: d. Geschkhtee. er-
folgreichen Verdrangung [Kultura lidu] Francouze Roberta Muchem-
bleda (1982); trvalejší vliv si ovšem udržely zejména PlebejischeKul-
tur [Plebejská kultura] Angličana Edwarda P. Thompsona (1980),
Syracervi, 2000, it. Ilformaggioeivermi, něm. DerKaseunddieWiirmer
Itala Carlo Ginzburga (1979) a zvláště Američanka Natálie Z. Da-
visová, jejíž „zhuštěný" popis městské kultury 16. století ve studii
Humanismus, Narrenherschaft und dieRiten derGewalt [Humanismus, vláda
bláznů a rituály násilí] (1987) nejvíce působil jako vzor.19
Zatímco se dějiny každodennosti převážně zabývají 19. a 20.
stoletím, všímá si bádání o lidové kultuře hlavně problémů ra-
ného novověku. To platí rovněž pro Německo. V roce 1982 jsem
publikoval sborník Kultur der Einfachen Leute [Kultura obyčejných
lidí], v němž byly poprvé tematizovány problémy disciplinova-
nosti a otázky kodexu cti, resp. otázky po významu rituálů. Sbor-
ník Volkskultur. ZurWiederentdeckungdesvergessenenAlltags [Lidová kul-
tura. Ke znovuobjevování zapomenuté každodennosti] (1983),
který jsem vydal společně s Norbertem Schindlerem, pojednává
o problémech a úkolech historického bádání o lidové kultuře v
Schindlerově studii Spuren in der Geschkhte der anderen Zivilisatwn
[Stopy v dějinách té druhé civilizace], jejíž název poukázal na
30
svébytnost lidové kultury. Tato publikace chtěla navzájem pro-
pojit dva zájmové okruhy:
„Zaprvé měly být na jednotlivých, ovšem výmluvných přípa-
dech získány poznatky a zkušenosti o chování a kulturních prak-
tikách závislých a utlačovaných společenských skupin a tříd, které
však neměly být chápány jako vyjádření nějakých objektivních kul-
turních tradic, nýbrž jako momenty vlastního životního kontextu.
Zadruhé měly být představy, zkušenosti a jednání těchto skupin
a tříd tematizovány nikoliv mimo objektivní procesy a strukturální
danosti, ale jako jejich specifické osvojování a přetváření".20
Studie Reginy Schulteové o světě zkušenosti žhářů, vražed-
kyň dětí a pytláků ve venkovské společnosti 19. století (1989) a
práce Norberta Schindlera Widerspenstige Leute. Studien iur Volks-
kulturin der-frúhen Neuzeit [Vzdorovití lidé. Studie k lidové kultuře
raného novověku] (1992) představují paradigmatické texty těch-
to nových dějin lidové kultury.
Konečně Wolfgang Kaschuba předložil kritické shrnutí ve své
práci Volkskultur zwischenfeudaler und burgerlkher Gesellschaft [Lidová
kultura mezi feudální a občanskou společností] (1988). Zde po-
žaduje osvobození tradiční lidové kultury od jejího statického
a jednotného charakteru a poukazuje na to, že historické světy
zkušenosti a sociální praxe lze dešifrovat pouze v kontextu práce
a vlády, v oblasti společenských a veřejných kontaktů a v rovině
percepce a zkušenosti. Vlastními tematickými oblastmi bádání
o lidové kultuře jsou pro Kaschubu analýza interakčních a sku-
pinových struktur, rozbor lidové kultury jako kultury „produku-
jících" a konečně analýza společných dispozic a mentalit.
Ve volné souvislosti s historickým výzkumem rodiny a - ales-
poň co se týče chápání dějin - s dějinami každodennosti se rozvi-
nulo také historické bádání o ženách, které, už kvůli charakteru
svého předmětu, nejrychleji vedlo k historickoantropologickému
přístupu. Také ono si od počátku udržovalo skeptickou distanci
k tradičnímu dějepisectví, zvláště pak k historické sociální vědě,
v jejichž pojetí jakoby ženy nebyly v dějinách přítomny. K tomu
přistupuje politická angažovanost „ženských dějin". Tento směr
prodělal od poloviny 70. let pozoruhodný rozvoj, přestože se spí-
31
še než na empirickou práci orientoval na programovou koncepci.
V první fázi šlo o to, aby byly ženy, vytěsněné z oficiální histori-
ografie, znovuobjeveny v oblastech jejich působení: bylo nutné
uznat, že mají své vlastní, resp. vůbec nějaké dějiny, které se ne-
rozplývají v dějinách rodiny a patriarchátů. Přednostně se zpra-
covávaly dějiny ženského hnutí, domácnosti a zapojení žen do
výdělečné činnosti. Annette Kuhnová a Jórn Rúsen začali v roce
1979 s vydáváním řady FrauinderGeschichte [Žena v dějinách], kde
vycházely studie k dosud opomíjeným a téměř neprobádaným te-
matickým komplexům. Ještě silněji zapůsobila na vývoj nových
ženských dějin kniha vydaná Claudií Honeggerovou a Bettinou
Heintzovou Listen der Ohnmacht. Zuř Soáalgeschichte weiblicher Widers-
tandsformen [Uskoky bezmocnosti. K sociálním dějinám ženských
forem odporu] (1981). Zahraniční historicky zde poprvé pouká-
zaly na „vlastní" dějiny ženy a připravily tak půdu pro antropo-
logický přístup. Zvláště otázka po ženské „svéhlavosti" nasměro-
vala výzkum k problémům všedního dne, představ o sobě samých
a životního prostoru žen v dějinách. Rozhodující průlom se začal
ohlašovat od počátku 80. let, kdy se ženské dějiny obrátily více
směrem k dějinám rodu, přičemž se pojmu „rodu" jako historické
kategorii dostalo v obecných dějinách stejné pozornosti jako poj-
mu „třída". Nejrozhodnějšími propagátorkami těchto nových dě-
jin žen, resp. rodu byly Karin Hausenová, která v roce 1983 vydala
knihu Frauensuchenihre Geschichte [Ženy hledají své dějiny], jež na
jednotlivých případových studiích demonstrovala nové přístupy
k problému, a dále Gisela Bočková, autorka různých shrnujících
textů a zvláště pak studie Geschichte, Frauengeschichte, Geschlechterge-
schichte [Dějiny, dějiny žen, dějiny rodu] (1988), ve které píše:
,y dějinách rodu nejde pouze o doposud zanedbávaný objekt,
o nějaký předmět, nýbrž o mezilidské vztahy, které byly v tradič-
ním historickém bádání jen málo reflektovány, a sice o vztahy mezi
pohlavími, ale zároveň také o vztahy uvnitř každého z nich."21
Jestliže se zájem Gisely Bočkové upíral k rodově specifické
historiografii, ve které jsou ženské zkušenosti zohledňovány stej-
ně jako zkušenosti mužské, vykročila etnografka Carola Lippová
ve svém neméně průkopnickém příspěvku Úberlegungen tur Metho-
32
dendiskussion.Kulturanthropologische,sozialwissenschaftíicheundhistorische
AnsátzezurErforschungder Geschlechterbeziehungen [Náměty k metodic-
ké diskusi. Kultuměantropologická, sociálněvědná a historická
východiska výzkumu vztahů mezi pohlavími] (1988) jinou ces-
tou, přestože základní zájem mají obě badatelky společný. Podle
Lippové úkolem bádání o ženách už není vymezit jejich „objek-
tivní" význam; je nutné nově objevit ženu jako subjekt a nechat
ji promluvit. Historickému bádání o ženách jde „o každodenní
životní kontext a specifické zkušenosti žen. Jde o pohled zevnitř,
o rekonstrukci prožívání a širší smysl ženského jednání. Vidět že-
nu jako subjekt znamená pochopit ji jako aktivní účastnici pro-
cesu utváření kultury".22 Rozhodnou orientaci na subjekt sdílí
Lippová s mnoha zastánci dějin každodennosti a lidové kultury,
což je zároveň důvod, proč zaprvé doporučuje „zhuštěný popis"
jako první krok k interpretaci. Zadruhé upozorňuje na to, že dě-
jiny žen jsou rekonstruovatelné pouze v kontextu vztahů mezi
pohlavími, přičemž pohlaví nechápe jako biologickou veličinu,
nýbrž jako „kulturní konstrukt, jehož konfigurace se mění v zá-
vislosti na produkčních a životních podmínkách".23
Protože se ženské zkušenosti, způsoby jednání a pole působ-
nosti odlišují podle příslušnosti k té které společenské vrstvě,
neexistuje žádná „žena" jako univerzální subjekt, stejně jako
neexistuje v čase a prostoru neměnný, univerzální patriarchát.
„Historické proměny, kterým podléhají i vztahy mezi pohlavími
v různých společenských skupinách, se vytrácejí kvůli ahisto-
ričnosti univerzálního pojetí patriarchátu".24 Diskrepance mezi
nároky a skutečností existuje také v bádání o ženách a může být
odstraněna pouze namáhavou mravenčí prací. První nové
průhledy do světa zkušenosti žen zprostředkovávají publikace
Sibylle Meyerové, Evy Schulzové a zvláště Dorothee Wierlin-
gové -jmenujme alespoň práci Mádchenjur alles. Arbeitsalltagund
LebensgeschichtestádtischerDienstmádchen um diejahrhundertwende [Děv-
čata pro všechno. Pracovní každodennost a životní příběh měst-
ských služek okolo přelomu století] (1987).
Tyto čtyři nové směry sociálních dějin se vyvíjely v konfron-
taci s „etablovanou" historickou vědou a vyvolaly dodnes trva-
33
jící diskuse, které se dotýkají jejích základních otázek. Přestože
používají různé přístupy, což je do značné míry dáno odlišností
zpracovávaných předmětů, setkávají se tyto proudy při zájmu o
způsob života jednoduchých lidí, zahrnující každodenní život a
svět subjektivních zkušeností. Společně jsou zainteresovány
rovněž na odpovídajícím, předmětu výzkumu přiměřeném
metodicko-teoretickém využití materiálu, z něhož vyplývá his-
torickoantropologické kladení otázek.
4. INSTITUCIONAUZACE HISTORICKÉ ANTROPOLOGIE
Se zhuštěním historickoantropologického bádání v nejrůzněj-
ších zájmových a výzkumných oblastech nastaly podstatné změny
na cestě k institucionalizaci historické antropologie.
Už pro berlínský sjezd historiků v roce 1984 bylo zvoleno motto
„Antropologická dimenze historické vědy". Na lipském setkání
historiků o deset let později pak už existovala samostatná sekce o
historické antropologii.25 Hned v následujícím roce se tomuto
oboru dostalo zvláštního ocenění od Spolkového ministerstva
pro vědu a výzkum v podobě udělení šesti cen Hduze Meier-Leibnitze
za historickou antropologii historikům mladší generace.26
Důležitější bylo ovšem založení více či méně pravidelně zase-
dajících pracovních skupin po celém německy mluvícím prostoru.
Jedno z prvních krystalizačních jader se utvořilo okolo Jochena
Martina ve freiburském sdružení se statutem spolku, nazvaném
„Institut pro historickou antropologii" (1975).27 Jeho tematicky
orientované sborníky se zatím zaměřovaly na ústřední problémy:
v roce 1978 vyšel svazek Krankheit, Heilkunst, Heiíung [Nemoc,
lékařské umění a léčení], v roce 1980 Entstehungund Wandelrechtli-
cherProduktionen [Vznik a proměny právních produkcí], v letech
1986/89 Kindheit-Jugend-Familie- Gesellschaft [Dětství - mládí - rodina
- společnost] a v roce 1995 Toten imKrieg [Zabíjení ve válce].
Freiburský kruh má zároveň volnou vazbu na ročenku Seacuíum.
JahrbuchJurUniversalgeschichte, Typický je obecněhistorický srovná-
vací přístup, který se však více zajímá o příbuznost jevů v různých
34
společnostech než o kulturní rozdíly mezi nimi. Nedávno byl na
freiburské univerzitě otevřen nový studijní obor, v jehož rámci je možné
studovat buď „biologii antropologie" nebo kulturní, resp. historickou
antropologii; absolventi tak mohou obdržet magisterský titul za
historickou antropologii jako hlavní obor.
Závažnější význam pro obecnou formulaci historickoantropo-
logických zájmů v německy mluvících zemích měla koncentrace
odpovídajících výzkumů v Institutu Maxe Plancka pro dějiny v
Góttingen. Z pracovního kruhu iniciovaného Alfem Lúdtkem a Hansem
Medickém vzešlo několik znamenitých sborníků: Kíasse und Kultur.
So&alanthropologische Perspektiven in der Geschichtswissenschqft [Třída a kultura.
Sociálněantropologické perspektivy v historické vědě] (1982), Emotionen
undmaterieíleInteressen. So&alanthropologische und historische Beitrage zur
Familienforschung [Emoce a materiální zájmy. Sociálněantropologické a
historické příspěvky k bádání o rodině] (1984) ůHeTrschaftalssozialePraxis.
Sozialanthropologische und historische Studien [Vláda jako sociální praxe.
Sociálněantropologické a historické studie] (1991). Podrobné úvody k
těmto sborníkům jsou důležité pro vlastní pochopení nového
výzkumného směru; jejich z větší části brilantní detailní studie však
většinou pocházejí z pera zahraničních badatelů.
Význam programové stati si získal článek Hanse Medická Mis-
sionareimRuderboot^EthnologischeErkenntmsweisenabHerausforderungan
dieSozialgeschichte [Misionáři v loďce s vesly? Etnologické způsoby poznání
jako výzva pro sociální dějiny], publikovaný v časopise Geschichte und
Gesellschaft v roce 1984. Medick se ve svém konceptu hlásí k výzkumům
Carlo Ginzburga a Natálie Z. Davisové a re-cipuje také teorii jednání
Pierra Bourdieua a symbolický interak-cionismus ClifForda Geertze. To
ho přivádí k antropologickému chápání kultury, ve kterém kultura
zaprvé není vyčleněna ani z kontextu vlády a hospodářství, ani z
kontextu každodennosti a způsobu života. Zadruhé se v souladu s ním
antropologicky orientovaná historická analýza zaměřuje především na
pochopení a rozluštění komplexních vztahů mezi determinujícími
strukturami a praxí subjektů, mezi jejich životními poměry a zkušenost-
mi, na což se abstraktní modernizační teorie už nehodí. Medick
 se zasazuje o sociálněantropologické „zúčastněné pozorování";
přímo o „historické antropologii" zde ovšem nemluví.
Další sociálněantropologické pracovní skupiny se vytvořily
zvláště v Saarbrúckenu28 a ve Vídni,29 dále potom v Kielu30, Po-
stupimi a Stuttgartu. Vlastní pracoviště pro historickou antropo-
logii Planckova instutitu v Góttingen vzniklo v souvislosti se za-
ložením univerzity v Erfurtu, vjejímž čele stojí Alf Lúdtke a Hans
Medick. Jinou pozici zastává „Interdisciplinární centrum pro his-
torickou antropologii" Svobodné univerzity v Berlíně, sdružené
kolem Christopha Wulfa a Guntera Gebauera, které v současné
době vydává časopis Paragrana, vlastní ediční řadu a také rozsáhlou
příručku VomMenschen. HandbuchHistorisckerAnthropoiogie [O člověku.
Příručka historické antropologie] (1998). Toto centrum však
víceméně zůstává poplatné tradici filozofické antropologie.31
K ještě intenzivnějšímu propojení historickoantropologic-
kých výzkumů došlo založením časopisu HistorischeAnthropologie.
Kultur-Ges€llschaft-Alltag(i^^),)^hoi vznik byl iniciován R. van
Dúlmenem, A. Lúdtkem, H. Medickém a M. Mitterauerem. Ča-
sopis sjednocuje různá pojetí, jakje zastávají jednotliví spoluvy-
davatelé. Neupřednostňuje tím pádem žádnou uzavřenou a dis-
ciplinárně jednoznačně určitelnou výzkumnou oblast historické
vědy. Podle redakční předmluvy mají být „skutečnosti a postoje,
interpretace a představy, způsoby chování a jednání zkoumány a
vykládány ve svých historicko-sociálních souvislostech. Jde o to
odhalovat v společensko-kulturních poměrech a v každodenních
světech zkušenosti souběžnost „cizího" a „vlastního", „dlouhotr-
vajícího" a „rapidně se měnícího" v jejich vzájemných vztazích.
Analýza rituálů, zvyků a symbolického jednání otevírá cestu k
„vnitřní straně" společností, k vztahovým a výrazovým formám, ve
kterých je sociální život symbolicky formulován, reprezentován ve
zhuštěné podobě a konfliktně řešen. Středobodem tohoto
přistupuje rozsáhlý pojem kultury. „Kultura" zde není pojímána
jako označení nějakého sektoru, ale jako médium historické životní
praxe a vypořádávání se s životem jako takovým.
V současné době má za sebou časopis devět úspěšných, růz-
norodých ročníků.
36
Problémy a perspektivy
1. KULTURA A ŽIVOTNÍ PRAXE
Pro historickou antropologii má ústřední význam pojem kultury.
Ten v posledních letech zaznamenal neobyčejný vzestup a při
formulaci nových výzkumných zájmů téměř vytlačil (ne vždy ku
prospěchu věci) pojem „společnost". Pojem kultury te-matizuje nové
okruhy problémů sociálních dějin a zároveň také implikuje nové
teoretické aspekty. Tím nutnější je jeho precizní popis, zvláště s
ohledem na jeho spojitost s hlubokými proměnami historického
chápání sebe sama v přítomnosti.1 Na jedné straně se jedná o rozšíření
starého pojetí kultury, na druhé straně pak o jeho specifikaci.
Historická antropologie se ve svém chápání kultury jednoznačně
odvrací od „měšťanského" pojetí, které spatřuje ve výtvorech v oblasti
hudby, umění, náboženství a literatury vrchol civilizačních výkonů.
Toto pojetí se většinou vázalo na elitní, „vysokou" kulturu. V současnosti
se toto hodnocení vytrácí ze sféry vědy, přestože v obecném povědomí
(např. v médiích) je stále ještě relevantní. V podivně převrácené podobě
bylo takové pojetí kultury charakteristické také pro ortodoxní
marxismus, v němž je kultura redukována na jakýsi nadstavbový jev a
jako taková nakonec nehraje žádnou roli ve společenském vývoji. Třetí
směr, který nachází oporu především v klasických sociálních dějinách
antimarxistické orientace, definuje kulturu jako rovnocennou, avšak
autonomní oblast vedle politiky, hospodářství a společnosti. Zde ovšem
kultura v žádném případě není omezena na kulturní objektivace ducha,
ale zahrnuje také světový názor neelitních
skupin, stejně jako veškeré kulturní činnosti počínaje nábožen-
skými projevy a konče sňatkovým chováním. Výhradně společen-
skovědné konotace kultury jsou zde sice poprvé eliminovány (ne
ideje, ale zájmy ovládají hodnoty), ale její společenský význam
jako z ostatních sfér vyčleněné dimenze zůstává nejasný.
Nová koncepce kultury se vyvinula jednak na základě studia
kultury „nevzdělaných" vrstev, jednak pod vlivem výzkumu mi-
moevropských etnik, která nedisponovala rozvinutou písemnou
kulturou. Zásluhou historické etnografie byla kulturním proje-
vům obyčejných lidí přiznána svébytnost. Tím, že se pojem kul-
tury rozšířil o nonverbální komunikaci, rituální chování, symbo-
lické světy a způsoby života, ztratilo její pojetí na specifičnosti, ale
zároveň se přiblížilo skutečnosti. Rezignace na jednotný pojem
kultury podstatně rozšířila hranice historického kulturního bádání,
zatímco časově příznačné kontrastní srovnání lidové a elitní
kultury znamenalo pouze omezený posun vpřed.2 Druhý impuls
poskytnul marxismus anglického a francouzského ražení, který
na studiu předindustriální společnosti a světa dělníků testoval
nové parametry kulturního bádání. Zde poprvé opět došlo k za-
členění kultury do socioekonomického kontextu.
„Bez výroby nejsou dějiny... Ale musíme také říct: ,Bez kultury
není výroby'", formuloval Edward P. Thompson tento vzájemný
vztah.3
Třetí pohled vnesla do problému etnologie, jejíž soustředě-
nost na každodenní chování upřednostňovala kulturní pojetí,
které nejenomže radikálně skoncovalo s konceptem elitní, vysoké
kultury, ale stejně tak se rozešlo i s představou do sebe uzavře-
ného, izolovaného světa hodnot a postojů. Toto pojetí včleňuje
kulturu opět do sociálního prostředí, do kterého se ve stejné míře
promítají politické, ekonomické a sociální problémy.
Asi nejvlivnější definice pojmu kultury pochází z pera Cliffor-
daGeertze, který v roce 1973 napsal: „Pojem kultury, který užívám,
označuje historicky dochovaný systém významů vystupujících v
symbolické podobě, systém tradovaných představ, vyjadřovaných
v symbolických formách, systém, s jehož pomocí lidé sdělují, udržují
a dále rozvíjejí své vědění o životě a své postoje k němu."4
38
V antropologickém chápání tedy: 1. Kultura už není pojímána jako
sféra vyčleněná z materiálních, ekonomických a sociálních zájmů, nýbrž
jako tvořivá síla formující život jako takový. Zahrnuje životní způsoby,
vzorce vnímání a formy dorozumívání různých skupin, stavů, pohlaví a
tříd. 2. Proto už nevycházíme z uzavřeného pojetí kultury, na níž se
stejnou měrou podílejí všichni lidé. Měšťané a sedláci, dělníci a šlechta
nemohou být poměřováni podle stejného pojetí kultury, protože
podléhají odlišným životním podmínkám a sledují odlišné zájmy.
Pluralita životních stylů je přitom stejně charakteristická pro starý jako
pro moderní svět. Toto rozšíření kulturního pojetí umožňuje poznat
životní způsoby spodních vrstev společnosti, stejně jako
mimoevropských národů v jejich svébytnosti a zároveň závislosti. Takto
definované, široké pojetí kultury konečně zahrnuje nejen hodnotový
kánon „měšťanského" světa, ale také tradici, způsob života a svět potřeb a
zájmů jednotlivců a sociálních skupin, které nejsou interpreto-vatelné
vzhledem k jedinému cíli. Různorodost životních praktik a rozdílných
duchovních konstrukcí tak už nedovoluje mluvit o jedné, nýbrž pouze o
mnoha kulturách. Hodnota kultury se také už nepoměřuje hierarchicky
podle elitních evropských vzorů, ale podle hodnoty a významu, který
má pro konkrétního člověka či jednotlivé skupiny. Zřeknutí se absolutních
měřítek v konečném efektu tříbí smysl pro pluralitu a rovnocennost
kultur.5
2. SUBJEKTIVNÍ ZKUŠENOST A SUBJEKTIVITA V DĚJINÁCH
Antropologicky orientovaná historiografie netematizuje pouze
objektivní životní kontext, který zahrnuje např. hmotné statky,
strukturu rodiny, svět práce nebo výchovné a vzdělávací instituce, ale
zaměřuje se stejně tak na sociální praxi, způsoby vnímání, svět emocí a
subjektivních pocitů Udí, kteří nejednají výhradně podle racionálních
kritérií. Nad to se antropologicky založené dějepi-sectví snaží tyto dvě
oblasti propojovat. Celkově se tedy zajímá o to, jak lidé vnímají své
životní prostředí, práci, vrchnost, jak si k nim budují vztahy, jak formují
objektivní skutečnosti a jak šije
39
 osvojují. Dějinné struktury a procesy utvářejí dějiny jen do té mí-
ry, pokud se týkají lidí, kteří spoluurčují jejich ráz a interpretují je,
kteří šije ovšem především osvojují a kteří je spoluutvářejí. Člo-
věk je tedy pojímán jako spolutvůrce struktur a jako takovému
mu musí být přiznána role jak předmětu, tak „nositele" dějin.6
Stále znovu se tvrdí, že pohled na subjektivitu relativizuje ob-
jektivní tlaky Objektivní struktury a procesy si jistě mohou vynutit
určité lidské jednání a chování. Přestože je prostor pro individu-
ální jednání často nepatrný, neexistuje v dějinách žádná nadvlá-
da objektivních faktorů, žádný deterministický proces, vylučující
veškerou tvůrčí svobodu a úplně si podmaňující myšlení a jednání
člověka. Člověk je víc než jen objektem dějin, anonymní a pasiv-
ní obětí předem daných procesů disciplinace nebo modernizace;
vnáší do dějinného procesu podle situace své rozpoložení, nava-
zuje samostatné vztahy a utváří svůj život natolik aktivně, jak je
to jen možné, samozřejmě aniž by se tím stal zcela nezávislý. To
platí jak pro elity, tak pro obyčejné lidi. Nové výzkumy toto pro-
duktivní zacházení člověka s jeho sociálním, kulturním a materi-
álním prostředím opakovaně prokázaly, a tím podnítily nejenom
běžné otázky po individuální zkušenosti a vůli, ale také hledání
významu událostí, struktur a procesů pro jednotlivce.
Přestože křesťanské církve předepisovaly všem bez rozdílu jed-
notnou ortodoxní víru, vytvořili si obyčejní věřící vlastní nábo-
ženské představy, které, aniž by to jejich nositelé sami pociťovali,
odporovaly oficiálnímu učení.7 Ačkoliv byl rolník „objektivně"
vykořisťován, nevzešel z toho automaticky protest proti vrchnosti,
neboť zájmy vládnoucích i ovládaných vrstev si mohly navzájem
konkurovat, ale zároveň se také doplňovaly.8 Ačkoliv byly ženy
dalekosáhle podřízeny světu mužů, byly schopné uhájit svá práva
ve sféře práce a vytvořit veřejnost, která se spolupodílela na
konstituování společnosti stejně jako to činili muži.9 Gramotnost a
knižní produkce sice konstantně rostly, přesto sotva zaznamenáme,
s výjimkou malých kroužků osvícenců, stopy nějaké „intelek-
tualizace" společnosti před příchodem industrializace.10 Z toho
je zřejmé, že „umělé" vědění samo o sobě ještě zdaleka nevyvolá
nějaký obrat ve vzdělání nebo dokonce ve smýšlení. A konečně
40
přestože byly hmotné životní poměry obyčejných lidí po dlou-
hou dobu extrémně omezené, nezabránilo to rozvoji pocitů jako
láska, lítost či nenávist; jenom jejich intenzita se výrazně lišila
v závislosti na možnostech té které skupiny nebo společnosti tyto
emoce vyjádřit. Již tyto uvedené příklady ozřejmují, že nemůže
existovat jediný, objektivní pohled ani na společenské procesy,
ani na jejich individuální osvojování.
Jaké osvojování a jaké interpretace se promítnou do dějin, zá-
visí často na těch nejrozličnějších faktorech a subjektivita přitom
hraje podstatnou roli. Přiměřená a věrohodná analýza chování
není možná bez kontextu, přičemž nelze vyloučit, že jedno a totéž
chování mělo odlišné příčiny. Je možné, že důležitější než soci-
ální konflikt bylo společné přežití a že lidé vůbec jednali v určité
situaci na pozadí své specifické kulturní tradice odlišně. Objek-
tivní okolnosti a subjektivní chování se sice překrývají poměrně
zřídka, ale právě z napětí mezi nimi vyvěrá zvláštní dynamika
historických procesů.11
Kultura proto v žádném ohledu není pouhým odrazem objek-
tivních hospodářských skutečností. I přes nepopiratelnou pro-
vázanost s hmotnými poměry a přes závislost na ekonomických
zájmech přísluší kulturní praxi stále jistá autonomie, kterou je
možné postihnout pouze na základě subjektivní zkušenosti (při
zohlednění kulturní tradice).12 Teprve v procesu osvojování ob-
jektivních skutečností, jež zakládají zkušenosti, se odhaluje a stá-
vá poznatelným to, co v určité době stanovilo a určilo lidské jed-
nání. Přijetí určité skutečnosti a zacházení s ní nevylučuje její
pozitivní transformaci v něco nového, stejně tak jako její odmít-
nutí nevylučuje uchování tradice. Právě tento aspekt osobní vůle
v dějinách způsobuje, že nic nemůže být předvídáno, protože
přijetí a odmítnutí jsou k sobě v dialektickém vztahu.13
Byl to právě objev subjektivity v dějinách, pohled na proces
osvojování objektivních struktur subjekty, co odhalilo hranice
vypovídací schopnosti tradičních politických a sociálních dějin.
Ukázalo se, že při poznání, co lidé se svými dějinami dělají, ne-
stačí zkoumat objektivní síly a struktury. Lidé se nechovají podle
předem daných sociálních rolí, aniž by zároveň nevyčerpali
41
veškeré možnosti jednání. Aby bylo možné prozkoumat oblast
subjektivních zkušeností a vlastní vůle lidí, je samozřejmě zapo-
třebí vhodných pramenů, které nejsou pro všechna období k dis-
pozici. Ale čeho je možné ve výzkumu dosáhnout, ukazuje právě
raně novověké bádání, které má sice k dispozici více pramenné-
ho materiálu než medievalistika, ale stále ještě mnohem méně
než novější dějiny. Jak dekonstruktivisticky působí zohlednění
subjektivních pramenů pro dějiny první a druhé světové války,
dokumentují práce k dějinám 20. století.14
3. TRADICE A MODERNA
Pro historickou antropologii je charakteristický zvláštní vztah k
tradici i k moderně. Je si vědoma toho, že v každodenní vědecké
práci nemůžeme na tyto kategorie rezignovat. Pojmy tradice a
moderna se ovšem jednak musí vymezovat zvlášť pro každou
epochu nebo společnost, jednak se mohou jen omezeně užívat
jako pojmy kvalifikující. Jde totiž o „moderní" konstrukty, které
často vypovídají více o badateli, resp. výzkumu, než o popiso-
vané společnosti. Vágnost pojmů „tradiční" a „moderní" spo-
lečnost je mimořádně matoucí, protože není jasné, zda pojem
„moderna" označuje inovativní postupy hospodaření nebo poli-
tický systém, který odpovídá podmínkám našeho demokraticko--
kapitalistického společenského zřízení. Pojmový protiklad „tra-
diční - moderní" vyrostl zejména z kontextu západoevropského
myšlení o dějinách.15
Historická antropologie především kritizuje chápání tradice
poznamenané mýtem neustálého vzestupu moderny, která krok
za krokem překonává vše staré. Předpokladem tohoto mýtu je
fmalitní myšlení, chápající historický proces změn obecně jako
směřování od tradice k moderně, která tak představuje kvint-
esenci veškerých lidských vymožeností. Specifičnost společen-
ského vývoje však spočívá v principu „současnosti nesoučasné-
ho". Neustálý proces modernizace životních poměrů probíhal
v různých sociálních skupinách a v různých oblastech Evropy,
42
resp. západní Evropy nanejvýš disparátně a nestejnou rychlostí.
Západoevropský civilizační model nelze dokonce ani v Evropě
aplikovat na všechny třídy a země, o čemž přesvědčivě vypovídá
srovnání vývoje šlechty v Anglii a Německu, dělnictva v Němec-
ku a Itálii a zvláště měšťanstva ve Francii a Německu. Musíme
se přitom ptát, co jsou pravidla a co výjimky. I uprostřed vysoce
rozvinutých oblastí a společností nacházíme neméně významné
enklávy „zaostalosti". Každá sociální skupina má své vlastní dě-
jiny a svou vlastní zkušenost, které s různou intenzitou vnáší do
celkového kulturního kontextu a které se nemohou vždy posu-
zovat podle toho, jaký vývoj prodělaly „moderní" skupiny.
Historická antropologie si uvědomuje nejenom aspekt cizí-
ho, resp.jiného ve vlastních dějinách, aleje si vědoma rovněž se-
bestřednosti evropského dějepisectví, které interpretuje zápa-
doevropský civilizační model jako univerzální vzor, k němuž
směřují také ostatní společnosti. Posuzovat jihoamerickou ne-
bo asijskou modernizaci západoevropskými kategoriemi je stej-
ně zavádějící jako přehlížet, že se evropský model sám o sobě
zásadně proměňuje pod vlivem celosvětového vývoje. Dokud
ovšem nebudeme brát mimoevropskou historiografii vážně, na
našich kategoriích se sotva něco změní.16
Konečně historická antropologie odmítá kvalitativní proti-
klad pojmů tradice a moderna. Tradice se v tomto pojetí nepo-
važuje za „méněcennou" a osvícená moderna není měrou všech
věcí, nehledě na skutečnost, že mezi těmito dvěma jevy sotva
můžeme vést jasnou dělící čáru. Jaké prvky jsou tradiční a jaké
moderní ukazují např. diskuse o reformaci, hodnocení selských
povstání, epochy německého císařství a zvláště období Třetí ří-
še. Tradice nemá v našem chápání nic společného s restaurací
nebo měšťanským folklorismem, nýbrž vymezuje rámec jednání,
který jednotlivci vyplňují smyslem a životem, který sice pochází
z minulosti, ale chová se vesměs dynamicky a v žádném případě
se neuzavírá před modernou. Modernizační změny, a to víme
dnes spolehlivěji než dříve, probíhají hladce pouze tam, kde se
společnost nebo skupina nepostaví mimo tradici, ale kde se o ni
může opřít jako o základ, který snese zatížení. Revoluce, které
43
si na svůj štít vepsaly modernu, zřídkakdy přinesly bezprostřední
pokrok, který by ospravedlnil jejich oběti. Právě současnost
ukazuje nejlépe, jak vitální jsou tradice, které se nepodařilo po-
tlačit ani desítky let trvajícími represemi, a jak málo modernizace
podporuje identitu, když nerespektuje emoce a potřeby a tím
také tradice společnosti. Dějiny „lidových" republik a socialismu
ozřejmují, v jak omezené míře uvolňují náhlé rozchody s tradicí
„nové" společenské síly.17
Vztah tradice a moderny, smíme-li tyto pojmy vůbec ještě po-
užívat nereflektované, je v historické antropologii nově defino-
ván. Na jedné straně přináší každá modernizace také proměnu
tradice. Stejně jako může moderna v různých oblastech a skupi-
nách znamenat něco jiného, je i tradice stále nově určována. Její
obsahové znaky a charakteristiky stejně jako její relevance se tak v
sociálním procesu výrazně mění. Na druhé straně jsou dějiny
modernizace životních poměrů přirozeně také dějinami ztrát.
Modernizace proto v žádném případě naznamená neustálé zvy-
šování kvality, ale způsobuje zároveň zánik kulturních pořádků,
jež ztratily svou funkci, přestože tento proces málokdy probíhá
zlomově. Lidé prostě nemají na výběr a musí vždy znovu čelit
současným problémům a vypracovávat nové smyslové souvislosti k
zajištění své identity. Viděno touto perspektivou jsou modernizace
a vědomí tradice relativní kategorie pro popis sociálních poměrů
a procesů.la
4. MlKRODŽjINY
Historickoantropologické bádání projevuje zvláštní zálibu
v malých prostorech, sociálních skupinách a malých, transpa-
rentních jednotkách a méně se zajímá o makrohistorické vý-
zkumy. Jeho přihlášení se k mikrohistorii je programové a pře-
devším pro německou historickou vědu představovalo výzvu,
která způsobila jisté znejistění historické sociální vědy.19 Ta sice
také propagovala případové studie, ve kterých ovšem většinou
nešlo o postihnutí specifičnosti daného případu, ale spíše o zís-
44
kání stavebních prvků, korektur a zpřesnění pro celkový dějinný
kontext. Dnes už klasické práce C. Ginzburga,2!J E. Le Roy La-
durieho,21 N. Z, Davisové,22 a R. Darntona,^ jejichž výčet nyní
můžeme doplnit i o německé studie Rainera Bečka,24 Hanse Me-
dická,25 Paula Burgarda26 nebo Norberta Schindlera37, se oproti
tomu soustřeďují na malé kategorie z jiných důvodů. Nejde jim
o zachycení detailů v celku, nýbrž detailů celku; chtějí na malých pro-
storech a jednotkách - které většinou představují životní prostor
konkrétních lidí - demonstrovat vzájemné prolínání různých
rozsáhlých oblastí skutečnosti a vůbec odkrýt životní souvislos-
ti, které jsou makroanalýzou nezachytitelné. V neposlední řadě
si tyto výzkumy kladou otázky po našem sektorálním myšlení
a rozkrývají spojitosti politických, společenských a kulturních
dimenzí skutečnosti. Ve svých velkých „lokálních" dějinách obce
Laichingen napsal v roce 1996 Hans Medick:
„Rozhodující poznávací přínos lokalizace a kontextualizace
historického vědění, dosažených uplatněním mikrohistorických
metod, spočívá nejspíš v tom, že se díky co možná nejvšestran-
nějšímu a nejpřesnějšímu osvětlení historických zvláštností a po-
drobností - především v rovině každodennosti lidského chování
- dostanou do zorného pole historie současnost a nesoučasnost
kulturních, ekonomických a politických faktorů."26
To samozřejmě nevylučuje pohled na velký celek; naopak
tento pohled je předpokladem, protože mikrohistorie je spoje-
na s přístupy, které se orientují na život jako celek. Rozumí se
samo sebou, že koncetrace na malé kategorie souvisí také s pro-
blematikou pramenů.
Pouze na jednotlivých příkladech, snadno uchopitelných oblas-
tech a transparentních událostech se mohou podrobně dešifrovat
subjektivní duševní stavy, o jejichž detailní poznání se historická
antropologie stále snaží, Makrohistorícká perspektiva musí i v bá-
dání o rodině zanedbávat jednotlivosti, které možná zrovna mají
zvláštní výpovědní hodnotu pro dané téma. Například roli pocitů
a náboženských praktik v každodenním životě lze určit pouze
analýzou přehledného; jaký postoj zaujímali jednotliví lidé k vel-
kým událostem a procesům změn a jak šije vykládali, lze rekon-
45
strnovat pouze na základě individuálních svědectví. Reprezenta-
tivnost těchto objevů a postřehů se odvíjí od celkového kontextu,
přestože při zkoumání prostoru projednání a subjektivní interpre-
taci nelze zcela reprezentativních výsledků nikdy dosáhnout.
Konečně pouze mikrohistorické pracovní postupy umožňují
blíže osvětlit proměny mezilidských vztahů, vztahů k životnímu
prostředí, k tradici a k práci, tedy vztahů, které jsou vůbec zákla-
dem sociálních změn. Přestože silná stránka mikrohistoricky ori-
entované antropologie spočívá hlavně v analýze a rekonstrukci
životních souvislostí, stranou nezůstává ani úkol věnovat se stále
intenzivněji problému sociokulturních změn a transformačních
procesů. To, co způsobuje zásadní změny společenské konstelace,
jež se bezprostředně dotýkají člověka samotného, není dáno
předem. Tak se konečně dostáváme k otázce: co způsobuje tyto
proměny? Jsou to objektivní skutečnosti nebo kulturní prak-
tiky? Vztah externích a interních faktorů musí být stále znovu a
nově vymezován. Mikrohistoricky pohled nabízí příležitost k
zmapování přesně toho rozhraní, kde se vytvářejí zárodky dy-
namizace společnosti.
Rehabilitace člověkajako subjektu v dějinách je vlastně možná
pouze na základě analýzy malých jednotek a oblastí; jen takto je
možné zpřístupnit individuální perspektivu člověka, samostat-
nost a tvořivost jeho myšlení a jednání. Relevance tohoto poznání
je ovšem odhadnutelná pouze v makrohistorickém kontextu.
5. GLOBÁLNÍ TEORIE
Hlásí-li se historická antropologie k mikrohistoni a k mikro-
historické metodě, vyplývá z toho pro ni dalekosáhlá rezignace
na paušální a globální teorie, které jsou většinou závazné pro
přístup makrohistorický. Novodobé racionalizační, civilizační
a modernizační teorie, jak je v hutné formě nacházíme v dílech
Karla Marxe, Maxe Webra, Norberta Eliase a Michela Foucaul-
ta jsou zajisté užitečné pro objasnění sociálních změn, které spo-
lečnost prodělávala od 16. století, resp. od počátku modernizace
46
vůbec.29 Většina představitelů historické antropologie tyto teorie
adaptovala; mnozí z nich byli v modifikované formě svého času
dokonce zastánci marxistického nebo webrovského pojetí dějin
a společnosti a jsou obeznámeni s Eliášovou a Foucaultovou
civilizační teorií. To platí mj. i o „klasicích" E. P. Thompsonovi a
R. Williamsovi, V. Turnérovi a C. Geertzovi, P. Bourdieuovi a
M. Sahlinsovi. Především němečtí badatelé, kterým chybí et-
nologícké zkušenosti a vzdělání, zůstali pod vlivem této tradice
a čerpají své teoretické zájmy ze spisů zmíněných myslitelů. A
přece bližší výzkum historické praxe, který má dnes široký záběr,
ukázal, že neexistuje jednoznačné směřování vývoje k určitému
cíli, tj. ani k občansko-demokratickému společenskému zřízení, ani
k nějakému totalitárnímu dohližitelskému státu. Dějiny a
především lidé nejednají podle logiky nějaké teorie. Chování lidí
a jejich výklad světa nepodléhá jednotným interpretačním
vzorcům (to platí i o vývoji kapitalismu a moderního státu), nýbrž
v sobě obsahují rozpory a ambivalence, a to nejen s ohledem na
místní a společenské formování evropské společností, ale také na
procesuálně-strukturální rovinu „modernizace". Dějiny jsou
otevřené, nikoliv předurčené nějakým „ideálem" neustálého po-
kroku, který se v dějinách naplňuje, nebo naopak nějaké kata-
strofy, do níž se člověk nevyhnutelně řítí. Takovéto utopie často
preřígurují velké teorie, třebaže ne vždy ve zmíněné uzavřenosti a
ucelenosti jako v případě Eliášových civilizačních dějin nebo
Foucaultovy teorie moci. Proto se také historická antropologie
obecně méně zajímá o výzkum společenské funkce ústředních
sociálních, hospodářských, státních a kulturních institucí jako
náboženství, vzdělání, rodiny, práce atd- a přednostně se zamě-
řuje na popis a analýzu významu těchto institucí a sociálních
oblastí pro člověka se zvláštním zřetelem k subjektivitě lidských
zvyklostí. Takováto perspektiva objasňuje světonázory a vyrov-
návání se s životem lépe než „objektivní" rámcové podmínky
jako takové. Rozdíl mezi vnitřní logikou institucí a smyslem lid-
ského jednání je značný. Tím se antropologické bádání nezříká
teoretických a hermeneutických reflexí, právě naopak. Nejde tu
ovšem o „aplikaci" nějaké teorie k vysvětlení empirických okol-
47
 souběžnost velkých a malých událostí, ale také to, že tyto
ností, ale o kritickou analýzu a kritické vypořádání se se sociálními jevy ve události umožňují v zrcadle dějin rozpoznat struktury, v
smyslu zhuštěného popisu a perspektivy domorodce. Tento postup není nový a nichž zůstává přítomen člověk jako jednající subjekt.
už vůbec není, jak se stále zdůrazňuje, vázaný pouze na Geertzovu Kdekoliv je patrné jednání, může být ve své ambivalenci
slavnou studii; je ale užitečný jako model pro nové zacházení s teoriemi. mnohem lépe vyloženo popisem než výhradně kategorizací.
Cílem není zmocnit se nějaké osoby, skupiny, události, struktury nebo „Ne normativní věty se svým ,buď - anebo', ale
procesu jakoby hege-monním a vnějškovým způsobem; jde především o mnohovýzna-movost a mnohovrstevnost určují praxi přežití.
to, interpretovat tyto kategorie z pohledu aktéra či aktérů, pokusit se k V tomto ohledu je rozsah, v jakém se ovládaní sami podílejí
nim jednak důsledně kriticky přiblížit, jednak vyložit jejich obsah na svém ovládání, nanejvýš naléhavou otázkou," napsal Alf
srozumitelně modernímu čtenáři a dovést ho tak k pochopení svým Lůdtke v roce 1994 ve své pozoruhodné studii Stqfflichkat, Mode-
způsobem „cizí" společnosti. Od historika se tak očekává mnoho: musí si LustundReiz der Oberfldchen in den Perspektwen von
vytvořit instrumentář, který moderní společnosti nabídne klíč k cizí kultuře. Alltagsgeschichte [Látkovost, potěšení z módy a kouzlo povrchů
Kritika Geertzova Kohoutího zápasu*0 a Darntonova Kočičího masakru^ to v perspektivě každodenních dějin].^
potvrzuje. Poměr teoretického povědomí, empirické blízkosti a aktuálního
povědomí o problému nebude sice nikdy vyvážený, neustálá otevřenost
novým výzvám však byla a je jedním z konstitutivních znaků historic-
koantropologického bádání, které nechce a nemůže předkládat definitivní
výsledky, jež by naše poznání doplnily a ucelily.
Důsledná zdrženlivost vůči tvorbě globálních teorií je prostě jinou
formou prezentace vědy, než kterou vyznávají strukturální a sociální
dějiny a zvláště historická sociální věda. Historická antropologie vůbec
nezprostředkovává pouze prostá fakta a popisy každodenního dění, ale
interpretuje je a analyzuje. Zásadní význam má pro ni ovšem
rehabilitace narativních dějin, na které historická věda dlouho pohlížela s
despektem a které dlouho zanedbávala.32 K paradigmatu sociálních dějin
a zvláště historické sociální vědy patří snaha vyvarovat se veškeré
„smyslovosti". Oproti tomu historická antropologie usiluje o překlenutí
propasti mezí vyprávěním a analýzou, stejně jako mezi jednotlivým pří-
padem a celkovým kontextem, aby se čtenář otevřel problémům (které
jsou spektakulární a dramatické ve smyslu celkového vývoje lidstva) a
jejich interpretaci v dějinách a aby se naučil poznávat strukturální
souvislosti s přihlédnutím k možnému prostoru pro individuální jednání.
Velké práce a výzkumy E. Le Rov Ladurieho, C. Ginzburga nebo E. P.
Thompsona ukazují nejen
 Témata

Historická antropologie nemá žádný tematický kánon, který by

si sama pro sebe speciálně vypracovala, resp. který by upřed-
nostňovala. Spíše je pro ni v první řadě charakteristický určitý
metodický koncept a kladení otázek po významovém obsahu je-
vů, událostí, struktur a procesů. Přesto existují stěžejní témata,
která vykrystalizovala v průběhu výměny názorů se sociálními
dějinami a s etnologií a k nimž se pak historickoantropologické
bádání zvláště přiklonilo. Časově spadají tato témata především
do raného novověku, a to nejen v německém, ale i v angloame-
rickém a francouzském dějepisectví. Tato skutečnost má přede-
vším dva důvody.
Tím prvním je příhodná hustota pramenů, jež badateli umož-
ňuje v úplnosti prostudovat potřebný výsek materiálu, aniž by
ztratil celkový přehled, což v novějších dějinách kvůli velkému
rozsahu pramenné základny není vždy možné, Zadruhé se ra-
ný novověk jeví jako zvláště poučné období, protože se v něm
tradiční vývoj a moderní trendy kříží natolik, že se nelze dobrat
jednoznačných výsledků.
Po dlouhé experimentální fázi prvotního „osahávaní" materi-
álu, která našla výraz především ve velkém množství metodicky
orientovaných pojednání, přišlo období, kdy byly předloženy
také velké výzkumy, které prokázaly nosnost historickoantropo-
logického konceptu.1 Tematická rozrůzněnost ovšem způsobuje
takové rozdíly v metodách a výsledcích, které téměř vylučují
zevšeobecnění. Historická antropologie jako obor, resp. „disci-
plína" nevznikla nahromaděním nových výsledků bádání, jak to-
mu bylo u sociálních dějin nebo jiných speciálních věd. Její už

51
naznačené pojetí vědy se tak jako tak vzpírá jakékoli kanonizaci
antropologického vědění.
Současné tematické spektrum je velice pestré. Chtěl bych se
zde soustředit na devět okruhů, které v průběhu času vykrystali-
zovaly jako stěžejní body výzkumu a které ukazují, co historická
antropologie může vykonat, jakkoli diskuse o jejím přínosu ještě
zdaleka není ukončena. Jde o ústřední tematické oblasti, které
na jedné straně vykazují dimenzi dějin každodennosti, a na dru-
hé straně představují centrální průniky obecných společenských
problémů.
1. MAGIE A ČARODĚJNICTVÍ
Jeden z nejstarších historickoantropologíckých výzkumných
zájmů se točí kolem magie a čarodějnictví. Dějiny tohoto tématu,
které ovšem nebylo cizí ani staršímu dějepisectví, jsou nanejvýš
komplexní a spojené se základními metodickými problémy.2 Pro-
měna perspektivy zde koresponduje s rozsáhlým vytěžením mi-
mořádně dobře dochovaných pramenů, které se v současné době
užívají rovněž k interpretaci problémů a jevů, jež už s čaroděj-
nickými procesy bezprostředně nesouvisejí. Přestože literatura
o pronásledování čarodějnic je dnes už stěží přehledná, konečná
shrnující analýza tohoto tématu je ještě v nedohlednu.
K nejnaléhavějším úkolům na tomto poli patřilo zpracování
početných regionálních fondů, rekonstruování detailů čáro děj-
nických procesů a seznámení se s různými podobami pronásle-
dování čarodějnic a víry v jejich existenci. Výzkum při tom dospěl
poměrně rychle k poznání, že dřívější literatura o čarodějnicích
zprostředkovávala jen omezený a jednostranný pohled, který sot-
va postihoval komplexní skutečnost. Na základě tohoto poznání
se dnes už nikdo nedomnívá, že pronásledování čarodějnic bylo
výhradně výsledkem církevních nebo státních aktivit, směřují-
cích k upevnění absolutistické a konfesionální moci, a že tedy
bylo vyvoláno pouze „shora". Ruku v ruce s iniciativou „shora"
šla zřetelná diskriminace „zdola", jejímž nositelem byli „obyčejní"
52
lidé.3 Místo aby se pátralo po reálných vzorech, které měly v růz-
ných oblastech velice odlišný dopad, dospělo starší dějepisectví
k chybnému závěru, že existovala jakási univerzální víra v čaro-
dějnice postupně přetvářená církevním démonologickým výkla-
dem, která krok za krokem přivedla do záhuby všechny podezřelé
osoby. V neposlední řadě se mylně vycházelo z předpokladu, že
existoval jednotný inkvizitorský postup pronásledování, který se
šířil jako epidemie a postupně zachvátil téměř milion žen, jež byly
nejen diskriminovány, ale dokonce likvidovány. Každý nový pra-
menný nález posloužil k doplnění obrazu jednotně strukturované
„čarodějnické horečky", kterou uvedla v život středověká katolic-
ká církev a která odezněla až po nástupu osvícenství. Toto pojetí
shora iniciovaného honu na čarodějnice v jeho rozličných podo-
bách a variantách dlouhou dobu dávalo zapomenout, že denun-
ciace, obžaloba a odsouzení se daly z podnětu konkrétních lidí,
vedených určitými zájmy. Stejně jako soudce nevystupoval pouze
jako vykonavatel nějakého předpojatého přesvědčení, nemůžeme
ani na odsouzené pohlížet jen jako na nevinné oběti.4
Výzkum čarodějnictví v posledních letech značně rozšířil ma-
teriálovou základnu a objevil nové přístupy k tématu, jež nově
vymezily prostor jednání všech aktérů čarodějnických procesů
a způsobily tak posun badatelské perspektivy, připouštějící nové
hodnocení. Tento vývoj i nadále pokračuje.
Čarodějnické blouznění a s ním spojené represe se tak vzpí-
rají všem jednoduchým interpretacím. V raně novověké Evropě
za srovnatelných podmínek neexistovalo žádné rovnoměrné
pronásledování čarodějnic zasahující stejnou měrou do všech
zemí a regionů. Některá teritoria nepoznala vůbec žádné nebo
alespoň žádné podstatné stíhání čarodějnic, a stejně tak nebyly
ve stejné době tímto fenoménem rovnoměrně ohroženy všechny
kraje a vesnice. Je tedy na místě značně diferencovaný přístup
soustřeďující se na regionální zvláštnosti. Také církevní vrchnost
v žádném případě nezaujímala k honu na čarodějnice jednotný
postoj: mezi duchovenstvem se setkáváme jak s nemilosrdnými
lovci čarodějnic, tak s tvrdošíjnými odpůrci, kteří měli svůj vliv
a dokázali své stanovisko účinně prosazovat. Totéž platilo i pro
53
světské soudy, do jejichž působnosti spadalo vlastní soudní říze-
ní. Každopádně ne všichni obvinění byli stíháni podle trestního
práva a ne všem hrozila smrt. Konečně musíme diferencovat i me-
zi oběťmi: jistě mezi nimi byly osoby odsouzené za domnělou
účast na čarodějnickém sletu, ale mnoho z nich prostě ve vesnické
společnosti platilo za zlé lidi, kteří se kvůli svému neobvyklému
chování vystavovali nebezpečí, že budou potrestáni. Celkově byly
zájmy církve, vrchnosti a obyčejných lidí nanejvýš odlišné a jejich
eventuální překrývání je exaktně poznatelné pouze v místním
kontextu. Ne každé podezření tedy vedlo k rozsudku smrti.
Všude tam, kde přestávají platit jednoduché interpretační
vzorce, se o vysvětlení pokouší historická antropologie. Ta čas-
to nenabídne jednoznačné odpovědi, ale zprostředkovává po-
rozumění a přijatelný výklad, proč se věci staly tak, jak se staly.
Uvědomíme-li si, že těžko najdeme případ, který by se rovnal
nějakému jinému, vyplynou nám z toho také hranice možného
vysvětlení. Zvláště zřejmé je to u tří problémových oblastí, které
zaměstnávají novější bádání o čarodějnictví.
Podezření z čarodějnictví, resp. rozsudky smrti se zajisté tý-
kaly mužů i dětí, zdaleka nejčastěji byly ovšem všude pronásle-
dovány ženy. Bylo by ovšem unáhlené připisovat tuto skutečnost
církevnímu antifeminismu nebo maskulinnímu charakteru teh-
dejšího světa. Vezmeme-li v úvahu, jakou roli měly ženy v před-
moderní společnosti, jeví se jejich odsuzování jako absurdní.
Byly to jiné důvody, které činily z žen zvláště ohroženou část
populace, a všechny tyto důvody byly spojeny se světem jejich
zkušenosti. Ženy byly obzvláště zodpovědné za přežití, které
nebylo ve společnosti s omezenými materiálními zdroji nikdy
zajištěné a záviselo na přírodě. Proto muselo a mohlo docházet
k udání jen v případě, když způsobená újma mohla být hodno-
věrně vysvětlena čarodějnictvím.5
K tomu přistupuje druhý problém, a sice otázka po vztahu
magie a čarodějnictví. Na jedné straně víme, že víra ve škodli-
vé čarodějnice byla úzce spojena s magickými představami ra-
ně novověké společnosti, v nichž vystupovaly jak negativní, tak
pozitivní síly. Žena zkušená v magii tedy nebyla automaticky
54
spojována s čarodějnictvím. Na druhé straně nařčení z čaroděj-
nických praktik představuje ideální prostředek pro diskreditaci,
resp. potrestání nepříjemných osob bez ohledu na to, zda pano-
valo přesvědčení o existenci čarodějnictví v jeho démonologické
podobě. Všeobecná skepse vůči čarodějnickým sletům, jakkoliv
podněcovaly a dodnes podněcují lidskou fantazii, je pozoruhod-
ná. Mnoho nařčení z čarodějnictví se proto vůbec dále nevyšet-
řovalo, a to ani když byly k dispozici „důkazy".6
Zatřetí se zájem výzkumu soustřeďuje na podezírání z čaro-
dějnictví namířené proti společensky integrovaným ženám ve
vesnických, resp. městských komunách. Rozbor jejich biografií
ukazuje, že podezření padalo především na ženy se špatnou po-
věstí, od kterých se ve „špatných" dobách očekávalo něco zlého;
společnost si tak od jejich obětování slibovala své „uzdravení".
Zvláštní roli při tom hráli svědkové (nebo také žalobci), mezi ni-
miž ženy nijak početně nezaostávaly za muži. V úvahu je nutné
vzít i druh a rozsah domnělého nebezpečí, kterému byla určitá
vesnice v představách svých obyvatel vystavena. Dále je známo,
že s nárůstem pronásledování čarodějnic začalo osamostatňování
procesů; proto se výzkum zaměřuje především na jeho počátky.
Proč byli nějaká žena či nějaký muž obžalováni z čarodějnictví
a co se jim vytýkalo? - to jsou otázky, jejichž zodpovězení nám
přináší důležité informace pro rekonstrukci toho, co raně novo-
věká vesnická společnost považovala za problematické. Často
přitom můžeme jen těžko navzájem odlišit ekonomické, sociální
a politické konflikty."
Pronásledování stejně jako procesy mohly mít pro daný regi-
on velice různý význam. To vyplyne zvláště zřetelně při srovnání
s hony na čarodějnice v mimoevropských zemích, kde k nim rov-
něž docházelo. Německé oblasti mají na celkovém počtu procesů
relativně vysoký podíl, což dokážeme jen těžko vysvětlit; zda se
ovšem tady stejně jako v jiných zemích jednalo o srovnatelný fe-
nomén, zůstává problematické. Pouze na základě srovnání s ostat-
ním světem můžeme evropskému pronásledování čarodějnic lépe
porozumět. Přiměřeně diferencující studie, které by braly v úvahu
také sociální kontext, ovšem zatím nejsou k dispozici.
55
 2. PROTEST A NÁSILÍ
Důležité místo a velký prostor zaujímá v sociálních dějinách
výzkum protestních hnutí a projevů násilí.
Jde o inovativní směr, který se záhy a důsledně otevřel histo-
rickoantropologickému kladení otázek a formulování problémů
a vtiskl jim specifický charakter. Jako výchozí bod posloužily vý-
zkumy raně novověkých selských bouří od německé selské války
až po hladové nepokoje v prvních desetiletích 19. století. Zpočát-
ku stály v popředí otázky po sociálně-politických cílech obyčej-
ného člověka ve vznikající moderní společnosti, stejně jako po
socioekonomických příčinách protestních hnutí. Teprve později
přišlo bádání poprvé na stopu svébytným tradicím světa zkuše-
nosti sedláků a rolníků, které nebyly „zglajchšaltovány" teritoriál-
ním, resp, absolutistickým státem, nýbrž představovaly nezávislý
pozitivní příspěvek ke společenskému vývoji. Práce P. Blickleho,
W. Schulzeho a dalších stanovily zřetelné a nové akcenty,8 Jak
opadával zájem o prokázání politické vůle a revolučního poten-
ciálu protestních hnutí, začaly se jejich „abstraktní" programy
čím dál více číst v kontextu sociálního jednání. Byly tak odhaleny
hranice prostoru pro jednání vesnického člověka se specifickou
vůlí k odporu a odtud byl už jen malý krok k výzkumu lidové kul-
tury jako celku. Začala se zpracovávat dosud většinou opomíjená
témata a nově byla posouzena role sociální a náboženské tradice.
V každém případě vedla od těchto výzkumů sociálně-politických
konfliktů přímá cesta k analýze selské, resp. lidové kultury, která
se odvrátila od starého obrazu staticko-harmonické lidové kultu-
ry, a naopak obrátila pozornost na její dynamiku a konfliktnost.
Studie Edwarda P. Thompsona a Natálie Z. Davisové odhalily
způsoby chování prostých lidí, které staví rolníky a řemeslníky
do nového světla, tj. nepředstavují je pouze jako oběti a poddané
pozemkové vrchnosti, nýbrž jako svébytné síly v procesu vlády
a hospodářských proměn. Dějiny protestů a konfliktů tak poskytly
bádání o lidové kultuře závažné impulsy9
S výzkumem konfliktů a protestů v agrární společnosti nejen
v období raného novověku bylo úzce spojeno studium násilných
56
střetů rolníků a řemeslníků a užití fyzického násilí k prosazení
sociálních zájmů. Fenomén excesivního násilí mezi poddanými
navzájem i mezi nimi a vrchností byl sice odedávna předmětem
historického výzkumu, jeho interpretace byla ovšem příliš jed-
nostranná. Uplatnila-li násilí proti svým poddaným vrchnost,
platilo to dlouho za samozřejmý právní akt; jakmile se ovšem
dopustil násilí na svých pánech „prostý člověk", považovalo se
to za výraz trestuhodné neposlušnosti, bezbožného a nezkrotné-
ho smýšlení, které nemohlo být ospravedlněno. Odlišné důvo-
dy násilných projevů se přitom sice braly v úvahu, ale intenzita
a forma násilí už tolik zajímavá nebyla. Dnešní přístup zásad-
ně změnil akcenty: oprávněnost násilí se stále ještě podrobuje
analýze, ovšem zřetelně v kontextu jednání utlačovaných. Dále
vystupuje do popředí výzkumu samotná forma násilných stře-
tů. V „primitivním" násilí prostých lidí bylo odhaleno vesměs
důsledné, v žádném případě ne svévolné jednání, kontrolované
určitými rituály a pravidly, jehož cílem bylo znovunastolení rov-
nováhy životních poměrů.10 Stále ještě neznáme dost podrob-
ností o tom, jak se prostí lidé násilně bránili „přehmatům" svých
vládců. Násilné konflikty s vrchností jsou zajisté specifickým zna-
kem vesnického i městského úsilí o „autonomní" jednání na bázi
dalekosáhlé solidarity, K tomu ovšem přistupuje ještě další as-
pekt. Konflikty a problémy existovaly i v jiných oblastech, které
měly pro rolníky, námezdní dělníky a řemeslníky subjektivně ne-
smírný význam. K násilnostem totiž docházelo v ještě větší míře
uvnitř obcí a společenstev samotných.11
Jak postupně ustupoval do pozadí politický aspekt jednání
protestujících, rozšiřovala se výzkumná perspektiva na celé spek-
trum násilí v zemědělské společnosti. Zásluhou dějin kriminalis-
tiky bylo odhaleno ohromné množství násilných činů provede-
ných v rámci vesnice nebo města, což otřáslo vžitou představou
pokojné, mírumilovné obce, sužované vládou šlechty a církve.12
Dnes víme o početných krvavých rvačkách, o hádkách uvnitř
domácností i o násilném zacházení s příslušníky skupin odsunu-
tých na okraj společnosti.13 Nedocházelo pouze ke konfliktům
o vládu a vlastní práva, ale stejné tak o majetek, obživu a čest.
57
Můžeme vesměs hovořit o každodenní připravenosti k násilí,
která byla v našich očích pro tehdejší společnost charakteristic-
ká. *Izolované výzkumy vládnoucích struktur, vesnického soužití,
majetkových poměrů a střetů s fenoménem cizího nemohly
postihnout určité formy násilí a konfliktů, které vyšly najevo,
až když se předmětem analýzy stala celá šíře násilných projevů.
Obecná teorie agresivity ve smyslu permanentní lidské agrese
byla sice odmítnuta, ovšem na druhé straně i teze o ubývání ná-
silí v souvislosti s upevněním absolutisticko-vrchnostenského
monopolu na jeho užití obstojí jenom v omezené míře. Sku-
tečně můžeme mluvit o určitém právním omezování násilných
protestů: v průběhu 17. a 18. století ubývá jak násilných selských
revolt, tak rvaček a dalších excesů. Zda ovšem můžeme ve smyslu
civilizační teorie Norberta Eliase obecně hovořit o nějakém zá-
sadním přerodu hrubé a násilnické středověké společnosti v po-
kojnou a mírumilovnou společnost moderní, to zůstává, zvláště
v kontextu dějin 20. století, otázkou, jakkoliv lákavá se nám tato
teze může zdát.14 Známe totiž jak příklady mírového urovnám
konfliktů ve středověku, tak brutálního násilí v období moderny.
Vždycky, když věda při tomto studiu narazí na rozpory, uchyluje
se, přestože je to problematické, k pojmu „civilizační zlom".
Závěrem ještě musíme poukázat na skutečnost, že jsme poměrně
dobře informováni o násilí v protestních hnutích, ovšem rozsah
každodenního násilí známe jen schematicky.
To platí Í pro třetí oblast: pro násilí ve válkách. Hodně toho ví-
me o válkách počínaje třicetiletou a konče druhou světovou jako
o mocensko-politických konfliktech. Jsme dokonce informováni
o počtu mrtvých a o rozsahu škod. Na druhé straně toho ale víme
málo o mechanismech, které dokázaly zmobilizovat stále vyšší
a vyšší počet zabíjejících vojáků, kteří likvidovali nejen protivní-
ka v poli, ale vyhubili také celé civilizace.15 Tyto síly nelze jedno-
duše vysvětlit rozmachem nacionalismu nebo vývojem a užívá-
ním stále modernějších zbraní. Co znamenaly válka, smrt a násilí
pro jednotlivce, na to se soustřeďuje teprve novější bádání. Také
teze o mužských rituálech násilí, o strachu z cizího vlivu a o níz-
ké úrovni vzdělání agresorů nám při rekonstrukci procesu eskala-
58
ce násilností v moderních státech příliš nepomohou. Nové cesty
ke specifikaci a k objasnění tzv. civilizačního zlomu otevírá in-
tenzivní studium individuálních svědectví s cílem rekonstruovat
vnímání a prostor pro jednání jednotlivců a skupin. Teprve kon-
centrace na „vnitřní dimenzi" války a rozvoj mikrohistorických
studií umožňují nové průhledy do zabíjení a umírání za vlast.
3, TĚLO A SEXUALITA
Dějiny těla a sexuality představují centrální téma historicko-
antropologického bádání, které v poslední době v historiografii
podnítilo vášnivé diskuse.16 Kulturní věda se samozřejmě zabý-
vala tělem a sexualitou už v minulosti - připomeňme zde výzkum
módy a mravů, dějiny medicíny se zvláštním zřetelem k hygieně,
a dále také mnohé studie o tanci, odívání a sportu. Za všemi tě-
mito tématy stál ovšem spíše zájem o instituce, ideje a hmotné
statky, které s tělem souvisí, než o tělo samotné. To koresponduje
s jistou „ostýchavostí" starších kulturních i moderních sociálních
dějin, které si jen zřídka kladly otázky skutečně „na tělo" a často
tuto oblast odsouvaly stranou, jelikož radost a strast se nemohly
stát uznávanými tématy historického výzkumu.
Ve 30., dále pak intenzivněji v 70. letech minulého století se
společně s prvními popisy a analýzami evropské civilizace začal
otevírat bezprostřední pohled na konkrétní historické tělo. Vý-
zkum dospěl k závěru, že tělesné chování je nejen výrazem ur-
čité civilizace, aleje touto civilizací také výrazně poznamenáno.
Podstatnou roli při neustálém rozšiřování zájmu o lidské tělo
jistě sehrál nový postoj veřejnosti, osvobozující se od puritán-
ských vzorů, stejně jako objev a přehodnocení tělesnosti, pro-
bíhající v 60. letech. Tento zájem se zvláště dotýkal historické
vědy, které příklonem k tělu navracel její hmotnou bázi. Tělo se
ovšem stalo skutečným předmětem výzkumu teprve potom, co
se historická věda otevřela problémům utlačování a sledování
v moderní společnosti. Spolupůsobily zde různé faktory. Prá-
ce Norberta Eliase a Michela Foucaulta o dějinách těla,17 které
59
v potlačování a sublimaci smyslovosti, sexuality a tělesnosti od-
halily základní rys procesu moderny, se staly, jakkoliv kriticky
se k nim přistupovalo, vzorem pro její nové historické hodno-
cení. Na jeho základě získaly každodenní fenomény jako strava
a bydlení, tresty a sexualita civilizačně-historickou dimenzi, ze
které dlouhodobě profitovaly nejen dějiny každodennosti, ale
především dějiny žen.
Stejně důležitou roli při objevu lidského těla sehrála historická
demografie, která se koncentrovala na proměny reprodukčního
chování. Na rozdíl od dějin civilizace byla vázána kvantifikačními
metodami, jejíchž prostřednictvím se předmětem zájmu historic-
ké vědy staly nejen domácnost a rodina, ale především věk, pohla-
ví, porodnost, sexualita, nemoc a smrt. V současné době máme
z této oblasti k dispozici velké množství dat a informací.18
Přestože dnes musíme výpovědní hodnotu Eliášových a Fou-
caultových civilizačních dějin kvůli jejich finalitní perspektivě
považovat za omezenou a přestože také historická demografie
uvízla v hromadění jednotlivých dat, iniciovaly tyto výzkumné
směry rozhodující obrat směrem k novému hodnocení lidské-
ho těla v dějinách. Jakkoliv skromné jsou prameny zachycují-
cí sexuální praxi a jakkoliv problematické je vyvozovat z nich
závěry pro hodnocení každodenních poměrů, zájem o analýzu
tělesných činností, o proměnu vnímání těla a o tělesné výrazové
formy neustále stoupal. Současný význam dějin těla dokládají
početné nové studie o tělesných činnostech jako pití, chůze, spá-
nek a umývání se,19 o tělesných vjemech a pocitech jako bolest,
strach a hlad,20 o výrazových formách těla jako pozdrav a hrozba
nebo o prezentaci vlastního těla v oblečení, řeči a bydlení.21
Zvláště je nutné vyzdvihnout studie Stefana Breita o předman-
želské sexualitě,22 Sabině Kienitzové23 a Beate Schusterové24 o
prostituci, Rainera Bečka o manželství a rozvodu,20 Evy La-
bouvieové o těhotenství a porodu26 a Věry Jungové o sváteční
a taneční kultuře.27 Na místo dosavadní ideové a institucionální
dějinné perspektivy nastoupila zřetelně historickoantropologic-
ká interpretace vnímající konkrétní tělo s jeho potřebami, nutká-
ními, slastmi i strastmi v sociokulturním životním kontextu.
60
4. NÁBOŽENSTVÍ A ZBOŽNOST
Náboženství a zbožnost nejsou v historické vědě tématy no-
vými. Klasické církevní dějiny se už v minulosti věnovaly problé-
mům lidové zbožnosti včetně jejích projevů mimo rámec církev-
ních norem a liturgické praxe. Sociologii a etnologii náboženství
vděčíme za důležité analýzy popisující rituály, symboly a jejích
význam pro společnost v období moderny. Tyto výzkumy mají
širokou základnu a otevírají přímý přechod k antropologii zbož-
nosti. Nicméněje v nich věnováno více pozornosti náboženským
institucím a procesům uvnitř náboženství než náboženské praxi
konkrétních lidí v různých sociálních pozicích a v odlišných
kontextech rodinného a vesnického života, světa práce a církevní
socializace.28 Také staré, neprostupné hranice mezi profánním a
sakrálním byly zpochybněny, resp. se musejí stále nově určovat: co
platilo za sakrální v 16. století, se podstatně liší od fenoménu
posvátna v 19. století. Náboženství a zbožnost nejsou pouhými
„předměty" církevních a světských institucí, určujících jejich ve-
řejnou funkci. Slouží především jako média, jimiž se lidé dorozu-
mívají, jejichž pomocí dávají svým životům smysl a snaží seje for-
movat. Je podstatný rozdíl, jestli popisujeme náboženské aktivity
oficiálních církví, anebo jestli je analyzujeme z perspektivy lidí,
kteří se na nich aktivně podílejí, tj. ptáme-li se na jejich význam
pro konkrétního člověka.29 Přestože po nástupu moderny výrazně
klesá normativní vliv náboženských a církevních institucí, ve
společenském životě se i nadále uplatňují náboženské symboly
a znaky, jejichž význam v sekulárním kontextu byl zatím jen mi-
nimálně osvětlen. Sekularizace proto ještě zdaleka neznamená
náboženské vyprázdnění každodenního života; jde spíše o pro-
měnu toho, co život doposud naplňovalo smyslem.
Aktuální zájem výzkumu se spíše než na „okrajové" oblasti
jako separatismus či magii soustřeďuje na „běžné" každodenní
náboženské představy a praktiky, které jsou však mnohem ob-
tížněji rekonstruovatelné než všechno to, co neuniklo církevní
kontrole a co patřilo k církevně teologickému sebechápání. Ar-
chivyjsou plné dokumentů o náboženských odpadlících a jejich
61
odchylných praktikách, ovšem zápisy o „normální" náboženské
praxi samozřejmě chybí.
V současné době stojí v popředí historickoantropologického
bádání o náboženství a zbožnosti tři komplexy témat. Zaprvé je
to mše svatá, resp. bohoslužba, křest, modlitba, zpověď a návště-
va kostela, tedy každodenní praktiky konstituující náboženský
život. O liturgii mše a bohoslužby a o eucharistii v proměnách
času toho víme poměrně mnoho, a to jak v katolických, tak v pro-
testantských oblastech. Máme ovšem jen kusé informace o tom,
nakolik všechny ty početné pokyny a nařízení korespondují se
skutečností. Stejně tak význam kázání a mše pro věřící byl dosud
málo zkoumán a otevřené zůstávají i otázky, kdo vůbec pravi-
delně navštěvoval kostel a co se měnilo v církevně-náboženském
životě v procesu moderny. Najedná straně si faráři neustále stě-
žovali na nedostatečný náboženský život a neochotu navštěvovat
bohoslužby, na druhé straně často nedokázali dostát velkému
počtu svých povinností souvisejících s péčí o duši.30
Za zvláštní výraz náboženského vědomí se tradičně považuje
modlitba. Dochovalo se sice mnoho modlitebních knížek a kate-
chismů, ale o tom, jaké, kdy a jak se odříkávaly, máme jen málo
zpráv, stejně jako o tom, zda jim věřící vůbec rozuměli. Analýza
modliteb a velkého množství dochovaných písní přivedla některé
badatele k poněkud unáhleným závěrům o obsahu lidové zbož-
nosti.31 Pravidelné návštěvy kostela a zásadní vliv náboženství na
podobu všedního dne jsou jistě jevy pozdější, které s sebou prav-
děpodobně přinesla až „restaurace" a lidová misie 19. století. Po-
važujeme-li tedy zmíněné praktiky za znaky náboženského života,
bylo 16. století zajisté méně „zbožné", přestože se reformace dotkla
všech lidí a přestože se náboženská témata prolínala s problémy
společenskými. Zvláštní zájem je věnován také zpovědi jako ná-
stroji zvnitřnění křesťanské víry a zároveň jako prostředku morál-
ně-společenské kontroly.32 Církev, která si byla těchto funkcí zpovědi
vědoma, ji samozřejmě podporovala. Máme dostatek informací o
tom, jak zpověď konkrétně probíhala a jaký význam jí připisovalo
učení jak protestantské, tak katolické církve. K čemu se ovšem
lidé u zpovědi přiznávali, co si od ní slibovali a především zda z ní
62
vyplývalo nějaké „mravní povznesení" společnosti ve smyslu soci-
álního ukáznění, o tom můžeme zatím pouze spekulovat. Proto by
bylo důležité vědět, do jaké míry církve pronikly do srdcí lidí. Na
zodpovězení této otázky je závislá teze o „zkřesťanštění" společ-
nosti, kterou pak osvícenství údajně tak silně sekularizovalo. Přijí-
mání církevních nabídek duchovní péče jen zřídkakdy probíhalo
ve smyslu oficiální „teologie"; do kostela se přece chodilo i z „nená-
boženských" důvodů. Jen ze skutečnosti, že všichni lidé byli křtěni
a křesťansky pohřbíváni, že se v nouzi modlili a že chodili do kos-
tela, nelze vyvozovat, jak „křesťansky" se daná společnost chovala.
Historická antropologie si proto v souvislosti s tématem zbožnosti
klade ve zvláštní míře za cíl opustit hodnocení náboženského ži-
vota podle počtu náboženských publikací, nábožensky formulo-
vaných testamentů a podle množství odsloužených mší.
Další výzkumný komplex představuje sociální a konfesionáln)
diferenciace. Dnes už nikdo nevychází z představy jednotně struk-
turované lidové zbožnosti, která by stejně zasahovala pány jako
nevolníky, katolíky jako protestanty či muže jako ženy Jsme zvyklí
ostře oddělovat náboženskou kulturu elit a prostých lidí: zatímco
pro lidovou zbožnost jsou charakteristické magické prvky, nábo-
ženská praxe elit vykazuje racionální diskursy a zduševnělé in-
terpretace. Jistě existovaly značné rozdíly vyplývající z odlišných
světů zkušenosti. Hrozba živelné pohromy se například dotýkala
rolníka více než řemeslníka nebo obchodníka, ale v uctívání sva-
tých a v účasti na poutích žádné podstatné rozdíly nenajdeme.
Dlouho se zdůrazňovaly diference mezi lidovou zbožností ka-
tolíků a protestantů, odvozované od rozdílné „teologie". V sou-
ladu s tím by se sociokulturní vývoj v protestantských a katolic-
kých regionech musel ubírat zcela odlišnými cestami, což ovšem
platilo pouze pro dílčí oblasti. Bližší výzkumy odhalují jednak
skutečnost, že oddělení náboženské kultury nastalo, resp. vy-
tvořilo se teprve dlouho po nástupu reformace, jednak si všímají
toho, že modernizační prvky lze prokazatelně nalézt jak v kato-
licismu, tak v protestantismu.33 Mýtus specifické protestantské
etiky vedl k zjednodušujícímu pohledu; dnes začínají badatelé
vedle rozdílů vidět stále více společných rysů.
63
 Dodnes se také obecně hovořilo o lidové zbožnosti, aniž by
padla otázka po jejích nositelích, zda jimi byli stejným způso-
bem muži jako ženy. Stále ještě se setkáváme s předsudkem, že
církevní zbožnost vyznávaly spíše ženy než muži. Přitom obě
vyznání ve skutečnosti určovali především muži - faráři a teolo-
gové - a většina z nich zastávala názor, že ženy nemají do církev-
ně-náboženských záležitostí co mluvit. Ženy měly nicméně jiné
náboženské vzory než muži. Obě pohlaví sice stejným způsobem
participovala na církevních nabídkách duchovní péče, ale existo-
valy i pozoruhodné rozdíly: novější výzkumy dokazují, že ženy
si vytvořily vlastní náboženské formy v oblasti porodu i uctívání
svatých.34 Zvláštní náboženské potřeby žen se tedy odvíjejí od
specificky ženských životních situací. Konečně nezbývá než shr-
nout, že specifická zbožnost jak prostých lidí, tak elit je zachyti-
telná pouze v příslušném sociálním kontextu.
Třetí tematický komplex se soustřeďuje kolem otázky seku-
larizace.35 Na základě permanentního nárůstu „světského" zdů-
vodňování a vysvětlování životních souvislostí vznikla představa
neustálého sekularizačního procesu, který odstartovala reforma-
ce a posléze zintenzivnilo nejdřív osvícenství a později industri-
alizace. Novější bádání však zaprvé poukazuje na skutečnost, že
tento obecný proces probíhal mnohem komplexněji, než se před-
pokládalo, že sekularizační impulsy vycházely vesměs z církve
samotné a že také v novověku vznikala náboženská hnutí, která
se často uplatnila v celostátním měřítku, jakmile industrializace
nově strukturovala společnost. Zadruhé je nutné odlišovat „ob-
jektivní" a „subjektivní" rovinu tohoto procesu v tom smyslu, že
ne všichni lidé prožívali sekularizaci stejně: na venkovské oblasti
měla výrazně odlišný vliv než na nové industrializované regiony
a městské aglomerace, které ovšem nemohou být automaticky
považovány za „necírkevní". Vznikla zde rozvinutá náboženská
kultura měšťanů a dělníků, kteří nepozorovali žádný rozpor mezi
svým vědomím víry a světem práce.
Dlouho se v sekularizaci spatřovalo hlavně vymanění se z vli-
vu církve. Oba procesy spolu sice souvisejí, ale v konečném efek-
tu jsou na sobě nezávislé. „Odcírkevnění" společnosti bylo na
64
jedné straně svázáno s odstraněním politické mocí církve, resp.
s oddělením církve a státu, na druhé straně ovšem, jak dokumen-
tují svědectví především nižších vrstev, nepředstavovalo nějaký
automatický důsledek vzniku a rozvoje národních států a indu-
strializace. Sebereflexe se tedy často liší od oficiální doktríny.36
Každodennost nových, emancipujících se sociálních skupin ur-
čovaly náboženské rituály, bez nichž by tak rozsáhlé proměny
mentalit a struktur byly jen ztěží proveditelné.
Kořeny moderny tak tkvějí stejným dílem v náboženství jako
v myšlenkovém odkazu osvícenství.
5. DOMÁCNOST A RODINA
Nové sociální dějiny sice obrátily pozornost výzkumu také
k dějinám domácnosti a rodiny, ovšem v Německu tento zájem
kupodivu zaostával za Francií a Anglií.37 Dějiny rodiny profito-
valy z rozvoje historické demografie a dějin mentality, čemuž od-
povídala i koncentrace výzkumu na generativní chování zachy-
cené průměrnými hodnotami. Z církevních matrik byly sneseny
všechny důležité údaje o narozeních, křtech, sňatcích a úmrtích,
ze kterých bylo možné rekonstruovat stav populace, dětskou
úmrtnost, věk, kdy lidé uzavírali sňatek i předpokládanou dél-
ku života. Důležitý výsledek představovalo zjištění, že každá po-
doba rodiny byla závislá na ekonomických strukturách, tj. že se
vytvářely také pospolitosti lidí žijících ve společné domácnosti
a že neprobíhala žádná postupná proměna velkého rodinného
společenství v malou, úzkou rodinu; různé formy rodiny existo-
valy paralelně vedle sebe a představa velké rodinné pospolitosti
byla tedy fikcí 19. století. Zásadní význam pro dějiny rodiny měly
výzkumy A. Imhofa, M. Mitterauera a K. Hausenové.38
Pro historickou antropologii ovšem nebylo rozhodující zkou-
mání samotných rodinných struktur a forem, ale raný zájem jed-
nak o dějiny dětství, jednak o dějiny žen. Polemika mezi Philip-
pem Ariěsem a Lioydem de Mause diferencovala na hodnotících
pramenech založený pohled na dětství a mládí v rodinném svazku
65
i ve společenském životě.3y Mnohem dynamičtěji se rozvíjelo bá-
dání o ženách, které byly sice stále spojovány s dějinami domác-
nosti, jimž byla ale nyní nově přiznána určitá „samostatnost" i ve
veřejném působení. V žádné jiné oblasti nebyla závislost na struk-
turálních dějinách tak zřetelná a fatální jako právě ve „starých"
dějinách žen, v nichž se role ženy zdála být stanovena jednou pro-
vždy. Jakmile se výzkum začal orientovat na rodinný život a kladl
si otázky nejen po funkci rodiny pro společnost, ale i po jejím
významu pro jednotlivce, otevřely se nové dimenze. Přihlédnutí
k celkovému sociálnímu kontextu relativizovalo ekonomické de-
terminanty a zřetel k emocionálním stavům vnesl do „rodinného
života" novou kvalitu, takže už nebylo možné pojímat rodinu ja-
ko pouhou pracovní pospolitost, ve které jde jen o „reprodukci",
Z tohoto rozšíření perspektivy a z vyhodnocení nových pramenů
vyplynuly nové přístupy k problému.
Konstituující se antropologie rodiny se dnes tudíž soustřeďuje
kolem šesti ústředních tematických komplexů. Zaprvé musíme
konstatovat souběžnou existenci různých forem rodiny; nelze
tedy mluvit o nějakém jednotném pojmu rodiny ani o nějaké
přímočaré proměně tradiční rodiny v rodinu moderní.40 V pod-
mínkách modernizace životních poměrů se navíc tradiční formy
rodiny nemusely nutně rozpadnout, nýbrž mohly být stejně tak
dobře posíleny. Úzká rodina měšťanského typu není v žádném
případě vynálezem moderny stejně jako jednočlenná domácnost,
která v jiné formě existovala už dříve. Dále se proměňuje hod-
nocení sňatku a svatby. Církve se sice přinejmenším od reforma-
ce snažily uvést sňatky a manželství do souladu s křesťanskými,
resp. církevními pravidly, ovšem normy partnerského soužití byly
přesto spoluurčovány veřejností i hospodářskými a sociálními
poměry. Manželský svazek sice oficiálně platil za místo legalizo-
vané sexuality, lidé do něj ale často vstupovali teprve po narození
prvního dítěte. V plné míře se „občanská" regulace týkala jen
měšťanských rodin v 19. století. Ve všech rodinných pospolitos-
tech měl zajisté hospodář jako hlava rodiny rozhodující slovt,
proto však ženy a děti nelze považovat za pouhé pracovní síly,
tj. zcela nesvobodné tvory, kteří by podléhali neomezené moci
svého pána. Svět zkušenosti dětí neurčovali jen sami rodiče, ale
také, v závislosti na době a okolnostech, příbuzní, sousedé, škola
a ulice. Totéž platí i pro ženy, jejichž svět sice významným způso-
bem strukturovali muži, které ovšem mělyjak v rámci domácnosti,
tak v rámci „obce" určitý prostor projednání, v němž mohly
realizovat svou vůli. Patriarchální ovládnutí ženyje konstruktem
měšťanského světa. Analýza rozvodových záznamů krom toho
jasně prokázala, že ženám byla přiznána plná práva, ve výjimeč-
ných případech dokonce právo opustit domácnost muže, i když
to bylo pro ženu spojeno se značnými nevýhodami.41
Nadvláda otců nebo rodičů nad dětmi v žádném případě nut-
ně neodpovídala nějakému eticko-morálnímu imperativu a stej-
ně tak nebyl po nástupu moderny, kdy moc hlavy rodiny klesala,
oslaben vztah rodiče - dítě. Právě naopak: jak tradiční instituce
ztrácely na významu, začali hrát rodiče často ještě důležitější roli.
Struktura rodiny a organizace práce se tedy navzájem nutně
nepodmiňují. Měšťanské domácnosti nebyly vždycky k dětem
přátelštější než rodiny rolníků či dělníků. Emocionální a morální
kategorie nelze automaticky spojovat s určitými sociálními for-
mami, a proto měšťanské rodinné prostředí ještě nemuselo být
předpokladem pro „ideální" socializaci. V žádné jiné oblasti se
bádání tak výslovně nedistancovalo od velkých strukturálních
výzkumů, aby se přiklonilo ke kontextuálním detailním analý-
zám, jako právě v dějinách rodiny.42
6. INDIVIDUALITA A INDIVIDUALIZACE
Otázky po individuálním jednání a myšlení, po prostoru pro
jednání jednotlivých lidí a vůbec po individualitě v různých do-
bách a společnostech si historie ještě donedávna kladla překva-
pivě málo.43
O individuu obecně vždy přemýšleli především filozofové
a spisovatelé; také to, že velcí mužové neurčovali jen své vlastní
životy, nýbrž tvořili dějiny, a proto si zasloužili pozornost živo-
topisců, se zdálo být samozřejmé. Ale o lidech, kteří nepatřili ke
61
šlechtické nebo měšťanské elitě, se předpokládalo, že se všichni
podřizovali předepsaným společenským rolím, nepřipouštějícím
téměř žádný prostor pro vlastní jednání, pokud chtěli být úspěšní
a nechtěli ohrozit své životní vyhlídky. Sociální a ekonomické tla-
ky jakoby v tomto pojetí připravily rolníky, řemeslníky a hlavně
ženy o veškerou individualitu. Proto se také zájem výzkumu pře-
vážně soustřeďoval na rekonstrukci struktur a omezení, resp. so-
ciálních norem, jak je předpokládaly především sociologie a soci-
ální dějiny strukturálněhistorické nebo marxistické orientace.
Díky intenzivnějšímu odhalování subjektivní stránky dějin,
především díky vytěžení individuálních pramenů došlo ke znač-
nému posunu starých interpretačních vzorců.44 Historikové se
obeznámili se specifickým myšlením a jednáním nejen příslušní-
ků horních společenských vrstev, ale i vrstev nižších, a přistou-
pili dokonce k biografickým rekonstrukcím, které se zarážející
přesností odhalovaly strategie lidského jednání, a to nejen v he-
terodoxních skupinách, o které se historická věda už dříve inten-
zivněji zajímala. Bádání o protestních hnutích a kriminalitě také
už dříve odstranilo mnohé statické představy o utlačovaných děl-
nících, poslušných ženách či poddaných bez vlastní vůle. Nyní
bylo nutné zjistit „vlastní" podíl jednotlivců najednání a myšlení
a podrobně vyložit, jak lidé utvářeli své dějiny.
V současné době se bádání soustřeďuje na tři tematické kom-
plexy. Zaprvé je problematizována běžná obecná interpretace,
podle které vytvořil individuum a individualitu teprve konstitu-
ující se měšťanský stav při hledání vlastní identity. Podobně jako
měšťanstvo nejednalo pouze z „vnitřních" pohnutek, aby vypro-
dukovalo nějaké „autonomní" individuum, neexistovali ani v do-
bě před nástupem moderny pouze lidé bez vůle, určení výhradně
„zvnějšku", což je objev sice prostý, ovšem se závažnými důsledky.
Kromě toho proces individualizace v žádném případě neprobíhal
přímočaře a netýkal se výlučně horních společenských vrstev.43
Zadruhé se ukazuje být problematické vůbec pohlížet na indi-
viduum výhradně „zevnitř" a snažit se ho chápat jen na základě
osobní odpovědnosti. Při bližší analýze poznáváme, že kategorie
jako „vnitřní" a „vnější", stejně jako „určený tradicí" a „svobodně
68
tvůrčí" jsou konstrukty, které v historickém procesu neexistovaly.
Nikdo nežije mimo tradice a sociální kontext, se kterými je člověk
spojen a které ho zavazují, i když se výrazně proměňují. Proto ne-
má smysl se ptát, jak dalece bylo lidské myšlení a jednání svázáno
a podmíněno tradicí; otázka stojí, co lidé z tradičních dispozic
vytvářeli a jak zacházeli se svým sociálním okolím. Postřehnout
nové šance společnosti v každém případě ještě neznamená jednat
autonomně.46 Konečně je nutné konstatovat, že prostor pro in-
dividuální rozvoj ve feudálním světě se objektivně a zásadně liší
od možností, které jednotlivci nabízí svět občansko-kapitalistic-
ký. Pnpustíme-li ale určitý prostor pro svobodné jednání, neříká-
me tím ještě, že jej vnímali všichni občané stejně a že tedy měli
všichni stejné šance. Ve společnosti, v níž podobně jako v době
před nástupem moderny šlo zpočátku o holé přežití, se individu-
alita vyvíjela jinak než v té, která nezná existenční nouzi, i když
subjektivně to nemusí vždy platit. V neposlední řadě musíme vě-
novat pozornost tomu, že předmoderní společnost posuzovala
jednotlivé lidské činy podle principu obecného užitku. Jakákoliv
„zištnost" platila za hřích, zatímco moderní liberální svět povýšil
právě jednotlivce na hlavní měřítko a vyzval jej k hájení jeho indi-
viduálních zájmů.47 Vznik osobní odpovědnosti, viny a svědomí,
je komplexní proces, který spoluvytvářel moderní svět, jenž byl
ovšem sociálně relevantní jen tehdy, pokud měli lidé možnost se
těmito „principy" řídit. Kdo měl vůbec možnost uchovat si „čisté
svědomí"? Nejasné je především, jaký podíl měly na tomto procesu
jednotlivé síly působící na společnost: církev se svým systémem
zpovědí a se svými pobožnostmi, stát s trestním soudem a školou
jakožto morální institucí a konečně rodina se svými výchovnými
maximami.
7. PÍSEMNÁ KULTURA, ČETBA, MEDIA
Objasnit úlohu psaného slova a četby ve společenském vývoji
si historická věda stanovila jako úkol teprve zcela nedávno.48 Prá-
vě evropské kultury byly od samých počátků spojené s písmem,
69
které nejenže fixovalo „věčná" práva a „pravdy", ale bylo i garan-
tem kulturní paměti, bez níž by stále komplexnější evropské spo-
lečnosti neměly dlouhého trvání. Od samého začátku se písemně
zachycovaly náboženské a filozofické texty, čímž se stávaly pře-
davatelné a komunikovatelné. Ale také světské smlouvy a právní
ustanovení náleží k nejstarším písemným památkám. Psaní bylo
ústřední činností zvláštních skupin, teologů a úředníků, kteří si
dovednost psát většinou osvojovali ve školách. Díky „zhušťo-
vání" společnosti a její hospodářské expanzi gramotnost už od
pozdního středověku značné sílila také mimo tyto skupiny a svůj
první vrchol dosáhla v renesanci. Byla to zvláště reformace, která
zrychlila proces alfabetizace a vedle čtení všude podporovala i
umění psát. Avšak skutečný průlom nastal až s rozvojem osví-
cenecké společnosti a přispělo k němu zejména přesvědčení, že
schopnost psát patří k základním složkám lidskosti, z čehož pro
církev a stát vyplynul úkol podporovat rozvoj školního systému
pro všechny. Sociální nerovnosti sice přetrvaly, ale principiálně
měl mít každý možnost se na písemné kultuře podílet, tedy už ne
pouze teologové a úředníci, resp. šlechta a měšťanstvo.
Přestože dnes v procesu alfabetizace spatřujeme rozhodující
předpoklad modernizace a demokratizace, platí to pro evropskou
moderní společnost jen v omezené míře, protože zásadní předpo-
klady byly naplněny už v období před nástupem moderny.
Rozhodující impuls pro prosazení gramotnosti v celospolečen-
ském měřítku, který následně podpořily i církev a stát, vyšel na
konci 18. století především od stále více se etablujícího měšťan-
ského stavu, který na rozdíl od šlechty a „prostého lidu" právě ve
schopnosti číst a psát, již povýšil na měřítko civilizovanosti, nalezl
kus své nové identity. Tak se jedna z technik vládnutí stala pro-
středkem civilizace principiálně všech lidí. Přestože umění psát
mohli úředníci, obchodníci, faráři ad. dobře využít v praxi, platilo
v zásadě za humanizující hodnotu bez jakéhokoliv „praktického
účelu". Proces alfabetizace, probíhající od pozdního středověku
až do počátku 20. století, nebyl tudíž bezprostředně vázán na ně-
jaké praktické účely, ale vyrůstal ze sebeidentifikačniho procesu
měšťanstva, které spojilo čtení a psaní s podstatou člověka - jak-
70
koliv tyty dovednosti skýtaly možnost praktického využití a soci-
álního vzestupu. Moderní písemná kultura 18. století tak nepřed-
stavuje produkt modernizace, ale proces, jenž jí předcházel.49
Rozhodující pro evropskou, na psané slovo orientovanou kul-
turu byl vynález knihtisku, který zajistil, že tiskoviny nejrůzněj-
šího druhu začaly vycházet ve stále vyšším nákladu a poprvé je
bylo možné šířit napříč hranicemi. Intenzivní působení reforma-
ce a osvícenství nelze pochopit bez přihlédnutí k nové roli letáků
a knih. Knižní produkce ovšem neumožnila pouze šíření myšle-
nek a představ, ale přispěla rovněž k standardizaci a písemnému
ustálení jednotících nauk a doktrín. Vznikající knižní trh sice na
jedné straně zakládal různost názorů, na druhé straně ji ovšem
mohl ve stejné míře také omezit. Kniha tedy nutně nemusela
podpořit názorovou svobodu a tím liberalizaci společnosti.50
Zadruhé badatelé dlouhou dobu příliš ukvapeně vyvozovali
ze soupisů knihovních fondů a knih soudy o úrovni vědomostí
a ideologickém vyznání jejich majitele. Soubor knih však repre-
zentoval pouze „oficiální" hodnotu vědění, nikoliv jeho praktic-
ký význam. Co se skutečně četlo, se často podstatně liší od ofici-
álních soupisů. Lidé si totiž pořizovali knihy nejen ke čtení, ale
také z reprezentačních důvodů.51 Vlastní četba byla omezena na
malý okruh textů; lze ovšem pochybovat jak o tom, že k němu
v období reformace patřily pouze teologické knihy, tak o názoru,
že se v osvícené éře rozumu četly pouze „rozumné" knihy. Dějiny
knih a knižního trhu nejsou identické s dějinami četby.
Dále není možné podle výše nákladu, pokud ji lze vůbec zjis-
tit, usuzovat na konkrétní počty čtenářů a tím na rozsah půso-
bení v knize obsažených myšlenek a představ. Každý jednotlivý
leták, každá kniha mohly mít totiž větší nebo dokonce značně
velký okruh recipientů, protože důležité texty se až do 18. století
předčítaly, a to nejen v měšťanských nebo šlechtických kruzích.
Předčítalo se právě také analfabetům, a proto neexistovala žádná
výhradně bezprostřední četba. Do předčítaných příběhů a pro-
pagovaných idejí se promítaly subjektivní postoje předčítajících
a krom toho záviselo působení určitých myšlenek na způsobu
předčítání. V tomto ohledu existoval a existuje velký prostor
71
pro výklad. Ostrou a zřetelnou hranici mezi písemnou kulturou
a ústní tradicí tak sotva kdy budeme moci vést.52
Konečně se dodnes často setkáváme s obecným přesvědče-
ním, že psané slovo, knižní produkce a šíření knih měly velký vliv
na „duchovní" kulturu, kterou závažně měnily. Ale jaké myšlenky
lidi v minulosti vlastně vzrušovaly nebo dojímaly? Podle čeho se
lidé orientovali, tj. jak si osvojovali písemně či ústně tradované
ideje? - to jsou otázky, které musejí zůstat otevřené. Antropolo-
gické studie předně poukázaly na to, že pro způsob recepce textů
byl zaprvé určující sociální kontext, tj. zda se četly nebo poslou-
chaly v kostele, doma, ve škole či v kruhu přátel.53 Jen tak je možné
vysvětlit velké množství proslulých nedorozumění. Zadruhé
hrají rozhodující roli subjektivní potřeby čtenářů. Svůj význam
mělo většinou jen to, co bylo relevantní pro praktický život.
Oproti tomu známe světově „proslulé" texty, které skoro nikdo
nečetl, a „nevýznamné" knihy, které čtenářstvo přímo hltalo. Do
jaké míry se lidé nechali strhnout reformačním nebo osvícenec-
kým poselstvím, vypovídá ovšem o osvíceneckém charakteru té
které epochy. Dějiny čtení a poslechu předčítaného tedy nejsou
dějinami recepce „klasických" textů, nýbrž dějinami osvojování
si myšlenek vyjádřených písemnou formou.
Význam bezprostředního působení knihy a četby na vznik
moderní kultury bude bezpochyby nutné posoudit kritičtěji, než
byl hodnocen dosud. Recepce, četba a přijetí textů byly svázány
se sociálním kontextem, který se rychle proměňoval, takže je-
den text mohl získávat stále nový, aktuální význam. Dále nebude
možné udržet ostré rozdělení na čtoucí měšťanstvo a negramotné
lidové vrstvy. To nesouvisí pouze s mírou dostupnosti škol, ale
také s otázkou, jak písemná kultura ovlivňovala osobní identi-
tu.34 Moderní média na jedné straně jistě normují myšlenkové
světy lidí, na druhé straně ovšem zároveň umožňují myšlenkovou
různorodost, která dříve neexistovala. Nová média bezpochyby
zásadně mění lidské vnímání, ale stejně takjako četba knih není
pasivní proces, nepředstavuje ani moderní využívání médií pou-
hý prostředek přizpůsobení se.55
72
8. VLASTNÍ A CIZÍ. ZACHÁZENÍ S CIZÍM
Ke klíčovým faktorům pro pochopení určité kultury patří
vztah vlastního k cizímu, resp. jinému. Dlouho se cizí a jiné spo-
jovalo výhradně s mimoevropskými kulturami. Jak historikové
postupně začínají brát na vědomí cizí kultury a naopak přestávají
ve vlastních dějinách zkoumat pouze obecné a stálé, tj. přestávají
starší dějiny chápat jako předehru moderny, začínají objevovat
fenomén cizího ve vlastní historii. Historická antropologie musí
dostát oběma hlediskům.56
Zacházení a vyrovnávání se s fenomény cizího či jiného pod-
léhalo v období od středověku až do současnosti značným pro-
měnám a také to, co bylo v té které době považováno za cizoro-
dé, nezůstávalo konstantní. Například hodnocení židů a cikánů,
tedy klasických příkladů „cizích" sociálních skupin, prodělávalo
značné výkyvy.57 Každá společnost a kultura si tak konstituuje
svůj vlastní obraz cizího a jiného; to platí jak pro současnost,
tak i pro dřívější epochy. Zde musíme rozlišovat především mezi
občansko-demokratickou a předmoderní společností, z nichž ani
jedna, v rozporu s všeobecně rozšířeným míněním, nevytvořila
jednotnou kulturu, ačkoliv je k tomu jejich jednotící hodnotové
představy motivovaly. Předmoderní stavovská společnost neznala
jednotné právo pro všechny; právě naopak -její konstituující
skupiny byly rozděleny na šlechtu a lid a podle jazyka a vyznání.
„Nepoctivé" řemeslo bylo pro bohaté patricije stejně cizí, jako
pro katolíky nová protestantská kultura. Slované stejně jako Vlaši
například řemeslo vykonávat nemohli.58 Je těžké přesně popsat
raně novověkou společnost v její komplexnosti, protože na jedné
straně žily nejrůznější sociální skupiny - sice hierarchizovány -
vedle sebe, na druhé straně byly jako cizorodé vyčleňovány ty,
které se odchylovaly od dané společenské normy.
Obecně platí, že se každá raně novověká domácnost, každá
vesnice či obec uzavírala před nevítanými cizinci a přespolními
a že pouze domácí, místní obyvatelé užívali plnou právní ochra-
nu.59 Dále docházelo v důsledku teritorializace a konfesionaliza-
ce zemí k omezování svobody pohybu kočovných skupin a jino-
73
věrců, především cikánů, novokřtěnců a židů, i když se příslušná
vrchnostenská, církevní a obecní pravidla a nařízení jen zřídka
důsledně dodržovala kvůli značné mobilitě, demografickým vý-
kyvům a z důvodu velké poptávky po poddaných. Celkově se
střídala období tolerance s obdobími odmítání, které někdy pře-
rostlo až v pronásledování.
Cizí tedy nepředstavovalo pevně určenou kategorii. Hranice
mezi cizím a vlastním byla v různých dobách různě silná a zřetel-
ná, a proto ji můžeme rekonstruovat jen na základě konkrétních
poměrů a vztahů. Za cizorodý element mohl být považován po-
hodný, stejně jako údajná čarodějnice, žid či cikán. V předmo-
derní společnosti ovšem cizinec, jehož mravy a habitus se vy-
mykaly z rámce stavovského uspořádání, platil zároveň za něco
exotického, co naopak působilo přitažlivě.60 Musíme rozlišovat
mezi cizinci, kterým bylo v domácnostech odpíráno pohostinství,
a těmi, kterým odepřela právo pobytu obec. Byli také cizinci,
kteří vystupovali jako nepřátelé a lupiči. Přestože vzniklo mno-
ho prací o „nepočestných" lidech, o cikánech a židech, abychom
jmenovali alespoň dvě nejdůležitější skupiny, stále ještě nemáme
k dispozici téměř žádné bližší analýzy konkrétního vnímání fe-
noménu cizího.
„Nenávist" vůči cizincům v raném novověku se nám může
zdát poněkud groteskní; o to více udivující se stává v občansko-
-kapitalistické společnosti, která jednak upřednostňovala zvý-
šenou mobilitu napříč zemskými hranicemi a přitom postavila
všechny občany pod stejné právo, tj. chtěla integrovat všechny
„obyvatele" do jedné národní společnosti, jednak se snažila zmír-
nit náboženské napětí a rozdíly, zato ovšem výrazně zvýšila tlak
na vytvoření jazykově a kulturně jednotného společenství. Při-
tom už se nepodněcoval strach z jiného jako něčeho ďábelského;
spíše se začala uctívat „čistota" společnosti, v níž mělo vše cizí
stále méně místa.61 Samozřejmě zde hrály hned od počátku svou
roli také etnické a rasistické prvky, ale pro konstituování uzavře-
né národní společnosti a národně definované kultury neměly
zvláštní význam. Cizinec - to už nebyl přespolní, jinověrec nebo
nějaký „nelidský" vyvrhel, nýbrž někdo, kdo se vymykal mrav-
74
ním maximám vznikající národní kultury. Zatímco v období před
nástupem moderny se při rozšíření vlády na nová od jejich oby-
vatel neočekávalo, že se zřeknou své tradice, měl se nyní každý,
kdo se ocitnul uvnitř nových státních hranic, cítit jako Němec,
Francouz nebo Ital a podle toho se také chovat. Ze ekonomic-
ké obavy a potřeby měly vždy svou váhu, je všeobecně známo;
otázkou ale zůstává, jak dalece byl kulturně odlišný jedinec ve
zvláštních situacích vnímán jako zneklidňující element.
Jistě existují vrchnostenské, resp. státní směrnice, které defi-
nují cizí a jiné, jež chtějí odkázat do patřičných mezí nebo vy-
těsnit. Co bylo ovšem skutečně vnímáno jako cizí a jak se pro-
jevovala nenávist vůči cizímu - to můžeme zkoumat pouze na
konkrétních případech. Každá sociální skupina je jinak hierar-
chizována a vyznává jiné hodnoty, a proto cítí i odlišnou míru
ohrožení.62
9. ŽENY, MUŽI A DĚJINY RODU
Sociální dějiny weberovské, ale také marxistické provenien-
ce znaly jako ústřední kategorie více či méně pouze vládu, třídy
a konjunkturu. Teprve bádání o ženách a feministické dějepi-
sectví od konce 60., resp. začátku 70. let 20. století přišly s „po-
znatkem", že v dějinách sehrálo specifickou roli také pohlaví
a že muži a ženy měli odlišné „dějiny". Ve starším bádání o že-
nách šlo nejdříve o prokázání různých forem diskriminace žen
a o jejich pozdní emancipaci v 19. století.63 Vzájemný vztah obou
pohlaví přitom nebyl zkoumán na základě konkrétních skuteč-
ností a procesů, nýbrž na základě společenských norem, zazna-
menaných v ústavě a právních dokumentech. Směrodatné byly
pro toto bádání výroky antropologů a filozofů 18. století, podle
kterých příslušelo kulturní formování veřejných záležitostí mu-
žům, zatímco k přirozenosti ženy patřilo utváření soukromého,
rodinného života.64 Dějiny žen se ale začaly zásadně proměňovat,
jakmile se historicky přiklonily k výzkumu svých dějin v detailu,
především v rámci etablujících se dějin rodiny, novějšího bádání
75
o pronásledování čarodějnic a konečně dějin těla, které objevily
velký počet nových pramenů a otevíraly pro historickou vědu
nové oblasti. Je to především zásluha Karin Hausenové,65 Gisely
Bočkové*'' a Heide Wunderové67, dále také Ute Frevertové,68 Evy
Labouvieové6y a Renatě Dúrrové,70 které poukázaly na intelek-
tuální zaujatost a jednostrannost a připravily půdu pro rozvoj
dějin rodu, přičemž důsledně uplatnily i historickoantropolo-
gické přístupy k problému. Dnes stěží najdeme oblast bádání,
která by historické antropologii zprostředkovala více nových,
zásadních impulsů.
Proměna dějin žen v dějiny rodu měla dalekosáhlé důsledky.
Nové pojetí zaprvé osvobodilo bádání o ženách od představy
jakési v průběhu dějin neměnné ženské „podstaty" a odhalilo
naopak velice odlišné obrazy ženy v závislosti na sociální situ-
aci a kulturním sebeuvědomění. Ženskost se totiž nevyčerpává
v nějaké ahistorické biologii, ale musí být chápána jako kulturní
konstrukt.71 Zadruhé už nelze ženský životní kontext popisovat
prostřednictvím dichotomií jako veřejný - soukromý, kultura -
přirozenost, moc - bezmoc atd., a to ani ve feudální, ani v ob-
čanské společnosti. Nové výzkumy dokazují, že pracovní svět
mužů a žen byl v období před nástupem moderny těsně propo-
jen a že ani v měšťanském prostředí nefungovalo nějaké striktní
přiřazení světa pocitů ženám a světa rozumu mužům. Chceme--
li rekonstruovat ženskost a ženský svět, musíme nově promyslet
naše kategorie a podpořit je empirickými výzkumy.72 Za další už v
žádném případě nelze psát dějiny žen výhradně z perspektivy
bezmoci a podřízenosti. Dnešní stav výzkumu spíše odkazuje na
možnosti a prostor pro sociální participaci žen, které se ovšem
nechají osvětlit pouze na základě sociálního kontextu; jednotná
kritéria pro jejich posouzení totiž neexistují. Ženy měly také od-
lišné představy samy o sobě.
Dějiny rodu také ukazují, že nemůžeme psát dějiny žen bez
vztahu k dějinám mužů. Život obou pohlaví byl těsně propojen
a žádné z nich tedy nelze považovat jen za „pachatele" nebo na-
opak pouze za „obět" toho druhého. Jejich sebehodnocení pra-
menilo z možností jednání, které se mohly výrazně lišit. Potom
76
co byly ženy dlouho zkoumány jako zvláštní skupina, snaží se
dnes historická věda dějiny rodu integrovat do obecných dějin,
tj. přepisovat obecné dějiny s ohledem na dějiny rodu.
Heide Wunderová napsala už v roce 1992: „Musíme se tedy
ujmout úkolu postavit dosavadní dějiny lidstva na novou bázi
a ukázat, do jaké míry dějiny žen a dějiny vztahů mezi pohlaví-
mi zprostředkovávají poznání o tom, jak se společnosti organi-
zují a jakým způsobem dávají k dispozici zdroje pro politické
jednání,"73
Z ženských dějin se tedy vyvinuly dějiny rodu s novými vý-
zkumnými výsledky. Druhý krok představuje vznik a rozvoj muž-
ských dějin, nového výzkumného směru, který rovněž zasáhly
silné impulsy ze Spojených států, přestože v Evropě jde vlastní-
mi cestami.74 Zatímco člověk v dějinách byl dlouho ztotožňován
s mužem - na což upozornily ženské dějiny - dnes se historie sna-
ží popsat muže jako takového. Odhalit muže v dějinách jako mu-
že znamená rekonstruovat „mužský" svět a odkrýt různé obrazy
mužnosti. Stejně jako neexistovala jakási abstraktní „žena", ne-
existoval ani takový „muž", který rovněž nemůže být definován
biologicky. Zatímco ovšem o dějinách ženy a ženskosti jsou dnes
k dispozici početné studie, o řemeslnicích stejně jako o služkách,
o ženské kriminalitě i sexualitě, a také o náboženské víře a prů-
běhu života ze ženské perspektivy, nacházejí se mužské dějiny
stále ještě na počátku. V popředí výzkumu stojí jednak analýza
obrazů mužnosti, jednak vztah mužů k vládě a moci a tím také
k vládě nad ženami. Thomas Kúhn75 a Martin Dinges76 proto
správně varují před ukvapenými závěry. Stejně jako u ženských
dějin vyplývají pro mužské dějiny potíže, snaží-li se současně
zpracovávat tři roviny:
„1. kulturní vzory, diskursy, 2. sociální praxi, praktickou re-
produkci rodového systému a 3. subjektivní vnímání, zkušenost
a identitu".77
77
Úkoly

Přestože historickoantropologické výzkumy v poslední době po-

kročily výrazně vpřed a zasahují stálé nové tematické oblastí, tak-
že si dokonce i bývalí kritici osvojují jejich perspektivy a výsledky,
je výzkumná oblast historické antropologie stále zcela otevřená
a mnoho problémů zůstává nevyřešeno. To souvisí nejen s tím, že
historická antropologie nemá žádný specifický výzkumný objekt,
který by nově zpracovávala; jde totiž o metodický přístup, o nový
úhel pohledu, který se snaží vypátrat dialektiku objektivních
struktur a subjektivních skutečností, tj. klade si otázku, jak lidé or-
ganizují svůj život a jak mu dávají smysl. Historická antropologie
nevylučuje jiné přístupy, nýbrž jejich výsledky využívá a vstřebává.
Přejímání poznatků jiných výzkumných směrů však záleží hlavně
na tom, jak zajímavé jsou pro historické zpracování našeho světa.
V popředí historickoantropologického zájmu pak stojí především
analýza a popis světa zkušenosti a praxe „normálních" lidí.
Jeho výsledky však nezávisejí pouze na kladení otázek a pří-
stupu k problémům; podstatný význam mají prameny, které ne-
jsou stejně dobře zachovány ve všech oblastech Evropy ani mimo
ni. Konjunktura určitých témat je často podmíněna existencí pra-
menů s potřebnou vypovídací schopností, které podávají svědec-
tví o každodenním životě. Je však nápadné, že se historickoantro-
pologické výzkumy přiklánějí k aktuálním tématům, která byla
dosud jen nedostatečně zpracována, resp. řešena, a která jsou
přitom z pramenného hlediska dobře zpracovatelná. Emmanuel
Le Roy Ladurie by sotva mohl věnovat tak rozsáhlou práci vesnici
Montaillou a Carlo Ginzburg by ztěží mohl napsat tak hutnou
studii o Minocchiu (1979), kdyby neměli k dispozici objemná

79
procesní akta, jež poskytují informace nejenom o příslušné „he-
rezi", ale také o „normálním1' myšlení a jednání obyčejných lidí.
Domnělá tematická „okrajovost" historické antropologie je vý-
sledkem velkého počtu specifických ojedinělých případů zachy-
cených v aktech, jež je možné stejně dobře číst i jako prameny pro
každodenní život. Jestliže dějiny každodennosti dokázaly značně
profitovat už z využití církevních matrik a soupisů pozůstalostí,
zpracováním soudních akt a autobiografického materiálu pro ně
vyvstávají takřka nové světy, z nichž je možné rekonstruovat poci-
ty a jednání prostých lidí. Neobvykle rozsáhlé fondy zachovalých
soudních akt a protokolů, dříve využívané pouze pro výzkum
trestního soudnictví a kriminality, dnes poskytují nové možnosti
interpretace, které ještě zdaleka nejsou vyčerpány.
Přestože pokrok historické antropologie spočívá v mravenčí
práci uložené ve velkém počtu jednotlivých studií k nejrůznějším
společenským tématům, která zahrnují také svět práce a politi-
ky, rýsují se do budoucna čtyři komplexy problémů, vyžadující
výraznější reflexi a objasnění, pokud se chtějí nové poznatky a
náhledy stát pro historickou vědu všeobecně relevantní. Histo-
rická antropologie neupírá pohled na dosud neprobádaná, bílá
místa v historii. Spíše upřednostňuje dějepisectví, které se zříká
jednosměrných, lineárních perspektiv s cílem postihnout kom-
plexnost lidského jednání a tím se přiblížit konkrétnímu člově-
ku více než sociální a strukturální dějiny, v prvé řadě poplatné
„objektivním" strukturám.
1. MlKROHISTORIE A MAKROHISTORIE
Přihlášení se k mikrohistorii patří, jak už bylo řečeno, k pod-
statným znakům historické antropologie. Vděčíme jí za nové ná-
hledy a poznatky, které zaznamenaly pozitivní odezvu rovněž ze
strany veřejnosti, a to zejména proto, že historické výzkumy ži-
votní praxe jsou poměrně vzácné. Přínos mikrohistorie pro po-
chopení jednotlivých problémů je dnes obecně uznávaný. Dokud
mikrodějiny předkládaly případové studie a korigovaly všeobec-
80
ná přesvědčení, vítala tyto různorodé výzkumy k nejrůznějším
tématům také sociální historie. Jakmile ovšem začala mikrohis-
torie stále zřetelněji odkrývat jiný pohled na dějiny, znejistěli ti
historikové, kteří si kladli za cíl zobecnění jednotlivých poznatků
a pozorování, a reagovali požadavkem na integrování mikrohis-
torie do velkých, univerzálních dějin.1
Jak by ovšem měl vypadat vztah mikro- a makrodějin, o tom
nepanuje jednotná představa. Jednotlivá stanoviska korespon-
dují jednak se silnými stránkami, jednak s hranicemi mikrohis-
torické práce.
Její přednosti nepochybně spočívají zaprvé v objasňující re-
konstrukci životních souvislostí, které přesvědčivě vypovídají
o tom, proč konkrétní člověk jednal tak a nejinak, jak utvářel
svůj život, jak ekonomicky zajišťoval svou existenci a konečně jak
aktivoval tradice, aniž by se uzavíral novému. Prostřednictvím
této perspektivy mikrohistorie relativizovala výpovědní hodnotu
všech jednoduchých výkladových vzorců, ať už to byla patri-
archální forma vlády v raném novověku nebo teorie disciplina-
ce a modernizace; dále zdůraznila komplexnost každého jevu
a každého vývoje a odhalila rozmanitost prostorů pro uplatnění
vlastní vůle jednotlivých lidí, které nikdy nebyly jednoznačné.
Krom toho mikrohistorie ocenila význam osobního života a osu-
du jednotlivce, dosud skrytého za čísly a znaky, a „navrátila" tak
prostým lidem jejich dějiny.
Tento nový, diferencující pohled, nepřipouštějící unáhlená
zobecnění, má ovšem také své hranice, které nemohou být odstra-
něny ani vzrůstajícím počtem mikrohistorických problémových
studií, a to i přesto, že zde nejde o vypracování nějaké samostatné
obecné „nové" teorie. Velké souvislosti a procesy se v mikrohis-
torické rovině dají jen stěží rozvést. Stejně tak se stále ještě ozývá
otázka po reprezentativnosti, která je tím oprávněnější, že impul-
sem pro mikrohistorické výzkumné aktivity se nezřídka stávají ná-
hodné nálezy pramenů. Chceme-li rozptýlit tyto rozpaky, musíme
mít v jednotlivých výzkumech vždy na zřeteli také příslušný celek.
Především se mikrohistorie potýká s problémy, když chce odhalit
sociální proměny v průběhu třeba jen krátkého, natož pak delšího
81
období, protože působení objektivních změn lze z bezprostřední-
ho jednání lidí odvodit jen omezeně. Globální popis a výklad něja-
kého jevu nebo problému sice není cílem historické antropologie,
přesto zůstává jejím úkolem uplatnit získané poznatky v doložitel-
ném historickém výkladu, v němž člověk rozpoznává sám sebe,
Mikro- a makrohistorické perspektivy se beztak musí navzá-
jem sbližovat, protože mikrodějiny bez makrohistorického po-
hledu ztrácejí na poznávací schopnosti, a opačně makrohistorie
se vzdaluje realitě a zužuje spektrum relevantních poznatků, ne-
vezme-li na vědomí výsledky mikrodějinného bádání. Existence
jakýchsi objektivních dějin, jež by braly v úvahu všechny per-
spektivy, patří ovsem do říše utopie. Každý historik si sám musí
zodpovědět otázku po cíli svého výzkumu a musí si být vědom
toho, že jeho výklad má povahu konstrukce. Protože čím více
se přiblížíme nějakému „objektu", tím variabilnější budou naše
interpretace, jelikož jsou závislé na kvalitě a kvantitě poznatků,
které jsme si osvojili. Historik musí mít tedy při psaní dějin stále
na zřeteli jak malou, tak velkou historii v různých souvislostech
a smí slibovat pouze přiblížení se objektivní skutečnosti. Siegfri-
ed Kracauer, který si tento problém jako první uvědomil, napsal
krátce před svou smrtí v roce 1966:
„Zásadní význam mikrohistorického výzkumu spočívá ve sku-
tečnosti, že se bez něj neobejde žádný pokus dosáhnout uspo-
kojivou plnost historického výkladu. To neznamená, že by nám
začlenění mikrohistorických poznatků... automaticky poskytlo
schopnost pochopit dějiny jako celek. Ne všechno z historické
skutečnosti lze rozložit na mikroskopické prvky. Celek dějin za-
hrnuje rovněž události a procesy, které se odehrávaly nad mikro-
historickou dimenzí. Z tohoto důvodu jsou práce s vyšší mírou
obecnosti stejně důležité jako detailní studie, vždycky ovšem tr-
pí neúplností. A pokud historik nechce vyplňovat jejich mezery
,vlastním rozumem a konjekturamť, musí stejně tak zkoumat svět
malých událostí. Makrodějiny nemohou být dějinami v ideálním
smyslu slova, ledaže by šly ruku v ruce s mikrohistorií... Z tohoto
důvodu se pozorní historikové, snažící se psát dějiny v celé jejich
plnosti, zasazují o vzájemné prolínání mikro- a makrohistorie."^
82
2. RELATIVISMUS A NORMATIVNÍ MYŠLENÍ
Od samého počátku zaznívaly na adresu historickoantropo-
logického bádání výčitky, že nejenom drobí klasický obraz dějin
a narušuje jeho celistvost, nýbrž že také podporuje každou libo-
vůlí výpovědí, relativizuje hodnoty a tím způsobuje návrat k pře-
konané historistické tradici; jde tedy spíše o chápání než o hod-
nocení dějin. Viděno perspektivou sociální vědy je tento názor
částečně správný. Nicméně zde ještě zůstává otázka po objektivní
hodnotě relativizace životních stylů a světonázorů, jelikož došlo
k posunu mnoha měřítek důležitých pro historickou vědu.3
Klíčovou jednotící oblastí historického výzkumu už není po-
litické a státnické jednání a rovněž dříve uznávaný velký význam
hospodářství a kultury v historickém procesu se stále více rela-
tivizuje. Tematický záběr historické antropologie v současnosti
nezná hranice, jelikož každý předmět, jev či děj otevírá cestu
k poznání myšlení a jednání lidí, ať už má povahu privátní či ve-
řejnou. Zároveň už není klíčovým bodem historické rekonstrukce
moderna, k níž by směřoval veškerý vývoj, a vrcholný bod už ne-
představuje demokracie nebo kapitalismus, které se jako současné
hodnoty staly měřítkem pro vynášení soudů. Dějiny už nejsou po-
jímány jako postupné odbourávání deficitů vůči moderně; stejně
tak se už nepoměřuje „hodnota" nějakého životního společenství
v historické perspektivě podle jeho příspěvku pro modernizační
proces, A konečně historická antropologie nechce popisovat his-
torické děje z nějaké ideologické pozice, nýbrž jim chce porozu-
mět na základě sociálního kontextu a brát přitom ohled přede-
vším na subjektivní postoje jejich aktérů, tj. neptá se po významu
událostí a procesů pro společnost, nýbrž pro konkrétního člově-
ka. Jestli lidé jednali tak či onak pod tlakem životních okolností
nebo měli možnost svobodné volby mezi různými možnostmi -
to jsou otázky, které rozhodují o významu určitých dějů.
Nachází-li se ve středu pozornosti historickoantropologic-
kého bádání otázka po organizaci vlastního života v souvislosti
s „objektivní" současností, určuje hodnotu státu a náboženství,
hospodářství a kultury opět pouze jejich význam pro konkrét-
83
ního člověka. Z tohoto úhlu pohledu vidíme, že neexistuje žád-
ný automatismus v prosazování absolutistické vlády, nových
náboženských konfesí či kapitalistických tržních mechanismů.
Člověk je nejen obětí, ale také aktérem těchto procesů. Na jed-
né straně sice trpí pod tíhou historických okolností, na druhé
straně z nich ovšem může také profitovat. Je prostě stále nut-
né diferencovat - stejné způsoby jednání v podstatě neexistují.
„Objektivní" normy se zřídkakdy prosadily bez zprostředkování
a podpory konkrétních lidí.
Nadto je každé lidské jednání nanejvýš rozporuplné. Histo-
rickoantropologický přístup se tak koncentruje právě na tyto
rozpory a „nesrovnalosti".4 Pustíme-li ze zřetele osobní postoje,
prostor pro vlastní jednání a svébytné způsoby chování jed-
notlivců, budeme se muset smířit s paušalizujícími soudy, jako
např. o silných sklonech k násilí ve středověku, o stupňujícím
se podřizování vrchnosti, o konstantním prorůstání společnosti
kapitalistickými a byrokratickými mechanismy. Bylo by značně
zjednodušující odvozovat nějaký děj výhradně z ekonomických
předpokladů nebo sociálních zájmů. Aniž bychom chtěli podce-
ňovat jejich význam, jsou lidské jednání a motivy přece celkově
příliš komplexní, než aby o nich mohla rozhodovat pouze jediná
příčina. To samé platí i o příliš striktním odlišování nízkého a vy-
sokého, vládců a ovládaných či mužů a žen, jakoby světy jejich
zkušenosti byly oddělené. Celkový kontext, který se může pro-
měňovat, určuje a reguluje soužití zmíněných protikladů.
Přesto prese všechno se ale výzkumu nikdy nemůže podařit
zachytit „autentický" život. Ať se věda přiblíží skutečnosti jak-
koli těsně, vyvolaná představa o světě vždy zůstane konstrukcí,
jež může realitě odpovídat pouze přibližně. Vyjdeme-Ii z tohoto
předpokladu, smíme také výroky a popisy, ať už jsou jejich autory
muži nebo ženy, úředníci nebo obyčejní lidé opatrně interpre-
tovat pouze v sociálním kontextu. Tato metoda kontextualizace
světů lidské zkušenosti a osobních svědectví ale zároveň umož-
ňuje přezkoumat rozsah individuálního a jedinečného a prověřit
hranice platnosti norem a tím vlastně komplexněji vyložit samot-
né „velké" děje a struktury.
84
Historickoantropologické bádání v první řadě odmítá posu-
zovat minulé děje z hlediska dnešních hodnotových představ,
jelikož mu jde především o interpretativní porozumění. To ale
neznamená morálně akceptovat rekonstruované formy myšlení
a jednání ani vyzdvihovat dnešní postoje jako obecně platná mě-
řítka. Každá doba a každá kultura má vlastní představy o životě
a vlastní zákony; akceptovat tento poznatek je zvláště důležité
ve světě, který se očividně hlásí k pluralitě životních stylů. Pokud
nehodnotíme z hlediska současnosti, resp. pokud netematizuje-
me pouze její bezprostřední předehru, otevírá se nám pohled na
různé životní volby, různé možnosti vývoje a na dějiny, jejichž
průběh je otevřený.5 Žádný proces a žádná událost evropských
dějin nebyly produktem nějakého nevyhnutelného vývoje.
3. SOCIÁLNÍ PROMĚNY
Silná stránka historickoantropologického bádání spočívá v ana-
lýze a rekonstrukci světů lidské zkušenosti a životních souvislos-
tí. Naproti tomu problémům proměn sociokulturních struktur se
výzkum zatím téměř nevěnoval. To platí nejen bezprostředně pro
vývoj struktur jednání a představ, ale i pro analýzu důvodů a pří-
čin těchto proměn jako takových. Musíme ovšem odlišovat vývoj
v oblasti společenských institucí od změn v postojích a pocitech
a od proměny lidského habitu jako takového. Celkově badatelé
konstatují zásadní sociální změny v institucionální a organizační
oblasti, např. při přechodu od feudální, resp. absolutistické spo-
lečnosti k občansko-kapitalistické, tj. od společnosti patriarchální
k byrokratické. Nové problémy a konflikty si vynucují změny, které
ovšem mohou mít podle situace odlišný průběh. Vnější, pevné
body lze relativně snadno verifikovat. Ale jak se s těmito změna-
mi vyrovnávali jednotliví lidé, především jestli do těchto procesů
aktivně zasahovali svým jednáním (a pokud ano, tak jak) a zda
si přitom uchovávali svou identitu nebo ji ztráceli, o tom nevíme
v podstatě nic. Od dějin „státního zřízení" k historické antropo-
logii vznikajícího státu vede ještě dlouhá cesta.13
85
 Obdobná situace existuje v oblasti nové orientace mentálních
postojů a ideologických přesvědčení. V postojích se zajisté obec-
ně odrážely příslušné společenské poměry v kontextu tradova-
ných vzorců myšlení. Do jaké míry ovšem tyto postoje sdílela
celá společnost a jak dalece si vůbec uchovávaly své obsahové
určení, zůstává nevyjasněné. Duchovní dějiny, které se odvolá-
vají pouze na ideje elit, ponechávají právě stranou tak důležitou
otázku po významu myšlenek pro „každého".7
Konečně se tematizují i samotné proměny lidského habitu.
Zůstávají základní lidské potřeby a duševní stavy v procesu so-
ciálních proměn okolního světa stále stejné? Jak dalece je lidský
habitus závislý na „objektivních" skutečnostech, strukturách a tra-
dicích a do jaké míry sám určuje proces změn? - právě ke kladení
takovýchto otázek vyzývá Eliášova civilizační teorie.8 Badatelé se
např. dlouho domnívali, že mírumilovnost a láska jsou produk-
tem novověku. Dnes už jsme díky historickoantropologickým vý-
zkumům v této otázce opatrnější. Do jaké míryje člověk schopen
vytvářet způsoby chování, které jsou kompatibilní s danou spo-
lečenskou formací? Teze, že lidé zůstávají stále stejní, nás posune
kupředu stejně tak málo jako přesvědčení, že se mohou neustále
zásadně proměňovat, aby si zajistili přežití. Svět závazných norem
vytyčených určitou společností je zřídkakdy identický se struktu-
rou chování jejích členů. Určité situace a struktury bezpochyby
favorizují určité vzorce chování, ale jak lidé ve své přirozenosti
strukturují historický proces, je v detailu ještě příliš málo prozkou-
máno, než abychom mohli zformulovat alespoň dílčí odpovědi.
Ještě mnohem obtížnější než konstatovat vůbec nějakou změ-
nu je vypátrat její příčiny.9 Každá transformace je nepochybně
podmíněna materiálními zdroji, tradicí, ale také biologií. Stejně
tak mohou dát podnět k přelomu ve společenské formaci problé-
my a konflikty, ale jejich vliv je dalekosáhle závislý na tom, jak na
ně lidé reagují, zda je považují za výzvu. Sotva při tom můžeme
očekávat jednoznačné chování; materiální a kulturní důvody zde
jdou ruku v ruce. Zvláštní úkol historické antropologie v této
oblasti by měl spočívat ve vytvoření vysvětlovačích modelů po-
depřených empirickými výzkumy. Přitom nejde pouze o otázku,
86
jak lidé na změny reagují, ale také o to, jak se na nich spolupodí-
lejí. Proměny totiž neiniciují byrokratické elity nebo abstraktní
struktury, nýbrž lidé se svými rozdílnými zájmy a tradicemi, lidé,
kteří chtějí nebo musejí řešit své problémy, přičemž daný vývoj
buď aktivně podporují, nebo pasivně přijímají.
4.INTERKULTURNÍSROVNÁNÍ
Kromě nedostatku studií o sociálních změnách chybí také si-
řeji založené srovnání jevů, struktur a procesů, které přesahují
hranice určité oblasti nebo kultury.10 Tato výtka je oprávněná,
přestože mikrohistorie samozřejmě se srovnáními operuje, aby
objasnila význam určitého osamoceného jevu. Mnohé dosavad*
ní pokusy o mezikulturní srovnání však často trpí buď triviálnos-
tí povrchních výpovědí, nebo jejich paušálností. Za nízký počet
komparací je jistě zodpovědná jejich velká pracovní náročnost:
chce-li být takové srovnání něčím víc než pouhým přehledem, je
nutná vlastní archivní práce. Ještě důležitější je ovšem nejasnost
v tom, jak by měl takový výzkum vůbec vypadat: co s čím má být
vlastně srovnáváno a o jaký poznávací cíl přitom bádání usiluje?
Zde se uspokojivého řešení asi hned tak nedočkáme, bude-li se na
komparativní výzkumné projekty uplatňovat stejný koncept for-
mulování otázek.11 Nejasnost spočívá rovněž v pojmové nejedno-
značnosti zkoumaných předmětů, stejně jako v charakteru docho-
vaných pramenů, které umožňují pouze prospektivní pohledy.
Relativně snadno lze ještě tak navzájem srovnávat „vnější" jevy
a struktury. Pravidla soužití v jednotlivých vesnicích, náboženské
nebo školské systémy se nechají komparovat bez větších potíží;
o to větší komplikace nastávají, chceme-li přihlédnout k význa-
movému obsahu zkoumaných sociálních institucí pro konkrét-
ního člověka. Sotva zde můžeme získat jednotná kritéria, aniž
bychom měli hned od začátku celkovou představu o společnosti.
Tématajako mládí, čarodějnictví, společenské kontakty, sňatkové
chování nebo smrt vyžadují opatrnou integrativní analýzu, chce-
me-li přesáhnout úroveň obecných a povrchních výpovědí.12
87
 Pro řešení těchto problémů interkulturní komparace má klíčo-
vý význam otázka, čeho hodláme docílit, Chce-li badatel na srov-
návací bázi napsat rozsáhlé dějiny např. mládí, musí jednotlivé po-
střehy a pozorování zobecnit natolik, že se z jeho výzkumu vytratí
specifika jednotlivých společností. Chce-li ovsem přihlédnout k to-
mu, co mládí znamená v různých společnostech, a prozkoumat
přitom různé obrazy, interpretace a formy chování, musí specifické
rozdíly zachovat. Funkce takového srovnání pak spočívá v objas-
nění specifičnosti a v upozornění na rozdíly a podobnosti.
Abychom mohli srovnávat jednotlivé jevy, musí být zaprvé
vytvořen jazyk vyhovující nárokům na popis odlišných kultur.
Zadruhé je ovšem nutné vzít v úvahu sociální kontext, kulturu,
tradici, státně-politickou organizaci a ekonomicko-materiální
možnosti a podmínky, tvořící pozadí těchto jevů. Konečně mu-
síme mít jasno v tom, zda komparace různých významů určitého
jevu za specifických předpokladů má být využita vůbec k jejich
objasnění nebo spíše jako příklad společenského jednání a cho-
vání, abychom se dozvěděli, jaké možnosti existují pro společen-
skou organizaci lidského života. Velká mezikulturní komparace
zatím neexistuje; dosud nejvyzrálejší srovnání vznikla v oblasti
rodinné struktury, politické kultury a náboženských systémů.
V roce 1999 formuloval Michael Mitterauer ve své studii Die
EntwicklungEuropas - einSonderweg?[Vývoj Evropy- zvláštní cesta?]
následující požadavek:
„Geneticko-interpretativní přístup k fenoménu evropské zvláštní
cesty nakonec vede k interkulturně srovnávací historické vědě.
Nemůžeme ji ovšem redukovat na prosté srovnání Evropa versus
zbytek světa. Spíše musí takováto interkulturně srovnávací his-
torie připustit vedle evropské zvláštní cesty také rozmanité spek-
trum jiných zvláštních cest. Od toho jsme dnes velice vzdáleni.
Historikům však nezbude nic jiného, než se těmito novými úkoly
zabývat. Rozdíly mezi historicky původními kulturními prostory
vstupují stále zřetelněji do povědomí a vytvářejí tak potřebu vy-
světlení. Stále rychleji postupující procesy globaíizace představují
pro historickou vědu enormní výzvu."
Závěr
Historická antropologie se vyvinula z interdisciplinárního dis-
kursu konce 70. a začátku 80. let, kdy se jednalo o znovuobje-
vení konkrétního člověka za velkým množstvím informací zpro-
středkovaných dějinami institucí a struktur a dále o porozumění
myšlení a jednání lidí, včetně těch obyčejných. Jasný cíl a pro-
gram ovšem vyplynuly až v průběhu stále se rozvíjejících výzku-
mů. Pozoruhodná je od počátku koncentrace na dějiny raného
novověku, tedy období, které je zároveň tak blízké i vzdálené,
že se zde historicko-antropologický pohled na problémy rychle
uchytil. Ale také v nových výzkumných směrech jako dějiny žen
a rodu, dějiny každodennosti a zkušenosti stejně jako v nových
kulturních dějinách brzy následovala diskuse o nových antropo-
logických metodách. Nejprve se objevily studie o teoretických
otázkách, brzy ovšem doplněné empirickými analýzami z nejrůz-
nějších oblastí a o nejrozmanitějších tématech, kterým se dostalo
velice široké odezvy. Dnes máme k dispozici také pozoruhodný
počet monografií, které všude podpořily rozvoj interdiscipli-
nárních a internacionálních diskursů takovou měrou, že se an-
tropologické výzkumy staly téměř samozřejmostí, i když jejich
institucionální zakotvenost tomu často neodpovídá. I přes znač-
ný počet zpracovaných nebo alespoň započatých témat zůstává
výzkumné pole historické antropologie i nadále tak otevřené, že
ještě není možné přistoupit ke kritické bilanci či dokonce pod-
statněji přihlédnout k jejím výsledkům v obecných výkladech.
Značné deficity vykazuje bádání v oblasti politiky, hospodářství
a práce, z chronologického hlediska se zatím nejvíce opomíjejí
především dějiny 19. a 20. století.
89
 I přes nevyváženost výsledků však historickoantropologicky Poznámky
orientované dějepisectví významně ovlivnilo jak historickou vě-
du, tak hlavně vědeckou kulturu. Historie si zaprvé důsledněji než
dříve klade otázku po subjektivním významu politických událostí,
hospodářských proměn či kulturních procesů vůbec. Zadruhé ba-
datelé otevírají stále nová tematická pole reflektující lidských život
v celé jeho šíři, přičemž už není opomíjena oblast soukromí. Meto-
dické vědomí historické antropologie zatřetí posiluje historiografii,
která umožňuje rekonstruovat dějiny v celé jejich komplexnosti.
Začtvrté se stávají prostupné hranice mezi jednotlivými disciplí-
nami, obdobími a zeměmi, což má za následek, že se nezávisle na ÚVOD
období, společnosti a metodách tematizují obecné problémy za-
cházení a vypořádávání se člověka se sebou samým i se svým spo- 1. Z PODNĚTU ZÁPADONĚMECKÉ REKTORSKÉ KONFERENCE A RADY
lečenským prostředím. A konečně zprostředkovává odhalení pro- PRO VĚDU
storu projednání individua či skupiny poznání toho, že v dějinách VZNIKL POD VEDENÍM W. FRÚHWALDA SBORNÍK, KTERÝ VYŠEL POD
neexistují žádné vynucené procesy, které by byly myslitelné bez TITULEM
účasti konkrétních lidí. Vlastní kultura a tradice se tak zachycují GEISTESWISSENSCHAFTEN HEUTE [HUMANITNÍ VĚDY DNES] V ROCE 1991.
kontextuálně a do centra pozornosti se dostávají také jiné světy. V NĚM
Relativizací hodnot a perspektiv vzniká dějepisectví orientované NAPSAL HANS ROBERT JAUFT: ,JE TO POZNÁVACÍ CÍL ONČ
na člověka, které chápe dějiny jako otevřený proces, v němž struk- T ANTROPOLOGIZACE
4
turální proměny už nehrají takovou roli. To ovšem neznamená, že VĚDĚNÍ , KTERÁ SE PROJEVILA V NATOLIK ODLIŠNÝCH OBORECH,
člověk, který produkuje své dějiny, si prostor pro vlastní jednání JAKÝMI JSOU
uchovává stále. Zájmem o organizaci žití a přežití umožňuje his- EPISTEMOLOGIE, DĚJINY POJMŮ A MENTALIT, PSYCHOLOGIE NEBO
torická antropologie lépe poznat křehkost lidského života, může BIOLOGIE,
však zároveň posilovat také vůli kráčet vlastními cestami. A KTERÁ PROLOMILA HRANICE MEZI ETNOLOGIÍ A HISTORIÍ A
Řečeno slovy Natálie Z. Davisové: „Studium minulosti tříbí NOVÝM ZPŮSO
morální senzibilitu a skýtá prostředky pro kritické chápání. Bez BEM OPĚT PROPOJILA POZNATKY O PŘÍRODĚ A O DĚJINÁCH
ohledu na to, jak špatná je doba a jaké neslýchané krutosti sebou ČLOVĚKA. NOVÝ
přináší, tu a tam se přece ozve hlas odporu a projeví se dobrota ZÁJEM O HISTORICKOU ANTROPOLOGII SE NA JEDNÉ STRANĚ ZAMĚŘUJE NA
a vlídnost. Jakkoli tvrdá a stísněná může být situace, člověk si po- ZHISTO-
může, zaimprovizuje, aby ji přece zvládnul a přečkal. Ať už se sta- RIZOVÁNÍ POZNATKŮ AHISTORICKY ZALOŽENÝCH DISCIPLÍN JAKO
ne cokoliv, lidé o tom budou i nadále vyprávět příběhy a zanechá- NAPŘ. DE-
vat je pro budoucnost. Jakkoli tíživě a beznadějně může vypadat SKRIPTIVNÍ ETNOLOGIE, NA DRUHÉ STRANĚ SE SNAŽÍ ODKRÝT
současnost, minulost nám vždy připomíná, že se vše může obrátit; ANTROPOLOGICKOU
nakonec může všechno přece dopadnout jinak. Minulost je neko- DIMENZI JAZYKA, HISTORIE A ESTETIKY. ZÁJEM TAKOVÉHO BÁDÁNÍ
nečně přitažlivá a tu a tam může být dokonce zdrojem naděje." PŘESAHUJE
TRADIČNÍ A TAKÉ INSTITUCIONÁLNĚ EUROCENTRICKÝ SYSTÉM
VĚDĚNÍ, ZAHRNU
JE HERMENEUTIKU INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE
(,HERMENEUTIKU CIZÍHO')
A SNAŽÍ SE VYVÉST REGIONALISTICKY SPECIALIZOVANÉ OBORY JAKO HŮ ÚSTNÍ A PÍSEMNÉ KOMUNIKACE AŽ K TAKOVÉMU, ZCELA
NAPŘ. AF- OTEVŘENÉMU
RIKANISTIKA, JIHOAMERIKANISTIKA AD. Z JEJICH IZOLACE A PROBLÉMU, JAKÝM JE PROMĚNA KULTURNÍCH ZVYKŮ, VYVOLANÁ
ZUŽITKOVAT JEJICH VÍTĚZNÝM
POZNATKY PŘI TVORBĚ OBECNÝCH TEORIÍ. NOVĚ SE FORMUJÍCÍ TAŽENÍM MEDIÁLNÍCH TECHNOLOGIÍ." (S. 70-71).
HISTORICKÁ 2. Obecně k strukturální proměně v dějepisectví posledních 10 let srov.
ANTROPOLOGIE SE ROZPROSTÍRÁ OD NÁBĚHŮ K ARCHEOLOGII např. Braudel F. u.a., Der Historiker als Mcnschenfresser. Uber den
FOREM A DRU Beruf des Geschichtsschreibers, 1990; íggcrs G. G., Gcschichtswis-

90 91
 senschaft im 20. Jahrhundert, 1993; Conrad Ch., Kessel Martina
(Hg.), Gcschichte schreiben in der Postmoderně. Beitráge zur ak-
tuellcn Diskussion, 1994; Hardtwig W., Wehler H. U. (Hg.), Kul-
turgeschichte heute, 1996; McrgclT., WelskoppT. (Hg,), Gcschich-
te zwischen Kultur und Gesellschaft. Beitráge zur Theoriedebatte,
1997; Daniel U., Kompendium Kulturgeschichte. Theorie, Praxis,
Schlůssclworte, 2001. Bližší popis a analýza naší současné kultury
dějin neexistuje.
3. Důležitý přehled v tomto ohledu podává: Dressel G., Historische
Anthropologie. Eine Einfúhrung, 1996.
4. Zde jsem navázal na úvahy, které jsem už dříve formuloval v násle
dujících studiích: Historische antropologie in derdeutschen Sozial-
geschichtsschreibung, Geschichtein Wissenschaftund Unterricht, 42, 1991;
Historische Kulturforschung zur Friihen Neuzeit. Entwicklung -
Probléme - Aufgaben, Geschichte und Gesellschaft, 21,1995.
HISTORICKÁ ANTROPOLOGIE
I.
Orientaci na podstatu člověka, na obecně lidské vykazují nejen práce
starších badatelů v oboru historické antropologie (např.: Nipperdey
X, Die anthropologische Dimension der Geschichtswissenschaft,
in: Týž, Gesellschaft, Kultur, Theorie, 1976, s. 33-58; Martin J., Der
Wandel des Bestándigen. Uberlegungen zu einer historischen An-
thropologie, Freiburger Universitátsblátter, 126,1994, s. 35-46; Lcpcnies
W., Probléme einer Historischen Anthropologie, in: Riirup R. (Hg.),
Historische Sozialwissenchaft, 1977, s. 126-159, ale také vydavatelé ča-
sopisu Paragrana. Srov, např. GebauerG. u.a., Historische Anthropo-
logie. Zum Problém der Humanwissenschaften heute oder Versuche
einer Neubegrúndung, 1989, s. 7—11.
Q. Srov. obecné k tomuto problému: Bourdieu P., Entwurf einer The-
orie der Praxis auf der ethnologischen Grundlage der kabylischen
Gesellschaft, 1979; Sússmuth H. (Hg.), Historische Anthropologie.
Der Mensch in der Geschichte, 1984; Medick H., „Missionare im
Ruderboot"? Ethnologische Erkenntnisweisen als Herausforderung
an die Sozialgeschichte, Geschichte und Gesellschaft, 10,1984, s. 295-319;
92
Lúdtke A. (Hg,), Herrschaft als soziale Praxis. Historische und so-
zial-anthropologische Studien, 1991, zde zvláště Úvod; Habermas
Rebekka, Minkmar N. (Hg.), Das Schwein des Háuptlings. Beitrá-
ge zur Historischen Anthropologie, 1992, s. 56-82; Daniel U., „Kul-
tur" und „Geseílschaft". Uberlegungen zum Gegenstandsbereich der
Sozialgeschichte, Geschichte und Gesellschaft, 19, 1993, s. 69-99; Sieder
R., Sozialgeschichte auf dem Wcg zu einer historischen Kulturwis-
senschaft?, Geschichte und Gesellschaft, 20,1994, s. 445-468; Ulbricht O.,
Aus Marionetten werden Menschen. Die Růckkehrderunbekannten
historischen Individuen in die Geschichte der Frúhen Neuzeit, in:
Chvojka E-, van Dúlmen R., Jung Věra (Hg.), Neue Blicke. Histo-
rische Anthropologie in der Praxis, 1997, s. 13-32.
3, Marx K., Der 18té Brúmaire des Louis Napoleon, in: Marx K., En-
gels F, Werke, Bd. 8,1960, s. 115; cit. dle: Osmnáctý brúmaire Lud
víka Napoleona, in: Marx K., Engels F., Spisy, sv. 8,1960, s. 141.
4. K tomu paradigmaticky např.: Davis Natálie Z., Le retour de Martin
Guerre, Paris 1982; The Rcturn of Martin Guerre, Cambridge (Mass.)
1983; něm. Die wahrhaftigc Geschichte der Wiederkehr des Martin
Guerre, 1989; Beck R., Frauen in Krise. Eheleben und Ehescheidung
in der lándlichen Gesellschaft Bayerns wáhrend des Ancien régime,
in: van Dúlmen R. (Hg.), Dynamik der Tradition. Studien zur hi
storischen Kulturforschung, 1992; Habermas Rebekka, Frauen und
Mánner im Kampf um Leib, Ókonomie und Recht. Zur Beziehung
der Geschlechter im Frankfurt der Frúhen Neuzeit, in: van Dúlmen
R. (Hg.), Dynamik der Tradition, 1992; LúdtkeA.,Eigen-Sinn. Fabri-
kalltag, Arbeitserfahrung und Politik vom Kaiserreich bis in den Fa-
schismus, 1993; PetersJ., Wegweiserzum Innenleben? Móglichkeiten
und Grenzen der Untersuchungen populárer Selbstzcugnisse in der
Frúhen Neuzeit, Historische Anthropologie, 1, 1993, s. 235-249; Ulbricht
O., Die Welt eines Bettlers um 1775. Johann Gottfried Kástner, Histori-
scheAnthropologie, 2,1994, s. 371-398; Kienitz Sabině, Sexualitát, Macht
und Moral. Prostitution und Geschlechterbeziehungen am Anfang
des 19. Jahrhunderts in Wúrtemberg. Ein Beitrag zur Mentalitátsge-
schichte, 1995; Roper L., Ódipus und der Teufcl. Kórper und Psy-
che in der Frúhen Neuzeit, 1995; Schreiner K., Schwerhoff G. (Hg.),
Verletzte Ehre. Ehrkonflikte in Geseílschaften des Mittelalters und
93
 der fruhen Neuzeit, 1995; Davis Natálie Z., Women on the Margins:
Thrce Seventeenth-century Lives, Cambridge (Mass.) 1995; něm. Drei
Frauenleben, 1996; Medick H., Wcbcn und Uberleben in Laichingcn
1650-T900. Lokalgeschichte als Allgemeine Geschichte, 1996; Trcpp
Anne-Charlott, Sanftc Mánnlichkeit und selbstándige Wciblichkcit.
Frauen und Mánncr im Hamburger Búrgertum zwischen 1770-1840,
1996; Burghard P.,Tagebuch einer Revoltě. Ein stádtischer Aufstand
wáhrend des Bauernkriegs von 1525, 1997; Dinges M., „Historische
Anthropologic" und „Gesellschaftsgeschichtc". Mít dem Lebensstil-
konzept zu einer „Alhagskulturgeschichte der fruhen Neuzeit", Zeit-
schrijijurhistorische Forschung, 1997, s. 179-214.
VÝVOJ
1. Srov. mj. Heer H., Ullrich V. (Hg.), Geschichte entdecken. Erfahrun-
gen und Projekte der neuen Geschichtsbewegung, 1985.
2. Srov. mj. Lúdtkc A. (Hg.), Alltagsgeschichte. Zur Rekonstruktion
historischer Erfahrungen und Lebensweisen, 1989.
3. K tomu hlavně: Wehler H. U., Geschichte als Historische Sozialwis-
senschaft, 1973; Týž, Deutsche Gesellschaftsgeschichte I., 1987; Koč
ka J., Sozialgeschichte, BegrifF- Entwicklung - Probléme, 1977,1986;
Týž, Geschichte und Aufklárung. Aufsátze, 1989; Hettling M., Nolte
P. (Hg.), Wege der Gesellschaftsgeschichte, 1998.
4. K tomu dnes už poněkud nedostatečně: Wehler H. U., Die Heraus-
forderung der Kulturgeschichte, 1998.
5. Srov. mj. Blickle P. (Hg.), Aufruhr und Empórung? Studien zum
báuerlichen Widerstand im Alten Reich, ig8o; Týž, Unruhen in der
stádtischen Gesellschaft 1300-1800, 1988; Schulze W., Báucríicher
Widerstand und feudale Herrschaft in der fruhen Neuzeit, 1980; Týž
(Hg.), Europáische Bauernrevolten der fruhen Neuzeit, 1982.
6. Kriedte R, Medick H., Schlumbohm J., Industrialisierung vor der
Industrialisierung, Gcwerbliche Warenproduktion auf dem Land in
der Formationsperiode des Kapitalismus, 1977.
7. Tcnfelde K., Sozialgeschichte der Bergarbeiterschaft an der Ruhr im
19. Jahrhundert, 1977; Týž, Proletarische Provinz. Radikalisierung
94
und Widerstand in Penzberg/Oberbayern 1900-1945,1981; Brúgge-
meier E, Leben vor Ort. Ruhrbergleute und Ruhrbergbau, 1983.
8. Srov. mj. Ruppcrt W. (Hg.), DieArbeiter. Lebensformen, Alltag und
Kultur, 1986.
9. Srov. především Medick H., „Missionare im Ruderboot"? Ethnologi-
sche Erkenntnisweisen als Heraus forderung an die Sozialgeschichte,
Geschichte und Gesellschaft, 10,1984, s. 295-319; Týž, Entlegene Geschich
te? Sozialgeschichte und Mikro-Histone im Blickfeld der Kultur-
antropologie, in: Matthes J. (Hg.), Zwischen den Kulturen? Die
Sozialwissenschaften vor dem Problém des Kulturvergleichs, 1992,
s. 167-178, a nejnověji: Týž, Quo vadis Historische Anthropologie?
Geschichtsforschung zwischen Historischer Kulturwissenschaft und
Mikro-Historie, HistorischeAnthropologie, 9, 2001, s. 78-92.
ro. Srov. Berdahl R. u.a,, Klassen und Kultur. Sozialanthropologische
Perspektiven in der Gcschichtsschreibung, 1982; Siissmuth H. (Hg.),
Historische Anthropologie. Der Mensch in der Geschichte, 1984;
Habermas Rebekka, Minkmar N. (Hg.), Das Schwein des Háupt-
lings. Beitráge zur historischen Anthropologie, 1992.
n. Srov, Bausinger H., Volkskunde. Von der Altcrtumskunde zur Kul-
turanalyse, 1976; Gerndt H., Kultur als Forschungsfeld. Uber volks-
kundliches Denken und Arbeiten, 1981. Hlavně k tomu: Schindler
N,, Spuren in der Geschichte der ,andercn' Zivilisation. Probléme
und Perspektiven einer historischen Volkskulturforschung, in: van
Dulmen R., Schindler N. (Hg.), Volkskultur. Zur Wiedercntdeckung
des vergessenen Alltags (16.-20. Jahrhundert), 1984, s. 13-77.
12. Základní dílo o tom: Kaschuba W., Einfúhrung in die Europáische
Ethnologie, 1999.
13. Ke konceptu dějin mentality srov. mj. Reichardt R., „Histoire des
Mentalités", Internationales Archivfúr Sozialgeschichte derdeutschen Literatur,
3, 1978, s. 130-166; Sellin V., Mentalitát und Mentalitátsgeschichte,
Historische Zeitsckrift, 241, 1985, s. 55-98; Schulze H., Mentalitátsge
schichte - Chancen und Grenzen eines Paradigmas der franzósi-
schen Geschichtswissenschaft, Geschichte in Wissenschaft und Unterricht,
36,1985, s. 247-270.
14. Poučná je v tomto ohledu i nadále kontroverze mezi R, Darntonem
a R. Chartierem. Darnton R., Das grofte Katzenmassaker. Streifzú-
95
 gc durch die franzósische Kultur vor der Revolution, 1989; Chartier
R., Die unvollendete Vergangcnheit. Geschichtc und die Macht der
Weltauslegung, 1989; srov. také Bourdieu P. u.a., Dialog uber die
Kunstgcschichte, Freibeuter, 26, 1985, s. 22-37; La Capra D., Geschich-
te und Kritik, 1985,
15. Srov. mj. Flandrin I. L., Familien. Soziologie. Ókonomie. Sexualitát,
1978; Burguiěre A. u.a. (Hg.), Geschichte der Familic, 4 Bdc, 1996/
7, fr. v roce 1986; Segalen M-, Die Familie. Geschichte. Soziologie.
Anthropologie, 1990.
16. Srov. také Imhof A. E., Die Lebenszeit. Vom aufgeschobenen Tod
und von der Kunst des Lebens, 1988.
17. Obecně k této diskusi: Lúdtke A., Rekonstruktion von AUtagswirklich-
keit. EntpolitisierungderSozialgeschichte, in: Berdahl R. u.a. (Hg.),
Klassen und Kultur, s. 321-353; Peukert D„ Neuere AUtagsgeschichte
und Historische Anthropologie, in: Sússmuth H. (Hg.), Historische
Anthropologie, s. 57-72; Brúggcmeier F., Kočka J. (Hg.), „Geschich
te von unten - Geschichte von innen". Kontroverscn um die Alltags-
geschichte, 1985; Borscheid R, Alltags geschichte. Modetorheit oder
neuesTorzurVcrgangenheit, in: SchiederW., SellinV. (Hg.), Sozial-
geschichte in Deutschland III, 1987, s. 78-109; hlavně ovsem: Lúdtke
A. (Hg.), AUtagsgeschichte.
18. Peukert D., Neuere AUtagsgeschichte und Historische Anthropolo
gie, in: Suftmuth H., Historische Anthropologie, s. 64.
19. Dále se recipovaly práce: Thomas K., Religion and the Decline of
Magie. Studies of Popular Beliefs in Sixteenth and Sevcnteenth
Century England, 1971; Schmitt J. C., Der heilige Windhund. Die
Geschichte des unheiligen Kults, 1981; Davis Natálie Z., Frauen und
Gesellschaft am Beginn der Neuzeit. Studien íiber Familie, Religi
on und die Wandlungsfáhigkeit des sozialen Kórpers, 1986; Sabean
D., Das zweischneidige Schwcrt. Herrschaft und Widcrspruch im
Wurttemberg der fríihen Neuzeit, 1986; Bachtin M., Rabelais und
seine Welt. Volkskuítur als Gegenkultur, 1987; Farge A., Das brúchi-
ge Leben. Verfůhrung und Aufruhr im Paris des 18. Jahrhunderts,
1989; Darnton R., Das grofte Katzenmassaker. Streifzúge durch die
franzósische Kultur vor der Revolution, 1989.
20.van Dulmen R., Schindlcr N. (Hg.), Volkskuítur, s. 10.
96
21. Bock Gisela, Geschichte, Frauengeschichte, Geschlechtergcschichte,
Geschichte und Gesellschaft, 14,1988, s. 364-391.
22. Lipp Carola, Úberlegungen zur Methodendiskussion. Kulturanthro-
pologische, sozialwissenschaftliche und historische Ansátze zur Er-
forschung der Geschlechterbeziehung, in: Frauenalltag - Frauenfor-
schung, 1988, s. 29-45, citát na s. 30.
23.Tamtéž, s. 36. 24.Tamtéž, s. 35. 25. Referáty zde přednesli R. van
Dulmen, E. Saurer, N. Schindler,
E. Dillmann a W. Kachuba. 26.Cenu obdrželi např. E. Labouvieová,
B. Schuster, G. Signoři, D. Bark-
hop, S. Kienitzová. 27. Martin J., Das Institut fúr Historische
Anthropologie, Saeculum, 33,
i9g2, s. 375-380.
28.Okolo R. van Dúlmena a E. Labouvieové.
29.Okolo M. Mitterauera a E. Saurera.
30. Okolo O. Ulbrichta.
31. Gebauer G. u.a., Historische Anthropologie. Zum Problém der Hu-
manwissenschaften heute oder Versuche einer Neubegrundung, 1989.
PROBLÉMY A PERSPEKTIVY
I. Obecně k novému pojetí kultury srov. Greverus J, M., Kultur und
Alltagswelt. Eine Einfiihrung in Fragen der Kulturanthropologie,
1978; Sahlins M., Kultur und praktische Vernunft, 1981; Berdahl
R. u.a., Klassen und Kultur; Thompson E. P., Volkskunde, Anthro-
pologie und Sozialgeschichte, in: Týž, Plebejische Kultur und mo-
ralische Ókonomie, s. 290-318; van Dulmen R., Schindler N. (Hg.),
Volkskuítur. Zuř Wiederentdeckungdes vergessenen Alltags (16.-20.
Jahrhundert), 1984; Chartier R., Kulturgeschichte zwischen Reprá-
sentation und Praktiken, in: Týž, Die unvollendete Vergangenheit.
Geschichte und die Macht der Weltauslegung, 1989, s. 7-20; Berg
E., Fuchs M. (Hg.), Kultur, soziale Praxis, Text. Die Krise der et-
nographischen Reprásentation, 1993; Assmann A., Harth D. (Hg.),
Kultur als Lebenswelt und Monument, 1991; Bachmann-Medick
97
 Doris (Hg.), Kultur als Text. Die anthropologischc Wende in der
Literaturwissenschaft, 1996; Burke R, Eleganz und Haltung, 1997.
2. K problému lidové kultury srov, Burke P., Helden, Schurken und
Narren. Europáische Volkskultur in der fruhen Neuzeit, 1981; Mu-
chembled R., Kultur des Volkes - Kultur der Eliten. Die Geschichte
einer erfolgreichcn Verdrángung, 1982; van Důlmen R., Schindler
N. (Hg.), Volkskultur, zvláště Schindícrův úvod; Chartier R., Volks
kultur und Gelehrtenkultur. Uberprufung einer Zweiteilung und
einer Periodisierung, in: Gumbrecht H. U., Linke-Heer K. (Hg.),
Epochenschwellen und Epochenstrukturen im Diskurs der Litera
tur- und Sprachtheorie, 1985; Kaschuba W., Volkskultur.
3. Srov. mj. Williams R., Gesellschaftstheorie als Begriffsgeschichte.
Studien zuř historischen Sémantik von ,KuItur', 1972; Williams R.,
Innovationen; Thompson E. P., Plebejische Kultur und moralische
Ókonomie; Týž, Das Elend derTheorie. Zur Produktion geschicht-
licher Erfahrung, 1980.
4. Geertz C., Dichte Beschreibung. Beitráge zum Verstehen kulturel-
ler Systéme, 1983, s. 46; srov. také Sahlins M., Der Tod des Kapitán
Cook. Geschichte als Metapher und Mythos als Wirklichkeit in der
Fruhgeschichte des Kónigreichs Hawai, 1986; Isaac R., Geschichte
und Anthropologie - oder: Macht und (Be-)Deutung, HistorischeAn-
thropologie, 2, 1994, s. 107-130.
5. Hardtwig W, Wehler H. U. (Hg.), Kulturgeschichte heute.
6. K tomu srov. Thompson E. P., Plebejische Kultur, Bourdieu P., The-
orie der Praxis; Medick H., Sabean D. (Hg.), Emotionen und mate-
rielle Interessen. Sozial-anthropologische und historische Beitráge
zur Familienforschung, 1984; Liidtke A. (Hg.), Alltagsgeschichte;
Týž, Eigen-Sinn; Rheinheimer M. (Hg.), Subjektive Welten. Wahr-
nehmung und Idcntitát in der Neuzeit, 1998.
7. Srov. mj. Horger H,, Kirche, Dorfreligion und báuerliche Gesell-
schaft. Strukturanalysc zur gesellschaftsgebundenen Religiositát
lándlicher Unterschichten des 17. bis 19. Jahrhunderts, 1978/83;
Ginzburg C., Der Kase und die Wiirmer. Die Wclt eines Mullers
um 1600, 1979; Týž, Die Benandanti. Feldkultur und Hexenwesen
im 16. und 17. Jahrhundert, 1980; Phayer F. M., Religion und das
gewóhnliche Volk in Bayern in der Zeit von 1750-1850,1980; Schie-
98
der W. (Hg.), Volksreligiositát in der modernen Sozialgeschichte,
1986; van Diilmen R. (Hg.) Hexenwelten. Magie und Imaginati-
on vom 16.-20. Jahrhundert, 1987; Týž, Religion und Gescllschaft.
Beitráge zu einer Religionsgeschichte der Neuzeit, 1989; Schmitt
J. C., Der heilige Windhund, 1989; Habermas Rebekka, Walífahrt
und Aufruhr. Zuř Geschichte des Wunderglaubens in der Fruhen
Neuzeit, 1991; Labouvic Eva, Zauberei und Hexenwerk. Lándlicher
Hexenglaube in der fruhen Neuzeit, 1991; Táž, Verbotene Kúnste.
Volksmagie und lándlicher Aberglaubc in den Dorfgemcinden des
Saarraums (16.-19. Jahrhundert), 1992; Schindler N., Die Prinzipi-
en des Hórensagens. Predigt und Publikum in der Fruhen Neuzeit,
Historische Anthropologie, 1,1993, s. 359-393; Schmitt J. C., Heidenspaft
und Hólienangst. Aberglauben im Mittelalter, 1993; Walz R., He-
xenglaube und magische Kommunikation im Dorf. Fruhneuzeitli-
che Hexenverfolgungin der Gesellschaft Lippe, 1993; Schlógel R.,
Glaube und Religion in der Sákularisierung. Die katholische Stadt.
Kóln - Aachen - Múnster - 1700-1840, 1995.
8. Suter A., „Troubíc" im Fúrstentum Bascl (1726-1740). Eine Fallstu-
die zum báuerlichen Widerstand; Sabean D., Das zweischneidige
Schwert. Herrschaft und Widerspruch im Wúrtemberg der fruhen
Neuzeit, 1986; Burgard P., Tagebuch einer Revoltě. Ein stádtischer
Aufstandwáhrend des Bauernkriegs 1525,1998; Himl P., Die „armen
Leúth" und die Macht. Konformes und nonkonformes Verhalten
der Angehórigen einer frúhneuzeitlichen lándlichen Gesellschaft im
Spannungsfeld zwischen Gemeinde, Herrschaft und Kirche (ruko
pis disertace z roku 1999)-
9. Honegger Claudia, Heintz B. (Hg.), Listen der Ohnmacht, Zur So
zialgeschichte weiblicherWiderstandsformen,i98i; Davis Natálie Z.,
Frauen und Gesellschaft am Bcginn der Neuzeit, 1986; Lipp Caro-
la (Hg.), Schimpfende Weiber und patriotische Jungfrauen. Frauen
im Vormárz und in der Revolution 1848/9,1989; Wunder Heide, „Er
ist die Sonn\ sie ist der Mond". Frauen in der Fruhen Neuzeit, 1992;
Kienitz Sabině, Sexualitát, Macht und Moral, 1995; Labouvie Eva,
Andere Umstánde. Eine Kulturgeschichte der Geburt, 1998.
10. Goody J., Literalitát in traditionalen Gesellschaften, 1981; Chartier
R., Lesewelten. Buch und Lektúre in der fruhen Neuzeit, 1990; Char-
99
 tier R., Cavallo G. (Hg.), Die Welt des Lesens. Von der Schriftrolle
zum Bildschirm, 1999.
11. Srov. mj. Medick H., Weben und Uberleben in Laichingen. ia. K
problému „autonomie" kultury srov. obecně Geertz C, Dichte Be-
schreibung; Williams R., Innovationen; Thompson E. P., Plebejische
Kultur.
13. Lůdtke A. (Hg.), Herrschaft als soziale Praxis, 1991, zde především
vynikající Úvod.
14. Srov. mj.ZiemannB.,DieEskalationdesTótensinzwei Weltkriegen,
in: van Dulmcn R. (Hg.), Erfindung des Menschcn. Schópfungsráu-
me und Kórperbilder 1500-2000, 1998, s. 411-429.
15. Srov. mj. Gumbrecht H. U., Modem, Modemitát, Modeme, Geschichtliche
Grundbegriffe, 4,1978, s. 93-131; Herzog H., Koscllcck R. (Hg.), Epochen-
schwelle und Epochenbewuíksein, 1987; van Dulmen R. (Hg.), Dyna
mik derTradition. Studien zur historischen Kulturforschung, 1992.
16. Srov. obecně Ribeiro D-, Der zivilisatorische Prozeft, 1971; Freyre
G., Herrenhaus und Sklavenhútte. Ein Bild der brasilianischen Ge-
sellschaft, 1982; Týž, Das Land in der Stadt. Die Entwicklung der
urbanen Gescllschaft Brasiliens, 1982.
17. Srov. mj. Schlógel K., Kommunalka - oder: Kommunismus als Le-
bensform. Zu einer historischen Topographie der Sowjetunion, His
torische Anthropologie, 6,1998, s. 329-346.
18. K tomu obecně srov. Medick H., Weben und Uberleben in Laichin
gen.
19. Srov. Kočka J., Perspektiven fúr die Sozialgeschichte der neunziger
Jahre, in: Schulze W. (Hg.), Sozialgeschichte, Alltagsgeschichte, Mi-
kro-Historie, 1994, s. 33-39; Schulze W, Mikrohistorie - Makrohis-
torie. Anmerukungen zu einer aktuellen Diskussion, in: Meier Ch.,
Růsen J. (Hg.), Historische Methode, 1988, s. 319-341.
2o.Ginzburg C., Kase und Wiirmer.
21. Le Roy Ladurie E., Montaillou. Ein Dorf vor dem Inquisitor, 1980
s. 1294-1324; Týž, Karneval in Romans. Von Lichtnieft bis Ascher-
mittwoch 1579-1580,1982. 22- Davis Natálie Z., Humanismus,
Narrenherrschaft und Riten der Ge-
walt, Gesellschaft und Kultur im frúhneuzeitlichen Frankreich, 1987;
Táž, Drei Frauenleben, 1996.
100
23. Darnton R., Das grofse Katzenmassaker. Streifziige durch dic fran-
zósische Kultur vor der Revolution, 19S9.
24. Beck R., Unterfinning. Lándliche Welt vor Anbruch der Moderně, 1993.
25. Medick H., Weben und Uberleben in Laichingen.
26.Burgard P., Tagebuch einer Revoltě. Ein stádtischer Aufstand wáh-
rend des Bauernkriegs 1525,1998.
27. Schindler N., Wilderer im Zeitalter der Franzósichen Revolution.
Ein Kapitel alpiner Sozialgeschichte, 2001.
28-Medick H., Weben und Uberleben in Laichingen, s. 29.
29.Srov. mj. Breuer S., Sozialdisziplinierung. Probléme und Problem-
verlagerungen eines Konzeptes bei Max Weber, Gerhard Oestreich
und Michel Foucault, in: Sachíte Ch., Tennstedt F. (Hg.) 7 Soziale
Sicherheit und soziale Disziplinierung, 1986; van Dulmen R., Kultur
und Alltag in der Frúhen Neuzeit, Bd. 2-
30. Srov. Sokoli T., Kulturanthropologie und Historische Sozialwissen-
schaft, in: Mergel T, Welskopp T. (Hg.)> Geschichte zwischen Kul
tur und Gesellschaft, 1997, s. 233-271.
31. Srov. Chartier R., Text, Symbol und Frenchness: Der Historiker und
die symbolische Anthropologie, in: Týž, Die unvollendetc Vergan-
genheit, 1989, s. 58-72; La Capra D., Geschichte und Kritik, 1987.
32. Srov. mj. Stone L.,The Revival of Narrative, PastandPresent, 85,1979,
s. 3-24, ad.
33. V publikaci Schulze W. (Hg.), Sozialgeschichte, Alltagsgeschichte,
Mikro-Historie, 1994, s. 76.
TÉMATA
1. Srov. mj. Burgard P., Tagebuch einer Revoltě; Habermas Rebekka,
Wallfahrt und Aufruhr; Kienitz Sabině, Sexualitát, Macht und Mo-
ral; Labouvie Eva, Andere Umstánde; Roper L., Ódipus und der
Teufel; Sabean D., Das zweischneidige Schwert; Schindler N., Wi-
derspenstige Leute; Schulte R., Das Dorf im Verhor. Brandstifter,
Kindsmórderinnen und Wilderer vor den Schranken des burgerli-
chen Gerichts, 1988; Schnyder-Burghartz A., Alltag und Lebensfor-
men auf der Basler Landschaft um 1700,1992.
101
2. Srov. k tomu obecně Midlfort E., Witch-Hunting in South-Western
Germany 1582-1684,1972; Ankarloo B., Henningscn G. (Hg.), Early
Modem Witchcraft. Centres and Peripheries, 1990; Blaucrt A. (Hg.),
Ketzer, Zauberer, Hexen. Die Anfánge der europáischcn Hexenvcr-
folgungen, 1990; Labouvic Eva, Zauberei und Hexenwcrk. Lándli-
cher Hexenglaube in der frúhen Neuzeit, 1991; Rummcl W., Bauern,
Hcrren und Hcxen. Studien zur Sozialgeschichte sponheimischer
und kurtrierischer Hexenprozesse 1574-1664, 1991; Weber H., Kin-
derhexenprozesse, 1991; Walz R., Hexenglaube und magische Kom-
munikation im Dorf der frúhen Neuzeit. Die Verfolgungen in der
Grafschaft Lippe, 1993; Lambrecht K., Hexenvcrfolgung und Zau-
bereiprozcsse in den schlesichen Territorien, 1995; Levack P. B., He-
xenjagd. Die Geschichte der Hexenverfolgungen in Europa, 1995;
Behringer W., Hexenverfolgungen in Bayern. Volksmagic, Glau-
benseifer und Staatsráson in der frúhen Neuzeit, 1997; Týž, Hexen,
Glaube. Verfolgung. Vermarktung, 1998.
3. Srov. mj. Labouvie Eva, Zauberei und Hexenwerk.
4. Srov. mj. Roper L., Odipus und derTeufel.
5. van Diilmen R., Die Dienerin des Bosen. Zum Hcxenbild in der
frúhen Neuzeit, Zeitschriftfir historische Forschung, 18,1991, s. 385-398.
6. Srov. mj. Behringer W., Hexenverfolgung in Bayern.
7. Rummel W., Bauern, Herren und Hexen.
8. Srov. mj. také Trossbach W., Sozialc Bewegung und politische Er-
fahrung. Báueríicher Protest in hessischen Territorien 1648-1806,
1987; Týž, Historische Anthropologie und frúhneuzeitliche Agrar-
geschichte deutscher Territorien. Anmerkungen zu Gegenstánden
und Methoden, Historische Anthropologie, 5,1997, s. 187-211; Blickle P.,
Unruhen; Wúrgler A., Unruhen und Óffentlichkeit. Stádtische und
lándliche Protestbewegungen im 18. Jahrhundert, 1995-
9. Thompson E. P., Plebejische Kultur und moralische Ókonomic; van
Dúlmen R., Schindler N. (Hg.), Volkskultur.
10. Tamtéž.
11. Obecně k problému násilí srov. mj. LindcnbergerT, LúdtkeA. (Hg,),
Physische Gewalt. Studien zur Geschichte der Neuzeit, 1995.
12. Srov, mj. Ulbricht O. (Hg.), Von Huren und Rabcnmúttern. Weibli-
cheKriminalitátin der frúhen Neuzeit, 1995; Siefcrle R. P.,Breuninger
102
H. (Hg.), Kulturen der Gewalt. Ritualisierung und Symbolisierung
von Gewalt in der Geschichte, 1998; Schwerhoff G., Aktenkundig
und gerichtsnotorisch. Einfúhrung in die Historische Kriminalitáts-
forschung, 1999, zvláště s. 112 an.; Blauert A., SchwcrhoffG. (Hg.),
Krimínalitátsgeschichte. Beitráge zur Sozial- und Kulturgeschichte
der Vormoderne, 1999.
13. Srov. Múllcr-Wirthmann B., Raufhándel. Gewalt und Ehre auf dem
Dorf, in: van Dúlmen R. (Hg.), Kultur der einfachen Leute, 1983,
s. 79-111; Schreiner K., SchwerhoffG. (Hg.), Verlctzte Ehre. Ehr-
konflikte in Gescllschaften des Mittelalters und der Frúhen Neu-
zeit, 1995.
14- Dinges M-, Formenwandel der Gewalt in der Neuzeit. Zur Kritik der
Zivilisationstheorie von Norbert Elias, in: Sieferle R. P., Breuningcr
H. (Hg.), Kulturen der Gewalt, s. 171-194.
15. Srov. mj. von KrusenstjernB., MedickH. (Hg.),Zwischen Alltagund
Katastrophe. Der Dreiftigjáhrige Krieg aus der Náhe, 1999; Ziemann
B., Die Eskalation des Tótens in zwei Weltkriegen; in: van Dúlmen
R. (Hg.), Erfindung des Menschen, 1998, s. 411-429. Obecně dále srov,
Brednich R. W., Hartingcr W. (Hg.), Gewalt in der Kultur, 1994.
16.Srov. mj. Ariěs P. u.a., Die Masken des Begehrens und die Metamor-
phosen der Sinnlichkcit. Zur Geschichte der Sexualitát im Abenď
land, 1992; Imhof A. E., Geschichte der Sexualitát - Sexualitát in der
Geschichte, in: Wulf C- (Hg.), Lust und Liebe. Wandlungen der Se
xualitát, 1985, s. 181-215; van Dúlmen R, (Hg.), Kórper-Geschichten.
Studien zur historischen Kulturforschung, 1996; Bynum Caroline,
Warum das ganze Theater mit dem Kórper? Die Šicht einer Media-
vistin, Historische Anthropologie, 4, 1996, s. 1-33; Tanner J., Kórperer-
fahrung, Schmerz und die Konstruktion des Kulturellen, Historische
Anthropologie, 2, 1994, s. 489-502; Schreiner K.3 Schnitzler N. (Hg.),
Gepeinigt, begehrt, vergessen. Symbolik und Sozialbezug des Kór-
pers im spáten Mittelalter und in der frúhen Neuzeit, 1992; Erlach
D., Reisenleitner M., Vocelka K. (Hg.), Privatisierung der Triebe?
Sexualitát in der Frúhen Neuzeit, 1994; Lorenz Mařen, Kriminellc
Kórper- Gestórte Gemúter. Die Normierung des Individuums in
Gerichtsmedizin und Psychiatrie der Aufklárung, 1999; Táž, Leíbhaf-
tigc Vergangenheit. Einfúhrung in die Kórpergeschichte, 2000.
103
17- Elias N., Uber den Prozeft der Zivilisation. Soziogenetische und psy-
chogenctische Untersuchungen, 2 Bde, 1969; Foucault M., Sexua-
litát und Wahrheit, 3 Bde, 1977-86; Týž, Uberwachen und Strafen.
Die Geburt des Gefángnisses, 1976.
18. Srov. mj. práce A. E. Imhofa.
19. Srov. mj. Spode H., Die Macht der Trunkenheit. Kultur-und Sozial-
geschichte des Alkohols ín Deutschland, 1993; Vigarello G., Wasscr
und Seife, Puder und Parfúm. Geschichte der Kórperhygiene seit
dem Mittelalter, 1988.
2O.Scarry E., Der Kórper im Schmerz. Die Chiffren der Verletzlichkeit
und die Erfindung der Kultur, 1992; Delumeau J., Angst im Abend-
land. Die Geschichte kollektiver Ángste im Europa des 14. bis 18.
Jahrhunderts, 2 Bde, 1985; Camporesi P-, Das Brot derTráume. Hun-
ger und Halluzinationen im vorindustriellen Europa, 1990.
21. Medick H., Jiitte R., Bulst N. (Hg.), Zwischen Sein und Schein, Klei-
dung und Identitát in der stádtischen Gesellschaft, 1993; Roche D.,
La culture des apparences. Une histoire des vétements, 1989.
22.Breit S., „Leichtfertigkeit" und lándliche Gesellschaft. Voreheliche
Sexualitát in der frúhen Neuzeit, 1991.
23. Kienitz Sabině, Sexualitát, Macht und Moraí. Prostitution und Ge-
schlechterbeziehungen Anfang des 19. Jahrhunderts in Wurtemberg,
Ein Beitrag zur Mentalitátsgeschichte, 1995.
24-Schuster Beate, Die freien Frauen. Dirnen- und Frauenhauser im
15. und 16. Jahrhundert, 1995.
25. Beck R., Frauen in Krise. Eheleben und Ehescheidung in der lándli-
chen Gesellschaft Bayerns wáhrend des Ancien régime, in: van Dúl-
men R. (Hg.), Dynamik der Tradition, 1992, s. 137-212.
26.Labouvie Eva, Andere Umstánde. Eine Kulturgeschichte der Ge-
burt, 1998.
27. Jung Věra, Kórperlust und Disziplin. Studien zur Fest- und Tanz-
kultur im 16. und 17. Jahrhundert, 2001.
28.Srov. k tomu obecně van Dúlmen R., Religion und Gesellschaft.
Beitráge zu einer Religionsgeschichte der Neuzeit, 1989; Schieder
W., Religion in der Sozialgeschichte, in: Týž, Selin W. (Hg.), Sozi-
algeschichte in Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im
internationalen Zusammenhang, Bd. 3,1987, s. 9-31.
104
29.Srov. mj. Phayer F. M., Religion und das gewóhnliche Volk in Baycrn
von 1750 bis 1850,1970; Scharfc M., Die Religion des Volkcs. Kleine
Kultur- und Sozialgeschichte des Pietismus, 1980; Blessing W. K.,
Staat und Kirche in der Gesellschaft. Institutionelle Autoritát und
mcntaler VVandel in Baycrn wáhrend des 19. Jahrhunderts, 1982; Frci-
tag W., Volks- und Elitenfrómmigkeit in der Frúhen Neuzeit. Ma-
ricnwallfahrten im Fúrstbistum Múnster, 1991; Habermas Rcbckka,
Wallfahrt und Aufruhr. Zur Geschichte des Wunderglaubens in der
frúhen Neuzeit, 1991; Hartigcr W., Religion und Brauch, 1992.
30.O konkrétních poměrech srov. Beck R., Der Pfarrer und das Dorf.
Konformismus und Eigensinn im katholischen Bayern des 17./18. Ja-
hrhunderts, in: van Dúlmen R. (Hg.), Armut, Liebe, Ehre. Studien
zur historischen Kulturforschung, ig88, s. 107-143; Goodale J. A.,
Pfarrer als Auftenseiter. Landpfarrer und religióses Lcbcn in Sachsen
zur Refomationszeit, HistorischeAnthropologie, 7,1999.
31. Srov. mj. Veit P.n Das Gesangbuch als Quellc lutherischer Frómmig-
keit, Archivfir Rejormationsgcschkhte, j6, 1988, s. 206-229; van Dúlmen
R., Kultur und Alltag in der Frúhen Neuzeit, Bd. 3: Religion, Magie,
Aufklárung, 1999; Lang B., Heiligcs Spiel. Eine Geschichte des christ-
lichen Gottesdienstes, 1998; Jussen B., Koslofsky C. (Hg.), Kulturclle
Rcformation. Sinnformationen im Umbruch 1400-1600,1999.
32. Srov. mj. Hahn A., Zur Soziologie der Bcichte und anderer Formcn
institutionalisierter Bekenntnisse. Sclbstthematisierung im Zivilisa-
tionsprozeft, Kolner ZeitschňfífirSoziologie und Sozialpsychofagie, 34,1982/
83, s. 404-434; Kittstciner H. D., Die Entstehung des modernen
Gewissens, 1991; van Dúlmen R., Die Entdeckung des Individuums
1500-1800,1997.
33. Schilling H., Die Konfessionalisicrung im Reich: Religióser und
gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555-1620, His-
torischeZátschnft, 246, 1988, s. T-45; Schmitt H. R., Konfessionalisie-
rung im 16. Jahrhundert, 1992.
34. K dějinám ženských náboženských forem srov. Davis Natálie Z., Stád-
tische Frauen und religióser Wandel, in; Táž, Humanismus, Narren-
herrschaft und die Riten der Gewalt, 1987, s. 75-105; Inhetveen Hei-
de, Dezenz und Spektakel. Traditionelle Frauenfrómmigkeit in der
dorflichen Lebenswelt, Zeitschriftfúr Volhskunde, 1986, s. 72-94; Saurer
105
 E., Fraucn und Priester. Beichtgcspráche im frůhen 19. Jahrhundert,
in: van Dulmen R. (Hg.), Armut, Frómmigkeit und Eigcnsinn, iggo,
s. 14T-170; Schlógl R., Súnderin, Heilige oder Hausfrau? Katholischc
Kirche und weibliche Frómmigkeit um 1800, in: Gótz v. Olcnhusen
J. (Hg.), Frauen und Visionen im 19. Jahrhundert, 1994; Habermas
Rebekka, Wallfahn und Aufruhr; Labouvie Eva, Andere Umstándc.
35. Srov. Luhman N., Funktion der Religion, 1977; Langer A. (Hg.), Sá-
kularisation und Sákularisicrung im 19. Jahrhundert, 1978; Schrey
H. (Hg.), Sákularisierung, 1981; Schluchter W., Religion und Le-
bensfúhrung, 198S; RendtorffT, Theologie in der Moderně. Uber
Religion im Prozeft der Aufklárung, 1991; Schlógl R., Glaube und
Religion in der Sákularisierung. Die katholische Stadt - Kóln, Aa-
chen, Munster, 1995; Lehmann H. (Hg.), Sákularisierung, Dechris-
tianisierung, Rechristianisierung im neuzeitlichen Europa, 1997.
36.Blackbourn D., „Wenn ihr sie wiederseht, fragt wer sie sei". Marie-
nerscheinungen in Marpingen - Aufstieg und Niedergang des deuts-
chen Lourdes, 1997.
37. Segalen M., Geschichte, Soziologie, Anthropologie, 1990; Burgiěre
A. u.a. (Hg.), Geschichte der Familie, 4 Bde, 1996/97.
38. Srov. mj. Hausen Karin, Die Polarisierung der „Geschlechtscharak-
tere". Einc Spiegelung der Dissoziation von Erwerbs- und Famili-
enleben, in: Conze W. (Hg.), Sozialgeschichtc der Familie in der
Neuzeit Europas, 1976, s. 363 - 393; Mitterauer M., Grundtypen alt-
europáischer Sozialformen. Haus und Gemeinde in vorindustriellen
Gesellschaften, 1979; Imhof A. E., Die gewonnenen Jahre. Von der
Zunahme unserer Lebensspanne seit drcihundert Jahren oder von
der Notwendigkeit einer neuen Einstellung zu Leben und Sterben,
1981; Hausen Karin, Frauen suchen ihre Geschichte, 1983; Imhof
A. E., Die verlorenen Welten. Alltagsbewáltigung durch unsere
Vorfahren - und weshalb wir uns heute so schwer damit tun, 1984;
Mitterauer M., Ehmer J. (Hg.), Familienstruktur und Arbeitsorga-
nisation in lándlichen Gesellschaften, 1986; Mitterauer M., Histo-
risch-anthropologische Familienforschung, 1990; Týž, Familie und
Arbeitsteilung. Histonsch vergleichende Studien, 1992.
39-Ariěs P,, Geschichte der Kindheit, 1975; deMauseL. (Hg.), „Hórt ihr
die Kinder weinen". Einc psychogenetische Geschichte der Kindheit,
106
1977; Schlumbohm J. (Hg.), Kindcrstubcn. Wie Kinder zu Bauern,
Búrgcrn. Aristokraten wurden, 1700-1850, 1983.
40.Podnětně k tomu srov. Schlumbohm J., Lebensláufe, Familien, Hófc.
Die Bauern und Heuerslcute des osnabrúckischen Kirchspiels Belm
in protoindustrieller Zeit, 1650-1860, 1994.
41. Beck R., Frauen in Krise; Wunder Heide, „Er ist die Sonn 1 , sie ist
der Mond"; Habermas Rebekka, Geschlechtergeschichte und „an-
thropology of gender". Geschichte einer Begegnung, HistorischeAn-
thropologie, 1,1993 s. 485-512.
42.Srov. především Schlumbohm J., Lebensláufe; Mcdick H., Weben
und Úberleben.
43. van Dulmen R., Die Entdeckung des Individuums; Sonntag M.,
„Das Verbotenc des Hcrzens". Zur Geschichte der Individualitat,
1999; van Dulmen R. (Hg.), Entdeckung des leh. Die Geschichte
der Individualisierung vom Mittelalter bis zuř Gegenwart, 2001.
44-HahnA., KnappV. (Hg.), Selbstthematisierungund Selbstzeugnis:
Bekenntnis und Gestándnis, 1987; Frank M., Haverkamp A. (Hg.),
Individualitat, 1988; Peters J., Wegweiser zum Innenleben? Móg-
lichkeiten und Grenzen der Untersuchung popularer Selbstzeug-
nisse der Friihen Neuzeit, Historische Anthropologie, 1,1993, s. 235-249;
Schulze W. (Hg.), Ego-Dokumente. Annáherung an den Menschen
in der Geschichte, 1996.
45. Srov. poznámky Davis Natálie Z., Frauen und Gesellschaft ani Be-
ginn der Neuzeit, Studien uber Familie, Religion und die Wand-
lungsfáhigkeit des sozialen Kórpers, 1986, zvláště oddíl Bindungund
Freiheit; Roper L., Ódipus undderTeufel. Kórpcr und Psychc in der
Frúhen Neuzeit, 1995, zvláště v úvodu.
46.Lúdtke A., Eigen-Sinn, 1993.
47. Srov. mj. Beck U., Bcck-Gernsheim E. (Hg.), Riskante Freiheiten.
Individualisierung moderner Gesellschaften, 1994.
48.Srov. k tomu obecně Engelsing R., Der Búrger als Leser. Leserge-
schichte in Deutschland (1500-1800), 1974; Goody J., Literalitát in
traditionellen Gesellschaften, 1981; Schón E., Der Verlust der Sinn-
lichkeit oder Die Verwandlungen des Lesens. Mentalitátswandel um
1800,1987; Chartier R., Lesewelten. Buch und Lektúre in der frúhen
Neuzeit, 1990; Assmann A. : Harth D. (Hg.), Kultur als Lebenswelt
107
und Monument, 1991; Chartier R., Cavallo G. (Hg.), E)ic Wclt des
Lesens. Von der Schriftrolle zum Bildschirm, 1999. 49.Medick I I . ,
Weben und Ubcrlcben, s. 447 an.
50. Toto téma bylo dosud minimálně systematicky zkoumáno, srov. Witt-
mann R., Geschichte des deutschen Buchhandels, 1991.
51. Srov. mj. Schcnda R-, Volk ohne Buch. Studien zur Sozialgeschichtc
der populáren Lesestoífe 1770-1910,1970; Bódeckcr H. E. u.a. (Hg.),
Le livre religieusc et ses pratiqucs. Der Umgang mit dem religiosen
Buch. Studien zur Geschichte des rcligióscn Buches in Deutschland
und Frankreich in der frůhcn Neuzcit, 1991; Mcdick H., Weben und
Uberleben in Laichingcn, s. 447-560.
52. Chartier R., Cavallo G. (Hg.), Die Welt des Lesens.
53. Tamtéž.
54. Srov. mj. Schón E., Der Vcrlust der Sinnlichkeit oder Die Verwand-
lung des Lebens.
55. Srov. mj. Múller-Funk W., Reck H. U. (Hg.), Inszeniertc Imaginati-
on. Beitrágc zu einer historischcn Anthropologie der Medien, 1996.
56.Schubert E., Arme Leute, Bettler und Gauner im Frankcn des 18.
Jahrhundcrts, 1983; Irsigler I., Lassota A., Bettler und Gauner, Dir-
nen und Henker. Auíknseiter in einer mittelalterlichcn Stadt, 1984;
Schulze W. (Hg.), Stándische Gesellschaft und soziale Mobilitát,
1988; Hergemóller B. U. (Hg.), Randgruppen der spátmittelalterli-
chen Gesellschaft, 1994.
57. Martin B., Schulin E. (Hg.)' Die Juden als Mindcrheit in der Ge
schichte, 1981; Hohmann J. S-, Geschichte der Zigeuncrvcrfolgung
in Deutschland, 1981; von Thadden R., Magdaleine M. (Hg.), Die
Hugenoten 1685-1985,19S5; Roeck B., Auftenseiter, Randgruppen,
Minderheiten. Fremdc in Deutschland der frůhcn Neuzeit, 1993;
Martin P, Schwarze, Teufel, edle Mohren. Afnkaner in Geschichte
und BewuíUsein der Deutschen, 1993; Bade K. J. (Hg.), Deutsche
im Ausland. Fremde in Deutschland, Migration in Geschichte und
Gcgenwart, 1993-
58. van Dúlmen R., Der ehrlose Mensch. Unehrlichkeit und soziale Aus-
grenzung in der Frúhen Neuzeit, 1999.
59. Srov. mj. Schubert E., Arme Leute, Bettler und Gauner im Franken
des 18. Jh., 1983.
108
6o.Exotische Wcltcn - Europáische Phantasicn (katalog), 1987.
61. Srov. mj. Mossc G. L., Rassimus. Ein Krankhcitssymptom in dereu-
ropáischen Geschichte des 19. und 20. Jahrhundcrts, 1978; Schmuhl
H. W., Rassenhygiene, Nationalsozialismus, Euthanasie, 1987; von
Sec K., Barbar, Germane, Aricr. Die Suché nach der Idcntitát der
Deutschen, 1994.
62-KoebnerT, Pickerodt G. (Hg.), Die andere Wclt, 1987.
63. Srov. mj. Honegger Claudia, HeintzB. (Hg.), Listen der Ohnmacht.
Zur Sozialgeschichte weiblicher Widcrstandsformen, 1981.
64-Habermas Rebekka, Geschlechtergeschichte.
65. Hausen Karin, Wunder Heide (Hg.), Frauengeschichte - Geschlech-
tergeschichte, 1992.
66.Bock Gisela, Geschichte, Frauengcschichte, Geschlechtergeschichte,
Geschichte und Gesellschaft, 14,1988, s. 304-391.
67. Wunder Heide, Vanja Ch. (Hg.), Wandel der Geschlechterbeziehun-
gen am Beginn der Neuzeit, 1991-
68.Frevert Ute, „Mann und Weib, und Weib und Mann". Geschlcch-
ter-Diffcrcnzen in der Moderně, 1995.
Gg.Labouvic Eva, Andere Umstánde.
70. Dúrr Renatě, Mágde in der Stadt. Das Beispiel Schwábisch-Hall in
der frúhen Neuzeit, 1995.
71. Medick H., Trepp Annc-Charlott (Hg.), Geschlechtergeschichte und
Allgemeine Geschichte. Herausforderungen und Perspektiven, 1998.
72-Tamtéž.
73. Wunder Heide, „Er ist die Sonn\ sie ist der Mond", s. 9.
74. Srov. mj. Medick H., Trcpp Anne-Charlott (Hg.), Geschlechterge
schichte, s. 125 an., 171 an.
75. KúhneT. (Hg.), Mánnergeschichte - Geschlechtergeschichte. Mann-
lichkeit im Wandel der Moderně, 1996.
76. Dinges M. (Hg.), Hausváter, Priester, Kastraten. Zur Konstruktion
von Mánnlichkeit in Spátmittelalter und Frúher Neuzeit, 1998.
77. KúhneT. (Hg.), Mánnergeschichte, s. 23.
109
 ÚKOLY
Seznam literatury

I.Schulze W. (Hg.), Sozialgeschichte, Alltagsgeschichte, Mikro-Histo-

rie, 1994; Schlumbohm J. (Hg.), Mikrogeschicbtc - Makrogcschich-
te - komplementář oder inkommensurabcl?, 1998.
1. Kracauer S.n Geschichtc - Von den lctztcn Dingcn, 1971, s. 116-118;
srov. také Ginzburg C, „Mikro-Historie". Zwei oder drei Dinge, die
ich von ihr weift, Historische Anthropologie, 1,1993, s. 169-192.
3. Srov. mj. Conrad Ch., Kesscí Martina (Hg.), Geschichte schreiben
in der Postmoderně. Beitráge zur aktueílen Diskussion, 1994; Mer- Ariěs P., L'Enfant et la vie familialc souš 1'Ancien Régime, Paris 1960
gel T., Welskopp T. (Hg.), Geschichte zwischen Kultur und Gcsells- Ariěs P., L'Homme devant la mort, Paris 1978; Dějiny smrti, Praha
2000
chaft. Beitráge zurTheoriedebattc, 1997.
4. Srov. především studii Liidtke A., Eigen-Sinn, 1993. Ariěs P., Duby G., Histoire de la vic privée, Paris 1985-1987
5. Medick H., „Missionare im Ruderboot"? Ethnologische Erkennt- Bachmann-MedickDoris (Hg.), Kultur als Text. Dieanthropologische
nisweisen als Hcrausforderung an die Sozialgeschichte, Geschichte und Wende in der Literaturwissenschaft, Frankfurt 1996
Gesellschaft, 10,1984, s. 295-319. Bachtin, Tvorčestvo Fransua Rable i narodnaja kul'tura srednčvekovja
i Renessansa, Moskva 1965; Francois Rabelais a lidová kultura stře-
6. První příspěvky k tomu srov. Lůdtke A. (Hg-), Herrschaft als soziale
dověku a renesance, Praha 1975
Praxis, 1991; Týž, ,Sicherheiť und ,Wohlfahrť. Polizei, Gesellschaft
Berdahl R. M. u.a., Kíassen und Kultur. Sozialanthropologische Per-
und Herrschaft im 19. und 20. Jahrhundert, 1992.
spektiven in der Geschichtsschreibung, Frankfurt 1982
7. Srov. mj. Chartier R., Geistesgcschichte oder histoire des mentali-
Bourdieu P., Esquisse ďune théorie de la pratique. Précédc dc trois étu-
tés?, in: La Capra D., Kaplan S. L. (Hg.), Geschichte denken. Neu-
des ďethnologie kabyle, Geneve [Paris] 1972; Entwurf cinerTheorie
bestimmungen und Perspektiven moderner europaischer Geistesge-
der Praxis auf der ethnologischen Grundlage der kabylischen Ge-
schichte, 1988, s. 11-45.
sellschaft, Frankfurt 1972
8. K tomu mj. van Diilmen R., Norbert Elias und der Prozeft der Zi-
Bourdieu P., Chartier R., Darnton R., Dialog uber die Kulturgeschich-
vilisation. Die Zivilisationstheorie im Lichte der historischen Fors-
te, in: Freibeuter, 1986
chung, in: Týž, Gesellschaft der Frúhen Ncuzeit; Kultureíles Han-
Burgard R, Tagebuch einer Revoltc. Ein stádtischer Aufstand Wáhrend
deln und sozialer Prozeft, 1993, s. 361 an.
des Bauernkrieges 1525, Frankfurt-New York 1998
9. Výzkumy k problémům příčin např. zcela chybí.
Burguiěre A., Historische Anthropologie, in: Le GoffJ., Chartier R., Re-
10. K problému interkulturality srov. Wierlachcr A., Interkulturalitát.
velj. (Hg.), DieRíickeroberungdes historischen Dcnkens. Grundla-
Zur Konzeptuaíisierung eines Leitbegriffs interkulturellcr Literatur-
gen der Neuen Geschichtswissenschaft, Frankfurt 1990, s. 62-102
wissenschaft, in: Interpretation 2000: Positionen und Kontroversen.
Burke P-, Popular Culture in Early Modern Europe, 1979
Festschrift fúr H. Stcinmctz, 1999.
Burke R, Stádtische Kultur in Italien zwischen Hochrenaissance und
11. Příklad: Martin J., Nitschke A. (Hg.), Zur Sozialgeschichte der Kin-
Barock. Eine historische Anthropologie, Berlin 1986
dheit, 1986, s. 6; srov. také další publikace Institutu pro historickou Burke R, Zivilisation, Disziplin, Unordnung: Fallstudien zu Geschich-
antropologii ve Freiburgu. te und Gesellschaftstheorie, in: Leimgruber N. B. (Hg.), Die Friihe
12. Tamtéž, s. 60.
111
110
 Neuzen in der Gcschichtswissenschaft. Forschungstcndcnzen und
Forschungsergebnisse, Padcrborn u.a. 1997, s. 39-56
Burkc P., Eleganz und Haltung. Die Viclfalt der Kulturgeschichte, Ber-
lin 1997
Conrad Ch., Kesscl Martina (Hg.), Gcschichte schreibcn in der Postmo-
derně. Bcitráge zur aktucllen Diskussion, Stuttgart 1994
Corbin A., Lc Miasme et la jonquillc, Paris 1982
Daniel U., Kompendium Kulturgeschichte. Theoric, Praxis, Schlussel-
worte, Frankfurt 2001
Darnton R., Le Grand massacre des chats: attitudes ct croyances dans
1'ancienne France, Paris 1985; Das grofte Katzenmassaker. Strcifzúge
durch die franzósische Kultur vor der Revolution, Munchcn 19S9
Davis Natálie Z., Le retour de Martin Guerrc, Paris 1982; Thc Return
of Martin Guerre, Cambridge (Mass.) 1983
Davis Natálie Z., Frauen und Gescllschaft am Beginn der Neuzeit. Stu-
dien iiber Familie, Religion und die Wandlungsfáhigkeit des sozia-
len Korpers, Berlin 1986
Davis Natálie Z., Humanismus, Narrenherrschaft und die Riten der
Gewalt. Gesellschaft und Kultur im friihneuzcitlichcn Frankreich,
Frankfurt 1987
Davis Natálie Z., Women on the Margins: Three Seventeenth-century
Lives, Cambridge (Mass.) 1995
Delumeau J., La Peur en Occident: XIV-XVIII' siěcles, Paris 1978; Strach
na Západě ve 14.-18. století, Praha 1997
Douglas Mary, Natural Symbols: Explorations in Cosmology. London
1970; Rituál, Tabu und Kórpersymbolik, Sozialanthropologische Stu-
dien in lndustriegesellschaft und Stammeskultur, Frankfurt 1974
Douglas Mary, Purity and Danger; an Analysis of Concepts of Pollu-
tion and Taboo [by] Mary Douglas. New York [1966]; Rcinhett und
Gefáhrdung, 1985
Dinzelbacher P. (Hg,), Europáische Mentalitátsgeschichte. Hauptthe-
men in Einzeldarstcllungen, Stuttgart 1993
Dressel G., Historische Anthropologie. Einc Einfíihrung, Wien-Kóln-
Weimar 1996
Duby G., Les trois ordres ou rimaginairc du féodalisme, Paris 1978
112
van Dúlmcn R., Gesellschaft der Frúhen Neuzeit: Kulturellcs Handcln
und sozialer Prozeft. Bcitráge zur historischen Kulturforschung,
Wicn u.a. 1993
van Dúlmen R., Historische Kulturforschung zur Friihcn Neuzeit.
Entwicklung - Probléme- Aufgabe, GeschichteundGesdhchaft, 21,
van Diilmcn R. (Hg.), Kórper-Gcschichten. Studicn zur historischen
Kulturforschung V, Frankfurt 1996 Eibach J. (Hg.),
Kriminalitátsgeschichte zwischen Sozialgeschichte
und Historischer Kulturforschung, Historische Zettschrifi, 263, 1996,
s. 681-715 Evans-Pritchard E. E., Witchcraft, Oracles and Magie
among the Azan-
dc, by E. E. Evans-Pritchard ... with a foreword by professor C. G.
Seíigman ..., Oxford [1937]
Foucault M., Surveiller ct punir: naissance de la prison, Paris 1975; Do-
hlížet a trestat, Praha 2000 Geertz C, Thick Description: toward an
InterprctiveTheory of Culture
in The mterpretation of cultures; selected cssays. New York [1973];
Dichte Beschrcibung. Beitrágc zum Verstehcn kulturellcr Systéme,
Frankfurt 1983 Geertz C., Die kúnstlichen Wilden. Der
Anthropologc als Schriftstel-
ler, Frankfurt 1993 Geertz C, Spurenlesen. Der Ethnologe und das
Entgleitcn der Faktcn,
Múnchen 1997 Ginzburg C., Der Kase und die Wúrmer. Die Wclt
eines Mullers um
1600, Frankfurt 1979; Sýr a červi, Praha 2000 Ginzburg C,
Spurensichcrung. Uber verborgene Geschichte, Kunst
und sozialcs Gedáchtnis, Berlin 198S Groh D., Anthropologische
Dimensionen der Gcschichte, Frankfurt
Gurevič A.J., Problémy sredněvekovoj narodnoj kuVtury, Moskva 1981;
Nebe, peklo, svět; cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany T996
Habermas Rebekka, Minkmar N. (Hg.), Das Schwcin des Hauptlings.
Beitráge zur Historischen Anthropologie, Berlin 1992 Hardtwig
W., Wehler H. U. (Hg.), Kulturgeschichte heute, Gótringen
J
996
113
Harris M., Kulturanthropologic. Ein Lehrbuch, Frankfurt-New York
Chartier R., Die unvollendete Vcrgangenhcit. Geschichte und die Macht
der Wcltauslegung, Berlin 1989 Chartier R., Cavallo G. (Hg.), Dic
Wch des Lesens. Von der Schriftrolle
zum Bildschirm, Frankfurt 1999 Chvojka, E., van Dúlmen R.,Jung
Veta (Hg.), NeueBlicke. Historische
Anthropologie in der Praxis, Wien u.a. 1997 Iggers G- G.,
Geschichtswissenschaft im 20. Jahrhundert. Ein kritischer
Úberblick im internationalcn Zusammenhang, Góttingen 1993
Kaschuba W-, Volkskultur zwischen feudalcr und búrgcrlicher Gesclls-
chaft. Zur Geschichte eines Begriffs und sciner gescllschaftlichen
Wirklichkeit, Frankfurt-New York 1988 Kaschuba W., Kultur
stattGesellschaft?, Geschichte undGcsellschaji, 21,1995,
s. 80-95 Kicnitz Sabině, Scxualitát, Macht und Moral. Prostitution und
Geschlech-
terbeziehungen Anfang des 19. Jahrhunderts in Wúrttemberg. Ein Bei-
trag zur Mentalitátsgeschichte, Berlin 1995 Koselleck R.,
Erfahrungswandel und Methodenwechsel. Eine histonsch-
anthropologische Skizze, in: Mcicr Ch., Rúsen J. (Hg.), Historische
Methode, Múnchen 1988, s. 13-61 Kúhne T. (Hg.),
Mánnergeschichte - Geschlechtergcschichte. Mánnli-
chkeit im Wandel der Moderně, Frankfurt-New York 1996
Labouvie Eva, Mánncr im Hexenprozeft. Zur Sozialanthropologie eines
,mánnlichen' Verstándnisses von Magie und Hexerei, Geschichte und
Gesellschaft, 16,1990, s. 56-78 Labouvie Eva, Andere Umstándc. Eine
Kulturgeschichte der Geburt,
Kóln-Weimar-Wien 1998
Le Goff J., La naissance du purgatoire, Paris 1981 Leiris M., Die
eigene und die fremde Kultur. Ethnologische Schriften,
Frankfurt 1977 Leiris M-, Das Augc des Ethnographen.
Ethnologische Schriften II,
Frankfurt 1978
Lepcnics W., Soziologische Anthropologie. Materialicn, Múnchen 1971
Le Rov Laduric E., Les Paysans de Languedoc, Paris 1969
114
Le Rov Ladurie E., Le Carnaval de Romans: de la Chandelcur au mer-
credi des Cendres; 1579-1580, Paris 1979; Masopust v Romansu, Pra-
ha 2001
Lindenberger T., Lúdtke A. (Hg.), Physischc Gcwalt. Studien zur Ge-
schichte der Ncuzeit, Frankfurt 1995
Lúdtke A. (Hg.)- Alkagsgcschichtc. Zur Rekonstruktion historischer
Erfahrungen und Lebensweisen, Frankfurt-New York 1989
Lúdtke A., Eigcn-Sinn. Fabrikalltag, Arbeitscrfahrungcn und Politik
vom Kaiserreich bis in den Faschismus, Hamburg 1993
Mauss M., Sociologie et anthropologie, Paris 1950; Soziologie und An-
thropologie, 2 Bde, Múnchen 1974
Medick H., „Missionare im Ruderboot"? Ethnologische Erkenntnis-
weisen als Herausforderung an die Sozialgeschichte, Geschichte und
Gesellschaft, 10, 1984, s. 295-319
Medick H., Weben und Uberlebcn in Laichingen 1650-1900. Lokalge-
schichte als Allgemeine Geschichte, Góttingen 1996
Medick H., Trepp Anne-Charlott (Hg.), Geschlechtergeschichte und
Allgemeine Geschichte. Herausforderungen und Perspcktiven, Gót-
tingen 1998
Medick H., Quo vadis Historische Anthropologie? Geschichtsforschung
zwischen Historischer Kulturwissenschaft und Mikro-Historie, Histo-
rische Anthropologie, 9, 2001, s. 7S-92
Mergel T., Welskopp T. (Hg.), Geschichte zwischen Kultur und Gesells-
chaft. Beitráge zur Theoriedebattc, Múnchen 1997
Mitterauer M., Historisch-anthropologische Familienforschung. Fra-
gestellungen und Zugangswcisen, Wien 1990
Mitterauer M., Familic und Arbcitsteilung. Historisch vergleichende
Studien, Wien-Kóln-Weimar 1992
Muchembled R., Culture populaire et culture des élites dans la France
moderně, 1977; Kultur des Volks - Kultur der Eliten: d. Geschichte
e. erfolgreichen Verdrángung, 1982
RaulffU. (Hg.), Mentalitaten-Geschichte. Zur Rekonstruktion gcistiger
Prozessc, Berlin 1987
Rheinheimcr M. (Hg.), Subjektive Welten. Wahrnehmung und Identi-
tát in der Neuzeit, Neumúnster 1998
115
Ropcr L., Ódipus und der Tcufcl. Kórpcr und Psychc in der Fiuhen Vovellc M., Piétc baroque et déchristianisation en Provence au XVIIIc
Neuzeit, Frankfurt 1995 siěclc: les attitudes dcvant la mort ďaprčs les clauses des testaments,
Sahlins M., Culture and Practical Reason, Chicago 1976; Kultur und Paris 1973
praktische Vcrnunft, Frankfurt 1981 Wernhart K. R. (Hg.), Ethnohistorie und Kulturgeschichtc. Ein Studi-
Sahlins M., Historical Metaphors and Mythical Realities: Structurc in thc enbehelf, Wicn-Kóln 1986
Karly History of the Sandwich Islancis Kingdom, Ann Arbor 1981 Wehler H. U., Die Hcrausforderung der Kulturgeschichtc Múnchen
Schindler N., Widerspenstige Leute. Studien zur Volkskultur in der
frúhcn Neuzeit, Frankfurt 1992 Williams R., Innovationen. Ůbcr den Prozeftcharaktcr von Literatur
Schlógel R., Glaubc und Religion in der Sákularisierung. Die katho- und Kultur, Frankfurt 1977
lische Stadt - Koln, Aachen, Munster - 1700-1840, Miinchen 1995 WorsleyP, The Trumpet Shall Sound; a Study of „cargo" Cults in Mela-
SchlumbohmJ. (Hg.), Mikrogcschichte. Makrogcschichte komplemen- nesia, London 1957; Die Posaune wird erschallen. ,Cargo'-Kulte in
tář oder inkommensurabel?, Góttingen 1998 Melanesien, Frankfurt 1973
Schnyder-Burghartz A., Alltag und Lcbensformen auf der Basler Land- Wulf Ch. (Hg.), Vom Menschen. Handbuch Historische Anthropolo-
schaft um T700 - Vorindustriellc landliche Kultur und Gesellschaft gie, Wcinheim-Basel 1997
aus mikrohistorischer Perspektive, Basel 1992
Schulze W., Mikrohistorie versus Makrohistorie? Anmerkungen zu či-
nem aktucllen Thema, in: Meier Ch., Rušen J. (Hg.), Historische
Methode, Múnchen 1988, s. 319-341
Schulze W. (Hg.), Sozialgeschichte, Alltagsgeschichte, Mikro-Historic,
Góttingen 1994
Schulze W. (Hg.), Ego-Dokumente. Annáhcrung an den Menschen in
der Geschichte, Berlin 1996
Siedcr R., Sozialgeschichte auf dem Weg zu ciner historischen Kultur-
wissenschaft?, Geschichte und Gesellschaft, 20,1994, s. 445-468
Sússmuth H. (Hg.), Historische Anthropologie. Der Mensch in der Ge-
schichte, Góttingen 1984
Turner V. W.? The Rituál Process: Structurc and Anti-structure, Ithaca
(NY) 1977, C1969; Das Rituál. Struktur und Anti-Struktur, Frank-
furt-New York 1989
Turner V. W., Vom Rituál zum Thcater. Der Ernst des menschlichen
Spiels, Frankfurt-Ncw York 1989
Vierhaus R., Kulturgeschichtc, historische Kulturwissenschaft, in: Hand-
buch der Geschichtsdidaktik, 1997, s. 201-204
Vivelo F. R., Handbuch der Kulturanthropologie. Einc grundlegende
Einfuhrung, Stuttgart 1981

116
Historická antropologie staví konkrétního * chard van Diilmen (* 1937) je řádným
člověka s jeho jednáním, myšlením, poci- profesorem na univerzitě v Saarbriicke-
ty a utrpením do středu historické analý- nu v Německu. Věnuje se dějinám raného
zy. Na rozdíl od filozofické antropologie, novověku a je uznávaným specialistou na
která se ptá po obecně platných rysech lid- problémy tzv. mikrohistorie, především
ství v dějinách, se historická antropologie na otázky výjimečných situací. Patří také
zaměřuje na zvláštnost a svébytnost lid- k zakladatelům přístupu k historickému
ského jednání. Už historismus sice kladl zkoumání z hlediska antropologie, zalo-
důraz na lidskou individualitu, ovšem v je- žil a redigoval časopis Historische Anthro-
ho pojetí tvořili dějiny pouze silní mužo- pologie. Je autorem a editorem řady knih.
vé, zatímco obyčejní lidé zůstávali němí, V češtině vyšla například Kultura a každo-
uvězněni a skryti v přírodě a společnosti. denní Bvot v raném novověku (1999) a Divadlo
Historická antropologie však akcentuje hrůzy (aooi), K vydání připravujeme kni-
účast všech lidí na dějinách jako takových, hu Bezectní lide', práci věnovanou lidem na
do nichž však člověk vnáší své myšlenky, okraji společnosti a proměnám společen-
zájmy a přání. Historická antropologie ské a stavovské cti v 17. a 18. století.
se také odklání od strukturálně historic-
ké perspektivy sociálních dějin, jež nepři-
znává jednotlivci žádnou „svévolnou" in-
terpretaci a chápe ho pouze jako „nositele"
nebo dokonce „loutku".
Historická antropologie tedy staví do
ohniska svého zájmu člověka v jeho zvlášt-
nosti, ucelenosti a závislosti na přírodě,
společnosti a kulturní tradici. Dějiny jsou
pojímány jako dílo vytvářené lidmi, a nao-
pak člověk je definován jako dějinami for-
movaná bytost.
Richard van Dulmen, profesor university v Saarbríickenu a jeden z předních
badatelů tohoto mladého výzkumného směru, nabízí přehlednou bilanci vý-
sledků, s nimiž historická antropologie vstupuje do nového tisíciletí. Vrací se
ke kořenům oboru a vymezuje jeho průniky s již dříve etablovanými disci-
plínami jako např. etnologií, sociálními dějinami či dějinami každodennosti,
zamýšlí se nad nejěastěji reflektovanými problémy a badatelskými perspekti-
vami. Z dnes již téměř nepřehlédnutelného množství výzkumů vyzdvihuje ty
nejobjevnější a nejvíce inspirující a zároveň si všímá stěžejních tematických
okruhů. K nim řadí zejména magii a čarodějnictví, dějiny revolt, tělesnosti
a sexuality, výzkumy o rodině a domácnosti, zacházení s okrajovými společen-
skými skupinami (žebráci, tuláci, zločinci) či genderové aspekty v dějinách.
Diilmenova syntéza tak poslouží jako přehledný a spolehlivý úvod do výzkum-
ného směru, který vidí a učí vidět minulost jinak, než bylo dosud
zvykem.Doporučená cena 160,- Kč