Miroslav Orel A Kolektiv

Miroslav Orel a kolektiv
PSYCHOPATOLOGIE
Psychopatologie se zabývá psychickými poruchami. Věnuje se jak příčinám,
průběhu a prognóze, tak diagnostice, třídění, léčbě a prevenci duševních
poruch a stavů, nepomíjí však ani oblasti výzkumné a forenzní. Tento obor
už delší dobu prodělává rychlý vývoj – nových poznatků neustále přibývá.
Počty lidí s nějakou formou narušení psychického stavu nebo s duševní
poruchou celosvětově rozhodně neklesají, mají spíše stoupající tendenci.
Znalost základů psychopatologie tak dnes patří k nepostradatelným předpo-
kladům pro práci ve všech pomáhajících profesích (v pozici psychologů, so-
ciálních pracovníků, zdravotníků, pedagogů apod.). Poznatky o duševních
poruchách jsou doslova nezbytné pro studující příslušných oborů, mohou
však být k užitku i zájemcům z řad širší veřejnosti, příbuzným duševně ne-
mocných nebo těm, kteří se s duševním onemocněním setkali sami u sebe.
Snahou autorů je přinést stručné seznámení s oborem přístupnou a čtivou
formou, aniž by byly pomíjeny poznatky současné vědy. Moderní a přehled-
ná publikace přibližuje základní témata obecné i speciální psychopatologie.
Vychází z klinické praxe i z výuky v rámci univerzity, a tvoří tedy kompen-
dium širokého oboru.
PSYCHOPATOLOGIE
ISBN 978-80-247-3737-9
GRADA Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400
9 788024 737379 e-mail: obchod@grada.cz
www.grada.cz
Prodáno 10.08.2014 na www.Kosmas.cz zákazníkovi Petříček Libor, liborpetricek@gmail.com, číslo objednávky 610835, UID: b2de778d-e632-40c6-a283-38ef2f2a8f27
Tuto knihu věnujeme všem,
kteří se ptají a hledají – protože chtějí najít a znát,
kteří vidí a slyší – protože chtějí slyšet a vidět,
kteří dávají a konají – protože chtějí konat a dávat,
kteří prožívají a milují – protože chtějí milovat a prožívat.
A zvláště pak těm, kteří (navzdory všemu, co přichází)
jdou svou vlastní životní cestu – v lásce a radosti –
a docházejí tak naplnění.
Miroslav Orel
PSYCHOPATOLOGIE
Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena
v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití
této knihy bude trestně stíháno.
MUDr. PhDr. Miroslav Orel a kolektiv
PSYCHOPATOLOGIE
TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE
Vydala Grada Publishing, a.s.

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 4982. publikaci
Spoluautoři:
PaedDr. Mgr. Věra Facová
prof. MUDr. Miroslav Heřman, Ph.D.
MUDr. Martin Kaláb
doc. MUDr. Pavel Koranda, Ph.D.
Jiří Šimonek – promovaný psycholog
Recenzoval:
prof. MUDr. Ján Pavlov Praško, CSc.
Ilustrace MUDr. PhDr. Miroslav Orel, použita kresba Leonarda da Vinci

Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Sojková
Sazba a zlom Milan Vokál
Zpracování obálky Michal Němec
Počet stran 264
Vydání 1., 2012
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

© Grada Publishing, a.s., 2012
Cover Photo © Jiří Románek, Miroslav Orel
ISBN 978-80-247-3737-9
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE
ISBN 978-80-247-7170-0 (ve formátu PDF)
ISBN 978-80-247-7189-2 (ve formátu EPUB)
OBSAH
1. Krátké slovo na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

2. Normy a duševní zdraví a duševní nemoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Miroslav Orel
3. Postavení psychiatrie a psychologie v péči o duševně nemocné . . . . . . . . . . 13
Miroslav Orel, Věra Facová
3.1 Moc a bezmoc psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
4. Náplň obecné a speciální psychopatologie a psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Miroslav Orel
5. Organizace psychiatrické péče u nás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Miroslav Orel
6. Příčiny vzniku duševních poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Miroslav Orel, Věra Facová, Jiří Šimonek
6.1 Biologické aspekty vzniku duševních poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Miroslav Orel
6.1.1 Mozek, mozkové procesy a psychopatologie . . . . . . . . . . . . . . . . 25
6.2 Psychosociální aspekty vzniku duševních poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
6.3 Celostní přístup v psychiatrii (a nejen tam) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Miroslav Orel, Jiří Šimonek
7. Vyšetření v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Miroslav Orel, Věra Facová, Miroslav Heřman, Pavel Koranda
7.1 Základní psychiatrické vyšetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Miroslav Orel
7.2 Psychologické vyšetření v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
7.3 Pomocné vyšetřovací metody v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Miroslav Orel, Miroslav Heřman, Pavel Koranda
7.3.1 Laboratorní vyšetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Miroslav Orel
7.3.2 Vybrané zobrazovací a funkční vyšetřovací metody . . . . . . . . . . 51
8. Vybrané kapitoly obecné psychopatologie a psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . 63
8.1 Vědomí, orientace a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
8.2 Vnímání a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
8.3 Emoce a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
8.4 Pozornost a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
8.5 Paměť a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
8.6 Myšlení a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
8.7 Inteligence, intelekt a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
8.8 Orientace a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
8.9 Pudy a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
8.10 Vůle, jednání a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
8.11 Osobnost a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
9. Soudobé klasifikační systémy duševních poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Miroslav Orel
9.1 Víceosý systém Mezinárodní klasifikace nemocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
10. Vybrané kapitoly speciální psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Miroslav Orel, Věra Facová, Jiří Šimonek, Martin Kaláb
10.1 Organické a symptomatické duševní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Miroslav Orel
10.1.1 Demence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
10.1.2 Deliria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
10.1.3 Další kategorie organických a symptomatických duševních
poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
10.2 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních
látek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
10.2.1 Akutní intoxikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
Miroslav Orel
10.2.2 Škodlivé užívání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Miroslav Orel
10.2.3 Syndrom závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Miroslav Orel
10.2.4 Odvykací stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Miroslav Orel
10.2.5 Psychotické stavy ve spojitosti s psychoaktivními látkami . . . . 113
Miroslav Orel
10.2.6 Poruchy paměti a další duševní poruchy ve spojitosti
s psychoaktivními látkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Miroslav Orel
10.3 Schizofrenie, schizoformní poruchy a poruchy s bludy . . . . . . . . . . . . . 114
Miroslav Orel, Martin Kaláb
10.3.1 Schizofrenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Miroslav Orel
10.3.2 Akutní a přechodné psychotické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . 122
Miroslav Orel
10.3.3 Schizoafektivní porucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
Miroslav Orel
10.3.4 Poruchy s bludy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Miroslav Orel
10.3.5 Schizotypní porucha a jiné psychotické poruchy . . . . . . . . . . . 125
Miroslav Orel
10.4 Poruchy nálady (afektivní poruchy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Miroslav Orel
10.4.1 Mánie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
10.4.2 Deprese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
10.4.3 Mánie i deprese – bipolární průběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
10.4.4 Trvalé poruchy nálady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
10.4.5 Jiné a neurčené poruchy nálad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
10.4.6 Smutek v běhu staletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Martin Kaláb
10.4.7 Některé současné pohledy na vznik afektivních poruch . . . . . . 139
Miroslav Orel
10.5 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní
poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
Miroslav Orel
10.5.1 Úzkostné poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
10.5.2 Obsedantně-kompulzivní porucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
10.5.3 Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení . . . . . . . . . . . 145
10.5.4 Disociativní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
10.5.5 Somatoformní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
10.5.6 Jiné neurotické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
10.6 Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami
a somatickými faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Miroslav Orel
10.6.1 Poruchy příjmu potravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
10.6.2 Neorganické poruchy spánku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
10.6.3 Další kategorie behaviorálních syndromů spojených
s fyziologickými poruchami a somatickými faktory . . . . . . . . . 157
10.7 Poruchy osobnosti a chování dospělých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Miroslav Orel
10.7.1 Specifické a smíšené poruchy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
10.7.2 Ostatní poruchy a změny osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
10.7.3 Nutkavé a impulzivní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
10.8 Poruchy v oblasti sexuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Miroslav Orel
10.8.1 Sexuální dysfunkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
10.8.2 Poruchy pohlavní identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
10.8.3 Poruchy sexuální preference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
10.8.4 Poruchy pohlavního vývoje a orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
10.9 Mentální retardace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
10.10 Dětská a dorostová psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
10.10.1 Poruchy psychického vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177
10.10.2 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství
a adolescenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
10.11 Simulace, disimulace a předstíraná porucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
Miroslav Orel
11. Terapie v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Miroslav Orel, Martin Kaláb, Věra Facová
11.1 Biologicky zaměřená léčba v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
11.1.1 Farmakologická léčba současnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
Miroslav Orel
11.1.2 Nefarmakologická biologická léčba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
11.2 Psychologicky zaměřené působení v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
11.2.1 Psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
11.2.2 Relaxace a pohyb v terapii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
11.3 Celostní léčba v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
Miroslav Orel
11.4 Rehabilitace v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233
Miroslav Orel
12. Prevence v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
13. Některé právní aspekty psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235
Miroslav Orel
13.1 Fyzické omezení osobní svobody v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237
14. Psychiatrie a jiné obory medicíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
Miroslav Orel
15. Vybrané urgentní stavy vyžadující okamžité řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
Miroslav Orel
16. Krátké slovo na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
/ 9
1. KRÁTKÉ SLOVO NA ÚVOD
Na samém začátku si odpovězme na otázku – proč vznikla právě tato kniha, co

obsahuje a komu je určena?
Naším záměrem bylo vytvořit stručnou a přehlednou publikaci, která přibližuje du-
ševní poruchy čtivou formou, aniž by pomíjela poznatky současné vědy. Chceme čtenáře
seznámit s náplní obecné a speciální psychopatologie a medicínským oborem psychiatrie,
které se zabývají jak diagnostikou a klasifikací, tak terapií, prevencí a výzkumem psychic-
kých chorob, poruch a stavů. Snad tak rozptýlíme mnohdy přítomný magický, nejasný
a tajemný háv, který v povědomí mnoha lidí obory zabývající se psychickými poruchami
stále ještě mohou mít.
Kniha je určena především studentům psychologie, sociologie, pedagogiky, ošetřova-
telství a dalších nemedicínských oborů apod. jako přehledný zdroj základních poznatků
o duševních chorobách a stavech. Může posloužit také absolventům daných oborů
nebo zájemcům z řad veřejnosti – k zopakování a usazení nebo rozšíření dříve známých
poznatků. I „nepsychiatři“ (zejména v roli pečujících o nemocné) by měli mít základní
informace jak o psychopatologických stavech, tak o jejich diagnostice a možné léčbě.
Jsme si vědomi, že naše publikace je určena především pro „nelékaře“. Považujeme nicméně za vhodné
také uvést lékařské diagnostické a léčebné metody (včetně zástupců konkrétních medikamentů). I psy-
cholog, sociální pracovník, speciální pedagog, fyzioterapeut, ošetřovatel a kdokoli jiný, kdo se s duševními
poruchami setká, by o nich měl mít představu a měl by se orientovat v jejich základech (ačkoli nebude
přímo diagnostikovat nebo léčit).
Vzhledem k neustálému přibývání nových poznatků ve všech vědních oborech (psychiatrii

nevyjímaje) text zdaleka neobsahuje vše. Navíc je naším cílem skutečně přinést přehled-
ný základ. Vycházíme přitom z platného soudobého klasifikačního systému MKN-10
(10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí).
Naším cílem je poskytnout stručný rámcový materiál o oboru, který prodělal a stále
prodělává velké změny, a oslovit cílovou skupinu, pro kterou jsou informace o psycho-
patologii a psychiatrii potřebné, ale dostupné publikace jsou možná až příliš podrobné
a obsáhlé.
10 / Psychopatologie
Přejeme všem čtenářům, aby je studium duševních poruch zaujalo a poskytlo jim rámec
poznatků, který někteří získat chtějí a někteří přímo musí (např. v rámci svého studia
nebo profese).
A přejeme vám také, abyste se na člověka a jeho duši naučili dívat způsobem, který
vás obohatí.
Neboť lidská duše sama o sobě je vesmírem.

Stejně – jako vesmír – i ona skrývá nejedno tajemství,
a leckdy se zdráhá je odkrýt…
I ona obsahuje život i smrt,
žhnoucí slunce i ledové končiny,
barvy, světla i temnotu,
plnost i nicotu,
chaos i systém a řád…
A možná
– stejně jako vesmír –
je pro nás lidská duše nekonečná…
M. O.
V Olomouci, 12. března 2012 Miroslav Orel a Věra Facová
/ 11
2. NORMY A DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

A DUŠEVNÍ NEMOC
Miroslav Orel
Definovat zdraví a nemoc není zcela snadný úkol. Podle jedné z definic Světo-
vé zdravotnické organizace (World Health Organisation – WHO) je zdraví stav úplné
tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli jen prostá nepřítomnost nemoci nebo vady.
Pozornému čtenáři neujde určitá „přísnost“ definice WHO – pokud se podíváme na lidi kolem nás
pohledem definice WHO, kolik skutečně zdravých lidí najdeme?
Pokud hovoříme o psychice, může být úkol vymezit duševní zdraví ještě obtížnější.
Hranice mezi zdravím a patologií je v případě duševních poruch na některých místech
zcela jednoznačná, ale na mnoha místech je naopak velmi neostrá. Vznikají tak poměrně
rozsáhlé „hraniční oblasti“.
Prožívá-li člověk smutek, kde přesně určíme hranici mezi přirozenou reakcí psychiky na ztrátu a kde se
již jedná o projev poruchy? Bude v počtu proplakaných dní, intenzitě pláče nebo míře omezení běžného
fungování?
Z tohoto důvodu se v medicíně jako takové (včetně psychiatrie) nikdy nevyhneme

diagnostickým systémům a klasifikacím, které vymezují a do určité míry tak usnadňují
rozlišení „zdravého“ a „nemocného“. Zdravé pak můžeme sledovat, podporovat a posi-
lovat, ale není třeba zahájit léčbu. Pokud se dostaneme do oblasti „nemocné“, je nejen
nutné sledovat vývoj stavu, ale především je třeba zjistit, oč jde (diagnostikovat), a poté
zahájit léčbu.
Nauka o psychických nemocech, chorobných a hraničních duševních jevech se nazývá

psychopatologie.
Pojem psychopatologie (psychopathologia) je odvozen z řeckých slov psychē – duše a pathologia – nauka
o chorobách.
Psychopatologie se zabývá diagnostikou, klasifikací i výzkumem jak duševních po-

ruch a chorob, tak také hraničních stavů. Psychopatologie tak proniká řadou teoretických
i praktických oborů: medicíny (např. psychiatrií, neurologiií), psychologie, sociologie,
speciální pedagogiky apod.
Podobně znějící pojem patopsychologie (pathopsychologia, z řeckých slov pathos – choroba, psychē – duše
a logos – nauka) je podle Psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000) obor, který je zaměřen na psy-
chologii nemocných – zabývá se psychickým životem tělesně nemocného člověka a dále psychologickými
činiteli, které ovlivňují průběh a léčbu choroby.
Jedním z úkolů psychopatologie je v psychické oblasti definovat patologické (tedy

chorobné a nezdravé) z pohledu vědecké odbornosti. Vymezuje tak „nenormální – cho-
robné, patologické“ oproti „normálnímu – zdravému, fyziologickému“.
Nezapomínejme ale, že obecný pojem NORMA (pravidlo, předpis, kritérium) je třeba
vnímat v celé šíři. Zdaleka totiž není jedna jediná norma.
Norma statistická je definována „většinou“ populace, norma věková odpovídá prů-
měru v určité věkové kategorii. Norma sociokulturní a také norma etická a morální
podléhají vlivu doby, kultury a společnosti a poměrně výrazně se mění v jednotlivých
epochách, místech a časech. Norma mediální je vymezována v médiích. Norma právní
je ustanovena v zákonech, norma odborníků – vědců (např. v podobě psychopatologie)
je vytyčena soudobými poznatky vědy (např. v podobě Mezinárodní klasifikace nemocí).
Norma skupinová je vymezena pojetím dané skupiny (kterou může být rodina, společen-
ství lidí, ale i sekta, gang apod.), norma individuální (osobní, kazuistická) je určována
postoji a názory konkrétního jedince atd.
Pokud se na jakýkoli stav nebo jev podíváme „měřítkem normy“, musíme uvést, o jakou normu se jedná.
Konstatujme, že hranice mezi normou a abnormitou zdaleka nemusí být ostrá – je

spíše plynulá, kontinuální a ne vždy zcela jasná. Vyvíjí se a mění společně s vývojem
a změnami společnosti. V některých případech je „hranice normy“ uměle definována
(například vymezením a posouzením určitých kritérií). Berme ji jako pomocné měřít-
ko – pojetí normy a abnormity by nikdy nemělo setřít individualitu každého jednoho
člověka (jedinec v některých aspektech abnormální může být v jiných aspektech zcela
v normě a naopak).
/ 13
3. POSTAVENÍ PSYCHIATRIE
A PSYCHOLOGIE V PÉČI
O DUŠEVNĚ NEMOCNÉ
PSYCHIATRIE je specializovaným lékařským oborem, který je zaměřen na teo-

retické i praktické aspekty diagnostiky, klasifikace, léčby, prevence, rehabilitace a výzkumu
psychických (duševních) onemocnění a stavů. Psychiatrie je tedy součástí medicíny.
Psychiatr je lékař – absolvent lékařské fakulty (u nás s titulem MUDr.), který se
psychiatrií profesně zabývá. Atestaci (specializaci) v oboru psychiatrie získává lékař po
absolvování povinné praxe a složení atestačních zkoušek. Profesně se pak může dále
specializovat na jednotlivé dílčí oblasti a obory psychiatrie (např. dětskou a dorostovou
psychiatrii, léčbu závislostí atd.).
Pojem psychiatrie (psychiatria) je odvozen z řeckých slov psychē – duše, psychika a iātreiā – lékařství.
PSYCHOLOGIE je věda zabývající se psychologickými aspekty lidského bytí – cho-

váním, myšlením, prožíváním, city atd. Je opět oborem s teoretickým i praktickým zá-
zemím. V podobě klinické psychologie je přímo spojena se zdravotnictvím a je rovněž
součástí zdravotnické péče.
Pojem psychologie (psychologia) vznikl z řeckých slov psychē – duše a logos – nauka.
Obecně lze psychologické disciplíny dělit na teoretické (akademické), které vytvářejí základní znalostní
bázi a disciplíny aplikované (praktické), které jsou aplikací do praktických oblastí života (zdravotnictví,
práce, rodiny, sportu, školství a jinde).
Psycholog je absolventem jednooborového magisterského studia psychologie na filo-

zofické fakultě (s titulem Mgr. nebo následně PhDr.), který se profesně zabývá psychologií.
Rovněž psycholog se může specializovat v jednotlivých psychologických oborech a po-
kračovat v dalším vzdělávání a kariérním růstu (formou atestace z klinické psychologie,
doktorandského studia apod.)
Je zřejmé, že náplň psychologie, psychopatologie a psychiatrie se prolíná a překrývá v mnoha aspektech.

Z profesního hlediska psychiatrii studuje a zabývá se jí lékař (psychiatr). Psychopatologii studují a zabývají
se jí nejen lékaři, ale také „nelékaři“ – psychologové, sociální pracovníci, pedagogové apod.
V péči o duševně nemocné považujeme profese psychologů a psychiatrů nikoli za

„nadřazené a podřazené“ (ačkoli může psychiatr např. požadovat psychologické vyšet-
?
ření v rámci diferenciální diagnostiky), ale za doplňkové. Každý obor má své specifické
pole působení a kompetencí, přičemž v některých oblastech se překrývají a jinde na sebe
navazují.
Psychiatr může (a je-li to vhodné, dokonce musí) používat také metody medicínské
diagnostiky (např. RTG, CT, laboratorní vyšetření) a biologické léčby (např. předpis léků,
aplikace elektrokonvulzí). Psycholog používá naproti tomu pouze psychologické metody
a prostředky diagnostiky a terapie (např. ve formě psychodiagnostiky, psychoterapie).
Psychiatr tedy např. nemusí umět administrovat a vyhodnocovat psychologické testy (ale měl by se ori-
entovat v jejich závěrech). Psycholog zase nemusí znát dávkování léků (ale měl by se rámcově orientovat
v lécích a lékových skupinách).
PSYCHOTERAPIE (které se stručně věnujeme na jiném místě) je oborem, kterému

se může věnovat jak psycholog, tak psychiatr, zdravotní sestra, sociální pracovník apod. –
za předpokladu splnění psychoterapeutického vzdělávání (výcviku), vlastní psychoterapie
v rámci některého z psychoterapeutických směrů a následné supervize.
V důsledku obrovského rozvoje medicíny ve 20. a 21. století je nemožné, aby jeden odborník obsáhl
všechny obory. A tak např. o zrak pečuje oftalmolog, o srdce internista, o kůži dermatolog, o klouby
revmatolog, o nervy neurolog a o psychiku psychiatr a psycholog.
Zmíněné specializaci se nevyhneme, nicméně nezapomínejme, že v centru naší pozornosti by měl
vždy stát celý člověk a že pečujeme především o člověka (až pak o jeho srdce, klouby, svaly, mozek
nebo psychiku).
3.1 MOC A BEZMOC PSYCHIATRIE
Současná psychiatrie je moderním lékařským oborem s řadou možností dia-

gnostiky, léčby a prevence. Moderní léčebné postupy umí zdolávat řadu závažných stavů.
Díky soustavné vědecké práci mají dnes používané léky mnohem méně nežádoucích
a negativních účinků, než tomu bylo v minulosti. Psychiatrie tak nese moc zvládat a řešit
dříve obtížně zvládnutelné a řešitelné. Umožňuje často znovuzařazení do života, které
dříve nebylo možné.
Přes nesporné pokroky moderní medicíny se však nežádoucím účinkům terapie nemů-
žeme vyhnout. Některé choroby a stavy nedokáže ani moderní léčba dostatečně efektivně
léčit (ani vyléčit). A tváří v tvář některým stavům zůstává i moderní psychiatrie 21. století
zcela bezmocná.
Buďme si tedy vědomi možností i limitů, které současná psychiatrie má. Vyhněme
se nezdravým názorovým extrémům přeceňujícím moc psychiatrie na jedné straně a pod-
ceňujícím její potenciál na straně druhé. Za vhodné tedy považujeme využít toho, co
psychiatrie umí a může nabídnout, ale nechtít od ní vše.
15
re alita:
PSYCHIATRIE
MOCNÁ I BEZMOCNÁ
krajní extrém: krajní extrém:

PSYCHIATRIE PSYCHIATRIE
BEZMOCNÁ A NIC NEŘEŠÍCÍ VŠEMOCNÁ A VŠE ŘEŠÍCÍ
Obr. 3.1 Možnosti a limity současné psychiatrie
4. NÁPLŇ OBECNÉ A SPECIÁLNÍ

PSYCHOPATOLOGIE
A PSYCHIATRIE
Miroslav Orel
Psychopatologie a psychiatrie jako obory čerpají z řady disciplín teoretických

i praktických. I když je z didaktických a praktických důvodů dělíme na obecnou a spe-
ciální část, ve svých náplních se doplňují, prolínají a navazují na sebe.
Mohli bychom říci, že obecná část psychopatologie vytváří určitý bazální základ pro část speciální.
OBECNÁ PSYCHOPATOLOGIE A PSYCHIATRIE se věnují základním oblas-

tem lidské psychiky a jejich poruchám. Zabývají se otázkami: vědomí, vnímání, emocí,
myšlení, pozornosti, paměti, inteligence, pudů a instinktů, vůle a jednání i osobností
jako takovou.
V centru pozornosti obecné psychiatrie jsou rovněž otázky etiopatogeneze (tedy
příčin a vzniku poruch a nemocí), biologie (tělesných podmíněností včetně genetiky),
způsobů vyšetření, možností terapie, rehabilitace a prevence duševních onemocnění
a stavů. Nejsou pomíjeny ani oblasti právní, forenzní a další.
Nejjednodušší známky onemocnění se nazývají symptomy. Objektivně pozorovatelné symptomy mů-

žeme přímo sledovat (např. zrychlené tempo řeči), subjektivně prožívané symptomy jsou niterné (např.
obavy). Skupiny symptomů, které se vyskytují současně a seskupují se, nazýváme syndromy.
SPECIÁLNÍ PSYCHOPATOLOGIE A PSYCHIATRIE jsou zaměřeny na kon-

krétní diagnostické jednotky. Široké poznatky obecné psychopatologie a psychiatrie tedy
vybírá, shrnuje, zužuje, konkretizuje a klasifikuje.
Jednotlivé nozologické jednotky – psychiatrické diagnózy (např. diagnóza demenze Alzheimerova

typu) – jsou určité konstrukty, které vycházejí z vědeckých poznatků, pozorování, výsledků vyšetření,
rozboru konkrétních případů a výzkumu. Vymezují určité kategorie psychiatrických nemocí a stavů,
které jsou seskupeny do určitých diagnostických skupin a kategorií (např. zmíněná demence je součástí
atroficko-degenerativních demencí, které patří mezi organicky podmíněné duševní poruchy).
Diagnostické klasifikační systémy umožňují komunikaci mezi odborníky, jsou ur-

čující pro způsob terapie, pomáhají odhadnout průběh a prognózu. V současnosti u nás
platí klasifikační systém 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (viz jinde).
Přesto, že se dnes v psychaitrii můžeme setkat s řadou názorů (od odmítání, kritiky až po obhajobu
a přeceňování jednotlivých diagnostických jednotek), je stanovení diagnózy nedílnou součástí moderní
17
psychiatrické péče. Je navíc podmínkou toho, aby se odborníci mezi sebou dorozuměli. Pozor jen na
zaslepené „škatulkování“ jednotlivých pacientů do „diagnostických přihrádek“ – nikdy bychom neměli
pominout neopakovatelnou jedinečnost a individualitu každého člověka a diagnózy brát jako pomocné
kategorie, nikoli „razítko“ označující osud dotyčného.
5. ORGANIZACE PSYCHIATRICKÉ
PÉČE U NÁS
Miroslav Orel
Psychiatrická péče je v naší republice realizována prostřednictvím sítě psychiat-

rických zařízení lůžkových, ambulantních a komplementárních. Pro zajištění efektivity
v péči o potřebné je neodmyslitelná nejen spolupráce mezi jednotlivými složkami, ale
také propojenost a navázanost na síť služeb psychologických, psychoterapeutických a so-
ciálních.
Pro řadu psychiatrických nemocí a stavů je naprosto nepostradatelná PSYCHIAT-
RICKÁ HOSPITALIZACE. Lze ji uskutečnit v rámci psychiatrických oddělení nemoc-
nic, psychiatrických klinik ve fakultních nemocnicích (při lékařských fakultách) nebo
v psychiatrických léčebnách.
Psychiatrické léčebny jsou vesměs spádové (jsou tedy určeny pro určitou oblast). Člení se na speciali-
zovaná oddělení (např. příjmové, gerontopsychiatrické, psychotické, neurotické). Zajišťují dobrovolnou
i nedobrovolnou léčbu. Existují také léčebny specializované na léčení závislostí.
Uzavřená psychiatrická oddělení mají možnost omezení volného odchodu paci-

entů – což je naprosto nezbytné např. v případě, že dotyčný pacient je dezorientovaný
a zmatený, není v kontaktu s realitou, je nebezpečný sobě nebo okolí.
Pokud to stav dovolí, mohou pochopitelně i pacienti na uzavřených odděleních přijímat návštěvy či
absolvovat vycházky nebo dovolenky s doprovodem či samostatně.
Na otevřených psychiatrických odděleních jsou hospitalizováni pacienti, jejichž stav

nevyžaduje tak bedlivou kontrolu (a mohou se pohybovat bez omezení).
Některá psychiatrická oddělení jsou specializovaná na určitý typ potíží u pacientů (např. závislosti,
neurózy, psychózy, poruchy příjmu potravy), jiná jsou spíše všeobecná a pojímají pacienty s různými
problémy. Zvlášť jsou umístěna oddělení pro dětskou psychiatrii.
Existují psychiatrická oddělení čistě mužská, čistě ženská nebo smíšená. Každé z nich
má své výhody a nevýhody.
Rozdíly mezi psychiatrickým oddělením, psychiatrickou klinikou a psychiatrickou lé-
čebnou jsou nejen ve spektru a množství pacientů, které pojímají, ale také v délce mož-
ného pobytu. Na psychiatrických oddělení a psychiatrických klinikách trvá hospitalizace
dle stavu řádově dny až týdny, v psychiatrických léčebnách to mohou být měsíce až roky.
Již jsme zmínili nezbytnost propojení, návaznosti a spolupráce mezi jednotlivými zařízeními. Např.
při akutním příjmu na psychiatrickou kliniku je pacient diagnostikován a zaléčen. Pokud stav vyžaduje
19
delší dobu hospitalizace, je předán do psychiatrické léčebny. Při propuštění zpravidla navazuje ambu-
lantní psychiatrická péče nebo dotyčný navštěvuje některé ze zařízení komplementární péče (viz dále).
Protialkoholní (záchytné) stanice jsou určeny pro akutní ošetření osob, které pod
vlivem alkoholu ohrožují sebe, své okolí, majetek nebo budí pohoršení.
PSYCHIATRICKÉ AMBULANCE poskytují služby ambulantní psychiatrické péče,

umožňují pravidelné kontroly stavu, sledování případných komplikací, úpravu medikace
apod. Řada psychických poruch a stavů nevyžaduje hospitalizaci, ale vystačí s diagnosti-
kou a léčbou v ambulanci. Ambulantní psychiatrická péče také navazuje na hospitalizaci
nebo jí může předcházet.
Síť psychiatrických ambulancí dovoluje pacientům navštěvovat psychiatra blízko místa
bydliště. To je výhodné z řady hledisek – mimo jiné umožňuje častější kontroly v případě
potřeby (např. při zhoršení stavu), což v některých případech umožňuje úpravu medi-
kace, aniž by byla nezbytně nutná hospitalizace. Psychiatrické ambulance existují nejen
samostatně, ale vždy jsou také součástí psychiatrických klinik, psychiatrických léčeben
nebo psychiatrických oddělení nemocnic.
Platí, že jeden pacient by měl navštěvovat jednoho ambulantního psychiatra.
KOMPLEMENTÁRNÍ – INTERMEDIÁRNÍ PÉČE navazuje na hospitalizaci

nebo ambulantní péči a někdy je brána jako „mezičlánek“ mezi hospitalizací a ambulancí.
Umožňuje zachování větší soběstačnosti, navazování sociálních kontaktů, zaměstnání
a program ve volném čase s podílem vlastní iniciativy a aktivní činnosti klientů.
Je realizována v podobě několika variant:
Denní stacionáře (denní sanatoria) zajišťují program pro klienty s odborně školeným
personálem přes den. Jsou vesměs úžeji zaměřeny (např. pro pacienty se schizofrenií,
mentální retardací apod.).
Chráněné dílny, chráněná pracoviště a pracovně-tréninková centra umožňují za-
pojení klientů do pracovní činnosti, přinášejí smysluplnou pracovní činnost, pravi-
delnost v denním režimu, sociální kontakty a vazby i rozvoj specifických pracovních
dovedností. Zapojení do pracovní činnosti vesměs zvyšuje pocit sebedůvěry a sebeúcty.
Zařízení tohoto typu totiž umožňují získat práci lidem, kteří by v běžné tržní společ-
nosti měli jen minimální nebo žádné šance pracovní pozici získat.
Smysluplnou a prospěšnou činnost těchto zařízení můžete podporovat třeba zakoupením výrobku chrá-
něné dílny, návštěvou těchto zařízení (např. chráněné restaurace).
Chráněné bydlení, domy na půl cesty jsou určeny pro klienty, kteří nejsou zcela
schopni zvládnout úplně samostatné bydlení, nemají podporu rodiny, ale není třeba,
aby byli dlouhodobě hospitalizováni. Péče sociálních, popř. zdravotnických pracovníků
se omezuje na nezbytnou pomoc s cílem posilovat kompetence a soběstačnost klientů.
Terapeutické kluby přinášejí možnost neformálního setkávání s podobnými lidmi se
společnými akcemi, výlety apod. Snižují tak sociální izolaci a osamělost řady klientů
nebo psychiatrických pacientů.
Svépomocné skupiny nemocných a/nebo jejich rodinných příslušníků poskytují

nejen oporu a podporu, ale pomáhají při řešení konkrétních (společných) problémů.
Mohou se týkat např. závislosti na alkoholu, demence aj.
Celosvětovým trendem je posilování ambulantní a komplementární péče s omezováním

počtu psychiatrických lůžek a vytváření podpůrné funkční sítě psychiatricko-psycho-
logicko-sociální péče.
V našich zemích existuje například vcelku ucelený systém péče pro uživatele návykových látek. Za-
hrnuje jak nízkoprahové a terénní programy, kontaktní centra (K-centra, KC), ambulance, centra pro
substituční léčbu, denní stacionáře, detoxikační jednotky, ústavní zařízení, terapeutické komunity i do-
léčovací programy a zařízení pro následnou léčbu. Cílem je nejen návrat do běžného života, ale zejména
podpora trvalé abstinence.
/ 21
6. PŘÍČINY VZNIKU DUŠEVNÍCH

PORUCH
Miroslav Orel, Věra Facová, Jiří Šimonek
Pokud bychom chtěli krátce charakterizovat, jaké jsou příčiny duševních poruch,
hodilo by se nejspíš označení komplikované, přepestré, mnohé, pestré, různorodé nebo
také komplexní. U mnoha psychických poruch navíc z větší části stále neznámé.
Jevy spojené s lidským bytím (tedy i se zdravím, nemocí a jejich příčinami) je vhodné
pojímat, sledovat a popisovat z několika „zorných úhlů“. Zohledňujeme stránku jak bio-
logickou (tělesnou), tak psychickou (duševní), sociální (interpersonální – vztahovou)
i přesahovou (transcendentální – duchovní – spirituální) a zohledňujeme také indivi-
duální čas a prostor dotyčného i širší okolnosti kultury, společnosti a doby. Všechny zmí-
něné roviny jsou neoddělitelně interakčně propojené a svázané spolu navzájem. Změna
v jedné oblasti tak vždy vyvolá odezvu v celém systému a ovlivní všechny ostatní roviny.
Komplexní (nebo také celostní) přístup, ze kterého vycházíme, je staronově objevován. S jeho prvky se
setkáme jako se součástí dávných moudrostí i moderních výzkumů. Věnujeme se mu stručně v samo-
statné podkapitole.
Lidská psychika a celý lidský život a bytí se vyvíjí a formuje jako interakční model
dispozic vrozených – tedy těch, se kterými doslova přicházíme na svět (ať už geneticky
daných nebo vznikajících v průběhu nitroděložního života) a faktorů působících po
narození – kam patří působení a vliv prostředí, jiných lidí (zejména z primární rodiny,
ale nejen z ní), okolností a událostí (včetně např. úrazů, prožitých traumat) i vlastních
aktivit (jako může být konzumace návykových látek apod.).
Ilustrativně si můžeme uvedené vlivy na formování našeho psychického života představit jako hrozen
faktorů působících společně, vzájemně a interakčně. Některé „bobule“ jsou zdravé a pro systém pod-
půrné, jiné mohou být „poškozené“ nebo „nemocné“ a mohou mít tendenci „nakazit“ ostatní nebo celý
systém. Konečný obraz a výsledek pak závidí vždy na celé řadě okolností a zpravidla jej nelze přesně
odhadnout – někdy může „drobný kaz jediné bobule“ postupně zachvátit a poškodit celý hrozen a jindy
může „zcela zdemolovaná či narušená bobule nebo skupina bobulí“ zůstat izolovaná a nezpůsobí újmu
celému systému (hroznu).
ZISKY a ZDROJE ZTRÁTY a INVESTICE
JEDINEČNÉ
VLASTNOSTI
GENETIKA FUNKCE MOZKU
NITRODĚLOŽNÍ VÝVOJ
STAVBA MOZKU
RODINA POROD
VZTAHY
ŽIVOTNÍ OKOLNOSTI
AKTIVITY
VOLBY
PROSTŘEDÍ
STRATEGIE
DALŠÍ FAKTORY
Obr. 6.1 Příčiny vzniku duševních poruch
V této kapitole se podíváme na biologické i psychosociální příčiny vzniku duševních

poruch. Osvětleme ještě tři důležité pojmy, které s daným tématem bezprostředně souvisí:
Etiologie je nauka o příčinách nemocí.

Patogeneze je souhrnem všech procesů, kterými organismus reaguje na poškození
nebo etiologické činitele (a které vedou ke vzniku projevů nemoci a nemoci jako
takové).
Etiopatogeneze popisuje vznik nemocí zahrnující jak příčiny (tedy etiologii), tak další
procesy, které vznik a rozvoj daného onemocnění provázejí.
23
6.1 BIOLOGICKÉ ASPEKTY VZNIKU DUŠEVNÍCH

PORUCH
Miroslav Orel
Základem stavby a funkce všech částí našeho těla (od nejmenší buňky, přes
jednotlivé tkáně a orgány až po celý organismus) je genetická informace uložená v mo-
lekule DNA.
DNA – deoxyribonukleová kyselina je dvouvláknová šroubovice, v jejíž struktuře je zapsána genetická

informace kódující vznik strukturálních (tedy na stavbě se podílejících), funkčních i informačních mo-
lekul – tj. RNA neboli ribonukleových kyselin a následně bílkovin neboli proteinů.
Část DNA, která kóduje jednu molekulu RNA, se nazývá gen. Soubor všech struktur nesoucích
genetickou informaci je genom. Souhrn všech dědičných vloh uložený v genech se nazývá genotyp. To,
co se nakonec „promítne“ do stavby, funkce a vlastností (tedy fenotyp), je podmíněno nejen genotypem,
ale také působením řady faktorů prostředí.
Dnes je již znám kompletní genom člověka a pokroky v genetice jsou obrovské. GE-
NETICKÁ PŘÍČINA je prokázána např. u mentálních retardací a geneticky podmíněné
dispozice jsou sledovány u řady jiných psychických chorob.
V současnosti se předpokládá, že spolupůsobením většího počtu genů (tedy polygen-
ně) je vytvářena dispozice – předpoklad k rozvoji určitých fyziologických i patologických
vlastností (mimo jiné tedy i dispozice ke vzniku duševních poruch). Podíl genů na různých
typech duševních onemocnění je přitom různý. Mějme na paměti, že výsledek je vždy
dán spolupůsobením genetického základu a prostředí (se všemi podněty, situacemi
a událostmi, které přináší).
Stále se pátrá po specifických genetických změnách způsobujících např. schizofrenii,
depresi aj. diagnostické jednotky. Genetické poruchy, které se mohou promítnout do
dispozic ke vzniku psychických poruch, se mohou týkat počtu nebo struktury chromo-
zomů, poruchy a mutace většího počtu genů (polygenně), ale i jednoho jediného genu
(monogenně).
Genetická informace stojí mimo jiné v pozadí struktury a fungování našeho mozku. I zde je vliv pro-
středí a genů interakční a vzájemný – vnější vlivy působí na genovou expresi a genová exprese umožňuje
reagovat na vnější vlivy. Učení je podmíněno genetickými dispozicemi a zároveň vyjádření genetických
dispozic může být učením modifikováno.
Příčiny duševních poruch na úrovni těla jsou hledány v rámci tří regulačních, in-
formačních, koordinačních a integrujících soustav (nervové, hormonální a imunitní),
které spolu fungují v neoddělitelných obousměrných vazbách a vztazích.
Takže změny v kterémkoli systému ovlivní také systémy další – např. změny v aktivitě
či regulaci HORMONÁLNÍ PRODUKCE mají vliv na nervový i imunitní systém
a mohou spolupodmiňovat vznik a rozvoj duševních onemocnění a stavů.
NERVOVÝ SYSTÉM
HORMONÁLNÍ SYSTÉM IMUNITNÍ SYSTÉM
Obr. 6.2 Interakce nervového, hormonálního a imunitního systému
Klíčové místo a rozhodující pozici ve zmíněné triádě zaujímá nepochybně mozek – nejsložitější objekt
v nám známé části vesmíru. A právě na procesy uvnitř mozku je zacílena maximální pozornost neurověd
(tedy vědních disciplín zabývajících se stavbou a funkcí nervové soustavy ve zdraví i nemoci). Proto se
tématu věnujeme v krátké podkapitole.
Automaticky se rozbíhající, přirozenou a do jisté míry zcela funkční reakcí organismu

na změnu, ohrožení či konflikty je STRES. Přesto, že stresová reakce je primárně zakot-
vena v těle, je reakcí komplexní – má různě závažný, ale nepochybný vliv jak na oblast
tělesnou, tak také psychickou i vztahovou. V kontextu tématu naší knihy tak může stát
za vznikem či rozvojem řady psychických stavů.
Poznámka: Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 dokonce „počítá se stresem“ a jeho působením v sa-
mostatné diagnostické kategorii – viz dále.
Mezi příčiny psychických poruch může patřit řada EXOGENNÍCH FAKTORŮ

charakteru chemického (jedy, toxiny, léky, alkohol a jiné návykové látky apod.), fyzi-
kálního (úraz hlavy s poraněním mozku, některé typy záření apod.) či biologického
(infekce, paraziti).
Z hlediska VLIVU PROSTŘEDÍ jsou podstatné nejen kvalita a kvantita daného
působícího faktoru, ale také čas a doba, kdy působí. Není jedno, zda daný faktor (např.
chemická látka) působí na plod, dítě či dospělého. Vlivy prostředí působí na mozek
a psychické funkce prenatálně (před narozením) i postnatálně (po narození). Ve vývoji
obecně existují určitá kritická období, kdy mohou negativní faktory výrazněji ovlivnit
vývoj určité struktury nebo funkce. Vyvíjející se organismus (zejména mozek) je v těchto
obdobích citlivější k negativním vlivům a poškození. Obvykle platí, že čím dříve negativní
poškození vzniká, tím bývá závažnější.
Některé faktory působící na vývoj embrya a plodu nitroděložně mají teratogenní vliv – působí vý-
znamná poškození embrya a plodu. Vnímavost konkrétního embrya a plodu je sice individuální, některá
25
poškození však nejsou slučitelná se životem a embryo či plod umírá, jiná způsobují dlouhodobá až trvalá
poškození různého typu.
Mezi ENDOGENNÍ FAKTORY bychom mohli řadit mnohá onemocnění, po-

stihující mozek primárně (např. mozkové nádory, ischemie – nedokrevnost mozkové
tkáně) nebo také sekundárně (působením onemocnění metabolických, endokrinních,
systémových, vlivem celkové dehydratace, hypoxie – poklesem hladiny kyslíku apod.).
Slovo exogenní značí zevní původ. Je počeštěnou složeninou slova exōgenes, které tvoří řecká slova exō –
ven, vně a gennān/gignesthai – plodit, vznikat, dát vzniknout.
Pojem endogenní znamená „vnitřního původu“. Pochází z latinského endogenēs, ve kterém zaznívá
řecké slovo endon – v, uvnitř, vevnitř a již uvedené gennān/gignesthai – plodit, vznikat, dát vzniknout.
Proti nepříznivým a negativním faktorům stojí komplex ochranných (protektivních)

biologických faktorů, bez kterých by nepřežil ani jedinec, ani lidský druh. Mohli bychom
sem zařadit např. obecnou schopnost vnímat, reagovat a přizpůsobit se podnětům a situ-
acím, kterou bychom mohli volně nazvat „životní princip přežití“ (jenž umožňuje přežít
navzdory negativním podmínkám a který můžeme vidět u všech tvorů naší planety). Dále
by sem patřila tělesná imunita, schopnost vytvářet a mobilizovat energetické rezervy apod.
6.1.1 MOZEK, MOZKOVÉ PROCESY A PSYCHOPATOLOGIE

Komplikovanost a komplexnost stavby a funkce lidského mozku nepřestává udivovat. Přes
ohromné množství nových poznatků o tomto „králi mezi orgány“ stále mnoho nevíme.
Ačkoli v dobách Aristotela byl mozku přikládán pramalý význam, dnes je rozhodující
podíl na řízení organismu, realizaci duševních pochodů a psychických funkcí nezpo-
chybnitelný (a fakt, že „myslíme hlavou, tedy mozkem“ je znám již nejmladším žákům).
V této podkapitole se dotkneme opravdu jen velmi spoře některých základních pojmů a souvislostí.
MOZKOVÉ BUŇKY
Základní stavební jednotkou mozkové tkáně jsou dva typy buněk – nervové buňky
(neurony) a podpůrné buňky (glie).
Oba typy buněk jsou pro stavbu a funkci mozku nezbytné. Na přenosu a zpracování informací se účastní
neurony, nicméně bez výživné, metabolické, ochranné a stavební funkce glií by to možné nebylo.
Neurony mohou mít rozmanitý tvar, ale všechny mají centrální část (tělo neuronu) a výběžky –
dostředivé (dentrity) a jeden odstředivý, na konci se větvící výběžek (axon/neurit) – viz obr. 6.3–6.5.
Během vývoje nové neurony vznikají ze svých prekurzorů (neuroblastů) a rostou jim
neuronální výběžky (dendrity a axony). Dochází k vzájemnému propojování nervových
buněk a vzniku synapsí. Neurony dozrávají a funkčně se diferencují. Některé nervové
buňky migrují (mění svoji pozici) a jiné mohou cíleně a programově zanikat.
astrocyt (v kontaktu s neurony a kapilárami)
krevní kapilára
oligodendroglie (tvorba obalů nervových vláken v CNS)
obaly nervového vlákna
ependymové buňky
mikroglie
Obr. 6.3 Neuron a glie (astrocyt, oligodendroglie, mikroglie a ependymové buňky)
dendrity
dendrit
t lo
t lo axon
t lo
axon
multipolární neuron pseudounipolární neuron

axon
bipolární neuron bipolární neuron
Obr. 6.4 Typy neuronů
27
dendrity
tělo neuronu
s jádrem
konečná větvení
axonu
myelinové pochvy
axon
Ranvierovy zářezy
Obr. 6.5 Multipolární neuron
SYNAPSE
Jestli základní stavební jednotkou mozku jsou zmíněné buňky, základní funkční jednot-
kou je spojení mezi neurony – synapse neboli zápoj. Umožňuje jednosměrný přenos
informací mezi kontaktujícími se neurony.
Jediný neuron může vytvářet až tisíce synaptických kontaktů. Jak přesně neuron „pozná“, kde, jak a s kým
se má synapticky kontaktovat, zůstává do značné míry stále záhadou.
Synapse jsou dynamické útvary – v mozku ustavičně vznikají synapse nové, stávající
se stabilizují nebo zanikají. Mozek tak neustále podléhá funkční přestavbě a optimalizuje
své funkce.
Vývoj, změny a plasticita mozku je pochopitelně největší v době prenatální (před narozením) a v dětství,
nicméně i mozek dospělého člověka je schopen se měnit.
V synapsi se neurony kontaktují, ale nedotýkají se přímo. Mezi presynaptickým neu-

ronem (umístěným před synapsí, z latinského prae – před) a postsynaptickým neuronem
(umístěným za synapsí, z latinského post – po, za) se nachází štěrbinovitý prostor – sy-
naptická štěrbina (viz obr. 6.6).
Neurony přenášejí informace svými výběžky a těly prostřednictvím elektrických po-
tenciálů (přesněji akčních potenciálů). Přenos informace v synapsích lidského mozku je
však realizován nikoli cestou elektrickou, ale chemickou – slouží k tomu chemické látky
s informační funkcí: mediátory (neuromediátory) neboli přenašeče (neuropřenašeče) či
transmitery (neurotransmitery). Mediátory jsou syntetizovány neuronem a v klidovém
stavu jsou skladovány v presynaptickém zakončení neuronu v zásobních váčcích – ve-
zikulech.
Jakmile akční potenciál dorazí k presynaptické části, spouští zde kaskádu reakcí, je-
jichž výsledkem je přesun váčků s mediátorem směrem k synaptické štěrbině a uvolnění
(„vylití“) mediátorů do synaptické štěrbiny. Zde mediátor putuje k postsynaptické části,
kde se kontaktuje se svými specifickými receptory.
PRESYNAPTICKÝ
NEURON
POSTSYNAPTICKÝ
NEURON
SYNAPSE
a
bin
presynaptická část postsynaptická část

těr
áš
tick
ap
syn
receptory pro mediátor

na postsynaptické
membráně
váčky s mediátorem
Obr. 6.6 Schéma stavby synapse
Pokud bychom mediátor přirovnali k informačnímu poslu nebo signálu, pak receptory jsou přijímače
těchto poslů nebo signálů.
Dnes je známo několik desítek různých mediátorů. Dělíme je podle chemické

struktury (např. biogenní aminy, aminokyseliny, peptidy) nebo účinku (na mediátory
budivé – stimulační, tlumivé – inhibiční) apod. Jeden mediátor může interagovat s jedi-
ným receptorem, ale také s několika příbuznými receptory.
29
Jmenujme některé z nejznámějších mediátorů:
Mezi biogenní aminy patří např. serotonin (5-hydroxytriptamin, 5-HT), dopamin (DA), noradre-
nalin (NA), adrenalin, histamin.
K aminokyselinám řadíme např. glutamát, gama-aminomáselnou kyselinu (GABA), aspartát, glycin.
Početná skupina neuropeptidů zahrnuje endorfiny, enkefaliny, dynorfiny a dále např. angiotenzin,
oxytocin.
Mediátory s jinou chemickou strukturou reprezentuje acetylcholin (ACh), adenozin, oxid dusnatý aj.
Interakce mediátoru s příslušným receptorem vyvolá nějakou odezvu v postsynap-

tickém neuronu.
1. Může dojít k otevření iontových kanálů, které vede ke změně elektrického poten-
ciálu – hovoříme o inhibičním a nebo excitačním postsynaptickém potenciálu (EPSP
a IPSP). Jejich sumace (sčítání účinku jednotlivých EPSP a IPSP) rozhodne, zda na
postsynaptickém neuronu vznikne akční potenciál (AP), nebo ne.
2. Druhou možností je aktivace G-proteinu, která vede k iniciaci tvorby sekundárních
poslů (second messengers) – jejich příkladem může být cAMP, kyselina arachidono-
vá, eikosanoidy. Ty vstupují do kaskády dějů v postsynaptickém neuronu a aktivují
terciární posly, jimiž jsou fosforylované proteiny. Vstupem terciárních poslů do
jádra dochází ke konečnému efektu – ovlivnění molekuly DNA, jejímž důsledkem
může být exprese genetické informace. Aktivace určitých genů může zvýšit produkci
mediátoru, růstového faktoru nebo neuromodulátoru. Jiné geny podmiňují pučení
a růst nových výběžků či synapsí. Konečným výsledkem je tedy morfologická nebo
funkční změna neuronu.
Cesta přes ovlivnění iontových kanálů je rychlejší. Cesta přes aktivaci G-proteinu je časově náročnější
a pomalejší, ale její výsledek ovlivňuje kvalitu a kvantitu neuronální sítě a je dlouhodobější.
Ilustrativně a přehledně bychom mohli stručně popsané synaptické děje znázornit

zjednodušeným schématem (obr. 6.7).
Pro úplnost dodejme, že existuje ještě „třetí cesta“ přenosu informací v postsynaptic-
kém neuronu – některé receptory mohou být spojeny s jinými enzymatickými systémy
nebo samy vykazují enzymatickou aktivitu. Metabolické děje, podmíněné aktivací těchto
receptorů, pak přinášejí specifické produkty, které vstupují do řady nitrobuněčných dějů
a ovlivňují je.
Právě děje v mozkových neuronech a synapsích – mediátory, receptory, jejich metabolismus, tvorba,
interakce a regulace – stojí v ohnisku zájmů a teorií vysvětlujících příčiny vzniku duševních poruch
a stavů. Jsou jak objektem výzkumu, tak také místem působení psychofarmak a jiných forem biologické
terapie v psychiatrii (viz jinde).
S absolutním nebo relativním nedostatkem jednoho nebo více mediátorů v mozku

(nebo se změnami v poměrech jejich zastoupení) spojují duševní poruchy neuromediá-
torové hypotézy.
Membránové hypotézy hledají původ duševních onemocnění a stavů za změnami
skladby a vlastností membrán nervových buněk v určitých částech mozku.
AKČNÍ POTENCIÁL NA PRESYNAPTICKÉM ÚTVARU
UVOLNĚNÍ MEDIÁTORU DO SYNAPTICKÉ ŠTĚRBINY
INTERAKCE MEDIÁTORU S PŘÍSLUŠNÝM RECEPTOREM

(postsynaptická membrána)
AKTIVACE IONTOVÝCH KANÁLŮ AKTIVACE G-PROTEINU
EPSP IPSP TVORBA SEKUNDÁRNÍCH POSLŮ

(v cytoplazmě postsynaptického neuronu)
sumace
AKTIVACE TERCIÁRNÍCH POSLŮ
AKČNÍ POTENCIÁL
(postsynaptický neuron)
OVLIVNĚNÍ DNA
(v jádře postsynaptického neuronu)
MORFOLOGICKÁ A/NEBO FUNKČNÍ ZMĚNA

(postsynaptický neuron)
Obr. 6.7 Schéma synaptických dějů

Transportní hypotézy nahlížejí na duševní nemoc jako na důsledek změny transportu
iontů přes neuronální membránu, ze které vyplývají změny v excitabilitě (vzrušivosti)
a metabolismu (látkové přeměně) neuronů.
Vliv receptorových systémů na vzniku duševních poruch řeší receptorové hypotézy –
přičemž se zaměřují na roli jednoho nebo několika receptorových systémů.
Postreceptorové hypotézy obracejí pozornost k procesům v postsynaptickém neu-
ronu.
ZÁKLADNÍ ČLENĚNÍ MOZKU

Přesto, že v mozku lze vymezit určité funkční oblasti, na jednotlivých tělesných a psy-
chických funkcích a projevech (jako je pohyb, vnímání, myšlení, řeč atd.) se zpravidla
31
podílí více mozkových oblastí a funkčních systémů mozku. Jednotlivé části mozku
jsou navzájem mnohonásobně propojeny. A poznatek, který neustále opakujeme, je, že
mozek je potřeba vždy vidět jako jeden celek.
Jako celek mozek samozřejmě není izolován od zbytku těla, ale pracuje v součinnosti a neustávajících
interakcích s celým tělem a všemi jeho částmi. (A v rámci jinde uvedeného komplexního přístupu funguje
rovněž v součinnosti a interakcích s psychickou, vztahovou a duchovní oblastí člověka.)
Výsledkem obousměrné vazby (mozek tělo a tělo mozek) v kontextu psychických poruch je
vzájemné ovlivňování obou subsystémů: mozek a mozkové funkce mají vliv na tělo a tělesné funkce;
zároveň tělo a tělesné funkce působí na mozek a mozkové funkce. Proto v léčbě i prevenci psychických
poruch hraje práce s tělem (v podobě tělesných aktivit, cvičení, relaxace, sportu, rehabilitace, pracovní
terapie, taneční terapie atd.) nezastupitelnou roli a může významně ovlivnit jak mozkovou činnost,
tak psychický a tělesný stav.
Mozek je uložen v dutině mozkové části lebky (v mozkovně).

Na vnitřní plochu mozkovny přímo naléhá tuhý obal – tvrdá plena mozková (dura
mater encephali), která vytváří vazivový vak obalující celý mozek. Zasahuje hluboko do
prostoru mezi mozkové polokoule. Tvoří mimo jiné stěny žilních splavů, které slouží
k odvodu odkysličené krve z mozku.
Pod tvrdou plenou se nachází jemnější blána – pavučnice (arachnoidea encephali),
která překlenuje prohlubně a žlábky na povrchu mozku.
Ve štěrbinovitém prostoru pod měkkou plenou mozkovou – v subarachnoideálním
prostoru – se nachází mozkomíšní mok. Tato tekutina vytváří jakýsi „tekutý plášť“,
který nadnáší mozek a chrání ho před nárazy a otřesy.
Mozkomíšní mok neustále vzniká a obnovuje se. Je tvořen v choroideálním plexu v hloubi mozkových
komor, odkud se dostává do subarachnoideálního prostoru. Jeho přebytky se vstřebávají do žilní krve.
Tenká jemná blána, která naléhá přímo na povrch mozku, vstupuje do všech žlábků,
rýh a prohlubní, se nazývá měkká plena mozková (pia mater encephali).
kůže s vlasy, podkoží
kost
tvrdá plena
(dura mater)
pavučnice
(arachnoidea)
měkká plena
(pia mater)
mozková kůra
Obr. 6.8 Obaly mozku
K základním částem mozku, které jsou nad sebou hierarchicky řazeny, patří: mozkový kmen, mezimozek,
mozeček a koncový mozek. Stručně si přiblížíme jejich stavbu, uložení a funkci.
Mozkový kmen
Mozkový kmen představuje bazální část mozku, která ve velkém týlním otvoru navazuje
na páteřní míchu. Rozeznáváme na něm tři části: prodlouženou míchu (medulla oblon-
gata), Varolův most (pons Varoli) a střední mozek (mesencephalon).
V mozkovém kmeni nacházíme seskupení šedé hmoty v podobě kmenových jader.
Nacházíme zde především centra vitálních (základních životních) funkcí (nádechové –
inspirační a výdechové – expirační centrum, kardioexcitační a kardioinhibiční centrum,
dále centra řízení dalších autonomních funkcí – např. regulujících krevní cévy, trávicí
soustavu apod.). Leží zde také centra primárních reflexů (jako je např. polykání, kašel,
kýchání, zvracení). Mimo to prochází mozkovým kmenem velké množství vzestupných
(ascendentních) a sestupných (descendentních) nervových drah propojujících mozek
a páteřní míchu.
Kmenové struktury jsou tak doslova nezbytné pro život – poškození mozkového kmene mají zpravidla
velmi vážné důsledky a mohou být smrtelné.
Neuronální síť prostupující mozkovým kmenem s propojovacími, integračními, koor-

dinačními a aktivizujícími funkcemi se nazývá retikulární formace (formatio reticularis).
Mezimozek
Mezimozek (diencephalon) se nachází uprostřed mozku mezi mozkovými hemisférami.
Skládá se z párového talamu a nepárového hypotalamu.
Talamus (thalamus) je tvořen dvěma oválnými tělesy. Má složitou vnitřní stavbou –

bylo popsáno několik desítek talamických jader (tj. specifické seskupení talamických
neuronů s určitou primární funkcí).
Do talamu přicházejí informace senzitivní (tedy zrakové, sluchové, chuťové, infor-
mace o hmatu, bolesti, teplotě, poloze či napětí jednotlivých částí těla), autonomní
(vegetativní) i motorické. Tyto vstupující informace jsou v talamech integrovány,
tříděny a přepojovány do řady oblastí mozku. Talamy tak představují jakési „přepo-
jovací a integrační stanice mozku“.
Hypotalamus (hypothalamus) leží ve střední rovině pod oběma talamy. Zastává klíčo-
vou a rozhodující roli v oblasti řízení vegetativních funkcí, udržování homeostázy
(stálosti vnitřního prostředí), zprostředkovává tělesný doprovod emocí. Spolupodílí
se rovněž na řízení cirkadiánní rytmicity a funguje také jako významný producent
hormonů.
Mozeček
Mozeček (cerebellum) je uložen v zadní jámě lební. Prostřednictvím horních, středních
a dolních mozečkových stonků (pedunculi cerebellares craniales, medii et caudales) je
mozeček přímo napojen na ostatní části mozku a páteřní míchu.
Mozeček je tvořen pravou a levou mozečkovou polokoulí (hemispheria cerebelli dextra
et sinistra) a nepárovým mozečkovým červem (vermis cerebelli) mezi nimi.
33
Šedá hmota mozečku vytváří na povrchu mozečkových hemisfér a mozečkového červa

mozečkovou kůru a v hloubi mozečkové tkáně formuje mozečková jádra.
Dominantní role mozečku spočívá především v řízení motoriky – hybnosti. Funkce
mozečku jsou ale širší – je zapojen ve funkcích poznávacích i emočních. Má podíl na
procesu učení, myšlení, motivace, paměti aj.
Koncový mozek
Koncový mozek (telencephalon) je nejmohutněji vyvinutou částí lidského mozku. Je
rozdělen na dvě mozkové polokoule (hemisphaeria cerebralia) – konkrétně na pravou a le-
vou mozkovou hemisféru. Mezi mozkové polokoule zasahuje hluboká štěrbina (fissura
longitudinalis cerebri – interhemispherica), do které vstupuje záhyb tvrdé pleny mozkové.
Povrch mozkových hemisfér není hladký – nacházíme zde brázdy a rýhy, které kon-
cový mozek člení na jednotlivé mozkové závity – gyry (gyri cerebri, jednotné číslo gyrus
cerebri).
Mozkové polokoule nejsou identické – liší se vzhledem, koncentrací nervových me-
diátorů, počtem synapsí, lokalizací funkčních oblastí a center apod. Rozdíly mezi nimi
tak nacházíme na úrovni morfologické, ale i biochemické a funkční. Činnost obou
hemisfér je pochopitelně úzce propojená a integrovaná. Informace z jedné mozkové
polokoule jsou rychle přenášeny do druhé a naopak. Nejmohutnější propojení obou
hemisfér představuje vazník – bílé těleso (corpus callosum).
Řada psychických i tělesných funkcí je komplexní povahy a na úrovni mozku je řízena a zpracovávána
zároveň oběma mozkovými polokoulemi.
centrální rýha
(sulcus centralis)
čelní lalok
temenní lalok
koncový mozek
týlní lalok
boční rýha
spánkový
lalok Varolův mozeček
prodloužená
most mícha
Obr. 6.9 Lidský mozek – pohled na zevní stranu
koncový mozek
bílé těleso
(corpus callosum)
Sylviův
kanál
IV. komora
mozková
talamus
mezimozek
hypotalamus
střední mozek
mozeček Varolův most mozkový kmen
prodloužená mícha
uspořádání
šedé a bílé
hmoty mozečku hřbetní mícha centrální kanál míšní
Obr. 6.10 Lidský mozek – pohled na vnitřní stranu
ČELNÍ PÓL
centrální brázda (rýha)
TÝLNÍ PÓL
Obr. 6.11 Lidský mozek – pohled shora
35
Každá mozková hemisféra je dělena na pět mozkových laloků (lobi cerebri, jednotné
číslo lobus cerebri):
1. lalok čelní – frontální (lobus frontalis)

2. lalok temenní – parietální (lobus parietalis)
3. lalok týlní – okcipitální (lobus occipitalis)
4. lalok spánkový – temporální (lobus temporalis)
5. lalok ostrovní (lobus insularis) neboli ostrov (insula)
Šedá hmota tvoří na povrchu koncového mozku mozkovou kůru, členěnou podle funkce,
lokalizace a stavby do korových oblastí specifických a asociačních.
Specifické funkční korové oblasti zastávají určitou vymezenou funkci – najdeme zde
centra motoriky, senzitivity, jednotlivých smyslových modalit apod.
Asociační korové oblasti nemají jasně vymezenou funkci, ale zastávají roli integrační,
asociační a koordinační.
ha is)
í rý l
á r ní b l a st n t ráln centra
prim rická o ce lcus temenní
í
moto (su
s e n zitivn í
lalok
á ární
čelní lalok n é o t oric
k
p r im s e n zitivn
b em
hy pr last
t ární
oblas sekund
o ko ob t st
í e obla s í obla
t áln pol a s o ciačn
n
fro
é
ní
ov
ciač
aso st
eč
týlní
m ř
obla lalok
ru o
nt ov
í
árn last
ce roc
und
sek ová ob
B
zrak í
árn last
prim ová ob
z r a k
prefrontální kůra
(asociační oblast
čelního laloku)
asociační
oblast
sluchová
oblast rovnovážná
oblast
spánkový lalok Wernickeho řečové
centrum
Obr. 6.12 Korové oblasti koncového mozku
Asociační korové oblasti najdeme v každém mozkovém laloku. Jsou hierarchicky uspořá-
dány. Za pomyslný vrchol této hierarchie považujeme prefrontální kůru – supramodální
asociační oblast čelního laloku. Je členěna do čtyř funkčních systémů a podílí se na cel-
kové interakci osobnosti, chování, řešení problémů, pracovní paměti, motivaci, emočním
prožívání, sociálním cítění i osobnostních charakteristikách jedince.
Vzhledem ke komplexním a mnohostranným exekutivním funkcím je vztah prefrontální kůry k psy-

chickým poruchám předmětem intenzivního zkoumání.
Ve stručném přehledu mozkových oblastí nelze pominout jeden z nejsložitějších sys-

témů mozku – limbický systém. Je tvořen oblastmi korovými (které lemují vazník)
a podkorovými (jmenujme amygdalu a hipokampus). Limbický systém je mozkovým
podkladem emocí a paměti.
V hloubi koncového mozku formuje šedá hmota podkorová centra. Řadíme k nim
zejména bazální ganglia podílející se především na řízení motorických funkcí.
cingulární závit
bílé těleso parahipokampální závit

(corpus callosum) poloha amygdaly
(v hloubi spánkového laloku)
Obr. 6.13 Korové oblasti limbického systému
hlava
ocasaté
t lo jádro
ocas
talamus
putamen globus pallidus

(z evn ) (z vnit ní strany)
(amygdala – funk n pat í
k limbickému sytému)
Obr. 6.14 Bazální ganglia
37
ULOŽENÍ BAZÁLNÍCH GANGLIÍ

mozkové polokoule
V HLOUBI KONCOVÉHO MOZKU
ocasaté jádro
mozeček
putamen
mozkový kmen
ŘEZ MOZKEM
mozková kůra
1. a 2. mozková komora
ocasaté jádro
3. mozková komora
putamen
talamus
globus pallidus podtalamické jádro hypotalamus
Obr. 6.15 Uložení bazálních ganglií v mozku
6.2 PSYCHOSOCIÁLNÍ ASPEKTY VZNIKU DUŠEVNÍCH

PORUCH
Jednotliví lidé se navzájem výrazně odlišují individuálními vlastnostmi a dispozi-

cemi – lišíme se nejen svými geny, výškou postavy, barvou očí a jinými tělesnými atributy,
ale i temperamentem, vitalitou, kreativitou a také vnitřními psychickými dispozicemi
ke vzniku duševních poruch.
Člověk nikdy není izolovanou bytostí, ale vždy je součástí celého systému vztahů.
Můžeme říci, že člověk je „vztahově závislý“ od prvopočátku své individuální existence:
embryo a plod se vyvíjí přímo uvnitř matky a dává tak vzniknout prvotnímu – a jednomu
z nejvýznamnějších vztahů vůbec. Mateřskou postavu považujeme v počátečních fázích
života za klíčovou, postupně ale nabývají na významu další role – otec, vrstevníci, autority
apod. Ze vztahů (v nějaké formě a podobě) se nevymaníme po celý zbytek života. Ne-
překvapí proto, že také sociální – vztahová oblast hraje významnou úlohu jak v rozvoji
a fungování zdravého člověka, tak při vzniku některých nemocí a poruch.
V otázkách vzniku duševních poruch se tak nelze vyhnout nebo dokonce pominout
oblasti rodinných a osobních vazeb a konstelací.
Bude mít hyperkritický (přehnaně kritický), hyperprotektivní (nadměrně ochranitelský a nadmíru ope-
čovávající), depresivní, agresivní, úzkostný, bludně či paranoidně uvažující nebo nekomunikující rodič
nějaký vliv na psychický vývoj dítěte? Nepochybně!
Rodinu lze bezpochyby považovat za jednu z vůbec nejvýznamnějších sociálních

skupin. Její vliv je zpravidla určující v mnoha směrech. K základním funkcím rodiny patří
nejen reprodukce, vytvoření materiálně-ekonomického zázemí pro děti, ale i poskytování
emoční vazby, stimulů a základů vztahovosti. Primární rodina vesměs přináší dítěti také
jakýsi „prvoobraz“ celé lidské společnosti. Význam a vliv rodiny tak nelze nikdy podcenit.
Nezapomínejme však, že vstupujících faktorů je tolik, že zde neplatí lineární (přímá)
kauzalita. I z výrazně narušeného vzorce rodinných a interpersonálních vztahů může „vy-
jít“ psychicky vyvážený, zdravý jedinec. A naopak člen harmonicky utvářené rodiny může
trpět duševní poruchou. Sociální souvislosti však mohou výrazně zhoršovat, udržovat
i podmiňovat duševní stav konkrétního jedince.
Musíme počítat také s vlivem „sociálního otisku“, který prochází rodinnou historií a přechází generacemi.
Vliv předků se tak může „znovuobjevit“, aniž by byl přímo geneticky vázán. Forma, náplň a způsoby
realizace vztahů se v rodině předávají – a mohli bychom tak hovořit o jakési „sociální dědičnosti“ pře-
dávané z pokolení na pokolení.
Od určitého věku nabývá na významu vliv vrstevnické skupiny. Umožňuje další roz-
voj osobnosti, socializace a určitých schopností a dovedností. Na vývoj zdravé i poruchové
psychiky se do určité míry podílí také širší vliv společnosti a sociokulturního prostředí.
Vliv samozřejmě nemají jen souvislosti dětství, ale také aktuální sociální ztráty (part-
nera, potomka, rodičů, svobody, životních jistot apod.), akutní i dlouhodobé sociální
konflikty (násilí, zneužívání, dlouhodobě disharmonické vztahy atd.), intrapsychické
39
konflikty (tedy střet neslučitelných a obdobně silných tendencí v psychice), frustrace

(zabránění uspokojení subjektivně významné potřeby nebo dosažení subjektivně ceněného
cíle), trauma (negativní zážitek přesahující běžnou lidskou zkušenost), krize (s potřebou
změny, v rámci které ale selhávají dosavadní adaptační mechanismy), deprivace (dlou-
hodobě neuspokojivé naplňování potřeb stimulace, podnětů, výchovy, cituplných vztahů
nebo vztahů obecně, ale i základních biologických potřeb, jako je jídlo, pití, hygiena
nebo spánek) apod.
Samostatnou kapitolou by bylo působení stresujících faktorů (stresorů), které rozví-
její komplexní stresovou reakci (stres) s dopadem na všechny oblasti lidského individua
(tedy včetně odezvy a projevů v oblasti psychiky).
K faktorům, které obecně zesilují zátěžové a stresové situace, patří především situace ztráty, pocit
neovlivnitelnosti, neočekávanosti a nezvladatelnosti dané situace a tlak vyžadující příliš mnoho změn.
Proti nepříznivým faktorům a okolnostem stojí komplex ochranných (protektivních

faktorů), jako je odolnost, houževnatost, nezdolnost, řada individuálních charakteristik,
vloh, dispozic, ale i získaných vědomostí a dovedností, snaha řešit problém, udržet kon-
trolu a psychickou integritu apod.
6.3 CELOSTNÍ PŘÍSTUP V PSYCHIATRII (A NEJEN TAM)
Globální pohled na lidskou bytost (angličtina pro ni používá hezké označení

„lidské bytí“ – human being) v celé její celistvosti je označován jako celostní (komplexní)
přístup. Díváme se při něm na člověka v rovinách, které jsou neoddělitelně provázány ve
vzájemných vazbách a interakcích. Zahrnuje zároveň oblast tělesnou (somatickou – tedy
náš hmotný organismus), psychickou (duševní – obsahující naše prožívání, cítění, emoce,
racionalitu aj.), vztahovou (sociální – pojímající oblast vztahů, do kterých zapojeni jsme
nebo jsme byli), přesahovou (transcendentální neboli duchovní či spirituální – která
obrací zájem k otázkám ducha, smyslu, existence apod.).
Oblast vztahů a transcendentna se již netýká pouze daného individua, ale přesahuje za jeho hranice.
V literatuře se setkáváme s pojmy komplexní/celostní/bio-psycho-sociálně-spiri-

tuální přístup.
Průkopníkem bio-psycho-sociálního přístupu byl americký psychiatr George Libman Engel (1913 až
1999).
Jelikož v potaz vždy musíme brát také konkrétní čas a prostor (ono totiž není jedno
ani to, kdy a kde se nám něco přihodí a děje), bylo by přesnější hovořit o bio-psycho-so-
ciálně-spirituálně-časoprostorovém přístupu. Všeobecně známý a běžně užívaný je čás-
tečně synonymní pojem psychosomatika (složeného ze slov psychē – duše a soma – tělo).
V užším slova smyslu „psychosomatika“ zahrnuje pouze psychický a tělesný aspekt. Dáváme proto spíše
přednost označení „komplexní či celostní přístup“, které nezůstává pouze u roviny tělesné a psychické,
ale pojímá také další zmiňované oblasti.
Zjednodušeně bychom mohli říci, že komplexní přístup vychází z toho, že „všechno

souvisí se vším“. Přináší tak místo lineárních souvislostí multifaktoriálně interakční
model – jakousi „vícerozměrnou síť nebo pavučinu“ souvislostí a vztahů (viz obr. 6.16).
TĚLO
duch
VZTAHY DUŠE
PROSTOR ČAS
Obr. 6.16 Multifaktoriálně interakční model
Lineární kauzalitu bychom naopak ilustrativně znázornili spíše „jednosměrnou cestou

(viz obr. 6.17).
Pochopitelně v „síti vztahů a vazeb“ můžeme najít nejen příčiny souhrnné (vznikající
ve vzájemných interakcích zmíněných složek – např. mezi psychikou, sociálními vazba-
mi, tělem a konkrétním časoprostorem), ale také jednoznačně determinované v jediné
rovině (např. v oblasti tělesné to může být genetická vada, úraz mozku, vliv toxických
látek apod.).
Shrňme tedy: lidská bytost představuje jednotný celek tvořený dílčími oblastmi,
„ponořený“ do časoprostorového rámce (viz obr. 6.18). A tento celek se snaží zachovat
nějakou míru rovnovážného stavu – vevnitř i ve vztahu s okolím. Jelikož všechny části
jsou v neustálých interakcích (a informačně-energetických výměnách) nejen s okolím,
ale i mezi sebou, musí každá změna vybudit nějakou reakci. Příslušná reakce se přitom
vždy projeví v celém systému.
41
POČÁTEČNÍ PŘÍČINA A
důsledek A = PŘÍČINA B
důsledek B = PŘÍČINA C
důsledek C = PŘÍČINA D
důsledek D
atd.
atd.
KONEČNÝ DŮSLEDEK
Obr. 6.17 Lineárněkauzální model
VNĚJŠÍ SVĚT
tělo
ČAS PROSTOR
vztahy LIDSKÁ BYTOST psychika
duchovno
ENERGIE
Obr. 6.18 Lidská bytost jako celek v časoprostorovém rámci
Kupříkladu narušení tělesné oblasti (např. změna koncentrace mediátorů v mozku) ovlivní
jak psychiku (např. jak se bude člověk cítit, myslet a chovat se), tak vztahy (např. začne
se stranit lidí) a duchovno (např. začne hledat smysl nebo jej naopak ztratí).
Podobně se projeví narušení jakékoli jiné oblasti: nezdravé vztahy ovlivní naši psychiku
i tělo, zármutek a smutek v duši ovlivní jak tělo, tak vztahy atd.
Principem komplexního přístupu je právě zohlednění zmíněných interakčních funkčních propojení

a neoddělitelnosti jednotlivých oblastí lidského bytí.
Komplexní spojitosti rádi vysvětlujeme tak, že potíž v jedné oblasti si představujeme

jako určitý „přetlak“, který se potřebuje „vybít“. To ovlivní sice celý systém, ale k projevům
„vybití“ dojde zpravidla pouze v určitých oblastech nebo oblasti jediné.
Např. problematické vztahy (např. k mateřské a otcovské figuře) se u někoho „přelijí“ do vztahů partner-
ských, u jiného „přejdou“ do těla (a „zadělají“ na chronické nemoci) nebo se projeví v psychice (např.
pocity méněcennosti) a u dalšího ovlivní jak vztahy, tak individuální psychično. Ovlivněn je přitom nejen
dotyčný jedinec, ale i jeho okolí. A podle míry závažnosti ponesou projevy v jednotlivých oblastech také
větší či menší množství energie (síly, moci).
Na obr. 6.19 demonstrujeme zmíněný příklad „vychýlením rovnováhy“:
VNĚJŠÍ SVĚT
tělo
ČAS PROSTOR
vztahy psychika
duchovno
ENERGIE
Obr. 6.19 Příklad narušení rovnováhy
Mezi jednotlivými lidmi existují výrazné individuální rozdíly a proměnlivost jak v kva-
litativní, tak kvantitativní „náplni“ daných položek – tedy v tom, co obsahují a kolik
toho obsahují. „Pevným bodem“ každého lidského vědomí je změna, a především jedi-
nečnost.
V tělesné oblasti se lišíme vzrůstem, velikostí nohou, barvou vlasů nebo očí. Nemáme stejné pocity ani
myšlenky. Odlišujeme se počtem i hloubkou vztahů, do kterých jsme zapojeni, máme odlišné postoje
43
k rozsahu a obsahu transcendentna (od úplného popírání až k fanatickému prosazování, od širokého

rámce po uznávání jen jedné jediné „správné“ cesty).
I v případě, že bychom brali v úvahu pouze psychosomatickou rovinu, tedy tělesno

a psychično člověka (s tím, že bychom na chvíli pominuli oblast vztahovou a přesaho-
vou), zjistíme, že ani tyto dvě oblasti nelze od sebe oddělit. Jsou provázané v jednotě
a ovlivňují se navzájem do takové míry, že spolu vytvářejí integrativně a interaktivně
propojený celek.
Péče „pouze o tělo“, nebo „pouze o duši“ nemůže být z dlouhodobého hlediska dostatečně efektivní
právě proto, že nevychází z neoddělitelnosti těchto systémů.
Ilustrativně bychom zmíněné reakce těla a psychiky mohli přirovnat ke dvěma propo-
jeným balonkům (viz obr. 6.20). Mimochodem, pokud ve schématu vidíte symbol pro
nekonečno (ležatou osmičku ∞), vězte, že složitost i kapacita tohoto systému je vskutku
velmi blízká nekonečnu.
TĚLESNO PSYCHIČNO
Obr. 6.20 Schematické znázornění tělesné a psychické stránky
Podle toho, ze které strany se na systém podíváme, vidíme „směr“ somatopsychický,

nebo naopak psychosomatický:
S O MA PSYCHE
S O MA PSYCHE
Oba systémy mohou být samozřejmě v rovnováze. V řadě případů se však z rovnováhy
vychylují:
„Tlak (či přetlak) psychiky“ se může projevit v těle – např. deprese jako psychická
porucha má řadu veskrze tělesných projevů. Variantou je také postoj „nebudu poslou-
chat signály těla“. Výsledkem bude dlouhodobé přepínání, dokud něco „nepraskne“.
Podobně „tlak (či přetlak) těla“ se může projevit v psychice – řada tělesných onemoc-
nění a stavů se může sekundárně projevit např. rozvojem depresivní symptomatiky.
Lze se setkat i se zvýšeným podléháním tělesným potížím. To povede např. k tenden-

cím vzdávat šanci na úzdravu nebo tendenci k nezlepšování stavu i přes opakovanou
a správně zvolenou léčbu.
Z řady přístupů k dané problematice uveďme pohled na vztah těla a mysli (body–mind),
který v roce 1999 formuloval psychiatr a fyziolog, nositel Nobelovy ceny Erick R. Kandl.
Ve stručnosti říkal, že: Duševní činnost vyplývá z činnosti mozku. Vzájemné pro-
pojení mezi mozkovými neurony je řízeno geneticky. Jedním faktorem, přispívajícím
k rozvoji duševních poruch, je komponenta genetická. Narušení genů však nevysvětluje
všechny varianty duševních poruch – přispívají rovněž vývojové a vztahové faktory, které
ovlivňují činnost mozku (mohou modifikovat genovou expresi a tím i funkci nervových
buněk). Zevní i vnitřní podněty tak ovlivňují biologickou podstatu mozku. Psychickým
působením (v rámci psychoterapie nebo psychologického poradenství) můžeme dosáh-
nout dlouhodobých změn chování, které je podle všech předpokladů realizováno cestou
učení, kdy dochází ke změnám genové exprese. Výsledkem je změna stavby a funkce
synaptického spojení mezi neurony. Z daného vyplývá, že tělo (mozek) ovlivňuje mysl
a mysl může ovlivnit tělo (mozek).
Zmíněné principy mají nesmírný význam na současné postoje k psychickému i tělesnému zdraví, klasi-
fikaci duševních chorob i možnostem terapie.
Celostní přístup, který jsme zmínili, je náročný nejen na znalosti a dovednosti, ale
také na čas. Jenže pro člověka v moderní civilizaci je nedostatek času každodenní realitou.
Časové hledisko je jedním z limitujících faktorů – kde je potřebný rychlý a cílený
zásah (např. při akutním stavu, sebevražedném pokusu, úrazu apod.), jde celostní přístup
logicky stranou. Lze se pak k němu vrátit, až je akutní stav zvládnutý. Časové hledisko
však nestojí pouze na straně pacientů, ale i lékařů. Stačí se podívat do běžné ambulance
na počet čekajících a počet ordinujících.
Vedle znalostí, dovedností a času je nezbytná především ochota podívat se na věci
jiným způsobem a hledat možné spojitosti a souvislosti. Ani to není vždy jednodu-
ché. Někdy ani lékař, ani pacient nejsou vůbec ochotni připustit, že např. tělesné potíže
mohou jakkoli souviset s jinými oblastmi – se vztahy, pocity a emocemi nebo s postoji
k životu a lidem. Například, že smutek a tenze může vyplynout nejen z onemocnění těla
(mozku), ale také z nevyjádřených nebo potlačených emocí a pocitů, problematických
vztahů, nevyřešené minulosti atd. atd.
I když se širší okruh souvislostí připustí, často „nikdo neví, co s tím“. Během studia na fakultách jsou
budoucí lékaři vedeni k jednoznačnému zaměření na tělesnou oblast a tělesné léčení. Psychologické
souvislosti jsou studujícími lékaři mnohdy brány jen jako „něco okrajového“. Ve snaze najít a potvrdit
tělesnou příčinu se nejednou donekonečna opakují různá vyšetření a postupy. Jejich zanedbání je bráno
jako lékařské pochybení. Pacienti i lékaři jsou na každém kroku doslova bombardováni nabídkami a re-
klamami farmaceutických firem, které budí dojem, že medicína má rychlé, na tělo působící prostředky
na vše. Že na cokoli existuje hmotný lék – a pokud ne, je jen otázkou času, kdy bude na světě. Moderní
léky mají velmi mnoho pozitivních efektů. Mají ale také ty negativní. A ač jsou velmi účinné, nemají
moc „vyřešit vše“.
Pacient i klasicky vzdělaný lékař se tak často dostávají do pasti vzájemných očekávání: lékař by
byl zklamán, kdyby pacient nechtěl tělesný lék. Na fakultě lékaře nikdo příliš neučil pracovat celostním
45
způsobem, který je navíc mnohými brán v potaz pouze jako „alternativní“. Nemá na to tedy dovednost,
čas, ani doporučené a standardizované postupy. Na druhé straně by byl zklamán i pacient, kdyby nebyl
moderně léčen nejnovějšími medikamenty.
Komplexní přístup v žádném případě nevnímáme v rozporu se soudobou biologic-

kou medicínou (zaměřenou na tělo), ale spíše jako její rozšíření a funkční doplnění.
Varujeme jen před extrémními pohledy typu „léky řeší vše“ a „léky v žádném případě“.
Navíc zohlednění komplexního pohledu se v praxi jednoznačně vyplácí.
Celostní přístup někdy odrazuje složitostí sítě interakcí a vazeb, které je třeba rozkrýt. I lékař zaměřený
„pouze“ na tělesnou oblast musí vzít v úvahu desítky a stovky možností, které mohou danou nemoc pod-
miňovat. Např. tělesné příčiny vysokého krevního tlaku mohou „sídlit“ v naprosto odlišných částech těla –
od srdce přes ledviny a cévy až po hormonální žlázy a mozek. A to jsme stále „jen“ na úrovni těla. Ještě
jsme neuvažovali o vlivu psychické nebo vztahové oblasti, které hodnotu krevního tlaku také ovlivňují.
Nezapomínejme, že i nemoc může mít určité klady, přínosy a zisky. Může totiž
přispět k vytvoření nové rovnováhy (třeba tím, že děti neodejdou z domu, že partner
pomůže v době nemoci, nebudeme řešit „to druhé“, protože prvořadou se stává nemoc,
že někam nemusíme chodit, že na nás začnou brát ohledy…). Musíme však zdůraznit, že
všechny tyto procesy probíhají nevědomě. V žádném případě by nemělo dojít k „honu
na viníka“.
Bez zabíhání do podrobností uveďme, že zmíněné zisky z nemoci můžeme dělit na primární (zajišťu-
jící především rovnováhu bio-psycho-sociálně-spirituálního systému, tedy „uvolnění přetlaku“ v něm)
a sekundární (spojené s výhodami, péčí a ohledy okolí).
7. VYŠETŘENÍ V PSYCHIATRII
Miroslav Orel, Věra Facová, Miroslav Heřman, Pavel Koranda
Jedním z úkolů psychiatrie je léčba duševních poruch, nemocí a stavů. Aby byla
léčba efektivní, cílená, správná a odpovídající poznatkům současné vědy (neboli lege
artis), je nezbytným předpokladem správná diagnostika. Ačkoli některé projevy mohou
být natolik výrazné, že je můžeme orientačně zařadit, aniž bychom pacienta viděli (např.
z reference signifikantních osob), abychom dospěli ke správné diagnóze, neobejdeme se
bez podrobného vyšetření pacienta.
Psychiatr má k dispozici postupy psychiatrického vyšetření a využívá také vyšetření
psychologické. Může indikovat rovněž řadu dalších medicínských vyšetřovacích metod,
které pomohou ve stanovení diagnózy nebo ve specifikaci diferenciální diagnózy.
Určité symptomy (např. dezorientace a zmatenost) mohou být podmíněny jak psychickým onemocněním
či poruchou mozku, tak působením řady látek, celkové infekce, určitého tělesného onemocnění apod.
A právě zde je význam dalších vyšetření nezastupitelný.
7.1 ZÁKLADNÍ PSYCHIATRICKÉ VYŠETŘENÍ
Miroslav Orel
Základem diagnostiky a léčby psychických nemocí je podrobné vstupní psy-

chiatrické vyšetření. Je to detailní lékařské vyšetření, které provádí psychiatr ambulantně
nebo během hospitalizace.
Z psychiatrického vyšetření je třeba vždy pořídit záznam (v papírové podobě a dnes již běžně také elek-
tronicky). Nazývá se chorobopis (ambulantní chorobopis je pořízen během ambulantního vyšetření,
lůžkový chorobopis během hospitalizace). Chorobopisy jsou součástí zdravotnické dokumentace.
Nedílnou součástí psychiatrického vyšetření (a chorobopisu) jsou pochopitelně zá-

kladní identifikační údaje o vyšetřovaném (zejména jméno, příjmení, rodné číslo, byd-
liště, zdravotní pojišťovna) a dále popis nynějšího onemocnění, anamnéza, podrobný
popis psychického stavu v době vyšetření (tj. status praesens psychicus), tělesné vyšetření
(tj. status praesens somaticus), stanovení diagnózy a diferenciální diagnózy, základní plán
dalšího postupu a návrh terapie.
POPIS NYNĚJŠÍHO ONEMOCNĚNÍ by měl přiblížit současné potíže, se kterými

dotyčný přichází nebo byl přivezen. Zaznamenáváme také vlastní slova pacienta (tzn.
jak to cítí, prožívá a vidí on sám). Pokud je dotyčný málomluvný nebo naopak mnoho-
47
mluvný, je vhodné se dotazy konkrétně zaměřit na určité stavy. Cílenými dotazy vždy
upřesňujeme potřebné informace.
ANAMNÉZA (z řeckého anamnēsis – vzpomínání) se ptá na celý dosavadní život,

neomezuje se tedy pouze na aktuální potíže dotyčného. Patří k základním částem psychia-
trického vyšetření. Vesměs je vhodné kombinovat anamnézu subjektivní (jak ji sděluje
přímo dotyčný) a objektivní (jak ji sděluje okolí). Musíme počítat s tím, že u některých
psychických stavů je subjektivní anamnéza nepřesná, sporá nebo i zcela zavádějící.
Rodinná anamnéza (RA) se ptá zejména na psychická a jiná onemocnění v rodině,

psychiatrickou léčbu a hospitalizaci u příbuzenstva, ale i užívání alkoholu či sebevra-
žedné pokusy v rodině.
Osobní anamnéza (OA) probírá co nejpodrobněji celý život dotyčného. Věnujeme
se nejen tělesným onemocněním, úrazům atd., ale co nejpodrobněji celé „osobní
historii“ – co se dělo v jednotlivých obdobích života od narození až po současnost.
Pokud je to možné, zajímáme se také o období před narozením (obzvláště u dětí je
podstatný také průběh těhotenství, komplikace, porod, očekávání a přání rodičů atd.,
u dospělých jsou tyto informace zpravidla nedostupné).
Sociální a pracovní anamnéza (SPA) se zaměřuje na sociální zázemí, vztahy v rodině
i mimo ni, vzdělání a práci, ale i koníčky a zájmy. V otázce diagnostiky i péče o jedince
je nutné „zmapovat“ sociální okolí, opory a funkční vztahy.
Návykové látky – cigarety, alkohol a drogy (CAD) nemůžeme pominout. Není
možné spokojit se s pojmy jako „běžně“, „průměrně“, „tak, jako asi každý“ a zajímá
nás nejen co, ale i kolik a kdy dotyčný konzumuje. A ptáme se také na abstinenční
příznaky.
Sexuální anamnéza (SexA) je oblast intimní a je vhodné se na ni ptát s taktem a také
s ohledem na aktuální stav. Nicméně otázky na sexuální život, jeho vývoj, realizaci,
popř. potíže do psychiatrického vyšetření patří.
Farmakologická anamnéza (FA) se dotazuje na léky užívané jak v minulosti, tak
v současnosti. Zajímá nás jejich efekt nebo nežádoucí účinky.
Alergická anamnéza (AA) zjišťuje výskyt alergických reakcí (na léky, potraviny, pří-
pravky apod.) v minulosti. Pokud např. zjistíme, že pacient v minulosti užíval určitý
preparát, po kterém se u něj rozvinula alergická reakce nebo jiné nežádoucí účinky,
je vhodné se mu „vyhnout“.
Psychiatrická anamnéza (PsychA) má ujasnit dosavadní kontakt s psychiatrickou
péčí ambulantní, dřívější hospitalizace.
Anamnéza by měla být kompletní – všechny její části mají své místo a význam. V případě akutního stavu,
který zhoršuje nebo znemožňuje možnosti komunikace (např. delirium, stav po sebevražedném pokusu),
můžeme zpočátku odebrat jen relevantní „část“ anamnézy a doplnit ji, až to bude možné.
PŘÍTOMNÝ STAV PSYCHICKÝ (status praesens psychicus – SPP) představuje po-

drobný popis všech psychických funkcí a jejich projevů. Opíráme se přitom o pozorování
a rozhovor. Popisujeme všechny jednotlivé kategorie nebo se k nim musíme vyjádřit (např.
slovy „v době vyšetření nelze posoudit“). Zaměřujeme se na:
Postoj k vyšetření a okolnosti, které k vyšetření vedly (např. „přichází sám… / v do-
provodu manželky… / k vyšetření přivezen policií…“).
Zevnějšek a celkový dojem, úroveň péče o sebe (např. „upraveného zevnějšku / po-
všechně zanedbaný vzhled… / zcela neupravené vlasy… / patrné ošetřené čerstvé
jizvy na zápěstí…“).
Celkové psychomotorické tempo, včetně pohybů, držení těla, chůze, podání ruky,
mimiky apod.
Řeč – její obsah a také rychlost, intenzitu, formu.
Vědomí – z hlediska kvantitativního i kvalitivního.
Orientace ve všech směrech – tedy v místě, čase, osobách.
Emoce, nálady a afekty – popisujeme jak samotný emoční prožitek, tak tělesný
doprovod, adekvátnost situaci, případné dopady na okolí apod.
Vnímání – všímáme si kvality i kvantity, poruchovosti – včetně možných halucinací
apod.
Myšlení – posuzujeme z hlediska obsahu (pátráme zejména po bludech, myšlenkách
na sebevraždu, myšlenkách vtíravých /obsedantních/, neadekvátně optimistických
apod.), všímáme si rovněž formy (tj. plynulosti, návaznosti, logiky, rychlosti atd.).
Soustředění a pozornost – např. udržení či kolísání pozornosti během vyšetření.
Paměť – zajímáme se o paměť krátkodobou i dlouhodobou.
Intelekt – můžeme orientačně posoudit např. úrovní slovní zásoby a vyjadřování,
znalostmi apod.
Náhled na nemoc a potíže (nozognozie) a vlastní názory na nemoc či stav a také na
sebe sama.
PŘÍTOMNÝ STAV SOMATICKÝ (status praesens somaticus – SPS) je rovněž součástí

psychiatrického vyšetření. Zahrnuje údaje o základních tělesných parametrech a funkcích
(jako je krevní tlak, pulz, výška, váha, tělesná teplota), orientační vyšetření neurologické
a interní (např. základní reflexy, poslech dýchání a srdečních ozev, prohmatání břicha).
Pozornosti by neměla ujít známky případného poranění, sebepoškození atd.
Při zaznamenávání anamnézy i přítomného psychického či somatického stavu se vždy zaznamenává i ne-
přítomnost patologie (např. orientován ve všech směrech… břicho měkké, prohmatné, nebolestivé…)
a dále přesně nejen datum, ale také čas. Výpovědi a stav vyšetřovaného se v některých případech mohou
rychle a dramaticky měnit. Pokud se vyskytnou komplikace, má přesný záznam navíc i forenzní váhu.
DIAGNÓZA A DIFERENCIÁLNÍ DIAGNÓZA (dg. a dif. dg.) vychází z platného

diagnosticko-klasifikačního systému. V současné době je jím u nás 10. verze Mezinárodní
klasifikace nemocí (viz dále).
K diagnóze dochází psychiatr na základě zhodnocení všech známých údajů, příznaků
(symptomů) a jejich seskupení do skupin (syndromů) i výsledků vyšetření. Jednotlivé
symptomy se u řady stavů mění a překrývají. To je důvod, proč je v rámci diferenciální
diagnózy vhodné zvažovat také jiné diagnostické kategorie (a k definitivnímu dia-
gnostickému upřesnění pak může dojít až dodatečně v průběhu dalšího sledování stavu,
zhodnocením výsledků pomocných vyšetření apod.).
PLÁN DALŠÍHO POSTUPU A TERAPIE vytyčuje hlavní směr dalších pomoc-

ných vyšetření a léčebného úsilí. Je vesměs zpřesňován a měněn dle vývoje stavu, ale
49
základní návrh dalšího postupu (např. požadavky na vyšetření mozku pomocí CT, MRI
nebo EEG, laboratorní vyšetření, psychologické vyšetření atd.) a také postup léčby by měl
být stanoven již při vstupním vyšetření (některé stavy navíc přímo vyžadují urgentně
okamžitý léčebný postup).
Někdy doporučovanou součástí chorobopisu je orientační souhrn, ve kterém ve zhruba jednom odstavci
shrneme nejdůležitější údaje (kdo, kdy a jak byl vyšetřen, co je hlavním nálezem, závěrem a doporu-
čením). Takový souhrn pochopitelně nenahrazuje komplexní údaje, uvedené v chorobopise. Cílem je
zpřehlednit dostupné informace, zjednodušit orientaci v nejpodstatnějším a přinést stručnou základní
charakteristiku případu.
Na vstupní psychiatrické vyšetření pochopitelně navazují opakovaná vyšetření kont-

rolní, která již zpravidla nejsou tak podrobná, ale zaměřují se na specifické potíže, změny,
hodnocení a vývoj stavu.
7.2 PSYCHOLOGICKÉ VYŠETŘENÍ V PSYCHIATRII
Psychiatrie jako medicínský obor úzce spolupracuje s řadou dalších oborů lidské
činnosti – psychologie je jednou z nich. Klinický psycholog je kolegou psychiatra, který se
zapojuje do diagnostického procesu a přispívá ke stanovení nejpřesnější diagnózy (např.
psychologickým vyšetřením, psychodiagnostikou). Svoji roli však sehrává také v terapii
(např. v podobě psychoterapie).
Klinická psychologie představuje obor psychologie aplikovaný ve zdravotnictví. Mimo oblast psycho-
patologie (tedy diagnostiku, terapii a prevenci duševních chorob) se věnuje vztahům mezi pacientem
a lékařem (a naopak), postojem pacienta k nemoci a její zvládání. S klinickými psychology se setkáme
také v řadě jiných medicínských oddělení, ústavů či klinik (gynekologických, interních, chirurgických
apod.) i v ambulancích klinické psychologie.
Klinický psycholog je absolvent jednooborového studia psychologie, který má praxi ve zdravotnic-
kém zařízení (dnes je stanovena na dobu minimálně pěti let) a absolvoval příslušné atestační zkoušky
z klinické psychologie. Je členem týmu odborníků pečujících o potřebné. Pracuje v rámci lůžkových
i ambulantních zařízení.
Psychologické vyšetření je závislé na konkrétních otázkách, které je potřeba zodpo-

vědět. Podle toho psycholog také přizpůsobuje a upravuje postup, sestavuje baterii
psychodiagnostických testů apod. Kromě základní problematiky je potřeba zohlednit také
další proměnné (věk, tělesná onemocnění, zhoršení smyslových funkcí apod.).
Je jistě rozdíl, zda je potřeba přispět například k určení hloubky a typu demence (pak bude v centru
pozornosti klinického psychologa zejména paměť, pozornost a další kognitivní funkce), nebo přispět
k diferenciální diagnostice onemocnění schizofrenního okruhu (pak bude diagnostický postup a přístup
psychologa orientován jinak).
Rámcově klinický psycholog používá metody klinické – základem je pozorování,

získání anamnézy, analýza spontánních produktů (např. kreseb, textů, výrobků) i metody
dotazníkové a testové – tj. speciální a ověřené nástroje psychologického vyšetření (např.
testy výkonové, testy jednotlivých psychických funkcí, testy speciálních schopností, testy
osobnosti, testy organicity, projektivní techniky, dotazníky). Může použít rovněž speciální
nástroje neuropsychologické diagnostiky.
Záběr činnosti klinického psychologa je poměrně rozsáhlý a zabývá se jím řada publikací věnovaných
jak klinické psychologii, tak psychodiagnostice. Zde ji pouze informativně zmiňujeme jako nedílnou
součást péče o jedince s duševními poruchami.
7.3 POMOCNÉ VYŠETŘOVACÍ METODY V PSYCHIATRII
Ve 21. století již často nevystačíme se základním psychiatrickým vyšetřením.

Běžnou a nedílnou součástí je nejen vyšetření psychologické, ale řada pomocných me-
dicínských vyšetřovacích metod, které přispívají ke správné diagnostice.
Nezapomínejme, že mnoho psychopatologických symptomů může být součástí jiných onemocnění

a stavů (např. nádoru mozku, intoxikace, poruchy funkce štítné žlázy a celé řady jiných). Pomocné
vyšetřovací metody pak pomáhají určit, o co přesně se v daném případě jedná.
Pomocné vyšetřovací metody by měly být indikovány uvážlivě, vždy s ohledem na

celkový prospěch vyšetřovaného. Vyhýbáme se extrémům – vyšetřit vždy vše na jedné
straně a „šetřit s vyšetřeními, která jsou vhodná“, na straně druhé. Vycházíme z akutního
stavu. Většinou je vhodné postupovat od jednodušších a méně invazivních vyšetření ke
složitějším. V některých případech má však složité vyšetření přednost.
V přehledu uveďme si přehledově základní tělesná vyšetření, která dnešní psychiatrie využívá.
7.3.1 LABORATORNÍ VYŠETŘENÍ

Miroslav Orel
Bylo zmíněno, že psychiatrie je medicínským oborem. Proto asi není překvapující, že

využívá běžná lékařská vyšetření – včetně laboratorního. To je většinou považováno za
„základní vyšetření tělesného zdravotního stavu“, v některých případech však může přispět
i ke stanovení, zpřesnění či vyloučení diagnostické rozvahy.
U všech hospitalizovaných pacientů se vesměs provádí ZÁKLADNÍ VYŠETŘENÍ

KREVNÍCH PARAMETRŮ: krevního obrazu (mimo jiné počtu červených a bílých
krvinek, krevních destiček, rychlost sedimentace červených krvinek), diferenciálního
rozpočtu (tedy zastoupení jednotlivých bílých krvinek), jaterních testů (např. alaninami-
51
notransferázy – ALT, aspartátaminotransferázy – AST, alkalické fosfatázy – ALP, -gluta-

myltransferázy – GMT) , hladin minerálů (sodíku – Na, draslíku – K, chloru – Cl aj.),
krevního cukru – glukózy, dále např. urey a kreatinu v krevní plazmě.
Ke standardu patří také ZÁKLADNÍ VYŠETŘENÍ MOČI (se stanovením pH,
detekcí glukózy, bílkovin, erytrocytů atd.).
Indikovaně se provádí také další – SPECIÁLNÍ LABORATORNÍ VYŠETŘENÍ.

Dnes je běžně možné stanovovat hladiny hormonů (např. kortizolu, prolaktinu, thyreo-
tropinu, hormonů štítné žlázy – tyroxinu a trijodtyroninu), kontrolovat hladiny léků
v krevní plazmě (zejména stabilizátorů nálady – lithia, valproátu a karbamazepinu), dete-
kovat a stanovit hladiny návykových látek (kanabinoidy je možno prokázat do asi deseti
dnů od užití, opiáty, amfetamin a kokain zhruba dva až tři dny po užití, benzodiazepiny
až za čtrnáct dní po požití).
Ke speciálním laboratorním vyšetřením patří také vyšetření mozkomíšního moku
(např. při podezření na infekce mozku a/nebo míchy) a některých infekčních nemocí
(zejména pohlavně přenosných – např. AIDS, syfilis).
Ve spolupráci s lékaři jiných specializací (neurology, genetiky, internisty atd.) je u psychiatrických pacientů
pochopitelně možné využít řady dalších speciálních laboratorních a jiných vyšetření.
Možnosti laboratorní diagnostiky jsou dnes velmi bohaté. Mimo význam v rámci
diagnostiky hrají roli také v monitorování stavu dotyčného v průběhu léčby, odhalují
rizikové faktory apod.
7.3.2 VYBRANÉ ZOBRAZOVACÍ A FUNKČNÍ VYŠETŘOVACÍ METODY

Mnohé vyšetřovací metody poskytují psychiatrům cenné informace o stavbě (morfologii)

a funkci mozku. Převážná většina výstupů je dnes digitálních a je zpracovávána pomocí
počítačů. Vlastní vyšetřovací přístroje a metodika vyšetření jsou neustále modernizovány.
Podle toho, co a jak zobrazovací metody zachycují, je můžeme rozdělit na dvě skupiny:
STRUKTURÁLNÍ VYŠETŘOVACÍ METODY zobrazují stavbu mozku a jeho jed-
notlivých částí, jejich vzájemné poměry a také patologická ložiska nebo změny mozkové
tkáně (např. nádory, ischemii – nedokrvení, krvácení, atrofii, otok, ložisko infekce nebo
roztroušené sklerózy). V dnešní době sem patří zejména počítačová tomografie (CT)
a magnetická rezonance (MR/MRI).
Mezi strukturální vyšetřovací metody řadíme také rentgenové vyšetření (RTG) klasické i speciální – které
však je v zobrazení mozku značně limitované, neboť zobrazuje zejména kostní struktury, popř. kontrastní
náplň cév (v rámci angiografie).
FUNKČNÍ VYŠETŘOVACÍ METODY zobrazují aktivitu mozkové tkáně, prokr-

vení nebo okysličení mozkové tkáně, metabolismus glukózy, ale i obsazení receptorů,
aktivitu řady enzymů, množství určitých látek v mozku, aktivitu neurotransmiterů (tedy
funkce mozku a jeho jednotlivých částí). Běžně rozšířená je elektroencefalografie (EEG),
ale lze využívat také možnosti pozitronové emisní tomografie (PET), jednofotonové
emisní tomografie (SPECT), funkční magnetické rezonance (fMRI) aj.
Počítačová tomografie
Miroslav Heřman, Miroslav Orel
Počítačová tomografie (zkratka CT pochází z anglického Computed Tomography) vy-

užívá digitální zpracování dat o průchodu rentgenového záření vyšetřovanou vrstvou
těla v mnoha průmětech. Celé vyšetření se skládá z většího množství sousedících vrstev
(skenů) o šířce 0,5–5 mm.
Jednotlivé vyšetřované vrstvy jsou získávány v příčné (transverzální) rovině. Protože na sebe přímo na-
vazují, lze obraz zrekonstruovat i v jiných rovinách nebo vytvořit trojrozměrný obraz (3D) umožňující
názorné posouzení prostorových vztahů zobrazovaných struktur.
CT vyšetření se provádí nativně (tedy bez kontrastní látky) a často také po nitrožil-
ní aplikaci kontrastní látky, která pomáhá odlišit normální a patologické (chorobné)
procesy. Po její aplikaci lze provést i CT angiografii (CTA), sloužící zejména k zobrazení
cévního systému.
Pro vyšetřovaného trvá CT vyšetření mozku přibližně 5–10 minut, přičemž vlastní skenování zabere
několik sekund. CT pochopitelně umožňuje také vyšetření jiných částí těla – potřebná doba se zde
může lišit.
Obr. 7.1 a, b CT vyšetření, normální nález. 20letý muž vyšetřovaný pro bolesti hlavy
po starším úrazu. Při CT vyšetření je zhotovena série skenů (obrazů) v transverzální rovině
zachycující celý mozek. Počet skenů se obvykle pohybuje mezi 20–40, zde jsou prezentovány
dva z nich. Jsou dobře patrné mozkové komory (tmavé struktury), které jsou vyplněné mozko-
míšním mokem. Dobře je patrné i symetrické rozložení šedé a bílé hmoty mozku.
53
Obr. 7.2 a, b CT vyšetření, atrofie mozku. 85letý muž s dlouhou anamnézou migrén a
závratí. Mozkové komory i prostory mezi mozkovými závity (vše tmavé) jsou zřetelně rozšířené
(srovnej s normálním nálezem na obr. 7.1 a, b). Jiné změny nebyly nalezeny. (Obraz není
stranově zcela symetrický, protože pacient měl při vyšetření mírně ukloněnou hlavu.)
Obr. 7.3 a, b CT vyšetření, krvácení do mozku. 64letý muž před dvěma hodinami zko-
laboval v obchodním centru. Zjištěna hypertenze 245/120, neurologicky fatická porucha a
pravostranná hemiparéza. Při CT vyšetření zjištěno krvácení do thalamu (šipky) a přítomnost
krve v komorách (hlavičky šipek).
Magnetická rezonance
Miroslav Heřman, Miroslav Orel
Magnetická rezonance (MR/MRI) je metoda, která je zejména v oblasti centrálního

nervového systému schopna nejpřesněji zobrazit případné patologické změny. Umožňuje
poměrně detailní vyšetření tělesných struktur (v případě klasické MR) a také funkcí (jako
funkční magnetická rezonance – fMRI). Většinu chorobných procesů zachytí a zobrazí
přesněji než CT.
Podobně jako při CT je i výstupem MR zobrazení ve vrstvách.
Při MR vyšetření se využívá silného magnetického pole a elektromagnetických pul-
zů. MR přístroj na první pohled připomíná „tunel“, ve kterém vyšetřovaný setrvává po
celou dobu vyšetření (to trvá obvykle 20–40 minut). Na rozdíl od CT nezatěžuje MR
vyšetřovaného ani minimální radiační zátěží.
Protože MR využívá magnetického pole, je kontraindikováno (zakázáno) vyšetření
pacientů, kteří mají zavedený elektronicky řízený implantát (nejčastěji kardiostimulá-
tor, defibrilátor, kochleární implantát, neurostimulátor apod.) nebo mají v těle některé
(konkrétně feromagnetické) kovové předměty. Vyšetření nespolupracujících osob nebo
těch, kteří v úzkém prostoru zažívají úzkost (trpí klaustrofobií), může být v bdělém stavu
komplikované až nemožné.
Princip vyšetření vychází z biofyzikálních vlastností jader atomů s lichým protonovým číslem (mezi
něž patří i jádra atomu vodíku, která se při MR zobrazování používají). Zjednodušeně můžeme říci,
že působením silného magnetického pole se tato jádra zorientují v jedné rovině (rovnoběžně s mag-
netickým polem). Poté je jim dodána energie elektromagnetickým pulzem o přesné frekvenci. Po jeho
skončení je tato energie uvolňována a v určitém okamžiku registrována. Existující rozdíly ve složení
různých tělesných struktur (které se mimo jiné liší zastoupením vodíku) mají za následek rozdílný signál
z různých tkání.
Při MR vyšetření se provádějí různé typy zobrazení, z nichž nejčastější jsou dva:
T1 a T2. Zejména při vyšetření mozku je používáno i zobrazení označované jako FLAIR
(jde o T2 sekvenci se selektivním potlačením signálu vody). Stejné struktury mají na
různých typech zobrazení odlišnou intenzitu signálu (na obrazech rozdílný odstín šedi) –
a právě srovnání těchto signálů je využíváno k zobrazení normálních a patologických
struktur.
Při MR vyšetření je zhotovováno několik různých typů obrazů (sekvencí) v různých rovinách. Obrazy
lze přitom získat v libovolné rovině.
Je-li to zapotřebí, může být i při MR vyšetření nitrožilně aplikována kontrastní látka.
Jde o jiný typ kontrastní látky než při CT, výsledek její aplikace je však obdobný.
Další podrobnosti jsou zajímavé, nicméně přesahují informativní rámec naší publikace.
Funkční magnetická rezonance (fMRI) zobrazuje změny prokrvení, ke kterým do-

chází v mozkové tkáni, která je aktivní. Při fMRI jsou registrovány rozdíly v množství
hemoglobinu, který je oxygenovaný (tedy s navázaným kyslíkem) a deoxygenovaný (tedy
bez kyslíku, který byl spotřebován při metabolických pochodech).
55
Při určité činnosti (během početního úkolu, při vykonávání volního pohybu apod.) jsou určité části
mozku zapojeny intenzivněji – což se projeví mimo jiné zvýšeným prokrvením a změnou koncentrace
oxygenovaného hemoglobinu, což fMRI zobrazí.
Magnetická rezonanční spektroskopie (MRS) využívá toho, že určité specifické

vlastnosti stejného atomu (např. rezonanční frekvence) se mohou v některých aspektech
odlišovat, je-li daný atom součástí odlišných sloučenin. Vysvětlení je logické: magnetická
pole jednotlivých atomů spolu v dané sloučenině určitým způsobem interagují. V každé
sloučenině přitom interagují s jinými atomy a jiným způsobem.
Při MRS se v podstatě provede „rozbor“ chemického složení vybrané oblasti. Výsledkem je křivka, z níž
lze vyčíst druh a množství přítomných látek.
Obr. 7.4 a, b, c, d – popis viz dále
Obr. 7.4 a, b, c, d MR vyšetření, normální nález. 35letá žena vyšetřovaná pro hučení
v uších a závratě. Při MR vyšetření jsou zhotovovány různé sekvence (získávány různé druhy
obrazů) v různých rovinách. Každá zhotovená sekvence pokrývá celý mozek (nebo při použití
tenkých vrstev jeho zvolenou část). Zde jsou prezentovány jednotlivé obrazy ze sekvencí FLAIR
v transverzální rovině, T2 ve frontální rovině, T1 v sagitální rovině a MR angiografie. (Při
MR angiografii je využíváno pohybu krve v cévách; prezentovaný obraz je rekonstrukcí velkého
počtu tenkých vrstev a představuje pohled „shora do hlavy“, jsou na něm patrné větší tepny
zásobující mozek).
Obr. 7.5 a, b MR vyšetření, roztroušená skleróza. Kontrolní vyšetření ke zhodnocení

efektu léčby u 50leté pacientky s již dříve potvrzenou diagnózou roztroušené sklerózy. Pre-
zentovány dva obrazy ze sekvencí FLAIR zhotovených v transverzální a sagitální rovině. Na
obou jsou v bílé hmotě mozku patrná mnohočetná hypersignální (světlá) ložiska odpovídající
plakám demyelinizace – typický obraz roztroušené sklerózy.
57
Obr. 7.6 a, b, c, d CT a MR vyšetření. 51letá pacientka byla přivezena do nemocnice po

prvním záchvatu tonicko-klonických křečí. Při CT vyšetření (první dva obrazy) se zobrazila
dvě ložiska (šipky) v levé mozkové hemisféře (na snímcích vpravo), kolem nich edém. Bylo
vysloveno podezření, že jde o metastázy, a k vyloučení případných dalších lézí byla indiková-
na MR (druhé dva obrazy). Při ní se zobrazila obě ložiska (šipky), která jsou zachycena na
T2 sekvenci ve frontální rovině na jednom skenu, dobře je také patrný edém v jejich sousedství.
Poslední snímek je T1 sekvence po aplikaci kontrastní látky do žíly, na němž je dobře patrný
kontrastní látkou nasycený lem ložiska (šipky). Žádná další léze nebyla nalezena. Později
provedené celotělové PET/CT vyšetření zjistilo cystický tumor v malé pánvi a další vyšetření
prokázala, že jde o cystadenokarcinom ovaria. Metastázy v mozku byly prvním klinickým
projevem tohoto tumoru.
Elektroencefalografie
Miroslav Orel
Nervové buňky rozvádějí a přenášejí informace prostřednictvím elektrických potenciálů.

Součtem současné činnosti obrovského počtu nervových buněk mozku vznikají tak velké
změny elektrických potenciálů, že je možné je měřit také z povrchu hlavy – neinvazivně.
Metoda, která k tomu slouží, se nazývá elektroencefalografie (EEG). Patří v současné
době k běžně dostupným vyšetřovacím metodám a přesto, že doménou EEG je neurologie
(zejména v diagnostice a sledování epilepsie), má své místo také v rámci psychiatrického
vyšetření (např. při vyloučení organicity, při vyšetření demence či poruch spánku).
Elektrické potenciály je možno snímat také přímo z povrchu mozku (respektive mozkové kůry) – jako
elektrocortikografie (ECoG). To je možné provádět při neurochirurgických operacích, při kterých do-
chází k trepanaci lebky. Pochopitelně nepatří k běžným a standardně prováděným vyšetřovacím metodám.
Snímací elektrody se při EEG vyšetření umisťují na mezinárodně určená místa na

hlavě (většinou se nasazují „v čepici“). Pod elektrody nanášíme vodivou pastu nebo gel
zajišťující lepší přilnavost a vodivost.
Existují dva základní způsoby zapojení snímacích elektrod:
Při bipolárním zapojení jsou elektrické potenciály snímány mezi sousedními elek-
trodami.
Při unipolárním (Goldmanově) zapojení jsou elektrické potenciály snímány proti
jedné společné referenční elektrodě.
Na záznamu elektroencefalogramu (EEG) se popisuje frekvence a amplituda vln, které

tvoří charakteristické EEG rytmy (viz obr. 7.7).
Frekvence je vyjadřována počtem vln za vteřinu (jednotkou je Hz). Amplituda (jednotkově v µV) je
„výškou“ vln – tedy rozdílem mezi krajními body.
Beta (!)
13–30 H z
Alpha (")
8–13 H z
Theta (#)
4–8 H z
Delta ($)
0,5–4 H z
0 1 2 3 4
as (sekundy)
Obr. 7.7 EEG rytmy
Na EEG záznam mají vliv nejen stavy a faktory patologické, ale také fyziologické
(např. věk, spánek či úroveň bdělosti, pohlaví, hormonální a metabolické vlivy). Není
tedy jedno, koho a kdy vyšetřujeme (určitý typ záznamu může být fyziologický např.
v dětství, jeho nález v dospělosti je však již patologický).
59
Obr. 7.8 Ukázka záznamu EEG
Pozitronová emisní tomografie a jednofotonová emisní tomografie

Pavel Koranda, Miroslav Orel
Obě metody nukleární medicíny, které velmi stručně přiblížíme, slouží k tomografickému
zobrazení distribuce radiofarmak v organismu. Jde o speciální diagnostická vyšetření,
která poskytují především informace o funkci – míra akumulace radiofarmak v tkáních
závisí totiž na fyziologických a patofyziologických procesech.
POZITRONOVÁ EMISNÍ TOMOGRAFIE (PET) využívá speciálně připravená

radiofarmaka obsahující pozitronové zářiče (18F, 15O, 11C aj.), což jsou nestabilní ra-
dionuklidy s nadbytkem protonů v jádře.
Z nestabilního jádra se uvolňují pozitrony, které jsou antičásticemi elektronů. Při srážce pozitronu s elek-
tronem dojde k tzv. anihilaci, kdy se hmota obou částic přeměňuje ve dva fotony elektromagnetického
záření, které se z místa svého vzniku šíří opačným směrem. Detektory PET skeneru tyto dva fotony zachytí
a s pomocí počítače je zpětně vyhodnoceno a určeno místo anihilace. Na základě analýzy velkého počtu
koincidujících dvojic fotonů sestrojí počítač obraz rozložení pozitronového zářiče v tkáni (např. v mozku).
Pozitronovým zářičem jsou označeny biologicky aktivní látky, nejčastěji glukóza. Může
to však být i voda, farmaka, prekurzory mediátorů, substráty určitých enzymů apod.
Uvedené látky se do těla aplikují téměř vždy nitrožilně.
Pomocí PET vyšetření mozku se v současné době nejčastěji posuzuje a hodnotí me-
tabolický obrat glukózy (glykolytická aktivita), proliferační (růstová) aktivita nádorů,
distribuce receptorů apod.
JEDNOFOTONOVÁ EMISNÍ TOMOGRAFIE (SPECT) používá radiofarmaka –

chemické látky značené radionuklidy, při jejichž přeměně dochází přímo k emisi záření
(jedná se např. o 99mTc, 123I).
V současné době se při vyšetření mozku podávají radiofarmaka prakticky vždy nit-
rožilně. Mechanismus jejich vychytávání v cílových tkáních závisí na typu sloučeniny
označené radionuklidem.
Při vyšetření mozku rotuje citlivá gama-kamera kolem hlavy vyšetřovaného a detekuje
emitované -záření. Pomocí SPECT mozku se zpravidla zobrazuje rozložení mozkové per-
fuze (tj. průtoku krve mozkem), distribuce receptorů, dopaminových transportérů apod.
Radiační zátěž vyšetřovaného spojená s běžně používanými PET i SPECT vyšetřeními mozku je stejného
řádu jako zátěž při CT mozku.
Obr. 7.9 Perfuzní scintigrafie mozku.

99mTc-ECD u 55letého pacienta sedm měsí-
ců po ischemické cévní mozkové příhodě. Při

SPECT vyšetření jsou zhotovovány série řezů
v transverzální, koronální a sagitální rovině
zachycující celý mozek; perfuzní radiofarmaka
jsou vychytávána v šedé hmotě mozkové. Zde je
prezentován vybraný řez v rovině transverzální:
v levé mozkové hemisféře (na obraze vpravo) je
patrná oblast s kompletním výpadkem depozice
radiofarmaka (šipky) odpovídající postische-
mické lézi v temporálním laloku, v pravé he-
misféře je scintigrafický nález zcela normální.
61
Obr. 7.10 a, b 18FDG PET mozku. 42letý pacient s epilepsií s vysokou četností záchvatů.
Při PET vyšetření jsou zhotovovány série řezů ve třech vzájemně kolmých rovinách zachycující
celý mozek, 18FDG je vychytávána v šedé hmotě mozkové. Zde jsou prezentovány vybrané
řezy v modifikované frontální rovině a v rovině proložené osou temporálních laloků. Na obou
snímcích je patrné snížení akumulace radiofarmaka ve ventrální části levého (na snímcích
vpravo) temporálního laloku (šipky).
Genitální pletysmografie
Miroslav Orel
Mezi speciální vyšetřovací metody, které se v psychiatrii, respektive v rámci sexuologie

využívají, řadíme také genitální pletysmografii. Pro vyšetření mužů se používá falople-
tysmografie a pro vyšetření žen vulvopletysmografie.
Latinský pojem phallus (řecky fallos) je výraz pro pyj, penis, mužský pohlavní úd. Pojem vulva znamená
lůno, zevní ženské pohlavní ústrojí, zevní ženský genitál.
Princip vyšetření je jednoduchý: kolem penisu muže a na vulvu ženy se přikládá citlivý
senzor, registrující změny prokrvení. Vyšetřovanému jsou prezentovány vizuální (případně
i akustické) neerotické a erotické podněty (obrázky, videosekvence). V prezentovaných
objektech jsou zastoupeny všechny věkové kategorie (od malých dětí po seniory), obě
pohlaví jednak izolovaně, jednak v různých kombinacích společně (např. muž – žena,
muž – muž, žena – žena) a při různých aktivitách (včetně násilí).
Samozřejmostí je „diskrétní prostředí“ zajišťující vyšetřovanému soukromí.
Citlivý senzor registruje i nepatrné změny prokrvení zevního genitálu, které vůbec
nemusí být patrné pouhým okem.
Na základě vyšetření je možno posuzovat nejen celkovou sexuální reaktivitu a vzruši-

vost, ale také preferovaný sexuální objekt. Vyšetření se používá v sexuologii při diagnos-
tice sexuální orientace, parafilií i sexuálních dysfunkcí (objasnění pojmů – viz kapitoly
speciální psychopatologie věnované sexuologii).
Polysomnografie
Miroslav Orel
Termín polysomnografie je odvozen z řeckého polys – mnohý, latinského somnus – spánek

a řeckého grafein – psát, zapisovat. Jedná se o instrumentální vyšetření spánku, které
obsahuje tři základní parametry:
elektroencefalogram (EEG) – zaznamenává elektrickou aktivitu mozkových neuronů,

elektrookulogram – zaznamenává horizontální a vertikální pohyby očí,
elektromyogram (EMG) – záznam elektrické aktivity svalů (konkrétně v oblasti brady).
Doplňkově je možno registrovat další parametry – např. dýchání, činnost srdce, EMG svalů dolních
končetin, erekce penisu.
Polysomnografické monitorování se provádí celou noc, popřípadě více nocí. Zhod-

nocením záznamu (označujeme jej jako hypnogram) můžeme popsat kvalitu a kvantitu
nočního spánku u vyšetřované osoby.
/ 63
8. VYBRANÉ KAPITOLY
OBECNÉ PSYCHOPATOLOGIE
A PSYCHIATRIE
Obecná psychopatologie (a obecná psychiatrie) se zabývají podrobným popisem

psychického stavu. Můžeme je považovat za jakousi základní podstavu popisující jednot-
livé atributy psychického stavu. V rámci speciální psychiatrie pak na základě anamnézy,
symptomů, syndromů, průběhu a vývoje stavu, výsledků pomocných vyšetření stanovu-
jeme nozologickou (diagnostickou) jednotku – konkrétní diagnózu.
Zopakujme, že v rámci obecné psychiatrie se vyjadřujeme ke všem psychickým ka-
tegoriím a hodnotíme: vědomí, orientaci, vnímání, emoce, myšlení, pozornost, paměť,
intelekt, pudy, instinkty, vůli, jednání a chování i celkovou osobnost daného člověka.
Všímáme si kvalit fyziologických (zdravých) a patologických (poruchových, chorobných).
S některými psychiatrickými symptomy se můžeme setkat i u zdravého člověka (např. s poruchami

pozornosti při únavě), jiné se vyskytují pouze v rámci duševní poruchy (např. halucinace).
Poruchy jednotlivých psychických funkcí se mohou týkat kvantity a/nebo kvality:
Kvantitativní poruchy znamenají změnu kvantity psychické funkce – tedy zvýšení

nebo naopak snížení až úplnou ztrátu.
Kvalitativní poruchy představují narušení kvality, obsahu, jakosti, náplně popisované
psychické funkce.
8.1 VĚDOMÍ, ORIENTACE A JEJICH PORUCHY
Vědomí je stav bdělosti, ve kterém si uvědomujeme sebe sama a své duševní

pochody i své okolí (a obé dokážeme odlišit a zařadit). Vytváří předpoklad pro kontakt
s realitou.
Pro zajištění vědomí hraje jednu z klíčových rolí retikulární formace mozkového
kmene a mozková kůra, nicméně vědomí je komplexní mozkovou funkcí (týká se tak
celého mozku) – vzniká interakcí a integrací podkorových a korových funkcí.
Bdělost (vigilita) v určitém rozmezí kolísá během dne i fyziologicky (zpravidla stoupá
po probuzení, klesá po vydatném obědě apod.). Jasnost (lucidita) vědomí vychází ze
schopnosti integrovat všechny psychické funkce. Naše vědomí má také určitou kapacitu
(rozsah), které umožňují vnímat to, co se děje kolem nás.
Vědomí je tedy podmínkou sebeuvědomování – umožňuje uvědomovat si sebe sama a svůj vnitřní
psychický svět. Schopnost odlišit procesy a jevy vlastní (vnitřní) a cizí (vnější) se nazývá idiognoze.
Se stavem vědomí úzce souvisí také základní orientace: vlastní osobou (tedy „kdo
jsem já“ – hovoříme o autopsychické orientaci), vlastním tělesným schématem (tzn. „kde
co mám a k čemu to je“ – mluvíme o somatopsychické orientaci), místem, časem a si-
tuací (např. „kde jsem, kdy jsem a co tam dělám“ – jedná se o alopsychickou orientaci).
Ke změnám vědomí patří také některé nepatologické stavy – např. spánek, hluboká meditace, hypnóza.
V následující části se však budeme zabývat patologickými poruchami vědomí – kvantitativními a kva-
litativními.
KVANTITATIVNÍ PORUCHY VĚDOMÍ

Při kvantitativních poruchách vědomí je narušena zejména lucidita vědomí.
Náhle vzniklá, krátkodobá porucha vědomí je MDLOBA (kolaps). Může být podmí-
něna řadou stavů tělesných i psychických (jako je srdeční onemocnění, ale i vyčerpání,
silný úlek atd.).
Kvantitativní poruchy vědomí zpravidla delšího trvání dělíme dle hloubky na somnolenci, sopor a kóma.
V SOMNOLENCI je dotyčný schopen odpovídat na jednoduché dotazy, je orien-

tován, ale myšlení je zpomaleno a bez vnějších podnětů upadá do chorobné spavosti.
V SOPORU již jedinec zpravidla není schopen odpovídat slovně nebo jsou jeho od-
povědi výrazně sporé (je např. schopen vyjádřit souhlas nebo nesouhlas), reaguje ale na
silnější podněty (např. na bolestivou stimulaci změní polohu těla). Většinou se objevují
změny tělesných funkcí (např. zpomalení srdeční frekvence a dýchání).
KÓMA představuje nejtěžší kvantitativní poruchu vědomí. Člověk v kómatu je nehyb-

ný a nereaguje ani na bolestivé podněty. Kóma bývá provázeno změnami tělesných funkcí
(mění se krevní tlak, srdeční činnost, dýchání, snižují se fyziologické reflexy a objevují se
reflexy patologické. V mělkém kómatu můžeme vybavit zornicový reflex (kdy na osvit
reagují zorničky stahem – miózou), v hlubokém kómatu již zornice na osvit nereagují.
Při coma vigile je postižený v kómatu, nereaguje na žádné podněty, má otevřené oči a hledí strnule před
sebe nebo nesystematicky bloudí pohledem. Vitální funkce (dýchání, krevní oběh) fungují bez potíží,
poškozena je však mozková kůra. Alternativní pojmenování je apalický syndrom nebo přetrvávající
vegetativní stav. Příčinami jsou většinou úrazy nebo poškození mozku způsobená ischemií až anoxií
(např. při zástavě krevního oběhu, otravě oxidem uhelnatým).
Tristním stavem je locked-in syndrom – syndrom uzamčení (ve francouzské literatuře maladie de
l‘emmuré vivant – „choroba zazdění zaživa“). Dotyčný je v bdělém stavu, je schopen vnímat, rozumět,
pamatovat si, myslet (!), ale v důsledku paralýzy kosterních svalů není schopen se hýbat, komunikovat
a reagovat. Jedinou možností projevu jsou vertikální pohyby očí a pohyby víček. Při kompletním syn-
dromu uzamčení mohou být paralyzovány i okohybné svaly. Tento stav vzniká poškozením mozkového
kmene (zejména v oblasti Varolova mostu).
65
KVALITATIVNÍ PORUCHY VĚDOMÍ
Kvalitativní poruchy vědomí narušují obsah a jasnost vědomí. Jsou doprovázeny dez-
orientací (místem, časem, situací, mnohdy i osobou).
V rámci kvalitativních poruch vědomí rozlišujeme obnubilaci, delirium a poruchy idiognoze.
OBNUBILACE (mrákotný stav) vzniká rychle, náhle a nečekaně (a stejně tak ode-
znívá – zpravidla po sekundách až minutách, ale může trvat i hodiny a dny, výjimečně
i týdny). Prožitý mrákotný stav si člověk nepamatuje (jedná se o úplnou amnézii).
Rozlišujeme několik forem obnubilace, které se navzájem výrazně liší:
Stuporózní forma je typická omezením jakýchkoli projevů – nemocný nemluví,

zůstává strnule ve stále stejné poloze a nehýbe se, nejí a nepije, nereaguje na podněty,
neudržuje osobní hygienu.
Afektivně deliriózní forma je naopak „aktivní“ – její součástí je vystupňovaný psy-
chomotorický neklid, nabuzené emoce, snové (oneroidní) představy.
Automatická (vigilambulantní) forma připomíná běžné a zautomatizované jednání,
které ale neodpovídá kontextu situace (příkladem může být svlékání na náměstí, bez-
cílné a nemotivované nastoupení do dopravního prostředku). Je spojena s dezorientací.
DELIRIUM může být velmi dynamickým, proměnlivým a bouřlivým stavem – pak

hovoříme o hyperaktivní formě deliria. Zpravidla vzniká náhle a trvá řádově hodiny,
ale i dny až týdny. Je významně změněno a narušeno testování reality a také většina
psychických funkcí. Objevují se změny psychomotorického tempa (od snížené aktivity
až k hyperaktivitě), dezorientace, zmatenost, poruchy pozornosti, myšlení (až do úplné
dezorganizace), poruchy paměti, vnímání (v podobě iluzí a halucinací), kolísá emotivita.
Mění se cyklus bdění–spánek. Typické jsou také příznaky neurologické (třes, porucha řeči
apod.), vegetativní příznaky (pocení, vzestup krevního tlaku a srdeční frekvence apod.).
Porucha paměti (amnézie) po prožitém deliriu může být úplná nebo ostrůvkovitá (kdy
si pacient pamatuje jen něco).
V některých případech může být delirium také klidné a probíhá velmi nenápadně.
Hypoaktivní delirium (s povšechně sníženou aktivitou) často uniká pozornosti a nebývá
diagnostikováno, i když zhoršuje prognózu somatického onemocnění.
PORUCHY IDIOGNOZE jsou typicky doprovázeny pocity, že vlastní zážitky a vje-

my jsou cizí nebo je cizí a změněné okolí. Hovoříme o depersonalizaci a derealizaci.
V rámci depersonalizace se objevuje pocit změny u sebe (je změněno vnímání a pro-
žívání sebe sama). Zpravidla si ale dotyčný uvědomuje nereálnost těchto pocitů.
U somatopsychické depersonalizace se pocit změny, cizosti nebo neskutečnosti týká
vlastního těla nebo jeho částí. Při autopsychické depersonalizaci popisuje dotyčný
změněné vnímání a prožívání.
Při derealizaci připadá dotyčnému cizí, neskutečné, změněné, vzdálené nebo pro-
měněné jeho okolí.
8.2 VNÍMÁNÍ A JEHO PORUCHY
Vnímání nám zprostředkovává obraz vnějšího světa v našem vědomí. Pro funkč-
ní vnímání je nezbytná nejen činnost smyslových orgánů (tedy receptorů, které vnější
podněty zachycují a přeměňují na elektrické vzruchy), ale i dostředivých nervových drah
(kterými se informace ze smyslů dostávají v podobě elektrických potenciálů do mozku)
a řady oblastí na úrovni mozku.
Příčin a míst vzniku poruch vnímání je celá řada. Nebudeme se zabývat poruchami smyslového vnímání
na úrovni smyslových orgánů nebo dostředivých drah ani jednotlivými možnostmi organického poškození
mozkových center, která jsou s vnímáním spojena.
Nebudeme se věnovat ani nepatologickými poruchami vnímání, se kterými se můžeme setkat. Jen
informativně uveďme, že mezi ně patří např. smyslové klamy (způsobené nedokonalostí našich smys-
lů – typickým příkladem je hůl ponořená do vody, která se jeví jako zlomená), plastické živé představy,
schopnost věrně a přesně si v představě vybavit dříve vnímané (eidetismus), fantazijní dotváření neur-
čitých obrazů (skvrn, mraků apod.) do smysluplných objektů.
Popíšeme si stručně chorobné – patické poruchy vnímání kvalitativního charak-

teru, mezi které řadíme zejména iluze a halucinace.
Mezi kvantitativní poruchy vnímání lze řadit zvýšenou vnímavost, kdy stoupá nebo se rozšiřuje
kapacita vnímání (zpravidla na úkor přesnosti). Opakem by byla snížená vnímavost, kterou můžeme
celkem běžně zaznamenat i bez přítomnosti duševní poruchy – např. při velké únavě.
ILUZE
Pokud je výsledkem vnímání reálného podnětu zkreslený vjem, hovoříme o iluzi. Do-
tyčný je přitom pevně přesvědčen, že zkreslený vjem je skutečným obrazem reality.
Při náhledu, že se jedná o zkreslené vnímání, hovoříme o nepravé iluzi – pseudoiluzi. V některých
případech se s iluzemi můžeme setkat i u duševně zdravých lidí – např. při únavě, emočním vypětí, za
šera apod., kdy např. ve stínu stromu „vidíme“ číhajícího útočníka.
Iluze se mohou týkat všech smyslových kvalit:
Akustické (sluchové) iluze se týkají sluchu. Např. při iluzi řeči „slyší“ dotyčný v růz-
ných zvucích lidskou řeč.
Optické (zrakové) iluze deformuje a mění viděné objekty a osoby.
Olfaktorické (čichové) a gustatorické (chuťové) iluze představují vnímání zvláštních
a změněných pachů a chutí.
Taktilní (hmatové) iluze mění dotykové vjemy (např. dotek peřiny je vnímán jako
dotek nějakého člověka).
Kinestetické (pohybové) iluze představují nesprávně vnímaný pohyb těla nebo jeho
částí.
Viscerální (útrobní) iluze se projeví např. pocitem změn ve vlastních útrobách.
67
HALUCINACE
Na rozdíl od iluzí jsou halucinace šalebné vjemy, kdy člověk „vnímá“ neexistující podněty
a je přesvědčen o jejich skutečnosti. Halucinace se opět mohou týkat všech smyslových
modalit.
U psychicky zdravých lidí se halucinace mohou objevit jen zcela výjimečně (např. u zrakově postižených).
Jejich přítomnost vesměs svědčí o závažnější duševní poruše.
Při náhledu a uvědomění si, že se jedná o šalebný vjem – nikoli obraz reality, hovoříme o nepravé
halucinaci – pseudohalucinaci.
Halucinace elementární (jednoduché) představují šalebné vjemy jednoduchých

počitků. Jedná se o fotomy (počitky neexistujících barev, světel, blesků apod.), akoaz-
mata (vnímání neexistujících tónů, zvuků, hlásek), fonémy (slyšení jednotlivých slov),
olfakce (cítění neexistujících jednoduchých pachů) či gustace (vnímání neexistujících
bazálních chutí).
Halucinace komplexní (složité) jsou vjemy celých a neexistujících osob, zvířat, věcí,
scén a situací, hlasů, rozhovorů apod.
Halucinace kombinované zahrnují několik smyslových modalit najednou (jedinec
např. zároveň slyší, vidí a cítí neexistující osoby a objekty).
Halucinace asociované jsou typicky seskupeny (asociovány) do jakéhosi následného
řetězce – např. uslyší hlas, že bude ozářen laserem, vzápětí halucinuje pálení na kůži a poté
ucítí pach spáleného masa a kůže.
Podívejme se nyní na rozdělení halucinací podle jednotlivých smyslových modalit,

kterých se týkají:
Halucinace sluchové (auditivní – akustické) se týkají slyšení neexistujících zvuků

a hlasů. Z hlediska četnosti výskytu patří halucinace hlasů mezi nejčastěji se vyskytující
halucinace. Sluchové halucinace imperativní přikazují, teleologické radí, antagoni-
stické dotyčnému nadávají a zároveň ho hájí nebo se mezi sebou přou.
Halucinace zrakové představují vidění neexistujcích věcí, osob, zvířat (v tom případě
hovoříme o zoopsii) nebo i celých situací, scén a krajin. Halucinované objekty mohou
být stejně velké jako reálné nebo jsou menší (hovoříme o mikropsii) nebo naopak větší
(pak jde o makropsii). Halucinace autoskopické se týkají sebe sama: při pozitivních
autoskopických halucinacích vidí dotyčný sám sebe. Při negativních autoskopických
halucinacích sebe sama naopak nevidí (např. v zrcadle).
Při tzv. Pickových vizích jsou viděny pokřivené, bortící se stěny, měnící se prostor, lidé prostupující
zdmi apod.
Halucinace extrakampinní jsou lokalizovány mimo reálnou a možnou dostupnost

daného smyslu (jedinec např. vidí někoho za svými zády nebo za kamennou stěnou,
slyší rozhovor ve vzdáleném městě).
Halucinace čichové (olfaktorické) a chuťové (gustatorické) se projevují vnímáním
neexistujcích pachů a chutí. Jsou většinou nepříjemné – jako např. pach spálené gumy,
škvařícího se masa, hořké chuti.
Halucinace hmatové (taktilní – haptické) popisují dotyční jako pocity píchání,

hlazení, pálení, ale i pohyb hmyzu nebo jiných tvorů po kůži, působení cizího záření
na kůži apod.
Halucinace pohybové (kinestetické) jsou vnímáním neexistujícího pohybu těla
nebo jeho částí (např. při verbálně-motorických halucinacích má pocit, že jeho ústy
mluví někdo jiný).
Halucinace orgánové (viscerální – útrobní – cenestetické) znamenají vjemy změny,
odumření, drásání nebo zkamenění vlastních útrob. V oblasti pohlavních orgánů mo-
hou být vnímány jako sexuální zneužívání (spojené např. s pocity násilného pronikání
do pochvy). Při halucinaci posedlosti vnímá ve svém těle přítomnost jiné bytosti.
Halucinace inadekvátní jsou „vnímány“ neadekvátním smyslem nebo jinou částí
těla – např. slyší lokty, čichá ušima.
Jako flashback označujeme opakující se, většinou krátce trvající pseudohalucinace a pseudoiluze u je-
dinců s anamnézou užívání některých drog nebo po prožití traumatizující situace. Dotyčný má vesměs
náhled.
Mohou se objevit pocity, že někdo myšlenky vkládá nebo odebírá (hovoříme o im-
putaci a amputaci), že jsou ozvučovány, zveřejňovány (např. v televizi, rádiu). Nazýváme
je halucinace intrapsychické. Dotyčný je o nich nevývratně přesvědčen. Intrapsychické
halucinace řadíme mezi poruchy vnímání, stojí však na hranici mezi poruchou vnímání
(halucinacemi) a poruchou myšlení (bludy).
Mnozí pacienti mohou své halucinace popírat nebo zapírat. Je proto vhodné všímat si také vnějšího pro-
jevu – mohou se objevit naslouchací postoje, dialog s neexistujícím hlasem nebo „ochranné prostředky“
k obraně proti halucinacím (upravené helmy, kovové pláty apod.).
K poruchám vnímání řadíme také PSYCHOSENZORICKÉ PORUCHY, při kterých

je narušena syntéza a integrace složitých vjemů z okolí i vlastního těla. Mohou se projevit
v narušení vnímání vlastního tělesného schématu – např. při dysmorfofobii jedinec
vnímá měnící se části těla, obličeje, končetin či vnímá neexistujcí zápach vlastního těla.
Doprovodem daného bývá pocit strachu, úzkosti a tenze. V jiných případech je narušeno
celkové vnímání prostoru, času nebo formy objektů.
8.3 EMOCE A JEJICH PORUCHY
Emoce jsou vyjádřením vnitřního postoje. Mají hodnotící význam (určují

např. dimenze příjemné – nepříjemné). Jsou vysoce subjektivní (individuálně variabilní)
a dynamické (mění se kvantitativně i kvalitativně). Pokud se vyskytnou dvě emoce různé
kvality, jejich asociací vzniká emoce nová. Emoce doprovázejí všechny duševní pochody.
Všechny emoce mají tělesný doprovod, který může být patrný pro okolí nebo jej
vnímá jen dotyčný anebo jsou tělesné změny neuvědomované a nepozorovatelné (může-
me je ale měřit – mění se např. kožní odpor, tlak krve, produkce potu, dechová a tepová
frekvence aj.). Vegetativní a hormonální změny související s emocemi způsobují změny
69
frekvence dýchání a srdeční činnosti, krevního tlaku, produkci potu, napětí svalů a dalších
vnitřních funkcí a pochodů.
Na úrovni mozku jsou emoce jako komplexní psychosomatická funkce záležitostí
řady mozkových oblastí. Klíčovou roli však hraje limbický systém (zejména amygdala),
prefrontální kůra a mezimozek (talamus jako přepojovací ústředí, hypotalamus jako
„generální ředitel“ tělesného vyjádření emocí).
Emoce vstupují významně do sociální sféry mezilidských vztahů a do oblasti komunikace. Mají vliv
zejména na neverbální komunikaci – řeč těla (ovlivňují mimiku, gesta, pohyby, držení těla apod.)
a působením na zabarvení, intenzitu, tón, rychlost hlasu zasahují také do komunikace paraverbální.
Emoce se snaží vysvětlit mnoho teorií. Lze je dělit podle řady kritérií, kterým se zde
ale nebudeme podrobněji věnovat.
Podle polarity rozlišujeme emoce kladné a záporné, libé a nelibé nebo stenické
(mobilizující) a astenické (imobilizující).
Podle kvality rozeznáváme emoce nižší (individuální a tělesné) a vyšší (kam řadíme
emoce sociální, etické a estetické).
Nižší emoce individuální reprezentuje strach, radost, smutek, překvapení, vztek apod. Nižší emoce
tělesné směřují naši aktivitu k udržení homeostázy (stálosti vnitřního prostředí), řadíme k nim např.
únavu, hlad, žízeň.
Vyšší emoce (city) přesahují jedince a vztahují se k druhým lidem a ke světu, k mravním hodnotám,
harmonii či kráse. Jsou zranitelnější než emoce nižší.
AFEKT představuje náhle vzniklou, prudkou, bouřlivou a rychlou emoci, která má

konkrétní zaměření a vzniká po „provokaci“ určitým podnětem. Afekty jsou sice krátko-
dobé, ale dosahují vyšších intenzit a doprovází je zřetelné fyziologické změny (zčerve-
nání, zblednutí apod.), mimické projevy a zpravidla výrazná tělesná činnost. Afekty mají
tendenci k okamžitému vybití, přičemž se mohou vybít náhradním způsobem (hovoříme
o odreagování afektu).
Při městnání afektu jsou nejprve účinky provokujících podnětů potlačovány, ale pak dojde k uvolnění
a výbuchu afektu po „nepatrné poslední kapce“. Člověk je schopen afekt přesunout na jiný (vesměs
slabší) objekt a na něm se vybít.
NÁLADA je oproti afektu déletrvající emoční nastavení. Má určitý směr, ale může
být proměnlivá ve své kvalitě i kvantitě. Nálady bývají méně intenzivní a nejsou striktně
svázané s konkrétním obsahem vědomí. Ovlivňují všechny psychické funkce a také tělesné
projevy (i když většinou méně výrazně, než jak to umí afekty).
Na náladu má vliv velké množství vnějších i vnitřních faktorů. Z fyzikálních faktorů uveďme teplotu
okolí, délku slunečného dne, z chemických faktorů je to celá řada látek, léků a drog. Ze somatických
faktorů mají na náladu vliv mnohé tělesné nemoci, organické změny mozku. Náladu ovlivňuje také
kontext situace, aktuální zážitky, individuální osobnostní charakteristiky apod.
V klinické praxi se poruchy emocí nejčastěji rozdělují na poruchy afektu, poruchy

nálady, poruchy vyšších citů a poruchy struktury emocí.
PORUCHY AFEKTU
NEZVLÁDNUTÝ AFEKT je mimořádně silný afekt, který není možno dostatečně
ovládat. Hrozí nepromyšlené, násilné a agresivní činy, ale dotyčný je při vědomí a uvě-
domuje si, co dělá.
PATICKÝ AFEKT je rovněž silný svou intenzitou, na jeho vrcholu se však objevuje
krátkodobá porucha vědomí (obnubilace), na kterou pak navazuje úplná nebo ostrův-
kovitá ztráta paměti (amnézie). Chování se vymyká běžné reaktivitě daného jedince
a dotyčný své jednání není vůbec schopen ovládat a posléze ani objasnit. Jako silná emoční
reakce končí patický afekt vyčerpáním, spánkem nebo silnou únavou.
Odlišení nezvládnutého a patického afektu je někdy obtížné, ale má mimo jiné forenzní význam (např.
v trestněprávním nebo občanskoprávním řízení).
AFEKTIVNÍ STUPOR se může vyskytnout jako afektivní reakce v extrémně závažné

situaci (tragické úmrtí, katastrofa, válka, ale i nebývale vysoká výhra apod.). Projevuje se
totálním ustrnutím s neschopností pohybu, mimiky, řeči.
V některých případech může být afektivní reakce odsunuta, dotyčný se chová zcela klidně a afekt se
projeví až s odstupem času (např. až pomine nebezpečí). V tom případě hovoříme o afektivním útlumu.
AFEKTIVNÍ RAPTUS je označení pro mimořádně silný a intenzivní afekt, který

přetrvává delší dobu. Probíhá se značnou energií a silou. Má opět tendenci se vybít, což je
spojeno s dezintegrací chování, psychomotorickou excitací a vysokým rizikem poškození
sebe sama nebo okolí.
PORUCHY NÁLADY
Patická nálada je charakteristická chorobným vznikem (je spojena s duševními poru-
chami), vyšší intenzitou, delším trváním (řádově dny, týdny až měsíce, a dokonce roky),
neodklonitelností – tj. nezávislostí na vnějších podnětech a výrazným vlivem na ostatní
psychické funkce. Patické nálady dělíme na tři základní skupiny: expanzivní, depresivní
a úzkostné.
Při povšechné, celkové vyhaslosti nálady, nezájmu o cokoli (spojené zpravidla s poklesem aktivit) hovo-
říme o emoční vyhaslosti či apatické náladě.
EXPANZIVNÍ NÁLADA zahrnuje patologické „zvýšení“ nálady.
Euforie je spojena s pocitem blažené, tupé spokojenosti.

Manická nálada je nadměrně veselá, odbržděná, bez zábran. Je spojena se zvýšenou
až nekorigovatelnou aktivitou, přívalem myšlenek a nápadů, zrychleným myšlením.
71
Sebevědomí narůstá, vše se zdá možné a ztrácí se „korekce realitou“. Mírnější a čás-
tečně korigovatelný stupeň se nazývá hypománie.
Moria je veselá nálada s nemístným a často vulgárním vtipkováním, které obtěžuje
okolí.
Extatická nálada bývá spojena s náboženskými nebo sexuálními prožitky. Zahrnuje
pocit extrémního štěstí, blaženosti a vytržení.
Explozivní nálada je výbušná.
Rezonantní nálada je výrazně zlobně podrážděná a nevlídná. Může být spojena s agre-
sí. Slabší variantou bez zvýšeného sebevědomí je dysforická nálada – je rozladěná
a mrzutá.
Jednotlivé typy expanzivní nálady se mohou prolínat – např. manická nálada může obsahovat rezonantní
prvky.
DEPRESIVNÍ NÁLADA je spojena se smutkem, pesimismem, ztrátou perspektivy

a motivace, zpomalením psychomotorického tempa, myšlení a výkonnosti. Většinou
výrazně klesá sebevědomí. Ve své variantě bezradné nálady je spojena s bezradností až
neschopností rozhodovat se. Morózní nálada se projevuje depresivně zlostným a mrzu-
tým laděním. Anhedonická nálada se projevuje neradostností – neschopností těšit se
a zažívat radost.
ÚZKOSTNÉ NÁLADY jsou spojeny s chorobnou úzkostí nebo patologickým stra-

chem.
Úzkost (anxieta) je subjektivně velmi nepříjemný pocit neurčitých a nejasných obav

a strachu (nemá konkrétní obsah), při kterém výrazně narůstá vnitřní tenze. Časté
jsou vegetativní příznaky (zrychlení dechové a tepové frekvence, pocení apod.).
Patologický strach (fobie) na rozdíl od neurčité úzkostné obavy má konkrétní
obsah – může jím být objekt, situace nebo činnost. Fobie jsou iracionální, ne-
zvládnutelné vlastní vůlí. Provázejí je vegetativní příznaky a silné vnitřní napětí, které
vede k vyhýbání se fobickým podnětům. Udává se, že bylo popsáno zhruba dvě stě
konkrétních fobií.
Fobiím se věnujeme také v kapitolách speciální psychopatologie. Pro ilustraci uveďme i zde příklady kon-
krétních fobií: agorafobie je patologický strach z velkých prostranství, aichmofobie je patologický strach
z ostrých předmětů, akrofobie je patologický strach z výšek, androfobie je patologický strach z mužů,
antropofobie je patologický strach z květin, aquafobie je patologický strach z vody, arachnofobie je pa-
tologický strach z pavouků, bacilofobie je patologický strach z bacilů, brontofobie je patologický strach
z hromu, entemofobie je patologický strach z hmyzu, ereufobie je patologický strach ze zčervenání,
fotofobie je patologický strach ze světla, gynofobie je patologický strach z žen, hemofobie je patologický
strach z krve, hypnofobie je patologický strach ze spánku a usnutí, kancerofobie je patologický strach
z rakoviny, kynofobie je patologický strach ze psů, mysofobie je patologický strach ze špíny a ušpinění,
nozofobie je patologický strach z nemoci, nyktofobie je patologický strach ze tmy, ofidofobie je pato-
logický strach z hadů, ornitofobie je patologický strach z ptáků, thanatofobie je patologický strach ze
smrti, xenofobie je patologický strach z cizinců, zoofobie je patologický strach ze zvířat atd.
PORUCHY VYŠŠÍCH CITŮ
Vyšší city mohou být rozvinuty nadměrně nebo nedostatečně a defektně.
NADMĚRNÝ ROZVOJ vyšších citů se projeví např. výrazně ochranitelskými nebo

hyperprotektivními tendencemi, přehnanou svědomitostí, altruismem přesahujícím zdra-
vou a funkční mez.
DEFEKT vyšších citů významně narušuje empatii a vztah k druhým lidem, společ-
nosti, morálním pravidlům.
Sociální tupost velkou měrou omezuje sociální vazby a citový kontakt s druhými
lidmi. Vystupňovanou formou je anetičnost – krajní příklad egoismu a bezohledné
bezcitnosti bez schopnosti empatie a zpravidla také bez morálních zásad. Projevuje se
chladnou netečností v emocionálně vypjatých sociálních situacích (např. tváří v tvář
strasti, utrpení či bolesti druhých).
Porucha etických citů se manifestuje snížením až vymizením morálních zábran s pře-
vahou pudového jednání při celkové degradaci osobnosti. Chybí takt, ohleduplnost,
pocit viny nebo studu. Hovoříme o emoční degradaci a depravaci.
Porucha citů estetických se většinou vyskytuje spolu s jinými symptomy. Dotyčný
postrádá smysl pro harmonii, krásu, estetiku apod.
PORUCHY STRUKTURY EMOCÍ

U této kategorie poruch dominují zejména kvalitativní změny emocí.
Emoční ambivalence znamená současnou přítomnost dvou protikladných emocí

(jako jsou láska a nenávist, smutek a radost).
Emoční oploštělost odpovídá názvu – emoce jsou nevýrazné, setřelé, nemění se,
dotyčný je pasivní, bez zájmu, lhostejný, citově se neprojevující.
Alexitymie představuje zjednodušeně neschopnost načítat a vyjadřovat vlastní emoční
stavy – dotyčný není zpravidla vůbec schopen říci, „jak se cítí“, a vyjadřuje se „řečí
orgánů“ (např. neřekne „bojím se, cítím strach“, ale „buší mi srdce“). Může být spojena
i s obtížnou detekcí emocí u druhých.
Emoční labilita je typická křehce měnlivými, rychle se střídajícími se emocemi (pláč
střídá smích apod.). Vyšší stupeň emoční lability je emoční inkontinence, kdy jsou
emoce výrazně nestálé a proměnlivé bez ohledu na kontext.
Emoční tenacita je opakem emoční lability – emoce mají tendenci dlouhodobě pře-
trvávat.
Paratymie (paradoxní emoce) neodpovídají aktuálnímu podnětu kvalitou (např.
tragédie vyvolá radostný smích) ani kvantitativně (malý podnět vyvolá výraznou
emoční odezvu apod.). Ve vnějším projevu se může objevit mimická inadekvátnost
(paramimie) – např. je veselý a tváří se zkroušeně a smutně.
Emoční nepřiléhavost (inkongruence) nese emoce neodpovídající myšlenkám – např.
hrůzyplné strasti jsou líčeny s klidnou nezaujatostí.
Idiosynkrazie je emoční přecitlivělost k určitým, poměrně běžným vjemům (např.
ke zvuku při škrábání kovu o kov apod.).
73
Katatymie je zabarvení, ovlivnění a zkreslení psychických funkcí (např. myšlení, cho-

vání, rozhodování, postoje) vlivem emocí. Do jisté míry se vyskytuje i nepatologicky.
Např. při vzteku se objevují tendence kritizovat, nevidět pozitiva, ale pouze chyby
a negativa, chovat se nepřátelsky apod.
8.4 POZORNOST A JEJÍ PORUCHY

Pozornost nám umožňuje zaměřit psychickou aktivitu na určitou činnost a vě-
novat se jí. Představuje určité zaměření našeho vědomí.
Pozornost volní (aktivní, úmyslná) je záměrným soustředěním a zaměřením pozor-
nosti. Pozornost mimovolní (spontánní, pasivní, bezděčná) je automatickou orientační
reakcí, která umožňuje zaměřit se na potenciálně významné – k zaměření pozornosti
dochází bez volní aktivity. Zpravidla obtěžující (a spojená s poruchovým stavem) je po-
zornost protivolní, která se „vnucuje“ navzdory snaze se odpoutat.
Na úrovni mozku je pozornost komplexní funkcí řady oblastí – mozkového kmene (zejména retikulární
formace), mezimozku i mozkové kůry.
Pozornost je charakterizována několika vlastnostmi. Zaměření na vybraný objekt nebo

aktivitu je soustředění (koncentrace) pozornosti, které má určitý rozsah (extenzitu).
Podmínkou soustředění je selektivita (výběrovost) pozornosti. Zároveň má pozornost ur-
čitou kapacitu (rozsah) zahrnout více objektů nebo jevů současně a je schopna distribuce
(rozdělení), které umožňuje sledovat více objektů současně. Běžně dokážeme přepojovat
pozornost na různé objekty a jevy. Fyziologicky jsme schopni udržet pozornost nějakou
dobu – hovoříme o vytrvalosti (tenacitě) pozornosti. Intenzita (síla) pozornosti vykazuje
určitou míru stability, ale zcela běžně kolísá (osciluje).
K PORUCHÁM POZORNOSTI řadíme celkové snížení pozornosti (v několika

nebo všech výše uvedených atributech). Jedná se o hypoprosexii. Vystupňovaná – úplná
ztráta pozornosti je aprosexie.
Narušením koncentrace a vytrvalosti pozornosti vzniká rozptýlená pozornost. Narušení distribuce

a stability pozornosti je roztržitost. Oba stavy mohou být součástí psychopatologického obrazu, ale také
je můžeme celkem běžně zažít při vyčerpání, únavě a přetížení.
Zvýšení pozornosti (vesměs v podobě zúženého zaměření na určité jevy, např. na své
zdraví, bezpečnost, vyprazdňování apod.) se nazývá hyperprosexie.
Při vysokém duševním napětí spojeném s vnitřní tenzí může dojít k předčasnému
nebo opožděnému zareagování na podněty – jedná se o přesun pozornosti neboli pa-
raprosexii (může se projevit i „mimo psychopatologii“ – např. v situaci rozhodujícího
závodu, významné zkoušky nebo životní situace, kdy dotyčný zareaguje dopředu před
určitým signálem nebo se naopak reakce opožďuje.).
8.5 PAMĚŤ A JEJÍ PORUCHY
Paměť můžeme definovat jako schopnost vštípení nových informací (recepce

nebo impregnace), jejich uchování informací po určitou dobu (retence/fixace) a konečně
vybavení uložených informací (reprodukce). Přirozeným jevem, který s pamětí souvisí,
je zapomínání (nepoužívané a nepotřebné informace se přitom fyziologicky ztrácejí).
Pro funkční paměť jsou nezbytné všechny tři složky (vštípení, uchování i vybavení). Má na ně přitom
vliv mnoho faktorů, které se týkají jak člověka (např. věk, úroveň bdělosti, motivace, celková kondice)
i charakteru samotných informací. Nejlépe si pamatujeme v mladším věku. Emoční doprovod zpravidla
zlepšuje paměťové funkce (nejméně si pamatujeme emočně neutrální materiál).
Paměť je důležitým předpokladem pro řadu jiných duševních funkcí (myšlení, inte-
lekt apod.). Na úrovni mozku jsou paměťové funkce lokalizovány především do struktur
limbického systému (zejména hipokampu), mozkové kůry (zvláště asociačních oblastí),
talamu, mozečku a interakcí mezi nimi.
Krátkodobější paměťové stopy jsou na hmotné mozkové úrovni realizovány funkč-
ními změnami mozkových synaptických převodů – jedná se např. o aktivaci určitých
neuronálních spojů, změny v koncentraci a uvolňování mediátorů. Dlouhodobé pamě-
ťové stopy souvisejí s expresí genetické informace a strukturálními změnami mozkových
neuronů – dochází k modulaci a přestavbě neuronové sítě apod.
Ke konsolidaci (upevnění, zpevnění) paměťových stop dochází zejména v REM fázi
spánku.
Paměť je komplexní funkcí. Existuje ale řada typů paměti: Sémantická paměť slouží k uchovávání slov,
symbolů a faktů. Epizodická paměť je pro události a zkušenosti (oba typy tvoří deklarativní paměť,
která uchovává informace typu „co, kde, kdy“). Díky paměti nedeklarativní si uchováváme motorické
dovednosti a kognitivní zkušenosti (tedy způsoby, „jak na to“).
KVANTITATIVNÍ PORUCHY PAMĚTI

Kategorie kvantitativních poruch paměti představuje oslabení nebo (méně často) zesílení
paměťových funkcí.
HYPERMNÉZIE je typická selektivním zvýšením určitých paměťových funkcí, ovšem

na úkor jiných (např. se zvyšuje výbavnost na úkor přesnosti nebo si jedinec pamatuje
jen určitý omezený typ informací).
HYPOMNÉZIE představuje oslabení paměti v různé „šířce, hloubce a závažnosti“.

Může se přitom jednat o oslabení vštípivosti, retence nebo výbavnosti (nebo všech tří
složek současně).
AMNÉZIE je získaná ztráta paměti, která může být podle rozsahu totální (úplná –
nepamatuje si nic v určitém čase) nebo ostrůvkovitá (nepamatuje si jen něco).
Retrográdní amnézie – znemožňuje přístup k již uloženým informacím (např. ne-

pamatuje si nic před úrazem).
75
Anterográdní amnézie se týká neschopnosti zapamatovat si nové (např. události po

úraze).
Tranzitorní globální amnézie je typická náhlým vznikem anterográdní (popřípa-
dě i lehčí retrográdní) amnézie s přechodným trváním (řádově v hodinách). Může
mít různé příčiny, které způsobí přechodnou dysfunkci interakcí mezi hipokampem
a mozkovou kůrou.
Chemickými látkami podmíněná amnézie je vyvolána působením určitých látek na
mozkové neurony. Může se jednat o některé léky – benzodiazepiny, opiáty, cytostatika
apod. (pak hovoříme o farmakogenním podmínění), ale i alkohol, toluen aj.
Postelektrokonvulzivní amnézie se týká zejména deklarativní paměti, vyskytuje se
u pacientů léčených elektrokonvulzivní terapií (ECT) a v naprosté většině vymizí.
Psychogenní (disociativní) amnézie je zpravidla ohraničena jen na určitý čas a je
spojena s traumatizující událostí, s vysokou mírou stresu, s extrémním emočním
prožitkem nebo určitým osobnostním typem. Jako by byl „zablokován“ přístup k pa-
měťovým záznamům spojeným s určitou událostí.
Jako ictus amnesticus označujeme náhlou ztrátu paměti, která je ohraničena na určité zážitky. Je krátko-
dobou formou psychogenní amnézie.
KVALITATIVNÍ PORUCHY PAMĚTI

Kvalitativní poruchy paměti se také označují jako paramnézie – dysmnézie nebo alom-
nézie. Obsahují nepřesné, zkreslené a/nebo nepravé – falešné vzpomínky.
Ekmnézie je porucha lokalizace prožitků v čase (dávno v minulosti prožité je pova-
žováno za současnost a naopak).
Kryptomnézie považuje vzpomínky za osobní a vlastní myšlenky a nápady (mohou
tak nezáměrně vznikat např. plagiáty a duplikáty).
Konfabulace jsou falešné a nepravdivé paměťové stopy. Dotyčný je přitom přesvědčen,
že jsou reálné a pravdivé. Konfabulace se snaží se „zakrýt“ defekty v paměťových stopách,
často se mění (např. při opakovaných dotazech na jednu věc odpovídá pokaždé odlišně).
S konfabulacemi se setkáváme např. při organických postiženích mozku.
Prosopagnozie je charakteristická neschopností pamatovat si (a tedy i rozeznávat
a identifikovat) lidské obličeje.
Iluze paměti – se projevují pocitem známosti a důvěrnosti. Jsou vyvolány určitými
vjemy. Můžeme se setkat s iluzí již viděného, iluzí již slyšeného, iluzí již prožitého, iluzí již
poznaného nebo naopak nikdy neviděného, nikdy neslyšeného, nikdy neprožitého apod.
Běžně se lze setkat s francouzskými termíny označujícími jednotlivé typy iluzí paměti: illusion de déjà
vu – iluze již viděného, illusion de déjà entendu – iluze již slyšeného, illusion de déjà vécu – iluze již
prožitého, illusion de déjà pensé – iluze již poznaného, illusion de jamais vu – iluze nikdy neviděného,
illusion de jamais vécu – iluze nikdy neslyšeného, illusion de jamais entendu – iluze nikdy neprožitého.
Halucinace paměti jsou šalebné vzpomínky, které nemají původní prožitek, ale do-
tyčný je nevývratně přesvědčen, že jsou pravé, reálně prožité a skutečné. Negativní halu-
cinace paměti by bylo nevývratné přesvědčení, že dotyčný skutečně zažitou událost nikdy
neprožil a nikdy se jí neúčastnil.
Bájivá lhavost (pseudologia phantastica) zahrnuje reprodukci neskutečných prožitků

s vysokým podílem nereálné fantazie, jakoby byly skutečně prožité. Setkáváme se také
s označením „syndrom barona Prášila“.
8.6 MYŠLENÍ A JEHO PORUCHY

Myšlení jako nejvyšší forma poznávání nám umožňuje pojímat vztahy, inter-
pretovat, nacházet souvislosti, pracovat s představami a pojmy (abstraktním vyjádřením
předmětů a jevů). Myšlení je spojeno s řečí (pronášenou i vnitřní). Právem patří mezi
nejsložitější psychické funkce – a je jednou z odlišností mezi světem zvířat a lidí. Na
úrovni mozku je myšlení vázáno na neuronální sítě mozkové kůry.
PORUCHY FORMY MYŠLENÍ

První skupinou poruch formy myšlení jsou PORUCHY DYNAMIKY MYŠLENÍ,
kdy dochází ke změně rychlosti myšlenkových procesů (tedy k jejich zrychlení nebo
zpomalení).
Zpomalení myšlenkových procesů označujeme jako myšlenkový útlum. Jeho extrém-
ní formou je záraz myšlení (kdy je nabídka myšlenek zcela blokována).
Opačným případem je myšlení zrychlené – extrémně až do podoby myšlenkového
trysku.
Pokud je změna rychlosti myšlení spojena také s poruchou dynamiky jiných psychic-
kých funkcí, hovoříme o bradypsychismu (v případě zpomalení psychických funkcí)
a tachypsychismu (v případě zrychlení psychických funkcí).
Jelikož je myšlení spojeno s řečí, projeví se také v řeči – např. při zrychleném myšlení se objevuje mno-
homluvnost (tachylogie – logorea). Pokud je myšlenkové tempo tak velké, že „řeč nestíhá myšlení
komentovat“, hovoříme o pseudoinkoherenci (nejsou např. dokončovány věty, protože jsou rychle
začínány nové).
Při narušení řetězení, vazeb a asociací myšlenek, jedná se o PORUCHY STRUK-

TURY MYŠLENÍ.
Ulpívavé (perseverující) myšlení stereotypně setrvává u jednoho slova nebo před-

stavy.
Nevýpravné myšlení zůstává u jedné myšlenky či představy, ke které se vrací (a ne-
rozvíjí ji žádným směrem).
Zabíhavé myšlení neustále odbočuje do dalších a dalších detailů, nepodstatných
podrobností a vedlejších myšlenek.
Paralogické (dyslogické) myšlení ztrácí logické vazby, popřípadě vytváří nové logické
celky (neologismy). Jeví se zcela nesrozumitelně a zjevně defektně – např.: „Protože
teď čtete a ježek, tak jezevec!“
Inkoherentní (nesouvislé) myšlení logické vazby zcela postrádá. Je narušena forma
i obsah, věty a slova nedávají smysl – extrémní podobou je slovní salát, schizofázie.
77
Obsedantní (vtíravé – nutkavé – anankastické) myšlení je typické neodbytně se

vracejícími, opakujícími se a vnucujícími se myšlenkami, které jsou často vnímány
jako výrazně obtěžující, ale nejde je potlačit – hovoříme o obsesích.
Katatymní myšlení je ovlivněné emotivitou (aktuální nálada výrazně pozměňuje
nebo narušuje myšlenkové procesy).
Autistické (dereistické) myšlení je izolované od okolního světa. Subjektivní představy
a fantazie „nahrazují“ realitu. Je-li při „ponoření do vnitřního světa“ zachován kontakt
s vnějším světem, hovoříme o introvertovaném myšlení.
Plané mudrování – pseudofilozofování je rozvíjení neplodných (ale zpravidla del-
ších) úvah o zcela nepodstatném a bezvýznamném nebo úplně jasném a samozřejmém.
Symbolické myšlení používá většinou obtížně pochopitelné, individuálně modifiko-
vané symboly a symbolické významy. Magické myšlení zahrnuje do symboliky navíc
také magické a tajemné síly a mocnosti.
Paranoidní (vztahovačné) myšlení vztahuje vše na vlastní osobu. I neutrální situace
jsou vnímány vztahovačně, podezřívavě a egocentricky. Častý je pocit křivdy, nepřá-
telství, ohrožení, negativních záměrů od okolí apod.
PORUCHY OBSAHU MYŠLENÍ

Chorobně vzniklá, nepodložená a nevývratná přesvědčení neodpovídající realitě, která
mají vliv na jednání a prožívání, se nazývají bludy.
Bludy se mohou rozvíjet postupně a mohou se také rozšiřovat. Než se blud jasně vykrystalizuje, setkává-
me se někdy s bludnou náladou, bludnou vztahovačností a bludným vnímáním reality (objevují se
myšlenky a pocity, že se něco zvláštního kolem děje, věci mají skrytý význam, vztahují se nějak k dané
osobě apod.). Pak se objeví bludný nápad, který přinese bludné vysvětlení a formuje (krystalizuje) blud.
Bludy primární nesouvisí s náladou a vznikají primárně v chorobně mylné interpre-

taci a myšlení.
Bludy sekundární jsou odvozeny od jiné psychopatologie – nejčastěji od poruchy
nálady a svým obsahem pak odpovídají směru patologické nálady (tedy snížení – de-
presi nebo zvýšení – mánii).
Bludy tranzitorní se objevují přechodně a pak vymizí.

Bludy kontinuální se rozvíjí a přetrvávají po celou dobu trvání duševní poruchy.
Zvláštní variantou jsou bludy indukované. Mohou vzniknout u psychicky zdravých

jedinců, kteří žijí v blízkém vztahu s psychicky nemocným a postupně jeho bludnou
produkci „převezmou“.
Podle obsahu dělíme bludy na tři skupiny: bludy depresivní, expanzivní a paranoidní.
Blud se může vyskytovat solitárně (pak se jedná o monosymptomatický blud – je omezen na jednu ob-
last). Je ale také možný současný výskyt několika ohraničených bludů. Ty se mohou rozvíjet a propojovat
do formy systematizovaného bludu, který je rozšířen na „všechny a všechno“.
BLUDY DEPRESIVNÍ mohou být mikromanické (podceňující sebe sama), insufi-

cienční (přesvědčené o vlastní neschopnosti a bezmoci), autoakuzační (sebeobviňující),
ruinační (bludné přesvědčení, že nemá žádné prostředky, je na mizině), obavné (spojené

se strachem z katastrofy a neštěstí), hypochondrické (obavy z těžké, často nevyléčitel-
né nemoci), dysmorfofobické (bludné domněnky o znetvoření či zohavení části těla).
Depresivní blud eternity je chorobné přesvědčení o věčném, nikdy nekončícím utrpení.
K BLUDŮM EXPANZIVNÍM řadíme např.: bludy megalomanické (přeceňující

význam sebe sama), extrapotenční (přesvědčení o mimořádných schopnostech mimo reali-
tu), originární (o vznešeném či urozeném původu), inventorní – vynálezecké (přesvědče-
ní o svých mimořádných a převratných objevech a vynálezech), religiózní (s náboženským
obsahem – považuje se např. za spasitele), erotomanické (přesvědčení o neodolatelnosti
a neadekvátně vysoké žádoucnosti pro opačné pohlaví, poměru s významnou osobou
apod.), kosmické (přesvědčení o komunikaci a vztahu s mimozemšťany). Manická forma
bludu eternity obsahuje přesvědčení, že nikdy nezemře, bude šťastně žít věčně apod.
BLUDY PARANOIDNÍ vždy obsahují chorobnou podezřívavost a vztahovačnost

k vlastní osobě. Variantami jsou bludy perzekuční (přesvědčení o pronásledování, spik-
nutí a ohrožení, dotyčný může být přesvědčen, že mu jde o vlastní život – je postupně
tráven jedy a plyny, což bývá často spojeno s příslušnými halucinacemi – vnímá jedovaté
pachutě, pach plynů apod.), kverulační – kverulatorní (domnělá nespravedlnost a bez-
práví, proti kterým si opakovaně stěžuje, v boji za spravedlnost přitom může také podávat
žaloby apod.), emulační (žárlivecký – bludné domněnky o nevěře partnerky/partnera),
metamorfózní (pocit proměny v jinou bytost, věc nebo zvíře).
Nezapomeňme, že bludy (jako obraz psychopatologie) se mohou vyskytovat vedle nepatologických

obsahů. Člověk s reformátorským bludem může něco reálně objevit, člověk s paranoidními bludy může
být opravdu pronásledován, člověk s hypochondrickým bludem může opravdu onemocnět…
Další věc, na kterou je dobré myslet, je, že v některých případech je hranice mezi bludem a realitou
neostrá. Např. to, že je člověk na mizině, bez prostředků, odsouzen k živoření a chudobě, může být jak
bludem, tak realitou…
8.7 INTELIGENCE, INTELEKT A JEHO PORUCHY
Inteligence nám umožňuje přizpůsobit se novým a měnícím se podmínkám

a problémům života a účelně na ně reagovat, orientovat se v nich a hledat nová funkč-
ní řešení. Je komplexní rozumovou schopností a bývá považována za vrozený podklad
intelektu. Intelekt souvisí s řešením teoretických problémů a můžeme jej považovat za
„praktickou aplikaci inteligence“.
Odlišení a vymezení pojmů inteligence a intelekt není přesné a překrývá se. V literatuře se můžeme setkat
také se záměnou obou pojmů nebo s používáním jediného pojmu.
Intelekt souvisí jak s tělesným, tak duševním vývojem (zejména s rozvojem myšlení
a řeči). Na vývoj a rozvoj intelektových schopností má vliv řada faktorů prenatálně (před
narozením) i postnatálně (po narození). Významný není jen geneticky daný podklad,
ale rovněž vlivy okolí, společnosti, výchovy a učení.
79
Poruchy intelektu mohou být způsobeny faktory tělesnými (např. genetická vada u Downova syndromu
a jinde, různé varianty poškození před porodem, během něho nebo po něm). Vlivem nedostatku „lid-
ských stimulů“ např. u dětí, kterých se ujaly samice savců a které nepřišly do styku s lidskou společností
(hovoříme o „vlčích dětech“) vzniká těžké poškození intelektu a schopnosti socializace. Vlivem výrazné
výchovné zanedbanosti se může rozvinout sociální slabomyslnost. V těchto případech k poruchám
intelektu přispívají faktory psychosociální.
K vyjádření intelektových schopností se běžně používá inteligenční kvocient – IQ,

jehož hodnotou je vymezován průměr, nadprůměr a defekt intelektu. Poruchy intelektu
se projevují poklesem intelektových schopností (a tedy také snížením hodnoty IQ).
Inteligenční kvocient můžeme stanovovat poměrně přesně pomocí k tomu určených standardizovaných
psychologických testů. Na aktuální výsledek však má vliv řada činitelů (např. deprese intelektový výkon
snižuje).
Podívejme se na intelektová pásma (dle hodnot IQ):
IQ > 140 je pásmem geniality genialita

IQ 110–140 je nadprůměr: 140
IQ 130–140 vysoký nadprůměr intelektový
IQ 120–129 zjevný nadprůměr nadprůměr
IQ 110–119 lehký nadprůměr 110
IQ 90–109 značí intelektový průměr: intelektový
IQ 100–109 pásmo vyššího průměru průměr
IQ 90–99 je pásmo nižšího průměru 90 intelektový
IQ 70–89 je podprůměr 70 podprůměr
IQ < 70 je pásmem mentální retardace:
IQ 50–69 lehká mentální retardace mentální
IQ 35–49 střední mentální retardace retardace
IQ 20–34 těžká mentální retardace
IQ < 20 hluboká mentální retardace 20
Pokud je intelekt nedostatečně rozvinut již při narození nebo defekt vzniká v raném
dětství (do dvou let), jedná se o MENTÁLNÍ RETARDACI.
Příkladem výrazně disproporcionálního rozvoje intelektových schopností je syndrom mono-savant

(můžeme se setkat také s ne zcela korektním označením idiot savant – „vědoucí idiot“). Jedná se o jedince
s IQ < 70 (tedy jasnou mentální retardací), kteří mají výrazně až mimořádně vyvinuté schopnosti v jedné
oblasti – jako je slovní paměť, matematika, umělecké vlohy apod.
Objeví-li se pokles intelektových schopností po období jeho přiměřeného rozvoje

(věkově po druhém roce), jedná se o DEMENCI. Defekt intelektu se v tomto případě
rozvíjí většinou postupně a na úrovni mozku je vždy spojen s organickým poškozením.
Globální (celková) forma demence postihuje intelekt povšechně. Parciální (ostrův-
kovitá) forma demence narušuje jen některé dílčí oblasti intelektových funkcí.
Jako pseudodemenci (nepravou demenci) označujeme stav s projevy defektu intelektových funkcí
(napodobuje pravou demenci) způsobený psychogenně – jako projev účelové reaktivity při výrazně ne-
příznivé a tíživé situaci (věznění, katastrofa, válka apod.). S narušením intelektových funkcí (s obrazem
připomínajícím demenci) se setkáváme také při hluboké depresi.
8.8 ORIENTACE A JEJÍ PORUCHY
Pro běžné fungování je nezbytné orientovat se v čase (což zjednodušeně zna-

mená mít povědomí „kdy jsem a kdy je teď…“), místě („kde jsem, kde je tady…“), situaci
(„co se děje kolem mne…“, osobách a vztazích („kdo jsem já, kdo jsou ti druzí, co dělají
a jaký máme vztah…“).
Orientace alopsychická se týká vnějšího světa, orientace somatopsychická se vzta-
huje na vlastní tělo a orientace autopsychická zahrnuje vlastní psychiku.
Předpokladem správné orientace jsou intaktní psychické funkce – vnímání, myšlení, paměť a další.
Poruchou orientace je DEZORIENTACE. Může se objevit jako dezorientace izo-

lovaná (dezorientace časem nebo dezorientace místem nebo dezorientace osobou či
dezorientace situací) nebo dezorientace globální (tedy dezorientace časem, místem,
osobou i situací zároveň).
Orientace časem je nejlabilnější. Časová dezorientace se vesměs objevuje jako první.
V počátečních stadiích některých stavů nemusí být orientace zcela narušena, ale je
nejistá, nestálá a kolísající – hovoříme o nejistotě orientace.
8.9 PUDY A JEJICH PORUCHY
Geneticky dané (a tedy vrozené a stálé) tendence k určitým aktivitám, které

směřují k uspokojení základních potřeb, se nazývají pudy. Setkáme se s nimi u všech
živočišných druhů. U člověka jsou pudy do určité míry modifikovány vývojem, výcho-
vou a učením, kulturními a společenskými vlivy i myšlením. Směr pudového jednání je
u člověka (podobně jako u zástupců živočišné říše) stejný, jeho síla, intenzita a konkrétní
formy realizace však podléhají jisté individuální variabilitě.
Instinkty jsou složitější vrozené vzorce chování, které jsou druhově neměnné, stereotypní a totožné
u všech zástupců stejného druhu (nevyznačují se tedy individuální variabilitou jako pudy).
K základním pudům, se kterými se setkáváme u člověka, patří:
81
pudy zachování vlastní existence – zejména pud sebezáchovy a pud obživný,

pudy zachování druhu – s pudem sexuálním a pudem péče o potomstvo (pudem
rodičovským),
pudy sociální (sdružovací).
Poruchy pudů mohou být různě závažné. V některých případech však mohou doslova ohrozit život
dotyčného nebo jeho potomka apod.
K PORUCHÁM PUDU SEBEZÁCHOVNÉHO patří sebepoškození a sebepo-

škozování (automutilace) a také sebevražda (suicidium).
Během automutilace dochází jednorázově nebo opakovaně k vědomému poškození
(poškozování) zdraví a/nebo integrity vlastního těla. Automutilace patická je podmíněna
duševní poruchou, automutilace biická je motivována dosažením nějakého zisku, výhody
nebo únikem z nějaké situace.
Sebevražda je úmyslným ukončením života – dotyčný si smrt přeje a aktivně se po-
dílí na ukončení svého života. Sebevražda patická je spáchaná vlivem duševní poruchy
(např. deprese, schizofrenie). Sebevražda bilanční (biická) je realizována bez narušení
psychického stavu po „racionálním“ zhodnocení situace (v rámci finančního krachu,
hrozícího uvěznění, nálezu zhoubného onemocnění apod.).
Sebezabití je ukončení života vlastní aktivitou, ale bez úmyslu zemřít. Může se vyskytnout jako dopro-
vod řady psychických poruch nebo „nešťastná náhoda“.
Dokonaná sebevražda je ukončena smrtí. Při nedokonané sebevraždě (sebevražedném – suicidálním
pokusu) má sice dotyčný úmysl zemřít, ale je zachráněn (vlivem okolností, aktivitou jiných lidí apod.).
K realizaci sebevraždy často vede „delší cesta“ procházející vágními úvahami o nebytí,
nechuti žít, přes zvažování způsobů provedení sebevraždy až po její realizaci. V době, kdy
dotyčný dojde k vnitřnímu rozhodnutí ukončit svůj život, může dojít k paradoxnímu
zklidnění, které může být mylně považováno za zlepšení stavu. Stav je nutné dobře sledo-
vat, obzvláště při stažení do sebe, omezení mezilidských vztahů, objevujících se pocitech
viny a snění o smrti. (Vývoj sebevražedného myšlení a jednání někdy označujeme jako
presuicidální syndrom.)
K poruchám pudu sebezáchovného bychom mohli řadit také některé poruchy pudu obživného (zejména
anorexii – viz dále), poruchy na úrovni sebeobrany a poruchy na úrovni seberealizace.
PORUCHY PUDU OBŽIVNÉHO se týkají příjmu potravy.

Mezi kvantitativní poruchy obživného pudu patří polyfagie (konzumace zvýšeného
množství potravy bez pocitu nasycení), bulimie („vlčí hlad“ – trýznivý pocit hladu spo-
jený s následnou konzumací obrovského množství potravy, při kterém dotyčný pozře do-
slova „vše, co má k dispozici“) a sitiofobie (odmítání jídla z psychotické motivace – např.
při bludech) či anorexie (výrazně snížený příjem potravy z různých příčin – tělesných
i duševních onemocnění, primárně v rámci diagnózy mentální anorexie).
Kvalitativní poruchy obživného pudu se týkají obsahu přijímané stravy. Příkladem
může být pojídání nestravitelných či nepoživatelných věcí – pica. Vyskytuje se např.
v podobě geofagie (pojídání hlíny), koprofagie (pojídání výkalů), trichofagie (pojídání
vlasů), onychofagie (pojídání nehtů), kanibalismu (pojídání lidského masa).
Mezi PORUCHY SEXUÁLNÍHO PUDU patří kvantitativní změny (zvýšení nebo

snížení) a/nebo kvalitativní změny (odlišná náplň) v oblasti pohlavní identity, sexuální
aktivity a sexuálních emocí.
Některé poruchy sexuálních pudů jsou běžné, jiné se vyskytují vzácně. K častějším
poruchám patří sexuální dysfunkce (např. snížení až ztráta sexuální touhy, poruchy dosa-
hování orgasmu, poruchy erektivity, předčasná ejakulace aj.). Méně častým, ale jenoznač-
ně patologickým příkladem poruch sexuální preference může být pedofilie (erotickým
objektem jsou nedospělé děti).
Sexuologii – lékařským oborem, který se zabývá sexualitou člověka – se stručně vě-
nujeme v části věnované speciální psychopatologii.
Poznámka: Onanii (masturbaci – ipsaci – sebeukájení) jako autoerotickou aktivitu považujeme primárně
za přirozenou součást sexuality, nikoli poruchu. Nesprávná interpretace a určité morální postoje však mohou
vést k rozvoji pocitů viny, úzkosti, tenze apod. Excesivní onanie se může rozvíjet jako součást některých
psychických poruch.
PORUCHY PUDU RODIČOVSKÉHO bývají zpravidla závažné, neboť ovlivňují

další generace a přecházejí do nich. Mohou se projevit sníženou úrovní (vedoucím
k nedostatečné péči, zanedbávání dítěte, popř. až týrání, či dokonce zabití dítěte) nebo
naopak zvýšenou úrovní (s nezdravě přehnanou péčí, hyperprotektivitou, „opičí láskou“).
PORUCHY PUDŮ SOCIÁLNÍCH zahrnují jejich snížení nebo zvýšení, popřípa-

dě odchylky v náplni mimo běžnost. Mohou být diskrétní nebo naopak velmi nápadné
a excentrické. Projevují se např. přehnanou familiárností či naopak izolujícím se samo-
tářstvím.
8.10 VŮLE, JEDNÁNÍ A JEJICH PORUCHY
Vůle představuje schopnost zvážit, rozhodnout se a zaměřit své úsilí a uvědo-

movanou činnost k dosažení nějakého cíle. Vůle je tak spojena s chtěním a rozhodováním,
realizuje se volním jednáním.
Zdroje volního jednání jsou jak vrozené (pudy a instinkty), tak získané (potřeby a zájmy).
Ke GLOBÁLNÍM PORUCHÁM VŮLE patří její kvantitativní snížení, ztráta nebo

zvýšení.
Hypobulie (povšechné snížení vůle) je charakteristické snížením aktivity, spontaneity,

zájmu s doprovodným pocitem poklesu energie. Úplná ztráta vůle (abulie) se projeví
kompletní neschopností chtít, usilovat a rozhodovat se.
Hyperbulie je celkové zvýšení volního procesu. Zvyšuje se aktivita, spontaneita,
iniciativa – vesměs nefunkčně a patologicky (při některých činnostech může však být
hyperbulie i funkční).
83
K trvalejším poruchám patří stenie – dlouhodobé, neústupné sledování cíle (např. u fanatismu) a aste-
nie – nerozhodnost, tendence k rychlému opouštění cílů pro překážky a útěk od realizace.
V rámci poruch vůle se dále můžeme setkat s izolovaným NARUŠENÍM některé

ze SLOŽEK VOLNÍHO PROCESU. Jsou většinou krátkodobé, dynamické a rychlé.
Zkratkové jednání (zkratková reakce) postrádá rozvahu a výběr nejlepšího způso-

bu dosažení cíle. Bez rozmyslu je realizována první cesta, která se naskytne. Na rozdíl
od impulzivního jednání je zde cíl vědomý.
Impulzivní jednání (impulzivní reakce) obchází volní proces, mívá pudový pod-
klad – po počátečním impulzu dochází okamžitě (bez ujasnění motivace, priorit
a důsledků) k prudké a dynamické akci. Výsledné jednání může být i neovladatelné.
Příkladem impulzivních poruch (v jejichž rámci se impulzivní jednání vyskytuje opa-
kovaně) může být: kleptomanie (impulzivní krádeže zpravidla bezcenných předmětů),
dromomanie (impulzivní toulavost), oniomanie (impulzivní chorobné nakupování),
pyromanie (impulzivní zakládání požárů), dipsomanie (impulzivní kvartální pití
alkoholu). Impulzivní raptus nese agresivní a ničivé prvky.
Účelové jednání (účelová reakce) je zaměřeno na určitý cíl, má obvykle výraznější
emoční náboj, budí dojmem simulace. Objevují se ve výrazně tíživé a náročné či
extrémně stresující situaci jako instinktivní pokus o únik z ní. Příkladem může být
pseudodemence (napodobující projevy demence), puerilismus (regrese do dětského
věku projevující se v chování i prožívání) nebo faxensyndrom (účelově šaškovské
chování).
Ambivalence obnáší palčivou nerozhodnost mezi dvěma motivy a protichůdnými
cíli. V jednání se nerozhodnost projeví v podobě ambitendence.
Demonstrativní jednání volí k dosažení cíle nepřiměřenou zástupnou aktivitu snažící
se vzbudit pozornost a zájem. Může být součástí manipulace. Příkladem může být
demonstrativní páchání „sebevražedných“ nebo sebepoškozujících aktivit, kdy chybí
úmysl zemřít, ale cílem a účelem je kupříkladu udržení partnerského vztahu nebo
získání určitých výhod. Nesmíme zapomenout, že demonstrativní jednání může být
také určitým „způsobem sdělování“ a voláním o pomoc.
Problematika uvedeného sebevražedného či sebepoškozujícího jednání je pochopitelně složitá a zaslouží

si pozornost vždy. Posouzení úmyslu zemřít patří k základním požadavkům. Zdaleka ne každá sebevra-
žedná aktivita je demonstrativní.
Poruchy volního jednání se projevují PATOLOGIÍ V ZAMĚŘENÍ:
Kompulze jsou nutkavé formy jednání, které je prakticky nemožné vůlí potlačit –
pokud nejsou dotyčným realizovány, výrazně narůstá vnitřní tenze. Za kompulzemi
stojí obsedantní myšlenky. Kompulze slouží k neutralizaci obsesí.
Obsese jsou mentální jevy (myšlenky, puzení, představy – imaginace), které přicházejí mimovolně, vedou
k nepohodě a zpravidla jsou ego-dystonní (jsou tedy vnímány jako neladící se sebepojetím). Kompulze
jsou pak volním aktem, který se projevuje neutralizačním chováním, neutralizačními myšlenkami nebo
jinými neutralizujícími mentálními akty (např. představami) – s cílem snížit nepohodu.
Příkladem mentálních kompulzí může být počítání nebo určité formy modlení se v duchu.
Tiky jsou mimovolní, neúčelně opakované pohyby. Mizí ve spánku nebo odvedení
pozornosti, volně ale nejsou potlačitelné. Mohou se týkat řady oblastí těla – motorické
tiky, ale i opakování určitých slov – vokální/fonační tiky.
Opakování sprostých a obscénních slov na tikovém podkladě označujeme jako koprolálii. Opakování
vlastních slov a zvuků je palilálie. Opakování posledních slabik nebo frází je echolálie.
Ke KVANTITATIVNÍM PORUCHÁM PSYCHOMOTORIKY patří:
Psychomotorický útlum představuje snížení až úplné vymizení vnějších projevů. Hy-

pokineze je povšechné zpomalení pohybů, které se může zesílit až do podoby akine-
ze – úplné absence pohybové složky jednání (projeví se v podobě stuporu nehybným
setrváváním v jedné poloze bez reakce na vnější podněty; v absenci řečového projevu,
kdy mluvíme o mutismu; pokud dojde k náhlému ustrnutí v průběhu pohybu, který
není dokončen, jedná se o pohybový záraz).
Psychomotorická excitace je zvýšením vnějších projevů a řady psychických funkcí.
Psychomotorický neklid – se projeví nadměrnou, zrychlenou a většinou neúčelnou
pohybovou aktivitou. Při výrazném vystupňování nekoordinované pohybové aktivi-
ty, často spojené s mnohomluvností – logoreou, hovoříme o agitovanosti. Náhlý,
výrazný psychomotorický neklid s dezorganizovaným jednáním, při kterém se může
objevit tendence k útočnosti je označován jako raptus (nebo také psychomotorický
či psychokinetický raptus).
Do druhé skupiny poruch psychomotoriky – ke KVALITATIVNÍM PORUCHÁM

PSYCHOMOTORIKY řadíme vesměs bezcílné, pro okolí nepochopitelné, nesrozumi-
telné a bizarní formy:
Pasivní negativismus se projeví nereagováním a nevyhověním žádosti nebo výzvě.

Aktivní negativismus je typický aktivním odporem a/nebo vykonáním opaku žádosti.
Povelový automatismus představuje okamžité, důsledné a poslušné vykonávání po-
velů a příkazů (aniž by dotyčný vyhověl laskavé prosbě).
Stupor znamená povšechný útlum psychomotoriky, včetně výpadku řeči (mutismu).
Katalepsie je typická omezením volní hybnosti, setrváváním v nastavených, často
nepřirozených pozicích (nástavech), změnami vegetativních funkcí (klesá teplota těla,
dechová a tepová frekvence).
Flexibilitas cerea (vosková ohebnost) umožňuje doslova „namodelovat“ dotyčného
do řady i nepohodlných poloh (jako bychom ohýbali a modelovali figurku z teplého
vosku nebo drátů).
Stereotypie se manifestuje automatickým opakováním stereotypních, bezúčelných
pohybů. Opakování stejného mimického výrazu bez vztahu k příslušné situaci nazý-
váme grimasování.
Manýrování přidává k běžnému jednání nadbytečné, komplikované, strojené, dětsky
neohrabané prvky.
Echomantismy (pohybové automatismy) se objevují v podobě automatického opa-
kování sledovaných pohybů jiné osoby (echopraxie) nebo napodobování cizí mimiky
(echomimie) či opakování slov a vět (echolálie).
85
8.11 OSOBNOST A JEJÍ PORUCHY
Osobnost představuje celek duševního života. Můžeme ji považovat za komplex

psychických vlastností, charakteristik, vloh, schopností a dovedností, prožívání a chování.
Zahrnuje jak dispozice vrozené, tak získané. V průběhu života se osobnost člověka vyvíjí
ve vazbě na sociální kontext. K vrozeným (biologicky determinovaným) charakteristi-
kám patří např. temperament. K získaným (psychosociálně determinovaným) složkám
osobnosti řadíme např. charakter.
Vymezení, definic, přístupů i teorií osobnosti je celá řada. Osobností se zabývá také jeden samostatný
obor psychologie – psychologie osobnosti.
Celkové hodnocení osobnosti je součástí psychologického i psychiatrického rozboru

člověka. Narušení osobnostních charakteristik nebo osobnosti jako celku je součástí řady
psychických poruch. Kategorie specifických poruch osobnosti představuje samostatnou
skupinu duševních poruch, které se věnujeme v samostatné podkapitole.
Povšechné snížení úrovně osobnosti je označováno jako degradace osobnosti.
Postupné, nevratné postižení rozvíjející se v důsledku organického procesu je dete-
riorace osobnosti. Postihuje intelektové a jiné psychické funkce a celou osobnost člověka.
Při narušení celistvosti a integrace osobnosti hovoříme o rozpadu – dezintegraci
osobnosti.
Depravace osobnosti zahrnuje úpadek osobnosti se sklonem k extrémní sociální
izolaci, disociálnímu jednání (v některých případech také včetně agrese).
Deprivace osobnosti vzniká na základě delšího nouze a strádání – může se týkat
nedostatku podnětů, stimulů, materiálního zabezpečení, vztahové blízkosti, přijetí, oce-
nění apod.
Transformace osobnosti je stav u některých psychotických onemocnění, kdy se do-
tyčný cítí být jinou osobou nebo zvířetem.
Rozštěp osobnosti je vzácný stav, kdy osobnost existuje ve dvou (výjimečně více)
formách. Při existenci jedné osobnosti je amnézie na druhou a naopak. Pokud se stav
opakuje, přičemž daná osobnost „navazuje“ na předchozí období, hovoříme o alternaci
osobnosti. U jednoho člověka tak vznikají dvě „samostatné“ životní linie a dva životní
příběhy.
9. SOUDOBÉ KLASIFIKAČNÍ
SYSTÉMY DUŠEVNÍCH PORUCH
Miroslav Orel
Na základě rozboru jednotlivých symptomů a syndromů je stanovena diagnóza,

jejíž vymezení je zároveň oporou pro volené léčebné postupy. Klasifikační a diagnos-
tické systémy jsou nedílnou součástí klinické praxe a medicíny. Postupně absorbují
nové poznatky vědy a stále se vyvíjejí a zpřesňují – některé diagnostické jednotky se tak
mohou objevit nově, jiné naopak zanikají.
Klasifikace je procesem vytváření kategorií (latinský základ classis se překládá jako třída, jednotka). Na
základě podobnosti uspořádává objekty a jevy do skupin a souborů.
Diagnostické systémy jsou vždy určitým zjednodušením, zobecněním a vymezením

nekonečně pestré možnosti patologie. Mají význam rovněž didaktický. Obsahují jasně
a přesně definovaná diagnostická kritéria. Základem diagnostických jednotek je přede-
vším dohoda odborníků. Určitým problémem mohou být kategorie „hraničních stavů“.
Diagnostické systémy mohou také stírat individuální rozdíly mezi jedinci.
Přístup ke každému jednomu pacientovi by měl být individuální. Je vhodné vyhýbat se paušalizovanému
zařazování do diagnostických kategorií (a nehovořit např. „o psychotikovi“ nebo „o neurotikovi“, ale „o
pacientovi s psychózou či neurózou“).
Jako oficiální klasifikace je od roku 1992 v Evropě používána 10. revize Mezinárodní
klasifikace nemocí (MKN-10), které se přidržíme v části věnované speciální psychiatrii.
V severní Americe, většině zemí Jižní Ameriky, v Austrálii a na Novém Zélandě se
jako oficiální klasifikace používá 4. revize Diagnostického a statistického manuálu
duševních poruch Americké psychiatrické společnosti (DSM-IV).
Kromě uvedených klasifikačních systémů se v Číně, Rusku, Japonsku a jinde můžeme setkat se specific-
kými klasifikačními systémy nebo staršími verzemi (např. MKN-9, DSM-III).
Soudobé klasifikační systémy jsou mnohými kritizovány. Je třeba si uvědomit, že

každý klasifikační systém je vždy zjednodušením. Je tak zároveň oporný a zároveň limitu-
jící – nedokáže pojmout všechny varianty spektra, zároveň je pro orientaci v problematice
podstatný. Navíc soudobý systém společnosti – včetně systému a organizace zdravotní
péče, zdravotních pojišťoven a financování zdravotnictví se bez kategorií klasifikačních
systémů neobejde.
V péči o člověka by však mělo jít především o člověka, nikoli o diagnózu.
Cesta k jednotné, všepojímající, celosvětově přijímané klasifikaci je pravděpodobně ještě daleká.
87
V následující části uvádíme heslovitý přehled kategorií 10. revize Mezinárodní

klasifikace nemocí. Označení Fxy (např. F00) je kódovým označením příslušné kate-
gorie tak, jak jej uvádí MKN-10 (v tomto případě Demence u Alzheimerovy choroby).
V rámci dané kategorie jsou specifičtější jednotky označeny čtvrtým znakem (např. F00.1
Demence u Alzheimerovy nemoci s časným začátkem, F00.1 Demence u Alzheimerovy
nemoci s pozdním začátkem).
Zde představíme přehledově jen hlavní kategorie. Specifické diagnostické podkategorie budou uvedeny
v rámci následujících kapitol věnovaných speciální psychopatologii.
F00–F09 Organické a symptomatické duševní poruchy

F00 Demence u Alzheimerovy nemoci
F01 Vaskulární demence
F02 Demence u chorob klasifikovaných jinde
F03 Nespecifikovaná demence
F04 Organický amnestický syndrom, který nebyl vyvolán alkoholem nebo jinými
psychoaktivními látkami
F05 Delirium, které nebylo vyvoláno alkoholem nebo drogami
F06 Jiné duševní poruchy vznikající následkem onemocnění, poškození nebo dys-
funkce mozku či následkem somatického onemocnění
F07 Poruchy osobnosti a poruchy chování vyvolané onemocněním, poškozením
nebo dysfunkcí mozku
F09 Nespecifikovaná organická nebo symptomatická duševní porucha
F10 – F19 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem

psychoaktivních látek
F1x.0 Akutní intoxikace
F1x.1 Škodlivé použití
F1x.2 Syndrom závislosti
F1x.3 Odvykací stav
F1x.4 Odvykací stav s deliriem
F1x.5 Psychotická porucha
F1x.6 Amnestický syndrom
F1x.7 Psychotická porucha reziduální a s pozdním nástupem
F1x.8 Jiné duševní poruchy a poruchy chování
F1x.9 Neurčené duševní poruchy a poruchy chování
Psychoaktivní látkou v rámci této kategorie jsou myšleny:

alkohol (x=0, tedy F10.1–9)
opioidy (x=1, tedy F11.1–9)
kanabinoidy (x=2, tedy F12.1–9)
sedativa nebo hypnotika (x=3, tedy F13.1–9)
kokain (x=4, tedy F14.1–9)

jiná stimulancia včetně kofeinu (x=5, tedy F15.1–9)
halucinogeny (x=6, tedy F16.1–9)
tabák (x=7, tedy F17.1–9)
organická rozpouštědla (x=8, tedy F18.1–9)
několik látek zároveň a jiné psychoaktivní látky (x=9, tedy F19.1–9)
F20–F29 Schizofrenie, schizoformní poruchy a poruchy s bludy

F20 Schizofrenie
F21 Schizotypní porucha
F22 Trvalé duševní poruchy s bludy
F23 Akutní a přechodné psychotické poruchy
F24 Indukovaná porucha s bludy
F25 Schizoafektivní poruchy
F28 Jiné neorganické psychotické poruchy
F29 Neurčené neorganické psychózy
F30–F39 Poruchy nálady (afektivní poruchy)

F30 Manická epizoda (fáze)
F31 Bipolární afektivní porucha
F32 Depresivní epizoda (fáze)
F33 Periodická (rekurentní) depresivní porucha
F34 Trvalé poruchy nálady (trvalé afektivní poruchy)
F38 Jiné afektivní poruchy (poruchy nálady)
F39 Neurčená afektivní porucha (porucha nálady)
F40–F49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem

a somatoformní poruchy
F40 Fobické úzkostné poruchy
F41 Jiné úzkostné poruchy
F42 Obsedantně kompulzivní porucha
F43 Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení
F44 Disociativní (konverzní) poruchy
F45 Somatoformní poruchy
F48 Jiné neurotické poruchy
89
F50–F59 Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami

a somatickými faktory
F50 Poruchy příjmu potravy
F51 Neorganické poruchy spánku
F52 Sexuální dysfunkce nevyvolané organickou poruchou nebo nemocí
F53 Duševní poruchy a poruchy chování spojené s šestinedělím neklasifikované jinde
F54 Psychické a behaviorální faktory spojené s chorobami nebo poruchami zařaze-
nými jinde
F55 Abúzus látek nezpůsobujících závislost
F59 Nespecifikované behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami
a somatickými faktory
F60–F69 Poruchy osobnosti a chování dospělých

F60 Specifické poruchy osobnosti
F61 Smíšené a jiné poruchy osobnosti
F62 Přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit hrubému poškození nebo
nemoci mozku
F63 Nutkavé a impulzivní poruchy
F64 Poruchy pohlavní identity
F65 Poruchy pohlavní preference
F66 Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací
F68 Jiné poruhy osobnosti a chování dospělých
F69 Nespecifikovaná porucha osobnosti a chování u dospělých
F70–F79 Mentální retardace

F70 Lehká mentální retardace
F71 Středně těžká mentální retardace
F72 Těžká mentální retardace
F73 Hluboká mentální retardace
F78 Jiná mentální retardace
F79 Nespecifikovaná mentální retardace
F80–F89 Poruchy psychického vývoje

F80 Specifické vývojové poruchy řeči a jazyka
F81 Specifické vývojové poruchy školních dovedností
F82 Specifická vývojová porucha motorických funkcí
F83 Smíšené specifické vývojové poruchy
F84 Pervazivní vývojové poruchy
F88 Jiné poruchy psychického vývoje
F89 Nespecifikovaná porucha psychického vývoje
F90–F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství

a v adolescenci
F90 Hyperkinetické poruchy
F91 Poruchy chování
F92 Smíšené poruchy chování a emocí
F95 Tikové poruchy
F93 Emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství
F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci
F98 Jiné poruchy chování a emocí začínající obvykle v dětství a adolescenci
F99 Duševní porucha jinde a jinak nespecifikovaná
9.1 VÍCEOSÝ SYSTÉM MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE

NEMOCÍ
Jednoznačným požadavkem péče o potřebné je co nejpřesnější diagnostika

a vymezení potíží. To je jedním z důvodů, proč psychiatrie používá v rámci MKN-10
doplněk klasifikace v podobě víceosého způsobu diagnostiky. Využívá osy I, II, popří-
padě i III a zpřesňuje tak „diagnostickou determinaci“.
Označení „osa“ je ilustrativní, ale obrazně bychom mohli víceosý systém MKN-10 přirovnat k trojroz-
měrnému vyjádření prostoru, ve kterém určení dalšího rozměru dále zpřesňuje lokalizaci objektu, ale
nemění ji.
OSA I
Osa I určuje základní diagnózu z kategorie F (dle výše uvedeného a v dalším textu roze-
bíraného). Není přitom omezena výběrem pouze jediné diagnostické kategorie u jednoho
člověka.
OSA II
Osa II vymezuje typ postižení v kontextu plnění očekávaných úkolů a rolí. Na jednodu-
ché kvantitativní škále (0 – 1 – 2 – 3 – 4 – 5, kde 0 = žádné postižení a 5 = trvalé a těžké
postižení) je hodnoceno několik položek:
péče o vlastní osobu (jako je stravování, oblékání, hygiena atd.),

práce a pracovní činnosti,
rodina a domácnosti (zahrnující např. role partnera, rodiče, činnosti v domácnosti),
fungování v širším sociálním kontextu (včetně společnosti, volnočasových aktivit aj.).
Postižení v rámci osy II může být přitom definováno v kategoriích poškození, snížená
schopnost a handicap.
91
Poškození znamená ztrátu nebo abnormitu tělesné či psychické funkce a struktury.

Snížení schopnosti (zneschopnění) je vymezeno omezením nebo ztrátou schopnosti vykonávat
v sociokulturním prostředí určitou „normální a běžnou“ činnost.
Handicap představuje znevýhodnění, které vyplývá ze zneschopnění nebo vady, které v různé míře
limituje nebo zcela znemožňuje plnění rolí (přiměřených věku, pohlaví a sociokulturnímu prostředí).
OSA III
Osa III zohledňuje faktory životního stylu a života, které významnou měrou přispěly
a/nebo přispívají k danému stavu nebo jej podstatně a výrazně ovlivňují.
Související faktory jsou v MKN-10 uvedeny pod kódem Z. Každá kategorie je pak
dále specifikována na jednotlivé přesněji vymezené položky (např. Z55 zahrnuje Z55.0
až Z55.9).
Pro ilustraci uveďme některé příklady „Z – položek“:
Problémy spojené s (ne)zaměstnaností Z56 – např. Z59.1 Nezaměstnanost nespecifikovaná, Z56.1

Změna zaměstnání, Z56.2 Hrozba ztráty zaměstnání, Z56.3 Stresující rozvrh zaměstnání.
Problémy spojené s fyzikálním prostředím Z57 – např. Z57.0 Pracovní expozice rizikovým fakto-
rům (hluk, radiace, prach, toxické látky v průmyslu nebo zemědělství).
Problémy spojené s přírodním prostředím Z58.
Problémy spojené s bydlením nebo ekonomickými okolnostmi Z59 – např. Z59.0 Bezdomo-
vec, Z59.1 Nepřiměřené bydlení nebo ubytovací zařízení, Z59.2 Neshody se sousedy, domácím,
nájemníky.
Problémy spojené se sociálním prostředím Z60 – např. Z60.0 Atypická rodičovská situace – ku-
příkladu jediný rodič, Z60.1 Život v osamění.
Problémy související s negativními životními událostmi v dětství a při výchově Z61 – např. Z61.0
Ztráta milovaných osob v dětství, Z61.1 Odebrání z domova v dětství.
Jiné problémy spojené s výchovou Z62 – např. Z61.0 Neadekvátní rodičovská supervize a kontrola,
Z61.1 Rodičovská hyperprotektivita, Z62.2 Institucionální výchova.
Problémy spojené s primární podpůrnou skupinou včetně rodinného prostředí Z63 – např.
Z63.0 Problémy se vztahy k manželskému partnerovi nebo k partnerovi.
Problémy spojené s některými psychosociálními okolnostmi Z64 – např. Z64.0 Problémy vyplý-
vající z nechtěného těhotenství, Z64.1 Problémy vyplývající z mnohočetného těhotenství.
Problémy spojené s právními okolnostmi Z65 – např. Z65.0 Odsouzení v občanském nebo trestním
řízení s uvězněním nebo bez uvěznění, Z65.1 Uvěznění nebo jiné omezení svobody, Z65.2 Problémy
spojené s propuštěním z vězení.
Problémy spojené s životním stylem (při chybění poruchy v ose I) Z72 – např. Z72.0 Užívání
tabáku – vyjma závislosti na tabáku, Z72.1 Užívání alkoholu – vyjma závislosti na alkoholu, Z72.3
Chybění tělesného cvičení, Z72.4 Nevhodná dieta nebo nevhodné stravovací návyky, Z72.5 Značně
riskantní sexuální chování.
Problémy spojené s nemocemi nebo postižením v rodině Z81 – týká se duševních i tělesných
onemocnění a vad.
Poznámka: Pokud dané nepříznivé činitele zdravotní a/nebo psychický stav jednoznačně a významně ne-
ovlivňují, v diagnostice se nezohledňují. Můžeme se s nimi běžně setkat u řady lidí, aniž by měli nějaké
tělesné nebo duševní potíže.
10. VYBRANÉ KAPITOLY SPECIÁLNÍ

PSYCHIATRIE
Miroslav Orel, Věra Facová, Jiří Šimonek, Martin Kaláb
Speciální psychopatologie a psychiatrie se zabývají jak vymezením, popisem

a diagnostikou, tak etiopatogenezí, terapií, prognózu a prevencí u jednotlivých dia-
gnostických jednotek.
V následující části textu se přehledově a informativně seznámíme s vybranými ka-
tegoriemi speciální psychiatrie. Vycházíme přitom z platné, již zmiňované 10. revize
Mezinárodní klasifikace nemocí.
Poznatků o jednotlivých duševních poruchách je nepoměrně více, než zde uvádíme, a věnuje se jim celá
řada prací a publikací. Ti, kteří chtějí vědět a znát více, se obrátí k dostupným tuzemským i zahraničním
titulům. Ty, kteří chtějí získat orientaci v základech speciální psychopatologie, zveme nyní dál.
10.1 ORGANICKÉ A SYMPTOMATICKÉ DUŠEVNÍ

PORUCHY
Miroslav Orel
Početná kategorie ORGANICKÉ A SYMPTOMATICKÉ PORUCHY

(F00–F09) zahrnuje onemocnění, která souvisejí s postižením mozku.
Organické duševní poruchy jsou přímo způsobeny chorobným procesem mozku
(např. degenerativním poškozením mozkových neuronů, ukládáním patologických pro-
teinů, odumřením mozkové tkáně).
Symptomatické duševní poruchy jsou podmíněny chorobným procesem, který
primárně postihuje jinou část těla, ale sekundárně působí také na mozek (příkladem
může být poškození cévního systému, které změnou prokrvení mozku ovlivní mozkovou
činnost a psychické funkce nebo intoxikace organismu či selhání jater, přičemž dojde
k zaplavení mozku toxickými látkami).
Obě kategorie jsou spolu pochopitelně úzce provázány – např. poškození cév způsobu-
jící poruchy funkce mozku (symptomatická porucha) může stát za odumřením mozkové
tkáně (podmíní tak organickou poruchu). MKN-10 proto obě kategorie slučuje.
Podle RYCHLOSTI NÁSTUPU a zejména DÉLKY PRŮBĚHU rozlišujeme formy

akutní (probíhající rychle a často krátkodobě – např. deliria) a chronické (probíhající
dlouhodobě a vesměs pozvolněji – např. demence).
93
Podle ROZSAHU POŠKOZENÍ rozeznáváme poruchy generalizované – posti-

hující většinu nebo všechny psychické funkce – (např. demence a deliria) a poruchy
izolované postihující jenom určité funkce, např. pouze vnímání (v podobě organické
halucinózy) nebo pouze emoce (v podobě organické úzkostné poruchy).
Můžeme se setkat s obecným označením organický psychosyndrom. Jedná se o stav psychické dysfunk-

ce podmíněný různými typy onemocnění nebo poškození mozku (rozmanité etiologie i délky trvání).
Z kategorií MKN-10 bychom sem zařadili především deliria, demence, organickou halucinózu, organické
změny osobnosti a poruchy paměti.
10.1.1 DEMENCE
Demence představují pestrou skupinu závažných duševních onemocnění, při kterých do-
chází především k významnému poškození kognitivních funkcí. Příznaky se postupem
času zhoršují a rozšiřují se také do oblasti emotivity, chování, vnímání atd. V pokročilém
stadiu vedou k úplné degradaci a úpadku osobnosti.
Jedním z nejčasnějších příznaků bývá porucha paměti (vyvíjí se od lehkého zapomí-
nání po těžké poškození krátkodobé i dlouhodobé paměti).
Paměťový defekt dělíme z hlediska závažnosti a míry ovlivnění samostatného života na: mírný (za-
sahuje do běžného fungování, ale umožňuje samostatný život), středně těžký (znamená významné
omezení samostatného fungování a vyžaduje pomoc jiných osob) a těžký (přináší totální neschopnost
samostatné existence).
Postupně vázne logické i abstraktní myšlení a soudnost, klesá výkonnost. Objevují

se poruchy plánování, organizování a obecného zpracování informací. Dochází k na-
rušení až ztrátě orientace (dotyčný zabloudí ve známém městě, později i ve vlastním
bytě). Mění se motivace člověka, činnosti mohou být bezcílné a monotónní. Zhoršuje
se také komunikace. Objevují se poruchy emocí (od emoční oploštělosti až po patické
nálady), je narušeno chování s možností neadekvátních reakcí či agrese.
Jak demence postupuje a příznaky se zhoršují, ztrácí daný člověk schopnost sebepéče,
zanedbává sebehygienu. Doprovodem mohou být i přechodné poruchy vnímání (iluze,
halucinace) a poruchy spánku (s možností spánkové inverze – kdy v noci nespí a ve dne
ano). V pokročilé demenci se objevuje inkontinence (moči, později i stolice) a dotyčný
je zcela odkázán na poskytovanou péči.
Pravděpodobnost objevení se demence jednoznačně narůstá s věkem, nicméně se s touto kategorií du-
ševních poruch můžeme setkat už od dětského věku (přesněji po druhém roce života).
Demence jsou zpravidla děleny na:
atroficko-degenerativní demence – jejímž hlavním představitelem je demence Alz-

heimerova typu. Dále sem patří např. frontální a frontotemporální demence, Pickova
choroba, Huntingtonova choroba.
symptomatické (sekundární) demence – ke kterým patří zejména demence podmí-
něné ischemicko-vaskulárně, infekčně, toxicky, nádorově, poúrazově apod.
Dle odhadů představuje ischemicko-vaskulární demence zhruba 15–30 % všech demencí a demence
Alzheimerova typu dokonce zhruba 60–65 %. Proto jim věnujeme samostatné podkapitoly.
Demence Alzheimerova typu (F00)

Demence Alzheimerova typu (též Alzheimerova choroba, demence u Alzheimerovy choro-
by) je jednoznačně nejčastějším typem demencí (představuje více než polovinu případů
demence). Postihuje desítky milionů lidí a počty nemocných mají tendenci k nárůstu. Je
jedním z nejzávažnějších problémů celosvětového rozsahu.
Jako rychle probíhající choroba byla poprvé popsána v roce 1902 Aloisem Alzheimerem.
Začíná zpravidla nenápadně – zpočátku si změn všimne spíše okolí. Rozvíjí se plí-
živě a má trvale progredientní průběh. U některých nemocných se můžeme setkat s ne-
konstantním zpomalením v průběhu rozvoje choroby. V konečných stadiích demence
Alzheimerova typu nejen zcela vyřazuje člověka ze společnosti a přináší úplnou degradaci
osobnosti, ale přímo znemožňuje samostatnou existenci (nemocní v terminální fázi
vyžadují doslova čtyřiadvacetihodinovou péči a dozor).
Podstatným znakem je velmi rychlá ztráta náhledu.
Postižení kognitivních funkcí se postupně zhoršuje – až ke kompletní dezorientaci,
těžké poruše paměti s nepoznáváním svých nejbližších, ztrátě řeči apod. Porucha neko-
gnitivních funkcí zahrnuje poruchy chování, emocí a cyklu bdění–spánek. Dle závažnosti
a hloubky postižení můžeme rozlišovat stadium lehké, střední, těžké a terminální.
Poruchy chování doprovázející demenci Alzheimerova typu jsou zpravidla náročné pro okolí. Projevují
se mimo jiné bezcílnými a stereotypně opakovanými pohyby, úkony, činnostmi či blouděním. Objevuje
se agrese zaměřená vůči věcem i lidem.
Demence u Alzheimerovy nemoci s časným začátkem (F00.0) je méně častá. Nazý-

vá se také presenilní forma. Začíná před 65. rokem života. Vznik, rozvoj i průběh této
formy bývá zpravidla rychlejší.
Demence u Alzheimerovy nemoci s pozdním začátkem (F00.1) je jednoznačně
častější. Diagnostikujeme ji po 65. roce a označuje se také jako senilní forma.
Průměrná doba trvání tohoto závažného onemocnění je 5–8 let. Existují „pomalé“
varianty (s průběhem po dobu 15 a více let) a „rychlé“ varianty rozvíjející se během
krátké doby (např. 3 roky). Alzheimerova choroba končí smrtí. Samotné onemocnění
může být přímou příčinou smrti nebo pacienti umírají na přidružené komplikace, úrazy,
nemoci apod.
Schematicky znázorňuje chronicko-progredientní průběh demence Alzheimerova
typu obr. 10.1:
95
rychlá forma průměrný průběh pomalá forma

Závažnost příznaků
úrove sob sta nosti
0 5 10 15 as v letech
Obr. 10.1 Průběh demence Alzheimerova typu
Proč Alzheimerovy demence vzniká, není zcela jasné. Příčiny se hledají na genetické
úrovni. V mozku nemocných se objevují zrnka patologického proteinu – -amyloidu.
V jejich okolí dochází k degeneraci a zániku neuronů, aktivují se gliové buňky a vznikají
charakteristické Alzheimerovy plaky.
Pravděpodobně sekundárně dochází v neuronech ke změnám -proteinu (tau-pro-
teinu), který se podílí na zpevnění vláken cytoskeletu. Intracelulárně podmiňují změny
-proteinu vznik neurofibrilárních uzlíků (tangles). Neurony, které je obsahují, dege-
nerují a zanikají.
Zmíněné změny nejsou v mozku zdaleka jedinými. V rámci Alzheimerovy demence
jsou zjišťovány změny kalciových kanálů, pokles koncentrace růstových faktorů, význam-
ný deficit neuromediátorů, zejména acetylcholinu a serotoninu. Mění se řada metabo-
lických pochodů a aktivity určitých enzymů, zvyšuje se koncentrace volných kyslíkových
radikálů, které přímo poškozují neurony.
V konečném důsledku dochází k výrazné atrofii (úbytku) mozkové tkáně. Ztráta
mozkových neuronů a celková atrofie mozku je tak výrazná, že se projeví i při struktu-
rálním vyšetření mozku (na snímcích z CT a MRI vyšetření).
Pro úplnost uvádíme, že v MKN-10 existuje také diagnostická jednotka Demence u Alzheimerovy nemoci
atypického nebo smíšeného typu (F00.2) a můžeme diagnostikovat i kategorii Demence u Alzheimerovy
nemoci nespecifikovaná (F00.9).
Ischemicko-vaskulární demence (F01)

Demence vznikající a rozvíjející se na podkladě cévního postižení (které sekundárně po-
škodí mozek a jeho funkce ischemickými procesy) tvoří odhadem až 30 % všech demencí.
Jsou tedy za demencí Alzheimerova typu druhou nejčastější formou demence.
Demence smíšené (tedy s etiopatogenetickým podílem ischemicko-vaskulárním i neurodegenerativním)

jsou třetí nejčastější. Odhadem představují až 10 % všech demencí. Z hlediska organického nálezu
i klinického průběhu se kombinují příznaky obou zde popisovaných typů.
V důsledku okluze (uzavření – ucpání) cévy nebo hemoragie (krvácení z porušené

cévy nebo více cév) dochází k narušení cévního zásobení mozku. Jelikož jsou mozkové
neurony vysoce náročné na dodávku kyslíku a živin, rozvíjí se energeticko-metabolická
insuficience (nedostatečnost) mozkových nervových buněk. V nervové tkáni se mění
pH, uvolňují se volné kyslíkové radikály, aktivuje se řada enzymů i genů apod. Neurony
hynou nekroticky a může dojít také ke spuštění geneticky programované buněčné auto-
destrukce – apoptózy. V konečném důsledku klesá počet synapsí a neuronů.
Ložiska odumřelé mozkové tkáně (mozkové infarkty) jsou většinou mnohočetná a disperzně rozmístěná
v hmotě mozku. Může se ale objevit také jen jedna jediná nebo několik málo oblastí mozkové ischémie.
Rizikové faktory, zvyšující pravděpodobnost vzniku a rozvoje kardiovaskulárních

onemocnění (včetně ischemicko-vaskulární demence), jsou dobře známé. Jedná se zejmé-
na o hypertenzi (vysoký krevní tlak), hypercholesterolémii (zvýšenou hladinu cholesterolu
v krvi), hypertriglyceridemii (zvýšenou hladinu triacylglycerolu v krvi), arteriosklerózu,
genetické faktory, diabetes mellitus (cukrovku), dopady chronického stresu apod.
Rizikové faktory přímo souvisejí s životním stylem, nedostatkem pohybu, nevhodnými stravovacími
návyky, nadváhou, kouřením apod.
Demence na ischemickovaskulárním podkladě vznikají a zhoršují se většinou náhle

a rychle. Schodovitě probíhající zhoršování odpovídá objevení nových infarktů moz-
kové tkáně (viz obr. 10.2).
SCHODOVITÁ ZHORŠENÍ STAVU

Závažnost postižení
Čas
Obr. 10.2 Průběh ischemicko-vaskulární demence
Častým projevem bývají přechodné stavy zmatenosti, které se objevují hlavně v noci.
Náhled a osobnost nemocného zůstávají u ischemicko-vaskulárních demencí zacho-

vány mnohem delší dobu než u demence Alzheimerova typu. To je jedním z důvodů
častějšího výskytu doprovázející deprese.
97
Podle lokalizace poškození a klinického obrazu rozdělujeme ischemicko-vaskulární

demence do několika typů:
Vaskulární demence s akutním začátkem (F01.0) vzniká a rozvíjí se náhle ve spo-

jitosti s cévní mozkovou příhodou postihující ložiskovitě mozek. Typická (a často
dominující) je neurologická symptomatika odpovídající lokalizaci poškození mozkové
tkáně.
Multiinfarktová demence (F01.1) se rozvíjí pomaleji, výrazněji postihuje především
novopaměť. Mozkové infarkty jsou mnohočetné a difuzně poškozují šedou i bílou
hmotu mozkové tkáně.
Subkortikální (podkorová) vaskulární demence (F01.2) se také nazývá Binswange-
rova choroba. Postihuje převážně bílou hmotu mozkovou. Má také spíše pozvolný vý-
voj. Bývá spojena se zpomalením psychických funkcí – myšlení, poruchou pozornosti,
koncentrace a pochopitelně také paměti. Častým doprovodem bývá neurologická
symptomatika (narušení hybnosti apod.).
Smíšená kortikální a subkortikální vaskulární demence (F01.3) kombinuje poško-
zení bílé a šedé hmoty mozkové. Podobá se multiinfarktové demenci se zvýrazněným
bradypsychismem (zpomalením psychických funkcí), ale klinický obraz může být
pestrý.
Mezi jiné vaskulární demence (F01.8) bychom mohli zařadit např. demenci při sta-
tus lacunaris, kdy v důsledku dříve proběhnuvších infarktů vznikají v mozkové tkáni
drobné, mnohočetné dutinky vyplněné tekutinou (cysty).
Vzácná, geneticky přenosná forma vaskulární demence je forma CADASIL – ce-
rebrální autozomálně-dominantní arteriopatie se subkortikálními infarkty a leukoen-
cefalopatií (postihující podkorové oblasti mozku, často spojená s migrénami a depresí).
Skupinu vaskulárně podmíněných demencí uzavírá diagnostická jednotka Vaskulární demence nespe-
cifikovaná (F01.9).
Další typy demencí

Demence představují širokou kategorii onemocnění různé etiologie. Z již uvedených čísel
odhadujících počty nemocných vyplývá, že výše uvedené typy tvoří naprostou většinu
demencí. Vzácněji (nicméně reálně) se můžeme setkat také s dalšími typy demencí. Shr-
nujeme je do kategorie DEMENCE CHOROB KLASIFIKOVANÝCH JINDE (F02)
a NESPECIFIKOVANÁ DEMENCE (F03).
Demence u Pickovy choroby (F02.0) začíná pozvolně, typicky po 40. roku (obvyk-
le mezi 50. a 60. rokem). Jedná se o vzácnější typ demence. Je spojena s pomalými
změnami charakteru, povahy, zvyků a společenským úpadkem. Dochází k selektivní
atrofii čelních a spánkových laloků mozku.
Demence u Creutzfeldt-Jakobovy nemoci (F02.1) patří mezi prionové infekce.
Její rozvoj není prudký, objevuje se pestrá neurologická symptomatika. Končí smrtí
zpravidla během jednoho až dvou roků. Maligní, rychle probíhající varianta tohoto
onemocnění se nazývá Heidenhainova choroba.
Priony jsou zvláštní infekční patogeny bílkovinné povahy, které jsou mnohem menší než viry. V moz-
ku vyvolávají spongioformní encefalopatii – kdy dochází k degeneraci a ztrátě neuronů, ve kterých se
objevují splývající vakuoly.
K prionovým infekcím patří onemocnění kuru – přenášené v minulosti na Nové Guinei kaniba-
lismem. Dále sem řadíme např. bovinní spongioformní encefalopatii (BSE – známou jako „nemoc
šílených krav“ s nejasnou, ale nevyvrácenou přenositelností na člověka), familiárně se vyskytující Gerst-
mannův-Strausslerův-Scheinkerův syndrom.
Demence u Huntingtonovy nemoci (F02.2) patří mezi vzácné hereditární nemoci

přenášené geneticky na potomky. Začíná zpravidla plíživě v rané dospělosti (mezi
20.–30. rokem). Objevují se mimovolní pohyby obličeje, končetin i celého těla (při-
pomínající „taneční kreace“). Končí obvykle smrtí po zhruba deseti až patnácti a více
letech.
Demence u Parkinsonovy choroby (F02.3) se může objevit jako doprovod pokročilé
Parkinsonovy nemoci – onemocnění, které se projevuje zejména postižením hybnosti
(hypertonicko-hypokinetickým syndromem) při postižení bazálních ganglií a jiných
částí mozku.
Poznámka: Doprovodem Parkinsonovy nemoci může být často také deprese a akineze (s absencí volní aktivity).
S demencí mají některé znaky podobné, je ale potřeba je odlišit.
Demence u onemocnění AIDS (F02.4) je podmíněna působením samotného viru

HIV na mozek a doprovodnými infekcemi v rámci selhání imunity. Dochází k atrofii
a demyelinizaci (narušení myelinových obalů) především v bílé hmotě mozkové.
Demence u jiných určených nemocí, zařazených jinde (F02.8) zahrnuje mimo jiné
např. demence toxického, infekčního nebo metabolického původu.
Demence vznikající na podkladě metabolických poruch mohou být podmíněny geneticky nebo ne-
geneticky.
Toxické demence jsou způsobované účinkem neurotoxických látek na mozek.

V některých případech mohou být vratné. K nejčastějším patří alkoholová de-
mence, která je podmíněná dlouhodobým působením alkoholu na mozkové neu-
rony vedoucí až k atrofii mozkové tkáně. Z hlediska průběhu se podobá demenci
Alzheimerova typu, objevují se známky povšechné degradace osobnosti. Při absti-
nenci je částečně reverzibilní (vratná). Z jiných neurotoxinů to může být řada lá-
tek – např. látky užívané v průmyslu nebo vznikající jako odpadní produkty, těžké
kovy, organická rozpouštědla (užívaná v průmyslu, ale i inhalační toxikomanii).
Farmakogenní demence vznikají u predisponovaných osob negativním vlivem
některých farmak – jedná se např. o některá cytostatika, zástupce benzodiazepinů
a barbiturátů či solí zlata.
Užívání některých tricyklických antidepresiv může vzácně vést k reverzibilní lehké kognitivní poruše.
Nutričně podmíněné demence vznikají a rozvíjejí se na základě nedostatku urči-

tých složek v potravě (např. specifických kofaktorů, esenciálních složek a vitaminů)
nebo celkové podvýživy.
99
Demence u endokrinních poruch jsou zpravidla reverzibilní a jejich symptomy

odeznívají v rámci léčby základní endokrinní poruchy. Jedná se o doprovod hypo-
tyreózy a hypertyreózy (tedy snížené a zvýšené činnosti štítné žlázy), hypoparaty-
reoidismu a hyperparatyreoidismu (tj. snížené a zvýšené funkci příštítných tělísek),
Addisonovy choroby (s nedostatkem kortizolu), diabetu mellitu (s nedostatkem
inzulinu) apod.
K metabolickým demencím při systémových chorobách a jejich komplikacích
může vést např. jaterní a uremická encefalopatie – při závažných onemocnění jater
a/nebo ledvin je mozek doslova zaplaven toxickými látkami, které játra a/nebo
ledviny nezvládly z krve odstranit.
Při metabolických demencích s hereditárním podmíněním dochází ke geneticky
podmíněným metabolickým změnám – poškození či nedostatku určitých enzymů,
ukládání určitých látek v těle apod. Příkladem může být akutní intermitentní por-
fyrie (se zvýšeným ukládáním porfyrinů), Wilsonova choroba (hepatolentikulární
degenerace s nedostatkem ceruloplazminu a zvýšeným ukládáním mědi v mozku
a játrech), sulfatidová lipidóza (metachromatická leukodystrofie s nedostatkem
sulfatázy a následným hromaděním sulfatidu v mozku).
Z infekčně podmíněných demencí jmenujme např. luetickou demenci nasedající
na třetí stadium lues, při kterém se objevuje atrofizující encefalitida (zánět mozkové
tkáně s atrofií). Průběhem se tato forma podobá demenci Alzheimerově. Lymeská
borelióza mimo jiné postihnuje také mozek. Důsledkem může být demence –
zpravidla lehčího stupně.
Demence se mohou vyskytnout také při epilepsii, nitrolebních nádorech (primár-
ních i metastatických), paraneoplasticky (při výskytu zhoubných nádorů mimo
mozek a lebku), v rámci kolagenóz (systémových chorobách postihujících složku
pojiva – kolagen) apod.
10.1.2 DELIRIA
Stručné charakteristice deliria jsme se věnovali v obecné části. Z hlediska výskytu se jedná
o jednu z nejčastějších poruch psychického stavu. Stresové situace, nepříznivé okolnosti
prostředí, zvýšené nároky na adaptaci zpravidla zvyšují pravděpodobnost vzniku deliria
a jeho průběh zesilují. Delirium vzniká a rozvíjí se jako nespecifická odpověď na různé
příčiny. Jinými slovy – k deliriu vede řada cest. K nejčastějším příčinám deliria patří např.:
organické poškození mozku – jako změny prokrvení, nádory, infekce, demence,

krvácení apod.,
somatogenní faktory – onemocnění srdce, cév, plic, jater, ledvin, ale i celková de-
hydratace, metabolický rozvrat, stavy po operaci apod.,
infekce – často provázené vysokou teplotou (nemusí se zdaleka jednat pouze o infekce
postihující mozek – k deliriu může vést i „banální“ viróza),
senzorická deprivace (např. po očních potížích a operacích).
Delirantní stavy, které souvisí s působením toxických a psychoaktivních látek, jsou

v MKN-10 řazeny do jiných kategorií: Akutní intoxikace (F1x.0) a Odvykací stav s de-
liriem (F1x.4) – viz níže.
Poznámka: Intoxikace je vyvolána přímým působením toxické látky v organismu. Odvykací (dříve ab-
stinenční) stav je podmíněn snížením hladiny nebo vynecháním látky, na které vznikla závislost (v případě
deliria při závislosti na alkoholu hovoříme o deliriu tremens).
Základním atributem delirií je porucha vědomí kvalitativního charakteru. Přidružují

se poruchy dalších psychických funkcí – pozornosti, paměti, vnímání, myšlení, orien-
tace, emotivity, cyklu bdění–spánek, psychomotoriky, chování. Častý je neklid a mohou
se objevit agresivní prvky.
Delirium může mít velmi prudký a bouřlivý průběh a zpravidla narušuje kontakt
s realitou. Člověk v deliriu není schopen adekvátně posoudit svůj stav ani kontext
a situaci. Může být ohrožen na životě. Léčba delirií si vynucuje hospitalizaci, v některých
případech vyžaduje omezení volného pohybu.
Jak intenzita, tak vývoj a doba trvání deliria jsou velmi individuální. Deliria, která
rychle začínají, většinou také rychleji odeznívají.
Podle „náplně“ klinického obrazu dnes rozeznáváme tři formy deliria:
hyperaktivní – nápadné a nejednou doslova bouřlivé,

hypoaktivní – klidné, nenápadné (leckdy unikající pozornosti),
smíšené – s prvky obou předchozích.
Delirium obecně může trvat minuty, hodiny, ale i dny, týdny a výjimečně až měsíce. Průběh může výrazně
kolísat nebo zůstává na podobné úrovni po delší dobu. Amnézie může být ostrůvkovitá nebo kompletní.
Podle MKN-10 je DELIRIUM, KTERÉ NEBYLO VYVOLÁNO ALKOHOLEM

NEBO JINÝMI PSYCHOAKTIVNÍMI LÁTKAMI (F05), rozděleno na:
Delirium bez přítomnosti demence (F05.0)

Delirium nasedající na demenci (F05.1)
Jiné delirium (F05.8)
Delirium nespecifikované (F05.9)
10.1.3 DALŠÍ KATEGORIE ORGANICKÝCH A SYMPTOMATICKÝCH

DUŠEVNÍCH PORUCH
Skupina organických a symptomatických duševních poruch je široká. Uveďme přehledově
další jednotky, které sem MKN-10 zahrnuje.
ORGANICKÝ AMNESTICKÝ (AMNEZICKÝ) SYNDROM, KTERÝ

NEBYL VY VOLÁN ALKOHOLEM NEBO JINÝMI PSYCHOAKTIVNÍMI
LÁTKAMI (F04)
Typickým a dominujícím rysem amnestického syndromu je především zhoršení schop-
nosti učit se novému. Vázne vybavování a recentní (krátkodobá) paměť při zachování
paměti bezprostřední. Následně se mohou objevovat konfabulace vyplňující mezery v pa-
měti. Klesá rovněž schopnost vybavovat si minulé zkušenosti.
101
Poznámka: Pro amnestický syndrom související s působením psychoaktivních látek je vyhrazena kategorie
F1x.6 (viz podkapitola 10.2).
Příčin vedoucích k rozvoji amnestického syndromu je celá řada – od úrazů přes otravu
oxidem uhelnatým až po infekční či nádorová onemocnění. Průběh, léčba i prognóza pak
souvisí s primární vyvolávající příčinou.
JINÉ DUŠEVNÍ PORUCHY VZNIKAJÍCÍ NÁSLEDKEM ONEMOCNĚNÍ,

POŠKOZENÍ NEBO DYSFUNKCE MOZKU ČI NÁSLEDKEM
SOMATICKÉHO ONEMOCNĚNÍ (F06)
Základním předpokladem diagnostiky této kategorie je průkaz somatického one-
mocnění, které přímo souvisí s narušením mozkových a psychických funkcí. Příznaky
se mohou měnit. Náhled může a nemusí být přítomen.
Konkrétní projevy odpovídají jiným diagnostickým kategoriím (afektivním a úzkostným poruchám

apod.). Ve skupině F06 je však vždy přítomna jasná souvislost s postižením mozku nebo jiným těles-
ným onemocněním.
Somatických stavů a onemocnění, které mohou duševní poruchy vyvolávat, je celá

řada. Mohou to být epilepsie, úrazy, nádory, poškození smyslů, onemocnění infekční,
hormonální, systémová, metabolická aj.
K jednotlivým kategoriím se řadí:
Organická halucinóza (F06.0) je typická přetrvávajícími nebo vracejícími se halu-

cinacemi, které v klinickém obraze jednoznačně dominují. Porucha nemívá trvalý
charakter.
Organická katatonní porucha (F06.1) je provázena změnami psychomotorické ak-
tivity ve smyslu snížení (hypokineze až nehybný stupor) nebo zvýšení (agitovanost
a neklid) s katatonními příznaky – hovoříme pak o neproduktivní (akinetické)
a produktivní (hyperkinetické) formě. Oba typy se rozvíjí v důsledku onemocnění,
dysfunkce nebo poranění mozku.
Organická porucha s bludy podobná schizofrenii (F06.2) dle svého označení zahr-
nuje především trvalé nebo vracející se bludy. Nekonstantně se mohou objevovat také
halucinace a jiné symptomy, se kterými se setkáváme u schizofrenie (negativismus,
emoční oploštělost, poruchy myšlení apod.). V pozadí opět stojí organická příčina.
Organické poruchy nálady – organické afektivní poruchy (F06.3) mohou směřovat
k pólu depresivnímu i manickému a mohou mít také bipolární nebo smíšený průběh.
Podle formy se dále rozlišují varianty organické poruchy nálady:
organická manická porucha (F06.30)

organická bipolární porucha (F06.31)
organická depresivní porucha (F06.32)
organická smíšená afektivní porucha (F06.33)
Organická úzkostná porucha (F06.4) se projevuje epizodickou nebo generalizovanou

úzkostí, která (ve shodě s diagnostikou celé skupiny F06) se rozvíjí v souvislosti se
somatickým onemocněním.
Organická disociativní porucha (F06.5) je charakteristická částečnou nebo globální
ztrátou integrity mezi pamětí, vnímáním, vědomím vlastní identity a motorikou.
Organická emočně labilní (astenická) porucha (F06.6) je kromě emoční lability
provázena zvýšenou únavou a stížnostmi na řadu subjektivně nepříjemně prožívaných
a vnímaných tělesných pocitů a stavů (např. bušení srdce, potíže s dechem).
Mírná kognitivní porucha – lehká porucha poznávání (F06.7) je provázena sníže-
ním kognitivního výkonu (paměti, pozornosti, myšlení, vizuálně-prostorové orientace
apod.), což je zpravidla vnímáno a prožíváno negativně a je doprovázeno nervozitou.
Objektivní testy daných funkcí mohou být normální nebo vykazují lehčí abnormitu,
která ale nedosahuje demence.
Pro přechodné, mírné, netypické nebo blíže nespecifikované stavy je možno použít diagnostické kategorie:
Jiné určené duševní poruchy způsobené poškozením a dysfunkcí mozku a somatickou nemocí (F06.8)
a Neurčená duševní porucha způsobená poškozením a dysfunkcí mozku a somatickou nemocí (F06.9).
PORUCHY OSOBNOSTI A PORUCHY CHOVÁNÍ VY VOLANÉ

ONEMOCNĚNÍM, POŠKOZENÍM NEBO DYSFUNKCÍ MOZKU (F07)
Také za projevy této skupiny duševních onemocnění stojí organické poškození moz-
ku prokázaná klinickými a laboratorními vyšetřovacími metodami. Je vždy přítomen
organický vyvolávající faktor. Na základní somatické onemocnění „nasedají“ psychické
změny sekundárně.
Organická porucha osobnosti (F07.0) se projevuje jasnou změnou vzorců chování,

které byly dříve pro daného člověka typické. Projevuje se v emočním prožívání (např.
emoční labilitou, apatií, euforií, podrážděností), ve změně systému motivací, potřeb
a myšlenkových pochodů (např. s rozvojem podezíravosti, jednostrannosti zájmů)
apod. Objevuje se zpravidla nedostatečné tlumení impulzů (včetně sexuálních) apod.
Dané příznaky přitom trvají alespoň půl roku.
Postencefalitický syndrom (F07.1) má velmi pestré a často nespecifické symptomy.
Jako reziduální stav nasedá na proběhlou bakteriální nebo virovou encefalitidu. Kon-
krétní projevy závisí na typu infekce a věku – může to být např. rychlá unavitelnost
a nesoustředěnost, ale také emoční labilita, někdy až se sklony k výbušnosti. Na rozdíl
od organických poruch osobnosti mohou být projevy vratné.
Postkomoční syndrom (F07.2) se rozvíjí následkem poranění hlavy. Projevuje se
závratí, bolestí hlavy, zvýšenou únavou, podrážděností, emoční labilitou, narušením
koncentrace, paměti, spánku, snížením tolerance zátěže, alkoholu apod.
Pro formy poruch osobnosti a chování způsobené organickou poruchou, které nevyhovují uvedeným
kategoriím, jsou v MKN-10 vyhrazeny položky: Jiné organické poruchy osobnosti a chování způsobené
onemocněním, poškozením a dysfunkcí mozku (F07.8), Organické poruchy osobnosti a chování způ-
sobené onemocněním, poškozením a dysfunkcí mozku nespecifikované (F07.9).
103
Kategorie NESPECIFIKOVANÁ ORGANICKÁ NEBO SYMPTOMATICKÁ

DUŠEVNÍ PORUCHA (F09) doplňuje a uzavírá diagnostické možnosti organických
a symptomatických duševních poruch. Ve shodě se svým označením je tato kategorie
vyhrazena pro neurčené a blíže nespecifikované formy poruch. Jelikož je cílem diagnos-
tického procesu maximálně zpřesnit a zařadit potíže, měla by kategorie F09 užívat co
nejméně.
VYBRANÁ ORGANICKÁ POSTIŽENÍ MOZKU
Přestože je naše kniha primárně zaměřena na oblast poruch duševních, považujeme za užitečné a vhodné
alespoň nastínit některé z možných organických postižení mozku, která mohou výše uvedené psychické
poruchy vyvolávat.
Psychický dopad organického postižení mozku závisí na typu, rozsahu a závažnosti

poškození, které může být lokalizované (omezené na určitou oblast mozku) nebo ge-
neralizované (postihující difuzně více mozkových oblastí nebo dokonce celý mozek).
Obrovský vliv na výsledný klinický obraz má také celkový zdravotní stav, fyzická kondice
dotyčného a v neposlední řadě i doba vzniku (tedy věk – jiné jsou důsledky stejného
postižení v dětství a jiné v dospělosti nebo ve stáří).
Postižení mozku v dětském věku je ovlivněno vývojem, zráním a také větší plasticitou mozku, který
většinou vykazuje vyšší schopnost kompenzace řady poškození.
INFEKČNÍ ONEMOCNĚNÍ CENTRÁLNÍHO NERVOVÉHO SYSTÉMU

(CNS) jsou vyvolána řadou různých bakterií, virů nebo jiných choroboplodných zárodků
(patogenů).
Infekční záněty mozkových plen označujeme jako meningitidy, infekční záněty sa-
motného mozku jako encefalitidy a jejich kombinace jako meningoencefalitidy.
K poškození mozkových neuronů dochází narušením krevního zásobení, změnou
metabolismu, přímým působením bakteriálních toxinů nebo důsledkem zánětlivých
změn (např. otokem – edémem mozkové tkáně) apod.
V rámci infekčních onemocnění CNS rozlišujeme tři fáze:
1. Akutní onemocnění (vlastní infekce) – zpravidla s vysokými teplotami, zmateností

či bezvědomím a jinými projevy.
2. Krátkodobé následky – přetrvávající po dobu několika měsíců.
3. Dlouhodobé následky – objevující se i po řadě měsíců od vyléčení akutní infekce.
Je pochopitelné, že ne každé infekční onemocnění mozku musí nevyhnutelně vyústit v závažné dlouho-
dobé následky. V řadě případů může zcela odeznít.
NÁDORY (tumory – novotvary) mozku mohou být samy o sobě zhoubné – maligní
(zjednodušeně: rostou zcela nekontrolovaně, prorůstají pevnou tkání – např. kostí a mají
tendence vytvářet druhotná ložiska – metastázy) nebo nezhoubné – benigní (jejich růst
je zpravidla pozvolný, neprorůstají pevnou tkání a nemají tendence metastazovat). Míra
poškození závisí zejména na typu nádoru, jeho lokalizaci a rychlosti jeho růstu.
Problémem může být uzavření mozku v pevné schránce mozkovny – i primárně benigní nádor tak může
výrazně utlačovat a destruovat mozkovou tkáň a chovat se tak de facto „maligně“.
Ložisková poškození jsou dána konkrétní lokalizací nádoru v mozku. Generalizo-

vaná poškození vznikají vlivem zvýšení nitrolebečního tlaku v důsledku růstu nádoru,
otokem mozku, změnou průtoku krve apod.
Také nádorová onemocnění mohou probíhat ve fázích:
1. Fáze počínajících potíží bývá nespecifická – projevuje se pestrou symptomatickou

(od podrážděnosti přes otupělost po bolesti hlavy nebo změny růstu, potíže se zrakem
apod.).
2. Fáze diagnostiky a specifické terapie bývá náročná jak pro nemocného, tak pro jeho
rodinu. Podílí se na ní řada specialistů (onkologové, radiologové, neurochirurgové
a další).
3. Fáze dlouhodobých následků a změn a/nebo postupné úpravy stavu.
ÚRAZY HLAVY (s poraněním mozku) vyvolávají primárně mechanické poškození

mozkové tkáně. Sekundárně dochází ke krvácení nebo ischemii (nedokrvení) mozkové
tkáně, otoku mozku, rozvoji zánětu, popř. infekce. Okolnosti vzniku úrazů hlavy (a moz-
ku) bývají různé – na četnosti nabývají zejména dopravní nehody. K základním typům
mozkového traumatu patří mozková komoce a kontuze.
Komoce (otřes mozku) nemívá trvalejší následky. Je krátkodobým a funkčním postižením mozku.
Kontuze (zhmoždění mozku) představuje závažnější poškození mozkové tkáně různého rozsahu. Je
zpravidla doprovázena krvácením a následným otokem (edémem).
V průběhu reakce na úraz hlavy můžeme vyčlenit tři fáze:
1. Akutní stav bezprostředně po úraze může být spojen s bezvědomím.

2. Krátkodobé následky se objevují krátce po poranění a vymizí zhruba do čtvrt roku.
Většina přechodných následků zcela odeznívá do půl roku od úrazu.
3. Dlouhodobé následky mohou přetrvávat roky (v některých případech i celoživotně).
Pro budoucí prognózu je zpravidla rozhodujících prvních pět let po úrazu.
Míra dlouhodobého poškození mozku, mozkových a psychických funkcí je různá – od

žádného přes minimální až po závažné.
Rozsáhlé poškození mozkových polokoulí může být příčinou perzistentního vegetativního stavu (apa-
tického syndromu). Tento závažný stav obnáší dlouhotrvající poruchu vědomí, ztrátu korových funkcí
při zachované činnosti nižších mozkových oblastí (a tedy např. vegetativních funkcí). Šance na zlepšení
či úzdravu není vysoká, ale existuje (vyšší je v dětském věku). Riziko trvalých následků je velké.
EPILEPSIE představuje velmi pestrou a poměrně různorodou skupinu onemoc-

nění, jejichž podkladem je většinou chronické postižení mozkové tkáně pestré etiologie.
Projevuje se opakovanými epileptickými záchvaty různého charakteru.
105
Epileptický záchvat vzniká na základě abnormní elektrické aktivity určité skupiny neuronů epilepto-
genního ložiska, která může zůstat lokalizovaná nebo se rozšířit do více oblastí nebo na celý mozek. Za
vznikem takového ložiska mohou stát mikrotraumata mozku při porodu, úrazy hlavy, působení toxických
látek (včetně např. alkoholu), infekce a řada jiných. Mnohdy se vyvolávající činitel nepodaří zjistit.
Parciální epileptické záchvaty vznikají v ohraničené oblasti mozku. Podle lokalizace

epileptogenního ložiska se záchvaty mohou projevovat příznaky motorickými (např.
v podobě křečí určité části těla), senzitivními (spojenými např. s pocity brnění či
pálení v určité části těla), senzorickými (projevující se jako sluchové, zrakové, čichové
a jiné elementární halucinace), vegetativními (spojenými se změnami vegetativních
funkcí) nebo psychickými (spojenými se změnami psychických funkcí). Poruchy
vědomí a paměti nebývají přítomny nebo jsou kvalitativního charakteru a objevují
se přechodně.
Generalizované epileptické záchvaty postihují významně motoriku a vědomí. V dět-
ském věku jsou typické absence – vesměs nenápadné záchvaty spojené s krátkodobým
výpadkem vědomí (z vnějšího pohledu působí dítě, jako by se „kamsi zahledělo“
a ztratilo pozornost). Tonicko-klonický záchvat (grand mal) je provázen bezvědo-
mím – postižený padá k zemi, na fázi tonických křečí navazuje fáze křečí klonických.
Doprovodem záchvatu může být inkontinence moči (popř. i stolice), pokousání ja-
zyka. Na období záchvatu bývá amnézie. Před vlastním záchvatem se nekonstantně
objevují jednoduché halucinace (např. záblesky světel, barev), kterým říkáme aura.
Trvalejší změny psychiky mohou při epilepsii vyplývat jak z onemocnění samotného,
tak z vedlejších účinků léčby. Jejich forma, kvalita i kvantita mohou být pestré. Setkáváme
se s narušením emočního prožívání (ve smyslu inhibice emočních projevů, negativního
ladění, vyšší dráždivosti, impulzivity a emoční lability) a také se změnami poznávacích
procesů (s postižením paměti, poruchami řeči a učení, menší pružností myšlení až mož-
ností rozvoje epileptické demence). Objevují se i změny v chování a osobnosti.
ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA (RS) je pomalu progredující demyelinizační one-

mocnění postihující mozek a míchu. V důsledku imunitních pochodů dochází k rozpadu
myelinových pochev izolujících jednotlivá nervová vlákna.
V pozadí RS stojí autoimunitní reakce (namířená proti strukturám vlastního těla). Původ onemocnění
se hledá na úrovni genetiky, infekcí, změn v HLA systému. Nicméně přesnou příčinu tohoto onemocnění
dosud stále neznáme.
Projevy a důsledky RS jsou pestré a závisejí na lokalizaci ložisek demyelinizace (tzv.

plak) – postižena může být motorika (včetně řeči), senzitivita, smyslové vnímání. Progrese
bývá pomalá a míra postižení je různá – od lehkého až po imobilitu a ztrátu soběstačnosti.
Akutní ataky choroby (propuknutí příznaků) bývá střídáno obdobími remise (ústu-
pu příznaků). V průběhu času se příznaky zpravidla zhoršují a postižení se kumuluje.
Doprovodným příznakem je vysoká únava. Mohou se přidávat až nápadné poruchy
emočního projevu (např. afektivní labilita a neadekvátnost emočního prožívání, sklon
k depresivnímu ladění apod.), poruchy pozornosti a kognitivních funkcí (až do obrazu
demence). Dlouhodobá prognóza onemocnění není příznivá.
Terapie roztroušené sklerózy umožňuje zpomalení průběhu a mnohdy i zastavení onemocnění. Vyléčit
RS ale neumíme. V řadě případů je třeba pracovat také s rodinou – onemocnění představuje velkou míru
zátěže nejen pro nemocného, ale i pro jeho okolí.
10.2 DUŠEVNÍ PORUCHY A PORUCHY CHOVÁNÍ

VYVOLANÉ ÚČINKEM PSYCHOAKTIVNÍCH LÁTEK
Látky, které specificky působí na psychické funkce (tedy psychoaktivní látky),

jsou velmi rozšířené. Mnohé z nich mají navíc potenciál ke vzniku závislosti.
Stačí se podívat na běžnou oslavu – pravděpodobně nebude bez podávání alkoholických nápojů, které
bereme jako zcela běžné. Alkohol pochopitelně není jedinou psychoaktivní látkou. MKN-10 vymezuje
jak stavy, které jsou psychoaktivními látkami vyvolány nebo podmíněny, tak konkretizuje látky, které
do kategorie „psychoaktivní“ spadají.
Do kategorie DUŠEVNÍ PORUCHY A PORUCHY CHOVÁNÍ VYVOLANÉ

ÚČINKEM PSYCHOAKTIVNÍCH LÁTEK (F10–F19) zařazujeme:
Poruchy vyvolané účinkem alkoholu (F10.1–9)

Poruchy vyvolané účinkem opioidů (F11.1–9) – týkající se opioidů přírodních
(např. opium, morfin) i syntetických (např. heroin, kodein, methadon, buprenorfin,
fentanyl, tramadol)
Poruchy vyvolané účinkem kanabinoidů (F12.1–9) – do kterých řadíme látky ob-
sažené v konopí (známé jako „tráva“, marihuana, hašiš)
Poruchy vyvolané účinkem sedativ nebo hypnotik (F13.1–9)
Poruchy vyvolané účinkem kokainu (F14.1–9)
Poruchy vyvolané účinkem stimulancií (F15.1–9) – se zástupci jako metylamfeta-
min neboli pervitin, kofein aj.
Poruchy vyvolané účinkem halucinogenů (F16.1–9) – např. MDMA neboli extáze
Poruchy vyvolané účinkem tabáku (F17.1-9)
Poruchy vyvolané účinkem organických rozpouštědel (F18.1–9)
Poruchy vyvolané účinkem několika látek zároveň a jiných psychoaktivních látek
(F19.1–9) – kdy se jedná o kombinace více látek působících na mozek a psychické
funkce nebo psychoaktivních látek nezařazených výše
Uvedené látky působí na mozek, mozkové a psychické funkce a mají reálný (ač různě
silný) potenciál pro vznik závislosti. Z přehledu je vidět, že se jedná o poměrně pest-
rou skupinu látek – některé z nich jsou přitom předepisovány lékaři (např. sedativa,
hypnotika), jiné jsou běžně přítomny v mnoha domácnostech (např. kofein, organická
rozpouštědla) a další patří mezi „klasické drogy“ (např. heroin, extáze, kokain, pervitin).
107
Pro nadměrné užívání látek, které může být poškozující (ačkoli závislost nevyvolávají), je vymezena
kategorie F55 – Abúzus látek nezpůsobujících závislost. Patřilo by sem nadměrné užívání antidepre-
siv, hormonálních preparátů (steroidů aj.), laxativ, antacid, rozličných přírodních preparátů, vitaminů,
minerálů a řady dalších.
Uveďme si přehledně kategorie stavů, které jsou v platné klasifikaci vymezeny a kterým
se budeme dále stručně věnovat v následujícím textu.
Akutní intoxikace (F1x.0)

Škodlivé užívání (F1x.1)
Syndrom závislosti (F1x.2)
Odvykací stav (F1x.3)
Odvykací stav s deliriem (F1x.4)
Psychotická porucha (F1x.5)
Amnestický syndrom (F1x.6)
Reziduální stav a psychotická porucha s pozdním začátkem (F1x.7)
Jiné duševní poruchy a poruchy chování (F1x.8)
Neurčené duševní poruchy a poruchy chování (F1x.9)
Poznámka: „x“ v kódovém označení určuje typ psychoaktivní látky, jak bylo uvedeno výše. Tedy např. x =
0 se týká alkoholu: F10.0 Akutní intoxikace alkoholem, F10.1 Škodlivé užívání alkoholu, F10.2 Závislost
na alkoholu atd.
10.2.1 AKUTNÍ INTOXIKACE

Miroslav Orel
Akutní intoxikace (F1x.0) je přechodný stav podmíněný přímým účinkem psycho-

aktivní látky. Jeho projevy jsou pestré a mohou postihnout rozmanité psychické a těles-
né funkce: vědomí, vnímání, orientaci, myšlení, emotivitu, psychomotoriku, chování,
činnost řady orgánů a orgánových systémů. Akutní intoxikace může být prostá – ne-
komplikovaná nebo komplikovaná (komplikací přitom může být úraz, křeče, kóma,
patologická intoxikace aj.).
Patologická intoxikace se týká alkoholu. Po vypití velmi malého množství alkoholu se náhle a nečekaně
objevuje nepřiměřená agresivita a násilné chování, které neodpovídají osobnostnímu ladění dotyčného
ani množství požitého alkoholu.
Základem diagnostiky je kromě posouzení klinického stavu především toxikologické

vyšetření – prokazující psychoaktivní látku v těle. Toxikologické vyšetření stanoví nejen
samotnou přítomnost, ale i hladiny psychoaktivních látek v krvi nebo moči.
Závažnost akutní intoxikace bývá různá. Stav by měl posoudit lékař. Některé stavy
mohou být závažné a vyžadují intenzivní péči v rámci JIP (jednotka intenzivní péče)
nebo ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení).
10.2.2 ŠKODLIVÉ UŽÍVÁNÍ

Miroslav Orel
Oproti akutní intoxikaci (která může být jednorázová) je škodlivé užívání – abúzus
(F1x.1) záležitost opakujícího se nadužívání psychoaktivní látky, v jehož důsledku
dochází k tělesnému nebo psychickému poškození.
Používané označení abúzus je odvozeno z latinského abūsus, abūsio (nadměrné užívání, zneužívání),
abūtī (zneužívat).
Negativní tělesné důsledky mohou být pestré. Týkají se poškození tělesných orgánů
a systémů – jater, trávícího systému, periferních nervů, ledvin apod.
V rámci negativních psychických důsledků abúzu se setkáváme např. se sekundárně
vznikající depresivní symptomatikou, která se může s abúzem „zacyklit“ – u abúzu alko-
holu např. „Jsem depresivní proto, že piju, a piju proto, že jsem depresivní…“
Škodlivé užívání řady psychoaktivních látek (zejména alkoholu, tabáku, ale nejen jich) je v naší civilizaci
značně rozšířeno. Motivace k jeho řešení bývá zpravidla velmi malá.
10.2.3 SYNDROM ZÁVISLOSTI

Miroslav Orel
Syndrom závislosti (F1x.2) je charakteristický silnou až palčivou touhou nebo puze-

ním brát opakovaně danou látku, problematickou kontrolou a problematickým až
nemožným zastavením jejího užívání, nárůstem tolerance (s požadavkem zvyšujících se
dávek). Jasným průkazem závislosti je odvykací stav, který se objevuje, pokud látka není
dodána. Závislý jedinec zanedbává postupně dřívější zájmy i vztahy a pokračuje v užívání
psychoaktivní látky přes jasné a zjevné projevy negativních důsledků.
Problematickou stránkou může být rovněž získání náhledu spojené s uvědomění si potřeby pomoci,
která naráží na mnohdy četné racionalizace (typu „Kdybych chtěl/a, tak to zvládnu…“, „Mám to pod
kontrolou…“, „U mne o závislost nejde…“ apod.).
Na vznik i vývoj závislosti má vliv celá řada proměnných. Týkají se zejména interakce
člověka jako takového, prostředí a podnětů, se kterými přichází do styku, a dostupnosti
dané psychoaktivní látky (bez které závislost na ní pochopitelně nevznikne). Některá
složka může být dominantní, nicméně o tom, zda se závislost rozvine či nikoli, rozhoduje
interakce všech čtyř zmíněných oblastí, nikoli jeden jediný faktor (viz obr. 10.3).
Závislost se přitom týká celého člověka – má aspekt biologický (daný působením
psychoaktivní látky na buňky, tkáně a orgány), psychický, sociální i přesahový. V rámci
léčby (má-li být úspěšná) je třeba to zohlednit a k léčbě přistupovat komplexně.
109
ČLOVĚK
PROSTŘEDÍ PODNĚTY
PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKA
Obr. 10.3 Interakce činitelů způsobujících vznik závislosti
POZNÁMKY K PROBLEMATICE ZÁVISLOSTI NA ALKOHOLU
Alkohol patří k všeobecně rozšířeným psychoaktivním látkám. Nabídka množství a jakosti

alkoholických nápojů je velmi pestrá, doslova „všeobecně dostupná“ a společensky přijí-
maná. Mnohými tak alkohol není vnímán jako problém, ale přirozená, běžná a nedílná
součást života. Závislost na alkoholu přitom zasahuje do života obrovského počtu lidí.
Běžně se popisuje pět typů závislosti na alkoholu, které popsal Jellinek již v roce
1960 (označované písmeny řecké abecedy , , , , ). Konzumace alkoholu může být
průběžná během delšího období nebo také koncentrovaná do kratších období (v podobě
kvartárního pijáctví). Alkohol je popíjen ve společnosti nebo osamoceně.
Zpočátku dává dotyčný přednost určitým druhům alkoholických nápojů. V terminální
fázi pije doslova vše, co alkohol obsahuje (včetně technického lihu, kolínské vody apod.).
Závislost na alkoholu je jak psychická (daná potřebou navodit příjemný psychický
stav nebo odstranit negativní prožitky – úzkost, vnitřní tenzi, depresivní ladění apod.),
tak somatická (projevující se odvykacími symptomy při vysazení alkoholu).
Bývají rozlišovány a popisovány čtyři fáze rozvoje závislosti na alkoholu:
1. Počáteční fáze je charakteristická častějším „příležitostným“ pitím, které přináší

euforii. Začíná stoupat tolerance.
2. Prodromální (varovná) fáze nese vyšší vazbu na alkohol, který se stává nutností.
Objevují se první alkoholová okénka (palimpsesty, tedy výpadky paměti).
3. Kruciální (rozhodující) fáze je provázena ztrátou kontroly pití a četnými raciona-
lizacemi. Klesá tolerance, objevují se ranní doušky. Pití zpravidla pokračuje i přes
negativní společenské a zdravotní dopady.
4. Terminální (konečná) fáze završuje „kariéru“ závislosti na alkoholu. Dále klesá tole-
rance a také kritičnost. Dotyčný v této fázi pije doslova cokoli, co obsahuje alkohol,
při každé možné příležitosti. Psychické poruchy a změny osobnosti provází zdravotní
potíže, celkový úpadek a degradace.
Alkohol přechází přes placentu a působí na mozek a tělo již nitroděložně. Pokud matka
opakovaně užívá alkohol v době těhotenství, může se dítě narodit s příznaky fetální-
ho alkoholového syndromu (FAS). Patří k nim mimo jiné nízká porodní hmotnost,
morfologické změny v oblasti hlavy (zejména obličeje), poruchy stavby a funkce mozku
(s možným opožděným nebo narušeným psychomotorickým vývojem, rozvojem men-
tálního defektu až mentální retardace, poruchami chování), ale i somatické poškození
vnitřních orgánů (srdce, ledvin atd.) a pohybového aparátu.
Pro poruchy chování a intelektu bez tělesného poškození v důsledku užívání alkoholu v době těhotenství
se používá označení fetální alkoholový defekt.
Prvním krokem k léčbě závislosti na alkoholu (a nejen na něm) je přiznání si pro-

blému a závislosti. Cílem léčby je důsledná a trvalá (doživotní) abstinence.
NOVÝ POHLED NA ZÁVISLOSTI Z VÝ VOJOVÉHO HLEDISKA

Jiří Šimonek
Otázky závislosti jsou v populaci velmi rozšířeným jevem. Týkají se jak dospělých, tak dospívajících
a – žel – mohou se týkat také dětí. Podle MKN-10 má syndrom závislosti svoji diagnostickou kategorii
(F1x.2), a tudíž je diagnózou – nemocí – chorobou. Zamysleme se krátce nad vývojovým aspektem
možného vzniku závislostí, jak jej vidí Jiří Šimonek – promovaný psycholog s dlouholetou praxí, který
je mimo jiné autorem nové a originální metody a techniky pracující s barvami a slovy, jejich výběry,
asociacemi, přesnou analýzou, korelacemi. Autor přichází s řadou originálních myšlenek. Mimo jiné
se „nově a jinak“ dívá také na problematiku závislostí, které bere nikoli jako nemoc, ale jako jeden
z přirozených vývojových aspektů člověka. Jeho pohled tak je „jiným úhlem“ v problematice závislostí.
(Poznámka Miroslava Orla)
Závislost v určitém slova smyslu provází člověka od početí. A je přirozenou tendencí

člověka a vývojově daným aspektem lidské psychiky i samotné mozkové činnosti. Vždyť
po dobu zhruba devíti měsíců žijeme nitroděložně ve vztahu absolutní závislosti (totálně
existenčního typu) na matce. Po narození je lidský novorozenec neschopen samostatné
existence a jeho život je doslova závislý na péči ostatních (hovoříme o obslužně existenč-
ním typu závislosti) – jedná se nejen o příjem živin, vody, minerálů, ale i podnětů, přijetí
a ocenění. Bez nich se dítě nevyvíjí fyziologicky, ale degeneruje nebo hyne.
Příkladem může být rozvoj řeči. Bez tzv. „maminštiny“ – komunikačně interakčního nástroje mezi
matkou a dítětem a bez rychlé pozitivní komunikační odezvy (úsměv, smích, pohlazení) ze strany matky
na zvukové pokusy dítěte, silně stagnuje artikulační i obsahová stránka vývoje řeči. Komunikační ne-
tečnost, nevšímavost a chudost stimulů stačí k tomu, aby se rozvinuly různorodé druhy logopedických
a jazykových poruch, aniž by takové poruchy byly genotypově kódovány.
Od počáteční „vysoké míry závislosti“ se postupně stáváme „relativně nezávislými“.

Určitá míra závislosti (a tendence k ní) je pro nás ale do značné míry přirozená po celý
další život.
Kořeny závislosti mají primárně biologický základ: V každém mozku se záhy formuje
speciální síť vzájemně propojených neuronů, jejichž ústředním mediátorem je dopa-
111
min – mozkový dopaminový systém odměny. Tato dopaminová neuronální síť je „před-
připravena“ v každém mozku. Pochopitelně se jí týká individuální variabilita lidského
jedince, která se projevuje ve všech tělesných i psychických atributech. Cílem fungování
mozkového systému odměny je dosahování radosti, slasti a uspokojení. Aktivovat jej
přitom lze řadou rozmanitých způsobů a cest. A zjednodušeně bychom mohli říci, že se
dopaminový systém řídí heslem: „Chci, chci znovu a chci víc!“
Na princip závislosti se můžeme dívat jako na jednu z variant obecné interaktivity.
Interakční efektivita mozkových procesů a možnost rozvoje závislosti je dispozičně při-
pravena. Jinými slovy – každý jedinec si ve svém mozku nese určité dispozice k vzniku
závislosti. Je jen otázkou času a podmínek, kdy člověk v reálných životních situacích
tento „připravený terén a jeho výsledný efekt objeví“ (neboli kdy jej pro sebe identifikuje
a vědomě ho začne vyhledávat). Složitější je pak otázka toho, zda a jak tuto vazbu dotyčný
rozpoznává a zda a jak si uvědomuje její důsledky a také příčiny vzniku.
O tom, v jaké míře a kvalitě se závislosti projeví či neprojeví v budoucnu, rozhodují jak prvky dané
geneticky, tak vývojově. Jinými slovy – svou roli hraje genotyp i fenotyp.
Každý člověk může vytvářet celou řadu závislostních vazeb. Mohou přitom být za-
měřeny k jakýmkoli objektům a mohou mít různou míru intenzity i časové stability
(tedy tendence přetrvávat). Člověk navíc dokáže jednotlivé závislostní vazby kombinovat,
hierarchizovat a také funkčně zaměňovat. Závislost je přirozeným mozkovým mechanis-
mem používaným k tomu, aby člověk žil opravdový jedinečný život v interakci s okolním
světem a hodnotově se v něm i v sobě vyznal (prostě aby uměl zacházet se svými „pouty“
k životu a jeho smyslu).
Pouze malé procento lidí se životně projeví závislostní vazbou abnormní intenzity
i časové stability (poruchovou vazbou), která v konečném důsledku přinese funkční
zhroucení života do patologie. V těchto případech o patologii hovořit můžeme. Považovat
ale jakoukoli závislost primárně a automaticky za nemoc je podle mého názoru mylné.
Jedna část lidí je aktivním tvůrcem závislostních vazeb (jako by si ty vazby k různorodým vnějším
objektům sama „vyrobila“) a druhá část tyto závislostní vazby naopak přijímá (nechá je do sebe jako
„vyrobené“ vložit a přijme je).
Mezi základní atributy, jejichž konkrétní kvalita, kvantita a kombinace „rozhodne“

o konkrétních projevech závislosti u konkrétního člověka, patří: vášnivost, akceschop-
nost a míra rizika, které zvládne. Dále se podílí přijetí a ocenění poskytované význam-
nými vztahovými osobami a vrstevníky, které mimo jiné přímo formuje také sebepři-
jetí a sebeocenění (popřípadě nepřijetí a neocenění). V neposlední řadě hraje roli také
potřeba regulace a vlivu, které jsou dobře patrné již v nejjednodušších dětských hrách.
Ilustrativně vliv působících faktorů znázorňuje obr. 10.4.
Výsledným působením a kombinací zmíněných atributů se mimo jiné rozvíjí a for-
muje fyziologické či patologické fungování lidského já a je v něm možno vystopovat
také kořeny závislostí (na psychoaktivních látkách, ale i práci, internetu apod.) a kořeny
psychopatologických jevů (např. agrese, krádeží, hraní na automatech apod.).
VROZENÉ
VROZENÁ RIZIKO VROZENÁ
VÁŠNIVOST AKCESCHOPNOST
PŘIJETÍ OCENĚNÍ
(autoritami + vrstevníky) JÁ (autoritami + vrstevníky)
REGULACE A VLIV
Obr. 10.4 Faktory ovlivňující vznik závislosti
Jedinec, který má v sobě větší potenciál vrozené vášnivosti, bude ohrožen jinými psychopatologickými
jevy než člověk s vysokou mírou vrozeného rizika. V prvním případě to mohou být psychoaktivní látky,
v druhém spíše hazardní hry a hrací automaty. Nedostatek přijetí či ocenění v dětském věku se význam-
ně promítne do fungování člověka, mimo jiné se může projevit také tendencí k závislosti na nikotinu
a vyšším rizikem přivlastňování, a tedy krádeží (věcí, myšlenek, názorů…). Položka regulace a vliv pak
souvisí s konzumací alkoholu.
Zohlednit dané schéma je vhodné vždy při psychologické práci s lidmi. Vychází z vý-
vojových zákonitostí fungování mozku, formování lidské psychiky a jejích projevů.
Zmíněným krátkým vstupem jsem chtěl poukázat na složitost a komplexnost problematiky závislostí,
na kořeny, které je vhodné zohlednit, a v neposlední řadě také na „obecnou dispozici“ člověka ke vzniku
závislosti, která je „přirozeně přítomna“ v našem mozku.
10.2.4 ODVYKACÍ STAV

Miroslav Orel
Odvykací stav (F1x.3) je spojen s částečným nebo úplným odnětím dlouhodobě užíva-
né psychoaktivní látky. Má řadu tělesných a psychických projevů dle typu konkrétní
psychoaktivní látky, na kterou vznikla závislost. Je doprovodným jevem a jasným průka-
zem syndromu závislosti. Prostý odvykací stav (označen kódem F1x.30) může být navíc
komplikován křečemi (pak je označen F1x.31) nebo deliriem (F1x.4).
Odvykací stavy mohou trvat různě dlouhou dobu – řádově hodiny až dny a týdny.
Z hlediska závažnosti představují velmi pestrou skupinu – od nízkého rizika až po akutní
ohrožení smrtí.
113
V rámci odvykacího stavu se významně zvyšuje se riziko neadekvátního chování, včetně slovní i fyzické
(brachiální) agrese – s čímž je třeba počítat. V deliriu navíc dotyčný zpravidla nemá náhled, je naru-
šen kontakt s realitou a na prožité delirium může mít úplnou nebo částečnou amnézii. Dotyčný si tak
neuvědomuje, co „dělá, když to dělá“, a ani si posléze nevzpomene na to, co „dělal, když to dělal“.
K psychickým projevům odvykacího stavu patří např. úzkost, tenze, neklid, podráž-
děnost, hostilita, agresivní tendence, nespavost, poruchy orientace, poruchy vnímání
(halucinace, iluze), poruchy myšlení (paranoidita, bludy).
K somatickým projevům odvykacího stavu patří neméně pestré příznaky: bolest
hlavy, změny krevního tlaku a srdeční frekvence, nevolnost a zvracení, pocení, třes, křeče
(až v podobě epileptických záchvatů), bolesti atd.
Zmíněné projevy se u jednoho člověka pochopitelně nemusí objevit všechny najednou.
Odvykací stav s deliriem při závislosti na alkoholu (F10.4) se nazývá delirium tre-
mens. Vzhledem k vysokému nebezpečí smrti je při delirium tremens potřeba okamžitá
a intenzivní léčba za hospitalizace (vyžadující mnohdy omezení pohybu).
Delirium tremens je až v jedné třetině spojeno s epileptickými záchvaty. Kromě výrazného neklidu, třesu,
pocení, zmatenosti a dezorientace místem a časem se typicky objevují halucinace sluchové a zrakové
(typické tzv. mikrozoopsie – halucinace drobného hmyzu, malých zvířat apod.). Běžným jevem je deli-
rium zaměstnanosti, kdy se dotyčný chová a prožívá, jako by prováděl neexistující činnosti a pracovní
úkony (např. sedí v lůžku a trhá polštář a domnívá se, vnímá, prožívá a chová se, jako by opravoval
motor auta v dílně…).
Při diagnostice a léčbě odvykacího stavu je pochopitelně nutno určit, k jaké psy-
choaktivní látce se vztahuje. Kromě specifické léčby je vesměs potřeba celková léčba
a stabilizace stavu zajišťující doplnění minerálů, hydratace, výživy atd.
10.2.5 PSYCHOTICKÉ STAVY VE SPOJITOSTI S PSYCHOAKTIVNÍMI

LÁTKAMI
Miroslav Orel
V souvislosti s psychoaktivními látkami se můžeme setkat také s psychotickou poru-

chou – F1x.5, kterou označujeme také jako toxickou psychózu. Vzniká v bezprostřední
souvislosti s užitím psychoaktivní látky a projevuje se typickými psychotickými sympto-
my – živými halucinacemi (mnohdy ve více smyslových modalitách), bludy, paranoiditou,
poruchou psychomotoriky (od stuporu po vzrušení a excitaci) a poruchou emocí (od
strachu až po extázi).
Projevy toxické psychózy a akutní intoxikace se do určité míry prolínají. Jejich diagnostické odlišení
může být někdy obtížné.
Do kategorie psychotických poruch bychom zařadili alkoholovou halucinózu, pa-

ranoidní alkoholovou psychózu (nejčastěji s projevy chorobné podezřívavosti nebo
neadekvátní žárlivosti). Známé jsou také toxické psychózy po kokainu, konopí, me-
tylamfetaminu (pervitinu) či halucinogenech.
10.2.6 PORUCHY PAMĚTI A DALŠÍ DUŠEVNÍ PORUCHY

VE SPOJITOSTI S PSYCHOAKTIVNÍMI LÁTKAMI
Miroslav Orel
Je zřejmé, že psychoaktivní látky ovlivňují mozkové neurony a tím i řadu psychických

funkcí. Poškozena může být také paměť.
Stav výrazného zhoršení recentní paměti s neschopností učit se novému a vybavovat si
minulé zážitky vyvolaný dlouhodobým působením psychoaktivní látky označujeme jako
amnestický (amnezický) syndrom (F1x.6). Jedná se o specifické postižení paměťových
funkcí – bezprostřední paměť, vědomí, pozornost a intelekt nebývají narušeny.
Vyústěním dlouhodobé závislosti může být rovněž demence vyvolaná alkoholem
nebo jinými návykovými látkami, poruchy osobnosti a chování, reziduální afektivní
poruchy, psychotická porucha rozvíjející se po ukončení užívání psychoaktivní látky.
Tyto kategorie bychom shrnuli pod diagnózu Reziduální stav a psychotická porucha
s pozdním začátkem (F1x.7). V těchto případech se jedná o důsledek dlouhodobého
působení psychoaktivní látky, nikoli však přímý účinek.
Pro kategorie duševních poruch vznikajících v souvislosti s psychoaktivními látkami, které nelze řadit do
žádné z již uvedených kategorií, lze použít diagnózu: Jiné duševní poruchy a poruchy chování (F1x.8)
nebo Neurčené duševní poruchy a poruchy chování (F1x.9).
10.3 SCHIZOFRENIE, SCHIZOFORMNÍ PORUCHY

A PORUCHY S BLUDY
Psychická onemocnění schizofrenního okruhu patří mezi nejzávažnější duševní

choroby vůbec. Mají totiž vliv na řadu psychických funkcí současně. V některých pří-
padech vyřadí člověka z produktivního života – mohou být invalidizující. Podíváme se
stručně na jednotlivé kategorie, které podle MKN-10 do této skupiny patří.
10.3.1 SCHIZOFRENIE
Miroslav Orel
SCHIZOFRENIE (F20) je mnohotvárné duševní onemocnění. Mění významně proží-

vání, chování i postoj ke skutečnosti. Představuje celou skupinu forem s pestrými přízna-
ky, které zahrnují různou měrou narušené vnímání, myšlení, emoce, motivaci i chování.
115
Můžeme říci, že schizofrenie je „nemocí sta tváří“ – sto nemocných se schizofrenií ukazuje
sto odlišných obrazů téže nemoci.
Schizofrenie začíná typicky v adolescenci. Vyskytuje se stejně často u žen i u mužů
(jen u žen nastupuje zpravidla o něco později). Zhruba u dvou třetin nemocných má
schizofrenie tendenci chronifikovat a zkracuje délku života. Je tedy jasné, že představuje
velmi závažný problém nejen pro jedince a jeho rodinu, ale pro celou společnost.
Schizofrenie a její projevy doprovázejí člověka odedávna a jsou doloženy v řadě pramenů (včetně např.
Ajurvédy). Pojetí tohoto onemocnění se samozřejmě měnilo. Samotný pojem „schizofrenie“ je ale jen
něco přes sto let starý. Je odvozen z řeckých slov schizein – štípat a frēn – mysl. Lze jej tedy přeložit jako
„rozštěp mysli“.
Abychom mohli schizofrenii diagnostikovat, musí být její příznaky jasně vyjádřeny
po dobu alespoň jednoho měsíce.
K typickým příznakům schizofrenie (které se u různých forem onemocnění objevují
v různé kvalitě a kvantitě a nemusejí se vyskytovat „všechny najednou“) patří:
Poruchy vnímání – jsou typicky reprezentovány šalebnými vjemy – halucinacemi.

Nejčastější jsou halucinované hlasy a dále slyšení vlastních myšlenek nebo jejich od-
nímání, vkládání či vysílání (tedy intrapsychické halucinace).
Poruchy myšlení – se mohou projevovat bludy. Převažují bludy kontrolovanosti,
ovlivňování, pronásledování apod. (tedy paranoidní bludy) nebo bludy nepatřičné
dané kultuře a době. V myšlení se mohou objevovat také zárazy, neologismy, inko-
herence apod.
Poruchy emocí – zahrnují nejčastěji emoční oploštělost, stažení, ale může se objevit
i chorobná excitace a vzrušenost.
Poruchy chování – představují vesměs ztrátu zájmů, apatii, nečinnost a bezcílnost.
Můžeme se setkat s negativismem, stuporem, mutismem, voskovou ohebností apod.
Příznaky se často dělí na pozitivní – nadměrně nebo zkresleně vyjádřené funkce (kdy je „něco navíc“ –
patří sem např. bludy a halucinace) a negativní – oslabení nebo ztráta funkcí (kdy je „něčeho méně“ –
řadíme sem emoční oploštělost, apatii apod.). Negativní příznaky jsou zpravidla hůře léčebně ovlivnitelné.
Stejně jako konkrétní obraz i průběh schizofrenie bývá velmi variabilní. Obecně lze
pouze říci, že čím dříve se onemocnění začne léčit, tím větší je šance na příznivý vývoj
v budoucnu.
U části nemocných můžeme vystopovat odlišnosti ve vývoji již v dětství. Toto pre-
morbidní období však nemá specifický charakter a nemusí se vyskytovat vůbec. Vlast-
nímu onemocnění předchází prodromální období – objevují se negativní příznaky,
hloubavost či vztahovačnost. Ani tyto příznaky však nemusí být specifické a mohou být
jen „koloritem“ dospívání.
První psychotická epizoda může nastoupit velmi prudce a rychle. Ve většině případů
vyžaduje hospitalizaci. V dalším průběhu může dojít k úplné úzdravě nebo se příznaky
objevují znovu v atakách. V období mezi atakami se může dotyčný vracet k normálu
nebo zůstává určitá úroveň reziduálních příznaků i mezi psychotickými epizodami. Po-
slední variantou je chronicko-progredientní průběh s kontinuálním přetrváváním nebo
zhoršováním nemoci.
atakovitý průběh
jediná psychotická
epizoda s úzdravou
Závažnost příznaků
chronicko-progredientní
průběh
čas
Obr. 10.5 Časový průběh schizofrenie
Specifikace průběhu je v MKN-10 určena pátým znakem:
F20.x0 – chronický průběh

F20.x1 – průběh v atakách s postupným defektem
F20.x2 – průběh v atakách se stabilním defektem
F20.x3 – průběh v atakách s remisemi
F20.x4 – neúplná remise
F20.x5 – úplná remise
F20.x8 – jiný průběh
F20.x9 – období pozorování kratší než jeden rok
V obraze paranoidní schizofrenie – schizophrenia paranoides (F20.0) jednoznačně

dominují bludy a halucinace. Poruchy emotivity, vůle nebo katatonní příznaky nebývají
většinou tak nápadné nebo se vůbec nevyskytují, ačkoli ataky onemocnění mohou být
silně afektivně nabité.
Hebefrenní schizofrenie – schizophrenia habephrenica (F20.1) je charakteristická
nápadným projevem budícím zpravidla pozornost. Objevují se především nepřiléhavosti
a dezorganizace v chování a emocích, negativismus, dětinské způsoby, plané mudrování
až inkoherence v myšlení.
Poruchy hybnosti zcela převládají u katatonní schizofrenie – schizophrenia catatonica
(F20.2). Jedná se o projevy extrémně zvýšené a neúčelné motorické aktivity, stereotyp-
ních pohybů nebo naopak snížení hybnosti až do nehybného stuporu, nástavů, voskové
ohebnosti, povelového automatismu apod.
Simplexní schizofrenie – schizophrenia simplex (F20.6) je typická stažením dotyčného
do vnitřního světa, oploštěním emočních projevů, ztrátou zájmu, motivace s výrazným
poklesem aktivity, apatií. Výkonnost a vnější projev je významně utlumen.
Pokud jsou splněna kritéria schizofrenie, ale žádný ze znaků není charakteristický pro
výše uvedené typy, klasifikujeme nediferencovanou schizofrenii (F20.3).
117
V případě schizofrenních poruch používá MKN-10 ještě dvě diagnostické kategorie: Jiná schizofrenie
(F20.8) a Schizofrenie nespecifikovaná (F20.9).
Pokud po jasně proběhlé schizofrenii přetrvává určitá „zbytková schizofrenní sym-

ptomatologie“, hovoříme o reziduální schizofrenii (F20.5). Projevuje se např. podivín-
stvím, bezcílností, omezením sociálních kontaktů, chudostí verbálního projevu, sníženou
aktivitou, pasivitou, oploštělou emotivitou. V minulosti se tento stav označoval jako
„postpsychotický defekt“.
V případě Postschizofrenní deprese (F20.4) na odeznívající schizofrenii nasedá depresivní propad nálady.
Schizofrenie na scéně dějin

Martin Kaláb
Malé ohlédnutí za historií porozumění schizofrenii je do určité míry náhledem na dějiny

„lidského šílenství“ v té nejsyrovější podobě. Jde o nemoc vážnou a mnohdy tragickou.
Ve společnosti byla (a v menší míře bohužel stále ještě někdy je) zdrojem posměchu,
v horším případě obav a z nich pramenící předpojatosti vůči nemocným.
Nehledě na společenské postavení byl nejeden schizofrenik v minulosti upálen na hranici pod nálepkou
„posedlosti ďáblem“. Prakticky až do poloviny 20. století schizofrenie frustrovala lékaře nedostupností
jakékoliv účinné terapie.
Zapátráme-li v životopisech některých známých historických osobností, dočkáme se

často překvapení. Schizofrenií pravděpodobně trpěl mimo jiné např. anglický fyzik a ma-
tematik Isaac Newton, francouzská národní hrdinka Johanka z Arku, hudební skladatel
Georg Friedrich Händel nebo spisovatel Jack Kerouac. Velice známým příběhem ze
současnosti se stal osud Johna Forbese Nashe, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho
soužití se schizofrenií je dokonale zdokumentováno v románu autorky Silvie Nasarové
Čistá duše (A Beautiful Mind, 1998).
Zmíněná kniha byla nominována na Pulitzerovu cenu. V roce 2001 podle ní režisér Ron Howard natočil
stejnojmenný film, který získal čtyři Oscary.
Pravděpodobně nejdokonalejší a nejobsáhlejší literární charakteristiku této psychózy

poskytl zcela mimoděk Nikolaj Vasiljevič Gogol ve svém románu Bláznovy zápisky (Za-
pisski sumasšedšego, 1838).
Hrdinou prózy je malý ušlápnutý úředníček Poprišin, který podléhá tlaku obludných halucinací a dezilu-
zí, až se dostává do blázince. Dokonale to vystihuje autorův styl psaní – hrdinův monolog se pod tlakem
postupně se deformující psychiky rozpadá do fantasmagorických útržků vět a slov.
Ačkoli projevy schizofrenie provázejí lidstvo od nepaměti, samotný název nemoci

(schizofrenie) není příliš starý. Dalo by se říci, že teprve nedávno překročil jubilejních
sto let.
Ohlédněme se nyní v čase zpět. Nejstarší doložitelné zprávy pocházejí ze starověkého
Egypta z období asi dva tisíce let př. n. l., konkrétně z Ebersova papyru. Zmínky o schi-
zofrenii se nacházejí i v hebrejské bibli, odkud také vzešel zlidovělý výraz pro tuto nemoc
(a často pro duševní poruchy obecně) – „mešuge“.
Hinduistické texty, které jsou datovány do období 1400 let př. n. l. definují vznik
šílenství jako důsledek nevyrovnaného toku krve mezi pěti pevnými elementy (buthas)
a třemi tekutými elementy (dosas).
Staročínský spis Žlutý císař (klasika východní medicíny věnovaná vnitřnímu lékařství
z období kolem roku 1000 př. n. l.) popisuje příznaky duševních poruch, demence a křečí
vzniklé na podkladě posedlosti nadpřirozenými démony.
Staří Řekové rovněž projevovali zájem o toto odvětví lidské psychiky. Platon (427 až
347 př. n. l.) rozeznával dva druhy šílenství: božské a fyzické, respektive tělesné. To prv-
ní podle něj vedlo ke zrození proroků, inspirovalo básníky a vyvolávalo touhu po kráse
a čistotě. Provázanost mezi vnímáním šílenství a geniality byla ostatně pro antické Řecko
typická. Potvrzoval to ve svých spisech i Aristoteles (384–322 př. n. l), i když na rozdíl
od Platona nevěřil v božský původ šílenství.
Svou teorii čtyř tělesných tekutin a jejich vlivu na psychiku nemocného uplatňoval
také známý Hippokrates (460–377 př. n. l.).
Z antického období pocházejí i některé první, ve své podstatě relativně racionální
postupy pro zklidnění agresivního pacienta. Asclepiades (129–40 př. n. l.) používal
hudbu a vynalezl houpací lůžko určené k odpočinku nemocného. Soranus (přelom
1. a 2. století n. l.) navrhoval, aby neklidní pacienti byli umisťováni ve vzdušných a pro-
světlených prostorech. Důrazně se stavěl proti používání tělesných trestů.
V období starověkého Říma byl často uplatňován humánní přístup k nemocnému.
Byl doporučován klid, masáže, teplé koupele a dostatek jídla.
Přelomový názor přinesl ve 2. století n. l. Galén (129–199 n. l.), který spatřoval pří-
činu duševních nemocí v poruše mozku nebo jako druhotné projevy postižení dalších
orgánů.
I v antice ale najdeme lékaře, kteří už tak mírumilovní nebyli. Oblíbenou procedurou
bylo například žahání elektrickými úhoři. Celsus (25 př. n. l.–50 n. l.) obhajoval použití
bičování, hladovění a pouta, což považoval za možnosti, kterými by mohlo být dosaženo
„rozvíření neklidného ducha“.
O vysoké úrovni v péči o duševně choré v islámském světě se dozvídáme z mnoha
zdrojů. Nemocní byli za nezvykle vysoce humánních podmínek „hospitalizováni“ ve
speciálních zařízeních – bímáristánech.
Středověk byl na poli péče o schizofrenní pacienty (a nejen o ně) opravdu temnou
dobou. Péče o duševně nemocné vzali do svých rukou kněží. Základní „diagnostickou
jednotkou“ se stala posedlost ďáblem a „léčilo se“ na mučidlech. Ve sklepeních byli nebo-
žáci poutáni, poléváni proudem studené vody, dokud se málem neutopili, páleni žhavým
železem a bodáni jehlami. Vše za účelem očištění od démonů. Na konci celého procesu
téměř vždy hořela hranice.
Poslední tzv. hony na čarodějnice s upálením proběhly v Massachusetts v roce 1692 a v Evropě se upa-
lovalo dokonce ještě těsně před Velkou francouzskou revolucí.
Teprve na počátku 18. století se začaly objevovat tendence k hlubšímu poznání du-
ševních poruch. Philippe Pinel (1745–1826), francouzský lékař považovaný za jednoho
ze zakladatelů moderní psychiatrie, kladl důraz na aktivní medicínsko-filozofický náhled
119
duševních chorob. Všímal si zevních projevů, gest, grimas, vyjadřovacích schopností

a emocí. Začal od sebe oddělovat demenci, idiocii, melancholii a mánii. Pinelův žák Jean
Etiene Esquirol (1772–1840) poprvé odborně definoval symptomy halucinací a ve svých
popisech se velmi přiblížil modernímu pojetí paranoidní schizofrenie.
Benedict Augustin Morel (1809–1873) ve své práci Léčba duševních onemocnění
(Traite des Maladies Mentales, 1860) představil první srozumitelnou charakteristiku psy-
chického postižení, které nastupuje na pokraji dospělosti a vede k předčasnému stár-
nutí mozkových funkcí. Poprvé použil termín „předčasná demence“ (franc. demence
precoce) u dříve asymptomatického adolescenta, který se stával postupem času stále více
uzavřeným, až „zdegeneroval do stavu demence“. Benedikt Augustin Morel od tohoto
stavu odlišil vrozenou idiocii. Na svou dobu velmi originálně a moderně argumento-
val pravděpodobností rodinné zátěže u „předčasných demencí“. Doložil to na případu
psychotického dítěte, jehož matka byla rovněž duševně nemocná a babička byla okolím
považována za „poněkud výstřední“.
Krátce zmíníme některá další významná jména a objevy.
V roce 1851 Jean-Pierre Falvet (1794–1870) popsal pojem „cyklické šílenství“ (franc.
folie circulaire). V roce 1871 Ewald Hecker (1843–1909) publikoval popis tzv. hebefrenie
jako projev hloupého a nezodpovědného chování.
Poznámka: Hebe byla v mytologii považována za bohyni mládí a lehkomyslnosti.
O tři roky později Karl Ludwig Kahlbaum (1828–1899) popsal paranoidní poruchy
mysli a definoval tzv. katatonii – stav neobvyklého, dlouhotrvajícího držení těla a sva-
lové ztuhlosti nebo naopak neustále se opakujících, stereotypních pohybů provázených
poklesem svalového napětí.
V čase jsme se již posunuli na přelom 19. a 20. století.
Důležitou roli i v oblasti výzkumu schizofrenie sehrál Emil Kraepelin (1856–1926).

Byl jedním z prvních, kdo vytvořil podrobnou klasifikaci duševních chorob, ve které
jednoznačně potvrdil definici pojmu „předčasná demence“ (lat. dementia praecox) pro
nemocné se symptomy, které dnes přiřazujeme ke skupině psychotických poruch. Pou-
kazoval na emocionální otupělost pacientů, na to, že se smějí či pláčou bez zjevné zevní
příčiny a že stav se s věkem progresivně zhoršuje. Onemocnění chápal jako předčasný
psychický úpadek osobnosti a podstatu shledával pouze v organickém poškození mozku.
Slovem „předčasný“ odlišil Kraepelin schizofrenii od jiných forem demence (např. demence Alzheimerova
typu), které ve velké většině případů propukají v pozdějším věku.
Na setkání Německé psychiatrické společnosti dne 24. dubna 1908 vystoupil švýcar-
ský psychiatr a profesor Univerzity v Curychu Paul Eugen Bleuler (1857–1939). Ve své
přednášce kritizoval používání pojmu předčasné demence s odůvodněním, že neexistují
jednoznačné důkazy podporující jen degenerativní postižení mozku v rámci této poruchy.
Ve studii 647 pacientů (provedené v jeho psychiatrickém zařízení Burghözli Asylum) po-
užíval pojem schizofrenie. Do oficiální terminologie se toto označení dostalo v roce 1911
v jeho knize Předčasná demence nebo skupina schizofrenií (Dementia praecox oder Gruppe
der Schizophrenien). Zpochybnil v té době převládající názor, že za duševními poruchami
stojí jen organické postižení mozku. Byl naopak přesvědčen, že jejich příčiny mohou mít
i psychický původ. Stal se velkým propagátorem myšlenek Sigmunda Freuda. A také jako
první definoval tzv. pozitivní a negativní schizofrenické symptomy.
Kraepelin i Bleuer nezávisle na sobě jako první provedli rozdělení schizofrenních poruch do kategorií
dle dominujících příznaků a předpokládané prognózy průběhu onemocnění.
Bleuer mimo to zavedl i další významné psychiatrické pojmy: „autismus“ (stav pohroužení se do
vlastního nitra, které převládá nad vztahem k realitě) a „ambivalence“ (rozpolcenost, zdánlivou neschop-
nost se rozhodnout).
Neustálým hledáním příčin onemocnění vznikala v průběhu 20. století celá řada
různých hypotéz, teorií a pohledů.
V jedné z teorií z první poloviny 20. století se pozornost psychiatrů zaměřila na kvalitu vztahu matky
a dítěte jako možnému klíči vzniku schizofrenie. Hnací silou tohoto náhledu byl v té době moderní proud
Freudovy psychoanalýzy. Na základě myšlenky, že rodič může být vyvolávajícím momentem propuknutí
schizofrenie, byl zaveden pojem „schizofrenogenní matka“.
V polovině padesátých let Gregory Bateson (1904–1980) definoval pojem „dvojná vazba“, která
mohla také hrát významnou roli ve vztahu rodič-dítě. Stručně se dá vysvětlit jako rozpor mezi verbálním
a neverbálním projevem – jde například o situaci, kdy budete někomu láskyplně sdělovat, jak ho milujete,
ale řeknete to s tónem, postojem a výrazem „tygra před útokem“…
Od psychosociálních přístupů se díky využití moderních zobrazovacích metod (jako

je výpočetní tomografie, magnetická nukleární rezonance a pozitronová emisní tomogra-
fie) upřel zrak k biologickým (tělesným) faktorům vzniku schizofrenie. Četné bioche-
mické studie poukázaly na nerovnováhu a změny chemických procesů mozku. Na řadu
přišla i genetika, komplikace spojené s těhotenstvím a porodem, vliv stresu, infekcí…
A k tomu se přidává také celá řada dalších biologických, psychických a sociálních fak-
torů – prozatím je přijímán multifaktoriální koncept příčin vzniku schizofrenie.
Chceme-li mluvit o DĚJINÁCH LÉČBY SCHIZOFRENIE, můžeme dobu do po-

čátku 20. století směle označit za prehistorii psychiatrie. „Léčba“ schizofrenie znamenala
většinou izolaci, věznění, mučení, zabití apod.
Na základě empirických pozorování byly do léčby schizofrenie postupně zaváděny tzv.
„fyziologické šoky“ s využitím malárií vyvolané horečky, inzulinem navozených kómat
nebo elektrokonvulzoterapie (která jako jediná je pro řadu příznivých efektů používána
stále).
Z farmakologických přípravků byly v léčbě schizofrenie v klinické praxi nejprve
použity chloralhydrát (poprvé v roce 1869) a barbituráty (poprvé v roce 1903). Po jejich
podání došlo mimo úlevy od úzkostných stavů a zlepšení kvality spánku také k určitému
zklidnění pacientů. Nicméně neodstraňovaly hlavní složku schizofrenie – bludy a halu-
cinace.
Naprostá revoluce v léčbě schizofrenních stavů se odehrála počátkem padesátých let
minulého století. Na scéně se objevil chlorpromazin. K jeho objevu došlo zcela náhod-
ně (což v medicíně není netypické): v roce 1952 hledal pařížský chirurg Henri Laborit
121
(1914–1995) cestu ke snížení dopadů celkové anestezie na krevní oběh pacienta. Mimo
jiné si všiml si, že po určitém „koktailu“ sedativ, hypnotik a anestetických narkotik se
u pacientů po operaci změnilo jejich chování. Stav označil za něco jako „chemická loboto-
mie“. Mezi uvedenými látkami byl i chlorpromazin – původně používaný jako antihista-
minikum proti alergiím a také pro potlačení strachu před operací. Henri Laborit, vědom
si pravděpodobného přesahu hranic svého chirurgického obzoru, podsunul svůj postřeh
kolegům psychiatrům. Myšlenky se chopili Jean Delay (1907–1987) a Pierre Deniker
(1917–1998), kteří indikovali chlorpromazin u pacientů s manickými stavy. Posléze
vyzkoušeli jeho účinky i u schizofreniků. U obou skupin zjistili zásadní věc – pacienti
byli zklidněni, ale ne uspáni! Chlorpromazin zahájil své tažení po světě. Stal se prvním
zástupcem skupiny tzv. klasických neuroleptik, respektive antipsychotik.
V šedesátých letech minulého století došlo na poli psychofarmakologie k obratu. V kli-
nické praxi se začala používat tzv. atypická antipsychotika, která mají menší nežádoucí
účinky, působí na pozitivní i negativní schizofrenní příznaky, zlepšují paměť a ovlivňují
i poruchy nálady. Prvním (a stále užívaným) zástupcem se stal clozapin.
Nedocenitelným lékem pro rychlé zklidnění a ztlumení, sobě i okolí nebezpečné-
ho pacienta se stal haloperidol. Pro klinickou praxi jej objevil Belgičan Paul Janssen
(1926–2003).
Časem se objevily další léky ze skupiny atypických antipsychotik, které jsou v léčbě schizofrenie v sou-
časnosti považovány za léky první volby.
Doslova revoluční vědeckou událostí bylo odhalení mechanismu, kterým antipsychoti-

ka potlačují příznaky schizofrenie. Dá se říct, že je to jeden z největších úspěchů moderní
psychofarmakologie. V roce 2000 byla za tento objev udělena Nobelova cena za medicínu.
Švéd Arvid Carlsson (1923) a Američané Paul Greengard (1925) a Eric Kandel (1929)
byli oceněni za objev cílového místa účinku antipsychotik – dopaminové receptory v moz-
ku. Pozornost světové psychiatrie se zaměřila na neurotransmiter dopamin.
V případě schizofrenie se víko Pandořiny skříňky lidské duše o něco více pootevřelo. Ani zdaleka však
netušíme, co všechno je v ní ještě ukryto…
Některé současné pohledy na vznik schizofrenie

Miroslav Orel
Schizofrenii umíme dobře poznat, v oblasti vysvětlení jejích příčin a mechanismu vzniku
víme sice stále více a více, přesto však kolem tohoto duševního onemocnění stále zůstává
hodně nejasností. Příčiny se hledají v rámci celého bio-psycho-sociálního spektra.
Existuje celá řada teorií, které se snaží toto závažné psychické onemocnění vysvětlit.
Ukazuje se, že mozek člověka se schizofrenií vykazuje odlišnosti ve stavbě, funkci
i propojení. Na poli biologie přinášejí vědci četné informace o vlivu genů, neurovývojo-
vých a morfologických změnách mozku (zejména v oblasti prefrontální kůry, limbického
systému, talamu, bazálních ganglií i jinde), změn v receptorových a mediátorových sys-
témech (hlavní podíl je přiřazován dopaminovému systému, ale podíl ostatních mediá-
torových systémů není vyloučen).
Mediátorové a receptorové hypotézy vycházejí zejména z příznivého působení antipsychotik (léčiv,

která léčí psychotickou symptomatiku) právě na úrovni mediátorových systémů mozku. Od dopaminu
se ohnisko zájmu postupně přeneslo k jeho postsynaptickým receptorům (zejména D2 a D3) a dalším
mediátorům (jako je např. serotonin, noradrenalin, GABA, glutamát, acetylcholin či neuropeptidy).
Svou roli při vzniku schizofrenie mohou hrát kvalitativně odlišné spoje v mozku
(např. mezi pravou a levou hemisférou, mezi prefrontální kůrou a limbickým systémem),
narušená asymetrie a funkční specializace mozkových polokoulí. Zvažuje se vliv infekce
v době těhotenství či porodních komplikací.
Jedna z neurovývojových teorií předpokládá, že určité změny v mozku se objevují dlouho před začátkem
onemocnění a podmiňují změny ve zrání mozkových systémů a mozku jako takového. K manifestaci
onemocnění pak dojde v kritickém období funkčního dozrání (začátek schizofrenie se skutečně víceméně
překrývá s dobou dozrání prefrontálních a jiných systémů mozku).
Psychosociální teorie vidí příčiny v poruše sociálních vztahů, komunikačním stylu

(zejména v rámci primární rodiny). Existují názory, že se může uplatňovat také vliv ne-
chtěného těhotenství. Někteří autoři považují schizofrenii za určitou formu reaktivního
psychického zhroucení.
Pojetí, teorií i přístupů ke schizofrenii (a duševním poruchám a onemocněním vůbec) je mimo stručně
uvedené celá další řada. Jejich samotný výčet přesahuje rámec naší publikace. Lze se setkat také s názory,
které nelze označit jako „vědecké“.
Přes nesporný pokrok na poli genetiky, biochemie, elektrofyziologie a jiných odvětví

však musíme konstatovat, že přesné a jednoznačně vysvětlené příčiny schizofrenie stále
známy nejsou. Zatím platí multifaktoriální etiopatogeneze zahrnující mnohočetné
etiopatogenetické vlivy.
10.3.2 AKUTNÍ A PŘECHODNÉ PSYCHOTICKÉ PORUCHY

Miroslav Orel
Kategorie AKUTNÍ A PŘECHODNÉ PSYCHOTICKÉ PORUCHY (F23) zahrnuje

diagnostické jednotky, které se symptomatikou více méně překrývají s příznaky schizofre-
nie, ale mají náhlý začátek a trvají vždy kratší dobu – méně než jeden měsíc. V obraze
klinickém dominují zřetelné, ale měnlivé bludy a halucinace. V řadě případů se objevuje
emoční rozrušení. Vesměs můžeme najít nějaký spouštěcí faktor, spojený obvykle s ně-
jakou životní změnou a zátěží (porod, traumatizující zážitek, silný stres apod.).
Ačkoli může být průběh velmi dramatický, mohou tyto poruchy často zcela odeznít
a nezanechat žádné reziduum (tj. přetrvávající zbytkové projevy poruchy). V některých
případech může akutní a přechodná psychotická porucha přímo přecházet do schizofre-
nie. Pokud příznaky přetrvávají déle než jeden měsíc, je potřeba poruchu diagnosticky
překlasifikovat.
MKN-10 rozlišuje několik jednotek této skupiny:
123
Akutní polymorfní psychotická porucha bez příznaků schizofrenie (F23.0) začíná

a končí zpravidla náhle (trvá od jednoho dne do jednoho měsíce). V klinickém obraze
dominují pestré příznaky, které se výrazně mění v kvalitě a kvantitě – často i průběhu
hodin. Objevují se bludy, halucinace či poruchy percepce (trvající alespoň několik
hodin). Emoce kolísají až do podoby měnlivých emočních bouří s intenzivními pocity
štěstí, extáze, úzkosti či podrážděnosti. Motilita bývá zřetelně zvýšená nebo naopak
snížená, může být přítomna i zmatenost.
Akutní polymorfní psychotická porucha se symptomy schizofrenie (F23.1) opět
trvá méně než jeden měsíc. Má příznaky schizofrenie, které se objevují již na začátku
a přetrvávají po většinu doby trvání poruchy.
Akutní schizoformní psychotická porucha (F23.2) se vyznačuje poměrně stálými
psychotickými příznaky (i zde po dobu kratší než jeden měsíc). Emoční proměnlivost
a nestálost bývá přítomna, ale není výrazná.
Jiné akutní psychotické poruchy převážně s bludy (F23.3) mají jako hlavní rys
bludnou produkci nebo se projevují jako nediferencované a blíže nespecifikované
stavy vzrušení, které nelze klasifikovat jinak.
Pro blíže nespecifikované, atypické nebo nediferencované stavy je možno použít kategorie: Jiné akutní
a přechodné psychotické poruchy (F23.8) a Akutní a přechodné psychotické poruchy nespecifikované
(F23.9).
Možné spojení se stresující událostí je vyjádřeno pátým znakem v klasifikaci dvou

subtypů:
F23.x0: forma bez akutního stresu

F23.x1: forma spojená s akutním stresem
10.3.3 SCHIZOAFEKTIVNÍ PORUCHA

Miroslav Orel
Poruchy nálady a schizofrenie jsou samostatné diagnostické jednotky. Mohou se však

u jednoho pacienta vyskytovat společně – buď současně, nebo v krátkém rozmezí ně-
kolika dnů. V případě SCHIZOAFEKTIVNÍ PORUCHY (F25) se kombinují jasné
příznaky schizofrenie a patologicky změněné nálady. Navíc se mohou vyskytovat pří-
znaky netypické – např. zmatenost, delirium. Bludy přítomné u schizoafektivní poruchy
mohou, ale také nemusejí odpovídat náladě.
Při výskytu symptomů schizofrenie a zároveň chorobně zvýšené (manické) nálady

diagnostikujeme manický typ schizoafektivní poruchy (F25.0).
Kombinace příznaků schizofrenie a pokleslé (depresivní) nálady je typická pro depre-
sivní typ schizoafektivní poruchy (F25.1).
Smíšený typ schizoafektivní poruchy (F25.2) je charakteristický smíšeným afektiv-
ním stavem (se „směsí“ mánie a deprese) v kombinaci s příznaky schizofrenie.
Pro nespecifické či netypické formy schizoafektivní poruchy vyhrazuje MKN-10 kategorie: Jiné schizo-
afektivní poruchy (F25.8) a Schizoafektivní porucha nespecifikovaná (F25.9).
Oproti schizofrenii je prognóza schizoafektivní poruchy vesměs příznivější. Emoční

náboj poruchy stírá emoční oploštělost, která je u schizofrenie často obtížně řešitelným
problémem.
10.3.4 PORUCHY S BLUDY

Miroslav Orel
Bludy jsme charakterizovali jako chorobně vzniklá, nevývratná přesvědčení. Spadají do

poruch myšlení. Bludy jako takové jsou součástí řady jiných poruch (schizofrenie, poruch
nálad, delirií apod.), mohou však být také hlavním a dominantním znakem psychopa-
tologického nálezu.
Pokud bludná produkce přetrvává déle než tři měsíce, ale emoční reakce, prožívá-
ní, chování, kontakt s realitou atd. odpovídají situaci a nevybočují z normy, hovoříme
o TRVALÝCH DUŠEVNÍCH PORUCHÁCH S BLUDY (F22). Dá se říci, že „mimo
blud“ člověk může fungovat víceméně běžně. Halucinace se objevují výjimečně a nejsou
u této skupiny poruch typické.
Již z názvu kategorie vyplývá tendence k chronickému průběhu. Postiženi bývají muži i ženy (průběh
se ale může lišit).
V rámci diagnostické jednotky porucha s bludy (F22.0) se rozvíjí jediný blud nebo
více bludů vzájemně propojených (nesmí se ale jednat o bludy kontrolovanosti). Rozli-
šujeme několik typických forem této psychické poruchy:
Erotomanická forma – obsahuje chorobná přesvědčení, že se do dotyčného zamilo-

vala nějaká osoba (často významná a mediálně známá). U mužů není netypický výskyt
agrese a násilí vynucující si pozornost nebo zaměřený proti partnerům milované osoby.
Žárlivecká forma (Othellův syndrom) – je charakteristická nevývratným přesvědče-
ním, že partner/ka je sexuálně nevěrný/á.
Megalomanická – grandiózní forma je typická chorobným přesvědčením o vlastní
výjimečnosti, neobyčejně významné roli, mimořádných schopnostech, vědomostech
apod.
Perzekuční forma – nese bludná přesvědčení o pronásledování, zneuznávání nebo
zneužívání dotyčného nebo někoho jemu blízkého.
Hypochondrická forma – zahrnuje bludy o přítomnosti nemoci nebo tělesného
defektu.
Smíšená forma – se vyznačuje přítomností více typů bludů.
Bludy u této poruchy nebývají absurdní ani bizarní, ale jsou „jakoby reálně možné“
a často vycházejí z reálné situace dotyčného. V některých případech není vymezení hranice
mezi bludem a reálnou situací zcela jednoduché – člověk může být opravdu milován,
nemocen, zneuznán apod.
125
Pro vzácné, netypické, odlišné nebo blíže neurčené formy poruch s bludy, které nelze zařadit do uve-
dených kategorií, používáme kategorie Jiné poruchy s přetrvávajícími bludy (F22.8) a Trvalá porucha
s bludy nespecifikovaná (F22.9).
Blud se může „přenést“ na osobu, která žije v emočně velmi blízkém vztahu s psy-
chicky nemocnou osobou (u které je daný blud součástí psychopatologického obrazu).
V takovém případě hovoříme o sdíleném neboli indukovaném bludu a klasifikujeme
INDUKOVANOU PORUCHU S BLUDY (F24). Po oddělení obou osob (např. při
hospitalizaci) vesměs indukovaný blud odeznívá.
10.3.5 SCHIZOTYPNÍ PORUCHA A JINÉ PSYCHOTICKÉ PORUCHY

Miroslav Orel
Nepříliš často používaná kategorie SCHIZOTYPNÍ PORUCHA (F21) zahrnuje zvý-

raznělé prodromální příznaky schizofrenie – kolísavou úzkost, hloubavost, nemluvnost,
stažení do sebe, vztahovačnost, depresivní ladění nebo emoční oploštělost, ozvláštnělé
vnímání reality. Typické je anomální myšlení s magickými prvky a dále nápadné až vý-
střední a excentrické projevy zvláštního chování, které často neodpovídá situaci. Pokud
se objeví bludné produkce nebo halucinace, bývají zpravidla přechodné a nemají velký
vliv na chování dotyčného. Projevy poruchy a dezorganizace psychiky nikdy nedosahují
intenzity schizofrenie.
Schizotypní poruchu můžeme přirovnat k jakémusi „předstupni“ schizofrenie, ve kterou může přecházet.
Někdy se také přirovnává k „mezistupni“ mezi schizofrenií a poruchami osobnostmi.
Pokud psychotická porucha neodpovídá žádné již uvedené kategorii, užívá MKN-10
označení – Jiné neorganické psychotické poruchy (F28) nebo Neurčené neorganické
psychózy (F29).
10.4 PORUCHY NÁLADY (AFEKTIVNÍ PORUCHY)
Miroslav Orel
Poruchy nálady patří žel mezi časté a potenciálně závažné psychické poruchy.
Zpravidla zasahují kompletně všechny oblasti lidské bytí. Projevují se v prožívání i v cho-
vání. Ovlivňují racionalitu, výkonnost, motivaci, pozornost, motoriku, vztahovost a další
psychické i tělesné funkce. Poruchy nálad se vymykají běžnému kolísání nálad (které je
do určité míry zcela fyziologické). Rozpoznat je správně a zahájit včas adekvátní léčbu
může být v některých případech doslova život zachraňující.
10.4.1 MÁNIE
MÁNIE – MANICKÁ FÁZE (F30) je typická patologicky zvýšenou náladou, která
je většinou nadměrně dobrá, skvělá, fantastická, plná neadekvátní euforie a naprosto
přehnaného optimismu. Nálada nemusí být jen euforická, ale může být také zlostná
a podrážděná – pak hovoříme o rezonantní náladě. U plně vyjádřené mánie dochází
k elaci (vzestupu) nálady nezávisle na vnějších okolnostech.
V chování při mánii dominuje nepřiměřená výstřednost a odbržděnost. Je zpravidla
značně zvýšená tendence k navazování kontaktů a známostí (včetně sexuálních). Člověk
v mánii je často nadmíru přátelský, přehnaně dobrosrdečný a vstřícný. Svými projevy však
„přestřeluje“ a obtěžuje okolí (např. opakovanými telefony a návštěvami v různou denní
i noční dobu). V mánii je člověk zvýšeně činorodý, začíná spoustu činností (ale zpravidla
není schopen je dokončit), má přehršel nápadů (ale nedotáhne je do konce, protože při-
cházejí stále další a další). Nečiní mu problém utrácet, rozdávat peníze i movitý majetek.
Myšlenkové tempo se u mánie zrychluje až k myšlenkovému trysku. Řeč a projev
jsou zrychlené, hlasité, nápadné a budící pozornost. Rychlé je také střídání témat, snad-
né je rozptýlení a změny zaměření pozornosti (stoupá roztržitost). Mnohdy upoutávají
již na první pohled nápadnosti v oblékání a úpravě zevnějšku (u žen např. výrazné, ale
nekvalitně provedené líčení).
V mánii klesá potřeba spánku. Spánek může trvat jen několik málo hodin za den
(i 1–2 hodiny!), aniž by dotyčný cítil únavu nebo potřebu spánku.
Sexuální apetence (včetně přesvědčení o svých sexuálních schopnostech) zpravidla
narůstá. Ztráta sociálních zábran vyústí v nepřiměřené a danému člověku neodpovídající
projevy chování. Flirtování a navazování nových známostí bývá za hranicí kultivovaného
chování. Může se objevit promiskuitní chování a střídání sexuálních partnerů.
Chuť k jídlu se také většinou mění – od nechutenství (kdy „na jídlo není chuť ani
čas“) po žravost.
Nepřiměřeně výrazně narůstá sebevědomí a sebejistota, nic se nezdá být problém
nebo překážka.
Nejzávažnější rizika, která nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, jsou u mánie především
sociální a materiální důsledky chování (narušení a rozbití vztahů, finanční ztráty, trestné
činy), ale také zvýšení úrazovosti a nehodovosti, nadužívání alkoholu, drog apod. Mánii
ruku v ruce provází „ostuda“ a „škody na vztazích, majetku a zdraví“. Emoční vzrušení se
může snadno přesmyknout do obtížně korigované (nebo nekorigované) zuřivosti a agrese.
Člověk v mánii jedná jako „utržený ze řetězu“ nebo jako by „jel na plný plyn“, s výkonem „přes 120 %“.
Jak může vypadat např. řízení automobilu v mánii, si lze snadno představit.
Někteří nemocní mají tendenci tvořit literární, technická, malířská či jiná díla, vynalé-
zají nové principy a přístroje. Velikášství může nabývat až bludného charakteru. Dotyčný
je pak chorobně a nezvratitelně přesvědčen o svých mimořádných, grandiózních a výji-
mečných schopnostech, vlastnostech a vlohách nebo kontaktech a vztazích s významnými
osobnostmi, ale i Bohem apod. Jedná se o bludy megalomanické a grandiózní.
Mohou se objevovat také bludy paranoidní – dotyčný je přesvědčen, že je pronásledován, sledován,

ohrožen apod. A můžeme se setkat také s poruchou vnímání ve smyslu halucinací (např. slyší hlasy
sdělující mu poselství o jeho mimořádných schopnostech nebo poslání apod.).
127
Jsou-li součástí mánie psychotické příznaky, je označena jako Manická fáze s psycho-
tickými příznaky (F30.2). Manická fáze bez psychotických příznaků nese kód F30.1.
Připomeňme, že jako psychotické příznaky označujeme např. bludy a/nebo halucinace.
Člověk v mánii není schopen správně odhadnout ani posoudit důsledky svého
počínání. Není schopen korigovat své jednání a většinou ani nemá náhled chorobnosti.
Z popisu mánie je zřejmé, že spolupráci je někdy možné získat velmi těžce nebo vůbec – dotyčný má
pocit, že život proudí na plné obrátky, je plný sil, energie, vášně a tvořivosti. V naprosté většině případů
nemá potřebu se léčit a už vůbec ne nechat se hospitalizovat.
V případě mánie je hospitalizace na psychiatrii indikovaná a zcela na místě.
V mánii je splněna zákonná podmínka umožňující nedobrovolnou hospitalizaci (tedy ohrožení samot-
ného pacienta nebo jeho okolí). Je tedy možné hospitalizovat dotyčného i proti jeho vůli a bez jeho
souhlasu. V některých případech však člověk v mánii musí být doslova odvlečen (někdy i za asistence
policie, ochranky apod.).
Podle konkrétního klinického obrazu můžeme rozlišovat několik „forem“ mánie.

Mánie simplexní (mania simplex) je charakteristická zejména nadnesenou euforickou
náladou. Mánie rezonantní (mania rezonans) má v popředí zlobnou podrážděnou náladu.
Mánie paranoidní (mania paranoides) je provázena podezřívavostí. Mánie inventorní
(mania inventoria) je typická prezentací objevů, vynálezů, reforem. Mánie religiózní
(mania religiosa) dominuje náboženskými obsahy. Mánie konfuzní (mania confusa) je
příznačná zmateným a chaotickým počínáním a nesouvislou řečí. Mánie stuporózní
(mania stuporosa) není zcela „typickou mánií“ – dotyčný leží v blažené nehybnosti, usmívá
se, nemluví ani nic nedělá. Specifické kódové označení v rámci MKN-10 však uvedené
varianty mánie nemají.
Abychom mohli diagnostikovat mánii, musí patologicky zvýšená nálada trvat alespoň týden. V případě
kratšího trvání musí být projevy tak výrazné, aby si vyžádaly hospitalizaci.
Stav s mírnějšími projevy, který je „slabším vydáním“ a při kterém je nálada nadprů-
měrně dobrá alespoň po čtyři dny, se nazývá hypománie (F30.0).
Označení pochází z řeckého hypo – pod, dole, pod něčím (v našem případě „pod“ plně vyjádřenou mánií).
V hypománii přicházejí skvělé myšlenky, člověk je výrazně pozitivně naladěn, cítí se

výtečně atd. Je však stále schopen korigovat a ovládat své chování. Dotyčný má nižší
potřebu spánku. Přes zvýšenou výkonnost a aktivitu, intenzivnější hovornost, tendence
k navazování kontaktů, určité roztržitosti apod. nedochází na rozdíl od plně vyjádřené
mánie k významnému narušení pracovního a osobního života.
Hypománie začíná zpravidla náhle a může přetrvávat dny až týdny, či dokonce měsíce.
Shrňme, že dle MKN-10 se v rámci jediné MANICKÉ ATAKY (manické fáze F30)
rozlišuje:
Hypománie (F30.0)
Mánie bez psychotických symptomů (F30.1)
Mánie s psychotickými symptomy (F30.2)
Pro netypické, nespecifikované a jiné projevy jsou vyhrazeny kategorie: Jiné manické epizody (F30.8)
a Manická epizoda nespecifikovaná (F30.9).
Běžné kolísání nálady bychom mohli ilustrativně znázornit např. na obr. 10.6, prů-
běh manické fáze na obr. 10.7.
norma
Obr. 10.6 Běžné kolísání nálady
mánie
hypománie
norma
Obr. 10.7 Průběh manické fáze
10.4.2 DEPRESE
Základním znakem DEPRESE (F33) je depresivní nálada, charakterizovaná smutkem,
ztrátou zájmů, potěšení a spontánní motivace po dobu alespoň dvou týdnů. Nejvyšší
intenzity dosahuje depresivní nálada zpravidla ráno – hovoříme o ranních pesimech.
Objevují se pocity ztráty energie až stavy vnímané jako „zcela bez energie a vnitřních
sil“. Pokles vnitřní energie provází ztráta výkonu, svižnosti a rychlosti i v úkonech, které
dotyčný dříve dobře a kvalitně zvládal.
V myšlenkách se vyskytuje výrazně pesimistické ladění, často pocity viny, bezcen-
nosti a bezvýchodnosti. Někdy mluvíme o „černých myšlenkách“, které mají tendenci
se kupit, narůstat a expandovat. Pocity méněcennosti, špatnosti a viny mohou přejít až
za hranici bludu.
129
Tíha beznaděje je mnohdy tak neúnosná, že se objevují myšlenky na smrt, která se

zdá být řešením (od pocitů a myšlenek, že je lépe „nebýt a nežít“ až po zkonkretizované
myšlenky na sebevraždu). Plány sebevraždy – suicidální tendence (odvozeno z latinského
suicidium – sebevražda) mohou být realizovány sebevražedným pokusem (tentamen sui-
cidii). Riziko sebevražedného jednání narůstá s hloubkou deprese. Pokud je tíha deprese
příliš velká, může dotyčný nabýt dojmu, že smrt je „jediným řešením“, „světlem ve tmě“,
„cestou ven“, „koncem trápení“.
Někdy se člověk trpící depresí dostane k adekvátní psychiatrické péči až po neúspěšně realizovaném
sebevražedném pokusu (cestou JIP, ARO, traumatologie apod. podle způsobu provedení pokusu o se-
bevraždu).
V depresi je narušeno soustředění, schopnost koncentrace a udržení pozornosti. Klesá

mentální výkon, prodlužuje se reakční čas, zhoršuje se výbavnost paměti. Narušení kog-
nitivních funkcí při depresi může v některých případech připomínat až projevy demence.
Častým znakem je neradostnost (anhedonie) – tj. neschopnost prožívat radost. Proží-
vání událostí, situací, věcí, zájmů, vztahů s lidmi, jež dříve přinášelo potěšení, uspokojení
a radost, se zdá být prázdné. Nepřináší nic. Jako by „vše šlo mimo“ dotyčného, aniž by
ho to jakkoli pozitivně zasáhlo.
Součástí deprese může někdy být také úzkost (anxieta, která nemá konkrétní obsah),
strach (fobie s konkrétním obsahem), podrážděnost (iritabilita).
Při depresi se objevuje snížení chuti k jídlu – často s výraným poklesem tělesné
hmotnosti. U menší části nemocných však může být lehká depresivní symptomatika
„zajídána“ a dochází pak naopak k navyšování tělesné hmotnosti.
Pro depresi typické jsou poruchy spánku ve smyslu obtížného usínání a hlavně před-
časného ranního buzení.
V rámci psychomotoriky a spontánní pohybové produkce se vesměs objevuje útlum
(spontánní tělesný projev je pasivní, inhibovaný až stuporózní). Existují ale i formy s psy-
chomotorickou agitovaností provázenou tělesně projevovaným neklidem (nevydrží na
místě a v klidu, pohrává si s oblečením nebo vlasy, poklepává nohou apod.).
Deprese může vyvolat přepestré tělesné potíže. Pacienti popisují sevření a tlak na
hrudi, bolesti končetin a těla, potíže s trávením. Mohou se zhoršovat již stávající nemoci
interní, kožní, kloubní atd. Můžeme se stále setkat s pojmem larvovaná či maskovaná
deprese (nebo také masked depression či depressio sine depressione – „deprese bez depre-
se“), kdy jsou psychické projevy víceméně „překryty“ rozmanitými tělesnými neduhy
a problémy.
Při larvované depresi pak často dotyčný doslova obchází různé somatické lékaře. Většinou se však tělesná
příčina nepotvrdí nebo je léčba tělesného onemocnění neefektivní. Pacienti se tak nespokojeni vracejí ke
svému lékaři nebo vyhledávají jiné odborníky. A stále se necítí dobře…
Poznámka: Tělesné vyjádření psychických potíží se nazývá somatizace. Zdaleka se netýká pouze deprese.
V praxi se objevuje poměrně často.
Deprese se projeví ve výrazu tváře a sevřeném postavení těla (deprese často obraz-
ně „ohýbá člověka“). Mimika je snížená (mluvíme o hypomimii), gesta jsou nevýrazná
a zpomalená. Depresi může provázet pláč (lakrimozita z latinského lacrima – slza). Ale
pozor – deprese může být také bez slz. Někdy to pacienti popisují tak, že už plakat ani
nemohou.
Řečový projev je zpravidla snížen v kvantitě i kvalitě – řeč bývá tišší, obsahově chudší,
bez náboje.
V hluboké depresi člověk může až zanedbávat péči o sebe, úpravu zevnějšku i hygie-
nu. Nemá na to myšlenky ani sílu.
Ztráta zájmů, energie a motivace se při depresi odráží také v oblasti mezilidských
vztahů. Většinou se člověk spíše stahuje a straní. Nemá zájem stýkat se s jinými lidmi.
Často se vyhýbá příležitostem být s druhými a nenachází v nich dřívější potěšení. Zmí-
něné se týká jak přátel a známých, tak rodinných příslušníků (včetně nejbližších). Člověk
v depresi se může zcela izolovat a odmítat nabízenou pomoc.
V hluboké depresi se mohou přidávat psychotické symptomy – bludy (depresivní,
sebeobviňující, ruinační, nihilistické, persekuční apod.) nebo halucinace.
Afektivní poruchy obecně mohou mít různou a značně variabilní dobu trvání. V případě
deprese se vesměs jedná o dlouhodobou záležitost. Je vhodné na tento fakt nezapomínat
(a neslibovat a neočekávat rychlou úzdravu). I správně léčená deprese může v některých
případech trvat několik (zhruba 3–6) měsíců. A v případě neléčené deprese může délka
trvání narůst až na jeden rok!
Můžeme se setkat s výskytem jediné epizody deprese. Po odeznění příznaků se již

nikdy nemusí vrátit. Dle MKN-10 hovoříme o DEPRESIVNÍ EPIZODĚ/FÁZI (F32).
Diagnosticky se dělí na několik podkategorií:
Lehká (mírná) depresivní fáze (F32.0) – ve dvou variantách:

bez somatických příznaků (F32.00)
se somatickými příznaky (F32.01)
Středně těžká depresivní fáze – ve dvou variantách:
Těžká depresivní fáze bez psychotických příznaků (F32.2)
Těžká depresivní fáze s psychotickými příznaky (F32.3)
Atypickému průběhu a nespecifikované ojedinělé depresivní fázi je vyhrazena kategorie: Jiné depresivní
fáze (F32.8) a Depresivní fáze nespecifikovaná (F32.9).
Průběh depresivní fáze můžeme ve srovnání s přirozeným kolísáním nálady ilustra-

tivně znázornit např. na obr. 10.8.
131
norma
lehká deprese
středně těžká deprese
těžká deprese
Obr. 10.8 Průběh depresivní fáze
V řadě případů se deprese po nějaké době vrací. Pauza mezi jednotlivými depresivními
fázemi (remise) může trvat měsíce nebo i roky. Pokud se deprese opakuje, hovoříme
o PERIODICKÉ (REKURENTNÍ) DEPRESI s kódovým označením F33.
Pokud se mezi epizodami deprese objeví mánie či hypománie (byť jediná), diagnostikujeme bipolární
afektivní poruchu. Věnujeme se jí hned v následující podkapitole.
Periodická depresivní porucha je členěna do několika kategorií dle aktuální sympto-

matiky. Rozlišuje se:
Periodická depresivní porucha, současná epizoda lehká (F33.0) – ve dvou variantách:

Periodická depresivní porucha, současná epizoda středně těžká (F33.1) – ve dvou
variantách:
Periodická depresivní porucha, současná epizoda těžká bez psychotických sym-
ptomů (F33.2)
Periodická depresivní porucha, současná epizoda těžká s psychotickými příznaky
(F33.3)
Periodická depresivní porucha, v současné době v remisi (F33.4).
Pro odlišné nebo blíže neurčené formy používáme diagnózy: Jiné periodické depresivní poruchy (F33.8)
a Periodická depresivní porucha nespecifikovaná (F33.9).
Průběh periodické deprese můžeme ilustrativně znázornit např. na obr. 10.9.
Remise různé délky
Deprese různé (nebo obdobné) hloubky a délky trvání
Obr. 10.9 Průběh periodické deprese
10.4.3 MÁNIE I DEPRESE – BIPOLÁRNÍ PRŮBĚH

Deprese i mánie se nemusí vyskytovat jen samostatně (kdy by se jednalo o unipolární
průběh). V případě, že se v průběhu života vyskytuje jak deprese, tak mánie (včetně
hypománie), jedná se o bipolární průběh. Depresivní a manické fáze se při něm střídají
s různou měrou a v různém vzájemném poměru.
Deprese zpravidla začíná pozvolna (rozvíjí se v průběhu řady dnů až týdnů) a mohou jí předcházet
nespecifické prodromální příznaky (únava, ztráta zájmu, nerozhodnost, plachost, poruchy spánku, obavy
apod.). Naproti tomu mánie se může rozvinout prudce, náhle a bez prodromů – i během několika
hodin.
BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA (F31) zahrnuje dle MKN-10 opět několik

jednotek. Konkrétní diagnostická jednotka se stanovuje dle aktuálně probíhající fáze
(nebo remise). Rozlišuje se:
Bipolární afektivní porucha, současná fáze hypomanická (F31.0)

Bipolární afektivní porucha, současná fáze manická bez psychotických symptomů
(F31.1)
Bipolární afektivní porucha, současná fáze manická s psychotickými symptomy
(F31.2)
Bipolární afektivní porucha, současná fáze lehká nebo střední deprese (F31.3)
Bipolární afektivní porucha, současná fáze těžké deprese bez psychotických sym-
ptomů (F31.4)
Bipolární afektivní porucha, současná fáze těžká deprese s psychotickými sym-
ptomy (F31.5)
Bipolární afektivní porucha, současná fáze smíšená (F31.6)
Bipolární afektivní porucha, v současné době v remisi (F31.7)
133
Pro atypický a nespecifikovaný průběh jsou opět vyhrazeny dvě kategorie: Jiné bipolární afektivní poruchy
(F31.8) a Bipolární afektivní porucha nespecifikovaná (F31.9).
Příklad možného průběhu bipolární afektivní poruchy můžeme ilustrativně zná-

zornit na obr. 10.10.
Mánie (nebo hypománie)
Deprese
Obr. 10.10 Průběh bipolární afektivní poruchy
Poznámka: Jediná epizoda mánie nebo hypománie je dle MKN-10 klasifikována jako manická fáze (F30).
Pokud by se následně objevila ataka mánie nebo hypománie opakovaně, hovoříme už o bipolární afektivní
poruše (F31).
10.4.4 TRVALÉ PORUCHY NÁLADY

Ve skupině trvalých poruch nálady neboli TRVALÝCH AFEKTIVNÍCH PORUCH
(F34) změna nálady nedosahuje výšek mánie a hloubek deprese. Typická je ale vytrvalost
a dlouhodobost potíží, které mohou začínat již v dětství nebo adolescenci. Trvají déle
než dva roky a v některých případech mohou přetrvávat nepřetržitě po většinu života
dotyčného. Jejich typickým znakem je kolísání.
V případě cyklotymie (F34.0) se střídá období subdeprese (nedosahující hloubky

deprese) s obdobími mírné elace nálady (směrem k hypománii). Kolísání vesměs nemá
vazbu na objektivní životní okolnosti.
Průběh cyklotymie na pozadí běžného kolísání nálady můžeme ilustrativně znázornit
na obr. 10.11:
norma
Obr. 10.11 Průběh cyklotymie na pozadí běžného kolísání nálady
Dystymie (F34.1) je typická vleklým depresivně laděným stavem (nedosahuje však úrov-
ně deprese – hovoříme o subdepresi). Je spojena s únavou, poklesem energie, sníženou
sebedůvěrou, pesimistickým uvažováním, nespokojeností a celkovou rozladou, sociálním
stažením a sníženou výkonností, i když člověk vesměs stačí zvládat běžný život (včetně
zaměstnání).
Průběh dystymie na pozadí běžného kolísání nálady můžeme ilustrativně znázornit
na obr. 10.12.
norma
Obr. 10.12 Průběh dystymie na pozadí běžného kolísání nálady
Pro doplnění uveďme další kategorie MKN-10, spadající do trvalých poruch nálad. Jsou jimi: Jiné trvalé
afektivní poruchy/poruchy nálady (F34.8) a Trvalá afektivní porucha/porucha nálady nespecifikovaná
(F34.9)
10.4.5 JINÉ A NEURČENÉ PORUCHY NÁLAD

Projevy psychiky ve zdraví i nemoci jsou přepestré. Existují tak afektivní poruchy, které
nesplňují diagnostická kritéria pro žádnou z výše uvedených diagnostických jednotek.
Např. se může jednat o současný výskyt příznaků deprese i mánie u jednoho člověka nebo
jejich rychlé střídání, které ozněčujeme jako smíšený stav.
Poslední kategorie, které spadají do poruch nálad, jsou tedy: JINÉ AFEKTIVNÍ PO-
RUCHY/PORUCHY NÁLADY (F38). Tato skupina zahrnuje diagnostické jednotky:
Jiné jednotlivé (jediné) afektivní poruchy (F38.0), kam spadá výše uvedený příklad
smíšeného stavu – smíšená afektivní epizoda (F38.00)
Jiné periodické afektivní poruchy – rekurentní krátká depresivní porucha (F38.1)
Jiné specifikované afektivní poruchy (F38.8)
135
Poslední kategorií, kterou řadíme k poruchám nálad, je NEURČENÁ (NESPE-

CIFIKOVANÁ) AFEKTIVNÍ PORUCHA (F39). Měla by být brána jako „okrajová
a rezervní“ diagnóza. Je-li možno, je vždy žádoucí psychopatologický stav blíže charak-
terizovat a specifikovat přesnější diagnózou.
10.4.6 SMUTEK V BĚHU STALETÍ

Martin Kaláb
Deprese (ať už samostatně nebo v doprovodu svého zrcadlového protikladu – mánie) není
civilizační nemocí objevenou nově v posledních desetiletích. Naopak – provází lidstvo
po celou dobu jeho existence.
Zmínku o ní najdeme například také v bibli (poruchami nálad a chorobným smutkem trpěl židovský
král Saul) a v jiných historických dokumentech.
Tajemství původu této těžké nemoci se odkrývala a odkrývají jen pozvolna. Léčba de-
presí byla dlouhou dobu důvodem terapeutické skepse. Teprve druhá polovina dvacátého
století přinesla v tomto ohledu zásadní obrat.
Jak vlastně byli vnímáni chorobně smutní nebo melancholičtí pacienti? Jak se vyvíjel
pohled na možné příčiny jejich stavu? Čím vším lékaři tuto duševní nemoc v minulosti
léčili?
Podívejme se nyní krátce zpět do historie. Naše ohlédnutí v čase nebude jistě kompletní, ale spíše ilu-
strativně přiblíží významné mezníky dějin.
Nezůstaneme jen u krátkého výčtu jmen známých a slavných osobností, jejichž průvodcem na cestě
životem se stala deprese, jako byli Edgar Alan Poe, Emile Zola, Mark Twain, Vincent van Gogh, Gustav
Mahler, Ernest Hemingway, Miloš Kopecký, Petr Muk a jiní.
V prehistorických dobách se kmenoví šamani snažili prostřednictvím svých rituálů

vyhnat zlého ducha z mysli posedlého jedince. Jaký to mělo efekt, se dnes můžeme pouze
domýšlet. Co však víme, je, že v některých společenstvech byla prováděna trepanace lebky
jako pokus o léčbu choromyslného.
Nejstarší nálezy „terapeuticky“ perforovaných lebek spadají do období před 10 000 lety. Podle známek
hojivých kostních procesů měly tyto zákroky (přes tehdejší primitivní podmínky) překvapivě dobrou
tendenci k zacelení a zahojení.
Poznámka: Šamanismem a stavy změněného vědomí v léčbě duševních poruch se zabývá

mladé odvětví – transpersonální psychologie.
Jedny z prvních dochovaných písemných medicínských textů pocházejí z období

starověkého Egypta. Z nich lze vyčíst, že o duševní zdraví se už tenkrát velmi dbalo.
Díky víře v posmrtný život hrál stav duše dokonce mimořádnou roli.
Staří Egypťané rozeznávali khat – tělo, ka – dobrého ducha provázejícího člověka k posmrtnému životu
a ba – symbol ptáka nesoucího klíč k věčnosti, který opouští tělo po smrti a bydlí v nebi.
Centrum duše bylo směřováno do srdce. Chorobný smutek či melancholie byly po-
pisovány jako horečka v srdci, suchost srdce, hroutící se nebo ochablé srdce.
Významnou osobností této doby byl architekt, kněz a také lékař Imhotep, v překladu
„Ten, který přichází v míru“, (2667–2648 př. n. l). Léčebná péče, nejen o choromyslné,
se provozovala v léčebných svatyních. Nemocným byl ordinován spánek, ve kterém je
navštěvovali poslové bohů a zvěstovali, čím dotyční trpí a čím se mají léčit. Šlo vlastně
o jakousi „spánkovou terapii“, kdy tlumočení snů mělo přispět ke hledání příčin a léčby
nemocí.
Posmrtně byl Imhotep povýšen na boha léčení, ale také písařů, písemnictví a vzdělanosti. Centrem jeho
kultu se stala dnešní Sakkara. Mimochodem zvláště významnou „božskou medicínskou autoritou“ se
stal při léčbě potíží s otěhotněním.
Díky propojenosti řecké a egyptské kultury byl později v řeckém prostředí ztotožňován s bohem
Asklepiem a městské léčebné svatyně se nazývaly asklepia.
V medicíně antického Řecka šlo především o zbavení pacienta jeho neduhu, nikoliv
o pochopení podstaty nemoci. Zvláště ceněné bylo umění správně odhadnuté prognózy
nemocného. Za známky choromyslnosti byly ve starověku považovány extrémní násilí,
krvežíznivost, kanibalismus a také chorobný smutek (melancholie) či mánie.
Melancholii měli v antickém Řecku „na svědomí“ olympští bohové. Pro srovnání, je zajímavé, že v židov-
ské kultuře za ni zase zodpovídal trestající Jehova. Judaismus pohlížel na duševní nemoc jako důsledek
hříchu. Naopak duševní zdraví bylo považováno za klíč ke spravedlnosti a k Bohu.
Vůbec první možnou antickou písemnou zmínku o depresi můžeme vystopovat, za-
čteme-li se pozorně do Homérovy Iliady. Pokud přijmeme fakt, že duševní porucha Ajaxe
vedla k jeho sebevraždě, pak Podaleirios (mýtický předchůdce interního lékařství) a jeho
bratr chirurg Machaon (oba lékaři Trójské války a synové boha Asklepia), diagnostikovali
pohledem do očí Ajaxových jeho „šílenství“.
Ústřední postavou starověké řecké medicíny byl samozřejmě Hippokrates (460 až
377 př. n. l.), který svou lékařskou praxi postavil na teorii čtyř základních tělesných te-
kutin, tzv. chymoi: Krev (která je základem života), žluč a hlen (které jsou zodpovědné za
chorobné stavy) a černá žluč (jež je pak vysloveně škodlivou). Z tohoto základu pak podle
převahy jedné z jmenovaných tekutin odvozoval čtyři základní temperamenty: sangvinik,
cholerik, flegmatik a melancholik.
Čtyři temperamenty zapadaly do tehdejší mozaiky „teorie čtyř“: čtyř ročních období, čtyř charakteristik
světa (oheň, voda, vzduch a země), čtyř elementů (horko, chlad, sucho, vlhko).
Hippokrates používal pro chorobný smutek označení melancholie. Předpokládal, že

příčinou nemoci je černou žlučí zahlcený mozek. V rámci léčebných opatření pak zdů-
razňoval vliv správné životosprávy. Za naprostý základ zdraví pokládal vhodnou stravu
a pití. Za nezbytný považoval také dostatek spánku, koupele a doporučoval taktéž sex.
137
Melancholie (ale i mánie) však byla řeckým lékařům a filozofům známa již dlouho
předtím. Hippokrates své teorie opíral o pozorování Alkmeona z Krotonu (asi 6. sto-
letí př. n. l.), který jako jeden z prvních experimentoval s pitvami zvířecích mozků a také
vyjádřil myšlenku, že duševní nemoci mohou pramenit z porušených vztahů mezi těles-
nými tekutinami a mozkem.
Z etymologického hlediska máme u významového výkladu melancholie jasno. Slovo je řeckého původu:
melas – černý, cholé – žluč. U mánie její výklad tak jednoznačný není. V Homérově Iliadě byla popisována
jako vzrušení, rozčílení až zuřivost. Sokrates s Platonem ji definovali jako božský stav a Hippokrates
mluvil o mánii jako o nemoci či formě temperamentu.
A pak tu máme jeden poznatek, který vypadá (zatím) zdánlivě nevinně. Prvním, kdo
popsal melancholii a mánii jako tzv. bipolární poruchu (tzn. že by oba projevy poruch
nálad spolu mohly souviset), byl v 1. století po Kristu Aretaeus z Kapadocie, řecký lékař
žijící v Alexandrii.
Slovo bipolární přímo použito ještě nebylo. To je přisuzováno jinému lékaři a mnohem později, leč
k tomu se ještě dostaneme. Aretaeus se proslavil pojmenováním projevů jiné závažné nemoci – cukrovky,
kterou poprvé označil jako diabetes.
Aretaeus byl prominentním představitelem školy eklektiků, silně ovlivněný Hippo-

kratovým učením. Ve svém díle podal dokonale barvitý klinický obraz obou poruch,
které považoval za dvě formy jedné nemoci. Tímto závěrem na stovky (a vlastně i tisíce
let) předběhl svou dobu.
V období starověkého Řecka a Říma pak o melancholii a mánii psal „kdekdo“: Ascle-
piades z Bitýnie (129–40 př. n. l.), který na léčbu duševních nemocí doporučoval dietu
a masáže, Aurelius Cornelius Celsus (asi 25–50 n. l.) – překladatel řeckých medicínských
textů do latiny a autor prvního pokusu o systematizaci medicínské terapie. Soranos z Efezu
(přelom 1. a 2. století n. l.) přisuzoval příčiny mánie nedostatku spánku, nadbytku sexu-
álních rozkoší, hněvu, smutku, ale také přílišnému namáhání smyslů a mozku při studiu.
Melancholie byla v tomto období také považována za projev geniality.
Nemůžeme samozřejmě opominout ani velikána starověké medicíny – Galéna (129 až
199 n. l.). Ve svých četných spisech navázal na Hippokratovu teorii čtyř temperamentů.
Mánii považoval za důsledek nadbytku žluté žluči a v léčbě doporučoval chlazení vodou.
Od dob Aretaeusových však žádné další zásadní poznatky nepřibyly. A jestliže antičtí
autoři již nepřinesli nic nového, období středověku znamenalo pro evropskou medicínu
skutečné temno a to nejen v poznání, ale i v léčbě a péči o nemocné. Zatímco ve staro-
věkém Řecku i Římě nesla za duševně nemocného plnou zodpovědnost rodina nebo byl
nemocnému přidělen ochránce, ve středověku byli choromyslní ponecháni zcela napospas
svému osudu nebo věžněni.
V ostrém kontrastu se jeví organizace a péče o nemocné (včetně duševně nemocných)
ve středověkém islámském světě. Ve 12. století již v každém větším městě existovala
nemocnice (vůbec první byla založena v roce 805 v Bagdádu). Duševně nemocní byli
ošetřováni ve speciálních útulcích – tzv. bímáristánech.
Tato zařízení se vyznačovala vysokým stupněm humánnosti péče. Jaké překvapení a údiv to asi vzbu-
zovalo u křižáků, kteří přišli mečem hlásat ideály křesťanství a pro které bylo pravidelné mytí „zdraví
nebezpečným zlozvykem“.
V díle islámského lékaře Avicenny (980–1037) si můžeme všimnout poznatku, že

změny nálady ve smyslu melancholie mohou souviset se změnou intenzity denního světla
v průběhu ročních období. Na základě svých pozorování Avicenna navrhoval léčbu změn
nálady pomocí světla. Dalo by se říct, že toto se stalo základem budoucí fototerapie.
Všimněte si pozorně, ve kterých letech Avicenna žil a pracoval!
Evropská medicína se takřka po 1500 letech přece jen vzpamatovala a „restartovala“

svůj rozvoj. Mnoho lékařů se ve svých spisech věnovalo barvitým popisům melancholie
a mánie. Můžeme tu jmenovat takové osobnosti jako Thomase Willise (1621–1675) –
otce budoucí neurologie nebo Giovanniho Morgagni (1682–1771) – zakladatele pato-
logie, který pro medicínu „objevil orgány“.
Na přelomu poloviny 19. století (takřka 1900 let po Aretaeusovi z Kapadocie), se
objevily otázky, které se v různých obměnách řeší a vyvíjí prakticky dodnes. Je deprese
a mánie každá zcela samostatnou (tzv. unipolární) jednotkou nebo spolu obě nějakým
způsobem souvisejí? A jestli souvisejí – pak tedy jak? Existují nějaké zákonitosti, podle
kterých tyto poruchy nálad do sebe zapadají? A jak v sebe navzájem přecházejí?
V roce 1851 publikoval Jean-Pierre Falret (1794–1870) plných čtrnáct pojednání
v Gazette des Hôpitaux (De la folie circulaire ou forme maladie mentale caracterisée par l’al-
ternative régulière de la melancholie). Poprvé popsal cyklický průběh onemocnění s různě
dlouhými volnými intervaly nezávislými na epizodách mánie a deprese (folie circulaire).
Tři roky nato proti Falretovi ostře vystoupil Jules Baillarger (1809–1890), který ne-
moc definoval jako vzájemné přechody mánie a melancholie jedné v druhou. Intervalům
mezi epizodami nepřikládal důležitost (folie à double form). Obě teorie byly přijaty jak
anglickou, tak také německou odbornou veřejností.
Na přelomu 19. a 20. století světové psychiatrické myšlení výrazně ovlivnil Emil
Kraepelin (1856–1926), který veškeré poruchy nálad shrnul pod jednotný deštník ma-
niodeprese. Vše shrnul ve svých dvou stěžejních dílech – Die Klinische Stellung der Me-
lancholie a Psychiatrie (obojí z roku 1899). Při vědomí složitosti celé problematiky netrval
dogmaticky na svých závěrech a byl schopen vyjádřit i pochybnosti o svém konceptu.
Díky Kraepelinovu velkému vlivu a také díky bigotnímu přesvědčení jeho následovníků
ve správnost jeho teorie byly však názory ostatních po mnoho let upozaděny.
Proti Kraepelinovi se vytvořila zvláště silná opozice v německé psychiatrické škole
soustředěné kolem Wernickeho, Kleista a Leonharda. Zejména Karl Kleist (1879–1960)
a jeho následovník Karl Leonhard (1904–1980) celou skupinu onemocnění rozparcelo-
vali na podrobný popis různých variant a podskupin afektivních syndromů. Kleist sám
použil poprvé pojmu „bipolární porucha“. Jeho názory byly ale z výše uvedených důvodů
dlouhou dobu opomíjeny.
Znovuzrození teorie bipolární poruchy nastalo až roku 1966, především díky studiím, které nezávisle
na sobě publikovali Jules Angst (*1926) a Carlo Perris (1928–2000).
139
Díky přívalu nových medicínských poznatků (včetně oborů jako např. genetika a mo-
lekulární biologie) je celá problematika opakovaně řešena výzkumnými projekty, na
odborných sympoziích a v odborné literatuře dodnes. Objevují se názory, že skupina
manio-depresivních poruch má nějaký společný základ s další velkou oblastí psychiatrie –
schizofrenními poruchami.
Budoucnost nepochybně přinese další poznatky a rozšíří obzory našeho poznání. Krátkou exkurzí zpět
do minulosti jsme chtěli poukázat na některé zajímavosti historie.
10.4.7 NĚKTERÉ SOUČASNÉ POHLEDY NA VZNIK AFEKTIVNÍCH

PORUCH
Miroslav Orel
Podobně jako v případě schizofrenie a jiných duševních poruch a nemocí, také příčiny
poruch nálad považujeme dnes za multifaktoriálně podmíněné a hledáme je na úrovni
biopsychosociální.
Také v případě poruch nálad dnes existuje řada teorií a hypotéz, které se snaží objasnit mechanismy
vzniku a rozvoje tohoto psychického onemocnění.
Svou roli hraje pravděpodobně genetická predispozice a změny na úrovni exprese

genů. To nelze vnímat ve smyslu existence „jednoho genu pro depresi“, ale společného
vlivu a podílu více genů. Nové poznatky na genetické a molekulární úrovni přinášejí nové
aspekty a pohledy na genezi poruch nálad.
Změny provázející poruchy nálady se hledají na úrovni stavby a funkce mozku (ze-
jména struktur limbického systému, prefrontální kůry aj.), mozkových neuronů a jejich
spojů.
Velmi silné jsou především mediátorové hypotézy, které za poruchami nálady vidí
nerovnováhu v mediátorových systémech. Hlavní důraz je kladen na význam serotoninu
a noradrenalinu.
Užívání moderních antidepresiv, která zvyšují koncentraci serotoninu a noradrenalinu v synaptických

štěrbinách, by dané hypotézy podporovalo. Nicméně existují také antidepresiva, která hladinu serotoninu
v synaptických štěrbinách snižují – a přesto působí antidepresivně. Význam tedy zřejmě má nejen samotná
koncentrace mediátoru, ale také rovnováha a poměr mediátorových systémů.
Mediátorové systémy však v mozku nikdy „nefungují“ samostatně, takže na genezi

nálady a jejích poruch se podílejí také další mediátory (dopamin, acetylcholin, GABA,
endorfiny, dynorfiny a enkefaliny aj.).
Pozornost vědy je zaměřena také na receptorové a postreceptorové systémy moz-
kových neuronů.
Jelikož se při depresi nacházejí změny v imunitním a hormonálním systému (a imu-
nita a hormonální systém spolu s nervovým tvoří integrovaný regulační a koordinační
„trojúhelník“), zvažuje se souvislost všech tří zmíněných systému. Souvislosti deprese
a hormonální produkce se snaží vysvětlit neuroendokrinní hypotézy afektivních poruch.
Jak při stresu, tak u afektivních poruch nacházíme změny zejména na hormonální ose HYPOTALAMUS
ADENOHYPOFÝZA KŮRA NADLEDVIN.
Premenstruační syndrom, který souvisí s menstruačním cyklem u žen, může být spojen s de-
presivitou, úzkostí, podrážděností, poruchami spánku, únavou, změnou chuti k jídlu a tělesné hmotnosti.
Vazba na chronobiologii a hormonální změny je evidentní.
Část depresí vykazuje sezonní výskyt – objevují se na podzim a v zimě. Mohou tak
souviset s biorytmicitou.
Náladu mohou negativně ovlivňovat také některé léky ordinované při léčbě interních a jiných onemocnění.
Zvažován je vliv jak osobnostních charakteristik a intrapsychických předpokladů,

tak vliv zážitků, rodinných vazeb a konstelací.
Dlouhodobá zátěž a určité životní události (mimo jiné např. zanedbání, týrání,
ztráta rodiče nebo milovaného objektu, separace) mohou zasáhnout jak do celkového
vývoje, tak zvýšit riziko rozvoje deprese v budoucnu. Jejich působení se pochopitelně
netýká jen dětského věku, ale i dospívání, adolescence, dospělosti a stáří.
Kognitivní model deprese předpokládá vliv raných zkušeností v dětství, který for-
muje určité dysfunkční psychické předpoklady (tedy dysfunkční přesvědčení, myšlení
a naladění). Setkání s určitou kritickou událostí pak tyto skryté dysfunkční předpoklady
aktivuje, což vede k rozvoji negativních a pesimistických myšlenek s následným rozvo-
jem příznaků deprese – behaviorálních (stažení se apod.), somatických (poruch spánku,
ztráty chuti k jídlu aj.), emočních (smutku, pocitů viny aj.), motivačních (ztráty zájmů
apod.), kognitivních (nesoustředěnosti, nerozhodnosti atd.). Pomyslně se „roztáčí“ jakýsi
„depresivní kruh“ (viz obr. 10.13).
RANÉ ZKUŠENOSTI
DYSFUNKČNÍ PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY
KRITICKÁ UDÁLOST
MYŠLENKY
bludný kruh
EMOCE deprese CHOVÁNÍ
TĚLESNÉ
PROJEVY
Obr. 10.13 Kognitivní model deprese
141
I v případě poruch nálad platí, že naše poznatky jsou sice velmi obsáhlé, nikoli však
všeobsahující. Na poli poruch nálad tak zůstáv stále řada nejasností.
10.5 NEUROTICKÉ PORUCHY, PORUCHY VYVOLANÉ

STRESEM A SOMATOFORMNÍ PORUCHY
Miroslav Orel
Společným znakem heterogenní a široké skupiny těchto psychických poruch je

především úzkost a tělesné projevy (různé kvality a kvantity).
Naléhavost a prožitek subjektivních příznaků mohou být velmi vysoké, často snižují
životní spokojenost a narušují běžné fungování. Kontakt s realitou však není hrubě na-
rušen, jak je tomu např. v případě poruch psychotických.
Příčiny vzniku této skupiny poruch mohou být velmi pestré a mnohdy zůstávají
specifické faktory vzniku nejasné. U některých případů hraje větší roli vrozená dispozice,
jinde zátěžové situace a okolnosti nebo výchovné působení, učení a imitace. Hovoříme
opět o multifaktoriální etiopatogenezi vycházející z celého biopsychosociálního spektra.
Z biologického hlediska se setkáváme s nadměrnou aktivací sympatické části au-
tonomního nervového systému (připomeňme, že sympatikus je aktivačním systémem
vegetativního nervstva, který mimo jiné spolupodmiňuje stresovou reakci), někdy klesá
hladina kyseliny gama-aminomáselné (připomeňme, že GABA je hlavní inhibiční – tlu-
mivý mediátor mozku) a stoupá nebo se mění aktivita některých částí mozku. Předpo-
kládá se dysfunkce serotonergního, noradrenergního a dopaminergního systému mozku.
Dochází ke zvýšenému uvolňování katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) do krve
atd. Úzkost a strach mohou být doprovodem neurologických a hormonálních poruch,
systémových onemocnění, intoxikací apod.
Z hlediska psychosociálního jsou úzkost a strach i jejich tělesné ekvivalenty dávány
do souvislosti se stresem, zátěží a frustrací, konflikty nebo potlačenými přáními a emo-
cemi (např. agresivními). Některé formy úzkosti mohou být přejaty a naučeny (např. od
rodičů) nebo se přesouvají na jiné podněty. V rámci teorie učení je např. fobie pokládána
za naučené chování. Roli hraje také individuální osobnostní výbava a celková odolnost
a zranitelnost, nízké nebo narušené sebehodnocení, identifikace s významnými vztaho-
vými osobami atd.
V řadě případů je třeba zvažovat také nevědomé zisky z poruchy – primární (např. ochrana před bo-
lestným a subjektivně nepříjemným zážitkem) i sekundární (např. získání sympatií, podpory a výhod).
Z vývojového hlediska lze za specifickými fobiemi vidět pozůstatky starých, původně

zcela účelných reakcí (např. strach z hadů nebo nebezpečných zvířat, ohně, výšky, tmy,
hluboké vody).
10.5.1 ÚZKOSTNÉ PORUCHY

ÚZKOST je prožívána jako subjektivně nepříjemný pocit ohrožení, obav či „bezejmen-
ného strachu“ bez reálného nebezpečí (dotyčný se bojí, ale neví, čeho přesně).
Oproti úzkosti je STRACH vždy zacentrován na určitý objekt nebo situaci a spojen
s konkrétním ohrožením – má tedy určitelný obsah (dotyčný se bojí a ví, čeho přesně).
Úzkost a strach se pochopitelně mohou prolínat.
V rámci úzkostných poruch mohou pocity úzkosti a strachu přetrvávat delší dobu
nebo se objevují nárazovitě v záchvatech. Doba trvání je rovněž různorodá (od sekund
přes minuty a hodiny až po dny a měsíce). Intenzita úzkosti je různá (od mírného neklidu
a nervozity až po stav paniky).
Spontánní úzkost se objevuje bez zjevné příčiny. Situační úzkost je vázána na určité
okolnosti. Anticipační úzkost je spojena s očekáváním ohrožení nebo při myšlenkách
na určitou situaci.
Úzkost a strach nejsou vázány na úroveň intelektu, vzdělání, zaměstnání či sociálního statusu – jinými
slovy mohou se objevit u kohokoli. V určité fyziologické a funkční míře jsou přirozenou součástí našeho
prožívání (a mají ochranný účel). V případě úzkostných poruch je však míra vyjádření úzkosti a strachu
vyšší a narušuje kvalitu života.
Emoční stav u úzkostných poruch (a nejen u nich) doprovází stresová reakce, která se
projeví rozmanitými změnami tělesných funkcí. Mění se dechová a tepová frekvence,
produkce potu, činnost trávícího traktu (s průjmy, suchostí v ústech, obtížným polyká-
ním apod.), činnost vylučovacího systému (s častějším močením apod.), objevuje se třes,
napětí ve svalech, parestézie (mravenčení, brnění, pálení), zrudnutí nebo zblednutí apod.
Podle některých odhadů se úzkostné poruchy někdy v životě vyskytnou až u jedné čtvrtiny populace,
což je číslo jistě výrazné.
Pozor – riziko vzniku závislosti na medikamentech je v případě dlouhodobého

a nevhodného léčení úzkostných poruch (např. léky ze skupiny anxiolytik) velmi vysoké.
S touto komplikací léčby se v praxi můžeme setkat poměrně často. Považujeme za nutné
na to opakovaně upozorňovat.
FOBICKÉ ÚZKOSTNÉ PORUCHY (F40)

Fobie je označení pro výrazný, neopodstatnělý či nesmyslný strach omezující život. Za-
sahuje do prožívání a chování. Fobie jsou spojeny s vyhýbáním se určitým situacím nebo
objektům (často naprosto běžných a nijak nebezpečných). Dotyčný si vesměs uvědomuje
nepřiměřenou sílu strachu, který jej doslova „zaplaví“. Není však zpravidla schopen mu
sám dostatečně čelit nebo jej dostat pod racionální kontrolu. Často se dopředu objevuje
anticipační úzkost.
Pravidelným doprovodným jevem bývají výše uvedené tělesné příznaky.
Agorafobie (F40.0) je spojena se strachem ze vzdálení se z bezpečného prostoru (do-

mova, pokoje apod.), strachem z běžných veřejných prostor (obchodů, náměstí apod., ale
143
i z prostor, odkud není možné se okamžitě a rychle dostat – např. z výtahu), ze shluku lidí
(v dopravních prostředcích, místnostech) apod. Úzkost a strach jsou spojeny s obavami
z kolapsu, infarktu, nedostatečného sebeovládání apod. V rozvinuté formě není dotyčný
vůbec schopen opustit bezpečný prostor.
K agorafobii se může přidružovat také panika (vysvětlení pojmu – viz dále). Pak stav označujeme jako
Agorafobii s panickou poruchou (F40.01). Pokud se panika neobjevuje, hovoříme o Agorafobii bez
panické poruchy (F40.00).
Sociální fobie (F40.1) je typická strachem ze situací, kdy člověk může být pozorován
nebo hodnocen druhými – což je převážná většina sociálních interakcí včetně telefonová-
ní, setkání s neznámými, konzumace jídla či pití před někým. Dotyčný se neopodstatněně
obává, že je hodnocen a ostatní si všímají jeho potíží. Často se objevuje také snížené
sebevědomí a obavy z kritiky.
Sociální fobie přináší omezení v životě a může člověka až zneschopňovat. Mírnější formu (stydlivost)
zná v určitém kontextu a situaci poměrně velká část populace.
Specifické (izolované) fobie (F40.2) se projevují neopodstatnělým, iracionálním

strachem z určitých objektů a situací. Obava z ohrožení, ztráty sebekontroly, „zešílení“
či smrti zahlcuje dotyčného a objevuje se také anticipačně (při pouhé myšlence na daný
objekt).
Specifické fobie se řádově mohou vyskytovat ve stovkách forem. Dalo by se říci, že
objektem fobického strachu může být takřka cokoli.
Označení jednotlivých specifických fobií vychází z latiny nebo řečtiny. Příkladem fobií může být aichmo-
fobie (patologický strach z ostrých předmětů), akrofobie (patologický strach z výšek), androfobie
(patologický strach z mužů), antropofobie (patologický strach z květin), aquafobie (patologický strach
z vody), arachnofobie (patologický strach z pavouků), bacilofobie (patologický strach z bacilů), bronto-
fobie (patologický strach z hromu), entemofobie (patologický strach z hmyzu), ereufobie (patologický
strach ze zčervenání), fotofobie (patologický strach ze světla), gynofobie (patologický strach z žen), he-
mofobie (patologický strach z krve), hypnofobie (patologický strach ze spánku a usnutí), kancerofobie
(patologický strach z rakoviny), kynofobie (patologický strach ze psů), mysofobie (patologický strach
ze špíny a ušpinění), nozofobie (patologický strach z nemoci), nyktofobie (patologický strach ze tmy),
ofidofobie (patologický strach z hadů), ornitofobie (patologický strach z ptáků), thanatofobie (patolo-
gický strach ze smrti), xenofobie (patologický strach z cizinců), zoofobie (patologický strach ze zvířat).
Pokud se fobie vymykají výše uvedeným znakům, lze použít klasifikační jednotky: Jiné
fobické úzkostné poruchy (F40.8) a Fobická úzkostná porucha nespecifikovaná (F40.9).
JINÉ ÚZKOSTNÉ PORUCHY (F41)

Projevy úzkostných poruch se nemusejí omezovat jen na konkrétní objekty a situace,
jak je tomu u fobických poruch. Mohou se objevovat v podobě paniky, generalizované
úzkosti nebo také ve spojení s depresivním laděním.
Panická porucha (F41.0) neboli epizodická záchvatovitá úzkost je typická opako-
vanými záchvaty masivní, silné až nezvladatelné úzkosti (neboli paniky). Není omezena
na žádnou specifickou situaci a nelze ji ani předpovědět – objevuje se nečekaně a náhle.
Tělesné příznaky jsou zpravidla výrazné (bušení srdce, tlaky na hrudi, pocení, třes, bolesti,
potíže s dýcháním až pocity dušení, závrať, nevolnost apod.), což ještě umocňuje úzkost.
Sekundárně se objevují silné obavy z neštěstí, mdlob, ztráty kontroly, zešílení, infarktu
a také smrti.
Záchvaty paniky se mohou objevit v rámci fobických nebo depresivních poruch jako jejich součást.
Jednotlivé ataky začínají náhle, trvají řádově minuty (výjimečně až dvě hodiny) a pak
odeznívají. Může se objevit anticipační úzkost (obava z nového záchvatu paniky).
Podle závažnosti a rozsahu je možné rozlišovat:
Panickou poruchu středně závažnou (F41.00)

Panickou poruchu těžkou (F41.01)
Generalizovaná úzkostná porucha (F41.1) je charakteristická dlouhodobou, vše-

obecnou a „všudypřítomnou“ úzkostí. Dotyčný se opakovaně zabývá starostmi, stresu-
jícími myšlenkami, obavami. Stav je spojen s nervozitou, zvýšeným svalovým napětím,
chvěním nebo třesem, bušením srdce, bolestmi a točením hlavy, nevolností atd. Příznaky
tak narušují životní spokojenost, zhoršují výkonnost, kvalitu spánku apod.
V určitém slova smyslu můžeme říci, že při generalizované úzkostné poruše úzkost člověka prakticky
„neopouští“.
Smíšená úzkostná a depresivní porucha (F41.2) je v praxi často opomíjena. Mísí

se zde příznaky úzkosti a deprese, ale nejsou tak silně vyjádřeny, abychom je mohli kla-
sifikovat samostatně. Mohou se objevovat periodicky nebo jsou přítomné dlouhodobě.
Diagnostické možnosti jiných úzkostných poruch doplňují kategorie: Jiné smíšené úzkostné poruchy
(F41.3), Jiné specifikované úzkostné poruchy (F41.8) a Úzkostná porucha nespecifikovaná (F41.9).
10.5.2 OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHA

OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHA (F42) se běžně označuje zkratkou
OCD (z anglického Obsessive-Compulsive Disorder). Jejím typickým znakem jsou pře-
devším nutkavé myšlenky – obsese, které se vtírají proti vůli dotyčného a obtěžují.
Vznikající tíseň je tlumena různými formami nutkavéko jednání – kompulzemi.
Obsedantní myšlenky (obsese) jsou nápady, impulzy, myšlenky opakující se ve ste-
reotypní podobě. Mohou se týkat možnosti ušpinění, kontaminace, nakažení, preciznosti,
symetrie, obav ze zanedbání, nebezpečí, ale i náboženských, sexuálních či filozofických
obsahů. Obsese vnímá dotyčný jako obtěžující a zatěžující vlastní myšlenky.
Kompulzivní činy (kompulze) představují opakované, stereotypní jednání. Vesměs
navazují na obsese a slouží k jejich neutralizaci a snížení nepohody – při obsesivní obavě
ze znečistění se objevuje opakované mytí a čistění, při obsesi preciznosti či obav ze za-
nedbání se rozvíjí opakované kontroly, opakované odříkávání slov, modliteb atd. Někdy
kompulze zjevnou souvislost s obsesemi nemají. Dotyčný zpravidla ví, že jeho chování
je nesmyslné, ale nedokáže mu čelit.
145
Kompulze jsou vesměs jednoduché, opakující se úkony (počítání, mytí, kontrola apod.). Pokud se se-
skupují do komplikovanějších činností, hovoříme o rituálech (např. dotyčný počítá dle určitého řádu,
poté se myje dle určitého postupu a provádí opakovaně kontrolu čistoty).
Obsese i kompulze se mohou měnit v obsahu i formě. Často se postupně rozrůstají

a rozšiřují, až nakonec zabírají většinu času a výrazně omezují běžné činnosti.
Podle převažující symptomatiky MKN-10 rozlišuje:
Převážně vtíravé myšlenky nebo ruminace (F42.0)

Převážně nutkavé činy/nutkavé – kompulzivní rituály (F42.1)
Smíšené obsedantní myšlenky a činy (F42.2)
Jiné obsedantně kompulzivní poruchy (F42.8)
Obsedantně kompulzivní porucha nespecifikovaná (F42.9)
Zajímavé jsou teorie a výstupy výzkumů, které se zaměřují na objasnění příčin vzniku a rozvoje OCD
a rozšiřují naše dosavadní znalosti. Kromě mechanismů a faktorů psychologických a behaviorálních
se uplatňují také faktory biologické – vliv genetických činitelů, změn v aktivitě některých mozkových
oblastí, dále změn na úrovni mediátorových a receptorových systémů apod.
10.5.3 REAKCE NA ZÁVAŽNÝ STRES A PORUCHY PŘIZPŮSOBENÍ

Stresující zážitky, významné životní změny a události se odráží v psychickém i tělesném
stavu a kondici. Pokud selhávají apaptační mechanismy nebo je zátěž neúměrně vysoká
a přesahuje adaptační kapacitu jedince, mohou se projevit také poruchami, které MKN-10
shrnuje do skupiny REAKCE NA ZÁVAŽNÝ STRES A PORUCHY PŘIZPŮSOBENÍ
(F43).
Musíme si uvědomit, že stres je zcela přirozenou a fyziologickou reakcí na zátěž
a změny. V řadě situací umožňuje přežití. Stresová reakce je automatická, geneticky pod-
míněná. Má komplexní povahu – zahrnuje mechanismy tělesné i duševní, projevuje se
změnou funkcí somatických i psychických, změnou chování i prožívání.
V podobě eustresu (z řeckého eu – dobře, správně) je nedílnou součástí adaptačních a homeostatických

mechanismů. V podobě distresu (z latinského dis – ne, zápor) poškozuje.
Obecným pojmem stresor označujeme vyvolávající podnět, který navozuje a spouští

stresovou reakci. Stresor tedy vyvolává stres. Stresory přitom mohou mít povahu fyzickou
(např. nedostatek prostoru) i duševní (např. silná hádka).
Zatímco stresová reakce je víceméně univerzální, stresory jsou většinou výrazně individuální – s vý-
jimkou stresorů extrémních.
Akutní reakce na stres (F43.0) se může objevit u osoby bez jakékoli duševní poruchy
jako reakce na výjimečně silný stresový podnět. Je to přechodná porucha, jejíž symptomy
se rozvíjejí bezprostředně v souvislosti s působením stresu (do jedné hodiny) a odeznívají
v průběhu hodin až dnů.
Vnímavost vůči stresujícím situacím a reaktivita na ně se u různých lidí se výrazně liší. Velkou roli hraje
individuální zranitelnost a adaptační kapacita jedince. Stejné podněty (jako např. nehoda, ztráta blízké
osoby a řada jiných) tak k projevům akutní reakce na stres povedou jen u některých jedinců. U jiných
mohou vyvolat jiné typy poruch a u dalších zůstanou zvládnuty zcela bez negativní odezvy.
Konkrétní projevy v rámci akutní reakce na stres mohou být pestré a proměnlivé.
Můžeme se setkat s „počátečním ustrnutím“ spojeným se zúženým vědomím, dezorien-
tací a zmateností s dočasnou neschopností chápat souvislosti. Dále se objevuje pasivní
stažení (až do podoby stuporu) nebo naopak agitovanost a hyperaktivita (s neúčelným
chováním, tendencemi k útěku apod.). Setkáváme se s projevy úzkosti (s vegetativním
doprovodem, jako je např. bušení srdce, zrychlené dýchání, zvýšené pocení), depresivního
ladění, beznaděje, ale i zlosti a agrese. Na stav může vzniknout amnézie.
Z hlediska závažnosti příznaků rozlišujeme formu mírnou (F43.00), středně těžkou (F43.01) a těžkou
(F43.02).
Posttraumatická stresová porucha (F43.1) známá rovněž pod zkratkou PTSD

(z anglického PostTraumatic Stress Disorder) se rozvíjí po výjimečně závažné stresující
události, která jednoznačně přesahuje běžnou lidskou zkušenost a je traumatizující pro
většinu lidí.
V případě posttraumatické stresové poruchy se může se jednat o podobné příčiny, jako u výše uvedené
poruchy, ale jejich rozsah a dopad je větší – jedná se o válečné události, mučení, přírodní katastrofy,
závažné nehody, brutální znásilnění atd. Přes vysokou závažnost traumatizujícíh podnětů i zde hrají roli
individuální dispozice a další faktory. Posttraumatická stresová porucha se tak opět nerozvine u každého,
kdo danou traumatickou událost zažil.
Na rozdíl od reakce na akutní stres se příznaky posttraumatické stresové poruchy roz-

víjejí s latencí (týdnů až měsíců) po prožitém traumatu. Prožitá skutečnost se opakovaně
vrací v podobě živých vzpomínek, snů a nočních můr. Dotyčný se vyhýbá okolnostem,
situacím, místům, objektům nebo lidem, kteří mu traumatizující události připomínají.
Zároveň jsou některé okamžiky vytěsněny a dotyčný si je nepamatuje a nevybavuje. Do-
provodem bývá úzkostnost, zvýšená pohotovost k úlekům, podrážděnost, potíže s kon-
centrací, poruchy spánku apod.
Poruchy přizpůsobení (F43.2) jsou spojeny s významnými životními změnami

a zvraty nebo stresujícími situacemi. Mohou za nimi stát běžné vývojové změny (jako je
narození dítěte, dokončení studia, úmrtí v rodině apod.), ale také např. změny v zaměst-
nání, nemoc, konflikty či ztráty v rodině, rozchod. Zátěžová situace vznik této duševní
poruchy jednoznačně podmiňuje. Kromě emočních a tělesných projevů (jako je úzkost,
tenze, depresivní ladění, pestré tělesné potíže a symptomy) ovlivňují také chování a běžné
fungování v osobní i pracovní oblasti. Příznaky se objevují zpravidla do jednoho měsíce.
Významnou roli hraje opět nejen samotná zátěž, ale také individuální adaptační kapacita – zmíněné
životní změny či stresující situace zvládá mnoho lidí bez jakékoli poruchy.
147
Pestrá symptomatologie poruch přizpůsobení vymezuje specifické podkategorie:
Krátká depresivní reakce (F43.20) – zahrnuje projevy mírné deprese, ale netrvá déle
než jeden měsíc.
Protrahovaná depresivní reakce (F43.21) – je spojena s dlouhodobou zátěží, zahr-
nuje opět projevy mírné deprese, netrvá déle než dva roky.
Smíšená úzkostná a depresivní reakce (F43.22) – nese jak depresivní, tak úzkostné
příznaky.
Porucha přizpůsobení s převládajícími poruchami emotivity (F43.23) – obsahuje
zpravidla více emočních stavů (od úzkosti a deprese až po napětí a zlost), které ale
nedosahují úrovně, aby mohly být klasifikovány jinak.
Porucha přizpůsobení s převládajícími poruchami chování (F43.24) – se projeví
změnou běžného projevu a chování v souvislosti se zátěží – objeví se např. disociální
či agresivní prvky.
Porucha přizpůsobení se smíšenou poruchou emocí a chování (F43.24) – obnáší
příznaky emoční i poruchy chování.
Porucha přizpůsobení s jinými specifikovanými symptomy (F43.28) – pro jiné
varianty doplňuje diagnostické možnosti této kategorie.
Považujeme za užitečné upozornit na určitou tendenci k nadužívání diagnostické kategorie F43.2 – Poru-
chy přizpůsobení. Jedním z důvodů je, že není vnímána jako „pejorativní psychiatrická nálepka duševního
onemocnění“. Dalším důvodem je poměrně široké vymezení, které dovoluje zařadit sem řadu stavů.
Pro duševní poruchy spojené se stresem lze ještě použít kategorie: Jiné reakce na zá-
važný stres (F43.8), Reakce na závažný stres nespecifikovaná (F43.9).
10.5.4 DISOCIATIVNÍ PORUCHY

DISOCIATIVNÍ (DISOCIAČNÍ) nebo také KONVERZNÍ PORUCHY (F44) jsou
sice vzácnější, nicméně pestrou a zajímavou skupinou duševních poruch. Jejich společným
znakem je dezintegrace psychických a/nebo tělesných funkcí.
Úplně nebo částečně je narušena integrace mezi vzpomínkami, vědomím vlastní
identity, aktuálními pocity a tělesnými funkcemi (zejména motorikou a senzitivitou).
Objevující se u disponovaných osob v souvislosti se stresujícími událostmi, narušenými
vztahy, problémovými situacemi apod. Jejich počátek a konec bývá často náhlý. Délka,
forma a průběh jsou individuálně odlišné.
Při stanovení diagnózy se předpokládá jednoznačně psychogenní původ. Přítomnost
tělesné poruchy, která by vzniklé potíže mohla vysvětlit, je jednoznačným vylučujícím
kritériem.
POZOR – Nikdy nelze zapomínat na možnost komorbidity – tedy současného výskytu různých nemocí!
A nelze zapomínat ani na pečlivé zvážení a vyloučení diferenciální diagnostiky, což se však obecně týká
všech diagnóz.
Disociativní amnézie (F44.0) představuje ztrátu paměti, která se objevuje v souvislosti

s traumatickou událostí, nehodou, stresem apod. Bývá selektivní a částečná. Častěji se
vyskytuje v mladších věkových kategoriích.
Lokalizovaná amnézie je vázaná na určitý časový úsek. Selektivní amnézie se týká určitých událostí.
Systemizovaná amnézie zahrnuje určitou kategorii informací (např. souvisejících pouze s určitou oso-
bou). Kontinuální amnézie zahrnuje ztrátu paměti od určité doby do přítomnosti. Generalizovaná
amnézie je velmi „široká“ – dotyčný si nemůže vzpomenout na nic z vlastního života.
Disociativní fuga (F44.1) zahrnuje disociativní amnézii a navíc epizody pseudoúčel-

ného cestování na delší vzdálenosti. Daný jedinec se při něm chová přiměřeně a nenápad-
ně, nezanedbává péči o sebe a může přechodně přijmout zcela novou identitu.
Pohledem „zvenčí“ nebudí projevy disociativní fugy nápadně a chování často působí zcela „normálně“.
Disociativní stupor (F44.2) je typický snížením volní hybnosti, řeči a reaktivity na

vnější podněty (včetně lidí, doteku, světla, zvuku). Dotyčný setrvává v nehybné pozici,
ale nespí a není narušeno vědomí.
V rámci diferenciální diagnózy zde uvažujeme např. o katatonní schizofrenii nebo těžké depresi, které
mohou mít podobné příznaky.
Trans a stavy posedlosti (F44.3) jsou stavy mimovolní, nenavozované, nechtěné a za-
těžující. Nejsou součástí příslušné kultury, zvyklostí či náboženství. U transu je narušen
pocit osobní identity a plného uvědomování si okolního světa. Opakují se určité jedno-
duché pohyby nebo prvky chování. U stavu posedlosti je jedinec přesvědčen a chová se,
jako by se ho zmocnila jiná osobnost, duchovní bytost, mocnost, božstvo apod.
V rámci diferenciální diagnózy je zde potřeba pečlivě odlišit schizofrenii, organické duševní poruchy,
mánii apod., kde se podobné symptomy mohou také vyskytovat.
Disociativní poruchy motoriky (F44.4) zahrnují rozmanité formy narušení hybnosti,

které nejsou objasnitelné žádným tělesným nálezem. Ochrnutí je částečné nebo úplné
a různého rozsahu (může se týkat části těla, jedné nebo více končetiny apod.).
Disociativní poruchy motoriky nesou znaky apraxie (ztráty schopnosti vykonávat naučené, běžné pohy-
bové vzorce – např. zavazování tkaniček), akineze (neschopnosti pohybu), dyskineze (poruchy souhry
pohybů, popřípadě s výskytem nadbytečných pohybů), afonie (ztráty hlasu), různých typů obrny apod.
Disociativní křeče (F44.5) se mohou podobat epileptickým záchvatům. Na rozdíl

od epilepsie ale tyto pseudozáchvaty většinou nebývají doprovázeny pokousáním jazyka,
pomočením, poraněním následkem pádu apod. Chybí ztráta vědomí.
Odlišení disociativních křečí od epilepsie někdy vyžaduje delší sledování a opakovaná vyšetření. Určité
formy ojediněle epileptické aktivity mozku se totiž mohou objevit výjimečně i u zdravého člověka.
149
Disociativní porucha a ztráta citlivosti a poruchy senzorické (F44.6) narušují smy-

slové vnímání úplně (např. v podobě konverzní slepoty) nebo částečně (např. v podobě
rozostřeného nebo tunelového vidění). Mohou se týkat všech smyslových modalit. Častá
je ztráta kožní citlivosti (např. s výskytem zcela necitlivých okrsků kůže).
Při poruchách kožní citlivosti se mohou objevovat také parestézie (brnění, mravenčení).
Smíšené disociativní/konverzní poruchy (F44.7) zahrnují několik výše uvedených

kategorií, vyskytujících se u jednoho člověka najednou.
Mohou se objevit např. zároveň disociativní poruchu motoriky a senzoriky.
Jiné disociativní/konverzní poruchy (F44.8) nelze začlenit do žádné z výše uvede-

ných kategorií. Tuto skupinu reprezentují:
Ganserův syndrom (F44.80) charakterizují „nepřesné a přibližné“ odpovědi a jiné

disociativní příznaky (s předpokladem psychogenního původu a vyloučením organické
etiologie).
Mnohočetná porucha osobnosti (F44.81), v rámci které funguje dotyčný v několika
samostatných osobnostech, přičemž si jednotlivé osobnosti neuvědomují existenci
ostatních, mají samostatné vzpomínky, zvyky, způsoby chování. V daném čase se
přitom vyskytuje jen jedna osobnost. Změna bývá zpočátku náhlá a objevuje se v sou-
vislosti se stresující nebo traumatickou událostí.
Přechodné disociativní/konverzní poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci
(F44.82) jsou vázané na daný věk.
Jiné specifikované konverzní poruchy (F44.88) zahrnují např. psychogenní zmate-
nost, stav extrémně zaujatého vědomí. Jsou velmi vzácné.
Diagnostické možnosti MKN-10 uzavírá kategorie Disociativní/konverzní porucha nespecifikovaná

(F44.9).
10.5.5 SOMATOFORMNÍ PORUCHY

Skupina SOMATOFORMNÍ PORUCHY (F45) je charakteristická především subjek-
tivními tělesnými příznaky rozmanité kvality a kvantity – ovšem bez prokazatelného
tělesného – organického nálezu. Potíže obtěžují, narušují běžné fungování dotyčného
a vedou k opakovanému vyhledávání a vyžadování lékařské péče.
V případě somatoformních poruch se nejedná o vědomou simulaci a příznaky nejsou pod volní kon-
trolou.
Pokud se objeví tělesné příznaky, je lékař vždy povinnen vyloučit organickou etio-
logii. Ke stanovení diagnózy a psychiatricko-psychologické léčby se tak pacienti vesměs
dostávají až po několikaletém „martýriu“ vyšetřování, somatické léčby (v některých přípa-
dech včetně operační). K častým komplikacím pak patří důsledky zbytečných, mnohdy
náročných a invazivních vyšetřovacích či „léčebných“ postupů.
Na jiném místě knihy jsme hovořili o celostním přístupu. Ten mimo jiné pojímá lidské bytí jako celek
neoddělitelně spjatých aspektů – těla, psychiky, vztahovosti a ducha. Skupinu somatoformních poruch
bychom mohli pojímat jako ukázku propojenosti zmíněných čtyř stránek.
Somatizační porucha (F45.0) je typická mnohočetnými, zpravidla pestrými a mě-

nícími se tělesnými příznaky, které trvají nejméně dva roky s negativními tělesnými
a laboratorními nálezy. Pestré příznaky jsou často líčeny dramaticky a teatrálně. Mohou
se týkat např. trávícího traktu (objevují se bolesti, průjmy, pocity na zvracení – nauzea,
zvracení – vomitus, říhání apod.), kůže (svědění, pálení, mravenčení, mrtvění, bolestivost
apod.), systému kardiovaskulárního a dýchacího (bolesti na hrudi, zadýchávání se apod.),
močopohlavního systému (obtíže při močení, nepříjemné pocity kolem genitálií, poruchy
menstruace apod.). Dotyční se nadměrně zabývají sami sebou, mohou být manipulativní
a mají tendence stát se závislými, např. na lékařích.
Scénář se u somatizačních poruch vesměs opakuje v pořadí: dotyčný má tělesné potíže vyhledá lékaře
specializujícího se na tělesná onemocnění ve snaze vyloučit organický nález a pomoci lékař ordinuje
vyšetření či operační výkony není nalezena organická příčina potíží dotyčný je ujišťován, že se
„nic nenašlo“ tělesné potíže však trvají opět je vyhledán lékař… a „začarovaný kruh“ se rozjíždí
znovu. Psychologická a psychiatrická péče může znamenat funkční prolomení „začarovaného kruhu“.
Nediferencovaná somatizační porucha (F45.1) má podobný průběh jako porucha

somatizační, je ale „mírnější“, trvá méně než dva roky (nejméně však půl roku). Příznaků
bývá méně a nejsou tak výrazné a dramatické.
Hypochondrická porucha (F45.2) se projevuje nadměrnou starostí o vlastní zdraví
a obavami z jedné či více vesměs závažných nemocí po dobu alespoň půl roku. Pozornost
postižených je vesměs zaměřena na jeden nebo dva orgány nebo orgánové systémy. Běžné
tělesné projevy dotyční mylně interpretují jako chorobné projevy závažného onemocnění,
což vede ke zvýšenému a úzkostnému sebepozorování. Doprovodně se mohou objevit
také úzkostné a depresivní příznaky. Opakované obavy mohou narůstat a narušovat běžné
fungování. Dochází ke zvýšené aktivaci vegetativního nervového systému, což mylně
„dokazuje, že se opravdu něco děje“, a dále zvýší své sebepozorování. Ve snaze „nic neza-
nedbat“ opakovaně vyhledávají lékařskou péči a dožadují se vyšetření, případně operací.
Péči psychiatra či psychologa vesměs odmítají s důrazem na tělesné onemocnění.
Variantou hypochondrické poruchy je dysmorfofobie – přesvědčení, že některá část
těla je příliš velká, příliš malá nebo nepovedená, ačkoli okolí hodnotí vzhled za „normál-
ní, běžný, neodlišující se“. Objevují se opakované žádosti o řešení (včetně plastických
operací).
Objektem nespokojenosti může být jakákoli část těla (nos, uši, rty, vrásky, ochlupení, penis, prsa atd.).
Opakované zabývání se daným „problémem“ přináší napětí a frustraci. Může také narušit fungování a vést
k izolaci. Domnělá odchylka bývá pokládána za důvod neúspěchu v partnerských vztazích, zaměstnání,
životě… Dotyčný má dojem, že si lidé „abnormity“ všímají a často se ji snaží „maskovat“.
Nutno konstatovat, že „kult mládí, krásy a úspěchu“ západní civilizace projevy poruchy může spíše
podporovat. Na druhé straně jistě ne každá nespokojenost s vlastními tělesnými parametry musí být
dysmorfofobickou poruchou.
151
Somatoformní vegetativní dysfunkce (F45.3) svými příznaky imituje onemocnění

orgánu nebo orgánového systému – nejčastěji kardiovaskulárního, ale také dýchacího,
trávicího, urogenitálního. Příznaky jsou jak objektivní, tak subjektivní.
Objektivní příznaky bývají nespecifické – patří k nim bušení srdce (palpitace), po-
cení, červenání, třes apod. Je tedy přítomna zvýšená vegetativní aktivace.
K subjektivním příznakům patří pálení, bolesti, svírání, nadýmání apod.
Klasifikační systém dále specifikuje formu somatoformní vegetativní dysfunkce: F45.30 zahrnuje pří-
znaky v oblasti srdce a kardiovaskulárního systému, F45.31 horní část trávicího traktu, F45.32 dolní
část trávicího traktu, F45.33 respirační trakt, F45.34 urogenitální trakt, F43.38 jiný orgán nebo systém.
Přetrvávající somatoformní bolestivá porucha (F45.4) je typická stížnostmi na

výraznou, skličující a stále obtěžující bolest. Potíže trvají alespoň půl roku, budí obavy
a zasahují do běžného fungování dotyčného. Bolest není vysvětlitelná žádným tělesným
procesem a objevuje se ve spojitosti s psychosociálními faktory.
Sekundární zisky, invalidizace či návyk na analgetika jsou častými „průvodci“ této poruchy.
Pro atypické a nespecifikované formy somatoformních poruch jsou vyhrazeny ka-

tegorie: Jiné somatoformní poruchy (F45.8) a Somatoformní porucha nespecifikovaná
(F45.9).
10.5.6 JINÉ NEUROTICKÉ PORUCHY

Skupina JINÉ NEUROTICKÉ PORUCHY (F48) doplňuje výše uvedený výčet neuro-
tických poruch. Zahrnuje především neurastenii, depersonalizační a derealizační syndrom.
Neurastenie (F48.0) je typická subjektivními stížnostmi buď na vysokou psychic-

kou, nebo fyzickou únavu, obtížné soustředění, psychickou nevýkonnost nebo tělesnou
slabost po minimální duševní či tělesné námaze po dobu alespoň tří měsíců. Doprová-
zejícími tělesnými symptomy mohou přitom být např. závratě, bolesti hlavy. Objevují
se obavy a úzkost, pocity smutku, neradostnost, podrážděnost, neschopnost uvolnit se,
poruchy spánku apod.
Ve spojitosti s výraznou tělesnou únavou trvající déle než půl roku se můžeme setkat s kategorií chronický
únavový syndrom. Vedle neustupující únavnosti se objevují např. poruchy koncentrace, pozornosti,
bolesti hlavy, svalů, lymfatických uzlin. S vědomím zjednodušení bychom tento stav mohli přirovnat
k vleklé únavné chřipce, nicméně laboratorní ani jiná somatická vyšetření neodhalí žádnou biologickou
příčinu vysvětlující stav.
Depersonalizační a derealizační syndrom (F48.1) je spojen s pocitem změny sebe

sama nebo okolí. Vnímání a vnější chování je beze změn, je zachován náhled na nereálnost
uvědomovaných změn.
V případě depersonalizace připadá dotyčným změněné, cizí, vzdálené, „odosobněné“,

bez života jejich vlastní chování a pohyby.
V případě derealizace se zdá změněné, neskutečné, vzdálené, bezbarvé, jakoby „za

sklem“, podivně zautomatizované nebo „ve filmu“ okolní prostředí.
Izolovaně se depersonalizační a derealizační syndrom vyskytují zřídka. Mohou být součástí poruch
nálad, fobií, OCD, psychóz, epilepsie – pak by neměly být stanoveny jako hlavní diagnóza. U zdravých
jedinců se mohou objevit v souvislosti s výraznou únavou, užitím drog apod.
Diagnostické možnosti MKN-10 v rámci neurotických poruch uzavírají poslední

kategorie: Jiné určené neurotické poruchy (F48.8) a Neurotická porucha nespecifikovaná
(F48.9).
10.6 BEHAVIORÁLNÍ SYNDROMY SPOJENÉ

S FYZIOLOGICKÝMI PORUCHAMI A SOMATICKÝMI
FAKTORY
Miroslav Orel
Pestrá skupina BEHAVIORÁLNÍCH SYNDROMŮ SPOJENÝCH S FYZIO-

LOGICKÝMI PORUCHAMI A SOMATICKÝMI FAKTORY (F50–F59) je další
diagnostickou oblastí, která dokládá propojení tělesné a psychické složky člověka.
Zahrnuje kategorie: Poruchy příjmu potravy (F50), Neorganické poruchy spánku
(F51), Sexuální dysfunkce nevyvolané organickou poruchou nebo nemocí (F52), Duševní
poruchy a poruchy chování spojené s šestinedělím neklasifikované jinde (F53), Psychické
a behaviorální faktory spojené s chorobami nebo poruchami zařazenými jinde (F54),
Abúzus látek nezpůsobujících závislost (F54), Nespecifikované behaviorální syndromy
spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory (F59).
Sexuální dysfunkce z diagnostického hlediska řadíme dle MKN-10 do této skupiny. S ohledem na lo-
gické členění kapitol jsme je však zařadili do souhrnné kapitoly věnované poruchám v oblasti sexuality.
10.6.1 PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

Přesto, že se PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY (F50) vyskytovaly i v dávné historii, lze
sledovat nárůst jejich výskytu od druhé poloviny minulého století. Faktorů, které se na
vzniku těchto poruch podílejí, je celá řada a jsou velmi pestré (a také složité). Vycházejí
z celého bio-psycho-sociálně-spirituálního spektra. Příjem potravy je pro život naprosto
nezbytný. Jídlo však nese významy nejen čistě tělesné (ve smyslu zdroje stavebních a ji-
nak využitelných látek), ale také významy psychosociální (spojené s oceněním a trestem,
kultem štíhlosti apod.). U poruch příjmu potravy dnes mluvíme také o „poruše tělesného
schématu“. Kromě individuálních postojů mají vliv i sociální interakce.
Mentální anorexie (F50.0) je spojena s vědomým a úmyslným snižováním váhy a udr-

žováním výrazné podváhy (snížení váhy je o více než 15 % proti normálu). Daného
153
cíle je dosahováno dietami, navozováním zvracení, užíváním projímadel aj. léků a také
zvýšenou fyzickou aktivitou a cvičením. Typické je tajení a skrývání poruchy (volnějším
oblečením, kamuflováním apod.), které je někdy letité.
Mentální anorexie začíná většinou kolem puberty. Je častější u dívek, ale nevyhýbá se ani chlapcům.
Body mass index (vyjádřený poměrem váhy v kg a čtverce výšky v m2) je při mentál-
ní anorexii ≤ 17,5. Nicméně navzdory extrémní vyhublosti se objevuje strach z vlastní
tloušťky, zkreslené vnímání vlastního těla a vtíravé myšlenky na potřebu udržení nízké
váhy. Zájmy se omezují na oblast jídla a hubnutí. Připojují se psychické změny a izolace
od druhých.
Negativních somatických důsledků podvýživy je celá řada. U žen se objevuje amenorea
(zastavení menstruace). Mění se kvalita vlasů, kůže, dochází k poškození vnitřních orgánů.
V důsledku podvýživy, rozvratu vnitřního prostředí či orgánovému selhání může člověk
v důsledku mentální anorexie zemřít.
Pro atypický průběh a formu je určena diagnóza Atypická mentální anorexie (F50.1).
Mentální bulimie (F50.2) je typická opakujícími se „záchvaty“ neodolatelné touhy

po jídle spojené s konzumací vysoce nadměrného množství potravy během krátké
doby. Zároveň se objevuje potřeba kontroly tělesné váhy, která je realizována následným
vyprovokovaným zvracením, fyzickým cvičením, užíváním projímadel aj. léků.
Mentální bulimie nastupuje zpravidla až v dospělosti. Může navazovat na mentální anorexii v dřívější
době.
Vzhledem k potenciálním i reálným rizikům jsou zmíněné poruchy příjmu potravy

významným problémem. Dlouhodobě nepříznivý průběh je popisován takřka u jedné
čtvrtiny nemocných.
Někdy se můžeme setkat s atypickým průběhem – označuje se jako Atypická mentální bulimie (F50.3).
Přejídání spojené s jinými psychickými poruchami (F50.4) a Zvracení spojené

s jinými psychickými poruchami (F50.5) mohou být součástí řady psychických poru-
cha a stavů – reakce na stres, poruchy přizpůsobení, úzkostně-depresivní symptomatiky
apod. Diagnostická kritéria této kategorie jsou široká. Přejídání zpravidla postupně vede
ke zvyšování tělesné váhy a následné obezitě.
Pro poruchy příjmu potravy, které nejsou zařaditelné do výše uvedených kategorií, lze použít kategorie:
Jiné poruchy přijmu potravy (F50.8) a Porucha přijímání jídla nespecifikovaná (F50.9).
Poznámka: Prostou obezitu mezi duševní poruchy neřadíme. Ačkoli může sekundárně vést k narušenému
sebehodnocení, poruchám nálady, sociální izolaci apod.
10.6.2 NEORGANICKÉ PORUCHY SPÁNKU

Než si budeme charakterizovat poruchy spánku řazené do kategorie NEORGANICKÉ
PORUCHY SPÁNKU (F51), připomeňme krátce, co to spánek vlastně je. Možnostem
vyšetření spánku (polysomnografii) se věnujeme na jiném místě knihy.
Spánek je dynamicky proměnlivý funkční stav mozku a celého těla, v jehož průběhu
se opakovaně střídají dvě základní fáze: N-REM a REM.
Běžně užívaná zkratka REM je odvozena z anglického Rapid Eyes Movements neboli „rychlé oční po-
hyby“, které jsou pro REM fázi spánku jsou typické.
N-REM fáze tvoří zhruba 75 % celkového nočního spánku. Dochází k útlumu čin-
nosti a metabolismu mozku a celého těla – snižuje se např. frekvence srdeční činnosti
a dýchání, prohlubuje se celková svalová relaxace.
Během N-REM fáze převládá aktivita parasympatické části autonomního nervového systému s přísluš-
nými důsledky. N-REM spánek členíme dále do pěti stadií, které na sebe plynule navazují.
REM fáze (nebo také aktivní či paradoxní spánek) tvoří zhruba 25 % celkové doby
spánku. Provází jej výrazné zvýšení aktivity, metabolismu a činnosti mozkových neu-
ronů (zejména korových), objevují se svalové záškuby jinak relaxovaných kosterních svalů
(mimo jiné také zmíněné rychlé pohyby očí), stoupá srdeční a dechová frekvence, zvyšuje
se krevní tlak, do krve se uvolňují některé hormony (například růstový hormon) atd.
V průběhu REM fáze dominuje aktivita sympatické části autonomního nervového systému.
Spánek přispívá ke konsolidaci paměťových stop, regeneraci těla i vyváženosti psychi-

ky – je zcela nezbytný pro funkční činnost mozku a celého organismu v bdělém stavu.
Poruchy spánku zpravidla významně zasahují do celkové tělesné a psychické kondice
a ovlivňují tak kvalitu života, pracovní výkonnost apod.
Poruchy spánku jsou komplexní povahy. Komplexní jsou jak příčiny, tak možnosti
a doporučované postupy při jejich zvládání.
Při posuzování poruch spánku je potřeba mimo jiné posoudit také spánkovou hygienu – režim (včetně
vnějších podmínek, prostředí, denní činnosti, rituálů a zvyklostí dotyčného).
Z hlediska projevů rozdělujeme poruchy spánku na:
DYSSOMNIE (s narušením množství, kvality nebo časování spánku) – sem bychom

zařadili dále uvedenou insomnii, hypersomnii a poruchy cyklu bdění-spánek,
PARASOMNIE (s epizodami abnormálních událostí během spánku) – kam patří
dále objasněný somnambulismus, noční můry a noční děsy.
Hranice mezi neorganickými a organickými (primárními a sekundárními) poruchami

spánku jsou mnohdy neostré. Narušení spánku je doprovodným znakem řady psychických
onemocnění a stavů (deprese, mánie, deliria apod.).
155
Neorganická nespavost – insomnie (F51.0) postihuje iniciaci nebo průběh spánku –

v podobě obtížného a/nebo opožděného usínání, buzení v průběhu spánku, předčasného
probouzení nebo v podobě špatné kvality spánku. Potíže trvají déle než měsíc a opakují
se alespoň třikrát týdně. Ojedinělou epizodu narušeného spánku tedy neklasifikujeme
jako insomnii.
Příčin insomnie je celá řada. Může být spojena např. se specifickou fobií vázanou na
usínání. V případě psychofyziologické insomnie se dotyčný dopředu obává nespavosti,
kterou někdy v životě reálně zažil (např. v souvislosti s bolestivým stavem). Se zvýšenou
úzkostností se soustřeďuje na spánek a obavy z nespavosti, což nabuzuje organismus.
Často se objevují zásadní režimové chyby.
Za nespavost nepovažujeme kratší potřebu nočního spánku (tzv. short sleepers – volně bychom řekli
„krátkodobých spáčů“), kdy je noční spánek kratší, ale kvalitní a není provázen ospalostí přes den. Ani
výjimečné narušení spánku – např. před očekávanou událostí (zkouška, první rande, účast v soutěži,
svatba apod.) nelze považovat za insomnii.
Poruchy spánku jsou běžným „doprovodem“ poruch nálady, úzkostných poruch, demence, delirií
apod. Z diagnostického hlediska dominuje příslušná kategorie duševní poruchy. V těchto případech
bereme insomnii jako součást základního obrazu a vesměs ji neklasifikujeme zvlášť.
Neorganická hypersomnie (F51.1) se projevuje zvýšenou potřebou spánku v den-

ní době. V podobě Kleine-Levinova syndromu (periodické – rekurentní hypersomnie)
s opakujícími se atakami hypersomnie v průběhu dnů až týdnů, zpravidla spojených
se záchvatovitě zvýšeným přejídáním (megafagií) a poruchami chování (včetně např.
hypersexuality).
Hypersomnii odlišujeme od potřeby delšího spánku v noci (u tzv. long sleepers – volně „dlouhodobých
spáčů“), která nenarušuje denní bdění.
Poznámka: Organicky podmíněná insomnie a hypersomnie je v MKN-10 řazena do kapitoly nemoci nervové
soustavy (G00–G47) jako Poruchy usínání a trvání spánku (G47.0), Poruchy nadměrné spavosti
(G47.1).
Nadměrnou spavost ovlivňující běžné denní fungování může sekundárně vyvolávat

také narkolepsie, syndrom spánkové apnoe, syndrom neklidných nohou, noční insomnie,
periodické pohyby končetinami ve spánku, ale také akutní somatická onemocnění (včetně
infekcí, některých intoxikací či úrazů) a dále samozřejmě také omezení nočního spánku
(např. při společenských akcích) apod.
Dále uvedené stavy neřadí MKN-10 pod kategorii neorganické hypersomnie. Z logiky
věci je ale zmíňujeme na tomto místě.
Narkolepsie je řazena do kapitoly záchvatovitých – paroxysmálních nemocí nervo-

vé soustavy (pod kódem G47.4). Je typická náhlým, nechtěným a nezvladatelným
imperativním usnutím na krátkou dobu (řádově sekundy až minuty). Někdy bývá
narkolepsie spojena s kataplexií – náhlou ztrátou svalového tonu. Dotyčný se tak bez
ohlášení doslova skládá na zem a usíná. Stav se může objevit zřídka, ale také několikrát
za den – což významně narušuje běžné fungování. Doporovodně se mohou objevit
také hypnagogické halucinace (na přechodu bdění-spánek) a spánková obrna (ne-

schopnost volního pohybu po probuzení).
Spánkový apnoický syndrom (SAS) – je podmíněn opakovaným přerušováním
pravidelného dýchání během spánku na dobu zhruba deset sekund a více. Aktivací
sympatiku dojde následně k probuzení. Noční spánek je tak přerušován, což se projeví
hypersomnií přes den. Stoupá rovněž riziko nehodovosti i poruch kardiovaskulárního
systému. Podobně jako narkolepsie je SAS řazen do kapitoly nemoci nervové soustavy
(pod kódem G47.3).
Vyvolávající příčinou SAS bývá většinou obstrukce dýchacích cest nebo (méně často) centrální změny
v řízení dýchání. Mnohdy se doprovodně vyskytuje hlasité chrápání.
Syndrom neklidných nohou a periodické pohyby končetinami ve spánku se často

vyskytují společně. Postihují více starší věkové kategorie.
Syndrom neklidných nohou (RLS – z anglického Restless Legs Syndrome) se
projevuje nutkáním pohybovat v klidu dolními končetinami. Pohyb ulevuje od
subjektivně nepříjemných pocitů pálení, svědění, mravenčení nebo bolesti, ale
brání usnutí.
Periodické pohyby končetinami ve spánku (PLMS – z anglického Periodic-
-Limb Movements in Sleep) jsou rytmicky opakované pohyby, které sice mají
malý rozsah, ale aktivizují probouzení, čímž narušují spánek.
Neorganická porucha cyklu bdění a spánku (F51.2) se může projevit syndromem

zpožděné fáze spánku (postihující spíše mladší věkové kategorie s pozdním usínáním
a pozdním buzením) nebo syndrom předčasné fáze spánku (typičtější spíše pro starší
věk). Dotyčný pociťuje potřebu spánku přes den (v „době běžného bdění“) a naopak
v noci (v „době běžného spaní“) trpí nespavostí. Potíže trvají alespoň jeden měsíc nebo
po kratší dobu, ale pak se vyskytují opakovaně.
Poznámka: Organicky podmíněné poruchy spánkového cyklu jsou v MKN-10 uvedeny pod kódem G47.2.
Velmi zajímavou a pestrou skupinou poruch vázaných na spánek jsou PARASOMNIE

(z řeckého para – u, při, vedle – a latinského somnus – spánek). Řadíme mezi ně několik
kategorií:
Náměsíčnictví – somnambulismus (F51.3) se projevuje různě složitými a komplex-

ními aktivitami, činnostmi a pohyby v průběhu spánku (od posazení v lůžku až po
odchod z místnosti). Kombinují se fenomény spánku a bdělosti. Dotyčný nereaguje na
snahy o komunikaci. Po probuzení může být krátkodobě zmatený a dezorientovaný.
Na epizodu somnambulismu má amnézii.
Noční (spánkový) děs – pavor nocturnus (F51.4) je charakterizován výraznou emoční
reakcí (vesměs s extrémní úzkostí, křikem, pláčem, neklidem) a vegetativními příznaky
(pocením, zrychleným dýcháním a zrychlenou srdeční frekvencí). Objevuje se zpra-
vidla v první třetině noci. S dotyčným nelze navázat kontakt. Po zklidnění dotyčný
vesměs usíná a ráno si nic nepamatuje.
Noční můra (F51.5) je de facto hrůzostrašný sen, který dotyčného probouzí. Obsah
snu se týká často ohrožení života. Výrazná tenze a vegetativní příznaky zpravidla ustu-
157
puje po probuzení a uvědomění si „že to byl jen sen“. Vzpomínka na noční můru
často dlouhodobě přetrvává alespoň v parciální podobě.
Skupinu neorganických poruch spánku diagnosticky uzavírají kategorie: Jiné neorganické poruchy spánku
(F51.8) a Neorganická porucha spánku nespecifikovaná (F51.9).
10.6.3 DALŠÍ KATEGORIE BEHAVIORÁLNÍCH SYNDROMŮ

SPOJENÝCH S FYZIOLOGICKÝMI PORUCHAMI
A SOMATICKÝMI FAKTORY
Uvedli jsme, že kategorie behaviorálních syndromů spojených s fyziologickými

poruchami a somatickými faktory je velmi široká. Řadíme sem další diagnostické skupiny.
SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE NEVYVOLANÉ ORGANICKOU PORUCHOU

NEBO DYSFUNKCÍ (F52) je skupinou poruch narušující fyziologicky probíhající
sexuální reaktivní cyklus. Zabýváme se jimi v ucelené podkapitole, která se věnuje po-
ruchám v oblasti sexuality.
DUŠEVNÍ PORUCHY A PORUCHY CHOVÁNÍ SPOJENÉ SE ŠESTINEDĚ-

LÍM NEKLASIFIKOVANÉ JINDE (F53) je skupina poruch, která byla vytvořena
zejména s ohledem na problematiku rozvojových zemí, kde často chybí přesnější údaje
o nemocných. V zemích s rozvinutým systémem zdravotnictví by se měla užívat jen zcela
výjimečně.
V poporodním období se může vyskytovat celá řada různě závažných duševních poruch (včetně psycho-
tických poruch, úzkostných poruch, delirií, poruch nálad apod.). Jsou vesměs klasifikovány v příslušných
kategoriích.
Skupina poruch F53 zahrnuje poměrně „vágně“ vymezené jednotky:
Lehké duševní poruchy a poruchy chování spojené s šestinedělím nezařazené jinde

(F53.0)
Závažné (těžké) poruchy duševní a poruchy chování v souvislosti s šestinedělím ne-
zařazené jinde (F53.1)
Jiné duševní poruchy a poruchy chování v souvislosti se šestinedělím nezařazené jinde
(F53.8)
Duševní poruchy spojené s šestinedělím nespecifikované (F53.9)
PSYCHICKÉ A BEHAVIORÁLNÍ FAKTORY SPOJENÉ S CHOROBAMI

NEBO PORUCHAMI ZAŘAZENÝMI JINDE (F54) vymezují psychické a behavio-
rální faktory, které se dávají do souvislosti se vznikem a průběhem somatických onemoc-
nění. Kódují se souběžně se somatickým onemocněním – např. s nealergickým astmatem:
F54 + J45.1.
ABÚZUS LÁTEK NEZPŮSOBUJÍCÍCH ZÁVISLOST (F55) je skupina poruch,

která zahrnuje škodlivé užívání řady uměle vyrobených i přírodních látek – antidepresiv,
analgetik, hormonálních preparátů (steroidů aj.), laxativ, antacid, rostlinných preparátů,
vitaminů, minerálů aj. Ačkoli zde nehrozí riziko rozvoje závislosti, zbytečné, dlouhodobé
nebo nadměrné užívání těchto látek může mít řadu negativních důsledků (zdravotních,
sociálních, finančních aj.).
NESPECIFIKOVANÉ BEHAVIORÁLNÍ SYNDROMY SPOJENÉ S FYZIO-

LOGICKÝMI PORUCHAMI A SOMATICKÝMI FAKTORY (F59) je kategorie,
která diagnostické možnosti v rámci dané skupiny uzavírá.
10.7 PORUCHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ DOSPĚLÝCH
Miroslav Orel
Charakterizovat komplexně osobnost člověka není snadné. Definováním, kla-

sifikací a typologií osobnosti se lidé zabývají odedávna (v rámci filozofie, psychologie
i psychiatrie). Na osobnost lze pohlížet jako na komplexní celek duševního života či
dynamický soubor relativně stálých duševních vlastností. Zjednodušeně můžeme říci,
že osobnost zahrnuje veškeré duševní dění. Jedním z aspektů osobnosti je prožívání
a chování – celý souhrn vnějších projevů, činností, aktivit a reakcí.
Problematické definování zdravé a normální osobnosti je jedním z důvodů obtížného vymezení osobnosti
poruchové.
Skupina PORUCHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ DOSPĚLÝCH (F60–F69) je

pestrá. Dle MKN-10 sem patří:
Specifické poruchy osobnosti (F60)

Smíšené a jiné poruchy osobnosti (F61)
Přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit hrubému poškození nebo nemoci
mozku (F62)
Nutkavé a impulzivní poruchy (F63)
Poruchy pohlavní identity (F64)
Poruchy pohlavní preference (F65)
Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací (F66)
Jiné poruhy osobnosti a chování dospělých (F68)
Nespecifikovaná porucha osobnosti a chování u dospělých (F69)
Jedná se o poruchy vesměs hluboce zakotvené v osobnosti člověka. Klasifikačně sem patří poruchy
pohlavní identity a preference, které probíráme v společně se sexuálními dysfunkcemi v rámci společné
kapitoly věnované sexuálním poruchám.
159
10.7.1 SPECIFICKÉ A SMÍŠENÉ PORUCHY OSOBNOSTI

Užívaná klasifikace MKN-10 vychází při dělení poruch osobnosti z popisu dlouhotrva-
jících osobnostních rysů.
Jako SPECIFICKÉ PORUCHY OSOBNOSTI (F60) označujeme zpravidla celoži-
votní stavy, u kterých jsou některé povahové a charakterové osobnostní rysy a vlastnosti
extrémně vystupňované a jiné naopak zcela zakrnělé. U řady jedinců se určité poru-
chové rysy objevují již v dětství a adolescenci – mohli bychom říci, že se mnohdy táhnou
jako černá nit od časného dětství (z diagnostického hlediska ale o poruchách osobnosti
můžeme hovořit až u dospělých).
Je-li hranice mezi normalitou a poruchou velmi křehká, pak u poruch osobnosti je navíc také „mírně
zamlžená“. Jednotlivé poruchy osobnosti se navíc mohou překrývat nebo vyskytovat souběžně.
Pro názornou ilustraci vyjádřeme graficky profil osobnostních vlastností a rysů u osob-
nosti zdravé (normální) a osobnosti poruchové. Ilustrativní schémata by mohla vypadat
např. následovně (viz obr. 10.14 a 10.15).
kvantita vlastností
funkční rozpětí
ilustrativní vyjádření jednotlivých osobnostních vlastností
Obr. 10.14 „Neporuchová“ osobnost
vlastnosti mimo funkční rozpětí

kvantita vlastností
ilustrativní vyjádření jednotlivých osobnostních vlastností
Obr. 10.15 „Poruchová“ osobnost
U poruch osobnosti jsou patrné projevy maladaptivního chování. Dochází vesměs

k narušení sociální interakce s druhými. U velké části jedinců s poruchou osobnosti
chybí náhled poruchovosti (a dochází pak k obviňování okolí, hledání viny u ostatních
apod.). Mohli bychom říci, že při výskytu poruchy osobnosti může trpět sám dotyčný (ze-
jména u ego-dystonních forem), okolí (zejména u ego-syntonních forem) nebo všichni.
Poznámka: Pojmy egosyntonní a egodystonní jsou tvořeny z latinského slova ego (já) a řeckých slov syn (spolu,
s, dohromady), dys (porucha), tonos (napětí, tonus, pnutí, tenze). Pojem syntonia se překládá jako charakterový
rys vyznačující se jednotou cítění, myšlení a chování.
Egosyntonní poruchu dotyčný nevnímá jako cizí, chorobnou, ale bere ji jako integrální součást
sebe sama, bez rozporů v cítění, myšlení a chování. Motivace k léčbě je zde minimální nebo žádná.
Egodystonní poruchy jsou brány jako nezdravé, poruchové, obtěžující tendence či realizace, které
se projevují v oblasti cítění, myšlení a chování. Jsou v rozporu s přáními a dotyčný jimi zpravidla trpí
a často usiluje o změnu. Motivace k léčbě je tedy vyšší.
Odhad výskytu poruch osobnosti se liší, zpravidla se udává výskyt v rozmezí až zhru-
ba 11–23 % celkové populace (což je odhadem každý pátý až desátý člověk!). Poruchy
osobnosti mohou často koexistovat s jinými duševními poruchami.
Podtrhněme zmíněný aspekt dlouhodobosti až trvalosti poruchových osobnostních
rysů – limituje možnost léčebného ovlivnění poruch osobnosti.
Ke specifickým poruchám osobnosti patří pestré a značně odlišné kategorie. Mnohé charakteristiky se
u nich překrývají.
Paranoidní porucha osobnosti (F60.0) je typická přetrvávající vystupňovanou ne-

důvěrou, podezřívavostí, vztahovačností a nepřátelskostí vůči ostatním (nedosahující ale
charakteru bludu). Jsou to lidé vysoce citliví na nezdary, kritiku a odmítnutí. Egocentricky
vztahují na sebe vše a hledají křivdy vůči sobě. Mají tendence obviňovat ostatní z podvo-
dů, škod a příkoří. Schopnost empatie je minimální nebo žádná. Neutrální a přátelské
postoje druhých vnímají s nedůvěrou, nevěří jim a považují je mylně za ironické, nepřá-
telské a pohrdavé. Často vstupují do konfliktů – např. jako chroničtí stěžovatelé a sudiči,
patologicky žárliví partneři, ale i „bojovníci“ za určitou pravdu.
Schizoidní porucha osobnosti (F60.1) se vyznačuje výrazným stažením, nezájmem
o druhé – často s emoční oploštělostí až citovým chladem s neschopností vyjadřovat vřelé
city. Jsou to lidé plaší a samotářští. Věnují se individuálním činnostem. Nevyhledávají
vztahy a vyhýbají se kontaktu s druhými (včetně např. malého zájmu o sex). Nevstupují
tudíž do konfliktů. Zpravidla preferují činnosti bez druhých lidí. Nadměrnou pozornost
věnují fantazii nebo dennímu snění. Dalo by se říci, že jsou „nápadní svou nenápadností“.
Schizoidní rysy se často projevují již od dětství.
Poznámka: Schizotypální (schizotypní) porucha, která je naopak nápadná a mimo jiné se projevuje
excentričnostmi v chování či magickým myšlením, je v klasifikaci MKN-10 řazena jako kategorie F21 do
okruhu psychotických poruch – kde s ní také stručně seznamujeme.
Jedinci s disociální poruchou osobnosti (F60.2) mají vždy potíže s respektováním

a dodržováním pravidel společnosti – a to zpravidla od dětského věku (zde např. v po-
161
době opakovaných rvaček, krádeží, záškoláctví, přestupků, agresivity). Postrádají empatii

a zodpovědnost. Nerespektují dohody a pravidla. Hůře ovládají impulzivitu a agresivitu,
přičemž nepociťují vinu či výčitky svědomí. Mají rysy amorální, asociální i antisociální
(v americké klasifikaci se používá označení asociální – antisociální porucha osobnosti).
V dospělosti jsou to často pachatelé přestupků, klienti věznic apod. Problematika di-
sociálních poruch osobnosti se tak prolíná oblastí zdravotnickou, psychologickou, soci-
ální, společenskou i právní.
Tato porucha je častější u mužů. S věkem se její projevy zpravidla zmírňují.
Emočně nestabilní porucha osobnosti (F60.3) odpovídá obsahem svému názvu.

V centru symptomatologie je především nestabilní emotivita, tendence k impulzivní-
mu jednání bez rozmyslu a často bez ohledu na následky. Rozlišujeme dva podtypy této
kategorie – typ impulzivní a hraniční.
Emočně nestabilní porucha osobnosti impulzivního (explozivního) typu (F60.30)

je typická tendencí k impulzivnímu, nepředvídatelnému jednání, náchylností ke kon-
fliktům a emočním výbuchům těžko ovládaného vzteku a zlosti. Nálada se často ne-
očekávaně mění.
Emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu (F60.31) se mimo výrazné
emoční nestálosti a lability vyznačuje poruchou sebehodnocení, sebevnímání a sebe-
přijetí. Představy o sobě samém, vlastních motivech jsou často nejasné nebo narušené
(a to včetně sexuálních). Setkáváme se s „černobílým“ myšlením, snahami o vztahové
přiblížení střídané krizemi a opuštěností. Objevují se pocity prázdnoty. Mohou se
objevovat krátké psychotické epizody (s halucinacemi, iluzemi, vztahovačností apod.).
Typické jsou tendence k sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky a pokusy.
Hrozí také nadužívání psychoaktivních látek či tendence k promiskuitnímu chování.
Emočně nestabilní porucha patří svou kolísavostí a riziky k velmi problematickým a obtížně řešitelným
poruchám. Mimo jiné klade velké nároky především na trpělivost terapeuta.
Histrionská porucha osobnosti (F60.4) má výrazné, teatrálně dramatické, okázale

afektované, egocentricky zabarvené projevy se snahou strhnout pozornost k sobě. Labilní
emoce kolísají a jsou nadměrně „přehrávány“. Tendence ke koketerii a manipulacím je
častým doprovodem vynucování pozornosti. Jsou to lidé snadněji ovlivnitelní a suges-
tibilnější. V kolektivu se často se kladou do pozice oběti a mohou být „strůjci intrik“.
Často se zabývají vlastní fyzickou přitažlivostí (včetně úpravy zevnějšku).
Anankastická porucha osobnosti (F60.5) je charakterizována perfekcionismem,
nadměrnou pořádkumilovností, sklonem k rigiditě a dodržování pravidel. Svědomitost
je extrémně silně vyjádřena. Nerozhodnost, sebeobviňování a obavy z chyb doprovázejí
malou adaptabilitu na změny. Horlivost a svědomitost bývá doprovázena nervozitou při
vybočení z řádu. Typické je nadměrné, puntičkářské zabývání se detaily, tvorba plánů,
přehnané organizování. Bývá omezen smysl pro humor. Výkon, řád a pořádek má vždy
přednost před osobními vztahy.
Pro zajímavost uvádíme, že americká klasifikace užívá pro tuto kategorii označení obsedantně-kompul-
zivní porucha osobnosti, což vyjadřuje některé rysy podobné s OCD (i když nejsou tak silně vyjádřené).
Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti (F60.6) je charakterizována vnitřním na-

pětím, obavami, úzkostí a strachem, nejistotou, sníženým sebevědomím a pocity nízké
sebehodnoty. Typické je zveličování rizik a potenciálního nebezpečí. Lidé s touto poru-
chou se obávají odmítnutí, kritiky a nesouhlasu, ačkoli touží po vztazích. Bývají plašší
a vyhýbají se řadě činností z důvodů nadměrných a pesimistických obav.
Závislá porucha osobnosti (F60.7) s sebou nese potřebu být opečováván, která vede
k podřízenému, pasivnímu chování s obavami z odloučení a samoty. Charakteristické jsou
obavy a strach z odmítnutí spojené s potřebou neustálého ujišťování, podpory a opory
od ostatních. Vyhledávají osoby, na kterých mohou záviset, přenechávají jim většinu
rozhodnutí a zodpovědnost. Submisivně se jim podřizují s tím, že jsou pak zpravidla
dlouhodobě schopni tolerovat podřízené postavení (někdy včetně projevů násilí).
Mezi jiné specifické poruchy osobnosti (F60.8) můžeme řadit osobnost excentric-
kou, nezralou, nezdrženlivou, pasivně-agresivní, pseudoneurotickou nebo narcistickou.
Jedinci s narcistickou poruchou osobnosti jsou přesvědčen o vlastní důležitosti a je-

dinečnosti. Vyžadují neustálý obdiv, často pociťují závist, jsou přecitlivělí na kritiku.
Opájejí se fantaziemi o vlastní moci, úspěšnosti, kráse, výjimečnosti. Mají zvýšené
nároky na ostatní, které mohou zneužívat. Přitom postrádají schopnost empatie.
V chování se objevuje arogance, závistivost, vysoká náročnost.
Pasivně-agresivní porucha osobnosti je typická neústupností, nevýkonností, otále-
ním, vyhýbáním se úkolům a zejména skrytým a nepřímým kladením a vytvářením
překážek. Častá je hádavost, spory, konflikty s autoritami, neodůvodněná kritika
a neoprávněné stížnosti na přehlcení úkoly.
V případě, že se u jedince projevuje symptomatologie více než jedné z výše uvedených

specifických poruch osobnosti, jedná se o kategorii SMÍŠENÉ A JINÉ PORUCHY
OSOBNOSTI (F61).
Pozor: Nezapomínejme, že jak poruchy osobnosti, tak všechny další psychické poruchy a stavy je třeba
hodnotit komplexně. Nelze „vytrhávat“ jednotlivé symptomy a na nich stavět diagnostický závěr! To by
bylo chybné a zavádějící zkreslení. U hodnocení poruch osobnosti například nelze uzavřít, že samotář-
ský jedinec s individuálními zájmy má diagnózu schizoidní porucha osobnosti nebo že jedinec pečující
o vlastní fyzickou přitažlivost patří automaticky k histrionské poruše osobnosti, pokud neposoudíme
souhrn dalších znaků!
V případě poruch osobnosti mohou být vymezující hranice mezi jednotlivými typy
neostré. Proto zmiňujeme praktické pojetí DSM-IV, které poruchy osobnosti vymezuje
do tří skupin – trsů s určitými společnými a podobnými charakteristikami:
trs A: podivíni, excentrici (zahrnující paranoidní, schizoidní a schizotypní poruchu

osobnosti),
trs B: emotivní, dramatizující a nestálí (obsahující disociální, hraniční, histrionskou
a narcistickou poruchu osobnosti),
trs C: úzkostní, vyhýbaví, bázliví (pojímající anxiózní, závislou, anankastickou
poruchu osobnosti).
163
10.7.2 OSTATNÍ PORUCHY A ZMĚNY OSOBNOSTI

Výše uvedeným výčtem diagnostické možnosti narušení osobnosti nekončí. Zmiňme
přehledově další kategorie duševních poruch, které zasahují a mění osobnost.
PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNY OSOBNOSTI, KTERÉ NELZE PŘISOUDIT HRU-

BÉMU POŠKOZENÍ NEBO NEMOCI MOZKU (F62), se projevují stálými změnami
ve způsobu existence u člověka, jehož osobnost dříve nevykazovala žádné poruchové
vzorce.
Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické události (F62.0) se rozvíjejí jako
následek katastrofické události nebo extrémního stresu u původně zdravé osobnosti. Pro-
jevuje se výraznými změnami v prožívání, myšlení a jednání, které přetrvávají alespoň dva
roky. Objevuje se trvale hostilní a nedůvěřivý postoj ke světu, sociální stažení, trvalé pocity
prázdnoty, beznaděje, bezvýchodnosti. Dotyčný prožívá, že je „jiný“. Změny zasahují do
jeho vlastního života a vztahů i životů blízkých. Okolí změny vesměs jasně registruje.
Přetrvávající změna osobnosti po psychickém onemocnění (F62.1) vzniká násled-
kem duševní poruchy u dříve neporuchové osobnosti. Po odeznění psychické poruchy
se objevují neměnné a dlouhodobě (alespoň dva roky trvající) přetrvávající změny ve
smyslu rozvoje závislosti na jiných, sociálního stažení až izolace, pasivity, redukce zájmů,
změny sebepojetí, dysforie a emoční lability, změny v běžném fungování apod. Nejedná
se přitom o reziduální formu duševního onemocnění (např. reziduální schizofrenii) ani
neúplné uzdravení z některé duševní poruchy.
V dané skupině se ještě můžeme tradičně setkat s odlišnými nebo málo specifikovanými jednotkami:
Jiné přetrvávající změny osobnosti (F62.8) a Přetrvávající změna osobnosti nespecifikovaná (F62.9).
JINÉ PORUHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ DOSPĚLÝCH (F68) je zajímavou

skupinou duševních poruch.
Zpracování somatických symptomů z psychických důvodů (F68.0) je vyhrazena
pro případy zhoršování nebo chronifikace tělesné nemoci, které nelze vysvětlit samotnou
tělesnou poruchou. Vlastní příčiny a motivy mohou být nevědomé a neuvědomované.
Pacienti často nejsou schopni přijmout existenci „psychických kořenů“ poruchy a jejich
tělesný i duševní stav se po snaze obrátit pozornost k psychice může dále zhoršovat.
Projevy spadající do uvedené diagnózy bychom mohli brát jako další „ukázku“ komplexního, integra-
tivního a integrovaného propojení psychiky a tělesna.
Záměrná produkce nebo předstírání symptomů nebo tělesné či psychické ne-

schopnosti – předstíraná (faktitivní) porucha (F68.1) je typická předstíráním příznaků.
Chybí ale důkaz o vnější motivaci, která přináší zisk a výhodu, nebo si dotyčný takové
motivace není vědom.
Známým označením této poruchy je „Műnchhausenův syndrom“, „syndrom špitálníka“ (z anglického

hospital hopper syndrome) nebo „syndrom putujícího – toulavého pacienta“ (z anglického peregrinating
patient).
V rámci této kategorie mohou být napodobovány příznaky řady poruch psychických,
tělesných (od anémie, přes bolesti, po krvácení) či kombinace obou. Dotyční manipulují
s výsledky vyšetření (např. přidávají cukr nebo krev do moči), mohou se uchýlit také k se-
bepoškozování (užíváním projímadel, způsobují si krvácení apod.), aby si navodili přízna-
ky. Doslova se „hrnou“ do role pacienta, vyhledávají zdravotnická zařízení a hospitalizace.
Předstíranými potížemi je často získávána starost a pozornost jiných. Někdy nacházíme souvislosti s dět-
stvím (např. v dlouhodobých hospitalizacích, vztahových ztrátách, zneužívání, deprivaci).
Diagnostika i řešení předstírané poruchy jsou vesměs více než problematické. Získání
náhledu a spolupráce (např. v rámci psychoterapie) bývá obtížné.
Za prioritní považujeme nezapomínat známé lékařské krédo či zásadu: Primum non nocere – „Především
neuškodit“. Hrozí totiž poškozující lékařské intervence či operace prováděné ve snaze „řešit a léčit“
předstírané symptomy.
Jiné určené poruchy osobnosti a chování u dospělých (F68.8) jsou specifikovány

jinak, než by odpovídalo výše uvedeným kategoriím. Mohli bychom sem zařadit např.
poruchy vztahů nebo charakteru.
NESPECIFIKOVANÁ PORUCHA OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ U DOSPĚ-

LÝCH (F69) by jako diagnostická kategorie měla být užívána jen výjimečně, pokud není
možné poruchu zařadit do jiné kategorie (např. z důvodu nedostatku údajů).
10.7.3 NUTKAVÉ A IMPULZIVNÍ PORUCHY

Společným znakem skupiny NUTKAVÉ A IMPULZIVNÍ PORUCHY (F63) je opa-
kované nutkání k určitým činnostem, které je zpravidla doprovázené tenzí a napětím.
Pokušení k provedení impulzů bývá neodolatelné. Jejich realizace je často provázena
určitým vzrušením nebo uspokojením a bezprostředně se dostavuje uvolnění tenze
doprovázené libými pocity. Výčitky svědomí se mohou objevit až následně.
V rámci nutkavých a impulzivních poruch je samotný čin egosyntonní – vychází z vědomého přání. To
je jedním z rozdílů oproti obsedantně-kompulzivní poruše, kde kompulze jsou egodystonní.
Navzdory řadě negativních důsledků zasahujících do oblasti osobního života, vztahů,

práce, ale i financí nebo majetku je jasná tendence k opakování daných činností.
Tendence, pocity a chování u nutkavých a impulzivních poruch bývají někdy přirovnávány k sexuální
touze, realizaci sexuálních aktivit a následnému uvolnění. Lze totiž najít podobné atributy.
Patologické hráčství – gambling (F63.0) je charakteristické přítomností opakovaných

hráčských epizod, které více a více zasahují do života dotyčného, jeho rodiny, blízkých,
zaměstnání atd. Nedaří se kontrolovat touhu ke hře a „udržet hráčství na uzdě“. Pokud
není hráčství realizováno, objevuje se tenze, rozladěnost a napětí. Puzení ke hře, zabývání
se hrou a přesvědčení, že „musí přijít výhra, která vrátí veškeré ztráty“, vede často k lhaní
165
a podvodům. Materiální ztráty a zadlužení jsou „klasickým“ doprovodem. Finanční částky,

čas a prostor věnovaný hře často astronomicky narůstají. Sekundárně se mohou objevit
„reaktivní“ depresivita a suicidální tendence. Řada znaků patologického hráčství se prolíná
se znaky závislosti na psychoaktivních látkách – v terapii se uplatňují podobné principy.
Poznámka: Za patologické hráčství v diagnostickém smyslu nepovažujeme epizodu hráčství, které se může
objevit jako doprovod mánie. A není to ani jednání „profesionálních hráčů“.
Patologické zakládání požárů – pyromanie (F63.1) je typické opakovaným zaklá-

dáním požárů, které není motivováno zisky, pomstou, ale přináší uvolnění a zklidnění
vnitřní tenze a napětí. Častá je určitá fascinace ohněm, zaujetí tématy, objekty a činnost-
mi kolem ohně, hoření, ale i hašení. Možná je i výrazná tendence aktivně se podílet na
následném hašení požárů.
Pozor: Bylo by mylné a zavádějící pochopit výše uvedené tak, že zájem o profesi hasiče znamená auto-
maticky pyromanii!
Patologické kradení – kleptomanie (F63.2) se projevuje opakovaným nutkáním

krást pro dotyčného neužitečné a zbytečné věci. Není zde motiv obohacení – ukradené
je často odkládáno, vyhazováno, ničeno, neúčelně skladováno nebo i tajně vraceno zpět.
Kleptomanie nevychází ani z motivu odplaty nebo nepřátelství. Krádeže nejsou plánovány
a doprovází je pocity uvolnění, blaha a úlevy od vnitřní tenze a nespokojenosti.
Velmi častý je egodystonní průběh s pochopením nesmyslnosti a nesprávnosti, následnými pocity viny
a výčitek. Navzdory tomu nelze impulzu odolat a krádeže se opakují.
Trichotillomanie (F63.3) představuje vytrhávání vlastních vlasů, řas, obočí nebo

vousů či chlupů na různých místech těla. Důsledkem je zřetelný úbytek porostu. K vytr-
hávání dochází o samotě, může být krátké nebo zabírá i hodiny času. Puzení k činnosti
je intenzivní a neodolatelné, je doprovázeno silným vnitřním napětím. Bezprostředně
přináší akt vytrhávání úlevu od vnitřní tenze a zklidnění až uspokojení. Projevy přitom
nevycházejí z psychotické motivace (nejsou tedy podmíněny bludy nebo halucinacemi).
Důsledky zasahují do sociální a pracovní oblasti.
Při diagnostice trichotillomanie je potřeba vyloučit jiné kategorie – mentální retardaci, kožní onemoc-
nění, halucinace apod. I zde se někdy můžeme setkat s podobnými projevy, jejich motivace a zdroje ale
vychází z jiného pozadí. Nepatří sem ani kosmetické úpravy (depilace apod.).
Jiné nutkavé a impulzivní poruchy (F63.8) zahrnují pestré projevy chorobně opa-
kované realizace určité činnosti. Vztahují se např. k práci (označované jako workoholis-
mus), internetu (netaholismus), sexu (zahrnující impulzivní promiskuitu, závislost na
cybersexu, pornografii) apod. Patřilo by sem také impulzivním nakupování (oniomanie),
intermitentní explozivní porucha chování spojená s epizodami ztráty kontroly agrese,
násilí a destrukce majetku.
Diagnóza Nutkavá a impulzivní porucha nespecifikovaná (F63.9) doplňuje diagnostické možnosti této
skupiny.
10.8 PORUCHY V OBLASTI SEXUALITY
Miroslav Orel
Člověk je pohlavní – sexuální bytost. Sexualitu považujeme za přirozenou

součást života. Podkladem sexuality je biologický pud a předpokladem sexuálních funkcí
je stavba a funkce těla, nicméně lidská sexualita má komplexní charakter. Obsahuje jak
složku biologickou (tělesnou), tak psychickou (duševní), vztahovou (sociální) a může
obsahovat také rovinu přesahovou (transcendentální – např. v podobě hluboké intimity).
Příčiny a projevy sexuálních poruch se netýkají jen tělesné oblasti. Při diagnostice a řešení tedy není
dobré podcenit ani oblast duševní, vztahovou či přesahovou. Partnerský soulad či nesoulad nebo osobní
psychické potíže přispívají např. k rozvoji sexuálních dysfunkcí velmi výrazně.
Teritorium sexuality i poruch v této oblasti je široké a pestré. Zdravá, dysfunkční

i patologická sexualita vesměs přitahuje pozornost a zájem.
Z hlediska psychiatrické klasifikace spadají do „sexuálněporuchové oblasti“ následující
kategorie:
Sexuální dysfunkce (F52)

Poruchy pohlavní identity (F64)
Poruchy pohlavní preference (F65)
Poruchy pohlavního vývoje a orientace (F66)
Sexuální dysfunkce jsou v MKN-10 klasifikačně zařazené ve skupině Behaviorální syndromy spojené
s fyziologickými poruchami a somatickými faktory. Ostatní uvedené poruchy jsou součástí skupiny
Poruchy osobnosti a chování dospělých.
Ačkoli dané položky mají odlišné projevy, příčiny i terapeutické přístupy, probíráme je v této kapitole
dohromady.
10.8.1 SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE

SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE NEVYVOLANÉ ORGANICKOU PORUCHOU NEBO
NEMOCÍ (F52) jsou velmi rozšířenou skupinou poruch v oblasti sexuality. Podle odhadů
se může týkat až 40 % osob (znamená to tedy, že s určitou sexuální dysfunkcí se v životě
setká takřka každý druhý člověk).
Dalo by se říci, že je to skupina poruch v populaci „běžných“. Stesky na sexuální dysfunkce se týkají
intimní osobní oblasti. Proto mohou mnozí pociťovat neúčelný stud a zbytečně oddalovat řešení.
167
Sexuální dysfunkce narušují lidskou sexuální reaktivitu, sexuální chování a proží-

vání v rámci sexuálního reaktivního cyklu. Jsou provázeny neobvyklou, neúplnou nebo
narušenou fyziologickou odpovědí na jinak účinnou sexuální stimulaci. Nejsou přitom
podmíněny žádnou organickou (tělesnou) příčinou.
Připomeňme, že SEXUÁLNÍ REAKTIVNÍ CYKLUS zahrnuje pět fází. Jsou jimi:
1. apetence – projevující se sexuálním zájmem a touhou,

2. vzrušení – nabuzuje emoční prožitek, u mužů je doprovázeno zejména erekcí peni-
su, u žen zvýšenou lubrikací poševního vchodu, zvýšeným prokrvením a zduřením
zevních pohlavních orgánů, u obou pohlaví také ztopořením prsních bradavek,
3. plató – je obdobím s vyrovnanou úrovní sexuálního vzrušení,
4. orgasmus – představuje pocitové a tělesné vyvrcholení spojené se stahy svalů dna
pánevního, u mužů navíc dochází k ejakulaci (vypuzení semene),
5. uvolnění – je typické odezníváním vzrušení, uvolněním, popřípadě únavou, přičemž
klesá zájem o další sexuální aktivity a stimulaci.
Délka a intenzita fází sexuálního reaktivního cyklu odráží řadu vnějších i vnitřních faktorů a zpravidla se
mění s věkem. U žen se oproti mužů vesměs setkáváme s pomalejším nástupem vzrušení a prodlouženým
uvolněním – viz ilustrativní schéma. Narušení sexuálního reaktivního cyklu může být způsobeno také
řadou tělesných nemocí a stavů – tyto případy však neřadíme do kategorie F52.
Schematicky je sexuální reaktivní cyklus znázorňován jednoduchou křivkou (s nazna-

čením možných fyziologických variant průběhu) – viz obr. 10.16.
ORGASMUS
PLATÓ
VZRUŠENÍ
UVOLNĚNÍ
APETENCE
Obr. 10.16 Sexuální reaktivní cyklus
Sexuální dysfunkce můžeme dělit podle několika hledisek:
Podle DOBY VZNIKU rozlišujeme sexuální dysfunkce primární (objevují se již od

počátku sexuálního života) a sekundární (vyskytnou se po bezproblémovém období).
Podle ROZSAHU rozeznáváme sexuální dysfunkce úplné (některá z fyziologických
sexuálních funkcí je narušena při všech aktivitách – souloži, masturbaci, pettingu
apod.) a sexuální dysfunkce částečné (vyskytují se jen při určitém typu stimulace –
např. při souloži, ale ne při masturbaci).
Podle KONTEXTU hovoříme o sexuálních dysfunkcích situačních (vázané na ur-
čitou osobu, místo a čas) a generalizovaných (vyskytují se vždy, všude a s každým).
Dále se budeme stručně věnovat jednotlivým sexuálním dysfunkcím v kontextu uve-

deného sexuálního reaktivního cyklu. Některé sexuální dysfunkce jsou specifické pro
jednu fázi, jiné „překračují“ hranice několika fází.
Např. nedostatek prožitku ze sexu zasahuje do celého sexuálního reaktivního cyklu.
K sexuálním dysfunkcím narušujícím FÁZI APETENCE se může řadit:
Nedostatek nebo ztráta sexuální touhy (F52.0) – projevuje se ve shodě se svým

označením poklesem až absencí touhy po sexuální aktivitě, snížením zájmu o sex
i realizace sexuálních aktivit.
Snížená sexuální touha je patrně nejčastější sexuální dysfunkcí žen. Je u nich častěji vázána na sociální
kontext sexuality – partnerský vztah a jeho kvalitu.
Odpor k sexu (sexualitě) a nedostatek požitku ze sexu (F52.1) narušují nejen

fázi apetence, ale prolínají i dalšími fázemi. V případě odporu k sexu (F52.10) je
prožívána úzkost, nechuť a negativní pocity již při vyhlídce sexuálních aktivit (včetně
koitu), spojená s vyhýbáním se sexu. Nedostatečné prožívání sexuální slasti (F52.11)
postrádá pocit rozkoše, vášně a uspokojení ze sexu, ačkoli tělesná reakce může probíhat
adekvátně. Neobjevují se pocity úzkosti, ale spíše zklamání a rozmrzelost.
Nadměrné sexuální nutkání – hypersexualita (F52.7) se naopak projevuje zvýšením
sexuálního pudu. Může být prožívána nepříjemně jak u mužů, tak i u žen. Projevuje
se zvýšenou erotickou fantazií a podnikavostí (ať v oblasti autoerotiky, tak ve střídání
sexuálních partnerů, sexuálních excesech apod.).
Poznámka: Projevy hypersexuality mohou provázet také mánii, časná stadia demence apod. Pak je třeba
diagnostikovat a léčit základní poruchu.
Poruchy v rámci FÁZE VZRUŠENÍ, PLATÓ a VYVRCHOLENÍ jsou označovány

jako:
Selhání genitální odpovědi (F52.2) se u mužů projevuje nedostatečným ztopoření

pohlavního údu (insuficientní erekcí), která neumožňuje zavedení penisu do pochvy
a vesměs narušuje mužovu sebedůvěru. U žen dochází k nedostatečné nebo žádné
169
poševní lubrikaci. Zavádění penisu do pochvy je pak ženou vnímano nepříjemně až

bolestivě.
Dysfunkční orgasmus (F52.3) je typický snížením, opožděním nebo úplným vymi-
zením orgasmického prožitku. Bývá častější u žen. Při úplné absenci orgasmu hovo-
říme o anorgasmii. Pokud je orgasmus vybavován obtížně a nepravidelně, mluvíme
o dysorgasmii.
Některé ženy mohou považovat sex s milovaným partnerem za dostatečně uspokojivý i bez přítomnosti
orgasmu. Dysorgasmii či anorgasmii pak nemusí považovat za újmu, ačkoli sexuální život ochuzují.
Část žen dosahuje orgasmu pouze při dostatečném dráždění klitorisu (jsou primárně klitoridálně
orgasmické), jiné při jen při dostatečné stimulaci oblasti vaginy (jsou primárně vaginálně orgasmické).
Tuto individuální variabilitu je vhodné zohlednit při realizace sexuální stimulace.
Předčasná ejakulace – ejaculatio praecox (F52.4) zkracuje dobu od počátku sexuálního

dráždění nebo vzrušení po výron semene. Např. při pokusu o koitus dochází k eja-
kulaci i před, při nebo krátce po zavedení penisu do vaginy (někdy i do 15 sekund).
K ejakulaci přitom může dojít i bez dostatečné erekce.
Předčasná ejakulace je nejčastější sexuální dysfunkcí u mužů. Udává se, že někdy v průběhu života se s ní
setká zhruba třetina mužské populace (tedy každý třetí muž).
FÁZE UVOLNĚNÍ může být narušena prolongovanou erekcí (priapismem) nebo

celkovou neuspokojeností (v některých případech doprovázené pocity viny). Z hlediska
MKN-10 ale v rámci stadia uvolnění nejsou poruchy definovány.
Bez přímé vazby na jednotlivé fáze – tedy v průběhu VŠECH FÁZÍ se mohou objevit
křeče (pouze u žen) nebo bolesti (u žen a vzácně i u mužů).
Neorganický vaginismus (F52.5) se projevuje silnou křečí perivaginálních svalů (svalů

kolem vaginy – pochvy), což zcela zabraňuje zavedení penisu do vaginy (a tedy i koitu).
V některých případech dokonce znemožňuje i základní gynekologické vyšetření.
Neorganická dyspareunie (F52.6) znamená objevení se bolesti v některé fázi sexuál-
ního reaktivního cyklu. Bolest přitom není způsobena ani nedostatečnou lubrikací,
ani organickým procesem (např. zánětem). Označuje se také jako algopareunie.
Klasifikaci sexuálních dysfunkcí uzavírají dvě poslední diagnostické kategorie, které používáme, pokud
nelze poruchu zařadit do žádné z předchozích jednotek nebo má netypickou formu. Jedná se o: Jiné
sexuální poruchy, které nejsou způsobeny organickou poruchou nebo nemocí (F52.8) a Neurčenou
sexuální poruchu, která není způsobena organickou poruchou nebo nemocí (F52.9).
Závěrem chceme zdůraznit, že při diagnostice sexuálních dysfunkcí je v rámci lé-

kařského vyšetření třeba především vyloučit somatické onemocnění (gynekologické,
urologické apod.), které může být příčinou poruch v oblasti sexuality a podmiňuje např.
bolest. Diagnostika i léčba pak odpovídá základnímu onemocnění (infekce apod.).
10.8.2 PORUCHY POHLAVNÍ IDENTITY

Pohlavní identita představuje vědomí o příslušnosti k pohlaví mužskému nebo žen-
skému. Projevuje se ztotožněním se s jedním pohlavím a pocitem „jsem kluk jsem
muž“ nebo „jsem holka jsem žena“.
Jádrová pohlavní identita se objevuje v dětském věku – zhruba do 1,5 roku a definitivně se formuje
do věku kolem tří let. Jde o základní uvědomění si pohlavní příslušnosti.
Zdravá pohlavní identita tedy představuje přirozené prožívání mužství nebo ženství.
Navenek je vyjádřena pohlavní rolí (chovám se, projevuji a vypadám jako muž/žena).
Do projevů pohlavní role výrazně zasahuje vliv kultury, epochy, módy a trendů společnosti – někdy
dochází k zvýraznění odlišnosti pohlavních rolí, jindy se rozdíly naopak stírají až „překlápějí“. Příklady
v oblékání, úpravě zevnějšku či projevech chování mužů a žen si jistě dovedeme představit.
Geneticky dané pohlaví je určeno v okamžiku oplození: kombinace pohlavních

chromozomů XX u člověka předurčuje pohlaví ženské, kombinace XY určuje pohlaví
mužské.
Anatomické pohlaví je dáno nitroděložním vývojem zevních a vnitřních pohlavních
orgánů ženských (vaječníků, vejcovodů, dělohy, pochvy, poštěváčku, malých a velkých
stydkých pysků) a pohlavních orgánů mužských (varlat, nadvarlat, chámovodů, pro-
staty, penisu, šourku). Mimo genetického podkladu je vývoj genitálu ovlivňován také
mužskými a ženskými pohlavně specifickými hormony.
Poznámka: Vrozené izolované anomálie anatomického pohlaví nelze považovat za poruchu pohlavní identity.
Za poruchy pohlavní identity považujeme rozpor mezi biologickým pohlavím (které

zahrnuje genetické a anatomické pohlaví) a prožíváním vlastní pohlavní identity.
PORUCHY POHLAVNÍ IDENTITY (F64) jako diagnostická kategorie zahrnuje
tři základní jednotky: transsexualismus, transvestitismus a porucha pohlavní identity
v dětství.
Transsexualismus (F64.0) je provázen touhou zbavit se svého anatomického (těles-
ného) pohlaví a změnit je v opačné. Dotyčný se cítí jako „zajatec ve svém těle“, které
považuje za „omyl“. Dlouhodobě a vytrvale usiluje o změnu pohlaví. Takové přání musí
přitom trvat nejméně po dva roky a teprve po psychologickém, psychiatrickém a sexuo-
logickém sledování a precizní diagnostice je možné realizovat léčbu hormonální (podá-
váním mužských či ženských pohlavních hormonů) a chirurgickou. Je-li žadatel původně
mužského pohlaví, označuje se jako M-F (z anglického Male to Female). Ženy usilující
o změnu na mužské pohlaví jsou označovány jako F-M (z anglického Female to Male).
K posledním krokům patří změna jména a pohlaví uvedených na úřadech a v dokladech.
Změna pohlaví, byť provedena lege artis, může přinášet řadu eticko-právních otázek. Problémem mohou
být např. potomci zplození před vstupem do léčby.
Transvestitismus – transvestitismus dvojí role (F64.1) je provázen potěšením z do-

časné změny pohlavní identity. Realizuje se převlékáním do šatů a úpravou do podoby
171
osob opačného pohlaví, přičemž není přítomna touha po změně vlastního tělesného
pohlaví. Někdy se používá označení transsexuální transvestitismus.
Převlékání do šatů opačného pohlaví není u transsexuálního transvestitismu provázeno sexuálním vzru-
šením, jako je tomu u fetišistického transvestitismu (viz dále).
Porucha pohlavní identity v dětství (F64.2) se může objevit již před 4. rokem. Dítě
odmítá své anatomické pohlaví a atributy s ním spojené – trvale preferuje oblékání do šatů
opačného pohlaví, touží mít jiné pohlaví a pohlavní orgány, oškliví si a odmítá vlastní ge-
nitál, zajímá se o hry, činnosti a způsoby opačného pohlaví. Projevy musí trvat alespoň půl
roku. Tyto děti zpravidla čelí silnému tlaku či výsměchu okolí. Dívky se častěji přizpůsobí
běžnosti svého pohlaví. Chlapci častěji dospějí k homosexualitě nebo transsexualismu.
Poznámka: Poruchy pohlavní identity v dětství jsou v MKN-10 řazeny do této kategorie. DSM-IV je možná
poněkud logičtěji řadí k poruchám dětského věku.
Pro netypické nebo odlišné varianty průběhu poruch pohlavní identity je vymezena
kategorie Jiné poruchy pohlavní identity (F64.8). Mohli bychom do ní řadit např.
intersexuální stavy, přechodné převlékání do šatů opačného pohlaví, zabývání se kastrací
bez touhy získat sexuální charakteristiky opačného pohlaví.
Pro nezařazené a blíže nespecifikované formy byla vytvořena diagnóza Poruchy pohlavní identity ne-
specifikované (F64.9).
10.8.3 PORUCHY SEXUÁLNÍ PREFERENCE

Lidská sexualita, její prožívání a realizace je (oproti poměrně uniformní sexualitě živo-
čichů) velmi pestrá a rozmanitá. Některé její formy mohou být v určité míře a variantě
považovány za „normální“ a v jiné se stávají poruchovými. Určité kategorie sexuálního
prožívání a chování jsou poruchové ve všech variantách.
Např. situace je jiná, pokud se dva sexuální partneři dobrovolně rozhodnou vyzkoušet během sexuálních
aktivit „něžné sexuální hry s pouty“ nebo pokud je jedinec schopen sexuálního vzrušení pouze tehdy,
pokud partnera sváže, mučí a týrá. V prvním případě může jít o zpestření sexuálního života, v druhém
o poruchu. Pokud jedince sexuálně vzrušují malé děti, jedná se v každém případě jednoznačně o poruchu.
PORUCHY POHLAVNÍ PREFERENCE (F65) představují anomálii sexuálně-

-motivačního systému – tedy odlišné nasměrování erotického zájmu. Jedinec prožívá
opakovaná sexuální puzení a fantazie k neobvyklým objektům a/nebo aktivitám.
Buď se podle nich chová, nebo se jim brání a zažívá z nich napětí a stres. Snaha držet
dlouhodobě své sexuální impulzy „pod kontrolou“ se často nedaří. U některých se objevují
pocity viny. Podle MKN-10 musí takovéto příznaky trvat alespoň po dobu půl roku,
nicméně mnohdy se vyskytují již od počátku sexuální aktivace (tedy zpravidla od puberty).
Pro poruchy pohlavní preference se používá také označení parafilie – počeštěná forma
pojmu paraphilia (z řeckého slova para – vedle, u, při a slova filiā – přízeň, náklonnost),
které vyjadřuje odchylnost od normy.
Parafilii – sexuální deviaci není možné automaticky spojovat s delikvencí (která znamená trestnou činnost
ve smyslu porušení zákona). Mnoho jedinců s parafilií se trestné činnosti vůbec nedopouští – a uspoko-
juje se s podobně motivovanými partnery, využívá placených erotických služeb či erotických materiálů
a pomůcek.
Poruchy sexuální preference se častěji vyskytují u mužů. Některé parafilie se mohou vy-
skytovat pouze situačně – v nouzi, pod vlivem alkoholu, drog apod., jiné jsou celoživotní.
Pokud se dotyčný se svým parafilním zaměřením ztotožňuje, bere je jako sobě vlastní
a nevnímá je jako poruchové a nepřeje si změnu, jedná se o egosyntonní parafilii. Při
egodystonním prožívání parafilie si jedinec přeje změnu, nepřijímá a odmítá své sexuální
zaměření a bere ho jako nechtěné a poruchové.
Sexuální fantazie a aktivity se mohou týkat nepřiměřeného lidského nebo nehumánního
objektu – pak se jedná o parafilie v objektu. Mohou se týkat také aberace v aktivitě.
Za přiměřený sexuální objekt bereme živého, dospělého, svolného člověka opačného pohlaví (u hete-
rosexuálně orientovaných jedinců) nebo stejného pohlaví (u homosexuálně orientovaných jedinců). Při
zdravé sexuální aktivitě se neobjevuje partnerem neakceptovaná nebo nadměrná agrese.
K PARAFILIÍM V OBJEKTU řadíme zejména:
Fetišismus (F65.0) – sexuálním objektem jsou neživé předměty (např. spodní prá-
dlo, oblečení, boty) nebo při parcialismu také specifické partie lidského těla (např.
chodidla).
Pedofilie (F65.4) – je deviantní sexuální zaměření na prepubertální děti. Homose-
xuální pedofilie je orientována na děti stejného pohlaví, heterosexuální pedofilie na
děti pohlaví opačného. Typický pedofil se k dětem přibližuje přátelsky, poznenáhlu,
vypadá to tak, že „zná a rozumí dětské duši“ – o to větší trauma pak přináší sexuální
zneužití.
Homosexuální vztah dospělého muže k nedospělým chlapcům je někdy označován jako pederastie. Při
zaměření na dívky pubertálního věku (zpravidla v příbuzenském poměru) se jedná o tzv. hebefilii. Takoví
jedinci se k dospívající dívce chovají jako k dospělé ženě a jsou často koitálně nároční.
K dalším parafiliím v objektu (pod diagnózou Jiné poruchy sexuální preference –

F65.8) řadíme mimo jiné: gerontofilii (typickou sexuálním zaměřením na výrazně starší
osoby), nekrofilii (sexuální zaměření na mrtvá lidská těla nebo jejich části, zatímco živé
osoby dotyčnému nepřinášejí žádné sexuální vzrušení), myzofilii (představující zálibu ve
výkalech, rozkládajících se nebo zapáchajících věcech), zoofilii (tedy sexuální zaměření
na zvířecí objekty – většinou savce, ale i ptáky aj.), statuofilii (erotickou náklonnost
k neživým sochám) atd.
Mohli bychom říci, že objektem aberantní sexuální touhy může být doslova „cokoli a kdokoli“.
Mezi PARAFILIE V AKTIVITĚ patří:
Fetišistický transvestitismus (F65.1) – kdy přestrojení do ženského oblečení přináší

mužům sexuální vzrušení a uspokojení. Po dosažení orgasmu se objevuje silná touha
173
oděv svléknout a ženské oblečení je tak zpravidla ihned po ejakulaci odkládáno. Ne-
objevuje se touha vystupovat jako žena nebo se ženou stát.
Exhibicionismus (F65.2) – je opakované obnažování genitálu před neznámými a nic
netušícími osobami (zpravidla ženami a dětmi) bez tendence k navazování kontaktu.
Odhalování přináší sexuální vzrušení. Bývá spojeno s erekcí a masturbací (ale nemusí
tak tomu být vždy).
U typického exhibicionismu se dotyčný odhaluje, ale nepřibližuje. Atypičtí expozéři genitálu však
postupně zkracují vzdálenost, přibližují se a mohou se posléze i dotýkat, povalit nebo se dopouštějí
stupňující se agrese. Precizní sexuologické vyšetření je proto doporučeno u každého exhibicionisty.
Voyerismus (F65.3) nebo také skoptofilie (či počeštěle „voajérství“) vyžaduje k se-
xuálnímu vzrušení a uspokojení sledování nic netušících osob při svlékání, osobní
hygieně, sexuálních aktivitách apod. Tyto tendence a aktivity musí být opakované
(nikoli jednorázové). Není tendence k navázání kontaktu ani k odhalení přítomnosti.
Sledování je zpravidla doprovázeno masturbací.
Poznámka: Pubertální „slídění“ po nahotě a sexuálních objektech ani sledování erotických materiálů do této
poruchové kategorie nespadá.
Sadomasochismus (F65.5) – je typický přítomností pokořování, bití, týrání, ome-

zování svobody, působením bolesti apod., což přímo vede k sexuálnímu vzrušení.
Během těchto činností může za určitých okolností dojít až k ohrožení a poškození
zdraví nebo i života. Masochista vyžaduje, aby byly zmíněné aktivity prováděny jemu
(tedy aby byl bit, svazován, pokořován), sadista je chce aktivně činit jiné osobě nebo
jiným osobám.
Partnerský (fetišistický) sadismus je realizován se svolnými osobami a po dohodě. Pseudopedagogický

sadismus se zaměřuje na mladší či podřízené osoby, po kterých je vyžadována poslušnost a dril, v rámci
čehož jsou realizovány např. tělesné tresty. Agresivní sadismus uskutečňuje sadistické chování vesměs
s neznámými osobami (homosexuálně, heterosexuálně, bisexuálně, pedofilně) a může být potenciálně
velmi nebezpečný.
V rámci kategorie Jiné poruchy sexuální preference (F65.8) se u parafilií v aktivitě

můžeme uvést např.: frotérství a tušérství (vzrušující se dotykem a otíráním – např. v do-
pravním prostředku, tlačenici), telefonní skatologii (vzrušování se realizací obscénních
telefonických hovorů) apod.
V některých případech se u jednoho člověka najednou může vyskytnout dvě i více

parafilií. Mohou se různě kombinovat, přičemž žádná nedominuje. Z diagnostického
hlediska mluvíme o Mnohočetné poruše sexuální preference (F65.6).
Jako příklad uveďme agresivní sadismus kombinovaný se zoofilií a nekrofilií – co a jak by v tomto případě
bylo předmětem sexuální touhy, si lze poměrně snadno odvodit…
Pro doplnění uveďme, že v MKN-10 existuje také kategorie Porucha sexuální prefe-
rence nespecifikovaná (F65.9).
10.8.4 PORUCHY POHLAVNÍHO VÝ VOJE A ORIENTACE

PSYCHICKÉ A BEHAVIORÁLNÍ PORUCHY SPOJENÉ SE SEXUÁLNÍM VÝ-
VOJEM A ORIENTACÍ (F66) je skupina poruch, která zahrnuje několik diagnostických
kategorií. Pozor – nezapomeňme, že samotná sexuální orientace v současné době není
považována za poruchu, pokud je egosyntonní.
Oba póly sexuální orientace dnes považujeme za varianty normy:
Heterosexualita je erotická náklonnost k osobám opačného pohlaví (z řeckého heteros – jiný, druhý –
a latinského sexus – pohlaví).
Homosexualita jako erotická náklonnost k osobám stejného pohlaví (z řeckého homos – stejný –
a latinského sexus – pohlaví).
Porucha sexuálního vyzrávání (F66.0) je charakteristická pocity nejistoty o vlastní

pohlavní identitě nebo orientaci. Sekundárně se objevuje úzkost a depresivní ladění až
deprese.
Egodystonická (egodystonní) sexuální orientace (F66.1) je typická tím, že dotyčný
jedinec vnímá svoji sexuální orientaci a uvědomuje si ji, nicméně ji nepřijímá a přeje si
změnu. Zažívá často pocity studu, viny, deprese, osamění. Vzhledem k tomu, že směr
sexuální orientace neumíme změnit, je třeba pracovat na přijetí dané sexuální orientace.
Příkladem může být egodystonní forma homosexuality.
Porucha sexuálních vztahů (F66.2) se projevuje obtížemi v navazování a/nebo udr-

žení vztahu se sexuálním partnerem. V pozadí může stát porucha pohlavní identity nebo
preference.
Danou skupinu psychických poruch uzavírají kategorie: Jiné poruchy psychosexuálního vývoje (F66.8)
a Porucha psychosexuálního vývoje nespecifická (66.9).
10.9 MENTÁLNÍ RETARDACE
Kategorie MENTÁLNÍ RETARDACE (F70–F79) pojímá případy nedosta-

tečného vývoje rozumových schopností, který je vrozený nebo vzniká v raném věku
(maximálně do stáří dvou let). Pásmo mentální retardace je dáno úrovní inteligenčního
kvocientu, který je nižší než sedmdesát (IQ < 70).
Mentální retardace se rozvíjí na základě různých příčin. Může vzniknout na pod-
kladě chromozomových odchylek (poruch autozomů – např. trizomie 21. chromozo-
mu známá jako Downův syndrom, trizomie 13. nebo 18. chromozomu nebo poruch
gonozomů – syndrom Klinefelterův, Turnerův apod.), dále na podkladě metabolických
poruch (týkajících se metabolismu aminokyselin, sacharidů, lipidů aj.), na bázi heredo-
degenerativních poruch (např. Wilsonovy choroby – hepatolentikulární degenerace aj.).
175
Příčinou může být toxické poškození mozku a na lehčích formách mentální retardace
mohou mít podíl sociokulturní vlivy.
Přidružené postižení chování provázející mentální retardaci zahrnuje:
žádné nebo minimální postižení chování,

významné postižení chování vyžadující pozornost anebo léčbu,
jiné postižení chování,
bez zmínky o poruchách chování.
LEHKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE (F70) s IQ 50–69 odpovídá mentálnímu věku

zhruba 9–12 let. Zahrnuje jedince, kteří jsou schopni dosáhnout značné samostatnosti
a nezávislosti v sebepéči i pracovních a domácích dovednostech. Jsou vychovatelní a vzdě-
latelní. V předškolním věku jsou nerozeznatelní od dětí bez poruchy intelektu. Bývá však
opožděno porozumění řeči. V dospělosti jsou zpravidla schopni vykonávat samostatně
jednoduché, málo kvalifikované práce.
Pro zvýšenou sugestibilitu a sníženou kritičnost je vhodný určitý dohled (jsou to totiž lidé snáze zne-
užitelní).
STŘEDNÍ MENTÁLNÍ RETARDACE (F71) odpovídá IQ 35–49, což korespon-

duje s mentálním věkem zhruba 6–9 let. V daném rozmezí se setkáváme s velkými rozdíly
v osvojitelných dovednostech. Tito lidé jsou vychovatelní, ale zvládají jen bazální slovní
zásobu, nejjednodušší základy čtení, psaní a počítání (jsou tedy de facto nevzdělatelní).
Někteří jsou schopni pracovat pod dohledem – např. v chráněných dílnách. Bývají však
neobratní, nestálí, málo vytrvalí. Hůře ovládají impulzivní změny nálady.
U mnohých se ke střední mentální retardaci přidružují také neurologická a jiná onemocnění. Ekonomická
a sociální podpora je nezbytná.
TĚŽKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE (F72) je typická IQ 20–34 korelující s men-

tálním věkem 3–6 let. Zahrnuje osoby nevzdělatelné a jen minimálně vychovatelné. Jsou
schopni naučit se jen jednoduchým úkonům a základním hygienickým návykům. Úroveň
verbální komunikace je minimální. Vesměs jsou postiženi také poruchami motoriky a ji-
nými tělesnými defekty. Bývají popisovány dvě formy těžké mentální retardace:
Eretická forma je spojena s disruptivním chováním – tedy neklidem a zvýšenou

agresivitou. Většinou je tyto projevy nutné korigovat farmaky.
Torpidní formu charakterizuje nečinnost, tupost a nezájem.
Osoby s těžkou mentální retardací vyžadují většinou stálý dohled a speciální péči, mohou ale žít i ve
svých rodinách.
HLUBOKÁ MENTÁLNÍ RETARDACE (F73) je charakteristická IQ < 20, což je

ekvivaletní mentálnímu věku do tří let. Schopnost komunikace je zcela rudimentární.
Jedinci s hlubokou mentální retardací bývají inkontinentní, vyžadují neustálou péči.
Často se přidružují defekty smyslových orgánů, hybnosti apod.
Pobyt ve vlastních rodinách je velmi náročný. Tělesná postižení vesměs vyžadují pobyt v sociálních
zařízeních se zdravotnickou péčí.
Diagnostické možnosti mentální retardace uzavírají dvě kategorie: Jiná mentální re-
tardace (F78) a Nespecifikovaná mentální retardace (F79).
10.10 DĚTSKÁ A DOROSTOVÁ PSYCHIATRIE
Závěrečnou kapitolou speciální psychopatologie se dostáváme do stručného uve-

dení oblasti dětské a dorostové psychiatrie. Ta je oproti „dospělé“ psychiatrii v mnohém
specifická (možná obdobně, jako dětské lékařství má rovněž svá specifika). Dítě totiž
v žádném případě nemůžeme brát jako „zmenšeného dospělého“.
U dětí je nutné mnohem více zohledňovat věk a vývojovou fázi, ve které se na-
cházejí. Vrozená zranitelnost (vulnerabilita) je kombinována s individuální odolností
a nezdolností a konkrétním širším kontextem. Kromě faktorů vrozených (geneticky
i negeneticky podmíněných) hrají v dětském věku velmi významnou roli zejména fak-
tory sociální, kumulace stresových událostí i možnost somatizace (vyjádření duševních
problémů tělesnými příznaky).
Somatizaci bychom si ilustrativně mohli představit jako „vychýlení psychosomatické rovnováhy“, kdy
vlivem psychických faktorů dochází k manifestaci somatických potíží.
PSYCHIKA TĚLESNO
TĚLESNÉ (SOMATICKÉ) SYMPTOMY
Obr. 10.17 Schematické zobrazení somatizace
Celá oblast vývojové psychologie je nejen velmi zajímavá, ale také značně obsáhlá. Jsme si vědomi značné
redukce a nuceného zjednodušování daného tématu, které je vynuceno omezeným počtem stran a zá-
měrem přinést přehledné (a stručné) kompendium.
177
Výsledné prožívání a chování dítěte (ve zdraví i nemoci) je určitou výslednicí spolu-
působení zejména faktorů biologických, psychických a sociálních.
Biologické faktory – zahrnují mimo jiné jak obecnou stavbu lidského mozku, tak
konkrétní (jedinečný a neopakovatelný) mozek jednoho jedince s jeho stavbou, funkcí,
metabolismem a chemismem atd.
Psychické faktory – pojímají mimo charakteru, temperamentu a řady jiných indivi-
duálních vlastností a vloh také vrozené dispozice k vitalitě, vášnivosti, akceschopnosti,
míře snesitelného rizika a také potřebu vlivu a regulace aj.
Sociální faktory pokrývají oblast vztahů. K význaným činitelům ze strany autorit
(zejména rodičů) a vrstevníků patří mimo jiné přijetí (ze kterého vyrůstá jak sebepři-
jetí, tak přijímání druhých), ocenění (které vede k sebeocenění a schopnosti ocenit
druhé) apod.
Ke specifickým problémům dětského věku patří týrání, zneužívání a zanedbávání.
Pro syndrom zneužívaného a týraného dítěte je užívána zkratka CAN (z anglického Child Abuse and
Neglect).
Tělesné týrání zahrnuje nejen přímé fyzické ublížení, ale také nezabránění takovému
ublížení nebo utrpení dítěte.
Sexuální zneužívání představuje vystavení či vystavování dítěte sexuálnímu kontak-
tu, činnosti nebo chování. Může být bezdotykové (např. pasivní účast při sexuálních
aktivitách, sledování pornografie) a dotykové (s tělesným kontaktem od laskání až po
koitus).
Citové týrání obsahuje verbální útoky na sebevědomí, ponižování nebo zavrhování
dítěte.
Zanedbávání představuje nedostatek v poskytování citové, tělesné péče, podnětů,
vzdělání, výchovy apod.
K podezření na CAN by měly vést poruchy ve vývoji dítěte, celkové neprospívání, poruchy chování nebo
poruchy v navazování sociálního kontaktu (s projevy úzkosti, obrany, pasivity, apatie, ale i agresivity),
neurotické projevy a přímé známky fyzického týrání a také např. zanedbávání zdravotní péče rodinou.
V dětské psychiatrii je podstatné nejen rozpoznat patologii, ale zejména podporo-

vat fyziologické a pozitivní síly dítěte. Jinými slovy zaměřujeme se nejen na odstranění
poruchové, ale zejména na rozvoj zdravého a funkčního.
Farmakoterapie v dětském a adolescentním věku má svá specifika a v naprosté vět-
šině nelze „kopírovat“ farmakoterapii dospělých. Některé léky (běžně užívané při léčbě
dospělých) jsou pro dětský věk zcela nevhodné.
10.10.1 PORUCHY PSYCHICKÉHO VÝ VOJE

V oblasti poruch psychického vývoje (F80–F89) můžeme vyčlenit základní skupinu
SPECIFICKÝCH VÝVOJOVÝCH PORUCH (F80–F83), která se týká určitých
vymezených funkcí a dovedností nebo jejich kombinací. Druhou skupinu představují
PERVAZIVNÍ VÝVOJOVÉ PORUCHY (F84), které se neomezují na určité funkce

a dovednosti, jsou „vše-pronikající“ a zpravidla velmi významně ovlivňují život dítěte
i jeho okolí.
Diagnostické možnosti MKN-10 doplňují kategorie Jiné poruchy psychického vývoje (F88) a Nespeci-
fikovaná porucha psychického vývoje (F89).
Specifické i pervazivní vývojové poruchy je nutné především včas rozpoznat, správně

diagnostikovat a adekvátně řešit – nejčastěji ve spolupráci psychologů, speciálních pe-
dagogů, psychiatrů, logopedů, vychovatelů, rodičů aj. zainteresovaných osob odborné,
vztahové i rodinné sítě.
SPECIFICKÉ VÝ VOJOVÉ PORUCHY

Specifické vývojové poruchy, se kterými se setkáváme u dětí, se mohou týkat řeči a jazyka,
školních dovedností a motorických funkcí.
Opět zdůrazňujeme nezbytnost orientovat se ve vývojových fázích – např. je zcela jinou situace, pokud
dítěti nejsou dobře rozumět jednotlivá slova kolem jednoho roku nebo ve věku čtyř let (v prvním případě
se jedná o přirozený vývoj, ve druhém o poruchu).
SPECIFICKÉ VÝVOJOVÉ PORUCHY ŘEČI A JAZYKA (F80) narušují běžný

způsob osvojování a užíváním mateřského jazyka.
Specifická porucha artikulace řeči (F80.0) je typická užíváním zvuků, které nahrazují
srozumitelná slova, jsou pod artikulačními schopnostmi daného věku dítěte a kterým
rozumí zpravidla jen nejbližší členové rodiny (nikoli cizí lidé).
Expresivní porucha řeči (F80.1) narušuje používání řeči v podobě opoždění užívání
řeči, omezené slovní zásoby, stručnosti slovního projevu, nesprávné skladby vět apod.,
které opět neodpovídá mentálnímu věku dítěte.
Receptivní porucha řeči (F80.2) představuje snížené chápání řeči (opět pod úroveň
mentálního věku) – v podobě jednoduchých instrukcí a pokynů nebo (později) gra-
matické skladby, tónu hlasu apod.
Získaná afázie s epilepsií (Landau-Kleffnerův syndrom – F80.3) je typická tím, že
po období přiměřeného vývoje je narušena exprese i percepce řeči, ve většině případů
navíc v kombinaci s epileptickými záchvaty. Ztráta řeči po bezproblémovém a bezpo-
ruchovém vývoji se se může objevit náhle nebo postupně (řádově v průběhu měsíců).
Jiné vývojové poruchy řeči a jazyka (F80.8) a Vývojová porucha řeči a jazyka nespecifická (F80.9) jsou
vymezeny pro ostatní formy a varianty této diagnostické skupiny.
SPECIFICKÉ VÝVOJOVÉ PORUCHY ŠKOLNÍCH DOVEDNOSTÍ (F81) se

projevují poruchou určitých dovedností, které dítě běžně získává během školní docházky.
Mohou se kombinovat s jinými typy poruch (neurologických, smyslových apod.), ale
nejsou jejich přímými následky.
179
Specifická porucha čtení (F81.0) je charakteristická nechopností naučit se správně

číst a v některých případech se dítě nenaučí číst vůbec (hovoříme o vývojové dyslexii).
Specifická porucha psaní (F81.1) se také nazývá dysgrafie/dysortografie. Souvisí
s nedostatečným rozlišováním podobných hlásek a slabik, záměnou písmen, gramatic-
kými chybami.
Poznámka: Pro ztrátu již osvojené schopnosti číst (např. v důsledku úrazu v pozdějším věku) je vyhrazen
pojem alexie. Ztráta naučené schopnosti psát je agrafie.
Specifická porucha počítání (F81.2) je méně častá, než dyslexie a dysortografie.

Projevuje se nápadnými obtížemi v počítání. Nazývá se také dyskalkulie.
Smíšená porucha školních dovedností (F81.3) zahrnuje kombinaci více výše uve-
dených poruch.
Jiné vývojové poruchy školních dovedností (F81.8) a Vývojová porucha školních dovedností nespecifiko-
vaná (F81.9) uzavírají diagnostické možnosti této skupiny.
Do kategorie Specifické vývojové poruchy školních dovedností nezařazujeme obtíže,

které vznikají v důsledku snížené inteligence a pochopitelně ani potíže podmíněné např.
zanedbáním školní docházky, nevhodnými a nepřiměřenými způsoby a metodami výuky,
špatným rodinným zázemím a jinými vnějšími okolnostmi.
SPECIFICKÁ VÝVOJOVÁ PORUCHA MOTORICKÝCH FUNKCÍ (F82) je de

facto poruchou motorické koordinace. Vázne jak hrubá, tak jemná motorika, která ne-
odpovídá věku. Děti jsou neohrabané, nemotorné, pohybově nekoordinované a selhávají
v běžných pohybových aktivitách.
Narušení motoriky je vesměs nápadné. Ovlivňuje oblast školní, rodinnou, ale také volnočasové činnosti
dítěte.
SMÍŠENÉ SPECIFICKÉ VÝVOJOVÉ PORUCHY (F83) zahrnují několik speci-

fických vývojových poruch najednou.
PERVAZIVNÍ VÝ VOJOVÉ PORUCHY

Kategorie PERVAZIVNÍ VÝVOJOVÉ PORUCHY (F84) se samostatně objevila až
v 10. revizi MKN. Spadá do ní několik diagnostických jednotek.
Dětský autismus (F84.0) je charakteristický především výrazným narušením sociální
interakce a komunikace, opakovaně stereotypním chováním a zájmy. Projevuje se již do
věku tří let. Děti nerozvíjí vztahy ani přiměřenou komunikaci a řeč. Jsou emočně „ne-
tečné“, nevěnují se spontánně hrám, ale zabývají se opakovaně určitými ritualizovanými
činnostmi (např. boucháním určitého předmětu, kroucením prstů). Odhadem 5–20 %
představuje variantu funkčního autismu, jehož nositelé jsou schopni určité samostanosti
v dospělosti. Zbývající většina je trvale závislá na péči rodiny nebo institucí.
Atypický autismus (F84.1) se objevuje později (po třetím roce) nebo nesplňuje
všechna diagnostická kritéria pro dětský autismus.
Rettův syndrom (F84.2) je typický normálním časným vývojem dítěte, po kterém do-
chází (v rozmezí 5. –30. měsíce) k těžkému poškození až ztrátě získaných motorických, ma-
nuálních a řečových schopností a dovedností. Zároveň se zpomaluje růst hlavy. Až u dvou

třetin těchto dětí se objevuje epilepsie. Je prokázána genetická vazba na X chromozom.
Jiná dezintegrační porucha v dětství (F84.3) začíná opět normálním psychomoto-
rickým vývojem (nejméně do dvou let). Poté následuje v průběhu několika měsíců rychlá
ztráta alespoň dvou z již získaných dovedností, jako je řeč, sociální dovednosti, hra, kon-
trola močení a mikce, motorické dovednosti apod. Nejčastěji začíná mezi 3. a 4. rokem.
Hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací a stereotypními pohyby
(F84.4) dle názvu sdružuje hyperaktivitu, mentální retardaci a stereotypní pohyby. Může
být spojena se sebepoškozováním. V adolescenci je hyperaktivita zpravidla nahrazena
hypoaktivitou.
Aspergerův syndrom (F84.5) se v mnoha rysech podobá „lehké variantě“ dětského
autismu. Projevy bývají méně nápadné. Začíná však až po třetím rocem, není při něm
narušena řeč, neobjevují se motorické stereotypy. Nápadná je motorická neohrabanost,
nicméně možnost začlenění do společnosti je větší.
Na doplnění diagnostiky existuje kategorie Jiné pervazivní vývojové poruchy (F84.8) a Pervazivní vývo-
jová porucha nespecifikovaná (F84.9).
10.10.2 PORUCHY CHOVÁNÍ A EMOCÍ SE ZAČÁTKEM OBVYKLE

V DĚTSTVÍ A ADOLESCENCI
Široký okruh poruch chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v adolescenci
(F90–F98) vymezuje několik skupin: především Hyperkinetické poruchy (F90), Poru-
chy chování (F91), Smíšené poruchy emocí a chování (F92), Emoční poruchy v dětství
(F93), Poruchy sociálních vztahů v dětství (F94) a Tikové poruchy (F95).
Mnohé diagnostické jednotky jsou nápadné již na první pohled a významně je naru-
šují školní a pracovní výkon.
V rámci této kapitoly záměrně opakujeme a zdůrazňujeme nezbytnost komplexního zhodnocení poruch
v dětském věku – diagnóza by se neměla stát „nálepkou“ problému, ale jakýmsi vodítkem. Zohlednění
kontextu, práce se signifikantními osobami a zapojení rodiny, školy apod. by mělo být v péči o dítě
samozřejmostí.
HYPERKINETICKÉ PORUCHY (F90)

Hyperkinetické poruchy provází dětství, dospívání i dospělost. Převažují u mužské části
populace.
Jsou provázeny nepozorností, neschopností delší koncentrace, plánování či usměrnění
motivace a vytrvalosti. Postižena bývá také paměť a prostorová představivost. K nejvý-
raznějším projevům patří hyperaktivita a impulzivita. Zvýšená aktivita je provázena
zbrklostí, emoční labilitou, nepozorností, roztržitostí a chaotičností. Činnosti jsou rea-
lizovány bez rozmyslu (mnohdy k vlastní škodě). Často se zdá, že dotyčný je neustále
v nějaké činnosti a „nevydrží ani chvíli v klidu“. Nesoustředěnost a potřeba zvýšené
aktivity narušuje výkon ve škole i v mimoškolních činnostech. Opakovaně se objevují
podobné nebo stejné chyby, není dodržován systém a řád.
181
V rámci hyperkinetických poruch se můžeme běžně setkat s označením ADD – porucha pozornosti
(z anglického Attention-Deficit Disorder) nebo ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou (z ang-
lického Attention-Deficit Hyperactivity Disorder).
Výrazné narušení zaznamenáváme v oblasti sociálních vztahů – pro emoční labilitu

a problematické projevy chování jsou děti s hyperkinetickými poruchami odmítány jak
vrstevníky, tak autoritami. Dalo by se říci, že mají „problémy všude a se všemi“ – to vede
k frustraci, pocitům selhání, dysforii, negativismu apod., což dále potencuje problémové
vzorce chování a emocí.
MKN-10 rozlišuje několik forem; jsou jimi:
Porucha aktivity a pozornosti (F90.0)

Hyperkinetická porucha chování (F90.1)
Jiné hyperkinetické poruchy (F90.8) a Hyperkinetická porucha nespecifikovaná
(F90.9)
PORUCHY CHOVÁNÍ (F91)

Prvky problematického a narušeného chování jsou součástí obrazu řady diagnostických
jednotek – včetně výše uvedených hyperkinetických poruch, také poruch přizpůsobení,
poruch sociálních vztahů (viz dále) apod. Pokud se problémy s chováním vyskytují sa-
mostatně, mohou se také samostaně klasifikovat.
Kategorie Poruchy chování je vyhrazena pro opakující se vzorce chování, které jsou
typické nedodržováním a narušováním norem, pravidel i práv druhých. Často se objevují
agresivní projevy zaměřené proti věcem, zvířatům i lidem, krádeže, nepoctivost, lhaní,
záškoláctví apod.
Podle závažnosti poruch chování a důsledků, které způsobují, rozlišujeme poruchy lehké, střední a těžké.
Porucha chování vázaná na vztahy k rodině (F91.0) se projevuje pouze ve vztahu

k rodině a domovu.
Nesocializovaná porucha chování (F91.1) souvisí s disharmonickým vývojem osob-
nosti a nedostatečným vývojem a zvnitřněním morálky. Chybí empatie, důvěrné vztahy,
dotyčný je vesměs samotářský. Rvačky, agrese, hrubosti, násilnosti, krutost apod. jsou
součástí obrazu. Patří k poruchám s nejhorší prognózou.
Socializovaná porucha chování (F91.2) je typická narušenými vztahy s autoritami
a zapojením v nějaké vrstevnické skupině (partě) s určitými pravidly, rituály a organizací
(s často přítomnou delikventní akvititou).
Porucha opozičního vzdoru (F91.3) se objevuje u dětí do 10 let. Je mimo jiné cha-
rakteristická extrémní vzdorovitost, nerespektováním autority, šikanováním, rvačkami
a lhaním. Často bývá předstupněm nesocializované poruchy chování.
Jiné poruchy chování (F91.8) a Porucha chování nespecifikovaná (F91.9) standardně doplňují diagnos-
tické možnosti. Jsou vyhrazeny pro atypický, zvláštní průběh nebo pokud chybí bližší specifikace poruch
chování v dětském věku.
SMÍŠENÉ PORUCHY CHOVÁNÍ A EMOCÍ (F92)
Z označení této kategorie vyplývá, že se jedná o kombinace narušeného chování a emo-

cí. Agresivní, disociální, vzdorovité projevy doprovází neurotické symptomy, úzkost,
bázlivost, fobie. Mohou se přidat také obsese, kompulze či depresivní ladění.
Depresivní porucha chování (F92.0) zahrnuje nezájem, anhedonii, beznaděj, auto-
akauzace, depresivní ladění. Často se přidávají somatické symptomy s bolestmi hlavy,
břicha apod.
Jiné smíšené poruchy chování a emocí (F92.8) a Smíšená porucha chování a emocí nespecifikovaná
(F92.9) uzavírají diagnostické možnosti této kategorie.
EMOČNÍ PORUCHY SE ZAČÁTKEM SPECIFICKÝM PRO DĚTSTVÍ (F93)

V dětském věku se mohou vyskytovat psychické poruchy, jejichž hlavním a dominantním
rysem je úzkost a strach. V tomto věku se můžeme častěji setkávat také se somatizací
(zde transformací emočních aspektů do podoby tělesných projevů). V řadě případů tyto
poruchy nepřecházejí do dospělosti. Mohou se však transformovat a přetrvat do dospě-
losti – např. v podobě úzkostných či fobických poruch.
Podle MKN-10 se k emočním poruchám se začátkem specifickým pro dětství řadí:
Separační úzkostná porucha v dětství (F93.0) se projevuje nadměrnou úzkostí,
strachem z nebezpečí a neopodstatnělými obavami při odloučení od emočně významné
pečující osoby. Projevy přitom neodpovídají věku dítěte. Často se objevuje pláč, emoční
labilita, výbuchy vzteku nebo stažení se, poruchy spánku atd. Důsledkem je zhoršení
sociálního zařazení, řady aktivit a běžných funkcí. Ve výchově je často přítomna nezdravá
hyperprotektivita.
Nejčastěji je tato porucha vázaná na vztah hyperprotektivní matky a dítěte. Může se ale pochopitelně
týkat vztahů k jiným významným osobám (otci, prarodiči, pečovateli apod.).
Fobická anxiózní porucha v dětství (F93.1) je provázena strachem, který je vázán

na určité konkrétní objekty a/nebo situace. Strach je přitom iracionálně neopodstatněný,
nadměrný, nepřiměřený věku i kontextu. Objekty fobie u dětí, adolescentů a dospělých
se mohou lišit – např. strach ze smrti (thanatofobie), strach z výsměchu (kategofobie),
strach ze strachu (fobofobie), strach ze zrudnutí (ereutofobie) apod. jsou u dětí vzácností,
ale v adolescenci se s nimi můžeme setkat.
Školní fobie projevující se odmítáním chození do školy je multifaktoriálně podmíněna – může jít o pro-
blém separace, adaptace, důsledek šikany, zneužití psychoaktivních látek, ale i jedním z projevů poruch
nálady či psychotických poruch.
Sociální anxiózní porucha v dětství (F93.2) omezuje styk a kontakt s cizími lidmi.
Strach a obavy z neznámých a neznámého je spojen s vyhýbáním se lidem, sociálním
situacím, izolací a s narušením běžných společenských aktivit, což neodpovídá věku
dítěte ani kontextu situace.
183
Mějme však na paměti, že strach z neznámého a cizího je do určité míry fyziologický a ochranný.
V případě uvedené poruchy však svojí intenzitou (kvantitou) překračuje funkční mez a stává se dys-
funkční a poškozující.
Porucha sourozenecké rivality (F93.3) se může objevit při narození mladšího sou-
rozence. Součástí bývá regrese do projevů mladšího věku, výrazná neposlušnost, emoční
výbuchy, zlost a agrese, úzkostnost apod. s cílem získat pozornost rodičů.
Jiné emoční poruchy v dětství (F93.8) a Emoční porucha v dětství nespecifikovaná (F93.9) jsou po-
sledními jednotkami této skupiny.
PORUCHY SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ SE VZNIKEM SPECIFICKÝM PRO

DĚTSTVÍ A ADOLESCENCI (F94)
Selektivní mutismus (F94.0) se projevuje důsledným mlčením v určitých situacích (např.
ve vyučování) nebo v kontaktu s určitými lidmi (např. učitelem). Porucha není způsobena
nedostatečnými řečovými schopnostmi. Může narušit a komplikovat vzdělávací proces
ve škole, přípravu na povolání apod.
Reaktivní porucha příchylnosti v dětství (F94.1) je typická pro útlý věk. Součástí
může být ambivalence, apatie, bázlivost, narušení sociálních vztahů, neprospívání či
zaostávání (psychické i somatické).
Dezinhibovaná porucha v dětství (F94.2) je charakteristická abnormálním sociálním
zapojováním.
Posledními jednotkami této skupiny poruch jsou: Jiné poruchy sociálních vztahů v dětství (F94.8)
a Porucha sociálních vztahů v dětství nespecifikovaná (F94.9)
TIKOVÉ PORUCHY (F95)

Jako tik se označují opakované, bezúčelné, náhlé, rychlé, mimovolní pohyby, vyluzované
zvuky nebo jiné projevy. Frekvence a forma tiků jsou variabilní a individuálně odlišné.
Vůlí je lze potlačit jen na krátkou a omezenou dobu. Tiky mohou být jednoduché nebo
komplexní.
Jednoduché tiky motorické se projevují nejčastěji záškuby mimických svalů, ramen

a horních končetin. Jednoduché tiky fonační se projevují jako syčení, pohvizdování,
chrochtání, mlaskání apod.
Komplexní tiky motorické mají složitější opakované pohybové vzorce – poplácává-
ní, dotýkání se, obscénní pohyby (jako tzv. kopropraxie). Mohou být doprovázeny
sebezraňováním. Komplexní tiky fonační představují opakované vykřikování či vy-
rážení slov, frází či zvuků. Slova mohou být neutrální nebo obscénní (pak hovoříme
o koprolálii).
Přechodná tiková porucha (F95.0) trvá méně než jeden rok. Výrazně kolísá intenzi-
tou i formou projevů. Objevují se remise (ústup potíží) i relapsy (znovuobjevení potíží).
Projevy se zpravidla zhoršujím stresem, vypětím, rozrušením či únavou.
Chronická motorická nebo vokální tiková porucha (F95.1) trvá déle než jeden
rok. Z dětství přechází do dospělosti a může nositele sociálně znevýhodňovat a emočně
zraňovat.
Kombinovaná vokální a mnohočetná motorická tiková porucha (F95.2) je zná-
má také pod označením Tourettův syndrom. Navzájem se různě kombinují vícečetné
komplexní fonační a motorické tiky. Tato porucha má kolísavý, ale celoživotní průběh.
Ataky střídají remise.
Další diagnostické jednotky tikových poruch jsou: Jiné tikové poruchy (F95.8) a Tiková porucha ne-
specifikovaná (F95.9).
JINÉ PORUCHY CHOVÁNÍ A EMOCÍ ZAČÍNAJÍCÍ OBVYKLE V DĚTSTVÍ

A ADOLESCENCI (F98)
Tato kategorie představuje poměrně pestrou skupinu duševních poruch. Při jejich vzniku
se uplatňuje řada faktorů bio-psycho-sociálně-spirituálního spektra.
Neorganická enuréza (F98.0) se asi v 80 % vyskytuje v podobě nočního pomočování
(enuresis nocturna). Může se ale objevit i ve formě denního pomočování (enuresis diurna)
nebo kombinace obou typů. Týká se dětí, které by již měly umět močení ovládat – dítě
běžně získá schopnost kontrolovat močení do tří až pěti let.
V případě primární enurézy se dítě vůbec nenaučilo kontrolovat a ovládat vyprazdňování močového
měchýře. Při sekundární enuréze se pomočování objevuje po určitém období, kdy dítě bylo schopno
zachovávat čistotu ve smyslu kontroly močení.
Neorganická enkopréza (F98.1) se projevuje mimovolním odchodem stolice ve věku,

ve kterém by dítě mělo stolici ovládat.
Pojem „neorganická“ vyjadřuje fakt, že při diagnóze těchto poruch nenacházíme žádný organický, tedy
tělesný podklad (včetně poškození mozku, mentální retardace apod.), který by projevy vysvětloval.
Poruchy příjmu jídla v útlém dětském věku (F98.2) mají pestré projevy i příčiny.
Ruminace představuje vracení potravy zpět do úst, znovužvýkání a znovupolykání. In-
fantilní mentální anorexie zahrnuje odmítání jídla, extrémní vybíravost v jídle apod.
Jsou spojeny s neprospíváním dítěte.
Pika v dětství (F98.3) zahrnuje pojídání látek a předmětů přírodních i uměle vyrobe-
ných, které jsou nestravitelné nebo nejsou určeny k jídlu – od písku, listí, výkalů, hlíny,
vlasů, brouků apod. až po barvy, lepidla, plasty, provázky aj.
Poruchy se stereotypními pohyby (F98.4) narušují běžné aktivity. Objevují se v po-
době opakovaného třepání, bouchání, štípání, kousání, plácání apod. V některých přípa-
dech mohou vést k sebepoškozování a jsou zpravidla obtížně řešitelné.
Koktavost (F98.5) neboli balbuties (zadrhávání v řeči) narušuje plynulost a rytmič-
nost slovního projevu. Začíná zpravidla už v předškolním věku a může mít vazbu na
určité situace. Může sociálně i výkonově znevýhodňovat.
Brebtavost (F98.6) je poruchou artikulace. Rychlé tempo řeči má narušenou plynulost
a srozumitelnost.
185
Jiné specifikované poruchy chování a emocí začínající obvykle v dětství a v dospívání (F98.8) a Nespecifi-
kované poruchy chování a emocí začínající obvykle v dětství a v dospívání (F98.9) uzavírají diagnostické
možnosti této skupiny.
DUŠEVNÍ PORUCHA JINDE A JINAK NESPECIFIKOVANÁ (F99)

Tuto vágně vymezenou a „okrajovou“ diagnostickou kategorii bychom měli užívat co
nejméně.
10.11 SIMULACE, DISIMULACE A PŘEDSTÍRANÁ

PORUCHA
Miroslav Orel
Ne všechny potíže, se kterými lidé přicházejí k lékaři nebo psychologovi, jsou

„skutečné“. Z důvodů získání výhod a zisků (např. financí, náklonnosti) nebo vyhnutí
se nepříjemnostem, nebezpečí či ohrožení (např. v soudním jednání, při řešení zodpověd-
nosti za škodu, v době nástupu výkonu trestu) může vycházet SIMULACE – předstírání
choroby. Za simulací stojí především snaha manipulovat jinými s cílem ovlivnit situace
ve svůj prospěch.
Označení pochází z latinského simulātiō – simulace, přetvářka, předstírání choroby, simulāns – simulující,
předstírající chorobu, simulāre – předstírat, simulovat.
Formy simulace mohou být různé a velmi přesvědčivé. Mnozí „pacienti“ se rychle
naučí dokonale imitovat příznaky řady psychických i tělesných poruch, stavů a nemocí.
Často totiž stačí „okoukat a předvést“ příznaky jiných.
Odlišení simulace od skutečného stavu mnohdy vyžaduje delší dobu sledování – ob-
servace (z latinského observāre – pozorovat, sledovat, observātiō – pozorování, sledování,
pozornost).
Velký význam může mít zejména observace, které si dotyčný není vědom (a bude se tak pravděpodobně
chovat přirozeně).
Simulace se může utužit jako naučený vzorec chování – obzvláště pokud v dětství
přinášela „jinak nezískatelné výhody“ (zájem, pozornost a ohledy okolí, umenšení po-
vinností nebo nepříjemných činností, materiální a jiné výhody apod.).
Problematika simulace může být pochopitelně složitější: např. jedinec, který několikrát simuluje určité
potíže, je nakonec opravdu může mít…
Opakem simulace je DISIMULACE (dissimulātiō) – zastírání, zatajování, zamlčování

bolesti, choroby nebo jejích příznaků (z latinského dissimulāre – zatajovat, zastírat, tajit,
skrývat). Někdy může být obtížné odhalit i disimulaci. Může při tom pomoci nejen
pozorování, ale také objektivní anamnéza zjišťovaná od relevantních osob.
Důvody disimulace bývají pestré – od snahy vyhnout se medikaci, zdravotní a nemocniční péči až po
možnost dělat něco, co by nemocní až tak dělat neměli (nebo přímo nesmějí).
PŘEDSTÍRANÁ (FAKTITIVNÍ) PORUCHA je podobně jako simulace typická

předstíráním příznaků. Chybí ale důkaz o vnější motivaci, která přináší zisk a výhodu
nebo si dotyčný takové motivace není vědom.
Z diagnostického hlediska patří faktitivní porucha do kategorie F68: Jiné poruchy chování a osobnosti,
kde se o ní stručně zmiňujeme.
/ 187
11. TERAPIE V PSYCHIATRII

Miroslav Orel, Martin Kaláb, Věra Facová
„Psychiatrie současnosti“ se výrazně liší od „psychiatrie minulosti“. Jako lékařský

obor psychiatrie prodělala a prodělává výrazný pokrok a patří k stále se rozvíjejícím
medicínským oborům. Vývoj lze sledovat jak na poli diagnostiky, klasifikace, poznatků
o etiopatogenezi či genetice duševních poruch, tak na poli léčby.
Často mluvíme o vhodnosti „dvojkolejné léčby“ – tedy léčby, která je na „koleji
biologické léčby“ nasměrována k působení na mozek a mozkové procesy a na „koleji
psychologické léčby“ na působení psychologické. Léčba, která by zároveň zohlednila
také sociální a spirituální oblast daného jedince, by pak byla označena jako léčba kom-
plexní – celostní.
V řadě psychických stavů má pochopitelně určitá „kolej“ přednost. V případě akutního psychotického
stavu nebo těžké deprese se sebevražedným pokusem je na prvním místě hospitalizace a intenzivní bio-
logická léčba. Po určité stabilizaci stavu se však v terapii přidávají „další koleje“.
V léčbě psychických poruch je samozřejmě nezbytné postupovat dle soudobých

znalostí. Z nejaktuálnějších doporučených postupů a způsobů léčby vychází postup
lege artis. Je v souladu s medicínskými poznatky, výsledky lékařské vědy a medicínskou
etikou. Pokud nejsou vlastní názory a postoje léčeného v rozporu s postupy lege artis, je
vhodné je zohledňovat.
Slovní spojení lege artis je složen z latinských slov lex/legis – zákon a ars/artis – umění. Je odvozeno z lege
artis medicinae – doslova se jedná o postup „podle zákona umění lékařského“.
Doporučené postupy léčby psychických poruch a stavů, které odpovídají standardům

ve světě, byly zpracovány Psychiatrickou společností ČLS JEP.
Zmíněné postupy jsou dostupné v tištěné podobě a také prostřednictvím internetu (například viz
www.psychiatrie.cz).
Součástí léčby je také edukace – poskytnutí adekvátních informací o povaze onemoc-

nění, možnostech a variantách léčby, ale i případných nežádoucích účincích léků apod.
Výhodou mohou být edukativní letáky a brožury, které přehledně a srozumitelně informují pacienty
i jejich příbuzné.
CÍLEM TERAPIE je nejen řešení aktuálního problému, ale také prevence relapsu
a recidivy (znovuobjevení příznaků). Léčbu tak můžeme dělit na akutní (kde cílem je
potlačení chorobných symptomů), pokračující (s cílem dosáhnout plné remise /úzdravy/
a zabránit relapsu /znovuobjevení/ symptomů) a profylaktickou (zabraňující recidivě,

tedy návratu choroby).
11.1 BIOLOGICKY ZAMĚŘENÁ LÉČBA V PSYCHIATRII
Biologická léčba je nasměrovaná zejména na mozek a mozkové procesy. Ovlivňu-

je tedy mozkové neurony, jejich receptory a mediátory i synapse a synaptickou transmisi.
Působení biologicky orientované léčby vychází jak z ověřené empirie, tak z vědy a výzkumů. Mechani-
smus účinku je u většiny léčebných metod znám, u mnohých (např. u elektrokonvulzivní terapie) však
navzdory prokázané účinnosti do detailů nevíme, jak přesně působí.
Úspěchy na poli biologické léčby v moderní psychiatrii jsou nesporné. Objevení

a zavedení řady psychofarmak pomohlo stabilizovat psychický stav a v řadě případů do-
slova se vymanit se ze spárů psychických poruch. Biologicky zaměřená léčba tak pomáhá
návratu do funkčního života.
Navzdory řečenému nezapomínejme, že přes veškerou svoji „moc“ není ani biologická
léčba všemocná a v některých případech může být dokonce bezmocná. Navíc každá „moc“
nese nejen pozitiva, ale přináší také negativa.
Za nejběžnější formu biologické léčby je považována farmakoterapie (z řeckého farmakon – lék a the-
rapeiā – léčení). Nicméně biologická léčba nabízí také další možnosti, se kterými se stručně seznámíme.
11.1.1 FARMAKOLOGICKÁ LÉČBA SOUČASNOSTI

Miroslav Orel
Léky, které působí na mozek a ovlivňují psychické funkce, označujeme jako psychofar-
maka. Jejich úkolem je chemickou cestou optimalizovat psychický stav. Používání
psychofarmak je dnes patrně nejrozšířenější a nejčastěji používanou metodou léčby
psychických poruch.
K látkám, které ovlivňují psychické funkce nepatří jen psychofarmaka, ale velká skupina psychoaktiv-
ních – psychotropních látek. Mnohé z nich jsou zneužívany jako legální či nelegální drogy. V léčebném
použití (ve funkci farmak) se více méně neuplatňují, ačkoli výzkumy dokládají možné pozitivní účinky
i u některých z nich.
V rámci moderní farmakoterapie se doporučuje vždy začínat monoterapií – tj. podává

se jediný účinný preparát dané skupiny. Při neúspěchu monoterapie zpravidla nasazu-
jeme medikament jiného mechanismu účinku. Teprve při neúspěchu monoterapie se
kombinuje více léků.
Terapie v psychiatrii / 189
Musíme mít na zřeteli nejen možné nežádoucí účinky jednotlivých léků, ale také to,
že při užívání více léků najednou hrozí riziko lékových interakcí, účinky jednotlivých
léků se mohou navzájem potencovat, může dojít k předávkování apod. Některé léky se
vzájemně kombinovat vůbec nesmějí!
Vybraným komplikacím farmakoterapie se krátce věnujeme jinde.
Některá psychofarmaka mohou předepisovat pouze specialisté v oboru léčby psychic-

kých a nervových poruch (psychiatři a neurologové), jiná mohou předepisovat i praktičtí
lékaři a jiní specialisté.
Psychofarmaka obecně ovlivňují řadu biochemických procesů mozkových buněk
a působí tak na jejich funkce a přenos informací mezi nimi. Mají vliv např. na koncen-
traci neuropřenašečů (zábranou či zesílením jejich zpětného vychytávání ze synaptické
štěrbiny, inhibicí či facilitací jejich odbourávání či ovlivněním jejich produkce). Působí
i na funkci receptorů na membránách nervových buněk (presynaptických a postsynap-
tických) atd.
Mechanismem účinku psychofarmak na psychické funkce a celého člověka se zabývá
obor farmakologie – FARMAKODYNAMIKA (z řeckého slova farmakon – lék a dyna-
mis – síla). Psychofarmaka, která reagují a ovlivňují membránové receptory neuronů,
třídí do několika skupin:
agonisté – působí stejně, jako přirozené neurotransmitery a stimulují receptory,

parciální agonisté – působí částečně agonisticky (předpokládá se, že mohou příznivě
ovlivňovat stavy s kolísáním mezi nedostatkem a nadbytkem neuromediátorů),
antagonisté – přirozený účinek neuropřenašečů blokují (bez jejich přítomnosti funkci
receptorů neovlivňují),
parciální inverzní agonisté – působí částečně opačně než přirozené neuromediátory,
inverzní agonisté – působí zcela opačně než přirozené neurotransmitery.
Osudem psychofarmaka v těle se zabývá další obor farmakologie – FARMAKOKINE-

TIKA (z řeckého slova farmakon – lék a kinein – pohybovat, hýbat). Na farmakokinetiku
má vliv nejen charakter konkrétního léku, ale celá řada ovlivnitelných i neovlivnitelných
faktorů daného jedince: přidružené somatické choroby (zejména spojené s horečkou,
narušením funkce jater, ledvin, krevního oběhu aj.), pohlaví, celkový stav nemocného,
jeho věk, tělesná hmotnost (respektive podíl tukové tkáně), konzumace alkoholu, jiných
léků, kouření apod.
Proces, kterým se psychofarmakum dostává z místa aplikace do krve, nazýváme ab-
sorpce.
Obecně je možno lék aplikovat perorálně (ústy – v podobě tablet, kapslí, dražé, kapek, rychle rozpustných
tablet), intravenózně (přímo do žilní krve), intramuskulárně (do svalu), per rectum (do konečníku),
transdermálně (přes kůži), subkutánně (pod kůži) aj.
Každé psychofarmakum se v těle někam a nějakým způsobem dostává – hovoříme

o distribuci.
Některá farmaka se v krevní plazmě váží na krevní bílkoviny. Jejich účinek pak může záviset na poměru
vázané a volné části léku. Určitá farmaka se redistribuují do tkání, kde pak jejich koncentrace může být
desetkrát až stokrát vyšší než jejich koncentrace v krevní plazmě. Mohou se např. kumulovat v tukové
tkáni – jejich dávkování se pak odvíjí od množství tukové tkáně u daného člověka.
Organismus se vesměs snaží medikamentů nějakým způsobem zbavit – jsou to de facto

cizorodé látky. Látková přeměna daného léku je metabolizace.
Většina léků je před vyloučením z těla metabolizována (tedy metabolicky upravena a změněna v játrech
a jinde), menší část je vylučována v nezměněném stavu (například lithium).
Konečné vylučování farmak nebo jejich metabolitů (zejména ledvinami do moči a játry
do žluči a stolice) se nazývá exkrece.
Lékař, předepisující jakékoli léky, musí mít alespoň základní vědomosti o farmakodynamice a farmako-
kinetice daného léku. Vzhledem k obrovskému množství dnes užívaných farmak jsou nároky na znalosti
více než vysoké a obsáhnout je v plné šíři je prakticky nemožné.
FARMAKOPSYCHOLOGIE
Zabýváme se zde léky z pohledu farmakologie (resp. psychofarmakologie). Nezapomeňme
však, že existují také psychologické stránky farmakoterapie. Zabývá se jimi psychologický
obor – farmakopsychologie.
Významná je jak „pověst léku“ zprostředkovaná jinými osobami či zkušenostmi,
tak vztah a důvěra mezi pacientem a lékařem a v neposlední řadě také postoj pacienta
a lékaře k samotnému předepisování léku (popřípadě k medikaci jako takové).
Podle postoje lékaře a pacienta k medikamentům můžeme rozlišit:
Vyvážený postoj k lékům (lékaře/pacienta) – považuje medikamenty za vhodné a užitečné v určitých

situacích. V jiných situacích volí nefarmakologické léčebné postupy.
Farmakofilní postoj k lékům (lékaře/pacienta) – přeceňuje možnosti farmakoterapie, vyžaduje ji,
nekriticky jí věří a podceňuje jiné možnosti léčby. Takový lékař má tendenci „předepisovat více léků“
a takový pacient má tendenci „požadovat více léků“. Oba pak zpravidla nebývají spokojeni, pokud
nepředepíší/nedostanou lék.
Farmakofobní postoj k lékům (lékaře/pacienta) – léků se obává, vyhýbá se jim, popřípadě je zcela
odmítá. Má tendence volit nefarmakologické postupy a zpravidla přeceňuje nežádoucí účinky me-
dikamentů.
Poznámka: Pojem „farmakofilní“ je odvozen z řeckých slov farmakon – lék a filiā – láska, filos – milý. Ve
slově „farmakofobní“ zaznívá řecké slovo fobos – strach.
Svoji roli v účinnosti daného léku hraje nejen vlastní účinná substance léku (chemická
látka), ale také PLACEBO EFEKT.
Placebo efekt představuje „působení“ neutrální substance (která nemá léčivé ani škodlivé účinky). Může
se projevit jak v pozitivním směru (pomáhá a léčí), tak v negativním (nepomáhá či škodí). Placebo efekt
je podmíněn psychickými faktory, nikoli biologickým působením. Svou roli hraje rovněž přesvědčení
o předpokládaném účinku. Placebo efekt je běžnou součástí účinku léčebných postupů – mimochodem
„nové a moderní léky“ působí zpravidla „účinněji a rychleji“, ačkoli se může jednat o „starý lék v nové
krabičce“.
V následující části textu se podíváme na psychofarmaka, se kterými se v léčbě psy-

chických poruch nejčastěji setkáváme. Uvádíme vždy mezinárodní (generický) název
účinné látky. Jednotlivé farmaceutické firmy pak u konkrétních léků s danou léčivou
látkou užívají své firemní názvy.
Na každém balení léku jsou vždy uvedeny oba názvy – název firemní (větší a výraznější) a pod ním účinná
látka (mezinárodní generický název).
Vzhledem k velkému počtu farmaceutických firem a jejich produktů bychom některé preparáty
mohli opomenout. Uvádění jednotlivých firemních názvů by navíc bylo i reklamou, a proto firemní
názvy psychofarmak neuvádíme.
DĚLENÍ PSYCHOFARMAK
Psychofarmaka lze dělit podle řady kritérií – rychlosti nástupu účinku, způsobu aplikace,
biochemického principu a místa působení nebo oblastí psychiky, na kterou působí.
Na afektivitu působí např. antidepresiva, stabilizátory nálady a anxiolytika.

Integritu psychických funkcí posilují především antipsychotika.
Kognitivní a mnestické funkce ovlivňují neuroprotektiva (kognitiva, neurotropika
a další).
Úroveň bdělosti (stav vědomí) můžeme ovlivnit zejména hypnotiky a psychostimu-
lancii.
V oblasti sexuality a sexuálních funkcí jsou užívány antiandrogeny, gestageny, inhi-
bitory fosfodiesterázy-5 aj.
ANTIDEPRESIVA
Antidepresiva jsou psychofarmaka určená pro léčbu depresivní nálady a jsou dnes indi-
kována také v celé řadě jiných psychických poruch. V současné době představují velmi
rozšířenou skupinu léků.
Vývoj nových antidepresiv jde rychle dopředu. Jejich indikační pole je velmi široké a stále se rozšiřuje.
Antidepresiva se dnes používají např. v léčbě chronických bolestivých stavů, poruch úzkostných, panic-
kých i fobických, obsedantně-kompulzivní poruchy, poruch spánku atd.
Efekt antidepresiv nastupuje vesměs postupně. Zcela běžně se projeví až s odstupem

dvou až čtyř týdnů. Je nutné na to pamatovat a léčené i jejich rodinné příslušníky na
tento fakt opakovaně upozorňovat. Teprve pokud se léčebný účinek dostatečně vysoké
dávky léku neprojeví po čtyřech (maximálně šesti) týdnech, můžeme uvažovat o výměně
daného antidepresiva.
Výměnu antidepresiva po pouhých dvou týdnech užívání z důvodů „nedostatečné účinnosti“ nelze
považovat za postup lege artis.
Antidepresiva ovlivňují hladiny neuromediátorů nebo jejich receptory. Působí ze-

jména na serotoninergní, noradrenergní, popř. dopaminergní systém, jejichž deficit je
podle některých teorií považován za biochemickou příčinu depresivních poruch.
Antidepresiva většinou zvyšují koncentraci mediátorů v synaptických štěrbinách.
Svého účinku dosahují zejména inhibicí zpětného vychytávání (reuptake) mediátorů
nebo snížením metabolického odbourávání transmiterů (blokádou enzymů, které tyto
mediátory rozkládají – jmenovitě monoaminooxidázy /MAO/ a katechol-O-metyltransfe-
rázy /COMT/). Antidepresiva mohou působit také přímo na receptory zmíněných me-
diátorů. Existují však i antidepresiva, která zpětné vychytávání mediátorů ze synaptické
štěrbiny naopak stimulují. Otázky mechanismu působení antidepresiv jsou tak složitější.
Jak se ukazuje, moderní antidepresiva mají rovněž neuroprotektivní efekt – chrání neurony a podporují
jejich funkčnost.
Výběr konkrétního léčiva by se měl řídit nejen typem a závažností psychické poruchy,
ale zohledňovat také další faktory – věk, přidružená onemocnění atd.
Nové výzkumné studie dále rozšiřují indikační pole jednotlivých přípravků. Lékař proto musí sledovat
aktuální poznatky. Jejich distribuci – mimo jiné – usnadňují také farmaceutické firmy, jejichž cílem je
nejen prodat co nejkvalitnější léčebné přípravky, ale také co nejvíce svých výrobků.
Vliv na preskripci (předpis) jednotlivých preparátů má jistě také vlastní zkušenost,

zvyklosti jednotlivých lékařů a v dnešní době někdy také cena. (Poznámka: Nezapomí-
nejme, že dražší nemusí být automaticky také kvalitnější – jak v medicíně, tak v životě.)
Antidepresiva jsou léky určené k dlouhodobému užívání. Nehrozí u nich riziko
závislosti. Cílová léčebná dávka se většinou navyšuje postupně. Také vysazování antide-
presiv by mělo být pozvolné.
Podíváme se nyní na jednotlivé lékové skupiny antidepresiv. K jejich řazení nepřistupujeme historicky,
ale spíše podle aktuálního doporučení (takže např. antidepresiva III. generace řadíme před antidepresiva
I. generace).
BLOKÁTORY ZPĚTNÉHO VYCHYTÁVÁNÍ MEDIÁTORŮ

Blokátory zpětného vychytávání mediátorů představují početnou skupinu léků. Dělí se
do několika generací. Za nejpoužívanější a nejrozšířenější považujeme dnes především
preparáty III. generace.
Skupina SSRI (viz dále) této generace antidepresiv patří mezi léky první volby jak v léčbě deprese, tak
řady jiných psychických poruch (např. úzkostných poruch, obsedantně-kompulzivní poruchy). Pro řadu
výhod jsou „oblíbené“ mezi lékaři i jejich pacienty.
III. generace antidepresiv je zastoupena medikamenty, které blokují zpětné vychy-

távání jediného mediátoru – serotoninu (skupina SSRI a SARI) nebo noradrenalinu
(skupina NARI), event. dopaminu (DARI).
SSRI – selektivní blokátory (inhibitory) zpětného vychytávání serotoninu (z angl.

Selective Serotonin Reuptake Inhibitors) normalizují serotoninovou transmisi.
Neovlivňují přitom jiné mediátorové systémy, čímž se snižuje množství nežádoucích
účinků. Jsou relativně bezpečné při předávkování. Liší se řadou vlastností a v případě
potřeby je lze navzájem zaměňovat.
Jako příklad jmenujme nejznámější antidepresiva typu SSRI: citalopram, escitalopram, fluvoxamin,
fluoxetin, paroxetin, sertralin.
Přes dobrou snášenlivost se nicméně s nežádoucími účinky někdy setkáváme jak při
užívání, tak při náhlém a rychlém vysazení. Může se objevit zvracení, průjem, nechu-
tenství, nespavost, třes, pocity napětí a neklidu, agitovanost, bolesti hlavy, sexuální
potíže apod.
SARI – mají zdvojený serotoninový účinek, působí jako inhibitory zpětného vychy-
távání serotoninu a navíc jako serotoninoví agonisté (z angl. Serotonin Agonists/
Reuptake Inhibitors).
Působí antidepresivně a anxiolyticky. Sedativním až hypnotickým účinkem příznivě
ovlivňují také nespavost (užívají se zpravidla na noc). Přes dobrou účinnost může být
také jejich užívání spojeno s nežádoucími účinky, jako je ovlivnění srdeční činnosti,
útlum a ospalost, sexuální poruchy, kožní potíže apod.
Ze zástupců jmenujme v praxi používaný trazodon.
NARI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu (z angl. NorAdre-

nalin Reuptake Inhibitors).
Ukázalo se, že působení na noradrenalinovou transmisi je účinné v léčbě depresivních
poruch a zlepšuje i apatii, útlum a nemotivovanost. Nepůsobí sedativně, nicméně
(mimo jiné nežádoucí účinky) mohou provokovat přesmyk do mánie či epileptické
záchvaty.
Prvním představitelem, který neovlivňuje jiné mediátory je reboxetin. Desipramin, nortriptylin, ma-
protilin působí sice podobně, ale neselektivně – ovlivňují také jiné mediátorové systémy. Atomoxetin
z této skupiny neprokázal antidepresivní účinky, léčebný efekt však má jako nestimulační lék u ADHD.
IV. generace antidepresiv zahrnuje tzv. dualistická antidepresiva působící vždy na

dva mediátorové systémy.
SNRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu

(název z angl. Serotonin Noradrenalin Reuptake Inhibitors) zvyšují svým účinkem
synaptickou koncentraci těchto mediátorů. Patří sem vysoce účinná antidepresiva,
která působí i anxiolyticky (tj. tlumí úzkost) a analgeticky (snižují vnímání bolesti).
Jsou vesměs dobře snášena. Nepřekvapí nás však, že i u nich se setkáváme s nežádou-
cími účinky (obdobnými jako u jiných antidepresiv).
K zástupcům SNRI se řadí např.: venlafaxin, milnacipram, duloxetin.
Novější noradrenergní a specifická serotonergní antidepresiva (s duálním účinkem

na noradrenalin a serotonin) zvyšují rovněž produkci a uvolňování těchto mediátorů
a působí na jejich receptory v mozku. Někdy se označují zkratkou NaSSA (Noradre-
nergic and Specific Serotonergic Antidepresants).
Do jmenované skupiny patří mirtazapin.
NDRI – inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu (název z angl.

Noradrenalin Dopamin Reuptake Inhibitors) působí pouze na dva zmíněné mediá-
torové systémy a neovlivňují ostatní.
Patří sem bupropion, který mimo antidepresivní účinek působí navíc zlepšení sexuálních funkcí a neovliv-
ňuje negativně srdeční činnost. Patří mezi stimulační antidepresiva, takže může potencovat nespavost,
agitovanost, úzkost, bolesti hlavy, třes, pocení. Snižuje chuť k jídlu. Může vyvolávat nebo zhoršovat
epileptické záchvaty. Zrádná může být také kombinace s některými jinými léky.
Z jiných antidepresiv ovlivňujících zpětné vychytávání mediátorů jmenujme dva

zástupce:
Rostlinné antidepresivum Jarsin 300 získávaný z třezalky tečkované (Hypericum

perforatum) působí jako slabší blokátor zpětného vychytávání serotoninu, noradre-
nalinu, dopaminu, GABA a glutamátu. Je indikován u lehkých depresivních poruch.
Je většinou dobře snášen, ale může vyvolat např. trávicí a srdeční potíže, s řadou léků
vstupuje do lékových interakcí a je uváděna také možná přecitlivělost na světlo po
užívání třezalkového extraktu.
Třezalkový extrakt obsahuje více než dvacet účinných substancí (antidepresivně nejvíce působí hyper-
forin, hypericiny a flavonoidy).
Novější antidepresivum tianeptin působí naprosto opačně než antidepresiva typu

SSRI: zpětné vychytávání serotoninu totiž stimuluje. Ačkoli z hlediska mechanismu
účinku existuje řada otázek, je tianeptin účinný u lehčích forem depresí. Má rovněž
anxiolytické působení. Je vesměs dobře tolerován, ale setkáváme se s negativními účin-
ky, jako je např. suchost sliznic, narušení spánku, bolesti hlavy, závratě, trávící potíže aj.
Prokázaná účinnost tianeptinu dokládá složitost mediátorových systémů mozku, které se podílejí na nála-
dách: antidepresivní účinek mají blokátory, ale zároveň také stimulátory zpětného vychytávání serotoninu.
II. generaci antidepresiv blokujících zpětné vychytávání mediátorů reprezentují

tzv. heterocyklická antidepresiva. Původně tato skupina obsahovala mnoho preparátů.
Zpřesňováním znalostí však byly „přesunuty“ do jiných skupin.
Jako příklady heterocyklických antidepresiv uveďme maprotinin, mianserin.
Mezi moderní léky první volby v léčbě deprese dnes již nepatří I. generace antide-
presiv (tedy nejstarší skupina antidepresiv) – tricyklická a tetracyklická antidepresiva.
Působí na více neuromediátorových systémů (zejména však serotonin a noradrenalin)

a zvyšují jejich koncentrace v synaptických štěrbinách.
K tricyklickým antidepresivům I. generace řadíme např. amitriptylin, dibenzepin, dosulepin, imipramin,

clomipramin, nortriptylin.
Preskripce léků této skupiny je v současnosti na ústupu, jsou ale stále používány
a mohou být prospěšné pro řadu pacientů, včetně léčby chronické bolesti, v léčbě těžkých
depresí aj.
Doporučení tricyklických antidepresiv musí být dobře zváženo pro řadu nežádoucích
účinků. Patří k nim subjektivně velmi nepříjemná suchost sliznic (zejména úst, ale i oční
spojivky a pochvy), zácpa, potíže s močením, útlum, ospalost, snížená sexuální touha,
poruchy erekce, zvýšená chuť k jídlu s přibýváním na váze, srdeční arytmie, snížený
krevní tlak, závratě, možné jsou i kožní reakce. Z komplikací psychických je možný např.
přesmyk do mánie, provokace paranoidně-halucinatorní symptomatiky aj. Tricyklická
antidepresiva jsou typická také četnými interakcemi s jinými léky.
Náhlé vysazení se může projevit tendencí ke zvracení, průjmy, nespavostí, výraznou
úzkostností, únavou, poruchami rovnováhy, třesem apod. Předávkování může být smr-
telné.
INHIBITORY MONOAMINOOXIDÁZ
Inhibitory monoaminooxidáz (IMAO) jsou antidepresiva, která blokují účinky mo-
noaminooxidázy (MAO). Jedná se o enzym, který přirozeně odbourává neurotransmitery
(serotonin, adrenalin, noradrenalin, dopamin aj.). Výsledkem blokády monoaminooxidázy
je zvýšení koncentrace těchto mediátorů a také druhých poslů a některých růstových
faktorů nervové tkáně (např. BDNF aj.).
Enzym monoaminooxidáza se vyskytuje ve dvou základních formách: MAO-A, MAO-B.
II. generace inhibitorů MAO blokuje selektivně buď MAO-A (příkladem je moklo-
bemid), nebo MAO-B (příkladem je selegilin). Označujeme je také zkratkou RIMA –
reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy. Nežádoucí účinky se sice objevují, ale jsou
významně nižší, než u neselektivních a ireverzibilních inhibitorů MAO.
Indikací selegilinu je mimo depresivní poruchy také Alzheimerova choroba a Parkinsonova nemoc.
Zástupci I. generace IMAO blokují neselektivně a nevratně (ireverzibilně) oba typy

monoaminooxidáz (MAO-A i MAO-B).
Řadíme k nim hydrazinové deriváty (izokarboxazid, fenelzin, nialamid, které toxicky působí na jaterní
buňky – u nás se v současnosti nepoužívají) a méně toxický nehydrazinový tranylcypromin.
Pro mnohé nežádoucí účinky a četné interakce s jinými léky jsou dnes inhibitory
MAO I. generace užívány celosvětově spíše výjimečně. Můžeme se setkat s výraznými změ-
nami krevního tlaku, nespavostí, neklidem, bolestmi hlavy, sexuálními poruchami apod.
Kombinací inhibitorů MAO I. generace s určitými léky (viz kapitola o lékových interakcích) nebo
potravinami bohatými na tyramin (některé sýry, jogurty, salámy, červená vína, pivo, kvasnice, banány,
fíky, avokádo, fazole, boby aj.) může dojít k závažné hypertenzní krizi. Je spojena s výrazným zvýšením
krevního tlaku (až na 220/160 torrů proti fyziologické hodnotě 120/80 torrů), vysokým rizikem moz-
kového krvácení, srdečního selhání a smrti.
SEROTONINOVÝ SYNDROM
Zavedení antidepresiv nových generací (zejména SSRI) znamenalo nesporný pokrok v léč-
bě deprese. Nicméně nesmíme zapomínat, že použití farmak, která ovlivňují serotoninový
systém, může přinést také novou, velmi závažnou a dokonce potenciálně smrtelnou
komplikaci – serotoninový syndrom.
Ke zvýšení rizika serotoninového syndromu dochází při použití farmak, která zvyšují
koncencentraci serotoninu, s přispěním vrozených (genetických) dispozic, některých
onemocnění (např. chorob jaterních, srdečních, plicních) a dalších faktorů (jako kouření,
nadužívání alkoholu, ale také některé lékové interakce apod.).
Za kombinace léků, které jsou zcela nevhodné, neboť riziko vzniku serotoninového syndromu výrazně
zvyšují, považujeme zejména kombinace inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) a inhibitorů
monoaminooxidáz (IMAO).
Průběh serotoninového syndromu je variabilní – od mírného až po závažný. V kraj-

ním případě může serotoninový syndrom končit smrtí. Zpravidla se objevuje již několik
hodin po nevhodné dávce nebo kombinaci medikace.
Při rozvoji serotoninového syndromu se objevují pestré příznaky:
psychické – zmatenost, úzkost, neklid, agitovanost, hypománie apod.,

vegetativní – pocení, zimnice, horečka apod.,
neurologické – třes, narušení koordinace, svalové záškuby, záchvaty aj.,
gastrointestinální – průjem, zvracení, bolesti břicha aj.,
kardiovaskulární – jako např. zvýšení krevního tlaku, tachykardie (zrychlená činnost
srdce),
hematologické – trombocytopenie (pokles počtu krevních destiček), DIK – disemi-
novaná intravaskulární koagulace (vznik drobných mnohočetných krevních sraženin
/trombů/ v cévách řady orgánů současně, což může vést k těžkému postižení orgánů
a je potenciálně smrtelné) atd.
Léčba serotoninového syndromu spočívá především v okamžitém vysazení léků,

které zvyšují hladiny serotoninu. Podle závažnosti příznaků jsou pak voleny další postupy.
U mírných forem může být péče ambulantní – stačí vysazení léků, popřípadě krát-
kodobé podání benzodiazepinů. Příznaky serotoninového syndromu pak mizí řádově
během hodin.
Při závažnějších stavech je na místě hospitalizace, ochlazování, omezení na lůžku
a speciální léčba symptomů (tj. léčba zvýšeného krevního tlaku, křečových stavů, respi-
rační insuficience apod.). Ke specifické léčbě patří podání antagonisty serotoninu (např.
cyproheptadinu).
Vzhledem k potenciálně smrtelnému ohrožení nelze diagnostiku a léčbu serotoninového syndromu nikdy
podcenit či na jeho potenciální riziko dokonce zapomenout (ani při léčbě moderními léky).
K nejfunkčnějším postupům, která výrazně snižují riziko výskytu serotoninového

syndromu, patří zejména preventivní opatření – především vhodně volené dávky a kom-
binace léků a dostatečně dlouhé časové intervaly při změně farmakoterapie, které v ně-
kterých případech musí trvat i několik týdnů!
Pozor zejména na převod preparátů SSRI na IMAO a IMAO na SSRI, dále preparátů TCA na IMAO
a IMAO na TCA, mirtazapinu či venlafaxinu na IMAO či preparátů IMAO na venlafaxin.
THYMOPROFYLAKTIKA
Thymoprofylaktika (tymoprofylaktika) snižují při dlouhodobém podávání významně jak
frekvenci, tak intenzitu depresivních i manických epizod. Vyrovnávají poruchové kolísání
nálad a působí tak antidepresivně i antimanicky. Označujeme je jako STABILIZÁTORY
NÁLADY. Podávají se zejména u pacientů trpících bipolární afektivní poruchou a reku-
rentní depresí. Mnohá thymoprofylaktika mohou být užitečná také v léčbě agresivního
chování, epilepsie, bolesti apod.
Jejich efekt je podmíněn pravidelným a dlouhodobým užíváním. Vyžaduje tedy
dobrou spolupráci (compliance) pacienta. U většiny léků z léků této skupiny musí být
pravidelně kontrolována hladina medikamentu v krevní plazmě. To umožní úpravu
dávkování tak, aby bylo dosahováno terapeuticky účinné hladiny (tedy v rozmezí nad
neúčinnou hladinou a pod toxicky působící hladinou léku).
TOXICKÁ HLADINA LÉKU
TERAPEUTICKÁ HLADINA LÉKU
NEÚČINNÁ HLADINA LÉKU
Obr. 11.1 Hladiny léku v krevní plazmě
Ke „klasickým“ a stále hojně užívaným tymoprofylaktikům řadíme tři zástupce: lithium,

kyselinu valproovou a karbamazepin.
V minulosti se v terapii mánie používal reserpin – látka, která vyvolává depresi i u duševně zdravých lidí.
Dnes se jako „antimanikum“ nepoužívá. Může být ale součástí některých léků užívaných např. v terapii
hypertenze a může negativně ovlivňovat psychický stav.
Lithium je alkalický kov působící na mediátory, druhé posly v neuronech, nitrobu-

něčnou koncentraci iontů apod. Má vliv i na neuronální plasticitu a neuroprotekci. Je
stabilizátorem nálady, u kterého je prokázáno antisuicidální působení. Snižuje tedy
riziko výskytu sebevraždy.
Jako pro všechny stabilizátory i pro lithium platí zásada dlouhodobého a hlavně pravidelného užívá-
ní. Jak rychlé nasazení, tak rychlé vysazení či opakovaná přerušování léčby lithiem může mít negativní
důsledky (např. navození nové epizody mánie nebo deprese, rozvoj farmakorezistence apod.).
Lithium patří k vysoce účinným stabilizátorům nálady. Rozmezí mezi terapeutic-

kou a toxickou dávkou je však velmi úzké. Pravidelná kontrola lithémie (hladiny lithia
v krevní plazmě) patří ke standardním postupům.
K časným nežádoucím účinkům (které většinou do několika týdnů mizí) patří prů-
jmy, zvracení, třes rukou nebo únavnost. Pozdní nežádoucí účinky mohou zahrnovat
poruchy funkcí ledvin, srdce, štítné žlázy, kožní potíže (lupénka, akné apod.), změny
v počtu bílých krvinek (leukocytóza), otoky, změny váhy (se zvýšením tělesné hmotnosti),
třes, rozvoj epilepsie apod.
Lithium může působit teratogenní poškození plodu (proniká placentou a dostává se
i do mateřského mléka). Těhotné a kojící matky by proto lithium užívat neměly.
Jelikož je lithium vylučováno ledvinami, je pacientům doporučováno zvýšení příjmu tekutin a kuchyň-
ské soli. Onemocnění ledvin, vážnější onemocnění srdce či štítné žlázy, lupénka aj. nemoci znemožňují
léčbu lithiem.
Valproová kyselina patří mezi antiepileptika II. generace s thymostabilizujícím (ze-

jména antimanickým) efektem. V mozku působí zvýšení tvorby a blokádu odbourávání
inhibičního mediátoru GABA. Působí také na glutamát a moduluje funkci iontových
kanálů v neuronální membráně.
Z chemického hlediska je kyselina valproová vyráběna i ve formě valproátu sodného a divalproexu

sodného (což je směs kyseliny valproové a valproátu sodného).
Přes dobrou toleranci se i v případě valproové kyseliny s nežádoucí účinky setkáváme.

Nejčastěji je to zvýšená únavnost, závratě, nevolnost, zvracení, kožní potíže (zvýšená cit-
livost na světlo, padání vlasů, kožní exantémy apod.). K závažným negativním účinkům
patří poškození krvetvorby (snížený počet červených krvinek, krevních destiček, některých
typů bílých krvinek), ovlivnění krevní srážlivosti a toxické poškození jater.
Karbamazepin řadíme opět mezi antiepileptika II. generace. Mimo antiepileptické-

ho, tymostabilizujícího, antimanického a antidepresivního efektu působí také sedativně
(tj. tlumivě), analgeticky (tj.proti bolesti), myorelaxačně (tj. snižuje svalové napětí) aj.
V mozku působí na iontový přenos a mediátorové receptory neuronální membrány a na
druhé posly.
Karbamazepin patří mezi vysoce účinné léky indikované v léčbě afektivních a schizo-
afektivních poruch, agresivního chování (zejména podmíněného organickým poškozením
mozku) a bolestivých stavů.
I zde se ale někdy nevyhneme nežádoucím účinkům, jako jsou nevolnost, zvracení,
průjmy, nechutenství, sucho v ústech, ospalost, třes, poruchy vidění, bolesti hlavy, zvý-
šení tělesné váhy, poruchy srdečního rytmu, kožní potíže apod. Vzácné (ale závažné) je
poškození jater (toxická hepatitida), slinivky břišní (pankreatitida), narušení krevního
obrazu (snížení počtu všech krevních elementů – tj. bílých i červených krvinek a krevních
destiček).
Karbamazepin i valproová kyselina přecházejí přes placentu a kumulují se v těle plodu. Působí tera-
togenně – vedou k rozvoji abnormit, vrozených vad a poškození plodu (obzvláště v prvním trimestru
gravidity – tj. první tři měsíce těhotenství). Dostávají se rovněž do mateřského mléka.
I ve skupině thymoprofilaktik neustále přibývají nové preparáty. Jako stabilizátory

nálady se dnes již běžně užívají:
nová antiepileptika (léky sloužící primárně k léčbě epilepsie) – dnes zejména lamo-
trigin (antiepileptikum III. generace, které je možno podávat i v těhotenství),
blokátory kalciového kanálu – nimodipin, dihydropyridiny aj.,
atypická antipsychotika – např. amisulprid, olanzapin, risperidon, quetiapin, sul-
pirid.
ANTIPSYCHOTIKA
Mezi antipsychotika (někde se ještě také užívá starší označení neuroleptika) řadíme léky,
které mají příznivý vliv na psychickou integraci. Jako účinná psychofarmaka potlačují
zejména psychotické příznaky. Jsou indikovány k léčbě poruch myšlení, vnímání
a emocí u těžkých afektivních poruch (tj. hlubokých depresí a mánií), schizofrenie, schizo-
afektivních poruch, delirií, ale také k léčbě neklidu, nepřiléhavosti, agitovanosti, agresivity
(např. u demencí, mentální retardace, poruch osobnosti aj.). Indikační šíře (zejména
atypických antipsychotik) se stále rozšiřuje. Jako přídatné léky se mohou užívat v terapii
úporných projevů úzkostných poruch, obsedantně-kompulzivní poruchy a řady jiných.
Obecně platí, že čím dříve je zahájena adekvátní léčba psychotických příznaků antipsychotiky, tím více
se snižuje riziko chronifikace psychické poruchy a následného trvalého postižení psychických funkcí
(např. kognitivního defektu apod.).
U některých antipsychotik lze zvažovat také různé lékové formy (tablety, injekce,
kapky) a způsoby podání (perorální – ústy, injekční).
ATYPICKÁ ANTIPSYCHOTIKA
Zástupci II. generace antipsychotik (atypická antipsychotika) mají vliv na pozitivní
psychotické příznaky (bludy, halucinace apod.) a také na příznaky negativní (emoční
oploštělost, apatii, nečinnost apod.) i příznaky kognitivní.
Ve srovnání se staršími klasickými antipsychotiky jsou atypická antipsychotika vesměs
lépe snášena. Nežádoucí účinky jsou při jejich užívání zastoupeny nepoměrně méně často
(včetně extrapyramidových příznaků a rizika maligního neuroleptického syndromu – viz
dále). To zlepšuje nejen psychický stav, ale i možnost zapojení pacientů do života. Je
kvalitnější spolupráce a ochota pravidelně léky užívat.
V současné době patří atypická antipsychotika k lékům první volby v léčbě schizo-
frenie. V kombinaci s antidepresivy se užívají také u hluboké deprese a v kombinaci
s tymoprofylaktiky u mánie.
Indikační šíře antipsychotik II. generace se s přibýváním poznatků stále rozšiřuje.
Z hlediska mechanismu účinku (podle toho, na jaké konkrétní receptory dominantně

působí) dělíme atypická antipsychotika do čtyř kategorií:
selektivní antagonisté dopaminových D2/D3-receptorů mezi které patří např.: ami-

sulprid, sulpirid, tiapridal,
SDA preparáty – antagonisté serotoninových S2, dopaminových D2 a 1-adrenergních
receptorů, kam řadíme např.: risperidon, sertindol, ziprasidon, paliperidon,
MARTA preparáty – multireceptoroví antagonisté blokující dopaminové, serotoni-
nové, histaminové, muskarinové, -adrenalinové receptory, jsou to např.: klozapin,
olanzapin, quetiapin, zotepin,
dualisté dopaminových D2/D3-receptorů a antagonisté serotoninových S2-receptorů
se zástupcem – aripiprazol (je označován také jako dopaminový stabilizátor).
Přestože platí, že atypická antipsychotika jsou vesměs dobře tolerována, nelze říci, že
by se při jejich užívání žádné nežádoucí účinky nevyskytovaly. Některé mohou zvyšovat
hladinu prolaktinu, potencovat riziko epileptického záchvatu, ovlivnit činnost srdce,
narušovat metabolismus (např. glukózy, lipidů), zvyšovat tělesnou hmotnost, snižovat
počet bílých krvinek apod.
K nejúčinnějším antipsychotikům řadíme klozapin. Vesměs jej necháváme „v záloze“ pro těžší a farma-
korezistentní formy onemocnění. Pečlivé sledování krevních parametrů v průběhu léčby je pro možnost
negativních účinků nezbytné.
KLASICKÁ ANTIPSYCHOTIKA
Medikamenty ze skupiny klasických (typických) antipsychotik působí účinněji na po-
zitivní psychotické příznaky (bludy, desintegrace myšlení, neklid, halucinace), ale příliš
neovlivňují negativní psychotické příznaky (emoční plochost, apatii apod.). Kognitivní
funkce mohou dokonce zhoršovat.
Mechanismus jejich antipsychotického působení se vysvětluje zejména blokádou
dopaminových D2-receptorů.
Klasická antipsychotika dělíme na dvě skupiny: sedativní a incizivní.
Sedativní (bazální) antipsychotika blokují nejen dopaminové receptory (D2 a D3)

ale receptory pro jiné mediátory (serotonin, histamin, adrenalin, acetylcholin), což
podmiňuje hypnosedativní (výrazně tlumivé) a také některé nežádoucí účinky.
Z nejznámějších sedativních antipsychotik jmenujme např.: chlorpromazin, levomepromazin, thioridazin,

zuklopenthioxol, chlorprothixen.
Incisivní antipsychotika účinkují velmi intenzivně na pozitivní psychotickou sym-

ptomatologii, neklid a agresivitu. Reagují prioritně s dopaminovými D2-receptory
(blokují je) a jejich působení na jiné typy receptorů je oproti sedativním antipsycho-
tikům mírnější.
K incisivním antipsychotikům řadíme např.: haloperidol, perfenazin, prochlorperazin, melperon, flufe-

nazin, flupentixol, trifluoperazin, cisklopenthixol, oxyprotepin, pimozid, fluspirilen, penfluridol.
Pro nemocné, kteří obtížně a problematicky spolupracují s lékaři a odmítají pravi-

delnou medikaci, byly vyvinuty DEPOTNÍ (zásobní) INJEKCE ANTIPSYCHOTIK.
Nástup jejich účinku je pozvolný, ale přetrvává jeden až čtyři týdny. Nelze je tedy
používat ke zvládnutí akutních příznaků.
Pro úplnost jmenujme zástupce antipsychotik, která jsou k dispozici i v depotní formě: fluspirilen,
flufenazin dekanoát, oxyprotepin dekanoát, haloperidol dekanoát, flupentixol dekanoát, zuclopenthixol
dekanoát, risperidon.
Klasická antipsychotika vyvolávají zvýšení hladiny prolaktinu (hyperprolaktinémii),

poruchy hybnosti (časné a pozdní extrapyramidové příznaky) a dále poruchy srdeční
činnosti, pokles krevního tlaku, změny v krevním obraze, sexuální poruchy, zvýšení
chuti k jídlu a nárůst tělesné hmotnosti, zácpu, ztížené močení, kožní problémy, jaterní
poškození apod.
Často diskutované a pro léčené subjektivně velmi nepříjemné jsou příznaky hyper-
prolaktinémie. Zahrnují menstruační problémy, růst prsů u mužů (gynekomastii),
produkci mateřského mléka (galaktoreu), řídnutí kostí (osteoporózu), snížení libida,
potence a plodnosti apod.
K časným extrapyramidovým příznakům patří parkinsonoid – tj. třes, svalová
ztuhlost, snížení hybnosti, akutní dystonie – mimovolní kontrakce svalů v oblasti
šíje, obličeje, očí (ve formě tzv. okulogyrní krize dochází k neovladatelnému stáčení
očních koulí vzhůru), ale objevují se i kontrakce v oblasti trupu a končetin, akati-
zie – neschopností zůstat v klidu spojená s neustálým přešlapováním, přecházením
a vnitřním napětím (hovoříme tzv. syndromu neklidných nohou).
Pozdní extrapyramidové příznaky zahrnují tardivní dyskinézy – opakované, větši-
nou nápadné mimovolní pohyby jazyka, mimických svalů obličeje (např. přežvyková-
ní, špulení rtů a vyplazování jazyka apod.) a tardivní dystonie – mimovolní, pomalé,
bolestivé stahy svalů, které stáčí např. hlavu nebo trup jedním směrem.
Obávanou a závažnou komplikací užívání zejména klasických antipsychotik, která

může končit smrtí, je MALIGNÍ NEUROLEPTICKÝ SYNDROM (MNS).
Rozvíjí se během jednoho až tří dnů a k jeho příznakům patří zejména poruchy vědomí
(až delirium či kóma), svalová rigidita, křeče a svalový třes, výrazné horečky s intenzivním
pocením, dehydratací, zrychlenou činností srdce a dýcháním, prudké změny krevního
tlaku, specifické laboratorní nálezy v krvi (např. zvýšení počtu bílých krvinek – leukocy-
tóza nebo vysoké hodnoty kreatinfosfokinázy) atd.
Léčba neuroleptického maligního syndromu musí být razantní a odehrává se na
jednotkách intenzivní péče.
Kromě okamžitého vysazení všech antipsychotik je potřebná intenzivní péče o celkový tělesný stav,
úprava hydratace, metabolismu, teploty atd. Na místě je také farmakoterapie (podává se např. dandrolen,
agonisté dopaminu). Metodou léčby je rovněž elektrokonvulzivní terapie.
ANXIOLYTIKA A HYPNOTIKA
Anxiolytika a hypnotika patří mezi často užívané (i nadužívané) léky. Na rozdíl od antide-
presiv a thymoprofylaktik není dlouhodobé a pravidelné užívání těchto léků ani vhodné,
ani žádoucí! Přesto, že mohou být velmi prospěšná, platí doporučení předepisovat a užívat
je co nejkratší možnou dobu.
ANXIOLYTIKA
Anxiolytika potlačují anxiozitu – úzkost, tíseň, bázlivost, strach, trému, strach i s pří-
slušným tělesným doprovodem (jako je třes, pocení, bušení srdce, sucho v ústech, svírání
na hrudi, pocity na omdlení, pocity nedostatku vzduchu apod.). Mechanismus účinku
jednotlivých anxiolytik se liší. Povšechně ale působí tlumivě – je nutno počítat s ovliv-
něním vigility, pozornosti a reakčního času!
Anxiolytika se užívají zejména na začátku léčby (např. spolu s antidepresivy). Jejich
podávání by mělo být omezeno na dobu maximálně několika týdnů. U některých je
totiž velmi silný potenciál vzniku tolerance a závislosti.
Klasická anxiolytika dělíme na dvě základní skupiny: benzodiazepinová a nebenzodiazepinová. Anxio-

lyticky však působí také některé léky z jiných lékových skupin.
BENZODIAZEPINOVÁ ANXIOLYTIKA
Léky patřící mezi benzodiazepinová anxiolytika jsou jednou z nejčastěji předepisovaných
a užívaných (i nadužívaných a zneužívaných) skupin psychofarmak. Mají většinou oka-
mžitou a specifickou účinnost – působí zejména anxiolyticky (rozpouštějí úzkost), myo-
relaxačně (uvolňují svalové napětí), sedativně a hypnoticky (navozují zklidnění a spánek).
Užívají se pro potlačení úzkosti a strachu, při reakcích na stres, neklidu, u abstinenční-
ho syndromu (po odejmutí alkoholu, hypnotik aj.), v neurologii při epileptických záchva-
tech, při krátkodobých nepříjemných a bolestivých vyšetřovacích a léčebných úkonech,
nespavosti apod. V rámci léčby deprese je možné je přechodně podávat – v případě, že
se spolu s depresí vyskytuje také úzkostná symptomatika.
Jakmile nastoupí účinek antidepresiv (který, jak jsme uvedli, je opožděný), je vhodné anxiolytika redu-
kovat a pokud možno postupně vysadit.
Benzodiazepinová anxiolytika dělíme podle intenzity účinku, délky působení a způ-

sobu metabolizace (většina je metabolizována v játrech).
Z mnoha anxiolytik této skupiny uveďme nejčastěji užívané.

S rychlým nástupem účinku je to např.: alprazolam, diazepam, chlordiazepoxid, klorazepát, tofizopam.
Se středně rychlým nástupem účinku jmenujme např.: bromazepam, klobazepam, klonazepam, oxa-
zepam, medazepam. Dalších je to například lorazepam, prazepam, temazepam.
POZOR: Účinek dlouhodobě působících benzodiazepinů přetrvává i po vysazení léku. Např. budete-li
po dobu zhruba čtrnáct dní užívat 9 mg diazepamu denně, přetrvává jeho zbytkové působení ještě po
dobu zhruba dva týdny od vysazení!
Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří: únava, ospalost, útlum, zmatenost, závratě
až pády, poruchy orientace, snížení reaktivity (s rizikem zvýšené nehodovosti), pokles
krevního tlaku (hypotenze), útlum dechového centra (obzvlášť v kombinaci s alkoho-
lem a tlumivými léky), poruchy paměti, učení, koncentrace, pozornosti a poznávacích
funkcí (obzvlášť u starších lidí, u kterých mohou zhoršovat kognitivní deficit), paradoxní
uvolnění agrese a vzteku, potíže s trávícím systémem. U mnohých se setkáváme s roz-
vojem apatie, snížením motivace, nechutí řešit problémy osobní či pracovní (hovoříme
o tzv. amotivačním syndromu). Po několikatýdenním užívání hrozí riziko rozvoje zá-
vislosti (u starších osob je navíc nutno podávat nižší dávky).
K rozvoji závislosti mají větší sklon osoby pasivní, staršího věku, ženského pohlaví, lidé s poruchami
osobnosti a nálady, se závislostí na alkoholu, drogách aj.
Syndrom z vysazení (dříve abstinenční syndrom) se rozvíjí po vysazení dlouhodobě

užívaného léku. V nejmírnější podobě zahrnuje podrážděnost, rozladěnost, depresivní
náladu, nespavost, pocení, třes, zvracení, slabost, svalové záškuby, nechutenství, přecitli-
vělost ke smyslovým podnětům (zvukovým či zrakovým), závratě, nepříjemně vnímané
bušení srdce, šumění či pískání v uších, vzestup krevního tlaku. Velké a plně rozvinuté
abstinenční příznaky zahrnují i epileptické záchvaty, delirium, halucinace, paranoiditu
a mohou končit i smrtí.
POZOR: Vzhledem k riziku rozvoje syndromu z vysazení nelze tyto léky (obzvláště při dlouhodobém
podávání) vysadit náhle. Je nutná pozvolná redukce dávky – často s nutností dočasného překrytí jinými
léčivy. Těžší případy si vynucují hospitalizaci.
NEBENZODIAZEPINOVÁ ANXIOLYTIKA
Nebenzodiazepinová anxiolytika se užívají rovněž k potlačení úzkosti a napětí.
Při aplikaci je potřeba mít na paměti četné nežádoucí účinky: únavu, ospalost, závra-
tě, bolesti hlavy, nauzeu, zvracení, závratě, paradoxní excitaci, kožní potíže; možné jsou
také poruchy srdečního rytmu, snížení krevního tlaku (hypotenze), zpomalení činnosti
srdce (bradykardie) či ovlivnění dechového centra. U většiny léků této skupiny hrozí opět
riziko vzniku závislosti se syndromem z vysazení a možná intoxikace.
Mezi nebenzodiazepinová anxiolytika řadíme např.: guaifenezin a hydroxizin s rychlým nástupem účinku,
meprobamat se středně rychlým nástupem účinku a buspiron s pomalým nástupem účinku.
Některá anxiolytika této skupiny (např. guaifenezin, meprobamat) mají kromě anxiolytického účinku
také efekt myorelaxační (uvolňují svalové napětí). Hydroxizin a buspiron nevyvolávají závislost, lze je
podávat i u osob s drogovou závislostí. Mohou ale vyvolat epileptické záchvaty.
ANXIOLYTICKY PŮSOBÍCÍ LÉKY Z JINÝCH SKUPIN
Pro potlačení anxiety jsou dnes mohou být užívány také léky ze skupiny antidepresiv
a malé dávky antipsychotik II. generace (viz jinde).
Jejich užívání se pochopitelně řídí svými pravidly, ale jejich nespornou výhodou je, že nejsou zatížena
rizikem vzniku závislosti a nepůsobí negativně na paměť a jiné kognitivní funkce.
Zejména v interním lékařství používané betablokátory potlačují tělesné projevy

úzkosti – třes, bušení srdce, pocení, průjmy, zrychlené dýchání apod.
Ze zástupců betablokátorů jmenujeme např. propranolol, metoprolol, pindolol, bopindolol, alprenolol,

atenolol, metiprolol aj.
HYPNOTIKA
Hypnotika působí na mozek tlumivě, přinášejí celkové zklidnění, eventuálně mohou také
snižovat úzkost. Užívají se především k navození spánku. Jsou-li tato léky užívány, mělo
by to být krátkodobě a cíleně pouze při potížích (tedy NE automaticky před spaním, NE
pravidelně a NE dlouhodobě). „Klasická“ hypnotika dělíme do tří generací. Nejnovější
skupinou jsou hypnotika IV. generace.
K podávání hypnotik je opět potřeba především jasná diagnostika a indikace. V prvé řadě se snažíme
využít nefarmakologické léčebné postupy, revidovat režimové chyby, spánkovou hygienu apod.
Pravděpodobně nejpoužívanější jsou dnes zástupci III. GENERACE HYPNOTIK.

Tyto léky se označují také jako tzv. Z-preparáty (patří sem totiž preparáty, jejichž název
začíná na „z“).
Jako příklady Z-preparátů uvádíme: zopiklon, zolpidem, zalepton.
Navozují spánek nejbližší přirozenému spánku – nezkracují REM fázi. Působí rychle
(užívají se až po ulehnutí do postele), nevyvolávají útlum a ospalost následující den, jsou
méně rizikové vznikem závislosti (ale není vyloučena!).
Ani tato moderní hypnotika by se neměla brát kontinuálně a celková doba jejich užívání nemá překročit
čtyři týdny. Výjimečně nemusí být tolerována (a vyvolávají pak neklid, nespavost, dezorientaci, poruchy
vnímání a myšlení apod.).
IV. GENERACE HYPNOTIK využívá účinku přirozených látek působících na spá-

nek, které vznikají v mozku. Za zmínku stojí především melatonin – hormon produko-
vaný v epifýze.
Melatonin s prodlouženým účinkem má pozitivní vliv na spánek a přitom nenarušuje jeho strukturu
(jinými slovy podmiňuje fyziologický spánek). Další z léků této skupiny – ramelteon působí jako selek-
tivní agonista na melatoninové receptory.
V centru pozornosti vývoje nových hypnotik je působení nejen na melatoninové receptory, ale také
na serotoninový systém a GABA receptory.
Do II. GENERACE HYPNOTIK patří benzodiazepinová hypnotika. Tyto léky

prodlužují celkovou dobu spánku, urychlují usínání, snižují počet nočních probouzení,
působí uvolnění a snižují úzkost. Nejsou toxická při předávkování. Potlačují ale REM
fázi spánku (ve kterých dochází mimo snění i ke tvorbě dlouhodobých paměťových
stop) – mohou tak negativně ovlivňovat paměť. Při pravidelném dlouhodobém užívání
hrozí riziko závislosti.
Podle délky působení dělíme benzodiazepinová hypnotika na krátkodobě, střednědobě a dlouhodobě

působící.
Ke krátkodobě působícím benzodiazepinovým hypnotikům patří např.: triazolam, midazolam,

cinolazepam.
Ke střednědobě působícím benzodiazepinovým hypnotikům řadíme například: temazepam a lor-
metazepam.
Zástupci dlouhodobě působících benzodiazepinových hypnotik jsou např.: flunitrazepam, fluraze-
pam, nitrazepam, klonazepam, diazepam, medazepam, chlordiazepoxid.
Krátkodobě působící benzodiazepinová hypnotika hrozí vznikem tolerance. Po jejich

vysazení se objevuje výrazná nespavost s prodlouženým usínáním, nočním probouzením,
popř. děsivými sny.
Čím délší dobu působení hypnotika mají, tím větší je riziko ospalosti, únavy, zhorše-
né koncentrace a pozornosti, narušení koordinace pohybů i prodloužení reakčních časů
následující den (a tím vyšší je riziko dopravních nehod, pádů, úrazů aj.).
Preparáty I. GENERACE HYPNOTIK považujeme v současnosti za léky obso-

lentní (zastaralé, neužívané). Nejsou předepisovány pro potenciál negativního ovlivnění
dýchacího centra, ohrožení života při předávkování, vysoké riziko vzniku závislosti aj.
Vysazení po dlouhodobějším užívání vyvolávalo často závažný abstinenční syndrom
s epileptickými záchvaty a deliriem.
Patří sem barbituráty (např. fenobarbital) a nebarbiturátová hypnotika (metachalon, glutethimid), chlo-
ralhydrát, paraldehyd, klomethiazol.
S HYPNOTICKÝM ÚČINKEM se setkáváme také u medikamentů JINÝCH LÉ-

KOVÝCH SKUPIN. Jejich užití při léčbě poruch spánku může být v mnohých případech
výhodné. K navození a podpoře spánku mohou být užívána také:
antihistaminika – léky potlačující projevy alergie, svědění apod. (např. promethazin,

difenhydramin, doxylamin, bisulepin, cyproheptadin, hydroxyzin),
tlumivá antidepresiva (např. mirtazapin, trazodon, dosulepin),
nízké dávky některých antipsychotik (např. chlorpromazin, chlorprothixen, levo-
mepromazin) a jiné.
NEUROPROTEKTIVA
Neurotropika zahrnují několik lékových skupin, jejichž společnou charakteristikou je

ochranné působení na mozkové neurony, podpora jejich metabolismu, zlepšení pro-
krvení mozku (a tím i výživy nervových buněk). Výsledným efektem je pak zlepšení
kognitivních funkcí – myšlení, paměti, pozornosti, učení apod.
KOGNITIVA
Kognitiva zlepšují pozornost, schopnost učení a paměť. Fungují jako inhibitory cho-
linesteráz – blokují acetylcholinesterázu, která katalyzuje rozklad acetylcholinu. V mozku
tak zvyšují koncentraci acetylcholinu.
Hlavní indikací inhibitorů cholinesteráz je demence Alzheimerova typu, při které
dochází mimo jiné ke snížení hladiny acetylcholinu v důsledku zániku neuronů, které
acetylcholin produkují.
Mezi nežádoucí účinky patří bolesti hlavy, zvracení, průjmy, pokles tělesné hmotnosti
apod.
Ke známým a používaným kognitivům řadíme např.: donepezil, rivastigmin, galantamin.
ANTAGONISTÉ NMDA-RECEPTORŮ
Specifickým působením na neuronální NMDA receptory (N-metyl-D-aspartátové recep-
tory, tedy receptory pro glutamát) tlumí jejich antagonisté nadměrné působení glutamátu
a snižují návrat vápenatých iontů do buněk. Mohou se pozitivně uplatnit např. v léčbě
demence Alzheimerova typu. Glutamátový systém je vedle acetylcholinu druhým neu-
romediátorovým systémem, který je při demenci Alzheimerova typu výrazně poškozen.
Příkladem může být memantin.
NOOTROPIKA
Léky ze skupiny nootropik působí pozitivně na celkový metabolismus mozkových neu-
ronů, funkčnost jejich membrán, syntézu a uvolňování neuromediátorů. Odstraňují také
volné kyslíkové radikály (které mohou poškozovat neurony), působí na mozkové cévy
a zlepšují i některé vlastnosti krve – tím zvyšují prokrvení mozku a zásobení mozkových
buněk živinami a kyslíkem.
Nootropika jsou vesměs velmi dobře snášena a jsou prakticky netoxická – s nežádou-
cími účinky se tedy nesetkáváme. Jsou indikována u poruch vědomí, paměti a učení
(např. po mozkových příhodách, úrazech, neurochirurgických operacích, při kómatech).
V léčbě atroficko-degenerativních typů demencí (např. demence Alzheimerova typu) se
nootropika ukázala jako neúčinná.
Jako příklady užívaných nootropik jmenujme: piracetam, pyritinol, preparáty z jinanu dvoulaločnatého
(ginkgo biloba).
CENTRÁLNÍ VAZODILATANCIA
Centrální vazodilatancia zlepšují prokrvení mozku a zásobení mozkových neuronů kys-

líkem a živinami. Působí přímo na mozkové cévy (vyvolávají vazodilataci – rozšíření
průsvitu cév) a zlepšují také některé vlastnosti krve.
Mezi xantinové deriváty řadíme např. pentoxifyllin. Mezi ergotové alkaloidy patří např. nicergolin,
kodergocin.
PSYCHOSTIMULANCIA
Psychostimulancia jsou léky, které zvyšují koncentrace katecholaminů (dopaminu
a adrenalinu) v mozkových synapsích a nabuzují tak jasnost vědomí, zrychlují motoriku,
myšlení, potlačují únavu a nabuzují také představivost a emoce.
V současnosti existují dvě dané indikace k užívání psychostimulancií: porucha po-
zornosti s hyperaktivitou (ADHD) a narkolepsie (záchvatovité upadání do spánku).
Předpis psychostimulancií podléhá přísné kontrole a evidenci. Preparáty této skupiny mohou být zne-
užívány narkomany. Indikaci je třeba bedlivě zvážit – pozitiva musí převážit možné nežádoucí účinky.
Nesmějí se podávat současně s některými léky – např. s inhibitory MAO nebo kofeinem.
Mezi nežádoucí účinky patří mimo jiné nespavost, podráždění, zvýšená tenze a úz-
kostnost, snížení chuti k jídlu, zhoršení tiků, ovlivnění kardiovaskulárního systému (ná-
růst krevního tlaku, ovlivnění srdce apod.).
K nejznámějším psychostimulanciím patří např.: amfetaminil, amfetamin, efedrin, mezokarp, modafinil,

metylfenidát, dexmetylfenidát, fenmetrazin, pemolin.
FARMAKA UŽÍVANÁ V SEXUOLOGII

Řada léků má vliv na sexuální funkce. Některá farmaka mohou působit negativně
(ve smyslu oslabení či tlumení některých sexuálních funkcí), jiná naopak pozitivně (ve
smyslu posílení či zlepšení těchto funkcí). Obě skupiny medikamentů je možno v řadě
případů využít léčebně. Přes nesporný pozitivní efekt řady farmak (některé uvádíme dále),
je součástí léčby sexuálních dysfunkcí vždy také psychoterapie (v řadě variant – často
včetně párové, nácvikové apod.).
Kromě chtěného a léčebného využití farmak v ovlivnění sexuálních poruch se setkáváme rovněž s ne-
chtěným působením některých léků a látek na sexuální funkce jako součásti jejich nežádoucích účinků.
Může se jednat o léky ze skupiny antihypertenziv (užívaných k léčbě vysokého krevního tlaku), někte-
rých antidepresiv a antipsychotik, návykových látek (včetně alkoholu a nikotinu), léků hormonální
povahy apod.
K biologické léčbě PORUCH EREKCE, které se týkají velkého počtu mužů, se

dnes používá řada preparátů. Jejich efekt je prokázán a jsou všeobecně známé. Není
překvapivé, že jsou na lékařský předpis, ale nehradí je zdravotní pojišťovny. Podávají se
v tabletové formě a rychlost nástupu a délka jejich účinku je u různých preparátů různá.
Mezi účinné, využívané a „oblíbené“ patří především inhibitory fosfodiesterázy-5

(PDE-5). Tento enzym rozkládá cAMP a cGMP (přitom zmíněný cGMP hraje v proce-
sech erekce klíčovou roli – je považován za „sekundárního posla erekce“). Zpomalením
degradace cGMP dochází k posílení erekce.
Jako příklady inhibitorů fosfodiesterázy-5 uveďme: sildenafil (s nástupem za 30–60 minut po požití,
který není možno podávat u některých kardiovaskulárních onemocnění), tadalafil (s účinkem nastupu-
jícím do třiceti minut po požití, přičemž jeho působení přetrvává až 36 hodin) a vardenafil (s účinkem
za 15–45 minut po požití).
Poznámka: Uvedené časové údaje neznamenají, že např. tadalafil vyvolá do třiceti minut erekci, která pře-
trvá po dobu 36 hodin (!), ale že ji po dobu svého působení významně zlepšuje. I v případě užití zmíněných
preparátů je erekce podmíněna adekvátním sexuálním drážděním. Dané medikamenty tedy nevyvolávají
erekci samy o sobě.
K posílení erekce se užívá se rovněž alkaloid izolovaný z kůry yohimbinového stromu

(corynanthae yohimbae) – yohimbin. Výsledky ale nejsou tak jednoznačné, jako u inhi-
bitorů fosfodiesterázy-5.
Při snížených hladinách testosteronu v krvi se podávají androgeny (injekční i perorální
aplikací). Jejich efektem je zlepšení celkové sexuální vzrušivosti.
Při autoinjekční terapii si dotyčný muž do kavernózních těles penisu sám injekčně
aplikuje vazoaktivní látku alprostadil (synteticky připravený prostaglandin E1). Tento
způsob léčby je využíván spíše při neurologicky podmíněných poruchách erekce.
Jednou z variant léčby poruch erekce je také využití podtlakových erektorů. U jinak neovlivnitelných
poruch erekce je možná chirurgická léčba (např. implantace penilních endoprotéz do kavernózních
těles penisu).
V biologické léčbě PŘEDČASNÉ EJAKULACE se využívá např. účinků serotoni-

nergních antidepresiv (např. fluoxetinu, paroxetinu, sertralinu, klomipraminu) a také
lokálních anestetik aplikovaných na glans penis (žalud penisu).
V současnosti se na trhu objevuje řada preparátů na přírodní bázi, jejichž výrobci garantují pozitivní
účinky na sexuální funkce.
Biologická léčba PORUCH SEXUÁLNÍ PREFERENCE je založena na snížení či

potlačení sexuální apetence. Musíme vědět, že léčbou není možné „přeprogramovat“
směr a zaměření sexuální preference. Je možné pouze snížit tlak sexuální touhy a puzení
(což v řadě případů umožní dostat parafilii „pod kontrolu“). V současnosti je používána
řada medikamentů, které patří do několika lékových skupin. Většina z nich řadou odliš-
ných mechanismů působí na snížení hladiny testosteronu.
Antiandrogeny blokují působení androgenů, zejména testosteronu (jako příklad uveďme cyproteron
acetát – CPA), gestageny indukují jaterní testosteronovou -reduktázu – enzym, který odbourává tes-
tosteron (jako příklad uveďme medroxyprogesteron acetát – MPA), analoga gonadoliberinu – agonisté
LHRH působí na úrovni hypotalamu a v konečném důsledků snižující produkci LH a testosteronu (jako
příklad uveďme LHRH-etylamid nebo triptorelin). V některých případech se používají také antidepre-
siva (zejména ze skupiny SSRI), antipsychotika a jiné léky.
Jednou z možností biologické léčby parafilií je také kastrace (chirurgické odstranění

varlat jako hlavního zdroje mužských pohlavních hormonů).
NĚKTERÁ FARMAKA UŽÍVANÁ V LÉČBĚ PATOLOGICKÝCH

ZÁVISLOSTÍ
Závislosti na psychoaktivních látkách, kterým se stručně věnujeme ve speciální části,

jsou nepochybně komplexní, složité a různorodé povahy. Také jejich terapie by měla být
komplexní a diferencovaná.
Uveďme příklady některých léků, které jsou v terapii stavů spojených se závislostí užitečné a které nebyly
dosud uvedeny (v léčbě závislostí mohou pochopitelně být indikovány také již uvedené skupiny léků –
jako např. antipsychotika, anxiolytika, thymoprofylaktika, antidepresiva).
Cílem „anti-cravingové léčby“ je snížit touhu (bažení – craving), která se objevuje

při závislosti na alkoholu. Používá se naltrexon a acamprosat.
Senzitizační léčba při závislosti na alkoholu používá disulfiram. Tato látka v kom-
binaci s alkoholem vyvolává nepříjemné subjektivní i objektivní příznaky, které brání
dalšímu požívání alkoholu. Při senzitizační léčbě se zhruba do patnácti minut po požití
alkoholu objeví bušení srdce, potíže s dechem, změny krevního tlaku, nevolnost, výrazné
zčervenání apod. Tato léčba je vhodná jen u motivovaných a dobře spolupracujících – je
pouze podpůrná, ale může pomoci překonat pijácké stereotypy a rituály. Délka podávání
disulfiramu je individuální (většinou trvá jeden rok, ale může být kratší i delší).
Po zavedení medikace disulfiramem se provádí „zkouška alkoholem“ – pod lékařským dohledem pacient
požije malé množství alkoholu a při zdravotnickém zajištění vyzkouší negativní příznaky sám na sobě.
V léčbě těžkého odvykacího stavu při závislosti na alkoholu a deliria tremens se

uplatňuje klomethiazol.
V rámci substituční léčby závislosti na heroinu se podává methadon, buprenorfin
a suboxon (kombinace buprenorfinu a naloxonu).
Množství uživatelů tabáku a řada negativních zdravotních dopadů, které kouření
přináší, jsou obrovské. Léčba závislosti na tabáku se stává aktuální a potřebnou pro
mnoho lidí. V praxi se používá nikotin ve formě inhalátoru, žvýkaček a náplastí. Re-
lativní novinkou v léčbě závislosti na nikotinu je parciální antagonista nikotinových
receptorů – vareniklin.
Přes pozitivní efekt uvedených medikamentů cítíme potřebu opakovaně zdůraznit, že léčba závislostí
nikdy není pouze farmakologická. Musí být vždy komplexní. Pouhá aplikace léků není ani dostačující
a ani nepatří do postupů lege artis.
LÉKOVÉ INTERAKCE
Léčba farmaky (farmakoterapie) je jednou z vymožeností moderní medicíny. Snahou

vědců při vývoji nových medikamentů je především zvýšit účinky terapeutické (tedy
pozitivní a chtěné) a naopak snížit účinky nežádoucí (tedy negativní a nechtěné). Přes
veškeré snahy, moderní léčbu nejnovějšími nebo prověřenými přípravky se nežádoucím
účinkům a komplikacím nevyhneme vždy.
Možná mají Goethova slova „Ztráty mají zisky a zisky ztráty mívají…“ opravdu obecnou platnost (ačkoli
farmakoterapii tehdy Goethe pravděpodobně na mysli neměl).
Platí, že individuální citlivost, vnímavost a snášenlivost léků se může výrazně lišit.

Proto ne všechny léky jsou vhodné pro všechny a cílený výběr léku, správné dávkování
a pravidelné kontroly vývoje stavu (včetně případného rozvoje nežádoucích účinků) mají
v terapii své nezastupitelné místo.
Vzhledem k obrovskému množství používaných medikamentů nabývá v současnosti na
významu a závažnosti zejména dříve takřka neznámá problematika lékových interakcí.
Není netypické (obzvláště pro starší věkovou kategorii), že léčený člověk užívá několik medikamentů
současně. Mohou být předepsány jedním lékařem, ale nezřídka pacienti užívají různé léky od různých
lékařů – léky na tlak a cévy předepsal internista, léky na klouby revmatolog, léky na nervy psychiatr, léky
na trávení praktický lékař, léky na ledviny nefrolog atd.
Pokud hovoříme o lékových interakcích, jedná se o vzájemné působení jednotlivých

léčiv v lidském organismu. Některé léky mohou navzájem potencovat svůj žádoucí nebo
i nežádoucí účinek, jiné je naopak zmenšují. V některých případech lze lékových interakcí
pozitivně využít, v naprosté většině však patří mezi nežádoucí účinky farmakoterapie.
Nemusíme mít žádné vzdělání ve farmakologii, abychom si dokázali představit, že když člověk užije
najednou „několik tablet“, je pravděpodobné, že „mezi sebou a spolu budou něco dělat“.
Váha důsledků lékových interakcí je pestrá – od mírných až po smrtelné. Prakticky

je dělíme na klinicky méně významné (tedy nezávažné), klinicky významné (závažné)
a život ohrožující (vysoce závažné).
Závažnost lékových interakcí zvyšuje fakt, že zdaleka ne všechny možné varianty lékových interakcí jsou
známy, dostatečně popsány nebo zdokumentovány. Navíc nelze pomíjet individuální vnímavost a reak-
tivitu jednotlivých pacientů, variabilitu jejich genetické dispozice, metabolismu apod.
Lékové interakce se mohou týkat jak farmakodynamiky (tedy samotného působení

psychofarmaka), tak farmakokinetiky (tj. osudu psychofarmaka v těle – od absorbce
a distribuce v těle, přes metabolismus až po exkreci).
Z publikovaných přehledů možných interakcí psychofarmak uvádíme některé závažné
a život ohrožující lékové interakce antidepresiv. Jsou to především interakce sertralinu
a IMAO, venlafaxinu a IMAO. Jiné kombinace antidepresiv je nutné bedlivě posoudit
a pečlivě sledovat. Některé kombinace lze naopak cíleně využít u farmakorezistentních
forem deprese k prolomení rezistence.
Do lékových interakcí mohou vstupovat také určité součásti potravin a nápojů – známé jsou např.
interakce grapefruitové šťávy, alkoholu, třezalkového extraktu a řada jiných. A to nezmiňujeme možné
účinky řady chemických látek, které nás každodenně obklopují a jsou dnes již běžnou (ač skrytou) součástí
potravin, nápojů a obecně našeho života.
Znalost všech možných lékových interakcí přesahuje možnosti předepisujícího lékaře.

Pomocné jsou lékařské informační databáze, které se neustále rozrůstají novými poznatky.
Na možné lékové interakce je však nutné pomýšlet vždy při kombinaci několika léčiv.
V moderní psychiatrii (a medicíně obecně) platí racionální zásada začínat monoterapií (tedy léčbou
jedním přípravkem) a ke kombinacím více léků (polyterapii) přistoupit až při neúspěchu monoterapie
a vždy s důkladným zvážením. Další zásadou farmakoterapie by mělo být užití nejmenšího možného
počtu léků – pochopitelně v rámci dodržení postupů lege artis.
FARMAKOREZISTENTNÍ FORMY ONEMOCNĚNÍ

Pokud pacient neodpovídá na léčbu, je v prvé řadě třeba posoudit, zda je lék užíván do-
statečně dlouho (opakujeme, že např. efekt antidepresiv se zpravidla projeví s odstupem
několika týdnů) a v dostatečné dávce (např. u řady antidepresiv zahajujeme nízkými
dávkami, které se postupně navyšují k dávce terapeutické).
Vždy je vhodné opakovaně poučit pacienta, že pokud např. správně indikovaný lék „nezabere hned“,
neznamená to, že nemůže pomoci.
Může se také stát, že pacient netoleruje nebo neodpovídá na léčbu prvním zvoleným
lékem. Pak je adekvátní prostá výměna léku.
Pokud dotyčný neodpovídá na zvolené farmakum, je kromě revize doby a dávky léku
rovněž nutné znovu zvážit diagnostiku a indikaci léku, popř. současný výskyt jiného
onemocněním a stavu (komorbiditu).
Pozor také na širší psychosociální a situační kontext. Např. žena, která prochází komplikovaným roz-
vodem, řeší otázku finančního zabezpečení a bydlení sebe a svých dětí, nebo člověk, který v důsledku
povodně přišel o veškerý majetek, potřebují v prvé řadě jinou formu pomoci než recept na moderní
antidepresiva.
V praxi se nicméně můžeme setkat s případy, kdy i po podávání několika preparátů

ve správné indikaci, dostatečné dávce a době působení nedochází k dostatečné odpovědi
na léčbu a ke zlepšení stavu. Hovoříme o FARMAKOREZISTENTNÍCH FORMÁCH
onemocnění (či o farmakorezistenci).
Pojem farmakorezistence je odvozen z řeckého slova farmakon – lék a latinského slova resistentia – re-
zistence, odpor, odolnost vůči vnějšímu působení a vlivům. Latinské slovo resistēns znamená rezistentní,
odolný, vzdorující, odolávající.
V některých případech (např. přidružená onemocnění, nesprávná diagnostika a indikace léků) hovo-
říme nikoli o rezistenci, ale o pseudorezistenci – nepravé rezistenci (z řeckého pseudēs – nepravý, falešný).
Možností, které má lékař v rukou, aby farmakorezistenci zvládl, je několik. Může to

být např.:
navýšení dávky a prodloužení léčby stávajícím léku nad běžná doporučení,

úplná změna léku,
současné podávání léků jiných skupin (např. antidepresiva a antipsychotika, antide-
presiva a stabilizátory nálady),
současné podávání několika léků stejné lékové skupiny (např. dvě antipsychotika,
dvě antidepresiva),
elektrokonvulzivní terapie,
zintenzivnění současně prováděné psychoterapie.
FARMAKOTERAPIE VE SPECIFICKÝCH OBDOBÍCH ŽIVOTA

Naším cílem je přinést přehlednou publikaci základních poznatků oboru. Nemůžeme
a nechceme tedy zabíhat do přílišných detailů, nicméně nelze pominout a neupozornit
na některá specifická období života – těhotenství, kojení, dětství a stáří. Farmakoterapie
v těchto životních etapách má své zvláštnosti.
FARMAKOTERAPIE TĚHOTNÝCH A KOJÍCÍCH ŽEN

Duševní poruchy se rozhodně nevyhýbají fertilnímu věku žen (tedy věku, kdy je žena
plodná, z latinského fertilis – plodný, úrodný, fertilní). Řada případů pak vyžaduje dlou-
hodobější medikaci, což přináší nové problémy. Nutno totiž konstatovat, že dosavadní
informace o působení psychofarmak na plod nejsou zdaleka kompletní a vyčerpávající
(a u řady léků jsou prakticky neznámé). Těhotné ženy jsou totiž automaticky vylučovány
z výzkumných studií a ne všechny poznatky ze studií na zvířatech jsou přenositelné na
člověka.
Početí a těhotenství samy o sobě jsou zcela přirozené a fyziologické procesy žen v reprodukčním věku.
Početí dítěte může být plánované, ale také neplánované, chtěné i nechtěné. Z hlediska psychiatrie však
těhotenství spojené s komplikacemi být může. I neproblémové těhotenství může přinést např. výkyvy
nálady. Duševní onemocnění může propuknout během těhotenství či po porodu nebo žena může otě-
hotnět v průběhu již probíhající psychické nemoci.
Při léčbě těhotných a kojících žen tak lékař stojí před nutností zvážit pečlivě zisky
a ztráty, prospěch a rizika farmakoterapie. Mohli bychom říci, že musí uvažovat „za
matku“ a zároveň „za nenarozené dítě“. Vysazení medikace u matky může přinést riziko
relapsu psychického onemocnění, což nepříznivě působí i na vyvíjející se embryo a plod.
Na druhé straně některé léky sice stabilizují psychický stav matky, ale pro vyvíjející se
zárodek mohou být toxické a teratogenní, zvyšují riziko vzniku malformací (znetvoření)
a rozmanitých forem poškození plodu i úmrtí nenarozeného dítěte.
Obecně platí, že čím méně léků žena v době početí, těhotenství a kojení užívá, tím
lépe.
Z hlediska vzniku orgánových malformací je nejkritičtější doba prvních dvanácti týdnů. Při neplánova-
ném těhotenství však první týdny žena vůbec nemusí vědět, že je těhotná.
Teratogenita (tj. zapříčinění vzniku vrozených vývojových vad, defektů a zrůdností –

malformací) jednotlivých léků je uváděna např. v americkém přehledu FDA – Food and
Drug Administration. Léky jsou zde tříděny do několika kategorií podle dosud známých
informací a závažnosti teratogenního působení, nicméně známá data nejsou kompletní.
Nejzávažnější malformace vzniklé v časném vývoji končívají spontánním potratem.
Vedle vzniku malformací hrozí přímé toxické působení na vyvíjející se plod. Nega-
tivní působení psychofarmak a řady jiných látek se může projevit po narození narušením
psychomotorického vývoje nebo později poruchami chování v dětském věku.
Přesto, že psychiatricky léčené ženy pochopitelně děti mít mohou a mají, je těhotenství
žen léčených psychofarmaky vždy rizikové. Úzká spolupráce gynekologa a psychiatra,
časté kontroly a sledování stavu jsou zcela nezbytné. Riziko do určité míry snižuje plá-
nování těhotenství, které umožňuje upravit případnou medikaci již před početím.
V době těhotenství se snažíme preferovat nefarmakologické léčebné postupy (psy-
choterapii – zejména KBT, fytoterapii, elektrokonvulze apod.) a psychofarmaka pokud
možno snižujeme nebo úplně vysazujeme.
Elektrokonvulzivní terapie (viz dále) je považována za jednu z nejúčinnějších a nejbezpečnějších léčebných

metod. Při její aplikaci u těhotných žen je pochopitelně nutno brát v potaz jak graviditu, tak např. rizika
premedikace, celkové anestezie, myorelaxace apod.
Pokud to stav nedovoluje a je nutné pokračovat v léčbě farmaky, volíme léčiva s krát-
kým biologickým poločasem a nízkým rizikem nežádoucích účinků (např. v oblasti an-
tidepresiv nejčastěji léky ze skupiny SSRI). Jednoznačnou přednost má monoterapie
nejnižšími možnými dávkami léku. Před plánovaným porodem je vhodné léky pokud
možno úplně vysadit.
Klasická thymoprofylaktika (zejména lithium, ale také karbamazepin a valproát) mo-
hou zejména v prvním trimestru poškodit vyvíjející se plod. Je vhodné je proto dopředu
plánovaně vysadit. Jestliže to není možné, je vhodné převést pacientku na lamotrigin
nebo olanzapin. Pokračuje-li užívání lithia, valproátu nebo karbamazepinu, pak vždy
v co nejnižších dávkách za časté kontroly hladin thymoprofylaktika v krvi. V 16.–18.
týdnu je nutné provést vyšetření plodu ultrazvukem – zejména echokardiografii k vylou-
čení kardiovaskulárních malformací. Preventivně je vhodné podávat kyselinu listovou.
Z antipsychotik mají jednoznačnou přednost léky ze skupiny atypických antipsy-
chotik. Volba konkrétního pereparátu závisí pochopitelně na řadě faktorů.
Je-li možno, zcela se vyhýbáme anxiolytikům, popřípadě z benzodiazepinů volíme
krátkodobě působící léky v co nejnižší dávce.
Jelikož naprostá většina psychofarmak přechází do mateřského mléka, matce léčené
psychofarmaky většinou kojení nedoporučujeme (laktace se zastavuje medikamentózně
a mechanickým stahováním prsů).
FARMAKOTERAPIE V DĚTSKÉM VĚKU

Dětský věk je mimo jiné obdobím vývoje a zrání tělesných a psychických funkcí. Přístup
k dětem musí být specifický jak v otázkách vyšetření a diagnostiky, tak terapie. Některé
léky (běžně užívané a dobře tolerované dospělými) jsou pro dětský věk méně vhodné
a jiné jsou zcela nevhodné.
V rámci dětské psychofarmakoterapie rozlišujeme období prenatální (zahrnuje de

facto farmakoterapii těhotných žen), období perinatální, postnatální, období časného
dětství, předškolního věku, školního věku a dospívání.
Poznámka: Použité termíny prenatální, perinatální a postnatální jsou počeštěné varianty slov praenātalis,
perinatālis a postnatālis, ve kterých zaznívá latinské nātus – narozený, nātālis – týkající se narození a předpony
prae- – před (z latiny), peri- – kolem, okolo (z řečtiny) a post- – po, za (z latiny).
Ve vztahu k věku dítěte musí pedopsychiatr (dětský psychiatr) zvažovat nejen výběr
a indikaci vhodného léku, ale také podávané množství. Dávky adekvátní dospělým je
možno podávat nejdříve v 16 letech věku (pochopitelně s ohledem na další skutečnosti –
výšku, váhu apod.).
Bližší podrobnosti přesahují rámec našeho textu.
FARMAKOTERAPIE VE STÁŘÍ
Na rozdíl od dětského věku lze ve stáří používat prakticky všechny léky určené pro
dospělou populaci. Je ale třeba zohlednit, že proces stárnutí postihuje všechny tělesné
systémy a funkce – tedy také např. ledviny, játra, krevní oběh – což může významně
ovlivňovat výsledné hladiny léků v organismu.
Takřka „pravidelným jevem“ ve vyšším věku je polymorbidita a polyfarmakoterapie (současný výskyt

několika onemocnění a aplikace několika typů léčiv). Je tak třeba počítat s výskytem lékových interakcí.
V období stáří je zpravidla nutné začínat menšími dávkami a do cílové dávky lék
navyšovat zvolna a postupně. Je vhodné podávat co nejméně medikamentů a v co nej-
jednodušším režimu (např. je-li možno, je výhodnější podávat lék jednou denně než
třikrát denně). Samozřejmostí by mělo být opakovaně a srozumitelně poučit nejen pa-
cienta, ale i rodinu nebo jiné pečující osoby.
11.1.2 NEFARMAKOLOGICKÁ BIOLOGICKÁ LÉČBA

Přesto, že předpis psychofarmak patří mezi nejrozšířenější oblast biologické léčby, existují
další účinné metody biologické terapie. I jejich užití by mělo předcházet pečlivé zvážení
a promyšlená indikace.
Na prvním místě si naši pozornost zaslouží elektrokonvulzivní terapie. Kromě této
léčebné metody se zmíníme o dalších možnostech biologické terapie, jako je léčba svět-
lem, působení magnetického pole, zkrácení délky spánku, užívání bylinných přípravků,
akupunktura či pohybový program.
Elektrokonvulze
Miroslav Orel
Elektrokonvulzivní léčba (ECT – z anglického ElectroConvulsive Therapy, elektro-

konvulze nebo nepřesně také „elektrošoková terapie“) se jako léčebná metoda objevila již
v první polovině minulého století (viz také následující část věnovaná ohlédnutí historie).
Od svého zavedení ECT prošla řadou změn a patří mezi stále užívaný způsob léčby.
V terapii některých psychických poruch je velmi efektivní. Dokonce bývá řazena mezi
nejefektivnější a nejbezpečnější léčebné metody současné psychiatrie.
Elektrokonvulze jsou dnes pochopitelně přesně indikovány. Jako metoda léčby mo-
hou u závažných psychiatrických stavů být účinné i při selhání farmakologické léčby
u farmakorezistentních (tedy na farmaka neodpovídajících) forem psychických poruch.
ECT může být indikována u depresivní poruchy (zejména těžké deprese), mánie, schi-
zofrenie (zejména katatonní formy, kde je dokonce užívána jako metoda první volby),
schizoafektivní poruchy, v léčbě maligního neuroleptického syndromu (tj. závažné kom-
plikace léčby antipsychotiky s přímým ohrožením života dotyčného), v léčbě některých
organických duševních poruch.
S výjimkou vitální indikace, kdy je závažným stavem přímo ohrožen život pacienta
(který není schopen se vyjádřit), je před ECT nutno informovat pacienta o provedení
ECT a získat jeho informovaný souhlas k výkonu. Je vhodné informovat také příbuzné.
Přesně indikovat a dobře naplánovat realizaci ECT je pochopitelně profesionální nutností.
Před provedením ECT je nutné provést kompletní vyšetření (jako před malou ope-
rací) – především interní vyšetření (včetně laboratorních odběrů a EKG), vyšetření
očního pozadí a celkově posoudit možnosti a rizika celkové anestezie. To vše snižuje
komplikace nežádoucí účinky a naopak zvyšuje bezpečnost metody.
ECT by se neměla používat při stavech spojených se zvýšeným nitrolebečním (intrakraniálním) tlakem,
při diagnóze mozkového nádoru, výduti (aneurysmatu) mozkové tepny, po krvácení do mozku. Důklad-
ného zvážení rizika a prospěchu je třeba u pacientů s některými chorobami plicními, srdečními (např.
při stavu po nedávno proběhnuvším infarktu myokardu) apod.
Před aplikací ECT pacient zhruba osm hodin lační (nejí a nepije). Doporučuje se
předem snížit nebo vysadit co nejvíce užívaných psychofarmak (včetně antidepresiv
a antipsychotik) – vždy s ohledem na aktuální stav pacienta.
K elektrokonvulzi pacienta připraví psychiatrická sestra, vlastní aplikaci ECT provádí lékař-psychiatr.
Za provedení anestezie odpovídá další lékař-anesteziolog (pracuje s anesteziologickou sestrou) a odchází
až po úplném probuzení pacienta. Zdravotní personál pacienta dále kontroluje. Někteří „dospávají“,
jiní jsou aktivní ihned po probuzení.
Elektrokonvulze se aplikují v krátkodobé celkové anestezii (tj. „úplném uspání“)

a celkové myorelaxaci (uvolnění svalů). Pacient je krátce ventilován (prodýchán) kys-
líkem (celková myorelaxace uvolňuje také dýchací svaly). Mezi zuby je vkládán gumový
roubík a jsou důsledně sledovány základní tělesné funkce (např. činnost srdce pomocí
EKG, saturace krve kyslíkem pomocí pulzního oxymetru).
V současnosti se používají krátkodobé elektrické impulzy. Dávka aplikované energie

je nastavena podle věku pacienta. Stimulační elektrody jsou přikládány na kůži hlavy
pokrytou speciálním gelem, který zvyšuje vodivost. Elektrody mohou být umístěny bila-
terálně (na oba spánky) nebo unilaterálně (nejčastěji na pravý spánek a pravou temenní
oblast).
Bilaterální umístění elektrod se ukazuje jako účinnější, nicméně je častěji provázeno poruchami paměti.
Celkový počet elektrokonvulzí zohledňuje individuální stav a odpověď na léčbu. Po-

zitivní léčebný efekt ECT se např. u těžké deprese může objevit již po prvních aplika-
cích. Pacient zažívá zlepšení psychického stavu, což mimo jiné zvyšuje motivaci k léčbě
a přispívá i k přesvědčení, že stav je ovlivnitelný a řešitelný. Většinou se ECT aplikuje
dvakrát až třikrát týdně do celkového počtu zhruba šesti až osmi (v případě léčby
deprese) nebo osmi až dvanácti (v případě mánie a schizofrenie). Můžeme se ale setkat
i s jinými doporučeními.
Po úspěšné odezvě na ECT může následovat pokračovací elektrokonvulzivní léčba
(aplikuje se jedenkrát týdně až jedenkrát měsíčně po dobu zhruba půl roku) nebo udržo-
vací elektrokonvulzivní léčba (jedenkrát za jeden až tři měsíce bez časového omezení).
Jejich cílem je zabránit návratu choroby.
Samozřejmostí je důsledně a přesně vedená dokumentace, ve které jsou podrobně zaznamenány údaje
o pacientovi, aplikovaných lécích, průběhu celkové anestezie, vlastní ECT, případných komplikacích
apod.
Bylo prokázáno, že ECT působí pozitivně na mozkové neurony a řadu psychických

funkcí. Změny, ke kterým v mozku během aplikace a po ní elektrokonvulzí dochází,
zlepšují metabolismus a funkce neuronů, jejich receptorů, mediátorů a synapsí. Dochází
ke zvýšenému prokrvení mozku i změnám neuroendokrinních hormonů.
Přes nesporně prokazatelný léčebný efekt a řadu teorií, které se snaží (více či méně
úspěšně) vysvětlit pozitivní působení ECT, však zůstává faktem, že přesný mechanismus
účinku do detailů neznáme.
Nežádoucí účinky, které se mohou vyskytnout, zahrnují nejčastěji bolesti hlavy,
nauzeu (pocity na zvracení), zvracení, dočasné pocity slabosti, zmatku a poruchy paměti
aj. V naprosté většině případů však poměrně rychle odeznívají.
Malý průvodce „dějinami šoků“ v psychiatrii

Martin Kaláb
Již dříve se objevily zmínky o tom, že poranění hlavy, křeče nebo horečnaté stavy v někte-
rých případech přinesly úlevu psychického stavu. Známý Hippokrates si všiml, že křeče
vyvolané atakami malárie dokázaly někdy zmírnit projevy duševních postižení. Podobný
účinek vysoké horečky byl popsán některými středověkými lékaři, např. po epidemiích
cholery v útulcích pro choromyslné. Lékaři si postupem času všimli, že jen velmi málo
epileptiků trpí duševními poruchami.
V období mezi dvěma světovými válkami se mezi odbornou lékařskou veřejností
napříč celou Evropou začala intenzivně zkoumat možnost využití křečí v rámci určitého
„fyziologického šoku“ k uvedení do psychiatrické praxe. Výsledkem byly čtyři varianty

vedoucí ke vzniku křečí:
malárií vyvolaná horečka,

inzulinem navozené hypoglykemické kóma,
metrazolem navozené křeče,
elektrokonvulzivní terapie (ECT).
V současné léčbě psychických onemocnění se z výše uvedených metod používá pouze elektrokonvulzivní
terapie. V rámci historické exkurze se ale podívejme i na ostatní – již opuštěné metody.
První, kdo začal systematicky zkoumat vliv horečky na psychická onemocnění, byl ra-
kouský lékař Julius Wagner von Jaureg (1857–1940). Zaznamenával pravidelně zlepšení
duševního stavu svých pacientů po prodělaných tyfových horečkách, tuberkulózní infekci
nebo erysipelu (tzv. „růži“ – infekci vyvolané streptokokovými bakteriemi). Poté začal
experimentovat s aplikací infekčního materiálu za účelem vyvolání horečky, ovšem bez
většího úspěchu. Z dnešního pohledu se jednalo o více než odvážný experiment (zvláště,
když si uvědomíme, že v té době ještě neexistovala účinná antibiotika!).
Ve své praxi se začal věnovat zkoumání a terapii progresivní paralýzy – těžkého neu-
ropsychiatrického postižení mozku v rámci rozvinuté a do té doby neléčitelné pohlavní
nemoci syfilis (příjice, lues). Útulky pro duševně choré byly v té době plné takovýchto
pacientů.
Progresivní paralýza zahrnuje ve svém rozvinutém stadiu těžkou nervovou i duševní degeneraci zahrnující
motorickou dyskoordinaci pohybů, poruchy mluvení, křeče, v duševním stavu se mohou objevit projevy
mánie, deprese, paranoi, násilného chování apod. Přítomna bývá také dezorientace, poruchy paměti,
apatie a sklony k sebevraždám.
Jakým způsobem tedy do sebe zapadají zdánlivě tak odlišná témata jako syfilis, ho-
rečnaté stavy a další duševní nemoci? Abychom doplnili mozaiku do konečné podoby,
ještě na chvíli odbočíme.
Pomoc přinesla rozvíjející se mikrobiologie. V roce 1895 Ronald Ross usvědčil komára rodu Anopheles
z přenosu parazita způsobujícího malárii. O deset let později (v roce 1905) byla Schaudinem popsána
spirocheta Treponema pallidum jako příčina syfilis. V témže roce Karl Landsteiner zjistil, že spirocheta
je velmi citlivá na horečku, která ji dokáže zlikvidovat. Rok nato Wassermann objevil způsob detekce
časných stadií syfilitické infekce v krevním séru a v roce 1908 byl proveden poprvé test na záchyt také
v mozkomíšním moku. Velmi významný byl rok 1909, který znamenal naději pro tisíce syfilitiků – Paul
Erlich po stovkách neúspěšných pokusů dospěl k proslavenému „vzorku číslo 606“: První prokazatelně
účinné chemoterapeutikum proti mikrobiální infekci vytvořené na bázi arzénu spatřilo světlo světa a pod
názvem Salvarsan (respektive Neo-Salvarsan) započalo své tažení.
Konečně v roce 1913 Noguchi a Moore prokázali, že progresivní paralýza je v přímé souvislosti
s infekčním postižením mozku treponemou.
Nyní se dostáváme k vyvrcholení tohoto příběhu. V roce 1917 Wagner-Jaureg naoč-

koval devět syfilitiků s rozvinutou formou progresivní paralýzy krví malárií nakažených
vojáků. Čtyři se kompletně uzdravili a u dvou došlo k výraznému zlepšení tělesného i psy-
chického stavu. Svůj výzkum poté rozšířil na 275 dalších pacientů, u kterých se objevily
příznaky progresivní paralýzy. Nejprve otestoval jejich krevní sérum a mozkomíšní mok
na přítomnost Treponema pallidum. Poté tyto pacienty „nakazil“ malárií s očekávaným
rozvojem vysokých horeček. Následovala aplikace chininu na potlačení malárie a neo-
salvarsanu k likvidaci spirochet kolujících v krvi. Výsledek byl famózní. Kolem 83 %
pacientů bylo zcela zbaveno nejen syfilis, ale i veškerých známek duševního poškození.
Wagner-Jaureg byl v roce 1927 za tento počin odměněn Nobelovou cenou.
Dnes se celý výše popsaný postup může jevit poněkud krkolomný a také ne zcela bez rizika. Musíme
si ovšem uvědomit, že antibiotika v této době ještě nespatřila světlo světa. Právě díky antibiotikům je
v současnosti výskyt syfilitického postižení mozku spíše vzácností.
Použití inzulinem navozených šoků představovalo další zlom v psychiatrické léčbě.

S tímto nápadem přišel v roce 1927 v Berlíně mladý polský neurofyziolog a psychiatr
Manfred J. Sakel (1900–1957). Při léčbě žen závislých na morfiu u nich vyvolával po-
mocí aplikace inzulinu povrchové kóma. Mimo jiné zaznamenal v průběhu terapie také
znatelné zlepšení duševních schopností těchto žen.
Inzulin poprvé izolovali ze slinivky psů v roce 1921 profesor Frederick Banting a jeho asistent, medik
Charles Best. Tímto objevem do budoucna zachránili doslova miliony životů diabetiků. Inzulin zasahuje
významně do metabolismu glukózy – působí jako klíč, který odemyká zámek buněčných membrán pro
vstup glukózy do buněk. Při nedostatku inzulinu se cukr hromadí v krvi bez možnosti jeho využití – vzni-
ká hyperglykémie. Při opačném jevu (tedy nadbytku inzulinu) dochází k velmi rychlému poklesu hladiny
krevního cukru (tzv. hypoglykémii), která se může projevit slabostí, snížením vnímání až kómatem, ve
vážných případech spojeným i s křečemi.
Sakel předpokládal, že škodlivina, která oslabí odolnost a metabolismus mozkového neuronu, zredukuje
spotřebu energie a uvede buňku do stavu větší či menší hibernace. Inzulinovou blokádou se snažil do-
sáhnout určitého klidového stadia nervové buňky. Tak se měly nashromáždit energetické zásoby, které
ji v konečném důsledku posílí.
Nechtěným předávkováním inzulinem docházelo ke vzniku těžkého hypoglykemic-

kého kómatu s doprovodnými křečemi. U pacientek s diagnózou schizofrenie a částečně
i u jiných psychóz docházelo po inzulinovém šoku ke zlepšení klinického stavu.
V září roku 1933 byla oficiálně představena tzv. Sakelova technika pro léčbu schi-
zofrenie – nejprve ve Vídni, po roce 1934 byla metoda vlídně přijata i ve Spojených
státech. Meziválečné lékařské studie s nadšením poukazovaly na vysoké procento zlep-
šení klinického stavu pacientů. Pozdější kontrolované studie poněkud ztlumily tento
počáteční entuziasmus. Ukázalo se, že zlepšení bylo ve většině případů pouze dočasné.
I přesto však Sakelovy poznatky znamenaly významný posun a daly psychiatrii do rukou
další medicínskou zbraň.
V době, kdy Sakel představoval výsledky své práce, zkoumal v Maďarsku jiný mladý lé-
kař další varianty použití fyziologického šoku v psychiatrické léčbě. Jmenoval se Ladislaus
von Meduna (1896–1964) a působil na Institutu psychiatrického výzkumu v Budapešti.
Ve své odborné práci studoval činnost mozku a duševní stav pacientů postižených epi-
lepsií a schizofrenií. Mezi těmito dvěma skupinami onemocnění hledal určité biologické
antagonismy („protikladně působící síly“). Dospěl k závěru, že uměle vyvolané křeče by

mohly vést k léčbě projevů schizofrenie.
Začal testovat celou řadu látek s cílem vyvolat plně kontrolovanou křečovou aktivitu.
První substancí, kterou v roce 1934 použil, byl kafr, poté použil i strychnin, thebain,
pilokarpin. Látky aplikoval nitrosvalovou injekcí, často ve směsi s inzulinem k zesílení
křečí. Výsledky nebyly příliš přesvědčivé. Změna nastala při testování metrazolu, který
podal nitrožilně. Křeče, které takto vyvolal, měly velmi rychlý nástup po podání, byly
silné a závislé na velikosti dávky.
V roce 1937 po představení Medunových výsledků na sympoziu ve švýcarském Mün-
singenu vznikly dva tábory: jeden obhajoval Sakelovu techniku inzulinových kómat,
druhý tvořili zastánci metrazolu. Metrazol byl levnější, rychlejší a jednodušší k použití.
Svalové kontrakce však bývaly tak silné, že asi ve 40 % případů vedly ke zlomeninám
páteřních obratlů.
Proto od roku 1940 začal americký psychiatr A. E. Bennett kombinovat metrazol s kurare k neutralizaci
silných svalových kontrakcí.
Inzulinové kóma zabralo zase více času, na druhou stranu bylo snáze ovladatelné infuzí
glukózy, případně aplikací adrenalinu.
Kontrolované studie nakonec prokázaly nižší účinnost metrazolu v léčbě schizofrenie
ve srovnání s inzulinovým kómatem. Nicméně se zjistilo, že mnohem lepší terapeutický
účinek měl metrazol při léčbě maniodepresivních stavů. Zde bylo dosaženo zlepšení až
u 80 % pacientů.
Metrazol ve své době skutečně zaujal. Nekontrolovatelný průběh velmi silných svalo-
vých kontrakcí však představoval problém. Italský neurolog Ugo Cerletti (1877–1963)
věděl, že také elektrický výboj procházející hlavou může vyvolat svalové křeče. Ve svých
prvních pokusných studiích vyvolával opakované epileptické záchvaty u psů, ale i jiných
zvířat. Na myšlenku použití elektrošoku, respektive elektrokonvulzní terapie (ECT)
u člověka přišel při sledování porážky prasat, u kterých se elektrošok používal jako for-
ma znecitlivění. Ke svým experimentům přizval další dva mladé lékaře – Lucia Biniho
a L. B. Kalinowského. Metodu začali používat k terapii akutních atak schizofrenie, kdy
ke zlepšení docházelo po aplikaci deseti až dvaceti ECT procedur v různých dnech.
Jedním ze zcela nečekaných pozitivních poznatků ECT procedury bylo zjištění, že pacienti měli re-
trográdní amnézii. Nepamatovali si okolnosti předcházející okamžiku těsně před provedením a také
samotné provedení elektrického výboje. Na rozdíl od aplikace metrazolu nebyl výkon provázen žádnými
negativními pacientovými pocity, navíc celý průběh byl plně pod kontrolou lékaře.
Elektrokonvulzivní terapie se začala šířit po světě. Lékaři si zcela nezávisle všimli dal-
šího jevu: docházelo k dramatickému účinku také u afektivních poruch. Soudobé závěry
E. A. Bennetta popisovaly téměř devadesátiprocentní zlepšení až vymizení těžkých depresí
po třech až čtyřech týdnech provádění procedury. Pozvolna se změnila indikace ECT.
Záhy byla metoda doplněna o podání svalových relaxancií kurare a skopolaminu.
Koncem čtyřicátých let 20. století ECT zcela vytlačila používání metrazolu i inzulinových
kómat a zabydlela se jako účinný terapeutický postup léčby depresí na psychiatrických
odděleních celého světa.
Samotný metrazol tak splnil svou historickou úlohu a nikdy více v psychiatrii nebyl použit.
Dalším výrazným zlepšením pacientova komfortu v průběhu ECT nastalo po zavedení

krátkodobé anestezie s použitím moderních syntetických svalových relaxancií jako např.
sukcinylcholinu a monitorace mozkové aktivity pomocí EEG.
Navzdory veškerému pokroku a výhodám léčby se na přelomu šedesátých a sedmdesá-
tých let 20. století zvedla u širší veřejnosti vlna nevole proti provádění ECT. Tato metoda
dostala u široké veřejnosti naprosto neoprávněně nálepku bolestivé a nehumánní metody.
Důvodem byly ne zcela relevantní, laické obavy z možnosti kontroly, ovládání a určitého
„uzemňování“ nesvéprávných pacientů na psychiatrických odděleních.
Dá se říci, že „pověsti ECT“ neprospělo ani uvedení jinak naprosto skvělého filmu Miloše Formana Přelet
nad kukaččím hnízdem. Předlohou byl román Vyhoďte ho z kola ven Kena Keseyho, kde autor popisoval
své vlastní zážitky z psychiatrické léčebny v Oregonu.
Představa elektrického proudu procházejícího hlavou vyvolávala asociace s popravami

na elektrickém křesle. Odpůrci také argumentovali obavami z poškození mozku. Pou-
kazovali na období počátků ECT, kdy nadužívání až dvanáct elektrošoků denně někdy
vedlo k regresi a změně pacientova chování do infantility. To nepochybně děsilo pacienty
i jejich rodiny.
Nicméně mezi počátky a moderním způsobem provádění elektrokonvulzní terapie je
dnes propastný rozdíl. Výsledky studií z devadesátých let, podpořené nálezy magnetické
rezonance, neprokázaly na mozku žádné změny, které by mohly být způsobeny ECT.
Nutno dodat, že ECT dnes prožívá svou renesanci jako vysoce efektivní a bezpečná
metoda v léčbě těžkých depresí, některých forem schizofrenie apod.
Elektrokonvulzní léčba byla – poněkud nešťastně – srovnávána s psychochirurgií,
která skutečně představovala slepou uličku ve vývoji medicíny.
Hovoříme-li o psychochirurgii, historicky se jednalo zejména o tzv. lobotomii. Poprvé ji v roce 1936
provedl Egas Moniz (1874–1955) z Lisabonské univerzity a v roce 1949 za ni získal Nobelovu cenu
(ano, i slovutní akademici se mohou někdy splést…). Z malých návrtů v lebce se za použití speciálního
nože (tzv. leukotomu) protínaly vzájemné spoje obou mozkových hemisfér. Výsledky prvních loboto-
mií vypadaly až zázračně, zvláště agresivní jedinci se naprosto zklidnili. Procedura se velmi rozšířila,
zavedl se pojem psychochirurgie a velkým popularizátorem se stal americký psychiatr Walter Freeman
(1895–1972), který ji předváděl i v přímých televizních přenosech. Při plném vědomí pacienta, pouze
v lokálním umrtvení kůže. Efektivní měla tato metoda být u schizofrenie i depresí. Důkazy o skutečné
účinnosti však takřka nelze nalézt, realita byla spíše opačná. Docházelo k nevratnému zničení mozkové
tkáně s katastrofálním dopadem na osobnost, prožívání a chování postiženého, který sice ztratil agresi,
ale spolu s ní také řadu jiných přirozených a zcela zdravých vlastností a charakteristik.
V polovině sedmdesátých let upadly metody psychochirurgie v nemilost a psychiatři

upřeli svou pozornost k nově vyvíjeným psychofarmakům. Tabletky se rychle staly velmi
populární a módní.
Další možnosti a formy biologické léčby

Miroslav Orel
Biologická léčba psychických poruch – tedy léčba působící na tělo (resp. mozek) – za-
hrnuje mimo farmakoterapie a elektrokonvulzí i další možnosti a postupy. Jejich indi-
kace by se opět měla řídit posouzením individuálních případů a není v žádném případě
„univerzální“.
I zde platí obecné pravidlo, že ne všechny léčebné metody jsou stejně vhodné a efektivní pro všechny
pacienty.
LÉČBA SVĚTLEM – FOTOTERAPIE

Fototerapie vychází z empirického pozorování a zjištění, že část depresí má sezonní průběh
a objevuje se nebo zhoršuje při zkrácení délky slunečního svitu v zimním období – někdy
se hovoří o sezónních afektivních poruchách. Léčba světlem využívá zdroje světla o síle
více než 2 500 luxů (vyšší intenzity jsou zpravidla účinnější). Dnes se používá intenzita
10 000 luxů po dobu třiceti minut za den. Bývá většinou aplikována po dobu několika
týdnů (v některých případech po celé zimní období). Pozitivní efekt se může projevit již
v průběhu prvních dnů aplikace. Není-li zlepšení patrné po dvou až čtyřech týdnech, od
fototerapie se opouští.
Poznámka: Někteří využívají (a chválí si) pozitivního působení přirozeného světla, když pravidelně v zimních
měsících odlétají „na jih za sluncem“. Žel takové ozdravné zimní dovolené nepatří k oficiálním a schváleným
(ani pojišťovnou hrazeným) léčebným postupům.
Jasné světlo nejen optimalizuje biorytmy našeho mozku, ale podporuje také funkce
některých mozkových neuronů.
Z nežádoucích účinků se můžeme setkat s bolestmi hlavy, zarudnutím a podrážděním
očí, slzením apod.
TRANSKRANIÁLNÍ MAGNETICKÁ STIMULACE

Transkraniální magnetická stimulace (TMS) využívá působení pulsního magnetického
pole, jehož intenzita je mnohonásobně vyšší než intenzita zemského magnetického pole
(zhruba 1–2,5 T). Magnetické pole působící na mozek je generováno cívkou přiloženou
na povrch hlavy u bdělého pacienta. Využívá se opakované léčebné aplikace – proto se
používá rovněž označení repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS).
Výraz „transkraniální“ označuje způsob aplikace – je složen z latinské předložky trāns – přes a řeckého
slova krānion – lebka. Jedná se tedy o metodu neinvazivní, působící na mozek a mozkové neurony přes
kůži a lebku.
Před provedením musí být dotyčný psychiatricky i somaticky vyšetřen (TMS se nesmí
aplikovat např. u pacientů s kardiostimulátorem nebo kovovými předměty v lebce – včet-
ně např. kovových rovnátek v ústech). Provádí se také EEG vyšetření. Jako neinvazivní
a bezbolestnou metodu je rTMS možno provádět ambulantně.
Magnetické pole prochází měkkými tkáněmi (např. kůží, podkožím, svaly), kostí
(v našem případě lebkou) i samotnou mozkovou tkání. Změna magnetického pole indu-
kuje (vytváří) vznik elektrických potenciálů (elektrického pole), čímž dochází k lokální
elektrické stimulaci mozku.
Během rTMS dochází v mozku ke stimulaci určitých oblastí a inhibici jiných. Přesný
mechanismus účinku však ani zde není zcela jasný. Je ovlivněna řada mozkových neuronů
a jejich funkcí. Výzkumy dokládají změny týkají se mozkových mediátorů, receptorů,
synapsí i mozkem produkovaných hormonů.
Při použití TMS bylo popsáno zlepšení zejména v léčbě poruch nálad (např. u deprese bez psychotických
příznaků), ale také např. některých forem schizofrenie či Parkinsonovy choroby.
Celkový počet aplikací by měl být minimálně deset (vyšší počet zpravidla prohlubuje
antidepresivní efekt).
Z nežádoucích účinků se mohou objevit např. lokální bolesti hlavy.
STIMULACE BLOUDIVÉHO NERVU

Stimulace bloudivého nervu (nervus vagus – X. hlavový nerv) je invazivní léčebná meto-
da. Je realizována pomocí chirurgicky implantovaného pulzního generátoru (připomíná
kardiostimulátor voperovaný pod kůži, od kterého je stimulační elektroda vedena k le-
vostrannému bloudivému nervu v krční oblasti).
Poprvé byla stimulace bloudivého nervu pozitivně využita při léčbě těžké epilepsie.
U léčených se zjistilo významné zlepšení nálady a indikace se rozšířila na rezistentní
deprese. Léčebný efekt byl zaznamenán také u pacientů s Alzheimerovou chorobou.
Mechanismus účinku není zcela jasný. Předpokládá se vliv na metabolismus a funkci
mozku (zejména limbického systému), změny koncentrací mediátorů apod.
K možným nežádoucím účinkům patří komplikace vyplývající z chirurgické implan-
tace, dále chrapot, kašel, bolesti apod.
SPÁNKOVÁ DEPRIVACE
Po probdělé noci (pokud již dotyčný nejde spát) dochází u části pacientů s depresí k pře-
chodnému zlepšení nálady. Z tohoto pozorování a zjištění vychází metoda spánkové de-
privace. Při úplné spánkové deprivaci pacienti nespí zhruba čtyřicet hodin, při částečné
spánkové deprivaci jsou buzeni vždy po půlnoci.
Částečná spánková deprivace je vesměs lépe snášena.
Spánková deprivace může být indikována u unipolární deprese (tedy deprese bez pře-
smyku do mánie). Pokud přesmyk do mánie hrozí nebo jej nelze vyloučit (u bipolárních
afektivních poruch), metodu spánkové deprivace použít nesmíme.
„Vyléčit“ depresi navozením mánie bychom mohli stěží považovat za postup lege artis.
FYTOTERAPIE
Fytoterapie představuje léčení pomocí přípravků rostlinného původu.
Pojem fytoterapie je odvozen z řeckých slov fyton – rostlina a therapeiā – léčení. Jedná se o přímé použití
extraktů nebo částí rostlin.
Řada látek obsažených v rostlinách má prokázány rozmanité účinky na psychický

i tělesný stav. Byliny a z nich připravené léčivé přípravky byly v léčbě tělesných i psy-
chických neduhů používány odedávna. Mnohými jsou velmi oblíbené a vyhledávané
i v současné době.
Např. v léčbě mírné deprese se používá extrakt z třezalky tečkované (Hypericum
perforatum) a šafránu (Crocus staivus).
Při nespavosti a ke zklidnění je doporučován kozlík lékařský (Valeriana oficinalis),
meduňka lékařská (Melissa oficinalis), mučenka pletní (Passiflora incarnata), levandule
lékařská (Lavandula oficinalis), magnólie lékařská (Magnolia oficinalis), chmel otáčivý
(Humulus lupulus) aj.
V léčbě demence a poruch prokrvení se uplatňuje jinan dvojlaločnatý (Gingko bilo-
ba) – velmi zvláštní a zajímavý strom, jehož extrakt obsahuje přes šedesát bioaktivních
látek. K posílení kognitivních funkcí a celkovému povzbuzení se užívá výtažek z ženšenu
pravého (Panax ginseng, syn. Panax schinseng).
Zajímavé jsou výsledky výzkumů zaměřených na účinky extraktů konopí setého (Can-
nabis sativa). Ukazuje se, že mohou mít pozitivní efekt v léčbě demence Alzheimerova
typu, Parkinsonovy nemoci aj. Zatím však nejsou součástí oficiálních terapeutických
postupů.
Rostlin užívaných v rámci fytoterapie, jejichž extrakty obsahují účinné léčivé látky, je nepochybně mno-
hem, mnohem více. Lze předpokládat, že řada z nich bude v terapii duševních poruch a stavů užívána
v budoucnu (nebo budou sloužit jako zdroj k izolaci léčivých látek).
AKUPUNKTURA
Součást tradiční čínské medicíny – akupunktura – je k léčebnému užití používána
již po tisíce let. Je velmi úzce provázána s východním životním stylem a filozofií. Vedle
energetických, dechových a koncentračních cvičení, masáží, zásad stravování, fytoterapie
apod. je užívána jako součást komplexní léčby.
Cílem léčby pomocí akupunktury je harmonizace energetického toku v celém těle.
Stimulace určitých akupunkturních bodů je prováděna vpichováním kovových jehel.
Samotný pojem akupunktura pochází z latinských slov acus – jehla a punkere – píchat.
Existuje několik typů jehel i způsobů napichování či doporučované doby působení

jehly. V některých případech může být jehla i zahřívána. V moderních podmínkách je
užívána rovněž elektrická stimulace akupunkturních bodů – elektroakupunktura, pů-
sobení laseru či magnetického pole.
Dobře je znám příznivý účinek akupunktury např. v léčbě bolesti. Jako léčebná metoda
bývá ale akupunktura používána také v léčbě deprese, závislosti na alkoholu, opiátech,
kokainu apod.
Akupunktura je v naší „západní“ civilizaci mnohdy odmítána pro úzké propojení s prastarou čínskou
filozofií. Naším úmyslem není „propagace“, nicméně podotýkáme: Nezavrhujme nic, o čem mnoho
nevíme. Nezavrhujme nic, co pomáhá, jen proto, že přesně nevíme, jak to funguje…
11.2 PSYCHOLOGICKY ZAMĚŘENÉ PŮSOBENÍ

V PSYCHIATRII
Působení psychologickými prostředky je dnes bráno jako nedílná součást pří-

stupu k léčeným a samotné léčby duševních poruch a stavů.
Moderní farmakoterapie má prioritní místo v terapii akutních a urgentních stavů
(a pochopitelně nejen zde) – např. člověka aktuálně halucinujícího, zmateného a dezo-
rientovaného nebo katatonního je třeba nejprve adekvátně zameditovat. Po stabilizaci
psychického stavu a z dlouhodobého hlediska péče o psychicky nemocné je však samotná
farmakoterapie nedostatečná (jinými slovy pouze s léky nevystačíme).
Z možností psychologického působení vybíráme a stručně přiblížíme zejména oblast
psychoterapie. Tím ale naše možnosti nekončí.
Součástí psychologického působení je už samotný přístup, kontakt a rozhovor
s dotyčným člověkem. Své místo v rámci psychologického působení má rovněž krizo-
vá intervence (činnost specificky indikovaná a prováděná v krizi). V určitých situacích
může být velmi užitečná poradenská psychologie. Práci se vztahovou oblastí zahrnuje
komunitní přístup. Součástí celostní péče je také duchovní či pastorační péče, hledání
smyslu apod.
11.2.1 PSYCHOTERAPIE
Léčbou duševních poruch a stavů psychologickými prostředky je běžně myšlena psy-
choterapie.
Pojem psychoterapie (psychotherapia) pochází ze dvou řeckých slov: psychē – duše, dech, životní síla
a therapia – léčení, léčba, terapie (odvozené od slova therapeuein – léčit, sloužit).
Významný a vážený český psycholog Stanislav Kratochvíl rozlišuje psychoterapii

jako obor (tedy vědní disciplínu, dělenou podle jednotlivých psychoterapeutických
směrů a škol) a psychoterapii jako činnost (tj. záměrné a plánované léčebné působení
psychologickými prostředky).
Na psychoterapii lze nahlížet také jako na určitou specifickou, léčebnou formu lid-
ského vztahu a setkání.
V následující části textu se omezíme pouze na stručné seznámení. Téma psychoterapie však do přehledu
léčebných metod psychických poruch a stavů patří.
Psychoterapií působíme obecně na nemoc, poruchu, ale i na duševní stavy, funkce

a procesy (a jejich prostřednictvím i na tělo), na osobnost a její vztahy. Některé psycho-
terapeutické metody a techniky jsou také přímo zaměřeny na práci s tělem.
Cílem psychoterapeutického úsilí je zmírnit nebo odstranit potíže klienta. Následně
dochází zpravidla také k získání širšího náhledu, nalezení smyslu, zvýšení úrovně sebe-
poznání, sebeakceptace, seberealizace, sebeocenění. Primárním cílem je působit na zmír-
nění či odstranění nějaké patologie (nezapomínejme na význam slova terapie).
Z výše uvedeného vyplývá, že psychoterapie může působit na celou lidskou bytost (tedy na rovinu
psychickou, tělesnou, vztahovou i přesahovou).
Psychoterapie je považována za obor interdisciplinární (čerpá z řady disciplín)

a transdisciplinární (prochází napříč řadou oborů).
Psychoterapii bychom neměli zaměňovat za psychologický přístup k pacientovi, který je základem pro
jakékoli jednání a kontakt s ním. Měl by být bazálním standardem v komunikaci se všemi nemocnými.
Zohledňuje stav dotyčného a zahrnuje empatii, podporu, edukaci apod.
Profesně se psychoterapií zabývá psychoterapeut – člověk, který má ucelený výcvik

a vzdělání v některém z psychoterapeutických směrů. V rámci psychoterapeutického
výcviku musí absolvovat několikaletou přípravu, která zahrnuje nejen teoretické zákla-
dy, ale také sebezkušenost, vlastní psychoterapii a supervizi svého psychoterapeutického
počínání. Je vázán etickými pravidly psychoterapeutické profese.
Psycholog nebo psychiatr tedy není psychoterapeutem automaticky ukončením studia psychologie
nebo medicíny – stává se jím až po uzavření příslušného psychoterapeutického výcvikového programu.
Dnes existuje velké množství různých psychoterapeutických směrů a škol. Ve svém

pojetí, teoretických východiscích, terminologii, postupech a metodách se některé pře-
krývají, jiné doplňují a další jsou v rozporu.
V současnosti se v praxi můžeme setkat řádově s desítkami a stovkami používaných forem psychoterapie
(což je číslo jistě vysoké).
Eklektická psychoterapie kombinuje metody a techniky různých směrů dle aktuál-

ních potřeb klienta.
Známým představitelem eklektické psychoterapie je např. americký psychiatr a psychoterapeut Irvin

D. Yalom, jehož odborné i beletristické publikace o psychoterapii jsou známé a uznávané.
Integrativní psychoterapie se pokouší o sjednocení a vytvoření jednotné (nadřazené)

teorie.
Volba směru, ve kterém se psychoterapeut vzdělává a pracuje, by měla odpovídat jeho osobnostnímu
ladění. Volba psychoterapeuta se odvíjí podle ladění klienta nebo charakteru jeho problému (ideálně)
nebo podle dostupnosti a reálných možností (častěji).
Na průběh i výstup psychoterapie má vliv řada proměnných – jak na straně klienta,

tak na straně psychoterapeuta i samotného psychoterapeutického procesu (tj. rámec,
charakter, délka psychoterapie apod.).
Platí, že ne každému člověku budou vyhovovat všechny směry. Roli hraje konkreti-
zovaný cíl a formy psychoterapie. Psychoterapie se sice může zaměřovat na chorobné
příznaky (jako symptomatická psychoterapie) nebo příčiny (kauzální psychoterapie).
V centru psychoterapeutického působení by ale vždy měl být celý člověk.
V psychoterapii je podstatné, kdo ji provádí, s kým ji realizuje, čím a jak působí, na
co se zaměřuje, čeho chce dosáhnout a co se při ní děje. Svou roli hraje rovněž motivace
a spolupráce klienta.
Za jeden z limitujících faktorů v realizaci psychoterapie považujeme vždy také aktuální psychický
stav – např. delirium, těžká deprese či akutní psychotická ataka – zpravidla znemožňuje účastnit se
psychoterapie a prvořadou roli hraje biologická léčba.
STYL PSYCHOTERAPIE může být direktivní (psychoterapeut klienta jasně vede)

nebo nedirektivní (psychoterapeut klienta spíše doprovází).
FORMY PSYCHOTERAPIE představují základní rámec a uspořádání – psycho-
terapie může být realizována individuálně (tj. jeden klient a jeden psychoterapeut), nebo
ve formě skupinové (tedy skupina klientů a jeden až dva psychoterapeuti).
Obě uvedené formy psychoterapie mají v léčbě své místo. Efekt vztahů ve skupině, skupinové dynamiky,
vzájemné podpory, zpětné vazby, možnosti přehrávání reálných situací či nácviku a dalších působících
faktorů však v individuální psychoterapii nelze vytvořit či napodobit.
PROSTŘEDKY PSYCHOTERAPIE jsou konkrétní způsoby, techniky, metody

a prostředky, které jsou v rámci psychoterapeutického procesu užívány. Může se jednat
o rozhovor, nácvik, přehrávání rolí, práci s asociacemi, stavění rodinných konstelací
a schémat, rozbory snů, práce s barvami, hlínou apod.
VYBRANÉ PSYCHOTERAPEUTICKÉ SMĚRY

Nemáme zde prostor věnovat se jednotlivým směrům v psychoterapii příliš dopodrobna.
Omezíme se na rámcové přiblížení směrů, se kterými se u nás lze setkat a jejichž výcviky
je u nás možno realizovat. Zájemce o další jistě uspokojí kvalitní a dostupná literatura
nebo internetové zdroje.
Pro rychlost, cílenost a opakovaně prokazovanou efektivitu je dnes upřednostňována kognitivně-beha-

viorální psychoterapie, v zásadě se ale v praxi můžeme setkat se všemi psychoterapeutickými přístupy.
KOGNITIVNĚ-BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE (KBT) je jeden z „mladších“ a v sou-

časnosti velmi často užívaných a doporučovaných směrů psychoterapie. Mezi výhody,
které kognitivně-behaviorální terapii „zatraktivňují“, patří např. krátkodobost, důraz na
aktivní spolupráci, konkrétnost v zaměření na problémy a cíle, strukturované postupy,

zaměření na přítomnost, posílení samostatnosti a soběstačnosti klienta, vědeckost a em-
pirická prověřování. Základem je precizní diagnostika aktuálních způsobů myšlení
a chování, identifikace sebepodrývajících, zkreslených, dysfunkčních vzorců myšlení
a chování. Následuje stanovení konkrétních, strukturovaných úkolů a postupů, jejichž
cílem je změna myšlení a jednání (tedy nahrazení dysfunkčního funkčním).
Kognitivně-behaviorální terapie vychází ze samostatně existujících psychoterapeutických směrů – be-

haviorální terapie (vycházející z učení, a zejména chování) a kognitivní terapie (zaměřené na poznávací
procesy).
PSYCHOANALÝZA A PSYCHOANALYTICKÁ TERAPIE navazují na práci a od-

kaz Sigmunda Freuda. Jsou zaměřeny na vynášení a zvědomění nevědomých obsahů,
věnují se minulosti, dětství a konfliktům, které v člověku vznikaly. Pomocí nabízených
interpretací se snaží o pochopení a náhled nad iracionálními a pudovými motivy. Pracují
také se sny, odhalují obranné mechanismy člověka. K léčba využívají přenosu (kdy klient
přenáší na terapeuta své minulé zkušenosti, city, očekávání a vztahy). Psychoanalytická
psychoterapie vyžaduje zpravidla delší časový úsek (řádově několik let).
INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE vycházející z práce Alfreda Adlera. Zabývá se

rovněž nevědomím a pracuje zejména s životními cíli, potřebou člověka začlenit se,
uplatnit a prosadit. Zdůrazňuje vliv a význam rodinné konstelace (např. pořadí souro-
zenců). Odhaluje pocity a komplexy méněcennosti a analyzuje také další postoje, styl,
životní plány, motivace a posléze pracuje na aktivní změně životního stylu.
ANALYTICKÁ PSYCHOTERAPIE Carla Gustava Junga se jako třetí směr hlu-

binné psychoterapie (vedle psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychoterapie) dotýká
nevědomí – jak individuálního (týkajícího se jedinečné individuality), tak kolektivního
(sdílejícího moudrost celého lidstva). Odhaluje charakteristické pravzory chování, po-
znání a prožívání neboli archetypy a jejich vliv na život klienta. Pracuje s nevědomými
komplexy – soubory představ a tendencí. Věnuje se rovněž snům a aktivní imaginaci.
Podporuje cíle života spojené se socializací (tedy „cesty k druhým lidem“) a individuací
(„cesty k sobě samému“).
DYNAMICKÁ A INTERPERSONÁLNÍ PSYCHOTERAPIE počítá rovněž s ne-

vědomými psychickými činnostmi, intrapsychickými konflikty a zážitky z dětství (kde
vyšla z psychoanalýzy). Hlavní důraz však přesouvá do přítomnosti a zaměřuje se na
aktuální konflikty a problémy v psychice a mezilidských vztazích. Počítá tedy také se
sociálními faktory (zejména se vztahově nejdůležitějšími osobami). Pomáhá klientovi
porozumět vlastnímu podílu na problémech a ukazuje souvislost mezi dříve prožitým
a současným. Hledá souvislosti mezi psychickými problémy a interpersonálními vztahy
(minulými, ale hlavně současnými) a možnost změny.
TERAPIE ZAMĚŘENÁ NA ČLOVĚKA nebo také PŘÍSTUP ZAMĚŘENÝ NA

ČLOVĚKA – PCA (z angl. Person Centered Approach) – vytvořený Carlem Ransomem
Rogersem, vychází z klienta a podněcuje (facilituje) jeho samostatný rozvoj. Mezi základní
prvky tohoto přístupu patří empatie, vřelost a opravdovost terapeuta (kongruence),
terapeutovo bezpodmínečné přijetí klienta a důvěra v jeho schopnosti. Pokud terapeut

vytvoří příznivé, důvěrné, přijímající, empatické a akceptující prostředí, umožňuje klien-
tovi rozvíjet jeho vlastní růstové (sebeaktualizační) tendence. Jinými slovy terapie vytváří
podmínky nutné ke zdravému růstu, sebeakceptaci a rozvoji vlastních potenciálů klienta.
Rogersův přistup je nedirektivní, na prvním místě vychází z klienta a respektuje „jeho
cestu“.
GESTALTTERAPIE pracuje zejména s prožíváním a emocemi. Je zaměřena na

přítomnost („teď a tady“), a zejména osobnostní růst. Prostřednictvím vlastních zážitků,
různých technik a aktivit se snaží o zvýšené uvědomování vlastních pocitů, autentické
vnímání a prožívání současnosti. Respektuje individualitu klienta a vede jej k přijetí
zodpovědnosti za vlastní myšlenky, emoce a činy. Gestalt terapie zpřítomňuje nedo-
končené záležitosti z minulosti, které ovlivňují současnost. Pracuje intenzivně s tělem
a také např. sny.
EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA a LOGOTERAPIE hledá osobní životní smysl kon-

krétního klienta, odkrývá mu nové hodnoty a obzory. Zakladatelem logoterapie je Viktor
Emil Frankl. Touhu po smyslu považuje za jednu ze základních lidských potřeb, kterou
je třeba naplnit. Pocity štěstí, radosti či naplněnosti se dostavují jako „vedlejší produkt“
smysluplné a hodnotné činnosti, za kterou je člověk sám odpovědný. Na člověka nahlíží
v dimenzi duševní, tělesné a duchovní, přičemž za konečný cíl nepovažuje pouze sebere-
alizaci, ale sebepřesah (sebetranscendenci).
TRANSAKČNÍ ANALÝZA vycházející z přístupu Erica Berneho je zaměřena na

analýzu a změnu mezilidských interakcí. Pracuje se specifickou terminologií – např. se
třemi základními stavy ega (označovanými jako rodičovský, dospělý a dětský ego-stav
nebo zkráceně rodič/dospělý/dítě) a jejich podílem na mezilidském kontaktu. Zabývá se
a analyzuje funkční a nefunkční interakce (neboli hry). Snaží se docílit náhledu a funkč-
ního a plného využívání všech ego-stavů. Pracuje také s potřebami uznání a pohlazení.
Věnuje se práci s tzv. dramatickým trojúhelníkem a třemi rolemi, které se v něm vy-
skytují (pronásledovatel – oběť – zachránce). Transakční analytici zpravidla malují sché-
mata a nákresy (které bývají jasné a ilustrativní). Za důležitou součást terapie považují
kontrakt – tedy dohodu o cíli společné práce.
RODINNÁ TERAPIE zdůrazňuje především systémový přístup. Vychází z neoddě-

litelné propojenosti klienta a jeho vztahů s členy rodiny a dalšími klíčovými osobami jeho
života. Každý člověk je ve svém zdraví i nemoci vždy součástí systému vztahů. Rodinu
považuje za specifický systém, který se snaží vytvořit a udržet nějakou formu rovnováhy
(homeostázy). Jakékoli chorobné symptomy jsou považovány za projev patologie celého
systému, se kterým je vhodné pracovat. Nejde zde o hon na viníka, ale o práci s klientem
a jeho vztahovým rámcem (resp. rodinným schématem).
SYSTEMICKÁ PSYCHOTERAPIE vychází opět z pohledu na rodinu a vztahy jako

na celý systém. Předpoklad rodinné terapie („problém je vytvářen systémem“) mění na
„problém vytváří systém“. Systemičtí terapeuti pracují na změně a rozvoji osobního
příběhu klienta. Hledají nové možnosti a perspektivy. (Systemický přístup obrazně
řečeno „nezahání tmu, ale přináší světlo“.) Pracuje mimo jiné také s externalizací, kdy se
symptom či problém přesune ven – mimo osobnost klienta (externalizuje se) a „přestane“
tak být jeho přímou součástí.
DASEINSANALÝZA je psychoterapeutický směr výrazně ovlivněný filozofií (zejmé-

na Martina Heideggera a Edmunda Husserla). Je někdy nazývána „cestou k pochopení
lidské existence“. Daseinsanalytický terapeut vede klienta k uskutečňování jeho vroze-
ných schopností, přičemž zdůrazňuje neopakovatelnou jedinečnost každého a nutnost
individuálního přístupu. Vyhýbá se zařazování do diagnostických škatulek a snaží se
pochopit subjektivní zkušenost. Hledá společně s klientem způsob jeho plně prožívaného
„bytí ve světě“ tak, aby byl především sám sebou a rozvíjel svůj vlastní potenciál. Mimo
jiné jsou využívány metafory, obrazy a také práce se sny.
INTEGROVANÁ PSYCHOTERAPIE Ferdinanda a Jiřiny Knoblochových integ-

ruje zejména prvky psychoanalýzy a teorie učení. Pracuje mimo jiné na uvědomování si
vlastního chování jako nedílné součásti celého interpersonálního systému. Učí klienta
získat náhled nad svou situací a „řídit svůj osud“. Pracuje s konkrétním „skupinovým
schématem“ klienta, které zahrnuje osoby v roli autorit, podřízených, osob souřadných
a intimních partnerů. Odhaluje sebepodrývající vzorce chování opakující se nevědo-
mě v řadě situací. Pomocí přehrávání rolí se klient učí korekci a objevuje funkční cesty
a strategie vlastního života. Počítá s ověřováním údajů a zapojuje také signifikantní osoby.
TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOTERAPIE rozšiřuje a přesahuje běžné hranice

myšlení, vnímání, času i prostoru. Jedním z čelních představitelů je Stanislav Grof. Původ-
ně pracoval s psychoaktivními látkami typu LSD. Vyvinul metodu holotropního dýchá-
ní, která umožňuje vstup do holotropních stavů vědomí. Počítá s nimi jako se součástí
terapeutického procesu přesahující individuální hranice. Na řadu projevů provázejících
psychické poruchy se nedívá jako na projev patologie. Transpersonální psychoterapie je
často brána jako kontroverzní směr a má řadu odpůrců.
HYPNOPSYCHOTERAPIE (HYPNOTERAPIE) nepůsobí na logické myšlení. Vy-

užívá terapeutického působení hypnózy, kterou můžeme definovat jako řízeně a dočasně
změněný psychický změněný stav vědomí se zvýšením sugestibility (podléhání sugescím)
a vztahem závislosti na hypnotizérovi. Klasicky dělíme hypnózu na direktivní a nedirek-
tivní (neboli ericksonovskou – podle jejího průkopníka Miltona Hylanda Ericksona).
Hloubka navozené hypnózy je různá – od lehké po hlubokou. U jednotlivých lidí se liší individuální
schopnost vstupovat do hypnózy – hypnabilita. Určitá část populace je přitom zcela nehypnabilní.
KATATYMNĚ IMAGINATIVNÍ PSYCHOTERAPIE (KIP) využívá spontánní nebo

indukované (tedy zadané) imaginace. Terapeut hraje roli „průvodce“ – doprovází a vede
při imaginaci, používá interpretace a strukturuje imaginací přinesený materiál. Hlavním
tvůrcem imaginace je ale klient.
ARTETERAPIE využívá výtvarného projevu, do kterého se spontánně dostává i ne-

vědomý materiál. Kresby a obrazy přinášejí nový a bohatý materiál pro další psychotera-
peutickou práci. Arterapeutické techniky pracují jak v ploše (práce s papírem a barvami
aj.), tak v prostoru (práce se dřevem, modelovacími hmotami, keramickou hlínou apod.).
MUZIKOTERAPIE pracuje s terapeutickým použitím hudby. Může být členěna na

muzikoterapii pasivní (zahrnující poslech hudby) a muzikoterapii aktivní (s vlastní
hudební produkcí).
Do okruhu psychoterapie řadíme také PSYCHOGYMNASTIKU (kdy je verbální

projev nahrazen pohyby, gesty, mimikou), PSYCHODRAMA (zahrnující mimo jiné
hraní rolí a situací z životních příběhů), DRAMATERAPII (využívající divadelní prvky
včetně masek, textů, hudby, líčení, metafor – na rozdíl od psychodramatu se používají
volná a obecná témata). Mohou být samostatné nebo jsou užívány jako součást jiných
psychoterapeutických přístupů.
Zopakujme, že psychoterapie je orientována především na léčení patologie psychologickými prostředky.

Neměla by být zaměňována za psychologické poradenství, supervizi, prosté podávání informací, či
dokonce slušné a vstřícné chování.
NĚKTERÉ SPOLEČNÉ FAKTORY V PSYCHOTERAPII

Přes řadu odlišností v pojetí, východiscích, postupech a cílech jednotlivých psychoterapií
můžeme najít řadu prvků společných pro různé psychoterapeutické směry. Za jeden ze
základních společných faktorů je považován zejména terapeutický vztah.
Každý vztah má vždy více zainteresovaných stran – v případě vztahu terapeutického jsou zúčastněnými
klient a psychoterapeut.
Při vzniku a vývoji terapeutického vztahu přitom hraje svou roli jak osobnost klienta,
tak také osobnost a ladění psychoterapeuta. Je potřeba zdůraznit, že do psychoterapie
vstupuje psychoterapeut především jako profesionál, který by měl být schopen profe-
sionálního odstupu a trvale vede a facilituje terapii v zájmu a prospěch klienta, nikoli
jako „civilní osoba“. Nabízí tak profesionální (terapeutickou) formu vztahu, ne však
vztah osobní (civilní).
K požadavkům na psychoterapeuta patří udržení profesionality, která se týká nejen
dostatečného náhledu a vedení vlastního procesu psychoterapie, ale zejména přenosu
a protipřenosu.
Oba pojmy sice pocházejí z psychoanalýzy, ale dávno „přesáhly“ její hranice a jsou dnes užívány všeobecně
a běžně. Vyskytují se v rámci jakékoli psychoterapie a vstupují do terapeutického vztahu.
Při přenosu přenáší klient své vlastní zkušenosti, city, vztahy a očekávání z minulosti na terapeuta.
Mohli bychom říci, že tím nevědomě „opakuje minulost“ (například k terapeutovi začne přistupovat
jako ke svému otci). Překonání a zvládnutí přenosového vztahu je mnohými považováno za předpo-
klad úspěšné psychoterapie.
Protipřenos se naproti tomu týká osoby terapeuta – je vyvolán klientem nebo vlastními duševními
procesy a obsahy terapeuta. Problematika přinesená klientem na terapii při protipřenosu osloví nebo
otevře v terapeutovi jeho vlastní problémy (např. nedořešený vztah ke svému vlastnímu otci). Oče-
kávání a reakce terapeuta pak odpovídají „jeho vlastnímu rámci“ nikoli „rámci klienta“.
Přenosu ani protipřenosu není možné se vyhnout (a mnohdy to není ani žádoucí).
Terapeut je však musí umět rozpoznat a zvládnout.
S ohledem na uvedené je snad zřejmé, proč k základním předpokladům práce psychoterapeuta patří jak
intenzivní a rozvojovou sebezkušenost, psychoterapeutický výcvik a vlastní psychoterapie, tak supervize
poskytované psychoterapie. Psychoterapeut je sice „profesionální službou klientovi“, ale zároveň však
„zůstává člověkem“.
V rámci psychoterapie pochopitelně nepůsobí jen terapeutický vztah, ale také emoční
odventilování a uvolnění, porozumění, náhled a konfrontace s vlastními problémy, na-
cházení vlastních a funkčních způsobů řešení či posílení a rozvoj klienta.
Významné jsou dále rovněž užité psychoterapeutické metody, postupy, intervence
a techniky. Roli sehrávají též faktory mimo vlastní psychoterapii (např. prostředí,
kde klient žije, jeho civilní vztahy a také prostředí, kde je psychoterapie realizována)
a v neposlední řadě i pozitivní očekávání, důvěra a víra klienta (placebo efekt) apod.
11.2.2 RELAXACE A POHYB V TERAPII

Vzhledem k již uvedenému propojení tělesné a psychické složky může CELKOVÁ RE-
LAXACE interakčně pozitivně ovlivnit napětí na úrovni psychiky. Relaxace může být
součástí dlouhodobější psychoterapie, ale může být nacvičována také samostatně.
Relaxace představuje především uvolnění kosterního svalstva, která je doprovázena
soustředěným sebeuvědomováním. Při relaxaci navozené uvolnění svalů mimo jiné akti-
vuje parasympatickou část nervového systému. Jeho působením se pak zklidňuje dechová
a srdeční frekvence. Mezi účinky relaxace patří také zvýšení odolnosti ke stresu, zlepšení
koncentrace. Dochází k celkovému zklidnění a harmonizaci psychického stavu.
Pozitivní účinky relaxace jsou zpravidla lépe patrné po opakovaně prováděné relaxaci. Vesměs platí, že
nácvikem se úroveň relaxace prohlubuje.
Mezi nejrozšířenější relaxační metody patří Schultzův autogenní trénink (využívající

představ tělesných pocitů, jako je teplo, tíha). Zdaleka ale není jedinou možností – dnes je
známa a užívána celá řada relaxačních metod a technik. Progresivní relaxace Jacobsova
a Ostova využívá reflexní uvolnění svalů po jejich vědomé a řízené kontrakci. Biologická
zpětná vazba (biofeedback) využívá přístroje, který zobrazuje tělesné funkce (např. srdeční
činnost, krevní tlak, EEG, dechovou frekvenci, teplotu). S využitím této zpětné vazby se
během cvičení snaží dotyčný regulovat stav do optimálních parametrů. Hluboká medi-
tace (jako další z možností) vychází většinou z východních filozofií.
Při relaxaci nelze podcenit ani „vnější a vnitřní kontext“ – vhodný prostor, čas, klid, teplotu v místnosti,
kvalitní podložku, popř. pomůcky a vybavení a také hlad a žízeň nebo přejezení a nucení na toaletu apod.
Všechny tyto faktory mohou rušit nebo relaxaci přímo znemožňovat. Vyplatí se dostatečně se připravit
předem (což jistě neplatí jen pro nácvik relaxace).
Profesionál, který pracuje s duševně nemocnými, by měl umět používat alespoň ně-
které z relaxačních metod. Relaxace může v mnoha případech nejen přispět ke zlepšení
psychického i tělesného stavu, ale také např. snížit spotřebu anxiolytik.
POHYB V TERAPII
Pohyb je přirozenou součástí života a je možné jej přirozeně využít také v léčbě psy-
chických poruch. Pravidelná tělesná aktivita se podílí na zlepšení prokrvení a celkové
kondice tělesných funkcí, přispívá k normalizaci a zlepšení mozkové a také psychické
činnosti. Pohybové programy jsou součástí léčby řady duševních onemocnění.
Efekt tělesného pohybu na duševní kondici dokládají jak výzkumné studie, tak lidová moudrost („V zdra-
vém těle zdravý duch“) nebo náš kolega, který říká: „Tělo bylo stvořeno k pohybu a tak se hýbat má a musí…“
Klienti by měli být vedeni k vhodné a zejména systematické tělesné aktivitě, která by
se měla stát součástí nového zdravého životního stylu.
Práce s tělem se uplatňuje v podobě přímého tělesného cvičení, ale také například
v rámci ergoterapie (léčbě prací z řeckých slov ergon – dílo a terapeiā – léčba), taneční
terapie a jinde.
Tato podkapitola by stejně tak mohla být součástí kapitoly Biologicky zaměřená léčba. Relaxace a pohyb
představuje oblast působící zároveň na tělo i psychiku. Rozhodli jsme se ji zařadit do tohoto oddílu.
11.3 CELOSTNÍ LÉČBA V PSYCHIATRII
Miroslav Orel
Celostní léčba psychických poruch vychází z celostního přístupu (bio-psy-

cho-sociálně-spirituálního), kterému se věnujeme jinde. Respektuje přitom konkrétní
kontext, čas a prostor i jedinečnost dotyčného jedince. Využívá zároveň jak postupů
léčby biologické, tak psychologické či přístupy spirituální. Současně je vždy cílená na
konkrétního člověka (není tedy univerzální a její aplikace vyžaduje větší čas a námahu).
Celostní léčbě se může věnovat jeden odborník. Pro svou komplexnost je dnes celostní
léčba vesměs pojímána interdisciplinárně, takže se na ní podílí celý tým – psychiatr,
psycholog, psychoterapeut, duchovní nebo pastor, ergoterapeut, sociální pracovník, spor-
tovní trenér apod.
Celostní léčba neodmítá použití medicínských prostředků západní medicíny (např. předpis psychofar-
maka), pokud je to na místě. Nikdy však nezůstává pouze u biologické formy léčby, ale pracuje také
s psychikou (např. ve formě psychoterapie), vztahovým rámcem, potřebou spirituality apod.
Léčba musí vždy respektovat prospěch dotyčného. Rozhodující je vždy celkový

stav – určité stavy vyžadují specifické léčebné prostředky či postupy a omezují možnosti
celostního přístupu.
11.4 REHABILITACE V PSYCHIATRII
Miroslav Orel
Rehabilitace je dnes považována za nedílnou součást moderní a komplexní

léčby. Týká se jak léčby řady tělesných, tak také duševních poruch.
V pojmu rehabilitace zaznívá latinská předpona re- (znovu, opět) a latinské slovo habilitās (schopnost).
Jedná se de facto o soubor postupů a opatření, které napravují narušené funkce a de-
fekty, zvyšují soběstačnost a usnadňují tak návrat k celkové duševní, tělesné a pracovní
výkonnosti. Cílem rehabilitace je zvýšení nebo obnovení celkové funkční zdatnosti
a zvýšení kvality života.
Rehabilitace v psychiatrii se zaměřuje jak na újmy primární – postižení vlivem
samotného psychického onemocnění (např. kognitivní deficit), tak na újmy sekundární –
vznikající následkem léčby (např. nežádoucí účinky psychofarmak) nebo jako důsledek
psychického onemocnění (např. negativní postoj společnosti po návratu z psychiatrické
léčby). Zahrnuje všechny formy rehabilitace – tedy rehabilitaci léčebnou, pracovní,
pedagogickou a sociálně-psychologickou (dalo by se tedy říci, že pojímá tělo, psychiku,
vztahovost i ducha a vychází tak z celostního přístupu).
Součástí psychiatrické rehabilitace je také lázeňská léčba (balneoterapie), využívaná
také v léčbě a prevenci.
12. PREVENCE V PSYCHIATRII

Otázky prevence jsou aktuální ve všech medicínských oborech – psychiatrii

nevyjímaje. Pokud hovoříme o prevenci, musíme se zmínit o třech jejích úrovních či
podobách – tedy prevenci primární, sekundární i terciární.
Poznámka: Původ slova prevence je v latině. Latinské praeventia označuje předcházení nemoci, něčemu ne-
žádoucímu, včasnou ochranu před onemocněním, praevenīre znamená předcházet, praeventīvus je preventivní,
předcházející (nemoci), sloužící prevenci.
PRIMÁRNÍ PREVENCE se snaží zabránit vzniku poruchy nebo onemocnění „do-

předu“ (ještě než se vůbec objeví). Nespecifická primární prevence je zaměřena
na žádoucí a vhodné formy chování, zdravý životní styl apod. Specifická primární
prevence je cílenější na konkrétní rizika. Její součástí je mimo jiné také všeobecná
osvěta, informovanost a veřejné povědomí – jak o nemoci samotné, tak o možnostech
její léčby apod.
Specifické preventivní postupy, jak zabránit vzniku konkrétních psychických poruch, žel neexistují. O to
větší význam má práce na vyváženém životním stylu a komplexní prevence zaměřená na tělo, psychiku,
vztahy a ducha.
SEKUNDÁRNÍ PREVENCE se zaměřuje na rizikovou skupinu a „minimalizuje

následky a škody“ – je tedy realizována u lidí, kteří již psychickou poruchou trpí nebo
jsou jejím vznikem významně ohroženi. V popředí je snaha zabránit dalšímu rozvoji
a prohloubení onemocnění. Zahrnuje diagnostiku i léčbu.
Opakovaně zmiňujeme, že léčba řady duševních poruch musí být nejen komplexní, ale také dlouhodo-
bá – není možno ji ukončit hned po prvním zlepšení stavu. Např. správně nasazená medikace, užívaná
dostatečně dlouhou dobu snižuje pravděpodobnost znovupropuknutí řady psychických onemocnění.
Sekundární prevence se tak překrývá s prevencí terciární.
TERCIÁRNÍ PREVENCE je určena pro ty, kteří se již s psychickým onemocněním

setkali a snaží se zabránit recidivě, zmírnění následků, znovuzařazení do života apod.
/ 235
13. NĚKTERÉ PRÁVNÍ ASPEKTY

PSYCHIATRIE
Miroslav Orel
Psychická porucha v některých případech narušuje kontakt s realitou, schopnost

rozhodování nebo schopnost posouzení stavu, situace a důsledků. Z toho důvodu se
právní postavení nemocných duševními poruchami v některých aspektech liší od pacientů
s problémy „pouze“ tělesnými, v jiných je naopak shoda.
Základní občanská práva všech lidí jsou vymezena několika dokumenty. V prvé řadě
se jedná o Všeobecnou deklarací lidských práv a svobod (z roku 1948). Opírá se o ni
také Listina základních práv a svobod (z roku 1993). Existuje dále Mezinárodní pakt
o občanských právech a politických právech (z roku 1966).
Kromě uvedených oficiálních a mezinárodně platných dokumentů jsou práva nemoc-
ných zakotvena také v Ústavě České republiky a v dalších právních normách našeho
státu. V roce 1992 byl schválen Kodex práv pacientů.
Ve jmenovaném kodexu jsou zakotvena základní práva, jako např. právo na ohleduplnou, citlivou a dis-
krétní odbornou péči, právo znát jméno ošetřujícího lékaře a dalších zapojených zdravotníků, právo
na informace o rizicích, možnostech a alternativách léčebného postupu (který je možno – při znalosti
důsledků – odmítnout), právo na kontinuitu odborné péče, právo na ochranu soukromí.
Práva duševně nemocných jsou speciálně řešena a zakotvena v Deklaraci lidských

práv duševně nemocných (z roku 1989), Deklaraci lidských práv a duševního zdraví
(také z roku 1989) a v Zásadách práv osob trpících duševní poruchou (z roku 1993).
Právní předpisy vztahující se k péči o pacienty se pochopitelně mění a vyvíjejí a je vhodné sledovat jejich
aktualizaci.
Lékaři a další zdravotničtí pracovníci všech úrovní jsou u všech pacientů povinni
zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se o dotyčném dozvěděli v souvislosti
s výkonem svého povolání.
Zdravotnický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost v daném kontextu vždy, všude a o všem.
Porušení povinné mlčenlivosti je posuzováno jako trestný čin. Je vymezen v platném znění Zákona
o péči o zdraví lidu (č. 86/1992 Sb.). Výjimku představují situace, kdy ošetřovaná osoba vysloví souhlas
s poskytnutím informací o sobě, jedná se o důležitý státní zájem nebo se na dané informace vztahují
zvláštní předpisy (např. oznamovací povinnost v případě spáchání trestného činu) apod.
V psychiatrii se můžeme běžně setkat s nedobrovolnou hospitalizací (nesouhlas

dotyčný může vyjadřovat aktivně nebo pasivně, kdy nepodepíše informovaný souhlas
s hospitalizací). Může k tomu dojít také např. při řešení urgentního stavu, kdy dotyčný
není schopen posoudit nutnost hospitalizace nebo není schopen souhlas vyjádřit (např.
v deliriu, při těžké depresi). V souladu se zákonem č. 86/1992 Sb. je možno realizovat
hospitalizaci bez ohledu na vůli dotyčného, pokud je ohrožen on sám a/nebo jeho okolí.
Pokud je dotyčný hospitalizován nedobrovolně (resp. nevyjádří souhlas s hospitalizací), musí být do
24 hodin informován příslušný okresní (obvodní) soud (zahajuje se detenční řízení). Soud pak do sedmi
dnů vydává na základě přešetření pracovníkem soudu usnesení, zda k nedobrovolné hospitalizaci došlo
ve shodě se zákonem – tedy zda byl ohrožen dotyčný nebo jeho okolí a hospitalizace byla indikována.
Soudní znalec v oboru psychiatrie ustanovený soudem vyhotoví podklady pro rozsudek soudu, zda je
další držení občana ve zdravotnickém zařízení přípustné a na jak dlouho (rozsudek musí být vynesen do
tří měsíců od výroku o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace).
V případě spáchání trestného činu pod vlivem duševní poruchy (obzvláště s rizikem
nebezpečnosti pro společnost), může být soudem nařízeno ochranné léčení. Je reali-
zováno ve formě ambulantní i ústavní. Jeho význam je jak terapeutický, tak represivní.
Ukončuje se rozhodnutím soudu (návrh přitom podává ošetřující lékař).
U závažných a trvalých psychických stavů je někdy potřeba řešit omezení nebo zba-
vení způsobilosti k právním úkonům (jedná se např. o osoby s mentální retardací,
demencí, chronickou schizofrenií). Situaci řeší Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Závažnost stavu musí být pochopitelně doložena podrobnou lékařskou zprávou. Znalec
z oboru psychiatrie vyhotovuje znalecký posudek. Za dotyčného se pak vyjadřuje opat-
rovník (a podepisuje např. i souhlas s hospitalizací).
Vyhláška 87/1964 Sb. vymezuje způsobilost k řízení motorového vozidla. Některá psychická one-
mocnění mohou zabraňovat v držení řidičského oprávnění. Zákon č. 119/2002 Sb. řeší držení střelné
zbraně a nošení střeliva.
Nadstavbová interdisciplinární psychiatrická disciplína, která má návaznost na soudní

lékařství, právo, kriminologii, kriminalistiku, vězeňství, klinickou psychologii, sexuologii,
toxikologii, sociologii apod. je SOUDNÍ PSYCHIATRIE.
Jejím úkolem je zkoumat a vyjadřovat se k duševnímu stavu osob účastných v trestním
nebo občanskoprávním řízení. Zabývá se jak diagnostikou, posuzováním a hodnocením
stavu, léčbou a prevencí, tak oblastí výzkumu, výuky a konzultací.
Soudní psychiatrie posuzuje duševní stav a jeho vývoj v minulosti a věnuje se také prognóze do budoucna.
Mimo jiné se vyslovuje k otázce příčetnosti a nepříčetnosti dotyčného, omezení nebo zániku rozpozná-
vacích a ovládacích schopností, ochranného léčení, způsobilosti k právním úkonům apod.
237
13.1 FYZICKÉ OMEZENÍ OSOBNÍ SVOBODY

V PSYCHIATRII
Duševní poruchy a léčebné metody jsou velmi pestré. Některé psychické stavy
přímo vyžadují omezení volného pohybu dotyčného.
Léčebné postupy přinášející fyzické omezení jsou často neprávem kritizovány a mylně interpretovány.
Omezovací prostředky smějí být použity pouze jako krajní řešení po vyčerpání jiných
možností. Vždy tak musí být činěno v zájmu dotyčného. Jsou využívány při zvládání
výrazného neklidu a agresivity spojených s reálným ohrožením pacienta nebo jeho oko-
lí. Primárním cílem fyzického omezení je ochrana dané osoby, jiných osob nebo věcí
v okolí. Sekundárním cílem je umožnění aplikace terapie.
Ideální převaha pro bezpečné zvládnutí agresivního člověka je 5:1 (tedy pět osob vůči jednomu pacien-
tovi – jeden člověk připadá na každou volnou končetinu + jeden na aplikaci medikace, omezovacích
prostředků apod.).
Omezení volného pohybu a fixace jsou nejčastěji realizovány použitím ochranných

pásů (kurtů) na horní končetiny, dolní končetiny a trup, umístěním do uzavřeného
síťového lůžka nebo uzavřené izolační místnosti.
Nechceme potencovat nesprávný dojem o „aplikovaném násilí“, ale např. naprosto nespolupracujícího,
dezorientovaného, excitovaného jedince bez náhledu, navíc bludně přesvědčeného, že je pronásledován
a musí bojovat o holý život, považujícího každého za nepřítele a každou látku za jed, bránícího se ja-
kýmkoli snahám o léčbu, je v takovém akutním stavu mnohdy doslova nezbytné nejprve fyzicky omezit
(v zájmu jeho vlastním i v zájmu širokého okolí).
Všechny omezovací prostředky smějí být použity jen po nezbytně dlouhou dobu.
O jejich aplikaci rozhoduje lékař.
Užití omezovacích prostředků musí být pečlivě sledováno, kontrolováno a zdokumen-
továno (včetně uvedení časů, popisu stavu, okolností apod.). Samozřejmostí je monito-
rování fyzicky omezeného člověka a zajištění standardů péče (včetně péče o tělesný stav,
hygienu, příjem tekutin a potravy atd.).
Aplikace psychofarmak proti vůli dotyčného není prostředek omezovací, ale léčebný. V akutních si-
tuacích je to možné při zvládání akutních stavů (intenzivní neklid, agrese, úzkost apod.). Dlouhodobě
a pravidelně je možno aplikovat psychofarmaka proti vůli pouze po vyjádření soudu. Pochopitelně se
vždy snažíme nejprve pacienta přesvědčit o vhodnosti a nutnosti užívání medikace.
14. PSYCHIATRIE A JINÉ OBORY

MEDICÍNY
Miroslav Orel
Zmínili jsme rámcově komplexní přístup, zahrnující funkční propojení a ce-

listvost oblasti tělesné, psychické, vztahové a spirituální. Změna či narušení psychického
stavu se tak vyskytuje v určitém kontextu – a může být i doprovodným jevem při „veskrze
tělesném onemocnění“. Udává se například, že deprese se může vyskytovat až u 30–40 %
somaticky (tělesně) nemocných jedinců. Za rizikový faktor je považován např. výskyt
onemocnění kardiovaskulárních.
Dovolíme si připomenout známý výrok I. D. Yaloma „Psi mohou mít vši i blechy…“, který je literárním
vysvětlením komorbidity (tedy současného výskytu více chorobných jednotek).
Vyžádání PSYCHIATRICKÉHO KONZILIA s požadavkem posoudit narušený

psychický stav a další postup při jeho zvládání, je běžné ve všech ambulantních i lůžko-
vých zdravotnických zařízeních.
Zatímco psychiatrický konziliář přichází na vyžádání zvenčí, je konzultační (liai-
son) psychiatr přímou součástí daného oddělení.
Nejčastějším důvodem žádosti o psychiatrické konzilium ze strany lékařů jiných
(somatických) oborů (od chirurgie přes internu až po gynekologii) jsou především:
delirantní stavy různé etiologie,

odvykací stavy při závislosti na psychoaktivních látkách (s deliriem i bez deliria),
deprese,
krizové stavy spojené se suicidálními tendencemi či pokusy atd.
Samozřejmě se můžeme setkat s celou řadou dalších psychických stavů a nemocí.
S projevy psychického onemocnění se mohou setkat všichni lékaři – v důsledku bludů

či halucinací se může dotyčný obrátit na jiné specialisty (např. na chirurga – s žádostí
„o vynětí čipu z hlavy, kterým jej na dálku někdo ovládá…“ nebo na kožního lékaře s žá-
dostí o ošetření kůže po účincích ozařování laserem či na mast proti „parazitům, kteří
mu lezou v kůži“ apod.).
/ 239
15. VYBRANÉ URGENTNÍ STAVY

VYŽADUJÍCÍ OKAMŽITÉ ŘEŠENÍ
Miroslav Orel
Psychiatrie je specializovaným oborem medicíny, ale s případy narušeného du-

ševního stavu se mohou setkat nejen lékaři všech specializací a ostatní zdravotníci, ale
i psychologové, sociální pracovníci a podstatě kdokoli. Opakovaně proto zdůrazňujeme,
že základní znalost psychopatologie je tak nezbytná pro lékaře všech úrovní a také pro
všechny psychology, pracovníky sociální oblasti apod.
Udává se, že např. v ordinacích praktických lékařů mohou být pacienti s duševními poruchami zastoupeni
ve více než třiceti procentech případů – což by byla takřka jedna třetina všech pacientů!
V prvé řadě je důležité (a v některých případech dokonce pro život nezbytné) zejména
správně rozpoznat duševní poruchu (nebo ji alespoň nevyloučit a počítat s ní) a rozhod-
nout o dalším postupu.
Pokud např. zmíněný praktický lékař rozpozná duševní poruchu, musí zvážit, zda ji zvládne sám nebo
ve spolupráci se specialistou nebo dotyčného odešle ke specialistovi či přímo k hospitalizaci.
Pokud by třeba psycholog nerozpoznal psychotické symptomy a aplikoval by pouze psychoterapeu-
tické postupy (aniž by zajistil adekvátní péči), nejenže by nepostupoval správně (tedy lege artis), ale mohl
by doslova ohrozit svého klienta nebo jeho okolí. Úkolem psychologa v tomto případě není léčit, ale
zajistit potřebnou péči (např. zapojením psychiatra, zavoláním rychlé záchranné služby).
Urgentní (naléhavé) stavy, které splňují kritéria odeslání ke specialistovi, popřípadě

přímo k hospitalizaci a vyžadují okamžité řešení, jsou zejména:
poruchy vědomí (kvalitativní poruchy vědomí směřujeme většinou na psychiatrii,

kvantitativní poruchy vědomí spíše na oddělení urgentního příjmu),
akutně probíhající psychotické příznaky (především s výskytem bludů a/nebo ha-
lucinací a narušeného kontaktu s realitou),
akutní intoxikace psychoaktivními látkami nebo známky rozvíjejícího se odvykacího
stavu při závislosti na nich,
poruchy nálady (ve smyslu aktuální deprese nebo mánie),
stavy obecně spojené s ohrožením sebe (např. při riziku nebo spáchání sebevraždy,
odmítání potravy, sebepoškozování) nebo představující nebezpečí pro okolí (např.
stavy spojené s psychomotorickou excitací, hostilitou, agresí),
spáchání trestného činu v důsledku psychické poruchy.
Při zjištění těchto stavů není na místě dlouhé zvažování – zmíněné stavy si žádají okamžité
zajištění medicínské péče.
V případě pochyb doporučujeme kontaktovat např. tísňovou linku, rychlou zá-

chrannou službu, lékaře, právníka apod., seznámit je s aktuálním stavem a situací a dále
postupovat podle jejich instrukcí. Udělat o krok více je zde lépe než zanedbat potenciálně
závažný stav a ohrozit dotyčného, jeho okolí nebo sebe.
/ 241
16. KRÁTKÉ SLOVO NA ZÁVĚR
V naší knize jsme vás přizvali ke krátkému a stručnému nahlédnutí do široké

sféry poruch lidské duše. Snad bude náš záměr alespoň částečně splněn, přinese ilustra-
tivní přehled v oblasti psychopatologie a psychiatrie a svou zhuštěností nepobouří příliš
mnoho těch, kteří o oboru vědí nebo chtějí vědět mnohem, mnohem více.
Je-li sama sféra psychických poruch obrovská, pak celá oblast – zahrnující patologii
i fyziologii lidské duše – je nekonečná.
Viktor Hugo kdysi řekl:
Existuje pouze jediná podívaná,

velkolepější než širé moře –
a tou je hvězdná obloha.
A existuje pouze jediná podívaná,
ještě velkolepější než hvězdná obloha –
a tou je nitro člověka…
Přejeme našim čtenářům, sami sobě a všem lidem, abychom nemíjeli bohatství
a hloubku, které nám naše duše nabízejí. Abychom rozlišovali hodnoty skutečné a zdán-
livé (protože toho, co je opravdu podstatné, možná není tak mnoho). Abychom nacházeli
své vlastní, jedinečné a neopakovatelné cesty, po kterých můžeme a máme jít, a zabývali
se tím, co je příjemné a žádoucí našemu nitru. Abychom (jak praví dávná moudrost)
měnili to, co dokážeme změnit a přijímali nezměnitelné. A konečně – aby nám naše
životní pouti dávaly smysl a abychom nikdy nezapomínali na Lásku a Moudrost v nás,
nechali se jimi vést a naplnili tak své bytí a čas, který je nám dán.
Miroslav Orel
za sebe i spoluautory
SHRNUTÍ
Publikace kolektivu autorů přináší základní přehled soudobých poznatků o du-

ševních poruchách, jejich příčinách, diagnostice, léčbě a prevenci. Vychází z platné dia-
gnostické klasifikace užívané v evropských zemích (tedy z 10. revize Mezinárodní klasi-
fikace nemocí).
Vlastní text je členěn do patnácti hlavních kapitol, jejichž názvy odpovídají obsahu.
Jsou to kapitoly: Normy a duševní zdraví a duševní nemoc, Postavení psychiatrie a psy-
chologie v péči o duševně nemocné, Náplň obecné a speciální psychopatologie, Organi-
zace psychiatrické péče u nás, Příčiny vzniku duševních poruch, Vyšetření v psychiatrii,
Vybrané kapitoly obecné psychopatologie, Soudobé klasifikační systémy duševních po-
ruch, Vybrané kapitoly speciální psychopatologie, Terapie v psychiatrii, Prevence v psy-
chiatrii, Některé právní aspekty psychiatrie, Psychiatrie a jiné obory medicíny, Urgentní
stavy vyžadující okamžitá řešení.
Publikace obsahuje také rejstřík, seznam zkratek a seznam literatury. Je určena jak
studentům psychologie, sociologie, pedagogiky, ošetřovatelství a dalších nemedicínských
oborů, tak zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.
/ 243
SUMMARY
In this publication team of authors brings an essential summary of contempo-

rary knowledge of mental disorders, their origin, diagnoses, treatments and prevention.
It is based of the valid diagnostic classification used in European countries (i.e., the
10th revised version of International Classification of Diseases and Related Health Pro-
blems – ICD-10).
The text is divided into fifteen chapters with the corresponding titles. The chapters
are: Norms and Mental Health and Mental Illness; Position of Psychiatry and Psychology
in the Care of Mentally Ill; Content of General and Specialised Psychopathology; Orga-
nization of Psychiatric Care in the Czech Republic; Causes of the Emergence of Mental
Disorders; Examinations in Psychiatry; Selected Chapters in General Psychopathology;
Contemporary Classification Systems of Mental Disorders; Selected Chapters in Spe-
cialised Psychopathology; Therapy in Psychiatry; Prevention in Psychiatry; Some Legal
Aspects of Psychiatry; Psychiatry and Other Fields of Medicine; Urgent Conditions
Requiring Immediate Solutions.
The publication also contains an index, and a list of abbreviations and literature. It is
intended for students of psychology, sociology, pedagogy, nursing and other non-medical
fields, as well as for interested professional and non-professional readers.
SEZNAM ZKRATEK
5-HT 5-hydroxytryptamin, serotonin

AA alergická anamnéza
ACTH adrenokortikotropní hormon, adrenokortikotropin
ADD Attention-Deficit Disorder – porucha pozornosti
ADHD Attention-Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti s hyper-
aktivitou
Ach acetylcholin
AIDS Acquired Immune Deficiency Syndrome – syndrom získaného selhání imu-
nity
ALP alkalická fosfatáza
ALT alaninaminotransferáza
AP akční potenciál
ARO anesteziologicko-resuscitační oddělení
AST aspartátaminotransferáza
ATP adenosintrifosfát
ATP-áza adenosintrifosfatáza (enzym štěpící ATP)
BDNF Brain-Derived Neurotrophic Factor (mozkový růstový faktor)
BSA barvově-slovní asociace
BSE bovinní spongioformní encefalopatie
CAD cigarety – alkohol – drogy
CADASIL cerebrální autozomálně-dominantní arteriopatie se subkortikálními infarkty
a leukopenií
CAN Child Abuse and Neglect – syndrom zneužívaného a týraného dítěte
cAMP cyklický adenosinmonofosfát
cGMP cyklický guanosinmonofosfát
CNS centrální nervový systém
COMT katechol-O-metyltransferáza
CPA cyproteron acetát
CRF kortikoliberin
CT Computed Tomography – počítačová tomografie
CTA CT angiografie
ČLS JEP Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně
DA dopamin
245
DARI Dopamin Reuptake Inhibitors – blokátory zpětného vychytávání dopaminu

(skupina antidepresiv)
dif. dg. diferenciální diagnóza
DIK diseminovaná intravaskulární koagulace
DAG diacylglycerol
dg. diagnóza
DNA deoxyribonukleová kyselina
DSM Diagnostický a statistický manuál (americká verze klasifikace nemocí)
ECoG elektrokortikografie
ECT ElectroConvulsive Therapy – elektrokonvulzivní terapie
EEG elekroencefalografie
EKG elektrokardiografie
EMG elektromyografie
EPSP excitační postsynaptický potenciál
FA farmakologická anamnéza
FAS fetální alkoholový syndrom
FDA Food and Drug Administration
F-M Female to Male (označení transsexualismu)
fMRI funkční magnetická rezonance
GABA gamma butyric acid (gama-aminomáselná kyselina)
GMT -glutamyltransferáza
HIV Human Immunodeficiency Virus (virus lidské imunitní nedostatečnosti)
HLA Human Leukocyte Antigen (HLA-antigeny)
ICSD International Classification of Sleep Disorder – Mezinárodní klasifikace
poruch spánku
IMAO inhibitor monoaminooxidázy (skupina antidepresiv)
IP3 inositoltrifosfát
IPSP inhibiční postsynaptický potenciál
IQ inteligenční kvocient
JIP jednotka intenzivní péče (např. v rámci chirurgie, interny apod.)
KBT kognitivně-behaviorální terapie
KC kontaktní centra (K-centra)
KIP katatymně imaginativní psychoterapie
LH luteinizační hormon
LHRH hormon uvolňující luteinizační hormon (gonadoliberin)
LSD diethylamid kyseliny lysergové (halucinogen)
MAO monoaminooxidáza
MAO-A,B varianty monoaminooxidázy
MARTA skupina atypických antipsychotik
MDMA 3,4-methylendioxy-N-metylamfetamin (extáze)
M-F Male to Female (označení transsexualismu)

MKN Mezinárodní klasifikace nemocí
MKN-10 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí
MNS maligní neuroleptický syndrom
MPA medroxyprogesteron acetát
MR, MRI magnetická rezonance
MRS magnetická rezonanční spektroskopie
NA noradrenalin
NARI Noradrenalin Reuptake Inhibitors – blokátory zpětného vychytávání nor-
adrenalinu (skupina antidepresiv)
NDRI Noradrenalin Dopamin Reuptake Inhibitors – blokátory zpětného vychy-
távání noradrenalinu a dopaminu (skupina antidepresiv)
NMDA N-metyl-D-aspartát
N-REM fáze spánku (z angl. Non Rapid Eyes Movements – bez rychlých pohybů očí)
OA osobní anamnéza
OCD Obsessive Compulsive Disorder – obsedantně-kompulzivní porucha
PCA Person Centered Approach – přístup zaměřený na člověka
PDE-5 fosfodiesteráza-5
PET pozitronová emisní tomografie
PLMS Periodic-Limb Movements in Sleep – periodické pohyby končetinami ve
spánku
PsychA psychiatrická anamnéza
PTSD PostTraumatic Stress Disorder – posttraumatická stresová porucha
RA rodinná anamnéza
REM fáze spánku (z angl. Rapid Eyes Movements – rychlé pohyby očí)
RIMA reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy (skupina antidepresiv)
RLS Restless Legs Syndrome – syndrom neklidných nohou
RNA ribonukleová kyselina
RS roztroušená skleróza
RTG rentgen
rTMS repetitivní transkraniální magnetická stimulace
SARI Serotonin Agonist/Reuptake Inhibitors – serotoninoví agonisté a blokátory
zpětného vychytávání serotoninu (skupina antidepresiv)
SAS spánkový apnoický syndrom
SDA skupina atypických antipsychotik
SexA sexuologická anamnéza
SNRI Serotonin Noradrenalin Reuptake Inhibitors – blokátory zpětného vychy-
távání serotoninu a noradrenalinu (skupina antidepresiv)
SPA sociální a pracovní anamnéza
SPECT jednofotonová emisní tomografie
SPP status praesens psychicus – současný stav psychický
247
SPS status praesens somaticus – současný stav somatický (tělesný)

SSRI Selektive Serotonin Reuptake Inhibitors – blokátory zpětného vychytávání
serotoninu (skupina antidepresiv)
TCA tricyklická antidepresiva (skupina antidepresiv)
TMS transkraniální magnetická stimulace
TSH thyroideu-stimulující hormon (thyreotropin)
WHO World Health Organisation (Světová zdravotnická organizace)
LITERATURA
Abrams, R. (1988). Electroconvulsive therapy. Oxford: University Press.
Abrams, R. (1994). Stimulus parameters and efficacy of ECT. The Convulsive Therapy
10, s. 124–128.
Adler, A. (1995). Smysl života. Praha: Práh.
Adler, A. (1999). Porozumění životu. Praha: Aurora.
Alexander, F. G., Selesnick, S. T. (1966). The History of Psychiatry: An Evaluation of Psy-
chiatric Thought and Practice from Prehistoric Times to the Present. New York: Harper
and Row.
Altschuler, E. L. (2001). One of the oldest cases of schizophrenia in Gogol‘s Diary of
a Madman. The British Medical Journal. December 22; 323 (7327), s. 1475–1477.
American Psychiatric Association (1994). Diagnostic and statistical manual of mental
disorders. Washington: APS.
American Psychiatric Association (1994). Diagnostic criteria from DSM-IV. Washington:
APS.
American Psychological Association (2006). Evidence-based practice in psychology. Ame-
rican Psychologist, 61, s. 271–285.
Andělová, M. (2005). Současné směry v české psychoterapii. Praha: Triton.
Andreasen, N. C., Black, D. W. (2001). Introductory Textbook of Psychiatry. 3rd ed.
Washington, D.C.: American Psychiatry Publishing, Inc.
Anthony, W. A. et al. (2002). Psychiatric Rehabilitation. Boston: Center for Psychiatric
Rehabilitation.
Atkinsonová, R. a kol. (2003). Psychologie. Praha: Portál.
Baddeley, A. D., Kopleman, M., Wilson, B. A. (2004). The Handbook of Memory Disor-
ders. Chichester: Wiley and Sons.
Bakal, D. A. (1992). Psychology and Health. New York: Springer Publishing.
Barlow, D. H., ed. (2008). Clinical Handbook of Psychological Disorders. New York: Guil-
ford Press.
Baruk, H. (1966). Professor Ugo Cerletti. Bulletin de l‘Académie nationale de médecine
150, s. 574–579.
Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada Pub-
lishing.
Baštecká, B. a kol. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.
Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál.
Baštecká, B., ed. (2009). Psychologická encyklopedie – aplikovaná psychologie. Praha: Portál.
Beck, A. T. (2005). Kognitivní terapie a emoční poruchy. Praha: Portál.
Bergin, A. E., Garfield, S. L., eds. (1994). Handbook of Psychoterapy and Behavior Change.
New York: John Wiley & Sons, inc.
Berne E. (1992): Jak si lidé hrají. Liberec: Dialog.
Běťák, L. (2001). Předmětem psychoterapie není porucha, ale člověk. Psychoterapeutické
sešity 2, č. 1 (57), s. 7–10.
Boss, M. (1994). Včera v noci se mi zdálo. Praha: Grada Publishing.
Bouček, J., Pidrman, V. (2005). Psychofarmaka v medicíně. Praha: Grada Publishing.
Brown, T. M., Pullen, I. M., Scoty, A. I. (1992). Emergentní psychiatrie. Praha: Psycho-
analytické nakladatelství.
249
Burt, T., Lisanby, S. H., Sackeim, H. A. (2002). Neuropsychiatric applications of trans-

cranial magnetic stimulation – a meta analysis. The International Journal of Neuropsy-
chopharmacology. 5, s. 73–103.
Cain, D. J., Seeman, J., eds. (2005). Humanistická psychoterapie – příručka pro výzkum
a praxi, I. díl. Praha: Triton.
Cain, D. J., Seeman, J., eds. (2007). Humanistická psychoterapie – příručka pro výzkum
a praxi, II. díl. Praha: Triton.
Carpenter, W. T., Koenig, J. I. (2008). The Evolution of Drug Development in Schizo-
phrenia: Past Issues and Future Opportunities. Neuropsychopharmacology 33, s. 2061–
2079.
Carr, A. (2003): Family Therapy – Concepts, Process and Practice. New York: John Wiley
& Sons, LDT.
Corey, G., et al. (2006). Techniky a přístupy ve skupinové psychoterapii. Praha: Portál.
Čálek, O. (2005): Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton.
Černoušek, M. (1996). Sigmund Freud – dobyvatel nevědomí. Praha: Paseka.
Češková, E. (2003). Jak správně volit antidepresivum? Psychiatrie 7, 2003, Suppl. 1.
Čihák R. (2004). Anatomie 3. Praha: Grada Publishing.
Danzer, G. (2001). Psychosomatika. Praha: Portál.
Drapela, J. V. (2001). Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál.
Dušek, K., Večeřová-Procházková, A. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch.
Praha: Grada Publishing.
Dylevský, I., Druga, R., Mrázková, O. (2002). Funkční anatomie člověka. Praha: Grada
Publishing.
Emmons, R. A., Paloutzian, R. F. (2000). The psychology of religion. Annual Review of
Psychology 54, s. 377–402.
Endler, N. S., Persad, E. (1988). Electroconvulsive therapy – the myths and the realities.
Toronto: Hans Huber Publication.
Endler, N. S. (1998). The origins of electroconvulsive therapy. The Convulsive therapy
4, s. 5–23.
Eysenck, H. J. (1969). The effects of psychoterapy. New York: Science House.
Filip, V. a kol. (1997). Praktický manuál psychiatrických posuzovacích stupnic. Tigris: Praha.
Fišar, Z., Jirák, R. (2001). Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. Praha: Grada Pub-
lishing.
Fišar, Z. (1998). Biochemické hypotézy afektivních poruch. Praha: Galén.
Frankl, V. E. (1994). Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické
nakladatelství.
Frankl, V. E. (1995). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.
Frankl, V. E. (1996). Přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Frankl, V. E. (1997). Vůle ke smyslu. Brno: Cesta.
Freedheim, D. K., ed. (1992). History of psychoterapy. Washington, D.C.: American
Psychological Association.
Freedman, J., Combs, G. (2009). Narativní psychoterapie. Praha: Portál.
Friderickson, J. (2004). Psychodynamická psychoterapie. Praha: Triton.
Fromm, E. (1994). Umění být. Praha: Naše vojsko.
Fromm, E., Reichová, F. (2003). Principy intenzivní psychoterapie. Praha: Triton.
Funda, O. A. (1994). Víra bez náboženství. Praha: Prvokruh.
Gabbard, E. O., eds. (1995). Treatment of psychiatric disorders. Washington, D.C.: Ame-
rican Psychiatric Press.
Gabbard, E. O., Beck, J. S., Holmes, J., eds. (2005). Oxford Textbook of Psychotherapy.
Oxford: Oxford University Press.
Ganong, W. F. (2005). Přehled lékařské fyziologie. Praha: Galén.
Ganong, W. F. (1999). Přehled lékařské fyziologie. Jinočany: Nakladatelství H&H.
Gelder, M. G., Lopez-Ibor, J.J., Andreasen, N.C. (2003). New Oxford textbook of psychi-
atry. New York: Oxford University Press.
Gillman, P. K. (1999). The serotonine syndrome and its treatment. Journal of Psychophar-
macology 13, s. 100–109.
Gjuričová, Š., Kubička, J. (2003). Rodinná terapie. Praha: Grada Publishing.
Gogol, N. V. (1967). Bláznovy zápisky. Praha: Dilia. (z ruského originálu Zapisski sumas-
šedšego, 1838).
Goldberg, E. (2004). Jak nás mozek civilizuje? Praha: Karolinum.
Glasser, W. (2001). Terapie realitou. Praha: Portál.
Grawe, K. (2007). Neuropsychoterapie. Praha: Portál.
Grof, S. (1993). Dobrodružství sebeobjevování. Praha: Gemma 89.
Grof, S. (1992). Za hranice mozku. Praha: Gemma 89.
Grof, S. (1993). Holotropní vědomí. Praha: Gemma 89.
Grof, S. (2007). Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii. Praha: Moraviapres.
Grof, S. (2007). Psychologie budoucnosti. Praha: Argo.
Gurman, A. S., Kniskern, D. P., eds. (1991). Handbook of family therapy. New York:
Brunner/Mazel, Vol.I. 1981, Vol. II.
Guyton, A. C., Hall, J. E. (2000). Medical Physiology. Philadelphia: Saunders.
Hájek, K. (2006). Práce s emocemi pro pomáhající profese. Praha: Portál.
Hales, R. E., Yudofsky, S. C. Talbott, J. A. (1999). Textbook of psychiatry. London, Wa-
shington: American Psychiatric Press.
Hales, R. E., Yudofsky, S. C., eds. (2003). Textbook of Clinical Psychiatry. Washington:
London, American Psychiatric Publishing.
Haley, J. (1963). Strategy of psychotherapy. New York: Grune and Stratton.
Halík, T. (1996). Proces individuace v pojetí hlubinné psychologie C. G. Junga. In: Psycho-
terapie I – sborník přednášek. Praha: Triton.
Harris, T. (1997). Já jsem OK, ty jsi OK. Praha: Pragma.
Haškovcová, H. (2002). Lékařská etika. Praha: Galén.
Hellinger, B. (2007). Rodinné konstelace. Praha: Triton.
Herman, E., Praško, J., Hovorka, J. (2003). Diagnostika a léčba bipolární poruchy. Praha:
Maxdorf.
Hersen, M., Sledge W., eds. (2002). Encyclopedia of Psychotherapy. San Diego: Academic
Press, Elsevier Science.
Hlavinka, P. (2008). Daseinsanalýza. Praha: Grada Publishing.
Hrdina, R. a kol. (1997). Farmakologický slovník. Praha: Maxdorf.
Hrdlička, M. (1999). Elektrokonvulzivní terapie. Praha: Galén.
Holm, N. G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál.
Holmes, J., Bateman, A. (2002). Integration in Psychoterapy. Oxford: Oxford University
Press.
Honzák, R. (1999). Deprese. Praha: Galén.
Horneyová, K. (2000). Neuróza a lidský růst. Praha: Triton a Pragma.
251
Hort, V., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie.
Praha: Portál.
Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J. (2004). Psychiatrie. Praha: Tigris.
Hučín, J. (2001). Hovory o psychoterapii. Praha: Portál.
Hynie, S. (1995). Psychofarmaka v praxi. Praha: Galén.
Chromý, K., Honzák, R. a kol. (2005). Somatizace a funkční poruchy. Praha: Grada Pub-
lishing.
Chvála, V., Trapková, L. (2008). Rodinná terapie a teorie jin – jangu. Praha: Portál.
Jaffé, A. (2000). Přízraky a zjevení – psychologický výklad paranormálních jevů. Praha:
Portál.
Jaffé, A., Jung, C. G. (1998). Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis.
Jakobi, J. (1992). Psychologie C. G. Junga. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
James, W. (1930). Druhy náboženské zkušenosti. Praha: Melantrich.
Janicak, P. G. (2000). Handbook of Psychopharmacotherapy. New York: Lippincott, Williams
& Wilkins.
Jaspers, K. (2008). Duchovní situace doby. Praha: Academia.
Jung, C. G. (1993). Analytická psychologie – její teorie a praxe. Praha: Academia.
Jung, C. G. (1994). Duše moderního člověka. Brno: Atlantis.
Jung, C. G. (1995). Člověk a duše. Praha: Academia.
Kábrt, J., Kábrt, J. (1995). Lexicon medium. Praha: Galén.
Kalinowsky, L. B. (1986). History of convulsive therapy. Annals of the New York Academy
of Sciences 462, s.1–4.
Kaplan, H. I., Sadock, B. J. (2000). Comprehensive Textbook of Psychiatry. 7th ed. Phila-
delphia, Lippincott: Williams & Wilkins.
Kastová, V. (1999). Imaginace jako prostor setkání s nevědomím. Praha: Portál.
Kastová, V. (2000). Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál.
Katzung, B. G. a kol. (1994). Základní a klinická farmakologie. Jinočany: nakl. H&H.
Kay, J., Tasan, A. (2006). Essentials of psychiatry. Chichester, England, John Wiley & Sons.
Keleman, S. (2005). Anatomie emocí: emoce a jejich vliv na lidské tělo. Praha: Portál.
Klimpr, P. (1998). Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada Publishing.
Knobloch, F., Knoblochová, J. (1993). Integrovaná psychoterapie. Praha: Grada Publishing.
Knobloch, F., Knoblochová, J. (1999). Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada
Publishing.
Koťa, J. (2009). Dobro, zlo a řeč v psychoterapii. Praha: Triton.
Kopřiva, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.
Koukolík, F. (2002). Litdský mozek. Praha: Portál.
Koukolík, F. (2008). Mozek a jeho duše. Praha: Galén.
Koukolík, F. (2003). Já – o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum.
Koukolík, F. (2006). Sociální mozek. Praha: Karolinum.
Králíček, P. (2002). Úvod do speciální neurofyziologie. Praha: Karolinum.
Kratochvíl, S. (2005). Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén.
Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
Kratochvíl, S. (2009). Manželská a párová terapie. Praha: Portál.
Kraepelin E.: Lectures on Clinical Psychiatry. (1912). New York, NY: William Wood and
Company.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada Publishing.
Kulišťák, P. (2003). Neuropsychologie. Praha: Portál.

Kyziridis, T. C. (2005). Notes on the History of Schizophrenia. German Journal of Psy-
chiatry.
Langmeier, J., Balcar, K., Spitz, J. (1989). Dětská psychoterapie. Praha: Avicenum.
Leuner, H. (2007). Katatymně imaginativní psychoterapie. Praha: Portál.
Lezak, M. D., Howieson, D. B., Loring, D. W. (2004). Neuropsychological Assessment.
New York: Oxford University Press.
Lieberman, J. A. (2003). History of the use of antidepressants in primary care. Journal
of Clinical Psychiatry 5, 6–10.
Lincovám, D. a kol. (2002). Základní a aplikovaná farmakologie. Praha: Galén.
Lister-Ford, Ch. (2006). Transakční analýza v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál.
Ludewik, K. (1994). Systemická terapie – základy klinické teorie a praxe. Praha: Palata.
Lukasová, E. (1998). I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta.
Lüllmann, H. a kol. (2004). Farmakologie a toxikologie. Praha: Grada Publishing.
Mackewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál.
Martínková, J. a kol. (2007). Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. Praha:
Grada Publishing.
Matoušek, O. (1994). Rodina jako vztahová síť. Praha: Slon.
Mentzos, S. (2005). Dynamika duševní nemoci. Praha: Portál.
Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize: Duševní poruchy a poruchy chování, Diagnostická
kritéria pro výzkum. (1996). Praha: Psychiatrické centrum Praha.
Michel, G. F., Mooreová, C. L. (1999). Psychobiologie. Praha: Portál.
Mitrushina, M. N., Boone, K. B, d’Elia, L. F. (1999). Handbook of normative data for
neuropsychological assessment. New York: Oxford University Press.
Mohr, P. (2001). Serotoninový syndrom – diagnostika, prevence, terapie. Psychiatrie pro
praxi 2, s. 117–120.
Morel, B. A. (1890). Traite des maladies mentales. Paris: Masson.
Motlová, L., Koukolík, F. (2006). Citový mozek. Praha: Galén.
Možný, P., Praško, J. (1999). Kognitivně-behaviorální terapie – úvod do teorie a praxe.
Praha: Triton.
Mumenthaler, M., Mattle, H. (2001). Neurologie. Praha: Grada Publishing.
Mysliveček, J. (2003). Základy neurověd. Praha: Triton.
Možný, P., Praško, J. (1999). Kognitivně-behaviorální terapie: úvod do teorie a praxe. Praha:
Triton.
Norcross, J. C., Goldfried, M. R., eds. (2005). Handbook of Psychotherapy Integration.
Oxford: Oxford University Press.
Paclt, I., Florian, J. (1998). Psychofarmakoterapie dětského a dorostového věku. Praha: Grada
Publishing.
Paloutzian, R. F., Park, C. L., eds. (2005). Handbook of the psychology of religion and
spirituality. New York: The Guilford Press.
Pargament, K. I. (1997). The psychology of religion and coping. New York: Guilford Press.
Pargament, K. I. (1999). The psychology of religion and spirituality? Yes and no. Inter-
national Journal for the Psychology of Religion 9, 1, s. 3–16.
Peck, M. S. (1993). Nevyšlapanou cestou. Praha: Odeon.
Peck, M. S. (1994). Dále nevyšlapanou cestou. Olomouc: Votobia.
Perls, F. (1996). Gestalt terapie doslova. Olomouc: Votobia.
Perls, F., Hefferline, R. F., Goodman, P. (2004). Gestalt terapie. Praha: Triton.
253
Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.
Poli, P. F., Politi P. (2008). Paul Eugen Bleuler and the Birth of Schizophrenia (1908).
The American Journal of Psychiatry 165, November, s. 1407.
Poster, E., Polsterová, M. (1999). Integrovaná gestalt terapie. Boskovice: Sdružení podané
ruce.
Poněšický, J. (2002). Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky. Praha: Triton.
Porter, R. (2001). Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost.
Praha: Prostor.
Praško, J. (1990). Fototerapie a cirkadiánní rytmy u depresivních poruch. Praha: Výzkumný
ústav psychiatrický.
Praško, J. (1998): Pomoc v zoufalství a beznaději aneb Jak překonat depresi. Praha: Grada
Publishing.
Praško, J. a kol. (2011). Obecná psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
Praško, J., Kosová, J. (1998). Kognitivně-behaviorální terapie úzkostných stavů a depresí.
Praha: Triton.
Praško, J., Možný, P. (1999). Kognitivně behaviorální terapie – úvod do teorie a praxe.
Praha: Triton.
Praško, J., Možný, P., Šlepecký, M. a kol. (2007). Kognitivně-behaviorální terapie psychic-
kých poruch. Praha: Triton.
Praško, J., Prašková, H. (1995). Co dělat s velkým vnitřním kritikem aneb Jak krok za
krokem bojovat s depresí. Praha: Psychiatrické centrum.
Praško, J., Prašková, H., Prašková, J. (2008). Deprese a jak ji zvládat. Praha: Portál.
Praško, J., Šípek, J., Minaříková, V. (1995). Asertivitou proti depresi. Praha: Psychiatrické
centrum.
Praško, J., Šlepecký, M. (1995). Kognitivně-behaviorální terapie depresivních poruch. Praha:
Psychiatrické centrum.
Preiss, M. (1998). Klinická neuropsychologie. Praha: Grada Publishing.
Procházka, J. O., Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada Pub-
lishing.
Raban, M. (2008). Duchovní smysl člověka dnes. Praha: Vyšehrad.
Raboch, J. et al. (1999). Psychiatrie: Doporučené postupy psychiatrické léčby. Praha: Galén.
Raboch, J., Zvolský, P. et al. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén – Karolinum.
Raboch, J., Pavlovský, P. (2003). Psychiatrie. Praha: Triton.
Rahn, E., Mahnkopf, A. (2000). Psychiatrie. Praha: Grada Publishing.
Reich, K. H. (2000). What characterizes spirituality? International Journal for the Psycho-
logy of Religion 10, 2, s. 125–128.
Rieger, Z., Vyhnálková, H. (1996). Ostrov rodiny. Hradec Králové: Konfrontace.
Ringel, E. (1976). The presuicidial syndrome. The Suicide and Life-Threatening Behavior
6, s. 131–149.
Rogers, C. R. (1995). Ako byť sám sebou. Bratislava: Iris.
Rogers, C. R. (1998). Způsob bytí. Praha: Portál.
Rogers, C. R. (2000). Klientom centrovaná terapia. Modra: Persona.
Růžička, J. (2003). Péče o duši v perspektivách psychoterapie. Praha: Triton.
Růžička, J., ed. (2006). Psychosomatický přístup k člověku. Praha: Triton.
Říčan, P. (2007). Psychologie osobnosti – obor v pohybu. Praha: Grada Publishing.
Říčan, P. (2007). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál.
Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (1995, 1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada
Publishing.
Sabbatini, R. M. E. (1997). The History of Shock Therapy in Psychiatry. Brain & Mind
Magazine.
Satirová, V. (1994). Kniha o rodině. Praha: Práh.
Seifertová, D., Praško, J., Höschl, C. (2004). Postupy v léčbě psychických poruch. Praha:
Academia Medica Pragensis.
Shiloh, R., Nutt, D., Wiezman, A. (2003). Essentials in Clinical Psychiatric Pharmaco-
therapy. London: Martin Dunitz.
Schatzberg, A. F., Cole, J. O., DeBatista, C. (2003). Manual of clinical psychopharmacology.
Washington, D.C.: American Psychiatric Publishing.
Schatzberg, A. F., Nemeroff, Ch. B. (2004). Textbook of Psychopharmacology. Washington
D. C.: American Psychiatric Publishing.
Schermer, V. L. (2007). Duch a duše. Praha: Triton.
Schlippe, E., Schweitzer, J. (2001). Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta.
Schott, H. (1994). Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print.
Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy. Praha: Maxdorf.
Snyder, C. R., Lopez, S. J., eds. (2002). Handbook of positive psychology. Oxford: Oxford
University Press.
Stahl, S. M. (2000). Essential Psychopharmacology: Neuroscientific Basis and Practical Appli-
cations. 2nd ed. New York: Cambridge University Press.
Stříženec, M. (1996). Psychológia náboženstva. Bratislava: Veda.
Světová zdravotnická organizace(1992). Mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize: Du-
ševní poruchy a poruchy chování. Praha: Psychiatrické centrum.
Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál.
Svoboda, M., ed. (2006). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.
Syřišťová, E. (1992). Člověk v kritických životních situacích. Praha: Karolinum.
Šolcová, I. (1999): Sociální opora jako významný protektivní faktor. Čs. psychologie 43,
1, 19–38.
Špatenková, N. a kol. (2004). Krize – psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada
Publishing.
Štětina, J. a kol. (2000). Medicína katastrof a hromadných neštěstí. Praha: Grada Pub-
lishing.
Švestka, J. (1998). SSRI – léky prvé volby. Praha: Maxdorf.
Švestka, J. a kol. (1995, 1997). Psychofarmaka v klinické praxi. Praha: Grada Publishing.
Tasman, A., Kay, J., Lieberman, J., eds. (2003). Psychiatry. 2nd ed., Chichester: John
Wiley & Sons.
Tolan, J. (2006). Na osobu zaměřený přístup v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál.
Trapková, L., Chvála, V. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál.
Tress, W., Krusse, J., Ott, J. (2008). Základní psychosomatická péče. Praha: Portál.
Trimble, M. R. (1996). Biological Psychiatry. 2nd ed. New York: John Wiley & Sons.
Trojan, S. a kol. (2003). Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing.
Vágnerová, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
Vinař, O. (1999). Psychofarmaka. Minimum pro praxi. Praha: Triton.
Vizinová, D., Preiss, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál.
Vodáčková, D. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál.
Vokurka, M., Hugo, J. (2002).Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf.
255
Vokurka, M., Hugo, J. (2004). Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf.

Vondráček, V., Holub, F. (1993). Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava:
Columbus.
Vybíral, Z., Roubal, J., eds. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
Vymětal, J. (1996). Rogersovská psychoterapie. Praha: Český spisovatel.
Vymětal, J. a kol. (1997). Obecná psychoterapie. Praha: J. Kocourek.
Vymětal, J. a kol. (2004). Obecná psychoterapie – 2. přepracované vydání. Praha, Grada
Publishing.
Vymětal, J. a kol. (2007). Speciální psychoterapie. Praha: Grada Publishing.
Vymětal, J. (2003). Úvod do psychoterapie. Praha: Grada Publishing.
Vymětal, J., Rezková, V. (2001). Rogersovský přístup k dospělým a dětem. Praha: Portál.
Weiss, P. a kol. (2010). Sexuologie. Praha: Grada Publishing.
Wolkowitz, O. M., Rothschild, A. J. (2003). Psychoneuroendokrinology. Washington D. C.:
American Psychiatric Publishing, Inc.
Yalom, I. D. (1999).Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace.
Yalom, I. D. (2003). Chvála psychoterapie. Praha: Portál.
Yalom, I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.
Zeig, J. K. (2005). Umění psychoterapie. Praha: Portál.
Zimmer, C. (2006). Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Praha: Galén.
Zvolský, P. (1990). Rozvoj genetiky v psychiatrii. Praha: Avicenum.
REJSTŘÍK
A – depotní 201
absorpce 189 – incisivní 201
abúzus 108 – klasická 200
– látek nezpůsobujících závislost 158 – sedativní (bazální) 200
afekt 69 anxiolytika 202
– nezvládnutý 70 – benzodiazepinová 202
– patický 70 – nebenzodiazepinová 203
agitovanost 84 aprosexie 73
agonisté arteterapie 230
– inverzní 189 atrofie mozkové tkáně 95
– parciální 189 autismus
– – inverzní 189 – atypický 179
agorafobie 142 – dětský 179
akineze 84 – funkční 179
aktivní negativismus 84
akupunktura 223 B
akutní intoxikace 107 -amyloid 95
alexitymie 72 bdělost 63
alkoholový defekt fetální 110 biorytmicita 140
alternace osobnosti 85 bipolární afektivní porucha 132
Alzheimerovy plaky 95 bipolární průběh 132
ambivalence 83 blokátory zpětného vychytávání
amnézie mediátorů 192
– anterográdní 75 bludy 77
– disociativní 148 – depresivní 77
– psychogenní (disociativní) 75 – expanzivní 78
– retrográdní 74 – paranoidní 78
– tranzitorní globální 75 bradypsychismus 76
analýza brebtavost 184
– existenciální 228 bulimie 81
– transakční 228 – mentální 153
anamnéza 47 buňka
anhedonie 129 – nervová 25
anorexie 81 – podpůrná 25
– mentální 152
anorgasmie 169 C
antagonisté 189 centrální vazodilatancia 207
– NMDA-receptorů 206 CT angiografie 52
antidepresiva 191
– heterocyklická 194 D
– tetracyklická 194 daseinsanalýza 229
– tricyklická 194antipsychotika degradace osobnosti 85
antipsychotika 199 Deklarace lidských práv a duševního
– atypická 199 zdraví 235
257
Deklarace lidských práv duševně E

nemocných 235 edukace 187
delirium 65, 99, 112 echomantismy 84
– tremens 113 ejakulace předčasná 169
demence 79, 93 ekmnézie 75
– Alzheimerova typu 94 elektrocortikografie 57
– atroficko-degenerativní 93 elektroencefalografie 57
– ischemicko-vaskulární 95 elektroencefalogram 58, 62
– symptomatická (sekundární) 93 elektromyogram 62
denní stacionář 19 elektrookulogram 62
depersonalizace 65, 151 emisní tomografie
depravace osobnosti 85 – jednofotonová 59, 60
deprese 128 – pozitronová 59, 60
– larvovaná (maskovaná) 129 emoce 68
– periodická (rekurentní) 131 – nižší 69
depresivní epizoda/fáze 130 – vyšší 69
depresivní kruh 140 emoční ambivalence 72
deprivace osobnosti 85 emoční labilita 72
derealizace 65, 152 emoční nepřiléhavost 72
deteriorace osobnosti 85 emoční oploštělost 72
dezintegrace osobnosti 85 emoční tenacita 72
dezorientace 80 encefalitida 103
Diagnostický a statistický manuál enkopréza neorganická 184
duševních poruch Americké enuréza neorganická 184
psychiatrické společnosti 86 epilepsie 104
diagnostický klasifikační systém 16 ergoterapie 232
diagnóza diferenciální 48 etiologie 22
disimulace 185 etiopatogeneze 22
distribuce 189 exhibicionismus 173
duševní poruchy exkrece 190
– organické 92 extenciální analýza 228
– symptomatické 92
dysfunkce F
– sexuální 157, 166 faktor
– somatoformní – endogenní 25
– – bolestivá přetrvávající 151 – exogenní 24
– – vegetativní 151 – ochranný (protektivní) biologický 25
dyskinéza tardivní 201 falopletysmografie 61
dysmorfofobie 150 farmakodynamika 189
dysorgasmie 169 farmakokinetika 189
dyspareunie neorganická 169 farmakopsychologie 190
dyssomnie 154 farmakorezistence 211
dystonie farmakorezistentní formy
– akutní 201 onemocnění 211
– tardivní 201 fetišismus 172
dystymie 134 flexibilitas cerea 84
fobie 142 hypotézy

– sociální 143 – afektivních poruch neuroendokrinní
– specifické (izolované) 143 139
fototerapie viz léčba světlem – mediátorové 122, 139
frotérství 173 – membránové 29
fuga disociativní 148 – neuromediátorové 29
fytoterapie 223 – postreceptorové 30
– receptorové 122
G – transportní 30
gambling viz patologické hráčství
ganglia bazální 36 Ch
genetická příčina 23 charakter 85
geofagie 81 chorobopis 46
gerontofilie 172 chráněná dílna 19
gestaltterapie 228 chráněné bydlení 19
glie viz podpůrné buňky
grand mal 105 I
idiosynkrazie 72
H iluze 66
halucinace 67 – paměti 75
– paměti 75 indiognoze 65
halucinóza inhibitory
– alkoholová 113 – fosfodiesterázy-5 208
– organická 101 – monoaminooxidáz 195
hebefilie 172 instinkt 80
hemisféra mozková 33 integrovaná psychoterapie 229
hemoragie 96 intelekt 78
heterosexualita 174 inteligence 78
homosexualita 174 inteligenční kvocient 79
hormonální produkce 23 izolační místnost 237
hospitalizace 18
hyperbulie 82 J
hypermnézie 74 jednání
hyperprolaktinémie 201 – demonstrativní 83
hyperprosexie 73 – impulzivní 83
hypersexualita 168 – zkratkové 83
hypersomnie neorganická 155 jednofotonová emisní tomografie 59, 60
hypnogram 62
hypnopsychoterapie K
(hypnoterapie) 229 kanibalismus 81
hypnotika 204 karbamazepin 198
hypobulie 82 katalepsie 84
hypokineze 84 katatymie 73
hypománie 127, 128 kleptomanie 165
hypoprosexie 73 klinická psychologie 13, 49
hypotalamus 32 klub terapeutický 19
Kodex práv pacientů 235
259
kognitiva 206 – střední 175

kognitivní model deprese 140 – těžká 175
koktavost 184 metabolizace 190
kóma 64 mezimozek 32
kompulze 83, 144 Mezinárodní klasifikace nemocí 86
konfabulace 75 – 10. revize 87
konzilium psychiatrické 238 Mezinárodní pakt o občanských právech
koprofagie 81 a politických právech 235
korové oblasti mlčenlivost 235
– asociační 35 monoterapie 188
– funkční specifické 35 mozeček 32
kryptomnézie 75 mozek
křeče disociativní 148 – koncový 33
kyselina valproová 198 – střední 32
mozkomíšní mok 31
L mozkový dopaminový systém odměny
lalok mozkový 35 111
lamotrigin 199 mozkový kmen 32
léčba muzikoterapie 230
– anti-cravingová 209 myzofilie 172
– elektrokonvulzivní 215
– senzitizační 209 N
– substituční 209 nádor 103
léčba světlem 221 nálada 69
lege artis 187 – patická
léková interakce 210 – – depresivní 71
limbický systém 36 – – expanzivní 70
Listina základních práv a svobod 235 – – úzkostná 71
lithium 198 – poruchy 70
logorea 84 náměsíčnictví 156
logoterapie 228 NARI 193
narkolepsie 155
M NDRI 194
magnetická rezonance 54 nedobrovolná hospitalizace 235
– funkční 54 nedostatek nebo ztráta sexuální touhy
magnetická rezonanční spektroskopie 55 168
mánie 126 nedostatek požitku ze sexu 168
manýrování 84 negativismus
MARTA 200 – aktivní 84
mediátor 27 – pasivní 84
meningitidy 103 nekrofilie 172
meningoencefalitida 103 nervové buňky 25
mentální anorexie 152 nespavost (insomnie) neorganická 155
mentální bulimie 153 neurastenie 151
mentální retardace 79, 174 neuron viz nervové buňky
– hluboká 175 neurotropika 206
– lehká 175 noční můra 156
noční (spánkový) děs 156 pohyb v terapii 232

nootropika 206 polyfagie 81
norma 12 polysomnografie 62
N-REM fáze 154 porucha
– afektivní bipolární 132
O – afektu 70
obnubilace 65 – disociativní 149
obsese 77, 83, 144 – disociativní (disociační) konverzní
odpor k sexu 168 147
odvykací stav 112 – fobická
ochranné léčení 236 – – anxiózní v dětství 182
ochranné pásy (kurty) 237 – formy myšlení 76
okluze 96 – hyperkinetická 180
omezení volného pohybu 237 – hypochondrická 150
onanie 82 – chování 181
onemocnění CNS infekční 103 – impulzivní 164
onemocnění nynější 46 – jednání 82
orgasmus dysfunkční 169 – mírná kognitivní (lehká porucha
orientace 64, 80 poznávání) 102
– motoriky disociativní 148
P – neurotická 141
paměť 74 – nutkavá 164
paměťové stopy – obsahu myšlení 77
– dlouhodobé 74 – obsedantně-kompulzivní 144
– krátkodobé 74 – organická
parafilie 171 – – disociativní 102
paraprosexie 73 – – emočně labilní (astenická) 102
parasomnie 154 – – katatonní 101
paratymie 72 – – nálady 101
pasivní negativismus 84 – – s bludy 101
patogeneze 22 – – úzkostná 102
patologické hráčství 164 – osobnosti 85
patopsychologie 11 – – anankastická 161
pavučnice 31 – – anxiózní (vyhýbavá) 162
péče komplementární – intermediární 19 – – disociální 160
pederastie 172 – – emočně nestabilní 161
pedofilie 172 – – histrionská 161
pica 81 – – mnohočetná 149
pika v dětství 184 – – narcistická 162
placebo efekt 190 – – organická 102
plena mozková – – paranoidní 160
– měkká 31 – – pasivně-agresivní 162
– tvrdá 31 – – schizoidní 160
pletysmografie genitální 61 – – specifická 159
počítačová tomografie 52 – – závislá 162
podpůrné buňky 25 – osobnosti a chování dospělých 158
pohlavní identita 170 – paměti 74
261
– – kvalitativní 75 – terciární 234

– panická 143 prodloužená mícha 32
– pohlavní identity v dětství 171 prosopagnozie 75
– pohlavní preference 171 protialkoholní (záchytná) stanice 19
– pozornosti 73 protipřenos 230
– předstíraná (faktitivní) 163, 186 přejídání 153
– příjmu potravy 152 přenašeč 27
– přizpůsobení 146 přenos 230
– psychosenzorická 68 přístup
– psychotická 122 – celostní 232
– – akutní polymorfní 123 – komplexní/celostní/bio-psycho-sociál-
– pudů 80 ně-spirituální 39
– s bludy 124 přítomný stav
– – indukovaná 125 – psychický 47
– sexuálního vyzrávání 174 – somatický 48
– sexuálních vztahů 174 příznaky
– schizoafektivní 123 – extrapyramidové 201
– schizotypní 125 – negativní 115
– sociální anxiózní v dětství 182 – pozitivní 115
– somatizační 150 pseudohalucinace 67
– somatoformní 149 pseudoiluze 66
– specifická vývojová psychiatr 13
– – motorických funkcí 179 psychiatrická ambulance 19
– – pervazivní 178 psychiatrická léčebna 18
– – řeči a jazyka 178 psychiatrické oddělení
– – školních dovedností 178 – otevřené 18
– stresová posttraumatická 146 – uzavřené 18
– struktury emocí 72 psychiatrické vyšetření vstupní 46
– struktury myšlení 76 psychiatrie 13, 16
– tiková 183 – soudní 236
– úzkostná 142 psychoanalýza 227
– – generalizovaná 144 psychofarmaka 188
– – separační v dětství 182 – dělení 191
– vědomí psycholog 13
– – kvalitativní 65 – klinický 49
– – kvantitativní 64 psychologie
– vůle 82 – individuální 227
– vývojová pervazivní 179 – klinická 49
posel psychomotorická excitace 84
– sekundární 29 psychomotorický útlum 84
– terciární 29 psychopatologie 11
povelový automatismus 84 – obecná 16
pozitronová emisní tomografie 59, 60 – speciální 16
pozornost 73 psychosomatika 39
prevence psychostimulancia 207
– primární 234 psychoterapie 14, 224
– sekundární 234 – analytická 227
– dynamická 227 – katatonní 116

– eklektická 225 – nediferencovaná 116
– integrativní 225 – paranoidní 116
– integrovaná 229 – reziduální 117
– interpersonální 227 – simplexní 116
– katatymně imaginativní 229 simulace 185
– systemická 228 sitiofobie 81
– transpersonální 229 síťové lůžko 237
– psychotická epizoda první 115 SNRI 193
psychóza sociální tupost 72
– paranoidní alkoholová 113 somatizace 129, 176
– toxická 113 somnambulismus viz náměsíčnictví
pudy 80 somnolence 64
pyromanie 165 sopor 64
soustředění 73
R spánek 154
raptus 84 spánková deprivace 222
– afektivní 70 SSRI 193
reakce na stres 145 statuofilie 172
– akutní 145 stavy posedlosti 148
reakce účelová 83 stereotypie 84
receptory specifické 27 stimulace bloudivého nervu 222
rehabilitace 233 strach 142
relaxace 231 stres 24
REM fáze 154 stupor 84
rodina 38 – afektivní 70
rozštěp osobnosti 85 – disociativní 148
roztroušená skleróza 105 suicidální tendence 129
svépomocná skupina 20
S synapse 27
sadomasochismus 173 synaptická štěrbina 27
SARI 193 syndrom
SDA 200 – amnestický (amnezický) 114
sebepoškození 81 – Aspergerův 180
sebepoškozování 81 – depersonalizační a derealizační 151
sebevražda 81 – fetální alkoholový (FAS) 110
sebezabití 81 – maligní neuroleptický 201
selektivní mutismus 183 – neklidných nohou 156
selhání genitální odpovědi 168 – organický amnestický (amnezický)
sexuální 100
– orientace – egodystonická – postencefalitický 102
(egodystonní) 174 – postkomoční 102
– reaktivní cyklus 167 – Rettův 179
– zneužívání 177 – serotoninový 196
sexuologie 82 – spánkový apnoický 156
schizofrenie 114 – Tourettův 184
– hebefrenní 116 – zneužívaného a týraného dítěte 177
263
systémy U
– diagnostické 86 unipolární průběh 132
– klasifikační 86 úrazy hlavy 104
– postreceptorové 139 úzkost 142
– receptorové 139 – anticipační 142
– situační 142
Š
šestinedělí 157 V
vaginismus neorganický 169
T Varolův most 32
-protein 95 vazník – bílé těleso 33
tachypsychismus 76 vědomí 63
talamus 32 vliv prostředí 24
telefonní skatologie 173 vnímání 66
temperament 85 voyerismus 173
teorie Všeobecná deklarace lidských práv
– neurovývojová 122 a svobod 235
– psychosociální 122 vulvopletysmografie 61
terapeutický vztah 230 vyšetření
terapie – krevních parametrů 50
– kognitivně-behaviorální 226 – moči 51
– rodinná 228 – speciální laboratorní 51
– zaměřená na člověka 227 vyšetřovací metody
teratogenita 213 – funkční 51
thymoprofylaktika 197 – strukturální 51
tiky 84
trans 148 Z
transakční analýza 228 zanedbávání 177
transformace osobnosti 85 záraz myšlení 76
transkraniální magnetická stimulace 221 Zásady práv osob trpících duševní
transmiter 27 poruchou 235
transsexualismus 170 zdraví 11
transvestitismus 170 změny osobnosti přetrvávající 163
– fetišistický 172 zoofilie 172
trichofagie 81 Z-preparáty 204
trichotillomanie 165 způsobilost k právním úkonům 236
tušérství 173 ztráta citlivosti 149
zvracení 153
www.grada.cz
Člověk, jeho mozek a svět

a kolektiv
256 stran
ISBN 978-80-247-2617-5
Člověk, jeho smysly a svět

a kolektiv
256 stran
ISBN 978-80-247-2946-6
Publikace z nakladatelství Grada Publishing si můžete zakoupit

u svého knihkupce nebo objednat v zákaznickém servisu nakladatelství:
ČR – GRADA Publishing, a.s. SR – Grada Slovakia spol. s r.o.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 Moskovská 29, 811 08 Bratislava
tel.: +420 234 264 401 tel.: +421 2 556 45 189
fax: +420 234 264 400 fax: +421 2 556 45 179
e-mail: obchod@grada.cz e-mail: grada@grada.sk, www.grada.sk
MiPs121008s1
Prodáno 10.08.2014 na www.Kosmas.cz zákazníkovi Petříček Libor, liborpetricek@gmail.com

PSYCHOPATOLOGIE
Psychopatologie se zabývá psychickými poruchami. Věnuje se jak příčinám,
průběhu a prognóze, tak diagnostice, třídění, léčbě a prevenci duševních
poruch a stavů, nepomíjí však ani oblasti výzkumné a forenzní. Tento obor
už delší dobu prodělává rychlý vývoj – nových poznatků neustále přibývá.
Počty lidí s nějakou formou narušení psychického stavu nebo s duševní
poruchou celosvětově rozhodně neklesají, mají spíše stoupající tendenci.
Znalost základů psychopatologie tak dnes patří k nepostradatelným předpo-
kladům pro práci ve všech pomáhajících profesích (v pozici psychologů, so-
ciálních pracovníků, zdravotníků, pedagogů apod.). Poznatky o duševních
poruchách jsou doslova nezbytné pro studující příslušných oborů, mohou
však být k užitku i zájemcům z řad širší veřejnosti, příbuzným duševně ne-
mocných nebo těm, kteří se s duševním onemocněním setkali sami u sebe.
Snahou autorů je přinést stručné seznámení s oborem přístupnou a čtivou
formou, aniž by byly pomíjeny poznatky současné vědy. Moderní a přehled-
ná publikace přibližuje základní témata obecné i speciální psychopatologie.
Vychází z klinické praxe i z výuky v rámci univerzity, a tvoří tedy kompen-
dium širokého oboru.
PSYCHOPATOLOGIE
ISBN 978-80-247-3737-9
GRADA Publishing, a.s.
tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400
9 788024 737379 e-mail: obchod@grada.cz
www.grada.cz

Miroslav Orel A Kolektiv - Psychopatologie

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Miroslav Orel A Kolektiv - Psychopatologie

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

MUDr. PhDr. Miroslav Orel a kolektiv

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE

Vydala Grada Publishing, a.s.

Ilustrace MUDr. PhDr. Miroslav Orel, použita kresba Leonarda da Vinci

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

1. Krátké slovo na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1. KRÁTKÉ SLOVO NA ÚVOD

Na samém začátku si odpovězme na otázku – proč vznikla právě tato kniha, co

Vzhledem k neustálému přibývání nových poznatků ve všech vědních oborech (psychiatrii

Neboť lidská duše sama o sobě je vesmírem.

V Olomouci, 12. března 2012 Miroslav Orel a Věra Facová

2. NORMY A DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

Z tohoto důvodu se v medicíně jako takové (včetně psychiatrie) nikdy nevyhneme

Nauka o psychických nemocech, chorobných a hraničních duševních jevech se nazývá

Psychopatologie se zabývá diagnostikou, klasifikací i výzkumem jak duševních po-

Jedním z úkolů psychopatologie je v psychické oblasti definovat patologické (tedy

Konstatujme, že hranice mezi normou a abnormitou zdaleka nemusí být ostrá – je

PSYCHIATRIE je specializovaným lékařským oborem, který je zaměřen na teo-

PSYCHOLOGIE je věda zabývající se psychologickými aspekty lidského bytí – cho-

Psycholog je absolventem jednooborového magisterského studia psychologie na filo-

Je zřejmé, že náplň psychologie, psychopatologie a psychiatrie se prolíná a překrývá v mnoha aspektech.

V péči o duševně nemocné považujeme profese psychologů a psychiatrů nikoli za

PSYCHOTERAPIE (které se stručně věnujeme na jiném místě) je oborem, kterému

3.1 MOC A BEZMOC PSYCHIATRIE

Současná psychiatrie je moderním lékařským oborem s řadou možností dia-

krajní extrém: krajní extrém:

Obr. 3.1 Možnosti a limity současné psychiatrie

4. NÁPLŇ OBECNÉ A SPECIÁLNÍ

Psychopatologie a psychiatrie jako obory čerpají z řady disciplín teoretických

OBECNÁ PSYCHOPATOLOGIE A PSYCHIATRIE se věnují základním oblas-

Nejjednodušší známky onemocnění se nazývají symptomy. Objektivně pozorovatelné symptomy mů-

SPECIÁLNÍ PSYCHOPATOLOGIE A PSYCHIATRIE jsou zaměřeny na kon-

Jednotlivé nozologické jednotky – psychiatrické diagnózy (např. diagnóza demenze Alzheimerova

Diagnostické klasifikační systémy umožňují komunikaci mezi odborníky, jsou ur-

Psychiatrická péče je v naší republice realizována prostřednictvím sítě psychiat-

Uzavřená psychiatrická oddělení mají možnost omezení volného odchodu paci-

Na otevřených psychiatrických odděleních jsou hospitalizováni pacienti, jejichž stav

PSYCHIATRICKÉ AMBULANCE poskytují služby ambulantní psychiatrické péče,

Platí, že jeden pacient by měl navštěvovat jednoho ambulantního psychiatra.

KOMPLEMENTÁRNÍ – INTERMEDIÁRNÍ PÉČE navazuje na hospitalizaci

Svépomocné skupiny nemocných a/nebo jejich rodinných příslušníků poskytují

Celosvětovým trendem je posilování ambulantní a komplementární péče s omezováním

6. PŘÍČINY VZNIKU DUŠEVNÍCH

ZISKY a ZDROJE ZTRÁTY a INVESTICE

GENETIKA FUNKCE MOZKU

Obr. 6.1 Příčiny vzniku duševních poruch

V této kapitole se podíváme na biologické i psychosociální příčiny vzniku duševních

Etiologie je nauka o příčinách nemocí.

6.1 BIOLOGICKÉ ASPEKTY VZNIKU DUŠEVNÍCH

DNA – deoxyribonukleová kyselina je dvouvláknová šroubovice, v jejíž struktuře je zapsána genetická

HORMONÁLNÍ SYSTÉM IMUNITNÍ SYSTÉM

Obr. 6.2 Interakce nervového, hormonálního a imunitního systému

Automaticky se rozbíhající, přirozenou a do jisté míry zcela funkční reakcí organismu

Mezi příčiny psychických poruch může patřit řada EXOGENNÍCH FAKTORŮ

Mezi ENDOGENNÍ FAKTORY bychom mohli řadit mnohá onemocnění, po-

Proti nepříznivým a negativním faktorům stojí komplex ochranných (protektivních)

6.1.1 MOZEK, MOZKOVÉ PROCESY A PSYCHOPATOLOGIE

astrocyt (v kontaktu s neurony a kapilárami)

oligodendroglie (tvorba obalů nervových vláken v CNS)

obaly nervového vlákna

Obr. 6.3 Neuron a glie (astrocyt, oligodendroglie, mikroglie a ependymové buňky)

multipolární neuron pseudounipolární neuron