UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOSOFICKÁ FAKULTA

PŘEHLED DĚJIN PSYCHOLOGIE

Alena Plháková

Olomouc 2000
Recenzenti: doc. PhDr. Jitka Čížková, CSc.
PhDr. Pavel Kusák, CSc.

Z tištěného originálu převedl: M.

© Alena Plháková, 2000

ISBN 80–244–0161–4
 Obsah

Předmluva........................................................................................................................................3

I. VÝVOJ PSYCHOLOGIE V RÁMCI FILOZOFIE

1 Psychologické systémy staré Indie a Číny..................................................................................4

1.1 Psychologické názory ve staré Indii....................................................................................4
1.2 Psychologické názory ve staré Číně....................................................................................5

2 Psychologie ve starém Řecku a Římě.........................................................................................6

2.1 Předsokratické údobí...........................................................................................................6
2.2 Antika (vrcholné údobí řecké filozofie)..............................................................................7
2.3 Helénismus..........................................................................................................................9

3 Psychologie ve středověku........................................................................................................10
3.1 Raný středověk..................................................................................................................10
3.2 Scholastika........................................................................................................................10
3.3 Vliv arabské filozofie a psychologie.................................................................................11

4 Psychologie v renesanci............................................................................................................11

5 Racionalismus...........................................................................................................................13

6 Empirismus a britský asocianismus..........................................................................................14

7 Osvícenství................................................................................................................................15

8 Německá klasická filozofie a její význam pro další vývoj psychologie...................................17

9 Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy...........................................................19

9.1 Filozofické předpoklady...................................................................................................19
9.2 Vývojové teorie.................................................................................................................19
9.3 Rozvoj fyziologie a neurologie.........................................................................................21
9.4 Psychofyzika.....................................................................................................................22

II. VZNIK A VNITŘNÍ DIFERENCIACE OBORU PSYCHOLOGIE

10 Zakladatelé samostatné psychologie.......................................................................................23

11 Historické psychologické školy..............................................................................................25

11.1 Empirické a experimentální psychologické školy...........................................................25
11.1.1 Strukturalismus........................................................................................................25
11.1.2 Funkcionalismus......................................................................................................25
11.1.3 Francouzská psychologie.........................................................................................26
11.1.4 Würzburská škola....................................................................................................27
11.2 Psychologické školy ovlivněné filozofií.........................................................................28
11.2.1 Duchovědná psychologie.........................................................................................28
11.2.2 Psychologie aktu......................................................................................................28
11.2.3 Vznik fenomenologie..............................................................................................29
11.2.4 Filozofie života........................................................................................................29
11.2.5 William McDougall (1871–1938)...........................................................................30
III. HLAVNÍ SMĚRY PSYCHOLOGIE 20. STOLETÍ

12 Behaviorismus........................................................................................................................31
12.1 Ruská reflexologie..........................................................................................................31
12.2 John Broadus Watson (1878–1958)................................................................................31
12.3 Neobehaviorismus, teorie učení......................................................................................32

13 Gestaltismus – tvarová psychologie.......................................................................................33

13.1 Lipská celostní škola.......................................................................................................33
13.2 Berlínská škola................................................................................................................34
13.3 Kurt Lewin (1890–1947)................................................................................................35
13.4 Kurt Goldstein (1878–1965)...........................................................................................35

14 Psychodynamická (hlubinná) psychologie.............................................................................36

14.1 Psychoanalýza.................................................................................................................36
14.1.1 Sigmund Freud (1856–1939)...................................................................................36
14.1.2 Další směry psychoanalýzy.....................................................................................38
14.2 Slavní renegáti.................................................................................................................41
14.2.1 Alfred Adler (1870–1937).......................................................................................41
14.2.2 Carl Gustav Jung (1875–1961)................................................................................42
14.3 Kulturní psychoanalýza...................................................................................................44
14.3.1 Karen Horneyová (1885–1952)...............................................................................44
14.3.2 Erich Fromm (1900–1980)......................................................................................45
14.3.3 Harry Stack Sullivan (1892–1949)..........................................................................46

15 Fenomenologická psychologie...............................................................................................47
15.1 Filozofická východiska fenomenologické psychologie..................................................47
15.2 Daseinsanalýza................................................................................................................47
15.3 Humanistická psychologie..............................................................................................48
15.4 Logoterapie – Viktor E. Frankl (1905–1997)..................................................................50

16 Transpersonální psychologie...................................................................................................50

17 Kognitivní psychologie...........................................................................................................52
17.1 Pojem mentální reprezentace..........................................................................................53

Literatura........................................................................................................................................57
 Předmluva

Skriptum Přehled dějin psychologie je určeno pro studenty jednooborové psychologie, kteří si
zvolili náročnou distanční formu studia. Po několika letech zkušeností s výukou jsem dospěla k
závěru, že by jim při přípravě na zkoušku velmi pomohl stručný a přehledný text, který by byl
zdrojem základních informací a usnadnil by jim orientaci v daném oboru. Považuji ovšem za
žádoucí, ba za nezbytné, doplnit prostudování tohoto skripta studiem literatury z dějin filozofie i
psychologie a zejména četbou původních pramenů, která podle mého názoru nejvíce přispívá k
rozvoji psychologického myšlení. Skriptum Přehled dějin psychologie je stručné a v důsledku toho
obsahově velice hutné. Přesto doufám, že se z něho díky soustavnému uspořádání jednotlivých
témat bude dobře učit a že tak splní svůj účel.
Alena Plháková

–3–
 I. VÝVOJ PSYCHOLOGIE V RÁMCI FILOZOFIE
Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof Christian Wolff
použil v 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z
filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým
mezníkem je rok 1965, kdy začal v USA vycházet časopis Journal of the History of the Behavioral
Sciences. Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní
filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké
filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a
čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména transpersonální
psychologie (Nakonečný, 1995, s. 5–6).

1 Psychologické systémy staré Indie a Číny

1.1 Psychologické názory ve staré Indii

První údobí vývoje indické filozofie lze časově ohraničit léty 1500 až 500 př.n.l. Podle spisů
zvaných védy, kterým vděčíme za své znalosti o této době, bývá označováno jako údobí védské.
Autory těchto starých písemných památek byli neznámí mniši a asketové. Z psychologického
hlediska jsou nejvýznamnější tzv. upanišady (druh véd), které vznikaly v letech 750 až 500 př.n.l.
Základní ladění upanišad je veskrze pesimistické, a to na rozdíl od starších véd, které byly spíše
harmonické a radostné. Z upanišad vyzařuje pochopení života jako strasti, což se stalo základním
motivem indického myšlení, který již nikdy neustoupil do pozadí. Nejvýznamnějšími z upanišad
prostupují tyto základní filozofické ideje: nauka o Bráhma a Átmanu, myšlenka o stěhování duší a
spasení. Z těchto myšlenek se vyvinulo bráhmanství a posléze hinduismus jako nejrozšířenější
nábožensko-společenská soustava v Indii.
Bráhma s původním významem modlitba či zaklínání se v průběhu dlouhého vývoje nakonec
stalo univerzálním principem, „velkou duší světa“, ze které vše vzešlo a v níž vše spočívá. Pojem
Átman původně patrně označoval dech či dýchání, ale postupně nabyl významu podstata či vlastní
já. Átman je tedy nejvnitřnější jádro lidské bytosti, k němuž pronikáme, když si od člověka
odmyslíme nejen jeho tělo, ale také chtění, myšlení a cítění. Rozhodující krok ve vývoji indického
myšlení spočíval v přesvědčení, že Bráhma a Átman tvoří jednotu. Ve světě tedy existuje jediná
pravá jsoucnost, jež se v pohledu na svět jako celek nazývá Bráhma a poznaná v jednotlivé bytosti
Átman. Z tohoto filozofického závěru vyplývá i indický postoj k životu, který praktikovali
především mniši a asketové. Je-li podstata světa uložena v lidském nitru, pak nemá poznávání
vnějšího světa pro mudrce žádnou cenu. Svět věcí je pouze mámení, závoj, iluze, „mája“, jak zní
indický výraz.
Dalšími významnými myšlenkami upanišad jsou ideje o stěhování duší a spasení. Indové byli
přesvědčeni, že každý člověk se po smrti znovu zrodí, a to podle toho, jaký byl jeho dosavadní
život. Kdo koná dobro, zrodí se jako dobrý, kdo koná zlo, zrodí se jako zlý; může se také vtělit do
zvířete. Indové, kteří pojímali život jako strast, se toužili z věčného koloběhu znovuzrození
vysvobodit, což je podstata indické představy o spasení. Protože pouto k nové existenci vytvářejí
především skutky („karman“), je podmínkou spasení, aby člověk zanechal jednání a překonal svou
vůli k životu. Cestou ke spasení jsou tedy různé formy askeze a meditace. Individuální lidská duše
při této formě spasení zaniká ve velké duši světa.
Buddhismus. O zakladateli buddhismu máme pouze zprostředkované zprávy v podobě legend.
Je jisté, že se narodil kolem roku 560 př.n.l. jako syn vládce v hlavním městě země na jižním úpatí

–4–
Himaláje. Dostal jméno Siddhártha, což znamená „ten, který dosáhl cíle“. V dospělosti se vzdal
trůnu a žil jako putující mnich a kazatel. Jméno Buddha – Probuzený si dal sám teprve po svém
osvícení. Po letech úporného hledání a vnitřních zápasů formuloval Buddha několik „ušlechtilých
pravd“, jež se staly základem celého jeho učení. Patří k nim: Všechno žití je strast; všechna strast
má příčinu v žádosti (touze); odstranění této žádosti vede k odstranění utrpení a k přerušení řetězu
nových zrození. Kdyby se člověk dokázal oprostit od svých tužeb a chtivosti, dosáhl by spasení,
které bývá v buddhismu označováno jako „nirvána“. Doslova je to „stav plamene, který zhasl“.
Buddhistické myšlení je celkem jednou velkou negací: neexistuje žádný bůh, žádné stvoření, žádné
já, žádné trvající bytí. Skutečný je pouze okamžik, ustavičné vznikání a zanikání.
Když byl Buddha požádán, aby stručně vyložil své pojetí správného života vedoucího ke spáse,
vyslovil těchto pět příkazů: 1. nezabíjet živé, 2. neber, co ti nedávají, 3. nemluv nepravdu, 4. nepij
opojné nápoje, 5. nebuď necudný.
Postupně vznikla celá řada variant buddhismu, např. čínský zen-buddhismus.
Dalšími významnými systémy indické filozofie jsou sánkhja a jóga. Sánkhja je teoretickým
základem jógy a filozofové sánkhja uznávají jógu jako praktický doplněk své nauky. Filozofie
sánkhja předpokládá existenci dvou základních principů. Prvním z nich je příroda – prakrti, což je
princip materiální, pohyblivý a aktivní, kterému však chybí vědomí sebe sama. Druhým je puruša,
který není aktivní, ale je oduševnělý a nadaný vědomím. Z lůna prakrti, což je spíše ženský princip,
se rodí všechno jsoucno, a to nejen hmotné elementy, ale také schopnost myslet, cítit a jednat.
Spasení spočívá v odvrácení se od prakrti a ve ztotožnění se s purušou. Cestu ke spáse lze najít
prostřednictvím jógy. Jóga znamená doslova jho, tedy sebevládu, disciplínu. Je to propracovaný
systém cvičení, koncentrací a meditací, jejichž provádění by mělo být provázeno odříkáním, kázní a
sebekázní. K jogínským zásadám patří nenásilí (neubližování), pravdivost, cudnost, čistota (tělesná
i duchovní), skromnost atd. (Störig, 1995, s. 30–61).

1.2 Psychologické názory ve staré Číně

Také v Číně byly psychologické názory formulovány v rámci filozofických a eticko-

náboženských systémů, které jsou spojeny s několika významnými osobnostmi staré čínské kultury.
Konfucius (551–497 př.n.l.) se proslavil především svými názory etickými. Již v mládí si zařídil
svůj dům jako školu a vyučoval žáky dějinám, básnickému umění a formám slušného chování.
Podle Konfucia není ideálem od světa odvrácený asketa, ale zralý, světa znalý mudrc, který ve všem
zachovává pravou míru. Postavením ani hmotnými statky nepohrdá, ale je ochoten se jich v případě
nutnosti vzdát. Dobro oplácí dobrem, špatnosti čelí spravedlností. Konfucius usiloval o rozšíření a
zlepšení veřejné výuky mládeže z nejrůznějších společenských vrstev, přičemž více než rozumové
znalosti zdůrazňoval význam uměleckého cítění a výchovy ke slušnosti a mravnosti.
Lao-c' se narodil kolem roku 600 př.n.l., zakladatel taoismu. Napsal knihu Tao-te-ťing (Kniha o
cestě a ctnosti). Tao (cesta, rozum) je prazáklad světa, který sice nemůžeme pochopit, ale který lze
rozpoznat v zákonech přírody a v dění ve světě. Tao je také cesta mudrce, který ve všem usiluje o
pravý střed. Člověk má jednat a plnit své povinnosti, ale vnitřně zůstat nezávislý, uchovávat si
určitý odstup. Také taoismus byl etický. Ctnost (te) tvoří tři „poklady“: milosrdenství, soběstačnost
a skromnost. Součástí cesty tao je odevzdání se běhu světa, ctnost nečinnosti („nechat věci růst“,
„jednat nejednáním“) (Störig, 1995, s. 67–77).
Čou-jen, který žil kolem roku 300 př.n.l., rozvinul ve svém díle proslulou čínskou nauku o dvou
protikladných světových principech, mužském jang a ženském jin, jejichž poměrem ve věcech a
vzájemným působením lze vysvětlit veškeré dění. Spojené principy jang a jin tvoří jednotu tao
(Nakonečný, 1995, s. 16). Např. vladař je jang a služebník je jin, otec je jang a syn jin, manžel je
jang a manželka jin. Je-li v popředí jin, pak v skrytu sílí jang a naopak (Störig, 1995, s. 85).

–5–
 Mencius (371–289 př.n.l.) byl konfuciánský filozof, který předpokládal, že člověk je vrozeně
dobrý. Pokud se lidé v souladu s touto přirozeností nechovají, je podle Mencia chyba ve vnějších
podmínkách (Störig, 1995, s. 82).
Charakteristické rysy čínské filozofie (psychologie):
1. Usilování o harmonii, míru či „zlatý střed“.
2. Snaha o soulad člověka se světem, v taoismu zejména s přírodou.
3. Nechuť ke všem jednostrannostem a extrémům. Číňané chápou protikladné jevy v jejich
vzájemné podmíněnosti jako projev působení principů jin a jang.
4. Čínská filozofie je především návodem ke správnému jednání, tedy etikou (Störig, s. 88–
89).

2 Psychologie ve starém Řecku a Římě

2.1 Předsokratické údobí

V dávné řecké kultuře vystupují dva hlavní proudy. První, převážně mytický, je spojen s
náboženstvím a s mystérii prastarých kultů. Představitelé druhého, spíše racionálního směru,
položili základy filozofického myšlení v západní kultuře. Ke staršímu mytickému proudu patřil
thrácký kult boha Dionýsa, který je znám také jako orfismus. Vyznavači tohoto kultu věřili, že stavu
extáze a osvobození duše lze dosáhnout prostřednictvím tanečních a sexuálních orgií (Nakonečný,
1995, s. 17–19). Velmi konkrétní představu o názorech starých Řeků na podstatu lidské psychiky
můžeme získat z Homérových eposů, zejména z eposu Odyssea. (Homér žil asi v 8. století př.n.l.).
Pojmem psyché označuje Homér duši zemřelého, její stínový obraz. Psyché je matná, tupá, bez vůle
a spolu s ostatními stíny vede spíše neradostný život v podsvětí, kde kraluje bůh Hádes a jeho žena
Persefona. Výjimečně se může oživit, napije-li se krve. Pak se jí vrací paměť a všechny psychické
funkce. Thymos je životní a psychická síla, která člověka oživuje a oduševňuje. V okamžiku
umírání uniká z rány krví a z úst dechem (Homola, 1990, s. 7).
Jako první převážně racionalistická či materialistická škola řecké filozofie bývá zpravidla
uváděna škola milétská, jejímž zakladatelem byl Thales z Milétu (asi 624–548 př.n.l.). Thaletovi,
jehož spisy se nedochovaly, se připisují dva výroky: „Počátkem všeho je voda“ a „vše je plné
bohů“. Aristoteles se domnívá, že ve svém výroku o vodě měl Thales pravděpodobně na mysli
Okeana, prařeku, která podle řeckých pověstí obtékala zemi a byla považována za otce vzniku
všeho nebo posvátnou řeku Styx, která odděluje říši živých a mrtvých. Zdá se tedy, že i milétská
škola byla mnohem víc mystická, než uvádějí některé učebnice filozofie (Weischedel, 1995, s. 9–
10). Další představitel milétské školy Anaximenes (žil kolem roku 550 př.n.l.) považuje za pralátku
vzduch, čímž rozuměl oduševnělou, stále se pohybující látku, jejímž zhušťováním a zřeďováním
vzniká všechno živé, včetně lidské duše.
Pythagoras (asi 580–500 př.n.l.) založil v jižní Itálii exkluzívní filozofickou školu, která
spatřovala tajemství a stavební prvky světa v číslech. Každé z čísel od 1 do 10 mělo svou zvláštní
moc a význam, především však úplná a dokonalá desítka. Harmonie světa spočívá v tom, že je vše
uspořádáno podle číselných vztahů. Tajemství světa viděl Pythagoras v prazákonu, totiž v
neměnných číselných vztazích (Nakonečný, 1995, s. 19).
Herakleitos z Efesu v Malé Asii (asi 540–475 př.n.l.) předpokládal existenci jediné substance –
praohně, jehož vzplanutím a uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a znovu se do něj
navrací. Pravděpodobně nemyslel oheň doslova, ale něco jako praenergii. Tento původní oheň
označuje Herakleitos jako božský; lidská duše je jeho součástí. Z praohně se na základě jednoty

–6–
protikladů vyvíjí vše, co existuje. Herakleitos byl přesvědčen, že každá věc potřebuje ke svému bytí
svůj protiklad, neboť pomineme-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid a smrt. Také člověk by
neměl dosáhnout splnění všech svých přání, neboť je to nemoc, která činí zdraví příjemným, jen ve
srovnání se zlem se ukáže dobré, vzhledem k hladu nasycení a vzhledem k námaze klid. Podle
Herakleita jsou „všechny věci svým protikladným chováním spjaty“ (Weischedel, 1995, s. 19).
Empedokles z Akragantu na Sicílii (asi 490–430 př.n.l.) vybíral z dřívějších filozofických
systémů různé myšlenky, a proto byl nazván eklektikem tj. vybírajícím. Podle Empedokla existují
čtyři živly – voda, vzduch, oheň a země. Jsou pasivní a nehybné, příčinou jejich pohybu jsou síly
spojující a oddělující, tj. láska a nenávist. Ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá
(Störig, 1995, s. 104).
Leukippos (5. st. př.n.l.) je zakladatelem nejvýznamnějšího směru řecké přírodní filozofie, učení
o atomech. Známější je jeho žák Demokritos z Abdéry (asi 460–360 př.n.l.). Podle Demokrita
existuje prázdné (prostor) a plné, které není celistvé, ale tvoří ho dále nedělitelná tělíska – atomy.
Duše sestává z atomů, které jsou jemné, hladké, kulaté a velmi pohyblivé. Duševní atomy jsou
rozděleny mezi tělesné tak, že vždy jeden duševní je umístěn mezi dvěma tělesnými. Díky pohybu
svých atomů duše oživuje tělo. Smrt je následkem vytěsnění duševních atomů do okolního světa a
jejich rozptýlení, čímž duše zaniká.
Významné psychologické názory vyslovili také řečtí lékaři, především Alkmaion a Hippokrates.
Alkmaion (žil kolem roku 500 př.n.l.) objevil pitvami nervový systém a jako první vystoupil s
názorem, že sídlem duše je mozek.
Hippokrates (460–370 př.n.l.) se domníval, že převládající temperament je určen vzájemným
poměrem čtyř tělesných šťáv, které v lidském těle zastupují čtyři základní živly. Sangvinici mají
převahu krve, cholerici žluči, flegmatici hlenu a melancholici černé žluči. Sangvinik je podle
Hippokrata vyrovnaný, melancholik těžkomyslný, cholerik prudký a flegmatik chladnokrevný.
Hippokrates popsal též řadu duševních poruch, mezi jinými depresi a hysterii (Homola, 1990, s. 10–
11).

2.2 Antika (vrcholné údobí řecké filozofie)

V 6. a 5. století před naším letopočtem v řeckém světě téměř zázračně procitlo filozofické
myšlení a vyhranilo se filozofické vidění světa. Další rozvoj řeckého myšlení přivodila rostoucí
mnohost názorů a rozpory mezi nimi. Objevila se naléhavá nutnost různé systémy přezkoumávat a
srovnávat. Právě tím začala činnost sofistů.
Sofisté byli učitelé řečnictví. Jako praktičtí filozofové pochybovali o možnosti objektivního
poznání a tato jejich skepse se postupně rozšířila do oblasti mravní. Podle sofistů dokáže obratný
řečník cokoliv obhájit i vyvrátit. Neexistuje žádná objektivní míra, která by umožnila určit, kdo má
pravdu. Jde jen o to, kdo umí své stanovisko obratněji prosadit. Každá pravda je ryze subjektivní.
Nejvýznamnějším sofistou byl Protagoras z Abdéry (481–411 př.n.l.), kterému se připisuje tento
slavný výrok: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou“. Věc je tedy
především tím, čím se vnímajícímu jeví (Störig, 1995, s. 108–110).
Kritika sofistů byla východiskem největšího rozkvětu řecké filozofie, který reprezentují
osobnosti Sokrata, Platóna a Aristotela.
Sokrates (467–399 př.n.l.) se narodil jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Vyučil se
sochařem, ale toto povolání brzy opustil a věnoval se výuce filozofie. Po jednom z politických
převratů v Athénách byl odsouzen k smrti a ačkoliv měl možnost uprchnout, rozsudek přijal a sám
vypil pohár jedu. Jímavé líčení jeho statečného konce najdeme v Platónově dialogu Faidón (Platón,
1994, s. 90–92).

–7–
 Sokrates byl na rozdíl od sofistů přesvědčen, že obecná mravní měřítka existují a že jsou člověku
dána v podobě vnitřního hlasu, který ho vede a zdržuje od chybného jednání. Sokrates ho označoval
jako daimonion, svědomí, doslova „božské“. Podle Sokrata má člověk poznávat, co je správné, a v
souladu s tím jednat. Především má poznávat sám sebe, což mu umožní odhalit své mravní
nedostatky a vyvarovat se chybného jednání. Sokrates svým žákům ustavičně připomínal starý
řecký chrámový nápis „poznej sám sebe“ (gnóthi seauton). Snažil se tedy důsledně propojit etiku s
věděním. Původ „božského“ svědomí dál nezdůvodňuje, čímž vzniká v jeho nauce určitý rozpor.
Při svém vyučování metodou dialogu vedl Sokrates žáky k co možná přesnému definování
obecných, abstraktních pojmů. Domníval se, že úkolem učitele není myšlenky „rodit“, ale pomáhat
při zrodu myšlenek druhých lidí (babické umění) (Störig, 1995, s. 111–114).
Platón (427–347 př.n.l.) byl osm let Sokratovým žákem, byl také svědkem jeho tragické smrti.
Založil v Athénách vlastní školu, která existovala ještě celá staletí po jeho smrti jako tzv. platónská
Akademie. Z Platónových děl se psychologie týkají především dialogy Faidón (O nesmrtelnosti
duše), Faidros (O poměru duše k ideám) a Symposion (O lásce).
Platón byl velkým odpůrcem sofistiky. Za základní omyl považoval názor, že žádná všeobecná
měřítka neexistují a že mírou všech věcí je člověk. Taková nauka by podle Platóna zničila základy
vědy i mravnosti. Po vzoru svého učitele Sokrata Platón hledal, co je ve věcech podstatného,
obecného. Dospěl k závěru, že tímto podstatným jsou ideje, věčná, dokonalá jsoucna, vytvářející
nehmotnou říši idejí, v níž stojí nejvýše idea dobra. Svět idejí je nepoznatelný. Lidská duše, která
má svůj původ v tomto světě, se na něj pouze rozpomíná. Poznání je tak vlastně vzpomínání na svět
idejí (anamnésis). Ideje jsou posle Platóna jedinou pravdou, metafyzickou realitou. Jednotlivé věci
jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich věčné pravzory.
„Pádem do zrození“ se duše vtěluje. Tělo k sobě duši připoutává svými pudy a smysly a tato
vazba duše na tělesné je překážkou poznávání. Tělo je podle Platóna vězením či dokonce hrobem
duše. Proto musí být „filozofický“ život co nejvíce vzdálen tělesnému. K poznání idejí se může
povznést ten, kdo má filozofický pud, který Platón nazývá „erós“. Je to snaha přejít od smyslového
k duchovnímu.
Lidská duše se skládá ze tří částí. Duše rozumová má původ ve světě idejí, je nesmrtelná a má
sídlo v hlavě. Vznětlivá duše sídlí v srdci; touží po dosažení moci, cti a slávy. Žádostivá duše, jejíž
řecký název je thymos, sídlí v podbřišku a zahrnuje tělesné tužby. Je těžko ovladatelná, pudová.
Projevuje se ve snech, má svou záhadnou řeč a strhuje duši k zemi, kdežto rozum ji povznáší ke
světu idejí. Duševní život je tak bojem protikladných sil. Typy lidí jsou určeny převládající složkou
duše. Typ filozofický je zaměřený na dosažení moudrosti a povznášení se k ideálnímu světu. Typ
mocenský s převahou duše vznětlivé touží po vítězství, cti a slávě, typ ziskuchtivý má převahu duše
žádostivé. Každá složka duše se může vyznačovat určitými zdatnostmi, ctnostmi. Moudrost je
zdatností rozumu, ctností duše vznětlivé je statečnost. Zdatností duše žádostivé je uměřenost, řecky
sófrosyné, což značí rovnováhu, schopnost najít pravý střed mezi prožitkem a askezí, přísností a
shovívavostí (Hyhlík aj., 1973, s. 158–159).
Aristoteles (384–322 př.n.l.), žák Platónův, učitel Alexandra Velikého, rovněž založil v
Athénách svou vlastní školu – Lyceum. Napsal první psychologickou monografii, kterou nazval
Peri psýchés – O duši.
Podle Aristotela je základem všeho bytí pralátka, z níž vznikají čtyři živly. Pralátka vždy existuje
v nějaké formě. Spojením látky a formy vzniká pohyb, který má v sobě účel. Forma je tak současně
„entelechií“, tj. tím, co má v sobě účel. Mezi duší a tělem je vztah jako mezi formou a látkou. Duše
je entelechií těla, jeho účelem či smyslem. Tělo je pouhým nástrojem duše. Odtud pochází pojem
organismus, protože nástroj se řecky řekne organon (Hyhlík aj., 1973, s. 160).

–8–
 Podle Aristotela je všechno živé oduševněné, ale v rozdílné míře. Existují tři stupně vývoje
duševního dění: vegetativní, senzitivní a rozumový. Člověku jsou vlastní všechny tři vývojové
stupně, zvířatům jen první dva. Rostliny mají pouze duši vegetativní. Na tomto pojetí je založeno
dělení lidské duše na tři složky: vegetativní, která zajišťuje výživu a rozmnožování, živočišnou,
která cítí a je sídlem žádostí (snah), a lidskou, jež je sídlem rozumu a vůle. Člověk na rozdíl od
zvířat, která mají jen žádosti, má také vůli. Ta je spojena s rozhodováním, tedy s volbou, na níž se
nutně podílí rozum (Aristoteles, 1995).
Ve svých spisech o logice rozpracoval Aristoteles zásady správného filozofického uvažování a
zavedl některé pojmy, které se dodnes používají k popisu lidského myšlení, jako jsou pojem, soud a
úsudek. V díle Etika Nikomachova se věnoval různým lidským sklonům a povahovým vlastnostem,
čímž vytvořil jakési základy psychologie osobnosti, na což navázal jeho žák Theofrastos (371–287
př.n.l.) ve svém spise o charakterech (Hyhlík aj., 1973, s. 160).

2.3 Helénismus

Ve 4. století před naším letopočtem docházelo v Řecku k pronikavým společenským změnám.

Athény přestaly být středem vzdělanosti a těžiště kulturního života se přesouvalo do italského Říma
a do egyptské Alexandrie. Postupující úpadek řeckého hospodářství a rozšiřující se panství Říma s
sebou nesly vznik nových filozofických systémů, který reflektovaly změněnou životní situaci
řeckého člověka. Patřil k nim především epikureismus a stoicismus (Nakonečný, 1995, s. 23).
Zakladatelem epikureismu byl Epikuros ze Samu (341–270 př.n.l.). Jeho odpůrci neprávem
označovali jeho učení jako filozofii poživačnosti, ačkoliv nezdůrazňoval jen hodnotu smyslové
slasti (hédoné), nýbrž příjemný život jako celek. Epikuros ovšem pokládal za cíl lidského života
blaženost, které lze dosáhnout vyhledáváním slasti a vyhýbáním se strastem. Některé slasti však s
sebou téměř zákonitě přinášejí později bolest. Skutečnou blaženost lze proto nalézt především v
radostném rozjímání, ve vyváženém klidu ducha (ataraxie) (Störig, 1995, s. 146–147).
Zakladatelem stoicismu byl Zenon z Kitia na Kypru (asi 336–264 př.n.l.). Základním pojmem
tohoto filozofického směru je pneuma, které je současně hmotné i duchovní, je látkou i silou.
Pneuma je také rozumnou duší světa a lidská duše je jeho součástí. Správně žít tedy znamená žít
rozumně v souladu s řádem světa. Rozumný život spočívá především v ovládání afektů, pudů a
vášní. Afekty matou rozum, nutí člověka k tomu, aby usiloval o špatné či bezcenné věci. Proslulá
stoická etika člověka nabádá, aby se od vášní zcela oprostil a dosáhl tak stavu určité ušlechtilé
lhostejnosti – apatie (Homola, 1990, s. 17–18).
Stoicismus se stal nejvlivnějším filozofickým systémem v římském impériu, a to zejména mezi
aristokracií. K jeho významným představitelům patřil Seneca (3–65 n.l.) – vychovatel císaře
Neróna, Epiktétos (50–120), který se narodil jako otrok a později byl z otroctví propuštěn, a římský
císař Marcus Aurelius (121–180). Epiktétos ve své Rukojeti vyslovil myšlenku, na kterou se
odvolávají mnohé směry současné racionální psychoterapie, totiž že člověka neznepokojují věci
samy o sobě, ale jeho mínění o nich (Epiktétos, 1972).
Vedle stoicismu si v Římě získal značný vliv také skepticismus, jehož zakladatelem byl řecký
filozof Pyrrhon (asi 360–270 př.n.l.). Podle skeptiků je jak smyslové, tak rozumové poznání
klamné, takže k podstatě věcí nelze proniknout. Pravda je nepoznatelná mimo jiné proto, že lidé se
od sebe liší svými smyslovými orgány, subjektivními stavy (náladami), společenským postavením,
rozdílnou výchovou, zvyky atd. Člověk se má tedy ke všemu chovat skepticky, tj. nevyslovovat
žádné závěry, zdržet se soudů (Störig, 1995, s. 148).
Na počátku našeho letopočtu proniká do Itálie vlna orientálních náboženství a mysticismu,
dochází k obrodě pythagoreismu a platonismu. Tyto vlivy se koncentrují a prolínají v egyptské
Alexandrii, významném přístavu, který se stává místem střetávání západní a východní kultury,

–9–
evropské antické kultury s pradávnými kulturami Orientu. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto
období jsou Filon Alexandrijský (asi 20 př.n.l. – 50 n.l.) a Plotinos (203–270 n.l.). Oba byli výrazně
ovlivněni Platónem (Nakonečný, 1995, s. 34–35).

3 Psychologie ve středověku

3.1 Raný středověk

Psychologické myšlení ve středověké Evropě bylo rozhodujícím způsobem ovlivněno

křesťanským náboženstvím. Křesťanský duchovní postoj je značně odlišný, ne-li protikladný
postoji antickému. Nejvyšší ctností je pokora před Bohem, nejhorší neřestí je pýcha. Člověk je svou
přirozeností vydán hříchu a smrti. Zdůrazňováním dědičného hříchu, obecného lidského sklonu k
porušování božích přikázání, rituály křtu a zpovědi podporovalo křesťanství rozvoj svědomí a
pocitů viny, zejména z tělesnosti. V souvislosti s kultem Panny Marie byla žena ctěna především
jako matka nebo řeholnice. Křesťanství bylo relativně netolerantní vůči jiným myšlenkovým a
náboženským systémům (Störig, 1995, s. 157–159).
Mnohé psychologické názory nacházíme už u prvních křesťanů, především u apoštola Pavla,
který se v Listech ke Korintským (Nový Zákon) vyjádřil k manželství a ke vztahům mezi mužem a
ženou. I mezi vzdělanými římskými filozofy se objevili obránci (apologeti) křesťanství. Patřil k nim
Tertullianus (asi 160–220), jemuž je připisován výrok „věřím (právě) proto, že je to absurdní“
(Störig, 1995, s. 160). Podle Tertulliana je tedy pravda víry něco zcela jiného než pravda rozumová.
Augustin Aurelius (354–430) se narodil v severní Africe jako syn pohanského otce a křesťanské
matky. Po bouřlivém mládí, kdy jako pohan užíval všech slastí života, vedl po svém přestoupení na
křesťanskou víru asketický život, plný soustředěného studia. Základním motivem jeho
nejvýznamnějšího spisu Vyznání je konflikt těla a ducha, hříšnosti a touhy po spirituálním životě „v
Bohu“. Kniha je svědectvím o Augustinově vnitřním vývoji od pohanství k pokoře, od neklidu k
hlubokému vnitřnímu míru (Augustin, 1997).
Podle Augustina je lidská duše východiskem jistoty existence, v člověku je obsažen celý svět, a
proto může najít Boha v sobě samém. Člověk se skládá z těla a nehmotné, nesmrtelné duše, která
tělo proniká a oživuje. Duše má tři mohutnosti: paměť, myšlení a vůli. Prvotním hříchem člověk
ztratil dar svobodné vůle a upadl do otroctví pudů a smyslnosti: jeho údělem je nemožnost nehřešit
(učení o predestinaci) (Hyhlík aj., 1973, s. 163).

3.2 Scholastika

Termín scholastika je označením filozofie, které se učilo na církevních školách a od poloviny 12.
století na prvních univerzitách v Salernu, Bologni a Paříži. Vyučovalo se latinsky, nejvyšší
filozofickou autoritou byl Aristoteles. V centru problémů scholastiky stála otázka vztahu vědění k
víře. Většina křesťanských myslitelů se přikláněla k tezi o prvenství a nadřazenosti víry nad
rozumem.
Tomáš Akvinský (1225–1274), nazýván též „andělský doktor“, vyučoval na pařížské Sorbonně.
V monumentální Sumě teologické se pokusil shrnout středověké vědění a vyjádřil své
antropologické a psychologické názory. Napsal také komentář k Aristotelově spisu O duši a
samostatné pojednání „De anima“ (O duši). Jeho dílo je dodnes základem katolické filozofie.
Podle Tomáše Akvinského byl člověk stvořen Bohem, zaujímá místo mezi přírodou a duchovním
světem, mezi zvířaty a anděly. Není tedy zcela tím ani oním, ale má sklon stát se buď zvířetem,
nebo andělem. Člověk má duši, která dočasně přebývá v jeho těle. Její vegetativní a senzitivní

– 10 –
složky neexistují před tělem, nýbrž vznikají současně s ním. Nesmrtelná je pouze rozumová duše,
která je člověku vštěpována Bohem. Tato složka duše po smrti dál existuje v původní formě. Na
rozdíl od Augustina se Tomáš Akvinský domnívá, že člověk má svobodnou vůli, což je předpoklad
možnosti mravního jednání. Svoboda vůle souvisí s lidským rozumem, který pochází od Boha a
jako takový je schopen rozlišovat dobro a zlo. Svobodná vůle je tedy chtění rozumem poznaného či
nahlíženého dobra (Sousedík, 1992).
Roger Bacon (1214–1292), františkánský mnich, geniální předchůdce renesančních vědců,
poukazoval na tři zdroje zaostávání evropské vědy: neznalost jazyků, přezírání matematiky a
nedostatek experimentálních metod. O Tomášovi Akvinském mluvil s neskrývaným posměchem
jako o muži, který napsal tlusté spisy o Aristotelovi, aniž by rozuměl jeho řeči (řečtině). Bacon
zkoumal zrakové vnímání, popsal barevné spektrum, tvrdil, že světlo je rychlejší, než zvuk. Byl
řadu let vězněn v řádovém vězení, kde také zemřel (Störig, 1995, s. 194–195).

3.3 Vliv arabské filozofie a psychologie

Zatímco v Evropě dominovalo křesťanství, v arabském světě vznikly pro duchovní vývoj
poněkud odlišné podmínky. Arabové zakládali veřejné knihovny, rozvinuli algebru, zabývali se
astrologií a chemií. Prostřednictvím studijních cest poznávali kulturu jiných národů. Arabští
filozofové byli vědecky vzdělaní a činní, téměř všichni byli lékaři. Čerpali z kvalitních překladů
Aristotela, jehož spisy se do Evropy zprvu šířily právě v arabských překladech.
Avicenna (arabsky Ibn Síná, 980–1037), proslulý lékař, vycházel především z kriticky
přehodnoceného Aristotela. Psychologických otázek se týká především jeho encyklopedicky pojatá
Kniha uzdravení. Avicenna si plně uvědomoval vzájemnou souvislost mezi duševním a tělesným.
Silná psychika podle něj zvyšuje naději na uzdravení, zatímco oslabená psychika může být příčinou
tělesných nemocí (Bogdanov, 1978).
Averroes (arabsky Ibn Rušd, 1126–1198), jehož dílo tvoří z velké části podrobné výklady
Aristotelových spisů, se v několika bodech svého učení dostal do rozporu s islámskými
fundamentalisty. Averroes se domníval, že individuální lidská duše je smrtelná. Je spojena s
mozkem a hyne současně s tělem. Věčný je pouze aktivní intelekt, duch. Individuální lidská duše je
jeho dočasným projevem, podobně jako je lidské tělo dočasným projevem hmoty. Hmota a intelekt
jsou věčné možnosti (potence) a formy bytí (Nakonečný, 1995, s. 44).

4 Psychologie v renesanci

Renesanci můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku. V tomto údobí se
alespoň v zárodku objevila většina charakteristických rysů, jimiž se pak nadlouho vyznačovalo
evropské myšlení. Patří k nim individualismus, svobodné studium, v počátcích zejména studium
antiky, rozvoj vědy, která staví na rozumu a smyslové zkušenosti (empirii) a světskost, tedy
nenáboženský, sekularizovaný způsob myšlení. V názorech na psychiku dochází k odklonu od
křesťanského pojetí duše, takže se méně uvažuje o psychickém životě jako celku. Renesanční
psychologie zkoumá člověka převážně empiricky. Pozorují se projevy lidí, analyzuje se jejich
prožívání. V renesanci se hojně využívaly také poněkud iracionální metody zkoumání přírody, a to
především v rámci alchymie, astrologie a magie.
Německý učenec Theophrastus Paracelsus von Hohenheim (1493–1541), lékař, botanik a
chemik, se zabýval také astrologií a magií. Do své lékařské teorie i praxe zavedl magické názory o
těsném spojení mezi člověkem a přírodou, díky němuž mohou mít léčebný vliv různé přírodniny a
bylinné preparáty (raná forma homeopatie). Používal také hypnózu. Podle Paracelsa je duše
nevažitelné fluidum, které může vycházet s těla. Tak může síla vůle jednotlivce působit i na jiné

– 11 –
osoby a přimět je k určité činnosti. Proti kdysi oblíbené teorii čtyř živlů staví Paracelsus teorii tří
základních prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž povstaly živly. Také člověk má jako celá příroda tuto
základní stavbu, ale je pátým živlem (kvintesencí) čtyř živlů základních. Kromě elementového má
člověk také siderické, hvězdné tělo. Tato vnitřní hvězda spolu s postavením nebeských těles vytváří
jeho sklony – inklinace (Hyhlík aj., 1973, s. 165).
S křesťanskou představou o nesmrtelnosti lidské duše polemizují ve svých spisech dva italští
renesanční učenci Pietro Pomponazzi (1462–1542) a Bernardo Telesio (1508–1588). Pomponazzi
ve spise O nesmrtelnosti duše popírá, že by věda a filozofie mohly dokázat nesmrtelnost duše.
Rozumová duše, ač nehmotná, je vždy spojena s tělem, protože čerpá ze smyslové zkušenosti
(Homola, 1990, s. 30).
Snaha o empirické, introspektivní studium psychických obsahů a duševního dění se projevila
především v dílech dvou španělských myslitelů.
Juan Vives (1492–1540), španělský pedagog, se pokoušel o empirické studium lidské psychiky
metodou introspekce. Zabýval se představami, pamětí, emocemi, zkoumal vliv afektů na
zapamatování atd. Je považován za otce empirické psychologie.
Juan Huarte (1530–1592), španělský lékař, se zaměřil na problematiku lidských schopností.
Domníval se, že většina lidí se věnuje činnostem, pro které nemá odpovídající předpoklady. U
rozumově nadaných lidí rozlišil tři stupně schopností:
1. schopnost rozumět lehkým a snadným částem vědy,
2. schopnost rozumět všemu, ale bez samostatnosti,
3. schopnost tvořivá (Janoušek aj., 1993, s. 244).
V renesanci se objevují nové názory na výchovu, a to zejména v díle Jana Ámose Komenského,
Francoise Rabelaise a dalších, kteří zdůrazňovali potřebu dítěte učit se ze zkušenosti na základě
konkrétních příkladů. Celkově lze pozorovat větší respekt k osobnosti dítěte a jeho přirozeným
sklonům.
Giordano Bruno (1548–1600) vedl po opuštění dominikánského řádu neklidný život štvance.
Přednášel na několika evropských univerzitách, ale všude se dostával do rozporu se světskými i
církevními autoritami. Po patnácti letech pobytu v cizině se na pozvání jednoho Benátčana vrátil do
Říma, kde byl vydán inkvizici a po sedmiletém věznění odsouzen k smrti a upálen.
Bruno uvažoval o existenci světové duše, což je hmotě imanentní síla, která formuje tělo a dává
mu pohyb. Za oduševnělé pokládal všechny formy hmoty, které jsou přirozeného původu. Má-li
svět duchovní podstatu, pak je možné transcendentální působení člověka na přírodu, což je základ
magie. Duše má dvojitou povahu, je současně pudová i intelektuální (Nakonečný, 1995, s. 47).
Francis Bacon (1561–1626) žil v Anglii za vlády královny Alžběty. Jeho nejznámějším dílem je
Nové organon nazvané tak v úmyslné opozici vůči Organon Aristotelovu. Bacon byl orientován na
přírodní vědy, zdůrazňoval radost z poznávání a pozorování věci, ale uvažoval také o praktickém
účelu poznání, kterým je podle jeho názoru pokrok, ovládnutí přírody člověkem. Je autorem výroků
„vědění je moc“ a „můžeme jen tolik, kolik víme“. Zdrojem poznání by podle Bacona měla být
především smyslová zkušenost (empirie), jejíž výsledky lze střízlivě zobecňovat na úroveň axiomů
(induktivní metoda). K ověření teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je
třeba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protipříklady. Těmito úvahami se Bacon trvale zapsal do dějin
vědecké metodiky (Scott–Kakures, 1997).
Podle Bacona brání rozvoji poznání určité předsudky, idoly, kterých by se měl člověk zbavit.
Idoly rodu mají svůj základ v lidské přirozenosti. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, které
může vnímané jevy zkreslovat.

– 12 –
 Idoly jeskyně mají svůj původ v individuálním založení, výchově, četbě, úctě k autoritám a v
konkrétní situaci jednotlivého člověka.
Idoly trhu jsou předsudky pocházející ze společenských kontaktů. Zvláštní roli zde hraje řeč.
Nesprávné používání slov značně překáží rozumu a myšlení.
Idoly divadla pocházejí z tradovaných a zakořeněných tezí starých filozofů. Lidé se domnívají,
že tyto nauky postihují skutečnost. Ve skutečnosti se však spíše podobají starým divadelním hrám
(Bacon, 1990, s. 87–88).
Bacon byl velkým odpůrcem spekulativních metafyzických systémů, především antických.

5 Racionalismus

V 17. a 18. století bylo filozofické myšlení stále výrazněji ovlivňováno prudce se rozvíjejícími
přírodními vědami. Mnozí významní filozofové byli matematiky a snažili se přivést filozofické,
respektive psychologické myšlení na úroveň velkých přírodních věd. Tito filozofové, k nimž patřil
především Descartes, Spinoza a Leibnitz, považovali smyslovou zkušenost za nejasnou a
nespolehlivou. Descartes pokládal za plnohodnotné pouze poznání, které může myslící rozvažování
vyjádřit ve zcela průzračných, rozumových, především matematických pojmech. Tito myslitelé
založili filozofickou tradici racionalismu.
René Descartes (1596–1650), francouzsky filozof a matematik, měl významný a dlouhodobý
vliv na rozvoj západní filozofie a psychologie. Descartes vyšel podobně jako Bacon z kritiky
dosavadního vědění a způsobu myšlení. Kladl si za cíl vytvořit filozofii, která by byla založena na
nesporných rozumových axiómech. Descartes na rozdíl od Bacona nedůvěřuje smyslovému poznání
a teoreticky předpokládá, že člověka může klamat i jeho rozum. Nelze tedy plně věřit ani zdánlivě
zcela spolehlivým matematickým poučkám. Descartes doporučuje systematicky pochybovat o všech
dosavadních míněních (metodická skepse). Odtud už zbývá jen krok k jeho proslavené větě
„Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem). Descartovo „cogito“ znamená nejen myšlení, ale také
tvrzení, popírání, chtění, odmítání, cítění a představování. Mysl je zcela odlišná od těla (Descartes,
1992).
Jako filozof byl Descartes striktním dualistou. Rozlišil dvě rozdílné substance, a to ducha, jehož
základní vlastností je myšlení, a hmotu, jejímž atributem je rozprostraněnost (rozlehlost). Duši
chápe jako nehmotnou a nesmrtelnou substanci, která se projevuje především ve vědomí subjektu
jako „myslící substance“. Tělo je pouhý stroj. Vzájemné propojení duše a těla vysvětluje Descartes
mechanisticky v duchu poznatků tehdejší vědy. Zvířata jsou stroje, nemají duši, pro popis jejich
chování zavedl Descartes pojem reflex (Hyhlík aj., 1973, s. 166).
Baruch Benedikt Spinoza (1632–1677) se pokusil překonat karteziánský dualismus svým
filozofickým monismem. Podle Spinozy jsou duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance),
která se někdy jeví jako duchovní, jindy jako hmotná. Spinozovou hlavní filozofickou tezí je „Bůh
čili příroda čili podstata“. Nekonečná substance neboli Bůh má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě
vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Také každou jednotlivou lidskou bytost můžeme
pozorovat z těchto dvou hledisek. Podle Spinozy tedy duše a tělo nejsou dvě oddělené substance,
ale dvě stránky jedné a téže podstaty. Provázanost tělesných a duševních jevů je zvlášť patrná u
afektů, což jsou psychické zážitky provázené výraznými fyziologickými změnami. Ve spise Etika
vyložená na geometrický způsob věnoval Spinoza velkou pozornost popisu a analýze lidských citů.
Rozlišil tři základní city: radost, smutek a touhu. Všechny ostatní city lze podle jeho názoru vyložit
z těchto tří citů základních; liší se pouze představami, které se k nim pojí (Hyhlík aj., 1973, s. 167).
Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646–1716), mimořádně vzdělaný a všestranný muž, se věnoval
filozofii, matematice a politice. Ve svých filozofických názorech se vrátil k učení o vrozených

– 13 –
idejích. Kritizoval empirismus a známý výrok Johna Locka o tom, že v intelektu není nic, co by
předtím nebylo ve smyslech, komentoval výstižným „až na intelekt sám“.
Ústředním pojmem Leibnitzovy filozofie je monáda, což je duchovní jednotka, „silové centrum
duševní povahy“. Svět se skládá z monád, které jsou oduševněné, třebaže v různém stupni. Nejnižší
monády mají jen temné, nevědomé představy. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí.
Nejvyšší monáda – Bůh – má nekonečné vědomí, je vševědoucí. Pojem nevědomí převzala od
Leibnitze většina německých psychologů. Každá monáda je nadaná imanentními, tj. v ní samé
tkvícími silami a schopnostmi. „Duše je aktivní sama sebou“, říká Leibnitz. Monáda je jakýsi
mikrokosmos, odlišný od jiných monád. Každý člověk má tedy své vlastní vjemy, představy a
myšlenky. Také schopnost logického myšlení a morálního jednání je imanentní. Skutečnost, že různí
lidé mají podobné, „korespondující“ představy, vysvětluje Leibnitz předzjednanou harmonií, která
je dílem božím. Tato harmonie existuje i ve vztahu duše a těla, v nichž současně probíhají určité
změny, aniž by se vzájemně ovlivňovaly. Leibnitz je tedy autorem koncepce psychofyzického
paralelismu (souběžnost psychických a tělesných procesů), jež byla v psychologii hojně rozvíjena
ve druhé polovině 19. století (Störig, 1995, s. 241–246).
Christian Wolff (1679–1754), Leibnitzův žák, zahrnul do svých spisů psychologii, kterou
chápal jako součást propedeutiky (přípravy) ke studiu filozofie. V díle Psychologie empirická se
zabýval zkoumáním duševního života metodou introspekce. Ve spise Psychologie racionální uvádí
především metafyzické spekulace o podstatě lidské duše. Wolff rozdělil psychické procesy na nižší
a vyšší. Nižší se vztahují ke zkušenosti (empirii), zatímco vyšší k rozumu. City považoval za
samostatnou psychickou mohutnost (Janoušek aj., 1993, s. 246).

6 Empirismus a britský asocianismus

Empirismus je významný filozofický směr orientovaný především na studium lidského

poznávání, v němž připisuje rozhodující význam zkušenosti a učení. Rozvíjel se především v
Anglii, jeho zakladatelem je Thomas Hobbes (1588–1679).
John Locke (1632–1704), anglický lékař, předložil ve svém díle Esej o lidském rozumu vlivnou
teorii lidského poznávání. Podle Locka jsou branou duševního života smysly, takže v intelektu
nemůže být nic, co nebylo dříve ve smyslech. Mysl je po narození bílý list papíru, nepopsaná deska
(„tabula rasa“). Žádné vrozené ideje neexistují.
Ideje, tedy psychické obsahy, vznikají na základě dvou typů zkušenosti (empirie):
1. Vnímání vnějších předmětů smysly („sensation“). Primární vlastnosti předmětů, k nimž
patří velikost, počet, poloha a tvar, registrujeme takové, jaké jsou, zatímco vlastnosti
sekundární (barva, vůně a chuť) vznikají teprve v naší mysli působením vnějších podnětů.
2. Vnímání vnitřních dějů v mysli („reflexion“). Reflexe (introspekce) duševních dějů
zahrnuje vzpomínání, srovnávání a chtění.
Empirie je podle Locka zdrojem jednoduchých idejí. Složené ideje, k nimž patří obecné pojmy,
vytváří rozum kombinováním jednoduchých idejí, podobně jako se z písmen abecedy tvoří slova.
Protože složené ideje vznikly v lidském rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného (Locke,
1984).
Je zřejmé, že Lockův empirismus se týká především zdrojů psychických obsahů. Ani zde však
není zcela důsledný, vezmeme-li v úvahu pojem reflexe. Otázku, kde se vzala v lidské psychice
např. schopnost srovnávat ideje nebo jejich kombinacemi vytvářet obecné pojmy, Locke neřeší.
George Berkeley (1685–1753), anglikánský kněz, vydal své stěžejní dílo Pojednání o základech
lidského poznání ve svých 25 letech. Berkeley popírá rozdíl mezi primárními a sekundárními

– 14 –
vlastnostmi předmětů a předpokládá, že vše, co vnímáme či poznáváme, je nám dáno jen jako
fenomén našeho vědomí. Podle Berkeleyho „být je totéž co být vnímán“. Jinak řečeno, hmotný
předmět existuje pouze tehdy, je-li vnímán s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch
se svými idejemi. Je to tedy důsledně idealistické pojetí (McGreal, 1997, s. 305–308). Na
Berkeleyho se odvolávají mnohé současné fenomenologické školy, včetně radikálního
konstruktivismu.
Z empirismu se vydělil asocianismus, který vysvětloval psychické dění především na základě
asociací (spojů) mezi psychickými obsahy. Za zakladatele asocianismu jsou pokládáni dva angličtí
myslitelé, a to David Hartley a David Hume.
David Hartley (1704–1757) uznával jediný asociační princip, a to dotyk, přičemž rozlišoval
dotyk simultánní (současný) a sukcesivní (následný) (Hoskovec, 1992, s. 34).
David Hume (1711–1776) dělil duševní obsahy na imprese a ideje. Imprese jsou bezprostředním
výsledkem smyslové zkušenosti, zatímco ideje jsou otisky impresí, které se od nich liší menším
stupněm působivosti a živosti. S pomocí paměti a fantazie je možné jednoduché ideje kombinovat
ve složené. Nicméně i ty nejsložitější ideje jsou tvořeny z původních prvků poskytnutých
impresemi. Imprese i ideje se mohou sdružovat na základě asociačních principů, kterými jsou
podobnost, dotyk v čase a prostoru a princip kauzality. Příčinnost v Humově pojetí znamená pouze
to, že dva duševní obsahy po sobě následují. Kauzalita je vnitřní očekávání založené na minulé
zkušenosti. Lidskému vědomí jsou přístupné pouze imprese a ideje. Ty sice mohou, ale také nemusí
mít svůj původ ve vnějším hmotném světě, jehož existenci nejsme schopni ani dokázat (Johnson,
1997).
Asocianismus byl vlivným myšlenkovým proudem i v 18. a 19. století. Na základě asociačních
principů se pokoušel vysvětlit i nejsložitější psychické procesy, jakými jsou myšlení a vůle.
Thomas Brown (1778–1820) řadí emoce mezi duševní obsahy, které mohou být asociativně
propojeny s myšlenkami. K asociačním principům přidal tzv. sekundární zákony, k nimž patří
živost, častost a novost. Tyto zákony říkají, že čím je asociace novější, čím častěji se opakuje a čím
silnější je její emoční přízvuk, tím snadnější je její vybavení (Homola, 1990, s. 48).
John Stuart Mill (1806–1873), známý anglický liberál, prosazoval jako jeden z prvních volební
právo žen. Jeho hlavním dílem je Systém logiky. Duši lze podle Milla redukovat na souslednost
stavů vědomí. Psychologie je věda, která zkoumá fakta vědomí, tedy počitky a představy. Úkolem
logiky je odlišit nahodilá spojení představ od trvalých, zákonitých. Pramenem veškerého poznání je
smyslová zkušenost, takže jedinou přípustnou metodou odvozování nových poznatků je indukce.
Mill upozornil na to, že percepce je zpravidla spojena s určitým očekáváním toho, co bude
následovat. Např. vidíme-li v místnosti oheň, víme, že bude hořet, když přiložíme. Na základě
dřívějších zkušeností si tedy vytváříme určitá očekávání (princip apercepce) (Homola, 1990, s. 49).
Mill rozlišil přírodní a duchovní vědy, přičemž k duchovním vědám řadil sociologii, etiku a
psychologii. Za cíl lidského usilování pokládal dosažení slasti. Předměty, jež nám to umožňují,
nazýváme hodnotnými. Hodnota je tedy pouze obecná schopnost určitých předmětů přinášet slast
(Störig, 1995, s. 346–347).

7 Osvícenství

Osvícenství je myšlenkový i umělecký společenský směr, který se nejvýrazněji projevil v

předrevolučně laděné Francii 18. století. Jeho představitelé věřili ve „světlo rozumu“, které stavěli
proti „náboženské pověře“. Byli přesvědčeni o tom, že lidé všech stavů jsou si rovni a měli by mít
stejná práva. Osvícenci projevovali živý zájem o ostatní národy, civilizované i přírodní,
seznamovali se s jejich zvyky a obyčeji. Hlásali přirozené právo člověka na svobodný život,

– 15 –
svobodu myšlení a vyznání. Domnívali se, že rozmanité sociální a politické zlořády lze odstranit
prostřednictvím poznání, vědy, na základě rozumné a svobodné výchovy mládeže.
Voltaire (1694–1778), pravým jménem Francois Marie Arouet, nevytvořil žádný ucelený
filozofický systém. Jeho dílo, které čítá 99 svazků, je tudíž poměrně obtížné shrnout. Voltaire byl
ostrým kritikem křesťanství, církevních i společenských zlořádů a fanatismu všeho druhu. Jeho
názory však nejsou vysloveně ateistické. Domníval se, že existuje kosmická síla, která řídí svět a
která může, ale nemusí mít mravní kvality. Voltairův pohled na lidskou historii byl krajně
pesimistický a skeptický. Dějiny lidstva vnímal jako nepřetržitou řadu krvavých scén, pochyboval o
smyslu lidské existence. Domníval se však, že ke zlepšení života by přispělo vyhlazení pověr a
fanatismu, zdokonalení vzdělávacího a právního systému (Popkin, 1997). navzdory své
nesystematičnosti Voltaire výrazně ovlivnil společenský vývoj ve Francii i vývoj filozofie, a to
zejména „duchem svobody“, který vyzařuje z jeho osobnosti, díla, ba i z jeho literárního
pseudonymu.
Vrcholným dílem francouzského osvícenství je Encyklopedie věd, umění a řemesel, která
vycházela ve 28 svazcích v letech 1751–1780. V úvodu Encyklopedie stojí tato hrdá věta: Věk
náboženství a filozofie ustoupil století vědy. Duší celého díla byl Denis Diderot (1713–1784).
Ačkoliv je Encyklopedie především přírodovědecky orientovaná, není vůči každému druhu
náboženství a víry úplně nepřátelská, ale spíše skeptická. Vzdor opakovaným zákazům se toto dílo
šířilo v desetitisících exemplářích a brzy bylo přeloženo do několika cizích jazyků. Encyklopedie se
stala nejpoužívanějším slovníkem evropských vzdělanců a pravděpodobně ovlivnila i celkový
způsob myšlení v osvícenské Evropě (Störig, 1995, s. 267–268).
Julien Offroy de La Metrie (1709–1751) využil své zkušenosti ze studia a praxe medicíny ke
zdůvodnění materialismu a ateismu. Témata jeho hlavních spisů Přírodopis duše a Člověk stroj jsou
psychologická. La Mettrie v nich dokazoval, že duševní život je naprosto závislý na hmotě. Vliv
hmotného na psychické lze prokázat účinkem drog, nemocí, výživou, poškozením mozku i dalšími
činiteli. Pohyb je hmotě imanentní, neexistuje nic jiného než hmota, duše je pouze „vnímavou
materiální částí mozku“ (Hyhlík aj., 1973, s. 168). Vydání první La Mettrieovy knihy Přírodopis
duše vyvolalo v církevních kruzích takový odpor, že její autor byl nucen uprchnout do Berlína, kde
potom žil pod ochranou Bedřicha Velikého (Leary, 1996, s. 405).
La Mettrie je považován za předchůdce či zakladatele srovnávací psychologie. Ve svém díle
načrtl evoluční teorii ne nepodobnou Darwinově. La Mettrie byl přesvědčen, že znalost zvířat
napomáhá porozumění člověku, protože přechody mezi zvířaty a člověkem jsou postupné. I člověk
je živočich, i když velice komplikovaný. La Mettrie tak překonal názor René Descarta, že mezi
lidmi a zvířaty existuje zásadní rozdíl (Fraňková aj., 1999, s. 18).
Jean-Jacques Rousseau (1712–1778). Rousseauovi současníci, např. Diderot, ho popisují jako
člověka hluboce nešťastného, zmítaného vnitřními rozpory a zápasy. Ačkoliv nejvíce proslul svými
názory na výchovu, sám dal svých pět dětí do nalezinců. Ve svých pozdních dílech se zaměřil
především na svůj osobní život. Ve spise Vyznání se s neobvyklou upřímností pokusil vypovědět
svůj životní příběh, údobí štěstí i zoufalství, úspěchu i pádu. Popisuje své erotické vztahy a svou
vinu na předání svých dětí do nalezinců. Dílo bylo zřejmě pokusem obhájit se před sebou samým a
před veřejností. Stalo se klasickým dílem sebeanalýzy, ale ve své době bylo přijato nepříznivě
(Creedeová, 1997, s. 332).
Rousseau byl radikálním kritikem soudobé společnosti. Podle jeho názoru byl prvním neštěstím
ve vývoji společnosti vznik vlastnictví, který rozdělil společnost na bohaté a chudé. Druhým
neštěstím bylo ustavení vrchnosti, které vytvořilo vládce a ovládané, třetím neštěstím byl zvrat moci
v libovůli atd. Rousseau byl hluboce přesvědčen, že člověk vychází z rukou přírody jako dobrý.
Příčinou zkažeností a neřestí je společnost. V přirozeném stavu, tj. před vznikem organizovaných
vlád, se jedinec vyznačuje zdravou sebeláskou, která je doprovázena přirozeným soucitem. Mezi

– 16 –
lidmi sice existují určité rozdíly v inteligenci a síle, ale ve spojení s přirozenou svobodou jsou
nepodstatné. Důležité se stávají teprve ve společnosti. Zde se totiž lidé začínají vzájemně srovnávat.
Objevuje se ješitnost, pýcha a pohrdání a přirozená lidská povaha se kazí. V knize Emil popisuje
Rousseau svou vizi výchovy chlapce, která by umožnila vyhnout se zkázonosnému vlivu soudobé
společnosti. Za základní podmínku pro výchovu zdravého jedince pokládá venkovské prostředí. Zde
člověk není nucen podléhat proměnám společenské módy, ale poměřuje své síly s přirozenou
nutností a tak poznává hranice své svobody. Dítě má mít především zkušenosti s věcmi. Jedinou
povolenou knihou je Robinson Crusoe. Formální náboženství a vůbec všechny abstrakce se
odkládají na dobu, kdy se již rozum a vůle dítěte dostatečně vyvinou. I když výchova začíná v
přirozeném stavu, není jejím cílem dovést dospělé zpět do idylické, primitivnější minulosti. Po
dosažení mravní a rozumové autonomie by člověk měl být schopen převzít svou občanskou
zodpovědnost i určitá osobní omezení v zájmu společnosti jako celku (Creedová, 1997, s. 330–331).

8 Německá klasická filozofie a její význam pro další vývoj psychologie

V 18. a 19. století zaznamenala mimořádný rozvoj německá filozofie. Na počátku tohoto
myšlenkového vzepětí stojí významná osobnost Immanuela Kanta (1724–1804), univerzitního
profesora v Královci ve východním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko). Kantův život byl chudý na
vnější události a vyznačoval se velkou stálostí. Mezi jeho významná díla patří Kritika čistého
rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti a Základy metafyziky mravů. V díle
Prolegomena ke každé příští metafyzice vyložil své myšlenky populárnějším způsobem.
Kant se ve své teorii poznání pokusil o syntézu stanovisek empirismu a racionalismu
(imanentismu). Podle jeho názoru jsou senzorické imprese surovinou pro poznání, která je dále
zpracovávána intelektem. Je třeba odlišit poznání a priori, které je částečně nebo zcela nezávislé na
zkušenosti, od poznání a posteriori, v němž hraje hlavni roli empirie. Mají-li smyslová data vést k
určitému poznání, musí k nim člověk přistupovat z hlediska svých apriorních forem nazírání, k
nimž patří vedle prostoru a času také způsob vnímání a myšlení. V tomto smyslu je poznání vysoce
subjektivní; každý člověk si vytváří svůj specifický obraz světa. Člověk má možnost poznávat
pouze svět jevů – fenoménů. Vnější realitu neboli věc o sobě, jaká je bez zřetele na možnosti našeho
poznání, neznáme (Scruton, 1996).
V oblasti etiky Kant předpokládal, že morálka není člověku dána jako nějaká přirozená či
původní snaha. Skutečné mravní pohnutky člověk získává teprve v procesu výchovy. Kant se
domníval, že opravdová mravnost vyplývá z vědomí obecné lidské povinnosti. Pokud něco děláme
ze záliby, pak se nejedná o etický projev, i když se shoduje s morálním pravidlem. Mravné jednání
je především rozumné. Svůj nejobecnější etický zákon, tzv. kategorický imperativ, zformuloval
Kant několikerým způsobem. Např. „konejte svou povinnost, jednejte vždy tak, aby se vaše zásady
mohly stát obecnými“ nebo „nezneužívejte člověka nikdy jako prostředku“ (Scruton, 1996, s. 86).
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) vyučoval filozofii na několika německých
univerzitách. Podle Hegela člověk nežije v jednoduchém světě přirozených věcí, ale v jím
vytvořeném světě řeči, práva, státu a kultury. Člověku se produkty jeho tvoření odcizily a vystupují
vůči němu jako objektivní. To je výsledkem vývoje ducha, který je určitým protikladem přírody.
Duch se na nejnižším stupni vývoje projevuje jako duch subjektivní, který je v člověku (u zvířat
nikoliv) schopen uvědomit si sebe sama. Subjektivní duch se postupně začíná projevovat jako duch
objektivní v podobě duchovních výtvorů, jakými jsou filozofické systémy, vědecké teorie a
umělecká díla. Duch se vyvíjí podle zákonů dialektiky, kterými jsou teze, antiteze (negace) a
syntéza. Jejich působení je podle Hegela jasně patrné ve vývoji společnosti i lidského myšlení.
Třetím stupněm vývoje je absolutní duch, jehož nejvyšším projevem je filozofie (Singer, 1995).

– 17 –
 Johann Friedrich Herbart (1776–1841) vyučoval na univerzitě v Královci filozofii. Proslul
především svými názory pedagogickými a psychologickými. Pro označení základních substancí
používal Herbart pojem real. Jedním z realů je duše, jiným např. hmota. Podle Herbarta je duše
jednoduchá substance obdařená touhou po sebezáchově, jež produkuje představy, které se na
základě spontánní aktivity duševního realu spojují v tzv. komplexy. Příkladem takového komplexu
je já (ego). Vedle syntézy hraje v psychickém dění významnou roli apercepce, tedy vybavování a
spojování představ, které je ovlivněno dřívější zkušeností. Učení je soustavné včleňování nových
představ do dříve vytvořených komplexů (Nakonečný, 1995, s. 57–58).
Úkolem psychologie je podle Herbarta zkoumání duševních zákonů podle přísně kauzálních
principů po vzoru přírodovědy. Psychologie by se proto měla opírat o matematiku. Herbart sice sám
žádná psychologická měření neprováděl, ale jeho názory ovlivnily zavádění přírodovědeckých
metod do psychologie (Störig, 1995, s. 391).
Arthur Schopenhauer (1788–1860), soukromý učenec, je jedním z nejvýznamnějších
myšlenkových předchůdců psychoanalýzy. Jeho hlavním dílem je Svět jako vůle a představa. Podle
Schopenhauera není podstatou člověka myšlení, vědomí či rozum. Tento prastarý omyl všech
filozofů je třeba vymýtit. Vědomí je pouze povrchem lidské duše. Názory a myšlenky se rodí v její
hloubce působením nevědomé vůle k životu. Nevznikají tedy řazením jasných myšlenek podle
logických zákonů. Intelekt je pouhým služebníkem nevědomé vůle (McGreal, 1997, s. 411–413).
Vůle se podle Schopenhauera skrývá i za ději v neživé přírodě. Projevuje se například jako síla,
která hýbe planetami. V říši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle rozmnožovací pud,
který je ve službách zachování druhu a který je někdy silnější než pud sebezachování. Vůle se tu
může projevit jako zcela nezávislá na rozumu. Láska je podle Schopenhauera iluze, s jejíž pomocí
se příroda stará o zachování rodu. Milostná vášeň je tedy určitý druh zaslepenosti, při níž se jedinci
to, co je výhodné pro druh, jeví jako výhodné pro něho samotného. Jakmile je dosaženo cíle,
kterým je rozmnožování, iluze se rozplyne (Schopenhauer, 1992, s. 51). Vůle k životu je tedy
zdrojem rozmanitých nerozumných lidských tužeb. Vede k marné snaze ukojit touhy, které zažívají
stálé zklamání. Cestou k úniku z tohoto utrpení je poznání povahy vůle, které člověka přivádí k
jejímu popření (McGreal, 1997, s. 414).
Friedrich Nietzsche (1844–1900) byl nejen originální myslitel, ale také skvělý básník. V díle
Tak pravil Zarathuštra vyjádřil své filozofické názory básnickou formou (Nietzsche, 1995).
Nietzsche, stejně jako Schopenhauer, odmítl filozofii rozumu a předpokládal, že podstatou života
je vůle k moci. Přirozenou touhou každého člověka je ovládnout a přetvořit svět tak, aby vyhovoval
jeho zájmům. Úspěšnost této snahy je potvrzením osobní síly. Základní skutečností lidské existence
je boj o moc. Nietzsche se ve svém díle pokusil rozbít mnohé mravní principy, zejména ty, které
nastolilo křesťanství. Etické hodnoty jsou podle jeho názoru pochybné; existuje totiž morálka pánů
a morálka otroků. Slovo dobrý má dva zcela různé významy. U vládců označuje vznešené a hrdé
stavy duše, ale pro obyčejného člověka, „člověka stáda“, znamená dobrý totéž co mírný, pokojný,
dobrotivý a soucitný. Silné a zdravé životní popudy se pod vlivem otrocké, především křesťanské
morálky nemohou projevit navenek. Obracejí se tedy do lidského nitra, což je původ špatného
svědomí (Nietzsche, 1993, s. 53–58).
Svou dobu označoval Nietzsche jako nihilistickou, a to z toho důvodu, že neexistuje žádná
absolutní pravda, že všechna etická měřítka jsou pochybná, a že náboženství už nelze brát vážně.
„Bůh je mrtev“, říká Nietzsche. Tímto dramatickým výrokem vyjadřuje především to, že se člověk
odvažuje popírat tisíciletou ideu Boha a snaží se osvobodit od myšlenky, že je na něm závislý.
Nietzsche se domníval, že dokáže-li se člověk skutečně osvobodit, pak jeho cesta povede k
„nadčlověku“, novému a vyššímu druhu člověka. Nietzscheho filozofie byla, jak známo, zneužita
nacistickými ideology (Köhler, 1995).

– 18 –
9 Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy

Ve druhé polovině 19. století se vytvořily podmínky pro vznik psychologie jako samostatné
vědy, která měla ve svých počátcích empirický a experimentální charakter. Tomu odpovídají i
předpoklady jejího vzniku, k nimž patří především filozofický pozitivismus, vývojové teorie, rozvoj
fyziologie a neurologie a vznik psychofyziky (Homola, 1990, s. 55).

9.1 Filozofické předpoklady

V prvních dekádách 19. století byla velmi vlivná empirická filozofie, která se v oblasti
psychologie zaměřovala na co možná objektivní popis obsahů vědomí. Ve druhé polovině 19. století
se v evropském myšlení začíná prosazovat pozitivismus, jehož zakladatelem byl francouzský
učenec Auguste Comte (1798–1857), autor šestisvazkového Kurzu pozitivní filozofie. Comte se
domníval, že veškeré lidské myšlení – jednotlivců i historických kultur – sleduje zákon tří stadií. V
teologickém stadiu hledal člověk vysvětlení světa v působení nymf, božstev a démonů. Ke konci
teologického stadia tíhne k monoteismu. V metafyzickém stadiu začali nejlepší antičtí filozofové
vytvářet abstraktní teoretické systémy. V pozitivním stadiu omezili novodobí vědci předmět studia
filozofie a vědy vůbec na říši objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů.
Střízlivé zobecnění těchto údajů může být východiskem predikce dalších dějů (Ferré, 1997, s. 420).
Comte ostře kritizoval používání introspektivní metody v psychologii, které upřel právo být
vědou, a proto ji nezařadil do své klasifikace vědních oborů. Comte zastával názor, že nejobecnější
a nejobsáhlejší vědy jsou nutnou průpravou pro vědy konkrétnější. Nejobecnější věda – matematika
– je předpokladem pro studium fyziky, kterou Comte dělil na nebeskou (astronomii) a pozemskou.
Na znalosti fyziky staví chemie, na chemii navazuje biologie a na biologii sociologie, tedy věda o
společnosti, kterou Comte považoval za „konečnou“ vědu. Psychologické jevy lze podle jeho
názoru studovat pouze prostřednictvím sociologických nebo biologických poznatků (Ferré, 1997, s.
420–421).
Herbert Spencer (1820–1903), anglický filozof, byl od 17 let zaměstnancem britských železnic,
později působil jako novinář a nezávislý publicista. Spencer se hlásil k pozitivismu, ale v jeho díle
se výrazně prosazuje myšlenka evoluce. Jedním z jeho významných děl jsou Principy psychologie.
Spencer věřil v jednorozměrný vývoj organismů, lidí i společnosti, to jest v jednosměrný
postupný pohyb od jednoduchého ke složitému. Měl za to, že příroda sleduje přímočarou linii
(někdy značně rozvětvenou) od amorfní, neintegrované masy k životu, myšlení, ke společnosti a
civilizaci, a poté k dokonaleji diferencovaným a integrovaným civilizacím. Jelikož tento evoluční
proces proniká celou přírodou, „není pokrok nahodilý, nýbrž nutný“. K tomuto nevyhnutelnému
pokroku Spencer připojil pojem „přežití nejschopnějších“. Měl za to, že přirozený proces
vyhlazování neschopných, kteří se nedokážou přizpůsobit změnám prostředí, zajišťuje stálé
zlepšování kvality lidského pokolení. Společnost tak postupuje k fázi, v níž se bude skládat z lidí,
kteří jsou v rovnováze s okolním prostředím. Spencer podporoval individualismus a volnou
ekonomickou soutěž a odmítal jakékoliv pokusy vládních institucí řídit život občanů. Odmítal i
příspěvky na vzdělání a bydlení. Považoval za žádoucí, aby nepřizpůsobiví jedinci vymřeli a
neúčelné instituce zanikly, protože jinak by oslabily celou společnost. Spencerova filozofie měla
velký úspěch v USA (Dugi, 1997).

9.2 Vývojové teorie

V 19. století se ve vědě začíná výrazně prosazovat vývojové hledisko. (Organické druhy se
přestávají brát jako stvořené a neměnné. Vytváří se nové schéma interakčních vztahů mezi

– 19 –
organismem a okolním prostředím. Klíčovými pojmy se stávají evoluce, systém, rovnováha, funkce,
diferenciace a adaptace.
Jean Baptiste Lamarck (1744–1829), učitel zoologie na pařížské Sorbonně, se jako jeden z
prvních zabýval teorií evoluce. Věřil, že vývoj živých organismů je výsledkem působení dvou sil.
První z nich je vůle k pokroku, jejímž působením se postupně zvyšuje složitost organismů. Druhou
je snaha o přizpůsobení se okolnímu prostředí, která je zdrojem tělesných změn. Žirafa tedy
vyvinula dlouhý krk natahováním se po listech stromů a brodiví ptáci ve snaze uchovat si peří
suché, protáhli své nohy do délky. Lamarck předpokládal, že se vlastnosti získané během života
rodiči, např. delší krk, přenášejí na potomstvo. Dnes víme, že mechanismy dědičnosti jsou značně
složitější (Gamlin, 1993, s. 12).
Thomas Malthus (1766–1834), duchovní a přírodovědec, ve svém díle Eseje o principech
populace vyvozoval, že všechny organismy mají tendenci zvyšovat svůj počet mnohem rychleji, než
rostou zdroje potravy. Zatímco potravinové zdroje rostou řadou aritmetickou, populace narůstá
řadou geometrickou. Přiměřený počet lidí je tudíž udržován nemocemi, hladomory a válkami, v
nichž přirozeně přežívají ti nejsilnější (Gamlin, 1993, s. 34).
Charles Darwin (1809–1882), anglický přírodovědec, pocházel z úspěšné a zámožné rodiny. V
mládí nebyl nijak vynikajícím studentem. V letech 1831–1836 se zúčastnil jako přírodovědec
průzkumné vědecké výpravy, která na lodi Beagle obeplula téměř celý svět, takže měl možnost
poznat flóru a faunu v mnoha oblastech zeměkoule. Po návratu do Anglie se 20 let věnoval
propracování své evoluční teorie, kterou se odhodlal uveřejnit teprve v roce 1859 v díle O původu
druhů prostřednictvím přirozeného výběru.
Darwinova teorie se opírá o tři základní pilíře, kterými jsou druhové variace, boj o přežití a
přirozený výběr. Podle Darwina se členové jednotlivých živočišných druhů od sebe vždy drobně
liší. Přežívají ty variace, které jsou dobře přizpůsobeny okolním podmínkám. Boj o přežití je
důsledkem nadprodukce potomstva. Ti jedinci, kteří pro své nepříznivé vlastnosti v tomto boji
neobstojí, se nemohou dále rozmnožovat a vymírají. Lépe přizpůsobení přežívají a předávají své
vlastnosti potomstvu. Během nesmírně dlouhého časového období vedl tento proces selekce
(přirozeného výběru) ke vzniku všech existujících druhů, rodů a čeledí. I člověk jako dosud nejlépe
organizovaná živá bytost vyrostl z animálních forem.
Darwin se dále zabýval emocemi, a to zejména jejich expresivní složkou a jejím adaptivním
významem. V díle Výraz emocí u lidí a zvířat vystoupil s názorem, že lidé a jejich nejbližší
zoologičtí příbuzní využívají k vyjádření emocí podobné svalové konfigurace a pohyby. Výrazové
chování zvyšuje šanci na přežití, protože usnadňuje dorozumívání s ostatními členy druhu. Tak
např. přímý tělesný souboj je pro soupeřící zvířata nebezpečný a ztrátový a je mnohem účinnější
nejprve „diskutovat“ prostřednictvím obličejové exprese.
Darwinovo dílo mělo dalekosáhlý vliv na další vývoj psychologie. Vznikly nové psychologické
obory, např. srovnávací psychologie, evoluční hledisko proniklo do vývojové psychologie. Pod
vlivem Darwinovy teorie začali psychologové zkoumat vzájemnou interakci mezi organismem a
prostředím, vliv instinktů a pudů na lidské chování i prožívání. Namísto analýzy obsahů vědomí se
začaly studovat jeho funkce, a to zejména ve vztahu k adaptaci (Schultz aj., 1992, s. 144–152).
Darwinovo dílo bylo doplněno Gregorem Mendelem (1822–1884), opatem brněnského
augustiánského kláštera. Ke studiu dědičnosti jej přivedla snaha pomoci mnichům svého kláštera při
křížení různých plodin. Rozhodl se studovat ty jejich vlastnosti, které se vyskytují pouze ve dvou
odlišných stavech (buď/anebo), a to byl geniální nápad. Jeho práce zprvu vyvolala málo pozornosti,
ale později se stala základem moderní genetiky (Gamlin, 1993, s.50).

– 20 –
9.3 Rozvoj fyziologie a neurologie

Během 19. století udělala značné pokroky také fyziologie a neurologie. Objevilo se velké
množství nových poznatků o činnosti mozku, nervového systému a o senzorických procesech. K
vynikajícím fyziologům patřil Hermann Helmholtz (1821–1894), autor známé teorie barevného
vidění. Podle Helmholtze jsou v sítnici oka tři druhy čípků, jež jsou v maximální míře stimulovány
světelným elektromagnetickým vlněním, které odpovídá červené, zelené a modré barvě.
Kombinacemi těchto tří základních barev vznikají vjemy různých barev spektra. Helmholtz dále
aplikoval na fyziologii fyzikální princip konzervace energie. Domníval se, že organické dění lze
chápat jako složitý, ale převážně mechanický proces výměny a transformace energie. Např. čím
intenzívnější je podnět, tím větší je reakce nervového systému. Princip zachování energie později
přejali Freud a Jung a aplikovali ho na oblast psychické energie (Homola, 1990, s. 64–65).
Významní neurologové Paul Broca a Carl Wernicke objevili v mozkové kůře řečová centra. Paul
Broca (1824–1880), profesor klinické chirurgie na lékařské fakultě v Paříži, pitval v roce 1861
muže, jehož jediným řečovým projevem během předchozího jedenadvacetiletého života byl
nesmyslný zvuk „tan“. Tento člověk rozuměl všemu, co mu kdo říkal, ale sám mohl odpovídat jen
pomocí gest a slůvka „tan“. Pitva odhalila, že tento muž postrádal část mozkové tkáně o velikosti
slepičího vejce v dolní levé oblasti čelního laloku. Dnes se této oblasti říká Brocova a je
jednoznačně prokázáno, že tato část motorické kůry reguluje řečové projevy. Při jejím poškození, k
jakému dochází zejména při mozkových mrtvicích, nemocný ve větší či menší míře ztrácí řeč.
Postižení většinou hovoří jakýmsi telegrafickým způsobem, jako by některá slova zůstávala
uvězněna v mozku. Tato porucha se označuje jako úplná nebo částečná motorická afázie (Hořejší,
1992, s. 247).
Karl Wernicke (1848–1905), profesor psychiatrie v Halle, objevil další mozkové centrum řeči
na vrcholu spánkového laloku (Wernickeova oblast). Tato oblast nám umožňuje porozumět řeči.
Jinak řečeno, dekóduje podněty, které do ní přicházejí ze sluchové oblasti a dává jim smysl.
Poškození Wernickeovy oblasti vede k tzv. senzorické afázii, při níž má sice řeč normální rytmus,
avšak obsahuje některé zcela nesmyslné slabiky či slova („já jsem ladlouz, znám své todlejz“).
Wernicke svými objevy přispěl k odlišení motorické a senzorické části mozkové kůry (Hořejší,
1992, s. 247).
K plejádě vynikajících fyziologů 19. století patří český učenec Jan Evangelista Purkyně (1787–
1869), který studoval mimo jiné vědomí, spánek a zrakové vnímání. Zjistil, že za šera jasněji
vnímáme barvy, které spadají do krátkovlnné části barevného spektra, tj. fialovou, modrou a
zelenou. Tento jev je znám jako Purkyňův fenomén (Hoskovec, 1992, s. 41).
Pod vlivem neurologických objevů byla v 19. století velmi populární představa, že psychické
vlastnosti a funkce jsou lokalizovány v určitých oblastech mozku. Rozdíly ve tvaru mozku či lebky
byly pokládány za příčinu rozdílů ve vlastnostech a schopnostech.
Franz Josef Gall (1758–1828), německý lékař a anatom, založil tzv. frenologii. Podle Galla lze
psychiku rozdělit na mohutnosti, které odpovídají určitým oblastem mozku. Gall předpokládal, že je
jich asi 27, např. vnímavost, paměť, laskavost (benevolence), sebehodnocení, přátelskost a vitalita.
Tvar lebky přibližně odpovídá tvaru mozku, takže na základě studia tvaru lebky lze určit vlastnosti
osobnosti (Popplestone aj., 1994, s. 36–37).
Cesare Lombroso (1835–1909), italský psychiatr, považoval zločince za evoluční přežitky v
lidské společnosti. Domníval se, že je lze rozpoznat podle různých vývojových atavismů a
degenerativních stigmat, k nimž patří velké čelisti, relativně dlouhé ruce, nízké a úzké čelo,
nepřítomnost pleše a velké uši (tzv. opičí stigmata). V roce 1886 na Mezinárodním kongresu
kriminální antropologie Lombroso dokonce obhajoval názor, že palce na nohou prostitutek jsou
často chápavé jako opičí (palec je značně oddělen od ostatních prstů) (Gould, 1998, s. 149).

– 21 –
 Gallova a zejména Lombrosova teorie se z hlediska aktuálních vědeckých poznatků jeví jako
historické kuriozity. Svého času však měly velký vliv, a ne vždy příznivý. Je známo, že
diskriminace lidí na základě tělesných znaků má zpravidla neblahé společenské důsledky.

9.4 Psychofyzika

V 19. století vznikl nový vědní obor – psychofyzika, který byl bezprostředním předchůdcem
samostatné psychologie. Není náhoda, že dva její nejvýznamnější představitelé Weber a Fechner
působili stejně jako Wilhelm Wundt na univerzitě v Lipsku. Psychofyzika se experimentálními
metodami pokoušela zkoumat vzájemné vztahy mezi fyziologickými a psychickými procesy.
Předmětem jejího studia byly především senzorické procesy, jejichž zkoumání vedlo k objevu
absolutních a rozdílových senzorických prahů.
Ernst Heinrich Weber (1795–1878) zjistil jako první, že rozdílový práh není stálý. Na základě
svých důkladných výzkumů dokázal, že při vyšších intenzitách podnětů je větší než při nízkých
intenzitách. Weber vynikal mimořádnou pečlivostí a vytrvalostí. Tak např. hmat zkoumal tak, že se
dotýkal otupenými hroty kružítka současně dvou bodů kůže a zjišťoval tak minimální vzdálenost,
která je potřebná k rozpoznání dvou podnětů. Provedl také 40 000 srovnání dvou závaží, aby zjistil
rozdílové prahy (Hoskovec, 1992, s. 36).
Gustav Theodor Fechner (1801–1887) vyučoval na univerzitě v Lipsku nejprve fyziku, později
filozofii. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou Elementy psychofyziky. Fechner studoval stejně jako
Weber vztahy mezi intenzitami podnětu a počitku, které zformuloval do známého zákona. (Intenzita
počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu.) Rozlišoval vnější psychofyziku zabývající se
vztahy mezi podněty a počitky a vnitřní psychofyziku, která zkoumá vztah mozku a duše. Ve svých
39 letech Fechner přechodně oslepl. Poté se začal intenzívně zajímat o problematiku snů (Hillman,
1999, s. 22–23).

– 22 –
II. VZNIK A VNITŘNÍ DIFERENCIACE OBORU PSYCHOLOGIE

10 Zakladatelé samostatné psychologie

Ve druhé polovině 19. století vznikly podmínky pro ustanovení psychologie jako samostatného,
zprvu převážně empiricky a experimentálně orientovaného oboru. Právě tato přírodovědná orientace
rodící se vědy umožnila její vydělení z filozofie, čemuž se mnozí filozofové v té době bránili. V
různých zemích se zakládaly psychologické laboratoře, vznikaly psychologické časopisy a
psychologie se stále častěji přednášela na univerzitách. Jako zakladatel psychologie bývá zpravidla
uváděn Wilhelm Wundt, ale kromě něho položili základy nově vznikajícího oboru také Francis
Galton, Hermann Ebbinghaus, William James a další.
Wilhelm Wundt (1832–1920), profesor na univerzitě v Lipsku, autor monumentálních Základů
fyziologické psychologie, jejichž vydání v roce 1874 se pokládá za začátek psychologie jako
samostatné vědy. Wundt v Lipsku založil laboratoř pro experimentální psychologii, kde se školila
řada pozdějších významných evropských a amerických psychologů. Kromě metod experimentální
fyziologie používal jako hlavní výzkumnou metodu introspekci prováděnou školenými pracovníky
za jasně vymezených podmínek. Zkoumané osoby odpovídaly na přesně definované otázky, které se
týkaly jejich momentálních prožitků a pocitů. Pokusy byly mnohdy velmi elementární, např. jaké
počitky a pocity v člověku vyvolává tikání metronomu. Ve Wundtově laboratoři se dále zkoumal
reakční čas, verbální asociace, pozornost, paměť atd. Wundt se neomezoval na experimentální
psychologii. Napsal řadu filozofických spisů a desetisvazkové dílo o psychologii národů.
Wundt považoval za předmět studia psychologie bezprostřední zkušenost čili vědomí, které
může být analyzováno na psychické elementy, jež tvoří jeho strukturu. Základními prvky vědomí
jsou počitky a pocity. Počitky se sdružují ve vjemy. U pocitů Wundt rozlišil tři kvality: libost-
nelibost, napětí-uvolnění a vzrušení-uklidnění. Za integrujícího činitele duševního dění považoval
apercepci, což je psychický proces, v jehož průběhu se bezprostřední vjemy propojují s dřívější
zkušeností. Strukturované lidské vědomí je zaměřeno k cíli; při formování jeho obsahů hraje svou
roli úmyslná pozornost a vůle. Vzájemný vztah duše a těla Wundt řešil z hlediska psychofyzického
paralelismu. Předpokládal tedy, že duševní děje jsou doprovázeny fyziologickými procesy, ale
nedochází mezi nimi ke vzájemnému ovlivňování.
Wundt vytvořil základy vědeckého systému psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k
jejímu oddělení od filozofie. Jeho dílo je dnes z větší části historickou záležitostí, ale ve své době
bylo nesmírně významným podnětem pro další rozvoj psychologie (Homola, 1990, s. 74–76).
Francis Galton (1822–1911) vnesl do psychologie nové významné téma, a to studium
individuálních rozdílů, zejména rozdílů ve schopnostech. Narodil se v Anglii jako nejmladší z 9 dětí
v rodině prosperujícího bankéře. Jeho neklidného a zvídavého ducha zaujala řada oblastí. Vedle
medicíny, psychologie a matematiky to byla např. meteorologie. V oblasti psychologie se dotkl řady
témat, která byla později podrobně rozpracována.
V díle Dědičný génius se Galton zaměřil na studium intelektových schopností. Publikoval zde
výsledky výzkumu, v němž zkoumal inteligenci u rozsáhlého mužského souboru. Zjistil, že věhlasní
muži se stávají otci významných synů častěji než průměrní muži, a že mají více výjimečných
příbuzných. Galton se domníval, že inteligence je dědičná, přičemž se z generace na generaci
přenáší i typ nadání. Existují lékařské, umělecké rodiny apod. Galton vůbec nebral v úvahu možné
působení podnětného prostředí, vzdělání nebo lepších příležitostí. Výjimečnost je podle jeho názoru
funkcí dědičnosti.

– 23 –
 Galton vytvořil některé specifické testy pro měření schopností, takže bychom ho mohli
považovat za prvního praktického psychologa. Při jejich konstrukci vycházel z předpokladu, že
inteligenci je možné zjišťovat na základě měření senzorických schopností jedince. Galtonovy
metody byly poměrně jednoduché. K měření kinestetické senzitivity používal sérii různých závaží,
ke zjišťování přesnosti odhadu vzdálenosti tyče různé délky, k testování čichové diskriminace láhve
s různými substancemi atd. Studium inteligence Galtona přivedlo k používání statistických metod.
Ve svých výzkumech běžně pracoval s průměrem a směrodatnou odchylkou, zejména však objevil
pozitivní a negativní korelaci. Tuto statistickou metodu dále zdokonalil jeho žák Charles Pearson.
Galton se dále zabýval výzkumem imaginace. V jeho pokusech měly zkoumané osoby za úkol
představit si nějakou běžnou situaci, např. okolnosti své ranní snídaně. Ukázalo se, že mezi lidmi
existují značné rozdíly ve schopnosti vytvářet představy i v převládajícím typu představ. Galton
rozlišil vizuální, sluchový, motorický a smíšený typ představivosti. Vytvořil také první slovní
asociační test. Tuto metodu ověřoval Wilhelm Wundt a dále rozpracoval Carl Gustav Jung (Schultz
aj., 152–161).
Hermann Ebbinghaus (1850–1909), německý učenec, proslul svým experimentálním
výzkumem paměti. Jeho stěžejním dílem je monografie Paměť, v níž shrnul výsledky
systematického zkoumání své vlastní paměti. Po dobu dvou let trávil Ebbinghaus nekonečné hodiny
memorováním sérií bezesmyslných slabik s cílem odhalit kvantitativní zákony, kterými se řídí jejich
zapamatování respektive zapomínání. Popsal úbytek zapamatovaného v čase (křivku zapomínání),
kapacitu krátkodobé paměti atd. (Hoskovec, 1992, s. 63–64).
William James (1842–1910) profesor psychologie a filozofie na Harvardu. Významný
představitel filozofického pragmatismu. James pocházel z dobře situované americké rodiny. Jeho
otec věnoval výchově a vzdělání svých pěti dětí značnou pozornost. James studoval střídavě v
Anglii, Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku a USA. Díky tomu poznal intelektuální a kulturní
přednosti Ameriky i Evropy, což pravděpodobně přispělo k jeho intelektuální nezávislosti. K jeho
významným dílům patří dvousvazkové Principy psychologie.
James kritizoval snahu Wilhelma Wundta o analýzu elementů vědomí. Domníval se, že tento
přístup nutně vede k určitým zkreslením. Takzvané počitky pokládal za výsledek momentálního
zaměření pozornosti, která se rychle přesouvá k jinému zážitku. James zdůrazňoval, že se vědomí
ustavičně mění; žádný psychický stav nelze zažít víc než jednou. Vědomí je proud, tok
proměnlivých psychických stavů a prožitků. Z proudu vědomí se vyděluje já jako nástroj poznávání
i orientace ve světě. James rozlišil já poznávající (činné já) a já poznávané – každý člověk má o
sobě komplexní obraz, jehož součástí je i vlastní tělo. Zajímal se také o změněné stavy vědomí,
takže bývá uváděn jako předchůdce transpersonální psychologie (Schultz aj., 1992).
James je autorem originální teorie emocí. Obdobnou koncepci zformuloval o něco později
dánský psycholog Lange, takže je v současnosti známá jako James-Langeova teorie. Její podstatou
je předpoklad, že citové zážitky jsou odezvou na tělesné změny vyvolané emocionálně významnými
podněty. Nejprve tedy vzniká fyziologická emoční reakce. Emoční prožitek je důsledkem
uvědomění si tělesných změn. James-Langeovu teorii lze lapidárně vyjádřit výroky „jsme smutní,
protože pláčeme“ nebo „bojíme se, protože se třeseme“ (Homola, 1990, s. 88–89). Dalším tématem,
které Williama Jamese zaujalo, byla psychologie náboženství. Studoval zejména jeho osobní
význam pro jedince, rozdíly v náboženském prožívání a skutcích katolíků, protestantů a buddhistů
(Hoskovec, 1995a, s. 375–376).
K dílu Williama Jamese se psychologové stále vracejí jako k živému inspiračnímu zdroji. Jeho
Principy psychologie patří do zlatého fondu psychologické literatury.

– 24 –
11 Historické psychologické školy

Na přelomu 19. a 20. století vznikla celá řada myšlenkových proudů a psychologických škol, z
nichž některé už upadly v zapomnění, zatímco jiné se staly předchůdkyněmi hlavních
psychologických směrů 20. století. S určitým zjednodušením bychom je mohli rozdělit na školy
převážně empirické či experimentální a na směry ovlivněné myšlenkami významných filozofů své
doby.

11.1 Empirické a experimentální psychologické školy

11.1.1 Strukturalismus

Strukturalismus je psychologický směr bezprostředně navazující na dílo Wilhelma Wundta. Jeho

hlavním představitelem je anglický psycholog Edward Bradford Titchener (1867–1927), žák
Wilhelma Wundta. Od roku 1892 až do své smrti vyučoval na Cornellově univerzitě v USA.
Titchener definoval mysl jako souhrn duševních dějů během celého života jedince a vědomí jako
souhrn duševních procesů, které probíhají v mysli v momentálním přítomném okamžiku. Vědomí je
tedy částí, úsekem proudu mysli. Úkolem psychologie je podle Titchenera zjistit elementární složky
(momentální procesy) lidské mysli, a to metodou introspekce, při níž důkladně trénovaní jedinci
zaměřují soustředěnou pozornost na své vědomí. Titchener rozlišil tři základní mentální elementy, a
to počitky, představy a pocity.
Laboratorní experimenty prováděli strukturalisté s puntičkářskou přesností. Tak např.
analyzovali počitky, které vznikají při cinknutí vidličky nebo při prasknutí mýdlových bublin různé
velikosti. Intenzívně také zkoumali percepční iluze (Popplestone aj., 1994, s. 30–31). Současným
psychologům se strukturalismus jeví jako umělá a málo významná psychologická škola.

11.1.2 Funkcionalismus

Funkcionalismus je psychologický směr, který vznikl v USA především na základě opozice vůči
neplodnému Titchenerovu strukturalismu. Množily se hlasy, že místo analyzování elementů vědomí
by se měly studovat psychické procesy. Američtí psychologové začali studovat funkce vědomí,
zvláště v procesu adaptace vůči sociálnímu prostředí. Zájem o adaptaci byl ovlivněn Darwinovou
teorií. Podle představitelů funkcionalismu je hlavním úkolem vědomí řízení rozmanitých cílových
aktivit, což vede k lepšímu přizpůsobení se okolnímu světu. K rozvoji funkcionalismu přispěla také
pragmatická filozofie, v té době vlivný filozofický směr.
John Dewey (1859–1952), čelný představitel funkcionalismu, byl současně významným
pragmatickým filozofem a pedagogem. Nějakou dobu působil na univerzitě v Chicagu, pak přešel
na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, čímž vznikla dvě centra funkcionalismu v USA.
Dewey jako pragmatický filozof studoval především význam praktické činnosti. Praktická
činnost je podle jeho názoru ze své vlastní podstaty nejistá. Vyrovnává se s jedinečnými situacemi,
které se nikdy neopakují. Každá taková činnost navíc bytostně zahrnuje změnu. Pragmatická
filozofie tedy bere v úvahu změnu a nejistotu, zatímco tradiční filozofie hledala jisté vědění o
hypoteticky neměnné realitě. Vnímající organismy (tedy zvířata) jsou podle Deweye schopna
reagovat tak, že problematické (neurčité) situace řeší aktivitami typu hledání potravy či útěkem.
Lidé se od ostatních organismů liší tím, že to jsou komplikované jazykové bytosti, vycvičené svými
komunitami k velmi složitým souborům jazykově vštípených návyků, k nimž patří též návyky při
odvozování (usuzování). Odvozovací návyky jsou mocným nástrojem, díky kterému jsou lidé
schopni pojímat neurčité situace stále určitěji. Člověk je např. schopen rozpoznat situaci jako

– 25 –
riskantní a vyvodit z toho závěr, že je třeba prchnout nebo být ve střehu, připraven k vhodnému
jednání. Myšlení je pro Deweye bytostně jazyková záležitost. Myšlenky zprostředkované jazykem
mají svou instrumentální hodnotu ve vztahu k přizpůsobení se okolnímu prostředí.
Výchovu chápal Dewey především jako výcvik v potřebných návycích. Pro tradičního
vychovatele je dítě „mentální nádoba, která si žádá naplnění“. Pro Deweye je dítě primitivní
interaktivní tvor, který potřebuje rozvinout komplikované interakční zručnosti, především umění
zkoumat, tedy samostatně myslet. Z toho vyvozuje Dewey své hlavní pedagogické heslo: „uč se
činem“ (Hurley, 1997, s. 521–525).
Funkcionalismus svým praktickým zaměřením podnítil vznik řady aplikovaných
psychologických oborů, především psychologické diagnostiky, průmyslové psychologie a klinické
psychologie. Průkopníky praktického využívání psychologických poznatků se stali např. Hall,
Cattell a Münsterberg.
Granville Stanley Hall (1884–1924) vystudoval filozofii a teologii, později také u Wundta v
Lipsku psychologii. Po návratu do USA založil psychologickou laboratoř, byl u zrodu Americké
psychologické společnosti. Hall se zabýval především vývojovou psychologií, přičemž byl výrazně
ovlivněn Darwinem. Byl zastáncem tzv. rekapitulační hypotézy, podle níž jsou jednotlivé etapy
ontogenetického vývoje zkrácenou reprodukcí celého evolučního vývoje lidstva. Jinak řečeno,
ontogeneze je rekapitulací fylogeneze (Gould, 1998, s. 135–136). Hall byl také jedním z prvním
Američanů, který se zajímal o psychoanalýzu. Pozval Freuda do USA a zorganizoval sérii jeho
přednášek o psychoanalýze, a to v roce 1909 na Clarkově univerzitě. Freudovi se tam dostalo
prvního uznání od amerických psychologů (Hoskovec, 1995, s. 376).
James McKeen Cattell (1860–1944) byl rovněž studentem Wilhelma Wundta. V letech 1886–
1888 přednášel v Anglii na univerzitě v Cambridge, kde se setkal s Francisem Galtonem. Oba se
zajímali o psychologii individuálních rozdílů a Galton, který byl v té době na vrcholu své slávy,
značně rozšířil Cattellovy obzory. Po návratu do USA působil Cattell dlouhou dobu na Kolumbijské
univerzitě. Publikoval poměrně málo, zaměřoval se na výzkum, výuku a na četné organizační
aktivity. K jeho nejúspěšnějším žákům patřili Robert Woodworth a Edward Thorndike.
Cattell zavedl do psychologie termín mentální testy, čímž myslel především testy poznávacích
schopností. K jejich zjišťování používal stejně jako Galton velmi jednoduché metody, které sloužily
spíše ke zjišťování úrovně senzorických či percepčních schopností. Na základě rozsáhlého výzkumu
vysokoškolských studentů konstatoval, že korelace mezi jejich skóre v těchto testech a studijními
výsledky jsou velmi nízké. Začínalo být zjevné, že zkoušky senzorických schopností jsou pro
měření intelektových schopností nevhodné (Plháková, 1999, s. 15–16).
Hugo Münsterberg (1863–1916), významný německý psycholog, odcestoval do USA na
pozvání Williama Jamese. Nějakou dobu vedl jeho psychologickou laboratoř. Münsterberg
aplikoval psychologické poznatky na řadu praktických odvětví, např. právní, lékařskou a obchodní
činnost. Zabýval se také problematikou spolehlivosti svědeckých výpovědí. Je zakladatelem tzv.
psychotechniky, což je diagnostické zjišťování úrovně psychických funkcí potřebných pro
vykonávání určité profese (Schultz aj., 1992, s. 238–244).

11.1.3 Francouzská psychologie

Francouzská psychologie se rozvíjela především ve spojení s psychiatrií a neurologií. Její

významní představitelé Ribot, Charcot a Janet byli lékaři, rovněž Binet pracoval 7 let v nemocnici v
Salpetriére pod Charcotovým vedením.
Théodule Ribot (1839–1916) byl prvním psychologem, který užil psychopatologii pro výklad
obecných principů chování. Abnormální chování považoval za projev dezintegrace normální

– 26 –
integrované osobnosti. Napsal také významné monografie o citech a pozornosti. Studoval tvůrčí
činnost umělců a vědců, kterou rozdělil do čtyř fází – postavení problému, inkubace, iluminace a
ověření (Homola, 1985, s. 77–78).
Jean Martin Charcot (1825–1893), francouzský psychiatr, vynikající lékař a oslňující učitel,
působil v nemocnici v Salpetriére. V letech 1885–1886 u něj 19 týdnů stážoval Sigmund Freud.
Charcot se zabýval především problematikou konverzních hysterických symptomů, k jejichž léčení
používal hypnózu. Charcot odmítal názor, že hysterie je předstíraná a že jí trpí pouze ženy. Chápal ji
jako skutečné onemocnění, jež je projevem degenerativního onemocnění mozku. Na základě svých
zkušeností nicméně konstatoval, že mnohé hysterické symptomy ignorují anatomii. Např.
hysterická paralýza paže začíná v konečcích prstů a končí náhle přímo v rameni. Charcot dále
upozornil na nápadnou podobnost mezi příznaky hysterie a stavy navozenými hypnózou. Pomocí
hypnotických sugescí se mu dařilo konverzní symptomy nejen odstranit, ale také navodit. Při
vysvětlení těchto jevů však Charcot odmítal jiná než fyziologická vysvětlení (Sahakian, 1981, s.
271–274). O jejich psychologickou interpretaci se pokusil teprve Sigmund Freud.
Pierre Janet (1859–1947), Charcotův žák, se rovněž zabýval neurózami. Zaměřil se především
na studium tzv. traumatických vzpomínek, které chápali jako vzpomínky na události, které se lidské
psychice nepodařilo asimilovat, tedy přiměřeně zpracovat. Zapomínání traumatických zážitků
vysvětloval Janet tzv. disociací vědomí, jejíž podstatou je odsunutí psychických obsahů z vědomí do
podvědomí. Obsahem traumatických vzpomínek jsou zpravidla psychické zážitky, nad nimiž
neměla vědomá vůle dané osoby žádnou kontrolu (Sahakian, 1981, s. 276–277).
Alfred Binet (1857–1911) přerušil studium medicíny, protože ho více zaujala psychologie. Sedm
let pracoval v nemocnici Salpetriére, později se stal vedoucím laboratoře fyziologické psychologie
na Sorbonně. Svá vysokoškolská studia nikdy nedokončil.
Binet spolu s Théodore Simonem vytvořili testy inteligence pro děti, které obsahovaly poměrně
složité kognitivní úlohy umožňující měření vyšších mentálních schopností. Jejich práce znamenala
počátek pozoruhodného rozvoje testů inteligence a jejich praktického využívání. Binetovy a
Simonovy testy inteligence byly poprvé publikovány v roce 1905, v revidované verzi pak v letech
1908 a 1911. Obsahovaly soubory mentálních subtestů, které byly řazeny podle věku od 3 do 12,
později do 15 let. Pro každý rok tedy existovala testová baterie, kterou by průměrně inteligentní dítě
příslušného věku mělo zvládnout. Některé děti byly schopné řešit úlohy určené pro vyšší věkové
kategorie. Jejich tzv. mentální věk byl vyšší než věk chronologický. Jiné děti v úkolech, které
odpovídaly jejich chronologickému věku, selhávaly. Binet se Simonem určovali intelektovou
vyspělost dítěte na základě rozdílů mezi mentálním a chronologickým věkem. Německý psycholog
William Stern později zavedl pojem inteligenční kvocient, který definoval jako podíl mentálního a
chronologického věku (Plháková, 1999, s. 16–17).

11.1.4 Würzburská škola

Zakladatelem würzburské školy byl Oswald Külpe (1862–1915), který začínal jako Wundtův
asistent v Lipsku. Později přešel na univerzitu ve Würzburgu, kde se zaměřil především na studium
myšlení. Brzy ke své práci připoutal několik mladých kolegů. Hlavní výzkumnou metodou
würzburské školy byla systematická experimentální introspekce. Zkoumané osoby měly za úkol
řešit složité kognitivní úlohy (např. najít mezi různými pojmy logické souvislosti) a poté analyzovat
své vlastní myšlenkové postupy. Külpe dospěl k závěru, že součástí myšlení jsou tzv. nenázorné
akty vědomí, k nimž patří především různé myšlenkové operace (abstrakce, zobecňování). Podle
Külpeho tedy není podstatou myšlení tok asociativně propojených představ, jak předpokládal
Wundt, ale vyskytují se v něm zvláštní útvary, nenázorné a neverbální myšlenky.

– 27 –
 Dalším vynikajícím představitelem würzburské školy byl Karl Bühler (1879–1963), který na
základě svých experimentů dospěl k závěru, že součástí myšlení jsou určité symbolické akty, k nimž
patří např. „vědomí vztahu“ nebo „vědomí uspořádanosti“. Myšlení má podle Bühlera intencionální
charakter, tj. sleduje určitý záměr, cíl, je to určitý mentální celek. Těmito úvahami předjímal vznik
tvarové psychologie. Bühler spolu se svou ženou Charlotte založili ve Vídni Psychologický institut,
který se stal centrem studia dětské psychologie. Vývoj dítěte Bühler rozdělil na stadium instinktové,
návykové a intelektové. Bühlerovi emigrovali koncem 30. let do USA. Charlotte Bühlerová se na
počátku 60. let stala jednou ze spoluzakladatelek humanistické psychologie (Schultz aj., 1992, s.
106–110).

11.2 Psychologické školy ovlivněné filozofií

11.2.1 Duchovědná psychologie

V druhé polovině 19. století se formuje psychologie jako samostatná věda, ale současně se
rozvíjí spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Proti přírodovědecky orientované
psychologii se postavil německý filozof Wilhelm Dilthey (1833–1911), profesor filozofie v
Berlíně, představitel tzv. „duchovědné“ psychologie. O povahu psychologie jako vědy vedl ostré
spory s Hermannem Ebbinghausem, zastáncem přírodovědného přístupu. Dilthey vyjádřil rozdíl
přírodovědeckého a spirituálního pojetí psychologie známou větou: „Přírodní jevy vysvětlujeme,
zatímco duševní jevy chápeme“ (Nakonečný, 1995, s. 72). Na tato dvě stanoviska lze pohlížet jako
na dvě různá paradigmata v psychologii. Ve 20. století proběhl podobný spor mezi Skinnerem a
Rogersem.
Podle Diltheye je úlohou psychologie především objevování „smysluplných souvislostí života“,
nikoliv tedy hledání kauzálních vztahů (Nakonečný, 1995, s. 72). Duchovědná psychologie by měla
studovat souvislosti mezi osobností a kulturou, respektive kulturními hodnotami. Tyto hodnoty jsou
relativní, v různých etapách historického vývoje značně rozdílné. Lidské jednání lze pochopit ve
vztahu k hodnotové orientací daného jedince (Homola, 1990, s. 104).
Eduard Spranger (1882–1963), Diltheyův žák, vyučoval na univerzitách v Lipsku a v Berlíně.
Spranger rozlišoval mezi subjektivní duší a objektivním duchem. Subjektivní duše se vyvíjí
vrůstáním jedince do objektivního ducha, tj. do úhrnu kulturních hodnot určité doby. Individuální
duše postupně začíná rozumět objektivnímu duchu a znovu jej oživuje. Spranger popsal šest typů
osobnosti, jež se liší preferencí některé ze šesti základních oblastí lidských kulturních aktivit,
kterými jsou náboženství, estetika, ekonomika, politika, věda a sociální vztahy (Homola, 1990, s.
104).

11.2.2 Psychologie aktu

Zakladatelem psychologie aktu je Franz Brentano (1838–1917), katolický kněz, univerzitní

profesor filozofie ve Vídni. Jeho nejvýznamnějším dílem je Psychologie z empirického hlediska.
Empirii chápe Brentano jako introspektivní analýzu vnitřního duševního života. Podle jeho názoru
by psychologie neměla studovat obsahy vědomí (Wundtovy elementy), ale spíše jeho aktivitu.
Duševní činnost sestává z mentálních aktů, což jsou psychické jevy (fenomény) charakterizované
imanentní aktivitou a záměrem (intencí). Řečeno jazykem současné psychologie, předmětem studia
psychologie by měly být především mentální procesy. Brentano rozlišil tři druhy aktů:
1. ideační (imaginace, myšlení),
2. posuzování (např. odmítání nebo potvrzení něčeho, v tom smyslu, že s tím souhlasím
nebo nesouhlasím),

– 28 –
 3. láska a nenávist (Popplestone, 1994, s. 36).
Brentanovy přednášky byly ve Vídni hojně navštěvovány. K jeho žákům patřili Christian von
Ehrenfels, Carl Stumpf, Josef Breuer a Sigmund Freud.

11.2.3 Vznik fenomenologie

Představitelé fenomenologie vesměs navazují na myšlenky Franze Brentana.

Carl Stumpf (1848–1936), univerzitní profesor v Berlíně, napsal mimo jiné monografii
Psychologie tónů, jež je dodnes základem výzkumů hudebního cítění. Stumpf se domníval, že
předmětem studia psychologie by měly být duševní jevy zjištěné fenomenologickou metodou.
Fenomenologie je druh introspekce, která spočívá v přezkoumávání (examinaci) nezkreslené
vnitřní zkušenosti. Stumpf odmítal Wundtovo dělení psychické zkušenosti na elementy, které podle
něj nutně vede ke vzniku zkreslení a artefaktů (Schultz aj. 1992, s. 104).
Edmund Husserl (1859–1938), Stumpfův žák a zakladatel filozofické fenomenologie, se
narodil v Prostějově na Moravě. Vystudoval matematiku a fyziku a v souladu se svým
přírodovědeckým vzděláním se snažil vybudovat filozofické poznání na naprosto „projasněných
základech“. Z jeho rozsáhlého díla jsou čtenářsky relativně přístupné Karteziánské meditace
(Husserl, 1993).
Podle Husserla je třeba se na počátku každého filozofování vzdát přirozeného postoje, který
spočívá v předpokladu existence vnější reality. Z filozofického myšlení je třeba vyřadit víru v
existenci světa, dát vnější svět „do závorky“. Po tomto „uzávorkování“ zbývá čisté vědomí.
Předmětem studia filozofie by podle Husserla měly být fenomény čistého vědomí (představy,
myšlenky, hodnocení), a to bez zjišťování jejich původu, smyslu či vztahu k realitě. Vědomá
zkušenost je co do své povahy intencionální; vždy má subjektový a objektový pól. Intence je
duševní reflexe nad samotnými fenomény vědomí. Filozofické myšlení zkoumá vědomí, které leží
za společenským vědomím psychologie a sociologie. Od psychologie se Husserl distancoval, přesto
však výrazně ovlivnil její další vývoj (Stiver, 1997, s. 509–512).

11.2.4 Filozofie života

Francouzský filozof Henry Bergson (1859–1941) se vyjádřil k řadě psychologických otázek,

např. v dílech Hmota a paměť či Úvod do metafyziky. Základním pojmem jeho filozofie je „élan
vital“ (životní rozmach, rozlet). Vývoj života podle Bergsona nevychází z hmoty a jejích
mechanických zákonů, nýbrž naopak směřuje proti nim ke stále vyšším a svobodnějším formám. Ve
svém Úvodu do metafyziky Bergson rozlišil dvě metody intelektuálního zkoumání: analýzu a
intuici. Analytická metoda se v podobě, jak je užívána ve vědách, pokouší přesně zachytit realitu a
zajistit tak jistotu a předpověditelnost. Současně nabízí úlevu od úzkosti, kterou zakoušíme, když
poznáváme svět jako příliš složitý nebo nebezpečný. Analytický přístup je sice cenný, má však tu
nevýhodu, že nabízí pouze fotografii, jakoby momentku světa, který je bytostně dynamický a
aktivní. Tento přístup není schopen proniknout do podstaty věci, vždy zůstává na povrchu. K vnitřní
podstatě věcí a jevů proniká intuice, což je intelektuální sympatie, která zakouší bytí jako celek,
jako dynamické kontinuum. Toto empatické ztotožnění s bytím poskytuje podle Bergsona hlubší a
úplnější poznání než analýza. Intuice se může projevit jako spontánní vhled či jako výsledek
soustavného soustředění pozornosti na vlastní vědomí (Hundersmarck, 1997, s. 515–519).

– 29 –
11.2.5 William McDougall (1871–1938)

Anglický psycholog William McDougall přednášel od roku 1920 v USA na několika

univerzitách. Za hlavní dynamickou sílu lidského duševního dění považoval instinkty, což jsou
vrozené dispozice k chování ve vztahu k určitým objektům. Instinkty mají tři komponenty, a to
kognitivní, emotivní a konativní. McDougall popsal celkem 14 instinktů a ke každému z nich
připojil emoci, která charakterizuje jeho zážitkovou stránku. Např. instinkt útěku provází strach,
instinkt boje hněv, rodičovský instinkt něžnost, instinkt rozmnožování rozkoš. Za instinktivní
považoval také podřizování se a vyvyšování se, touhu po poznání a tvoření. V průběhu vývoje se
instinktivní dispozice seskupují kolem určitých objektů. Tak vznikají citové komplexy, sentimenty,
jež jsou základem charakteru (Madsen, 1972, s. 76–78). V USA vyvolal McDougall určitou nelibost
svou kritikou behaviorismu.

– 30 –
 III. HLAVNÍ SMĚRY PSYCHOLOGIE 20. STOLETÍ
Z bohatého filozofického a psychologického dění na přelomu 19. a 20. století se postupně
vydělilo několik hlavních směrů psychologie, z nichž každý definuje předmět jejího studia poněkud
odlišným způsobem, vytváří svébytné teorie a pojmový aparát. Integrace poznatků těchto
různorodých směrů je teprve v počátcích.

12 Behaviorismus

Behaviorismus je velkým směrem americké psychologie 20. století. Inspirován pozitivistickým

ideálem vědy odmítl metodu introspekce jako nevědeckou a předmět studia psychologie omezil na
objektivně pozorovatelná fakta, tedy především na studium chování. Jednotkami chování jsou
spojení stimulu (S) a reakce (R). Lidská mysl je černá skříňka („black box“), k níž objektivními
metodami vědeckého zkoumání nelze proniknout.

12.1 Ruská reflexologie

Bezprostředním předchůdcem amerického behaviorismu je ruská reflexní škola, reprezentovaná

osobnostmi I. M. Sečenova (1829–1905) a především Ivana Petroviče Pavlova (1849–1936).
Ačkoliv je Pavlovova práce převážně fyziologická, měla značný vliv na ruskou i světovou
psychologii. Na základě experimentů se psy popsal Pavlov jednu z elementárních forem učení –
klasické podmiňování. Výsledkem tohoto učení je spojení nepodmíněné reakce (např. slinění) s
podmíněným podnětem (např. zvonění). Základními nervovými procesy jsou podráždění (excitace)
a útlum (inhibice). Na základě těchto procesů rozlišil Pavlov typy temperamentu, které v podstatě
odpovídají temperamentům Hippokratovým. Např. pro cholerika je typická silná excitace a slabý
útlum, zatímco pro flegmatika silný útlum a slabá excitace. Typy vyšší nervové činnosti jsou dány
také vztahem dvou signálních soustav. První signální soustava, kterou má člověk společnou se
zvířaty, bezprostředně zaznamenává skutečnost v podobě dojmů, pocitů a představ. Druhá signální
soustava je spojena se slovem, tedy „signálem signálů“, a s lidským myšlením (Hoskovec, 1992, s.
79–80).

12.2 John Broadus Watson (1878–1958)

Watson byl zakladatelem behaviorismu a po mnoho let jeho charismatickým vůdcem. Od roku
1908 působil na univerzitě v Baltimore, kde strávil 12 let, během kterých byl na vrcholu své
psychologické tvořivosti. V roce 1913 vydal článek Psychologie z hlediska behavioristy, v němž
zformuloval základní teoretická východiska nového směru. V roce 1920 byl nucen v souvislosti se
svým skandálním rozvodem z univerzity odejít. V dalších letech se věnoval mimo jiné psychologii
reklamy (Schultz aj., 1992, s. 289–297).
Watson odmítl mentalistické pojmy, jako jsou vědomí, duševní stav či vůle. Za základ myšlení
považoval subvokální řeč, tj. nepatrné řečové pohyby hlasivek. Studium citů redukoval na jejich
fyziologickou komponentu. Základními jednotkami chování jsou podle Watsona reflexy nebo
spojení podnět-reakce, a to vrozené nebo podmíněné. Člověk je po narození vybaven určitým
počtem základních reflexů, ve všem ostatním je utvářen prostředím. Osobnost je souborem
složitých návyků (Homola, 1990, s. 101).
K ortodoxním Watsonovým příznivcům patřil Karl Lashley (1890–1958), zakladatel
neuropsychologie. Věnoval se experimentálnímu studiu chování krys v bludišti se zaměřením na
proces učení. V knize Mozkové mechanismy a inteligence odmítl myšlenku lokalizace mozkových

– 31 –
funkcí a dospěl k závěru, že všechny oblasti mozku přispívají k učení stejnou měrou a že
efektivnost učení závisí na celkovém množství nepoškozené mozkové tkáně (Hoskovec, Sedláková,
1996, s. 35). V současnosti se myšlenka lokalizace některých psychických funkcí opět prosazuje
(viz např. lokalizace řečových center v mozku). Lashleyho žákem byl Karl Pribram.

12.3 Neobehaviorismus, teorie učení

Raný behaviorismus reprezentovaný především pracemi Watsona a dalších převážně

neurofyziologicky orientovaných psychologů končí přibližně rokem 1930. V této době nastupuje
další generace behavioristů, která se zaměřuje na studium procesů učení, a to u lidí i u zvířat.
Tolman zavádí do výstavby behavioristických pojmů termín intervenující proměnná. Podle
Tolmana není chování pouhou bezprostřední reakcí na podnět, ale je ovlivňováno řadou vnitřních
proměnných, k nimž patří dědičnost, minulá zkušenost a zralost věku (Hoskovec, Sedláková, 1996,
s. 30).
Mnozí neobehavioristé navazují na práci Edwarda Lee Thorndikea (1874–1949), který
experimentoval se zvířaty, především s kočkami. V jednom z jeho klasických pokusů byla hladová
kočka opakovaně dávána do klece, před níž ležela potrava. Kočka se mohla dostat ven, pokud se jí
podařilo provést nějaký jednoduchý mechanický úkon, např. šlápnout na pedál či páčku umístěnou
v kleci, což mělo za následek otevření dvířek. Kočka se na základě náhodného zkoušení, tedy
metodou pokusu a omylu, brzy naučila klec otevřít. Tento typ učení, tzv. instrumentální
podmiňování, je podle Thorndikea řízen zákonem efektu: je-li nějaké chování posíleno, tedy vede k
uspokojivým důsledkům, pak se zvyšuje pravděpodobnost, že se toto chování v budoucnosti
vyskytne častěji než jiné typy reakcí. Z náhodných reakcí vybírají organismy ty, které vedou k
pozitivním důsledkům (Hunt, 2000, s. 237–238).
Burrhus Frederic Skinner (1904–1990) experimentoval především s laboratorními myšmi a
holuby. Při svých pokusech používal speciálně upravenou skříňku (Skinnerův box), která se od
Thorndikeovy klece lišila tím, že posilovaná reakce, např. stisknutí páčky či klování do určitého
místa, neumožňovala zvířeti únik, ale vedla k tomu, že dovnitř spadlo trochu rozdrobené potravy.
Skinner na základě svých experimentů rozlišil tři různé druhy posílení, které ovlivňují častost
instrumentální reakce u zvířat. Jsou jimi pozitivní posílení, negativní posílení a tresty. Při
pozitivním posílení vede chování ke kladným, příjemným či uspokojivým výsledkům. Při
negativním posílení jsou důsledky chování kladné v tom smyslu, že něco negativního ustane nebo
se vůbec nevyskytne. V případě trestů vede chování k nepříjemným důsledkům (Popplestone, 1994,
s. 98).
Edward Chace Tolman (1886–1959) zavedl do behaviorismu pojem intervenující proměnná a
začal rozlišovat chování molekulární (reflexy) a molární, což jsou smysluplné behaviorální celky.
Molární chování je ovlivňováno kognitivními faktory. Např. myš běžící bludištěm pro potravu si
podle Tolmana utváří jeho kognitivní mapu, tedy mentální reprezentaci bludiště, jeho tvaru. Na
základě řady experimentů Tolman prokázal, že se myši učí i tehdy, když jejich chování není
bezprostředně posilováno. Tento jev označil jako latentní učení (Homola, 1990, s. 115–116).
Clark Leonard Hull (1884–1952), profesor yalské univerzity, obohatil behavioristické teorie
učení tím, že je propojil s teorií motivace. Pojem potřeba používal Hull ve velmi úzkém
biologickém významu: potřeba je tkáňová odchylka od optimálních vnitřních biologických
podmínek. Drive je podnět psychické povahy, který vzniká na základě tkáňové potřeby. Např.
dehydratace organismu se projevuje příslušným drivem, kterým je žízeň. Síla drivů může být
ovlivněna trváním deprivace, tj. dobou, během které nebyly organické potřeby uspokojovány.
Posílení Hull ztotožňuje s tzv. redukcí drivů. Např. uhasí-li člověk žízeň tím, že se napije z láhve

– 32 –
minerálky, stává se na základě redukce drivů podobná láhev posilovačem neboli incentivou, která
může ovlivňovat chování (Homola, 1990, s. 114).
K neobehaviorismu bývá někdy přiřazována tzv. yalská škola, jejíž představitelé (Dollard,
Miller, Mowrer a další) se pokusili o syntézu teorií učení s psychoanalýzou. Ve významné publikaci
Frustrace a agrese vydané v roce 1939 vystoupili s myšlenkou, že hlavní příčinou agresivního
chování je frustrace, což je psychický stav, který vzniká, je-li ohroženo uspokojení nějaké důležité
potřeby. Agresi považovali za vrozenou reakci, která se však projevuje pouze za určitých
specifických okolností, tedy v situacích frustrace. Představitelé yalské školy dále předpokládali, že
frustrace vždy vede k agresi, a že každá agrese je důsledkem frustrace. Tato teorie podnítila čilý
výzkum, který vedl k závěru, že frustrace často vyvolává hněv a pohotovost k agresivnímu chování,
ale nemusí pokaždé vyústit v otevřené agresivní projevy (Čermák, 1998, s. 33).
V dalších desetiletích behavioristé postupně ustupovali do výchozího myšlenkového
paradigmatu. V současné době lze pod hlavičku behaviorismu zařadit řadu poměrně různorodých
teoretických a výzkumných směrů, např. ekologickou a environmentální psychologii, teorii
sociálního učení Alberta Bandury, studium znakových systémů Morrise a Osgooda atd.
Přínos behaviorismu pro další vývoj psychologie je poněkud diskutabilní. Behaviorismus
usiloval o zásadní zvědečtění psychologie, a to redukcí jejího předmětu na studium chování. Tím,
že se vzdal studia prožívání, pravděpodobně rezignoval na možnost pochopení příčin chování a
vysvětlení jeho smyslu. Behaviorismus přinesl řadu poznatků, které však zůstaly na povrchu
problémů a mnohdy jsou pouhými artefakty. K přínosům tohoto směru patří především teorie učení
a rozpracování technik behaviorální terapie. Čistý behaviorismus je však směr převážně historický.

13 Gestaltismus – tvarová psychologie

Název školy je odvozen od německého slova Gestalt, které lze přeložit slovy tvar, útvar, vzorec
nebo struktura, z nichž každé vystihuje část jeho významu. Gestaltismus se staví kriticky k
Wundtově psychologii, především ke snaze najít psychické elementy, z nichž se skládají komplexní
psychické jevy. Např. při pohledu z okna osoba primárně vnímá určité celky (stromy, oblohu),
nikoliv jednotlivé počitky. Podle gestaltistů organizuje lidská psychika senzorický materiál do
určitých tvarů, celků nebo struktur, které se vyčleňují nejen ve vnímání, ale také v myšlení a cítění.
Hlavní výzkumnou metodou tvarové psychologie je fenomenologie, tj. introspektivní
přezkoumávání psychických jevů jako takových. V oblasti přírodních věd se gestaltisté inspirovali
především objevem elektromagnetického pole (Faraday, Maxwell) (Sedláková, Hoskovec, 1996, s.
49–53).
Bezprostředním myšlenkovým předchůdcem gestaltismu byl Christian von Ehrenfels (1859–
1932), profesor filozofie na pražské německé univerzitě, který popsal tzv. transpozici. Jejím
typickým příkladem je melodie, což je celek, který se při převedení do jiné tóniny nemění. Melodie
se vyznačuje tvarovými kvalitami, které se liší od vlastností jednotlivých tónů. Celek je tedy něco
víc než pouhý součet částí (Sedláková, Hoskovec, 1996, s. 51).
Gestaltistické hnutí se dělí na dva směry: na berlínskou školu, která si získala mezinárodní
proslulost a na méně známou lipskou celostní školu.

13.1 Lipská celostní škola

I ve Wundtově Lipsku se soustředila skupina psychologů, která odmítala rozklad duševního dění
na prvky a zdůrazňovala prioritu celku. Hlavním představitelem této školy byl Felix Krueger
(1874–1948), který rozdělil celky na tvary, jež jsou uzavřené a učleněné (geometrické obrazce,
akordy, melodie), a na neučleněné, nediferencované celky neboli komplexy. Lipská škola studovala

– 33 –
především neučleněné psychické celky, k nimž patří citové stavy, zážitky vysokého vzrušení či silné
únavy, které mohou mít vyhraněnou zážitkovou celostní kvalitu (Sedláková, Hoskovec, 1996, s. 61–
62).

13.2 Berlínská škola

Berlínská škola gestalt psychologie se zabývala především studiem uzavřených psychických

tvarů. Její základní myšlenkové paradigma lze shrnout těmito slovy: Celek je něco jiného než suma
částí, z nichž je složen. Tvar (gestalt) je komplexní, „nadsumativní“ kvalita. Psychické děje
vystupují jako celky, což je nejmarkantnější u vnímání, ale platí to i pro jiné psychické procesy,
např. pro myšlení a učení. Duševní dění je proces strukturování, tvoření celků. Fenomenální
(psychické) tvary odpovídají určitým geneticky daným mozkovým strukturám. Prožívání je,
obrazně řečeno, vestavěno do předem daných forem (struktur). Myšlenkovým nástupcem
gestaltismu je např. lingvista Noam Chomsky, podle kterého je vývoj řeči determinován geneticky
danými mozkovými strukturami či „programy“.
Max Wertheimer (1880–1943), vůdčí osobnost berlínské školy, zformuloval základní tvarové
principy percepční organizace. Podle Wertheimera vydělujeme v každém percepčním poli určité
celky, které mají funkční i organizační primát nad částmi. Organizace percepce je řízena především
zákonem pregnance, který říká, že struktura vždy směřuje k co největší dokonalosti, jednoduchosti,
k nejlepšímu možnému tvaru. K dalším tvarovým zákonům patří podobnost, kontinuita, blízkost a
kontrast. Např. zákon podobnosti říká, že máme tendenci vnímat jako celek objekty podobného
tvaru. Wertheimer dále popsal tzv. fí-fenomen, což je vjem zdánlivého pohybu, který vzniká na
základě prezentace dvou vizuálních podnětů v rychlém časovém sledu.
V roce 1933 emigroval Wertheimer do USA, kde napsal mimo jiné knihu Produktivní myšlení
(vyšla posmrtně v roce 1945). Myšlení zde chápe především jako řešení problému. Podle
Wertheimera je problémová situace počátečním vhledem strukturována a v procesu jejího řešení
dochází k restrukturaci vztahů uvnitř tohoto „pole myšlení“. Myšlení spočívá ve strukturálních
proměnách směřujících ke zlepšení dané situace. Tento vývoj je determinován především principem
pregnance, ale i ostatními tvarovými zákony. Vyřešení problému je srovnatelné se vznikem dobrého
tvaru (Sedláková, Hoskovec, 1996, s. 54).
Wolfgang Köhler (1887–1967) proslul především svými experimenty se zvířaty, jež jsou
východiskem gestaltistické teorie učení. V roce 1913 přijal Köhler účast ve vědecké expedici na
ostrov Tenerife v Kanárském souostroví, kde měla Pruská akademie věd svou antropoidní stanici.
Asi za 6 měsíců po jeho příjezdu vypukla 1. světová válka, která ho přinutila zůstat na ostrově delší
dobu. Köhler toho využil k experimentům s volně žijícími šimpanzy. Výsledky svých pokusů
publikoval po návratu do Německa v knize Inteligenční testy (zkoušky) opičího rozumu. V roce
1934 emigroval do USA, kde přednášel na několika univerzitách (Schultz aj., 1992, s. 383–385).
V Köhlerových pokusech řešili šimpanzi různé problémové situace; např. na zavěšený trs banánů
mohli dosáhnout pouze tehdy, když na sebe naskládali několik beden nebo spojili dvě krátké tyče v
jednu dlouhou. K vyřešení problému docházelo zpravidla náhle, vhledem do dané problémové
situace. Köhler definuje vhled jako náhlé, spontánní pochopení a restrukturaci vztahů, jako vznik
dobrého tvaru. Gestaltisté se stavěli kriticky k behavioristickým teoriím učení, které považují za
jeho podstatu vytváření spojů mezi podněty a reakcemi. Podle tvarových psychologů je učení
záležitostí myšlení, především vhledu do problémové situace, který existuje i na subhumánní úrovni
(Schultz aj., 1992, s. 396–398).
Kurt Koffka (1886–1941), blízký spolupracovník Wertheimera a Köhlera, rovněž emigroval do
USA. Mezi jeho významná díla patří Růst mysli, v němž aplikoval tvarové zákony na vývojovou

– 34 –
psychologii. Ve 30. letech vydal vysoce erudované a čtenářsky náročné Principy gestalt
psychologie.

13.3 Kurt Lewin (1890–1947)

Lewin se narodil v polském Mogilnu, které v té době patřilo k Německu. Po skončení 1. světové
války, v níž bojoval v řadách německé armády, vyučoval na berlínské univerzitě. Brzy se stal velmi
produktivním a tvořivým členem gestaltistické skupiny. V roce 1933 emigroval do USA, kde
uveřejnil řadu vlivných knih, např. Dynamickou teorii osobnosti či Principy topologické
psychologie (Sedláková, Hoskovec, 1996, s. 58–59).
Lewinova originální psychologická teorie, kterou rozpracoval především v USA, je známá jako
topologická psychologie nebo jako teorie pole. Lewin předpokládal, že všechny psychologické
aktivity jedince probíhají v psychologickém poli, které označoval také jako životní prostor. Ten
zahrnuje všechny minulé, současné i budoucí události, které mají určitý psychologický význam.
Životní prostor lze chápat také jako silové pole. Mezi jedincem a objekty v životním prostoru, které
ho přitahují, respektive odpuzují, vznikají síly psychologické povahy, tzv. vektory. Objekty, které
jsou nositeli pozitivních hodnot, jsou obdařeny pozitivními valencemi, zatímco odpuzující objekty
nesou záporné valence. Pro stanovení valencí jsou určující potřeby jedince. Síly v psychickém poli
se jako vektory sčítají a odečítají a ovlivňují tak lidské chování. Příkladem je dítě, které je
přitahováno pohledem na dětské hřiště a zároveň je od tohoto objektu odpuzováno svými školními
povinnostmi (Schultz aj., 1992, s. 404–407).
V psychologickém poli subjektu tedy mohou vznikat konflikty, které Lewin rozdělil do tří
hlavních typů:
1. Konflikt apetence-apetence neboli konflikt + +. Tento konflikt vzniká, je-li jedinec nucen volit
mezi dvěma přitažlivými objekty či možnostmi.
2. Konflikt averze-averze neboli konflikt – – vzniká v situaci volby mezi
dvěma odpudivými objekty.
3. Konflikt apetence-averze neboli + – vzniká, je-li tentýž podnět nebo objekt současně přitažlivý
i odpudivý (Hoskovec, Sedláková, 1996, s. 60).
Lewin se dále zabýval dynamikou sociálních skupin a popsal tři styly jejich vedení, a to
demokratický, autokratický a liberální.
Lewin svými názory silně ovlivnil rozvoj pedagogické, sociální a ekologické psychologie. Jeho
teorie jako celek je však v současnosti málo přijímána. Z Lewinových nejbližších přátel a
spolupracovníků vynikly především některé žákyně. Bluma Zeigarniková, berlínská doktorandka
Kurta Lewina, svými výzkumy dokázala, že přeruší-li se subjektu práce na zadaném úkolu, má
tendenci ho dokončit a také si ho pamatuje lépe než ukončené úkoly. Tento jev je znám jako efekt
Zeigarnikové nebo jako efekt nedokončeného kroužku (Schultz aj., 1992, s. 407).

13.4 Kurt Goldstein (1878–1965)

Kurt Goldstein, významný neurolog, se po příchodu na berlínskou univerzitu v roce 1930

seznámil s učením gestaltistů a byl jím silně ovlivněn. V roce 1933 se vystěhoval do Holandska,
kde vydal dílo Organismus. Později emigroval do USA, kde působil na několika univerzitách.
V Goldsteinově teorii organismu jsou integrovány dva gestaltistické principy: fenomén figura-
pozadí a tendence k dobrému tvaru (princip pregnance). Goldstein se pokusil prokázat platnost
těchto principů pro všechny funkce a projevy organismu. Jeho koncepce tedy vychází z holistického

– 35 –
(celostního), respektive gestaltistického pojetí vztahu organismus-prostředí. Podle Goldsteina má
organismus tendenci uskutečnit „pregnantní“ relaci mezi sebou a okolím. Jeho chování je
uspořádáno způsobem, který je analogický principu figury a pozadí ve vnímání. O tom, co se v
chování stane figurou, tj. hlavní, dominantní činností, rozhoduje aktuální motivace. Ta je určována
obecnými motivačními principy, k nimž patří:
1. Vyrovnávání se s prostředím. Organismus se v optimálním případě nachází ve stavu
průměrného energetického napětí a jakmile je tento stav narušen, má tendenci obnovit
rovnovážný stav.
2. Seberealizace či sebeaktualizace, která může být definována jako snaha o naplnění všech
schopností nebo možností daného organismu způsobem za daných podmínek optimálním
(Nakonečný, 1996a, s. 76–77).
Zkušenosti s pacienty s poškozením mozku vedly Goldsteina k závěru, že organismus je celek a
že funkce každé jeho části musí být vyhodnocována ve vztahu k tomuto celku. Řízení chování není
lokalizováno ve specifických oblastech mozkové kůry, ale je garantováno celým mozkem.
Goldstein svým dílem silně ovlivnil zakladatele psychoanalytické skupinové psychoterapie S. H.
Foulkese (Němec, proslavil se především během svého působení v Anglii), který do své teorie
skupinové analýzy začlenil řadu gestaltistických pojmů (Pines, 1983). Koncept seberealizace
převzal od Goldsteina Abraham Maslow a učinil z něj ústřední pojem své teorie potřeb. Goldstein je
díky tomu považován za otce americké humanistické psychologie.

14 Psychodynamická (hlubinná) psychologie

K psychodynamické psychologii řadíme ty psychologické směry, které jdou pod povrch vědomí
a pokoušejí se analyzovat předvědomé a nevědomé aktivity psychického života. Tyto hlubinné
vrstvy přitom považují za jádro lidské psychiky, zatímco vědomí mnohdy pokládají za pouhý
epifenomén psychického dění. Součástí hlubinné psychologie je psychoanalýza, Jungova analytická
psychologie, individuální psychologie Alfreda Adlera, kulturní psychoanalýza a řada dalších směrů.
Psychodynamická psychologie zprvu vznikala na základě potřeb psychoterapeutické praxe, ale
postupně se rozrostla v obecnou koncepci lidské psychiky a psychického vývoje.

14.1 Psychoanalýza

14.1.1 Sigmund Freud (1856–1939)

Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, se narodil v Příbore na Moravě, ale většinu života
prožil ve Vídni. Ženatý, otec šesti dětí. Jeho nejmladší dcera Anna se později stala významnou
psychoanalytičkou. Freud měl ve Vídni privátní praxi, přednášel na univerzitě, publikoval.
Postupně kolem sebe shromáždil kruh blízkých spolupracovníků a psychoanalýza se stávala
proslulou. V posledních 16 letech svého života trpěl Freud rakovinou horního patra a čelisti (byl
vášnivý kuřák). Po obsazení Rakouska německými vojsky odcestoval v roce 1938 spolu s dcerou
Annou do Londýna, kde rok nato zemřel.
Freud vycházel při koncipování své teorie z několika základních postulátů.
1. Konstantnost psychické energie. Podle Freuda má lidská psychika tendenci udržovat
duševní energii na nízké a konstantní úrovni. Nahromadí-li se v ní příliš mnoho energie, pak
se jí snaží zbavit, „vybít ji“, což je provázeno pocitem úlevy nebo slasti. Zdrojem psychické
energie jsou pudy, které jsou mentální reprezentací tělesných procesů. Kromě pudu
sebezachování je hlavní dynamickou silou lidské psychiky pud sexuální, jehož energetické

– 36 –
 složce dal Freud název libido. Později, zejména pod vlivem událostí první světové války,
přidal ještě diskutabilní pud smrti (thanatos), což je tendence organismu vrátit se k
původnímu, neživému stavu. Projevuje se agresivními a destruktivními tendencemi vůči
druhým lidem, sobě samému i objektům vnějšího světa, zejména vůči přírodě.
2. Existence mentálního aparátu, což je psychická struktura (systém) srovnatelná např. s
kardiovaskulárním, zažívacím či jiným somatickým systémem. Mentální aparát má své
vlastní, svébytné zákonitosti fungování.
3. Psychický determinismus. Jakýkoliv duševní fenomén má podle Freuda svou příčinu,
kterou si však jedinec nemusí uvědomovat. Psychické obsahy jsou vzájemně asociativně
propojeny; tato síť asociací je z velké části nevědomá.
4. Princip nevědomí. Velká část duševního aparátu funguje nevědomě (Sandler aj., 1972a).
Psychosexuální vývoj. Libido prochází v ontogenezi složitým vývojem, během kterého se štěpí
na dílčí komponenty. Základními vývojovými etapami jsou fáze orální, anální a falická. Během
falické fáze prožívají chlapci i dívky tzv. oidipovský komplex, který spočívá v eroticky zbarvené
náklonnosti k rodiči opačného pohlaví, což je provázeno žárlivostí a nevraživostí vůči rodiči téhož
pohlaví. Oidipovský komplex je mezi pátým až šestým rokem kompletně vytěsněn do nevědomí.
Pak následuje období latence, které trvá až do puberty, v níž začíná údobí dospělé genitální
sexuality. Při poruchách psychosexuálního vývoje může dojít k fixaci či regresi na některou z fází
infantilní sexuality, což má za následek buď vznik sexuální perverze nebo – při silných obranných
mechanismech – vznik neurózy (Freud, 1991).
Sandler se svými spolupracovníky rozdělil Freudovo dílo do třech fází. První z nich dal název
afekt-trauma. Stěžejním dílem této etapy je Studie o hysterii (1895), jejímž spoluautorem je Josef
Breuer. Freudův model mentálního aparátu je v této fázi velmi jednoduchý. Tvoří ho dvě vrstvy –
vědomí a nevědomí. Funkcí mentálního aparátu je především kontrola a uvolňování psychické
energie, obrana proti nepříjemným afektům a nepřijatelným myšlenkám. Příčinou obtížně
zvládnutelných afektů jsou různá psychická traumata, k nimž patří především trauma svedení –
sexuálního zneužití v dětství. Afekty spojené s psychickými traumaty jsou spolu s příslušnými
vzpomínkami vytěsňovány (obranný mechanismus represe) a vrší se v nevědomí. Neurotické
poruchy jsou důsledkem vytěsněných, „přiškrcených“ afektů, které nemohly být uvolněny normální
cestou. Energetická složka afektů hledá cestu k vybití, a protože nemůže být vpuštěna do vědomí,
putuje do senzorických nebo motorických nervových drah, což se projevuje např. hysterickou
obrnou, slepotou či hluchotou.
Druhá etapa Freudovy práce, etapa topografického modelu lidské psychiky, zahrnuje roky
1897 až 1923. Je to údobí rychlého a zásadního vývoje psychoanalytické teorie a praxe. K stěžejním
Freudovým spisům tohoto údobí patří Výklad snů (1900), Psychopatologie všedního života (1901),
Tři eseje o sexuální teorii (1905) a článek O narcismu: úvod (1914).
Již v knize Výklad snů Freud nastínil tzv. topografický model psychického aparátu, který
zahrnuje tři vrstvy, a to nevědomí, předvědomí a vědomí. Systém nevědomí obsahuje pudová přání,
která se řídí principem slasti a usilují o své bezprostřední uspokojení. Hlavním úkolem předvědomí
je chránit vědomí před přívalem pudových sil z nevědomí a najít jim takový způsob vyjádření, který
by byl pro vědomí přijatelný. Cenzura je funkce předvědomí, která provádí transformaci pudových
přání do podoby pudových derivátů, z nichž některé vstupují do vědomí. Předvědomí a vědomí se
řídí principem reality. Nejvyšší a nejušlechtilejší lidské zájmy tak mohou být výsledkem
transformace infantilních sexuálních či agresivních impulzů obsažených v nevědomí. Sublimace je
proces přeměny syrových, hrubých pudových přání do jemnějších a navenek nesexuálních forem. V
psychice může vznikat celá řada konfliktů, především mezi primitivními sexuálními impulzy a

– 37 –
osobními etickými standardy. Jedinec hledá řešení, které by bralo v úvahu obě tyto protikladné síly.
Neurózy jsou nouzovým, neúspěšným řešením intrapsychických konfliktů (Sandler aj., 1972b).
V etapě topografického modelu se Freud intenzívně zabýval denními a nočními sny a jejich
významem v psychickém životě. Předpokládal, že cenzura je ve spánku slabší než v bdělém stavu,
takže v obsahu snů lze poměrně snadno rozpoznat nevědomé psychické popudy. Sny proto
považoval za „královskou cestu do nevědomí“. Freud své pacienty žádal, aby volně asociovali k tzv.
manifestnímu obsahu snu, což je to, co si člověk pamatuje po probuzení. Manifestní snový obsah
pokládal za substituci latentního obsahu, kterým je splnění pudového přání. V tomto údobí Freud
dále studoval tzv. psychopatologii všedního života. Domníval se, že rozmanité chybné výkony, k
nimž patří přeřeknutí, opomenutí, zaspání či přehlédnutí něčeho nemilého, jsou projevem působení
nevědomých impulzů a psychických obran (Freud, 1994).
Fáze strukturálního modelu lidské psychiky začíná rokem 1923, kdy Freud vydal knihu Ego a
Id. K významným dílům tohoto údobí dále patří Inhibice, symptomy a úzkost (1926). Jedním z
důvodů pro vytvoření strukturálního modelu lidské psychiky byla existence nevědomého pocitu
viny, s nímž se Freud u svých pacientů často setkával a který se do topografického modelu nedařilo
adekvátně začlenit. V novém modelu se duševní aparát dělí do tří hlavních struktur, kterými jsou id
(ono), ego (já) a superego (nadjá). Nevědomý pocit viny je výsledkem působení superega. Obsah
pojmu id zhruba koresponduje s popisem nevědomí v topografickém modelu. Je to oblast, která
obsahuje primitivní pudy usilující o své vybití. Během vývoje se vlivem interakce dítěte s vnějším
světem část id modifikuje v ego, které má funkci sebezáchovnou. Pokouší se vypořádávat s tlaky z
id i s požadavky vnějšího světa. Dalšími funkcemi ega jsou odkládání pudového uspokojení a
kontrola pudových přání s pomocí arzenálu obranných mechanismů. Superego se vyvíjí jako vnitřní
reziduum raných dětských konfliktů, obzvláště ve vztahu k rodičům a jiným autoritativním
postavám. Vzniká na základě postupného zvnitřňování těchto autorit, jejich příkazů a zákazů.
Superego obsahuje svědomí a dětské ideály.
Velká část superega, ega a celé id fungují mimo vědomí. Freud v této fázi definuje vědomí jako
„smyslový orgán ega“. Ego považuje za psychickou organizaci, která se pokouší najednou „sloužit
třem pánům“ – id, superegu a požadavkům vnějšího světa. Při snaze vyrovnat se s tlaky z těchto tří
zdrojů může v egu vznikat úzkost. Freud v tomto údobí připisuje sexuálním a agresivním impulzům
umístěným v id přibližně stejný význam. Dál rozvíjí svou myšlenku o existenci pudu smrti, kterou
poprvé uveřejnil již v roce 1920 v knize Za principem slasti (Sandler aj., 1972b).
Význam Freudova díla pro další vývoj psychologie i lidské kultury lze stěží odhadnout. Celá
novodobá psychoterapie se vyvíjela v návaznosti na Freuda či v opozici vůči němu.
Psychoanalytická teorie, jejíž základy položil Freud ve svém monumentálním díle, zahrnuje
obecně-psychologické, vývojové i psychopatologické aspekty. Integrace psychoanalýzy s ostatními
směry psychologie je teprve v počátcích.

14.1.2 Další směry psychoanalýzy

Již za Freudova života se psychoanalýza dále vyvíjela a postupně vzniklo několik

psychoanalytických směrů a škol, které se jednoznačně hlásí k Freudovu odkazu. Patří k nim ego-
psychologie, britská škola objektních vztahů, psychologie self Heinze Kohuta a další. Otto
Kernberg se pokusil o syntézu Freudovy pudové teorie s ego-psychologií a psychologií objektních
vztahů.

– 38 –
Ego-psychologie

Rozvoj psychoanalytické ego-psychologie souvisel s tím, že ve strukturálním modelu lidské

psychiky bylo ego oblastí, kterou Freud nejméně popsal a propracoval. K jejím zakladatelům patří
Freudova nejmladší dcera Anna a Heinz Hartmann.
Anna Freudová (1895–1982) položila spolu s Melanií Kleinovou základy psychoanalytické
terapie dětí a významně přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie. Jako
předchůdkyně nebo představitelka ego-psychologie bývá uváděna především díky své práci Ego a
obranné mechanismy. Freudová pojímá obrany jako součást ega a dělí je do dvou základních
skupin: některé z nich jsou namířeny proti pudovým přáním z id, jiné působí proti nepříjemným
podnětům z vnější reality. Já si své obranné manévry neuvědomuje; psychoanalytik je však může
rozpoznat na základě výsledků jejich působení. Freudová také zdůrazňovala, že obrany hrají
významnou úlohu v procesu adaptace. K obranným mechanismům proti pudovým impulzům patří
regrese, tj. návrat z vyššího na nižší vývojový stupeň, na kterém se dařilo uspokojení pudových
přání, represe, což je vytěsnění nepříjemného psychického obsahu do nevědomí, projekce, při níž
jedinec subjektivně nepřijatelné psychické obsahy či pohnutky připisuje někomu jinému atd.
Popření je obranný mechanismus, který působí proti nepříjemným podnětům z vnějšího světa. Díky
jeho působení si člověk neuvědomuje podněty či informace, které v něm vyvolávají nepříjemné
pocity (Šebek, 1991, s. 398–399). Freudová dále popsala dva obranné mechanismy, které brání
současně směrem ven i dovnitř proti pudům. Při identifikaci s agresorem se člověk ztotožní s
osobou, které se bojí. Působením tohoto mechanismu lze vysvětlit, proč se fyzicky týrané děti
stávají agresivními. Podstatou altruistického vzdání se je to, že se člověk zřekne svých vlastních
tužeb a přání ve prospěch někoho jiného. Díky tomu si může vážit sebe sama a získat také úctu
jiných lidí. Jako příklad uvádí Freudová vznešené sebeobětování Cyrana z Bergeracu (Sayersová,
1999, s. 135).
Heinz Hartmann (1894–1970) se narodil ve Vídni v prominentní intelektuální a umělecké
rodině. Ke studiu psychoanalýzy přistoupil se širokými znalostmi z tehdejší psychologie, historie i
filozofie. Svou druhou výcvikovou analýzu absolvoval u Sigmunda Freuda. Hartmann se proslavil
především během svého působení v USA. Základní myšlenkové paradigma nového
psychoanalytického směru zformuloval v eseji Ego psychologie a problém adaptace.
Jedním z podstatných přínosů Heinze Hartmanna bylo to, že posunul předmět studia
psychoanalýzy i do oblastí mimo patologii a tím otevřel cesty ke komunikaci mezi psychoanalýzou
a jinými směry psychologie. Hartmann považuje ego za substrukturu osobnosti vymezenou jejími
funkcemi, jež jsou ve službách adaptace. K funkcím ega patří testování a uvědomování si reality,
regulace pudů zejména prostřednictvím schopnosti odložit jejich uspokojení, vytváření objektních
vztahů. V egu také probíhá myšlení a je v něm umístěn celý arzenál obranných mechanismů.
Hartmann na rozdíl od Freuda předpokládal, že se ego vyvíjí samostatně, nezávisle na id. Už při
narození existuje vrozená matrice pro vznik ega, na jehož dalším vývoji se podílí zrání i učení.
Součástí ega je tzv. nekonfliktní sféra, která stojí mimo oblast střetů s impulzy z id či superega.
Probíhá v ní např. vývoj motoriky, vnímání, řeči, myšlení a tvořivosti. Díky rozvoji těchto funkcí je
člověk schopen nezávislé (autonomní) psychické existence. Ani tato oblast však není vůči
konfliktům zcela imunní, což potvrzuje existence takových poruch, jako je koktavost. Hartmann se
domníval, že ego čerpá energii z pudových impulzů, které v procesu neutralizace zbavuje jejich
sexuálních a agresivních kvalit. Neutralizace tedy, na rozdíl od Freudovy sublimace, mění samotnou
podstatu pudů.
Ego-psychologie měla v USA značný úspěch, k čemuž nepochybně přispěla vlivná tradice
americké pragmatické filozofie oslavující myšlenku, že se člověk může vlastními silami změnit,
adaptovat a stát se úspěšným. K významným představitelům ego-psychologie patří Erik Erikson,

– 39 –
autor známé vývojové teorie osmi epigenetických stadií, a Ernst Kris, který se zabýval
problematikou tvořivosti (Šebek, 1991).

Britská škola objektních vztahů

Freud předpokládal, že až do oidipovské fáze je dětská sexualita autoerotická, což znamená, že

dítě používá druhé lidi (objekty) pouze jako nástroje k uspokojování svých pudových hnutí.
Představitelé britské školy objektních vztahů se naproti tomu domnívají, že citové vztahy k blízkým
lidem (objektům), které si dítě vytváří prakticky od narození, hrají v psychickém vývoji
významnější roli než uspokojování pudových potřeb. Zakladatelkou této školy je Melanie Kleinová,
k jejím významným představitelům patří Donald Winnicott a Michael Balint.
Melanie Kleinová (1882–1960), velká rivalka Anny Freudové, se narodila ve Vídni. Nějakou
dobu žila v Berlíně, kde absolvovala cvičnou analýzu u Karla Abrahama. V druhé polovině 20. let
přesídlila do Londýna, kde žila a pracovala až do své smrti. Kleinová zdůrazňovala význam raných
vývojových etap, tedy údobí do tří let věku dítěte, pro normální vývoj i pro vznik
psychopatologických poruch. Vycházela z předpokladu, že dítě vnímá objekt, respektive jeho části,
prakticky od narození. Zpočátku je pro ně těžké uchopit objekt jako celek, takže se mu rozpadá na
tzv. částečné objekty, které dělí na dobré a špatné. Základní organizací psychického života malého
dítěte je „splitting“ – štěpení zážitků na pozitivní a negativní. Normálně se vyvíjející dítě začíná být
mezi 4. až 6. měsícem schopno tuto diskrétní psychickou zkušenost integrovat. Díky tomu začíná
vidět matku jako zdroj i příjemce dobrých i špatných pocitů. Podle Kleinové se psychický vývoj
děje prostřednictvím zvnitřňování vztahů k objektům, jehož nejranější formou je inkorporace, která
se podobá pohlcení objektu nebo jeho částí (Hinshelwood, 1989).
Donald Winnicott (1896–1971), britský pediatr a psychoanalytik, vycházel při koncipování své
teorie z přímého pozorování interakcí mezi matkou a dítětem. Podle Winnicotta není dítě na
počátku života izolováno, nýbrž je součástí jednotky matka-dítě. V rámci této jednotky se postupně
rozvíjí jeho základní vztahová kapacita, jíž je vybaveno vedle své pudové kapacity. Aby se tato
vrozená schopnost vztahovat se k lidem mohla rozvinout, je nutná přítomnost „dosti dobré matky“,
která přiměřeně empaticky reaguje na tělesné a psychické potřeby dítěte. V rámci bezpečného
vztahu s matkou začíná dítě postupně rozlišovat mezi sebou a druhými lidmi. Tzv. pravé self se u
dítěte vyvíjí tehdy, když matka citlivě reaguje na jeho iniciativu a potřeby a tím potvrzuje jejich
oprávněnost, „pravdivost“. Pokud matka na prožitky dítěte reaguje necitlivě, vzniká u něj falešné
self. Dítě, které vyvinulo falešné self, se neřídí svými autentickými potřebami a pocity, ale snaží se
přizpůsobit či vycházet vstříc potřebám a chování objektu. Falešné self není úplně špatné, ale je
konformní. Jsou-li autentické prožitky systematicky potlačovány, pak zpravidla mizí i tvořivost
(Mitchell, Blacková, 1999, s. 148–157).
Winnicott patří mezi psychoanalytiky, kteří adekvátní mateřské péči přisoudili rozhodující
význam pro zdravý psychický vývoj.
Michael Balint (1896–1970), britský psychoanalytik maďarského původu, zkoumal z
psychoanalytického hlediska vztah lékař-pacient. Rozpracoval také originální metodu rozboru
kazuistik, která je v současnosti známá jako metoda balintovských skupin a je široce využívána i
mimo kontext psychoanalýzy.

Otto Kernberg (1928–)

Otto Kernberg, významný světový analytik a výjimečný systematik, se pokusil o syntézu

klasické psychoanalýzy s ego-psychologií a psychologií objektních vztahů. Z jeho rozsáhlého díla

– 40 –
vešlo v obecnou známost vymezení hraničních a narcistických poruch osobnosti. Nakladatelství
Portál vydalo v roce 1999 Kernbergovu knihu Normální a patologická láska.
Kernberg se systematicky zabýval internalizací neboli zvnitřňováním, které chápe jako proces
psychického přisvojování si toho, co bylo původně vnější. Do vnitřní psychické struktury se mohou
ukládat zkušenosti z mezilidských vztahů i vlastnosti druhých lidí (objektů). Internalizační procesy
mají podle Kernberga rozhodující význam pro strukturaci a diferenciaci psychického aparátu, tedy
pro vznik lidské osobnosti. K těmto procesům patří introjekce a identifikace. Introjekce je poměrně
primitivní forma internalizace, při níž je objekt zvnitřněn vcelku i se vztahem, který k němu daný
jedinec má. Podle Kernberga jsou zejména negativně emocionálně „obsazené“ introjekty v psychice
izolovány od ostatních zkušeností a působí rušivě na chování i prožívání. Vyšší formou
internalizace je identifikace. Dítě při ní nezvnitřňuje objekt jako celek, ale přebírá od něj jen některé
vlastnosti či projevy, které může snáze začlenit do svého psychického aparátu. Probíhá-li
identifikace jako normální vývojový proces, pak se jedinec podobá objektům, ale podrží si
individuální charakteristiky (Carsky, Ellman, 1985, s. 263–266).

14.2 Slavní renegáti

V prvních dvou desetiletích 20. století se kolem Freuda ve Vídni shromáždila celá plejáda
vynikajících myslitelů, kteří dále propracovávali psychoanalytickou teorii. Od samého počátku bylo
psychoanalytické hnutí plné nesouhlasu a kontroverzí díky složitosti a novosti tématu a také díky
intelektuální nezávislosti Freudových nejlepších žáků. Několik významných psychologů se
rozhodlo psychoanalytické hnutí opustit nebo byli nuceni je opustit a založili vlastní školy. Patřili k
nim především Alfred Adler a Carl Gustav Jung.

14.2.1 Alfred Adler (1870–1937)

Alfred Adler se narodil ve Vídni. Než si za své celoživotní povolání vybral psychiatrii, působil
jako praktický a oční lékař. V prvním desetiletí 20. století úzce spolupracoval s Freudem a stal se
dokonce prezidentem Vídeňské psychoanalytické společnosti. Kolem roku 1911 se však Freud a
Adler stali nesmiřitelnými protivníky. Adler kritizoval Freuda za přeceňování sexuality a Freud
odsuzoval Adlerův důraz na vědomé procesy. Adler nakonec společnost opustil a založil svou
vlastní školu, které dal název individuální psychologie.
Adler na rozdíl od Freuda neuvažuje o kauzální determinaci psychického dění, ale spíše o jeho
finální (cílové) orientaci. Předpokládá, že si každý člověk vytváří určité fiktivní cíle, jejichž
sledování ovlivňuje jeho chování i prožívání. Tyto cíle nejsou zpravidla založené na realitě, ale
spíše na subjektivní interpretaci světa. Stanovení životních cílů ovlivňují dva základní lidské
motivy, a to touha po moci a společenský cit. Touha po moci je podle Adlera primární lidská snaha
překonat pocity méněcennosti a stát se nadřazeným. Pocity inferiority jsou úplně přirozené, protože
všichni lidé začínají život jako malí, slabí tvorové. Za určitých nepříznivých okolností, k nimž patří
tělesné postižení (orgánová méněcennost) nebo nevhodné výchovné praktiky rodičů (hýčkání či
zanedbávání), normální pocit slabosti a bezmoci mimořádně zesílí a rozroste se do hluboce
prožívaného komplexu méněcennosti (Adler, 1935). Adler dále popsal tzv. komplex nadřazenosti,
který je téměř vždy kompenzací pocitu inferiority. Oba komplexy vedou ke zvýšení touhy po moci.
Záleží na odvaze jedince, zda se stanou hnací silou rozvoje osobnosti (např. tělesně postižený se
stane počítačovým odborníkem, slepý vynikajícím hudebníkem) nebo – při ztrátě odvahy – povedou
k neuróze. Neuróza je pak útěkem do nemoci, který má jedince zabezpečit před prožíváním vlastní
bezcennosti. Jako nemocný mívá jedinec také větší moc nad svým okolím než jako zdravý. U dívek,
které mají v západní kultuře podřízené postavení, může vzniknout tzv. mužský protest spočívající v

– 41 –
útěku od role ženy (Kratochvíl, 1997, s. 34). Adler předpokládal, že ženy mužům závidí především
jejich společenská privilegia – nezávislost, sexuální svobodu a právo vybrat si pro sebe partnera.
Také kapacita pro vznik společenského citu je podle Adlera vrozená, je však příliš malá nebo
slabá na to, aby se rozvinula sama od sebe. V podpoře sociálního cítění hraje rozhodující úlohu
matka, která jako první poskytuje dítěti zkušenost s důvěryhodnou osobou. Později by se tato
důvěra měla rozšiřovat i na širší okolí dítěte. Ve své plné síle se tedy společenský cit vyvíjí ze
vztahů se sourozenci, z účasti ve skupinách dospívajících vrstevníků a vyzrává ve spolupráci
dospělých. Zdravý či tvůrčí jedinec je schopen nejen milovat a pracovat, ale má také pocit
sounáležitosti s druhými lidmi a starost o jejich blaho (Drápela, 1997, s. 45–46).
Individuální psychologie tedy připisuje velký význam působení sociálního prostředí. Jedinec
však není jeho pasivním produktem, ale zaujímá k němu vlastní vnitřní postoj, který Adler označuje
jako životní styl nebo životní linii. Životní styl zahrnuje základní sebepojetí, životní cíl a pohled na
svět. Jedinec v souladu se svým životním stylem interpretuje různé společenské situace a reaguje na
ně. Životní linie se utváří během prvních 5–6 let života pod vlivem rodinné konstelace, která
zahrnuje vztahy k rodičům a postavení v řadě sourozenců. Pozice v rodinné konstelaci podněcuje
vytváření určitých osobnostních rysů. Např. nejstarší dítě má převahu zajištěnou věkem. Vlivem
nepříjemného zážitku „sesazení z trůnu“ po narození mladších sourozenců bývá spíše
konzervativní, strážce pořádku, snaží se udržet to, co mělo (Dreikursová-Fergusonová, 1993).
Principy individuální psychoterapie se široce uplatnily zejména v psychologickém poradenství a
při práci s dětmi. K významným představitelům této školy patří R. Dreikurs.

14.2.2 Carl Gustav Jung (1875–1961)

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung byl od roku 1907 blízkým přítelem a spolupracovníkem
Sigmunda Freuda, který do něj vkládal velké naděje. Jung se stal „korunním princem“
psychoanalytického hnutí. V roce 1912 však narůstající názorové rozdíly vyústily v otevřenou
roztržku. Jung vypracoval svou vlastní koncepci, které dal název analytická psychologie.
Také Jung vycházel z existence nevědomí, ale jeho pojetí je dosti odlišné od Freudova. Jung
viděl v nevědomí tvůrčí princip, jakýsi „životodárný oceán“, svazující jedince s přírodou a celým
lidstvem. Nevědomá hnutí nejsou pouhou determinantou vědomých prožitků, ale mají také
projektivní teleologickou funkci. Je-li člověk pozorný k impulzům svého nevědomí, může se jeho
život ubírat správným směrem. Jung rozdělil nevědomí do dvou oblastí či sfér. První z nich je
povrchnější osobní nevědomí, které obsahuje zapomenuté, potlačené či vytěsněné psychické zážitky
a některé archetypy blízké vědomému životu, především archetyp Stínu. V osobním nevědomí se
dále nacházejí tzv. komplexy, což jsou neasimilovaná „cizí tělesa v psýché“, která se vytvořila na
základě nepřijatelných zkušeností, nejčastěji nějakého osobního selhání (komplex viny,
méněcennosti). Komplexy jsou nevědomými, ale velmi naléhavými motivy chování (Jacobi, 1992).
Kolektivní nevědomí je hlubší a je tvořeno především tzv. archetypy, což jsou vrozené vzorce
imaginace a cítění. V kondenzované podobě je v nich zastoupena tisíciletá zkušenost lidstva s
neustále se opakujícími klíčovými situacemi návratu, hledání, osvobození, boje, smrti či zrození.
Archetypy formují lidskou zkušenost; jsou to jakési apriorní formy nazírání, vrozené ideje, které
dávají naší psychické zkušenosti vnitřní smysl. Zprostředkovávají intuitivní poznání (Jung, 1997, s.
359–360).
Jung převzal od Freuda také pojem libida, které však nepovažuje za energetickou komponentu
pudu sexuálního, ale za psychickou energii obecně. Libido je tedy životní energie, která proudí v
psychickém aparátu mezi, vědomím a nevědomím, přičemž její přesuny jsou vyvolávány především
napětím mezi protiklady. Čím větší jsou rozdíly mezi obsahy vědomí a nevědomí, tím větší se

– 42 –
vytváří napětí a psychická energie proudí z jedné psychické oblasti do druhé, dokud není dosaženo
vyrovnání (Jacobi, 1992).
Některé další aspekty Jungovy teorie vyplývají z jeho pojetí vývoje osobnosti. Podle Junga jsou
pro člověka v různých etapách života důležité rozdílné hodnoty. Zhruba do svých 33 let buduje
většina lidí tzv. Personu, což je systém psychických vztahů a sociálních rolí, které
zprostředkovávají styk jedince s okolním světem. Budování Persony v mládí Jung považuje za
žádoucí. Člověk by měl takříkajíc zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. V pozdních třicátých a
raných čtyřicátých letech však mnozí lidé prožívají krizi středního věku. Hodnoty mládí již nejsou
přiměřené. Je nutno objevit nový význam života a vnitřního světa. Někteří lidé nastupují cestu
individuace, tedy hledání své skutečné podstaty, které je možné pojmout jako konfrontaci a
vyrovnávání se s hlavními nevědomými archetypy.
Archetyp Stínu, který se nachází v osobním nevědomí, je vědomému životu nejbližší. První
etapa individuace tedy vede k zážitku Stínu, který reprezentuje odvrácenou stranu lidské psychiky –
„alter ego“. Stín je podle Junga personifikací zamítnutých, potlačených či nevyužitých psychických
obsahů či možností, které mohou mít eventuálně i pozitivní charakter. Člověk by se měl se stínovou
stránkou své bytosti vyrovnat a částečně ji přijmout, aby mohl žít jako celistvá bytost. V mýtech a
umění je obraz Stínu oblíbeným a často zpracovávaným motivem. Je reprezentován dvojicemi osob
téhož pohlaví, z nichž jedna představuje spíše světlý (vědomý) a druhá spíše temný (nevědomý)
aspekt psychiky, které se vzájemně doplňují. Takovými dvojicemi jsou např. Kain a Abel, Faust a
Mefistoteles, don Quiote a Sancho Panza, u žen Panna Maria a Máří Magdaléna, Rusalka a cizí
kněžna, obecně panna a prostitutka, královna a služka, mladá žena a stará čarodějnice.
Druhá etapa individuačního procesu vede k setkání s archetypy Animy u muže a Animuse u ženy.
Je to ta složka nevědomí, která odpovídá opačnému pohlaví a ukazuje jednak subjektivní poměr k
němu, jednak zhuštění obecné lidské zkušenosti s druhým pohlavím. Představuje obraz muže či
ženy, který v sobě nosíme jako nevyužitou možnost. Archetypy Animy a Animuse lze projikovat do
druhých lidí. Muž se velmi často zamiluje do ženy, která umožňuje, aby do ní promítl svou „Evu“,
zatímco žena se může snadno zamilovat do muže, který umožňuje projekci jejího „Adama“. V
mýtech a umění vystupuje archetyp Animy v mnoha různých podobách: jako něžná panna, bohyně,
čarodějnice, anděl, žebračka, prostitutka či amazonka. K archetypálním ženským postavám patří
Andromeda z mýtu o Perseovi, Beatrice z Dantovy Božské komedie, princezny, zlé královny v
pohádkách atd. Animus se projevuje v podobě nejrůznějších hrdinů, zejména takových, kteří jsou v
opozici vůči něčemu nebo jsou příslibem něčeho nového. První nositelkou obrazu Animy je u muže
vždy matka. Odloučení od matky je jedním z nejchoulostivějších problémů vývoje osobnosti,
zejména u muže. Jung se domnívá, že u západního člověka je duševní obraz opačného pohlaví
velmi hluboce ponořen do nevědomí, což je způsobeno patriarchální kulturou, v níž se zejména u
muže považuje za ctnost potlačovat všechny femininní rysy. Nároky ženských rysů a sklonů se pak
přirozeně hromadí v nevědomí, což může vést k snadnému podlehnutí typu ženy, která odpovídá
potlačenému ženskému obrazu.
V následující etapě procesu individuace by se měl člověk vyrovnat s archetypy duchovního a
materiálního principu. U muže je dalším mezníkem vnitřního vývoje archetyp Starého mudrce, což
je personifikace duchovního principu. Jeho protějškem v procesu individuace ženy je Velká matka,
která reprezentuje chladnou a hmotnou přírodní podstatu. Oba archetypy se mohou objevovat v
mnoha podobách a jsou dobře známy ve svých temných i světlých aspektech. Archetyp Starého
mudrce může být znázorněn jako kouzelník, věštec, vůdce či převozník mrtvých, archetyp Velké
matky jako bohyně úrody, Sibyla, kněžka, matka církev atd. Obě figury jsou podle Junga nesmírně
fascinující a pokud se člověk s jejich obrazem identifikuje, může to snadno vést k jakési samolibosti
a velikášství. Muži ovládaní archetypem moudrého starce se stávají náboženskými, sociálními a
politickými spasiteli.

– 43 –
 Na konci procesu individuace dochází k propojení psychických systémů vědomí a nevědomí.
Archetyp, který tomuto průsečíku odpovídá, se nazývá Pravé já. Je to veličina nadřazená
vědomému já, protože nezaujímá pouze vědomou, ale také nevědomou část psychiky. Projevuje se
jako zážitek životní plnosti, duševní akt osvícení, který je umožněn prohloubením a rozšířením
vědomí na základě přijetí některých obsahů uložených v nevědomí. Mýtické bytosti, které tento
archetyp reprezentují, jsou znázorňovány ve slunečním světle nebo se svatozáří. Praobrazem
psychické celosti jsou také symbolické obrazy neboli mandaly, což lze nejlépe přeložit jako
magický kruh. I v křesťanství bývají světci často znázorňováni v nějakém oválu, ve věnci z květin
či zlatém rámu. Za zcela mylnou pokládá Jung představu, že by psychický vývoj měl vést ke
konečnému stavu, v němž již není žádného utrpení. Utrpení a konflikty patří k životu; jsou
normálním protipólem štěstí (Halík, 1990, s. 25–33).
Jung rozlišil dvě kategorie psychických funkcí: racionální (myšlení a cítění) a iracionální (čití a
intuice). První kategorie se vztahují k hodnocení: myšlení je hodnocení prostřednictvím poznatků
podle kritéria správné-nesprávné. Cítění je hodnocení prostřednictvím zážitků podle kritéria
příjemné-nepříjemné. Intuice a vnímání jsou iracionální, protože obcházejí rozum, nepracují s
úsudky, ale s pouhými vjemy či dojmy, aniž by je hodnotily. Vnímání přijímá věci výhradně tak, jak
jsou. Intuice rovněž pojímá věci bez hodnocení, ale spíše schopností „vnitřního vjemu“ – je to
vnitřní vnímání. Percepční typ si např. bude pamatovat historickou událost ve všech detailech,
nebude však postihovat souvislosti, do kterých je zařazena. Naproti tomu intuitivní typ přejde bez
povšimnutí jednotlivosti, ale bude bez námahy chápat vnitřní smysl dění. Každý člověk má všechny
čtyři funkce, ale jedna z nich je zpravidla superiorní, druhé dvě pomocné a třetí je inferiorní,
protože se celá nachází v nevědomí. Vedle dominance některé z psychických funkcí charakterizuje
každého člověka ještě typ zaměření. Libido je obráceno buď navenek (extroverze) nebo dovnitř
(introverze). To jsou dva základní životní postoje. Introvert je obrácen k sobě samému, má
subjektivizované vnímání, bohatou fantazii, je to relativně uzavřený samotář. Extrovert je naproti
tomu obrácen k vnějšímu světu, je to společensky založený a přístupný člověk, realista a pragmatik
(Jung, 1997).
Jungovo dílo vysoce oceňují zejména evropští psychoterapeuti. Jeho teorie je východiskem
analytické psychoterapie, v níž hraje významnou roli výklad snů, aktivní imaginace a propojení
aktuálních problémů klienta s mytickými motivy.

14.3 Kulturní psychoanalýza

Kulturní psychoanalýza je směr, který neortodoxním způsobem navazuje na psychoanalýzu. Jeho

představitelé – Horneyová, Fromm a Sullivan – nepovažují za hlavní zdroj psychopatologie pudové
konflikty, nýbrž poruchy interpersonálních vztahů v dětství, které negativně ovlivňují mezilidské
vztahy v dospělosti.

14.3.1 Karen Horneyová (1885–1952)

Karen Horneyová se narodila v Hamburku. Vystudovala medicínu a absolvovala cvičnou analýzu

u Karla Abrahama. V roce 1932 přesídlila do USA a postupně se stále víc odkláněla od klasické
psychoanalýzy. Její rozpory s Psychoanalytickým institutem v New Yorku vyvrcholily v roce 1941,
kdy z něj Horneyová odešla a založila nezávislou Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy, jejímiž členy
byli nějakou dobu také Fromm a Sullivan (Sayersová, 1999).
Horneyová se přidržovala psychoanalytické tradice v tom, že rozhodující úlohu ve vývoji
osobnosti přisuzovala zážitkům z dětství. Ve všech svých dílech spojovala prvky psychoanalýzy s
kulturním hlediskem. Podle Horneyové se dítě rodí do světa obtíženého problémy. Dospělí mnohdy
trpí vlastními neurotickými problémy a chovají se nepředvídatelně. Bývají panovační, přehnaně

– 44 –
ochraňující, popudliví, příliš nároční, přehnaně shovívaví, nadržují sourozencům atd. Je-li dítě v
rodině opakovaně vystaveno takovýmto rozporným vlivům, cítí se být velmi nejisté a zranitelné.
Přemáhá ho základní úzkost, kterou Horneyová definuje jako pocit osamocenosti a bezmocnosti
vůči potenciálně nepřátelskému světu (Horneyová, 2000, s. 20). Bazální úzkost vždy provází
hostilita (nepřátelství), která je důsledkem subjektivního pocitu ohrožení ze strany druhých lidí.
Dítě proti úzkosti vyvíjí obrany, jež přetrvávají až do dospělosti a projevují se jako tzv. neurotické
postoje neboli pohyby ve vztahu k lidem a okolnímu světu. Horneyová popsala jejich tři hlavní
typy, a to pohyb k lidem, proti lidem a od lidí.
1. Neurotický pohyb k lidem vychází z předpokladu, že druzí lidé člověku poskytnou
ochranu a pomoc, když se jim podrobí. Neurotik tohoto typu se ve skupině i v osobním
životě vždy snaží přiřadit k nejsilnějšímu jedinci. V manželství se snaží získat lásku partnera
oddaným sloužením. Podrobování se mnohdy vede až k sebeobětování a k sebezničení.
2. Neurotický pohyb proti lidem vychází z přesvědčení, že mocnému se nikdo neodváží
ubližovat. Pramenem tohoto postoje ovšem není síla, nýbrž úzkost, strach a pocity nejistoty.
Člověk, který zaujal tento obranný postoj, předpokládá, že svět je nepřátelský a podle toho
je nutno se chovat. Proto chce mít všechno pod kontrolou, chce mít vždycky pravdu. Dráždí
ho, když musí někde čekat. Protože majetek dává moc a prestiž, objevuje se u něj nutkavá
touha po majetku provázená hostilní snahou zbavovat majetku druhé lidi. Vykořisťování
působí takovému člověku potěšení. Současně se obává, že bude sám oklamán nebo
vykořisťován. Hostilní neurotik nedokáže vytvořit symetrický vztah, vždy se křečovitě snaží
vládnout.
3. Neurotický pohyb od lidí vede k vyhledávání samoty fyzické i duševní. Člověk, který
zvolil tuto obrannou strategii, chce zůstat stranou, protože lidi pokládá za hlavní příčinu
všech neštěstí a problémů. Místo účasti na sociálním životě se věnuje snění, knihám a
umění. Neurotik tohoto typu v podstatě rezignoval na mezilidské vztahy, které jsou pro něj
neúnosně nebezpečné a ohrožující (Tardy, 1971, s. 110–111).

14.3.2 Erich Fromm (1900–1980)

Fromm se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině. Vystudoval

psychologii, sociologii a filozofii. Od roku 1933 žil v USA. Po krátkém působení v Chicagu se
usadil v New Yorku, kde působil v mnoha odborných institucích. Vyučoval také v Asociaci pro
rozvoj psychoanalýzy Karen Horneyové, kterou v roce 1943 po osobních i odborných sporech s
Horneyovou opustil. V dalších letech žil v Mexiku a ve Švýcarsku. Česky vyšla celá řada
Frommových děl, která jsou psána esejistickou formou a mají sociálně-kritický charakter. Patří k
nim Mít nebo být, Strach ze svobody, Umění milovat a Anatomie lidské destruktivity. V sociální
kritice Fromm hojně čerpá z Marxe (Funk, 1994).
Podle Fromma se člověk vydělil z přírody, ale ne úplně. Je zčásti božský, zčásti zvířecí. Lidská
existence je plná rozporů a protikladů. Člověk je si vědom své samoty a odloučenosti; ví, že se
náhodou narodil a náhodou zemře. Je ve stavu pasivního stvoření. Člověk má potřebu tuto
neuspokojivou pasivní roli překročit a stát se aktivním tvůrcem. Žena tvoří dítě, muži tvoří kulturu a
výrobu. Lidé mohou tvořit také tím, že se milují pravou láskou. V knize Lidské srdce a jeho nadání
k dobru a zlu charakterizuje Fromm lidskou existenci těmito protiklady:
láska k životu (biofilie) – láska ke smrti (nekrofilie),
láska k bližnímu – láska k sobě (narcismus),
svoboda – připoutání k matce (Fromm, 1996).

– 45 –
 V knize Strach ze svobody se Fromm zabývá cestou lidstva ke svobodě a unikáním této svobodě.
Mýtus o vyhnání Adama a Evy z ráje považuje za symbolické vyjádření zrodu lidské svobody.
Jednota s přírodou byla zrušena, člověk ví, co je dobré a co zlé, a musí mezi tím volit. Svoboda v
něm však vyvolává řadu obav. Patří k nim často plně odůvodněný strach z následků jednání, které
odporuje společenské autoritě. Jindy je to strach ze samostatného myšlení, hodnocení a
rozhodování. Člověk tedy po svobodě touží, ale současně se jí obává. Jednou z forem úniku před
svobodou jsou autoritářské tendence, tedy snaha o ovládání druhých lidí (ve Frommově
terminologii sadismus) a podrobování se (masochizmus) (Fromm, 1993).
Důležitým tématem Frommových spisů je utváření charakteru. Fromm považuje za jeho
podstatu specifické způsoby, kterými se člověk vztahuje k okolnímu světu. Toto vztahování se
probíhá po dvou liniích: a) asimilace, což je získávání a osvojení věcí, b) socializace, což je
vytváření vztahů k lidem a k sobě samému. V západní společnosti s její odcizenou výrobou a
konzumní orientací se často setkáváme s poruchami asimilace, které se projevují jako charaktery s
orientací receptivní, vykořisťovatelskou, křečkovskou, tržní a nekrofilní.
1. Receptivní typ žije konzumně, jeho přání, vědění a zájmy jsou určovány zvenčí.
2. Vykořisťovatelský typ je vůči druhým lidem otevřeně nepřátelský, cynický a závistivý.
Využívá své okolí, lidi hodnotí podle toho, co od nich může získat. Vystupuje agresivně a
sebevědomě.
3. Křečkovský typ hromadí a lakotí se vším, ať jsou to věci, peníze, myšlenky, city či láska.
Hlavní nebezpečí mu hrozí, má-li něco darovat.
4. Tržní typ vidí život pouze z hlediska prodávání a kupování. Lidé tohoto typu chápou i
sebe sama jako zboží, které se podle svých předností a nedostatků a podle proměnlivých
požadavků trhu prodává dráže či levněji (Kratochvíl, 1976, s. 36).
5. Typ nekrofilní. Při koncipování tohoto charakteru Fromm bezprostředně navazuje na
Freuda a jeho pojetí pudu smrti. Zatímco Freud považoval pud smrti za vrozený, Fromm
chápe nekrofilii jako patologický fenomén, který se rozvíjí tehdy, je-li z různých důvodů
narušena biofilie. Nekrofilní člověk miluje vše, co neroste, je mechanické, neživé. Je hnán
touhou proměnit organické v anorganické. Nekrofilie se mimo jiné projevuje ničením
životního prostředí a fascinací vraždami, dopravními nehodami, přírodními katastrofami a
neštěstími všeho druhu (Fromm, 1997).
Proti výše uvedeným neproduktivním orientacím staví Fromm produktivní charakter, schopný
tvůrčí práce, rozumného myšlení a lásky, který jediný odpovídá požadavkům svobody (Kratochvíl,
1976, s. 36).

14.3.3 Harry Stack Sullivan (1892–1949)

Sullivan, významný americký psychiatr, chápe veškeré poruchy chování, včetně psychotických,
jako poruchy interpersonálních vztahů. Vedle uspokojování základních, převážně fyziologických
potřeb (hlad, sex) je základním lidským motivem potřeba bezpečí, která je úzce spjata s
interpersonálními vztahy a směřuje k vyhnutí se nejistotě a úzkosti. Dítě se přizpůsobuje
požadavkům společnosti proto, aby se zbavilo úzkosti a dosáhlo jistoty. Děti jsou mnohdy nuceny
přizpůsobit se i velmi nepříznivým okolnostem a tyto negativní zkušenosti pak přenášejí do svých
interpersonálních vztahů v dospělosti. Úkolem psychoterapie je tato zkreslení mezilidských vztahů
korigovat.

– 46 –
15 Fenomenologická psychologie

Fenomenologická psychologie je filozoficky a humanisticky orientovaný směr psychologie 20.

století, který se zabývá problematikou lidského bytí a jeho smyslu, otázkami lidského svědomí,
zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Jde jí o pochopení lidské existence tváří tvář nevyhnutelné
smrti. Zamýšlí se také nad vlivem technického rozvoje a válek na člověka 20. století. Oproti jiným
psychologickým směrům zdůrazňuje specificky lidské vlastnosti a motivy, kterými se člověk liší od
zvířat. Fenomenologická psychologie je nedeterministická, tj. uvažuje o člověku jako o bytosti,
která má možnost svobodné volby. Hlavní metodou je introspektivní analýza psychických
fenoménů celostní povahy, k nimž patří situace volby a také vrcholné psychické zážitky. Za
filozofická východiska tohoto směru lze považovat zejména díla Sörena Kierkegaarda, Edmunda
Husserla a Martina Heideggera. Evropský a americký proud fenomenologické psychologie se
zřetelně liší. Evropský směr, k němuž patří především existenciální analýza neboli daseinsanalýza,
se zaměřuje na hranice, přijetí, úzkost, smysl života, odloučení a izolaci. Americký proud
reprezentovaný zejména humanistickou psychologií se zabývá lidským potenciálem, vrcholnými
zážitky, seberealizací a mezilidskými setkáními (Prochaska, Norcross, 1999, s. 102). K
fenomenologické psychologii lze přiřadit také dílo Viktora Frankla.

15.1 Filozofická východiska fenomenologické psychologie

Sören Kierkegaard (1813–1855), dánský filozof, autor díla Pojem úzkosti. Podle Kierkegaarda
je nejdůležitějším úkolem filozofie hledat pravdy, které jsou významné či nezbytné pro jednotlivce
a pro jeho existenci. Tyto subjektivní pravdy se týkají otázek, k jejichž řešení člověk přistupuje s
největší vnitřní upřímností, opravdovostí a také úzkostí. Mezi existenciální otázky patří např.
„miluje mě člověk, kterého mám rád?“, „odpustil mi přítel, kterému jsem ublížil?“, „mohu lidem
důvěřovat?“. Při hledání odpovědí na tyto otázky je každý člověk úplně sám a může se k nim
přiblížit pouze vírou, nikoliv rozumem (Weischedel, s. 199–200).
Martin Heidegger (1889–1976), německý filozof, ovlivnil rozvoj fenomenologické psychologie
především svým dílem Bytí a čas, v němž předkládá řadu tezí o podstatě lidského bytí ve světě.
Podle Heideggera je lidské existenci nutno rozumět skrze časovost. Lidské bytí ve světě je pouze
pobyt, ohraničený v čase smrtí. Člověk do něj byl vržen víceméně náhodně a mnozí lidé žijí pozřeni
v davu, anonymitě, každodennosti. Člověk je nicméně schopen uvědomovat si sám sebe, je schopen
činit rozhodnutí a nést za své jednání odpovědnost. Je schopen uvědomit si časové meze svého
života a jeho nevyhnutelné uzavření smrtí. Vědomí vlastní smrti a hranic vlastní svobody zpravidla
vyvolává úzkost, ale současně je výzvou k autentické existenci, v níž člověk převezme
zodpovědnost za svou otevřenou budoucnost a uvědomí si naléhavost a významnost každého
okamžiku a každého rozhodnutí (Heidegger, 1996).

15.2 Daseinsanalýza

Daseinsanalýza je nejvýznamnější evropský směr fenomenologické psychoterapie. Jejími

hlavními představiteli jsou Ludwig Binswanger a Medard Boss.
Ludwig Binswanger (1881–1966), švýcarský psychiatr, byl na počátku své terapeutické praxe
silně ovlivněn Freudem, s nímž se osobně znal a stýkal. Binswanger se zprvu pokoušel převádět
zážitky svých psychotických pacientů do jazyka psychoanalýzy. Po prostudování Heideggerova díla
Bytí a čas k nim přistupoval spíše z existenciálního a fenomenologického hlediska. To mu
umožňovalo pracovat přímo se zkušenostmi pacientů a rozumět jim spíše s pomocí jejich jazyka než
prostřednictvím abstraktní terapeutické teorie, v daném případě psychoanalytické. Binswanger se
domníval, že krize, o nichž klienti v terapii mluví, jsou většinou důležitými životními křižovatkami,

– 47 –
na kterých se musí rozhodnout, kudy dál. Jeho víra v právo na svobodné rozhodnutí šla tak daleko,
že akceptoval sebevraždu jedné ze svých pacientek (Prochaska, Norcross, 1999, s. 85–86).
Medard Boss (1903–1991) byl stejně jako Binswanger Švýcar a znal se s Freudem, jehož
myšlenky ho silně ovlivnily. Víc však na něj zapůsobilo dílo Martina Heideggera. Boss se snažil
propojit Heideggerovy myšlenky s terapeutickými metodami psychoanalýzy, což dokládá i název
jeho stěžejního díla Daseinsanalýza a psychoanalýza (Prochaska, Norcross, 1999, s. 86).
Binswanger a Boss se zabývali pacienty s nejrůznějšími psychiatrickými poruchami, jejichž
zařazování do diagnostických přihrádek se úzkostlivě vyhýbali. Šlo jim o fenomenologickou
analýzu prožívání. Domnívali se, že psychické poruše je třeba rozumět z hlediska příslušného
jedince, do jehož prožívání se pokoušeli proniknout vcítěním. Proto najdeme v daseinsanalytické
literatuře především řadu pečlivě zpracovaných kazuistických rozborů. Daseinsanalýza se pokouší
najít pro pacienta způsob existence, který činí jeho „pobyt ve světě“ snesitelným (Kratochvíl, 1997,
s. 92). Pacient má plně prožívat své bytí, má poznat své možnosti a svobodně mezi nimi volit. Je
veden k tomu, aby bral svou existenci vážně a zodpovědně, nic si nenalhával a byl sám sebou, tedy
autentickou osobou. Autentičtí lidé nezavírají oči ani před těžkými a temnými stránkami života.
Daseinsanalýza je spíše filozofií o psychoterapii než psychoterapeutickým systémem. Apriorním
pojmových a teoretickým schématům se existenciální analytici vyhýbají, nechávají se vést
problémy pacienta, snaží se přizpůsobit jeho jazyku. Tato největší přednost desainsanalýzy může
být paradoxně její největší slabinou. Pokud se terapeut plně nechává vést pacientem, může ho jeho
bolest úplně pohltit, jak se to stalo Binswangerovi, který nakonec akceptoval rozhodnutí své
pacientky ukončit život sebevraždou.

15.3 Humanistická psychologie

Humanistická psychologie je významný směr americké psychologie 20. století, který sebe sama
označil jako „třetí sílu“ v psychologii, jež měla být protiváhou psychoanalýzy i behaviorismu. Je to
směr nedeterministický, který staví na předpokladu, že člověk je schopen svobodné volby,
cílevědomého, účelného a tvořivého jednání. Svým způsobem je humanistická psychologie
návratem ke klasickému pojetí psychologie jako vědy o prožívání, včetně hlavní metody poznávání
psychických jevů, kterou je introspekce. Základním konceptem humanistické psychologie je pojem
seberealizace či sebeaktualizace, který Abraham Maslow – jedna z vůdčích osobností daného
směru – definuje jako snahu každého člověka o maximální využití svých lidských schopností a
možností. K představitelům humanistické psychologie dále patřili Anthony Sutich, Sidney Jourard,
Charlotte Bühlerová, James Bugental a další, kteří v roce 1962 založili Americkou společnost pro
humanistickou psychologii.
Abraham Harold Maslow (1908–1970) se po určitou dobu zabýval přírodovědecky
orientovanými experimenty, ale postupně se od behaviorismu obrátil k širšímu přístupu, aby
nakonec dospěl k celostnímu humanistickému pojetí lidské psychiky. V 50. letech vydal knihu
Motivace a osobnost, v níž uvedl svou hierarchii potřeb, jež ho proslavila po celém světě.
Maslow uskutečnil rozsáhlé studie zdravých, inteligentních, význačných, v jeho pojetí
sebeaktualizovaných osob. Zkoumané osoby si vybíral mezi přáteli, veřejnými činiteli, umělci,
historickými postavami, rozebíral též románové hrdiny. Patřili k nim Lincoln, Spinoza, Goethe,
Buber, Haydn, Renoir a další. Maslow podal obsáhlé popisy těchto osob asi ve 40 bodech, z nichž
některé se objevily také u jiných autorů (Šplíchal, 1988). Zásadně novým Maslowovým přínosem je
popis těchto vlastností: odstup a potřeba soukromí, nezávislost na kultuře a okolí, smysl pro humor
bez nepřátelství, originalita, tvořivost a sebetranscendence, tedy schopnost zapomenout na své
osobní zájmy, překračovat hranice svého já. Sebeaktualizující jedinci mívají tzv. vrcholné zážitky,

– 48 –
což jsou mysticky zbarvené okamžiky silného prožitku krásy, dobroty či lásky (Drápela, 1997, s.
140–141).
Lidské potřeby Maslow hierarchicky uspořádal od nižších po vyšší, přičemž předpokládal, že
vyšší potřeby se uplatňují až po relativním uspokojení nižších potřeb. K nižším neboli deficientním
potřebám řadil potřeby fyziologické, dále potřeby bezpečí, lásky a uznání. K vyšším růstovým
potřebám, které označoval také jako potřeby bytí neboli metapotřeby, patří především
sebeaktuliazace.
Rollo May (1909–1994), americký psychoterapeut, přednášel na univerzitách v Harvardu, Yale,
Princetonu a Kalifornii. May prošel psychoanalytickým výcvikem a vzděláním, ale později se od
psychoanalýzy odklonil a stal se významným představitelem existenciální a humanistické
psychologie. Jeho nejznámějším dílem je Láska a vůle (Hoskovec, 1995b).
May vytýká psychoanalýze především to, že mnoho psychoanalytických psychoterapeutů
projevuje tendenci k absolutizaci svého teoretického pojetí. Domnívá se, že psychoterapeut by měl
být také filozofem, ale v žádném případě by neměl vnucovat svou filozofii pacientovi (Hoskovec,
1995b). May také protestuje proti obvyklému pojetí vyléčení v naší kultuře. Uznávané cíle
psychoterapie, jako stát se přiměřeně adaptovaným a žít co nejdéle, jsou samy o sobě popřením
bytí, zradou daného života. Úzkost vzniká pouze ze svobody a z nových možností. Přizpůsobí-li se
pacient dané kultuře, pak je sice vyléčen, ale za cenu vzdání se vlastní autentické existence. May se
domnívá, že velkým nebezpečím dneška je to, že se psychoterapeuti stanou agenty kultury, jejichž
úkolem bude lidi této kultuře přizpůsobovat. Psychoterapie by se tak mohla stát výrazem
fragmentace, odcizení a jiných neurotických trendů západní společnosti 20. století (Kratochvíl,
1976, s. 64).
Carl Rogers (1902–1987) začal s praktickou činností v poradenských centrech pro děti. Později
působil na několika amerických univerzitách, pořádal psychoterapeutické výcviky a prováděl
seriózní výzkumy efektu psychoterapie. Mezi jeho nejznámější díla patří Terapie zaměřená na
klienta a Poradenství a psychoterapie.
Podle Rogerse mají lidé vrozenou tendenci k růstu, zralosti a pozitivní změně. Základní
motivační silou je snaha o sebeaktualizaci. Od narození je člověku vlastní také proces
organismického hodnocení, který mu umožňuje kladně hodnotit zkušenosti, jež život udržují a
zkvalitňují, a negativně hodnotit zkušenosti bránící růstu. Rogers předpokládal, že psychický vývoj
dětí probíhá bez větších problémů, pokud jim rodiče poskytují tzv. nepodmíněné přijetí. Děti by
měly cítit, že je rodiče milují i tehdy, když jejich chování není ideální. Ve skutečnosti je častější
podmíněné přijetí; rodiče oceňují děti pouze tehdy, když se chovají „správně“, tedy podle jejich
představ. Děti jsou pak z obavy ze ztráty lásky nuceny popírat své vlastní pocity a přijímat hodnoty
druhých lidí. Vytvářejí si sebepojetí, které neodpovídá jejich autentickým prožitkům, což může být
zdrojem psychických potíží v dospělosti (Prochaska, Norcross, 1999, s. 114–115).
Výše uvedené názory jsou východiskem Rogersovy nedirektivní psychoterapie, která staví na
předpokladu, že každý jedinec na základě vrozených sebeaktualizačních a hodnotících procesů sám
nejlépe ví, jakou změnu potřebuje a jakou cestou se ubírat. Úkolem terapeuta je pouze vytvořit
podmínky, které mu umožní, aby se změnil, tj. vytvořil si příznivější sebepojetí. Terapeut by měl
pro své klienty vytvořit situaci nepodmíněného přijetí, a to především prostřednictvím svého
osobního postoje, který zahrnuje tři důležité proměnné. Jsou jimi empatie (vcítění), akceptování
(vřelost) a autenticita. Chová-li se terapeut autenticky, pak reaguje jako skutečná osoba, neskrývá
své pravé reakce, nehraje roli. Tyto tři postoje považoval Rogers za nutnou a postačující podmínku
úspěšné psychoterapie (Vymetal, 1996).
Rogers nepochybně přispěl k popisu důležitých proměnných, které tvoří terapeutický vztah.
Rogerovská psychoterapie však opomíjí významné nástroje psychoterapie, jakými jsou zkoumání

– 49 –
osobní historie, učení, interpretování, vedení, poskytování rad atd. (Prochaska, Norcross, 1999, s.
131).

15.4 Logoterapie – Viktor E. Frankl (1905–1997)

Vídeňský psychiatr Viktor Frankl byl zprvu ovlivněn Freudem a Adlerem, později především
filozofií existence. Principy své teorie promyslel ještě před válkou. V letech 1942–1945 byl vězněn
v několika koncentračních táborech, kde sdílel se svými spoluvězni hraniční situace lidského bytí,
což dodalo jeho úvahám o životním smyslu zvláštní váhu.
Podle Frankla je základní lidskou duchovní potřebou touha či vůle ke smyslu (Frankl, 1994).
Tzv. existenciální frustrace vzniká tehdy, když člověk ztratil dosavadní smysl své existence (např.
při ztrátě zaměstnání nebo po rozchodu s blízkým člověkem), když se smysl jeho bytí stal sporným
a člověk neví, co dál, nebo když pochybuje o smyslu svého života vůbec. Existenciální frustrace
může vést k neuróze nebo k depresi. Tento typ deprese či neurózy je zvláště typický pro rozvinutou
konzumní společnost. Je projevem jejího existenciálního vakua, které je podle Frankla příčinou
mnohých sebevražd, zvláště mezi zjevně úspěšnými a zámožnými lidmi. Fenoménu existenciálního
vakua je blízká nedělní neuróza, která se objevuje, jakmile skončí běžná zaměstnanost a člověk si
uvědomí svou vnitřní prázdnotu (Kratochvíl, 1997, s. 94).
Terapeutický přístup, který se snaží o nalezení východiska z existenciální frustrace, nazývá
Frankl logoterapií. Logos zde znamená především smysl nebo význam. Frankl poukázal na to, že
jedinec může objevit smysl v životě trojím způsobem: 1) vykonáním činu, 2) prožitím hodnoty a 3)
utrpením. Podle Frankla v sobě každá prospěšná činnost obsahuje skrytý smysl. Prospěšné jsou
především takové aktivity, při kterých člověk přesahuje hranice svého já a jedná s ohledem na
druhé. Prožitím hodnoty míní Frankl jakýkoliv opravdový zážitek, který člověka obohacuje nebo
povznáší. Může to být zážitek hodnotného uměleckého díla, krásy přírody nebo úspěšného výkonu.
Nejhodnotnějším lidským zážitkem je láska. Utrpení bychom podle Frankla nikdy neměli
vyhledávat. Protože však téměř nevyhnutelně provází lidskou existenci, je třeba umět zaujmout k
němu statečný postoj. Logoterapie hovoří o tragické triádě – utrpení, vině a smrti – jako o něčem,
co je příležitostí pro nejhlubší lidský rozvoj. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své
utrpení v morální vítězství a tím objeví konečný smysl své existence (Drápela, 1997, s. 148–151).

16 Transpersonální psychologie

Transpersonální psychologie je směr, který volně navazuje na vývoj humanistické psychologie.

Vznikl v USA koncem 60. let, a to v souvislosti s objevováním neobvyklých zkušeností, které byly
označovány jako mystické, spirituální či transpersonální. Pojem transpersonální zavedl do
psychologie italský psychiatr Roberto Assagioli (1888–1974), když v roce 1910 ve své lékařské
disertaci poukázal na to, že Freudovu konceptu nevědomí chybí pojem nadvědomí. Podle
Assagioliho by se vědecké zkoumání lidských bytostí mělo zabývat nejen pudovými impulzy, ale
také tvořivostí, vůlí, radostí a moudrostí (Slawski, 2000). V 60. letech objevovalo v USA
mimořádné duševní zážitky psychedelické hnutí, které široce experimentovalo s psychoaktivními
látkami, především s LSD. Jeho vůdčími osobnostmi byli Timothy Leary, Richard Alpert a Ralph
Metzner. Současně se objevil příliv zájmu o východní duchovní a meditační systémy. Někteří
přírodovědci, např. fyzici Fritjof Capra a David Bohm, začali zpochybňovat newtonovsko-
karteziánské myšlenkové paradigma a usilovali o postupné pronikání spirituálních dimenzí i do
oblasti přírodních věd. V roce 1969 začal vycházet časopis Journal of Transpersonal Psychology
pod redakcí Anthony Sutiche (Nakonečný, 1996b, s. 89, 92).
Psychedelické hnutí. Timothy Leary (1920–1996), autor známého testu interpersonálních
dimenzí osobnosti, začal experimentovat s drogami počátkem 60. let ještě jako profesor Harvardské

– 50 –
univerzity, se souhlasem tehdejšího vedoucího katedry psychologie Davida McClellanda. Hnutí
však nabylo takových rozměrů, že Leary byl nucen Harvard opustit. Pronásledován policií potuloval
se jako „drogový král“ po USA i po světě. Nějakou dobu byl také vězněn (Leary, 1996). V dalších
letech svého života se zabýval vlivem interakce mezi člověkem a počítačem na lidskou psychiku a
možnostmi prodloužení lidské existence (Leary, 1997). Jeho blízkým spolupracovníkem byl
Richard Alpert (1933–), který pobýval nějakou dobu jako mnich v Indii, kde přijal jméno Ram
Dass. Své zkušenosti s východními duchovními praktikami publikoval v řadě knih (Leary, 1996, s.
90). Další z průkopníků psychedelického hnutí Ralph Metzner patří v současné době mezi
představitele tzv. zelené psychologie, která pokládá myšlenku o ovládnutí přírody za patologický
produkt západní kultury a usiluje o dosažení harmonie mezi přírodou a člověkem (Metzner, 2000).
Leary a jeho spolupracovníci vymezovali transpersonální zážitky jako cesty do nových oblastí
vědomí, přičemž zdůrazňovali, že droga sama tyto zážitky nevyvolává. Působí pouze jako chemický
klíč tím, že otevírá duchovní vědomí a osvobozuje nervový systém od jeho obvyklých modelů a
struktur (Nakonečný, 1996b, s. 91).
Předmětem studia transpersonální psychologie jsou zážitky rozšířeného či zesíleného vědomí,
které vystupuje v různých formách mystických zkušeností, zážitků transcendence, jako
vystupňované vnímání atd. K významným představitelům tohoto psychologického směru patří
Stanislav Grof (1931–), český psychiatr, který od roku 1967 žije a pracuje v USA. V knize Za
hranice mozku Grof zdůrazňuje, že transpersonální zážitky provází pocit člověka, že se jeho vědomí
rozšířilo za hranice vlastního ega a překročilo omezení časem a prostorem. Podle Grofa lze řadu
spirituálních zážitků interpretovat jako regresi v historickém čase a zkoumání vlastní biologické,
kulturní a duchovní minulosti. Mnozí lidé popisují živé epizody ze svého embryonálního či
fetálního života. Někdy jde časová regrese ještě dále a člověk znovuprožívá příběhy svých předků
nebo se ztotožňuje s různými zvířaty ve vývojovém rodokmenu. Při překročení prostorových hranic
ega se člověk dokáže ztotožnit s vědomím jiné osoby, skupiny osob, celého lidstva, s vesmírnou
inteligencí či kosmickým vědomím (Grof, 1992, s. 39).
Vzniká otázka, odkud pocházejí transpersonální zážitky a jaká je jejich podstata. Milan
Nakonečný rozděluje teorie pokoušející se vysvětlit jejich vznik na endogenní a exogenní.
Endogenní teorie předpokládají, že transpersonální zážitky vznikají na základě aktivace různě
hlubokých vrstev nevědomí, které jsou za normálních okolností zážitkově nedostupné. Stavy
rozšířeného či zesíleného vědomí by tak byly výsledkem znovuprožívání fylogeneticky či
ontogeneticky zafixovaných zkušeností. Z hlediska endogenních teorií je nadvědomí obsaženo v
osobním a kolektivním nevědomí (Nakonečný, 1996b, s. 95).
Představitelé exogenních teorií předpokládají, že transpersonální zážitky pramení spíše z
vnějšího zdroje a že zachycují jakýsi transempirický aspekt vnější reality, který si za běžných
okolností neuvědomujeme. Uvažuje se o existenci kosmického vědomí, vesmírné inteligence či
„psychosféry“, což je vrstva atmosféry nabitá vibracemi psychických zážitků. Individuální psychika
je pak jakousi otevřenou entitou ponořenou v tomto poli, která je v kontaktu s psychosférou i
psychickým světem dalších lidí (Nakonečný, 1996b, s. 95). Stanislav Grof vyslovil domněnku, že
nejprve existovalo kosmické vědomí, z něhož se postupně vydělily individuální lidské psychiky.
Současně se uplatňuje proces „kosmického zapomínání“. Lidé postupně zapomínají, že jejich mysl
byla kdysi součástí světového vědomí. Jinak řečeno, prvky nižších světů nejsou schopny zažít vyšší
světy a nejsou si vědomy jejich existence, třebaže jsou jimi proniknuty (Grof, 1992).
K exogenním koncepcím má blízko teorie morfogenetických polí britského biologa a biochemika
Ruperta Sheldrakea. Podle jeho názoru je forma, vývoj a chování organismu řízeno
„morfogenetickými poli“ příslušného živočišného druhu. Vytvoří-li se u kritického počtu členů
druhu určité organické vlastnosti nebo naučí-li se nové formě chování, získají tyto vlastnosti i

– 51 –
ostatní členové téhož druhu, ačkoliv mezi nimi neexistuje žádná obvyklá forma kontaktu. Shledrake
označuje tento jev jako morfickou rezonanci (Sheldrake, 1992, s. 55).
V rámci transpersonální psychologie se prosazuje i tzv. holografické paradigma. Hologram je
systém optických informací, který vzniká, když dva laserové paprsky dopadnou na film ze dvou
různých úhlů. Pokud hologram rozložíme na části, pak každá z nich obsahuje celý obraz. Fyzik
David Bohm je autorem koncepce holografického obrazu světa. Podle Bohma nejsou rozličné
aspekty existence nezávislými stavebními bloky, ale mají smysluplný vztah k celku a slouží svými
specifickými funkcemi ke konečnému účelu. Obraz vesmíru se tak podobá obrazu živého
organismu (Bohm, 1992, s. 72).
Neurofyziolog a psycholog Karl Pribram (1919–) v knize Jazyky mozku aplikoval holografické
paradigma na činnost mozku a psychické jevy. Z tohoto hlediska je mozek hologram, který
registruje holografické univerzum a podílí se na něm (Nakonečný, 1996b, s. 96).
Ke stavům rozšířeného vědomí lze dospět různými způsoby. Milan Nakonečný rozlišil dvě
hlavní cesty k transpersonálním zážitkům: cesta východní je cestou inhibice, askeze a meditace;
cesta západní je založena spíše na zvýšené senzibilitě, hyperexcitaci a extázi (Nakonečný, 1996b, s.
96). Stanislav Grof vytvořil specifickou metodu k navozování stavů rozšířeného vědomí, tzv.
holotropní dýchání. Jeho podstatou je dlouhodobá, asi tříhodinová hyperventilace, prováděná v
přítomnosti pečujících a pomáhajících osob – terapeutů a tzv. sitterů. Účastníci seance se rozdělí do
dvojic, přičemž jeden z nich dýchá a druhý o něj pečuje (sitter). Později se jejich role vymění. V
průběhu holotropního dýchání vzniká řada transpersonálních zážitků a mnohdy dochází k mohutné
psychofyzické abreakci. Možné vedlejší účinky a rizika spojená s použitím této metody nejsou
dosud plně prověřena. V Čechách praktikuje holotropní dýchání např. pražský psycholog Michal
Vančura.

17 Kognitivní psychologie

Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60. letech v USA a posléze zdomácněla i v Evropě. V
první polovině 20. století v USA dominoval behaviorismus, který odrazoval vědce od zkoumání
„nepozorovatelných“ poznávacích procesů. Většina psychologů se v důsledku toho poznávacími
procesy nezabývala. Během 50. a 60. let se situace postupně začala měnit. Jean Paiget uveřejnil
svou teorii kognitivního vývoje, George Miller publikoval své výzkumy lidské paměti, práce
Noama Chomského přispěla k rozvoji lingvistiky, Newell a Simon zkoumali s pomocí počítačové
simulace postupy při řešení problémů. Zastánci kognitivního přístupu, např. Ulric Niesser,
zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentální události.
Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na
vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.
George Miller (1920–), americký psycholog, bývá často uváděn jako zakladatel kognitivní
psychologie. Je autorem dvou teoretických konceptů, které měly pro její rozvoj zásadní význam.
Prvním z nich je předpoklad existence smysluplných informačních jednotek (anglicky „chunks“).
Miller zjistil, že jsme schopni v krátkodobé paměti současně uchovávat 5 až 9 (7 plus mínus 2)
jednotlivých údajů nebo 5 až 9 „chunks“. Např. pojem „světové strany“ je informační jednotkou,
která obsahuje další údaje – sever, jih, východ, západ. Miller také začal jako jeden z prvních hovořit
o „zpracování informací“ v lidské mysli (Miller, 1956).
Druhým teoretickým konceptem je TOTE (test-operace-test-exit), což je podle Millera
fundamentální kognitivní proces, základní jednotka plánování. V rámci této jednotky probíhá
ověřování (testování) toho, zda se daří či nedaří dosáhnout cíle. Cyklus testování – operace se
opakuje tak dlouho, dokud se nepodaří dospět k cíli nebo dokud se ho jedinec nevzdá. Miller spolu

– 52 –
s Galanterem a Pribramem publikovali tuto teorii v roce 1960 v knize Plány a struktura chování
(Miller aj., 1960).
Kognitivní psychologie v počátečních etapách svého vývoje hojně využívala tzv. počítačovou
metaforu. Psychologové předpokládali, že bude možné studovat psychickou činnost v přímé
analogii k software počítače. Součástí jazyka kognitivní psychologie se tak staly některé termíny z
teorie počítačů, jako jsou kód, kódování, analogový či digitální. Postupně se však ukázalo, že
počítačová metafora poměrům v lidské psychice plně neodpovídá. Tak např. dlouhodobá paměť
funguje na jiných principech než paměť počítače. Lidská paměť uložené informace aktivně třídí a
zpracovává (Sedláková, 1996, s. 111).
Předmětem studia kognitivní psychologie jsou poznávací procesy, které kognitivní psychologové
vymezují jako procesy zpracování informací. Používají sice tradiční terminologii, tedy mluví o
percepci, imaginaci nebo myšlení, ale každý z těchto procesů chápou jako složitý komplex či
systém zpracování informací. V rámci tohoto komplexu se informace zpracovávají na nižších a
vyšších úrovních, přičemž celý systém funguje jako celek.

17.1 Pojem mentální reprezentace

Pojem mentální reprezentace a jeho výzkum je jedním z klíčových námětů současné kognitivní
psychologie. Kognitivní psychologové používají tento pojem jako synonymum pro psychický
obsah. Mentální reprezentace lze různě třídit a dělit. Základní je dělení na interní a externí
reprezentace, které lze dále třídit na jednoduché a smíšené. K jednoduchým formám vnitřních
mentálních reprezentací patří představy a propozice. Propozice jsou elementární myšlenky, které
zpravidla kódujeme s pomocí jazykových znaků. Ke smíšeným formám interních mentálních
reprezentací patří např. vzpomínky na různé zážitky z dětství vybavené z epizodického subsystému
dlouhodobé paměti. Při znázornění těchto zážitků využívá psychika obrazné i verbální formy
reprezentací současně. Vnější reprezentace jsou výsledkem externalizace intrapsychických procesů.
Mají dvě základní formy, a to obrazovou a jazykovou. Nejběžnější jsou pravděpodobně smíšené
formy externích reprezentací, k nimž patří jazyk televizního zpravodajství či filmového umění.
Mentální reprezentace se dále dělí na dispoziční a aktuální. Dispoziční jsou uloženy v dlouhodobé
paměti, aktuální se v daném okamžiku nacházejí ve vědomí (Sedláková, 1996, s. 113, 116).
Výzkumem mentálních reprezentací se zabývala řada významných kognitivních psychologů,
např. Jerry Fodor, Endel Tulving, Roger Schank, Stephen Kosslyn a Roger Shepard.
Jerry Fodor, filozof, lingvista a kognitivní vědec, popsal v knize Jazyk myšlenky propoziční
formu mentálních reprezentací. Fodor je také nejvýznamnějším představitelem teorie modulů.
Podle jeho názoru má každý kognitivní systém tři úrovně. Na nejnižší úrovni probíhá transdukce, tj.
transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulzů. Na druhé, tzv. vstupní systémové
úrovni („input systém level“), probíhá základní rozpoznání a popis informací. Fodor předpokládá,
že subsystémy druhé úrovně zpracovávají informace jako moduly, což znamená, že jejich fungování
je autonomní, na ostatních systémech zpracování informací nezávislé. Např. percepci objektů
provádí samostatný modul, který je schopen tuto operaci provést bez pomoci jazykového,
hudebního či matematického modulu. Vyšší úrovně zpracování informací mají naproti tomu přístup
ke všem informacím, které kognitivní systém daného jedince obsahuje. Jako příklad vyšší úrovně
poznávacích procesů uvádí Fodor řešení vědeckého problému, při němž myslitel využívá znalosti z
nejrůznějších oblastí. Podle Fodora pracují moduly velmi rychle a výsledkem jejich činnosti jsou
bazální, triviální informace. Složitější mentální reprezentace se vytvářejí teprve na vyšších úrovních
systémů zpracování informací (Fodor, 1983). Většina kognitivních psychologů se nicméně v
současné době přiklání k názoru, že téměř všechny psychologické procesy jsou vzájemně propojeny
a probíhá mezi nimi volná výměna informací.

– 53 –
 Endel Tulving (1927–) se narodil v Estonsku. V důsledku válečných událostí a okupace
Estonska Sovětským svazem svou vlast v 17 letech opustil. Nějakou dobu pobýval v Německu, ale
natrvalo se usadil v Kanadě, kde se proslavil svým výzkumem paměti. V díle Elementy epizodické
paměti rozlišil epizodický a sémantický subsystém explicitní dlouhodobé paměti. Do epizodické
paměti ukládáme osobní vzpomínky, zatímco v sémantické paměti uchováváme své faktické
znalosti o světě (Tulving, 1983).
Roger Schank, americký psycholog, provádí v současné době intenzívní výzkum lidského učení.
Jeho nejznámějším dílem je kniha Scénáře, plány, cíle a porozumění, jejímž spoluautorem je
emeritní profesor yalské univerzity Robert Abelson, který se zabýval především možnostmi využití
statistických metod v psychologických výzkumech (Schank, 2000). Podle Schanka a Abelsona je
lidská paměť převážně epizodická, což znamená, že je organizována spíše kolem osobních
zkušeností než na kolem sémantických kategorií. Tzv. scénáře tvoří zobecněné osobní zážitky
(epizody). Jsou to mentální reprezentace souboru určitých činností, které po sobě v určité situaci
typicky následují (např. chování v restauraci, návštěva u lékaře či nakupování) (Schank, Abelson,
1977).
Výzkum mentální reprezentace vedl také k obnovení studia imaginace, což je, jak potvrzuje
vývojová psychologie, základní psychická funkce, která slouží k znázorňování vnějšího světa. Ke
kognitivním psychologům, kteří se zabývali jejím výzkumem, patří Kosslyn a Shepard. Stephen M.
Kosslyn, profesor harvardské univerzity, zkoumá především vizuální představy a lidskou schopnost
„vidět je vnitřním zrakem“ v pomyslném psychickém prostoru. Podle Kosslyna lidé využívají
představy pro vybavování z paměti, řešení problémů, popisování určitých předmětů, při denním
snění atd. (např. Kosslyn, 1994). Roger Shepard se zabýval zejména výzkumem mentální rotace
představ, což je schopnost otáčet v mysli dvou nebo trojrozměrnými představami objektů (Shepard
aj., 1971). Úroveň této schopnosti zkoumají mnohé názorové subtesty v testech inteligence.
Vzhledem k tomu, že imaginace má jako funkce analogový průběh, hovoří se též o analogové škole.
Analogová škola byla kritizována lingvisticky orientovanými kognitivními vědci v čele s
Pylyshynem a Fodorem, kteří považují za základní nástroj kognitivních operací verbální kódování.
Představy jsou podle jejich názoru okrajový fenomén, který pouze doprovází různé formy
jazykového vyjádření (Sedláková, 1996, s. 122). Určitým kompromisním řešením tohoto sporu je
Paiviův model dvojího kódování, který předpokládá existenci dvou relativně samostatných
kognitivních subsystémů. První z nich se specializuje na reprezentaci a zpracování neverbálních
podnětů či událostí, zatímco druhý zpracovává informace zprostředkované jazykem (Paivio, 1986).
Významným námětem současné kognitivní psychologie je studium mentálních modelů, což jsou
složité, smíšené formy mentálních reprezentací, které obsahují představy i propozice. Jejich vznik je
výsledkem tvořivých, konstruktivních postupů, které lidská mysl uplatňuje při poznávání určitých
objektů. V současné době se studují mentální modely užívání jazyka, dále mentální modely v
oblasti chápání matematických, fyzikálních, chemických či biologických jevů, mentální modely v
oblasti porozumění společenským jevům, jakými jsou historie, společnost, rodina či domov,
mentální modely v oblasti komunikace člověka s počítačem a modely v oblasti reflexe vlastní
psychiky. Jde o výzkum označovaný jako studium mysli. Ve vymezení tohoto problému lze
spatřovat návaznost na Lockovu klasifikaci psychických obsahů neboli idejí na ty, které se vztahují
k vnějšímu světu a na obsahy, které jsou výsledkem reflexe vlastního psychického dění (Sedláková,
1996, s. 117–118).
Studiem teorie mysli se zabývá především vývojově orientovaná kognitivní psychologie. Její
představitelé zkoumají vývoj mentálních reprezentací v raném období vývoje psychiky, tedy u
novorozenců, batolat a dětí předškolního věku. Výzkumníci vycházejí z hypotézy, že se dítě od
narození projevuje jako „kognitivista“, který si prostřednictvím konstruktů vytváří obraz o světě i o
svém místě v něm. Teorie mysli je tedy pojata jako vývoj mentálních modelů v dětské psychice,
které jsou postupně stále složitější. Nejnižší úroveň mentální reprezentace, nazvaná též mentální

– 54 –
reprezentace prvního řádu, je tvořena mentálními modely, které zastupují neboli reprezentují vnější
svět. Nad ní se utvářejí mentální reprezentace druhého řádu, které znázorňují představy o vlastních
psychických operacích. Jde o reflexi vlastního duševního dění. Na tuto vrstvu mentální reprezentace
odkazují slovní obraty jako „myslím si“, „pochybuji“ „věřím“ apod. Obsahem mentálních
reprezentací třetího řádu je reflexe psychických obsahů v mysli druhého člověka, což lze vyjádřit
obraty jako „myslím si, že si myslíš, že bude pršet“. Kognitivní psychologové dospěli k názoru, že
základní zdroje reflexe psychických procesů jsou dva: stav „věřím“ a stav „přeji si“. Od prvního
zdroje se odvíjejí poznávací aktivity, druhý je zdrojem chtění a vůle (Sedláková, 1996, s. 127–128).
Kognitivisté věnovali velkou pozornost také myšlení, přičemž dospěli ke dvěma odlišným
názorům na jeho podstatu. Tento rozpor je modernější verzí sporu mezi názory Wilhelma Wundta a
würzburské školy. Jedna skupina kognitivních psychologů zdůrazňuje, že myšlení je úzce spjato s
intrapsychickými symboly, které jsou považovány za přirozená média myšlení. Druhé stanovisko
vychází z toho, že myšlení je zvláštní druh kognitivní aktivity, který tvoří specifické mentální
jednotky, jež mohou být abstraktní povahy (Sedláková, 1994, s. 97).
Kognitivní psychologie se zaměřila na studium poznávacích procesů, nestuduje tedy lidskou
psychiku jako celek. Tato redukce se ukázala být v mnoha směrech užitečná, protože kognitivní
psychologové objasnili četné aspekty lidského poznávání. Budoucnost kognitivní psychologie však
pravděpodobně spočívá ve spolupráci s jinými odvětvími psychologie i s dalšími vědními obory.

– 55 –
– 56 –
 Literatura

ADLER, A. Člověk jaký jest – Základy individuální psychologie. Praha, Orbis 1935.

ARISTOTELES, O duši. Praha, Rezek 1995.

AUGUSTIN, A. Vyznání. Praha, Vyšehrad 1997.

BACON, F. Nové organon. Praha, Svoboda 1990.

BOGDANOV, I. Avicenna. Praha, Avicenum 1978.

BOHM, D. Wholeness and the implicate order. In GROF, S. Za hranice mozku. Praha, Gemma
1992.

CARSKY, M., ELLMAN, S. Otto Kernberg: Psychoanalysis and object relations theory; The
beginnings of an integrative approach. In REPPEN, J., ed. Beyond Freud (A study of modem
psychoanalytic theorists). London, The Analytic Press 1985, s. 257–295.

CREEDEOVÁ, C. Jean-Jacques Rousseau. In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení.

Praha, Prostor 1997, s. 328–332.

ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou, Fakta 1998.

DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Praha, Svoboda 1992.

DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha, Portál 1997.

DREIKURSOVÁ-FERGUSONOVÁ, E. Adlerovská teorie (Úvod do individuální psychologie).

Tišnov, Sursum 1993.

DUGI, D. T. Herbert Spencer. In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha,
Prostor 1997, s. 460–466.

EPIKTÉTOS, Rukojeť. Rozpravy. Praha, Svoboda 1972.

FERRÉ, F. Auguste Comte. In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha, Prostor
1997, s. 418–422.

FODOR, J. A. The modularity of mind. An essay on faculty psychology. Cambridge, MIT Press
1983.

FRANKL, V. Vůle ke smyslu. Brno, Cesta 1994.

FRAŇKOVÁ, S., BIČÍK, V. Srovnávací psychologie a základy etologie. Praha, Karolinum 1999.

FREUD, S. Vybrané spisy. Díl 3 – Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Praha, Avicenum
1991.

– 57 –
FREUD, S. Výklad snů. Pelhřimov, Nová tiskárna 1994.

FROMM, E. Strach ze svobody. Praha, Naše vojsko 1993.

FROMM, E. Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha, Nakl. Josefa Šimona 1996.

FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity. Praha, Lidové noviny 1997.

FUNK, R. Erich Fromm. Praha, Lidové noviny 1994.

GAMLIN, L. Evoluce. Praha, Nakladatelský dům OP 1993.

GOULD, S. J. Jak neměřit člověka. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998.

GROF, S. Za hranice mozku. Praha, Gemma 1992.

HALÍK, T. C. G. Jung a psychologie archetypů. Bollingenská věž, 2/90,1990, s. 24–34.

HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha, Oikúmené 1996.

HILLMAN, J. Sny a podsvětí. Praha, Portál 1999.

HINSHELWOOD, R. D. A dictionary of Kleinian thought. London, Free Association Books 1989.

HOMOLA, M. Dějiny psychologie. Olomouc, Vydavatelství UP 1990.

HOSKOVEC, J. Tajemství experimentální psychologie. Praha, Academia 1992.

HOSKOVEC, J. Americký funkcionalismus a jeho ohlas v české pedagogice a psychologii.

Československá psychologie, ročník XXXIX, 1995a, č. 4, s. 374–379.

HOSKOVEC, J. Rollo May (1909–1994). Československá psychologie, 1995b, ročník XXXIX, č.

6.

HOSKOVEC, L, SEDLÁKOVÁ, M. Od raného behaviorismu k neobehaviorismu. In HOSKOVEC,

J., NAKONEČNÝ, M., SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století. Praha, Karolinum 1996, s. 27–
48.

HORNEYOVÁ, K. Neuróza a lidský růst. Praha, Triton 2000.

HOŘEJŠÍ, J. (překladatel). Lidské tělo. Bratislava, Gemini 1992.

HUNDERSMARCK, L. F. Henri Bergson. MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení.

Praha, Prostor 1997, s. 515–520.

HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha, Portál 2000.

HURLEY, P. E. John Dewey. In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha,
Prostor 1997, s. 521–529.

– 58 –
HUSSERL, E. Karteziánské meditace. Praha, Svoboda – Libertas 1993.

HYHLÍK, F, NAKONEČNÝ, M. Malá encyklopedie současné psychologie. Praha, SNP 1973.

JACOBI, J. Psychologie C. G. Junga. Praha, Nakladatelství Jiřího Kocourka 1992.

JANOUŠEK, J., HOSKOVEC, J. ŠTIKAR, J.: Psychologický výkladový atlas. Praha, Academia
1993.

JOHNSON, O. A. David Hume. In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha,
Prostor 1997, s. 322–327.

JUNG, C. G. Výbor z díla, svazek I. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v

praxi. Brno, Tomáš Janeček 1997.

KOSSLYN, S. M. Image and brain. Cambridge, MA, MIT Press 1994.

KÖHLER, J. Tajemný Zarathustra. Olomouc, Votobia 1995.

KRATOCHVÍL, S. Psychoterapie. Praha, Avicenum 1976.

KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha, Portál 1997.

LEARY, T. Záblesky paměti. Olomouc, Votobia 1996.

LEARY, T. Chaos a kyberkultura. Praha, Maťa 1997.

LOCKE, J. Esej o lidském rozumu. Praha, Svoboda 1984.

MADSEN, K. B. Teorie motivace. Praha, Academia 1972.

METZNER, R. http://www.consciousmedia.com/consciousmedia/089217984.html. 4. 5. 2000.

MCGREAL, P, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha, Prostor 1997.

MILLER, G. A. The magical number seven, plus or minus two. Some limits on our capacity for
processing information. Psychological Review, 1956, 63, s. 81–97.

MILLER, G. A., GALANTER, E., PŘÍBRAM, K. H. Plans and the structure of behavior. New
York, Holt Rinehart, Winston, 1960.

MITCHEL, S. A., BLACKOVÁ, M. J. Freud a po Freudovi. Praha, Triton 1999.

NAKONEČNÝ, M. Průvodce dějinami psychologie. Praha, SPN 1995.

NAKONEČNÝ, M. Humanistická psychologie. In HOSKOVEC, J., NAKONEČNÝ, M.,

SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století. Praha, Karolinum 1996a, s. 73–88.

NAKONEČNÝ, M. Transpersonální psychologie. In HOSKOVEC, J., NAKONEČNÝ, M.,

SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století. Praha, Karolinum 1996b, s. 89–105.

– 59 –
NIETZSCHE, E. Duševní aristokratismus. Olomouc, Votobia 1993.

NIETZSCHE, E. Tak pravil Zarathustra. Olomouc, Votobia 1995.

PAIVIO, A. Mental representations. New York, Oxford University Press 1986.

PINES, M. The evolution of group analysis. London, Routledge and Kegan Paul 1983.

PLATÓN, Faidón. Praha, Oikúmené 1994.

PLHÁKOVÁ, A. Přístupy ke studiu inteligence. Olomouc, Vydavatelství UP 1999.

POPPLESTONE, J. A., MCPHERSON, M. W. An illustrated history of American psychology.

Wisconsin, Brown a Benchmark 1994.

POPKIN, R., H. Voltaire (Francois Marie Arouet). In MCGREAL, R, ed. Velké postavy západního
myšlení. Praha, Prostor 1997, s. 311–315.

PRIBRAM, K. Languages of the brain. Englewood Cliffs, New York, Prentice Hall 1971.

PROCHASKA, J. O., NORCROSS, J. C. Psychoterapeutické systémy – průřez teoriemi. Praha,

Grada 1999.

SAHAKIAN, W. S. History of psychology. Itasca, Illinois, F. E Peacock Publishers 1981.

SANDLER, J., DARE, CH., HOLDER, A. Frames of reference in psychoanalytic psychology. III. A
note on the basic assumptions. British Journal of Medical Psychology, 45, 143,1972a, s. 16–20.

SANDLER, L, DARE, CH., HOLDER, A. Frames of reference in psychoanalytic psychology. II.

The historical context and phases in the development of psychoanalysis. British Journal of Medical
Psychology, 45,133,1972b, s. 6–15.

SAYERSOVÁ, J. Matky psychoanalýzy. Praha, Triton 1999.

SCOTT-KAKURES, D. Francis Bacon. In MCGREAL, P, ed. Velké postavy západního myšlení.

Praha, Prostor 1997, s. 212–218.

SCRUTON, R. Kant. Praha, Argo 1996.

SEDLÁKOVÁ, M. Informační paradigma v americké psychologii: kognitivní psychologie,

kognitivní věda a konekcionismus. In HOSKOVEC, J., NAKONEČNÝ, M., SEDLÁKOVÁ, M.
Psychologie XX. století. Praha, Karolinum 1996, s. 107–138.

SEDLÁKOVÁ, M. Kognitivní psychologie. In HOSKOVEC, J., NAKONEČNÝ, M.,

SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století. Praha, Karolinum 1994, s. 83–106.

SEDLÁKOVÁ, M., HOSKOVEC, J. Od raného gestaltismu k neogestaltismu. In HOSKOVEC, L,

NAKONEČNÝ, M., SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století I. Praha, Karolinum 1996, s. 79–
72.

– 60 –
SHELDRAKE, R. A new science of life: The hypothesis of formative causation. In GROF, S. Za
hranice mozku. Praha, Gemma 1992.

SHEPARD, R. N., METZLER, J. Mental rotation of three-dimensional objects. Science, 171, 1971,
s. 701–703.

SCHANK, R. C. http://gwis.circ.gwu.edu/~tip/schank.html. 4. 5. 2000.

SCHANK, R. C, ABELSON, R. Scripts, plans, goals, and understanding. Hillsdale, NJ, Earlbaum
Assoc. 1977.

SCHOPENHAUER, A. Metafyzika lásky. Olomouc, Přátelé duchovních nauk 1992.

SCHULTZ, D. R, SCHULTZ, E. S. A history of modern psychology. New York, Harcourt Brace

Jovanovich 1992.

SINGER, P. Hegel. Praha, Argo 1995.

SLAWSKI, T. http://www.aap-psychosynthesis.org/Assagioli.html. 4. 5. 2000.

SOUSEDÍK, S. Jsoucno a bytí. Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského. Praha, Křesťanská akademie
1992.

STIVER, D. R. Edmund Husserl. In MCGREAL, P, ed. Velké postavy západního myšlení. Praha,:
Prostor 1997, s. 509–514.

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha, Zvon 1995.

ŠEBEK, M. Psychologie já – od S. Freuda k H. Hartmannovi. Čs. Psychologie, XXXV, č. 5, 1991,

s. 395–405.

ŠPLICHAL, J. Humanistická psychologie – teorie, diagnostika, terapie. Psychoterapeutické sešity,

č. 27,1988.

TARDY, V. Psychologie XX. století III. (Dynamická psychologie). Praha, SPN 1971.

TULVING, E. The elements of episodic memory. New York, Oxford University Press 1983.

VYMETAL, J. Rogersovská psychoterapie. Praha, Český spisovatel 1996.

WEISCHEDEL, W. Zadní schodiště filozofie. Olomouc, Votobia 1995.

– 61 –
– 62 –
Doc. PhDr. Alena Plháková, CSc.

PŘEHLED DĚJIN PSYCHOLOGIE

Určeno pro posluchače oboru psychologie a distančního studia
Výkonný redaktor doc. PhDr. Vladimír Řehan
Odpovědný redaktor PhDr. Božena Hauptová
Technický redaktor RNDr. Anna Petříková
Návrh obálky Iva Perůtková

Vydala Univerzita Palackého v Olomouci

Olomouc 2000

Vytisklo Polygrafické středisko VUP Olomouc

První vydání

ISBN 80–244–0161–4

– 63 –