Kognitivni Psychologie-Eysenck Keane-2008

MICHAEL W.EYSENCK - MARK T.
KEANE
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE
Kniha uznávaných autorů M. W. Eysencka a M. T. Keanea představuje souhrnnou
práci o jednom z hlavních psychologických oborů - kognitivní psychologii. Dočkala
se již pěti anglických vydání a patří dnes ve světě k nejvyhledávanějším učebnicím
svého druhu. Vedle klasických teorií a poznatků práce reflektuje nejnovější výzkum
né výsledky v dané oblasti a obsahuje i informativní diskusi o teoretickém, empiric
kém a metodologickém kontextu vývoje kognitivně psychologického poznání. Před
kládané informace jsou ukotvené v širokém poznatkovém rámci, přičemž autoři
nevnucují žádné jednotné schéma, jak popisované problematice rozumět. Čtenář
tak při studiu dostává dostatečný prostor k tvorbě vlastního kritického názoru. Dí
ky svým charakteristikám se Eysenckova a Keaneova Kognitivní psychologie stává
nepostradatelnou „příručkou“ nejen pro studenty psychologie a psychology, ale za
ujme nepochybné také pedagogy, filozofy, lingvisty, lékaře, fyziology i odborníky na
informační technologie.
www.academia.cz
MICHAEL W. EYSENCK
MARKT. KEANE
ACADEMIA 2008
Kniha byla vydána s podporou Akademie věd České republiky
Překladatelé a autoři poznámek k jednotlivým kapitolám:

Radovan Šikl (i, 2,3,19)
Jiří Lukavský (4, 8,17)
Dalibor Špok (5, 6,7)
Miroslav Filip (9, ro)
Filip Smolík (11,12,13)
Daniel Heller (14,15,16)
Tomáš Kohoutek (18)
Michael W. Eysenck - Mark T. Keane: Cognitive Psychology. A Student’s Handbook

© 2000 by Psychology Press Ltd
All Rights Reserved. Authorised translation from the English language edition published by Psychology Press,
a member of the Taylor & Francis Group.
Translation © Miroslav Filip, Daniel Heller, Tomáš Kohoutek, Jiří Lukavský, Filip Smolík, Radovan Sikl,
Dalibor Špok, 2008
ISBN 978-80-200-1559-4
OBSAH
Předmluva............................................................................................................................................. n
Předmluva k českému vydání.............................................................................................................. 13
1. Úvod.............................................................................................................................................. 15
Kognitivní psychologie jako věda................................................................................................. 15
Kognitivní věda............................................................................................................................. 19
Kognitivní neuropsychologie........................................................................................................ 27
Kognitivní neurověda.................................................................................................................. 32
Rozvržení knihy............................................................................................................................. 39
Shrnutí kapitoly.............................................................................................................................. 40
Doporučená četba........................................................................................................................... 40
2. Zrakové vnímání: Základní procesy.......................................................................................... 42

Úvod.............................................................................................................................................. 42
Percepční organizace...................................................................................................................... 42
Vnímání prostoru a velikosti.......................................................................................................... 48
Vnímání barev.............................................................................................................................. 5&
Funkční systémy mozku............................................................................................................... 63
Shrnutí kapitoly............................................................................................................................. 71
Doporučená četba.......................................................................................................................... 72
3. Vnímání, pohyb, jednání............................................................................................................. 73

Úvod.............................................................................................................................................. 73
Konstruktivistické teorie............................................................................................................... 74
Přímé vnímání................................................................................................................................ 79
Pokus o teoretickou integraci........................................................................................................ 83
Pohyb, vnímání, jednání................................................................................................................ 85
Zrakem řízené jednání................................................................................................................... 87
Vnímání pohybujících se objektů................................................................................................... 94
OBSAH 5
Shrnutí kapitoly........................................................................................................................... 103
Doporučená četba........................................................................................................................ 104
4. Rozpoznávání objektů............................................................................................................... 106

Úvod............................................................................................................................................ 106
Rozpoznávání obrazců................................................................................................................. 107
Marrova komputační teorie.......................................................................................................... 111
Přístup kognitivní neuropsychologie........................................................................................... 121
Přístup kognitivní vědy................................................................................................................ 124
Rozpoznávání tváří...................................................................................................................... 131
5. Pozornost a hranice výkonu...................................................................................................... 146

Úvod............................................................................................................................................ 146
Zaměřená sluchová pozornost..................................................................................................... 148
Zaměřená zraková pozornost....................................................................................................... 154
Rozdělená pozornost.................................................................................................................... 166
Automatické procesy.................................................................................................................... 174
Chybné výkony............................................................................................................................ 179
6. Paměť: Struktura a procesy..................................................................................................... 186

Úvod............................................................................................................................................ 186
Struktura paměti.......................................................................................................................... 186
Pracovní paměť............................................................................................................................ 193
Paměťové procesy....................................................................................................................... 204
Teorie zapomínání....................................................................................................................... 210
Teorie vybavení a rekognice........................................................................................................ 218
7. Teorie dlouhodobé paměti......................................................................................................... 230

Úvod............................................................................................................................................ 230
Epizodická a sémantická paměť.................................................................................................. 230
Implicitní paměť.......................................................................................................................... 233
Implicitní učení............................................................................................................................ 237
Teorie vhodného transferu........................................................................................................... 239
Amnézie....................................................................................................................................... 243
Teorie amnézie............................................................................................................................. 251
6
8. Každodenní paměť......................................................................................................................266
Úvod..............................................................................................................................................266
Autobiografická paměť................................................................................................................ 268
Významné vzpomínky................................................................................................................ 276
Očitá svědectví............................................................................................................................. 280
Mimořádné paměťové schopnosti................................................................................................ 287
Prospektivní paměť..................................................................................................................... 291
Zhodnocení výzkumu každodenní paměti................................................................................... 294
Shrnutí kapitoly............................................................................................................................ 295
Doporučená četba..........................................................................................................................296
9. Znalosti: Propozice a představy................................................................................................ 297

Úvod............................................................................................................................................. 297
Co je to reprezentace?.................................................................................................................. 298
Co je to propozice?...................................................................................................................... 302
Propozice: Objekty a relace.......................................................................................................... 3°3
Schémata, rámce a scénáře.......................................................................................................... 309
Co je to představa? Předběžný výklad......................................................................................... 315
Propozice versus představy.......................................................................................................... 320
Kosslynův komputační model představivosti.............................................................................. 327
Neuropsychologie vizuální představivosti................................................................................... 334
Konekcionistická reprezentace.................................................................................................... 335
Shrnutí kapitoly............................................................................................................................ 34°
10. Objekty, pojmy a kategorie....................................................................................................... 342

Úvod............................................................................................................................................. 342
Doklady procesů kategorizace..................................................................................................... 344
Teorie definujících atributů.......................................................................................................... 350
Teorie prototypů......................................................................................................................... 354
Teorie exemplářů......................................................................................................................... 358
Teorie pojmů založené na explanaci.......................................................................................... 360
Pojmové kombinace..................................................................................................................... 363
Pojmy a podobnost....................................................................................................................... 364
Zhodnocení teorií kategorizace.................................................................................................... 370
Pojmy z hlediska neurologických nálezů..................................................................................... 370
Doporučená četba................................................................................................................. 373 11 *
11. Vnímání řeči a čtení................................................................................................................... 374

Úvod............................................................................................................................................. 374
Naslouchání řeči.......................................................................................................................... 375
OBSAH 7
Teorie rozpoznávání slov............................................................................................................. 379
Kognitivní neuropsychologic....................................................................................................... 385
Základní procesy při čtení............................................................................................................ 388
Identifikace slov........................................................................................................................... 393
Dráhy od písmen ke zvuku.......................................................................................................... 397
Shrnutí kapitoly............................................................................................................................ 4°5
Doporučená četba......................................................................................................................... 407
12. Porozumění jazyku..................................................................................................................... 408

Úvod..............................................................................................................................................408
Zpracování vět.............................................................................................................................. 408
Teorie kapacity............................................................................................................................ 416
Zpracování diskurzu......................................................................................................... 414 * * * * * 20
Zpracování příběhů...................................................................................................................... 427
13. Jazyková produkce.................................................................................................................... 441

Úvod............................................................................................................................................. 441
Řeč jako komunikace.................................................................................................................... 441
Procesy řečové produkce............................................................................................................. 443
Teorie řečové produkce................................................................................................................ 445
Kognitivní neuropsychologic: Řečová produkce......................................................................... 452
Kognitivní neurověda: Řečová produkce.................................................................................... 455
Psaní: Základní procesy............................................................................................................... 456
Kognitivní neuropsychologic: Psaní............................................................................................. 462
Srovnání řeči a psaní.....................................................................................................................468
Jazyk a myšlení............................................................................................................................. 4^9
Doporučená četba...................................................................................................................... 473
14. Řešení problémů: Hádanky, vhled a expertství...................................................................... 474

Úvod............................................................................................................................................. 474
Raný výzkum: Škola Gestalt psychologie................................................................................... 476
Newellova a Simonova teorie problémového prostoru................................................................ 481
Hodnocení výzkumu hádanek.......................................................................................................490
Reinterpretace zjištění gestaltistů................................................................................................ 493
Od hádanky k expertství.............................................................................................................. 497
Hodnocení výzkumu expertství................................................................................................... 506
Jak se stát expertem...................................................................................................................... 5°7
Kognitivní neuropsychologic myšlení......................................................................................... 510
Shrnutí kapitoly............................................................................................................................. 512
Doporučená četba......................................................................................................................... 5’3
KOGNITIVNÍ psychologie
8
15. Tvořivost a objevy...................................................................................................................... 514
Úvod............................................................................................................................................. 514
Génius a talent.............................................................................................................................. 514
Obecné přístupy k tvořivosti........................................................................................................ 515
Objevy využívající mentální modely........................................................................................... 519
Objevy pomocí analogie.............................................................................................................. 523
Vědecké objevy pomocí testování hypotéz.................................................................................. 527
Hodnocení výzkumu řešení problémů......................................................................................... 531
16. Usuzování a dedukce.................................................................................................................. 535

Úvod............................................................................................................................................. 535
Teoretické přístupy k usuzování................................................................................................. 538
Usuzování s podmínkami............................................................................................................. 539
Teorie abstraktních pravidel......................................................................................................... 549
Teorie mentálních modelů............................................................................................................ 553
Teorie doménově specifických pravidel..................................................................................... 559
Pravděpodobnostní teorie............................................................................................................ 5 61
Kognitivní neuropsychologie usuzování...................................................................................... 564
Racionalita a hodnocení teorií..................................................................................................... 565
17. Posuzování a rozhodování......................................................................................................... 569

Úvod............................................................................................................................................. 569
Výzkum posuzování..................................................................................................................... 570
Rozhodování................................................................................................................................ 578
Jak často je lidské posuzování a rozhodování chybné?............................................................... 582
r8. Kognice a emoce........................................................................................................................... 585

Úvod............................................................................................................................................. 585
Předpokládá emotivita existenci kognice?................................................................................... 586
Teorie emočního zpracování........................................................................................................ 591
Emoce a paměť............................................................................................................................ 597
Emoce, pozornost a vnímání.........................................................................................................604
Zpracování emocí: Shrnutí............................................................................................................609
OBSAH 9
19- Současnost a budoucnost......................................................................................................... 613
Úvod............................................................................................................................................ 613
Experimentální kognitivní psychologie....................................................................................... 613
Kognitivní neuropsychologie....................................................................................................... 616
Kognitivní věda........................................................................................................................... 618
Kognitivní neurověda.................................................................................................................. 622
Současné a budoucí směřování.................................................................................................... 623
Literatura............................................................................................................................................ 627
Literatura v češtině a slovenštině...................................................................................................... 711
Rejstřík jmenný.................................................................................................................................. 7ú
Rejstřík věcný..................................................................................................................................... 736
10
PŘEDMLUVA
Kognitivní psychologie se od doby, kdy vyšlo poslední vydání této knihy, změnila v několika zají
mavých ohledech. Nejdramatičtější ze všech změn je obrovský nárůst počtu studií, jež při studiu
lidské kognice využívají sofistikovaných technik (např. pozitronové emisní tomografie). V průbě
hu devadesátých let vzrostlo množství takových studií asi desetinásobně a v prvních letech nové
ho milénia roste dále. V důsledku toho nyní v kognitivní psychologii existují čtyři základní pří
stupy: experimentální kognitivní psychologie, založená hlavně na laboratorních experimentech,
kognitivní neuropsychologie, která studuje kognitivní dopady poškození mozku, kognitivní vě
da, zdůrazňující počítačové modelování, a kognitivní neurověda, která pomocí široké škály tech
nik studuje fungování mozku. Integrovat informace zprostředkované těmito čtyřmi zdroji by by
lo velmi užitečné (ovšem obtížné) - a právě o to se pokoušíme v této knize. Protože vedeme rušné
profesionální životy, museli jsme vynaložit značné úsilí na to, aby naše práce neskončila chao
sem. První autor například napsal několik částí knihy v Číně a další části v Mexiku, Polsku, Rus
ku, Izraeli a Spojených státech. Druhý autor následoval Joyceova ducha a věnoval se psaní mezi
Dublinem a Terstem.
Rád bych (Michael Eysenck) vyjádřil hlubokou vděčnost své ženě Christine, jíž je tato kni
ha (stejně jako předchozí vydání) věnována. Jsem rovněž vděčný našim třem dětem (Fleur, Wil-
liamovi a Juliet) za jejich toleranci a pochopení, stejně jako u předchozího vydání této učebnice.
Když si ovšem připomenu dobu, kdy se třetí vydání připravovalo, žasnu nad tím, jak se za po
sledních pět let změnily.
Od roku 1990, kdy jsem (Mark Keane) na knize Kognitivní psychologie začal spolupracovat, se
můj profesionální život významně změnil, z postdoktoranda v oboru psychologie jsem se stal
profesorem kognitivní vědy. Mou původní motivací byla snaha ovlivnit myšlení v kognitivní psy
chologii tehdejší doby tak, aby se více otevírala komputačnímu přístupu - a když se na těch deset
let dívám zpětně, překvapuje mě, jak pomalu se nové myšlenky prosazovaly. Standardní bakalář
ský titul dává studentům kvalitní výbavu pro empirický výzkum mysli, není ovšem mnoho kur
zů, které by jim poskytly nástroje pro teoretické rozpracování tématu. V tomto ohledu patří na vy
svědčení naší disciplíny spíše hodnocení „mohla by se zlepšit“ než „výborně“.
PŘEDMLUVA 11
Jsme velmi vděční několika lidem za přečtení celého rukopisu této knihy a za cenné návr
hy na její zlepšení. K těmto lidem patří Ruth Bymeová, Liz Stylesová, Trevor Harley a Robert Lo
gie. Také bychom rádi poděkovali těm, kdo poskytli komentáře k jednotlivým kapitolám: Johnu
Towseovi, Stevu Andersonovi, Jamesi Hamptonovi, Fernandu Gobetovi, Evanu Heitovi, Alanu
Parkinovi, Davidu Overovi, Keňu Manktelowovi, Keňu Gilhoolymu, Peteru Aytonovi, Clare Har-
riesové, Georgi Matherovi, Marku Georgesonovi, Gerrymu Altmannovi, Nicku Wadeovi, Micku
Powerovi, Davidu Hardmanovi, Johnu Richardsonovi, Vicki Bruceové, Gillianu Cohenovi a Jona-
thanu St. B. T. Evansovi.
Michael Eysenck a Mark Keane
12
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ
Vážení studenti, vědci, čtenáři,
dostává se vám do rukou kniha Kognitivní psychologie autorů Michaela Eysencka a Marka Keana.
Vzhledem k tomu, že na našem trhu jde o publikaci ojedinělou, považujeme za vhodné zmínit
úvodem několik skutečností.
Tato učebnice patří k nejuznávanějším v oboru; ve světě byla dosud vydaná ve čtyřech reedicích.
Způsob zpracování a výkladu látky, který sleduje, se však vymyká typickým postupům, na jaké je čes
ký čtenář u studijních a úvodových textů zvyklý. Za prvé se kniha nesnaží prezentovat kognitivněpsy-
chologické teorie jako teorie silné, široce platné, nýbrž je uvádí jako odůvodněné interpretace empi
rických poznatků, povětšinou výsledků psychologických experimentů. Značný prostor věnuje popisu
experimentální metodologie, rozboru a interpretaci výsledků, a umožňuje tak čtenáři sledovat, ja
ké důvody vedly badatele k formulování či opuštění té či oné koncepce. Za druhé zprostředkovává
čtenáři realističtější obraz vědeckého poznávání kognitivních procesů tím, že se ve výkladu vyhýbá
schematickému kladení koncepcí vedle sebe; spíše je mezi sebou konfrontuje a kriticky komentuje,
přičemž pozornost věnuje i zjištěním, která diskutovaným koncepcím protiřečí. Za třetí je kniha za
měřena na mapování aktuálního stavu poznání na poli kognitivní psychologie a příbuzných oborů.
Starším - ať už překonaným nebo klasickým, dobře známým - poznatkům a teoriím se věnuje jen
v omezené míře, právě tak, jak je to potřeba k pochopení současných stanovisek a přístupů.
Charakterizovaný způsob výkladu umožňuje autorům provádět čtenáře úskalími kognitiv
ních věd, aniž aby mu vnucovali nějaké jednotné schéma, jak popisované problematice rozumět.
Naopak, nechávají na něm, aby si na věc udělal vlasmi názor, a vybízejí ho, aby nad teoriemi pře
mýšlel a dal prostor i jiným, kritickým hlediskům. Při takových nárocích sice existuje nebezpečí,
že se čtenář při studiu textu „ztratí“, na druhou stranu ovšem dostává od autorů cennou příleži
tost vytvořit si obrázek o komplexnosti popisovaného problému a dostatek informací k přemýš
lení o přednostech a nedostatcích dílčích přístupů. Kniha rozhodně není určena k jednorázové
mu přečtení, nýbrž ke studiu, opětovnému promýšlení jednotlivých témat, hledání souvislostí
a kritickému uvažování.
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ 13

Při překládání učebnice jsme originální text přijímali s respektem, ovšem stejně jako auto
ři knihy přistupují k předkládaným teoriím kriticky, i my jsme jejich výklady a interpretace ne
pokládali za „posvátné“ a na řadě míst jsme považovali za vhodné doplnit text upřesňujícími či
rozšiřujícími poznámkami. Vzhledem k tomu, že u nás experimentální tradice kognitivněpsy-
chologického výzkumu - tolik typická pro angloamerickou oblast - není příliš silná, dále proto,
že je předložená učebnice vůbec první obsáhlejší a podrobnější monografií na toto téma u nás,
ale i proto, že kognitivní psychologie komunikuje a sdílí poznatky s řadou dalších oborů (filozo
fie, neurovědy, počítačové vědy, lingvistika, biologie a další), nebyl by uspokojivý převod do češti
ny možný bez týmové spolupráce a bez pomoci řady dalších kolegů- Za pomoc při překonávání
terminologických úskalí proto děkujeme Michalu Boleslavu Měchurovi, Jakubu Dotlačilovi, Janu
Kremláčkovi a Tomáši Strachotovi. Cenné pro nás byly poznámky k průběžným verzím, které po
skytli Michal Šimeček, Filip Abramčuk, Jaroslav Hlinka a Veronika Hesounová.
Kolektiv překladatelů
14
1. ÚVOD
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA Historické kořeny kognitivní psychologie
Před koncem milénia výrazně vzrostl zájem Milníkem ve vývoji kognitivní psychologie se stal
o pochopení zákonitostí vnitřního světa člově rok 1956. Na setkání v Massachusettském tech
ka. Tento zájem provází intenzivnější výzkum nologickém institutu (MIT) přednesl Chomsky
v kognitivní psychologii a ustavení kognitivní příspěvek o své teorii jazyka, Miller o roli ma
vědy jako sjednocujícího programu pro studi gického čísla sedm v krátkodobé paměti (Mil
um mysli. ler, 1956) a Newell společně se Simonem refe
Objevují se knihy, filmy a dokumentární cykly rát o vlastním počítačovém modelu s názvem
pokoušející se laikovi přiblížit přístupnější as Generál Problém Solver (zmiňováno v Newell,
pekty kognitivního výzkumu. Odborné kruhy Shaw & Simon, 1958; viz též kap. 14). K tomuto
vnímají kognitivní psychologii jako perspektiv roku se navíc váže první systematický pokus vy
ní oblast vědy, která zahrnuje široké spektrum světlit tvorbu pojmů z kognitivněpsychologické
témat jako například vnímání, pozornost, uče perspektivy (Bruner, Goodnow & Austin, 1956).
ní, paměť, jazyk, emoce, utváření pojmů nebo Rovněž pro výzkum na poli umělé inteligen
myšlení. ce je klíčový rok 1956, kdy proběhla konference
Nehledě na tematickou diverzitu je kognitiv v Dartmouthu, které se účastnili mj. McCarthy,
ní psychologie vnitřně sjednocena přístupem Minsky, Newell a Simon (viz Gardner, 1985).
založeným na analogii fungování mysli a počí Rok 1956 můžeme považovat za rok zrození
tače, tedy informačním paradigmatem. Tento kognitivní psychologie i kognitivní vědy. Vzá
přístup představuje v posledních desetiletích pětí se začínají objevovat knihy s kognitivně-
vůdčí paradigma v kognitivní psychologii? psychologickou tematikou (např. Broadbent,
1S tak jednoznačným a vyhraněným tvrzením autorů se dá jen obtížně souhlasit. Zejména v poslední době se v kognitivní
psychologii objevují témata zcela irelevantní představě kognice jako zpracování informace; navíc ani v tradičních oblastech ba
datelé zmíněnou paralelu ve svých výzkumných projektech obvykle vůbec nereflektují. Autoři tímto tvrzením rovněž zcela opo
míjejí vlivy neurověd, filozofie či lingvistiky (pozn. překl.).
ÚVOD 15
1958; Bruner et al., 1956), přesto ale ještě ně ní předpokládá vzestupný průběh zpracování
jaký čas potrvá, než se nově profilovaná dis a vliv očekávání a nastavení je schopen inkor-
ciplína stane součástí vysokoškolských osnov porovat jen omezeně.
(Lachman, Lachman & Butterfield, 1979; Lind V průběhu sedmdesátých let přišli autoři, jako
say & Norman, 1977). je například Neisser (1976), s myšlenkou, že
jakákoliv kognitivní aktivita je vždy výslednicí
Zpracování informací: Konsenzus obou směrů zpracování probíhajících součas
Podle Broadbenta (1958) probíhá kognitivní ně (viz kap. 4). Zdánlivě tvoří výjimku vnímá
zpracování podnětu v několika po sobě násle ní a paměť, neboť vnímání se z velké části od
dujících fázích: Začíná elementárními percep- víjí od dílčích vlastností podnětu (tedy spoléhá
čními procesy, jejichž výsledné obsahy jsou za na vzestupné zpracování), a naopak paměť zá
asistence pozornosti směřovány do paměťové visí na již uložených informacích (tedy na se
ho skladu krátkodobé paměti. Opakování dovo stupném zpracování). Vnímání je ale stejně tak
luje udržet informace ve skladu krátkodobé pa ovlivněno pozorovatelovým očekáváním týkají
měti a část z nich je pak postoupena do skladu cím se charakteristik podnětu (viz kap. 2, 3, 4)
dlouhodobé paměti. Jednu z nej detailnějších a paměť (přesněji vybavování) dostupnými en
teorií tohoto typu navrhli Atkinson a Shiffrin vironmentálními nápověďmi (viz kap. 6).
(1968; viz též kap. 6). V sedmdesátých letech se naprostá většina ko
Uvedené pojetí dává autorům učebnic kogni gnitivních psychologů shodovala v tom, že in
tivní psychologie zřetelnou strukturu a návod, formační paradigma je tím nejlepším výcho
aby ve svých knihách sledovali cestu podnětu diskem pro studium lidského poznávání (viz
a postupovali od kapitol o vnímání, pozornos Lachman et al., 1979):
ti a krátkodobé paměti k paměti dlouhodobé.
Podnět ale často zastihne člověka nepřiprave • Lidé jsou autonomní bytosti interagující
ného, nevyladěného k jeho kognitivnímu zpra s okolním prostředím.
covávání, které je pak spoluurčováno mj. dří • Mysl, jejímž prostřednictvím interaguje-
vější zkušeností nebo očekáváním. me se světem, je cílený, víceúčelový systém,
Obvykle se rozlišuje mezi vzestupným zpraco zpracovávající symboly („symboly“ chápeme
váním (bottom-up processing) a sestupným zpra jako znaky uložené v dlouhodobé paměti,
cováním (top-down processing). Zatímco u prv které „designují nebo odkazují na struktury
ního z nich se předpokládá, že pro zpracování mimo ně samotné“; Simon & Kaplan, 1989,
informací o podnětu jsou určující parametry s. 13).
podnětu, druhý zdůrazňuje vliv poznávající • Symboly j sou zpracovávány prostřednictvím
ho člověka na celý proces (především vliv jeho procesů, které je proměňují na jiné symboly
očekávání vyvolaných kontextem nebo před se vztahem k objektům vnějšího světa.
chozí zkušeností). „Vliv člověka“ můžeme ilu • Cílem psychologického výzkumu je popsat
strovat na situaci, kdy slovo „dobře“ napsané symbolické procesy a reprezentace, od nichž
tužkou a sotva čitelným písmem se nám poda se odvíjí výkon v kognitivních úlohách.
ří přečíst snáze v kontextu celé věty „Doufám, • Kognitivní procesy probíhají po určitou do
že se máš____ “, než když bude bez kontextu. bu a v mnoha případech je možné předpo
Výše zmiňovaný sekvenční model zpracová vídat délku reakčního času.
16
• Mysl je procesor s omezenou kapacitou omezíme pouze na vztah kognitivní psycholo
a s omezenou strukturou a zdroji. gie a umělé inteligence.
• Činnost symbolického systému se odvíjí od Při vědomí rizika určitého zjednodušení mů
neurologického základu, jímž ale není plně žeme tvrdit, že v kognitivní psychologii lze na
vysvětlitelná. lézt čtyři hlavní přístupy:
Většina z těchto charakteristik vychází z to • Experimentální kognitivní psychologie navazu

ho, že lidské poznání je možné připodob je na experimentální tradici kognitivní psy
nit k fungování počítače. Herb Simon (1980, chologie a vyhýbá se počítačovému (kompu-
s. 45) se k této paralele vyjadřuje následovně: tačnímu) modelování.
„Před deseti lety bylo třeba pracně obhajovat • Kognitivní věda vyvíjí komputační modely
stanovisko, že procesy probíhající v počítačích činnosti mysli.
a v lidském nervovém systému jsou podobné, • Kognitivní neuropsychologie zkoumá kogni
v současné době už máme k dispozici nepře tivní deficity vzniklé poškozením mozku
berné množství důkazů“ (pro novější pohled a tím dává cenné informace i o nenaruše
viz Simon, 1995). ném lidském poznání.
Informační paradigma se postupně se zdo • Kognitivní neurověda pro pochopení fungo
konalováním informačních technologií vyví vání mozku používá různé techniky (přede
jí a počítačová metafora přitom průběžně do vším zobrazovací).
znává změn. V padesátých a šedesátých letech
vědci hledali podobnosti především na úrov Hranice mezi všemi těmito přístupy jsou ve
ni obecných vlastností (např. mysl je tvořena skutečnosti daleko méně zřetelné, a to z něko
centrálním procesorem a paměťovými regist lika důvodů: Za prvé jsou termíny jako kogni
ry). V sedmdesátých letech se objevilo množ tivní věda a kognitivní neurověda používány
ství nových programovacích jazyků, což při v širším významu, než zde uvádíme. Za dru
vedlo pozornost k softwaru a jazykům (pro hé v posledních letech rapidně přibývá studií,
analogii s porozuměním jazyku viz např. které čerpají z více než jen jednoho přístupu.
Johnson-Laird, 1977). S vývojem paralelních Za třetí je čas od času slyšet názor, že kognitiv
počítačů v dalších letech se vědci vrátili k mož ní psychologové a kognitivní vědci se pomalu
nosti paralelního průběhu zpracování infor stávají ohroženým druhem při pohledu na ex
mací v mozku (Rumelhart, McClelland & the panzi kognitivní neuropsychologie a kognitiv
PDP Research Group, 1986). ní neurovědy.
V této knize se budeme pokoušet o syntézu
Zpracování informací: Neshody poznatků všech čtyř přístupů. Na rozdíl od
Kognitivní věda v sobě sdružuje mnoho disci starších prací poskytujeme větší prostor po
plín - zahrnuje kognitivní psychologii, umě znatkům kognitivní vědy, kognitivní neuropsy
lou inteligenci, lingvistiku, filozofii, neurovědy chologie a kognitivní neurovědy. Nejprve si ale
a antropologii. Společným cílem všech těchto zrekapitulujme nejdůležitější tradiční postupy
vědních oborů je porozumět fungování mysli. kognitivní psychologie.
Problémy spojené s růzností jednotlivých pří
stupů si snáze dokážeme představit, když se
ÚVOD 17
Empirické metody vybrali právě tento pár. Většina zúčastněných
V případě většiny výzkumů zmíněných v té za nejlepší označila pár zcela vpravo, což zna
to knize je na vlastnosti kognitivních procesů mená, že jejich rozhodnutí bylo ve skutečnos
a struktur usuzováno z chování zkoumaných ti ovlivněno umístěním v prostoru. Ve svých
osob (např. z přesnosti a rychlosti jejich výko výpovědích ovšem vliv prostorového umístění
nu) v kontrolovaných podmínkách experimen popírali a za určující pro své rozhodnutí nao
tu. Takto pojatý výzkum se osvědčil jako velmi pak považovali drobné rozdíly mezi páry pun
užitečný a naměřená data posloužila vzniku čoch v barvě, textuře atd.
a ověřování naprosté většiny teorií v kognitiv Nisbett a Wilson (1977, s. 248) jsou přesvědče
ní psychologii. Využívání takto získaných dat ni, že si mentální procesy regulující naše cho
ale nemusí být bez rizika, a to přinejmenším vání neuvědomujeme: „Když požádáte lidi, aby
z těchto důvodů: popsali, jak určitý konkrétní podnět ovlivnil ur
čitou konkrétní odpověď, nevybaví si zprostřed
1. Měření rychlosti a přesnosti výkonu dává kovací proces, ale spíše začnou vytvářet kauzál
pouze nepřímou informaci o povaze kogni ní teorie o účincích toho typu podnětu na ten
tivních procesů a struktur. typ odpovědi.“ Podobnou skepsi dále prohlu
2. Prostředí laboratoře, ve kterém jsou data ob buje poznatek, že člověk pokoušející se intro-
vykle nasbírána, je do značné míry nepřiro spektivně zjistit, co ovlivnilo jeho vlasmi cho
zené. Vzorce chování v laboratoři se mohou vání, často není pravdě blíže, než když příčiny
nezanedbatelně lišit od chování v běžném tohoto chování odhadují jiní lidé.
životě (viz kap. 19). Omezené možnosti introspektivních výpovědí
jsou zřejmé. Například implicitní učení spočívá
Kognitivní psychologové se ovšem při získává v naučení komplexního podnětového materiá
ní informací nespoléhají výlučně na behavio- lu bez toho, že by člověk dokázal naučené ob
rální data, resp. na měřitelné projevy mentál sahy verbalizovat (viz kap. 7). Podobně je im
ních procesů a struktur jedince. Alternativní plicitní pamět tvořena paměťovými obsahy bez
způsob studia mysli nabízí introspekce, kte vědomé vzpomínky. Jedinci s mozkovým po
rou Oxford English Dictionary definuje jako škozením, ale i jedinci bez poškození mohou
„zkoumání nebo sledování vlastních mentál vykazovat excelentní paměťový výkon, aniž by
ních procesů“. Introspekce se odvíjí od vědo byl doprovázen introspekcí (viz kap. 7).
mé zkušenosti a ta je u každého člověka osobní Ericsson a Simon (1980,1984) ovšem kritizují
a privátní. Navzdory tomu může introspekce Nisbetta a Wilsona (1977) za přehnanou skepsi
jako metoda napomoci ke zjištění důležitých vůči možnostem introspekce a sami stanovují
informací o vybraných procesech mysli. kritéria pro rozlišení mezi validním a nevalid-
Podle Nisbetta a Wilsona (1977) je introspekce ním užíváním introspekce:
pro kognitivní výzkum neužitečná, což doklá
dají na vlastním výzkumu: V jedné studii par- • Introspektívni výpověď je lepší získávat
ticipanti sledovali na obrazovce patero napros v průběhu řešení úlohy než retrospektivně,
to stejných párů punčoch a měli vybrat, který protože paměť selhává.
pár je podle jejich názoru ten nejlepší. Vzápětí • Introspekce bude daleko přesnější, když bu
po volbě byli ještě dotázáni, z jakého důvodu si de jedinec popisovat, na co se teď zaměřuje,
18
případně o čem přemýšlí, než kdybychom i prediktivní bázi popisovaného jevu (např.
po něm chtěli interpretovat situaci nebo je Keane, Ledgeway & Duff, 1994; Costello & Kea-
ho myšlenkové pochody. ne, 2000). V této části kapitoly se soustředíme
• Introspekci nelze použít pro některé druhy na komputační modely, protože ty jsou vlajko
procesů (např. nervové procesy, rekogniční vou lodí kognitivněvědního přístupu.
procesy).
Komputační modelování:
Nisbett a Wilson (1977), kteří proklamativně Od vývojových diagramů k simulacím
introspekci považují za zbytečnou, fakticky ve V minulosti často experimentální kognitivní
své studii pouze demonstrovali, že zkoumané psychologové opírali své teorie o vágní tvrze
osoby retrospektivně interpretovaly informa ní a mnohdy bylo obtížné rozhodnout, zda vý
ce, kterých si pravděpodobně předtím vůbec sledky podporují teorii, či nikoliv. Naproti to
nevšimly. A takové zjištění je zcela v souladu mu kognitivní věda reprezentuje své teorie
s navrženým návodem užívání introspektív formou počítačových programů, které jsou ex
ni metody (Crutcher, 1994; Ericsson & Simon, plicitní do nej menšího detailu. V průběhu še
1984). desátých a sedmdesátých let si kognitivní psy
Introspekce tedy může být užitečná, ale prů chologie vystačila se schématy, tzv. vývojovými
běh mnoha kognitivních procesů a jeho výsled diagramy (flowcharts), které se v počítačové vědě
ky vědomé nejsou. To můžeme ilustrovat na vždy používaly jen jako podklad pro psaní pro
příkladu implicitního učení a implicitní pamě gramů. Schémata jsou sice určitější než slov
ti. Další příklady omezených možností intro ní popis, ale chybí-li k nim programový zápis,
spekce budou předloženy dále v této knize. jsou stále ještě příliš neurčitá.
Příklad použití zcela neadekvátního schéma
KOGNITIVNÍ VĚDA tu je znázorněn na obrázku 1.1. V tomto přípa
dě se jedná o schéma nekvalitní teorie popisu
Kognitivní věda pro porozumění fungování jící proces porozumění větám. Předpokládá se
mysli vyvíjí různé komputační modely. Vhod v něm, že věta je v nějaké podobě zakódována
ný komputační model nám demonstruje, že a poté uložena do paměti. Rozhodovací proces -
danou teorii je možné specifikovat, a umož zde naznačený kosočtvercem - nejprve určuje,
ňuje nám předvídat chování v nových, ne zda věta není příliš dlouhá. Jestliže ano, rozdě
známých situacích. Matematické modely byly líme větu na několik částí, vracíme se ke sta
v experimentální psychologii používány dlou diu zakódování a kódujeme větu znovu. V další
ho před tím, než se prosadilo informační pa etapě rozhodujeme o jednoznačnosti věty. Je-li
radigma (např. v případě IQ testů). Avšak ty věta nejednoznačná, potom konkretizujeme
to modely dovolovaly pouze predikci, zatímco jednotlivé významy a opět se vracíme ke stadiu
vesměs postrádaly možnost vysvětlení sledova zakódování. Pokud je věta jednoznačná, bude
ného jevu. Kupříkladu spáchání tří dopravních uložena do paměti. Po jejím uložení začínáme
přestupků je pro pojišťovnu dobrým predikto- s kódováním další věty.
rem rizikového řidiče, ale není snadné určit, V době, kdy se v kognitivní psychologii pou
proč tomu tak je. Komputační modely oproti žívaly téměř výhradně vývojové diagramy, byly
tomu mají schopnost postihnout explanatomí na její adresu často slyšet jízlivé otázky typu
ÚVOD 19
Vývojový diagram
nekvalitní teorie
popisující proces
porozumění větám.
„Co se děje v okénkách?“ nebo „Co [jaké ob jich přesnějšího vymezení pochopíme při po
sahy - pozn. překl.] je neseno šipkami?“. Psy hledu na všechny šipky směřující k políčku
chologové byli upozorňováni na to, že z diagra „kódovat“. K tomuto místu jsou vedeny čtyři
mu není možné přesněji zjistit, co to znamená druhy informací: samotná věta určená k zakó
„zakódovat větu“, jak dlouhá věta už je „příliš dování; věta, která byla v políčku „rozděl vě
dlouhá“ ani podle jakých pravidel se stanovuje tu“ rozdělena na více částí; věty nabývající růz
nejednoznačnost věty. Navíc u rozdělené věty ných významů; příkaz ke zpracování další věty.
nelze dost dobře bez znalosti zbytku věty roz Už z toho je zřejmé, že v okénku „kódovat“ je
hodnout, zda je vybraná část víceznačná, či ni potřeba provést několik specifických operací.
koliv. Jakkoliv se tedy obsahy okének mohou Povšimněme si rovněž, že některé informace
při zběžném přehlédnutí zdát v pořádku, při představují obsahy, zatímco jiné významy vě
snaze o konkretizaci těchto obsahů zřetelně vy ty. To znamená, že k úplnému popisu procesu
vstanou neshody a protimluvy. zakódování schází, aby se blíže specifikovaly
Neméně než políčka jsou pro výsledek důleži relevantní procesy, a k tomuto účelu vývojový
té i šipky a jimi přenášené obsahy. Potřebu je diagram nepostačuje. Nedostatky vývojových
20
diagramů trochu připomínají anekdotu na ob znamu. Takové programy jsou psané v progra
rázku 1.2? movacích jazycích umělé inteligence, jako jsou
například LISP (Norvig, 1992) nebo PROLOG
OBRÁZEK 1.2 (Shoham, 1993).
K simulování na počítači se váže množství otá
zek a existuje mnoho způsobů, jimiž lze ko
gnitivní procesy na počítači simulovat (Coo-
per, Fox, Farringdon & Shallice, 1996; Costello
& Keane, 2000; Palmer & Kimchi, 1986): Pal-
mer a Kimchiová (1986) tvrdí, že by mělo být
možné libovolnou teorii na různých úrovních
dekomponovat (od deskriptivních tvrzení přes
vývojový diagram až po konkrétní funkce v pro
gramu), dříve než bude vytvořen programo
vý zápis. Rovněž by mělo být možné na urči
té úrovni dekompozice programu vytyčit dělicí
čáru a prohlásit, že všechno nad touto čarou
je psychologicky plauzibilní nebo smysluplné,
a naopak všechno pod ní nikoliv. Pochopitel
ně vždy bude mít nějaká část programu s teo
rií minimální spojitost a bude se týkat použi
POTOM SE STANE ZAZRAK...
tého programovacího jazyka nebo počítače, na
„MYSLÍM, ŽE V BODU DVÉ BYSTE MĚL BÝT
TROCHU KONKRÉTNĚJŠÍ.“ kterém program poběží. Cooper et al. (1996)
jsou přesvědčeni, že psychologické teorie by
Problémy s neurčitostí. Copyright © 1977 Sidney Harris, přirozený jazyk vůbec neměly používat; měly
American Scientist Magazine. Otištěno se svolením autora. by pracovat s formálně specifickým jazykem -
jaký je třeba v logice - volně převoditelným do
Samozřejmě, že ne všechny teorie vyjádřené ve programu.
formě vývojových diagramů musí nutně trpět Důležitou otázkou je vztah mezi výkonem pro
zmíněnými nedostatky, ovšem popis ve formě gramu a lidským výkonem (Costello & Kea
programu umožňuje mít vágní termíny a skry ne, 2000). Například jen zřídkakdy má smysl
té předpoklady podstatně lépe pod kontrolou. srovnávat rychlost programu při vykonávání
U popsaného příkladu by tak program jistě ob zadané úlohy s reakčním časem člověka už je
sahoval bližší vymezení podoby věty na vstupu, nom proto, že čas zpracování u programu je
průběh ukládání do paměti a také klíčové infor determinovaný psychologicky irelevantními
mace o rozhodovacích procesech týkajících se parametry - rychlost programu závisí na vý
určování délky věty a jednoznačnosti jejího vý konnosti počítačů anebo na tom, zda je kód
‘ Zmíněné připomínky se nemusí vztahovat tolik k samotné existenci vývojových diagramů, jako spíše k jejich nevhodné
mu používání. Vývojové diagramy mají být přehledným popisem algoritmu, přímo převoditelným do programovacího jazyka
(pozn. překl.).
ÚVOD 21
TABULKA i.i Tři otázky týkající se počítačové simulace:
• Je možné dekomponovat teorii před dosažením úrovně psaného programu?

• Je možné oddělit psychologické aspekty programu od ostatních aspektů?
• Jsou mezi reakčním časem programu a člověka nějaké rozdíly?
programu spíše interpretovaný než kompilo Celá jedna skupina kognitivních modelů je vy
vaný. Nicméně některé položky v programu by stavěná na těchto principech. Tyto sémantické
měly zapříčinit rozdíly v operačním čase ko (nebo také asociativní či deklarativní) síti mají
respondující s rozdíly v reakčních časech u li následující společné charakteristiky:
dí, kteří zpracovávají stejný podnětový materi
ál. Přinejmenším by program měl být schopen • Pojmy jsou reprezentované vzájemně pro
ze stejného vstupu reprodukovat stejný výstup pojenými uzly, které vytvářejí síť.
jako člověk. • Vazby mezi uzly mohou mít různý charak
ter; mohou reprezentovat obecné vztahy
Techniky komputačního modelování (např. „je asociován s“ nebo „je podobný ko
Zmiňovali jsme se o obecných vlastnostech mu“) nebo vztahy specifické typu „něco je
komputačních modelů. Nyní se dostáváme něčím“ (např. Jan je policistou) anebo vzta
k výčtu hlavních typů modelů používaných po hy složitější, vytyčené například pojmy hrát,
slední dobou v kognitivní vědě. Krátce popíše udeřit nebo kopnout.
me vlastnosti sémantických sítí, produkčních • Uzly samotné a vazby mezi uzly mohou
systémů a konekcionistických sítí. mít různou váhu danou podobností jedno
ho a druhého pojmu. Takže například poj
Sémantické sítě my pes a kočka mohou být propojené vahou
Představme si, že bychom měli modelovat to, 0,5, zatímco pojmy pes a tužka vahou 0,1.
co víme o světě (viz kap. 9). Ve filozofii existu • Učení v případě sémantické sítě znamená
je dlouhá tradice počínající Aristotelem a brit přidání nového pojmu nebo vazby do sítě
skými empiriky (Locke, Hume, Milí, Hartley, anebo změnu hodnoty váhy spoje mezi poj
Bain), podle níž k veškerému poznání dochází my. K tomu dochází například při zjištění
ve formě asociací. Asociace se řídí třemi hlav podobnosti mezi dvěma pojmy v síti.
ními principy: • Různé obecné vlivy (např. vliv paměti) je
možné modelovat tak, že se od daného uz
• Styčnost: Dvě věci (objekty nebo události - lu nebo skupiny uzlů rozšíří aktivace po ce
pozn. překl.) budeme asociovat, protože se lé síti.
odehrály současně. • Způsob šíření aktivace po síti determinuje
• Podobnost: Dvě věci budeme asociovat, pro řada faktorů. Ovlivňuje ho například počet
tože jsou si podobné. vazeb mezi vybraným uzlem a místem ak
• Kontrast: Dvě věci budeme asociovat, proto tivace nebo doba, která uplynula od začátku
že jsou protikladné. aktivace.
22
Ukázka jednoduché sémantické sítě je na ob Produkční systémy
rázku 1.3. Podobá se modelu sémantických sí Produkční systémy jsou další oblíbenou tech
tí navrženému Collinsem a Loftusovou (1975), nikou modelování kognitivních procesů. Jsou
který napomohl k získání řady poznatků. Po vystavěné na pravidle „JESTLIŽE - PAK“. Pří
mocí tohoto druhu sítí můžeme snadno mo kladem takového pravidla dobře známým z kaž
delovat sémantický priming, kdy například dodenního života může být poučka: „Když se
slovo „pes“ je snáze rozpoznatelné, pokud rozsvítí zelený panáček, přejdi přes silnici.“ Vel
mu předchází slovo „kočka“ (Meyer & Schva- ké množství pravidel daného druhu je uloženo
neveldt, 1971; viz kap. 12), nebo je můžeme po v dlouhodobé paměti a jsou důležitá i pro pra
užít k pochopení nesprávných informací ob covní paměť (tedy systém uchovávající aktuál
jevujících se ve výpovědích očitých svědků ně zpracovávané informace). V konkrétní situ
(Ayers & Reder, 1998; viz kap. 8). Sémantic aci je aktuální informace „svítí zelený panáček“
ké sítě jsou elegantní a flexibilní modelova konfrontována s polovinou JESTLIŽE pravidla
cí schémata. uchovávaného v dlouhodobé paměti a spouští
polovinu PAK pravidla („přejdi přes silnici“).
Produkční systémy mají následující charakte
ristiky:
• Jsou tvořeny množstvím JESTLIŽE - PAK

pravidel.
• Zahrnují pracovní paměť nesoucí informaci.
• V produkčních systémech se hledá shoda me
zi obsahy pracovní paměti a příčinnými část
mi (JESTLIŽE) pravidel a dochází k uskuteč
nění následkových částí (PAK) pravidel.
• Při shodě aktuální informace v pracov
ní paměti s větším počtem pravidel může
být prostřednictvím strategie řešení konfliktů
(conflict-resolution strategy) jedno z nich zvo
leno jako to nejlepší.
Představte si jednoduchý produkční systém,

který pracuje se seznamy písmen A a B (viz
obr. 1.4). Systém se řídí dvěma pravidly:
Schematický diagram jednoduché sémantické sítě, kde 1. JESTLIŽE seznam písmen nacházející se
uzly reprezentují různé pojmy (např. pes nebo kočka) v pracovní paměti končí písmenem A, PAK
a vazby mezi uzly naznačují míru podobnosti mezi těmito
nahraď toto A za AB.
pojmy.
2. JESTLIŽE seznam písmen nacházející se
v pracovní paměti končí písmenem B, PAK
nahraď toto B za A.
ÚVOD 23
OBRÁZEK 1.4
Schematický
diagram
jednoduchého
produkčního
systému.
V závislosti na různých vstupujících informa pomoci produkčních systémů modeloval lid

cích se v systému budou dít různé věci: Po ské učení a další autoři je použili k modelo
kud zadáme řetězec CCC, písmena se do vání podmiňování u krys nebo k modelová
časně uloží v pracovní paměti, ale nedojde ní sémantické paměti (např. Holland et al.,
k žádné změně, neboť písmeno C na konci 1986).
řady písmen nevyhovuje polovině JESTLIŽE
ani jednoho pravidla. Pokud zadáme A, vyho Konekcionistické sítě
víme pravidlu číslo 1, což bude mít za násle V oblasti komputačního modelování jsou ko
dek obměnu písmena A za AB, a tedy v mo nekcionistické nebo také neuronové sítě, pří
mentě uskutečnění poloviny PAK bude do padně distribuované paralelní modely zpra
pracovní paměti uloženo AB. V dalším cyk cování, jak bývají střídavě nazývány, poměrně
lu již ovšem AB nevyhoví pravidlu číslo 1, ale novou záležitostí. U předešlých technik by
pravidlu číslo 2, a tak se z koncového B sta lo vždy zapotřebí explicitně naprogramovat
ne A a do pracovní paměti bude uloženo AA. všechny prvky modelu a pojmy používat jako
Systém při dalších opakováních vyprodukuje explicitní symboly. Naproti tomu se konekci
AAB, AAAB atd. onistické sítě do jisté míry mohou programo
Pomocí pravidla JESTLIŽE - PAK můžeme vat samy v tom smyslu, že se mohou „naučit“
charakterizovat povahu řady kognitivních dospět ke konkrétním výstupům, jsou-li jim
procesů. Například naše znalosti šachu se ří zadána určitá vstupní data. Nadto se tvůrci
dí pravidly jako: „Pokud je dáma ohrožená, konekcionistických sítí většinou používání ex
posuneme ji na bezpečné políčko.“ Sousta plicitních pravidel a pojmů brání a místo toho
vu takových pravidel je možné modifikovat používají distribuované reprezentace, v nichž
a mezery ve znalostech modelovat jako chy jsou pojmy chápány jako vzorce aktivace v sí
bějící pravidla. Newell a Simon (1972) popsa ti (viz kap. 9).
li jako první užitečnost produkčních systémů První teoretické pokusy modelovat učení po
při řešení problémů (viz kap. 14). Jejich vyu mocí postupů připomínajících neuronové sí
žití je ale podstatně širší. Anderson (1993) za tě uskutečnili McCulloch a Pitts (1943) a Hebb
24
(1949)-3 Nejstarší modely nazývané perceptro- • Sítě jsou podobně jako neurony tvořené jed
ny měly některá podstatná omezení (Minsky notkami neboli uzly navzájem propojenými
& Papert, 1988). Ke konci sedmdesátých let ale tak, že každá jednotka má spojení s mnoha
vývoj počítačového hardwaru a softwaru umož dalšími jednotkami.
nil jejich překonání a vytváření komplexních • Uzly se mohou vzájemně excitovat nebo in-
sítí (např. Rumelhart, McClelland & the PDP hibovat.
Research Group, 1986; McClelland, Rumelhart • Dílčí uzel zpravidla pracuje se součtem hod
& the PDP Research Group, 1986). not všech vstupujících vazeb (resp. součtem
Konekcionistické sítě mají obvykle tyto charak vstupujících excitací násobeno příslušnými
teristiky (viz obr. 1.5): vahami - pozn. překl.) a při překročení určité
Mnohovrstevná konek-
cionistická síť obsahující
vrstvu vstupních jed
notek, vrstvu interních
reprezentací (vrstvu
skrytých jednotek) a vrst
vu výstupních jednotek.
Vstupní vzory je možné
zakódovat při dostatku
skrytých jednotek, a to
způsobem, který umož
ňuje příslušné výstupní
vzory ze vzorů vstupních
generovat. Přetištěno se
svolením autorů z knihy
Davida E. Rumelharta
ajamese L. McCIellanda
Parallel distributed proces-
sing: Explorations in the
microstructure of cogni-
tion (Vol. 1), kterou vydalo
nakladatelství MIT Press,
© 1986 Massachusetts
Institute of Technology.
’ Na tomto místě je potřeba zmínit slavného českého fýziologa Viléma Laufbergera, který se v letech z. světové války věnoval
teoretickým otázkám nervové činnosti. V roce 1947 (rok před vydáním Wienerovy Kybernetiky) vyšla jeho kniha Vzruchová teorie,
která přináší kybernetický model fungování mozku na základě oscilujících neuronů. Kniha vyšla pouze česky, a proto je Lauf-
bergerova práce pro historii studia neuronových sítí neznámá (pozn. překl.).
ÚVOD 25
hraniční hodnoty vyšle směrem k dalšímu Pro lepší pochopení konekcionistických sítí
uzlu signál. si můžeme představit, jak se chovají dílčí uz
• Sítě jsou vymezené vlastnostmi uzlů, jež ly, když se k nim dostane aktivace. Libovolný
je tvoří, způsoby propojení uzlů a pravidly, uzel může být propojen s několika dalšími (viz
která určují sílu vazby mezi uzly. obr. 1.6) a všechny k němu mohou vysílat buď
• Různé sítě mají různou strukturu, resp. excitační, nebo inhibiční signál. V tomto uzlu
vrstvy. Obvykle sestávají z vrstvy vstupních se sečtou hodnoty ze všech dílčích zdrojů, se
jednotek, vnitřní vrstvy (tzv. skrytých jedno kterými se dále pracuje (a vynásobí se vahou
tek) a vrstvy výstupních jednotek. vazby, jak už jsme popsali výše - pozn. pře
• Reprezentace pojmu je uložená distribuo kl.). Pokud součet překročí stanovenou hrani
vané pomocí vzorců aktivace (resp. pomocí ci, uzel vyprodukuje nějaký výstup. Na obráz
různě silných vazeb mezi uzly - pozn. překl.) ku 1.6 vidíme jednoduchý diagram obsahující
po celé síti. jednotku, která přijímá z různých jiných jed
• V jedné síti může být větší množství těchto notek vstupní údaje. Jejich součet vede k urči
vzorců, aniž by se nutně musely ve svém vli tému výstupu, je-li překročena stanovená pra
vu rušit. hová hodnota.
• Důležitým pravidlem učení v síti je tzv. zpět Konekcionistické sítě dovolují modelovat ko
né šíření chyb (backward propagation of errors; gnitivní procesy bez vytyčení přesných pravi
BackProp). del, jaká jsme viděli u produkčních systémů.
V tomto diagramu je kombi

nováno množství jednotek,
které určují hodnotu vstupu
do jednotky i. Jednotka i má
prahovou hodnotu jedna.
Když součet na vstupu pře
výší tuto hodnotu, odpovědí
jednotky bude +1, naopak při
vstupu s nižší než prahovou
hodnotou bude odpověď -i.
26
Toho je dosaženo tím, že se do sítě ukláda zmiňujeme dále v textu (viz např. kap. 2, 10
jí různé vzorce aktivace odpovídající různým a 16); zde se omezíme na jeden příklad: Sej-
vstupům a určitým výstupům. Při modelová nowski a Rosenberg (1987) vytvořili neurono
ní komplexního chování se používá většího po vou síť s názvem NETtalk, kde vstupní infor
čtu vrstev. Obsahem jedné vrstvy jsou vstupní mací byl anglický text a výstupem mluvená
jednotky, které zakódují podnět. Jinou vrstvou angličtina. Přestože tuto síť trénovali pouze
jsou výstupní jednotky, z jejichž úrovní aktiva na omezeném vzorku slov, dokázala správně
ce můžeme vyčíst odpověď. Síť, která na vybra vyslovit 90% slov, která jí nebyla nikdy dříve
nou stimulaci dokáže dát adekvátní odpověď, prezentována. Síť se tedy, zdá se, naučila zá
nás může vést k domněnce, že se naučila pravi konitostem anglické výslovnosti, aniž by obsa
dlu ve formě „JESTLIŽE platí to a to, PAK udě hovala specifické údaje o způsobech spojování
lej to a to“. V modelu samotném ovšem žádné a kódování zvuku.
takové pravidlo explicitně obsažené není. Konekcionistické modely poskytují úžasné vý
Sítě se učí asociacím mezi vstupem a výstu sledky a jsou předmětem značného výzkum
pem tím, že upravují hodnoty vazeb mezi jed ného zájmu. Někteří badatelé by jistě měli vý
notkami. Jak můžeme vidět na obrázku 1.6, ty hrady k naší klasifikaci neuronových sítí, které
to hodnoty jsou společně s hodnotami aktivace považujeme jen za jednu z mnoha modelova
dílčích jednotek klíčové pro výpočet odpovědi cích technik. Jiní by zase mohli namítnout, že
následující jednotky. Podle zvolených pravidel konekcionismus je alternativou k paradigmatu
učení se hodnoty vazeb proměňují, a to až do zpracování informace (Smolensky, 1988; Smo
chvíle, kdy na výstupu dostaneme požadované lensky, Legendre & Miyata, 1993). Pokud se po
vlastnosti. díváme na principy informačně procesuálního
Příkladem pravidla učení je tzv. zpětné šíření přístupu, skutečně uvidíme, že konekcionis
chyb neboli BackProp. Aplikací tohoto pravi mus přestupuje hned několik z nich, například
dla se síť naučí asociovat určité vstupní a urči způsob operování s pojmy obvyklý v produkč
té výstupní charakteristiky. Na začátku proce ních systémech se zde nevyskytuje. K někte
su učení jsou hodnoty vazeb mezi jednotkami rým tématům spojeným s konekcionistickými
v síti náhodné. V takové situaci je odpověď ob sítěmi se ještě později v této knize vrátíme.
držená po prezentaci vstupní informace zpra
vidla chybná. BackProp porovná nepřesnosti KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE
obdržené na výstupu s požadovanou odpovědí
a určí, k jakým došlo chybám. Poté rozšíří po Kognitivní neuropsychologic se zajímá o ko
síti zpětně aktivaci tak, aby hodnoty vazeb by gnitivní výkon u pacientů s různým typem
ly poopraveny ve prospěch získání požadova poškození mozku. Identifikuje postižené
né odpovědi. Tento proces se opakuje pro da a naopak nedotčené aspekty kognice. Taková
ný podnět vícekrát, dokud síť sama neodpovídá informace je důležitá přinejmenším ze dvou
požadovaným způsobem. Vidíme, že spíše než důvodů: Za prvé je kognitivní výkon u pacien
na naprogramování dílčích kroků je model po tů s poškozením mozku často možné vysvět
staven na vytvoření asociací. lit pomocí nějaké kognitivněpsychologické teo
Používání neuronových sítí v kognitivní vědě rie, která popisuje procesy nebo mechanismy
vedlo k zajímavým výsledkům. Některé z nich zapojené do fungování kognice v normě. Právě
ÚVOD 27
zasažení některých procesů a mechanismů Výsledky zmíněné studie jednak poskytly jasnou
může stát za mnohými kognitivními handica podporu teoretickému rozlišení na dva paměťo
py pacientů. vé systémy a jednak poukázaly na nedostatky At-
Za druhé mohou informace získané od paci kinsonova a Shiffrinova modelu. Pokud by, jak
entů s poškozením mozku naopak pravdivost navrhoval model, dlouhodobá paměť a učení zá
teorií kognitivní psychologie vyvrátit nebo mo visely na systému krátkodobé paměti, potom je
difikovat a vést k navržení nových teorií. Pod nález případu deficientní krátkodobé a normál
le Ellise a Younga (1988, s. 4) je hlavním cílem ní dlouhodobé paměti dosti překvapující.
kognitivní neuropsychologie Případ K. F. jasně demonstruje potenciál ko
gnitivní neuropsychologic. Studie provedená
vyslovovat závěry o normálních, nepostižených na jednom pacientovi vyjevila závažné nedo
kognitivních procesech na základě poškozených, statky teorie, jež byla na konci šedesátých let
ale i nedotčených schopností, které byly sledovány obecně přijímána. To je na studii prováděnou
u pacientů s poškozením mozku. [...] Kognitivní na jednom pacientovi docela úspěch!
neuropsycholog si přeje být v pozici, kdy by mohl
tvrdit, že pozorované symptomy by se bývaly ne Doklady kognitivní neuropsychologic
mohly vyskytnout, pokud by byl normální, nepo Z čeho vlastně mohou kognitivní neuropsy-
stižený kognitivní systém organizovaný určitým chologové poznávat, jak funguje kognitivní sys
způsobem. tém? Klíčové je pro ně nalezení disociace, o kte
ré mluvíme, když pacient s úspěchem provádí
Kognitivní psychologie a kognitivní neuropsy jednu úlohu, ale selže u řešení jiné úlohy. V pří
chologie by se měly obousměrně ovlivňovat padě K. F. jsme viděli disociaci mezi úlohami
a inspirovat. Doposud byl vliv první z disciplín na krátkodobou paměť a na dlouhodobou pa
podstatně výraznější, ale poslední dobou roste měť. Takové zjištění můžeme použít pro obec
význam i druhé z nich. nější tvrzení, že zdraví jedinci mají přinejmen
Dříve než se pustíme do detailnějšího popi ším dva oddělené paměťové systémy.
su přístupu kognitivní neuropsychologie, de Je samozřejmě nebezpečné vyvozovat daleko
monstrujeme si její náplň na příkladech: Psy sáhlé závěry z jedné sledované disociace. Pa
chologové Atkinson a Shiffrin (1968) hájili cient třeba může podat špatný výkon v jedné
stanovisko, že mezi paměťovým skladem krát úloze a dobrý v úloze druhé jednoduše proto,
kodobé a dlouhodobé paměti existují podstat že první úloha je komplexnější, nikoliv proto,
né rozdíly a že informace vstupuje do skladu že by její vyřešení vyžadovalo specifické doved
dlouhodobé paměti prostřednictvím opaková nosti, které byly při poškození mozku naruše
ní, případně dalšími procesy zpracování, které ny. Řešením je pak hledání dvojí disociace (dou
se odehrávají v paměťovém skladu krátkodo ble dissociation). O dvojí disociaci mezi dvěma
bé paměti (viz kap. 6). Neurologický nález re úlohami (nazvěme je 1 a 2) se jedná tehdy, když
levantní této hypotéze získali Shallice a War- jeden pacient bez potíží provede úlohu 1 a je
ringtonová (1970). Autoři studovali případ neúspěšný v úloze 2, a druhý pacient naopak
pacienta K. F., který měl těžce poškozenou selhává v úloze 1, zatímco uspěje v úloze 2. Pro
krátkodobou paměť, ale v podstatě nedotče potvrzení dvojí disociace potřebujeme, aby obě
nou paměť dlouhodobou. úlohy byly srovnatelně obtížné.
28
Mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí by Syndromy
la dvojí disociace nalezena. Pacient K. F. měl Tradiční přístup v neuropsychologii hodně pra
poškozenou krátkodobou, ale nenarušenou coval se syndromy. Mezi odborníky dlouho pa
dlouhodobou paměť, zatímco pacienti s amné noval názor, že určitá skupina symptomů nebo
zií mají deficientní pouze dlouhodobou paměť zhoršení výkonu se obvykle vyskytuje společ
(viz kap. 7). Tím se potvrdila existence dvou ně a že skupina takových symptomů definuje
distinktivních paměťových systémů, u nichž samostatný syndrom (např. amnézii nebo dys-
obou může dojít k poškození bez vlivu na dru lexii). Takový přístup umožňuje vnést řád do
hý systém. nesčetných případů poškození mozku a dále
Pokud by oblasti poškození mozku byly jasně také pomáhá identifikovat oblasti mozku zod
ohraničené a ovlivňovaly pouze jediný kogni povědné za jednotlivé kognitivní funkce, neboť
tivní proces nebo mechanismus, byla by situa u všech pacientů s daným syndromem může
ce kognitivní neuropsychologie docela snadná. me očekávat nález poškození ve stejné oblasti.
Ve skutečnosti ale často bývají poškození moz Vedle pozitiv se ale s přístupem předpokláda
ku rozsáhlá, zasahují ať už v menší nebo ve jícím existenci syndromů pojí i zásadní pro
větší míře více kognitivních mechanismů na blémy. Jedním je například zveličování podob
jednou. K poskládání mozaiky dílčích zjištění ností mezi jednotlivými pacienty vykazujícími
u pacientů je tak zapotřebí podstatně větší vy stejný syndrom. Navíc symptomy konvenčně
nalézavosti. tvořící syndrom mohou být u jednoho pacien
ta odhaleny prostě proto, že odpovídající ko
Teoretické předpoklady gnitivní procesy spolu sousedí na anatomické
Většina kognitivních neuropsychologů by se úrovni.
podepsala pod následující předpoklady (mož Objevilo se několik pokusů navrhnout syndro
ná s výjimkou toho posledního): my a kategorie, které by více odpovídaly našim
• Kognitivnímu systému je vlastní modulari teoretickým znalostem kognitivních procesů.
ta, tedy existuje určitý počet poměrně nezá Ale spolu s tím, jak jsou diagnostikováni stá
vislých kognitivních procesů nebo modulů, le noví pacienti s naprosto specifickou struk
které pracují víceméně izolovaně od ostat turou poškození a jak postupuje úroveň teore
ních systémů zpracování informace. Při po tického poznání, mění se průběžně i systém
škození mozku jsou obvykle zasažené jen kategorií. Ellis (1987) poznamenal, že „syn
některé moduly. drom, který byl v čase t považován za výsledek
• Mezi uspořádáním mozku a mysli panuje poškození jednoho unitárního modulu, je nut
smysluplný vztah (předpoklad známý jako ně v čase t + 2 roky rozdělen na spoustu nepo
izomorfismus). užitelných subtypů“.
• Zkoumání poznávacích procesů u pacientů Jak se ke zmíněným problémům postavili ko
s postižením může napovědět mnohé o po gnitivní neuropsychologové? Někteří z nich
znávacích procesech zdravých lidí. (např. Parkin, 1996) soudí, že je dobré zaměřit
• Většinu pacientů je možné klasifikovat po se na skupinové studie, které sledují společně
dle syndromů, z nichž každý předpokládá všechny pacienty se stejným syndromem. Par
společný výskyt skupiny symptomů. kin navrhl pravidlo „významnost znamená ho
mogenitu [uniformitu]“, podle kterého platí, že
ÚVOD 29
„pokud skupina jedinců vykazuje významnou Ellis ale důležitost případových studií možná
heterogenitu [variabilitu], jedinci z této skupi přece jen přeceňuje. Při omezených teoretic
ny nebudou moci tvořit statisticky významné kých znalostech vybraného tématu můžeme
rozdíly skupiny [oproti jiné skupině - pozn. dočasně na přístup předpokládající existen
překl.]“ (Parkin, 1996, s. 16). Potenciálním ne ci syndromů přistoupit. Navíc mnozí experi
bezpečím u tohoto pravidla je, že daná skupi mentální kognitivní psychologové nesouhlasí
na může vykázat signifikantní rozdíl i přesto, s tím, aby se přikládal větší teoretický význam
že tato odlišnost bude nalezena jen u menši zjištěním získaným od jednotlivců, kteří třeba
ny jejích členů. ani příliš dobře necharakterizují skupinu paci
Ellis (1987) se naopak domnívá, že kognitivní entů s daným postižením. Jak si všímá Shalli
neuropsychologic by měla stavět na studiích ce (1991, s. 433):
sledujících jednotlivé pacienty v řadě úloh (pří
padové studie). Dobrá teorie by měla platit jak Výběrové zhoršení zjištěné v konkrétní úloze u ně
pro jedince, tak pro skupinu, a proto je tento kterého pacienta může prostě jen vypovídat o pa
typ studií vhodným testem kvality kognitivních cientově vlastní strategii, větší obtížnosti této úlohy
teorií. U tohoto přístupu odpadá vždy proble vzhledem k jiným úlohám, premorbidní lakuně
matický úkol rozhodnout se, kteří pacienti ještě [mezeře] u pacienta nebo o způsobu, jakým pra
patří a kteří už nepatří k danému syndromu. cuje reorganizovaný systém, ale nikoliv původní
Dalším argumentem ve prospěch případových systém normální.
studií jsou nesnáze při hledání skupiny paci
entů se stejným nebo velmi podobným defi Kompromisním řešením je vypracování větší
citem. Jak upozorňuje Shallice (1991, s. 432), ho počtu případových studií. Když se disociace
„čím jemnější aspekty kognitivní architektury zjistí u jednoho pacienta, data je možné inter
jsou zkoumány ve snaze dozvědět se o fungo pretovat různými způsoby. Ale při nálezu stej
vání v normě, tím více je neuropsychologic nu né disociace u více pacientů bude méně prav
cena uchylovat se k případovým studiím“. děpodobné, že všichni sledovaní pacienti měli
TABULKA 1.2 Přístup předpokládající existenci syndromů versus případové studie
přístup předpokládající existenci syndromů případové' studie
výhody výhody
Nabízí nástroj ke klasifikaci pacientů. Vyhýbají se příliš zjednodušujícím předpokladům.

Umožňuje přiřazovat kognitivní funkce k oblastem Není nutné hledat skupinu pacientů se stejnými nebo
mozku. velmi podobnými kognitivními deficity.
Bude užitečný přinejmenším do té doby, než se podaří
vysvětlit teoretické problémy.
nevýhody nevýhody
Přílišné zjednodušování vyplývající z teoretických Zjištěním schází zobecnitelnost, proto někdy mohou
předpokladů. být zavádějící.
Nadsazování podobností mezi pacienty.
30
už před poškozením atypický kognitivní sys
tém nebo že všichni používají podobné kom
penzační strategie.
Modularita
Celá kognitivní neuropsychologie stojí na před
pokladu existence většího počtu modulů, resp.
kognitivních procesorů v mozku. Tyto moduly
pracují na sobě poměrně nezávisle, takže pokud
je jeden z nich vyřazen z činnosti, neovlivní to
přímo funkčnost ostatních modulů. Moduly jsou
anatomicky oddělené, proto obvykle bývají zasa
žené jen některé z nich. Nález dvojí disociace
předpokládá, že řešení dvou úloh aktivovalo růz
né moduly, takže by vlastně zjištění většího počtu
dvojích disociací mohlo dovolit vytvořit náčrtek PET skener můžeme použít k lokalizaci vybrané funk
našeho modulárního kognitivního systému. ce v mozku. Na tomto obrázku ukazuje trojrozměrný
Myšlenku modularity prosazuje Fodor (1983), PET snímek metabolickou aktivitu mozku při pohybech prs
tů pravé ruky. Čelní část mozku je na levé straně obrázku.
který identifikoval následující distinktivní Nejvíce aktivované oblasti, které jsou zde zobrazené bíle,
vlastnosti modulů: představují motorický kortex, kde dochází ke koordinaci
pohybů.
• Informační zapouzdření: Každý modul ope Foto: Montreal Neurological Institute/McGill University/CNRI/
Science Photo Library.
ruje nezávisle na fungování ostatních mo
dulů.
• Výběrovost oblasti: Každý modul může
zpracovávat pouze jeden druh vstupní in Z perspektivy kognitivního neuropsychologa
formace (např. slova nebo tváře). nepředstavuje uvedená kritika žádný zvláštní
• Samočinné fungování: Fungování modulu problém. Budou-li obhájeny první dva předpo
není pod volní kontrolou. klady, bude možné i nadále přispívat poznatky
• Vrozenost: Moduly jsou vrozené. získanými studiem pacientů k hledání kogni
tivních modulů, zatímco platnost či neplatnost
Fodorovy myšlenky měly na současníky znač druhých dvou předpokladů neuropsycholo-
ný vliv, ale kupříkladu samočinnost a vroze gická zjištění výrazně neovlivní.
nost jako kritéria modularity mnozí psycholo O modularitě kognitivního systému je vedle ko
gové kritizovali. Některé moduly sice mohou gnitivních neuropsychologů přesvědčena i vět
pracovat automaticky, ale o tom dosud existuje šina kognitivních psychologů, kognitivních
minimum dokladů. Stejně tak moduly vystavě vědců a kognitivních neurovědců. Jednotlivé
né na schopnostech, jako je čtení a psaní, těž skupiny se pak liší především ve volbě metod,
ko mohou být vrozené. Tím spíš, že se těmto kterými modularitu demonstrují.
schopnostem lidský druh naučil z evolučního
hlediska poměrně nedávno.
ÚVOD 31
Izomorfismus Jeden z nejzávažnějších problémů, se kterým
V kognitivní neuropsychologii panuje názor, se potýká kognitivní neuropsychologic, je spo
že mezi tím, jak je mozek organizován, a tím, jený s prováděním skupinových studií. Na je
jak je organizována mysl a její kognitivní mo jich úkor se tak prosazují studie případové.
duly, existuje smysluplný vztah. Takový názor Případové studie nabízejí dostatek informací,
se nazývá izomorfismus a znamená, že dva ob ale na druhou stranu mohou vést výzkumní
jekty (zde mozek a mysl) mají stejný tvar nebo ky k mylným závěrům, pokud třeba sledovaní
formu. Odtud se předpokládá, že každý modul pacienti ještě před mozkovým postižením mě
bude v mozku lokalizován na místě odlišném li nějaké kognitivní deficity nebo když při zvlá
od umístění ostatních modulů. V opačném pří dání následků postižení používají neobvyklé
padě by kognitivní neuropsychologic a kogni kompenzační strategie.
tivní neurověda musely být mnohem komplex
nější. KOGNITIVNÍ NEUROVĚDA
S izomorfismem je spojený předpoklad loka
lizace funkce, což znamená, že všechny dílčí Někteří kognitivní psychologové jsou přesvěd
funkce nebo procesy probíhají na určitém mís čeni, že kognici nejlépe porozumíme sledo
tě v mozku (viz obr. 1.7). Předpoklad lokaliza váním výsledků probandů při kognitivních
ce funkce se zdá být v protikladu ke konekcio- úlohách a že neurofýziologické procesy probí
nistickému přístupu, podle něhož jsou naopak hající přitom v mozku můžeme klidně igno
procesy (např. aktivace pojmů) v mozku širo rovat. Skepsi k relevanci neurofyziologických
ce distribuovány. Zatím neznáme žádný roz procesů při vytváření psychologických teorií
hodující důkaz ve prospěch jednoho nebo dru vyjádřil například Baddeley (1997, s. 7):
hého pohledu.
Teorie nabízející uspokojivé vysvětlení neuroche-
Zhodnocení mické báze dlouhodobé paměti [...]jen stěží záro
Správnost teoretických předpokladů, na nichž veň poskytne podobně elegantní a úsporné vysvětle
je vystavěna kognitivní neuropsychologic, lze ní psychologických charakteristik paměti. Ačkoliv
posoudit jen obtížně. Moduly reálně „neexis jednoho dne může být principiálně možné mapo
tují“; jsou jen vhodným teoretickým nástrojem vat jednu teorii vůči druhé [převést jednu na dru
k lepšímu pochopení problematiky. Užitečnost hou -pozn. překl.], i potom bude užitečné mít jak
předpokladů tak asi nejlépe posoudíme, když psychologickou, tak fyziologickou teorii. [...] Neu
zvážíme, nakolik kognitivní neuropsycholo rofyziologie a neurochemie jsou zajímavé a důle
gic posouvá naše znalosti kognice. Farahová žité obory, ale v současnosti ovlivňují psychologic
(1994) směrem ke kognitivní neuropsycholo ké teorie poměrně málo.
gii namítá, že zjištění nepodporují tzv. před
poklad lokality, podle kterého má poškození Proč vůbec Baddeley pochybuje o tom, že
jednoho modulu pouze „lokální“ účinek. Jak poznatky neurofyziologie mohou napomo
sama podotýká: „Závěr, že předpoklad lokali ci k pochopení psychologických jevů? Jedním
ty může být mylný, je skličující. Ničí mnoho ze z důvodů je skutečnost, že psychologové a neu-
zvláštního půvabu neuropsychologické archi rofýziologové se zaměřují na jinou úroveň ana
tektury“ (Farah, 1994, s. 101). lýzy. Stejně jako tesař ke své práci nepotřebuje
32
vědět nic o tom, jak ve dřevě cirkulují atomy, Neurofyziologové nabízejí množství důleži
panuje názor, že kognitivní psychologové ne tých informací o struktuře a fungování moz
musí do detailu rozumět neurofýziologickému ku. V podstatě dokážou u libovolného kogni
fungování mozku. tivního procesu určit, kde se v mozku odehrál
Odlišný názor ale mají Churchlandová a Sej- a kdy se odehrál. Taková informace vypovídá
nowski (1991, s. 17), když tvrdí: o aktivaci různých oblastí v mozku při vyko
návání různých úloh a stejně tak určuje, zda
Bylo by výhodné porozumět vlastnostem kogni provádění dvou úloh aktivovalo stejné oblasti
ce, aniž bychom přitom museli rozumět vlastnos stejným způsobem, nebo zda jsou mezi nimi
tem samotného mozku. Naneštěstí je ale obtížné, významné rozdíly. Jak ještě uvidíme, teoretický
ne-li nemožné, vytvářet nové kvalitní teorie v té význam takové informace je značný.
to oblasti bez neurobiologického usměrnění. Je to Různé techniky určené ke sledování činnosti
mu tak především proto, že výpočetní prostor je mozku se liší svou prostorovou a časovou roz
skutečně obrovský a existuje mnoho představitel lišovací schopností (Churchland & Sejnowski,
ných odpovědí na otázku, jakým způsobem pro 1991). Některé poskytují informaci na úrovni
bíhají kognitivní operace. Neurobiologická data jedné buňky, jiné sledují aktivitu velkých sku
dávají komputačním teoriím základní vymezení, pin buněk. Podobně některé techniky mohou
a v důsledku i efektivní prostředek pro zúžení pro informovat o aktivitě mozku po milisekundách
storu zkoumání. Stejně významná je i skutečnost, (tedy v měřítku korespondujícím s reálnou
že data poskytují vodítka pro to, co se ve skutečnos rychlostí myšlenkových procesů), jiné snímají
ti v mozku děje. aktivitu v mnohem delších intervalech (minu
tách, nebo dokonce hodinách).
Na některé psychologické teorie měly skutečně V dalším textu popíšeme některé hlavní zobra
poznatky neurovědy významný vliv (viz Hum- zovací techniky, abychom získali představu o ná
mel & Holyoak, 1997 a kap. 15). strojích kognitivních neurovědců. Prostorové
Rozpětí prostorového
a časového rozlišení některých
zobrazovacích technik
používaných při studiu
mozku. Upraveno podle
Churchlandové
a Sejnowského (1991).
ÚVOD 33
a časové rozlišení vybraných technik ukazuje Zhodnocení
obrázek 1.8. Vysoké rozlišení je výhodou, když Význam techniky SUR spočívá ve zprostřed
potřebujeme získat vhled do detailů fungová kování detailní informace o fungování mozku
ní mozku, nízké rozlišení naopak v případě, že na neuronální úrovni, což ostatní zobrazovací
se zajímáme o aktivitu mozku z obecnější per techniky nedokážou (viz obr. 1.8). Jinou výho
spektivy. dou je možnost velkého časového rozpětí sní
mání nervové činnosti, sahající od zlomku vte
Záznam aktivity na úrovni jednotlivých
řiny až po několik hodin, nebo dokonce dní.
neuronů (SUR)
Naopak zásadní problém představuje skuteč
Záznam aktivity na úrovni jednotlivých neuronů nost, že se jedná o invazivní techniku, jejíž po
(single-unit recording) je velmi jemná technika užití na člověku by mohlo mít fatální následky.
vyvinutá před více než čtyřiceti lety, která do Snímání aktivity na neuronální úrovni nedovo
voluje studovat chování jednotlivých neuronů. luje činit závěry o povaze fungování větších od
Mikroelektrody o průměru kolem jedné dese dílů mozku; k tomu jsou zapotřebí jiné zobra
titisíciny milimetru jsou zavedeny do mozku zovací techniky.
sledovaného živočicha a zaznamenávají mi-
mobuněčné potenciály. K zafixování pozice Evokované potenciály (ERPs)
zvířete se používá stereotaxické zařízení, což Elektroencefalogram (EEG) nahrává elektric
zaručí získání přesných informací o umístě kou aktivitu mozku, měřenou zpravidla na
ní elektrod. Záznam aktivity na úrovni jednot „skalpu“ (tedy na kůži pokrývající lebeční kos
livých neuronů je velmi citlivá technika; elek ti, kde obvykle rostou vlasy), přičemž povr
trické napětí lze detekovat už od hodnot kolem chové elektrody zaznamenávají i velmi ma
milióntiny voltu. lé rozdíly v aktivitě. Ty můžeme znázornit na
Nejznámějším příkladem použití této zobrazo obrazovce. Problém při sledování elektroence-
vací techniky jsou výzkumy Hubela a Wiesela falografické odpovědi na podnět představuje
(např. 1962,1979). Autoři s její pomocí sledo spontánní nebo irelevantní mozková aktivita,
vali průběh jednoduchých vizuálních proce která vstupuje do měření sledovaného a zpra
sů u koček a u opic. Hubel a Wiesel detekovali covávaného podnětu.
v primárním zrakovém kortexu zvířat jednodu Řešením je opakovaná prezentace stejného
ché a komplexní nervové buňky, přičemž kom podnětu. Z elektroencefalogramu jsou extra
plexních zde bylo podstatně více. Jak zjistili, hovány segmenty následující po každém pod
k největší aktivaci obou druhů nervových bu nětu, které jsou zprůměrovány. Tak dostáváme
něk dochází vždy při sledování čárových pod z EEG záznamu křivku vyjadřující změny na
nětů s určitou specifickou orientací (viz kap. pětí v čase - evokovaný potenciál (event-related po-
4). Poznatky Hubela s Wieselem byly natolik tential, ERP). Touto technikou lze odlišit vlastní
přesvědčivé, že ovlivnily některé klíčové mo vliv stimulace od další mozkové aktivity.
derní teorie zrakového vnímání, včetně teorie Evokované potenciály jsou obzvláště užitečné
Davida Marra (1982, viz kap. 2).4 při určování časových vlastností dílčích kogni
4 David H. Hubel a Torsten N. Wiesel jsou vedle Kahnemana a Simona jedinými nositeli Nobelovy ceny (z roku 1981) pracu
jícími na poli kognitivní vědy (pozn. překl.).
34
tivních procesů. Například v oblasti studia po anihilace - pozn. překl.), což jsou částice vy
zornosti se jedna skupina odborníků domnívá, zařované některými radioaktivními látkami.
že zaměřené a mimopozornostní podněty se Do těla sledované osoby je injekčné vstříknu-
zpracovávají odděleně, zatímco druhá skupina ta radioaktivně značená látka (nejčastěji glukó
soudí, že oba podněty procházejí podobným za nebo voda), která se shromažďuje v cévách
zpracováním (viz kap. 5). Výzkumy používající mozku. Při aktivaci některé části mozkové ků
evokované potenciály přinášejí doklady ve pro ry se sem látka rychle přesouvá. Snímací zaří
spěch prvního stanoviska. Například Woldorff zení zaznamenává následky emise pozitronů
et al. (1993) zjistili relativně vyšší hodnoty evo z radioaktivní látky a počítač převádí tuto in
kovaných potenciálů u zaměřených auditiv- formaci do obrázků ilustrujících úroveň akti
ních podnětů v době od 20 do 50 milisekund vity v jednotlivých částech mozku. Představa
po prezentaci podnětu ve srovnání s průbě vstřikování radioaktivních látek do organismu
hem mimopozornostních procesů. může vypadat hrozivě, ovšem jedná se opravdu
jen o zanedbatelná množství radioaktivity (na
Zhodnocení víc s rychlou dobou rozpadu - poločas rozpadu
Evokované potenciály poskytují detailnější in pro značenou vodu je cca 2 minuty).
formaci o časovém průběhu mozkové aktivity Raichle (1994b) popisuje obvyklý způsob,
než většina ostatních technik, čehož se hojně jímž s pozitronovou emisní tomografií pracu
využívá zejména v medicíně (např. při diagnó jí kognitivní neurovědci: Srovnává se mozko
ze roztroušené sklerózy). Na druhou stranu vá aktivita v průběhu experimentálního úkolu
neumožňují přesně určit, které oblasti moz a v kontrolních (klidových) podmínkách (jako
ku se podílejí na zpracování, což je zčásti způ např. před administrací úlohy). Zjištěná aktivi
sobeno deformací elektromagnetického pole ta v kontrolních podmínkách se odečte od ak
mozku kvůli přítomnosti lebky a mozkové tká tivity v experimentálních podmínkách; podle
ně. Navíc jsou evokované potenciály vhodné předpokladu by tento postup měl identifiko
pouze pro sledování jednoduchých podnětů vat ty oblasti mozku, které byly při provádění
a pro časově přesně ohraničené úlohy zapo úlohy aktivované. PET technika byla použita
jující jen základní procesy (jako např. detekce v některých výzkumech, kde se autoři pokou
cílového podnětu). Z tohoto důvodu (a z dů šeli lokalizovat oblasti zodpovědné za epizodic
vodu nutnosti prezentovat stejný podnět více kou pamět, což je dlouhodobá paměť uchováva
krát) nejsou evokované potenciály vhodnou jící vzpomínky na dřívější události (viz kap. 7).
technikou ke studiu komplexních forem ko Podle výsledků je aktivita v pravém prefrontál-
gnice (např. v oblasti řešení problémů nebo ním kortexu vyšší při vybavování epizodických
usuzování). vzpomínek než při vybavování vzpomínek ji
ného druhu (pro přehled viz Wheeler, Stuss
Pozitronová emisní tomografie (PET) & Tulving, 1997).
Ze všech nových zobrazovacích technik při
tahuje největší pozornost médií pozitronová Zhodnocení
emisní tomografie. Tato technika je založená na Jednou z hlavních výhod pozitronové emisní
detekci pozitronů (dvou částic gama záření vy tomografie je vysoké prostorové rozlišení.
zářených jako důsledek uvolnění a následné Tato technika umožňuje detekovat každou
ÚVOD
35
aktivovanou oblast v mozku o velikosti tří až
čtyř milimetrů. Je také možné ji použít u širo
kého spektra kognitivních procesů.
PET má ale také svá omezení. Prvním z nich
je špatné časové rozlišení: PET skener vyhod
nocuje aktivitu v každé oblasti jednou za 6o
sekund nebo i za delší dobu, a proto nezachy
tí rychlé změny v aktivaci, ke kterým v průbě
hu kognitivních procesů dochází. Za druhé
měří pozitronová emisní tomografie nervovou
činnost jen nepřímo. Jak zdůrazňují Ander
son, Holliday, Singh a Harding (1996, s. 423),
„změny v místním průtoku krve mozkem, kte
ré se ukazují na změnách prostorového roz
místění nitrožilně zavedených radioizotopů
vyzařujících pozitrony, podle předpokladu re MRI snímek ukazující nádor na mozku. Nádor na snímkuje
flektují změny v nervové činnosti“. Tento před v ostrém kontrastu s okolní mozkovou tkání.
Foto: Simon Fraser/Neuroradiology Department, Newcastle
poklad platí spíše pro nižší stadia kognitivního
Generál Hospital/Science Photo Library.
zpracování. Za třetí je PET invazivní technika,
protože člověku je radioaktivní roztok do krev
ního oběhu vpraven nitrožilně. Za čtvrté může ní, které je detekováno a počítačem převedeno
prostý odečet nervové aktivity ve dvou podmín do vysoce přesného trojrozměrného zobraze
kách těžko postačovat k jednoznačné interpre ní. Tato technika dovoluje získat informace
taci zjištění. Na první pohled se zdá například o struktuře mozku spíše než o jeho fungování.
v pořádku předpoklad, že části mozku aktivo V medicíně se MRI (viz obr. 1.9) používá napří
vané právě jen při vybavování epizodických klad k odhalení malých nádorů na mozku.
vzpomínek se na tomto vybavení přímo podí Funkční magnetická rezonance (fMRI) měří ak
lejí. Přitom ale může platit, že participanti byli tivitu mozku. Při zvýšené aktivitě části mozku
motivováni vybavovat si tento druh vzpomínek se zvětšuje v této oblasti průtok krve. Krev ob
spíše než jiné vzpomínky, a tak alespoň část sahuje kyslík a glukózu. Raichle (1994b, s. 41)
z celkové aktivace mozku vypovídá o zapojení tvrdí, že „množství kyslíku neseného hemoglo
motivace. binem (molekulou přepravující kyslík) ovliv
ňuje magnetické vlastnosti hemoglobinu. [...]
Magnetická rezonance (MRI a fMRI) fMRI dokáže detekovat funkčně [tj. aktivací -
Při magnetické rezonanci (MRI) se hlava sledo pozn. překl.] vyvolané změny v okysličení krve
vané osoby nachází v silném magnetickém poli v mozku“. Za pomoci fMRI můžeme na troj
jedenáctitunového magnetu. Magneticky aktiv rozměrném obraze mozku vidět nejvíce akti
ní částice mozku se orientují v souladu s tímto vované oblasti. Tato technika je užitečnější než
polem. Z této polohy jsou vychylovány radiový pozitronová emisní tomografie vzhledem k za
mi pulzy. Při návratu do původní polohy vyza znamenávání přesnějších prostorových infor
řují excitované atomy elektromagnetické vlně- mací a změn probíhajících v kratším časovém
36
úseku.5 Naopak obě techniky spojuje proble Za omezení fMRI můžeme považovat fakt, že
matické spoléhání na metodu odpočtu hodnot měří nervovou činnost pouze nepřímo. Podle
mozkové aktivity v kontrolních podmínkách od Andersona et al. (1996, s. 423) „se u fMRI ner
hodnot naměřených v průběhu provádění ex vová činnost projevuje ve změnách koncentra
perimentální úlohy. ce okysličeného a odkysličeného hemoglobinu
Studie Tootella et al. (1995b) ukazuje užiteč v blízkosti místa aktivace“. Dalším problémem
nost magnetické rezonance na příkladu tzv. kla je slabé časové rozlišení v řádu vteřin, což zne
mu vodopádu (waterfall illusion),6 kdy po delším možňuje sledovat přesný časový průběh větši
upřeném sledování podnětu uniformně se po ny kognitivních procesů. Konečně diskutabilní
hybujícího jedním směrem (jakým je např. vo je usuzování na mozkovou aktivitu na základě
dopád) se pozorovateli zdá, že okolní nehybné odečtu dvou hodnot, jak už jsme viděli v přípa
objekty se pohybují v opačném směru. Zmíně dě pozitronové emisní tomografie.
ná studie přinesla dvě důležitá zjištění: Za prvé
byl postupný úbytek intenzity působení klamu Magnetoencefalografie (MEG)
v průběhu 60 sekund po expozici doprovázen V posledních letech se objevila nová technika
sníženou aktivací sledovanou pomocí fMRI. Za zvaná magnetoencefalografie. Tato technika pra
druhé byla při klamu vodopádu aktivovaná pře cuje se supravodivými snímači (SQUID) mag
devším oblast V5 zrakového kortexu, zodpověd netického pole mozku. Můžeme ji považovat
ná primárně za zpracování vnímaného pohybu za „přímé měření korové nervové činnosti“
(viz kap. 2), což naznačuje, že procesy zapoje (Anderson et al., 1996, s. 423). MEG umožňu
né při zmíněném klamu odpovídají procesům je velice přesné měření aktivity mozku, a to ze
účastnícím se vnímání pohybu. jména proto, že lebka prakticky nestíní magne
tické pole. Ve srovnání s EEG je i míra distorze
Zhodnocení signálu při průchodu mozkovou tkání daleko
Raichle (1994a, s. 350) se domnívá, že fMRI menší.
má ve srovnání s jinými zobrazovacími techni Anderson et al. (1996) použili MEG spolu
kami řadu výhod: s MRI při sledování oblasti V5 zrakového kor
texu (viz kap. 2). Pomocí magnetoencefalogra
Tato technika nemá žádná známá biologická ri fie ověřili, že oblast V5 je senzitivní k pohybo
zika s výjimkou ojedinělých případů osob trpících vě kontrastním podnětů, ale nikoliv k barvě. Ve
klaustrofobií (celé tělo musí být vsunuto do po shodě s dřívějšími PET a fMRI studiemi Ander
měrně úzkého válce).7 MRI poskytuje jak anato son et al. (1996, s. 429) shrnují, že „tyto poznat
mickou, tak funkční informaci, která umožňuje ky jednoznačně podporují hypotézu, podle níž
u každého člověka přesně identifikovat oblasti ak je hlavní funkcí oblasti V5 u člověka okamži
tivace. Prostorové rozlišení je poměrně dobré, blíží tá detekce objektů pohybujících se vzhledem
se 1-2 milimetrům. ke svému pozadí“. Autoři navíc získali důkazy
! To lze ovšem těžko tak jednoznačně určit. PET zase poskytuje metabolický specifické informace určující např. úlohu neuro-
transmiterů v mozkových procesech (pozn. překl.).
6 Klam vodopádu je tradiční demonstrací následného působení pohybu (motion aftereffect) (pozn. překl.).
’ V současnosti se objevují první „open MRI“, které i tento problém řeší (pozn. překl.).
ÚVOD 37
o tom, že pri pohybově kontrastních podnětech gnitivních procesů v řádu milisekund. To není
dochází k aktivaci oblasti V5 asi 20 milisekund nepodstatná výhoda; máme teď možnost pozo
po aktivaci oblasti Vi. To je samozřejmě mno rovat sled aktivací v různých částech mozku.
hem cennější informace než prosté konstato S používáním MEG jsou ale spojené i zásad
vání, že při řešení úlohy byly aktivované obě ní technické problémy. Magnetické pole gene
oblasti, protože nám ozřejmuje posloupnost rované mozkem je asi stomiliónkrát slabší než
činností různých oblastí zrakového kortexu při magnetické pole Země a miliónkrát slabší než
zpracovávání vizuálního podnětu. magnetické pole v okolí supravodivého kabe
lu umístěného u hlavy. Je nesnadné zabránit
Zhodnocení interferenci irelevantních zdrojů magnetismu
Magnetoencefalografie má několik výhod: Za do měření mozkové aktivity. Supravodivost vy
prvé magnetický signál vypovídá o nervové žaduje teploty blížící se absolutní nule (-273
činnosti přímo, bezprostředně. Naproti tomu °C), což předpokládá ponoření SQUIDu do te
u PET a fMRI měřené signály reflektují pou kutého hélia o teplotě jen čtyři stupně nad hod
ze průtok krve, který je sám o sobě zase jenom notou absolutní nuly. Ale i tyto technické pro
indikátorem nervové činnosti. Za druhé po blémy už byly z větší části vyřešeny. Hlavní
skytuje MEG detailní informaci o průběhu ko nevýhodou magnetoencefalografie tedy zůstá-
TABULKA 1.3 Techniky používané kognitivními neurovědci
metoda přednosti nedostatky
SUR detailní invazivní

informace získaná 0 činnosti v širokém informace týkající se pouze neuronální úrovně
časovém rozmezí
ERP detailní informace o časovém průběhu mozkové nepřesnost při identifikaci konkrétních oblastí mozku
aktivity vhodné pouze ke studiu základních kognitivních
procesů
PET aktivované oblasti mohou být určeny s přesností 3-4mm nedokáže detekovat změny v mozkové aktivitě
schopnost identifikace širokého spektra kognitivních měří nervovou činnost pouze nepřímo
dovedností interpretace výsledků na základě techniky odečtu je
problematická
MRI není známé žádné biologické riziko nepřímé měření nervové činnosti
a fMRI podává přesné anatomické údaje nedokáže sledovat časový průběh neurálních
ve srovnání s PET poskytuje přesnější časovou procesů
informaci
MEG přímé měření mozkové aktivity magnetismus z irelevantních zdrojů může

detailní informace o časovém průběhu kognitivních zasahovat do výsledků měření
procesů nepřesnost při identifikaci konkrétních oblastí
mozku
38
vá, že touto technikou získáme omezenou in zdůrazňuje Rugg (1997, s. 5), „osobitost [ko
formaci o struktuře nebo anatomii mozku. Pro gnitivní neurovědy] plyne z toho, že se jen má
přesnější lokalizaci aktivovaných oblastí je tře lo poutá k jedné ,rovině' výkladu, a z následné
ba kombinovat data z MRI a z MEG. tendence teorií kombinovat funkční a fyzio
logické koncepty“. Různé příklady tohoto ex-
Shrnutí oddílu planatorního modelu budeme průběžně probí
Všechny zmíněné zobrazovací techniky použí rat v celé knize.
vané v kognitivní vědě mají své přednosti a ne
dostatky, proto bývá užitečné použít jich při ROZVRŽENÍ KNIHY
studiu vybraného aspektu kognice více najed
nou. Větší množství souhlasných nálezů zvyšu Jeden z problémů při psaní učebnice kogni
je hodnověrnost jednotlivých technik a mini tivní psychologie spočívá v tom, že prakticky
malizuje možnost, že by informace z jednoho všechny kognitivní procesy a struktury jsou
zdroje byly zkreslené. Ukázkou jsou studie An navzájem provázané. Představme si studen
dersena et al. (1996) a Tootella et al. (1995a, b), ta, který si v rámci své přípravy na zkoušku
kde PET, fMRI a MEG techniky shodně dete číe knihu. Student se učí, ale současně jsou
kovaly oblast V5 jako zodpovědnou za vnímá zapojené i další procesy. Zrakové vnímání (za
ní pohybu. jišťuje přísun informací z vytištěné stránky.
Důležité informace může přinést i použití Pozornost se zaměřuje na obsah knihy (i když
dvou technik s odlišnými přednostmi. Napří ji mohou upoutat i zcela irelevantní podně
klad ERP má vysoké časové, ale nízké prostoro ty). Student musí disponovat dostatečnými
vé rozlišení, zatímco fMRI naopak. Kombina jazykovými dovednostmi, aby vůbec mohl mít
cí obou technik bychom měli získat dostatečně z knihy nějaký užitek, a rovněž si musí vy
detailní informaci o umístění i o časovém prů tvořit rozsáhlou reprezentaci znalostí, rele
běhu procesů zapojených při řešení kognitiv vantní obsahu knihy. Při konfrontaci infor
ní úlohy. mací v knize s protichůdnými informacemi
Zobrazovací techniky je vhodné používat ze z jiných zdrojů může dojít na řešení problémů.
jména při sledování těch oddílů mozku, kde Efektivita učení mimo jiné závisí i na studen
jsou jednotlivé kognitivní funkce anatomic tově emočním stavu. Samotné ověření, nakolik
ky oddělené (S. Anderson, osobní sdělení). bylo učení efektivní a vedlo k vytvoření obsa
Jak jsme například viděli, oblast V5 je tako hů v dlouhodobé paměti, přijde na řadu v prů
vou specializovanou oblastí pro vnímání po běhu zkoušky, kdy je záhodno si obsah knihy
hybu. U vyšších poznávacích procesů ale těž z paměti vybavit.
ko můžeme podobně spořádanou organizaci Slova značená kurzívou představují základní
očekávat, proto se i při jejich sledování mohou ingredience kognice. Vzhledem k funkční pro
zobrazovací techniky ukázat jako méně infor pojenosti dílčích prvků kognitivního systému
mativní. klademe v předložené knize důraz na vztahy
Z dosavadního textu by mohl vzniknout do a závislosti mezi jednotlivými procesy (např.
jem, že kognitivní neurověda rovná se různé vnímání a pozornost), což, jak doufáme, po
zobrazovací techniky určené k pozorování čin může čtenáři lépe se orientovat v komplexnos
nosti mozku. To by ale bylo zjednodušující. Jak ti lidského kognitivního systému.
ÚVOD 39
SHRNUTÍ KAPITOLY gnitivních procesů v normě. Naopak na po
pularitě ztratila myšlenka existence syndro
• Kognitivní psychologie jako věda. Kognitiv mů; podobnost mezi symptomy u pacientů
ní psychologie je sjednocena přístupem za s podobným postižením není taková, jak se
loženým na analogii mezi myslí a počíta dříve soudilo. Zjištění kognitivní neuropsy-
čem. Tento přístup zpracování informace chologie může být obtížné jednoznačně in
nahlíží mysl jako cílený se symboly pracu terpretovat, a to z těchto možných důvodů:
jící systém s omezenou kapacitou. K rozvo pacienti si mohli po úrazu vytvořit kompen
ji kognitivní psychologie přispívají odbor zační strategie zvládání svého handicapu,
níci ze čtyř vědních oborů: experimentální úraz mohl postihnout více modulů najed
kognitivní psychologové, kognitivní vědci, nou, pacienti mohli už před úrazem mít ně
kognitivní neuropsychologové a kognitivní jaké kognitivní deficity.
neurovědci, kteří používají k výzkumu čin • Kognitivní neurověda. Kognitivní neurověd
nosti mozku různé postupy a techniky. ci při studiu mozku používají různé techni
• Kognitivní věda. Kognitivní vědci pracují ky zobrazení, přičemž každá z nich má jiné
výhradně s komputačními modely, v nichž časové a prostorové rozlišení. Ktěm nejdůle
musí být teoretická východiska vyjádřena žitějším technikám se řadí záznam aktivity
explicitně. Tyto modely mají podobu počí na úrovni jednotlivých neuronů, evokované
tačových programů, které by při identickém potenciály, pozitronová emisní tomografie,
zadání měly produkovat stejný výstup jako magnetická rezonance a magnetoencefalo
člověk. Hlavními typy komputačních mo grafie. Kritici namítají, že zjištění neurofyzi
delů jsou sémantické sítě, produkční sys ologie jsou na jiné úrovni, než jaká by moh
témy a konekcionistické sítě. Sémantické la být k užitku kognitivním psychologům,
sítě jsou tvořené pojmy, které jsou navzá a že ani psychologické teorii účinně nepo
jem propojené určitými typy vztahů (např. máhají s usměrněním.
„je podobný komu“). Hodí se k modelová
ní struktury pojmového poznání. Produkč DOPORUČENÁ ČETBA
ní systémy obsahují sadu pravidel ve tvaru
„JESTLIŽE - PAK“. Konekcionistické sítě • Ellis, R., Humpreys, G. (1999). Connectio-
se od předchozích přístupů liší tím, že se nist psychology: A text with readings. Hově,
mohou na základě své zkušenosti „učit“, UK: Psychology Press. V této knize se čte
například prostřednictvím zpětného šíření nář důkladně seznamuje s konekcionistic-
chyby. Tyto sítě mají obvykle více struktur kým přístupem, jehož vliv v kognitivní vědě
nebo vrstev (vstupní, skryté, výstupní) a ob je v poslední době značný.
sahy jsou ukládané distribuované. • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G.
• Kognitivní neuropsychologie. Kognitivní R. (1998). Cognitive neuroscience: The biology
neuropsychologové se jednotně domnívají, of the mind. New York: W. W. Norton & Co.
že kognitivní systém je modulární, že mezi V této srozumitelně napsané knize se auto
uspořádáním mozku a mysli je izomorfní ři detailně rozepisují o přístupu kognitivní
vztah a že studium pacientů s poškozením neurovědy ve vztahu ke klíčovým oblastem
mozku nám může mnohé říct o povaze ko kognitivní psychologie.
40
• McLeod, P., Plunkett, K., Rolls, E. T. (1998). borníků přemýšlí nad tím, jak kognitivní
Introduction to connectionist modelling of co neurověda může pomoci v různých oblas
gnitive processes. Oxford: Oxford University tech výzkumu.
Press. Tato kniha předkládá hlavní princi • Wilson, R. A., Keil, F. (1999). The MITency-
py a aplikace konekcionismu. Nabízí čtená clopaedia of the cognitive sciences. Cambridge,
ři možnost konstruovat vlastní konekcionis- MA: MIT Press. Rozsáhlá kniha s velmi ši
tické modely! rokým záběrem. Jejími autory jsou experti
• Rugg, M. D. (1997). Cognitive neuroscience. v oblasti kognitivní psychologie, neurověd
Hove, UK: Psychology Press. Několik od- a umělé inteligence.
ÚVOD 41
2. ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ:
2 ZÁKLADNÍ PROCESY
ÚVOD experimentální psychologie, počítačové vědy,

Následující tři kapitoly jsou věnovány temati neuropsychologie a neurověd. Navíc neurově-
ce zrakového vnímání. Pokusme se hned na dy se z témat kognitivní psychologie soustře
počátku vymezit pojem vnímání. Reprezenta ďují v první řadě na výzkum vnímání, což je
tivní definici předkládá například Roth (1986, pochopitelné vzhledem k tomu, že podstatná
s. 81): „Termín vnímání se vztahuje k proce část lidského mozku je vyhrazena právě pro
sům, jimiž jsou informace získané smyslový zpracování zrakových impulzů.
mi orgány přeměňované na dojmy a prožitky V této kapitole se budeme věnovat některým
objektů, událostí, zvuků, chutí atd.“ základním procesům zrakového vnímání. Vní
Zrakové vnímání nám může připadat natolik mání ve vztahu k jednání pak probereme ve 3.
jednoduché a přirozené, že je máme tendenci kapitole a percepční procesy vyššího řádu ve
považovat za něco samozřejmého. Ve skutečnos 4. kapitole.
ti se ale jedná o komplexní proces transforma
ce a interpretace vstupující senzorické informa
PERCEPČNÍ ORGANIZACE
ce. Komplexnost procesu zrakového vnímání je
možné ozřejmit srovnáním s programovým zá Jednou ze základních úloh zrakového vnímá
pisem počítačů simulujících vnímání okolního ní je percepční segregace (perceptual segregation),
prostředí. Ačkoliv při podobných úlohách bývá při níž se rozhodujeme, které části příchozí in
scenerie výrazně zjednodušena (např. je tvoře formace přináležejí k sobě, a tvoří tudíž samo
na právě jen geometrickými objekty jednotné statné celky-objekty. Jako jedna z prvních se
barvy) a úkol je velice jednoduchý (např. určit o percepční segregaci a s ní spojenou percepč
počet objektů), počítače k jeho správnému vy ní organizaci zajímala Gestalt psychologie, což
řešení potřebují implementovat složité progra byl názorový proud tvořený skupinou němec
my. Stále platí, že počítače zvládají jen zlomek kých psychologů okolo Wertheimera, Koffky
percepčních dovedností dospělého člověka. a Kohlera. Za fundamentální princip percepč
Naše znalosti povahy zrakového vnímání se ní organizace jim posloužil zákon dobrého tvaru
postupně prohlubují zejména díky objevům (Prágnanz), který je možné postihnout formu-
42
lácí: „Mezi množstvím z geometrického hle díte s větší pravděpodobností sloupce čtverců,
diska přípustných organizací pozorovatel zvo případně kruhů, než tvarově nehomogenní řa
lí [alternativu] nesoucí nejlepší, nejjednodušší dy. Obrazec na obrázku 2.1c bude vnímán jako
a nej stabilnější tvar“ (Koffka, 1935, s. 138). dvě křížící se čáry, neboť podle zákona dobré
ho pokračování (někdy nazývaného i zákon ná
Přístup Gestalt psychologie vaznosti - pozn. překl.) shlukujeme prvky, k je
Gestaltisté navrhli celou řadu principů organi jichž pospojování je zapotřebí nejméně změn
zace vnímání (viz obr. 2.1), z nichž většina je či přerušení. Na obrázku 2.id je znázorněn zá
případem zákona dobrého tvaru. Na obrázku kon uzavření, podle něhož jsou scházející čás
2.1a spíše uvidíte tři řady bodů než čtyři sloup ti sledovaných objektů při vnímání doplněny.
ce, což vypovídá o sklonu přiřazovat k sobě prv Proto na obrázku vidíme kružnici, přestože ne
ky zorného pole, které jsou blízko u sebe (zá ní tvarově úplná.
kon blízkosti). Obrázek 2.1b ilustruje zákon Většina principů percepční organizace se týká
podobnosti, podle něhož dojde k percepčnímu statických a dvojrozměrných podnětů. Vedle
soustředění prvků navzájem si podobných. toho ale gestaltisté navrhli i zákon společného
Z tohoto důvodu na zmíněném obrázku uvi osudu, předpokládající percepční seskupování
Příklady některých principů organizace vnímání podle Gestalt psychologie: (a) zákon blízkosti; (b) zákon
podobnosti; (c) zákon dobrého pokračování; (d) zákon uzavření.
ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 43

elementů zorného pole, které se pohybují spo
OBRÁZEK
lečně. Tento jev byl demonstrován například
v Johanssonově výzkumu (1973; viz kap. 3). Ve
zmíněném experimentu měl aktér - jinak ob
lečený do černého - na kloubech připevněné
malé žárovičky. Pokud setrvával v klidu, viděl
pozorovatel celou scénu jako nesourodý shluk
světelných bodů. Jakmile se ovšem rozpohybo-
val, bylo snadné podle způsobu pohybu žárovi
ček identifikovat postavu aktéra i provozovanou
činnost. Ve 3. kapitole si všimneme ještě dal
ších percepčních jevů popsaných Gestalt psy
chologií (zdánlivý pohyb, vnímání kauzality).
Gestalt psychologie zdůrazňuje význam vyděle
nífigury od pozadí (figure-ground segregation) při
percepční organizaci. Jeden objekt (popřípadě
část zorného pole) bývá identifikován a vyčle
něn jako figura, zatímco zbytek zorného pole Víceznačná kresba, kterou můžeme vnímat buďjako dvě
tváře, nebo jako pohár.
ztrácí pro pozorovatele na významu a ustupu
je do pozadí. Podle Gestalt psychologie při vní
mání odlišuje figuru od pozadí to, že má dis- mu, podle níž se percepční operace s podnětem
tinktivní tvar, prostorově vystupuje do popředí zrcadlí v odpovídajících procesech v mozku.
a kontury oddělující obě části pole přináleží Předpokládali, že v mozku se nacházejí elek
k figuře. trická „silová pole“, která pomáhají vyvolat pro
Platnost těchto tvrzení si můžete sami snadno žitek stabilní percepční organizace při sledová
ověřit při sledování reverzibilních obrazců, na ní našeho okolí.
příklad figury tváří a poháru (viz obr. 2.2). Jest Naneštěstí toho gestaltisté o činnosti mozku
liže vidíte pohár jako figuru, zdá se v prostoru mnoho nevěděli a jejich pseudofyziologické
vystupovat před obličeje, a naopak. pojetí nemělo šanci se udržet. K jeho diskredi
Weissteinová a Wongová (1986) předložily ex taci napomohl mimo jiné výzkum Lashleyho,
perimentální důkaz větší pozornosti věnova Chowa a Semmesové z roku 1951, v němž auto
né figuře ve srovnání s pozadím. Probandům ři sledovali dvojici šimpanzů. Prvnímu z nich
vždy krátce exponovaly čáry - orientované svis vložili do zrakového kortexu čtyři vodiče ze zla
le nebo trochu šikmo - přes figuru tváří a po té fólie, druhému do stejných míst 23 špendlí
háru, přičemž úkolem bylo rozhodnout, zda ků. V případě platnosti gestaltistického pojetí
byly čáry vertikální. Zjištěná správnost odpo by takovým zásahem měla být předpokládaná
vědí byla třikrát vyšší, když byly čáry umístě silová pole výrazně narušena. Ve skutečnos
né v té části reverzibilního obrazce, kterou proti ale percepční dovednosti šimpanzů zůstaly
bandi momentálně vnímali jako figuru. prakticky beze změn, proto silová pole nemo
Gestalt psychologové hledali podporu pro navr hou mít takový význam, jaký jim připisovala
žené principy organizace v doktríně izomoifis- Gestalt psychologie.
44
Zhodnocení Například předpokládá, že pozorovatel při vní
Poznatky Gestalt psychologie napomohly k po mání využívá různé principy organizace, aniž
chopení významu procesů organizace podně by jejich zapracování musela předcházet něja
tu při vnímání. Jak zdůrazňují Rock a Palmer ká forma percepčního učení; pro daný názor
(1990, s. 50), „principy organizace obstály ve ovšem nepředkládají žádný podpůrný důkaz.
zkoušce času. Žádný z nich nebyl vyvrácen, Podle Gestalt psychologie k percepční organi
ani k původnímu seznamu nebyly žádné no zaci dochází už v raných stadiích zpracování
vé přidány“. Sami autoři ale dva nové zákony podnětu. Tuto teoretickou domněnku podro
navrhli: bili experimentálnímu ověření Rock a Palmer
(1990). Podnětem v jejich experimentu byly
1. Zákon společné oblasti, podle něhož k sobě svítící korálky navlečené na několik rovnoběž
pozorovatel přiřazuje prvky vyskytující se ve ných provázků, které probandi pozorovali v na
stejné části zorného pole. prosté tmě. Vzdálenost mezi korálky byla men
2. Zákon propojenosti, podle něhož máme ší ve vertikálním než v horizontálním směru,
tendenci „vnímat libovolné uniformní po a v souladu se zákonem blízkosti se tedy ce
spojované oblasti - jako například tečky, čá lá konfigurace zdála být tvořena sloupci. Když
ry či oblasti rozsáhlejší - jako celek“ (Rock byl pozorovaný podnět pootočen do strany, na
& Palmer, 1990, s. 50). sítnicovém obraze se k sobě korálky přiblížily
v horizontálním směru na menší vzdálenost,
Gestalt psychologie ve svém přístupu spolé než mezi nimi byla ve směru vertikálním, ve
hala převážně na výpověď pozorovatele posta skutečnosti ale zůstávala vertikální vzdálenost
venou na introspekci, resp. na metodu „podí stále menší. I při natočení probandi viděli ko
vej se a přesvědč se sám“. Exaktnější důkaz rálky uspořádané ve sloupcích, z čehož Rock
o platnosti principů organizace předložili Po- a Palmer (1990, s. 51) vyvozují, že „východis
merantz a Garner (1973), kteří ve svém expe kem pro seskupování byla vnímaná blízkost
rimentu exponovali pozorovatelům jako pod prvků v trojrozměrném prostoru spíše než je
nět dvojici závorek různými způsoby vůči sobě jich blízkost promítaná na sítnici. Akt sesku
uspořádaných. Úkolem bylo rozřadit postup pování tedy musel následovat až po vjemu pro
ně promítané podněty co nejrychleji do skupin storu“. To znamená, že k percepční organizaci
podle toho, zda levá ze závorek byla „(“ anebo patrně dochází v pozdějším stadiu zpracování
„)“. Pravou závorku měli pozorovatelé při kate vstupní informace, než gestaltisté předpoklá
gorizaci ignorovat, což jim nicméně činilo ur dali.
čité potíže v situacích, kdy se nabízelo percepč Gestaltistické pojetí percepční organizace odpo
ní shlukování závorek (např. když byly blízko vídá průběhu zpracování podnětové informace
u sebe nebo měly podobnou orientaci). Vý ve směru vzestupném, což předpokládá nulový
sledkem experimentu byl proto prodloužený vliv znalostí o objektech na segmentování vní
čas rozhodování u podnětů, které při vnímání mané scenerie. Takto vyhraněný postoj korigu
spontánně organizujeme. jí výsledky Večery a Farahové (1997)- Tito au
Důležitou charakteristikou Gestalt psychologie toři promítali probandům dvojici průhledných
je rovněž fakt, že percepční jevy pouze popisu a vzájemně se překrývajících písmen (viz obr.
je, aniž by nabídla jejich adekvátní vysvětlení. 2.3) a úkolem bylo co nejrychleji rozhodnout,

zda se dva podnětové křížky objevují na stej vost subjektivních dojmů. Restle (1979) navrhl
ném písmeně, anebo každý na písmeně jiném. zajímavý způsob k vyjasnění pojmu jednodu
Písmena byla promítnuta buď v obvyklé po chosti. Tento autor klasifikoval možné formy
loze, anebo byla převrácená vzhůru nohama. vnímání skupiny bodů pohybujících se na ob
Zjištěný reakční čas byl podstatně kratší v prv razovce. Nej složitějším myslitelným způso
ním případě, což pravděpodobně znamená, bem jejich vnímání je všímat si separátně kaž
že snáze segmentujeme tvary důvěrně známé dého bodu a propočíst jeho výchozí polohu,
2 z každodenní zkušenosti. Večera a Farahová rychlost, směr pohybu atd. Mnohem snazší
(1997) shrnují, že sestupné procesy při zpra je oproti tomu sledovat celou skupinu, zvlášť
cování podnětu mohou ovlivňovat segmentaci. v případě, že se body reálně pohybují stejnou
Zdá se tedy, že gestaltisté roli vzestupných pro rychlostí a směrem. Restle byl za pomoci navr
cesů přecenili. žené metody schopen vyčíslit množství a ná
ročnost poznávacích operací potřebných při
jednotlivých způsobech percepčního přístupu
k podnětu. Zjistil, že forma vyžadující nejmé
ně operací obvykle korespondovala s tím, jak
pozorovatel v experimentu podnětovou konfi
guraci skutečně vnímal.
Julesz (1975) si všímá skutečnosti, že napros
tá většina podnětů ilustrujících percepční or
ganizaci sestávala jen z čar či jednoduchých
geometrických tvarů. Jaký mají ale na orga
nizaci podnětového materiálu vliv další mys
litelné kvality sledovaného objektu, například
barva nebo jas? Probandi v jeho experimentu
sledovali plošný objekt, který vnímali jako tvo
řený dvěma oddělenými oblastmi v případě, že
se průměrný jas v obou částech objektu výraz
ně lišil. Nicméně v situaci, kdy byla průměr
ná hodnota v obou oblastech stejná nebo velice
podobná, byť se třeba i detaily na obou polovi
Příklad dvojice průhledných a vzájemně se překrývajících nách svým jasem lišily, probandi tendenci ke
písmen použitých v experimentu Večery a Farahové (1997).
členění neměli. Podobně byl objekt vnímán ja
ko tvořený dvěma polovinami tehdy, když byla
Novější teorie průměrná vlnová délka světla rozdílná. V pří
Gestalt psychologie zdůrazňovala důležitost padě shody průměrné vlnové délky se ale prav
zákona dobrého tvaru, který předpokládá per děpodobnost percepčního rozlišení rapidně
cepční organizaci podnětů do nejjednodušší snižuje, a to i přes barevnou rozdílnost detailů
ho a nejlepšího tvaru. Ovšem k rozlišení, který na obou polovinách.
z tvarů je nejjednodušší a nejlepší, žádný klíč Julesz (1975) navíc zjistil, že případný vliv prů
nenabízí. Spoléhá se především na přesvědči měrných hodnot jasu a barvy podnětu na per-
46
cepční organizaci je podmíněn ještě dalším na z participantů organizovala experimentální
faktorem, který nazývá granularita. Granulari- podněty podle jednoho a druhá polovina pod
ta představuje distribuci detailů či vzorů v rám le druhého ze zákonů. Další používané podně-
ci sledované oblasti. Elementy mohou být po tové konfigurace byly z hlediska možných kon
povrchu rozesety pravidelně, ovšem mohou fliktů při organizaci ještě komplikovanější (viz
vytvářet i lokální shluky. Podle výsledků Jule- obr. 2.5b a 2.5c). Na základě výsledků Quinlan
szova experimentu pozorovatel segmentuje a Wilton navrhli následující zobecnění:
podnět při podstatně odlišné granularité v růz
ných částech objektu (jako např. na obr. 2.4), • Elementy v zorném poli pozorovatele jsou
a to i přes konstantní jas na ploše celého pod nejprve shlukovány podle blízkosti.
nětu. • Tento proces může být doplněn o další krok,
Jakou podobu má výsledný vjem, jestliže se když se elementy tvořící jeden shluk navzá
jednotlivé principy percepční organizace ocit jem odlišují v jednom či více znacích (ne
nou v konfliktu? Quinlan a Wilton (1998) ve shoda v rámci shluku).
snaze odpovědět na tuto otázku požádali účast • Pokud existuje neshoda v rámci shluku, ale
níky experimentu, aby sledovali objekty, jaké shoda mezi shluky, jako je tomu například
jsou například na obrázku 2.5a. Při vnímání na obrázku 2.5a, pozorovatel volí mezi shlu
tohoto podnětu se dostává do konfliktu zákon kem na základě podobnosti a shlukem na
blízkosti a zákon podobnosti. Přibližně polovi základě blízkosti.
Přestože jsou jasové hodnoty v levé a pravé části obrázku stejné, hranice mezi polovinami je jasně zřetelná díky jejich odliš
né granularitě. Upraveno podle Julesze (1975).
ZRAKOVÉ VNÍMÁNI: ZÁKLADNÍ PROCESY 47

(a) střet mezi
zákonem blízkosti
a zákonem po
2 dobnosti; (b)
střet mezi tvarem
a barvou; (c) jiný
případ střetu tvaru
a barvy. Upraveno
podle Quinlana
a Wiltona (1998).
• Pokud je neshoda v rámci shluku a navíc pohyb sledovaného objektu. V této kapitole se
neshoda mezi shluky, blízkost pozbývá při ale budeme věnovat především těm nápovědím
organizaci na důležitosti a struktura vjemu o prostoru, které jsou dostupné i tehdy, když zů
je determinována barvou. Podněty na obráz stává podnět i pozorovatel v klidu. Konvenč
ku 2.5b a 2.5c bude pozorovatel při vnímá ně tyto nápovědi bývají členěny na monoku
ní organizovat podle společné barvy, nikoliv lárni, binokulární a okulomotorické. K tomu,
společného tvaru. aby pozorovatel mohl získat užitečné informa
ce z monokulámích nápovědí, postačuje, bude-li
VNÍMÁNÍ PROSTORU A VELIKOSTI sledovat podnět jedním okem. K získání bino
kulárních nápovědí je zapotřebí součinnosti
Jedním z hlavních úkolů zrakového vnímání je
obou očí. Konečně okulomotorické nápovědi jsou
transformace dvojrozměrného sítnicového ob
kinestetické; o prostorových parametrech vypo
razu na trojrozměrný vjem reality. Pojem vní
vídá tonus svalstva oka.
mání prostoru bývá užíván ve dvou významech
(Sekuler & Blake, 1994) - jednak pro vnímá
ní absolutní vzdálenosti, vyjadřující vzdálenost Monokulárni nápovědi
mezi pozorovatelem a sledovaným objektem, Adekvátní vnímání prostoru zprostředkovává
a jednak pro vnímání relativní vzdálenosti, vy velké množství monokulámích nápovědí. Ty
jadřující vzdálenost mezi dvěma objekty v pro někdy bývají nazývány obrázkové nápovědi (picto
storu.8 rial cues), protože podobnou technikou dosahu
K získání informací o prostorovém uspořádání jí malíři dojmu prostorovosti na plátně. Příkla
v našem okolí obvykle v běžném životě napo dem obrázkové nápovědi je lineární perspektiva
máhá pohyb (resp. proměna podob světa v ča (linear perspective). Rovnoběžné linie směřující
se), ať už se jedná o pohyb pozorovatelův nebo od pozorovatele do hloubky vypadají, jako by se
8Možná spíše než o významech by zde bylo na místě mluvit o deskriptorech vnímaného prostoru a těmi jsou vedle zmíně
né egocentrické a exocentrické vzdálenosti také velikost objektu, orientace objektu, jeho umístění v poli a poloha pozorovatele
(pozn. překl.).
48
s rostoucí vzdáleností sbíhaly (např. koleje nebo
krajnice silnic). Sbíhavost linií umožňuje navo
dit na obraze přesvědčivý dojem hloubky.
Jiný aspekt perspektivy se skrývá za označe
ním atmosférická perspektiva (aerial perspective).
Světlo se při průchodu atmosférou do jisté mí
ry rozptyluje o částečky nečistot a molekuly vo
dy. Z toho důvodu vzdálenější předměty ztrá
cejí na ostrosti a jeví se nám jakoby v mlžném
oparu. Dokonce i při umělé redukci ostros
ti kontur v experimentu jsou objekty vnímá
ny jako vzdálenější nehledě k jejich skutečné
vzdálenosti (např. Fry, Bridgman & Ellerbrock,
1949).
Další nápovědí se vztahem k perspektivě je tex
tura. Mnohé objekty známého světa, jako na
příklad koberec nebo silnice dlážděná kočičí
mi hlavami, jsou tvořeny texturou elementů.
Gradient textury při sledování ubíhajících železničních ko
Takové objekty při orientaci směrem do hloub
lejí.
ky vůči pozorovateli poskytují o prostorovém
uspořádání informaci, kterou Gibson (např.
1979) nazývá gradient textury (textuře gradient). této nápovědi si můžeme udělat při zhlédnu
Hustota textury se se vzdáleností od pozoro tí iluzorního čtverce (Kanizsa, 1976) na obráz
vatele proměňuje (tzn. textura má nenulový ku 2.7. Máme pocit, že bílý čtverec zřetelně vy
gradient, velikost změny - pozn. překl.). Ku stupuje před černé kruhy, a to i přesto, že větší
příkladu člověk stojící v kolejišti uvidí, jak se část čtverce není opatřena konturami. Částeč
k sobě koleje sbíhají, pražce se postupně zten né zakrytí kruhů tedy náš zrakový systém in
čují a detaily se stávají stále méně zřetelnými terpretuje představou v prostoru blíže situova
(viz obr. 2.6). Experimentálně bylo demon ného čtverce.
strováno, že gradient textury jako zdroj infor Jiný zdroj informací o prostoru nalezneme ve
mací o prostoru dovoluje trojrozměrný vjem stínování (shading). Vzhledem ke skutečnosti,
i při absenci všech ostatních nápovědí (Todd že ploché, dvojrozměrné objekty stíny nevr-
& Akerstrom, 1987). hají, je výskyt stínu jednoznačným důkazem
Další nápověď- interpozice (interposition) - defi o trojrozměrnosti objektu.9 Ramachandran
nuje prostorové vztahy jednoduše tím, že pozo (1988) nechal probandy sledovat sadu podob
rovatel v případě překrytí dvou objektů neuvidí ně (ale ne zcela stejně) vystínovaných polokou
část objektu vzdálenějšího. Představu o „síle“ lí (přesněji kulových vrchlíků - pozn. překl.)
’ Řeč je pouze o těch stínech, které při patřičném osvětlení objektu dopadají na objekt samotný a vypovídají o jeho reliéfu.
Nemyslí se tedy stíny, které objekt vrhá na zem. V angličtině se rozlišuje mezi shadows a shading, v češtině mezi stíny a stíno
váním (pozn. překl.).

žadovali, aby probandi sledovali podnět v po
OBRÁZEK 2.7
loze hlavou dolů, a zjistili, že vnímaný zdroj
světla je určen spíše pozicí hlavy. To zname
ná, že aktuální poloha slunce na nebi není pro
rozhodování o směru iluminace tak úplně rele
vantní. Nicméně za normálních okolností není
poloha hlavou dolů příliš obvyklá, a tak mohou
2 být oba předpoklady úzce propojené.
Důležitou nápovědí je znalost obvyklé velikosti
(familiar size) podnětu. Údaj o velikosti je mož
né při škálování rozměrů podnětů zobraze
ných na sítnici použít pro percepční odhad
jejich vzdálenosti. Ittelson (1951) nechal pro-
bandy pomocí kukátka sledovat hrací karty, při
čemž omezil na minimum dostupnost všech
monokulámích nápovědí a jediným vodítkem
pro hodnocení vzdálenosti byla znalost velikos
Kanizsův (1976) iluzorní čtverec.
ti podnětu. V experimentu použil karty trojí ve
likosti - obvyklé, poloviční a dvojnásobné. Kar
ta byla vždy prezentována před pozorovatelem
vystupujících z plochy nebo se do ní nořících. ve vzdálenosti 2,29 metru. Pokud by hodnoce
Některé z nich byly nasvícené z jednoho svě ní vzdálenosti bylo postaveno výhradně na kal
telného zdroje, další z více zdrojů. Při sledová kulaci s obvyklou velikostí karet, potom by od
ní probandi automaticky, ale nesprávně před hadovaná vzdálenost měla být 2,29 metru při
pokládali, že zdroj světla je jen jeden, a to pro expozici karet obvyklé velikosti, 4,58 metru
všechny polokoule stejný. V důsledku tohoto u karet polovičních a 1,14 metru u karet dvoj
předpokladu přisoudili podnětům v závislosti násobné velikosti. Naměřené průměrné hod
na rozměrech stínu různou hloubku (resp. mí noty v experimentu byly 2,27 metru, 4,57 me
ru zakřivení), která přitom ve skutečnosti by tru a 1,41 metru, což dostatečně ilustruje roli
la konstantní. našich znalostí obvyklých rozměrů při prosto
Až donedávna bylo slunce pro člověka hlavním rovém vnímání.
zdrojem světla, což by také mohlo vysvětlovat, Určitou informaci o prostoru nese rovněž roz
proč lidé obvykle automaticky předpokládají, mazání obrazu (image blur). Mather (1997,
že sledované objekty jsou osvícené shora. Ho s. 1147) tvrdí, že „pokud bude jedna část obra
ward, Bergstrom a Masao (1990) ale namítají, zu promítnutého na sítnici obsahovat ostře vy
že označení „shora“ je nejednoznačné - může kreslenou texturu, zatímco druhá bude tvořena
to znamenat shora vzhledem ke gravitaci (ja texturou rozmazanou, potom budou obě čás
ko v předešlém experimentu), ale i shora vůči ti vnímány v různé hloubce“. Autor svá zjiš
poloze pozorovatelovy hlavy. Proto ve vlastním tění získával na víceznačných podnětech, kde
experimentu, kde použili podnětovou konfigu v jedné polovině byla textura zřetelná, zatímco
raci podobnou jako Ramachandran (1988), po ve druhé rozmazaná. Při zřetelném přechodu
50
mezi oběma částmi byla oblast s jasnou textu ce jednotlivých částí povrchu objektu. Rogers
rou vnímána jako bližší, a naopak při neostrém a Graham (1979, s. 134) shrnují, že „paralaxa
přechodu byla jako bližší vnímána oblast s roz pohybu představuje detailní a vlivnou nápověď
mazanou texturou. o tvaru a relativní hloubce u trojrozměrných
V oddíle věnovaném monokulárním nápově objektů“.
dím se ještě zmíníme o paralaxe pohybu (mo-
tion parallax), která se vztahuje k promítnu Binokulární a okulomotorické nápovědi
tému pohybu sledovaného objektu po sítnici. Vnímání prostoru je vedle identifikace tren
Pro ilustraci, jakým způsobem využíváme ten dů a zákonitostí na sítnici oka zprostředková
to zdroj informací, si představme dva objekty no rovněž okulomotorickými nápověďmi, které
pohybující se zprava doleva stejnou rychlostí, jsou založené na registraci a vyhodnocení mí
přičemž jeden objekt je v podstatně větší vzdá ry kontrakce očních svalů a řasnatého tělíska.
lenosti od pozorovatele než druhý. V tomto pří Nápovědí tohoto druhu je konvergence (conver
padě se promítaný obraz vzdálenějšího objektu gence): Oči se k sobě při pozorování blízkého
přemístí po sítnici v podstatně menším rozsa objektu stáčejí více než při pozorování objektu
hu než obraz bližšího objektu. Poměrná délka vzdálenějšího. Druhou z okulomotorických ná
trajektorie je pro pozorovatele spolehlivým in povědí je akomodace (accommodation): Při sle
dikátorem (poměrných - pozn. překl.) vzdále dování bližších předmětů je čočka oka vykle
ností sledovaných objektů. nutá, při sledování vzdálenějších předmětů
Paralaxa pohybu je informativní i tehdy, když naopak zploštělá.
se pozorovatel sám pohybuje okolo statických Pro vnímání prostoru jsou binokulární nápově
objektů v prostoru. Když se například z okna di klíčové. Binokularitu lidského zraku vyžadu
jedoucího vlaku budete dívat do dáli, potom je stereopse (stereopsis), kde jako zdroj informací
rychlost, s níž se sledovaný objekt bude posou slouží rozdíl v podobě obrazů vnímané reality
vat po sítnici, bude narůstat proporcionálně se promítaných na sítnici obou očí. Konvergence,
zmenšující se vzdáleností. akomodace i stereopse jsou využívány přede
Podobně jako v případě jiných nápovědí může vším při vnímání v menších vzdálenostech.
i paralaxa pohybu stále poskytovat důležité in O užitečnosti konvergence při percepčním
formace o prostorovém uspořádání při absen hodnocení vzdálenosti nepanuje shoda. Při
ci ostatních nápovědí ve sledované scéně. V ex vnímání reálných objektů se zdá být nadbyteč
perimentu autorů Rogerse a Grahama (1979) ná; slibnější výsledky byly získány například
probandi monokulárně pozorovali podnět na při sledování tapetového klamu (wallpaper illusi
obrazovce počítače tvořený 2000 body náhod on; Logvinenko & Belopolskii, 1994). U tohoto
ně rozesetými po imaginárním povrchu. Při klamu je posuzovaná vzdálenost opakujících se
proporčním pohybu částí objektu (připomínal vzorů podhodnocována při fixování bodu blíže
vlnitý plech) měli probandi zřetelný plastic k pozorovateli a nadhodnocována při fixování
ký vjem a byli schopni popsat rozdíly v hloub bodu dále od pozorovatele.10 Dosud se obecně
10Tradičním podnětem při vyvolávání tapetového klamu je sada vedle sebe stojících tyčinek. Pozorovatel má za úkol fixovat reálný
nebo imaginární bod situovaný ve větší vzdálenosti a odhadovat vzdálenost podnětových tyčinek. Vnímaná vzdálenost je skutečně
větší než reálná, její hodnota je poměrně konstantní a dobře předvídatelná z Keplerova vzorce projekce binokulárního prostoru.
Vedle interpretace klamu jako způsobeného konvergencí alternativní teorie předpokládají vliv binokulární disparity (pozn. překl.).
ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY

51
soudilo, že tapetový klam je možné vysvět starších názorů percipient rozpoznává objekty
lit pomocí konvergence; tento předpoklad ale a tvary zachycené v obou očích zvlášť a k jejich
Logvinenko a Belopolskij zpochybnili. Je totiž fůzi dochází až v pozdějších fázích zpracování.
možné současně vnímat dva iluzorní podně Taková možnost se ale zdá nepravděpodobná.
ty ve dvou různých domnělých vzdálenostech, Důležitý příspěvek k formování názorů přinesl
což by v případě závislosti jevu na konvergenci Julesz (1971) demonstracemi na stereogramu ná
dost dobře nešlo. Navíc si klam uchovává půso hodných bodů (random-dot stereogram). Plocha
2 bivost i při pohybu očí (proměnách konvergen stereogramu je tvořena chaotickou směsí bílých
ce). Zjištění vedla autory k následujícímu závě a černých bodů, v níž člověk při prostém pohle
ru (Logvinenko & Belopolskii, 1994, s. 216): du nenachází žádné rozeznatelné vzory. Ovšem
má-li možnost si stereogram prohlédnout po
Vzhledem ke skutečnosti, že tapetový klam je obec mocí stereoskopu, vzory zřetelně vyvstanou.
ně vnímán jako hlavní doklad konvergence coby Když tedy stereopsi nelze zjednodušit na na
nápovědi o prostoru, tvrdíme, že konvergence ne lezenou shodu mezi oběma obrazy, jak k ní
poskytuje dostatečnou informaci pro vnímání potom dochází? Část odpovědi na tuto otázku
vzdálenosti. nalezli Frisby a Mayhew (1976): Autoři filtro
váním odstranili vybrané prostorové frekven
Akomodace jako zdroj informací o prosto ce (ty jsou určené blízkostí, periodou střídají
ru má rovněž omezené možnosti využití. Je cích se světlých a tmavých proužků; viz kap. 4).
jí informační potenciál se omezuje na prostor Stereopse zůstala zachována pouze tehdy, když
v bezprostřední blízkosti pozorovatele. I tehdy byly vysoké prostorové frekvence (tj. jemné de
je ale přesnost vnímané vzdálenosti poměrně taily) odstraněny současně z obou polovin ste
nízká (např. Kůnnapas, 1968). reogramu, anebo když byly naopak z obou po
Důležitost stereopse při vnímání jako první de lovin odstraněny nízké prostorové frekvence
monstroval Wheatstone (1838) na stereoskopu. (tj. hrubé, rozmazané struktury). Naproti to
Stereoskop pracuje tak, že před pozorovatelem mu při odstranění vysoké prostorové frekvence
jsou vedle sebe umístěné dvě fotografie nebo z jedné poloviny a nízké prostorové frekvence
kresby. Výjevy na nich zachycené jsou totožné, z poloviny druhé nebyla stereopse jako zdrojo
pouze vůči sobě mírně posunuté tak, jak se li vá informace pro pozorovatele dostupná, a ten
ší perspektiva obou očí. To znamená, že kaž tak viděl v jednom okamžiku pouze polovinu
dé oko přijímá stejnou informaci jako v reál stereogramu. Jinými slovy je ke stereopsi za
ných podmínkách. Vhodně zvolená disparita potřebí určitá míra překrytí prostorových frek
obrázků u pozorovatele vyvolává silný plastic vencí v obou polovinách stereogramu.
ký vjem.
Výzkum stereopse narazil na komplikace při Proces hledání shody se podle Marra a Poggia
snaze popsat způsob, jímž se ze dvou separát (1976) řídí třemi pravidly:
ních obrazů stává jednotný vjem. Takový po
pis předpokládá schopnost stanovit korespon • Požadavek kompatibility: Elementy na obou
denci mezi dílčími informacemi zobrazenými obrazech jsou fúzovány tehdy, když jsou
na sítnici jednoho oka a stejnými informace kompatibilní (tj. mají stejnou barvu, případ
mi zobrazenými na sítnici druhého oka. Podle ně kontury mají stejnou orientaci).
52
• Požadavek jedinečnosti: Jednomu elementu
OBRÁZEK 2.8
zobrazenému na sítnici jednoho oka odpo
vídá právě jen jeden element zobrazený na
sítnici oka druhého.
• Požadavek kontinuity: Pravděpodobnost fú
ze se zvyšuje, pokud je disparita mezi umís
těním jednoho elementu na obou obrazech
stejná nebo velice podobná velikosti dispa 2
rity u zobrazení sousedního elementu.
Tyto tři požadavky byly začleněny do teorie,

která dokázala vysvětlit povahu stereopse u ste-
reogramu náhodných bodů (Marr & Poggio,
1976). Adekvátnosť požadavku kontinuity ale
zpochybnil Frisby (1986) poukazem na příklad
objektů silně rotovaných směrem do hloubky,
kde se podobnost mezi disparitami prostorově
blízkých elementů podstatně snižuje a při fúzi
by tak velice pravděpodobně došlo ke sloučení
odlišných dvojic elementů.
Podle autorů Mayhewa a Frisbyho (1981) je stere
opse spjatá zejména s fází elaborace popisu, k níž
v procesu identifikace podnětu dochází hned na
úrovni hrubého prvotního náčrtku (viz Marro- Klam masky.
vu teorii v kap. 4). Naproti tomu Marr a Poggio
(1976) soudí, že stereopse je poměrně nezávis
Integrace informací z nápovědí
lá na ostatních aspektech zpracování. Mayhew
a Frisby (1981) do seznamu připojili požadavek Při vnímání prostorových vztahů využíváme
figurální kontinuity, podle kterého jsou pro fúzi množství nápovědí. K plnému pochopení jejich
spolehlivým vodítkem změny světelné intenzity role v tomto procesu bychom také měli něco
v korespondujících oblastech obou obrazů. vědět o způsobech, jimiž jsou informace z jed
Vedle základních zrakových procesů hrají bě notlivých zdrojů integrovány. Co se kupříkladu
hem zpracovávání informace z obou očí vý stane, když dvě nápovědi poskytují vzájemně
znamnou roli i kognitivní faktory. Příkladem konfliktní obraz reality? Je možné, že zužitku
jejich vlivu je tzv. klam masky (hollowface illu- jeme informace z obou zdrojů a výsledný vjem
sion; viz obr. 2.8) od autora Richarda Gregory- bude kompromis, ale stejně tak je myslitelné,
ho, kde stereoskopická informace při sledování že jedna informace zcela zastíní druhou.
tváře otáčející se okolo své osy nijak nenapo- Vztah mezi nápověďmi zkoumali Bruno a Cut-
může k adekvátnímu vjemu a tvář je v průběhu ting (1988) a identifikovali tři možné percepč
celé rotace (tedy i po převrácení) vnímána jako ní strategie při dostupnosti většího počtu ná
konvexní (viz též kap. 3). povědí:

• Přičítání: Veškeré informace z jednotlivých hodou aditivního modu kombinace informa
zdrojů se jednoduše seskládají dohromady. cí je možnost kvalitního vnímání prostoru už
• Výběr: Pro finální vjem se využívají pouze v raných fázích lidského vývoje. Existují různé
informace z jedné nápovědi; informace ji mechanismy pro různé nápovědi, které se učí
ného původu jsou ignorovány. me na sobě nezávisle a v rozdílných etapách
• Násobení: Informace z různých nápovědí ontogeneze. Například děti využívají informa
vzájemně interagují a ve svém účinku se je cí z paralaxy pohybu už před dovršením třetího
jich vliv umocňuje. měsíce, přestože v této době ještě nejsou vyba
veny k vnímání na základě jiných informač
Bruno a Cutting sledovali způsoby integra ních zdrojů (Bruno & Cutting, 1988).
ce nápovědí v experimentální úloze, kde byla Bruno a Cutting (1988) nevěnovali pozornost
před pozorovatele umístěna vzájemně rovno situaci, kdy se nápovědi dostanou do konflik
běžná trojice plošných povrchů a úkolem by tu. Nicméně z jejich poznatků vyplývá, že v ta
lo určit jejich relativní vzdálenosti. Pozorovate kové situaci bude percipient využívat informa
lé měli pro řešení úlohy k dispozici tyto zdroje ce z konfliktních zdrojů současně. To potvrzují
informací: poměrná velikost sítnicového obra i výsledky výzkumu Rogerse a Colletta (1989),
zu, výška v zorném poli, interpozice a paralaxa v nichž pozorovatelé konflikt mezi indiciemi
pohybu. Výsledky vypovídají spíše o aditivním z binokulární disparity a paralaxy pohybu vyře
modu integrace nápovědí (Bruno & Cutting, šili kompromisním vjemem.
1988, s. 161): „Informace jsou získávány sepa Zdá se, že při vnímání prostoru obvykle vyu
rátními percepčními subsystémy [...] a poté se žíváme všechny dostupné informační zdroje.
nejjednodušším způsobem poskládají do finál To ovšem neplatí nutně pro všechny případy:
ního vjemu.“ V odborné literatuře přibývá dů Woodworth a Schlosberg (1954) popsali situa
kazů o tom, že dílčí vizuální procesy probíhají ci, ve které byly dvě hrací karty připevněny ke
paralelně (viz oddíl s názvem Funkční systémy svislé tyčce tak, jak je znázorněno na obrázku
mozku), s čímž je předpoklad aditivní integra 2.9. Karty byly v nestejné vzdálenosti od po
ce informací z nápovědí v souladu. To ovšem zorovatele a vzhledem k ose jeho pohledu se
nevylučuje alternativu nestejné důležitosti jed částečně překrývaly. Experimentátoři u bliž
notlivých nápovědí, resp. různé relativní váhy ší z obou karet ustřihli roh a vzdálenější kar
nápovědí ve finálním vjemu. tu umístili do prostoru tak, aby její kraj přes
Možnost kombinovat informace z různých ná ně zapadal do vystřiženého výseku. Po tomto
povědí o prostoru aditivním způsobem je pro zásahu se probandům reálně vzdálenější karta
člověka výhodná, a to přinejmenším z důvo zdála být blíž a částečně překrývat reálně bližší
du větší spolehlivosti vnímání. Každá z nápo kartu. Interpozice ve svém vlivu zcela zastínila
vědí ve vybraných situacích nebo podmínkách znalost skutečné velikosti.
pozorování dodává pozorovateli o podnětu ne
přesnou či zkreslenou informaci, a spoléhat Konstantnost vnímané velikosti
se na jediný zdroj by proto mohlo vést k chyb Konstantnost vnímané velikosti (size constan
nému vjemu. Naproti tomu možnost zakom cy) je tendence vnímat rozměry objektu jako
ponovat všechny dostupné informace před stále stejné bez ohledu na to, zda je obraz ob
rizikem mispercepce účinně chrání. Jinou vý jektu promítnutý na sítnici menší nebo větší.
54
Dvě fáze experimentu s hracími kartami popsané Woodworthem a Schlosbergem (1954). Při konstelaci zobrazené na levé
straně náčrtku se reálně vzdálenější karta pozorovateli skutečně jevila jako vzdálenější. Po ustřižení rohu u bližší karty ovšem
náhle vzdálenější karta vypadala, jako by zakrývala kartu bližší. Nápověrfv podobě znalosti velikosti, podle níž musí být menší
karta vzdálenější, byla přebita vlivem nápovědi v podobě interpozice, podle níž ta karta, která zakrývá výhled na kartu jinou,
musí být bližší, a to bez ohledu na jejich velikost.
Kupříkladu sítnicový obraz člověka, který se němu orientovaných. Naměřená přesnost od
blíží k pozorovateli, se průběžně neustále zvět hadů byla značná; mezi vnímanou a skuteč
šuje, ale jeho vnímaná velikost bude neměnná. nou velikostí byla korelace 0,99. Přitom kore
Výsledky experimentálních studií vesměs uka lace mezi skutečnou velikostí objektů a jejich
zují na vysokou úroveň konstantnosti lidského sítnicovým obrazem byla v průměru 0,7 a při
vnímání (viz Goldstein, 1996). vyloučení menších objektů ze souboru dokon
Převážná část experimentálního výzkumu vní ce 0,1. Z toho je zřejmé, jak málo výkon závisel
mání velikosti se odehrává v laboratorních pod na informaci o sítnicové velikosti.
mínkách. Specifická povaha tohoto prostředí Jistý problém zmíněné studie spočívá v tom,
ale může vstupovat do výsledků nepředvídatel že Brunswik nevyjasnil, zda úkolem proban-
ným způsobem a snižovat ekologickou validi dů bylo hodnotit takovou velikost, jakou si mys
tu zjištění. Podle Brunswika (1956) je důležité lí, že objekty ve skutečnosti mají, anebo veli
sledovat konstantnost v přirozeném prostře kost, jak se jim jeví. Rozdíl mezi oběma druhy
dí. Brunswik (1956) provedl testování studentů instrukce je patrný na následujícím příkladu:
v otevřeném prostranství, přičemž úkolem by Starý dub v dáli nám někdy může připadat ne
lo hodnotit velikost většího počtu objektů růz patrný, ačkoliv dobře víme, jak je ve skutečnos
ně od pozorovatele vzdálených a různě vůči ti rozložitý.

Při vnímání velikosti je vydatným pomocní experimentu odstranili dokonce veškeré nápo
kem vnímaná vzdálenost sledovaného objek vědi a pozorovatelé neviděli nic než dva kru
tu, kterou bereme při nevědomých kalkulacích hy zcela zbavené jakéhokoliv kontextu či do
v úvahu a která rozhodujícím způsobem vstu plňující informace. Za dané situace byl vjem
puje do škálování promítnutého obrazu pod velikosti zcela závislý na sítnicovém zobraze
nětu. Podle hypotézy invariantního vztahu me ní podnětu.
zi velikostí a vzdáleností (size-distance invariance Jestliže vjem velikosti závisí na vnímané vzdá
2 hypothesis; Kilpatrick & Ittelson, 1953) je u kaž lenosti, potom by tento vjem měl být proměnli
dé sítnicové projekce vnímaná velikost objektu vý (opak konstantnosti) tehdy, když se vnímaná
proporční jeho vnímané vzdálenosti. V někte vzdálenost výrazně odlišuje od skutečné vzdá
rých situacích - například když se díváme na lenosti. Příkladem je Amesův pokoj (viz obr.
zem z vysoké budovy nebo z letadla - nemusí 2.10). Amesův pokoj má podivný tvar: podlaha
být vnímaná velikost ani konstantní, ani příliš se svažuje, vzdálená stěna není kolmá k sou
blízká skutečnosti, protože nedokážeme ade sedním stěnám. Přesto při pohledu dovnitř ot
kvátně odhadnout vzdálenost. vorem ve zdi promítá na sítnici stejný obraz ja
Hypotézu invariantního vztahu mezi velikos ko obvyklý pravoúhlý pokoj. Různá vzdálenost
tí a vzdáleností (a obecně konstantnost lidské obou viditelných rohů od pozorovatele je mas
ho vnímání - pozn. překl.) potvrzují i výsledky kovaná sklonem podlahy a lichoběžníkovým
experimentu Holwaye a Boringa (1941). Partici- tvarem oken. Nápovědi indikující pravoúhlost
panti seděli v místě, kde se sbíhaly dvě navzá pokoje jsou natolik silné, že pozorovatel i proti
jem kolmé chodby, a do obou těchto chodeb své vůli vidí dvě osoby v opačných rozích míst
byl umístěn panel s kruhovým otvorem upro nosti ve stejné vzdálenosti, a tím i jednu z nich
střed, který představoval podnět. Testový kruh jako mnohem větší než druhou.
byl v průběhu experimentu umístěn v různých
vzdálenostech (3 až 12 metrů) a měnila se je Zhodnocení
ho velikost. Srovnávací kruh byl ve vzdálenos Vnímaná velikost se obvykle odvíjí především
ti konstantní (3 metry) a úkolem zkoumaných od vnímané vzdálenosti, ale provázanost mezi
osob bylo nastavit jeho velikost tak, aby odpoví oběma deskriptory je korigována mj. pozorova
dala velikosti testového kruhu.11 Při dostupnos telovým přístupem k percepční úloze. Kaneko
ti všech nápovědí byla přesnost adjustace vyso a Uchikawa (1997) si povšimli, že u mnohých
ká. S tím, jak byly postupně ubírány podpůrné studií věnovaných konstantnosti vnímané ve
informační zdroje - stěny chodeb byly pokryty likosti nelze stanovit, jaké instrukce od expe
homogenním závěsem, bylo povoleno dívat se rimentátorů probandi dostali. Sami přitom
jen jedním okem, a navíc jen přes kukátko -, zdůrazňují rozdíl mezi vnímanou lineární ve
narostla výraznou měrou i nepřesnost. Lich- likostí (jaká je skutečná velikost objektu) a vní
ten a Lurieová (1950) při replikaci zmíněného manou úhlovou velikostí (jak se reálná velikost
“ Velikost testového kruhu byla vždy pro jednotlivé vzdálenosti vybraná tak, aby oba srovnávané podněty promítaly na sítnici
stejně velký obraz; tzn. velikost se vzdáleností proporčně narůstala. Autoři předpokládali, že bude-li pozorovatel schopen pře-
škálovat shodné sítnicové parametry podnětů na základě jejich (odlišných) vzdáleností, bude to znamenat konstantnost vnímané
velikosti (pozn. překl.).
56
OBRÁZEK 2.10
Amesův pokoj.
objektu promítá na sítnici). Kaneko a Uchi- likosti. Horizont pro pozorovatele představu
kawa (1997) ve vlastním experimentu umě je referenční rámec, který je od něj dostatečně
le ovlivňovali dostupnost různých nápovědí daleko, aby „pomyslná čára vedená od pozo
a zjistili obecně mnohem vyšší míru konstant rovaného objektu k horizontu byla rovnoběž
nosti vnímané velikosti, když instrukce zněla ná se zemí“ (Bertamini, Yang & Proffitt, 1998,
hodnotit skutečnou velikost. Pro tuto instrukci s. 673). Zmínění autoři zjistili, že hodnocení
rovněž lépe platí hypotéza invariantního vzta výšky objektu je nejpřesnější a nej spolehlivější
hu mezi velikostí a vzdáleností. u objektů sahajících do úrovně očí - ať už pozo
Vedle vnímané vzdálenosti je percepční odhad rovatel stojí nebo sedí -, tj. k linii vedené k ori
rozměru ovlivňován případnou znalostí pod entačnímu bodu horizontu.
nětu. Schiffman (1967) ve svém experimentu Oddíl věnovaný problematice vnímání prosto
nechal hodnotit velikost dobře známých objek ru uzavíráme konstatováním, že konstantnost
tů situovaných v různých vzdálenostech za pří vnímané velikosti závisí vedle vnímané vzdále
tomnosti či absence nápovědí o prostoru. Uká nosti i na případné znalosti podnětu, kontextu,
zalo se, že člověk dokáže i při absenci jakékoliv horizontu a na dalších faktorech, o jejichž in
podpůrné informace o prostoru správně od tegraci do komplexního vjemu toho zatím ne
hadnout velikost mnohých předmětů, jelikož ní mnoho známo.
je zná ze své každodenní zkušenosti.
Existují rovněž experimentální důkazy o důle
žitosti horizontu při percepčním hodnocení ve

VNÍMÁNÍ BAREV tivní na světlo kratších vlnových délek, a tedy
reaguje především na podněty, které jsou vní
Proč vůbec člověk vidí svět v barvách? Ostatně mány jako modré (S čípek - zkratka od short-
když sledujete staré černobílé filmy v televizi, -wavelength cones - pozn. překl.). Druhý druh
všechno perfektně dává smysl a dojmy z filmu fotoreceptorů je maximálně senzitivní na svět
nejsou nijak ochuzeny. Podle Sekulera a Bla- lo středních vlnových délek, a tedy reaguje pře
kea (1994) má barevné vidění pro člověka dvo devším na podněty, které jsou vnímány jako
2 jí význam: zelené (M čípek). Konečně třetí druh fotore
ceptorů je maximálně senzitivní na světlo del
• Detekce: Barevné vidění usnadňuje vyčleně ších vlnových délek, a tedy reaguje především
ní sledovaného objektu z pozadí. na podněty, které jsou vnímány jako červené
• Diskriminace: Barevné vidění napomáhá při (L čípek).
jemnějším rozlišování mezi objekty a skupi Jakým způsobem jsou ale vnímány další bar
nami objektů (např. zralým a nezralým ovo vy? Podle trichromatické teorie velká většina
cem). podnětů aktivuje současně všechny tři fotore-
ceptory, nebo alespoň dva z nich. Kupříkladu
Abychom snáze porozuměli tomu, jak doká vnímání žluté je zprostředkováno aktivací M
žeme percepčné rozlišovat mezi nepřeberným a L čípku, vnímání bílé vyžaduje rovnoměrnou
množstvím barev, bude dobré výklad začít po aktivaci všech tří čípků.
pisem dění na sítnici. Lidská sítnice obsahuje Dartnall, Bowmaker a Mollon (1983) přines
dva druhy receptorů: tyčinky a čípky. Čípků je li podpůrné důkazy pro platnost trichromatic
přibližně sedm miliónů. Jsou soustředěny pře ké teorie pomocí techniky zvané mikrospektro-
devším v centrální části sítnice - žluté skvrně - fotometrie, jejíž pomocí na sítnici detekovali tři
a slouží k vnímání barev. Tyčinek je přibliž druhy čípků, fotoreceptorů, z nichž každý ma
ně sto dvacet pět miliónů. Jsou zastoupeny ve ximálně reaguje na světlo jiné vlnové délky (viz
vnějších oblastech sítnice a slouží k vidění za obr. 2.11). Přitom ale každý čípek absorbuje šir
nižšího osvětlení a k detekci změny (pohybu). ší rozsah vlnových délek; bylo by tedy chybou
Jednotlivé gangliové buňky na sítnici přijíma simplifikovat činnost jednoho čípku na vní
jí signál pouze z několika čípků, ale ze stovek mání modré, druhého zelené a třetího červe
tyčinek. né barvy. Ciceroneová a Nergerová (1989) zjis
tily, že na sítnici jsou čtyři milióny L čípků,
Young-Helmholtzova teorie přes dva milióny M čípků a necelý jeden mili
Čípky obsahují fotosenzitivní pigment reagu ón S čípků.
jící na světlo. Podle trichromatické teorie navr Problémy s vnímáním barev nemusí vůbec
žené Thomasem Youngem (1801) a dále rozpra znamenat barvoslepost. Nejběžnější formou
cované Hermannem von Helmholtzem (1867) barvosleposti je neschopnost detekovat červe
jsou na sítnici tři druhy nervových vláken, kte nou a zelenou, přičemž modrá a žlutá jsou vní
ré se liší podle vlnové délky dopadajícího svět mány správně. Podle Young-Helmholtzovy te
la, na něž nejvíce reagují. Novější fyziologický orie je daltonismus způsobený poškozením,
výzkum v těchto vláknech identifikoval čípky. nedostatkem nebo úplnou absencí M nebo L
Jeden druh fotoreceptorů je maximálně senzi čípků, které jsou mnohem pravděpodobnější
58
OBRÁZEK 2.11
Tři typy fotoreceptorů (čípků), které byly identifikovány pomocí mikrospektrofotometrie. Převzato z práce
Dartnalla et al. (1983).
než defekt na S čípku, což ostatně fyziologická při reakci určitým způsobem a červené při re
zjištění potvrzují (Sekuler & Blake, 1994). akci opačným způsobem. Podobně druhý pro
Young-Helmholtzovu teorii není možné pou ces vede ke vnímání modré nebo žluté a třetí
žít k vysvětlení fenoménu negativních paobrazů ke vnímání bílé nebo černé.
(negative afterimages). Patrně víte, že když bu O platnosti Beringový teorie svědčí výsledky
dete po dobu několika vteřin upřeně sledovat výzkumu Abramova a Gordona (1994), kteří
obrazec v určité barvě a pak pohnete pohledem předkládali probandům podněty o různé vl
na bílou plochu, uvidíte jeho negativní paob- nové délce a chtěli po nich v procentech vy
raz v komplementární barvě. Například zelený jádřit zastoupení modrých, zelených, žlutých
podnět vyvolává červený paobraz a modrý pod a červených podnětů. Barva některých pod
nět paobraz žlutý. nětů byla vnímána na pomezí zelené a žluté,
případně zelené a modré, ale v odpovědích se
Teorie oponentního procesu nikdy neobjevil podnět, který by probandi po
Podle hlavního předpokladu teorie navržené pisovali v kombinaci oponentních barev, tedy
Ewaldem Heringem (1878) probíhají ve zrako jako červenozelený či modrožlutý. To vypoví
vém systému souběžně tři druhy oponentních dá o principech činnosti zrakového systému,
procesů. První proces vede ke vnímání zelené který vylučuje současný výskyt, resp. zpraco

vávání opozitních, komplementárních barev nou aktivitu při zpracovávání světla jiné vlno
spektra. vé délky. U některých neuronů ke změně mezi
Teorie oponentního procesu nabízí vysvětlení vyšší a nižší hladinou aktivace dochází v roz
pro barvoslepost i negativní paobrazy. Při po mezí mezi červenou a zelenou částí spektra,
škození M nebo L čípků je vyřazen z činnosti u zbývajících mezi modrou a žlutou.
kanál červená-zelená a to znemožňuje adekvát
ní vjem těchto barev. Podobně při poškození Syntéza
S čípků je vyřazen z činnosti kanál modrá-žlu- Young-Belmholtzova i Beringová teorie jsou
tá. Co se týče negativních paobrazů, prolongo obě pravdivé. Burvich (1981; viz Atkinson et al.,
vané sledování jedné barvy vyvolává extrémní 1993) přichází s myšlenkou, že je možné a do
aktivaci jednoho opozita a po přehlédnutí na konce žádoucí obě teorie při výkladu vnímání
achromatický bílý podklad je aktivováno pouze barev zkombinovat. Podle této dvoustupňové
druhé opozitum. Výsledkem je paobraz v bar teorie probíhá detekce světla na sítnici v soula
vě komplementární k barvě původní expozice. du s trichromatickou teorií a v pozdějších sta
Fyziologické nálezy konzistentní s Beringo diích zpracování je nervový vzruch analyzován
vou teorií předložili DeValois a DeValoisová v oponentních buňkách. Detaily jsou zachyce
(1975). V mozku opic, přesněji v místě zvaném ny na obrázku 2.12. S čípky vysílají excitační
corpus geniculatum laterale, objevili nervové signály do oponentních buněk kanálu modrá-
buňky, které nazvali oponentní. Tyto neurony žlutá, kam M a L čípky vysílají signály inhibič-
prokazovaly zvýšenou aktivitu při zpracovává ní. Je-li účinnost excitačních signálů větší než
ní světla určité vlnové délky a současně sníže účinnost signálů inhibičních, vnímáme mod
OBRÄZEK 2.12
kanál červená-zelená
kanál modrá-žlutá
achromatický kanál
+
excitační signál
Dvoustupňová
«sm» inhibiční signál teorie vnímání
barev.
60
rou. V opačném případě vnímáme žlutou. Do ká adaptace tedy redukuje zkreslující vliv osvět
kanálu červená-zelená směřují excitační sig lení při vnímání barev.
nály z M čípků a inhibiční z L čípků. V případě Konstantnost vnímané barvy je výrazně usnad
převážení vlivu excitačních signálů vnímáme něná znalostí podnětu a jeho obvyklé barvy. Jak
zelenou, červenou vnímáme naopak v případě například dobře víme, barva požárního auta je
převážení vlivu inhibičních signálů. červená a taková pro nás zůstává za jasného
dne i za soumraku. Tendence ke spodobová-
Konstantnost vnímané barvy ní vjemu směrem k obvyklé barvě byla demon
Konstantnost vnímané barvy (colour constancy) strována v experimentu, v němž autoři Delk
představuje přirozenou tendenci vnímat barvu a Fillenbaum (1965) postupně účastníkům
podnětu jako neměnnou bez ohledu na změ ukazovali objekty různých tvarů vystřižené
ny v osvětlení. Pokud by barevné vidění závise z oranžovočervené lepenky. Podněty podoba
lo na vlnové délce a intenzitě zdrojového svět jící se svým tvarem objektům známým z kaž
la, některé předměty by se nám například zdály dodenní zkušenosti jako červené (např. srdce)
výrazněji červené v přirozeném světle než za byly probandy hodnoceny jako o něco červeněj
umělého osvětlení. ší než podněty obvykle oranžové (např. pome
Zeki (1993, s. 12) považuje porozumění princi ranč). U takových odpovědí je ale obtížné roz
pům konstantnosti za velmi důležité: lišit mezi ryze percepčními charakteristikami
a sklony při odpovídání.
Proč je konstantnost barev považována za okra Podobná zjištění neobjasňují, proč vnímá
jové téma vnímání? [...] Až donedávna na ni by ní barev zůstává nezávislé na povaze osvět
lo nahlíženo spíše jako na odchylku od obecného lení i u neznámých objektů. Určitý vhled do
pravidla, i když ve skutečnosti je ústředním pro pravidel konstantnosti přinesl Land12 (1977).
blémem vnímání barev. [...] Toto obecné pravidlo Tento autor předložil probandům dva obrazy
předpokládá existenci precizního a jednoduchého tvořené pravoúhelníky různých barev (ve sty
vztahu mezi vlnovou délkou světla přicházejícího lu Mondrianových obrazů). Poté upravil osvět
do očí z každého místa na povrchu sledovaného lení tak, aby dvojice různě barevných pravo
objektu a barvou tohoto místa. úhelníků na každém obraze odrážela směrem
k pozorovateli světlo stejné vlnové délky. Přes
Jedním z důležitých faktorů konstantnosti vní sjednocení hodnoty vlnové délky světla přichá
maných barev je chromatická adaptace (chroma zejícího do oka byli pozorovatelé schopni dete
tic adaptation). Senzitivita k určité barvě klesá kovat barevné rozdíly a vnímat pravoúhelníky
s časem, po který je pozorovatel barvě vysta ve skutečných barvách. To dokládá konstant
ven. Když například při večerní procházce po nost vnímání i u neznámých objektů. V dal
hlédnete do osvětlených oken bytů, žlutá bar ší fázi experimentu Land zakryl zbývající čás
va umělého osvětlení v pokoji vystoupí zcela ti obrazů a vidět tak byly pouze oba hodnocené
zřetelně. Když naproti tomu v takovém poko pravoúhelníky. To mělo za následek selhání
ji sami po nějaký čas pobýváte, barva osvětlení konstantnosti, jinými slovy byly oba podněty
vám nijak výrazně žlutá nepřipadá. Chromatic vnímány jako stejné.
0 Edwin Land - vynálezce polaroidu (pozn. překl.).

Co mohlo být příčinou takového rozdílu? Pod vyklé barvy objektu usnadňovat dosažení kon
le Landovy (1977,1986) teorie retinex postupuje stantnosti.
me při určování barvy tak, že srovnáváme refle Mohlo by se zdát, že při možnosti vidět pod
xivní schopnost povrchu sledovaného objektu nět v kontextu pozadí bude konstantnost vždy
odrážet světlo dlouhé, střední a krátké vlnové perfektní. Výsledkem většiny experimentů je
délky se stejnou schopností platící pro bezpro ovšem jen částečná nezávislost na světelných
střední okolí podnětu. Pokud možnost tako podmínkách. Bramwell a Hurlbertová (1996)
vého srovnání nemáme, konstantnost vjemu srovnávali výsledky relevantních studií a zjistili,
není možná. Jinými slovy v teorii retinex pla že rozsah konstantnosti se v nich pohybuje me
tí předpoklad, že při vnímání „počítáme s lo zi 20% a 130%. Vlnová délka a intenzita osvět
garitmem poměru mezi světlem určité vlnové lení tedy přece jen do určité míry vnímanou bar
délky odraženým od povrchu objektu (v čitate vu predestinují. Tento vliv může být zapříčiněn
li zlomku) a průměrnou hodnotou světla stej mj. neobvyklostí experimentální úlohy, kdy se
né vlnové délky odraženého od okolí (ve jme po probandech žádá adjustovat barvu jedno
novateli zlomku) [...]. Postup se třikrát opakuje ho podnětu tak, aby odpovídala barvě druhého
pro tři vlnové délky odpovídající červené, zele podnětu. To není příliš přirozená úloha v tom
né a modré“ (Tovée, 1996, s. 107). smyslu, že v životě se obvykle pouze rozhoduje
Zeki (1983) při studiu opic nalezl v oblasti V4 me, zda je daná barva táž jako barva viděná za
(o činnosti této specializované oblasti více v od jiných světelných podmínek. Při řešení přiroze
dílu Funkční systémy mozku) shluk nervových nější úlohy (rozhodování, zda jsou dvě expono
buněk, které napomáhají k dosažení konstant vané barvy stejné, či nikoliv) byla naměřená mí
nosti při vnímání barev. Tyto buňky silně re ra konstantnosti větší, ale přesto stále ne úplná
agovaly na červeně zbarvené oblasti pestro (Bramwell & Hurlbert, 1996).
barevného podnětu osvětleného červeným Dalším dokladem explanační nedostatečnosti
zdrojovým světlem. Když byly červené oblasti teorie retinex jsou výsledky výzkumu provede
nahrazeny oblastmi zelenými, modrými nebo ného Jakobssonem, Bergstromem, Gustafsso-
bílými, sledované nervové buňky nereagovaly, nem a Fedorovskou (1997): Experimentálním
přestože vlnová délka světla odrážejícího se od podnětem byly svislé proužky ve dvou odstí
povrchu odpovídala červené. Vypadá to tedy, že nech šedi. Horní polovina podnětu byla nasví-
se neurony aktivují při zpracovávání skutečné, cena žlutooranžovým světlem, spodní polovina
nikoliv vyzařované barvy podnětu. modravým světlem. Vjem takového podnětu
osciloval mezi dvěma alternativami: Buď byla
Zhodnocení konstantnost vnímání zachována a probandi
Teorie retinex předpokládá, že vnímaná barva popisovali, že vidí různě šedivé proužky (ver
je závislá na výsledku srovnání vlnových délek tikální přechod), nebo se jim podnět zdál být
světla odrážejícího se od povrchu sledovaného zbarvený v souladu s vlnovou délkou osvětlení
objektu a od dalších objektů v zorném poli. To (horizontální přechod).
to pojetí nechává některé důležité otázky vní Jakobsson et al. (1997) tento podivný úkaz, kte
mání barev otevřené. Nedá se z něj kupříkladu rý nazvali fenomén AMBEGUJAS, vysvětlu
vysoudit, jak se procesu vnímání účastní opo jí tím, že probandi mylně předpokládali exis
nentní buňky nebo proč by měla znalost ob tenci pouze jednoho zdrojového světla. Přitom
62
TABULKA 2.1 Teorie retinex
přednosti nedostatky
• Demonstrovala konstantnost při barevném vnímání • Nepodařilo sejí uspokojivě vysvětlit

neznámých předmětů, což byl klíčový krok konstantnost vnímání barev.
k pochopení mechanismu vnímání barev. • Použité experimentální úlohy nebyly ekologicky
• Ukázala důležitost srovnávání vlnových délek světla validní.
při vnímání barev. • Obešla vliv znalosti obvyklé barvy předmětu na její
vnímání. 2
měli k dispozici adekvátní informaci, aby jejich rem; [...] v dalších oblastech zrakového kortexu
vjem podle teorie retinex mohl být nezávislý na specializace ještě vzrůstá.
osvětlení. Teorie retinex nepredikuje ani selhá
ní konstantnosti u horizontálního přechodu, Naprostá většina gangliových buněk na sítnici
ani možnost překlápění obou interpretací. Te jsou buňky M (magnocelulární, velkobuněč-
orie retinex je však 2D model, a tak nejspíš ne né) a P (parvocelulární, malobuněčné). Axony
překvapuje, že nedokáže interpretovat některá gangliových buněk se spojují a vytvářejí optic
experimentální zjištění, pokud vstupují do hry ký nerv vedoucí signál do corpus geniculatum
komplexnější 3D faktory. laterale v thalamu. Corpus geniculatum latera-
le (CGL) je tvořen šesti vrstvami. Vrstvy 1 a 2
FUNKČNÍ SYSTÉMY MOZKU jsou magnocelulární vrstvy, které přijímají sig
nál z M gangliových buněk. Vrstvy 3 až 6 jsou
K tomu, abychom lépe porozuměli zákonitos parvocelulární vrstvy, které přijímají signál z P
tem zrakového vnímání, je užitečné dozvědět gangliových buněk.
se něco i o principech fungování mozku při O důležitosti CGL při zpracování zrakového
zpracovávání vizuální informace (viz Gazza- podnětu vypovídá výzkum Schillera, Logothe-
niga, Ivry & Mangun, 1998; Tovée, 1996). To tise a Charlese (1990), kteří u opic operativním
to představení bude ale nutně zjednodušené, zákrokem odstranili vybrané části magnocelu-
uvážíme-li, že v mozkové kůře vyšších primátů lárních a parvocelulámích vrstev. Léze M vrs
bylo nalezeno více než třicet oblastí určených tev měla za následek narušení schopnosti dete
ke zpracování zrakových podnětů. Goldstein kovat pohyb, zatímco léze P vrstev zapříčinila
(1996, s. 97) nabízí užitečné vstupní informa neschopnost vnímat barvy, texturu a rozlišovat
ce pro uvažování o činnosti mozku: detaily.
Neurony z M a P vrstev posílají nervový vzruch
Čím se při zpracovávání dostáváme dále od sítni do primárního zrakového kortexu (Vi; viz obr.
ce, tím specifičtější vlastnosti podnětu žádají neu 2.13). Parvocelulární a magnocelulární dráhy od
rony ke své aktivaci. Zatímco gangliové buňky na sebe nejsou zcela oddělené; na některých mís
sítnici reagují prakticky na jakoukoliv stimulaci, tech byly objeveny propojující kanály (Nealey
koncové buňky reagují pouze na podnět ve tvaru & Maunsell, 1994). P dráhy jsou na úrovni ob
tyčinky o určité délce a pohybující se určitým smě lasti Vi tvořené dvěma oddíly. Místa s vysokou

OBRÁZEK 2.13
Výrazně zjednodušená ilustrace drah a oblastí mozku zapojených do procesu vidění. Ve skutečnosti ovšem dochází v mozku
(od úrovně Vi dále) k podstatně rozsáhlejší komunikaci mezi úrovněmi, než je znázorněno na obrázku, a navíc se zpracovávání
účastní i další oblasti mozku. Upraveno podle Goldsteina (1996).
metabolickou aktivitou se nazývají bloby a mís v blobech na barvu a v interblobech na umístě

ta s nízkou metabolickou aktivitou interblo- ní a orientaci (viz obr. 2.14).
by. Nervové buňky ve všech systémech - tj. M V oblasti V2 byly objeveny tři substruktury tvo
dráhy, bloby v P drahách a interbloby v P dra řené proužky širokými, úzkými a meziprouž-
hách - jsou senzitivní ke kontrastu. Vedle toho ky. Široké proužky jsou pokračováním M drah,
nervové buňky v M drahách reagují na pohyb, úzké proužky pokračováním P drah tvořených
64
bloby a meziproužky pokračováním P drah tvo Takto nahlížený problém kontrastuje s tradič
řených interbloby. ním pojetím jednotného, kompletního zpraco
V následujících oblastech zpracovávání zrako vání zrakového podnětu.
vého podnětu, kterým se budeme detailněji vě Na obrázku 2.15 jsou znázorněny jednotli
novat ve 3. kapitole, je signál veden parietál- vé oblasti zrakového kortexu makaka důleži
ními a temporálními drahami (viz obr. 2.13). té pro zpracování podnětu. Primární zrakový
S jistým zjednodušením lze tvrdit, že parietál- kortex (Vi) má pro zpracování rozhodující vý
ní dráhy se podílejí na vnímání pohybu, zatím znam; poškození optického nervu na kterém
co temporální dráhy na vnímání barvy a tvaru. koliv úseku dráhy do úrovně Vi by mělo za
Poznatky o průběhu nervového zpracovávání následek úplnou slepotu. Rovněž další oblas
zrakového podnětu shrnul ve své teorii Zeki ti (V2 až V5) jsou pro vnímání velice důležité.
(1992,1993). Podle teorie funkční specializace Pokusíme se teď v krátkosti specifikovat funkč
jsou různé oblasti v mozkové kůře specializo ní specializace oblastí tak, jak je předpokládá
vané na zpracování různých modalit podnětu. Zeki (1992,1993):
Řez zrakovým
kortexem
makaka. Pře
vzato z práce
Zeki ho (1992).
Otištěno se
svolením
autora. ©
1992 Scientific
American, Inc.
Všechna práva
vyhrazena.

• Vi a V2: V těchto oblastech probíhá první, vůbec nepohybují, anebo se pohybují jen ne
povšechné zpracování podnětových charak zřetelně, z čehož autoři dovodili, že pohybující
teristik. Jsou zde zastoupeny shluky buněk se podnět aktivoval pouze systém zpracováva
senzitivních na tvar a na barvu. Tyto buňky jící barvu a reagující jen na rozdíly ve vlnových
„obsahují přihrádky, do nichž jsou signály délkách podnětu.
rozřazeny před jejich transferem do speci Lueck et al. (1989) svým výzkumem dokláda
alizovaných oblastí“ (Zeki, 1992, s. 47). Ve jí specializaci oblasti V4 na zpracování barvy.
2 4. kapitole budeme detailněji popisovat Hu- Podnětem v jejich výzkumu byly buď chroma
belovy a Wieselovy (např. 1968) výzkumy tické, anebo šedivé čtverce a obdélníky. Pomo
buněk ve Vi. cí pozitronové emisní tomografie zjistili, že při
• V3 a V3A: Nervové buňky v těchto oblastech sledování chromatických podnětů byl průtok
jsou senzitivní k tvaru, zvláště pak k tvaro krve v oblasti V4 o 13 % vyšší než u achroma-
vým charakteristikám pohybujících se ob tických podnětů a daný rozdíl byl zaznamenán
jektů. pouze v této oblasti (viz obr. 2.16). Zeki (1993)
• V4: Naprostá většina neuronů v této oblas provedl obdobnou studii a zjistil vyšší míru ak
ti je senzitivní k barvě; některé z nich navíc tivace oblastí Vi a V4 v případě barevných pod
k orientaci čar. nětů.
• V5: Nervové buňky zde jsou specializovány
na zpracování pohybu.
Zeki (1992, 1993) předpokládá, že barva, tvar

a pohyb se zpracovávají v oddělených částech
zrakového kortexu. Převážnou část empiric
kých důkazů získal studiem mozku opic. Po
slední dobou se objevují přesvědčivé důkazy
o obecné správnosti Zekiho zjištění a jejich
platnosti i pro člověka, nicméně některé detaily
jsou revidovány (např. tvar podnětu je zpraco
váván ve více úsecích zrakového kortexu). De
tailnější poznatky o zpracování zrakového sig
nálu v mozku následují.
Zpracování barvy
S myšlenkou odděleného nervového zpraco
vání barvy a tvaru přicházejí Cavanagh, Tyler PET sken používá radioaktivně značenou látku, která je vstři
a Favreauová (1984). Ve svém experimentu ne kována sledované osobě do krevního oběhu, aby bylo možné
pozorovat metabolickou aktivitu. Tento sken zobrazuje mozek
chali probandy sledovat mřížku tvořenou al
zespodu při zrakové aktivaci. Frontální lalok je umístěný ve
ternujícími červenými a zelenými proužky se spodní polovině. Nejvíce aktivovaná je oblast zrakového kor
stejnou hodnotou jasu a nasvícení. Tato mříž texu v týlním laloku (horní polovina obrázku). Foto: Montreal
ka se jako celek posouvala. Probandi při sle Neurological Institute/McGill University/CNRI/Science Pho
dování podnětu popisovali, že se proužky buď to Library.
66
Budeme-li předpokládat, že oblast V4 je speci barev, která mu dovolovala operovat s barvami
alizovaná na zpracování informací o barvě, po v představách, avšak následkem nárazu došlo
tom by pacienti s poškozením zasahujícím tu ke zničení propojení zrakového vstupu a jeho
to oblast neměli být schopni vnímat barvy, ale reprezentace, což zapříčinilo percepční insen-
současně by měli bez potíží rozpoznávat tva zitivitu k barvám.
ry a detekovat pohyb. Někteří pacienti postiže Vědecká obec dlouhou dobu automaticky před
ní achromatopsií mají svůj kognitivní handicap pokládala, že strukturně i funkčně se oblas
skutečně takto izolovaný; jiní ovšem mají srov ti zodpovědné za zpracování barev u člověka
natelné potíže i s rozeznáváním předmětů. a u opic výrazněji neliší. V nedávné době by
Přestože si lidé postižení achromatopsií stě ly ale publikovány některé korigující poznat
žují, že svět před jejich očima postrádá barev ky. Například Schiller a Lee (1991) pozorova
nost, některé aspekty nervového zpracování li, že léze oblasti V4 opičího mozku nemusí
barev zůstávají nedotčené. Heywood, Cowey mít nutně za následek nemožnost barevného
a Newcombeová (1994) popsali případ pacien vidění, jako je tomu u pacientů postižených
ta M. S. Tento pacient neuspěl v úloze vybrat ze achromatopsií. Podobná zjištění vedla Tovéeho
souboru uniformně zbarvených obrazců stej (1996, s. 110) k formulaci: „Ačkoliv byly v moz
ného tvaru ten jeden jediný, který se od ostat kové kůře člověka určeny oblasti specializova
ních svou barvou odlišoval. Podobnou úlohu, né na zpracování barev, tyto oblasti nemusí být
kdy k detekci odlišného tvaru bylo zapotřebí vi homologní [nemají stejnou strukturu] oblas
dět rozdíly v barvách podnětů, však už zvládl tem V4 opičího mozku.“
bez potíží. Kohler a Moscovitch (1997, s. 326)
tento výsledek shrnují: „M. S. dokáže implicit Zpracování tvaru
ně zpracovat informaci o barvě v situaci, kdy U člověka je do nervového zpracování tvaro
se percepční úloha zaměřuje na tvarové cha vých charakteristik podnětu zapojena řada
rakteristiky podnětu, ale tuto informaci už ne oblastí zrakového kortexu - V3, V4 a IT (in-
dokáže použít explicitně, je-li předmětem zá ferotemporální kortex; viz obr. 2.13). Zájmu ko
jmu barva.“ gnitivních neurovědců se těší zejména oblast
Shuren et al. (1996) popisují případ E. H., inferotemporálního kortexu. Tanaka (1992) po
muže, který byl následkem mrtvice postižen zoroval aktivaci jednotlivých neuronů v IT ob
achromatopsií. Nález na magnetické rezonan lasti mozku opic, když jim ukazoval řadu pod
ci potvrdil poškození oblasti V4. Pacient E. H. nětů se záměrem zjistit, které z nich vyvolají
skutečně nerozlišoval barvy. Autoři se v první nejsilnější odezvu. Následně omezil prezentaci
řadě zaměřili na testování hypotézy Farahové pouze na nejvíce facilitující podněty, aby mohl
(1989), podle níž představivost využívá stejné izolovat klíčové vlastnosti, na které jednotlivé
obsahy reprezentací jako percepce. V souladu neurony reagují. Tímto postupem Tanaka na
s touto hypotézou by měl E. H. dosahovat hor lezl shluky buněk specializovaných na různé
šího výkonu v úlohách na představivost (např. jednoduché tvary.
které dva ze tří jmenovaných předmětů mají Tato linie uvažování byla dále rozpracovaná.
stejnou barvu?). Nicméně E. H. takové úlohy Například Sáry, Vogels a Orban (1993) na jed
řešil bez obtíží. Podle Shurena et al. (1996) te noduchém příkladu zjistili, že reakce speci
dy u pacienta zůstala nenarušena reprezentace alizovaných buněk v IT oblasti nejsou nijak

ovlivněné velikostí ani orientací prezentova při sledování pohybujících se objektů a situo
ných podnětů. Neurony v inferotemporálním vali oblast V5 do bezprostřední blízkosti okci-
mozku jsou uspořádány do sloupců, přičemž pito-temporální hranice v malém závitu, hned
všechny neurony tvořící jeden sloupec reagu pod horní spánkový závit. K podobným závě
jí na podobné podněty. Zdá se, že reprezenta rům dospěli i jiní autoři za použití pozitrono
ce objektů na úrovni IT je tvořená „abecedou“ vé emisní tomografie (Zeki et al., 1991) nebo
přibližně 600 jednoduchých tvarů. Jiné výzku funkční magnetické rezonance (Tootell et al.,
my ale naznačují, že chování nervových buněk 1995a).
je komplexnější, že například některé neuro Pozoruhodný doklad významu oblasti V5 při
ny budou nej intenzivněji reagovat na přítom zpracovávání pohybu představují případové
nost některých a zároveň absenci jiných tvarů studie pacientů postižených akinetopsií. Při
(Young, 1995). tomto poškození mozku jsou pacienti schop
Jeden z nejzajímavějších výzkumů byl zamě ni bez obtíží vnímat objekty, které v průběhu
řen na rozpoznávání tváří. Při zhlédnutí tváře pozorování setrvávají na místě, avšak jejich
se v IT oblasti aktivují skupiny neuronů, které případný pohyb už nedetekují. Zihl, von Cra-
na žádné jiné druhy podnětů nereagují. Rolls mon a Mai (1983) popisují případ L. M., ženy,
a Tovée (1995) prezentovali opicím 23 různých u níž došlo k oboustrannému poškození moz
tváří (opičích i lidských) a 45 typově jiných pod ku v oblasti V5, jak bylo zjištěno magnetickou
nětů. Jednotlivé neurony reagovaly na relativně rezonancí (Shipp et al., 1994). L. M. přesně vní
malý soubor tváří, zatímco další tváře v soubo mala a adekvátně rozpoznávala stacionární ob
ru i netvářové podněty vyvolávaly jen minimál jekty, neporušené zůstalo binokulární vidění
ní aktivitu. i schopnost rozlišovat barvy. Při pohybu bylo
Vzhledem k funkční specializaci oblastí zra ovšem její vnímání výrazně limitované. Zihl et
kového kortexu můžeme očekávat, že u někte al. (1983) popisují její zkušenost následovně:
rých lidí dojde následkem poškození mozku
k výraznému narušení schopnosti rozlišovat L. M. měla potíže při nalévání čaje nebo kávy do
tvary, které současně nijak nepostihne zpra šálku, tekutina sejí zdála zamrzlá. S naléváním
cování barev a pohybu. Kupodivu „zatím ni nebyla schopna přestat včas, nebot neviděla, jak
kdo případ specifické ztráty schopnosti vnímat čaje v šálku přibývá. [...] Když společně s ní byli
tvary nepopsal“ (Zeki, 1992, s. 47). Na druhou v pokoji ještě další lidé, zakoušela pocit ohrožení,
stranu ale léze postihující současně oblasti V3, [...] „lidé byli hned tady, hned tam a ani jsem nevi
V4 a IT by pravděpodobně zasáhla i oblast Vi děla, jak se pohnuli“.
a člověk s tak rozsáhlým poškozením mozku
by zůstal zcela slepý. Situace pacientky L. M. se nezlepšovala, přes
to si uměla se svým handicapem částečně po
Zpracování pohybu radit. Například se při hovoru přestala dívat na
Existuje dostatek přesvědčivých důkazů o tom, lidi, aby ji neznervózňovalo, že nevidí, jak se
že oblast V5 je klíčová pro zpracování infor jim pohybují rty (Zihl et al., 1991).
mací o pohybu podnětu. Například Anderson Nanejvýš přesvědčivý doklad významu oblasti
et al. (1996) měřili pomocí magnetoencefalo V5 pro zpracovávání pohybu je popsán ve stu
grafie a magnetické rezonance aktivitu mozku dii Beckerse a Zekiho (1995), kteří transkrani-
68
ální magnetickou stimulací vyvolali dočasnou Tato schopnost ale nebyla doprovázena pro
inaktivaci V5. Výsledkem tohoto zásahu byla žitkem viděného. Jak Weiskrantz et al. (1974,
akinetopsie. s. 721) uvádějí ve své studii, „když jsme ho se
Van Essen a Gallant (1994) přicházejí s názo známili s jeho výsledky v experimentu, vyjádřil
rem, že oblast V5 je u primátů tvořena dvě údiv a trval na tom, že odpovědi jen uhadoval.
ma podoblastmi. V jedné jsou zpracovávány Když jsme mu pak pustili i film zachycující je
informace o pohybu okolních objektů, ve dru ho výkon, zůstal zcela konsternován“. Je obtíž
hé informace o vlastním pohybu, včetně infor né s jistotou tvrdit, že D. B. neměl vůbec žád
mací o změně polohy či naklonění hlavy, resp. ný uvědomovaný prožitek podnětu; ostatně
celého těla. Neurony ve druhé podoblasti re výpovědi dalších, obdobně postižených pacien
agují na proměny sítnicové velikosti sledova tů pochopení problému dále komplikují. Ku
ných objektů a na jejich otáčení. Informace příkladu pacient E. Y. podle vlastního vyjádření
o struktuře pohybujících se objektů jsou nic „viděl paprsek světla, i když ve skutečnosti jako
méně podle Zekiho (1993) zpracovávány pri světlo nevypadalo. K ničemu se to nedá přirov
márně v oblasti V3. nat“ (Weiskrantz, 1980).
Weiskrantz, Barbur a Sahraie (1995) upozor
Slepozrakost ňují, že tušené vidění u jedinců se slepozra-
Primární zrakový kortex (oblast Vi) hraje při kostí se od uvědomovaného vidění u lidí plně
zpracování vizuálního podnětu klíčovou ro vidomých diametrálně odlišuje. Jejich prožitek
li. Téměř všechny signály zachycené na sítnici se pokoušejí přiblížit jako „uvědomění prosté
procházejí touto oblastí dříve, než se jednotlivé jakéhokoliv obsahu, nejasný pocit, že se něco
druhy informací o podnětu začnou zpracová stalo“ (Weiskrantz et al., 1995, s. 6122). V jed
vat ve specializovaných oblastech sekundární noduchém experimentu zmínění autoři požá
ho zrakového kortexu. Pacienti s poškozením dali D. H., aby u podnětu určil směr jeho po
oblasti Vi jsou obvykle k určitému ohraniče hybu a rovněž rozlišil, ve kterých případech si
nému výseku zorného pole nevidomí. Navzdo přítomnost podnětu uvědomoval a ve kterých
ry nemožnosti vědomého vidění však dokážou nikoliv. Správnost odpovědí se u uvědomova
někteří z nich podněty zobrazené v této „sle ných podnětů zlepšovala s vyšší rychlostí po
pé“ oblasti správně hodnotit a rozlišovat. Tu hybu podnětu, u neuvědomovaných podnětů
to paradoxní schopnost nazýváme slepozrakost ale byla odpověď na rychlosti nezávislá. Z to
(blindsight). ho Weiskrantz (1995, s. 149) vyvozuje, že „ne
Nejdůkladněji zdokumentovaný případ paci vědomý modus zpracování není jen stínem to
enta se slepozrakost! je případ D. B. Jeho han ho vědomého“.
dicap při vnímání nastal v důsledku operace, Výlučnost a obtížná představitelnost slepozra-
která měla odstranit příznaky migrény. Po ope kosti pro člověka s plně funkčním zrakovým
račním zákroku však D. B. přestal být senzitiv systémem je zřejmá i z výsledků výzkumu Ra
ní ke stimulaci v levé spodní čtvrtině zorného fala et al. (1990). Zkoumané osoby postiže
pole. Přesto mu zůstala zachovaná schopnost né slepozrakostí detekovaly přítomnost světla
rozlišit, zda se v této oblasti vyskytuje podnět, v „nevidomé“ oblasti svého zorného pole pouze
či nikoliv, a navíc i určit jeho umístění v pro na úrovni náhody. Jejich reakce na světlo pre
storu. zentované ve „vidomé“ oblasti byly kupodivu

výrazně zpomalené tehdy, když byl světelný Ffytche, Guy a Zeki (1995) v této souvislosti
podnět současně exponován i v oblasti „nevi poznamenávají, že při zpracovávání informa
domé“. To znamená, že ačkoliv tento paralel cí o pohybujících se objektech se oblast V5 ak
ní podnět nebyl registrován na vědomé úrovni, tivuje současně a mnohdy dokonce i dříve než
přece informace o něm byly zpracovávané a in oblast Vi. Jedinci postižení slepozrakostí mo
tervenovaly při řešení jiné úlohy. hou zkrácenou dráhu při nervovém zpracování
Které funkční systémy mozku „umožňují“ sle- využívat navzdory poškození primárního zra
2 pozrakost? Kohler a Moscovitch (1997) na zá kového kortexu.
kladě vyšetření několika takto postižených
pacientů soudí, že specifické vlastnosti slepo- Integrace informací
zrakosti jsou výsledkem zpracování podnětové „Zrakové vnímání je strategií .rozděl a panuj“.
informace spíše v subkortikálních než v korti- Spíše pro ně platí, že v každé z oblastí zrako
kálních oblastech mozku. vého kortexu probíhá vlastní omezená analýza,
Fendrich, Wessinger a Gazzaniga (1992) hájí než že by každá oblast reprezentovala informa
alternativní stanovisko. Ani jimi sledovaní pa ce o všech vlastnostech objektu. Zpracování je
cienti si neuvědomovali prezentaci podnětů distribuované a specializované“ (Gazzaniga et
v jisté části zorného pole. Kupodivu ale doká al., 1998). Připustíme-li oddělené zpracování,
zali popsat podněty, které se objevily na vybra vyvstává otázka, jak se dílčí informace o pohy
ných místech této „nevidomé“ oblasti. Autoři bu, barvě a tvaru podnětu kombinují (viz obr.
soudí, že pacienti si uchovali neporušené os 2.17).
trůvky v primárním kortexu, které jim umož Otázka integrace různých druhů informací do
nily funkční vidění alespoň ve formě slepozra- uceleného vjemu je ve vědecké komunitě ozna
kosti. Taková možnost je ale u většiny pacientů čována jako „problém vazby“ (binding problém).
postižených slepozrakostí nepravděpodobná. Doposud se mnoho neví o způsobech, jimiž
V úvahu připadá i možnost, že vnímané pod se mozek s tímto problémem vyrovnává. Pod
něty jsou zpracovávané „krátkou“ drahou, jíž le jednoho přístupu (Engel, Konig & Kreiter,
prochází výrazná menšina vizuálních infor 1992) je důležitá skutečnost, že aktivita neu
mací a která směřuje přímo do oblasti V5 bez ronů osciluje s určitou periodou mezi nízkou
průchodu primárním zrakovým kortexem. a vysokou úrovní. Při zpracovávání informací
70
o jednom konkrétním objektu je krivka osci soby percepční organizace napomáhá k jed
lace synchronizovaná napříč všemi oblastmi noduššímu, resp. hospodárnějšímu zpraco
zpracování podnětu, což je při integraci infor vání podnětu. Juleszův výzkum ukazuje, že
mací pro zrakový systém dostatečné vodítko. člověk v průběhu vnímání organizuje nejen
Tovée (1996) proti správnosti popsaného pří jednoduché tvary a linie podnětu, ale napří
stupu namítá, že oscilace neuronální aktivity klad i barvu a jas.
se odehrává pouze při vnímání pohybujících • Vnímání prostoru a velikosti. Mezi mono
se podnětů, a teorii tedy nelze použít pro sta kulárni nápovědi o prostoru bývají řazeny
tické podněty. Vedle toho upozorňuje, že osci interpozice, lineární perspektiva, atmosfé
lace probíhá příliš pomalu a příliš dlouho na rická perspektiva, gradient textury, stíno
to, aby se mohla stát podmínkou „vazby“ sepa vání, znalost velikosti a paralaxa pohybu.
rátních informací. Na druhou stranu ale při Konvergence a akomodace jsou označova
pouští, že „vazba“ nemusí být takovým „pro né jako okulomotorické nápovědi. Binoku
blémem“, jak se dosud povětšinou soudilo. Při lární nápovědí je míněna stereopse lidského
vnímání registrujeme a analyzujeme v plném zraku. Informace o prostorovém uspořádá
rozsahu pouze informace z centra zorného po ní získané z jednotlivých nápovědí jsou ob
le. Proces integrace proto můžeme zúžit pouze vykle souhlasné a ve svém vlivu na výsledný
na objekty zorného pole zobrazující se v mís vjem se doplňují. Konstantnost vnímané ve
tě nejostřejšího vidění na sítnici, tj. na žluté likosti závisí zejména na přesnosti vnímané
skvrně. vzdálenosti, ačkoliv i další faktory - napří
klad znalost skutečné velikosti - mohou mít
SHRNUTÍ KAPITOLY vliv. Při mispercepci vzdálenosti (např. v pří
padě Amesova pokoje) je nepřesné i vnímá
• Percepční organizace. Gestalt psychologie ní velikosti.
navrhla řadu principů organizace podnětu • Vnímání barev. Barevné vidění světa nám
při vnímání: zákon blízkosti, zákon podob pomáhá snáze detekovat v zorném poli ob
nosti, zákon uzavření, zákon dobrého po jekty a nacházet mezi nimi rozdíly. Podle
kračování, zákon společného osudu. Orga Young-Helmholtzovy teorie jsou na sítni
nizace zorného pole popsaná těmito zákony ci tři druhy čípků, které se liší podle vlno
probíhá současně s odlišením figury a po vé délky dopadajícího světla, na něž nejvíce
zadí. Podle Gestalt psychologie se procesy reagují. Tato teorie neumožňuje uspokojivě
organizace zrcadlí v elektrických silových vysvětlit barvoslepost a negativní paobrazy.
polích v mozku. Pro Gestalt psychologii je Podle Heringovy teorie probíhají současně
charakteristické, že percepční procesy popi ve zrakovém systému tři druhy oponent
suje, aniž by se je snažila objasnit; dokon ních procesů: procesy pro zpracování čer-
ce se jí ani nepodařilo definovat, co vlastně vené-zelené, modré-žluté a bílé-černé bar
míní percepční organizací. Z novějších vý vy. Fyziologické nálezy potvrdily pravdivost
zkumů vyplývá, že k percepční organizaci obou teorií; každá postihuje povahu proce
dochází v pozdějším, komplexnějším sta su vnímání barev v jiné fázi zpracovávání
diu zpracovávání podnětu, než gestaltisté podnětu. Syntéza obou teorií uspokojivě vy
předpokládali. Restle popisuje, jakými způ světluje většinu jevů týkajících se vnímání

barev. Konstantnost vnímané barvy je podle je, že k tomuto zvláštnímu druhu vidění
teorie retinex umožněna srovnáním vlnové slouží subkortikální oblasti. Doposud schá
délky světla, které se odráží od povrchu sle zí uspokojivé vysvětlení toho, jakým způso
dovaného objektu a od jeho bezprostřední bem jsou zrakové informace z jednotlivých
ho okolí. Ne vždy je ale konstantnost vníma úseků nervového zpracování podnětu kom
né barvy tak perfektní, jak předpovídá tato binovány a uceleny do komplexního vjemu.
teorie. K dosažení konstantnosti napomáhá
i asociování podnětu s jeho obvyklou barvou DOPORUČENÁ ČETBA
a chromatická adaptace.
• Funkční systémy mozku. Barva, tvar a po • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
hyb jsou zpracovávány v oddělených částech (1998). Cognitive neuroscience: The biology of
zrakového kortexu. Zrakové vnímání je stra the mind. New York: W. W. Norton & Co. Ve
tegií „rozděl a panuj“ založenou na funkční čtvrté kapitole autoři rozsáhle popisují drá
specializaci mozku. Zobrazovací techniky hy a oblasti mozku účastnící se zrakového
a studium pacientů postižených achroma- vnímání.
topsií odhalily rozhodující úlohu oblasti V4 • Kohler, S., Moscovitch, M. (1997). Uncons
při zpracování barvy. Její činnost a stavba cious visual processing in neuropsycholo
nicméně nemusí plně korespondovat u člo gical syndromes: A survey of the literature
věka a u opice. Výzkumy využívající mož and evaluation of models of consciousness.
ností MRI, MEG a PET technik ukazují na In M. Rugg (Ed.), Cognitive neuroscience. Ho
důležitost oblasti V5 při zpracování pohybu, ve, UK: Psychology Press. Ve zmíněné ka
což potvrzuje i studium pacientů postiže pitole jsou dobře popsané rozličné poruchy
ných akinetopsií. Oblast V3 se rovněž účast zrakového vnímání.
ní vnímání pohybu, zejména rozpoznávání • Tovée, M. J. (1996). An introduction to the vi
struktury pohybujících se objektů. Primár sual system. Cambridge: Cambridge Univer
ní specializací této oblasti je nicméně zpra sity Press. Většina témat probíraných v této
cování tvarových charakteristik, které probí kapitole je zde nahlížena z různých per
há rovněž v oblastech IT a V4. Poškození spektiv. Značný prostor je věnován přede
oblasti Vi (a současně ovšem nenarušená vším přístupu kognitivní neurovědy.
funkčnost subkortikálních oblastí) může • Wilson, R. A., Keil, F. (1999). The MIT ency
mít za následek slepozrakost. Existence pa clopaedia of the cognitive sciences. Cambridge,
cientů postižených slepozrakostí, kterým MA: MIT Press. Velký počet hesel se vzta
byla odstraněna celá hemisféra, naznaču huje ke zrakovému vnímání.
72
3. VNÍMÁNÍ, POHYB,JEDNÁNÍ
ÚVOD ném prostředí dostatečné k tomu, aby se v něm

V předcházející kapitole jsme zmínili některé mohl jedinec úspěšně pohybovat a interagovat,
vlivné teorie psychologie zrakového vnímání. a to aniž by k jeho jednání bylo zapotřebí ja
Většina těchto teorií předpokládá, že lidské vní kýchkoliv vnitřních procesů a reprezentací. Gib-
mání je komplexní proces počínající mozaikou sonův přístup zdůrazňuje ekologickou dimenzi
světelných intenzit na sítnici, které jsou násled vnímání; můžeme je studovat pouze v kontex
ně při kognitivním zpracování transformovány tu interakce s okolním světem. Percepce dodá
do podoby přesného a detailního vjemu okolní vá významné informace pro organizaci našeho
ho prostředí. Takový přístup k povaze percepč- jednání a naše jednání naopak napomáhá k vyš
ních procesů je možné označit jako nepřímý ší přesnosti a spolehlivosti vnímání.
v tom smyslu, že vnímání nahlíží v první řa Teorie, které obhajují nepřímé vnímání, před
dě jako množství vnitřních, dotvářejících ope pokládají zpracování podnětové informace po
rací. Autoři, kteří zdůrazňují význam vnitřních stupující sestupně, tzn. určující vliv pojmů na
procesů (jako např. Bruner, 1957 nebo Gregory, poznávání. Oproti tomu teorie, které obhajují
1970), bývají nazýváni konstruktivisté. přímé vnímání, předpokládají zpracování pod
Gibson (1950,1966,1979) navrhuje přístup sto nětové informace postupující vzestupně, tzn.
jící v protikladu ke konstruktivistickým a kom- určující vliv vstupních dat. Zmíněný rozdíl
putačním teoriím. Podle jeho teorie přímého v úhlu pohledu je v pozadí mnoha dílčích spo
vnímání jsou informace obsažené ve vníma rů týkajících se povahy vnímání.
TABULKA 3.1 Teorie přímého a nepřímého vnímání
teorie přímého zpracování teorie nepřímého zpracování
• Nepracují s interními reprezentacemi. • Předpokládají klíčový vliv mentálních procesů.

• Zahrnují vzestupné procesy. • Zahrnují především procesy sestupné, ale do určité
míry také procesy vzestupné.
VNÍMÁNÍ, POHYB, JEDNÁNÍ 73

KONSTRUKTIVISTICKÉ TEORIE Gregory (1972) zachytil povahu tohoto teoretic
kého přístupu: Popisuje vjemy jako konstruk
Podle názoru Hermanna von Helmholtze ce „z neustále se měnících útržků dat postupo
(1821-1894) jsou informace zobrazené ve smys vaných smysly a vybavovaných z paměťových
lových orgánech zpracovávány prostřednictvím bank v mozku“. Informace zachycená ve smys
operací nevědomého usuzování (unconscious in lových orgánech, která často není příliš ade
ference; původně unbewusster Schluss - pozn. kvátní, se tedy používá jako základ pro usuzo
překl.), jež napomáhají torzovité senzorické in vání nebo tvorbu hypotéz o povaze okolního
formace opatřit významem. Helmholtz před prostředí.
pokládal, že proces usuzování je nevědomý; Při provádění úsudků o vlastnostech vníma
žádné inference provázející vnímání si neu ného objektu člověk obvykle zohledňuje in
vědomujeme. Vhodnou ilustrací nevědomého formace týkající se kontextu, resp. referenční
usuzování je klam masky (Gregory, 1973; viz též ho rámce samotného podnětu. Palmer (1975)
kap. 2, obr. 2.8). Maska je ve skutečnosti dutá, předkládal ve svém experimentu probandům
ale stíny a podobně i další nápovědi signalizu obrázky vybrané scenerie (např. kuchyň) a poté
jí, že se jedná o „plnou“ tvář. V souladu se zku byl na zlomek vteřiny exponován další obrázek
šeností a očekáváním budeme masku považo zachycující už pouze jeden objekt. Tento ob
vat za běžnou tvář, a to i tehdy, když se při jejím jekt buď tematicky korespondoval s předešlou
otáčení budeme moci přesvědčit, že je oprav scenerií (např. bochník chleba), anebo s ní na
du dutá. Vědomý poznatek neovlivní podobu opak nekorespondoval (např. poštovní schrán
vjemu. ka). Ukázalo se, že pravděpodobnost rozpozná
Konstruktivistický přístup si od druhé polovi ní testového objektu byla výrazně vyšší, byl-li
ny 19. století neustále udržuje vliv na formová uvozující kontext souhlasný, a to i ve srovná
ní představ o povaze vnímání. Přední teoreti ní s dalšími experimentálními podmínkami,
ci, jako například Bruner (1957), Neisser (1967) v nichž žádná orientační scéna prezentaci tes
nebo Gregory (1972,1980), svými myšlenkami tového podnětu nepředcházela.
a formulacemi odkazují k původním Helm- Podle konstruktivistického přístupu vedou
holtzovým předpokladům: neadekvátní hypotézy a očekávání k chybám
při vnímání. Pozorovatel může nesprávnou
• Vnímání je aktivní a konstruktivní proces; percepční hypotézu zformulovat například
„je něčím víc než jen registrací počitků; [...] v situaci, kdy se sledovaný objekt v určitém
mezi stimulací a zkušeností se odehrávají ohledu podobá jinému, známému objektu,
další události“ (Gordon, 1989, s. 124). i když je pro něj ve skutečnosti nový (Ittel-
• Podoba vjemu není definovaná senzoric son, 1952). Tehdy může pozorovatel k nové
kým vstupem; je naopak koncovým produk mu objektu vztahovat zákonitosti a pravidel
tem procesu interakce podnětu samotného nosti platné pro objekt známý. Vzpomeňme
s osobními hypotézami, očekáváním, zna příklad Amesova pokoje (viz obr. 2.10), kte
lostmi a motivačními či emočními prvky. rý má sice zvláštní, nepravoúhlý tvar, ale ze
• Hypotézy a očekávání mohou někdy být ne správného úhlu pohledu je jeho sítnicový ob
správné, což je příčinou chyb a nepřesností raz shodný s obrazem pokoje konvenčního,
při vnímání. pravoúhlého.
74
Vzhledem k sítnicovým parametrům Amesova krátké podnětové expozici probandi popisova
pokoje možná ani příliš nepřekvapí, že jej po li, že srdcové karty jsou hnědé, případně fia
zorovatelé vesměs považují za normální pokoj. lové. Tento výsledek představuje ukázkový pří
Zarážející ale je, že na tomto svém názoru trva klad smíšení senzorických informací ze vstupu
jí i v situaci, kdy mohou sledovat, jak se člověk (vzestupné zpracování) a reprezentovaných in
procházející uvnitř pokoje podél protější stěny formací (sestupné zpracování).
průběžně za chůze zmenšuje a zvětšuje podle
toho, v jakém je právě rohu. Ve skutečnosti se Motivace a emoce 3
promítaná velikost mění, protože protější stě Hlavním bodem konstruktivistického přístupu
na není kolmá ke směru pohledu: jeden roh je je přesvědčení, že vnímání zdaleka není deter
od pozorovatele mnohem dále než druhý roh. minované pouze vlastnostmi podnětu. Z toho
Podle konstruktivistických teorií bychom moh mimo jiné vyplývá, že percepční hypotézy, a tím
li předpokládat, že pokud by byl člověk uvnitř i výsledná podoba vnímání, mohou být modi
pokoje pozorovatelův známý, roste šance, že si fikované aktuálními emočními a motivačními
pozorovatel konstrukčních zvláštností pokoje stavy pozorovatele. Na obrázku 3.1 je znázor
povšimne a prohlédne tak podstatu klamu.13 něn experimentální podnět použitý ve výzku
Jiný příklad zkresleného vnímání zapříčiněné mu Schafera a Murphyho (1943) - obrázek kru
ho spoléháním na neadekvátní schémata a oče hu, který je křivkou vertikálně členěn na dvě
kávání je popsaný ve studii autorů Brunera, poloviny tak, aby každou polovinu bylo možné
Postmana a Rodriguese (1951). Participantům vidět jako profil lidské tváře. V průběhu experi
byly v experimentu předkládány karty, které si mentálního zácviku byla každá tvář probandům
měli zapamatovat, přičemž některé z nich ob předkládána samostatně (viz první dva obráz
sahovaly inkongruentní informace - například ky), přičemž jedna z tváří se pojila s finanč
srdcové karty v balíčku byly zbarvené černě. Při ní odměnou a druhá s finančním postihem.
Příklad experimentálního podnětu použitého ve výzkumu Schafera a Murphyho (1943).
*’ Tento úkaz nese název Honí fenomén, ale podle výsledků se může dostavit (nemusí) jen při sledování pozorovateli obzvláště
blízkých osob (pozn. překl.).
VNÍMÁNÍ, POHYB, JEDNÁNÍ

75
Když byly následně tachistoskopicky prezento Zrakové klamy
vány obě tváře současně, probandi si ve větši Podle Gregoryho (1970,1980) je možné vysvět
ně případů povšimli právě jen tváře původně lit mnoho známých klamů tvrzením, že pozo
spojené s odměnou. Smith a Hochberg (1954) rovatel v situaci sledování dvojrozměrných ob
v podobné studii zjistili, že pokud byla samo rázků aplikuje své znalosti zákonitostí a vztahů
statná prezentace jedné z tváří vždy provázena platných při vnímání trojrozměrné reality. Ten
šokem, inhibovalo to později její vjem při spo to transfer je patrný na příkladu konstantnos
lečné expozici obou tváří. ti (viz kap. 2). Vnímaná velikost podnětu se
Bruner a Goodmanová (1947) studovali vliv nemění i přes měnící se vzdálenost od pozo
motivačních faktorů na vnímání tak, že ne rovatele, resp. i přes měnící se velikost promít
chali děti z chudých a bohatých rodin hodno nutého obrazu na sítnici. Gregory se domnívá,
tit velikost mincí. Děti z chudých rodin na roz že využití předpokladu konstantnosti při sle
díl od zaopatřených dětí tuto velikost výrazně dování dvojrozměrných obrázků může vést ke
nadhodnocovaly, což autoři interpretovali ja klamu. Na obrázku 3.2 je znázorněn uprave
ko znak větší důležitosti peněz v jejich životě.14 ný Ponzův klam. Svislice z původního zobra
Nicméně podobně je přípustná také interpre zení zde vypadají jako koleje, případně krajni
tace, že děti z bohatých rodin měly lepší odhad ce silnice ubíhající do dáli. Vrchní horizontální
díky větší zkušenosti s penězi. Souhlasné vý čára se tak může zdát vzdálenější ve srovnání
sledky získali v modifikované verzi zmíněného
experimentu Ashley, Harper a Runyon (1951),
kteří navodili u probandů uvedených do hyp
notického stavu pocit, že jsou chudí, případně
bohatí, a zjistili, že „chudí“ systematicky hod
notí mince jako větší než „bohatí“.
Vliv motivace a emocí byl demonstrován v řa
dě dalších výzkumů. Při takto koncipovaných
výzkumech je nicméně nemalé riziko účelové
ho chování, kdy odpovědi nemusí zcela kore
spondovat se skutečně vnímanými obsahy. Jak
je známo z prací na téma operantní podmiňo
vání, pravděpodobnost určité odpovědi se mění
v závislosti na odměně či trestu. Takže je mož
né, že například ve výzkumu Schafera a Mur-
phyho (1943) ovlivnilo udělování odměny a tres
tu v první řadě obsah odpovědí a jejich vliv na
vnímání byl ve skutečnosti nevýznamný.
14 V citovaném výzkumu děti hodnotily velikost mincí tak, že je kreslily po paměti. Mince měly různou hodnotu od i do 50 centů
a jak děti z chudých (portorikánských), tak děti z bohatých rodin s rostoucí cenou mincí jejich velikost čím dál více nadhodnoco
valy. Ovšem zatímco u chudých dětí se míra nadhodnocení pohybovala v pásmu 30 až 50%, u bohatých to bylo pouze 10 až 20%.
V kontrolní úloze - kreslení plíšků - děti prokázaly, že jsou schopné velikost vnímat s minimálním zkreslením (pozn. překl.).
76
se spodní čarou. Obdélníky A i B sice promí linie zároveň i delší. Povšimněme si, že popsa
tají na sítnici stejně velký obraz, ale v souladu ná interpretace Můller-Lyerova klamu je apli
s hypotézou invariantního vztahu mezi veli kovatelná pouze na případ, kdy uvozující linie
kostí a vzdáleností se „vzdálenější“ z nich (A) („šipky“) obou vertikálních čar leží přibližně
zdá současně být i větší. ve stejné vzdálenosti od pozorovatele. Není
Nevhodným uplatněním pravidla konstantnos ale vůbec jasné, proč by měl pozorovatel jejich
ti je možné vysvětlit také příklad Můller-Lyerova stejnou vzdálenost automaticky předpokládat
klamu (viz obr. 3.3). Vertikální čáry obou pod (Georgeson, osobní sdělení).
nětů jsou ve skutečnosti stejně dlouhé, přes Gregory zastává názor, že k figurám, jako je
tože se levá z nich zdá být delší. Podle Grego- Ponzova nebo Můller-Lyerova, přistupujeme
ryho (1970) můžeme na Můller-Lyerovy figury v mnoha ohledech jako k trojrozměrným ob
nahlížet jako na jednoduchý perspektivní ná jektům. Proč se nám ale tyto figury při intro
črtek trojrozměrné reality. Figura vlevo vypadá spekci jeví jako ploché, dvojrozměrné? Grego
například jako roh pokoje při pohledu zevnitř, ry soudí, že součástí procesu vnímání je využití
zatímco figura vpravo může reprezentovat dostupných nápovědí o prostoru, ať už jsou sle
roh budovy při pohledu zvenčí. Roh pokoje je dované figury umístěné na ploše papíru nebo
vzhledem k pozici pozorovatele nej vzdálenější jsou fyzicky před námi. Zároveň předjímá, že
částí první podnětové kompozice, roh budovy Müller-Lyerovu figuru by pozorovatel považo
je naopak komponentou nejbližší. Při poměřo val za reálný výjev, pokud by byla exponována
vání velikosti (relativně) nej vzdálenějšího s (re jako světelné čáry v jinak tmavém prostředí.
lativně) nejbližším se zdá být vzhledem k jejich Ještě doplňme, že nápovědi o prostoru vstupují
shodnému sítnicovému obrazu „vzdálenější“ do procesu vnímání pravděpodobně větší mě
rou při sledování fotografií než při sledování
obrázků. O tom vypovídají výsledky výzkumu
Leibowitze et al. (1969), v němž autoři zjistili,
že Ponzův klam je daleko působivější právě na
fotografiích než narýsovaný na papíře.
Gregoryho myšlenka nepatřičného použití pravi
dla konstantnosti je jistě elegantní, nicméně pro
zachování klamavého vlivu zmíněných figur ne
ní nezbytná. Můller-Lyerův klam působí, i když
ohraničující šipky nahradíme například kroužky.
Podle Matlina a Foleyho (1997) je vnímání uvoze
no parametry celé figury, tedy i těmi částmi, které
bezprostředně nejsou součástí srovnávání. Jedna
z vertikálních čar se tak může jevit delší, neboť fi
gura jako celek je ve srovnání s druhou figurou
větší. Dále bylo zjištěno, že účinek Můller-Lyero-
va klamu se snižuje, když mají čáry jinou bar
vu než šipky (Coren & Girgus, 1972), což zřejmě
usnadňuje ignoraci šipek.

DeLuciová a Hochberg (1991) ve svém výzku & De Souza, 1995). Při sledování figur na ob
mu probandům exponovali trojrozměrnou rázku 3.5 se zdá být středový kruh obklopený
verzi Muller-Lyerova klamu tvořenou trojicí malými kroužky větší než středový kruh obklo
60 centimetrů vysokých šipek umístěných na pený velkými kruhy. Ve zmíněném experimen
podlaze. Ačkoliv bylo zřejmé, že všechny šip tu, kde bylo úkolem středovou kuličku (trojroz
ky jsou ve skutečnosti od pozorovatele stejně měrné provedení figury) uchopit, byla rozteč
vzdálené, známý efekt klamu se přesto dosta mezi prsty u obou podnětových konfigurací
vil. Experimentální situaci si můžeme předsta srovnatelná, a to v celém průběhu přibližová
vit s pomocí obrázku 3.4. Vedle sebe leží tro ní ruky. Teoretické vysvětlení k prezentovaným
jice knih; pravá a levá jsou otevřené směrem zjištěním nabídneme dále v této kapitole.
doprava, prostřední směrem doleva. Hřbet
prostřední knihy je v prostoru stejně vzdálen Zhodnocení
od hřbetů obou knih krajních, přesto vzdále Konstruktivistický přístup v minulosti napo
nost od knihy napravo vypadá jako podstatně mohl k odhalení širokého spektra poznatků
větší.
Múller-Lyerův klam vytvořený pomocí tří knih.
Pokud umožníme pozorovateli vstoupit do in

terakce se sledovaným objektem, míra zkres
lení u mnoha klamů výrazně klesá. Tento jev
byl demonstrován například u Muller-Lyerova
klamu, když probandi nastavovali pozici obou
okrajů úseček tak, že na dotyčné místo v pro
storu ukázali prstem (Gentilucci et al., 1996).
Gregoryho pojetí nenabízí vysvětlení, proč by
mispercepce Můller-Lyerovy figury měla při in
terakci pozorovatel-podnět mizet. Jistou diso-
ciaci mezi vnímáním a jednáním řízeným zra
kem (viz další pasáže v této kapitole) naznačují
rovněž výsledky experimentů používaj ících j ako
podnět Ebbinghausův klam (Aglioti, Goodale
78
o povaze zrakového vnímání. Avšak zdaleka tak, že pokoj je deformovaný a velikost osoby
ne všichni badatelé souhlasí s premisami konse nemění, anebo také tak, že pokoj je pravo
struktivistů, resp. ne všichni jsou přesvědčeni úhlý a osoba - je to s podivem, ale je to tak - se
o tom, že se člověk při vnímání podobá Sher- scvrkává a zase narůstá. První hypotéza je po
locku Holmesovi ve snaze naplnit významem chopitelně plauzibilnější, nicméně pozorova
chaotické útržky dostupných dat. Pokusme se tel obvykle upřednostňuje hypotézu druhou.
teď zaměřit na problematická místa tohoto pří Za čtvrté konstruktivisté nedokážou uspokoji
stupu. vě vysvětlit většinu zrakových klamů. Pravdě
Za prvé bychom vzhledem k počtu (a inten podobně jsou různé klamy závislé na různých
zitě vlivu) proměnných intervenujících v pro faktorech, proto se každá snaha o nalezení
cesu vnímání mohli očekávat, že obraz reali obecné teorie (např. uplatňování pravidla kon
ty bude ve srovnání s podobou předlohy často stantnosti) může ukázat jako neplodná.
nějak upravený, pokřivený. Jinak řečeno, jest
liže při interpretaci senzorických dat vychází
me z hypotéz a necháváme se ovlivnit očeká PŘÍMÉ VNÍMÁNÍ
váním, nutně se musí podoba světa v našich
očích v závislosti na těchto subjektivních fak Gibsonovo pojetí předpokládá vzestupné zpra
torech významně proměňovat. Skutečnost je cování podnětu: Gibson byl přesvědčený o tom,
však taková, že naše vnímání je poměrně přes že senzorická stimulace obsahuje pro pozoro
né (přinejmenším vzhledem k požadavkům vatele mnohem více užitečných informací, než
na úspěšnou interakci s prostředím - pozn. se obvykle soudí. Současně s tím zdůrazňoval
překl.). To může signalizovat, že prostředí po roli pohybu pozorovatele při vnímání; vnímá
zorovateli nabízí mnohem více informací než ní není pasivním přijímáním příchozí stimu
jen „proměňující se útržky dat“ (případně že lace. Gibson (1979) své pojetí nazývá ekologic
tyto informace jsou lépe strukturované, než se ký přístup (ecological approach), čímž naznačuje
dosud obecně soudilo - pozn. překl.). důležitost interakce jedince s jeho prostředím
Za druhé se v experimentálních výzkumech při vnímání.
obvykle používají podněty nějak upravené, aby Vychází z následujících teoretických předpo
lépe vyhovovaly záměrům experimentu - na kladů:
příklad mohou být exponované jen po velice
krátkou dobu (jako v Bruner et al., 1951; Palmer, • Světelné paprsky dopadající na sítnici oka
1975). Tachistoskopická expozice neumožňuje vytvářejí optickou strukturu (optic array), kte
vzestupným procesům plně se podílet na po rá nese vizuální informaci o okolním pro
době vnímání, a naopak svou náročností posi středí.
luje vliv očekávání a hypotéz. • Optická struktura poskytuje pozorovate
Za třetí není vždy zřejmé, jaké hypotézy si per- li jednoznačné a (při měnících se podmín
cipient při sledování podnětu vytváří. Vraťme kách pozorování - pozn. překl.) invariantní
se k Amesovu pokoji, kde uvnitř přechází oso informace o uspořádání objektů v prostoru,
ba podél protější stěny (Ittelson, 1951): Průběž a to z různých zdrojů - například gradient
né zmenšování a zvětšování jejího promítané textury, vlastnosti optického toku, afordance
ho obrazu může pozorovatel interpretovat buď (všechny budou popsány níže v textu).
vnímán!, pohyb, jednání 79

• Vnímání sestává ze „snímání“ strukturova vatel při vnímání jednoduše „snímá“ (Gibson,
ných informací obsažených v optické struk 1966, 1979), a množství informací o prostoru
tuře; další zpracovávání „nasnímaných“ in se tedy dozvídá přímo, nezprostředkovaně.
formací je zapotřebí jen minimálně anebo Optický tok společně s gradientem textury dá
vůbec. vají pozorovateli představu o uspořádání oko
lí. Jejich informativnost podle Gibsona (1966,
V průběhu druhé světové války dostal Gibson 1979) spočívá ve skutečnosti, že některé cha
za úkol připravit pro piloty instruktážní film, rakteristiky optické struktury vyššího řádu zů
který by zmapoval, s jakými problémy se mo stávají při pohybu, resp. při proměnách sít
hou při startu a při přistání potkávat. Práce na nicového obrazu zachovány. Vedle invariantu
tomto filmu jej přiměla k analyzování informa v podobě stacionarity ohniska expanze je dal
cí, které mají piloti při manévrech k dispozici, ším užitečným invariantem například poměr
a dospěl k přesvědčení o důležitosti tzv. optické mezi výškou sledovaného objektu a vzdálenos
ho toku (opticflow; Gibson, 1950). Ten je možné tí od základny tohoto objektu k horizontu (au
přiblížit následujícím příkladem: Pilot se s le tor má na mysli promítané hodnoty obou pa
tadlem při přistávacím manévru blíží k určité rametrů - pozn. překl.). O dalších invariantech
mu místu na ranveji; toto místo (nazývané Gib- se zmíníme později.
sonem ohnisko expanze, focus of expansion) je
jediným stacionárním (nepohyblivým) prvkem Význam: Afordance
v jeho zorném poli. Zbývající části pole se při Zvláštností Gibsonova přístupu je fakt, že si vší
přibližování od tohoto bodu vzdalují, a to tak, má i otázky významu při vnímání. Autor ve své
že čím jsou od něj reálně vzdálenější, tím větší knize z roku 1979 předkládá originální tvrzení,
je rychlost jejich promítaného pohybu. Objekty že potenciální způsoby využití předmětů (čili je
v prostředí průběžně ubíhají v zorném poli po jich afordance) jsou přímo vnímatelné. Vnímáme
zorovatele zpět a jsou nahrazované novými ob kupříkladu to, že žebřík „dovoluje“ (angl. afford-
jekty. Změna ve středu toku indikuje, že došlo pozn. překl.) vylézt nahoru i slézt dolů a žid
ke změně kurzu letadla. le „dovoluje“ sedět. Gibson dokonce myšlenku
Podle Gibsona (1950) dávají vlastnosti optické afordance vztahuje na poštovní schránky (1979,
ho toku pilotům jednoznačnou informaci o je s. 139): „Poštovní schránka [...] dovoluje posílat
jich výšce, rychlosti a směru. Gibson byl nato dopisy lidem, kteří dopisy píší a žijí ve společnos
lik zaujatý užitečností senzorických informací, ti s poštovním systémem. Tato skutečnost je při
které mají piloti ve vlastnostech optického toku identifikaci poštovní schránky vnímána.“ Větši
k dispozici, že se pokusil o analýzu a systema- na známých předmětů nese více než jednu afor-
tizaci tohoto a dalších zdrojů informací. Kupří danci a aktuální vjem se odvíjí od momentální
kladu velmi užitečnou informaci pozorovate ho psychického stavu. Pokud uvidí pomeranč
li nabízí gradient textury. Jak jsme popsali již hladový člověk, bude vnímat jeho afordanci po-
v předcházející kapitole, objekty rozprostírající živatelnosti a sní jej. Když tentýž pomeranč uvi
se v prostoru směrem od pozorovatele mají ur dí rozzuřený člověk, bude vnímat jeho afordanci
čitý gradient (velikost změny) hustoty textury, hoditelnosti a mrští jím po někom.
což je patrné při srovnávání bližších a vzdále Gibson předpokládal, že velká většina per
nějších oblastí v poli. Údaje o prostředí pozoro cepčního učení se odehrála už v průběhu his
80
torie lidského druhu a že tedy není náplní in Pojmy „živočich“ a „prostředí“ tvoří neoddělitel
dividuálního lidského života. Nicméně naším nou dvojici. Každý z nich odkazuje na ten druhý
úkolem je naučit se detekovat afordance rele v páru. Žádný živočich nemůže existovat při ab
vantní našim specifickým cílům a umět si po senci okolního prostředí. Stejně - byt ne tak ná
všimnout charakteristických znaků v prostře padně -prostředí implikuje živočicha (nebo ales
dí. Podle Gibsona (Gordon, 1989, s. 161) „je poň organismus), kterého obklopuje.
nejvýraznějším přínosem pro vnímání výcho
va pozornosti“. Nebo jak tentýž názor vyjádřil Gordon (1989,
Myšlenka afordancí je součástí Gibsonovy sna s. 176):
hy ukázat, že veškeré informace, které napo
máhají podnětům, aby pro nás nabyly smyslu, Zastánci teorie přímého vnímání navrátili pro
máme k dispozici už na senzorickém vstupu. středí jeho centrální úlohu při zkoumání percep-
K jejich zužitkování postačí prostá explorační ce; (...) organismy se nevyvíjejí ve světě izolovaných
aktivita. Pokud by Gibson nepřišel s myšlen podnětů.
kou afordance nebo něčeho podobného, mu
sel by připustit, že významy objektů jsou ulo Za druhé Gibson oprávněně poukazuje na to,
ženy v dlouhodobé paměti. že zrakové podněty poskytují pozorovateli pod
statně více informací, než jsme se dříve do
Rezonance mnívali. V tradičním laboratorním výzkumu
V souvislosti s formou „snímání“ invariant obvykle nehybní probandi sledují na monito
ních informací obsažených ve vlastnostech ru zjednodušený vizuální podnět; někdy ma
prostředí Gibson hovoří o procesu rezonance, jí hlavu přímo fixovanou pomocí opěrky bra
který připodobňuje k fungování rádia. Zapnuté dy, aby byla v průběhu celého experimentu
rádio může vydávat pouze nedekódovatelné šu zachována perspektiva. Není proto překvapu
my a ruchy, nicméně po vyladění jsou všechny jící, že takto prováděné výzkumy nedokázaly
zvuky pro posluchače dobře rozeznatelné. V tu v plné šíři odhalit bohatost informací ukrytých
chvíli rádio rezonuje (má stejnou vlastní frek v přirozeném prostředí. Oproti tomu Gibson
venci - pozn. překl.) s elektromagnetickým vl trvá na tom, že většinu času trávíme v pohybu
něním nesoucím informaci. a že postupné změny optické struktury nabí
Podobně může pozorovatel víceméně automa zejí pozorovateli mnoho užitečných informa
ticky „snímat“ informace z prostředí, je-li k to cí. K tomuto tématu se ještě vrátíme později
mu patřičně vyladěn. Rádio funguje holistic v této kapitole.
ký v tom smyslu, že zničení části kteréhokoliv Za třetí Gibson tvrdí, že chyby při vnímání jsou
obvodu je může vyřadit z činnosti. Stejně tak v některých situacích způsobené neobvyklostí
i nervový systém člověka podle Gibsona fun a nepřirozeností těchto situací. Spekulace o ba
guje holistický. datelích pokoušejících se předkládanými zra
kovými klamy zabránit prostému pozorovateli
Zhodnocení ve vytváření správného obrazu světa však urči
Ekologický přístup k zrakovému vnímání má tě neplatí beze zbytku. K obdobnému zkreslení
řadu předností. Za prvé je uspokojivý ve filozo vjemu jako u mnohých klamů dochází i v při
fické rovině. Podle Gibsona (1979, s. 8): rozených podmínkách. Příkladem může být
vnímán!, pohyb, jednání

81
Wundtův vertikální-horizontální klam znázor o objekty virtuální než reálné) a jestliže Gibson ří
něný na obrázku 3.6. Obě kolmice jsou ve sku ká, že obrázková percepce je nepřímá, potom vý
tečnosti stejně dlouhé, přitom se ale vertikální sledky většiny experimentů nejsou relevantní
čára zdá být delší než horizontální. Sklon k re k rozlišení percepce na přímou a nepřímou tak,
lativnímu nadhodnocování vertikálních roz jak Gibson navrhuje.'5
měrů můžeme v přirozených podmínkách de
monstrovat za použití šálku, podšálku a dvou Na druhé straně byl Gibsonův přístup vždy
stejných lžiček. Když jednu lžičku položíme na terčem ostré kritiky. Za prvé proto, že proce
podšálek a druhou postavíme do šálku, vníma sy vedoucí k identifikaci invariantů či nalézá
ný rozdíl bude markantní. ní afordanci jsou ve skutečnosti velice složi
té a určitě nejsou takovou samozřejmostí, jak
Gibson prezentoval. Podle Marra (1982, s. 30)
zjednodušování
vyplývá z [Gibsonovy] neschopnosti uvědomit si

dvě skutečnosti. Jednak že detekce fyzikálních in
variantů (...) je naprosto shodná s problémem
zpracování informací, řečeno moderní terminolo
gií. A jednak naprosto nedoceňuje nepředstavitel
nou komplikovanost takové detekce.
Za druhé je Gibsonův teoretický přístup apli

kovatelný pouze na některé oblasti zrakového
vnímání. Užitečným příkladem v tomto směru
může být rozlišování pojmů „vidění“ a „vidění
jako“ (Bruče et al., 1996). Podle Fodora a Pyly-
Vertikální-horizontální klam. shyna (1981, s. 189)
to, co vidíme při pohledu na nějaký předmět, závi

Za čtvrté nejsou výsledky mnoha laboratorních sí na tom, co je pozorovaný předmět zač. Avšak to,
výzkumů obhajujících konstruktivistický pří jak vidíme tento předmět, závisí na našich znalos
stup nijak ve sporu s Gibsonovou teorií. Jak to tech toho, co vidíme.
tiž upozorňuje Cutting (1986, s. 238):
To není zrovna průzračná formulace. Fodor
Jestliže jsou podněty ve většině experimentů pre a Pylyshyn zmiňované rozlišení objasňují na
zentované ve formě obrázků (tedy jedná se spíše příkladu člověka, řekněme jménem Novák,
*! James Cutting je velmi respektovaný odborník v oblasti vnímání prostoru a srovnání povahy lidského vnímání v přiroze
ných podmínkách a podmínkách umělých (při sledování filmu, fotografií, ve virtuální realitě). Zmíněné tvrzení nicméně příliš
nekoresponduje s obvyklou praxí experimentálních výzkumů, kde obrázkové, popřípadě schematické podněty v žádném případě
netvoří většinu, snad s výjimkou studia vnímání barev a rozpoznávání tváří (pozn. překl.).
82
který se ztratil na širém moři. Novák se dívá bu vjemu se odvíjí od mnoha faktorů: Pokud
na Polárku a jeho záchrana teď závisí na tom, budeme mít k pozorování optimální podmín
zda ji skutečně vidí jako Polárku, nebo jen jako ky, dá se očekávat nárůst významu procesů po
obyčejnou, ničím nezajímavou hvězdu. V prv čínajících analýzou základních komponent,
ním případě mu hvězda pomůže k navigaci, a naopak vyšší kognitivní a jiné doplňkové fak
ve druhém případě zůstane ztracen. Gibsonův tory budou vstupovat do hry ve větší míře, když
přístup sděluje mnohé o „vidění“, ale k „vidění bude expozice podnětu trvat jen velmi krátce,
jako“ se prakticky nevyjadřuje. případně podnět nebude zcela zřetelný či bu
Za třetí je Gibsonův názor, že k pochopení po de jeho rozpoznání jinak ztížené. Nahlíženo
vahy vnímání není potřeba postulovat inter touto optikou tedy Gibson studoval vlastnos
ní reprezentaci (např. paměť; 2V2D náčrtek), ti percepce za optimálních podmínek pozoro
nanejvýš nepravděpodobný. Jeho nedostateč vání a konstruktivisté za suboptimálních pod
nost je patrná mimo jiné z výsledků Menzelo- mínek.
va výzkumu (1978), ve kterém šimpanzi nejpr
ve prozkoumali místa, kde byla v zemi ukrytá Teorie nepřímého versus
potrava, a poté se mohli volně pohybovat. Šim teorie přímého vnímání
panzi bez dlouhého rozvažování a s naprostou
Pokusme se nyní o shrnutí hlavních rozdílů
jistotou potravu našli. Přitom vlastnosti optic
mezi teoriemi nepřímého a přímého vnímání.
ké struktury jim k orientaci nijak nemohly na
Velká většina percepčních přístupů zmiňova
pomoci, takže k hledání museli nepochybně
ných v této knize (tj. konstruktivistické poje
využít paměťové stopy.
tí, Marrova či Biedermanova teorie) obhajuje
vnímání nepřímé. Bruceová et al. (1996) mezi
POKUS O TEORETICKOU INTEGRACI
oběma přístupy nacházejí následující rozdíly:
Jeden z charakteristických rozdílů mezi kon
struktivistickými teoriemi a Gibsonovým pří • Podle teorií nepřímého vnímání zahrnuj e vní
stupem spočívá v tom, že zatímco první ak mání tvorbu interních reprezentací, kterou
centují důležitost sestupných procesů při ovšem Gibson nepovažuje za nezbytnou.
zpracování informace, pro druhý jsou určují • Podle teorií nepřímého vnímání mají naše
cí vzestupné procesy. Role obou skupin proce znalosti pro podobu vjemu klíčový význam,
sů při vnímání a jejich vliv na výslednou podo což Gibson popírá.
TABULKA 3.2 Gibsonova teorie přímého vnímání
přednosti nedostatky
• Stejný důraz je kladen na prostředí i na organismus. • Percepční procesyjsou ve skutečnosti mnohem

• Gibson obhájil, že zrakové podněty nesou více infor komplikovanější.
mací, • Teorie není aplikovatelná na všechny oblasti
než se do té doby soudilo. zrakového vnímání.
• Výsledky laboratorních studií konstruktivistů nemusí • Gibson ignoruje skutečnost, že vnímání zahrnuje
nutně popírat Gibsonovu teorii. interní reprezentaci.
vnImání, pohyb, jednánI

83
• U většiny teorií nepřímého vnímání je pa lu, jehož oprávněnost podporují nové poznat
trná snaha porozumět propojení různých ky kognitivní neuropsychologie a kognitivní
úrovní percepčního zpracování. Oproti to neurovědy, existuje v mozku ventrální proud
mu Gibson striktně odlišuje ekologickou zpracování podnětových informací, který je ví
a fyziologickou úroveň a soustřeďuje se té ce zapojený do vnímání pro rozpoznání, a dor-
měř výhradně na ekologickou úroveň per- zální proud, který je více zapojený do vnímá
cepčních procesů. ní pro jednání (i když vnímání obecně většinou
zahrnuje oba proudy zpracování). Většina kon-
Všimněme si, že do výčtu rozdílů nebyla zařa struktivistů chápe vnímání jako proces směřu
zena role hypotéz a očekávání. Je to patrně z to jící k rozpoznání podnětu, Gibson naopak staví
ho důvodu, že jim někteří čelní zastánci nepří percipienta do interakce s prostředím.
mých teorií (např. Marr a Biederman) připisují Částečná oddělenost obou zrakových systé
v procesu vnímání minimální důležitost, když mů byla opakovaně demonstrována: Jak už
současně na druhou stranu vysoko cení vliv jsme například zmiňovali v předešlém oddílu,
uchovávaných znalostí. při zapojení dorzálního proudu do zpracová
Nepřímé pojetí je aplikovatelné prakticky na ní podnětů-klamů, které se obvykle uskutečňu
celou oblast lidského zrakového vnímání. „Vní je pouze ventrálním proudem, je účinek kla
mání jiných lidí, známých předmětů a téměř mu do značné míry redukovaný (např. Aglioti
všeho, na co se podíváme, [...] předpokládá ně et al., 1995; Gentilucci et al., 1996).
jaký druh reprezentace vnímaného objektu“ Goodale a Humphrey (1998, s. 201-202) dá
(Bruče et al., 1996, s. 374). Gibsonův argu le rozvádějí, jak může být existence dvou sys
ment, že žádné uložené poznatky nejsou pro témů při vnímání příčinou rozdílného pojetí
vnímání nutné, je velmi sporný. Jeho platnost obou velkých teoretických koncepcí:
by zpochybnila smysl veškerého výzkumu po
pisovaného ve 4. kapitole. Ostatně Bruceová et Z výzkumného zájmu o zrakem řízené jednání,
al. (1996, s. 374) potíže s tímto Gibsonovým který je charakteristický pro behavioristické pří
názorem ukazují na příkladu: „Jak chcete vy stupy k vnímání [a přístup Gibsonův], vyplývá, že
světlit někomu, kdo po deseti letech navštívil většinu zrakových mechanismů je možné situovat
dům svých prarodičů, že si pokáceného stro do dorzálního proudu. Naproti tomu rekonstruk-
mu všiml tak, že detekoval transformace v op tivní přístup (např. Marr, 1982) [...] je přístupem
tické struktuře?“ „pasivním“, centrálním bodem je tu reprezentace
a chování je do značné míry ignorováno. Rekon
Propojení strukce podoby vnějšího světa je přesně tím druhem
Rozdíl mezi oběma teoriemi je umocněn fak aktivity, která je podle našeho přesvědčení předmě
tem, že teoretici z obou táborů se snaží dosáh tem zpracování ve ventrálním proudu.
nout rozdílných cílů. To je obzvláště patrné, na-
hlédneme-li tyto teorie z perspektivy Milnerova Podle Goodala a Humphreyho (1998) se mar-
a Goodalova modelu (1995, 1998), ve kterém rovské či „rekonstruktivní“ přístupy s gibso-
je odlišena percepce pro identifikaci a percep novskými či „účelově-behavioristickými“ ne
ce pro jednání (o jejich rozlišení se ještě dále musí nutně vylučovat. Spíše každý z nich klade
zmíníme v této kapitole). Podle tohoto mode důraz na jiný aspekt zrakového vnímání.
84
TABULKA 3.3 Schematické vysvětlení Milnerova a Goodalova přístupu založeného na dorzálním a ventrálním
proudu zpracování zrakové informace
behavioristický přístup rekonstruktivní přístup
• Centrem zájmu je zrakem řízené jednání. • Centrem zájmu jsou interní reprezentace.
• Zpracování podnétové informace směřuje • Zpracování podnétové informace směřuje
do dorzálního proudu. do ventrálního proudu.
• Vnímání projednání. • Vnímání pro rozpoznání.
• Mezi oběma systémy probíhá rozsáhlá komunikace a spolupráce.
Na závěr zmiňme ještě dvě důležité skutečnos čen, že „percepce je systém, který snímá infor
ti. Za prvé existence dvou samostatných systé mace a napomáhá ke koordinaci jednání jed
mů percepčního zpracování ještě neimplikuje, notlivce v rámci jeho prostředí“.
že fungují zcela odděleně. Ve skutečnosti me V této kapitole se nejprve zaměříme na oč
zi nimi naopak probíhá rozsáhlá komunikace ní pohyby a jejich funkci při vnímání. Bude
a spolupráce. Za druhé je Milnerův a Gooda- me věnovat pozornost skutečnosti, že pro nás
lův (1995,1998) popis zpracování, které se ode není žádným problémem určit, zda proměny
hrává v dorzálním a ventrálním proudu, příliš sítnicového obrazu měly svou příčinu v pohy
zjednodušující a jistě bude předmětem úprav bu pozorovatele, v pohybu prostředí nebo byly
a přepracování. způsobené pohybem očí. Dalším tématem ka
pitoly budou percepční procesy napomáhající
POHYB, VNÍMÁNÍ,JEDNÁNÍ pozorovateli při jeho vlastním pohybu. A po
dobně probereme i povahu vnímání při pohy
Ve starších výzkumech na poli zrakového vní
bu odehrávajícím se v okolním prostředí. Po
mání obvykle objevíme design předpokláda
chopitelně má většina popisovaných jevů vztah
jící, že v průběhu experimentu zůstává pod
k oběma posledně zmiňovaným tematickým
nět i pozorovatel na místě. Ovšem vzhledem
okruhům současně. Pozorovatel například bu
k odlišnosti naší každodenní zkušenosti ma
de provádět obdobné operace při výpočtech ča
jí poznatky takto koncipovaných studií omeze
su zbývajícího do střetu se sledovaným objek
nou ekologickou validitu. Většinu času trávíme
tem, ať už se pohybuje pozorovatel směrem ke
tím, že po něčem saháme, jdeme, běžíme či se
stacionárnímu objektu anebo je v pohybu ob
jinak pohybujeme prostředím. A i když sami
jekt.
setrváváme v klidu a bez hnutí, objekty kolem
Na pozadí probíraných témat bude stále stát
nás průběžně mění svoji polohu. O funkčních
otázka plauzibility Gibsonova (1979) předpo
systémech mozku podílejících se na zpracová
kladu, že člověk interaguje se svým okolím
ní pohybu píšeme ve 2. kapitole.
bezprostředně, za použití informací z invari
Gibsonova teoretická analýza povahy lidského antů. Jinými slovy není sporu o informačním
vnímání pomohla zvýšit zájem o témata jako potenciálu optického toku; otevřenou otázkou
vnímání pohybu nebo zrakem řízené jednání. ale zůstává, zda tento potenciál při vnímání
Podle Greena (1994, s. 341) byl Gibson přesvěd skutečně využíváme.
VNÍMÁNI, POHYB, JEDNÁNI 85

Oční pohyby bandi, kterým se nedaří pohybovat očima, mě
Naše oči se pohnou přibližně trikrát až čtyři li současně pocit, že svět před jejich očima se
krát za vteřinu, což se výrazně podepisuje na hýbe (a to ve směru opačném, než byl zamýš
průběžných proměnách sítnicového obrazu lený směr pohybu očí). Některé experimentál
vnímané reality. Navzdory tomu není svět před ní výsledky tento předpoklad skutečně potvr
našima očima trhaný, ale naopak zůstává sta zují (např. Marin et al., 1982), jiné interpretace
bilní. Existuje několik způsobů, jak náš zrako jsou v tomto ohledu opatrnější (např. Stevens
vý systém dosahuje této stability. Můžeme na etal., 1976).
příklad očekávat, že mozek monitoruje činnost Duhamel, Colbyová a Goldberg (1992) při sle
svalstva řídícího oční pohyby a ze získaných in dování opičího mozku zjistili, že pro pocho
formací vyvozuje, k jakým změnám došlo na pení toho, jak zrakový systém řídí oční pohy
sítnici.16 Je ovšem třeba informaci o činnosti by, má klíčový význam temenní lalok. „Těsně
očních svalů vyhodnotit ještě před novou pro před uskutečněním sakády dochází v parietál-
měnou sítnicového obrazu, aby posunutý sítni ní reprezentaci [resp. reprezentaci lokalizova
cový obraz nebyl mylně interpretován. né do parietálního kortexu - pozn. překl.] k po
Druhou možnost navrhl v roce 1866 Helm sunu analogickému změně obrazu na sítnici“
holtz: Podle tzv. teorie odtoku (outflow theory) (Duhamel et al., 1992, s. 91). To znamená, že
jsou oční pohyby prováděné vždy v návaznos zpracování vizuální informace odehrávající se
ti na rozhodnutí mozku, který vyšle příslušné v temenním laloku anticipuje nadcházející oč
pokyny do okohybných svalů. Platnost této te ní pohyby.
orie podporuje jednoduché pozorování: Když Navzdory přesvědčivým důkazům nemůže te
prstem přitlačíme zespoda na oční bulvu, svět orie odtoku aspirovat na úplné postižení po
před okem se pohne. V tomto případě se jedná vahy vztahu mozku a očních pohybů. Tresili-
o pohyb sítnicového obrazu bez vztahu k pří an (1994b, s. 336) si povšiml, že teorie odtoku
kazům z mozku. Sekuler a Blake (1994, s. 267) „předpovídá, že jsou-li oči ve fixní poloze a otá
připojují některé detaily: „Vnímaný směr [po číme hlavou, sítnicové proměny budou při
sunu] se odvíjí od porovnání dvou paramet psané pohybu v okolí, a to i když je zřejmé, že
rů, signálů z mozku do extraokulárních svalů k žádnému takovému pohybu nedochází“. Zdá
a doprovodného pohybu sítnicového obrazu. se, že ke stabilnímu vjemu prostředí se nemu
K tomu, abychom odvodili vnímaný směr, jed síme spoléhat výlučně na informace o pláno
noduše odečteme sítnicový pohyb od signálů vaných očních pohybech. Komplexní proměnu
z mozku.“ Z toho plyne, že když bulvu přitla sítnicového obrazu je možné přisoudit pohy
číme v určitém směru, obraz okolního světa se bu očí nebo hlavy, zatímco proměnu části sít
posune v protisměru. nicového obrazu lze interpretovat jako pohyb
Platnost teorie odtoku byla ověřovaná mimo ji objektu. Informace o pohybech hlavy nám
né v experimentech, ve kterých se účastníkům podobně jako informace o očních pohybech
znehybnily pomocí umrtvujících prostřed umožňují vnímat svět stabilizované. Temenní
ků oči. V souladu s teorií by bylo, kdyby pro- lalok mozku je pak tím místem, kde jsou in
16Tento předpokládaný modus spolupráce mezi mozkem a očima, navržený v roce 1906 Charlesem Sherringtonem, je v lite
ratuře nazývaný teorií přítoku - injloiu theory (pozn. překl.).
86
formace z obou zdrojů integrovány (pro pře o nižší senzitivitě člověka při detekci informací
hled poznatků o tomto tématu viz Andersen obsažených v optickém toku, a není proto jas
et al., 1997). né, zda může optický tok zprostředkovávat ade
kvátní informace pro kontrolu pohybu.
ZRAKEM ŘÍZENÉ JEDNÁNÍ Je ale pravda, že ve starších experimentech in
dikovaly zkoumané osoby směr obvykle tak,
Nemá-li nás potkat neštěstí, přinejmenším by že ukazovaly prstem, a původ zjištěné nepřes
chom si měli na přechodu dávat pozor na auta, nosti tak mohl - alespoň z části - spočívat
vyhýbat se okrajům srázů a při řízení protije ve volbě nevhodného měřicího instrumentu.
doucím vozidlům. Přesné a spolehlivé vnímá Warren, Morris a Kalish (1988) proto navrh
ní usnadňuje člověku pohyb po světě a je dob li úplně jiný experimentální postup. Připravi
rou garancí jeho bezpečnosti. Z ekologické li videosekvence obsahující pouze pohybující
perspektivy by proto měly být poznatky o tom, se body plus centrální bod - ohnisko expanze,
jak se vypořádáváme s proměňujícími se po ke kterému se pozorovatel „přibližoval“. Po
dobami světa, v popředí zájmu vědy o vnímá zorovatelovým úkolem bylo rozhodnout, zda
ní. V této podkapitole se zmíníme o některých směřuje spíše napravo anebo nalevo od staci
základních procesech. onárního cíle umístěného na pomyslném ho
rizontu. Zjištěná průměrná chyba míření byla
Směřování: Vlastnosti optického toku 1,2°, z čehož Warren et al. (1988, s. 659) vyvo
Při pohybu k vytčenému cíli potřebujeme mít dili, že „optický tok je adekvátní bází pro kon
pod kontrolou informace o svém směřování trolu vlastního pohybu i dalšího zrakem říze
a o poloze bodu, k němuž máme v plánu se ného jednání“.
dostat. Podle Gibsona (1950) mají pro pohy
bujícího se člověka klíčový význam vlastnosti Teoretický přístup
optického toku prostředí: Ohnisko expanze se Pro vnímání směru vlastního pohybu jsou ně
v rámci zorného pole neposouvá, okolní objek které aspekty optického toku obzvlášť důležité.
ty naopak expandují směrem ke krajům. Gra Gibson (1950) zformuloval hypotézu globální
ziano, Andersen a Snowden (1994) identifiko ho odtoku v radiálním směru, podle níž směřo
vali ve střední části horního spánkového laloku vání specifikují obecné znaky optického toku,
neurony aktivující se zejména při tomto druhu které směřují od ohniska expanze (tj. vlastnos
pohybu. Tyto neurony mohou představovat fy ti odtoku). Alternativně může být směřování
ziologickou bázi pro vnímání vlastností optic determinované umístěním ohniska expanze
kého toku. v poli optického toku.
Optický tok poskytuje pozorovateli detailní Ohnisko expanze podává nej obsažnější infor
a strukturovanou informaci o měnícím se pro maci pozorovateli, který se dívá přesně do míst,
středí. Dalo by se proto očekávat, že přesnost kam směřuje. Ale například řidiči sledují spí
vnímání při odhadování směru vlastního po še okraj silnice, takže při řízení využijí ve vět
hybu (heading) bude vysoká. V experimentech ší míře komplexních vlastností optického toku
se ovšem objevují nezanedbatelné odchylky - než informací z ohniska expanze (Lee, 1980).
v průměru kolem 5 ° až 10 ° - od správného Když má řidič správný kurz, vektory optické
směru (např. Warren, 1976). To by vypovídalo ho toku a okraje silnice budou mít společné
VNÍMÁNI, POHYB, JEDNÁNÍ 87

rysy. Pokud ale nejsou v souladu, hrozí nebez diferenciální paralaxy pohybu byla cíleně zavá
pečí, že řidič sjede z cesty. dějící, resp. indikovala jinou prostorovou kon
Podle výsledků Warrena et al. (1988) zůstává stelaci. Pouze doplníme, že Warren a Hannon
vnímání směru vlastního pohybu poměrně (1988) demonstrovali, že oční pohyby nejsou -
přesné i při odstranění jediného stacionárního přes jejich vysoce pravděpodobnou užitečnost -
prvku v zorném poli. k přesnému hodnocení vlastního směřová
ní nezbytné. Cutting et al. (1992) připouštějí,
3 Zhodnocení že diferenciální paralaxa pohybu není přínos
Vlastnosti optického toku mohou pozorovateli ná pro řidiče a letce, pro něž naopak poskytuje
vydatně napomoci při orientaci v prostoru. Je důležité informace optický tok.
nicméně důležité upozornit, že Gibson se ni
jak nevyjadřuje ke skutečnosti, že veškerý po Čas zbývající do střetu
hyb po sítnici je determinován stejně tak optic V mnoha situacích každodenního života člo
kým tokem jako pohyby hlavy a očními pohyby. věk potřebuje umět odhadnout, za jak dlouho
Následkem toho se ohnisko expanze ve chvíli, může dojít ke střetu s ostatními objekty pohy
kdy se pozorovatel zrovna nedívá do místa smě bujícími se v okolí (např. s autem přímo před
řování, nekryje na sítnici se samotným místem námi). Takový propočet je možné provést na
směřování (Loppe & Rauscheck, 1994). základě odhadu momentální vzdálenosti ob
Cutting, Springer, Braren a Johnson (1992) se jektu a jeho rychlosti - čas odpovídá poměru
v protikladu ke Gibsonově pojetí domnívají, že vzdálenosti a rychlosti. Zpracování dvou pod-
oční pohyby jsou pozorovateli při kontrole smě nětových parametrů a jejich vztahu je však po
řování prospěšné. Při fixaci cíle se totiž objek měrně komplexní operace, která nese riziko
ty umístěné v prostoru blíže, než je cíl, pohy dílčích nepřesností.
bují v zorném poli rychleji a opačným směrem Lee (1980) percepční požadavky reformuluje
než objekty vzdálenější. Tato tzv. diferenciální a předkládá tvrzení, že k výpočtu času zbýva
paralaxa pohybu17 (differential motion parallax) jícího do střetu (time to contact) není nezbytné
platí pro všechny objekty v prostředí s výjim adekvátně vnímat jak vzdálenost, tak rychlost,
kou těch, které leží ve stejné vzdálenosti jako cíl ale že - při předpokladu konstantní rychlosti -
směřování. Podle Cuttinga et al. (1992) se oč člověku postačuje detekovat jediný parame
ní pohyby řídí diferenciální paralaxou pohybu tr, a sice tempo zvětšování sítnicového obrazu
a jejím prostřednictvím se při směřování dosa objektu: Čím rychleji se promítaný obraz sle
huje větší přesnosti. dovaného objektu zvětšuje, tím kratší čas zbý
Cutting et al. (1992) předpokládají pomoc oč vá do případné srážky. Lee navrhuje jednotku
ních pohybů při kalibraci vlastního směřování zbývajícího času T (či tau), kterou vymezuje ja
v souladu s výsledky experimentu, kde partici ko T = 1/(tempo zvětšování sítnicového obrazu
pant! vykazovali větší nepřesnosti při směřová objektu). Tím, že je informace o času zbývají
ní, když informace vnímaná prostřednictvím cím do střetu pro pozorovatele přímo dostup-
17Nezaměňovat s prostou paralaxou pohybu (motion parallax), kdy pohybující se pozorovatel žádný konkrétní objekt v zor
ném poli nefixuje a kdy se vzdálenější stacionární předměty přesouvají po jeho sítnici proporčně pomaleji než předměty bližší
(pozn. překl.).
88
ná z vlastností prostředí, rezonuje Leeův pří ce přistát, byla zároveň naměřena nejvyšší cit
stup s Gibsonovým pojetím. livost ke změnám velikosti experimentálního
Podie Leea (1980) užíváme informaci týkající podnětu, což může znamenat, že z míry senzi
se hodnoty tau k odhadu momentu střetu, jest tivity pilota k tau je možné usuzovat na úroveň
liže se přibližujeme k objektu, ale také když se zvládnutí přistávacích manévrů.
přibližuje objekt k nám. Je užitečná při spor
tu, když potřebujeme chytit nebo odpálit míč, Chůze a běh
když se skokan do dálky blíží k odrazovému I když nám chůze a běh mohou připadat jako
prknu, jakož i v mnoha dalších situacích. Na naprosto triviální a plně zautomatizované akti
tomto místě se omezíme na situaci blížícího vity, ve skutečnosti při nich často musíme dů
se střetu při našem pohybu, v následující pod kladně monitorovat měnící se okolí. Ten, kdo
kapitole se budeme věnovat problematice času šel někdy v noci nerovným terénem, si určitě
zbývajícího do střetu, když jsou v pohybu okol vybaví, jak to bylo obtížné a nepohodlné.
ní objekty. Hollands et al. (1995) snímali oční pohyby pro-
Cavallo a Laurent (1988) testovali Leeovu teorii bandů při chůzi po nepravidelně rozmístě
(1976) ve výzkumu, kde zkušení řidiči a řidi ných kamenech a zjistili, že člověk se obvykle
či začátečníci měli indikovat okamžik, kdy má podívá směrem k následujícímu kameni ještě
dojít ke střetu s nepohyblivou překážkou. Auto před tím, než začne zvedat nohu. Zdá se tedy,
ři měnili obtížnost vnímání rychlosti úpravou že v pohybově náročnějších situacích své vlast
zorného pole a obtížnost vnímání vzdálenosti ní pohyby před jejich provedením pečlivě plá
střídáním monokulámího a binokulárního vi nujeme.
dění. Když byla obtížnost percepčního hodno Precizní znalost pozice vlastního těla - a ze
cení obou veličin relativně nízká, přesnost od jména nohou - je důležitá také například při
hadu času zbývajícího do srážky byla na svém skoku do dálky. Většina trenérů a atletů se do
maximu. Začátečníci ke svým odhadům využí mnívá, že pro přesný odraz je rozhodující za
vali rovnoměrně obou druhů informací, zku žitý krokový rytmus při rozběhu. Podle autorů
šení řidiči spoléhali spíše jen na vnímanou Leea, Lishmana a Thomsona (1982, s. 456) se
vzdálenost. Zjištění o důležitosti obou veličin však skokan orientuje spíše podle dvou jiných
vypovídá v neprospěch tau coby hlavní, či do faktorů: 1) kontrola je tvořená „pouze jedním
konce jediné determinanty odhadů. kinetickým parametrem, a sice vertikálním
Ve prospěch Leeovy teorie naopak svědčí vý impulzem kroku, který zůstává konstantní
sledky výzkumu Kruka a Regana (1983). V té v průběhu rozběhu a až ke konci se upravuje
to studii byla testována senzitivita pilotů ame ve snaze trefit odrazovou desku“; 2) těsně před
rického letectva ke změnám velikosti podnětu odrazem nabývá na významu i tempo expanze
(čtverce), ke kterým docházelo zcela nepředví sítnicového obrazu (tau).
datelně. Měření senzitivity k měnícím se roz Experimentální výsledky Leea et al. (1982) ten
měrům je vzhledem k definici vlastně měře to názor podporují. Při sledování měli atleti
ním senzitivity k tau. Kromě tohoto údaje v průběhu velké většiny svých pokusů kroko
autoři ještě sledovali, jak piloti na simulátoru vý rytmus prakticky stále stejný, ale mezi po
zvládají přistávací manévry. Výsledky ukáza kusy se značně měnila délka tří posledních
ly, že u pilotů, kterým se nejlépe dařilo hlad kroků před odrazem. Ta byla pravděpodobně

89
ovlivněná výskokem, resp. vertikální silou kaž ní s vlastní teorií, ovšem tím nijak nevylučuje
dého z posledních kroků; díky tomu bylo mož možnost působení dalších faktorů. Například
né rozběh nasměrovat právě na odrazové prk řidičova rychlost a domnělá vzdálenost mohou
no. Tato adjustace je podle Leea et al. přímo brzdění ovlivňovat také (Stewart, Cudworth
řízená hodnotou tau. Podle autorů se tedy zra & Lishman, 1993).
kové procesy (tau) na výsledku podílejí jen v zá Land a Lee (1994) snímali oční pohyby řidičů
věrečné fázi rozběhu. při vjíždění do zatáčky a spolu s tím i úhel na
V navazujícím výzkumu měli atleti za úkol točení volantu. Všimli si, že řidiči těsně před
při běhu na běžícím pásu došlapovat nohama změnou směru fixovali vnitřní okraj silnice
do vyznačených míst (Warren, Young & Lee, v zatáčce (tečný bod), aniž by si ovšem něčeho
1986). Autoři potvrdili, že k umístění nohou do takového byli vědomi. Podle autorů tím moh
požadovaných míst je důležité použít strategii li zužitkovat informace o zrakovém úhlu me
nestejné délky kroku. zi tečným bodem a vlastním směřováním, ze
Berg, Wade a Greerová (1994) se rozhodli opa kterého pak lze odvodit, jak moc je potřeba oto
kovat pozorování Leea et al. (1982), protože ti čit volantem.
měli ve vzorku pouze tři skokany, které navíc
sledovali jen při tréninku, tj. v nesoutěžních Zhodnocení
podmínkách. Berg et al. testovali profesionál Možnost, že bychom uměli přesně odhadnout
ní i začínající dálkaře během soutěže a zjisti čas zbývající do střetu na základě jediné sim
li, že rozběh má u obou skupin podobné cha plexní informace obsažené v míře expanze
rakteristiky. Opět sledovali značnou variabilitu sítnicového obrazu, se jeví jako vskutku láka
v posledních třech krocích i to, že se zkušení vá. Tau je navíc dobrým příkladem Gibsonem
i začínající dálkaři při odrazu orientovali pod zdůrazňovaných invariantů. Výsledky řady vý
le hodnoty tau. To znamená, že vlasmi pohyb zkumů uskutečněných v různých kontextech
regulujeme v souladu s tau v nejrůznějších dávají Leeově teorii (1976) za pravdu.
činnostech přirozeně, bez ohledu na to, zdali Zároveň je s ní ale spojena celá řada komplika
jsme v dané aktivitě experty. cí a nejasností. Za prvé, jak zdůrazňuje Cum
ming (1994, s. 355), „je velice složité stanovit
Řízení auta experimentálně, zda člověk k přímému odha
Řízení auta je dovednost, kterou si člověk osvo du času zbývajícího do střetu používá tau. Na
juje poměrně pozdě. Sestává z rozhodovacích víc žádný z experimentů [...] nevyloučil mož
procesů týkajících se brzdění, otáčení volan nost, že k načasování akcí nejsou používané
tem atd. za značné rychlosti. K plnému využi jiné strategie“.
tí zrakových informací si řidič musí vyvinout Za druhé se vůbec neuvažuje o případných dal
speciální strategie. Při brzdění se patrně řídí ších vlivech na odhad času zbývajícího do stře
rychlostí svého auta, rychlostí auta před sebou tu. „Nové trendy ve výzkumu vnímání ignorují
a vzdáleností mezi oběma auty. Lee (1976) ale nápovědi o prostoru jako spolehlivou informa
ve shodě se svou teorií namítá, že rozhodnutí ci pro řízení jednání“ (Wann, 1996, s. 1040).
brzdit je vedeno tempem expanze sítnicového Řidičům by například mohly při zvažování
obrazu buď celého auta vepředu, nebo jen jeho hrozící srážky být užitečné informace o vlastní
zadních světel. Předkládá důkazy konzistent rychlosti a o vzdálenosti auta před nimi.
90
Za třetí si z hodnoty tau pozorovatel může od zdvihu směrem k míčku na nule“ (McLeod
vodit, kdy objekt dorazí k jeho očím. To ale ve & Dienes, 1996, s. 531). Tangens úhlu zdvi
většině situací nestačí. Takový řidič, který se při hu odpovídá poměru momentální výšky míč
brzdění plně spolehne na tau, si nejspíš oškli ku a horizontální vzdálenosti polaře od místa
vě pomačká kapotu (Cumming, 1994). dopadu. Tento poměr se snaží polař udržovat
Za čtvrté nepostačuje říci, že při odhadu času konstantní. Ze zmíněné informace se sice ne
zbývajícího do střetu počítáme tau. Je potřeba dozví, kdy a kde míček dopadne na zem, ale
také vědět, jak ho počítáme. O procesech zapo zaručuje si tak, že bude ve správnou chvíli na 3
jených do výpočtů se zatím nic přesného neví. správném místě.
Poznatky z citovaného výzkumu se vztahu
Chytání jí pouze k situaci, kdy míček dopadne přímo
Ne vždy se člověk pohybuje v nehybném, sta do hráčovy rukavice, ale neplatí už pro přípa
cionárním prostředí. S dynamikou prostředí dy, kdy polař míček nechytí. Samotní autoři
narůstají nároky na koordinaci chování. Před přiznávají další omezení (McLeod & Dienes,
stavte si hráče baseballu nebo kriketu v poli, 1996, s. 542):
který musí v nejvyšší rychlosti uběhnout něja
ký úsek, aby chytil odpálený míček. Tato opera Z našich dat nijak nevyplývá, jakým způsobem je
ce je mnohem složitější, než se může na první hodnota d2(tgalfa)/dť udržovaná na nule. Závě
pohled zdát. Polař má k dispozici pouze úda ry je možné nahlížet skepticky při vědomí toho, že
je o letové dráze míčku, jak ji vidí ze své per d2(tg alfa)/dť rozhodně nevypadá jako kvantita
spektivy (tj. optickou trajektorii). Navíc tuto drá určená pro nervový systém k reprezentaci.
hu ovlivňují faktory, jako je například odpor
vzduchu. McBeath, Shaffer a Kaiserová (1995) přišli na
Výsledky výzkumu Oudejanse et al. (1996) na lepší způsob popisu toho, jak polaři zvládají
značují, že užitečnou informaci získávají po- chytit odpálený míček: Domnívají se, že hráči
laři právě svým vlastním pohybem směrem běží k místu dopadu po zakřivené dráze, kte
k předpokládanému místu dopadu míčku. Ve rá má pokud možno co nejvíce korigovat a na
zmíněném výzkumu stáli participanti před přímit optickou trajektorii letícího míčku. Tato
přístrojem ukrytým za plátnem, který směrem strategie opět neumožňuje s předstihem ur
k nim vystřeloval tenisové balónky. Participan čit místo dopadu, ale umožňuje doběhnout na
ti měli možnost vidět míček jen po dobu jed správné místo včas.
né sekundy. Podle instrukce měli buď zůstat McBeath et al. (1995) našli pro svá tvrzení em
na místě, anebo vybíhali vždy kousek směrem pirickou podporu ve výzkumu, kde studen
naproti letícímu míčku. Jak bylo zjištěno, mož ti s kamerou připevněnou na rameni chytali
nost vlastního pohybu pravděpodobnost chyce míčky. V souladu s teorií byla pravděpodob
ní balónku výrazně zvyšuje. nost chycení dopadajícího míčku mnohem vět
Co je to za informaci, kterou člověk při chytá ší, když se aktéři pohybovali, než když stáli na
ní letících předmětů využívá? McLeod a Die- místě, kam míček dopadnul. Když letí míček
nes (1996) filmovali hráče baseballu při chy přímo na hráče, dostane se mu podstatně men
tání a došli k závěru, že polaři „běželi takovou šího množství informací o křivce letu, a je pro
rychlostí, aby udržovali nárůst tangens úhlu něj tedy paradoxně obtížnější míček chytit.

Zhodnocení dující výzkumný design. V místnosti byly dvě
Výzkumy McLeoda a Dienese (1996) a McBeatha skrýše přikryté víkem: v jedné z nich byla potra
et al. (1995) ukazují, že hráči baseballu při chy va, druhá byla prázdná. Testované opice směly
tání využívají invarianty obsažené v dostup víko odklopit, aby se přesvědčily, která ze skrýší
né informaci, aby se dostali na správné místo. obsahuje potravu. Potrava byla asociovaná bud
Kolem povahy této strategie však zůstává řada s charakteristickými znaky jednoho z poklopů
nejasností: Za prvé pro teorii stále schází jed (objektová informace), nebo s blízkým mode
noznačná empirická podpora; například v té lem věže (prostorová informace). Opice, jimž
podobě, že by laboratorní zásah do vlastností byla operativně odebrána spodní část spán
klíčových proměnných měl za následek syste kového laloku, nedokázaly při hledání potra
matickou chybovost ve výkonu polařů. Za dru vy zužitkovat objektovou nápověď a správně se
hé zatím nebyly nijak konkretizovány mentál orientovaly pouze při dostupnosti prostorové
ní procesy při kalkulacích veličin, které se na informace. Naopak opice, jimž byla operativ
popisovaném jednání mají podílet. Za třetí lze ně odebrána zadní část temenního laloku, ne
těžko empiricky ověřit, zda jsou hráči v zápa dokázaly při hledání potravy zužitkovat prosto
sovém stresu vůbec schopni ve zlomku vteřiny rovou nápověď a správně se orientovaly pouze
spočítat d2(tg alfa)/dť. při dostupnosti objektové informace.
Haxby et al. (1994) opodstatněnost navržené
Mozkové systémy „co“ a „kde“ ho rozlišování systémů mozku ověřovali za po
Řada vědců (např. Mishkin & Ungerleider, 1982) moci zobrazovací techniky PET, přičemž lid
soudí, že proces zrakového vnímání směřuje ke ské probandy vystavili dvěma úlohám: Při
zodpovězení dvou hlavních otázek týkajících se úkolu vyžadujícím rozpoznávání podnětu se
podnětu. Odpověď na první otázku - co to je ? - dá účastníci experimentu měli rozhodnout, kte
vá objektové vnímání. Odpověď na druhou otáz rou ze dvou prezentovaných tváří už viděli při
ku - kde to je?-dává prostorové vnímání. Existuje předešlé administraci. V prostorové úloze mě
množství dokladů, že v mozku fungují dva růz li určit, který ze dvou obrázků tvořených jed
né systémy zpracovávající zrakové informace, je ním bodem a dvěma čarami je rotovanou verzí
jichž činnost je možné vymezit následovně: původního testového podnětu. Technika pozi
tronové emisní tomografie zaznamenala akti
1. Ventrální dráha vede z primární zrako vaci v týlním laloku při provádění obou úloh.
vé kůry do spodní části spánkového laloku Ovšem první úloha ve shodě s teorií navíc vy
a je specializovaná na zpracování vlastností volala zvýšenou nervovou aktivitu ve spodní
podnětu umožňujících jeho rozpoznání. a střední části spánkového laloku a druhá úlo
2. Dorzální dráha vede z primární zrakové ků ha v temenním laloku.
ry do zadní části temenního laloku a je spe Milner a Goodale (1995, 1998) původní kon
cializovaná na zpracování prostorových cha cepci dále rozpracovali a poněkud poupravili
rakteristik podnětu. předpokládanou náplň činnosti obou systémů
mozku. Navrhli rozlišovat mezi vnímáním pro
Mishkin a Ungerleiderová (1982) - průkopníci identifikaci a vnímáním pro jednání. Oba sys
této myšlenkové linie - připravili k demonstra témy pracují s objektovými a prostorovými in
ci existence dvou mozkových systémů násle formacemi, ale každá jiným způsobem a s ji
92
ným cílem. Typové jiná reprezentace podnětu Goodale a Milner (1992) ve své studii popisují
je základem pro rozpoznání a jiná pro zrakem situaci, kdy D. F. držela v ruce kartu a před ní
řízené jednání. Zatímco Mishkin a Ungerlei- ležel předmět okrouhlého tvaru se štěrbinou
derová (1982) tvrdili, že dorzální dráha posky uprostřed. Když dostala za úkol natočit kartu
tuje údaje ke zodpovězení otázky „Kde je ten tak, aby pasovala do otvoru, nedařilo se jí to.
objekt?“, Milner a Goodale pozměňují otáz Tentýž úkol pak ale zvládla bez obtíží, když mě
ku na „Jak s tímto objektem vstupuji do in la kartu do štěrbiny skutečně vložit.
terakce?“ Carey, Harvey a Milner (1996) získali další do
Přesvědčivé důkazy pro předpoklad existen klad o schopnosti D. F. využívat zrakových in
ce dvou samostatných systémů určených pro formací k tomu, aby řídila své jednání. Tento
vnímání a pro jednání nabízejí studie pacientů krát před ni byly položeny pod různým úhlem
s mozkovým poškozením. Jsou známé přípa orientované jednoduché pravoúhlé předměty.
dy pacientů s narušeným vnímáním pro iden Jejím úkolem bylo předměty sebrat, což zvlá
tifikaci, ale současně nepostiženým zrakovým dala bez vážnějších problémů. Ty nastaly až
jednáním. A stejně tak existují i pacienti s na v okamžiku, kdy měla zdvihat předměty tvaro
rušeným zrakovým jednáním, ale nepostižený vě komplexnější, ohraničené různosměrnými
mi rozpoznávacími schopnostmi. liniemi (jako např. kříže).
První případ reprezentují pacienti s optickou Které oblasti zrakového kortexu měla pacient
ataxií. Tito pacienti „mají obvykle nenarušené ka D. F. poškozené, a které naopak zůstaly ne
vidění jakož i pohyby rukou a paží, ovšem vy zasažené? Podle magnetické rezonance zůsta
kazují vysokou míru postižení při zrakem říze la plně funkční většina primárního zrakového
ném dosahování, aniž by ovšem současně měli kortexu. Milner a Goodale (1998, s. 8) proto
potíže s odhadováním vzdáleností“ (Georgo- považují za pravděpodobné, že „D. F. má po
poulos, 1997, s. 142). Stejně tak nezvládají úkol škozený a/nebo nepropojený ventrální proud
natočit a nasměrovat své dlaně tak, aby je bylo (předpoklad, který je celkem konzistentní
možné vložit do otvoru určitého tvaru (Perenin s charakterem poškození mozku)“.
& Vighetto, 1988). Oblasti mozku zasažené při
optické ataxii se u různých pacientů různí. Vět Zhodnocení
šinou ovšem „bylo poškození v případě optic Připuštění existence dvou samostatných systé
ké ataxie lokalizováno do temenního laloku“ mů při zpracování podnětu má několik zajíma
(Georgopoulos, 1997, s. 142). vých důsledků: Předně, jak Milner a Goodale
Druhý případ reprezentují pacienti se zrakovou (1998, s. 2) zdůrazňují, „standardní popis per-
agnózií neboli sníženou schopností rozpozná cepce implicitně předpokládá, že hlavním cí
vat objekty (viz kap. 4). Pacientka D. F. nedo lem zrakového systému je zkonstruovat urči
kázala na obrázku identifikovat předměty kaž tý druh vnitřního modelu okolního světa“. Pro
dodenní potřeby, ale bez jakýchkoliv potíží si tento přístup je charakteristické, že se soustře
počínala „při aktivitách, jako je otevírání dveří, ďuje na „část“ vnímání pro rozpoznání, a nao
potřásání rukou, procházení po bytě či jedení; pak upozadúje otázky spojené s vnímáním pro
[...] dokázala nalézt a uchopit tužku, ať už by jednání.
la vzhledem k ní natočena pod jakýmkoliv úh Dále Milner a Goodale (1998) tvrdí, že mnoho
lem“ (Milner, Carey & Harvey, 1991). zrakových klamů si udržuje svou působivost
VNÍMÁNI, POHYB, JEDNÁNÍ 93

tím, že jsou zpracovávány výlučně ventrálním Dosavadní výzkum v oblasti se zaměřoval pře
(„co“) systémem. Naopak dorzální („kde“) sys devším na rozdíly a specifika dorzálního a ven-
tém je vůči nim imunní, a tedy naše oči a ru trálního proudu. „Jednou z důležitých otázek
ce vstupují s podněty, které mispercipujeme, do budoucna zůstává, jakým způsobem oba
do interakce bez jakýchkoliv nepřesností. Pro proudy interagují a jak spolupracují s ostatní
lepší pochopení uvádíme dva příklady. Won- mi oblastmi mozku při produkci účelného cho
gová a Macková (1981) prezentovaly proban- vání“ (Milner & Goodale, 1998, s. 12).
dům nejprve podnět situovaný v rámečku a po
půlsekundovém intervalu tentýž podnět stej VNÍMÁNÍ POHYBUJÍCÍCH SE OBJEKTŮ
ně umístěný, ovšem s pozměněnou polohou
rámu. Probandi sice vypovídali, že vidí, jak se Přesné a spolehlivé vnímání pohybu, který se
mezi dvěma expozicemi přemístil samotný odehrává v okolním prostředí, je pro náš kaž
podnět, nicméně ukázalo se, že jejich oči fixo dodenní život nezbytností, a to z mnoha důvo
valy stále stejné místo. Gentilucci et al. (1996) dů. Umožňuje nám předejít střetu s auty, mí
nalezli podobný doklad „neomylnosti“ při jed či či jinými objekty, které se pohybují naším
nání ve svém experimentu, kde probandi při směrem. Vedle toho ale také usnadňuje detekci
sledování Muller-Lyerova klamu (viz obr. 3.3) a rozpoznání drobných či maskovaných objek
ukazovali prstem na jednotlivá klíčová místa tů. Rovněž je díky němu možné spatřit trojroz
figury. Pohyby rukou byly ovlivněné podstatně měrný tvar a strukturu mnoha objektů, které
méně klamavým vlivem než prostý vjem (viz v klidu jako plastické nevypadají (tato užitečná
též předchozí pasáže této kapitoly). vlastnost pohybu při vnímání se nazývá kine
Další zvláštností vnímání pro jednání je od tický hloubkový efekt; kinetic depth ejfect).1* Wal-
lišná charakteristika zpracovávaných informa lach a O’Connell zmíněný efekt demonstrovali
cí. Zatímco k jednání se využívají krátkodobé ve svém experimentu z roku 1953. Na točně byl
reprezentace podnětů určené jejich promíta umístěný podnět v podobě konfigurace zpro-
nou podobou (tj. úhlem pohledu), vnímání pro hýbaných drátů a za tímto podnětem se nachá
identifikaci pracuje s reprezentacemi dlouho zel světelný zdroj, který promítal jeho stíny na
dobějšími, propojenými s uloženými poznat plátno visící přímo před pozorovatelem. Když
ky, a navíc tyto reprezentace zobrazují vníma se podnět nepohyboval, pozorovatel si z jeho
ný objekt nezávisle na jeho promítané podobě projekce na plámě nedokázal vytvořit předsta
(viz kap. 4). Podle Milnera a Goodala (1998, vu o skutečném tvaru. Jakmile však točna zača
s. 12) je dorzální systém la rotovat, trojrozměrná struktura podnětu se
stala evidentní.
koncipovaný tak, aby řídil jednání právě jen tady Mnoho výzkumů kinetického hloubkového
a led, a veškeré jeho produkty jsou pro další použití efektu při experimentech místo trojrozměr
nepotřebné. [...] Poznatkům zpracovávaným vent ných objektů zástupně využívá jejich zjed
rálním proudem vděčíme za to, že jsme schopni po nodušenou obdobu tvořenou svítícími body
rozumět, předjímat či dodatečně si něco uvědomit. náhodně rozesetými po plášti objektu. Troj
” Od roku 1979 se pro ni v odborné komunitě používá téměř výhradně pojmenování struktura zprostředkovaná pohybem
(structure from motion) (pozn. překl.).
94
rozměrnou strukturu takových podnětů doká naznačuje, že prostá míra expanze promítané
žou pozorovatelé identifikovat už při zhlédnu ho obrazu je dostačující informací pro přesný
tí objektu v pouhých dvou sekvencích pohybu časový odhad.
(Todd & Norman, 1991). To je pozoruhodné při Relevance tau pro vnímání byla testovaná
nejmenším z toho důvodu, že k nevíceznačné i v experimentální situaci, kdy bylo proban-
interpretaci prostorového uspořádání množ dovým úkolem udeřit při výskoku do balón
ství bodů na základě jejich projekce je teoretic ku, který padal k zemi z různých výšek (Lee et
ky zapotřebí přinejmenším tří distinktivních al., 1983). Rychlost přibližování balónku v čase
projekcí (např. Huang & Lee, 1989). (v důsledku gravitace - pozn. překl.) narůstá,
V první části této podkapitoly se zaměříme na ale výpočet tau změnu rychlosti ignoruje, z če
vnímání pohybujících se objektů. Probereme hož plyne, že skutečný čas zbývající do střetu
dva hlavní tematické okruhy: 1) vnímání v situ je kratší, než odpovídá predikci na základě tau.
acích, kdy se směrem k pozorovateli pohybuje V samotném experimentu byly pohyby rukou
objekt; 2) vnímání biologického pohybu při do a nohou ve větší míře determinované hodno
stupnosti omezeného množství informací. tou tau než časem skutečně zbývajícím do stře
Druhá část bude věnována dvěma typům ilu tu. Tau ovšem přesto pozorovateli přináší uži
zorních pohybů: 1) při zdánlivém pohybu po tečnou informaci - jeho hodnota v posledních
zorovatel vnímá pohyb podnětu, i když sleduje 250 milisekundách před úderem předpovídala
řadu statických obrázků; 2) při sledování pohy čas zbývající do střetu celkem přesně.
bu několika objektů může pozorovatel v jejich Je-li tempo zvětšování sítnicového obrazu ob
interakci vidět příčinnost. jektu tím klíčovým faktorem, jak předpoklá
dá Lee (1980), bylo by zajímavé pozorovat, ja
Čas zbývající do střetu ký vliv budou mít manipulace s jeho hodnotou
Jak jsme již zmiňovali dříve v této kapitole, lidé na vnímání. O to se pokusili Savelsbergh, Whi
při vlastním pohybu využívají informaci o tem ting a Bootsma (1991) v experimentu, kde vy
pu zvětšování sítnicového obrazu objektu, aby zvali participanty, aby se snažili chytat vyfu
předešli případnému střetu (Lee, 1980). Ještě kující se míč rozhoupaný na kyvadle. Tempo
větší zájem ovšem vzbuzuje otázka, zda totéž zvětšování sítnicového obrazu je u vyfukují
platí při pohybu objektu směrem ke stacionár cího se míče o něco menší než u míče, kte
nímu pozorovateli. rý nesplaskává, takže podle Leeovy teorie by se
Výsledky výzkumu Schiffa a Detwilerové (1979) probandi při chytání měli oproti správnému
ukazují, že hodnota tau (obrácená hodnota mí načasování zpožďovat. V souladu s touto pre
ry expanze) je pro výpočet doby zbývající do dikcí docházelo k chytání v průměru o 5 mili
střetu používaná spíše než vnímaná hodno sekund později, než by bylo potřeba. Podobné
ta rychlosti a vzdálenosti. Probandi prokázali výsledky získali Savelsbergh et al. (1993).
značnou přesnost při odhadování okamžiku, Výsledky Savelsbergha et al. (1991, 1993) jsou
kdy by mělo dojít k jejich střetu s objektem po vnímané jako podpora Leeovy teorie. Jak ovšem
hybujícím se na plátně, a jejich odhad zůstával přesvědčivě dokazuje Wann (1996), budeme-
stejný, ať už se sledovaný objekt pohyboval na li aplikovat tau hypotézu na data Savelsber
prázdném anebo texturovaném pozadí plátna. gha et al. (1993), dojdeme k tomu, že zpoždě
Nadbytečnost zmíněné kontextové informace ní při chytání vyfukujícího se míče oproti míči

konstantní velikosti mělo činit 230 milisekund. vání pohybů rukou. Vliv obou proměnných byl
Avšak naměřený průměrný rozdíl činil 30 mili skutečně naměřen. Větší vliv na pohyby zkou
sekund, z čehož Wann (1996, s. 1043) vyvozu maných osob měla vždy ta z nich, která předví
je, že „výsledky Savelsbergha et al. naznačují, dala dřívější střet.
že to [tau] je pouze jedna komponenta v evalu Všimněme si, že hodnota tau může být stej
ačním procesu užívajícím více zdrojů“. ná pro dva či více objektů, jestliže jejich veli
Hodnota tau udává čas zbývající do střetu s po kost, vzdálenost a rychlost přibližování zůstá
zorovatelovýma očima, ale nespecifikuje přes vá ve fixním poměru. Pokud by taková situace
ně, kdy dojde ke kontaktu například s jeho na nastala, samotné tau nebude stačit k odhadu
taženou rukou. Z toho se dá usuzovat, že lépe času zbývajícího do střetu, protože různé ob
odhadneme pohyb míče, který směřuje přímo jekty se stejným tau budou v průběhu přibližo
na nás, než toho, který směřuje trochu stra vání v nestejných vzdálenostech od pozorova
nou. Tresilian (1994a) však ve svém experi tele (Cumming, 1994).
mentu pozoroval přesný opak, takže je možné, Tresilian (1995) rovněž zpochybňuje obecnou
že při odhadu intervenují ještě další faktory ja platnost tau hypotézy. Podle něj je tento druh
ko například úhlová poloha a rychlost míče. informace nej užitečnější v situaci, kdy spatří
me podnět jen nakrátko, kdy je potřeba oka
Zhodnocení mžitě zareagovat a kdy přitom zároveň máme
Tau není jediným zdrojem informací, který po s danou činností již jistou zkušenost. Při ne
zorovatel využívá při svých odhadech momen platnosti kterékoliv z uvedených podmínek po
tu střetu. Peper et al. (1994) požádali účastní zorovatel místo tau, popř. společně s ním, za
ky svého experimentu, aby určovali, zda okolo pojuje do procesu časového odhadu další dílčí
nich míčky prolétnou ve vzdálenosti nataže kognitivní procesy.
né paže, nebo ve větší. Odpovědi byly obvyk Zdá se tedy, že nám při chytání míče či jiných
le správné až na případy, kdy byly rozměry letí letících předmětů napomáhá s časoprostoro
cího míčku nestandardní. V takové situaci byla vou orientací více informačních zdrojů. Tau
vzdálenost průletu systematicky mispercipová- může být tou hlavní veličinou, ovšem dalšími
na, v závislosti na tom, zda velikost byla vět vlivnými parametry podnětové situace mohou
ší nebo menší než očekávaná. To znamená, že být znalost skutečné velikosti objektu, bino
pro pozorovatele může být v některých situa kulární disparita, úhel trajektorie pohybu vů
cích vedle tau relevantní i znalost, resp. nezna či stanovišti pozorovatele, popřípadě rychlost
lost skutečné velikosti podnětu. pohybu objektu vzhledem k rychlosti pohybu
Jiným dokladem toho, že tau nemusí být jedi pozorovatele.
nou zohledňovanou veličinou, jsou výsledky
výzkumu Wanna a Rushtona (1995). Jejich par- Biologický pohyb
ticipanti se v průběhu experimentu pohybova Člověk dokáže snadno a rychle interpretovat
li v prostředí virtuální reality, kde měli za úkol pohyby jiných lidí a rozhodnout, zda například
rukou chytat míčky pohybující se různými sledovaná osoba kráčí zvolna, anebo pospíchá.
směry. Autoři v průběhu experimentu upravo Taková schopnost nijak nepřekvapuje, jak by
vali hodnoty tau a velikosti binokulární dispa chom si ovšem vedli při interpretaci biologic
rity, což mělo mít determinující vliv na načaso kého pohybu (biological movement) při redukci
96
dostupné informace na minimum? Johansson ze určit pohlaví sledované osoby (Kozlowski
(1975) si tuto otázku položil při tvorbě následu & Cutting, 1978).19
jícího experimentálního designu: Aktérům ob Zajímavý je výzkum Runesona a Frykhol-
lečeným do černých šatů připevnil na klouby ma (1983). V jejich prvním experimentu akté
(zápěstí, kotníky, kolena) žárovičky a nafilmo ři zdvihali na stůl krabici o váze 4 kilogramů,
val je, jak se v naprosté tmě pohybují po míst měli však předstírat, že krabice váží 6,5,11,5 ne
nosti. Jediné, co mohl pozorovatel z celé sce bo 19 kilogramů. Tuto hru však pozorovatelé
nerie spatřit, byly pohybující se žárovičky (viz vesměs prohlédli, takže jejich odhad skutečné
obr. 3.7). Johansson zjistil, že jen šest žárovi hmotnosti krabice se napříč podmínkami pří
ček postačuje pozorovateli při sledování nafil liš nelišil. V dalším experimentu byli aktéři na-
movaných záběrů k tomu, aby prováděné pohy snímáni, jak házejí pytlík naplněný pískem na
by správně vnímal a rozpoznával. Velká většina cíl umístěný v různých vzdálenostech. Pozoro
pozorovatelů bez obtíží rozeznala množství vatelům se s poměrně vysokou přesností da
různých druhů pohybů; dokonce mluvili o po řilo podle pohybů odhadnout, do jaké vzdále
citu, že paže a nohy při pohybech přímo vidí. nosti aktéři při hodu mířili, ačkoliv samotné
Navazující výzkum tohoto zajímavého jevu mi pytlíky osázené světly nebyly. Konečně v po
mo jiné demonstroval, že lidé při sledování ně sledním experimentu měli aktéři sehrát do
kolika málo pohyblivých světelných bodů do mluvený herecký výstup buď přirozeně, anebo
kážou odlišit sebe (jako aktéra) od jiných osob při něm ztvárnit příslušníky opačného pohlaví.
(Cutting & Kozlowski, 1977) nebo podle chů V prvním případě pozorovatelé uhodli pohlaví
OBRÁZEK 3.7
Johansson (1975) připevnil světla na klouby aktérů. Když aktér zůstával v potemnělé místnosti stát nehnuté, po
zorovatel neměl možnost z konfigurace světelných bodů nic smysluplného vysoudit. Ale v okamžiku, kdy se aktér
pohnul, začala být jasně viditelná jeho postava i prováděná činnost.
*’ Pozoruhodná je jistě i schopnost identifikovat emoční výraz při upevnění světelných bodů na obličej - Bassili, J. N. (1978).
Facial motion in the perception of faces and of emotional expression. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and
Performance, 4, 373-379 (pozn. překl.).
vnImání, pohyb, jednání 97

aktéra v 85,5% případů, ve druhém v 75,5% mená, že dopředu jde současně levá vrchní
případů. a pravá spodní část těla. V horní části těla se
nalézá těžiště pohybu (centre of moment), refe
Teoretický přístup renční bod, kolem kterého se ramena a bo
Podílejí se na naší schopnosti přesně vnímat ky otáčejí. Umístění těžiště pohybu závisí na
biologický pohyb ze zlomku dostupných in rozměrech ramen a boků a obvykle je výše
formací komplexnější kognitivní procesy? Vý posazené u žen než u mužů. Podle výsledků
3 sledky výzkumů naznačují, že spíše ne. Fox Cuttinga et al. (1978) umístění těžiště pohybu
a McDanielová (1982) promítali malým dětem u sledované osoby vysoce koreluje s přisouze
paralelně dva snímky. Svítící body na prvním ným pohlavím. Tato zjištění rozšířil Cutting
z nich znázorňovaly běžce; na druhém snímku (1978) o demonstraci, že k identifikaci rodu
byl tentýž běžec promítaný hlavou dolů. Čtyř nejsou potřeba ani svítící body upevněné na
měsíční děti strávily mnohem delší dobu sle kloubech; postačuje vidět posouvající se těžiš
dováním prvního snímku, což poukazuje na tě pohybu. Jeho probandi podle chůze správ
jejich senzitivitu k biologickému pohybu a je ně určili, kdy se jedná o muže a kdy o ženu,
ho zákonitostem. v 80 % případů. Nicméně Cutting u posuzo
Jiným dokladem bezprostřednosti vjemu bio vaných aktérů použil větší rozpětí v umístění
logického pohybu je zjištění, že k rozpoznání těžiště pohybu, než jaké se u člověka běžně
sledovaného pohybu postačuje expozice o dél vyskytuje, proto bychom měli být při aplika
ce jedné pětiny sekundy (Johansson, von Hor ci autorových zjištění na přirozené podmín
sten & Jansson, 1980). ky opatrní.
Johanssonovo přesvědčení o vrozené schop Na rozdíl od většiny dřívějších studií, kde „svě
nosti vnímat biologický pohyb (Johansson, télkující“ osoba přechází z jedné strany scé
1975) ovšem není bezesporné. I čtyřměsíč ny na druhou, nechali Mather a Murdochová
ní děti si už přece jen mohly jistou senzitivi (1994) aktéry pohybovat se ve směru osy pozo
tu k vlastnostem těla při pohybu vyvinout. Ru- rovatelova pohledu. Podle autorů se pozorova
neson a Frykholm (1983) interpretují vnímání tel při rozhodování, zda se jedná o muže, nebo
biologického pohybu z pozice Gibsonova pří o ženu, řídí podle dvou nápovědí:
stupu - vnímání napomáhají invarianty obsa
žené v každém druhu pohybu. I přes ochuzení 1. Nápověď strukturní vychází z toho, že mu
podnétové informace na několik orientačních ži mají širší ramena než boky, zatímco ženy
bodů jsou invarianty stále dostupné, a to do té naopak, a tento poměr určuje umístění tě
míry, že percipient dokáže odlišit autentický žiště pohybu.
pohyb od předstíraného. 2. Nápověď dynamická vychází z toho, že muži
Některé výzkumy se pokoušely identifikovat při chůzi více pohybují horní částí těla než
invarianty, pomocí kterých rozhoduje pozo boky, ženy naopak horní část nechávají rela
rovatel o pohlaví sledované osoby. Cutting, tivně k bokům více v klidu.
Proffitt a Kozlowski (1978) poukazují na to, že
muži pohybují při chůzi více rameny než bo V případě, že se obě nápovědi ocitnou v kon
ky, zatímco ženy právě naopak. Ramena a bo fliktu, pozorovatel se při rozhodování řídí spí
ky bývají při pohybu v opačné fázi, to zna še dynamickou nápovědí. Zdá se, že tato prefe
98
rence poněkud snižuje důležitost připisova bodů, které jsou shodné až na skupinu bodů
nou Cuttingem (např. 1978) těžišti pohybu. ve střední části, jež se u jednoho z podnětů
nachází o něco více vlevo než u druhého. Při
Zdánlivý pohyb překrytí obou podnětů a jejich střídavém pro
Každý, kdo někdy navštívil kino nebo si zapnul mítání v rychlém sledu vzniká dojem, že se ta
televizi, má zkušenost se zdánlivým pohybem to střední část pohybuje ze strany na stranu.
(apparent motion).20 Divák ve skutečnosti sle Vzhledem k tomu, že zmíněná výseč je u obou
duje dlouhou řadu statických obrázků, kterou podnětů tvořená desítkami bodů, je velice ne
ale vnímá jako souvislý pohyb. V případě fil pravděpodobné, že by náš zrakový systém srov
mu se promítá za vteřinu vždy 24 snímků; ta nával polohu každého bodu.
to hodnota je známá jako vzorkovací frekvence. Podle Ramachandrana a Anstise (1986) se zra
„Když je vzorkovací frekvence nastavená dosta kový systém při hledání korespondence mezi
tečně vysoko, vnímání .skutečného“ (spojitého) snímky soustřeďuje pouze na určité vlastnos
a .zdánlivého“ (vzorkového) pohybu je praktic ti podnětů - například na shodu v hodnotě ja
ky identické“ (Bruče et al., 1996, s. 187). su v té které oblasti. Autoři promítali na čer
Zdánlivý pohyb v laboratorních podmínkách ném pozadí bílý čtverec v alternaci s obrysem
demonstroval gestaltista Max Wertheimer černého čtverce (shodné velikosti) a bílým kru
(1912). Pozorovatelům byly střídavě exponová hem (shodného jasu), které byly oba vzhle
ny dvě vertikálně orientované čáry umístěné dem k prvnímu podnětu umístěné více vlevo.
v určité vzdálenosti od sebe. Při nastavení ča Při rychlém střídání se čtverec zdál pohybovat
sového intervalu mezi dvěma prezentacemi na ke kruhu spíše než ke druhému čtverci, což by
zhruba jednu dvacetinu vteřiny měl pozorova mohlo vypovídat o tom, že náš zrakový systém
tel dojem, že se čára přemísťuje z jednoho mís primárně hledá na posloupných snímcích sho
ta na druhé. du v jasové hodnotě (Ramachandran & Anstis,
Hlavním úkolem zrakového systému při vnímá 1986).
ní zdánlivého (ale i skutečného - pozn. překl.) Náš zrakový systém má tendenci vnímat zdán
pohybu je kontrola korespondence jednotlivých livý pohyb způsobem adekvátním pro zpraco
obrazů. To znamená, že má-li být vjem iluzor vání reálného pohybu. Příkladem může být
ního pohybu plynulý, nekonfliktní, je potře automatické zapojení předpokladu, že pohyb
ba na každém posloupném obrázku izolovat podnětu je přímočarý (zákon setrvačnosti),
oblasti, které patří k témuž objektu, popřípa jak to demonstrovali Ramachandran a Anstis
dě ke stejné části objektu, což vůbec není trivi (1986). V první fázi jejich experimentu sledo
ální úkol. V úvahu připadá možnost srovnává vali probandi střídavě dvojici bodů situovanou
ní detailů na po sobě jdoucích obrázcích; to by v diagonálních vrcholech imaginárního čtverce
ale bylo u komplexních scenerií dost pracné. a dvojici bodů ve zbývajících vrcholech. Přibliž
Představme si například dva alternující podně ně polovina probandů danou expozici vnímala
ty tvořené konfigurací náhodně rozmístěných jako horizontální pohyb bodů, druhá polovina
” V literatuře se někdy rozlišují 4 druhy zdánlivého pohybu: stroboskopický pohyb (popř. fi-fenomén), indukovaný pohyb,
autokinetický pohyb a následné působení pohybu (motion aftereffect). Autoři této knihy používají pojmenování zdánlivý pohyb
pouze pro pohyb stroboskopický (pozn. přek.).

jako pohyb vertikální. Ve druhé fázi experi vý. Když se pohybuje část objektu, jeho zby
mentu byly alternující body ve vrcholech čtver tek se pohybuje rovněž. Podle pravidla překrytí
ce doplněné o řady bodů v pozadí celé scenerie, objekt nepřestává existovat, ani když se ocitne
které se přesouvaly horizontálním směrem. za jiným objektem. Důležitost obou percep-
Tentokrát už všichni probandi vnímali pohyb čních předpokladů byla demonstrovaná v ex
bodů ve čtverci jako horizontální. perimentu používajícím podnět znázorněný
Vedle pravidla přímočarého pohybu zmiňují na obrázku 3.8. Probandům byly střídavě pro
Ramachandran a Anstis (1986) dvě další pra mítány dva snímky položené přes sebe. Rozdíl
vidla, jimiž se zrakový systém při rozhodová mezi oběma snímky byl právě jen ve vyříznutí
ní o korespondenci bodů řídí: pravidlo rigidity pravoúhlých výsečí u čtveřice kruhů na prvním
a pravidlo překrytí. Podle pravidla rigidity po snímku a jejich následném zacelení. Probandi
čítáme při vnímání s tím, že objekt je celist vnímali expozici jako stranový pohyb světlého
OBRÁZEK 3.8
Podnět zobrazený na obrázku nahoře (1) se střídavě překrývá s podnětem na obrázku dole (2), čímž vzniká dojem, jako by se
světlý čtverec přesouval střídavě napravo a nalevo. Upraveno podle Ramachandrana a Anstise (1986).
100
čtverce. Pozorovaný jev ilustruje užití pravidla Podle Braddicka (1980) se na vnímání zdánli
rigidity, protože body uvnitř čtverce se „pohy vého pohybu takových objektů, jakými jsou dva
bují“ spolu se čtvercem, a také pravidla překry alternující obrazce náhodných bodů se zdán
tí, protože probandi předpokládali, že kruhy livě se posouvajícím čtvercem (viz dřívější po
nepřestávají být kruhy, jen jsou vždy na krátký pis), rozhodující měrou podílejí právě neuro
okamžik zakryté čtvercem. ny citlivé na směr pohybu. Tento pohyb nazývá
pohyb menšího rozsahu (short-range motion). Na
Teoretický přístup druhou stranu vnímání takových objektů, jaké
Zákonitosti vnímání zdánlivého pohybu jsou použil například Wertheimer (1912), je ve větší
do značné míry závislé na našich znalostech míře záležitostí vyšších kognitivních procesů;
vlastností světa a předmětů. Při řešení expe Braddick mluví o pohybu většího rozsahu (long-
rimentálních úloh, jako byla například Rama- -range motion).
chandranova a Anstisova, se ovšem zapojují Mezi vnímáním zdánlivého pohybu u čar a ná
pouze percepční procesy nižšího řádu. Těžko hodných bodů existuje několik rozdílů: Pro na
lze očekávat, že by se při krátké podnětové ex vození vjemu pohybu musí být od sebe sku
pozici aktivovaly i procesy řádu vyššího. Ra piny bodů (ve srovnání s čárovým podnětem)
machandran a Anstis se také zmiňují o nále v menší vzdálenosti a potřebný časový interval
zu neuronů výběrově senzitivních k pohybu alternace je kratší (méně než 100 milisekund
obrazů s nízkou prostorovou frekvencí (viz oproti přibližně 300 milisekundám v prvním
kap. 2). Tyto neurony mohou mít význam případě). Navíc u skupin bodů není pohyb vní
při hledání korespondence mezi obrazy, mán tehdy, když každý podnět prezentujeme
které probíhá už v počátečních fázích per do jiného oka; zdánlivý pohyb čárových podně
cepčního zpracování. tů naopak takto vnímat lze.
Braddick (1980) se domnívá, že nashromáž Různost způsobů vnímání zdánlivého pohy
děné poznatky o vnímání zdánlivého pohy bu popisují ve svém výzkumu také Shiffrarová
bu není možné vztáhnout na všechny typy a Freydová (1990). Participanti sledovali rych
podnětů, že existuje více možných způsobů le se střídající dvojici fotografií muže stojícího
zpracování takového podnětu. Podle Brad- s dopředu nataženou paží a zdviženou dlaní. Na
dicka je vjem zdánlivého pohybu v některých prvním snímku muž otáčel dlaň směrem dole
případech závislý na aktivaci nervových bu va a na druhém snímku směrem doprava. Úhel
něk výběrově reagujících na pohyb určitým otočení dlaně mezi oběma záběry byl přibližně
směrem. Tyto neurony byly nalezeny ve zra 270 °. Pozorovatel mohl vnímat pohyb mezi obě
kovém kortexu (Regan, Beverley & Cynader, ma krajními záběry buď po dráze delší, ale bi
1979). Obzvláště zajímavý doklad jejich exis ologicky přípustné (270°), anebo po dráze krat
tence podávají Salzman et al. (1992) ve výzku ší, nicméně prakticky neproveditelné (90 °). Když
mu prováděném na opicích, v němž sledovali experimentátorky zvolily velice rychlou alterna
vnímání směru pohybu při expozici náhod ci fotografií, participanti spíše vnímali pohyb po
ných bodů. Stimulací neuronů reagujících kratší dráze. Při alternaci jen o něco pomalejší už
na pravosměrný pohyb se zvyšovala pravdě ale bylo jejich vnímání pohybu dlaně realistické.
podobnost, že pohyb bodů bude vnímán jako Co tyto výsledky znamenají? Shiffrarová
pohyb doprava. (1994) uvažuje o souvislosti s rozlišením mezi

101
dorzálním (kde to je?) a ventrálním (co to je?) Michottův výzkum je možné obtížně repli
proudem zpracování podnětu. Pouze dostateč kovat, snad proto, že spoléhal na úzký okruh
ný čas mezi expozicemi totiž dovoluje získat zkušených, důkladně zaškolených participan-
z ventrálního systému informace o obvyklých tů. Beasley (1968) zjistil, že pouze 65 % parti-
možnostech a omezeních ruky při provádění cipantů jeho obdobně koncipovaného výzku
různých pohybů. mu popisovalo efekt uvedení do pohybu a 45 %
Dělení vnímaného pohybu na pohyb většího efekt tlačení. V protikladu k Michottovým po
3 a menšího rozsahu s sebou přináší některé po znatkům Beasley zjistil, že 45% participantů
tíže (pro přehled poznatků o tomto tématu viz vnímá kauzalitu, i když se druhý objekt roz
Mather, 1994). Omezme se nyní jen na sku pohybuje pod úhlem 900 vzhledem ke směru
tečnost, že potřebný prostorový rozsah v přípa pohybu prvního objektu. Stejně tak nesouhla
dě pohybu většího rozsahu je podstatně větší, sí ani další Beasleyho zjištění, že případná kau
když je podnět na sítnici promítán mimo žlu zalita vnímaná v chování objektů závisí na je
tou skvrnu. Wandell (1995, s. 365) uzavírá, že jich vlastnostech.
„klasifikace pohybu na pohyb většího a menší
ho rozsahu je stále dost užívaná. [...] Nicméně Teoretický přístup
předpokládám, že se neudrží“. Michotte (1946) předložil gestaltistickou inter
pretaci vnímané kauzality, podle níž k tomu
Vnímání kauzality to jevu dochází spontánně při sledování určité
Téma vnímání kauzality přináší a jako první vý pohybové sekvence. K vnímané kauzalitě není
zkumně zpracovává Michotte (1946). V jedné zapotřebí inferenčních ani jiných kognitivních
z jeho klasických studií probandi pozorovali ná procesů, je vnímatelná přímo. Michotte ji do
sledující scenerii: Jeden čtverec se blíží k druhé konce považuje za vrozeně determinovanou.
mu čtverci, kde se zastaví, a druhý se v okamžiku Pokud by kauzalita byla přímo vnímatelná, jak
kontaktu o něco nižší rychlostí rozpohybuje. Pro se Michotte domníval, potom by ji pravděpo
bandi popsaný výjev vnímali tak, že první objekt dobně dokázaly vnímat už i malé děti. Leslie
způsobil pohyb druhého objektu (efekt uvedení a Keebleová (1987) opravdu u šestiměsíčních
do pohybu, launching effecť). Vnímaná pří činnost dětí efekt uvedení do pohybu pozorovali. Oake-
v chování obou objektů mizí v okamžiku, kdy sová (1994) získala podobné výsledky u sed-
mezi kontaktem a začátkem „vyvolaného“ pohy miměsíčních dětí, ovšem pouze při vystavení
bu uplyne určitý časový interval, případně když jednoduchým sceneriím. Naproti tomu u slo
se druhý objekt začne pohybovat jiným směrem. žitějších kompozic děti příčinnou souvztaž
Při jiném Michottově experimentu se opět při nost v chování objektů nevnímaly.
bližoval první objekt ke druhému a v okamžiku Michottův předpoklad vnímání kauzality
kontaktu se oba rozpohybovaly stejnou rychlostí, bez zapojení inferenčních procesů testovali
dokud se společně nezastavily. Pozorovatelům se Schlottmannová a Shanks (1992): V jejich ex
zdálo, jako by první objekt před sebou druhý tlačil perimentu byla změna barvy druhého objektu
(efekt tlačení, entraining ejfect). Oba zmíněné efek vždy spojená s jeho rozpohybováním, zatím
ty jsou jen minimálně ovlivňované vlastnostmi co následek vzájemného kontaktu byl méně
pozorovaných objektů a dostaví se i tehdy, když předvídatelný Zkoumané osoby si brzy vytvo
se oba objekty od sebe typově liší. řily asociaci mezi změnou barvy a pohybem,
102
nicméně tento vztah nebyl vnímán jako kau vliv mít budou. Schlottmannová a Anderson
zální. Naopak změna barvy doplněná o kon (1993, s. 799) uzavírají:
takt už příčinný vztah k pohybům obou ob
jektů měla. U dospělých [...] se percepční iluze vnímané kau
Schlottmannová a Shanks (1992, s. 340) inter zality musí vyskytovat současně se získanými vě
pretují výsledky následovně: „Data podporují domostmi o kauzalitě, jaká platí ve jýzikálním
Michottem navržené odlišení znalostí kauza světě. Je tedy potřeba nalézt způsoby jak odpovědět
lity, která je výsledkem inferenčních procesů, na otázku vrozeného a naučeného.
a kauzality přímo obsažené ve vnímání.“ Ten
to závěr je podložený zjištěním, že 85 % par- SHRNUTÍ KAPITOLY
ticipantů považovalo vnímanou a vysouzenou
kauzalitu za vzájemně nezávislé. • Konstruktivismus. Podle konstruktivistic
Schlottmannová a Anderson (1993) se sou kých teorií je vnímání aktivní a konstruk
středili na efekt uvedení do pohybu. V průbě tivní proces, jehož výsledek je v mnohém
hu sledování nastavovali různé hodnoty vzdá závislý na hypotézách a očekávání. Příkla
lenosti mezi dvěma objekty, časové prodlevy dy vlivu motivačních a emočních faktorů
mezi kontaktem a rozpohybováním a pomě na podobu vnímání vypovídají o správnos
ru rychlostí obou objektů. Autoři ve strategiích ti tohoto přístupu. Konstruktivismus nabí
probandů identifikovali dva po sobě jdoucí zí interpretace některých zrakových klamů
procesy, které nazvali „vážení“ a „integrace“. (např. myšlenka nesprávného použití pra
Vážení zahrnuje operace porovnávání jednot vidla konstantnosti). Zjištění konstruktivis
livých numerických parametrů sledované sce mu jsou nejlépe uplatnitelná při vnímání
nerie a v podobě tohoto procesu jsou mezi lid za suboptimálních podmínek; v běžném ži
mi značné rozdíly. Integrace zahrnuje operace votě předpokládají větší chybovost vnímání,
sloučení informací o jednotlivých parametrech než jaká odpovídá skutečnosti.
a naopak podoba tohoto procesu je pro všechny • Přímé vnímání. Gibson navrhl ekologickou
lidi prakticky shodná. Z toho Schlottmannová teorii přímého vnímání, podle které optická
a Anderson (1993, s. 797) dále zobecňují: „In struktura obsahuje invariantní informace
tegrace může odpovídat invariantním percep- o prostorovém uspořádání objektů v okol
čním strukturám kauzality tak, jak navrhuje ním prostředí. Tyto invariantní informace
Michotte. Na druhé straně vážení může vysvět „snímané“ prostřednictvím procesu rezo
lit individuální rozdíly v prožitcích, kterých si nance jsou stejně jako významy objektů (je
všímají Michottovi kritici.“ jich afordance) přímo vnímatelné. Gibson
správně předpokládal, že už zrakový vstup
Zhodnocení je bohatým zdrojem informací. Naopak
Michotte předpokládal, že kauzalitu je mož podcenil komplikovanost procesů zpraco
né vnímat přímo, bez zkušeností a inferen vání podnětu. Jeho koncepci afordance ne
čních procesů. Ovšem vnímání kauzality je lze považovat za adekvátní pro popis význa
přece jen komplexnější, než by odpovídalo je mu při vnímání.
ho představě. Existence interindividuálních • Integrace obou přístupů. Zastánci pojetí
rozdílů dává tušit, že učení a zkušenost jistý nepřímého vnímání (tzn. konstruktivisté)

předpokládají, že proces vnímání zahrnu směru vlastního pohybu tak, aby optická tra
je vytváření interních reprezentací a závisí jektorie letícího předmětu byla co nejméně
na uložených poznatcích. Pravděpodobně zakřivená. Tato strategie nám umožňuje do
hlavním důvodem, proč jsou oba přístupy stat se ve správnou chvíli na správné místo.
tak rozdílné, je skutečnost, že zatímco teorie • Vnímání pohybu objektu. Existuje množ
nepřímého vnímání se přednostně zaměřu ství experimentálních dokladů o využívání
jí na procesy vnímání pro rozpoznání, teorie tau při kalkulacích času zbývajícího do střetu
přímého vnímání se zabývají hlavně vnímá v případě pohybu objektu směrem ke stacio
ním pro jednání. Z toho plyne, že oba přístu nárnímu pozorovateli. K přesnému a spoleh
py mohou být považované spíše za komple livému odhadu ovšem nejspíš samotné tau
mentární než za vzájemně se potírající. nepostačuje a pozorovatel zpracovává i jiné
• Pohyb, vnímání, jednání. Prakticky veške druhy informací (např. znalost skutečné ve
rý výzkum v oblasti je konfrontován s Gib- likosti sledovaného objektu). Člověk dokáže
sonovým předpokladem, že interakce s pro správně identifikovat biologický pohyb při
středím probíhá bez interního zpracování dostupnosti minima informací. O pohlaví
příchozích podnětů; stačí jen registrovat in sledované osoby se zpravidla rozhoduje pod
varianty. Podle Helmholtzovy teorie odtoku le strukturních nápovědí (např. umístění tě
jsou oční pohyby výsledkem činnosti oční žiště pohybu) a/nebo dynamických nápovědí
ho svalstva, které vykonává příkazy mozku (např. pohupování rameny a boky). Zdánlivý
týkající se zamýšlených pohybů. pohyb vnímáme podobně jako pohyb probí
• Zrakem řízené jednání. Optický tok a ohnis hající reálně; určování korespondence obsa
ko expanze poskytují informace důležité pro hů v posloupných obrazech pracuje s pravi
korigování směru vlastního pohybu. Promě dly neměnnosti, rigidity a překrytí. Důležité
ny podob sítnicového obrazu jsou nicmé může být rozlišování pohybu menšího a vět
ně determinované společně s optickým to šího rozsahu. Za určitých okolností vnímáme
kem i pohyby pozorovatelových očí a hlavy. v pohybech některých objektů prvky kauzali
Je proto možné, že při směřování se řídíme ty. Michotte je zastáncem vrozené determi
především diferenciální paralaxou pohybu. nace vnímání kauzality. Faktory podílející
Čas zbývající do střetu lze dobře odhadnout se na vnímané kauzalitě budou ale nejspíš
pomocí veličiny tau, ale vyloučena není ani komplexnější, než Michotte předpokládal.
varianta hodnocení podle aktuální vzdále
nosti a rychlosti. Výsledky výzkumů věnova DOPORUČENÁ ČETBA
ných vnímání při chůzi, běhu a skákání ve
směs hovoří ve prospěch tau hypotézy. Tau • Bruce, V., Green, P. R., Georgeson, M. A. (1996).
je dobrým příkladem Gibsonem navržených Visual perception: Physiology, psychology, and
invariantů; slabinou je naopak naprosté ig ecology (3rd Ed.). Hove, UK: Psychology
norování nápovědí o prostoru a dalších prav Press. V této knize je několik kapitol věno
děpodobně relevantních faktorů. Navíc do vaných relevantním tématům; pro nás je
sud není prakticky nic známo o způsobech obzvláště zajímavá sedmnáctá kapitola, kde
kalkulace hodnoty tau. Při chytání, zdá se, autoři analyzují teorie přímého a nepřímé
využíváme strategie průběžného upravování ho vnímání.
104
• Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R. pitola dobře zpracovává téma vnímání po
(1998). Cognitive neuroscience: The biology hybu.
of the mind. New York: W. W. Norton & Co. • Milner, A. D., Goodale, M. A. (1995). The vi-
V páté kapitole knihy jsou přehledně zpra sual brain in action. Oxford: Oxford Univer
cována některá relevantní témata. sity Press. Tato kniha přináší inovativní po
• Goldstein, E. B. (1996). Sensation and per hled na problematiku zrakového vnímání
ception. New York: Brooks/Cole. Sedmá ka- a zrakem řízeného jednání.

4. ROZPOZNÁVÁNÍ OBJEKTŮ
ÚVOD Za druhé dokážeme jednotlivé předměty správ

Během celého dne jsme vystaveni obrovskému ně rozpoznat z mnoha různých úhlů a vzdále
množství vizuálních informací. Většina těch ností. Například přímo před naším autorem
to informací nám dává velmi dobrý smysl, na stojí malý stolek, o němž je přesvědčen, že je
příklad se jedná o objekty z našeho okolí, které kulatý, ačkoliv jeho obraz na sítnici má tvar
dokážeme rozpoznat a identifikovat. K rozpo elipsy. Termín „konstantnost“ vystihuje prá
znávání objektů dochází velmi snadno, a tak vě fakt, že se vnímaná velikost a tvar objektů
je jen těžko uvěřitelné, že se jedná o poměr nemění, i když jejich obraz na sítnici doznává
ně složitý úkol. podstatných změn velikosti a tvaru.
Obtížnosti rozpoznávání objektů lépe porozumí Za třetí dokážeme objekty (např. židli) rozpo
me, když se zaměříme na jednotlivé procesy, kte znat bez zjevných obtíží. Židle se mohou lišit
ré tato činnost zahrnuje. Za prvé vidíme v zorném v nejrůznějších vizuálních vlastnostech (např.
poli mnoho různých objektů, které se navzájem barvou, tvarem, velikostí) a na první pohled ne
překrývají, a my potřebujeme zjistit, kde jednotli ní zřejmé, jak dokážeme zařadit tak rozmani
vé objekty končí a jiné začínají. Komplikovanost té objekty do stejné kategorie. Tohoto tématu
tohoto úkolu si můžeme přiblížit na příkladu au se úzce týká problematika reprezentace pojmů
tora píšícího tato slova. V jeho zorném poli se na (např. Rosch et al., 1976) popsaná v 10. kapi
chází více než sto objektů, jak ve viditelné čás tole.
ti místnosti, tak také v zahradě venku. Více než I přes celkovou složitost procesu rozpoznávání
90 % těchto předmětů překrývá jiné a nebo je sa objektů dokážeme obvykle mnohem více než
mo ostatními objekty částečně zakryto. jen identifikovat objekty v zorném poli. Napří
TABULKA 4.1 Hlavní procesy podílející se na rozpoznávání objektů
• překrývání: rozhodování, kde jeden objekt končí a druhý začíná

• správné rozpoznání objektů pozorovaných z různých úhlů a vzdáleností
• přiřazení rozmanitých zrakových stimulů pod stejnou kategorii objektů
106
klad umíme popsat, jak by daný objekt vypadal šablon i teorií rysů navrhli na tuto otázku různé
z jiného úhlu, dokážeme si představit jeho po odpovědi, na velmi obecné úrovni se ale shodu
užití a funkci. jí v názoru, že rozpoznávání tvarů zahrnuje po
Lze říci, že pod termín rozpoznávání objektů rovnávání informací obsažených ve zrakovém
je možné zařadit více dějů, než jsme původně vjemu s informacemi uloženými v paměti.
naznačovali. V této kapitole se pokusíme po
odhalit tajemství toho, jak dochází k rozpozná Teorie šablon
vání objektů u zdravých osob a také u pacientů Základní myšlenkou teorií šablon je předsta
s mozkovým postižením. va, že pro každý zrakový obrazec, který zná
me, máme v dlouhodobé paměti uloženou mi
niaturní kopii nebo šablonu. Jednotlivý obraz
ROZPOZNÁVÁNÍ OBRAZCŮ
rozpoznáme tak, že zjistíme, se kterou šablo
Vzhledem ke složitosti rozpoznávání prostoro nou se podnět shoduje nejvíce. Taková teorie
vých objektů je logické, že se nejprve zastaví je velmi jednoduchá, ale není příliš realistická,
me u procesů, které se podílejí na rozpoznává když si uvědomíme obrovské množství podně
ní dvojrozměrných obrazců (pattem recognition) tů, které odpovídají jedné šabloně.
a na jejich identifikaci a kategorizaci. Mnoho Prvním vylepšením základní teorie šablon je
výzkumů z této oblasti se zaměřuje na to, jak představa, že zrakový vjem projde procesem
rozpoznáváme alfanumerické symboly (číslice normalizace (např. vytvořením vnitřní repre
a písmena). Klíčovým tématem je značná fle zentace ve standardní poloze, velikosti apod.)
xibilita lidského zrakového systému. Například a teprve potom je porovnáván s uloženými ša
různé instance písmene „A" dokážeme rychle blonami. Normalizace pomůže při rozpozná
a přesně rozpoznat, i když se značně liší natoče vání čísel a písmen, ale je nepravděpodobné,
ním, velikostí a druhem písma. Jak to, že je roz že by vedla k přiřazování správných šablon ve
poznávání obrazců tak úspěšné? Zastánci teorií všech případech.
Dalším vylepšením teorie šablon je předpo
klad, že pro každé písmeno i slovo máme ví
ce šablon. To by umožnilo hledat shodu me
zi podněty a šablonami ve větší a rozmanitější
množině podnětů, daní za toto zlepšení je ale
značná těžkopádnost vzniklé teorie.
Teorie šablon nedokážou dobře vysvětlit lid
skou přizpůsobivost a pružnost při rozpozná
vání alfanumerických symbolů. Omezení těch
to teorií jsou zřetelná v případech, kdy podnět
patří do kategorie, kterou není možné charak
terizovat jedinou šablonou (např. budovy).
Teorie rysů
Podle teorií rysů se obraz skládá z množiny
specifických atributů neboli rysů. Například
rozpoznáván! objektů
107
o tváři by se dalo říci, že obsahuje různé rysy,
OBRÁZEK 4.1
jako je nos, dvě oči, ústa, brada atd. Předpoklá
dá se, že proces rozpoznávání obrazu začíná
vydělením jednotlivých rysů z prezentovaného seznam i seznam 2
podnětu. Tato množina rysů se potom kombi
nuje a porovnává s informacemi uloženými IMVXEW ODUGQR
v paměti. WVMEIX GRODUQ
V případě alfanumerického znaku, jako je pís
meno „A“, by zastánci této teorie mohli říci, že VXWIEM DUROQG
jeho klíčovými rysy jsou dvě rovné a jedna příč
MIEWVX RGOUDQ
ná čára, která je spojuje. Výhodou tohoto teore
tického přístupu je to, že podněty, které se vel WEIMXV RQGOUD
mi liší ve velikosti, natočení nebo v drobných
IWVXEM UGQDRO
detailech, budou stále identifikovány jako in
stance stejného vzoru. IXEZVW GUQZOR
Opora teorií v experimentech VWEMXI ODGRUQ

Přístup teorie rysů získal podporu ve studi MIVEWX DRUQGO
ích týkajících se zrakového vyhledávání, kde
je úkolem co nejrychleji najít cílové písmeno WXEIMV UQGORD
(viz též kap. 5). Neisser (1964) srovnával časy
potřebné k nalezení písmene „Z“ v případech,
kdy se písmena použitá jako distraktory buď
Ukázky seznamů z výzkumu hledáni písmen. Distraktory
skládala z rovných linií (např. W, V), nebo ob v seznamu 2 mají s cílovým písmenem Z méně společných
sahovala zakřivené prvky (např. O, G), jak vi rysů než distraktory v seznamu 1.
díme na obrázku 4.1. V druhém případě bylo
hledání rychlejší, pravděpodobně proto, že dis
traktory sdílely s cílovým písmenem Z méně mnohem nižší, když se malá písmena lišila od
společných rysů. velkého, naproti tomu tato odlišnost neměla
Teorie rysů jsou založeny na předpokladu, že vliv na rychlost rozhodování o velkém písme
zrakové zpracování postupuje od detailní ana nu. Podle Navona (1977, s. 354) výsledky nazna
lýzy obrazce či objektu ke globálnějším a obec čují, že „procesy vnímání probíhají v určitém
nějším analýzám. Na druhou stranu ale existují sledu a postupují od globální struktury k jem
doklady o tom, že globální zpracování detail nějším analýzám. Jinak řečeno, celá scéna je
ní analýzu předchází. Navoň (1977) předkládal spíše rozkládána než sestavována“.
svým pokusným osobám podněty podobné to Existují však zjištění, která neodpovídají tomu
mu na obrázku 4.2. V jedné z jeho studií mě to Navonovu závěru. Kinchla a Wolfe (1979)
ly zkoumané osoby za úkol určit, zda velké pís použili pro svůj pokus podobné podněty jako
meno je „H“ nebo „S“, v dalším pokusu zase, Navoň (1977), ale v různých velikostech. Když
zda malá písmena tvořící obrazec jsou „H“ či bylo velké písmeno příliš veliké, zpracování
„S“. Zjištěná rychlost u druhého pokusu byla malých písmen předcházelo zpracování velké-
108
li bychom být schopni identifikovat v mozkové
kůře buňky, které se na tomto procesu podíle
jí. Samotná existence buněk, které odpovídají
právě jen na určité aspekty zrakových podnětů,
je konzistentní s teoriemi rysů, ale nutně nedo
kazuje, že tyto teorie jsou správné.
Hubel a Wiesel (např. 1979) používali metodu
záznamu aktivity na úrovni jednotlivých neu
ronů ke studiu chování konkrétních buněk (viz
kap. 1). Zjistili, že mnoho buněk odpovídalo na
prezentaci světelného bodu dvěma odlišnými
způsoby podle toho, která část receptivního po
le buňky byla zasažena:
1. Odpověď typu „on“, kdy se frekvence excita

cí po zapnutí světla zvýšila.
Příklad podnětu, který používal Navoň (1977) k demonstraci
2. Odpověď typu „off‘, kdy světlo vedlo k nižší
významu globálních rysů při vnímání. frekvenci excitací.
Dělení na „on-centre“ a „oíf-centre“ („upro

ho písmene. Oba vědci předpokládají, že glo střed spínající“ a „uprostřed vypínající“) buň
bální zpracování předchází detailní analýzu ky můžeme najít u mnoha gangliových buněk
pouze tehdy, pokud je možné postihnout glo sítnice, buněk v corpus geniculatum laterale
bální strukturu obrazce či objektu během jedi a buněk IV. vrstvy primární zrakové kůry. „On-
né fixace oka. -centre“ buňky reagují odpovědí „on“ na pří
Hlavním problémem výzkumu navazujícího tomnost světla ve středu jejich receptivního po
na Navonovu studii (1977) je to, že se nepodaři le a odpovědí „off“ na světlo v periferní části;
lo zjistit, kde přesně v systému zrakového zpra u „oíf-centre“ buněk je tomu přesně naopak.
cování dochází k preferování globálních vjemů. Hubel a Wiesel (např. 1979) dále objevili v re
Slovy Kimchiové (1992, s. 36): ceptivních polích primární zrakové kůry dva
typy neuronů: jednoduché buňky a komplex
Zdá se, že máme důkazy, i když ne plně přesvědči ní buňky. Jednoduché buňky mají oblasti „on“
vé, že k preferenci globálních vjemů dochází v čas a „off‘, které mají pravoúhlý tvar. Tyto buňky
ných fázích zpracování. Některá zjištění nazna hrají důležitou roli v detekci signálu - nejvíce
čují, že tento efekt je podložen procesy vnímání, reagují na přítomnost tmavých úseček na svět
jiná zjištění hovoří pro mechanismy pozornosti. lém poli, světlých úseček na tmavém poli a na
rovné hrany oddělující světlé a tmavé plochy.
Kognitivní neurověda Zároveň každá jednoduchá buňka reaguje nej
Některá zjištění kognitivních neurovědců se tý silněji na podněty určité orientace. Proto odpo
kají také teorií rysů. Pokud prezentace podnětu vědi těchto buněk mohou dobře sloužit k de
vede k podrobné analýze základních rysů, mě- tekci rysů.
109
Komplexních buněk je mnohem více než jed střídajících se světlých a tmavých proužků.
noduchých. Připomínají jednoduché buňky Zvláštní pozornost bývá věnována sinusoidovým
tím, že nejvíce reagují na přítomnost rovných mřížkám, kde se intenzita mezi sousedními
podnětů určité orientace. Liší se však v několi proužky spojitě mění. Podle Sekulera a Blakea
ka bodech: (1994) mají mřížky čtyři základní parametry:
1. Komplexní buňky mají větší receptivní pole. 1. Prostorovou frekvenci: rozestupy mezi
2. Frekvence excitací komplexních buněk od proužky na sítnici.
povídající určitému podnětu závisí jen málo 2. Kontrast: rozdíl v intenzitě mezi světlými
na poloze podnětu v receptivním poli buň a tmavými proužky.
ky. Jednoduché buňky naproti tomu mají 3. Sklon: úhel, pod kterým jsou jednotlivé
oblasti „on“ a „off‘ s odlišným chováním. proužky prezentovány.
3. Mnoho komplexních buněk silně reaguje 4. Prostorová fáze: pozice mřížky k nějakému
na pohybující se tvary, zatímco jednoduché dalšímu bodu (např. k hraně obrazovky).
buňky reagují pouze na nepohyblivé nebo
jen pomalu se pohybující tvary. Změnami těchto základních čtyř parametrů
můžeme získat jakýkoliv obrazec.21
Máme také důkazy o existenci hyperkomplex- Campbell a Robson (1968) založili svůj multika-
ních buněk, které reagují na ještě složitější útva nálový model na předpokladu, že vizuální sys
ry. Některé z nich například reagují nej výrazněji tém obsahuje několik skupin neuronů (nebo
na pravoúhlé rohy, jiné reagují na další úhly. li kanálů), které reagují na mřížky o různých
Je třeba zdůraznit, že korové buňky poskytují prostorových frekvencích. Svůj model podpoři
víceznačné informace, protože reagují stejným li výzkumem, kdy prezentovali participantům
způsobem na různé podněty. Například buňka, složené mřížky, které vznikly zkombinováním
která reaguje nejvíce na pomalu se pohybující několika jednoduchých sinusoidových mřížek.
vodorovnou úsečku, bude reagovat středně sil Zrakový systém reagoval odlišně na každou jed
ně na rychle se pohybující vodorovnou úseč notlivou komponentu složených mřížek, prav
ku, ale i na pomalu se pohybující úsečku, která děpodobně proto, že byly aktivovány kanály, kte
není úplně vodorovná. Sekuler a Blake (1994, ré těmto komponentám odpovídají. V dalších
s. 134) upozorňují, že „neurony ve zrakové ků výzkumech se zjistilo, že většina buněk zrakové
ře nemohou být označovány za skutečné ,de kůry reaguje silněji na sinusoidové mřížky než
tektory rysů“, [...] protože jednotlivé buňky ne na prosté linie a hrany (viz Pinel, 1997).
dokážou signalizovat přítomnost daného rysu Důraz na prostorovou frekvenci vedl k zavede
s jistotou“. ní funkce kontrastové senzitivity (contrast sensi
Hubel a Wiesel (1962) tvrdili, že zpracování tivity), která vyjadřuje schopnost jedince regis
ve zrakové kůře je založeno na rovných čarách trovat podněty různých prostorových frekvencí.
a hranách. Alternativou je pohled založený na Prospěšnost této metody ukazuje například stu
mřížkách (gratings), což jsou vzory složené ze die Ginsburga, Evanse, Sekulera a Harpa (1982),
" Jakýkoliv obrazec získáme složením většího počtu základních mřížek, které se liší ve zmíněných čtyřech parametrech (pozn.
překl.).
kognitivní psychologie
110
v níž piloti plnili úkoly v letovém simulátoru při Za druhé nezáleží rozpoznávání obrazu pou
snížené viditelnosti. V některých případech by ze na seznamu rysů podnětu. Například pís
lo potřeba zrušit přistávací manévr, protože při meno „A“ se skládá ze dvou šikmých čar a „po
stávací plocha byla zablokovaná. Ginsburg et al. mlčky“, ale tyto rysy můžeme prezentovat také
(1982) změřili každému pilotovi jeho zrakovou tak, že nebudou jako „A“ vnímány: \ / -. Aby
ostrost, což je velikost nej menšího detailu, který chom porozuměli rozpoznávání tvarů, musí
dokáže zaznamenat. Letové výsledky pilotů na me zohlednit nejen rysy samotné, ale také vzta
zrakové ostrosti nezávisely, ale piloti s vyšší cit hy mezi nimi.
livostí ke kontrastu si dokázali zablokované při Za třetí jsou omezení teorií rysů zřetelná v pří
stávací plochy všimnout dříve. padě prostorových podnětů. Tyto objekty doká
Harvey, Roberts a Gervais (1983) prezentovali žeme rozeznat, i když jsou některé důležité ry
zkoumaným osobám v krátkých časech písme sy zakryty, což svědčí v neprospěch teorií rysů.
na a žádali je, aby písmena nahlas vyslovovaly. Za čtvrté globální zpracování často předchází
Některá písmena (jako je „K“ a „N“) s několika zpracování rysů (např. Navoň, 1977), což po
společnými rysy nebyla zaměňována, což od tvrzují i výzkumy týkající se zpracování tváří,
poruje předpovědím teorie rysů. Naproti tomu o nichž se zmíníme později.
byla i přes menší počet společných rysů zamě
ňována písmena, která mají podobné prostoro MARROVA KOMPUTAČNÍTEORIE
vé frekvence. To naznačuje, že v rámci zrako
vého systému je prostorová frekvence podnětů Marr (1982) předložil komputační teorii proce
důležitější než rysy reprezentující písmena. sů zapojených do rozpoznávání objektů. Na
vrhl sled reprezentací (popisů), které postupně
Zhodnocení přinášejí víc a víc informací o vjemovém poli;
Rysy podnětů hrají při rozpoznávání obrazců konkrétně šlo o tyto tři typy reprezentace (viz
důležitou roli, ale teorie rysů nechávají stále obr. 4.3):
mnoho otevřených otázek.
Za prvé podceňují význam kontextu a očeká • „Prvotní náčrtek“, který poskytuje dvojroz
vání při rozpoznávání obrazců. Weissteino- měrný popis podnětu týkající se zejména
vá a Harris (1974) použili úlohu, při níž mě změn intenzity světla, tj. například informa
li participant! za úkol najít hranu obsaženou cí o hranách, obrysech a bodech.
v tachistoskopicky prezentovaných obrazcích. • „zVžD náčrtek“, který obsahuje informace
Hrana přitom byla obsažena buď v trojrozměr o hloubce a sklonu viditelných ploch. Ty
ném tvaru, nebo v méně uspořádaném obraz to údaje se získávají z informací o stínová
ci. Podle zastánců teorie rysů by měla hledaná ní, texturách, pohybu, binokulární disparitě
hrana vždy aktivovat stejné detektory rysů ne atd. Podobně jako prvotní náčrtek je tato re
závisle na uspořádání celkového tvaru. Ukáza prezentace vázána na polohu pozorovatele.
lo se, že detekce hrany vsazené do trojrozměr • „Prostorová (3D) reprezentace“, která popi
ného tvaru je úspěšnější, což není v souladu suje trojrozměrný tvar objektů a jejich vzá
s mnoha teoriemi rysů. Weissteinová a Harris jemnou polohu nezávisle na poloze pozoro
(1974) tento jev nazvali „efekt nadřazenosti ob vatele.
jektu“ (object-superiority effect).
111
OBRÁZEK 4-3
Prvotní náčrtek je 2*/aD náčrtek využívá informací získaných Prostorový model nezávisí na poloze
dvojrozměrným popisem hran, ze stínování, textur, binokulární disparity atd. pozorovatele a popisuje vztahy mezi jednotlivými
světlých a tmavých ploch a poskytuje údaje o hloubce a uspořádání částmi objektu a jejich vzájemnou polohu.
a obrysů. viditelných částí. Neposkytuje informace o těch
částech, které nevidíme, jako je zadní část
nebo vnitřek misky.
Poznámka: Je těžké podat dobrý příklad 2‘/zD náčrtku, když místo skutečného objektu zkoumáme fotografii, která je sama o sobě
dvojrozměrná. Naše znalosti o tvaru a funkci misky se v tomto případě střetávají s pokusy popsat pouze to, co skutečně vidíme,
a ne i to, o čem víme!
Marrovy tři typy reprezentace vjemového pole. Fotografie Bipinchandra J. Mistry.
Prvotní náčrtek ní a snižují ji stíny, které na povrch dopadají.

Podle Marra (1982) je možné rozlišit dvě verze Navíc se může intenzita odraženého světla vý
prvotního náčrtku: hrubý prvotní náčrtek a pl razně měnit v závislosti na různých texturách
ný prvotní náčrtek. Obě reprezentace jsou sym povrchu, proto informace o jejích změnách
bolické a obraz popisují jako seznam symbo v hrubém prvotním náčrtku neposkytují spo
lů. Hrubý prvotní náčrtek obsahuje informace lehlivé vodítko pro určování tvarů a hran.
o změnách v intenzitě světla ve scéně a těchto Hrubý prvotní náčrtek je vytvořen z obrazu na
informací je využíváno v plném náčrtku k urče sítnici převedeného na odstíny šedi. Tato repre
ní tvarů objektů. Proč jsou vytvářeny dva náčrt zentace v odstínech šedi (grey-level representation)
ky? Částečně proto, že možných příčin změn je založena na intenzitách světla dopadajícího
v intenzitě světla je celá řada. Intenzita světla na elementární jednotky obrazu, tzv. pixely. In
odráženého od povrchu závisí na úhlu osvětle- tenzita světla se v každém pixelu neustále mě-
112
ní, a proto hrozí nebezpečí, že obraz bude tě vazku jsou víceznačnosti odstraňovány až ve
mito neustálými změnami narušován. Jedním chvíli, kdy máme přesvědčivý důkaz pro jednu
ze způsobů, jak se takové komplikaci vyhnout, z verzí. Tento přístup je velmi užitečný, protože
je zprůměrovat intenzitu světla v daném pixe- chybná interpretace na začátku procesu by při
lu s hodnotami v sousedních pixelech, což vy dalším zpracování vedla k dalším chybám.
hladí obraz a odstraní šum, ale může to také Marrův počítačový program využíval princi
setřít velmi jemné detaily a způsobit tak ztrá pu explicitního pojmenování tak, že přiřazoval
tu informace. malým částem v hrubém náčrtku poziční sym
Obvykle se celý problém řeší vytvořením sady boly (plače tokens), které reprezentovaly polohu
několika reprezentací daného obrazu, kde se oblouku či hrany nebo jejich zakončení. Růz
jednotlivé verze liší stupněm rozostření. Všech né prvky v hrubém náčrtku byly začleněny pod
ny tyto obrazy jsou následně zkombinovány do společný symbol podle obecných pravidel při
hrubého prvotního náčrtku. Podle Marra a Hil- pomínajících tvarové zákony, například podle
drethové (1980) je hrubý náčrtek tvořen prvky blízkosti, pokračování tvaru nebo uzavření (viz
čtyř typů: hranami, pruhy, zakončeními a bo kap. 2). Poziční symboly se potom kombinovaly
dy. Každý z těchto prvků se v rozostřených ob podobným způsobem. Uvedme dva příklady:
razech projevuje typickými změnami světelné
intenzity. Jedním z omezení přístupu Marra • Shlukování: Blízké poziční symboly jsou
a Hildrethové je, že nevyužívá všech informa kombinovány do pozičních symbolů vyšší
cí, které jsou v původním černobílém obraze ho řádu.
dostupné (Watt, 1988). • Slučování do křivek: Poziční symboly, které
jsou vyrovnané v jednom směru, jsou spo
Plný prvotní náčrtek jovány a vytvářejí konturu.
Abychom zjistili celkovou strukturu a organi
zaci informací v obrazu, musíme s hrubým ná Shrnutí oddílu
črtkem provést ještě další operace. To je nut Marr vytvořil jeden z prvních podrobných po
né, protože informace v hrubém náčrtku bývá pisů procesů, které se odehrávají v raných fá
mnohoznačná a odpovídala by několika mož zích vnímání. Marrův (1976, 1982) program
ným strukturám. Marr (1976) zjistil, že k na na zpracování obrazu a vytváření plného pr
vržení algoritmu pro zjišťování organizace votního náčrtku byl poměrně úspěšný. Jedním
vnímaného materiálu je účelné využívat dva z důvodů, proč pravidla seskupování symbolů
poměrně obecné principy: fungují, je to, že odrážejí princip, který dobře
funguje ve skutečném světě. Například prvky,
1. Princip explicitního pojmenování. které jsou blízko u sebe nebo jsou si navzájem
2. Princip nejmenšího závazku. podobné, budou pravděpodobně patřit ke stej
nému objektu. Celý program fungoval dobře,
Podle prvního principu je účelné přiřazovat i když při rozeznávání objektů nespoléhal na
skupinám prvků jména či symboly, protože to jejich předchozí znalost nebo na očekávání.
to jméno či symbol je možné opakovaně po V některých případech ale nebyl schopen ur
užívat k dalším popisům a dále vytvářet ještě čit hranu nebo organizaci objektů bez dodateč
větší skupiny. Podle principu nejmenšího zá ných informací.
ROZPOZNÁVÁNÍ OBJEKTŮ 113

Marr (1982) předpokládal, že k seskupování pozorovatele a při změně úhlu pohledu zůstá
dochází na úrovni dvojrozměrné reprezentace. vá stále stejný.
Ukazuje se ale, že může probíhat i na úrovni Marr a Nishihara (1978) určili tři kritéria, která
trojrozměrné reprezentace (např. Rock & Pal- by měla 3D reprezentace splňovat:
mer, 1990; viz kap. 2). Enns a Rensick (1990)
zjistili, že účastníci jejich experimentu byli • Dostupnost: Mělo by být snadné reprezen
schopni okamžitě vyloučit objekt, který se od taci sestrojit.
ostatních lišil (úloha „odd-man-out“), i když se • Rozsah a jedinečnost: Rozsah charakterizuje
objekty odlišovaly pouze prostorovou orienta množství tvarů, na které lze danou reprezen
cí. To naznačuje, že informace o prostoru či taci v určité kategorii aplikovat. Jedinečnost
hloubce mohou být také použity k seskupová znamená, že různé pohledy na stejný objekt
ní podnětů. vedou ke stejné standardní reprezentaci.
• Stabilita a senzitivita: Stabilita znamená, že
2VÍD náčrtek reprezentace slučuje podobnosti různých
Podle Marra (1982) má proces vytváření 2V2D objektů, senzitivita je schopnost reprezen
náčrtku z prvotního náčrtku několik fází. Prv tovat význačné odlišnosti.
ním krokem je konstrukce rozsahové mapy
(range map), která nese informace o hloubce Marr a Nishihara navrhli jako základní sta
každého povrchového bodu ve scéně (podle vební jednotky pro popis objektů válce, proto
Frisby, 1986, s. 164). Následně jsou informa že mají jednu hlavní osu. Tyto jednotky jsou
ce z rozsahové mapy využity pro popisy vyšší hierarchicky uspořádány tak, že jednotky vyš
ho řádu (např. konvexní nebo konkávni úhel ší úrovně poskytují informace o tvaru objek
mezi dvěma plochami ve scéně). O způso tu a jednotky nižší úrovně informace o detai
bu, jímž je vytvářena rozsahová mapa, je toho lech. Proč si Marr a Nishihara zvolili přístup
známo poměrně dost, následný proces tvor založený na hlavních osách? Tvrdili, že rozpo
by 2V2D mapy ale není zatím příliš prozkou znat hlavní osy objektů bývá poměrně snadné
maný. nezávisle na úhlu pohledu, zatímco jiné cha
Které informace jsou využívány pro převod pr rakteristiky (např. přesný tvar) se tak snadno
votního náčrtku na 2V2D mapu? Jak je popsá určit nedají.
no ve 2. kapitole, využívá se stínování, pohybu, Teoretický přístup Marra a Nishihary si může
textur, tvaru a binokulární disparity. me přiblížit na příkladu hierarchické reprezen
tace tvaru lidské postavy (viz obr. 4.4). Lidská
Prostorová reprezentace postava může být rozložena na válce různými
Samotný zlůD náčrtek je pro identifikaci ob více či méně obecnými způsoby. Předpoklá
jektů slabým základem, zejména proto, že je dá se, že takový 3D popis je uložen v paměti
vázán na pozici pozorovatele. To znamená, že a umožňuje nám rozpoznat podněty jako na
se reprezentace objektu značně liší v závislosti příklad lidskou postavu nezávisle na úhlu po
na tom, odkud je pozorován, a taková variabili hledu.
ta značně znesnadňuje rozpoznávání. Proto je Podle Marra a Nishihary (1978) vyžaduje roz
třeba vytvořit reprezentaci pomocí 3D modelu, poznávání objektů srovnávání 3D modelu,
který obsahuje informace nezávislé na poloze který jsme si k vnímanému podnětu vytvoři-
114
OBRÁZEK 4.4
lidská postava
(a) (b)
Hierarchická organizace lidské postavy (Marr 8? Nishihara, 1978) na různých úrovních: (a) osa celého těla,
(b) osy na úrovni rukou, nohou a hlavy, (c) ruce rozdělené na nadloktí a předloktí, (d) předloktí se zápěstím,
(e) ruka s dlaní a prsty.
li, s katalogem 3D reprezentací uloženým v pa vidíme pohár, konkávni oblasti určují podsta
měti. Aby to bylo možné, potřebujeme nejprve vec, nohu a kalich.
najít u každého podnětu jeho hlavní osu. Po Za druhé je možné bez ohledu na úhel pohle
té jsou hledány konkávni oblasti (tj. kde linie du spočítat délky a polohy os většiny objektů.
povrchu směřují do objektu). V případě lidské Za třetí mohou informace o osách pomáhat
postavy jsou konkávními oblastmi například při vnímání objektů. Humphreys a Bruceová
podpaží. Tyto oblasti potom slouží k rozděle (1989) ukázali, že lidé mohou být snadno odli
ní podnětu na jednotlivé segmenty (např. ruce, šeni od goril porovnáním relativních délek os
nohy, trup a hlavu) a nakonec se hledají nové segmentů rukou a nohou: naše nohy jsou delší
hlavní osy pro každý z nových segmentů. než paže, zatímco u goril je tomu naopak.
Tento přístup založený na hledání konkávních
oblastí a hlavních os má několik výhod. Za pr Biedermanova teorie rozpoznávání
vé je známo, že konkávni oblasti hrají v roz pomocí komponent
poznávání objektů důležitou roli. Vezměme Biedermanova teorie (1987, 1990) dále rozví
si například dvojznačnou figuru tváří a pohá jí práci Marra a Nishihary (1978). Základní
ru (obr. 2.2), kterou z toho hlediska studovali myšlenkou teorie rozpoznávání pomocí kompo
Hoffman a Richards (1984). Ve chvíli, kdy vidí nent (recognition-by-components) je představa,
me tváře, pomocí konkávních oblastí nalézá že se objekty skládají ze základních tvarů ne
me čelo, nos, rty a bradu. Naproti tomu když boli komponent, které jsou označovány jako
ROZPOZNÁVÁNÍ OBJEKTŮ
115
geony (geometrické ionty). Příklady geonů jsou Abychom dokázali lépe pochopit teorii rozpo
kvádry, válce, koule, oblouky a klíny. Podle Bie- znávání pomocí komponent, podívejme se na
dermana (1987) existuje asi 36 různých geonů. obrázek 4.5. Doposud jsme se v našem výkladu
To se může zdát na první pohled málo, protože zabývali stadiem hledání jednotlivých kompo
pomocí tohoto počtu bychom měli být schop nent neboli geonů a určováním jejich vztahů.
ni popsat objekty všech myslitelných tvarů. Na Jakmile jsou tyto údaje zjištěny, porovnávají
druhou stranu například angličtina disponu se s uloženou reprezentací objektu neboli se
je také nesmírným množstvím slov, ale pou strukturním modelem, který obsahuje infor
hými 44 fonémy. Trik spočívá v tom, že tyto mace o typu geonů, jejich poloze, velikostech
fonémy mohou být seřazeny v nejrůznějším atd. Pozorovaný předmět nakonec identifikuje
pořadí, a podobně to platí i pro geony. Popis me podle toho, která známá reprezentace nej
objektů pomocí geonů je tak bohatý mimo jiné lépe odpovídá získaným informacím o jeho
proto, že tyto prvky mohou být v prakticky li komponentách.
bovolných prostorových vztazích. Například šá Jak se můžeme přesvědčit na obrázku 4.5, za
lek můžeme popsat jako válec, k němuž je ze tím jsme se věnovali pouze jednomu aspektu
strany připojen oblouk, zatímco kbelík, který Biedermanovy teorie a vynechali jsme tu část
se skládá ze stejných geonů, má oblouk připo analýzy, která se zabývá procesem identifikace
jený k hornímu okraji válce. jednotlivých komponent či geonů. Prvním kro
kem této analýzy je detekce hran, kterou Bie-
OBRÁZEK 4.5 derman vymezuje takto: „[Na počátku probíhá]
rané stadium detekce hran, kdy se zjišťují roz
díly v povrchových charakteristikách objektů,
zejména v jasu, textuře a barvě, a vytváří se kre
sebný popis objektu.“
V dalším kroku je třeba určit, jak by se měl po
zorovaný objekt rozdělit na jednotlivé kompo
nenty. Biederman (1987) souhlasí s Marrem
a Nishiharou (1978) v tom, že klíčovou úlohu
v celém procesu hrají konkávni části objektů.
Dále je třeba rozhodnout, které informace o hra
nách objektu nesou důležité údaje, invariantní
bez ohledu na úhel pohledu. Podle Biedermana
existují čtyři takové invariantní vlastnosti:
• Zakřivenost: body na křivce.

• Rovnoběžnost: souběžně uspořádané mno
žiny bodů.
• Společné zakončení: hrany končící ve stej
ném bodě.
Schéma Biedermanovy teorie rozpoznávání pomocí kompo • Kolinearita: body na jedné přímce.
nent. Upraveno podle Biedermana (1987).
116
Podle této teorie jsou geony rozpoznávány na mínkách, ale objekty dokážeme identifiko
základě invariantních charakteristik. Napří vat i v podmínkách zhoršených (např. objekt
klad válec má dvě zakřivené hrany a další dvě je částečně zakryt jiným). Podle Biedermana
rovnoběžné hrany, které je spojují; oproti tomu (1987) existuje několik důvodů, proč se nám to
kvádr má tři rovnoběžné hrany a žádné zakři daří:
vené hrany. Biederman (1987, s. 116) soudí, že
tyto čtyři vlastnosti • Invariantní vlastnosti (např. zakřivenost,
rovnoběžnost) můžeme určit, i když vidíme
jsou dostatečné vhodné k tomu, aby nezávisely na jen části hran.
naklonění objektu a daly se zjistit jen z několika • Pokud dokážeme rozeznat konkávni části
bodů každé hrany. Proto je možné z těchto infor křivek, chybějící části křivek lze doplnit.
mací získat primitivům [komponentu, geon] s vel • Při rozpoznávání složitých objektů jsme vy
kou tolerancí k odlišnostem v úhlu pohledu, pře- staveni velkému množství redundantních
kryvu [překážkám] a šumu. informací, a proto můžeme objekty roz
poznat, i když některé komponenty chy
Důležitou částí Biedermanovy teorie, která se bí (např. žirafu poznáme podle jejího krku,
úzce týká výše uvedených invariantních vlast i když nohy nevidíme).
ností, je princip nenáhodnosti, podle něhož
pravidelnosti, které při pozorování objektu vi Každá teorie rozpoznávání objektů musí vy
díme, odrážejí skutečné (nenáhodné) pravidel světlovat i problém vazby. S tímto problémem
nosti v objektu samém a nejsou jen náhodnými se setkáváme vždy, když vidíme několik objek
důsledky pozorování z určitého úhlu. Pokud na tů najednou a musíme určit, který prvek nebo
příklad u dvojrozměrného obrazu nacházíme komponenta patří ke kterému z nich. Tímto
symetrii, předpokládáme, že existuje i v troj problémem se zabývali Hummel a Biederman
rozměrném obraze. Tento princip pomáhá při (1992), kteří navrhli konekcionistický model pů
rozpoznávání komponent, ale někdy nás vede vodní Biedermanovy teorie geonů (1987). Ten
k mylným závěrům. Například rovná linie v ob to model je tvořen konekcionistickou sítí o sed
raze obvykle odpovídá rovné linii u skutečného mi vrstvách, která na vstupu dostává čárovou
objektu, ale nemusí tomu tak být vždy (podívej kresbu vnímaného objektu a na výstupech vrací
me se zepředu na pneumatiku jízdního kola). jednotku odpovídající identitě daného objektu.
Princip nenáhodnosti nám pomáhá pochopit, Podle Ellise a Humphreyse (1999, s. 157) „závisí
jak dochází k některým zrakovým klamům, propojovací mechanismus, který navrhují, [...]
jako je třeba iluze Amesova pokoje (popsaná na současné aktivaci jednotek sítě. Zhruba ře
v kap. 2). V podstatě se jedná o velmi podiv čeno, ty jednotky, které jsou současně aktivová
ný útvar, který ale při pohledu z jednoho bodu ny, jsou spolu provázány, a tak jsou provázány
přesně odpovídá tomu, jak by měl vypadat oby i rysy, které reprezentují“. Jinými slovy, ty jed
čejný pravoúhlý pokoj. Právě existence symet notky, které obvykle patří ke stejnému objektu,
rie a rovnoběžnosti v obraze Amesova pokoje jsou provázány vzájemnými spoji, které zajišťu
nás klame a vytváří iluzi. jí, že budou aktivovány všechny najednou.
Biedermanova teorie (1987) objasňuje, jak Hummel a Biederman (1992) se svým konek-
jsou rozpoznávány objekty v normálních pod cionistickým modelem provedli různé simu-
ROZPOZNÄVÄNl objektů 117

lační studie a ukázali, že se jedná o efektivní o konkavitě, což potvrzuje předpoklad, že kon-
a přesný mechanismus řešící problém vazby. kavita je důležitá pro rozpoznávání objektů.
Nevíme ale, zda tento problém řeší všichni li Podle Biedermanovy teorie spoléhá mechanis
dé podobným způsobem. mus rozpoznávání objektů spíše na informa
ce o hranách než na údaje o povrchu objektů
Experimentální doklady (např. barva). Tento předpoklad byl experimen
Biederman, Juová a Clapper (1985) provedli tálně testován tak, že participantům byly na
studii, jejímž cílem bylo zjistit, do jaké míry velmi krátkou dobu (50-100 ms) prezentová
dokážou lidé rozpoznat složité objekty v přípa ny kresby nebo fotografie běžných předmě
dech, kdy některé komponenty či geony chybě tů (Biederman, 1987). Porovnáním výsledků
jí. Zkoumaným osobám byly po velmi krátkou v obou podmínkách bylo zjištěno, že průměr
dobu prezentovány kresby komplexních objek né časy potřebné pro identifikaci předmětů by
tů, které se skládaly z šesti až devíti kompo ly u barevných podnětů o 11 ms kratší, zároveň
nent. I v případech, kdy viděly jen tři nebo čty přitom ale docházelo k mírně vyššímu počtu
ři komponenty, zkoumané osoby stále s 90% chyb. K výraznému rozdílu nedocházelo ani
přesností dokázaly objekty identifikovat. u předmětů, jejichž barvu považujeme za dů
Biederman (1987) poukazuje na jednu ze svých ležitou (např. banány).
studií, v níž sledovaným osobám prezentoval Josephová a Proffitt (1996) upozorňují, že mno
neúplné kresby objektů (viz obr. 4.6). Zjistil, že ho studií ukazuje na významnou úlohu barvy
rozpoznat předměty bylo mnohem těžší v pří při rozpoznávání objektů, zejména takových,
padech, kdy chyběly linie nesoucí informace které jsou svou barvou charakteristické (např.
třešně). Výzkum Josephové a Proffitta tato zjiš
tění potvrdil a také zjistil, že znalosti o barvách
mohou být důležitější než samotné vnímám
barvy. Například zkoumaným osobám trvalo dé
le rozhodnout se, zda oranžově zbarvený chřest
není celer, protože uložené barvy celeru a chřes
tu byly podobné. Překvapivě ale rychle rozlišova
ly mezi oranžově zbarveným chřestem a mrkví,
i když se jejich barvy vizuálně shodovaly.
Biederman (1987) tvrdí, že vstupní obraz je nej
prve rozdělen na jednotlivé části (geony), které
tvoří základní stavební kameny rozpoznávání
objektů. Jak jsme si ale již řekli dříve, globální
zpracování objektů často předchází podrobné
mu zpracování jednotlivých částí (viz Kimchi,
1992). Můžeme tedy říci, že existují experi
mentální zjištění podporující Biedermanovu
Neporušené kresby (vlevo) a neúplné kresby objektů se za
chovanými (uprostřed) nebo nezachovanými liniemi (vpravo),
teorii (1987), ale její ústřední teoretická výcho
které nesou informace o konkavitě. Upraveno podle Bieder diska ještě nebyla přímo testována. Například
mana (1987). neexistuje přesvědčivý důkaz, že 36 geonů na
118
vržených Biedermanem jsou skutečné základ Tyto teorie oproti předcházejícím mnohem re
ní jednotky rozpoznávání objektů. alističtěji popisují zpracování prostorových ob
jektů, ale stále mají mnohá omezení. Za pr
Zhodnocení vé jsou velmi efektivní při popisu zpracování
Jak upozornili Humphreys a Riddochová (1994), předmětů, které se dají snadno rozdělit na jed
mnoho teorií rozpoznávání objektů (např. teo notlivé části, ale mnohem méně u předmětů
rie Marra a Nishihary či Biedermanova teorie) nedělitelných (např. oblaka).
tvrdí, že rozpoznávání objektů závisí na sledu Za druhé jsou podle Biedermana (1987) in
následujících procesů: formace získané ze zpracování hran pro roz
poznání objektů dostatečné. Jak jsme viděli,
• Detekce hran. zjištění Biedermana a Juové (1988) ukazují,
• Seskupování či převod na rysy vyššího řádu. že rozpoznávání podle kreseb i podle barev
• Porovnávání s uloženými informacemi ných fotografií je stejně efektivní. Jak ale upo
o struktuře. zornili Sanocki et al. (1998), takový důkaz vy
• Přístup k sémantické paměti. chází z předpokladu, že kresby obsahují jen ty
Rozpoznávání objektů v závislosti na druhu podnětu (kresby vs. barevné fotografie) a na přítomnosti kon
textu. Upraveno podle Sanockého et al. (1998).

hrany, které jsou přítomné i u původního pod nezávislý popis struktury. Jejich výzkum ten
nětu. Kresby jsou ale často idealizovanými va to předpoklad potvrdil, ale jak uvidíme dále, ji
riantami originálu (např. hrany, které nesouvi né výsledky tomu odporují (např. Tarr & Bůlt-
sejí s objektem, jsou vynechány). Sanocki et al. hoff, 1995,1998).
také upozorňují, že procesy založené na zpra Za čtvrté zmiňované teorie dobře popisují jen
cování hran vedou k přesnému rozpoznání hrubé rozlišování, například zda prezentované
objektů spíše v případech, kdy jsou předměty zvíře je pes, nebo kráva, ale prakticky se neda
prezentovány izolovaně, a ne v kontextu mezi jí použít pro rozlišování uvnitř kategorií. Napří
ostatními objekty. V těchto případech totiž mů klad skoro všechny šálky se skládají ze stejných
že být obtížné rozhodnout, které hrany patří ke geonů, ale svůj šálek dokážeme bez problémů
kterému objektu. ihned poznat.
Sanocki et al. (1998) ve své studii prokázali, že Za páté tyto teorie podceňují význam kontex
samotné zpracování hran není vždy pro rozpo tu pro rozpoznání objektů. Například Palmer
znávání objektů dostačující. Předkládali pokus (1975) ve svém výzkumu prezentoval nejprve
ným osobám na dobu jedné sekundy předměty obrázek celé scény (např. kuchyně) a potom
zobrazené buď ve formě kreseb, nebo barev na krátkou dobu obrázek předmětu. Předmě
ných fotografií a zároveň tyto předměty byly ty někdy odpovídaly kontextu (např. bochník
prezentovány buď samostatně, nebo v kontex chleba), a někdy nikoliv (poštovní schránka,
tu. Rozpoznávání objektů bylo v případě kreseb buben); Palmer dále sledoval výsledky za pod
mnohem horší, zejména při zobrazení v kon mínky, kdy byl obrázek kontextové scény vyne
textu (viz obr. 4.7). Sanocki et al. (1998, s. 346) chán. Výsledky ukázaly, že kontext má syste
z toho vyvozují: matický vliv na správné rozpoznávání objektů:
Nejvyšší byla úspěšnost v případech, kdy ob
Informace o hranách zdaleka nedostačují pro roz jekt odpovídal kontextu, střední úspěšnost, po
poznání objektů. Naše výsledky zpochybňují psy kud byl kontext vynechán, a nejnižší úspěšnost
chologické a počítačové modely vidéní [např. Bie v případech s neodpovídajícím kontextem.
derman, 198y], které používají lokální detekci
hran jako jediný nízkoúrovňový proces. Teorie závislosti a nezávislosti
na perspektivě
Za třetí Marr a Nishihara (1978), Biederman Teorie rozpoznávání objektů je možné rozdě
(1987,1990) a další zdůrazňovali, že rozpozná lit na teorie předpokládající závislost (viewpo
vání objektu zahrnuje srovnávání reprezenta int-dependent), resp. nezávislost na perspektivě
ce nezávislé na úhlu pohledu s informacemi pozorovatele (viewpoint-independent). U teorií
o objektu umístěnými v dlouhodobé paměti. nezávislosti (např. Biederman, 1987) nezávisí
Tento předpoklad testovali Biederman a Ger- obtížnost rozpoznání objektu na tom, odkud
hardstein (1993). Ve svém výzkumu vycháze pozorovatel předmět sleduje. Naproti tomu te
li z toho, že pojmenovávání předmětů bude orie závislosti (např. Tarr, 1995; Tarr & Bůlthoff,
stejně úspěšné, ať už použijeme jako vodít 1995,1998) předpokládají, že změny v úhlu po
ka dva různé pohledy na stejný předmět a ne hledu ovlivňují rychlost a/nebo přesnost roz
bo dva stejné pohledy, protože v obou přípa poznávání objektů. Podle těchto teorií „jsou
dech bude z každého vodítka vytvořen stejný reprezentace objektů sbírkami obrazů zná
120
zorňujících předměty z různých směrů“ (Tarr v případech, kdy provádíme jednoduchá kate-
& Bůlthoff, 1995) a rozpoznání je snazší, po gorizační rozhodnutí (např. mezi auty a jízd
kud obraz objektu z pozorovatelovy pozice od ními koly), a teorie závislosti zase uplatňuje
povídá některému z uložených obrazů. me v případech obtížnějšího rozlišování uvnitř
Každá skupina teorií má své argumenty. O Tar- kategorií (např. mezi jednotlivými značkami
rově výzkumu podporujícím teorie závislosti na aut). Tarr a Bůlthoff (1998, s. 4-5) tvrdí, že „té
perspektivě pojednávají Tarr a Bůlthoff (1995). měř všechny studie podporující teorie závislos
Tarr nejprve účastníky experimentu cvičil v roz ti na perspektivě používaly úlohy, ve kterých se
poznávání neznámých předmětů a předměty rozlišovalo mezi vizuálně podobnými předmě
prezentoval z různých pevných úhlů. Poté tes ty, a ne mezi třídami předmětů“.
toval rozpoznávání těchto předmětů z jiných Tyto závěry podporují výzkumy Tarra et al.
úhlů a zjistil, že „rychlost a chybovost odpovědí (1998), kteří v devíti experimentech studova
souvisely s úhlovou vzdáleností k nejbližšímu li rozpoznávání stejných prostorových objektů
bodu, z něhož pokusné osoby předměty zna v různých podmínkách a zjistili, že výkon dob
ly“ (Tarr & Bůlthoff, 1995, s. 1500), což odpoví ře odpovídal předpovědím teorií nezávislos
dá předpovědím teorií závislosti. ti v případech, kdy se jednalo o snadné úkoly
Jak upozorňují Phinney a Siegel (1999), teo (např. ke každému pokusu byla zpětná vazba),
rie nezávislosti (např. Biederman, 1987) před ale u obtížných úkolů lépe odpovídal teoriím
pokládají, že rozpoznávání objektů se zakládá závislosti (např. nebyla poskytnuta žádná zpět
na uložené trojrozměrné reprezentaci objektu. ná vazba).
Naproti tomu teorie závislosti obvykle vychází
z toho, že objekt je reprezentován větším po PŘÍSTUP KOGNITIVNÍ
čtem dvojrozměrných reprezentací. Phinney NEUROPSYCHOLOGIE
a Siegel předkládali účastníkům experimen
tu s časovým odstupem jedné sekundy dvě se Pacienti s poškozením mozku trpí širokou šká
skupení náhodně rozesetých bodů a žádali je, lou percepčních problémů a není možné v té
aby rozhodli, zda se v těchto případech jednalo to kapitole pokrýt vše, co by se týkalo problé
o stejný tvar. Některé podněty obsahovaly pou mů s rozpoznáváním objektů. Místo toho se
ze plošné nápovědi, další pouze nápovědi pro zaměříme na několik hlavních poruch: vizuál
storové. Klíčovým zjištěním tohoto výzkumu ní agnózii, optickou afázii a kategoriálně spe
bylo, že rozpoznávání objektů může být pod cifickou anomii. Dále se zaměříme také na pa
porováno jak plošnými, tak prostorovými ná cienty s porušeným vnímáním tváří.
pověďmi. Teoretický význam má zjištění, že Vizuální agnózie je pojem používaný pro po
„existuje sklad interních trojrozměrných re pis pacientů, kteří mají vážně zasažen mecha
prezentací, což je názor, který se teorie závis nismus rozpoznávání objektů, přitom jim ale
losti na pozorovacím úhlu snaží odmítnout“ do mozku přicházejí všechny potřebné zra
(Phinney & Siegel, 1999, s. 725). kové informace. Tito pacienti dokážou rozpo
Zdá se, že v některých podmínkách používáme znat předměty jinými smysly (např. hmatem
spíše mechanismy popisované teoriemi nezá nebo sluchem). Rozlišujeme dvě formy vizu
vislosti, a v jiných naopak. Podle Tarra a Bůlt- ální agnózie:
hoffa (1995) jsou teorie nezávislosti důležité
121
TABULKA 4-2 Tři poruchy vnímání
vizuální agnózie optická afázie kategoriálně specifická anomie
Postižené rozpoznávání objektů, Postižená schopnost pojmenovat Výběrové postižení schopnosti

přestože zrakové informace se do viděné objekty, ačkoliv je pacient pojmenovávat objekty určité
kůry dostávají. schopen napodobit způsob jejich kategorie.
používání.
Rozdělení:
Aperceptivní agnózie - poškození
percepčního zpracování.
Asociační agnózie - poškození

vizuální paměti nebo přístupu
k sémantickým znalostem.
1. Aperceptivní agnózie, při níž je postižení roz konkrétně nacházíme v případě optické afázie
poznávání objektů způsobeno vážným po rozsáhlejší poškození než u případů vizuální
škozením percepčního zpracování. agnózie.
2. Asociační agnózie, při níž jsou procesy vní Při kategoriálně specifické anomii dochází k se
mání nedotčené, ale rozpoznávání objektů lektivnímu postižení pojmenovávání určitých
je narušeno kvůli poškozeným zrakovým předmětů. Typickým případem je výrazně hor
vzpomínkám nebo porušenému přístupu ší pojmenovávání živých objektů oproti neži
k sémantickým informacím paměti o před vým (např. Farah & Wallace, 1992).
mětech v těchto vzpomínkách.
Vizuální agnózie
Optická afázie je porucha vyznačující se pro Většina výzkumů v této oblasti se soustřeďova
blémy s pojmenováním viděných podnětů, ač la na vizuální agnózii, proto se nejprve poku
koliv pacienti s touto poruchou dokážou před síme shrnout jejich zjištění. V další části ka
měty pojmenovat, když s nimi manipulují. pitoly si řekneme více o konekcionistických
Rozlišujeme mezi optickou afázií a vizuální modelech navržených k vysvětlení některých
agnózií, protože pacienti s optickou afázií jsou poruch vnímání.
schopni napodobit využití předmětu, který ne Aperceptivní agnózie se zjišťuje pomocí dvou
dokážou pojmenovat, což je někdy vykládáno testů: Gollinova obrázkového testu a testu neú
tak, že mají zachovaný přístup k sémantickým plných písmen. V Gollinově obrázkovém testu
informacím o daných objektech. Existují ale ta jsou pacientům předkládány série kreseb, kte
ké doklady o tom, že tito pacienti mají s pří ré jsou postupně úplnější a úplnější. Pacienti
stupem k sémantickým informacím problé s aperceptivní agnózií potřebují k úspěšnému
my (viz Ellis & Humphreys, 1999). Schnider, rozpoznání nakresleného objektu výrazně úpl
Benson a Scharre (1994, s. 455) zastávají ná nější obrázek než zdravé osoby. Při testu neú
zor, že mezi vizuální agnózií a optickou afázií plných písmen je úkolem rozpoznat písmeno
jsou pouze malé rozdíly, které se týkají zejmé z neúplné předlohy, což se pacientům s aper
na stupně poškození oblasti zvané corpus cal- ceptivní agnózií opět daří hůře. Při testech, kte
losům (část mozku propojující obě hemisféry); ré vyžadují přiřazování a obkreslování předmě-
122
tů, které pacienti nedokážou pojmenovat, jsou použili dva druhy nezvyklých fotografií objek
výkony pacientů s aperceptivní agnózií ve srov tů: fotografie se zakrytými důležitými rysy a fo
nání s pacienty s asociační agnózií horší (viz tografie zdeformované zkrácením. Sledované
Kohler & Moscovitch, 1997). osoby měly za úkol buď pojmenovat předmět,
Warringtonová a Taylor (1978) zastávají názor, nebo rozhodnout, které dvě fotografie ze tří
že klíčovým problémem u aperceptivní agnó zobrazují stejný předmět.
zie je neschopnost dosáhnout konstantnosti U čtyř pacientů s pravými posteriorními léze-
objektu, která zahrnuje schopnost identifiko mi Humphreys a Riddochová (1984,1985) zjis
vat předmět nezávisle na podmínkách pozoro tili, že selhávají pouze u fotografií deformova
vání. Svou hypotézu testovali v experimentu, ných zkrácením, ale nikoliv u fotografií bez
kdy pacientům předkládali fotografie předmě důležitých detailů. Tyto nálezy jsou konzistent
tů buď z obvyklého pohledu, nebo z nějaké ne ní s úvahami Marra a Nishihary (1978), kteří
zvyklé perspektivy. Například obvyklý pohled předpokládali, že zkrácení znesnadňuje vytvo
na žehličku byl pohled seshora, z nezvyklého ření prostorové reprezentace.
pohledu byla vidět kovová spodní část a kus Pacienti s asociační agnózií mají problémy
rukojeti. Tyto fotografie byly pacientům před s pojmenováváním předmětů, přesto ale do
kládány spolu s instrukcí identifikovat daný kážou poměrně dobře obkreslovat či přiřazo
předmět. Pacientům se poměrně dobře dařilo vat předměty k sobě (např. jsou schopni při
identifikovat předměty v klasických polohách, řazovat fotografie předmětů vyfotografovaných
ale jejich výkon u fotografií z nezvyklých úhlů z nezvyklých úhlů). Někteří pacienti s touto po
byl velmi špatný. ruchou jsou schopni rozlišovat mezi percepč
Ještě dramatičtější důkaz našli Warringtonová né podobnými předměty, jako jsou skutečné
s Taylorem (1978), když prezentovali obě verze objekty a umělé objekty vytvořené promíchá
fotografie zároveň a ptali se pacientů, zda se ním částí normálních předmětů (např. Sheri-
jedná o tentýž předmět. Výkon pacientů v této dan & Humphreys, 1993).
úloze byl velmi špatný, což ukazuje, že mají U některých pacientů s asociační agnózií se
problém identifikovat předmět vyfotografova projevuje kategoriální specifičnost, to zname
ný z nezvyklého úhlu, i když z druhé fotografie ná, že mají problémy s rozpoznáváním jen
vědí, o co by se mohlo jednat. určitých objektů. Například Warringtonová
Zjištění Warringtonové a Taylora je možné vy a Shallice (1984) popsali pacienta J. B. R., který
světlit tak, že pro pacienty bylo obtížné převést trpěl vážnou asociační agnózií. Jeho problémy
nezvykle vyobrazený předmět na správnou se mnohem výrazněji projevovaly při rozezná
prostorovou reprezentaci ve smyslu Marrovy vání živých objektů, kde úspěšně rozpozná
teorie (1982). Pohled na předmět může být ne val jen 6%, oproti 90% u neživých předmě
obvyklý dvěma různými způsoby: Buď je ob tů. Ukazuje se, že tento jev je mnohem častější
raz objektu deformován, například se zdá krat než opačný případ, tj. zhoršené rozpoznávání
ší, a tak je těžké nalézt hlavní osu předmětu, neživých věcí. Warringtonová a McCarthyová
a nebo v daném pohledu nejsou patrné důleži (1994) popisují jednoho takového pacienta,
té rysy objektu. který měl při přiřazování obrázků k cílovému
Tyto dvě možnosti srovnávali Humphreys podnětu soustavné obtíže s kresbami předmě
a Riddochová (1984,1985). Ve svých studiích tů na rozdíl od kreseb zvířat.

Jak těmto výsledkům rozumět? Vyšší obtížnost
rozpoznávání živých objektů je možné vysvětlit
tím, že jsou si tyto objekty vzájemně podobněj
ší, což potvrzuje studie Gaffana a Heywooda
(1993), kteří prezentovali zdravým pokusným
osobám po dobu pouhých 20 ms obrázky ži
vých a neživých objektů. Zjistili, že účastníci H. J. A. není jediným pacientem trpícím agnó
výzkumu dokázali vyjmenovat mnohem mé zií, který má problémy s integrací zrakových
ně živých objektů, což naznačuje, že bylo ob informací. Například Behrmannová, Mosco-
tížnější je rozpoznat. vitch a Winocur (1994) popsali případ pacienta
Zjištění Gaffana a Heywooda (1993) nevysvět C. K., který utrpěl při dopravní nehodě poraně
luje, proč má pouze malá část pacientů s aso ní mozku. Pacient C. K. dokázal docela dobře
ciační agnózií výraznější problémy s rozpozná obkreslit obrázek, který se skládal ze tří dotýka
váním neživých předmětů. Jedním z možných jících se tvarů (dvou kosočtverců a kruhu). Vět
řešení je, že se na zpracování těchto skupin ob šina zdravých lidí by takový obrázek nakresli
jektů podílejí odlišné části mozku. Podobnou la postupně, tvar po tvaru. C. K. to dělal tak, že
teorii navrhovanou Farahovou a McClellan- obkresloval obrys celého obrázku, což zname
dem (1991) popisujeme v další části kapitoly. ná, že se přesunoval z jednoho tvaru na dru
Zajímavý případ agnózie popisují Humphreys hý, aniž by předchozí dokončil. Gazzaniga, Ivry
a Riddochová (1987). Jejich pacient H. J. A. ne a Mangun (1998, s. 193) z toho vyvozují, že „ne
dokázal po mozkové příhodě rozpoznat větši schopnost sloučit rysy do smysluplných celků
nu předmětů, dokázal ale tyto předměty přes může být charakteristickým rysem mnoha pa
ně nakreslit podle předlohy i zpaměti. Zdá se, cientů s agnózií“.
že jeho problémem byla integrace informací Jak upozorňují Humphreys a Riddochová (1993),
o jednotlivých částech předmětu takovým způ dělení na aperceptivní agnózii a asociační
sobem, aby rozpoznal celý objekt. H. J. A. k to agnózii je příliš zjednodušené. Podle těchto
mu sám řekl: „Už zvládnu rozpoznat většinu vědců se rozpoznávání objektů odehrává v ně
běžných předmětů, pokud je vidím samostat kolika fázích: zpracování rysů, jejich integrace,
ně. [...] Když jsou předměty pohromadě, dělá přístup k uloženým popisům struktury objek
mi to problémy. Poznat jednu klobásku je něco tů a přístup k sémantickým znalostem o objek
úplně jiného než si ji vzít z obložené studené tech. Problém s rozpoznáváním objektů může
mísy na stole“ (Humphreys & Riddoch, 1987). mít příčinu v libovolné z těchto fází. Zmíně
Důkaz, že H. J. A. má vážné problémy se se ný přístup je mnohem komplexnější (a záro
skupováním a organizováním zrakových in veň mnohem realističtější) než prosté dělení
formací, podali Humphreys et al. (1992). Najít na aperceptivní a asociační agnózie.
převrácené T v množině distraktorů (obyčej
ných T) je pro většinu lidí velmi snadné, ale PŘÍSTUP KOGNITIVNÍ VĚDY
pro H. J. A. to bylo nesmírně obtížné - praco
val pomalu a dělal mnoho chyb - pravděpodob Někteří teoretici navrhli počítačové modely, kte
ně proto, že se mu nedařilo slučovat distrakto- ré mají vyjasnit úlohu jednotlivých procesů při
ry dohromady. rozpoznávání objektů a při dalších percepčních
124
procesech vyššího řádu. Některé tyto modely zentován zrakově, vyvolá to ve zrakovém vstup
nejen vysvětlují percepční mechanismy, ale také ním systému charakteristický vzorec aktiva
je možné s jejich pomocí sledovat, jak se v mo ce, je-li prezentováno jméno předmětu, dojde
delu projevuje poškození („léze“) a tak simulo obdobně k charakteristické aktivaci slovního
vat vliv poškození mozku na percepční procesy. vstupního systému. Oba tyto vstupní systémy
Zde se budeme věnovat dvěma takovým mode (zrakový a slovní) nejsou vzájemně propojeny
lům. První model se zabývá procesy, které se (viz obr. 4.8). Jak model dokáže pojmenovávat
podílejí na rozpoznávání objektů, a dokáže si objekty? Podle Farahové a McCIellanda (1991)
mulovat projevy vizuální agnózie. Druhý počí jsou zrakový i slovní systém propojené séman
tačový model se zaměřuje obecně na percepční tickým systémem a při pojmenovávání objektu
procesy vyššího řádu a s jeho pomocí je možné dochází nejprve k přenosu informací ze zrako
simulovat více různých poruch vnímání. vého systému do sémantického a následně do
slovního systému.
Model Farahové a McCIellanda Jednou z klíčových vlastností tohoto modelu
Farahová a McClelland (1991) vytvořili počíta je rozdělení sémantického systému na vizuál
čový model založený na konekcionistické síti. ní a funkční (neboli sémantické) jednotky. Vi
Tento model má dva vstupní systémy (zrakový zuálních jednotek je třikrát více než funkčních
a slovní) a sémantický systém. Je-li objekt pre jednotek a všechny jsou navzájem propojené.
OBRÁZEK 4.8
Struktura konekcionistického modelu navrženého Farahovou a McCIellandem (1991).
125
Vizuální jednotky nesou informace o viditel zda je sémantický systém skutečně striktně
ných charakteristikách objektů (např. banány rozdělen na vizuální a funkční subsystém. Je
jsou žluté, lidé mají dvě nohy) a funkční jed možné, že je částečně také organizován pod
notky obsahují sémantické informace o pou le kategorií (např. zvířata, ovoce). Tuto hypo
žití předmětu nebo o správných způsobech, tézu testovali Damasiová et al. (1996), kteří
jak s ním zacházet (např. jídlo je možné jíst, žádali pacienty s mozkovým postižením, aby
na židli se dá sedět). Proč je vizuálních jedno pojmenovávali známé tváře, zvířata a nástro
tek třikrát víc než funkčních? Když výzkumníci je. Zjistili, že se zhoršením rozpoznávání před
požádali participanty, aby roztřídili slovníkové mětů těchto kategorií souvisely tři různé ob
definice živých a neživých objektů na vizuální lasti levé hemisféry. Damasiová et al. (1996,
a funkční, získali třikrát více vizuálních popi s. 499-500) z toho vysuzují, že „postižené vy
sů. Je zajímavé, že u živých objektů byl poměr bavování slov pro osoby souvisí s poškozením
7,7:1, ale u neživých pouze 1,4:1. Tato dispropor špičky levého temporálního laloku, postižené
ce byla následně včleněna do modelu séman
tického systému.
Počítačový model byl testován na rozpoznává
ní (přiřazení zrakové a slovní reprezentace) de
seti živých a deseti neživých objektů. Výsledky
systému byly vynikající už po čtyřiceti trénin
kových prezentacích. Poté Farahová a McClel
land simulovali v systému efekt asociační agnó
zie; zásah byl proveden pomocí „lézí“, které de
aktivovaly některé sémantické jednotky. Zásah
do vizuálních jednotek vedl k výraznému zhor
šení rozpoznávání živých objektů na rozdíl od
neživých, zatímco zásah do funkčních jedno
tek měl mnohem menší efekt, který se proje
vil jen drobným zhoršením rozpoznávání ne
živých předmětů.
Zhodnocení
Počítačový model Farahové a McCIellanda (1991)
má několik silných stránek. Za prvé poskytuje
jednoduchý popis mechanismů rozpoznávání
objektů. Za druhé vysvětluje dvojí disociaci, kdy
někteří pacienti rozpoznávají lépe neživé věci,
zatímco u jiných je tomu naopak. Za třetí podá
vá dobré zdůvodnění, proč je poškozené vnímá
ní živých objektů častější než opačné postižení. Oblasti levé hemisféry spojené s poškozením rozpoznávání
Nicméně popisované procesy jsou ve skuteč slavných tváří, zvířat a nástrojů. Upraveno podle Damasiové
nosti mnohem složitější. Není také zřejmé, et al. (1996).
126
vybavování slov pro zvířata s poškozením levé na různých úrovních je obousměrná excitač
IT [inferotemporální oblasti] a postižené vyba ní vazba, zatímco mezi jednotkami na stejné
vování slov pro nástroje s poškozením postero- úrovni je naopak vazba inhibiční. Podle mode
laterální IT“. Souhrnně tyto oblasti znázorňu lu dochází při pozorování předmětu k aktiva
je obrázek 4.9. ci všech strukturních popisů odpovídajících vi
Damasiová et al. dali stejnou úlohu také zdra zuální podobě daného předmětu. Zároveň se
vým pokusným osobám a pomocí PET sledo předpokládá, že živé objekty jsou si navzájem
vali, jak dochází k aktivaci různých oblastí le mnohem podobnější než neživé objekty.
vé hemisféry v závislosti na tom, zda pokusné
osoby pojmenovávaly známé tváře, zvířata či Doklady
nástroje. Tento výzkum potvrdil roli stejných Podle modelu by živé objekty měly být po
oblastí jako předchozí výzkum, je však třeba jmenovávány pomaleji než neživé věci, ale
dodat, že na rozpoznávání předmětů se podí zároveň by měly být rychleji kategorizovány.
lejí i další části mozkové kůry. Proč je tomu tak? Živé objekty si jsou vizuál
Model Farahové a McClellanda naráží ještě na ně podobnější, což způsobuje aktivace i dal
jeden problém. V modelu jsou všechny vizu ších strukturních a jmenných reprezentací,
ální a funkční jednotky navzájem propojené které danému objektu neodpovídají a pouze
a z toho vyplývá, že pacient se špatnou vizuál zpomalují zpracování. Na druhou stranu ta
ní pamětí na předměty by měl mít také zhor to aktivace dalších reprezentací stejné katego
šené vybavování funkčních informací, když je rie snáze aktivuje příslušnou kategoriální jed
mu prezentováno jméno předmětu, což ale notku a tak zrychluje kategorizaci. Obě tyto
u některých pacientů neplatí (např. Riddoch předpovědi byly simulovány na modelu a od
& Humphreys, 1993). povídají reálným nálezům (Humphreys et al.,
1995)-
Model Humphreyse et al. Humphreys, Riddochová a Quinlan (1988)
Humphreys, Lamote a Lloyd-Jones (1995) na zjistili, že objekty s běžnými jmény jsou po
vrhli model rozpoznávání a pojmenovávání jmenovávány rychleji a že tento vliv frekvence
objektů založený na vzájemné aktivaci a kom- je výraznější u neživých předmětů. Stejný efekt
petici, který byl mimo jiné uplatněn k vysvětle pozorovali Humphreys et al. (1995) i u svého
ní vizuální agnózie. Model obsahuje čtyři typy modelu. V případě častějších názvů dochází to
jednotek (viz obr. 4.10): tiž ke snazší aktivaci jmenných reprezentací,
avšak u živých objektů je účinek tohoto jevu
1. Uložené popisy struktury objektů. snížen aktivací dalších nesouvisejících struk
2. Sémantické reprezentace. turních a jmenných reprezentací.
3. Jmenné reprezentace. Pacienti s asociační agnózií obvykle hů
4. Nadřazené jednotky neboli kategoriální ře rozpoznávají živé objekty, ale jsou poměr
značky. ně dobří v kategorizování (např. Sheridan
& Humphreys, 1993). Tuto poruchu je možné
Po aktivaci strukturních jednotek dochází nej v modelu simulovat pomocí „lézí“ na několika
dříve k aktivaci sémantických jednotek a po místech. Efekt je výraznější u živých objektů,
tom jmenných reprezentací. Mezi jednotkami protože zde dochází k současné aktivaci většího
127
128
počtu podobných reprezentací a to celkově ztě zentacemi vede ke stavu, kdy je přístup k vizu
žuje pojmenovávání. álním informacím neporušený, ale sémantické
Pacienti trpící kategoriálně specifickou anomií informace jsou obtížně přístupné, což odpoví
mají postiženou schopnost pojmenovávat ur dá popisu některých pacientů s optickou afázií
čité předměty (obvykle se jedná o živé objek (např. Hillis & Caramazza, 1995). Tito pacien
ty), ale dokážou pracovat se svými sémantický ti jsou schopni například velmi dobře rozlišo
mi znalostmi o těchto objektech (např. Farah vat mezi skutečnými objekty a umělými objek
& Wallace, 1992). Humphreys et al. (1995) se ty složenými z nejrůznějších částí, i když mají
pokusili napodobit tuto poruchu ve svém mo jen omezený přístup k sémantickým informa
delu tak, že narušili spoje mezi sémantický cím. Ellis a Humphreys (1999, s. 558) upozor
mi a jmennými reprezentacemi. Po tomto zá ňují, že tyto nálezy jsou pro ostatní modely
sahu model vykazoval obtíže v pojmenovávání problematické: „Modely jako je ten Farahové
zejména živých objektů, stejně jako jsme toho a McCIellanda, které neoddělují různé druhy
svědky u pacientů. Protože se jedná o interak uložených znalostí, mají problémy s vysvětle
tivní model, zvýšená aktivace nesouvisejících ním podobné disociace, při níž jedna schop
strukturních reprezentací u živých objektů má nost zůstává nepoškozená.“
negativní vliv na schopnost pojmenovávat. Model nedokáže uspokojivě vysvětlit poru
chy pacientů se zhoršenou schopností pojme
Zhodnocení novávat neživé předměty a přistupovat k od
Popsaný interaktivní model aktivace a kompe- povídajícím sémantickým informacím (např.
tice (Humphreys et al., 1995) poskytuje teore Warrington & McCarthy, 1994). Podle Ellise
tický pohled jak na výkony zdravých osob, tak a Humphreyse (1999, s. 554) se „může jednat
pacientů s různými poruchami, čímž překo o důsledek léze, která není globální, ale má
nává původní model Farahové a McCIellanda spíše selektivní účinek, a tak ovlivňuje uložené
(1991), který vysvětloval pouze výkony pacien jednotky a spojení mezi reprezentacemi neži
tů s poruchami vnímání. Zároveň podrobněji vých objektů“.
postihuje nejen rozpoznávání objektů, ale také
pojmenovávání a kategorizaci. Obecná teorie vyšších úrovní
Tento model má také další výhody, protože zrakového vnímání
se například dokáže vypořádat s existencí pa Kosslyn et al. (1990) navrhli ambiciózní teorii
cientů, kteří mají sice nedotčené sémantic zrakového vnímání vyšší úrovně (zpracování
ké (funkční) znalosti o objektech, ale nedoká vizuálních informací, které zahrnuje přístup
žou tyto objekty zrakem rozpoznat (viz výše). k dříve uloženým údajům). K sestavení mo
V modelu jsou vizuální či strukturní informa delu použili znalostí o fungování mozku a ná
ce uloženy odděleně od sémantických (funkč sledně vytvořili počítačovou simulaci, jejímž
ních) informací, které mají blíže k informacím cílem bylo určit, které komponenty budou pro
o jménech. Je tedy možné si představit, že po vyšší stupně vnímání potřebné. Na této simu
mocí jmen lze vyvolat sémantické, ale nikoliv laci byl také studován vliv různých druhů po
vizuální informace. škození.
Autoři modelu zjistili, že narušení spojů me Stručný přehled teorie můžeme vidět na
zi strukturními popisy a sémantickými repre obrázku 4.11. Celý vizuální systém se skládá

OBRÁZEK 4.11
Teorie vyšších úrovní zrakového vnímání navržená Kosslynem et al. Upraveno podle Kosslyna et al. (1990).
z několika subsystémů, které jsou tvořeny distri na základě údajů o hranách, texturách, barvě
buovanou paralelní sítí. Když budeme sledovat a jasu, podobně jako je tomu v Biedermano-
tok informací v systému, začneme u údajů po vě teorii (1987). Kosslyn et al. (1990) ponecha
dobných těm v Marrově 2V2D náčrtku (tj. hrany, li otevřenou otázku, zda tento subsystém vy
hloubka a informace o sklonu), které postupují tváří reprezentace závislé nebo nezávislé na
do zrakového zásobníku (visual buffer). Informací perspektivě.
v tomto zásobníku je více, než lze postoupit dal Subsystém asociativní paměti (associative mento
ším stadiím zpracování; tento problém řeší po ry sub-system) má na starosti integraci infor
zornostmi okénko (attentional window). mací o objektech a prostoru získaných z vý
Jedním ze základních předpokladů teorie je, še popsaných subsystémů. Tyto informace se
že informace o objektech (tj. „co“) a prostorová porovnávají s uloženými údaji a tak dochází
informace (tj. „kde“) jsou zpracovávány v růz k rozpoznávání objektů. Jedná se o opakující se
ných subsystémech, což odpovídá dalším po proces: Získáváme informace o prostoru a ob
zorováním (viz kap. 3). Předpokládá se, že in jektech a generujeme hypotézy o možné iden
formace putující ze zrakového zásobníku do titě vnímaných předmětů. Tyto hypotézy testu
subsystému prostorových vlastností (spatial pro- jeme pomocí vyhledávání ve směru shora dolů.
perties sub-system) jsou uspořádány retinotopic- Můžeme vyhledávat v asociativní paměti rysy,
ky (poloha dílčích elementů v rámci scény od které by daný objekt měl mít, nebo vyhledává
povídá poloze na sítnici) a jedním z hlavních ní vede k přesunu pozornosti, pokud je to pro
úkolů tohoto subsystému je převést takto re rozpoznání objektu třeba.
prezentované informace na reprezentaci vzta
ženou vůči předmětům v prostoru. Subsystém Počítačová simulace
vlastností předmětů (objetí properties sub-system) Kosslyn et al. (1990) použili počítačovou simu
zjišťuje stálé (nenáhodné) vlastnosti podnětů laci ke sledování důsledků, jaké má poškození
130
pro práci modelu. Do zrakového zásobníku by neschopností vnímat více objektů najednou
ly uloženy dvojrozměrné obrazy lidské tváře (viz kap. 5). Simulace naznačují, že může být
nebo liščí hlavy a části obrazů (vždy devítina následkem dílčího poškození té části subsysté
původního podnětu) byly postupně odesílány mu prostorových vlastností, která zodpovídá za
přes pozornostní okénko do dalších subsys převod na reprezentaci vztaženou k okolnímu
témů. Počítačový program odpovídal na čtyři prostoru. Z toho se dá vyvodit, že podobný de
druhy otázek: ficit by měl být vzácnější než většina ostatních
poruch vnímání, což statistiky potvrzují.
1. Co je to?
2. Kdo je to? (pokud se jednalo o tvář) Zhodnocení
3. Jsou stejné? (pro dva obrazy prezentované Kosslynův model (1990) má tři hlavní přednos
za sebou) ti. Za prvé se jedná o první teorii, která navrhla
4. Co je tam? (pro dva obrazy prezentované na počítačový model vyšších úrovní vnímání pod
jednou) le dostupných znalostí o fungování mozku. Za
druhé představuje užitečné teoretické výcho
Nejpozoruhodnějším výsledkem simulace by disko pro kognitivní neuropsychology, kteří
lo zjištění, že jednotlivé poruchy vnímání mo pracují s pacienty s mozkovým poškozením.
hou být způsobeny různými druhy poškození. Za třetí jde o jednu z mála teorií, které propo
Například vizuální agnózie (neschopnost roz jují procesy vnímání a pozornosti.
poznat objekt zrakem při zachované pozor Na druhou stranu je celá teorie velmi obecná
nosti a schopnosti pojmenovávat objekty), kte a detailně neobjasňuje procesy odehrávající se
rou si výzkumníci definovali v experimentu v jednotlivých subsystémech. Tento nedostatek
jako postižený výkon v první úloze a zároveň vystupuje zejména u asociativní paměti a u vy
zachovaný výkon ve třetí úloze, mohla být dů hledávání směrem shora dolů, kdy je mnohem
sledkem 34 různých druhů poškození. Podob jasnější, co se děje, než jak se to skutečně děje.
ně prosopagnózie (porucha rozpoznávání tváří,
viz dále), která se projevovala schopností odli ROZPOZNÁVÁNÍ TVÁŘÍ
šit tváře od ostatních podnětů (první úloha), ale
neschopností jednotlivé tváře rozeznat (druhá Existuje několik důvodů věnovat samostat
úloha), mohla být způsobena šestnácti různý ný oddíl rozpoznávání tváří. Za prvé se jedná
mi poškozeními. o nejčastější způsob určování identity lidí, kte
Jak je možné, že poruchy vnímání mohou ré známe, a hraje tak důležitou roli v našem
mít tolik různých příčin? Hlavním důvodem každodenním životě. Za druhé se rozpoznává
je patrně vzájemná propojenost celého systé ní tváří od ostatních forem rozpoznávání objek
mu (viz obr. 4.11). Například poškození subsys tů podstatně odlišuje. Za třetí víme v této chvíli
tému vlastností předmětů způsobuje chybné již dost o procesech, které se na rozpoznávání
výstupy z tohoto systému; ty pak znemožňují tváří podílejí. Za čtvrté existuje zajímavá poru
efektivní práci asociativní paměti, která sama cha zvaná prosopagnózie, kdy pacienti nejsou
poškozená není. schopni rozpoznávat lidské tváře, a to někdy
Kosslyn et al. (1990) se také zabývali poruchou ani svou vlastní. Zároveň tito pacienti nemíva
zvanou simultánní agnózie, která se projevuje jí problémy s rozpoznáváním jiných známých
ROZPOZNÁVÁNÍ objektů
131
předmětů. Dokážou také rozpoznat známé lidi • Analýza výrazu: Odhadujeme emoční stavy
po hlase nebo si je vybavit podle jména. lidí z jejich obličeje.
• Analýza řeči tváře: Odezíráme řeč ze rtů
Model rozpoznávání tváří mluvčího.
podle Bruceové a Younga • Řízené zrakové zpracování: Některé speci
Významný model rozpoznávání tváří předloži fické informace z obličeje mohou být zpra
li Bruceová a Young (1986) a Burton a Bruce- covány výběrově.
ová (1993). Jejich model (Bruče & Young, 1986) • Jednotky rozpoznávání tváří: Obsahují in
se skládá z osmi komponent (viz obr. 4.12): formace o známých tvářích.
• Uzly osobních identit: Poskytují informace
• Kódování struktury: Vytváří různé reprezen o jednotlivcích (např. jejich povolání nebo
tace a popisy tváře. zájmy).
OBRÁZEK 4.12
Model rozpoznávání tváří navržený Bruceovou

a Youngem (1986).
132
• Vyvolání jména: Jména osob jsou uložena soval, že by si dotyčný člověk vybavil jméno bez
odděleně. dalších detailů. Naproti tomu celých 190 přípa
• Kognitivní systém: Obsahuje další informa dů popisovalo opačný jev, kdy si daný člověk
ce (např. že herci a herečky mívají atraktivní dokázal vzpomenout na mnoho relevantních
tváře) a také ovlivňuje, kterým dalším kom informací kromě jména dotyčné osoby.
ponentám bude věnována pozornost. Podobné výsledky podává i kognitivní neuro-
psychologie. Prakticky žádný pacient s poško
Rozpoznávání známých tváří závisí zejména zením mozku není schopen pojmenovat tvář,
na práci modulu kódování struktury, na jed aniž by si vybavil další údaje o této osobě, za
notkách rozpoznávání tváří, uzlech osobních tímco existují případy s opačným problémem.
identit a vyvolání jména. Naproti tomu zpra Například Fludeová, Ellis a Kayová (1989) po
cování neznámých tváří zahrnuje zpracování psali případ pacienta E. S. T, který si byl scho
struktury, analýzu výrazu, analýzu řeči tváře pen vybavit povolání 85% lidí, které dobře
a řízené zrakové zpracování. znal, ale pouze u 15 % i jejich jméno.
Model také vysvětluje další častý problém. Po
Experimentální doklady kud dojde k aktivaci příslušných jednotek roz
Bruceová a Young (1986) předpokládali, že poznání tváře, ale nedojde k aktivaci daného
známé a neznámé tváře jsou zpracovávány od uzlu osobní identity, měli bychom zažívat po
lišně. Pokud by se podařilo najít pacienty, kteří cit, že danou osobu známe, ale neměli bychom
by dobře rozpoznávali známé tváře, ale velmi si dokázat vzpomenout na žádné další infor
špatně neznámé tváře, a jiné pacienty, u kte mace o této osobě. Ve výše popsaném výzku
rých by tomu bylo naopak, prokázalo by to dvo mu (Young et al., 1985) bylo zaznamenáno 233
jí disociaci obou procesů. To by znamenalo, že takových případů.
se opravdu jedná o odlišné procesy. Podívejme se zpět na obrázek 4.12. Pokud vidí
Malone et al. (1982) vyšetřovali dva pacienty: me známou tvář, informace o známosti dané
První z nich dokázal velmi dobře rozpoznat tváře bychom si měli vybavit na prvním mís
slavné politiky (14 správných odpovědí ze 17), tě, dále by následovaly informace o dané oso
ale jeho schopnost přiřazovat k sobě odpovída bě (např. povolání) a nakonec její jméno. Pro
jící neznámé tváře byla výrazně slabá. Druhý to by rozhodnutí, zda danou tvář známe nebo
pacient dokázal přiřazovat tváře, ale měl vel ne, mělo být rychlejší než rozhodnutí založené
ké obtíže s identifikací fotografií slavných osob na informacích z uzlů osobní identity, což ově
(jen 5 správných z 22). řili Young, McWeenyová, Hay a Ellis (1986b).
Podle modelu můžeme ke jménu přistupo Ti zjistili, že rozhodování, zda se jedná o zná
vat pouze přes příslušný uzel osobní identity, mou tvář, je rychlejší než rozhodování, zda se
což znamená, že bychom neměli být schopni jedná o tvář politika.
přiřadit ke tváři jméno, aniž bychom si vyba Z modelu také vyplývá, že rozhodnutí zalo
vili další detaily (např. povolání). Young, Hay žené na informacích z uzlů osobní identity
a Ellis (1985) požádali sledované osoby, aby si by mělo být rychlejší než to založené na vy
denně vedly záznamy o svých problémech tý volání jména. Tuto předpověď rovněž ověřili
kajících se rozpoznávání tváří. Celkem získali Young, McWeenyová, Hay a Ellis (1986a), kte
záznamy o 1008 případech, ale žádný nepopi ří ve svém výzkumu zjistili, že rozhodnutí, zda
ROZPOZNÁVANÍ objektů 133

se jedná o tvář politika, bylo mnohem rychlejší Aktivačně-kompetiční model
než vybavení jeho jména. Burton a Bruceová (1993) dále rozvinuli původ
ní model od Bruceové a Younga (1986) a zalo
Zhodnocení žili svůj model na konekcionistickém přístupu
Model Bruceové a Younga (1986) poskytu (viz obr. 4.13). Informace o vzhledu a jménech
je dobré východisko jak pro popis zpracová jsou uloženy v jednotkách rozpoznávání tvá
ní různých informací týkajících se tváří, tak ří (face recognition units - FRU) a v jednotkách
i pro popis souvislostí mezi těmito informa rozpoznávání jmen (name recognition units -
cemi. Jeho silnou stránkou je také to, že ob NRU). Uzly s osobními informacemi (person
jasňuje rozdíly ve zpracování známých a ne identity nodes - PIN) slouží jako přístupové bo
známých tváří. dy k sémantickým informacím, mohou být ak
Model má rovněž několik omezení. Za prvé je tivovány jak slovními podněty, tak obrazy tváří,
popis zpracování neznámých tváří mnohem a navíc poskytují informace o tom, zda danou
méně podrobný ve srovnání se zpracováním osobu známe. Další částí modelu je zásobník
známých tváří. Za druhé je navržený kognitiv jednotek se sémantickými informacemi (se-
ní systém specifikován velmi vágně. Za třetí mantic information units - SIU), které obsahu
existují nálezy odporující předpovědi, že jmé jí jména a další osobní údaje jako povolání ne
na můžeme vyvolat pouze přes osobní infor bo národnost.
mace uložené v uzlech osobní identity. Byl po
psán případ pacienta M. E. trpícího amnézií, Experimentální doklady
který dokázal správně přiřadit jména a tváře Popsaný model byl aplikován na vysvětlení
88 % slavných osobností, ale nebyl si schopen efektu asociativního primingu pozorovaného
k nim vybavit žádné další osobní informace při vnímání tváří. Například čas potřebný k roz
(de Haan, Young & Newcombe, 1991). hodnutí, zda danou tvář známe, je kratší, pokud
Za čtvrté je pro teoretická východiska mode je těsně před tím prezentována jiná tvář, která
lu důležité, že existuje dvojí disociace v roz s předchozí souvisí (např. Bruče & Valentine,
poznávání známých a neznámých tváří, jak ji 1986). Podle tohoto modelu první tvář aktivuje
popsali Malone et al. (1982). Nicméně tyto vý příslušné sémantické jednotky SIU, které zpět
sledky se nedaří zopakovat. Například Young ně aktivují uzly s osobními informacemi (PIN)
et al. (1993) sledovali 34 pacientů s mozkovým původní tváře a dalších tváří, které s ní souvi
poškozením a testovali jejich výkon v rozpo sejí, což zrychlí zpracování druhé tváře. Proto
znávání známých tváří, přiřazování nezná že uzly PIN se mohou aktivovat pomocí tváří
mých tváří a v analýze výrazu. Pět těchto pa i jmen, měl by tento jev být pozorován i v pří
cientů vykazovalo selektivní postižení analýzy padě, kdy místo tváře použijeme jméno. Napří
výrazu, ale důkazy hovořící pro selektivní po klad se ptáme na známost tváří, přitom prezen
stižení rozpoznávání známých či neznámých tujeme jméno dotyčné osoby (např. princ Filip)
tváří byly mnohem slabší. Young et al. (1993) a potom fotografii související osoby (např. krá
tvrdí, že předchozí nálezy mohly být způsobe lovna Alžběta). Tuto hypotézu výzkumy potvr
ny metodologickými omezeními. zují (např. Bruče & Valentine, 1986).
Ve srovnání s modelem Bruceové a Younga
(1986) se tento model odlišuje v ukládání jmen
134
OBRÁZEK 4.13
Aktivačně-kompetiční model Burtona a Bruceové (1993). WRU-jednotky rozpoznávání slov, FRU-jednotky rozpoznávání tváří,
NRU -jednotky rozpoznávání jmen, PIN - uzly s osobními informacemi, SIU -jednotky se sémantickými informacemi.

a osobních údajů. Oba druhy informací jsou gurace rysů, která znesnadňovala rozpoznání
ukládány jako sémantické uzly SIU, zatímco původní tváře.
v předchozím modelu je jméno dostupné až Searcy a Bartlett (1996) přesvědčivě ukázali, že
po aktivaci osobních informací. Tento přístup zpracování tváří nezávisí pouze na konfigura
lépe odpovídá příznakům pacienta M. E. (po ci. Pro svůj výzkum použili fotografie pozmě
psaného výše), který dokázal správně přiřazo něné dvěma způsoby:
vat ke tvářím jména, ale nedokázal si vybavit
další osobní údaje. To se shoduje s Coheno- 1. Konfigurační zkreslení (např. posun očí vý
vým (1990) zjištěním, že prezentace tváří vede še a úst níže).
k lepšímu vybavování jmen než povolání, v ex 2. Zkreslení komponent (např. napodobení
perimentu, kde byla použita smysluplná jmé šedého zákalu .rozmazáním zorniček, za-
na a nesmyslné názvy povolání. Toto zjištění čemění zubů, přebarvení ostatních zubů).
nedokáže původní model Bruceové a Younga
(1986) vysvětlit. Tyto fotografie byly prezentovány buď ve stan
Aktivačně-kompetiční model může být také dardní poloze, nebo převrácené vzhůru noha
použit k popisu prosopagnózie. K těmto zjiště ma; zkoumané osoby byly požádány, aby hod
ním se ještě vrátíme dále v této kapitole. notily jejich bizarnost na sedmistupňové škále.
Zjištěné výsledky ukazují, že zkreslení kompo
Informace o konfiguraci nent je snadno odhaleno jak u obyčejných, tak
Když se snažíme poznat tvář na fotografii, mů u otočených portrétů, zatímco konfigurační
žeme využít dvou základních druhů informací: zkreslení není často u převrácených portrétů
1) údajů o jednotlivých rysech tváře (např. bar registrováno (viz obr. 4.15). Proto se zpracování
va očí) nebo 2) informací o konfiguraci neboli konfigurace i zpracování komponent dá použí
rozložení těchto rysů. Mnoho přístupů je zalo vat u obvyklých portrétů, u převrácených por
ženo na významu rysů při rozpoznávání tváří. trétů však využíváme pouze zpracování kom
Například policie používá Identikit nebo Pho- ponent.
tofit k rekonstrukci tváře na základě svědkovy Ve většině výzkumů týkajících se rozpoznává
výpovědi. Metoda Photofitu spočívá v postup ní tváří bývají používány fotografie nebo jiné
ném sestavování přibližné podoby pachatelovy dvojrozměrné podněty, což může vést k někte
tváře z jednotlivých prvků (obr. 4.14). rým omezením. Jednak pohled na trojrozměr
Young, Hellawellová a Hay (1987) zjistili, že je ný podnět poskytuje mnohem více informací,
třeba sledovat také celkovou konfiguraci jed jednak je lidská tvář obvykle pohyblivá, odráží
notlivých rysů tváře. Ve svém výzkumu před emoční stavy, souhlas či nesouhlas apod., a nic
kládali pokusným osobám složené portréty, z toho již není na fotografii patrné. Význam
kde horní a dolní polovina tváře patřila růz těchto dynamických změn ukazuje například
ným slavným lidem. Když k sobě obě poloviny výzkum Bruceové a Valentina (1988). Ti v tem
portrétu dobře přiléhaly, činilo participantům né místnosti natočili videozáznam tváří, na kte
problémy rozpoznat osobu v horní polovině. rých byly upevněny malé svítící body. Účastníci,
Tento problém nebyl tak výrazný, pokud k so kteří tento záznam později viděli, dokázali roze
bě obě poloviny nepřiléhaly. Předpokládá se, znat pohlaví, identitu a emoční výraz předlože
že spojením obou polovin vznikla nová konfi ných tváří na základě pohybů světelných bodů.
136
Obrázky z rekonstrukcí
pomocí Photofitu. Každá řada
obsahuje cílovou tvář (vlevo)
a rekonstrukce vytvořené po
paměti různými pozorovate
li ihned potom, co tvář viděli
(Ellis, Shepherd 8< Davies,
1975). Přetištěno z The British
Journal of Psychology © The
British Psychological Society.

Detekce konfiguračních zkreslení a zkreslení komponent u tváří v obvyklé a převrácené podobě. Na základě
údajů Searcyho a Bartletta (1996).
Prosopagnózie natelné s kontrolní skupinou, ale v případě tvá

Pacienti s prosopagnózií nedokážou rozpoznat ří výrazně zaostával (viz obr. 4.16).
známé tváře, i když s rozpoznáním ostatních Názor, že zpracování tváří závisí na specific
známých předmětů nemají problémy. Může jít kých mechanismech, by posílilo, kdybychom
o důsledek toho, že k rozlišení tváří je třeba prokázali dvojí disociaci obou funkcí, tj. našli
preciznějšího zpracování, než je tomu u jiných také pacienty, kteří dokážou dobře rozpozná
objektů (např. při rozlišení stolu od židle). Také vat tváře, ale vykazují zhoršený výkon v rozpo
je možné, že existují specifické mechanismy, znávání objektů. To se nakonec podařilo (např.
které používáme výhradně pro rozpoznávání Moscovitch, Winocur & Behrmann, 1997). Po
tváří. kud tedy rozpoznávání tváří závisí na specific
Farahová (1994a) demonstrovala, že pacient kých mechanismech, můžeme předpokládat,
s prosopagnózií je schopen detailně rozlišovat že budou existovat různé specializované oblas
mezi jinými druhy podnětů. Sledovala pacien ti mozkové kůry pro rozpoznávání tváří a roz
ta L. H., u kterého došlo k prosopagnózií v dů poznávání objektů. Farahová a Aguirre (1999)
sledku dopravní nehody. Farahová předložila provedli metaanalýzu dostupných PET a fMRI
pacientovi L. H. a dalším kontrolním osobám studií a zjistili, že nálezy jsou velmi nekon
fotografie různých tváří a brýlí, a potom testo zistentní. Kanwisherová, McDermott a Chun
vala jejich schopnost tyto podněty znovu po (1997) srovnávali pomocí fMRI aktivaci moz
znat. Výsledky L. H. byly v případě brýlí srov kové kůry při sledování tváří, nesprávně po-
138
Rekogniční paměť na tváře a brýle u pacienta L. H., trpícího prosopagnózií, a u zdravé kontrolní skupiny.
Údaje podie Farahové (1994a).
skládaných obrázku tváří, budov a rukou a zjis povídalo tváři, byla naměřena vyšší elektroder-
tili, že při zpracování tváří dochází k aktivaci mální reakce, což by svědčilo o tom, že pacient
pravého gyrus fusiformis. Tento nález se poda disponoval určitými implicitními znalostmi.
řilo replikovat i v dalších studiích (pro detaily Dalším důkazem existence implicitních zna
viz Farah & Aguirre, 1999). lostí u prosopagnostických pacientů jsou nále
zy de Haana, Younga a Newcombeové (1987).
Implicitní znalosti a konekcionistické Autoři požádali pacienta P. H., aby třídil jmé
modely na podle toho, zda patří politikům, nebo ne.
Většina pacientů s prosopagnózií (ale ne všich Společně s každým jménem byla prezentová
ni) disponuje určitými implicitními znalostmi na tvář slavného člověka jako distraktor. P. H.
o tom, zda tváře znají, o koho se jedná a o pří nedokázal určit, zda tváře patří politikům, po
slušných osobních údajích. Například Bauer kud ale povolání zobrazené osoby neodpoví
a Verfaellieová (1988) požádali pacienta trpí dalo jménu, jeho reakční časy byly delší, což
cího prosopagnózií, aby ze seznamu vybíral potvrzuje, že na implicitní úrovni disponoval
jména pro předložené tváře slavných osobnos znalostmi o prezentovaných tvářích.
tí. Pacient nedisponoval žádnými explicitními Zdá se ale, že někteří pacienti s prosopagnózií
znalostmi o nositelích těchto tváří, což se proje implicitními znalostmi o tvářích nedisponují.
vilo v jeho výkonu, který byl na úrovni prostého V čem se tito pacienti liší? Podle Kohlera a Mos-
tipování. Nicméně v případech, kdy jméno od covitche (1997,5.346),, prosopagnostičtí pacienti,

kteří nevykazují implicitní rozpoznávání tváří, ří. Tento model rozlišuje následující základní
mají porušen mechanismus analýzy informací procesy či způsoby analýzy:
o fyzických charakteristikách tváře“.
Dříve popsaný aktivačně-kompetiční model 1. Holistická analýza, při které je zpracovávána
navržený Burtonem a Bruceovou (1993) posky celková struktura či konfigurace objektu.
tuje konekcionistické vysvětlení pro prosopa- 2. Analýza částí, při které se zaměřujeme na
gnózii a existenci implicitních znalostí. Burton jednotlivé části objektu.
et al. (1991) simulovali prosopagnózii ve svém
modelu tak, že snížili váhy spojů mezi jednot Farahová (1990) tvrdí, že holistická analýza
kami rozpoznávání tváří (FRU) a uzly s osob a analýza částí probíhají při rozpoznávání vět
ními informacemi (PIN), což vedlo k nižší ak šiny objektů. Při rozpoznávání tváří ale spo
tivaci PIN uzlů a tváře často nebyly poznány léháme zejména na holistickou analýzu, za
nebo označeny jako známé. tímco při čtení slov na analytické zpracování.
Burton et al. (1991) zjistili, že po tomto „zákro To potvrzují experimentální zjištění Farahové
ku“ vykazoval jejich model implicitní znalost (1994a), která participantům nejprve předloži
podnětů, podobně jako prosopagnostičtí pa la kresby tváří a domů a s každým podnětem
cienti. Prezentace tváře vedla k určité aktiva jim spojila nějaké jméno. Poté zkoumaným
ci příslušného PIN uzlu a odpovídajících SIU osobám předložila buď kompletní kresby do
jednotek, což usnadnilo výkon v úlohách zalo mů či tváří, anebo neúplné kresby s jediným
žených na implicitních znalostech. významným rysem (např. ústa nebo vchodové
dveře) a ptala se jich, zda daný prvek patří pod
Zhodnocení nětu určitého jména.
Konekcionistický model navržený Burtonem Výsledky pokusu jsou znázorněny na obrázku
a Bruceovou (1993) popisuje mnoho jevů spo 4.17. Rozpoznání částí obličeje bylo mnohem
jených s prosopagnózii. Existují však případy, úspěšnější v případě, kdy byla prezentována
které tento model vysvětlit nedokáže, jak uka celá tvář, u domů byl ale výkon v obou podmín
zují výzkumy Younga a de Haana (1988). Jejich kách přibližně stejný. To naznačuje, že v přípa
pacient s prosopagnózii projevoval implicitní dě obličejů spoléháme více na holistickou ana
znalost tváří tím, že se dokázal rychleji učit pá lýzu podnětu.
ry tvář-jméno, pokud si ve skutečnosti odpoví Dalším důkazem pro model dvou procesů je
daly, ale v podobné úloze s páry tvář-povolání efekt převrácených tváří, který spočívá v pozo
se u něj tento jev nevyskytoval. Model Burtona rování, že naše schopnost rozpoznávat převrá
a Bruceové předpokládá, že tváře částečně ak cené tváře (otočené o 180° - pozn. překl.) je
tivují odpovídající sémantické znalosti, a pro mnohem horší, než když jsou ve standardní
to by se měly v obou případech správné dvoji poloze. Farahová (1994a) zjistila, že tento efekt
ce učit lépe. lze pozorovat u zdravých osob, ale u prosopa-
gnostického pacienta L. H. docházelo dokon
Model dvou procesů podle Farahové ce k efektu opačnému, kdy lépe rozpoznával
Farahová (1990, 1994a) navrhla model rozpo převrácené tváře (viz obr. 4.18). Jak je to mož
znávání objektů, který počítá se dvěma procesy né? Podle Farahové je efekt převrácených tváří
a úzce souvisí s problémem rozpoznávání tvá důsledkem holistického zpracování, které ale
140
Rekogniční paměť na vybrané rysy domů a tváří v případech, kdy byly prezentovány celé domy či tváře,
nebo pouze dané prvky. Údaje podle Farahové (1994a).
zdraví lidé nedokážou u převrácených tváří po Tuto mezeru se pokusili zaplnit sérií experi
užít. U prosopagnostických pacientů k tomu mentů, v nichž pokusným osobám prezento
nedochází, protože jejich schopnost používat vali nejprve tvář, poté maskovací obrazec a dal
holistickou analýzu je narušena. ší tvář. Úkolem pokusných osob bylo říci, zda
Svůj teoretický a empirický základ Farahová et se jednalo o stejné tváře. Výzkumníci měni
al. (1998) dále rozpracovali a tvrdí, že holistický li charakter masky, kterou tvořily buď složené
přístup lze popsat různými způsoby. Sami do části tváře, nebo skutečná celá tvář. Klíčovou
poručují definici, která říká, že holistické zpra úvahou bylo, že pokud jsou tváře rozpoznává
cování „zahrnuje pouze nízkou úroveň rozkla ny jako celek a části hrají jen malou roli, po
du na jednotlivé části“ (Farah et al., 1998, s. 484). tom by maska složená z částí tváří měla mít
To znamená, že tváře jsou obvykle rozpozná méně rušivý vliv.
vány jako celek a jednotlivé prvky hrají pouze A co Farahová et al. (1998) zjistili? Jak před
malou roli, případně nehrají roli žádnou. pokládali, rozpoznávání tváře bylo lepší, po
Na empirické úrovni Farahová et al. (1998) kud byly jako maska použity části tváře, což
upozorňují na předchozí výsledky (Farah, potvrzuje, že tváře jsou zpracovávány holistic
1990,1994a), podle kterých jsou tváře v pamě ký. V dalších experimentech autoři sledovali ta
ti uloženy v holistické formě. Zmíněné nálezy ké vliv maskovacího obrazce složeného z čás
ovšem nedokazují, že jsou tak také vnímány. tí nebo smysluplných celků na rozpoznávání
rozpoznáván! objektů 141

Rekogniční paměť na tváře a na převrácené tváře u zdravých lidí a u pacienta L. H., trpícího prosopagnózii.
Údaje podie Farahové (1994a).
slov a domů. U domů byla oproti tvářím zjiště zii jsou narušeny oba druhy zpracování. Je tře
na menší výhoda a u slov nebyl nalezen žádný ba zmínit, že Farahová (1990) nerozlišovala
vliv, což naznačuje, že zpracování domů a slov mezi aperceptivní a asociační agnózií.
je méně holistické než v případě tváří. Farahovou (1990) zajímalo, zda se tyto poru
chy vyskytují společně; studovala proto celkem
Poškození mozku 87 pacientů. Co bychom na základě její teorie
Farahová (1990) popisuje některá zjištění za očekávali? Za prvé by měli pacienti s vizuální
ložená na sledování pacientů s prosopagnó- agnózií trpět také prosopagnózii a alexií, proto
zií, vizuální agnózií (při níž je porušeno roz že mají porušené oba způsoby zpracování, což
poznávání objektů, i když zrakové informace výzkum potvrdil. V souboru bylo 21 pacientů se
do mozkové kůry přicházejí) a alexií (problé všemi třemi poruchami, 15 pacientů s vizuální
my se čtením při zachované schopnosti rozu agnózií a alexií, 14 pacientů s vizuální agnózií
mět mluvenému jazyku a rozpoznávat objek a prosopagnózii, ale pouze jeden pacient, kte
ty). Podle její teorie je prosopagnózie spojena rý trpěl jen vizuální agnózií.
s narušeným holistickým zpracováním, alexie Za druhé, a to je nejdůležitější, byla mezi pro-
s analytickým zpracováním a při vizuální agnó sopagnózií a alexií prokázána dvojí disociace.
142
Prosopagnózií bez přítomnosti příznaků alexie zpracovávány holistický, ale existují důkazy, že
trpělo 35 pacientů a z literatury víme o mnoha levá mozková hemisféra zpracovává tváře více
opačných případech, což svědčí o tom, že me analyticky s důrazem na jednotlivé prvky (Par-
chanismy zpracování slov a tváří se na úrovni kin & Williamson, 1986). Humphreys a Riddo
mozkového zpracování liší. chová (1993) upozorňují, že pacient H. J. A. (je
Tento závěr podporují studie hledající specific hož případ jsme si popsali dříve) je pro tuto
ké oblasti mozku poškozené při prosopagnó- teorii problematický. H. J. A. dokáže bez potíží
zii, resp. alexii, pomocí fMRI a dalších zobra číst běžná slova, ale jeho schopnost rozpozná
zovacích metod. Většina prosopagnostických vat tváře je velmi špatná, což by naznačovalo,
pacientů má poškozené části týlního laloku že má narušený mechanismus holistického
a/nebo spánkových laloků, zatímco alexie „je zpracování. Když je ale požádán, aby určoval,
typicky spojena s lézemi v levé hemisfére, ze zda jsou předložené předměty skutečné, nebo
jména těmi, které zasahují angulární gyrus nesmyslně poskládané, odpovídá lépe, pokud
v zadní části temenního laloku“ (Gazzaniga et jsou předměty zobrazeny jako siluety, ne jako
al„ 1998, s. 202-203). kresby, což naopak ukazuje na dobrou funk
Za třetí tato teorie předpokládá, že čtení i roz ci holistického zpracování. Tento rozpor není
poznávání objektů vyžaduje analytické zpra možné v rámci teorie Farahové vysvětlit.
cování, což znamená, že bychom u pacientů Dalším omezením této teorie je ignorování
s alexii (kteří mají analytické zpracování na rozdílů mezi aperceptivní a asociační agnózií.
rušené) očekávali také problémy s rozpozná Například pacient H. O., trpící encefalitidou
váním objektů. Tento předpoklad je v rozporu způsobenou virem herpes simplex, měl dob
s běžným pohledem, že pacienti s „čistou“ ale- ré výsledky v testu neobvyklých pohledů (viz
xií mají problémy výhradně se čtením. Tímto výše) a při rozhodování, zda je na prezentova
problémem se zabývali Behrmannová, Nelson ném obrázku skutečný objekt (Stewart, Parkin
a Sekulerová (1998), kteří studovali šest paci & Hunkin, 1992). Dokázal ale pojmenovat jen
entů, jejichž postižení bylo možné charakteri 50 % testových objektů a u většiny z nich si ne
zovat jako „čistou“ alexii. Zjistili, že pět z těch uvědomoval jejich funkci. Jeho problémy zjev
to šesti pacientů bylo výrazně pomalejších také ně odpovídají asociační agnózií.
při pojmenovávání vizuálně komplexních ob
rázků, což odpovídá předpovědím teorie Fara SHRNUTÍ KAPITOLY
hové (1998).
• Rozpoznávání obrazců. Zastánci teorií šab
Zhodnocení lon tvrdí, že porovnáváme podněty s minia
Výzkumy provedené Farahovou (1990, 1994) turními kopiemi či šablonami dříve viděných
a dalšími potvrzují, že zpracování tváří se li obrazců. Pokud odmítneme nepravděpo
ší od rozpoznávání objektů nebo od čtení. Mo dobný předpoklad, že existuje téměř neko
del dvou procesů popisuje hlavní podobnosti nečné množství šablon, které by pokrývaly
a rozdíly mezi těmito třemi druhy podnětů. všechny myslitelné možnosti, ukazuje se, že
Na druhou stranu je přístup Farahové velmi teorie šablon není pro vysvětlení složitosti
obecný a obsahuje několik výrazných zjedno percepčního zpracování dostatečná. Zastán
dušení. Farahová například tvrdí, že tváře jsou ci teorií rysů zdůrazňují, že každý podnět
ROZPOZNÁVÁNÍ objektů
143
se skládá ze specifických rysů a že klíčovým sobeno tím, že jsou si objekty z této oblasti
procesem rozpoznávání obrazců je právě více podobné. U některých pacientů byl za
analýza těchto rysů. Mnoho teorií rysů od- znamenán opačný jev, což pravděpodobně
hlíží od role kontextu, očekávání a vzájem svědčí o tom, že sémantické údaje o živých
ných vztahů mezi rysy, proto jsou teorie za a neživých objektech jsou uloženy v růz
ložené na strukturních popisech vhodnější, ných částech mozku.
neboť se zabývají strukturním uspořádáním • Přístup kognitivní vědy. Kognitivní vědci na
jednotlivých částí obrazu. vrhli několik konekcionistických modelů, na
• Rozpoznávání objektů. Podle Marra při roz kterých potom pomocí „lézí“ simulovali do
poznávání objektů hrají hlavní úlohu tři pad poškození mozku na percepční proce
druhy reprezentací. V prvotním náčrtku se sy. Model vytvořený Farahovou a McClellan-
vychází z informací o intenzitě světla a de dem (1991) byl schopný naučit se efektivně
tekují se obrysy objektů. Dalším stadiem rozpoznávat objekty a také imitovat dvojí di-
je 2V2D náčrtek, který obsahuje informace sociaci mezi rozpoznáváním živých a neži
o hloubce a orientaci viditelných ploch a zá vých objektů tak, jak ji pozorujeme u paci
visí na úhlu pohledu pozorovatele. Konečný entů s asociační agnózií. Velká provázanost
3D model je nezávislý na perspektivě a po vizuálních a funkčních informací v tomto
skytuje trojrozměrný popis celého objektu. modelu ale neumožňuje účinně vysvětlit jiné
Biederman tento přístup dále rozpracoval druhy percepčních poruch. Humphreys et al.
a tvrdil, že se objekty skládají ze základ (1995) navrhli aktivačně-kompetiční model,
ních tvarů zvaných geony, které rozpozná který velmi dobře vysvětloval proces rozpo
váme pomocí informací o hranách a jejich znávání objektů jak u zdravých lidí, tak u pa
vlastnostech (jako je např. zakřivenost). Vý cientů. Kosslyn et al. (1990) předložili model
sledný popis pomocí geonů je opět nezávis procesů vnímání vyšší úrovně tvořený něko
lý na úhlu pohledu. Informace o hranách lika subsystémy, na němž bylo možné pomo
jsou pro rozpoznání objektu mnohdy ne cí lézí simulovat efekty vizuální agnózie, pro
dostačující a údaje o vlastnostech povrchu sopagnózie nebo simultánní agnózie. Tento
(jako je barva) hrají mnohem důležitější ro model podrobně nevysvětluje, jaké procesy
li, než jim přisuzoval Biederman. Přístupy se přesně na vnímání podílejí.
Marra a Biedermana byly navrženy pro jed • Rozpoznávání tváří. Z tváří můžeme získat
noduché rozlišování mezi objekty různých různé druhy informací, přičemž existují vel
kategorií. Přístupy nezávislé na perspekti ké rozdíly mezi zpracováním známých a ne
vě nejsou tak důležité u složitějších procesů známých tváří. Jen ve vzácných případech si
rozlišování uvnitř kategorií. někdo dokáže vybavit jméno bez jakýchko
• Přístup kognitivní neuropsychologie. Vizu liv dalších údajů o dané osobě. Experimen
ální agnózie se dělí na aperceptivní agnózii tálně byl prokázaný význam konfigurace při
a asociační agnózii. Někteří pacienti s agnó rozpoznávání tváří, ale důležitým procesem
zií mají problémy s integrací údajů získa je také rozpoznávání komponent (zejména
ných o jednotlivých částech objektu. Mnoho v případě převrácených tváří). Prosopagnos-
pacientů s agnózií má větší obtíže s rozpo tičtí pacienti nedokážou rozpoznávat jim
znáváním živých objektů, což je patrně způ známé tváře, ale většinou o nich disponují
144
znalostmi na implicitní úrovni. Dostupná • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
zjištění nás vedou k závěru, že příčinou pro (1998). Cognitive neuroscience: The biology of
sopagnózie je spíše poškození specializova the mind. New York: W. W. Norton & Co. Pá
ného mozkového mechanismu než obec tá kapitola této knihy se obsáhle věnuje neu-
ná porucha detailního zpracování. Model ropsychologickým zjištěním vztahujícím se
dvou procesů navržený Farahovou rozlišu k rozpoznávání objektů.
je holistickou analýzu a analýzu částí. Roz • Kohler, S., Moscovitch, M. (1997). Uncon
poznávání tváří je spojeno hlavně s holistic scious visual processing in neurpsycholo-
kou analýzou, zatímco čtení s analýzou částí gical syndromes: A survey of the literature
a rozpoznávání objektů vyžaduje účast obou and evaluation of models of consiousness.
procesů. In M. D. Rugg (Ed.), Cognitive neuroscience.
Hove, UK: Psychology Press. Tato kapitola
DOPORUČENÁ ČETBA zajímavým způsobem pojednává o hlavních
typech percepčních problémů způsobených
• Ellis, R„ Humphreys, G. (1999). Connecti- poraněním mozku.
onist psychology: A text with readings. Hově, • Wilson, R. A., Keil, F. (1999). The MIT ency
UK: Psychology Press. Osmá kapitola této clopaedia of the cognitive sciences. Cambridge,
knihy obsahuje zajímavou diskusi o konek- MA: MIT Press. Několik kapitol v této ak
cionistickém přístupu k různým poruchám tuální knize se věnuje aspektům zrakového
vnímání. vnímání včetně rozpoznávání objektů.
ROZPOZNÁVÁNÍ OBJEKTŮ
145
5. POZORNOST A HRANICE
VÝKONU
ÚVOD podle Baarse (1997, s. 364) „patrný rozdíl me

Ve své zevrubné studii o pozornosti potvrzuje zi výběrem prožitku a uvědoměním si vybra
Pashler (1998, s. 1), že „pozornost představuje né události. V každodenním jazyce souvisí prv
pro psychology dlouho velkou výzvu“. Na kon ní slovo z každého páru [dívat se, naslouchat]
ci 19. století považovalo mnoho filozofů a psy s pozorností; druhé slovo [vidět, slyšet] s uvě
chologů tento pojem za velmi důležitý. Později doměním“. Metaforicky se tak pozornost po
upadl v nevážnost, neboť behavioristé pohlíželi dobá volbě televizního kanálu, zatímco vědo
na všechny vnitřní procesy s krajní podezříva- mí spíše ději na obrazovce.
vostí. Aktuální se pozornost znovu stala po pu William James (1890) rozlišil mezi „aktivním“
blikování Broadbentovy knihy Perception and a „pasivním“ modem pozornosti. Pozornost
Communication v roce 1958 a od té doby je stá je aktivní, pokud je řízena v pomyslné kogni
le významným výzkumným tématem. tivní hierarchii sestupnými procesy, tedy cí
Termínu pozornost se nejčastěji používá ve li a záměry jedince, pasivní je v případě, je-li
vztahu k výběrovosti (selektivitě) při zpracová řízena procesy vzestupnými, tedy externími
ní informací. Tento význam zdůraznil již Wil stimuly, jako je například hlasitý zvuk. Yantis
liam James (1890, s. 403-404): (1998, s. 252) tvrdí: „Stimuly řízená pozornost
je jak rychlejší, tak účinnější než pozornost ří
Každý ví, co je to pozornost. Mysl se zmocňujejed- zená záměry.“ Důvodem je fakt, že rozhodnu
noho z několika simultánních běhů myšlenek či tí o tom, který podnět je ve vztahu k současné
možných objektů v čisté a jasné podobě. Jejím zá mu záměru významný, obvykle vyžaduje další
kladem je zaměření, koncentrace vědomí. zpracování kognitivním aparátem.
Naznačili jsme, že existuje jediný pozomostní
Jaký je vztah mezi pozorností a vědomím? systém. Jak však poznamenává Allport (1993,
Baars (1997) se domnívá, že pozornost řídí s. 203-204), je to nepravděpodobné:
přístup do vědomí. Když například uvažuje
me o větách typu „Díváme se, abychom viděli“ Tvrzení, že by měl existovat jeden mechanismus
nebo „Nasloucháme, abychom slyšeli“, pak je nebo komputační zdroj, který by byl příčinným
146
základem všech pozomostních fenoménů, se ne patřičně reagovat na všechny. Studie rozdělené
zdá přesvědčivé, stejně jako tvrzení, že by měl pozornosti nám poskytují užitečné informace
existovat jednotný příčinný základ pro myšlení, o limitech při zpracování informace u daného
vnímání nebo jakékoliv další tradiční kategorie jedince a mohou nám říci něco o pozornost-
folkové psychologie. [...] Odkazování k pozornos ních mechanismech a jejich kapacitě.
ti (nebo k centrálnímu vykonavateli, či dokon Rozdíl mezi zaměřenou a rozdělenou pozor
ce k anteriomímu pozomostnímu systému) jako ností můžeme vidět také v souvislosti s rozli
k nějakému nespecifikovanému kauzálnímu me šením, o němž jsme se zmínili dříve. Člověk
chanismu nevysvětluje nic. se zpravidla rozhoduje, zda bude jeho pozor
nost zaměřená, nebo rozdělená. Užití zaměře
Musíme si povšimnout základního rozdílu me né či rozdělené formy pozornosti je tedy často
zi výzkumem zaměřené a rozdělené pozornos určeno sestupnými procesy, které se řídí naši
ti (viz obr. 5.1). Zaměřenou pozornost (focused at mi záměry.
tention) studujeme tak, že zkoumaným osobám
předkládáme současně dva nebo více podnětů, Výzkum pozornosti je spojen se třemi podstat
přičemž jejich úkolem je odpovídat pouze na je nými omezeními:
den z nich. Vědecké práce o zaměřené pozor 1. Ačkoliv můžeme zaměřit pozornost jak na
nosti nám mohou říci, jak efektivně lidé vybírají vnější, tak na vnitřní prostředí (např. naše
jisté stimuly na úkor ostatních, umožňují nám myšlenky nebo informace z dlouhodobé pa
prozkoumat podstatu procesu selekce a rovněž měti), většina studií zkoumala pouze pozor
osud stimulů, které nejsou pozorností vybrány. nost k vnějšímu prostředí. Proč je tomu tak?
Při výzkumu rozdělené pozornosti (divided atten Především proto, že badatel může kontro
tion) také prezentujeme minimálně dva stimu lovat vnější prostředí s přesností, která je
ly současně, úkolem zkoumaných osob je však u vnitřních obsahů nedosažitelná.
POZORNOST A HRANICE VÝKONU 147

2. Zaměření naší pozornosti v reálném světě je či, jeho pozice v prostoru), což nám umožňuje
z velké části podmíněno našimi současnými udržovat pozornost u vybraného hovoru. Když
záměry. Allport dodává (1989, s. 664): „To, co Cherry prezentoval pokusným osobám dva
musíme v našem výzkumu nalézt [...], není různé proudy řeči namluvené tímtéž řečníkem
umístění nějaké imaginární hranice mezi do obou uší najednou (a tak eliminoval zmiňo
pozorností a motivací, ale naopak jejich zá vané fyzikální rozdíly), bylo pro posluchače vel
sadní vzájemná závislost.“ Ve většině studií mi těžké jim porozumět, neboť tak mohli uči
je však předmět pozornosti stanoven spíše nit pouze na základě významu sdělení.
experimentálními instrukcemi než moti Cherry rovněž uskutečnil pokusy, při nichž mě
vačním stavem pokusné osoby. la pokusná osoba sledovat (shadowing)22 infor
3. Jak poznamenávají Tipper, Lortieová a Bay- mace přicházející do jednoho ucha, přičemž do
lis (1992), v reálném světě obvykle zaměřu druhého ucha byl přehráván jiný zvukový zá
jeme pozornost k trojrozměrným objektům znam. Zdálo se, že z proudu řeči, který byl mi
a lidem a rozhodujeme se, jaké jednání bu mo pozornost, získali posluchači jen velmi má
de ve vztahu k nim vhodné. V laboratoři je lo informací. Pouze zřídka si uvědomovali, že
však důraz kladen především na „experi je tento druhý proud řeči v cizím jazyce nebo
menty, které velmi rychle prezentují static že je pouštěn pozpátku. Na druhou stranu fyzi
ké dvojrozměrné objekty a kde je vyžadová kální změny (např. čistý tón) skoro vždy deteko
na [z pohledu ekologické účelnosti - pozn. vali. Závěr, že informace z kanálu mimo pozor
překl.] libovolná odpověď. Je jasné, že s ta nost prakticky není zpracována, byl podpořen
kovou situací se v běžné interakci s prostře i jinými výzkumy. Posluchači si například jen
dím setkáme zřídka“ (s. 902). málokdy zapamatovali slova z informačního
proudu mimo pozornost, ačkoliv každé z nich
ZAMĚŘENÁ SLUCHOVÁ POZORNOST bylo opakováno 35krát (Moray, 1959).
Ačkoliv britský vědec Colin Cherry pracoval

v laboratoři pro výzkum elektroniky v Massa-
chusettském technologickém institutu, zapo
jil se i do psychologického výzkumu. Cherryho
fascinoval zejména „problém koktejlové párty“
(cocktail party problém): Jak to, že v prostředí,
kde mluví současně mnoho lidí, jsme schop
ni vnímat pouze jeden rozhovor? Cherry (1953)
zjistil, že k této schopnosti využíváme rozdí
lů ve fyzikálních charakteristikách jednotlivých
hlasů (např. pohlaví řečníka, hlasitost jeho ře-
" Shadowing znamená doslova „sledování“, ale také „stínění". Oba významy anglického slova přesně vystihují charakter takové
experimentální situace-jeden kanál musí být danou osobou sledován (tedy být v centru pozornosti a vše řečené musí participant
bezprostředně nahlas opakovat), zároveň je tímto příklonem pozornosti stíněn (je mimo pozornost) druhý kanál, např. druhý
proud řeči. Překládámejako „sledování“. Úloha sledováníje často použita při dichotickém naslouchání, ve kterém jsou do každého
ucha prezentovány odlišné informace. Pozornost se má přiklonit k jednomu ze vstupů (pozn. překl.).
148
Broadbentova teorie kládá, že informace mimo pozornost je zamít
Donalda Broadbenta (1958) tyto výzkumy s úlo nuta vždy během počátečních stadií zpracová
hou sledování velmi upoutaly. Zaujaly jej také ní. Původní experimenty se sledováním totiž
závěry studie, v níž byly dichoticky prezento prováděly zkoumané osoby, které měly s tou
vány tři páry čísel - v jednom uchu slyšel po to úlohou velmi malé zkušenosti, takže tak
sluchač tři čísla, jedno za druhým, a v tomtéž řka všechny dostupné kognitivní zdroje mu
okamžiku zaslechl v druhém uchu jiná tři čís sely použít ke sledování. Tento fakt potvrdil
la, také jedno za druhým. Většina participan- Underwood (1974), když požádal participanty,
tů si čísla vybavovala v pořadí, jak zněla v jed aby detekovali kritická čísla prezentovaná buď
notlivých uších, nikoliv po párech, jak zazněla ve sledovaném, nebo v nesledovaném kanálu.
po sobě v čase. Pokud by tedy byla do jednoho Nezkušené osoby detekovaly pouze 8 % čísel
ucha prezentována čísla 4 9 6 a do druhého 8 5 v nesledovaném kanálu, zatímco zkušený vý
2, zopakovaly by zkoumané osoby tuto sekven zkumník v této oblasti (Neville Moray) deteko
ci jako 496852, nikoliv jako 489562. val 67% z nich.
Broadbent (1958) tato zjištění vysvětluje násle Ve většině původních experimentů se sledo
dovně (viz obr. 5.2): váním byly oba použité podněty navzájem do
sti podobné (např. dvě sluchově prezentovaná
• Dva podněty nebo proudy řeči, které jsou slovní sdělení). Allport, Antonisová a Reynold-
prezentovány v tomtéž okamžiku, získáva sová (1972) zjistili, že stupeň podobnosti mezi
jí paralelní (současný) přístup do senzoric oběma kanály má zásadní vliv na zapamatová
ké paměti. ní informací mimo pozornost. Když bylo sle
• Jednomu typu podnětů je na základě fyzi dování auditivně prezentovaného sdělení kom
kálních charakteristik umožněno projít fil binováno s jinou auditívni prezentací slov, byla
trem k následnému zpracování, zatímco paměť pro tento mimopozornostní proud vel
ostatní podněty zůstávají v senzorické pa mi slabá. Avšak když bylo sledované auditívni
měti pro případné další zpracování. sdělení spojeno s prezentací obrázků, kvalita
• Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivní jejich zapamatování byla velmi dobrá (90 %).
ho systému nacházejícího se za ním, který Pokud jsou tedy dva vstupy málo podobné, mo
má omezenou kapacitu a který teprve ana hou být jejich obsahy zpracovány do větší mí
lyzuje vstupní informaci důkladně (např. vý ry, než jakou předpovídá Broadbentova teorie
znam). filtru.
V původních studiích se také předpokládalo,
Uvedená teorie vysvětluje základní zjištění že význam mimopozornostního sdělení není
Cherryho, podle něhož jsou informace mi zpracován, protože si ho zkoumané osoby ne
mo pozornost odfiltrovány, a tedy pouze mini uvědomují. Avšak význam může být zpracován
málně zpracovány. Rovněž interpretuje výkon i bez takového uvědomění. Von Wright, Ander
v Broadbentově dichotické úloze tak, že filtr na son a Stenman (1975) sluchově prezentovali dva
základě nej rozdílnější fyzikální charakteristiky seznamy slov, přičemž jeden měli partícipan-
vybírá jeden vstup mezi dostupnými informač tí sledovat, druhý ignorovat. Pokud bylo jedno
ními vstupy (v tomto případě ucho, do něhož ze slov nejprve asociováno s elektrickým šo
informace proudí). Avšak nesprávně předpo kem a poté se objevilo v ignorovaném kanálu,

občas se vyskytla fyziologická reakce (galvanic Zhodnocení
ká kožní reakce)?3 Téhož efektu autoři dosáh Broadbent (1958) navrhl neflexibilní model se
li, když (v ignorovaném kanálu - pozn. překl.) lektivní pozornosti, který nemůže vysvětlit vel
prezentovali slovo podobně znějící nebo s po kou variabilitu ve stupni zpracování informací
dobným významem, jaký mělo původně pod mimo pozornost. Tentýž nedostatek flexibili
miňované slovo. Zvukové i sémantické in ty se objevuje v tvrzení, že filtr vybírá informa
formace z kanálu mimo pozornost byly tedy ce pouze na základě fyzikálních charakteristik
někdy zpracovány, ačkoliv si to sledované oso podnětů. To má být potvrzeno zjištěním, že si
by neuvědomovaly. zkoumané osoby vybavují dichoticky prezen
tovaná čísla tak, jak je slyšely nejdříve v jed-
Srovnání Broadbentovy teorie (nahoře), teorie Treismanové (uprostřed) a teorie Deutsche a Deutschové (dole).
« Galvanická kožní reakce je nevědomou a původně nepodmíněnou reakcí na slabý elektrický šok. Po několikeré společné
prezentaci určitého slova a elektrického šoku začíná zkoumaná osoba vykazovat tuto reakci pouze na slovo samotné (bez elek
trického šoku). Pokud se později uvedená reakce objeví během prezentace tohoto slova v ignorovaném kanálu, je jasné, že jeho
význam nebo fyzikální charakteristiky musely být zpracovány (pozn. překl.).
150
nom a pak ve druhém uchu, nikoliv jak byla to zúžení je flexibilnější. Ve svém modelu po
prezentována v čase. Avšak Gray a Wedder- pisuje zpracování informací jako hierarchii,
burn (i960) použili jinou verzi dichotické úlo která začíná analýzou fyzikálních vlastnos
hy, v níž do jednoho ucha zazněla informace tí, slabik a specifických slov a postupuje dále
„Kdo 6 tam“ a současně do druhého ucha in k analýze slovních spojení, gramatické struk
formace „4 jde 1“. Zkoumané osoby si vybavo tury a významu. Pokud kapacita k této analý
valy informace z obou kanálů v pořadí, v jakém ze není pro mimopozornostní kanály dostateč
dávaly smysl (tedy „kdo jde tam“, následováno ná, informace z nich nebude na těchto vyšších 5
„4 6 1“). Fakt, že výběr může být založen také úrovních zpracována.
na významu prezentované informace, odporu Teorie A. Treismanové (1964) rovněž tvrdí, že
je teorii filtru. práh pro zpracování všech podnětů (např. slov),
které jsou konzistentní s očekáváním zkouma
Alternativní teorie né osoby, je snížen. Následkem toho občas pře
Treismanová (i960) zjistila, že při úlohách stoupí podněty z mimopozornostních kanálů
se sledováním účastníci občas jmenují slovo, práh uvědomění. To vysvětluje fenomén „prů
jež je prezentováno do kanálu, který mají igno lomu“.24
rovat. Tento jev je znám jako „průlom“ (break Teorie Treismanové vysvětluje šíři zpracová
through) a zpravidla nastává v situacích, kdy je ní mimopozornostní informace, kterou ne
výskyt slova z mimopozomostního sdělení vy byl schopen objasnit Broadbent. Avšak popi
soce pravděpodobný také ve významovém kon sované fenomény byly interpretovány i jinou
textu sledovaného proudu. I v těchto podmín teorií, kterou představili Deutsch a Deutscho-
kách však Treismanová (i960) zaznamenala vá (1963). Podle nich jsou všechny podněty
„průlom“ pouze v 6 % případů. plně zpracovány, přičemž odpověď je deter
Uvedená zjištění (např. Treisman, i960) vedly minována nejdůležitějším nebo relevantním
Treismanovou (1964) k formulaci teorie, pod podnětem25 (obr. 5.2). Tato teorie klade kritic
le níž filtr zeslabuje nebo zesiluje analýzu in ké kapacitní zúžení mnohem dále směrem
formace mimo pozornost (viz obr. 5.2). Za k samotnému informačnímu výstupu než
tímco Broadbent lokalizoval kritické zúžení Treismanové teorie oslabení. Proto je někdy
kapacity do počátečních stadií zpracování in také nazývána teorií pozdní selekce (late-selecti-
formace, Treismanová tvrdí, že umístění toho on theory), zatímco teorie Broadbenta (1958)
" Přesněji bychom mohli toto snížení prahu interpretovat jako menší požadavky na kapacitu systému při zpracovávání mimo
pozornostní informace, například proto, žeje tato informace v souladu s kontextem, který nastoluje sledovaný informační proud
(budeme-li sledovat informace popisující les, pak uslyšíme v mimopozornostním kanále spíše slovo „zajíc“ než slovo „zinek“),
nebo proto, žeje zpracování dané mimopozornostní informace zautomatizováno (např. během koktejlové párty zaslechneme
vyslovení našeho jména jiným řečníkem). Oba tyto efekty jsou způsobeny menšími požadavky na kognitivní zdroje - analýza
může pokračovat až do vyšších pater pomyslné hierarchie (neboť v prvním případě již jsou aktivovány patřičné sémantické ka
tegorie, ve druhém případě je vnímání zautomatizované-obojí snižuje nároky na zpracování). Tak může dojít až k rozkódování
významu a jeho uvědomění (pozn. překl.).
ls V neprospěch takové teorie mluví zdánlivě zřejmý fakt, že si totiž neuvědomujeme význam nebo přítomnost všech podnětů.
To ovšem autoři teorie vysvětlují tak, že i uvědomění může být jistým typem kognitivního výstupu (odpovědi), který zahrnuje
pouze (pro odpověd) relevantní část ze všech plně zpracovaných informací (pozn. překl.).

nebo Treismanové (1964) teorií brzké selekce Neurofýziologické studie podporují spíše teorie
(early-selection theory). brzké selekce (viz shrnutí v Luck, 1998). Wol-
Treismanová a Geffenová (1967) požádaly dorff et al. (1993) žádali zkoumané osoby, aby
zkoumané osoby, aby sledovaly jeden ze dvou reagovaly na jisté kritické auditívni podněty ve
sluchových kanálů, přičemž měly zmáčknout sledovaném kanálu, zatímco v obou uších sly
tlačítko, pokud slyšely v libovolném z nich cílo šely řetězce různých nepodstatných informací.
vé slovo. Podle teorie Treismanové by měla být Během prezentace pozornostních i mimopo-
analýza v nesledovaném kanálu oslabena, a tu zornostních podnětů byly snímány evokované
díž by v něm měly zkoumané osoby rozpoznat potenciály (ERP, viz kap. 1). Vyšší hodnoty byly
méně cílových slov. Podle teorie pozdní selekce naměřeny u podnětů v centru pozornosti, a to
(Deutsch a Deutschová) dochází ke komplexní 50
20- ms po začátku stimulu. Míra aktivace
percepční analýze všech podnětů, a tak by roz sluchového kortexu je důkazem, že informace
poznání kritických slov z obou kanálů nemělo v centru pozornosti jsou zpracovány více než
být rozdílné. Výzkum však prokázal mnohem informace mimo pozornost.
lepší detekci ve sledovaném než v nesledova
ném kanálu (87% vs. 8 %). Teoriejohnstona a Heinze
Deutsch a Deutschová (1967) tvrdí, že pro od Johnston a Heinz (1978) navrhli flexibilní mo
pověď jsou použity pouze důležité vstupy. Proto del pozornosti, který vychází z následujících
že úloha navržená Treismanovou a Geffenovou předpokladů:
(1967) požaduje po zkoumaných osobách v pří
padě výskytu kritických slov ve sledovaném ka • Čím více stadií zpracování je potřeba před
nálu dva typy informačních výstupů - tedy 1) na samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou
hlas je zopakovat, protože úloha sledování toto kladeny na kapacitu systému.
opakování vyžaduje, aby „odstínila“ druhý kanál, • Selekce nastává v průběhu zpracování tak
a 2) zmáčknout tlačítko - kdežto pouze jeden vý brzy, jak je to jen možné. Tím se požadavky
stup v případě výskytu v mimopozomostním ka na kapacitu minimalizují.
nálu (zmáčknout tlačítko), byly sledované infor
mace významnější než mimopozomostní. Tyto předpoklady testovali Johnston a Wilsono-
Treismanová a Rileyová (1969) na tuto námit vá (1980) tak, že dichoticky prezentovali páry
ku odpověděly provedením studie, v níž zkou slov (tedy každé slovo do jednoho ucha), při
mané osoby reagovaly na cílová slova z obou čemž úloha spočívala v identifikaci cílového
kanálů přesně tímtéž způsobem - přestaly slova, které náleželo do jisté kategorie. Tato cí
opakovat slova ze sledovaného kanálu a rea lová slova měla dva určité významy - pokud
govaly zmáčknutím tlačítka. Opět detekovaly například danou kategorií byly „části oděvu“,
mnohem více slov ze sledovaného než z nesle pak jedno z klíčových slov mohlo být „socks“
dovaného kanálu/6 (česky „ponožky“ nebo „udeří“). Každé z cílo-
16Teorii pozdní selekce to všakjednoznačně nepopírá, protože sledovaný kanál bude oproti nesledovanému vždy relevantnější.
Stále se ho totiž týkají dva typy úloh (výstupů), i když úloha opakování a detekce nejsou nikdy vykonány ve stejném čase. Navíc
opakování slov ze sledovaného kanálu vyplňuje většinu doby plnění úlohy, oproti pouze občasné relevanci nesledovaného ka
nálu v případě, že v něm právě zazní kritické slovo. Empiricky potvrdit nebo vyvrátit teorii pozdní selekce je velmi obtížné, a to
právě pro nejednoznačnost termínu „kognitivní výstup“ (pozn. překl.).
152
vých slov bylo doprovázeno dalším slovem, kte měl vliv na rozpoznání slova cílového. V přípa
ré zdůrazňovalo buď správný smysl cílového dě zaměřené pozornosti tedy nebyl analyzován
slova (např. slovo „smetly“, „páchnoucí“), ne význam doprovodných slov a jejich zpracová
bo nesprávný smysl cílového slova (např. slo ní bylo pouze takové, aby dostačovalo ke splně
vo „punch“, „bouchnout“), nebo bylo doprová ní dané úlohy.
zeno slovem, které nemělo ke slovu cílovému
vztah (např. „Tuesday“, „úterý“). Shrnutí oddílu
Pokud zkoumané osoby nevěděly, ve kterém Zpracování mimopozornostních auditivních
uchu uslyší cílové slovo (rozdělená pozornost), vstupů může být důkladnější, než se dříve zdá
doprovodná slova zdůrazňující správný smysl lo. Avšak komplexní analýza, kterou ve své te
cílových slov ulehčovala rozpoznání, a dopro orii navrhují Deutsch a Deutschová (1963), je
vodná slova zdůrazňující nesprávný smysl cí nepravděpodobná. Nej přijatelnější vysvětle
lových slov toto rozpoznání naopak znesnad ní zaměřené pozornosti bude podobné tomu,
ňovala (viz obr. 5.3). Pokud tedy byla pozornost jež navrhuje Treismanová (1964); redukova
rozdělena, byl význam doprovodných slov ana né, nebo naopak důkladnější zpracování infor
lyzován. Když ale zkoumané osoby věděly, že mací ležících mimo centrum pozornosti. Míra
všechna cílová slova budou prezentována do zpracování je pravděpodobně flexibilní a je čás
levého ucha, pak typ doprovodného slova ne tečně podmíněná požadavky úlohy (Johnston
Vliv podmínky rozdělení pozornosti (rozdělená vs. zaměřená) a typu necílových podnětů na detekci cíle.
Údaje podle Johnstona a Wilsonové(i98o).
POZORNOST A HRANICE VÝKONU

153
& Heinz, 1978). Stylesová (1997, s. 28) výmluv nat, že „neglekt není jedna porucha, ale skupina
ně shrnuje: „Nalezení přesného místa, kde poruch, která se u každého pacienta může roz
dochází k selekci, je pouze jedním z mnoha vinout v různé míře“ (Parkin, 1996, s. 91).
problémů spjatých s výzkumem pozornosti, Ačkoliv se může zdát, že u neglektu nejsou sti
a zjištění, kde dochází k selekci, nám nemusí muly na jedné straně zorného pole vůbec per
pomoci v pochopení, proč ajak se to děje.“ cepčné zpracovány, mnoho experimentů takové
vysvětlení vyvrací. Například Marshall a Halli
ZAMĚŘENÁ ZRAKOVÁ POZORNOST gan (1988) prezentovali pacientce s neglektem
dva stejné obrázky domu, avšak na obrázku do
Během uplynulých dvaceti pěti let studovali vý mu prezentovaného v levé části zorného pole
zkumníci daleko častěji zrakovou než slucho šlehaly z jednoho okna plameny. Pacientka ne
vou pozornost. Hlavním důvodem pravděpo byla schopna udat žádný rozdíl mezi oběma
dobně je, že je jednodušší kontrolovat dobu obrázky, přesto tvrdila, že by raději žila v do
prezentace vizuálních stimulů než stimulů au- mě, který je zobrazen na kresbě vpravo.
ditivních. Jak můžeme tuto poruchu interpretovat? Podle
Na část problematiky této kapitoly budeme na Parkina (1996, s. 108) „je v současnosti nejpře
hlížet z perspektivy kognitivní neuropsycholo- svědčivější skupina teorií vysvětlujících neglekt
gie. Důkladně se zkoumaly především tři po ta, která jej popisuje jako jistou formu deficitu
ruchy pozornosti: neglekt, extinkce a Balintův pozornosti. Tyto teorie v podstatě předpokláda
syndrom (pro přehled viz Driver, 1998). Neglekt jí, že existuje nerovnováha v míře pozornosti
obvykle nastává při narušení struktur v pravém přikloněné na pravou a levou stranu. [...] Avšak
parietálním laloku mozku, často jako následek myšlenka, že nalezneme jedinou teorii neglek
cévní mozkové příhody. Pacienti s neglektem si tu, je vysoce nepravděpodobná kvůli diverzitě
kvůli pravohemisférovému poškození nevšíma postižení, která jsme objevili“. Posnerovu po-
jí objektů, které jsou prezentovány na levé stra zornostní teorii neglektu rozebereme dále.
ně jejich zorného pole (tedy na straně opačné U pacientů s neglektem můžeme také často po
k lézi),27 nebo na ně neodpovídají. Když napří zorovat extinkci. Jedná se o fenomén, kdy jeden
klad kreslí pacient s neglektem kopii obrázku, podnět, prezentovaný na jakékoliv straně zor
obvykle vynechává vše na levé straně předlo ného pole, může být danou osobou normálně
hy. Podle Drivera (1998, s. 308) „je možná zá vnímán. Avšak pokud jsou předloženy dva sti
kladním problémem neglektu fakt, že ačkoliv muly najednou, pak ten, který je umístěn blí
je pacient v zásadě schopen pozorovat stranu že k opačné straně zorného pole, než na které
opačnou k lézi nebo k ní přiklonit pozornost, se nachází poškození (kontralaterální strana,
obvykle tak neučiní spontánně“. Pacienti s neg u extinkce se typicky následkem pravohemi-
lektem navíc mohou vykazovat tyto symptomy sférového poškození jedná o podněty více vle
nejen při přímé vizuální percepci, ale také v úlo vo - pozn. překl.), zpravidla nebývá detekován.
hách s mentálními obrazy (představami) (Bisi- Někteří pacienti vykazují extinkci pouze v pří
ach & Luzzatti, 1978). Musíme však pozname padě, kdy jsou oba podněty stejné.
nZrakové dráhy se v mozku částečně kříží, takže pravá hemisféra (kde se nachází léze) zpracovává informace z levé části zor
ného pole, tedy z pravých částí sítnic obou očí (pozn. překl.).
154
Balintův syndrom je spojen s lézemi v obou he reflektor. Všechno, co spadá do jisté malé ob
misférach. Tyto léze se objevují v zadní čás lasti zorného pole, můžeme vidět čistě; je však
ti parietálního laloku nebo parieto-okcipitální velmi obtížné spatřit cokoliv, co se neocitne ve
oblasti. Syndrom je charakterizován různými světle reflektoru pozornosti. Pozornost může
problémy souvisejícími s pozorností. Příkla být přemístěna tak, jako změníme směr světla
dem je upřené zírání na jedno místo, výrazné reflektoru, a podle nejjednoduššího předpokla
nepřesnosti při pokusech sáhnout na nějaký du se tento reflektor pozornosti pohybuje kon
objekt a simultánní agnózie (simultanagnosia), stantní rychlostí (viz Yantis, 1998). Komplex
kdy v daném okamžiku dokáže postižená oso nější pohled na zaměřenou vizuální pozornost
ba soustředit pozornost pouze na jeden objekt. vypracovali Eriksen a St. James (1986). Podle
Jak popisuje Martin (1998, s. 228): „Pacient jejich modelu transfokátoru28 (zoom-lens mo
s Balintovým syndromem se může velmi úz del) je pozornost zaměřena ke konkrétní ob
ce koncentrovat na špičku cigarety, kterou dr lasti zorného pole; tato plocha však může být
ží v ústech, a současně není schopný postřeh rozšířena nebo zúžena v souladu s požadavky
nout nabízenou hořící zápalku, která je pouze dané úlohy.
o kousek vedle.“ Posner (1980) z těchto dvou modelů pozornos
Přesvědčivý důkaz, že pacienti s Balintovým ti upřednostňuje pojetí reflektoru. Upozorňu
syndromem se soustřeďují pouze na jeden ob je přitom na formu skryté pozornosti (covert at
jekt, podávají Humphreys a Riddochová (1993). tention), kdy se reflektor pozornosti posouvá do
Když byl pacientům prezentován soubor čer různých oblastí, aniž by došlo k očním pohy
vených a zelených kruhů, nebyli schopni vní bům. V jeho výzkumu měli účastníci co nej
mat obě barvy najednou. Pravděpodobně pro rychleji reagovat na záblesk světla. Chvíli před
to, že dokázali v daném okamžiku percipovat tímto zábleskem se objevila centrální nápověď
vždy pouze jeden kruh. Avšak pokud byly zele (šipka uprostřed, ukazující vlevo či vpravo) ne
né a červené kruhy pospojovány čarami (takže bo periferní nápověď (rychlé osvětlení dané
teď každý takto nově složený objekt obsahoval ho okraje vizuální scény). Tyto nápovědi byly
červené a zelené kruhy), byl jejich výkon mno většinou validní (skutečně napovídaly, kde se
hem lepší. světlo objeví), ale občas validní nebyly (tedy po
skytly nesprávnou informaci o místě nadchá
Reflektor, nebo transfokátor? zejícího záblesku).
Podle Pashlera (1998, s. 4) „jsou výsledky Posner (1980) zjistil, že validní nápovědi
zkoumání vizuálních podnětů v úzkém vztahu umožnily rychlejší detekci světla než neutrál
k zjištěním v oblasti podnětů auditivních“. Ta ní nápověd (kterou byl kříž ve středu pole),
to podobnost je zřejmá, pokud bereme v úvahu kdežto nevalidní nápovědi oproti neutrálním
výzkum zaměřené pozornosti. Zaměřená zra odpovědi zpomalily. Tyto výsledky, získané při
ková pozornost připomíná jistým způsobem absenci očních pohybů,29 byly zhruba stejné
18 Transfokátor známe u moderních fotoaparátů jako objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností (zoom)- fotografovaný
obraz si tak můžeme přibližovat či oddalovat (pozn. překl.).
’’ Pokud by totiž docházelo k očním pohybům, nebyla by zaručena skutečná „perifernost“ periferních nápovědí - při změně
oční fixace by se mohly stát nápověďmi centrálními, tedy ocitnout se ve středu zorného pole (pozn. překl.).

pro centrální i periferní nápovědi. Avšak po ko. To ovšem není v souladu s předpokladem,
kud byly nápovědi validní pouze v malém pro že pozornost funguje jako reflektor, který se
centu případů, pak byly centrální validní nápo pohybuje stabilní rychlostí.
vědi ignorovány, ale periferní validní nápovědi Model transfokátoru byl podpořen výzkumem
pozitivně ovlivnily výkon. LaBerge (1983), který promítal zkoumaným
Uvedené výsledky vedly Posnera (1980) k rozli osobám slova o pěti písmenech. Občas se také
šení dvou systémů: objevil podnět, na nějž měly rychle zareagovat.
Tento kritický podnět se zobrazil místo slova
1. Endogenní systém, který je řízen záměry nebo po něm. Mohl přitom nahradit libovol
dané osoby a účastní se zpracování centrál né písmeno z dané pětice. V jedné experimen
ních nápovědí. tální podmínce byla pozornost zkoumané oso
2. Exogénni systém, který směruje pozornost by přikloněna k prostřednímu písmenu slova
automaticky a účastní se zpracování perifer (tím, že měla za úkol toto písmeno kategori
ních nápovědí. zovat). V jiné podmínce měla osoba kategori
zovat celé slovo. Autor studie očekával, že tato
Jiné důkazy však metaforu reflektoru nepod druhá podmínka rozšíří u zkoumaných osob
porují. Například Kwak, Dagenbach a Egeth fokus pozornosti.
(1991) prezentovali vždy dvě písmena najed Rychlost detekce kritického podnětu znázor
nou a pokusné osoby měly určit, zda jsou stej ňuje obrázek 5.4. LaBerge (1983) tvrdí, že zkou
ná. Jejich reakční doba se nelišila, ať už byla mané osoby odpovídaly rychleji, pokud se na
písmena prezentována blízko sebe nebo dale cházel v centru pozornosti. Na základě tohoto
Průměrný reakční čas na kritický podnět jako funkce pozice tohoto podnětu. Podnět byl prezentován ve
stejném čase, kdy se měl objevit řetězec písmen. Údaje podle LaBerge (1983).
156
tvrzení se můžeme domnívat, že fokus pozor může být alokována také do tvarů podobných
nosti může být velmi zúžený (úloha s písme „O“, které zahrnují pouze jeden z vnějších prs
nem), ale rovněž široký (slovní úloha). tenců (nikoliv však jejich centrum, tedy vnitřní
Také Eriksen a St. James (1986) získali podpo kruh - pozn. překl.).
ru pro model transfokátoru. Jejich zkoumané Objevily se i zásadnější námitky proti pojetí
osoby reagovaly na cílový podnět, jehož umís pozornosti jako reflektoru nebo transfokátoru.
tění předem znaly. Výkon byl narušen v přípa V obou modelech totiž předpokládáme, že po
dě, že se místo cílového podnětu objevil jiný, zornost je přikloněna k nějaké oblasti v rám
rušivý podnět. Pokud však participanti vědě ci zorného pole. Avšak vizuální pozornost je
li o budoucím umístění cílového podnětu po často přikloněna spíše k objektům než k oblas
delší dobu, byla oblast, v níž tato interference tem. Jako příklad uveďme výzkum Neissera
probíhala, menší. Díky delšímu času tak prav a Becklena (1975): Experimentátoři zde překry
děpodobně mohli změnit a lépe přizpůsobit li dvě pohybující se scény přes sebe. Účastní
rozsah své pozornosti cílové oblasti. ci experimentu bez problémů přikláněli po
zornost k jedné ze scén, zatímco ignorovali
Zhodnocení druhou. Tato zjištění naznačují, že hlavním
Jak předpovídá model transfokátoru, velikost předmětem pozornosti jsou ve vizuálním pro
zorného pole v centru pozornosti se může zá středí objekty.
sadně měnit. Avšak zaměřená vizuální pozor Podle modelu reflektoru můžeme očekávat, že
nost je mnohem komplikovanějším fenomé u pacientů s neglektem a extinkcí bude vizu
nem. To si ukážeme na studii, kterou provedli ální pozornost omezena pouze na určitou ob
Juola, Bouwhuis, Cooper a Warner (1991): Cí last. Avšak není tomu tak. Marshall a Halligan
lové písmeno (L nebo R), jež mělo být iden (1994) prezentovali pacientovi s neglektem
tifikováno, bylo prezentováno v jednom ze tří v levé části zorného pole dvojznačné obrázky,
kruhů, které byly různě velké, avšak měly spo které mohly být interpretovány buď jako černá
lečný střed (představme si je tedy jako vnitřní figura na bílém pozadí, nebo jako bílá figura na
kruh a kolem něj dva prstence - pozn. překl.). černém pozadí. V centru obrázku byla klikatá
Účastníci fixovali střed pole a viděli nápověď, čára, která oba tvary oddělovala. Jejich proband
která většinou správně naznačovala, ve kterém byl schopen zkopírovat tuto klikatou čáru, po
z kruhů (prstenců) se cílový podnět objeví. Po kud byl požádán, aby překreslil tvar, který se
kud funguje vizuální pozornost jako reflektor nachází na levé straně obrázku. Tutéž kontu
nebo transfokátor, rychlost a přesnost výkonu ru však nebyl schopen zkopírovat, pokud měl
by měla být největší v případě, kdy je cílový pod překreslit tvar na pravé straně obrázku (tudíž
nět prezentován ve vnitřním kruhu, tedy před se tato linie nyní stala levým okrajem figury, te
pokládaném centru pozornosti. Ve skutečnosti dy stranou, s jejímž vnímáním mají pacienti
však byl výkon nejlepší, pokud se cílový podnět s neglektem obtíže - pozn. překl.). Pacient tak
objevil v kruhu (prstenci), který předtím urči přikláněl pozornost spíše k objektům než pou
la nápověď. To znamená, že vizuální pozornost ze k místu v zorném poli.30
!°Kdyby totiž přikláněl pozornost k místu zorného pole, pak by fakt, zda sledoval pravou či levou figuru, na obkreslení jejich
společné linie bud neměl vliv, nebo by bylo obkreslování horší u levé figury (pozn. překl.).

Ward, Goodrichová a Driver (1994) studovali Heinze et al. (1994) rovněž zjistili za použití ne
dva pacienty s extinkci v levé části zorného po jen evokovaných potenciálů, ale též PET měření,
le. Těm prezentovali naráz dva stimuly, které že Pi vlna u podnětů v centru pozornosti je vět
buď vytvářely dobrou percepční skupinu (z hle ší než u mimopozornostních podnětů. Avšak je
diska Gestalt pojetí, např. „[ ]“), nebo špatnou jich klíčovým závěrem podle Lucka (1998, s. 274)
percepční skupinu (např. „[ o“). Pacienti byli bylo, že „vizuální pozornost ovlivňuje zpracování
mnohem lépe schopni detekovat v postižené le senzorické informace extrastriatálním vizuálním
vé straně zorného pole dobrou percepční sku kortexem do 100 ms od nástupu podnětu, což je
pinu. Vizuální pozornost u pacientů s extinkci v souladu s modely brzké selekce“.
je tedy ovlivněna jak umístěním, tak možností Výzkum Francoliniho a Egetha (1980) nazna
seskupovat objekty. čil, že zpracování mimopozornostní vizuální
Jaký závěr lze učinit ze dvou výše uvedených informace je velmi omezené. Probandům by
studií? Podle Drivera (1998, s. 315) „je prosto ly prezentovány kruhové oblasti, tvořené po ob
rový rozsah jak normální, tak patologické [ab vodu červenými a černými písmeny nebo čísly,
normální nebo narušené] pozornosti zásadně a jejich úkolem bylo spočítat, kolik je červe
ovlivněn procesem seskupování objektů. Lid ných položek (čísel, písmen). Černé položky
ská skrytá pozornost je zkrátka daleko sofisti měli ignorovat. Rychlost výkonu byla snížena,
kovanější, než implikuje prostá metafora re pokud se hodnota, kterou udávaly červené čís
flektoru“. lice, neshodovala se správnou odpovědí (s po
čtem červených čísel, např. osm červených de
Zrakové podněty mimo pozornost vítek - pozn. překl.), ale taková interference
Zpracování sluchových podnětů, které se nachá nebyla zjištěna mezi černými čísly a počtem
zejí mimo pozornost, je do značné míry omeze červených položek. Tato zjištění ukazují, že
né. Co se ale děje s mimopozomostními vizuál zpracování objektů, které mají být ignorovány,
ními podněty? Neurofyziologické nálezy svědčí je velmi malé nebo není žádné.
o tom, že i tyto stimuly jsou v omezené míře Zjištění Drivera a Tippera (1989) však stojí
zpracovány. Luck (1998) shrnuje výsledky něko v protikladu k tomuto závěru: Tito vědci pou
lika studií, kde zkoumané osoby fixovaly cent žili tutéž úlohu jako Francolini a Egeth (1980),
rální bod, zatímco přikláněly pozornost k levé ale zaměřili se na to, zda nesouhlasné nume
nebo pravé části zorného pole. V obou částech rické hodnoty byly prezentovány v předchozí
pole byly prezentovány v rychlém sledu čáry, při úloze. Zjistili, že interference se vyskytuje a je
čemž úloha spočívala v detekci cílových podnětů stejná u černých i červených položek. Fakt, že
(kratší čáry) na té straně zorného pole, k němuž v daném pokusu ovlivňují výkon číselné hod
byla přikloněna pozornost. Naměřená hodnota noty položek, které měly být ignorovány v po
evokovaných potenciálů byla vyšší u stimulů, na kusu předchozím, znamená, že musely být
které byla zaměřena pozornost, než u podnětů zpracovány. Tento jev označujeme jako nega
mimo pozornost. Evokované potenciály obou ty tivní priming (negativepriming). Při negativním
pů podnětů se začínají lišit s první pozitivní vl primingu je zpracování cílového stimulu inhi-
nou (Pi; jedná se o veličinu snímanou během bováno, pokud tentýž nebo podobný podnět
ERP - pozn. překl.), která začíná asi 75 ms po byl v předchozím pokusu mimopozornostní
začátku prezentace stimulu. nebo byl interpretován jako rušivý.
158
Výzkum pacientů s neglektem přinesl další dů u prezentace do levé strany pole vybírali pacienti
kazy ve prospěch zpracování mimopozornost- obrázky na úrovni náhody (viz obr. 5.5). Taková
ních vizuálních podnětů. McGlinchey-Berro- zjištění by naznačovala, že podněty v levé čás
thová et al. (1993) se těchto pacientů ptali, který ti zorného pole nebyly zpracovány. Avšak velmi
ze dvou obrázků se shoduje s testovým pod rozdílné závěry podává druhá studie, v níž se
nětem, jenž jim byl prezentován do levé ne měli pacienti s neglektem rozhodnout, zda řada
bo pravé strany zorného pole. Při zobrazení do písmen tvoří existující slovo (nejdříve byl pre-
pravé části pole byl jejich výkon dobrý. Naopak zentován obrázek na straně, potom písmena do J
OBRÁZEK 5.5
Vliv předchozí prezentace kresby do levého nebo pravého zrakového pole na rozhodnutí o shodě a identi
fikaci slov u pacientů s neglektem. Údaje podle McGlinchey-Berrothové et al. (1993).

středu pole - pozn. překl.). Reakční čas v pří tegration theory), kterou navrhla Treismanová
padě odpovědi „ano“ byl kratší, pokud byl před (např. 1988,1992). Ta rozlišuje mezi rysy ob
prezentací řady písmen (slova) promítnut ob jektů (např. barva, velikost, orientace kontur)
jekt ve významovém vztahu k tomuto slovu. a samotnými objekty. Teorie zahrnuje následu
Tento vliv měly objekty promítnuté v levé i pra jící předpoklady:
vé části zorného pole (obr. 5.5), což naznaču
je, že podněty z levé části pole museli pacien • Během počátečního rychlého paralelního
5 ti zpracovat. procesu jsou všechny vizuální rysy objektů
zpracovávány souběžně (ale nezávisle na so
Shrnutí oddílu bě - pozn. překl.); toto stadium nezávisí na
Neurofyziologické výzkumy ukazují, že do pozornosti.
chází k omezenému zpracování mimopozor- • Následuje sériový proces, v němž jsou rysy
nostních zrakových podnětů. Toto zpracování kombinovány tak, aby vytvořily objekty.
zřejmě nebude rozsáhlé, protože mimopozor • Sériový proces je pomalejší než počáteční
nostní stimuly často nemají vliv na zpracová paralelní proces, obzvláště pokud je prohle
ní podnětů v centru pozornosti ani na odpo dávaný soubor velký.
vědi na ně. Při použití citlivých měření ovšem • Zaměřená pozornost může kombinovat ry
získáme silné důkazy o částečném zpracová sy v souvislosti s umístěním objektu; v tom
ní mimopozornostní informace u zdravých to případě zaměřená pozornost slouží ja
osob i u pacientů s neglektem. Zdraví lidé na ko jakési „lepidlo“, které z dostupných rysů
příklad vykazují fenomén známý jako negativ v daném místě zorného pole vytváří jednot
ní priming. ný objekt.
• Kombinace rysů je ovlivněna uloženými
Zrakové hledání znalostmi (např. objekty ve tvaru banánu
Jedním z hlavních způsobů, jak každodenně jsou obvykle žluté).
využíváme zaměřenou vizuální pozornost, je • Pokud j e zaměření pozornosti nedostatečné
zrakové hledání (visual search). Procházíme na nebo chybějí-li relevantní znalosti, mohou
příklad knihy v knihovně a hledáme tu, kterou být rysy různých objektů náhodně kombi
potřebujeme, nebo pátráme po příteli v míst novány a vytvářet tak „iluzorní spojení“ (vní
nosti plné lidí. Vědci obvykle studují zrakové mání iluzorního objektu spojením rysů růz
hledání následujícím způsobem: Zkoumaným ných objektů - pozn. překl.).
osobám je vizuálně prezentována různě vel
ká skupina podnětů (velikost souboru). Cílo Ještě před zformulováním ucelené teorie ob
vý podnět (např. červené G) je zobrazen pouze drželi Treismanová a Gelade (1980) následu
v polovině případů a úkolem je co nej rýchlej i jící důkazy: Zkoumané osoby hledaly cílový
rozhodnout, zda se cílový podnět v daném sou podnět v různě rozsáhlém souboru podnětů,
boru vyskytuje. obsahujícím mezi 1 a 30 položkami. Cílem byl
buď složený objekt (např. zelené písmeno T),
Teorie integrace rysů nebo jednoduchý rys (např. modré písmeno
Nejvlivnějším přístupem ve výzkumu zrako nebo písmeno S). Pokud byl cílem složený ob
vého hledání je teorie integrace rysů (feature in- jekt, všechny necílové podněty sdílely s cílem
160
jeden rys (např. hnědá „T“ nebo zelená „X“). předpověď experimentálně potvrdily. Při roz
Hypotéza předpovídala, že k detekci složené ptýlené pozornosti docházelo k mnoha iluzor
ho objektu bude potřeba zaměřená pozornost, ním spojením, při úzce zaměřené pozornosti
která ovšem nebude nutná pro vyhledání cíle, a prezentaci stimulů do jejího centra se iluzor
sestávajícího z jednoho rysu. ní spojení nevyskytovala. Problémy s vizuál
Výsledky souhlasí s uvedenou predikcí (obr. ní pozorností, obzvláště s přesnou lokalizací
5.6): Tvořila-li cílový podnět kombinace rysů podnětů, často vykazují pacienti s Balintovým
(např. zelené písmeno T), pak měla velikost syndromem. Můžeme tedy předpokládat, že
souboru (počet všech necílových i cílových po budou náchylní k produkování iluzorních spo
ložek - pozn. překl.) opravdu velký vliv na rych jení. Friedman-Hillová, Robertsonová a Treis
lost detekce, a to pravděpodobně proto, že hle manová (1995) studovaly jednoho pacienta,
dání vyžadovalo zaměřenou pozornost (a tedy který popisoval pozoruhodně velký počet tako
sériové zpracování - pozn. překl.). Vliv velikos vých spojení, kdy například špatně zkombino
ti souboru byl naopak velmi malý, pokud byl cíl val tvar jednoho objektu s barvou jiného.
definován pouze jedním rysem (např. modré Teorii integrace rysů rozvinuly Treismanová
písmeno nebo písmeno S). a Satoová (1990). Tvrdí, že stupeň podobnos
Podle teorie integrace rysů může nedostatek ti mezi cílem a distraktory (rušivými podně
zaměřené pozornosti vyústit v iluzorní spo ty) ovlivňuje délku vizuálního hledání. Autor
jení. Treismanová a Schmidtová (1982) tuto ky ve své studii zjistily, že doba hledání cíle
Rychlost detekce jako funkce charakteru cíle (spojení více rysů vs. jeden rys) a velikosti souboru. Upraveno
podle Treismanové a Geladeho (1980).

161
složeného z více rysů je zpravidla ovlivněna hledáním vykazují různou podobu funkce RČ
pouze těmi distraktory, které obsahovaly mi [reakčního času] a velikosti souboru, od rov
nimálně jeden společný rys shodný s cílovým né až po strmě stoupající, bez jakéhokoliv dů
podnětem. Pokud budete například hledat kazu dichotomického rozdělení [rozdělení na
modrý kruh v souboru modrých trojúhelní dvě části]. Kontinuum [matematické] šikmosti
ků, červených kruhů a červených trojúhelní těchto funkcí hledání dokazuje, že se nemůže
ků, budete červené trojúhelníky ignorovat. To me domnívat, že samotná úloha hledání může
to tvrzení kontrastuje s dřívějším pohledem být precizně klasifikována buďto jako sériová,
Treismanové a Geladeho (1980), kteří tvrdili, nebo jako paralelní“ (Wolfe, 1998, s. 20; pozn.
že žádný ze stimulů ignorován nebude. překl. kurzívou). Pokud je zpracování paralel
Treismanová (1993) posléze zformulovala kom ní, neměla by mít velikost souboru žádný vliv
plexnější verzi teorie integrace rysů, podle kte na čas detekce, ten by se měl naopak velmi sil
ré existují čtyři typy selekce: 1) Výběr z dané lo ně projevit v případě, že jsou zapojeny sériové
kace, který vyžaduje relativně široký nebo úzký procesy. Většina současných výsledků pak spa
rozsah pozornosti. 2) Selekce na základě rysů, dá mezi tyto dva extrémy.
které jsou rozděleny na rysy definující povrch Podle této teorie je důsledkem počáteční
(např. barva, světlost, relativní pohyb) a rysy de ho zpracování základních rysů mapa aktiva
finující tvar (např. orientace, velikost). 3) Výběr ce, v níž je každá položka zorného pole různě
na základě umístění objektu. 4) Výběr v pozd aktivována. Předpokládejme, že někdo pátrá
ním stadiu zpracování, který určuje skupinu po červených, horizontálně orientovaných cí
objektů, jež řídí odpověď sledované osoby. Vý lech. Na úrovni zpracování rysů budou aktivo
běrová pozornost tak může probíhat na růz vány všechny červené a všechny horizontální
ných úrovních a závisí na specifických poža objekty. Pozornost je pak přikloněna na zákla
davcích dané úlohy. dě stupně aktivace dané položky, nejprve pak
k položce s nejvyšší aktivací. Toto vysvětlení
Teorie řízeného hledání nám umožňuje pochopit, proč jsou časy hledá
Teorii řízeného hledání (guided search theory) ní delší, když necílové podněty mají s cílem je
představil Wolfe (1998). Přestože znamená den nebo více společných rysů, než když je ne
podstatnou úpravu teorie integrace rysů, v zá mají (např. Duncan & Humphreys, 1989).
sadě jsou si obě koncepce podobné - také te Značný problém původní verze teorie integra
orie řízeného hledání předpokládá, že zrakové ce rysů spočívá v tom, že cílové podněty u vel
hledání nejprve zahrnuje efektivní zpracová kých souborů jsou zpravidla nalezeny rychleji,
ní rysů, které je následováno méně účinnými než je predikováno. Pojetí mapy aktivace po
procesy hledání. Avšak Wolfe (1998) nahradil skytuje hodnověrné vysvětlení, proč je zrakové
tezi Treismanové a Geladeho (1980), že počá hledání mnohem účinnější, když ignorujeme
teční procesy jsou nutně paralelní a násled podněty, které s cílem nesdílejí žádný rys.
né zpracování sériové, tvrzením, že jednotlivé Zajímavá je také otázka, jaké jsou základní rysy
procesy zrakového hledání jsou více či mé při zrakovém hledání a jak mohou být identi
ně účinné. K této reformulaci přistoupil kvůli fikovány. Podle Wolfeho (1998, s. 23) je může
různým, vzájemně nekonzistentním studiím: me identifikovat následujícím způsobem: „Po
„[Různé] výsledky experimentů se zrakovým kud daný podnět přispívá k účinnému hledání
162
a takék snadné segmentaci [seskupování], pak • Všechny položky procházejí při zpracová
je pravděpodobně bezpečné zahrnout jej do ní úvodním paralelním stadiem percepční
skupiny základních rysů.“ Na první část otázky segmentace a analýzy.
Wolfe (1998, s. 40) odpovídá takto: „Zdá se, že • V další fázi zpracování vstupuje vybraná in
existuje asi osm až deset základních rysů: bar formace do zrakové krátkodobé paměti; ten
va, orientace, pohyb, velikost, zakřivení, hloub to vstup koresponduje se selektivní pozor
ka, vernierový offset [malá nepravidelnost na ností.
úsečce], lesk a snad protínání.“ • Rychlost zrakového hledání závisí na tom,
jak snadno cílová položka do zrakové krát
Teorie přiklonění pozornosti kodobé paměti vstoupí.
Duncan a Humphreys (1989,1992) předloži • Položky, které odpovídají popisu cíle, bu
li teorii přiklonění pozornosti (attentional enga dou k transferu do zrakové krátkodobé pa
gement theory). Ta byla navržena tak, aby vy měti vybrány nej pravděpodobněji; necitové
světlila, proč je zrakové hledání často rychlejší položky podobné cíli tedy zpomalují proces
a účinnější, než bychom mohli očekávat na zá hledání.
kladě původní verze teorie integrace rysů. Au • Položky, které jsou percepčné seskupeny
toři učinili dvě predikce: (jsou si například velmi podobné), jsou pro
vstup do zrakové krátkodobé paměti vybrá
• Čas hledání se bude prodlužovat s rostou ny (nebo zamítnuty) dohromady. Vzájemně
cí podobností mezi cílem a necílovými pod odlišné necílové položky tedy nemohou být
něty. zamítnuty společně, což zpomaluje vyhle
• Čas hledání bude delší, když si budou necí- dávací proces.
lové podněty vzájemně málo podobné.
Treismanová a Gelade (1980) provedli studii,
Nejdelší čas hledání tedy obdržíme, když si v níž demonstrovali dlouhé doby hledání zele
budou necílové podněty vzájemně nepodobné ného písmene T mezi necílovými podněty, kte
a zároveň budou podobné cíli. ré sestávaly z hnědých T a zelených X (viz obr.
V případě, kdy jsou všechny necílové podně 5.6). Podle jejich vysvětlení je třeba pro spo
ty stejné, může být hledání velmi rychlé. To jení základních rysů zaměřit pozornost. Nao
potvrdili Humphreys, Riddochová a Quinlan pak Duncan a Humphreys (1989,1992) tvrdí,
(1985): Zkoumané osoby detekovaly cíle v po že příčinou nízké rychlosti je velká podobnost
době obráceného T, zatímco ostatními, necí mezi cílem a necitovými podněty (ty obsahu
lovými podněty byla písmena T v klasické po jí jeden společný rys s cílem) a nepodobnost
loze. Rychlost detekce byla počtem necitových mezi necitovými stimuly (oba typy neobsahují
podnětů velmi máto ovlivněna. Protože však žádné společné rysy).
byl cíl definován kombinací rysů (tedy vertikál Humphreys a Müller (1993) navrhli konekci-
ní a horizontální linií), pak podle teorie inte onistický model založený na teorii přikloně
grace rysů mělo být uvedené hledání počtem ní pozornosti. Tento model SERR (SEarch via
necílů výrazně ovlivněno. Recursive Rejection; hledání pomocí rekurziv
Duncan a Humphreys (1989, 1992) formulo ního zamítnutí) byl založen na hypotéze, že
vali následující teoretické úvahy: procesy percepčního seskupování a hledání

probíhají paralelně. Miiller, Humphreys a Don ní kombinovaných cílů může být například
nelly (1994) porovnali predikce modelu SERR rychlejší, pokud jsou všechny necílové pod
s předpověďmi teorie integrace rysů. Zkouma něty vnímány jako podobné nebo pokud ne
né osoby měly co nejrychleji detekovat cílové sdílejí s cíli žádné společné rysy.
podněty ve tvaru T, zatímco necílovými podně 3. Teorie integrace rysů původně předpoklá
ty byla písmena T orientovaná jakkoliv jinak. dala, že vliv velikosti souboru na rychlost
V jedné z podmínek se vyskytovaly dva nebo zrakového hledání závisí hlavně na charak
5 více identických cílů najednou a participan- teru cíle (zda je složen z jednoho rysu nebo
ti měli odpovídat, jakmile detekovali jakýkoliv jde o kombinaci rysů). Ve skutečnosti hra
z nich. Čas potřebný k detekci cíle při této pod jí roli i další faktory (seskupení necílových
mínce byl kratší než nejkratší čas k detekování podnětů).
cíle při podmínce, kdy byl přítomen pouze je 4. Treismanová a Schmidtová (1982) se domní
diný cíl. Tyto výsledky jsou v souladu s mode valy, že rysy jsou v případě absence zaměře
lem SERR a jeho důrazem na paralelní zpraco né pozornosti „volně plovoucí“. Následkem
vání, ale pro teorie sériového zpracování jsou toho se mohou jakékoliv rysy vzáj emně kom
jen obtížně vysvětlitelné. binovat do iluzorních spojení. Ve skuteč
nosti však většina iluzorních spojení vzniká
Zhodnocení spíše mezi položkami, které jsou k sobě blí
Teorie integrace rysů ovlivnila ostatní teorie vy že, než mezi položkami vzdálenými (Ashby,
světlující zrakové hledání několika způsoby. Za Prinzmetal, Ivry & Maddox, 1996). To vedlo
prvé výzkumníci souhlasí s pojetím, že zrako Ashbyho et al. (1996, s. 165) k formulování
vé hledání zahrnuje dva po sobě jdoucí proce teorie neurčitosti polohy, podle které vzni
sy. Za druhé akceptují, že první proces je rych kají iluzorní spojení „díky nejistotě v poloze
lý a účinný, zatímco druhý je pomalý a méně vizuálních rysů“.
účinný Za třetí se nezávislé nebo separované
zpracování vizuálních rysů zdá být podpořeno Dalším problémem je význam výzkumů zra
výzkumy, podle nichž jsou na zpracování odliš kového hledání v reálném světě. Jak si povšiml
ných rysů specializovány různé oblasti zrakové Wolfe (1998, s. 56):
kůry (Zeki, 1993, viz kap. 2.).
Původní verze teorie integrace rysů s sebou V reálném svétéjsou distraktory velmi heterogen
nesly čtyři základní slabiny: ní. Při jednom pohledu vidíme podněty v mnoha
velikostech. Položky jsou pravděpodobně defino
1. Jak zdůraznil Wolfe (1998), předpoklad, že vány spojením mnoha rysů. Nemáme k dispozici
vizuální hledání probíhá jako celek paralel několik stovek pokusů s tímtéž cílem a týmiž dis
ně nebo sériově, je příliš extrémní a byl vy traktory. [...] Skutečně uspokojivý model vizuální
vrácen empirickými důkazy. ho hledání musí [...] vysvětlit celý rozsah zrakové
2. Hledání cílů, které sestávají z kombinací zá ho chování v reálném světě.
kladních rysů, je rychlejší, než teorie inte
grace rysů predikuje. Některé z možných Poruchy zrakové pozornosti
faktorů jsou zahrnuty v teorii řízeného hle Posner a Petersen (1990) navrhli teoretický rá
dání a v teorii přiklonění pozornosti. Hledá mec, který umožňuje pochopit různé poru-
164
chy zrakové pozornosti. Domnívají se, že ří o poloze cílových podnětů, které se brzy nato
zení proudu pozornosti zahrnuje tři oddělené objevily. Pacienti detekovali cíl dobře, dokonce
schopnosti: i tehdy, když byly nápověď a cíl prezentovány
do narušeného zorného pole. Avšak pokud by
• Odklonění (disengagement) pozornosti od da la nápověď prezentována do nenarušené části
ného vizuálního podnětu. pole a cíl do části narušené, byl výkon pacien
• Přesunutí (shifting) pozornosti od jednoho tů velmi slabý. Tato zjištění naznačují, že je pro
cílového podnětu k jinému. pacienty velmi obtížné odklonit pozornost od
• Přiklonění (engagement) pozornosti k nové zrakového podnětu prezentovaného do nena
mu vizuálnímu stimulu. rušené části zorného pole. Problémy s odpou
táním pozornosti mohou hrát důležitou roli při
Všechny tyto tři schopnosti jsou v mozku funk produkci symptomů, které pacienti s neglek
cemi posteriorního systému pozornosti. Exis tem vykazují.
tuje však také anteriomí pozornostní systém, Neglekt souvisí s poškozením parietální ob
jehož úkolem je koordinovat různé aspekty vi lasti mozku (Posner et al., 1984). Jiný důkaz,
zuální pozornosti a který připomíná centrální že parietální oblast je pro pozornost důležitá,
ho vykonavatele pracovní paměti (viz kap 6.). získali Petersen, Corbetta, Miezin a Shulman
Podle Posnera a Petersena (1990, s. 10) lze ho (1994): PET studie ukázala, že při přesunu po
vořit o „hierarchii systémů pozornosti, v níž zornosti od jednoho místa v prostom k druhé
může anteriorní systém předat řízení systému mu je parietální oblast vysoce aktivovaná.
posteriornímu, není-li tento zaneprázdněn Problémy s odkloněním pozornosti může
zpracováváním jiného materiálu“. me najít také u pacientů s Balintovým syndro
Posner (1995) výše uvedenou koncepci rozvi mem, kteří trpí simultánní agnózií. U této po
nul. Anteriorní pozornostní systém, který sou ruchy, o níž jsme se zmínili výše, může pacient
visí s funkcí frontálních laloků, podle něj řídí v daném momentu vidět pouze jeden ze dvou
výběr stimulu a přerozděluje mentální kapaci nebo více objektů, a to i v případě, že se nachá
ty. Posteriorní systém je ovlivňován systémem zejí blízko sebe. Protože většina takto postiže
anteriomím a řídí aspekty pozornosti na nižší ných pacientů vidí v rozsahu celého zorného
úrovni, jako například odklonění pozornosti. pole, zdá se, že pozornost je nadmíru poutána
Existují důkazy, že anteriomí pozornostní sys objektem v jejím středu a následné odkloně
tém může být komplexnější, než Posner (1995) ní je obtížné. Avšak i stimuly, které si pacienti
předpokládá. Například Stuss et al. (1999) zjis neuvědomují, jsou do určité míry zpracovány.
tili, že poškození levého frontálního laloku vy Coslett a Saffranová (1991) například pozoro
kazuje odlišnou formu poruch pozornosti než vali u pacientů se simultánní agnózií u dvou
poškození pravého frontálního laloku. Je tedy krátce prezentovaných slov silný vliv sémantic
možné, že existuje více než pouze jeden ante ké podobnosti.
riomí pozornostní systém.
Přesunutí pozornosti
Odklonění pozornosti Posner, Rafal, Choateová a Vaughan (1985) nara
Posner, Walker, Friedrichová a Rafal (1984) zili na problém přesunu pozornosti, když studo
promítali pacientům s neglektem nápovědi vali pacienty trpící progresivní supranukleámí

165
paralýzou. Tito pacienti mají poškozený střed pacienti měli řešit úlohu, v níž reagovali na cí
ní mozek a je pro ně velmi obtížné vykonávat lové zrakové podněty, kterým předcházely nápo
volní pohyby očí, obzvláště ve vertikálním smě vědi. Rychleji odpovídali v případě, že byla nápo
ru. V experimentální úloze tyto osoby reagovaly věď validní, ať se cílový podnět objevil na straně
na vizuální cílové podněty, před nimiž byly ně shodné s postižením nebo na opačné. Pokud se
kdy prezentovány nápovědi. Nápovědi a cíle od však cíl objevil na straně opačné k místu poško
dělovaly buď krátké, střední nebo dlouhé pauzy. zení, odpovídali pomaleji bez ohledu na validitu
5 V případě, že se tyto cíle objevovaly vlevo nebo nápovědí. Podle Rafala a Posnera (1987) odráže
vpravo od nápovědi, zrychlily validní nápovědi jí uvedené výsledky problém, který mají tito pa
(tedy ty, které správně předikovaly následný vý cienti s přikloněním pozornosti.
skyt cíle - pozn. překl.) správné odpovědi bez Další důkazy o tom, že pulvinární jádro tha-
ohledu na délku pauzy. Pokud však byly cíle pre lamu souvisí s řízením zaměřené pozornos
zentovány nad nebo pod nápověďmi, přispívaly ti, získali LaBerge a Buchsbaum (1990). PET
k rychlejším odpovědím pouze nápovědi násle snímky ukazovaly zvýšenou aktivitu této oblas
dované dlouhou pauzou, což naznačuje, že pro ti, když měly zkoumané osoby za úkol ignoro
pacienty je obtížné přesouvat pozornost verti vat daný podnět. Pulvinární jádro se tedy podí
kálním směrem. lí jak na odklonění pozornosti od nežádoucích
Deficit pozornosti, který je zřejmě spjat s jejím stimulů, tak na přiklonění pozornosti k důleži
přesunem, byl studován u pacientů s Balinto tým podnětům.
vým syndromem. Pro tyto pacienty je obtížné
sáhnout (ukázat) na objekty pouze za použi Shrnutí oddílu
tí zraku. Humphreys a Riddochová (1993) pre Jak zdůraznili Posner a Petersen (1990, s. 28),
zentovali dvěma pacientům s tímto syndromem výzkumy ukazují, že „parietální lalok nejprve
soubor 32 kruhů buď v téže barvě, nebo ve dvou odkloní pozornost od jejího současného zamě
odlišných barvách, které ležely buď blízko sebe, ření, potom oblast středního mozku přesune
nebo byly rovnoměrně rozmístěné v prostoru. pozornost do oblasti cílového podnětu a pulvi-
Úkolem pacientů bylo rozhodnout, zda se jedná námí jádro se účastní přečtení dat z takto vybra
o případ, kdy mají všechny kruhy stejnou barvu. ných lokací“. Důležitý je závěr, že pozornostní
Jeden z pacientů (S. A.) vykazoval mnohem lep systém je dosti komplexní. Jak to vyjádřil All-
ší výsledky v případě prezentace kruhů ve dvou port (1989, s. 644), „prostorová pozornost je
barvách, pokud byly u sebe, než když byly roz- distribuovanou funkcí, na níž participuje mno
prostraněné (79%vs. 62 %). Jiný pacient (S. P.) ho odlišných struktur, spíše než funkcí speci
v obou podmínkách plnil úlohu stejně dobře ficky řízenou z jediného centra“. Studium pa
(62% vs. 59 %). Někteří pacienti s Balintovým cientů s mozkovým poškozením nám tedy do
syndromem (např. S. A.) mají tedy zřejmě pro značné míry umožnilo důkladněji pochopit
blémy s přesunem pozornosti v zorném poli. složité procesy pozornosti.
Přiklonění pozornosti ROZDĚLENÁ POZORNOST

Rafal a Posner (1987) studovali deficit v přiklo
nění pozornosti u pacientů s poškozeným já Co se děje, když se lidé pokoušejí dělat dvě vě
drem thalamu (nucleus pulvinar thalami). Tito ci najednou? Je zcela zřejmé, že záleží na tom,
166
o jaké dvě „věci“ se jedná. Někdy je takový po Faktory ovlivňující výkon ve dvojích
kus úspěšný: Když například zkušený motoris úlohách
ta řídí auto a přitom vede konverzaci nebo te
nista sleduje polohu svého soupeře, zatímco Podobnost úlohy
běží a připravuje si úder. Jindy však můžeme Když uvažujeme o párech aktivit, které dob
být naprosto neschopni dvě činnosti spojit. ře vykonáváme v každodenním životě, jedná
Zásadní význam má Hampsonovo (1989) upo se obvykle o dvě spíše málo podobné činnos
zornění, že zaměřená a rozdělená pozornost ti (např. řízení auta a mluvení; četba a poslech
si jsou daleko podobnější, než bychom mohli hudby). Jak jsme zmínili výše, pokud lidé čtou
předpokládat. Například užití různých modalit, nahlas pasáže textu, zatímco se mají naučit au-
které obecně pomáhají zaměřené nebo selek ditivně prezentovaná slova, následná rekogni-
tivní pozornosti, ulehčuje také rozdělení pozor ce těchto slov je na úrovni náhody (Allport et
nosti. Podle Hampsona (1989, s. 267) „všechno, al., 1972). Titíž autoři však také zjistili, že po
co minimalizuje interferenci mezi [současně kud učební materiál sestává z obrázků, je zapa
probíhajícími - pozn. překl.] procesy nebo co je matování výborné.
drží ,dále od sebe“, nám usnadňuje zacházení Musíme rozlišit více typů podobnosti. Wickens
s nimi, ať už selektivní nebo společné“. (1984) na základě výsledků výzkumů učinil zá
Pokud kombinujeme dvě úlohy, nemožnost věr, podle kterého spolu dvě úlohy interferují
vykonat je společně ukazuje na limity v našem do té míry, do jaké zahrnují stejnou modalitu
systému zpracování informací. Někteří teoreti stimulu (např. vizuální nebo auditívni), využí
ci (např. Norman & Shallice, 1986) se domní vají tatáž stadia zpracování (např. vstup, zpraco
vají, že takové selhání vypovídá o limitované vání, výstup) a stejné paměťové kódy (např. ver
kapacitě jediného víceúčelového centrální bální nebo vizuální). Důležitá je také podobnost
ho procesoru nebo vykonavatele, který se ně odpovědí. McLeod (1977) požádal účastníky ex
kdy nazývá „pozorností“. Jiní teoretici jsou ví perimentu, aby nepřetržitě sledovali pohybují
ce zaujati naší zjevnou schopností vykonávat cí se stimuly pomocí pohybů rukou a zároveň
dvě dosti komplexní úlohy najednou, aniž by plnili úlohu identifikace tónů. Některé osoby
byl výkon jedné z nich snížen nebo docházelo měly reagovat na tóny hlasem, zatímco jiné tou
k interferenci. Domnívají se tedy, že máme ně rukou, kterou nepoužívaly při úloze sledování.
kolik specifických subsystémů pro zpracování Výkon v úloze sledování byl horší, když byly ty
informací, přičemž tvrdí, že mezi dvěma úlo py odpovědí podobné (manuální odpovědi na
hami nebude docházet k interferenci v přípa obě úlohy), než když se od sebe lišily (manuální
dě, že využívají odlišné subsystémy. odpovědi na první úlohu, vokální na druhou).
Teoretický pokrok je stále pozadu za empi Asi nejpečlivěji byl studován vliv podobnosti
rickým výzkumem. Dokážeme docela přesně modalit podnětů na výkon. Treismanová a Da-
předpovídat, kdy můžeme úspěšně kombino viesová (1973) zjistily, že dvě úlohy sledová
vat dvě úlohy a kdy nikoliv, ale vysvětlení toho ní spolu interferovaly mnohem více, když šlo
to jevu, nabízená různými vědci, jsou velmi od o podněty stejné smyslové modality (vizuální
lišná. Proto se nejprve zmíníme o empirických nebo auditívni), než když se modalitou lišily.
důkazech a až poté se budeme věnovat snaze Určit míru podobností je často obtížné. Jak po
tato data vysvětlit. dobná je například hra na piáno a psaní poezie

nebo řízení auta a sledování fotbalového zápa ných situacích je tak obrovská, že možná ne
su? Pouze pokud lépe porozumíme procesům, budeme nikdy schopni stanovit obecné limity
které jsou pro řešení dané úlohy důležité, mů kognitivní kapacity.“ Existují však i alternativ
žeme na tyto otázky smysluplně odpovědět. ní způsoby, jak uvedená zjištění interpretovat.
Možná byl diktát zpracován spíše automaticky,
Praxe a tak kladl na kognitivní kapacitu menší náro
Každodenní zkušenost nám připomíná staré ky, nebo docházelo k rychlým přesunům pozor
rčení „cvičení dělá mistra“, které se výborně nosti mezi čtením a psaním. Hirst et al. (1980)
hodí pro popis výkonů ve dvojích úlohách. Po ale tvrdili, že psaní podle diktátu automaticky
kud se například teprve učíte jezdit autem, je prováděno nebylo, protože studenti chápali to,
pro vás téměř nemožné současně řídit a vést co psali. Tito autoři rovněž vyslovili hypotézu,
konverzaci, zatímco zkušeným řidičům to při že přesouvání pozornosti by mohlo napomoci
padá velmi jednoduché. Vědecky tuto každo současnému úspěšnému čtení a psaní diktátu
denní zkušenost potvrdili Spelkeová, Hirst pouze v případě jednoduchosti a vysoké redun-
a Neisser (1976) ve studii dvou studentů - Dia dantnosti textu ke čtení. Zjistili však, že většina
ny a Johna. Tito probandi po dobu čtyř měsíců sledovaných osob dokáže efektivně číst a záro
pět hodin týdně trénovali vykonávání různých veň psát diktovaná slova i v případě, že použi
úloh. První úlohou bylo číst s porozuměním jeme méně redundantního materiálu.
krátké příběhy a zároveň psát slova podle dik Ukazují studie Spelkeové et al. (1976) a Hirsta
tátu. Na počátku pro ně byla tato kombinace et al. (1980), že dvě komplexní úlohy můžeme
velmi obtížná a rychlost jejich čtení a psaní vykonávat bez narušení? Jeden z participantů
znatelně utrpěla. Avšak po šesti týdnech tré výzkumu Hirsta et al. byl testován diktátem loez
ninku dokázali za současného diktátu číst stej úkolu čtení a udělal méně než polovinu chyb
ně rychle a se stejným stupněm porozumění, ve srovnání s úlohou, kdy zároveň zapisoval
jako kdyby pouze četli, a rovněž se zlepšila kva diktát a četl. Navíc dává úloha čtení zkouma
lita zápisu diktovaných slov. ným osobám více volnosti v rozhodnutí, ve kte
Přes tento pozoruhodný výkon v obou úlo rém okamžiku se budou čtením zabývat, a ta
hách nebyli autoři studie stále spokojeni. Dia to flexibilita znamená, že může snadno dojít
na a John si dokázali vybavit pouze 35 z tisíců k přesunům pozornosti mezi oběma úkoly.
slov, která zapisovali při diktátu. I když 20 po Výzkumy popisují také jiné případy zjevně
sobě jdoucích slov tvořilo větu nebo pocháze úspěšného výkonu ve dvou komplexních úlo
lo ze stejné sémantické kategorie, naši dva stu hách, vždy ale bylo nutné dovednosti intenziv
denti si to neuvědomovali. V průběhu dalšího ně trénovat. Dobrý klavírista může hrát hudbu
tréninku se však naučili zapsat také jména ka z partu, zatímco bude nahlas opakovat slyše
tegorií, do nichž diktovaná slova patřila, aniž by nou řeč (Allport et al., 1972). Stejně tak dokáže
utrpěla rychlost čtení a kvalita porozumění. sledovat mluvenou řeč zkušený písař na stroji
Spelkeová et al. (1976, s. 229) se na základě (Shaffer, 1975). Obě uvedené studie jsou často
těchto dramatických zjištění tázali, zda je ši považovány za důkaz naprosto úspěšné kombi
roce akceptované tvrzení, že vládneme ome nace dvou různých činností. Avšak pokud data
zenou kapacitou zpracování, přesné: „Lidská prozkoumáme důkladně, i zde nalezneme dů
schopnost vytvářet dovednosti ve specializova kazy interference (Broadbent, 1982).
168
Jak je možné, že trénink při dvojích úlohách byl zkřížený. V těchto podmínkách byli parti
napomáhá výkonu? Za prvé si mohou zkouma cipanti někdy zmatení a dělali chyby, které by
né osoby vytvořit nové strategie, jak plnit dané chom mohli odůvodnit přiřazením nepatřičné
úkoly a minimalizovat jejich interferenci. Za ho vztahu mezi stimulem a odpovědí.
druhé mohou být požadavky úlohy na pozor
nostní nebo jiné centrální zdroje s praxí redu Teorie zúžení
kovány. Za třetí, ačkoliv daný úkol může zpo Welford (1952) formuloval myšlenku, že v ko
čátku vyžadovat specifické zdroje (subsystémy) gnitivním systému existuje zúžení (podobné
zpracování, praxe může počet těchto nutných trychtýři nebo hrdlu láhve - bottleneck), kte
zdrojů redukovat. Uvedené možnosti rozvádí ré znesnadňuje nebo znemožňuje dát dvě od
me dále. povědi na dva odlišné podněty ve stejný čas.
Většina podpůrných důkazů pochází ze studií
Obtížnost úlohy psychické refraktemí doby (psychological refrac
Schopnost vykonávat společně dvě úlohy závi tory period). V těchto studiích se objevují dva
sí na jejich obtížnosti. Existuje několik studií, podněty (např. dvě barvy) a dva typy odpovědí
které podávají očekávaný obraz výsledků. Na (např. zmáčknutí tlačítka) a úkolem je na kaž
příklad Sullivanová (1976) použila úlohu sou dý podnět podat co nejrychleji patřičnou odpo
časného sledování auditivního kanálu a dete věď. Pokud je velmi brzy po jednom podnětu
kování cílových slov v nesledovaném kanálu. prezentován druhý podnět, obecně to zpoma
Pokud bylo sledování ztíženo tím, že text byl luje odpověď na druhý stimulus. Tento jev na
méně redundantní, zkoumaná osoba deteko zýváme psychická refrakterní doba (viz Wel
vala v nesledovaném kanálu méně cílů. Je však ford, 1952).
nesnadné precizně obtížnost úlohy definovat. Mohli bychom namítnout, že refrakterní do
Požadavky, které dvojí úlohy kladou na ko ba nastává jednoduše proto, že lidé nejsou na
gnitivní zdroje, můžeme považovat za rovné učeni reagovat na dva bezprostředně po sobě
součtu požadavků na kapacitu pro obě úlohy, jdoucí stimuly. Avšak Pashler (1993) v jedné ze
provádíme-li každou zvlášť. Avšak potřeba vy svých studií demonstruje, že ke zpomalení re
konávat dvě úlohy současně s sebou nese nové akce docházelo ještě po 10 000 opakováních
nároky na koordinaci a vyhnutí se interferen úlohy.
ci. Duncan (1979) požádal zkoumané osoby, Zpoždění v odpovědi na druhý stimulus ne
aby reagovaly na podněty jdoucí rychle po so musí být způsobeno zúžením ve zpracování
bě, z nichž jeden vyžadoval reakci levou rukou, informací, ale důsledkem podobností (tedy in
zatímco druhý pravou. Vztah mezi charakte terference - pozn. překl.) stimulů a/nebo po
rem stimulu a odpovědí byl buďto korespon dobností odpovědí. Podle teorií zúžení by měla
dující (např. na podnět, který se objevil nejví být psychická refrakterní doba pozorovatelná,
ce vpravo, měla osoba odpovídat prstem, který i když se oba stimuly a odpovědi výrazně liší.
je na ruce nejvíce vpravo), nebo zkřížený (na Jestliže klíčovou roli skutečně hraje interferen
podnět vlevo měla osoba odpovídat prstem ce, nikoliv zúžení, měl by v případě nepodob
nejvíce vpravo). Špatný výkon podali probandi nosti podnětů a odpovědí uvedený efekt zmizet.
obzvláště v okamžiku, kdy vztah pro jeden sti Pashler (1990) ve své studii vizuálně pre
mulus byl korespondující, zatímco pro druhý zentoval písmeno, které vyžadovalo odpověď

169
v podobě zmáčknutí tlačítka, a tón, který vy nacházet často. Ve skutečnosti [,..]jsme si však po
žadoval hlasovou odpověď. Některé zkoumané všimli pouze hrstky výjimek. [...] Tyto výjimky byly
osoby předem věděly, v jakém pořadí se budou obecně interpretovány tak, že jisté specifické nervo
oba podněty vyskytovat, jiné nikoliv. Přes roz vé dráhy jsou schopné obejít centrální zúžení.
dílnost v typech stimulů i odpovědí se proje
vil efekt psychické refrakterní doby, který byl Výše jsme se zmiňovali o studiích (např. Hirst
větší, když probandi znali pořadí podnětů, než et al., 1980; Spelke et al., 1976), v nichž zkou
když je neznali (viz obr. 5.7). Tyto výsledky tak mané osoby pozoruhodně dobře vykonáva
poskytují silnou podporu teorii zúžení.’1 ly naráz dvě komplexní úlohy. Taková zjištění
Pashler (1998, s. 177) končí svůj přehled dosa ztěžují argumentaci ve prospěch existence zú
vadních zjištění následujícím tvrzením: žení v kognitivním systému. Studie psychické
refrakterní doby mají výhodu v tom, že mohou
Pokud by neexistovalo základní omezení, které brá velmi přesně zhodnotit čas odpovědi na daný
ní centrálním stadiím mnohačetných [simultánně stimulus. Hrubá měření, která získali ve svých
probíhajících -pozn. překl.] úloh, aby byly vykoná studiích Spelkeová et al. (1976) a Hirst et al.
ny současně, očekávali bychom, že výjimky v inter (1980), mohou být jednoduše příliš málo citli
ferenci dané psychickou refrakterní dobou budeme vá, než aby umožnila detekci zúžení.
Reakční časy na první a druhý podnět jako funkce rozdílné doby mezi prezentací obou podnětů (asynchronie mezi počátkem
podnětů) a faktu, zda bylo pořadí podnětů známo či nikoliv. Upraveno podle Pashlera (1990).
’ Pozornost věnujme pouze druhému grafu. V experimentální podmínce, kdy je pořadí podnětů neznámé (první graf), totiž
výsledky ovlivňuje neizolovaný vliv dvou proměnných - refrakterní doby, tedy časové blízkosti stimulů, a prostého versus kom
binovaného reakčního času. Odpověď na první podnět v této podmínce je totiž úlohou na tzv. kombinovaný reakční čas (subjekt
musí nejen detekovat podnět, ale ještě se rozhodnout, o který se jedná), jenž je vždy delší než tzv. prostý reakční čas, kterým
v tomto případě zkoumaná osoba reaguje na druhý podnět (protože nyní již ví, o který podnět se bude jednat, a nemusí se tak
rozhodovat, pouze detekovat). Uvedené proměnné působí proti sobě, a tudíž se efekt refrakterní doby může jevit menší, než
ve skutečnosti je (pozn. překl.).
170
Doposud jsme uvažovali o tom, že existuje je (např. centrální vykonavatel, viz kap. 6.), kte
diné zúžení, ale stejně tak jich může existovat rou můžeme flexibilně využívat pro řadu růz
mnoho. Pashler (1998, s. 175) poznamenává: ných aktivit. Tento centrální procesor, který
„V současnosti [...] se zdá jednoduché zúžení do často označujeme jako pozornost nebo úsilí,
stačující k tomu, aby vysvětlilo zpoždění v odpo má velmi omezené zdroje. Rozsah, ve kterém
vědích, která jsme pozorovali ve ,standardních' mohou být dvě úlohy vykonávány společně, zá
výzkumných plánech psychické refraktemí do visí na požadavcích, které každá z úloh kla
by, jež jsou tvořeny páry úloh na rozhodovací de na uvedené zdroje. Pokud požadavky obou
RČ [úloh na reakční časy]. Výsledky těchto vý úkolů nevyčerpají celkové zdroje centrální ka
zkumů je ve skutečnosti obtížné uvést do soula pacity, riziko interference nehrozí. Pokud jsou
du s existencí několikerých zúžení.“ však zdroje nedostačující, pak je narušení vý
Pashler et al. (1994) studoval paáenty s rozděle konu nevyhnutelné.
ným mozkem (split-brain patients), jimž byla chi Jednu z nej známějších kapacitních teorií na
rurgicky odstraněna spojení mezi hemisférami vrhl Kahneman (1973). Domníval se, že kapaci
mozkové kůry. Jedna úloha typu podnět-odpo- ta pozornosti je limitována, ale může se měnit.
věd byla prezentována do jedné hemisféry, za Je větší, když je větší i obtížnost úlohy, a rovněž
tímco druhá úloha do opačné hemisféry. Po roste při značném úsilí nebo motivaci. Zvýše
kud je zúžení lokalizovatelné v kortexu, mohli né úsilí vede k fyziologickému vzrušení, kte
bychom očekávat, že pacienti nebudou vykazo ré můžeme různým způsobem hodnotit (např.
vat efekt psychické refrakterní doby. Ve skuteč jako míru dilatace zornic).
nosti k němu však docházelo, je tedy pravděpo Kahnemanova teorie (1973) přináší také problé
dobné, že základ kognitivního zúžení můžeme my. Autor nepříliš jasně definoval klíčové ter
hledat v subkortikálních strukturách.32 míny, když odkazuje k „nespecifickému vstu
Důkazy z výzkumů refrakterní doby naznaču pu, který může být rozličně pojmenován jako
jí, že zúžení existuje a že některé procesy pro ,úsilí', .kapacita' nebo .pozornost'“. Jiným pro
bíhají sériově. Psychická refrakterní doba však blémem je jeho předpoklad, že úsilí a kapaci
typicky není příliš dlouhá, což může zname ta pozornosti jsou mimo jiné determinovány
nat, že většina procesů sériově neprobíhá. Jak složitostí úlohy, avšak určit precizně obtížnost
shrnuje Pashler (1998, s. 184): „Myšlenka nut úlohy je nesnadné.
ného sériového centrálního zpracování je doce Bourke, Duncan a Nimmo-Smith (1996) tes
la konzistentní s obrovským množstvím para tovali hypotézu centrální kapacity. Vybrali čtyři
lelních procesů.“ úlohy tak, aby se co nejvíce lišily:
Teorie centrální kapacity 1. Náhodné generování: náhodná produkce

Jednoduchým způsobem, jak vysvětlit mno písmen.
há zjištění v oblasti výzkumu dvojích úloh, je 2. Nalézání prototypů: určení společných rysů
předpoklad, že disponujeme jistou kapacitou nebo prototypů na základě různých příkladů.
v Méně odvážná, avšak zřejmě plauzibilnějšíje interpretace, že mozek reaguje jako celek. I u pacientů s rozděleným mozkem
jsou obě hemisféry propojeny, např. právě skrze podkorové struktury. To ovšem ještě neznamená, že je to důkaz lokalizace kri
tického zúžení do těchto struktur (pozn. překl.).

3. Manuálni úloha: našroubování matičky na
konec závitu šroubku, vyšroubování, poté
našroubování až na konec druhého šroub
ku a zpět atd.
4. Tónová úloha: detekce tónu.
Participanti měli najednou plnit vždy dvě z těch

5 to úloh, z nichž jedna byla označena za důleži
tější než druhá. Pokud existuje centrální nebo
obecná kapacita, pak by měla úloha s největší
mi požadavky na tuto kapacitu vykázat interfe
renci se všemi dalšími úlohami. Naopak úloha
s nejmenšími požadavky na tuto kapacitu bude
s ostatními úlohami interferovat nejméně.
Co Bourke et al. (1996) zjistili? Tyto velmi od
lišné úlohy mezi sebou skutečně interferovaly,
přičemž nejvíce interferovala úloha náhodné
ho generování, nejméně pak tónová úloha. Ná
hodné generování interferovalo nejvíce s proto
typovým učením, manuální i tónovou úlohou,
ať už bylo stanoveno jako úkol primární, ne
bo méně důležitý (viz obr. 5.8). Naopak tónová
úloha interferovala s dalšími úlohami nejmé
ně. Zjištění jsou tedy v souladu s predikcí teo
rie centrální kapacity.
Hlavním omezením studie Bouřka et al. (1996)
je to, že nespecifikovala podstatu centrální ka
pacity. Jak autoři připustili (1996, s. 544):
Obecným faktorem může být limitovaný soubor

zdrojů pro zpracování, které se musí investovat,
aby byla úloha splněna. Může to být limitovaný
centrální vykonavatel, který koordinuje nebo mo
nitoruje jiné procesy a je limitován tím, kolik to
ho dokáže provést v jednom okamžiku. Může to
rovněž poukazovat na obecné omezení celého ko
gnitivního systému a množství informace, které je
tento systém schopen v daný okamžik zpracovat.
Metoda, kterou jsme zde vyvinuli, se zabývá pouze
Výkon u náhodného generování čísel (R), učení prototypům
(P), manuální(M) a tónové (T) úlohyjako funkce druhé úlohy.
existencí obecného faktoru, jež je patrná z poklesu
Upraveno podle Bouřka et al. (1996). výkonu u dvojích úloh, ne jeho podstatou.
172
Zhodnocení nálů narušovala úloha sluchové představivosti
Teorie centrální kapacity nemohou vysvětlit výkon méně než úloha vizuální představivosti,
všechna zjištění. Podle těchto teorií je základ což naznačuje opačný závěr. Podobnost úloh je
ní determinantou výkonu u dvojích úloh jejich tak v této studii zřetelně mnohem důležitějším
obtížnost, přičemž obtížnost je definována ja faktorem než jejich obtížnost.
ko rozsah požadavků vznesených na zdroje Allport (1989, s. 647) se domnívá, že uvede
centrální kapacity. Avšak efekt obtížnosti úlo ná zjištění „ukazují na rozmanitost funkcí po
hy je často zastíněn efektem podobnosti úlohy. zornosti, které závisejí na rozmanitosti spe
Například Segal a Fusella (1970) kombinovali cializovaných subsystémů. Žádný z těchto
úkoly vytváření představy (vizuální nebo audi subsystémů se nejeví výhradně .centrálním'“.
tívni) s detekcí signálu (vizuálního nebo audi- Zhoršený výkon ve dvojích úlohách je možné
tivního). Úloha sestrojení auditívni předsta „vysvětlit“ vyčerpáním zdrojů jisté centrální
vy narušovala detekci auditivních signálů více kapacity a absenci interference vysvětlovat tím,
než vizuální úloha (viz obr. 5.9), což by mohlo že dvě úlohy tyto zdroje nevyčerpaly. Avšak bez
znamenat, že úloha sestrojení auditivního ob jakéhokoliv nezávislého hodnocení (vymezení)
razu byla náročnější než sestrojení vizuálního centrální kapacity je to spíše re-deskripce zjiš
obrazu. Avšak v případě detekce vizuálních sig tění než vysvětlení.
Citlivost (ď) k sluchovým a zrakovým signálům jako funkce modality, v níž se má plnit druhá úloha (slu
chová vs. zraková). Upraveno podle Segala a Fusella (1970).

173
Modulární teorie cifické mechanismy zpracování, které pracují
Teorie centrální kapacity můžeme porovnat relativně nezávisle na sobě.
s pohledem kognitivních neuropsychologů, Problematickým pro tento přístup se však stá
kteří předpokládají, že systém zpracování in vá výše zmiňované zjištění, že pravděpodob
formací je modulární (tzn. sestává z množství ně neexistuje jednotný systém pozornosti. Jak
víceméně nezávislých procesorů či modulů). jsme viděli v předchozí části popisující výzku
Důkazy pro modularitu pocházejí ze studií ja my kognitivní neuropsychologic, zdá se, že při
zyka u pacientů s poškozeným mozkem (viz odklonění, přesunu a přiklonění pozornosti
kap. 12 a 13). Pokud se systém zpracování in hrají roli spíše samostatné mechanismy. Po
formací skládá ze specifických modulů, pak je kud jsme nenalezli centrální mechanismus, je
zřejmé, proč je stupeň podobnosti mezi dvěma nerealistické předpokládat, že systém zpraco
úlohami tak podstatný: Podobné úlohy soutě vání je uspořádán hierarchicky.
ží o tentýž mechanismus zpracování nebo mo
dul, což vede k interferenci, zatímco vykoná AUTOMATICKÉ PROCESY
vání nepodobných úloh zaměstnává odlišné
moduly, a tudíž k interferenci nevede. Klíčovým fenoménem ve studiích rozdělené
Allport (1989) a jiní se domnívají, že výkon ve pozornosti je dramatické zlepšení výkonu při
dvojích úlohách může být touto hypotézou sku častém opakování. Nejběžněji se tento jev vy
tečně vysvětlen. S tímto přístupem však sou světluje tím, že některé procesy se následkem
visejí zásadní problémy. Za prvé neposkytuje dlouhodobého procvičování automatizují. Pro
adekvátní vysvětlení výsledků ve výzkumech stanovení kritérií automatických procesů exis
s psychickou refrakterní dobou. Za druhé ne tuje obstojný konsenzus:
existuje konsenzus ohledně podstaty nebo po
čtu těchto modulů. Za třetí nemůže být větši • Jsou rychlé.
na modulárních teorií falzifikována. Ať již jsou • Neredukují kapacitu pro vykonávání jiných
naše zjištění jakákoliv, vždy je můžeme vysvět úloh (tzn. vyžadují nulovou pozornost).
lit existencí (nebo neexistencí - pozn. překl.) • Nejsou přístupné uvědomění.
patřičného specifického modulu. Za čtvrté, po • Nastávají nutně (tzn. vždy, když je přítomen
kud by několik modulů fungovalo paralelně, patřičný podnět, i když neleží v centru po
docházelo by k zásadnímu problému v koor zornosti).
dinaci jejich výstupu, a tím i v produkci kohe
rentního chování. Jak však zdůraznil Hampson (1989, s. 264):
„Kritéria pro automatické zpracování je velmi
Teorie syntézy jednoduché stanovit, avšak obtížné empiric
Někteří teoretici (např. Baddeley, 1986; Ey- ky dodržet.“ Například požadavek, že by auto
senck, 1982) se snaží propojit teorie centrál matické procesy neměly vyžadovat pozornost,
ní kapacity a teorie modularity. Podle nich je znamená, že by neměly mít žádný vliv na sou
kognitivní systém organizován hierarchicky: časný výkon v jiné úloze, která pozornost vyža
Centrální procesor nebo centrální vykonavatel duje. To se ale stává velmi zřídka (viz Pashler,
je na vrcholu této hierarchie a koordinuje a ří 1998). Nastávají také problémy s kritériem nut
dí chování. Pod touto úrovní se nacházejí spe nosti. Stroopův efekt, při němž je pojmenování
174
barev, kterými jsou napsána jednotlivá slova, budeme zabývat teoretickým přístupem (Nor
zpomaleno, pokud daná slova označují barvy man & Shallice, 1986), který mezi plně auto
nekonzistentní s významem slova (např. slovo matickými a částečně automatickými procesy
ŽLUTÁ je napsáno červeně), byl často považo rozlišuje.
ván za příklad nutného a automatického zpra
cování slov. Avšak Kahneman a Henik (1979) Teorie Shiffrina a Schneidera
zjistili, že Stroopův efekt byl mnohem větší, Shiffrin a Schneider (1977) a Schneider a Shif-
když byla rušivá informace (např. název bar frin (1977) navrhují následující rozlišení říze
vy) v témže místě jako barva, která měla být ných a automatických procesů:
pojmenována, než když byla v přilehlé oblasti.
Procesy, které se účastní Stroopova efektu, tedy • Řízené procesy mají limitovanou kapacitu,
nejsou naprosto nutné, a tak je nemůžeme po vyžadují pozornost a v měnících se podmín
važovat ani za kompletně automatické. kách mohou být flexibilně využívány.
Pokud automatické procesy definujeme vý • Automatické procesy nejsou kapacitně limi
še uvedenými kritérii, pak je takových proce továny, nevyžadují pozornost, a pokud byly
sů velmi málo a v naprosté většině jsou auto jednou naučeny, je velmi obtížné je modifi
matické pouze částečně. Později se v této sekci kovat.
OBRÁZEK 5.10
Reakční čas v úloze rozhodování jako funkce velikosti paměťového souboru, velikosti zobrazeného souboru
a konzistentního vs. různorodého přiřazování. Údaje podle Shiffrina a Schneidera (1977).

Schneider a Shiffrin využili úlohu, při níž si jednu sadu. Písmena z jedné sady byla použi
měli participant! zapamatovat jedno, dvě, tři, ta pro konstrukci paměťového souboru, avšak
nebo čtyři písmena či čísla (paměťový soubor), nyní byly distraktory tvořeny písmeny z druhé
načež se měli co nejrychleji rozhodnout, zda sady. Po 2100 pokusech se výkon značně zlep
jakýkoliv ze znaků na vizuálním displeji odpo šil, což zřejmě reflektovalo růst automatické
vídá položce paměťového souboru. Na displeji ho zpracování.
se přitom zobrazovaly jeden až čtyři znaky. Kri Největší nevýhodou automatických procesů
tickou proměnnou byl typ použitého přiřaze je nedostatek flexibility, který velmi často ne
ní - v případě konzistentního přiřazení obsa gativně ovlivní výkon v případě, že se změní
hoval paměťový soubor pouze souhlásky a jako podmínky pro plnění úkolu. To bylo potvrzeno
distraktory (tedy ty podněty na displeji, které se v druhé části zmiňované studie. Po původních
nevyskytovaly v paměťovém souboru - pozn. 2100 opakováních s daným konzistentním při
překl.) byla použita pouze čísla (nebo naopak). řazením následovalo dalších 2100 opakování
Participant tedy věděl, že jakákoliv souhláska, s obměněným konzistentním přiřazováním.
detekovaná na displeji, musí být položkou pa Tato změna podmínek významně zhoršila vý
měťového souboru. V případě nekonzistent kon. Trvalo téměř 1000 pokusů, než se výkon
ního přiřazování byla pro vytvoření paměťové zlepšil alespoň na úroveň, na jaké byl na sa
sady i pro distraktory použita kombinace sou motném počátku experimentu.
hlásek a číslic. Shiffrin a Schneider (1977) provedli další ex
Rozdíl mezi oběma podmínkami byl znač perimenty, při nichž se participanti původně
ný (viz obr. 5.10). V případě nekonzistentního snažili určit polohu písmen na různých mís
přiřazování ovlivnil počet položek v paměťo tech displeje, ale později byli instruováni de
vé sadě a na displeji významně rychlost roz tekovat cíle pouze v jedné části a ignorovat
hodování. To se však nestalo u přiřazování podněty v druhé části displeje. Účastníci expe
konzistentního. Podle Schneidera a Shiffrina rimentu měli větší potíže s ignorováním části
(1977) využívaly zkoumané osoby v případě ne zobrazení, pokud si dříve vyvinuli automatické
konzistentního přiřazování řízený proces vy procesy, než když používali řízených procesů
hledávání. Ten zahrnuje postupné srovnávání vyhledávání. Jak poznamenává Eysenck (1982,
jednotlivých položek paměťové sady a disple s. 22): „Automatické procesy fungují rychle
je, dokud není nalezena shoda nebo dokud ne a paralelně, ale trpí nedostatečnou flexibilitou;
ní celé srovnávání ukončeno. Avšak v případě řízené procesy jsou flexibilní a univerzální, ale
konzistentního přiřazování jsou za výkon zod fungují relativně pomalu a sériově.“
povědné automatické procesy, které probíhají
nezávisle a paralelně. Podle Schneidera a Shif Zhodnocení
frina (1977) se tyto automatické procesy rozví Shiffrinův a Schneiderův (1977) teoretický pří
její následkem let praxe a procvičování v rozli stup je pro výzkum pozornosti velmi důležitý,
šování mezi písmeny a čísly. avšak nevyhne se kritice. Mezi teorií a daty na
Shiffrin a Schneider (1977) testovali, zda se au cházíme nejasný vztah, pokud máme identifi
tomatické procesy skutečně vyvíjejí s praxí. Po kovat automaticitu. Teoretický předpoklad, že
užili konzistentního přiřazování se souhláska automatické procesy fungují paralelně a ne
mi B až L, nebo Q až Z, které vytvářely vždy využívají dostupnou kapacitu, znamená, že
176
by (v případě konzistentního přiřazování - Teorie Normana a Shallice
pozn. překl.) měl výše zmiňovaný graf vyka Norman a Shallice (1986) rozlišili plně auto
zovat nulový vzestup (tedy vodorovnou čáru) matické a částečně automatické procesy. Vy
funkce vztahu mezi počtem položek v pamě mezili tři úrovně fungování:
ťovém souboru (a/nebo na displeji) a rychlos
tí rozhodování. Ve skutečnosti byla rychlost • Plně automatické zpracování, které je říze
rozhodování nižší, pokud jak paměťový sou no schématy (organizovanými plány).
bor, tak displej obsahovaly více položek (viz • Částečně automatické zpracování, které za
obr. 5.10). hrnuje plány pro řešení konfliktů (contention
Shiffrinùv a Schneiderův přístup je spíše de scheduling) zabraňující sporům mezi sché
skriptívni než explanatorní. Tvrzení, že se ně maty bez volního zaměření nebo vědomé
které procesy s praxí automatizují, nám neříká ho řízení.
nic o tom, co se vlastně děje. Praxe může jed • Záměrná kontrola supervizním (dozorčím)
noduše vést ke zrychlení zúčastněných proce pozomostním systémem (supervisory attentio-
sů, ale stejně tak k dramatické změně v pod nal system); Baddeley (1986) se domnívá, že
statě samotných procesů. Chengová (1985) tento systém se podobá centrálnímu vyko
používá pro druhou z uvedených možností ter navateli pracovní paměti (viz kap. 6.)
mínu „restrukturace“. Pokud vás například ně
kdo požádá, abyste sečetli deset dvojek, může Podle Normana a Shallice (1986) probíhají pl
te sečíst dva a dva, pak čtyři plus dva atd. Nebo ně automatické procesy s velmi malým uvědo
si můžete celý proces zkrátit tím, že vynásobíte měním. Pokud by však takové procesy nebyly
dvě deseti. Praxe vede k automaticitě, nevíme nějak řízeny, velmi často by narušily chování.
ale, zda jsou tytéž procesy vykonávány efektiv Proto je k dispozici plán pro řešení možných
něji, nebo zda se využívají naprosto nové pro konfliktů. Ten vybírá jedno z dostupných sché
cesy. mat na základě informace z prostředí a sou
Chengová (1985) tvrdí, že většina zjištění Shif časných priorit. Částečně automatické pro
frina a Schneidera ve skutečnosti souvisí s re- cesy, které zahrnují plány pro řešení sporů,
strukturací. V podmínce konzistentního při si obecně uvědomujeme více než procesy pl
řazování podle ní zkoumané osoby nehledaly ně automatické. Nejvyšší úroveň představuje
systematicky shodu. Pokud věděly, že jakáko supervizní pozornostní systém. Tento systém
liv souhláska na displeji musí být položkou pa je použit v případě rozhodování a řešení pro
měťového setu, pak mohly jednoduše prochá blémů a umožňuje flexibilní odpovědi na no
zet znaky na displeji, až našly souhlásku, bez vé situace. Supervizní pozornostní systém je
ohledu na to, jaká souhláska byla v paměťovém pravděpodobně lokalizován v čelních lalocích
setu obsažena. Schneider a Shiífrin (1985) na mozku (viz kap. 6).
mítli, že ne všechny závěry mohou být vysvět
leny v rámci restrukturace. Například neschop Shrnutí oddílu
nost zkoumaných osob ignorovat část displeje Teoretický přístup Normana a Shallice (1986)
poté, co dosáhly automatického zpracování, obsahuje zajímavou ideu, že existují dva oddě
není podle obou autorů plauzibilním důkazem lené řídící systémy: plánování řešení sporů a su
pro restrukturaci. pervizní pozornostní systém. To je v rozporu

s tvrzením mnoha dřívějších teorií, podle nichž zpracování, která je dostupná pro jiné úlohy,
existuje jediný řídící systém. Přístup Normana protože vybavení „přeučené“ informace je re
a Shallice přirozeněji než tyto dřívější teorie vy lativně málo náročné. A konečně - automatic
světluje fakt, že některé procesy zpracování jsou ké procesy si neuvědomujeme, protože mezi
plně automatické, zatímco jiné jsou automatic prezentací stimulu a vybavením patřičné od
ké pouze částečně. povědi nemusí intervenovat žádné další důle
žité procesy.
5 Teorie instance Logan (1988, s. 519) shrnul teorii instance ná
Logan (1988) poukázal na fakt, že většina teo sledujícím způsobem: „Výkon začátečníka je
rií jasně nevysvětluje, jak se automatické pro limitován nedostatkem znalostí spíše než ne
cesy s přibývající praxí vyvíjejí. Pokusil se vypl dostatkem zdrojů. [...] S praxí se mění pou
nit tuto mezeru tím, že navrhl teorii instance ze poznatková základna.“ Logan má nejspíše
(zvláštní, konkrétní případ vzhledem k obecné pravdu ve svém základním tvrzení, že porozu
kategorii - pozn. překl.), která je založena na mění zautomatizovanému a výborně nauče
následujících tvrzeních: nému chování si vyžaduje spíše detailní pro
zkoumání znalostí, jichž praxí nabýváme, než
• Kdykoliv zpracujeme určitý podnět, jsou jednoduché postulování změn ve zpracování
uchovány oddělené paměťové stopy na tuto informací.
událost. Logan, Taylor a Etherton (1996) studovali au
• Opakované zpracování téhož stimulu ve tomaticitu následujícím způsobem: V každém
de k uložení většího množství informací pokusu prezentovali dvě slova, jedno z nich by
o tomto stimulu a o tom, co s ním dělat. lo napsáno červeně nebo zeleně a druhé bíle.
• Tento nárůst znalostí s přibývající praxí Určitá slova byla při každém výskytu v téže bar
umožní při prezentaci patřičného podnětu vě. Jedna skupina zkoumaných osob musela ve
rychlejší vybavení relevantní informace. vztahu k barevnému (ne bílému) slovu vybrat
• „Automaticita je vybavením z paměti: Vý jednu z následujících odpovědí:
kon je automatický, pokud je založen na
bezprostředním a přímém vybavení minu 1. Nepatří do cílové kategorie (např. „státy“).
lých řešení z paměti“ (Logan, 1988, s. 493). 2. Patří do cílové kategorie a je napsáno čer
• V případě nedostatku praxe musíme při veně.
zpracování stimulu zapojit myšlenkové pro 3. Patří do cílové kategorie a je napsáno zeleně.
cesy a aplikovat určitá pravidla. Při dlouho
dobé praxi je správná odpověď již uložena Nejprve proběhlo 512 tréninkových opakování
v paměti a můžeme si ji velmi rychle vyba a pozorované zlepšení během těchto pokusů
vit. naznačovalo, že došlo k rozvoji automatických
procesů. Následovalo 32 „přepojovacích“ poku
Tento teoretický pohled vysvětluje mnoho as sů, v nichž byly použité barvy slov oproti tré
pektů automaticity: Automatické procesy jsou ninkovým pokusům obráceny. Klíčovým zjiš
rychlé, protože vyžadují pouze vybavení „mi těním bylo, že obrácení barev narušilo výkon,
nulých řešení“ z dlouhodobé paměti. Auto což naznačuje, že informace o barvě ovlivnila
matické procesy mají malý vliv na kapacitu automatické procesy.
178
Jiná skupina participantů prošla stejným trénin leli). Je zřejmé, že s chybnými výkony souvisí
kem. Avšak úlohy během „přepojení“ nevyžado selhání pozornosti, a to i v našem běžném uva
valy, aby si participanti explicitně uvědomovali žování, kdy říkáme, že jsme byli „duchem ne
barvu slova (reagovali na ni). O cílových slovech přítomni“. Můžeme však rozlišit několik dru
měli učinit pouze následující rozhodnutí: hů chybných výkonů a každý z nich si možná
vyžádá své vlastní detailní vysvětlení.
1. Nepatří do cílové kategorie.
2. Patří do cílové kategorie. Deníkové studie
Jednou z možností zkoumání chybných výko
Měli bychom očekávat, že obrácení barev na nů jsou deníkové studie. Sellenová a Norman
ruší výkon i u těchto participantů? Informace (1992, s. 317) například popisují následující
o barvě byla během tréninku pečlivě naučena chybný výkon z deníku: „Chtěl jsem zapnout
a spojena s daným slovem, což mohlo kvůli ob rádio, ale místo toho jsem prošel okolo něj
rácení barev při přepojovacích pokusech způ a položil ruku na telefonní přístroj. Zvedl jsem
sobit narušení automatických procesů. Ve sku sluchátko a nemohl jsem přijít na to proč.“
tečnosti však k žádnému zhoršení nedošlo. Reason (1979) požádal 35 lidí, aby si během
Vědomosti uložené v paměti během dlouhodo dvou týdnů vedli deníkové záznamy svých
bé praxe tedy mohou, ale nemusí být automa chybných výkonů. Zachytil přes 400 chybných
ticky zpracovány. Zdali se tak stane, závisí na výkonů, z nichž většina patřila do pěti hlavních
podmínkách během vybavení informace. kategorií. Čtyřicet procent chyb představovalo
Jak vysvětlili Logan et al. (1996) tato zjištění? selhání paměti, kdy jsou záměry a jednání buď
Výchozím bodem je tvrzení, že automaticita čistě zapomenuty, nebo nesprávně vybaveny.
je paměťový fenomén. V 6. kapitole uvidíme, Reason (1979, s. 74) cituje následující příklad
že vztah mezi kódováním a vybavením je pro selhání paměti: „Začala jsem nalévat druhou
vysvětlení paměťového výkonu důležitý. Podle konvici vařící vody do čajníku s právě připra
Logana et al. (1996, s. 621) tedy: veným čerstvým čajem. Vůbec jsem si nevzpo
mněla, že jsem jej právě udělala.“
Zautomatizovaný výkon závisí jak na kódování, Dalších 20% chyb bylo způsobeno nedostat
tak na vybavení, a tak důkaz, že jistý aspekt sti kem kontroly, kdy postup plánovaných sekven
muluje důležitý pro zautomatizovaný výkon, na cí chování není v kritických okamžicích dosta
značuje, že tento aspekt byl pro danou instanci za tečně monitorován. Zde je příklad nedostatku
kódován. Avšak důkaz, že jistý aspekt stimulu pro kontroly (Reason, 1979, s. 73): „Chtěl jsem vy
zautomatizovaný výkon důležitý není, nezname jet se svým autem ven, šel jsem do garáže, ale
ná, že tento aspekt nebyl zakódován. Je možné, že jakmile jsem přišel k verandě, zastavil jsem se,
bude dostupný v připadl jiného úkolu související abych si nasadil holínky a kabát, jako bych šel
ho s vybavením informace. pracovat na zahradu.“ Selhání podprogramu
vysvětluje následujících 18% chyb; zahrnuje
CHYBNÉ VÝKONY vložení, vynechání nebo špatné zařazení jed
né akce do celé sekvence. Reason (1979, s. 73)
V této sekci se budeme zabývat chybnými výko podává následující příklad tohoto typu chyby:
ny (action slips) (chování, které jsme nezamýš „Sedla jsem si, abych udělala nějakou práci,

a ještě než jsem začala psát, vztáhla jsem ru bené nesprávným prstem, který zmáčkl pro
ku směrem k obličeji, abych si sundala brýle; něj patřičnou klávesu.» Podle Grudina je první
mé prsty ale hmátly naprázdno, protože jsem typ chyb způsoben nesprávným vykonáním ak
je neměla nasazené.“ ce, kdežto druhý typ je dán nesprávným urče
Pouze několik chybných výkonů spadalo do ním prstu. Potřebovali bychom více informací,
zbývajících dvou kategorií - chybné rozliše než máme běžně v deníkových studiích k dis
ní (11%) a chybné kompletování programu pozici, abychom mohli identifikovat tyto jem
5 (5 %). První kategorie sestává z chyb v rozlišo né rozdíly v souvisejících procesech.
vání mezi objekty (např. použití krému na ho
lení místo zubní pasty) a druhá se skládá z ne Laboratorní studie
patřičné kombinace akcí (např. Reason, 1979, Ke zkoumání chybných výkonů v laborator
s. 72): „Rozbalila jsem bonbón, do pusy dala ních podmínkách použili vědci několik tech
papír a bonbón jsem vyhodila do koše.“ nik. Často jsou sledované osoby vystaveny
zavádějícímu kontextu, který zvyšuje pravdě
Zhodnocení podobnost nesprávné odpovědi. Reason (1992)
Nebylo by moudré, kdybychom přiznávali pří ilustruje tento přístup na studii efektu „dub -
liš velký význam procentuálnímu výskytu jed žloutek“ („oak-yolk“ effect). Někteří participanti
notlivých chybných výkonů. Čísla jsou založe výzkumu byli požádáni, aby co nejrychleji od
na na těch výkonech, které byly zaznamenány, pověděli na sérii otázek (ukazujeme i nejčas
a nevíme, kolik chybných akcí zůstalo ne tější odpovědi):34
povšimnuto. Počet výskytů jakéhokoliv typu
chybného výkonu je smysluplný, pouze pokud Ot.: Jak se jmenuje strom, který vyroste ze ža
známe počet příležitostí, v nichž se daný druh ludů?
chyby vyskytnout mohl, ale nevyskytl. Malý po Odp.: Dub (oak).
čet „chybných rozlišení“ tak může reflektovat Ot.: Jak nazýváme krátký vtipný příběh?
buď dobré rozlišování, nebo relativní nedosta Odp.: Vtip (joke).
tek situací, které něco jako přesnou diskrimi Ot.: Jaký zvuk dělá žába?
naci vyžadují. Odp.: Kvák (croak).
Jiný problém tkví v tom, že dva chybné výkony Ot.: Jaký je hlavní soupeř Pepsi-Coly?
mohou vypadat podobně, a proto jsou katego Odp.: Coca-Cola (coke).
rizovány společně, i když jsou jejich základní Ot.: Jaký je jiný název pro pláštěnku?
mechanismy odlišné. Například Grudin (1983) Odp.: Pršiplášť (cloak).
analyzoval videonahrávky překlepů při psaní Ot.: Jak nazýváme bílou část obsahu vajíčka?
na stroji, které zahrnovaly úder na klávesu sou Odp.: Žloutek (yolk).
sedící se správnou klávesou. Některé z těchto
chyb byly provedeny správným prstem, který Správná odpověď na poslední otázku je „bílek“
zmáčkl nesprávnou klávesu, jiné byly způso (albumeri). Avšak 85% zkoumaných osob dalo
» Například mělo být zmáčknuto písmeno „j“ ukazováčkem - v prvním případě chyb zmáčkl ukazováček „i“, ve druhém pří
padě chyb zmáčkl „i“ prostředníček, který k této klávese skutečně náleží (pozn. překl.).
54 Pro pochopení sledujte anglické znění odpovědí (pozn. překl.).
180
špatnou odpověď, protože se rýmovala s pře trací. Robertson et al. vytvořili úkol (udržení
dešlými. Naopak, z těch zkoumaných osob, pozornosti k odpovědi, Sustained Attention to
kterým byla položena pouze poslední otázka, Response Task), který umožňuje hodnotit ten
odpovědělo slovem „žloutek“ pouhých 5%. denci těchto pacientů k produkci chybných vý
(Podotýkáme přitom, že anglické pojmy „yolk“ konů. Experimentální situace zahrnovala pre
a „albumen“ jsou méně asociovány s barvou zentaci dlouhých sekvencí náhodných číslic,
než český bílý „bílek“ a žlutý „žloutek“ - pozn. úkolem bylo reagovat stlačením patřičných tla
překl.) čítek jako odpovědí na všechny podněty s vý
Není jasné, zda jsou chybné výkony, které ob jimkou trojky. Zmáčknutí čísla 3 po prezentaci
držíme v laboratorních podmínkách, podob tohoto čísla bylo tedy chybným výkonem. Ro
né těm, které můžeme sledovat v podmínkách bertson et al. (1997) zjistili, že uvedení pacienti
přirozených. Jak konstatují Sellenová a Nor produkovali mnohem více chyb než normální
man (1992, s. 334), k mnoha přirozeně se vy lidé (30 % vs. 12 %). Zjistili také, že patologická
skytujícím chybným výkonům dochází, závažnost jejich poškození pozitivně korelova
la (0,58) s počtem chybných výkonů.
pokud je daná osoba vnitřně zaujata nebo roz Zjištění Robertsona et al. (1997) naznačují,
ptýlena, když jsou jak zamýšlené, tak nespráv že pro to, aby se člověk vyhnul chybným vý
né akce automatické a když děláme známé věci konům, je třeba, aby byl schopen dlouhodobě
ve známém prostředí. Laboratorní situace nabí udržet pozornost. Rovněž ukazují, že frontál
zí naprosto opačné podmínky. Typicky je zkouma ní laloky a bílá hmota mozková hrají v udržení
né osobě zadán neznámý, vysoce nepřirozený úkol, pozornosti významnou úlohu, takže poškození
který má splnit v cizím prostředí. Pokusné osoby těchto oblastí činí jedince k produkci chybných
většinou přicházejí motivovány tyto požadavky výkonů náchylným.
dobře plnit [...] a nejsou vystaveny vnitřnímu za
ujetí [...]. Krátce řečeno - typické laboratorní pro Teorie chybných výkonů
středí je snad to nejméně pravděpodobné místo, Hayová a Jacoby (1996) tvrdí, že chybný výkon
kde bychom mohli vidět skutečně spontánní chy pravděpodobně nastane, pokud jsou splněny
by z roztržitosti. dvě podmínky:
Tato analýza je možná příliš pesimistická. Jak 1. Správná odpověď není nej silnější nebo nej
brzy uvidíme, Robertson et al. (1997) a Hayová více habituovaná.
a Jacoby (1996) studovali chybné výkony v la 2. Pozornost není plně přikloněna k výběru
boratoři a odhalili klíčové aspekty přirozeně se správné odpovědi.
vyskytujících chyb.
Představte si například, že hledáte klíče od do
Poškození čelních laloků mu. Pokud nejsou na svém obvyklém místě,
Jak upozornili Robertson et al. (1997), existu pravděpodobně budete plýtvat časem tím, že je
jí přesvědčivé důkazy, že pacienti s traumatic budete na tomto místě hledat nejdříve. Pokud
kým poškozením mozku následkem narušení jdete zároveň pozdě na důležitou schůzku, mů
frontálních laloků a bílé mozkové hmoty ma že pro vás být obtížné zaměřit pozornost na pře
jí závažné problémy s pozorností a koncen mýšlení o místech, na něž jste mohli klíče dát.

Následkem toho možná strávíte mnoho času Proč je tento výzkum tak důležitý? Jak auto
hledáním na několika nesprávných místech. ři upozorňují: „Nepatrný přínos pro výzkum
Hayová a Jacoby (1996) testovali tuto teorii ve chybných výkonů měla přímá manipulace
studii, v níž participanti doplňovali slova, kte pravděpodobností jejich výskytu v experimen
rá si měli dříve zapamatovat, tak aby tvořila tálních situacích. Ve výzkumu, který zde pre
párové asociace (např. knee: b_n_ ; česky ko zentujeme, jsme nemanipulovali pouze chyb
leno). Někdy byla správná odpověď také nej sil nými výkony, ale rovněž oddělili role, které
nější asociací (např. bend - ohnout, pokrčit), hraje v jejich produkci automatické a záměrné
jindy správná odpověď nejsilnější asociací ne odpovídání“ (s. 1332).
byla (např. bone - kost). Zkoumané osoby mě
ly buď jednu, nebo tři sekundy, aby odpovědě Teorie schémat
ly. Hayová a Jacoby (1996) tvrdili, že chybné Podle teorie schémat (Norman, 1981; Sellen
výkony nastanou nejpravděpodobněji, pokud & Norman, 1992) je naše jednání určeno hierar
nebude správná odpověď nej silnější možnou chicky organizovanými schématy nebo organi
a pokud je třeba odpovědět rychle. A totéž také zovanými plány. Schéma na nejvyšší úrovni
zjistili (viz obr. 5.11). odpovídá celkovému záměru nebo cíli (např.
Paměťový výkon jako funkce síly asociace správné odpovědi a času vymezeného pro odpověď. Na základě
údajů Hayové a Jacobyho (1996).
182
koupit dárek), schémata na nižších úrovních (Sellen & Norman, 1992, s. 318). Na druhé stra
korespondují s jednáním, které je třeba pro ně tvrzení, že chování je určováno buď auto
tento záměr naplnit (např. odjet do nejbližšího matickým, nebo vědomým typem kontroly, je
nákupního centra). Schéma určuje akci, pokud zjednodušující. Existují značné neshody v po
je stupeň jeho aktivace dostatečně vysoký a po jetí automatických procesů a je nepravděpo
kud existují patřičné spouštěcí podmínky (ta dobné, že by existoval jednotný pozornostní
kovou akcí je např. „nastoupit do vlaku jedou systém. Musíme zjistit více o faktorech urču
cího do nákupního centra, když vlak zastaví“). jících, který z typů kontroly bude převládat. To
Aktivační úroveň schémat je dána současnými dobře předpovídá současná teorie, podle níž by
záměry a bezprostřední situací v prostředí. měly chybné výkony nastat nejčastěji během
Podle teorie schémat jsou chybné výkony způ vysoce naučených aktivit, neboť v takových
sobeny nejrůznějšími příčinami: podmínkách nastane automatické řízení nej
pravděpodobněji. Avšak výskyt chybných vý
• Chyby ve formulaci záměru. konů je mnohem větší u bezvýznamných ak
• Nesprávná aktivace schématu, vedoucí k ak cí než u těch, které považujeme za podstatné.
tivaci nesprávného podschématu nebo ztrá Například mnoho cirkusových umělců výbor
tě aktivace správného schématu.35 ně vykonává dobře naučené akce, ale prvek ne
• Nesprávné spuštění (triggering, zde myšleno bezpečí zajišťuje, že využívají minimálního
prostředím - pozn. překl.) aktivních sché automatického řízení. Není jisté, zda současné
mat, které vede k akci řízené nesprávným teorie mohou takové fenomény vysvětlit.
schématem.
Efektivita chování
Reasonovy (1979) chybné výkony mohou být Někdo může vyslovit názor, že lidé by fungova
vztaženy k tomuto teoretickému rámci. Napří li mnohem efektivněji, kdyby spoléhali méně
klad selhání v diskriminaci může vést k chy na automatické procesy a více na procesy říze
bám ve stanovení záměru a selhání v zapa né či centrální. Automatické procesy však mo
matování záměrů může způsobit nesprávné hou být v případě, že je k nim přikloněno příliš
spuštění aktivních schémat. mnoho pozornosti, narušeny. Sejít ze strmého
točitého schodiště pro nás například může být
Zhodnocení obtížnější, pokud zaměřujeme pozornost na
Jedna z pozitivních charakteristik současných pohyb nohou.’6 Navíc Reasonovi probandi uvá
teorií spočívá v tom, že chyby nebo chybné vý děli v denících v průměru pouze jeden chybný
kony nejsou považovány za speciální události, výkon denně, což nenaznačuje, že by jejich ob
které jsou produkovány specifickými mecha vyklé strategie zpracování informací byly ne
nismy. Objevují se díky souhře vědomé a auto efektivní. Většina lidí tak alternuje mezi auto
matické kontroly, a tak jsou „normálními ved matickým a na pozornosti založeným typem
lejšími produkty plánu lidského systému akcí“ kontroly velmi efektivně.
» Autoři zde nejspíše hovoří o různých úrovních schémat v pomyslné hierarchii (pozn. překl.)
16 Ještě markantnější je tento negativní vliv u velmi složitých a zautomatizovaných motorických činností -jako např. upření
pozornosti na detailní pohyby ruky při hře na hudební nástroj, při žonglování apod. (pozn. překl.).

183
Chybné výkony vznikají následkem neschop ti s úlohou sledování naznačoval, že zpra
nosti přesunout se od automatických k říze cování podnětu mimo pozornost je velmi
ným procesům v pravý okamžik. Ačkoliv jsou omezené. Toto zpracování však může být
chybné výkony teoreticky důležité, mají mini naopak značně rozsáhlé. To platí obzvláště
mální rušivý dopad na každodenní život. Jistě v případě, kdy podněty mimo pozornost ne
mohou existovat výjimky, jako třeba roztrži jsou podobné podnětům v centru pozornos
tí profesoři, kteří se soustřeďují na své vlast ti (např. ve smyslu modality stimulů - pozn.
ní hluboké myšlenky spíše než na svět kolem překl.). Mezi teoriemi brzké a pozdní selek
sebe. ce tak panuje v otázce umístění kritického
zúžení při zpracování informací kontrover
Shrnutí oddílu ze. Většina důkazů mluví ve prospěch teorií
Chybné výkony byly studovány prostřednic brzké selekce. K selekci však může docházet
tvím deníků, do nichž si sledované osoby za flexibilně v různých stadiích zpracování.
pisovaly své každodenní chyby. Vědci zformu • Zaměřená vizuální pozornost. Zaměře
lovali nejrůznější kategorie chybných výkonů, ná vizuální pozornost připomíná spíše ob
ale všechny zahrnují vysoce naučené aktivi jektiv fotoaparátu se zoomem (transfoká
ty. Vysoce naučené aktivity nevyžadují detail tor) než světlo reflektoru, protože velikost
ní monitorování pozorností, s výjimkou rozho zorného pole v centru pozornosti se mění
dování v kritických bodech. Selhání pozornosti s požadavky úkolů. U zdravých lidí i u pa
v těchto místech může vést k mnoha chybným cientů s neglektem a extinkcí je však po
výkonům. Za mnoho jiných chyb je zodpověd zornost zaměřena spíše k objektům než
né nedostatečné zapamatování toho, co se dělo k dané oblasti prostoru. Zaměřená vizuální
před několika sekundami. pozornost je flexibilnější, než model trans
fokátoru implikuje. Vizuální stimuly mimo
SHRNUTÍ KAPITOLY pozornost jsou typicky zpracovány méně
důkladně než stimuly v centru pozornosti;
• Úvod. Pozornost obvykle odkazuje k selekti tento závěr je podpořen i studiemi evokova
vitě při zpracování informací. Přístup do vě ných mozkových potenciálů. Senzitivní mě
domí je řízen mechanismy pozornosti po ření však ukazují, že zdraví lidé i pacienti
dobně, jako je dění na televizní obrazovce s neglektem význam podnětů mimo pozor
určeno výběrem daného televizního progra nost často analyzují. Podle teorie integrace
mu. Pozornost může být aktivní a vycházet rysů A. Treismanové zahrnuje vizuální hle
ze zpracování informací směrem shora do dání rychlé počáteční paralelní zpracování
lů, nebo pasivní a vycházet z procesů postu rysů, po kterém následuje pomalejší sério
pujících zdola nahoru. Je důležité rozlišit vé zpracování, během něhož jsou rysy kom
mezi zaměřenou a rozdělenou pozorností. binovány a vytvářejí objekty. Zrakové hledá
Většina výzkumů pozornosti se zabývá pou ní však není naprosto paralelní nebo sériové
ze vnějšími, dvojdimenzionálními podněty a hledání objektů je typicky rychlejší a vý
a osobní cíle a motivační stavy ignoruje. konnější, než uvedená teorie předpovídá.
• Zaměřená sluchová pozornost. Počáteč Podle Posnera vizuální pozornost zahrnu
ní výzkum zaměřené sluchové pozornos je odklonění pozornosti od stimulu, přesun
184
od jednoho stimulu k druhému a přikloně zí k přepnutí z jednoho programu na dru
ní k novému stimulu. hý. Nedostatek pozornosti v těchto bodech
• Rozdělená pozornost. Výkon v dvojích úlo výběru může vést k aktivaci nesprávného
hách závisí na podobnosti úloh, praxi a je motorického programu, obzvláště pokud je
jich obtížnosti. I u podnětů a odpovědí, silnější než ten správný. Protože optimál
které se vzájemně významně liší, nebo po ní výkon vyžaduje časté přesuny mezi pří
dlouhodobém tréninku nastává refrakterní tomností a absencí kontroly pozornosti, je
doba. To ukazuje, že existuje kritické zúže až překvapující, že se v běžném životě chyb
ní ve zpracování informace, ačkoliv exten né výkony neobjevují častěji.
zivní paralelní zpracování je také možné.
Obdrželi jsme důkazy pro obecnou centrál DOPORUČENÁ ČETBA
ní kapacitu, která má limitované schopnos
ti zpracování, a rovněž pro modulární teo • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
rie, které kladou důraz na specifické zdroje (1998). Cognitive neuroscience: The biology of
zpracování. the mind. New York: W. W. Norton. V šesté ka
• Automatické procesy. Mnoho výzkumů uká pitole naleznete rozsáhlý popis současných
zalo, že praxe vede k automatickému zpra poznatků z neurofyziologie pozornosti.
cování. Automatické procesy jsou rychlé, • Parasuraman, R. (1998). Attentivebrain. Cam
neredukují kapacitu dostupnou pro jiné bridge, MA: MIT Press. Tato kniha obsahu
úlohy a obecně nejsou doprovázeny uvě je řadu aktuálních kapitol k různým téma
doměním. Podle teorie instance jsou s při tům v oblasti výzkumu pozornosti.
bývající praxí uloženy důkladnější znalosti • Parkin, A. J. (1996). Explorations in cognitive
o tom, co je třeba s různými stimuly učinit, neuropsychology. Oxford: Blackwell. V pá
a automaticita nastává, když si takovou in té kapitole rozebírá autor detailně výzkum
formaci velmi rychle vybavíme. Automatici neglektu.
ta je tak paměťový fenomén, který závisí na • Pashler, H. (1998). Attention. Hove, UK:
vztahu mezi kódováním a vybavením. Psychology Press. Kapitoly tohoto sborníku
• Chybné výkony. Chybné výkony nastávají podrobně představují klíčová témata v ob
v důsledku selhání pozornosti. Lidé uplat lasti pozornosti.
ňují sekvence často používaných a vysoce • Styles, E. A. (1997). The psychology of atten
„přeučených“ motorických programů. Kon tion. Hove, UK: Psychology Press. Kniha
trola pozorností není nutná, pokud každý představuje čtivý úvod do teorie a výzkumu
program běží, je však potřebná, když dochá pozornosti.

185
6. PAMET: STRUKTURA
A PROCESY
ÚVOD ním a konečným stadiem je vybavení - zpětné

Následující tři kapitoly se zabývají pamě získání informace uložené v paměti.
tí. Všechny pojednávají o paměti nenarušené, Již jsme zdůraznili, že je důležité rozlišovat
v sedmé kapitole se navíc budeme zabývat vý mezi strukturou a procesem a mezi kódová
zkumem amnézie. V šesté kapitole se zaměřu ním, uchováním a vybavením. Nelze si však
jeme především na tradiční laboratorní výzkum, představit strukturu bez procesu nebo vybave
kdežto v kapitole osmé budeme věnovat pozor ní bez předchozího kódování a uložení. V pod
nost studiu paměti v přirozených podmínkách. statě pasivní paměťové struktury se stávají ak
Mezi všemi těmito typy výzkumů nalézáme úz tivními a mají význam pouze tehdy, pokud zde
ký vztah. Mnoho zásadních teoretických otázek probíhají uvedené procesy. Jak zdůraznili Tul-
ve vztahu k nenarušené paměti i k paměti paci ving a Thomson (1973, s. 359): „Vybaveno mů
entů s poškozením mozku můžeme vyřešit, ať že být pouze to, co bylo uloženo, a [...] způsob,
je zkoumáme v laboratoři nebo v terénu. jak to může být vybaveno, záleží na tom, jak to
Teorie paměti se zabývají jak strukturou paměti, bylo uloženo.“
tak procesy, které v této struktuře probíhají. Po
jmem „struktura“ odkazujeme na způsob, ja STRUKTURA PAMĚTI
kým je paměťový systém organizován, pojmem Prostorová metafora
„proces“ pak na činnosti, které v tomto systému Lidé často přirovnávají paměť k fyzickému pro
probíhají. Oba pojmy jsou pro výzkum paměti storu, v němž jsou umístěny naše vzpomín
důležité, avšak někteří badatelé ve svých teori ky a myšlenky (hovoříme například o „hledá
ích zdůrazňují pouze jeden z nich. ní“ vzpomínek v paměti). Podle této všeobecně
Učení a následné zapamatování probíhá v ně uznávané prostorové metafory (spatial metaphor,
kolika fázích. První fáze, během které prezen Roediger, 1980) popisujeme paměťový systém
tujeme učební materiál, je známa jako „kó tak, že:
dování“. Kódovaná informace je poté uložena
v paměťovém systému. Toto „skladování“ nebo • Vzpomínky j sou uloženy ve specifických ob
„uchování“ informace je druhou fází. Posled lastech naší mysli.
186
• Jejich vybavení je spojeno s prohledáváním Paměťové sklady
těchto oblastí. Základní architekturu paměťového systému
popsali různí badatelé (např. Atkinson & Shif
Řecký filozof Platón připodobňoval mysl k vo frin, 1968). Jejich teorie sdílejí společné pře
liéře, v níž jsou jednotlivé vzpomínky před svědčení, že můžeme rozlišit více pamětových
stavovány ptáky. Technologický pokrok vedl skladů (multi-store approach). Byly popsány tři
k obměně této analogie (Roediger, 1980) - fun typy takových skladů:
gování lidské paměti se již po mnoho let při
rovnává k činnosti počítačů (např. Atkinson • Senzorické paměťové sklady,37 z nichž kaž
& Shiffrin, 1968). dý obsahuje informace jen o jedné specific
Prostorová metafora naznačuje, že paměťo ké senzorické modalitě a tuto položku ucho
vý sklad není příliš flexibilní. Jestliže je všech vává po velmi krátkou dobu.
no, co víme, uloženo v trojrozměrném prosto • Krátkodobá paměť s velmi limitovanou ka
ru, pak musí být jisté druhy informace uloženy pacitou.
blíže k sobě než ostatní. Můžeme si předsta • Dlouhodobý paměťový sklad, který má
vit, že lidská paměť je organizována podobně v podstatě neomezenou kapacitu a který
jako knihovna. Avšak knihovnický katalog se uchovává informace po velmi dlouhé časo
lže v případě, žádáme-li o neobvyklou katego vé období.
rii knih, která v něm není zanesena (např. kni
hy s červeným obalem). Vybavení z paměti je Model paměťových skladů je znázorněn na ob
naopak velmi flexibilní. Používání prostorové rázku 6.1. Informace z okolí je na počátku ulo
metafory nás vede k přílišnému zdůrazňová žena do senzorické paměti, která je pro každou
ní způsobu, jakým je informace reprezentová modalitu (např. zrak, sluch) specifická. Infor
na v paměťovém systému, a nedostatečnému mace je zde po krátkou dobu uchována a její
zdůrazňování procesů, které tyto reprezenta část je přesunuta do krátkodobého paměťového
ce zpracovávají. skladu. Část informace zpracované v krátkodo
Podle obhájců konekcionistických a neurono bé paměti je dále přemístěna do paměti dlouho
vých sítí (viz kap. 1) je informace o člověku ne dobé. Tento transfer často závisí na opakování
bo události uskladněna ve formě mnoha spo položky v krátkodobé paměti; existuje přímý
jení mezi jednotkami sítě a není uchována na vztah mezi tím, jak často si informaci opakuje
jednom konkrétním místě. Jak tvrdí Haber- me, a mezi pevností následné paměťové stopy.
landt (1999, s. 167): „V modelech neuronových Výzkum paměti se do značné míry překrývá
sítí neexistují pro paměťové záznamy specific s výzkumem pozornosti. Broadbentova (1958)
ké lokace s jedinečnou adresou. Paměťové ob teorie pozornosti (viz kap. 5) byla hlavním před
sahy jsou spíše zachyceny vzorcem aktivace chůdcem teorie paměťových skladů a mezi je
rozšířeným na mnoho neuronových jednotek ho vyrovnávací pamětí a později popisovaným
a na mnoho spojení mezi nimi.“ „senzorickým skladem“ je jasná podobnost.
” V literatuře se užívá různých termínů - sklad, paměťový sklad, paměť(např. senzorický sklad, senzorická paměť, krátkodobý
paměťový sklad...). Ačkoliv v této kapitole autoři používají takřka výhradně „sklady“ (stores), my překládáme volněji všemi třemi
uvedenými synonymy. O senzorické paměti se někdy též hovoří jako o ultrakrátkodobé paměti (pozn. překl.).
PAMĚŤ: STRUKTURA A PROCESY 187

OBRÁZEK 6.1
Model paměťových skladů.
Paměťové sklady tedy vytvářejí základní struk Ikonická paměť

turu, přičemž procesy jako pozornost a opako Za klasickou práci v oblasti zrakového či iko
vání položky řídí proud informací mezi nimi. nického skladu (iconic store) dnes považujeme
Hlavní důraz v tomto přístupu ke studiu pa Sperlingův výzkum (1960). Když prezentoval
měti je však kladen na strukturu. probandům soubor dvanácti písmen uspořáda
ných ve třech řadách o čtyřech písmenech po
Senzorická paměť dobu 50 milisekund, byli obvykle schopni zo
Naše smysly jsou neustále bombardovány pod pakovat čtyři až pět písmen. Tvrdili však, že vi
něty, z nichž si většinu nikdy neuvědomíme. děli mnohem více písmen. Sperling usoudil, že
Jestliže při čtení tohoto textu sedíte na židli, po se vizuální informace vytratila z paměti parti-
tom je pro vás taktilní informace z těch částí tě cipantů ještě předtím, než ji mohli nahlas zo
la, které se dotýkají židle, pravděpodobně lehce pakovat. Aby tuto hypotézu otestoval, nechal
dostupná. Zřejmě jste si ji však až do této chví po uvedené prezentaci dvanácti písmen zkou
le neuvědomovali. Informace každé smyslové mané osoby přečíst vždy pouze určitou část ze
modality přetrvává v takzvaných senzorických souboru písmen (např. jednu řadu), přičemž
skladech ještě krátce po skončení samotné sti instrukci o tom, kterou řadu písmen mají pře
mulace, což umožňuje její zpracování a určení číst, dostaly zkoumané osoby až po ukončení
podstatných vlastností pro další analýzu. prezentace souboru.’8 V této zkoušce byly zkou
mané osoby úspěšné. Uvedená Sperlingova
Experiment konkrétně vypadal tak, že po ukončení prezentace 3x4 písmen zazněl vysoký, střední, nebo nízký tón, z nichž
každý symbolizoval první, druhou, nebo třetí řadu. Tuto řadu měly zkoumané osoby ze své paměti přečíst. Fakt, že se jim to po
vedlo pro všechny řady, svědčí o tom, že po ukončení vizuální prezentace jim bylo skutečně dostupných všech dvanáct písmen.
Protože při každém pokusu vypovídaly zkoumané osoby pouze o čtyřech písmenech dané řady, byly je schopny zopakovat ještě
předtím, než ze senzorické paměti vyprchaly, což v případě první experimentální podmínky (přečíst všechna písmena) nebylo
možné (pozn. překl.).
188
zjištění tak dokazují, že existuje jakýsi velmi druhý kanál zcela identický se sledovaným prv
krátkodobý paměťový sklad, v němž je infor ním kanálem a pokud před ním časově před
mace dostupná asi po dobu 0,5 sekundy. cházel, byli participanti schopni rozpoznat, že
Jak moc je ikonická paměť užitečná? Haber se jedná o totožný informační proud. Dokáza
(1983) tvrdil, že pro normálního člověka je li to však určit pouze tehdy, když byly vůči sobě
naprosto nedůležitá, snad s výjimkou situa oba kanály posunuty maximálně o 2 sekundy.
ce, kdy se snažíme číst za svitu blesků během Toto zjištění naznačuje, že sluchová informace
bouřky. Domníval se, že „uchování zamrzlé v echoickém skladu je uchována právě po do
ikonické informace“ může být užitečné v la bu 2 sekund.
boratoři, kde jsou jednotlivé stimuly prezen
továny po velmi krátkou dobu. V běžném živo Krátkodobá a dlouhodobá paměť
tě by však byl obraz z jedné oční fixace rychle Rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým pa
nahrazen obrazem následujícím. Haber se měťovým skladem je podobný rozlišení, kte
však mýlil. Předpokládal, že se paměťový ob ré učinil William James (1890) mezi primár
raz tvoří při ukončení vizuální stimulace, ve ní a sekundární pamětí. Primární paměť se
skutečnosti se však tvoří už při jejím nástu vztahuje k informaci, která zůstává ve vědo
pu (Coltheart, 1983). A tak dokonce i v neustá mí poté, co byla vnímána (nebo vzpomenu
le se měnícím světě zrakových podnětů může ta), a tvoří část psychologické „současnosti“.
být ikonická informace permanentně využí Sekundární paměť obsahuje dříve vnímané
vána. Mechanismus zodpovědný za vizuální informace, které se nacházejí mimo bezpro
percepci totiž pracuje spíše s obrazem z iko střední uvědomění, a jsou tudíž při pozdějším
nické paměti než přímo s podněty ze sledova vybavení prožívány jako součást psychologic
ného okolí. ké „minulosti“.
Klasickým každodenním příkladem využití
Echoická paměť krátkodobé paměti (short-term memory) je sna
Echoická paměť je přechodný sluchový sklad, ha zapamatovat si telefonní číslo do té doby,
který obsahuje relativně nezpracovanou vstup než je vytočíme. Tato paměť vykazuje dvě hlav
ní informaci. Představme si například, že ně ní charakteristiky:
komu, kdo zrovna čte noviny, položíme otáz
ku. Tato osoba se někdy zeptá: „Co jsi to říkal?“, • Velmi limitovaná kapacita (najednou se
ale pak si uvědomí, že vlastně ví, co bylo řeče uchová jen asi sedm číslic).
no. Toto zpětné pochopení je umožněno prá • Nestálost obsahu, neboť jakékoliv vyrušení
vě díky paměťovému echoickému skladu (echoic jinými informacemi může způsobit zapo
store). menutí.
Treismanová (1964) žádala účastníky experi
mentu, aby nahlas opakovali (sledovali - sha- Kapacita krátkodobého skladu byla odhadnu
dowing, viz kap. 5) informace prezentované ta pomocí měření pamětového rozsahu (me
do jednoho ucha, čímž ignorovali informace mory spán) a pomocí efektu novosti (recency ef-
přehrávané do ucha druhého. Pokud byl tento fect), který se vyskytuje v úlohách s volným

vybavením59 (free recall) zapamatovaného mate v případě, že mezi naučením seznamu a jeho
riálu. Příkladem měření rozsahu krátkodobé přeříkáním zařadíme počítání pozpátku (počí
paměti je úkol, při němž jsou zkoumané oso tání od 30 do 1) po dobu 10 sekund (Glanzer
bě nejprve přečteny určité jednotky informa & Cunitz, 1966, viz obr. 6.2). Je možné, že zá
ce (např. čísla, písmena apod.) a jejím úkolem věrečné položky seznamu jsme si bezprostřed
je zapamatovat si a ve správném pořadí opako ně vybavili lépe než ostatní proto, že se stále
vat co nejvíce jednotek, které slyšela. Rozsah nacházely v krátkodobé paměti, ale v případě
krátkodobé paměti stanovený tímto způsobem vmezeřené úlohy z této paměti zmizely. (Nau
je obvykle „sedm plus/minus dva“, ať již jsou čené položky se přitom hypoteticky nacházejí
jednotkami informace čísla, písmena nebo slo už v dlouhodobé paměti - pozn. překl.) Bjork
va (Miller, 1956). Miller tvrdí, že v krátkodobé a Whitten (1974) však zjistili, že efekt novosti
paměti můžeme udržet asi sedm štěpů (chunks přetrvává, i když zkoumané osoby počítaly po
- integrovaných jednotek informace). Napří zpátku po dobu 12 sekund po každé prezentaci
klad „IBM“ je jeden štěp pro ty, kdo vědí, co ta položky seznamu. Podle Atkinsona a Shiffrina
to písmena označují, ale pro ostatní jsou to tři (1968) by taková úloha měla efekt novosti eli
písmena, tedy tři štěpy.4“ Přes toto obecné tvr minovat. Pro uvedená zjištění můžeme použít
zení ohledně kapacity krátkodobé paměti jsme analogii s pohledem na sloupy elektrického ve
si zpravidla schopni najednou zapamatovat ví dení. Bližší sloupy se zdají být lépe rozlišitelné
ce štěpů, pokud jsou menší (např. jednoslabič než vzdálenější, stejně jako poslední zapama
ná slova), než pokud jsou relativně rozsáhlejší tovaná slova se mohou zdát lépe rozeznatelná,
(např. věta o osmi slovech; Simon, 1974). než ta dříve prezentovaná (Glenberg, 1987).
Jako efekt novosti při volném vybavení (vybave Zásadní opodstatnění pro rozlišení mezi krát
ní zapamatovaných položek bez nápovědi v ja kodobou a dlouhodobou pamětí vyplývá z dů
kémkoliv pořadí) označujeme zjištění, že ně kazu dvojí disociace u pacientů s poškozením
kolik posledních položek v seznamu, který si mozku. Pokud chceme prokázat existenci
máme zapamatovat, si obvykle při bezprostřed dvou oddělených mechanismů, musíme na
ním opakování pamatujeme lépe než položky jít dvě úlohy, v nichž jedna skupina pacientů
ze středu seznamu. Tento efekt je však narušen 39
*
40 plní dobře požadavky úlohy A, ale nedostateč-
39 Poznámka k anglické terminologii: Základními dvěma typy paměťových úloh, používaných v experimentech, ale i v každo
denních situacích, je rekognice (recognition), kdy máme zpětně poznat situaci, položku nebo podnět, s nímžjsme se už setkali.
V experimentu se např. naučíme seznam slov a později máme z jiného seznamu vybratia, která byla obsažena v seznamu prv
ním. Rozpoznání tváře kamaráda ve skupině lidí je příkladem rekognice v běžném životě. Druhým typem paměťových úloh je
vybavení (recall). V případě volného vybavení (free recall) si máme bez nápovědy vzpomenout na určité obsahy, např. naučená
slova ze seznamu, jméno určité osoby apod. V případě vybavení s nápovědí (cued recall) máme k dispozici informaci, která vyba
vení usnadní. Např. po naučení seznamu slov nám je předložen tentýž seznam, avšak ze slov vidíme pouze první tri písmena,
která máme správně doplnit.
Termín retrieval označuje obecné vybavení jakékoliv informace z paměti (též překládáme jako „získání z paměti“) a recall vybave
ní poznatku ve smyslu popsaném výše. Výraz recollectlon se často používá k odlišení vědomé vzpomínky (conscious recollectlon)
například od obsahů implicitní paměti (viz kap. 7) (pozn. překl.).
40 Klíčovou proměnnou, která ovlivňuje kapacitu naší krátkodobé paměti, je tedy právě naše schopnost integrovat informace
ve větší štěpy. Jsme například schopni v krátkodobé paměti udržet 7 písmen hkrtmnm, ale také sedm slov (tedy integrovaných
celků složených z písmen), která dohromady obsahují mnohem více písmen apod. (pozn. překl.).
190
Volné vybavení jako funkce sériové pozice a trvání vmezeřené úlohy. Upraveno podle Glanzera a Cunit-
zové (1966).
ně úlohu B, kdežto jiná skupina pacientů plní vala v zapamatování třípísmenného podnětu
dobře úlohu B, kdežto špatně úlohu A. Pacien po dobu několika sekund, za současného počí
ti s amnézií mají obvykle špatnou dlouhodo tání pozpátku po třech. Schopnost zapamato
bou paměť, ale nenarušenou paměť krátkodo vat si tento podnět klesla za 6 sekund zhruba
bou (viz kap. 7). Opačný problém se vyskytuje o 50 %, což dokazuje, že informace z krátkodo
poměrně zřídka, přesto byl několikrát popsán. bé paměti mizí značně rychle (viz obr. 6.3).
To je případ pacienta K. F., který utrpěl ná Proč však počítání pozpátku způsobuje zapo
sledkem pádu z motocyklu poškození v pari- mínání jiných položek v krátkodobé paměti?
eto-okcipitální oblasti mozku. Pacient neměl Toto počítání může být zdrojem interference
problém s dlouhodobým učením a vybavením, nebo může odklonit pozornost směrem od po
ale rozsah jeho krátkodobé paměti (číselný roz ložky v krátkodobé paměti. Zdá se, že oba fak
sah) byl velmi narušen a v některých případech tory zde hrají svou roli (např. Reitman, 1974).
vykazoval efekt novosti pouze pro jednu polož Zapomínání v dlouhodobé paměti ovlivňují ji
ku (Shallice & Warrington, 1970). K. F. však né mechanismy. Jak ukážeme později, bude
neplnil špatně všechny úlohy týkající se krát záviset především na zapomínání závislém na
kodobé paměti (viz následující sekci). nápovědích (to znamená, že paměťové stopy bu
Peterson a Petersonová (1959) určili trvání dou stále uchovány, ale nebudou dostupné).
krátkodobé paměti pomocí úlohy, která spočí

OBRÁZEK 6.3
Zapomínání v čase v krátkodobé paměti. Údaje podle Petersona a Petersonové (1959).
Zhodnocení Model tří paměťových skladů je však velmi

Model více paměťových skladů poskytuje syste zjednodušující. Předpokládá například, že jak
matickou teorii paměťových struktur i procesů. krátkodobá, tak dlouhodobá paměť je jednotná,
Teoretické rozlišení tří kvalitativně odlišných tedy že každá z nich funguje určitým uniform
skladů (senzorického, krátkodobého a dlouho ním způsobem. Důkazy proti této hypotéze
dobého) je smysluplné, pro jeho opodstatnění podali v oblasti krátkodobé paměti Warring-
však musíme demonstrovat hlavní rozdíly me tonová a Shallice (1972). U výše zmiňovaného
zi jednotlivými subsystémy. Paměťové sklady pacienta K. F. bylo zapomínání ústně prezen
se tedy navzájem liší v následujících charakte tovaných písmen a číslic mnohem větší než za
ristikách: pomínání vizuálně prezentovaných podnětů.
Shallice a Warringtonová (1974) dále zjistili, že
• trvání; jeho paměťový deficit byl omezen na verbál
• kapacita; ní materiál, jako jsou písmena, slova a číslice,
• mechanismus zapomínání; a nevztahoval se na smysluplné zvuky (např.
• vliv mozkového poškození. zvonění telefonu). Nemůžeme tedy jednoduše
tvrdit, že tento pacient měl poškozenou krátko
Mnoho současných výzkumníků v oblasti pamě dobou paměť. Podle Shallice a Warringtonové
ti použilo model tří paměťových skladů jako zá (1974) se jeho problémy soustředily na „audio-
klad svých teorií. Atkinsonův a Shiffrinův (1968, verbální krátkodobý paměťový sklad“.
1971) popis dlouhodobé paměti byl později jiný Model tří paměťových skladů je rovněž zjed
mi teoretiky podstatně rozpracován (viz kap. 7). nodušující v oblasti dlouhodobé paměti. V té
192
je uloženo udivující množství informací, včet ní a který vykazuje značné paralely s popi
ně znalosti o tom, že Leonardo di Caprio je sem pozornosti.
filmová hvězda a že dvě a dvě jsou čtyři, že • Artikulační okruh (nyní fenologický okruh -
jsme měli ke snídani mušli, a snad i informa phonological loop) uchovává informace ve fe
ce o tom, jak jezdit na kole. Je nepravděpodob nologické formě (informace, které jsou vyjá
né, že by všechny tyto rozličné informace by dřeny řečí).
ly uloženy ve stejném paměťovém skladu (viz • Vizuálně-prostorový náčrtník (visuo-spatial
kap. 7). sketchpad, dříve visuo-spatial serateh pad),
Logie (1999) upozornil na jiný zásadní pro který je specializován na zrakově a prostoro
blém s uvedeným modelem: Podle této teorie vě kódovanou informaci.
totiž krátkodobá paměť funguje jako brána me
zi senzorickým skladem a dlouhodobou pamě Klíčovou součástí pracovní paměti je centrální
tí. Avšak informace, která se zpracovává v krát vykonavatel. Má limitovanou kapacitu a je vy
kodobé paměti, je už v této době v kontaktu užíván při jakékoliv kognitivně náročné úloze.
s informacemi z paměti dlouhodobé. Napří Fonologický okruh a vizuálně-prostorový ná
klad naše schopnost verbálně si přeříkávat vi črtník jsou podřízené systémy, které centrální
zuálně prezentovaná slova závisí na kontaktu vykonavatel využívá pro specifické úlohy. Fo
s dříve uloženou informací o výslovnosti pís nologický okruh představuje paměťový sklad
men. Tak je přístup do dlouhodobé paměti nut pro slova a pro pořadí, v němž jsou prezento
ný ještě před tím, než je informace zpracována vána, a vizuálně-prostorový náčrtník je určen
v krátkodobém paměťovém skladu. pro skladování informací zrakových a informa
Zastánci tohoto modelu také předpokládali, cí o prostoru a manipulaci s nimi.
že hlavní způsob, jak uložit informaci v dlou Každá komponenta systému pracovní paměti
hodobé paměti, je prostřednictvím opaková má limitovanou kapacitu a je relativně nezávis
ní v paměti krátkodobé. Ve skutečnosti je však lá na ostatních součástech. Z toho vyplývá, že:
role opakování v našem každodenním životě
mnohem menší než tato teorie předpokládá. 1. Pokud dvě úlohy využívají stejnou část pra
V zásadě tedy můžeme model více paměťových covní paměti, nemohou být úspěšně vyko
stadií kritizovat především proto, že se zamě návány společně.
řuje na strukturní aspekty paměti a že paměťo 2. Pokud dvě úlohy využívají odlišné části pra
vé procesy ponechává stranou. covní paměti, měly by být vykonávány stej
ně dobře společně, jako zvlášť.
PRACOVNÍ PAMĚŤ
Na základě těchto předpokladů byl uskutečněn
Baddeley a Hitch (1974) nahradili model krát velký počet studií s dvojími úlohami. Robbins
kodobého paměťového skladu koncepcí pra et al. (1996) zkoumali podíl subsystémů pracov
covní paměti (working memory). Pracovní paměť ní paměti na výběru nejlepšího šachového tahu
má tři složky: u slabých a pokročilých hráčů. Hlavním úko
lem experimentu bylo rozhodnout se pro ná
• Centrální vykonavatel (centrál executive), kte sledující tah v různých šachových postaveních
rý je společný pro všechny modality vnímá a zároveň plnit jednu z následujících úloh:

• Opakované poklepávání (tzv. tapping) - to Fonologický okruh
byla kontrolní podmínka. Jeden z výzkumů fenologického okruhu pro
• Generování náhodných čísel - tato úloha vy vedli Baddeley, Thomson a Buchananová
žadovala zapojení centrálního vykonavatele. (1975). Studie ukázala, že schopnost zapama
• Mačkání kláves na klávesnici ve směru ho tovat si sekvence krátkých slov byla u zkou
dinových ručiček, které vyžadovalo použití maných osob lepší než v případě sekvence
vizuálně-prostorového náčrtníku. dlouhých slov - říkáme tomu efekt slovní dél
• Rychlé opakování slova „see-saw“ (česky ky (word-length effect). Participanti dokázali
„houpačka“), které využívalo fonologický bezprostředně zopakovat tolik slov, kolik by
okruh. li schopni přečíst nahlas za 2 sekundy. To na
značuje, že kapacita fenologického okruhu je
Výsledky vidíme na obrázku 6.4: Výběr šacho determinována časovou délkou (podobně jako
vého tahu zahrnuje využití centrálního vyko v případě magnetofonové kazety) a že rozsah
navatele a vizuálně-prostorový náčrtník, ale této paměti souvisí s rychlostí opakování.
nikoliv fonologický okruh. Jak u pokročilých, Baddeley et al. (1975) získali důkazy, že efekt
tak u slabých hráčů byl efekt druhé úlohy ob slovní délky závisí na fonologickém okruhu.
dobný - to znamená, že obě skupiny zapoju Hodnotili počet vizuálně prezentovaných slov,
jí při šachu pracovní paměť stejným způso která si subjekt zapamatoval (z maxima pěti
bem. slov). Někteří participanti plnili zároveň úlohu
OBRÁZEK 64
typ druhé úlohy
Vliv druhé úlohy na kvalitu výběru šachového tahu u silných a slabých hráčů. Upraveno podle Robbinse
et al. (1996).
194
omezující artikulaci, která spočívala v počítání a Baddeley (1984) zkoumali pacientku P. V.,
od jedné do osmi, zatímco řešili hlavní úlohu. která při testování na rozsah krátkodobé pamě
Podle hypotézy měla tato vedlejší úloha využí ti zřejmě nepoužívala artikulační okruh. Roz
vat fonologický okruh a tím jej znepřístupnit sah její krátkodobé paměti pro vizuálně pre
(omezit jeho funkci) pro úlohu zapamatování zentovaná písmena se nezměnil ani v případě,
slov. Artikulační suprese skutečně eliminovala že byl úlohou artikulační suprese vyřazen fo
efekt slovní délky - viz obrázek 6.5 (krátká slo nologický okruh, a zároveň existovaly důkazy,
va si nyní zkoumané osoby pamatovaly hůře že pacientka neužívá artikulaci ani při zapama
než v případě, že nebyla artikulačně omezena, tování vyslovovaných písmen. Avšak rozsah pa
a stejně jako slova dlouhá - pozn. překl.) - což měti pro vyslovovaná písmena byl menší, když
dokazuje, že uvedený efekt závisí na fonologic- byla písmena fonologický podobná (zněla po
kém okruhu. dobně). U pacientky tedy fungovaly tyto proce
Fonologický okruh je komplexnější, než Bad sy fonologický (způsobem založeným na řeči),
deley a Hitch (1974) původně předpokládali. ovšem bez účasti artikulace.
Baddeley et al. (1975) zjistili, že artikulační su Baddeley (1986,1990) později navrhl rozliše
prese eliminuje efekt slovní délky, jsou-li slo ní mezi fenologickým („na řeči založeným“)
va prezentována vizuálně, avšak nikoliv při au skladem a řídícími procesy artikulace (viz
ditívni prezentaci (viz obr. 6.5). Navíc Vallar obr. 6.6).
Bezprostřední vybavení slova jako funkce modality prezentace (vizuální vs. auditívni), přítomnosti vs. ne
přítomnosti potlačení artikulace a slovní délky. Upraveno podle Baddeleyho et al. (1975).

Fonologický okruh se tak podle něj skládá z je vyřazen fonologický okruh (jsou vyčerpá
ny artikulační procesy, které přístup do něj
• pasivního fenologického skladu přímo spo umožňují - pozn. překl.). Ale tato úloha arti
jeného s percepcí řeči, kulační suprese neovlivňuje efekt slovní délky
• artikulačního procesu spojeného s řečovou u auditívni prezentace, protože v tomto přípa
produkcí, který umožňuje přístup k fenolo dě vstupuje informace do fonologického skla
gickému skladu. du přímo.
Proč byl však rozsah paměti na sluchově pre
Podle tohoto revidovaného modelu jsou slu zentovaná písmena u pacientky P. V. ovliv
chové prezentovaná slova zpracována jinak něn fenologickou podobností, ačkoliv nepou
než ta, která jsou prezentována zrakové. Slu žívala subvokální artikulaci? Efekt fonologické
chová prezentace slov zprostředkovává přímý podobnosti se projevil, protože auditivně pre
přístup do fenologického okruhu bez ohledu zentovaná písmena vstupovala přímo do fono
na to, zda jsou použity artikulační řídící pro logického okruhu (kde spolu pravděpodobně
cesy. V případě vizuální prezentace je naopak interferovala - pozn. překl.), a to za nepřítom
k fenologickému skladu pouze nepřímý pří nosti subvokální artikulace.
stup, a to prostřednictvím subvokální artiku Vyžaduje subvokální artikulace ve fonologic-
lace (viz kap. n). kém okruhu užití svalů, které jsou potřeba
Uvedený revidovaný model vysvětluje mnoho pro produkci hlasité řeči? Baddeley a Wilsono-
jiných výsledků výzkumů. Předpokládejme, vá (1985) zkoumali pacienty, z nichž až na jed
že efekt slovní délky, pozorovaný Baddeleym noho všichni trpěli dysartrií, při které poruchy
et al. (1975), závisí na rychlosti artikulačního řídícího systému řečového svalstva závažně
opakování (viz obr. 6.5). Úloha omezující arti ovlivňují výslovnost řeči. Jeden pacient trpěl
kulaci eliminuje efekt slovní délky při vizuál dokonce ještě vážnější poruchou - anartrií, kte
ní prezentaci, protože pro tuto druhou úlohu rá je charakterizována naprostou neschopností
OBRÁZEK 6.6
sluchová
prezentace
slova
Fonologický okruh, navržený Baddeleym (1990).
196
produkovat řeč.4' Všichni pacienti se zúčastni Podobnost položek redukuje jejich rozliši
li experimentů se subvokálním opakováním telnost ve fonologickém skladu (a je tudíž
nebo artikulací a na jejich základě Baddeley důkazem toho, že jsou fenologický kódová
(1986, s. 107, v závorce pozn. překl.) usoudil, ny-pozn. překl.).
že: „[Fonologický] okruh a jeho opakovací pro
cesy fungují na mnohem hlubší úrovni, než se Podle tohoto modelu ovlivňuje irelevantní řeč
může na první pohled zdát, a očividně souvise i fenologická podobnost položky ve fonologic
jí s centrálními řečovými procesy, které mohou kém skladu. To vede ke dvěma předpovědím:
fungovat i v případě absence periferní zpětné
vazby [tedy bez pohybů řečových svalů].“ 1. Irelevantní řeč a fenologická podobnost by
Smith a Jonides (1997) použili dvě úlohy na měly mít vliv na stejnou oblast mozku.
vržené tak, aby oddělily požadavky na fonolo 2. Oba efekty by se měly vzájemně ovlivňovat
gický sklad a na artikulační proces. V průběhu spíše než být nezávislé.
experimentu pořídili také PET snímky partici
pantů. Při řešení úlohy, která vyžadovala užití Martin-Loeches, Schweinberger a Sommer (1997)
fenologického okruhu, odhalily tyto záznamy tyto predikce testovali. Měřili mozkové evoko
zvýšenou aktivitu v parietálním laloku, zatím vané potenciály (ERP) a obdrželi důkazy pro
co úloha spojená s artikulačními procesy akti ti první předpovědi: „Irelevantní řeč a fenolo
vovala Brocovu (řečovou) oblast. Zdá se tedy, že gická podobnost způsobují ERP efekty s jasně
oběma subsystémům odpovídají i odlišné loka odlišnými topografiemi, což naznačuje, že ty
ce v mozku. to faktory ovlivňují odlišné mozkové systémy“
(Martin-Loeches et al., 1997, s. 471). Rovněž se
Zhodnocení jim nepodařilo dokázat druhou predikci (po
Uvedená teorie dobře vysvětluje efekt slovní dobně jako některým předchozím výzkumní
délky, artikulační suprese a výkon v různých kům).
typech úloh u pacientů s poškozením mozku. Na jiný problém upozornili Cowan et al. (1998).
Navíc objasňuje dva další fenomény: Paměťový rozsah souvisí s rychlostí vybavová
ní z krátkodobé paměti stejně jako s rychlostí
1. Efekt irelevantní řeči: zjištění, že řečový opakování, ačkoliv pouze druhý faktor je v mo
proud, který je pro paměťovou úlohu nepod delu považován za významný. To vedlo Cowa-
statný, nebo řeč, která není v centru pozor na et al. (1998, s. 152) k závěru, že „vůdčí model
nosti, stejně narušují bezprostřední vyba pracovní paměti, model fenologického okruhu
vení vokalizovaných položek. Tento fakt je [...] má význam, ale je příliš zjednodušující“.
vysvětlen tím, že do fenologického okruhu Jaký je praktický význam fenologického okru
vstupuje nutně všechen mluvený materiál. hu? Zvyšuje paměťový rozsah; to je ale tvrze
2. Efekt fenologické podobnosti, jehož ná ní dost odtažité v kontextu aktivit každodenní
sledkem je bezprostřední vybavení položek, ho života. Rovněž pomáhá ve čtení obtížného
které jsou fenologický podobné, zhoršeno. materiálu tím, že usnadňuje čtenářům udržet
41Jiné prameny popisují anartrii jako značnou poruchu výslovnosti vedoucí až k nesrozumitelné řeči; nicméně jedná se o mír
nější stupeň, než je „naprostá neschopnost produkovat řeč“ (pozn. překl.).

informaci o pořadí slov v textu (viz kap. 12). vokální opakování není pro učení slovní záso
Avšak lidé se závažně poškozeným fenologic by nezbytné.
kým okruhem se s tímto deficitem obecně dobře
vyrovnávají, což může znamenat, že fonologic Vizuálně-prostorový náčrtník
ký okruh má malý praktický význam. Baddeley, Charakteristiky vizuálně-prostorového náčrt
Gathercoleová a Papagnoová (1998, s. 158) s tím níku jsou méně zřejmé než charakteristiky
to tvrzením nesouhlasí a tvrdí, že „fonologický fenologického okruhu. Náčrtník je používán
okruh má velmi významnou úlohu, ta ale ne k dočasnému skladování prostorové a vizuální
ní snadno odhalitelná experimentálními studi informace a k manipulaci s nimi. Baddeley et
emi dospělých osob. Domníváme se, že funkcí al. (1975) jej experimentálně studovali následu
fenologického okruhu není zapamatovat si zná jícím způsobem: Participanti naslouchali infor
má slova, ale naučit se slova nová“. mací m o umístění číslic v matici. Tyto informace
Důkazy podporující toto tvrzení podali Papag byly buď snadno, nebo obtížně vizualizovatel-
noová, Valentine a Baddeley (1991). Italští rodi né. Poté participanti matici reprodukovali. Po
lí mluvčí se učili zpaměti párům italských (tedy kud museli zároveň sledovat světelný paprsek
jim známých) slov a párům italských a ruských rotující po okružní dráze, byl jejich výkon vý
slov. Artikulační suprese (která redukuje funk znamně zhoršen, ovšem jen v situaci, že se
ci fenologického okruhu) významně zpomalila jednalo o snadno vizualizovatelnou verzi; ve
učení cizojazyčných slov, ale měla jen nepatrný verzi obtížně vizualizovatelné k významnému
vliv na učení párů italských (známých) slov. zhoršení nedošlo.
Trojano a Grossi (1995) studovali pacienta S. C., Nejzřejmější interpretace těchto zjištění se za
u něhož odhalili značně narušené fonologické kládá na tom, že sledování paprsku vyžaduje
funkce. Pacient vykazoval dobré učební schop zrakové vnímání, které interferuje s úlohou,
nosti ve většině situací, ale byl zcela nescho v níž je informace vizualizovatelná. Avšak Bad
pen naučit se auditivně prezentovaným párům deley a Lieberman (1980) zjistili, že jiná vizu
slovo-pseudoslovo (tedy snadno čitelný soubor ální souběžná úloha (posuzování jasu) více in
písmen, který nemá konkrétní význam, např. terferovala s nevizualizovatelnou verzí úlohy.
„ludl“, „bokr“ - pozn. překl.). Omezené fono Zcela jiné výsledky pak obdrželi, když zkou
logické funkce tomuto pacientovi pravděpo mané osoby současně plnily prostorovou úlo
dobně zabránily učit se fonologický neznámá hu bez vizuálního vstupu. V této prostorové
pseudoslova. úloze měli participanti se zakrytýma očima ur
Která komponenta fenologického okruhu sou čit polohu kyvadla, které vydávalo zvuky. Ta
visí s učením nových slov? Podle Baddeleyho kový úkol výrazně zhoršoval současný výkon
et al. (1998) je pro tuto funkci důležitější fono ve vizualizovatelné verzi první úlohy, ale měl
logický sklad než subvokální opakování. Sub pouze malý vliv u obtížně vizualizovatelné ver
vokální opakování je použito k udržení obsa ze. Vybavení vizualizovatelných informací,
hu fenologického skladu u dětí zhruba až od které používali Baddeley et al. (1975) a Badde
sedmi let věku. Avšak již tříleté děti vykazují ley a Lieberman (1980), tedy interferuje spíše
úzký vztah mezi výkonem v testech fonologic s prostorovými než s vizuálními úlohami, což
ké paměti a učením slovní zásoby (Baddeley naznačuje, že zpracování takových informací
et al., 1998). Tento důkaz naznačuje, že sub- souvisí především s prostorovým kódováním.
198
V rámci vizuálně-prostorového náčrtníku může něna přítomností souběžné vizuální úlohy.
být rovněž důležité kódování vizuální. Quinn S instrukcemi učit se mechanickým opaková
a McConnell (1996) zadali testovaným oso ním je tento obraz opačný“ (Quinn & McCon
bám úlohu, v níž se měly naučit seznam slov nell, 1996, s. 213). Imaginační zpracování vy
buď za pomoci vizuální imaginace, nebo me užívá vizuálně-prostorový náčrtník, zatímco
chanického opakování. Úlohu vykonávaly bud mechanické opakování využívá fonologický
samotnou, nebo v přítomnosti dynamického okruh.
vizuálního „šumu“ (bezesmyslný obrazec bo Logie (1995) se domnívá, že vizuálně-prostoro-
dů, který se náhodně měnil) či irelevantní ře vá část pracovní paměti může být rozdělena do
či v cizím jazyce. Výzkumníci předpokládali, následujících částí:
že dynamický vizuální šum vstoupí do vizuál
ně-prostorového náčrtníku, zatímco irelevant • Zraková vyrovnávací paměf (visual cache),
ní řeč do fenologického okruhu. která ukládá vizuální informace o tvaru
Zjištění byla jednoznačná (viz obr. 6.7): „Slova a barvě.
zpracovávaná podle mnemotechnických (ima- • Vnitřní zapisovatel (inner seribe), který se za
ginačních) instrukcí nejsou ovlivněna přítom bývá informací o prostoru a pohybu. Tato
ností souběžné verbální úlohy, ale jsou ovliv část opakuje informace pro zrakovou vyrov
Míra vybavení z paměti jako funkce učebních instrukcí (vizuální představivost vs. prosté opakování) a in
terference (dynamický vizuální šum nebo irelevantní řeč). Údaje podle Quinna a McConnella (1996).
PAMĚŤ: STRUKTURA A PROCESY

199
návací paměť, přenáší informace z vyrovná společné rysy (Brandimonte, Hitch & Bishop,
vací paměti k centrálnímu vykonavateli a je 1992; viz též kap. 9).
také zahrnuta do plánování a provádění tě
lesných pohybů. Zhodnocení
Existuje jeden vizuálně-prostorový náčrtník,
Tuto teorii podpořili Beschinová, Cocchiniová, nebo samostatné vizuální a prostorové systé
Delia Sala a Logie (1997), kteří zkoumali paci my? Důkazy podporují spíše hypotézu oddě
enta N. L. po cévní mozkové příhodě. Během lených systémů. Zjištění Baddeleyho a Lieber-
vizuální imaginace pro něj bylo velmi obtížné mana (1980), že udržení prostorové informace
popisovat detaily na levé straně scény, což je v pracovní paměti nebylo narušeno souběž
symptom, který se nazývá unilaterální repre nou vizuální úlohou, je s touto predikcí kon
zentační neglekt. Pacient však bez problémů zistentní. Zajímavý důkaz od pacienta s po
vnímal levou stranu vizuálního pole, takže je škozením mozku (L. H.), který se stal obětí
ho vizuální percepční systém byl v podstatě autonehody, podali Farahová, Hammondová,
nenarušen. Klíčovým zjištěním bylo, že vel Levine a Calvanio (1988). V souladu s tvrze
mi špatně plnil úlohy, které vyžadovaly užití vi- ním o oddělenosti vizuálního a prostorové
zuálně-prostorového náčrtníku, pokud nebyla ho systému plnil tento pacient mnohem lé
přítomna kresba nebo fyzická podoba stimu pe úlohy spojené s prostorovým zpracováním
lu. Podle Beschinové et al. (1997) je možné, že než úlohy spojené s vizuálními aspekty před
N. L. měl poškozenou „zrakovou vyrovnávací stavivosti (např. posouzení relativní velikos
paměť“, a tak mohl vytvářet pouze ochuzené ti zvířat).
mentální reprezentace objektů a scén. Expo Smith a Jonides (1997) provedli důmyslnou
zice reálných podnětů byla pro pacienta velmi neuropsychologickou studii, v níž byly souběž
cenná, protože mu umožnila zapojit nepoško ně prezentovány dva vizuální podněty, po kte
zené vizuální percepční schopnosti ke kom rých následoval cílový podnět. Zkoumané oso
penzaci oslabených vnitřních reprezentací. by se musely rozhodnout, zda je cílový podnět
Jak užitečný je vizuálně-prostorový náčrtník v téže lokaci, jako jeden z vizuálních stimulů
v každodenním životě? Baddeley (1997, s. 82) (prostorová úloha), nebo zda má tentýž tvar (vi
se domnívá, že zuální úloha). V obou typech úlohy byly pou
žity totožné stimuly, avšak mozková aktivita,
prostorový systém je důležitý pro geografickou ori zaznamenaná pozitronovou emisní tomogra
entaci a pro plánování prostorových úloh. Úlohy fií, vykazovala jasné rozdíly. Během prostoro
zahrnující vizuálné-prostorovou manipulaci jsou vé úlohy byly aktivní regiony v pravé hemisfé
vskutku [...] užívány jako nástroje k výběru povolá re (prefrontální kortex, premotorický kortex,
ní, [..jjakoje inženýrství nebo architektura. okcipitální a parietální kortex). Naopak vizuál
ní úlohy vykázaly aktivitu v oblastech levé he
Mezi vizuálně-prostorovým náčrtníkem a pro misféry, především parietálního a inferotem-
storovým médiem, které popisuje Kosslyn porálního kortexu.
(např. 1983), mohou existovat důležité vztahy. Přes všechny zde předložené důkazy jsou vizu
Prostorové médium je využíváno k manipulaci ální a prostorové subsystémy v mnoha situacích
vizuálními obrazy a s náčrtníkem sdílí některé vzájemně úzce propojené. A právě díky tomuto
200
faktu je pro nás pojetí kombinovaného systému ní funkce centrálního vykonavatele, například
přitažlivější (J. Towse, osobní sdělení). následující:
Centrální vykonavatel 1. Změna plánů pro vybavení informace.

Centrální vykonavatel, který připomíná systém 2. Řízení času při dvojích úlohách.
pozornosti, je nej důležitější a nejuniverzálněj 3. Selektivní pozornost k jistým stimulům
ší částí pracovní paměti. Jak však připustil Bad a ignorování jiných.
deley (1996, s. 6), „náš původní popis centrál 4. Přechodná aktivace dlouhodobé paměti.
ního vykonavatele byl velmi vágní. Představoval
jen jakousi směsici zahrnující komplexní stra Doklady
tegickou selekci, plánování a kontrolu vybavo Jednou z úloh, kterou Baddeley ke studiu funk
vání, což vše probíhá, když subjekt plní i zcela ce centrálního vykonavatele použil, je gene
jednoduchou úlohu číselného rozsahu“. rování náhodných čísel nebo písmen. Tako
Baddeley (1996) tvrdí, že poškození frontál vá úloha přitom vyžaduje značnou pozornost,
ních laloků mozkové kůry může mít za ná abychom se vyhnuli produkování stereotyp
sledek narušení funkcí centrálního vykona ních (tedy nenáhodných) sekvencí znaků. Bad
vatele. Rylander (1939, s. 20) popsal klasický deley (1996, viz též Baddeley, Emslie, Kolodny
frontální syndrom, který zahrnuje „naruše & Duncan, 1998) uskutečnil výzkum, v němž
nou pozornost, zvýšenou tendenci k vyruše si měly pokusné osoby zapamatovat jedno až
ní, obtížné uchopení celku, který se skládá osm čísel, zatímco se snažily produkovat ná
z komplexních prvků, [...] avšak dobrý výkon hodné sekvence čísel. Předpokládal, že nároky
ve starých, rutinních dovednostech. [Pacienti na centrálního vykonavatele budou růst s po
se nedokážou] naučit řešit nový typ úloh a ře čtem položek v krátkodobé paměti. Náhodnost
šit úlohy v nových situacích“. Pacienti s na produkovaných sekvencí se zvyšujícím se po
rušeným frontálním systémem se chovají, ja čtem číslic k zapamatování skutečně klesala
ko by postrádali řídící systém, který by jim (viz obr. 6.8).
umožňoval správně nasměrovat a přesměro Baddeley (1996) tvrdí, že výkon v úloze náhod
vat jejich kognitivní zdroje. O takových paci ného generování může záviset na schopnos
entech říkáme, že trpí dysexekutivním syndro ti rychle měnit plány pro vybavení informace,
mem (Baddeley, 1996). a tak se vyhnout stereotypním odpovědím. Tu
Nebylo by však užitečné, kdybychom definova to hypotézu testoval následujícím způsobem:
li centrálního vykonavatele jako systém, který Zkoumané osoby náhodně produkovaly čísla
sídlí ve frontálních lalocích mozku. Jak pozna (stlačením kláves na klávesnici), a to buď sa
menal Baddeley (1996, s. 7), „pokud budeme mostatně, nebo společně s odříkáváním abece
ztotožňovat centrálního vykonavatele pouze dy, počítáním od jedné, nebo kombinací obo
s frontálními funkcemi, pak se může stát, že jího (tedy vyslovováním řetězce A 1 B 2 C 3 D
z něj vyloučíme ty procesy, které jsou ve své 4...). Náhodnost generování byla redukována
podstatě čistě exekutivní (řídící), jen proto, právě v případě třetí, kombinační doprovod
že je do oblastí frontálních laloků nedokáže né úlohy, pravděpodobně proto, že v sobě za
me lokalizovat“. Baddeleyho (1996) preferova hrnovala neustálou změnu plánů vybavení (te
ná strategie je identifikovat a zhodnotit hlav dy určení kategorie, z níž má být vybrána další

Náhodnost generovaní čísel (větší redundance znamená menší náhodnost) jako funkce současného udržení
různého počtu čísel v paměti. Údaje podle Baddeleyho (1996).
položka - pozn. překl.). Tento fakt ukazuje, že se věnovalo mnoho studií, které shrnuje Bad
rychlá změna těchto plánů je jednou z úloh deley (1996). Jedna z nich zkoumala pacien
centrálního vykonavatele. ty s Alzheimerovou chorobou, která se projevu
Towse (1998) však přesvědčivě argumentuje, je postupnou ztrátou kognitivních schopností
že náhodné generování není čistě funkcí cen a zhoršováním funkce centrálního vykonavate
trálního vykonavatele, ale že zahrnuje různé le. Nejprve byl u každého subjektu změřen čí
další procesy. Jeho participanti byli požádáni, selný rozsah. Poté pacienti řešili několik úloh,
aby produkovali náhodné sekvence čísel buď v nichž si měli zapamatovat právě takový rozsah
od jedné do desíti, nebo od jedné do patnácti, čísel, jaký byl pro ně naměřen jako maximální.
a relevantní soubor čísel jim navíc buď byl, ne Nakonec řešili tuto úlohu společně s úkolem,
bo nebyl vizuálně prezentován. Náhodná pro v němž měli označit křížkem každý ze série
dukce čísel byla úspěšnější v případě, že patřič útvarů, který byl nepravidelně uspořádán (ex
ná čísla byla viditelná, a obzvláště to platilo pro perimentální podmínka dvojí úlohy). Všichni
větší rozsah čísel. Důležitým faktorem v ná pacienti s Alzheimerovou chorobou vykazovali
hodném generování je tak vůbec produkce po během těchto dvojích úloh značný pokles čísel
tenciálních možností nabízejících se alternativ, ného rozsahu, což se nestalo u kontrolní sku
což je jednodušší, pokud jsou tyto alternativy piny subjektů bez příznaků onemocnění. Tato
viditelné. zjištění jsou v souladu s názorem, že pacienti
Roli centrálního vykonavatele v řízení času ne s Alzheimerovou chorobou mají obzvláště na
bo distribuci pozornosti během dvojích úloh rušenu schopnost distribuce pozornosti mezi
202
dvě úlohy, což je právě funkce centrálního vy čtení byl definován jako maximální počet vět,
konavatele. u kterých tuto úlohu dokážou splnit. Jiná úlo
ha zjišťovala rozsah prostorové paměti. V tom
Zhodnocení to případě se studenti museli rozhodnout, zda
Přibývající důkazy svědčí o tom, že centrální každé ze souboru písmen bylo prezentováno
vykonavatel zřejmě nepředstavuje jeden uni v běžné, nebo zrcadlově obrácené pozici. Mě
fikovaný celek. Například Eslinger a Damasio li také určit, na jakou stranu směřoval vrchol
(1985) popsali případ bývalého účetního E. V. každého písmene. Prostorovým rozpětím byl
R., kterému byl vyoperován velký mozkový ná maximální počet písmen, pro který byli tuto
dor. Pacient měl vysoké IQ a dobře vykonával úlohu schopni splnit.42
43
úlohy, které zkoumaly schopnosti uvažování, Korelace mezi rozpětím při čtení a rozpě
flexibilní testování hypotéz, odolnost vůči vy tím při prostorové úloze nebyla signifikantní
rušení a paměťové interferenci, což naznačo (+0,23), což naznačuje, že verbální a prosto
valo, že jeho centrální vykonavatel byl v zása rová paměť jsou spíše oddělené. Další zjiště
dě nepoškozený. Avšak tento pacient měl velmi ní autorů tento názor potvrdila. Rozsah pamě
narušené schopnosti rozhodování a usuzování ti při čtení koreloval s verbálním IQ45 (+0,45),
(např. často mu trvalo hodiny, než se rozhodl, ale pouze málo (+0,12) s prostorovým IQ. Nao
kde bude jíst), následkem čehož byl propuštěn pak rozsah paměti při prostorové úloze korelo
z různých zaměstnání. Jeho centrální vykona val vysoce s prostorovým IQ (+0,66), ale pouze
vatel byl tedy pravděpodobně přece zčásti na málo (+0,07) s verbálním IQ. Jak shrnuje Mac
rušen, zatímco jiná část zůstala neporušena. kintosh (1998, s. 293): „V rámci jistých ome
To naznačuje, že se může skládat ze dvou ne zení, s nimiž pracovala tato studie, obzvláště
bo více subsystémů. Uvedené důkazy jsou také co se týče studované populace [pouze univer
v souladu s poznatky, podle nichž není jednot zitní studenti], se zdají být verbální a prosto
ný ani systém pozornosti (viz kap. 5). rové systémy pracovní paměti relativně nezá
Shahová a Miyake (1996) studovali komplex vislé.“ Shahová a Miyake (1996) tak podpořili
nost centrálního vykonavatele a předkládali vícezdrojový model, který později také rozpra
studentům úlohy vyžadující zapojení verbál covali (Shah & Miyake, 1999).
ních a prostorových subsystémů pracovní pa
měti. Verbální část představovala úloha měřící Celkové zhodnocení
rozsah paměti při čtení (Daneman & Carpen Systém pracovní paměti má oproti teorii At-
ter, 1980, viz kap. 12). V této úloze četli studen kinsona a Shiffrina (1968) několik výhod. Za
ti série vět a jejich úkolem bylo zapamatovat si prvé popisuje jak aktivní zpracování informa
poslední slovo každé věty. Rozsah paměti při ce, tak její přechodné uskladnění, a účastní se
42 Konkrétně probíhala úloha tak, že zkoumaná osoba viděla postupně se objevovat a mizet vždy jedno písmeno, které bylo
buď v klasické, nebo zrcadlově obrácené pozici, a různě natočené. Po prezentaci měli participanti určit, v jaké pozici a rotaci
byla jednotlivá písmena (pozn. překl.).
43 Autoři učebnice se dopouštějí zjednodušení. Nejednalo se o subtesty nějakého standardizovaného inteligenčního testu,
ale o různé performanční testy, zachycující verbální a prostorové dovednosti. Nazývat výkon v těchto testech „IQ“ není vhodné
(pozn. překl.).

203
tedy všech komplexních kognitivních úloh Potom bychom otestovali zapamatování. Pou
(např. porozumění jazyku, kap. 12) žité spektrum úloh by mohlo sahat od počítání
Za druhé může vysvětlit specifické deficity, kte písmen v každém slově po vymýšlení vhodné
ré byly pozorovány u pacientů s poškozením ho přídavného jména ke každému slovu.
mozku. Pokud toto poškození zasahuje pouze Pokud bychom participantům řekli, že hodlá
jednu ze tří komponent pracovní paměti, mů me zkoumat jejich paměť, pravděpodobně by
žeme v jejím fungování očekávat právě deficity si uvědomili, že spočítání písmen ve slově ne
související s funkcemi těchto komponent. bude k zapamatování slova dostatečné, a proto
Za třetí není podle tohoto modelu proces opa by každé slovo zpracovali pečlivěji, než samot
kování slov v rámci fenologického okruhu ná úloha vyžaduje. Proto neřekneme zkouma
nutný. To je realističtější názor než původní ným osobám, že se jedná o paměťový test (to,
enormní důraz na opakování v modelu Atkin- co si zapamatují, považujeme za výsledek ná
sona a Shiffrina (1968). hodného učení), a na závěr všechny zkoumané
Na druhou stranu role, kterou plní centrální vy osoby neočekávaně požádáme o vyjmenování
konavatel pracovní paměti, zůstává nejistá. Má slov, která si zapamatovaly. Protože jsme růz
sice limitovanou kapacitu, ale ukázalo se, že ným skupinám poskytli stejné seznamy slov,
tuto kapacitu je obtížné změřit. Tvrdí se, že je rozdíl v jejich vybavení musí být způsoben od
nezávislý na modalitě a využívaný v množství lišným zpracováním informací v jednotlivých
kognitivních operací, ale přesná forma řízení úlohách.
těchto operací zůstává neznámá. Předpokláda Uvedený přístup použili Hyde a Jenkins (1973).
lo se, že centrální vykonavatel je jednotný, ale Slova v seznamu byla buď asociativně propoje
i to je stále spornější (viz Kimberg, D’Esposito na, nebo vzájemně nesouvisela, a skupiny sub
& Farah, 1998). Donald (1991, s. 327) pak mož jektů řešily jednu z následujících úloh:
ná trochu nespravedlivě tvrdí: „.Centrální vy
konavatel' je hypotetická entita, která sedí na 1. Hodnocení příjemnosti daného slova.
vrcholku hory pracovní paměti a pozornosti ja 2. Odhadování frekvence, s níž se slovo v ang
ko nějaký obrovský Buddha, neproniknutelný, ličtině vyskytuje.
nehmotný, všudypřítomný homunkulus [mini 3. Detekování přítomnosti písmen „e“ a „g“ ve
aturní člověk], jehož vytížená kancelář přijme slovech.
zodpovědnost pokaždé, když si teoretici v ob 4. Rozhodování, o který slovní druh se jedná.
lasti paměti a pozornosti nevědí rady.“ 5. Rozhodování, zda by se dané slovo (gra
maticky - pozn. překl.) hodilo do větného
PAMĚŤOVÉ PROCESY rámce.
Předpokládejme, že bychom chtěli zkoumat Polovině účastníků experimentu bylo řečeno,

vliv různých procesů učení na následné dlou ať se pokusí slova si zapamatovat (záměrné
hodobé zapamatování. Jedna z metod by moh učení), polovině nikoliv (náhodné učení). Krát
la spočívat v tom, že poskytneme několika ce po ukončení úlohy následoval test ve vol
skupinám zkoumaných osob tentýž seznam ném vybavení prezentovaných slov.
podstatných jmen a každou skupinu požádá Výsledky ukazuje obrázek 6.9. Hodnocení pří
me, aby s těmito jmény provedla jinou úlohu. jemnosti slova a hodnocení frekvence výsky-
204
OBRÁZEK 6.9
Průměrný počet vybavených slov jako funkce typu seznamu (asociativně propojený nebo nepropojený)
a úlohy s těmito slovy. Údaje podle Hydea a Jenkinse (1973).
tu v jazyce vyžadovaly sémantické zpracování procesy v momentě učení ovlivňují, jaká in
(zpracování významu slova), zatímco další úlo formace bude v dlouhodobé paměti uložena.
hy nikoliv (resp. do menší míry - pozn. překl.). Rozeznáváme různé úrovně zpracování (levels
Zapamatování bylo o 51% vyšší po sémantic of processing), od analýzy fyzikálních charak
ké úloze než po nesémantické úloze v případě teristik stimulu po hloubkovou sémantickou
významově nepříbuzných slov a o 83 % vyšší analýzu. Craik (1973, s. 48) definuje hloubku
v případě asociativně příbuzných slov. Překva jako „smysluplnost extrahovanou z podnětu
pivě neexistoval rozdíl mezi probandy, kteří se spíše než [...] jako počet analýz, jimž byl pod
učili záměrně, a těmi, kteří se učili náhodně. Je nět podroben“.
tedy zjevné, že typ zpracování informace pod Craik a Lockhart (1972) stanovili následující
miňuje následné vybavení. teoretické předpoklady:
Teorie úrovní zpracování • Úroveň nebo hloubka zpracování podnětu

Craik a Lockhart (1972) navrhli obecný pří má velký vliv na jeho zapamatovatelnost.
stup k výzkumu paměti, přičemž podotýka • Hlubší úroveň analýzy vytváří propracova
jí, že je příliš široký, než aby mohl být pova nější, trvalejší a silnější paměťovou stopu
žován za teorii. Protože z něj však vyvodili než povrchová úroveň analýzy.
několik specifických predikcí, budeme zde
tento přístup za teorii považovat. Její auto Výše zmíněná zjištění Hydea a Jenkinse (1973),
ři předpokládají, že pozornostní a percepční stejně jako mnoha dalších, tyto předpoklady

potvrzují. Craik a Lockhart (1972) rozlišují mezi pták se střemhlav vrhl k zemi a popadl vzpírají
udržovacím a elaborativním opakováním. Udr cí se___ “). Následující vybavení klíčových slov
žovací opakování (maintenance rehearsal) zahr bylo u zkoumaných osob dvakrát vyšší, pokud
nuje opětovné provádění stále stejné analýzy byla prezentována společně s komplexní větou,
(např. mechanické opakování telefonníhočísla- což naznačuje, že elaborace usnadňuje převod
pozn. překl.), zatímco elaborativní opakování do dlouhodobé paměti.
(elaborative rehearsal) dále hlouběji a sémantic Dlouhodobé zapamatování však závisí nejen
ky zpracovává učební materiál (vytváříme na na množství, ale i na typu elaborace. Brans
příklad asociace k telefonnímu číslu - pozn. ford et al. (1979) předložili zkoumaným oso
překl.). Podle uvedené teorie se dlouhodobé za bám buď málo rozvinutá přirovnání (např.
pamatování zlepšuje pouze použitím elabora- „Komár je podobný doktorovi, protože oba ode
tivního opakování. To kontrastuje s pohledem bírají krev.“), nebo přirovnání bohatě rozvede
Atkinsona a Shiffrina (1968), podle nichž opa ná (např. „Komár je podobný mývalovi, protože
kování usnadňuje zapamatování vždy. oba mají hlavu, nohy a ústa.“). Vybavení bylo
Stanovisko Craika a Lockharta (1972) je v tomto mnohem lepší u jednoduchých než u rozvinu
ohledu poněkud extrémní. Udržovací opaková tých přirovnání. Pokud hodnotíme vliv elabora
ní typicky napomáhá dlouhodobému zapama ce na zapamatování, musíme brát v úvahu také
tování, ale méně než elaborativní opakování. její způsob a míru výstižnosti.
Například Glenberg, Smith a Greenová (1977)
zjistili, že devítinásobné prodloužení času, po Rozlišenost
který bylo možno provádět mechanické opako Podle Eysencka (1979) je přesun do dlouhodo
vání, vedlo k lepšímu vybavení materiálu pouze bé paměti ovlivněn rovněž rozlišeností ve zpra
o 1,5 %, ale schopnost rekognice stoupla 09%. cování dané informace (distinctiveness of proces
Je možné, že udržovací opakování zabraňuje sing). Paměťové stopy, které jsou odlišené nebo
vytváření asociací mezi položkami učebního výjimečné, budou snáze vybaveny než ty, které
materiálu, které mohou být užitečnější právě připomínají jiné paměťové stopy. Eysenck a Ey-
při volném vybavení než při zpětném rozpo sencková (1980) zkoumali tuto hypotézu expe
znání (rekognici) těchto podnětů. rimentálně; použili k tomu seznam slov, která
se v angličtině vyznačují netypickým vztahem
Elaborace mezi grafémem a fonémem (např. slova, kte
Craik a Tulving (1975) tvrdí, že elaborace (tedy rá se vyslovují jinak oproti klasickým pravi
rozpracování, úroveň či množství zpracování dlům výslovnosti - „comb“, hřeben, se vyslo
informace určitého typu; elaboration of proces vuje bez němého „b“). Zkoumané osoby měly
sing) je důležitým prvkem v zapamatování. Je za úkol provádět různé úlohy: Jedna z nich spo
jich participanti řešili úlohu, kdy se měli v kaž čívala ve vyslovování slova s nepravidelnou vý
dém opakovaném pokusu rozhodnout, zda se slovností, jako by mělo výslovnost klasickou,
dané slovo hodí do věty, v níž je jedno slovo vy což pravděpodobně zanechávalo unikátní pa
necháno. Množstvím elaborace přitom experi měťové stopy (nesémantická, rozlišující expe
mentátoři manipulovali tak, že měnili složitost rimentální podmínka). Jiná úloha spočívala
prezentovaných vět - ty byly buď jednoduché v jednoduchém vyslovení slov (nesémantická,
(např. „Uvařila____ “), nebo komplexní („Velký nerozlišující podmínka) a další úlohy ve zpra-
206
cování významu slova (sémantická rozlišující Je však velmi obtížné určit hloubku zpracová
a sémantická nerozlišující podmínka). ní, k níž při učení dochází. Pro měření této ve
Slova v nesémantické rozlišující experimen ličiny totiž nemáme žádnou objektivní míru.
tální podmínce, tedy ta, která byla zpracována To může vést k nešťastné situaci, kterou popi
velmi osobitým způsobem, byla později mno suje Eysenck (1978, s. 159):
hem lépe rozpoznána v rekogničním testu než
ta, která byla prezentována v nesémantické ne Je nebezpečné používat výkon v testech zapama
rozlišující podmínce (viz obr. 6.10). Navíc by tování jako měřítko, které by nám mělo poskyto
la zapamatována skoro stejně dobře jako slova vat informace o úrovni zpracování, a poté pou
v sémantických podmínkách. To dokazuje dů žít domnělou úroveň zpracování jako „vysvětlení“
ležitost rozlišenosti informace pro její dlouho [rozdílného] výkonu v testech zapamatování; to je
dobé zapamatování. typická ukázka definice kruhem, tedy definice pod
porující sebe samu.
Zhodnocení
Procesy během učení mají na následující dlou Z jistého hlediska je však možné provést ne
hodobé zapamatování velký vliv. To může znít závislá měření hloubky zpracování (např. Par-
samozřejmě, je ale překvapivé, jak málo studií kin, 1979). Gabrieli et al. (1996) se pokusili
bylo v této oblasti provedeno před rokem 1972. k odhalení různých úrovní zpracování použít
Jako důležité faktory přitom byly identifiková funkční magnetickou rezonanci (fMRI). Tito
ny elaborace a rozlišenost. výzkumníci prezentovali zkoumaným osobám
OBRÁZEK 6.10
Míra rekognice jako funkce hloubky a rozlišenosti zpracování. Údaje podle Eysencka a Eysenckové (1980).

slova, která měla být zpracována na hlubší, sé na slova ze seznamu i slova, která na seznamu
mantické úrovni („Jsou slova konkrétní, nebo nebyla, tak úlohou na „rýmovanou rekogni-
abstraktní?“), nebo na povrchové, percepční ci“. V tomto případě měly testované osoby za
úrovni („Je slovo psáno velkými, nebo malými úkol vybrat taková slova, která se rýmují se slo
písmeny?“). Porovnali mozkovou aktivitu spo vy z původního seznamu; ten již přitom pocho
jenou s oběma úlohami a zjistili, že „fMRI od pitelně neměly k dispozici.
halila při sémantickém kódování větší aktiva Pokud bychom brali v úvahu pouze výsledky
ci spodní části levého prefrontálního kortexu standardního rekogničního testu, pak by se
než při percepčním kódování“ (Gabrieli et al., jasně ukázala předvídatelná převaha hloub
1996, s. 282). kového kódování nad povrchovým (viz obr.
Morris, Bransford a Franks (1977) tvrdí, že si 6.11). Avšak v případě testu na rýmy výzkum
na uloženou informaci vzpomeneme, pou níci získali přesně opačné výsledky, což experi
ze pokud je relevantní ve vztahu k paměťové mentálně vyvrací hypotézu, že důkladnější (sé
mu testu: Jejich participanti prováděli se slo mantická) elaborace vždy napomáhá lepšímu
vy ze seznamu sémantické nebo nesémantické zapamatování.
(vytvořit rým) úlohy. Později bylo zapamatová Morris et al. (1977) uvádějí, že jejich zjištění
ní těchto slov testováno jak standardním re- podporují teorii vhodného (paměťového) transfe
kogničním testem, v němž byla prezentová ru (transfer-appropriate processing theory). Podle
Míra rozpoznaných slov jako funkce úlohy s těmito slovy (sémantická vs. rým) a typu úlohy na rekognici
(standardní vs. rým). Údaje podle Morrise et al. (1977), pouze pozitivní pokusy.
208
ní vede různý způsob zpracování k získání růz Názory Lockharta a Craika (1990) se liší od je
ných druhů informací o podnětech. Zda tyto jich dřívějších tvrzení (Craik & Lockhart, 1972)
uskladněné informace povedou k úspěšnému především ve třech bodech:
vybavení, záleží na tom, v jakém vztahu jsou
k paměťovému testu. Například uchovaná sé 1. Lockhart a Craik (1990) akceptují poje
mantická informace je v podstatě nedůležitá, tí vhodného paměťového transferu, které
pokud paměťový test vyžaduje nalézt taková navrhli Morris et al. (1977), ale domníva
slova, která se rýmují se slovy dříve prezento jí se, že je možné obě koncepce sblížit. Te
vanými. V této situaci je pak relevantní infor orie vhodného transferu předpokládá, že
mace vytvořená během nesémantické úlohy rý paměťový výkon závisí na vztahu mezi ty
mování. pem zpracování při kódování a typem zpra
Teorie úrovní zpracování byla navržena tak, cování potřebným při vybavování (viz obr.
aby vysvětlila výkon ve standardních paměťo 6.11). Teorie úrovní zpracování předpoví
vých testech (např. volného vybavení či reko- dá zásadní vliv hloubky zpracování v přípa
gnice), které jsou založeny na volní a vědo dě, kdy je vhodnost transferu (tedy míra po
mé vzpomínce na předchozí události. Existuje dobnosti mezi úlohou na zapamatování
však také implicitní pamét (implicit memory - a úlohou na vybavení - pozn. překl.) kon
paměť, která nezahrnuje vědomé vzpomín stantní. Ve studii Morrise et al. (1977) byl
ky; viz kap. 7). Testy implicitní paměti obsahu transfer vhodný v případě, kdy na séman
jí například úlohu doplnění slovního fragmentu tické procesy během učení navazoval stan
nebo slovního kmene (word-fragment completion, dardní rekogniční test nebo kdy po nesé-
word-stem completion), během nichž zkouma mantickém zpracování (vytváření rýmu)
né osoby udávají první slovo, které je napadne, následoval rýmovací test. V prvním přípa
tak aby doplnily slovní fragment (např. t-n-s, dě je však paměťový výkon přesto mnohem
doplní „tenis“) nebo slovní kmen (ten--, dopl vyšší, jak naznačuje obrázek 6.11, což je ve
ní „tenis“). V těchto testech můžeme zazname shodě s teorií úrovně zpracování.
nat obvykle pouze velmi malý (a většinou ne 2. Lockhart a Craik (1990, s. 97-98) souhla
významný) vliv úrovně zpracování (viz Challis sí, že jejich předchozí tvrzení, které spojova
& Brodbeck, 1992). lo povrchové zpracování vždy s rychlým za
Teorie úrovní zpracování spíše pouze popisu pomínáním, nebylo správné: „Od roku 1972
je, než vysvětluje - Craik a Lockhart (1972) ne [...] ukázalo mnoho publikovaných studií,
uvádějí, proč je hloubkové zpracování tak efek že senzorická informace přetrvává minuty,
tivní. hodiny, a dokonce měsíce [... a že] senzoric
ké nebo povrchové aspekty podnětů nejsou
Teorie úrovní zpracování: Aktualizace vždy zapomenuty rychle, jak jsme tvrdili
Lockhart a Craik (1990) připouštějí, že jejich v roce 1972.“
původní teorie byla příliš zjednodušující. Na 3. Lockhart a Craik (1990) uvádějí, že jejich
příklad vztah mezi opakováním a paměťovým původní pozice zahrnovala přesvědčení, že
výkonem je mnohem komplexnější, než před podněty jsou zpracovány sekvenčně od po
pokládali, a souhlasí také s tím, že dostatečně vrchových úrovní po hloubkovou séman
detailně neprozkoumali proces vybavování. tickou analýzu. Přiznávají, že toto tvrzení

není odpovídající: „Je pravděpodobné, že úspor (savings measure). Zaznamenával při
adekvátní model bude zahrnovat komplex něm úsporu v počtu opakování celého sezna
ní interakce mezi sestupným a vzestupným mu, které musel provést, aby se seznam zno
zpracováním a že zpracování na různých vu naučil, ve srovnání s původním prvním uče
úrovních bude přechodně paralelní nebo se ním. Zjistil, že zapomínání postupovalo velmi
bude částečně překrývat“ (Lockhart & Craik, rychle zhruba první hodinu po naučení sezna
1990, s. 95). mu, ale postupně se tato rychlost pozoruhod
ně zpomalovala (viz obr. 6.12). Jeho závěry tak
TEORIE ZAPOMÍNÁNÍ ukazují, že křivka zapomínání je přibližně lo
garitmická.
Prvním vědcem, který detailně studoval zapo Rubin a Wenzelová (1996) provedli detailní
mínání, byl Hermann Ebbinghaus (1885/1913). analýzu průběhu (matematické - pozn. překl.)
Provedl na sobě jako na jediném subjektu funkce zapomínání, kterou obdrželi z 210 sou
mnoho výzkumů. Jeho typický postup vypa borů dat, jež zahrnovaly mnoho rozličných ty
dal takto: Nejprve se naučil seznam bezesmy- pů učení a paměťových testů. Zjistili - ve sho
slných slabik. V různých intervalech se poté dě s Ebbinghausem (1885) -, že logaritmická
snažil vybavit si jich co nejvíce. Pak se celý list funkce popisuje rychlost zapomínání opravdu
znovu naučil. Tento postup nazýval metodou nejlépe: „Dokázali jsme zákon: zákon logarit-
Zapomínání v čase zachyceno jako úspora v množství opakování (vyjádřeno množstvím opakování vzhledem
k prvnímu opakování, které se rovná 100 %). Údaje podle Ebbinghause (1885/1913).
210
mického úbytku“ (Rubin & Wenzel, 1996, V následujícím textu probereme několik teo
s. 758). Autoři se sice zaměřili na skupinová rií zapomínání. Připomeňme si však upozor
data, ale bylo potvrzeno (Wixted & Ebbesen, nění Baddeleyho, že „o tomto nej základnějším
1997), že funkce zapomínání měřená u jednot aspektu lidské paměti víme překvapivě málo“
livých osob je velmi podobná. (1997, s. 176).
Jak vystihují logaritmické a podobné mate
matické funkce naměřená data? Podle Rubí Teorie rozpadu paměťových stop
na a Wenzelové (1996, s. 752) „jedním z nej Různí výzkumníci včetně Ebbinghause (1885/1913)
větších překvapení bylo, [...] jak dobře popisují se domnívali, že zapomínání nastává díky
tytéž funkce různé soubory dat [...]. Ačkoliv spontánnímu rozpadu pamětových stop v čase
existují výjimky, tytéž funkce vystihují většinu (trace decay theory). V tom případě souvisí za
souborů dat“. Hlavní výjimkou je autobiogra pomínání spíše s délkou retenčního interva
fická paměť (viz kap. 8.). Studie autobiografic lu než s tím, co se děje v čase mezi naučením
ké paměti se odlišují od velké části paměťových a testem či vybavením.
výzkumů v tom, že většina subjektů je schopna Jenkins a Dallenbach (1924) testovali tuto te
produkovat jakoukoliv vzpomínku ze svého ži orii ve studii, kdy studenti rozdělení do dvou
vota a že retenční interval může činit spíše de skupin zůstali po naučení látky buďto vzhůru,
setiletí než minuty nebo hodiny. nebo stejnou dobu spali. Podle teorie rozpadu
Podle Baddeleyho (1997) je křivka zapomí by zapomínání mělo být stejné v obou podmín
nání neobvykle pomalá v případě motoric kách. Ve skutečnosti však mnohem méně za
kých dovedností (např. jízda na kole), během pomněli studenti, kteří mezi učením a násled
nichž osoby produkují nepřerušované sek ným testem spali. Jenkins a Dallenbach (1924)
vence reakcí. Například Fleishman a Parker tak došli k závěru, že na výkonu bdících stu
(1962) trénovali účastníky výzkumu v motoric dentů se projevilo více interference (viz dále)
kých dovednostech, které se podobaly pilotová než u studentů spících.
ní letadla. Ani po dvou letech, kdy osoby znovu Hockey, Davies a Gray (1972) poukázali na ne
otestovali, nezaznamenali prakticky žádné za žádoucí proměnnou, která mohla uvedenou
pomínání těchto znalostí. studii ovlivnit. Studenti, kteří během retence
Proč je však potřeba zachytit funkci nebo funk spali, se učili materiál večer, ale bdící studenti
ce zapomínání? Podle Rubina a Wenzelové se jej učili takřka výhradně ráno. Není tak jas
(1996, s. 757) né, zda zapomínání souvisí s tím, co se stalo
během retenčního intervalu, nebo spíše s fází
zde máme problém vymezení kruhem [...]. Protože dne, kdy proběhlo učení. Hockey et al. (1972)
neexistuje adekvátní popis empirického průběhu tyto proměnné zohlednili. Zjistili, že doba uče
retence [uchování v paměti - pozn. překl.], nemů ní byla pro zapamatování mnohem důležitější
žeme předpokládat, že ji budou zahrnovat modely než to, zda účastníci během retence spali.
paměti. A protože žádný současný model paměti Minami a Dallenbach (1946) provedli studii na
nepředpovídá definitivní podobu retenční funk švábech, které naučili vyhýbat se tmavým mís
ce, pro tvůrce těchto modelů není důvod shromaž- tům. Poté následoval retenční interval 24 ho
dovat retenční data, která by jejich modely moh din, během něhož byli švábi buď aktivní, nebo
ly otestovat. neaktivně leželi v papírovém kornoutu. Aktivní

211
švábi vykazovali větší míru zapomínám, což Vytěsnění
svědčí pro teorii interference. Je však možné, Sigmund Freud (1915, 1943) zdůrazňoval, že
že rozpad stop probíhal u neaktivních švábů v zapomínání hrají podstatnou úlohu emoční
pomaleji kvůli jejich celkově zpomalenému faktory. Domníval se, že velmi ohrožujícímu
metabolismu. nebo úzkost vzbuzujícímu materiálu je často
Existuje velmi málo přímých důkazů pro teo zabráněno ve vstupu do vědomí, a tento me
rii rozpadu. Pokud se všechny paměťové stopy chanismus nazýval vytěsnění (repression). Pod
rozpadají, je velmi překvapivé, jak dobře si do le Freuda (1915, s. 86) „leží podstata vytěsnění
kážeme vybavit události, které se staly před ně jednoduše ve funkci nepřijetí a udržení něče
kolika lety a na něž málokdy vzpomínáme. Na ho mimo vědomí“. Avšak Freud používal tento
příklad mnoho lidí si po letech dokáže detailně koncept především k vysvětlení snížené schop
vzpomenout, kde je zastihla zpráva o rezigna nosti emočního prožívání (Madison, 1956).
ci M. Thatcherové v roce 19 9 o44 (Conway et al„ Freudova idea vytěsnění povstala z jeho kli
1994, viz kap. 8). nické zkušenosti, přičemž tvrdil, že vytěsnění
OBRÁZEK 6.13
Rychlost vybavení negativních dětských vzpomínek u vysoce úzkostných, defenzivně vysoce úzkostných,
málo úzkostných a represivních osob. Údaje podle Myersové a Brewina (1994).
44 Pro později narozené a mimo britský kontext žijící čtenáře může být demonstrativním příkladem vzpomínka na pád mra
kodrapů Světového obchodního centra v roce 2001 v New Yorku (pozn. překl.).
212
nejčastěji pozoroval u svých pacientů přede ství. Mezi zastánci názoru, že se jedná o pravé
vším jako následek traumatických událostí vzpomínky, a obhájci pozice, že tyto vzpomín
z dětství. Výzkumníci však nemohou ze zřej ky jsou falešné, proběhla nelítostná a hořká de
mých etických důvodů takové podmínky na bata (pro rozdílné pohledy na tento problém
podobit. Přesto učinili pokusy studovat feno viz Shobe & Kihlstrom, 1997 a Nadel & Jacobs,
mén vytěsnění laboratorně. Důkazy pocházejí 1998). Celá záležitost je velmi složitá a žádné
od osob, které můžeme označit jako represo- definitivní závěry v ní nejsou možné.
ry (ty, kteří vytěsňují), tedy osoby mající nízký Zastánci hodnověrnosti potlačených vzpomí
skór úzkostnosti (osobnostní faktor, který má nek na dětská traumata citují důkazy, které
vztah k tendenci reagovat úzkostně) a vysoký předkládá například Williamsová (1994). Tato
skór obrany. Represoři sami sebe popisují jako výzkumnice provedla interview se 129 ženami,
dobře se kontrolující a relativně málo emocio které před sedmnácti a více lety prožily znásil
nální. Weinberger, Schwartz a Davidson (1979) nění nebo sexuální zneužívání. Všem bylo v té
popisují další tři typy - osoby, které mají nízký době dvanáct nebo méně let a 38 % z nich udá
skór úzkostnosti i obrany, jako skutečně málo valo, že si na toto zneužívání nevzpomínají.
úzkostné, osoby s vysokou úzkostnosti a níz Autorka učinila následující závěr: „Tyto výsled
kým skórem obrany označují za vysoce úzkost ky naznačují, že pokud je absence vzpomín
né a osoby dosahující vysokého skóru v obou ky na sexuální zneužívání docela běžná zále
dimenzích jako defenzivní a vysoce úzkostné. žitost, pozdější návrat vzpomínek na sexuální
Všechny čtyři skupiny osob zkoumali Myer- zneužívání v dětství by neměl být překvapují
sová a Brewin (1994). Represoři byli mnohem cí“ (Williams, 1994, s. 1174). A skutečně -16%
pomalejší než ostatní skupiny, pokud si měli žen, které si vzpomněly na zneužívání pozdě
vzpomenout na negativní dětské zážitky45 (viz ji, udávalo, že v jejich životě byla období, kdy si
obr. 6.13). Nebylo to proto, že by zažívali mi toto zneužívání pamatovaly. Jedno zjištění však
mořádně šťastné dětství s nedostatkem nega není v souladu s Freudovou hypotézou: Ženy
tivních zážitků - polostrukturované interview s nejtěžším zneužíváním by totiž měly vykazo
odhalilo, že od svých rodičů zakoušeli většinou vat nejméně pozdějších vzpomínek, ale ve sku
lhostejnost a hostilitu. tečnosti byl zjištěn opak.46
Výzkumníci, kteří nedůvěřují pravosti těchto
Dětské trauma vzpomínek, poukazují na fakt, že často neexis
Existuje také jiný důkaz vytěsnění: Velmi mno tuje nezávislý důkaz potvrzující jejich správ
ho dospělých osob si zřejmě vzpomíná na nost. Citují přitom výzkumy, které demonstru
dlouho nedostupné vzpomínky o sexuálním jí, že je velmi snadné přesvědčit zkoumané
nebo fyzickém zneužívání, které utrpěly v dět osoby, aby věřily v událost, kterou ve skuteč-
« Je ovšem otázkou, zdaje tato pomalá výbavnost typická pouze pro negativní dětské zážitky, neboje spíše obecnou charakte
ristikou této osobnostní skupiny a platí prosdělováníjakýchkoliv nepříjemných zkušeností v dané experimentální situaci. Druhá
alternativa oslabuje interpretaci souvislosti tohoto osobnostního rysu a vlivu dětských traumat (pozn. překl.).
46 V těchto výzkumech je vždy nutné rozlišit, zda se vyšetření opírají pouze o výpovědi postižených, nebo rovněž o jiné důkazy.
Diskutabilní také je, jak měřit „závažnost“ zneužívání: zjevně záleží na tom, jak traumaticky oběťjakékoliv zneužívání prožívá, ne
na jakýchsi objektivně stanovených kritériích závažnosti zneužívání (pozn. překl.).

nosti nikdy nezažily. Napríklad Ceci (1995) losti dotazováni: „Za předpokladu, že se ptáme
požádal předškolní děti, aby přemýšlely nad osob na výskyt specifických událostí nebo fak
různými skutečnými a fiktivními, ale hod tů, že jsou tyto osoby dostatečně staré a máme
nověrnými událostmi po dobu deseti týdnů. důvod se domnívat, že měly možnost se s tě
Ukázalo se, že děti dokážou mezi skutečnými mito fakty dobře seznámit, je pravděpodob
a fiktivními událostmi rozlišovat velmi obtíž né, že ústřední rysy jejich vyprávění budou do
ně, přičemž 58 % z nich později vyprávělo de statečně přesné.“ Poslední slovo by však měla
tailní fiktivní příběhy, o nichž se nesprávně do mít Americká psychologická asociace (1995):
mnívaly, že je zažily. Psychologové, kteří měli „V tomto bodě je bez dalších podpůrných dů
zkušenosti s vedením rozhovorů s dětmi, ná kazů nemožné rozlišit pravdivé vzpomínky od
sledně analyzovali videonahrávky těchto vy falešných.“
právění, přičemž nebyli schopni odhalit, které
vzpomínky jsou reálné a které falešné. Teorie interference
Brewin, Andrewsová a Gotlib (1993, s. 94) se Hlavním přístupem k zapomínání byla v prů
domnívají, že je důležité brát v úvahu způsob, běhu 20. století teorie interference (interference
jakým jsou děti a dospělí na traumatické udá theory). Předpokládala, že naše schopnost za
OBRÄZEK6.14
proaktivní interference
skupina učení (čas i) učení(čas 2) test
experimentální A-B A-C A-C

(např. kočka - strom) (např. kočka - špína) (např. kočka - špína)
kontrolní - A-C A-C

(např. kočka - špína) (např. kočka - špína)
retroaktivní interference
skupina učení (čas 1) učení(čas 2) test
experimentální A-B A-C A-B

(např. kočka - strom) (např. kočka - špína) (např. kočka - strom)
kontrolní A-B - A-B

(např. kočka - strom) (např. kočka - strom)
Poznámka: Jak u retroaktivní, tak u proaktivní interference vykazuje experimentální

skupina zhoršení výkonu (interferenci). Při testuje zkoumané osobě ukázáno první
slovo z dvojice, načež má za úkol doplnit druhé slovo.
Metody testování proaktivní a retroaktivní interference.
214
pamatovat si to, co se zrovna učíme, může být tované osoby nejprve učily 15 nebo více sezna
narušena materiálem, který jsme se učili v mi mů slov, a teprve potom kritický seznam, za
nulosti nebo který se budeme učit v budouc pomněly z tohoto seznamu během jednoho
nu. Pokud předchozí naučená látka negativně dne zhruba 80% informací. To kontrastovalo
ovlivňuje následné učení, hovoříme o proak s pouhými 20-25 % zapomenutého materiálu
tivní interferenci (proactive interference), pokud u těch, kteří se předtím žádné další seznamy
pozdější učení negativně ovlivňuje dříve nau neučili. To dokazuje, že i proaktivní interferen
čenou látku, nazýváme tento proces retroaktiv ce může mít na zapamatování velký vliv.47
ní interference (retroactive interference). Metody Potenciálním problémem v podobných studi
zjišťování proaktivní a retroaktivní interferen ích je, že učení každého následujícího seznamu
ce ukazuje obrázek 6.14. probíhá do té doby, než zkoumaná osoba splní
Historii teorie interference můžeme vystopo jisté kritérium (např. dokáže bezprostředně po
vat zpět až k Hugo Můnsterbergovi do 19. sto naučení zpaměti odříkat všechny položky), ale
letí. Tento psycholog nosil hodinky po mnoho zkoumané osoby dosahují u dalších a dalších
let v jedné kapse. Když si je začal dávat do ji seznamů tohoto kritéria dříve. Ve skutečnosti se
né kapsy, často se pak po dotazu na správný tedy kritický seznam učí kratší dobu než kont
čas zmateně ohmatával. Naučil se asociaci me rolní skupina, která se učí pouze jeden seznam,
zi stimulem „Kolik je hodin, Hugo?“ a odpově a to může vysvětiit zdánlivou proaktivní inter
dí v podobě vytažení hodinek z patřičné kap ferenci. Warr (1964) vyrovnal množství času,
sy. Později však, ačkoliv stimulus zůstal stejný, po který byl zkoumaným osobám materiál pre
musel použít jiný typ chování. Výzkum, který zentován, takže všechny seznamy byly prezen
používal metod shrnutých na obrázku 6.14, od továny stejně dlouho, a zjistil, že rychlost zapo
halil, že jak proaktivní, tak retroaktivní interfe mínání byla počtem seznamů k zapamatování
rence je maximální, když mají být spojeny dvě ovlivněna pouze mírně. Underwood a Ekstrand
různé odpovědi se stejným podnětem; střed (1967) však prokázali zásadní proaktivní interfe
ní, pokud mají být s tímtéž stimulem spoje renci v jiné studii, během níž byl čas učení jed
ny podobné odpovědi; a nejmenší, pokud po notlivých seznamů konstantní. Proaktivní inter
užíváme dvou různých stimulů (Underwood ference je tedy skutečně relevantní fenomén.
& Postman, i960). Přesvědčivé důkazy pro re
troaktivní interferenci poskytl výzkum očitých Zhodnocení
svědků, jejichž paměť na kritické události in Když však byla proaktivní i retroaktivní inter
terferuje s dotazy, které jsou jim později klade ference prokázána tolikrát, proč již není tato
ny (viz kap. 8). teorie tak populární jako dříve? Jsou pro to tři
Původně se vědci domnívali, že retroaktivní hlavní důvody. Za prvé interferenční teorie nic
interference má na zapomínání silnější vliv nevypovídá o vnitřních procesech, které se pro
než interference proaktivní. Tento názor však cesu zapomínání účastní. Za druhé je k nasto
změnili poté, co Underwood (1957) publikoval lení uvedených fenoménů potřeba specifických
článek, v němž zkoumal zapomínání během podmínek (např. stejný stimulus asociovaný
24hodinového intervalu. V případě, že se tes s rozdílnými odpověďmi), a tyto podmínky se
« Věřme, že za tento obraz je zodpovědná skutečně proaktivní interference, nikoliv např. únava nebo vyčerpání (pozn. překl.).

v každodenním životě nemusí často vyskyto názvy všech kategorií, z nichž slova pocházela,
vat. Za třetí se zdá, že asociace vytvořené mimo načež se pokusily znovu si vzpomenout na co
laboratorní podmínky jsou odolnější vůči in nejvíce slov. To byla podmínka celkového vyba
terferenci než asociace vytvořené v těchto pod vení s nápovědí.
mínkách: Například Slamecka (1966) zkoumal Celkové volné vybavení jasně vykazovalo silný
volné asociace na klíčové slovo (např. barva - vliv retroaktivní interference, neboť počet vyba
červená, toto byla přirozeně vytvořená aso vených slov z daného seznamu klesal se stou
ciace - pozn. překl.). Potom toto klíčové slo pajícím počtem následujících seznamů, které
vo u zkoumané osoby spojil s novou asociací se participanti učili a které byly vřazeny me
(např. barva - plechovka, tedy uměle vytvořená zi učení daného seznamu a celkové vybavení
asociace - pozn. překl.). To by mělo vytvořit re (viz obr. 6.15). Uvedené údaje odpovídají závě
troaktivní interferenci k původní asociaci (bar rům interferenční teorie a můžeme předpo
va - červená), ale nebylo tomu tak. kládat, že zhoršené vybavení slov z dřívějších
seznamů bylo způsobeno následným učením
Zapomínání závislé na nápovědích a teorie nových slov. Avšak tato interpretace nevysti
změny kontextu huje výsledky celkového vybavení s nápovědí.
Podle Tulvinga (1974) existují pro zapomínání V tomto případě nebyla pozorována v zásadě
dva hlavní důvody. Můžeme rozlišit mezi zapo žádná retroaktivní interference nebo zapomí
mínáním závislým na pamětové stopl (trace-de nání. Zapomínání během celkového volného
pendent forgetting), při němž informace již dále vybavení bylo tedy způsobeno zapomínáním
není uložena v paměti, a zapomínáním závis závislým na nápovědích.
lým na nápovědích (cue-dependentforgetting), bě Zmiňovaná studie zapomínání závislého na
hem něhož se informace v paměti nachází, ale nápovědích využívala externí nápovědi (např.
není dostupná. O takové informaci můžeme prezentování názvů kategorií). Avšak tento typ
říci, že je k dispozici (je tedy stále v paměťovém zapomínání můžeme prokázat rovněž s nápo
skladu), ale je nepřístupná (tedy nemůžeme si věďmi interními (např. náladami). V paměťo
ji z paměti vybavit). vé stopě je informace o současné náladě často
Tulving a Psotka (1971) porovnávali teorii zapo uložena a v případě, že je v době vzpomínání
mínání závislého na nápovědích a interferenč naše nálada odlišná, vzpomínáme si hůře. Má-
ní teorii. Výzkumníci použili jeden až šest se me-li stejnou náladu, jako jsme měli při zapa
znamů slov, z nichž každý obsahoval čtyři slova matování, měli bychom si lépe vybavovat (resp.
z šesti různých kategorií (celkem tedy seznam méně zapomínat); tento jev nazýváme pamět
obsahoval 24 slov). Poté, co byl prezentován je závislá na stavu/na náladě (mood/state-depen
den seznam, si měly zkoumané osoby vzpo dent memory; viz kap. 18). Ucrosová (1989) uči
menout na všechna prezentovaná slova. To by nila na základě shrnutí čtyřiceti studií závěr, že
la experimentální podmínka původního učení; pro paměť závislou na stavu máme dostateč
poté se učily další seznam atd. Když byly pre né důkazy. Tento efekt je silnější, pokud jsou
zentovány všechny seznamy slov, byly zkouma zkoumané osoby spíše v pozitivní než v nega
né osoby vyzvány, aby si vzpomněly na slova ze tivní náladě, a silnější je rovněž, když se jedná
všech seznamů. To bylo celkové volné vybavení. o vzpomínky na osobní události než na infor
Nakonec byly zkoumaným osobám poskytnuty mace bez osobního významu.
216
Původní učení, celkové volné vybavení a celkové vybavení s nápovědí jako funkce počtu seznamů k nau
čení. Údaje podle Tulvinga a Psotky (1971).
Tulving vytvořil teorii zapomínání závislého mínání a informací uloženou v paměti [která
na nápovědích v rámci svého principu specifity má být vybavena].“ Pro čtenáře, který váhá, co
kódování (encoding specificity principle): „Polož je to „monotónně rostoucí funkce“: Obecně je
ka, kterou si máme zapamatovat [...], je kódo to rostoucí křivka, která v žádném svém bodě
vána ve vztahu ke kontextu, v němž je studo nezačne klesat. Paměťový výkon tedy závisí na
vána, což vytváří unikátní paměťovou stopu, podobnosti mezi informací v paměti a infor
která obsahuje jak informace o cílové položce, mací přítomnou v době vybavování. Jak brzy
tak o kontextu. Abychom si tuto položku poz uvidíme, existuje mnoho podpůrných zjištění
ději vybavili, musí být informace o nápovědích pro tento princip specifity.
přibližně ve shodě s těmi, které jsou uloženy Studie zapomínání závislého na nápovědích
v paměťové stopě o položce v kontextu“ (Wise a principu specifity kódování ukázaly, že změ
man & Tulving, 1976, s. 349). Tulving (1979, ny v kontextové informaci mezi uložením a vy
s. 408) později podal preciznější formula bavením mohou způsobit zásadní zhoršení
ci principu specifity kódování: „Pravděpodob paměťového výkonu. Je proto lákavé předpo
nost úspěšného vybavení cílové položky je kládat, že zapomínání v čase může být vysvět
monotónně rostoucí funkcí informačního pře leno tímtéž způsobem. Podle Boutona, Nelso
krytí mezi přítomnou informací v době vzpo na a Rosase (1999, s. 171):

Vzpomínání je nejlepší, když existuje shoda mezi bezprostředně následuje paměťový test, ale jak
podmínkami přítomnými v době kódování a pod se délka retenčního intervalu prodlužuje, in
mínkami přítomnými v době vybavování; [...] když terference (způsobená naučením prvního se
zde shoda není, mohou se objevovat chyby při vy znamu) se zvětšuje. Podle výše uvedené teorie
bavení. [...] Běh času může takovou neshodu vy oslabuje kolísání kontextových nápovědí do
tvořit, protože vnitřní a vnější kontextové nápo stupnost správných paměťových stop ze sezna
vědi, které byly během učení přítomné, se mohou mu 2 (předpoklady 1 a 2). Navíc stoupá relativ
změnit nebo v čase kolísat [...]. Tak se může časem ní dostupnost nesprávných paměťových stop
kontext v pozadí změnit a způsobit, že vybavení z prvního seznamu (předpoklad 3), částečně
cílového materiálu bude méně pravděpodobné. [...] proto, že dostupnost správných paměťových
Tento přístup nazýváme vysvětlení zapomínání stop ze seznamu 2 klesá. Tak s postupem do
změnou kontextu. by stoupá během retenčního intervalu i proak
tivní interference.
Mensink a Raaijmakers (1988) navrhli verzi te
orie změny kontextu, která je založena na mo Zhodnocení
delu prohledávání asociační paměti (search of Zapomínání závislé na nápovědích je velmi
associative memory, SAM), o kterém pojedná důležitou teorií a vztah mezi vnitřními a vněj
me později. Formulovali následující teoretic šími nápověďmi, které jsou přítomny v době
ké předpoklady: zapamatování i v době vzpomínání, významně
ovlivňuje paměťový výkon. Domněnka, že za
1. Zapomínání v čase nastane, když kontexto pomínání v průběhu času může být vysvětleno
vé nápovědi v čase 2 jsou se správnou pamě změnami v kontextu, je o něco více spekulativ
ťovou stopou asociovány méně než kontex ní. Teorie změny kontextu, které jsou na tom
tové nápovědi, které byly použity v čase 1. to předpokladu založené, přinášejí dostatečné
2. Zapomínání popsané v 1. bodě může být důkazy, že zapomínáme. Avšak existuje málo
rovněž způsobeno kolísáním kontextových přesvědčivých důkazů pro samotnou kontex
nápovědí v čase. tovou fluktuaci. Mensink a Raaijmakers (1988,
3. Zapomínání v čase nastane, pokud je sí s. 453) připouštějí, že svou teorii změny kon
la a počet nesprávných paměťových stop, textu netestovali pečlivě: „Všechny [matema
asociovaných s kontextovou nápovědí, větší tické] důkazy byly kvalitativní a stále zůstává
v čase 2 než v čase 1 (čas 2 si představme ja otevřené, zda tento model může předvídat i pa
ko čas vybavení, čas 1 jako dobu zapamato třičnou velikost efektu.“
vání - pozn. překl.).
TEORIE VYBAVENÍ A REKOGNICE
Mensink a Raaijmakers (1988) ukázali, že ma
tematický model, založený na těchto předpo Zpětné poznání neboli rekognice je obvykle
kladech, může předpovídat široké spektrum mnohem lepší než vybavení. Mnoho výzkum
fenoménů, včetně proaktivní a retroaktivní in níků se pokoušelo pochopit, proč tomu tak je.
terference. Uvažujme například o proaktivní Zaměřili se proto na procesy, které hrají bě
interferenci. Proaktivní interference není pří hem rekognice a vybavení roli. Těmito teorie
tomna, jestliže po naučení druhého seznamu mi se nyní budeme zabývat.
218
Teorie dvou procesů ly zkoumanou osobu, aby si vybavila co nejví
V základu teorie dvou stadií nebo dvou proce ce slov z dané kategorie, ale nahlas řekla pouze
sů stojí následující předpoklady (viz Watkins ta, o nichž se domnívá, že byla v seznamu. Po
& Gardiner, 1979): kusné osoby, které postupovaly podle druhého
typu instrukce, si vybavily o 23 % více slov než
• Vybavení je složeno z procesu hledání ne osoby pracující se standardními instrukcemi
boli procesu získávání informace z paměti, (vybavit si co nejvíce slov ze seznamu). Strate
který je následován procesem rozhodování gie generování-rozpoznání, popsaná dvojpro-
či zpětného poznání, jenž hodnotí patřič- cesovou teorií, tedy může být pro vybavení pro
nost získané informace. spěšná.
• Rekognice zahrnuje pouze druhý z těchto Teorie dvou procesů poskytuje také vysvětle
dvou procesů. ní frekvenčního paradoxu (fakt, že běžná slo
va jsou vybavována lépe než slova málo užíva
Vybavení tedy zahrnuje dvě co do výsledku ná, ale v případě rekognice je tomu naopak; viz
nejistá stadia, kdežto rekognice pouze jedno. Kintsch, 1970). Obvyklá slova mají více asoci
Následkem toho probíhá rekognice lépe než ačních spojení k jiným slovům než málo uží
vybavení. Při vybavení musí být položka nej vaná slova, a tak je snazší získat je z paměti.
prve vyhledána v paměti a potom rozpoznána. Avšak proces rekognice je snazší u málo uží
Pojetí, podle něhož je pravděpodobnost správ vaných slov, neboť je snazší rozhodnout o vý
ného vybavení dána součinem pravděpodob skytu slova, k němuž se v dlouhodobé paměti
nosti získání z paměti a pravděpodobnosti re váže relativně málo nepodstatných informací
kognice, testoval Bahrick (1970). Ve své studii z předchozích setkání s ním.
použil vybavení s nápovědí (byla prezentová
na slova, která sloužila jako nápovědi pro vy Zhodnocení
bavení zapamatovaných slov). Pravděpodob Teorie dvou procesů si vysloužila značnou
nost získání slova z paměti přitom definoval kritiku. Někdy je vybavení lepší než rekogni
jako pravděpodobnost vybavení tohoto slova ce, což by se podle této teorie stát nemělo. Na
při volné asociaci na danou nápověď48 a za příklad ve studii Mutera (1978) měly zkouma
pravděpodobnost správné rekognice považo né osoby z předloženého seznamu příjmení
val výkon ve standardním rekogničním tes (např. DOYLE, FERGUSON, THOMAS) za
tu. Úroveň vybavení s nápovědí se dala vel kroužkovat ta, která „rozpoznaly jako jmé
mi dobře předvídat vynásobením těchto dvou na slavných osobností před rokem 1950“. Po
pravděpodobností. té jim byly poskytnuty nápovědi pro vybavení
Další podporu teorii dvou procesů poskytl vý v podobě stručného popisu a křestních jmen
zkum Rabinowitze, Mandlera a Pattersono- osob, jejichž příjmení se objevila v předcho
vé (1977), kteří srovnávali vybavení seznamu zím rekogničním testu (např. autor Sherloc-
slov, obsahujícího slova z několika kategorií. ka Holmese, Sir Arthur Conan________ ; velšský
Instrukce byly buď standardní, nebo nabáda básník Dylan______ ). Zkoumané osoby znovu
48Předpokládáme přitom, že test na volné asociace byl proveden po naučení podnétového materiálu. Jediné tak má cenu po
važovat pravděpodobnost asociace za odhad pravděpodobnosti získání z paměti (pozn. překl.).

rozpoznaly pouze 29 % jmen, ale vybavily si v době učení, tak na informaci, která je přítom
(v druhém testu) 42 %.49 ná během získávání položky z paměti.
Chyba v rekognici slov, která si přesto doká Konkrétním příkladem takové výzkumné stra
žeme vybavit, je pro teorii dvou procesů dal tegie je studie Thomsona a Tulvinga (1970),
ším problémem. Tato chyba nastává, pokud je kteří poskytli zkoumaným osobám páry slov,
po naučení látky prezentován rekogniční test z nichž první bylo nápovědí a druhé slovem,
a poté test na vybavení. Zjišťujeme, že na ně které si měly zapamatovat. Nápovědi byly s dru
které z položek, které participanti nerozpozna hým slovem buďto slabě (např. vlak - ČERNÝ),
li v rekogničním testu, si v testu vybavení vzpo nebo silně (např. bílý - ČERNÝ) asociované.
mněli (např. Tulving & Thomson, 1973). Podle Později byla některá ze slov, která si měli par
dvojprocesové teorie by k takové chybě praktic ticipanti zapamatovat, testována pomocí slabě
ky nemělo dojít - vybavení přece zahrnuje jak asociovaných nápovědí (např. vlak - ?), jiná po
získání dané položky z paměti, tak rekognici mocí nápovědí se silnou asociací (např. bílý -
(a získání dané položky z paměti v případě re- ?). Výsledky ukazuje obrázek 6.16. Jak bychom
kogničního testu je bezchybně nahrazeno pre mohli na základě principu specifity kódování
zentovaným materiálem - pozn. překl.). Teorie předvídat, vybavení bylo vždy nejlepší u nápo
dvou procesů je také nepřesvědčivá v oblasti fe vědí, které byly shodné s nápovědí v momentě
noménu rekognice. Jak za chvíli uvidíme, re zapamatování. Jakákoliv změna v nápovědích
kognice zahrnuje přinejmenším dva odlišné zhoršovala výbavnost, a to dokonce i pokud se
typy procesů (Gardiner & Java, 1993) a uvede slabě asociovaná nápověd v době učení (např.
ná teorie nedokáže takovou komplexnost vy vlak) změnila při vybavování na silnou nápo
světlit. věď (např. bílý).
Co tvrdí Tulving o vztahu mezi vybavením a re
Specifita kódování kognici? Větší snadnost rekognice oproti vybave
Tulving (1982,1983) se domnívá, že mezi vyba ní vysvětluje dvěma způsoby. Za prvé je překry
vením a rekognici existuje zásadní podobnost. tí mezi informacemi obsaženými v paměťovém
Také předpokládá důležitost kontextových fak testu a informacemi v paměťové stopě typic
torů a fakt, že v paměti je uložena kombinace ky větší u rekogničních testů. Za druhé je pro
informací o položce, která má být zapamatová úspěšné vybavení třeba větší překrytí informací
na, a o kontextu. Toto pojetí je zahrnuto v jeho než pro úspěšnou rekognici, a to z toho důvodu,
principu specifity kódování, který jsme popsali že při vybavení musíme předcházející událost
výše a který se uplatňuje také při vybavení a re pojmenovat, zatímco během rekognice jde pou
kognici. Specifita kódování je typicky testová ze o posouzení známosti (Tulving, 1983).
na tak, že v experimentu jsou dvě učební pod Princip specifity kódování předvídá, že budou
mínky a dvě podmínky získání z paměti. To existovat případy, kdy si budeme schopni da
umožňuje experimentátorovi (v souladu s tím nou položku vybavit, nikoliv ji však zpětně po
to principem) dokázat, že paměť a vzpomíná znat (rekogniční chyba, zmíněná výše). Tulving
ní závisejí jak na paměťové stopě, která vznikla a Thomson (1973) demonstrovali rekogniční
45 Je však značně diskutabilní, zda experimentální podmínka, v níž posuzujeme, zda příjmení „Thomas" patří slavné osobnosti,
je typickou úlohou na rekognici, nebo spíše jiným typem úlohy na vybavení s nápovědí (pozn. překl.).
220
Průměrné vybavení slov jako funkce vstupních nápovědí (silné vs. slabé) a výstupních nápovědí (silné vs.
slabé). Údaje podle Thomsona a Tulvinga (1970).
chybu, když použili komplexní čtyřfázový plán padlo místo slova „vodní“ jako asociace v dru
výzkumu. V první fázi se měli účastníci experi hé fázi). Ve čtvrtém stadiu dostaly zkoumané
mentu naučit vždy druhé slovo z párů slov, kte osoby nápovědi (tedy kontextová slova) z prv
rá byla slabě asociovaná (např. černý - STROJ). ní fáze (např. černý) a měly si vybavit původ
Ve druhém stadiu měli vytvořit vlastní asocia ní slovo určené k zapamatování (např. STROJ).
ci ke slovům, která považovali za silné asoci V mnoha případech nebyly zkoumané osoby
ace ke každému z dříve zapamatovaných slov schopny toto cílové slovo ve třetí fázi rozpo
(např. vytvořit asociaci „vodní“ ke slovu „par znat, ale dokázaly si je vybavit ve fázi čtvrté.
ní“, které se silně asociuje se slovem „stroj“). Prezentace nápovědí ve čtvrté fázi (ale nikoliv
Ve třetí fázi měli rozpoznat, zda se některá ze během rekogničního testu) tedy zvětšila pře
slov, která vytvořili v předchozí fázi, shodují se kryv mezi informacemi z doby testování a in
zapamatovanými slovy z první fáze (v našem formacemi k vybavení, a tento překryv tak byl
případě by to bylo slovo „stroj“, pokud by je na větší než v případě rekognice.50
!°Musíme však upozornit na to, že se jednalo o vybavení s nápovědí. Hranice mezi rekognicí a vybavením s nápovědí přitom
není vždy ostrá. Pro uznání robustnosti principu specifity kódování bychom potřebovali též demonstraci lepšího volného vyba
vení oproti rekognici (pozn. překl.).

Důkazy z různých studií, zabývajících se re- visí s informací, která je obsažena v testu vy
kogničními chybami (shrnutí Tulving & Flex- bavení.
ser, 1992), ukazují, že úspěšnost vybavení zá Z Tulving-Wisemanovy funkce existuje mno
visí mnohem méně na schopnosti rekognice, ho výjimek. Podle Liana et al. (1998) „v rozpo
než předpovídá teorie dvou procesů. Vztah me ru s předpoklady TW [Tulving-Wisemanovy]
zi vybavením a rekognicí vidíme na obrázku funkce není rekogniční chyba normou, ale spí
6.17. Přerušovaná čára indikuje, jak by vypadal še výjimkou v [experimentech uskutečněných
nulový vztah mezi oběma fenomény. Skutečný podle - pozn. překl.] paradigmatu rekognič
vztah, který je slabý, ukazuje plná čára - byla ní chyby“. Rekogniční chybu například téměř
nazvána Tulving-Wisemanovou funkcí. nenajdeme, pokud je položka, kterou se má
Flexser a Tulving (1978) vysvětlují tuto funk me naučit, „dostatečně neznámá, takže je v zá
ci na základě principu specifity kódování. Pod sadě originální položkou“ (Lián et al., 1998,
le nich existuje vztah mezi rekognicí a vybave s. 701). V jedné ze studií použili Lián et al. úlo
ním, protože oba typy testů se vztahují k téže hu, v níž se měli američtí studenti učit ang-
paměťové stopě. Je však slabý, protože infor licko-norské páry substantiv. Zde prakticky ne
mace, obsažená v rekogničním testu, nesou existovala rekogniční chyba a „anglicko-norská
Tulving-Wisemanova funkce, ukazující pouze slabý vztah mezi vybavením a rekognicí (plná čára). Pře
rušovaná čára ukazuje, jak by funkce vypadala, kdyby neexistoval žádný vztah. Upraveno podle Tulvinga
a Flexsera (1992).
222
skupina vykazovala nápadné pozitivní odchyl dobné. Vzpomeňme si, co se stane v naší pa
ku od této [tedy Tulving-Wisemanovy] funkce“ měti, pokud se nás někdo zeptá: „Co jste dělal
(Lián et al., 1998, s. 699). před šesti dny?“ Většina lidí na tuto otázku od
Jak jsme viděli, existují výzkumy (např. Muter, povídá tak, že aplikuje dosti složitou strategii
1978), v nichž je vybavení lepší než rekognice. řešení problémů, s jejíž pomocí rekonstruu
Podle principu specifity kódování taková situ je relevantní události (nevybaví si tedy přímo
ace nastává, překrývá-li se v době vybavení in správnou odpověď). Tulvingův přístup o těch
formace s paměťovou stopou více než v situa to operacích říká málo.
ci rekognice. To například vysvětluje, proč při Poslední omezení uvedené teorie představuje
vybavení nápověď „Velšský básník: Dylan_____ “ vliv kontextu na paměť. Tulving předpokládal,
nastoluje snazší odpověď než rekogniční nápo že kontext ovlivňuje vybavení a rekognici stej
věď typu „Thomas“ ve výše citované studii Mu- ným způsobem, ale to není vždy pravda. Napří
terově (1978). klad Baddeley (1982) navrhl rozlišit mezi už
ším a širším kontextem. Užší kontext (intrinsic
Zhodnocení contexť) má přímý vliv na význam nebo důle
Zdá se, že paměť závisí jak na stavu paměťové žitost položky, kterou si máme zapamatovat
stopy, tak na informaci, která je v době vzpo (např. „střeva“ nebo „doprava“ jako užší kon
mínání poskytnuta. Důraz na roli, již hra text pro konkrétní význam slova „zácpa“), kdež
je kontext během získání informace z pamě to širší kontext (extrinsic context; např. místnost,
ti, je velmi důležitý. Kontextové vlivy byly před v níž se učíme) tento vliv nemá. Podle Badde
Tulvingovým principem specifity kódování ig leyho (1982) je vybavení ovlivněno oběma ty
norovány nebo nebyly zohledňovány, přestože py kontextu, zatímco rekognice pouze kontex
existují přesvědčivé důkazy, že vybavení a re tem užším.
kognice jsou vysoce ovlivněny podobností kon Přesvědčivý důkaz, že vnější kontext má ji
textu během učení a během testu. ný efekt u vybavení a jiný u rekognice, získali
Nicméně pokud vysvětlujeme funkce paměti Godden a Baddeley (1975,1980), kteří požádali
principem specifity kódování, hrozí nebezpe participanty, aby se naučili seznam slov buď na
čí definice kruhem. O paměti se podle toho zemi, nebo 6 metrů pod vodou. Poté byli testo
to principu tvrdí, že závisí na „informačním váni na volné vybavení opět buď na zemi, ne
překrytí“, ale málokdy existuje nějaké přímé bo pod vodou. Pokusné osoby, které se učily na
měřítko takovéhoto překrytí. Je spíše lákavé zemi, si lépe vybavovaly slova na zemi, kdežto
vyvozovat míru tohoto překrytí z úrovně pa ty, které se učily pod vodou, si lépe vzpomína
měťového výkonu, což je ale právě vysvětlení ly v tomto prostředí. Pokud k učení a vybave
kruhem. ní docházelo ve stejném širším kontextu, byla
Jiným vážným problémem, který je spojen retence asi o 50% lepší (viz obr. 6.18, Godden
s Tulvingovou teoretickou pozicí, je jeho ná & Baddeley, 1975). Godden a Baddeley (1980)
zor, že informace vybavená v čase vzpomíná provedli podobnou studii, v níž místo testu
ní je jednoduše a přímo srovnatelná s informa na vybavení použili rekogniční test. Rekogni
cí, kterou jsme do paměti uložili v čase učení, ce nebyla širším kontextem ovlivněna (viz obr.
a tímto způsobem je možno získat měřítko in 6.18).
formačního překrytí. To je však nepravděpo

(a) Vybaveni ve stejném vs. odlišném kontextu. Údaje podle Goddena a Baddeleyho (1975); (b) Rekognice ve stejném vs. od
lišném kontextu. Údaje podle Goddena a Baddeleyho (1980).
Model prohledávání asociační paměti liarity, identifikuje osoba danou položku ja
(SAM) ko tu, která byla dříve prezentována.
Raaijmakers a Shiffrin (1981) prosazují model • Během vybavení využívá osoba kontextovou
prohledávám asociační pamčti (search of associa- informaci, s jejíž pomocí opakovaně prohle
tive memory model - SAM). Také tento přístup, dává dlouhodobou paměť, přičemž využívá
který byl později rozvinut Gillundem a Shiffri- asociací mezi položkami. Vybraná slova, kte
nem (1984), vysvětluje procesy vybavení a re rá jsou v souladu s kontextem, jsou identifi
kognice. Částečně využívá principu specifity kovaná jako slova z učebního seznamu.
kódování a na jeho základě vytváří detailní ma
tematický model. Některé z hlavních tezí jsou SAM model vysvětluje mnoho zjištění. Vysvět
následující: luje například princip specifity kódování, pro
tože změny v kontextu během studia a testu
• Paměťové reprezentace nebo paměťové redukují výbavnost a rekognicí. Tímto mode
stopy, vytvořené pro každou položku, ob lem může být také vysvětlena rekogniční chy
sahují informaci o této položce samotné, ba u vybavitelných slov. Vybavení bude lepší
o kontextu učení a o ostatních položkách než rekognice, pokud se budou nápovědi pro
v seznamu. vyhledání položky překrývat s uloženou repre
• Během rekogničního testu vytváří testová zentací více než nápovědi přítomné během re
položka společně s kontextem kombinaci, kognice (Gillund & Shiffrin, 1984).
která aktivuje paměťovou reprezentaci; po Jak uvádí Haberlandt (1999), je obzvláště půso
kud tato aktivace přesáhne kritérium fami- bivé, když model dokáže předvídat neočekáva-
224
né výsledky, např. převahu výbavnosti nad re Ve skutečnosti můžeme použít různé strate
kognicí. Raaijmakers (1993) rovněž ukázal, že gie k vybavení nebo rozpoznání uložené infor
SAM model může vysvětlit efekt nápovědi čás mace. Některé příklady takových přístupů zde
tí seznamu. V této situaci je subjektům před uvedeme.
ložena část slov z originálního seznamu, aby
jim usnadnila vybavení zbytku slov. Paradoxní Vybavení
je, že taková úloha je pro ně obtížnější, než po Jones (např. 1982) se domnívá, že existují dvě
kud jim pomoc poskytnuta není. Podle SAM cesty k vybavení informace:
modelu platí, že pokud experimentátor poskyt
ne část klíčových slov ze seznamu jako nápově • Přímá cesta, při níž nápověď umožňuje bez
di, narušuje to normální proces prohledávání prostřední přístup k zapamatované infor
v dlouhodobé paměti a tím znesnadňuje pří maci.
stup ke zbývajícím slovům v seznamu. • Nepřímá cesta, během níž si klíčovou infor
maci vybavíme tak, že z nápovědí vytváříme
Zhodnocení jisté závěry a generujeme možné odpovědi.
SAM model vysvětluje mnohá zjištění, která
se vztahují k vybavení a rekognicí, včetně těch, Jones (1982) prezentoval zkoumaným osobám
která jsou v rozporu s očekáváním, jako lep seznam zjevně nesouvisejících slovních pá
ší výbavnost než rekognice nebo efekt nápo rů typu nápověď - cílové slovo (např. regál -
vědi částí seznamu. Avšak Roediger (1993) se BEER),51 načež následoval test vybavení s ná
domnívá, že úspěch tohoto modelu je oslaben povědí (např. regál - ?). Některým zkoumaným
faktem, že obsahuje velké množství výchozích osobám bylo řečeno, že pokud přečtou nápově
předpokladů, z nichž je snadné některý vybrat, di pozpátku, dostanou mnohem vhodnější ná
aby daný fenomén vysvětlil. Rovněž tvrdí, že pověď (např. lager - druh piva - místo regál,
některé z těchto tezí jsou čistě matematické což mnohem lépe asociuje BEER). Osoby, kte
povahy a je možné, že je nebude možno doká ré věděly o této pomůcce, si byly schopny vyba
zat empiricky. vit dvakrát více slov, než osoby neinformované.
Podle Jonese (1982) tak neinformované osoby
Přístupy typu „je mnoho cest“ používaly pouze přímou cestu, kdežto infor
Většina přístupů k vybavení a rekognicí (včetně mované obě cesty, přímou i nepřímou, a tudíž
teorie dvou procesů a principu specifity kódo si byly schopny vybavovat mnohem lépe.
vání) je příliš zjednodušující. Tyto přístupy čas Jonesovy dvě cesty k vybavení můžeme vztáh
to předpokládají, že existuje pouze jeden způ nout ke dvěma teoriím, o nichž jsme se dří
sob, kterým se uskutečňuje vybavení z paměti, ve zmiňovali: Podle principu specifity kódová
a pouze jedna cesta, kterou zpětně poznáváme. ní probíhá vybavení přímou cestou. Nepřímá
To je nepravděpodobné, protože taková hypoté cesta naopak velmi připomíná vybavování, jak
za popisuje paměť jako velmi málo flexibilní. je popisuje teorie dvou procesů.
» Česky „královský - PIVO“. V češtině je díky reklamě na jistou značku piva tato asociace docela silná. Vhodnější příklad je
třeba „KEŘ - PLATÓN“, v druhé fázi experimentu pak dostaneme silnou vazbu „ŘEK - PLATÓN“ (pozn. překl.).

Rekognice Gardiner a Javaová (1993) rozlišují mezi uve
Několik psychologů (např. Gardiner & Java, denými dvěma typy rekogniční paměti. Jejich
1993) navrhlo, že i v případě rekognice mů zkoumané osoby se měly naučit seznam slov,
žeme rozlišit dva způsoby poznání. Jistý ob poté následoval rekogniční test. U každého slo
raz o tom, jaké faktory zde mohou hrát roli, si va, které poznaly, měly osoby učinit poznám
můžeme udělat z následujícího příběhu: Před ku „znám“, nebo „vzpomínám si“. Odpověď
několika lety potkal první autor této učebni „znám“ uvedly, pokud měly pouze pocit zná
ce ve Wimbledonu jistého muže a okamžitě si mosti ve vztahu k tomuto slovu (pociťovaly je
byl jistý, že jej zná. Avšak byl udiven, neboť si tedy jako natolik povědomé, že snad mohlo být
nedokázal vzpomenout na situaci, v níž toho vyjmenováno v předchozím seznamu - pozn.
to muže dříve viděl. Po velkém úsilí, které této překl.), zatímco odpověď „vzpomínám si“ pou
otázce věnoval (ano, přesně o tomto přemýšle žily, pokud si skutečně vybavily vědomou vzpo
jí akademičtí psychologové!), si uvědomil, že mínku na situaci učení. Gardiner a Javaová
muž je prodavačem jízdenek na wimbledon (1993) se domnívají, že odpovědi typu „znám“
ském nádraží, a toto zjištění posílilo jeho pře a „vzpomínám si“ jsou odrazem odlišných pa
svědčení, že původní pocit poznání tohoto měťových systémů.
muže byl správný. Rekognice tedy může být za Abychom získali dostatečný důkaz pro existen
ložena buď na pocitu známosti, nebo na vyba ci rozdílu mezi „znám“ a „vzpomínám si“, mu
vení relevantní kontextové informace. síme najít takovou experimentální manipula-
Průměrná pravděpodobnost odpovědi typu „vzpomínám si“a„znám“ během rekogničního testu jako funkce
rozdělení nebo zaměření pozornosti během učení. Upraveno podle Gardinera a Parkina (1990).
226
Průměrná pravděpodobnost odpovědi typu „vzpomínám si“ a „znám“ během rekogničního testu jako
funkce toho, zda byl maskovaný prime ve vztahu k následujícímu slovu, či nikoliv. Upraveno podle Raja-
ramové (1993).
ci, která ovlivňuje odpovědi typu „znám“, ale Zhodnocení

nikoliv typu „vzpomínám si“, a naopak. Toho Rozdíl mezi „vzpomínám si“ a „znám“ je mož
dosáhli Gardiner a Parkin (1990), když použi ná důležitý a je základem rozlišení mezi epizo
li dvě učební podmínky: 1) pozornost byla pl dickou pamětí a sémantickou pamětí (viz kap. 7).
ně přikloněna k seznamu, který se měl subjekt Existují však pochybnosti o hodnotě introspek
naučit (zaměřená pozornost); 2) pozornost by tívni techniky, která byla právě popsána. Do
la rozdělena mezi seznam a jinou úlohu (roz naldson (1996) se domnívá, že uvedená zjiš
dělená pozornost). Manipulace pozorností tění mohou být vysvětlena tak, že pokud jsou
však ovlivnila pouze odpovědi typu „vzpomí zkoumané osoby přesvědčené o správnosti své
nám si“ (viz obr. 6.19). odpovědi, signalizují „vzpomínám si“, pokud
Rajaramová (1993) prezentovala pokusným si jsou méně jisté, pak odpovídají „znám“. Au
osobám slovo pod hranicí vnímání těsně před tor provedl metaanalýzu publikovaných stu
tím, než bylo cílové slovo zobrazeno v rámci re dií, která jeho názor podpořila, a učinil závěr
kogničního testu. Toto subliminálně prezento (1996, s. 523):
vané slovo bylo buďto stejné jako klíčové slovo,
nebo odlišné. V případě, že bylo shodné, způ Spíše než jako odhalení dvou separátních pamě-
sobilo rozdíl v odpovědích typu „znám“, ale ni tových systémů jsou pokusy rozlišit mezi „vzpomí
koliv typu „vzpomínám si“ (viz obr. 6.20). nám si “ a „znám “ lépe pochopitelnéjako rozdělení

pozitivních rekogničních odpovědí na ty, které le • Pracovní paměť. Baddeley nahradil jednot
ží nad druhým rozhodovacím kritériem [vzpomí ný krátkodobý paměťový sklad systémem
nám si], a na ty, které tam neleží [znám]. pracovní paměti, který se skládá ze tří kom
ponent: pozornosti podobný centrální vyko
Důkazy, které podporují Donaldsonovo (1996) navatel; fonologický okruh, který skladuje
stanovisko, podali Dewhurst a Hitch (1999). informace založené na řeči; a vizuálně-pro
Zkoumané osoby se měly naučit podněty, storový náčrtník, který se specializuje na
z nichž některé byly prezentované jako anagra- prostorové a zrakové kódování. Systém pra
my (přesmyčky), jiné jako položky ke čtení. Ur covní paměti je důležitý také v nepaměťo-
čení zdroje vzpomínek (slova versus anagramy) vých aktivitách, jako je porozumění nebo
během rekogničního testu bylo u zkoumaných uvažování. Je však stále méně jasné, zda
osob mnohem lepší pro odpovědi typu „vzpomí můžeme centrálního vykonavatele a vizuál
nám si“ (80 %) než pro odpovědi typu „znám“ ně-prostorový náčrtník považovat za jednot
(24 %). V případě položek, na něž si vzpomína né systémy.
ly, měly tedy přístup k většímu množství infor • Paměťové procesy. Craik a Lockhart (1972)
mací než u položek, které pouze znaly. se zaměřili na procesy učení ve své teorii
úrovní zpracování. Společně se svými ná
Shrnutí oddílu sledovníky vymezili jako klíčové determi
Z přístupů typu „je mnoho cest“ plyne, že ne nanty dlouhodobé paměti hloubku zpraco
existuje jednoduchá odpověď na otázku po po vání (míra, do níž je zpracován význam),
dobnosti mezi procesy, které se účastní vybave elaboraci zpracování a rozlišenost zpracová
ní a rekognice. Pokud můžeme rozlišit alespoň ní. Nedostatečnou pozornost však věnova
dva procesy ve vybavení a dva procesy během li vztahu mezi procesem učení a procesem
rekognice, pak míra podobnosti bude jasně zá vzpomínání. Další problém spočívá v tom,
ležet na tom, který z procesů vybavování bude že tato teorie není explanatomí, že je obtíž
me porovnávat s kterým z procesů rekognice. né hodnotit hloubku zpracování a že povr
Jedním z budoucích úkolů tak bude identifiko chové zpracování může vést k velmi dobré
vat přesné okolnosti, za nichž je každý z těchto mu zapamatování.
procesů používán. • Teorie zapomínání. Někteří psychologové
tvrdí, že zapomínání nastává díky spontán
SHRNUTÍ KAPITOLY nímu rozpadu paměťových stop v čase. Pro
toto tvrzení však máme velmi málo důka
• Struktura paměti. Podle teorie paměťových zů. Freud argumentoval ve prospěch me
skladů existují oddělené senzorické, krát chanismu vytěsnění, při kterém ohrožující
kodobé a dlouhodobé paměťové sklady. To materiál v dlouhodobé paměti nemá přístup
to pojetí různých kvalitativně odlišných pa do vědomí. Existují laboratorní důkazy fe
měťových systémů je podpořeno mnoha noménů podobných vytěsnění a zdá se, že
důkazy, je ale velmi zjednodušující. Tvrdí někteří dospělí, kteří byli v dětství zneuží
například, že existuje jednotná krátkodo váni, si později na tyto vytěsněné události
bá a dlouhodobá paměť. Skutečnost je však vzpomněli. V laboratoři byl prokázán silný
komplikovanější. vliv proaktivní a retroaktivní interferen-
228
ce, ale není jisté, zda podmínky, které ve vybavením a rekognici neexistuje jednodu
dou k značnému efektu těchto fenoménů, chý vztah.
působí také v každodenním životě. Větši
na zapomínání je zřejmě závislá na nápo DOPORUČENÁ ČETBA
vědích a tyto nápovědi mohou být vnější ne
bo vnitřní (např. v případě paměti závislé na • Baddeley, A. (1997). Human memory: Theo
stavu nebo na náladě). Aby vysvětlila zapo ry and practice (revised edition). Hove, UK:
mínání v čase, byla teorie zapomínání závis Psychology Press. Tak jako všechny knihy
lého na nápovědích rozšířena v teorii změny A. Baddeleyho je i tato velmi dobře napsaná
kontextu. a ve svém záběru vyčerpávající.
• Teorie vybavení a rekognice. Mnoho teo • Groeger, J. A. (1997). Memory and remem
rií vzpomínání se zabývalo vybavením a re bering: Everyday memory in context. Harlow,
kognici. Velká kontroverze panovala v tom, Essex: Addison Wesley Longman. Tato kni
nakolik jsou procesy, které se účastní vy ha představuje dobrý úvod ke všem téma
bavení a rekognice, podobné. Teorie dvou tům, o nichž se tato kapitola zmiňovala.
procesů se zaměřila na rozdíly mezi těmi • Haberlandt, K. (1999). Human memory:
to paměťovými testy, zatímco Tulving se Exploration and application. Boston, MA:
svým principem specifity kódování tvrdil, Allyn & Bacon. Kniha pokrývá aktuální zjiš
že překrytí mezi informacemi poskytnutý tění v mnoha oblastech, kterých se týkala
mi v době vzpomínání a informacemi v pa tato kapitola.
měti je zásadní jak pro vybavení, tak pro • Miyake, A., Shah, P. (1999). Models of wor
rekognici. Vybavení se někdy děje přímo, king memory: Mechanisms of active mainte
zatímco jindy k němu dochází nepřímo, nance and executive control. New York: Cam
a tento proces pak připomíná řešení problé bridge University Press. Různé přístupy
mů. Podobně někdy probíhá rekognice pře k problematice pracovní paměti, včetně po
devším na základě pocitu známosti, kdežto sledního vývoje ve výzkumu, psané přední
jindy zahrnuje vědomou vzpomínku. Mezi mi odborníky v této oblasti.

7. TEORIE DLOUHODOBÉ PAMĚTI
ÚVOD abychom odhalili podstatu problémů, kte

Informace uložené v dlouhodobé paměti vyu ré amnestičtí pacienti prožívají, a pokusili se
žíváme mnohými způsoby. Dokážeme napří jim pomoci tyto problémy překonat. Výzkum
klad rozpoznat obličej našeho přítele nebo si amnézie je rovněž důležitý ze dvou dalších dů
vzpomenout na hlavní události loňské dovole vodů: Za prvé je dobrým prostředkem k testo
né. Některými z procesů, které se účastní vyba vání existujících teorií normální (nepoškoze
vení a rekognice, jsme se zabývali v 6. kapito né) paměti. Data o amnestických pacientech
le. Uložené informace však využíváme také při mohou tyto teorie, vytvořené na základě expe
jízdě na kole, hře na klavír nebo uvědomění si rimentů, posílit nebo oslabit. Za druhé vedl sa
faktu, že slovo „tobogán“ přesně doplní slov motný výzkum amnézie k vývoji v oblasti te
ní fragment _O_OGÁ_. Starší teorie dlouho orie. Vyústil v úpravy teorií, které se ukázaly
dobé paměti bývaly spíše omezené a zaměřo jako důležité pro pochopení normální paměti.
valy se hlavně na vybavení a rekognicí. V této
kapitole se budeme zabývat modernějšími teo EPIZODICKÁ A SÉMANTICKÁ PAMĚŤ
riemi, které o dlouhodobé paměti uvažují v šir
ší perspektivě. Naše vzpomínky obsahují ohromující množ
V následujícím textu popisujeme několik teorií ství různých druhů informací. To přímo vybí
dlouhodobé paměti. Původně se od sebe dosti zí k hypotéze, že existují různé systémy dlou
odlišovaly, postupem času ale dochází k jejich hodobé paměti, z nichž každý je specializován
vzájemnému sbližování. Tento fakt můžeme na určitý typ informace. Tulving (1972) rozli
považovat za žádoucí, protože odráží přirozené šil mezi epizodickou pamětí (episodic memory)
úsilí adekvátně vysvětlit závěry výzkumů. Ne a sémantickou pamětí (semantic memory). Epi
výhodou pak je, že je čím dál obtížnější tyto te zodická paměť odkazuje k uložení (a vybave
orie od sebe odlišit a rozhodnout, které z nich ní) specifických událostí nebo epizod, které se
jsou více a které méně přijatelné. odehrávaly na určitém místě v určitém čase.
Druhou hlavní součástí této kapitoly jsou úva Příkladem je vzpomínka na to, co jsme dnes
hy nad výzkumem amnézie. Je velmi důležité, měli k snídani. Sémantická paměť naopak
230
obsahuje naše znalosti o světě. Tulving (1972, Hlavní rozdíl mezi epizodickou a sémantickou
s. 386) definuje sémantickou paměť následují pamětí již není nejlépe popsatelný ve vztahu k ty
cím způsobem: pům informací, které zpracovávají. Rozdíl je ny
ní definovaný v pojmech subjektivního prožívání,
Je to mentální tezaurus organizovaných vědomos které doprovází operace systému kódování a vyba
tí, které má daná osoba o slovech a dalších verbál vování.
ních symbolech, o jejich významech a referentech,
o vztazích mezi nimi a o pravidlech, vzorcích a al Přes tyto značné rozdíly však spolu epizodická
goritmech pro manipulaci s těmito symboly, poj i sémantická paměť úzce souvisejí: „Způsob,
my a vztahy. jakým je informace v epizodickém i séman
tickém systému registrována, je velmi podob
Podobná rozdělení jako Tulvingovo (1972) však ný - neexistuje žádná známá metoda, která by
existovala již o mnoho let dříve (Liz Valentine- snadno zakódovala informaci do sémantické
ová, osobní sdělení). Například ve vydání Ency paměti dospělého člověka, aniž by zanechala
klopedie Britannicy z roku 1929 najdeme odkaz korespondující informace v epizodické pamě
ke znalostem jedince, které jsou „osobní a vzta ti, a naopak; [...] jak epizodická, tak sémantic
hují se k minulosti“ (s. 233) a které jsou odlišeny ká paměť sdílejí principy specifity kódování
od ostatních vědomostí, jež „nejsou vybaveny a vhodného paměťového transferu“ (Wheeler
jako součást individuálního životního příbě et al., 1997, s. 333).
hu. Neodkazují kjeho minulosti a jsou neosobní“
(s. 233-234). Doklady
Wheeler, Stuss a Tulving (1997, s. 333) definu Základním teoretickým předpokladem Whee
jí epizodickou paměť jinak a domnívají se, že lera et al. (1997) je tvrzení, že epizodická paměť
hlavní odlišující charakteristikou tu je „její zá závisí na kortikálních a subkortikálních sítích,
vislost na specifickém druhu uvědomění, kte přičemž hlavní roli hraje prefrontální kortex.
rý rozpoznají všichni zdraví dospělí lidé. Je to Tuto hypotézu podporují studie pacientů s po
ten typ uvědomění, který zažíváme, když zpětně škozeným mozkem a PET měření. Například
vzpomínáme na nějaký okamžik ve své minu Janowsky, Shimamura a Squire (1989) studo
losti a vědomě si vybavujeme nějakou epizodu vali paměť u pacientů s lézemi v čelním laloku.
nebo stav tak, jak jsme je kdysi prožívali“. Tuto Zaměřili se hlavně na amnézii na původ (source
formu uvědomění popisují jako autonoetickou amnesia), pro niž je typická neschopnost vzpo
nebo též jako „vědění o sobě“ (self-knowing). Vyba menout si, kde nebo jak jsme se naučili urči
vení sémantických informací není takovým uvě tá fakta. Uvedená studie je významná, proto
doměním minulosti doprovázeno. Místo toho je že její zjištění umožňují tvrdit, že amnézie na
doprovází noetické uvědomění či uvědomění ty původ souvisí se selháním epizodické paměti.
pu „vědění o něčem“ (knowing), při kterém objek Janowsky et al. (1989) zjistili, že pacienti s po
tivně přemýšlíme o věcech, které známe. škozeným čelním lalokem vykazovali tuto for
Jak se odlišují definice epizodické a sémantické mu amnézie, což je v souladu s tvrzením, že
paměti, které navrhli Wheeler et al. (1997), od vy procesů epizodické paměti se účastní frontál
mezení dříve formulovaných Tulvingem (1972)? ní kortex. Wheeler et al. (1997, s. 338) shrnuli
Podle Wheelera et al. (1997, s. 348-349): svá zjištění následujícím způsobem: „Celková
TEORIE DLOUHODOBÉ PAMĚTI 231

struktura výsledků je vysoce konzistentní s hy tí úzce souvisí, je také kognitivním procesem
potézou, že poškození lokalizované v prefron- vyšší úrovně.
tálním kortexu způsobuje selektivní ztrátu
v systému epizodické paměti. [...] Nejzřejměj Zhodnocení
ší z alternativních vysvětlení je to, že frontální Teorie Wheelera et al. (1997) znamená pokrok
laloky hrají rozhodující roli v naší schopnosti v našem porozumění dlouhodobé paměti. Ob
vybírat a vykonávat komplexní mentální ope zvláště hodnověrné se zdá tvrzení, že existuje
race.“ zásadní rozdíl mezi epizodickou a sémantickou
Přesvědčivější důkazy pocházejí ze studií vy pamětí. Vyskytují se však určité pochybnosti
užívajících pozitronovou emisní tomogra o přesvědčivosti empirických důkazů pro toto
fii (PET). V těchto výzkumech porovnáváme dělení. Jak upozorňují samotní autoři, zjištění,
a odečítáme hodnoty místního průtoku krve že pacienti s poškozenými čelními laloky vy
mozkem během úloh zapojujících sémantic kazují narušenou epizodickou paměť, může
kou paměť a během úloh vyžadujících účast me interpretovat různými způsoby: Je možné,
epizodické i sémantické paměti. Předpoklá že procesy epizodické paměti jsou mozkovým
dáme přitom, že porovnáním těchto výsled poškozením specificky ovlivněny. Existuje však
ků můžeme odhalit ty mozkové oblasti, které také možnost, že poškození čelních laloků má
jsou aktivní v případě zapojení epizodické pa obecnější efekt (způsobuje např. narušení ně
měti. Ve 25 z 26 provedených studií byl pravý kterých vyšších kognitivních procesů), který
prefrontální kortex aktivnější během vybavení se projeví zhoršeným výkonem v různých ty
z epizodické než během vybavení ze sémantic pech kognitivních úloh, včetně těch, jež zahr
ké paměti. Stejné subtrakční (odčítací) metody nují epizodickou paměť.
(viz ale omezení této metody popsané v kap. 1 - Jaké jsou výsledky PET studií? Wheeler et al.
pozn. překl.) bylo použito ve 20 studiích s cí (1997) si všímají, že platnost subtrakční meto
lem identifikovat mozkové regiony, které se dy, která byla v těchto studiích použita, závisí
účastní epizodického, avšak nikoliv sémantic na třech předpokladech:
kého kódování. V 18 z 20 takových studií byl
během epizodického kódování aktivnější levý 1. Dvě úlohy, které porovnáváme, se odlišují
prefrontální kortex. pouze v jedné komponentě (například pří
Wheeler et al. se tedy domnívají, že mezi epi tomnost versus nepřítomnost epizodické
zodickou a sémantickou pamětí existují dva paměti).
zásadní rozdíly. Za prvé epizodická paměť za 2. Subtrakce umožňuje izolovat tuto kompo
hrnuje subjektivní prožitky vědomých vzpo nentu.
mínek na osobní události z minulosti, kdežto 3. Mozkovou oblast, související s touto kom
sémantická paměť nikoliv. Za druhé je prefron ponentou, můžeme identifikovat pomocí
tální kortex aktivnější při činnosti epizodické PET vyšetření.
než při činnosti sémantické paměti. V prefron-
tálním kortexu se odehrává mnoho vyšších ko Neexistuje bohužel snadný způsob, jak doká
gnitivních procesů a předpokládáme, že „so zat platnost těchto předpokladů. Avšak znač
fistikovaná forma sebeuvědomění“ (Wheeler ná konzistence výsledků PET studií v několika
et al., 1997, s. 349), která s epizodickou pamě různých úlohách a měřeních poskytuje hodno
232
věrný důkaz, že prefrontální kortex je do čin Doklady
nosti epizodické paměti skutečně zapojen. Pro pochopení koncepce implicitní paměti
Podle Wheelera et al. (1997) je důležitý roz představíme studii Tulvinga, Schactera a Stár
díl mezi autonoetickým uvědoměním neboli kové (1982). Ti požádali zkoumané osoby, aby
uvědoměním typu „vědění o sobě“ (které na se naučily seznam mnohoslabičných a relativ
lézáme u epizodických vzpomínek) a uvědo ně málo častých slov (např. „toboggan“, česky
měním noetickým neboli „věděním o něčem“ „tobogán“). Buď o hodinu, nebo o týden poz
(které nacházíme u obsahů sémantické pamě ději pak probandy požádali, aby doplnili slov
ti). Jisté pochyby o významu tohoto typu rozli ní fragment a vytvořili smysluplné slovo (např.
šení nastanou zvláště v situaci, kdy je apliku _O_O_GA_). Pro doplnění poloviny fragmen
jeme u amnestických pacientů (viz dále v té tů bylo možné použít slova z dříve naučené
to kapitole). ho seznamu, to však probandi nevěděli. Proto
V budoucnu musíme více než doposud zkou že během tohoto testu nebyla po zkoumaných
mat vztah mezi epizodickou a sémantickou pa osobách vyžadována vědomá vzpomínka, mů
mětí. Dosavadní výzkum se zaměřil spíše na žeme jej považovat za test implicitní paměti.
rozdíly mezi nimi, a to i přesto, že nacházíme Důkazem implicitní paměti je, že zkoumané
mnoho podobností a společných rysů. osoby správně doplňovaly více těch fragmentů,
pro jejichž řešení bylo možné použít slovo ob
IMPLICITNÍ PAMĚŤ sažené v dřívějším seznamu. To označujeme
jako efekt opakovacího primingu (repetition-pri
Definice ming effect), který definujeme jako případ, kdy
Tradiční výzkum paměti (např. volné vybavení, je zpracování podnětu rychlejší a/nebo snazší
vybavení s nápovědí, rekognice) používá přímé v případě, že tento podnět byl již dříve prezen
instrukce, podle nichž si má daná osoba vyba tován. Skeptický čtenář může namítnout, že
vit informace o specifických prožitcích nebo priming nastal, protože zkoumané osoby vě
událostech. Toto vybavení můžeme považovat domě prohledaly naučený seznam slov a test
za ukazatel explicitní paměti (explicit memory): tak byl ve skutečnosti testem explicitní pamě
„Explicitní pamět odhalujeme, pokud výkon ti. Tulving et al. (1982) však předložili důkaz,
v dané úloze vyžaduje vědomě si vzpomenout který tuto možnost vyvrací. Priming nebyl vět
na předchozí zkušenosti“ (Graf & Schacter, ší pro ta cílová slova, která participanti pozdě
1985, s. 501). V uplynulých letech se mnozí vý ji rozpoznali v rekogničním testu, a menší pro
zkumníci soustředili také na porozumění im ta, která nerozpoznali. To znamená, že nebyl
plicitní paměti (implicit memory): „Implicitnípa ve vztahu k výkonu v úloze explicitní paměti,
mět odhalujeme, pokud je výkon v dané úloze v tomto případě hodnocené rekogničním tes
facilitován i přes absenci vědomé vzpomínky“ tem.
(Graf & Schacter, 1985, s. 501). Termíny „expli Uvedené výsledky naznačují, že priming a re
citní paměť“ a „implicitní paměť“ nám neříkají kognice souvisejí s dvěma odlišnými formami
nic o paměťových strukturách a relativně málo paměti. Tulving et al. (1982) zjistili, že délka
o procesech, které se jich účastní. Jinými slovy, retenčního intervalu má odlišný efekt na reko
jsou to pouze deskriptívni pojmy. gnici a odlišný na doplňování fragmentu. Po
týdnu byla rekognice mnohem horší než po

Výkon v úloze doplňovaní fragmentu a rekognice jako funkce retenčního intervalu. Upraveno podie Tuf
vinga et al. (1982).
jedné hodině, výkon v doplňování fragmentu

překl.) - v následujícím příkladu jde o vyba
se však nezměnil (viz obr. 7.1).
vení s nápovědí. V této studii byl účastníkům
prezentován seznam slov (např. slovo „mercy“,
Procesová disociace česky „milost“) a následně byli vystaveni dvě
Pro demonstraci implicitní paměti je podstat ma experimentálním podmínkám:
né zajistit, aby daný efekt probíhal za nepří
tomnosti vědomé vzpomínky. To se snáze řek • Test inkluze: Zkoumané osoby měly za úkol
ne, než udělá. Obvyklou metodou je zeptat se doplnit nápovědi nebo slovní fragmenty
na konci experimentu participant!!, zda si vyba (např. „mer__ “) jedním ze slov, která si za
vovali některé položky. Avšak to mohou zkou pamatovaly, nebo v případě, že si žádné ta
mané osoby zapomenout nebo toto zjišťování kové slovo nevybavily, prvním slovem, které
nemusí být dostatečně důkladné. Jacoby, Toth jim přišlo na mysl.
a Yonelinas (1993) proto vytvořili metodu pro • Test exkluze: Participanti měli doplnit slov
cesové disociace (process-dissociation procedure), ní fragment (např. „mer__ “) jakýmkoliv ji
která odhaduje vliv explicitních a implicitních ným slovem, než které bylo prezentováno
paměťových procesů v paměťových testech v seznamu k naučení.
(a to i bez nutnosti vyšetřovat uvědomění po
ložek ex post, tedy jak je popsáno výše - pozn.
234
Pokud by byla vědomá vzpomínka (explicitní ti pak měly plnit kromě čtení slov ze sezna
paměť) u zkoumaných osob perfektní, pak by mu ještě další komplexní poslechovou úlohu
slova ze seznamu k zapamatování zahrnuly do a nebylo jim řečeno, že bude následovat pa
testu inkluze ve všech případech, a ani v jed měťový test.
nom případě by tak neučinily v testu exkluze. Výsledky shrnuje obrázek 7.2. Většina studií
Naopak při naprosté absenci vědomé vzpomín s úlohou vybavení s nápovědí připomíná test
ky by nastala situace, kdy participanti doplňu inkluze a jejich výsledky ukazují, že zkouma
jí slovní fragmenty slovem ze seznamu stejně né osoby dosahují v oblasti explicitní pamě
často v testu inkluze jako v testu exkluze. To ti dobrého výkonu pro oba typy pozornosti.
by znamenalo, že nejsou schopni uvědomit si Když však vezmeme v potaz také data z tes
rozdíl mezi slovy ze seznamu a slovy, která ze tu exkluze, vypadá výsledný obrázek odliš
seznamu nepocházejí. Jacoby et al. (1993) dá ně. Participanti v podmínce rozdělené pozor
le hodnotili vliv pozornosti na explicitní a im nosti vykazovali tutéž úroveň výkonu v testu
plicitní paměť tím, že užili experimentální inkluze i v testu exkluze, což naznačuje, že
podmínku, která vedla buď k zaměřené, nebo vůbec nevyužívali vědomé vzpomínky nebo
k rozdělené pozornosti. V podmínce zaměře explicitní paměť. Zkoumané osoby v podmín
né pozornosti bylo úkolem zkoumaných osob ce zaměřené pozornosti uspěly mnohem lé
zapamatovat si seznam slov pro pozdější pa pe v testu inkluze než v testu exkluze, což do
měťový test; v podmínce rozdělené pozornos kazuje pozoruhodnou spolehlivost explicitní
Výkon v testu inkluze a testu exkluze jako funkce rozdělení pozornosti. Upraveno podle Jacobyho et al.
(1993)-

paměti.52 Zdá se rovněž, že implicitní pamě maných osob na strategii generování-rozpo
ťové procesy využívaly zkoumané osoby jak znání narušuje předpoklady metody odhadu
v podmínce rozdělené, tak zaměřené pozor [vlivu automatických a řízených procesů, které
nosti. Pozornost v době učení tedy hraje stě považujeme za nezávislé - pozn. překl.].“
žejní úlohu při následném vědomém vybave
ní, ale není ve vztahu k implicitní paměti. Mozkové oblasti
Uvedené výsledky potvrzují, že zásadní rozdíl Doklady pro hypotézu, že s explicitní a impli
mezi explicitní a implicitní pamětí se týká vě citní pamětí jsou spojené odlišné mozkové
domého vybavení. To ale pro výzkumníky zna oblasti, podali Schacter et al. (1996) ve studii
mená problém, protože je často těžké rozhod užívající PET: Když participanti plnili úlohu ex
nout, jestli je daný paměťový výkon vědomou plicitní paměti (vybavení sémanticky zpraco
vzpomínkou ovlivněn. V současnosti přesto vaných slov), byl více aktivován hippocampus.
existují přesvědčivé důkazy ve prospěch odů- Při plnění úkolů souvisejících s implicitní pa
vodněnosti i důležitosti tohoto rozlišení mezi mětí (doplnění slovního fragmentu) zjistili vý
explicitní a implicitní pamětí. Mnoho paměťo zkumníci snížený přítok krve pro obě strany
vých testů (např. vybavení s nápovědí ve studii okcipitálního kortexu, avšak aktivace hippo-
Jacobyho et al., 1993) zahrnuje užití jak expli campu nebyla ovlivněna.
citní, tak implicitní paměti.
Koncepce procesové disociace Jacobyho et al. Teoretické úvahy
(1993) si vysloužila také kritiku. Velmi důležitý Vědci nabídli několik možných vysvětlení roz
je pro ni totiž předpoklad, že implicitní či auto dílů mezi explicitní a implicitní pamětí. Někte
matické a explicitní neboli řízené procesy jsou ří (např. Squire, Knowlton & Musen, 1993) se
na sobě absolutně nezávislé. Pokud mají zkou zaměřují na mozkové struktury a s nimi spoje
mané osoby doplnit slovní fragment prvním né paměťové systémy. Zpravidla se přitom spo
slovem, které jim přijde na mysl, ale vyhnout léhají na závěry studií s amnestickými pacien
se slovům, která před chvílí viděly, pravděpo ty. Dále v této kapitole se budeme zmíněnými
dobně užijí implicitní (automatické) procesy, výzkumy ještě zabývat.
následované explicitními (řízenými) procesy.
Takové instrukce patrně vedou k použití stra Různorodost implicitní paměti
tegie generování-rozpoznání (viz též kap. 6 - Někteří výzkumníci popisují implicitní paměť,
pozn. překl.), při níž implicitní a explicitní jako by se jednalo o jeden paměťový systém.
procesy na sobě nezávislé nejsou. Jacoby (1998, S implicitní pamětí však souvisí mnoho typů
s. 10) studoval účinek této strategie a připustil, úloh, od motorických dovedností až po dopl
že může znamenat problém: „Spoléhání zkou nění slovního fragmentu, což může znamenat,
» Uvedená interpretace experimentu Jacobyho et al. (1993) není zcela správná. Při pohledu na obrázek 7.2 je zjevné, že v pod
mínce zaměřené pozornosti je mnohem lepší výkon jak v testu inkluze, tak v testu exkluze, protože v případě testu exkluze platí,
že čím méně slov ze seznamu probandi doplní (což zachycuje osa Y), tím lepší je jejich výkon (viz definice úlohy exkluze v textu
výše). Experiment ve skutečnosti dokládá, že manipulace s pozorností (zaměřená versus rozdělená) ovlivňuje pravděpodobnost
účasti řízených procesů (v rámci teorie procesové disociace), které souvisejí s vědomou vzpomínkou, ale nikoliv automatické
procesy (související s implicitní vzpomínkou). Oba typy procesů se však nekryjí s výkonem v jednotlivých úlohách a je možno je
odhadnout ze vzájemného vztahu těchto výkonů (podrobněji viz Jacoby et al., 1993) (pozn. překl.).
236
že implicitní paměť zahrnuje více paměťových účastní odlišné procesy a odlišné mozkové ob
systémů a více mozkových oblastí. V následují lasti.
cím textu popíšeme důkazy, že různé úlohy im Neurozobrazovací studie rovněž potvrzují, že
plicitní paměti aktivují velmi rozdílné oblasti, s percepčním a pojmovým primingem souvisejí
jako jsou bazálni ganglia, mozeček nebo pravý odlišné mozkové oblasti. Jak jsme viděli, PET stu
parietální kortex. die u normálních lidí ukazují, že percepční pri
Jistá skupina vědců (např. Tulving & Schacter, ming u zrakové úlohy doplnění slovního kmene
1990) se domnívá, že bychom měli činit roz je doprovázen sníženou aktivitou obou stran ok-
díl mezi percepčním a pojmovým implicitním tes dpito-temporálních oblastí mozku (např. Schac
tem (perceptual implicit test, conceptual implicit ter et al., 1996). Naopak pojmový priming souvisí
test). U většiny percepčních implicitních testů se sníženou aktivitou levého frontálního neokor-
je podnět, prezentovaný v první (studijní) fázi, texu (např. Wagner et al., 1997). Proč je mozková
později při testu podán v degradované podo aktivita snížená, místo aby byla zvýšená? Pravdě
bě (např. při úloze doplnění slovního fragmen podobný důvod je ten, že zpracování informa
tu nebo doplnění kmenu slova či při percepční ce je efektivnější v případě, že je stimulus pre
identifikaci). U pojmových implicitních testů zentován znovu (a vyžaduje tak použití menšího
obsahuje závěrečný test informace, které jsou množství kognitivních zdrojů - pozn. překl.),
v pojmovém vztahu k dříve prezentovaným in než v případě jeho první prezentace.
formacím, mezi studovanými a testovanými
podněty však není percepční podobnost (otáz IMPLICITNÍ UČENÍ
ky obecných znalostí, např. „Jaké je největší
zvíře na světě?“; generování příkladů v daných Segerová (1994, s. 163) definuje implicitní uče
kategoriích, např. „čtyřnohé zvíře“). ní (implicit leaming) jako „učení komplexních
Při percepčním a pojmovém primingu jsou informací bez kompletní verbalizovatelné zna
aktivovány rozdílné mozkové oblasti. Pacien losti toho, co jsme se naučili“. Implicitní učení
ti s Alzheimerovou chorobou (která je prováze je důležité kvůli jeho vztahu k implicitní pamě
na progresivní demencí nebo ztrátou men ti. Jak zdůraznila Segerová (1994, s. 165), „prav
tálních schopností) mají obvykle nenarušený děpodobně neexistuje jasná dělící čára mezi
percepční priming, avšak narušený pojmový implicitní pamětí a implicitním učením“.
priming. Naopak pacienti s lézemi v pravém
okcipitálním laloku nevykazují percepční pri Doklady
ming ve zrakových úlohách identifikace slova, Jedna z úloh, používaných ke studiu impli
ale mají normální pojmový priming (viz Gab citního učení, je osvojování umělé gramatiky,
rieli, 1998). kdy se účastníci výzkumu rozhodují, zda jsou
Nacházíme zde tedy dvojí disociaci, kterou obec řetězce písmen vytvořeny v souladu s jistými
ně považujeme za důkaz, že dvou typů úloh se umělými pravidly, která předem neznají.” Při
B Tato pravidla jsou dosti komplikovaná. Představme si například, že část takové umělé gramatiky tvoří následující pravidla:
1) po samohlásce musí následovat souhláska z druhé poloviny abecedy, 2) po H, N a M musí následovat dvě samohlásky, 3) poT
následuje vždy samohláska a po níT. Zkoumané osoby se nyní rozhodují (a hned se dozvídají, zda jsou jejich rozhodnutí správ
ná), zda řetězec písmen je (např. AZTET), nebo není (HAHEB) v souladu s gramatikou (pozn. překl.).

opakovaných pokusech dochází k postupnému pro ně obtížné vyjádřit tuto znalost slovy. Pří
zlepšení výkonu, ačkoliv zkoumané osoby ne klad implicitního učení, které se tomuto pro
jsou schopny vysvětlit pravidla, jichž při rozho blému vyhýbá, poskytli Howardová a Howard
dování používají (Reber, 1989). (1992). V jejich studii se na jednom ze čtyř
Berryová a Broadbent (1984) použili jinou možných míst na obrazovce objevila hvězdič
komplexní úlohu, kdy měly zkoumané osoby ka. Úkolem bylo co nejrychleji zmáčknout klá
řídit imaginární cukrovar tak, aby produkoval vesu odpovídající místu, na němž se hvězdič
7 specifikované množství cukru.54 Při opakova ka objevila. O pozici hvězdičky během mnoha
ných pokusech se přitom naučily řešit tuto úlo opakování přitom rozhodoval komplexní vzo
hu efektivně, ale většina z nich nebyla schop rec na základě její pozice z předchozích úloh.
na sdělit, podle jakých principů se rozhodují. Zkoumané osoby vykazovaly jasné implicit
Participanti, kteří byli schopni tyto principy ní učení, neboť jejich výkon (rychlost reakce -
dobře vysvětlit, přitom plnili uvedenou úlohu pozn. překl.) se mezi úlohami postupně zlep
hůře než ti, kteří si tyto principy uvědomovali šoval. Avšak pokud měly předpovědět, kde se
jen velmi omezeně. To naznačuje, že informa objeví hvězdička v příští úloze, byly jejich pre
ce dostupné vědomí nebyly zkoumaným oso dikce na úrovni náhody. Zdá se tak, že se kom
bám k užitku. plexní vzorec naučily implicitně.
Následující výzkum komplexních řídících úloh
však odhalil, že máme lepší vědomý přístup Mozkové oblasti
k relevantním informacím, než se ve studii Implicitní učení můžeme zkoumat také po
Berryové a Broadbenta (1984) zdálo. Například mocí neurozobrazovacích metod. Grafton, Ha-
McGeorge a Burton! (1989) nechali své sub zeltine a Ivry (1995) získali PET snímky osob,
jekty plnit komplexní úlohu, načež řešení té které se implicitně učily motorické sekven
to úlohy počítačově simulovali na základě zna ce. Jejich učení přitom provázela aktivace růz
lostí (pravidel), o kterých zkoumané osoby ve ných mozkových oblastí, včetně motorického
vztahu k dané úloze referovaly. Asi ve třetině kortexu a doplňkové motorické oblasti. Během
případů byly výsledky této počítačové simula implicitního motorického učení jsou tedy ak
ce, při níž použili pouze informace udané par- tivovány mozkové oblasti, které řídí pohyby
ticipanty, srovnatelné s průměrným výkonem končetin.
zkoumaných osob.55 A co explicitní učení? Grafton et al. (1995) po
Studii Berryové a Broadbenta (1984) doprová užili tutéž úlohu učení motorické sekvence,
zí další potenciální problém: Zkoumané osoby avšak v experimentálních podmínkách, které
mohly mít vědomý přístup k informacím, kte umožnily její lepší uvědomění. Potom porov
ré byly pro plnění úlohy podstatné, avšak bylo nali PET snímky osob, které si dané sekven
54Zkoumané osoby mohly stanovit hodnoty jistých proměnných (např. kolik cukrové řepy zpracují), nebyly si však vědomy
komplexního pravidla, které určovalo, kolik cukru lze z daného množství řepy vyrobit. Toto pravidlo bylo třeba definováno jako
funkce množství řepy v tomto roce a celkové produkce cukru loni (pozn. překl.).
» Zdá se tedy, že i zdánlivě fragmentárni pravidla, která si zkoumaná osoba například ve vztahu ke komplexním pravidlům
umělé gramatiky uvědomuje, mohou vysvětlit její zlepšený výkon v rozhodování, zdaje dané slovo vytvořeno podle této gra
matiky, nebo nikoliv (pozn. překl.).
238
ce byly vědomy, se snímky osob, které si jí vě Uvedená dvě kritéria se mohou zdát rozum
domy nebyly. Jejich zjištění bylo následující: ná, avšak v praxi je velmi obtížné je dodržet.
„Explicitní učení a uvědomění sekvencí si vy Shanks a St. John tvrdí, že kritérium senzitivi
žádalo větší aktivaci pravého premotorického ty můžeme vypustit za předpokladu, že test na
kortexu, dorzolaterálního prefrontálního kor uvědomění a samotný výkon si jsou co nejpo
texu, který je spojen s pracovní pamětí, přední dobnější. To je případ výše zmiňované studie
cingulární kůry, oblastí v parietálním kortexu, Howardové a Howarda (1992). Jejich zjištění
které jsou spojené s volní pozorností, a late- tak znamenají silnou podporu pro implicitní
rálních temporálních kortikálních oblastí, kde učení. Důkazy získané neurozobrazovacími
jsou uložena data explicitní paměti“ (Gazzani- metodami nás vedou k témuž závěru.
ga et al., 1998, s. 279).
Různé závěry, které Grafton et al. (1995) vyvo TEORIE VHODNÉHO TRANSFERU
dili, naznačují, že explicitního a implicitního
učení se účastní různé mozkové oblasti. To je Roediger (1990) a Roediger a McDermottová
důležitý důkaz ve prospěch rozlišení mezi tě (1993) vyvinuli teoretický přístup ke studiu pa
mito dvěma druhy učení. měti, který je založen na teorii vhodného transferu
(transfer appropriate processing). Jejich základním
Teoretické úvahy tvrzením přitom je, že paměťový výkon závisí na
Je učení s minimálním nebo žádným uvědo míře podobnosti mezi procesy použitými v čase
měním toho, co bylo naučeno, vůbec možné? učení a procesy použitými v době paměťového
Shanks a St. John (1994) navrhli dvě kritéria, testu. Výkon bude lepší, když jsou během zapa
která je třeba splnit, abychom mohli učení po matování a vybavení zapojeny tytéž (nebo po
važovat za nevědomé: dobné) procesy, než když se liší. Tento přístup
je velmi podobný teorii vhodného transferu, kte
1. Informační kritérium: Informace, které rou podali Morris et al. (1977) a je konzistentní
u participantů zjišťujeme během testu na s principem specifity kódování (viz kap. 6.)
uvědomění,56 musí být informacemi, které Roedigerův přístup odlišuje předpoklad existen
jsou zodpovědné za zlepšení výkonu v úloze. ce dvou obecných typů kognitivních procesů:
2. Kritérium senzitivity: „Musíme být schop
ni dokázat, že náš test na uvědomění je sen 1. Datově řízené nebo percepční procesy, kte
zitivní ke všem relevantním znalostem“ ré můžeme vymezit jako „analýzu percepč-
(Shanks & St. John, 1994, s. 11). Zkoumaná ních nebo povrchových rysů (ale rovněž mů
osoba si může být vědoma většího množství že zahrnovat jiné reprezentace, které jsou
znalostí, které jsou pro plnění úlohy pod důležité pro identifikaci stimulu)“ (Mulli
statné, než dokáže odhalit málo senzitivní gan, 1998, s. 28).
test, a to nás může vést k podcenění uvědo 2. Pojmově řízené procesy, které můžeme de
movaných informací. finovat jako „analýzu významu nebo séman
tické informace“ (Mulligan, 1998, s. 28).
56 Přesněji řečeno zjišťujeme absenci relevantních informací; zda skutečně nejsou participantovi k dispozici a zda informace,
které si uvědomuje, nejsou informace pro učení relevantní (pozn. překl.).

Mezi tímto teoretickým přístupem a rozliše vání (např. HOT - ?, česky horký - ?), při níž
ním explicitní a implicitní paměti je jistý pře měly zkoumané osoby vytvořit slovo významo
kryv: Datově řízené nebo percepční procesy vě opačné k zadanému slovu (v tomto případě
jsou obecně důležité pro výkon v testech im tedy měly vytvořit slovo „cold“, studený). Poté
plicitní paměti, zatímco pojmově řízené57 (con následoval buď rekogniční test, nebo test per
ceptually driven) procesy často podporují výkon cepční identifikace (identifikování rychle pre
v testech explicitní paměti. Ne všechny impli zentovaných slov). Závěry shrnuje obrázek 7.3.
7 citní testy jsou však percepční a ne všechny ex V souladu s teorií je zde patrné, že rekogni
plicitní testy jsou pojmové. ce se účastní hlavně pojmové procesy, zatímco
Jednou z předností Roedigerova teoretické percepční identifikace se spoléhá na percepč
ho přístupu je fakt, že umožňuje identifikovat ní procesy.
množství kritérií, pomocí nichž můžeme roz 2. Vliv manipulace úrovněmi zpracování na vý
hodnout, zda daný paměťový test vyžaduje za kon (viz kap. 6). Zkoumané osoby mají v do
pojení především percepčních, nebo pojmo bě učení plnit jednu ze dvou úloh. První při
vých procesů (Roediger & McDermott, 1993). tom zahrnuje zpracování významu podnětu
Hlavní kritéria (a některá důležitá zjištění) (sémantická úloha), kdežto druhá pouze zpra
jsou následující: cování fyzických rysů stimulu (povrchová úlo
1. Vliv „přečtení“ versus „vytvoření slova“ na vý ha). Paměťové testy, které vyžadují zapojení po
kon. Některá slova ke studiu jsou prezentova jmových procesů, by měly být provedeny lépe
ná vizuálně, zatímco jiná musí subjekt teprve po sémantickém zpracování, ale v případě pa
vytvořit na základě pojmové nápovědi. Před měťových testů operujících s percepčními pro
pokládáme přitom, že při experimentální pod cesy by tomu mělo být naopak.
mínce čtení se více účastní percepční procesy, Jak jsme ukázali v 6. kapitole, úspěšnost v po
kdežto při podmínce generování musí zkou jmových (resp. explicitních - pozn. překl.) pa
maná osoba zapojit více pojmových procesů. měťových testech, jako je volné vybavení, vyba
Z výše uvedené teorie můžeme odvodit, že pa vení s nápovědí a rekognice, vykazuje silnou
měťové testy, jichž se účastní především per závislost na úrovni zpracování. Jaká jsou ale
cepční procesy, by měly být plněny lépe, pokud zjištění v oblasti percepčních (resp. implicit
jim předchází učení v experimentální podmín ních - pozn. překl.) paměťových testů? Důka
ce čtení, než pokud jim předchází učení v pod zy, které podporují rozlišení mezi percepčními
mínce generování slov. Ta by zase měla mít vliv a pojmovými implicitními paměťovými testy,
na lepší výkon v případě paměťových testů, kte podali Srinivasová a Roediger (1990): Manipu
ré zapojují pojmové procesy. lace úrovněmi zpracování (sémantická versus
Experimentální důkazy, které jsou v souladu nesémantická) v čase učení ovlivnila priming
s tímto předpokladem, podal Jacoby (1983). u pojmových testů, ale nikoliv u percepčních
Použil přitom podmínku čtení (např. XXX - testů. Existují také další studie, které ukazují,
COLD; česky studený) a podmínku genero že úroveň zpracování nemá na percepční pri-
57 V češtině nenajdeme zcela odpovídající překlad: conceptually driven znamená jak „řízený pojmy" (a jejich významem jako
nejdůležitější součástí zpracování), tak „vedoucí k pojmům“ (k aktivaci významu jako výsledku samotně analýzy). V českěm pře
kladu tato cirkulárnost chybí. Prestoje dobré mít ji na paměti (pozn. překl.).
240
Výkon v rekogničním testu a testu percepční identifikace jako funkce podmínek učení (bez kontextu, kon
text, generováni). Upraveno podle Jacobyho (1983).
ming vliv. Avšak Challis a Brodbeck (1992) shr neměly by jej ovlivnit, pokud test využívá pře
nuli dostupné výzkumy a učinili závěr, že úro devším pojmové procesy (např. rekognice).’8
veň zpracování má na implicitní percepční Pro tyto hypotézy existují určité důkazy (např.
testy jistý efekt (např. při doplňování slovního Blaxton, 1989).
kmene nebo slovního fragmentu). Tento vliv Jeden ze způsobů testování Roedigerovy teorie
byl ale menší než v případě implicitních po je manipulace pozorností v době učení: V jed
jmových testů. Vliv úrovně zpracování byl vět né experimentální podmínce se mají osoby na
ší než 10 % v 11 z 35 studií a mezi 5 % a 10 % ve učit pouze prezentovaný materiál. V jiné pod
12 dalších srovnáních. mínce (rozdělená pozornost) se musí naučit
3. Vliv manipulace studovanou modalitou. daný materiál a přitom ve stejném čase plnit
Předpokládejme, že jsou slova prezentována ještě jinou úlohu. Obecně se soudí, že rozdě
sluchově v době učení, avšak zrakově v čase lená pozornost během studia omezuje pojmo
paměťového testu. Podle Roedigerovy teorie by vé nebo sémantické zpracování, má však malý
změny v modalitě stimulu měly ovlivnit pamě vliv na percepční zpracování. Pokud tomu tak
ťový test v případě, že se jej účastní percepční je, pak rozdělená pozornost v době učení ne
procesy (např. test percepční identifikace), ale gativně ovlivní paměťový výkon v pojmových
58 Předpokládáme totiž, že pojmové procesy nejsou na rozdíl od percepčních pro každou modalitu specifické (pozn. překl.).

testech, ale neměla by výrazněji ovlivnit per „cheetohs“ připomíná „cheetahs“, česky „ge
cepční paměťový test. pardi“ připomíná „gepardi“). V prvním testu
Mulligan (1998) tyto hypotézy testoval v pěti si měly zkoumané osoby vybavit (reálně existu
experimentech, během nichž použil osm per- jící) slovo ze seznamu, který se dříve učily (při
cepčních a pojmových testů. Jak předpokládal, čemž dostaly nápověď, bezesmyslné slovo -
rozdělená pozornost ovlivnila pojmové testy např. nápověď „gepord“ umožnila vybavení
explicitní paměti, ale nikoliv percepční testy slova „gepard“ ze seznamu). Ve druhém tes
implicitní paměti. Z těchto výsledků však ne tu měly zkoumané osoby rozpoznat (rekogni
ní jasné, zda je zásadní proměnnou rozlišení ce), která bezesmyslná slova připomínají slova
na percepční/pojmové procesy, nebo na expli s reálným významem ze seznamu.
citní/implicitní procesy. Mulligan (1998) dále Přesto, že oba testy zahrnovaly percepční
použil dva explicitní percepční testy. Prvním zpracování, efekt manipulace pozorností byl
bylo vybavení s grafémickou nápovědí a dru značný (viz obr. 7.4). Toto zjištění je v rozpo
hým grafémická rekognice, přičemž obě úlo ru s teorií vhodného transferu. Podle Mulli-
hy prezentovaly jako podněty bezesmyslná slo gana (1998, s. 41) tyto závěry ukazují, že „vý
va, která připomínala slova s významem (např. kon u explicitních testů, ať percepčních, nebo
OBRÁZEK 7.4
Výkon v paměťové úloze vybavení s grafémickou nápovědí a grafémické rekognice v podmínkách plné
a rozdělené pozornosti. Údaje podle Mulligana (1998).
242
pojmových, závisí na pozornosti v době kódo měť, zatímco několik jiných pacientů vykázalo
vání“. opačný obraz. Byla tedy prokázána dvojí diso
ciace, která je dobrým dokladem ve prospěch
Zhodnocení existence dvou oddělených skladů.
Roedigerova hypotéza, že paměťový výkon zá Dalším důvodem, proč zkoumat amnézii, je
visí na podobnosti mezi procesy v době učení vývoj nového teoretického poznání v oblasti vý
a v době vybavení, se ukázala jako velmi uži zkumu paměti. Tyto studie navrhly nová teore
tečná. Množství důkazů tento předpoklad po tická rozlišení, která se ukázala jako významná
tvrzuje a uvedená hypotéza vedla k provede také pro pochopení normální paměti. Některé
ní mnoha důležitých výzkumů. Jejich závěry příklady uvedeme dále.
obecně potvrzují důležitost rozdělení na per Pokrok v této oblasti je však pomalý, což vysvět
cepční a pojmové procesy. Zásadní omezení luje Hintzman (1990, s. 130) následovně:
teorie vhodného transferu spočívá v tom, že
rozlišení mezi percepčními a pojmovými pro Ideální data, získaná studiem amnézie, by mě
cesy (jakkoliv je důležité) se zdá méně pod la obsahovat údaje o tisících pacientů, kteří netrpí
statné než rozlišení mezi implicitní a explicit žádnou další poruchou a kteří mají přesně zjiště
ní pamětí. To ukázala studie Mulligana (1998) no stáří lézí [poškození] známého umístění a roz
a totéž odhalil i výzkum amnézie (viz dále). sahu, měla by zahrnovat spolehlivá měření všech
typů znalostí a dovedností, získaných v různých
AMNÉZIE dobách, od současnosti až do vzdálené minulosti.
Realita se však nachází blízko opačného pólu jaké
Znalosti o lidské paměti můžeme rozšířit stu koliv dimenze tohoto popisu.
diem pacientů, kteří následkem poškození
mozku trpí amnézií. Tato porucha paměti mů Amnestičtí pacienti často mívají závažná moz
že dosahovat takové závažnosti, že si postiže ková poškození. To znesnadňuje interpretaci
ní například nemohou vzpomenout, zda v prů zjištění. Obzvláště obtížné je pak stanovit, kte
běhu minulé hodiny četli noviny nebo jedli. rá mozková oblast je zodpovědná za daný pa
Během posledních třiceti let jsme svědky ne měťový deficit, jestliže jsou například poškoze
bývalého zájmu kognitivních psychologů a ko ny tři odlišné oblasti.
gnitivních neuropsychologů o výzkum těchto Abychom se dokázali ve výzkumech orientovat,
pacientů. je důležité popsat podmínky, za nichž k této po
Proč se o pacienty s amnézií tolik zajímat? Je ruše dochází: Existuje množství různých důvo
den důvod je ten, že studium amnézie dovoluje dů, vedoucích k amnézii. Jedním z nich může
ověření existujících teorií normální, nepoško být oboustranná cévní mozková příhoda, nej-
zené paměti. Data, získaná od amnestických častější příčinou je však uzavřené zranění hlavy.
pacientů, mohou jejich platnost buď podpořit, Pacienti s tímto zraněním často vykazují zhor
anebo oslabit. U amnestických pacientů se na šení mnoha kognitivních funkcí, a následkem
příklad testovala hypotéza odděleného krátko toho je těžké jejich paměťový deficit interpre
dobého a dlouhodobého paměťového skladu. tovat. Proto byla většina experimentů v oblas
Někteří pacienti mají výrazně narušenou dlou ti paměti provedena s pacienty, kteří vykazují
hodobou paměť, ale intaktní krátkodobou pa amnézii následkem chronického nadužívání
TEORIE DLOUHODOBÉ PAMĚTI

243
alkoholu (Korsakovův syndrom). Symptomy kor- lalok. Dříve bylo mozkové poškození pacienta
sakovovských pacientů mají tendenci se časem obtížné přesně lokalizovat. Pokusy tak učinit
zhoršovat, zatímco symptomy pacientů se zra se musely často opírat až o posmrtné vyšetření.
něním hlavy nikoliv. Je tak stále nejasné, zda Vývoj neurozobrazovacích technik však umož
nás podobnosti, které mezi těmito skupinami nil přesné zmapování poškozených oblastí ješ
pacientů nacházíme, dostatečně opravňují k to tě za života pacienta.
mu, abychom mohli uvažovat o obou společně. Na obrázku 7.5 vidíme některé mozkové oblas
ti, jejichž narušení může hrát v rozvoji amne-
Amnestický syndrom stického syndromu roli. Chroničtí alkoholici,
Vědci, kteří se domnívají, že většina pacientů u nichž se vyvine Korsakovův syndrom, ma
s amnézií vytváří podobnou nebo homogen jí poškozen mezimozek, hlavně střední thala-
ní skupinu, často hovoří o amnestickém syndro mus a mamilámí tělíska, obvykle však u nich
mu (amnesic syndrome), který je charakteristic nalézáme také poškození frontálního kortexu.
ký následujícími vlastnostmi: Jiní (nekorsakovovští) pacienti mívají narušen
• Dochází ke značnému zhoršení schopnos mediální temporální kortex, zpravidla násled
ti zapamatovat si informace, získané až po kem encefalitidy způsobené herpetickými vi
nástupu amnézie. Tento jev se nazývá ante- ry, anoxie (nedostatku kyslíku), infarktu (odu
rográdní amnézie (anterograde amnesia). mření tkáně následkem ucpání tepny - pozn.
• Dochází také k velkým obtížím v zapamato překl.) nebo sklerózy (která souvisí se ztvrdnu
vání (resp. vybavení - pozn. překl.) událos tím tkáně). Existují i jiné příčiny, kdy je napří
tí, které se odehrály před vznikem amnézie. klad epileptickému pacientovi odňata část tem-
Mluvíme pak o retrográdní amnézii (retrogra porálního laloku kvůli zmírnění epileptických
de amnesia). U pacientů s Korsakovovým syn záchvatů. Následkem tohoto zásahu mnoho
dromem je retrográdní amnézie výrazná. z pacientů (včetně důkladně studovaného paci
• Pacienti trpící amnestickým syndromem enta H. M.) trpělo závažnou amnézií (Scoville
mají obecně pouze nepatrně narušenou krát & Milner, 1957). V případě pacienta H. M. nebyl
kodobou paměť, což se projeví například bě přesný rozsah mozkového poškození po mno
hem testů na rozsah číslic (schopnost zopa ho let znám. Až Corkinová et al. (1997) u něj
kovat sérii číslic). To je patrné už z faktu, že provedli vyšetření magnetickou rezonancí.
s amnestickým pacientem lze vést běžnou Zjistili, že poškození bylo méně rozsáhlé, než
konverzaci. se dříve domnívali. Nicméně potvrdili, „že léze
• I po nástupu amnézie má pacient s amne zodpovědné za amnestický syndrom u H. M.
stickým syndromem reziduálni schopnosti jsou ve vztahu k mediálnímu temporálnímu
učit se. laloku“ (Corkin et al., 1997, s. 3978).
V kognitivní neuropsychologii byly často širo
Amnestický syndrom se může vyvinout ná ké kategorie nebo syndromy nahrazeny větším
sledkem poškození různých mozkových struk počtem specifičtějších kategorií. Proč se totéž
tur. Tyto struktury se nacházejí ve dvou odliš neděje u amnestického syndromu? Existen
ných oblastech mozku: v podkorové oblasti, ce jedné kategorie by byla pochopitelná, kdy
nazývané mezimozek (diencephalon), a v kor- by takřka všichni amnestičtí pacienti vykazo
tikální oblasti, nazývané mediální temporální vali stejný vzorec symptomů. Ale to se jeví
244
Některé mozkové struktury, které se podílejí na vzniku amnézie (indikované hvězdičkou). Obrázek ze studie
„Clinical symptoms, neuropathology and etiology“ autorů N. Butterse a L. S. Cermaka, uveřejněné v Al
coholic Korsakoff's syndrome: An information-processing approach to amnesia. Copyright © 1980 Academic
Press, otištěno se svolením nakladatele.
jako velmi nepravděpodobné. Jak poznamena Přesvědčivější důvod, proč se většině výzkum
li Downes a Mayes (1997, s. 301-302): „Tento níků nepodařilo identifikovat podtypy amné
[amnestický] syndrom se takřka jistě vztahuje zie, spočívá v problémech s určením přesného
k několika funkčním deficitům s jejich vlastní místa mozkového poškození u každého paci
mi, odlišnými neuroanatomiemi.“ enta. Hlavní mozkové struktury, které mohou

být u pacientů narušené, leží blízko u sebe, Dosud jsme zaznamenali pouze málo pokusů,
což velmi znesnadňuje možnost nalezení vzta které by se snažily proniknout za obecné vy
hu mezi určitým typem paměťového deficitu mezení amnestického syndromu. Vývoj stále
a určitou strukturou mozku. Parkin a Hunki- dokonalejších technik snímání mozkové čin
nová (1997, s. 100) se nicméně pokusili o kla nosti (viz kap. 1) nám umožňuje nalézt poško
sifikaci amnestických pacientů na ty, jejichž lé- zenou oblast mozku daleko přesněji než dříve.
ze se nacházejí v temporálním laloku, a na ty, Je možné, že v budoucnu rozliší vědci specific
kteří mají léze v oblasti mezimozku, a učinili ké typy amnézie na základě různých naruše
následující závěr: „Prověřili jsme hodnotu hy ných oblastí mozku.
potézy deficitního zpracování kontextu [hypo
téza, podle které mají amnestičtí pacienti pro Retrográdní amnézie
blémy především se zpracováním kontextové Studium retrográdní amnézie je ve výzkumu
informace] a ukázali, že deficitní zpracování amnézie popelkou. V porovnání s anterográd-
kontextu nabízí vysvětlení pouze diencefalic- ní amnézií je jí věnována mnohem menší po
ké amnézie.“ zornost. Charakter retrográdní amnézie je me
Aggleton a Brown (1999) argumentují ve pro zi pacienty značně proměnlivý. Někdy zahrnuje
spěch jiné teoretické pozice: Podle nich je „tra závažné problémy s vybavením informací, kte
diční rozdělení mezi amnézií v temporálním ré byly vytvořeny několik let před nástupem
laloku a amnézií v mezimozku zavádějící, pro amnézie, jindy ji doprovázejí jen menší obtí
tože obě skupiny pacientů mají poškozený že se vzpomínkami, vytvořenými v mnohem
tentýž funkční systém. [...] Navrhovaný hipo- kratším rozpětí. Obecně však platí tento časo
kampálně-diencefalický systém je nutný pro vý gradient: Problémy s vybavením jsou horší
kódování epizodické informace z toho důvo pro vzpomínky, které pocházejí z doby kolem
du, že umožňuje, aby informace byla zařazena vzniku amnézie, než pro informace, které byly
do prostorového a časového kontextu“ (s. 426). získány podstatně dříve.
Tvrdí dále, že existuje druhý systém, který za Většina amnestických pacientů vykazuje jak re
hrnuje perirhinální kortex temporálního lalo trográdní, tak anterográdní amnézii, což mů
ku a střední zadní thalamické jádro (nucleus že naznačovat, že obě souvisejí s poškozením
medialis dorsalis thalami), jež se účastní posou stejných mozkových struktur. Nálezy z vyšetře
zení pocitu známosti (familiarity) v rekognič- ní post mortem svědčí o tom, že rozsah retro
ních paměťových testech. Je obtížné nalézt pa grádní i anterográdní amnézie souvisí s mírou
cienty s poškozením pouze jednoho z těchto poškození mediálních temporálních struktur
systémů, protože „v naprosté většině případů mozku. Pro obě je navíc společné, že je dopro
amnézie jsou poškozeny jak hipokampálně- vázejí poruchy vybavení a rekognice konkrét
-anteriomí thalamický systém, tak perirhinál- ních informací (např. veřejných událostí) a au
ně-mediální dorzální thalamický systém, což tobiografických informací.
vede k závažným deficitům vybavení i rekogni Mezi retrográdní a anterográdní amnézií však
ce“. Různé pohledy na uvedenou teorii nalez existují také zásadní rozdíly. Poškození ome
neme v komentářích, které na článek Aggleto- zená na malou hipokampální oblast (CAi) se
na a Browna (1999) v časopise Behavioral and projevují pouze anterográdní amnézií (Gab
Brain Sciences navazují. rieli, 1998). Možná následkem toho koreluje
246
závažnost retrográdní amnézie se závažností Korsakovův syndrom
anterográdní amnézie často pouze nízce. Ně Do mnoha studií amnézie byli zařazeni tak
kteří pacienti trpí fokální retrográdní amné řka výhradně korsakovovští pacienti. Jak vhod
zií, u které je hlavní deficit spíše retrográdní ní jsou tito pacienti k tomu, abychom na zákla
než anterográdní. Tito pacienti vykazují po dě jejich studia pochopili procesy, související
škození předního temporálního laloku, zad s amnézií? Narážíme zde totiž na dva hlavní
ního temporálního laloku nebo frontálního problémy: 1) Jejich amnézie má obvykle zhor
laloku. Důležité přitom je, že uvedené oblasti šující se tendenci a neostrý počátek. To je způ
nejsou přímo spojovány s amnestickým syn sobeno vzrůstajícím deficitem thiaminu (vi
dromem. taminu Bi - pozn. překl.), který je následkem
Hypotézu vlivu temporálního laloku na vznik chronického alkoholismu. Je proto obtížné ur
retrográdní amnézie podpořili Reed a Squire čit, zda minulé události proběhly před nástu
(1998) studií čtyř amnestických pacientů: Vy pem amnézie, nebo až po něm. 2) Tito pacienti
šetření magnetickou rezonancí ukázala, že mají často poškozenou širokou oblast mozku.
všichni čtyři měli narušený hippocampus, Zpravidla jsou zasaženy pro paměť zcela zá
avšak pouze dva měli také poškození ležící sadní struktury jako hippocampus a amygda
v temporálním laloku. Tito dva pacienti vyka la. Navíc dochází k poškození frontálních la
zovali závažnou anterográdní amnézii pro fak loků, což s sebou může nést různé kognitivní
ta a události, zatímco zbývající dva měli antero deficity, které nesouvisejí přímo s paměťovým
grádní amnézii na vzpomínky pouze v rozsahu systémem, ale které mají na paměťový výkon
několika let.59 Tato zjištění vedla Reeda a Squi- nepřímý vliv (např. poruchy pozornosti nebo
rea (1998, s. 3953) k následujícímu závěru: „RA exekutivních funkcí - pozn. překl.). Kdyby by
[retrográdní amnézie] může být buď poměrně la mozková poškození korsakovovských paci
omezená, nebo velmi rozsáhlá, což závisí na entů limitovanější, mohli bychom závěry těch
tom, zda je poškození omezené na hipokam- to studií interpretovat snáze.
pální formaci, nebo zahrnuje také temporální
kortex.“ Reziduálni schopnost učení
Přesný vztah mezi retrográdní a anterográdní Máme-li porozumět amnézii, je důležité všim
amnézií zůstává nejasný. Současný stav pozná nout si těch aspektů učení a paměti, které zů
ní shrnuli Mayes a Downes (1997, s. 30): „Exis stávají u amnestických pacientů víceméně
tují jistě dostatečně silné důkazy pro tvrzení, neporušeny. Tyto aspekty běžně nazýváme re-
že podstatné prvky AA [anterográdní amné ziduálními schopnostmi učení. Bylo by užiteč
zie] a RA [retrográdní amnézie] se od sebe od né sestavit seznam schopností, které jsou bě
lišují, ale jsme stále příliš vzdáleni tomu, aby hem amnézie narušeny, a těch, které nejsou.
chom nezvratně podpořili buď disociaci, nebo Srovnáním obou seznamů by pak bylo mož
její opak.“ né identifikovat ty procesy a/nebo paměťové
struktury, které jsou u amnestických pacientů
» Autoři učebnice píší o anterográdní amnézii, citovaná studie však zahrnovala výzkum retrográdní i anterográdní amnézie
a pro pochopení následující citace i v kontextu této části je lepší zaměnit pojem „anterográdní“ za „retrográdní". Závažnost
obou forem amnézie totiž u pacientů pozitivně korelovala (pozn. překl.).

postižené. Taková zjištění by stačila k navrže Corkinová (1968) popsala pacienta H. M., jenž
ní nové, silné teorie amnézie. Poznatky, které se byl schopen naučit zrcadlově kreslit a dob
máme k dispozici, jsou ovšem mnohem ome ře plnit úlohu sledování pohybu, která spočí
zenější, než bychom si přáli. Přesto je nyní de vá v následování pohybujícího se cíle pomocí
tailněji představíme. manuálních operací (pohybů rukou). Rychlost
jeho učení byla v případě této úlohy nižší než
Krátkodobá paměť u zdravých jedinců. Čermák et al. (1973) nao
Amnestičtí pacienti mají obecně nenarušenou pak zjistili, že korsakovovští pacienti se učili
krátkodobou paměť, ale výrazně poškozený tuto úlohu v průměru stejně rychle jako zdra
systém dlouhodobé paměti. Úlohu číselného ví lidé. Amnestičtí pacienti však byli pomalejší,
rozsahu plní korsakovovští pacienti takřka stej pokud se učili projít prstem bludiště.
ně dobře jako zdraví lidé (např. Butters & Čer Typická úloha se sériovým reakčním časem za
mák, 1980). Podobné výsledky vykazují také ji hrnuje prezentování vizuálních podnětů na
ní amnestičtí pacienti. Například pacient N. A. jednom ze čtyř možných míst, přičemž úko
začal trpět amnézií poté, co mu při šermová lem je co nej rýchlej i zmáčknout tlačítko odpo
ní pronikl kord nosem do mozku. To způsobi vídající danému umístění. Celá sekvence cílů
lo rozsáhlé poškození diencefalické a mediální se io-i2krát opakuje a ukazuje se, že s opa
temporální oblasti. Pacient podstoupil operaci kováním se výkon zkoumaných osob zlepšu
poškozených temporálních laloků a současně je (viz též pasáž o implicitním učení - pozn.
mu byly odstraněny části hippocampu a amyg- překl.). U amnestiků je učení této dovednos
daly. Teuber, Milnerová a Vaughan (1968) zjis ti prakticky nenarušeno (např. Nissen & Bul-
tili, že v testu číselného rozsahu podával paci lemer, 1987).
ent normální výkon, což naznačovalo, že nemá Zrcadlové kreslení je testovou metodou, která
poškozenou krátkodobou paměť (Wickelgren, vyžaduje obkreslení grafické figury podle před
1968). lohy, avšak toto obkreslování je možno sledo
Měření číselného rozsahu však není jediný vat pouze v zrcadle. Výkon se s praxí zlepšuje
způsob, kterým můžeme krátkodobou paměť jak u zdravých lidí, tak u lidí s amnézií (např.
hodnotit. Baddeley a Warringtonová (1970) Milner, 1962).
zjistili u amnestických pacientů normální vý Které mozkové oblasti souvisejí se získáním
kon také v jiných měřeních krátkodobé paměti těchto dovedností? Senzomotorické učení je
(např. efekt novosti u volného vybavení). často narušeno u pacientů, kteří mají z důvo
dů různých nemocí (např. Parkinsonova nebo
Osvojování dovedností Huntingtonova choroba nebo Gilles de la Tou-
Dovednosti, jimž se učíme, můžeme rozdě retteův syndrom) poškozená bazálni ganglia.
lit na senzomotorické a percepční. Co se tý Zhoršený výkon v úloze zrcadlového kreslení
če senzomotorických dovedností, u amnestic navíc vykazují pacienti s mozečkovými lézemi
kých pacientů byla zjištěna normální rychlost (např. Sanes, Dimitrov & Hallett, 1990). Gab
učení u úlohy se sledováním pohybu, sériové rieli (1998, s. 98-99) předložil hypotézu, která
ho reakčního času a zrcadlového kreslení (viz má tyto závěry vysvětlit: „Učení dovednostem,
Gabrieli, 1998). O každé z těchto dovedností se které probíhá v uzavřených smyčkách a jehož
zmíníme samostatně. součástí je průběžná vnější, vizuální zpětná
248
vazba o chybách během pohybů, závisí na mo parietálním kortexu. S postupnou praxí ale ak
zečku. Naopak učení dovednostem, které pro tivita klesala za současného vzestupu aktivi
bíhá v otevřených smyčkách a jehož součástí je ty v levém inferiorním okcipito-temporálním
plánování pohybů a až pozdější zpětná vazba kortexu. Gabrieli (1998, s. 99) uvádí: „Tyto po
o chybách, závisí na bazálních gangliích.“ suny v aktivitě mohou reprezentovat postup od
Rovněž neurozobrazovací techniky odhalily spoléhání na vizuálně-prostorové dekódování
účast bazálních ganglií a mozečku na senzo- zrcadlově obrácených slov u nenacvičeného vý
motorickém učení. PET studie ukázaly zvýše konu směrem k přímému čtení u výkonu po
nou aktivaci bazálních ganglií během úlohy se kročilého.“
sériovým reakčním časem a u jiných úkolů, vy
žadujících učení specifickým manuálním sek Opakovací priming
vencím (např. Hazeltine, Grafton & Ivry, 1997). O efektu opakovacího primingu jsme se v této ka
Předpoklad, že funkce mozečku souvisí s ko pitole zmínili dříve. Gabrieli (1998, s. 100) ten
rekcí chyb, je podpořen zjištěním, že mozeč- to pojem vysvětluje následovně: „Primingem
ková aktivita klesá v souvislosti se snižujícím během opakování nazýváme změnu ve zpra
se počtem chyb v percepčně-motorických úlo cování podnětu, obvykle slova nebo obrázku,
hách (Friston et al., 1996). následkem předchozí prezentace téhož ne
Nejčastěji používanou úlohou na učení per bo podobného podnětu.“ Amnestičtí pacien
cepčním dovednostem u amnestických pacien ti obecně vykazují u percepčních i pojmových
tů je čtení zrcadlově obráceného textu. V tom úloh normální nebo skoro normální primin-
to úkolu můžeme sledovat obecné zlepšení gový efekt.
v rychlosti čtení, které nastává s praxí, a specific Čermák et al. (1985) srovnávali percepční pri
ké zlepšení, které je dáno opakovaným čtením ming u pacientů s Korsakovovým syndromem
stejné skupiny slov nebo vět. Cohen a Squire a u neamnestických alkoholiků. Pacientům
(1980) popisují u amnestických pacientů obec byl prezentován seznam slov a následně úlo
né i specifické zlepšení, které bylo patrné ještě ha s primingem. Touto úlohou byla percepč
po tříměsíční pauze. Martoneová et al. (1984) ní identifikace slov, která byla prezentována
získali obdobné výsledky, přičemž obecné zlep v co nejkratších časech, jež však ještě stačily
šení bylo stejně velké u pacientů i u normál k jejich rozpoznání (přečtení). Výkon u korsa-
ních osob, specifické však nikoliv. Je možné, že kovovských pacientů byl podobný jako u kon
zdravé osoby (na rozdíl od amnestických) jsou trolní skupiny, přičemž doba potřebná k iden
schopny používat strategie vedoucí ke zrychle tifikaci slov, která se dříve objevila v seznamu
ní čtení u opakovaného čtení skupiny slov.6° (tedy minimální doba expozice, která ještě do
Poldrack et al. (1996) studovali mozkové oblas stačovala pro splnění úlohy - pozn. překl.), byla
ti, které se účastní zrcadlového čtení, za použití kratší než u slov, která v seznamu uvedena ne
funkční magnetické rezonance (fMRI): Na za byla (viz obr. 7.6). Amnestičtí pacienti i osoby
čátku zaznamenali zvýšenou aktivitu v pravém v kontrolní skupině tedy vykázali primingový
60 Specifické zlepšeni souvisí zřejmě se zapamatováním konkrétního textu, kdežto obecné zlepšení spíše s postupně se roz
víjející obecnou schopností číst zrcadlový text. To může vysvětlit rozdíl ve specifickém zlepšení u amneziků a u zdravých lidí
(pozn. překl.).

Rekognice a percepční identifikace u korsakovovských pacientů a neamnestických alkoholiků; zachycena podmínka odlože
ného testovaní. Údaje podie Cermaka et al. (1985).
efekt. Autoři studie rovněž použili klasický re kontrolní osoby, u testu doplnění slova ale ne
kogniční test na prezentovaná slova. V soula byl mezi oběma skupinami zjištěn žádný roz
du s výsledky předchozích výzkumů byli v té díl (viz obr. 7.7).
to úloze amnezici podstatně horší než osoby Oba typy primingu studovali také Vaidyaová et
z kontrolní skupiny (viz obr. 7.6). al. (1995). Percepční priming zkoumali meto
Odlišný percepční priming studovali Graf, dou doplnění slovního fragmentu a pojmový
Squire a Mandler (1984): Zkoumané osoby priming vytvářením slovní asociace (např. ja
hodnotily, jak se jim líbí každé slovo z před ké slovo se asociuje se slovem KING, král?).
loženého seznamu. Poté následoval jeden ze Amnezici vykazovali v obou úlohách normál
čtyř paměťových testů. Tri z nich byly klasické ní míru efektu.
paměťové testy (volné vybavení, rekognice, vy U amnestických pacientů můžeme sledovat
bavení s nápovědí), zato čtvrtý test (doplnění různé typy primingu. Jejich výkon se zlepšuje
slova) měřil efekt primingu. V tomto posled v případě předchozí prezentace stejných nebo
ním zmíněném testu byl participantům pre podobných podnětů, a to i přes to, že si tento
zentován třípísmenný slovní fragment (např. fakt neuvědomují (což dokazují slabé výsled
STR_ ) a jejich úkolem bylo co nejrychleji na ky v rekogničních testech). Vědci vedli disku
psat první slovo, které je jako doplnění toho si, zda se rozdílnost aktuálního výkonu a uvě
to fragmentu napadlo (např. STRAP, STRIP, domění během úloh s primingem vyskytuje
česky „řemen“, „proužek“). Míru primingu pouze u amneziků. Důkazy, že tomu tak ne
vyjadřovala pravděpodobnost, s níž byl slovní ní, podali Meudell a Mayes (1981), kteří použili
fragment doplněn slovem objevujícím se v pů úlohu, v níž měly zkoumané osoby vyhledá
vodním seznamu. Ve všech klasických paměťo vat na nakreslených obrázcích zadané objek
vých testech byli amnestičtí pacienti horší než ty. Amnezici opakovali test po sedmi týdnech
250
Volné vybavení, vybavení s nápovědí, rekognice a doplnění slova u amnestických pacientů a kontrolní sku
piny. Data z různých experimentů, které popisují Graf et al. (1984).
a objekty dokázali nalézt rychleji než napopr entů vykazuje nenarušenou schopnost toho
vé i přes velmi špatnou rekogniční paměť na to podmiňování. Avšak pacienti s Korsakovo
předložené obrázky. Když byly znovu testovány vým syndromem dosahují v uvedeném učení
zdravé osoby, ovšem po mnohem delší době (17 horších výsledků, protože mají alkoholem
měsíců), vykazovaly tentýž výsledek. Primin- poškozený mozeček. Účast mozečku během
gový efekt za současné absence uvědomění, že procedury podmiňování potvrdily rovněž PET
jsme dané stimuly vnímali dříve, lze tedy na studie (viz Gabrieli, 1998).
lézt jak u amnestických pacientů, tak u zdra
vých osob.
TEORIE AMNÉZIE
Podmiňování Dříve se většina teoretiků snažila aplikovat
Jednou z forem klasického podmiňování, kte existující teorie normální paměti na amnézii.
rá byla zkoumána u amnestických pacien Například zjištění Baddeleyho a Warringtono-
tů, je podmiňování mrknutí okem. V typic vé (1970) a dalších byla považována za silnou
ké učební situaci je prezentován tón, načež podporu hypotézy většího počtu paměťových
do oka foukne proud vzduchu, který způso skladů, kterou jsme popsali v 6. kapitole. Čer
bí mrknutí. Poté, co je uvedená dvojice pod mák (1979) se snažil vysvětlit amnézii pomo
nětů několikrát zopakována, začíná podmiňo cí teorie úrovní zpracování. Domníval se, že
vanou odpověď - mrknutí oka - produkovat amnestičtí pacienti nedokážou zpracovat vý
již samotný tón. Mnoho amnestických paci znam informace, kterou si mají zapamato

vat, a tento nedostatek sémantického zpraco před malou chvílí - vejdete dovnitř, bavíte se s ním
vání způsobuje závažné narušení dlouhodobé a na minutu odejdete; poté se znovu vrátíte a on si
paměti. Tato teorie však byla opuštěna, proto vůbec nepamatuje, že už jste u něho byl.
že existují dostatečně silné důkazy pro to, že
amnezici význam zpracovat dokážou. Objevuje se také jen málo pochybností o tom,
V současnosti výzkumníci směrují pozornost že sémantická paměť je u amneziků obecně
na typické vzorce deficitu, který amnestičtí pa neporušená. Zcela zjevným příkladem jsou
cienti vykazují, a snaží se formulovat nové te jejich nedotčené jazykové schopnosti, včetně
orie, jež tento vzorec vysvětlují. Některé z ta slovní zásoby a gramatiky, a v podstatě normál
kových teorií byly posléze na základě testování ní výkon v inteligenčních testech.
zdravých osob upraveny. Vědci tedy pro tvorbu Argumentujeme-li však tímto způsobem, na
teorií amnézie využívají data jak od amnestic razíme na zásadní problém - srovnáváme totiž
kých pacientů, tak od zdravých osob. nesrovnatelné. Jazyk a schopnosti, které jsou
Všechny teorie, o nichž se zmíníme dále, po potřebné pro úspěšný výkon v inteligenčním
přely hypotézu existence jednoho unifikova testu, ovládá člověk takřka vždy před nástupem
ného systému dlouhodobé paměti. Většina ba amnézie, zatímco klasické testy epizodické pa
datelů se domnívá, že existují minimálně dva měti jsou založeny na testování informací zís
hlavní typy procesů, které jsou s dlouhodobou kaných po jejím vzniku. Výše popsaná zjištění
pamětí spojeny. Mnozí se zaměřili na paměťo jsou tedy rovněž v souladu s jednoduchým tvr
vé systémy a snaží se identifikovat, které moz zením, že amnézie především omezuje schop
kové struktury se jich účastní. Mnoho teorií se nosti získávat a ukládat nové epizodické a sé
vzájemně překrývá. Z toho důvodu (a z důvo mantické obsahy. Také vybudování nových
du nepřesnosti teoretických přístupů) je velmi sémantických informací totiž může být velmi
obtížné rozhodnout, které teorie jsou přínos obtížné, jak ukázali Gabrieli, Cohen a Corkino-
nější a které méně. vá (1988), kteří popsali případ amnestického
pacienta s téměř nulovou schopností naučit se
Epizodická versus sémantická paměť novou slovní zásobu. Podobně mnoho amne
Jak jsme již dříve uvedli, Tulving (1972) rozli ziků nezná jméno současného premiéra ne
šuje mezi epizodickou pamětí, která ukládá in bo prezidenta a mají velmi špatnou rekogniční
formace o událostech a epizodách, jež se udá paměť na tváře lidí, s nimiž se seznámili ne
ly na daném místě v daném čase, a sémantickou dávno (Baddeley, 1984). Zdá se tedy, že většina
pamětí, ukládající obecné poznatky o světě. Je amnestických pacientů má narušenou schop
možné, že amnezici trpí závažným deficitem nost získávat nové sémantické údaje a stejně
epizodické paměti, ale mají v podstatě netknu tak i epizodické informace.
tou paměť sémantickou. Korsakovův popis ty Podle Wheelera et al. (1997) je důležitý roz
pického amnestického pacienta tento deficit díl mezi autonoetickým uvědoměním („vě
epizodické paměti jasně demonstruje (Korsa dění o sobě“, které nalézáme u epizodických
koff, 1889): vzpomínek) a noetickým uvědoměním („vě
dění o něčem“, které nalézáme u sémantic
Nepamatuje si, zda obědval nebo zda vstal z po kých informací). Důležitost tohoto rozdělení
stele. Někdy pacient zapomíná na to, co se stalo pro studium amnézie zkoumali Knowltonová
252
a Squire (1995): Amnezikům a kontrolní skupi tí? Podle Vargha-Khademové et al. (1997) je to
ně zdravých osob předložili klasický rekognič proto, že mnoho pacientů (včetně H. M.) utr
ní test a požádali je, aby rozdělili položky na ty, pělo poškození hippocampu a zároveň souvise
které si skutečně „pamatují“ a u kterých tedy jící mozkové kůry.
zakládají své hodnocení na vědomé vzpomín
ce, a na ty, které pouze „poznávají“, u nichž Zhodnocení
své hodnocení zakládají pouze na pocitu zná Většina zjištění nepodporuje hypotézu, že by
mosti. Amnestičtí pacienti měli mnohem niž rozlišení na epizodickou a sémantickou paměť
ší skór než kontrolní osoby jak u položek, které mělo pro pochopení amnézie zásadní význam.
si „pamatovali“, tak u položek, které „poznali“, Hlavním problémem je totiž fakt, že mnoho
což naznačuje, že deficit není omezen pouze amneziků má značné obtíže s formováním no
na jednu úroveň uvědomění. vých sémantických paměťových stop. Je však
Některé současné výzkumy však ukazují, že možné, že s oběma typy paměti souvisejí čás
rozlišení mezi sémantickou a epizodickou pa tečně oddělené systémy mozku a že u amnezi
mětí může být při studiu amnézie důležité. ků jsou zpravidla poškozeny oba. Zjištění Var
Vargha-Khademová et al. (1997) studovali dva gha-Khademové et al. (1997) jsou v souladu
pacienty s oboustranným poškozením hippo- s touto hypotézou, která by jistě měla být dal
campu, které utrpěli v raném věku, tedy před ším výzkumem prověřena.
tím, než měli možnost osvojit si sémantické
informace. Beth utrpěla poškození mozku bě Teorie deficitního zpracování kontextu
hem narození a Jon ve věku čtyř let. Oba ti Vybavování z dlouhodobé paměti je obecně
to pacienti měli velmi špatnou epizodickou lepší, když je kontext v čase paměťového tes
paměť na denní aktivity, pořady v televizi, tele tu stejný jako v čase učení, než když se liší (viz
fonické hovory apod. Přesto navštěvovali nor kap. 6). Kontextová informace je též důležitá
mální školy a úroveň jejich řečového a jazyko pro rozlišení mezi podobnými vzpomínkami.
vého vývoje, vzdělanosti a znalostí (např. slov Mayes (např. 1988) se domnívá, že amnestič
ní zásoby) byla v rámci normálu. tí pacienti sice mohou ukládat informace o po
Jak vysvětlíme, že Beth a Jon byli schopni vy ložce, kterou si mají zapamatovat, ale je pro ně
vinout si takřka normální sémantickou paměť, obtížné uchovat a vybavit si kontextovou infor
ačkoliv měli velký deficit epizodické paměti? maci. Tato hypotéza je známá jako teorie defi
Podle Vargha-Khademové et al. (1997, s. 376) citního zpracování kontextu (context processing
souvisí funkce sémantické a epizodické paměti deficit theorý). Protože je kontextová informace
s odlišnými mozkovými oblastmi: „Epizodická o místě a čase uložena společně s epizodický
paměť závisí primárně na hipokampální kom mi, ale nikoliv sémantickými údaji, prolíná se
ponentě většího systému [tedy na hippocampu tato koncepce s teoriemi amnézie zdůrazňují
a související entorhinální, perirhinální a para- cími deficit epizodické paměti.
hipokampální kůře], kdežto sémantická paměť Zásadní zjištění ve prospěch teorie deficitní
závisí především na těchto [mimo hippocam ho zpracování kontextu učinili Huppertová
pus ležících - pozn. překl.] souvisejících kom a Piercy (1976). První den své studie prezento
ponentách.“ Proč však má většina amneziků vali probandům sérii obrázků. Druhý den pre
problém s epizodickou i sémantickou pamě zentovali také sérii obrázků, z nichž některé

použili již první den, jiné však nikoliv. Deset ti obrázkům z prvního dne, než se specifickou
minut po této druhé prezentaci následoval re vzpomínkou na čas učení. Podle výsledků tak
kogniční test, ve kterém měly zkoumané oso korsakovovští pacienti nevykázali takřka žád
by určit, které obrázky byly prezentovány dru nou přímou paměť pro časový kontext, tj. na
hý den. Zdravé kontrolní osoby neměly s touto den, kdy daný obrázek viděli.
úlohou problém (viz obr. 7.8a); správně iden Nejdůležitější výsledky získali Huppertová
tifikovaly takřka všechny obrázky ze druhého a Piercy (1976), když se zeptali svých proban-
dne, a nesprávně identifikovaly jen velmi málo dů, zda už dané obrázky někdy viděli. U toho
obrázků, které byly ukázány pouze první den. to testu tedy nebylo pro správné řešení důleži
Pacienti s Korsakovovým syndromem si ved té uchovávat kontextovou informaci o tom, kdy
li mnohem hůře - správně určili jen 70% ob je spatřili. Jak pacienti, tak normální probandi
rázků z druhého dne a u 51% obrázků prezen plnili úlohu na velmi vysoké úrovni, přičemž
tovaných pouze první den nesprávně určili, že se od sebe lišili pouze nepatrně (viz obr. 7.8b).
se objevily i druhý den. Informace o samotných obrázcích tedy byla
Huppertová a Piercy (1978) navíc zjistili, že u korsakovovských pacientů uložena, ale záro
schopnost rekognice u amnestických pacien veň bylo uloženo velmi málo informací (pokud
tů spíše souvisela s větším pocitem známos vůbec nějaké) o okolnostech, za kterých obráz
ti, který měli u obrázků z druhého dne opro ky viděli.
OBRÁZEK 7.8
Rekognice pro obrázky u korsakovovských pacientů a u kontrolní skupiny zdravých osob. Údaje podle Huppertová a Piercy-
ho (1976).
254
Teorie deficitního zpracování kontextu má rov zích. Tvrzení, že bychom měli rozlišit pouze
něž podporu z oblasti výzkumu amnézie na mezi paměťovými úlohami, u nichž je kontex
původ, při níž jsou fakta zapamatována, avšak tová informace podstatná, a mezi těmi, u nichž
chybí vzpomínka na jejich zdroj. Tuto for tomu tak není, je proto příliš zjednodušující.
mu amnézie zkoumali Shimamura a Squire
(1987). Amnestičtí pacienti si na rozdíl od Explicitní versus implicitní paměť
zdravých osob dokázali méně často vzpome Hypotéza, že úspěšné vybavení informace vždy
nout na původ triviálních faktů, které si však souvisí s vědomou vzpomínkou, byla vyvráce 7
byli schopni vybavit. na nejen ve výzkumech zdravých lidí. Dokla
dy ze studií s amnestickými pacienty totiž pře
Zhodnocení svědčivě ukazují, že vědomá vzpomínka často
V rámci teorie deficitního zpracování kontex není potřebná k tomu, abychom podali dob
tu není zřejmé, proč jsou amnestičtí pacien rý paměťový výkon. Známá anekdota, kterou
ti schopni ukládat informace týkající se údajů vypráví Claparède (1911), toto tvrzení dokládá:
k zapamatování, avšak nikoliv relevantní kon Předtím, než si Claparède podal ruku s jednou
textové informace. Navíc to, co považujeme ze svých amnestických pacientek, schoval si do
za položku k zapamatování a co za kontexto ní špendlík. Tato pacientka později váhala, zda
vou informaci, je často spíše arbitrárni a závi si s ním opět ruku podat, avšak nebyla schopna
sí na výzkumníkovi. Mayes (1988) se domnívá, vysvětlit důvody. Její chování jasně ukázalo, že
že amnestičtí pacienti mají pro zpracování in existuje dlouhodobá paměť, kterou nedoprová
formací omezené kapacity, a tudíž mohou ade zí vědomá vzpomínka na samotnou událost.
kvátně zpracovat danou položku pouze tehdy, Schacter (1987) tvrdí, že amnestičtí pacienti
ignorují-li kontextové informace. Pro tuto hy jsou při testování explicitní paměti (vyžadující
potézu bychom však museli získat nezávislé vědomou vzpomínku) v jasné nevýhodě, avšak
důkazy. v úlohách zapojujících implicitní paměť (kte
Pomocí teorie deficitního zpracování kontex ré vědomé vzpomínky nevyžadují) jsou jejich
tu je obtížné vysvětlit, proč amnezici vykazu výsledky srovnatelné s běžnou populací. Jak
jí v experimentech špatnou rekogniční paměť. můžeme na základě takové teorie předvídat,
Jak jsme viděli v 6. kapitole, kontextová infor většina amnestických pacientů vykazuje naru
mace je pro rekogniční paměť obecně méně šenou paměť na nedávno nabyté sémantické
důležitá než pro vybavení, a přesto amnestič a epizodické informace. Výsledky studií moto
tí pacienti selhávají v obou typech paměťových rického učení a primingu jsou rovněž v soula
testů. Dalším problémem je, že důkazy defici du s Schacterovou teorií, neboť motorické uče
tu kontextového zpracování jsou silnější u pa ní i priming můžeme považovat za implicitní
cientů s poškozením mezimozku než u pacien paměťové fenomény.
tů s poškozeních temporálních laloků (Parkin Pozoruhodné výsledky získali Graf et al. (1984)
& Hunkin, 1997). ve výše zmíněné studii. Jeden z testů explicit
Pro úspěšné plnění mnoha úloh (např. na mo ní paměti zde představovala úloha na vybave
torické dovednosti, priming) není kontextová ní s nápovědí, kde byla zkoumaným osobám
informace pro amneziky podstatná. Tyto úkoly prezentována první tři písmena slova z dříve
se však od sebe podstatně liší v jiných dimen předloženého seznamu, která měly patřičně

doplnit. Testem implicitní paměti bylo také do Je možné, že percepční priming závisí na ji
plnění slova. Byla prezentována stejná tři pís ných mozkových oblastech než explicitní pa
mena jako výše, avšak zadáním úlohy bylo pro měť. Podporu pro takovou myšlenku bychom
stě doplnit jakékoliv slovo, které účastníkům získali, kdybychom nalezli dvojí disociaci.
přijde na mysl. Amnezici plnili tento implicit Museli bychom tedy objevit takového pacien
ní test (doplnění slova) se stejnou úspěšností ta, který má nenarušenou explicitní paměť,
jako normální osoby, avšak selhávali v explicit ale zhoršený percepční priming. To se poved
ním testu (vybavení s nápovědí; viz obr. 7.7). lo Gabrielimu et al. (1995): Pacient M. S. s lé
Příklad nenarušeného percepčního primin zí v pravém okcipitálním laloku měl normál
gu u amnestických osob předvedli Schacter ní výkon v testech explicitní paměti (rekognice
a Churchová (1995). V této studii probandi nej a vybavení s nápovědí), avšak zhoršený výkon
prve slyšeli sérii slov předčítaných hlasem jed v úlohách s percepčním primingem. Autoři té
né osoby. Poté měli určit, která z nově čtených to studie testovali rovněž amnestické pacienty
slov již slyšeli v předchozí prezentaci, přičemž a potvrdili, že vykazují opačný obraz výsledků -
tato slova četl buď stejný, nebo jiný hlas než narušený výkon v testech explicitní paměti, ale
dříve. Jak vidíme na obrázku 7.9 (a), u amne normální percepční priming.
stických pacientů i zdravých osob byl patrný
percepční priming, neboť identifikace opako Zhodnocení
vaných slov byla lepší, pokud byla tato slova Většina úloh, v nichž amnestičtí pacienti po
přečtena stejným hlasem. dávají horší výkon, zahrnuje explicitní paměť,
OBRÁZEK 7.9
Sluchová identifikace dříve prezentovaných slov u amneziků a u kontrolní skupiny, (a) Všechna slova původně prezentovaná
tímtéž hlasem; údaje podle Schactera a Churchové (1995). (b) Slova původně prezentovaná šesti různými hlasy; údaje podle
Schactera et al. (1995).
256
a většina takových úkolů, kdy jsou jejich vý slova a hlas během původní prezentace. Pod
sledky srovnatelné se zdravými osobami, sou le Currana a Schactera (1997, s. 41) „amnezici
visí s implicitní pamětí. V rozporu s tímto zjiš možná nemají nezbytnou schopnost propojit
těním je však fakt, že krátkodobá paměť je hlasy s konkrétními studovanými slovy“. Ten
u amneziků nenarušená (nebo takřka nenaru to pohled na hlavní deficit u amnézie důklad
šená). Testy krátkodobé paměti zahrnují úlo něji rozebereme dále.
hy související spíše s explicitní než s implicitní
pamětí. Rozlišení na explicitní a implicitní pa Datově a pojmově řízené procesy
měť má tedy význam pro testy dlouhodobé pa Roediger (1990) zdůraznil rozdíl mezi procesy
měti, v nichž pacienti vykazují buď dobrý, ne řízenými daty a pojmy. Domnívá se, že impli
bo narušený výkon. citní paměťové úlohy obvykle závisejí na dato
Přes užitečnost uvedeného rozdělení si mu vě řízených procesech, zatímco explicitní pa
síme uvědomit, že hypotéza, podle níž ma měťové úlohy obecně závisejí na procesech,
jí amnezici narušenou explicitní paměť, sama které jsou řízené pojmy. Zpravidla dobrý vý
nevysvětluje jejich paměťový deficit. Jak upozor kon v testech implicitní paměti a narušený vý
ňuje Schacter (1987, s. 501), implicitní a expli kon v úlohách explicitní paměti tak můžeme
citní paměť „jsou deskriptívni pojmy, které se u amneziků vysvětlit narušením pojmově říze
týkají především subjektivního prožitku zkou ných procesů za současné nenarušenosti dato
mané osoby v čase vybavení“. vě řízených procesů.
Někdy však pacienti podávají zhoršený výkon Roedigerův přístup tedy předpovídá závislost
i u testů implicitní paměti. Přibližme si napří paměťového výkonu u amnestických pacientů
klad studii Schactera, Churchové a Boltonové spíše na typu použitých procesů než na tom,
(1995), která je podobná výše zmiňovanému zda využívají explicitní nebo implicitní paměť.
výzkumu Schactera a Churchové (1995). Obě Amnezici by měli plnit dobře takové úlohy, kdy
se zaměřily na hodnocení percepčního pri- jsou během učení i testu zapojeny především
mingu u sluchové identifikace slov. Nyní však datově řízené procesy, a relativně slabě úlohy,
v prvním kole předčítalo seznam slov šest růz které v těchto fázích vyžadují užití pojmově ří
ných hlasů. V následném testu identifikace by zených procesů.
la polovina slov přečtena stejným hlasem jako Současná zjištění podporují spíše hypotézu,
dříve a polovina slov jiným z šesti hlasů, které že amnezici mají narušenou explicitní paměť,
četly slova v prvním kole. Kontrolní osoby vy než hypotézu Roedigerovu. Například Vaidya-
kazovaly priming pro ta slova, která byla pře ová et al. (1995) ověřovali vliv typů procesů tak,
čtena stejným hlasem, avšak amnestičtí paci že v době vybavení použili čtyři experimentál
enti nikoliv, jak vidíme na obrázku 7.9 (b). ní podmínky:
Jak můžeme tyto výsledky vysvětlit? V obou
experimentálních podmínkách naslouchaly 1. Percepční nápovědi (slovní fragmenty); ex
zkoumané osoby slovům i hlasům, které již plicitní test.
dříve slyšely. Jediná výhoda v podmínce „stej 2. Percepční nápovědi (slovní fragmenty); im
ný hlas“ byla ta, že párování slova s hlasem by plicitní test.
lo v obou kolech totožné. Tento fakt mohli vy 3. Pojmové nápovědi (slovní asociace); expli
užít pouze ti participanti, kteří dokázali spojit citní test.

4- Pojmové nápovědi (slovní asociace); impli že“ a zahrnuje epizodickou a sémantickou pa
citní test. měť. Tak například víme, že jsme k snídani mě
li ovesnou kaši a že Paříž je hlavním městem
Podle Roedigerovy teorie by měli amnestič Francie. Procedurální znalosti souvisejí s „vě
tí pacienti plnit špatně obě pojmové úlohy (3 děním jak“ a zahrnují aktivity prováděné na zá
a 4). Ve skutečnosti však byl jejich výkon slabší kladě našich dovedností (např. jak jezdit na ko
v obou explicitních testech (1 a 3), a nenarušený le, jak hrát na klavír) bez nutnosti vědomého
v implicitních úkolech (234). Podobná zjištění vzpomínání na tyto znalosti.6' Deklarativní pa
uvádějí Čermák, Verfaellie a Chase (1995). Zdá měť tak úzce souvisí s pamětí explicitní a pro
se tedy, že Roedigerova teorie rozdíly v dlou cedurální paměť s pamětí implicitní.
hodobé paměti u amnestických pacientů nevy Cohen (1984, s. 96) podal formálnější definici
světluje dostatečně. deklarativních a procedurálních znalostí: Pro
cedurální znalosti používáme, když „naše zku
Zhodnocení šenosti ovlivní organizaci procesů, které řídí
Roedigerův přístup zaměřil pozornost na zá výkon bez [vědomého, verbalizovatelného -
kladní procesy, které se účastní učení a paměti. pozn. překl.] přístupu ke znalostem, na nichž
Některá zjištění (např. Blaxton, 1992) podporu je tento výkon založen“. Deklarativní znalos
jí platnost teorie vhodného transferu i v oblas ti jsou reprezentovány „v systému [...], v němž
ti amnézie a ukazují, že amnestičtí pacien jsou informace [...] nejprve zpracovány nebo
ti mají více narušené pojmové než percepční kódovány, poté uloženy v explicitně dostupné
procesy. Daleko větší množství důkazů však formě pro pozdější použití a nakonec v přípa
svědčí o tom, že narušená dlouhodobá paměť dě našeho požadavku vybaveny“.
u amneziků souvisí spíše s explicitní pamětí
než s pojmově řízenými procesy. Poškození paměťových systémů
Podle Cohena (1984) mají amnestičtí pacien
Deklarativní versus procedurální znalosti ti závažně narušený systém deklarativní pamě
Nejvlivnější teorie amnézie jsou založeny na ti, ale relativně nenarušenou schopnost učit se
předpokladu existence dvou nebo více typů sys procedurálním znalostem. Toto tvrzení je pod
témů dlouhodobé paměti. Podle Massona a Gra- pořeno faktem, že amnezici nemohou snad
fa (1993, s. 6) „je paměťový systém souborem no vytvářet nové epizodické nebo sémantické
vzájemně souvisejících funkcí, které jsou závis paměťové obsahy. Deklarativní znalosti jsou
lé na anatomicky odlišných mozkových struk totiž (z definice) tvořeny právě epizodickými
turách“. Cohen a Squire (1980) navrhli teorii a sémantickými obsahy. Na druhou stranu se
založenou na rozlišení mezi deklarativní znalos amnestičtí pacienti učí mnoha motorickým
tí (declarative knowledge) a procedurální znalostí dovednostem stejně rychle jako normální lidé,
(procedural knowledge). Tato diferenciace připo což je v souladu s tvrzením, že jejich systém
míná Ryleovo (1949) rozlišení mezi „věděním procedurální paměti není narušen.
že“ (knowing that) a „věděním jak“ (knowing Při ověřování platnosti uvedeného rozlišení
how). Deklarativní znalost souvisí s „věděním se výzkumníci snažili určit mozkové struktu-
61 Současně také bez schopnosti tyto znalosti přesně verbalizovat, na rozdíl od znalostí deklarativních (pozn. překl.).
258
ry, které s těmito paměťovými systémy sou Někteří výzkumníci použili k odhalení oblastí
visejí. Jak jsme si ukázali dříve v této kapito účastnících se deklarativní nebo explicitní pa
le, amnézie může být způsobena poškozením měti pozitronovou emisní tomografii (PET).
různých mozkových struktur. Chroničtí alko Squire et al. (1992) zjistili, že krevní průtok
holici, u nichž se vyvine Korsakovův syndrom, v pravém hippocampu byl mnohem větší, když
mají narušený mezimozek a často též frontál zkoumané osoby plnily úlohu na deklarativní
ní laloky. Základními strukturami mezimoz- paměť (vybavení s nápovědí) než při úloze na
ku jsou přitom hypothalamus a thalamus, při procedurální paměť62 (doplňování slovního 7
čemž se zdá, že dorzomediální thalamické kmene). To podporuje hypotézu, že v deklara
jádro (viz obr. 7.5) má pro vznik amnézie klí tivní paměti hraje důležitou roli hippocampus.
čový význam. Podobná zjištění uveřejnili také Schacter et al.
Vznikne-li amnézie následkem encefalitidy (1996).
způsobené herpetickými viry nebo následkem Protože korsakovovští pacienti mají poškoze
operace, která má zmírnit epileptické záchva né frontální laloky, měli bychom posoudit ta
ty, pak je její příčinou poškození mediálních ké vliv těchto struktur v systému deklarativ
temporálních laloků, v nichž má pro paměťo ní paměti. Zdá se, že epizodická paměť závisí
vé funkce klíčový význam hippocampus (Par- jak na frontálních lalocích, tak na mezimoz
kin & Leng, 1993). Měli bychom si též povšim ku (Wheeler et al., 1997). Důležitým aspektem
nout, že mezimozek i mediální temporální epizodické paměti je časové rozlišování, tedy
laloky jsou v rámci limbického systému blíz schopnost zapamatovat si, kdy přesně se dané
ké struktury. události staly. Shimamura, Janowsky a Squire
Squire, Knowltonová a Musenová (1993) se do (1990) zjistili, že pacienti s poškozenými fron
mnívají, že mozkové oblasti související s de tálními laloky plnili hůře úlohu, v níž měli ur
klarativní nebo explicitní pamětí se nacháze čit pořadí, v jakém byla prezentována slova ze
jí v hippocampu a anatomicky propojených seznamu, ačkoliv vykazovali normální reko-
strukturách v mediálních temporálních lalo gnici těchto slov. Horší rozlišování v čase bě
cích a mezimozku, přičemž korové struktury hem této úlohy však projevilo také mnoho pa
slouží jako finální skladiště deklarativní pamě cientů bez poškození frontálního laloku.
ti. McKee a Squire (1992) zjistili, že amnezi Určit mozkové struktury související s implicit
ci s lézemi v mediálním temporálním laloku ní nebo procedurální pamětí je obtížnější než
vykazují podobnou rychlost zapomínání ja v případě explicitní paměti, protože implicit
ko amnezici s mezimozkovými lézemi - doba ní paměť je tvořena několika nezávislými pro
udržení vzpomínky se u nich pohybuje mezi cesy a dovednostmi. Jak jsme však ukázali dří
deseti minutami a jedním dnem. Tyto závěry ve, vědci učinili značný pokrok i v této oblasti.
vedly Squirea et al. (1993) k tvrzení, že mezi Osvojování senzomotorických dovedností závi
mozek a mediální temporální laloky jsou pro sí pravděpodobně na činnosti bazálních gang
deklarativní nebo explicitní paměť srovnatel lií a mozečku a osvojování dovedností percepč-
ně důležité. ních souvisí s činností pravého parietálního
62 Jedná se spíše o úlohu na implicitní paměť než na procedurální paměť. I na jiných místech autoři tyto dva pojmy směšují.
Podstatný je rozdíl patrný z definice obou pojmů, kterou podávají výše (pozn. překl.).

kortexu a levé spodní části okcipito-temporál- • „Zdá se, že [při amnézii] není k dispozici [...]
ního kortexu. Oblasti mozku, které mají vliv záznam nových spojení, vytvořených v pro
na percepční priming, se patrně liší podle po cesu epizodického učení; [...] pro amnezi-
užité percepční modality (zrakové, sluchové). ky je obtížné vytvořit všechna vědomá spo
Zrakového percepčního primingu se účastní jení mezi novými zkušenostmi“ (Baddeley,
oboustranné okcipito-temporální oblasti. Nao 1997, s. 306).
pak pojmový priming závisí na činnosti levého • „Mediální temporální lalok [který je při
7 frontálního kortexu. amnézii často poškozen] se významně podí
Proč jsou lidé vybaveni odlišnými mozkovými lí na propojování nebo integraci informací,
systémy, které souvisejí s deklarativní (expli které mohu být uloženy v oddělených kritic
citní) pamětí a s procedurální (implicitní) pa kých modulech“ (Curran & Schacter, 1997,
mětí? Squire et al. (1993, s. 485-486) se do s. 42).
mnívají, že každý mozkový systém má svou • „Funkční deficit při amnézii je selektivním na
specifickou paměťovou funkci: rušením deklarativní paměti, tj. v podstatě
vztahových reprezentací podporujících pa
Jeden systém zahrnuje limbické/diencefalické měť pro vztahy mezi percepčné oddělený
struktury, které společně s neokortexem poskytu mi objekty, které jsou výsledkem zpracová
jí základ vědomým vzpomínkám. Tento systém ní událostí“ (Cohen et al., 1997).
je rychlý, Jýlogeneticky mladý a specializovaný
na jednorázové učení. [...] Je náchylný k selhání V těchto formulacích nalézáme společné tvr
v tom smyslu, že je citlivý k interferenci a má sklo zení, že pro amnestické pacienty je obtížné
ny k chybám při vybavení. Jeho velká hodnota [...] uchovat integrované nebo propojené infor
ovšem spočívá v tom, že je zdrojem osobní biogra mace v dlouhodobé paměti. Asi nejpropraco
fie a umožňuje kulturní evoluci. vanější teorii amnézie, kterou si dále detailně
Byly odhaleny rovněž jiné typy pamětových ob popíšeme, podali Cohen et al. (1997). Navazují
sahů. [...] Takové vzpomínky mohou být získány, tak na teorii formulovanou Cohenem a Squi-
uloženy a vybaveny bez účasti limbického/dience- rem (1980). Autoři se domnívají, že během
falického mozkového systému. Tyto formy pamě amnézie je narušena deklarativní paměť, ni
ti jsou Jýlogeneticky staré, spolehlivé a konzistent koliv však paměť procedurální. Deklarativní
ní a poskytují nesčetné, neuvědomované možnosti, paměť jsme definovali výše, procedurální pa
jak odpovídat na požadavky světa; [...] vytvářejí měť „provádí na zkušenosti založené vyladě
velké tajemství lidské zkušenosti. ní a modifikaci jednotlivých procesorů a obsa
huje v zásadě neflexibilní, individuální (tedy
Syntéza nevztahové) reprezentace“ (Cohen et al., 1997,
Vývoj teorií amnézie je v posledních letech s. 138).
doprovázen sílícím konsenzem ohledně klí Důkazy, že tento teoretický přístup může být
čových charakteristik této poruchy. Podobné pro popis amnézie vhodnější než rozdělení na
pohledy hájí Baddeley (1997), Curran a Scha explicitní a implicitní paměť, podali Whitlow,
cter (1997) a Cohen, Poldrack a Eichenbaum Althoff a Cohen (1995): Amnestickým pacien
0997), jak je patrné i z následujících citací: tům i kontrolním osobám ukázali reálné scény
a žádali je, aby co nejrychleji odpověděli na po
260
ložené otázky (např. „Je za pomeranči postave ci nemají uloženou informaci o vztazích me
na židle?“). Následovaly další otázky, za součas zi objekty, a tudíž nevyužijí výhod, které se na
ného sledování tří druhů scén: bízejí při zhlédnutí opakované původní scény.
Toto tvrzení podpořil záznam očních pohybů:
1. opakované původní scény; Oční pohyby zdravých osob směřovaly častěji
2. nové scény; k pozměněným oblastem původních scén, za
3. pozměněné staré scény (některé objekty se tímco amnestičtí pacienti nejevili tendenci se
nacházely v nových pozicích). na tyto aspekty zaměřovat. Relativní neúspěch
amneziků v porovnání s kontrolními osoba
Výzkumníci zaznamenávali oční pohyby parti- mi v testu implicitní paměti u nezměněných
cipantů během sledování scén. původních scén a průběh jejich očních pohy
Co Whitlow et al. (1995) zjistili? Obě skupi bů v případě pozměněných starých scén není
ny odpovídaly rychleji při expozici původních možné vysvětlit rozdílem mezi explicitní a im
scén (jak opakovaných, tak pozměněných) než plicitní pamětí.
při zhlédnutí nových situací. Je tedy možné, že Další podporu tvrzení, že amnestičtí pacienti
pro vyřešení úlohy je podstatná implicitní pa mají značné problémy s uchováním integro
měť, která je u amneziků neporušená. Avšak vané informace, podali Kroll et al. (1996). Ti
kontrolní osoby odpovídaly rychleji u opako studovali „slučovací chybu“ (conjunction error),
vané původní scény než u pozměněné původ která nastává, jsou-li nové objekty, vytvořené
ní scény, zatímco amnestičtí pacienti nikoliv sloučením nebo kombinací dříve viděných ob
(obr. 7.10). Tato zjištění naznačují, že amnezi jektů, nesprávně rozpoznány jako staré.
OBRÁZEK 7.10
Rychlost odpovědí na otázky ve třech podmínkách (opakovaná stará scéna; změněná stará scéna; nová scéna). Údaje podle
Whitlowa et al. (1995).

Amnestičtí pacienti vykazují mnoho slučova- že zahrnovat interakce mezi omezeným počtem
cích chyb, a to nejspíše proto, že si pamatu těchto subsystémů. Explicitní pamět souvisí se
jí, že již viděli jednotlivé elementy nových ob sestupnými procesy a simultánním vybavením in
jektů, ale neuvědomují si, že daná kombinace formace z mnoha mozkových systémů zpracová
prvků je nová. vajících informace. Tato masivní informační in
Cohen et al. (1994) použili funkční magnetic tegrace (např. percepční, sémantická, temporální,
kou rezonanci, aby odhalili mozkové oblasti, prostorová atd.) může být nezbytná pro vytvoření
které se integrace informací účastní. Sedmi vědomé vzpomínky na minulou zkušenost.
zdravým osobám prezentovali ve stejném čase
tři typy informací (obličeje, jména a povolání). Podle tohoto názoru je informace zpracována
V některých pokusech se probandi měli naučit ve dvou stadiích: 1) oddělené zpracování v ně
spojit tyto informace, což je úloha, která vyža kolika mozkových subsystémech, 2) integra
duje integrativní proces. V jiných pokusech se ce informace z těchto mozkových subsystémů.
měli pouze rozhodnout, zda daný obličej pat Kognitivní procesy u amnestických pacientů
ří muži, nebo ženě. Plnili tedy úlohu, která in jsou v první fázi nenarušené, ale ve druhé fá
tegraci informace nevyžaduje. Všichni partici zi jsou zásadně oslabené. Různé teorie, které
panti měli při řešení integrativních úloh více jsme v této kapitole představili, jsou s uvede
aktivovaný hippocampus. To naznačuje, že ta ným pohledem obecně slučitelné:
to mozková struktura hraje v úloze spojování či
integrace ústřední roli. • Vědomá vzpomínka na minulost, která je
Přes důležitou úlohu, kterou hippocampus součástí epizodické paměti, může záviset na
plní, jej nemůžeme považovat za sídlo vědo druhém, integrativním stadiu zpracování.
mí. Poškození této oblasti neznemožňuje vě • Teorie deficitního zpracování kontextu se za
domý přístup k mnoha vzpomínkám vytvoře měřuje na neschopnost amnestických paci
ným před nástupem amnézie a ani velké léze entů integrovat kontextovou informaci s in
hippocampu vědomí neovlivňují. Podle Co- formací určenou k zapamatování, k čemuž
hena et al. (1997, s. 148) „hraje hipokampál- pravděpodobně dochází ve druhém stadiu
ní systém ve vědomí pouze nepřímou úlohu - zpracování.
obrazně řečeno organizuje databázi, s níž mo • Teorie vhodného paměťového transferu se
hou ostatní systémy mozku pracovat, a tím zabývá problémy, které amnezici mají s po
determinuje strukturu a rozsah vědomých jmovými procesy. Ty se zpravidla odehráva
vzpomínek“. jí ve druhém stadiu zpracování.
Curran a Schacter (1997, s. 45) uvažovali o vzta • Jak jsme viděli, Cohen et al. (1997) se do
hu mezi uvedenými zjištěními a rozdělením mnívají, že deklarativní paměť se procesu
na implicitní a explicitní paměť: integrace informace významně účastní.
Implicitní pamět zahrnuje především vzestup Závěrečné úvahy

né nevědomé vlivy dřívější zkušenosti, působící Neurozobrazovací techniky znamenají vý
na jednotlivé mozkové subsystémy, a rovněž mů znamný pokrok ve výzkumu systémů mozku,
262
které se účastní dlouhodobé paměti. Tato změ informace do epizodické i sémantické pa
na je dobře popsaná Gabrielim (1998, s. 108, měti zanesena, je však velmi podobný a rov
v závorkách pozn. překl.): „Po dobu takřka něž princip specifity kódování platí u obou
čtvrtstoletí záviselo naše pochopení normální z nich. Epizodická paměť více než paměť sé
nenarušené] organizace mozku na studiu mantická zapojuje prefrontální kortex. Levý
porušené paměti. Nyní mohou začít funkč prefrontální kortex je aktivnější během kó
ní neurozobrazovací studie zdravých moz dování epizodické informace, zatímco pravý
ků osvětlovat, jak a proč poškození jednotli prefrontální kortex je více aktivován během
vých [mozkových] paměťových systémů vedou jejího vybavení.
k různým poruchám paměti.“ • Implicitní paměť. Implicitní paměť se od ex
Přes úspěch tohoto přístupu nám však neuro plicitní liší tím, že u ní chybí vědomá vzpo
zobrazovací techniky vždy neumožní pocho mínka. Relativní podíl implicitní a explicitní
pit, co se v mozku děje. Například Shallice et paměti můžeme odhadnout pomocí výkonu
al. (1994) provedli studii normálních osob, kte v testech inkluze a exkluze. Zásadní rozdíl
ré se učily, nebo si vybavovaly verbální mate existuje mezi percepčním a pojmovým pri
riál, a došli k následujícímu závěru: „Tak jako mingem. Percepční priming je více ovliv
takřka žádná relevantní funkční zobrazova něn zvolenou smyslovou modalitou podně
cí studie, neprokázal ani náš výzkum selek tu než úrovní zpracování, zatímco opačné
tivní aktivaci mediálních mozkových struktur tvrzení platí pro priming pojmový. Pravdě
(s výjimkou thalamu), jejichž poškození způ podobně existuje více druhů implicitní pa
sobuje amnézii“ (s. 635). Fakt, že klíčová ro měti a termín „implicitní paměť“ je často
le hippocampu pro deklarativní paměť není používán jen jako deskripce.
v neurozobrazovacích studiích vždy patrná, po • Implicitní učení. K implicitnímu učení do
ukazuje zřetelně na nutnost zkoumat lidskou chází, když nejsme schopni vůbec nebo
paměť širší škálou výzkumných technik. z velké části verbalizovat to, co jsme se na
učili. Pro empirický důkaz, že uvědomění
SHRNUTÍ KAPITOLY naučeného je minimální nebo žádné, je dů
ležité ptát se zkoumaných osob na uvědo
• Úvod. Informace uložené v dlouhodobé pa mění těch informací, které jsou skutečně
měti používáme několika způsoby. Byly for zodpovědné za zlepšení výkonu. Test uvě
mulovány různé teorie, které se pokouše domění musí být také senzitivní ke všem re
ly popsat různé druhy dlouhodobé paměti levantním znalostem.
a snažily se vysvětlit, jak tato paměť pracuje. • Teorie vhodného transferu. Podle Roedige-
Poslední dobou dochází k přibližování těch ra je důležitý rozdíl mezi datově řízenými
to teorií. Pro jejich testování, jakož i pro neboli percepčními procesy a pojmově říze
jejich vývoj, je velmi významné studium nými procesy. Paměťový výkon je lepší, po
amnestických pacientů. kud v době učení a v době testu používáme
• Epizodická a sémantická paměť. Pro obsahy stejný typ procesů. Byla formulována různá
epizodické paměti je charakteristický pocit, kritéria, pomocí nichž máme rozhodnout,
že si uvědomujeme minulost, který u sé zda paměťový test zahrnuje především per
mantické paměti chybí. Způsob, jakým je cepční, nebo především pojmové procesy.

Rozdělení na percepční a pojmové proce • Podle Roedigera mají amnestičtí pacienti
sy je však přílišným zjednodušením, kte neporušené datově řízené procesy, ale na
ré nemůže plně vysvětlit zjištění učiněná rušené pojmové zpracování, přičemž ty
u amnestických pacientů. to pojmové procesy jsou nutné k fungová
• Amnézie. Studium amnézie vedlo v oblas ní explicitní paměti. Amnezici však špatně
ti výzkumu paměti k vývoji nových teorií plní testy explicitní paměti, i když vyžadu
a umožnilo též testovat teorie stávající. Pro jí zapojení percepčních nebo daty řízených
7 amnestický syndrom je typická retrográdní procesů. Výzkum dále podpořil tvrzení, že
amnézie, anterográdní amnézie, neporuše amnestičtí pacienti mají intaktní systém
ná krátkodobá paměť, normální inteligence procedurálního učení, ale narušený systém
a zbytkové schopnosti učení. Může být způ deklarativního učení (včetně sémantické
soben poškozením mezimozku nebo medi a epizodické paměti). Systém deklarativní
álního temporálního laloku. U retrográdní paměti souvisí s hippocampem a anatomic
amnézie se většinou projevuje časový gra ky propojenými strukturami v oblasti medi
dient a míra retrográdní amnézie příliš ne álního temporálního laloku a mezimozku.
koreluje s anterográdní amnézií. Zbytkové Pro amneziky je obtížné uchovávat v dlou
schopnosti učení u amneziků představují hodobé paměti integrovanou nebo propoje
mj. nenarušené schopnosti senzomotoric- nou informaci.
kého učení a učení percepčním dovednos
tem, priming (percepční a pojmový) a ně DOPORUČENÁ ČETBA
které formy podmiňování.
• Teorie amnézie. Amnestičtí pacienti mají • Baddeley, A. (1997). Human memory: Theory
horší epizodickou paměť než paměť séman andpractice (revised edition). Hově, UK: Psy
tickou. Obecně však mají též problémy vy chology Press. Alan Baddeley zde vyjadřuje
tvářet nové sémantické paměťové obsahy, skepsi k mnoha údajným pokrokům v ob
ačkoliv sémantická paměť vytvořená před lasti teorie paměti.
nástupem amnézie je víceméně nenaruše • Gabrieli, J. D. E. (1998). Cognitive neuro-
ná. Existují důkazy, že amnezici hůře zpra science of human memory. Annual Review
covávají kontext. Není však jasné, proč ma of Psychology, 49, 87-115. Článek seznamuje
jí problém právě s tímto typem informace. s aktuálním stavem výzkumu v oblasti dlou
Navíc teorie deficitního zpracování kontex hodobé paměti s využitím amnezických pa
tu nevysvětluje jejich špatný výkon v reko- cientů a neurozobrazovacích technik.
gničních testech. Amnezici často vykazují • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
narušenou explicitní paměť, avšak nepoško (1998). Cognitive neuroscience: The biology
zenou implicitní paměť. Toto rozdělení však of the mind. New York: W. W. Norton & Co.
amnézii spíše popisuje, než vysvětluje. V sedmé kapitole naleznete zajímavý a kom
Amnestičtí pacienti mají rovněž špatný vý plexní přehled výzkumu paměti za pomoci
kon v některých formách primingu, který neuropsychologických a neurozobrazova
závisí na implicitní paměti. cích metod.
264
• Haberlandt, K. (1999). Human memory: • Parkin, A. J. (1996). Explorations in cognitive
Exploration and applications. Boston: Allyn neuropsychology. Oxford: Blackwell. Devátá
& Bacon. Několik kapitol této knihy (např. kapitola obsahuje vynikající studii o amné
4, 5,10) přibližuje témata z oblasti dlouho zii, psanou významným výzkumníkem
dobé paměti. v oboru.
TEORIE DLOUHODOBÉ PAMĚTI

265
8. KAŽDODENNÍ pamet
8
úvod Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo

Když lidé přemýšlejí o paměti, většinou si ji dosud zdát. Jak upozorňují Koriat a Goldsmith
představují z pohledu své každodenní zkuše (1996, s. 168):
nosti. Diví se, proč jejich vlastní paměť tolik se
lhává nebo proč se něčí paměť zdá o tolik lepší. Ačkoliv tři dimenze - co, jak a kde - jsou při vý
Možná se sami sebe ptají, co by mohli pro zlep zkumech paměti dávány do vzájemného vztahu,
šení své paměti udělat. Jak jsme viděli v kapi nejsou na sobě logicky závislé. Například mnoho
tolách 6 a 7, většina výzkumů lidské paměti se témat každodenní paměti může být zkoumáno
těchto otázek dotýká jen letmo. v laboratoři a i výzkum v přirozených podmínkách
Tento stav přiměl mnoho vědců zabývat se kaž může podléhat přesné experimentální kontrole.
dodenní pamětí. Jak ukázali Koriat a Goldsmith
(1996), přístup daného oboru se od ostatních Koriat a Goldsmith (1996) uvádějí, že tradič
výzkumů paměti obvykle liší ve třech otáz ní výzkum paměti je založen na metafoře skla
kách: diště. Podle této metafory jsou části informací
ukládány do paměti a to, co nás zajímá, je počet
1. Které jevy paměti by měly být studovány? částí, které je možné při rozpomínání vyvolat
Podle vědců zabývajících se každodenní pa zpět. Naproti tomu se ve výzkumu každodenní
mětí mají být ve středu zájmu ty jevy, které paměti používá metafora korespondence. V té
lidé zažívají každý den. to metafoře je důležité, jak přesně si odpovída
2. Jak by měla být paměť zkoumána? Tito věd jí (korespondují) výpověď a skutečná událost.
ci zdůrazňují důležitost ekologické validity Rozdíl mezi oběma přístupy je zřejmý, napří
neboli uplatnitelnosti poznatků v běžném klad při výpovědi svědka zločinu. Podle meta
životě a pochybují o tom, že je těchto cílů fory skladiště je důležité, kolik údajů si svědek
dosahováno v laboratorních výzkumech. vybaví, naproti tomu podle metafory kore
3. Kde by měly být paměťové jevy zkoumány? spondence je důležité, zda si zapamatoval klí
Někteří odborníci na každodenní paměť čové údaje (např. detaily tváře pachatele). Jiný
prosazují výzkum v přirozeném prostředí. mi slovy, v metafoře korespondence je důležitý
266
obsah, co bylo zapamatováno, zatímco v meta Kvavilashviliová a Ellisová (1996, s. 200), tyto
foře skladiště nikoliv. spory „jsou již na ústupu, pravděpodobně díky
Neisser (1996) se pokusil definovat rozdíl mezi mnohostrannosti současné výzkumné praxe,
tradičním výzkumem paměti a výzkumem pa která ztěžuje až znemožňuje vést jasnou čáru
měti v každodenním životě. Zkoumané osoby mezi ekologickými a laboratorními přístupy ve
v tradičních výzkumech jsou obecně motivová studiu paměti“. Paměťové jevy každodenního
ny být ve svých výpovědích co nejpřesnější. Na života musí být podrobeny empirickému testo
proti tomu výzkum každodenní paměti by měl vání, které může probíhat v přirozených i v la
být založen na myšlence, že „zapamatovávání boratorních podmínkách.
je druh účelné aktivity“ (Neisser, 1996, s. 204). Kvavilashviliová a Ellisová (2004) tyto myš
Tento přístup zahrnuje tři základní předpokla lenky dále rozvíjejí. Tvrdí, že koncept ekolo
dy týkající se každodenní paměti: gické validity se skládá ze dvou aspektů, které
bývají často zaměňovány: 1) reprezentativnosti,
1. Má svůj účel. 2) zobecnitelnosti. Reprezentativnost odpovídá
2. Má osobní dimenzi, tzn. je ovlivněna osob přirozenosti experimentální situace, stimulů
nostními a dalšími faktory. a úlohy, zatímco zobecnitelnost odpovídá roz
3. Je ovlivněna požadavky situace, například sahu, v němž je možné aplikovat experimen
přáním na někoho zapůsobit. tálně zjištěné poznatky ve skutečném světě.
Všeobecně se považuje zobecnitelnost za důle
Některé způsoby, jak motivace v každodenním žitější než reprezentativnost.
životě ovlivňuje paměť, studoval Freud (viz Kvavilashviliová a Ellisová (2004) se zabýva
kap. 6). Používal termín vytěsnění pro motivo jí výzkumy, které postrádají reprezentativ
vané zapomínání velmi zúzkostňujících vzpo nost, ale jsou dobře zobecnitelné. Například
mínek a považoval je u svých pacientů za běžný Jost (1897) používal nereprezentativní pod
jev. Přístup k vlastním vzpomínkám bývá čas něty, jako jsou nesmyslné slabiky, a zjistil, že
to ovlivněn různými motivačními faktory. Jedi procvičování rozprostřené na delší dobu vede
nec se může snažit být ve svých vzpomínkách k lepšímu výkonu než krátkodobé intenzivní
upřímný, ale také si může chtít uchovat důstoj procvičování. Tento efekt byl znovu zkoumán
nost přeháněním vlastních úspěchů a zlehčo v mnoha studiích, které již měly mnohem lep
váním svých neúspěchů. I v běžném životě ší reprezentativnost. Například Smith a Roth-
jsou situace, kdy lidé usilují o maximální přes kopf (1984) zjistili, že rozprostřené procvičo
nost svých vzpomínek (např. při školním testu; vání vedlo k lepšímu zapamatování látky ze
při snaze zapamatovat si položky nákupu), nic statistiky; Baddeley a Longman (1978) zjistili,
méně přesnost nebývá typicky hlavním cílem. že rozprostřené procvičování vedlo u pracovní
Je škoda, že právě tyto motivační faktory zatím ků pošty k lepšímu zapamatování směrovacích
nebyly ve výzkumech každodenní paměti sys čísel než intenzivní procvičování.
tematicky zkoumány. Než uzavřeme tuto pasáž věnující se výzkumu
Dříve se vedly velké spory o relativních výho každodenní paměti, stručně se zmíníme o jed
dách a nevýhodách tradičního laboratorní né zajímavé studii. Conway, Cohen a Stanho-
ho výzkumu a výzkumu každodenní paměti. peová (1991) měřili, kolik si absolventi psycho
Dnes již tyto spory nejsou aktuální. Jak ukázaly logie po uplynutí až dvanácti let zapamatovali
KAŽDODENNÍ PAMĚŤ 267

látky z kognitivní psychologie. Ve svém výzku bavovat události ze svého života, v podstatě
mu se zaměřili na znalost výzkumných metod, ztratili svou vlastní identitu.
pojmů a jmen (např. Broadbent) a předložili Jak nejlépe studovat autobiografickou paměť?
studentům různé didaktické testy (rekognič Uvědomme si, že na určité otázky lidé často od
ní test, pravdivost vět, vybavování). Celkově byl povídají chybně - například téměř 40 % lidí si
paměťový výkon těchto studentů velmi slušný, nevybaví kratší hospitalizaci, když jsou na ni do
což může být pro studenty povzbudivá zprá tázáni byť jen s ročním odstupem! Belli (1998)
8 va! Konkrétně si nejlépe pamatovali výzkum proto doporučoval používat jako metodu kalen
né metody, patrně proto, že se s nimi setkali dář událostí. Dotazovaným osobám je předlo
v různých dalších kurzech. Pojmy si pamato ženo několik základních témat (bydliště, práce)
vali také dobře, protože si byli schopni vybavit a jsou požádány, aby si vybavily všechny odpo
schémata a další útržky informací, které tyto vídající události za jeden rok. Tak je postupně
pojmy navzájem propojovaly. Nejhůře si vyba zkonstruován obraz života daného člověka. Bel
vovali jména, ale i po dvanácti letech byl jejich li (1998, s. 403) uzavírá: „Tradiční kladení otá
výkon lepší, než kdyby naslepo hádali. zek v dotaznících [...] směřuje k segmentování
jednotlivých aspektů minulosti respondentů,
AUTOBIOGRAFICKÁ PAMĚŤ kalendáře událostí naopak pomáhají respon
dentům uvědomit si provázanost jednotlivých
Podle Conwaye a Rubina (1993) „je autobiogra aspektů, které zároveň slouží jako nápovědi pro
fická paměť pamětí na události vlastního živo vybavování vzpomínek.“
ta“ (s. 103). Pojmy autobiografická pamět a epi
zodická pamět (viz kap. 7) se značně překrývají, Struktura autobiografické paměti
protože vybavování osobních událostí a epizod V autobiografické paměti máme uloženo ob
zahrnuje oba typy paměti. Na druhou stranu rovské množství vzpomínek, od krajně spe
si lze představit epizodickou paměť, která ne cifických k velmi obecným, od triviálních po
spadá pod autobiografickou: „To, co jsem včera velmi podstatné. Abychom odhalili strukturu
obědval, je dnes součástí mé epizodické pamě nebo organizaci autobiografické paměti, mů
ti, ale jako nepodstatné se dozajista nedosta žeme sledovat způsoby vybavování osobních
ne do mé autobiografické paměti - pro můj ži informací. Conway (1996) pomocí takových
votní příběh to nemá žádný význam“ (Nelson, údajů identifikoval tři úrovně autobiografické
1993, s. 357). Podobně některé obsahy autobio paměti:
grafické paměti „nejsou doprovázeny pocitem
znovuprožívání minulého“ (Wheeler, Stuss • Životní období: podstatné časové úseky defi
& Tulving, 1997, s. 335). nované určitou významnou probíhající udá
Autobiografická paměť má vztah k našim hlav lostí (např. bydlet s někým, pracovat pro ur
ním životním cílům, našim nej silnějším emo čitou firmu).
cím a k našim významům. Jak upozornil Co • Obecné události: opakované a/nebo dlouhé
hen (1989), náš smysl pro vlastní identitu události (např. dovolená v Rakousku) čítající
neboli sebepojetí závisí na schopnosti uvědo dny až měsíce. Obecné události spolu souvi
movat si svou osobní historii. Lidé (např. po sí navzájem a souvisí také s životními ob
mozkové příhodě), kteří si nejsou schopni vy dobími.
268
• Vzpomínky vázané k události: obrazy, poci z obecných událostí. Proč je tomu tak? Infor
ty a detaily, které se vztahují k obecným udá mace obsažená v obecných událostech není ani
lostem a pokrývají období vteřin až hodin. příliš obecná (jako u životních období), ani pří
liš specifická (jako u vzpomínek vázaných na
Každá z úrovní má svůj význam. Jednotlivá události). Anderson a Conway (1993) sledovali
životní období obsahují vlastní motivy, poci vztah časového průběhu a obsahu k organiza
ty a odkazují na určitou podmnožinu autobio ci obecných událostí. Zjistili, že když byli lidé
grafických znalostí, což platí i v případě překrý požádáni o informace k obecné události, typic
vajících se období. Životní období jsou velmi ky začali u nejvýraznějšího detailu a potom po
účinnými nápověďmi pro vyvolávání informa stupovali v popisu chronologicky.
cí z paměti, účinnějšími než ostatní nápovědi. Význam zajímavých detailů byl prokázán
Conway (1996) požádal účastníky svého výzku i v dalším experimentu (Anderson & Conway,
mu, aby si vybavili události k určitým podněto- 1993), v němž bylo zjištěno, že přístup k obec
vým slovům (např. restaurace). Účastníci po ným událostem je rychlejší přes odlišující de
tvrdili, že si v duchu často procházeli příslušná taily než přes jiné nápovědi. Podle Conwaye
životní období a obecné události, než popsa a Rubina (1993, s. 106) jsou „obecné událos
li detaily události. Podnětová slova byla uvede ti organizovány vytvářením kontextu k odlišu
na slovy odkazujícími na určité životní období jícím detailům, které pomáhají odlišit jednu
(např. střední škola) a nebo slovy neutrálními. obecnou událost od druhé a které reprezentu
Průměrný čas vybavení určité vzpomínky byl jí téma určité události; [...] tato tematická orga
u neutrálních slov 2,7 s, ale pouze 1,8 s, když nizace je doplněna časovou organizací, která
uvozující slovo odkazovalo na nějaké konkrét (alespoň částečně) zachovává v rámci obecné
ní životní období. události pořadí akcí tak, jak se staly“.
Conway (1996) v dalších studiích zjistil, že vy Znalostmi vázanými na události se zabýval
volání autobiografických vzpomínek trvá vý Brewer (1988). Účastníci jeho výzkumu dostá
razně déle než vyvolání jiných informací z pa vali v náhodných intervalech signály, při kte
měti. Kupříkladu vybavení autobiografických rých měli zaznamenat, na co právě myslí a co
vzpomínek trvalo lidem v průměru 4 vteřiny, dělají. Později jim byly předkládány nápovědi
ale stačila jim jediná vteřina k ověření základ a byla testována jejich paměť. Nejlépe si pama
ních osobních údajů (např. jméno jejich ban tovali místa, dále potom činnosti a myšlenky.
ky). Podle Conwaye trvá vyvolání autobiografic Zkoumané osoby si myšlenky vybavovaly nej
ké vzpomínky déle, protože je rekonstruována lépe, když nápovědí byla akce, a naopak. Vy
spíše než reprodukována. Zjistil, že informace bavení dalších smyslových informací výrazně
z autobiografických vzpomínek sdělených při záviselo na vybavení ostatních aspektů událos
dvou různých příležitostech se výrazně odlišu ti. V případech, kdy si účastníci výzkumu udá
jí (i když obě výpovědi dělí jen několik dní), což lost vybavili dobře, tvrdili, že vybavené smyslo
je rovněž v souladu s představou, že autobio vé zážitky byly blízké původní zkušenosti.
grafické vzpomínky jsou rekonstruovány. Barsalou (1988), Conway (1996) a další se do
Když jsou lidé bez omezujících podmínek po mnívají, žeautobiografickévzpomínky majíhie-
žádáni, aby se podělili o své autobiografické rarchickou strukturu. Podle Barsaloua (1988)
vzpomínky, většina jejich výpovědí se skládá existují hierarchické „partonomie“ - znalosti
KAŽDODENNÍ paměť 269

vázané na události tvoří část obecné události opak). Jak upozornila Berntsenová (1998, s.
a každá obecná událost tvoří část životního ob 136), „výsledky ukazují, že v paměti udržujeme
dobí. Tento pohled potvrzují pozorování pacien velký objem různých epizod, které jsou často
tů s mozkovým poškozením. Podle Conwaye nepřístupné volnímu vybavení, ale snadno pří
a Rubína (1993) nemáme žádné záznamy o pa stupné vybavení neúmyslnému“.
cientech trpících amnézií, kteří by si dokázali Hlavním důsledkem zjištění Berntsenové je
vybavit znalosti k určitým událostem, ale sou to, že hierarchická úroveň, která se zdá nejdů
časně si nevybavovali znalosti k obecným udá ležitější, závisí na metodách, které jsme při stu
lostem a životním obdobím. Podobně neexis diu autobiografické paměti použili. Jak Bemt-
tují pacienti, kteří by si byli schopni vybavit senová (1998, s. 138) ukázala:
obecné události, ale ne životní období. Infor
mace na vrcholu hierarchie (tj. znalosti vzta Pokud autobiografická pamět tvoří hierarchii [...],
hující se k životním obdobím) jsou nejméně je to hierarchie bez „stabilní“ základny. Základní -
zranitelné a informace z dolní části hierarchie ve smyslu nejpřístupnější - úroveň se mění pod
(tj. znalosti vázané na události) jsou naopak le toho, jaká vybavovací strategie je použita. Ze
nej zranitelnější. Podle všeho fakt, že disponu jména se zdá, že záleží na tom, zdaje vybavování
jeme obrovským množstvím informací o ži úmyslné, či neúmyslné.
votních obdobích, zajistí, že většina forem po
škození mozku neznemožní přístup k těmto Vzpomínky v průběhu života
znalostem. Představme si, že budeme sedmdesátiletým li
dem předkládat klíčová slova (např. podstatná
Zhodnocení jména označující běžné předměty) a sledovat,
Představa, že autobiografická paměť je organi jaké vzpomínky u nich vyvolají. Z kterých ob
zována do hierarchické struktury, je užitečná, dobí jejich života bude pocházet nejvíce vzpo
nicméně není jisté, zda prostřední úroveň (úro mínek? Budou si spíše vybavovat nedávné zá
veň obecných událostí) je tak důležitá, jak tvr žitky, nebo události z dětství a rané dospělosti?
dí Conway. Berntsenová (1998) rozlišuje mezi Rubin, Wetzler a Nebes (1986) se těmito otáz
úmyslnými a neúmyslnými autobiografickými kami zabývali a svá zjištění shrnují do několi
vzpomínkami. Ve většině výzkumů jsou po ka hlavních jevů (viz obr. 8.1):
kusným osobám předkládány nápovědi slou
žící k vyvolání autobiografických vzpomínek. • Retenční funkce vzpomínek z posledních
Tyto výzkumy se tedy soustřeďují na úmyslné dvaceti let, kdy starší vzpomínky jsou hůře
vzpomínání. Naproti tomu neúmyslná autobio vybavované než čerstvější vzpomínky.
grafická vzpomínka je ta, která „přijde na mysl • Vzpomínkový boom, projevující se překva
bez předchozích pokusů ji vyvolat“ (Berntsen, pivě velkým množstvím vzpomínek z obdo
1998, s. 118). Neúmyslné autobiografické vzpo bí mezi 10. a 30. rokem, obzvláště mezi 15.
mínky se sledují tak, že požádáme pokus a 25. rokem.
né osoby, aby si o nich vedly záznamy. Výraz • Dětská amnézie, projevující se téměř úpl
ně větší podíl neúmyslných vzpomínek se pojí nou absencí vzpomínek z prvních pěti let ži
s určitými událostmi (89% oproti 63%; a na vota.
270
OBRÁZEK 8.x
Množství vzpomínek na uplynulé události v závislosti na dekádě života, kdy k nim došlo. Na základě údajů
Rubina et al. (1986).
Vzpomínkový boom obecně není pozorován mínky, které by pokusným osobám stály za
u lidí do třiceti let, a často ještě ani u čtyřiceti uvedení v autobiografii; dále například jména
letých, u starších lidí je ale patrný téměř vždy. vítězů Oskarů a aktuální události té doby.
Rubín a Schulkind (1997) použili mnohem ví
ce klíčových slov než předchozí studie. Zjistili, Teoretický pohled
že „nic nenapovídá tomu, že by podoba distri Jak můžeme tato zjištění interpretovat? Re
buce vzpomínek závisela na tom, zda se ze tenční funkce pravděpodobně odráží postup
ptáme na 1000, nebo jen na 100 vzpomínek“ né zapomínání v průběhu času, ale příčiny
(s. 863). Také prokázali, že tento úkaz není jen vzpomínkového boomu jsou méně zřetelné.
důsledkem zprůměrování výsledků několika Celý jev může souviset s tím, že mnoho no
osob. Zkoumali výpovědi pěti sedmdesátile vých nebo prvních událostí se pojí s obdobími
tých lidí a u každého z nich prokázali existenci adolescence a rané dospělosti, a takové událos
vzpomínkového boomu. ti si dobře pamatujeme. Cohen a Faulknerová
Rubín, Rahhalová a Poon (1998) zjistili, že (1988) ukázali, že 93 % živých vzpomínek se tý
sedmdesátiletí si zvláště dobře vybavují vzpo ká jedinečných událostí nebo situací, které se
mínky z rané dospělosti, zejména význam udály poprvé. První zkušenosti se dobře pama
né knihy, živé vzpomínky a také takové vzpo tují, což prokázali Pillemer et al. (1988), kteří

požádali pokusné osoby, aby si po více než dva zuje schopnost rozpoznat vlastní podobu) po
ceti letech vybavily čtyři vzpomínky z prvního skytuje pro organizaci vzpomínek úplně nový
ročníku na vysoké škole. 41% těchto vzpomí systém. Spolu s tímto kognitivním pokrokem
nek pocházelo z prvního měsíce výuky. ve vývoji šelf jsme svědky zrodu autobiografic
Rubín et al. (1998) formulovali spekulativní te ké paměti a konce infantilní amnézie.“
orii vzpomínkového boomu. Podle nich „nám Z tohoto teoretického východiska vyplývá, že
nejlépe utkví v paměti začátek nějakého obdo spodní hranicí lidských nejranějších vzpomí
8 bí stability, které trvá až do okamžiku vybave nek by měly být zhruba dva roky věku, což je
ní“ (s. 13-14). Tvrdí, že pro většinu dospělých v souladu s pozorováním. Nicméně je těžké
začíná období stability v rané dospělosti, pro prokázat, že vývoj vědomí vlastního „já“ je zde
tože to je doba, kdy se čerstvě vyvinul smysl je příčinou. Howe a Courageová (1997) se domní
jich dospělé identity. Vzpomínky z rané dospě vají, že kognitivní procesy, jako je třeba opa
losti mají také výhodu novosti, protože k nim kování, podstatné pro zapamatování se v prů
dochází krátce po začátku dospělé identity. Ty běhu dětství teprve vytvářejí, a proto relativně
to dva faktory, novost a stabilita, pomáhají vy málo autobiografických vzpomínek pochází
tvářet silné vzpomínky z těchto důvodů: z období dvou až pěti let.
• Novost: vyžaduje větší úsilí. Deníkové studie

• Novost: chybí zde proaktivní interference (in Při výzkumu často není možné hodnotit přes
terference s předchozím učením). nost vzpomínek daného člověka na událos
• Novost: vede k výrazným vzpomínkám (viz ti z jeho života. Lintonová (1975) a Wagenaar
kap. 6). (1986) řešili tento problém prováděním dení
• Stabilita: události ze stabilních životních kových studií, při kterých si pravidelně zazna
období budou pravděpodobně použity jako menávali osobní události. Oba později zkouše
model v budoucích událostech. li svou paměť na události v různých časových
• Stabilita: poskytuje kognitivní strukturu, kte odstupech.
rá slouží pro stabilní organizaci podnětů. Lintonová (1975) si po dobu šesti let zapisovala
každý den stručný popis nejméně dvou událos
Jak je tomu s infantilní amnézií? Nejpřesvěd tí. Každý měsíc náhodně vybrala dva tyto popi
čivější vysvětlení podali Howe a Courageová sy a snažila se vybavit si dané události co nejlé
(1997), kteří ji spojují s obdobím utváření poci pe. Míra zapomínání závisela zejména na tom,
tu sebe sama (self) na konci druhého roku živo zda byla daná událost již dříve testována. Na
ta. Děti ve věku okolo dvaceti měsíců projevu příklad přes 60 % událostí starých čtyři a půl
jí známky rozvoje pocitu sebe sama, například roku bylo úplně zapomenuto ve srovnání s mé
při rozpoznání vlastní podoby - na svůj obraz ně než 40 % stejně starých událostí, které byly
v zrcadle reagují dotyky, nesmělým smíchem dříve alespoň jedenkrát testovány. Tato zjiště
a odvracením pohledu. Několik měsíců po ní ukazují důležitost opakování jako prevence
té děti začínají používat slova jako „já“ a „ty“. zapomínání.
Nej důležitější předpoklad Howeho a Courage- Jedním z hlavních důvodů, proč bývají událos
ové je následující: „Vývoj kognitivního self na ti zapomínány, je jejich podobnost s mnoha
konci druhého roku života (tak jak na něj uka ostatními. Například Lintonová příležitostně
272
navštěvovala setkání jistého výboru ve vzdále la, jak postupovala při vybavování co největšího
ném městě. První z těchto zasedání si jasně pa počtu událostí z daného měsíce. Když se jedna
matovala, ale většina ostatních jí splývala. Lín- lo o měsíc vzdálený méně než dva roky, hlavní
tonová (1975) to vyjádřila tak, že její sémantická strategie byla založena na procházení událos
pamét týkající se zasedání se časem zlepšovala, tí v pořadí, v jakém nastaly. Oproti tomu u del
zatímco výkon její epizodické paměti klesal. ších časových vzdáleností víc využívala vybavo
Dá se předpokládat, že události, které byly vání podle kategorií (např. navštívené sportovní
v daném čase považovány za důležité a velmi zápasy, pořádané večírky).
emotivní, budou zvláště dobře zapamatovány. Wagenaar (1986) si v průběhu šesti let zazna
Ve skutečnosti vliv důležitosti a emocionality menal více než 2000 událostí. U každé událos
na zapamatování nebyl příliš velký. To je mož ti si poznamenal informace o tom, o koho nebo
ná způsobeno tím, že přisuzovaná důležitost o co šlo a kde a kdy se událost odehrála, spolu
a emotivnost události v dobách zapamatování se svým hodnocením příjemnosti, význačnos
a vzpomínání spolu příliš nekorelovaly, a udá ti nebo výjimečnosti a emocionality. Potom tes
losti, které byly ve své době důležité a emocio toval svou paměť a využíval informace „kdo“,
nální, tak s odstupem času již nevypadají. „co“, „kde“ a „kdy“ jako nápovědi, a to buď sa
Jaké strategie používáme při vybavování udá mostatně, nebo v kombinacích. Informace ty
lostí ze své minulosti? Lintonová (1975) popsa pu „co“ se ukázaly jako nejúčinnější nápovědi,
Vybavené množství vzpomínek na osobní události v závislosti na počtu dostupných nápovědí a stáří vzpo
mínky. Upraveno podle Wagenaara (1986).

pravděpodobně proto, že autobiografické úda kap. 18) a toto zaměření může podbarvit způ
je jsou organizovány podle kategorií. V hodno sob, jakým si pamatují svou minulost. To, co
cení užitečnosti po nich následovaly informace si pamatujeme ze svých životů, záleží částečně
„kde“, „kdo“ a „kdy“. Informace „kdy“ se sama na rysech naší osobnosti.
o sobě ukázala jako naprosto neúčinná. Čím
více nápovědí bylo podáno, tím byla větší prav Datování autobiografických vzpomínek
děpodobnost vybavení (viz obr. 8.2). Avšak i se Lintonová (1975) i Wagenaar (1986) shodně
třemi nápověďmi byla téměř polovina událos zjistili, že dokážou poměrně dobře datovat
tí za pět let zapomenuta. Když se tyto pozapo- vzpomínky ve svém životě. Jak si zapamato
menuté události týkaly další osoby, tato osoba váváme čas, kdy se události staly? Lidé často
byla požádána o doplňující informace. Téměř vztahují události ve svém životě k delším ži
ve všech případech tyto informace Wagenaaro- votním obdobím (Conway & Bekerian, 1987).
vi stačily k vybavení události, což naznačuje, že Navíc někdy usuzujeme na dobu události pod
velká většina životních událostí může být stále le toho, kolik si o ní pamatujeme. Pokud si pa
uchovávána v dlouhodobé paměti. matujeme jen málo, předpokládáme, že se to
Vysoká hodnocení význačnosti, emocionál stalo již před dlouhou dobou. Tento nápad tes
ní angažovanosti a příjemnosti se pojila s vyš tovali Brown, Rips a Shevell (1985), kteří požá
ší mírou vybavení, zejména výrazný byl efekt dali účastníky výzkumu, aby určili datum ně
význačnosti nebo výjimečnosti. Efekty význač kolika novinových zpráv z posledních pěti let
nosti a emocionality zůstávaly podobně silné (1977_19^2)- Velmi známé události (např. střel
v různých časových odstupech, od jednoho ro ba na prezidenta Reagana) byly datovány blíže
ku do pěti let, zatímco efekt příjemnosti časem současnosti v průměru asi o tři měsíce, zatím
klesal. co u málo známých událostí docházelo k po
Komplexnější obraz Wagenaar (1994) získal sunu o tři měsíce směrem do minulosti. V ná
detailní analýzou 120 příjemných a nepříjem sledující studii Brown, Shevell a Rips (1986)
ných vzpomínek ze své studie. Když v událos požádali účastníky, aby odhadovali data veřej
tech hrál hlavní úlohu někdo jiný, byly mno ných událostí, které byly buď politické (např.
hem lépe zapamatovány příjemné události. podepsání důležité smlouvy), nebo nepolitické
Avšak u událostí, kde sám hrál hlavní úlo (např. výbuch sopky St. Helens). Účastníci čas
hu, tomu bylo právě naopak. Groeger (1997, to využívali orientační body (landmark), tj. udá
s. 230) spekuluje, zda toto zjištění nemůže od losti, jejichž data dobře znali. Například někdo
rážet Wagenaarovy osobnostní vlastnosti: „To, si dobře vybaví datum výbuchu sopky St. He
co Wagenaar nebere v úvahu, je možnost, že lens, protože si jej spojí s tím, že se krátce před
on sám má tendenci být spíše sebekritický ne ním zasnoubil (začátky a konce životních ob
bo rezervovaný.“ dobí jsou užitečnými orientačními body). Ori
Kazuistiky Lintonové (1975) a Wagenaara entační body byly jako pomůcky pro datování
(1986) jsou velmi zajímavé, ale musíme být veřejných událostí využity asi v 70 % případů,
opatrní u předpokladu, že systém autobiogra jako orientační body sloužily jak události ve
fické paměti je u všech stejný. Například úz řejné, tak i osobní. Více než 60 % politických
kostní a depresivní jedinci si vybavují nepo událostí bylo datováno pomocí jiných politic
měrně větší počet negativních událostí (viz kých zpráv, zatímco jen 31% z nich bylo spojo
274
váno s osobními událostmi. Naproti tomu dvě hájit, musel tvrdit, že si pamatuje detaily měsí
třetiny orientačních bodů pro datování nepoli ce starých rozhovorů. Názor, že naše vzpomín
tických událostí byly osobního rázu. ky jsou spíše obecně „pravdivé“ než přesné,
podporuje také další zjištění. Barclay (1988)
Přesnost autobiografických vzpomínek používal rekogniční paměťové testy pro měře
Jak přesné jsou naše vzpomínky na minulé ní přesnosti osobních vzpomínek zaznamená
události? Jedná se o složitý problém, protože vaných do deníků. Účastníci výzkumu dělali
obvykle nemáme přístup k objektivním úda mnoho chyb, ale jejich autobiografické vzpo
jům o tom, co se vlastně stalo. Historicky za mínky byly pravdivé v tom, že odpovídaly pod
jímavou výjimkou byl případ spojený s aférou statě skutečných zážitků.
Watergate na počátku 70. let, kdy se zjistilo, ja Naše autobiografická paměť je někdy méně
kou roli sehrál prezident Nixon se svými spo pravdivá, než bylo dosud uváděno. Dean si ve
lupracovníky při vloupání do hotelu Watergate svých vzpomínkách na rozhovor s preziden
tem přisoudil příliš aktivní a významnou ro
a jak tuto roli tajil. Tento případ byl pro věd
li - jako by si pamatoval rozhovor tak, jak by
ce zabývající se pamětí velmi zajímavý, protože
si přál, aby proběhl. Možná mají lidé schéma
všechny rozhovory, které se odehrály v Oválné
sebe sama (šelf schéma, organizované informa
pracovně Bílého domu, byly nahrávány.
ce o sobě), které ovlivňuje, jak vnímají a jak si
Neisser (1981) porovnal tyto záznamy se svědec
zapamatovávají informace. Někdo tak ambi
tvím prezidentova poradce Johna Deana před
ciózní a egoistický jako Dean mohl být zamě
komisí vyšetřující aféru Watergate. Zajímavé
řen pouze na ty aspekty rozhovoru, ve kterých
byly zejména Deanovy tehdy devět měsíců sta
hrál dominantní roli, a tato selektivní pozor
ré vzpomínky na rozhovor s prezidentem Ni-
nost ovlivnila jeho pozdější vzpomínky. Jak tvr
xonem a Bobem Haldemanem (personálním
dí Haberlandt (1999, s. 226), „autobiografic
šéfem Bílého domu) z 15. září 1972, které se
ké vyprávění [...] zachovává klíčové události, tak
týkaly situace okolo Watergate. Podle Neisse- jak byly prožívány, ale není to faktická výpověď;
ra (1981, s. 12): spíše záměr zaujmout určité stanovisko, pro
pojit události nebo je zdůvodnit“.
Deanův popis jednání z 15. září je nesprávný, jak
v použitých slovech, tak v jejich hlavní myšlence. Zhodnocení
[...] Jeho svědectví v sobě mělo hodně pravdy, ale Autobiografické vzpomínky jsou patrně uklá
ne na úrovni „hlavní myšlenky“ rozhovoru. Bylo dány podle kategorií a organizovány hierar
pravdivě na jiné rovině. Nixon byl takový, jakého chicky. Nové nebo první prožitky bývají ob
jej Dean popsal, a věděl to, co mu Dean připisoval, zvláště dobře zapamatovány a tím dochází ke
opravdu šlo o kamufláž. To vše si Dean pamato vzniku vzpomínkového boomu. Budoucí vý
val, jen si nepamatoval skutečný rozhovor, o kte zkum by se měl zaměřit více na vztah mezi se-
rém svědčil. bepojetím nebo osobností a autobiografickou
pamětí. Osobnost ovlivňuje, co si lidé vybaví
Bylo by nemoudré přisuzovat Deanovu svědec ze svých životů, a chyby a nepřesnosti, kterých
tví příliš velkou váhu. Dean nevěděl, že existu se ve svých vzpomínkách dopouštějí. Nakonec
jí nahrávky rozhovorů, a aby se mohl efektivně jedním z důvodů, proč čtou lidé životopisy, je

představa, že autorovy vzpomínky a způsob, suzovali podle toho, jak se hodí k jejich vlast
jakým si je pamatuje, odrážejí jeho charakter. nímu popisu (Popisuje vás ...?). Jiní účastníci
Největším problémem výzkumu v této oblasti tohoto výzkumu prováděli sémantická posu
je obtížná ověřitelnost přesnosti autobiografic zování (Znamená to samé jako ...?), fonetic
kých vzpomínek. ká posuzování (Rýmuje se s ...?) nebo struk
turní posuzování (Obsahuje velká písmena?).
_ VÝZNAMNÉ VZPOMÍNKY V souladu s předpověďmi teorie úrovní zpra
8 cování (viz kap. 6) bylo následné vybavení
Je mnoho důvodů, proč si některé události pa úspěšnější po sémantickém posuzování než
matujeme lépe než jiné. Například vzpomínky po posuzování fonetickém či strukturním.
s emočním nábojem nebo výjimečné událos Hlavním zjištěním výzkumu však byla dva
ti (Wagenaar, 1986) jsou uchovávány lépe než krát vyšší úspěšnost vybavování po seberefe-
události bez takových vlastností. Pokusy iden renčním posuzování ve srovnání se sémantic
tifikovat další faktory spojené s nezapomenu kým (viz obr. 8.3).
telnými nebo dlouho trvajícími vzpomínkami Efekt sebereference je patrný také při srovná
vedly k objevu dvou zajímavých jevů: efektu se ní s efektem reference (vztaženosti) k druhým,
bereference a tzv. flashbulb vzpomínek. kdy se slova posuzují vzhledem k osobě, kte
Zdá se logické, že informace o vlastní osobě rou účastníci znají. Bower a Gilligan (1979)
si pamatujeme lépe než jiné, protože takové zjistili, že takové úkoly vedou obecně k mno
informace nás zvláště zajímají. Tato intuitiv hem horším výsledkům než sebereference.
ní představa je podstatou efektu sebereferen- Podobné paměťové výkonnosti, jakou pozo
ce. Flashbulb vzpomínky6’ vznikají při velmi rujeme při sebereferenci, lze také dosáhnout
důležitých, dramatických a překvapivých ve v úlohách, kdy jako referenční osoba slouží ně
řejných i osobních událostech, jako je napří kdo velmi dobře známý (např. matka).
klad zavraždění prezidenta Kennedyho nebo Symonsová a Johnson (1997) porovnali 60 stu
výbuch raketoplánu Challenger. Brown a Kulik dií sledujících efekt sebereference a sémantic
(1977) zavedli termín „flashbulb vzpomínky“ kého kódování a dalších 69 srovnávajících se
s tím, že takové vzpomínky bývají velmi přes bereferenci s referencí k druhým. Metaanalýza
né a imunní vůči zapomínání. Jak uvidíme, zá (statistická analýza založená na kombinování
kladní otázkou u obou jevů je to, zda procesy výsledků z většího počtu jiných studií) zjisti
s nimi spojené jsou svou podstatou odlišné od la jasný efekt sebereference. Tento jev byl vý
procesů týkajících se běžných vzpomínek. raznější, když byla sebereference porovnávána
se sémantickými úkoly, než když byla srovná
Efekt sebereference vána s referencí k druhým. Je zajímavé, že se
Jednou z prvních studií týkajících se efektu se žádný efekt sebereference neprojevil, pokud
bereference je studie Rogerse, Kuipera a Kir- byly v úloze použity kategorie slov (např. čás
kera (1977), kteří prezentovali účastníkům ti těla) místo osobnostních rysů. Podle Symon-
řadu přídavných jmen a požádali je, aby je po sové a Johnsona (1997) „sebereference nejvíce
4> Flashbulb v angličtině odkazuje na hořčíkový blesk používaný prvními fotografy; v tomto významu vystihuje výraznost a zá-
bleskovitou povahu těchto vzpomínek. Původní anglické slovo jsme v českém překladu ponechali jako termín (pozn. překl.).
276
OBRÁZEK 8.3
Úspěšnost vybavení v závislosti na vstupní úloze a hodnocení „ano'7„ne“. Na základě údajů Rogerse et
al. (1977).
usnadňuje zapamatování, když je použit tako dované informace“ (s. 372). Tuto teorii podpo
vý druh podnětů, který je často organizován ruje zjištění, že efekt sebereference je menší
a rozvíjen přes sebereferenci“ (s. 392). ve výzkumech, které srovnávají sebereferen
ci se sémantickými úlohami dovolujícími roz
Teoretický přístup pracovávání a organizování. Například Klein
Proč dochází k efektu sebereference? Podle a Kihlstrom (1986) porovnávali důležitost se
Rogerse et al. (1977) má každý jedinec rozvi bereference a organizace jako faktorů zapama
nuté sebe-schéma, tj. organizovanou dlouho tování. Účastníci výzkumu dostali seznam po
dobou paměť obsahující znalosti o sobě. Při volání a s každým slovem seznamu prováděli
sebereferenčním posuzování je toto sebe- jeden ze čtyř možných úkolů:
schéma aktivováno a v době vybavování dále
aktivuje síť asociací, a tak slouží jako efektivní 1. Sémantický, organizovaný: „Vyžaduje toto
nápověď. povolání vysokoškolské vzdělání?“
Symonsová a Johnson (1997) rozvinuli teo 2. Sémantický, neorganizovaný: Pro každé slo
rii, podle které „k ESR [efektu sebereference] vo jiná otázka, například „Provádí tento člo
dochází primárně proto, že šelf je dobře vyvi věk operace?“.
nutý a často používaný paměťový konstrukt, 3. Sebereference, organizovaná: „Chtěl jste
který podporuje rozpracování a organizaci kó někdy být...?“

4- Sebereference, neorganizovaná: Rozhodo • Osoba, která informaci poskytla.
vání ano-ne pro každé slovo, například „Na • Místo, kde se jedinec informaci dozvěděl.
prosto důvěřuji svému • Probíhající činnost.
• Jedincův emoční stav.
Organizace měla na zapamatování velký vliv. • Emoční stav ostatních.
Naproti tomu pokud byl kontrolován stu • Důsledky události pro jedince samého.
peň organizace informace, sebereference
již nebyla účinnější než obyčejné sémantic Ústředním bodem Brownovy a Kulikovy teo
ké zpracování. Sebereference dokonce vedla rie (1977) byla odlišnost flashbulb vzpomínek
k horšímu kódování než normální sémantic z hlediska přesnosti a trvalosti a jejich závislost
ké zpracování, nebyla-li použita organizace. na speciálním nervovém mechanismu. Tento
V souladu s touto úvahou dochází k efektu pohled je však sporný. Flashbulb vzpomínky
sebereference pouze v případech, kdy vede si pamatujeme jasně spíše proto, že byly často
k větší organizaci než konkurenční séman vyvolávány, než že by byly odlišně zpracovány
tický přístup. již během dramatické události. Dalším problé
mem je ověřování přesnosti líčených flashbulb
Jak moc výjimečný je efekt sebereference? Pod
vzpomínek. Například Neisser (1982) byl pře
le Symonsové a Johnsona (1997, s. 392) „dů
svědčen, že když se dozvěděl, že Japonci vy-
kazy naznačují, že sebereference je výjimečně
bombardovali Pearl Harbor, poslouchal v roz
efektivní proces - jedinečný je ale pouze v tom,
hlase přenos baseballového zápasu. K útoku ale
že se jedná o velmi procvičovanou úlohu a ve
došlo v prosinci, kdy není baseballová sezóna,
de k spontánnímu efektivnímu zpracování ur
a je tedy téměř jisté, že poslouchal přenos zápa
čitého typu informací, se kterými lidé pracují
su amerického fotbalu, ale místo konání zápa
každý den - jedná se o materiál, který je často
su a jména týmů mu připomínala baseball.
používaný, dobře organizovaný a mimořádně
Bohannon (1988) testoval vzpomínky na výbuch
dobře rozpracovaný“.
raketoplánu Challenger s odstupem dvou týdnů
až osmi měsíců. Vybavování časem kleslo ze
Flashbulb vzpomínky
77% na 58%, což jej vedlo k závěru, že flash
Browna a Kulika (1977) zaujaly živé a detailní bulb vzpomínky jsou zapomínány stejně jako
vzpomínky na určité dramatické světové udá ostatní vzpomínky. Kvalita vzpomínky byla nej-
losti (např. zavraždění prezidenta Kennedyho, lepší, pokud zpráva způsobila silnou emocio
rezignace Margaret Thatcherové). Předpoklá nální reakci a událost byla opětovně v paměti
dali, že při událostech, které jsou jedincem po vyvolávána (viz obr. 8.4).
važovány za překvapující a mají dopad na je Conway et al. (1994) odmítli přijmout teorii, že
ho vlastní život, musí být aktivován zvláštní flashbulb vzpomínky jsou pouze silnější ver
nervový mechanismus. Tento mechanismus zí obyčejných vzpomínek. Podle nich účastní
„vtiskne“ detaily události natrvalo do paměťo ci Bohannonovy studie (1988) možná pouze
vého systému. Podle Browna a Kulika nejsou nepřipisovali havárii Challengeru význam pro
flashbulb vzpomínky jen velmi přesné a dlou vlastní život, což by znamenalo, že nebylo spl
ho přetrvávající, ale také často obsahují násle něno jedno z hlavních kritérií flashbulb vzpo
dující kategorie informací: mínek navržené Brownem a Kulíkem (1977).
278
OBRÁZEK 84
málo mnoho málo mnoho

opakované vybavování
Vzpomínky na výbuch raketoplánu Challenger v závislosti na prožívaných emocích, rozsahu vybavování

a časovém odstupu od události. Na základě údajů Bohannona (1988).
Conway et al. (1994) studovali flashbulb vzpo lidí vykazujících vzpomínky, které lze realistic
mínky na rezignaci Margaret Thatcherové ky považovat za odlišné od obyčejných vzpo
v roce 1990. Tato událost byla považována za mínek, se zabývala vzpomínkami na rezignaci
překvapující a předpokládal se její dopad na Margaret Thatcherové“ (Conway et al., 1994).
většinu Britů, proto by teoreticky měla vyvo Wright, Gaskell a O’Muircheartaigh (1998)
lávat flashbulb vzpomínky. Vzpomínky na tu provedli v Anglii 18 měsíců po rezignaci roz
to událost byly testovány s odstupem několika sáhlé šetření, které ukázalo, že pouze 12 % do
dnů, 11 měsíců a 26 měsíců. Flashbulb vzpo tázaných si událost živě pamatovalo. Conway
mínky byly po 11 měsících nalezeny u 86 % Bri et al. (1994) prováděli svůj pokus se studenty,
tů a jen u 29 % účastníků mimo Británii. Z to což může vysvětlovat vysoký počet flashbulb
ho Conway et al. (1994, s. 337-338) vyvozují: vzpomínek.
„Překvapivým zjištěním této studie byla detail
nost výpovědí britských účastníků, která zůsta Teorie
la konzistentní po dobu 11 měsíců a u menší Conway et al. (1994) tvrdí, že flashbulb vzpo
skupinky dokonce 26 měsíců.“ mínky závisejí na třech hlavních a jednom do
Wright a Gaskell (1995, s. 70) upozornili, že plňkovém procesu:
„jediná studie, která nalezla zvýšené procento

1. Předchozí znalost - pomáhá vztáhnout udá to chybných identifikací může ročně vést k ně
lost k existujícím paměťovým strukturám. kolika stovkám obvinění nevinných lidí. Proto
2. Osobní důležitost - událost by měla být po se svědeckým výpovědím a faktorům ovlivňu
važována za osobně velmi závažnou. jícím jejich spolehlivost věnuje taková pozor
3. Překvapení a emoční stav - událost by měla nost.
způsobovat emoční reakci. Svědecká výpověď může například podléhat
4. Vědomé opakované vybavování - je doplňko konfirmačnímu zkreslení (confirmation bias),
8 vým procesem (někteří lidé s flashbulb vzpo kdy jsou zapamatovávané informace ovlivněny
mínkami na rezignaci Margaret Thatcherové očekáváními pozorovatele. Tento jev ilustruje
si událost znovu nevybavovali) silně spoje výzkum, kdy byl studentům ze dvou americ
ným s existencí flashbulb vzpomínek. kých univerzit (z Princetonu a Dartmouthu)
promítnut záznam fotbalového zápasu týmů
Finkenauerová et al. (1998) navrhli emočně- obou univerzit. Studenti projevili silnou ten
-integrační model. Ten rozšiřoval Conwayův denci tvrdit, že soupeři spáchali mnohem více
model (1994) o faktor novosti a emoční po faulů než jejich vlastní tým.
stoj jedince k hlavním aktérům události. Au Ovlivňuje svědkovu paměť fakt, že trestný
toři zkoumali flashbulb vzpomínky na nečeka čin, který viděl, byl násilný? Studie Loftusové
né úmrtí belgického krále Baudouina a zjistili, a Burnse (1982) ukazuje, že tomu tak je. Účast
že flashbulb vzpomínky zažívali zejména li níci jejich výzkumu sledovali dvě zfilmované
dé, kteří silně sympatizovali s královskou ro verze zločinu. V jedné verzi byl na konci fil
dinou. mu, kdy zloději utíkají, zastřelen mladík kul
Finkenauerová et al. (1998, s. 526) zdůrazňu kou do obličeje. Zařazení násilné scény zhor
jí, že jejich model se s Conwayovým shoduje šilo paměť na detaily z předcházejících dvou
v mnoha klíčových faktorech: „1) překvapení minut. U skutečného násilného činu by byl do
vyvolané zprávou o dané události, 2) posou pad na paměť pravděpodobně ještě větší, proto
zení důležitosti nebo důsledků dané událos že přítomnost násilníků by znamenala nebez
ti, 3) intenzivní emoční stav a 4) opakování.“ pečí i pro svědka.
Ale tyto faktory mohou ovlivňovat vznik jaké
koliv vzpomínky, což přivedlo autory k závěru, Následné informace
že „flashbulb vzpomínky jsou výsledkem běž Elizabeth Loftusová ukázala, že vzpomínka na
ných paměťových mechanismů. Velký počet incident může být systematicky narušena poz
detailů u těchto vzpomínek, jejich jasnost a tr ději pokládanými dotazy. To si ukážeme na
vanlivost svědčí o tom, že došlo ke zvláště efek studii Loftusové a Palmera (1974), kteří účast
tivnímu kódování“ (s. 530). níkům výzkumu promítli filmový záznam hro
madné dopravní nehody. Po zhlédnutí zázna
OČITÁ SVĚDECTVÍ mu účastníci popsali, co se stalo, a odpovídali
na několik otázek. Někteří byli dotázáni: „Jak
Znepokojivým prvkem soudního systému je rychle auta jela, když do sebe vletěla?“, zatímco
fakt, že mnoho nevinných lidí bylo odsouzeno u ostatních bylo slovo „vletěla“ nahrazeno vý
pouze na základě svědecké výpovědi. Fruzze- razem „srazila se“. U kontrolní skupiny otáz
ti et al. (1992) ukázali, že i velmi malé procen ka na rychlost chyběla. Odhadovaná rychlost
280
byla ovlivněna slovesem použitým v otázce, druhá otázka naznačovala, že byl. Pouze 7 %
průměrně 66 km/h u slova „vletěla“ oproti 55 osob dotázaných na „nějaký rozbitý reflektor“
km/h u slova „srazila se“. Implicitní informa odpovědělo kladně, ve srovnání se 17% těch,
ce uložená v otázce tedy ovlivnila způsob, jak kteří byli dotázáni druhým způsobem.
byla nehoda zapamatována. Tendence ke zkreslení paměti pozdějšími in
O týden později byli všichni účastníci dotázáni, formacemi závisí také na tom, jaké má člověk
zda „viděli nějaké rozbité sklo“. Ve skutečnosti sklony podléhat dezinformaci. Tímto aspek
nebylo při nehodě rozbito žádné sklo, ale 32 % tem se zabývali Tomešová a Katz (1997) a zjis
z těch, kteří původně odpovídali na otázku po tili, že lidé, kteří snáze přijímali dezinformace,
rychlosti se slovem „vletěla“, řekli, že rozbi měli následující charakteristiky:
té sklo viděli. Naproti tomu rozbité sklo vidě
lo pouze 14 % účastníků s otázkou se slovem • Obecně nepřesné vzpomínky na prvky udá
„srazila se“ a 12% z kontrolní skupiny, která losti, které nesouvisely s dezinformací.
nebyla na rychlost dotázána (viz obr. 8.5). Na • Vysokou míru živé představivosti.
še paměť na události je tedy křehká a náchyl • Vysokou míru empatie, což znamená, že
ná ke zkreslení. dobře dokážou identifikovat nálady a myš
I zdánlivě triviální rozdíly ve způsobu, jak byla lenky druhých.
otázka formulována, mohou mít značný dopad
na vyvolané odpovědi. Loftusová a Zanni (1975) Pro vyjasnění role individuálních rozdílů v ná
promítli lidem krátký film o dopravní nehodě chylnosti k dezinformaci bude ještě třeba dal
a potom kladli různé otázky. Někteří svědci byli ších zkoumání.
dotázáni: „Viděl jste nějaký rozbitý reflektor?“ Názor, že svědecká paměť je křehká a snad
a další: „Viděl jste rozbitý reflektor?“ Ve skuteč no zkreslitelná, skvěle demonstrovali Schoo
nosti nebyl ve filmu žádný rozbitý reflektor, ale ler a Engstler-Schoolerová (1990). Účastníkům
Výsledky studie loftusové a Palmera (1974),

která sledovala vliv slovesa použitého v popisu
dopravní nehody na vybavení dané události
s týdenním odstupem.

svého výzkumu promítli filmový záznam zloči Zaragozová a McCloskey (1989) navrhli jed
nu. Některé účastníky potom požádali o podrob nodušší řešení. Podle nich účastníci dělají
ný slovní popis pachatelova vzhledu, zatímco to, co si myslí, že se od nich čeká. Představ
ostatní účastníci vykonávali jinou, nesouvisející me si, že například vidí fotografie zachycují
činnost. Nakonec obě skupiny vybíraly pachate cí úraz muže s kladivem, ale čtou popis neho
lovu tvář v rekogničním testu. Ti, kteří podávali dy, kde byl nástrojem šroubovák. Potom jsou
podrobný popis, si vedli hůře než druhá skupi dotázáni, zda bylo použitým nástrojem kladi
8 na. Tento jev, nazývaný slovní zastínění vizuálních vo, nebo šroubovák. Účastníci, kteří si nemo
vzpomínek (verbal overshadowing), patrně nastal hou vybavit, který nástroj muž na fotografii po
díky tomu, že slovní popisy interferovaly s čistě užíval, si mohou vzpomenout, že v popisu se
vizuálními vzpomínkami na pachatelovu tvář. mluvilo o šroubováku. Může jim připadat, že
experimentátorovi vyhoví (a ukážou, že pozor
Teoretický přístup ně sledovali fotografie) tím, že zvolí šroubovák.
Jakým způsobem zkreslují pozdější zavádějí Účastníci dělají to, co si myslí, že se od nich če
cí informace svědeckou výpověď? Podle Loftu- ká; tomu se říká odpovídat na pobídkově charak
sové (1979) informace ze zavádějících otázek teristiky (demand characteristics) situace.
trvale mění paměťovou reprezentaci událos Pozorování nekonzistentní s tímto pohledem
ti tak, že je předchozí vzpomínka „přepsána“ popsal Lindsay (1990). Pokusným osobám
a zničena, což dokládá fakt, že bývá velmi těžké promítl snímky, na kterých údržbář ukradl
ji vyvolat. V jedné studii Loftusová (1979) na v kanceláři peníze a kalkulačku, a po zhléd
bídla účastníkům 25 dolarů, pokud jejich vzpo nutí snímků připojil dezinformace formou vy
mínky budou přesné. Tato incentiva jako obra právěného popisu události. Potom bylo všem
na vzpomínek před zkreslením zavádějícími svědkům popravdě řečeno, že některé infor
informacemi naprosto selhala. mace ve vyprávěném popisu, které se týkaly ná
Názor, že původní vzpomínka na událost je ná sledujícího paměťového testu, byly nepravdivé.
slednou informací zničena, není obecně přijí Tato instrukce měla zabránit vlivu dezinforma
mán, protože existují doklady o tom, že původ ce na paměťový výkon, pokud by hrály význam
ní vzpomínka zůstává uložena v dlouhodobé nou roli pobídkové charakteristiky. Ve skuteč
paměti. Například Dodson a Reisberg (1991) nosti následné informace zkreslily vzpomínky
pomocí testu implicitní paměti prokázali, že účastníků, což ukazuje, že patrně skutečně pů
dezinformace nezničila původní vzpomínky, sobí na paměť.
a proto soudí, že dezinformace jednoduše ty Účinek následných informací na svědecké vý
to vzpomínky znepřístupní. povědi může být také vysvětlen pomocí systé
Loftusová (1992) později ustoupila ze svého mu monitorování zdrojů (source monitoring fra
původního stanoviska a zdůraznila pojem při mework; Johnson, Hashtroudi & Lindsay, 1993).
jetí dezinformace (misinformation acceptance): Paměťová sonda (např. cílená otázka) aktivuje
účastníci „přijali“ dezinformaci, která jim byla paměťové stopy, které se s ní informačně pře
později podána, a považovali ji za platnou část krývají. Tato paměťová sonda aktivuje stopy
svých vzpomínek na danou událost. Tato ten z různých zdrojů. Jedinec se rozhodne pro zdroj
dence přijímat následné informace roste s ča jakékoliv aktivované vzpomínky podle toho, ja
sovou vzdáleností od události. ké informace obsahuje. Zde existuje nebezpečí
282
možné záměny zdrojů. Když vzpomínky z jed Většina pozorovaných účinků dezinforma
noho zdroje připomínají vzpomínky z jiného, cí pravděpodobně odráží skutečné ovlivně
zvýší to pravděpodobnost záměny. Když svědek ní paměti. Tyto účinky mohou zahrnovat ob
chybně přisoudí zdroj dezinformace původní tíže s přístupem k původní vzpomínce (např.
události, potom se dezinformace stane součástí kvůli interferenci) tak, jak navrhuje Loftuso-
vzpomínek na tuto událost. Tato teorie předpo vá (1992), nebo mohou být výsledkem záměny
kládá, že původní vzpomínky na událost a dez zdrojů. Mnoho zkreslení se může také objevit
informace jsou uloženy odděleně a k problé jako důsledek rekonstruktivních procesů zdů
mům dochází v době vybavování. razňovaných Bartlettem (1932).
Teorie systému monitorování zdrojů před Důležitým omezením většiny těchto výzkumů
povídá, že jakákoliv manipulace, která zvýší je zaměření na okrajové detaily událostí (např.
rozsah podobnosti dvou vzpomínek, povede přítomnost nebo nepřítomnost rozbitého skla).
k vyšší pravděpodobnosti záměny zdrojů. Tuto Jak upozorňují Fruzetti et al. (1992), je těžší po
předpověď podporují nálezy Allena a Lindsaye užít následné informace ke zkreslení svědko
(1998), kteří promítli dva obrázkové příběhy lí vých vzpomínek na klíčové detaily (např. vra
čící různé události s různými lidmi v různých žedná zbraň).
prostředích. Účastníci tedy věděli, že infor
mace z druhé prezentace nemají žádný vztah Svědecká identifikace
k události popsané v první prezentaci. Někte Svědecké identifikace podezřelých postavených
ré detaily ale byly v obou příbězích velmi po do řady (tzv. line-up) nebo za chůze jsou velmi
dobné (např. plechovka Pepsi versus plechov nespolehlivé (pro přehled viz Wells, 1993). Sha-
ka Coca-Coly), což způsobilo záměnu zdrojů piro a Penrod (1986) tvrdí, že studie o přesnos
a vedlo účastníky k tomu, že nahrazovali detai ti svědecké identifikace naměří horší paměťové
ly z následné informace detaily v původní udá výsledky než tradiční testy rozpoznávání tváří.
losti. Mezi oběma prezentacemi byl odstup 48 Jeden z klíčových rozdílů obou situací spočívá
hodin; v případě, že by následovaly bezpro v tom, že v rekogničních testech bývají podně
středně po sobě, by si účastníci pravděpodob ty používané při učení i rozpoznávání stejné, za
ně všimli vzájemné podobnosti detailů v obou tímco při identifikaci se podoba tváře mezi sehra
scénách, což by jim pomohlo snížit riziko zá ným incidentem a následnou identifikací mění.
měny zdrojů. Jedním z faktorů ovlivňujících pravděpodob
Mnoho výzkumů v této oblasti může být vy nost nesprávné identifikace je efektivní veli
světleno pomocí Bartlettovy (1932) teorie (viz kost řady, tj. počet lidí, kteří odpovídají svědko
kap. 12). Podle Bartletta zahrnuje vybavová vě popisu pachatele. Když si například svědek
ní proces rekonstrukce, při kterém jsou všech vybavuje, že pachatelem byl muž, potom efek
ny dostupné informace o události použity k re tivní velikost line-upu se třemi muži a dvěma
konstrukci údajů podle principu „jak to muselo ženami je tři, a ne pět. Když pravý pachatel při
být“. Tak mohou nové informace vztahující se line-upu chybí, nízká efektivní velikost vede ke
k původní události poskytovat odlišný základ zvýšené pravděpodobnosti označení nevinné
pro rekonstrukci. Tyto rekonstruktivní procesy ho člověka (Lindsay & Wells, 1980).
mohou hrát roli ve studiích týkajících se vlivu Pravděpodobnost nesprávné identifikace mů
následných informací na svědecké výpovědi. že být také ovlivněna tím, zda byl svědek
KAŽDODENNÍ PAMĚŤ
283
varován, že pachatel nemusí být v line-upu pří • Svědecká výpověď může být ovlivněna
tomen (Wells, 1993). To je pravděpodobně dů způsobem, jak jsou otázky formulovány
ležité zejména pří reálných identifikacích line- (27 %).
upem, protože svědek si může myslet, že by • Používání line-upů s jediným člověkem zvy
policie nepoužila tuto metodu, kdyby si neby šuje riziko nesprávné identifikace (29 %).
la jistá, že jedním z identifikovaných je skuteč
ný pachatel. Proč je svědkův pocit jistoty tak špatným pre-
8 Wells (1993, s. 560) tvrdí, že malá efektivní ve diktorem přesnosti identifikace? Tímto problé
likost line-upu spolu s chybějícím varováním, mem se zabývali Perfect a Hollinsová (1996).
že pravý pachatel může ve skupince chybět, ve Účastníkům promítli film o únosu dívky a po
de k častějším nesprávným identifikacím, pro tom jim předložili rekogniční test týkající se fil
tože svědci mají sklon k relativním úsudkům: mu i obecných znalostí, které s filmem nemě
„Svědek vybere při line-upu toho člověka, který ly nic společného. Přesnost odpovědí na otázky
nejvíce připomíná skutečného pachatele.“ Jak k filmu s pocitem jistoty nesouvisela, ale u otá
můžeme u svědků zmírnit používání relativ zek na obecné znalosti ano.
ních úsudků? Jednou z možností jsou sekven Perfect a Hollinsová (1996, s. 379) vysvětlují
ční line-upy, při kterých jsou jednotlivé osoby tento rozdíl následovně:
prezentovány postupně. Tato metoda snižuje
efekt funkční velikosti a chybějícího varování Lidé mají náhled na své silné a slabé stránky
(Lindsay et al., 1991). v obecných znalostech a podle toho odpovídají na
škále jistoty. [...] Tak například mohou o sobé vé-
Další faktory svědeckých výpovědí dét, že bývají ve sportovních otázkách lepší či horší
Svědecké výpovědi byly předmětem mnoha vý než ostatní. Spatřené události ale nepodléhají po
zkumů. Zvláštní pozornost si zaslouží ty fak dobnému náhledu: lidé většinou nevědí, zda jsou
tory, které odborníci považují za platné a spo lepší či horší [...] než ostatní například v zapama
lehlivé, ale které neodpovídají běžnému názoru. továvání barvy vlasů aktérů.
Kassin, Ellsworthová a Smithová (1989) sesta
vili následující seznam faktorů (v závorkách Perfect a Hollinsová (1996) zjistili, že svědci
uvedena v procentech četnost odborníků, kte většinou více věří svému úsudku u správných
ří se domnívají, že daný faktor odpovídá běž než u nepřesných odpovědí. Do jisté míry te
nému názoru): dy mohou rozlišovat kvalitu vlastních vzpomí
nek, i když nemají k dispozici srovnání, zda
• Svědkův pocit jistoty není dobrým predikto- byli v zapamatovávání detailů události lepší či
rem přesnosti identifikace (3 %). horší než ostatní.
• Svědci mají tendenci nadhodnocovat délku Psychologové pomáhají zajistit, aby se v kri
trvání událostí (5 %). minálních případech postupovalo spravedlivě.
• Svědecká výpověď o určité události často ne Například John Demjanjuk byl obviněn, že byl
odráží jen to, co svědek viděl, ale také infor „Ivanem Hrozným“, který řídil plynové komo
mace, které získal později (7,5 %). ry v koncentračním táboře Treblinka. Hlavním
• Svědkovy vzpomínky sledují obvyklou křiv důkazem byly svědecké výpovědi přeživších věz
ku zapomínání (24 %). ňů zaznamenané 40 let po válce. Psychologové
284
upozornili na nespolehlivost svědeckých výpo • Účinnost nápovědí závisí na informačním
vědí po tak dlouhé době a tato jejich varování by překryvu s informacemi uloženými v pamě
la potvrzena následným stažením obvinění. ťové stopě; jedná se o princip specifity kódo
vání (viz kap. 6).
Kognitivní interview
• K jedné paměťové stopě mohou vést růz
Otázky pokládané během policejního vyšetřová né nápovědi; když jedna selhává, pokuste se
ní mohou mimoděk zkreslit svědkovy vzpomín nalézt jinou. Například když si nedokážete
ky a snížit jejich spolehlivost. Často se stávalo, že vzpomenout na něčí jméno, představte si,
policie svědka při líčení událostí opakovaně pře jak vypadá, nebo se zaměřte na první písme
rušovala a žádala odpovědi na své otázky. Přeru no jeho jména.
šování ztěžuje svědkovo soustředění a zhoršuje
vybavování. V reakci na psychologický výzkum
Geiselman et al. (1985) použili tyto poznatky
vydalo britské ministerstvo vnitra před několika
a vyvinuli metodu základního kognitivního in
lety pokyny, které doporučují, aby policejní po
terview (basic cognitive interview):
hovor probíhal postupně od volného vybavová
ní k obecným otevřeným otázkám a končil kon
• Svědek se pokouší znovu si vytvořit kon
krétními specifickými dotazy.
Podle Fishera a Geiselmana (např. Geiselman, text z doby zločinu, včetně informací o oko
Fisher, MacKinnon & Holland, 1985) by techni lí a sobě samém (např. aktuální nálada).
ka vedení rozhovoru měla být založena na ná • Svědek sděluje o incidentu vše, na co si vzpo
sledujících poznatcích: mene, i když se jedná jen o útržkovité infor
mace.
• Paměťové stopy jsou většinou komplexní • Svědek sděluje detaily incidentu v různém
a obsahují různé druhy informací. pořadí.
OBRÁZEK 8.6
Počet správných výpovědí při použití různých

metod interview. Na základě údajů Geiselmana
et al. (1985).

• Svědek sděluje události z různých pohledů, hrávána a ohodnocena podle počtu získaných
na základě přístupu Andersona a Picherta faktů a rozsahu, ve kterém se tyto fakty sho
(1978), viz kap. 12. dovaly s výpovědí dalšího svědka. Trénink vedl
k nárůstu počtu získaných faktů o 46 % a tam,
Geiselman et al. (1985) zjistili, že průměrný po kde bylo možné výpověď potvrdit, bylo více než
čet správných výpovědí svědků byl při použití 90 % faktů přesných.
základního kognitivního interview 41,1 a pouze
8 29,4 při standardním policejním interview (viz Zhodnocení
obr. 8.6). Hypnóza vedla k průměrnému počtu Kognitivní interview je jedním z největších pří
38 správných výpovědí a je tedy o trochu méně nosů kognitivní psychologie pro společnost.
účinná než základní kognitivní interview. Geiselman a Fisher (1997) prozkoumali vý
Fisher et al. (1987) vytvořili rozšířené kognitiv sledky z více než 40 laboratorních a terénních
ní interview (enhanced cognitive interview), které studií a zjistili, že z kognitivních interview by
zahrnuje východiska základního kognitivního lo získáno o 25-35 % více správných informací
interview, ale přidává následující doporučení než ze standardních policejních interview; tvr
(Roy, 1991, s. 399): dí také, že tento nárůst počtu správných infor
mací nebyl současně doprovázen nárůstem ne
Vyšetřovatelé by měli omezit rozptylování, vést svěd správných informací.
ka k tomu, aby mluvil pomalu, dovolit mu přestáv K obecné použitelnosti kognitivního interview
ky mezi otázkami a odpověďmi, přizpůsobit jazyk existují ale některé výhrady. Za prvé je jednou
konkrétnímu svědkovi, opakovat shrnující komen z klíčových součástí kognitivního interview po
táře, pokusit se omezit svědkovu úzkost, vyhnout kus o znovuvytvoření kontextu z času inciden
se hodnotícím a osobním poznámkám a vždy pře tu. Kontext má ale typicky větší účinek na vyba
zkoumat svědkův popis událostí nebo osob. vování než na rekognici (viz kap. 6), což vedlo
Groegera (1997, s. 250) k závěru, že „i když se
Fisher et al. (1987) zjistili, že rozšířené kogni dá logicky očekávat, že kontext pomůže svěd
tivní interview je ještě účinnější než základní kovi ve vybavování události, správnost rozho
varianta. Svědci podali při rozšířeném kogni dování (tzn. kteří jedinci mu připadají pově
tivním interview průměrně 57,5 správných vý domí mezi stovkami fotografií zločinců) by
povědí ve srovnání s 39,6 v základním kogni neměla těžit z obnoveného kontextu“.
tivním interview. Nevýhodou tohoto přístupu Za druhé Groeger (1997) upozorňuje na to, že
je ale o 28% větší množství nesprávných vý kognitivní interview může zlepšovat vybavová
povědí. ní spíše okrajových než klíčových detailů. Stav
Výsledky Fishera et al. (1987) byly získány rozrušení, který obvykle zažívají svědkové zlo
v nepřirozených podmínkách. Fisher, Geisel činu, může uložení těchto okrajových detailů
man a Amador (1990) použili rozšířené ko zabránit (např. Loftus & Burns, 1982), a pro
gnitivní interview v terénu a vycvičili detekti to tyto detaily nebudou při vybavování vůbec
vy z útvaru pro vloupání policejního oddělení k dispozici.
Metro-Dade v Miami v technikách vedení roz Za třetí kognitivní interview většinou málo na
šířeného kognitivního interview. Policejní in pomáhá vybavování po delším časovém odstu
terview se svědky a oběťmi zločinů byla na pu (Geiselman & Fisher, 1997).
286
Shrnutí oddílu S. tak silné synestézie a tak výjimečnou pa
Výzkum svědeckých výpovědí se ukázal jako měť. Tréninku své paměti příliš času nevěno
velmi přínosný. Teoreticky byly zjištěny způso val a jeho schopnosti byly tedy patrně vroze
by, jakými dochází ke zkreslení lidských vzpo né. Wilding a Valentineová (1991) se dohadují,
mínek, a lépe teď chápeme jejich křehkost. že S. měl možná vyhrazeno více mozkové tká
V praxi zjištění psychologů ovlivňují různé ně pro zpracování smyslových informací, než
části soudního procesu (např. techniky vede je běžné.
ní rozhovoru, rady porotcům). Zásahy psycho S. se od ostatních lidí s mimořádnou pamě
logů tak pomáhají zajistit, aby byli zatýkáni tí odlišoval ve dvou věcech. Za prvé byly jeho
a usvědčováni zločinci, a ne nevinní lidé. schopnosti mnohem větší a za druhé se zdálo,
že jeho talent má jen málo společného s nacvi
čovanými technikami zapamatovávání. Typič
MIMOŘÁDNÉ PAMĚŤOVÉ SCHOPNOSTI
tějším případem je mladík (S. F.) popisovaný
Velká část výzkumů paměti se zaměřuje na je Ericssonem a Chasem (1982), který byl studen
jí omezení, jako jsou výpadky a zkreslení. Zá tem Carnegie-Mellonovy univerzity a dostával
roveň ale může být užitečné studovat jedince plat za to, že každý den jednu hodinu po dobu
s výjimečně dobrou pamětí, abychom pocho dvou let cvičil opakování čísel. Číselný rozsah
pili, jaké principy vedou k efektivnímu učení. (počet náhodných číslic, který subjekt dokáže
Nejznámějším mnemonistou neboli expertem vyjmenovat ve správném pořadí) bývá obvykle
na paměť je Šereševskij, obvykle označovaný kolem sedmi, ale S. F. si jich nakonec zvládnul
pouze jako S., jehož neuvěřitelné schopnosti zapamatovat 80.
studoval ruský neuropsycholog Lurija (1975). Jak to S. F. dokázal? Rozsahu kolem 18 dosáhl
Za pouhé tři minuty se S. dokázal dokonale na tak, že využíval svých podrobných znalostí bě
učit tabulku 50 číslic a byl schopný tyto číslice žeckých časů. Když například byly první čísli
bez námahy vyjmenovat z libovolného směru. ce „3594“, zapamatoval si, že to byl Banniste-
Navíc to, co se naučil, dokázal udržet v pamě rův čas na jednu míli, a tak si tyto čtyři číslice
ti i po několik let. Číslice si S. ukládal ve formě uložil jako jeden celek - paměťový štěp. Roz
vizuálních obrazů a velmi pružně používal ce sah na 80 zvětšil tak, že si tyto štěpy organizo
lou škálu paměťových strategií. Dokázal si na val hierarchicky.
příklad zapamatovat velmi složité verbální in Rozsah paměti na číslice měl S. F. vynikající,
formace tak, že si každý kus informace spojil ale u písmen nebo slov byl jeho paměťový roz
s nějakým dobře známým místem, což je způ sah pouze průměrný. Podobně tomu bylo u Ra-
sob, kterému říkáme metoda místa (method of jana Mahadevana, který dokázal odříkat prv
loci). ních 31811 číslic čísla n (poměr mezi průměrem
S. také často využíval synestézii, což je tendence kruhu a jeho obvodem) za pouhé čtyři hodiny,
jedné modality vyvolávat jinou. Jeho obvyklou což mu zajistilo místo v Guinnessově knize re
strategií bylo zapamatovávat si všechny druhy kordů. Jeho výjimečné paměťové schopnosti se
materiálu ve formě živých vizuálních obrazů. projevovaly také v zapamatovávání číslic: doká
Například jednou řekl S. psychologovi Vygot- zal si zapamatovat 59 číslic prezentovaných vi
skému: „Jaký to máte drobivý žlutý hlas!“ (Lu- zuálně nebo 63 slyšených číslic. V zapamatová
ria, 1975, s. 24). Naneštěstí nevíme, proč měl vání pozice a sklonu obrázků různých objektů

byl ale podprůměrný (Biederman, Cooper, Fox svádět k názoru, že mimořádné paměťové vý
& Mahadevan, 1992). Paměťové výkony pozoro kony jsou založeny na velmi dobře natrénova
vané u lidí jako S. F. nebo Rajan vedly Groege- ných paměťových strategiích. Zjištění Wildin-
ra (1997, s. 242) k závěru, že „existuje jen velmi ga a Valentineové (1994) ale ukazují, že věc je
malá průkaznost, že by mimořádné schopnos složitější. Tito vědci využili toho, že se v Lon
ti překračovaly meze určitých strategií, které se dýně odehrával Světový paměťový šampionát
mnemonisté naučili efektivně používat“. (World Memory Championship), a hodnotili vý
kony soutěžících i diváků s vynikajícími pamě
Teoretický přístup ťovými schopnostmi.
Ericsson (1988) navrhl tři podmínky pro dosa Wilding a Valentineová (1994) roztřídili svůj
žení velmi vysokých paměťových schopností: vzorek do dvou skupin: na 1) stratégy, kteří po
tvrdili časté používání paměťových strategií,
• Smysluplné kódování: informace by mě a 2) přirozené talenty, které jejich skvělé pamě
la být zpracována smysluplně s ohledem ťové výkony provázely již od dětství a mají blíz
na předchozí znalosti; to připomíná teorii kého příbuzného se srovnatelnými paměťový
úrovní zpracování (viz kap. 6). mi schopnostmi. Použili dva typy úloh:
• Struktura vybavování: spolu s informací by
měla být uložena i nápověď pro její pozdější 1. Strategické úlohy (např. vybavování jmen
vybavení; to připomíná princip specifity kó k tvářím), u kterých je pravděpodobné, že
dování (viz kap. 6). budou svádět k využívání strategií.
• Urychlení: rozsáhlé procvičování vede 2. Nestrategické úlohy (např. rozpoznávání
k zautomatizování a zapojené procesy pro sněhových vloček).
kódování a vybavování jsou rychlejší.
Mezi oběma skupinami účastníků byly důleži
Tento teoretický přístup rozvinuli Ericsson té rozdíly (viz obr. 8.7). Stratégům se mnohem
a Kintch (1995), kteří hájí názor, že mimořád lépe dařilo ve strategických úlohách, zatímco
né paměťové schopnosti závisejí spíše na před přirozeně talentovaní byli dobří v obou druzích
chozích znalostech než na rozšířené pracov úloh. Hodnoty v diagramu jsou uvedeny v per-
ní paměti. Podle Ericssona a Kintsche (1995, centilech, a tak můžeme výkon obou skupin
s. 216) je nej důležitějším požadavkem pro mi porovnat s výkonem normálního kontrolního
mořádnou paměť to, že „jedinec si musí spo vzorku (průměrný výkon odpovídá 50. percen-
jovat ukládané informace s vybavovacími ná tilu). Mimořádné výkony mohou být podlože
pověďmi, což mu umožní aktivovat konkrétní ny přirozenými schopnostmi anebo dobře na
nápověď později a tak částečně znovu navodí trénovanými strategiemi. Studie také částečně
podmínky kódování a usnadní vybavení poža potvrdila Ericssonův přístup zdůrazňující dů
dované informace z dlouhodobé paměti“. Na ležitost strategií, protože nejpůsobivější (pře
příkladech různých mnemonických technik konávajícím 90 % populace) byly právě výkony
diskutovaných v následující části uvidíme, jak stratégů ve strategických úlohách.
tyto principy fungují v praxi. Někteří stratégové strávili tréninkem svých
Popsané teoretické poznámky Ericssona schopností stovky hodin. Například 0’Brien,
(1988) a Ericssona a Kintche (1995) mohou který se začátkem 90. let stal paměťovým mi-
288
8
Paměťové výkony stratégů a přirozených talentů ve strategických a nestrategických úlohách. Na základě

údajů Wildinga a Valentineové (1994).
strem světa, tomuto cíli věnoval šest let svého Mnemonické techniky
života. Co jej motivovalo? Jak říká sám 0’Bri- Základním východiskem při pokusech o zlep
en (1993, s. 6): „Mohu být na večírku předsta šení paměti je názor, že související předcho
ven stovce nových lidí a jejich jména si budu zí znalosti jsou užitečné pro efektivní organi
perfektně pamatovat. Představte si, co to udě zaci a uchovávání nových informací. Zkušení
lá s vaší společenskou sebedůvěrou. Moje pa šachisté si dokážou zapamatovat pozice až 24
měť mi pomohla vést lépe organizovaný život. šachových figur, pokud tyto figury tvoří dosa
Již nemusím používat diář: všechny schůzky žitelnou herní pozici (DeGroot, 1966; viz kap.
mám uložené v hlavě. Mohu pronášet proslovy 16), zatímco netrénovaní hráči si zapamatují
nebo vést rozhovory, aniž bych potřeboval na pozice jen asi 10 figur. Tyto výsledky odrážejí
hlížet do poznámek. Mohu vstřebat a opět re rozdíly ve znalostech spíše než v paměťových
produkovat obrovské množství informací, což schopnostech, protože při zapamatovávání po
se hodí zejména při přípravě na testy nebo při zic náhodně umístěných figur se rozdíly mezi
osvojování nového jazyka. A také jsem díky své experty a amatéry stírají.
paměti vydělal značný obnos u blackjackové- Bylo vyvinuto několik technik, jak zlepšit dlou
ho stolu.“ hodobou paměť. Většina využívá některé či
všechny podmínky pro mimořádné výkony

objevené Ericssonem (1988): smysluplné kódo kteří brali v úvahu jen pasivní porozumění
vání, strukturu vybavování a urychlení. Existují (schopnost říci správné anglické slovo, když je
různé systémy kolíčků či visaček, v nichž jsou prezentováno cizí) a nikoliv produktivní učení
zapamatovávané věci spojeny se snadno zapa slov (vyslovit správné cizí slovo k danému ang
matovatelnými objekty neboli visačkami. Nej lickému). Ellis a Beaton (1993) zkoumali pasiv
populárnějším anglickým systémem je „one- ní i produktivní učení na německých slovech
-is-a-bun“, pomůcka založená na básničce „one za čtyř podmínek: klíčové slovo bylo podstat
is a bun, two is a shoe, three is a tree, four is né jméno, klíčové slovo bylo sloveso, strategie
a door, five is a hive, six is sticks, seven is hea- opakování (opakování dvojic německých a an
ven...“. První mentální obraz vytvoříme spo glických slov) a vlastní strategie. Jak je vidět
jením první zapamatovávané věci s houskou z obrázku 8.8, metoda klíčových slov je rela
(bun), druhý propojením s botou (shoe) atd., tivně úspěšnější u pasivního porozumění než
sedmou věc si vybavíme tak, že přemýšlíme, u produktivního učení.
co se pojilo s nebem (heaven). Tato technika vy Proč byla metoda klíčových slov u produktiv
užívá všechny Ericssonovy podmínky a zdvoj ního učení neúspěšná? Pressley et al. (1980)
násobuje efektivitu vybavování (Morris & Reid, to zdůvodňují tím, že „v metodě klíčových slov
1970). Z vědeckého hlediska je škoda, že ne není žádný mechanismus umožňující vybave
víme, která ze tří Ericssonových podmínek je ní celého slova podle klíčového slova“. A proč
nejvíce zodpovědná za úspěch této techniky. byla metoda opakování v tomto případě tak
Při osvojování slovní zásoby cizího jazyka se úspěšná? Opakování značně využívá fonologic
používá metoda klíčových slov (keyword). Nejpr ký okruh, který hraje důležitou roli v osvojování
ve si vytvoříme asociace mezi každým cizím jazyka (Baddeley, Gathercole & Papagno, 1998;
slovem a podobně znějícím slovem nebo frází viz kap. 6).
(klíčovým slovem) mateřského jazyka. Potom Pro osvojování komplexního provázaného ma
si vytvoříme mentální obraz propojující cizí teriálu je možné použít metodu SQjR (Survey,
slovo a jeho anglický ekvivalent. Například rus Question, Read, Recite, Review - česky pro
ké slovo „zvonok“ se vyslovuje jako „zvan-oak“ zkoumej, ptej se, přečti, opakuj, přezkoušej).
a znamená zvonek. To si můžeme zapamato V první „průzkumné“ fázi materiál zběžně
vat tak, že použijeme „dub“ (oak) jako klíčo přečteme a vytváříme si kostru pro porozumě
vé slovo a vytvoříme si obraz dubu se zvoneč ní. Ve druhé fázi si klademe otázky podle ná
ky ve větvích. zvů jednotlivých pasáží textu, abychom si lépe
Tato metoda je účinnější, pokud jsou klíčová uvědomili záměry pisatele. Ve třetí fázi text dů
slova dodána, než když si je musí student vy kladně přečteme a máme stále na mysli otáz
tvářet sám. Atkinson a Raugh (1975) prezento ky z předchozí fáze. Ve čtvrté, opakovací fázi
vali 120 ruských slov a jejich anglických ekviva se snažíme sami sobě popsat podstatu jednot
lentů. Díky metodě klíčových slov se paměť na livých kapitol a nakonec se přezkoušíme z to
daná ruská slova zlepšila o přibližně 50% při ho, co jsme si přečetli. Základní myšlenkou je
testování po krátkém časovém odstupu a o té v průzkumné fázi aktivovat předchozí znalosti
měř 75% při delším intervalu (6 týdnů). a v dalších fázích aktivně a cíleně propojit tyto
Ellis a Beaton (1993) poukázali na důležité znalosti s novým materiálem.
omezení studie Atkinsona a Raugha (1975),
290
OBRÁZEK 8.8
Zapamatování cizích slov v závislosti na použité strategii a jeho úspěšnost v produktivním učení a pasivním
porozumění. Upraveno podle Ellise a Beatona (1993).
né návody nejvíce souvisejí s naším každoden

Zhodnocení
ním životem.
Při studiu paměti se vědci tradičně zaměřují
na její omezení, je však také zajímavé a důle
žité studovat situace, kdy dochází k mimořád PROSPEKTIVNÍ PAMĚŤ
ným paměťovým výkonům. Ericsson a Kintsch
(1995) přispěli k našemu pochopení úspěšných Většina studií zabývajících se pamětí se zamě
paměťových strategií, ale teoretický výzkum za řuje na retrospektivní paměť. Středem zájmu
tím postupuje pomalu - většina paměťových je minulost, zejména lidská schopnost pama
technik je účinná, ale nevíme, co to konkrét tovat si prožité události nebo získané znalosti.
ně způsobuje. V každodenním životě si ale často potřebuje
Některé metody vyžadují časově náročný tré me zapamatovat zamýšlené akce, které chce
nink a mají jen omezenou použitelnost. Na me teprve uskutečnit.
příklad jen málokdy v životě se potřebujeme Jedním z mála pokusů zkoumat prospektivní
učit posloupnosti nesouvisejících slov, což je paměť úplně přirozeným způsobem byla stu
to, co nám umožňují metody jako „one-is-a- die Marshe, Hickse a Landaua (1998), kteří zjis
-bun“. Obecné návody (např. studijní metoda tili, že lidé podle svých vyjádření mají v průmě
SQ3R) jsou méně účinné než specifické pamě ru 15 plánů na následující týden. Přibližně 25 %
ťové pomůcky, ale naneštěstí právě tyto obec těchto plánů neuskuteční - hlavními důvody

bývají změny časového plánu a priorit. Celkem Rozdíl mezi retrospektivní a prospektivní pa
pouze 3 % z těchto plánů se neuskuteční kvů mětí je také v tom, že u retrospektivní pamě
li tomu, že jsou zapomenuty. Zapomínání bý ti míváme více vnějších nápovědí, zejména ve
vá častější u záměrů něco učinit nebo říci než srovnání s prospektivní pamětí založenou na
u povinností či schůzek. čase. Pokud vnější nápovědi tak často chybějí,
Je důležité rozlišovat mezi prospektivní pamě jak je možné, že je prospektivní paměť úspěš
tí založenou na čase (time-based) a na události ná? Morris (1992) odkazuje na studii, která
(event-based). Prospektivnípamětzaložená na ča ukázala, že i nápovědi, které se jen okrajově tý
se zahrnuje úkoly pamatovat si, že máme pro kají zapamatovávané akce, mohou někdy po
vést určitou akci v daný čas (např. přijít v 19:30 stačovat ke spuštění prospektivní paměti. Na
do hospody). Naproti tomu prospektivní pamět příklad jednomu účastníkovi experimentu,
založená na události znamená pamatovat si, že který dostal pokyn zatelefonovat experimentá
máme vykonat nějakou akci za určitých pod torovi, jeho úkol připomněl plakát informující
mínek (např. předat zprávu někomu, až jej po o jiném psychologickém experimentu.
tkám). Kvavilashviliová (1987) demonstrovala odliš
Sellenová et al. (1997) srovnávali rozdíly me nost prospektivní a retrospektivní paměti tak,
zi oběma druhy prospektivní paměti v pra že dala účastníkům výzkumu za úkol předat
covním prostředí. Účastníci jejich výzkumu experimentátorovi zprávu. Ti, kteří si vzpo
byli vybaveni tlačítky a byli instruováni stisk mněli (a tak prokázali dobrou prospektivní pa
nout je buď v určitý stanovený čas (time-based měť), si obsah zprávy nepamatovali lépe než ti,
úkol), nebo když se nacházeli na určitém mís kteří předat zprávu zapomněli, což ukazuje, že
tě (event-based úkol). Výkon byl lepší u úkolů prospektivní paměťové schopnosti mohou být
založených na události než u těch založených nezávislé na retrospektivních.
na čase (52% oproti 33% správných), přestože Zdravý rozum naznačuje, že to, zda si něco
účastníci častěji mysleli na úkoly založené na pamatujeme nebo ne, souvisí s motivací. Je
čase. Podle Sellenové et al. (1997) jsou pamě snazší pamatovat si něco příjemného (např. ná
ťové úkoly založené na událostech snazší než vštěvu divadla) než něco nepříjemného (např.
úkoly založené na čase, protože v jejich pří návštěvu zubaře). Podle Freuda (1901, s. 157) je
padě budou zamýšlené akce spíše aktivovány motivem mnoha selhání prospektivní paměti
vnějšími podněty. „neobvyklá míra skrytého pohrdání druhými
Jak upozornil Baddeley (1997), retrospektivní lidmi“. Freudův pohled byl (jako obvykle) pře
a prospektivní paměť se neliší jen časovým za hnaný, ale není pochyb o tom, že motivace má
měřením do minulosti, resp. do budoucnosti. vliv na prospektivní paměť. Meacham a Singer
Retrospektivní vzpomínky uchovávají zejmé (1977) dali účastníkům svého výzkumu pokyn,
na to, co o něčem víme, a mohou být velmi in aby v týdenních intervalech odesílali pohledni
formačně bohaté. Na druhou stranu prospek ce, a zjistili, že výkon byl lepší v případě, když
tivní paměť se zaměřuje na to, kdy něco udělat, byla nabídnuta finanční odměna.
a mívá menší informační obsah. Další rozdíl je Jak ukázal Cohen (1989), prospektivní paměť by
v tom, že se prospektivní paměť vztahuje k na měla být posuzována v souvislosti s plány čin
šim plánům a cílům, které si sami utváříme, ností, které si vytváříme. Plány činností (action
což neplatí o retrospektivní paměti. plans) mohou být rutinní (např. obědvat) nebo
292
nové (např. koupit auto); mohou být obec ní paměť je závislá spíše na významu než na fy
né (např. zorganizovat večírek) nebo konkrét zikálních vlastnostech podnětů, naznačuje po
ní (např. koupit láhev vína); mohou být sou díl pojmově řízených procesů.
částí širší sítě plánů (např. naplánovat schůzky K podobnému zjištění vedl i druhý experi
na služební cestě) nebo izolované (např. kou ment, v němž podněty z paměťového úkolu
pit obojek pro kočku); a mohou mít vysokou byly původně prezentovány buď jako slova, ne
nebo nízkou prioritu. Prospektivní paměť bý bo jako obrázky, a později byly prezentovány
vá nejlepší pro plány, které jsou rutinní, ma buď ve stejné, nebo v alternativní podobě. Vý
jí vysokou prioritu a vztah k síti dalších plánů kon prospektivní paměti byl více ovlivněn vý
(viz Cohen, 1989). Sítě plánů mohou být velmi znamem podnětů než jejich fyzickou podobou
důležité: jen zřídka zapomínáme provést ak (slovo nebo obrázek). McDaniel et al. (1998,
ce, které jsou dobře ukotvené v našich denních s. 130) svá zjištění shrnují takto: „Přes všechny
plánech (např. jít na oběd, stihnout vlak v 8 ho experimentální manipulace, které jsou popsá
din ráno). ny v literatuře o retrospektivní paměti, se klo
níme k závěru, že prospektivní zapamatovává
Teoretický přístup ní je založené na konceptech.“
Prospektivní paměť je oproti retrospektivní pa Ve třetím experimentu McDaniel et al. (1998)
měti více založena na spontánním vybavová zkoumali, zda se na výkonu prospektivní pa
ní, což by mohlo znamenat, že prospektivní měti podílejí procesy pozornosti. Účastníci pl
paměť využívá sestupné neboli pojmově řízené nili úkol týkající se prospektivní paměti při za
procesy (conceptually driven processes). Tuto do měřené nebo rozdělené pozornosti. V druhém
mněnku testovali McDaniel, Robinson-Riegle- případě poslouchali čísla, měli hlásit, kdyko
rová a Einstein (1998) ve studii zaměřené na liv uslyší tři lichá čísla za sebou, a přitom pro
prospektivní paměť založenou na událostech. vádět úkol testující prospektivní paměť. Výkon
Srovnávali pojmově řízené procesy (závisející prospektivní paměti byl mnohem lepší při za
na smyslu či významu podnětu) se vzestupný měřené pozornosti, což znamená, že se na pro
mi neboli datově řízenými procesy (data-driven spektivní paměti podílejí pozomostní procesy.
processes), které vycházejí z fyzikálních charak K podobným závěrům došli Marsh a Hicks
teristik podnětů. (1998). Účastníci jejich výzkumu měli v kaž
V prvním experimentu požádali účastníky, aby dé sérii za úkol zapamatovat si tri slova a jejich
stiskli tlačítko, kdykoliv jim bude prezentová prospektivním paměťovým úkolem bylo zarea
no jedno ze tří homografických slov (slova ja govat, kdykoliv je prezentováno nějaké ovoce.
ko „bat“ nebo „chest“, která mají v angličtině Zároveň prováděli ještě třetí úkol, který se týkal
více než jeden význam). Úkol byl navíc prová jedné složky pracovní paměti (viz kap. 6). Jejich
zán ještě s dalším úkolem tak, aby výzkumná hlavní zjištění spočívalo v tom, že úkoly zatě
situace více připomínala reálný život, kdy si ta žující centrálního vykonavatele (složku pracov
ké musíme pamatovat, že máme přerušit to, ní paměti) zhoršují výkon prospektivní paměti,
co právě děláme, a provést jinou akci. Výkon zatímco úlohy zatěžující fonologický okruh nebo
prospektivní paměti byl horší v případech, kdy vizuálně-prostorový náčrtník výkon prospektivní
se význam homografického slova změnil, než paměti neovlivňují. Marsh a Hicks (1998) své
když zůstal stejný. Toto zjištění, že prospektiv- výzkumy uzavírají: „Tyto experimenty ukazují,

že prospektivní paměť založená na událostech spektivní paměti založené na událostech. Bylo
vyžaduje určité optimální množství vědomého, zjištěno, že existují důležité podobnosti me
centrálního exekutivního zpracování. Tento vý zi prospektivními paměťovými úkoly založe
sledek není triviální, protože podle lidské intu nými na událostech a retrospektivními pamě
ice se vybavování založené na událostech zdá ťovými úkoly založenými na explicitní paměti
spontánní, což potvrzují účastníci výzkumu, řízené pojmy. Procesy probíhající při prospek
kteří říkají, že když vidí cílové slovo, odpověď tivní paměti založené na čase jsou ale zatím
8 jim sama .přijde na mysľ.“ ještě zahalené tajemstvím, protože není obec
Guynnová, McDaniel a Einstein (1998) dá ně možné najít zřejmé vnější nápovědi, které
le rozpracovali teoretický přístup navržený tyto úkoly usnadňují. Lidé si někdy pamatu
McDanielem et al. (1998). Podle jejich akti jí, že mají vykonat určitou akci proto, že krát
vační teorie je pro prospektivní paměť klíčo ce předtím viděli hodiny, nebo využívají toho,
vé spojení mezi cílovou událostí a plánovanou že jejich denní rutina má určitý pevný průběh
aktivitou. Důležitou předpovědí této teorie je, (Sellen et al., 1997).
že připomínání nebude účinné, pokud nebu
de aktivovat toto spojení. Svou předpověď tes ZHODNOCENÍ VÝZKUMU
tovali ve výzkumu, kde hlavní úkol účastníků KAŽDODENNÍ PAMĚTI
spočíval v implicitním učení. Prospektivním
paměťovým úkolem bylo detekovat určitá cílo Nyní můžeme bilancovat výhody a omezení
vá slova, kdykoliv se objevila při prvním úko velké části výzkumů každodenní paměti. Měj
lu. Připomínání buď aktivovalo spojení mezi me ale na zřeteli, že většina výzkumů každo
cílovými slovy a akcí („Pamatujte si, co máte denní paměti se odehrává v laboratoři, a proto
udělat, kdykoliv uvidíte jedno z těch tří slov.“), se výrazně neodlišuje od tradiční linie výzku
a nebo ne („Pamatujte si ta tři slova, která jste mu paměti. Shrňme si hlavní přednosti toho
se naučili na začátku experimentu.“). to výzkumu:
Výzkum Guynnové et al. (1998) potvrdil před
pověď jejich teorie, protože připomínání navr • Byly nalezeny důležité, na první pohled ne-
žené tak, aby aktivovalo spojení cíl-akce, vedlo zřejmé jevy, které obohacují naše poznání
k významnějšímu zlepšení výkonu prospek lidské paměti.
tivní paměti, zatímco neaktivující připomíná • Výsledky jsou často bezprostředně uplatni
ní nemělo žádný efekt. Z toho Guynnová et al. telné v praxi.
(1998) vyvozují, že „účinné opakování či připo • Bere se v úvahu funkce, jakou hraje naše pa
mínání je to, které zvyšuje pravděpodobnost, že měť v životě.
výskyt cílové události automaticky vyvolá vyba • Výzkum poskytuje testové zázemí pro teorie
vení zamýšlené aktivity; je to takové opakování paměti vyvinuté v laboratořích.
či připomínání, které se zaměřuje nejen na cí
lovou událost, ale i na zamýšlenou aktivitu“. Hlavní možná omezení tohoto výzkumu jsou
následující:
Zhodnocení
Zjištění McDaniela et al. (1998) a Guynno • Většinou chybí dostatečná experimentální
vé et al. (1998) pomáhají lépe porozumět pro kontrola, zejména ve fázi učení.
294
• Obvykle není možné měřit přesnost kaž • Významné vzpomínky. Informace o sobě
dodenních vzpomínek, protože neznáme (efekt sebereference) a o důležitých, drama
všechny okolnosti, za kterých učení pro tických a překvapivých veřejných či osob
běhlo. ních událostech (flashbulb vzpomínky) si
• Některá výzkumná témata (např. flashbulb obecně pamatujeme velmi dobře. K efektu
vzpomínky, efekt sebereference) přines sebereference dochází proto, že konstrukt
la relativně málo nových teoretických po self napomáhá rozpracování a organizová
znatků. ní informací. Brown a Kulík (1977) hájí ná
zor, že flashbulb vzpomínky se od ostat
SHRNUTÍ KAPITOLY ních liší svou trvanlivostí, přesností a tím,
že jsou zpracovány speciálním nervovým
• Úvod. Pohled některých vědců zabývajících mechanismem. Faktory formující flashbulb
se každodenní pamětí se liší od tradičního vzpomínky (např. novost, překvapení, osob
pohledu v tom, co má být studováno, jak by ní důležitost, emoční reakce, opakované vy
měla být paměť studována a kde by měla být bavování) se ale zároveň podílejí na vytvá
studována. V poslední době se ale rozdíly ření obyčejných vzpomínek a je možné, že
mezi těmito pohledy zmenšují. Podle Neis- flashbulb vzpomínky nejsou svou podsta
será má každodenní paměť svůj účel, nese tou odlišné.
individuální rysy a je ovlivněna situačními • Očitá svědectví. Vzpomínky svědků bývají
požadavky. velmi křehké a mohou být snadno zkresleny
• Autobiografická paměť. Autobiografická pa zavádějícími informacemi. Některá zjištění
měť je paměť týkající se událostí našeho týkající se pozdějších informací mohou od
vlastního života. Může být hierarchicky or rážet požadavky situace, ale většina z nich
ganizována do životních období, obecných pravděpodobně prokazuje přijetí dezinfor
událostí a vzpomínek vázaných k událos mace. Pomocí některých technik je možné
tem. Pacienti s amnézií si nejlépe pamatují získat od svědků větší množství informací.
informace na úrovni svých životních obdo Tyto techniky jsou založené na předpokla
bí, nejhůře si pak vybavují vzpomínky váza du, že k paměťovým stopám vede vždy ně
né k událostem. Úroveň obecných událostí kolik cest a že pro lepší úspěšnost vybavení
se zdá být nej důležitější, zejména v případě je vhodné používat několik vybavovacích ná
dobrovolných vzpomínek. Výrazně mnoho povědí.
vzpomínek pochází z období mezi 15. a 25. • Mimořádné paměťové schopnosti. Většina
rokem života, což se shoduje s obdobím vý lidí s mimořádnými schopnostmi věnovala
voje stabilního dospělého sebepojetí. K in mnoho času tréninku paměťových technik,
fantilní amnézii dochází zejména proto, že ale existují také lidé s „přirozeně“ dobrou
malé děti ještě nemají koncept sebe sama pamětí. Techniky zlepšování paměti větši
a trochu starší děti ještě nemají dobře rozvi nou zahrnují propojování osvojovaných in
nuté efektivní strategie učení. Nejlépe se vy formací smysluplným způsobem s dosa
bavují ty autobiografické vzpomínky, které vadními znalostmi, ukládání vybavovacích
jsou velmi význačné, emočně nabité a pří nápovědí, procvičování a zrychlování po
jemné. třebných procesů. Pro určité konkrétní účely

(např. propojování jmen a tváří) byly vyvinu DOPORUČENÁ ČETBA
ty mnemonické techniky. Tyto techniky jsou • Davies, G. M., Logie, R. H. (1998). Memo
účinné, ale mají jen omezenou uplatnitel- ry in everyday life. Amsterdam: Elsevier. Ta
nost. Některé techniky (např. metoda klíčo to kniha nabízí současné poznatky z mnoha
vých slov, metoda SQ3R) jsou nicméně pou oblastí každodenní paměti.
žitelné i obecněji. • Groeger, J. A. (1997). Memory and remem
• Prospektivní paměť. Prospektivní paměť za bering: Everyday memory in context. Harlow,
ložená na událostech bývá lepší než paměť UK: Addison Wesley Longman. Kniha prů
založená na čase, protože v prvním přípa běžně popisuje velmi přístupným způso
dě budou plánované akce spíše připomenu bem několik hlavních témat týkajících se
ty vnějšími podněty. Prospektivní paměť je každodenní paměti.
lepší u plánů, které jsou rutinní, osobně dů • Haberlandt, K. (1999). Human memory. Explo
ležité a mají vztah k dalším plánům. Pro ration and application. Boston: Allyn & Bacon.
spektivní paměť založená na událostech za V kapitolách 9,11 a 12 se autor věnuje hlavním
hrnuje pojmově řízené procesy a závisí také otázkám výzkumu každodenní paměti.
na pozomostních procesech. Procesy probí • Payne, D., Conrad, F. (1997). Intersections in
hající u prospektivní paměti založené na ča basic and applied memory research. Hillsda
se zůstávají zatím skryty, ale ukazuje se, že le, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc.
zde někdy hrají roli související vnější pod Autoři některých kapitol této knihy se sna
něty. ží propojit poznatky o každodenní paměti
se staršími teoriemi.
296
9. ZNALOSTI: PROPOZICE
A PŘEDSTAVY
ÚVOD světlíme, co jsou objekty, pojmy a kategorie.

Celá staletí si filozofové, lingvisté a psycholo V dalších kapitolách se pak budeme věnovat to
gové kladou otázku, jakým způsobem nazírá mu, jak znalosti uplatňujeme při dalších men
me a reprezentujeme svět „mimo naši hlavu“. tálních aktivitách, jako je čtení, mluvení, řeše
Reprezentací míníme jakýkoliv záznam, znak ní problémů nebo usuzování.
nebo množinu symbolů, které nám zpětně Reprezentace je možné dělit několika způso
zpřítomňují (tj. „re-prezentují“) nějakou věc, by (viz obr. 9.1). Jednak můžeme rozlišit vnější
i když ta samotná nemusí být aktuálně po ru reprezentace, z nichž celou řadu důvěrně zná
ce. Pojem mentální reprezentace se tedy týká me z každodenního života (např. písmo, ob
všeho, co je v mysli jakýmkoliv způsobem od rázky nebo diagramy), a naše „vnitřní“ men
povědné za reprezentování. Paivio (1986) tvrdí, tální reprezentace. Na mentální reprezentace
že problém mentální reprezentace by mohl být rovněž můžeme pohlížet ze dvou hlavních per
vůbec nejkomplikovanějším problémem, kte spektiv jako na propoziční a analogové. S roz
rý se věda pokouší vyfešit. Je potom zřejmé, že vojem konekcionismu bylo formulováno poje
témata, která jsou obtížná i pro experty, se pro tí subsymbolických mentálních reprezentací.
studenty stávají živou noční můrou. Proto by Jde o distribuované reprezentace, uchovávané
chom měli číst tuto kapitolu pozvolna a s roz jako vzorce aktivace v konekcionistických sí
myslem. tích (viz kap. 1). Velká část této kapitoly se bude
Obě následující kapitoly jsou velmi důležité. zabývat víceméně tradičním symbolickým po
Většinou se v nich budeme zabývat výzkumy, jetím mentální reprezentace, i když v závěru
které jsou sice poněkud starší, ale mají v ko bude prostor věnován také alternativnímu ko-
gnitivní psychologii zásadní význam. V této ka nekcionistickému pojetí.
pitole se budeme zabývat různými podobami,
v jakých se organizované znalosti objevují (pů Rozvržení kapitoly
jde zejména o objekty, relace a schémata) a jak V následující části využijeme specifik vněj
mohou být reprezentovány (pomocí představ ších reprezentací k ilustraci klíčového rozliše
nebo propozic). V10. kapitole si podrobněji vy ní mezi reprezentací propoziční a analogovou.
ZNALOSTI: PROPOZICE A PŘEDSTAVY 297

Potom se zaměříme na koncepci propoziční CO JE TO REPREZENTACE?
reprezentace, kterou využíváme k reprezen Již jsme řekli, že reprezentace je jakýkoliv zá
tování objektových pojmů, relačních pojmů znam, znak nebo množina symbolů, které nám
a komplexnějších pojmových struktur nazýva zpětně představují nějakou věc. Je to tedy ně
ných schémata. Další část kapitoly pojednává co, co zastupuje určitou věc, která přitom ne
především o vizuálních představách jako o pří musí být aktuálně přítomná. Tato věc je zpra
kladu analogové reprezentace, přičemž hod vidla nějakým aspektem vnějšího světa nebo
notí důvody pro její zavedení a probírá různé objektem naší imaginace (tj. našeho vnitřního
způsoby jejího teoretického zakotvení. Násled světa). Vnější reprezentace (external representa
ně se budeme věnovat neurologickým korelá- tions) se vyskytují v mnoha různých formách:
tům vizuální představivosti a úplně nakonec mapa, jídelní lístek, olejová malba, psaný jazyk
přejdeme ke konekcionistickým reprezenta atd. Nejčastěji se s nimi setkáváme ve formě
cím. Většina poznatků uvedených v této kapi psaných symbolů (slova) nebo symbolů grafic
tole vychází ze starších výzkumů a je základem kých (obrázky a diagramy). Podívejme se nyní
pro studium kapitoly následující. na praktický příklad, jak můžeme těchto dvou
různých typů vnější reprezentace využít k do
sažení stejného cíle.
298
Vnější reprezentace: Slova a obrazy se ovšem liší v jedné důležité
Psaná versus grafická reprezentace vlastnosti: obraz má „těsnější“ vztah ke světu
Představme si, že máme navrhnout rozmístě než jazykový popis. Nákres na obrázku 9.2a
ní kanceláří pro několik lidí. Můžeme nakres vypovídá o prostorovém uspořádání místnos
lit půdorys budovy s chodbou, s místnostmi tí. Například z něj snadno vyčteme, že Josefo
a s obsazením jednotlivých místností (viz obr. va místnost je naproti Honzově místnosti a že
9.2a). V podstatě stejná informace však mů Ilonina místnost je na opačném konci chodby
že být obsažena i v popisu (viz obr. 9.2b). Obě než Tomášova. Kdyby měl jazykový popis zahr
tyto reprezentace mají základní charakteris nout i tuto informaci, museli bychom k němu
tiky společné všem reprezentacím: reprezen přidat několik dalších vět.
tují pouze některé aspekty světa. Nevypovídají Obrazy jsou „blíže“ světu, protože jejich struk
například o tom, jakou barvu má koberec na tura uchovává strukturu světa. V našem pří
chodbě, jaká je tloušťka zdí ani kde jsou umís kladu je prostorová konfigurace místností na
těny únikové východy, protože tyto detaily ne nákresu stejná jako konfigurace místností ve
jsou pro náš účel relevantní. skutečné budově. Struktura nákresu je tedy
(b) Marek je v místnosti 118 nikdo není v místnosti 122

Honza je v místnosti 119 Ingrid je v místnosti 123
jitka je v místnosti 120 Josef je v místnosti 124
Ilona je v místnosti 121 Tomáš je v místnosti 125
Příklad dvou hlavních typů mentální reprezentace: (a) obrazová reprezentace obsazení několika místností
na jedné chodbě a (b) jazykový popis stejné informace.
ZNALOSTI: PROPOZICE A PŘEDSTAVY

299
analogická struktuře reprezentované oblasti. Je je několik vlastností, ve kterých se tyto dvě re
zřejmé, že jazykové popisy realitě analogické prezentace liší (viz Kosslyn, 1980,1983).
nejsou, protože vztah mezi jazykovým symbo Za prvé je jazyková reprezentace složena z dis
lem a tím, co je reprezentováno, je arbitrárni krétních symbolů. Slova mohou být rozložena
(de Saussure, 1960). Neexistuje žádný zvláštní na jednotlivá písmena, která jsou nejmenšími
důvod, aby byla malá chlupatá domácí zvířata použitelnými jednotkami. Čtvrtina symbolu
nazývána slovem „kočky“. Pokud by se čeština „B“ není symbolem, který je možné v jazyce
vyvíjela jinak, kočky by mohly být klidně na použít. Obrázková reprezentace naopak žádné
zývány „žglo“. Dokonce i onomatopoická slo viditelné nejmenší jednotky nemá. Může být
va (jako „haf“), u kterých se zdá, že zachovávají rozložena na části různými způsoby a tyto části
zvuk, který reprezentují, jsou v podstatě arbit lze pořád použít jako symboly (tj. roh stolu, po
rárni, jak vyplývá z jejich různých podob v růz lovina hřbetu knihy nebo dokonce pouhý jed
ných jazycích: například v irské gaelštině se noduchý bod na obrázku).
„mňau“ řekne „meamhlach“?4 Za druhé užívá jazyková reprezentace expli
citní symboly, jimiž zastupuje reprezentované
Rozdíly mezi vnějšími reprezentacemi věci - (např. slova zastupující knihu, stůl a je
Výše zdůrazněný klíčový rozdíl mezi psanou jich vztah neboli relaci „být na něčem“). Ob
a grafickou reprezentací má několik specific raz naproti tomu nemá ohraničené symboly
kých důsledků. Podívejme se nyní na příklad, pro všechny skutečnosti, které reprezentuje.
který se týká dvou alternativních reprezentací Například na něm nenajdeme žádný explicitní
faktu, že kniha je na stole (viz obr. 9.3). Existu symbol pro vztah mezi knihou a stolem. Fakt,
OBRÁZEK 9.3
1. diskrétní soubory 1. bez diskrétních symbolů

2. explicitní, potřebuje 2. implicitní, žádné vydělené
symboly pro znázornění symboly pro relace
relací 3. bez jasných pravidel
3. gramatická, jasná pro kombinaci různých
pravidla pro kombinaci typů symbolů
různých typů symbolů 4. konkrétní
4. abstraktní
Některé z hlavních rozdílů mezi vnějšími repre
zentacemi téže situace.
64 Přesný význam slova „meamhlach“ je však „mňoukat“, tj. jde o sloveso. Pro „mňau“ v irské gaelštině existuje slovo „meamh“
(výslovnost „mjau“), které je evidentně podobné jak českému „mňau“, tak anglickému „miaow“ (pozn. překl.).
300
že je něco na něčem, je vyjádřen implicitné Rozdíly mezi vnitřními, mentálními
způsobem, jakým jsou stůl a kniha umístěny, reprezentacemi
tj. vlastnost „být na něčem“ není reprezentová Mnoho postřehů o vnější reprezentaci platí
na sama o sobě, ale jen v daném kontextu. i o naší vnitřní, mentální reprezentaci (intemal
Za třetí jsou symboly v rámci jazykové repre representation; viz tab. 9.1). Mentální reprezen
zentace organizovány podle nějakého souboru tace za prvé reprezentuje pouze některé as
pravidel (např. podle gramatiky). Nemůžeme pekty prostředí (je lhostejné, zda je toto pro
říci třeba „na je stůl kniha“, chceme-li hovořit středí reálným světem nebo světem v našich
smysluplně. Kombinační pravidla předpoklá představách). Za druhé má rozdíl mezi psa
dají, že symboly je možné rozdělit do různých nou a grafickou reprezentací protějšek v men
tříd (např. na podstatná jména, slovesa atd.). tální reprezentaci, kterou dělíme na propoziční
Nezdá se, že by obrazy měly gramatiku stejné a analogovou. Propoziční reprezentace (proposi
ho druhu, protože obsahují méně rozdílných tional representation) je reprezentace podob
tříd symbolů, a pokud mají kombinační pravi ná jazyku a je nositelem obsahů myšlení bez
dla, nejsou tak pregnantní jako pravidla v jazy ohledu na konkrétní modalitu, kterou byl tento
kové reprezentaci. obsah zprostředkován. Analogová reprezentace
Za čtvrté je jazyková reprezentace abstraktní (analogical representation)65 se realizuje v před
v tom smyslu, že informace, kterou vystihuje, stavách, například zrakových, sluchových nebo
může být získána jakoukoliv formou vnímání kinestetických.
(např. dotykem, viděním) a rovněž sama ne Kategorie propoziční a analogové reprezentace
zachovává žádný přímý vztah k dané smyslo odráží rozdíly mezi typy vnějších reprezentací.
vé modalitě. Naproti tomu je obraz konkrétnější Propoziční reprezentace jsou diskrétní, expli
v tom smyslu, že zatímco může být jím repre citní, jsou kombinovány podle určitých pravi
zentovaná informace získána i jinými percepč del a jsou abstraktní v tom smyslu, že mohou
ními kanály, obraz je těsně spojen se zrakovou reprezentovat informace pocházející z jakéko
modalitou. liv modality. Měli bychom ale také zdůraznit,
že na rozdíl od slov v jazyce jsou propozice ob
vykle ohraničené a jednoznačně dané entity.
To znamená, že například propozice z obrázku
TABULKA 9.1 Souhrn hlavních rozdílů mezi propoziční a analogovou reprezentací
propoziční analogová
diskrétní nediskrétní
explicitní implicitní
silná kombinační pravidla volná kombinační pravidla
amodální (abstraktní) modálně specifická
6iAnglické „analogical" překládáme slovem analogová, protože dobře vystihuje dvě podstatné charakteristiky tohoto typu
reprezentace - kromě zažitého významu „spojitá" také zachovává význam původního termínu „analogická“, který je stejného
původu (pozn. překl.).

9.3 - psaná jako být na něčemfkniha, stůl), aby jejím základním jazykem nebo kódem, který
chom ji odlišili od jazykové reprezentace - od je používán k reprezentování všech mentál
kazuje ke specifické knize, specifickému sto ních informací. Otázkou ale zůstává, jak cha
lu a jejich specifickému vztahu bytí něčeho na rakterizovat propoziční reprezentace, když jde
něčem. Analogová reprezentace je spojitá, mů o abstraktní, amodální a na konkrétním jazy
že věci reprezentovat implicitně, má slabá pra ku nezávislé jednotky. Řešením může být vyu
vidla kombinování částí a je konkrétní tím, že žití některých součástí logického systému na
je spjatá s určitou smyslovou modalitou. Tyto zývaného predikátový kalkul (predicate calculus).
rozdíly mezi propoziční a analogovou repre Tento nástroj nám umožní jasně popsat struk
zentací jsou dnes v psychologických teoriích turu propoziční reprezentace.
zpravidla uznávány. Měli bychom ale registro Můžeme si představit, že obsahy mysli jsou
vat i názory některých autorů, podle nichž je entity podobné objektům, které jsou navzájem
prakticky nemožné mezi těmito formami re propojeny různými způsoby prostřednictvím
prezentace rozlišovat (pro příklad kvalitní dis relačních pojmů. Predikátový kalkul nám k re
kuse viz Boden, 1988 a Hayes, 1985). alizaci této intuice nabízí vhodnou notaci. Re
Prozatím se spokojíme s konstatováním, že lace jsou reprezentovány jako predikáty a enti
některé aspekty vnější reprezentace mají pa ty jako argumenty těchto predikátů. Potom je
ralely v mentální reprezentaci. V dalších oddí predikátem cokoliv, co na sebe váže jeden ne
lech podrobně probereme rozdíly mezi různý bo více argumentů. Tato terminologie vypadá
mi druhy mentálních reprezentací. Velká část tajemně, ale základní princip je poměrně jed
této kapitoly, jako ostatně vůbec celé literatury noduchý. Pokud chceme vyjádřit myšlenku, že
k analogové reprezentaci, se věnuje tématu vi „kniha je na stole“, potom je vztah mezi kni
zuální představivosti. My se však nyní zaměří hou a stolem reprezentován predikátem být
me na reprezentaci propoziční, konkrétně na na něčem (kde kurzíva značí, že jde o mentál
otázku, jak je propoziční reprezentace užívá ní obsah relace být na něčem, ne o slovo „na“).
na k charakterizování objektových pojmů, re Argumenty, které jsou tímto predikátem pro
lačních pojmů a schémat. pojeny, jsou pojmy kniha a stůl. Pro označení
skutečnosti, že být na něčem váže tyto dva argu
COJE TO PROPOZICE? menty, píšeme obvykle argumenty do závorky
následujícím způsobem:
Již jsme se zmínili o tom, že propoziční repre
zentace jsou považovány za explicitní, diskrét být na něčem (kniha, stůl)
ní a abstraktní entity, které reprezentují obsahy
mysli. Reprezentují objekty a relace zachyce Predikáty mohou vázat jakýkoliv počet argu
né v pojmech ve formě, která není výhradně mentů, takže věta „Dana praštila Vítka klackem
vlastní žádnému konkrétnímu jazyku (ať je to a klacek byl tvrdý“ může být zapsána takto:
např. ruština, finština nebo japonština) nebo
žádné určité modalitě (ať už je to zrak, sluch, praštit(Dana, Vítek, klacek) a být tvrdý(klacek)
čich nebo hmat). Proto propozice vytváří uni
verzální amodální „mentálštinu“. Mentálština Predikáty praštit a být tvrdý jsou predikáty prv
(mentalese) má tu vlastnost, že propozice jsou ního řádu: to znamená, že vážou konstanty
302
objektů jakožto své argumenty. Kdykoliv jsou dikátový kalkul je snadno programovatelný
predikát a argumenty kombinované tímto způ v programovacích jazycích umělé inteligence
sobem, výslednou formu nazýváme propozicí, jako je LISP (Norvig, 1992; Steele, 1990) nebo
stejně jako kombinace většího počtu těchto fo PROLOG (Clocksin & Mellish, 1984; Shoham,
rem (tj. poslední výše uvedené souvětí je také 1993). To umožňuje precizní formulaci teorií
propozicí). založených na propozičních reprezentacích
Existují dále predikáty, které vážou jako své ar a komputační modelování kognitivních pro
gumenty samotné propozice. Při charakterizo cesů.
vání věty „Dana praštila Vítka klackem a ten
měl bouli“ můžeme použít predikát druhé PROPOZICE: OBJEKTY A RELACE
ho řádu být příčinou ke spojení dvou odlišných
propozic: Z širšího hlediska má smysl rozlišovat mezi
objekty, relacemi a jejich komplexními kombi
být příčinou [praštit (Dana, Vítek, klacek), mít bou nacemi (např. epizodami a událostmi). Je pod
li (Vítek)] statným rysem naší perspektivy, kterou se dí
váme na svět, že zaznamenáváme jednotlivé
Kognitivní psychologové dosud užívají tuto no existující věci nebo objekty. Existuje třeba můj
taci k vyjádření mentálních propozičních repre pes Fík jako specifická jednotlivina. Na obec
zentací. Nevyužívají přitom ale všechny vlast nější úrovni potom existují psi nebo existuje
nosti predikátového kalkulu formulované na nábytek. Objektový pojem (objetí concept; např.
poli logiky. V logice může být propozice pravdi pes) můžeme odlišit od relačního pojmu (relati
vá nebo nepravdivá, což má pro logický systém onal concept; např. praštit, vynadat nebo políbit).
klíčové důsledky. Většina psychologů se příliš Pokud za dodržení některých dalších pravidel
nezajímá o formální vlastnosti propozic (důle zkombinujeme objekty a relace, můžeme cha
žitou výjimkou, která je popsána v 16. kapitole, rakterizovat strukturu schématu popisujícího
je studium deduktivního usuzování). Většinou nějakou událost, například že pes kousl člově
pouze vycházejí z jednoduchého předpokladu, ka a způsobil mu krvácení. Všechny tyto enti
že mentální obsah může být popsán pomocí ty bývají charakterizovány pomocí propoziční
predikátů, které vážou argumenty. reprezentace.
V empirickém výzkumu jsou základní vlast Zaměříme-li se nyní na objektové pojmy, mů
nosti propozic zřídkakdy testovány přímo, spíš žeme jejich význam vymezit pomocí seznamu
bývají jednoduše předpokládány. Bývají však atributů - například pes je definován atributy
zkoumány na úrovni studia komplexních zna čtyřnohý, pokrytý srstí, štěkající, plazící jazyk
lostí, které vznikají kombinací propozic. V této atd. Atributy řadíme rovněž mezi propoziční re
a v následující kapitole probereme několik ob prezentace. Jsou přitom označovány generace
lastí výzkumu, ve kterých jsou propoziční re mi filozofů, lingvistů a psychologů různě: jako
prezentace často využívány k reprezentování sémantické rysy (semanticfeatures), sémantická
sémantických sítí a schémat (viz např. Collins primitiva (semantic primitives) nebo sémantic
& Quillian, 1969; Rumelhart & Ortony, 1977). ké markéry (semantic markers). Jsou pojímány
Propoziční reprezentace mají tu praktickou vý jako základní jednotky tvořící význam veške
hodu, že se snadno počítačově modelují. Pre rých našich pojmů. Specifická jednotlivina

ve světě - můj pes Fík - může být identifiková Zde jsou praštit a střetnout se predikáty a Či
na jako pes díky tomu, že má jmenované atri nitel (Agent), Příjemce (Recipient) a Nástroj (In
buty. Pokud by měl Fík jiné atributy, mohl by strument), respektive Objekt 1 a Objekt2 jsou ar
být prohlášen za kočku nebo činčilu. Defino gumenty těchto predikátů. Předpokládáme, že
vání pomocí atributů pomáhá vymezovat ka porozumění větě, v níž se mluví o „praštění“
tegorie věcí a je považováno za stěžejní nástroj nebo „střetnutí“, spočívá v konstruování men
naší schopnosti kategorizovat objekty a organi tálních reprezentací s uvedenou strukturou.
zovat naši pojmovou znalost. Objektové pojmy Potom věta:
bývají hlavním předmětem zájmu zejména ve
výzkumech sémantické paměti, pojmů a kate Karel praštil Marka lahví šampaňského.
gorizace. Řadu z nich představíme i v této ka
pitole. Budeme je však rozebírat prozatím jen by byla reprezentována jako
do té míry, abychom je ukázali v širším kon
textu zkoumání našeho pojmového systému. praštit (Marek, Karel, láhev šampaňského)
Hlavním tématem této kapitoly je právě ten
to širší kontext: problematika relačních pojmů Musíme však vědět, jaké objekty mohou obsa
a schémat z perspektivy studia propoziční re zovat pozice argumentů v reprezentaci, tj. mě
prezentace. li bychom být schopni určit, že Karel je činitel,
Marek recipient a láhev šampaňského je ná
Reprezentování relačních pojmů stroj, tedy připsat jim jejich vlastní roli neboli
Problematice relačních pojmů bylo v literatuře pád v dané situaci.
pojednávající o organizaci znalostí donedávna Tato metoda reprezentování je široce užívaná.
věnováno méně pozornosti. Důvodem mohly Většina modelů zobrazujících pojmy v séman
být obtíže v charakterizaci relací pomocí výčtu tických sítích pracuje s tímto druhem repre
atributů. Ten sice funguje při charakterizaci zentace. Relační pojmy jako praštit nebo kop
objektových pojmů, u relačních pojmů však se nout jsou v jejich rámci reprezentovány jako
lhává (viz kap. 10). Řešení navržené lingvistou určité spojnice mezi uzly v síti (viz Anderson,
Charlesem Fillmorem (1968) spočívá v tom, 1976, 1983; Collins & Loftus, 1975; Norman
že relační pojmy by mohly být reprezentovány & Rumelhart, 1975; Quillian, 1966). Přesto ne
v rámci tzv. pádové gramatiky66 (oase grammar), ní toto pojetí relačních pojmů bez problémů.
tj. jako predikáty, na něž jsou vázány určité Johnson-Laird, Herrmann a Chaffin (1984)
argumenty (viz např. Kintsch, 1974; Norman přesvědčivě argumentují, že tyto propoziční
& Rumelhart, 1975 a kap. 10). Třeba reprezenta reprezentace nejsou specifické natolik, aby se
ce pojmů praštit a střetnout se by byly: s jejich pomocí dal adekvátně modelovat vý
znam relačních pojmů. Určitá reprezentace
praštit (Činitel, Příjemce, Nástroj) tohoto typu by totiž mohla vyjadřovat celou řa
střetnout se(Objekti,Objekt2) du dalších významů. V pojetí Johnson-Lairda
et al. by tedy význam relačního pojmu zůstal
“ Termín „pád“ se ve Fillmorově teorii nevztahuje ke gramatickým pádům, jak je obvyklé, nýbrž jde o označení jednotek hloub
kové struktury; viz Hajičová, E. (1975). Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha: Academia (pozn. překl.).
304
„pouhým spojem“ bez vlastního specifického hart, 1975; Miller & Johnson-Laird, 1976). Pří
významu.67 Johnson-Laird et al. (1984) také vy kladem tohoto přístupu je vlivná teorie pojmové
užívají rozlišení mezi intenzí a extenzí a podo závislosti (conceptual dependency theory) Roge-
týkají, že uvedené teorie říkají málo o extenzi- ra Schanka (1972), vyvinutá na poli výzkumu
onálních jevech (k rozlišení intenze a extenze umělé inteligence.
viz kap. 10). Sémantické sítě například ignoru Podle Schanka by mohla být podstata významu
jí rozdíl mezi jazykovým popisem a mentální veškerých sloves týkajících se jednání vystiže
reprezentací tohoto popisu. Tvrzení „kočka je na zhruba dvanácti až patnácti jednoduchými
na stromě“ může být mentálně reprezentová úkony (acts), které hrají úlohu sémantických
no mnoha různými způsoby - třeba, že kočka primitiv. Hlavní z nich jsou uvedeny v tabul
je na spodní větvi, kočka je na vrcholu stromu ce 9.2. Tyto jednoduché úkony se užívají na
nebo že kočka visí z větve hlavou dolů a stří způsob pádové gramatiky k charakterizování
há ušima.68 To jsou alternativní modely jazy sémantického jádra celého spektra sloves. Na
kového popisu, z kterých plynou sémantické příklad úkon zvaný ATRANS charakterizuje ja
důsledky (o mentálních modelech viz Johnson- kékoliv sloveso zahrnující přesun vlastnictví:
-Laird et al., 1984; Johnson-Laird, 1983).
Aktér: osoba
Sémantická dekompozice relačních pojmů Úkon: ATRANS
Na námitky Johnson-Lairda et al. můžeme re Objekt: fyzický objekt
agovat tím, že se zaměříme na tzv. sémantická Směr k: osoba-i
primitiva, která určitou relaci blíže specifiku Směr od: osoba-2
jí (viz např. Gentner, 1975; Norman & Rumel-
TABULKA 9.2 Význam hlavních úkonů či primitiv v Schankově teorii pojmové závislosti s příklady sloves,
která je charakterizují
primitivům význam vybraná slovesa
ATRANS přesun vlastnictví dát, půjčit, vzít

PTRANS fyzický přesun zjednoho místa na druhé hýbat, procházet se, řídit
MTRANS přesun mentální informace nařídit, doporučit
MBUILD výstavba paměťových struktur vzpomenout, rozumět
ATTEND obdržení senzorického vstupu vidět, slyšet
PROPEL aplikace síly na fyzikální objekt tlačit, praštit
MOVE pohnutí částí těla mávat, kopnout
JNGEST příjem jídla nebo vzduchu dýchat, jíst
EXPEL opak polykání zvracet, vyměšovat
67 Pokud bychom se tedy například snažili reprezentovat význam relačního pojmu střetnout sejako spojnici dvou uzlů pro Ob-
jekti a Objektz, mohla by tato reprezentace stejně dobře vyjadřovat i význam relací potkat se, nesnášet se atd., které mají stejnou
konfiguraci argumentů (pozn. překl.).
“ Kdežto podle popsané teorie bychom si všichni měli reprezentovat tentýž výrok stejným způsobem (jako propojení určitých
uzlů v sémantické síti; pozn. překl.).

Tato struktura je typem schématu. Je definova kdežto jiní zastávají opačný názor (Gentner,
ná prostřednictvím několika proměnných (Ak 1975,1981). Existují studie, kterým se nepoda
tér, Úkon, Objekt atd.) a v konkrétních přípa řilo najít podporu pro hypotézu sémantické de
dech jsou těmto proměnným přiřazeny určité kompozice. Tyto studie ukazují, že komplexní
hodnoty. Věta „Honza dal Tereze náhrdelník“ věty se od vět jednoduchých (tj. takových, kte
by v rámci této struktury byla vyjádřena jako: ré víceméně postihují pouze vztahy mezi sé
mantickými primitivy) neliší v naučitelnosti
Aktér: Honza ani v době zpracování (viz Carpenter & Just,
Úkon: ATRANS 1977; Kintsch, 1974). Gentnerová (1974, 1981)
Objekt: náhrdelník však namítá, že tyto výzkumy směšují dva roz
Směr k: Tereza dílné typy komplexních a jednoduchých vět.
Směr od: Honza Zdůrazňuje, že „málo propojená“ jednoduchá
věta by měla být zpracovávána kratší dobu než
Proměnná může, jak už název napovídá, na jednoduchá věta „dobře propojená“, což před
bývat různých hodnot. Informatici často užíva chozí výzkumy ignorují (viz obr. 9.4).
jí pro proměnnou termín slot (tj. mezera, štěr Gentnerová (1981) používala ve svém výzkumu
bina - pozn. překl.) a pro hodnotu slot filler. tři typy podnětů. Za prvé rozlišovala mezi obec
To je v souladu s počítačovou metaforou po nými a specifickými větami: například větu
jímající sloty jako místa ve schématu, která „Petr dal sousedce květiny“ můžeme považovat
jsou obsazována specifickými objekty (jako je za obecnější než „Petr poslal sousedce květiny“
náhrdelník). ATRANS může být použit k cha nebo „Petr prodal sousedce květiny“, protože
rakteristice mnoha relačních pojmů, jako tře sloveso dát zahrnuje pouze přesun vlastnictví,
ba dostat, vzít, koupit nebo prodat. Některá dal zatímco poslat a prodat zahrnuje změnu vlast
ší slovesa mohou být popsána komplikovaněji nictví a ještě něco k tomu - se slovesem poslat
kombinací sémantických primitiv. jsou spojeny úkony posílání a se slovesem pro
Byla navržena i jiná podobná schémata, která dat zase přesun zboží a peněz. I když jsou věty
vždy sdílejí tu vlastnost, že relační pojmy re s výrazy poslat a prodat specifické, liší se v tom,
prezentují jako primitiva nebo množiny vzá nakolik jsou jejich elementy propojené. Posílá
jemně propojených primitiv (k modelování ob ní je spojené s Petrem jako s původcem děje,
jektových pojmů z této perspektivy za pomoci který provádí k poslání patřící úkony. Ty způ
definujících atributů viz kap. 10). sobí přesun vlastnictví k příjemkyni (tj. k sou
sedce). Prodávání zahrnuje Petra jako původce
Doklady sémantické dekompozice děje, který přesouvá vlastnictví zboží k příjem
Při vývoji probraných koncepcí bylo dosud pro kyni, ale sám je také příjemcem peněz od sou
vedeno více teoretických analýz než empiric sedky, působící zde rovněž jako původce děje.
kých testů. Jisté výzkumy řešily otázku, zda Gentnerová v souladu s tím argumentuje, že ví
v procesu porozumění větě probíhá dekompo ce spojení mezi Petrem a sousedkou je v „pro-
zice vztahů na jejich primitiva. Někteří autoři dávací“ než v „posílací“ větě, protože první je
tvrdí, že k této sémantické dekompozici (seman- více propojena než druhá (viz obr. 9.4). Pokud
tic decomposition) nedochází (Kintsch, 1974; Fo- je tato hypotéza pravdivá, měly by být objekty
dor, 1994,1998; Fodor, Fodor & Garrett, 1975), více propojené věty lépe vybavovány na základě
306
Reprezentace dvou komplexních vět podle Gentnerové (1981). Věty se liší podle toho, v jakém stupni jsou jejich elementy (Petr,
sousedka) integrovány nebo propojeny: (a) reprezentace věty „Petr prodal sousedce květiny“, (b) „Petr poslal sousedce květiny“.
(V originále věty a - Ida sold her tenants a clock, b - Ida mailed her tenants a clock; pozn. překl.)

Srovnání relativních četností vybavených objektů v experimentu Gentnerové (1981, experiment 3), kdy byly pro-
bandům prezentovány věty obsahující obecná, slabě propojená, nebo silně propojená specifická slovesa.
nápovědí ostatních podstatných jmen než ob záměrně zrušili některé nebo všechny z těch
jekty věty málo propojené. Tyto předpovědi by to atributů, a požádali probandy o posouzení,
ly empiricky potvrzené (viz obr. 9.5). zda by mohl být incident, který se v příběhu
Z výzkumu Gentnerové vyplývá, že existují pri odehrál, považovaný za lhaní. Například pří
mitiva definující relační pojmy. Naopak Cole- běh o zaměstnanci dráhy, který řekne cestují
manová a Kay (1981; také Vaughan, 1985) uká címu, že vlak do Londýna jede z nástupiště 2,
zali, že tato primitiva by měla být pojímána přičemž to není pravda, ovšem on sám si to
spíš jako charakteristické atributy než jako de ho není vědom, neobsahuje druhé dva atributy.
finující atributy (viz kap. 10). Charakterizova Autoři takto zjistili, že různé varianty příběhu
li sloveso lhát tak, že určili jeho tři sémantické byly považovány za lepší nebo horší příklady
komponenty, respektive atributy: (i) vyslovené lhaní. Dále byly atributy reprezentující slove
tvrzení je nepravdivé, (ii) mluvčí věří, že tvr sa vnímány různě co do důležitosti při charak
zení je nepravdivé a (iii) mluvčí zamýšlí kla terizování dobrého příkladu lži. Tyto výsledky
mat posluchače. Vytvořili příběhy, ve kterých jsou v souladu s nálezy ve výzkumech s objek-
308
tovými pojmy, které byly navrženy na základě Předchůdci teorií schémat
teorie kategorizace pomocí prototypů nebo ty Nejběžnějším konstruktem užívaným k zachy
pických exemplářů. cení organizace komplexní znalosti je schéma.
Schéma je strukturovaný soubor pojmů. Ob
SCHÉMATA, RÁMCE A SCÉNÁŘE vykle zahrnuje obecnou znalost a dá se pou
žít k reprezentaci událostí a jejich dílčích sek
Obvykle je snazší popisovat znalosti na úrovni
vencí, vjemů, situací, vztahů a objektů. Pojem
vyšší, než je elementární úroveň objektových
schémat jako vrozených struktur, skrze kte
a relačních pojmů. Většina naší zkušenosti má
ré vnímáme svět, byl původně formulován fi
komplexní charakter. Pojmy jsou vzájemně
lozofem Kantem (1787/1963). Kant byl přísný
vztaženy tak, že jejich struktura odpovídá ča
nativista. Zastával názor, že vrozené apriorní
sové a kauzální struktuře světa. Například k re
struktury mysli nám umožňují pojímání času,
prezentaci určité události (čtení našich výsled
troj dimenzionálního prostoru a geometrických
ků zkoušky na nástěnce) je třeba mít strukturu zákonitostí. Ve třicátých letech 20. století byl
znalostí, která vztahuje akt čtení k příslušným pojem schématu obhájen v práci Sira Frederic-
objektům (tj. k nám samotným a k nástěnce). ka Bartletta z univerzity v Cambridge. Bartlett
Struktury znalostí, které tento typ informace (1932) byl zaujat otázkou, jak různá očekává
reprezentují, nazýváme různě: jako schémata, ní formují porozumění událostem a vzpomín
rámce nebo scénáře (viz též kap. 7, 8 a 12). ky na ně. Navrhl hypotézu, že tato očekávání
TABULKA 9.3 Ukázka z původního příběhu Válka duchů a jeho následné vybavení u jednoho z probandů
(podle Bartletta, 1932)
Válka duchů
Jedné noci se dva mladí muži z Edulacu vydali po proudu řeky, aby nalovili tuleně. Když tam dorazili, padla mlha
a nastalo bezvětří. Potom zaslechli bojové výkřiky a pomysleli si: „Možná je to kmen na válečné stezce.“ Utekli na po
břeží a schovali se za kládu. Tu se vynořily kánoe a bylo slyšet zvuk pádlování. Jedna kánoe zamířila k nim. V kánoi bylo
pět mužů, kteří řekli: „Zvažte naši nabídku. Chceme vás vzít s sebou. Jedeme nahoru proti proudu, abychom vedli vál
ku s lidmi.“
[...] první z mladých mužů se přidal, ale druhý se vrátil domů. [Vyšlo najevo, že pět mužů ve člunu byli duchové,
a poté, co jim mladý muž pomohl v boji, vrátil se do své vesnice, aby pověděl svůj příběh] a řekl: „Doprovázel jsem du
chy a šli jsme do boje. Bylo zabito mnoho našich spolubojovníků a bylo zabito mnoho z těch, co nás napadli. Říkali mi,
že jsem raněn, a já jsem se necítil zle.“
Všechno to pověděl a utichl. Když vyšlo slunce, upadl. Z jeho úst se řinulo něco černého. Jeho tvář byla zkřivená. [...]
Byl mrtvý, (s. 65)
Vybavení příběhu probandem (o dva týdny později)

Byli tam dva duchové. Byli na řece. Na řece byla kánoe s pěti muži. Nastala válka duchů ... Začali bojovat, ale několik
z nich bylo zraněno nebo zabito. Jeden z duchů byl raněn, ale necítil se zle. Vrátil se v kánoi zpátky do vesnice. Ráno byl
najednou chorý a něco černého se řinulo z jeho úst a křičeli: „Je mrtvý.“ (s. 76)

jsou mentálně reprezentována ve schematické rozumění příběhům. Schank a Abelson dále
podobě a provedl experimenty ilustrující jejich (1977) hovořili o typu schématu nazvaném scé
vliv na poznávání. Ve slavném experimentu za nář (script), který obsahuje organizované sek
dal anglickým probandům, aby se naučili lido vence úkonů a popisuje znalost každodenních
vou pověst severoamerických Indiánů a aby ji situací. Rumelhart a Ortony (1977; také Rumel
reprodukovali po uplynutí různých časových hart, 1980) vytvořili obecnou teorii schémat
intervalů. Lidová pověst měla řadu nezvyklých a Marvin Minsky (1975) navrhl v oblasti umělé
znaků a kauzální strukturu, která odporova inteligence podobné struktury nazývané rámce
la očekávání člověka západní civilizace. Zjis (frames), s nimiž operoval především při výzku
til, že probandi příběh spíše „rekonstruovali“, mu zrakového vnímání (pro přehled viz Alba &
než že by si ho doslovně pamatovali, a že ta Hasher, 1983, Thorndyke & Yekovich, 1980).
to rekonstrukce byla v souladu s pohledem na
svět z hlediska západní civilizace (pro nedáv Teorie scénářů Schanka a Abelsona
nou replikaci této studie viz tab. 9.3 a kapito Pojem schématu je v mnoha ohledech velmi
la 12). Konečně ve vývojové psychologii užíval obecný. Schéma je organizující struktura růz
Piaget (1967, 1970) pojmu schéma k porozu ných typů znalostí a nabývá mnoha odlišných
mění procesům poznávání u dětí. forem podle toho, o který typ znalostí zrov
Teorie schémat se znovu objevily jako stěžej na jde. Přesto ale mají různá schémata urči
ní téma v sedmdesátých letech minulého sto té společné vlastnosti (viz panel 9.1). V oddíle
letí. Rozvinuly se do několika odlišných podob: pojednávajícím o relačních pojmech jsme už
Schankova (1972) teorie pojmové závislosti narazili na elementární typ schémat v Schan-
užívá schémata k reprezentaci relačních poj kově teorii pojmové závislosti. Propracovanější
mů, kdežto Rumelhart a další autoři (Rumel- příklady se vyskytují v teorii scénářů Schanka
hart, 1975; Stein & Glenn, 1979; Thorndyke, a Abelsona (1977)- Teorie scénářů se snaží po
1977 a kap. 12) formulovali hypotézu „grama psat strukturu znalostí, které využíváme k po
tiky příběhů“, která má vysvětlovat proces po rozumění událostem ve veřejném prostoru,
PANEL 9.1 Definice schémat
• Skládají se z různých relací, proměnných/slotů a hodnot těchto proměnných.

• Relace mohou mít různé formy; mohou být jednoduché (např. být něčím, praštit, kopnout), nebo může jít o komplex
nější, „kauzální“ relace (např. umožnit, zapříčinit, vyvarovat se, toužit).
• Proměnné/sloty obsahují pojmy nebo jiná subschémata; pojem, který obsazuje slot, obvykle musí splňovat určitý test
(např. proměnná na místě argumentu „Činitel“ v relaci PRAŠTIT [Činitel, Příjemce, Nástroj] vyžaduje, aby pojem,
který ji obsazuje, byl pohyblivý objekt).
• Termín hodnoty označuje různé specifické pojmy, které obsazují proměnné.
• Schémata tedy kódují obecnou standardní znalost, která může být aplikována v řadě specifických situací; například
relace PRAŠTIT by mohla charakterizovat domácí hádku (třeba „Jindra praštil dítě“) nebo práci v dílně (třeba „Praštil
jsem kladivem do prkna").
• Schémata mohou obsahovat „otevřené“ proměnné, nebo pro ně mohou mít přednastavené pojmy pro případy, že
jsou neobsazené; například nám nebylo sděleno, jaký nástroj použil Jindra (ve větě „Jindra praštil dítě“), ale pravdě
podobně budeme předpokládat přednastavenou hodnotu (jako je ruka).
310
jako je návštěva restaurace. Tyto znalosti na me mít podle Schanka a Abelsona k dispozici
příklad musíme zapojit, abychom porozuměli určitá schémata, s jejichž pomocí domýšlíme
následujícímu textu: ty části událostí, které jsou v textu implicitní.
Specifická schémata, která navrhli, se nazýva
David a Pavla dnes jedli v restauraci. Jídlo bylo jí scénáře. Scénáře jsou struktury znalostí, kte
skvělé, ale trochu je znervózňovalo, kolik bude stát. ré kódují zažité sekvence úkonů každodenních
Když ale dojedli zmrzlinu a dostali účet, byli mile činností. Pokud například jíme často v restau
překvapeni, že cena je přiměřená. raci, měli bychom mít scénář pro „stravová
ní v restauraci“. Tento „restaurační scénář“ by
Při čtení této pasáže využíváme našich znalos měl uchovávat typické úkony, které jsou s ná
tí k úsudkům, že jídlo (zmíněné ve druhé vě vštěvou restaurace spojeny, včetně tříd objek
tě) bylo v restauraci, kde jedli (zmíněna v první tů a postav, na které bychom měli v tomto pro
větě), že jídlo zahrnovalo zmrzlinu a že si pro středí narazit. Restaurační scénář navržený
účet nešli, ale byl pravděpodobně donesen číš Schankem a Abelsonem má čtyři hlavní čás
níkem. Abychom mohli takto usuzovat, musí- ti: vstupování, objednávání, jedení, odcházení.
TABULKA 9.4 Složky a úkony v „restauračním scénáři“ podle Schanka a Abelsona (1977)
název scénáře složka konkrétní úkon
stravování v restauraci vcházení vstup do restaurace

hledání stolu
volba místa k sezení
příchod ke stolu
usednutí
objednávání obdržení jídelního lístku

prohlížení jídelního lístku
výběr jídla
příchod číšníka
objednávání u číšníka
číšník předá objednávky kuchaři
čekání, mluvení
kuchař připravuje jídlo
jedení kuchař předá jídlo číšníkovi

číšník donesejídlo hostům
hosté jedí
mluvení
odcházení číšník připraví účet

číšník předá účet hostům
odhad spropitného
nechání spropitného
hosté si balí véci
placení
odchod z restaurace

Každá z těchto obecných částí má své speciál Dále nejméně 48 % probandů zmínilo vstupo
ní úkony pro to, co dělat: například vstupová vání do restaurace, udání jména pro rezerva
ní se rozpadá na vcházení do restaurace, hledá ci, objednávání pití, vybírání z nabídky, jedení
ní stolu, volbu místa k sezení, příchod ke stolu salátu nebo polévky, objednání dezertu, jedení
a usednutí (viz tab. 9.4). dezertu a spropitné. V seznamech se objevilo
V rámci tohoto schématu by různé úkony - nejméně 15 klíčových událostí, které lidé spoju
jako chůze a usednutí - představovaly relace. jí s návštěvou restaurace. Další zjištění, která
Status proměnných by naopak měly jednotli plynou z výzkumu Galambose a Ripse (1982),
vé role (např. číšník) nebo odkazy na další pod ukazují, že když mají probandi učinit rychlé
řazená schémata (např. vstupování). Proměnné rozhodnutí, zda je nebo není daný úkon částí
reprezentující role (role slots) hrají ve scénářích scénáře (např. určit, zda „dostat se do restaura
určité „party“, jako třeba číšník, zákazník a ku ce“ je částí scénáře návštěvy restaurace), odpo
chař, a v reálných situacích jsou obsazeny kon ví rychle v případě, že tento úkon je částí scé
krétními lidmi (třeba ten určitý číšník s brada náře, a odpověď trvá déle, pokud nejde o úkon
vicí na nose). Tyto role mohou být zpravidla patřící ke scénáři. Doklady mluvící pro teorii
obsazeny jen takovými objekty, které splňu scénářů byly také nalezeny v praxi - při posu
jí podmínku „být člověkem“ (tj. případ, kdy je zování hodnověrnosti svědectví očitých svědků
číšník pes, je nečekaný a mimořádný). Obec loupeží (viz Holst & Pezdek, 1992).
né části scénáře (např. vstupování, objednává V novějších úpravách této teorie - viz Schanko-
ní) představují odlišné typy proměnných, kte vu (1982,1986) teorii dynamické paměti (v Ey-
ré obsahují podřazená schémata (zahrnující senck & Keane, 1995) - však došlo k určité mo
různé detailní úkony chůze, sezení atd.) Tím difikaci předpokládané organizační struktury
to způsobem je možné identifikovat struktury, scénářů. Ukázalo se, že idea scénářů byla v ur
které charakterizují znalost mnoha běžných si čitém ohledu mylná. Bower et al. (1979) zjis
tuací. tili, že probandi směšují události, které jsou
podle teorie scénářů uchovávány odděleně
Doklady teorie scénářů a neměly by spolu interferovat. K takovému
Několik studií zkoumalo, nakolik jsou teo směšování při vybavování událostí docházelo
rie scénářů realistické z psychologického hle zejména tehdy, když jednotlivým událostem
diska (viz Abelson, 1981; Bower, Black & Tur odpovídaly odlišné, ale příbuzné scénáře (tře
ner, 1979; Galambos, Abelson & Black, 1986; ba návštěva zubaře a návštěva obvodního léka
Graesser, Gordon & Sawyer, 1979; Sanford & ře). Scénáře jsou ale definovány jako struktury
Garrod, 1981; Walker & Yekovich, 1984). Bower specifických zkušeností ve specifických situ
et al. (1979) požádali probandy, aby sepsa acích, takže by zřejmě nikdo neměl mít scé
li zhruba dvacet úkonů nebo událostí, ke kte nář „návštěva profesionálního zdravotnického
rým obvykle dochází, když navštíví restauraci. pracovníka“. Schank na tyto námitky odpově
Vzhledem k šíři možných zkušeností s návště děl teorií dynamické paměti (dynamic memory
vou restaurace autoři zaznamenali pozoruhod theory), která vznikla přepracováním původní
nou shodu vytvořených seznamů. Nejméně teorie scénářů. Abbotová, Black a Smith (1984)
73 % probandů zmínilo usednutí, čtení jídel poukázali na to, že různé části těch struktur,
ního lístku, objednání, jídlo, placení a odchod. které jsme původně nazvali scénáře, jsou hi
312
erarchicky organizovány. Objevili tak typ or ty byla téměř dvakrát delší než doba pohledu
ganizace, kterou předpokládá i teorie dyna na objekty očekávané, u jejichž zpracovávání
mické paměti. Na nejvyšší úrovni je obecný se předpokládá zapojení schémat. Rozdíly me
cíl (např. oběd v restauraci), na střední úrov zi očekávanými a neočekávanými objekty byly
ni jsou scény označující soubory jednotlivých dokonce v souladu i s výsledky testu rekogni
úkonů (např. vstupování, odcházení, objedná ce. Probandi zřídkakdy zaznamenali chybějí
vání) a na spodní úrovni jsou pak tyto úkony cí nebo částečně změněné očekávané objekty,
samotné. a to i v případě, že tyto objekty cíleně sledovali.
V protikladu k tomu byly vždy brzy zazname
Hlavní doklady schémat nány změny nebo vyřazení neočekávaných ob
Důkazy operací se schematickými strukturami jektů. Friedmanová (1979, s. 343) experiment
znalostí nalézáme v několika různých oblas uzavírá tezí, že „epizodická informace, kterou
tech (viz např. Alba & Hasher, 1983; Graesser, si pamatujeme o nějaké události, je rozdílem
Woll, Kowalski & Smith, 1980). Mnoho dalších mezi touto událostí a její prototypickou rámco
studií po Bartlettových výzkumech prokázalo, vou reprezentací v paměti“.69
že pokud mají lidé různá očekávání vzhledem Podobné efekty týkající se rozpoznávání neo
k cílové události, různými způsoby si ji vybavu čekávaných položek opakovaně zjišťuje mno
jí a interpretují (viz např. Anderson & Pichert, ho rozdílných experimentů, i když mohou být
1978; Bransford & Johnson, 1972 a kap. 12). modifikovány podmínkami, které interferují
Mimoto vyplývá hypotéza schémat z výzkumů s pozorností probanda při zpracovávání neoče
percepce. Díky schématům není nutné analy kávaných objektů (viz Henderson, 1992; Män-
zovat všechny aspekty vizuálních scén. Když tylä & Bäckman, 1992).
pozorujeme každodenní scény (jako snídani
na stole nebo zastávku autobusu), máme jas Zásadní nedostatky teorií schémat
ná očekávání, jak asi budou objekty vypadat. Teorie schémat nejsou bez problémů. I když
Schémata snižují rozsah percepčního zpraco jde o nejrozšířenější pokus o popis struktury
vání, který je potřebný k tomu, abychom očeká a organizace znalostí v dlouhodobé paměti, má
vané objekty identifikovali (viz kap. 4), čímž se několik nedostatků.
uvolní místo pro zpracovávání novějších a ne
očekávaných aspektů scény (jako je ústřice na Nespecifická povaha teorií schémat
stole). Friedmanová (1979) tuto hypotézu po Mezi mnoha autory panuje shoda v tom, že te
tvrdila, když probandům předkládala detail orie schémat jsou málo specifické. Pramení to
ní nákresy šesti různých scén (město, kuchy ze skutečnosti, že pro vysvětlení určitého vzor
ně, obývací pokoj, kancelář, školka a farma). ce (např. struktury sledu událostí - pozn. pře
Každý obrázek obsahoval objekty, které by kl.), který zkoumaná osoba udává, je možné
chom v takové scenerii očekávali, a několik ne často přiřadit identifikované struktuře znalostí
očekávaných objektů. Friedmanová zjistila, že jakýkoliv jiný speciální obsah. Schank se s tím
doba prvního pohledu na neočekávané objek to problémem vyrovnává tak, že považuje počet
69Zde se místo se schématem operuje s termínem „prototyp". Smysl se však nemění, protože prototyp má se schématem společ
nou klíčovou vlastnost, že reprezentuje vždy obvyklé a pravidelné aspekty skutečností, se kterými se setkáváme (pozn. překl.).

všech možných struktur v dlouhodobé pamě to způsobit změny v přednastavených hodno
ti za neomezený, ale teorie je pak příliš vágní. tách ostatních proměnných ve schématu. Vez
Problémy stále přetrvávají - jaké jsou potom měme si příklad schématu pro místnosti, kte
specifické obsahy všech těchto struktur? Zdá ré zahrnuje proměnné pro zařízení, pro malé
se, že teorie schémat jsou použitelné pro vy objekty v něm a pro obvyklou velikost místnos
světlení výsledků ad hoc způsobem, ale ne pro ti. Potom by mělo schéma kuchyně následující
predikci, jak se od nich očekává. strukturu s přednastavenými hodnotami:
Z této situace jsou dvě východiska. Za prvé by
chom mohli specifikovat obsah struktur, kte Zařízení: kuchyňský stůl, židle,...
ré jsou užívány, a to alespoň pro definovatelný Malé objekty: šálky na čaj, nůž, ...
soubor situací. Pokud využijeme teorie dyna Velikost: malá
mické paměti, znamená to, že specifikujeme
všechny možné scénáře, které může osoba Jiné místnosti by měly mít odlišně nastavené
použít. To je však patrně nemožné vzhledem hodnoty - například koupelna by také měla být
k šíři lidského vědění a k proměnlivosti struk malá, ale měla by mít polici na toaletní potře
tur znalostí u různých jednotlivců. Druhou by, vanu nebo sprchu a umyvadlo jako zařízení
možností je zaměřit se na to, jak tyto struktu a kartáčky na zuby jako malé objekty. Podle kon
ry získáváme (viz kap. 14). Kdybychom o těch cepce Rumelharta a Ortonyho by se v případě
to procesech věděli více, mohli bychom cíleně obsazení malých objektů šálky na čaj měly au
zkoumat, jakým způsobem mezi sebou kom tomaticky změnit přednastavené hodnoty pro
binujeme různé segmenty zkušenosti tak, aby měnné „zařízení“ na kuchyňský stůl a židle.
chom dostali hypotetické struktury scénářů. Tuto druhou vlastnost však nikdy nebraly te
orie schémat sedmdesátých a osmdesátých let
Problém rigidity a konekcionistická minulého století v potaz.
schémata Rumelhart et al. (1986a) se pokusili modelo
Ačkoliv byla dynamická teorie paměti vyvinuta, vat uvedené vlastnosti schémat pomocí ko-
aby překonala jistou nepružnost teorie scéná nekcionistického přístupu. V jeho rámci krys
řů, domnívají se někteří autoři, že potenciální talizují schémata v okamžiku, kdy je jich
flexibilita přístupů operujících se strukturami zapotřebí, z interakce velkého množství para
typu schémat nebyla zužitkována v žádné zná lelně zapojených proměnných, které jsou ve
mé teorii (viz Rumelhart, Smolensky, McClel vzájemném souladu (k hlavním charakteristi
land & Hinton, 1986a). Podle Rumelharta kám konekcionismu viz kap. 1). V tomto pojetí
a Ortonyho (1977) má mít proměnná ve sché neexistuje žádné přímo reprezentované sché
matu dvě odlišné vlastnosti: za prvé, jak by ma, nýbrž jenom vzorce aktivace, díky nimž
lo uvedeno výše, by měla testovat, zda může má síť ty druhy vlastností, které byly schéma
být určitý objekt její hodnotou nebo zda nabý tům přičítány v předešlém rozboru. Když pa
vá nějakou přednastavenou (default) hodnotu. ralelně zapojená síť obdrží vstupy, určitá se
Za druhé mohou existovat mezi objekty, kte skupení jednotek v ní jsou aktivována a jiná
ré jsou hodnotami těchto proměnných, vzá zase inhibována. V některých případech, kdy
jemné závislosti. To znamená, že pokud jed tato seskupení jednotek pracují v souladu, je
na proměnná nabývá určité hodnoty, mělo by vytvořena známá forma schématu. Když jsou
314
ale jednotky propojeny mnohem méně, jsou Vizuální představivost je předmětem studia již
struktury méně zřetelné a méně se schéma dlouhou dobu. Aristotelés považoval předsta
tům podobají. vivost před více než 2000 lety za základní pro
Rumelhart et al. ilustrovali sílu svého přístupu, středek myšlení. Řečníci ve starověkém Řec
když kódovali znalosti se schematickou struk ku užívali mnemotechnické metody založené
turou do konekcionistické sítě. Nejprve vybra na představivosti k tomu, aby si zapamatovali
li 40 deskriptorů (např. dveře, malý, umyvadlo, svá vystoupení (viz Yates, 1966). Tyto techniky
zdi, střední) pro 5 typů místností (např. kuchy se používají k tréninku paměti dodnes. Zájem
ně, koupelna a ložnice). Aby získali základní o představivost je patrný také u linie filozofů,
data pro konstrukci sítě, požádali probandy do které patřil například biskup Berkeley z Tri
o posouzení, zda každý deskriptor charakteri nity College v Dublinu, až po výzkumy Galto-
zuje příklad typu místnosti, který si měli před na v 19. století (viz Mandler & Mandler, 1964).
stavovat (např. kuchyně). Když podle těchto in Galton (1883) rozdával mezi svými přáteli z řad
formací zkonstruovali síť, zjistili, že pokud je špičkových vědců dotazníky, kde je například
aktivace vysoká u jednotky umyvadlo a u něja instruoval, aby si představili snídani, kterou to
ké další jednotky (např. u trouby), síť se pře ho rána jedli. Několik z nich překvapivě nevy
mění do stavu s vysokou aktivací jednotek, kázalo vůbec žádnou mentální představivost.
které korespondují s typickými rysy kuchyně Stejně jako Galtonovy studie spoléhalo množ
(např. s šálky na čaj, sporákem, utěrkou). Po ství raných výzkumů na introspektívni evi
dobně i pokusy začínající s jinými objekty vy denci. Během nadvlády behaviorismu, kdy
ústily v aktivaci deskriptorů odlišných prototy- byla introspekce přezírána a výzkum mentál
pických místností. ních reprezentací byl prakticky zakázán,70 upa
Konekcionistický přístup by mohl problém ne dal i výzkum představivosti. S rozvojem kogni
specifické povahy teorií schémat vyřešit, proto tivní vědy se pak mentální reprezentace staly
že upřesňuje způsob, jakým schémata získá opět klíčovým tématem. Hlavním důvodem
vají své obsahy, a přitom se paradoxně dokáže byla snaha popsat kognitivní mechanismy pre
přímému určení těchto obsahů vyhnout. cizně i z hlediska vysvětlení jejich reprezentač
ních vlastností.
COJE TO PŘEDSTAVA? V současné době se zabývá tématem předsta
PŘEDBĚŽNÝ VÝKLAD vivosti mnoho badatelů. V následujícím oddí
le uvedeme tři skupiny studií, které budou ilu
První polovina této kapitoly pojednávala o pro- strovat některé důležité vlastnosti mentálních
pozičních reprezentacích a o tom, jak jich vy představ. Výzkumy mentální rotace (mental ro
užíváme při reprezentování relací a událostí. tation) nám přiblíží, jak můžeme naše před
V druhé polovině kapitoly se obrátíme k téma stavy v hlavě „obracet“ čili rotovat. Dále nám
tu analogové reprezentace, konkrétně k tomu, pak studie prohlížení neboli skenování představ
jak jsou zkoumány vizuální představy. (image scanning) poskytnou určitá vodítka pro
70To však neznamená, že byl věře behaviorismu termín mentální reprezentacejiž zaveden-začíná ses ním pracovat až v době
tzv. kognitivního obratu, tj. na samém sklonku nadvlády behaviorismu-viz HoskovecJ., Nakonečný, M. $ Sedláková, M.(zooz).
Psychologie 20. století. Praha: Karolinum (pozn. překl.).

pochopení toho, jak si „prohlížíme“ své vlastní cené verzi. Testové položky byly prezentovány
vizuální představy. Třetí skupinou studií jsou v několika různých orientacích. Hlavním vý
studie reinterpretování představ dvojznačných sledkem bylo zjištění, že čím víc byla testová
obrazců. položka rotována od standardní svislé polohy,
tím déle trvalo probandům jejich rozhodování
Mentální rotace (viz obr. 9.7). Tyto experimenty byly provádě
V řadě experimentů byla zkoumána mentální ny s řadou různých objektů (číslice, písmena)
rotace různých imaginovaných objektů (např. a ukazují, že uvedené výsledky jsou zobecnitel-
Cooper, 1975; Cooper & Podgomy, 1976; Coo- né (pro novější výzkum mentální rotace viz Co
per & Shepard, 1973; Shepard, 1978; Shepard hen & Kubovy, 1993; Takano, 1989; Tarr & Pin-
& Metzler, 1971). Cooperová a Shepard napří ker, 1989).
klad prezentovali probandům písmena a čísla Výsledky těchto experimentů naznačují, že vi
v normální nebo v zrcadlově převrácené podo zuální představy mají všechny vlastnosti sku
bě (viz obr. 9.6). Probandi měli v experimen tečných objektů ve světě. To znamená, že jsou
tu co nejrychleji posoudit, zda je daná položka umístěny v nějakém druhu mentálního prosto
zobrazená v normální nebo stranově převrá ru, stejně jako jsou fyzikální objekty umístěny
Různé stupně rotace podnětového materiálu ve studii Cooperové a Sheparda (1973) u zrcadlově převráce
ných (napravo) a normálních písmen (nalevo).
316
ve fyzikálním prostoru našeho světa, že jsou ně závislá na popisu objektu (viz Hinton, 1979;
tyto objekty mentálně přesouvány nebo rotová Boden, 1988 a oddíl o reinterpretování představ
ny stejným způsobem, jako je manipulováno níže). Hinton (1979) je autorem praktické de
s objekty ve světě (viz níže oddíl o reinterpre monstrace této intuice. Představme si krych
taci). Představa se tedy zdá být „kvaziprostoro- li umístěnou jednou plochou na polici, kte
vou napodobeninou 3D objektu“ (viz Boden, rá je v úrovni našich očí. Dále si představme,
1988). Toto pojetí však není plně ospravedlni že levou rukou uchopíme spodní roh, který je
telné, protože za jistých podmínek se způsoby nejblíže naší levé ruce, a pravou rukou horní
mentální rotace liší od rotace fyzické. Pokud roh, který je nejdále od naší levé ruky, vezme
budou imaginované objekty komplexnější, me krychli z police a podržíme ji tak, že naše
probandi budou mít větší problémy s posuzo pravá ruka bude vertikálně nad levou. Jaká bu
váním jejich vzhledu při rotaci (Rock, 1973). Ta de pozice všech zbývajících rohů? Většina z nás
kové obtíže by u fyzické rotace fyzikálního ob má tendenci odpovědět, že utvoří čtverec oko
jektu nenastaly. lo „rovníku“ krychle. Ve skutečnosti však není
Dále je naše schopnost představovat si rotova střední hrana krychle horizontální, nýbrž jde
né objekty (dokonce i jednoduché krychle) sil „cik-cak“ nahoru a dolů. K tomuto zkreslení
Průměrná doba k rozhodnutí, zda byl zrakový podnět v normální nebo zrcadlově převrácené poloze, jako
funkce orientace. Údaje podle Cooperové a Sheparda (1973).

dochází, protože si nikdo nevytvoří představu níky označenými „X“ (viz příklad na obr. 9.8).
krychle (jak je v realitě) a nerotuje ji, spíše pra Nejdříve stráví nějaký čas tím, že se mapu učí
cuje s méně propracovaným popisem struktu zpaměti tak dlouho, až ji dokážou reproduko
ry.71 vat přesně podle kresby. Poté je jim zadáno
Novější výzkumy mentální rotace se více sou jméno některého objektu a jsou požádáni, aby
střeďují na její spojitosti se zpracováním zra si mapu představili a zaměřili se na tento bod.
kových podnětů a s neurologickými koreláty Po pěti sekundách je jmenován druhý objekt
(viz Gill, O’Boyle & Hathaway, 1998; Harris, a probandi jsou instruováni, aby se na před
Egan, Paxinos & Watson, 1998). stavované mapě přesunuli od prvního objektu
Zdá se, že je mentální rotace důležitá při kon ke druhému, tj. aby mapu v představě skeno
trole očních pohybů (sakád), což předpoklá vali, dokud nenarazí na druhý objekt. Konkrét
dá vzájemnou závislost zpracování zrakových ně si mají představovat černou tečku pohybu
podnětů a zpracování založeného na imaginaci jící se od prvního objektu k dalšímu. Protože
(viz níže Kosslynovu teorii). De Sperati (1999) jsou objekty na skutečné mapě umístěny v roz
zadal probandům, aby prováděli sakády (tj. aby dílných vzdálenostech od sebe, je možné zjis
se dívali - pozn. překl.) ve směrech odlišných, tit, zda čas potřebný k přesunu od jednoho ob
než ukazoval vizuální podnět, a zjistil, že la- jektu ke druhému souvisí se vzdáleností mezi
tence sakadických pohybů vzrůstala lineárně těmito dvěma body na mapě. Použitím expe
s množstvím změn směru, které byly vloženy rimentálních procedur tohoto typu se opako
mezi podnět a odpověď. Zvážíme-li tento efekt, vaně zjistilo, že čas přesunu je v lineární zá
dojdeme k nepříliš překvapivému zjištění, že vislosti ke skutečné vzdálenosti mezi body na
mentální rotace má vliv rovněž na motorické mapě, tj. čas pro přesun proporcionálně vzrůs
procesy.72 Tento závěr dále podporují výsled tá se skutečnou vzdáleností mezi dvěma body.
ky experimentů s dvojími úlohami, ve kterých Tento výsledek podporuje hypotézu, že před
mají probandi mentálně rotovat nějakou před stavy mají speciální prostorové vlastnosti, kte
stavu a zároveň provádět i rotaci motorickou ré jsou analogické vlastnostem objektů ve svě
(Wexler, Kosslyn & Berthoz, 1998). tě a operacím s nimi.
Zmíněné výsledky jsou však zpochybňová
Skenování představ ny (viz Baddeley, 1986; Intos-Peterson, 1983).
Výzkumy skenování představ nám poskytu Stručně je kritizuje Baddeley (1986, s. 130),
jí další informace o povaze představivosti. když říká: „Mám silné podezření, že větši
V těchto výzkumech se mají probandi obyčej na experimentální práce na tomto poli spočí
ně pohybovat po mapě, kterou si představují vá implicitně v instruování probandů k tomu,
(např. Kosslyn, Balí & Reiser, 1978). V typic aby se chovali, jako by viděli něco v okolním
kém průběhu těchto experimentů probandi do světě. [...] Nejsem si stále jistý, zda nám takové
stanou fiktivní mapu nějakého ostrova s mez výsledky řeknou, jak systém pracuje, nebo do-
” Obvykle si vytvoří představu rotovaného objektu, který už není krychlí, nýbrž tělesem, které se skládá ze dvou čtyřbokých
jehlanů sdílejících stejnou základnu (pozn. překl.).
” V citovaném výzkumu totiž nejdříve muselo dojít k mentální rotaci prezentovaného podnětu, aby bylo možné vykonat in
strukci. Reakční čas závisel na složitosti této mentální rotace (pozn. překl.).
318
Příklad podnětového materiálu užívaného v experimentech se skenováním představ. Proband si měl
představovat černou tečku pohybující se od jednoho bodu na mapě k druhému (body jsou značeny „X“).
Upraveno podle Ghost in the mind’s machine: Creating and using images in the brain od Stephena Kosslyna.
Otištěno se svolením autora. Copyright © 1983 Stephen M. Kosslyn.
konce napoví něco více o fenomenologii.“ Tyto vě. Podle něj jsou empirická zjištění dostateč
pochybnosti byly námětem mnoha debat (viz ným důvodem, abychom o experimentech se
speciální číslo Cahier de Psychologie Cognitive, skenováním představ předpokládali, že vypo
18:4,1999). Ačkoliv bylo formulováno několik vídají o zákonitostech představivosti spíše než
alternativních vysvětlení, jako je Baddeleyho, o čemkoliv jiném (Denis & Cocude, 1999; De
původní stanovisko je hájeno stále přesvědči nis & Kosslyn, 1999).

Reinterpretování dvojznačných obrazcu
při imaginaci
V nedávné době jsme mohli zaznamenat zvý
šení zájmu o téma reinterpretace vizuálních
představ dvojznačných obrazců (viz obr. 9.9).
Chambersová a Reisberg (1985) administrovali
probandům dvojznačné obrázky, jako je kach-
na/králík, které mohou být interpretovány růz
nými způsoby - uvedený příklad můžeme in
terpretovat jako králíka dívajícího se doprava,
nebo jako kachnu dívající se doleva. Proban
di, kteří si obrázek prohlíželi po dobu pěti se
kund, byli ještě před koncem expozice požádá
ni, aby si vyvolali jeho představu. Poté měli za
Ukázka dvojznačného obrazu ze studie Chambersové a Reis-
stále probíhající imaginace udat druhou mož berga (1985), který může být interpretován buďjako kachna,
nou interpretaci sledovaného obrazu. Přes ně nebo jako králík. Copyright © 1985 American Psychological
kolik různých nápovědí, které měly proban Association. Otištěno se svolením.
dům pomoci, nedokázal žádný z nich dospět

k další interpretaci obrázku. Stejní probandi sky, 1992). Nejaktuálnější práce však ukazují,
však dokázali své představy obrázku nakreslit že výše uvedený závěr o tom, že speciální tré
a poté provést jejich reinterpretaci. nink a instrukce nemohou pomoci lidem rein-
Takováto zjištění vedou k možnosti existence terpretovat představy, neplatí vždy (Brandimon-
nějakého propozičního kódu, který ovlivňuje te & Gerbino, 1993; Peterson et al., 1992).74
konstrukci představy až do té míry, že detaily
potřebné pro reinterpretaci jsou v jeho rám
ci vynechány. Chambersová a Reisberg (1992, PROPOZICE VERSUS PŘEDSTAVY
s. 146) tuto domněnku vyjadřují slovy: „Co
představa zobrazuje, závisí na tom, co zname Jestliže se zabýváme výzkumem povahy před
ná.“73 Tyto výsledky však také ukazují, že se stavivosti, nelze se nezmínit také o tom, že
představy vyskytují ve speciálním médiu, kte existují i propoziční aspekty představivosti.
ré je reprezentuje v různých stupních rozpra Před několika desetiletími se spor o propozice
covanosti. Například další výzkumy ukázaly, že a představy stal zásadním tématem vědeckých
podoba určitého objektu je jasnější, pokud si debat (viz Anderson, 1978; Bannon, 1981; Pyly-
ho v představě prohlížíme „zepředu“ (viz Bran- shyn, 1973,1979,1981,1984). Nebudeme se zde
dimonte & Gerbino, 1993; Chambers & Reis věnovat vyhroceným diskusím, které na toto
berg, 1992; Peterson, Kihlstrom, Rose & Glin- téma proběhly (pro detaily viz Eysenck & Kea-
n Jinak řečeno: vyvolávání představ zahrnuje nejen pouhé zobrazování reprezentované skutečnosti, aleje ovlivněné i významem,
který tato představa pro nás má. Tento význam je kódován reprezentací propozičního typu (pozn. překl.).
» To znamená, že stupeň rozpracovanosti představy není neměnný a pevně daný určitými mechanismy, nýbrž je možné ho
prohlubovat tréninkem a dalšími instrukcemi (pozn. překl.).
320
ne, J995’ kap. 9; také Kosslyn, 1994). Vyplývá zrakové, sluchové, hmatové, chuťové, čichové).
z nich, že představy mají odlišný reprezentační Měli bychom dodat, že ve verbálním systému
formát a že významem svých funkcí přesahují neexistují žádné odpovídající reprezentace pro
reprezentace propoziční (níže v oddíle věnova chuť ani pro čich (viz tab. 9.5).
ném Kosslynově teorii uvidíme, jaký vztah mo V rámci určitého subsystému, kde je napří
hou obě reprezentace mít). V následující části klad zpracováváno mluvené slovo, je toto slo
představíme empiricky doloženou tezi Allana vo identifikováno logogenem pro zvukovou
Paivia, že propozice a představy jsou odlišné podobu slova. Pojem logogenu pochází z Mor-
kódovací systémy. tonovy (1969, 1979) teorie rozpoznávání slov.
Paivio (1986) charakterizuje logogen jako jed
Paiviova teorie duálního kódování notku náležící určité modalitě. Tato jednotka
Teorie duálního kódování (dual-codingtheory) Al „může fungovat jako integrovaná informační
lana Paivia (viz Paivio, 1971,1979, 1983,1986, struktura nebo jako generátor odpovědí“ (Pai
1991) se týká určení minimálních základních vio, 1986, s. 66). Mohou například existovat lo-
rozdílů mezi imaginatívni a propoziční repre gogeny pro slovo „sníh“. Logogeny vždy nále
zentací. Teorie je podepřena empirickými nále žejí k určité smyslové modalitě v tom smyslu,
zy v řadě experimentů. Ústřední teze teorie ob že existují oddělené logogeny pro určení mlu
sahuje panel 9.2. veného slova „sníh“ a jeho vizuální podoby (tj.
Základem teorie duálního kódování je myšlen písmen „s-n-í-h“). Paralelou logogenů v never
ka, že pro reprezentaci a zpracování informa bálním systému jsou imageny. Jde o základní
cí existují dva odlišné systémy. Verbální systém jednotky, které v různých modalitách identifi
zachází s lingvistickou informací a uchovává ji kují a reprezentují představy. Z hlediska cha
v náležité verbální formě. Oddělený neverbál rakteru logogenů a imagenů je důležité, že
ní systém řídí zpracování a reprezentování po představují jednotky zapojované při zpracová
mocí představ (viz obr. 9.10). Každý z těchto vání informací, které identifikují nebo repre
systémů je dále rozdělen do subsystémů, kte zentují určitou položku (např. představu psa
ré zpracovávají verbální nebo neverbální infor nebo určité slovo), aniž bychom u nich muse
maci v různých senzorických modalitách (tj. li detailně určovat, jak přímo fungují nebo jak
PANEL 9.2 Paiviova teorie duálního kódování
• Lidskou kognici řídí dva nezávislé, ale vzájemně propojené kódující nebo symbolické systémy.
• Oba systémy jsou uzpůsobeny pro kódování, organizování, uchovávání a vybavování rozdílných druhů informace.
• Neverbální (nebo imaginatívni) systém se specializuje na zpracovávání neverbálních objektů či událostí (tj. zpracová
vá prostorovou a synchronní informaci), takže je zapojen v úlohách, jako je analýza scén nebo vytváření mentálních
představ.
• Verbální systém se specializuje na zacházení s lingvistickou informací a je zejména zapojen při zacházení s jazykem;
kvůli časovému průběhu řeči je uzpůsoben k sekvenčnímu zpracovávání.
• Oba systémy jsou dále děleny na několik senzomotorických subsystémů (vizuální, auditorní, haptický).
• Oba systémy mají základní reprezentační jednotky: verbální systém logogeny, neverbální systém imageny;
ty nabývají variant podle modalit senzomotorických subsystémů.
• Dva symbolické systémyjsou propojeny spojnicemi mezi logogeny a imageny.

OBRÁZEK 9-10
verbální neverbální
VERBÁLNÍ
SYSTÉM
Schematický nárys hlavních komponent teorie duálního kódování. Dva hlavní symbolické systémy - ver
bální a neverbální - jsou propojeny s odlišnými vstupními a výstupními systémy. V rámci dvou systémů
existují asociativní struktury (zahrnující logogeny a imageny), které jsou vzájemné propojené referenční
mi spoji. Otištěno se svolením podle Mental representations: A dual coding approach od Allana Paivia, 1986,
Oxford University Press.
konkrétně dané položky reprezentují. Malá de vého vztahu je referenční spoj mezi objektem
tailnost jejich popisu je jedním z terčů kriti a jeho jménem. To znamená, že když spatříme
ky Paiviovy práce, ačkoliv tento nedostatek byl vizuální objekt (např. běžícího psa), měl by být
později kompenzován komputačními teoriemi rozpoznán imagenem a spojnice mezi tímto
(např. Kosslyn, 1980,1994). imagenem a sluchovým logogenem pro slovo
Z hlediska funkce komunikují verbální a ne „pes“ může aktivovat slovo „pes“. Spojnice me
verbální systémy přes vztahy mezi imageny zi uvedenými jednotkami tvoří základní propo
a logogeny. Nejjednodušším případem tako jení jednotlivých částí symbolických systémů.
322
TABULKA 9.5 Vztah mezi symbolickými a senzomotorickými systémy a příklady typů informace, které jsou jednotlivými
subsystémy v Paiviově teorii duálního kódování reprezentovány
symbolické systémy
senzomotorický systém verbální neverbální
vizuální vizuální podoba slov vizuální objekty

sluchový sluchová podoba slov zvuky z prostředí
haptický rukopisné vzory „cítění“ objektů
chuťový - chuťové vzpomínky
čichový - čichové vzpomínky
Doklady teorie duálního kódování ního systému (za předpokladu, že si probandi

Důkazy podporující teorii duálního kódování nevytvářejí spontánně představy objektů ozna
byly nalezeny pomocí mnoha rozličných expe čených slovy). Obrazová paměť by tedy měla
rimentálních technik: například v paměťových být lepší než izolovaná paměť pro slova kvůli
úkolech, v neuropsychologických výzkumech společnému ovlivňování obou systémů v prv
a ve výzkumu řešení problémů. Tyto studie ním případě. Paivio (1971) zjistil, že obrázky
naznačují, že oba symbolické systémy operu byly zapamatovány mnohem snáze než slova,
jí buď nezávisle na sobě, nebo v závislosti na a to jak při volném vybavování, tak při rekogni-
specifických okolnostech vykazují společné zá ci. Lepší zapamatovatelnost obrazových podně
konitosti. V experimentu se například může tů vedla Paivia k předpokladu, že kód představ
ukázat, že paměť pro slova je zcela odlišná od je - co se týče role v paměti - nadřazený kódu
paměti pro obrázky nebo že je výkon paměti verbálnímu, ačkoliv není jasné, z jakého důvo
zvýšený, když je podnět kódován jak obrazem, du by tomu mělo být právě tak.
tak slovy. Podívejme se nyní na tři příklady kla Tato zákonitost nebyla nalezena jen ve studi
sických paměťových experimentů navržených ích s obrázky a se slovy. Prvotní výsledky vedly
v souladu s teorií psychologických testů: roz k domněnce, že by mohla hrát roli i při zpraco
díly mezi vybavením obrazového a slovního vání různých tříd slov. Některá slova jsou kon
materiálu, vliv imaginace slov a konkrétnosti krétní a evokují představy snáze než jiná. Jest
a efekt opakování. liže jsou slova spíš konkrétní než abstraktní
v tom smyslu, že označují věci, které mohou
Vliv duálního kódování na volné vybavení být vnímány jednou ze smyslových modalit,
Představme si experiment, ve kterém je pro- měla by být zřejmě lépe vybavována (pro vý
bandům předložen k zapamatování buď se sledky viz Paivio, Yuille & Madigan, 1968). Stej
znam obrázků, nebo seznam slov. Jestliže jde ně jako v případě rozdílu mezi slovy a obrázky
o obrázky známých objektů, mají je probandi jsou slova - hodnocená jako vysoce evokují-
tendenci při zapamatovávání spontánně jme cí představy, jako konkrétní nebo jako obojí -
novat (viz Paivio, 1971). Člověk je tedy patrně kódována spíše oběma kódy než pouze jedním
kóduje za využití jak verbálního, tak neverbál (pro zhodnocení výsledků experimentů se za
ního systému. Naproti tomu jsou slova zapa pamatováním položek viz Cornoldi & Paivio,
matovávána daleko spíš jen s využitím verbál 1982; Richardson, 1999). Výsledky tedy znovu

naznačují, že pokud povaha úlohy dovoluje za v prostoru“) nebo instrukce k mechanickému
pojení obou systémů, k jejímu vyřešení přispí zapamatování. V následujícím vybavování s ná
vají oba systémy společně. povědí podávali lepší výkon ti probandi, kteří
Existují však jisté spory týkající se vysvětle obdrželi první typ instrukce, ve srovnání s pro-
ní rozdílů ve vybavování konkrétních a abs bandy s instrukcí k oddělování představ. Ti navíc
traktních slov. Část problému spočívá v tom, nepodávali ani tak dobrý výkon jako probandi
že výsledky experimentů jsou vyjádřeny pomo učící se mechanicky. Instrukce vyžadující vzá
cí korelací, takže pouze ukazují, že představi- jemnou interakci objektů jsou tedy účinné, pro
telnost/konkrétnost slov koreluje s dobrou vy- tože zlepšují organizaci vztahů. Tím se ale Pai-
bavitelností. Z toho ale nemůžeme usuzovat viova teorie rozdílů ve vybavování konkrétních
na kauzální propojení mezi konkrétností a vy- a abstraktních slov problematizuje. Pod vlivem
bavitelností. Kauzální vztah můžeme testovat těchto výsledků Paivio svou koncepci částečně
střídáním instrukcí, když se probandi učí na modifikoval tak, že v rámci každého symbolic
zpaměť slova. Když zapojíme instrukce k ima kého systému předpokládal struktury, které vy
ginaci, kdy na sebe mají objekty v představách světlují rozdíly při vykonávání uvedených ty
nějak působit, obvykle se výkon v úloze zlep pů instrukcí (viz Paivio, 1986, kap. 4 a 8). Tím
ší u konkrétního materiálu, ale ne u materiá však není vyřešené vše. Nedávné výzkumy pro
lu abstraktního (viz Richardson, 1999)- To je kázaly, že efekty konkrétnosti nejsou způsobe
v naprostém souladu s teorií duálního kódová ny pouze povahou představivosti, nýbrž mohou
ní, protože instrukce k imaginaci by měly za souviset také s jinými faktory, jako jsou rozliše-
jistit zapojení obou kódovacích systémů, učí-li nost a propojenost prvků podnětového materiá
se zkoumané osoby konkrétní slova, ne ovšem lu (viz Marschark & Comoldi, 1990; Marschark
v případě slov abstraktních. & Hunt, 1989; Marschark & Šurian, 1992; Plaut
Podobné instrukce, které imaginaci nevyžadu & Shallice, 1993). Marschark, Richman, Yuille
jí, však mají bohužel stejné účinky: instrukce a Hunt (1987) dále odmítli hypotézu, že jsou
k verbální mediaci (např. „utvořte krátké fráze imaginatívni kódy uchovávány v dlouhodobé
obsahující slova ze seznamu položek“) způso pamětí; namísto toho se domnívají, že systémy
buje, že konkrétní materiál je vybavován mno verbálního a imaginativního zpracování využí
hem snáze než abstraktní. Bower (1970,1972) vají bazálnější pojmovou paměť.
vyslovil na základě těchto výsledků hypotézu, Viděli jsme, že studie volného vybavování pod
že instrukce vyžadující vzájemnou interak porují aditivnost a funkční nezávislost obou
ci objektů v představách a instrukce k verbál systémů (Paivio, 1975; Paivio & Csapo, 1973).
ní mediaci byly obě účinné tím, že zvýšily or V dalších experimentech byla probandům
ganizovanosť a kohezi informace, která měla předkládána série konkrétních podstatných
být zapamatována. Pro otestování této hypoté jmen a probandi si buď měli vytvořit jejich
zy Bower administroval probandům páry kon představu, nebo je vyslovit. Během pětisekun-
krétních slov a užíval přitom tři různé typy in dových intervalů mezi položkami měli hod
strukcí pro různé skupiny probandů: instrukce notit obtížnost představování nebo vyslovová
vyžadující vzájemnou interakci objektů v před ní daného slova. V jedné variantě experimentu
stavách, instrukce k oddělování představ (např. bylo probandům předloženo dané slovo opa
„vytvořte si představu dvou objektů oddělených kovaně. Ve vybraných případech mělo toto
324
opakování spustit duální kódování tím, že si při kódování obrázků za srovnatelných podmí
probandi měli poprvé vytvořit představu a po nek. Za třetí byl za podmínek nastavených pro
druhé vyslovovat. V ostatních případech mělo duální kódování statisticky prokázán aditiv
opakování podpořit pouze jeden druh kódová ní vliv na vybavení tak, že úspěšnost vybavení
ní, tj. probandi si měli k opakovanému slovu pro jednou prezentované položky - které byly
buď znovu vytvářet představu, nebo je znovu představovány nebo vyslovovány - se zapoje
vyslovovat. Po této proceduře byli probandi bez ním druhého kódovacího systému zvýšila o je
předchozího upozornění požádáni, aby si pre ho přínos. Za čtvrté nemělo opakování opro
zentovaná slova vybavili. ti zmíněným výsledkům podobný aditivní vliv,
Pro podporu teorie duálního kódování mluvi jestliže slovo bylo kódováno stejným způso
lo několik zajímavých výsledků. Za prvé byla bem v obou prezentacích (viz obr. 9.11).
pravděpodobnost, že představované slovo bu
de znovu vybaveno, dvojnásobná oproti slo Interference v rámci jediného systému
vům vysloveným, což indikuje nadřazenost ne Paivio předpokládá, že v podstatě stejné prin
verbálního kódu při vybavení. Za druhé zvýšily cipy jsou využívány jak při vnímání, tak při
instrukce k vytváření představ úroveň vybavení představování. Když například mluví o never
na stejnou míru, jaká je normálně zjišťována bálním systému, říká, že je zodpovědný jak za
OBRÁZEK 9.11
Relativní četnost správných odpovědí, když probandi opakovaně vyslovovali nebo imaginovali obrázky či
slova při volněm vybavování. Upraveno podle Paivia a Csapa (1973).

kognitivní proces formování vizuálních před ný vliv - ovšem rozdíly v interferenci nejsou
stav, tak za percepční proces analýzy obrazů. způsobeny rozdíly ve specifických procesech
Jakýkoliv nález demonstrující interferenci zrakového vnímání. Baddeley a Lieberman
mezi percepční a imaginatívni úlohou je te (1980) ukázali, že pokud je konkurenční úlo
dy dokladem této teorie. Jestliže je vykonávání ha (např. posuzování jasnosti) pouze vizuál
percepčních úloh narušeno zapojením úlohy ní, nikoliv vizuálně prostorová (jako při sledo
imaginační, nebo naopak, je pravděpodobné, vání rotoru), potom vliv interference vymizí.
že obě úlohy užívají pro zpracování informace Když byla konkurenční úloha čistě prostoro
příbuzné komponenty. Taková interference je vá (např. když měli probandi se zavázanýma
pravidelně pozorovaná. Segal a Fusella (1970) očima ukázat na pohybující se kyvadlo jen
žádali probandy, aby si navodili zrakové ne podle toho, co slyší), byla míra interference
bo sluchové představy a potom aby splnili úlo v souladu s výsledky experimentu Baddeleyho
hu, ve které měli detekovat sluchové nebo zra et al. Zdá se tedy, že vybavování vizualizova
kové podněty. Zjistili, že sluchové představy telných (nebo snadno imaginovatelných) pod
víc interferovaly s detekcí zvukových signá nětů toho druhu, jaký je použitý v uvedených
lů a zrakové představy více s vizuální detekcí. experimentech, interferuje se zpracováním
Protože ovšem byla určitá interference zjiště prostorových informací spíše než se zpraco
na ve všech případech, zdá se být hodnověrný váním informací zrakových. To ukazuje, že na
závěr, že vedle zákonitostí vázaných na speci zpracovávání prostorových informací se podí
fickou modalitu existuje také obecnější vztah lejí jak procesy zpracování percepčních infor
mezi mentální představivostí a percepční sen- mací, tak i informací kódovaných v předsta
ziti vitou. vách, a to celé probíhá v rámci neverbálního
Toto však k přímočaré demonstraci interfe systému (viz Logie & Baddeley, 1989). Existují
rence nestačí. Měli bychom se také zaměřit však i případy, ve kterých může být dosaženo
na specifické procesy, které jsou za interfe interference čistě při zpracovávání vizuálních
renci zodpovědné, a dále, pokud je to možné, informací (pro aktuálnější práce viz Richard
ukázat, jak se zpracování založené na percep- son, 1999 a Wexler et al., 1998).
ci a na představivosti liší. Podrobnější vodít Uvedené experimenty ukazují, že Paiviova
ka pro uchopení tohoto problému poskytu předpověď interference spočívá na předpo
je metodika užívaná Baddeleym, Grantovou, kladu, že vizuální představivost zahrnuje re
Wightem a Thomsonem (1975). V jejich expe prezentace spíš vizuální než prostorové. Pro
rimentu probandi poslouchali popis rozmís ti tomu ale Farahová, Hammondová, Levine
tění číslic v matici a následně měli tuto matici a Calvanio (1988) namítají, že nemá smysl přít
reprodukovat. Rozmístění se přitom dalo buď se o to, zda je představivost vizuální, nebo pro
špatně, nebo snadno vizualizovat. Interferují storová. Místo toho s použitím neuropsycholo-
cí úlohou bylo sledování rotoru (tj. sledování gických nálezů ukázali, že představivost je jak
pohybu světla po kruhové dráze). Tato úloha vizuální, tak prostorová, a že operuje s rozdíl
způsobuje odlišnou míru interference - prove nými typy reprezentace: s reprezentací vizuál
dení úkolu u snadno vizualizovatelných matic ní a prostorovou.
je zpomaleno, zatímco na odpovědi u matic,
které lze jen obtížně vizualizovat, nemá žád
326
Neuropsychologické doklady duálního ci potvrdily řadu vývodů ze zmíněných výzku
kódování mů (viz Holcomb, Kounios, Anderson & West,
K Paiviově teorii se váže otázka, zda existu 1999; Kiehl et al., 1999).
jí neuropsychologické důkazy lokalizace dvou Další důkazy pocházejí také od pacientů s hlu
symbolických systémů v mozku. U většiny lidí bokou dyslexií, kteří mají rozsáhlé léze v le
je například levá hemisféra zapojena do úloh vé hemisfére. Ti mívají větší obtíže se čtením
spojených se zpracováním verbálního materi abstraktních, hůře představitelných slov, než
álu. Pravou hemisféru naopak využíváme spíš se čtením slov konkrétních a dobře představi
v neverbálních úkolech (např. identifikace tvá telných (viz Coltheart, Patterson & Marshall,
ří, paměť na tváře, rozpoznávání neverbálních 1980; Paivio & te Linde, 1982). Plaut a Shallice
zvuků). Dále se zdá, že v každé hemisfére exis (1993) modelovali tyto zákonitosti konkrétních
tují určité oblasti pro senzomotorické subsys a abstraktních slov poškozením konekcionis
témy: zrakový, sluchový a hmatový (viz Cohen, tické sítě (viz též Hinton & Shallice, 1991). Při
1983). I když teorie duálního kódování postulu tom však reprezentovali konkrétní pojmy jako
je dva odlišné symbolické systémy, Paivio ne pojmy s více rysy oproti pojmům abstraktním,
tvrdí, že sídlí v odlišných hemisférách, ačko místo aby operovali s imaginatívni reprezen
liv jsou v jistém rozsahu lokalizovatelné (pro tací. Tylerová a Mossová (1997) ukazují na ně
opačné důkazy viz např. Zaidel, 1976). které problémy těchto přístupů, protože našly
Existují určité doklady rozdílné lokalizace pro pacienty se selektivními problémy při porozu
užívání konkrétních a abstraktních slov, které mění významu abstraktních slov ve specifické
narušují jednoduché pravolevé rozdělení. Vý modalitě (např. ve sluchové). Při výkladu Koss-
zkumy rekognice slov, která byla probandům lynovy teorie dále uvidíme, že některé nověj
exponována tachistoskopem, ukázaly, že exis ší nálezy poskytují jasnější obraz o tom, co se
tují rozdíly mezi hemisférami při zpracová může dít v obou hemisférách (viz Farah, 1984;
ní konkrétních a abstraktních slov (viz Paivio, Kosslyn, 1987).
1986, kap. 12; Johnson, Paivio & Clark, 1996).
Obyčejně dochází k tomu, že abstraktní slova KOSSLYNŮV KOMPUTAČNÍ MODEL
exponovaná v pravé části zorného pole, a tedy PŘEDSTAVIVOSTI
zpracovávaná levou hemisférou, jsou posléze
rozpoznávána mnohem častěji než slova expo Stephen Kosslyn a jeho spolupracovníci vy
novaná v levé části zorného pole (tj. zpracová tvořili a testovali teorii, kterou můžeme chá
vaná pravou hemisférou). Konkrétní slova jsou pat jako odpověď na kritiku raných teorií před
však rozpoznávána stejně dobře bez ohledu na stavivosti. Později Kosslyn formuloval silnou
to, v jaké straně zorného pole byla exponová tezi o překrývání procesů zrakového vnímání
na (a tedy i jakou hemisférou byla zpracována). a představivosti (viz též kap. 4). Ve své knize
Výsledky sice ve skutečnosti nejsou takto jed Image and Brain z roku 1994 předkládá uce
noznačné, nicméně určitá tendence k asymet lenou teorii zrakového vnímání, kterou vzta
rii zjištěna byla, a to výraznější u abstraktních huje ke své dřívější teorii představivosti z ro
než u konkrétních slov (Boles, 1983). Nedávné ku 1980. Většinou přitom operuje (s několika
detailní studie užívající metodu evokovaných malými modifikacemi) s procesy původně po
potenciálů a funkční magnetickou rezonan psanými k vysvětlení představivosti, které ale

zároveň aplikuje také na vysvětlení vnímání. řadnicemi, které udávají, kde se ten který bod
Důležitou součástí této práce je výzkum neuro na obrazovce nachází. V teorii jsou stanoveny
logické báze obou poznávacích procesů (viz ní čtyři vlastnosti tohoto prostorového média. Za
že část o neuropsychologii). Z důvodů přehled prvé vytváří prostor v tom smyslu, že zachovává
nosti zde shrnujeme teorii z roku 1980 (detaily prostorové vztahy objektů, které reprezentuje.
viz Kosslyn, 1994, kap. 11). Když tedy bude nějaký objekt v tomto prosto
ru zobrazený úplně nahoře a vlevo a jiný ob
Teorie a model jekt úplně dole a vlevo, potom bude zachována
Kosslynova teorie je formulována jako kompu- relativní pozice obou objektů (tj. druhý objekt
tační model a je shrnuta schematicky na pa bude pod prvním). Prostorové médium má te
nelu 9.3 (viz též obr. 9.12; Kosslyn, 1980,1981, dy stejně jako fyzický prostor omezený rozsah
1987,1994; Kosslyn & Shwartz, 1977). a je ohraničené. Pokud se představa přesune
Pro její demonstraci rozebereme, co se děje, výrazně jakýmkoliv směrem, překročí rozmě
máme-li si vytvořit představu kachny. Podle te ry média podobně jako na zeď promítaný sli
orie je zde zapojeno několik struktur a procesů: de, se kterým pohybujeme. Prostor má určitý
prostorové médium, ve kterém je kachna pre tvar: zatímco centrální plocha má zhruba kru
zentována, soubory propozic a představ, které hovou formu, směrem k okrajům se médium
reprezentují dílčí znalosti o kachnách, a proce prodlužuje. Za druhé médium nereprezentuje
sy, které z nich generují celkovou představu. všechny představy stejně ostře. V centru média
je představa reprezentována s nejvyšší ostrostí
Prostorové médium a směrem od centra ven se začíná rozostřovat.
Prostorové médium (spatial medium), ve kterém V tom nalézáme podobnost se zorným polem,
má být představa kachny reprezentována, je které má také nejvyšší ostrost v centru vníma
v Kosslynově komputačním modelu pojímáno ného obrazu.
zhruba jako televizní obrazovka (viz Kosslyn Za třetí má médium určitou zrnitost. Zrnitost
& Shwartz, 1977). To znamená, že má povrch, fotografie vyjadřuje velikost základních barev
který může být rozdělený na body nebo pixely, ných bodů, ze kterých je poskládána. Jestliže
z nichž každý je možné charakterizovat sou jsou tyto body příliš velké, je omezena možnost
PANEL 9.3 Kosslynova teorie představivosti
• Vizuální představy jsou reprezentovány ve speciálním prostorovém médiu.

• Prostorové médium má čtyři podstatné vlastnosti: (i) chová se jako prostor s ohraničeným rozsahem, má specific
ký tvar a kapacitu pro znázorňování prostorových vztahů, (ii) oblast s nejvyšší ostrostí je ve středu, (iii) médium je
složeno ze „zrn“, díky nimž jsou zanedbávány detaily „malých" představ, (iv) jakmile je představa v médiu
generována, začíná „blednout“.
• Dlouhodobá paměť obsahuje dva druhy dat: soubory představ a soubory propozic. Soubory představ obsahu
jí uchovávanou informaci o tom, jak jsou představy reprezentovány v prostorovém médiu, a mají analogový for
mát. Soubory propozic obsahují informaci o částech objektů, o tom, jak jsou tyto části vzájemné vztaženy, a mají
propoziční formát. Soubory představ a propozic jsou často spojeny.
• Existuje řada procesů, které pracují se soubory představ a propozic a s prostorovým médiem při generování,
interpretování a transformování představ.
328
OBRÁZEK 9.12
Schematický diagram Kosslynova komputačního modelu představivosti. Představy jsou konstruovány a ma-
nipulovány(operacemi ZOBRAZ, ROTUJ, SKENUJ a TRANSFORMUJ) v oblasti nejvyšší ostrosti prostorového
média za využití informací uchovávaných v souborech představ a propozic v dlouhodobé paměti.
zobrazování detailů, zatímco pomocí malých možné dosáhnout. Zrnitost prostorového mé
bodů mohou být představy reprezentovány de dia tedy určuje, co může a nemůže být jasně
tailněji. Jako dobrý příklad zde poslouží srovná reprezentováno. Také to znamená, že pokud je
ní mezi starším a novějším typem počítačové představa redukována co do velikosti, mohou
ho monitoru.75 Novější monitory mají takovou se ztratit její části, protože zrnitost nemusí být
zrnitost, že zobrazují různé fonty písmen a ob dost detailní, aby byly tyto části reprezentová
rázky v měřítku, kterého je u starších typů ne ny. Část větší představy, která je reprezentována
” Starší typ EGA má rozlišení 640 x 350, kdežto novější typy (SVGA) mají rozlišení značně vyšší, např. 1024 x 768 (pozn. překl.).

konfigurací bodů, může být při redukci repre představ mohou být z důvodů, které vyjasníme
zentována jediným bodem. později, reprezentovány v jiných souborech
Konečně za čtvrté se představa začíná ihned po představ. V kontextu našeho příkladu je před
vytvoření v médiu vytrácet, a proto, má-li být stava na obrázku 9.13a hrubou kostrou předsta
podržena, je třeba ji znovu vytvářet a oživovat. vy kachny, zatímco obrázek 9.13b ukazuje při
Podobný typ vytrácení se objevuje u paobrazů dání jedné z jejích částí (křídla).
ve zrakovém systému. Když se podíváme do Soubory propozic (propositional files) obsahují
jasného světla a pak zavřeme oči, uvidíme pa- seznam vlastností kachny (např. MÁ_KŘÍD-
obrazy vyvolané nadměrnou stimulací buněk LA, MÁ_NOHY), vztahy mezi těmito vlastnost
sítnice. Ačkoliv zrakové představy nejsou stej mi a rovněž „nosnou část“ kachny (tj. její tělo).
né jako tyto paobrazy, jejich obraz se rovněž Nosnou částí (foundation part) je ta část, která je
hned po vzniku začíná vytrácet. centrální při reprezentaci objektu a která bu
de propojena se souborem obsahujícím kost
Soubory představ a propozic ru představy objektu. Propoziční soubor tedy
Vraťme se nyní k naší kachně. Máme celkem může v případě kachny obsahovat prvky, které
dobrou představu o tom, kde je reprezentova vztahují křídla jako části kachny k nosné části:
ná, ale ne o tom, jak k její reprezentaci dospí například UMÍSTĚNÍ KŘÍDEL NA_OBOU_
váme. Kosslynův komputační model předpo STRANÁCH TĚLA udává, že křídla jsou na
kládá, že existují soubory představ (imagejiles) obou stranách těla. Každá z těchto částí by měla
kódovaných jako souřadnice bodů v prostoro mít korespondující soubor představ, který ob
vém médiu. Tyto soubory představ mohou re sahuje základní materiál pro konstrukci před
prezentovat celý objekt nebo jeho různé části. stavy daných částí v prostorovém médiu. Pro
Některé z nich vytvářejí kostru představy (skele- poziční soubory tedy obsahují více informací
tal image), která zobrazuje základní tvar objek o hrubé velikosti objektu (např. velmi malý, ma
tu, ale postrádá mnoho detailů. Detailní části lý, velký, obrovský) a informace o jeho nadřaze
Podle Kosslynovy teorie jsou představy konstruovány po částech, takže můžeme mít nejprve (a) kostru
představy kachny a potom k této iniciální představě přidat křídla (b).
330
ných kategoriích (např. v případě kachny, že POJ však musí použít proces NAJDI k lokali
PTÁK by byl nejpravděpodobnějším nadřaze zování částí, které už jsou k představě přidá
ným pojmem; pro detaily viz Kosslyn, 1980, ny a ke kterým mohou být nové části představy
1983 a kap. 10). vztaženy. Když je konečně známa náležitá veli
Informace v souborech propozic je spojena se kost a umístění křídel, jsou křídla k představě
soubory představ. Tak má nosná část v soubo připojena (viz obr. 9.13b).
ru propozic propojení nebo odkaz na soubor V případech, kdy je zadána specifičtější in
představ, který tvoří kostru představy objektu. strukce, jako třeba: „Má kachna kulatý zobák?“
Podobně mají detailní části objektu propojení nebo „Představte si mouchu na konci kachní
s těmi soubory představ, které obsahují před ho křídla.“ nebo „Otočte v představách kachnu
stavy těchto částí. Například část křídla je spo o 180 operují s představou další procesy zva
jena se souborem představ, který obsahuje né SKENUJ, VYHLEDEJ, NAJEĎ, POUŽIJ.
informace o souřadnicích pro vytvoření před ZOOM a ROTUJ (pro detaily viz Kosslyn, 1983,
stavy křídla. kap. 7 a Kosslyn, 1980). Názvy procesů nazna
čují jejich funkci a každý z nich je modelován
Procesy generování představy jako soubor určitých procedur, které například
Když konečně někoho požádáme, aby si před skenují a rotují představy. Tyto procesy jsou po
stavil kachnu, dojde k aplikaci několika proce užity k vysvětlení výsledků studií mentálního
sů, které využijí propoziční soubory a soubory skenování a mentální rotace.
představ k vytvoření představy kachny v pro
storovém médiu. V Kosslynově modelu zahr Empirické doklady Kosslynovy teorie
nuje hlavní proces PŘEDSTAVA tři dílčí pro Kosslynova teorie se vyznačuje několika důle
cesy: ZOBRAZ, NAJDI a PŘIPOJ. Po zadání žitými a vítanými vlastnostmi. Za prvé čelí kri
instrukce k vytvoření představy nejprve pro tice vágnosti tím, že popisuje procesy a repre
ces PŘEDSTAVA zjistí, zda má objekt zmíně zentace spojené s představivostí komputačně.
ný v instrukci (např. kachna) v definici souboru Za druhé pracuje s jasnými a testovatelnými
propozic odkaz k souboru s kostrou předsta předpoklady o vlastnostech představ. Za třetí je
vy. Když je tento soubor nalezen, získá po řada dílčích tezí podpořena empirickými dů
tom proces ZOBRAZ informace o souřadni kazy. Věnujme se nyní testům již zmíněných
cích představy a reprezentuje ji v prostorovém předpokladů o omezení rozsahu a zrnitosti, vy
médiu (viz obr. 9.13a). Pokud jsou navíc upřes trácení představ a oblasti vysoké ostrosti v pro
něny umístění a velikost představy (např. in storovém médiu.
strukcí „představte si obrovskou kachnu“), je
představa generována v části prostorového mé Test prohlížení představ
dia s nejvyšší ostrostí a s velikostí pokrývající Kosslyn (1975, 1976, 1980) použil „test prohlí
tuto oblast. Proces PŘIPOJ usměrňuje proces žení představ“ (image tracking task) k ověření
ZOBRAZ k tomu, aby umístil zbývající části předpokladu o omezeném rozsahu prostoro
představy na náležitá místa kostry představy. vého média a zrnitosti. Stejně jako v příkladu
Proces PŘIPOJ může například použít propo s kachnou si měli probandi představit objekt
ziční informaci o umístění křídel k tomu, aby a potom zkusit „vidět“ některé jeho vlastnosti
je přidal po stranách kostry představy těla. PŘI (např. „Vidíte zobák kachny?“). V tomto pokusu

bylo experimentálně manipulováno s kontexty, pruhů bylo možné vytvořit podněty s vysokou
ve kterých mělo být zvíře imaginováno. „Cílo nebo s nízkou ostrostí. Kosslyn et al. zjistili,
vé“ zvíře (např. králík) bylo imaginováno spo že probandi dělali více chyb při percepci i při
lečně s nějakým jiným, mnohem větším nebo imaginaci, když měli posuzovat šikmé pru
mnohem menším zvířetem (např. se slonem hy, přičemž při imaginaci jim úkol trval o ně
nebo s mouchou). Záměrem bylo, aby v pří co déle. Podle výsledků je tedy těžší zpracovat
padě společné představy slona a králíka zabral informaci s vysokým rozlišením při imaginaci
téměř celý prostor slon, a tedy aby byl králík než při percepci, ačkoliv existují společné me
reprezentován vzhledem ke slonovi jako mno chanismy užívané jak imaginací, tak i percepci
hem menší. Naproti tomu v případě společ (viz též Rouw, Kosslyn & Hamel, 1997).
né představy králíka a mouchy by měl vzhle
dem k mouše většinu prostoru zabrat králík Experimenty v prostorovém médiu
(viz obr. 9.14a a b). Je-li dána hypotéza, že pro Další sada Kosslynových experimentů testovala
storové médium má určitou hodnotu zrnitos předpoklad omezeného rozsahu média (Koss
ti, měly by vzniknout dvě rozdílné představy lyn, 1978). Předpokládejme, že naše zorné po
dvojic zvířat vzhledem k „viditelným“ vlastnos le má rozsah 100 stupňů?6 Když sledujeme ně
tem králíka. V případě představy králíka a slo co ve zrakovém poli v dané vzdálenosti, přijme
na by měla být řada částí králíka obtížně „vi objekt proporce tohoto pole. Pokud se k objek
ditelná“, zatímco v případě představy králíka tu přiblížíme a jedná-li se o velký objekt (jako
a mouchy by měla být dobře „viditelná“ většina třeba autobus), vyplní pak naše zorné pole zce
jeho částí. Obtížnost zaznamenání určité čás la a může se dokonce dostat mimo ně. To zna
ti by měla korespondovat s rychlostí odpově mená, že se může rozprostírat mimo rozsah
di na otázku po její přítomnosti (např. zda má našeho pohledu. Kosslyn použil tento pozna
králík čumák). tek k testování hypotézy omezeného rozsahu
Přesně toto zjistil Kosslyn ve svých výzku prostorového média. Předpokládejme, že pro
mech. Probandům trvalo déle, než viděli části storové médium má omezený rozsah a je tvo
králíka v případě páru králík a slon, ve srovnání řeno podobným vizuálně-imaginativním po
s dobou nalezení týchž částí při představě krá lem. Potom existuje možnost měřit velikost
líka a mouchy. Kromě toho si Kosslyn všiml, že imaginovaných objektů v jeho měřítku - v jis
podle introspektivních výpovědí probandi „za tém okamžiku by měl objekt určité velikosti
ostřovali“ nebo „užívali zoom“, aby viděli části přesáhnout médium (viz obr. 9.15). K ověření
relativně menších představ. této předpovědi byli probandi žádáni, aby za
Později ještě Kosslyn, Sukelová a Bly (1999) vřeli oči a představili si objekt (obvykle opět
uskutečnili další zkoušky ostrosti prostorového nějaké zvíře) umístěný někde v dáli. Pak byli
média, když použili test, ve kterém se probandi požádáni, aby se v představě „prošli“ směrem
buď dívali na plochy rozdělené do čtyř kvadran k objektu, až dosáhnou bodu, kdy ještě mohou
tů, nebo si je vizualizovali, přičemž každý kva vidět celý objekt najednou (tj. k bodu těsně před
drant obsahoval pruhy. Změnami šířky těchto přesáhnutím rozsahu média). Nakonec měli
76 Prameny však většinou uvádějí rozsah více než 180 stupňů v závislosti na intenzitě osvětlení, sytosti a vlnové délce pozo
rovaného předmětu (pozn. překl.).
332
Schematický diagram znázorňující, jak představy slona s králíkem (a) a mouchy s králíkem (b) mohou před
stavovat králíka v odlišné detailnosti. Upraveno podle Ghost in the mind’s machine: Creating and using images
in the brain od Stephena Kosslyna. Otištěno se svolením autora. Copyright © 1983 Stephen M. Kosslyn.
OBRÁZEK 9.15
Diagram relativních rozměrů zorného pole podle velikostí

různých zvířat. Upraveno podle Ghost in the mind's ma
chine: Creating and using images in the brain od Stephena pozorovatel
Kosslyna. Otištěno se svolením autora. Copyright © 1983
Stephen M. Kosslyn.

odhadnout, jak daleko by zvíře bylo, kdyby ho lichman & Barrett, 1983). Farahová toto pojetí
viděli v těchto subjektivních rozměrech. Jest napadá. Argumentuje přitom, že nejméně jed
liže má prostorové médium omezený rozsah na složka - složka generování představ - se jeví
konstantních rozměrů, měly by být větší objek jako výsledek funkce levé hemisféry (viz Farah,
ty v bodu přesahu „viděné“ ve větší vzdálenosti 1984; Farah, Peronnet, Gonon & Giard, 1988;
než objekty menší. To byl také výsledek zjiště Kosslyn, 1987; Kosslyn, Holtzmann, Farah
ný Kosslynem. Obecně tedy odhadovaná vzdá & Gazzaniga, 1985). Farahová, Gazzaniga,
lenost bodu přesahu vzrůstá lineárně s velikos Holtzman a Kosslyn (1985) ve studii s pacien
tí představovaného objektu. ty s přerušenými drahami mezi oběma hemi
Už jsme viděli, že důležitým testem teorie mů sférami ukázali, že samotná levá hemisféra by
že být její soulad nebo nesoulad s neuropsy- mohla řešit úkoly vyžadující vytváření představ,
chologickými nálezy získanými při studiu paci zatímco pravá hemisféra ne, a opačně pak, že
entů s poškozením mozku. Kosslynova teorie by pravá hemisféra mohla ovládat všechny díl
byla, jak ještě uvidíme, aplikována také při po čí procesy zapojené při vytváření představ kro
kusech porozumět jejich chování. mě samotného generování (viz též Kosslyn et
al., 1985). Tento výzkum také počítal s propo
NEUROPSYCHOLOGIE VIZUÁLNÍ jením mechanismů představivosti a zrakové
PŘEDSTAVIVOSTI ho vnímání (viz Farah, 1988; Farah, Weisberg,
Monheit & Peronnet, 1990).
Farahová (1984) shromáždila přehled deficitů O lateralizaci procesů představivosti se stále
představivosti po zranění mozku, přičemž vyu vede vášnivá debata (viz Corballis, 1989; Fa
žila Kosslynovu teorii k jejich vysvětlení. Abstra rah, 1988; Goldberg, 1989; Kosslyn, 1987; Sar-
hovala obecné složky procesů a struktur, které gent, 1990). Někteří z autorů zpochybňují pů
teorie popisuje, a analyzovala v jejich pojmech vodní zjištění Farahové (viz Sargent, 1990),
rozmanité testové úkoly. Dále ukázala, že různé zatímco jiní poukazují na to, že existují odliš
poruchy u pacientů s poškozeným mozkem by né typy informace, se kterými je při generová
mohly souviset se špatnou funkcí těchto složek. ní představ nakládáno a které mohou vznikat
Kosslynova teorie například postuluje proces, v obou hemisférách (viz Kosslyn, 1987). V těch
který generuje představy z reprezentací v dlou to debatách často panuje shoda v tom, že levá
hodobé paměti. Pokud je tento proces narušen, hemisféra má řídící roli při generování zrako
neměl by být pacient schopen zpaměti popsat vých představ, ačkoliv je výhradně nemusí udr
vzezření dříve viděného objektu ani ho zpaměti žovat. Mechanismy lokalizované v pravé hemi
namalovat. Naproti tomu by měl ten samý paci sfére zřejmě hrají roli při úkonu ROTUJ (viz
ent být schopen rozpoznat a nakreslit vizuálně Richardson, 1999). A konečně obě hemisféry
prezentovaný objekt, protože jsou zde zapojeny pravděpodobně přispívají ke generování před
jiné složky procesů, než jaké jsou zapojovány stav rozdílnými způsoby (viz D’Esposito et al.,
při představování. O pacientech s těmito vzor 1997; Farah, 1995; Kosslyn, Thompson & Al-
ci chování referuje několik studií (např. Lyman, pert, 1997; Tippett, 1992).
Kwan & Chao, 1938; Nielsen, 1946). Kosslyn et al. (1993) užívali k lokalizaci procesů
Na představivost se tradičně pohlíží jako na představivosti v mozku zobrazovací techniky
funkci pravé hemisféry (pro přehled viz Ehr- pozitronové emisní tomografie (PET). Zjistili,
334
že když probandi dostali instrukci, aby zavřeli zentacemi podle určitých pravidel. Kosslynova
oči a hodnotili představy písmen velkých nebo teorie představivosti, v níž různé procesy -
malých rozměrů, byly malé představy prováze jako jsou PŘEDSTAVA nebo PŘIPOJ - mani
ny aktivací v posteriorní části zrakové kůry, za pulují s různými symboly, je ukázkovým pří
tímco velké představy aktivací v anteriorních kladem aplikace tohoto předpokladu. Ačkoliv
částech zrakové kůry (viz též Kosslyn, 1994, symbolický přístup byl a je v rámci přístupu za
1999). Jiné práce pokračující tímto směrem loženého na zpracování informací dominant
přinesly další potvrzení uvedených poznatků ní, mnozí autoři pochybují, že jde o nejlepší
(D’Esposito et al., 1997; Kosslyn et al. 1997). způsob uchopení problému lidského poznává
Všechny tyto výzkumy přesahují z oblasti psy ní. Jejich kritika přitom odkrývá některé slabi
chologie do neuropsychologic (pro další pře ny symbolického přístupu. Za prvé je v rám
hled viz Kosslyn, 1999). Vedle toho, že uka ci symbolické tradice nutné jasně formulovat,
zují, jak mohou psychologické teorie využívat jak jsou mentální obsahy reprezentovány (jako
neuropsychologická zjištění, mají význam představy nebo jako propozice). Kromě toho je
né implikace také ve sporu o status imagina dále třeba specifikovat, jak je s těmito repre
tívni a propoziční reprezentace. Podle Faraho zentacemi v rámci rozmanitých pravidel ma
vé (1984) by v rámci propozičně orientované nipulováno. Symbolické teorie tak mohou být
teorie neměl existovat rozdíl mezi vybavením velmi komplikované i při vysvětlení relativně
a manipulací s informacemi o podobě objektů jednoduchých úkonů. Když se přesuneme ven
na jedné straně a informacemi o paměťových z laboratoře a budeme pozorovat úkony v běž
obsazích (propozičního rázu - pozn. překl.) na ném životě (jako třeba řízení auta), bude často
straně druhé (např. o historických faktech ne obtížné pochopit, jak může tak komplikovaná
bo filozofických argumentech). Z toho vyplý činnost fungovat. Lidé umějí celkem efektivně
vá, že k selektivnímu narušení operací s těmi pracovat s mnoha zdroji informací najednou.
to typy informací by mělo docházet se stejnou Ačkoliv by symbolický model mohl být scho
pravděpodobností jako k selektivnímu naru pen vysvětlit proces řízení auta, je podle ná
šení představivosti. Ke specifickým poruchám zoru mnohých vykonstruovaný a těžkopádný.
schopností operovat s historickými daty však Druhým nedostatkem symbolického přístupu
nedochází, kdežto selektivní poruchy předsta je, že se vždy vyhýbal otázce, jak jsou kogni
vivostí popsané jsou. Dokonce umíme v moz tivní procesy v mozku konkrétně realizovány.
ku určit jednotlivé oblasti, které za schopnost Jistě nabízí oporu pro určení jejich hrubé lo
představivosti odpovídají. kalizace, ovšem dál nám neposkytuje žádné
vodítko k řešení otázky, jak jsou tyto symbo
KONEKCIONISTICKÁ REPREZENTACE ly reprezentovány a manipulovány na úrovni
neuronů.
V předchozích částech této kapitoly jsme se vět Jako odpověď na tyto a jiné námitky se v osm
šinou zaměřovali na tradiční symbolický pří desátých letech minulého století znovu obje
stup k mentálním reprezentacím (viz též kap. 1). vil směr zvaný konekcionismus (viz kap. 1; Bal-
Základním předpokladem tohoto přístupu je, lard, 1986; Feldman & Ballard, 1982; Hinton &
že lidské poznávání v zásadě spočívá v rozma Anderson, 1981; Rumelhart, McClelland & the
nitých manipulacích se symbolickými repre PDP Research Group, 1986). Již jsme ukázali

v i. kapitole, že konekcionisté pracují s kompu- plus nebo mínus, viz obr. 9.16), které jsou kó
tačními modely tvořenými sítěmi jednotek, kte dovány v určitých vstupních buňkách. Vstupní
ré jsou analogické neuronům a mají několik vý buňky, které přebírají zrakové signály, se nazý
hod oproti jejich symbolickým protějškům. vají zrakové jednotky, a ty, které přebírají sig
Uvidíme, že konekcionistická schémata zvlád nály z čichových receptom, se nazývají čichové
nou reprezentovat informaci bez odkazová jednotky. Síť je schopná sdružovat vzorce ak
ní na symbolické entity, jako jsou propozice. tivací, které vznikají ve zrakových jednotkách,
Říkáme proto, že informaci reprezentují sub- se vzorci aktivací čichových jednotek. Distribu
symbolicky, přičemž tvoří distribuovanou repre ovaná reprezentace obrazu a vůně růže je te
zentaci (distributed representation; viz Smolen dy představována „maticí“ aktivací v síti, aniž
sky, 1988). Za druhé mají schopnost modelovat by se odvolávala na jakékoliv explicitní symbo
komplexní úkony bez odkazování na obsáhlé ly, které by růži přímo reprezentovaly. Nyní se
soubory explicitních propozičních pravidel (viz podívejme podrobně na to, jak je takové repre
např. Rumelhart et al. 1986c; Holyoak & Tha- zentace dosaženo.
gard, 1989). Za třetí jejich způsob práce s jed Obrázek 9.16 ukazuje zrakové a čichové jed
notkami podobnými neuronům implikuje jis notky. Obraz růže je reprezentován jako ur
tou představu o fungování mozku (proti tomu čitý vzorec aktivací ve zrakových jednotkách
však viz Smolensky, 1988). Je tedy zřejmé, že (popsaný jako +1,-1,—1,4-1), zatímco vzorec či
konekcionismus dává významné odpovědi na chových vzruchů je zobrazen na čichových jed
řadu otázek o lidském poznávání. Přesto zůstá notkách (svrchu dolů-1,-1,+i,+i). Vliv jednodu
vá nejasné, do jaké míry může být tímto způso ché zrakové jednotky na čichovou jednotku je
bem charakterizováno. určen vynásobením aktivace zrakové jednotky
silou jejího propojení s čichovou jednotkou.
Distribuovaná reprezentace: Všechny zrakové jednotky potom ovlivňují vý
obraz a vůně růže stup první čichové jednotky následujícím způ
Pojem distribuované reprezentace může být sobem:
ilustrován na příkladu jednoduché sítě nazva
né asociátor vzorů (pattern associator). V rámci 1. zraková jednotka +1 x -0,25(1. spoj) = -0,25
symbolické tradice by mohly být obraz a vůně 2. zraková jednotka -1 x +0,25(2. spoj) =-0,25
růže reprezentovány jako nějaký soubor sou 3. zraková jednotka -1 x +0,25(3. SP°Í) = ~°>25
řadnic (pro představu růže) nebo jako propo 4. zraková jednotka +1 x-0,25(4. spoj) = -0,25
zice, například RÚŽE(x). Distribuovaná repre 1. čichová jednotka -1
zentace nezná symboly, které by růži přímo (součet)
reprezentovaly, nýbrž udává sílu spojů mezi ur
čitými jednotkami, což umožňuje znovuvytvoření V případech, kdy asociátor vzorů nezjistí žád
vůnč nebo obrazu růže (viz Hinton, McClelland nou asociaci, mohou být spoje mezi zrakovými
& Rumelhart, 1986). Podívejme se, jak může a čichovými jednotkami uspořádány tak, že je-li
být taková reprezentace realizována pomocí dán zrakový vstup +1,-1,—1,+1, je vytvořen čicho
jednoduché sítě na obrázku 9.16a. vý výstup -i,-i,+i,+i, a naopak (podle právě po
Obraz a vůni růže můžeme uchopit pomocí psané metody kombinování aktivací). Takto
struktury jednoduchých signálů (s hodnotou asociátor vzorů reprezentuje asociace mezi
336
Dva jednoduché asociátory vzorů reprezentující rozdílnou informaci. Příklad předpokládá, že vzorce aktivace ve zrakových
jednotkách kódujících obraz růže (a) nebo steaku (b) mohou být asociovány se vzorci aktivace v čichových jednotkách kódují
cích vůni růže (a) nebo steaku (b). Synaptické spoje umožňují, aby výstupy zrakových jednotek ovlivňovaly aktivaci čichových
jednotek. Hodnoty na synapsích znázorněné v síti jsou vybrány tak, aby vyvolaly vzorce aktivací v čichových jednotkách bez
jakéhokoliv čichového vstupu. Upraveno podle práce Davida E. Rumelharta a Jamese L. McCIellanda Parallel distributed pro
cessing: Explorations in the microstructure of cognition, Volume i. The MIT Press. Copyright © 1986 Massachusetts Institute of
Technology, otištěno se svolením.

obrazem a vůní růže distribuovaným způso nohá; viz obr. 9.17a a 9.17b). Síť má v tomto pří
bem. Mohli bychom také reprezentovat obraz padě tři vrstvy: vrstvu pro identifikaci písmen
a vůni jiného objektu pomocí odlišných vzor slova (skládajícího se z grafémů, které indikují
ců aktivace ve stejné síti. Například obraz a vů písmeno a jeho pozici ve slově), střední vrstvu
ně steaku by mohly být charakterizovány zra a vrstvu kódující sémantické jednotky, které vy
kovým vzorcem -i,+i,-i,+i a čichovým vzorcem tvářejí význam slova (další detaily o těchto sé
-1,+1,+1,-i. Odlišný vzorec aktivace u tohoto pří mantických primitivech v kap. 10; zde je bude
kladu (oproti příkladu předchozímu - pozn. me nazývat šémy - sememe units).
překl.) je vidět na obrázku 9.16b. Všimněme si V modelu s lokální reprezentací bude střed
rozdílných vah propojení v této síti. ní vrstva sítě obsahovat jednotky reprezentují
cí slova. Určitý řetězec grafémů aktivuje něja
Distribuovaná versus lokální reprezentace kou jednotku reprezentující slovo a ta aktivuje
Ne všechny konekcionistické modely pracují jakýkoliv význam, který je s ní spojen. Vidíme
s distribuovanou reprezentací. Používají také zde, že na střední úrovni reprezentuje jedna
reprezentace podobné těm, které jsou typické jednotka jeden pojem (viz obr. 9.17a). V distri
pro symbolický přístup, dokonce i když jsou ty buované verzi sítě jsou jednotky grafémů pro
to modely stále tvořeny sítěmi složenými z jed pojeny s jednotlivými množinami slov (word set
notek. Konekcionisté nazývají tento případ lo units), které jsou zase dále propojené s jednot
kální reprezentací (local representation). Rozdíl kami sémantickými.
mezi lokální a distribuovanou reprezentací je Každá množina slov je aktivována, kdykoliv ře
někdy nepatrný. V distribuované reprezentaci tězec jednotek grafémů aktivuje nějakou po
„jednotky reprezentují malé entity, které mají ložku v ní. Jedna množina by mohla být vy
charakter rysů [a u nichž] je smysluplnou jed mezená třeba tak, že obsahuje slova o délce
notkou analýzy vzorec jako celek“ (Rumelhart, tří písmen začínající na CA, a druhá množina
Hinton & McClelland, 1986b, s. 47). Zásad stejně dlouhá slova končící na AT. V rámci dis
ním rysem distribuovaného schématu je to, že tribuované reprezentace tedy směřuje aktiva
různé položky (tj. reprezentované jednotky - ce od jednotek grafémů k mnoha různým jed
pozn. překl.) korespondují s alternativními notkám slovních množin, které hned směřují
vzorci aktivace v tomtéž souboru jednotek, za aktivaci na úroveň šémů, aby byly indikovány
tímco lokální reprezentace představuje repre ty sémantické rysy, které jsou spojeny s danou
zentaci typu „jedna jednotka - jeden pojem [re konfigurací grafémů. Tato reprezentace je dis
prezentovaného objektu - pozn. překl.]“, kdy tribuovaná, protože každá jednotlivá množina
určitá jednotka reprezentuje celý pojem nebo slov je reprezentací více slov (ne pouze jedno
jiné velké jednotky nesoucí význam. ho). Z jiného pohledu pak různé položky (tj.
Abychom si toto rozdělení ujasnili, podívejme reprezentované objekty - pozn. překl.) kore
se na dvě sítě, které popisují řešení stejného spondují s různými vzorci aktivace v rámci té
okruhu úkolů, přičemž jedna užívá lokální re že množiny jednotek (viz obr. 9.17b).
prezentaci a druhá reprezentaci distribuova Aniž bychom chtěli celou věc zbytečně kompli
nou. Tyto sítě reprezentují korespondenci me kovat, musíme ještě podotknout, že rozlišení
zi vizuální formou slova (např. c-a-t; kočka) lokální a distribuční reprezentace je často ne
a jeho významem (např. malá, chlupatá, čtyř určité. Hinton et al. (1986) například připouš-
338
Dva příklady tříúrovňových konekcionistických sítí. Spodní úroveň obsahuje jednotky reprezentující jednotlivé grafémy v urči
tých pozicích ve slově. Střední úroveň obsahuje jednotky pro rozeznávání celých slov a vrchní úroveň obsahuje jednotky repre
zentující sémantické rysy významu slova. Síť(a) užívá lokální reprezentace slov ve střední úrovni, zatímco síť(b) má na střední
úrovni distribuovanější reprezentaci. Každá jednotka ve střední úrovni sítě (b) může být aktivována grafémickou reprezentací
jakéhokoliv slova, které patří do její množiny. Jednotka se potom propojí se všemi sémantickými rysy, které se vyskytují ve vý
znamu jakéhokoliv slova, které ji aktivovalo. V síti (b)jsou zobrazeny pouze ty množiny, které obsahují slovo „cať‘. Všimněme
si, že pouze sémantické rysy slova „cať'jsou propojeny s oběma jednotkami, které obsahují „cat“. Upraveno podle práce Davida
E. Rumelharta a Jamese L. McCIellanda Parallel distributed processing: Explorations in the microstructure of cognition, Volume 1.
The MIT Press. Copyright © 1986 Massachusetts Institute of Technology, otištěno se svolením.

tějí, že sémantické sítě využívající šířící se akti vit celý její původní rozsah. Podobně je v rám
vaci (viz kap. i a 10) nejsou jasně rozlišitelné od ci distribuované reprezentace dostupnost její
jiných distribuovaných reprezentací, dokonce části dostatečná k obnovení celé reprezentace.
i přesto, že obsahují jednotky, které korespon Když například v síti na obrázku 9.16a vytvo
dují s jednotlivými pojmy. Podobně musíme říme nepatrnou obměnu vůně růže (řekněme
připustit, že množiny slov v právě popsané dis -1,-1,+1,0 místo -i,-i,+i,+i), stále bude aktivovat
tribuované reprezentaci nejsou typickými enti zrakové jednotky zhruba stejným způsobem.
tami s charakterem rysů, nýbrž by mohly být Za druhé umožňuje distribuovaná reprezen
kategorizovány jako smysluplné celky. Rozli tace automatické zobecnění. Ve smyslu zmí
šení je však užitečné z heuristického hlediska, něné dohledatelnosti to znamená, že vzorce,
alespoň dokud nejsou známy podrobnější cha které jsou podobné, budou produkovat podob
rakteristiky těchto sítí. né odpovědi.
Na závěr tedy můžeme říci, že symbolický rá
Distribuované reprezentace mec se dá použít při uchopení makrostruktury
a propozice/představy kognitivní reprezentace (tj. obecných vlastností
Kardinální otázka, kterou jsme dosud ignoro symbolů a jejich organizace), zatímco distribu
vali, zní: „Jaký je vztah mezi distribuovanou ovaná reprezentace charakterizuje mikrostruk-
a symbolickou reprezentací?“ Hinton et al. turu kognitivní reprezentace (viz McClelland
(1986) tvrdí, že oba pohledy nejsou ve vzájem et al. 1986; Rumelhart et al., 1986c). Úplné
ném rozporu, nýbrž jsou spíše komplementár zhodnocení vztahů obou úrovní reprezentace
ní. Tím míní, že reprezentace vysoké úrovně, však předpokládá další zkoumání.
jako jsou propozice, mohou být zastoupeny na
nižší úrovni reprezentacemi distribuovanými.
Tato komplementárnost však závisí na vlast SHRNUTÍ KAPITOLY
nostech distribuované reprezentace na nižší
úrovni, u které se předpokládá, že je základem V této kapitole jsme se pokusili alespoň rám
reprezentací vyššího řádu. cově odpovědět na otázku „co a jak si mentál
Distribuované reprezentace mají několik vlast ně reprezentujeme?“, respektive co je objek
ností, které je oproti symbolické reprezentaci tem našich znalostí a jaká je jejich struktura.
velmi zvýhodňují. Za prvé jsou v distribuované Otázka co je otázkou po obsazích, které si re
reprezentaci všechny dílčí obsahy dohledatelné prezentujeme - objekty, relace, události atd.
(content addressable). Tato vlastnost je důležitou Otázka jak je otázkou po reprezentačním for
obecnou charakteristikou lidské paměti a od mátu, tedy zda jde o propozice, či o předsta
kazuje na fakt, že jakákoliv část události nebo vy (tj. analogové reprezentace - pozn. překl.).
scény z minulosti může vést k jejímu celému V následující kapitole se budeme hlouběji vě
vybavení. Někdo si třeba může vzpomenout novat tématu dosavadního výzkumu objekto
na svou zimní dovolenou v Alpách podle vů vých pojmů a kategorií. Prozatím probraná té
ně jídla, které tam jedl, podle fotografie zasně mata shrnujeme v několika bodech:
žených hor, kterou právě vidí, nebo podle ledo
vého větru, který mu aktuálně vane do tváře. • Reprezentace je něco, co pro nás re-prezen-
Zdá se, že jakákoliv část paměti může obno tuje určité aspekty světa. Často se pracuje se
340
základním dělením na propoziční a analo • V neuropsychologickém výzkumu bylo vě
govou reprezentaci. nováno velké úsilí lokalizaci procesů imagi
• Propoziční reprezentace jsou diskrétní, ex nace v obou hemisférách.
plicitní, jsou kombinovány podle určitých • Konečně konekcionistické modely nabízejí
pravidel a jsou abstraktní v tom smyslu, že oproti tradičnímu symbolickému přístupu
mohou reprezentovat informace pocházejí značně odlišný pohled; v jeho rámci jsou re
cí z jakékoliv senzorické modality. prezentace charakterizovány jako vzorce ak
• Analogové reprezentace jsou spojité, repre tivace v síti složené z jednotek (takzvaná dis
zentují objekty implicitně, mají volná kom tribuovaná reprezentace).
binační pravidla a jsou konkrétní v tom
smyslu, že jsou spjaté s určitou smyslovou DOPORUČENÁ ČETBA
modalitou (např. zrakovou).
• Objektové a relační pojmy jsou popsatelné Mnohé zajímavé diskuse k tématům probra
jako propozice v rámci predikátového kalku ným v této kapitole je možné najít v dalších
lu; komplexnější struktury relací a událos knihách, z nichž doporučujeme zvláště násle
tí jsou často reprezentované v rámci sché dující:
mat.
• Charakteristické vlastnosti představivosti • Churchland, P. S., Sejnowski, T. J. (1992).
byly demonstrovány sériemi empirických The computational brain. Cambridge MA:
studií mentální rotace, reinterpretování MIT Press. Čtvrtá kapitola této knihy posky
představ dvojznačných obrazců a skenová tuje širší kontext k pojetí reprezentace v ko-
ní představ. nekcionistických systémech.
• Paiviova teorie je postavena na podrobném • Kosslyn, S. M. (1994). Image K brain: The
rozpracování rozdílu mezi dvěma oddělený resolution of the imagery debate. Cambridge,
mi, ale vzájemně propojenými symbolický MA: MIT Press. Jedná se o velmi čtivé shr
mi systémy, z nichž jeden je verbální a dru nutí Kosslynových dlouholetých zkoumání.
hý imaginatívni; tato teorie byla podpořena • Richardson, J. T. E. (1999). Imagery. Hove,
studiemi lokalizace mozkových funkcí. UK: Psychology Press. Kniha podává mno
• Kosslynova teorie pomocí komputačních hem detailnější výklad psychologie imagina
procesů detailně vysvětluje, jak by mohl ce, než jsme mohli nabídnout v této kapitole.
pracovat imaginatívni systém; zákonitos • Squire, L. R., Kosslyn, S. M. (1999). Findings
ti, které formuluje, se značně překrývají se and current opinion in cognitive neuroscience.
zákonitostmi fungování vizuální percepce. Cambridge, MA: MIT Press. Tato kniha po
Různé aspekty této teorie byly podpořeny skytuje aktuální a široký přehled vývoje v ob
empirickými studiemi, například s testem lasti neurověd ve vztahu k tématům probra
prohlížení představ. ným v této kapitole.

10. OBJEKTY, POJMY A KATEGORIE
10
ÚVOD
naučili. Bez těchto znalostí bychom určité vě
V předchozí kapitole jsme viděli, jak mohou ci jednoduše nemohli dělat. Dokud nezískáme
být zkušenosti reprezentovány a organizová praktické znalosti pro jízdu na kole, což obnáší
ny. V této kapitole prozkoumáme detailně nepříjemné chvíle křečovitého svírání řídítek
ji oblast pojmů a kategorií. Objektové pojmy a riziko pádu, nemůžeme tuto činnost úspěš
jsou ve výzkumu pojmů zdaleka nejfrekven ně provádět. Jestliže si nepreštudujeme recept
tovanějším tématem; i ve zbylých částech kni na bešamelovou omáčku, neuvaříme s ní prav
hy se budeme k tématu pojmů neustále vracet. děpodobně žádné pořádné jídlo. Znalosti tedy
Zejména se budeme zabývat tím, jak objekto uplatňujeme v každodenních aktivitách.
vé pojmy a další struktury znalostí využívá Proč si ale potřebujeme znalosti organizo
me při vykonávání důležitých aktivit, jakými vat? Nestačí pouze zkušenost získat a uchovat.
je čtení, řešení problémů, usuzování a rozho Zkušenost potřebujeme také uspořádat tak,
dování. Než se pustíme do výkladu, měli by aby byla úsporná a informativní. Jihoamerický
chom říci, k čemu nám znalosti jsou a proč je spisovatel Jorge Luis Borges (1964, s. 93-94)^
třeba je organizovat. popisuje fiktivní postavu, která si dokonale pa
matuje všechny okamžiky svého života a kte
Nároky na pojmy: Úspornost, rá nemá potřebu kategorizovat a organizovat
informativnost a smysluplnost svou zkušenost - muže zvaného Funes:
K čemu potřebujeme znalosti? Potřebujeme
disponovat znalostmi o věcech kolem nás, aby Funes si totiž pamatoval nejen každý list na kaž
chom s nimi mohli zacházet a účelně jednat dém stromé v každém lese, ale pamatoval si také
v prostředí, které nás obklopuje. V nejobecněj každý okamžik, ve kterém ten list vnímal nebo si
ším smyslu představuje naše vědění veškeré ho představoval [...]. Nelze zapomínat, že obecné
informace, které jsme zdědili nebo jsme se je platónské ideje byly Funesovi skoro nedostupné.
” Citujeme podle českého vydání: Borges, J. L. (1989). Zrcadlo a maska. Odeon: Praha. Přeložil Kamil Uhlíř, Josef Forbelský,
František Vrhel, s. 95-96 (pozn. překl.).
342
Pro něho bylo nejen těžké pochopit, že rodový losti mnoha důležitých detailů. Budeme-li zo
znak pes zahrnuje odlišné jedince různé velikosti becňovat do té míry, že celá naše kategoriza
a různého tvaru, ale bylo mu také na obtíž, že pes, ce objektů bude tvořena pouhými třemi pojmy
kterého spatřil (ze strany) ve tři hodiny čtrnáct (pro živočichy, rostliny a vše ostatní), dostane
minut, má stejné jméno jako pes, kterého spatřil me velice úsporný systém, který ale nebude
(zepředu) ve čtvrt na čtyři. Pokaždé byl překva příliš informativní, například nebude obsaho
pen svou vlastní tváří v zrcadle, svýma vlastníma vat abstrakce k rozlišení židlí a stolů.
rukama. V jistém smyslu jsou některé pojmy „smyslu 10
plnější“ než jiné. O kategoriích, které zahrnují
Život nikoho z nás není jako ten Funesův, pro ulomené kliky od dveří nebo ptáky létající pou
tože my si své znalosti organizujeme. Vytváří ze s jedním křídlem, si málokdo bude myslet,
me si kategorie objektů, jako jsou psi, z části že by postihovaly pravděpodobné, přirozené
kvůli tomu, abychom se vyhnuli nutnosti pa nebo smysluplné jevy. Pojmy, se kterými pracu
matovat si každého jednotlivého psa, které je lidská mysl, jsou uspořádány v určitém vzá
ho jsme kdy viděli (nebo dokonce podobu té jemném souladu tak, aby umožnily pochopit,
hož psa ze všech úhlů, z nichž jsme ho viděli). že pravděpodobnost výskytu je u jistých jevů
Náš paměťový systém vyžaduje jistou kogni větší než u jiných. Je ovšem problém vystopo
tivní úspornost (cognitive economy) v organizo vat, z čeho tato smysluplnost pojmů a jejich
vání zkušenosti. Kdybychom byli jako Funes, soulad pramení.
bylo by naše myšlení přetíženo mnoha zbyteč Z důvodů uskladnění a efektivního využití je
nými detaily. Aby k tomu nedocházelo, musí nutné zkušenost organizovat a kategorizovat.
me abstrahovat od konkrétní zkušenosti a vy Zdá se, že v lidské paměti je tato organizace
víjet obecné pojmy78 (Borges dokonce tvrdí, že řízená principy kognitivní úspornosti, infor-
Funes nemohl myslet a usuzovat, protože ne mativnosti a smysluplnosti. Jedna z úžasných
mohl používat abstraktní kategorie). Kognitiv vlastností lidské paměti spočívá v tom, že tyto
ní úspornosti dosahujeme tím, že rozdělujeme principy vyváženě uplatňuje při vytváření po
svět do tříd věcí, abychom snížili objem infor jmových znalostí, které nám umožňují dívat se
mace, který se musíme učit, vnímat, pamato kolem sebe a rozumět světu. Jde o zázračnou
vat a rozpoznávat (Collins & Quillian, 1969). schopnost, jejíž nepostradatelnost si plně uvě
Vytvořené pojmy si hierarchicky organizu domíme, když je narušena poškozením moz
jeme. Například živočich je nadřazeným po ku nebo nemocí, jakou je Alzheimerova cho
jmem pojmu pes (tj. je obecnější a širší) a ži roba.
vý objekt je zase nadřazeným pojmem pojmů
živočich a rostlina. Takto získanou kognitivní Rozvržení kapitoly
úspornost však musíme udržovat v rovnováze V první části kapitoly nejprve probereme ně
s informativností. která hlavní zjištění, která uvádí literatura k té
Pokud bychom s uplatňováním zásad úspor matu objektových pojmů, a poté nastíníme, jak
nosti zašli příliš daleko, zbyla by nám řada jsou pojmy definovány v rámci různých teore
obecných pojmů a ztratili bychom přitom zna tických přístupů. K výkladu každé teorie vždy
’’ Všimněme si, že říkáme „mám pojem o něčem“, což znamená, že o něčem mám určitou znalost nebo přehled (pozn. překl.).
OBJEKTY, POJMY A KATEGORIE 343

připojíme výběr některých podpůrných důka 1998). Empirický výzkum kategorizování stu
zů. V následujících oddílech kapitoly pak pro duje způsoby využití pojmů zejména při po
bereme širší spektrum experimentů, v rámci suzování kategorií, při tvorbě předpovědí nebo
kterých by měly být různé teorie dále testová při vysvětlování rozdílů ve vnímání katego
ny, přičemž se dotkneme témat utváření poj rií. Při posuzování kategorií například určuje
mů, kombinování pojmů a zmíníme se také me, zda je nějaká jednotlivina zástupcem kate
o neuropsychologických nálezech, které souvi gorie, například zda jsou můj hrbatý jezevčík
10 sejí s kategorizací. a výstavní bernardýn oba zástupci kategorie
pes (všimněme si, že píšeme pes kurzívou, aby
DOKLADY PROCESŮ KATEGORIZACE chom naznačili, že jde o pojem pes, ne o slo
vo „pes“).79 Posuzování kategorií také využívá
Lidská znalost jednoduše zahrnuje vše, co ví me při určování hierarchických vztahů mezi
me. Při jejím zkoumání už v samotném po pojmy, například při určení, jakým způsobem
čátku narážíme na problém, které východisko jsou pojmy pes a kočka podřazenými pojmy (tj.
si zvolit pro další postup. V 9. kapitole jsme specifičtějšími verzemi) obecnějšího pojmu
konstatovali, že můžeme rozlišovat „objekty“ zvíře (zvaného nadřazený). Obě zmíněná té
(pes, kočka, myčka nádobí, klika) a „relace“ me mata patří v tradici experimentální kognitivní
zi nimi (nahoře, dole, kopnout, praštit). Nyní se psychologie mezi klasická. V novější době byla
zaměříme na první z obou skupin. Zkoumá pozornost přesunuta k otázce, jak pojmy uží
ní objektových pojmů je značně ovlivněné filo váme při předpovídání jevů - například proč
zofií. Výzkum v oblasti kognitivní psychologie znalost faktu, že se někdo jmenuje Petr, není
ovlivnili obzvláště britští filozofové empirismu tak informativní jako jiná znalost, že Petr je ry
(např. Locke, 1690), kteří považovali pojmy za ba, na základě které můžeme předpovědět, že
atomární jednotky kombinované podobně ja bude pravděpodobně plavat a jíst potravu pro
ko molekuly do komplexních struktur. Uvidí ryby. Čtvrtou a poslední oblastí empirického
me, že toto je společný motiv prostupující ce výzkumu, kterou probereme, je výzkum nesta
lou oblastí dnešního výzkumu pojmů. bility pojmů, tj. toho, jak upravujeme kategori
V tomto oddíle nejprve zhodnotíme některá zaci vlivem různých cílů a perspektiv.
hlavní zjištění o kategorizaci, a pak uvedeme,
jak k nim přistupovat z různých teoretických Určování příslušnosti ke kategoriím
pozic: z pozice teorie definujících atributů, te Jedna ze základních situací, kdy využíváme na
orie prototypů, teorie exemplářů a z pozice te še pojmy, nastává při určování, zda je daný ob
orií založených na explanaci. Teprve poměrně jekt zástupcem určité kategorie - například při
nedávno se výzkumníci začali systematicky za rozhodování, zda je to určité zvíře běžící k lesu
bývat fenoménem mnohočetných funkcí kate pes, anebo jelen. Tématem určování příslušnos
gorií. V souladu s tímto trendem se pokusíme ti ke kategoriím se zabývá řada prací. Teorie,
odpovědět z různých perspektiv na otázku, jak která se opírá zejména o výsledky výzkumu ob
a k čemu kategorie užíváme (Sloman & Rips, jektových pojmů, předpokládá, že pojmy jsou
” Termíny „pojem“ a „kategorie" jsou v této pasáži a většinou i dále vtextu užívány jako synonyma. V některých pasážích však
„kategorie“ znamená třídu objektů a „pojem“ mentální reprezentaci této třídy (pozn. překl.).
344
definovány atributy. Například určitý pes je ka například pravidlo tři, čtvercový tvar identifiku
tegorizovaný jako pes podle atributů čtyřno je položky 20, 23 a 26. V jedné z úloh byla pro
hý, chlupatý, štěkající a čenichající.30 Některé ze bandům předložena jedna položka jako příklad
starších výzkumů kategorizace na poli kogni určitého pravidla a jejich úkolem bylo odhalit
tivní psychologie se pokoušely v opozici proti dané pravidlo tak, že se experimentátora ptali,
behavioristickému přístupu prokázat, že posu zda jsou s ním další položky v souladu.
zování kategorií má své zákonitosti a že se při Bruner et al. identifikovali několik různých
něm těmito atributy řídíme. strategií, které probandi v těchto experimen 10
tech používali. Tyto strategie by mohly repre
Posuzování kategorií má určitá pravidla zentovat způsoby, jakými si lidé osvojují pojmy
Hojně citovaná práce Brunera, Goodnowové v každodenním životě. Práce Brunera et al. se
a Austina (1956) rozebírá, jakým způsobem si však týká výlučně domény umělých kategorií.
osvojujeme pojmy tvarů s rozdílnými atributy. Můžeme tedy očekávat, že provádíme podob
V experimentech Brunera et al. byly proban né operace, když posuzujeme přirozené kate
dům předkládány soubory podnětů (viz obr. gorie zahrnující objekty, se kterými se běžně
10.1), které měly různé atributy (např. tvar, po setkáváme? Lapidární odpověď zní „ne“ (pro
čet tvarů, stínování tvarů) s různými hodnota ti tomu však viz Armstrong, Gleitman & Gleit-
mi (např. kříž/čtverec, jeden/tři, jednobarev- man, 1983).
ný/pruhovaný). Konfigurace atributů jistých
položek byla v souladu s určitým pravidlem -
OBRÁZEK 10.1
Vzorek kartiček užívaných ve studii osvojování pojmů Brunera et al. (1956).
80 V některých méně technických pasážích se dále místo o „atributech“ hovoří o „rysech“ (lidí) nebo o „znacích" (zvířat, ob
jektů apod.; pozn. překl.).

Posuzování kategorií je ovlivněno typičností tegorie nábytek, a různili se ve svých vlastních
jejich zástupců názorech při opakovaných testováních (viz též
Nezdá se, že by přirozené kategorie byly tak Barsalou, 1987; Hampton, 1998 a níže oddíl
ostře vymezené jako kategorie v experimen o stabilitě pojmů).
tech Brunerova týmu. Někteří zástupci katego
Posuzování hierarchického
rie jsou lepším příkladem než jiní. Roschová
uspořádání kategorií
(1973) například žádala respondenty, aby udá
10 vali na předem stanovené škále míru typičnos- Další obvyklá operace při posuzování katego
ti různých zástupců určitého pojmu, a zjistila, rií se týká posuzování hierarchických vztahů
že někteří zástupci byli posuzováni jako mno mezi pojmy. To provádíme při odpovídání na
hem typičtější než jiní (viz též Rips, Shoben otázky jako například „Je kuře pták?“ a „Je ku
& Smith, 1973). Třeba drozd byl považován za ře zvíře?“. Na tomto poli byla provedena řada
lepší příklad ptáka než kanár. Určitá katego empirických výzkumů s cílem identifikovat hi
rie tedy může být popsána pomocí škály typič- erarchickou strukturu pojmů. Jednou z klíčo
nosti (typicality gradient) svých zástupců, tj. po vých otázek je, kolik úrovní abstrakce v organi
mocí seřazení zástupců kategorie na základě zaci našeho pojmového systému využíváme. Je
jejich skórů typičností. Míra typičností je dob snadné dokázat, že těchto úrovní je celá řada.
rým prediktorem času, který proband potřebu Hierarchie může například začít objekty, pod
je k úsudku při ověřování členství v kategorii. nimiž budou živé a neživé objekty, pod živými
To znamená, že proband potřebuje více času objekty mohou být živočichové a rostliny, pod ži
k tomu, aby ověřil tvrzení o netypickém členu vočichy mohou být teplokrevní a studenokrevní,
(např. „Tučňák je pták.“) než tvrzení o členu ty pod teplokrevnými živočichy mohou být živo
pičtějším (např. „Drozd je pták.“). čichové suchozemští a mořští atd. Je zřejmé, že
pro tvorbu takovýchto organizovaných hierar
Kategorie nemají jasné hranice chií pojmů musíme mít nějaký vhodný rastr,
Některé kategorie jsou rozostřené a jejich hra který navíc zajistí kognitivní úspornost celého
nice nejsou jasně vymezené, a to někdy až do systému.
té míry, že někteří zástupci mohou přechodně Dále uvidíme, že výsledky řady studií nasvěd
spadat i mimo ně. Dokonce i když jsou vyso čují tomu, že užíváme zhruba tří úrovní abs
ce typičtí zástupci většinou považováni za čle trakce a že jednou z nich je vždy pomyslná „zá
ny kategorie a méně typičtí zástupci za ně po kladní úroveň“, na níž je jakákoliv kategorizace
važováni nejsou, různí se lidé v názorech na vystavěna. Hypotéza základní úrovně vzešla
příslušnost objektů ležících mezi těmito dvě z antropologických studií biologických a zoolo
ma extrémy, a kromě toho jsou sami ve svých gických kategorií (Berlin, 1972; Berlin, Breed-
úsudcích nekonzistentní (tj. někdy si myslí, že love & Raven, 1973; Brown et al., 1976). Berlin
objekt je členem dané kategorie, jindy zas, že (1972) zaznamenal, že klasifikace rostlin pou
není). McCloskey a Glucksberg (1978) popisu žívaná mexickými indiány kmene Tzeltal ko
jí, že respondenti v jejich experimentu si byli responduje na určité úrovni s kategoriemi vě
jistí tvrzením, že židle je členem a okurka ne decké taxonomie rostlin. Například v případě
ní členem kategorie nábytek. Neshodovali se stromů inklinují kultury studované Berlínem
však v tom, zda jsou zarážky na knihy členy ka k užívání termínů pro rod (např. buk) a ne pro
346
obecnější nadřazené celky (např. listnatý, jeh Roschová et al. (1976a) také zjistili, že kategorie
ličnatý) nebo pro individuální druhy (např. základní úrovně mají speciální vlastnosti, kte
buk stříbrný, buk lesní). Berlin vysvětlil exis ré nenacházíme u kategorií ostatních úrovní.
tenci této základní úrovně poukazem na to, že Základní úroveň je ta, na které dospělí spon
kategorie jako buk nebo bříza jsou přirozeně tánně jmenují objekty, a také ta, která je obvyk
rozlišující a koherentní soubory, tj. druhy, kte le jako první osvojována malými dětmi. Dále
ré pod ně spadají, mají společnou konfiguraci je základní úroveň nej obecnější úrovní, na níž
klíčových atributů (shodný tvar listů, shodnou lidé při interakci se zástupci kategorií prová 10
barvu kůry atd.). Základní úroveň je tak nej- dějí podobné motorické pohyby - například na
vhodnější úrovní pro kategorizaci stromů. Poz všechny židle si můžeme sednout a užíváme
dější výzkum Atrana (1998; Atran et al„ 1999; je zhruba stejným způsobem, který se značně
Lopez et al., 1997) naznačil, že struktury poj liší od způsobu, jak používáme stůl. Zástupci
mů na této úrovni jsou neměnné napříč mno kategorií také mají celkem jednotný tvar, takže
ha kulturami, takže mohou být jádrovými ob mentální představa může obsáhnout celou ka
lastmi lidských znalostí, které byly přirozeně tegorii. Konečně jsou objekty na základní úrov
vybrány evolucí. ni rozpoznány rychleji než objekty na vyšší
V psychologii našla Eleanor Roschová a je a nižší úrovni. Zdá se, že na základní úrovni je
jí spolupracovníci řadu specifických důkazů maximálně zvýrazněn rozdíl mezi podobností
mluvících pro existenci základní úrovně a tří v rámci kategorie a podobností mezi kategorie
úrovní obecnosti (Rosch et al., 1976a). Zjisti mi. To znamená, že navzájem podobné katego
li, že na nejvyšší úrovni abstrakce, nadřazené rie podřazené úrovně se sdružují do kategorií
úrovni, používají lidé označení velmi obecných základní úrovně tak, aby mezi těmito kategori
kategorií, jako je nábytek. Na nejnižší úrovni, emi základní úrovně byly co největší rozdíly.
úrovni podřazené, jsou specifické typy objektů Tyto vazby charakterizující organizaci naše
(např. mé oblíbené křeslo, kuchyňská židle). ho pojmového systému zde zmiňujeme proto,
V prostoru mezi těmito dvěma extrémy je úro abychom postihli otázku rovnováhy mezi prin
veň základní. Zatímco často mluvíme o obec cipy informativnosti a kognitivní úspornosti.
ných kategoriích (že nábytek je drahý) a o spe Kategorie základní úrovně (jako je židle) jsou
cifických pojmech (můj nový svetr), zacházíme výsledkem vyrovnávání míry informativnosti
s objekty povětšinou na střední, základní úrov (roste s počtem atributů, které pojem zahrnu
ni (zda je v kanceláři dost židlí a stolů). Roscho je) a míry úspornosti (roste se zužováním vý
vá et al. (1976a) zadali zkoumaným osobám běru podstatných atributů, které tento pojem
úlohu, v níž měly jmenovat co nejvíce atributů odlišují od jiných pojmů). Nadřazená úroveň
položek ze všech tří úrovní (např. nábytek, žid proti tomu postrádá informativnost, protože je
le, lehká židle), a zjistili, že pro nadřazené kate v ní zapojeno pouze několik atributů, a podřa
gorie (tj. nábytek) bylo uváděno relativně málo zená úroveň zase není úsporná, protože zde
atributů, kdežto mnoho atributů bylo jmeno hraje roli příliš mnoho atributů.
váno pro kategorie zbylých dvou úrovní. Na Musíme však dodat, že pojmy základní úrov
podřazené úrovni však byly odlišným katego ně nekorespondují vždy se středními termíny
riím (např. lehká židle, kuchyňská židle) přiřa (např. židle je střední termín v triádě: nábytek -
zovány velmi podobné atributy. židle - otočná židle). V nebiologických katego-

riích (jako je nábytek) má střední termín ten dů nebo případů zcela nových, které jsou však
denci se základní úrovní korespondovat. V bi známým případům podobné (viz též Ander
ologických kategoriích však se základní úrovní son, 1991; Osherson et al., 1990). Účastníci je
koresponduje spíše termín nadřazený (např. ho výzkumu se učili popisy třiceti osob, které
pták v triádě pták - vrabec - vrabec polní). Ten byly předem definovány pomocí tří rysů (resp.
to rozdíl můžeme vysvětlit menší zkušenos pomocí dvou ze tří možných rysů - pozn. pře
tí, kterou máme se zástupci biologických ka kl.) nebo charakteristik (např. Honza je spar-
10 tegorií. Naše běžná, nesystematicky získávaná ťan a velkorysý, Pavel je slávista a ženatý, Ro
zkušenost se zástupci kategorie ptáků povede man je sparťan a obézní; viz též níže oddíl
k umístění této kategorie na základní úroveň. o podobnosti). Probandi se učili pouze jeden
Omitologové však budou považovat za kategorii rys daného jednotlivce, ale věděli, že každý jed
základní úrovně spíše vrabce něž ptáka, protože notlivec má nějaké dva další rysy. Po této fá
vzhledem k jejich oboru jde o nejlépe rozlišující zi byli požádáni, aby odhadovali pravděpodob
kategorii. Podobně Berlinovy poznatky o kmeni nost (na škále od o do 100), že ten který člověk
Tzeltal pravděpodobně odrážejí způsob, jakým má určitý prezentovaný rys (např. nakolik je
příslušníci kmene rozlišují stromy, a zdůrazňu pravděpodobné, že Honza je svobodný). Vý
jí úroveň, na které je toto rozlišování optimálně sledky této studie ukázaly, že probandi odha
informativní (ale viz Atran 1998; viz též níže od lovali neznámé rysy v jednofázových a dvoufá
díl o neuropsychologických důkazech). zových úsudcích. Při jednofázovém usuzování
předpovídali rysy dané osoby podle rysů jiných
Využití kategorií k predikci jí podobných osob, tj. osob, které s ní některý
Teprve poměrně nedávno se empirický vý známý rys sdílely. Například máme-li říci, zda
zkum kategorizace přesunul ke znatelně eko je sparťan Honza obézní, a víme, že Roman
logicky validnějšímu studiu predikce (např. a Marek, taktéž sparťané, jsou obézní, může
Corter & Gluck, 1992; Heit, 1992; Lin & Mur- me usoudit, že pravděpodobně i Honza bude
phy, 1997; Malt, Murphy & Ross, 1994; Murphy obézní. Při komplexnějším dvoufázovém usu
& Ross, 1994; Ross & Murphy, 1996,1999; Wax- zování může Honza připomínat v jiném ohle
man & Markow, 1995; pro dřívější výzkum viz du Romana a Karla, kteří zase mohou připo
Markman, 1989; Rips, 1975; Smith & Medin, mínat Pavla, a nakonec jde tedy o Pavlovy rysy,
1981). Murphy a Ross (1994) tvrdí, že kategori které jsou využity pro vytvoření úsudku o Hon
zace není sama o sobě nijak užitečná. Neklasi zovi. Tato studie poodhaluje komplexní proble
fikujeme věci kvůli klasifikování samotnému, matiku předpovídání na základě příslušnosti
klasifikujeme, abychom o věcech činili predik ke kategoriím.
ce. Jestliže jsme například usoudili, že jistý ob Další práce z této oblasti se zabývá tím, jak vy
jekt je pes, lze předpovídat, že může kousnout. tváříme predikce, když si nejsme jisti přesnou
K takové predikci bychom nedošli, pokud by klasifikací, například když vzdálený objekt vy
chom objekt klasifikovali jako kočku. Tento jev padá jako pes, a může tedy kousnout (Murphy
se obvykle nazývá induktivní usuzování z kate & Ross, 1994; Ross & Murphy, 1996). Jednodu
gorií (více k tématu indukce viz kap. 15). chou úvahou snadno dojdeme k hypotéze, že
Heit (1992) studoval, jakým způsobem tvoří objekt bude mít určitý rys podle toho, jak čas
me předpovědi podle nám již známých přípa to se tento rys vyskytuje v dané kategorii (tj. při
348
úsudku se využívá jednoduché kategorie). Jest dílných situacích (viz též Anderson & Ortony,
liže kouše 75 % psů, které známe, potom prav 1975). Zdá se, že v daném kontextu se aktivu
děpodobnost, že daný pes kousne, bude 0,75. je jen podmnožina veškerých znalostí o kate
Podle komplexnějšího pojetí však v případě, že gorii. Tato podmnožina obsahuje tzv. informaci
klasifikaci provází nejistota, bude pravděpo závislou na kontextu (context-dependent informa
dobnost určitým způsobem modifikována (viz tion; Barsalou, 1982).
Andersonův racionální model - rational model; Nestabilita byla také nalezena v odstupňova
Anderson, 1990, 1991, 1996). Dále byla navr né struktuře zástupců kategorií (viz Barsalou, 10
žena hypotéza, že pravděpodobnost kousnutí 1985,1989). Výše jsme řekli, že odstupňovaná
bude modifikována pravděpodobností kousnu struktura nějaké kategorie jednoduše zname
tí, která je člověku známá u dalších zvířecích ná uspořádání jejích zástupců od nejvíce typic
kategorií. Podle této hypotézy tedy bereme kých po nejméně typické. Například Američan
v potaz míru výskytu vlastnosti kousání u psů by zástupce kategorie ptáků uspořádal podle
a dalších kategorií zvířat, tj. zapojujeme sou zmenšující se typičnosti od drozda přes tučňá
časně znalosti o více kategoriích (jak s mírami ka a papouška až ke pštrosovi. Nestabilita sa
výskytu zacházíme při usuzování a rozhodová motná se projeví v přeskupení tohoto uspořá
ní, viz kap. 17). Murphy a Ross nicméně v roz dání v závislosti na populaci, jednotlivci nebo
šířené sérii experimentů nenašli pro hypoté kontextu (viz Barsalou, 1989). Například i když
zu využívání většího počtu kategorií v úlohách Američané běžně považují drozda za typičtěj
s predikcí žádnou oporu a místo toho zjistili, šího ptáka než labuť, mohou naopak považovat
že probandi užívali jen jednoduché kategorie. labuť za typičtější než drozda, jsou-li požádáni,
Tento výsledek navíc platil bez ohledu na ne aby posuzovali věc optikou řadového Číňana.81
určitost podnětové situace. Kromě toho nejsou některé kategorie dobře za
kotveny v paměti a zdá se, že jsou vytvářeny
Nestabilita pojmů spíše „za pochodu“ (Barsalou, 1983). Tyto tzv.
V teoriích pojmů se běžně předpokládá, že re ad hoc kategorie si vytváříme k dosažení spe
prezentace pojmů jsou relativně neměnné. cifických cílů. Kdybychom se například chtě
Barsalou (1987, 1989) však přesvědčivě doklá li zbavit starého harampádí nevalné hodnoty,
dá, že je tento předpoklad neoprávněný a že mohli bychom si vytvořit kategorii věcí urče
pojmy jsou ve skutečnosti nestabilní. Podle ných k odvozu do bazaru. Barsalou ukázal, že
něj se způsob, jakým pojem reprezentujeme, asociace mezi zástupci takového pojmu a po
mění v závislosti na kontextu, ve kterém se ob jmem samotným nejsou v paměti dobře ukot
jevuje. Když například čteme izolovaně slovo vené, ale mohou být v případě potřeby vytvoře
„žába“, zůstává asociace s atributem požíva ny (pro novější práce viz Ross & Murphy, 1999
ná lidmi v paměti obvykle neaktivovaná. Tato a kap. 9).
asociace však bude aktivována, budeme-li číst
o žabách ve francouzské restauraci. Pojmy jsou
tedy nestabilní v tom smyslu, že rozdílné infor
mace jsou součástí reprezentace pojmu v roz
81 Podobně Čech si dokáže představit, že pro Francouze je víno typičtějším nápojem než pivo (pozn. překl.).

TEORIE DEFINUJÍCÍCH ATRIBUTŮ ně a že stačí, aby byl vymezen právě jen těmito
třemi atributy (tj. žádné další atributy neovliv
Nyní se budeme věnovat jednotlivým teoriím ňují to, zda je zástupcem pojmu). Každý z jed
pojmů. Na prvním místě zde musíme zmínit notlivých atributů je tedy nutný a všechny jsou
klasickou teorii definujících atributů, i když společně dostatečné k určení, zda je strýc Karel
bude zřejmé, že neobstojí v konfrontaci s prá zástupcem pojmu starý mládenec. To znamená,
vě uvedenými důkazy. Pojetí definujících atri že je naprosto jasné, co starý mládenec je a co
10 butů je založeno na myšlenkách pramenících není. Jestliže je náš soused muž, je dospělý, ale
ve filozofii a logice. Bylo vypracováno logikem je ženatý, nemůže být považován za zástupce
Gottlobem Fregem (1952) a tvrdí, že pojem mů kategorie starých mládenců. Podle této teorie by
že být charakterizován množinou definujících tedy měl každý pojem rozdělovat individuální
atributů (defining attributes) nebo jinak řečeno objekty do rozdílných tříd, mezi nimiž by mě
sémantických rysů (viz kap. 9). Frege objasnil ly být jasně definované a pevné hranice. Teorie
rozdíl mezi intenzí a extenzí pojmu. Intenze dále říká, že pojmové hierarchie by měly hlad
pojmu (intension) je dána úhrnem atributů, ce zahrnovat jedna druhou. Jestliže máme po
které vymezují, co znamená být zástupcem to jem vrabec (definovaný jako opeřený, živý, dvou-
hoto pojmu, zatímco množina těchto zástupců nohý, malý, hnědý) a jeho nadřazený pojem pták
je jeho extenzí (extension). Intenze pojmu starý (definovaný jako opeřený, živý, dvounohý), pak
mládenec například bude množina jeho definu podřazený pojem vrabec bude mít všechny atri
jících atributů (muž, svobodný, dospělý), kdež buty pojmu nadřazeného, ačkoliv kromě toho
to extenze tohoto pojmu bude množina všech bude mít také řadu dalších atributů (jako hně
starých mládenců na celém světě (od papeže až dý), aby bylo možné ho odlišit od dalších pod
po stále svobodného strýce Karla).82 V průběhu řazených pojmů (např. kanár, který je defino
minulých desetiletí se příbuzné koncepce ob ván jako opeřený, živý, dvounohý, malý, žlutý).
jevily i v lingvistice a psychologii (viz přehledy To znamená, že specifický pojem bude mít ví
v Glass & Holyoak, 1975; Katz & Fodor, 1963; ce společných atributů se svým bezprostřed
Leech, 1974; Medin & Smith, 1984; Smith ním nadřazeným pojmem než se vzdáleněj
& Medin, 1981). ším nadřazeným pojmem. Například vrabec by
Obecné charakteristiky teorií definujících atri měl mít víc atributů společných se svým bez
butů jsou shrnuty v panelu 10.1. Můžeme z něj prostředním nadřazeným pojmem pták než se
vyčíst, že pokud definující atributy pojmu starý svým vzdálenějším nadřazeným pojmem zví
mládenec jsou muž, svobodný a dospělý, potom ře. Podle teorií tohoto typu bylo vytvořeno ně
v případě strýce Karla platí, že musí mít každý kolik komputačních modelů (Collins & Quilli-
tento atribut (tj. muž, svobodný a dospělý) nut an, 1969,1970; Quillian, 1966; viz též kap. 1).
8íUvedený výklad Fregeho učení je zavádějící přinejmenším ve dvou bodech: Fregeho teorie pojmů není postavená na sou
boru definujících atributů a zde uvedená definice intenze je spíše poplatná předchozí filozoficko-logické tradici, kterou Frege
zásadně naboural. Viz Materna, P. (2000). Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia. (Pozn. překl.)
85 Základním pravidlem pro vztahy v pojmové hierarchii tedy je, že množina atributů nadřazeného pojmu je podmnožinou
množiny atributů pojmu podřazeného. Komplementárně také můžeme odvodit další pravidlo, že všichni zástupci pojmu pod
řazeného jsou podmnožinou zástupců pojmu nadřazeného (pozn. překl.).
350
PANEL lo.i Pojmy z hlediska teorie definujících atributů
• Význam pojmu je možné vystihnout pomocí konjunktivního seznamu atributů (tj. seznamu atributů spojených
logickou funkcí A).
• Tyto atributy jsou atomární jednotky či primitiva tvořící základní stavební jednotky pojmů.
• Každý atribut je nutný a všechny atributyjsou společně dostatečné k tomu, abychom něco mohli určit jako zástupce poj
mu.
• Co je a co není zástupcem určité kategorie je jednoznačně definováno; existují tedy jednoznačné hranice mezi
zástupci kategorie a ostatními objekty.
• Všichni zástupci pojmu jsou stejně reprezentativní.
10
• Pokud jsou pojmy organizovány v hierarchii, pak se mezi definujícími atributy specifičtějšího pojmu (např.
vlaštovka) vyskytují všechny definující atributy pojmu obecnějšího či nadřazeného (např. pták).
PANEL 10.2 Pojmové hierarchie _______________________________________ _________ _______
• Hierarchie užíváme k reprezentaci vztahů mezi kategoriemi, vztahů inkluze tříd, tedy k začlenění jedné kategorie
do kategorie jiné (např. kategorie židlí do kategorie nábytku).
• Naše pojmové hierarchie mají tři úrovně: nadřazenou úroveň (např. zbraně, nábytek), základní úroveň (např.
střelné zbraně, nábytek k sezení) a podřazenou úroveň specifických pojmů (např. pistole, pušky, židle, křesla).
• Základní úroveň je úroveň, na níž mají pojmy nejvíce „rozlišujících atributů" a která je kognitivně nejúspornější;
atributy určitého pojmu na této úrovni nejsou sdíleny s pojmy ostatními.
• Kategorie základní úrovně jsou nezbytné pro řadu kognitivních úkonů; například jde o pojmy, s jejichž zástup
ci vstupujeme do kontaktu podobnými motorickými pohyby, které mají shodný obecný tvar a které mohou být
asociované s mentálním obrazem reprezentujícím celou kategorii.
• Umístění základní úrovně se může měnit v závislosti na individuálních rozdílech ve znalostech a na rozdílech
kulturních.
Schematický diagram typu hierarchické sémantické sítě vytvořené Collinsem a Quillianem (1969).

Detaily Collinsova a Quillianova modelu jsou odporují všechny takzvané prototypické efekty,
zobrazeny na panelu 10.2 (viz též obr. 10.2). o kterých jsme se již zmiňovali a ke kterým se
nyní vrátíme.
Doklady teorie definujících atributů Při posuzování kategorií nejsou všichni zá
Zdá se, že několik raných studií podporuje te stupci kategorie stejně důležití nebo repre
orii definujících atributů a její rozpracování zentativní. Podle teorie definujících atributů
v rámci modelu sémantické sítě. Například prá bychom měli pro všechny zástupce určité kate
10 ce Brunera et al. (1956), která pracuje s uměle gorie jmenovat vždy shodný seznam atributů
vytvořenými kategoriemi, je s touto teorií jed (tj. definující množinu). Místo toho však čas
noznačně v souladu. Collins a Quillian praco to zmiňujeme i atributy, které nejsou pro de
vali s úlohou ověřování pravdivosti vět a získali finování kategorie nutné (Conrad, 1972; Rosch
podporu pro svůj model založený na této teorii. & Mervis, 1975). Zástupci kategorií tedy ne
V rámci úlohy probandy žádali, aby posoudili, jsou stejně reprezentativní. Roschová a dal
zda jsou jednoduché věty dvou různých forem ší autoři ukázali, že někteří zástupci kategorie
pravdivé, nebo nepravdivé. Za prvé jim polo jsou hodnoceni jako mnohem typičtější než ji
žili otázku, zda „je OBJEKT zástupcem NAD ní (viz též Rips, Shoben & Smith, 1973). Drozd
ŘAZENÉHO POJMU“ (např. „Je kanár zví byl třeba považován za lepší příklad ptáka než
ře?“). Za druhé se ptali, zda má OBJEKT jisté kanár. Tento efekt typičnosti vykazují dokonce
ATRIBUTY (např. „Umí kanár létat?“, „Má ka i kategorie, u kterých se zdá, že teorii definují
nár peří?“). V obou případech se potvrdily pre cích atributů splňují (jako starý mládenec). Tar
dikce autorů: u vět první formy bylo zjištěno, zan není dobrým příkladem starého mládence,
že čím větší byla vzdálenost v hierarchii me protože sám v džungli ve společnosti opic ne
zi jejich subjektem a predikátem, tím déle tr měl možnost se oženit (viz Fillmore, 1982; La-
valo určení jejich pravdivosti. Ve větách druhé koff, 1982,1987). Kromě toho, jak jsme již vi
formy bylo podle vzdálenosti atributu a objek děli, nemají kategorie jasné hranice - mohou
tu v hierarchii možné předpovědět čas potřeb být rozostřené a proměnlivé.
ný k určení jejich pravdivosti.84 Některé další Co se týče tématu pojmových hierarchií, ne-
předpovědi však potvrzeny nebyly: reakční časy implikuje probíraná teorie tříúrovňovou struk
na otázky tvrdící nepravdu (např. „Kanár je ká turu ani nemluví o klíčovém významu kate
men.“) byly velice krátké, i když bylo při jejich gorií základní úrovně. Dále Smith, Shoben
zodpovězení třeba překonat v hierarchii mno a Rips (1974) v protikladu ke zjištěním Collin-
ho úrovní. se a Quilliana ukázali, že vzdálenější nadřaze
né pojmy mohou být posouzeny rychleji než
Doklady proti teorii definujících atributů pojmy nadřazené bezprostředně. Když byly po
Doklady zpochybňující koncepci definujících loženy otázky „Je kuře pták?“ a „Je kuře zví
atributů daleko převažují nad doklady, které ře?“, probandi odpovídali rychleji na druhou
jsou s ní v souladu. Jejím základním predikcím otázku, což je v rozporu s predikcí na základě
84 Tato vzdálenost je, jinými slovy, dána specifičností atributu vůči posuzovanému objektu. To znamená, že otázky se specifič
tějším atributem (např. „Umí kanár létat?“) byly zodpovídány rychleji než otázky s méně specifickým atributem (např. „Je kanár
zvíře?“), který se týká širšího spektra objektů a v pojmové hierarchii plní rozlišující funkci na vyšší úrovni (pozn. překl.).
352
vzdálenosti posuzovaného objektu a predikátu zovat všechny zástupce tohoto pojmu. Zástup
v pojmové hierarchii. Podle Hamptona (1982) ci kategorie hra, stejně jako tváře členů rodiny,
je predikce, že hierarchie pojmů jsou tranzitiv nesdílejí žádný výlučný soubor nutných a do
ní, jak to vyplývá z koncepce definujících atri statečných atributů, nýbrž jsou spojeni jistou
butů, neplatná (tj. když věty „X je Y“ a „Y je Z“ rodinnou podobností (family resemblance).
jsou pravdivé, pak také „X je Z“ je pravdivá).
Conrad (1972) také zjistil, že jisté atributy ur Záchrana teorie definujících atributů
čitého pojmu zmiňovali probandi častěji než Zřídkakdy se stává, že je nějaká teorie přesvěd 10
jiné, a tedy jsou považovány za důležitější ne čivou kritikou nadobro smetena ze stolu. Teo
bo význačnější. Například atribut lososa růžo rie se obvykle vracejí v modifikované podobě.
vý je uváděn častěji než atribut má ploutve. To Rovněž v případě teorie definujících atributů
všechno nejenže nenaznačuje, že by atributy se objevilo několik jejích nových variant. Jedna
měly pro probandy mít stejnou váhu, ale navíc, z nich, teorie porovnávání rysů (feature compa
jak dále prokázal Conrad, bylo rychlé posouze rison theory), připouští, že kromě definujících
ní některých vět způsobeno význačností atri atributů existují i tzv. charakteristické atributy
butů, a ne počtem úrovní v hierarchii. (characteristic attributes; Rips et al., 1973; Smith
Také ve světle poznatků o využívání kategorií et al., 1974). S využitím tohoto dodatečného
při předpovídání a o nestabilitě pojmů by mě předpokladu můžeme vysvětlit řadu dalších je
lo být jasné, že teorie definujících atributů je vů (pro detaily viz Eysenck & Keane, 1995, kap.
zcela neadekvátní. Není schopna vysvětlit, že 10). Další varianta teorie definujících atribu
s atributy se může v rámci pojmů zacházet tů formulovaná Smithem a Medinem (1981) je
v pravděpodobnostním duchu, a navíc stojí na založena na rozlišení Millera a Johnson-Lairda
předpokladu, že všechny atributy pojmu jsou (1976) mezi „jádrem“ pojmu a k němu vedou
pro nás vždy stejně zřetelné. cí „identifikační procedurou“. Jádro pojmu se
Probíraná teorie nemá vyřešený základní pro stává z definujících atributů a je podstatné při
blém, co přesně definující atributy jsou. Něko vymezení vztahů s dalšími pojmy. Jádro pojmu
lika generacím lingvistů, filozofů a psychologů starý mládenec (muž, svobodný, dospělý) je důle
se nepodařilo definující atributy nebo séman žité k vysvětlení, proč jsou pojmy starý mláde
tické rysy jednotlivých pojmů vymezit (např. nec a stará panna (žena, svobodná, dospělá) po
viz Hampton, 1979,1995; McNamara & Stern- dobné nebo proč jsou pojmy „starý mládenec“
berg, 1983). Někteří autoři proto argumentu a „svobodný muž“ synonymní. Identifikační
jí, že celý projekt rozkládání pojmů na nutné procedura hraje roli při identifikování objektů
a dostatečné atributy je od základu zavádějící v reálném světě a určuje jejich charakteristic
(Fodor, Garrett, Walker & Parkes, 1980; Witt- ké atributy. Hypotéza pojmového jádra je tedy
genstein, 1958). U některých pojmů se zdá, v souladu s teorií definujících atributů, kdež
že jednoduše žádné definující atributy nema to identifikační procedura objasňuje efekty ty-
jí. Vezměme si Wittgensteinův příklad poj pičnosti.
mu hry. Existují shluky atributů, které charak Armstrongová et al. (1983) provedli výzkum,
terizují soubory her (hrají se na hřišti, hrají se který uvedené rozlišení podporuje. Tito auto
s míčem, hraje je jeden nebo více hráčů), ale jaký ři zkoumali pojmy, které mají zjevně definu
koliv z těchto atributů může těžko charakteri jící atributy (např. sudé číslo, liché číslo, plošný

geometrický obrazec), a zjistili, že dokonce i růz TEORIE PROTOTYPŮ
ní zástupci těchto kategorií jsou posuzováni ja
Viděli jsme, že klasické pojetí pojmů jako sou
ko více nebo méně typičtí. Číslo 22 bylo na
boru definujících atributů neobstojí v kon
příklad posuzováno jako typičtější zástupce
frontaci s důkazy existence rozdílů v míře ty-
pojmu sudé číslo než číslo 18 a bylo také rychle
pičnosti různých zástupců kategorií, s důkazy
ji kategorizováno. Uvedené pojmy tedy, jak se
existence zástupců na pomezí mezi kategori
zdá, měly pojmové jádro, ale navíc byly v úlo
emi a odstupňované struktury pojmů. Velká
10 hách kategorizace využívány jejich charakteris
část výzkumů zpochybňujících platnost teorie
tické atributy. Podobně McNamara a Stemberg
definujících atributů vychází z prototypického
(1983) žádali probandy, aby jmenovali atributy
pohledu na pojmy. Toto pojetí je pojmenováno
několika různých tříd podstatných jmen (umě
podle své základní teze, že každá kategorie má
lých kategorií, přirozených kategorií a vlast
svoji centrální podobu, prototyp, který ji v jis
ních jmen) a u každého atributu posoudili jeho
tém smyslu celou zastupuje. Různé teorie však
nutnost, dostatečnost a důležitost pro definici
definují prototypy různými způsoby.
daného pojmu. Průzkum odpovědí probandů
Podle některých teorií je prototyp souborem
odhalil, že některé pojmy mají definující atri
charakteristických atributů. Tyto teorie nemlu
buty (tj. nutné a dostatečné) a vedle toho také
ví o definujících atributech, nýbrž pouze o cha
charakteristické atributy. Pouze polovina z poj
rakteristických atributech s různou důležitos
mů však mohla být definována atributy, které
tí pro vymezení pojmu (viz např. Hampton,
probandi jmenovali. McNamara a Stemberg
1979; Posner & Keele, 1968; Rosch, 1978). Ob
našli doklady rozlišování obou typů atributů
jekt je zástupcem kategorie, pokud se jeho atri
i v případě, kdy jsou pojmy zpracovávány v re
buty dobře shodují s atributy prototypu. V ji
álném čase, konkrétně když čteme slova a sna
ných teoriích prototypů je prototyp vyjádřen
žíme se jim porozumět.
prostřednictvím specifického zástupce katego
Připustíme-li, že pojmy mají pojmové jádro
rie, nejlepšího příkladu pojmu (např. Rosch,
a kromě něj ještě další charakteristické rysy,
1978). Jestliže je například drozd nejlepším zá
pak bychom měli předpokládat existenci ně
stupcem kategorie ptáků, je jejím prototypem.
jakých uvozujících prvků přítomných v jazyce,
Jiný objekt bude spadat do kategorie ptáků, po
které nám toto rozlišení umožňují provést. La-
kud s ním bude sdílet dostatečně velký počet
koff (1973,1982) tvrdí, že tyto prvky skutečně
atributů. Pro účely této kapitoly budeme kom
existují a jsou tvořeny výrazy jako „ve skuteč
binovat obě varianty teorie prototypů v rámci
nosti“ nebo „přísně vzato“. Takové výrazy ur
jednolitého výkladu, jehož základní body jsou
čují úroveň tvrzení, které můžeme uvést o zá
shrnuty na panelu 10.3.
stupcích kategorií. Například když se řekne
„Kachna je ve skutečnosti pták“, je explicitně Doklady teorie prototypů
označena jádrová složka pojmu pták, zatím Kromě důkazů podporujících teorii prototy
co věta „Přísně vzato je tučňák pták“ označuje pů, které jsme již probrali, existuje rozsáhlý
fakt, že tučňák je nereprezentativním zástup soubor dalších. Jeden z nejpozoruhodnějších
cem kategorie, ale je do ní zahrnut. a současně nej starších důkazů pochází z mezi-
kultumích srovnávacích studií kategorií barev.
354
PANEL 10.3 Pojmy z hlediska teorie prototypu
• Pojmy mají prototypickou strukturu; prototyp je bud souhrnem charakteristických atributů, nebo nejlepším
příkladem zástupcu pojmu.
• Neexistuje žádný jasně ohraničený soubor nutných a dostatečných atributů, které by určovaly členství v kategorii;
mohou sice existovat nutné atributy, ale ty nejsou současně dostatečné; členství naopak často závisí na souboru
charakteristických, ovšem nikoliv nutných atributů, které jsou pro danou kategorii pokládány za typičtější nebo
reprezentativnější než pro kategorie jiné.
• Hranice kategorií jsou rozostřené nebo nejasné; je tedy zavádějící ptát se, co je a co není zástupcem kategorie;
někteří zástupci jedné kategorie mohou spadat i do jiných kategorií (např. rajčata jako ovoce nebo zelenina).
10
• Zástupci pojmu mohou být řazeni podle typičností; to znamená, že existuje škála typičností, která charakterizuje
různou míru typičností zástupců pojmu.
• Členství v kategorii je determinováno podobností atributů objektu s prototypem kategorie.
Kategorie barev je například zelená na rozdíl od tyrkysové. Ber

V různých jazycích najdeme spoustu různých lin a Kay objevili, že všechny jazyky čerpají svá
pojmenování pro barvy. Některé kultury uží základní pojmenování barev z jedenáctičlen-
vají termíny pro širokou škálu barev (např. ného souboru. Angličtina (stejně jako čeština -
v západní kultuře máme značnou terminolo pozn. překl.) má slova pro všechny jeho členy:
gickou pestrost od purpurové přes blankytně černá, bílá, červená, zelená, žlutá, modrá, hně
modrou po červenou atd.), zatímco jiné kultu dá, fialová, růžová, oranžová a šedá.
ry používají termínů velmi málo (např. kmen S hypotézou základních pojmenování barev se
Dani na Papui Nové Guineji má pouze dvě slo Berlin a Kay pustili do detailního výzkumu dva
va označující barvy, a to výrazy pro temnou ceti jazyků, ve kterém používali sady tří stovek
a pro světlou). Berlin a Kay (1969) zastávali ná barevných kartiček. Rodilým mluvčím těch
zor, že rozmanitost zřetelně vyvstane zvláště to jazyků přitom byly pokládány dvě otázky:
po odlišení barev fokálních a nefokálních. Ve 1) kterou kartičkou by označili určitou základ
svých studiích identifikovali základní pojmeno ní barvu, 2) které kartičky jsou nejlepší nebo
vání barev (basic colour terms) podle čtyř kritérií: nejtypičtější příklady těchto barev. Na zjiště
(i) termín musí obsahovat jediný kořenný mor ních Berlina a Kaye je zajímavé to, že mluv
fém, takže cokoliv jako blankytná modř by by čí různých jazyků se shodovali na identifika
lo vyřazeno; (ii) jeho význam nesmí zahrnovat ci fokálních barev,8’ tj. vybírali například stále
význam termínu jiného, což by vyřadilo napří stejné kartičky jako nejlepší zástupce červené
klad šarlatovou, kterou nelze popsat bez odka nebo modré. Vezmeme-li v potaz další zjištění,
zu k červené; (iii) nesmí být omezen na určitou že probandi si nebyli jistí hranicemi zkouma
doménu objektů, což vyřazuje termíny jako na ných kategorií, můžeme učinit závěr, že člen
příklad blond, které se dají vztáhnout jen na ství v kategorii bylo posuzováno na základě po
vlasy; (iv) musí jít o často užívaný termín, což dobnosti s fokálními barvami. Tyto výsledky
8s Fokální barva (focal colour) je konstrukt pro označení nejlepšího zástupce té které barvy. Shoda příslušníků různých kultur
v identifikaci jedenácti fokálních barev byla opakovaně potvrzena a je obecně akceptovaným faktem (pozn. překl.).

byly zjištěny i u kultur s velmi omezenou ter cích (Cantor, Smith, French & Mezzich, 1980),
minologií pro oblast barev, jako je kmen Dani. v lingvistických kategoriích (např. problemati
Eleanor Roschová, ještě pod jménem Heide- ka určování hranic podstatných jmen a sloves;
rová (Heider, 1972; také Rosch, 1975a), ukáza viz Lakoff, 1982) a u rozličných popisů jednání
la, že příslušníci tohoto kmene si byli schopni (jako lhát nebo doufat; viz Coleman & Kay, 1981;
zapamatovat fokální barvy lépe než nefokální, Vaughan, 1985). Kromě toho hrají nejtypičtěj
a že i když neužívají víc než dva termíny pro ší zástupci pojmu zvláštní úlohu v kategoriza
10 pojmenování barev, jsou schopni se učit jmé cích, které používáme v každodenním životě.
na fokálních barev rychleji než jména barev Za prvé je míra typičnosti zástupce pojmu dob
nefokálních. Měli bychom ještě připomenout, rým prediktorem času potřebného k jeho kate
že podle Lucyho a Schwedera (1979) je mož gorizaci. V úlohách ověřování pravdivosti vět
né některé z výsledků těchto experimentů se (např. „Kanár je pták.“) je příslušnost typic
zapamatováním zpochybnit, protože oblast ba kých zástupců (například drozd) ověřena rych
rev předtím užívaná k demonstraci vlivu Lokál leji než příslušnost zástupců atypických (např.
nosti na paměť byla výběrově zkreslena ve pro pštros). Tato zákonitost byla přesvědčivě pro
spěch fokálních barev. kázána (pro přehled viz Danks & Glucksberg,
Zdá se tedy, že můžeme mluvit o univerzál 1980; Kintsch, 1980; Smith, 1978; Smith & Me-
ní kategorizaci jistých barev a o univerzální din, 1981). Za druhé existuje tendence zmiňo
struktuře barvových kategorií, respektive že ty vat při sestavování seznamu zástupců něja
to kategorie mají prototypickou strukturu. Pro ké kategorie na prvním místě zástupce typic
úplnost je třeba dodat, že tyto kategorie mají ké (Batting & Montaque, 1969; Mervis, Catlin
pevný základ v neurofyziologii vnímání barev & Rosch, 1976). Roschová, Simpson a Miller
(viz Gordon, 1989). Zákonitosti organizace ka (1976b) zjistili, že když byli probandi žádáni
tegorií barev však mohou být specifické a ne o to, aby na papír načrtli příklad určité katego
musí nutně platit i pro ostatní kategorie. Po rie, zobrazovali obvykle nej typičtějšího zástup
dívejme se tedy na výsledky výzkumu jiných ce. Za třetí, jak ukázal výzkum, se děti nejpr
kategorií, než jsou barvy. ve učí typickým zástupcům (Rosch, 1973). Za
čtvrté Roschová (1975b) zjistila, že typičtí zá
Přirozené a umělé kategorie stupci slouží jako kognitivní vztažné body spí
Výzkumy jak přirozených kategorií (tj. kate še než zástupci atypičtí. Například člověk spíše
gorií objektů nacházejících se ve světě, jako řekne „Elipsa je skoro jako kruh“ (kde je kruh
jsou ptáci a nábytek), tak kategorií umělých (tj. typičtější formou a podmět věty je k ní vzta
čísla nebo geometrické útvary) dále pomohly hován) než „Kruh je skoro elipsa“ (kde se ve
rozpracovat dílčí aspekty teorie prototypů. Již vztažné pozici věty objevuje méně typická for
jsme viděli, že někteří zástupci kategorií jsou ma, elipsa).
považováni za vysoce reprezentativní nebo vy Závěrečným podstatným zjištěním je míra,
soce typické. Probandi posuzují míru typičnos- s jakou odhad rodinné podobnosti koreluje
ti zástupců pojmů rozdílně (Rips et al., 1973; s typičnosti. Roschová a Mervisová (1975) uká
Rosch, 1973). Rozlišování zástupců podle mí zaly, že je možné určit skór rodinné podobnos
ry typičnosti má značnou obecnost - objevu ti pro každého člena kategorie tak, že bereme
je se například i v psychiatrických klasifika v potaz všechny atributy, které má tento člen
356
společné se všemi členy ostatními. Roschová 1983; Walker, 1975). Podívejme se na následu
a Mervisová zjistily, že typičtí představitelé ma jící příklad (viz též Holland, Holyoak, Nisbett
jí vysoký skór rodinné podobnosti a sdílejí má & Thagard, 1986). Představme si, že cestuje
lo atributů (pokud vůbec nějaké) se sousední me na ostrovy podobné Galapágám a jsme do
kategorií. Toto je celkem přímočarý důkaz hy provázeni průvodcem. Vidíme tam překrásné
potézy, že míra typičností zástupce nějakého modré ptáky vylétávající z křoví a průvodce ří
pojmu je funkcí podobnosti tohoto zástupce ká, že se nazývají „warrum“. Později potkáme
s prototypem kategorie. obtloustlého člověka a je nám řečeno, že jde 10
o příslušníka kmene „klaatu“. Den poté už ob
Pojmové hierarchie divujeme ostrovy bez průvodce; uvidíme další
Velká část hypotéz o kategoriích základní úrov ho modrého ptáka a považujeme ho za warru-
ně a tří úrovní obecnosti (nadřazené, základní ma. Když však potkáme dalšího obtloustlého
a podřazené) byla odvozena z teorie prototypů. domorodce, nebudeme automaticky předpo
To znamená, že je možné uvažovat o katego kládat, že je příslušníkem kmene klaatu. Dů
rii základní úrovně jako o kategorii organizo vodem je naše znalost, že barva je určitým
vané kolem nějakého prototypu. Takže stejně neměnným diagnostickým atributem v rám
jako mluvíme o stěžejní roli prototypu, když ci kategorie ptáků, ale tělesná hmotnost není
se rozhodujeme, jak klasifikovat určitý objekt, specifickým diagnostickým atributem přísluš
hraje zásadní úlohu také základní úroveň ja nosti ke kmeni, protože víme, že může být ve
ko oblast, kde se soustřeďují maximálně rele lice proměnlivá. Z příkladu tedy vidíme, že jis
vantní kategorie, které při takovém rozhodová té atributy mohou být proměnlivější než jiné.
ní používáme. Teorie prototypů má problémy s vysvětlením
faktu, že můžeme poměrně přesně odhadnout
Doklady proti teorii prototypů význam nového termínu už jen při pouhé jed
Proti teorii prototypů můžeme namítnout tři norázové expozici jeho příkladu. Výzkumy, kte
věci. Za prvé ne všechny pojmy mají proto- ré jsme zmiňovali při výkladu využívání kate
typický charakter. Hampton (1981) ukázal, že gorií k predikcím, tuto argumentaci podporují
pouze některé abstraktní pojmy (jako věda, zlo a ukazují na jevy, které není možné teorií pro
čin, umělecké dílo, pravidlo, domněnka) vykazu totypů postihnout.
jí prototypickou strukturu. Tento rozdíl vyplývá Konečně také neposkytuje prototypické pojetí
ze značné volnosti v členství v některých abs uspokojivou odpověď na otázku, co činí někte
traktních kategoriích oproti konkrétním ka ré kategorie smysluplnými a koherentními, re
tegoriím. Je například nemožné specifikovat spektive co nás nutí sdružovat jisté objekty do
úplný soubor pravidel nebo domněnek. Teo určité kategorie a ne do jiné. Tradiční odpověď,
rie prototypů je tedy víceméně omezená na ty kterou dávají kromě teorie prototypů i jiné teo
to abstraktní pojmy. rie, říká, že za kohezi kategorií je zodpovědná
Prototypické pojetí je také neúplné při popi podobnost. Jednoduše řečeno se objekty přiro
su té složky znalostí, kterou máme o pojmech. zeně seskupují do kategorií, protože mají spo
Zdá se, že spíše víme o vztazích mezi atribu lečné jisté atributy. Podobnost však nemůže
ty než o atributech samotných, což také mů být jediným mechanismem, protože často vy
žeme využívat při kategorizaci (Malt & Smith, tváříme kategorie, které jsou založeny na velmi

malém množství sdílených atributů, nicméně 1998; Estes, 1976,1993; Hintzman, 1986; Me-
jsou přesto koherentní. V přehledu důkazů ne din, 1975, 1976; Medin & Schaffer, 1978; No-
stability pojmů jsme viděli, že můžeme vytvá sofsky, 1986, 1988, 1991; Nosofsky, Palmeri
řet kategorie „za pochodu“, takzvané ad hoc ka & McKinley, 1994; Shin & Nosofsky, 1992).
tegorie. Z pohledu teorie prototypů je obtížné Teorie exemplářů podává jiný obraz než teo
si představit, jak mohou být takové kategorie rie prototypů. Místo toho, aby existoval něja
koherentní, protože postrádáme průnik me ký abstraktní popis ptáka, který funguje jako
10 zi atributy zástupců těchto kategorií (např. vě prototyp, tu jde o exemplář, který je jako jeden
cí určených k odvozu do bazaru). Murphy a Me- z mnoha specifických zástupců uchovávaný
din (1985) poukazují na biblickou kategorii v paměti. Místo abychom měli prototyp ptáka,
čistých a nečistých zvířat. Čistá zvířata zastu který je seznamem charakteristických vlast
puje většina ryb nebo některé druhy kobylek, ností abstrahovaných ze zástupců této katego
zatímco nečistá zvířata jsou například velblou rie (např. má křídla, létá atd.), uchovává každý
di, pštrosi, krokodýli, myši, žraloci a úhoři (viz z nás v paměti všechny zástupce ptáků, které
též Douglas, 1966; Lakoff, 1987). v minulosti potkal (např. drozda, kterého po
tkáváme každé ráno v parku). V dalším textu
TEORIE EXEMPLÁŘŮ uvidíme, že všechny jevy vysvětlené pomocí te
orie prototypů je možné vysvětlit i teorií exem
Sledovali jsme, jakou alternativu k hojně kri
plářů, přičemž vše závisí na tom, jaký zástupce
tizované klasické teorii nabízí teorie prototy
přijde na mysl ve specifickém kontextu.
pů. Nejde však o jedinou možnou cestu, jak
vysvětlit fenomén kategorizace. Existuje další
přístup, podle kterého se někteří zástupci ka Doklady teorie exemplářů
tegorií neřídí zákonitostmi prototypické orga Řada důkazů, které jsme uvedli na podporu
nizace. Neabstrahujeme centrální tendence teorie prototypů, může být použita i ve pro
u zástupců dané kategorie (tj. prototypy pod spěch teorie exemplářů. Vezměme například
le Roschové), spíše jednoduše využíváme kon efekt rychlejší kategorizace určitých zástup
krétní zástupce neboli exempláře kategorie,86 ců. Když se někdo zeptá „Je drozd pták?“, od
které přicházejí v dané situaci na mysl (viz pa povíme „ano“ daleko rychleji, než když se ně
nel 10.4; Brooks, 1978; Erickson & Kruschke, kdo zeptá „Je tučňák pták?“. Za předpokladu,
PANEL 104 Pojmy z hlediska teorie exemplářů
• Kategorie si vytváříme podle souboru zástupců nebo exemplářů spíše než podle nějakého abstraktního popisu
těchto zástupců (např. podle souhrnného prototypického popisu).
• Zástupci jsou seskupováni ve vzájemných vztazích podle jisté metrické škály podobnosti.
• Kategorizace a další fenomény je možné vysvětlit pomocí mechanismu, který vyvolává zástupce z paměti podle
určité nápovědi.
• Když není v paměti nalezen požadovaný exemplář, je obvykle vybaven nejbližší soused.
86Termíny „zástupce“, „člen“ a „exemplář“ znamenají totéž. Poslední z nich je zmiňován výhradně při výkladu teorie exem
plářů (pozn. překl.).
358
že jsme v minulosti potkali mnoho drozdů, je 30cm, ale mají mnohem menší variabilitu (tj.
pravděpodobné, že v naší paměti bude ucho většinou jsou opravdu dlouhá 30 cm). Proban
váno mnohem víc zástupců drozdů než tuč di měli posoudit nový objekt, jehož velikost by
ňáků. Proto bude nějaký zástupce drozda vy la 50 cm, a říci, zda jde o pizzu, nebo o pra
volán z paměti mnohem rychleji než nějaký vítko. Pokud by se probandi rozhodovali podle
zástupce tučňáka, z čehož plyne rozdíl v době prototypů, potom by mělo být rozložení odpo
potřebné pro posouzení otázky. Podobně hod vědí 50% jak pro pizzu, tak pro pravítka, pro
nocení míry typičností odráží uspořádání zá tože prototyp obou má velikost 30 cm. Přesto 10
stupů v kategorii - drozd je mnohem typič však probandi jmenovali vždy pizzu, protože
tějším zástupcem ptáků než tučňák, protože u ní je daleko pravděpodobnější, že může svou
máme uchováno v paměti mnohem víc zástup velikost měnit.
ců drozda než tučňáka. Ke konstrukci škály ty- Přístup zohledňující roli exemplářů také za
pičnosti můžeme přistoupit podobným způso chovává na rozdíl od teorie prototypů informa
bem. ce o vzájemných vztazích mezi zástupci kate
Přístup zohledňující roli exemplářů je také gorie. Bylo opakovaně zjištěno, že tyto znalosti
konzistentní se současným výzkumem tvorby užíváme při osvojování kategorií a při klasifi
předpovědí a nestability pojmů. Připomeňme kaci (viz Medin, Altom, Edelson & Freko, 1982;
si, že výzkum predikce v podstatě spočívá ve Nosofsky, 1991).
srovnávání exponovaného podnětu s dalšími
zástupci kategorie, do které tento podnět pat Doklady proti teorii exemplářů
ří, s cílem dospět k adekvátní předpovědi jeho Viděli jsme, že teorie exemplářů je v mno
rysů (např. Heit, 1992; Murphy & Ross, 1994). ha ohledech úspěšnější než teorie prototypů.
Také efekty zahrnující změny v perspektivě ne I zde však můžeme namítnout, že existuje ně
bo tvorbu ad hoc kategorií je snazší vysvětlit kolik jevů, které jsou v jejím rámci obtížně vy
v kontextu teorie, podle které má každý v pa světlitelné. Míra typičností a klasifikování zá
měti k dispozici zástupce, kteří mohou být stupců do kategorií by vždy měly kovariovat,
sdružováni různými způsoby, aby byli v soula tj. neměly by mezi nimi být žádné rozpory. Ty
du s požadavky konkrétní situace. však byly přesto zjištěny. Jak jsme již viděli,
Existují ovšem i specifické důkazy, které zvý Armstrongová et al. (1983) ukázali, že může
hodňují teorii exemplářů oproti teorii proto me posuzovat typičnost, i když je daná katego
typů. Teorie exemplářů neomezuje variabili rie vymezena definujícími atributy. Pro teorii
tu zástupců určité kategorie, zatímco prototyp exemplářů i pro prototypické pojetí je nepří
je v podstatě průměr všech zástupců katego jemné, že je možné zpochybnit kauzální spoji
rie, který obvykle vylučuje veškerou informaci tost mezi definicí pojmu a hodnotami na škále
o jejich variabilitě. Rips a Collins (1993; Rips, typičností (proti tomu ale viz Hampton, 1995).
1989a) ukázali, že tyto informace mohou ovliv Stejně jako teorie prototypů závisí i teorie
nit klasifikaci. Ve své experimentální úloze po exemplářů na podobností, takže potíže, které
užili kategorie pizzy a pravítek. Pizza má ve vyvstávají s úlohou podobnosti v rámci proto-
směs průměr okolo 30 cm, ten nicméně velmi typického pojetí, se přesouvají i na tento pří
kolísá (může mít průměr řekněme od 5 cm do stup. Konečně se tyto teorie také musí vyrov
70 cm). Pravítka jsou obvykle taktéž dlouhá nat s otázkou inkluze tříd. Pokud se například

snažíme odpovědět na otázku, zda je tvrzení bloudy, pštrosy, krokodýly, myši, žraloky a úho
„Všichni ptáci jsou tvorové“ pravdivé, zdá se, ře nečistými a gazely, žáby, většinu ryb a někte
že spoléháme spíš na naši obecnou znalost než ré kobylky čistými? Podle Murphyho a Medina
na specifické příklady. Teorie exemplářů nepo zde nejde o podobnost zástupců pojmu, kte
skytuje žádné uspokojivé vysvětlení toho, jak rá by je vymezovala oproti jiným, nýbrž o ně
si takové obecné znalosti konstruujeme, proto jakou teorii neboli explanační rámec. Pojem
že bere v potaz pouze úroveň jednotlivých kon čistých a nečistých zvířat je vystavěn na teorii,
10 krétních exemplářů. jak by se měly u různých zvířat kombinovat ry
sy přirozeného prostředí, biologické struktury
TEORIE POJMŮ ZALOŽENÉ a způsobů pohybu (viz Douglas, 1966). Vodní
NA EXPLANACI živočichové by měli, zhruba řečeno, mít plout
ve a šupiny a měli by plavat, naopak suchozem-
Teorie, které jsme dosud probrali, jsou celkem ští živočichové by měli mít čtyři nohy. Pokud je
úspěšné ve výkladu míry typičnosti, predikce živočich v souladu s touto teorií, pak je považo
a dalších jevů známých z výzkumu objekto ván za čistého. Když ovšem není vybavený řek
vých pojmů. Přesto však tyto teorie stále nará něme pro správný způsob lokomoce, je pova
žejí na některé skutečnosti, s jejichž vysvětle žován za nečistého (např. pštros).
ním mají problémy (např. nestabilita pojmů). Intuice Murphyho a Medina o existenci teorie
Určitým východiskem z těchto potíží je zamě odkazuje k množství podob mentálních „ex-
ření na komplexnější formy reprezentací, než planací“ (spíše než k systematicky budovaným
představuje pouhý seznam atributů (pro filo vědeckým explanacím). Například „znalost
zofické argumenty podporující toto východis kauzality je nepochybně součástí teorie o jis
ko viz Putnám, 1975a, b). V 9. kapitole jsme tých jevech; scénáře mohou obsahovat impli
viděli, jaká rozmanitost komplexnějších struk citní teorii závislostí mezi každodenními udá
turovaných reprezentací existuje (např. sché lostmi; znalost pravidel zahrnuje teorii vztahů
mata a scénáře). mezi jejich jednotlivými částmi; vědecké po
Na začátku této kapitoly jsme nastínili tři stě znatky vyčtené z knih jistě také obsahují teo
žejní nároky na pojmové systémy: informativ- rie“ (Murphy & Medin, 1985, s. 290). Murphy
nost, úspornost a smysluplnost (resp. kohe a Medin tedy tvrdí, že ačkoliv je podobnost dů
renci). V teoriích zdůrazňujících roli atributů ležitá, není dostatečná k určení, jaký pojem je
jsou pojmy koherentní, protože zástupci každé koherentní nebo smysluplný. Tyto argumen
kategorie musí mít společné atributy. Existu ty jsou inspirací pro nově vznikající pojetí poj
jí však pojmy, jejichž atributy jsou si podobné mů, které bývá nazýváno jako pojetí založené
jen málo. Zmiňovali jsme se o tom, jak Barsa- na znalostech nebo na explanaci.
louova (1983) hypotéza ad hoc kategorií zpo Teorie pojmů založená na explanaci vidí poj
chybnila uvedené pojetí koherence (např. kate my jako entity, které zahrnují víc než pouhé
gorie vécí určených k odvozu do bazaru), a také seznamy atributů - pojmy také nesou znalos
jsme upozornili na postřehy Murphyho a Me- ti o kauzálních vztazích a další základní vědo
dina (1985), že stravovací návyky popsané v Bib mosti, které mohou být vyjádřeny schématy
li v knize Leviticus stojí na rozlišování kategorií (viz kap. 9). Například žijící objekty s křídly,
čistých a nečistých zvířat. Co ale přesně činí vel peřím a lehkými kostmi jsou pojímány, jako
360
by tvořily přirozenou kategorii, protože jsou ovlivnit učení a používání kategorií (viz Ahn,
podle jisté teorie projevem jednotného gene Brewer & Mooney, 1992; Malt, 1994; Medin,
tického kódu. Daná kategorie je koherentní, Wattenmaker & Hampson, 1987; Pazzani,
protože máme teorii, která vysvětluje součas 1991; Wisniewski & Medin, 1994).
ný výskyt těchto atributů. Miller a Johnson- Rips (1989a) ukázal disociaci mezi posuzová
Laird (1976) byli mezi prvními, kteří tvrdi ním podobnosti a určováním příslušnosti ke
li, že reprezentace pojmů zahrnuje znalosti kategoriím ve výzkumu, kde byla jedna skupi
se strukturou schémat, ovšem podobný ná na probandů dotázána, zda je předložený ob 10
zor najdeme i u jiných autorů (Cohen & Mur jekt o průměru 12,5 cm spíše mince, nebo piz
phy, 1984; Keil, 1989; Lakoff, 1987). Toto pojetí za. Probandi druhé skupiny byli naproti tomu
jsme načrtli pouze několika obecnými charak požádáni, aby posoudili podobnost objektu da
teristikami spíše než rozborem jeho konkrét ného průměru buď s mincí, nebo s pizzou.
ních verzí (pro informace o idealizovaných ko Ačkoliv byla zvolená velikost objektu v zadá
gnitivních modelech viz Lakoff, 1987; o pojetí ní zhruba uprostřed mezi velkou mincí a ma
mentálních modelů viz Johnson-Laird, 1983 lou pizzou, probandi v první skupině ho měli
a o psychologickém esencialismu viz Medin & tendenci kategorizovat spíš jako pizzu, kdež
Ortony, 1989). Některé z hlavních tezí tohoto to probandi druhé skupiny ho vnímali jako
přístupu jsou shrnuty na panelu 10.5. podobnější minci. Pokud by byla kategoriza
ce založena pouze na podobnosti, mělo by se
Doklady teorií založených na explanaci hodnocení probandů v obou skupinách sho
Podporu pro teorie založené na explanaci mů dovat. Z faktu, že se skupiny neshodovaly, vy
žeme čerpat z několika zdrojů. Některé stu plývá, že zde hrála roli nějaká další proměnná,
die ukazují, že existuje disociace mezi posu jmenovitě znalost (nebo teorie) proměnlivosti
zováním podobnosti a určováním příslušnosti rozměrů objektů v zadání. Mince mají rozmě
ke kategoriím, takže by podobnost neměla být ry předepsané zákonem, zatímco různé piz
jedinečným kritériem zodpovědným za kate zy se mohou velikostí velmi lišit (jak již víme
gorizaci (Rips, 1989a). Další studie zase uká z dřívějška, existuje alternativní vysvětlení to
zaly, jak výchozí znalosti (buď znalosti kauzál hoto jevu založené na pojetí zohledňujícím ro
ních vztahů, nebo specifických detailů) mohou li exemplářů).
PANEL 10.5 Teorie pojmů založené na explanaci
• Pojmy mohou mít atributy.

• Mezi těmito atributy však existují také vztahy, které tvoří explanační spoje (např. že křídla, lehké kosti a peří umožňují
ptákům létat).
• Pojmy nejsou v paměti nutně uchovávány jako statická znalost, ale mohou být dynamicky konstruovány v pracovní
paměti za pomoci definic atributů a jiných předběžných znalostí (např. znalosti kauzálních vztahů); sem patří feno
mén ad hoc kategorií.
• Koherence a smysluplnost pojmů vyrůstají z bazálních teoretických znalostí, nikoliv ze samotné podobnosti.
• Ovlivnění reprezentace pojmu kontextem vyplývá ze způsobu, jakým jsou pojmy konstruovány v pracovní paměti za
použití předběžných znalostí (např. při zdvihání břemene nebo hraní na piano nabývají na významu atributy spojené
s vahou, respektive s hudbou).

Další důkazy pocházejí od Medina et al. (1987). skupinám probandů předkládány obrázky lidí
Ve svém výzkumu ukázali, že pojmová zna (dospělých nebo dětí), kteří vykonávali nějaký
lost nejspíš řídí aplikaci strategie rodinné po úkon s balónky různé barvy a velikosti (rozta
dobnosti v třídění pojmů. Připomeňme si, že hovali je nebo je potápěli do vody). Jednou ze
v rámci teorie prototypů je typičnost zástupce zadaných instrukcí bylo určit, zda je daná pod-
pojmu úzce vztažena k jeho skóru rodinné po nětová situace (např. dítě potápějící velký žlu
dobnosti, to znamená ke skóru vyjadřujícímu tý balónek) situací alfa. Podle další instrukce
10 rozsah shody atributů tohoto zástupce s ostat měl proband po zhlédnutí podnětové situace
ními zástupci kategorie. Medin etal. (1987) zjis předpovědět, zda se míč nafoukne.33 Probandi,
tili, že v úloze třídění se probandi vždy omezi kterým byla zadána jedna z uvedených instruk
li na třídění podle jedné dimenze,87 místo aby cí, se měli učit bud konjunktivní pojem (ma
využívali více dimenzí, jak by předpovídala te lá velikost A žlutý balónek) nebo disjunktivní
ze o rodinné podobnosti. Medin et al. si dále pojem (dospělý věk NEBO roztahování balón
všimli, že se probandi zřeknou jednodimenzi ku). Pazzani předpokládal u většiny probandů
onální strategie třídění ve prospěch využívání znalost toho, že roztažení balónku usnadní je
více dimenzí v případě, kdy má položka kau ho nafukování a že dospělí nafouknou balónek
zálně propojené vlastnosti. Když tedy měli pro snáze než děti (všimněme si ale, že tyto znalos
bandi k dispozici pojmovou znalost, která zvý ti nekorespondují přímo s disjunktivní defini
raznila propojenost různých vlastností, třídili cí, kterou se probandi museli učit).
podněty obvykle na základě rodinné podobnos Pazzani zjistil, že pro skupinu s instrukcí „al
ti. Výsledný závěr je, že vzájemně související fa“ bylo snazší naučit se konjunktivní pojem
dimenze atributů jsou ve skutečnosti užívány než pojem disjunktivní (viz obr. 10.3). Stej
při třídění jen tehdy, když je k dispozici nějaká ně jako v předchozím výzkumu byly tyto vý
další znalost, která je spojí dohromady. sledky zapříčiněny tím, že výchozí znalosti, tj.
Další studie rozpracovaly téma, jak výcho znalosti o nafukování balónků, byly irelevant
zí znalosti ovlivňují proces kategorizace. Jed ní vzhledem k učení se kategorizaci alfa. Za
ním z prvních zjištění o procesu utváření poj experimentální manipulace, kdy šlo o předpo
mů bylo, že je snazší naučit se konjunktivní věď nafouknutí míče, byl ovšem zjištěn opak:
pojmy než pojmy disjunktivní (viz Bruner et pro skupinu, která se učila disjunktivní po
al., 1956). Například je pro nás snazší osvojit si jem, bylo učení snazší než pro skupinu učí
pojem, který nazveme DRAF, jehož konjunk- cí se pojem konjunktivní. Možné vysvětlení
tivně spojené rysy jsou černý A kulatý A hebký, je, že výchozí znalosti napomáhaly vytváření
než když jsou tyto rysy disjunktivní (černý NE disjunktivního pojmu, ale nepodpořily proces
BO kulatý NEBO hebký). Pazzani (1991) ovšem učení se konjunktivnímu pojmu (viz též Paz
demonstroval také obrácenou zákonitost, a to zani, 1993).
v situacích, kdy je s výchozími znalostmi kon Podobný ráz měl experiment, v němž Wis-
zistentní disjunktivní pojem. V jeho studii byly niewski a Medin (1994) předkládali proban-
Třídění podle jedné dimenze znamená, že se řídíme jediným klíčem (např. tím, zda je zástupce zvíře, nebo rostlina; pozn.
překl.).
Přesněji řečeno, zda se nafoukne, jestliže do něj osoba na obrázku bude foukat (pozn. překl.).
362
vážně klasifikovány podle rozdílů v konkrét
ních znacích. První skupina zahrnula do ře
šení úlohy intuitivní teorie, které v porovnání
s druhou skupinou pracují s rozdílným soubo
rem kresebných rysů. Uvedená studie je pouze
jednou z mnoha moderních studií, které pro
kazují rozsáhlý vliv výchozích znalostí na kla
sifikaci (např. Ahn et al., 1992; Johnson & Mer- 10
vis, 1998; Keil, Smith, Simons & Levin, 1998;
Lin & Murphy, 1997; Rips & Collins, 1993).
POJMOVÉ KOMBINACE
Podstatná část této kapitoly byla věnována stu

diu osvojování a organizování jednoduchých
pojmů. Nové pojmy však mohou být tvořeny
Snadnost učení konjunktivním a disjunktivním pojmům také novými kombinacemi pojmů již osvo
(odpovídá počtu příkladů, kterých bylo k naučení pojmu za jených. Vytváříme si pojmy jako námořnické
potřebí) v závislosti na instrukci (klasifikovat situaci jako alfa, tričko, okřídlený kůň nebo maketa zbraně. Ty
nebo předpovědět nafouknutí). Disjunktivní pojem je konzis
to pojmové kombinace nebo komplexní pojmy by
tentní s výchozími znalostmi o obtížnosti nafukování balónků,
zatímco konjunktivní pojem s těmito znalostmi nesouvisí. neměla žádná důkladná teorie pojmů opomí
Převzato z Pazzaniho (1991a, Experiment 1). jet (Osherson & Smith, 1981). Pojmové kom
binace se vyskytují v různých formách: třeba
dům dětské kresby postavy a žádali je, aby kombinace podstatné jméno - přídavné jméno
vytvořili pravidlo pro jejich třídění, které by (např. zralé ovoce, velký pták), příslovce -přídav
umožnilo popsání souboru a které by moh né jméno - podstatné jméno (např. hodně zralé
lo být rozšířeno i na další kresby mimo sou ovoce, docela velký pták) a podstatné jméno - slo
bor. Před samotným řešením úlohy poskyt veso (např. pták žere hmyz). My se soustředíme
li probandům výchozí znalosti tím, že kresby na nejčastěji rozebírané případy pojmových
označili buď hodnotícím způsobem (např. to kombinací, zejména na kombinace podstatné
to jsou kresby kreativních a toto méně kreativ jméno - podstatné jméno a přídavné jméno -
ních dětí), nebo neutrálně (např. tyto kresby podstatné jméno (viz Costello & Keane, 1992,
byly vytvořeny skupinou 1 a tyto skupinou 2). 1997, 2000, 2001; Hampton, 1983,1987,1988;
Probandi, kteří měli výchozí hodnotící znalost Jones, 1982; Osherson & Smith, 1981, 1982;
o autorech, kategorizovali kresby zcela odliš Smith, 1988; Smith & Osherson, 1984; Smith,
ně než skupina s neutrální znalostí, neboť měli Osherson, Rips & Keane, 1988; Wisniewski,
tendenci brát v potaz spíš jejich abstraktní rysy 1996,1997; Zadeh, 1982).
(např. „děj“, „podobnost realitě“, „tělesný vý Z teorie definujících atributů můžeme vyvo
raz“) než konkrétní bezprostředně vnímané ry dit, že složený pojem by měl obsahovat mno
sy (např. „paže na straně“, „kapsy“, „kudrnaté žinu entit, která je konjunkcí zástupců pojmů,
vlasy“). V „neutrální“ skupině byly kresby pře ze kterých se skládá, takže třeba pojem červené

jablko by měl odkazovat k objektům, které ná binace typu průniku - které jsou v souladu
ležejí jak do kategorie červených věcí, tak do s prototypickým pojetím (např. osiřelá dívka),39
kategorie jablek. Toto však není zdaleka vždy ale řada kombinací tuto povahu evidentně ne
pravda. Lakoff (1982) upozorňuje, že napří má (např. zmiňovaná zaoceánská plavba).
klad maketa zbraně nepatří do kategorie zbra Relativně nedávno formulovali Costello a Keane
ní. Osherson a Smith (1981,1982) zase formu (1992, 1997, 2000, 2001) teorii kombinování
lovali několik vážných problémů jakéhokoliv podstatných jmen, která využívá prvky teorie
10 prototypického vysvětlení pojmové kombina exemplářů a přístupů založených na explana
ce. Dokázali, že míra typičnosti zástupce slože ci. Costello a Keane se domnívají, že kombina
ného pojmu nemůže být jednoduchou kombi ce pojmů jsou interpretovány tak, že si vytváří
nací míry typičnosti jeho dílčích složek. Pegas me podmnožiny atributů a relací mezi dílčími
je třeba dobrým příkladem okřídleného koně, pojmy, a to podle kritérií informativnosti, dia
ale není typickým zástupcem kategorie okříd gnostické síly a věrohodnosti. Když interpre
lených tvorů (což jsou většinou ptáci) ani typic tujeme nově vzniklou složeninu, jako je třeba
kým zástupcem kategorie koní (které známe „kaktusová ryba“, a máme dospět k významu
spíše z našeho světa než z mýtů; viz Hamp- „ryba s ostny na kůži“, využijeme diagnostické
ton, 1988). atributy kaktusu (tj. ostnatý) spíše než atribu
K vysvětlení zákonitostí kombinování pojmů ty nediagnostické (např. zelený) a zkombinu
a k předpovědi míry typičnosti zástupců kom jeme je věrohodným způsobem (tj. neříkáme,
plexních pojmů bylo navrženo několik modelů že jde o rybu s ostny na očích). Výsledný vý
(Cohen & Murphy, 1984; Hampton, 1983; Mur znam bude vždy informativní (tj. neříkáme, že
phy & Medin, 1985; Smith & Osherson, 1984; kaktusová ryba je živá ryba, protože živý je si
Thagard, 1984). Hamptonův (1983) model po ce také atributem kaktusu, ale nepodává o ry
pisuje utváření prototypu složeného pojmu (com- bě žádnou novou informaci). Costello a Keane
posite prototype) kombinováním atributů vý vytvořili komputační model tohoto kombinač
chozích jednoduchých pojmů interaktivním ního procesu, který využívá princip paralelní
způsobem. Hampton (1987, 1988) předkládá ho plnění požadavků (viz též Estes & Glucks-
důkazy ve prospěch svého modelu, který uka berg, 2000; Markman & Wisniewski, 1997;
zuje, že podobnost objektu s prototypem slo Wisniewski, 1996, 1997; Wisniewski & Love,
ženého pojmu určuje míru typičnost tohoto 1998).
objektu a jeho zařazení do kategorie. Murphy
a Medin (1985) zastávají názor, že kombinová POJMY A PODOBNOST
ní pojmů je dalším fenoménem, který ovliv
ňují výchozí pojmové znalosti a konsekvence Dosud jsme v této kapitole odkazovali na po
zmiňovaných teorií pojmů. Podotýkají, že za jem podobnosti, aniž bychom o něm řekli více.
oceánské plavby nejsou oceány a plavby a auto V rámci výkladu teorie prototypů jsme tvrdi
mobilové závody nejsou automobily a závody. Je li, že tvorba prototypů je založena na pozoro
zřejmé, že existují i některé kombinace - kom vání podobnosti zástupců dané kategorie, na
* Je diskutabilní, zda zrovna komplexní pojem osiřelá dívka odpovídá prototypickému výkladu kombinování pojmů (pozn.
překl.).
364
hledání atributů, které tito zástupci sdílejí. Při žejí relativní důležitost společných a odlišují
výkladu teorie exemplářů jsme viděli, že zá cích množin atributů. Když například posuzu
stupci pojmu jsou vybavováni z paměti na zá jeme podobnost dvou objektů, máme tendenci
kladě podobnosti. Co je to ale vlastně podob pokládat jejich společné atributy za důležitější
nost? V následujícím oddíle představíme jeden než atributy odlišující, zatímco odlišující atri
vlivný model podobnosti a probereme nedávný buty hrají důležitější roli při posuzování roz
výzkum, který zpochybňuje jeho platnost. dílnosti.
Vliv parametrů 0, a a f se projevuje také v asy 10
Tverského kontrastní model metriích, které vyvstávají při posuzování podob
Jedním z nejstarších a nejůspěšnějších mode nosti, kdy podobnost a vzhledem k b není rov
lů v kognitivní psychologii je Tverského kon na podobnosti b vzhledem k a, tj. s(a, b) * s(b, a).
trastní model (Tversky, 1977). Tento model ob Tversky podotýká, že tvrzení o podobnosti zahr
jasňuje, jak posuzujeme podobnost pojmů nuje vždy nějaký subjekt a nějaký referent; ří
vyjádřených verbálně nebo graficky. Až done káme, že „a (subjekt) je jako b (referent)“. Dá
dávna byl implicitně nebo explicitně přejímaný le předpokládá, že volba subjektu a referentu je
řadou autorů (viz Smith, 1988). Od roku 1977 zčásti určována tím, jaký pojem je význačnější,
Tversky a jeho kolegové kontrastní model dále důležitější nebo prominentnější - ten bývá refe
vyvíjeli a rozsáhle testovali (Tversky, 1977; Tver rentem. Říkáme „Severní Korea je jako Čína“,
sky & Gati, 1978). přičemž Čína je prominentnějším pojmem pá
Model říká, že podobnost dvou pojmů je funk ru. Když převrátíme roli obou pojmů, tj. když
cí jimi sdílených atributů minus těch atributů, řekneme „Čína je jako Severní Korea“, jejich po
kterými se oba pojmy liší: dobnost se změní. Krátce řečeno, tvrzení o po
dobnosti jsou asymetrická.
s(a, b) = 0 .f (A n B - a .f (A - B) - p .f (B - A) Tversky a Gati (1978) našli důkazy podporující
tyto hypotézy při výzkumu posuzování podob
kde aab jsou dva pojmy, s je jejich podobnost, ností dvojic zemí. Nejprve potvrdili, že proban
A je množina atributů pojmu a a B je množina di preferovali tvrzení o podobnosti, ve kterých
atributů pojmu b. Průnik AnB zahrnuje atri byla prominentní země na místě referentu, ne
buty společné oběma pojmům, A - B vyjadřu na místě subjektu. Sloupec s(q,p) v tabulce 10.1
je odlišující atributy, které má pojem a a nemá ukazuje průměrné hodnoty soudů o podob
je pojem b, a B - A udává odlišující atributy, nosti, kdy byla prominentní země (p) v pozi
které má pojem b a nemá je pojem a (všim ci referentu (tj. q je jako p). Sloupec s(p,q) za
něme si, že zde nejde o absolutní odlišnost, se ukazuje průměry soudů o podobnosti, kdy
ale vždy o odlišnost jednoho pojmu vzhledem byla prominentní země na místě subjektu (tj.
k druhému). Z modelu tedy vyplývá, že čím víc p je jako q). Z tabulky můžeme vyčíst, že té
roste počet společných atributů a klesá počet měř u všech párů jsou soudy o podobnosti asy
odlišných atributů, tím jsou si oba pojmy po metrické - podobnosti typu s(q,p) jsou konzis
dobnější. Funkce/hraje roli při vážení jednot tentně posuzovány jako vyšší než podobnosti
livých atributů vzhledem k jejich význačnosti typu s(p,q).
a důležitosti. Parametry 6, a a /? násobí hodnoty
jednotlivých složek rovnice, jinými slovy odrá

Rozšíření modelů podobnosti na relace še vybírány podněty se shodou v relacích, což
Kontrastní model obstál v testování dlouhou ukazuje, že probandi brali při posuzování pod
dobu. Nedávno se však ukázalo, že by měl nětů relace v potaz a že shodu v relacích po
být v řadě ohledů modifikován. Předpoklá važovali za důležitější než shodu v atributech.
dá totiž, že pojmy mohou být adekvátně vy Další, podobně zaměřený výzkum poskytl pod
stiženy seznamem atributů (jak činí ostatně poru pro to, co Goldstone et al. (1991) nazýva
většina výše probíraných teorií). Už v 9. ka jí hypotézou MAX. Podle ní jsou podobnosti
10 pitole jsme však zjistili, že pojmy relací hrají v relacích a atributech zpracovávány odděleně
v našem pojmovém systému taktéž důležitou a oba typy podobnosti ovlivňují posuzovanou
úlohu. Tradičně se má za to, že relace (jako podobnost silněji, jestliže je daná složka rela
např. létá, na vrcholu něčeho, spojený s) jsou tivně velká.
atributy v definici pojmů. Proti tomuto poje Uvedený výzkum jsme zde citovali také pro
tí jdou některé moderní výzkumy posuzová to, abychom ukázali, že podobnost spočí
ní podobnosti různých podnětů, ve kterých vá daleko spíše v analogii (viz kap. 15) a že si
jsou atributy a relace oddělené (viz Davenport relační strukturu určitého pojmu mapujeme
& Keane, 1999; Goldstone, Medin & Gentner, vzhledem k relační struktuře pojmu jiného
1991; Markman & Gentner, 1993a, b; Mark za použití takzvaného souběžného srovnává
man & Wisniewski, 1997; Medin, Goldstone ní struktur (viz Markman & Gentner, 1993a, b;
& Gentner, 1990,1993). Gentner & Markman, 1997). Je třeba dodat, že
Medin et al. (1990) například exponovali pro tento přístup dosáhl ve výzkumu podobnosti
bandům podněty uvedené na obrázku 10.4. značné popularity (ale viz Davenport & Keane,
V experimentu měli probandi určit, kte 1999).
rý z podnětů A a B je podobnější podnětu T.
V každém případě sdílela vždy jedna z variant Konekcionistický model pojmového učení
určitý atribut s podnětem T (tj. na obr. 10.4 ma Většina dosud zmíněných komputačních mo
jí A a T shodně tmavý kruh) a druhá z variant delů pojmů zahrnovala struktury s charak
zase určitou relaci s T (tj. na obr. 10.4 sdílejí terem sémantické sítě, jako je tomu např.
B a T shodnou relaci má elementy stejné bar v modelu Collinse a Quilliana. Později bylo
vy). Autoři zjistili, že jako podobnější byly spí k modelování pojmů navrženo i několik ko-
TABULKA 10.1 Některé z průměrných hodnot posuzování podobnosti mezi zeměmi podle Tverského a Gatiho (1978),
které ukazují asymetrie mezi posouzeními typu „q je jako p“ a „p je jako q“ (p je význačný pojem)
P <? (qjejako p) (p je jako q)

s(q,p)
Spojené státy Mexiko 7.65 6,45

Čína Albánie 9,16 8,69
Spojené státy Izrael 3.69 3,4i
Belgie Lucembursko 16,14 15,54
Francie Alžír 7,94 7,86
Německo Rakousko 15,20 15,60
366
bízí přesvědčivou ukázku, jak může taková síť
reprezentovat řadu vlastností pojmových systé
mů, které si vytváříme.
McClelland zadal své síti IAC atributy postav
gangů Tryskáči (Jets) a Žraloci (Sharks) z West
Side Story (viz tab. 10.2). V síti je každý atri
but reprezentován jedním uzlem, takže exis
tují uzly pro jména gangů (Tryskáči, Žraloci), 10
pro vzdělání (nižší střední, střední, vysokoškol
ské) a povolání (dealer, lupič, šmelinář). Atri
buty, které spolu souvisejí, jsou seskupeny do
„banků“ (viz obr. 10.5), takže všechny uzly re
prezentující dealery, lupiče a šmelináře jsou
shodně v jednom banku, protože jde o povo
Ukázka materiálu použitého Medinem et al. (1990). Podnět
lání. Podobně jsou všechna jména seskupena
T je podobný s A z hlediska atributů, protože oba obsahují v „banku jmen“. Pro každou postavu na sezna
stínovaný kruh. B postrádá tento typ podobnosti sT, ale sdílí mu existuje také speciální „osobní bank“. Ten
s ním shodnou relaci - elementy stejné barvy. to bank obsahuje uzly, které nekódují žádné
atributy reprezentující danou postavu. Všech
ny spoje mezi uzly v banku jsou inhibující nebo
nekcionistických modelů. Mezi sémantický negativní (tyto spoje nejsou na obr. 10.5 znázor
mi sítěmi a jistými typy konekcionistických něny). To znamená, že uzel „Tryskáči“ v „ban
sítí však existuje těsný vztah (viz oddíl o lokál ku gangů“ bude vysílat negativní aktivaci k uzlu
ní reprezentaci v kap. 9). Konekcionistické sí „Žraloci“ a naopak. Když má tedy jeden z těch
tě s úspěchem simulují procesy učení pojmů, to uzlů vysokou aktivaci, vynutí si snížení akti
protože se umějí učit pojmy podle specific vace uzlu druhého.
kých zástupců a automaticky uplatňují zákoni V rámci sítě je postava kódována vytvořením
tost podobnosti. Silnou stránkou těchto sítí je excitačních spojů mezi uzlem pro tuto posta
schopnost určení společných rysů nějaké defi vu a uzly jejích atributů. Při kódování posta
nované množiny zástupců. Dopředná neurono vy Arta9° tedy vytvoříme excitační spoje me
vá síť, která využívá zpětné šíření chyb (kap. 1), zi uzlem postavy _Art a uzlem pro jméno Art,
automaticky identifikuje a naučí se centrální pro Tryskáče, pro čtyřicátníky, pro nižší střed
tendenci zadané množiny objektů, kterou kó ní vzdělání, pro svobodný stav a pro povolání
duje jako vzorec aktivace v síti. Jiné formy sí dealer (viz obr. 10.5). To znamená, že když bu
tí zvané interaktivní aktivační sítě (interactive ac de aktivace vysoká v jakémkoliv z těchto uzlů,
tivation nets, IAQ umějí nalézt společné rysy bude vyvolávat pozitivní excitaci u všech uzlů
v množině pojmů podle cesty, kterou prochází s ním propojených. Každý z těchto uzlů si pak
aktivace mezi uzly sítě. McClelland (1981) na bude vynucovat snížení aktivace dalších uzlů
90 Jména uváděných postav jednotlivých gangů i další údaje se v této studii liší od klasické verze West Side Story (pozn. překl.).

ve svém banku pomocí inhibičních propojení, termín pro vyjádření skutečnosti, že udržujeme
která jsou v jeho rámci ustanovena. aktivaci v tomto uzlu na konstantní úrovni. Když
Poté, co jsme určili uzly a spoje, projde celá síť toto provedeme, budou mít všechny atributy Ar-
řadou cyklů, kdy k aktivaci dochází mezi všemi ta po několika cyklech vysokou aktivaci, což uka
jejími uzly. Tímto způsobem aktivace v jednom zuje, že jde o jeho atributy. Protože se dále pře
uzlu interaguje s aktivací všech ostatních uzlů. náší aktivita z těchto uzlů na uzly dalších postav,
Zpravidla se stává, že se po několika cyklech síť budou v různé míře aktivováni všichni jedinci,
10 dostane do stavu, kdy jsou úrovně aktivace v uz kteří s Artem sdílejí klíčové atributy. Například
lech relativně neměnné. Tento síťový model je uzly pro osoby _Clyde a _Ralph budou mít rov
využitelný k demonstraci řady vlastností naše něž vysokou aktivaci, což odráží jejich podob
ho pojmového systému. Když například chceme nost s osobou _Art. Ještě zajímavější ale je, že
určit atributy daného jedince, můžeme „zatížit" síť dovede vytvářet „generalizace“ klíčových atri
(clamp) uzel určité osoby (např. _Art); clamp je butů různých tříd jednotlivců. Jestliže zatížíme
TABULKA 10.2 Atributy použité k charakterizování členů dvou gangů, Tryskáčů a Žraloků; podle McCIellanda (1981)
postava jmeno věk vzdělání stav povolání gang
_Art Art 40 a vic nižší střední svobodný dealer Tryskáči

_AI Al 30 a vic nižší střední ženatý lupič Tryskáči
_Sam Sam 20 a vic vysokoškolské svobodný šmelinář Tryskáči
-Clyde Clyde 40 a vic nižší střední svobodný šmelinář Tryskáči
_Mike Mike 30 a vic nižší střední svobodný šmelinář Tryskáči
_Jim Jim 20 a vic nižší střední rozvedený lupič Tryskáči
-Greg Greg 20 a vic střední ženatý dealer Tryskáči
-John John 20 a vic nižší střední ženatý lupič Tryskáči
-Doug Doug 30 a vic střední svobodný šmelinář Tryskáči
-Lance Lance 20 a vic nižší střední ženatý lupič Tryskáči
-George George 20 a vic nižší střední rozvedený lupič Tryskáči
-Pete Pete 20 a vic střední svobodný šmelinář Tryskáči
-Fred Fred 20 a vic střední svobodný dealer Tryskáči
_Gehe Gehe 20 a vic vysokoškolské svobodný dealer Tryskáči
-Ralph Ralph 30 a vic nižší střední svobodný dealer Tryskáči
-Phil Phil 30 a vic vysokoškolské ženatý dealer Žraloci

-Ike Ike 30 a vic nižší střední svobodný šmelinář Žraloci
-Nick Nick 30 a vic střední svobodný dealer Žraloci
-Don Don 30 a vic vysokoškolské ženatý lupič Žraloci
_Ned Ned 30 a vic vysokoškolské ženatý šmelinář Žraloci
-Karl Karl 40 a vic střední ženatý šmelinář Žraloci
_Ken Ken 20 a vic střední svobodný lupič Žraloci
-Earl Earl 40 a vic střední ženatý lupič Žraloci
_Rick Rick 30 a vic střední rozvedený lupič Žraloci
_OI 01 30 a vic vysokoškolské ženatý dealer Žraloci
-Neal Neal 30 a vic střední svobodný šmelinář Žraloci
-Dave Dave 30 a vic střední rozvedený dealer Žraloci
368
OBRÁZEK 10.5
bank jmen bank věků
10
McClellandova (1981) interaktivně-aktivační samoregulující síť pro kódování členů Tryskáčů a Žraloků (zobrazeny jsou pouze
některé uzly a spoje). Jsou zde oddělené banky uzlů pro různé vlastnosti (jméno, věk, povolání atd.). V rámci banků jsou uzly
propojeny inhibujícími spoji (všimněme si, že tyto spoje zde nejsou zobrazeny). Určitý jedinec je definován vytvořením ex
citačního spoje mezi daným uzlem v banku postav a těmi uzly, které reprezentují atributy, jimiž je definován. Copyright ©
Cognitive Science Society, Incorporated, otištěno se svolením.
uzel Tryskáči, dostaneme po ustavení sítě popis a že navštěvovali pouze nižší střední školu. Zo
typických atributů členů gangu Tryskáči, jme becnění vlastností členů gangu Žraloci dostane
novitě že jsou spíše svobodní, věku 20 až 30 let me podobným způsobem.

Důležitý rys tohoto modelu spočívá v tom, že pomenout, že jsou případy (např. při ověřování
zde nemáme žádné přímo kódované obecné induktivních tvrzení), ve kterých zjevně hraje
znalosti. Místo toho tyto znalosti vyvstávají při roli nějaký abstraktní popis členů kategorie.
jistých komputačních procesech vykonávaných Teorie exemplářů sama o sobě nestačí na vysvět
na souboru dílčích prvků. Jde tedy o jeden ze lení všech známých fenoménů. Existuje řada as
způsobů konekcionistického rozvedení teorie pektů utváření pojmů, u kterých se zdá, že zá
exemplářů, kterou jsme probírali výše v této visejí na reprezentacích strukturovaných daleko
10 kapitole (viz např. Hintzman, 1986; Kruschke, více podle relací, a v jejichž rámci se podobnost
1992; Nosofsky, 1991). určuje mnoha různými způsoby (např. postupy,
jako je souběžné srovnávání struktur).
ZHODNOCENÍ TEORIÍ KATEGORIZACE
POJMY Z HLEDISKA
V této kapitole jsme probrali čtyři základní pří NEUROLOGICKÝCH NÁLEZŮ
stupy ke zkoumám kategorizace a pojmů. Kon
statovali jsme přitom značnou rozdílnost me V této kapitole jsme se soustředili na studium
zi těmito přístupy: povahy pojmů v rámci „normální“ organizace
zkušenosti. V posledních dvaceti letech se však
• Klasická teorie definujících atributů. paralelní směr výzkumu věnoval různým dru
• Teorie prototypů. hům poškození struktur znalostí, které se ob
• Teorie exemplářů. jevují při neurologických poruchách. Tyto vý
• Teorie založené na explanaci. zkumy odkryly značné množství zajímavých
a důležitých faktů.
Každý z uvedených přístupů dobře vysvětluje Za prvé lidé postižení rozmanitými neurolo
určité spektrum jevů spojených s fenoménem gickými poruchami vykazují specifická poško
kategorizace. zení sémantické paměti. Jsou popsané případy,
Teorii definujících atributů nemůžeme pova kdy kognitivní systémy zodpovědné za čtení
žovat za nadějného kandidáta na vysvětlení a mluvení zůstaly nepoškozené, ale bylo naru
kategorizace, protože známe celou řadu jevů, šeno skladování informací, přístup k nim, ne
které jí odporují. Ačkoliv existují jisté dokla bo obojí. Například Schwartzová, Marin a Saf-
dy, které zpochybňují závislost mezi posuzo franová (1979; Schwartz, Saffran & Marin,
váním typičností a definicí pojmu (viz např. 1980) zkoumali pacientku W. L. P. trpící těž
Armstrong et al., 1983), je po ruce tolik důka kou demencí. Její schopnost čtení byla nepo
zů proti této teorii, že na ni nemůžeme spo rušená, ale schopnost porozumění byla velmi
léhat. Teorie prototypů a teorie exemplářů se oslabená. Když ji například požádali, aby urči
s fenomény typičností, pojmových hierarchií la, které slovo z celé sady odpovídá určitému
a induktivní tvorby kategorií potýkají mnohem obrázku (použita byla slova základní úrovně,
úspěšněji. Z těchto dvou se nyní zdá být naděj jako „lžíce“, „jablko“, „cigareta“), byl její výkon
nější teorie exemplářů, protože její teze, že při při výběru správného slova pro obrázek velmi
práci s kategoriemi vycházíme z jejich zástup slabý. Nicméně když volila špatné slovo, měla
ců, zaručuje oproti postulátu centrálního pro tendenci vybrat to, které bylo sémanticky vzta
totypu větší pružnost. Musíme však znovu při žené ke slovu správnému. K obrázku vidličky
370
například vybrala slovo „lžíce“ a k obrázku kar M. D. s deficitem v pojmenovávání a kategori
táčku vybrala „hřeben“. zaci ovoce a zeleniny. Ačkoliv určitým způ
Za druhé stojí za zmínku objev, že znalost nad sobem poškozený konekcionistický model
řazených pojmů je zřejmě méně náchylná k na také vykazuje tyto deficity (viz Plaut & Shal
rušení než znalosti na úrovních podřazeněj- lice, 1993), někteří výzkumníci namítají, že
ších (Warrington, 1975). Warringtonová (1975; může jít o artefakty (viz Funnell & Sheridan,
viz též Coughlan & Warrington, 1978) zkouma 1992; Parkin & Stewart, 1993; Stewart, Parkin
la pacienta E. M., taktéž postiženého demencí, & Hunkin, 1992). Funnellová a Sheridan (1992) 10
přičemž používala úlohu s nucenou volbou. To tvrdí, že výzkumy dokazující narušení znalos
znamená, že se ptala pacienta „Je kapusta zví tí u specifických kategorií nesledovaly důleži
ře, rostlina, nebo neživá věc?“ nebo „Je kapus té proměnné, jako je obeznámenost s objekty
ta zelená, hnědá, nebo šedá?“ a pacient měl za nebo frekvence výskytu v řeči. Když tyto fakto
úkol vybrat jednu z možností. Bylo zjištěno, že ry kontrolovali, nenašli u sledovaných pacien
E. M. chyboval jen u 2 % otázek prvního typu, tů žádný projev tohoto fenoménu. Další spory
kdežto u 28 % otázek druhého typu. To ukazu o interpretaci zmíněných výzkumů jsou před
je, že informace o pojmu kapusta, která se vá mětem rozsáhlých debat (Caramazza, 1998;
že na atributy podřazenějších úrovní, byla ztra Forde & Humphreys, 1999).
cena, i když nadřazená klasifikace kapusty jako Řadu uvedených zjištění je možné pozoro
rostliny byla podržena (ale pro zpochybnění to vat společně u pacientů s Alzheimerovou cho
hoto nálezu viz Rapp & Caramazza, 1989). Po robou, u nichž dochází ke značné degradaci
dobné zákonitosti rovněž pozorovali Martin schopností řešit úlohy na sémantickou paměť
a Fedio (1983) při chybném pojmenovávání (viz Nebes, 1989). Jak máme těmto nálezům
u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Tito rozumět ve světle předešlých teorií pojmů?
pacienti mají sklon odpovídat pomocí nadřa Shallice (1988) říká, že význačnosť informací
zených pojmů, když se jim špatně identifikují obsažených v úrovni nadřazených pojmů uka
objekty. Například chřest je označen jako zele zuje, že základní úroveň je méně důležitá, než
nina, pelikán jako pták.
se myslelo. Domnívá se, že tyto výsledky dáva
Za třetí se zmíníme o poznatku, který je mož
jí za pravdu novějším síťovým modelům (např.
ná nejpřekvapivější: pacienti mají úbytky zna
Collins & Loftus, 1975) a schématům popisují
lostí u specifických kategorií objektů. Napří
cím narušenou paměť (McClelland & Rumel
klad Dennis (1976) popsal pacienta, který měl
hart, 1985). V modelech narušené paměti jsou
potíže pouze s kategorií „části těla“. Warringto
totiž vzorce aktivace kódující nadřazenou in
nová a Shallice (1984) studovali pacienty s po
formaci méně poškozené než vzorce aktivace
dobnými deficity, které se objevily po poško
reprezentující jednotlivé exempláře.
zení středních spánkových laloků v důsledku
encefalitidy (herpes simplex encephalitis). Tito
SHRNUTÍ KAPITOLY
pacienti bez potíží identifikovali neživé objek
ty jak při zadání slovního popisu, tak obrázku, Studium organizace znalostí je v kognitiv
ale jejich výkon byl o dost slabší u živých ob ní psychologii jedním z nejstarších a nejroz
jektů nebo názvů jídel. Hart, Berndtová a Ca šířenějších výzkumných proudů. Samo o so
ramazza (1985) konkrétně píší o pacientovi bě by mělo sloužit jako „barometr“ stavu této

disciplíny. Bylo zde dosaženo nějakého pokro tyto předpoklady jsou buď velmi sporné,
ku? Na jednu stranu je zřejmé, že výzkum ne nebo nejsou v souladu s experimentálními
ní statický. Výzkumníci využívají vše z dostup důkazy.
ných prostředků (od empirického testování • Teorie prototypů charakterizuje pojmy ja
přes formální testování až ke komputačnímu ko entity organizované kolem prototypů,
modelování) k tomu, aby nabourali cizí, ale což je centrální tendence atributů jednot
často i vlastní koncepce (např. Medin vystupu livých zástupců dané kategorie. Toto pojetí
10 je jako autor několika různých teorií). Jisté te umožňuje vysvětlit různou míru typičnos-
oretické přístupy jsou pod tíhou důkazů mo ti zástupců kategorie, rozostřenost hranic
difikovány nebo v některých případech zcela mezi kategoriemi a úrovně abstrakce jak
opouštěny. Například původní přímočará ver u přírodních, tak u uměle vytvořených ka
ze teorie definujících atributů už má své „dny tegorií. Existují určité pochybnosti o obec
slávy“ dávno za sebou, ačkoliv byla po většinu nosti teorie prototypů, například některé
času v dějinách západního myšlení dominant abstraktní pojmy nevykazují prototypickou
ní koncepcí. strukturu a teorie nepodává vysvětlení roz
V této kapitole jsme probrali následující té manitosti a korelačních aspektů v defini
mata: cích pojmů.
• Znalosti si potřebujeme organizovat pomo • Teorie exemplářů charakterizuje pojmy ka
cí pojmů a kategorií, abychom se úspěšně tegorie jako množiny zástupců a hlavní vý
orientovali ve světě; je třeba, aby pojmové sledky známých experimentů vysvětluje po
systémy byly úsporné a informativní a aby ukazem na to, že v kontextu různých úloh
pojmy v jejich rámci byly přirozeně organi jsou evokováni různí zástupci téže katego
zované. rie. Teorie je vcelku úspěšná v postižení je
• Fenomén kategorizace dokládají experi vů spojených s organizací pojmů u lidí.
menty s určováním příslušnosti ke katego • Jednotlivé teorie pojmů byly dále konfronto
riím, které ukazují efekty typičností, exis vány s jevy, jako jsou pojmové kombinace;
tenci různých úrovní pojmových hierarchií to znamená, že by měly vysvětlit, co se děje
a rozostřenost hranic kategorií; úlohy s pre s mírou typičností u složených pojmů (např.
dikcí ukazují, jakým způsobem provádíme červené jablko; zámořská plavba).
induktivní úsudky z kategorií; další experi • Podobnost je zásadním pojmem ve všech
menty nakonec také demonstrují nestabili teoriích kategorizace. Kontrastní model
tu pojmů. Tverského spolu s jeho variantami se široce
• Teorie definujících atributů charakterizuje užívá pro modelování procesu posuzování
pojmy pomocí nutných a současně dosta podobnosti pojmů. Nedávno byla tato teorie
tečných atributů. Podle tohoto pojetí (i) je modifikována výzkumem, který ukazuje, že
možné takové atributy odhalit, (ii) členství pokud jsou reprezentace pojmů charakteri
v kategorii není záležitost stupně, nýbrž zované relačně, je vhodnější pracovat s teo
striktní dichotomie, (iii) mezi pojmovými rií založenou na strukturální podobnosti ne
kategoriemi jsou jasné hranice, (iv) podřa bo analogii.
zený pojem by měl obsahovat všechny atri • Neuropsychologický výzkum poškození,
buty svého nadřazeného pojmu. Všechny která se týkají specifických kategorií, či dal-
372
ších deficitů sémantické paměti pokračuje • Lamberts, K., Shanks, D. (Eds.) (1997).
a přispívá k vývoji rozmanitých teorií kate Knowledge, concepts and categories. Cambridge.
gorizace. MA: MIT Press. Jedná se o sborník aktuálních
článků ze stěžejních oblastí výzkumu pojmů.
DOPORUČENÁ ČETBA • McLeod, P., Plunkett, K., Rolls, E. T. (1998).
Introduction to connectionist modelling of co
• Estes, W. K. (1996). Classification and cogni- gnitive processes. Oxford: Oxford University
tion. Oxford: Oxford University Press. V kni
ze najdeme dobrý výklad přístupů ke studiu
Press. Tato kniha nabízí velmi dobrý úvod
do problematiky konekcionistického mode
10
kategorizace založených na teorii exemplá lování, některá probíraná témata jsou rele
řů i vysvětlení dalších koncepcí. vantní pro teorie kategorizace.
• Fodor, J. A. (1998). Concepts: Where cognitive • Van Mechelen, L, Hampton, J., Michalski,
science went wrong. Oxford: Oxford Univer R. S., Theuns, P. (Eds.) (1993). Concepts and
sity Press. Tato kniha podává filozoficky za categories. London: Academie Press. Kniha
měřenou kritiku většiny problémů probra představuje kvalitní výběr kapitol zpracová
ných v této kapitole. vajících klíčová témata.

n. VNÍMÁNÍ ŘEČI A ČTENÍ
11
ÚVOD
čtení, protože slova, která již byla vyslovena,
Lidstvo vyniká tím, že ovládá jazyk. Jazyk je pro nejsou nadále k dispozici. Prozatím jsme pou
lidské poznávání tak důležitý, že tato i dvě ná kázali na ty aspekty, ve kterých je porozumění
sledující kapitoly jsou věnovány pouze jemu. mluvené řeči obtížnější než čtení. Avšak v jed
V této kapitole se soustředíme na základní nom významném ohledu může být poslech
procesy probíhající při naslouchání řeči a čte snazší. Řeč obvykle obsahuje řadu vodítek
ní. V mnoha ohledech je vcelku lhostejné, zda k porozumění struktuře věty a zamýšlenému
zprávu vnímáme zrakem nebo sluchem. Na významu. Tato vodítka jsou obsažena v melo
příklad větě jako „Váš výkon při zkoušce z ko dii, intonaci, přízvuku a tempu řeči (např. otáz
gnitivní psychologie byl vynikající“ bychom ky mají stoupavou intonaci na posledním slo
rozuměli stejně, ať už bychom ji četli nebo sly vě věty) a označují se jako prozodická vodítka
šeli. Řada procesů probíhajících při porozu (prosodic cues). Naproti tomu základními vodít
mění jazyku je tedy podobná, když čteme text ky k porozumění větné struktuře v textu jsou
i když někoho posloucháme. interpunkční znaménka (např. čárky, střední
Vnímání řeči a čtení se ale také v zásadních ohle ky). Tato znaménka jsou obvykle považována
dech liší. Při čtení vidíme každé slovo vcelku, za za funkčně analogická s prozodií, interpunkce
tímco mluvené slovo je rozloženo v čase. Řeč je ovšem často méně informativní.
obecně poskytuje méně jednoznačný a méně Rozdíly mezi nasloucháním řeči a čtením lze
jasný signál než psaný text. Když se slova vystřih ukázat na dětech a pacientech s mozkovými
nou z mluvených vět a prezentují se samostatně, poruchami. Malé děti často dobře rozumějí
lidé je rozeznají jen asi v polovině případů (Lie mluvenému jazyku, ale nedokážou přečíst ani
berman, 1963). Každý, kdo se učil cizímu jazyku, ty nejjednodušší texty. Někteří pacienti s moz
si pamatuje počáteční šok z toho, že nebyl scho kovými poruchami rozumějí mluvenému jazy
pen rozumět velmi rychlému a zdánlivě nepře ku, ale nedokážou číst, zatímco jiní čtou bez
rušovanému toku řeči rodilých mluvčích. problémů, ale nerozumějí mluvenému slovu.
Existují i další významné rozdíly. Při poslou V této kapitole se budeme nejprve věnovat zá
chání řeči jsou nároky na paměť větší než při kladním procesům specifickým pro naslou-
374
cháni řeči a poté procesům, které jsou specific na u souhlásek, poněvadž jejich zvuková podo
ké pro čtení. Procesy společné pro naslouchání ba často závisí na následující samohlásce.
řeči a čtení jsou předmětem další kapitoly. Řeč zpravidla sestává z kontinuálně proměnli
vého sledu zvuků, v němž je poměrně málo ti
NASLOUCHÁNÍ ŘEČI chých míst. To kontrastuje s naším vnímáním
Správné vnímání řeči je komplexnější proces, řeči, podle kterého se řeč skládá z oddělených
než bychom se mohli domnívat. Částečně z to zvuků. Kontinuální povaha řečového signálu
ho důvodu, že lidé mluví rychlostí až 12 hlásek vede k „problému segmentace“, který se týká roz
za sekundu. Je úžasné, že dokážeme porozumět hodování o tom, jak by souvislý proud zvuku
řeči uměle zrychlené až na 50-60 hlásek za se měl být rozdělen do slov.
kundu (Werker & Tees, 1992). V normální ře
či se hlásky překrývají a dochází ke koartikulaci, Spektrogramy a průběžná
při níž vyslovování jednoho řečového segmentu spektrální zobrazení
ovlivňuje způsob vyslovení segmentu následují Mnoho důležitých informací o řečovém sig
cího. Potíže při percepci řeči způsobené koarti- nálu bylo získáno pomocí spektrografu. Tento
kulací se označují jako „problém linearity“. přístroj transformuje zvuk snímaný mikrofo
S linearitou dále souvisí problém non-invarian- nem na elektrický signál, který pak prochází
ce. Ten vzniká proto, že zvukový vzorec každé řadou filtrů propouštějících úzké frekvenční
ho řečového segmentu (jako např. hlásky) není rozsahy. Spektrograf nakonec vytvoří viditelný
vždy stejný. Je ovlivněn zvukem či zvuky, které záznam jednotlivých frekvencí v řečovém sig
jej následují a předcházejí. Tak je tomu zejmé nálu v závislosti na čase. Ten se označuje jako
OBRÁZEK 11.1
Spektrogram věty Joe took father’s shoe bench out. Převzato z knihy Language processes od Vivien C. Tartterové (1986, s. 210),
otištěno se svolením autorky.
VNÍMÁNÍ ŘEČI A ČTENÍ 375

spektrogram (viz obr. 11.1). Spektrogram posky Vztah mezi těmito dvěma proměnnými byl in
tuje informaci o formantech, což jsou frekvenč variantní. Mluvčí, kteří měli vysoké frekvence
ní rozsahy zesílené vokálním traktem při pro u první proměnné, měli vysoké frekvence ta
dukci hlásek. Samohlásky mají tři formanty; ty ké u druhé proměnné, a u jiných mluvčích by
jsou číslovány jako první, druhý a třetí od for ly obě frekvence nízké. Posluchači patrně při
mantu s nejnižší frekvencí. Samohlásky ovšem identifikaci mluvených slov používají informa
obvykle lze identifikovat pouze na základě prv ci o těchto invariantních vztazích.
11 ních dvou formantů. Většina samohláskových Alternativním způsobem konverze řečových
zvuků má totiž nižší frekvenci než 1200 Hz, zvuků do grafické podoby jsou průběžná spekt
zatímco řada souhlásek obsahuje zvuky o frek rální zobrazení (running spectral displays). Tato
vencích nad 2400 Hz. zobrazení poskytují informaci o změnách ve
Může se zdát, že spektrogramy poskytují přes zvukových frekvencích, k nimž dochází v krát
ný záznam těch aspektů řečového signálu, kte kých časových úsecích. Výhoda průběžných
ré mají největší vliv na lidský sluchový systém. spektrálních zobrazení oproti spektrogra-
To ovšem nemusí být pravda; formanty půso mům je v tom, že přesněji ukazují množství
bí jako důležité prvky spektrogramu, ale to ne energie na každé frekvenci. Kewley-Portová
zbytně neznamená, že jsou důležité pro lidské a Luče (1984) zjistili, že účastníci jejich expe
vnímání řeči. Doklady o tom, že spektrogram rimentu byli na základě průběžných spektrál
má hodnotu pro analýzu lidského vnímání, by ních zobrazení schopni identifikovat znělost
ly získány pomocí zpětného přehrávače (pattem a místo artikulace u řady hlásek s přesností 80
playback) čili vokoděru, který umožňuje zázna až 90%.
my spektrogramu přehrát. Záznam frekvencí
ve spektrogramu byl vytvořen na základě sku Kategorická percepce řeči
tečné řeči a přehrávání tohoto záznamu umož Vnímání řeči se liší od jiných druhů sluchové
ňuje konverzi zpět na řeč. Liberman, Delattre ho vnímání. Při vnímání řeči má například jas
a Cooper (1952) vytvořili pomocí spektrogramu nou převahu levá hemisféra, což ovšem nepla
„umělé“ samohlásky, které obsahovaly pouze tí u jiných sluchových podnětů. Percepce řeči je
první dva formanty. Při přehrávání bylo snadné kategorická: řečové podněty, které svými fyzikál
tyto hlásky identifikovat, což dokazuje, že for ními vlastnostmi spadají mezi dvě hlásky, jsou
manty jsou využívány při rozeznávání hlásek. obvykle vnímány jako jedna z těchto hlásek. To
Sussman, Hoemekeová a Ahmed (1993) požá znamená, že diskriminace fonémů při vnímání
dali různé mluvčí, aby vyslovili tatáž krátká slo řeči je ostřejší, než by odpovídalo fyzikální po
va začínající na souhlásku. Ve spektrogramech vaze podnětů (viz Miller & Eimas, 1995). Napří
od různých mluvčích byly zřetelné rozdíly. Jak se klad japonština nerozlišuje mezi /!/ a /r/. Pro
s takovými rozdíly vyrovnávají posluchači? Suss japonské posluchače spadají tyto dva zvuky do
man et al. se soustředili na dva aspekty informa stejné kategorie, a tak není nikterak překvapivé,
ce obsažené ve spektrografickém záznamu: že je pro ně velmi obtížné je rozlišit (viz Mas-
saro, 1994). To kontrastuje s vnímáním neřečo-
1. Frekvence zvuku v místě, kde začíná druhý vých zvuků, při kterém je schopnost diskrimi
formant. novat páry zvuků lepší než schopnost zařazovat
2. Průběžná frekvence druhého formantu. je do specifických kategorií.
376
Naše vědomá zkušenost vnímání řeči jasně ho signálu (procesy vzestupné, směřující zdola
ukazuje jeho kategorickou povahu. Ale to ne nahoru), i procesů pojmově řízených, opírají
znamená, že dřívější stadia zpracování řeči cích se o lingvistický kontext. Jak ale uvidíme,
jsou také kategorická. Ve skutečnosti je tomu konkrétní povaha integrace pojmově řízených
spíše naopak (viz Massaro, 1994). procesů a procesů opírajících se o akustická
Výrazné rozdíly mezi vnímáním řeči a ostat data se stala předmětem sporů.
ním sluchovým vnímáním vedly Mattinglyho Mluvený jazyk sestává ze sledu zvuků či foné-
a Libermana (1990) k tezi, že percepce řeči po mů, které se vyznačují určitými rozlišujícími 11
užívá speciální modul či kognitivní procesor, rysy. Mezi tyto rysy patří:
který funguje nezávisle na jiných modulech.
Tomuto problému se věnovali Remez, Rubin, • Způsob produkce (orální, nazální, nebo sy-
Pisoni a Carrell (1981). Podle nich by používá kavky, u kterých dochází k částečnému blo
ní modulu řečové percepce (pokud existuje) kování vzduchového proudu).
nemělo být ovlivněno jinými, jasně odlišnými • Místo artikulace.
faktory, jako například domněnkami poslucha • Znělost: při produkci znělých fonémů hrtan
če o povaze signálu. Autoři přehrávali sérii tó vibruje, u neznělých nikoliv.
nů dvěma skupinám účastníků. Probandům
v první skupině oznámili, že budou poslouchat Myšlenku, že vzestupné procesy využívají dis-
syntetickou řeč, a jejich úkolem bylo zapsat, co tinktivních rysů, podporuje klasická studie
bylo řečeno. Tito účastníci neměli se splněním Millera a Nicelyové (1955). V jejich experimen
úkolu žádné potíže. Lidé ve druhé skupině byli tu měli účastníci za úkol rozeznávat souhlásky
prostě požádáni, aby popsali, co slyšeli. Účast prezentované na pozadí šumu. Nejčastěji byly
níci z této skupiny popisovali, že slyšeli elek zaměňovány hlásky, které se lišily pouze jed
tronické zvuky, poruchy zvukového záznamu, ním distinktivním rysem.
rádiové rušení atd., avšak nevnímali žádné ře Warren a Warrenová (1970) získali doklady
čové zvuky. Závislost zpracování řeči na mani o tom, že při percepci řeči mohou hrát roli
pulaci očekávání posluchače naznačuje, že per kontextově vázané sestupné procesy. Tito au
cepce řeči se neopírá o speciální modul. toři studovali jev označovaný jako fonémická
rekonstrukce (phonemic restoration effect). Po
Rozpoznávání slov kusné osoby slyšely věty, z nichž byla vyňata
Klíčovým problémem výzkumu vnímání řeči krátká zvuková sekvence, která pak byla nahra
je identifikace procesů probíhajících při rozpo zena bezvýznamným zvukem. Při výzkumu
znávání slov. Na toto téma existuje řada studií byly použity následující věty (hvězdička ozna
(pro přehled viz Moss & Gaskell, 1999). Zde se čuje vyňatou část):
budeme nejprve věnovat některým důležitým
procesům a poté se soustředíme na významné • It was found that the *eel was on the axle.
teorie rozpoznávání slov. (Bylo zjištěno, že *eel je na nápravě.)
• It was found that the *eel was on the shoe.
Vzestupné a sestupné procesy (Bylo zjištěno, že *eel je na botě.)
Rozpoznávání slov je zajišťováno souhrou řa • It was found that the *eel was on the table.
dy procesů: těch, které vycházejí z akustické (Bylo zjištěno, že *eel je na stole.)

• It wasfound that the *eel was on the orange. sledky ukázaly, že kontext měl vliv na pravdě
(Bylo zjištěno, že *eel je na pomeranči.) podobnost odpovědi, ale ne na citlivost. Podle
této studie tedy kontext nemá přímý dopad na
Vnímání klíčového místa věty (jako *eel v na procesy vycházející ze zvukových dat.
šem příkladě) bylo ovlivněno větným kontex Samuel (1990) publikoval další studie o foné
tem. Ti, jimž byla přehrávána první věta, slyše mické rekonstrukci. Výskyt tohoto jevu byl čas
li „wheel“ (kolo), posluchači druhé věty slyšeli tější u dlouhých než u krátkých slov, patrně
11 „heel“ (podpatek), a ve třetí a čtvrté větě pokus proto, že dlouhá slova poskytují více kontexto
né osoby slyšely „meal“ (jídlo) a „peel“ (slupka). vých informací. Efekt fonémické rekonstruk
Zvukový podnět byl pro všechny účastníky stej ce byl snáze doložitelný, když se zvuk překry
ný, odlišovala se pouze informace daná věrným tého fonému a zvuk použitý pro maskování
kontextem. podobaly. Samuel z toho vyvodil, že kontexto
Samuel (1981) identifikoval dvě možná vysvět vá informace ovlivňuje očekávání posluchačů
lení efektu fonémické rekonstrukce. Jednak ve směru shora dolů, ale tato očekávání musí
může kontext interagovat přímo s procesy za být potvrzena tím, že se přihlédne ke skutečně
loženými na zvukových datech, tj. vzestupného prezentovanému zvuku.
typu; v tom případě by se jednalo o efekt sou
visející s citlivostí na zvuk. Za druhé je mož Prozodické vzorce
né, že kontext je prostě dodatečným zdrojem Mluvená řeč obsahuje prozodická vodítka v po
informace, a v takovém případě by se jedna době přízvuku, intonace atd. Posluchači mo
lo o efekt zkreslující reakci. V Samuelově stu hou těchto vodítek využívat při interpretaci
dii slyšely pokusné osoby věty, v jejichž průbě syntaktické či gramatické struktury vět. Napří
hu byl krátce prezentován bezesmyslný zvuk. klad ve víceznačné větě „Staří vojáci a studenti
V některých případech byl tento zvuk prezen seděli na lavičce“ studenti mohou, ale nemusí
tován současně s hláskou některého ze slov, být staří. Pokud studenti nejsou staří, bude slo
v jiných případech byla daná hláska vymazá vo „vojáci“ vyslovováno relativně dlouho a prí
na. Účastníci měli rozhodnout, zda byl foném zvučná slabika ve slově „studenti“ bude obsa
skutečně prezentován, nebo odstraněn. Další hovat výraznější zvýšení intonační kontury.
manipulace spočívala v tom, že slovo obsahují Tato prozodická vodítka nebudou ve větě pří
cí daný foném se někdy dalo odhadnout z kon tomna, když je zamýšlená interpretace opačná,
textu věty, a jindy nikoliv. tj. pokud jsou studenti rovněž staří.
Výkon účastníků Samuelovy (1981) studie byl Většina studií zkoumajících schopnost poslu
lepší, když se slovo dalo předpovědět z kontex chačů používat prozodii při interpretaci více
tu. Pokud kontext zvyšuje citlivost, měla by značných vět sledovala tento jev v situaci, kdy
se zlepšit schopnost diskriminace mezi ne byla již prezentována celá věta. Tyto studie uka
smyslným zvukem samotným a nesmyslným zují, že posluchači obecně interpretují prozo
zvukem prezentovaným spolu s příslušnou dická vodítka správně, ale neříkají nic o tom,
hláskou. Pokud kontext ovlivňuje pouze prav kdy k využití prozodické informace dochází.
děpodobnost odpovědi, účastníci by měli mít Beachová (1990) prezentovala úryvek věty a žá
sklon slyšet v podnětu danou hlásku vždy, když dala pokusné osoby, aby ze dvou vět vybraly
byla tato hláska z kontextu předvídatelná. Vý tu, z níž úryvek pocházel. Například fragment
378
„Sherlock Holmes neměl podezření“ může Lidé se na vizuální informaci o pohybech rtů
pocházet z vět „Sherlock Holmes neměl pode spoléhají při interpretaci hlásek proto, že sa
zření na krásnou maďarskou hraběnku“, nebo motný zvuk je často nedostatečný. V součas
„Sherlock Holmes neměl podezření, že krás nosti víme dost o tom, jakým způsobem je
ná maďarská hraběnka je podvodnice“. Pokus vizuální informace poskytovaná mluvčími po
né osoby vykazovaly dobrý odhad pro celkovou užívána při percepci řeči (viz Dodd & Camp
strukturu vět na základě krátkých fragmentů, bell, 1986). Existují ovšem i situace (např. po
což naznačuje, že posluchači dokážou využít slech rozhlasu), ve kterých není relevantní 11
prozodickou informaci rychle. vizuální informace dostupná. Rozhlasovému
Allbritton, McKoonová a Ratcliff (1996, viz vysílání rozumíme proto, že hlasatelé jsou cvi
kap. 13) vyslovili pochybnosti o úloze prozo- čeni ve zřetelné artikulaci.
dických vodítek. V jejich studii měli zkušení
a méně zkušení mluvčí za úkol nahlas číst ví TEORIE ROZPOZNÁVÁNÍ SLOV
ceznačné věty v kontextu, který ujasňoval jejich
Existuje řada teorií rozpoznávání mluvených
interpretaci. I zkušení mluvčí využívali prozo-
slov; zde se budeme věnovat třem z nich. Prv
dických vodítek k vyjasnění významu víceznač
ných vět pouze v omezené míře. ní, motorickou teorii řečové percepce, zmiňu
jeme pro její historický význam. Další dvě te
Odezírání orie, teorie kohort a model TRACE, získaly
Řada lidí (zejména lidí se sluchovým postiže vlivnou pozici v současné době.
ním) si uvědomuje, že při porozumění řeči vy
Motorická teorie
užívá odezírání. Zdá se ovšem, že odezírání vy
užívají i lidé s normálním sluchem mnohem Hlavním úkolem studia percepce řeči je vysvět
více, než se obecně soudí. McGurk a MacDo- lit, jak mohou posluchači správně vnímat slo
nald (1976) přinesli pozoruhodnou ukázku dů va, přestože řečový signál poskytuje proměn
ležitosti odezírání. Připravili videonahrávku, livou informaci. Liberman et al. (1967) ve své
na které mluvčí pořád dokola vyslovoval slabi motorické teorii vnímání řeči tvrdili, že mluv
ku „ba“. Zvuková stopa pak byla změněna tak, čí napodobují artikulační pohyby mluvčího, ale
že hlas na nahrávce říkal „ga“ a byl synchroni tak, že to nemusí vést k měřitelné artikulační
zován s pohybem rtů vyslovujících „ba“. Účast aktivitě. O takto produkovaných motorických
níci experimentu slyšeli slabiku „da“, která je signálech se soudilo, že poskytují mnohem
mezistupněm mezi vizuální a zvukovou infor méně proměnlivou a konzistentnější informa
mací poskytnutou posluchačům. ci o mluveném obsahu než samotný zvukový
Takzvaný McGurkův efekt je překvapivě robust signál. Tím, že se spoléháme na motorické sig
ní. Například Green, Kuhlová, Meltzoff a Ste- nály, dokážeme s dostatečnou přesností roze
vensová (1991) jej zjistili i v situaci, kdy prezen znávat slova.
tovaný obličej byl ženský a hlas mužský. Autoři Nálezy slučitelné s motorickou teorií přines
se domnívají, že informace o výšce hlasu při li Dorman, Raphael a Liberman (1979). Auto
zpracování řeči rychle ztrácí na významu, a pro ři studie vytvořili nahrávku se záznamem věty
to může McGurkův efekt působit i tehdy, když „Please say shop“ a mezi slova „say“ a „shop“ vlo
viděný a slyšený mluvčí jsou různého pohlaví. žili 50 ms dlouhou tichou mezeru. Pokusné
vnímání řeči a čtení

379
osoby na nahrávce slyšely „Please say chop“. Ře • V počátečních fázích zvukové prezentace
čové svalstvo člověka nutí k tomu, aby udělal slova se aktivují ta slova, která posluchač
mezeru mezi slovy „say“ a „chop“, ale ne mezi zná a která odpovídají zvukové sekvenci, jež
slovy „say“ a „shop“, a interpretace založená na byla dosud vyslechnuta; tento soubor kandi
interní artikulaci by tedy podporovala chybný dátů se označuje jako „iniciální kohorta“.
výklad posledního slova věty. • Slova z této kohorty jsou pak postupně eli
Předpoklad, že motorický signál poskytuje in minována, když neodpovídají další pre
variantní informaci o řečových segmentech, zentované zvukové informaci nebo když
je nesprávný. Existuje například stejně velké neodpovídají sémantickému či jinému kon
množství různých motorických manifestací ur textu.
čité samohlásky jako manifestací akustických • Zpracovávání prezentovaného slova pokra
(MacNeilage, 1972). Takové nálezy vyvracejí zá čuje do doby, kdy kontextová informace a in
kladní motivaci motorické teorie. formace o slově samotném postačují k eli
Z motorické teorie vyplývá, že kojenci, jejichž minaci všech slov z iniciální kohorty kromě
jednoho; to se označuje jako „moment roz
artikulační dovednosti jsou omezené, by mě
poznání“ slova.
li s vnímáním řeči mít velké obtíže. Ve skuteč
nosti si v řadě testů řečového vnímání vedou
Podle kohortové teorie dochází v zájmu efektiv
velmi dobře (např. Eimas et al., 1987). Schop
ní analýzy řeči k interakci a vzájemnému kom
nost produkovat motorické signály a využí
binování různých zdrojů (např. lexikálních, sé
vat jich tedy pro správné řečové vnímání ne
mantických či syntaktických). Tento přístup lze
ní nezbytná. Simultánní tlumočníci dokážou
postavit do kontrastu s myšlenkou, že zpraco
naslouchat řeči v jednom jazyce a současně
vání slov postupuje sériově a že mluvený jazyk
mluvit v jazyce jiném, což by bylo v rámci mo
je analyzován v průběhu pevně dané a invari
torické teorie obtížně vysvětlitelné. Přestože
antní série stadií (např. Forster, 1979).
motorická teorie byla experimentálně vyvrá
Marslen-Wilson a Tylerová (1980) testovali ně
cena, měla významný vliv na současné myšle
které ze svých teoretických předpokladů pomo
ní. Jednou z atraktivních vlastností motorické
cí úlohy monitorování slov, při níž bylo úko
teorie bylo to, že jasně oddělovala zpracování lem účastníků poslouchat věty a identifikovat
řeči od zpracování jiných zvukových podnětů. v nich předem určené cílové slovo. Prezento
Skupina současných teoretiků, která podporu vány byly normální věty, syntaktické věty (gra
je myšlenku odděleného modulu pro vnímá maticky správné, avšak nesmyslné) a náhodné
ní řeči (např. Mattingly & Liberman, 1990), věty (nesouvislá slova). Cílovým slovem pak byl
je v tomto ohledu s motorickou teorií spříz buď člen určité kategorie, slovo, které se rýmo
něna. valo s předem daným slovem, nebo přímo pře
dem zadané slovo. Sledovanou proměnnou by
Teorie kohort
la rychlost detekce cílového slova.
Jednu z nej vlivnějších teorií rozpoznávání Kohortová teorie předpokládá, že senzorická
mluvené řeči předložili Marslen-Wilson a Ty- informace o zpracovávaném slově a kontex
lerová (1980). Původní kohortová teorie vychá tová informace o ostatních částech věty jsou
zela z těchto předpokladů: zpracovávány současně. Sériové teorie napro-
380
ti tomu předpokládají, že k extrakci senzoric mžitě aktivovány (např. Marslen-Wilson, Moss
ké informace dochází před tím, než je využita & van Halen, 1996, viz dále). Ovšem Conni-
kontextová informace. Výsledky experimentu neová, Blasková a Titoneová (1993) odkazují na
odpovídaly lépe teorii kohort. Kompletní sen studii, ve které mluvená slova končící na „ent“
zorická analýza delších slov nebyla zapotřebí, měla nejednoznačnou počáteční hlásku mezi
pokud byl k dispozici dostatek kontextových in „d“ a „t“. Zjistilo se, že po krátkém zpoždění mů
formací (viz obr. 11.2). Poslech celého slova byl že dojít k aktivaci slov „denť (rýha) i „tenť (stan),
nezbytný pouze tehdy, když větný kontext ne i když je řečový vstup takto nejednoznačný. 11
obsahoval žádnou použitelnou syntaktickou či Marslen-Wilson (1990) a Marslen-Wilson
sémantickou informaci (tj. v experimentální a Warren (1994) kohortovou teorii revidovali.
podmínce s náhodnými větami). V originální verzi slova do kohorty buď patřila,
Původní kohortová teorie věnovala přehnanou nebo nikoliv. V revidované verzi mají slova růz
pozornost počátečnímu úseku slova. Předpo nou úroveň aktivace, a tak je členství v kohor-
kládalo se, že mluvené slovo nebude obvykle ro tě věcí míry. Marslen-Wilson (1990) předpoklá
zeznáno, pokud je počáteční hláska nejasná či dá, že iniciální kohorta může obsahovat slova
víceznačná. Existují doklady pro to, že význa s podobnými počátečními hláskami, a není te
my slov, která nesdílejí počáteční hlásku s pre dy omezena pouze na slova se stejnou počáteč
zentovaným řečovým vstupem, nejsou oka ní hláskou, jako má řečový vstup. Tyto a další
(1980).
VNlMÁNl řeči a čten( 381

změny v kohortové teorii dovolují vysvětlit ná povědí modelu. Jak upozornil Massaro (1994,
lezy podobné těm, které publikovaly Conni- s. 244), „tyto modifikace jsou nezbytné, aby
neová et al. (1993). uvedly model do souladu s empirickými vý
Mezi originální a revidovanou verzí kohorto sledky, ale [...] ztěžují testování teorie vůči alter
vé teorie je další významný rozdíl. V původ nativním modelům“.
ní verzi ovlivňoval kontext rozpoznávání slov
velmi rychle. Naproti tomu v revidované verzi Model TRACE
11 jsou vlivy kontextu na rozpoznávání slov ome McClelland a Elman (1986) a McClelland
zené a dochází k nim v poměrně pozdních sta (1991) vytvořili síťový model řečového vnímá
diích zpracování. Doklady podporující revido ní založený na konekcionistických principech
vanou teorii pocházejí ze studií využívajících (viz kap. 1). Jejich model vnímání řeči, ozna
tzv. intermodálního primingu, v nichž pokus čovaný TRACE, se podobá originální verzi te
né osoby poslouchají řeč a současně provádě orie kohort. Jak teorie kohort, tak model TRA
jí úlohu detekce slov (rozhodování, zda zobra CE například tvrdí, že pro rozpoznávání slov
zované řetězce písmen tvoří slovo). Klíčovým se interaktivně kombinuje několik zdrojů in
předpokladem je to, že pouze slova aktivovaná formací. Model TRACE se rovněž podobá in
řečovým vstupem budou vykazovat primingo- teraktivnímu aktivačnímu modelu vizuální
vý efekt, tedy že detekce u nich bude rychlejší. identifikace slov navrženému McClellandem
Zwitserloodová (1989) zkoumala vlivy kontex a Rumelhartem (1981), o kterém se zmíníme
tu na intermodální priming. Kontext neměl později.
vliv na počáteční aktivaci slov (byla tedy aktivo Model TRACE je založen na těchto teoretic
vána jak slova vzhledem ke kontextu adekvát kých předpokladech:
ní, tak slova neadekvátní), ale měl vliv poté, co
bylo dosaženo jednoznačné identifikace mlu • Existují tři úrovně individuálních jedno
veného slova. tek či uzlů zpracovávajících informaci: ry
sy (např. znělost; způsob produkce), foné-
Zhodnocení my a slova.
Teorie kohort se stala vlivným přístupem k roz • Uzly na úrovni rysů jsou propojeny s uzly
poznávání slov. Revidovaná verze teorie je při na úrovni fonémů a uzly na úrovni fonémú
jatelnější než verze původní ze dvou hlavních s uzly na úrovni slov.
důvodů: • Spoje mezi úrovněmi jsou obousměrné
a pouze aktivační.
1. Předpoklad, že členství v kohortě slov je • Existují spoje mezi uzly na téže úrovni: tyto
stupňované, se lépe shoduje s empirickými spoje jsou inhibiční.
nálezy. • Uzly se vzájemně ovlivňují v míře dané je
2. Kontext má na rozpoznávání mluvených jich aktivační úrovní a silou jejich spojů.
slov vliv spíše v pozdějších fázích, jak je na • Šíření aktivace a inhibice mezi uzly dává
vrženo v revidované verzi teorie. vzniknout aktivační struktuře neboli stopě.
• Aktivační úroveň možných kandidátů urču
Největší nevýhodou revidované verze je fakt, že je, které slovo bude rozpoznáno.
provedené modifikace snížily přesnost před
382
Model TRACE předpokládá, že datově a po slovem „blank“ (např. stránka, „blank“ zname
jmově řízené procesy během řeči interagu- ná čistý, nepopsaný). Podle modelu TRACE by
jí. Aktivace vyvolaná vstupními daty postupu mělo docházet k urychlení detekce slov v dů
je zdola nahoru od úrovně rysů k fonémům sledku šířící se aktivace. Naproti tomu originál
a slovům, zatímco pojmově řízená aktivace po ní verze teorie kohort předpokládala, že k akti
stupuje opačným směrem od úrovně slov k fo vaci dochází pouze u slov se stejnou počáteční
némům a rysům. Empirické nálezy svědčící hláskou. Předvídala tedy, že k primingu nebu
o účasti pojmově řízených procesů byly probí de docházet. Výsledky experimentu podporo 11
rány v předchozích částech této kapitoly (např. valy teorii kohort a nebyly slučitelné s předpo
Marslen-Wilson & Tyler, 1980; Warren & War věďmi modelu TRACE.
ren, 1970).
McClelland a Rumelhart (1986) aplikovali mo Zhodnocení
del TRACE na fenomén kategorické percepce Model TRACE je v řadě ohledů úspěšný. Posky
řeči. Podle modelu se diskriminační rozmezí tuje přijatelné vysvětlení fenoménů, jako je ka
mezi fonémy zostřuje v důsledku vzájemné in- tegorická percepce řeči a zvýhodnění slov při
hibice, ke které dochází na úrovni fonému me monitorování hlásek. Důležitou silnou strán
zi různými fonémickými jednotkami. kou modelu TRACE je předpoklad, že k roz
Tyto inhibiční procesy vytvářejí situaci „vítěz poznávání mluvených slov přispívají vzestup
bere vše“, ve které je jeden foném čím dál tím né i sestupné procesy, a explicitní předpoklady
více aktivován, zatímco ostatní jsou inhibová- o procesech, které se toho účastní. Ovšem teo
ny. McClelland a Rumelhart (1986) provedli na rie předpokládá, že vnímání řeči závisí na dato
základě modelu simulaci, která úspěšně vedla vě a pojmově řízených procesech interaktivně,
ke kategorické percepci řeči. což se nepotvrdilo v Massarově (1989) studii vy
Cutlerová et al. (1987) studovali jiný jev, kte užívající úlohy diskriminace fonémů. Jak efekty
rý lze dobře vysvětlit v rámci modelu TRACE. způsobené rozlišitelností stimulů, tedy datově
Ve své studii použili úlohu monitorování foné- řízené (vzestupné), tak pojmově řízené efekty
mů, při které mají pokusné osoby za úkol re (sestupné), způsobené fenologickým kontex
agovat, když slyší určený foném. Autoři zjistili tem, mají vliv na rozpoznávání slov, ale jejich
efekt zvýhodnění pro slova: fonémy byly iden vlivy jsou nezávislé, a nikoliv interaktivní.
tifikovány rychleji, když byly prezentovány ve Model TRACE má i další problémy. Za prvé
slovech, v porovnání s prezentací v pseudoslo- předpokládá, že slova fonologický podobná
vech. Podle modelu TRACE dochází k tomuto prezentovanému slovu budou aktivována oka
jevu v důsledku aktivace vycházející z úrovně mžitě, i když jejich první hláska vyslechnuté
slov a směřující na úroveň fonémů. mu slovu neodpovídá. Tak tomu obvykle není
Marslen-Wilson et al. (1996) prezentovali (např. Marslen-Wilson et al., 1996).
účastníkům své studie „slova“ jako „p/blank“, Za druhé tato teorie přeceňuje úlohu pojmově
ve kterých byla počáteční hláska na přechodu řízených procesů. Například Frauenfelder, Se-
mezi /p/ a /b/. Chtěli zjistit, zda toto „slovo“ gui a Dijkstra (1990) dali pokusným osobám za
bude mít v úloze detekce slova primingový vliv úkol reagovat při zaznění určité hlásky. V klí
na slova související se slovem „plank“ (např. čové experimentální podmínce bylo prezen
dřevo; „plank“ je angl. plaňka, tyčka) nebo se továno pseudoslovo, které se blízce podobalo

nějakému skutečnému slovu (např. „vocabu- Za šesté se řadu aspektů vnímání řeči učíme
taire“ namísto „vocabulaire“). Podle modelu by až v průběhu vývoje. Jak upozornil Protopapas
pojmově řízené procesy generované uzlem da (1999, s. 420), „model TRACE se naproti tomu
ného slova měly inhibovat identifikaci hlásky neučí nic. Je předem zkonstruován tak, aby do
/t/ ve „vocabutaire“, k tomu však nedocházelo. sahoval dobrých výkonů, a tak v zásadě obsa
Za třetí přítomnost pojmových vlivů závisí na huje znalost a intuice svých konstruktérů“.
míře degradace stimulů více, než model před
povídá. Například McQueen (1991) prezentoval Shrnutí oddílu
lidem slova s víceznačnými fonémy na konci Teorie rozpoznávání mluvených slov jsou si
a žádal je o jejich kategorizaci. Každý víceznač vzájemně stále podobnější. Většina teoretiků
ný foném bylo možné vnímat tak, že uzavíral souhlasí s tím, že brzy v průběhu tohoto pro
buď skutečné slovo, nebo pseudoslovo. Pod cesu dochází k aktivaci několika slov jako kan
le modelu by konceptuálni vlivy z úrovně slov didátů. Také se obecně soudí, že obvykle vel
měly vést k preferenci vnímání hlásek uzavíra mi rychlý průběh rozpoznávání slov ukazuje,
jících skutečná slova. Tato předpověď byla po že většina procesů účastnících se tohoto děje
tvrzena pouze tehdy, pokud byly podněty degra probíhá paralelně, současně, spíše než sériově.
dovány. Rovněž panuje obecná shoda v tom, že aktivač
Za čtvrté má model obtíže při vysvětlování je ní úrovně slovních kandidátů jsou odstupňová
vů, jako je načasování hlásek a variabilita rych ny, tedy že nejsou pouze velmi nízké či velmi
losti řeči u různých mluvčích. Model TRACE vysoké. A konečně se téměř všichni teoretiko
předpokládá, že rysové, fonémové a slovní jed vé shodují v tom, že vzestupné a sestupné pro
notky se opakují v každém časovém úseku, aby cesy se při rozpoznávání slov nějakým způso
mohlo dojít k jejich identifikaci. Jak ale uvádě bem kombinují, ačkoliv se liší v názorech na
jí Ellis a Humpreys (1999, s. 349), „problém to, jak k tomu dochází. Tyto předpoklady obsa
s tímto přístupem ovšem spočívá v tom, že vy huje jak revidovaná verze kohortové teorie, tak
žaduje obrovské množství jednotek a spojů model TRACE.
mezi nimi. [...] Model TRACE má lokální jed Další výzkum vyžadují ještě dvě oblasti. Za prvé
notky specifické pro daný časový úsek a nee existuje minimální shoda o velikosti a množ
xistuje žádná záruka, že řečový signál se bude ství základních vjemových jednotek při rozpo
překrývat s časovými úseky vymezenými v mo znávání mluvených slov a teoretici se neshodu
delu. V důsledku toho model nemusí být scho jí v tom, jaký význam má být přikládán rysům,
pen generalizovať své rozpoznávací schopnos hláskám, slabikám atd. Za druhé je diskuta
ti na různě rychlou řeč“. V takovém případě by bilní, jak přesně dochází k využívání kontex
model TRACE nedokázal rozpoznávat řeč té tové informace a dalších sestupných procesů.
měř vůbec (Protopapas, 1999). Harley (1995, s. 56) uzavírá: „Vyvozovat koneč
Za páté se testy modelu do značné míry spo né závěry o významu kontextu při rozpoznává
léhaly na počítačové simulace využívající ma ní mluvených slov je obtížné. [...] Potřebujeme
lého množství jednoslabičných slov. Není tedy znát více detailů o časovém průběhu různých
jasné, zda by model uspokojivě fungoval, kdy stadií tohoto procesu. [...] Nelze se spoléhat na
by byl aplikován na nesrovnatelně větší slovní to, že tyto experimenty [s úlohou kontextu] od
zásobu, jíž disponuje většina lidí. halují procesy, jež probíhají před vybráním je-
384
diného kandidáta, a neodrážejí místo toho jevy, Ellis a Young (1988) použili informace získa
k nimž dochází až po finálním výběru.“ né studiem těchto pacientů k navržení mode
lu zpracování mluvených slov (jeho upravená
KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE verze na obr. 11.3). Model sestává z pěti kom
ponent:
Opakovaní mluveného slova bezprostředně po
jeho vyslechnutí je zdánlivě jednoduchá úloha. • Systém sluchové analýzy se používá k extrak
Řada pacientů s poškozeným mozkem s ní má ci hlásek nebo jiných zvuků z řečového sig 11
ovšem problémy, i když audiometrické zkouš nálu.
ky ukazují, že tito pacienti neztratili sluch. De • Auditivní vstupní lexikon obsahuj e informaci
tailní studium těchto pacientů naznačuje, že o mluvených slovech, která posluchač zná,
do opakování mluvených slov může být zapo avšak neobsahuje informaci o jejich význa
jena řada procesů. mu. Účelem tohoto lexikonu je rozpozná-
OBRÁZEK 11.3
Zpracování a opakování mluvených slov. Upraveno podle Ellise a Younga (1988).

vání známých slov prostřednictvím aktivace matu, než když tomu tak nebylo. V jiné studii
odpovídajících slovních jednotek. zjistili Auerbach et al. (1982), že pacienti s čis
• Významy slov jsou uloženy v sémantickém tou slovní hluchotou vykazují lepší porozumě
systému (srov. sémantická paměť, kap. 7). ní, když mohou odezírat ze rtů.
• Řečový výstupní lexikon poskytuje mluvenou U čisté slovní hluchoty je zásadní, že problémy
podobu slov. se sluchovým vnímáním jsou vysoce selektivní
• Zásobník fonémických odpovědí dodává dis- a netýkají se neřečových zvuků. Doklady pro
11 tinktivní řečové zvuky. to, že řeč a neřečové zvuky mají na starosti růz
né systémy, předložili Fujii et al. (1990). Tito
Tyto komponenty mohou být použity v růz autoři studovali pacienta s poškozením moz
ných kombinacích, takže existují tři různé drá ku v pravé hemisfére, pro něhož bylo velmi ob
hy mezi vyslechnutím slova a jeho vyřčením. tížné rozlišit běžné zvuky z okolí, ale jazykové
Nejpozoruhodnějším aspektem tohoto mode schopnosti měl narušené jen mírně.
lu je myšlenka, že vyslovení slova lze dosáh
nout třemi různými způsoby. Této vlastnosti Dráha č. 1
modelu budeme věnovat nejvíce pozornosti. Tato dráha využívá audítivního vstupního le
Předtím se ovšem zmíníme o úloze sluchové xikonu, sémantického systému a řečového vý
analýzy při percepci řeči. stupního lexikonu. Jedná se o normální způ
sob identifikace známých slov a porozumění
Systém sluchové analýzy takovým slovům u lidí s neporušeným moz
Předpokládejme, že pacient má narušený pou kem. Pokud by pacient měl narušeny ostatní
ze systém sluchové analýzy, což způsobuje de dráhy a měl přístup jenom k této (a snad k drá
ficit ve zpracování hlásek. Takový pacient by ze č. 2), opakoval by známá slova správně. Měl
měl narušené vnímání řeči u slov i pseudoslov, by ovšem závažné problémy s vyslovováním
zejména u hlásek, které je obtížné odlišit. Měl neznámých slov a pseudoslov, protože ta ne
by ale obecně neporušenou produkci řeči, čte mají záznamy v auditivním vstupním lexikonu
ní a psaní, normálně by vnímal neřečové zvuky a vyžadují tedy pro opakování dráhu č. 3.
(např. kašel, klaksony) a neměl by poškozený McCarthyová a Warringtonová (1984) popsa
sluch. Několik takových pacientů bylo identifi ly pacienta O. R. F., jehož symptomy poměr
kováno (viz Parkin, 1996) a pro jejich poruchu ně dobře odpovídají takovéto poruše. O. R. F.
se používá označení čistá slovní hluchota (pure opakoval slova s mnohem větší přesností než
word deafhess). pseudoslova (85% oproti 39 %). Ale skuteč
Mají-li pacienti s čistou slovní hluchotou zá nost, že pacient dělal značné množství chyb
važně narušené zpracování hlásek, měl by se i při opakování skutečných slov, naznačuje, že
jejich výkon zlepšit v případě, že mají přístup u něj byly narušeny i jiné části systému.
k jiným druhům informací. Tak tomu skuteč
ně je. Okada et al. (1963) studovali pacienta Dráha č. 2
s čistou slovní hluchotou, který dokázal vyu Kdyby pacienti měli přístup k dráze č. 2, ale
žívat kontextové informace. Pro pacienta by dráhy č. 1 a 3 by byly závažně narušeny, mě
lo mnohem jednodušší porozumět mluveným li by dokázat opakovat známá slova, ale často
otázkám, když se všechny týkaly stejného té by nerozuměli jejich významu. Navíc by měli
386
mít problémy s pseudoslovy, poněvadž ta nelze žádán, aby rychle opakoval mluvená slova, do
v rámci dráhy č. 2 zpracovat. Protože takoví pa pouštěl se chyb v 25 % případů.
cienti využívají vstupního lexikonu, měli by být Hallová a Riddochová (1997) sledovaly pacien
schopni rozlišit slova a pseudoslova. ta K. W., který utrpěl mozkovou příhodu a byl
Pacienti trpící poruchou označovanou jako vý postižen významovou slovní hluchotou. Vy
znamová slovní hluchota tomuto popisu odpo kazoval narušené porozumění slyšené řeči,
vídají. Bohužel bylo studováno jen velmi málo i když byl schopen bez závažnějších problémů
pacientů s tímto problémem, a tak je „existen rozumět psaným slovům. Několik nálezů na 11
ce významové slovní hluchoty stále kontro svědčuje tomu, že K. W. využíval vstupního le
verzní téma“ (Franklin et al., 1996, s. 1140). xikonu: 1) pacient správně hláskoval 60% slu
Podívejme se nyní detailněji na jeden z nejzře chově prezentovaných skutečných slov a jen
telnějších případů významové slovní hluchoty, 35% pseudoslov; 2) v 89% případů správně
který popsali právě Franklinová et al. (1996). rozlišoval mezi sluchově prezentovanými slo
Pacient Dr. O. nevykazoval „žádné známky na vy a pseudoslovy. Hallová a Riddochová (1997,
rušeného porozumění psanému jazyku, ale s. 1161) uzavírají: „Jasně jsme demonstrova
měl narušené porozumění jazyku slyšenému, ly využívání nesémantické lexikální dráhy pro
zejména u abstraktních a obtížně představitel hláskování slov.“
ných slov“ (Franklin et al., 1996, s. 1144). Jeho
schopnost opakovat slova byla dramaticky lep Dráha č. 3
ší než schopnost opakování pseudoslov (80 % Kdyby měl pacient poškozenu pouze dráhu č. 3,
vs. 7 %). Dr. O. navíc dokázal dobře rozlišovat zůstala by mu neporušená schopnost vnímat
slova od pseudoslov: ve sluchové úloze identi známá slova a rozumět jim, ale měl by naru
fikace slov měl úspěšnost 94%. šené schopnosti vnímání a opakování nezná
Zdá se, že Dr. O. má dostatečný přístup ke mých slov a pseudoslov. To je případ pacien
vstupnímu lexikonu, jak naznačuje jeho lepší tů se sluchovou fenologickou agnózií. Takového
schopnost opakovat slova než pseudoslova a té pacienta studovali Beauvoisová, Dérouesnéo-
měř perfektní schopnost rozlišit slova od pseu vá a Bastard (1980). Pacient J. L. vykazoval té
doslov. Zjevně má jakýsi problém se sémantic měř bezchybný výkon při opakování a psaní
kým systémem. Samotný sémantický systém známých slov podle diktátu, avšak opakování
se ovšem nezdá být narušen, poněvadž schop a psaní pseudoslov měl velmi slabé. Pacient
nost porozumění psaným slovům je normál však pseudoslova velmi dobře četl. J. L. měl ne
ní. Tyto nálezy vedly Franklinovou et al. (1996, porušenou schopnost rozlišování slov a pseu
s. 1139) k následujícímu závěru: „Dr. O. má na doslov, což znamená, že neměl problém s pří
rušené spoje mezi lexikálními reprezentacemi stupem ke vstupnímu lexikonu.
mluvených slov a příslušnými sémantickými
reprezentacemi.“ Je tedy narušena část dráhy Hluboká dysfázie
č. 1. Tylerová a Mossová (1997) soudí, že Dr. O. Někteří pacienti s poškozeným mozkem ma
může mít problémy i v dřívějších fázích zpra jí zásadní problémy s porozuměním řeči, což
cování řeči. Tyto autorky našly určité doklady ukazuje na poškození několika částí řečového
pro to, že pacient má problémy s extrakcí fo- systému současně. Například pacienti s hlu
némických rysů z řeči. Když byl například po bokou dysfázií (deep dysphasia) se dopouštějí
vnímán! řeči a čten! 387

významových chyb, když mají opakovat mluve enti měli poškozený zásobník odpovědí. Avšak
ná slova (říkají tedy slova významově souvise autoři rovněž diskutovali tři další pacienty, je
jící s těmi, která měli opakovat). Navíc je pro jichž krátkodobá paměť je poškozena jen mi
ně obtížnější opakovat abstraktní než konkrét nimálně. Valdoisová et al. (1995) uzavírají: „Ta
ní slova a jejich schopnost opakovat pseudoslo- to obecná zjištění zřetelně ukazují na to, že při
va je velmi omezená. Podle modelu na obrázku hluboké dysfázii existují různé podtypy poruch
11.3 by se dalo soudit, že všechny tři dráhy pro opakování, což pravděpodobně odráží různo
pojující slyšená slova a aktivní řeč jsou nějak rodost poškození zapříčiňujících příslušné
narušeny. Výskyt sémantických chyb lze vysvět symptomy.“
lit přijetím předpokladu, že je nějak narušen
sémantický systém (nebo systémy související).
Valdoisová et al. (1995) studovali dvaasedm- Shrnutí oddílu
desátiletého muže E. A„ který utrpěl mozko Výzkumů zaměřených na sluchové rozpozná
vou příhodu. Vykazoval všechny symptomy vání slov a porozumění slyšeným slovům u pa
hluboké dysfázie, včetně toho, že se při poku cientů s mozkovým poškozením bylo provede
sech o opakování slov, která mají synonyma, no poměrně málo. Je ovšem zřejmé, že existují
dopouštěl řady sémantických chyb. E. A. měl různé typy poruch schopnosti opakovat slova
velmi špatnou krátkodobou paměť na vizuální a rozumět jim. To svědčí ve prospěch názoru,
nebo sluchově prezentovaný jazykový materi že se těchto dějů účastní řada procesů a že exis
ál. Tento poslední nález vedl Valdoisovou et al. tuje více než jedna dráha mezi vyslechnutím
(1995, s. 711) k následující teoretické interpre slova a jeho opakováním. Obrázek 11.3 ukazuje
taci: „Porucha zodpovědná za narušení jazyka možný soubor zúčastněných systémů a jejich
a krátkodobé paměti u E. A. plyne z neschop interakcí, ale míra validity tohoto modelu bu
nosti udržet dostatečně aktivovanou fenologic de zřejmá až v okamžiku, kdy bude k dispozici
kou reprezentaci [v zásobníku fonémických mnohem více výzkumných dat.
odpovědí].“ Autoři vyvinuli konekcionistic-
ký model, který má vysvětlit různé symptomy ZÁKLADNÍ PROCESY PŘI ČTENÍ
hluboké dysfázie. Například k sémantickým
chybám může docházet proto, že sémantická Čtení je pro většinu dospělých poměrně snad
informace je často aktivována déle než infor né. Vyžaduje ale účast řady percepčních a dal
mace fonologická. ších kognitivních procesů a dobrou znalost ja
Který teoretický přístup by měl dostat před zyka a gramatiky. Většina rozumových činností
nost? Je možné, že oba modely jsou platné pro se nějak vztahuje ke čtení, které se někdy ozna
některé (ale ne všechny) pacienty s hlubokou čuje jako „zrakově řízené myšlení“.
dysfázií. Valdoisová et al. (1995) podali přehled Proč je studium čtení důležité? Čtenářská do
literatury a diskutovali případy šesti takto dia vednost má v dnešní společnosti velkou hod
gnostikovaných pacientů, kteří měli velmi zá notu a dospělí, kteří nedokážou efektivně číst,
važný deficit krátkodobé paměti (paměťový jsou ve značné nevýhodě. Porozumění proce
rozsah jedné či dvou položek). Nálezy u těch sům zajišťujícím schopnost čtení je tedy důle
to pacientů se shodovaly s teoretickými očeká žité také proto, že může napomoci při řešení
váními Valdoisové et al. (1995) v tom, že paci problémů, které mají špatní čtenáři.
388
Některé procesy při čtení zajišťují identifika latsek (1989) tyto úlohy označili jako techniky
ci a extrakci významu jednotlivých slov. Jiné identifikace slov (word identification techniques),
procesy operují na úrovni frázových jednotek protože zjišťují čas nutný k rozeznání psaného
nebo vět a další zpracovávají celkovou organi slova. Patří sem úloha detekce slova (lexical de-
zaci či tematickou strukturu celého textu. Po cision; rozhodnutí, zda řetězec písmen je sku
zornost výzkumníků byla ovšem upřena pouze tečné slovo) a vyslovování (naming; vyslovení
k některým z těchto procesů: „Po nahlédnutí čteného slova co nejrychleji nahlas). Techniky
do literatury o čtenářských dovednostech by se identifikace slov mají oproti studiu očních po 11
nezasvěcený člověk mohl domnívat, že cílem hybů především tu výhodu, že dovolují ověřit,
čtení je konvertovat tištěný text do řeči. Ovšem zda bylo slovo v určitém čase nějakým způso
že tomu tak není: cílem čtení je porozumět tex bem zpracováno. Při oční fixaci nemusí k iden
tu (a snad ho i vychutnat)“ (Ellis, 1993, s. 35). tifikaci slova dojít. Metoda má ovšem i jasné
nevýhody. Normální průběh čtení je narušo
Metody výzkumu ván dodatečnou úlohou a není zcela jasné, ja
Pro studium čtení je k dispozici řada metod. ké procesy se na trvání detekce slova či době
Nejrozšířenější z nich je metoda zaznamená nutné pro jeho vyslovení podílejí.
vání očních pohybů během čtení. Tato metoda Balota, Paul a Spieler (1999) soudí, že čtení za
má dvě hlavní výhody: 1) Poskytuje detailní zá hrnuje několik druhů zpracování informace:
znam o procesech souvisejících s pozorností, ortografii (pravopis, psaná podoba slov); fono-
a to v reálném čase; 2) není invazivní. Jediné logii (zvuk slov); význam slov; syntax; a vyšší
významnější omezení čtenářů, jejichž oční po úrovně integrace textu. Úlohy užívané při stu
hyby se zaznamenávají, spočívá v tom, že by se diu čtení se liší v důrazu, který kladou na růz
měli vyhnout výrazným pohybům hlavy. Nej né typy zpracování informace. Podle Baloty et
větší nevýhodou metody je obtížná interpreta al. (1999, s. 47):
ce toho, jaké procesy probíhají při zrakové fixa
ci určitého materiálu. Při vyslovování pozornostní systém zvýší důleži
Jinou metodou studia čtení v reálném čase je čte tost přikládanou komputačním procesům propo
ní nahlas. To dovoluje analýzu typů chyb, k nimž jujícím ortografii afonologii. [...] požadavky, které
při čtení dochází, a studium reakce čtenářů na klade úloha detekce slova, mohou vést ke zvýšení
úmyslně způsobené nepřesnosti v textu (např. priority komputačních procesů mezi moduly orto-
pravopisné chyby). Metoda má i své problémy. grafické a významové úrovně; [...] pokud je cílem
Za prvé je úloha pro většinu dospělých nepřiro [...] porozumět čtenému textu, procesy ovládající
zená. Za druhé je hlasité čtení asi o polovinu po pozornost zvýší prioritu zpracování na syntaktic
malejší než čtení bezhlasé, takže se zdá, že me ké, významové a textové úrovni.
zi těmito dvěma způsoby čtení jsou významné
rozdíly. Za třetí jsou oči asi o dvě slova napřed Z toho vyplývá, že výkon při vyslovování a de
oproti hlasu, takže některé chyby při hlasitém tekci slov nemusí adekvátně odrážet normální
čtení mohou odrážet spíše paměťová selhání procesy probíhající při čtení.
než chyby v samotném čtení.
Třetí metoda studia čtení využívá širší škálu
technik než metody předchozí. Rayner a Pol-
VNÍMÁNÍ řeči a čtení 389

Oční pohyby při čtení tivnější část textu se nachází napravo od fixace.
Při čtení máme dojem, že se naše oči plynule Asymetrie je zjevně naučená. Čtenáři hebrej
pohybují po stránce textu. Ve skutečnosti se ale štiny, která se zapisuje zprava doleva, vykazují
jedná o rychlé skoky (známé jako sakády, saka- opačnou asymetrii (Pollatsek, Bolozky, Well &
dické pohyby). Sakády mají balistickou pova Rayner, 1981).
hu (jakmile sakáda začne, nelze směr pohybu Rayner a Serenová (1994) tvrdí, že existují tři
změnit). Při čtení dochází poměrně často k re různé rozsahy:
11 gresím, při nichž se oči pohybují v textu zpět -
tvoří zhruba 10 % všech sakád. Sakády trvají asi • Celkový percepční rozsah (celková oblast, ze
10-20 ms a jsou odděleny fixacemi trvajícími které je extrahována užitečná informace);
200-250 ms. Délka sakády odpovídá přibližně tento rozsah je největší.
osmi znakům v textu. K extrakci informace do • Rozsah identifikace písmen (oblast, ze které
chází pouze během fixací, ne v průběhu sakád se získává informace).
(Latour, 1962). • Rozsah identifikace slov (oblast, ze které se
Rozsah textu, ze kterého lze získat užitečnou získává informace relevantní pro identifika
informaci během jedné fixace, byl studován ci slov); tento rozsah je nejmenší.
pomocí techniky „pohyblivého okénka“ (viz
Rayner & Šeřeno, 1994)- Při ní je většina tex Velikost percepčního rozsahu ukazuje, že při
tu deformována a čitelná je pouze oblast ko čtení se používá parafoveální informace (infor
lem místa, které čtenář fixuje. Její velikost mace promítaná na sítnici mimo centrální ne
určuje experimentátor. Pokaždé, když čtenář boli foveální oblast). Nejpřesvědčivější doklady
změní místo fixace, zdeformuje se předtím o tom byly získány použitím techniky mezí. Při
fixovaná část textu a čitelná je pouze oblast ní je napravo od místa fixace umístěno testo
kolem nové fixace. Lze pak porovnávat, jaký vé slovo, které se změní na slovo cílové, jakmi
vliv má na čtení různé nastavení velikosti čte le čtenář učiní sakadický pohyb směrem k to
cího okénka. muto místu. Čtenář si ovšem neuvědomuje,
Percepční rozsah (efektivní zorné pole) je ovliv že došlo ke změně. Doba fixace cílového slova
něn obtížností textu a velikostí znaků. Obvykle je kratší, pokud se cílové slovo shoduje s pů
se rozkládá tři až čtyři písmena doleva od fixa vodně prezentovaným testovým slovem, a pro
ce a patnáct písmen doprava (viz obr. 11.4). K té dlouží se, pokud jsou tato dvě slova odlišná (viz
to asymetrii patrně dochází proto, že informa- Reichle et al., 1998). Doba čtení cílového slova
je kratší, když je původně prezentované slovo
vizuálně nebo fonologický podobné slovu cílo
vému, což naznačuje, že z parafoveální oblas
ti lze získávat vizuální a fonologickou informa
ci. Zpracování informace z parafoveální oblasti
ovšem nedosáhne sémantické úrovně (Rayner
& Morris, 1992).
Percepční rozsah při čtení.
390
Model E-Z vě fixovaného slova. To výrazně zkracuje čas
Reichle et al. (1998) vysvětlili vlastnosti očních mezi dokončením zpracování právě fixované
pohybu při čtení ve svém modelu E-Z. U obsa ho slova a přesunem k dalšímu slovu. Případně
hových slov (podstatná jména, slovesa a adjek ušetřený čas je použit pro zahájení zpracování
tiva) dochází k fixaci v 80 % případů. Reichle et dalšího slova. Pokud je zpracování dalšího slo
al. tvrdí, že je důležité určit faktory, jež ovlivňu va ukončeno včas, je možné je přeskočit.
jí délku jejich fixace. U funkčních slov (spojky, Reichle et al. (1998) zdůrazňují několik obec
předložky, zájmena, členy) dochází k fixacím ných předpokladů modelu E-Z: 11
jen asi ve 20% případů a je třeba identifiko
vat faktory, které vedou k „přeskakování“ ně 1. Čtenáři ověřují míru obvyklosti slov, která
kterých slov, tj. k tomu, že slova nejsou vůbec právě fixují.
fixována. 2. Konec ověřování frekvence slova je signá
Musíme přitom vyjít z fakt, která se model sna lem k zahájení sekvence očního pohybu.
ží vysvětlit (viz Reichle et al., 1998): 3. Čtenáři rovněž provádějí lexikální vybavení
(lexical access), tj. „proces identifikace orto-
• Zřídka se vyskytující slova jsou fixována dé grafické nebo fonologické podoby slova do
le než obvyklá slova. volující vybavení sémantické informace“
• Slova předvídatelná z větného kontextu jsou (Reichle et al., 1998, s. 133). To trvá déle než
fixována kratší dobu. ověřování frekvence.
• Slova, která nejsou fixována, jsou většinou 4. Ukončení lexikálního vybavování je signá
obvyklá, krátká nebo předvídatelná. lem k přesunu implicitní (interní) pozor
• Doba fixace slova je delší, když mu předchá nosti k dalšímu slovu.
zelo neobvyklé slovo. 5. Ověřování frekvence a lexikální vybavová
ní jsou kratší u běžnějších slov; tato výhoda
Jaký model by byl nejvíce nasnadě? Mohli by je výraznější u lexikálního vybavování než
chom předpokládat, že čtenáři fixují slovo tak u ověřování frekvence.
dlouho, dokud není dostatečně zpracováno, 6. Ověřování frekvence a lexikální vybavování
a pak posunou zrak k bezprostředně následu jsou kratší u předvídatelných než u nepřed
jícímu slovu. Tento přístup má ovšem dva zá vídatelných slov.
sadní nedostatky. Jednak sekvence dějů nezbyt
ná pro provedení očního pohybu trvá 150-200 Tyto teoretické předpoklady vedly k různým
ms; kdyby se čtenáři chovali podle uvedeného předpovědím o vlivu frekvence slova na oční
jednoduchého modelu, čekání na provedení pohyby (viz obr. 11.5). Druhý a pátý předpoklad
očních pohybů by bylo plýtváním časem. Jed společně vedou k předpovědi, že doba stráve
nak není jasné, jak by za takových okolností ná fixacemi frekventovaných slov bude kratší
čtenáři mohli přeskakovat slova, poněvadž by než doba fixace neobvyklých slov, což je ve sho
o následujících slovech nic nevěděli, dokud by dě s empirickými nálezy. Podle modelu využí
je nefixovali. vají čtenáři čas mezi ukončením lexikálního
Jak lze tyto problémy obejít? Reichle et al. přístupu a očním pohybem k parafoveálnímu
(1998) navrhli, že další oční pohyb je připravo zpracování následujícího slova. Množství času
ván ve chvíli, kdy je zpracována pouze část prá strávené parafoveálním zpracováním je kratší,
VNlMÁNÍ řeči a ČTENI 391

OBRÁZEK 11.5
11
Vliv frekvence slov na oční pohyby podle modelu E-Z. Upraveno podle Reichleho et al. (1998).
když je právě fixované slovo neobvyklé (viz obr. nost, že predikce vycházející z modelu jsou
11.5). Slovo následující po neobvyklém slově bu obecně v dobré shodě s empirickými fakty
de tedy fixováno déle než slovo následující po o očních pohybech, svědčí o správnosti hlav
slově obvyklém. To odpovídá jevu, který jsme ních předpokladů modelu.
už dříve zmínili. Model E-Z málo zdůrazňuje vliv vyšších ko
Proč je pravděpodobnější, že budou přeskoče gnitivních procesů na fixační časy. Je napří
na obvyklá, předvídatelná nebo krátká slova? klad známo, že čtenáři obvykle fixují slova,
Podle modelu je hlavním důvodem přeskoče jejichž role v syntaktické struktuře věty je ne
ní slova to, že lexikální vybavování bylo ukon jednoznačná, jako „Since Jay alwaysjogs a mi
čeno ještě předtím, než zrak opustil předcho le seems like a short distance“ - „Protože Jakub
zí fixované slovo. To je nejpravděpodobnější vždycky běhá(,) kilometr se zdá jako kousek“9'
u frekventovaných, předvídatelných a krátkých (Frazier & Rayner, 1982; viz kap. 12). Čtená
slov, protože u nich lexikální vybavování trvá ři nedokážou problematické slovo včlenit do
kratší dobu (pátý a šestý předpoklad). syntaktické struktury, kterou si předtím vytvo
řili, a tak dochází k narušení plynulosti. Tím
Zhodnocení se naruší i oční pohyby, avšak model E-Z to
Model specifikuje hlavní faktory určující po nevysvětluje.
hyby očí při čtení. Ukazuje, že čtení probí Reichle et al. (1998) upozornili na další pro
há v zásadě slovo od slova a že parafoveální blém. Podle modelu motorický systém zajiš
zpracování ekonomizuje proces čtení. Skuteč ťuje provedení signálu pro přechod k dalšímu
91V češtině je psaná podoba věty jednoznačná, poněvadž vedlejší větu souvětí oddělujeme čárkou; v mluveně podobě ovšem
k uvedené nejednoznačnosti může dojít (pozn. překl.).
392
slovu. Není ovšem jasné, jak systém zajistí, aby váno pod úrovní vědomé kontroly. To naznaču
sakády měly odpovídající délku. je, že identifikace slov nezávisí na vědomém
zpracování.
IDENTIFIKACE SLOV
Vysokoškolský student obvykle čte přibližně Kontextové efekty

300 slov za minutu a stráví tedy identifikací Ovlivňuje kontext identifikaci slov? Tomuto té
matu se věnovali Meyer a Schvaneveldt (1971)
každého slova v průměru asi 200 ms. Zjistit
přesně, jak dlouho za normálních okolností tr ve studii, jejíž účastníci měli za úkol rozhodo
11
vá identifikace slova, se ukázalo jako obtížný vat, zda daný řetězec písmen představuje sku
problém. Důvodem je zčásti i to, že není úpl tečné slovo, či nikoliv. V této úloze detekce slova
ně jasné, co „identifikace slova“ znamená. Ten bylo rozhodnutí rychlejší, když prezentované
to termín může označovat jak přístup ke zvu mu slovu (např. DOKTOR) předcházel kontext
kové podobě slova, tak k jeho významu. Zjistilo neboli prime v podobě sémanticky spřízněné
se ovšem, že rychlost čtení se snižuje jen asi ho slova (např. NEMOC), než když předchá
o 15 %, když je text 50 ms po začátku každé fixa zející slovo s cílovým slovem nijak nesouvise
ce zamaskován (Rayner et al., 1981). To zname lo (např. KNIHOVNA) nebo když žádné slovo
ná, že identifikace slova v obou z uvedených vý navozující kontext prezentováno nebylo. Tento
znamů netrvá o mnoho déle než 50 ms. jev je znám jako sémantický priming.
Proč k sémantickému primingu dochází? Je
Automatické zpracování možné, že kontext (tj. primingové slovo) auto
Rayner a Serenová (1994) soudí, že identifika maticky aktivuje uložené reprezentace všech
ce slov je obvykle do značné míry automatická. spřízněných slov, které jsou s ním spojeny
To intuitivně dává smysl, když si uvědomíme, v důsledku masivní míry předchozího učení. Je
že většina vysokoškolských studentů během ži také možné, že se na jevu podílejí kontrolova
vota četla něco mezi 20 a 70 milióny slov. Tvr né procesy a že si lidé po prezentaci primingo-
dí se, že automatické procesy jsou mandatorní vého slova jako NEMOC vytvoří očekávání, že
a nepřístupné pro vědomí (viz kap. 5). Existen bude následovat sémanticky spřízněné slovo.
ce Stroopova efektu (Stroop, 1935) podporuje te Neely (1977) použil pro ověření dvou možných
zi, že k identifikaci slov dochází nevyhnutelně. vysvětlení sémantického primingu nápaditou
K efektu dochází, když má člověk za úkol co techniku. Primingové slovo bylo názvem sé
nejrychleji říci, jakou barvou jsou vytištěna ur mantické kategorie (např. „pták“) a po něm
čitá slova: pokud tato slova samotná označu byl prezentován řetězec písmen se zpoždě
jí jinou barvu (např. slovo ČERVENÁ je vytiš ním buď 250, 400 nebo 700 ms. Klíčovou ex
těno zeleně), dochází ke zpomalení. Stroopův perimentální manipulací bylo to, že pokusné
efekt ukazuje, že k extrakci významu slov do osoby byly instruovány tak, aby po prezentaci
chází i tehdy, když se lidé snaží jeho zpracová jména určité kategorie očekávaly slovo označu
ní vyhnout. jící člena jiné, předem určené kategorie (např.
Cheesman a Merikle (1994) replikovali nález „pták“ bude následován jménem nějaké čás
Stroopova efektu a rovněž zjistili, že jej lze vy ti budovy). V rámci této manipulace existova
volat i tehdy, když je označení barvy prezento ly dva druhy položek:

1. Jméno kategorie je následováno názvem Dá se těžko posoudit, zda efekty nalezené Nee-
člena jiné, ale očekávané kategorie (např. lym (1977) mají vliv na normální čtení, poně
pták-okno). vadž obě situace jsou značně odlišné. Kontext
2. Jméno kategorie je následováno označe ovšem na čtení vliv má. Například Ehrlicho-
ním člena stejné, ale neočekávané kategorie vá a Rayner (1981) zjistili, že slova odpovídající
(např. pták-sojka). větnému kontextu byla fixována o 40 ms krat
ší dobu než ostatní.
11 Výsledky ukazuje obrázek n.6. Byly zjištěny
dva primingové či kontextové efekty. Za prvé
Viděli jsme, že identifikace slov je ovlivněna
kontextem. Kontroverznější je otázka, zda vli
byl nalezen rychlý, automatický efekt závisejí vy kontextu působí předtím, než u čtenáře pro
cí pouze na sémantické spřízněnosti. Za druhé běhlo lexikální vybavení (lexical access) infor
byl nalezen pomaleji působící efekt pozornos mací uložených ve vnitřním lexikonu, nebo až
ti, závisející pouze na očekávání. Další výzkum poté. Neely (1977) zjistil, že sémantický či aso
potvrdil většinu Neelyho (1977) výsledků s vý ciativní priming ovlivňuje identifikaci slov vel
jimkou toho, že automatické procesy mohou mi rychle, což naznačuje (avšak nedokazuje),
při krátkém intervalu mezi podněty působit in- že tento kontextový efekt je prelexikální. Zjistil
hibičně (viz Rayner & Pollatsek, 1989). také, že vlivy očekávání působí pomalu. To zase
naznačuje, že očekávání (a pravděpodobně ta
ké větný kontext) působí postlexikálně.
Lucasová (1999) provedla metaanalýzu sedmnác
ti studií, které sledovaly vlivy kontextu na lexikál
ní vybavování. Ve většině těchto studií obsahova
la každá věta uvozující kontext víceznačné slovo
(např. „The man spent the entire day fishing on
the bank“, tj. „Muž strávil celý den rybařením na
břehu“; ovšem význam slova „bank“ je jak „břeh“,
tak i „banka“). Bezprostředně po prezentaci více
značného slova bylo prezentováno cílové slovo,
na němž měla být provedena úloha vyslovování
nebo detekce slova. Cílové slovo bylo buď spříz
něné s významem, který mělo víceznačné slo
vo v daném kontextu (např. „riveť‘, řeka), nebo
bylo spřízněné s jiným významem daného slo
va (např. „money“, peníze). Všech sedmnáct stu
dií zařazených do metaanalýzy dohromady uka
zovalo „malý efekt věrného kontextu na lexikální
vybavení, jehož velikost odpovídala asi dvěma
desetinám směrodatné odchylky: adekvátní in
Průběh inhibičnich a facilitačních efektů primingu podle
terpretace slova byla konzistentně více ovlivněna
toho, zdaje cílové slovo sémanticky spřízněné s primingovým
slovem, a podle toho, zda cílové slovo spadá do očekávané primingem než interpretace neadekvátní“ (Lu-
kategorie. Údaje podle Neelyho (1977). cas, 1999, s. 394). Výsledky byly velmi podobné,
394
ať byly získány pomocí úlohy vyslovování ne hodnout, které ze dvou písmen bylo prezento
bo detekce slova. S ohledem na různá omezení váno v určité pozici (např. jako třetí písmeno).
těchto úloh, která byla zmíněna dříve, poskytuje Efekt nadřazenosti slov spočívá v tom, že lidé
podobnost výsledků určitou míru ujištění o tom, dosahují lepšího výkonu, když prezentovaný
že výsledky jsou validní. řetězec písmen tvoří skutečné slovo.
Efekt výhody slov naznačuje, že informace
Identifikace písmen a identifikace slov o prezentovaném slově může urychlit identi
Selský rozum napovídá, že rozpoznávání slov fikaci písmen v tomto slově. Podobný efekt ale 11
zahrnuje dva následné kroky: existuje i u pseudoslova: k lepšímu rozezná
vání písmen dochází tehdy, když jsou prezen
1. Identifikace jednotlivých písmen slova. tována ve vyslovitelných pseudoslovech (např.
2. Identifikace slova. „mave“) než v pseudoslovech nevyslovitelných
(Cole, Rudnický, Zue & Reddy, 1980).
Avšak myšlenka, že identifikace písmen musí
být ukončena dříve, než může začít identifika Interaktivní aktivační model
ce slova, je patrně chybná. Uvažme například McClelland a Rumelhart (1981) předložili vliv
efekt nadřazenosti slov (Reicher, 1969). Na velmi ný interaktivní aktivační model zrakového roz
krátkou dobu je prezentován řetězec písmen poznávání slov. Základní předpoklady tohoto
a poté se na jeho místě objeví řetězec masko modelu lze shrnout takto: „Zrakové rozpozná
vacích znaků. Úkolem pokusných osob je roz- vání slov zahrnuje proces vzájemného splňo
vání požadavků a omezení mezi zdola přichá
zející informací o rysech přítomných ve slově
OBRÁZEK 11.7 a shora přicházející informací o identitě slov
a písmen“ (Ellis & Humpreys, 1999, s. 315). Ná
sledující odstavce podávají podrobnější výčet
teoretických předpokladů (viz obr. 11.7).
• Existují rozpoznávací jednotky na třech

úrovních: spodní úroveň rysů, střední úro
veň písmen a vrchní úroveň slov.
• Když je u písmene zjištěna přítomnost urči
tého rysu (např. svislá čárka na pravé straně
písmene), je posílena aktivace uzlů všech pís
men, které tento rys obsahují (např. H, M,
N), a všechny ostatní uzly písmen jsou inhi-
PSANÉ SLOVO
bovány.
inh. = inhibiční procesy • K identifikaci písmen dochází na úrovni
exc. = excitační procesy
písmen. Když je identifikováno písmeno
Interaktivní aktivační model vizuálního rozpoznávání slov na určitém místě ve slově, zvýší se míra ak
McClellanda a Rumelharta (1981). Upraveno podle Ellise tivace všech čtyřpísmenných slovních jed
(1984)- notek, které na příslušném místě obsahují
vnímán! řeči a čtení 395

dané písmeno, a ostatní slovní jednotky Existují ovšem doklady o tom, že ve skuteč
jsou inhibovány. nosti je kódování založeno na relativní pozici
• Slova jsou rozpoznávána na úrovni slov. Ak písmen a ne na jejich přesném umístění. Na
tivované slovní jednotky zvyšují míru akti příklad Ellis a Humpreys (1999) poukázali na
vace těch uzlů na úrovni písmen, které od to, že následující řetězce písmen jsou při krát
povídají písmenům daného slova (např. kodobé prezentaci často přečteny chybně:
aktivace slova „psát“ zvýší aktivaci jednotek
11 „p“, „s“, „á“ a „ť na úrovni písmen), a inhi- KATOLOGIE
bují uzly ostatních písmen. PSYCHEDRA
• Na každé úrovni systému vede aktivace jed
né jednotky k potlačení či inhibici s ní sou V rámci interaktivního aktivačního modelu je
těžících jednotek. obtížné vysvětlit, jak dojde k chybnému pře
čtení těchto slov jako „KATEDRA PSYCHO
Datově řízené, vzestupné procesy vycházejí LOGIE“. Experimentální důkazy o závažnos
z psané podoby slova a prostřednictvím akti ti relativní pozice slov předložili McClelland
vace a inhibice postupují od úrovně rysů přes a Mozer (1986). Zjistili, že páry slov jako LINK
úroveň písmen až k úrovni slov. Procesy se a MINE jsou někdy chybně čteny jako LINE
stupné se podílejí na aktivačních a inhibičních a MINK.
signálech směřujících z úrovně slov na úroveň Model předložený Rumelhartem a McClellan-
písmen. K efektu výhody slov dochází v dů dem (1981) má některá omezení. Největším
sledku vlivů z úrovně slov na úroveň písmen. z nich je jistě to, že model je navržen pouze
Je například prezentováno slovo „psát“ a účast pro vysvětlení čtení čtyřpísmenných slov za
níci experimentu jsou tázáni, zda třetí písme psaných velkými písmeny, i když by ho patrně
no bylo á nebo ý. Je-li na úrovni slov aktivován bylo možné použít i pro delší slova.
uzel „psát“, zvýší se aktivace uzlu „á“ na úrov Frekventovaná či obvyklá slova jsou rozpo
ni písmen a aktivace uzlu „ý“ se sníží. znávána rychleji než slova málo frekventova
Jak se dá vysvětlit efekt výhody u vyslovitelných ná a neobvyklá. To lze vysvětlit jednak tím, že
pseudoslov? Psaná podoba takových pseudoslov mezi uzly písmen a slov se u frekventovaných
se bude obvykle překrývat s podobou řady sku slov tvoří silnější spoje, jednak tím, že frekven
tečných slov. Toto překrývání může vést k vyšší tovaná slova mají vyšší klidovou úroveň aktiva
aktivaci písmen prezentovaných v rámci vyslo ce. Z toho vyplývá, že pro frekventovaná slova
vitelných pseudoslov a tak k jejich zvýhodnění. by měl být efekt výhody slov silnější v důsled
ku aktivace shora z úrovně slov na úroveň pís
Zhodnocení men. Efekt je ale stejně silný u vysoce i níz
Model interaktivní aktivace měl velký vliv. Po ce frekventovaných slov (Gunther, Gfoerer
skytuje zajímavý příklad toho, jak lze aplikovat & Weiss, 1984).
konekcionistický systém (viz kap. i) na zrako Model navržený McClellandem a Rumelhar
vé rozpoznání slov. Vysvětluje řadu jevů včetně tem (1981) předpokládá, že lexikální vybavová
efektu výhody slov a vyslovitelných pseudoslov. ní je determinováno zrakovou informací. Toto
Podle modelu jsou písmena kódována s ohle téma je ale předmětem sporů. Frost (1988) tvr
dem na přesné umístění ve zrakovém poli. dí, že před lexikálním vybavováním je téměř
396
vždy využíváno fenologické kódování (viz další Mluvčí to patrně bude považovat za jednodu
části této kapitoly). chou úlohu, ale ve skutečnosti jsou zde určité
komplikace. Jak mluvčí například ví, že „b“ ve
Modifikace modelu slově „comb“ se nevyslovuje a že „pint“ se ne
Původní interaktivní aktivační model předpo rýmuje s „hint“? Lze předpokládat, že dlouho
vídal přesnost rozpoznávání slov, ale nedoká dobá paměť ukládá informaci o tom, jak se ta
zal předvídat rychlost čtení slov. Toto omezení to slova vyslovují. To ovšem nevysvětluje, jak se
se pokusili odstranit Grainger a Segui (1990) vyslovují pseudoslova jako „mantiness“ a „fass“, 11
a Jacobs a Grainger (1992). Model upravili tak, poněvadž o těch žádná informace v paměti být
že reagoval v okamžiku, kdy aktivace na úrov nemůže. Možná se pseudoslova vyslovují pod
ni slov dosáhla proměnlivého aktivačního pra le analogie se skutečnými slovy (např. „fass“ se
hu. S touto úpravou simulovali Jacobs a Grain vyslovuje tak, aby se rýmovalo s „mass“). Jiná
ger (1992) trvání detekce slov. Grainger a Segui možnost je, že výslovnost pseudoslov se vytváří
(1990) předpokládali, že vysoce frekventovaná podle pravidel, která řídí konverzi řetězců pís
slova mají nižší aktivační práh než slova má men do zvuků.
lo frekventovaná. Soustředili se zejména na Tento popis čtení jednotlivých slov je příliš
časy potřebné pro detekci málo frekventova zjednodušený. Studie dospělých pacientů tr
ných slov, která se píší podobně jako jiná, vy pících poruchami čtení v důsledku poškození
soce frekventovaná slova (např. „blur“ versus mozku naznačují, že čtení může být narušeno
„blue“). Autoři předpovídali (a také zjistili), různými způsoby v závislosti na tom, které čás
že detekce těchto slov byla zpomalená, patrně ti kognitivního systému jsou poškozeny. Někte
proto, že nesprávné slovo s vysokou frekven ré hlavní výsledky přístupu kognitivní neuro-
cí inhibovalo aktivaci správného slova s nízkou psychologie probíráme v následujícím oddíle.
frekvencí.
McClelland (1993) upozornil na to, že původ Kognitivní neuropsychologie
ní interaktivní aktivační model byl determi Některé procesy a struktury, jež se mohou po
nistický, tedy že stejný vstup vždy vedl ke stej dílet na čtení, jsou zachyceny na obrázku 11.8.
nému výstupu. To je v rozporu s průběhem Ellis a Young (1988) tyto komponenty identifi
čtení u lidí, který je do jisté míry proměnlivý. kovali na základě studia získaných dyslexií (tj.
McClelland (1993) proto vyvinul verzi mode poruch čtení způsobených narušením mozku
lu zahrnující proměnlivé či stochastické pro u dospělých, kteří předtím četli dobře). Zde se
cesy. To dovolilo v modelu simulovat rozložení budeme věnovat jen vybraným aspektům neu-
odpovědí lidí v různých typech úloh na rozpo ropsychologického přístupu ke čtení.
znávání slov. Nej důležitější informací obsaženou na obráz
ku 11.8 je to, že psané slovo a řeč jsou propo
DRÁHY OD PÍSMEN KE ZVUKU jeny třemi různými drahami. Všechny tři za
čínají u zrakově-analytického systému, který
Dejme tomu, že požádáme anglického mluvčí má za úkol identifikovat a seskupovat písme
ho o přečtení tohoto sledu slov a pseudoslov: na v psaných slovech. Následující odstavce pro
bírají postupně všechny tři možné dráhy mezi
CAT FOG COMB PINT MANTINESS FASS písmem a mluvenými slovy.
vnImání řeči a čten! 397

Dráha č. i (grafém-fonémická konverze) ných, ale pouze 41 ze 130 nepravidelných slov.
Dráha č. i se od dalších liší v tom, že využívá Ještě nápadnější nálezy učinili Bub, Cancellie-
grafém-fonémické konverze. Tento proces mů re a Kertesz (1985). Jejich pacientka M. P. vy
žeme chápat jako postupné vytváření výslov kazovala devadesátiprocentní úspěšnost při
nosti neznámých slov a pseudoslov, a to překlá čtení frekventovaných i neobvyklých pravidel
dáním písmen a jejich skupin do zvuků podle ných slov. Frekventovaná nepravidelná slova si
určitých pravidel. Ovšem ne každý s tímto po ce četla správně asi v 80 % případů, ale u ne
11 hledem souhlasí. Kayová a Marcel (1981) tvrdí, obvyklých nepravidelných slov měla úspěšnost
že neznámá slova a pseudoslova se ve skuteč pouze 40 %.
nosti vyslovují podle analogie se známými slo Nálezy u pacientů s povrchovou dyslexií nazna
vy. Tito autoři zjistili, že normální čtenáři ně čují, že se tito pacienti výrazně (ale ne výhrad
kdy upravují výslovnost pseudoslov tak, aby se ně) spoléhají na dráhu č. 1. Kdyby všechna slo
rýmovala se skutečnými slovy, jež byla prezen va byla čtena podle pravidel grafém-fonémické
tována dříve. Například pseudoslovo „raste“ konverze, byla by chybně vyslovována všechna
angličtí mluvčí obvykle vysloví tak, aby se rý nepravidelná slova, a k tomu nedochází. Paci
movalo s „taste“ /tejst/, ale pokud je předtím enti s povrchovou dyslexií patrně mají určitý
prezentováno slovo „caste“ /kast/, bude „raste“ přístup i k jiným drahám, i když jsou těžce po
častěji vyslovováno tak, že se rýmuje s „mast“ škozeny.
/mast/. Je rovněž pravda, že lidé s povrchovou dysle
Jakou výslovnost slov a pseudoslov bychom xií vykazují značně různorodé poruchy, jež je
očekávali od pacienta, který by měl mozek na vedly k přijetí strategie užívání grafém-foné
rušený tak, že by mohl používat pouze dráhu mické konverze. Například pacient J. C. neměl
č. 1? Využívání grafém-fonémické konverze by problémy s porozuměním slovům, jež dovedl
mělo dovolit správnou výslovnost slov, která se správně vyslovit, zatímco M. P. často slovům,
píší podle obvyklých pravidel, ale nikoliv slov která uměla vyslovit, nerozuměla. Vymezovat
nepravidelných. Když se na (anglické) nepravi „povrchovou dyslexií“ jako zvláštní syndrom
delné slovo „pint“ /pajnt/ aplikují pravidla gra tedy patrně nebude příliš užitečné.
fém-fonémické konverze, mělo by být vyslovo
váno tak, aby se rýmovalo s „hint“ /hint/; to se Dráha č. 2 (lexikon plus sémantický systém)
označuje jako regularizace. Pravidla grafém- Dráha č. 2 je hlavní drahou využívanou dospě
-fonémické konverze lze použít i pro výslov lými čtenáři.92 Opírá se o to, že ve vizuálním
nost pseudoslov. vstupním lexikonu jsou uloženy tisíce zná
Marshall a Newcombeová (1973) označili pa mých slov. Zraková prezentace slova vede k ak
cienty, kteří se spoléhají především na dráhu tivaci ve vizuálním vstupním lexikonu. Násle
č. 1, za povrchové dyslektiky. Povrchová dyslexie duje zjištění významu v sémantickém systému
(surface dyslexia) je porucha, při níž mají paci a poté je možné slovo vyslovit (viz obr. 11.8).
enti problémy zejména se čtením nepravidel Jak najdeme pacienty, kteří využívají dráhu č. 2,
ných slov. Pacient J. C. trpící touto poruchou ale ne č. 1? Neporušený vizuální vstupní lexi
dokázal přečíst správně 67 ze 130 pravidel 91 kon znamená, že by neměli mít problémy s vy-
91 To platí pro angličtinu, ale nemusí to tak být vjazycích s pravidelnějším pravopisem, jako je čeština (pozn. překl.).
398
slovováním známých slov. Ale jejich neschop porucha, při které mají lidé problémy zejména
nost používat grafém-fonémickou konverzi by se čtením neznámých slov a pseudoslov. Prv
měla vést k tomu, že pro ně bude velmi obtížné ní systematicky sledovaný případ fenologic
vyslovovat neznámá slova nebo pseudoslova. ké dyslexie byl zaznamenán u pacienta R. G.
Pacienti s fonologickou dyslexií tomuto obrazu (Beauvois & Dérouesné, 1979). V jednom ex
vcelku dobře odpovídají. Fonologická dyslexie je perimentu se 40 slovy a 40 pseudoslovy pře-
OBRÁZEK 11.8
11
PSANÉ SLOVO
Některé procesy účastnící se čtení. Upraveno podle Ellise a Younga (1988).

četl pacient správně všechna skutečná slova, pro ni nic neznamenají. Byla zcela neschopná
ale jen 10% pseudoslov. Pattersonová (1982) přiřadit jména zvířat k obrázkům, i když je bez
publikovala podobné výsledky. Vykazoval je velkých problémů přečetla. Tyto nálezy jsou
pacient A. M., který měl problémy se čtením konzistentní s myšlenkou, že W. L. P. při čtení
funkčních slov (např. s, jestli, ale), avšak obsa obchází sémantický systém. Je ovšem možné,
hová slova (podstatná a přídavná jména, slove že ke zpracování v sémantickém systému do
sa) četl velmi dobře. Tento pacient dokázal bez chází, ale nelze ho využít v úkolech, které paci
11 chybně přečíst pouze 8 % pseudoslov. entka dostávala.
Hluboká dyslexie je porucha, kdy je zvláště na
rušeno čtení neznámých slov a dochází při ní Zhodnocení modelu dvou (či tří) drah
i k sémantickým chybám (např. „loď“ je čteno Uvedený přístup ke čtení lze považovat za mo
jako „člun“). Je závažnější a tajemnější než fo del tří drah. Ale protože základní distinkcí je
nologická dyslexie. Pacienti s hlubokou dys- tu rozdíl mezi čtením založeným na přístupu
lexií mají velké obtíže se čtením neznámých k lexikonu a čtením podle korespondencí pís-
slovy a pseudoslov, což znamená, že patrně meno-zvuk, označuje se tento model jako mo
nedokážou efektivně využívat grafém-foné del dvou drah. Poskytuje poměrně dobré vy
mickou konverzi. Lidé s hlubokou dyslexií ta světlení normálního a narušeného čtení.
ké dělají významové chyby, při nichž je mís Coltheart et al. (1993) předložili komputační
to napsaného slova přečteno slovo významově model dvou drah volně založený na procesech
spřízněné. Pacienti s touto poruchou využívají a strukturách popsaných na obrázku 11.8. Sou
hlavně dráhu č. 2, ale narušení sémantického středili se na nelexikální čtení odpovídající drá
systému nebo jeho narušené propojení s vizu ze č. 1. Komputační model si osvojoval pravidla
álním vstupním lexikonem vede k chybám při konverze grafémů na hlásky; pravidla byla za
jejím využívání. ložena na počáteční cvičné množině slov. Poté
byla aplikována na nové řetězce písmen.
Dráha č. 3 (pouze lexikon) Coltheart et al. (1993) svůj komputační model
Dráha č. 3 se podobá dráze č. 2 v tom, že využí trénovali na množině 2897 slov. Pak testova
vá vizuálního vstupního a řečového výstupní li, jak model čte různá pseudoslova, na nichž
ho lexikonu. Obchází ovšem sémantický sys nebyl trénován. Dosahoval devadesátiprocent
tém, takže napsaná slova jsou sice přečtena, ní úspěšnosti, což se téměř shoduje s úspěš
ale člověk jim nerozumí. Jinak jsou očekává ností 91,5%, kterou vykazují lidé.
ní týkající se výkonu lidí, kteří užívají dráhu Coltheart et al. (1993) ve svém modelu neim-
č. 3, stejná jako pro pacienty užívající dráhu č. 2: plementovali lexikální dráhu čtení. Navrhli ale,
známá pravidelná a nepravidelná slova by mě že upravená verze McClellandova a Rumelhar-
la být vyslovována správně, pseudoslova niko tova (1981) interaktivního aktivačního modelu
liv (viz obr. 11.8). (probraného výše) by mohla vysvětlovat zrako
Schwartzová, Saffranová a Marin (1980) publi vé rozpoznávání slov a Dellův (1986) model ší
kovali případ pacientky W. L. P., dvaašedesáti- řící se aktivace (viz kap. 13) by se dal použít pro
leté ženy se stařeckou demencí. Pacientka do produkci mluvených slov.
kázala poměrně dobře číst známá pravidelná Podle modelu dvou drah využívají normál
a nepravidelná slova, ale často dávala najevo, že ní čtenáři u známých slov obou drah, ovšem
400
přímá (lexikální) dráha je obvykle mnohem toho hraje zpracování fonologické informace
rychlejší. Původně se rovněž předpokládalo, (zásadní u nepřímé dráhy) při vyslovování má
že dvě dráhy čtení jsou nezávislé. Ne všech lo frekventovaných slov velkou roli a způsobu
ny dostupné nálezy se s tímto předpokladem je efekt pravidelnosti.
shodují. Například podle modelu jsou pseu- Pugh et al. (1997) replikovali výsledky Seiden-
doslova čtena prostřednictvím grafém-foné- berga et al. (1984) pomocí úlohy detekce slo
mických korespondencí bez využití lexikonu. va (namísto úlohy vyslovování). Získali také
Glushko (1979) tento předpoklad zkoumal pomocí fMRI doklady o tom, že při zpracová 11
tak, že srovnával rychlost vyslovení u dvou ní fonologické informace je aktivní spodní část
typů pseudoslov: 1. pseudoslova, jejichž sou frontálního závitu. Zajímavé je zejména to,
sední slova jsou nepravidelná (sousední slo že účastníci experimentu, u kterých byl zjiš
va jsou ta, jejichž psaná podoba se dá odvodit těn efekt pomalejší výslovnosti nepravidelných
změnou, vynechávkou či přidáním jediného slov, vykazovali při zpracování fonologické in
písmene ve slově původním; například „há formace oproti ostatním účastníkům vyšší mí
ve“ /hev/ je nepravidelným sousedním slo ru aktivace v pravé hemisfére. To ukazuje, že
vem pro slovo „mave“ /mejv/, zatímco „sa efekt pravidelnosti souvisí se zpracováním fo
vé“ /sejv/ a „gave“ /gejv/ jsou sousední slova nologické informace, a osvětluje to úlohu ně
pravidelná); 2. pseudoslova, která mají pouze kterých oblastí mozku při fenologických proce
pravidelná sousední slova. Pseudoslova prv sech.
ního typu byla čtena pomaleji, takže se zdá,
že lexikální dráha může ovlivňovat dráhu mi- Konekcionistické přístupy
molexikální. Modely založené na dvou drahách předpoklá
Další doklady o tom, že pseudoslova nejsou dají, že pro vyslovování nepravidelných slov
vždy vyslovována podle grafém-fonémických a pseudoslov se používají různé mechanismy.
korespondencí, publikovali Kayová a Marcel Plaut et al. (1996) ve svém konekcionistickém
(1981) ve studii zmíněné výše. Zjistili, že vy modelu zvolili jiné východisko. Jejich přístup
slovování pseudoslov bylo ovlivněno, když jim
přecházela nepravidelná slova (např. „caste“ nepřijímá předpoklad dvou zvláštních mechanis
ovlivňující výslovnost „raste“). mů pro vyslovování pseudoslov a výjimečných [ne
Jednoduché verze modelu dvou drah předpoví pravidelných] slov. Místo toho je veškerá znalost
dají, že čtení známých slov by nemělo být ovliv systému o korespondencích mezi psaním a zvu
něno pravidelností jejich pravopisu. Obvykle kem používána při vyslovování všech typů řetězců
jsou ale nepravidelná slova čtena pomaleji než písmen [slov i pseudoslov]. Konflikty mezi možný
pravidelná (viz Harley, 1995). Seidenberg, Wa- mi alternativními výslovnostmi se řeší [...] v rámci
tersová, Barnesová a Tanenhaus (1984) našli kooperativních a kompetitivních interakcí založe
tento efekt pravidelnosti u málo frekventova ných na tom, jak se řetězec písmen má vůči všem
ných slov, ale ne u slov s vyšší frekvencí. Ty známým slovům a jejich výslovnostem.
to nálezy lze vysvětlit předpokladem, že přímá
dráha je u málo frekventovaných slov poma Plaut et al. (1996) tedy předpokládají, že vyslo
lá, a tak jsou tato slova více ovlivněna nepří vování slov a pseudoslov je zajišťováno vysoce
mou, grafém-fonémickou drahou. V důsledku interaktivním systémem.

Oba uvedené přístupy ke čtení lze dobře srov
nat, když se soustředíme na distinkci mezi
pravidelností a konzistencí. Teoretikové zastá
vající model dvou drah dělí slova na pravidel
ná a nepravidelná, přičemž pravidelná slova
lze správně vyslovit za použití pravidel, zatím
co nepravidelná slova pravidlům nepodléha
jí. Pravidelná slova jsou obvykle čtena rychle
ji. Naproti tomu Plaut et al. (1996) tvrdí, že
slova se liší v konzistenci, tedy v tom, nakolik
se jejich výslovnost shoduje s výslovností po
dobně psaných slov. Vysoce konzistentní slova
lze obvykle přečíst rychleji a přesněji než slo Architektura konekcionistického přístupu ke čtení podle Plauta
va nekonzistentní, poněvadž jejich správnou et al. (1996). Copyright © 1986 American Psychological As
sociation. Otištěno se svolením.
výslovnost podporuje větší suma vědomostí.
Konzistence předpovídá rychlost vyslovování
čtených slov lépe než pravidelnost (např. Glu 1. Inkonzistentní slova byla čtena pomaleji
shko, 1979). než konzistentní.
Plaut et al. (1996) zkoušeli různé simulace za 2. Zřídkavá slova byla čtena pomaleji než
ložené na dvou základních předpokladech: častá.
3. Docházelo k interakci mezi frekvencí slova
1. Výslovnost slova nebo pseudoslova je silně a konzistencí; vlivy konzistence byly mno
ovlivněna konzistencí, jež vychází z výslov hem silnější u málo frekventovaných slov.
nosti podobně psaných slov. 4. Síť četla 90% slov „správně“, což je srovna
2. Frekventovaná nebo obvyklá slova mají na telné s dospělými čtenáři. Tento výsledek je
výslovnost silnější vliv než slova zřídkavá: obzvlášť pozoruhodný, neboť síť nebyla pří
s frekventovanými slovy se setkáváme častě mo trénována na pseudoslovech.
ji, a proto více přispívají ke změnám v síti.
Simulace nebrala v úvahu sémantickou infor
Úspěšná simulace byla založena na architektu maci. Plaut et al. (1996) ovšem píší, že „v té
ře, která je zachycena na obrázku 11.9 (o skry míře, v jaké si sémantická dráha sama osvoji
tých jednotkách se zmiňuje kap. 1). Síť se učí la schopnost odvodit význam a výslovnost slo
správně vyslovovat slova tak, že se vyvíjejí spo va, poskytuje tato dráha dodatečnou aktivaci
je mezi kombinacemi písmen (grafémické jed fonémickým jednotkám a tak podporuje jejich
notky) a odpovídajícími hláskami (fonémické správnou aktivaci“. Autoři rozšířili svůj síťový
jednotky). Síť založená na této architektuře se model tak, aby zahrnoval sémantickou infor
učila s pomocí zpětného šíření, při němž se vý maci, a začlenili do něj předpoklad, že séman
stupy systému srovnávají se správnými výstu tická informace má větší vliv na frekventovaná
py. Síť byla cvičena na množině 2998 slov. Na slova. Tato síť se naučila číst pravidelná a výji
konci tréninku byly výkony sítě srovnatelné mečná slova mnohem rychleji než síť postráda
s výkony dospělých čtenářů: jící sémantickou komponentu.
402
Povrchová dyslexie a fenologická dyslexie • Podobné vzorce aktivace reprezentují po
Plaut et al. (1996, s. 95) využili myšlenku, že dobná slova v sémantických a fenologic
se procesu čtení účastní sémantická informa kých doménách.
ce, k vytvoření své teorie povrchové dyslexie: • Učení proměňuje sílu spojů mezi psanou
„Částečná sémantická podpora při vyslovování podobou slov a významy.
čtených slov zbavuje fenologickou dráhu nut • Počáteční vzorec sémantické aktivity vytvá
nosti zvládnout všechna slova, a když je pak ta řený při vizuální prezentaci slova se promě
to opora eliminována v důsledku mozkového ňuje tak, že se blíží vzorci nejbližšího zná 11
poškození, vyvstává klinický obraz povrchové mého významu (nebo je jím přitahován): to
dyslexie.“ je známo jako působení atraktorů.
Plaut et al. (1996) tuto teorii testovali tak, že • Sémantické reprezentace většiny dobře před
vytvářeli v síti „léze“, které oslabovaly nebo stavitelných slov obsahují mnohem větší
eliminovaly sémantickou oporu. Výkon sítě množství rysů než reprezentace špatně před
při čtení byl velmi dobrý u pravidelných slov stavitelných slov.
všech frekvencí a u pseudoslov, horší u frek
ventovaných nepravidelných slov a nej horší Plaut a Shallice (1993) studovali důsledky po
u nepravidelných a neobvyklých slov, což se škození sítě. Zjistili, že je možné simulovat té
shoduje s nálezy u lidí postižených povrcho měř všechny hlavní symptomy hluboké dysle
vou dyslexií. xie. Jediný významný symptom, který nebyl při
Teorii dále podporují studie pacientů trpících poškození konekcionistické sítě replikován,
Alzheimerovou chorobou, která se vyznačuje pro bylo narušené psaní.
gresivní demencí, tj. ztrátou duševních schop Teorie Plauta a Shallice (1993) je úspěšná ve
ností. Tito pacienti obvykle čtou podobně jako dvou hlavních ohledech. Za prvé předpovídá
lidé s povrchovou dyslexií a závažnost poruchy přes deset symptomů hluboké dyslexie pouze
čtení koreluje s mírou deteriorace sémantic na základě několika teoretických předpokladů.
kého systému (Patterson, Graham & Hodges, Za druhé je explicitní; procesy probíhající v síti
1994). byly specifikovány před provedením simulací.
A co fenologická dyslexie? Plaut et al. (1996,
Zhodnocení
s. 99) se této poruše věnovali jen v obecné rovi
ně: „V případě úplné léze spojů mezi ortografií Konekcionistický přístup Plauta et al. (1996)
a fonologií by čtení pseudoslov nebylo možné. a Plauta a Shallice (1993) má řadu výhod opro
Léze v síti, která by závažně postihla fenolo ti tradičnímu přístupu dvou drah. 1) Zjevná
gickou dráhu, ale (relativně) ušetřila přínos sé provázanost mezi oběma drahami není pro
mantiky k fonologii, by replikovala základní blematická pro konekcionistický přístup, který
charakteristiku fonologické dyslexie.“ předpokládá, že zpracování informace je inter
aktivní. 2) Konekcionistický přístup (na rozdíl
Hluboká dyslexie od předpokladu dvou drah) nedělá ostrý rozdíl
Plaut a Shallice (1993) navrhli síť podobnou mezi pravidelnými a nepravidelnými slovy. To
těm, které později vytvořili Plaut et al. (1996), je výhoda, protože empirická zjištění nepodpo
za účelem porozumění hluboké dyslexií. Tato rují zřetelnou distinkci mezi těmito kategorie
síť má následující hlavní vlastnosti: mi a neexistuje shoda v tom, která slova patří
vnímání řeči a čtení

403
do které skupiny. 3) Empirické nálezy ukazují, Fonologická teorie čtení
že rychlost a přesnost vyslovování slov a pseu Podle modelu dvou drah je čtení u normálních
doslov závisí spíše na konzistenci než na pra jedinců málo ovlivněno fenologickým kódová
videlnosti. 4) Plaut et al. (1996) správně před ním. To proto, že čtení nepřímou cestou (gra-
pověděli, že poškození sémantického systému fém-fonémická konverze) je mnohem poma
může ovlivnit čtení u povrchových dyslektiků. lejší než přímé čtení. Frost (1998) soudí, že
Naproti tomu „teorie dvou drah, které zahrnují fenologické kódování je při čtení mnohem dů
11 nesémantickou lexikální dráhu (např. [...] Colt ležitější, než předpokládají modely dvou drah.
heart et al., 1993), předpovídají, že selektivní Frost (1998, s. 76) předložil fonologický model
poškození sémantického systému by nemělo čtení založený na následujícím předpokladu:
mít vliv na přesnost čtení“ (Plaut et al., 1996,
s. 102). Fonologická reprezentace je nezbytný produkt
Přes svou úspěšnost má konekcionistický mo zpracování napsaných slov, i když explicitní vyslo
del Plauta et al. (1996) různá omezení. Za pr veníjejich fenologické struktury není nutné. Silný
vé, jak Plaut et al. (1996, s. 108) přiznávají, „po fonologický model tedy předpokládá, že zpracová
vaha zpracování informace v rámci sémantické ní fenologické informace bude mandatomí [povin
dráhy byla charakterizována jen velmi zhruba“. né], možná i automatické.
Za druhé byly modely testovány pouze s jedno
slabičnými slovy a musí být ověřeny na více- Z fenologického modelu vyplývají dvě předpo
slabičných slovech. Za třetí přístup podává jen vědi, které jsou patrně neslučitelné s modelem
rámcové vysvětlení některých klíčových otázek, dvou drah:
jako například povahy fenologické dyslexie. Za
čtvrté, jak uvádějí Ellis a Humphreys (1999, 1. Fonologická kódování bude probíhat i v pří
s. 340), „empirická zjištění naznačují, že [...] padě, že má negativní vliv na výkon.
krátká slova mohou být zpracovávána bez vy 2. Některé aspekty fenologického kódování
užití sekvenčního zpracování písmen, [...] tak probíhají při vizuální prezentaci slova vel
že validita sekvenčního čtecího mechanismu mi rychle.
by mohla být zpochybněna“. Za páté píší Ellis
a Humphreys (1999, s. 537): Tzelgov et al. (1996) publikovali studii, která
podporuje správnost první předpovědi. Studie
Plaut et al. se domnívají, že jejich druhá dráha je byla založena na Stroopově efektu (popsaném
v podstatě sémantická; nepokusili se ovšem jakým výše), při kterém dochází ke zpomalenému po
koliv vhodným způsobem reprezentovat sémantic jmenovávání barev, jimiž jsou vytištěna slova,
ké znalosti. [...] Lze tedy stejně tak tvrdit, že tato pokud tato slova označují jiné barvy. Účastníky
dráha je lexikální, nikoliv sémantická, a že při vy studie byli bilingvní mluvčí angličtiny a hebrej
tváření lézív modelu simulujífungování nelexikál- štiny a v klíčové experimentální podmínce měli
ní dráhy izolované od lexikálních procesů čtení - za úkol pojmenovávat barvy pseudoslov v jed
což odpovídá argumentům použitým v teoriích nom z uvedených jazyků. Každé pseudoslovo
dvou drah. bylo v psané podobě neobvyklé, ale vyslovovalo
se jako označení barvy v opačném jazyce. Tzel
gov et al. (1996) u těchto slov demonstrovali
404
silný Stroopův efekt. Pokusné osoby tedy pro Shrnutí oddílu
váděly fonologické kódování slov, i když to by Stále panují určité teoretické spory o tom, ja
lo nevýhodné. ké procesy se účastní čtení jednotlivých slov.
Studii, která podporuj e druhou předpověď, před Do značné míry je to proto, že velká část rele
ložili Berentová a Perfetti (1995). Použili techni vantních zjištění je nejednoznačná. Tato nejed
ku zpětného maskování, jež probíhala v násle noznačnost má dvě hlavní příčiny. Za prvé zá
dujících krocích: 1) Na velmi krátkou dobu bylo visejí získané výsledky na použitých metodách.
prezentováno cílové slovo. 2) Cílové slovo by Jak například upozorňuje Harley (1995, s. 82):
lo maskováno, tj. bylo místo něj prezentováno „Úlohy detekce slova a vyslovování ne vždy ve
pseudoslovo, opět na velmi krátkou dobu. 3) By dou ke stejným výsledkům; [...] rozdíly patrně
ly prezentovány maskovací znaky. 4) Účastníci vznikají proto, že zatímco čas do vyslovení je re
zapsali, co viděli. Hlavní sledovanou proměn lativně čistým měřítkem trvání automatického
nou bylo poměrné množství případů, v nichž přístupu k lexikonu, úloha detekce slova může
lidé zaregistrovali cílové slovo. Studie přinesla do významné míry odrážet pozomostní proce
důležitý výsledek, totiž že množství rozpozna sy.“ Za druhé měří úlohy vyslovování a detekce
ných slov bylo vyšší tehdy, když se jim maskují slov celkovou dobu trvání série určitých operací,
cí pseudoslova podobala. Z toho vyplývá, že zá avšak neposkytují žádnou informaci o tom, o ja
kladní fonologické kódování může proběhnout ké operace se jedná. Jak navrhuje Frost (1998,
během 60 milisekund po prezentaci slova. s. 95), „místo toho, abychom stavěli experimen
tální kameru na cílovou čáru kognitivního dění,
Zhodnocení
měli bychom se pokoušet nafilmovat jeho prů
Existuje značná podpora pro základní předpo běh v reálném čase, krok za krokem“.
klad fenologického modelu, podle kterého při
zpracování psaných slov obvykle probíhá fono SHRNUTÍ KAPITOLY
logické kódování. Je doloženo, že fonologické
kódování probíhá i tehdy, když narušuje výkon. • Naslouchání řeči. Posluchači se musí vy
Vcelku lze říci, že k fenologickému kódování rovnat s problémy linearity, non-invarian-
dochází častěji a rychleji, než předpokládá mo ce a segmentace. Je doložena existence ka
del dvou drah. tegorické percepce řeči, avšak možná k ní
Na druhou stranu fonologický model nepodá dochází hlavně na vědomé úrovni. Zůstává
vá explicitní a detailní vysvětlení procesů účast otázkou, zda se vnímání řeči opírá o speci
nících se čtení. Navíc se zdá, že je adekvátnější ální modul. Studie fonémické rekonstrukce
pro čtení u zdravých lidí než u dyslektiků. Na naznačují, že kontextová informace může
příklad lidé s fenologickou dyslexií mají velké v rámci sestupných procesů ovlivnit vnímá
problémy s fenologickým kódováním, ale do ní řeči. Posluchači často a rychle využíva
sahují poměrně dobrých výkonů při čtení zná jí prozodická vodítka, ale mluvčí někdy ta
mých slov. To by bylo obtížné pochopit, kdyby to vodítka neposkytují. Na důležitou úlohu,
fonologické kódování mělo pro čtení zásadní kterou při vnímání řeči hraje odezírání ze
význam. Jak připouští Frost (1998, s. 93): „Ná rtů, poukazuje McGurkův efekt.
lezy, které [...] popírají silný fonologický model, • Teorie rozpoznávání slov. Podle motorické
pocházejí ze studia fonologické dyslexie.“ teorie vnímání řeči napodobují posluchači
vnímán! řeči a čtení 405

artikulační pohyby mluvčího, ovšem tak, že nedostatečně vysvětluje vliv vyšších kogni
to nemusí vést k měřitelné aktivitě v artiku- tivních procesů na trvání fixací.
lačním systému. Motorická teorie nedokáže • Identifikace slov. Podle interaktivního ak
vysvětlit percepci řeči u dětí a simultánních tivačního modelu se identifikace písmen
tlumočníků. Podle původní verze kohortové a rozpoznávání slov účastní vzestupné i se
teorie se na základě zvukové podoby začátku stupné procesy. Model je zkonstruován pou
slova tvoří počáteční kohorta, která se pak ze pro vysvětlení čtení čtyřpísmenných slov
11 redukuje na jediné slovo za použití další in zapisovaných velkými písmeny a vychází ze
formace o prezentovaném slově a o kontex silného předpokladu, že lexikální vybavová
tu. Kohortová teorie byla revidována, aby by ní je určeno zrakovou informací.
la pružnější a lépe odpovídala empirickým • Dráhy od písmen ke zvuku. Podle mode
zjištěním. Podle modelu TRACE při vnímá lu dvou drah existuje nepřímá dráha mezi
ní řeči interagují vzestupné a sestupné pro psaným slovem a zvukem, která je založena
cesy. Tento předpoklad je patrně nesprávný na grafém-fonémické konverzi, a dráha pří
a úloha pojmově řízených (sestupných) pro má, založená na lexikálním vybavování. Li
cesů je v modelu TRACE přeceněna. dé s povrchovou dyslexií mají zřejmě naru
• Kognitivní neuropsychologic. Pacienti s čis
šenou přímou dráhu, a tak využívají hlavně
tou slovní hluchotou mají poruchu řečového
dráhy nepřímé. Naproti tomu lidé s fenolo
vnímání v důsledku narušeného zpracová
gickou dyslexií mají narušenou nepřímou
ní fonémické informace v systému sluchové
dráhu a jsou odkázáni na dráhu přímou.
analýzy. Pacienti se slovní významovou hlu
Pacienti s hlubokou dyslexií se podobají li
chotou dokážou opakovat známá slova, aniž
dem s fenologickou dyslexií, ale dopouště
by rozuměli jejich významu, ale mají obtíže
jí se také sémantických chyb. Zdá se, že ně
s pseudoslovy. Pacienti se sluchovou fenolo
kteří pacienti využívají třetí dráhu, která je
gickou agnózií mají patrně narušenou drá
založena na lexikálním vybavování, ale ob
hu č. 3. Hluboká dysfázie může být důsled
chází sémantický systém. Přímé a nepřímé
kem narušení všech tří drah používaných
dráhy nejsou natolik nezávislé, jak předpo
při opakování mluvených slov, nebo může
kládali teoretikové zastávající model dvou
vznikat v důsledku poruchy zásobníku re
drah. Konekcionistické interaktivní modely
akcí.
• Základní procesy při čtení. Nejméně ruši dokážou simulovat čtení slov a pseudoslov
vý způsob studia čtení je zaznamenávání dospělými čtenáři a „léze“ v sítích mohou
očních pohybů. Podle modelu E-Z dochá napodobit čtení u lidí s povrchovou a hlubo
zí k přípravě dalšího očního pohybu, když kou dyslexií. Tyto modely ovšem nedokážou
je právě fixované slovo zpracováno pouze vysvětlit fenologickou dyslexií a podávají jen
částečně. Konec ověřování frekvence dané velmi hrubý obraz sémantického systému.
ho slova je signálem pro započetí přípravy Podle fenologické teorie hraje zpracování
očního pohybu a ukončení lexikálního vy fenologické informace při čtení zásadní ro
bavování je signálem pro přesun implicit li. Fonologická teorie by obtížně vysvětlova
ní pozornosti k dalšímu slovu. Tento model la fenologickou dyslexii.
406
DOPORUČENÁ ČETBA • Harley, T. A. (1995). The psychology oflangua-
• Ellis, R., Humphreys, G. W. (1999). Con- ge: From data to theory. Hove, UK: Psycholo
nectionist psychology. Hově, UK: Psychology gy Press. Základní procesy řečového vnímá
Press. Tato kniha obsahuje podrobné výkla ní a čtení jsou detailně popsány v kapitolách
dy významných konekcionistických modelu 2-4 této srozumitelně napsané knihy.
rozpoznávání slov. • Reichle, E. D., Pollatsek, A., Fisher, D. L„
• Garrod, S., Pickering, M. J. (1999). Lan- Rayner, K. (1998). Toward a model of eye 11
guage processing. Hově, UK: Psychology movement control in reading. Psychological
Press. Kapitoly 2-4 poskytují podrobný vý Review, 105,125-157. Článek probírá většinu
klad procesů účastnících se vnímání řeči dnes známých skutečností o úloze očních
a čtení. pohybů při čtení.

12. POROZUMENÍ JAZYKU
12
ÚVOD (gramatické) struktury každé věty, technicky

Základní procesy zúčastněné na počátečních označovaná jako parsing. Co přesně je grama
stadiích čtení a naslouchání řeči jsme probra tika? Týká se způsobů, jakými kombinujeme
li v předchozí kapitole. Na jejím konci jsme se slova a jejich části. Jak ovšem upozornil Alt-
dostali do bodu, kdy jsou identifikována jed mann (1997, s. 84), „[způsob, jakým jsou kom
notlivá slova. Hlavním cílem této kapitoly je binována slova,] má svou důležitost a význam
dokončit naše vysvětlení čtení a naslouchá jen do té míry, do jaké mluvčí i posluchač (pi
satel i čtenář) sdílejí nějaké společné znalosti
ní řeči. Budeme se zabývat způsoby, jimiž se
ohledně významnosti té či oné kombinace. Ty
zpracovávají fráze, věty a celé texty a jimiž do
to sdílené znalosti tvoří gramatiku“.
spíváme k porozumění.
Další složkou procesu porozumění je analýza
Zhruba řečeno se předchozí kapitola zabývala
významu věty. Je důležité si uvědomit, že za
těmi aspekty zpracování jazyka, které se u čte
mýšlený význam věty se nemusí shodovat s vý
ní a naslouchání liší. Naproti tomu procesy vyš
znamem doslovným. Studium zamýšleného
ších úrovní účastnící se porozumění jsou ob
významu je známo jako pragmatika. Doslovný
vykle podobné, ať už textu nasloucháme nebo
význam se nekryje s významem zamýšleným
ho čteme. Existuje mnohem více výzkumů po
například v rétorických figurách, jako je ironie,
rozumění čtenému textu než mluvené řeči, pro
sarkasmus a eufemismus. Některé záležitosti
to se soustředíme především na čtení. Obvykle
související s pragmatikou probereme dále v té
však lze předpokládat, že co platí pro čtení, pla
to kapitole.
tí rovněž pro naslouchání řeči. Významnějšími
Vztah mezi syntaktickou a sémantickou analý
rozdíly mezi čtením a nasloucháním se bude
zou je předmětem sporů. Jedna možnost je, že
me zabývat na místech, kde se s nimi setkáme.
syntaktická analýza obecně předchází analýzu
sémantickou (a ovlivňuje ji); je rovněž možné,
ZPRACOVÁNÍ VĚT
že sémantická analýza obvykle probíhá před
Při porozumění větám existují dvě hlavní úrov syntaktickou analýzou; a další možnost je ta,
ně analýzy. Jednak je to analýza syntaktické že syntaktická a sémantická analýza probíha-
408
jí současně. Existuje také názor, že syntax a sé značné. Proč tomu tak je? Procesy při parsingu
mantika jsou velmi úzce propojeny a mají se probíhají velmi rychle, a tak je obtížné je stu
k sobě spíše jako ruka k rukavici (Altmann, dovat. Sledování problémů, které mají čtenáři
osobní sdělení). K těmto problémům se dosta s víceznačnými větami, může poskytnout infor
neme vzápětí. mace o procesech probíhajících při parsingu. Je
možné, že některé procesy zapojené do zpra
Gramatika a syntax cování víceznačných vět se liší od procesů pro
V každém jazyce lze sestrojit nekonečné množ bíhajících při zpracování vět jednoznačných, 12
ství vět, nicméně tyto věty jsou různými způ avšak nejsou pro to žádné jasné doklady.
soby systematicky organizovány. Lingvisté ja Existuje významný rozdíl mezi sériovými a pa
ko Chomsky (1957,1959) vytvářejí pravidla, jež ralelními teoriemi zpracování vět (viz Picke
mají tuto produktivitu a pravidelnost v jazyce ring, 1999). Podle sériových teorií je na po
vysvětlit. Soubor takových pravidel se obecně čátku vybrána jedna syntaktická analýza věty,
nazývá gramatika. V ideálním případě by gra a pokud se tato analýza později ukáže jako ne
matika měla být schopna generovat všechny možná, je vybrána další atd. Naproti tomu pa
přípustné věty daného jazyka a současně za ralelní teorie předpokládají, že v úvahu se bere
mítat všechny věty nepřípustné. Harris (1990) vícero syntaktických analýz současně.
například upozornil, že naše znalost gramati S rozdílem mezi sériovostí a paralelností dále
ky nám dovoluje spolehlivě rozeznat, že věta souvisí distinkce mezi modularitou a interakti-
„Matěje je vidět z okna“ je gramaticky správná, vitou: „Možné modely sahají od vysoce modu
zatímco podobná věta „Matěje je zahlédnout lárních architektur - ve kterých lexikální pří
z okna“ správná není. stup vždy předchází parsingu a ten pak vždy
předchází sémantickému zpracování [...]- k pl
Parsing ně interaktivním modelům, jež předpokládají
Mohlo by se zdát, že připisování gramatické jediný proces bez rozdílu kombinující lexikál
struktury větám (neboli parsing) bude vcelku ní, syntaktické a sémantické znalosti a znalosti
snadné. Avšak existuje řada vět (např. „They are o světě“ (Crocker, 1999, s. 216). Podle očekává
cooking apples“), které působí problémy, proto ní jsou tedy sériové teorie téměř vždy modulár
že jejich gramatická struktura je víceznačná. ní, zatímco paralelní teorie jsou interaktivní.
Některé věty jsou syntakticky víceznačné na Existuje řada verzí každého typu teorií. Jak na
globální úrovni; v tom případě má celá věta dvě příklad píše Pickering (1999, s. 127), „paralelní
či více možných interpretací. Například „They modely se liší [...] tím, kolik analýz je zároveň
are cooking apples“ je víceznačná věta, protože bráno v úvahu, jaký způsob řazení [analýz] se
může nebo nemusí znamenat, že jablka jsou používá, jak dlouho je na různé analýzy brán
vařena (může také znamenat, že daná jablka ohled nebo zda k paralelismu dochází jen za
jsou určena k vaření). Některé věty jsou syntak určitých podmínek“. My se budeme věnovat
ticky víceznačné na lokální úrovni, což zname nej vlivnějšímu sériovému přístupu (model
ná, že různé interpretace jsou možné v určité slepé koleje) a nej významnějšímu paralelnímu
fázi parsingu před vyslechnutím celé věty. přístupu (teorie omezujících faktorů MacDo-
Většina výzkumů parsingu se zaměřovala na naldové, Pearlmuttera a Seidenberga, 1994).
věty, jež jsou na globální či lokální úrovni více Během čtení mějme na paměti, že „skutečný
POROZUMĚNI JAZYKU 409

problém [...] se týká toho, jaké zdroje informací kilometr se zdá jako kousek“. V této větě vede
jsou používány a kdy“ (Crocker, 1999, s. 219). princip minimalizace uzlů k tomu, že „kilome
tr“ je připojen k první frázi, a ne na začátek frá
Model slepé koleje ze druhé. Naproti tomu princip oddalovaného
Frazierová a Rayner (1982) předložili model sle uzavření vede ke správné analýze u věty jako
pé koleje (garden-path model), který byl pojme „Protože Jakub vždycky běhá kilometr, zdá se
nován podle toho, že čtenáři či posluchači mu to jako kousek“.
12 mohou být víceznačnými větami „svedeni na Přibývá dokladů, které jsou v rámci modelu
slepou kolej“. Model se zakládá na následují slepé koleje obtížně vysvětlitelné. Podle mode
cích myšlenkách: lu by předcházející kontext neměl ovlivňovat
počáteční parsing víceznačných vět, avšak exis
• Zpočátku se při analýze každé věty bere tuje řada studií, v nichž lidé nejspíše kontex
v úvahu pouze jedna syntaktická struktura. tem ovlivněni byli. Například Altmann a Steed-
• Význam nemá vliv na výběr počáteční syn man (1988) měřili dobu čtení u vět jako:
taktické struktury.
• Volí se nejjednodušší syntaktická struktura 1. Zloděj otevřel trezor s velkým úsilím a se
podle dvou obecných principů: minimaliza svým lupem utekl.
ce uzlů a oddalované uzavření. 2. Zloděj otevřel trezor s novým zámkem a se
• Podle principu minimalizace uzlů je prefe svým lupem utekl.
rována gramatická struktura, jež obsahuje
nejmenší počet strukturních uzlů (složek Altmann a Steedman účastníkům svého výzku
věty, jako jsou jmenné či slovesné fráze). mu nejdříve prezentovali uvozující větu, která
• Princip oddalovaného uzavření znamená, mluvila buď o jednom, nebo o dvou trezorech.
že nová slova jsou připojována k právě zpra Autoři zjistili, že povaha kontextu ovlivňova
covávané frázi či klauzi, pokud je to grama la výsledky. Když kontext obsahoval dva trezo
ticky přípustné. ry, zpomalilo se čtení pasáže „s velkým úsilím“
ve větě (1). Naopak když kontext mluvil pouze
Princip minimalizace uzlů lze ilustrovat pří o jednom trezoru, bylo narušeno čtení pasáže
kladem převzatým od Raynera a Pollatseka „s novým zámkem“ ve větě (2). Tyto výsledky
(1989). Ve větách „The girl knew the answer by ukazují, že kontext může mít vliv na prvotní
hearť (Dívka znala odpověď z hlavy) a „The rozhodnutí při parsingu.
girl knew the answer was wrong“ (Dívka věděla, Carreiras a Clifton (1993) studovali zpracová
že odpověď je chybná) vede princip minimali vání vět jako „Špión zastřelil syna plukovníka,
zace uzlů ke gramatické struktuře, v níž „the který stál na balkóně“. Podle principu oddalo
answer“ (odpověď) je interpretováno jako pří vaného uzavření by čtenáři měli větu interpre
mý předmět slovesa „know“ (vědět, znát). To tovat tak, že na balkóně stál plukovník (a ne
je v pořádku u první věty, ale ne u druhé. Pro syn). Ve skutečnosti čtenáři nevykazovali zře
princip oddalovaného uzavření uvádějí Rayner telnou preferenci pro žádnou z interpretací,
a Pollatsek příklad věty, v níž by použití tohoto což je v rozporu s teorií slepé koleje. Když byla
principu vedlo k připsání nesprávné gramatic odpovídající věta prezentována ve španělštině,
ké struktury - „Protože Jakub vždycky běhá(,) objevila se silná preference pro interpretaci, že
410
na balkóně stojí syn, což je rovněž v rozporu Pickeringa (1999, s. 140) „existují přesvědčivé
s teoretickou předpovědí. Frazierová a Clifton doklady o tom, že sémantické faktory mohou
(1996) nabídli vysvětlení těchto nálezů, avšak mít bezprostřední vliv na rozřešení víceznač-
to je „překvapivě málo kompatibilní s předpo ností. Pokud je restriktivní model [např. mo
klady modelu slepé koleje“ (Pickering, 1999, del slepé koleje] správný, pak musí být počá
s. 137). teční stadium ignorující tyto faktory skutečně
velmi krátké“.
Zhodnocení Za třetí je nepravděpodobné, že počáteční vol 12
Model slepé koleje má některé silné stránky. ba gramatické struktury závisí pouze na prin
Zejména nabízí vcelku jednoduché a kohe cipech minimalizace uzlů a oddalovaného uza
rentní vysvětlení některých klíčových procesů vření. Rozhodnutí o gramatické struktuře jsou
probíhajících při zpracovávání vět. Avšak mo například při čtení ovlivňována interpunkcí
del slepé koleje je také z různých pozic kriti a při naslouchání řeči prozodií (rytmem, pří
zován. zvukem atd.).
Za prvé by podle modelu čtenáři a posluchači
měli často konstruovat nesprávné gramatické Teorie omezujících faktorů
struktury vět, což se zdá dosti neefektivní. Fra V posledních letech získal značný vliv přístup
zierová a Rayner (1982) však tvrdí, že principy založený na teorii omezujících faktorů, kte
minimalizace uzlů a oddalovaného uzavření rý předložili MacDonaldová et al. (1994). Teo
jsou efektivní, poněvadž minimalizují nároky rie stojí na konekcionistické architektuře a na
na pracovní paměť. Autoři měřili oční pohyby klíčovém předpokladu, že všechny relevantní
u vět podobných těm, s nimiž jsme se setkali zdroje informací či omezující faktory jsou bez
výše. Jejich hlavní argument spočíval v tom, že prostředně k dispozici systému, který provádí
pokud čtenáři konstruují obě (či všechny) mož parsing. Vzájemně soutěžící analýzy zpracová
né syntaktické struktury, mělo by v místě roz vané věty se aktivují a jsou řazeny v závislos
řešení víceznačnosti docházet k dodatečnému ti na síle své aktivace. Podle MacDonaldové
zatížení systému (např. „se“ v první větě o bě et al. (1994, s. 685) „je rozřešení víceznačnos
hání a „zdá“ ve druhé větě o běhání). Napro ti klasickým příkladem problému [...] součas
ti tomu podle modelu slepé koleje by měla do ného uspokojení různých omezujících faktorů
ba zpracování u místa rozřešení víceznačnosti [...]. Řada nezávislých, částečně redundantních
vzrůst pouze tehdy, když je skutečná gramatic a pravděpodobnostních zdrojů informace inte-
ká struktura v rozporu se strukturou, k níž do raguje a dovoluje tak systému dojít k interpre
šly procesy minimalizace uzlů a oddalované taci na každé úrovni“.
ho uzavření (např. první věta o běhání). Údaje Podle této teorie používá systém zpracování ja
o očních pohybech konzistentně podporovaly zyka pro vyřešení víceznačnosti ve větách čty
předpovědi modelu slepé koleje. ři vlastnosti:
Za druhé je patrně nesprávný předpoklad, že
význam nehraje roli při prvotním připisování 1. Gramatické znalosti jsou omezujícími fak
gramatické struktury větám. Studie vlivu kon tory pro možné interpretace vět.
textu (např. Altmann & Steedman, 1988) do 2. Různé druhy informací asociovaných s kaž
kládají nesprávnost tohoto předpokladu. Podle dým slovem obvykle nejsou nezávislé.
POROZUMĚNÍ JAZYKU 411

3- Slovo nemusí být v určitých ohledech tak ví Zhodnocení
ceznačné jako v ohledech jiných (např. více Cennou vlastností teorie omezujících fakto
značné co do mluvnického času, avšak niko rů je myšlenka, že různé syntaktické interpre
liv co do mluvnické osoby). tace mohou být podporovány v různé míře.
4. Různé interpretace přípustné podle grama V průběhu čtení věty se shromažďují syntak
tických pravidel se v důsledku předchozí tická a sémantická vodítka, která postupně ve
zkušenosti obecně liší frekvencí a pravdě dou čtenáře k dosažení definitivní syntaktické
12 podobností. interpretace. McKoonová a Ratcliff (1988) však
upozorňují, že řada detailů zpracování syntaxe
Výsledky slučitelné s teorií omezujících fakto není u MacDonaldové et al. (1994) blíže speci
rů získali Pickering a Traxler (1998). Prezento fikována. Teorie například říká málo o „problé
vali pokusným osobám věty jako: mu vytváření syntaktických struktur celých vět
za situace, kdy má zpracující systém přístup
1. As the woman edited the magazíne amused all pouze k souborům syntaktických informací
the reporters. (Zatímco žena redigovala, časo uloženým v lexikonu s jednotlivými slovy. Do
pis bavil všechny reportéry.) kud nelze vytvořit simulační model, který by
2. As the woman sailed the magazíne amused all skutečně produkoval syntaktické struktury ce
the reporters. (Zatímco žena plachtila, časo lých vět pro velké množství různých slov a kon
pis bavil všechny reportéry.) strukcí, není možné model omezujících fakto
rů uspokojivě zhodnotit“ (McKoon & Ratcliff,
Tyto dvě věty jsou syntakticky shodné a u obou 1998, s. 35). Jiný problém nalezl Crocker (1999,
je pravděpodobné, že je čtenáři v angličtině s. 228): „Paralelní modely [jako model omezu
zprvu budou interpretovat chybně. Avšak sé jících faktorů] předvídají, že alternativní, avšak
mantické faktory podporující chybnou struk nepreferované struktury mají své reprezenta
turu jsou silnější ve větě (1) než ve větě (2). Ty ce v systému zpracování jazyka. Psychologické
to faktory by měly vést k tomu, že při čtení věty doklady pro existenci takových paralelních re
(1) bude oprava chybné syntaktické analýzy ob prezentací však dosud nebyly předloženy.“
tížnější (při dosažení slovesa „amused“). Měře
ní očních pohybů podle předpovědi ukázala, že Pragmatika
fixace slovesa a oblasti bezprostředně za slove Jak upozornil Harley (1995, s. 236), „pragma
sem byly delší u lidí, kteří četli první větu, a ta tika se zabývá naším zacházením s těmi as
ké se zde objevovalo více regresí. pekty jazyka, které překračují prostý význam
Některé nálezy diskutované v předchozích od toho, co slyšíme a říkáme“. Pragmatika se te
dílech jsou rovněž slučitelné s teorií omezu dy zajímá o způsoby, jakými se jazyk skutečně
jících faktorů. Například Altmann a Steed- používá pro účely komunikace. Pragmatiku je
man (1988) zjistili, že kontext má patrně vliv třeba brát v úvahu, protože doslovný význam
na prvotní parsing. Teorie omezujících fakto věty často není to, co mluvčí nebo pisatel za
rů kontextové efekty předvídá. Kontext aktivuje mýšlel sdělit. Můžeme například vcelku bez
relevantní informaci a to pak usnadňuje či na pečně usuzovat, že pokud někdo říká „Tohle
rušuje zpracování následující věty. počasí je vážně skvělé“, a přitom venku už ně-
412
kolik dní vytrvale prší, myslí si ve skutečnos ně dlouho jako porozumění jejich doslovné
ti pravý opak. mu významu.
Podle Austina (1976) má každá věta produkova Gibbs (1983) také získal doklady pro to, že lidé
ná nějakým mluvčím tři dosti rozdílné účinky: mohou dospět k zamýšlenému významu věty,
aniž by zpracovali význam doslovný. Účastní
1. Lokuční účinek je prostě doslovný význam ci studie interpretovali zamýšlený význam vět
věty. (např. „Nemůžeš být vlídnější?“). Poté jim by
2. Ilokuční účinek je zamýšlený cíl mluvení, ly prezentovány podobné věty s doslovným vý 12
často označovaný jako zamýšlený význam. znamem („Nejsi schopen být vlídnější?“) a po
3. Perlokuční účinek je skutečný efekt, který má kusné osoby měly rozhodnout, zda jsou tyto
věta na posluchače. věty gramaticky správné. Ve srovnání s kont
rolními větami trvalo rozhodování stejně dlou
Podle tohoto přístupu musí posluchači brát ho, což naznačuje, že účastníci nezpracovávali
v úvahu pravděpodobné záměry mluvčího doslovný význam první věty.
a širší kontext, aby mohli porozumět tomu, co Cacciariová a Glucksberg (1994) tvrdí, že ja
se mluvčí snaží sdělit. zyk je většinou používán metaforicky a že dů
Jak posluchači nebo čtenáři konstruují zamýš ležité jsou zamýšlené, nikoliv doslovné význa
lený význam věty? Clark a Lucy (1975) navrhli my (srov. „U nás v práci je to hotové vězení.“).
dvoufázový model, podle kterého je doslovný Často správně interpretujeme metaforické vý
význam konstruován dříve než význam zamýš razy, aniž bychom si uvědomovali, že zpraco
lený. Svůj model dokládají větami jako „Budu váváme zamýšlený význam místo doslovného.
moc rád, když ten kruh vybarvíš modře“ a „Bu Proč tomu tak je? Cacciariová a Glucksberg
du moc smutný, když ten kruh nevybarvíš (1994, s. 461) se vyslovili pro „silné a stále ješ
modře“. Tyto dvě věty mají stejný zamýšlený tě kontroverzní tvrzení, že procesy interpreta
význam, avšak účastníkům studie trvalo mno ce užívané lidmi při porozumění jazyku jsou
hem déle porozumět druhé větě. Podle Clarka společné pro doslovné i obrazné [metaforic
a Lucyho je tomu tak proto, že zamýšlený vý ké] užití jazyka. Oba typy [...] vyžadují aplika
znam u druhé věty se liší od významu doslov ci a integraci znalostí z jazykových i mimoja-
ného, a tak je třeba konstruovat oba. zykových domén“.
Clark a Lucy použili jako podporu pro svůj
dvoufázový model poněkud nepřirozené věty. Shrnutí oddílu
Novější výzkum dává přednost jednofázové Ukázalo se, že je obtížné empiricky rozlišit
mu modelu, podle kterého lidé konstruují za různé teoretické přístupy k rozřešení víceznač
mýšlený význam namísto doslovného význa nosti. Jak píše Crocker (1999, s. 229), „každý
mu (nebo současně s ním). Tento model je [model] je něčím přitažlivý [...] a každý relativ
podporován běžným pozorováním, že zamýš ně dobře vysvětluje empirické nálezy. Do jisté
lené významy posluchači rekonstruují stejně míry je to proto, že mnoho modelů je specifi
rychle jako doslovné (pro přehled viz Taylor & kováno a implementováno jen částečně, pokud
Taylor, 1990). Například Gibbs (1979) zjistil, vůbec“. Crocker (1999, s. 213) tvrdí, že sériové
že lidem trvá porozumění nepřímým poža modely mají oproti paralelním některé výho
davkům (jako „Musíš otevírat to okno?“) stej dy: „Tyto modely se dají doporučit z několika

důvodů: i) jsou konceptuálně jednodušší, snažili předejít. Snížení EMG aktivity v řečo
2) jsou komputačně jednodušší v tom, že ma vých orgánech (a tím snížení míry subvokální
jí menší nároky na zpracování a paměť a 3) [...] artikulace) vedlo ke znatelnému narušení po
formulují silné a testovatelné předpovědi lid rozumění u obtížných textů, ale nemělo vliv na
ského chování.“ porozumění textům snadným (viz obr. 12.1).
Přístupy jako model slepé koleje mohou mít
své výhody, ale zdá se, že mají rovněž podstat
12 ná omezení. Zejména teorie MacDonaldové et
al. (1994) dokáže většinu empirických nálezů
vysvětlit lépe než model slepé koleje. Jak uza
vírá Pickering (1999, s. 145), „rýsuje se takový
systém, jenž integruje různé zdroje informace
v reálném čase, aby pak volil interpretaci na zá
kladě všech těchto zdrojů“.
Vnitřní řeč
Občas se setkáme s názorem, že vnitřní řeč (in-
ner speech) má pro dospělého čtenáře jen ome
zenou hodnotu, nebo nemá dokonce hodnotu
vůbec žádnou. Děti se nejdříve učí číst nahlas
a vnitřní řeč během čtení může být pouhý zvyk
přetrvávající z dětství. Zcela odlišné stanovisko Porozumění testu jako funkce obtížnosti a příležitosti k sub
zaujal Huey (1908): vokální artikulaci. Upraveno podle Hardycka a Petrinoviche
(1970).
Rozsah vnitřní řeči je výrazně větší než rozsah

zraku. [...] Pro čtenáře je neocenitelné, že mají Úloha vnitřní řeči byla rovněž sledována po
v každém okamžiku přístup k významné části čte mocí artikulační suprese. Při ní mají čtenáři za
ného textu v primární paměti vnitřní řeči. úkol během čtení opakovat nějaký jednoduchý
zvuk, jako „do do do“, stále dokola. To jim za
Jeden ze způsobů studia vnitřní řeči je sní braňuje použít řečový aparát pro bezhlasou ar
mání elektromyografických (EMG) záznamů tikulaci čtených vět. Pokud je subvokální arti
z některých svalů činných při subvokální arti kulace pro porozumění důležitá, artikulační
kulaci. Jde o zajímavý zdroj dat, protože elek- suprese by ji měla výrazně narušovat.
tromyografická aktivita vokálního traktu při Baddeley a Lewisová (1981) použili artikulač
tichém čtení znatelně vzrůstá. Hardyck a Pet- ní supresi v úloze, v níž měli účastníci roz
rinovich (1970) žádali pokusné osoby, aby čet hodovat, zda daná věta dává smysl, nebo zda
ly snadné a obtížné texty, a snímali přitom zá je anomální. Některé anomálie byly způsobe
znamy EMG. V rozhodující části experimentu ny tím, že dvě slova v jinak správné větě by
se pokaždé, když svalová aktivita řečových or la v obráceném pořadí (syntaktická anomálie),
gánů přesáhla stanovenou hodnotu, ozval tón. u jiných bylo jedno slovo ve větě nahrazeno
Účastníci byli instruováni, aby se zaznění tónu slovem zcela nepříhodným (sémantická ano-
414
málie). Artikulační suprese zvýšila frekvenci podobností zastoupeny souhlásky. Vnitřní řeč
chybných rozhodnutí u syntakticky anomál- však nepociťujeme jako zjednodušenou. Alter
ních vět z 15,9% na 35,6%; na posuzování sé nativní stanovisko zaujali Rayner a Pollatsek
manticky anomálních vět měla mírnější vliv. (1989, s. 213): „Je možné, že rozdíl v rychlos
Mohutný vliv suprese na syntakticky anomální ti hlasitého a tichého čtení je důsledkem toho,
věty naznačuje, že subvokální artikulace je ze že při tichém čtení nemusí dojít k motorickým
jména důležitá pro zachování informace o po dějům potřebným pro skutečné vyslovení kaž
řádku slov, protože tato informace má rozho dého slova.“ 12
dující vliv na úspěšný výkon. Jaké funkce vnitřní řeč při čtení plní? Pravdě
Baddeley a Lewisová (1981) použili k potvrzení podobně nejjasnější funkcí je uchování infor
funkce vnitřní řeči při čtení jiný přístup. Účast mace o slovech a slovosledu v pracovní pamě
níci experimentu rozhodovali, zda jsou pre ti, snižující paměťovou zátěž při porozumění.
zentované věty syntakticky správné, zda ma Vnitřní řeč zachovává informaci o pořadí v ča
jí správný slovosled. Některé věty obsahovaly se, a tak může být cenná zejména v situacích,
hláskově podobná slova (např. „Crude rude Ju- kdy přesné porozumění závisí na správném
de chewed stewedfood.“), jiné nikoliv. Rozhodo vybavení slovosledu (např. Baddeley & Lewis,
vání o syntaktické správnosti trvalo déle u vět 1981).
s podobnými slovy, což poukazuje na význam Tyto myšlenky našly podporu ve studii Buba,
zvukové podoby slov při porozumění čtenému Blackové, Howellové a Kertesze (1987), která
textu. Baddeley a Lewisová (1981) také zjistili, analyzovala pacientku M. V. s výraznou poru
že artikulační suprese neměla vliv na sílu efek chou vnitřní řeči. Když pacientce předkládali
tu hláskové podobnosti, i když vedla k celkové psané věty, měla potíže porozumět větám s ne
mu zvýšení počtu chyb. To je důležité, neboť to standardním slovosledem, ne však sémanticky
ukazuje, že procesy zodpovědné za efekt hlás anomálním větám, v nichž bylo nějaké slovo
kové podobnosti jsou odlišné od procesů vyvo nahrazeno jiným, nevhodným. To potvrzu
lávajících efekt artikulační suprese. je, že vnitřní řeč slouží k uchování informace
o slovosledu.
Funkce vnitřní řeči Slowiaczeková a Clifton (1980) tvrdí, že vnitř
Většina dospělých čte nahlas asi 150-200 slov ní řeč může doplňovat prozodickou struktu
za minutu, zatímco rychlost tichého čtení ru (např. rytmus, intonaci), která není přítom
u dobrých čtenářů je asi 300 slov za minutu. na v psaném textu, ale je součástí mluveného
Jak vysvětlit tento rozdíl? Perfetti a McCutche- jazyka. Podle těchto autorů napomáhá vnitř
nová (1982) soudí, že normální čtení je mno ní řeč identifikaci důležitých informací ve vě
hem rychlejší než mluvení, protože fonologic tě. Skutečnost, že někdy „slyšíme“ něčí způsob
ká specifikace slov ve vnitřní řeči je neúplná. mluvy při čtení dopisu, který napsal, tomuto
Opírají se o základní předpoklad, že zjedno pohledu odpovídá.
dušená fonologická reprezentace ve vnitřní ře Některé problémy probírané v tomto oddíle
či zachovává především rozhodující informa se vztahují k teorii a výzkumu pracovní pamě
ce. Většina slov se dá rozeznat přesněji podle ti (viz kap. 6). Zde je třeba připomenout ze
souhlásek než podle samohlásek, a tak ve fe jména výzkum poukazující na to, že artikula
nologické reprezentaci budou s větší pravdě ce právě slyšené řeči má zásadní význam pro
POROZUMĚNI JAZYKU 415

osvojování slov (např. Baddeley, Gathercole Rozsah čtení je užitečné měřítko. Jeho kore
& Papagno, 1998). lace se schopností odpovídat na otázky týkají
cí se porozumění textu obvykle přesahuje 0,8
TEORIE KAPACITY a korelace s verbální inteligencí přesahuje 0,6
(viz Just & Carpenter, 1992). Navíc lidé s vel
Just a Carpenterová (1992) předložili teorii za kým rozsahem čtení čtou úseky textu mnohem
bývající se některými vlivy, které omezují po rychleji než lidé s malým rozsahem čtení. Da-
12 rozumění větám. Jejich teorie kapacity se za nemanová a Carpenterová (1980) zastávají teo
měřuje na pracovní pamět, kterou chápou jako retický předpoklad, že rozsah čtení měří dosti
„tu část centrálního vykonavatele v Baddeley specifické procesy související se čtením a jiný
ho teorii, která se zabývá porozuměním jazy mi verbálními úlohami.
ku“ (Just & Carpenter, 1992, s. 123; viz kap. 6).
Podle této teorie se pracovní paměť při porozu Experimentální doklady
mění jazyku používá jak pro ukládání, tak pro Teorie kapacity byla aplikována na problémy,
zpracovávání informací. Nároky na uchovává o nichž jsme pojednali v předchozích částech
ní a zpracovávání informací mohou být vysoké této kapitoly, jako například na otázku, zda je
a teorie předpokládá, že pracovní paměť má vý počáteční parsing vět ovlivněn významem. Just
razně omezenou kapacitu. Proto musí být ná a Carpenterová (1992) sledovali dobu čtení u vět
roky na uchovávání informací během zpraco jako „The evidence examined by the lawyer shoc-
vání jazyka udržovány v přijatelných mezích. ked thejury“ (Důkazy prozkoumané právníkem
Tak například je každé slovo důkladně zpraco šokovaly porotu) a „The defendant examined by
váno poté, co se poprvé objeví, místo aby bylo the lawyer shocked the jury“ (Obviněný vyslech
ukládáno pro pozdější zpracování (předpoklad nutý právníkem šokoval porotu). „The eviden
bezprostřednosti). ce“ (neživotné substantivum) pravděpodobně
Podle zásadního předpokladu Justa a Carpente- nepovede žádné výslechy, zatímco „the defen
rové (1992) existují individuální rozdíly v kapa dant“ (životné substantivum) by docela dobře
citě pracovní paměti a tyto individuální rozdíly mohl. Proto by skutečná syntaktická struktura
mají významný vliv na porozumění jazyku. Ka věty měla být překvapivější pro čtenáře, kteří
pacita pracovní paměti se zjišťuje testem roz čtou druhou větu. Pokud však význam neovliv
sahu čtení (Daneman & Carpenter, 1980). Ta ňuje prvotní syntaktickou analýzu, doba setr
to úloha od účastníků experimentu vyžaduje, vávání u kritické pasáže „by the lawyer“ (právní
aby s porozuměním přečetli určitý počet vět kem) by měla být stejná u obou vět.
a pak si vybavili poslední slovo každé věty. Nej Just a Carpenterová (1992) zjistili, že doba čte
větší počet vět, ze kterých si člověk dokáže vy ní u čtenářů s nízkým rozsahem čtení byla stej
bavit všechna závěrečná slova ve více než 50 % ná pro věty s životným i neživotným substan
případů, je definován jako rozsah čtení (reading tivem (viz obr. 12.2). Naproti tomu účastníci
spán). Soudí se, že procesy užívané při porozu s vysokým rozsahem čtení používali životnost
mění větám spotřebují u lidí s velkou kapaci jako vodítko, takže jejich počáteční parsing byl
tou pracovní paměti její poměrně menší část ovlivněn významem. Lze předpokládat, že jen
a že tito lidé tedy mají větší kapacitu pro ucho lidé s vysokým rozsahem čtení měli k dispozi
vání posledních slov z prezentovaných vět. ci dostatečnou kapacitu pracovní paměti, aby
416
12
Trvání zrakové fixace v závislosti na sémantické životnosti substantiva v podmětu. Upraveno podle Justa
a Carpenterové (1992).
mohli brát ohled na životnost či neživotnosť enced soldiers spoke about the dangers before the
substantiva. midnight raid“, tj. „Zkušení vojáci mluvili o ne
Jiný spor se týká zpracovávání syntakticky více bezpečí před nočním útokem“).
značných vět. Jedna možnost je, že při setkání Účastníci s velkým rozsahem čtení zpracová
s takovou víceznačnosti se lidé snaží uchovat vali víceznačné věty pomaleji než jednoznač
obě (či všechny) možné interpretace, dokud se né, zejména v částech blízkých místu, kde
neobjeví informace potřebná pro rozhodnutí. se objevovala rozhodující informace (viz obr.
Podle alternativního výkladu si lidé zvolí jed 12.3). Zpracování u nich bylo zpomaleno tím,
nu interpretaci a s tou pracují, dokud se ne že udržovali dvě syntaktické reprezentace více
objeví informace, jež tuto interpretaci vyluču značných vět. Naproti tomu lidé s malým roz
je. Just a Carpenterová (1992) rozebírají studii, sahem čtení vykazovali stejnou dobu zpracová
ve které byly věty prezentovány technikou po ní u víceznačných i jednoznačných vět; patrně
hyblivého okénka a pokusné osoby si samy ur proto, že všechny věty interpretovali jako jed
čovaly tempo postupné prezentace slov. Měři noznačné.
la se přitom doba čtení každého slova. Některé Podle teorie kapacity se procesy, které zajišťu
věty byly syntakticky víceznačné až do konce jí zapamatování konců vět v testu rozsahu čte
(např. „The experienced soldiers wamed about the ní, podobají procesům používaným při porozu
dangers before the midnight raid“, tj. „Zkušení mění jazyku. Just, Carpenterová a Keller (1996)
vojáci varovali před nebezpečím před nočním tuto hypotézu testovali pomocí funkční mag
útokem“), ale nakonec pro ně byla předložena netické rezonance (fMRI, viz kap. 1). Účastní
interpretace, která byla nejlépe předvídatelná. kům byly prezentovány věty, kterým měli poro
Jiné věty byly jednoznačné (např. „The experi zumět, za dvou odlišných podmínek: i) úkolem

12
Rozdíly v době čtení jednoznačných a víceznačných vět v různých částech věty. Upraveno podle Justa
a Carpenterová (1992).
bylo pouze číst; 2) úkolem bylo číst a zapama ně jako rozsah čtení. Tento nález není konzis
tovat si poslední slova vět. Středem zájmu byla tentní s představou, že rozsah čtení má úzký
Wemickeho oblast, jež se účastní porozumění vztah k jazykovému porozumění proto, že mě
jazyku. V experimentální podmínce vyžadující ří specificky jazykové procesy. Výsledky Turné
čtení a zapamatování se v tomto centru projevila rové a Engleho (1989) spolu s dalšími podob
výrazně vyšší aktivita. Just et al. uzavírají (1996, nými nálezy naznačují, že „komplexní úlohy
s. 775): „Tato studie podporuje myšlenku, že pa jako rozsah čtení odrážejí obecné, doménově
měťová komponenta v úlohách sledujících roz nespecifické kapacity pozornosti, které hrají
sah čtení se opírá o procesy, které se překrývají důležitou roli v každé kognitivní úloze vyžadu
s procesy činnými při porozumění větám.“ jící kontrolované zpracovávání“ (Engle & Con-
Tezi teorie kapacity, podle níž rozsah čtení od way, 1998, s. 83).
ráží procesy související specificky se čtením,
kritizovali Turnerová a Engle (1989). Ti mě Afázie
řili veličinu, kterou nazvali operační rozsah. Teorie kapacity byla aplikována na pacienty
Účastníkům jejich studie byly prezentovány s poškozením mozku trpící poruchou zvanou
série položek jako „JE (4 x 2) - 3 = 5? TABUL afázie, při níž jsou narušeny jazykové schop
KA“. Úkolem bylo spočítat aritmetickou úlohu nosti. Podle této teorie mají všichni pacien
a zároveň si zapamatovat poslední slovo každé ti s afázií sníženou kapacitu těch komponent
položky. Klíčovým výsledkem bylo zjištění, že pracovní paměti, které se podílejí na porozu
operační rozsah (nejdelší série položek, u kte mění jazyku. Caspariová, Parkinson, LaPointe
rých si účastník pamatoval všechna poslední a Katz (1994) studovali různé afatické pacienty.
slova) koreloval s porozuměním jazyku stej Výkon v testu zapamatování sluchově prezen-
418
tovaného materiálu u těchto pacientů vysoce hem čtení) určuje výkonnost zpracování jazy
koreloval s nezávislým měřítkem porozumění ka a porozumění. Ericsson a Kintsch (1995)
textu (r = 0,82). a Ericsson a Delaney (1998) zaujímají opač
Carpenterová, Miyake a Just (1994) navrhli si ný postoj, tj. že výkonnost zpracování jazyka
mulační model založený na teorii kapacity. určuje výkonnost pracovní paměti, jak ji měří
Model je nazván CC READER, kde CC zname rozsah čtení. Mezi těmito dvěma možnostmi
ná „s omezenou kapacitou“ (capacity constrai je obtížné rozhodnout. Podle Ericssona a Dela-
ned). Model předpokládá, že aktivace stojí za neyho (1998, s. 111) „nejsou individuální rozdíly
všemi ději probíhajícími v pracovní pamě v kapacitě pracovní paměti při čtení vrozené či
ti: „Omezení kapacity je operacionálně defi neměnné, jak tvrdí tradiční teorie (Just & Car-
nováno jako maximum aktivace, která systé penter, 1992; Daneman & Carpenter, 1980). Ty
mu může být současně k dispozici pro účely to rozdíly v kapacitě odrážejí především rozdíly
udržování a zpracování informací“ (Carpen v relevantních znalostech a osvojených pamě
ter et al., 1994, s. 1091). Autoři tvrdí (s. 1093), ťových schopnostech, jež podporují kódování
že model lze snadno aplikovat na afázii. „Ma textu“. Další problém představuje otázka, zda
ximální míra aktivace přístupná pro ukládání rozsah čtení odráží procesy související přímo
a zpracování informace je v afatickém systému se čtením, jak tvrdí Danemanová a Carpente
limitována mnohem závažněji než v systému rová, anebo obecnější procesy zpracování in
normálním.“ Haarmann, Just a Carpenterová formace (Turner & Engle, 1989).
(1997) použili uvedený komputační model ke Podle Watersové a Caplana (1996) existují teo
sledování vlivu omezení paměťových a aktivač retické důvody k pochybnostem o tom, že pro
ních kapacit na porozumění. Frekvence chyb cesy zúčastněné na zapamatování posledních
modelu v různých typech vět se podobala obra slov ve větách z úlohy rozsahu čtení jsou shod
zu, který se objevuje u afatiků. né s procesy, které se účastní porozumění vě
tám. Watersová a Caplan (1996, s. 769) píší:
Zhodnocení
Patrně nej silnější stránkou teorie kapacity, kte [Úloha rozsahu čtení] vyžaduje vědomé vybavení
rou formulovali Just a Carpenterová (1992), je uchovávaného materiálu v rozsahu, kterého ne
předpoklad, že existují významné individuál ní zapotřebí při zpracování větné struktury. [...]
ní rozdíly v procesech zapojovaných při poro Pamětová zátěž [u úlohy rozsahu čtení] nemá
zumění jazyku. Někteří jedinci mají pro zpra vztah ke komputačním aspektům této úlohy, za
cování informace k dispozici více prostředků tímco verbální materiál ukládaný při zpracování
než jiní, a tak dokážou zpracovávat jazyk způ vět se přímo vztahuje k probíhajícím komputač
soby, které jsou jiným nepřístupné. Tento pří ním procesům, které jsou vyžadovány pro poro
stup vnesl nové světlo do některých význam zumění textu.
ných sporů (např. role významu v prvotním
parsingu vět). Jiný problém se týká toho, jaká důležitost se
Není nicméně jasné, jak interpretovat vysokou rozsahu čtení připisuje v rámci teorie kapacity.
korelaci mezi rozsahem čtení a porozumě Towse, Hitch a Huttonová (1999, s. 111) upozor
ním jazyku. Just a Carpenterová (1992) tvrdí, nili, že není jisté, zda je vhodné spoléhat se na
že výkonnost pracovní paměti (měřená rozsa test rozsahu čtení, tedy na „úlohu, jež vyžaduje
porozuměn! jazyku 419

porozumění jazyku, jako na nástroj pro vysvět lovat, ovšem výsledné texty jsou často umě
lení porozumění jazyku“. lé a nezajímavé. Který postup je vhodnější?
Na závěr je třeba poznamenat, že teorie klade Nejlepší řešení navrhli Graesser et al. (1997,
důraz na kapacitu pracovní paměti spíše než s. 166): „Psychologové studující diskurz jsou
na specifické procesy probíhající při porozu na bezpečné půdě, když se hypotéza potvrdí
mění jazyku. Just a Carpenterová (1992) nena na vzorku přejatých textů a zároveň vhodně
bízejí detailní vysvětlení procesů porozumění. kontrolovaných textoidů [tj. textů vytvořených
12 Teorie kapacity proto neposkytuje kompletní experimentátory]. “
představu o procesu porozumění v normě či
u pacientů s afáziemi. Vyvozování úsudků
Porozumět diskurzu by bylo nemožné bez pří
ZPRACOVÁNÍ DISKURZU stupu ke znalostem uloženým v paměti. Jed
noduchou ilustrací klíčové role, jakou tako
Zatím jsme se soustřeďovali zejména na proce vé znalosti hrají, je proces vyvozování úsudků
sy účastnící se porozumění jednotlivým větám. (inferencí) neboli zaplňování mezer. Schank
V běžném životě se ovšem setkáváme hlavně (1976, s. 168) ho popsal jako „jádro procesu po
se spojitým diskurzem (v podobě psaného tex rozumění“.
tu nebo řeči). Podle Graessera, Millise a Zwaa- Určitou představu o tom, jak rychle vyvozuje
na (1997, s. 164) existují důležité rozdíly mezi me úsudky, lze získat přečtením následující
zpracováním jednotlivých vět a diskurzu. ho příběhu převzatého od Rumelharta a Orto-
nyho (1977):
Spojitý diskurzje [...] mnohem víc než jen sled in
dividuálních vět [...]. Věta vytržená z kontextu je 1. Majka slyšela přijíždět zmrzlinářovu do
téměř vždy víceznačná, zatímco věta v kontextu je dávku.
víceznačná zřídka. [...] V příbězích i ve své každo 2. Vzpomněla si na kapesné.
denní zkušenosti se setkáváme s lidmi, kteří jedna 3. Utíkala do domu.
jí ve snaze dosáhnout nějakých cílů, s událostmi,
jež se dosažení těchto cílů stavějí do cesty, s konflik Během čtení tohoto textu jste si patrně vytvořili
ty mezi lidmi a s emocionálními reakcemi. několik úsudků. K nim například patří: Majka
si chtěla koupit zmrzlinu; zmrzlina stojí pení
Značná část výzkumů věnovaných porozumě ze; Majka měla v domě nějaké kapesné; Maj
ní diskurzu je založena na psaných textech. ka neměla do příjezdu dodávky moc času. Žád
Někteří výzkumníci používají publikované ný z těchto předpokladů není v textu explicitně
texty (články, knihy) napsané profesionálními obsažen. Vyvozování úsudků napomáhajících
autory, zatímco jiní používají cíleně vytvoře porozumění je pro nás tak samozřejmé, že si je
né texty. První přístup má výhodu v tom, že často ani neuvědomujeme.
je ekologicky validní (aplikovatelný na reálný Lze rozlišit spojovací úsudky a úsudky rozví
život), ale nedovoluje dostatečnou kontrolu jející. Spojovací úsudky (bridging inferences) po
řady proměnných, jež porozumění ovlivňují. třebujeme vyvozovat, abychom ustavili souvis
Druhý přístup má naproti tomu tu výhodu, že lost mezi právě sledovanou částí textu a textem
proměnné v textu lze systematicky manipu předcházejícím, zatímco rozvíjející úsudky (ela-
420
borative inferences) vedou k přidávání detai Kdy činíme úsudky?
lů k vlastnímu textu. Většina teoretiků přijí Přečtěte si tuto pasáž ze studie 0’Briena, Shan-
má myšlenku, že čtenáři si vytvářejí spojovací kové, Myerse a Raynera (1988):
úsudky, jež mají zásadní úlohu při porozumě
ní. Spornější je, v jakém rozsahu dochází k vy Lupič chtěl jen ukrást dívčiny peníze, ale když za
tváření rozvíjejících úsudků. křičela, bodl ji zbraní, aby ji umlčel. Rozhlédl se,
jestli ho nčkdo neviděl. Odhodil nůž do křoví, vzal
Anafora peníze a utekl. 12
Asi nejjednodušší forma spojovacích úsudků
se vyskytuje u anafor, u nichž je třeba identi O’Brien et al. (1988) se zajímali o to, kdy čte
fikovat určité substantivum nebo zájmeno se náři usoudí, že „zbraní“ ve druhé větě byl ve
dříve zmíněným substantivem či jmennou frá skutečnosti nůž. Srovnávali dobu čtení po
zí (např. „Honza prodal Petrovi sekačku na trá slední věty úryvku se čtením poslední vě
vu a pak mu prodal i zahradní hadici.“). Uvě ty v modifikované pasáži, v níž bylo slovo
domit si, že „mu“ označuje Petra a nikoliv „zbraň“ nahrazeno slovem „nůž“. V době čte
Honzu, vyžaduje vytvoření spojovacích úsud ní nebyl žádný rozdíl, takže se zdá, že čtená
ků. Jak lidé ke správným anaforickým úsud ři si okamžitě vytvářeli úsudek, že zbraní byl
kům docházejí? Někdy je úloha velice usnadně nůž. O’Brien et al. (1988) také sledovali dobu
na rodem jmen a zájmen (např. „Julie prodala čtení poslední věty v situaci, kdy druhá věta
Honzovi sekačku na trávu a pak mu prodala byla změněna a úsudek o zbrani byl mnohem
i zahradní hadici.“) a někdy je dobrým vodít méně nasnadě („Ale když zakřičela, zaútočil
kem mluvnické číslo (např. „Julie a její přáte na ni zbraní, aby ji umlčel.“) V tomto přípa
lé prodali Honzovi sekačku na trávu a pak mu dě trvalo čtení poslední věty déle, zřejmě pro
prodali i zahradní hadici.“). Zdá se být nasna to, že úsudek o použití nože jako zbraně byl
dě, že obtížnost vytvoření správného anaforic- vyvozován teprve během čtení závěrečné věty.
kého úsudku bude záviset na vzdálenosti mezi Také jiné doklady potvrzují, že pouze zřetel
zájmenem a substantivem, k němuž zájmeno né a jasné úsudky se vytvářejí okamžitě. Sin-
odkazuje: to je efekt vzdálenosti. Clifton a Fer- ger (1979) žádal pokusné osoby, aby četly dvo
reirová (1987) ovšem ukázali, že vzdálenost ne jice vět. V některých případech byl podmět
ní vždy důležitá. Účastníci jejich experimen druhé věty explicitně zmíněn ve větě první
tu četli úseky textu, jejichž prezentaci si sami (např. „Chlapec odklízel sníh lopatou. Lopa
řídili, a experimentátoři měřili dobu čtení frá ta byla těžká.“). V jiných případech nebyl pod
ze, jež obsahovala sledované anaforické zájme mět druhé věty přímo zmíněn (např. „Chlapec
no. Doba čtení byla krátká, když příslušné sub odklízel sníh ze schodů. Lopata byla těžká.“).
stantivum bylo stále předmětem diskurzu, ale Singer zjistil, že doba čtení druhé věty byla
jindy se prodlužovala. Vzdálenost jako taková delší, když podmět nebyl předtím zmíněn.
neměla na dobu čtení žádný vliv. Efekt vzdále Z toho lze dovodit, že úsudek o použití lopaty
nosti tedy nacházíme proto, že s rostoucí vzdá k úklidu sněhu nebyl vytvořen v průběhu čte
leností klesá pravděpodobnost, že odkazované ní první věty, ale až později.
substantivum je stále předmětem diskurzu.
porozuměn! jazyku 421

Jaké úsudky vyvozujeme? je nebezpečí, že v nich budou zjištěny úsud
Všichni souhlasí s tím, že během čtení tex ky vyvozené během samotného paměťového
tu nebo naslouchání řeči si lidé vytvářejí růz testu místo během čtení. Tomuto problému
né úsudky. Z teoretického hlediska je zajímavé se detailně věnovala řada studií. Výsledky
porozumět tomu, proč k tvorbě úsudků dochá naznačují, že mnoho (nebo většina) úsud
zí, a dokázat předpovědět, jaké úsudky budou ků nalézaných v paměťových testech odráží
vytvářeny. Konstrukcionistický přístup navr rekonstrukční procesy probíhající během vy
12 žený Bransfordem (např. Bransford, Barclay bavování. V důsledku těchto zjištění se od uží
& Franks, 1972) a později rozvinutý dalšími vání paměťových úloh ve výzkumu úsudků do
autory (např. Johnson-Laird, 1980; van Dijk značné míry upustilo.
& Kintsch, 1983) představuje jednu velice vliv
Minimalistická hypotéza
nou teorii. Podle Bransforda porozumění zpra
vidla vyžaduje naši aktivní účast, aby se tak do Problémy s interpretací paměťových studií
plnily informace, jež nejsou přímo obsaženy (např. Bransford et al., 1972) vedly některé teore
v textu. Johnson-Laird (1980) tvrdí, že čtenáři si tiky k názoru, že doklady podporující konstruk-
obvykle vytvářejí poměrně kompletní „mentál cionistickou teorii jsou relativně slabé. Napří
ní model“ situace a událostí popisovaných v tex klad McKoonová a Ratcliff (1992, s. 442) došli
tu (viz kap. 9). Klíčovou implikací konstrukcio- k tomuto závěru: „Široce přijímaný konstruk
nistického přístupu je, že během čtení textu se cionistický pohled na zpracování textu nemá
obvykle vytváří řada rozvíjejících úsudků. téměř žádnou nezpochybnitelnou empirickou
Raný výzkum podporující konstrukcionistic- podporu, [...] je obtížné nalézt jediný jednoznač
kou teorii obvykle ke zkoumání úsudků použí ný doklad podporující automatické generování
val paměťové testy. Například Bransford et al. konstrukcionistických úsudků.“ McKoonová
(1972) prezentovali účastníkům svého experi a Ratcliff (1992, s. 440) navrhli alternativní po
mentu věty jako „Tri želvy odpočívaly na plo hled, který označili jako minimalistickou hypo
voucí kládě a pod nimi plavala ryba“. Autoři tézu:
tvrdí, že v této situaci bude vyvozen úsudek, že
ryba plavala pod kládou. Aby tuto předpověď Pokud nejsou zapojeny cílené, strategické proce
ověřili, předložili některým účastníkům v tes sy, dochází k vyvozování pouze dvou typů úsud
tu znovupoznání větu „Tři želvy odpočívaly na ků: jedněch, které vytvářejí lokálně koherentní re
plovoucí kládě a pod ní plavala ryba“. Většina prezentace současně zpracovávaných částí textu,
účastníků byla přesvědčena o tom, že toto by a dalších, které se opírají o rychle a snadno dostup
la původní věta. Míra jistoty, s jakou účastníci né informace.
tuto větu rozeznávali, byla stejně vysoká, jako
když v testu znovupoznání hodnotili správnou Některé myšlenky obsažené v této minimalis
originální větu. Bransford et al. proto dospě tické hypotéze je třeba objasnit. Hlavní před
li k závěru, že úsudky vyvozované z textu jsou poklady McKoonové a Ratdiffa (1992) lze shr
obvykle ukládány v paměti stejným způsobem nout takto:
jako informace v textu přímo obsažené.
Paměťové testy jsou dosti nepřímým měřít • Úsudky jsou buď automatické, nebo strate
kem usuzovacích procesů a vždy tu existu gické (cílené).
422
• Některé automatické úsudky vytvářejí lokál tech ve skutečnosti nefigurovala (např. „mrt
ní koherenci (tj. zodpovídají za to, že dvě či vá“ u věty o herečce). Správná odpověď na tato
tři věty samy o sobě nebo ve spojení se snad kritická testová slova byla „ne“, ovšem pokud
no dostupnými obecnými znalostmi dáva si účastníci vytvořili sledované úsudky, mělo
jí smysl); tyto úsudky se týkají částí textu, by to vést k chybám.
jež jsou v pracovní paměti současně (zde je McKoonová a Ratcliff (1986) zjistili, že počet
míněna pracovní paměť ve smyslu víceúče chyb u kritických testových slov nebyl vyšší
lové kapacity, nikoliv Baddeleyho vícekom- než u slov kontrolních, pokud kritickým slo 12
ponentový systém pracovní paměti, disku vům v úloze znovupoznání předcházelo neut
tovaný v kap. 6). rální slovo „pozor“. Pokud jim ovšem předchá
• Jiné automatické úsudky se opírají o infor zelo slovo z příslušné věty (např. „herečka“),
mace, které jsou snadno dostupné buď pro počet chyb se u kritických slov zvýšil. Z těch
to, že jsou součástí obecných znalostí, nebo to poněkud komplikovaných nálezů vyplývá, že
proto, že jsou explicitně uvedeny v textu. úsudky nebyly vytvářeny úplně, což odpovídá
• Strategické úsudky čtenář vyvozuje jako minimalistické hypotéze. Avšak fakt, že do ur
projev své snahy dosáhnout nějakého cíle; čité míry k jejich vytváření docházelo, zname
někdy slouží k tomu, aby nastolily lokální ná jistou podporu pro konstrukcionisty.
koherenci. Doklady odporující konstrukcionistickému
přístupu a poukazující na důležitost distink
Největší rozdíl mezi minimalistickou hypoté ce mezi automatickými a strategickými úsud
zou a konstrukcionistickým přístupem se tý ky získali Dosherová a Corbett (1982). Využili
ká množství automaticky vytvářených úsudků. přitom instrumentální úsudky (např. věta jako
Zastánci konstrukcionistického přístupu tvrdí, „Majka si zamíchala kávu“ vede ke slovu „lžič
že při čtení se automatických úsudků vytváří ka“ jako instrumentálnímu úsudku). Aby roz
celá řada, zatímco zastánci minimalistické hy hodli, zda lidé během čtení tyto instrumentální
potézy se domnívají, že množství automaticky úsudky generují, použili Dosherová a Corbett
generovaných úsudků je dosti omezené. poněkud neobvyklou proceduru. Z výzkumu
McKoonová a Ratcliff (1986) rozdíly mezi tě Stroopova efektu je známo, že reakční čas při
mito teoriemi testovali. Argumentovali, že vě pojmenování barvy, jíž je vytištěno určité slo
ta jako „Herečka spadla ze čtrnáctého poscho vo, závisí na tom, zda toto slovo bylo v nedávné
dí“ by podle konstrukcionistického hlediska době aktivováno. Pokud tedy čtení věty „Majka
automaticky vedla k úsudku, že herečka ze si zamíchala kávu“ aktivuje slovo „lžička“, měl
mřela, avšak nevedla by k němu automatic by být zpomalen reakční čas při pojmenování
ky podle minimalistické hypotézy. Pokusné barvy, jíž je slovo „lžička“ vytištěno. V kontrol
osoby četly několik krátkých textů, které ob ní (mimokontextové) podmínce neměla slova
sahovaly podobné věty. Pak byl prezentován prezentovaná ve Stroopově testu žádný vztah
test znovupoznání, v němž bylo třeba co nej- k předchozím větám. Experimenty nepřinesly
rychleji rozhodovat, zda se v přečtených tex žádné doklady o tom, že by docházelo k vytvá
tech objevila určitá slova. V testu se vyskyto ření instrumentálních úsudků (viz obr. 12.4).
vala kritická slova, jež reprezentovala úsudky Když ovšem dostaly pokusné osoby instruk
vyvoditelné z předložených vět, avšak v tex ci, aby hádaly, jaký instrument byl v každé větě
porozuměn! jazyku
423
12
Čas potřebný pro pojmenování barvy ve Stroopově testu v závislosti na tom, zda účastníci měli hádat
instrument figurující ve slyšených větách, a na tom, zda slova ve Stroopově testu zapadala do kontextu
předchozích vět. Na základě údajů Dosherové a Corbetta (1982).
použit, očekávané efekty ve Stroopově testu se bo dva lokální či podřazené cíle (např. použití
objevily. pušky, použití granátů). Aktivní použití globál
Co tyto nálezy znamenají? Za prvé jasně uka ních a lokálních úsudků se testovalo tak, že po
zují, že může záviset na úmyslech čtenáře, zda přečtení každého textu bylo prezentováno tes
dojde k vyvození úsudku; to je jeden z hlavních tové slovo a účastníci měli rychle rozhodnout,
předpokladů McKoonové a Ratcliffa (1992). Za zda se toto slovo objevilo v textu.
druhé jsou výsledky do značné míry v rozpo Mezi lokálními a globálními úsudky byl důle
ru s konstrukcionistickým hlediskem. K dosa žitý rozdíl, neboť první byly generovány auto
žení úplného porozumění je nezbytné vyvo maticky, zatímco ty druhé nikoliv. Tyto nálezy
dit, jaký instrument byl k míchání kávy použit, se lépe shodují s minimalistickou hypotézou
avšak výsledky ukazují, že takové instrumen než s konstrukcionistickým přístupem, který
tální úsudky se za normálních okolností nevy- mezi globálními a lokálními úsudky nerozli
vozují. šuje.
McKoonová a Ratcliff (1992) soudí, že automa
tické úsudky se vytvářejí, aby se ustavila lokál Zhodnocení
ní koherence informací v pracovní paměti, ale Minimalistická hypotéza je velmi přesvědčivá
že globální úsudky (úsudky spojující vzdálené v tom ohledu, že objasňuje, které úsudky jsou
elementy textové informace) se automaticky při čtení textu vytvářeny automaticky a které
nevytvářejí. Autoři tento předpoklad ověřova nikoliv. Konstrukcionističtí teoretikové se na
li pomocí krátkých textů obsahujících globál proti tomu často omezují na tvrzení, že auto
ní cíl (např. zavraždění prezidenta) a jeden ne maticky jsou vyvozovány úsudky, které jsou
424
zapotřebí k úplnému porozumění situaci po Teorie hledání významu
pisované v textu. To je poněkud vágní, poně Od doby, kdy se objevila minimalistická hy
vadž mohou existovat různé názory na to, jaké potéza McKoonové a Ratcliffa (1992), snes
informace jsou zapotřebí k úplnému porozu li konstrukcionisté řadu protiargumentů.
mění. Graesser, Singer a Trabasso (1994) souhlasí
Další silnou stránkou minimalistické hypoté s McKoonovou a Ratcliffem v tom, že kon-
zy je důraz kladený na rozdíl mezi automatic strukcionistické teorie často nedokážou spe
kými a strategickými úsudky. Důležitá je myš cifikovat, které úsudky budou během pro 12
lenka, že řada úsudků bude vytvořena pouze cesu porozumění vytvářeny. Autoři se tento
tehdy, když jsou relevantní vzhledem k cílům nedostatek pokusili eliminovat ve své teorii
čtenáře. hledání významu, podle které čtenáři usilu
Negativním aspektem hypotézy je fakt, že není jí o nalezení významu na základě následují
vždy možné přesně předvídat, jaké úsudky bu cích předpokladů:
dou vyvozovány. Například automatické úsudky
se údajně vytvářejí, pokud je informace „snad • Předpoklad čtenářského cíle: čtenář kon
no dostupná“, avšak stanovit míru dostupnosti struuje význam textu tak, aby to odpovída
informace může být dosti problematické. lo jeho cílům.
OBRÁZEK 12.5
předpovídán předpovídán obvykle

typ úsudku odpovídá na otázku
konstrukcionisty minimalisty nalézán
1. referenční Pro které předchozí y y y

slovo toto platí?
2. připisování Jaká je pádová role y y y

pádových rolí tohoto substantiva
(tj. agens, předmět)?
3- kauzální antecendent Čím bylo toto způsobeno? y y y

4- nadřazený cíl Co je hlavním cílem? y y
5- tematický Co je celkovým J 7
tématem?
6. emocionální reakce Co cítí tato postava? J
postavy
7- kauzální důsledek Co se stane dále? X

8. instrument Co bylo použito jako X
instrument?
9- částečný cíl Jak bylo dosaženo X

tohoto cíle/jednání?
Druhy úsudků, které se normálně vyvozují, spolu s predikcemi konstrukcionistického a minimalistického přístupu. Upraveno
podle Graessera et al. (1994).

• Předpoklad koherence: čtenář se pokouší Hlavním cílem současných teorií je přesněji ur
konstruovat význam textu tak, aby byl lokál čit, jaké úsudky jsou za normálních okolností
ně a globálně koherentní. vyvozovány. Může se zdát, že mezi teorií hledá
• Předpoklad vysvětlování: čtenář se pokou ní významu a minimalistickou hypotézou je vý
ší vysvětlit akce, události a stavy, o nichž se razný rozdíl, neboť minimalistická hypotéza se
v textu hovoří. zaměřuje na užší podskupinu úsudků. Měli by
chom však mít na paměti, že podle McKoonové
12 Graesser et al. (1994) poukázali na to, že čte a Ratcliffa (1992) dochází vedle automatických
nář se nebude pokoušet o nalezení významu, úsudků k vytváření řady úsudků strategických.
když jeho cíle nevyžadují vytvoření významo Celkově panuje čím dál tím větší shoda v tom,
vé reprezentace textu (např. při korekturním jaké úsudky se vytvářejí ve většině případů
čtení) nebo když nemá dostatečné znalosti na (např. úsudky o referenci, tj. anaforické; úsud
to, aby porozuměl smyslu textu. I v případě, ky o kauzálních antecedentech), a jaké naopak
že se čtenář pokouší význam nalézt, existuje zřídka (např. instrumentální; úsudky o kauzál
podle teorie hledání významu několik druhů ních důsledcích). Graesser et al. (1997, s. 183)
úsudků, které za normálních okolností nejsou došli k následujícímu přijatelnému závěru:
vyvozovány. Jak ukazuje obrázek 12.5, mezi ty
to nevyvozované úsudky patří například úsud Domníváme se, že oba [...] modely jsou správné
ky o budoucím vývoji (kauzálních důsledcích); za určitých podmínek. Minimalistická hypotéza je
přesný způsob, jakým bylo provedeno nějaké patrně správná v situaci, kdy čtenář čte text velmi
jednání (podřazené cíle a akce); a autorův zá rychle, kdy text postrádá globální koherenci a kdy
měr. čtenář nemá dostatečné základní znalosti nezbyt
Obrázek 12.5 popisuje devět různých typů né k porozumění danému textu. Konstrukcionis
úsudků. Podle Graessera et al. (1994) teorie tická teorie [nebo teorie hledání významu] obsto
hledání významu předpokládá, že je vždy vyvo jí lépe, když čtenář usiluje o porozumění textu, at
zováno šest typů těchto úsudků, zatímco mini už pro potěšení nebo pro důkladné zvládnutí, a čte
malistická teorie předpokládá vyvozování pou volnějším tempem.
ze tří typů. Jak ukazuje poslední sloupec na
obrázku 12.5, doklady podporují spíše předpo Někteří teoretikové (např. van Dijk & Kintsch,
vědi teorie hledání významu než minimalistic 1983) předložili argumenty, podle kterých si čte
ké hypotézy. náři často vytvářejí mentální model či reprezen
taci situace popisované v textu. V mentálním
Shrnutí oddílu modelu může být obsaženo výrazně více infor
Během porozumění jazyku dochází k vytváře mací než v samotném textu a tyto informace
ní úsudků. Konstrukcionistická teorie předpo vycházejí z úsudků. Myšlenka situační repre
kládala, že při čtení se automaticky generuje zentace hraje důležitou roli v teorii zpracová
celá řada úsudků, avšak některé studie zdánli ní příběhů, kterou navrhl Kintsch (1988,1992,
vě podporující toto stanovisko jsou problema 1994); k její analýze se vrátíme, až v následují
tické. Nerozlišují totiž mezi úsudky, které se cích oddílech probereme Kintschovu teorii.
vyvozují při čtení, a úsudky vytvářenými bě
hem pozdějšího testování.
426 KOGNITIVNÍ psychologie

ZPRACOVÁNÍ PŘÍBĚHŮ nejlépe, když bylo téma prezentováno na začát
ku. I když bylo prezentováno na konci, pama
Když nás někdo požádá, abychom mu vyprávě tovali si příběh lépe, než v případě, kdy nebylo
li nějaký příběh či knihu, kterou jsme nedáv zmíněno vůbec.
no četli, budeme mluvit o hlavních událostech Myšlenku o hierarchické organizaci příběhů
a tématech příběhu a vynecháme v podstatě podporují i další výzkumy založené na podob
všechny detaily. Jinými slovy, příběhy popisu ných úvahách. Například Meyerová a McCon-
jeme vysoce výběrově a určujícím faktorem vý kie (1973) zjistili, že událost odehrávající se 12
běru je význam. Představte si překvapení, s ja v nižších úrovních hierarchie příběhu bude vy
kým by tazatel reagoval, kdybychom mu prostě bavena mnohem snáze, pokud byla předtím
odpověděli nějakou větou náhodně vyňatou vybavena hierarchicky bezprostředně nadřaze
z textu. ná událost.
Gomulicki (1956) předložil jednoduchou ukáz
ku selektivního způsobu, jakým rozumíme Zhodnocení
příběhům a pamatujeme si je. Účastníci studie Myšlenka, podle které se příběhy opírají o ur
z jedné skupiny psali souhrn příběhu, jehož čitou společnou strukturu, je rozumná, ovšem
text měli před sebou, zatímco druhá skupina si studium gramatiky příběhů nemělo trvalejší
musela text vybavit z paměti. Třetí skupina mě dopad. Proč? Jeden důležitý důvod odkryl Har-
la za úkol všechny souhrny přečíst. Pro osoby ley (1995, s. 233): „Neexistuje shoda o struktu
ve třetí skupině bylo velmi obtížné rozlišit me ře příběhu: každý autor nějaké příběhové gra
zi texty psanými zpaměti a těmi, které byly psá matiky došel k jinému výsledku.“ Jiné omezení
ny s přístupem k textu. Zapamatování příběhu spočívá v tom, že gramatiky příběhů neposky
se tedy podobá vytváření souhrnu v tom, že se tují příliš mnoho informací o procesech účast
lidé zaměřují jen na důležité informace. nících se porozumění příběhu.
Gramatiky příběhů Teorie schémat

Většina příběhů (nebo všechny) má nějakou Termín schéma se používá k označení dobře in
strukturu. Někteří psychologové usoudili, že tegrovaných souborů znalostí o světě, událos
všechny příběhy mají ve velmi obecné a abs tech, lidech a jejich jednání. Scénáře a rámce
traktní rovině určité společné prvky. To vedlo jsou relativně specifické typy schémat. Scénáře
k myšlence gramatiky příběhu, což má být sou obsahují znalosti o událostech a jejich důsled
bor pravidel, podle nichž lze generovat struk cích. Například Schank a Abelson (1977) mlu
turu jakéhokoliv příběhu. Thorndyke (1977) ví o scénáři restaurace, který obsahuje infor
se zabýval návrhem příběhové gramatiky, jež mace o obvyklém sledu událostí při návštěvě
měla hierarchickou strukturu završenou ka restaurace. Naproti tomu rámce obsahují in
tegoriemi prostředí, tématu, scénáře a rozuz formace o vlastnostech předmětů a míst. Sché
lení. Thorndyke svou gramatiku testoval tak, mata jsou při zpracování jazyka důležitá, poně
že předkládal lidem příběhy, v nichž bylo téma vadž obsahují řadu informací používaných při
obsaženo buď na obvyklém místě, tj. na začát porozumění tomu, co slyšíme a vidíme.
ku, nebo na konci příběhu, nebo se vůbec ne Především díky schématům si můžeme vytvářet
objevilo. Účastníci studie si příběh pamatovali očekávání. V restauraci například očekáváme,

že nás dovedou ke stolu, číšník či servírka nám Bartlettova teorie
přinesou jídelní lístek, objednáme si jídlo a ná Bartlett (1932) byl první psycholog, který pře
poje atd. Pokud některé z těchto očekávání ne svědčivě obhajoval myšlenku, že schémata mají
ní naplněno, reagujeme na to obvykle příhod určující vliv na to, co si pamatujeme z příběhů.
ným jednáním. Pokud třeba marně čekáme na Podle něj není paměť ovlivněna pouze prezento
jídelní lístek, pokoušíme se zachytit číšníkův vaným příběhem, ale také zásobou relevantních
či servírčin pohled. Vzhledem k tomu, že udá předchozích znalostí v podobě schémat. Bartlett
12 losti obvykle schémata potvrzují, je pro nás dí měl důmyslný nápad prezentovat pokusným
ky nim svět mnohem předvídatelnější, než by osobám příběhy, které vyvolávaly konflikt mezi
byl bez nich. příběhem a předchozími znalostmi. Když napří
Doklady o tom, že schémata mohou mít vliv klad lidé četli příběh převzatý z cizího kulturní
na porozumění příběhu, předložili Bransford ho prostředí, předchozí znalosti mohly narušo
a Johnsonová (1972, s. 722). Prezentovali po vat zapamatování příběhu tak, že zapamatovaná
kusným osobám úryvky textů, z nichž bylo ob verze byla z hlediska čtenářova kulturního pro
tížné rozeznat, která schémata jsou relevantní. středí konvenčnější a přijatelnější. Bartlettovy
Jeden z úryvků byl například tento: (1932) výsledky podpořily jeho předpovědi. Ze
jména se zjistilo, že podstatná část chyb při vyba
Postup je vcelku jednoduchý. Nejdříve uspořádáte vování působila tak, že činila příběh podobněj
věci do různých skupin. Ovšemže jedna hromádka ší konvenčnímu anglickému textu. Bartlett pro
může postačovat, podle potřeby a množství. Pokud tento typ chyby použil termín racionalizace.
musíte využít jiného místa proto, že se nedostává Bartlett (1932) soudil, že přesný materiál se
vhodných prostředků, přejdete k dalšímu kroku; ji v průběhu času vytrácí z paměti, avšak schéma
nak jste připraveni. Je důležité, abyste nepracova ta nikoliv. Z toho vyplývá, že chyby způsobené
li s přehnaným úsilím. Tedy je lépe brát málo věcí racionalizací (které závisejí na znalostech sché
najednou než brát jich příliš mnoho. Bezprostřed mat) by měly být častější po delší době uchová
ně se to nemusí zdát důležité, ale později mohou ní. Bartlett (1932) dospěl k výsledkům, které tu
vzniknout komplikace. to předpověď potvrzovaly. Jeho studie však lze
kritizovat, protože pokusným osobám nedá
Lidé, kteří úryvek slyšeli bez nadpisu, ho hod val příliš jasné instrukce: „Domníval jsem se,
notili jako nesrozumitelný a vybavovali si že pro účely těchto experimentů bude nejlep
v průměru 2,8 obsahové jednotky. Když pokus ší ovlivňovat postupy pokusných osob co nej
né osoby napřed znaly nadpis „Praní svršků“, méně“ (Bartlett, 1932, s. 78). Z tohoto postupu
byl pro ně text snadno srozumitelný a vyba plyne, že některé chyby pozorované Bartlettem
vovaly si v průměru 5,8 obsahových jednotek. mohly být důsledkem uvědomělého hádání,
Efekt, který měla znalost relevantního sché a ne nedostatečného zapamatování. Tato kri
matu, měl přímý vliv na porozumění úryvku; tika není svévolná. Gauld a Stephenson (1967)
nepůsobil tedy jen jako vodítko pro vybavení. zjistili, že instrukce zdůrazňující požadavek
Když byl totiž titul účastníkům studie přečten přesného vybavení eliminovaly téměř polovi
až po vyslechnutí textu, ale před testem vyba nu obvyklého množství chyb.
vování, vybavovali si v průměru jen 2,6 obsa Přes tyto problémy s Bartlettovými postupy
hové jednotky. existují doklady opírající se o dobře kontrol0-
428 KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE

váné studie a podporující Bartlettovy hlavní ná vá a Logie (1998) testovali, jak si studenti po
lezy. Například Sulinová a Dooling (1974) pre různých časových prodlevách (od 2 týdnů do 6
zentovali některým pokusným osobám příběh měsíců) vybavovali běžné události, které proži
o Geraldu Martinovi: „Gerald Martin se pokou li během prvního týdne na univerzitě. Dospěli
šel podkopat existující vládu, aby tak uspokojil k těmto výsledkům: „Počáteční míra přesnosti
své politické ambice. [...] Stal se z něj bezohled zůstávala stejná po celou dobu a v průběhu ča
ný a nekontrolovatelný diktátor. Výsledkem je su docházelo k relativně malým změnám, tak
ho vlády byl úpadek země“ (Sulin & Dooling, že se zdá, že lidé používají rekonstruktivních 12
1974, s. 256). Jiní účastníci dostali podobný procesů ve velmi omezené míře“ (Wynn & Lo
příběh, avšak jméno hlavní postavy bylo Adolf gie, 1998, s. 1). Neúspěch při replikaci Bart-
Hitler. Osoby, které četly příběh o Adolfu Hitle lettových výsledků může pramenit z toho, že
rovi, měly mnohem větší sklon souhlasit s ne studenti neměli možnost dostatečně zapojo
správným tvrzením, že v příběhu četly větu vat procesy opírající se o schémata. Ať už je vy
„Nenáviděl zejména Židy a pronásledoval je“. světlení jakékoliv, Bartlettovy nálezy mohou
Schematické znalosti lidí o Hitlerovi narušo být použitelné jen v omezené míře.
valy jejich vzpomínky na to, co četli (viz obr. Podle dalšího Bartlettova (1932) předpokladu
12.6). Jak předvídal Bartlett (1932), frekvence jsou chyby při zapamatování hlavně důsledkem
tohoto typu chyb rostla s dobou uchování pře rekonstrukčních procesů založených na sché
čtených informací. matech, které působí během vybavování. Jak
Existují pochybnosti o tom, zda lze některé jsme viděli u studie Bransforda a Johnsonové
z hlavních výsledků Bartlettova výzkumu re (1972), schémata často ovlivňují samotný pro
plikovat za přirozenějších podmínek. Wynno- ces porozumění, nikoliv procesy vybavování.
Správná odmítnutí tematických distraktorů v závislosti na hlavní postavě (Gerald Martin nebo Adolf Hitler)
a retenčním intervalu. Na základě údajů Sulinové a Doolinga (1974).

Schémata však někdy mají vliv i na vybavová vě, když jsem na ten úryvek začal myslet z pozi
ní z dlouhodobé paměti. Anderson a Pichert ce kupce domu.
(1978) žádali pokusné osoby, aby si přečetly ur
čitý text a zaujímali přitom buď hledisko zlo Hypotéza scénářových značek
děje, nebo člověka uvažujícího o koupi domu. Hypotézu scénářových značek (script-pointer-plus
Po fázi vybavování byli účastníci požádáni, aby tag hypothesis) předložili Schank a Abelson
změnili perspektivu a vybavili si text znovu. 0977) • Model rozvíjí některé Bartlettovy myš
12 V tomto druhém kole si účastníci vybavili řa lenky a opírá se o řadu předpokladů o zapama
du informací, které byly důležité jen pro dru tování textů, které jsou založeny na scénářích
hou perspektivu či schéma a které si nevybavi nebo schématech:
li při prvním pokusu (viz obr. 12.7).
Tyto výsledky podporují myšlenku, že vyba • Informace z textu se kombinuje s informací
vování je ovlivňováno schématy. Další podpo ze scénářů či schémat uložených v paměti.
ru představují výpovědi samotných účastníků • Jednání v textu jsou buď typická (konzis
(Anderson & Pichert, 1978, s. 10): tentní se scénářem nebo schématem), nebo
atypická (v rozporu se scénářem).
Když mi byla přidělena perspektiva kupce domu, • Informace o atypickém jednání je ve scéná
vzpomněl jsem si na konec textu, na tu netěsnost ři individuálně označena.
ve střeše. Když jsem ten text procházel poprvé, vě • Znovupoznání atypického jednání bude
děl jsem, že tam byl nějaký konec, ale nemohl jsem lepší než znovupoznání jednání typického,
si vzpomenout. Ovšem hned mi to vyskočilo v hla protože je obtížné odlišit typické jednání
430
v příběhu od typického jednání, jež se v pří ké vlastnosti schémat se však zdá být obtížné.
běhu nevyskytuje. Navíc většina verzí teorie schémat není bohu
• Počáteční vybavování atypického jednání by žel testovatelná. Pokud se pokoušíme vysvět
mělo být lepší než počáteční vybavování jed lit porozumění textu a jeho zapamatování me
nání typického, poněvadž je v paměti indivi chanismem aktivace určitých schémat, pak ve
duálně označeno. skutečnosti potřebujeme nezávislé doklady
• Vybavování atypického jednání po delší do o jejich existenci (a adekvátní aktivaci). Takové
bě by mělo být horší než vybavování typic doklady ovšem nejsou k dispozici. 12
kého jednání, protože vybavování se postu Podle jednoho z významných předpokladů te
pem času čím dál tím více opírá o scénáře či orie schémat vedou sestupné procesy během
schémata. porozumění příběhům k vyvozování řady
úsudků. Avšak výzkumy probírané v předchá
Dostupné doklady obecně potvrzují předpověď, zejících částech této kapitoly (např. McKoon
že znovupoznání atypického jednání bude lepší & Ratcliff, 1992) ukazují, že množství úsudků
než znovupoznání typického jednání bez ohle generovaných průměrným čtenářem je menší,
du na dobu uplynulou od prezentace (Davidson, než by vyplývalo z teorie schémat.
1994). Nálezy ohledně vybavování jsou méně Na závěr je třeba poznamenat, že středem zá
konzistentní, jak ukázala Davidsonová. Před jmu výzkumů probíraných v této kapitole byla
kládala lidem texty, v nichž se vyskytovala aty spíše paměť než porozumění. Znalosti o svě
pická jednání, která byla vůči příběhu irelevant tě zjevně ovlivňují procesy porozumění, avšak
ní, a atypická jednání, která příběh narušovala. teorie schémat detailně neukazuje, jak k tomu
Kupříkladu v příběhu o návštěvě kina patří věta dochází.
„Sára říká Ondrovi, že plátno je velké“ do první
kategorie, zatímco věta „Jiný pár, oba velmi vy Model Kintsche a van Dijka
socí, sedí před nimi a zabraňuje jim ve výhledu“ Jeden z nejúspěšnějších modelů zpracování
patří do kategorie druhé. Oba druhy atypického diskurzu předložili Kintsch a van Dijk (1978).
jednání byly při krátkých retenčních intervalech V jejich modelu existují dvě základní jednotky
(1 hodina) vybavovány lépe než typické jedná analýzy: argument (reprezentace významu slo
ní, což odpovídá předpovědi. Po jednom týdnu va) a propozice (nejmenší jednotka významu,
ovšem byla irelevantní atypická jednání vybavo které může být připsána pravdivostní hodnota;
vána hůře než jednání typická, zatímco rušivá typicky se jedná o frázi či klauzi). Při zpracová
atypická jednání byla vybavována lépe než typic ní textu příběhu se vytvářejí struktury na dvou
ká. Davidsonová uzavírá (1994, s. 772): „Problé základních úrovních:
my současných modelů jsou zaviněny částečně
tím, že nespecifikují, jak budou vybavovány růz • Mikrostruktura: úroveň, na které jsou propo
né druhy atypického jednání.“ zice extrahované z textu formovány do pro
vázané struktury.
Zhodnocení • Makrostruktura: úroveň, na níž je vytvářena
Své organizované znalosti o světě systematic upravená verze mikrostruktury (podobající
ky využíváme jako pomůcky pro porozumě se obsahovému jádru textu).
ní a vybavování. Identifikovat charakteristic

Kintsch a van Dijk (1978) tvrdí, že propozice sobníku udržovány delší dobu a je pravděpo
extrahované z textu se ukládají do krátkodobé dobnější, že budou zahrnuty do makrostruk-
ho paměťového zásobníku s omezenou kapaci tury. Tato předpověď byla několikrát potvrzena
tou, který se podobá systému pracovní paměti (např. Kintsch et al., 1975).
navrženému Baddeleym a Hitchem (1974; viz
kap. 6). Další propozice se vytvářejí ze spojo Doklady
vacích úsudků a přidávají se k těm, jež byly vy Doklady o důležitosti propozic získali Kintsch
12 tvořeny přímo na základě textu. Když zásobník a Keenanová (1973). Autoři manipulovali počet
obsahuje určité množství propozic, čtenář se je propozic ve větách a odstavcích, ale zachovávali
pokouší nějakým koherentním způsobem vzá stejný počet slov. Příkladem věty se čtyřmi pro
jemně propojit. Přesněji řečeno jsou propojo pozicemi je „Romulus, legendární zakladatel
vány propozice, které sdílejí argumenty (např. Říma, unesl ženy ze Sabiny násilím“. Následu
dvě slova se stejným významem). Propojová jící věta obsahuje osm propozic - „Kleopatřin
ní propozic probíhá pouze v zásobníku, pro pád způsobilo bláznivé důvěřování oportunis-
to je omezeno kapacitou krátkodobé pamě tickým politikům římského světa“. Doba čte
ti. Existuje cyklus zpracovávání: v pravidelných ní se prodlužovala přibližně o jednu sekundu
intervalech se zásobník vyprazdňuje a zůstá s každou další propozicí.
vá v něm jen několik málo klíčových propo McKoonová a Ratcliff (1978) předložili pře
zic. V zásobníku zůstávají propozice obecné svědčivé doklady o existenci propozic. Účast
povahy, propozice, které mají centrální úlohu níkům své studie prezentovali věty (např.
ve vývoji struktury příběhu, a propozice ulože „Mauzoleum, které uchovávalo zemřelého ca
né v nedávné době. ra, dominovalo náměstí.“). Prezentace vět by
Makrostruktura příběhu kombinuje schema la následována testem znovupoznání, v němž
tickou informaci se zkrácenou verzí mikro- měli účastníci rozhodnout, zda se předkládaná
struktury. Na propozice mikrostruktury se slova vyskytla v prezentovaných větách. V na
aplikují různá pravidla: šem příkladě bylo testové slovo „náměstí“ ro
zeznáváno rychleji, když předcházející testo
• Vymazání: všechny propozice, které nejsou vé slovo bylo součástí stejné propozice (např.
vyžadovány pro interpretaci dalších propo „mauzoleum“), než když bylo ve větě v bliž
zic, jsou vymazány. ší pozici, avšak bylo součástí jiné propozice
• Generalizace: sled propozic může být na (např. „car“).
hrazen obecnější propozicí. McKoonová a Ratcliff (1980) prezentovali po
• Konstrukce: sled propozic může být nahra kusným osobám odstavec textu. Poté následo
zen jedinou propozicí, která z nich nezbyt val test znovupoznání, přičemž účastníci měli
ně vyplývá. rozhodnout, zda myšlenky obsažené v předlo
žených větách byly součástí původně prezento
Zapamatování textu závisí jak na mikrostruk- vaného odstavce. Reakční časy byly kratší, když
tuře, tak na makrostruktuře. Propozice vyšší větě v testu předcházela věta pocházející ze stej
úrovně nebo propozice s významnější úlohou ného odstavce. Toto zrychlení (neboli primin-
v textu jsou pamatovány lépe než propozice gový efekt) bylo výrazněji ovlivněno blízkostí
nižších úrovní, protože jsou v pracovním zá dvou vět v propoziční struktuře mikrostruktury
432
textu než prostou vzdáleností. Experiment tak nají více než jen vzájemné provázání propozic
dokládá existenci mikrostruktury. nějakými spojkami, a proto [...] bude zapotřebí
Kintsch (1974) rozlišil vlivy mikrostruktury kromě sítě propozic specifikovat další struktu
a makrostruktury na paměť pomocí úlohy ově ry“. Kintsch a van Dijk (1978) například chybně
řování. Pokusné osoby rozhodovaly, zda ex tvrdí, že koherence textu do značné míry závisí
plicitní a implicitní úsudky jsou konzistentní na mnohočetném opakování téhož argumen
s textem, který četly buď bezprostředně před tu. Podle modelu by tedy měla být koherent
úlohou, nebo asi 15 minut předem. Pokud test ní série v zásadě nesouvisejících tvrzení o ur 12
bezprostředně následoval čtení, byly explicit čité osobě.
ně uvedené propozice verifikovány rychleji než
propozice implicitní, avšak časy byly u obou ty Kintschův model konstrukce a integrace
pů propozic stejné, když test následoval po 15 Kintsch (1988, 1992, 1994) předložil model
minutách. Podle teorie jsou explicitní propo konstrukce a integrace, kterým rozšířil a roz
zice lépe reprezentovány v mikrostruktuře, vinul svůj předchozí model. Tento model ob
avšak v makrostruktuře jsou explicitní i impli sahuje více informací o způsobech, jakými se
citní propozice reprezentovány stejným způ vytvářejí úsudky a jak uchovávané znalosti při
sobem. Informace o mikrostruktuře je bezpro formování makrostruktury interagují s infor
středně po prezentaci přístupná daleko lépe macemi z textu.
než po určité prodlevě, což vysvětluje odliš Základní strukturu modelu konstrukce a inte
nost výsledků v podmínkách s různým časo grace ukazuje obrázek 12.8. Podle modelu pro
vým intervalem. bíhá proces porozumění v následujících kro
cích:
Zhodnocení
Rozdíl mezi mikrostrukturou a makrostruktu- • Věty v textu j sou konvertovány na propozice
rou je dobře doložen a zdá se pravděpodobné, odrážející význam textu.
že reprezentace propozičního typu hrají roli • Tyto propozice vstupují do krátkodobého
při porozumění textu a při paměťových proce zásobníku a formují propoziční sít.
sech. Zajímavá a logická je myšlenka, že cent • Každá propozice zkonstruovaná na základě
rální propozice (např. takové, které se vztahu textu vybavuje několik asociovaných propo
jí k hlavnímu tématu) se zvláště dobře vybavují zic (včetně úsudků) z dlouhodobé paměti.
proto, že jsou přítomny v pracovním zásobní • Propozice vytvořené na základě textu a vy
ku po mnohem delší dobu. bavené z dlouhodobé paměti společně vy
Většina problémů s modelem Kintsche a van tvářejí prohloubenou propoziční sít; tato síť
Dijka (1978) se týká toho, co model opomí obvykle obsahuje řadu irelevantních propo
jí. Model například podrobně nespecifikuje, zic.
jak se propozice vytvářejí, a neuvádí ani přes • Proces šířící se aktivace pak vybírá propozi
ně, jak se vytvářejí spojovací úsudky nebo jak ce, jimiž bude reprezentován text; shluky vy
schematická informace interaguje s informa soce propojených propozic přitahují většinu
cemi z textu. aktivace a je u nich největší pravděpodob
Rayner a Pollatsek (1989, s. 299) upozorňují, nost, že budou do reprezentace textu zahr
že „koherence a porozumění diskurzu zname nuty, zatímco irelevantní propozice budou

OBRÁZEK 12.8
12
Model konstrukce-integrace. Upraveno podle Kintsche (1992).
pravděpodobně vyřazeny: „Věci, které k so Jednou z nej výraznějších vlastností tohoto mo
bě kontextově patří, budou posíleny, a ty, delu je předpoklad, že procesy účastnící se
které k sobě nepatří, odumřou“ (Kintsch, konstrukce prohloubené propoziční sítě jsou
1994, s. 732): to je proces integrace. relativně neúčinné a zahrnují řadu irelevant
• Reprezentace textu je organizovaná struktura ních propozic. Model tedy v zásadě spočívá na
uložená v epizodické textové paměti; informa vzestupných procesech, poněvadž prohloube
ce o vztahu mezi kterýmikoliv dvěma pro ná propoziční struktura je konstruována bez
pozicemi je sem zahrnuta, pokud byly tyto ohledu na kontext poskytovaný celkovým té
dvě propozice společně zpracovávány v krát matem textu. Naproti tomu, jak upozorňu
kodobém paměťovém zásobníku. jí Kintsch, Welsch, Schmalhofer a Zimnyová
• Výsledkem těchto procesů je vytvoření tří (1990, s. 136), „většina ostatních modelů poro
úrovní reprezentace: povrchová reprezen zumění se pokouší specifikovat silná, ,chytrá'
tace (textu samotného); propoziční repre pravidla, která pod vlivem schémat docháze
zentace (textová báze); a situační reprezen jí pouze k těm správným interpretacím, akti
tace (mentální model reprezentující situaci vují pouze ty správné znalosti a generují pou
popisovanou v textu). Schémata mohou být ze ty správné úsudky“. Podle Kintsche et al. by
použita jako stavební kameny situačních re taková silná pravidla musela být velmi složitá
prezentací či modelů. a mohlo by být obtížné přizpůsobit je různoro-
434
dým situacím. Naproti tomu slabá pravidla ob Hlavní výsledky jsou shrnuty na obrázku 12.9.
sažená v modelu konstrukce a integrace jsou Funkce zapomínání pro povrchovou, propozič
mnohem robustnější a lze je použít téměř ve ní a situační reprezentaci byly zřetelně odliš
všech situacích. Na základě dosti detailní spe né. Povrchová reprezentace byla zapomínána
cifikace modelu byl Kintsch (1988) schopen rychle a úplně, zatímco informace obsažená
vytvořit několik přesvědčivých počítačových v situační reprezentaci nebyla během čtyř dnů
simulací různých částí modelu. Další testo zapomínána vůbec. Propoziční informace se
vání provedli Kintsch et al. (1990). Ověřovali lišila od situační v tom, že do jisté míry podlé 12
předpoklad, že při zpracování textu se vytváře hala zapomínání, a lišila se i od povrchové in
jí tři úrovně reprezentace, od povrchové úrov formace tím, že byla zapomínána jen částečně.
ně založené přímo na samotném textu přes Jak předpověděli Kintsch et al. (1990), nejúpl
propoziční úroveň až k úrovni situační neboli nější reprezentace významu textu (tzn. situ
k mentálnímu modelu (který ústí v reprezenta ační reprezentace) byla pamatována nejlépe,
ci podobnou té, jež by byla výsledkem přímého a nejméně úplná reprezentace (tzn. povrcho
prožití textem popisované situace). Autoři po vá reprezentace) nejhůře.
kusným osobám prezentovali krátké popisy vy Zwaan (1994) ověřoval psychologickou reálnost
soce stereotypních situací (např. návštěva kina) některých úrovní reprezentace, s nimiž model
a poté testovali jejich znovupoznání. Test zno konstrukce a integrace pracuje. Podle Zwaa-
vupoznání byl prezentován s různým zpoždě na čtenářovy cíle ovlivňují rozsah, v němž jsou
ním v rozmezí od chvíle bezprostředně po pre různé úrovně reprezentace konstruovány. Když
zentaci až po čtyři dny. například někdo čte úryvek z románu, nejspíše
Funkce zapomínání pro situační, propoziční a povrchovou informaci během čtyř dnů. Upraveno podle
Kintsche et al. (1990).

se soustředí na text samotný (použití slov, sty delu bude lepší u koherentně jšího textu. Tak
listických prostředků) a bude si tedy vytvářet tomu bylo u čtenářů, kteří měli malé znalos
silnou povrchovou reprezentaci. Naproti tomu ti o srdci. Čtenáři s dobrými znalostmi si o ně
při čtení novinového článku se čtenář může co lépe vybavovali textovou bázi koherentnější-
zaměřit na aktualizaci svých znalostí o reál ho textu, avšak konstruovali si méně efektivní
ném světě a tak si vytvářet silnou situační re situační model.
prezentaci. Zwaan předkládal svým pokusným Co tyto nálezy znamenají? Zdá se, že informo
12 osobám texty s tím, že se jedná buď o úryvky vaní čtenáři mají určitý užitek z nekoherent-
z literárních děl, nebo o novinové články. Ve ního textu, u něhož si musí doplňovat mezery
shodě s předpovědí si čtenáři lépe uchovávali a to jim zabraňuje v povrchním zpracovávání.
povrchové reprezentace u textů označených ja Existence oddělených reprezentací textové bá
ko literární, zatímco u textů vydávaných za no ze a situací nachází podporu ve zjištění, že ko
vinové články si lépe pamatovali situační repre herence textu má na tyto dva typy reprezentací
zentace (viz obr. 12.10). protikladný účinek u čtenářů s dobrými zna
Reálnost rozdílu mezi textovou bází a situač lostmi a bez nich.
ními reprezentacemi studovali McNamarová,
Kintschová, Songerová a Kintsch (1995). Jako Zhodnocení
pokusné osoby byly vybrány dvě skupiny lidí, Jednou z největších výhod modelu konstruk
jedna s dobrými znalostmi o fungování srd ce a integrace ve srovnání s teorií Kintsche
ce, druhá bez takových znalostí. Účastníkům a van Dijka (1978) je předpoklad, že existuje
byl prezentován technický text o tom, jak srdce jak situační reprezentace či mentální model,
pracuje. Text měl dvě verze, z nichž jedna byla tak propoziční reprezentace. Zajímavou studii
koherentně] ší a snáze se četla. Autoři očekáva poukazující na lepší vlastnosti přístupů užíva
li, že konstrukce textové báze a situačního mo jících mentální modely či situační reprezenta-
Paměť pro povrchovou a situační reprezentaci textů popsaných jako literární nebo novinové. Údaje podle
Zwaana (1994).

ce (ve srovnání s propozičním přístupem) pro dali po probandech, aby si přečetli část po
vedli Glenberg, Meyerová a Lindemová (1987). změněné detektivky popisující detaily místa
Účastníkům své studie prezentovali krátké vraždy, včetně umístění těla a různých stop.
úryvky textu jako: Většina účastníků si při normálním čtení ne
vytvořila situační či prostorovou reprezentaci.
Honza se připravoval na srpnový maratón. Po Pokud instrukce zdůrazňovala důležitost vy
několika zahřívacích cvičeních si (oblékl/svlékl) tvořené prostorové reprezentace, účastníci si
bundu a šel běhat. Půlku trati kolem jezera běžel tyto reprezentace vytvářeli za cenu značného 12
bez závažnějších problémů, později ho ovšem za zpomalení čtení. Tyto výsledky ukazují, že ka
čaly bolet svaly. pacita pro zpracování informací může omezo
vat formování situačních reprezentací či men
Účastníkům pak bylo prezentováno slovo tálních modelů.
„bunda“ a jejich úkolem bylo co nejrychleji Podle Graessera et al. (1997) existují vedle tří
rozhodnout, zda se objevilo v textu. Odpovída úrovní reprezentace identifikovaných Kint-
li významně rychleji u verze, v níž si Honza schem (1988) ještě další dvě. Úroveň textového
bundu oblékl, než u verze, kde si bundu svlékl. žánru se týká povahy textu. Textové žánry jsou
Tento nález je z hlediska propoziční teorie ob například vyprávění, popis, vtipy nebo pojed
tížně vysvětlitelný, poněvadž testované slovo je nání. Způsoby předkládání informací a způ
v obou verzích příběhu reprezentováno pouze soby, jakými je třeba informace interpretovat,
v jedné propozici. Nález se dá ovšem snadno se u různých žánrů podstatně liší. Další úrov
vysvětlit z hlediska přístupu užívajícího men ní je komunikační úroveň, která zachycuje způ
tální či situační model. Pakliže si lidé vytvářejí soby, jimiž se autor pokouší komunikovat se
mentální model událostí popisovaných v úryv svými čtenáři. Někteří čtenáři si ovšem repre
ku, je bunda daleko zřetelněji přítomna ve ver zentaci komunikační úrovně nemusí vytvářet.
zi, kde si ji Honza oblékne, než ve verzi, kde Jak upozorňují Graesser et al. (1997, s. 169),
si ji svlékne. „čtenář románů si nemusí vytvářet neviditel
Model konstrukce a integrace má oproti svým ného, virtuálního spisovatele či vypravěče, kte
předchůdcům výhodu v tom, že mnohem de rý s ním komunikuje, pokud v textu nejsou ex
tailněji popisuje způsoby, jimiž se informa plicitní prvky, které tuto komunikační úroveň
ce z textu kombinuje se souvisejícími znalost signalizují“.
mi čtenáře. Zejména je zajímavá myšlenka, Model konstrukce a integrace má dva další vý
že propozice reprezentující text se vybíra znamné problémy. Za prvé se v modelu před
jí na základě procesu šířící se aktivace, kte pokládá, že zpočátku se vyvozuje řada úsud
rý operuje s propozicemi převzatými z textu ků, z nichž je většina odložena dříve, než si je
a z uložených znalostí. Tento přístup se zdá čtenář uvědomí. Tento klíčový teoretický před
být vhodnější než přístup předchozího mo poklad nebyl systematicky testován. Za druhé
delu, jenž zdůrazňuje integraci založenou na model ještě nebyl testován jako celek. Existu
propojování propozic spojených stejnými ar jí doklady podporující jeho části, avšak ty ne
gumenty. jsou dostatečně podrobné na to, aby byly pře
Situační reprezentace se nevytvářejí za všech svědčivé.
okolností. Zwaan a van Oostendorp (1993) žá

Model indexace udalostí počtem dimenzí, v nichž se objevovaly diskon
Model konstrukce a integrace nešpecifikuje tinuity s předchozí událostí. Autoři také uká
procesy zúčastněné na vytváření situačních zali, že každá z pěti dimenzí má vliv na dobu
modelů. Zwaan, Langston a Graesser (1995) čtení.
předložili model indexace událostí, který má
Zhodnocení
tento nedostatek odstranit. Podle tohoto mode
lu, dále rozvinutého Zwaanem a Radvanským Největší přínos modelu indexace událostí tkví
12 (1998), čtenáři během čtení sledují pět aspek v tom, že identifikuje některé z nej důležitěj
tů či indexů vyvíjejícího se situačního modelu: ších procesů účastnících se vytváření a průběž
ného obnovování situačních modelů. Důraz na
1. Protagonista: centrální postava či aktér po konstrukci situačních modelů je pravděpodob
pisované události, v kontrastu vůči předcho ně správné rozhodnutí. Zwaan a Radvanský
zí události. (1998, s. 177) píší: „Jazyk lze chápat jako sadu
2. Temporalita: vztah mezi časovým umístě instrukcí pro zpracování informace, které ří
ním současné události a událostí předcho dí vytváření mentální reprezentace popisova
zích. né situace.“
3. Kauzalita: příčinné vztahy mezi současnou Na druhou stranu Zwaan a Radvanský (1998,
událostí a událostmi předchozími. s. 180) připouštějí, že model indexace událostí
4. Prostor: vztah mezi prostorovým uspořádá „pracuje s jednotlivými dimenzemi jako s ne
ním a umístěním současné události a udá závislými entitami“. To pravděpodobně není
lostí předchozích. správné, protože různé situační dimenze pa
5. Intencionalita: vztahy mezi cíli aktéra a stá trně rozličnými způsoby interagují. Ukázkou
vající událostí. může být věta zmiňovaná Zwaanem a Rad
vanským: „Někdo na dvorku dělal hluk; Mi
Zásadní je u modelu indexace událostí před chal odešel před několika hodinami.“ Tato věta
pověď, že diskontinuita v kterémkoliv z uve obsahuje temporální informaci, avšak je rele
dených aspektů (např. změna v umístění, re vantní také pro kauzální interpretaci, protože
trospektiva v čase) působí obtíže při vytváření dovoluje úsudek, že to nebyl Michal, kdo dě
situačního modelu a že diskontinuity prodlu lal hluk.
žují dobu čtení textu pojednávajícího o jednot
livých událostech. Zwaan a Radvanský (1998) SHRNUTÍ KAPITOLY
odkazují na svou nepublikovanou studii, v níž
účastníci hodnotili, jak dobře každá věta zapa • Zpracování vět. Zpracování vět zahrnuje
dala do sledu vět předcházejících. Tato hodno parsing a připisování významu. Podle mo
cení se dobře shodovala s mírou překrývání delu slepé koleje je nejprve připisována jen
dané věty s předchozími větami v každé z pě jedna gramatická struktura a význam neo
ti situačních dimenzí: čím větší byla míra pře vlivňuje výběr této struktury. Podle obsaho
krývání, tím vyšší bylo hodnocení. vé teorie zpracování vět má význam úlohu
Další podporu pro model indexace událostí při rozhodování o interpretaci syntaktické
předložili Zwaan et al. (1995). Zjistili, že doba struktury. Podle teorie omezujících faktorů
čtení příběhu se prodlužovala se zvyšujícím se používají různé paralelně probíhající pro-
438
cesy omezení vyplývající z relevantních sé které nebyly prezentovány. Schémata ovliv
mantických a syntaktických informací k vy ňují porozumění i vybavování. Existuje ur
brání jedné syntaktické struktury. Problém čitá podpora pro specifickou podobu teorie
této teorie je, že řada detailů zpracování syn schémat známou jako hypotéza scénářo
taxe zde není specifikována. Vnitřní řeč je vých značek. Podle modelu Kintsche a van
používána k udržení informace o slovosle Dijka vede zpracovávání textů k vytvoření
du. Lze ji také používat k doplňování prozo- mikrostruktury a makrostruktury. Podle
dické struktury. Kintschova modelu konstrukce a integrace 12
• Teorie kapacity. Podle teorie kapacity Justa dochází k vytváření tří rovin reprezentace
a Carpenterové existují individuální rozdí textu: povrchové reprezentace, propoziční
ly v kapacitě pracovní paměti. Tyto indivi reprezentace neboli textové báze a situač
duální rozdíly mají významný vliv na poro ní reprezentace. Povrchová reprezentace je
zumění jazyku. Kapacita pracovní paměti se zapomínána nejrychleji a situační repre
zjišťuje úlohou paměťového rozsahu čtení. zentace nejpomaleji. Procesy účastnící se
Doklady založené na fMRI ukazují, že růz vytváření situačních modelů byly identifi
né procesy probíhající při testu rozsahu čte kovány v modelu indexace událostí. Podle
ní aktivují stejné oblasti mozku, které jsou tohoto modelu čtenáři sledují pět aspektů
aktivovány při porozumění větám. Někteří vyvíjejícího se situačního modelu: prota
výzkumníci tvrdí, že společnou charakteris gonistu, temporalitu, kauzalitu, prostoro-
tikou afatických pacientů je redukce kapa vost a intencionalitu. Diskontinuita v kte
cit pracovní paměti, které jsou k dispozici rémkoliv z těchto aspektů působí potíže při
pro porozumění jazyku. Teorie kapacity má vytváření situačního modelu a prodlužuje
sklony ignorovat různé specifické procesy dobu čtení.
účastnící se porozumění.
• Zpracování diskurzu. Podle minimalistické DOPORUČENÁ ČETBA
hypotézy je automaticky vytvářeno jen malé
množství úsudků; vytváření dalších, strate • Altmann, G. T. M. (1997). The ascent of Ba
gických úsudků závisí na cílech čtenáře. Na bel: An exploration of language, mind, and
proti tomu konstrukcionistický přístup sou understanding. Oxford: Oxford University
dí, že dochází k automatickému vytváření Press. Tato kniha podává fascinující výklad
většího množství úsudků. Přijatelný kom úlohy, kterou hraje v našem životě jazyk. Je
promis navrhuje teorie hledání významu. přístupně napsaná.
Ta soudí, že čtenáři se na základě svých cílů • Garrod, S., Pickering, M. J. (1999). Langua
pokoušejí zkonstruovat koherentní význam ge processing. Hově, UK: Psychology Press.
textů a snaží se vysvětlit jednání a události Řada kapitol této knihy dobře vysvětluje ob
vyskytující se v těchto textech. lasti, jimiž se zabývala tato kapitola. Napří
• Zpracování příběhů. Podle teorie schémat klad současné teoretické přístupy ke zpra
jsou schémata organizované soubory zna cování vět jsou podrobně probírány v páté
lostí, které spoluurčují, co si budeme pa a sedmé kapitole.
matovat z příběhů. Vybavování příběhů • Graesser, A. C., Millis, R. A., Zwaan, R. A.
často zahrnuje schematické informace, (1997). Discourse comprehension. Annual

Review of Psychology, 48,163-189. Článek po mezi výzkumnými studiemi zpracování vět
dává podrobný přehled hlavních procesů, a diskurzu.
které se účastní porozumění diskurzu. • Zwaan, R. A., Radvanský, G. A. (1998). Si
• McKoon, G., Ratcliff, R. (1998). Memory- tuation models in language comprehen
-based language processing: Psycholinguis sion and memory. Psychological Bulletin, 123,
tic research in the 1990s. Annual Review of 162-185. Článek obsahuje některé nové za
Psychology, 49, 25-42. Článek je užitečný ze jímavé teoretické myšlenky o porozumění
12 jména při srovnávání podobností a rozdílů diskurzu.
440
13. JAZYKOVÁ PRODUKCE
13
ÚVOD ŘEČ JAKO KOMUNIKACE
O porozumění jazyku toho víme mnohem více Pro většinu lidí (pokud s nimi není něco zá
než o jazykové produkci. Proč tomu tak je? Je sadně v nepořádku) má řeč téměř vždy podobu
poměrně snadné experimentálně kontrolovat konverzace v sociálním kontextu. Grice (1967)
materiál předkládaný k porozumění, avšak je tvrdí, že klíčem k úspěšné komunikaci je ko
mnohem obtížnější ovlivňovat něčí produkci operativní princip, podle něhož by se mluvčí
jazyka. Další problém při vysvětlování jazyko a posluchači měli snažit spolupracovat.
vé produkce (který ovšem sdílí i studium poro Vedle kooperativního principu formuloval Gri
zumění) spočívá v tom, že je zapotřebí více než ce čtyři maximy, o něž by mluvčí měli usilo
jen teorie jazyka. Jazyková produkce je v zása vat:
dě cílené jednání. Lidé mluví a píší, aby tak
sdělovali informace, aby vyjádřili přátelské po • Maxima kvantity: mluvčí by měl být infor
stoje atd. Je tedy zapotřebí brát v úvahu moti mativní do té míry, do jaké je to nezbytné,
vační a sociální faktory. avšak nikoliv více.
Dvě hlavní témata probíraná v této kapito • Maxima kvality: mluvčí by měl mluvit
le jsou produkce řeči a psaní. O produkci řeči pravdu.
máme lepší představu: téměř každý stráví více • Maxima vztahu: mluvčí by měl říkat věci,
času mluvením než psaním, a tak je praktičtěj které jsou v dané situaci relevantní.
ší porozumět procesům účastnícím se mluve • Maxima způsobu: mluvčí by se měl snažit
né řeči. Avšak psaní je v současné západní civi formulovat své projevy tak, aby byly snadno
lizaci důležitou dovedností. srozumitelné.
Tato kapitola, stejně jako obě předcházející, se
zabývá procesy probíhajícími při užívání jazy Rozsah toho, co je zapotřebí říci (maxima kvan
ka. Jazyk má ovšem mnoho společného s myš tity), závisí na tom, co chce mluvčí popsat (re
lením - o jejich vztahu probíhala a probíhá řa ferent). Je také důležité znát objekty, od nichž
da diskusí. Některá témata související s tímto musí být referent odlišen. Říci „ten chlapec je
problémem probíráme na konci kapitoly. dobrý fotbalista“ lze, když všichni ostatní hráči
JAZYKOVÁ PRODUKCE 441

jsou dospělí, ale ne tehdy, když jsou mezi ni Horton a Keysar (1996) tyto modely testovali.
mi další chlapci. Pak je nezbytné použít kon Účastníci jejich studie měli za úkol popisovat
krétnější formulace (např. „ten zrzavý chlapec pohybující se objekty tak, aby je posluchač (po
je dobrý fotbalista“). mocník experimentátora) dokázal rozpoznat.
Popisy bylo zapotřebí formulovat buď rychle
Společná půda (zrychlená experimentální podmínka), nebo
Podle Clarka a Carlsona (1981) musí mluvčí pohodlným tempem (standardní podmínka).
13 brát ohled na to, co autoři nazývají „společnou Vedle toho byly v pokusu použity dvě různé ex
půdou“ (common ground). Společná půda dvou perimentální podmínky odlišující se dostup
lidí je tvořena tím, čemu oba věří, co očekáva ností kontextové informace. V jedné situaci byl
jí a co vědí. Clark (1983) navrhl distinkci me kontext sdílený; účastníci věděli, že posluchač
zi obecnou a osobní společnou půdou. Obecná kromě popisovaného objektu vidí stejné další
společná půda označuje znalosti a přesvědčení, objekty jako oni. V opačné podmínce kontext
jež jsou obecně sdíleny v komunitách, k nimž sdílený nebyl a účastníci věděli, že posluchač
účastníci rozhovoru patří. Osobní společná nemůže vidět další objekty. Pokud účastníci
půda naproti tomu označuje sdílené znalosti brali ohled na společnou půdu s posluchačem,
měli by ve svých popisech využívat kontexto
a přesvědčení dvou lidí, které tito lidé zjistili
vou informaci pouze v podmínce se sdíleným
při předchozích vzájemných stycích. Když za
kontextem.
slechneme rozhovor mezi dvěma přáteli v au
Klíčové výsledky ukazuje obrázek 13.1. V poma
tobuse či vlaku, může být velmi obtížné jim po
lejší experimentální podmínce braly pokus
rozumět, poněvadž postrádáme jejich osobní
né osoby ve svých popisech ohled na společ
společnou půdu.
nou půdu s posluchačem. Avšak účastníci ve
Horton a Keysar (1996) odlišili dva teoretické
zrychlené podmínce ve svých popisech zmiňo
přístupy:
vali kontextovou informaci stejně často, když
to bylo nevhodné (v situaci nesdíleného kon
1. Model počátečního plánu: zakládá se na
textu), jako když to vhodné bylo (v situaci se
principu optimálního plánu, při kterém
sdíleným kontextem). Tyto výsledky odpovídají
„mluvčí očekává, že posluchači nebudou
modelu monitorování a úprav lépe než modelu
zakládat své úsudky na libovolném výběru
počátečního plánu. Informace o společné půdě
ze svých znalostí a přesvědčení, ale pouze patrně nebyla ve zrychlené podmínce používá
na znalostech a přesvědčeních společných - na, poněvadž nebyl dostatek času pro uplatně
společné půdě“ (Clark, 1992, s. 81). Počáteč ní procesu monitorování.
ní plán promluvy tedy bere ohled na společ Nebylo by lepší, kdybychom fungovali spíše
nou půdu mluvčího a posluchače. podle modelu počátečního plánu než podle
2. Model monitorování a úprav: podle toho modelu monitorování a úprav? Jistě by to ved
to modelu mluvčí zpočátku plánují své pro lo k mnohem efektivnější komunikaci. Zname
mluvy na základě jim přístupných informací nalo by to však, že bychom při plánování vět
bez ohledu na perspektivu posluchače. Tyto vždy museli brát ohled na znalosti poslucha
plány jsou pak monitorovány a upravovány če, což by patrně představovalo extrémní náro
tak, aby braly ohled na společnou půdu. ky na zpracování informací. Ve skutečnosti je

OBRÁZEK 13.1
13
Průměrný poměr kontextově vázaných adjektiv vůči celkovému počtu adjektiv a substantiv v podmínce
s normálním a zrychleným tempem. Upraveno podle Hortona a Keysara (1966).
informace, která je dostupná mluvčímu, často návazného páru, je řada na některém z poslu
dostupná rovněž posluchači, a tak bude většina chačů. Když žádný z posluchačů nezačne mlu
vět pro posluchače vhodně formulovaná, i když vit, původní mluvčí může pokračovat dalším
mluvčí nebral na společné znalosti ohled. vstupem.
Studie Hortona a Keysara (1996) mohla být
omezena tím, že posluchač byl pro účastní PROCESY ŘEČOVÉ PRODUKCE
ky neznámý člověk. Je možné, že mluvčí be
rou na společné znalosti mnohem větší ohled, Lidé mají sklon považovat procesy účastnící se
mluví-li s přáteli. řečové produkce za samozřejmé. I malé děti
obvykle dokážou mluvit vcelku rozumně a gra
Konverzační výměna maticky. Avšak řeč je ve skutečnosti komplex
Brennanová (1990) sledovala faktory, které ur ní činnost zahrnující celou řadu schopností.
čují, kdo a kdy bude mluvit. Jeden z obvyk Patří k nim schopnost promyslet to, co chce
lých způsobů přesunu konverzace od jedno me říci, vybrat k tomu vhodná slova, zorgani
ho mluvčího ke druhému je takzvaný návazný zovat tato slova po gramatické stránce a nako
pár (adjacency pair), kdy mluvčí ve svém proje nec i schopnost transformovat věty, jež chceme
vu učiní zřetelnou pobídku, aby posluchač pře říci, do skutečných řečových projevů.
vzal konverzační štafetu; otázka následovaná Mluvčí ve své řeči užívají prozodických vodítek.
odpovědí je jedním z nejběžnějších příkladů K nim patří rytmus, přízvuk a intonace a jejich
návazného páru. Pokud první mluvčí dokončí použití posluchačům usnadňuje porozumět
svůj zamýšlený projev, aniž by vyřkl první část tomu, co se mluvčí snaží říci (viz kap. 12).

Allbritton, McKoonová a Ratcliff (1996) zkou jež se v řeči objevují. Jak upozornil Dell (1986,
mali, v jaké míře mluvčí poskytují prozodic s. 284): „Vnitřní fungování vysoce komplexní
ká vodítka. Účastníci četli krátké úryvky obsa ho systému se často poodhaluje tam, kde se
hující víceznačné věty, jejichž správný význam v systému objevují poruchy.“
byl zřetelný z kontextu pasáže. Například věta Existuje řada sbírek řečových chyb (např. Gar
„Takže k obědu dnes má vepřové nebo kuřecí rett, 1975; Stemberger, 1982). Tyto sbírky obsa
a hranolky“ může znamenat „Buď má samot hují chyby, které autoři sbírek osobně slyšeli.
13 né vepřové, nebo má kuřecí s hranolky“, nebo Takový postup je v určitých ohledech proble
„Má buď vepřové, nebo kuřecí, v každém pří matický; některé chyby mohou být například
padě má hranolky“. Jen zřídkakdy mluvčí dů snáze odhalitelné než jiné. K údajům o propor
sledně poskytovali prozodická vodítka (i když ci chyb určitého druhu bychom tedy měli při
se jednalo o školené herce nebo hlasatele). stupovat s jistou skepsí. Hlavní kategorie ře
Z toho bychom však neměli vyvozovat, že pro čových chyb vymezené na základě uvedených
zodická vodítka se ve skutečnosti užívají má sbírek jsou patrně méně problematické. Exis
lo. Lea (1973) analyzoval stovky spontánních tence některých typů řečových chyb byla po
mluvených vět a zjistil, že syntaktické předě tvrzena experimenty, při nichž byly chyby vy
ly (např. konce vět) obvykle byly signalizovány volány v laboratorních podmínkách (viz Dell,
prozodickými vodítky. 1986).
Bližší pohled na zaváhání a pauzy v řečové pro Některé typy řečových chyb spočívají v problé
dukci naznačuje, že plánování řeči probíhá po mech při výběru správného slova (lexikální se
frázích či klauzích. Pauzy ve spontánní řeči se lekci). Jednoduchý typ takové chyby je séman
vyskytují v místě gramatických předělů (např. tická substituce; správné slovo je nahrazeno
na konci frázových jednotek) častěji než kde slovem s podobným významem (např. „Kde je
koliv jinde. Boomer (1965) zjistil, že tyto pau ta tenisová pálka?“ místo „Kde je ta tenisová ra
zy trvají v průměru déle než pauzy vyskytují keta?“). V 99% případů patří zaměněné slovo
cí se v jiných místech (1,03 vs. 0,75 sekundy). ke stejnému slovnímu druhu jako slovo správ
Pauzy na rozhraní frází jsou často vyplňovány né (např. podstatná jména se objevují na mís
zvuky jako „mmm“ nebo „ehm“, zatímco pau tě podstatných jmen). K sémantické substituci
zy uvnitř frázových jednotek jsou častěji tiché dochází mnohem méně často u sloves ve srov
(Maclay & Osgood, 1959). Prodlužování pauz nání s podstatnými a přídavnými jmény či pří
na rozhraní frázových jednotek či klauzí prav slovci (Hotopf, 1980).
děpodobně dovoluje plánování dalšího pokra Smísení (kontaminace) je jiný druh chyby lexi
čování výpovědi. kální selekce („nebe je zlaté“ místo „nebe je
modré“ nebo „slunce je zlaté“). Dalším dru
Řečové chyby hem chyb lexikální selekce je záměna slov, kdy
Identifikace procesů činných při produkci řeči si dvě slova ve větě vymění místa (např. „Mu
je obtížná zčásti proto, že za normálních okol sím pustit auto do psa“ místo „Musím pustit
ností probíhají velmi rychle (v průměru vyslo psa do auta“). Zaměněná slova jsou obvykle ve
vujeme dvě až tři slova za sekundu). Řada od větě dále od sebe než slova, v nichž došlo k chy
borníků se pokouší objasnit průběh normální bě zvukové záměny (záměně dvou zvuků; Gar
produkce řeči tím, že se soustředí na chyby, rett, 1980).

U morfemických záměn jsou ohýbací (flektivní) což naznačuje, že klauze je při produkci řeči
přípony na správném místě, avšak jsou připo důležitou jednotkou.
jeny k nesprávnému slovu („Už naláhvil dvě pl
ně“). Z existence těchto chyb vyplývá, že umís TEORIE ŘEČOVÉ PRODUKCE
tění flektivních morfému je řízeno procesy do
určité míry odlišnými od těch, které zodpoví Řada teoretiků (např. Dell,1986; Dell&O’Seagh-
dají za umístění slovních kmenů (tj. hlavních dha, 1991; Garrett, 1976) použila fakta získa
částí slov „plnit“ a „láhev“ v našem příkladě). ná studiem řečových chyb při vytváření teorií 13
Existují určité doklady o tom, že slovní kme produkce řeči. Tyto teorie mají mnoho spo
ny se zpracovávají dříve, než jsou k nim připo lečného. Za prvé se obecně soudí, že význam
jeny flektivní morfémy. Smythová et al. (1987) nou část procesu produkce řeči tvoří plánová
poukázali na to, že flektivní morfémy jsou ní před samotnou produkcí. Za druhé většina
upravovány tak, aby odpovídaly slovním kme teorií souhlasí s tím, že k produkci řeči dochá
nům, k nimž se připojují. Například koncovka zí v několika stadiích, a panuje dokonce shoda
-s v anglickém výrazu „theforks of a prong“ (pů o tom, že existují čtyři taková stadia zpracová
vodně „the prongs of afork“, tj. hroty vidličky) ní. Za třetí panuje názor, že procesy postupují
se vyslovuje jako [s], avšak v původním slově od obecných (zamýšlený význam) ke konkrét
„prongs“ by byla vyslovována jako [z]. ním jevům (zvukové jednotky, které je třeba
Jedním z nejčastějších přeřeknutí je záměna vyřknout). Procesy při produkci řeči se podo
počátečních hlásek dvou nebo více slov (spoo- bají procesům porozumění, ovšem probíhají
nerismus). Reverendovi Williamu Archibaldu v opačném pořadí. Například cílem porozumě
Spoonerovi, po němž se tento typ chyby ozna ní je význam výpovědi, zatímco při produkci
čuje, se připisuje několik známých příkladů, řeči je význam výpovědi výchozím bodem.
jako „You háve hissed all my my stery lectures“ Vzhledem k podobnostem mezi teoriemi se
namísto „missed my history lectures“ (tj. co budeme zabývat pouze dvěma z nich. Prv
si jako „Vysyčeli jste všechny moje tajemné ní je teorie šířící se aktivace navržená Dellem
přednášky“ namísto „Promeškali jste všech (1986) a Dellem, Burgerovou a Švecem (1997).
ny moje dějepisné přednášky“) a „The lord is Tato teorie klade důraz na psychologický pro
a shoving leopard to his flock“ namísto „loving ces (šířící se aktivace), který hraje klíčovou roli
shepard“ (tedy „Hospodin je svému stádu str v řadě aspektů zpracování jazyka (viz kap. 12).
kajícím leopardem“ namísto „milujícím pas Druhý teoretický přístup probíraný na dalších
týřem“). Většina Spoonerových perel ovšem stránkách je teorie Levelta, Roelofse a Meyero-
byla výsledkem usilovné snahy, nikoliv spon vé (1999a).
tánní chybou.
Zkoumání skutečných spoonerismů ukazu Teorie šířící se aktivace
je, že souhlásky se vždy zaměňují za souhlás Dell (1986) a Dell a 0’Seaghdha (1991) navrhli
ky a samohlásky za samohlásky a že zaměňo teorii šířící se aktivace (spreading activation theo
vané hlásky jsou obvykle zvukově podobné (viz ry). Je založena na konekcionistických princi
Fromkin, 1993). Garrett (1976) uvádí, že 93% pech a vyčleňuje čtyři úrovně. Hlavní předpo
spoonerismů v jeho sbírce spočívá v záměně klady teorie (včetně popisu čtyř úrovní) shrnuje
počátečních hlásek dvou slov ve stejné klauzi, tento přehled:

• Sémantická úroveň: význam toho, co má Podle teorie šířící se aktivace dochází k řečo
být řečeno; tato úroveň není v teorii detail vým chybám proto, že za určitých okolností má
né probírána. nesprávná jednotka vyšší úroveň aktivace než
• Syntaktická úroveň: gramatická struktura jednotka správná. Proces šířící se aktivace vede
slov v plánované větě. k tomu, že je současně aktivována řada uzlů,
• Morfologická úroveň: morfémy (základní což zvyšuje pravděpodobnost řečových chyb.
jednotky významu či základní tvary slov) Jaké charakteristiky mají chyby předvídané
13 v plánované větě. touto teorií? Za prvé by v důsledku fungová
• Fonologická úroveň: fonémy nebo základní ní kategorických pravidel měly chybně produ
zvukové jednotky věty. kované jednotky spadat do příslušné kategorie
• Reprezentace se vytváří na každé z uvede (např. nesprávné podstatné jméno nahrazuje
ných úrovní. zamýšlené podstatné jméno). Ve shodě s teore
• Zpracování informací během plánování ře tickým očekáváním většina chyb skutečně patří
či probíhá na všech čtyřech úrovních a je k příslušné kategorii (Dell, 1986).
jak paralelní, tak interaktivní; avšak na vyš Za druhé by řada chyb měla mít anticipační po
ších úrovních (např. sémantické) je obvyk vahu, tj. slovo by mělo být vyřčeno dříve, než je
le komplexnější než na úrovních nižších správné (např. „nebe je na nebi“ místo „slunce
(např. fonologické). je na nebi“). K tomu dochází proto, že všech
na slova ve větě jsou v průběhu plánování ak
Podle teorie šířící se aktivace existují na každé tivována.
úrovni kategorická pravidla. Ta určují dovolené Za třetí by anticipační chyby často měly vést
kategorie jednotek a kombinace kategorií. Pravi k chybám, při nichž dojde k záměně dvou slov
dla na každé úrovni definují kategorie, které jsou ve větě (např. „Musím napsat ženu své zprá
pro danou úroveň přípustné. Například katego vě.“). Připomeňme, že aktivace vybrané jednot
rická pravidla na syntaktické úrovni určují pří ky se bezprostředně po vybrání snižuje na nu
pustné kategorie syntaktických jednotek ve větě. lu. Pokud tedy slovo „žena“ bylo vybráno příliš
Vedle kategorických pravidel existuje lexikon brzy, není pravděpodobné, že bude úspěšné
(slovník), který má podobu sémantické sítě. v soutěži o obsazení správného místa ve vě
Obsahuje uzly pro pojmy, slova, morfémy a fo tě. Tak dochází k tomu, že vysoce aktivované
némy. Aktivovaný uzel vysílá aktivaci k ostat a předtím nevybrané slovo jako „zpráva“ se ob
ním k němu připojeným uzlům (viz kap. i). jeví na chybném místě. Mnoho řečových chyb
Nakonec pravidla vkládání vybírají entity, které má právě povahu záměn.
budou na každé úrovni zahrnuty do reprezen Za čtvrté obecně zahrnují anticipační a záměn
tace: vybrán bude nejvíce aktivovaný uzel z pří né chyby slova, která se při chybě přesouvají
slušné kategorie. Určí-li například kategorická na blízké místo ve větě. Slova relevantní pro tu
pravidla na syntaktické úrovni, že na určitém část věty, která se právě zpracovává, budou ob
místě v syntaktické reprezentaci je vyžadová vykle aktivována více než slova relevantní pro
no sloveso, bude vybráno sloveso, jehož uzel je jiné části věty.
nejvíce aktivován. Po vybrání jednotky její ak Za páté teorie předvídá, že v chybách by se ob
tivace ihned klesá na nulu; to zabraňuje tomu, vykle měla objevovat skutečná slova či morfé
aby byla vybírána opakovaně. my (to je známo jako lexikální tendence). Tento
446 KOGNITIVNÍ psychologie

efekt ilustrovali Baars, Motley a MacKay (1975). my vztahující se k vytváření výpovědi a jejího
Pokusným osobám předkládali na krátkou do zamýšleného významu nejsou zdůrazňovány.
bu dvojice slov a účastníci je měli co nejrych Teorie sice správně předvídá povahu a frekven
leji vyslovit. Frekvence chyb se zdvojnásobila, ci řečových chyb, avšak nedokáže vysvětlit, proč
když dvojice slov mohla vést k vytvoření dvo produkce určitých slov trvá déle než produkce
jice nových slov (např. „lewd rip“ lze přesmyk- slov jiných. Je tudíž poněkud omezená.
nout na „rude lip“), ve srovnání s dvojicemi,
kde to možné nebylo. Anticipační a perseverační chyby 13
Za šesté, myšlenka flexibilní interakce mezi Dell et al. (1997) teorii šířící se aktivace rozvi
různými úrovněmi zpracování znamená, že nuli a rozšířili. Počátečním bodem byla myš
řečové chyby mohou mít vícero příčin. Dell lenka, že většina řečových chyb spadá do jedné
(1986) uvádí příklad chyby „Pojďme začít...“ z následujících kategorií:
místo „Pojďme zakončit...“. Chyba zde je určitě
sémantická, avšak je také možné chápat ji jako 1. Anticipační: zvuky nebo slova jsou vyřčeny
fenologickou, protože chybné slovo sdílí s pů dříve, než by tomu mělo být (např. „euff of
vodním část zvuků. Detailní výzkum chyb spo coffee“ místo „cup of coffee“).
čívajících v záměně slov potvrzuje, že vyřčená 2. Perseverační: zvuky nebo slova jsou vyřčeny
a zamýšlená slova jsou si podobnější, než by později, než by tomu mělo být (např. „beef
se dalo očekávat čistě na základě náhody (Dell needle“ místo „beefnoodle“).
& 0’Seaghdha, 1991; Harley, 1984).
Podle teorie šířící se aktivace je většina chyb Poznamenejme, že tato teorie Delia et al. se za
způsobena právě šířením aktivace. Mohlo by bývá pouze těmito řečovými chybami.
se zdát, že určité omezení šíření aktivace by by Klíčovým předpokladem je, že zkušení mluv
lo výhodné, poněvadž by to vedlo k menšímu čí jsou schopni svou řeč plánovat lépe než ne
množství chyb. Avšak Dell (1986) tvrdí, že ši zkušení, a tak se u nich bude objevovat větší
roká aktivace urychluje produkci originálních množství anticipačních chyb. Dell et al. (1997,
vět a tak zabraňuje tomu, aby naše mluva byla s. 140) vyjádřili tuto myšlenku následovně:
příliš stereotypní. „Cvičení posiluje aktivaci současného a budou
cího na úkor aktivace minulého. Se zlepšují
Zhodnocení cím se výkonem tedy budou perseverace méně
Teorie šířící se aktivace poskytuje řadu přes obvyklé.“ Aktivační úroveň slov a zvuků, které
ných a testovatelných předpovědí o druzích již byly vyřčeny, je málo ovlivněna zkušenos
chyb, k nimž by při řečové produkci mělo do tí a cvičením. Avšak zvyšování úrovně aktivace
cházet. Další silnou stránkou této teorie je dů současných a budoucích zvuků a slov zabraňu
raz na šířící se aktivaci; tento důraz poukazuje na je tomu, aby minulé elementy pronikly do řeči.
vztahy mezi řečovou produkcí s dalšími kog Dell et al. zjišťovali dopady cvičení a zkušenos
nitivními aktivitami (např. rozpoznávání slov: ti na proporci anticipačních chyb. To je poměr
McClelland & Rumelhart, 1981). anticipačních chyb vůči celkovému počtu chyb.
Na druhé straně je mechanismus šířící se ak V jedné studii byli účastníci důkladně cvičeni
tivace v teorii používán zejména pro vysvětlení ve vyslovování několika jazykolamů (např. „five
jednotlivých slov či pojmů, ovšem širší problé franticfatfrogs“). Podle očekávání se množství

chyb s intenzitou procvičování snižovalo. Podíl Schwartzová et al. (1994) testovali pacienta
anticipačních chyb přitom vzrostl z 0,37 na za F. L., u něhož byla diagnostikována žargono
čátku procvičování na 0,59 na konci, což odpo vá afázie (budeme se jí věnovat později). Po
vídá teoretické předpovědi. díl anticipačních chyb u tohoto pacienta činil
Dell et al. (1997) soudí, že řečové chyby vše 0,32 (u normálních dospělých je naproti tomu
ho druhu jsou nejpravděpodobnější, pokud si obvyklá hodnota kolem 0,75), pacient měl tedy
mluvčí nevytvoril koherentní plán promluvy. výrazný sklon k perseveračním chybám.
13 Za takových okolností se bude objevovat rela
tivně malé množství anticipačních chyb, jejich Leveltův teoretický přístup a WEAVER++
podíl na celkovém počtu chyb tedy bude men Hlavním předmětem tohoto oddílu je kompu
ší. Celková frekvence chyb (anticipačních + per- tační model WEAVER++ navržený Leveltem,
severačních) by tedy měla negativně korelovat Roelofsem a Meyerovou (1999a). Mnoho myš
s podílem anticipačních chyb. Dell et al. (1997) lenek obsažených v tomto modelu se odvozu
tuto předpověď testovali a vypočítali frekven je z Leveltovy knihy z r. 1989. Model se nazý
ci chyb a podíl anticipačních chyb v několika vá WEAVER++, což je akronym pro „ Word-form
souborech publikovaných dat. Podíl anticipač Encoding by Activation and VERification“ (kódo
ních chyb byl přibližně 0,75 ve vzorcích s níz vání slov aktivací a ověřováním). Je založen na
kou frekvencí chyb a se zvyšující se frekvencí následujících hlavních předpokladech:
chyb klesal na přibližně 0,4 (viz obr. 13.2).
Tato teorie má své implikace pro pacienty s ře • Existuje síť šířící se aktivace s dopředným šíře
čovými poruchami. Pacienti s náchylností k ře ním, aktivace se tedy v síti nemůže šířit zpět.
čovým chybám by měli ve srovnání se zdravý • Síť obsahuje tři hlavní úrovně. Na nejvyš-
mi osobami dělat více perseveračních chyb. ší úrovni jsou uzly reprezentující lexikální
Vztah mezi celkovou frekvencí chyb a proporcí anticipačních chyb. Plné kroužky zachycují zjištění Delia et
al. (1997), nevyplněné kroužky jsou údaje z jiných studií. Upraveno podle Delia et al. (1997).
448
pojmy; druhá úroveň obsahuje uzly repre • Řečovým chybám zabraňuje kontrolní me
zentující lemmata neboli abstraktní slova chanismus: „Ke každému uzlu je vázána
z mentálního lexikonu; na nejnižší úrovni procedura, jež ověřuje, zda je tento uzel
jsou uzly reprezentující slovní tvary v po v případě aktivace propojen s příslušným
době morfémů (základních jednotek význa aktivním uzlem o úroveň dále“ (Levelt et al.,
mu) a jejich fonémických segmentů. 1999a, s. 7).
• Síť neobsahuje inhibiční spoje.
• Produkce řeči probíhá ve stadiích, která Detailnější přehled teorie zachycuje obrázek 13
na sebe navazují striktně sériovým způso 13.3. Model předpokládá v zásadě šest stadií
bem. zpracování:
OBRÁZEK 13.3
ÚROVEŇ 1
ÚROVEŇ 2
ÚROVEŇ 3
ÚROVEŇ 4
ÚROVEŇ 5
ÚROVEŇ 6
Komputační model WEAVER++. Upraveno podle Levelta et al. (1999a).

1. Pojmová příprava: potenciální lexikální poj sahových slov do jejich fonologické reprezenta
my se aktivují na základě svého významu. ce či tvaru“ (Harley, 1995, s. 253). Podle Levelta
2. Lexikální výběr: je vybráno abstraktní slo et al. (1999a) je lexikalizace důležitý proces,
vo neboli lemma společně se svými syntak k němuž dochází při překladu lemmatu do
tickými rysy; obecně platí, že určité lemma slovního tvaru v podobě morfémů, fenologic
je vybráno, protože je aktivováno více než kého kódování atd.
ostatní lemmata. Fenomén popisovaný jako „mít to na jazyku“
13 3. Morfologické kódování: aktivuje se základní v obecné rovině potvrzuje názory Levelta et
slovní tvar vybraného lemmatu. al. (1999a). Všichni známe stav, kdy máme na
4. Fonologické kódování: během tohoto stadia mysli nějaký pojem či ideu, avšak marně hledá
se propočítává rozdělení slova na slabiky; to me správné slovo pro jejich vyjádření. Tento fe
se označuje jako sylabifikace. nomén poprvé systematicky zkoumali Brown
5. Fonetické kódování: dochází k přípravě ře a McNeill (1966). Uvádějí, že „člověk v tom
čových zvuků, která využívá „slabikáře“, tj. to stavu jeví známky určité frustrace, asi jako
„úložiště motorických gest pro frekvento kdyby se mu právě chtělo kýchnout“ (Brown
vané slabiky daného jazyka“ (Levelt et al., & McNeill, 1966, s. 325). Brown a McNeill
1999a, s. 5). předkládali účastníkům své studie definice
6. Artikulace: skutečná produkce slova řečový zřídka užívaných slov a žádali je, aby tato slo
mi orgány. va identifikovali. Například „navigační instru
ment užívaný pro měření úhlových vzdálenos
Kromě toho existuje proces sebekontroly, který tí, zejména pro měření výšky Měsíce, Slunce
monitoruje vnitřní řeč mluvčího. a hvězd nad mořem“ definuje slovo „sextant“.
Je lehké se v této komplikované teorii ztratit. Stav „mít to na jazyku“ nastává, když bylo ak
Je ovšem navržena k vysvětlení toho, jak pro tivováno lemma neboli abstraktní slovo, avšak
dukce postupuje od významu (lexikální pojmy, skutečné slovo si nelze vybavit. Tato interpre
lemmata) ke zvuku (fonologická slova, fonetic tace byla ovšem také kritizována (Caramazza
ká motorická gesta a zvukové vlny). Levelt et & Miozzo, 1998).
al. (1999a, s. 2) mluví o „významném předě Podle jednoho názoru je stav „mít to na jazy
lu“ mezi významem a zvukem slov a soudí, že ku“ pravděpodobnější u slov, která znějí po
překročení tohoto předělu je při produkci řeči dobně jako jiná slova, poněvadž podobně
nanejvýš důležité. Obecně řečeno zahrnují sta znějící slova mohou blokovat či zpomalovat
dia pojmové přípravy a lexikální selekce roz vybavení hledaného slova. Harley a Brownová
hodování o tom, která slova mají být vyřčena, (1998) ovšem zjistili pravý opak. U slov, kte
a pozdější stadia zahrnují zpracování detailů rá se nepodobají skoro žádným jiným slovům
slovního tvaru, fonologické reprezentace a vý (v angličtině např. apron „zástěra“, nectar „nek
slovnosti. tar“, vineyard „vinice“), docházelo k zabloková
ní mnohem častěji než u slov, pro něž existují
Experimentální doklady podobně znějící slova (v angličtině např. litter
Lexikalizace je „proces při produkci řeči, jímž „odpad“, riddle „hádanka“, pawn „pěšec“). Ne
proměňujeme myšlená slova na zvuky. Překlá obvyklý fonologický tvar patrně může při vyba
dáme sémantickou reprezentaci (význam) ob vování působit zvláštní obtíže.
450
Levelt et al. (1999a) tvrdí, že výběr abstraktních ních i sekundárních jmen během počátečních
slov či lemmat je ukončen předtím, než se ini stadií lexikalizace obrázků. Zdá se, že v rozpo
ciuje přístup k fonologické informaci o slově. ru s ústředním tvrzením sériového modelu do
To je důležitá část jejich sériového modelu. Ně chází k fenologickému kódování několika lexi
kteří teoretikové (např. Dell et al., 1997) napro kálních kandidátů. [...] Odmítáme tedy sériové
ti tomu soudí, že zpracování fonologické infor pojetí zpracování lexikální informace a soudí
mace může začít před ukončením lexikálního me, že kaskádový model poskytuje nejlepší vy
výběru; jinými slovy, tato dvě stadia nejsou úpl světlení.“ 13
ně nezávislá. Teoretické přístupy založené na Jak na tyto nálezy reagovali Levelt et al. (1999a) ?
tomto předpokladu se často označují jako kas Poukázali na to, že vícenásobné fonologické
kádové modely. kódování bylo zjištěno jen u synonym, a nálezy
Jak takové modely testovat? Podle kaskádových Petersona a Savoyové (1998) představují tedy
modelů může zpracování fonologické infor pro jejich model pouze drobný problém.
mace začít před ukončením výběru lemmatu, Studium pacientů s poškozením mozku pod
zatímco podle alternativních modelů to není poruje některé teoretické předpoklady Level-
možné. Předpokládejme, že pokusným oso ta et al. (1999a). Podle jejich teorie obsahuje
bám ukážeme obrázky, které mají určité do lemma informace o syntaxi. Pacienti s naru
minantní označení (např. raketa) a zároveň šeným mozkem, kteří mají přístup k relevant
nějaké vedlejší označení (např. střela). Účast ním lemmatům, avšak nejsou schopni prová
níci mají za úkol co nejrychleji obrázky pojme dět následná stadia zpracování informace, by
novat. V průběhu vybavování lemmatu obvyk měli mít přístup k syntaktickým informacím
le dojde k aktivaci dominantního označení (tj. o slovech, která nedokážou produkovat. Badec-
např. raketa). Podle sériového modelu by k fe ker, Miozzová a Zanuttiniová (1995) zkouma
nologickému zpracování vedlejšího označení li italského pacienta trpícího anomií (neschop
(tj. střela) mělo docházet v naprosto minimál ností pojmenovávat předměty). Pacient téměř
ní míře. Podle kaskádového modelu tomu tak vůbec nedokázal pojmenovat předměty na ob
ovšem nemusí být. rázcích, avšak v podstatě bez chyb dokázal ur
Peterson and Savoyová (1998) testovali před čit, zda je příslušné slovo ženského či mužské
povědi obou modelů. V některých případech ho rodu (což je syntaktický rys).
se uprostřed obrázku objevovalo napsané slo Podle Levelta et al. (1999a) předchází morfolo
vo (např. uprostřed rakety či střely) a účastníci gické kódování fenologickému. V důsledku to
měli za úkol přečíst toto slovo, nikoliv pojme ho by někteří pacienti s poškozeným mozkem
novat obrázek. Jak předvídají oba modely, čte mohli být schopni zpracovávat morfologické
ní slov bylo rychlejší, když čtené slovo bylo fe informace o slovech (např. zda se jedná o slo
nologický příbuzné dominantnímu označení ženinu), aniž by byli schopni dané slovo vy
obrázku (např. maketa). Teoreticky důležitější slovit. Semenza, Luzzati a Mondiniová (1999)
ovšem je, že ke zrychlení došlo i tehdy, když shrnuli studie o afatických pacientech, u kte
bylo slovo fenologický příbuzné vedlejšímu rých se objevil právě tento typ postižení.
označení obrázku (např. střet). Peterson a Sa Levelt et al. (1998) provedli ambiciózní mag-
voyová (1998, s. 552) uzavírají: „Získali jsme netoencefalografickou (MEG) studii navrže
jasné doklady o fonologické aktivaci primár nou tak, aby dovolila identifikaci částí mozku,

které jsou nejaktivnější během různých sta Za druhé sledovala většina výzkumů Levelta et
dií postupného zpracování informace při po al. produkci jednotlivých slov. Tento problém
jmenovávání obrázků. Okcipitální (týlní) lalo zdůrazňují Roberts, Kalish, Hirdová a Kirsner
ky byly nejaktivnější při propojování vizuální (1999, s. 54):
a pojmové informace, parieto-okcipitální ob
lasti během selekce lemmat, během fenologic Experimenty užívající úlohy vyslovování a identi
kého kódování byla zaznamenána aktivita ve fikace slov mohou poskytovat pouze doklady o tom,
13 Wernickeho oblasti a oblasti v senzomotoric- jak produkujeme izolovaná slova v omezených ex
ké kůře byly obzvláště aktivní během fonetic perimentálních podmínkách. Pokud jsou přístup
kého kódování. Tyto nálezy v obecné rovině po k danému slovu a jeho vyslovování citlivé [...] vůči
skytují podporu sériovému modelu Levelta et kontextovým proměnným, experimentální postu
al. (1999a). py pracující s jednotlivými slovy tuto závislost ne
dokážou odhalit.
Zhodnocení
WEAVER++ má oproti teoretickému přístu Za třetí mají vyšší kognitivní procesy na pro
pu Delia (1986) a Delia et al. (1997) některé vý dukci řeči pravděpodobně větší vliv, než se
znamné přednosti. Za prvé poskytuje detailní předpokládá v modelu WEAVER++. Jak tvrdí
předpovědi o době trvání produkce slov v růz Roberts et al. (1999, s. 54): „Procesy kontrolují
ných situacích, zatímco Dell se soustředil na cí vyšší úrovně kognice nemohou prostě posky
předvídání frekvence chyb. Za druhé lze WEA- tovat pojmovou informaci; musí nějak půso
VER++ s jeho důrazem na sériové zpracování bit během procesu formování slov, aby zajistily
považovat za jednodušší než Dellův model, kte správnou prozodickou formu.“ Například Hir
rý je založen na vysoce interaktivním způsobu dová a Kirsner (1993) zkoumali pacienty s po
zpracování informací. Za třetí vycházeli Levelt škozením pravé mozkové hemisféry, kteří mě
et al. (1999a) v mnohem menší míře než Dell li v zásadě nedotčené artikulační schopnosti.
(např. 1986) z údajů o řečových chybách. Jak pí Pacienti však nedokázali označovat důležitost
ší Levelt et al. (1991, s. 615), „přístup k produk klíčových slov ve větách pomocí prozodických
ci řeči založený výhradně na chybách je stejně vodítek, což poukazuje na poškozenou schop
problematický jako zkoumání zrakového vní nost využívat při produkci řeči vyšší kognitiv
mání pouze na základě zrakových klamů“. ní procesy.
Model WEAVER++ má také různá omezení. Za
prvé, jak připouštějí Levelt, Roelofs a Meyerová KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE:
(1999b, s. 63), „WEAVER++ byl navržen pri ŘEČOVÁ PRODUKCE
márně k vysvětlení údajů o reakčních časech,
ne o řečových chybách; [...] v dalším vývoji mo Neuropsychologický přístup k produkci řeči
delu si mechanismy zodpovědné za řečové chy je důležitý. Nicméně syndromy nebo označe
by zaslouží mnohem více pozornosti“. Levelt ní používané pro pacienty s poruchami řečové
et al. (1999a) například srovnávali množství zá produkce často nemají příliš jasný význam. To
měn, které dělají lidé, a srovnávali je s frekven je obzvlášť patrné u Brocovy či neplynulé afázie
cí chyb produkovaných modelem WEAVER++. a Wernickeho neboli plynulé afázie (obě jsou
Model produkoval mnohem méně chyb. probírány dále), které nevytvářejí koherentní
452
syndromy. Přesto je pro snazší domluvu užiteč ruchách pojmenovávání byly probírány ve 4.
né mluvit o některých hlavních syndromech. kapitole. Tyto nálezy je obtížné interpretovat,
jak je zřejmé z faktu, že Fordeová et al. (1997)
Anomie uvádějí osm různých možných vysvětlení!
Někteří pacienti trpí anomií, což je porucha Kayová a Ellis (1987) zkoumali pacienta E. S.
schopnosti pojmenovávat předměty. Podle T. s poruchou lemmatické selekce. Jeho výkon
teorie Levelta et al. (1999a) existují dvě hlav v řadě úloh byl tak dobrý, že budil dojem člo
ní možné příčiny problémů s pojmenovává věka, jehož sémantický systém není nijak zna 13
ním. Jednak může být narušen výběr lemmat; telně poškozen. Zdálo se, že nemá s výběrem
v tom případě by chyby při pojmenovávání mě lexémů žádný problém. Avšak pacient trpěl vel
ly spočívat v použití slov s podobným význa mi zřetelnou anomií, jak je vidět na tomto po
mem, jako má správné slovo. Za druhé může kusu o popis obrázku (Kay & Ellis, 1987):
být problém ve výběru slovního tvaru, kdy pa
cient není schopen najít příslušnou fenologic Hm... dvě děti, jedna dívka jeden chlapec... ta... ta
kou formu slova. Jak uvidíme později, dostup dívka, jsou v... a jejich, jejich matka byla za nimi
né doklady tyto předpovědi potvrzují. v, v, jsou v kuchyni... chlapec se snaží dosáhnout...
Případ anomie s poškozením sémantiky (na část kuchyňského... mísu... Stojí na... ten kluk, ten
rušení výběru lemmat) popsali Howard a Or- chlapec stojí na... stojí na... stojí na... Budu tomu
chard-Lisleová (1984). Pacientka J. C. U. mě říkat sedadlo.
la relativně zachované rozeznávání objektů
a porozumění. Měla však velké problémy s po Důkladný pohled na řeč E. S. T. ukazuje, že řeč
jmenováváním předmětů na obrázcích, pokud je vcelku gramatická a že největší problém spo
nedostala nápovědu v podobě první hlásky či čívá v nalézání slov, která nepatří k těm nej ob
počátečního zvuku slova. Když jí byla napově- vyklejším. Co taková anomie u pacienta E. S. T.
zena první hláska slova označujícího předmět znamená? Kayová a Ellis (1987) soudí, že jeho
příbuzný tomu, který byl na obrázku, J. C. U. se porucha se podobá tomu, co v mnohem mír
často nechala svést k použití nesprávného slo nější podobě všichni známe jako stav „mít to na
va. Toto nesprávné slovo přitom v 76 % přípa jazyku“. Rozdíl je v tom, že většině z nás působí
dů považovala za správnou odpověď. Když na problémy pouze zřídkavě se vyskytující slova.
proti tomu vyslovila pojmenování významem Naproti tomu E. S. T. má problém s většinou
zcela odlišné od zobrazeného objektu, odmíta slov kromě těch nejobvyklejších. Frekvence slo
la svou odpověď v 86% případů. J. C. U. zřej va ovšem vysoce koreluje s věkem osvojení;
mě měla přístup k určité části sémantických běžnější slova jsou osvojována dříve. Hirshová
informací, avšak to často nepostačovalo k přes a Funnellová (1997) zjistily, že věk osvojení se
nému určení objektu na obrázku. zdá být u anomie rozhodujícím faktorem, při
Problémy selekce lemmatu jsou obzvlášť zře čemž frekvence slova také hraje určitou roli.
telné u pacientů, kteří mají problémy s po
jmenováváním předmětů spadajících do urči Agramatismus
té kategorie (např. živé bytosti), ale ne u jiných Většina teorií řečové produkce soudí, že vytvá
kategorií (např. neživé předměty). Některé do ření syntaktické či gramatické struktury vět
klady o takových kategoriálně specifických po a produkce slov, jež do této struktury zapadají,

jsou relativně samostatné procesy (např. Dell, náhodné úrovni u vět v rodě trpném. Z těchto
1986). To znamená, že by měli existovat paci výsledků plyne, že 1) pacienti s agramatismem
enti s poškozením mozku, kteří dokážou najít nemají nutně problémy s porozuměním jazy
vhodná slova, avšak nedokážou je gramaticky ku a že 2) „výběr pacientů pro studijní účely
správně seřadit či zorganizovat. Poruchu těch založený na charakteristikách jimi produkova
to pacientů označujeme jako agramatismus ných vět nezajišťuje výběr homogenní skupiny
nebo neplynulou afázii. Pacienti s agramatis- pacientů“ (Berndt et al., 1996, s. 298).
13 mem mají také sklon produkovat krátké věty,
v nichž chybějí funkční slova a koncovky. Žargonová afázie
Saffranová, Schwartzová a Marin (1980a, b) Pacienti s agramatickou afázií mají vcelku za
studovali pacienty trpící poruchami gramatiky. chovanou schopnost nalézat slova, která chtě
Jednoho pacienta například požádali, aby po jí říci, avšak nedokážou vytvářet gramaticky
psal obrázek ženy, která líbá muže, a jeho po správné věty. Řada teoretických hledisek ve
pis vypadal takto: „Polibek... ta paní líbala... ta de k očekávání, že budou existovat i pacienti
paní je... ta paní a ten muž a ta paní... líbají... s opačným problémem: s neporušenou schop
líbání.“ ností vytvářet gramatické věty, avšak se závaž
Největším problémem při studiu agramatis- nými problémy při nalézání správných slov.
mu je rozmanitost symptomů u různých jedin V obecné rovině k tomu dochází u pacientů tr
ců. Například Miceliová, Silveriová, Romanio- pících žargonovou afázií neboli plynulou afázií
vá a Caramazza (1989) studovali řečové projevy (také označovanou jako Wernickeho - pozn.
dvaceti pacientů, jejichž poruchu bylo možno překl.). To je porucha, při níž jsou problémy
označit za agramatismus. Někteří pacienti vy s nacházením slov tak závažné, že pacien
nechávali předložky mnohem častěji než urči ti často produkují neologismy, tedy smyšlená
té členy, u jiných tomu bylo naopak. slova.
Mají agramatičtí pacienti problémy se synta Ellis, Millerová a Sinová (1983) zkoumali paci
xí i při porozumění jazyku? V některých přípa enta R. D. se žargonovou afázií. Pacient popiso
dech ano, jindy nikoliv. Jasně to ukázaly Bemd- val obrázek asi takto (slova, která patrně hledal,
tová, Mitchumová a Haendigesová (1996) jsou v závorkách; jedná se pouze o hrubé přiblí
v metaanalýze studií, které zkoumaly porozu žení anglického originálu - pozn. překl.):
mění větám v činném a trpném mluvnickém
rodě u agramatických pacientů. Věty byly kon Chlapec plá-a-ve (plave) na břehu s rukou (no
struovány tak, aby ke správnému porozumě hama) v proutu (proudu). Stůl s ačíkou (pánvič
ní bylo třeba citlivosti vůči gramatické struktu kou) a... nevím... třínohá sulička (stolička) a me
ře (např. „Pes byl honěn kočkou“; v angličtině le (kbelík) - stůl, stůl, u vody.
je ovšem tento způsob vyjadřování podstatně
běžnější než v češtině - pozn. překl.). Ve 34% R. D., stejně jako většina pacientů s žargono
studií byl výkon u vět v činném i trpném rodě vou afázií, produkoval více neologismů nebo
na úrovni náhodného hádání. Ve 30% studií smyšlených slov, když se snažil vybavit si mé
bylo porozumění lepší než hádání v obou dru ně obvyklá slova.
zích vět a ve zbývajících 36 % studií byl výkon Většina lidí trpících žargonovou afázií si své
lepší než hádání u vět v činném rodě, ovšem na neologismy neuvědomuje. V případě R. D. to
454
může souviset s faktem, že pacient nerozuměl Neplynula afázie
mluvené řeči, ačkoliv rozuměl psanému textu. Paul Broca studoval pacienta Leborgne, kte
Ovšem mezi lidmi se žargonovou afázií jsou rý trpěl závažnými problémy s produkcí řeči,
velké individuální rozdíly. Maherová, Rothio- ovšem patrně rozuměl tomu, co se mu říká.
vá a Heilman (1994) zkoumali pacienta A. S., Posmrtné vyšetření tohoto a dalších pacien
u něhož bylo porozumění mluvenému jazy tů s podobnými řečovými poruchami Brocovi
ku poměrně zachované. A. S. projevoval lep naznačilo, že za poruchu řeči zodpovídalo po
ší schopnost odhalit chyby, jež sám produko rušení určitých částí levé mozkové hemisféry. 13
val, když poslouchal někoho jiného, než když Tzv. Brocova oblast sestává zejména ze „zad
naslouchal svému vlastnímu hlasu. Podle Ma- ních částí třetího frontálního gyru a přilehlých
herové et al. (1994) to ukazuje, že A. S. si své spodních částí precentrálního gyru“ (Caplan,
vlasmi řečové chyby nepřipouštěl. 1994, s. 1035). Brocova afázie se nyní označuje
jako neplynulá či agramatická (viz výše; v čes
Zhodnocení
ké terminologii se stále používá termín „re
Doklady získané v rámci kognitivní neuropsy- ceptivní porucha řeči“ - pozn. překl.). Dostup
chologie poskytují podporu hlavním teoriím ná fakta naznačují, že věc je komplikovanější,
produkce řeči. Nálezy u anomických pacien než soudil Broca. Například Willmes a Poeck
tů podporují dvoufázové teorie lexikalizace. (1993) zjistili, že pouze 59% pacientů s neply
Pacienti s agramatickou a žargonovou afázií nulou afázií mělo léze či poškození v Brocově
dokládají, že při produkci řeči existuje roz oblasti a pouze 35 % pacientů s lézemi v Bro
díl mezi syntaktickým plánováním a vybavo cově oblasti mělo neplynulou afázii. Dronkers
váním obsahových slov. Jak upozorňuje Har- (1996) uvádí, že pouze 10 z 22 pacientů s léze
ley (1995), dochází zde ke dvojídisociaci, což je mi v Brocově oblasti trpělo neplynulou afázií.
obzvlášť silný doklad pro to, že na ději se podí Navíc zjistil, že všichni pacienti s neplynulou
lejí dvě různé skupiny procesů. Tato dvojí di afázií měli poškozenou kůru v oblasti inzuly,
sociace je konzistentní s teoriemi Delia a Le- což není součást Brocovy oblasti.
velta et al. Různé studie normálních jedinců pomocí PET
ukazují, že Brocova oblast se produkce ře
KOGNITIVNÍ NEUROVĚDA: či účastní. Například Wise et al. (1991) žádali
ŘEČOVÁ PRODUKCE účastníky svého výzkumu, aby se mlčky pokou
šeli vybavit si slova, která označují činnosti pro
Jsou různé jazykové funkce lokalizovány ve váděné s nějakým předmětem. Tato úloha ved
specifických oblastech mozku? Za posledních la k aktivaci Brocovy oblasti v levé hemisfére.
140 let proběhlo mnoho pokusů na tuto otázku Chertkow et al. (1993) použili úlohu bezhlasé-
odpovědět. Většina nepřinesla příliš jasné vý ho pojmenovávání obrázků a rovněž pozorova
sledky, avšak rozvoj metod užívaných při stu li aktivaci Brocovy oblasti. Ovšem jak upozornil
diu fungování mozku vedl v našem porozu Howard (1997, s. 294), „zdá se, že aktivaci Bro
mění lokalizaci jazykových funkcí k pokroku. covy oblasti nacházíme méně často při použití
V tomto oddíle se budeme zabývat jen malým úloh užívajících skutečné mluvení, snad proto,
zlomkem dostupných informací. že aktivace této oblasti je maskována oboustran
nou aktivací přilehlé motorické kůry“.

Plynulá afázie Zhodnocení
Carl Wemicke studoval pacienty, kteří měli vel Proč více dokladů o lokalizaci jazykových
ké potíže s porozuměním, ale dokázali plynně, funkcí pochází ze studia mozků zdravých li
i když nepříliš smysluplně mluvit. Pitevní nále dí (např. pomocí PET) než ze studia pacientů
zy vedly Wernickeho k identifikaci oblasti v levé s poškozením mozku? U pacientů s poškoze
mozkové hemisfére, které přisoudil zodpověd ným mozkem lze individuální rozdíly v lokali
nost za poruchy porozumění u těchto pacientů. zaci pozorovat poměrně snadno, avšak podob
13 Wernickeho oblast sestává ze „zadní poloviny né individuální rozdíly jsou méně zjevné, když
prvního temporálního závitu a snad i přileh je informace o aktivaci mozku zprůměrována
lé kůry“ (Caplan, 1994, s. 1035). Porucha dříve z pozorování řady lidí. Jak upozornil Howard
známá jako Wernickeho afázie se nyní označu (1997, s. 298):
je jako plynulá či žargonová afázie (viz výše).
De Bleserová (1988) studovala šest zcela jas Zatímco při studiích motorických a senzorických
ných případů plynulé afázie, sedm zcela jas procesů dochází ve specifických oblastech mozku
ných případů neplynulé afázie a třicet tři dal ke změnám rCBF [regional cerebral bloodfiow, re
ších afatických pacientů. Místa poškození gionální krevní průtok v mozku] až 030 %, studie
mozku byla zjišťována pomocí počítačové to zaměřené na jazyk obvykle nacházejí signifikant
mografie (CT) a podle tohoto kritéria byli pa ní změny v rozsahu pouze 5 až 10%. Přesně tako
cienti rozděleni do tří skupin: 1) poškoze vé nálezy lze očekávat, pokud je lokalizace senzo
ní frontálních oblastí včetně Brocovy oblasti, rických a motorických procesů interindividuálně
2) poškození temporoparietálních oblastí včet vysoce konzistentní a lokalizace jazykových funk
ně Wernickeho oblasti, 3) velké léze postihující cí mnohem více variabilní.
Brocovu i Wernickeho oblast. Ze sedmi přípa
dů neplynulé afázie měli čtyři pacienti poško Jaké závěry o produkci řeči můžeme vyvozo
zenou Brocovu oblast, ostatní měli poškození vat z nálezů učiněných v kognitivní neurově-
ve Wernickeho oblasti. dě? Howard (1997, s. 288) navrhl následující
Willmes a Poeck (1993) také použili počítačo odpověď:
vou tomografii. Zjistili, že 90 % pacientů s ply
nulou afázií mělo léze ve Wernickeho oblas Jazykovéfunkce, ač lokalizované u jedinců, nejsou
ti, ovšem pouze 48 % pacientů s poškozením lokalizovány konzistentně u různých lidí. [...] Vyš
Wernickeho oblasti trpělo plynulou afázií. ší kortikální funkce jako jazyk patrně mají urči
Studie využívající PET poskytly lepší doklady tou míru volnosti v tom, jaké oblasti mozku je bu
o zapojení Wernickeho oblasti do porozumění dou zpracovávat.
řeči. Například Howard et al. (1992) srovnávali
dvě podmínky, ve kterých účastníci buď opako PSANÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY
vali skutečná slova, nebo poslouchali slova pře
Psaní zahrnuje vybavování a organizaci infor
hrávaná pozpátku a na každý takový podnět od
mací uložených v dlouhodobé paměti. Navíc se
povídali jedním předem daným slovem. Podle
ho účastní komplexní myšlenkové procesy. Jak
očekávání byla Wernickeho oblast aktivována
to vyjádřil Kellogg (1990, s. 13): „Chápu myšle
více v první podmínce.
ní a psaní jako dvojčata. Studium výřečnějšího
456
dvojčete, psaní, může přinést vhled do psycho právě věnují (např. plánování, generování vět,
logie myšlení, rezervovanějšího člena tohoto revize). Kellogg (1994) provedl přehled studií
páru.“ Ačkoliv je tedy psaní důležitým téma užívajících řízené retrospekce. V průměru pi
tem samo o sobě, nelze je oddělit od dalších satelé věnovali přibližně 30% času plánování,
kognitivních aktivit. 50 % času generování vět a 20 % času revizím.
Teoretické úvahy Plánování

Hayes a Flowerová (1986) vymezili jako klíčo Plány psaní do značné míry závisejí na zna 13
vé procesy při psaní plánování, generování vět lostech mluvčího. Alexanderová, Schallertová
a revize. a Hareová (1991) identifikovaly tři druhy rele
vantních znalostí:
• Proces plánování zahrnuje vytváření myšle
nek a jejich organizaci do plánu tak, aby pi 1. Pojmové znalosti: informace o pojmech
satel dosáhl svých cílů. a schématech uložených v dlouhodobé pa
• Proces generování vět zahrnuje konverzi měti.
plánu do skutečných vět. 2. Sociokulturní znalosti: informace o socio-
• Proces revize zahrnuje hodnocení napsa kulturním pozadí nebo kontextu.
ného textu; tento proces může působit na 3. Metakognitivní znalosti: znalosti o vlast
relativně specifické úrovni (např. individu ních znalostech.
ální slova) nebo na úrovni obecnější (např.
strukturní koherence textu). Mezi znalostmi pisatele o tématu (hlavně po
• Přirozený sled procesů je plánování, gene jmovými znalostmi) a kvalitou produkované
rování vět a revize, avšak pisatelé se od to ho textu je obecně dosti slabý vztah. Kellogg
hoto sledu často odchylují. (1987) kupříkladu žádal účastníky své studie,
aby napsali přesvědčivou úvahu o tom, proč by
Hayes a Flowerová (1980) použili k identifikaci sídlo Organizace spojených národů mělo zů
procesů podílejících se na psaní analýzu proto stat v New Yorku. Účastníci s velkým množ
kolů. Tato metoda využívá nahrávek verbalizo- stvím relevantních znalostí nepsali lepší úva
vaných myšlenek pisatelů během psaní. Auto hy než autoři s menšími znalostmi. Kellogg
ři sledovali pisatele, který si byl obzvlášť dobře rovněž zjišťoval míru kognitivního úsilí: mě
vědom procesů, které při psaní zapojoval. Za řil reakční čas při odpovědi na náhodný pod
čal generováním informací, pak postoupil k or nět prezentovaný občas během psaní. Účast
ganizaci a poté k vytváření vět. V průběhu vy níci s lepšími znalostmi věnovali psaní méně
tváření textu docházelo k jasné progresi od úsilí (viz obr. 13.4).
neorganizovaných fragmentů ke strukturova Podle Hayese a Flowerové (1986) hrají důle
nějším úsekům a poté ke kompletním větám. žitou roli při vytváření plánu psaní také stra
Podle očekávání byl tok zpracování často pře tegické znalosti. To jsou znalosti o způsobech
rušován procesy generování vět a revizí. organizace cílů a částečných cílů Úvod, které
Jinou metodou je řízená retrospekce. Pisatelé vedou ke konstrukci koherentního plánu psa
jsou v různých momentech během psaní za ní. Hayes a Flowerová zjistili, že dobří autoři
staveni a požádáni, aby uvedli, jaké činnosti se používají strategických znalostí velmi dovedně.

13
Kvalita textu a kognitivní úsilí jako funkce znalosti tématu (nízká vs. vysoká). Údaje podie Kellogga (1987).
Struktura plánu psaní se často mění při vzrůs Generování vět

tající nespokojenosti s původním plánem. Ha Předěl mezi plánem psaní a skutečným psaním
yes a Flowerová (1986) srovnávali dospělé po vět je obvykle hluboký. Kaufer, Hayes a Flowe
kusné osoby s různou úrovní znalostí o tématu. rová (1986) zjistili, že eseje byly vždy nejméně
Experti si vytvářeli více cílů a podcílů, a tak kon osmkrát delší než rozvrhy. Proces psaní v tom
struovali celkově komplexnější plán psaní. Růz to ohledu do jisté míry odpovídá obrácené
né cíle byly navíc u expertů mnohem více vzá mu průběhu procesů při porozumění. Kintsch
jemně provázány. a van Dijk (1978) soudí, že porozumění zahr
Plánování má často podobu psaní poznámek. nuje extrakci makrostruktury z mikropropozic
Kellogg (1994) identifikoval tři typy psaní před (viz kap. 12). Naproti tomu generování vět lze
běžných poznámek: chápat jako generování mikropropozic z mak-
rostrukturních plánů.
1. Vytváření shluků či sítí myšlenek a jejich Technika hlasitého myšlení dovolila Kauferovi
vzájemných vztahů, označované jako „men et al. (1986) studovat procesy generování vět.
tální mapy“. Přetiskujeme zde typický slovní protokol pisa
2. Vytváření seznamu myšlenek doprovázené tele vytvářejícího text; tři tečky označují pauzy
určitým úsilím o jejich správné seřazení. delší než 2 sekundy.
3. Rozvrhování myšlenek a jejich hierarchická
organizace. Nejlepší na tom je, že (1) ... co? (2) něco o pou
žívání mé mysli (3) ... dává mi to možnost (4)
... hmm ... chci napsat něco o svých myšlenkách
458
(y)... dát nápady dohromady (6) ... neho ... roz lé správně identifikovali podstatu problému
vinout nápady do (y) ... čeho? (8) ... do smyslu v 74 % případů, zatímco nezkušení jen ve 42 %
plné formy? (g) No fuj!... řekněme, že mi to do případů.
voluje (10) ... použít (u) ... no ... dovoluje mi... Jedním z největších problémů je napsat text
škrtnout. Nejlepší na tom je, že mi to dovoluje po tak, aby byl srozumitelný pro zamýšlené pu
užívat (12) ... mé myslení a nápady produktivním blikum. Obzvláště problematické je to při psa
způsobem. (13) ní učebnic jako je tato, neboť mezi čtenáři jsou
velké rozdíly v předchozích znalostech probí 13
V tomto protokolu tvořily fragmenty 12 a 13 vý raných témat. Zajímavý způsob, jak naučit pi
slednou větu a fragmenty 1, 4, 6, 7, 9 a 11 byly satele věnovat větší pozornost potřebám čtená
pokusy vygenerovat části této věty. řů, použila Schriverová (1984). Studenti četli
Kaufer et al. (1986) srovnávali styly generování nedokonalý text a měli za úkol předvídat, jaké
vět u expertů a průměrných pisatelů. Obě sku problémy s porozuměním budou mít čtenáři.
piny nakonec použily asi 75 % formulovaných Poté studenti četli záznam hlasitého myšlení
větných fragmentů. Průměrná délka fragmen čtenářů při čtení textu a pokoušeli se tomu
tu byla 11,2 slova u zkušených autorů a pouze to záznamu porozumět. Po přečtení řady tex
7,3 slova u průměrných pisatelů. Dobří autoři tů a čtenářských protokolů se studenti zlepši
tedy používají větší jednotky (či „stavební ka li v předvídání problémů, které budou čtenáři
meny“) než ostatní. mít.
Revize Zhodnocení
Podle Hayese a Flowerové (1986, s. 110) platí, Hayes a Flowerová (1980, 1986) jistě přispě
že „čím zkušenější pisatel, tím více času při li k porozumění procesům probíhajícím při
psaní stráví revizemi“. Proč? Zkušení pisate psaní. Avšak analýza protokolů (o niž se Hayes
lé se soustřeďují na koherenci a strukturu vy a Flowerová do značné míry opírají) může po
jadřovaných argumentů, zatímco nezkušení skytnout informace pouze o procesech, které si
se zaměřují na jednotlivá slova a věty. Modifi lidé uvědomují. Není pravděpodobné, že jsou
kace hierarchické struktury textu je přitom ča si pisatelé vědomi způsobu, jakým v dlouho
sově mnohem náročnější než změna jednotli dobé paměti vyhledávají myšlenky, jak uvažují
vých slov. o úsudcích a vyplývání a tak dále. Požadavek ver-
Faigley a Witte (1983) srovnávali revize provádě balizace během psaní také zvyšuje zátěž pisate
né pisateli s různou mírou dovedností. Zjistili, le, což může mít vliv na samotný proces psaní.
že 34 % revizí u zkušených dospělých pisatelů Rymerová (1988) zjistila, že pouze pět z oslove
měnilo význam textu, zatímco u nezkušených ných devíti vědců bylo ochotno přemýšlet na
studentů to bylo jen 12 % revizí. Tento rozdíl hlas, když vytvářeli vědecký článek, a pouze je
byl patrně důsledkem toho, že zkušenější pisa den z nich produkoval použitelné protokoly.
telé se více zaměřují na koherenci a význam. Řízená retrospekce poskytuje méně informací
Další doklad o rozdílech mezi zkušenými a ne než analýza protokolů a je také zaměřena na vě
zkušenými pisateli získali Hayes et al. (1985). domé procesy. Je ovšem mnohem méně rušivá.
Zkušení pisatelé v textech odhalili o 60 % ví Srovnání zkušenějších a méně zkušených pi
ce problémů než nezkušení. Zkušení pisate satelů, jaké provedli Hayes a Flowerová, usnad-

ňuje identifikaci strategií důležitých pro dobré argument posiluje“). Mezi rétorickým a obsa
psaní. Poskytuje také užitečné praktické rady hovým problémovým prostorem by mělo do
pro ty, kteří mají problémy s dosažením ade cházet k pohybu informací oběma směry. To
kvátních autorských dovedností. ovšem dokážou spíše zkušenější autoři, kteří
Na druhé straně není možné jasně oddělit pro používají strategii transformace znalostí. Be
cesy plánování, generování vět a revize. Zejmé reiter a Scardamaliová (1987, s. 303) píší:
na plánování a generování vět jsou často téměř
13 neoddělitelně provázány. Další kritickou připo Klíčovým požadavkem na reflexivní myšlení při
mínku předložil Kellogg (1990, s. 376), podle psaní [...] je překlad problémů v rétorickém pro
něhož je psaní činnost mnohem více sociální, blémovém prostoru do podcílů, jichž je třeba do
než soudí Hayes a Flowerová (1986). sáhnout v obsahovém problémovém prostoru [...].
Nezkušený pisatel dovede přenést informaci z ob
Experti v oblasti psaní sahového do rétorického prostoru, avšak nemá do
Proč jsou někteří lidé lepšími pisateli než ji statek dovedností pro provádění opačné operace.
ní? Individuální rozdíly ve schopnosti psát zá
visejí nejvíce na procesech účastnících se sta Bereiter, Burtis a Scardamaliová (1988) for
dia plánování. Bereiter a Scardamaliová (1987) mulovali hypotézu, podle které pisatelé užíva
identifikovali dvě hlavní strategie užívané při jící transformační strategie dokážou zachytit
plánování: abstraktní hlavní body důležitých témat čas
těji než pisatelé užívající strategie sdělování
• Strategie sdělování znalostí. znalostí. Děti a dospělí dostali za úkol napsat
• Strategie transformace znalostí. esej a během psaní přemýšlet nahlas. Účastní
ci, kteří dokázali identifikovat abstraktní hlav
Strategie sdělování znalostí spočívá prostě ní myšlenku, použili při plánování v průměru
v tom, že se pisatel bez plánování snaží zapsat 4,75 různých transformačních kroků, ve srov
vše, co o daném předmětu ví. Již napsaný text nání s pisateli produkujícími méně abstraktní
přitom poskytuje vodítka pro vytváření dalších hlavní myšlenky, kteří použili v průměru pou
částí textu. Slovy dvanáctiletého dítěte, které ze 0,23 transformačních kroků.
užívalo strategie sdělování znalostí (Bereiter Pomáhá zkušeným pisatelům používání hru
& Scardamalia, 1987, s. 9): „Mám spoustu ná bých náčrtků (počátečních verzí textu) nebo
padů a zapisuju je, dokud se zásoba nevyčerpá. osnov (shrnujících hlavní témata)? Kellogg
Pak se třeba pokusím přijít na další nápady, až (1988) žádal účastníky své studie, aby si osvo
nakonec nedokážu vymyslet nic, co by stálo za jili několik fakt o diskusi týkající se systémů
zapisování.“ dopravy tělesně postižených a pak napsali do
Strategie transformace znalostí spočívá v uží pis podporující určitý typ systému. Příprava os
vání rétorického problémového prostoru a obsaho novy zlepšovala kvalitu dopisu, zatímco hrubý
vého problémového prostoru. Rétorické problémy náčrt nikoliv. Proporce času věnovaného růz
se týkají dosahování cílů psaní (např. „mohu ným procesům během psaní znázorňuje obrá
posílit tenhle argument?“) a obsahové problé zek 13.5. Účastníci, kteří si připravovali osnovu,
my se týkají specifických informací, o nichž se strávili více času generováním vět, avšak méně
píše (např. „případ Smith versus Jones tenhle času plánováním a revizemi.
460
OBRÁZEK 13.5
bez osnovy
13
Procento času věnovaného plánování (P), generování vět (GV) a revizím (R)jako funkce toho, zda si pisatelé
vytvořili osnovu. Na základě údajů Kellogga (1988).
Co tyto výsledky znamenají? Lidé, kteří si při Avšak u méně zkušených uživatelů vedlo uží
pravili osnovu, byli méně zatíženi zpracová vání textových procesorů k poklesu produkti
váním informací při samotném psaní finální vity a kvality.
verze textu. Plánování je nej důležitější a nej Kellogg a Muellerová (1993) zjišťovali míru úsi
obtížnější proces při psaní a příprava osnovy lí při psaní tak, že měřili reakční čas při občas
má tu velkou výhodu, že plánování může být né náhodné prezentaci určitého podnětu. Pou
téměř dokončeno předtím, než přistoupíme žití textového procesoru vedlo k většímu úsilí
k psaní definitivní verze textu. při plánování a revizích, avšak při generování
vět nebyl žádný rozdíl. Uživatelé textových pro
Textové procesory cesorů si mnohem méně často dělali poznám
V posledních letech se začaly výrazně častěji ky (12% vs. 69 %), což může být určitým vy
používat textové procesory. Je to dobře? Kellogg světlením těchto nálezů.
a Muellerová (1993) srovnávali text psaný v tex Kellogg (1994, s. 160) došel k následujícímu zá
tovém procesoru a rukou. U zkušených uži věru: „Studie plynulosti [rychlosti] a kvality psa
vatelů textových procesorů se rychlost a kvali ní obecně neukazují rozdíl mezi psaním na po
ta napsaného textu v obou situacích nelišily. čítači a pomocí tužky a papíru. [...] pisatelé by si

měli vybírat takové nástroje, které jsou pro ně Levine, Calvanio a Popovicsová (1982) popsa
osobně pohodlné a užitečné.“ Důležité je, aby li případ pacienta E. B„ který utrpěl mozkovou
měl pisatel k dispozici všechny znalosti relevant mrtvici a téměř úplně ztratil schopnost hlasité
ní pro daný autorský úkol. Metoda psaní zřídka i vnitřní řeči. V jedné z úloh mu bylo předlože
kdy ovlivňuje přístupnost znalostí, a tak by měla no pět obrázků, z nichž jeden byl klíčový. Jeho
mít pouze malý vliv na výkon při psaní. úkolem bylo rozhodnout, který ze čtyř zbývají
cích obrázků se označuje slovem, jež se rýmuje
13 KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE: se jménem klíčového obrázku. Pacient byl s to
PSANÍ pro většinu obrázků najít jména a jejich pravo
pisnou podobu, avšak nedokázal použít zvuku
Výzkumníci studovali řadu pacientů s poško těchto názvů k tomu, aby správně provedl da
zením mozku, kteří mají zvláště závažné pro nou úlohu. Schopnost psaní byla ovšem u E. B.
blémy s pravopisem a psaním. Zde se sou téměř nedotčena. Kvalitu jeho psaného jazyka
středíme na dvě témata. Za prvé se diskutuje můžeme posoudit z následujícího popisu udá
o tom, jakou roli při psaní hraje vnitřní řeč. Za lostí po jeho mrtvici (Levine et al., 1982):
druhé existují názory, podle kterých procesy
zúčastněné na zpracování pravopisné podoby Po době, která mi připadala jako spusta dní, jsem
jednotlivých slov mohou být značně různoro postupně získal dost síly na to, abych se přitáhnul
dé. Myšlenku, že existují různé „cesty“ k psa a mohl sedět, pokud jsem se držel. Nakláněl Jsem
ní slov, budeme probírat ve světle relevantních se na stranu a měl jsem problémy s udržením rov
nálezů kognitivní neuropsychologie. Kognitiv nováhy [...]. Sestra a doktor a sanitář mi pak po
ní neuropsychologové se přitom zaměřují pou máhali.
ze na určité aspekty psaní, zejména na procesy
související s pravopisnou podobou jednotli Většina afatických pacientů má závažně poško
vých slov (o příčinách se dočtete v kap. 19). zené jak psaní, tak mluvu, a tak u nich nena
jdeme diskrepanci mezi psaním a mluveným
Vnitřní řeč a psaní jazykem, jakou vykazoval E. B. Avšak interpre
Často se soudilo (např. Luria, 1970), že psaní tace nálezů u E. B. může být problematická.
do velké míry závisí na vnitřní řeči a že před Pacient měl velké zkušenosti s rychločtením
napsáním si slova přeříkáváme. Intuitivně to a tvrdil, že dokáže číst bez zpracovávání zvu
zní jako rozumná myšlenka a některé chyby kové podoby slov. Nálezy u E. B. se tedy ne
při psaní (v češtině např. záměny s/z či i/y - musí vztahovat na jiné pacienty nebo na zdra
pozn. překl.) vypadají, že jsou téměř výhradně vé jedince.
odvozeny od znalosti zvukové podoby slov. Zá Další doklady o tom, že někteří pacienti s po
kladní teoretickou otázkou je, zda je vnitřní řeč škozením mozku se při psaní neopírají o vnitř
pro psaní nezbytná. Jedním způsobem studia ní řeč, pocházejí od pacientů s žargonovou afá
tohoto problému je výzkum pisatelských do zií (o níž jsme hovořili výše). Jejich řeč je plná
vedností takových pacientů, u kterých se vnitř neexistujících slov zvukově podobných zamýš
ní řeč vyskytuje jen v omezené míře nebo vů leným slovům (např. „skauk“ místo „skaut“;
bec. V dalších odstavcích probíráme některé „únčitka“ místo „pánvička“). Tyto chyby asi ne
relevantní studie. jsou důsledkem artikulačních problémů, po
462
něvadž pacienti často vyslovují obvyklá vícesla- nemusí znamenat, že jsou takoví všichni paci
bičná slova správně. enti s žargonovou afázií.
Pokud se pacienti se žargonovou afázií při psa
ní opírají o vnitřní řeč, měly by se stejné typy Zápis slov
chyb vyskytovat i v psané podobě jejich slov. V tomto oddíle se budeme zabývat různými
Pacientovi R. D. (Ellis, Miller & Sin, 1983) by způsoby, jimiž zapisujeme viděná či slyšená
ly předloženy různé obrázky, přičemž pacient slova. Obrázek 13.6 ukazuje schéma procesů,
označil slona (angl. elephant) jako „enelust“, které se této činnosti mohou účastnit. Shrňme
šroubovák (angl. screwdriver) jako „kistro“ jeho nej důležitější myšlenky:
a tučňáka (angl. penguin) jako „senstenz“. Psa
ná podoba těchto slov byla ovšem správná. Lep • Existuje několik cest spojujících slyšenou
ší úroveň psaní než řeči u pacienta R. D. ovšem podobu slova a jeho zápis.
OBRÁZEK 13.6
psaní
Komponenty modelu zapisování slyšených slov. Upraveno podle Ellise a Younga (1988).

• Zápis dobře známých slov používá grafémic- tavil z mrtvice. Při diktátu psal přibližně 90 %
kého výstupního lexikonu (úložiště informací obvyklých slov správně a byl jen o něco má
o psané podobě známých slov). Slyšená slo lo horší při psaní méně frekventovaných slov.
va mohou ke grafémickému lexikonu při Pacient ale měl mimořádně slabé výsledky při
stupovat buď skrze sémantický systém (kde psaní pseudoslov, kde byl úspěšný jen ve 20 %
jsou uloženy významy slov), nebo přes fono případů. V těch řídkých případech, kdy pseu-
logický výstupní lexikon (který obsahuje in doslovo zapsal správně, se podle své výpovědi
13 formace o mluvené podobě slov). Normální často opíral o nějaké skutečné slovo.
jedinci dokážou používat oba způsoby. Předmětem studia se stala řada dalších paci
• Zápis neznámých slov nebo pseudoslov ne entů s fenologickou dysgrafií (pro přehled viz
může užívat grafémického výstupního le Parkin, 1996). Výsledky výzkumů ukazují, že
xikonu, protože lexikon informaci o těchto je možné správně zapisovat slova i při absenci
slovech neobsahuje. Zápisy se konstruu konverze fonémů na grafémy. Jak ovšem upo
jí z mluvených či fonémických forem slov zornil Barry (1994), schopnost pacientů s feno
pomocí procesu foném-grafémické konverze, logickou dysgrafií zapsat aspoň některá slova
který se opírá o pravidelnost v jazyce. Ten správně svědčí o tom, že mají reziduálni pří
to způsob povede k opodstatněnému, ale stup k fonologické informaci. Opačné dokla
nesprávnému zápisu nepravidelných slov dy nalezli Sheltonová a Weinrich (1997). Jejich
(např. „yoť místo „yachť). pacient E. A. nedokázal podle diktátu napsat
• Předpokládá se, že zpracování jazykových žádné z 55 pseudoslov, ale psal správně 50 %
informací se účastní čtyři lexikony (vizuální pravidelných a 45 % nepravidelných slov. Shel
vstupní lexikon; auditívni vstupní lexikon; tonová a Weinrich (1997, s. 126) soudí, že „E. A.
grafémický výstupní lexikon; fonologický patrně není vůbec s to provádět konverzi foné
výstupní lexikon). mů na grafémy, avšak dokáže psát jednotlivá
slova. Zdá se tedy, že psaní může probíhat zce
Dále si budeme všímat určitých dokladů, kte la nezávisle na sublexikálním generování foné
ré se vztahují k hlavním předpokladům toho mů, což je v rozporu s předcházejícími návrhy
to modelu. (např. Barry, 1994)“.
Fonologická dysgrafie Hluboká dysgrafie

Co můžeme očekávat, pokud pacient nedokáže Jak víme, že na psaní slov se podílí sémantický
používat foném-grafémickou konverzi, avšak systém? Pokud by z nějakého důvodu séman
ostatní moduly systému jsou v pořádku? Tako tický systém předal lexikonu grafémických vý
vý pacient by dokázal správně zapisovat zná stupů pouze částečnou informaci, napsal by
má slova, která má uložena v grafémickém vý člověk jiné slovo s podobným významem. Přes
stupním lexikonu. Měl by ale velké problémy ně to pozorujeme u pacientů s hlubokou dysgra
s neznámými slovy a pseudoslovy. Porucha pa fií. Bub a Kertesz (1982) studovali mladou že
cientů s takovými symptomy se označuje ter nu J. C., která se dopouštěla řady sémantických
mínem fonologická dysgrafie. chyb; psala například „slunce“ místo „nebe“,
Uvedené symptomy projevoval pacient P. R., „židle“ místo „stůl“ atd. Avšak její hlasité čte
kterého studoval Shallice (1981). Dobře se zo ní bylo velmi dobré a neobsahovalo sémantic-

ké chyby. Sémantický systém jako takový tedy značuje, že pacientka měla do určité míry pří
zřejmě nebyl narušen; spíše byl problém v pro stup ke grafémickému výstupnímu lexikonu.
pojení sémantického systému a grafémického Grahamová, Pattersonová a Hodges (1997) stu
výstupního lexikonu. dovali dva pacienty (S. C. a F. M.) s povrcho
Sémantické chyby u pacientů s hlubokou dys- vou dysgrafií. Oba měli degenerativní mozko
grafií jsou patrně důsledkem narušení séman vou chorobu, a tak u nich ostatní schopnosti
tického systému (či jemu blízkých procesů). spojené s psaním postupně slábly. Pacienti na
Avšak Beaton, Guestová a Ved (1997) tvrdí, že příklad začali mít velké problémy s přepisová
na poruše se mohou podílet také procesy sou ním velkých písmen na malá (když např. viděli
visející spíše s formulací výstupu. Autoři stu „A“ a měli napsat „a“) a naopak. Grahamová et
dovali pacientku M. G. K., která trpěla hlubo al. (1997, s. 996) upozornili, že tyto nálezy ne
kou dysgrafu a dyslexií. Měla za úkol říkat lze uspokojivě vysvětlit pomocí modelu, jaký je
a zapisovat rychle za sebou názvy předkláda na obrázku 13.6: „Podle tohoto pohledu vzniká
ných obrázků. Ve 12% případů byl mezi na asociace mezi poruchami při současném na
psaným a vyřčeným slovem rozdíl. Například rušení funkčně oddělených subsystémů a je
při prezentaci obrázku kartáče M. G. K. řekla pouze náhodná.“ Autoři tvrdí, že interaktivní
„hřeben“ a napsala „vlasy“. Beaton et al. (1997, konekcionistické modely (např. Olson & Cara
s. 459) soudí: „Tyto diskrepance chápeme ja mazza, 1994) vysvětlují jejich nálezy lépe.
ko podporu přístupu, podle kterého mohou sé Foném-grafémickou konverzi někdy používa
mantické chyby vznikat na úrovni výběru jed jí při psaní i zdravé osoby. Neznámá slova či
notek z [...] ortografického výstupního lexikonu pseudoslova nejsou obsažena v grafémickém
(vedle úrovně sémantické).“ ani řečovém výstupním lexikonu. Musíme tedy
za pomoci jiných strategií hádat, jak se píší -
Povrchová dysgrafie například pomocí konverze fonémů na grafé
Pokud se pacient při psaní slov opírá převážně my. Zdá se, že děti této konverze užívají čas
o konverzi fonémů na grafémy, jaký obraz po to, proto produkují chyby odrážející zvuk slova
ruch u něj můžeme očekávat? Vedle chybných (v angličtině např. „skool“ místo „school“, vysl.
zápisů, které znějí podobně jako cílová slova, skúl).
by takový pacient měl být celkem úspěšný při
zapisování pseudoslov a měl by vykazovat po Grafémický a fonologický výstupní lexikon
měrně méně chyb při psaní pravidelných slov Jak víme, že existují oddělené lexikony pro fo-
(tj. těch, u kterých je způsob psaní jasně odvo némické a grafémické výstupy? Kdyby informa
ditelný ze zvuku). Pacienti s těmito symptomy ce o psaných formách slov (grafémický výstup
trpí povrchovou dysgrafií. ní lexikon) a mluvených formách slov (řečový
Všechny tyto rysy se objevovaly u pacientky T. výstupní lexikon) byly uloženy ve stejném lexi
P., kterou zkoumaly Hatfieldová a Pattersono- konu, pacienti s poruchou řeči by měli mít pro
vá (1983). Pacientka například psala „fiud“ mís blémy i při psaní. Již jsme viděli, že tomu tak
to „fiood“ (záplava, vysl. flad) či „neffue“ místo není. Pacient E. B. byl schopen psát bez závaž
„nephew“ (synovec, vysl. nefju). Některá nepra nějších problémů, ačkoliv zjevně neměl žád
videlná slova ovšem dokázala zapsat správně nou vnitřní řeč, a pacient R. D. dokázal napsat
(např. „sign“, znak, a „cough“, kašel), což na řadu slov, která ale neuměl správně vyslovit.

Pacienti jako E. B. a R. D. patrně mají relativ nosti číst nepravidelná slova, avšak nezlepšil
ně intaktní grafémický výstupní lexikon, avšak jeho psaní. Weekes a Coltheart (1996, s. 302)
narušený řečový výstupní lexikon (nebo jeho z toho vyvozují: „Výsledky, které jsme získali
propojení s ostatními částmi kognitivního sys od N. W, podle nás znamenají [...] jasnou pod
tému). Obvyklejší obraz u pacientů s poškoze poru pro model dvou ortografických lexikonů.“
ným mozkem je takový, že mají více problémů Jak ovšem upozornili Holmesová a Carruthers
s psaním než s mluvením (viz Parkin, 1996). (1998, s. 266-67), „pacienti s poškozením
13 Takoví pacienti patrně mají grafémický výstup mozku mají často závažnější problémy než
ní lexikon narušen závažněji než řečový. pouze poruchy čtení a psaní. [...] jejich čtení
a psaní tedy může být ovlivněno kompenzační
Jeden, nebo dva ortografické lexikony? mi strategiemi, které nemají mnoho do činění
Znalost psané podoby slov (ortografie, pravo s normálním čtením a psaním“.
pis) je důležitá pro čtení i psaní. Podle nejjed Doklady svědčící ve prospěch modelu jediné
noduššího teoretického předpokladu se při ho ortografického lexikonu uvádí Funnellová
čtení a psaní užívá jeden ortografický lexikon. (1992). Desetiletý chlapec měl za úkol rozho
Alternativní možnost je, že existují dva orto dovat, zda předložená slova byla napsána pra
grafické lexikony (např. Weekes & Coltheart, vopisně správně. Dokázal to správně pouze
1996), jeden pro čtení (vizuální vstupní lexi u slov, která sám uměl napsat bez chyby.
kon) a druhý pro psaní (grafémický výstupní Holmesová a Carruthers (1998) použili mo
lexikon; viz obr. 13.6). difikovanou verzi postupu Funnellové. Účast
Doklady ve prospěch modelu uvažujícího níkům bylo předloženo pět verzí slova, které
o dvou lexikonech byly získány od pacientů, neuměli správně napsat: správná verze, verze
kteří vykazují velké rozdíly v kvalitě čtení a psa s jejich vlastními chybami, nejběžnější chyba
ní. Hanley a Kayová (1992) studovali pacienta, při psaní daného slova (pokud se lišila od je
který psal mnohem hůře, než četl. Navíc jeho jich vlastní chyby) a dvě či tři další chybné ver
chyby při psaní většinou spočívaly v přehna ze. Účastníci nevykazovali žádné známky toho,
ném spoléhání na korespondenci mezi foné že by preferovali správnou verzi ve srovnání se
my a grafémy (psal např. „serkel“ místo „circle“, svou vlastní chybou (viz obr. 13.7). Holmeso
kruh, vysl. serkl), zatímco při čtení se dopouš vá a Carruthers (1998, s. 284) uzavírají: „Nor
těl spíše vizuálních záměn (např. četl „feather“, mální dospělí čtenáři používají při čtení i psa
peří, jako „Júrther“, dále). Naproti tomu Patter- ní stejnou ortografickou reprezentaci.“
sonová (1986) studovala pacienta, jehož psaní Celkově lze říci, že na základě dostupných po
bylo lepší než čtení. Pacient psal nepravidel znatků není možné se definitivně rozhodnout.
ná slova (např. „yachť, jachta) stejně dobře ja Neexistují žádné pádné důvody pro zamítnutí
ko pravidelná (např. „capsule“, kapsle), avšak jednoduchého předpokladu, že ortografický le
nedokázal nahlas číst vytištěná slova. Znalost xikon je jen jeden.
psaní mu tedy nepomáhala při čtení.
Weekes a Coltheart (1996) studovali pacienta Fonologický výstupní lexikon
N. W, který měl problémy zejména se čtením Některé poznatky ze studia zdravých osob na
slov. Terapeutický program zaměřený na čte značují, že na psaní se někdy podílí i fonolo
ní vedl k významnému zlepšení jeho schop gický výstupní lexikon. Všichni občas chybně
466
13
Schopnost vybrat správny zápis slova mezi různými chybnými zápisy ve vztahu k subjektivní jistotě pokus
ných osob o správnosti rozhodnutí. Na základě údajů Holmesové a Carrutherse (1998).
napíšeme slovo, takže pak zní podobně jako to, nologického výstupního lexikonu, ale nevyuží
které jsme napsat chtěli. Hotopf (1980) uvádí vají sémantického systému. Například Goodall
několik anglických příkladů, jako „soughť mís a Phillips (1995) popisovali nálezy u pacient
to „sort“, „their“ místo „there“ a „scene“ místo ky A. N. Pacientka se naučila číst pseudoslova
„seen“. Při takové chybě je téměř vždy napsá a zdálo se, že je čte jako celky, nikoliv na bázi
no nějaké existující slovo, což svědčí o účasti foném-grafémických korespondenčních pravi
řečového (fonologického) výstupního lexiko del. A. N. pak byla schopna psát taková pseu
nu. Kdyby chyby vznikaly pod vlivem zvukové doslova podle diktátu, patrně s oporou fonolo
podoby slov v důsledku foném-grafémických gického výstupního lexikonu.
korespondenčních pravidel, očekávali bychom
mnohem větší výskyt neexistujících slov (v an Grafémický výstupní zásobník
gličtině např. „sawť namísto „sort“). Caramazza, Miceliová, Villa a Romaniová (1987)
Zdraví jedinci patrně používají fonologický vý soudí, že grafémický výstupní zásobník na
stupní lexikon jen zřídka. Parkin (1996, s. 185) krátkou dobu ukládá informaci o grafémech.
píše: „Angličtina má množství homofonů (stej- Je-li tomu tak, co můžeme očekávat od paci
nozvučných slov, např. „sail“ a „sále“) a homo- enta, jehož grafémický zásobník je poškozen?
fonické chyby jsou přitom relativně vzácné, Jednak by takový pacient měl mít větší problé
takže se zdá nepravděpodobné, že fonologický my s psaním dlouhých slov oproti slovům krát
výstupní zásobník se standardně účastní gene kým, poněvadž delší více zatěžují paměť. Po
rování psané podoby slov.“ kud grafémický výstupní zásobník obsahuje
Existují názory, podle nichž někteří pacienti pouze informaci o grafémech, pacient by dá
produkují psanou podobu slov za pomoci fo le měl vykazovat podobný výkon u skutečných

slov a pseudoslov. Caramazza et al. (1987) po při mluvení nebo psaní použita. Pak dochází
psali případ pacienta L. B., který předpokláda k vlastní jazykové produkci, která se často ode
nými symptomy skutečně trpěl. hrává postupně, větu po větě.
Gould (1978) srovnával diktované a psané ob
Shrnutí oddílu chodní dopisy. I osoby s velkou zkušeností
Existují různé způsoby generování psané po s diktováním zřídka diktovaly o více než 35 %
doby slov, takže se zdá, že na procesu psaní se rychleji než psaly. To je zajímavé, poněvadž li
13 podílí několik modulů či komponent. Model dé dokážou mluvit pětkrát až šestkrát rychleji
Ellise a Younga (1988) jde zřejmě správným než psát. Gould (1980) rozdělil dobu diktování
směrem. O existenci komponent nebo modu a psaní na několik částí. Byly pořízeny videona
lů vymezených těmito autory jsou k dispozici hrávky účastníků a měřila se doba strávená ge
dobré doklady. Ovšem vzájemné vztahy mezi nerováním, revizemi, opravami a plánováním.
jednotlivými složkami jsou patrně kompliko Pauzy, které nebyly viditelně vyplněny jinou
vanější, než autoři předpokládali. činností, byly považovány za dobu věnovanou
Kognitivní neuropsychologie se zabývá ně plánování; to zabíralo více času než všechny
kterými procesy podílejícími se na generová ostatní činnosti dohromady. Plánování zabra
ní vět, avšak téměř vůbec se nezabývá plánová lo asi dvě třetiny celkového času jak u diktova
ním a revizemi. Tento přístup tedy poskytuje ných, tak u psaných dopisů, což vysvětluje, proč
detailní obraz pouze jedné části procesů účast je diktování jen o málo rychlejší než psaní.
nících se psaní. Gould (1978) srovnával kvalitu dopisů formu
lovaných třemi způsoby: psaní, diktát a mlu
SROVNÁNÍ ŘEČI A PSANÍ vení. Dobří pisatelé dopisů obvykle rovněž for
mulovali dobré texty při diktování a mluvení.
Hlavní funkcí mluveného i psaného jazyka je Kvalita dopisů je dána zejména procesy pláno
výměna informací o světě a lidech, a tak se zdá vání a ty jsou vcelku nezávislé na výstupním
nasnadě, že mezi nimi bude řada podobnos médiu. Individuální znalosti (např. slovní zá
tí. Na druhé straně děti i dospělí často považu soba a znalosti o tématu) jsou navíc dostupné
jí psaní za obtížnější než mluvení, a to nazna bez ohledu na to, zda člověk píše, mluví nebo
čuje, že mezi produkcí mluveného a psaného diktuje. Platnost některých nálezů ovšem mů
jazyka jsou významné rozdíly. Provedeme ny že být omezena na psaní obchodních dopisů.
ní srovnání. Nemožnost vizuální kontroly u diktování se
může stát závažnější nevýhodou při vytváření
Podobnosti esejů, úvah a delších textů.
Názor, podle kterého jsou psaní a mluvení po
dobné, nachází určitou oporu ve srovnání Del- Rozdíly
lova (Dell et al., 1997) modelu řečové produkce Jak se mluvení a psaní liší? Mluvený jazyk vy
a modelu psaní navrženého Hayesem a Flowe- užívá ke sdělování významu a gramatické in
rovou (1986). V obou teoriích se počítá s tím, formace prozodii (rytmus, intonaci atd.) a pro
že na počátku stojí pokus rozhodnout o cel zdůrazňování také gestikulaci. Naproti tomu při
kovém významu sdělení. V této fázi se ještě psaní se lidé musí do velké míry opírat o inter
nepracuje se samotnými slovy, která mají být punkci, aby dokázali zachytit informaci sdělova-
468
nou v mluveném jazyce prozodickými prostřed jící se na produkci jazyka jsou u psaní a mlu
ky. Při psaní se také mnohem častěji používají vení odlišné.
slova a fráze upozorňující na to, co se v textu ob
jeví dále (např. ale, na druhou stranu...). To na JAZYK A MYŠLENÍ
pomáhá kompenzovat absenci prozodie.
V této a dvou předchozích kapitolách jsme se
Čtyři nejviditelnější rozdíly mezi mluvením zabývali jazykovými procesy. Toto téma je úz
a psaním jsou: ce propojeno s problematikou vztahu jazyka 13
a myšlení. Platí například, že mluvení i psa
• Mluvčí obvykle přesně vědí, kdo je adresá ní spočívá v transformaci myšlenek o uvažova
tem jejich promluvy. ném obsahu sdělení do jazykových projevů.
• Mluvčí obvykle dostávají průběžnou zpět Nej známější teorii o vztahu jazyka a myšlení
nou vazbu od posluchače či posluchačů předložil Benjamin Lee Whorf (1956). Whorf
(např. výrazy překvapení). byl zaměstnancem požární prevence u pojiš
• Mluvčí obecně mají mnohem méně času na ťovny a ve svém volném čase se věnoval lingvis
plánování než pisatelé. tice. Podle jeho hypotézy lingvistické relativity
• „Psaní je v principu uvědomělejší proces (známé jako Whorfova hypotéza) jazyk určuje
než mluvení; [...] spontánní diskurz je ob nebo ovlivňuje myšlení. Je vhodné rozlišovat
vykle mluvený, diskurz podléhající uvědo mezi silnou a slabou verzí Whorfovy hypotézy
mělé kontrole je obvykle psaný“ (Halliday, (Hunt & Agnoli, 1991). Podle silné verze hypo
1987, s. 67-69). tézy jazyk určuje myšlení; myšlenky formulo
vatelné v jednom jazyce tedy nelze zformulo
Důsledkem toho je mluvený jazyk obvykle ne vat v jazyce jiném. To je problém přeložitelnosti:
formální a strukturně jednoduchý a informace je možné přesně přeložit všechny věty jednoho
je často sdělována dosti rychle. Psaný jazyk je jazyka do jazyka jiného? Pro silnou formu hy
naproti tomu formálnější a má složitější struk potézy neexistuje výraznější podpora.
turu. Pisatelé musí dbát na srozumitelnost, Podle slabé formy Whorfovy hypotézy jazyk
protože nemají bezprostřední zpětnou vazbu, myšlení ovlivňuje. Tato verze je přijatelnější.
a to zpomaluje komunikaci. Jak uvidíme, hypotéza byla testována zejména
Kognitivní neuropsychologové zjistili, že ně ve studiích vlivu jazyka na paměť a vnímání.
kteří pacienti mají neporušenou schopnost Zběžný pohled na jazyky světa ukazuje, že me
psaní, ačkoliv jinak trpí téměř úplnou ztrátou zi nimi existují výrazné rozdíly. Kmen Hanu-
schopnosti mluvit a nepřítomností vnitřní ře xoo na Filipínách má kupříkladu 92 různých
či. Jiní pacienti dokážou bez problémů mlu pojmenování pro různé odrůdy rýže a arabšti
vit, ale psaní je pro ně velmi obtížné. Přípa na má stovky slov vztahujících se k velblou
dy dalších pacientů, kteří mají zásadně odlišné dům. Je možné, že tyto rozdíly ovlivňují myš
problémy s psaním a s mluvením, vedou k po lení. Pravděpodobnější ovšem je, že rozdíly
chybnostem o tom, zda jsou obě aktivity pro v prostředí mají vliv na to, o jakých věcech li
jevy jednoho kognitivního systému. Avšak tyto dé přemýšlejí, a to pak ovlivňuje jejich užívání
nálezy neznamenají, že procesy vyšších úrov jazyka. Tyto jazykové rozdíly tedy existují spíše
ní (např. plánování, používání znalostí) podíle proto, že myšlení ovlivňuje jazyk, než naopak.

Paměť, vnímání a jazyk účastníkům ukázány vzorky různých nefo-
Celá řada výzkumů sledovala možné kultur kálních barev a někteří byli požádáni, aby ty
ní rozdíly v paměti pro barvy. Lenneberg a Ro to vzorky pojmenovali. Skupina účastníků,
berts (1956) zjistili, že mluvčí jazyka zuni dělali kteří při prezentaci barvy pojmenovávali, by
více chyb než mluvčí angličtiny při rozpozná la při testu znovupoznání horší než skupina
vání různých odstínů žluté a oranžové. Výsle těch, kteří barvy nepojmenovávali. To naznaču
dek je hoden pozornosti proto, že zuni označu je, že paměť pro barvy byla použitím jazyka při
13 je žlutou a oranžovou jedním slovem. Ačkoliv pojmenování narušena. Stefflre, Castillo Valeš
zjištění Lenneberga a Robertse naznačuje, že a Morleyová (1966) srovnávali paměť pro bar
jazyk ovlivňuje paměť, další studie tuto inter vy u mluvčích španělštiny a jednoho mayské-
pretaci zpochybnily. ho jazyka. Mezi skupinami existovaly význam
Heiderová (1972) využila faktu, že v angličtině né rozdíly související s odlišnostmi v jazykové
je jedenáct základních slov pro barvy a že kaž kódovatelnosti (dostupnosti verbálního ozna
dé z těchto slov označuje určitou nejlepší, ty čení) barev v daných dvou jazycích.
pickou či fokální barvu, na níž se většina lidí Jazyk také může ovlivňovat percepční proce
shodne. Mluvčí angličtiny považují za snazší sy. Miyawakiová et al. (1975) srovnávali vní
zapamatovat si fokální barvy než barvy atypic mání zvuků pohybujících se mezi čistým /l/
ké a Heiderová se zajímala o to, zda totéž bude a čistým /r/ u mluvčích angličtiny a japonšti
platit u mluvčích jazyka dani. Dani je zeměděl ny. Mluvčí angličtiny vnímají zřetelný rozdíl
ský kmen na úrovni doby kamenné, který ži mezi podobnými zvuky, pokud jsou na opač
je na indonéské Nové Guineji, a jeho jazyk má ných stranách kategorického rozhraní mezi /l/
jen dvě slova pro barvy: „mola“ pro světlé a tep a /r/. To je známo jako kategorická percepce řeči.
lé tóny a „mili“ pro tmavé a studené tóny. Hei Japonští mluvčí tak zřetelný rozdíl ve vnímá
derová zjistila, že Daniové i Američané vyka ní nemají, patrně proto, že v japonštině rozdíl
zují lepší znovupoznání pro fokální barvy než mezi /!/ a /r/ neexistuje.
pro barvy atypické. Avšak celkový výkon v pa Výzkum vlivů jazyka na vnímání barev publiko
měťových testech byl mnohem lepší u Ameri vali Davies et al. (1998), kteří srovnávali mluv
čanů, snad právě kvůli omezenému množství čí angličtiny a botswanského jazyka setswana.
slov pro barvy v jazyce dani. Účastníci měli za úkol rozhodnout, která ze tří
Výzkumy Heiderové a dalších, které se věnují barev je nejméně podobná dvěma ostatním.
paměti pro barvy, ukazují, že podobnosti mezi Rozhodující položky testu byly ty, v nichž by ja
kulturami jsou mnohem výraznější než rozdí zykové vlivy měly vést příslušníky různých ja
ly. To platí i přesto, že jazyky se značně liší v po zykových skupin k různým volbám. Výzkum
čtu slov pro pojmenování barev. Mnoho jazyků došel k těmto nálezům: „Naše data ukazují pře
má ovšem slova pro stejných jedenáct fokálních kvapivou podobnost mezi jazykovými skupina
barev a podle prací o fyziologii barevného vidění mi co do rozhodování o podobnostech a rozdí
(DeValois & Jacobs, 1968) se zdá, že zrakový sys lech mezi barvami [...]. Navíc mezi jazykovými
tém tyto barvy zpracovává zvláštním způsobem. skupinami existují malé, avšak spolehlivě zjis
Některé výzkumy ovšem naznačují, že jazyk titelné rozdíly“ (Davies et al., 1998, s. 14).
může paměť pro barvy ovlivňovat. Ve studii Podobná zjištění publikoval také Davies (1998).
Schoolera a Engstler-Schoolerové (1990) byly Mluvčí angličtiny, jazyka setswana a ruštiny
470
měli za úkol roztřídit 65 barev do 2 až 12 sku nebo s čínskými stereotypy osobnostních typů.
pin na základě percepční podobnosti. Anglič V angličtině například existuje stereotyp umě
tina má jedenáct základních označení barev, leckého typu, který vytváří směs uměleckých
setswana pět a ruština dvanáct. Hypotézou dovedností, náladovosti, intenzivního tempe
v experimentu bylo, že tyto rozdíly mohou mít ramentu a bohémského životního stylu. Ten
vliv na třídění barev. Avšak „nejpřekvapivěj to stereotyp ovšem v čínštině neexistuje. Bi
ším výsledkem byla významná podobnost me lingvní účastníci, kteří přemýšleli v čínštině,
zi kategoriemi barev, které příslušníci tří jazy používali ve svých popisech čínské stereotypy, 13
kových skupin vytvářeli“ (Davies, 1998, s. 433). zatímco mluvčí uvažující v angličtině používa
Navíc tu ovšem existovaly i jisté jazykové vlivy. li anglické stereotypy. To naznačuje, že naše
Například setswana označuje zelenou a mod úsudky mohou být významně ovlivněny jazy
rou jedním slovem a mluvčí tohoto jazyka čas kem, v němž přemýšlíme.
těji než mluvčí ostatních dvou jazyků dávali Další doklady odpovídající hypotéze Hunta
dohromady odstíny modré a zelené. a Agnoliové (1991) získali Pederson et al. (1998).
Lze říci, že doklady svědčí o menším vlivu jazy Poukázali na to, že prostor lze kódovat buď v re
ka na poznávání, než předpokládal Whorf. De lativním systému (např. vlevo, vpravo, nad, pod),
tailní výzkum ukazuje, že jazyk má určitý vliv nebo v absolutním systému (např. sever, jih). Au
na některé percepční a paměťové procesy, a tak toři předložili mluvčím třinácti jazyků nonver-
se slabá forma Whorfovy hypotézy dá považo bální úlohu na prostorové myšlení, kterou bylo
vat za přijatelnou. možné vyřešit za použití relativního či absolut
ního systému. Hlavním výsledkem bylo, že sys
Kognitivní přístup tém zvolený pro řešení úlohy byl do značené mí
Hunt a Agnoliová (1991) předložili kognitivní ry určen dominantním systémem prostorového
vysvětlení Whorfovy hypotézy. Jádro jejich pří kódování v rodném jazyce pokusných osob,
stupu se dá shrnout takto (1991, s. 379): zřejmě proto, že to pro ně bylo jednodušší.
Různé jazyky se hodí pro sdělování různých typů Zhodnocení

zpráv. Lidé při přemýšlení o nějakém tématu be Hunt a Agnoliová (1991) navrhli věrohodné kog
rou v úvahu komputační nároky. Jazyk, který po nitivní vysvětlení Whorfovy hypotézy. Existu
užívají, tyto komputační nároky částečně určuje. je řada dokladů, které jsou s jejich přístupem
V tomto smyslu jazyk ovlivňuje kognici. konzistentní. Většina výzkumů, které tuto teo
rii podporují (např. Hoffman et al., 1986; Pe
Každý jazyk usnadňuje určité způsoby myšlení derson et al., 1998), používala úlohy posky
a znesnadňuje jiné, tímto způsobem tedy mů tující účastníkům volnost v tom, jaký postup
že být myšlení ovlivněno jazykem. řešení zvolí. Takové úlohy tedy dávají jazyku
Obzvláště zajímavou demonstraci vlivu jazyka prostor k tomu, aby ovlivňoval myšlenkové
na myšlení předložili Hoffman, Lauová a John- procesy. Dosud ovšem chybí systematický vý
son (1986). Bilingvní mluvčí angličtiny a čín zkumný program zaměřený na jasné zjištění
štiny četli popisy lidí a později byli požádáni, toho, zda jazyk ovlivňuje myšlení způsobem,
aby svými slovy popsali jedince, o nichž četli. jaký navrhli Hunt a Agnoliová. Konkrétně ře
Poskytnuté popisy se shodovaly s anglickými čeno, Hunt a Agnoliová kladli důraz na roli

komputační obtížnosti, avšak tato obtížnost ni • Kognitivní neuropsychologic: řečová produk
kdy nebyla zjišťována. ce. Pacienti s anomií mají narušenou schop
nost pojmenovávat objekty. Někteří pacienti
SHRNUTÍ KAPITOLY s anomií mají problémy s výběrem lemmat,
zatímco jiní mají problémy s výběrem slov
• Řeč jako komunikace. Klíčem k úspěšné ních forem. Pacienti s agramatismem ob
komunikaci je kooperativní princip, podle vykle při řeči používají správná slova, avšak
13 kterého mluvčí a posluchači musí usilovat nedokážou je gramaticky seřadit. Syntaktic
o spolupráci. Mluvčí by měli brát ohled na ké problémy agramatických afatiků někdy
obecnou a osobní společnou půdu, kterou přesahují i do porozumění jazyku. Pacienti
sdílejí se svými posluchači. Počáteční plán s žargonovou afázií mluví vcelku gramaticky,
výpovědi mluvčího může být monitorován avšak mají závažné problémy s vybavováním
a přizpůsobován podle informací o společ slov a často používají smyšlená slova. Tito pa
né půdě s posluchačem. Konverzace často cienti si obvykle neuvědomují, že používají
obsahuje návazné páry, v nichž první mluv smyšlených slov, často proto, že špatně rozu
čí poskytuje jasnou pobídku posluchači mějí mluvené řeči. Pacienti s agramatickou
k převzetí konverzace. a žargonovou afázií vykazují dvojitou disoci
• Procesy a teorie řečové produkce. Mluvčí by aci mezi syntaktickým plánováním a vybavo
měli používat prozodických vodítek, avšak váním obsahových slov.
často to nedělají. Při řeči dochází k rozsáh • Kognitivní neurověda: řečová produkce. Bro
lému předběžnému plánování. Toto pláno ca identifikoval mozkové oblasti, které byly
vání zahrnuje sled stadií počínaje zamýšle poškozeny u pacientů s poruchami produk
ným významem přes formování gramatické ce řeči. Wemicke učinil odpovídající nálezy
struktury, rozhodování o slovech, která bu u pacientů se závažnými problémy při poro
dou do této struktury začleněna, až k arti zumění. Později byla provedena řada pokusů
kulaci věty. Podle teorie šířící se aktivace do o zjištění vztahu mezi jazykovými funkcemi
chází k řečovým chybám, když je nesprávná a mozkovými oblastmi; u pacientů s poru
jednotka aktivována silněji než správná. chami mozku pomocí počítačové tomogra
Zkušení mluvčí jsou schopni plánovat lé fie, u zdravých jedinců provádějících různé
pe než nezkušení, a tak dělají relativně ví jazykové úlohy pomocí PET. Dostupná zjiš
ce anticipačních chyb. Levelt et al. (1999a) tění svědčí o tom, že mezi jedinci existují vý
navrhli model řečové produkce, který uva znamné rozdíly v tom, které oblasti mozku se
žuje o šesti stadiích. Model předpokládá, že podílejí na jednotlivých jazykových funkcích.
před morfologickým a fenologickým kódo • Psaní: základní procesy. Plánování, genero
váním dochází k vybavení jediného lemma vání vět a revize jsou při psaní klíčové pro
tu neboli abstraktního slova. Doklady opíra cesy, avšak nelze je snadno oddělit. Metody
jící se o fenomén „mít to na jazyku“ i další jako analýza protokolů hlasitého myšlení a ří
studie zřejmě tuto teorii podporují. Tato te zená retrospekce ukazují, že generováním
orie se však zaměřuje na produkci jednotli vět se stráví více času než ostatními procesy.
vých slov a neposkytuje příliš mnoho infor Znalost tématu má obvykle malý vliv na kva
mací o řečových chybách. litu napsaného textu, avšak ovlivňuje míru
472
kognitivního úsilí. Zkušení pisatelé ve srov cí se na mluvení a psaní jsou si nejpodobněj
nání s nezkušenými tráví více času revizemi ší ve stadiích počátečního plánování, i když
a více se soustřeďují na koherenci a struktu při mluvení je obvykle na plánování méně ča
ru vyjadřovaných argumentů. Zkušení pisate su. Množství rozdílů mezi psaním a mluve
lé užívají strategie transformace znalostí, za ním vzrůstá při jazykové produkci v pokroči
tímco nezkušení pisatelé často spoléhají na lejších stadiích zpracování informace.
strategii sdělování znalostí. Vytvoření osnovy • Jazyk a myšlení. Podle Whorfovy hypotézy
snižuje množství času věnovaného plánování jazyk určuje či ovlivňuje myšlení. Výzkumy 13
při vlastním psaní a může zlepšit kvalitu psa ukazují, že jazyk má určitý vliv na paměť
ného textu. Používání textových editorů má a vnímání. Podle kognitivní teorie Hunta
obvykle minimální vliv na kvalitu psaní, mů a Agnoliové ovlivňuje jazyk myšlení tím, že
že ovšem znesnadňovat plánování a revize. částečně určuje komputační náročnost růz
• Kognitivní neuropsychologie: psaní. Dokla ných způsobů zpracování informací. Do
dy od pacientů s poškozením mozku nazna stupné doklady jsou konzistentní s touto te
čují, že vnitřní řeč není nezbytná pro psa orií, která se podobá slabé formě Whorfovy
ní a pravopis. Pravopis slov se může opírat hypotézy.
o informaci obsaženou v grafémickém vý
stupním lexikonu nebo o korespondenční DOPORUČENÁ ČETBA
pravidla mezi fonémy a grafémy. Pacien
ti s fonologickou dysgrafií se opírají hlav • Bock, K., Huitema, J. (1999). Language pro
ně o grafémický výstupní lexikon, zatímco duction. In S. Garrod, M. J. Pickering (Eds.),
pacienti s povrchovou dysgrafií hlavně o ko Language processing. Hove, UK: Psychology
respondenční pravidla mezi fonémy a gra Press. Hlavním tématem této kapitoly je
fémy. Pacienti s hlubokou dysgrafií se po vnímání řeči, které je probíráno velmi sro
dobají pacientům s fonologickou dysgrafií, zumitelně a uceleně.
avšak jejich pravopisné chyby jsou ovlivně • Harley, T. A. (1995). The psychology of lan
ny sémantikou. Zdá se, že existují samostat guage: From data to theory. Hove, UK: Psy
né lexikony grafémických a fenologických chology Press. Osmá kapitola obsahuje vel
výstupů, avšak není jasné, zda existuje je mi jasný úvod do tématu řečové produkce.
den ortografický lexikon, nebo jsou dva. Představuje rovněž související nálezy z ob
• Srovnání řeči a psaní. Při mluvení a psa lasti kognitivní neuropsychologie.
ní se používá stejná báze znalostí a podob • Howard, D. (1997). Language in the hu
né schopnosti plánování, avšak mluvený ja man brain. In M. Rugg (Ed.), Cognitive neu
zyk je obvykle méně formální než psaný. Zdá roscience. Hove, UK: Psychology Press. Tato
se, že existují oddělené lexikony obsahující kapitola podrobně probírá příspěvky kogni
informace o mluvených a psaných formách tivní neurovědy k našim znalostem o jazyce.
slov. V důsledku toho najdeme pacienty s po • Kellogg, R. T. (1994). The psychology of wri
škozením mozku, kteří dokážou dobře mlu ting. Oxford, Oxford University Press. Uži
vit, i když mají problémy s psaním a pravo tečná kniha, která podává odborným, ale
pisem, a jiné pacienty, kteří dokážou dobře přístupným způsobem všechny aspekty
psát, ale nemohou mluvit. Procesy podílejí procesů psaní.

14. ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: HÁDANKY,
14 VHLED A EXPERTSTVÍ
ÚVOD mostatu domácího topení (Kempton, 1986,

Schopnost nahlédnout vlastní život v celku či s. 83):
plánovat a řešit každodenní problémy je zákla
dem myšlení. Ale jak už to u lidí bývá, způso E: Řekněme, že jste doma a je vám zima... Řekně
bů myšlení je mnoho a mohou být různé: od me, žeje chladno, vám je zima a chcete s tím ně
řešení hádanek v novinách přes postupné vylu co udělat.
čování příčin při poruše auta po vývoj nové te O: No mohl bych to třeba pustit naplno, aby se do
orie kvantových polí. Proberme si tedy vzorek stalo hodně vzduchu rychle ven, a pak to po chvil
různých druhů procesů, pro které používáme ce vypnout nebo stáhnout.
termín „myšlení“. E: Hm, ano.
Nejprve ukázka ospalých myšlenek Molly Bloo- O: Jde také o to, jak rychle ta věc topí. Čím vyšší
mové týkajících se paní Riordanové, jak je je nastavení, tím víc tepla dostanete za určitý čas,
v Odysseovi popisuje James Joyce (1922/1960, takže když je vám zima a chcete se rychle zahřát,
s. 871-872) :9? hm, tak to pustíte naplno.
[...] nedej pámbu aby byly všecky jako ona koupa A konečně zápis jednoho z autorů sčítajícího
cí trička a vystřižené blůzky na ty měla spadeno nahlas čísla 457 a 638:
nosit je k tomu ji přece nikdo nenutil zbožná byla
asi jen proto že se po ní žádný dvakrát neohlíd ja Osm a sedm je patnáct a pak přenesete jedna, tak
ko ona doufám nebudu ještě že nechtěla abychom že jedna a tři jsou čtyři a pět je devět, a šest a čtyři
chodily zahalené lepší ženská to byla což o to furt je deset, a tak konečné číslo je... jedna, nula, devět,
jen pan Riordan sem pan Riordan tam ten byl asi pět; jeden tisíc devadesát pět.
rád když ji měl s krku [...]
Tyto tři příklady ilustrují některé obecné aspek
Dále například osoba (O) odpovídající na ex ty myšlení. Za prvé všechny ukazují jednotliv
perimentátorovu (E) otázku o regulování ter ce vědomé si svého myšlení. Součástí myšlení
95 Citujeme podle českého vydání: Joyce, J. (1993). Odysseus. Argo: Praha. Přeložil Aloys Skoumal, s. 493.

musí zjevně být nějaká vědomá složka. Máme části knihy (pro výzkum nezaměřeného myšle
však sklon uvědomovat si spíše výsledky myš ní viz Gilhooly, 1995).
lení než samotné jeho procesy. Jsme si napří Za třetí může množství a povaha znalostí po
klad vědomi toho, že vezmeme osm a sedm užívaných v různých myšlenkových úlohách
a sečteme je, abychom dostali patnáct, ale myš nesmírně variovat. Například znalosti požado
lenkové procesy, s jejichž pomocí k odpovědi vané v případě sčítání nejsou nijak rozsáhlé.
dospějeme, jsou nevědomé a nejsou přístup Záleží hlavně na tom, zda víme, jak sečíst ja
né introspekci. I když můžeme své myšlenky kékoliv číslo mezi jednou a deseti, a zda zná 14
sledovat, vzpomínky na ně jsou často nepřes me pravidlo, podle něhož převádíme čísla nad
né. Joyce dobře rekonstruuje jalové asociač deset z jednoho sloupce do dalšího (pro model
ní myšlení ve vnitřním monologu Molly Bloo- produkčního systému tohoto chování viz An
mové, kdybychom ji ale přerušili a požádali, derson, 1993). Na druhé straně Molly Bloomo-
aby nám sdělila své myšlenky z předchozích vá využívá ohromné množství znalostí o zvy
pěti minut, jen málo by si jich vyvolala z pa cích starých vdov, očekávání, jaká bude ona
měti přesně. Podobně jsou v psychologických sama, až bude stará, obecné znalosti o lidech,
experimentech retrospektivní vzpomínky na kteří výsměšně kritizují to, co sami nedoká
vědomé myšlenky často nespolehlivé. Dokon žou, a ještě mnohem více. Situace, které vyža
ce i použití průběžných protokolů, zazname dují jen málo znalostí, jsou odborně nazývány
návaných v době, kdy jsou myšlenky produko nenáročné na znalosti (knowledge-poor), zatím
vány, je spolehlivé jen za určitých podmínek co ty, které vyžadují více znalostí, jsou nazývá
(viz Ericsson & Simon, 1980,1984; pro více po ny náročné na znalosti (knowledge-rich). Situace
drobností viz kap. 1). náročné na znalosti je mnohem těžší charak
Za druhé se myšlení může lišit mírou zamě- terizovat vzhledem k požadovanému rozsahu
řenosti (Gilhooly, 1995). Na jednom konci šká znalostí a rozmanitosti způsobů, jakými jsou
ly může být relativně nezaměřené a ve druhé využívány.
extrémní poloze může být ostře zaměřené na V první polovině této kapitoly se budeme vě
specifický cíl. Myšlení Molly Bloomové je ve novat literatuře, která se zabývá řešením pro
srovnání s ostatními příklady spíše nezaměře blémů, a soustředíme se na výzkum problé
né. V okamžiku, kdy upadá do spánku, se její mu hádanek. Ty bývají nenáročné na znalosti.
myšlenky přelévají jedna do druhé. Pokud má Ve druhé polovině kapitoly se budeme zabý
vůbec nějaký cíl, pak je velmi obecný a špatně vat typy řešení problémů náročných na znalos
definovaný (např. přemýšlet o tom, co se bě ti: charakteristické je pro tuto oblast studium
hem dne událo). V dalších dvou příkladech je chování expertů při řešení problémů. Hádan
cíl mnohem jasnější a lépe definovaný. V pří ky, o kterých se zde zmíníme, se značně liší od
kladu se sčítáním musí být dána konkrétní každodenních problémů reálného světa. Ale
odpověď, o níž víme, zda je správná nebo ne jako laboratorní úkoly umožnily první vstup do
správná (tj. cíl je jasně definován a dá se snad problematiky lidského řešení problémů a po
no zhodnotit). Jak uvidíme, většina výzkumů mohly nám rozumět dalším, na znalosti ná
myšlení se zabývala relativně dobře definova ročnějším situacím. Dále se budeme zabývat
nými situacemi zaměřenými na cíl, a proto „ekologickou validitou“ těchto problémů a tím,
budou tyto situace těžištěm kapitol následující jak se liší od problémů reálného světa.
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVÍ 475

Rozvržení kapitol o myšlení a na základě mnoha rafinovaných testů shro
Výzkum myšlení je probrán ve čtyřech kapito máždili rozsáhlý soubor experimentálních dat.
lách (14-17), které zahrnují: a) řešení hádanek, V období vlivu behaviorismu byly mnohé tyto
vhled a odborné myšlení, b) tvořivost a objevo výzkumy reinterpretovány v rámci behavioris-
vání, c) deduktivní usuzování a d) posuzování tických teorií, ačkoliv základní experimentální
a rozhodování. Toto rozvržení odráží historic paradigmata zůstala nezměněna (Maltzman,
ký vývoj výzkumu myšlení a základní rozliše 1955). Během padesátých a šedesátých let 20.
14 ní učiněná v této oblasti. Při běžném myšlení, století výzkumy tohoto typu ustoupily do poza
jež je obvykle směsí všech těchto typů, o po dí, v poslední době se ovšem téma řešení pro
dobném rozdělení neuvažujeme; pomůže nám blémů začalo znovu aktivně zkoumat, obzvláš
však celé téma lépe zvládnout. Každý z těchto tě v souvislosti s teorií zpracování informací
způsobů myšlení je zaměřen na relativně dob (viz např. Bowden & Beeman, 1998; Ohlsson,
ře definovaný cíl. 1984a, 1992; Raaheim, 1974; Weisberg & Suls,
Struktura této kapitoly sleduje historickou li 1973)-
nii. Začneme s přehledem raného výzkumu ře
Výzkumy gestaltistů:
šení problémů, jímž se zabývala škola Gestalt
Jak řeší problémy zvířata
psychologie, a pak se obrátíme k teoriím řeše
ní problémů jako zpracování informací, kte Práce školy tvarové psychologie měly své po
ré se objevily v padesátých a šedesátých letech čátky ve výzkumu řešení problémů u zvířat.
20. století. Zastavíme se také u pokusů těch Raní asocianisté a behavioristé charakterizova
to teorií vysvětlit závěry raného výzkumu. Dá li řešení problémů buď jako výsledek pokusu
le budeme sledovat pokračující vývoj teorií ve a omylu, nebo jako reprodukci dříve naučených
studiích expertství a pak si všimneme výzku odpovědí (Hulí, 1930, 1931; Maltzman, 1955;
mu myšlení, který provádí kognitivní neu Thorndike, 1911). Pozorování vlastního psa, kte
ropsychologic. V 15. kapitole se zabýváme ré prováděl Lloyd Morgan (1894), a Thorndike-
aspekty tvořivosti a objevování, 16. kapitola po ovy slavné experimenty na kočkách byly pova
jednává o podmíněném usuzování (tj. jestliže - žovány za silný argument podporující tento
pak) a 17. kapitola zahrnuje příbuzné oblasti názor. Thorndike zavřel hladové kočky do kle
posuzování a rozhodování. Tradičně se tato té cí a na dohled umístil misky s potravou. Dveře
mata studovala odděleně od řešení problémů. klece se daly otevřít, když se zvíře dotklo páčky,
V posledních letech je ve výzkumech myšlení která byla uvnitř klece. Zpočátku zvířata divo
naštěstí patrné sbližování jednotlivých oblastí ce pobíhala a škrabala na stěny. V určitém oka
a snaha sjednotit teorie, které by jednou moh mžiku se kočka nutně dotkla páčky a otevřela
ly pojmout všechny tyto různé směry. tím dveře. Při opakovaných pokusech se kočka
v kleci chovala podobně energicky, ale zdálo se,
RANÝ VÝZKUM: že se postupně naučila, že dotek páčky otevírá
ŠKOLA GESTALT PSYCHOLOGIE klec. Nakonec kočka umístěná do klece zamí
řila rovnou k páčce, dotkla se jí a utekla. Nové,
Na začátku 20. století rozšířili příslušníci ško neznámé problémy tedy kočky řešily metodou
ly tvarové psychologie (gestaltisté) svůj teore pokusu a omylu, přičemž náhodně dosažené
tický zájem o vnímání i na řešení problémů řešení se posléze stalo součástí jejich chování
476
a objevilo se, kdykoliv byl prezentován přísluš • Chování při řešení problémů je jak repro-
ný podnět. duktivní, tak produktivní.
Wolfgang Köhler, jeden ze zakladatelů školy • Reproduktivní řešení problémů zahrnuje
Gestalt psychologie, nesouhlasil s touto for opětovné použití předchozích zkušeností
mulací a domníval se, že ve způsobu, jakým a může stát v cestě úspěšnému řešení pro
zvířata řeší problémy, se skrývá něco více než blémů (jako je tomu např. v experimentech
pokus a omyl nebo opakovaná reakce. Gestal- s mentálním nastavením při řešení problé
tisté úspěšně demonstrovali, že vnímání ne mu a v případech funkční fixace, viz dále). 14
jsou jen pouhé asociace (viz kap. 2), a předpo • Produktivní řešení problémů je charakte
kládali, že tytéž myšlenky je možné využít při rizováno vhledem do struktury problému
výzkumu řešení problémů. Při vnímání ilu a produktivními restrukturacemi problému.
ze Neckerovy krychle (obr. 14.1) se zdá, že roh • Vhled se často objevuje náhle a je doprová
označený „Y“ je ve figuře někdy vpředu a jindy zen „aha“ zážitkem.
vzadu. Řečeno gestaltistickou terminologií je
figura restrukturována, aby byla vnímána jed Klasickým příkladem gestaltistického výzku
ním nebo druhým způsobem. Podobně gestal- mu bylo Köhlerovo (1927) studium řešení pro
tisté tvrdili, že člověk může dosáhnout „vhle blémů u opic. V jeho experimentech měly opi
du“ do struktury problému a „restrukturovat“ ce dosáhnout na banány mimo klec, přičemž
jej tak, aby ho vyřešil. jediné nástroje, které měly k dispozici, byly
tyče. Köhler jednou pozoroval opici, jak vza
la dvě tyče a spojila je dohromady, aby dosáh
la na banány, a prohlásil to za případ vhledu.
Tvrdil tedy - vyjádřeno současnou terminolo
gií - že zvíře jednalo způsobem zaměřeným
na cíl; pokoušelo se řešit problém pomocí tyčí.
Köhler také zdůraznil, že zpočátku opice pou
žívala tyče metodou pokusu a omylu a řešení
vhledem dosáhla teprve poté, kdy po určitý čas
klidně seděla. Kohlerův důkaz byl však napad-
nutelný, protože nebyly známé předchozí zku
šenosti této opice. Birch (1945) později našel
jen slabé důkazy pro uvedený druh řešení pro
blémů „vhledem“ u opic, které vyrostly v zajetí.
Zmíněný výzkum však připravil půdu pro dal
Neckerova krychle; ilustruje percepční restrukturaci, při níž se ší gestaltisty, kteří rozšířili takovéto analýzy na
roh označený na obrázku „Y“ střídavě jeví vzadu a vpředu. řešení problémů u člověka.
Restrukturace vhledu:
Gestaltistická teorie může být shrnuta do ná Problém se dvěma provázky
sledujících bodů (viz např. Ohlsson, 1984a; Jeden ze známých problémů gestaltistů - kte
Wertheimer, 1954): rý se nepříjemně podobá experimentům na
ŘEŠENI PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVÍ 477

opicích - je Maierův (1931) „problém se dvěma ný příklad „restrukturace problému“: nejprve
provázky“ zvaný také „problém kyvadla“. V pů nechal zkoumané osoby uvíznout na mrtvém
vodní verzi experimentu byly zkoumané oso bodě, a pak (jakoby náhodou) zavadil o pro
by přivedeny do místnosti, kde ze stropu visely vázek a tím ho rozhoupal. Brzy po tom našli
dva provázky. V místnosti bylo i mnoho dalších mnozí probandi kyvadlové řešení, ačkoliv má
objektů (např. tyče, kleště, prodlužovací kabe lokdo později uvedl, že by si všiml, jak se expe
ly). Probandi měli za úkol svázat dohromady rimentátor provázku dotknul. Tato jemná ná
dva provázky, které visely ze stropu. Brzy však pověď vedla podle Maiera k reorganizaci nebo
zjistili, že když uchopí jeden provázek a natáh restrukturaci problému, takže řešení se náhle
nou se pro druhý, nedosáhnou na něj (viz obr. vynořilo (podobná pozorování nedávno v kon
14.2). Zkoumané osoby řešily tento problém trolovanějších podmínkách provedli Knoblich
několika různými způsoby, ale nejvíce „vhle- & Wartenberg, 1998).
dové“ bylo kyvadlové řešení, které ovšem ob
jevily jen zřídka. Šlo o to vzít kleště, přivázat Funkční fixace: Problém se svíčkou
je k jednomu z provázků a rozhoupat je. By a problém devíti teček
lo možné jeden provázek držet a druhý zachy Přibližně ve stejné době rozvinul teorii gestal-
tit, když se při houpání přiblížil, a pak je svázat tistů také jiný mladý výzkumník. Karl Dunc-
dohromady. Maier demonstroval pozoruhod ker (1926,1945) prováděl experimenty týkající
Problém se dvěma provázky. Pokud držíme jeden provázek, nedosáhneme na druhý.
478
se „funkční fixace“, které jsou v různých obmě protože zkoumané osoby si neumějí představit
nách opakovány dodnes (viz Kubose, Hummel kleště jako závaží kyvadla (viz Adamson & Tay
& Holyoak, v tisku). Tento fenomén demon lor, 1954; Keane, 1985a, 1989; Ohlsson, 1992).
stroval na experimentu, kdy zkoumané osoby Dalším slavným gestaltistickým problémem
dostaly svíčku, krabičku připínáčků a některé je Scheererův (1963) problém devíti teček. Jak
jiné předměty, a byly požádány, aby připevnily můžeme vidět na obrázku 14.4, zadání obsahu
svíčku ke zdi u stolu tak, aby nekapala na stůl je devět teček uspořádaných v matici tři krát tři.
dole (viz obr. 14.3). Duncker zjistil, že probandi Úkolem je nakreslit čtyři nepřetržité rovné čáry, 14
se pokoušeli upevnit svíčku pomocí připínáč spojující všechny tečky, aniž by se tužka zvedla
ků přímo na zeď nebo ji přilepit ke zdi tak, že z papíru. Správné řešení je zobrazeno také na
ji částečně roztavili, ale zřídka uvažovali o tom, obrázku 14.4 (ačkoliv Adams, 1979, uvádí různé
že by mohli využít krabičku na připínáčky ja poněkud divoké, ale platné alternativy). Schee-
ko svícen a připevnit ji ke zdi. Účastníci experi rer tvrdil, že většina lidí neumí problém vyře
mentu byli - řečeno s Dunckerem - „fixováni“ šit, protože předpokládá, že čáry musí zůstat
na normální funkci krabičky (tj. obsahovat při uvnitř čtverce tvořeného tečkami. Řečeno poj
pínáčky) a nebyli schopni ji rekonceptualizovat my Gestalt psychologie, zkoumané osoby se „fi
způsobem, jenž by umožnil problém vyřešit. xují“ na tvar teček, a z toho důvodu nedokážou
Úspěšnému řešení problému bránilo repro- problém vyřešit. Jak uvidíme, novější výzkumy
duktivní chování zkoumaných osob (pro vy ukázaly, že toto není celá pravda.
světlení problému se svíčkou z hlediska zpra
cování informací viz Weisberg & Suls, 1973).
Neúspěch probandů při hledání kyvadlového
řešení v problému se dvěma provázky může
me rovněž vidět jako případ funkční fixace,
Problém devíti teček (a) a jeho řešení (b).
Nastavení při řešení problémů:

Problémy se džbány na vodu
Poslední sada experimentů vytvořená gestaltis-

ty, o níž bychom se měli zmínit, se týká pro
Předměty předložené zkoumaným osobám v problému se blémů se džbány na vodu (Luchins & Luchins,
svíčkou. Upraveno podle Weisberga a Sulse (1973). 1959, 1991; Luchins, 1942). Tyto experimenty

jsou speciálním případem obecného pojmu fi jednoduché metody, nebo složitější metodou,
xace, kde vedou reproduktivní odpovědi při ře kterou osoby ve skupině v podmínkách nasta
šení problému spíše k neúspěchu. Luchinsovi vení uplatňovaly na všechny předcházející pro
nazvali jev nastavením při řešení problému (pro blémy. Není divu, že kontrolní skupina měla
blém solvingset). V typickém problému se džbá tendenci použít jednoduchou metodu, zatím
nem na vodu si máte představit, že dostane co skupina pracující v podmínkách nastavení
te osmipintový džbán plný vody a pětipintový volila metodu komplikovanější. „Neviděli“ jed
14 a třípintový džbán, které jsou prázdné (označe nodušší metodu, dokud na ni nebyli upozorně
né jako 8-8, 5-0, 3-0, kde první číslo udává ve ni. Skupina v podmínkách nastavení byla fixo
likost džbánu a druhé množství vody v tomto vána na komplexnější metodu.
džbánu). Vaším úkolem je přelévat vodu z jed
noho džbánu do druhého, dokud neskončíte se Zhodnocení teorie gestaltistů
čtyřmi pintami v osmipintovém džbánu a čtyř a jejího dědictví
mi pintami v pětipintovém džbánu (tj. 8-4,5-4, Gestaltisté zaútočili na asocianistické názory ze
3-0). Ačkoliv tento problém vypadá jednoduše, dvou stran. Za prvé se pokusili ukázat, že řešení
může trvat nějaký čas, než ho vyřešíte (tab. 14.1 problému je něčím více než „pouhou“ reproduk
ukazuje jedno z možných řešení). cí naučených odpovědí; že zahrnuje produktiv
Luchins a Luchinsová se snažili dokázat exis ní procesy vhledu a restrukturování. Připomeň
tenci nastavení při řešení problémů tím, že me si Maierovu demonstraci účinků „houpací“
použili ve svých experimentech dvě skupiny nápovědi na řešení problému s dvěma prováz
probandů: v podmínkách nastavení a v kon ky. Za druhé ukázali, že řešení problémů, které
trolních podmínkách. Skupině v podmínkách se opírá pouze o předchozí zkušenost, vede čas
nastavení zadali sérii problémů, které bylo to k selhání; viděli jsme to v ukázkách nastavení
možné vyřešit použitím jedné metody, zatím při řešení problému (kde je používána rutinní
co kontrolní skupina řešila problémy, na něž metoda) a funkční fixace (kde je předpokládána
musela aplikovat různé metody. Pak oběma typická funkce předmětu).
skupinám předložili klíčový testovací problém, Teorie gestaltistů byla založena na percepč
který bylo možné vyřešit buď aplikací velmi ní metafoře přenesené z jejich teorií vnímání
TABULKA 14.1 Nejkratší sled kroků k řešení v problému Luchinsových džbánů na vodu (8-8,5-0,3-0)
stoyy džbán 1 džbán 2 džbán 3
počáteční: 8-8 5-0 3-0
přechodné: 8-3 5-5 3-0

8-3 5-2 3-3
8-6 5-2 3-0
8-6 5-0 3-2
8-1 5-5 3-2
8-1 5'4 3-3
cílový: 8-4 5-4 3-0
480
(a z každodenního života). Díky této metafo rozpracování Newellových a Šimonových zá
ře je teorie velmi přitažlivá a srozumitelná, ale kladních názorů.
právě tato metafora je také její hlavní slabinou.
Pojmy „vhled“ a „restrukturace“ jsou lákavé, Teorie problémového prostoru
protože jsou snadno pochopitelné a poodhalu- Je zcela přirozené dívat se na řešení problémů
jí něco z tajemného dynamismu lidské tvoři jako na exploraci různých cest k cíli. To je přes
vosti, ale jako teoretické pojmy jsou od základu ně případ hledání cesty bludištěm. Vyjdeme
nedostatečně definovány. Podmínky, za nichž z bodu mimo bludiště a pak postupujeme la 14
se vhled a restrukturace objevují, jsou nejas byrintem do středu. Na své cestě míjíme křižo
né a teorie nespecifikuje jejich podstatu. Prá vatky, kde si musíme vybrat mezi pokračová
ce gestaltistů však není druhohorním výtvo ním přímo, odbočením doleva nebo doprava,
rem, který by bylo třeba pochovat na hřbitově nebo cestou zpět. Každá z těchto alternativních
psychologických teorií. Duch výzkumu Gestalt tras se může znovu a znovu větvit, takže v ce
psychologie a jeho důraz na produktivní a ne- lém bludišti existují stovky možných cest (ale
asocianistickou podstatu myšlení mnoha způ pouze některé z nich vedou do středu). K na
soby ovlivnil přístup založený na zpracování lezení cesty bludištěm můžeme použít různé
informací, který následoval o několik desetile strategie (např. označit si prošlou trasu, od za
tí později (Holyoak, 1991; Knoblich & Warten- čátku odbočovat vždycky doleva). Román Um-
berg, 1998; Ohlsson, 1984a, 1992). Tato škola berta Eca (1984) Jméno růže podává živý popis
také zanechala rozsáhlý korpus experimentál různých strategií, s jejichž pomocí lze projít
ních materiálů (ve formě problémů) a důkazů, smrtícím klášterním bludištěm. Tyto strategie
které musely být znovu vyloženy pozdější teo poskytují systematickou metodu pro prohledá
rií zpracování informací (viz další části). Dědic vání bludiště a umožňují vybrat jednu z mno
tví gestaltistů je tedy nezanedbatelné. ha alternativních cest.
Newell a Simon vytvořili paralely k těmto zá
NEWELLOVA A ŠIMONOVA TEORIE kladním myšlenkám a použili je k charakte
PROBLÉMOVÉHO PROSTORU rizaci lidského chování při řešení problémů.
Výzkum řešení problémů Allena Newella Navrhli, že objektivní strukturu řešení problé
a Herba Simona z Carnegie-Mellonovy univer mu lze popsat jako řadu stavů, od počáteční
zity se stal základním kamenem informační ho (např. stát mimo bludiště), přes mnoho pře
ho přístupu. Koncem padesátých let vytvořili chodných stavů (např. pohybovat se bludištěm)
tito autoři první komputační modely psycho až po cílový stav (např. stát ve středu bludiš
logických jevů a učinili přelomové objevy v ko tě). Stejně jako v bludišti můžeme různě jed
gnitivní psychologii a umělé inteligenci. Teo nat nebo „používat operátory“ (např. odbo
rie problémového prostoru, obšírně vyložená čit doleva, odbočit doprava). Používání těchto
v jejich zásadním díle nazvaném Human pro operátorů vede k posunům z jednoho stavu do
blém solving (Jak lidé řeší problémy) z roku 1972, jiného. V jakémkoliv daném stavu může exis
zaujímá i v současném výzkumu řešení pro tovat několik různých operátorů, které lze pou
blémů centrální postavení. Mnoho dalších te žít (např. odbočit doleva, odbočit doprava, vrá
matických okruhů, o kterých se pojednává v té tit se), a každý z nich bude generovat mnoho
to a v následující kapitole, představuje vlastně alternativních stavů. Existuje tedy celý prostor

PANEL 14.1 Teorie problémového prostoru
• Pro jakýkoliv problém existuje značný počet alternativních cest z počátečního stavu ke stavu cílovému; celková řada
těchto stavů generovaných dovolenými operátory se nazývá základní problémový prostor.
• Na chování lidí při řešení problémů můžeme nahlížet jako na vytváření stavů znalostí pomocí aplikace mentálních
operátorů, vedoucích z počátečního k cílovému stavu znalostí.
• Mentální operátory kódují dovolené kroky a omezení, která výslovně nedovolují krok, pokud platí určité podmínky.
• Lidé používají své znalosti a různé heuristické metody (jako analýzu prostředků a cílů) k prohledávání problémové
14 ho prostoru a k tomu, aby našli cestu z počátečního stavu do stavu cílového.

• Všechny tyto procesy se vyskytují v hranicích konkrétního kognitivního systému; to znamená, že mohou existovat
omezení pracovní paměti a omezení rychlosti, s níž lze informace ukládat do dlouhodobé paměti neboje z ní
vyvolávat.
možných stavů a cest tímto prostorem (jenom nuta v panelu 14.1 (viz Newell, 1990; Newell
některé z nich přitom povedou k cílovému sta & Simon, 1972; Simon, 1978).
vu). Tento problémový prostor popisuje abstraktní Tato teorie spojuje v explicitních reprezen
strukturu problému. tačních termínech různé hypotetické stavy
Newell a Simon dělají další krok a předkládají znalostí a procesy, které se používají k řeše
představu, že lidé při řešení problémů prochá ní mnoha různých problémů. Vytváří také
zejí podobnými stavy znalostí ve své mysli. Vy predikce o tom, z jakého důvodu je problém
cházejí z počátečního stavu znalostí a prohle obtížný; například velikost prostoru hledání
dávají prostor alternativních mentálních stavů, je pro úspěch při řešení problému rozhod
dokud nedosáhnou cílového stavu znalostí. ně důležitá, stejně jako interakce mezi veli
Kroky z jednoho stavu do dalšího uskutečňu kostí a metodou, kterou lidé použijí pro jeho
jí aplikací mentálních operátorů. Protože daný prohledávání. Newellova a Šimonova teo
problém může nabízet značný počet různých rie se uplatnila v počítačových programech,
cest, lidé používají účelné strategie (nebo heu které mají obvykle formu produkčních sys
ristické metody), aby se dostali z počátečního témů (viz kap. 1). V těchto modelech jsou
stavu do stavu cílového. Hledání je možné také různé stavy znalostí uloženy v pracovní pa
redukovat rozdělením počátečního cíle do pod- měti a dlouhodobá paměť sestává z řady pro
cílů, které následně vedou k cíli. Jestliže je na dukcí, které kódující operátory modifikují
příklad vaším cílem „dostat se do obchodu, než cí tyto stavy v pracovní paměti. Jejich dnes
ho zavřou“, můžete pro jeho dosažení genero již slavný model byl nazván Generál Problém
vat tři podcíle - „najít mapu“, „naplánovat nej Solver (GPS - obecný řešitel problémů; viz
kratší trasu“ a „najít rychlejší způsob dopravy, Newell, Shaw & Simon, 1958, 1960) a v de
než je chůze“. Znalosti, které člověk vnáší do vadesátých letech byl rozvinut do kognitiv
problému, jsou rozhodující; jeho pojetí problé ní architektury SOAR (Newell, 1990; Polk
mu (tj. jak reprezentuje počáteční stav) a zna & Newell, 1995). Podívejme se na jeden ty
losti, které do něj přináší (operátory a strategie, pický problém, na nějž byla tato teorie apli
jež jsou mu dostupné), rozhodujícím způso kována.
bem určují pozorované chování při řešení pro
blémů. Teorie problémového prostoru je shr
482
Teorie problémového prostoru buď na druhý, nebo na třetí kolík (tj. stavy 233
a Hanojská věž na obr. 14.6). Po každém z těchto přechodných
V problému Hanojské věže jsou zkoumaným stavů mohou opět následovat různé alternativy
osobám předloženy tři vertikální kolíky v řadě (viz obr. 14.6). Počet alternativních stavů mezi
a na prvním z nich je několik disků položených počátečním a cílovým stavem rapidně vzrůs
na sobě v pořadí podle velikosti, tedy největší tá. K vyřešení problému je nutné použít růz
disk je dole, další podle velikosti na něm a tak ných strategií ke zmenšení počtu stavů, jimiž
dále až k nejmenšímu disku nahoře (viz obr. musí člověk projít, aby dosáhl cíle. Newell a Si 14
14.5). Cílem je poskládat všechny disky ve stej mon popsali některé takové strategie a nazvali
ném pořadí na poslední kolík. Disky však mů je heuristické metody nebo heuristiky.
žeme přemisťovat pouze určitým způsobem. Heuristiky musíme odlišit od algoritmů. Al
Smíme přesunout vždy jen jeden disk a vět goritmus je metoda nebo procedura, jejíž po
ší disk nesmíme položit na menší disk. Stan užití definitivně vyřeší problém, pokud řešení
dardní verze problému používá tři disky. Obrá existuje. K řešení problému Hanojské věže lze
zek 14.6 ukazuje některé z dovolených stavů, například zvolit algoritmus „přezkoušej každý
které vytvářejí prohledávaný problémový pro stav“. Je možné od začátku systematicky pře
stor. zkoušet všechny alternativní stavy, dokud ne
Stav popsaný v zadání problému, kdy jsou dosáhneme stavu cílového. Tato metoda zabere
všechny disky poskládány na prvním kolíku, je hodně času, je neefektivní, ale zaručuje vyře
stav počátečních znalostí, a stav cílových znalos šení problému. Heuristiky jsou „pravidla od
tí nastane, když jsou všechny disky navlečené oka“, která nezajišťují vyřešení problému, ale
na posledním kolíku v pořadí podle velikosti. jsou velmi často úspěšná a při řešení problé
Zkoumané osoby mohou použít mentální ope mu ušetří spoustu času a úsilí.
rátory, s jejichž pomocí přesouvají disky z jed Jednou z nej důležitějších heuristických metod
noho kolíku na druhý s tím omezením, že při navržených Newellem a Simonem byla analý
žádném kroku neumístí větší disk na menší. za prostředků a cílů (means-ends analysis). Tato
Proto počty alternativních stavů po každém analýza sestává z následujících kroků:
možném tahu kolísají. Po každém tahu jsou
z počátečního stavu možné dva alternativní no • Věnujte pozornost rozdílům mezi součas
vé stavy: přesun malého disku z prvního kolíku ným stavem a cílovým stavem.
Počáteční stav a cílový stav v problému Hanojské věže.
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVÍ

483
3£
Problémový prostor dovolených kroků v problému Hanojské věže. Když se okénka dotýkají jedno druhého nebo jsou spojena šipkami, znamená to, že lze učinit krok
z jednoho stavu do druhého použitím dovoleného operátoru.
• Vytvořte podcíl tak, abyste zmenšili tyto roz Několik badatelů testovalo tuto predikci (Egan
díly. & Greeno, 1974; Luger, 1976). Například Egan
• Vyberte operátor, který vyřeší tento podcíl. a Greeno (1974) dali různým skupinám zkou
maných osob složitěj ší pěti- a šestidiskové verze
Abychom ilustrovali analýzu prostředků a cí Hanojské věže. Experimentální skupiny získa
lů, předpokládejme, že řešitel je dva kroky od ly předchozí zkušenosti s třídiskovými a čtyř-
vyřešení problému Hanojské věže, ve stavu 15 diskovými verzemi, zatímco kontrolní skupi
na obrázku 14.6. V tomto bodě může udělat tři ny ne. Egan a Greeno zjistili, že u zkoumaných 14
různé kroky (stavy 11, 14, 19), ale jenom jeden osob s předchozími zkušenostmi ze snazších
z těchto kroků ho přivede blíže k řešení problé problémů, které jim postupně vštípily přimě
mu (viz stav 19). Podle analýzy prostředků a cí řenou strukturu cílů, se projevila jistá zlep
lů má nejdříve věnovat pozornost rozdílu me šení. Profily chyb (měřené odchylkou z cesty
zi současným stavem a cílovým stavem; zde je minimálního řešení pro každý problém) nad
důležité si všimnout, že střední disk je na dru to ukázaly, že osoby v experimentální skupině
hém místo na třetím kolíku. Za druhé si sta pracovaly lépe, když se blížily k důležitým cí
noví podcíl zmenšit tento rozdíl; vytvoří nový lům, resp. podcílům, a naopak, měly větší obtí
podcíl - přesunout střední disk na třetí kolík. že, když byly daleko od důležitého cíle.
Za třetí vybere operátor, který řeší tento pod
cíl, a použije ho. Střední disk tak bude přesu Osvojování různých strategií
nut na třetí kolík a problém se posune blíže Práce Egana a Greena ilustruje vliv zkušeností
k řešení. Když pak použije tuto metodu znovu, na schopnost zkoumané osoby řešit problém.
cílového stavu dosáhne v dalším kroku řešení Eganovy a Greenovy zkoumané osoby si osvo
problému. Analýza prostředků a cílů může být jily strategii rozdělení komplexního problému
použita v počátečním stavu problému pro vý do několika jednodušších podproblémů a pak
běr řady operátorů, která vytvoří cestu z tohoto postupného řešení každého z nich. Anzai a Si
stavu do stavu cílového. Ale tak jako u jakéko mon (1979) zkoumali jiné strategie, které si
liv heuristické metody, ani u této neexistuje zá osvojila jedna osoba ve čtyřech po sobě jdou
ruka, že bude úspěšná v každém případě, kdy cích pokusech o řešení pětidiskové verze Ha
ji použijeme. nojské věže (viz obr. 14.7).
Cílové a podcílové struktury OBRÁZEK 14.7

při řešení problémů
Generování přiměřených podcílů na cestě k do
sažení hlavního cíle je důležité pro úspěšné ře
šení problému. Pokud tedy umíme struktu
rovat problém do přiměřených podcílů - jako
„pokus se dostat největší disk na třetí kolík“ -
pak by se výkon při řešení problémů měl zlep
šit. Jedním z možných zdrojů takových podcí-
lových struktur by měla být předchozí zkuše Počáteční stav pětidiskové verze problému Hanojské věže
nost s příbuznými problémy. použité Anzaiem a Simonem (1979).
ŘEŠENI PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVl 485

V každém ze čtyř pokusů používala zkouma dva problémy izomorfní, existuje-li mezi stavy
ná osoba jinou strategii a její výkon při řešení a operátory problémů korespondence „jedna
problému se postupně zlepšoval. Zpočátku se k jedné“, tedy: kdykoliv jsou dva stavy spoje
zdálo, že prohledává problémový prostor, aniž ny nějakým operátorem v jednom problémo
by kroky příliš plánovala. Hledání v tomto sta vém prostoru, jsou odpovídající stavy spojeny
diu bylo patrně vedeno spíše snahou vyhnout odpovídajícím operátorem ve druhém problé
se určitým stavům než kroky směřujícími k cí movém prostoru. Výzkumy ukázaly, že nepatr
14 li, resp. podcílovému stavu. Anzai a Simon tvr né rozdíly ve způsobu, jak jsou izomorfní pro
dili, že zkoumaná osoba používala obecné do blémy prezentovány, mají významný vliv na
ménově nezávislé strategie (domain-independent úspěch zkoumané osoby při řešení problému,
strategy). a to nejspíše z toho důvodu, že rozdíly v pre
Tyto strategie zahrnovaly strategii vyhýbání se zentaci se odrážejí v porozumění problému.
smyčkám (loop-avoidance strategy), tedy snahu Teorie problémového prostoru je navíc dosta
vyhnout se dříve dosaženým stavům, a heu tečně specifická, aby umožnila přesně ozna
ristickou strategii, která preferovala kratší po čit, jak konkrétně tyto vlivy na porozumění pů
sloupnosti kroků k dosažení cíle před delšími sobí.
posloupnostmi. Díky nim se zkoumaná oso Několik výzkumů tohoto typu bylo provedeno
ba lépe učila posloupnosti kroků, které pak s variantami Hanojské věže (viz Hayes & Si
používala v dalších pokusech o řešení problé mon, 1974,1977; Simon & Hayes, 1976). V jed
mu. Anzai a Simon vyvinuli model adaptiv né studii použili Simon a Hayes (1976) izo
ního produkčního systému, který se učil stej morfní problém čajového obřadu, v němž tři
ným způsobem. Tento model mohl vytvářet lidé (odpovídající třem kolíkům) vykonávají tři
nová produkční pravidla, která pak použil k ře rituální úkoly (jako tři disky) v různém pořadí
šení problému při dalším pokusu. Podle vý podle důležitosti (jako disky různých velikos
zkumu Anzaie a Simona závisí obecný průběh tí). V jiných výzkumech použili Hayes a Simon
učení v těchto situacích na počátečním použití problémy izomorfní Hanojské věži, kde vystu
obecné doménově nezávislé heuristiky, jež pak povaly obludy a globusy. V základní variantě
umožní naučit se heuristiky závislé na domé problému s obludami a globusy existují tři ob
ně nebo doménově speáfické - viz též Anderse ludy různých velikostí (malá, střední a velká)
novu (1993,1996) teorii ACT-R. a každá drží různě velký glóbus (malý, střední
a velký). Malá obluda drží velký glóbus, středně
Izomorfní problémy: velká obluda malý glóbus a velká obluda střed
Porozumění a reprezentace problému ně velký glóbus. Cílem je dosáhnout stavu,
Způsob, jakým rozumíme problému, by sa v němž bude každá obluda držet glóbus, který
mozřejmě měl ovlivnit naši schopnost ho vy odpovídá její velikosti (např. malá obluda bude
řešit. Tento intuitivní předpoklad je výslovně držet nejmenší glóbus). Zvyky oblud jsou však
uveden v teorii problémového prostoru a byl takové, že (i) se současně smí přesouvat jenom
potvrzen řadou nálezů v oblasti řešení izo jeden glóbus, (ii) pokud obluda drží dva globu
morfních problémů. Dvě věci jsou izomorfní, sy, jenom větší z nich se přesouvá, (iii) glóbus
pokud mají stejný tvar nebo vztahovou struk nesmí být přesunut k obludě, která drží větší
turu. V problémovém prostoru mohou být tedy glóbus. Tento problém s obludami a globusy
486
14
Obrazová reprezentace počátečního stavu problému s obludami a globusy. Upraveno podle Simona
a Hayese (1976).
je tedy přesouvací a jeho problémový prostor je ze (viz Hayes & Simon, 1977; viz obr. 14.8). Bez
izomorfní Hanojské věži. ohledu na Hayesovu a Šimonovu hypotézu
Simon a Hayes předložili také transformační aplikace pravidla navrhli Kotovsky, Hayes a Si
verzi problému s týmiž obludami a globusy, mon (1985) hypotézu osvojování pravidla, kte
kde měly zkoumané osoby globusy zmenšovat rá by mohla data rovněž vysvětlit. Jde o to, že
a zvětšovat, ne je přesouvat. Podle pravidel (i) některá pravidla se dají naučit snáze než jiná,
se smí změnit (tj. zmenšit nebo zvětšit) v jed a to usnadňuje i řešení problému. Kotovsky et
nom tahu jenom jeden glóbus, (ii) pokud mají al. opravdu našli důkazy (v úloze, kde se zkou
dva globusy stejnou velikost, jenom glóbus dr mané osoby učily jen pravidla takových opera
žený tou největší obludou se smí změnit, (iii) cí), že trvá déle naučit se pravidla transformace
glóbus se nesmí změnit na stejnou velikost ja než pravidla přesunů. Ukázali také, že obtíž
ko glóbus větší obludy. nost osvojení a aplikace pravidel byla pravdě
Hayesova a Šimonova hypotéza aplikace pravi podobně ovlivněna (i) mírou, v jaké jsou pravi
dla předpovídala, že přesouvací verze problé dla konzistentní se znalostmi o reálném světě,
mu s obludami a globusy by měla být snazší (ii) nároky, které problém klade na paměť - te
než transformační verze, protože se v přípa dy do jaké míry je problém možné řešit v „ex
dě té druhé pravidla obtížněji aplikují (tj. ob terní paměti“ (např. na papíře) a do jaké v pra
sahují komplexní testy k určení dovolených covní paměti, (iii) tím, zda se pravidla dala
operací). Zjistili, že přesouvací verze problé snadno organizovat v prostorovém tvaru nebo
mu byla dvakrát snazší než transformační ver bylo snazší si je představit.

Další zdroje obtíží při řešení problémů se zjiš kiena (1966), přičemž skřeti by rádi hobity se
ťovaly pomocí testů izomorfních jinému pro žrali. V určitých bodech problému - zvláště ve
blému: hádance čínského prstenu (viz Kotovsky stavech 5 a 8 na obrázku 14.9 - zkoumaným
& Simon, 1990). V původní verzi představu osobám trvalo řešení výrazně déle a produko
je tato hádanka komplikované uspořádání pě valy více chyb než v jiných bodech. Thomas tvr
ti navzájem spojených kovových prstenů na ty dil, že obtíže zakoušené v těchto stavech mají
či a úkolem je prsteny z tyče sejmout (viz Afriat, různé kognitivní příčiny. V případě stavu 5 spo
14 1982). Hádanka má dvě důležité charakteristiky: čívá obtíž v mnoha alternativních krocích, kte
(i) není bezprostředně zřejmé, co lze považovat ré jsou v tomto bodě možné (celkem pět). Je
za jeden krok, protože prsteny se dají natáčet nom dva z těchto kroků jsou nedovolené a ze
a obracet mnoha způsoby; (ii) jakmile se poda zbývajících tří dovolených kroků je jenom je
ří kroky jednou definovat, ukáže se, že jejich den opravdu užitečný. V případě stavu 8 jsou
problémový prostor je lineární (tj. přímá linie zkoumané osoby sváděny na scestí, protože se
kroků bez jakýchkoliv odboček). Druhá charak nejdříve musí vzdálit od cílového stavu, aby se
teristika zaručuje, že obtížnost problému - k němu později dostaly blíže. Jak je vidět na
která je zde značná - nespočívá v prohledávání obrázku 14.9, krok ze stavu 8 do stavu 9 ře
problémového prostoru, ale ve zjištění, jak po šitele zdánlivě vzdaluje od cíle. V tomto bodě
stupovat. Kotovsky a Simon vyvinuli digitalizo si zkoumané osoby obvykle myslí, že se dosta
vanou verzi této hádanky, v níž jde o vytahování ly do slepé uličky, a začnou se vracet. Obrázek
pěti míčů z krabic. Jejich výzkum ukázal, že da 14.10 představuje rozložení nesprávných odpo
leko obtížnější je tu odhalit dovolené kroky než vědí účastníků Thomasova experimentu v kaž
pohybovat se problémovým prostorem. dém stavu řešení problému.
Thomas také navrhl hypotézu, podle níž pro
Řešení úlohy o misionářích a kanibalech vádějí zkoumané osoby v průběhu celého ře
Teorii problémového prostoru lze docela dob šení problému tři nebo čtyři hlavní rozhodnu
ře použít také na hádanku o misionářích a ka tí o dalším postupu, a vždy poté, co přijmou
nibalech. V tomto problému je úkolem pře jedno z těchto rozhodnutí, uskuteční v rych
vézt tři misionáře a tři kanibaly přes řeku ve lém sledu celé bloky kroků. Pak by při pláno
člunu. Protože člun je opravdu malý, mohou vání posloupnosti kroků měla každému roz
v něm být zároveň převezeni maximálně dva hodnutí předcházet dlouhá pauza. Thomasova
lidé a někdo musí vždy doprovázet člun zpět statistická analýza rozložení časů potřebných
na druhou stranu. Kromě toho v žádné fázi ne na jednotlivé kroky tuto hypotézu podpořila.
smí zůstat na jednom břehu více kanibalů než Jiní badatelé věnovali pozornost složitější ver
misionářů, jinak kanibalové zahájí své tradič zi problému a všimli si strategických změn
ní hody. Obrázek 14.9 ukazuje možnosti pro v chování probandů. Simon a Reed (1976) pro
hledávání prostoru pro dosažení cílového sta zkoumali verzi problému s pěti misionáři a pě
vu. Badatelé dokazovali, že lidé používají pro ti kanibaly. Tento problém je složitější v tom,
řešení různých variant tohoto problému roz že má mnohem více dovolených stavů, přes
manité heuristiky. tože ho lze vyřešit v pouhých jedenácti kro
Thomas (1974) použil variantu tohoto problé cích. V průměru však zkoumané osoby potře
mu, v níž vystupují hobiti a skřeti J. R. R. Tol- bovaly k vyřešení třicet kroků. Simon a Reed se
488
14
Prostor hledání mezi počátečním stavem a cílovým stavem problému s misionáři a kanibaly (M označuje misionáře a K ka
nibala).
ŘEŠENI PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVl 489

14
Poměr nesprávných odpovědí v různých stavech problému s hobity a skřety (izomorfní problému s misi
onáři a kanibaly) podle Thomase (1974). Ukazuje obtíže zkoumaných osob ve stavech 538.
domnívají, že při řešení problémů se používa zkoumaných osob problém bez vodítek k ře
jí tři hlavní strategie. Zpočátku se zkoumané šení a osoby z experimentální skupiny dosta
osoby řídily strategií rovnováhy (balancing stra ly jako vodítko podcíl, jehož měly dosáhnout
tégy), s jejíž pomocí prostě zkoušeli zajistit, aby na cestě k řešení problému. Tato nápověď na
na obou stranách řeky zůstal stejný počet misi značovala, že zkoumané osoby by se měly sna
onářů a kanibalů. Tato strategie se vyhýbá ne žit dosáhnout stavu, kdy jsou tři kanibalové na
dovoleným krokům, které by měly za následek cílovém břehu řeky sami a bez člunu. Proto
více kanibalů než misionářů na kterémkoliv že tento podcíl obsahuje stav, kdy je na obou
břehu řeky. Od určitého bodu se zkoumané stranách řeky nestejný počet misionářů a ka
osoby orientují více na cílový stav a osvojují si nibalů, měl by podle očekávání odrazovat od
strategii prostředků a cílů (means-ends stratégy). počátečního použití strategie rovnováhy. Tato
Strategie spočívá ve snaze přesunout více lidí předpověď se potvrdila. Zkoumané osoby v ex
na cílovou stranu řeky. Dále participanti pou perimentální skupině měly sklon změnit stra
žívají jednoduchou heuristiku vyhýbání se smyč tegii přibližně po čtyřech krocích, zatímco oso
kám, aby se vyhnuli krokům, které vracejí bez by v kontrolní skupině měnily strategii teprve
prostředně předcházející stav. přibližně po patnácti krocích. Obrázek 14.11
Simon a Reed tvrdili, že klíč k účinnému ře ukazuje mnohem lepší výkon zkoumaných
šení problému spočívá v posunu od strategie osob ve skupině s podřazeným cílem ve srov
rovnováhy ke strategii prostředků a cílů. Stra nání s výkonem kontrolní skupiny, které nebyl
tegie rovnováhy vede při řešení problému do podcíl zadán.
slepé uličky. Autoři předpověděli, že jakýko
liv zákrok, který zvýší pravděpodobnost změny HODNOCENÍ VÝZKUMU HÁDANEK
strategie, povede ke zlepšení výkonu při řešení Výzkum řešení hádanek je jednou z nejúspěš
problému. V experimentu navrženém pro ově nějších oblastí kognitivní psychologie. Teorie
ření této předpovědi dostala kontrolní skupina problémového prostoru byla poprvé předlože-
490
sobem říká, jak by měl ideální řešitel v tom
OBRÁZEK 14.11
to problému postupovat. Z empirického hle
diska nám taková normativní teorie umožňuje
zjistit, jak a proč se lidské chování od ideálu
odlišuje. Můžeme také říci, kterou heuristiku
(nebo kombinaci heuristik) je optimální pou
žít pro úspěšné řešení problému. Normativ
ní teorie nám rovněž pomáhá určit, kdy jsou 14
problémy strukturně totožné, dokonce i v pří
padě, že se zdají být velmi různé (tj. izomorf
ní problémy). Kognitivní psychologové si čas
to půjčují normativní teorie z jiných disciplín:
například v deduktivním uvažování je logika
používána jako normativní teorie (viz kap. 16).
Pozoruhodné je, že Newell a Simon jsou au
Průměrný počet dovolených kroků, které udělaly zkoumané
tory jak normativní teorie, tak doprovodného
osoby v podcílové a kontrolní podmínce ve výzkumu Simo
na a Reeda (1976). psychologického výzkumu.
Teorie problémového prostoru posouvá ku
na koncem padesátých let a od té doby se zdár předu naše porozumění velmi složitým kogni
ně rozšiřovala a zasahovala stále více a více je tivním schopnostem. Ačkoliv je výzkum háda
vů v oblasti řešení problémů. Později se v této nek zkoumáním specifické třídy úloh, které
a v další kapitole podíváme na některé další mohou být vzdáleny každodenním problé
aplikace této teorie. Ale předtím nebude od vě mům, poskytuje pevný základ pro další práci.
ci podívat se, jaký pokrok problémy s hádanka Výzkum musí vždy někde začít - je třeba bu
mi přinesly. dovat ostrůvky poznání a z těchto ostrůvků se
pak může naše poznání rozšiřovat na složitěj
Přínos výzkumu problémového ší situace reálného světa. Teorie problémové
prostoru hádanek ho prostoru nám poskytuje přístup k následu
Newellova a Šimonova teorie problémového jícím oblastem:
prostoru znamenala přesvědčivý a zásadní
přínos kognitivní teorii i našemu porozumě • Jak lidé řeší hádanky používáním velmi
ní lidským schopnostem řešit problémy. Její obecných pravidel (heuristik), aby omezili
nedocenitelnou předností je to, že zahrnuje složitost možných alternativních řešení.
normativní teorii řešení problémů. Umožňu • Typ učení, který se může objevit při řeše
je ideálně specifikovat strukturu problémů ní problémů; totiž rozvoj různých strategií
a definovat nejlepší řešení. Pro většinu zde pro řešení problémů (viz Anzai & Simon,
popsaných hádanek můžeme zkonstruovat 1979)-
problémový prostor a nalézt správné, resp. nej • Jak porozumění problému může ovlivnit
lepší řešení problému sledováním nejkratší po příští výkon při řešení problémů (srovnej
sloupnosti kroků z počátečního stavu do stavu problémy s obludami a globusy).
cílového. Teorie nám tedy normativním způ

Teorie problémového prostoru má také násle levantní informace v paměti nebo v okolním
dující rysy: prostředí. Když chceme koupit dům, potřebu
jeme vědět všechno o hypotékách a domech na
• Je dostatečně obecná, aby charakterizovala prodej - nalezení těchto informací je význam
různé problémy s hádankami, což dokazu nou částí řešení problému. Za třetí jsou poža
je teoretickou jednotu v mnoha různých pří davky v úlohách s hádankami relativně jedno
padech řešení problémů. značné; počáteční stav a cílový stav jsou jasně
14 • Umožňuje nám informativně reinterpreto- specifikovány, a co můžeme a nesmíme v pro
vat starší výzkum řešení problémů (např. blému udělat, je známo (tj. dovolené kroky).
problémů s vhledem). V každodenních problémech může být někdy
• Podporuje standardní model pracovní pa skutečně obtížné specifikovat cílový stav. Na
měti s omezenou kapacitou, která mů příklad psaní magisterské nebo doktorské prá
že brzdit schopnosti řešení problémů (viz ce je v podstatě otázkou určení bodu, kde chce
Atwood & Polson, 1976; probereme dále). me skončit.
Teorie problémového prostoru u hádanek se
Jak uvidíme v dalších kapitolách, výsledky vý tedy soustřeďuje na dobře definované problémy
zkumu problémového prostoru se uplatňují (well defined problems) jako protiklad ke špat
i v jiných oblastech řešení problémů a myšlení. ně definovaným problémům (ill defined problems;
Reitman, 1965; Simon, 1973, 1978). V dobře
Nedostatky výzkumu problémového definovaných problémech jsou operátory, po
prostoru hádanek čáteční stav a cílový stav dobře specifikovány
Dosud jsme se věnovali silným stránkám vý a zkoumané osoby mají málo specifických zna
zkumu hádanek; nyní je také důležité všim lostí o problému. Tyto problémy pak řeší tak
nout si omezení tohoto přístupu. Otazník visí zvanými obecnými nebo doménově nezávislými
nad ekologickou validitou řešení hádanek, ne heuristikami. To jsou heuristiky použitelné v ši
boť jsou zvláštní třídou problémů s velmi spe roké paletě situací a oblastí. Představují pravi
cifickými vlastnostmi. Teorii problémového dla, která neobsahují specifické znalosti oblas
prostoru potřebujeme doplnit, aby bylo možné ti. V umělé inteligenci se heuristiky tohoto typu
s její pomocí uchopit i jiné třídy problémů. často nazývají univerzální, slabé metody. Jsou
Problémy s hádankami mají několik vlastnos „univerzální“, protože je lze použít v mnoha
tí, s nimiž se nesetkáme u běžnějších problé oblastech, a jsou „slabé“, protože nebývají pří
mů. Za prvé jsou hádanky neobvyklé problémy liš účinné. Například vyřešení jedné hádanky
a nejsou náročné na znalosti (což neplatí u ně trvá při použití analýzy prostředků a cílů urči
kterých problémů s vhledem, jako například tý čas. Kdybychom však znali pravidla, která by
u úlohy se dvěma provázky). Většina běžných byla specifická pro konkrétní oblast problémů,
problémů naopak vyžaduje rozsáhlé znalos řešení bychom mohli nalézt rychleji.
ti. Za druhé jsou veškeré informace potřebné Špatně definované problémy jsou naopak nedo
pro řešení hádanek přítomné v popisu problé statečně specifikovány v mnoha směrech a vy
mu, zatímco v každodenním životě tomu tak žadují značné množství doménově specifických
nebývá. Mnoho obtíží při řešení běžných pro znalostí. Počáteční stav špatně definované
blémů může opravdu záviset na nalezení re ho problému může být nejistý; co je a co není
492
součástí počátečního stavu nemusí ze situace Newell, 1980; Ohlsson, 1984a, 1985, 1992; Si
jasně vyplývat. Když si někdo zabouchne klí mon, 1986; Weisberg, 1980; Weisberg & Alba,
če v autě, je jasné, že auto a klíče jsou součástí 1981; Weisberg & Suls, 1973).
počátečního stavu, ale ramínko na šaty, alarm,
policie a vlastníci úplně stejných aut jsou po Modely problémového prostoru
tenciálně také součástmi počátečního stavu. v problémech se džbány na vodu
Operátory a jejich omezení můžeme objevit Již dříve jsme se zmiňovali o tom, že oblí
a nebo vytvořit. Možná budeme muset zru beným gestaltistickým problémem byla úlo 14
šit některá z implicitních omezení obsažená ha se džbány (viz Luchins & Luchins, 1959,
v problému. Možná budeme muset lovit v pa 1991). Varianty této úlohy se dají snadno vy
měti vhodné operátory (např. použít ramínko světlit pomocí teorie problémového prostoru.
na šaty určitým způsobem, rozbít zadní okno, V problému 8-8, 5-0 a 3-0, na nějž jsme na
dostat se do auta kufrem). A konečně, cílový razili dříve (viz tab. 14.1), je v počátečním sta
stav možná potřebuje definici. Dostat se do au vu největší džbán plný vody a další dva jsou
ta je rozumný cílový stav, ale rozbít kvůli to prázdné, v cílovém stavu jsou čtyři pinty vody
mu okno není patrně nejlepší řešení; takže se v největším a prostředním džbánu a nejmen-
snažíme definovat cíl dále a upřesníme, že se ší je prázdný. Operátory spočívají v přelévání
chceme dostat do auta, aniž bychom způsobili různých množství vody z jednoho džbánu do
velkou škodu. Ale co představuje „velkou ško jiného a omezení operátorů jsou ta, že v prů
du“? Špatná definice a znalosti jdou ruku v ru běhu řešení problému nemůže být voda při
ce, protože i špatně definované problémy jsou dána ani odlita.
obvykle definovány prostřednictvím znalostí. Atwood a Polson (1976) vytvořili model, kte
Později uvidíme, jak experti na určitou oblast rý analyzuje stavy a prostor takových problé
používají specifické znalosti založené na rozší mů v kontextu celého procesu a vysvětluje cho
ření teorie problémového prostoru. Teorie pro vání zkoumaných osob při řešení problémů
blémového prostoru poskytuje adekvátní popis se džbány. Vymezili různé heuristické meto
řešení dobře definovaných problémů, ale musí dy, které participanti používali, a přihlédli k li
být rozšířena, abychom se mohli zabývat i hů mitům lidského zpracování informací (tj. ome
ře definovanými problémy. zení pracovní paměti). Jejich model obsahoval
následující hlavní body:
REINTERPRETACE ZJIŠTĚNÍ GESTALTISTŮ
Tuto kapitolu jsme zahájili úvahami o teoriích • Při plánování kroků zkoumané osoby uvažu
řešení problémů předložených školou Gestalt jí nejprve pouze do hloubky jednoho kroku.
psychologie. Informační přístup se musel vy • Kroky jsou hodnoceny metodou analýzy
rovnat s nálezy gestaltistů a reinterpretovat či prostředků a cílů, přičemž zkoumané oso
vysvětlit je v rámci teorie zpracování informa by sledují rozdíl mezi aktuálním a cílovým
cí (viz kap. i). Tato nová konceptualizace minu množstvím ve dvou větších džbánech a vidí,
lých nálezů probíhala od sedmdesátých let (viz který z dalších alternativních stavů je přive
např. Holyoak, 1991; Keane, 1985a, 1989; Kno- de blíže ke stavu cílovému.
blich, Ohlsson, Haider & Rhenius, 2000; Kno- • Zkoumané osoby mají sklon vyhýbat se kro
blich & Wartenberg, 1998; Metcalfe, 1986a; kům, které je vracejí do bezprostředně před-

cházejících stavů (heuristika vyhýbání se čet kroků potřebovaly promýšlet při řešení pro
smyčkám). blému, avšak proti očekávání nezjistili výrazné
• Počet možných alternativních kroků, kte „zlepšení plánování“. Zdá se, že když je infor
ré mohou být uloženy v pracovní paměti, je mační zátěž snížena, nevyužívají zkoumané
omezen. osoby dodatečnou kapacitu pro plánování na
• Toto omezení může být poněkud zmírněno před, ale lépe se vyhýbají krokům, které by je
přesouváním informací do dlouhodobé pa vedly zpátky k počátečnímu stavu problému.
14 měti. Tento typ modelů se ukázal jako obecně velmi
užitečný. Jeffries, Polson, Razranová a Atwood
Tento model předpovídá obtíže, s nimiž se (1977) a Polson a Jeffries (1982) ho rozšířili i na
patrně lidé setkají při řešení úloh se džbá úlohy s misionáři a kanibaly a na problém Ha
ny. Atwood a Polson (1976) se zajímali zvláš nojské věže. Užití modelu tedy kombinuje pre-
tě o dva problémy: v jednom byly džbány o 8, diktivní specifičnost s určitou obecností.
533 jednotkách, ve druhém džbány o 24, 21
a 3 jednotkách. V obou případech je největší Vysvětlení vhledu a restrukturace pomocí
džbán plný a ostatní džbány jsou prázdné, cí teorie problémového prostoru
lem je rozdělit obsah největšího džbánu rov Weisberg a Alba (1981) se zabývali problémem
noměrně mezi největší a střední džbán. Oba s devíti tečkami (viz obr. 14.4). V Scheererově
problémy jsou izomorfní v počtu kroků, kte (1963) původním článku o problému s devíti
ré je třeba vzít v úvahu, aby byl problém vy tečkami autor tvrdil, že zkoumané osoby při
řešen. Model Atwooda a Polsona předpovídá, řešení problému selhávají proto, že předpo
že problém 8-8, 5-0, 3-0 by měl být obtížněj kládají, že nakreslené čáry mají zůstat uvnitř
ší než problém 24-24, 21-0, 3-0, protože dru čtverce tvořeného tečkami; jsou „fixovány“ na
hý problém by mohl být vyřešen jednoduchým tvar (Gestalt) devíti teček. Weisberg a Alba
použitím heuristiky prostředků a cílů, zatím ověřili tento předpoklad tak, že participantům
co první vyžaduje její porušení. Výsledky tuto napověděli, že mohou nakreslit čáry i mimo
předpověď o průměrném počtu kroků potřeb čtverec. S touto pomocí však vyřešilo problém
ných k řešení obou problémů potvrdily. jenom 20% osob. Proto usoudili, že fixace
Atwood, Masson a Polson (1980) ověřovali ta na čtverec tvořený tečkami není jediným fak
ké hypotézu, že zkoumané osoby plánovaly je torem zodpovědným za neúspěchy zkouma
nom jeden krok napřed, aby se vyhnuly přetíže ných osob. V dalších experimentech použili
ní pracovní paměti. Předpokládali, že jakékoliv Weisberg a Alba jednodušší verze problému
snížení paměťové zátěže povede k uvolnění ka (úloha se čtyřmi tečkami) a zkoumali využívá
pacity pro dlouhodobější plánování. Aby toho ní specifických nápovědí (např. předkreslení
dosáhli, poskytli zkoumaným osobám infor některé z čar, které vedou k řešení). Z výsled
mace o všech krocích přípustných v libovol ků těchto experimentů vyvodili, že pro vyře
ném stavu řešení. Zkoumané osoby z jedné šení problému je třeba mít vysoce specifické
skupiny obdržely dokonce ještě více informa znalosti o problému. To v jejich očích zmen
cí ve formě záznamu předchozích stavů, jimiž šuje význam pojmů „vhled“ a „fixace“, které,
prošly. Atwood et al. zjistili, že čím víc infor jak tvrdí, mají pochybnou vysvětlovači hodno
mací zkoumané osoby obdržely, tím menší po tu (viz též Weisberg, 1986).
494
Někteří jiní badatelé však tvrdili a ukázali, že tuaci, kdy se člověk řešící problém dostane do
pojem „vhled“ je klíčovou částí teorie řešení slepé uličky; ta je ovšem slepá jen zdánlivě,
problémů (viz Dominowski, 1981; Elien, 1982; myslitel je ve skutečnosti k řešení problému
Lung & Dominowski, 1985; Metcalfe, 1986a; kompetentní“. Ulička je slepá zdánlivě, pro
Ohlsson, 1992; Simon, 1986). Například Met- tože myslitel disponuje znalostmi potřebnými
calfeová (1986a, 1986b; Metcalfe & Weibe, k řešení problému, ale z nějakého důvodu je
1987) se ptala účastníků experimentu na jejich nemůže použít. Na základě této definice Ohls
metakognici - jejich popis vlastního pocitu, že son tvrdí, že teorie vhledu má za úkol vysvětlit 14
znají řešení, nebo pocitu, že jsou blízko k řeše tři věci: (i) proč se setkáváme se slepými ulič
ní - u problémů s vhledem a u všedních otá kami, (ii) jak se ze slepých uliček uniká, (iii) co
zek, na něž nebyli schopni odpovědět. Zjistila, se stane poté, kdy ze slepé uličky unikneme.
že ačkoliv měli přiměřeně přesnou metakogni Ohlssonova teorie je shrnuta v panelu 14.2.
ci paměti, resp. všedních otázek, chyběla jim Toto vysvětlení je konzistentní se známými do
prediktivní metakognice pro problémy s vhle klady ze studia problémů s vhledem a je pod
dem. To naznačuje, že je neřešili přírůstkovým porováno i novějšími výzkumy (Isaac & Just,
hromaděním informací z paměti, ale náhlým 1995; Kaplan & Simon, 1990; Richard, Poitre-
osvícením, které je nejlépe popsáno právě ja naud & Tijus, 1993; Yaniv & Meyer, 1987). Yaniv
ko „vhled“. a Meyer (1987) ukázali v jiném experimentu,
Jiní teoretici, jako například Ohlsson (1984a, b, který zkoumal pocit znalosti řešení, že neú
1985,1992), gestaltistické pojmy „vhled“ a „re spěšné pokusy o vyvolání uložené informace,
strukturace“ přímo neodmítli, ale pokusili se která je nedostupná, mohou ovlivnit pozdější
je přehodnotit v rámci problémového prosto znovupoznání informace prostřednictvím pro
ru (pro příbuzné myšlenky viz Keane, 1985b, cesu šířící se aktivace. Počáteční pokusy o vy
1989; Langley & Jones, 1988). Ohlsson (1992, volání informace vedou k rozšíření aktivace
s. 4) se domnívá, že „vhled se dostavuje v si z některých pojmů na jiné pojmy v paměti.
PANEL 14.2 Ohlssonova (1992) teorie vhledu
• Reprezentace problémů s vhledem je záležitostí interpretace; může tedy existovat mnoho různých mentálních re
prezentací stejného problému (tj. problémy jsou špatně definované).
• Lidé mají mnoho operátorů pro řešení problémů, a proto mohou být operátory vyvolány z paměti; vyvolávacím me
chanismem je šířící se aktivace.
• Běžná reprezentace problémů je vlastně hledáním relevantních operátorů v paměti.
• Slepé uličky se objevují proto, že při počáteční reprezentaci problému došlo ke špatnému prohledání paměti pro
vyvolání operátorů potřebných k řešení problému.
• Ze slepých uliček unikáme, když se změní reprezentace problému (je reinterpretován, re-reprezentován nebo re-
strukturován); následuje nové prohledání paměti, které umožňuje vyvolání relevantních operátorů.
• K této re-reprezentaci může dojít (i) díky elaboraci, přidání nové informace o problému, která vzešla z rozvahy
nebo z okolí (např. nápovědi), (ii) díky uvolnění nebo změně některých omezení, (iii) díky novému kódování, změně
aspektů reprezentace problému prostřednictvím rekategorizace nebo vynechání některé informace (např.
rekategorizace kleští v problému s dvěma provázky).
• Poté, co unikneme ze slepé uličky, může nastat úplný nebo částečný vhled; plný vhled se dostaví, když vyvolané ope
rátory překlenou propast mezi slepou uličkou a cílovým stavem.

Díky tomu jsou řešitelé vnímavější k jiným, ky, týkajících se hodnot, funkcí a znamének
novým informacím z okolí, potřebným pro ře rovnosti, které obvykle libovolně upravovat ne
šení vhledem (např. nápovědi nebo postřeh, můžeme. Navíc se domnívají, že lidé zřejmě
že rozhoupání provázku v problému se dvěma považují některé z těchto omezujících faktorů
provázky vede k řešení). za snáze uvolnitelné než jiné, v závislosti na
Teoretické návrhy o „uvolnění omezujících fak tom, jak radikálně mění reprezentaci rovnice.
torů“ přímo ověřovali Knoblich et al. (1999) Například odstranění zápalky z nějaké hodno
14 s pomocí algebraických problémů se zápalkami ty mění hodnotu v rovnici, ale přesun zápalky
(viz obr. 14.12). V těchto úlohách je cílem přesu ve znaménku rovnosti mění celou rovnici. Na
nout jednu zápalku takovým způsobem, aby se základě těchto předpokladů vymezili autoři sa
počáteční nepravdivé tvrzení změnilo na prav du problémů, o kterých předpokládali, že bu
divé, aniž bychom přitom nějakou zápalku ode dou obtížnější nebo snazší k řešení v závislosti
brali. Při řešení tedy můžeme položit křížem, na různých omezeních, jimž je třeba čelit. Pro
otočit nebo přesunout jedinou zápalku. Napří blém „VI = VII + I“ byl předem považován za
klad neplatná rovnice typu A na obrázku 14.12 snazší než problém „IV = III - I“, protože prv
může být změněna na platnou rovnici ní může být řešen uvolněním hodnoty rovnice,
zatímco druhý vyžaduje uvolnění funkce zna
VII = VI + I
ménka rovnosti. Z grafu na obrázku 14.12 vidí
přemístěním pravé zápalky z VII a jejím polo me, jak narůstá čas potřebný pro řešení obou
žením hned za VI na levé straně rovnice. Kno těchto úloh. Nestejný tvar křivky odpovídá je
blich et al. (1999) tvrdili, že tyto problémy se jich rozdílné obtížnosti. Knoblich et al. předlo
řeší uvolněním běžných zákonitostí aritmeti žili přesvědčivé výsledky umožňující sledovat
Dva z problémů se sirkami použité Knoblichem etal. (1999) a jejich výzkum poměrného nárůstu počtu řešení
těchto typů problémů. Copyright © 1999 American Psychological Association. Otištěno se svolením.
496
vliv různých omezení na řešení těchto problé ství v dané oblasti. Hádanky, s nimiž jsme se
mů s vhledem. dosud setkali, byly většinou dobře definované
v tom smyslu, že měly dostatečně specifikova
OD HÁDANKY K EXPERTSTVÍ né počáteční stavy, cílové stavy a operátory. Pro
blémy reálného světa bývají ovšem definované
Viděli jsme, že klíčová otázka formulovaná ško spíše špatně.
lou Gestalt psychologie spočívala v tom, zda je V několika následujících oddílech se budeme
řešení problémů procesem produktivním, nebo zabývat tím, jak řeší experti špatně definova 14
pouze reproduktivním, jak tvrdili asocianisté. né problémy ve specifických oblastech, jako
Vysvětlení výzkumů s hádankami z pozic te jsou šachy, fyzika a počítačové programování.
orie problémového prostoru můžeme chápat Při řešení špatně definovaných problémů hrají
jako podporu produktivního přístupu, proto klíčovou roli znalosti. Expert na řešení problé
že nám ukazuje, že existují obecné heuristiky, mů musí mít značné znalosti z daného obo
které může člověk použít v situacích, o nichž ru; expertství znamená z definice vynikající
má málo předchozích znalostí. Proto se pouze schopnost řešit specifické problémy v konkrét
nerozpomíná na řešení problémů, ale aktivně ní oblasti. Student má například méně znalostí
vytváří řešení pomocí různých heuristik. z fyziky než učitel. Ačkoliv oba mohou mít rov
Musíme však také říci, že je mnoho různých nocenné intelektuální schopnosti, rozdíly v je
způsobů, jak konceptualizovat reproduktivní jich znalostech činí jednoho z nich nováčkem
řešení problémů, způsobů, které jsou mno a druhého expertem. Mnohá témata studovaná
hem bohatší a plodnější, než si asocianisté ve výzkumu expertství mají značný praktický
kdy představovali. Novější výzkum ukázal, že význam; jde tedy o zásadní krok od laborator
pro řešení problémů jsou důležité reproduktiv ního výzkumu hádanek ke každodenním, eko
ní komponenty. Lidé si umějí vybavit částečná logicky validním problémům. Budeme se za
řešení a použít předchozí znalosti ke klasifika bývat šachy, fyzikou a programováním, protože
ci a definici problémů. Zdá se, že lidské řešení řešení problémů v těchto oblastech ozřejmuje
problémů se opírá o množství znalostí speci některé důležité teoretické a praktické aspekty
fických pro konkrétní situace. Ačkoliv jde přís výzkumu expertství.
ně vzato o „reprodukované znalosti“, nejsou to Již jsme se zmínili o významu reprezentace
„pouze reprodukované znalosti“ díky ohromné pro určení obtížnosti problému. Poznali jsme
rozmanitosti, díky složitosti mechanismů pou také, že hlavním zdrojem obtíží v expertství je
žívaných k jejich získávání a flexibilitě způso reprezentace, resp. definice problémů. Exper
bů jejich použití. ti na řešení problémů mají správné druhy zna
Rozborům tohoto výzkumu, který představí lostí pro snadné kódování problémů a jejich
me studiemi expertství v myšlení, věnujeme optimální reprezentaci, zatímco nováčci tyto
značnou část dalších pasáží této kapitoly. Ře znalosti obvykle postrádají.
šení hádanek je jen jednou větví velkého stro
mu problémů. Jistě lze tvrdit, že hádanky jsou Dovednost šachových mistrů
zcela okrajovým typem problémů. Mnoho si Rozdíly v expertství při řešení problémů se po
tuací v běžném životě se týká řešení specific prvé zkoumaly u šachistů. Jeden z názorů se za
kých problémů, které je založené na expert- kládá na tvrzení, že šachoví mistři jsou mistry
ŘEŠENI PROBLÉMŮ: HÁDANKY, VHLED A EXPERTSTVÍ

497
proto, že mají mnoho specifických znalostí Kašparova. Ukazuje se, že lidé tolik nehleda
o hře. Šachy se výborně hodí do teorie problé jí a nezvažují takové množtví tahů, základem
mového prostoru. V počátečním stavu hry jsou expertství šachových mistrů je tedy patrně ně
všechny figury na šachovnici ve svých výcho co jiného.
zích pozicích, cílovým stavem je nějaký kon
krétní mat daný protihráči. V každém stavu DeGrootovy šachové studie
je možné provést mnoho alternativních tahů; DeGroot (1965,1966; DeGroot & Gobet, 1996)
14 z počátečního stavu lze táhnout kterýmkoliv naznačil jako první, co by toto „něco jiného“
z pěšců nebo jedním ze dvou jezdců. Na kaž mohlo být. Srovnal výkon pěti velmistrů a pěti
dý přípustný tah může hráč reagovat jednou hráčů-expertů při vybírání tahu z konkrétní po
z mnoha odpovědí a protihráč může vzdorovat zice na šachovnici. Požádal účastníky experi
každé z těchto odpovědí opět mnohem větším mentu, aby mysleli nahlas, a pak stanovil počet
počtem tahů atd. Řečeno komputační termi a typ různých kroků, o nichž uvažovali. Zjistil,
nologií, čelíme „kombinatorické explozi“ mož že velmistři nebrali v úvahu více alternativních
ností. Počet možných cest je obrovský; rozlo kroků než méně zkušení hráči a ani nehledali
ha problémového prostoru přesahuje všechny hlouběji než experti, ačkoliv jim zabralo poně
meze. Ze základního postavení po dvou půlta- kud méně času zahrát tah. Nezávislí posuzova-
zích (tedy poté, co oba hráči odehrají svůj prv telé ale hodnotili tahy provedené velmistry ja
ní tah) při existujících 20 možných tazích bílé ko lepší než tahy hráčů-expertů.
ho i černého existuje 400 možných pozic. Už V porovnání s šachovými programy projevili
při třech tazích z počáteční pozice je možné lidští hráči paradoxní směs lenosti a efektivi
dosáhnout více než 9 miliónů rozdílných po ty. Uvažovali jenom asi o třiceti alternativních
zic na šachovnici. krocích a o čtyřech alternativních prvních kro
Většina počítačových šachových programů pro cích. Většinou analyzovali situaci do hloubky
hledává značný počet alternativ a hodnotí kaž šesti tahů a protitahů, ačkoliv často i do hloub
dou z nich. Newell a Simon (1972) například ky o dost menší (viz Charness, 1981a; Saari-
referovali o programu MANIAC, vyvinutém luoma, 1990, 1994). Wagner a Scurrah (1971)
v Los Alamos v padesátých letech, který zkou zkoumali toto chování podrobněji a zjistili, že
mal téměř milión kroků při každém tahu. I tak šachisté používají strategii postupného prohlu
zvažoval MANIAC každý alternativní krok je bování (popsanou DeGrootem). Hráči ověřují
nom do hloubky čtyř tahů (počáteční tah, pro jenom malý počet alternativních prvních kro
tihráčova odpověď, odpověď na tento tah a pro ků. K těmto krokům se pak opakovaně vracejí
tihráčův protitah). Ani s touto velkou výpočetní a zkoumají je do větší hloubky pokaždé, když
silou neuměl hrát šachy dobře a občas dělal je znovu prověřují.
hrubé chyby. Současné šachové programy pro V čem tedy spočívají podstatné rozdíly mezi
vádějí téměř nepředstavitelně rozsáhlé prohle velmistry a experty a mezi lidskými hráči a po
dávání. Současný nejvyspělejší program, Deep čítači? Podle DeGroota se experti a mistři liší
Blue, bere v úvahu 90 miliard kroků při kaž ve znalostech různých pozic na šachovnici. Ša
dém tahu při rychlosti 9 miliard kroků za vte chisté studují odehrané partie a umějí dopo
řinu; s těmito možnostmi porazil v květnu drobna vyvolat z paměti své vlastní hry. Pro
1997 světového šachového šampióna, Garriho to dobří hráči šachu rozpoznají dřívější pozice
498
na šachovnici a pamatují si dobré tahy, které je (tj. nebyly uspořádány ve známé konfiguraci),
možné z těchto pozic provést. Využívání před obě skupiny hráčů si při vybavování vedly stej
chozích znalostí vylučuje nutnost zvažovat ně špatně. Ani jedna skupina neměla dostup
irelevantní kroky a velké množství alternativ. né znalosti pro zakódování neobvyklých kon
DeGroot tvrdil, že jestliže si hráči šachu ucho figurací, ačkoliv novější doklady toto zjištění
vali předchozí pozice na šachovnici v nějakém zpochybňují (Gobet & Simon, 1996a, b).
schematickém tvaru (viz kap. 9), pak by tyto
znalosti měly být reflektovány v úlohách, kte Role paměťových štěpů v šachu 14
ré měří paměť. Simon a jeho spolupracovníci rozšířili De-
DeGroot proto předkládal zkoumaným oso Grootova zjištění (viz obr. 14.13; Chase & Si
bám krátké prezentace pozic ze skutečných mon, 1973a, b; Simon & Barenfeld, 1969; Si
šachových partií (v rozsahu od 2 do 15 vteřin) mon & Gilmartin, 1973; ale o nedorozuměních
a vzápětí je požádal, aby pozice na šachovnici při interpretaci DeGrootova díla viz Vincente
rekonstruovaly. Z experimentu vyplynulo, že & Brewer, 1993). Podle Chase a Simona hrá
šachoví mistři si dokázali vybavit pozice velmi či postupují tak, že si vytvářejí paměťové ště
přesně (91% správně vybavených pozic), za py (chunks; viz Miller, 1956 a kap. 6). Zapama
tímco méně zkušení hráči dělali mnohem více továvají si tedy pozice na šachovnici tak, že je
chyb (41% správně). Šachoví mistři byli úspěš rozčleňují na přibližně sedm známých jedno
nější v rozpoznávání a kódování různých kon tek v krátkodobé paměti. Podstatný rozdíl mezi
figurací než méně zkušení hráči. Výzkumní šachovými mistry a experty spočívá ve velikos
ci pracující s DeGrootem také zjistili, že když ti paměťového štěpu, který umějí zakódovat.
byly figury na šachovnici uspořádány náhodně Sedm takovýchto jednotek v krátkodobé paměti
Počet figur, které si správně vybavili mistři a šachoví začátečníci, když byly prezentovány v „normálních“
a v nahodilých pozicích na šachovnici. Údaje podle Chaseova a Šimonova (1973b) výzkumu.

mistrů obsahovalo více informací než sedm ostatní ve vybavování náhodných pozic, ale že
jednotek v paměti horšího hráče. tento fakt byl přehlížen kvůli malým vzorkům
Chase a Simon ověřovali tuto hypotézu pomo ve většině experimentů (např. tři zkoumané
cí modifikované verze DeGrootovy úlohy. Po osoby). Tento názor nezamítá teorii paměťo
žádali tři účastníky svého experimentu (mistr, vých štěpů, pouze tvrdí, že dokonce i části ná
hráč i. výkonnostní třídy a začátečník), aby re hodných pozic dokážou experti zakódovat po
konstruovali na druhé šachovnici pozici, kte mocí štěpů.
14 rou měli ještě před očima. Zaznamenávali po
Teorie a modely šachového expertství
čet a typy figur, které zkoumané osoby umístily
na druhou šachovnici po každém pohledu na Tyto výsledky významně ovlivnily směřování
první šachovnici, dokud takto postupně nepo teorií expertní paměti a výpočetního modelo
stavily celou pozici. Teorie paměťových štěpů vání myšlení. Simon a Gilmartin (1973) vytvo
předpovídá, že hráči by měli po každém pohle řili jednu z prvních konkretizací teorie pamě
du umístit jenom několik figur, které předsta ťových štěpů, nazvanou Memory-Aided Pattern
vují nějaký souvislý celek. U všech tří zkouma Perceiver (MAPP, paměťově podporovaný vní-
ných hráčů Chase a Simon zjistili, že průměrný matel předloh). Model obsahoval velký počet
počet figur obsažených jedním pohledem byl různých šachovnicových předloh a kódoval
malý (tj. asi tři) a šlo o podobné figury. Lepším „předloženou“ konfiguraci šachovnice do své
hráčům však stačily k zakódování jednoho ště krátkodobé paměti rozpoznáním jednotlivých
pu významně kratší pohledy. Chase a Simon štěpů v rámci celé konfigurace. Simon a Gil
také objevili, že systematické rozdíly v počtu fi martin vytvořili jednu verzi programu s vět
gur zakódovaných v jednom štěpu jsou dány ším počtem předloh než měla jiná verze (1114
zkušeností. Nejsilnější hráč jich takto zakódo předloh vs. 894 předloh) a nechali obě verze
val přibližně 2,5, zatímco nejslabší hráč pouze provádět úlohu rekonstrukce šachovnic. Zjis
1,9. Novější výzkum naznačuje, že došlo k pod tili, že verze s menším počtem předloh pra
hodnocení velikosti štěpu u mistrů (Gobet covala hůře. Model tedy poskytl konkrétní
& Simon, 1998b). Chaseovy a Šimonovy výsled podklady pro hypotézu, že znalosti pozic na
ky ukázaly, že experti jsou schopni rozeznat šachovnici jsou v takovýchto úlohách klíčem
štěpy v pozici na šachovnici rychleji a umějí do k porozumění rozdílům mezi nováčky a ex
nich zakódovat více informací než nováčkové. perty. Extrapolací z modelu Simon a Gilmar
Chase a Simon došli k výsledkům podob tin odhadli, že výkon na mistrovské úrovni vy
ným DeGrootovým zjištěním o kódování ná žaduje dlouhodobou paměť obsahující 10 000
hodných pozic na šachovnici; při pětivteřino- až 100 000 předloh.
vé prezentaci nebyl mezi třemi zkoumanými Kromě teorie paměťových štěpů existují v sou
osobami žádný rozdíl. Nedávno však bylo to časné době tři jiné teorie šachového expert
to zjištění zpochybněno v přehledu podobných ství (pro přehled viz Ericsson & Lehmann,
výzkumů. Gobet a Simon (1996a) ukázali, že 1996; Gobet, 1998a): teorie SEEK (Holding,
napříč asi tuctem výzkumů existuje korelace 1985, 1992), teorie dlouhodobé pracovní pa
mezi úrovní dovednosti a výkonem při vybavo měti (Ericsson & Staszewski, 1989; Ericsson
vání náhodných pozic, ačkoliv je zřídka statis & Kintsch, 1995) a teorie šablon (Gobet & Si
ticky významná. Tvrdí, že silní hráči převyšují mon, 1996b, 2000, Gobet 1998a, 1998b). Pod-
500
le teorie SEEK jsou pro šachové expertství schopnost šachových hráčů vyhodnotit podsta
nejdůležitější tři prvky: hledání, hodnocení tu pozic na šachovnici.
a znalosti. Mistři hledají více a lépe než slab Směs poznatků předložených v těchto teoriích
ší hráči, lépe vyhodnocují pozice a mají mno (tj. pozice na šachovnici, abstraktní schémata,
hem více znalostí. Ačkoliv mnoho aspektů te hodnocení znalostí) ukazuje, že expertství se
orie je špatně specifikováno (nebyla počítačově netýká jenom paměti pro rutinní řešení problé
modelována), existují doklady, které podporu mů (viz Green & Gilhooly, 1992). Hatano a Ina-
jí význam hodnotících znalostí v protikladu gakiová (1986) provedli klíčové rozlišení mezi 14
k pouhým znalostem pozic na šachovnici (viz různými typy expertství: rutinním a adaptiv
Charness, 1981b, 1991; Holding, 1985, 1989). ním (viz též Holyoak, 1991; Lamberts & Pfeifer,
Holding a Reynolds (1982) prezentovali sil 1992). Rutinní expertství se projevuje ve schop
ným a slabým hráčům náhodné pozice na ša nosti řešit známé, standardní problémy efek
chovnici po dobu 8 vteřin a pak znovu po dobu tivním způsobem a pravděpodobně spoléhá na
3 minut, aby zhodnotili sílu pozice a rozhodli schémata, která kódují rutinní znalosti, jako
o nejlepším dalším tahu. Zjistili, že silní hrá jsou standardní pozice na šachovnici. Adaptivní
či vybírali kvalitnější tahy. Ačkoliv zkoumané expertství funguje nejlépe u nestandardních, ne
osoby neměly specifická schémata pro tyto ná obvyklých problémů a umožňuje expertům, aby
hodné pozice na šachovnici, měly jiné znalos vyvinuli postupy ad hoc a strategie pro řešení ta
ti, které jim umožňovaly generovat a hodnotit kových problémů. Zdá se, že hodnotící znalosti
možné kroky z této pozice. tvoří základ adaptivního expertství. To vstupuje
Ericssonova a Kintschova (1995) teorie dlou do hry, když se problémová situace odchyluje od
hodobé pracovní paměti, kterou jsme pro známé situace. Povšechně vzato, znalosti pozic
brali dříve jako obecné vysvětlení mnoha pa na šachovnici umožňují hráči zjistit, které čás
měťových efektů (viz kap. 6), kriticky vychází ti šachovnice jsou relevantní, zatímco hodnotící
z podobných předpokladů jako teorie šablon znalosti pomáhají rozvinout kroky z těchto po
(Gobet & Simon, 1996b). Obě teorie předklá zic a zhodnotit jejich následky.
dají myšlenku, že znalosti pozic na šachovnici
jsou zprostředkovány schematickými struktu Expertství ve fyzice
rami vyhledávání; to jsou struktury, které jsou Kdokoliv, kdo studoval fyziku, si vzpomene
obecnější než aktuální pozice na šachovnici. (možná nerad) na problémy, jako je ten násle
V teorii šablon jsou tato schémata (nazývaná dující:
šablony) abstrakcemi celé skupiny podobných
pozic. Šablony kódují některé invariantní figu Hmotný objekt M padá z výšky x na pružinu
ry a místa pro jiné figury, které se mohou mě s konstantní tuhostí K. Když zanedbáme tření,
nit v tomto typu pozice (viz kap. 9). Je důleži jaké bude maximální stlačení pružiny?
té, že schéma také spojuje znalosti o možných
krocích s obecnými plány, které vyplývají z to Lidé řeší fyzikální problémy vyhledáváním při
hoto typu pozic. Obě teorie jsou docela úspěš měřených zákonitostí z oblasti fyziky, s jejichž
né při zacházení s širokým rozpětím údajů pomocí odvozují řešení. Řešitel problému mu
o šachovém expertství. Jimi navržené struk sí problém analyzovat, vytvořit jeho kognitivní
tury vyhledávání pomáhají vysvětlit vynikající reprezentaci, která zahrne relevantní zákoni-

tosti, a ty pak strategicky použije k jeho řešení. hovaly. Experti provedli složitou kategoriza
Když někdo reprezentuje problém nesprávně, ci problémové situace a využili dostupné zna
samozřejmě je méně pravděpodobné, že ho losti.
vyřeší. Jestliže sledujeme hypotézy z výzkumu Mezi experty a nováčky byly také zjištěny roz
šachů, měli bychom očekávat, že experti budou díly ve strategii. Experti měli sklon postupovat
mít širší repertoár znalostí o řešení problémů kupředu k řešení, zatímco nováčci postupovali
než nováčci. Ve fyzice na sebe tyto znalosti be spíše zpětně (Larkin, McDermott, Simon & Si
14 rou formu schémat, která spojují problémové mon, 1980). Experti při analýze problému nej
situace se zákonitostmi (viz kap. 9). Bez těch prve vybrali vhodné zákonitosti a fy pak apliko
to znalostí by se obě skupiny měly uchýlit k ví vali na zadané veličiny - tak získali neznámé
ce heuristickým znalostem, jaké se používají veličiny potřebné pro řešení problému. Takto
v problémech s hádankami (např. analýza pro plánovaná strategie postupu kupředu je úspor
středků a cílů; viz výše). ná a zároveň výkonná. Nováčci naproti tomu
nedisponují dostatečným repertoárem potřeb
Důkazy o rozdílech mezi nováčky ných principů. Typicky vycházejí od cíle (např.
a experty ve fyzice jaké bude maximální stlačení pružiny?) a hle
Existuje hypotéza, že experti ve fyzice vytváře dají princip, který obsahuje požadovanou ve
jí na základě svých schematických znalostí lep ličinu a obvykle maximálně jednu další ne
ší reprezentace problémů než nováčci (Heller známou veličinu. Pak se pokoušejí najít tuto
& Reif, 1984; Larkin, 1983, 1985). Chiová, Fel- novou neznámou veličinu a tak postupují zpět
tovich a Glaser (1981) požádali nováčky a ex ně k údajům ze zadání problému.
perty, aby třídili problémy do vnitřně příbuz
ných skupin, a zjistili, že každá skupina třídila Symbolické a konekcionistické modely
problémy jinak. Nováčci měli sklon seskupo fyzikálních dovedností
vat problémy, které měly stejné povrchové rysy; Za účelem modelování postupu expertů ve fyzi
seskupili například dva problémy, v nichž se ce a vývoje schopností od nováčků k expertům
objevila kladka nebo nakloněná rovina. Nováč bylo vytvořeno několik výpočetních modelů ře
ci se řídili klíčovými slovy a objekty v problé šení fyzikálních problémů (Elio & Sharf, 1990;
mu. Experti třídili problémy na základě jejich Lamberts, 1990; Lamberts & Pfeifer, 1992; Lar
hloubkové struktury. To znamená, že seskupova kin, 1979; Priest, 1986). Většinou jde o tradiční
li problémy, které se daly řešit pomocí stejných symbolické modely, jako jsou produkční systé
zákonitostí, ačkoliv měly různé povrchové rysy my (viz kap. 1). Lamberts (1990) však nedávno
(Chi, Glaser & Rees, 1983; viz obr. 14.14). vytvořil zajímavý hybridní model, který směšuje
Chiová et al. (1981) také odhalili, že ačkoliv ex konekcionistické myšlenky s představami pro
perti řešili problémy čtyřikrát rychleji než no dukčních systémů. Lamberts si povšiml, že ex
váčci, strávili více času než nováčci tím, že je pertství ve fyzice je patrně kombinací znalostí
analyzovali a snažili se jim porozumět. Na roz předchozích problémů a strategického uvažo
díl od nováčků, kteří se okamžitě ponořili do vání (např. dopředně uvažování). V jeho mo
problému a začali počítat rovnice, vypracová delu kóduje konekcionistická paměť předchozí
vali experti reprezentaci problému výběrem zkušenosti z řešení problémů a produkční sys
přiměřených zákonitostí, které se na něj vzta tém ovládá strategické uvažování.
502
14
Schematický diagram třídění fyzikálních problémů nováčky a experty, upraveno podle Chiové, Glasera
a Reese (1983). Čtverce označují kategorie vyššího řádu, které organizují seskupení nižšího řádu (kruhy).
Pojmové skupiny reprezentované kruhy mohou být dále rozděleny do menších seskupení (trojúhelníky).
Čísla udávají počet problémů v kategorii. Všimněme si, že kategorizace expertů vykazuje hierarchickou
organizací, která chybí v kategorizaci nováčků, jež probíhá v jediné rovině.
Dlouhodobá paměť modelu je distribuovaná jich cílů) a sadou užitečných podcílů (viz obr.
paměť, která kóduje předchozí problémové si 14.15).
tuace (viz kap. 139). Tato paměť má vstupní Model prochází při řešení problému čtyřmi
jednotky, rozdělené do tří typů: datové jednot hlavními stadii zpracování informací. Za pr
ky, cílové jednotky a podcílové jednotky. Dato vé je problém, který má být řešen, zakódován
vé jednotky umějí kódovat různé druhy sym jak systémem distribuované paměti, tak pro
bolů v zadáních problému (např. explicitně dukčním systémem. V distribuované pamě
zmíněné objekty a proměnné), zatímco cílo ti je zadání problému zakódováno jako akti
vé jednotky kódují požadované veličiny, které vace příslušných datových a cílových jednotek
mají být v problému nalezeny. Problémy jsou (je třeba poznamenat, že se tu nevyskytuje
v paměti kódovány pomocí těchto dvou sku žádné kódování podcílů). Produkční systém
pin jednotek. Ze zkušeností s řešením před kóduje problém jako strukturovanou repre
chozích problémů se paměť učí spojení mezi zentaci ve své pracovní paměti. Za druhé je kó
určitou sadou zadání problémů (včetně je dovaný problém zpracováván distribuovanou

14
Schematický diagram Lambertsova (1990) hybridního systému pro modelování expertství ve fyzice.
pamětí, dokud nedospěje do stabilního stavu. blému a cílem k procesu učení, při němž se
V tomto bodě jedna nebo více jednotek v pod v síti kóduje spojení mezi těmito třemi entita
cílové sadě dosáhne vysoké aktivace. Za třetí mi. Při dalším setkání se stejným nebo podob
pak vstupuje do hry produkční systém a pou ným problémem síť vytvoří určitou sadu vhod
žívá své sady inferenčních pravidel na repre ných podcílů. Lamberts ukázal, že je-li systém
zentaci problému a podcíle vytvořené distribu trénován, může generovat řešení přesně odpo
ovanou pamětí. Tato inferenční pravidla jsou vídající těm, která vytvořili experti.
používána k dosažení cílů problému pomocí Řada teoretiků se domnívá, že konekcionis
dopředně inference. Jestliže dopředná inferen tické modely by měly tvořit základ budoucího
ce selže, pak systém spustí zpětnou inferenci. vysvětlení expertství (viz Holyoak, 1991; Lam
Za čtvrté, jestliže je řešení zjištěno ve třetím berts & Pfeifer, 1992). Jejich argument je za
stadiu, pak podcíle, které se ukázaly jako uži ložen na tvrzení, že konekcionistické modely
tečné, jsou užívány společně se zadáním pro mohou snadno zachytit adaptivní expertství,
504
nejen expertství rutinní (viz Hatano & Inaga- sáhli požadovaného zadání (viz Erlich & Solo
ki, 1986). Uvažovaným případem je typ adap way, 1984).
tivního expertství prokázaný v řešení problé Důkazy pro tuto teorii našla Adelsonová (1981).
mů prostřednictvím analogie; setkáme se Použila úlohu paměťového vybavování a uká
s ním v příští kapitole (viz Holyoak & Tha- zala, že programátoři-experti si dovedou vyba
gard, 1989). vit více řádků kódu než nováčci a reprezentu
jí informace ve větších fragmentech (viz též
Programátorské dovednosti McKeithen, Reitman, Rueter & Hirtle, 1981). 14
5 rozvojem informačních technologií se mno Soloway a Erlich (1984) podpořili tuto teorii
zí lidé, nejen informatici, museli naučit pro doklady z různých doplňovacích úloh, v nichž
gramovat počítače. Z této zkušenosti vyplynu měly zkoumané osoby doplnit do programu
la tři nepopiratelná fakta. 1) Lidé nepovažují chybějící příkazy. Experti měli při doplňová
programovací jazyky za snadné k učení. 2) Do ní prázdných míst méně obtíží než nováčci.
konce experti mezi programátory dělají čas Zruční programátoři jsou zřejmě schopni vy
to chyby. 3) Toto vše zabírá čas a stojí peníze. brat přiměřené plány z paměti a přizpůsobit je
Z hlediska výzkumu jsou zajímavé otázky týka požadavkům specifické programátorské úlohy.
jící se kognitivních nároků počítačového pro Soloway, Bonar a Erlich (1983) našli přímé dů
gramování a těch vlastností programovacích kazy existence takových programátorských plá
jazyků, kvůli nimž je tak obtížné se jim naučit nů v případech, kdy byly požadavky programo
a používat je (viz např. Anderson, Boyle & Rei- vacího jazyka v rozporu s „přirozenými“ plány
ser, 1985; Eisenstadt, Keane & Rajan, 1992; Kah- z běžného života. Programátoři řadí progra
ney, 1989; Kahney & Eisenstadt, 1982; Soloway mové příkazy v souladu se svými běžnými zku
6 Spohrer, 1989). šenostmi, i když toto řazení vede ke skrytým
chybám v jejich programech. Například kon
Plány v programování strukce smyčky „zpracuj/čti“ je v jazyku PAS
Ukazuje se, že tak jako šachoví mistři a exper CAL hlavním zdrojem skrytých chyb, protože
ti ve fyzice, i experti-programátoři rozvinuli vy neodpovídá normálnímu běhu událostí v reál
pracovaná schémata nebo abstraktní plány pro ném světě; v reálném světě uchopíme objekt
programátorské úlohy (kap. 9). Soloway a jeho (čteme ho) a pak s ním něco děláme (zpracuje
spolupracovníci tvrdí, že experti v programo me ho), ale v jazyce PASCAL jsou položky na
vání si vytvářejí plány podobné scénářům, kte před zpracovány a pak čteny.
ré mají podobu stereotypních fragmentů kódu. Gilmore a Green (1988) ale vznesli námitky
Například programátor může mít „průměro- proti názoru, že programátorské plány jsou
vací plán“, který obsahuje znalost, že průměr nutně přirozené a obecné. Požádali programá
je součet dělený počtem (viz Rist, 1989,1995; tory se zkušenostmi ze dvou jazyků (PASCAL
Spohrer, Soloway & Pope, 1985). Tyto plány a BASIC), aby plnili úlohy související nebo ne
jsou považovány za „přirozené“ v tom smyslu, související s plánem, a přitom zdůraznili struk
že programátoři je mají před tím, než se nau turu plánů programu. Předpokládali, že jest
čí programovat. Podle tohoto přístupu progra liže jsou plány používány, pak by upozornění
mátoři plánují program na abstraktní úrovni, na strukturu těchto plánů mělo zkoumaným
koordinují a řadí fragmenty kódu tak, aby do osobám usnadnit plnění úkolů souvisejících
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: HÁDANKY VHLED A EXPERTSTVÍ 505

s plánem, ale ne úkolů s plánem nesouvisejí symboly jazyka) a přiřazení první a druhé ob
cích. Tato predikce byla potvrzena jenom pro lasti (pro výpočetní model, který simuluje ná
programy v jazyce PASCAL. Gilmore a Green vrhářství v programování, viz Rist, 1995). Praxe
proto usoudili, že obsahy programátorských v navrhování programů poskytuje základ pro
plánů se nezobecňují napříč jazyky (i když při toto přiřazení.
pustili, že programátoři v jazyku BASIC mo Všechny výše uvedené výzkumy se zaměřovaly
hou používat jiné plány). Konkrétně tvrdili, že spíše na porozumění programům a jejich vy
14 plány vycházejí ze symbolických aspektů pří volání z paměti než na odstraňování chyb a kó
slušného programovacího jazyka. Symboly ja dování. V poslední době se některé výzkumy
zyka PASCAL tedy usnadňují (na rozdíl od soustředily na vytváření kódu a ukázaly, že pro
symbolů jazyka BASIC) vytváření plánů (viz měnu nováčků v experty doprovázejí systema
Davies, 1990a). Je mimochodem zajímavé, že tické změny v programátorských strategiích
když se programátoři učí novému jazyku, pře (viz Davies, 1991; Green, 1989, 1990; Rist,
nášejí patrně strukturu plánů z prvního jazyka 1989,1995). Existují také práce o odstraňování
do druhého bez ohledu na to, zda je přiměřená chyb, podle nichž lze tuto činnost chápat jako
nebo ne (Scholtz & Wiedenbeck, 1993). situačně podmíněnou aktivitu, která nevyža
Davies (1990a, b) vytvořil syntézu, která smi duje přílišné plánování (Law, 1998). Je zřejmé,
řuje rozpory mezi těmito zjištěními a dřívější že v tom, čemu obecně říkáme programová
mi výsledky. Zastává pozici, že přirozené plá ní, jsou mezi různými prováděnými úkoly vý
ny existují, ale může být obtížnější je vyjádřit znamné rozdíly. V současné době berou teorie
v jednom jazyku než v jiném. Programátoři programátorského expertství v úvahu mnoho
mohou navíc považovat za snazší vyjádřit při složek, jež se na vzniku dovedností podílejí:
rozené plány v konkrétním jazyku, když pro používaný programovací jazyk, profil progra
jdou výcvikem v navrhování programů. Da mátorova vzdělání, získané znalostní struktury
vies poukázal na to, že Gilmorovy a Greenovy a strategie při psaní programovacího kódu.
výsledky mohou být ovlivněny tím, že progra
mátoři v jazyku PASCAL prodělali programá
torský výcvik. Proto provedl podobný výzkum
HODNOCENÍ VÝZKUMU EXPERTSTVÍ
s programátory-nováčky v jazyku BASIC, kte
ří buď měli zkušenosti s navrhováním progra Expertství v řešení problémů spoléhá na osvo
mů, nebo takové zkušenosti neměli. V proti jení struktur a strategií přiměřených konkrét
kladu ke Gilmorovým a Greenovým výsledkům ní problémové situaci. Green a Gilhooly (1992)
zjistil, že programátoři v jazyku BASIC moh shrnuli výsledky výzkumu expertství v pěti ma
li mít prospěch z pokynů k plánování struktur ximách, které parafrázujeme takto:
v programech, ale jenom tehdy, když měli s na
vrhováním programů zkušenosti. Abychom • Experti si lépe pamatují.
charakterizovali znalosti vyžadované v progra • Experti využívají různé strategie řešení pro
mátorském expertství, potřebujeme vzít v úva blémů.
hu tři odlišné faktory: struktury v problémové • Experti mají lepší a propracovanější repre
oblasti (tj. přirozené plány), struktury v kon zentace problému.
krétní oblasti programovacího jazyka (práce se
506
• Nadřazenost expertů je založena na znalos JAK SE STÁT EXPERTEM
tech, ne na nějaké základní kapacitě. Dosud jsme viděli některé z rozdílů, které exis
• Experti se stávají experty díky dlouhodobé tují mezi nováčky a experty v různých oblas
mu procvičování. tech. Neřekli jsme, jak tyto rozdíly vznikají: jak
se nováčci stávají experty. Potřebujeme teore
Viděli jsme, jak se tyto maximy odrážejí ve ticky vysvětlit, proč lidé začínají jako nováčci,
třech prozkoumaných oblastech výzkumu ex kteří mají malé znalosti v dané oblasti a pou
pertství. Shoda na těchto maximách je jistou žívají k řešení problémů slabé metody, a kon 14
známkou úspěchu v dané oblasti výzkumu. Vý čí jako experti s vypracovanými strukturami
zkum expertství ovšem zaznamenal úspěchy doménově specifických znalostí a s účinnými
v několika ohledech. Za prvé se v této oblasti strategiemi specifickými pro určitý typ problé
velmi vyplatilo využití komputačních modelů. mů. V této části tedy probereme některá vy
Nyní máme velmi dobře rozvinuté modely zís světlení toho, jak se lidé stávají experty.
kávání dovedností a expertního řešení problé
mů. Jak Anderson (1996), tak Newell (1990) Praxe pomáhá
považovali tyto modely produkčních systémů Zdravý rozum říká, že jeden ze způsobů, jak se
za adepty na kognitivní architekturu, tj. obecný stát expertem, je v něčem se cvičit. Chase a Si
teoretický rámec pro charakterizování celé ko mon (1973a) odhadli, že velmistři většinou stu
gnice. Za druhé měl tento výzkum značný vý dovali nejméně devět až deset let, aby dosáhli
znam pro každodenní kognici: zvláště důležitý své úrovně expertství. Vztah mezi praxí a výko
je ve vzdělávání, neboť podle jednoho názoru nem v percepčně-motorických dovednostech
je úkolem učitelů vytvářet experty. byl zachycen jedním z několika „zákonů“ v kog-
OBRÁZEK 14.16
Typický logaritmický graf pro exponenciální zákon cviku.

nitivní psychologii - exponenciálním zákonem vedoucí k cílovému stavu; nové pravidlo, kte
cviku (viz obr. 14.16). Tento zákon tvrdí, že jest ré změní stav a na stav f v jednom kroku. Vy
liže čas potřebný na jeden pokus a počet před tváření štěpů bezprostředně implikuje, že pro
cházejících pokusů jsou znázorněny na osách blém je řešen v jednom kroku, nikoliv ve sledu
s logaritmickými souřadnicemi, pak je výsled kroků, což umožňuje významně snížit čas po
kem přímka (Fitts & Posner, 1967). V součas třebný k tomuto řešení. Myšlenka paměťové
nosti se obecně přijímá, že exponenciální zákon ho štěpu se stala standardem v mnoha kogni
14 cviku také platí pro čistě kognitivní dovednos tivních architekturách (např. Anderson, 1996;
ti. Logan (1988, s. 495) dokonce píše, že „expo Newell, 1990), a jak jsme viděli, štěp se ukazu
nenciální zrychlení bylo přijato jako [...] zákon, je být velmi užitečným pojmem při charakteri
jako základní predikce, kterou musí obsahovat zování šachového expertství.
každá teorie osvojování dovedností, jež chce být
brána vážně“. Není divu, že různí autoři navrh Pokusy o řešení problémů:
li řadu mechanismů pro vysvětlení efektů cvi Proceduralizace
ku a získávání expertství: vytváření paměťových Jiný mechanismus (zvaný kompilace znalos
štěpů, proceduralizaci a zhuštění (viz kap. 1; tí) předložil ve své teorii osvojování dovednos
Anderson, 1993, 1996; Newell, 1990; Rosen tí v rámci kognitivní architektury ACT (Adap-
bloom & Newell, 1986). Většina těchto technik tive Control ofThought) Anderson (1982, 1983,
byla vyvinuta v kontextu produkčních systémů 1987a, 1990, 1993, 1996; Anderson & Lebie-
jako modelů kognice (kap. 1). re, 1998). ACT modely - postupně nazvané
ACTE, ACT* a ACT-R - modelovaly kromě ji
Praxe pomáhá při vytváření ných fenoménů například osvojování znalos
paměťových štěpů tí z geometrie (Anderson, Greeno, Kline & Ne-
Existuje předpoklad, že za vliv cviku zodpovídá ves, 1981), programování počítačů (Anderson
určitá forma vytváření štěpů (toto je velmi spe & Reiser, 1985; Pirolli & Anderson, 1985), uče
cifický smysl termínu chunking, který je třeba ní seznamů (Anderson & Matessa, 1997; An
odlišit od Millerova stanovení rozsahu paměti; derson, Bothell, Lebiere & Matessa, 1998) a po
Miller, 1956; viz kap. 6). Rosenbloom a Newell čítačové editování textů (Singley & Anderson,
(1986,1987) tvrdí, že pokud je při řešení urči 1989). Hlavní složky architektury ACT zůsta
tého problému použita série produkčních pra ly po léta úplně neměnné, ačkoliv reprezentač
videl, lze vytvořit nové pravidlo, které řetězec ní detaily a detaily zpracování se změnily (viz
pravidel (kroků) vedoucích k řešení odstraní. obr. 14.17):
Předpokládejme například, že řešitel problé
mu se setká s problémovou situací, označenou • Deklarativnípamět, která je sémantickou sítí
stav a, a potřebuje dosáhnout cílového stavu, vzájemně propojených pojmů majících růz
označeného stav f. V řešení problému mů nou aktivační sílu (viz kap. 1 a 9).
že být použit řetězec pravidel: pravidlo 1 mění • Procedurálnípamět na produkční pravidla.
stav a na stav b, pravidlo 2 mění stav b na stav • Pracovnípamět, která obsahuje právě aktivo
e a pravidlo 3 mění stav e na stav f. Jednodu vané informace.
še řečeno - vytváření štěpů by vytvořilo nové
pravidlo, které obsahuje relevantní podmínky
508
OBRÁZEK 14-17
14
Schematický diagram hlavních složek a propojených procesů používaný v Andersenových (1983,1993) mo
delech ACT. Otištěno se svolením autora.
Deklarativní znalost je reprezentována v podo testu), zatímco procedurální znalosti často ne
bě jednotek, jež se podobají schématům a kó lze vyjádřit, aplikují se automaticky a jsou vy
dují malý soubor znalostí (viz obr. 14.18). Dekla laděny pro konkrétní situace (např. znalosti,
rativní znalosti lze explicitně popsat a nejsou které používáme, když sčítáme čísla). Dekla
vázány na situaci, v níž jich lze využít (např. rativní paměť se vyznačuje tím, že informa
učebnicový postup při provádění statistického ce v ní lze uchovat a z ní vybavit pomocí řady
OBRÁZEK 14.18
Síť reprezentující deklarativní jednotku znalosti

z Andersenovy architektury ACT. Tato jednotka
reprezentuje poznatek kódující skutečnost, že
součet 5 a 6 je 11.

metod. Naproti tomu informace v procedurál notek. Prostředí také řídí vytváření produkč
ní paměti má podobu produkčních pravidel, ních pravidel. Závažnost tohoto kroku spočívá
která se uplatní jen tehdy, když odpovídají ob v tom, že znovu zdůrazňuje význam analýzy
sahům pracovní paměti. Procedurální paměť prostředí jako základního kroku k porozumě
může být použita také sama na sebe pomocí ní kognici. Tento důraz se po ústupu behavi-
aplikačních procesů; novým produkcím se lze orismu z kognitivní revoluce poněkud vytratil
naučit vyzkoušením existujících produkcí. An (Anderson, 1990).
14 derson vysvětluje osvojování dovedností z větší
části jako kompilaci znalostí; jako postup od po Poučení z vlastních chyb
užívání deklarativních znalostí k procedurál Učíme se ostatně také ze svých chyb. Většina
ním znalostem. Kompilace znalostí zahrnuje teorií osvojování dovedností zdůrazňuje vý
dva procesy: proceduralizaci a kompozici. znam úspěšného řešení problému pro proces
Proceduralizace je proces, který transformu učení. Ale učíme se také z případů, kdy se nám
je deklarativní znalosti na produkční znalos nedaří. Podle Ohlssonovy (1996) teorie učení
ti. Lidé se obvykle ze začátku pokoušejí řešit z výkonových chyb se chyby objevují v důsled
například matematické nebo programátorské ku toho, že lidé používají příliš obecné znalos
problémy podle učebnice. V těchto pokusech ti; jejich zakódované znalosti nepostihují rozli
vytvářejí nováčci řadu podcílů, přičemž pou šení obsažené v úloze. Nezkušení hráči šachu
žívají a kombinují slabé metody (jako analýza mohou mít tak obecné pojetí ohrožující pozice
prostředků a cílů) a deklarativní znalosti získa na šachovnici, že přehlédnou mnoho situací,
né při vyučování. Během opakovaných epizod kdy jsou vystaveni útoku. Tato teorie také zdů
řešení problémů se v kontextu konkrétního razňuje subjektivní povahu chyb, když je cha
podcíle opakovaně objeví zvláštní deklarativní rakterizuje jako konflikty mezi tím, co by pod
poznatek. V tu chvíli vznikne nové produkční le učícího se člověka měla být pravda, a tím, co
pravidlo, jehož spouštěcím podnětem je dekla ve skutečnosti vnímá. Průběžné učení vede ke
rativní znalost (část JESTLIŽE) a které provádí specializaci používaných znalostí, takže tyto
určitou akci (část PAK). Výsledkem této dekla- znalosti budou v budoucnosti aplikovány ade
rativně-procedurální změny by zároveň mělo kvátnějším způsobem.
být omezení verbalizace problému. S tím kore
luje nárůst automatičnosti chování při řešení KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE
problémů (viz též kap. 5). Omezení verbalizace MYŠLENÍ
bylo opakovaně prokázáno v literatuře (Ander
son, 1982; Sweller, 1983; Sweller, Mawer & Ward, Až do relativně nedávné doby se výzkumy kog
1983). nitivní neuropsychologie myšlení prováděly
Jednoduše vyjádřeno je Andersonův přístup jen zřídka (Shallice, 1988). Příčinou je složi
k učení založen na hromadění a vyladění ma tost myšlení a jeho závislost na mnoha růz
lých jednotek znalostí, které se spojují, aby ných nižších systémech (např. pozornost, pra
vytvářely komplexní poznávací procesy. Roz covní paměť a jazyk). Protože myšlení porušuje
hodující roli v procesu učení hraje prostředí, mnoho předpokladů modularity, někteří teore
neboť ustavuje konfiguraci jednoduchých ob tici soudí, že nemá smysl je studovat z neuro-
jektů, které napomáhají osvojení těchto jed vědné perspektivy (Fodor, 1983). Naštěstí vývoj
510
pokročilejších zobrazovacích metod spojený vání u zvířat, ani u nej bystřejších šimpanzů,
s lepším porozuměním nižším procesům vedl zdaleka nedosahuje schopností lidských (To-
k rychlému pokroku v této oblasti. masello & Call, 1997). V dalších kapitolách se
Už delší dobu se tvrdí, že ve vyšších kognitiv vrátíme ke specifickým výsledkům týkajícím
ních aktivitách, jako je kupříkladu myšlení, se analogického myšlení (kap. 15) a usuzování
hraje roli prefrontální kortex. Zatímco se u li (kap. 16). Zde se zmíníme o některých aspek
dí s poškozením prefrontálních oblastí často tech hádanek a problémů s vhledem.
neprojevuje pokles v hodnotě IQ, mají zřej Shallice (1982) využil variantu problému Ha 14
mé problémy při řízení a plánování života; se nojské věže, zvanou problém Londýnské věže,
lhávají při plánování budoucích událostí a se ke studiu zhoršení plánování a řešení problé
tkávají se s obtížemi při provádění rutinních mů u pacientů s poškozením mozku. Účastní
plánů, jako je třeba nákup potravin. Nové vý ci obvykle dostali instrukci, aby celou posloup
zkumy potvrdily význam prefrontálního kor nost kroků nejprve myšlenkově naplánovali,
texu pro různé formy myšlení, od řešení pro a teprve pak provedli. Špatný výkon pacientů
blémů k usuzování, plánování a analogickému s poškozením frontálního laloku v těchto úlo
myšlení (Duncan et al., 1996; Halford, Wilson hách se pak obvykle interpretuje jako neschop
& Phillips, 1998; Johnson-Laird, 1995a, b; Shal nost efektivně plánovat (Owen, 1997; Owen
lice, 1988; Wharton & Grafman, 1998). et al., 1990; Shallice, 1982). V novějších pra
Jeden přístup vychází z toho, že prefrontál cích se ovšem různé aspekty tohoto jednodu
ní kortex, který se během lidské evoluce vel chého přístupu založeného na plánování po
mi rozvinul (Benson, 1993), je sídlem proce někud zkomplikovaly (Owen, 1997; Phillips et
sů zpracovávajících a integrujících komplexní al., 1999; Ward & Allport, 1997). Ward a All-
vztahové reprezentace. Tyto integrační procesy port (1997) zdůraznili roli konfliktů, které se
jsou základem různých forem usuzování, ře v problému objevily mezi cíli a podcíli; podcí-
šení problémů a plánování (Holyoak & Kroger, lem přitom rozumějí řadu kroků, které jsou
1995; Robin & Holyoak, 1995). Ať člověk prová pro vyřešení problému nezbytné, avšak neve
dí analýzu prostředků a cílů, kombinuje premi dou ještě k umístění disku do cílové pozice.
sy logického argumentu, připravuje jídlo nebo Několik výzkumů ukázalo, že konflikty mezi
dělá analogické závěry, základem je schopnost cílem a podcílem jsou zvláště obtížné pro pa
integrovat komplexní vztahové reprezentace. cienty s poškozením frontálního laloku (Goel
Zřejmě existuje významný vývojový a evoluční & Grafman, 1995; Morris et al., 1997). Jiný vý
krok mezi porozuměním jednoduchému vzta zkum poukázal na to, že předběžné plánová
hu „Bili je vyšší než Charles“ a integrací něko ní může být méně důležité než průběžné plá
lika vztahů, tj. propojením vztahů „Bili je vyšší nování kroků (Phillips et al., 1999). Phillips
než Charles“ a „Abe je vyšší než Bili“ do tran et al. sledovali vliv pracovní paměti na výkon
zitivního úsudku, že „Abe je vyšší než Char v úloze tak, že nechali pokusné osoby prová
les“ (Halford, 1992; Halford & Wilson, 1980; dět druhotné verbální a vizuálně-prostorové
Halford et al„ 1998). U dětí se integrace mno úlohy (viz kap. 6). Zjistili, že předběžné plá
honásobných vztahů s cílem vytvořit tranzitiv nování bylo méně důležité než exekutivní pro
ní úsudek spolehlivě objevuje teprve od pěti let cesy, tedy provádění a monitorování průběžné
(Halford, 1984). Schopnost vztahového usuzo ho plánování.
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: HÁDANKY VHLED A EXPERTSTVÍ 511

Prací o kognitivní neuropsychologii problémů chod z jednoho stavu do jiného. Teorie úspěš
s vhledem je bohužel mnohem méně. Úspěchy ně předpovídá chování při řešení problémů
existujících výzkumů na toto téma spočívají s hádankami, jako je problém Hanojské věže,
v tom, že přispěly ke zjištění určitých relevant problém s misionáři a kanibaly a problémy se
ních rozdílů mezi mozkovými hemisférami džbány na vodu. Pro mnoho těchto problémů
a podpořily tak některé teoretické návrhy týka byly zkonstruovány komputační modely, kte
jící se vztahu mezi šířící se aktivací a vhledem. ré simulují chování zkoumaných osob.
14 Nejpozoruhodnější je v tomto ohledu studie • Silnou stránkou teorie problémového pro
Bowdena a Beemana (1998), která ukázala roz storu je její prediktivní úspěšnost, hlavní
díly mezi hemisférami, když byly nápovědi pro slabinou pak malý okruh problémových si
řešení problému předkládány v levé nebo pra tuací, na něž byla aplikována. Pozdější vý
vé polovině zrakového pole, a tedy zpracovává zkum ovšem možnosti této teorie otevřel.
ny pravou nebo levou hemisférou. Nápovědi • Teorii problémového prostoru bylo nutné
byly efektivnější, když byla informace zpraco rozšířit, aby mohla reinterpretovat zjištění
vávána pravou hemisférou, což autoři vysvětlu Gestalt psychologie. Některá řešení (např.
jí jako důsledek hrubého kódování sémantické v problémech se džbány na vodu) lze in
informace v této hemisfére. terpretovat přímo použitím teorie problé
mového prostoru. K rozšíření teorie došlo
SHRNUTÍ KAPITOLY u problémů (např. se dvěma provázky a se
svíčkou), kde bylo třeba charakterizovat poj
V této kapitole jsme uvažovali o několika as my jako vhled, restrukturace a fixace.
pektech odborného myšlení. Důraz jsme klad • Šachové expertství závisí na znalostech spe
li na roli, kterou hrají různé formy specifických cifických pozic na šachovnici, na hodnocení
znalostí v řešení problémů. takových pozic a na schématech jejich kó
dování. Experti mají více těchto znalostí než
• Zástupci školy Gestalt psychologie tvrdi nováčci, což se odráží v rychlosti, jakou jsou
li v opozici k asocianistům, že myšlení je schopni kódovat pozice na šachovnici (nor
spíše produktivní než pouze reproduktivní. mální nebo náhodné), a v tom, jak s takový
Provedli mnoho experimentů, aby dokázali, mi pozicemi zacházejí.
že při řešení problémů vede k úspěchu pro • I ve fyzice závisí expertství na schématech,
duktivní přístup, zatímco reproduktivní se která kódují důležité teorémy tohoto vědní
lhává; používali pojmy jako vhled, restruk ho oboru. Mezi nováčky a experty jsou ta
turace a fixace. ké značné rozdíly ve strategii rozvíjení těch
• Newellova a Šimonova (1972) teorie problé to znalostí: experti postupují spíše kupředu
mového prostoru se objevila během „kogni (od zadání problému k řešení) než zpětně
tivní revoluce“. Charakterizuje řešení pro (od řešení k zadaným veličinám).
blémů v zásadě jako nutné a řízené hledání • V programování lidé rozvíjejí schémata, jež
v prostoru alternativních mentálních možnos kódují programátorské plány závislé na spe
tí. Toto hledání se řídí různými heuristickými cifickém programovacím jazyku, který po
metodami nebo pravidly, které koordinují po užívají. Tyto doménově specifické plány mo
užívání různých operátorů (kroků) pro pře hou být někdy v rozporu s běžnými plány,
512
jimiž se řídíme v každodenním životě, a lze DOPORUČENÁ ČETBA
je také přenést na další programovací jazyk,
který se učíme. • Anderson, J. R., Lebiere, C. (1998). Atomic
• Celkově byl výzkum expertství úspěšnou ob components of thought. Hillsdale, NJ: Lawren
lastí výzkumu. Rozvinul mnohá specifická ce Erlbaum Associates Inc. Kniha předsta
vysvětlení důležitých myšlenkových doved vuje nejnovější zpracování teorie ACT.
ností, která se uplatnila ve vzdělávání. Nabí • Ericsson, K. A., Lehmann, A. C. (1996). Ex
dl také konzistentní výklad dalších způsobů pert and exceptional performance: Evidence 14
myšlení, který lze bez váhání použít v něko of maximal adaptation to task constraints.
lika kognitivních architekturách. Annual Review of Psychology, 47, 273-305.
• Nováčci se stávají experty tak, že shrnují Nové zhodnocení expertství.
znalosti do větších jednotek, rozvíjejí dekla • Gazzaniga, M. S. (Ed.) (1999). The cogniti
rativní znalosti a postupují od nich ke zna ve neurosciences (2nd Edn). Cambridge, MA:
lostem procedurálním. Teorie ACT je inte MIT Press. Tento úctyhodný svazek nabízí
grovanou kognitivní architekturou, s jejíž široký přehled témat kognitivní neurovědy
pomocí se tyto typy učení simulují. od nejpřednějších badatelů v této oblasti.
• Kognitivní neuropsychologic neuměla myš • Gilhooly, K. J. (1996). Thinking: Directed, un
lení do nedávné doby příliš dobře vysvětlit directed and creative (3rd Edn). London: Aca
(viz Eysenck & Keane, 1995). Ke značnému demic Press. Tato kniha podává podrobnos
pokroku však došlo v lokalizaci různých typů ti o některých zde probraných výzkumech
myšlení v prefrontálním kortexu. V součas a zkoumá také další oblasti.
nosti se soudí, že několik oblastí zde odpoví • Gilhooly, K. J., Hoffman, R. (Eds.) (1998).
dá za integraci komplexních vztahových re Expert thinking. Hove, UK: Psychology
prezentací, tedy za důležitou operaci, jež tvoří Press. Zde najdete kvalitní soubor nověj
základ všech vyšších myšlenkových procesů. ších pojednání o aspektech expertství.
ŘEŠENI PROBLÉMŮ: HÁDANKY VHLED A EXPERTSTVÍ 513

15. TVOŘIVOST A OBJEVY
15
ÚVOD
se budeme věnovat spíše tomuto druhému po
V předcházející kapitole jsme se zabývali rela hledu. Mnohé procesy, o kterých budeme po
tivně všedními formami myšlení, když jsme jednávat - jako mentální simulace, analogie,
zkoumali řešení problémů v hádankách, pro testování hypotéz -, jsou zcela všední a ničím
blémů s vhledem a expertství. V této kapitole výjimečné, ačkoliv mohou hrát roli v produkci
se budeme věnovat tvořivému myšlení. Tvoři tvořivých výsledků.
vost je těžké definovat, ale stručně řečeno jde Tato kapitola je rozdělena do několika čás
o produkci nových myšlenek, které jsou v něja tí. V prvních dvou částech se budeme zabývat
kém smyslu užitečné nebo překračují dosavad obecnými pohledy na tvořivost a otázkou, zda
ní koncepce. Podle jednoho názoru se tvořivost opravdu existuje talent. Dále se budeme věno
liší od jiných forem myšlení tím, že je nevšed vat třem kognitivním procesům, které byly vy
ní a výjimečnější. Je to správný pohled? užity při zkoumání tvořivosti: mentální simu
Podle tradičního pojetí existuje malý počet laci užívající mentální modely, užívání analogií
„velkých“ jedinců, kteří mají to, co nazývá a metodám testování hypotéz ve vědeckém vý
me „tvořivým myšlením“. Tito talentovaní li zkumu. Nakonec zhodnotíme celý výzkum
dé, einsteinové a mozartové, mají intelektuální řešení problémů, který byl předmětem této
schopnosti daleko přesahující schopnosti oby a předchozí kapitoly.
čejných lidí (jinak známých jako my). V proti
kladu k tomuto pohledu se objevila představa, GÉNIUSATALENT
že talent může být spíše záležitostí tvrdé práce,
že my všichni jsme do jisté míry tvořiví a že ko Tradičně převažoval pohled na génia jako na
gnitivní procesy používané k vytváření myšle výsledek vrozeného talentu, který odlišuje tvo
nek, které budou odměněny Nobelovou cenou, řivé jedince od kohokoliv jiného (Gardner,
se nemusí radikálně lišit od těch, které užívá 1984; Winner, 1996). Tento pohled zdánlivě
me při žertování u kávy (Finke, Ward & Smith, podporuje i existence zázračných dětí. Mozart
1992; Holyoak &Thagard, 1995; Koestler, 1964; například skládal hudbu a veřejně koncertoval
Weisberg, 1993). Na následujících stránkách od šesti let. Ukázalo se, že některé malé děti
514
mají „perfektní“ čili „absolutní“ sluch; umě dební aktivity. Howe et al. objevili jisté dokla
jí tedy pojmenovat a zazpívat dané tóny, aniž dy o tom, že nejúspěšnější hudebníci začínali
by potřebovaly nějaký tón referenční (Takeuchi zpívat dříve než ostatní. Ve většině těchto pří
& Hulse, 1993). Pokud jde o jazykové schop padů nicméně existovaly pro rané začátky jiné
nosti, Fowler (1981) narazil na případ chlap důvody, například to, že rodiče malému dítě
ce, který začal mluvit v pěti měsících, vytvořil ti zpívali dávno předtím, než začalo zpívat sa
si slovník o padesáti slovech v šesti měsících mo. V mnoha jiných výzkumech, týkajících se
a mluvil pěti jazyky ve věku tří let. Ale co je do oblastí od matematiky po plavání, se našlo jen 15
opravdy základem talentu? A existuje příčinná málo důkazů pro existenci raných indikátorů
závislost mezi géniem a talentem? vrozeného talentu, které by spolehlivě předpo
Howe, Davidson a Sloboda (1998) si položili vídaly pozdější úspěch. Pokud ale prvotní ta
tuto otázku při rozsáhlém rozboru odborné li lent neexistuje, jak vysvětlit výjimečné schop
teratury. Začali tím, že se pokusili postihnout nosti? Howe et al. probrali postupně všechny
někdy zavádějící názory na talent pomocí pěti- další důležité faktory, jako je motivace, vytrva
bodové definice: lost, zájem a soutěživost, abychom jmenovali
alespoň několik z nich (Howe, 1990).
• Talent vychází z geneticky zprostředkova Když se na problém talentu podíváme ze spo
ných struktur a je, přinejmenším částečně, lečenského hlediska, odmítnutí vrozeného ta
vrozený. lentu coby příčiny geniality má důležité dů
• Ačkoliv plné účinky talentu se nemusí pro sledky. Pokud žádný takový talent neexistuje,
jevit již v útlém věku, vyskytují se jeho rané pak třídění dětí na talentované a netalentované
indikace. představuje neoprávněnou diskriminaci. Před
• Tyto rané indikace poskytují základ pro stava, že talent neexistuje, poskytuje podporu
předpovědi o tom, kdo bude pravděpodob vzdělávacím systémům s preferencí rovnostář-
ně vynikat. ského přístupu.
• Jenom menšina dětí je talentovaná.
• Talent je relativně specifický, vázaný k urči OBECNÉ PŘÍSTUPY K TVOŘIVOSTI
té oblasti.
V minulosti se používaly spíše popisné než vy
Howe et al. (1995) si položili otázku týkající světlující charakteristiky tvořivosti. Klasickým
se přesnosti náhodných pozorování a auto příkladem tohoto deskriptivního přístupu je
biografických zpráv, jako jsou ty výše zmíně Wallasovo (1926) třídění široce pojatých fází
né. Ukazují, že rodiče i dítě často vložili do tvořivého procesu na:
výjimečné schopnosti velký kus práce. Howe,
Davidson, Moore a Sloboda (1995) studova • Preparaci, kdy je problém, kterým se zabý
li například typ a frekvenci raných příznaků váme, formulován a jsou učiněny předběž
hudebních schopností u 257 dětí, z nichž jen né pokusy o jeho řešení.
málokteré se stalo špičkovým výkonným hu • Inkubaci, kdy je problém ponechán stranou
debníkem. Rodiče byli tázáni, kdy dítě začalo a zabýváme se jinými úkoly.
zpívat, pohybovat se podle hudby, kdy objevi • Iluminaci, kdy řešení přichází k řešiteli pro
lo zálibu v hudbě a začalo jevit zájem o hu blému jako náhlý vhled.
TVOŘIVOST A OBJEVY 515

• Verifikaci, kdy se řešitel problému ujišťuje, výzkum vhledu realizovaný školou Gestalt psy
že řešení opravdu funguje. chologie (viz kap. 14).
Tuto klasifikaci zdánlivě podporují zjištění Inkubace a iluminace

o tvořivých vědcích. Jednu takovou slavnou Studií zabývajících se inkubací bylo provedeno
zprávu zaznamenal francouzský matematik poměrně málo, ale výsledky existenci tohoto
Henri Poincaré (1913). Po dobu dvou týdnů in fenoménu potvrzují (viz Ohlsson, 1992; Kap
15 tenzivně pracoval na vývoji fuchsovských funk lan & Simon, 1990). Inkubace může být vysvět
cí a na konci tohoto období napsal: lena v rámci teorie problémového prostoru ja
ko zvláštní typ zapomínání (viz Simon, 1966).
Chtěl jsem reprezentovat tyto funkce pomocí kvo Simon (1966) rozlišuje mezi řídicí informa
cientu dvou řad; tato myšlenka byla zcela vědomá cí o problému (např. záznam podcílů vyzkou
a dobře uvážená; vedla mne analogie s eliptický šených při jeho řešení) a faktickou informací
mi funkcemi. Ptal jsem se sám sebe, jaké vlastnos (např. nějaká vlastnost objektu nebo podstatný
ti by tyto řady musely mít, kdyby existovaly; poda aspekt problému). Například v Maierově (1931)
řilo se mi je pak bez potíží vytvořit a nazval jsem problému se dvěma provázky by řídicí znalosti
je theta-fuchsovské. mohly obsahovat podcíl „pokusit se dosáhnout
na něco, co je daleko“ a podstatnou informa
Právě v té době jsem odjel z Caen, kde jsem žil, cí by bylo, že „provázek je ohebný objekt“ (viz
abych pokračoval v geologické exkurzi pod zášti kap. 14 a Keane, 1989). Faktická informace ob
tou báňské školy. Cestou - při všem tom přestu jevená v kontextu jednoho podcíle není dostup
pování -jsem na svou matematickou práci zapo ná pro jiné cíle. Během inkubace se však řídicí
mněl. Když jsme přijeli do Coutances, nastupovali informace rozkládá rychleji než faktická infor
jsme do autobusu, kterým jsme měli jet zas dál. Ve mace. Proto poté, co se problém odsune na čas
chvíli, když jsem vystoupil na schůdek, napadla stranou, bude informace o podcíli ztracena,
mne myšlenka, aniž by jí v mých předchozích úva zatímco faktická informace bude stále přítom
hách něco připravilo cestu, že transformace, které na. Tato faktická informace tak bude při řešení
jsem použil k definovánífuchsovských funkcí, jsou problému dostupná pro nově generované pod
stejné jako transformace neeukleidovské geometrie. cíle a bude zvyšovat pravděpodobnost vyřeše
Neověřoval jsem tu myšlenku; byl bych neměl čas, ní problému. Takové vysvětlení podporují i ně
protože když jsem se v autobuse usadil, pokračoval které jiné současné studie. Bowden a Beeman
jsem v konverzaci, kterou jsem předtím začal. Ale (1998) ukázali rozdíly mezi hemisférami v si
byl jsem si naprosto jistý. tuaci, kdy je při řešení problému vhled ovlivňo
ván nápověďmi. Podobně Yaniv a Meyer (1987)
Poincarého zpráva odpovídá přesně Wallaso- zjistili, že neúspěšné pokusy vyvolat nepří
vu rámci, s iluminací následující po inkubač- stupnou uloženou informaci mohou ovlivnit
ním období a po rozsáhlé přípravě. Ale i když znovupoznání pozdějších informací prostřed
nám Wallasova analýza poskytuje přibližný rá nictvím procesu šířící se aktivace.
mec, je ve skutečnosti příliš obecná a popisná. Ohlsson (1992) tvrdí, že existuje velmi má
Naštěstí existují pokusy o specifikaci těchto fá lo empirických důkazů iluminace; literatura
zí - například inkubaci a iluminaci se věnoval o ní se v podstatě opírá o dvě stručné zprávy
516
von Helmholtze a Poincarého (viz Hadamard, prozkoumávají tyto pojmové prostory a užívají
1945). Chceme-li najít podporu pro existenci při tom různé pojmové mapy vyznačující typic
tohoto fenoménu, musíme hledat v literatu ké cesty prostorem. Některé formy tvořivosti
ře o využívání nápovědí při řešení problémů. jsou spojeny s prozkoumáváním nových částí
Mnohé v této oblasti opět vykonala gestaltis- prostoru nebo se zjišťováním jeho hranic. Jiné
tická tradice (viz kap. 14). Podle dnes prefero formy tvořivosti se objevují, když jsou naruše
vaného řešení může jakákoliv nová informa na nebo změněna základní pravidla prostoru.
ce vnesená do problému nebo získaná z okolí Když se prostor změní, objeví se myšlenky, kte 15
aktivovat relevantní pojmy v paměti a vyús ré předtím nemohly vzniknout. Například Odys
tit v náhlý objev řešení. Například v případě seus od Jamese Joyce může být viděn jako ex
problému se dvěma provázky zjistil Maier, že plorace a rozšíření prostoru literárních stylů
když experimentátor zavadí o provázek a uve užívaných v románech. Tento pojmový prostor
de ho tak do pohybu, mnozí účastníci expe je zkoumán psaním různých částí Odyssea ve
rimentu náhle dospějí k řešení, které spočí velmi rozdílných stylech (např. jako středoang-
vá v tom, že rozhoupou provázek a zachytí ho lická chaucerovská povídka nebo jako šestáko
v krajní poloze, přičemž současně drží prová vý romantický příběh). Prostor stylů využitých
zek druhý. v románu je rozšířen objevem stylu volného
proudu vědomí, který napodobuje plynutí lid
Nová vysvětlení tvořivosti ských myšlenek (viz začátek kap. 14). O jakém
I když měly fáze tvořivosti navržené Wallasem koliv počítačovém programu, který mění svá
velký vliv, neznamenají ve výzkumu tvořivosti vlastní pravidla a tak i svůj pojmový prostor, lze
poslední slovo. Někteří kognitivní vědci pozdě prohlásit, že manifestuje „nemožnostní“ tvoři
ji navrhli řadu způsobů, jak různé aspekty to vost (Boden, 1991).
hoto jevu vysvětlit. Žádný ze zmíněných návr Finke, Ward a Smith (1992) navrhli jiný obec
hů není v rozporu s teoretickými představami ný model tvořivosti, tzv. model Geneplore, kte
uvedenými v této a v předchozí kapitole a mno rý rozděluje tvořivost na generativní a explo-
hé myšlenky již byly počítačově modelovány. rační fázi (viz též Smith, Ward & Schumacher,
Bodenovo (1991, 1994) vysvětlení tvořivosti 1993; Ward, Smith & Finke, 1995). V genera
rozlišuje mezi tzv. „nepravděpodobnostní“ tvo tivní fázi si lidé vytvářejí mentální reprezenta
řivostí a „nemožnostní“ tvořivostí. „Nepravdě ce nazývané preinventivní struktury, které ma
podobnostní“ objevy obsahují nové kombinace jí určité vlastností podporující tvořivé objevy.
známých myšlenek; pravděpodobnost těchto V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívá
objevů je nízká. Boden považuje tento typ tvo ny k tomu, aby daly preinventivním struktu
řivosti za produkt asociačního nebo analogic rám smysl. Když jsou tyto explorace úspěšné,
kého myšlení (viz dále). „Nemožnostní“ objevy může dojít k vytvoření tvůrčího produktu; po
jsou radikálnější, neboť při nich vznikají myš kud ne, pak se jedinec vrací zpět ke genera
lenky, které v jistém smyslu nemohly vznik tivní fázi, aby buď vytvořil nové preinventivní
nout dříve. Boden tvrdí, že tyto myšlenky vždy struktury, nebo modifikoval struktury původ
vznikají v rámci pojmového prostoru, například ní. V tomto cyklickém procesu jsou apliková
problémového prostoru, který je vytvářen ně na nebo dokonce objevována různá omeze
jakou množinou pravidel nebo omezení. Lidé ní tvůrčího výsledku, který je postupně tříben

a vylepšován. Model Geneplore je velmi obec ní symetrie, smyslové receptory a výčnělky“
ný a lze ho použít k vysvětlení nejrůznějších (viz obr. 15.2). V podobné studii objevil Bredart
jevů, od pojmových kombinací (viz kap. 9) (1998), že když se na kresbách nevyskytoval ur
přes imaginaci po funkční fixaci při řešení čitý rys (např. oko), obsahovaly kresby novou
problémů vhledem. strukturu se stejnou funkcí (např. nějaký sen
Jednu z nejznámějších aplikací modelu Gene zor pro snímání smyslových informací). Ward
plore najdeme v oblasti strukturované imagina (1992) dále ukázal, že lidé si při řešení úlohy
15 ce. Preinventivní struktury vybudované během nejprve vybavili exempláře známých pozem
generativních procesů by měly být založeny na ských zvířat (tj. preinventivní struktury) a pak
předcházejících znalostech; když lidé dostanou modifikovali tyto reprezentace podle instruk
úlohy vyžadující představivost, předpokládá se, cí a omezení v zadání (tj. prozkoumání pre
že budou mít tendenci generovat různě struk inventivní struktury podle daných vymezení).
turované výsledky. Ward (1992) požádal zkou I když byli někteří respondenti požádáni, aby
mané osoby, aby nakreslily imaginární tvory na produkovali „bláznivá“ zvířata, stejně zacho
neznámé planetě v naší galaxii. Nejprve měli vávali na svých kresbách symetrii a podobné
nakreslit zvíře, které si představili jako první, vlastnosti jako kontrolní skupina se standard
pak jiné zvíře stejného druhu, a konečně zví ními instrukcemi, pouze produkovali více no
ře, které patří do jiného druhu (viz obr. 15.1). vých variací (např. v počtu očí nebo údů; Ward
Ward zjistil, že „většina představovaných tvo & Sifonis, 1997).
rů byla strukturována pomocí vlastností, kte
ré jsou typické pro zvířata na zemi: bilaterál
(a) Původní tvor, (b) varianta stejného živočišného druhu a (c) varianta jiného živočišného druhu, vše od
jedné zkoumané osoby. Otištěno se svolením podle Warda (1992).
518
OBRÁZEK 15.2
hodnota daného atributu
Poměr imaginárních tvorů bez nohou, se dvěma a čtyřmi nebo jiným počtem nohou, bez paží a se dvěma
nebo jiným počtem paží v úloze, kdy si lidé měli představit planetu bud podobnou, nebo úplně nepodob
nou Zemi. Otištěno se svolením podle Warda (1992).
OBJEVY VYUŽÍVAJÍCÍ MENTÁLNÍ

Podle předpokladů lidé chápou svět a simulují
MODELY
jeho aspekty prostřednictvím „naivních teorií“,
V předchozích částech této kapitoly jsme se za „folkových teorií“ nebo „mentálních modelů“
bývali některými obecnými přístupy k tvořivos (viz Brewer, 1987; Gentner & Stevens, 1983; Gil
ti. Ve zbývajících částech se budeme věnovat hooly, 1995; Norman, 1983; Rips, 1986; Vosnia-
některým specifickým kognitivním procesům, dou & Brewer, 1992). Teorie mentálních modelů
které hrají hlavní roli v tvořivém myšlení a ob je používána k vysvětlení rozmanitých aspektů
jevování. Začneme problémem simulací při vy chování v nových situacích při řešení problé
užití mentálních modelů. Mnozí tvůrčí mys mů (viz Johnson-Laird & Byrne, 1991 a kap. 16
litelé popsali své představy nebo simulace uvádějící poněkud odlišnou koncepci používa
různých stavů světa či situací při vzniku no nou při výzkumu usuzování).
vých myšlenek. Einstein vyprávěl, jak se při Mentální modely v nynějším významu odka
rozvíjení svých myšlenek o relativitě pouštěl do zují k dynamickým modelům, které si obvykle
různých myšlenkových experimentů, při nichž představujeme a užíváme je v každodenním ži
jezdil na paprscích světla nebo stál v padajícím votě při přemýšlení o světě. Když se například
výtahu. V této části kapitoly se budeme zabývat pokoušíme překonat dravý proud bez pomo
některými výzkumy uskutečněnými ve snaze ci mostu, můžeme si představit, že se ho sna
charakterizovat zmíněnou formu simulace po žíme na nějakém úzkém místě přeskočit nebo
mocí myšlenky mentálních modelů. se přes něj přehoupnout na laně. Tuto simulaci

překonání řeky provádíme pomocí mentální třit doma energií. Ale i když jsou propracované
ho modelu. a zajímavé, žádný z nich není technicky přes
ný. Záklopkový model předpovídá, že při vyš
Mentální modely regulace topení ším nastavení bude spáleno více paliva než při
Výborným příkladem aplikace mentálních mo nižším nastavení. Tato předpověď je správná,
delů je práce Kemptonové (1986). Autorka tvr ale z jiných důvodů; vyšší spotřeba paliva není
dí, že když lidé regulují termostat, aby vytopi výsledkem většího otevření ventilu, ale nasta
15 li svůj dům, používají jeden ze dvou modelů vení vyšší vnitřní teploty v domě, které má za
topného systému: „zpětnovazební model“, ne následek větší tepelné ztráty zdmi, okny a stro
bo „záklopkový model“. py. Lidé používající záklopkový model regulují
Podle zpětnovazebního modelu termostat zapne termostat častěji a energii využívají efektivně
a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnos ji. Naproti tomu zpětnovazební model mů
ti. Když je v místnosti příliš chladno, termostat že za určitých okolností vést k plýtvání. Lidé
zapne kotel, a když je v místnosti dost teplo, ko užívající zpětnovazební model mají tendenci
tel zase vypne. Teplota, při které se kotel zapíná, ponechávat termostat často nastavený na vyš
je určena nastavením ovladače termostatu. Mo ší úroveň po dlouhou dobu; předpokládají, že
del předpokládá, že kotel topí stále stejně, a tak termostat vypne topení, až bude v domě poža
jediný způsob, jak může termostat řídit množ dovaná teplota. Tak je topení zapnuto déle, než
ství tepla v místnosti, je délka doby, kdy je ko je nutné. V ekologicky uvědomělém světě jsou
tel zapnutý. Když je ovladač nastaven na nízkou tato zjištění velmi důležitá. Kemptonová odha
hodnotu, kotel poběží pouze po krátkou dobu duje, že kdyby lidé měli vhodný a přesný mo
a vypne se; když je nastaven na vyšší hodnotu, del domácího topení, úspory za všechny ame
kotel musí běžet delší dobu, aby dostatečně vy rické domácnosti za jediný rok by pak mohly
topil dům. Když se termostat ponechá na urči činit asi 5 miliard dolarů.
tém nastavení, bude kotel vypínat a zapínat tak, Modely domácího topení ilustrují některé hlav
jak bude nutné, aby udržel zvolenou teplotu. ní vlastnosti mentálních modelů. Za prvé jsou
V kontrastu k tomu v záklopkovém modelu ter mentální modely prediktivní: navrhují různé
mostat řídí výkon kotle a nemá zpětnovazební způsoby, jakými pracují fyzikální mechanismy.
funkci. Kotel tedy topí v závislosti na nastave Za druhé simulují fyzikální mechanismy a jevy
ní ovladače termostatu. K udržení stálé teploty a často je doprovázejí vizuální představy. Napří
v domě je zařízení nastaveno tak, aby množství klad někdo, kdo používá záklopkový model, by
vyráběného tepla vyrovnávalo ztráty. V tomto si mohl snadno představit signál jdoucí z ovla
modelu nemá termostat specifickou roli regu dače na zdi ke kotli, který způsobí otevření ven
látoru tepla; v jistém smyslu je takovým regulá tilu a následné roztopení kotle. Za třetí mohou
torem osoba nastavující termostat. I jiná běžná mít lidé více modelů pro zacházení s různými
zařízení pracují podobným způsobem a j sou po aspekty stejného systému. Kemptonová iden
užívána jako analogie záklopkového modelu - tifikovala dva různé modely, ale připustila, že
otočíte-li například více vodovodním kohout člověk často používá kombinaci obou. Za čtvr
kem, vytéká více vody. té mohou být mentální modely vrtkavé; mo
Tyto modely vedou k různým vysvětlením to hou podléhat náhlým změnám v závislosti na
ho, jak funguje topný systém a jak je možné še znalostech použitých k jejich konstrukci a na
520
pojetí úkolové situace. Konečně je také mož jsou u různých lidí vcelku podobné a mohou
né, že protokoly, z nichž zdánlivě vyplývá po být aplikovány v nejrůznějších situacích; vý
užívání modelu, obsahují ad hoc racionalizace razně se ale liší od základních principů klasic
k vysvětlení konkrétního postupu. Informace, ké fyziky (je zajímavé, že tvoří paralely k rané
které lidé podávají, tak vůbec nemusí být sou přednewtonovské fyzice). McCloskey a jeho ko
částí modelu. legové ověřovali tyto naivní teorie pomocí pro
blémů, jako je ten následující (viz obr. 15.3):
Naivní modely pohybu
Podobné doklady o užívání mentálních mode Na obrázku je letadlo letící stálou rychlostí. Letadlo
lů byly zjištěny při výzkumech naivních teorií letí také v konstantní výšce, takže letová dráha je
o pohybu objektů (viz Caramazza, McCloskey rovnoběžná se zemí. Šipka ukazuje směr letu leta
& Green, 1981; McCloskey, 1983). Tyto modely dla. Když je letadlo v poloze zobrazené na náčrtku,
Správná odpověď (a) a nesprávné odpovědi (b—d) na otázky v problému s letadlem. Otištěno se svolením
z práce Gentnerové a Stevense (1983).

je z něj shozena velká železná koule. Letadlo po del je užitečný pro předvídání pohybu objek
kračuje v letu stejnou rychlostí ve stejném směru tů v každodenním životě. Ale tento model ne
a ve stejné výšce. Nakreslete dráhu, po níž se kou ní obecně pravdivý a vede v mnoha kontextech
le bude pohybovat od okamžiku, kdy vypadne z le k nesprávným předpovědím.
tadla, do dopadu na zem. Ignorujte vítr a odpor Řada podobných experimentů byla provede
vzduchu. Označte také, jak nejlépe umíte, polohu na s respondenty s univerzitním vzděláním,
letadla ve chvíli, kdy koule dopadne na zem. a ilustruje tedy překvapivě nesprávné předsta
15 vy u vzdělaných lidí. Později někteří výzkumní
Jenom jeden z diagramů na obrázku 15.3 je ci zpochybnili obecnost těchto nálezů a jejich
správný (ten první). Když je koule shozena, vysvětlení. Nyní se zdá, že zjištěné výsledky
opíše parabolický oblouk a letadlo bude ve jsou částečně způsobeny použitím testů typu
chvíli jejího dopadu na zem nad ní. Celková „tužka a papír“. Kaiserová, Jonides a Alexan
rychlost koule se skládá ze dvou nezávislých der (1986) požádali zkoumané osoby, aby uva
rychlostí: horizontální a vertikální. Před sho žovaly o podobných problémech ve známých
zením koule je její horizontální rychlost rov kontextech, a zjistili, že většina lidí odpovída
na rychlosti letadla a její vertikální rychlost je la správně. Cooke a Breedin (1994) také uká
nulová. Po shození podléhá stálému vertikál zali, že zjištěné výsledky byly ovlivněny i zob
nímu zrychlení způsobenému gravitací, a tak razením úlohy a instrukcí, jak odpovídat (ale
získává vzrůstající vertikální rychlost. Hori viz Ranney, 1994). Když byli navíc participan
zontální rychlost koule se nemění; pokračuje ti požádáni, aby činili úsudky o pohybu objek
v horizontálním pohybu stejnou rychlostí jako tů v rámci dynamické simulace probíhajících
letadlo. Kombinace stálé horizontální rychlos událostí, pak dělali chyby zřídka (viz Kaiser,
ti a vzrůstající vertikální rychlosti vytváří para Proffitt & Anderson, 1985). Bylo také dokázá
bolický oblouk. Protože horizontální rychlost no, že když lidé v úloze založené na obrázcích
koule se rovná rychlosti letadla, koule dopadne dělali chybné předpovědi, často vnímali simu
na zem přímo pod letadlem. lace svých předpovědí jako anomální. Lidé na
Zdá se však, že málokdo přemýšlí o problému tom tedy nejsou při předpovídání pohybů těles
tímto způsobem. Pouze 40% zkoumaných tak špatně, jak naznačují McCloskeyho studie.
osob nakreslilo schéma s parabolickým oblou Zdá se ovšem, že mají v mnoha testových kon
kem, přičemž navíc ne všechny osoby umísti textech značné problémy při posuzování kom
ly letadlo nad kouli v okamžiku jejího dopadu. plexnějších událostí, jako je například dynami
Zbývajících 60 % osob vytvořilo jinou variantu ka kol (viz Kaiser, Proffitt, Whelan & Hecht,
znázorněnou na obrázku 15.3. Podle McClos- 1992; Proffitt, Kaiser & Whelan, 1990).
keyho (1983) tyto odpovědi vycházejí z jedno Yates et al. (1988) zpochybnili teoretické před
duchého modelu pohybu, který nazývá teorie poklady McCloskeyho práce. Argumentova
„hnací síly“. Teorie hnací síly na rozdíl od kla li tím, že lidé si nekonstruují abstraktní teorie
sické fyziky předpokládá, že 1) akt uvedení ob pohybu, ale spoléhají při vytváření specific
jektu do pohybu uděluje objektu vnitřní „hna kých představ o „zákonitostech“ pohybu objek
cí sílu“, která slouží k udržení pohybu, a 2) že tů spíše na prototypické příklady založené na
hnací síla pohybujícího se objektu postupně představivosti. Podle této teorie platí, že čím je
mizí. McCloskey tvrdí, že tento mentální mo testový scénář „realističtější“ nebo známější,
522
tím vyšší je pravděpodobnost, že takové pro lišných myšlenek vysvětluje Koestler (1964)
totypy budou použity ke generovaní přiměře tvořivost v různorodých oblastech - včetně lite
ných předpovědí. S jistým nadhledem se dá ří ratury, umění a vědy. Různí tvořiví jedinci po
ci, že pojetí mentálních modelů je dostatečně psali řešení neznámých problémů na základě
široké na to, aby zahrnulo jak intuitivní teorie, hlubokých analogií. Například Rutherford po
tak prototypické příklady pohybu. Závěrem by užil analogii se sluneční soustavou pro poro
chom měli konstatovat, že jakýkoliv mentální zumění struktuře atomu; elektrony v jeho mo
model může zcela dostačovat pro tvorbu před delu obíhají kolem jádra, stejně jako planety 15
povědí o pohybech objektů v každodenním ži obíhají kolem Slunce (viz Gentner, 1983 a obr.
votě, a to dokonce navzdory tomu, že může být 15.4). Když tedy lidé nemají znalosti, které by
v rozporu s předpověďmi klasické fyziky (viz byly vzhledem k danému problému přímo re
Hecht, 1996; Springer, 1990; Yates, 1990). levantní, aplikují své znalosti nepřímo, pomocí
analogie s problémem.
OBJEVY POMOCÍ ANALOGIE Podstatou analogického myšlení je aplikace
pojmové struktury jedné množiny myšlenek
Za stěžejní pro tvořivost považují mnozí vý (nazývané základní oblast) na jinou množinu
zkumníci využití analogického myšlení. Srov (nazývanou cílová oblast). Tuto schopnost tvo
náním a propojením dvou množin zcela od ří dva procesy: analogické vybavování a analo-
OBRÁZEK 154
Znázornění analogie sluneční soustavy a atomu. Planety jsou přitahovány ke Slunci a obíhají kolem něj
právě tak, jako jsou elektrony (E) přitahovány jádrem (N) a obíhají je.

gické přiřazení. Při vybavování musí myslitel Gicková a Holyoak (1980,1983) demonstrovali
nějak vyvolat oblast (nebo „analog“), jež odpo řešení problému pomocí analogie tak, že před
vídá problému, který před ním stojí. Při přiřa kládali respondentům příběhy podobné Dunc-
zení se porovnávají dvě oblasti nebo „analogy“, kerovu (1945) „ozařovacímu problému“. Ten
aby byly v obou nalezeny odpovídající pojmy spočívá v pokusu lékaře zničit maligní nádor
a (obvykle) odpovídající vztahová struktura (viz ozařováním. Ke zničení nádoru je potřeba po
Gentner, 1983; Holyoak & Thagard, 1995; Kea užít vysoce intenzivní paprsky, ty by ale zniči
15 ne, 1985a, 1988). Například Rutherfbrd musel ly i zdravou tkáň obklopující nádor. Kdyby lé
v jistém okamžiku rozpoznat, že sluneční sou kař zvolil paprsky s nízkou intenzitou, byla by
stava by mohla být využita k pochopení atomu, zdravá tkáň uchráněna, ale nádor by zůstal ta
a pak k sobě tyto ideje přiřadit, aby obíhání ké nepostižený. Toto dilema lze vyřešit pro
planet kolem Slunce mělo analogii v obíhání střednictvím konvergence: lékař vyšle paprs
elektronů kolem jádra. Analogie jsou vytvoře ky s nízkou intenzitou z řady různých směrů
ny spíše podobností ve vztahové struktuře než tak, aby konvergovaly v místě nádoru a sčítaly
na základě povrchního vzhledu (např. sluneční svou intenzitu. Ale pouze kolem 10 % respon
soustava a atom jsou vztahově podobné, ačko dentů najde toto řešení, je-li jim zadán samot
liv obsahují velmi rozdílné množiny objektů). ný problém.
Pro proces přiřazování je tedy důležitá kauzál Gicková a Holyoak (1980) předložili zkouma
ní, vztahová struktura. ným osobám příběh o generálovi dobývajícím
OBRÁZEK 15.5
Některé z výsledků práce Gickové a Holyoaka (1980, experiment 4) ukazující poměr účastníků experimentu,
kteří vyřešili ozařovací problém, když měli k dispozici analogii („podmínka s obecným příběhem“), nebo
byli pouze požádáni, aby vyřešili problém („kontrolní podmínka“). Všimněme si, že o něco méně než po
lovina řešitelů musela za podmínky obecného příběhu k vyřešení úlohy dostat nápověd1, aby použila pří
běhovou analogii.
524
pevnost. Generál nemohl použít celou svou ar tivní názor, že tvořivé činy zahrnující vzdálené
mádu, protože cesty vedoucí k pevnosti byly za analogie jsou vzácné mimo jiné proto, že větši
minované, takže by explodovaly, kdyby po nich na lidí má potíže s vybavením potenciálně re
přešly velké skupiny mužů. Proto rozdělil svou levantních analogií z paměti (Keane, 1987; Ri-
armádu do malých skupin a k pevnosti je po poll, 1998, 1999). Wharton et al. (1994) však
slal po různých cestách. Zkoumané osoby se ukázali, že schopnost vybavení z paměti může
měly tento analogický příběh naučit a pozdě být lepší, než se obecně zdá. Zjistili, že účastní
ji byly dotázány, zda by s jeho pomocí mohly ci výzkumu dokážou vyvolat hluboké analogie 15
vyřešit paprskový problém. Poměr řešení vyu tehdy, pokud se liší od jiných potenciálně pou
žívajících konvergence tak vzrostl přibližně na žitelných analogií.
80% (viz obr. 15.5). Lidé tedy pro řešení pro
blému dokázali analogie využít, ale všimli si Teorie a modely analogického myšlení
jí až po explicitní nápovědi (Holyoak & Koh, V současnosti existuje značná teoretická sho
1987; Keane, 1987; ale pro doklady o urychlují da v názorech na podstatu analogického při
cích vlivech bez vybavení analogických koncep řazování a na to, co by měly modely založené
tů viz Schunn & Dunbar, 1996). na této teorii vysvětlovat (Holyoak & Thagard,
Nehledě na obtíže spojené s vybavením vzdále 1995; Hummel & Holyoak, 1997). Množinu
ných analogií ukázali Gentnerová, Ratterman- jevů, které by měl model vysvětlit, ukazu
nová a Forbus (1992), že lidé mají sklon vyba je tabulka 15.1. Uvedené jevy odrážejí důleži
vovat si takové analogie, které spočívají pouze té psychologické vlastnosti analogie. Napří
ve shodě povrchních rysů (tzv. volby na základě klad to, že analogie zahrnuje přiřazení typu
pouhé podobnosti). Jinými slovy si lidé spíše „jedna k jedné“ (izomorfní) mezi myšlenka
vybaví příběh o lékařích a ozařování, i když ob mi ve dvou oblastech a že podobnost pojmů
sahuje události irelevantní pro řešení ozařova- hraje při nacházení těchto korespondencí dů
cího problému. Tyto výsledky podporují intui ležitou roli.
TABULKA 15.1 Sedm základních jevů analogického myšlení navržených Hummelem a Holyoakem (1997)
• Izomorfizmus. Lidé používají vztahové struktury, aby našli mezi korespondujícími objekty ve dvou oblastech přiřazení
typu „jedna k jedné", když jsou si takové objekty nepodobné, případně když jsou si nekorespondující objekty (zavá
dějícím způsobem) podobné (Ross, 1977,1989).
• Sémantická podobnost. Obecně platí, že podobnost mezi oblastmi usnadňuje přiřazování (Gentner 8<Toupin, 1986;
Keane et al., 1994).
• Pragmatická centralita. Když jsou části oblasti zdůrazněné (např. pomocí instrukcí) nebojsou považovány za důležité,
je pravděpodobnější, že budou použity v přiřazení (Spellman 8< Holyoak, 1996; ale viz Keane, 1988,1996).
• Mnoho přiřazení pro jednu analogii. Pro jakékoliv dvě oblasti může být navrženo několik různých analogií
(Clement 8< Genter, 1991; Keane 1997; Spellman 8< Holyoak, 1996).
• Inkrementalita - přírůstkovost. Pořadí, ve kterém jsou části dvou oblastí postupně přiřazovány, může ovlivnit analogii,
která je pro tyto dvě oblasti vybrána (Keane, 1997; Keane et al., 1994).
• Obtíže s nepřirozenou analogií. V případě jistých problémů, které zahrnují analogické přiřazení, ale postrádají séman
tické podobnosti (takzvané nepřirozené analogie), je přiřazení mnohem obtížnější (Keane et al., 1994).
• Přiřazení výroků s různými argumenty. V některých případech mohou lidé srovnávat výroky s různým počtem argu
mentů.

Konkrétní modely se však liší v úspěšnosti vy
světlení těchto jevů: „mechanismus struktur
ního přiřazování“ (Structure-Mapping Engine -
SME; Falkenhainer, Forbus & Gentner, 1986,
1989), „mechanismus přírůstkové analogie“
(Incremental Analogy Machine - IAM; viz Kea
ne & Brayshaw, 1988; Keane, Ledgeway & Duff,
15 1994), „mechanismus omezujících faktorů
analogického přiřazení“ (Analogical Constraint
Mapping Engine - ACME; Holyoak & Thagard,
1989), a LISA (Hummel & Holyoak, 1997)-
Z hlediska vysvětlení daných jevů je v součas
nosti LISA pravděpodobně tím nej adekvátněj
ším modelem; následován je modely IAM, SME
a ACME.
Například Keane (1997) publikoval důležitý vý
Průměrný poměr nesprávných přiřazení produkovaných
sledek předpovězený modelem IAM. Ten se účastníky výzkumu za různých podmínek v Keaneově (1997)
pokouší najít analogie přírůstkovým (inkre experimentu 3. Copyright © 1997 American Psychological
mentálním) způsobem; je postaven na před Association. Otištěno se svolením.
pokladu, že se lidé pokoušejí rozdělit analo
gii na štěpy (chunk) znalostí a jeden za druhým niku. Keane podle svého modelu IAM předpo
pak každý takový fragment konzistentně při věděl, že lidé u tematického problému odvodí
řazovat. Keane použil takzvané „nepřiroze kauzální vztahy a že tyto vztahy vytvoří znalost
né analogie“ a předložil zkoumaným osobám ní štěp, jenž usnadní analogické přiřazení pro
problémy, jejichž základní oblasti byly buď te blému. IAM (a LISA) předpovídají, že příčin
matické, nebo netematické (viz obr. 15.6 a tab. ná struktura v základní oblasti (tj. seznam A)
15.2). Psaná podoba netematických a tematic je sama o sobě dostatečná pro zlepšení přiřaze
kých problémů byla strukturně identická, ale ní, ale všechny jiné modely požadují, aby vzta
tematická verze problémy podávala s explicit hová struktura byla sdílena mezi oblastmi (tj.
ním odkazem na kontext milostného trojúhel- vzájemně odpovídající příčinné vztahy by měly
TABULKA 15.2 Příklady přiřazovacích problémů použitých v experimentu 3 (Keane, 1997)
tematické netematické
seznam A seznam 8 seznam A seznam 8

Jakub líbá Marii. Rut motivuje Deboru. Jakub objímá Marii. Rut motivuje Deboru.
Jakub miluje Marii. Rutzná Deboru. Jakub vidí Marii. Rutzná Deboru.
Robert miluje Marii. Laura motivuje Deboru. Robert vidí Marii. Laura motivuje Deboru.
Robert žárlí na Jakuba. Laura mává Rut. Robert je vedle Jakuba. Laura mává Rut.
526
být v obou seznamech A i B). Výsledky ukázaly, VĚDECKÉ OBJEVY POMOCÍ
že v tematických podmínkách dělaly zkouma TESTOVÁNÍ HYPOTÉZ
né osoby významně méně chyb v přiřazení než
osoby řešící netematické problémy; tento vý Analogie jsou zdrojem nových objevů a nových
sledek byl posléze replikován (Kubose, Hum hypotéz, nejsou to však jediné prostředky, kte
mel & Holyoak, v tisku). ré mají vědci k dispozici. Při vytváření hypo
téz se zapojují úplně jiné procesy než při je
Kognitivní neuropsychologie jich testování. Filozof vědy Karl Popper (1968, 15
analogického myšlení 1969,1972; viz též Magee, 1973) tvrdí, že prav
Myšlení prostřednictvím analogií je jednou divost hypotéz nelze prokázat prostým zobec
z mála oblastí ve studiu myšlení, kde má na ňováním potvrzujících případů (tj. indukcí). Jak
vývoj komputačních modelů značný vliv neu zdůraznil filozof Bertrand Russell, krocan-ba-
rologický výzkum (Hummel & Holyoak, 1997). datel by mohl zobecnit tvrzení „každý den mě
Model LISA má omezenou krátkodobou pa krmí“, protože tato hypotéza je potvrzována
mět, protože neurologické studie ukazují, že den za dnem po celý jeho život. Toto zobecně
i počet relací, které mohou být reprezentová ní ovšem neposkytuje žádnou jistotu, že kro
ny a přiřazovány v daném časovém kroku, je can bude nakrmen i zítra - a pokud bude zítra
omezený. Na analogickém uvažování se po Štědrý den, pak je pravděpodobné, že se hypo
dílí - stejně jako na jiných formách myšle téza prokáže jako chybná. Popper z toho vyvo
ní - prefrontální kortex. Současné výzkumy zuje, že pro vědu není podstatné potvrzování,
pomocí PET, které užívají analogie geomet ale falzifikace. Vědci se pokoušejí vytvářet hy
rických tvarů, lokalizovaly přiřazování ana potézy, které se mohou při experimentálním
logií do levého prefrontálního kortexu a dol testování ukázat jako nepravdivé. Podle Pop-
ní části levého parietálního kortexu (Wharton, pera odlišuje falzifikace vědecké přístupy od
et al., 1998). Zkoumané osoby měly identifi nevědeckých, jako je náboženství a pseudově
kovat zdrojové a cílové páry geometrických dy (podle Poppera např. psychoanalýza). Přes
tvarů, které byly analogické, nebo identické. Popperův nárok ale většina obyčejných lidí
Tento výzkum představuje další podporu hy i vědců hledá při testování hypotéz spíše potvr
potézy, že pro analogii podobně jako pro jiné zující doklady než falzifikace (viz Evans, 1989;
formy myšlení je důležitá integrace mnoho Gorman, 1992; Mitroff, 1974; Mynatt, Doherty
násobných vztahů, což je úkol, s jehož plně & Tweney, 1977; Tweney, 1998). Mitroff (1974)
ním zřejmě souvisejí struktury v dorzolaterál- například provedl výzkum mezi vědci z NASA,
ním prefrontálním kortexu (Grafman, 1995; který odhalil, že mají tendenci hledat potvrzení
Robin & Holyoak, 1995). Je zajímavé, že stej svých hypotéz častěji než jejich vyvrácení.
nou oblast identifikoval Baddeley (1992) jako
zodpovědnou za pracovní paměť a exekutivní Konfirmační zkreslení v úloze 2-4-6
funkce (viz kap. 6), což naznačuje, že integra V publikacích o testování hypotéz najdeme
ce vztahů může být podstatou pracovní pamě řadu základních úloh. Z nich nejvíce vyniká
ti (Waltz et al., 1999). úloha 2-4-6 (viz Wason, 1960, 1977 a kap. 16
o Wasonově úloze výběru). V úloze 2-4-6 mají
zkoumané osoby objevit pravidlo, které zná jen

experimentátor. Na začátku dostanou nápověď, sebe ve vzdálenosti 4,2 cm neviditelné hranice,
že trojice čísel 2-4-6 je příkladem tohoto pra které částice odrážejí. Na začátku experimentu
vidla. Experimentátorovo pravidlo přitom zní: viděli takové uspořádání tvarů, které nabízelo
čísla tvoří „stoupající řadu“. Zkoumané osoby počáteční hypotézu, že „trojúhelníky odráže
mají napsat další trojice a zároveň tento svůj ná jí částice“. Pak byly prezentovány páry obrazo
vrh zdůvodnit. Někdo například napíše 6-8-10 vek, přičemž na jedné obrazovce byly objekty
a zdůvodní svůj návrh jako „čísla rostoucí po podobné těm, které odrážely částice, a na jiné
15 dvou“. Experimentátor může odpovědět „ano, byly nové objekty. Zkoumané osoby byly rozdě
tato trojice je také příkladem pravidla“. Poté, leny do tří skupin, které dostaly instrukci jed
co zkoumaná osoba vygeneruje řadu takových nat buď podle potvrzující strategie, nebo podle
trojic (např. 20-22-24, 45-47-49) a obdrží po vyvracející strategie, nebo se neměly řídit žád
zitivní zpětnou vazbu, že všechny jsou příkla nou zvláštní strategií (kontrolní skupina). Stej
dy hledaného pravidla, může navrhnout vlast ně jako v úloze 2-4-6 měly zkoumané osoby
ní formulaci (např. pravidlo „čísla rostoucí po tendenci potvrzovat své hypotézy tím, že si po
dvou“). To ale není experimentátorovo pravidlo 71% času vybíraly potvrzující obrazovku. Na-
a zkoumaná osoba musí generovat další troji
ce a navrhovat jiná pravidla, dokud neuhod
ne to správné. Účastníci experimentu mohou
v úloze generovat nekonečně rozmanité hypo
tézy a testy - většina z navržených alternativ
však není hledaným pravidlem. Wason (1960)
zjistil, že zkoumané osoby měly spíše tenden
ci sbírat doklady, které potvrzovaly jejich hypo
tetická pravidla, než generovat příklady, které
by jejich hypotézy falzifikovaly (jako 33-31-32).
Tuto tendenci nazval konfirmačním zkreslením
(confirmation bias). Podle Mahonyho (1976) vý
zkumu se ani vědci nevypořádali s úlohou lé
pe než jiné skupiny (kněží se ovšem vzdávali
svých hypotéz ochotněji).
Konfirmační zkreslení je patrně značně rozší
řené. Mynatt, Doherty a Tweney (1977) zjistili
podobné výsledky v experimentu v simulova
ném světě, který lépe splňoval podmínky sku
tečného vědeckého testování. V tomto počítačo
vém světě vystřelovaly zkoumané osoby částice
na kruhy a trojúhelníky, které byly prezentová
Úloha použitá Mynattem et al. (1977) př' výzkumu konfirmační
ny na dvou úrovních jasu (nízká a vysoká). Svět ho zkreslení. Zkoumané osoby měly vybírat směr dráhy částic,
měl i jiné rysy, ty byly ale vzhledem k úloze ire které byly vystřelovány z levé horní části obrazovky. Relativní
levantní (viz obr. 15.7). Účastníci experimentu stínování objektů ukazuje dvě úrovně jasu, při kterých byly
objekty prezentovány.
nevěděli, že tvary s nízkým jasem mají kolem
528
víc ani instrukce, které měly ovlivnit strategii vazbu ohledně správnosti těchto hypotéz (pro
řešení, neodváděly participanty od tohoto kon jiné relevantní studie viz Gorman, 1992).
firmačního zkreslení. Mynatt, Doherty a Twe Všechny tyto studie naznačují, že konfirmační
ney (1978) zjistili podobné výsledky při použití zkreslení je obtížné změnit instrukcí. Někteří
interaktivní verze tohoto simulovaného světa. badatelé však tvrdí, že studie nedokazují, že by
Zjistili také, že zkoumané osoby měly sklony zkoumané osoby měly v úmyslu potvrzovat své
ignorovat případné falzifikační doklady. Gara- hypotézy (viz Evans, 1983; Klayman & Ha, 1987;
van, Doherty a Mynatt (1997) později usoudili, Poletiek, 1996; Wetherick, 1962). Zdůrazňují,
že pokusy o falzifikaci v tak komplexním pro že participanti jsou vedeni k vytváření hypo
středí jsou pro lidi prostě příliš obtížné, záro téz, které jsou zúženou verzí experimentáto
veň však navrhli, aby byla vyvinuta nová klasi rova pravidla (např. „čísla rostoucí po dvou“ je
fikace typů testování hypotéz. Je třeba mít na užší než „jakákoliv rostoucí řada“). Protože si
paměti, že v závislosti na okolnostech může pokusné osoby vytvářejí užší hypotézu, než je
někdy být adekvátní konfirmace, jindy falzifi hledané experimentátorovo pravidlo, jakákoliv
kace. Chalmers (1982) zdůraznil, že vytvořené trojice, která vyhovuje jejich hypotéze, vyhoví
teorie by měly být falzifikovatelné, ale že pro také experimentátorově pravidlu. Proto lidé ne
vědce bude během vývoje nové teorie často uži vytvářejí trojice, které by byly v rozporu s jejich
tečnější hledat potvrzující důkazy. vlastním pravidlem a ve shodě s pravidlem ex
Fakt, že instrukce k odstranění konfirmačního perimentátora. V jiné situaci by pokus testovat
zkreslení neměly kýžený efekt, vedl další bada hypotézu mohl mít za následek falzifikaci (kte
tele ke zkoušení různých manipulací, které by rou by zkoumané osoby prováděly záměrně).
podpořily využívání diskonfirmační strategie. V problému 2-4-6 však lze falzifikace dosáh
Tweney et al. (1980) použili manipulaci, která nout pouze explicitním pokusem o negativní
zvýšila počet falzifikujících odpovědí zkouma test hypotézy.
ných osob. Buď zadali participantům potvrzu Jedna manipulace byla při zlepšování výko
jící instrukce (zdůraznili, že je dána hypotetic nu zkoumaných osob v úloze 2-4-6 nečeka
ká trojice 3-3-3 a pravidlo „tři stejná čísla“; toto ně úspěšná. Sledované osoby dostaly infor
pravidlo bylo možné testovat pomocí trojic ja maci, že existují dvě odlišná pravidla, která je
ko 8-8-8, aby se hypotéza potvrdila), nebo in třeba brát v úvahu. Tweney et al. (1980) řekli
strukce, které hypotézu vyvracely (byla dána participantům, že experimentátor má na mys
hypotetická trojice 3-3-3 a pravidlo „tři stejná li dvě pravidla: jedno z nich generuje trojice
čísla“; zkoumaným osobám bylo řečeno, že DAX a druhé trojice MED. Bylo jim také ře
kdyby trojice jako 5-7-9 byly správné, pak by čeno, že 2-4-6 je trojice DAX. Pravidlo DAX
pravidlo bylo nesprávné). Ale ačkoliv účastníci představovalo zároveň pravidlo experimentáto
experimentu změnili svou strategii, Tweney et ra (tj. „jakákoliv rostoucí řada“), zatímco pra
al. u nich nepozorovali zvýšenou úspěšnost při vidlo MED generovalo jakoukoliv jinou troji
řešení problému. Gorman a Gormanová (1984) ci. Participanti se tedy nedozvěděli, zda jsou
zaznamenali větší úspěšnost a současně častěj jejich trojice správné nebo nesprávné, ale by
ší vyvracení hypotéz v úloze 2-4-6, když po po lo jim řečeno, zda jsou DAX, nebo MED. Tato
kusných osobách vyžadovali využití diskonfir manipulace vedla k překvapivému výsledku -
mační strategie a nedávali jim přitom zpětnou většina zkoumaných osob generovala správné

pravidlo na první pokus. Tento úspěch se na experimentálně testovali. Na začátku používali
víc dostavil i přesto, že zkoumané osoby po pozitivní testovací strategii. Uvažovali, že „když
kračovaly v „potvrzujících“ testech své hypoté Velký trak udělá X, pak je má hypotéza správ
zy. V této verzi úlohy byli participanti úspěšní, ná“, byli nicméně často nuceni své teorie revi
protože nemuseli vyvracet hypotézu DAX, ale dovat kvůli negativním výsledkům.
mohli alternativně potvrzovat hypotézu MED. Klahr a Dunbar využili teorii problémového
Wharton, Chengová a Wickens (1993) vyloučili prostoru a charakterizovali vědecké objevy ja
15 řadu jiných vysvětlení efektu DAX-MED, jako ko hledání ve dvou prostorech; jeden prostor ob
je množství informací v této verzi úlohy (např. sahuje experimentální možnosti v dané situaci,
velký počet testů, které sledované osoby pro zatímco druhý je prostorem možných hypotéz.
váděly předtím, než se dozvěděly o pravidle) Tyto myšlenky se velmi podobají Ohlssonovým
a možný vliv pojmenování pravidel. Jejich vý (1992) návrhům, jak vysvětlit řešení problémů
sledky podpořily domněnku, že účinek vyplývá vhledem (viz kap. 14). Při prohledávání prostoru
z existence dvou komplementárních cílů, tedy hypotéz jsou počátečním stavem znalosti určité
současného testování doplňujících se hypo oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která mů
téz DAX a MED. Ale Vallée-Tourangeau, Aus- že vysvětlit tyto znalosti ve stručnější, univerzál
tin a Rankinová (1995) ukázali, že tyto výsledky ní formě. Generování hypotézy v tomto prostoru
nejsou způsobené komplementaritou, ale spí může být výsledkem rozmanitých mechanismů
še velkou šíří hypotéz, které lidé vytvářejí na (např. paměťového hledání, analogického přiřa
základě určité zvolené testovací strategie. zení nebo připomínek). Hledání v prostoru ex
perimentu je zaměřeno na experimenty, které
Vysvětlení vědeckých objevů rozliší mezi konkurenčními hypotézami a po
pomocí problémového prostoru skytnou interpretovatelné výsledky. Na zákla
O oblasti objevů a testování hypotéz se obvykle dě analýzy protokolů určili Klahr a Dunbar dvě
neuvažuje v rámci teorie problémového prosto skupiny zkoumaných osob, teoretiky, kteří pre
ru (viz kap. 14). Kulkami a Simon (1988,1990) ferovali hledání v prostoru hypotéz, a experi
zvolili historickou perspektivu, když simulo mentátory, kteří preferovali hledání v prostoru
vali pomocí systému nazvaného KEKDA bio experimentů (pro další rozpracování tohoto pří
chemický objev cyklu močoviny, který provedl stupu viz Van Joolingen & Dejong, 1997). Gor-
Hans Krebs. Systém modeluje mimo jiné důle man (1992) podotkl, že mnoho dosavadních vý
žitý fenomén, že překvapivé nové výsledky mo zkumů se zaměřovalo na prostor experimentu
hou vést k novým hypotézám a teoriím. Klahr a ignorovalo prostor hypotéz. Ten je důležitý, jak
a Dunbar (1988; Klahr, Fay & Dunbar, 1993) jsme se přesvědčili ve studii DAX-MED, která
zkoumali také objevy v různých úkolových si ukázala, že způsob, jakým si lidé reprezentují
tuacích. V jedné úloze požádali zkoumané oso cíle, může být velmi důležitý pro úspěšné řešení
by, aby zjistily, jakou funkci má záhadné tlačít úkolů. Nakonec je třeba zdůraznit, že všechny
ko (označené „RPT“) při řízení hračky - vozidla tyto studie se zaměřovaly na individuální řeše
zvaného „Velký trak“. Participanti testovali funk ní problémů, zatímco většina vědeckých obje
ci tlačítka tím, že ho zařazovali do krátkých sou vů je výsledkem usilovné spolupráce různých
borů instrukcí, jimiž uváděli hračku do pohybu. skupin jednotlivců. Bohužel se zdá, že pokud
Navrhovali tedy hypotézy o jeho funkci a pak je jde o spolupráci více lidí, kognitivní procesy při
530
objevování jsou odlišné (viz Dunbar, 1997; Oka- ní problémů, zastavíme se u řady podstatných
da & Simon, 1997). otázek, které tento výzkum klade. Nejprve se
budeme věnovat tomu, jak se teorie problémo
vého prostoru dívá na obtíže při řešení problé
HODNOCENÍ VÝZKUMU
mů. Dále se dotkneme otázky ekologické vali
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ
dity výzkumu řešení problémů. A konečně se
Výzkum řešení problémů je pro kognitivní budeme zabývat rozsahem, v jakém je možné
psychologii důležitý, protože představuje jaký jevy myšlení modelovat použitím konekcionis- 15
si test její metodologie. S nástupem psycholo tických technik.
gie orientované na zpracování informací se vý
zkum řešení problémů stal jedním z předních Proč jsou problémy obtížné?
odvětví, v nichž se kombinuje využití kompu- Po třiceti letech výzkumu v této oblasti bychom
tačních technik a empirického testování (srov měli být schopni říci, na čem závisí obtížnost
nej Newell & Simon, 1972). Od té doby došlo řešení problémů. Za prvé jsou problémy ob
v dané oblasti ke značnému pokroku a k úpl tížnější, pokud je pro jejich řešení třeba zapa
nému sjednocení na teoretické bázi problémo matovat si hledání v rozsáhlém problémovém
vého prostoru. Než uzavřeme kapitoly o řeše prostoru. Jednodušeji řečeno jsou problémy
Řešení problému může spočívat v (a) uvedení příkladů specifických plánů, (b) použití analogické transfor
mace ke známému řešení podobného problému, (c) aplikace obecných plánů pro zjednodušení problé
mu, (d) aplikace slabých metod pro heuristické hledání možného řešení, nebo v použití určité kombinace
těchto přístupů. Otištěno se svolením vydavatelů z: R. S. Michalskí, J. G. Carbonell, T. M. Mitchell (Eds.)
(1986). Machine learning II: An artificial intelligence approach. © Morgan Kaufmann.

obtížné, když toho lidé musí „udržet více v hla pouze univerzální, slabé metody (např. ana
vě“ („hlava“ v tomto případě znamená „pracov lýza prostředků a cílů).
ní paměť“). Za druhé se dají problémy s hledá • Ačkoliv může být problém relativně známý,
ním zmírnit díky znalosti problému. Problémy stane se, že nemáme konkrétní plán, jak ho
lze rozdělit na menší štěpy a použít rutinní vyřešit. V takovém případě lze zvolit obecný
strategie, což snižuje zátěž pracovní pamě plán; takový plán rozdělí problém na pod-
ti. Stručně řečeno - čím je problém známěj problémy (strategie „rozděl a panuj“), byť
15 ší, tím je snazší ho vyřešit. Za třetí mohou být ani tyto podproblémy nevedou k okamžité
problémy obtížné, protože je lidé špatně defi mu řešení (například postupné pokusy o ře
nují. Schopnost definovat problémy opět závisí šení problému Hanojské věže).
na tom, zda je dostupný správný druh znalostí. • Pro známější problémy míváme různé spe
Problémy mohou být obtížné, protože není jas cifické plány nebo schémata toho, jak je ře
né, čeho se týkají nebo jak je lze řešit. šit (takové plány mají experti, např. fyzik
Opakovaně se v tomto výzkumu objevuje tvr nebo programátor); v těchto případech tedy
zení, že problémy jsou obtížné kvůli dvěma pracujeme s připravenými schématy a jaké
hlavním omezením: kvůli omezení zdrojů koliv dílčí problémy, které se objeví, řešíme
a znalostí. Omezení zdrojů je dáno především prostřednictvím dalších hotových schémat.
kapacitou pracovní paměti, která může zpraco • Nemá-li řešitel problémů k dispozici speci
vat pouze určité množství informací za určitou fická nebo obecná schémata, pomohou mu
dobu. Omezení znalostí může být zdrojem širo předešlé zkušenosti (např. s určitým pro
ké škály obtíží. Navíc mezi těmito dvěma ome blémem, se kterým se setkal dříve). Ty pak
zeními existuje interakce. Pravděpodobnost, že analogicky aplikuje na problém, jemuž če
omezení zdrojů bude mít významný vliv na náš lí, nebo je aktuálnímu problému přizpůsobí
výkon, se může snížit, máme-li o problému ví pomocí strukturované imaginace.
ce dostupných znalostí (příčinou je „rozčleně
ní“ na jednotky). Ve 14. kapitole jsme viděli, že Tyto čtyři situace představují hlavní způsoby, ji
podstatný rozdíl mezi experty a nováčky v řeše miž lze podle badatelů využít různé typy zna
ní problémů spočívá v množství a typu znalostí, lostí. Samozřejmě netvrdíme, že aplikace těch
které mají o dané oblasti; tyto znalosti mohou to přístupů se vzájemně vylučuje - lidé obvykle
mít formu „faktů“ nebo „pravidel“, jak v oblasti mohou podle situace při řešení konkrétního
jednat. Znalosti jsou klíčem, který nám usnad problému všechny čtyři způsoby kombinovat.
ní přístup k obtížným problémům. Klíčové je zde to, že různé metody řešení pro
V těchto dvou kapitolách jsme se setkali s mno blému lze rozlišit podle množství a typu po
ha metodami řešení problémů, které je mož třebných znalostí.
né klasifikovat pomocí množství a specifičnos
ti znalostí v určitých oblastech (viz Carbonell, Je výzkum řešení problémů
1986, a obr. 15.8). ekologicky validní?
Již jsme se setkali s kritikou, že výzkum řešení
• V situacích nenáročných na znalosti, napří problémů není ekologicky validní, protože se
klad u hádanek, kde můžeme jen zřídka vy zabývá pouze dobře definovanými problémy,
užít dosavadní zkušenosti, jsou užitečné jako jsou například hádanky. Taková kritika by-
532
la do určité míry jistě oprávněná v rané historii me, že konekcionistické techniky se opakova
této oblasti, dnes už je ale méně podložená. ně užívají.
Viděli jsme, že se výzkum řešení problémů za Podívejme se například na Andersonovy (1983,
čal věnovat i expertství a mentálním modelům, 1993, '996; Anderson & Lobiere, 1998) modely
a tak se do jeho zorného úhlu dostalo i řešení ACT. Ačkoliv používají produkční systém pra
problémů ve školních třídách a v jiných běž videl, mají tyto modely také deklarativní paměť
ných situacích reálného světa. Výzkumy fyzi sestávající ze sítě pojmů, kterou paralelně pro
kálního expertství měly významné důsledky bíhá aktivace (jsou to předchůdci lokalistických,
pro učení tohoto oboru ve školách. Výzkum konekcionistických sítí; viz kap. 1 a 9). Už jsme
programátorského expertství se dotýká vývo se zmínili o tom, že později vznikly konekci
je velmi důležitých technologií a navrhuje lep onistické modely různých aspektů dovednos
ší způsoby vytváření programovacích jazyků ti (viz např. Lamberts, 1990). Holyoak (1991)
a počítačů, které tyto jazyky používají. Nezabý podotkl, že další generace modelů expertství
vali jsme se zde samozřejmě všemi oblastmi, už bude mít zcela konekcionistický charakter.
v nichž výzkum expertů a nováčků probíhá. V analogickém myšlení se s určitými úspěchy
Například Lesgold a jeho spolupracovníci (Les- využíval princip paralelního plnění požadav
gold et al., 1988; viz též Lesgold, 1988) zkou ků; jde o zásadní metodu pro vyvolání analo
mali expertství u radiologů při interpretaci gií z paměti (viz Thagard et al., 1990) a zároveň
rentgenových snímků. Patelová a její spolu o elegantní řešení některých aspektů analo
pracovníci (Patel & Groen, 1986, 1993; Patel, gických přiřazení (Holyoak & Thagard, 1989,
Groen & Arocha, 1993) zkoumali expertství, 1995). Holyoak a Spellmanová (1993) tvrdí, že
které je základem lékařských diagnóz. Díky té tyto techniky je možné při řešení problémů
to práci se kognitivní psychologie dostala do aplikovat na širší spektrum situací. Shastriho
kontaktu s reálným životem a někteří odborní a Ajjanagaddeho (1993) práce o dynamických
ci tvrdí, že právě všední svět je tím nejdůležitěj vazbách pak navrhují obecné řešení problémů
ším kontextem, ve kterém se mají kognitivní sériovosti v mnoha jevech myšlení. Poměrně
teorie testovat (viz Anderson, 1987b; Anderson úspěšné bylo jejich využití v modelování analo
& Lebiere, 1998). gického myšlení (Hummel & Holyoak, 1997);
jejich další výhoda spočívá v tom, že explicitně
Konekcionismus a myšlení počítají s neurologickými omezeními.
Rozvoj modelovacích technik doprovázející ko
nekcionistický přístup se zdá být v jistém roz SHRNUTÍ KAPITOLY
poru s klasickými symbolickými modely a se
způsobem myšlení, s nímž se v této oblasti V této kapitole jsme se zabývali některými as
obvykle setkáváme. Teoretici často argumen pekty tvořivosti zhruba rozdělenými na obecné
tují tím, že myšlení probíhá sériově, a proto přístupy k problému; následně jsme probrali
zde není na místě přístup, který upřednostňu tři alternativní pohledy na kognitivní procesy,
je paralelní zpracování. Na první pohled tako které se mohou účastnit různých projevů tvoři
vý postoj vypadá rozumně, ale při podrobném vosti. Dalším důležitým tématem bylo obecné
zkoumání neobstojí. Když pečlivě projdeme li zhodnocení řešení problémů, které jsme pro
teraturu věnovanou modelům myšlení, zjistí bírali v předchozí kapitole. Shrnujeme:

• Myšlenka, že tvořivost je funkcí vrozeného ství a typ znalostí, které si lidé přinášejí do
talentu, není tak jasná, jak se na první po problémové situace. Tento faktor determi
hled zdá. Pojem talentu je především obtíž nuje strategie řešení a pravděpodobnost
ně definovatelný; ale i když se ho definovat úspěchu. Výzkumu řešení problémů bývá
podaří, nenajdeme dostatek dokladů pro to, vytýkán nedostatek ekologické validity, to
že takový vrozený talent existuje. však už dnes do značné míry neplatí. Na zá
• Vydělování jednotlivých fází tvořivosti, ze věr je třeba říci, že na výzkum myšlení ma
15 jména inkubace a iluminace, se těší různé jí stále větší vliv modely konekcionistického
míře podpory. Model Geneplore podává vy typu.
světlení tvořivosti (jako generování a explo
race), které lze snáze specifikovat v rámci DOPORUČENÁ ČETBA
konkrétních kognitivních procesů.
• K objevům dochází často tak, že lidé k simu • Gilhooly, K. J. (1996). Thinking: Directed,
laci aspektů světa použijí mentální modely; undirected and creative fyrd Edn). London:
zdá se, že tato schopnost závisí na doméno Academie Press. Kniha podává podrobněj
vě specifických znalostech, založených na ší informace o některých výzkumech, ji
zkušenosti. miž se zde zabýváme, ale zkoumá i jiné
• Jinou metodou objevování je analogie. Li oblasti.
dé užívají vztahovou strukturu jedné oblas • Gorman, M. E. (1992). Simulating science:
ti znalostí (např. sluneční soustava), aby po Heuristice, mentol models and technoscientific
rozuměli nové oblasti či problému (např. thinking. Bloomington, IN: Indiana Univer
atom). Existuje řada počítačových mode sity Press. Tato kniha je dobrým zdrojem in
lů analogického myšlení, přičemž někte formací o vědeckých objevech a o testování
ré z nich zahrnují explicitní neurologická hypotéz.
omezení. • Holyoak, K. J„ Gentner, D., Kokinov, B.
• Zkušení vědci i obyčejní lidé mají tenden (Eds.) (2000). Analogy: A cognitive science
ci spíše potvrzovat své hypotézy než je vy perspective. Cambridge, MA: MIT Press. Ak
vracet, ačkoliv právě vyvracení hypotéz je je tuální pojednání o nej významnějších poči
dinou logicky platnou strategií. Tento nález nech v oblasti výzkumu analogií.
platí jak pro laboratorní úlohy testování hy • Ward, T. B., Smith, S. M., Finke, R. A. (1995).
potéz (jako úloha 2-4-6), tak pro realističtěj The creative cognition approach. Cambridge,
ší, simulované environmentální úlohy. MA: MIT Press. Tato kniha dobře vysvětluje
• Abychom pochopili chování při řešení pro velmi zajímavý, praktický a empiricky testo
blémů, je velmi důležité vzít v úvahu množ vatelný přístup k tvořivosti.
534
16. USUZOVÁNÍ A DEDUKCE
16
ÚVOD
ní problémů. Svět bez dedukce by byl světem bez
Usuzování, jedna z nejstarších oblastí psycho vědy, techniky, zákonů, společenských konvencí
logického výzkumu, se zabývá základní otáz a kultury.
kou lidské podstaty: „Jsou lidské bytosti racio
nální?“ Filozofové často odpovídali na tuto Výzkum deduktivního usuzování klade do
otázku halasným „ano“ a argumentovali tím, že středu zájmu používání logických systémů
zákony logiky jsou i zákony myšlení (Boole, 1854; (zvláště výrokové logiky), aby charakterizo
Milí, 1843). Tato klíčová myšlenka se opakovala, val abstraktní struktury takovýchto problémů.
byť v sofistikovanější podobě, také v psycholo Než se budeme zabývat psychologickým vý
gii usuzování. Psychologie usuzování se zabývá zkumem, zopakujeme si logiku dedukce. Po
jak usuzováním deduktivním, tak induktivním. kud nejste zběhlí v logice, zvýšená pozornost
Lidé při dedukci obvykle určují, jaký závěr (po při čtení této části kapitoly vám pomůže pocho
kud vůbec nějaký) nutně vyplývá z toho, že ur pit další oddíly.
čitá tvrzení nebo premisy považují za pravdivé. V této kapitole se soustředíme na deduktivní
Při induktivním usuzování se dělají zobecněné usuzování v podmínkových výrocích, tedy jed
závěry z premis, které vypovídají o speciálních noduše řečeno na usuzování se spojkou „jestli
případech (viz např. kap. 10 a 15). že“. Výroková logika a na ní založené usuzová
Johnson-Laird a Bymeová (1991, s. 3) poukazu ní zahrnují používání řady logických operátorů:
jí na to, že deduktivní usuzování je hlavní inte nebo, a, jestliže-pak, tehdy a jen tehdy (pro úplné
lektuální schopností, která je nutná například vysvětlení propozičního usuzování viz Evans,
Newstead & Byme, 1993b). Ve výzkumu usuzo
fc formulování plánů; k hodnocení různých al vání v podmínkách má otázka „Jsou lidé racio
ternativ jednání; k určení následků předpokladů nální?“ podobu „Jsou lidé logičtí?“. Jinými slo
a hypotéz; k interpretaci a formulování instruk vy: řídí se lidé logikoujestliže -pak, dělají platné
cí, pravidel a obecných principů; k argumentování závěry a odmítají neplatné závěry, jak to vyža
a vyjednávání; ke zvažování důkazů a k hodnoce duje výroková logika (viz část o logice)? Jak uvi
ní dat; k volbě mezi soupeřícími teoriemi a k řeše díme dále, jednoduchá odpověď zní „ne“.
USUZOVÁNI A DEDUKCE 535

Využití logiky ve výzkumu usuzování Pravdivostní tabulky a „význam“
Newellova a Šimonova teorie problémového logických operátorů
prostoru charakterizuje pojmem idealizova Ve výrokové logice se používá poměrně malý
ného problémového prostoru abstraktní struk počet logických operátorů: non (ne); a; nebo;
turu problému zcela nezávisle na jakýchkoliv jestliže - pak; právě tehdy, když. V tomto logic
psychologických předpokladech (viz kap. 14 kém systému mohou mít tvrzení pouze jednu
a 15). Ve výzkumu usuzování byly některé logi ze dvou pravdivostních hodnot, tedy mohou
16 ky - obvykle výroková - využívány obdobným být buď pravdivá, nebo nepravdivá. Jestliže P
způsobem. Pomocí těchto logik se charakteri zastupuje například výrok „prší“, pak P je buď
zují abstraktní struktury usuzovacích problé pravdivé tvrzení (v případě, že prší), nebo je P
mů a určují kategorie odpovědí (nesprávných nepravdivé tvrzení (když neprší). Výroková lo
a správných). Abychom tedy pochopili znač gika nepřipouští jakoukoliv nejistotu o pravdi
nou část výzkumu usuzování, musíme nejpr vosti P (situace, kdy vlastně neprší, ale je tak
ve dobře porozumět tomuto oddílu. sychravo, že byste to téměř mohli nazvat deš
V matematických systémech používáme sym těm); existují nicméně i jiné, vícehodnotové lo
boly k tomu, aby zastupovaly jiné věci (např. giky, které takové případy připouštějí.
nechť hi je výška Empire State Building a h2 Logikové používají systém pravdivostních tabulek,
je výška Eiffelovy věže), a pak na tyto symbo které předloží všechny možnosti pro jakékoliv
ly aplikujeme matematické operátory, zachází tvrzení (tj. zda je pravdivé nebo nepravdivé) a vy
me s nimi různými způsoby a vytváříme no světlí, jak na tato tvrzení působí logický operátor.
vá tvrzení (spojená výška obou budov by měla Jednoduché tvrzení P může být například buď
být hi plus h2, kde plus je použitý operátor). Lo pravdivé, nebo nepravdivé. V pravdivostních ta
gické systémy používají analogickým způso bulkách je toto vyjádřeno umístěním P do záhla
bem symboly k tomu, aby zastupovaly výro ví a vyjádřením jeho dvou hodnot takto:
ky, a aplikují na ně logické operátory tak, aby
došly k určitým závěrům. Ve výrokové logice P
bychom mohli použít P, aby zastupovalo ver pravda
bálně vyjádřitelné tvrzení „Prší“, a Q, aby za nepravda
stupovalo tvrzení „Eliška bude mokrá“, a pak
použít logický operátor jestliže -pak k uvedení Chceme-li znázornit účinky operátoru non na
těchto dvou tvrzení do vztahu: jestliže P, pak Q P, pak dostaneme následující pravdivostní ta
Je velmi důležité si zapamatovat, že ačkoliv lo bulku:
gické operátory používají běžná slova (jako ne
bo, a, jestliže -pak), v logice mají tyto výrazy do P non P
značné míry odlišný význam. Logický význam pravda nepravda
podmínky (tj. jestliže - pak) je dobře definova nepravda pravda
ný a liší se od běžného chápání slov „jestliže -
pak“. V dalším odstavci se pokusíme vysvětlit, V novém sloupci vidíme účinky non na P, když
jak logikové specifikují význam čili sémantiku P je pravdivé nebo nepravdivé. Když je P prav
těchto operátorů. divé tvrzení, negace P způsobí, že tvrzení bude
nepravdivé, a když je P nepravdivé tvrzení, ne-
536
gace způsobí, že P bude pravdivé. Tato pravdi je pravdivé, když je P nepravdivé a Q pravdivé.
vostní tabulka definuje „význam“ non. Elišku mohlo zmáčet něco jiného - někdo na
Podívejme se teď na komplikovanější případ ni mohl vylít kbelík vody. Nemáme tedy důvod
podmínky, která na rozdíl od negace obsahu prohlásit, že „Jestliže prší, Eliška bude mokrá“
je dvě tvrzení (P, Q): jestliže P, pak Q Tvrzení P je nepravdivé tvrzení; tudíž je pravdivé. A když
a Q jako taková mohou být obě pravdivá nebo jsou výroky P a Q nepravdivé - když „neprší“
nepravdivá; po jejich spojení existují čtyři mož a „Eliška není mokrá“ -, tvrzení je rovněž po
né stavy (viz tab. 16.1): jak P, tak Q mohou být važováno za pravdivé. Takové je logické poje 16
pravdivá tvrzení, P může být pravdivé, když Q tí významu jestliže - pak (viz pravdivostní ta
je nepravdivé, a naopak, a konečně mohou být bulka 16.1).
obě tvrzení nepravdivá. Logikové navíc odlišují operaci s jestliže - pak
Nyní posuďme, co se stane, když bude pod (nazývanou v logice materiální implikace) od
mínka jestliže - pak aplikována na tato tvrze právě tehdy, když, tedy dvojité podmínky (v lo
ní. Za prvé, jsou-li P a Q pravdivé, výrok jestli gice materiální ekvivalence). Dvojitá podmínka
že P, pak Q je jistě pravdivý. Víme-li, že „prší“ (zapisovaná jako <->) má podobnou pravdivost
a že „Eliška je mokrá“, pak se můžeme spoleh ní tabulku jako jednoduchá podmínka s výjim
nout na to, že tvrzení „Jestliže prší, Eliška bude kou případu, kdy P je nepravdivé a Q je prav
mokrá“ je pravdivé. Ale pokud prší (P je prav divé; to vyznačuje tento případ jako falzifikaci
divé), a Eliška není mokrá (Q je nepravdivé), tvrzení. Dvojitá podmínka totiž vylučuje jiné
pak je tvrzení „Jestliže prší, Eliška bude mok situace (jako je kbelík vody); P <-> Q se tedy čte
rá“ jistě nepravdivé. jako „právě tehdy, když je P pravdivé, je pravdi
Další dva případy jsou trochu záludnější. Před vé Q“.
stavme si, že neprší (P je nepravdivé), a Eliš Později uvidíme, že se lidé při usuzování často
ka přesto zmokne (Qje pravdivé). Po psycholo od těchto logických interpretací odchylují. Po
gické stránce může člověk cítit nejistotu, zda je užij eme-li pravdivostní tabulky, je možné de
tvrzení jestliže P, pak Q pravdivé, nebo neprav finovat platné a neplatné závěry (viz další část
divé. Chtělo by se říci „Tvrzení by mohlo být kapitoly) - například závěr učiněný o Q z prav
pravdivé“ nebo „Nevíme, zda je tvrzení pravdi divých premis Jestliže P, pak QaP platí (pra
vé, nebo ne“. V kontextu logiky však pracujeme vidlo nazývané modus ponens) a závěr o non P
se světem, ve kterém je všechno buď pravdivé, z pravdivých premis Jestliže P, pak Q a non Q
nebo nepravdivé. Logik by tedy řekl, že tvrzení platí (pravidlo nazývané modus tollens). Většina
TABULKA 16.1 Pravdivostní tabulky pro podmínku a dvojitou podmínku
podmínka dvojitá podmínka
P Q. Jestliže P, pak Q, právě tehdy, když P, pak Q.

pravda pravda pravda pravda
pravda nepravda nepravda nepravda
nepravda pravda pravda nepravda
nepravda nepravda pravda pravda
usuzován!a dedukce
537
lidí dělá závěr zvaný modus ponens snadno, rozuměli premisám daného deduktivního
ale mnohem méně lidí je ochotno učinit zá problému. Hlavními zastánci tohoto stanovis
věr modus tollens. Jak uvidíme, tyto odchylky ka jsou Braine a O’Brien (1991; Braine, 1990;
od příkazů logiky se staly denním chlebem při O’Brien, 1993,1995; O’Brien, Braine & Yang,
ověřování teorií usuzování (načrtnutých v další 1994) a Rips (1994).
části). Zde uvedená logická analýza je důležitá
v tom, že nám umožňuje charakterizovat abs Teorie mentálních modelů
16 traktní strukturu usuzovacích problémů a po Teorie mentálních modelů v podstatě rovněž
skytuje nám kritérium pro rozhodnutí, zda je považuje za svůj normativní model logické po
určitý závěr platný, nebo neplatný, správný, ne jetí platnosti (Johnson-Laird, 1999; Johnson-
bo chybný. -Laird & Byme, 1991). Předpokládá, že lidé při
usuzování manipulují s mentálními modely
TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K USUZOVÁNÍ sady premis způsobem podobným sémantické
metodě dokazování v logice. Vytvářejí si men
Výzkum deduktivního usuzování se zabývá ši tální modely, které reprezentují možné stavy
rokou paletou úloh od sylogistického usuzo světa, a pak tyto modely popisují a verifikují,
vání přes usuzování s prostorovými spojka aby dospěli k platným závěrům. Závěr je plat
mi k usuzování s výrokovými spojkami (např. ný, jestliže k němu neexistují žádné protipří
jestliže, nebo, a). Jakákoliv přiměřená teorie de klady; tedy jestliže neexistuje žádný stav světa,
dukce by měla být schopna vysvětlit fenomé v němž jsou premisy pravdivé, ale závěr je ne
ny vyplývající z tohoto výzkumu. Tomuto po pravdivý. Opět ovšem platí, že lidé občas chy
žadavku jsou patrně schopné dostát pouze bují, mají-li reprezentovat velké množství mo
dvě teorie (teorie abstraktních pravidel a teo delů, které přesahují rozsah jejich pracovní
rie mentálních modelů), i když existují i jiná paměti. Hlavními představiteli tohoto přístu
vysvětlení, která se zabývají dílčími jevy. Všem pu jsou Johnson-Laird a Byrneová (1991,1996;
těmto teoriím se budeme stručně věnovat a ně Johnson-Laird, 1983,1995a, b, 1999).
které z nich pak důkladněji představíme v ná
sledujících částech kapitoly. Teorie doménově specifických pravidel
Teorie doménově specifických pravidel jsou
Teorie dedukce abstraktních pravidel ve většině případů v podstatě teoriemi dvojí
Teorie abstraktních pravidel považuje logická ho procesu. Předpokládají, že základní logická
pojetí platnosti za normativní model usuzová kompetence je řízena určitým jádrovým me
ní (viz předcházející část). Lidé podle této teo chanismem (ať už je to abstraktní pravidlo ne
rie docházejí k platným závěrům tak, že apli bo mechanismus mentálních modelů), ale že
kují abstraktní, na obsahu nezávislá inferenční rovněž existuje i druhý mechanismus, který
pravidla způsobem, který se podobá odvozová používá doménově specifická pravidla a má na
ní důkazů v logice. Lidé zkrátka užívají k vyvo starosti jisté typy rozhodnutí. Usuzování je te
zování závěrů z premis mentální logiku. Mohou dy částečně založeno na pravidlech, která be
při tom ovšem dělat chyby, protože některá vy rou ohled na obsah konkrétních situací; na
vození jsou složitější než jiná (a přesahují roz pravidlech, která jsou zakódována v doméno
sah pracovní paměti) nebo protože špatně po vě specifických schématech (viz kap. 9). Existu-
538
je široké spektrum teorií, které navrhují rozdíl Maximálně informativní tvrzení je takové, kte
né druhy pravidel - schématy pragmatického ré sděluje něco nepravděpodobného nebo pře
usuzování počínaje (Cheng & Holyoak, 1985; kvapivého vzhledem k předchozím znalostem.
Cheng, Holyoak, Nisbett & Oliver, 1986; Polit- Lidé se snaží redukovat neurčitost zvyšováním
zer & Nguyen-Xuan, 1992) a schématy sociál informativnosti a dělají závěry vedoucí k její
ní výměny konče (Cosmides, 1989; Cosmides maximalizaci. Tuto teorii rozvinuli Oaksford
&Tooby, 1992). a Cháter (1994, 1995, 1996; Cháter & Oaks
ford, 1999a, b). 16
Heuristiky a zkreslující vlivy
Většina přístupů opírajících se o heuristiky či USUZOVÁNÍ S PODMÍNKAMI
zkreslující vlivy patří vlastně také k teoriím dvo
jího procesu. Předpokládá se, že lidé mají zá Než jsme představili různé teorie usuzová
kladní logické kompetence, které jsou někdy ní, objasnili jsme si užití pravdivostních tabu
potlačeny různými heuristikami nebo zkreslu lek k určení významu spojky jestliže. Pomocí
jícími vlivy. Usuzování do určité míry podléhá těchto pravdivostních tabulek je možné zjistit,
nelogickým tendencím, které reagují na povr které závěry jsou logicky platné (nebo správ
chové aspekty úlohy (např. přítomnost vzájem né) a které neplatné (nesprávné). Tato defini
ně si odpovídajících negací či poloha prvku na ce platných a neplatných závěrů je rozhodují
obrazovce). Tuto skupinu vysvětlení označuje cí pro empirické výzkumy usuzování, protože
me jako přístupy, nikoliv teorie, protože jde spí definuje závislé proměnné používané ve větši
še o volné soubory myšlenek než souvislé teo ně experimentů. V této části kapitoly ukážeme,
rie. Mohou rovněž sloužit jako varovné příklady jak se určuje platnost závěrů, a pak zhodno
pro tvorbu teorií, neboť často narážíme na sna tíme některé standardní doklady o podmíně
hy vydávat popis určitého jevu za teorii. Může ných inferencích, které jsou popsány v literatu
me například zjistit, že lidé v nějaké konkrét ře. Náš přehled se soustředí na úlohy se závěry,
ní úloze vždy volí závěr umístěný v levé horní které používají podmíněných premis, a na úlo
části obrazovky, a pak to „vysvětlit“ tím, že ma hy zaměřené na ověřování pravidel (Wasonova
jí heuristiku levého zkreslení - zatímco ve sku úloha výběru).
tečnosti bychom měli hledat hlubší vysvětlení,
proč se takové zkreslení objevuje. Nejaktivně Podmíněné inference:
ji tento přístup v kontextu usuzování zkoumal Platné a neplatné typy
Evans (1989,1995; Wason & Evans, 1975). Výše jsme viděli, jak se s tvrzeními jako P a Q
pracovalo pomocí logických operátorů. Když
Pravděpodobnostní teorie několik výroků spojíme určitým logickým ope
Na rozdíl od všech výše zmíněných teorií ne rátorem, získáme premisu (např. jestliže P, pak
spoléhá pravděpodobnostní teorie na logiku Q). Logika definuje různé druhy inferenčních
pro její normativní model, ale spíše čerpá z te pravidel, s jejichž pomocí lze z premis odvo
orie pravděpodobnosti (např. z bayesovské te dit logicky platné závěry. Podívejme se na in-
orie pravděpodobnosti). Cílem usuzování není ferenční pravidla používaná u podmínko
platnost, ale maximalizace informačního zis vých premis. Dva platné závěry, které mohou
ku, který je potřebný pro snížení neurčitosti. být vyvozeny použitím podmínek, jsou modus
USUZOVÁNÍ A DEDUKCE 539

ponens a modus tollens. Argument modus po- Typ modus ponens je jasný a většina lidí ho
nens je následující (pro porozumění dalšímu snadno provede, pokud je jeho obsah rozum
výkladu je užitečné nahlížet do pravdivostní ta ný. Ale druhý platný závěr vyvozený z podmín
bulky 16.1): ky - modus tollens - není intuitivně tak zřejmý.
Toto pravidlo uvádí, že je-li dáno tvrzení Jestli
Platný: Modus ponens že P, pak Qa to, že Q je nepravdivé, pak může
me vyvodit, že P je nepravdivé tvrzení. Násle
16 Premisy dující argument je tedy platný:
Jestliže prší, Jestliže P,
pak bude Eliška mokrá. pak Q, Platný: Modus tollens
Prší. P,
Premisy
Závěr Jestliže prší, Jestliže P,
Proto je Eliška mokrá. Proto Q. bude Eliška mokrá. pak Q,
Eliška není mokrá. non Q,
Je dána podmínka, že když prší, Eliška bude
mokrá, a pak je řečeno, že prší; správně tedy Závěr
usoudíme, že „Eliška je mokrá“. Abychom po Neprší. Proto non P.
rozuměli tomuto vyvození, všimněme si, že
existuje pouze jeden řádek v pravdivostní ta Tento závěr je opět ve shodě s pravdivostní ta
bulce, kde P je pravdivé tvrzení a jestliže P, pak bulkou (tab. 16.1). Řádek, kde Jestliže P, pak Q
Q je pravdivé tvrzení, a to je ten, kde Q je také je pravdivé tvrzení a Qje nepravdivé tvrzení, je
pravdivé tvrzení (viz tab. 16.1). ten, ve kterém je P nepravdivé tvrzení.
Je důležité si pamatovat, že logická platnost ne Modus ponens a modus tollens jsou dva platné
vyjadřuje skutečnou pravdivost nebo neprav závěry, které je možné vyvodit z jednoduchých
divost tvrzení, ale možnost pravdivosti; tj. pro podmíněných argumentů. Lze vyvodit i dva ji
platný argument (jak je to znázorněno řádky né závěry, ty jsou ale neplatné (i když lidem
v pravdivostní tabulce) neexistuje možnost, že často připadají věrohodné). Jsou nazývány „tvr
by byly všechny premisy pravdivé a závěr ne zení konsekventu“ a „popírání antecedentu“.
pravdivý. Dokonce i premisy a závěry, které jsou V tvrzení konsekventu: jestliže P, pak Q je pravdi
jasně nesmyslné, mohou být logicky platné: vé tvrzení a Q je pravdivé tvrzení, například:
Platný: Modus ponens Neplatný: Tvrzení konsekventu
Premisy Premisy
Jestliže je Franta kovboj, Jestliže P, Jestliže prší, Jestliže P,
pak je židle. pak Q, pak je Eliška mokrá. pak Qj
Franta je kovboj. P, Eliška je mokrá. Q
Závěr Závěr
Franta je židle. Proto Q. Proto prší. Proto P.
540
Vidíme, jak tento typ závěru získal své jméno - pravdivé tvrzení. Na jednom z těchto řádků je
konsekvent podmíněné premisy (tj. Q) byl po Q nepravdivé tvrzení a na druhém je Q pravdi
tvrzen. Ale proč je tvrzení konsekventu pova vé tvrzení. Proto opět nelze učinit žádný jasný
žováno za neplatné? Jestliže prozkoumáme závěr, závěr non Q je tedy neplatný (tyto typy
pravdivostní tabulku v řádcích, kde Jestliže P, jsou shrnuty v tab. 16.2). Pokud se domníváte,
pak Q je pravdivé tvrzení a Q je pravdivé tvrze že jsou tyto dva neplatné typy závěrů přesto vě
ní, vidíme, že existují dva řádky, které vyhovují rohodné, nejste sami.
tomuto popisu. V jednom z nich je P pravdivé 16
tvrzení a ve druhém je P nepravdivé. Logicky Platné a neplatné inference
řečeno tedy můžeme usoudit pouze to, že „ne Kognitivněvědná literatura o podmíněném
lze učinit žádný závěr“. Závěr, který tvrdí, že P usuzování je velmi rozsáhlá a obsahuje množ
je pravdivé, je považován za neplatný. ství různých nálezů (viz Evans et al., 1993b;
Podobné vysvětlení lze uvést i pro druhý ne Johnson-Laird & Byrne, 1991; Manktelow,
platný typ, popírání antecedentu; například: 1999). Budeme se zde zabývat jen některými
z nich: vzorci platných a neplatných inferen-
Neplatný: Popírání antecedentu cí, účinky kontextu a ověřováním podmíněné
ho pravidla (tj. úlohou výběru). Při hodnoce
Premisy ní různých teorií pak uvedeme další empirické
Jestliže prší, Jestliže P, testy založené na jejich předpovědích.
pak Eliška zmokne. pak Q Jak jsme již naznačili dříve, lidé nedělají plamě
Neprší. non P, závěry podle pravidla modus ponens a modus
tollens automaticky, a naopak přijímají neplat
Závěr né závěry popírání antecedentu a tvrzení konse
Proto Eliška nezmokne. Proto non Q kventu. Někdy nedocházejí k platným závěrům
a považují neplatné závěry za přijatelné. Tyto
Zde byl popřen antecedent podmínky (tj. P). výsledky vyplynuly z pokusů, kdy bylo partici
V pravdivostní tabulce existují dva řádky, kde pantům předloženo podmíněné tvrzení (např.
Jestliže P, pak Q je pravdivé tvrzení a P je ne „jestliže vstane časně, půjde si zaběhat“) a pre-
TABULKA 16.2 Platné a neplatné závěry pro podmínky

platný modus ponens Jestliže P, pak Q,
P,
Proto Q.
modus tollens Jestliže P, pak Q,
non Q,
Proto non P.
neplatný tvrzeníkonsekventu Jestliže P, pak Q,

Q,
Proto P.
popírání antecedentu Jestliže P, pak Q,
non P,
Proto non Q.

misa (např. „vstane časně“) a měli buď zhodno Jak uvidíme později, tato struktura závěrů by
tit nějaký závěr, vyvodit nějaký závěr nebo si vy měla být vysvětlitelná jakoukoliv přiměřenou
brat ze seznamu možných závěrů. teorií deduktivního usuzování.
Obrázek 16.1 mapuje charakteristické výsled
ky pro každou ze čtyř forem (Marcus & Rips, Účinky kontextu na usuzování
1979, experiment 2). Téměř 100% zkouma s „jestliže...“
ných osob vyvodilo platný závěr typu modus Existují kontexty, v nichž lidé nedělají dříve na
16 ponens, závěr typu modus tollens byl ale pro značené závěry; takovému jevu říkáme kontex
většinu mnohem obtížnější a dospělo k ně tový efekt. Podíl neplatných nebo mylných zá
mu jen okolo 50% zkoumaných osob. Mnoho věrů lze snížit pomocí kontextů, které obsahují
zkoumaných osob přijímá na druhou stranu další informaci (Rumain, Connell & Braine,
neplatné závěry; frekvence popírání anteceden- 1983). Jsou-li například k podmínce poskytnu
tu a tvrzení konsekventu může dosáhnout až ty ještě alternativní antecedenty, lidé se mylné
70 %. Ve výzkumu Marcusové a Ripse (1979) mu usuzování vyhnou (Markovits, 1984,1985;
se dopustilo chyby typu popírání anteceden- Rumain et al., 1983). Následující argument na
tu 21 % zkoumaných osob a chyby typu tvrze příklad ke konsekventu výslovně uvádí alterna
ní konsekventu 33 % (ačkoliv rozdíl není vždy tivní antecedenty:
v tomto směru; pro sdruženou tabulku ukazu
jící výsledky z několika různých experimentů Jestliže prší, Jestliže P,
viz Evans, 1993a, a Evans et al., 1993b, s. 36). pak bude Eliška mokrá. pak Q,
Procento zkoumaných osob podporujících různé podmíněné závěry ve výzkumu Marcusové a Ripse (1979,
experiment 2).
542
Jestliže padá rosa, Jestliže R, replikovat účinek alternativních antecedentů,
pak bude Eliška mokrá. pak Q, ale také doložila, že dodatečné antecedenty sní
Eliška je mokrá. Q, žily frekvenci platných závěrů typu modus po
Proto ? Proto ? nens a modus tollens (viz obr. 16.2).
Zkoumané osoby dostaly následující zadání:
Podle získaných dat je v takové situaci prav
děpodobnější, že lidé uvedou správnou odpo Jestliže má psát esej, Jestliže P,
věď (tj. že nemůže být učiněn žádný závěr) než pak bude dlouho studovat v knihovně, pak Q, 16
mylný závěr P, který obvykle dělají při chybě Jestliže bude knihovna otevřená, Jestliže R,
tvrzení konsekventu. Když vědí o výslovné al pak bude dlouho studovat v knihovně, pak Q,
ternativě ke konsekventu („žena, která zmok Má psát esej. P,
ne“), mohou použít tuto dodatečnou informa Proto ? Proto ?
ci k vyvození logicky odpovídajícího závěru. Je
tedy zřejmé, že dodatečné informace pomáha Zadání tedy obsahovalo dodatečný požadavek
jí zlepšit logické usuzování. „knihovna bude otevřená“. Pokusné osoby ob
Byrneová (1989a) však užila podobné paradig vykle nevyvodily závěr podle pravidla modus po
ma jako Rumainová et al. a zjistila, že dodateč nens, tedy „bude dlouho studovat v knihovně“ (tj.
ná informace může potlačit právě tak neplatné Q). Výsledek se stal důležitým argumentem ve
závěry jako závěry platné. Byrneová dokázala sporu mezi rozdílnými teoretickými stanovisky
OBRÁZEK 16.2
typ závěru
Procento zkoumaných osob podporujících různé podmíněné závěry z výzkumu Byrneové (1989a), jsou-li
dány jednoduché argumenty (standardní podmínka), alternativní argumenty a dodatečné argumenty.

(Bach, 1993; Byrne, 1991, 1997; Fillenbaum, Zdá se, že dodatečné premisy nejsou rovnocen
1993; Politzer & Braine, 1991; Savion, 1993). Byr- né; potlačení platných závěrů je menší u sla
neová, Espino a Santamaria (1999) tento efekt bých dodatečných premis ve srovnání se silný
dále zkoumali, aby vyloučili řadu možných al mi dodatečnými premisami (pro rozpracování
ternativních vysvětlení, která se v diskusích ob těchto zjištění viz Byrne et al., 1999).
jevila (viz další část o mentálních modelech). Stevensonová a Over (1995) také ukázali, že
Tato práce byla dále rozšiřována o výzkum sku uvedení míry nejistoty u dodatečných premis
16 piny vzájemně souvisejících faktorů jako kau může potlačující účinek odstranit. Zkouma
zalita, nápadnost a neurčitost. Cumminsová, ným osobám předložili následující výroky:
Lubart, Alksnis a Rist (1991; Cummins, 1995)
prozkoumali účinky kauzality na potlačení zá Jestliže půjde Jan na ryby, bude mít k večeři ry
věrů tak, že vedli zkoumané osoby k tomu, aby bu. (standardní premisa)
vytvářely vyřazující podmínky nebo alternativ Jestliže Jan chytí rybu, bude mít k večeři rybu.
ní kauzální podmínky: (dodatečná premisa)
Jan má* štěstí, když jde na ryby. (omezení)
Premisa: Jestliže student získá Jan jde na ryby.
méně než 40 % bodů, Proto ?
propadne u zkoušky.
Zneschopňující * Bylo použito jedno z následujících slov: vždycky, obvykle,
podmínka: Student byl nemocen. zřídka, (nemá) nikdy.
Alternativní příčina: Student nechodil do
školy.
Stevensonová a Over (1995) zjistili, že když by
Obecně platí, že čím více je zneschopňujících lo v omezující větě použito slovo vždycky, zá
podmínek, tím snáze dochází k potlačení plat věry typu modus ponens nebyly potlačovány,
ných závěrů. Zdá se, že čím více je dodateč ale jejich potlačování bylo stále častější, když se
ných podmínek, o kterých mohou lidé přemýš omezení posouvalo od vždycky k nikdy.
let, tím silněji jsou logické závěry potlačovány
(Elio, 1997; Thompson, 1994, 1995). Podob Doklady z Wasonovy úlohy výběru
ně ukázali Chán a Chua (1994), že v důsled Jiný pramen dokladů o podmínkovém usu
ku kontextových znalostí mohou mít dodateč zování poskytuje výzkum Wasonovy úlohy
né požadavky různý dopad na potlačení závěrů výběru, která není výhradně úlohou na de
v závislosti na své relativní nápadnosti nebo sí duktivní usuzování, ale jde v ní o ověřování
le. Například je dáno: hypotéz používáním podmínkového pravidla
(pro přehled viz Evans, 1982, 1989; Evans et
Jestliže bude Štěpán pozván, pak se zúčastní al., 1993b; Wason, 1966). Původní výsledky
tanečního večírku. (standardní premisa) tohoto experimentu byly považovány za do
Jestliže zná Štěpán dobře hostitele, zúčastní se klad lidské tendence potvrzovat hypotézy (viz
tanečního večírku. (slabá dodatečná) kap. 15 o ověřování hypotéz). Ačkoliv úloha
Jestliže bude Štěpán pozván, zúčastní se taneč výběru zaujala ve výzkumu usuzování zvlášt
ního večírku. (silná dodatečná) ní místo, dosud se o její užitečnosti pro vý-
544
zkum v této oblasti vedou spory (Sperber, Ca traktní verzi úlohy správné karty. Abychom pro
ra & Girotto, 1995). blému porozuměli, zvažme nejprve, proč jsou
Úloha výběru navržená Wasonem (1966) vy ostatní volby - karta s číslicí 4 a karta s písme
padá jako neškodná hříčka, ale skrývá velké nem K - nesprávné (nahlédněme také do prav
množství obtíží. V původní verzi Wason zkou divostní tabulky 16.1 pro jestliže - pak).
maným osobám ukázal čtyři oboustranné kar Pravidlem pro úlohu výběru je logická pod
ty, přičemž každá z nich měla na jedné straně mínka jestliže P, pak Q P je zde tvrzení, že „na
písmeno a na druhé číslici (viz obr. 16.3). Parti jedné straně karty je samohláska“, a podle Q 16
cipanti měli určit karty, které museli otočit, aby „je na druhé straně karty sudá číslice“. Tak mů
ověřili následující pravidlo: že být každá z karet reprezentována následují
cím způsobem: karta s písmenem E je P, kar
Jestliže je na jedné straně karty samohláska, pak ta s písmenem K je non P, karta s číslicí 4 je Q
na druhé straně karty je sudá číslice. a karta s číslicí 7 je non Q (viz obr. 16.3). Obrá
tit kartu Q (tj. kartu s číslicí 4) není dobrý ná
Protože můžeme obrátit jakoukoliv ze čtyř ka pad, protože je-li Q pravdivý výrok a pravidlo
ret, existují čtyři možné volby. Zkoumané oso jestliže P, pak Q je pravdivé, pak P může být
by však mají určit pouze ty karty, které je ne buď pravdivý, nebo nepravdivý výrok (viz prav
zbytné otočit. Správná odpověď je vybrat jenom divostní tabulka 16.1); bez ohledu na to, co je na
dvě karty, kartu s písmenem E a kartu s číslicí druhé straně karty s číslicí 4 (samohláska ne
7; jen málokdo ale spontánně zvolí v této abs bo souhláska), bude pravidlo platit. Obrácení
Příklady abstraktní a konkrétní (tzv. poštovní) verze Wasonovy úlohy výběru s údaji o tom, jak jsou rozdílné
karty/obálky označeny pro klasifikaci voleb zkoumaných osob v experimentech.
usuzován!a dedukce 545

této karty nám tak logicky řekne velmi málo tili, zda je na druhé straně Q (tj. sudá číslice),
(srov. Oaksford & Cháter, 1994). Lidé, kteří ob a kartu Q, aby viděli, zda je na druhé straně P
rátí kartu Q se ovšem mohou často dopouštět (tj. samohláska): Kdyby se snažili falzifikovat
mylného úsudku - tvrzení konsekventu; pova pravidlo, vybrali by kartu P, aby viděli, zda na
žují pravidlo Jestliže P, pak Qza pravdivé, vědí, druhé straně je non Q (tj. souhláska), a kartu
že Q je pravdivý výrok, a tak vyvodí závěr, že na non Qj aby se ujistili, zda je na její druhé stra
druhé straně musí být P (viz tab. 16.2). Je-li pak ně P (tj. samohláska). Jak ale uvidíme, varianty
16 na druhé straně non P, mají dojem, že pravidlo úlohy s realističtějším materiálem vedly k úpl
není platné. Stejný druh usuzování může vy ně jinému chování.
světlit obrácení karty s písmenem K, s tím roz
dílem, že v tomto případě je vyvozen závěr ty Efekt porovnávacího zkreslení
pu chybného popírání antecedentu. v úloze výběru
Volby karet s písmenem E (tj. P) a s číslicí 7 (tj. Evans se domnívá, že v abstraktní verzi úlo
non Q) jsou naopak správné, protože jsou vy hy zkoumané osoby projevují nelogické po
vozeny logicky platné závěry, které mohou fal- rovnávací zkreslení (Evans 1984, 1998; Evans
zifikovat pravidlo. Je-li P pravdivý výrok a my & Lynch, 1973; Wason & Evans, 1975). To zna
otočíme tuto kartu, pak podle údaje na dru mená, že vybírají ty karty, na nichž jsou sym
hé straně zjistíme, zda je pravidlo platné ne boly zmíněné v pravidle. Je-li zkoumaným oso
bo neplatné (viz tab. 16.1). Jestliže je na dru bám dána jiná varianta pravidla - např. „Jestliže
hé straně Q, pak je pravidlo platné, jestliže non je na jedné straně B, není na druhé straně 3“ -,
Q, pak je pravidlo neplatné (toto je typ úsudku vybírají kartu s písmenem B (P) a kartu s čís
modus ponens). Podobně otočíme-li kartu non licí 3 (non Q), protože jsou zmíněny v pravi
Q pak P na druhé straně vyvrátí platnost pra dle. Ve zvláštní podmínce, úloze s pravdivost
vidla a non P na druhé straně platnost pravidla ní tabulkou, zjistil Evans (1983), že porovnávací
potvrdí (viz tab. 16.2). zkreslení záleží na způsobu, jakým jsou „ne
gativní karty“ prezentovány; negativní karty,
Psychologické efekty v abstraktní úloze non P a non Q, mohou být prezentovány jako
výběru „explicitně negativní“ (např. karta non P může
Je zřejmé, že tento problém je poměrně obtíž být předložena jako „non A“), nebo jako „im
ný. V abstraktní verzi úlohy (tj. se samohlás plicitně negativní“ (např. karta non P předlože
kami a souhláskami) obvykle správně volí jen ná jako „K“). Evans zjistil, že použití explicit
velmi málo zkoumaných osob. V Johnson-Lair- ně negativních karet redukovalo porovnávací
dově a Wasonově (1970) výzkumu vybralo pou zkreslení a zlepšovalo výkon v úloze.
ze karty P a non Q jen 5 zkoumaných osob ze
128. Naprostá většina participantů vybrala buď Efekty v tematických úlohách výběru
karty P a Q (59 ze 128), nebo samotnou kartu Velmi často se teoretický zájem o ovlivnění vý
P (42 ze 128). konu v úloze výběru zaměřuje na situaci, kdy
Původní interpretace výsledků naznačovala, že jsou participantům v úloze předloženy „kon
se účastníci pokoušeli pravidlo spíše potvrdit krétní“, „realistické“ nebo „tematické“ obsahy
než falzifikovat (viz např. Wason & Johnson- (viz Bracewell & Hidi, 1974; Gilhooly & Falco-
-Laird, 1972; a kap. 15); otáčeli kartu P, aby zjis ner, 1974; Wason & Shapiro, 1971). Johnson-
546
-Laird, Legrenzi a Sonino-Legrenziová (1972) ťovat porušení pravidla: „Jestliže cena nákupu
použili realistické materiály; požádali zkouma překračuje 30 dolarů, pak musí být účet potvr
né osoby, aby si představily, že pracují na poš zen vedoucím oddělení.“ Pak jim D’Andrade
tě a mají kontrolovat dodržování pravidel pro předložil čtyři účty: jeden na 15 dolarů, jeden
různé typy dopisů (v době před decimalizací, na 45 dolarů, jeden podepsaný a jeden nepo-
kdy bylo posílání nezalepených dopisů levněj depsaný. I bez přímé zkušenosti s touto situ
ší): ací volili participanti správně v 70 % případů.
Co je tedy ve skutečnosti hlavní příčinou těch 16
Jestliže je dopis zalepený, pak na sobě má pětipen- to výsledků? Prosazuje se názor, že tematické
covou známku. verze úlohy připouštějí nějakou formu usuzo
vání o regulativních pravidlech chování nebo
Prezentované obálky byly zapečetěné nebo neli deontického usuzování (Manktelow & Over,
zapečetěné a měly čtyřpencovou nebo pěti- 1991). Všechny realistické verze, které usnad
pencovou známku na viditelné straně (viz obr. ňují usuzování, používají spíše deontické než
16.3). Zkoumané osoby měly opět zvolit pouze indikatívni formy podmínek:
ty obálky, které nutně potřebovaly k rozhodnu
tí, zda bylo pravidlo porušeno. Johnson-Laird Indikatívni forma: „Jestliže existuje p,
et al. také použili abstraktní verzi úlohy obsa pak existuje q.“
hující abstraktní pravidlo (tj. „Jestliže je na jed Deontická forma: „Jestliže děláte p,
né straně D, pak je na druhé straně 5“). Zjistili, pak musíte dělat q.“
že z 24 zkoumaných osob, které se pokouše
ly úlohu vyřešit, 92% (tj. 22) provedlo správné Obtížná abstraktní verze úlohy má vždycky in
volby v realistické verzi a pouze 8% (tj. 2) jich dikatívni formu pravidla, zatímco realistické
bylo úspěšných v abstraktní verzi. verze používají deontické formy (ale pro dal
Tento výsledek vedl k rozsáhlé diskusi o roli ší ověření tohoto tvrzení viz Platt & Griggs,
specifických zkušeností v úloze výběru a k for 1993). Je-li úloha zadána v nějaké deontické
mulaci takzvané hypotézy paměťových vodítek formě, nastává zlepšení i u abstraktních ver
(viz Griggs, 1983; Griggs & Cox, 1982; Mank- zí úlohy.
telow & Evans, 1979; Reich & Ruth, 1982; pro Rozhodující test provedli Chengová a Holyoak
přehled viz Eysenck & Keane, 1995; Mankte- (1985), kteří předložili zkoumaným osobám
low, 1999). Diskuse dospěla k závěru, že ani v Hongkongu a v Michiganu verzi poštovní
realistický obsah, ani specifické zkušenosti sa ho problému Johnson-Lairda et al. a variantu
my o sobě za pozorovanými účinky nestojí. Na o kontrole formulářů pro cestující na letišti. Ta
příklad D’Andrade zjistil, že zkoumané oso obsahovala ověřování následujícího pravidla:
by uměly řešit úlohy s realistickým obsahem,
i když postrádaly přímou zkušenost (Rumel Jestliže je na jedné straně formuláře napsáno
hart, 1980; replikováno v Griggs & Cox, 1983). „VSTUPNÍ“, pak je na druhé straně mezi nemo
Použil realistickou verzi úlohy, ve které si cemi uvedena cholera.
zkoumané osoby měly představit, že jsou ma
nažery obchodního domu Sears’, zodpovědný Každý problém měl opět odpovídající P, Q,
mi za kontrolu prodeje. Participanti měli zjiš non P a non Q případy. Žádná skupina zkou-

maných osob neměla přímou zkušenost s le nit (resp. musí být splněna nějaká předběžná
tištním problémem, ale očekávalo se, že zkou podmínka), aby byl dovolen další krok. Převe
mané osoby z Hongkongu budou obeznámeny dení na situaci přípustnosti by mělo usnadnit
s poštovním problémem. Podle hypotézy pa řešení úlohy. Je-li tomu skutečně tak, všechny
měťových vodítek by v letištním problému mě zkoumané osoby by se měly zlepšit v obou ver
ly zkoumané osoby z Hongkongu a z Michiga zích úlohy (snad s výjimkou supiny z Hong
nu podávat rovnocenné výkony, ale v poštovní kongu v poštovní úloze se zdůvodněním, kde
16 verzi by měly být zkoumané osoby z Hongkon může docházet k efektu maxima a výsledky ne
gu díky předchozí zkušenosti lepší než zkou mají kam růst).
mané osoby z Michiganu. Chengová a Holyoak Obrázek 16.4 znázorňuje výsledky experimen
dále poskytli polovině zkoumaných osob zdů tu. Naznačují, že hypotéza paměťových vodí
vodnění obou úloh. Uvedené zdůvodnění poš tek do jisté míry platí, ale zjevně nevysvětluje
tovní úlohy znělo, že zalepená obálka označuje všechno. Zkoumané osoby z Hongkongu by
zásilku první třídy, z níž má pošta větší výnos. ly v porovnání se skupinou z Michiganu lep
Podle zdůvodnění letištní úlohy je očkování ší v poštovní úloze bez zdůvodnění. Ale bez
proti choleře vyžadováno jako ochrana cestu ohledu na předchozí zkušenost vykazovali
jících, kteří přilétají do země. Zdůvodnění sta všichni participanti rovnoměrně vysoké podí
ví pravidlo do deontického světla. Chengová ly správných odpovědí, když měli k dispozici
a Holyoak konkrétně předpovídali, že zdůvod zdůvodnění. Chengová a Holyoak našli ještě
nění umožní problém chápat jako tzv. situaci přesvědčivější důkaz: Zjistili zlepšení výkonu
přípustnosti, ve které se něco musí uskuteč i u abstraktních materiálů, když byla úloha vý-
Procento zkoumaných osob, které vyřešily Wasonovu úlohu výběru správně v každé podmínce, jako funk
ce poskytnutého zdůvodnění. Obrázek z článku Chengové a Holyoaka „Pragmatická schémata usuzová
ní“ z Cognitive Psychology, Volume 17, 391-416. Copyright © 1985 Academie Press, přetištěno se svolením
vydavatele.
548
běru podána jako abstraktní popis situace pří cionality lze vznášet námitky). Podle tohoto vy
pustnosti („Jestliže má člověk vykonat A, musí světlení se lidé dopouštějí chybných inferencí
splňovat předběžnou podmínku P“). Zkouma pouze proto, že špatně rozumějí úloze nebo si
né osoby v abstraktní verzi situace přípustnosti ji špatně reprezentují. Počáteční porozumění
dopadly lépe (61% správně) než v obvyklé ver je chybné, následující usuzování je však logic
zi abstraktní úlohy (19 %). Toto je významné ké (Henle, 1962).
zjištění, protože podobné zlepšení nebylo ni Podle teorie abstraktních pravidel používají li
kdy pozorováno v jakékoliv jiné abstraktní ver dé množinu velmi abstraktních inferenčních 16
zi standardní úlohy výběru (Jackson & Griggs, pravidel, která se podobají pravidlům formál
1990). Přestože tato zjištění byla do jisté mí ní logiky a mohou být aplikována v jakékoliv
ry empiricky zpochybňována, existuje sho oblasti znalostí (např. pravidla jako modus po
da na tom, že původní výsledky jsou správné nens). Tato abstraktní pravidla neberou v úva
(viz Evans, 1983; Girotto, Mazzocco & Cheru hu obsah premis (viz např. Braine, 1990; John
bíni, 1992; Griggs & Cox, 1993; Kroger, Cheng son-Laird, 1975; O’Brien, 1995; Osherson,1975;
& Holyoak, 1993). Rips, 1983, 1990, 1994). Konstrukce důkazů,
vedoucích k nějakému závěru, je přitom ob
TEORIE ABSTRAKTNÍCH PRAVIDEL dobná jako ve formální logice. Například Rips
(1983, s. 40) říká, že „sled aplikovaných pravi
Doklady z výzkumu podmíněného usuzová del vytváří mentální důkaz nebo odvození zá
ní nasvědčují tomu, že lidé nejsou zcela racio věru z premis, přičemž tyto implicitní důkazy
nální; selhávají při vyvozování platných závěrů jsou analogické explicitním důkazům elemen
a často dělají závěry neplatné. Teorie abstrakt tární logiky“. Ačkoliv existuje několik variant
ních pravidel tvrdí, že lidé jsou v podstatě raci této teoretické perspektivy, soustředíme se na
onální, tedy že používají mentální logiku (dále reprezentativní případ: Braineovu a 0’Brieno-
ovšem uvidíme, že vůči takto úzké definici ra vu teorii abstraktních pravidel.
PANEL 16.1 Braineova a O’Brienova teorie abstraktních pravidel
• Premisy přirozeného jazyka jsou zakódovány pomocí mechanismů porozumění, které jsou citlivé na konverzační
implikace (např. Grice, 1975), do mentální reprezentace premis v pracovní paměti.
• V přímém usuzování jsou schémata abstraktních pravidel aplikována na tyto premisy k odvození závěrů. Jádrová sché
mata kódují základní pravidla usuzování (jako modus ponens) a dodatečná schémata jsou pomocná schémata, která
jsou aplikována k vytváření přechodných závěrů pro jádrová schémata. Pravidla neslučitelnosti také zkoumají obsahy
pracovní paměti kvůli neslučitelným závěrům,jako jsou rozpory(např. vyvození Pa non P).
• Aplikace těchto schémat je řízena programem na usuzování (v podstatě produkčním systémem, viz kap. 1).
• V nepřímém usuzování se pracuje s problémy, které jsou za hranicemi „normálních“ problémů na usuzování
(např. abstraktní úloha výběru). Lidé si mohou osvojit jiná ne-logická schémata, která pak aplikují na řešení
takových problémů (jako doménově specifická pravidla jiných systémů řešení problémů), ale ta často vedou ke zkres
leným odpovědím.
• Dokonce v přímém usuzování mohou lidé odvozovat neplatné závěry nebo se dopouštět chyb tří typů: (a) chyby
porozumění, kde premisy nebo závěr jsou nějakým způsobem nesprávně interpretovány, (b) chyby heuristické
neadekvátnosti, kde se při řešení problému nepodaří dojít k závěru, protože strategie pro koordinaci aplikací
schémat usuzování jsou neadekvátní, (c) chyby zpracování informací, vyplývající z poruch pozornosti nebo
z neschopnosti udržet relevantní informace v pracovní paměti.

Braineova a O’Brienova teorie dlo aplikováno na první premisu („Jestliže bu
abstraktních pravidel du mít hlad, pak půjdu na procházku“) a třetí
Braineova a O’Brienova teorie tvrdí, že deduk premisu („Mám hlad“) a vyvodí se přechodný
tivní usuzování umožňují základní abstraktní závěr „Půjdu na procházku“; pak je pravidlo
pravidla nebo schémata (viz kap. 9). Lidé chá aplikováno znovu, na druhou premisu („Jestli
pou premisy argumentu a kódují je do abs že půjdu na procházku, budu se cítit mnohem
traktních pravidel, podle nichž vyvozují závěry. lépe“) a na přechodný závěr („Půjdu na pro
16 Teorie je shrnuta v panelu 16.1 (viz též Brai- cházku“) a vyvodí se konečný závěr „Budu se
ne, 1978, 1990; Braine & 0’Brien, 1991; Brai- cítit mnohem lépe“ (explicitní testy usuzová
ne, Reiser & Rumain, 1984; Braine & Rumain, ní se zřetězenými závěry uvádí Byrne, 1989b).
1983; Lea et al., 1990; 0’Brien, 1995; O’Brien, Pravidla jsou aplikována postupně na množi
Braine & Yang, 1994; Rumain, Connell & Brai nu premis, dokud není vyvozen závěr.
ne, 1983). V rámci tohoto přístupu lze říci, že Existence pravidla typu modus ponens výbor
každý člověk je rozený logik, který ovšem dě ně vysvětluje, proč lidé považují tuto inferenci
lá v krajních případech chyby. Usuzuje-li pří za snadnou. Proč ale považují jiný platný typ,
mo, vždy provede platnou inferenci, pokud je modus tollens, za tak obtížný? V teorii abs
ho usuzování není ovlivněno zvenčí (chybným traktních pravidel je obtížnější učinit závěr ty
pochopením premis) nebo zevnitř (omezenou pu modus tollens, protože na něj nemůže být
pracovní pamětí). V následujících oddílech aplikováno žádné jednotlivé pravidlo. K dosa
rozvedeme, jak tato teorie vysvětluje různé ty žení závěru musí být totiž vytvořen důkaz zahr
py závěrů, k nimž lidé dospívají. nující několik rozdílných pravidel. Obecně lze
říci, že čím delší je odvození, tím vyšší je prav
Platné a neplatné závěry děpodobnost, že se objeví chyby nebo že lidé
Podívejme se, jak teorie abstraktních pravidel nedojdou k žádnému závěru.
vysvětluje vyvození závěru z následujících pre Podle teorie abstraktních pravidel jsou neplat
mis: né závěry, například popírání antecedentu ne
bo tvrzení konsekventu, výsledkem chybného
Jestliže budu mít hlad, Jestliže P, porozumění premisám. Jedno vysvětlení tvr
pak půjdu na procházku. pak Q dí, že lidé používají konverzační předpoklady
Jestliže půjdu na procházku, Jestliže Q, z běžného života, a podle nich pak reinterpre-
budu se cítit mnohem lépe. pak R tují premisy (O’Brien, 1995). Mohou tak klid
Mám hlad. P ně aplikovat logicky platná pravidla, ale proto
že vycházejí z chybných premis, výstup je často
Ve většině teorií abstraktních pravidel existu také chybný. Posuďme podrobné vysvětlení to
je pravidlo pro usuzování, které odpovídá ty ho, proč lidé dělají neplatný závěr popírání an
pu modus ponens. Lidé považují tento závěr za tecedentu:
snadný; proto teoretici předpokládají, že musí
existovat odpovídající mentální pravidlo, podle Neplatný: Popírám antecedentu
kterého ho vyvozují. Závěr pro uvedený příklad
může být odvozen právě opakovanou aplikací Premisy
pravidla typu modus ponens. Nejprve je pravi Jestliže prší, Jestliže P,
550
Eliška bude mokrá. pak Q, Posluchač soudí, že žádná jiná alternativní P tu
Neprší. non P, nebudou hrát roli. Do porozumění tak lidé za
pojují důvodné předpoklady, které modifikují
Závěr premisy. Poté, co se dopustí této chyby porozu
Proto Eliška není mokrá. Proto non Q mění, pokračuje usuzování normálně aplikací
různých pravidel (viz O’Brien, 1995).
Rumainová et al. (1983) tvrdili, že podmíně
ná premisa tohoto argumentu (Jestliže P, pak Vliv kontextu 16
Q) je reinterpretována jako Jestliže non P, pak Tyto konverzační předpoklady vysvětlují také
non Q Jak zdůraznili Geis a Zwicky (1971), tvr vliv kontextu, který jsme již zhodnotili výše. Ru
zení „Jestliže posekáš trávník, dám ti pět dola mainová et al. (1983) předpověděli, že alterna
rů“ svádí k závěru „Jestliže neposekáš trávník, tivní antecedenty odstraní vliv konverzačních
nedám ti pět dolarů“. Pokud toto chápeme ja předpokladů, což povede k potlačení neplatných
ko podmíněnou premisu, pak aplikací pravi závěrů. Braine et al. (1984) chápali tyto výsledky
dla modus ponens dojdeme k závěru non Q. jako doklad, že nemohou existovat pravidla pro
Například: neplatné závěry popírání antecedentu a tvrzení
konsekventu. Tento názor ovšem zpochybňuje
Premisy existence jiných kontextových vlivů, kdy dochá
Jestliže neprší, Jestliže non P, zí k potlačení platných závěrů poskytnutím do
pak Eliška nebude mokrá. pak non Q, datečných antecedentů (viz Byme, 1989a). Kdy
Neprší. non P, bychom stejný argument použili na výsledky
Bymeové, pak by museli teoretici abstraktních
Závěr pravidel dojít také k tomu, že neexistují žádná
Proto Eliška není mokrá. Proto non Q. pravidla mentální inference pro platné závěry.
Politzer a Braine (1991) proto tyto výsledky zpo
Jsou tedy stále aplikována platná pravidla, ale chybnili; dokazovali, že materiály Bymeové ved
na reinterpretované premisy (všimněme si ly zkoumané osoby k pochybnostem o pravdi
ovšem, že toto není jediné možné vysvětle vosti jedné z premis, protože byla neslučitelná
ní daného účinku, když uvážíme, že tvrzení s ostatními premisami (viz též George, 1995;
Geise a Zwického je deontické, konkrétně jde O’Brien, 1993). Pokud zkoumané osoby po
o podmíněnou premisu). Podobně lze vysvětlit chybovaly o pravdivosti premis, byla manipula
neplatné tvrzení konsekventu. ce Bymeové radikálně odlišná od výzkumu Ru-
Tato změna v interpretaci premisy se zřejmě mainové et al. Byrneová (1991) však v reakci na
objevuje díky Griceově (1975) kooperativnímu to ukázala, že závěry vyvozené zkoumanými
principu. Podle tohoto principu říká mluvčí po osobami v jejích experimentech se neshodova
sluchači pouze to, co - jak se domnívá - ten ly s těmi, které předpověděly výklady Politizera
druhý potřebuje vědět. Řekne-li například a Brainea. Byrneová et al. (1999) navíc předlože
mluvčí „Jestliže prší, pak bude Eliška mokrá“, né nálezy pečlivě přezkoumali a nenašli žádné
posluchač bude v kontextu konverzace usuzo doklady toho, že by participanti nevěřili v prav
vat, že déšť je jediná pravděpodobná událost, divost premis (nebo že by byly premisy opravdu
která povede k tomu, že Eliška bude mokrá. považovány za neslučitelné).
usuzován! a dedukce
551
Teorie abstraktních pravidel není o mnoho Další doklady podporující
úspěšnější ani při vysvětlování dalších aspek předpovědi teorie
tů vlivu kontextu. Pokud jde o vliv neurčitos Existuje značné množství dokladů, které návr
ti, Stevensonová a Over (1995) poukázali na to, hy teorie abstraktních pravidel podporují (viz
že žádná existující teorie abstraktních pravidel též Braine, 1990; Lea et al., 1990). Například
(a tedy samozřejmě ani teorie mentálních mo Braine et al. (1984) zkoumali několik těchto
delů) neumí tento vliv vysvětlit, a je proto třeba předpovědí v sérii experimentů. Při jednom
16 ji doplnit teorií pravděpodobnosti (viz další část z nich měli účastníci v jednoduché úloze po
o pravděpodobnostní teorii). To by však vedlo soudit přítomnost nebo nepřítomnost písmen
k poměrně bizarnímu a psychologicky nevě na imaginární tabuli (Osherson, 1975). Byl jim
rohodnému modelu. Podobně účinky kauza prezentován například následující problém:
lity (Cummins et al., 1991) a nápadnosti (Chán
& Chua, 1994) jednoduše neodpovídají teorii, Jestliže je na tabuli T, je tam L.
neboť jde o důsledky základních znalostí, které Na tabuli je T.
svědčí o roli doménově specifických schémat. Je tam L?
Taková schémata mohou být samozřejmě brá
na v úvahu v Braineově a O’Brienově teorii ne Účastníci měli zhodnotit, zda je nabízený zá
přímého usuzování, nepříjemným důsledkem věr pravdivý. Tyto problémy jsou řešitelné
je ale vyřazení těchto úloh z vlastního usuzová v jednom kroku podle jednoho ze šestnácti
ní (což by se neslučovalo s všeobecně přijíma pravidel navržených touto teorií. Výsledky uká
ným chápáním této problematiky). zaly, že usuzování je v těchto případech v pod
statě bezchybné. Z výkonů zkoumaných osob
Úloha výběru byla odvozena míra obtížnosti těchto problé
Braine a O’Brien se také domnívají, že abs mů a ta pak byla využita k předpovědi chová
traktní verze úlohy výběru spadají mimo ope ní v problémech, které obsahují krátké řetězce
race přímé inference; nechápou je tedy jako usuzování (předpokládá se, že míra obtížnosti
vlastní problém usuzování (O’Brien, 1995). Te jednotlivých pravidel se ve složitějších úlohách
orie předpovídá, že v této úloze by lidé nemě sčítá). K určení obtížnosti problému byla po
li vykazovat příliš racionální kompetence, což užita různá měřítka včetně subjektivního po
v podstatě odpovídá jejich chování. Přitom by souzení obtížnosti, času potřebného k řešení
měli být úspěšnější v deontických verzích úlo problému a počtu chyb. Braine et al. zjistili vy
hy (např. tematických materiálech), protože ty sokou korelaci mezi mírou obtížnosti problé
to verze mají jednodušší logickou strukturu. mu a počtem předpověděných závěrů z reper
V deontických verzích úlohy mají participan toáru pravidel potřebných pro řešení.
ti posoudit možná porušení pravidel, jejichž
pravdivostní status není zpochybněn, zatímco Hodnocení teorií abstraktních pravidel
ve verzích, které nejsou deontické, mají „po Teorie abstraktních pravidel jsou velmi při
soudit případy, které by mohly potenciálně fal tažlivé, protože se pokoušejí vyložit podmíně
zifikovat popisná tvrzení, jejichž pravdivost né usuzování pomocí omezené množiny infe
ní status je nejistý“ (Manktelow & Over, 1991, renčních pravidel. Mají také tu výhodu, že jsou
1993, s. 184). konzistentní s modely vyvinutými při výzku-
552
mu řešení problémů a navrhují jednotné vy spočívá jejich usuzování. Rozdíl mezi těmito
světlení řešení problémů a usuzování. Napří dvěma teoriemi vlastně odpovídá rozdílu mezi
klad na Braineův a O’Brienúv model se lze logikou založenou na syntaktických metodách
dívat jako na model produkčního systému, užívajících důkazy a logikou stojící na séman
který dává přednost velmi abstraktním operá tických metodách používajících modely. Teore
torům před operátory doménově specifickými tici abstraktních pravidel opírají své myšlenky
(viz též Rips, 1994). o systémy dokazování, zatímco teoretici mo
Hlavní problém jinak velmi elegantní teorie delů je odvíjejí z logických sémantických sys 16
abstraktních pravidel spočívá v tom, že nedo témů. Zastánci této teorie netvrdí, že lidé při
statečně specifikuje povahu doprovodného pro usuzování používají pravdivostní tabulky, spí
cesu porozumění. Dobře specifikuje klíčový še se domnívají, že pravdivostní tabulky ob
systém usuzování a předpovídá, jaké závěry li sahují jádro psychologické pravdy (Johnson-
dé vyvodí či nevyvodí. Některé předpovědi jsou -Laird & Byrne, 1993b, s. 324).
však založeny na procesu porozumění, který Jednoduše řečeno - podle teorie modelů pro
je specifikován podstatně méně (např. předpo vádějí lidé úsudky tak, že si vytvářejí reprezen
vědi o neplatných závěrech). Ačkoliv O’Brien tace nebo modely situací popsaných v premi
(1995) učinil kroky ke specifikaci dalších aspek sách, přičemž tyto modely jsou založeny na
tů porozumění, mnohé problémy stále nejsou významech premis a na obecných znalostech.
uspokojivě vyřešeny. Obecně lze tedy říci, že te Lidé pak model úsporným způsobem popisují,
oretické předpoklady o vlivech kontextu pone aby před ověřením jeho platnosti vytvořili zá
chávají mnoho otázek otevřených. V závislosti věr. Platnost ověřují tím, že hledají alternativní
na perspektivě, kterou zaujmeme, lze navíc ří modely nebo protipříklady, které by odvozený
ci, že zacházení této teorie s úlohou výběru je závěr vyvrátily. Pokud žádné takové protipříkla
slabé, protože úloha je vyloučena z množiny fe dy nenajdou, považují závěr za platný (John
noménů, které teorie dokáže vysvětlit. son-Laird & Byrne, 1991,1993a). Tuto základní
tezi můžeme snadno ilustrovat pomocí jed
TEORIE MENTÁLNÍCH MODELŮ noduchých prostorových problémů (viz Byrne
& Johnson-Laird, 1989; Erlich & Johnson-
Teorie mentálních modelů (nebo jednoduše -Laird, 1982; Mani & Johnson-Laird, 1982).
ji jen teorie modelů) podobně jako teorie abs Podívejme se, jakou reprezentaci nebo model
traktních pravidel předpokládá, že lidé dis bychom mohli vytvořit z následující množiny
ponují určitou mírou racionality, ale že tuto premis, máme-li za úkol představit si popsa
racionalitu mohou narušovat překážky v po nou situaci:
době omezení procesu zpracování informa
cí (např. omezená pracovní paměť; Johnson- Lampa je napravo od polštáře.
-Laird, 1983, 1995a, b, 1999; Johnson-Laird Kniha je nalevo od polštáře.
& Byrne, 1991,1993a, 1996). Na rozdíl od teo Hodiny jsou před knihou.
rie abstraktních pravidel klade teorie modelů Váza je před lampou.
v usuzování hlavní důraz na porozumění; li
dé si vytvářejí modely na základě porozumě V prostoru jsou tyto objekty naaranžovány ná
ní slovním popisům a na těchto modelech pak sledujícím způsobem:

kniha polštář lampa kniha polštář lampa
hodiny váza hodiny váza
Z tohoto modelu lze vyvodit nový závěr, že „hodi polštář kniha lampa
ny jsou nalevo od vázy“. Novým závěrem je jaké váza hodiny
koliv tvrzení, které vyplývá z premis a není v nich
přitom výslovně uvedeno (podobných závěrů lze Závěr, který jsme mohli vyvodit z prvního mo
16 vyvodit mnohem více). Kdybychom chtěli tento delu („hodiny jsou nalevo od vázy“), by v tomto
závěr vyvrátit, museli bychom najít jiné rozložení případě nesouhlasil s alternativním modelem
objektů, které odpovídá popisu v premisách, ale premis, ve kterém jsou „hodiny napravo od vá
není ve shodě se závěrem „hodiny jsou nalevo od zy“ (tj. může být nalezen protipříklad). V tom
vázy“ (tj. potřebujeme najít protipříklad). Ve sku to případě je tedy nutné připustit, že „neexis
tečnosti žádný takový model neexistuje. tuje žádný platný závěr“, který bychom mohli
Uvažme ale následující premisy: vyvodit o vztahu vázy a hodin.
Existuje několik variant teorie, které reprezen
Lampa je napravo od polštáře. tují modely různými způsoby - například Eule-
Kniha je nalevo od lampy. rovy kružnice (Erickson, 1974; Guyote & Ster-
Hodiny jsou před knihou. nberg, 1981) nebo Vennovy diagramy (Newell,
Váza je před polštářem. 1981). Soustředíme se na obecnější schéma pů
vodně navržené Johnson-Lairdem (1983) a roz
Takovou situaci můžeme modelovat dvěma šířené Johnson-Lairdem a Byrneovou (1991,
různými způsoby (viz Byrne & Johnson-Laird, 1993a), které je shrnuto v panelu 16.2. Již jsme
1989): v hrubých rysech načrtli, jak lze tuto teorii apli-
PANEĽ 16.2 Teorie modelů usuzování
• Usuzování zahrnuje tři procesy: porozumění premisám, aby byl vytvořen model (nebo množina modelů); kombinace
a popis modelů, aby byl vytvořen závěr; a ověření platnosti tohoto závěru vyloučením alternativních modelů
premis, které ukazují, že domnělý závěr je nepravdivý (tj. hledání protipříkladů).
• V premisách porozumění jsou používány sémantické postupy k vytváření modelů, které berou v úvahu základní
znalosti; modely jsou specifické (neobsahují proměnné, ale specifické mentální znaky) a mohou být vizuálně
zobrazeny, ačkoliv to nejsou nutně vizuální obrazy.
• Modely premis jsou kombinovány ve snaze vytvořit integrovaný model (nebo množinu modelů) a tento model je pak
úsporným způsobem popsán, aby se dospělo k závěru.
• Ověření platnosti tohoto závěru zahrnuje hledání protipříkladů nebo alternativních modelů, ve kterých jsou
všechny premisy pravdivé a domnělý závěr nepravdivý; jestliže žádné takové modely neexistují, je závěr platný; jestliže
je nalezen model, který závěr vyvrací, pak by bylo ideální zjistit, zda existuje nějaký závěr, který je pravdivý ve všech
vytvořených modelech.
• S ohledem na omezenou pracovní paměť bylo navrženo několik předpokladů: (i) vyvození závěru je obtížnější,
můžeme-li k němu dojít pouze použitím několika explicitních modelů, (ii) závěr, který můžeme vyvodit
z počátečních modelů, je snazší než ten, který lze učinit pouze ze „zhmotnění“ implicitních modelů, (iii) odhalení
nesrovnalostí mezi prvky v modelu zabere jistý čas.
• Chyby se mohou vyskytnout, jsou-li závěry vyvozeny (i) z počátečních modelů, které nebyly přísně zhodnoceny,
nebo (ii) z implicitních modelů, které nebyly dostatečně zhmotněny.
554
kovat na prostorové usuzování. Podívejme se Tato reprezentace obsahuje právě dva modely,
teď na to, jak byla aplikována na usuzování jeden reprezentující situaci, kdy existuje kruh
s podmínkami. a trojúhelník, a druhý (označený třemi tečka
mi nebo vynecháním písmene) označující, že
Platné závěry v teorii modelů existují jiné alternativní modely (tj. dva jiné ex
Johnson-Laird a Byrneová (1991; Byrne & John plicitní modely představené dříve). Tyto expli
son-Laird, 1992; Johnson-Laird, Byrne & Schae- citní modely mohou být přidány nebo „zhmot
ken, 1992) navrhli verzi teorie modelů pro pod něny“ později. Hranaté závorky kolem kruhu 16
míněné usuzování. V této teorii je podmíněná znamenají, že kruh byl v modelu reprezento
premisa jako „Jestliže existuje kruh, pak exis ván „vyčerpávajícím způsobem“, tedy že alter
tuje trojúhelník“ reprezentována explicitně ná nativní modely nebudou obsahovat kruh, pro
tože v jakémkoliv jiném modelu, kde se objeví
sledujícími třemi modely:
kruh, musí být trojúhelník (pro variantu zápi
su nazývanou poznámky pod čarou viz Johnson-
O A
-Laird & Savary, 1996). Když je usuzujícím dá
-O A
na druhá premisa („Existuje kruh“), vytvářejí
-O -A
model, ve kterém existuje pouze kruh:
V uvedeném zápise reprezentuje každý řá

O
dek nový model. Tyto tři modely reprezentu
jí všechny situace, kdy je premisa pravdivá, ne
Když kombinují tento a původní modely, do
však situace, kdy je nepravdivá (srovnej s prav
stanou model následující:
divostní tabulkou 16.1). Symbol v mode
lu je propoziční značka používaná k označe OA
ní „non“. Intuitivně to znamená, že když lidé
rozumějí premise („Jestliže existuje kruh, pak Tak dostávají jeden model, z něhož je elimino
existuje trojúhelník“), reprezentují to modely ván implicitní model (elipsa). Implicitní mo
popsanými touto větou; jmenovitě modelem, del může být vyloučen, protože všechny ostat
kdy existuje kruh a trojúhelník, modelem, kdy ní modely, které implicitně označuje, jsou ty,
neexistuje kruh a existuje trojúhelník, a mode ve kterých neexistuje kruh.
lem, kdy neexistuje ani kruh, ani trojúhelník. Pro účely vytváření závěrů je tento model úspor
Lidé se však snaží reprezentovat co možná nej ně popsán pomocí věty „Existuje trojúhelník“.
méně informací, neboť mají omezenou pra Tímto způsobem vysvětluje teorie modelů plat
covní kapacitu. Vytvářejí proto reprezentace, né závěry typu modus ponens. Závěr můžeme
které vyjadřují různé alternativní situace impli vyvodit už z počáteční reprezentace podmín
citně. Johnson-Laird a Byrneová navrhli, že roky, aniž bychom potřebovali měnit implicitní
zumějí-li lidé této premise, vytvářejí následují informace na explicitní. V obtížnějších závě
cí počáteční modely: rech typu modus tollens mají zkoumané oso
by k dispozici dodatečnou premisu „Neexistuje
[O] A trojúhelník“, reprezentovanou modelem
->A

Zkombinovat tento model s počátečními mo Obě složky tu jsou reprezentovány vyčerpáva
dely jícím způsobem; to znamená, že žádné jiné
modely nebudou obsahovat kruhy nebo trojú
[O] A helníky. Z těchto počátečních modelů vznika
jí neplatné závěry. Když mají zkoumané osoby
k dispozici dodatečnou informaci, že „Existuje
je poměrně pracné. Nejprve je třeba převést trojúhelník“ (A), druhý model bude vyloučen
16 implicitní aspekty počátečních modelů na ex a zůstane závěr tvrzení konsekventu - „Exis
plicitní modely, například: tuje kruh“.
Když mají zkoumané osoby k dispozici infor
maci „Neexistuje kruh“, mohou dojít ke správ
né odpovědi z nesprávného důvodu: Mohou
říci, že z toho „nic nevyplývá“, protože zkrát
ka nelze kombinovat model (-■ O) s počáteční
Pak musíme tyto modely kombinovat s mode množinou modelů, bez ohledu na to, zda jde
ly druhé premisy (tj. -< A), abychom získali mo o modely pro interpretaci podmínky nebo dvo
del následující jité podmínky. Když ale zkoumané osoby vy
volají explicitní modely pro dvojitou podmín
ku (viz tab. 16.2):
který může být popsán závěrem „Neexistuje OA

kruh“. Modus tollens je obtížnější než modus ->O -A
ponens, protože lidé musí vyvolávat modely
a udržovat v mysli rozmanité alternativy. a kombinují tyto modely s modely druhé pre
misy (-> O), první model bude vyloučen a zkou
Neplatné závěry v teorii modelů mané osoby vyvodí závěr popírání anteceden
Neplatné závěry se objevují ze dvou důvodů: tu „Neexistuje trojúhelník“. Tímto způsobem
lidé mohou různě interpretovat podmíněnou teorie vysvětluje, proč je závěr popírání ante
premisu a mohou kvůli interpretacím selhat cedentu vyvozen méně často než závěr tvrze
při vyvolávání explicitních modelů. Za prvé ní konsekventu - lidé mohou získat správnou
mohou lidé interpretovat původní premisu - odpověď z nesprávného důvodu (ačkoliv viz
„Jestliže existuje kruh, existuje trojúhelník“ - Evans et al., 1993; Evans, 1993a).
jako dvojitou podmínku: „Právě tehdy, když
existuje kruh, existuje trojúhelník.“ Vliv kontextu
V minimální množině modelů by tato inter Byrneová (1989a) se v souvislosti s vlivem kon
pretace premisy byla reprezentována implicit textu domnívá, že dodatečná informace vede
ně jako k různým interpretacím premis. Premisy, kte
ré obsahují alternativy, vedou k vytváření jiné
[O] [A] množiny modelů než premisy s dodatečnými
podmínkami. Ověřovací postupy, které prová
dějí kontrolu modelů, zjišťují, že alternativní
556
antecedenty působí jako protipříklady pro ne obr. 16.3) by byla reprezentována následující
platné závěry, zatímco dodatečné anteceden mi modely:
ty působí jako protipříklady pro platné závě
ry. Byrneová et al. (1999) skutečně ukázali, že [E] 4
kombinované dodatečné a zároveň antecedent-
ní premisy mohou potlačit všechny čtyři závě
ry. Byrneová et al. (1999; Byrne, 1991) navrhují, které podle výše uvedených návrhů předkláda
že vliv kauzality a nápadnosti je způsoben bez jí, že by mělo být vybráno P (karta s písmenem 16
prostřední dostupností protipříkladů založe E) a Q (karta s číslicí 4). Toto vysvětlení navíc
ných na základních znalostech. Například Chá navrhuje, že jakákoliv manipulace, která činí
novy a Chuaovy (1994) účinky nápadnosti jsou kartu non Q v modelu explicitní, by měla vý
přisuzovány rozdílné účinnosti protipříkladů kon v úloze zlepšit. Proto návrh zní, že účinky
vyvolávaných méně a více nápadnými premi způsobené deontickým výkladem úlohy vedou
sami. Podobně se Stevensonová a Over (1995) právě k takové explicitní reprezentaci. Účinky
snaží rozšířit teorii modelů tak, aby vysvětlili porovnávacího zkreslení se také vysvětlují tím,
svůj efekt neurčitosti. Ačkoliv podobná vysvět jak jsou pravidla s negacemi reprezentována
lení nejsou ještě plně rozpracována, je zřejmé, explicitními modely (debata o tom, jakou kon
že několik přijatelných návrhů se již objevilo. krétní formu by tyto modely mohly mít, nicmé
ně proběhla - viz Evans, 1993a; Johnson-Laird,
Úloha výběru 1995; Johnson-Laird & Byrne, 1991). Stručně
Teorie modelů se také snaží vyložit výsledky řečeno, teorie modelů má rovněž na úlohu vý
úlohy výběru (Johnson-Laird, 1995; Johnson- běru svůj názor.
-Laird & Byrne, 1991). Vysvětlení se opírá o tři
klíčové body: Další doklady pro teorii modelů
Teorie modelů vysvětluje řadu pozorovaných
• Lidé berou v úvahu pouze ty karty, které jevů a mnoho nových předpovědí, které z ní vy
jsou explicitně reprezentovány v jejich mo plývají, se potvrdilo (viz Evans et al., 1993, pro
delu pravidla. přehled viz kap. 2). Johnson-Laird, Byrneová
• Rozdílné kontexty (např. deontický) mohou a Schaeken (1992) ukázali, že vlivy obtížnos
ovlivnit, co bude v modelu explicitně repre ti, které jsou podle teoretiků abstraktních pra
zentováno. videl způsobeny délkou mentálního odvození,
• Lidé pak vybírají ty karty, u kterých by hod lze alternativně vysvětlit pomocí teorie mode
nota na skryté straně mohla přinést infor lů. Doložili, že jednodušší problémy zahrno
mace o platnosti či neplatnosti pravidla. valy závěry, které mohly být vyvozeny z počá
tečních modelů, zatímco obtížné problémy
Je možné si pamatovat, že v této úloze lidé ty vyžadovaly vytvoření většího množství mode
picky vybírají karty P a Q, ačkoliv karty P a non lů. Testovali také novou předpověď teorie mo
Q jsou nejlepšími volbami. Modelová repre delů, že závěry typu modus tollens by měly být
zentace podmínky „Jestliže je na jedné stra snazší při interpretaci premis s dvojitou pod
ně karty samohláska, pak na druhé straně je mínkou než při interpretaci premis s jednodu
sudá číslice“ (doloženo příkladem s E a 4, viz chou podmínkou, zatímco poměr závěrů typu

modus ponens by měl zůstat stálý (teorie abs Se způsobovým slovesem
traktních pravidel nepředpovídají žádné roz John si najímá zahradníka.
díly). Předpověď takového výsledku se zaklá John dělá některé práce na zahradě.
dá na tom, že závěr typu modus ponens může John může mít posekanou trávu.
být vyvozen z jednoho explicitního modelu vy
cházejícího z každé z obou interpretací, zatím Bez způsobového slovesa
co závěr typu modus tollens vyžaduje, aby byly John si najímá zahradníka.
16 uváženy tři explicitní modely v případě jedno John dělá některé práce na zahradě.
duché podmínky a pouze dva explicitní mode John bude mít posekanou trávu.
ly v případě dvojité podmínky. Tato předpověď
se potvrdila (viz obr. 16.5). v nichž bylo nebo nebylo použito modálni slo
veso (např. moci), a požádali zkoumané oso
by, aby parafrázovaly všechna tvrzení jednou
větou. Jak předpovídá teorie modelů, zjistili,
že v případě, kdy výsledek obsahoval modálni
sloveso (např. John může mít posekanou trá
vu; 36 %), měly zkoumané osoby při spojování
tří tvrzení tendenci použít parafrázi podobnou
podmínce, na rozdíl od situace, kdy modálni
sloveso neobsahoval (např. John bude mít po
sekanou trávu; 5 %). Modálni forma vede lidi -
přinejmenším implicitně - k usuzování o al
ternativních situacích, v nichž události nena
stávají.
Hodnocení teorie modelů

Dobře specifikovaná teorie modelů byla apliko
vána na širokou paletu jevů, s nimiž se lze se
tkat při usuzování s podmínkami i jinde. Vy
Procento zkoumaných osob vyvozujících závěry typu modus
volala ovšem nemálo kritických připomínek
ponens a modus tollens v případě, že jsou jim zadány pro (pro shrnutí viz Eysenck & Keane, 1995; An-
blémy se dvěma premisami s jednoduchou, nebo s dvojitou drews, 1993; Bonatti, 1994; Bundy, 1993; Evans
podmínkou; z práce Johnson-Lairda, Byrneové a Schaekena & Over, 1996; Goldman, 1986; O’Brien, Brai
(1992, experiment 2).
ne & Yang, 1994; Rips, 1984,1986). Mnohým
kritikům odpověděli Johnson-Laird a Byrneová
Byrneová a Johnson-Laird (1992) navíc našli (1993a) v diskusi publikované v časopise Beha-
doklady toho, že lidé reprezentují podmínky vioral K Brain Sciences (viz též Johnson-Laird,
explicitním modelem, ve kterém události na Byrne & Schaeken, 1992). Soustředíme se na
stávají, a implicitním modelem, ve kterém al nej významnější teoretické a empirické kritiky.
ternativní události mohou nastat. Dali zkou Bonatti (1994) poukázal na to, že existuje ně
maným osobám rozdílné verze tří tvrzení: kolik různých formulací počtu modelů, které
558
by mohly být pro daný problém vytvářeny. To je TEORIE DOMÉNOVĚ
významná námitka, protože většina předpově SPECIFICKÝCH PRAVIDEL
dí teorie modelů je založena na počtu modelů
vyžadovaných daným problémem (viz prosto Ve srovnání s jinými teoriemi, o nichž jsme
rové modely popisované dříve). Jestliže si však právě referovali, má teorie doménově spe
lze vybírat pro daný problém počet různých cifických pravidel významně menší rozsah.
modelů, pak je základ, na kterém teorie činí Jak jsme již řekli, většina těchto teorií se hlá
předpovědi, značně oslaben. Johnson-Laird sí k názoru, že usuzování předpokládá dvo 16
et al. (1994) však tvrdí, že pro reprezentaci jí proces - tedy že některé složky usuzování
a zhodnocení závěru je potřebný konkrétní po pracují s deduktivní kompetencí, která je do
čet modelů. Byl také vytvořen počítačový pro plněna doménově specifickými pravidly (teo
gram generující adekvátní počet modelů pro rie Cosmidesové je z tohoto hlediska výjim
jakoukoliv množinu premis, který by měl tu kou). V následující části nebudeme probírat,
to otázku rozhodnout (Johnson-Laird & Sava- jak tyto teorie vysvětlují základní vzorce závě
ry, 1996)- rů s podmínkami a vliv kontextu (protože se
Jiná zásadní teoretická kritika namítá, že te tímto tématem nezabývají). Budeme se věno
orie modelů není úplná. Za prvé není složka vat výhradně efektům v úloze výběru, k jejichž
porozumění dostatečně specifikována, zvláš vysvětlení byly doménově specifické teorie na
tě s ohledem na vliv základních znalostí a ne vrženy. Z hlediska úspornosti jsou samozřej
určitosti. Zastánci teorie modelů tvrdí, že zá mě v nevýhodě v porovnání s jednoduchým
kladní znalosti hrají roli ve vytváření modelů procesem, který dokáže tyto i jiné jevy také vy
premis, ale nenabízejí podrobné vysvětlení to světlit.
hoto procesu. Ačkoliv tedy předkládají kompu
tační modely toho, co se stane při usuzování Úloha výběru a doménově
s premisami jako „jestliže existuje kruh, exis specifická pravidla
tuje trojúhelník“, nemají podobné modely pro Teorie doménově specifických pravidel vznik
vliv kontextu (viz Byrne, 1989a). Za druhé teo ly, aby vysvětlily různé tematické nebo deon
rie nepodává detailní vysvětlení, jak lidé ově tické efekty v úloze výběru. Tyto teorie se na
řují modely hledáním protipříkladů, protože vzájem liší v obsahu doménově specifických
neexistuje dostatek dokladů takovéto verifika pravidel, s nimiž pracují. Některé z nich tvr
ce (viz Polk, 1993; Polk & Newell, 1995; Rips, dí, že obsah velmi konkrétně odráží nějakou
1990). Je ovšem třeba zmínit návrh Bymeové předchozí zkušenost, která slouží k vyvozování
et al. (1999), že k prozkoumání tohoto aspektu analogií (viz Griggs, 1983; též kap. 15), ale vět
teorie modelů lze použít experimentů s efek šina těchto teorií se točí kolem používání sché
tem potlačení. mat specifických pro třídy situací (např. situace
Z empirického pohledu je rozsah teorie mo přípustnosti nebo různé smluvní situace). Ač
delů vcelku uspokojivý. Zdá se, že hlavní vý koliv jsou tato schematická pravidla relativně
znamné kritiky se točí kolem její schopnosti abstraktní, jsou specifičtější než obsahově ne
vysvětlit takové efekty, jako je zkreslení v úlo závislá abstraktní pravidla, s nimiž jsme se se
hách na usuzování bez podmínek (viz Evans tkali dříve. Zde se věnujeme dvěma variantám
& Over, 1996). teorie doménově specifických pravidel.
usuzován! a dedukce 559

Schémata pragmatického usuzování: vidla ve schématu se nemusí shodovat s pravi
Doménově specifická pravidla pro svolení dly výrokové logiky). Chengová a Holyoak se
a závazky dále domnívají, že v situacích, kdy jsou sché
Chengová a Holyoak (1985; Cheng, Holyoak, mata irelevantní (např. abstraktní obsah), mo
Nisbett & Oliver, 1986) nazývají svá doméno hou do hry vstupovat abstraktní pravidla a ji
vě specifická pravidla schématy pragmatického né strategie.
usuzování, protože jsou citlivá na pragmatiku
16 situací (viz kap. 9 o schématech). Situace pří
Teorie společenské smlouvy: Doménově
specifická pravidla kódující smlouvy
pustnosti (svolení) jsou jednou z tříd situací,
která se běžně vyskytuje v každodenním živo Cosmidesová (1989) má alternativní teorii do
tě: abychom například získali svolení ke vstu ménově specifických pravidel, založenou na
pu na univerzitu, musíme splnit předběžnou evolučním přístupu ke kognici. Tvrdí, že lidé
podmínku dosažení určitých výsledků u zkou mají pravidla - nazývaná Darwinovské algorit
šek. Schémata pro takové situace jsou abstrakt my -, která maximalizují jejich schopnost do
ní v tom, že se potenciálně vztahují na širokou sahovat cílů v sociálních situacích. Zaměřuje
paletu obsahových domén, ale na rozdíl od abs se na situace se sociální výměnou, kdy musí
traktních pravidel jsou omezena zvláštními cí dva lidé kooperovat, aby dosáhli úspěchu. Pod
li usuzování a určitými široce pojímanými ty le teorie sociální smlouvy mají lidé schémata
py vztahů (viz Holland et al., 1986). týkající se těchto druhů sociálních smluv, třeba
Teorie pragmatického usuzování navrhuje ná schémata pro následující pravidla:
sledující:
Standardní sociální smlouva:
• Lidé mají specifická pravidla pro zacházení „Jestliže něco získávám, pak za to musím za
s určitými typy situací; například schémata platit.“
svolení a schémata závazků. Převrácená sociální smlouva:
• Pravidla ve schématech svolení mají formu „Jestliže zaplatím, pak mohu něco získat.“
„jestliže má být provedena nějaká akce, mu
sí být splněna nějaká předběžná podmín Vedle těchto schémat má z evolučních důvodů
ka“; jste-li požádáni, abyste ověřili pravidlo, většina lidí mechanismus pro odhalování těch,
které odvozuje schéma svolení, použije kdo by mohli smlouvu porušit: algoritmus pro
te odpovídající pravidlo z tohoto schématu „vyhledávání podvodníků“. Jestliže je schéma
(jeho logika je stejná jako logika podmínek standardní smlouvy použito na úlohu výběru
v tab. 16.1). společně s algoritmem pro vyhledávání pod
• Pro situace, ve kterých je člověk povinen ně vodníků, pak by lidé měli provést správný vý
co udělat, byla vypracována také schémata běr (P a non Q), je-li ale použito schéma převrá
závazků. cené smlouvy, jejich výběr optimální nebude
(z hlediska logického pohledu na racionalitu).
Podle této teorie dochází k chybám v případě, Situace sociální smlouvy jsou podmnožinou
že situace nelze snadno převést na pragmatic situací svolení, takže v těch situacích svolení,
ká schémata. Chyby mohou také vznikat přímo které jsou situacemi sociální smlouvy, nasta
ze závěrů vytvořených schématy (protože pra ne zlepšení, ale v situacích svolení, které ne-
560
jsou situacemi sociální smlouvy, nenastane. Hodnocení teorií doménově
Poštovní pravidla použitá v některých realistic specifických pravidel
kých obsazích (viz výše) mohou být chápána Teorie doménově specifických pravidel nebo te
jako reifikované sociální smlouvy, stejně jako orie schémat jsou obecně zajímavým příspěv
pravidla o věkové hranici pro nákup alkoholu, kem k souboru teorií studujících úlohu výbě
která byla použita v některých studiích s realis ru. Byly použity k vytvoření nových předpovědí
tickým obsahem. Instrukce zahrnující požada o výkonu zkoumané osoby v úloze a mnoho
vek vyhledání těch, kdo porušují pravidlo, lze těchto předpovědí se potvrdilo. 16
považovat za prostředek k usnadnění aplika Významná kritika těchto přístupů je založena
ce algoritmu pro detekci podvodníků (pro dal na tom, že se nejedná o úplné teorie usuzová
ší rozpracování této teorie viz též Gigerenzer ní; mohou charakterizovat některé verze úlo
& Hug, 1992; Cummins, 1996). hy výběru, ale dále nezacházejí. Nečiní napří
Cosmidesová navázala na výsledky Chengové klad žádné předpovědi pro jiné logické spojky
a Holyoaka (1985) a prozkoumala případy situ (např. a a nebo) a nenabízejí vysvětlení typic
ací svolení, které nebyly situacemi společenské kých výsledků v abstraktní verzi úlohy. Jinými
smlouvy. Zjistila menší zlepšení než u situa slovy - tyto teorie se nevyjadřují k tomu, co lidé
cí svolení obsahujících společenskou smlouvu dělají, když nepoužívají doménově specifická
(viz též Gigerenzer & Hug, 1992). Frekvence pravidla. Chengová a Holyoak míní, že někte
správných odpovědí v situacích svolení, ne ré odpovědi mohou být ovlivněny alogickými
obsahujících společenskou smlouvu, však by zkresleními, dále nicméně toto tvrzení neroz
la stále vyšší než frekvence obvyklá v abstrakt pracovali. O’Brien (1993) navrhl spojení teorie
ní úloze. Zatímco situace společenské smlouvy abstraktních pravidel a teorie Chengové a Ho
zřejmě znamenají výrazné usnadnění, existuje lyoaka.
také určité zlepšení v čistých situacích svolení. Tyto teorie samy mají konečně mnoho nedosta
Ačkoliv mnohé výsledky Cosmidesové byly re tečně specifikovaných složek. Teorie pragma
plikovány a dále objasněny (viz Platt & Griggs, tického pravidla ani teorie sociální smlouvy ne
1993), někteří badatelé její tvrzení odmítají. specifikují, jak se přirozený jazyk překládá do
Zpochybňují kupříkladu její interpretaci, pod pravidel používaných pro usuzování. Mnoho
le které jsou určité realistické verze úlohy ve předpovědí tak může být interpretováno ad hoc.
skutečnosti situacemi sociálních smluv; napří
klad se zdá, že verze úlohy výběru s účtenka PRAVDĚPODOBNOSTNÍ TEORIE
mi z obchodního domu (viz výše) neobsahuje
jasnou smluvní složku (viz Cheng & Holyoak, Oaksfordova a Chaterova (1994, 1995, 1996;
1989; Gigerenzer & Hug, 1992). Jak jsme vidě Cháter & Oaksford, 1999a, b) pravděpodob
li dříve, stále více autorů se shoduje na tom, že nostní teorie má zcela jiný charakter než teorie
tyto účinky jsou způsobeny spíše deontickými probrané dříve. Na rozdíl od nich svůj norma
aspekty úloh než tím, že by se jednalo o svole tivní model opírá spíše o teorii pravděpodob
ní nebo smlouvy. Přesto ovšem není úplně vy nosti než o logiku. Teorie stojí na klíčové myš
loučeno vysvětlovat deontické účinky pomocí lence, že lidé se nepokoušejí o usuzování jako
doménově specifických teorií. takové, ale snaží se maximalizovat informač
ní zisk. Lidé tedy volí tak, aby snížili neurčitost

situace a maximalizovali zisk informací o svě nejvyšším přínosem druhá nejpravděpodob
tě. V úloze výběru volí lidé takové karty, které nější a tak dále.
jsou při vyvážených pravděpodobnostech nej-
informativnější. Další detaily teorie představu Pravděpodobnostní teorie
je panel 16.3. aplikovaná na úlohu výběru
Typickou aplikací pravděpodobnostní teo Analýzu podle pravděpodobnostní teorie mů
rie je analýza a reinterpretace premis něja žeme objasnit konkrétní aplikací na úlohu
16 kého usuzovacího problému. Taková analýza výběru (Oaksford & Cháter, 1994; Oaksford,
umožní předpovídat informační zisk ze všech Cháter, Grainger & Larkin, 1997). Použijme
možných voleb pro daný problém a pořadí od příklad navržený zastánci pravděpodobnostní
povědí podle pravděpodobnosti, s níž je lidé teorie: představme si, že ověřujeme hypotézu
učiní, založené na informačním přínosu kaž o pojídání vnitřností a žaludeční nevolnosti,
dé z nich; tj. volba s nej vyšším informačním přičemž hypotéza zní „jestliže jíte vnitřnosti“
přínosem by měla být první, volba s druhým (P), „pak se vám udělá špatně“ (Q). Pro ověře-
PANEL 16.3 Oaksfordova a Chaterova pravděpodobnostní teorie
• Pravděpodobnostní teorie se zabývá určením optimální hypotézy (H), která má být vybrána z n vzájemně se vyluču
jících a vyčerpávajících hypotéz (Hi); určením neurčitosti těchto hypotéz, l(Hi):
l(HÍ)je-í P(Hi)logaP(Hí)
• Poté, co byla zjištěna jistá data D (např. obrácením karty), pravděpodobnost hypotéz P(Hí) je časově neomezená
ve vztahu k D, P(HÍ | D) udává novou míru neurčitosti l(Hi | D):
/(Hi|D)je-rfyHÍ|D)logaP(HÍ|D)
P(Hi | D) výrazy jsou vypočítány z Bayesova vzorce
P(D|Hi)P(H0
.1 P(D | Hi)P(Hi)
který specifikuje, že následná pravděpodobnost hypotézy Hí podle jistých dat D může být zjištěna z apriorní
pravděpodobnosti každé hypotézy Hí a pravděpodobností D daných každé Hí. Vybírání apriorních pravděpodob
ností hypotézy může být problematické; v jednoduchém případě - jestliže v situaci existují čtyři možné volby -
bude apriorní pravděpodobnost každé z nich 0,25. Oaksford a Cháter ve své analýze předpokládají o případech P
a Q_(takzvaný předpoklad vzácnosti), že jejich apriorní pravděpodobnosti jsou nízké.
• Podle tohoto vzorce je informační zisk v situaci definován jako množství snížení neurčitosti, které vyplývá ze zjiště
ní nového údaje:
íg = l(D | Hí)~ l(Hi)
ačkoliv se v teorii počítá s přesnějším měřítkem - očekávaný informační zisk E(lg). Je to neurčitost po učinění vol
by, vážená pravděpodobností každého možného výsledku volby nižší než apriorní nejistota.
562
ní této hypotézy můžeme zkoumat skupiny li dený vzorec. Je zajímavé poznamenat, že toto
dí, kteří jedli vnitřnosti (P), nejedli vnitřnosti pravděpodobnostní vysvětlení chápe volby P
(non P), udělalo se jim špatně (Q) a neudělalo a Qjako racionální, zatímco logické vysvětlení
se jim špatně (non Q); ty jsou ekvivalentní čty je vidí jako iracionální.
řem kartám v úloze. Otázka zní, jakou infor Spolu s dalšími předpoklady lze tento model
mační hodnotu má prověření každé skupiny. použít k vysvětlení dalších efektů v úloze vý
Když položíme dotaz lidem, kteří jedli vnitř běru, jako jsou efekty v deontické verzi úlohy
nosti (P), patrně dosáhneme nějakého infor a efekty negace (viz Oaksford & Cháter, 1994, 16
mačního zisku: zjistíme-li totiž, že se jim ne 1996).
udělalo špatně, je hypotéza zjevně nepravdivá.
Když položíme dotaz lidem, kteří nikdy nejed Vliv kontextu a podmíněné závěry
li vnitřnosti (non P), přinese nám to nepatrný Pravděpodobnostní teorie byla aplikována
nebo nulový informační zisk, protože hypoté hlavně na analýzu různých verzí úlohy výběru.
za neříká nic o lidech, kteří nejedli vnitřnos Dosud nebyla aplikována na usuzování s pod
ti. Naopak má smysl zeptat se lidí, kterým se mínkami jako takové, a tak se nemůže vyjád
udělalo špatně (Q), zda jedli vnitřnosti; jestliže řit k typickým nálezům ve výzkumu usuzování
jedli vnitřnosti, získáme významnou informa a k potlačování závěrů v podmínkovém usuzo
ci, jestliže však vnitřnosti nejedli, nemůžeme vání. Je však zřejmé, že tato teorie by měla být
vyvodit žádný závěr. Položíme-li otázku něko použitelná k manipulaci neurčitosti v úsud
mu, komu se neudělalo špatně (non Q), může cích s podmínkami (např. Cummins et al.,
to být také informativní; jestliže tento člověk 1991; Stevenson & Over, 1995). Práce v této ob
jedl vnitřnosti, pak je hypotéza falzifikována, lasti se dále rozvíjí.
ale pokud vnitřnosti nejedl, nelze vyvodit žád
ný závěr. Stručně řečeno to vypadá, že výběr Hodnocení pravděpodobnostní teorie
P bude určitě informativní, výběr non P určitě Pravděpodobnostní teorie vstoupila jako nový
nebude informativní a Qa non Qjsou z hledis přírůstek do oblasti, kde teorie přetrvávají re
ka informativnosti někde mezi tím (tj. mohou lativně dlouho, a vzbudila mnoho pozornos
a nemusí být informativní). ti a vzrušení (Almor & Sloman, 1996; Evans
Za tímto volným popisem informačního zis & Over, 1996; Klauer, 1999; Laming, 1996). Za
ku stojí vypracovaný bayesovský pravděpodob velký příslib této teorie se považuje fakt, že na
nostní model, který specifikuje přesně, jak vy vrhuje způsob sjednocení výzkumu usuzování
počítat informační zisk pro různé karty (viz s výzkumem posuzování a rozhodování a spo
panel 16.3). Tento výpočet pravděpodobnos juje tak dvě dříve neslučitelné oblasti.
ti spolu s dalším předpokladem (předpoklad Pravděpodobnostní teorii - stejně jako teorii
vzácnosti, podle něhož jsou vlastnosti, které vy doménově specifických pravidel - bude nutné
stupují v příčinných vztazích, vzácné) vedou ještě podstatně teoreticky a empiricky dopl
k předpovědi, že nejlepší výběry v pořadí op nit, než bude moci skutečně konkurovat teo
timálního informačního zisku jsou položky P, rii abstraktních pravidel a teorii mentálních
Q, non Qa non P. V metaanalýze výzkumu v té modelů. Je také důležité si uvědomit, že teorie
to oblasti ukázali Oaksford a Cháter, že frek postrádá výkonovou složku (Johnson-Laird,
vence různých voleb karet přesně sleduje uve 1999). Pravděpodobnostní teorie je kompu-

tační teorie (viz Marr, 1982 a kap. 1), která lizací v deduktivním usuzování (viz např. Goel,
specifikuje, co je třeba v usuzovacích úlohách Gold, Kapur & Houle, 1997).
propočítávat (jmenovitě faktory jako infor V této kapitole jsme referovali o výrazných roz
mační zisk). Nenavrhuje výkonný mechanis dílech v odpovídání na abstraktně a tematic
mus, jenž by ukázal, jaké usuzovací procesy ky formulované logické problémy. Existují ur
vytvářejí množinu kandidátů na volby/závě- čité doklady, které naznačují, že toto rozlišení
ry a které paměťové procesy uchovávají minu má základ v rozdílech mezi hemisférami: Gol
16 lé zkušenosti potřebné pro výpočet pravděpo ding (1981) použil verzi úlohy výběru s kruhy
dobnosti jednotlivých možností. Při absenci a barvami k testování zkoumaných osob, kte
výkonného mechanismu se teorie nemůže vy ré neměly bud žádnou mozkovou lézi, měly lé-
jadřovat o usuzování jako takovém (tj. o tom, zi v pravé hemisfére, nebo lézi v levé hemisfé
jak ke specifickým závěrům docházíme z pre re. Ukázalo se, že tato abstraktní verze úlohy je
mis). Může se stát, že skončí jako teorie dvojí zvláště obtížná pro pacienty s poškozením levé
ho procesu, podle níž usuzování probíhá bud hemisféry, zatímco pacienti s poškozením pra
podle abstraktních pravidel, nebo podle men vé hemisféry podávali mnohem lepší výkon
tálních modelů s přiřazenými vypočtenými (dokonce lepší než kontrolní skupina). Na ro
pravděpodobnostmi. li levé hemisféry upozornily také výzkumy afá
Z empirického hlediska vyžaduje teorie mno zie: afatici s levou posteriomí lézi mají vážné
hem rozsáhlejší testování. Zatím se opíra obtíže s pochopením jednoduchých logických
la spíše o metaanalýzy stávající literatury než tvrzení, zatímco zkoumané osoby s lézi v pra
o ověřování nových teoretických predikcí (ale vé hemisféře obecně obtíže s logickým usuzo
viz Oaksford et al., 1997). U metaanalýz je váním nemají (Wharton & Grafman, 1998).
ovšem vždy ten problém, že teorie může být Johnson-Laird (1995) zdůraznil příspěvek pra
vytvářena ad hoc podle přístupných dat, místo vé hemisféry k dedukci založené na předpo
aby stála na vlastních nohou v podobě konkrét kladech teorie mentálních modelů. Uvádí ex
ních předpovědí. V úloze výběru je například periment Whitakera et al. (1991) na usuzování
konzistence teorie s typickými výsledky voleb s podmínkou u skupiny pacientů, kteří kvůli
obtížně udržována pomocí předpokladu vzác epilepsii podstoupili jednostrannou anteriomí
nosti. Tento předpoklad není založen na ničem temporální lobotomii bud na pravé, nebo na le
jiném než na tom, že poskytuje takové výsled vé hemisféře. Pacienti s poškozením pravé he
ky, které obvykle najdeme v literatuře. misféry podali slabší výkon při usuzování z ne
pravdivých podmíněných premis než pacienti
KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE s poškozením levé hemisféry. Když bylo zadáno
USUZOVÁNÍ tvrzení „Jestliže prší, ulice budou suché“ a ka
tegorické tvrzení „Prší“, skupina s poškozením
V předešlých kapitolách o myšlení jsme vidě pravé hemisféry měla spolehlivou tendenci uči
li, že v oblasti kognitivní neuropsychologie je nit závěr „Ulice budou mokré“. Jinými slovy, ti
vyvíjena řada nových aktivit. Podobné pokroky to pacienti nebyli schopni provést proces de
se objevily i ve výzkumu usuzování. Tento vý dukce nezávisle na svých vědomostech o světě.
zkum potvrdil důležitou roli frontálních laloků Waltz et al. (1999) pak pomocí induktivních
a došel dále k rozlišení hemisférických specia a deduktivních problémů ukázali, že zákla-
564
dem pro lokalizaci v prefrontálním kortexu je sobují svému prostředí. Tento pohled je zjevně
specificky integrace mnohonásobných vzta motivací pro teorie doménově specifických pra
hů. Předložili třem skupinám zkoumaných videl a pro pravděpodobnostní teorie. Předpo
osob se srovnatelným IQ - pacientům s pre klad zní, že lidé jednají ve shodě s jiným raci
frontálním poškozením, pacientům s poškoze onálním principem, principem maximalizace
ním anteriorního laloku a kontrolním osobám - úspěchu při dosahování cílů nebo maximali
problémy, které mohly být řešeny použitím zace informačního zisku, spíše než ve shodě
jednoho nebo dvou vztahů. Zjistili, že pacienti s principem odvozeným z logiky. Například 16
s prefrontálním poškozením vykazovali velmi Cosmidesová (1989) se opírá o evoluční teo
specifický, katastrofální deficit schopnosti řešit rii a tvrdí, že existují specializované inferenční
problémy s vícenásobnými vztahy, ačkoliv v pro mechanismy pro „zjišťování podvodníků“, kte
blémech s jedním vztahem se vyrovnali oso ré pro naše předky - lovce a sběrače - měly spe
bám z ostatních skupin. U problémů s mnoho cifickou adaptivní hodnotu. Oaksford a Cháter
násobnými vztahy vykazovali výkon typický pro snášejí argumenty pro to, že vedoucím prin
předškolní děti. Můžeme tedy shrnout, že ty cipem je maximalizace informačního zisku
to a další výzkumy řešení problémů a analogií a redukce neurčitosti. V širším pojetí zaujímá
nabízejí velmi konzistentní obrázek (viz kap. tento názor Anderson (1990) ve své technice
14 a 15). „racionální analýzy“, kterou používá k charak
terizaci mnoha různých oblastí kognice od pa
RACIONALITA A HODNOCENÍ TEORIÍ měti po řešení problémů.
Třetí pozice, která je spíše metaanalýzou pro
Jsme racionální? blému, spočívá v rozlišení mezi rozdílnými
Vzhledem k uvedeným dokladům o lidském formami racionality. Evans a Over (1996,1997)
usuzování by byl dobře pochopitelný názor, rozlišují mezi dvěma (poněkud nešťastně na
že jsme všichni značně iracionální. V literatu zvanými) racionalitami, „racionalitou “ a „raci
ře, jejíž přehled jsme podali, můžeme najít tři onalitou/. Racionalita je adaptivní, na cíl za
hlavní stanoviska k této otázce. měřená forma usuzování a řešení problémů,
Nej starší teorie v dané oblasti - teorie abstrakt která nám pomáhá v dosahování určitých cí
ních pravidel a teorie mentálních modelů - za lů ve světě. Racionalita2 je spíše reflektivní for
stávají názor, že lidé jsou racionální, že operují ma usuzování, která je konzistentní s norma
ve shodě s racionálním principem a pokouše tivními logickými modely. Je možné udělat
jí se dedukovat platné závěry z premis argu o někom závěr, že je skvělý, z perspektivy raci
mentu. Johnson-Laird a Byrneová (1991; John onality^ ale je to zcela v rozporu s pohledem ra-
son-Laird, 1999) o této schopnosti mluví jako cionality2 (pro komentáře viz Cummins, 1997;
o jádru racionální kompetence, které je důle Hertwig, Ortmann & Gigerenzer, 1997; No-
žité pro každodenní cíle a má zásadní význam veck, 1997; Ormerod, 1997; Stanovich, 1999).
pro rozvoj expertství v logice. To vůbec nevylu Toto označení dvou interpretací racionality
čuje iracionální odpovědi; takové odpovědi se nás ovšem nepřibližuje k jakýmkoliv závěrům
zřejmě objevují a vždy se objevovat budou. o lidské racionalitě. Ideálně bychom měli mít
Druhý, současnější názor lehce modifikuje definici racionality, která bude jak adaptivní,
otázku přijetím předpokladu, že lidé se přizpů tak normativní.

Můžeme tedy ve shodě s všeobecným názorem předpovědi o tom, jak budou probandi hodno
shrnout, že lidé jsou svým způsobem do znač tit platnost úsudků (Braine et al., 1984; Osher
né míry adaptivní nebo racionální. Otázkou son, 1974,1975; Rips, 1983), o reakčních časech
zůstává, jak přesně vypadá racionální princip, zkoumaných osob v různých úlohách (Braine
který stojí v pozadí lidského usuzování. et al., 1984) a o interindividuálních rozdílech
u problémů (Rips & Conrad, 1983). Byly také
Hodnocení soupeřících teorií aplikovány na sylogistické usuzování (Braine
16 V této kapitole jsme sledovali empirický vý & Rumain, 1983; Osherson, 1976; Rips, 1994).
zkum zaměřený na usuzování s podmínkami. Výsledky výzkumu úlohy výběru jsou rozpači
Je však důležité poznamenat, že je to jen jedna tější. Někteří teoretici abstraktních pravidel na
z mnoha oblastí výzkumu deduktivního usu vrhli, že by se pravidla formálních závěrů moh
zování. Existuje rozsáhlá literatura o sylogistic- la doplnit doménově specifickými pravidly
kém usuzování (viz Evans et al., 1993; Eysenck nebo modálními logikami a nelogickými ope
& Keane, 1995, kap. 17; Manktelow, 1999), rátory (viz Braine & O’Brien, 1991; Rips, 1989).
o prostorovém usuzování (Johnson-Laird Tento návrh je ovšem problematický, poněvadž
& Byrne, 1991) nebo o usuzování s jinými lo se začíná odchylovat od jednotného vysvětlení
gickými spojkami než jestliže -pak (např. a, ne různých jevů v usuzování (viz též kritika tohoto
bo, non). Zde jsme pouze zpovzdálí přehlédli návrhu - Manktelow & Over, 1991).
příslušné teorie. S vědomím tohoto faktu mů Teorie modelů vyniká nad ostatními svou obec
žeme zkusmo otevřít otázku „Jaké je nejlepší ností. Dobře vysvětluje usuzování s podmín
současné vysvětlení usuzování?“. Věda obvyk kami i sylogistické usuzování. Johnson-Laird
le hledá spíše jednoduché jednotné teorie než a Byrneová (1991) předložili vysvětlení všech
trs teorií alternativních. Budeme tedy předpo efektů zjištěných v úloze výběru, ačkoliv tento
kládat, že odpovědí na tuto otázku by měla být návrh ještě vyžaduje určité rozpracování. Teo
jen jediná teorie. rie byla také rozšířena, aby vysvětlila roli imagi
Teorie doménově specifických pravidel a prav nace v usuzování s nereálnými situacemi (Byr
děpodobnostní teorie jsou patrně nej slabší co ne, 1997; Byrne & Tasso, 1999), v prostorovém
do obecnosti svého dosahu. Doménově speci usuzování (Johnson-Laird & Byrne, 1991), tvo
fická pravidla se ve skutečnosti vztahují pou řivosti (Johnson-Laird, 1989) a v pravděpo
ze na úlohu výběru a při vysvětlování širšího dobnostním usuzování (Johnson-Laird et al.,
spektra jevů spoléhají na některé jiné teorie 1999). V současnosti představuje nejúplnější
(např. teorii abstraktních pravidel). Pravděpo teorii lidského usuzování, ačkoliv oponenti stá
dobnostní teorie se rovněž zabývá úlohou vý le přicházejí s námitkami vůči mnoha jejím zá
běru a v poslední době také sylogistickým usu kladním kamenům.
zováním (Cháter & Oaksford, 1999b), jak jsme
ale viděli dříve, musí ještě vytvořit výkonovou SHRNUTÍ KAPITOLY
teorii usuzování. Zbývající teorie - teorie abs
traktních pravidel a mentálních modelů - po V této kapitole jsme zhodnotili některé z vý
krývají v této oblasti nejširší škálu jevů. znamných teorií deduktivního usuzování s ohle
Teorie abstraktních pravidel se aplikují na vý dem na to, jak vysvětlují usuzování v podmín
rokové usuzování. Dokážou vytvářet přesné kách.
566
• Z dokladů o usuzování s podmínkami vyplý • Podle pravděpodobnostní teorie jedna
vá, že lidé někdy nevyvozují závěry, které jsou jí lidé tak, aby maximalizovali informační
platné podle výrokové logiky, a jindy vyvozu zisk, a provádějí tedy co nejinformativněj-
jí závěry neplatné. Kontextové efekty ukazu ší volby, resp. závěry. Spoléhají na norma
jí, že frekvence vyvozování různých platných tivní model z pravděpodobnostní teorie. Ta
a neplatných závěrů je citlivá na další faktory, to teorie byla rozsáhle aplikována na nálezy
jako je poskytnutí dodatečných podmínek, v úloze výběru.
alternativní podmínky, neurčité premisy, ná • Z výzkumu usuzování prováděného kogni 16
padné premisy a kauzální podmínky. tivní neuropsychologií vyplynul význam le
• Doklady z úlohy výběru naznačují, že v abs vých frontálních laloků, ačkoliv pravá hemi
traktní verzi úlohy se lidé nepřiklánějí k lo sféra odpovídá za vlivy obecných znalostí.
gicky adekvátním falzifikujícím volbám, za • Obecně je zřejmé, že lidé jsou v jistém
tímco v deontické verzi úlohy uvažují lépe smyslu racionální. Zatím není jasné, zda
(při použití tematických, realistických nebo jsou racionální v čistě adaptivním smyslu,
připouštějících materiálů). ve své orientaci na cíl, nebo zda lze tvrdit,
• Teorie abstraktních pravidel předpokládá, že jsou racionální v normativním smyslu
že lidé vytvářejí mentální důkazy závěrů (např. vzhledem k logickému modelu).
z premis používáním abstraktních, na ob
sahu nezávislých pravidel. Spoléhá tedy na DOPORUČENÁ ČETBA
normativní logickou teorii. Tato teorie doká
že vysvětlit rozdíly ve výkonu při vyvozování • Braine, M., O’Brien, M. (1998). Mental logic.
závěrů s podmínkami, některé účinky kon Cambridge, MA: MIT Press. Kniha nabízí
textu a některé aspekty úlohy výběru. aktuální vysvětlení významné teorie abs
• Podle teorie mentálních modelů lidé vytvá traktních pravidel.
řejí modely premis a z nich vyvozují závě • Evans, J. St. B. T, Newstead, S. E., Byrne, R.
ry. Ty jsou ověřovány hledáním protipříkla M. J. (1993). Human reasoning: Thepsycholo
dů. Mentální modelování rovněž spoléhá na gy ofdeduction. Hově, UK: Psychology Press.
normativní logickou teorii. Tato teorie mů Tento text poskytuje úplný přehled součas
že vysvětlit rozdíly ve výkonu při vyvozování ného výzkumu usuzování a zabývá se po
závěrů s podmínkami, většinu účinků kon drobněji některými oblastmi, které zde byly
textu a mnoho nálezů z úlohy výběru. zhodnoceny.
• Teorie doménově specifických pravidel • Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J. (1991).
předpokládá, že lidé mají specifická sché Deduction. Hově, UK: Psychology Press. Zde
mata pro třídy situací, jako jsou svolení, po najdeme nejúplnější přehled teorie mentál
vinnosti a dohody. Tato teorie byla použita ních modelů.
k vysvětlení tematické nebo deontické ver • Manktelow, K. I. (1999). Reasoning £ thin
ze úlohy výběru. Vyžaduje dodatečnou te king. Hově, UK: Psychology Press. Přední
orii (buď abstraktních pravidel, nebo men práce o usuzování, která vyniká komplex
tálních modelů), aby vysvětlila usuzování ností záběru a zdravou kritičností.
s abstraktnějšími materiály; proto se jedná • Oaksford, M., Cháter, N. (Eds.) (1998). Rati-
o teorii dvojího procesu. onal models of cognition. Oxford: Oxford Uni-
usuzován! a dedukce
567
versity Press. Tato kniha se zaobírá pravdě Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates
podobnostním přístupem k usuzování. Inc. Autor věnuje značnou pozornost téma
• Stanovich, K. E. (1999). Who is rational? tu, jímž jsme se zde nezabývali, totiž exis
Studies of individual differences in reasoning. tenci individuálních rozdílů v usuzování.
16
568
17. POSUZOVÁNÍ
A ROZHODOVÁNÍ 17
ÚVOD
poměrně silných předpokladů vysvětlují, jak se
V této kapitole se zaměříme na posuzování můžeme optimálně rozhodovat.
a rozhodování. Tyto dvě výzkumné oblasti jsou Důležitým prvkem, který rozhodování kompli
si navzájem podobné (a také v něčem připo kuje, je fakt, že žijeme ve světě plném neurči
mínají lidské usuzování,94 viz kap. 16), ale je tosti. Dejme tomu, že si chceme vybrat dobře
možné je od sebe odlišit. Výzkum posuzová placené povolání. Ale to, že je nějaké povolání
ní se zaměřuje na procesy vyvozování závěrů nyní výnosné, nezaručuje, že tomu bude stej
ze znalostí a dokladů, které máme k dispozi ně za dvacet let. V důsledku těchto neurčitos
ci. Rozhodování se na druhé straně zabývá vý tí zdůrazňují teorie rozhodování (ať již opti
běrem z možností a zahrnuje i subjektivní as málního rozhodování nebo ne) roli subjektivní
pekt alternativ. pravděpodobnosti.
Výzkum posuzování a rozhodování se z velké Přístup založený na optimálních úsudcích
části zabývá statistickými úsudky. Kupříkladu a rozhodování se z mnoha důvodů příliš neho
mnoho úsudků se zakládá na neurčitých ne dí pro studium lidského posuzování. Za prvé li
bo víceznačných informacích, a proto nutně dé často nemají přístup ke všem potřebným in
pracujeme spíše jen s pravděpodobností než formacím pro optimální úsudek či rozhodnutí.
s jistotou. Většina starších výzkumů posuzová Za druhé mohou zveličovat důležitost někte
ní užitku a intuitivní statistiky se opírala o sta rých dostupných informací a zároveň zlehčovat
tistiku a o teorie optimálního rozhodování, jiné. Za třetí se velmi úzkostní nebo depresiv
které vytvořili filozofové a ekonomové (např. ní lidé nebudou rozhodovat optimálně, proto
Coombs, Dawes & Tversky; 1970; Edwards, že jim jejich emoční stav ztěžuje jasné promyš
1954). Tyto normativní teorie popisují, jak by lení dostupných možností. Emoční faktory je
měl jedinec vybírat nejlepší možnost na zákla však možné do teorií optimálního rozhodová
dě toho, co ví a co chce. Vycházejí z určitých ní snadno včlenit. Když se například někdo roz-
« Posuzování (judgement), o kterém je tato kapitola, v překladu důsledně odlišujeme od usuzování (reasoning) jako od procesu
vytváření logických úsudků, tak jak se o něm píše v 16. kapitole (pozn. překl.).
POSUZOVÁNÍ A ROZHODOVÁNÍ 569

hoduje, zda prodá své staré auto, je pro teorie
P(HJD) _P(Ha) x P(D/Ha)
optimálního rozhodování zcela namístě počítat
s emočním vztahem vlastníka k autu.
P(Hb/D) p(Hb) X p(D/Hb)
VÝZKUM POSUZOVÁNÍ Na levé straně rovnice máme relativní pravdě

Mnoho výzkumů posuzování, o kterých bude podobnost hypotéz A a B v případě, kdy jsme
me mluvit, má svůj původ v naší každoden získali údaje D, což jsou hodnoty, které chce
17 ní zkušenosti, kdy ve světle nových informací me zjistit. Na pravé straně je původní pravdě
musíme přehodnocovat své názory. Domnívá podobnost obou hypotéz před získáním no
me se například, že nám někdo lhal. Když pak vých dat a pravděpodobnost získání těchto dat
zjistíme, že jiní lidé potvrzují tyto „lživé“ infor za předpokladu, že platí buď první, nebo dru
mace, jistota našeho původního přesvědčení se há hypotéza.
sníží (tento příklad navrhl Peter Ayton, osob Význam Bayesova teorému si přiblížíme pří
ní sdělení). Změny názoru se dají často popsat kladem „problému taxíku“, který používali
pomocí pravděpodobnosti. Původní jistota, že Tversky a Kahneman (1980):
nás daná osoba obelhává, tak mohla být 90%,
ale po potvrzení informací třetí osobou může Jedné noci jeden taxík způsobil nehodu a ujel.
klesnout na 60 %. Reverend Thomas Bayes od V daném městě působí dvě taxikářské společnos
vodil vzorec, jímž je možno stanovit dopad no ti: Zelená a Modrá. Víte toto: a) ve městě je 83%
vých informací na původní předpoklad o urči Zelených taxíků a 15% Modrých taxíků; b) svědek
té pravděpodobnosti. Konkrétně se zaměřil na u soudu tvrdí, že viděl Modrý taxík.
případ, kdy máme dva názory nebo hypotézy Soud prověřoval svědkovu schopnost rozpoznat ta
(např. X lže versus X nelže), a ukázal, jak nové xíky za snížené viditelnosti. Svědek postupně viděl
údaje mění pravděpodobnost těchto hypotéz. větší počet taxíků, přičemž v polovině případů šlo
Bayesův přístup se uplatňuje při podmíněném o taxíky Zelené a v polovině o Modré, a správně
usuzování (viz kap. 16). rozpoznal barvu v 80% případů, v 20% se mýlil.
Podle Bayesova teorému potřebujeme znát re Jaká je pravděpodobnost (v procentech), že neho
lativní pravděpodobnost obou hypotéz před du způsobil Modrý taxík, a ne Zelený taxík?
získáním nových údajů a relativní pravděpo
dobnost získání těchto údajů platí-li jedna, ne Hypotézu, že taxík byl Modrý, si označíme HA,
bo druhá hypotéza. Bayes pracuje s pravděpo a hypotézu, že byl Zelený, jako HB. Původní
dobností získání údajů D za předpokladu, že je pravděpodobnost je 0,15 u HA a 0,85 u HB. Tvr-
hypotéza A pravdivá, což můžeme matematic dí-li svědek, že taxík byl Modrý, za podmínky,
ky zapsat95 jako p(D/HA), a dále s pravděpodob že skutečně Modrý byl, čili p(D/HA), je pravdě
ností získání stejných údajů za předpokladu, podobnost 0,80; tvrdí-li, že byl Modrý, za pod
že je pravdivá hypotéza B, tj. p(D/HB). Baye mínky, že byl Zelený, je pravděpodobnost 0,20.
sův teorém se dá zapsat jako poměr pravděpo Když tato čísla dosadíme, dostaneme:
dobností:
” Zápis p(D) označuje pravděpodobnost výskytu jevu D. Zápis p(D/H) označuje tzv. podmíněnou pravděpodobnost, tj. prav
děpodobnost výskytu jevu D, když současně platí tvrzení H (pozn. překl.).

příběhu ignoruje informace o míře výskytu Ze
o,i5 o,8o 0,12
------x------------------- =--------- lených a Modrých taxíků. Zaměřují se na výpo
0,85 0,20 0,17
věď svědka a trvají na tom, že s pravděpodob
ností 80 % byl taxík Modrý a ne Zelený (viz obr.
Poměr pravděpodobností je tedy 12:17, c°ž 17.1). Ve skutečnosti je správná odpověď, podlo
znamená, že s pravděpodobností 41% neho žená Bayesovým teorémem, rovna 41%.
du způsobil Modrý taxík a s pravděpodobnos Tversky a Kahneman (1980) použili také alter
tí 59% Zelený. nativní experimentální podmínku, při které li 17
dé již zohledňovali míru výskytu. Změnili zadá
Opomíjení míry výskytu ní problému v bodě a) takto:
Dosud jsme se zabývali tím, jak se mění lid
ský odhad pravděpodobnosti určité hypotézy Ačkoliv obě společnosti byly zhruba stejně velkě,
ve světle nových důkazů. Lidé ale nevěnují pů Zelené taxíky způsobovaly 85% nehod a Modré
vodní pravděpodobnosti nebo četnosti takovou 15%.
pozornost, jakou by měli, pokud by používali
Bayesův teorém. Pojem informace o míře výsky V této verzi problému je zřetelný kauzál
tu (base-rate information) byl definován Koehle- ní vztah mezi množstvím nehod taxíků obou
rem (1996, s. 16) jako „relativní četnost, s ja společností a možným viníkem naší nehody.
kou se určitá událost objevuje nebo s jakou je Naproti tomu v původní verzi se rozdílu ve
určitý atribut přítomen v populaci“. V mnoha velikostech obou společností nepřičítá žádný
situacích se zdá, že účastníci nezohledňují ro kauzální význam. Dá se předpokládat, že in
li míry výskytu. Vzpomeňme si například na formace o míře výskytu budou v tomto novém
výše zmíněný problém taxíku. Tversky a Kah- problému hrát významnější roli a mít větší vliv
neman (1980) zjistili, že většina posluchačů na usuzování účastníků. Tento předpoklad se
OBRÁZEK 17.1
Odhadovaná pravděpodobnost v problému s taxíky, že Modrý taxík zavinil nehodu, při kontrolní
i kauzální podmínce. Údaje podle Tverského a Kahnemana (1980).

potvrdil, odhad většiny osob se pohyboval oko Zhodnocení
lo 60% (viz obr. 17.1). Zdá se tedy, že míra vý Koehler (1996) zhodnotil poznatky o používá
skytu bývá přehlížena, ale některé faktory (jako ní informací o míře výskytu. Publikované vý
např. přítomnost kauzálního vztahu) mohou sledky podle něj „nepodporují tradiční pohled,
tento jev částečně změnit. že lidé běžně ignorují informace o míře výsky
Další důkazy o okolnostech, při kterých lidé zo tu. Literatura naopak ukazuje, že tyto informa
hledňují nebo nezohledňují míru výskytu, při ce jsou téměř vždy využívány, a to v rozsahu,
17 nesly studie Casscellse, Schoenbergera a Gra- který závisí na struktuře a reprezentaci problé
boyse (1978) a Cosmidesové a Toobyho (1996). mu“ (s. 1).
Casscells et al. (1978) přednesli studentům lé Podle Koehlera (1996) existují tři hlavní důvo
kařské fakulty Harvardovy univerzity následu dy, proč nelze tvrdit, že informace o míře vý
jící problém: skytu jsou obvykle ignorovány. Za prvé, i když
většina výsledků ukazuje, že se těmto infor
Když test choroby, která má prevalenci 1/1000, vy macím přikládá méně pozornosti, než by by
kazuje falešně pozitivní výsledek v 5 % případů, lo třeba, přesto nějakým způsobem ovlivňují
jaká je šance, že člověk s pozitivním výsledkem rozhodování; není tedy možné říci, že je lidé
skutečně testovanou chorobou trpí? Předpokládej ignorují.
me, že nic nevíme o jeho symptomech nebo proje Za druhé se laboratorní výzkumy a skutečný
vech.96 svět obvykle velmi liší ve způsobu, jakým zís
káváme informace o míře výskytu. Při labora
Informací o míře výskytu je fakt, že 999 lidí torním výzkumu tyto informace poskytuje pří
z 1000 chorobou netrpí. Ale 50 z 1000 má faleš mo experimentátor. Naproti tomu v reálném
ně pozitivní výsledek. Z toho vidíme, že falešně světě je získáváme nepřímo (pokud vůbec) na
pozitivní výsledek má 5okrát více lidí, a je tedy základě opakované zkušenosti. Některé dokla
šance pouze 2 %, že pozitivně testovaná osoba dy nasvědčují tomu, že tyto rozdíly jsou důle
skutečně trpí danou chorobou. Tuto správnou žité. Představme si například výzkum prove
odpověď uvedlo 18 % dotázaných, ale 45 % igno dený Christensen-Szalanskim a Bushyheadem
rovalo informaci o míře výskytu a špatně odpo (1981). Zjistili, že lékaři citlivě vnímají predik-
vědělo, že pravděpodobnost je 95%. tivní hodnotu určitých symptomů spojených
Cosmidesová a Tooby (1996) použili podob se zápalem plic, a předpokládali, že je to dáno
ný problém, ale zdůraznili počty lidí v jednot jejich citlivostí k míře výskytu. Ale z těch paci
livých skupinách, důležitých pro řešení úlohy. entů, u nichž stanovili 90% pravděpodobnost
Navíc požádali účastníky, aby si aktivně vytvá zápalu plic, bylo pouze 20 % skutečně nemoc
řeli obrazovou reprezentaci. Konkrétně si měli ných (Clare Harriesová, osobní sdělení). Lékaři
různě vybarvovat čtverečky a tak reprezentovat tedy ve skutečnosti nebyli k informacím o mí
jedince s nemocí a bez ní. Za těchto podmínek ře výskytu příliš citliví.
92 % účastníků použilo informace o míře vý Názor, že lékaři často a efektivně využívají in
skytu a odpovědělo správně. formace o míře výskytu, definitivně vyvrátili
96 Prevalence je poměr počtu nemocných vůči celkové velikosti populace, tj. pravděpodobnost, že náhodně vybraný člověk
danou nemocí trpí (pozn. překl.).
572
Bergus, Chapmanová, Gjerde a Elstein (1995), Abychom se vrátili k původním třem Koehle-
když jim předložili kazuistiku muže, který po rovým bodům, ve většině reálných situací jsou
pisoval hodinovou epizodu slabosti v pravé ru údaje o míře výskytu nedostupné nebo jen
ce a noze. Někteří lékaři dostali na začátku in omezeně použitelné. Jak Koehler (1996, s. 14)
formaci, že tento muž se léčil na rakovinu plic, uvádí: „Je-li v přirozeném prostředí míra vý
zatímco ostatním byla tato informace sděle skytu nejasná, nespolehlivá a nestálá, neexis
na až na závěr. Ti, kteří byli o rakovině plic in tují jednoduchá normativní pravidla pro její
formováni předem, uvedli ve 48% jako příči využívání. V podobných případech může být 17
nu rakovinu mozku, která se rozšířila z plic. diagnostická hodnota těchto údajů podstatně
Ve skutečnosti je ale tato pravděpodobnost menší, než uvádějí laboratorní experimenty.“
99,5 %, a tak byl jejich odhad míry výskytu ne V reálném světě si vybíráme z několika proti
správný. Všichni lékaři také dostali informaci, chůdných četností. Zkusme například odhad
že pacientovi byla provedena počítačová tomo nout pravděpodobnost, že daný golfový hráč na
grafie, která neodhalila žádné abnormality. Ta daném hřišti uhraje v příštím kole méně než
to další informace snížila pravděpodobnost, že 70 bodů. Jaká frekvence je v tomto případě re
se jedná o rakovinu mozku, která se rozšířila levantní? Jsou to jeho předchozí hry na tomto
z plic, na 93 %. Lékaři, kteří se právě dozvěděli hřišti za celou jeho kariéru, nebo všechny vý
o předchozí rakovině plic, uváděli odhad 79 %, kony za poslední sezónu, nebo výkony za celou
zatímco ti, kteří o ní věděli od začátku, pouze jeho kariéru, nebo výkony ostatních profesio
11%. Lékaři tedy měli tendenci přehlížet infor nálních hráčů? Connolly (1996, s. 19) upozor
mace vztahující se k míře výskytu, pokud je do ňuje, že „v jakémkoliv komplexním informač
stali příliš brzy. ním prostředí je výběr určité části informace
Vliv zkušenosti na používání informací o mí jako relevantní k odhadu míry výskytu v pod
ře výskytu může mít komplexní charakter. statě arbitrárni volbou“. V důsledku těchto ne
Gluck a Bower (1988) provedli výzkum, ve kte určitostí mohou naše zkušenosti ukazovat, že
rém účastníci podstoupili 250 učebních úloh. informace o míře výskytu mají jen malou vá
V každé této situaci jim byly předvedeny čty hu, a tak je nevyužíváme ani v situacích, kdy
ři symptomy a účastníci se měli rozhodnout jsou dostupné.
mezi dvěma uvedenými nemocemi. Jedna ne
moc byla uváděna v 75 %, druhá v 25 % úloh. Heuristika reprezentativity
Výkony účastníků v posledních padesáti poku Proč využíváme informace o míře výskytu jen
sech ukazovaly, že používají informace o míře zřídkakdy? Tversky, Kahneman a jejich spolu
výskytu nemocí. Když ale byli na konci expe pracovníci tvrdí, že si typicky zvolíme jednu
rimentu dotázáni, nedokázali přesně vyjádřit jednoduchou heuristiku nebo pravidlo, které
správnou hodnotu. Podle Spellmanové (1996) mu se říká heuristika reprezentativity (represen
je možné informace o míře výskytu, které si tativeness heuristic). Když lidé tuto heuristiku
osvojíme implicitním učením (komplexní uče používají, „přisuzují událostem, které jsou re
ní bez uvědomění toho, co jsme se naučili), prezentativní nebo typické pro určitou třídu,
zpřístupnit spíše testy implicitní paměti (např. vyšší pravděpodobnost výskytu. Když se udá
výkonem) než testy explicitní paměti (např. lost velmi podobá většině ostatních v popula
přímou otázkou). ci nebo třídě událostí, pak ji označujeme jako

reprezentativní“ (Kellogg, 1995, s. 385). Heu času tráví svými koníčky, mezi které patří vyřezá
ristika reprezentativity se zkoumá v situacích, vání, jachtaření a matematické hádanky.
kdy žádáme lidi, aby posoudili pravděpodob
nost, že objekt nebo událost A patří do třídy Účastníci rozhodli, že s pravděpodobností
nebo procesu B. Když popisujeme nějakého 0,90 je Jack inženýr, a to nezávisle na tom, zda
člověka a ptáme se, s jakou pravděpodobností většinu souboru tvořili právníci, nebo inžený
má určité povolání, obvykle zjišťujeme, že lidé ři. Nepočítali tedy s informacemi o míře výsky
17 typicky určují pravděpodobnost podle podob tu (tj. s poměrem popisů 70:30).
nosti daného člověka s jejich vlastním stereo Heuristika reprezentativity může vést také
typem pro dané povolání. Tversky a Kahneman k ještě překvapivějšímu jevu, k tzv. kombinační
(1974) ve své studii podávali účastníkům násle mu omylu (conjuctionfallacy). Jedná se o mylné
dující popis Steva: přesvědčení, že spojení dvou událostí (A a B)
je pravděpodobnější než výskyt alespoň jedné
[...] velmi plachý a odtažitý, stále ochotný po z těchto událostí (A nebo B). Typickou ukázkou
moci, ale s malým zájmem o lidi a nebo realitu. je příklad od Tverského a Kahnemana (1983),
Skromná pořádkumilovná duše, má potřebu řádu kteří popsali účastníkům výzkumu Lindu jako
a struktury a cit pro detail. bývalou studentskou aktivistku, absolventku fi
lozofie, svobodnou a velmi inteligentní. Účast
Úkolem účastníků bylo rozhodnout, s jakou níci potom měli odhadnout pravděpodobnost,
pravděpodobností je Steve farmářem, pilotem, že je Linda bankovní úřednicí, feministkou,
lékařem nebo knihovníkem. Mnoha lidem se a nebo feministickou bankovní úřednicí. Od
podle očekávání zdála nejpravděpodobnější va hadovaná pravděpodobnost, že je Linda femi
rianta, že Steve je knihovníkem, protože dobře nistickou bankovní úřednicí, byla větší než
odpovídal jejich stereotypu tohoto povolání. pravděpodobnost, že je bankovní úřednicí. To
Kahneman a Tversky (1973) provedli také studii, nemůže být pravda, protože všechny feminis
ve které vedlo používání heuristiky reprezenta tické bankovní úřednice spadají do širší kate
tivity k zavádějícím odhadům pravděpodobnos gorie bankovních úřednic.
ti. Participantům předložili popis a řekli jim, že Některé studie došly v souvislosti s kombinač
byl vybrán ze sta popisů. Polovina účastníků ním omylem k nekonzistentním závěrům.
dostala informaci, podle níž bylo v souboru se Fiedler (1988) použil dvě verze tohoto problé
dmdesát popisů inženýrů a třicet popisů práv mu. Účastníci, kteří se rozhodovali mezi vari
níků, druhé polovině bylo řečeno, že se skládal antami, zda je pravděpodobnější, že je Linda
ze sedmdesáti popisů právníků a třiceti popisů bankovní úřednicí, nebo feministickou ban
inženýrů. Jejich úkolem bylo rozhodnout, s ja kovní úřednicí, zvolili v 75 % případů špatnou
kou pravděpodobností je popisovaná osoba in odpověď a projevili tak kombinační omyl (viz
ženýr (nebo právník). Popisy vypadaly asi takto obr. 17.2). Jiní účastníci obdrželi zadání problé
(Kahneman & Tversky, 1973, s. 241): mu vyjádřené v četnosti. Odhadovali, kolik ze
sta takových Lind by se stalo bankovní úřednicí
Jackovije 43 let. Je ženatý a má čtyři děti. Je spíše a kolik feministickou bankovní úřednicí. Za té
konzervativní, opatrný a ctižádostivý. O politické to podmínky 75 % účastníků správně rozhodlo,
a společenské záležitosti se moc nestará a většinu že více se jich stane bankovní úřednicí.
574
OBRÁZEK 17.2
17
Výsledky z problému Lindy v případě, že v zadání problému byla udána četnost, a v kontrolní sku
pině. Údaje podle Fiedlera (1988).
Heuristika dostupnosti kládat také na četnosti výskytu. Jinými slovy si

Tversky a Kahneman (1974) zjistili, že lidé čas snáze vybavujeme věci, s nimiž jsme se v mi
to používají heuristiku dostupnosti (availabili nulosti častěji setkávali. Tato strategie vede
ty heuristic). Události odhadují podle toho, jak mnohdy ke správným úsudkům. Dostupnost
snadno nebo obtížně získají související infor ale může být také ovlivněna relativní význam
mace z dlouhodobé paměti. Tversky a Kahne ností určitých případů; například události ne
man (1974) pokládali účastníkům výzkumu ná bo objekty, se kterými jsme se nedávno setkali
sledující otázku: nebo které jsou pro nás z určitého důvodu dů
Když náhodně vybereme anglické slovo, které ležité, mohou být dočasně dostupnější. Jste-li
má alespoň tři písmena, je pravděpodobnější, Američan, který se rozhoduje, kam jet na dovo
že toto slovo začíná na „r“, nebo že má „r“ ja lenou, a v Evropě dojde k náhlé vlně teroristic
ko třetí písmeno? kých útoků proti americkým cílům, je mnohem
Zjistili, že většina účastníků považuje za prav pravděpodobnější, že se přikloníte k dovolené
děpodobnější, že náhodně vybrané slovo začí ve Spojených státech (i když pravděpodobnost
ná na „r“, než že je „r“ jeho třetím písmenem. zabití může být dejme tomu na Floridě stejná
Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Slova začí nebo vyšší). Lichtensteinová et al. (1978) ukáza
nající na „r“ se snáze vyhledávají v paměti (tj. li, že příčiny smrti, které vyvolávají velkou pu
jsou dostupnější) než slova, kde je „r“ na tře blicitu (např. vraždy), jsou považovány za prav
tím místě. To vedlo účastníky k mylnému závě děpodobnější než ty, které takovou publicitu
ru ohledně relativní četnosti obou skupin slov. nevyvolávají (např. sebevraždy). Skutečná prav
V tomto případě byla dostupnost založená na děpodobnost úmrtí je však opačná.
snadném vybavení jednotlivých případů z dlou S heuristikou dostupnosti úzce souvisejí odha-
hodobé paměti. Dostupnost se však může za dyfrekvenceudálostí. Brown (1995) účastníkům

svého výzkumu předkládal páry „kategorie - nější popis stejné události. Proč tomu tak je?
příklad“, například „země - Řecko“. Každá ka Jsou zde dva hlavní důvody:
tegorie se mnohokrát opakovala a buď se pojila
stále se stejným příkladem (stejný kontext), ne 1. Podrobnější popis přitáhne více pozornosti
bo s jiným (odlišný kontext). Úkolem bylo roz k aspektům, které nejsou při stručném po
hodnout, jak často se která kategorie opakova pisu tak zřetelné.
la, a také odhalit použitou strategii. Přibližně 2. Kvůli omezené kapacitě paměti si lidé neu-
17 60 % odpovědí těch, kterým byl prezentován chovají/nevybaví všechny relevantní infor
odlišný kontext, bylo založeno na vyjmenová mace, pokud jim je někdo explicitně nepo
vání (vybavování a počítání souvisejících polo skytne.
žek), zatímco 69% odpovědí skupiny se stej
ným kontextem nebylo podepřeno podobnou Důkaz v souladu s touto teorií našli Johnson,
informací (např. „Takových tam moc nebylo.“). Hershey, Meszarosová a Kunreuther (1993).
Z toho vyplývá, že dostupnost je pouze jednou Někteří participanti dostali nabídku zdravotní
z několika strategií pro odhad četnosti. ho pojištění kryjícího výlohy spojené s hospita
lizací z jakéhokoliv důvodu, ostatním bylo na
Teorie podpory bídnuto pojištění kryjící výlohy na hospitalizaci
Tversky a Kahneman (1994) navrhli teorii sub z důvodu nemoci či úrazu. Jednalo se o stejné
jektivní pravděpodobnosti, kterou dále rozvi nabídky, ale v druhém případě byli účastníci
nuli Rottenstreich a Tversky (1997)- Klíčovou ochotni zaplatit vyšší cenu, patrně proto, že dí
myšlenkou teorie je tvrzení, že se konkrét ky explicitní zmínce o nemoci a úrazu se hos
ní události zdají více či méně pravděpodob pitalizace zdála pravděpodobnější, a hodnota
né v závislosti na způsobu, jakým jsou popsá pojistky tedy větší.
ny, a proto musíme rozlišovat mezi událostmi Zdá se rozumné předpokládat, že tento jev, kdy
a popisem událostí. Například budete jistě sou se nám díky podrobnějšímu popisu zdá prav
hlasit, že pravděpodobnost, že příští léto ze děpodobnost subjektivně vyšší, se nevyskytu
mřete, je velmi malá. Ale tato pravděpodob je u lidí, kteří mají v dané oblasti dost zkuše
nost se může zdát větší, když se zeptáme takto: ností. Odborník by si měl být schopen doplnit
„Jaká je pravděpodobnost, že příští léto zemře detaily, které nejsou ve stručném popisu udá
te na nějakou nemoc, srdeční příhodu, při ze losti výslovně uvedeny. Ve skutečnosti se však
mětřesení, teroristickém útoku, občanské vál ukazuje, že tento jev je velmi silný. Redelmeier,
ce, automobilové nehodě, pádu letadla nebo Koehler, Libermanová a Tversky (1995) napří
z nějakého dalšího důvodu?“ Podle teorie pod klad předložili lékařům ze Stanfordovy univer
pory „je pravděpodobnost spojována s popisy zity popis ženy trpící bolestí břicha. Polovina
událostí, ne s událostmi samými [...]; přisouze lékařů měla rozhodnout mezi dvěma konkrét
ná pravděpodobnost události závisí na podrob ními diagnózami (gastroenteritida a mimodě-
nosti jejího popisu“ (Tversky & Koehler, 1994, ložní těhotenství) a zbytkovou skupinou zahr
s. 548). nující všechny ostatní diagnózy. Druhá skupina
Podle nejzajímavější předpovědi této teorie bu lékařů dostala na výběr z pěti diagnóz (včetně
de zevrubnější popis události obvykle považo gastroenteritidy a mimoděložního těhotenství)
ván za mnohem pravděpodobnější než struč a zbytkové kategorie. Hlavní výzkumnou otáz-
576
kou byl rozdíl mezi subjektivními pravděpo (1983) poukazuje na kognitivní procesy, které
dobnostmi zbytkové kategorie v první skupině mohl svědek použít. Zjistil, že úloha má něko
a součtem pravděpodobností zbytkové katego lik možných řešení, podle toho, jakou máme
rie a tří přidaných diagnóz ve skupině druhé. představu o uvažování svědka. Svědek napří
V prvním případě byla zjištěna pravděpodob klad v 80 % správně identifikoval barvy taxíků,
nost 0,50, v druhém 0,69, což svědčí o tom, že z nichž 50% bylo Modrých a 50% Zelených.
i u expertů podrobnější popisy vedou k odhadu V podobných podmínkách nemá význam říkat
vyšších pravděpodobností. systematicky „Zelený“ nebo „Modrý“, když si 17
Předložená teorie rozvíjí původní úvahy o heu svědek není jistý. Když je ale 85 % taxíků Zele
ristikách. Některé myšlenky této teorie napří ných a jen 15 % Modrých, může svědek efektiv
klad rozšiřují koncepci heuristiky dostupnosti. ně tipovat a v případě nejistoty říkat Zelený.
Za třetí většina problémů, které Kahneman
Celkové zhodnocení a Tversky studovali, operovala s pravděpodob
Tversky, Kahneman a další výzkumníci uká nostmi a vedla k chybným závěrům. Jak jsme
zali, že několik obecných heuristik či pravidel ale již viděli, lidé se při svých statistických úva
(např. heuristika reprezentativity nebo dostup hách rozhodují lépe, pokud jsou informace re
nosti) řídí naše úsudky v různých situacích. prezentovány jako četnosti, nikoliv jako pravdě
Tato zkreslení byla důkladně zkoumána a zdá podobnosti (Cosmides & Tooby, 1996; Fiedler,
se, že jsou velmi důležitá. Heuristiky také vý 1988). Gigerenzer (1996) zjistil, že k tomuto
znamně souvisejí s lidským usuzováním (viz jevu dochází častěji v případech, kdy se pou
kap. 16). žívají absolutní četnosti (konkrétní počet udá
Gigerenzer (1996) se domnívá, že úvahy Tver lostí nebo jedinců určité kategorie), než u rela
ského a Kahnemana mají pět hlavních slabin. tivní četnosti nebo pravděpodobnosti. V čem
Za prvé tvrdí, že se jim nepodařilo najít proce spočívá tento rozdíl? Podle Gigerenzera (1996,
suálni modely, které by vysvětlovaly, kdy a jak se s. 594) „zahrnují kognitivní algoritmy [výpo
jednotlivé heuristiky používají. Podle Gigeren- četní procedury] určené k bayesovskému usu
zera (1996, s. 594) „byly dvěma hlavními ná zování s absolutními četnostmi [...] méně myš
hražkami za modelování kognitivních procesů lenkových početních kroků“. Je ale třeba říci,
a) jednoslovné nálepky, jako reprezentativita, že ani používání absolutních četností nevede
které mají sloužit jako vysvětlení, b) vysvětlení k plnému využívání informací o míře výskytu
pomocí jiných termínů“. Stále máme tedy jen (viz Gigerenzer, 1996).
matnou představu o tom, co se podílí na použí Gigerenzer a Hoffrage (1999) společně rozvi
vání těchto heuristik. nuli původní Gigerenzerovy (1996) teoretic
Za druhé Gigerenzer (1996) tvrdí, že se Kahne ké úvahy. Zdůrazňují pojem přirozeného vzor
man a Tversky obecně zaměřují na související kování, což je „proces, při němž se postupně
statistické problémy úlohy na úkor důkladné setkáváme s jednotlivými výskyty určitého je
ho uvážení jejího praktického obsahu. Nebez vu v populaci“ (Gigerenzer & Hoffrage, 1999,
pečí tohoto přístupu jsou patrná na příkladu s. 425). K přirozenému vzorkování dochází
taxíku, o kterém jsme mluvili. Tversky a Kah v každodenním životě běžně a umožňuje nám
neman (1980) se domnívali, že problém má je zjistit absolutní četnost různých událostí. Podle
diné správné řešení. Naproti tomu Birnbaum Gigerenzera a Hoffrageho (1999, s. 430) „jsou
posuzován! a rozhodování 577

lidé patrně vývojově a evolučně připraveni zvlá zhodnotíme očekávaný užitek nebo hodnotu
dat přirozenou četnost. Naproti tomu někteří každé z nich pomocí tohoto vzorce:
z nás podstupují velká duševní muka, aby se
naučili myslet v pojmech zlomků, procent a ji očekávaný užitek =
ných druhů formalizovaných výpočtů“. (pravděpodobnost daného výsledku)
Za čtvrté je podle Gigerenzera (1996) mnoho x (užitek výsledku)
zkreslení popisovaných v literatuře způsobeno
Y7 tím, že účastníci nepochopili část problému. V reálné situaci se s každou možností pojí dal
Vzpomeňme si například na problém Lindy. ší faktory. Například jedno místo může být pro
Gigerenzer spolu s dalšími zjistil, že 20 až dovolenou vhodnější, protože se jedná o zají
50 % lidí chápe výrok „Linda je bankovní úřed mavější oblast a je pravděpodobné, že tam bu
nicí“ tak, že není aktivní členkou feministic de lepší počasí. Ale toto místo je také dražší
kého hnutí (viz Gigerenzer, 1996). Ke kombi a samotná doprava tam zabere mnoho cenné
načnímu omylu tedy může docházet i z jiných ho času. V takové situaci se předpokládá, že li
důvodů, než je heuristika reprezentativity. dé počítají očekávaný užitek (nebo neužitek,
Za páté se vede mnoho sporů o to, zda má tj. cenu) každého faktoru a tak zjistí celkovou
smysl přisuzovat pravděpodobnosti jedineč hodnotu (neboli užitek) každé možnosti.
ným událostem tak, jak to dělali Kahneman V případě jednoduché volby se zdá, že se li
a Tversky. Ti považovali pravděpodobnost za dé chovají v souladu s teorií užitku. Když člo
subjektivní míru přesvědčení, a proto jedineč věk například vybírá ze dvou míst, kam chce
ným událostem připisovali pravděpodobnostní jet na dovolenou, přičemž jedno je zajímavější
hodnoty. Na druhou stranu podle Gigerenze a s lepším počasím, zatímco druhé je levnější
ra a dalších zastánců četnosti souvisí pravdě a cesta tam netrvá tak dlouho, pak si prakticky
podobnost s relativní četností různých událostí každý vybere druhou možnost. Jak si ale poví
v čase, proto nemá smysl přiřazovat ji k jedi me dále, lidské volby jsou ovlivněny i jinými
nečným událostem. O této komplexní proble faktory, než je jednoduchý užitek. Čtenář, kte
matice diskutují Kahneman a Tversky (1996) rého zajímají současná pojetí teorie užitku, na
a Gigerenzer (1996). jde další informace u Luče (1996) nebo Meller-
sové, Schwartze a Cooka (1998).
ROZHODOVÁNÍ
Odpor ke ztrátě
Když jsme postaveni před volbu, která se nás V mnoha situacích se u lidí projevuje jev zva
osobně týká (např. zda jet na dovolenou do ný odpor ke ztrátě (loss aversion), což znamená,
Francie, nebo do Španělska), s každou varian že jsou mnohem citlivější na možnou ztrátu
tou se pojí určitá cena a zisky. Podle čeho se než na možné zisky. Pro příklad si uveďme stu
nakonec rozhodneme? Poměrně přímočarý dii Kahnemana a Tverského (1984). Participan
postup navrhli von Neumann a Morgenstern ti měli možnost hodit si mincí a získat 10 do
(1947). Jejich teorie užitku říká, že se snažíme larů, pokud vyhrají, a nebo v opačném případě
maximalizovat užitek, což je subjektivní hod 10 dolarů ztratit. Většina tuto nabídku odmít
nota, kterou přisuzujeme výsledku. Když se la, i když se jednalo o férovou sázku. A je ješ
rozhodujeme mezi jednoduchými variantami, tě překvapivější, že ji účastníci stále odmítali,
578
i když měli šanci vyhrát 20 dolarů a prohrát ale tentokrát zarámovaný negativně: Program
stále jen 10 dolarů. Odpor ke ztrátě projevova A způsobí smrt 400 lidí, zatímco při Progra
li tím, že se na ztrátu příliš soustředili. Podle mu B je šance 1/3, že nezemře nikdo, a šance
teorie užitku by měli sázku přijmout, protože 2/3, že zemře všech 600 lidí. I když se jednalo
představovala v průměru zisk 5 dolarů na jeden o stejný problém, 78 % zvolilo Program B. Zjiš
hod. V životě ale může být odpor ke ztrátě vý tění Tverského a Kahnemana (1987) se dají vy
hodný (Trevor Harley, osobní sdělení). světlit jako odpor ke ztrátě ve smyslu vyhýbání
Další jev, který připomíná odpor ke ztrátě, je efekt se určitým konkrétním ztrátám. 17
ztracených investic (sunk-cost effecť), při němž jsou Wang (1996) provedl řadu studií s různými
vynakládány další zdroje, aby se ospravedlnil ně verzemi problému asijské chřipky, při nichž se
jaký původní závazek. Dawes (1988) popisuje stu celková velikost skupiny ohrožených pacien
dii, ve které manželé zaplatili 100 dolarů jako ne tů pohybovala od 600 do 6. Když byla velikost
vratnou zálohu za víkend v rekreačním letovisku. skupiny 600, došel ke stejnému výsledku jako
Na cestě tam ale oba přepadla nevolnost a cítili, Tversky a Kahneman (1987). Jeho hlavní zjiště
že by jim bylo lépe doma než na rekreaci. Měli ní jsou ale tato:
by se tedy vrátit? Mnoho dotazovaných osob tvr
dilo, že by měli pokračovat v cestě, aby zbyteč 1. Pokud byla velikost skupiny 60 nebo 6,
ně nepřišli o oněch 100 dolarů - to je efekt ztra k efektu zarámování nedocházelo.
cených investic. V důsledku tohoto rozhodnutí 2. U menších skupin pacientů participanti
utratí v rekreačním středisku další peníze, a při zřetelně preferovali pravděpodobnostní ře
tom by jim bývalo bylo lépe doma! šení (1/3 šance, že nezemře nikdo, a 2/3 šan
ce, že zemřou všichni).
Zarámování
Mnoho našich rozhodnutí ovlivňují nepodstat Co tyto výsledky znamenají? Účastníci nejčas
né aspekty situace (např. způsob, jakým je pro těji zdůvodňovali pravděpodobnostní řešení
blém zadán). Tomuto jevu se říká zarámování tím, že chtěli dát každému stejnou šanci pře
(framing). Zajímavým příkladem zarámování žít. Soustředili se tedy na spravedlnost, při
je „problém asijské chřipky“ představený Tver- čemž tento jev byl patrnější zejména u men
ským a Kahnemanem (1987). Účastníkům vý ších skupin.
zkumu bylo řečeno, že ve Spojených státech Wang (1996) testoval důležitost faktoru spra
patrně propukne asijská chřipka a že si pravdě vedlnosti tím, že dával účastníkům na výběr ze
podobně vyžádá 600 obětí. Byly navrženy dvě dvou možností: 1) jedna třetina bude zachrá
varianty řešení: Program A umožní zachránit něna, 2) bude vybrána jedna třetina, která bu
200 lidí, při Programu B s pravděpodobností de zachráněna. U skupiny velikosti 600 volilo
1/3 zachráníme 600 lidí a s pravděpodobnos 60 % účastníků možnost nevybírat, u počtu 6
tí 2/3 nezachráníme z 600 nikoho. Když by to již bylo 80 %. Toto zjištění potvrzuje, že dů
la úloha formulována takto, 72 % participantů raz na spravedlnost je silnější u malých skupin
dalo přednost Programu A, ačkoliv úspěšnost než u velkých.
obou programů je v průměru stejná. V závěrečné studii dal Wang (1996) účastní
Další zkoumané osoby ve studii Tverského kům vybrat mezi jistou záchranou dvou tře
a Kahnemana (1987) řešily stejný problém, tin pacientů (deterministická varianta) a mezi

třetinovou šancí, že budou zachráněni všich Vnímaná oprávněnost
ni, tedy že s dvoutřetinovou pravděpodobnos Když lidé upřednostní jednu volbu před ji
tí nezachrání nikoho (pravděpodobnostní va nou, obvykle chtějí zdůvodnit své rozhodnutí
rianta). Bylo jim řečeno, že skupina sestává před sebou i před ostatními. Jednu z nejjasněj
z 600, 6 nebo 3 pacientů, které neznají, ne ších ukázek vlivu vnímané oprávněnosti popi
bo z 6 jejich blízkých příbuzných. Podle teorie sují Tversky a Shafir (1992). Požádali účastní
užitku by si zkoumané osoby měly zvolit jistou ky svého výzkumu, aby si představili, že mají
17 záchranu dvou třetin pacientů. Ve skutečnosti šanci koupit velmi levnou dovolenou na Hava
však jejich odpovědi silně závisely na velikos ji, ale tato nabídka končí zítra. Měli na výběr ze
ti skupiny a na vztahu k jejím členům (viz obr. tří možností: 1) koupit si dovolenou, 2) rozhod
17.3). Participanti volí pravděpodobnostní vari nout se, že si ji nekoupí, 3) zaplatit nevratný
antu u malých skupin (zejména u příbuzných) poplatek 5 dolarů za to, že budou moci nabídky
častěji patrně proto, že v těchto podmínkách využít ještě pozítří. Zároveň si měli představit,
hraje důležitější roli sociální kontext a psycho že právě psali velmi obtížnou písemnou zkouš
logické faktory týkající se spravedlnosti. Vez- ku. V jedné verzi experimentu věděli, že zkouš
meme-li v úvahu sociální kontext, je na první ku udělali, v druhé věděli, že neuspěli. Ve třetí
pohled „iracionální“ chování těchto účastníků verzi nevěděli, jak dopadli, a výsledek se měli
najednou vysvětlitelné. dozvědět až pozítří.
OBRÁZEK 17.3
Volby zkoumaných osob v závislosti na vnímané spravedlnosti. Údaje podle Wanga (1996).
580
Co myslíte, že se lidé z těchto tří skupin roz praktik, hazardních her a lékařských rozhod
hodli udělat? Z těch, kteří uspěli, si většina do nutí (viz Mellers et al., 1998). Vyhýbáme se lá
volenou koupila, stejně tak si ji koupili ti, kteří kavým možnostem, pokud očekáváme násled
neuspěli (viz obr. 17.4). Ale osoby, které svůj vý nou lítost.
sledek neznaly, si koupily dovolenou hned jen Baron (např. 1997) předpovídal, že očekávaná
v 32 % případů. Uvedená zjištění můžeme vy lítost může vést k efektu opomínání (omission
světlit pomocí pojmu vnímané oprávněnosti. bias), kdy jedinci dávají přednost nečinnosti
Ti, kteří zkoušku udělali, si „zasloužili“ dovole před akcí. Například Ritovová a Baron (1990) 17
nou, a ti, kteří neuspěli, si „zasloužili“ nějakou zkoumali situaci, ve které se lidé rozhodova
útěchu. Když někdo neví, jak ve zkoušce ob li, zda dají své dítě očkovat. Když mělo očko
stál, chybí mu přesvědčivý důvod pro to jet na vání možné fatální důsledky, mnoho z nich
dovolenou. Úvahy účastníků o vnímané opráv se raději rozhodlo nedat dítě očkovat, i když
něnosti se zdají být logické, ale v podstatě jsou pravděpodobnost úmrtí způsobeného očkova
v rozporu s teorií užitku. cí vakcínou byla mnohem nižší než pravdě
podobnost úmrtí na chorobu, před níž měla
Očekávaná lítost vakcína chránit. K tomuto efektu opomínání
Naše rozhodnutí jsou často ovlivněna očeká dochází proto, že rodiče přirozeně očekáva
vanými emocemi, které spojujeme s jednot jí nesmírnou lítost v případě, že by způsobili
livými možnostmi. Konkrétně ovlivňuje oče smrt dítěte, ale svou nečinností iracionálně
kávaná lítost rozhodování u zboží, sexuálních tuto hrozbu zvyšují.
OBRÁZEK 17.4
Procentuální podíl osob, které si okamžitě zakoupily dovolenou v závislosti na tom, zda uspěly u zkoušky,
neuspěly u zkoušky, nebo svůj výsledek neznaly. Údaje podle Tverského a Shafira (1992).
posuzován! a rozhodování
581
Sebevědomí ků (např. Oaksford, 1997) existují důležité roz
Rozhodování jistě závisí také na osobnostních díly mezi rozhodováním v reálném světě a v la
rozdílech. Tato oblast je velmi málo prozkou boratoři. Lidé se ve skutečnosti často rozhodují
maná, výjimku tvoří například studie Josephse, na základě neúplných informací, což je ob
Larricka, Steela a Nisbetta (1992). Jedincům vykle rozdíl oproti laboratorním studiím. V ji
s vysokým a nízkým sebevědomím byly nabíd ných reálných situacích musí lidé čelit znač
nuty dvě sázky se stejným výsledným užitkem, nému množství redundantních informací, což
17 ale lišily se v riziku (např. jistá výhra 10 dolarů také nebývá u laboratorních studií pravda. Lidé
proti 50% šanci vyhrát 20 dolarů). Zjistili, že si zřejmě vyvinuli rozhodovací strategie, kte
jedinci s nízkým sebevědomím si o 50 % častě ré fungují docela dobře v běžném životě, ale
ji vybírají možnost jistého zisku. nefungují již tak dobře v laboratořích. Jak tvr
Proč se lidé s nižším sebevědomím zdráhali dí Oaksford (1997, s. 260): „Mnoho omylů
riskovat? Patrně se zaměřují na vlastní ochra a zkreslení v lidském rozhodování je patrně
nu a očekávají, že negativní nebo ohrožující způsobeno tím, že si lidé přenesli své každo
události ještě více sníží jejich sebevědomí (viz denní pravděpodobnostní strategie do labora
Wood et al., 1994). toře.“
Tato nit úvah se dá použít na různé heuristi
JAK ČASTO JE LIDSKÉ POSUZOVÁNÍ ky a pravidla vytváření úsudků. V životě nám
A ROZHODOVÁNÍ CHYBNÉ? heuristiky poskytují cennou službu, i když je
jich používání může vést k chybám. Reisberg
Většina důkazů, kterými jsme se v této kapitole
(1997, s. 471) upozorňuje:
zabývali, ukazuje, že lidské posuzování a roz
hodování je náchylné k chybám. Například
Heuristiky zajišťují efektivitu. Heuristiky pro nás
Reisberg (1997, s. 469-470) zakončuje svoji
tedy mají význam, pokud náš zisk v podobě efek
diskusi o výzkumu různých heuristik takto:
tivity převyšuje ztráty. (...) Život je plný bezpočtu
Načrtli jsme nelichotivý portrét lidského posuzová situací vyžadujících úsudky určitého druhu. Po
ní. Popsali jsme několik zdrojů chyb a ukázali, že kud bychom se každému úsudku věnovali příliš
tyto chyby jsou poměrně rozšířené. Uvedené stu dlouho, strávili bychom život zaraženi v zamyš
die byly provedeny na mnoha různých univerzi lení, neschopni se kamkoliv pohnout [...]. Bylo by
tách, včetně několika nejprestižnějších, a můžeme bláznovství nepoužívat heuristiky, i když nás ob
tedy očekávat, že zkoumané osoby byly talentova čas svedou z cesty.
né a inteligentní. Přesto k těmto chybám docháze
lo. (...) Z takových výsledků lze vysuzovat cynic Dalším důležitým bodem je fakt, že považovat
ký závěr Lidské posuzování je v podstatě chybné lidi pouze za špatné uživatele logiky a statisti
a k chybám dochází nesmírně často. ky je velmi omezující. Podle Mellersové et al.
(1998, s. 450) „představovaly původní metafory
Je ale několik důvodů, proč nemusíme být tak lidského rozhodování člověka jako intuitivní
přehnaně pesimističtí. Kdyby každodenní lid ho vědce, statistika a ekonoma [...]. V závislos
ské rozhodování bylo tak chybné, jak se ukazu ti na situaci je lepší lidi chápat jako intuitivní
je v laboratoři, nebyl by pravděpodobně lidský politiky, kteří vyrovnávají tlaky různých voleb
rod dosud tak úspěšný. Podle mnoha odborní ních obvodů, intuitivní žalobce, kteří se do-
582
máhají spravedlnosti, nebo intuitivní teology, maných problémů a opomíjely jejich reálný
kteří ochraňují svaté hodnoty před poskvrně obsah. Lidské úsudky bývají přesnější, když
ním“. Například Wang (1996) jasně ukázal, že jsou související číselné informace podány
je nutné počítat i se sociálními faktory. Také ve formě četnosti, než když jsou ve formě
Kahneman (1994) tvrdí, že je třeba posunout pravděpodobnosti.
se za jednoduché analýzy problémů. Navrhuje, • Rozhodování. Podle teorie užitku se snaží
abychom výsledná rozhodnutí hodnotili pod me maximalizovat užitek neboli subjektivní
le zisků a ztrát pro daného jedince, stejně ja hodnotu. Rozhodování však bývá ovlivněno 17
ko hodnotíme, zda dobře odpovídají Bayesově také dalšími faktory, jako jsou zarámová
teorému nebo jiné statistické úvaze. ní, sociální kontext, vnímaná oprávněnost,
Většina lidí potřebuje zdůvodnit svá rozhod očekávaná lítost, odpor ke ztrátě, efekt ztra
nutí pro sebe i pro ostatní. Je tedy pravděpo cených investic a nebo osobnostní rozdíly
dobné, že vnímaná oprávněnost nějaké volby (např. sebevědomí). Dosud žádná teorie ne
je významným faktorem v mnoha koncep zahrnula všechny tyto rozmanité prvky.
tech rozhodování, jako je zarámování, odpor • Jak často je lidské posuzování a rozhodo
ke ztrátě, efekt ztracených investic nebo efekt vání chybné? Většina dostupných fakt na
opomínání. svědčuje tomu, že je lidské posuzování
a rozhodování náchylné k chybám. Lidé
SHRNUTÍ KAPITOLY však obvykle mívají vyvinuté strategie, kte
ré dobře fungují v běžném životě, byť již ne
• Úvod. První přístupy ke studiu rozhodová tak dobře v laboratoři. Heuristiky umožňu
ní byly silně ovlivněny normativními teorie jí rychlé a efektivní rozhodování a tyto vý
mi optimálního rozhodování a statistickými hody převáží možné ztráty vzniklé nepřes
teoriemi, jako je bayesovská teorie pravdě nostmi. V reálném světě hrají roli i jiné
podobnosti. Brzy se ukázalo, že lidé často faktory, jako je schopnost zdůvodnit roz
nedokážou optimálně volit, zčásti proto, že hodnutí sobě i ostatním, a mnoho dalších
zveličují důležitost některých dostupných činitelů, které jsou důležitější než optima
fakt a zanedbávají jiná fakta. lizace užitku.
• Výzkum posuzování. Lidé často opomíjejí
informace o míře výskytu. Dochází k tomu DOPORUČENÁ ČETBA
ale méně, pokud tyto informace jasně kau
zálně souvisejí s problémem. Míra výsky • Gigerenzer, G., Todd, P. M„ ABC Research
tu je patrně opomíjena proto, že v reálném Group (1999). Simple heuristics that make
světě je často nedostupná nebo není příliš us smart. Oxford: Oxford University Press.
užitečná. Pravděpodobnostní rozhodování Kniha shrnuje dosavadní poznatky o roli
mnohdy vede k využívání různých pravidel, heuristik v lidském myšlení a usuzování.
jako jsou heuristiky reprezentativity nebo • Kahneman, D., Tversky, A. (1996). On the
dostupnosti. Chybí však procesuálni mode reality of cognitive illusions. Psychological
ly, které by vysvětlovaly, kdy a jak jsou různé Review, 103, 582-591. Tento článek spolu
heuristiky používány. Výzkumy se dosud až s Gigerenzerovou odpovědí, která následu
příliš zaměřovaly na statistické otázky zkou je v tomtéž čísle Psychological Review, probí-
posuzován! a rozhodován! 583

rá silné i slabé stránky přístupu Kahnemana • Mellers, B. A., Schwartz, A., Cooke, A. D. J.
a Tverského k rozhodování a usuzování. (1998). Judgement and decision making.
• Koehler, J. J. (1996). The base rate fallacy Annual Review of Psychology, 49, 447-477.
reconsidered: Descriptive, normative, and Článek kriticky srovnává řadu současných
methodological challenges. Behavioral and teoretických přístupů k rozhodování.
Brain Sciences, 19, 1-53. Koehlerův článek, • Reisberg, D. (1997). Cognition: Exploring the
recenzní odpověď a Koehlerova reakce na ni science of the mind. V jedenácté a dvanácté ka
17 podávají komplexní přehled teorií a výzku pitole je možné najít srozumitelný přehled
mů týkajících se míry výskytu. mnoha témat, která jsme zde probírali.
584
18. KOGNICE A EMOCE
18
ÚVOD
návali (viz kap. 8). Pravděpodobně nejobvyklej
Východisko současné kognitivní psychologie ším přístupem kognitivních psychologů, kteří
ztělesňuje počítačová analogie či metafora. Dů studují vliv emocí na kognitivní procesy, je sys
raz je proto kladen na modely zpracování infor tematická manipulace emočními stavy účast
mací. Tento přístup se však dost dobře nehodí níků výzkumu. Někteří badatelé (např. Smith
ke zkoumání vztahů mezi kognicí a emocemi - & Lazarus, 1993) se naproti tomu věnovali vli
částečně již proto, že o počítačích lze těžko uva vu kognice na emoce. V běžném životě jsou
žovat jako o něčem, co má emoční stavy. kognice a emoce v téměř nepřetržité interakci,
Většina kognitivních psychologů se rozhod každý pokus vytvořit přiměřenou teorii kogni
la otázky emočních vlivů na kognici ignorovat ce, který ignoruje emotivitu, bude tedy patrně
tím, že se snaží pouze o konstantní emoční la od základu neadekvátní.
dění účastníků výzkumů. Proč tento vyhýbavý Před vlastním výkladem je vhodné uvést ně
krok učinili? Řečeno s Gardnerem (1985, s. 6), kolik definic. Termín „afekt“ je velmi obsáhlý
emoce představují faktor, „který je patrně pro a bývá užíván k označení široké škály prožitků
kognitivní procesy důležitý, ale jeho zohledně či zkušeností - citů, nálad, preferencí a podob
ní může v této chvíli zbytečně komplikovat úsi ně. Naproti tomu termín „emoce“ bývá užíván
lí kognitivní vědy“. spíše k popisu dosti krátkých, ale intenzivních
Navzdory tomuto negativnímu postoji počet prožitků, ačkoliv se můžeme setkat také s je
výzkumů kognice a emocí roste. O některých ho využitím v širším smyslu.97 Konečně termín
takových výzkumech, například o studiích role „nálada“ nebo „emoční stav“ popisuje málo in
emočních stavů v očitém svědectví a v autobio tenzivní prožitky, které však mají dlouhodobý
grafické paměti, jsme již v této učebnici pojed průběh.
97V mnoha studiích angloamerické provenience se termínu „afekt“ či „afektivita“ používá jako synonyma k u nás obvyklej
šímu „emoce“, „emotivita“, nikoliv v užším smyslu k označení intenzivní emoce, jak je obvyklé v našem kontextu. Analogicky
má opačný význam i termín „emoce“. Pro zachování logiky textu a rozlišení se na tomto místě i dále v textu držíme ve většině
případů originálu (pozn. překl.).
KOGNICE A EMOCE 585

PŘEDPOKLÁDÁ EMOTIVITA EXISTENCI jim již byly prezentovány. To vypovídá o pozi
KOGNICE? tivní afektivní reakci na původně prezentova
Představme si, že je někomu prezentován pod né podněty (hodnoceno jejich preferenčním
nět (např. pavouk) a výsledkem je jeho afektiv- úsudkem), nikoliv však o kognitivním zpraco
ní reakce na tento podnět. Je podnět před tím, vání (hodnoceném prostřednictvím výkonu re
než můžeme pozorovat afektivní reakci, ne kognice). Tento fenomén je známý jako efekt
zbytně zpracován kognitivně? Tato otázka má prosté expozice (mere exposure effect).
18 zásadní teoretický význam. Pokud jsou emoč Souvislost studií efektu prosté expozice s ob
ní odpovědi na jakýkoliv podnět závislé na ko vyklými emočními stavy není příliš zřejmá. Je
gnitivním zpracování, znamená to, že i teorie jich účastníci vyjadřují totiž pouze povrchní
emocí by měly mít zřetelný kognitivní nádech. preferenční úsudky o vcelku smysluprostých
Pokud však pro rozvoj emoční odpovědi na podnětech, které s jejich životem nesouvisejí,
podnět kognitivní zpracování nezbytné není, a proto u nich vyvolávají jen minimální afek
nebyl by nutný ani specificky kognitivní pří tivní reakci.
stup k emocím. Jiným velkým nedostatkem těchto studií je
Zajonc (1980,1984) zastával názor, že afektiv fakt, že závěr o absenci kognitivního procesu
ní hodnocení podnětů může být na kognitiv činí na základě selhání rekognice. Takový zá
ních procesech nezávislé. Podle Zajonce (1984, věr může být smysluplný, pokud kognici zto
s. 117) „jsou afekt a kognice oddělené a částečně tožníme s vědomím, ale tímto způsobem uva
nezávislé systémy, a [...] jakkoliv obvykle fun žují kognitivní psychologové jen velmi zřídka.
gují společně, afekt může vznikat bez před Výzkumné výsledky nevylučují možnost roz
chozího kognitivního procesu“. Lazarus (1982, sáhlého předvědomého zpracování, které za
s. 1021) naproti tomu tvrdí, že určité kognitivní hrnuje automatické a další procesy. Murphy -
zpracování je pro afektivní reakci nezbytným ová a Zajonc (1993, s. 724) souhlasí s tím, že
předpokladem: „Kognitivní hodnocení význa termín „kognitivní“ může popisovat i nevědo
mu a důležitosti je základem a integrální sou mé procesy: „Ani o afektech, ani o kognici ne
částí všech emočních stavů.“ předpokládáme, že musí být přístupné vědo
mí.“
Zajoncovo stanovisko Podle hypotézy o primámosti emocí mohou
Zajoncova (1980) hypotéza o primámosti emo být jednoduché emoční kvality podnětů zpra
cí (affective primacy hypothesis) předpokládá, že covány mnohem rychleji než kognitivní. Mur-
se často dopouštíme afektivního hodnocení li phyová a Zajonc (1993) podpořili tuto hypotézu
dí a věcí, i když jsme o nich zpracovali jen vel sérií studií primingu. V těchto studiích byl pri-
mi málo informací. Uvádí několik studií, které mingový podnět prezentován po dobu čtyř mi
názor o primámosti emocí podporují. V těchto lisekund nebo jedné sekundy a byl následován
studiích byly podněty jako melodie nebo obráz dalším podnětem. V jedné studii představo
ky prezentovány buď velmi krátce, pod prahem valy primingové podněty šťastné nebo rozzlo
vědomé pozornosti, nebo v době, kdy účastník bené tváře, přičemž kontrolní skupině nebyl
pokusu řešil jinou úlohu. I když účastníci tyto prezentován žádný primingový podnět. Ná
podněty následně nerozpoznali, mezi srovna sledovala prezentace čínských znaků, u nichž
telnými podněty preferovali při výběru ty, které účastníci hodnotili, jak se jim líbí. Výsledky
586
jsou znázorněny na obrázku 18.1. Hodnocení Lazarusovo stanovisko
příjemnosti bylo ovlivněno afektivními primy, Lazarus (1982) tvrdí, že rozhodující roli při
pokud byly prezentovány jen po dobu čtyř mi emočním prožívání hraje kognitivní hodnocení
lisekund; při sekundové prezentaci se již efekt (cognitive appraisal). Kognitivní hodnocení mů
nedostavil. Během delší expozice si účastníci že být dále členěno na tři specifické typy:
pravděpodobně svou emoční reakci uvědomi
li, a ta proto již jejich hodnocení následujícího • Primární hodnocení: hodnocení situace ja
podnětu neovlivnila. ko pozitivní, stresující nebo irelevantní pro 18
V jiné studii požadovali Murphyová a Zajonc well-being.
(1993) po účastnících kognitivní úsudek. Čín • Sekundární hodnocení: jeho výsledek záleží
ské znaky následovaly po primingové expozici na zdrojích, které má osoba pro zvládnutí
ženských a mužských tváří, úkolem bylo ohod situace k dispozici.
notit feminitu znaků. Vliv se projevil, pokud • Přehodnocení: podnětová situace i strategie
byly obličeje prezentovány jednu sekundu, ale zvládání jsou monitorovány, a pokud je to
nikoliv při čtyřmilisekundové prezentaci (viz zapotřebí, primární i sekundární hodnoce
obr. 18.1). Tato zjištění vedla Murphyovou a Za- ní lze změnit.
jonce (1993) k následujícím závěrům:
Na důležitost kognitivního hodnocení pro vý
1. Afektivní zpracování může někdy proběh slednou povahu emočního prožívání pouka
nout dříve než kognitivní. zuje Lazarus se svými spolupracovníci i v řa
2. Počáteční afektivní zpracování podnětu se dě studií (např. Speisman, Lazarus, Mordkoff
velmi liší od pozdějšího kognitivního zpra & Davison, 1964). Jedna z výzkumných metod
cování. spočívá v promítání filmu evokujícího úzkost
OBRÁZEK 18.1
Hodnocení příjemnosti čínských znaků, které následovaly po prezentaci primingových podnětů (šťastných
nebo rozzlobených tváří) po dobu 4 ms a 1 s. Na základě údajů Murphyové a Zajonce (1993).
KOGNICE A EMOCE 587

za různých podmínek. Jeden film přitom zob • Sekundární: potenciál pro zvládání problé
razuje rituál obřízky adolescentních chlap mu (dá se situace vyřešit?).
ců z doby kamenné, další různé nehody • Sekundární: potenciál pro emoční zvládání
v dílně. Při nej dramatičtější z těchto nehod (dá se situace zvládat psychicky?).
vtáhne prkno, přichycené do cirkulárky, obrov • Sekundární: očekávání budoucího (je prav
skou silou dělníka, kotouč jej rozřízne a on se děpodobné, že se situace změní?).
svíjí na podlaze a umírá. Kognitivní hodnoce
18 ní bylo manipulováno prostřednictvím změn Smith a Lazarus (1993) tvrdí, že různé emoč
zvukové stopy, míra prožívaného stresu byla ní stavy se liší na základě toho, jaké kompo
srovnávána oproti kontrolní podmínce - pro nenty hodnocení se na nich podílejí. Tak na
mítání bez zvuku. Komentář, že první film ne příklad pro hněv, pocit viny, úzkost i smutek
ukazuje bolestivý zákrok nebo že ve druhém je typické primární hodnocení motivační re
filmu hrají pouze herci, vyvolával reakci po levance a motivační inkongruence (vyskytují
pření. Komentování prvního filmu z pozice se, pokud není možné dosáhnout cíle), ale liší
antropologa, který zkoumá domorodé obyče se v komponentách sekundárního hodnocení.
je, a u druhého filmu instrukce, aby divák při Pocit viny předpokládá vnímání vlastní zodpo
stupoval k situaci objektivně, vyvolávaly inte- vědnosti, úzkost nízký nebo neurčitý potenciál
lektualizaci. Průběžně byly snímány hodnoty pro emoční zvládání a smutek nízké očekávání
psychofyziologických ukazatelů obecné fyzio změny v budoucnosti.
logické excitace nebo stresu (např. tepová frek Smith a Lazarus (1993) užívali různé scénáře,
vence, kožní galvanická reakce). přičemž účastníky výzkumu instruovali, aby
Hlavní zjištění Lazarusovy studie spočívalo se identifikovali s ústřední postavou. V jed
v tom, že jak popření, tak intelektualizace vede nom ze scénářů hlavní hrdina neuspěje v dů
k zásadní redukci psychofyziologických ukaza ležitém předmětu a hodnotí situaci. Zodpo
telů stresu. Manipulace kognitivním hodno vědnost cizí osoby navozuje přičítáním viny
cením v konfrontaci se stresující událostí má neschopným učitelům, vlastní zodpovědnost
tedy zásadní vliv na fyziologické stresové re tvrzením, že sám udělal mnoho chyb (např. že
akce. Tyto výsledky se ovšem nepodařilo vždy všechno dělal na poslední chvíli). Zdůraznění
přesvědčivě replikovat (např. Steptoe & Voge- vysokého rizika, že skončí se špatným hodno
le, 1986). cením, navozuje nízké hodnocení potenciálu
Smith a Lazarus (1993) později zvolili poně pro emoční zvládání a úvahy o tom, že ztrácí
kud odlišný přístup. Postulovali šest kompo možnost úspěšně zakončit studium, navozu
nent hodnocení - dvě komponenty primární jí nízkou míru očekávání od budoucnosti. Ty
ho a čtyři sekundárního hodnocení: to manipulace hodnocením měly pro emoční
stavy respondentů obecnou predikční hodno
• Primární: motivační relevance (týká se situ tu, což nasvědčuje úzké vazbě mezi povahou
ace záměrů osoby?). hodnocení na jedné straně a prožívanou emo
• Primární: motivační kongruence (je situace cí na straně druhé.
konzistentní s cíli osoby?). Lazarus (např. 1982) důsledně tvrdí, že kogni
• Sekundární: zodpovědnost (čí je zásluha či tivní hodnocení předchází každé afektivní reak
zavinění?). ci, ale také, že se nemusí odehrávat na vědomé

úrovni. Názor, že předvědomé kognitivní pro v zásadě nezpochybňuje. Jak dodávají Willi-
cesy determinují afektivní reakce, bývá sice ams, Watts, MacLeod a Mathews (1997, s. 3):
často pouze věcí víry, o dokladech existence „Existuje [...] skutečně široká podpora pro re-
důležitých předvědomých kognitivních proce formulovanou Zajoncovu tezi, že emoce mo
sů se však můžeme dočíst v literatuře o subli- hou být nezávislé na vědomých kognitivních
minální percepci. procesech.“
Někteří autoři tvrdí, že spor mezi Zajoncem
Zhodnocení a Lazarusem se zakládá na chybném předpo 18
Procesy hodnocení jsou důležitými determi kladu. Slovy Powera a Dalgleishe (1997, s. 67)
nantami našich emočních reakcí na podněty. „je rozdíl emocí a kognice, který tvoří základ
Pojem hodnocení je ovšem velmi široký a vág debaty mezi Zajoncem a Lazarusem, umělý.
ní a průběh procesu hodnocení u konkrétní [...],Emoce' a ,kognice' jsou integrálními a ne
osoby lze tedy posuzovat jen velmi obtížně. oddělitelnými částmi téhož, a jakkoliv je uži
Lazarus (1991, s. 169) například popisuje „dva tečné pojmenovávat různé aspekty generová
druhy procesů hodnocení - jeden, který pro ní emocí různě, jeho části nejsou oddělitelné
bíhá automaticky bez vědomé volní kontroly, o nic více než vlny a voda, na níž se vlny obje
a druhý, který je vědomý, záměrný a volní“. vují“. Toto stanovisko patrně propojení mezi
Parkinson a Manstead (1992) poukazují na kognicí a emocemi přeceňuje.
skutečnost, že studie, jaké provedli kupříkladu
Speisman et al. (1964), je obtížné interpretovat. Víceúrovňové teorie
Jejich podstatná námitka se týká toho, že mani Největší pokrok v porozumění způsobu, jakým
pulace doprovodným komentářem nemusí mít podněty vyvolávají emoční reakce, představují
na proces hodnocení přímý vliv. Změny ko teorie, které specifikují intervenující procesy.
mentářů mění již samu podnětovou informa V tomto ohledu jsou v současnosti významné
ci prezentovanou účastníkům výzkumu, různé dvě víceúrovňové teorie (LeDoux, 1992,1996;
komentáře mohou také ovlivňovat spíše zamě Power & Dalgleish, 1997).
ření pozornosti než samotný proces interpreta LeDoux (např. 1992,1996) se ve svém výzku
ce. Parkinson a Manstead (1992, s. 146) obecně mu zaměřil výhradně na problematiku úzkos
tvrdí, že Lazarusův přístup představuje do ti. Důraz kladl na roli amygdaly, kterou pova
sti omezený pohled na emoce: „Teorie hodnoce žuje za „emoční procesor“ v mozku, sloužící
ní (appraisal theory) přejala paradigma (model) zpracování emoční relevance podnětů. Podle
emočního prožívání jako konfrontace osoby co LeDouxe jsou senzorické informace o emoč
by pasivního subjektu s podnětem ohrožujícím ních podnětech přenášeny z thalamu simul
život.“ Lazarus tak opomíjí sociální kontext, tánně do amygdaly i do mozkové kůry. Zásad
v němž jsou emoce obvykle prožívány. ní význam má LeDouxův (1992,1996) názor,
že při úzkosti se uplatňují dva odlišné emoč
Shrnutí ní okruhy:
Zajonc (1980) a další přinesli důkazy, že afek
tivní odpovědi se mohou objevovat i při nepří 1. Pomalý okruh thalamus-kortex-amygdala,
tomnosti jakýchkoliv vědomých kognitivních kde probíhá i detailní analýza senzorických
procesů, přičemž Lazarus (1982) tuto možnost informací.
KOGNICE A EMOCE 589

2. Rychlý okruh thalamus-amygdala, zamě • Asociativní systém - jeho fungování popsal
řený na jednoduché znaky stimulu (např. Dalgleish (1998, s. 492): „Pokud je táž udá
na jeho intenzitu); tento okruh působí ja lost opakovaně zpracována shodným způ
ko „obchvat“ mozkové kůry, která se tak na sobem na schematické úrovni, formuje se
zpracování informací nepodílí. asociativní reprezentace budoucího výskytu
téže události a relevantní emoce mohou být
LeDoux (1992, s. 275) uvádí svou teorii do kon vyvolávány automaticky.“
18 textu debaty mezi Zajoncem a Lazarusem:
Model SPAARS je významný i pro debatu
Aktivace amygdaly prostřednictvím signálů z neo- mezi Zajoncem a Lazarusem. Podle Powe-
kortexu [...] odpovídá klasickému názoru, že emoč ra a Dalgleishe (1998) existují dva hlavní způ
ní zpracování je postkognitivní, zatímco aktivace soby vzniku emocí. Emoce může být výsled
amygdaly thalamickými signály je ve shodě s hy kem kognitivního zpracování, pokud je aktivní
potézou, kterou rozvíjí Zajonc (1980), že emoční schematický systém. Jindy, při zapojení asoci
zpracování může být předvědomé a prekognitivní. ativního systému, může vznikat automaticky
a mimo vědomé zpracování.
Proč máme dva emoční okruhy? Okruh tha
Jakým způsobem využívá schematický systém
lamus-amygdala nám umožňuje reagovat na
informace o aktuálních záměrech a rozhoduje
ohrožující situace rychle, tím je důležitý pro
o tom, která konkrétní emoce je v dané situaci
zajištění našeho přežití. Oproti tomu kortikál-
přiměřená? Power a Dalgleish (1997) se inspi
ní okruh vytváří detailní hodnocení emoční vý
rovali starší teorií Oatleyho a Johns on-Lairda
znamnosti situace a tím nám na ni umožňuje
(1987), podle níž existuje pět základních emo
reagovat co nejpřiléhavějším způsobem.
cí. Každá z těchto emocí vzniká v momentě,
Power a Dalgleish (1997) navrhli přístup
který je rozhodující pro dosažení cíle:
S PAARS - model schematických propozič-
ních asociativních a analogických reprezentač
1. Štěstí, spokojenost: pokrok v dosahování
ních systémů (Schematic Propositional Associ
cíle.
ative and Analogical Representational Systems),
2. Úzkost: je ohrožen cíl sebezáchovy.
znázorněný na obrázku 18.2. Model má násle
3. Smutek: nelze dosáhnout cíle.
dující komponenty:
4. Hněv: na cestě k cíli je nepřekonatelná pře
kážka nebo se cíl najednou jeví jako bez
• Analogový systém - podílí se na bazálním
cenný.
senzorickém zpracování informací z pro
5. Znechucení: žádoucí cíl je narušen, zne
středí.
hodnocen.
• Propoziční systém - v podstatě neemoční
systém, který obsahuje informace o světě
Názorný důkaz, že právě tyto emoce jsou sku
a o vlastní osobě.
tečně základní, přinášejí mezikultumí studie
• Schematický systém - v rámci tohoto systé
mimického výrazu emocí, emočního vývoje dě
mu dochází k propojování obsahů propozič-
tí apod. (viz Power & Dalgleish, 1997). Kom
ního systému s informacemi o aktuálních
plexní emoce představují různé kombinace
záměrech osoby a tím k vytvoření vnitřního
těchto základních emocí.
modelu situace.
590
OBRÁZEK 18.2
výsledné
18
Model schematických propozičních asociativních a analogických reprezentačních systémů (Schematic

Propositional Associative and Analogical Representational Systems - SPAARS), vytvořený Powerem a Dalglei-
shem (1997).
Zhodnocení Tuto nevyváženost reflektujeme v diskusi

Předností víceúrovňových teorií emocí je to, o emočním zpracování.
že mohou vysvětlit emoční konflikt. Napří Některé teorie emočního zpracování se zamě
klad osoby s arachnofobií se vyděsí, vidí-li pa řují na účinky nálady na emoční zpracování,
vouka, ačkoliv „vědí“, že pavouci jsou většinou zatímco další se zabývají vlivem osobnosti na to
zcela neškodní. LeDoux tento rozpor vysvětlu to zpracování. Oba typy teorií se ovšem překrý
je předpokladem, že strach je záležitostí sys vají. Můžeme například uvažovat o roli úzkost-
tému rychlé reakce, zatímco kolidující vědo nostijako rysu (osobnostní dimenze, vystihující
most je výsledkem práce pomalého systému. individuální rozdíly v náchylnosti k prožívání
Podle modelu SPAARS může být strach gene úzkosti). Kdybychom provedli výzkum, účast
rován asociativním systémem, zatímco vědo níci s vysokou úrovní rysové úzkostnosti bu
most je záležitostí propozičních a schematic dou mít pravděpodobně i úzkostnější aktuál
kých systémů. ní náladu než lidé s nižší úrovní tohoto rysu.
V konkrétním případě je obtížné odlišit osob
TEORIE EMOČNÍHO ZPRACOVÁNÍ nostní vlivy a působení nálady.
Viděli jsme, že může existovat pět základních V tomto oddíle se budeme zabývat teoriemi,
emocí. Teorie a výzkum emočního zpracování které vytvořili Bower (1981), Beck (1976) a Wil-
se ovšem zaměřuje hlavně na úzkost a depresi, liams, Watts, MacLeod a Mathews (1988,1997).
určitou pozornost přikládá spokojenosti a té Bowerova teorie sítě ovlivnila výzkum emoční
měř vůbec se nevěnuje hněvu a znechucení. ho zpracování a nálady, Bečkova teorie schémat
KOGNICE A EMOCE 591

ovládla výzkum osobnosti a emočního zpraco • Emoční obsahy jsou v sémantické síti ucho
vání a teorie Williamse a jeho spolupracovníků vávány ve formě propozic či tvrzení.
staví na obou předchozích přístupech. • Proces myšlení se realizuje aktivací uzlů
v rámci sítě.
Bowerova teorie sítě • Aktivaci uzlů způsobují vnitřní nebo vnější
Některé klíčové prvky Bowerovy teorie sítě (net stimuly.
work theory; např. Bower, 1981; Gilligan & Bo • Aktivace se šíří z aktivovaného uzlu na uz
18 wer, 1984) jsou znázorněny na obrázku 18.3. ly související. Tento předpoklad je základ
Teorie vychází podle Gilligana a Bowera (1984) ní, protože znamená, že aktivace emoční
ze šesti předpokladů: ho uzlu (např. smutek) způsobuje aktivaci
uzlů nebo konceptů odpovídajících této
• Emoce jsou jednotkami či uzly sémantické emoci v sémantické síti (např. ztráta, bez
sítě a mají četná propojení s odpovídajícími naděj).
myšlenkami či pojmy, fyziologickými systé • „Vědomí“ představuje síť sestávající z uzlů
my, událostmi i muskulámími a expresivní- aktivovaných nad určitou prahovou hodno
mi vzorci. tu.
OBRÁZEK 18.3
Bowerova teorie sémantické sítě. Ovály představují uzly či prvky v rámci sítě. Upraveno podle Bowera
(1981).
592
Tyto předpoklady vedou k následujícím hypo Efekty závislosti na emočním stavu jsou pre-
tézám: dikovány i dalšími teoriemi. Úspěšné vybave
ní nebo rozpoznání podle Tulvingova principu
• Vybavování závislé na stavu (mood-state-de- specifity kódování (viz kap. 6) závisí na míře,
pendent recall): vybavování je kvalitnější, po v níž informace dostupná v okamžiku vybavo
kud nálada při vybavování odpovídá náladě vání souhlasí s informací uloženou v pamě
při učení. ti. Pokud k obsahu paměti patří i informace
• Efekt kongruence s náladou (mood congruity): o emočním stavu v době učení, prožitek téhož 18
emočně zabarvená informace se lépe učí, emočního stavu v době vybavování zvyšuje
pokud její emoční náboj odpovídá aktuální shodu informací. Teoreticky se tak může zvý
mu ladění příjemce. šit jak úroveň vybavování, tak rekognice.
• Efekt kongruence myšlenkových obsahů Princip kongruence myšlenkových obsahů se
(thought congruity): volné asociace, interpre uplatňuje ze dvou důvodů. Aktuální emoč
tace, myšlenky a úsudky bývají obsahově ní stav jednak vede k aktivaci odpovídajícího
v souladu s aktuálním emočním laděním emočního uzlu, jednak se aktivace z tohoto
člověka. uzlu šíří na další, přidružené uzly, které mo
• Efekt intenzity nálady (mood intensity): ná
hou obsahovat informace emočně kongruent-
růst intenzity nálady způsobuje nárůst in
ní s aktivovaným emočním uzlem.
tenzity aktivace přidružených uzlů v sé
K efektu kongruence s náladou dochází tehdy,
mantické síti.
když se lidé v dobré náladě lépe učí a lépe si pa
matují emočně pozitivní materiál než ti, kteří
Jak tyto čtyři hypotézy konkrétně souvisejí
mají špatnou náladu, přičemž totéž platí i nao
se šesti výše uvedenými teoretickými předpo
pak pro materiál emočně negativní. Podle Gil-
klady? Co se týče stavově závislého vybavová
ligana a Bowera (1984) závisí efekt kongruen
ní, během učení se vytvářejí asociace mezi uz
ce s náladou na skutečnosti, že emočně nabité
ly, které reprezentují položky k zapamatování,
informace jsou s odpovídajícím emočním uz
a emočními uzly včetně těch, které jsou aktivo
lem asociovány silněji než s jinými emočními
vány aktuálním emočním stavem. V okamžiku
vybavování vede momentální emoční stav k ak uzly. Například ty uzly, které obsahují informa
tivaci odpovídajícího emočního uzlu. Aktiva ce o událostech a zkušenostech vyvolávajících
ce se pak šíří z tohoto emočního uzlu na různé smutek, jsou asociativně propojeny s emoč
další přidružené uzly. Pokud je emoční stav při ními uzly pro smutek (viz obr. 18.3). Materiál
učení i vybavování shodný, zvyšuje se aktivace k zapamatování, který je kongruentní s aktuál
uzlů, odpovídajících položkám k zapamatování, ním emočním stavem, se propojuje s asociativ
což usnadňuje vybavování. Asociativní spojení ní sítí podobných informací. To vede ke zvýšení
mezi podnětovým materiálem k zapamatování úrovně elaborativního kódování tohoto materi
a relevantním emočním uzlem může být ovšem álu. Jak jsme viděli v 6. kapitole, elaborativní
relativně slabé. Efekt stavově závislého vybavo kódování obecně napomáhá zlepšení výkonu
vání může být proto silnější, je-li zkouška pamě dlouhodobé paměti.
ti složitá a nabízí málo nápovědí k vybavování Závěrem lze říci, že popsané efekty zesílí, po
(např. při volném vybavování), než když nabízí kud vzroste intenzita aktuálního emočního
silné nápovědi (např. při testu rekognice). stavu, protože šíření informace z aktivovaného
KOGNICE A EMOCE 593

emočního uzlu na další související uzly vzrůstá Zhodnocení
spolu s intenzitou aktuálního emočního ladě Bowerova teorie sítě je zjevně zjednodušují
ní. Velmi smutná nálada může způsobit zamě cí. Jak emoce a nálady, tak i kognitivní struk
ření na interní informace související s neúspě tury jsou reprezentovány uzly sémantické sí
chem, vyčerpáním atd., což může inhibovat tě. Ve skutečnosti se však emoční a kognitivní
zpracování všech externích podnětů, ať již jsou obsahy zásadně liší. Například intenzita nálad
či nejsou konzistentní s touto náladou. se mění spíše zvolna, zatímco kognitivní ob
18 sahy se buďto vyskytují, nebo ne, a často do
Emoční stavy chází k jejich rychlému střídání. Jak trefně po
Je obtížné získat jistotu, že se účastníci výzku znamenávají Dalgleish a Power (1997, s. 74),
mu nacházejí v očekávaném emočním stavu. „teorie, která přikládá shodný status emocím
Jednou z metod je navození požadovaného i jednotlivým slovům nebo pojmům, je teore
emočního stavu v laboratorních podmínkách, ticky zmatečná“.
jinou metodou je využití přirozeně se vyskytu
jících emočních stavů (např. u pacientů s po Beckova teorie schémat
ruchami nálad). Beck (1976) vyvinul teoretický přístup odlišný
Nejpopulárnější způsob navozování emočních od Bowerova a spolu s Clarkem (Beck & Clark,
stavů je založen na postupu, který vyvinul Vel- 1988) jej dále rozpracoval. Podle základního
ten (1968). Účastníci výzkumu čtou sadu vět, předpokladu tohoto přístupu jsou někteří lidé
navržených k navození a postupnému zvyšo náchylnější ke vzniku depresivních nebo úz
vání intenzity povznesené nálady nebo depre kostných poruch než jiní. Taková zranitelnost
se. Participanti obvykle vypovídají, že se jejich (vulnerabilita) závisí na formování určitých
nálada změnila v očekávaném směru, je ovšem schémat či struktur, podle kterých je organizo
možné, že pouze odpovídají tak, jak se domní vána naše zkušenost (viz kap. 9) v raném věku.
vají, že si výzkumník přeje. Další problém spo Beck a Clark (1988, s. 26) tvrdí, že
čívá v tom, že tato metoda navozování nálad
obvykle vede spíše k prožívání směsice emoč schematická organizace klinicky depresivních osob
ních stavů než k jediné vyžadované emoci (Po- je ovládána prostupující negativitou. Negativní
livy, 1981). charakter kognitivních procesů a obsahů je patrný
Bower (např. Bower, Gilligan & Monteiro, v pohledu depresivní osoby na sebe samu, na svět
1981; Bower & Mayer, 1985) využil kombina a na budoucnost. [...] Naproti tomu negativní ko
ci hypnózy a imaginace. Hypnotizovaní účast gnitivní schémata úzkostných pacientů se zaklá
níci byli dotazováni na představy (imaginace) dají na vnímání fyzického nebo psychického ohro
šťastných nebo smutných emočních prožitků žení v některé z oblastí života a na přehnaném
v minulosti a tyto představy pak posloužily pro pocitu vlastní zranitelnosti.
vyvolání požadovaného emočního stavu. Ten
to přístup navozuje intenzivní a dlouhotrvají Beck a Clark (1988) předpokládají, že schéma
cí nálady. Je však třeba pracovat s účastníky, ta ovlivňují většinu kognitivních procesů, ja
kteří vysoce skórují v testech hypnability, což ko je pozornost, vnímání, učení a vyhledává
omezuje možnost zobecnění výsledků na šir ní informací. Schémata způsobují zkreslení
ší populaci. ve zpracování informací, která vedou k upřed-
594
nostňování těch informací, jež jsou s daným Srovnání přístupů
schématem konzistentní nebo kongruentní Na první pohled se Bowerova teorie sítě a Bec
s určitou emocí. Osoby s úzkostnými schéma kova teorie schémat zásadně odlišují. Například
ty mohou proto selektivně zpracovávat ohrožu teorie sítě zdůrazňuje přechodné vlivy nálad na
jící informace, podobně jako osoby s depresiv zpracování informací cestou nízkoúrovňových
ními schématy informace negativní. Ačkoliv procesů v dlouhodobé paměti, zatímco v cent
Beck a Clark (1988) zdůrazňovali roli schémat ru pozornosti teorie schémat jsou semiperma-
při vzniku zkreslení ve zpracování informa nentní účinky schémat na dlouhodobou paměť, 18
cí, vyjádřili také názor, že schémata se aktivují které se uplatňují prostřednictvím vysokoúrov-
a působí pouze tehdy, když je osoba v úzkost ňových procesů. Podle MacLeoda (1990, s. 15) ty
ném nebo depresivním emočním stavu. to teorie či modely nicméně v obou případech
Beckova teorie schémat byla původně vytvoře
na pro lepší porozumění klinické úzkosti a de pracují s obdobnými předpoklady vztahů mezi
presi. Může být ale dobře aplikována i ve vý emocemi a kognici. [...] Jak model schémat, tak sí
zkumu osobnosti. Například Eysenck (1992, tový model předpokládá existenci přetrvávajících
1997) tvrdí- že normální lidé s vysokou úrovní zkreslení ve zpracování informací, souvisejících
úzkostnosti jako rysu uplatňují schémata pro s úzkostí a depresí, která ovlivňují kódování, vyhle
nebezpečí nebo pro zranitelnost, která vedou dávání a porozumění informacím. Vlivem těchto
k přednostnímu zpracování informací vztahu zkreslení jsou přednostně zpracovávány takové in
jících se k ohrožení, a to zvláště tehdy, když ak formace, které jsou emočně kongruentní.
tuálně cítí úzkost.
Williams et al. (1988,1997)
Zhodnocení Williams et al. (1988) se zaměřili na výzkum
Názor, že někteří lidé mají schémata, která je vlivu úzkosti a deprese na emoční zpracování.
predisponují ke klinické úzkosti nebo depre Východiskem pro ně byl rozdíl mezi primingem
si, má svou váhu. Je ovšem obtížné dokázat, a elaborací, původně popsaný Grafem a Man-
že tato schémata hrají při rozvoji úzkostných dlerem (1984). Priming je automatický proces,
poruch nebo depresí kauzální roli. Na někte v jehož rámci podnětové slovo aktivuje různé
ré slabiny Beckova přístupu poukázal Eysenck komponenty své reprezentace v dlouhodobé
(1997. s. 95-96): paměti, zatímco elaborace je pozdější vědomě
kontrolovaný proces, který předpokládá aktiva
Za prvé je centrální teoretický konstrukt „schéma ci souvisejících pojmů. Ve shodě s touto teo
tu“ vágní a často se zdá, že nevyjadřuje o mno rií vykazují úzkostné osoby počáteční priming
ho více než „přesvědčení“. Za druhé bývají důkazy podnětu jako ohrožujícího a mají tak sklon vě
existence specifických schémat nezřídka založe novat pozornost ohrožení. Naproti tomu de
ny na argumentaci kruhem. Behaviorální důkazy presivní osoby vykazují elaboraci podnětu jako
kognitivních zkreslení u úzkostných pacientů slou ohrožujícího a uplatňují tak paměťové zkresle
ží k dedukci schémat a tato schémata jsou násled ní, díky němuž snáze vybavují ohrožující než
ně využívána k vysvětlení pozorovaných kognitiv neutrální materiál.
ních sklonů. Jinými slovy - přímý nebo nezávislý Některé z hlavních předpokladů Williamse et
důkaz existence schémat neexistuje. al. (1988) se týkají vlivu úzkosti a deprese na
KOGNICE A EMOCE 595

implicitní a explicitní paměť. Explicitní pa Zhodnocení
měť obsahuje vědomé vzpomínky na minulé Největší předností přístupu Williamse a jeho
události a do jejího fungování jsou pravděpo spolupracovníků je to, že je založen na analýze
dobně zapojeny elaborativní procesy. Napro funkčních rozdílů mezi úzkostí a depresí. To
ti tomu implicitní paměť neobsahuje vědomé vedlo autory k předpokladu, že matrice kogni
vzpomínky a je závislá spíše na primingu nebo tivních zkreslení jsou u úzkostných a depre
na automatických procesech (viz kap. 7). De sivních osob různé, což je hledisko odlišné od
18 presivní lidé vykazují sklon explicitní paměti přístupu Bečka a Bowera, kteří shodně předpo
k vybavování spíše ohrožujícího materiálu, za kládají existenci globálních kognitivních sklo
tímco u úzkostných se tento sklon týká impli nů, vztahujících se na veškeré emoční stavy.
citní paměti. Dále uvidíme, že empirické důkazy dávají za
Williams et al. (1997) rozvíjeli svou předcho pravdu spíše stanovisku Williamse et al. Roz
zí teorii různými způsoby. Tvrdili, že odlišnost díly kognitivních zkreslení u úzkostných a de
funkce úzkosti a deprese má důsledky pro presivních osob jsou ovšem méně jednoznač
zpracování informací. Funkcí úzkosti je anti né, než jak teorie předpokládá. I její revidovaná
cipace nebezpečí. Úzkost je „spojena s tenden verze je proto zjednodušující.
cí přednostně zpracovávat ohrožující podněty;
Přístup Rustingové
kódování informací je pak svou povahou větši
Rustingová (1998) rozlišuje mezi emočně sta
nou spíše percepční než konceptuálni“ (Willi
vovými a rysovými přístupy, přičemž za příklad
ams et al., 1997, s. 307). Pokud se naproti tomu
stavové teorie považuje Bowerovo pojetí a Bec-
deprese týká změny cílů, které selhaly, „kon
kovu teorii schémat pokládá za přední ryso
ceptuálni zpracování vnitřně generovaného
vou teorii. Tvrdí, že existují tři hlavní způsoby
materiálu vztahujícího se ke ztrátě nebo selhá
ovlivnění emočního zpracování emočními sta
ní může plnit tuto funkci lépe než percepční
vy nebo rysy (viz obr. 18.4):
bdělost“ (Williams et al., 1997, s. 315).
Williams et al. (1997) využili Roedigerovo
1. Tradiční přístup: osobnostní rysy a emoční
(1990) rozlišení mezi percepčními a koncep-
stavy mají samostatný nebo vzájemně nezá
tuálními procesy (viz kap. 7). Percepční pro
vislý vliv na emoční zpracování.
cesy jsou v podstatě datově řízené a podílejí
2. Mediační přístup: vlivy osobnosti na emoč
se na základním fungování pozornosti a im
ní zpracování se uplatňují nepřímo: osob
plicitní paměti. Naproti tomu konceptuál nost ovlivňuje emoční stav a ten pak ovliv
ni procesy jsou sestupné procesy a jsou zapoje ňuje emoční zpracování.
ny především do fungování explicitní paměti. 3. Moderační přístup: vlivy emočního stavu na
Předpokládejme, že úzkost usnadňuje per emoční zpracování jsou moderovány nebo
cepční zpracování informace o ohrožení, za ovlivňovány osobnostními rysy. Při determi
tímco deprese zpřístupňuje její konceptuálni naci emočního zpracování mohou existovat
zpracování. To pak může vést ke vzniku zkres významné interakce mezi rysy a stavy, kte
lení implicitní paměti, které souvisí s úzkos ré se projevují v jejich společném účinku.
tí, a zkreslení explicitní paměti, které souvi Tento přístup převzali Williams et al. (1988,
sí s depresí. 1997), podobný přístup prosazovali i Beck
a Clark (1988).
596
Je třeba zdůraznit dvě skutečnosti. Za prvé se výzkumu. Nejpevněji je podepřena hypotéza
většina studií zabývá buď osobnostními rysy, o kongruenci s náladou (např. učení jde nej
nebo emočními stavy, ne oběma jevy společ lépe, když je osoba v emočním stavu, který
ně. Tyto studie tedy nemohou přinést přímé odpovídá emočnímu náboji materiálu k za
důkazy platnosti mediačního nebo moderač- pamatování). Koncepty vybavování závislého
ního přístupu. Za druhé se studie vztahu ná na stavu, efektu kongruence myšlenkových
lad a emočního zpracování většinou zaměřily obsahů, efektu kongruence s náladou a efek
na učení a paměť, zatímco studie osobnostních tu intenzity nálady však vykazují několik me 18
souvislostí emočního zpracování se zaměřova zer.
ly nejčastěji na pozornost a vnímání. Tuto ne-
Paměťzávislá na stavu
vyváženost reflektujeme v rámci kritického
shrnutí výsledků. Experimentální studie stavově závislé paměti
zpravidla využívají jeden či dva seznamy slov.
Učení probíhá v jednom emočním stavu (např.
EMOCE A PAMĚŤ
při štěstí nebo smutku) a vybavování v tomtéž
Všechny čtyři Gilliganovy a Bowerovy (1984) nebo v odlišném stavu (viz obr. 18.5). Pokud se
hypotézy nalézají určitou oporu ve výsledcích využijí dva seznamy (např. Bower, Monteiro
OBRÁZEK 18.4
Tři teoretické přístupy k otázce vlivu osobnostních rysů a emočních stavů na emoční zpracování. Upraveno
podle Rustingové (1998).
KOGNICE A EMOCE 597

& Gilligan, 1978; Schare, Lisman & Spear, zi testováním změnila, vybavovali průměrně
1984), je každý předkládán k zapamatování při pouze 23 % událostí.
jiné náladě. Participantům je následně znovu Ucrosová (1989) provedla kritické srovnání
navozena jedna z těchto dvou nálad a jsou vy čtyřiceti publikovaných studií o stavově závislé
zváni, aby si vybavovali pouze slova z prvního paměti. Prokázala se v nich středně silná ten
seznamu. Předpokládá se, že úroveň vybavová dence lidí zapamatovávat si materiál lépe, po
ní je vyšší, pokud emoční stav v době vybavová kud existuje souvislost mezi náladou při učení
18 ní odpovídá stavu při učení. a při vybavování. Projevy jsou ovšem obecně
Schare et al. (1984) a Bower et al. (1978) iden silnější, pokud jsou účastníci laděni pozitivně,
tifikovali stavově závislé vybavování při využití než když jde o negativní náladu. Rovněž jsou
designu se dvěma seznamy, nikoliv však u de výraznější, pokud jde o zapamatování osobně
signu s jedním seznamem. Účastníci výzku významné události, než když materiál osob
mu se pravděpodobně snažili vybavit si první ní relevanci postrádá. Možná vysvětlení těch
seznam v náladě odpovídající druhému sezna to efektů probíráme níže.
mu, a tak mysleli na některá slova z druhé Kenealyová (1997) věnuje pozornost různým
ho seznamu, což s úkolem vybavit si první se problémům výzkumu stavově závislé paměti.
znam slov interferovalo. Za prvé nebyla ve většině studií kontrolována
Eich, Macaulay a Lam (1997) přinesli zajíma úspěšnost učení. V důsledku toho není jasné,
vý důkaz efektu paměti závislé na stavu u pa zda slabý výkon zapříčiňují nedostatky paměti,
cientů trpících bipolární poruchou. Na začát nebo nedostatečné učení. Za druhé některé stu
ku jim dali pokyn myslet na autobiografické die neověřovaly, zda byla manipulace s náladou
události a současně zaznamenávali, zda jsou úspěšná. Za třetí většina studií využívala pouze
pacienti zrovna depresivní, nebo maničtí. Po jednu zkoušku paměti. Rozsah projevů stavo
několika dnech je požádali, aby si vybavili to vě závislé paměti může tedy záviset na povaze
lik těchto událostí, kolik dokážou. Pokud by testu. Například Kihlstrom (1991) tvrdí, že účin
li pacienti v obou případech ve stejné náladě, ky emočního stavu budou slabší, pokud bude
vzpomněli si v průměru na 33 % událostí. Ve v prostředí, kde vybavování probíhá, k dispozici
srovnání s nimi si ti, u kterých se nálada me dostatek bohatých a informativních nápovědí.
OBRÁZEK 18.5
emoční stav při učení emoční stav při vybavování předpokládaná úroveň vybavování
šťastný šťastný vysoká
šťastný smutný nízká
smutný šťastný nízká
smutný smutný vysoká
Design studie stavově závislé paměti s výsledky předpokládanými podle Bowerovy (1981) teorie.
598
Kenealyová (1997) se všem těmto problémům
věnovala v sérii experimentů, jež poskytly vě
rohodné důkazy o efektu stavově závislé pamě
ti. V jedné z těchto studií si účastníci prohlíže
li mapu a učili se sadu instrukcí, týkajících se
určité trasy cesty, dokud při učení nedosáhli ví
ce něž 80% úspěšnosti. Následujícího dne by
li podrobeni testu volného vybavování a vyba 18
vování s pomocí nápovědi - vizuálního náčrtu
mapy. Efekt stavově závislé paměti se význam
ně uplatňoval při volném vybavování, ale ne při
vybavování s nápovědí (viz obr. 18.6). Emoční
stav tedy ovlivňuje paměť i tehdy, pokud je kon
trolováno učení, ale jen za předpokladu, že ne
jsou dostupné jiné nápovědi pro vybavování.
Většina studií se zaměřila na explicitní pamět,
týkající se vědomých vzpomínek na předchozí
události. Macaulay, Ryan a Eich (1993) ovšem
zjistili, že efekty stavové závislosti mohou být
patrné také ve výsledcích testů implicitní pa
měti, které nevyžadují vědomé vybavování. Re
levantní výsledky získali také Nissenová et al.
(1988). Studovali explicitní a implicitní paměť
pětačtyřicetileté ženy trpící mnohočetnou po
ruchou osobnosti, přičemž každá z jejích od
dělených osobností odpovídala jinému emoč
nímu stavu.
Žena v jejich studii se projevovala jako dvacet
dva různých osobností ve věkovém rozpětí 5
až 45 let. Jednou z identit byla devětatřicetile- Volné a vázané vybavování jako funkce emočního stavu (šťast
tá Alice, studující na ministerskou poradkyni ného nebo smutného) při učení a při vybavování. Na základě
údajů Kenealyové (1997).
a pracující jako ošetřovatelka. K dalším patřili
Charles, pětačtyřicetiletý agresivní těžký pijan,
a Bonnie, šestatřicetiletá velmi společenská že systematickou povahu (viz obr. 18.7). Dále tes
na, která se zajímala hlavně o divadlo. V někte tovali paměť pro slova testem explicitní (vyba
rých úlohách se projevily nápadné efekty zá vování slov) a implicitní paměti (dokončování
vislosti na osobnosti. Výzkumníci četli tentýž slov). Výkon v obou testech byl mnohem horší,
příběh postupně pěti jejím identitám, přičemž pokud odpovídala jiná osobnost, než která se
každá z nich měla za úkol příběh vzápětí zopa slova učila. Naproti tomu rekogniční paměť pro
kovat. Rozdíly v kvalitě odpovědí mezi jednot tváře byla téměř stejně dobrá, když mezi uče
livými identitami téměř postrádaly jakoukoliv ním a testováním došlo ke změně osobnosti,
KOGNICE A EMOCE 599

jako když si materiál vybavovala pokaždé ta a sklonech jednotlivce, je relativně nepřenosný me
táž osobnost (42 % v prvním a 52 % ve druhém zi jednotlivými osobnostmi.
případě). Poslední úlohou na implicitní pa
měť bylo během velmi krátké prezentace rozli Na závěr je třeba připomenout, že celá před
šit opakující se slova a slova, která se neopaku stava o mnohočetné poruše osobnosti zůstává
jí. Napřed úlohu plnila Donna, potom Charles kontroverzní. K prokázání či vyvrácení existen
a pak opět Donna. Donnina úspěšnost byla ce tohoto fenoménu je třeba dalšího výzkumu.
18 mnohem větší ve druhém případě, když plnila
úlohu po Charlesovi. Efekt kongruence s náladou
Studie přinesla zjištění o silných efektech zá Efekt kongruence s náladou je experimentálně
vislosti na osobnosti v některých úlohách na podepřen lépe než ostatní Gilliganovy a Bowe-
explicitní i implicitní paměť, ale v jiných úlo rovy (1984) hypotézy. Obvyklým výzkumným
hách byla závislost na osobnosti slabá, případ postupem je navodit u sledované osoby urči
ně se neprojevila vůbec. Nissenová et al. (1988, tou náladu a následně ji nechat učit se seznam
s. 131) komentují výsledky následovně: nebo jí předčítat příběh s emočně zabarveným
obsahem. Úroveň zapamatování seznamu či
Materiál, který umožňuje mnoho různých inter příběhu se testuje poté, co se nálada účastní
pretací, jehož kódování je významnou měrou vě ka vrátí k normálu. Efekt kongruence s nála
domě strategicky zpracováváno nebo jehož inter dou se ve výpovědích prokáže tehdy, když si
pretace může záviset na náladě, přesvědčeních účastníci výzkumu lépe vybavují materiál, je-
OBRÄZEK 18.7
první příběh Alice Bonnie Donna Charles Harriet

druhý příběh Harriet Charles Donna Bonnie Alice
(první) (druhé) (třetí) (čtvrté) (páté)
Paměťová výkonnost ženy trpící mnohočetnou poruchou osobnosti. Na základě údajů Nissenové et al.
(1988).
600
hož emoční valence odpovídá jejich emoční s. 102) nabízejí i další interpretaci: „Nálada
mu stavu v době učení. může představovat dostačující, ale ne nezbyt
Efekt kongruence s náladou studovali Bower et nou podmínku pro vytváření efektu kongru
al. (1981). Účastníkům, kterým bylo hypnotic ence s náladou při selektivním učení.“ Efekt
ky vsugerováno, aby se cítili šťastně či smutně, kongruence s náladou může proto být buď zá
četli příběh o dvou vysokoškolácích, Jackovi ležitostí skutečně navozené nálady, nebo její si
a Andrém. Jack je velmi mrzutý a depresivní, mulace.
protože má problémy se studiem, s přítelkyní Emoční stavy vyvolávají změny obecné fyzio 18
i s hraním tenisu. André je naopak velmi šťast logické excitace i změny kognitivní aktivity.
ný, protože se mu ve všech třech oblastech vý Bower (1981) tvrdí, že kognitivní změny jsou
borně daří. Účastníci se silněji identifikova zodpovědné za efekt kongruence s náladou,
li s postavou, jejíž nálada byla podobná jejich ale je také možné, že efekt kongruence s ná
vlastnímu ladění v době čtení příběhu. Bohu ladou je ve skutečnosti funkcí změn úrovně
žel se ukázalo, že studii lze velmi obtížně repli obecné excitace. Varner a Ellis (1998) porovná
kovat (Bower, 1987). vali tyto možnosti dvěma experimenty, v nichž
Kwiatkowská a Parkinson (1994) srovnávali byl zkoumaným osobám prezentován seznam
paměťový výkon přirozeně depresivních osob slov, z nichž některá byla asociována s depre
a osob, jimž byla depresivní nálada induková sí a ostatní se týkala schopností potřebných ke
na. Uzavírají (1994, s. 232), že „studie zjisti psaní eseje. Experiment probíhal za čtyř růz
la důležité kvalitativní rozdíly mezi oběma ty ných podmínek: indukce depresivní nálady, in
py deprese“. dukce fyziologické excitace (pokusné osoby vy
Perrig a Perrigová (1988) participanty instruo skakovaly na stupínek a skákaly dolů), indukce
vali, aby se chovali, jako by byli buď depresiv neutrální nálady a indukce schématu (předčí
ní, nebo šťastní, ale nepokusili se jim jakýkoliv tání výroků relevantních k tématu psaní eseje).
emoční stav navodit. Po této instrukci jim pre Po skončení čtení seznamu následovalo volné
zentovali seznam slov, obsahující pozitivní, ne vybavování.
gativní i emočně neutrální výrazy, které si pak Jaká byla zjištění? Efekt kongruence s nála
měli vybavovat. Účastníci, kteří si uvědomova dou byl identifikován při indukované depre
li účinky kongruence s náladou, produkovali sivní náladě, ale nikoliv za podmínky navoze
výsledky velmi podobné výsledkům Bowera et né fyziologické excitace (viz obr. 18.8). Důkazy,
al. (1981), zatímco ti, kteří si je neuvědomova že kognitivní procesy při absenci fyziologické
li, nevykazovali ani žádné známky selektivní excitace mohou vyvolávat selektivní vybavová
ho učení. ní, byly zaznamenány i za podmínky navoze
Výsledky studií, které Perrigovi provedli, lze ní schématu. Varner a Ellis (1998) dosáhli po
interpretovat tak, že se jejich zkoumané oso dobných výsledků i ve druhém experimentu,
by jednoduše chovaly podle toho, jak si mysle kdy různé postupy indukce aplikovali následně
ly, že od nich výzkumníci očekávají. Je možné, po učení, ale ještě před vybavováním. Kongru
že efekt kongruence s náladou identifikovaný ence nálad proto může mít vliv na vybavování
ve studiích s využitím navozování nálad pouze i na učení. Varner a Ellis (1998, s. 947) učinili
odráží snahu některých účastníků chovat se ve následující závěr: „Výsledky celkově nasvědču
shodě s očekáváním. Perrig a Perrigová (1988, jí tomu, že kognitivní aktivity mají pro stavově
KOGNICE A EMOCE 601

18
Volné vybavování slov vztahujících se k depresi a ke psaní eseje za čtyř různých druhů podmínek: při in
dukci depresivní nálady, navození excitace, indukci neutrální nálady a při indukci schématu. Upraveno
podle Varnera a Ellise (1998).
kongruentní zpracování centrální význam a že Efekt kongruence myšlenkových obsahů byl

úroveň obecné excitace selektivní zpracování prokázán v různých studiích, které využíva
informací odpovídajících náladě neovlivňuje ly obou zmíněných postupů (pro přehled viz
nebo na ně má pouze malý vliv.“ Blaney, 1986). Clark a Teasdale (1982) napří
klad testovali depresivní pacienty, když by
Efekt kongruence myšlenkových obsahů li buď v hlubší, nebo v méně hluboké depre
Efekt kongruence myšlenkových obsahů byl si. Více depresivních a nešťastných vzpomínek
zkoumán řadou způsobů. Jedním z nich je se a méně vzpomínek šťastných si účastníci vy
známit respondenty se seznamem příjemných bavovali v hlubší depresi, v méně závažné de
a nepříjemných výrazů, následně indukovat presi tomu bylo naopak. Tato zjištění jsou ve
náladu a po jejím navození testovat vybavová shodě s představou „začarovaného kruhu“ de
ní. Předpokládá se, že po navození příjemné presivních pacientů: depresivní emoční stav
nálady si budou participanti lépe vybavovat pří vede k vybavování deprimujících vzpomínek,
jemně působící slova než po navození nepří což opět zhoršuje prožívanou depresi.
jemné nálady, a naopak. Jinou metodou je po
žádat účastníky výzkumu, aby si po navození Efekt intenzity nálad
nálady vybavili vzpomínky z vlastního života. Hypotéze intenzity nálad se věnuje relativně
Příjemná nálada by měla zvýšit počet vybave málo prací. Řinek, Glowalla a Schneider (1992)
ných příjemných vzpomínek a patrně i rych se však zabývali související otázkou, konkrét
lost jejich vybavování, nepříjemná nálada by ně emoční intenzitou podnětového materiálu.
měla působit stejným způsobem u vzpomínek Účastníci, u nichž byla navozena šťastná ne
nepříjemných. bo smutná nálada, hodnotili slova podle toho,
602
do jaké míry na ně působí příjemně nebo ne pokud materiál k učení a zapamatování před
příjemně. Neočekávaně zadaný test vybavová stavují osobní vzpomínky. Obhajoval hypoté
ní prokázal efekt kongruence s náladou u slov zu kauzální příslušnosti. Podle této hypotézy
se silným emočním nábojem (tj. silně příjem je paměť ovlivňována emočním stavem pou
ných nebo nepříjemných), u slabě emočních ze tehdy, když účastníci věří, že jejich emoč
výrazů se tento výsledek neprojevil. ní stav při učení byl vyvolán podněty k uče
ní. Kauzální atribuce vede k asociaci podnětu
Zhodnocení a emočního stavu. Ta může vznikat mnohem 18
Bowerova teorie sítě soustředila výzkumnou snáze v souvislosti s osobními zážitky (např.
pozornost na souvislost nálad a paměti. Ačko radost po úspěšně složené důležité zkoušce),
liv výsledky nej sou vždy konzistentní, vliv nálad než když je emoční stav navozen po prezenta
na učení a paměť obecně odpovídá očekávání. ci úkolu k učení.
Výzkumná zjištění ovšem nastolila i někte Eich a Metcalfeová (1989) vyslovili názor, že
ré teoretické problémy. Za prvé negativní la emoční stav má větší vliv na vnitřní děje, jako
dění obvykle nevedlo k lepšímu učení a vyba je myšlení či imaginace, než na ty, které jsou
vování negativního materiálu. Zvláště nápadně více spjaty s vnějšími faktory. Paměť pro vnitř
to ukazuje Williamsova a Broadbentova (1986) ní dění je tedy snáze ovlivnitelná působením
studie efektu kongruence myšlenkových ob nálad než paměť pro vnější události. Tuto hy
sahů. Williams a Broadbent zkoumali u osob, potézu testovali dvěma způsoby. První spočíval
které se v poslední době pokusily o sebevraždu v tom, že účastníci, kterým byla indukována
předávkováním léky, vybavování autobiografic šťastná nebo smutná nálada, plnili buďto úlo
kých vzpomínek na základě pozitivních a nega hu čtení, nebo úlohu, která vyžadovala aktiv
tivních klíčových slov. Tyto osoby si vybavova ní tvoření výpovědí. Prvním úkolem bylo čtení
ly osobní vzpomínky na pozitivní klíčová slova názvů kategorií, následovaných dvojicemi slov
pomaleji než kontrolní skupina, při vybavo (např. drahé kovy: stříbro - zlato), ve druhém
vání negativních osobních zážitků však neby měli participanti slovo doplnit (např. drahé ko
ly rychlejší než normální osoby. Pravděpodob vy: stříbro -z...?). Předpokládalo se, že vnitřní
ně je pro tyto osoby vybavování nepříjemných děje budou hrát významnější roli ve druhé úlo
zážitků natolik zraňující, že jejich vybavování ze. Druhý způsob testoval paměť buď ve formě
inhibují. Za druhé byly efekty emočního stavu volného vybavování, nebo rekognice, přičemž
silnější, pokud se participanti učili a pamato se předpokládalo, že volné vybavování se bu
vali si osobní události (Ucros, 1989). Bowero de o vnitřní děje opírat více než úloha na reko
va (1981) původní teorie neumožňuje objasnit, gniční paměť. Lze tedy předpokládat, že efekty
proč tomu tak je. závislosti na emočním stavu budou výrazněj
ší při aktivním tvoření odpovědi než při čtení
Další teoretické perspektivy a také při volném vybavování spíše než při re-
Od doby, kdy Bower (1981) publikoval svou te kognici.
orii sítě, byly učiněny různé pokusy o vytvoře Hlavní výsledky odpovídaly očekávání (viz obr.
ní adekvátnějších teoretických modelů nálad 18.9). Efekty závislosti na emočním stavu bylo
a paměti. Bower (1992) nabídl vysvětlení toho, možno sledovat při volném vybavování, ale ne
proč jsou efekty emočního stavu výraznější, při rekognicí, což koresponduje s výsledky, ke
KOGNICE A EMOCE 603

18
Paměťový výkon (vybavování a rekognice) jako funkce podmínek při učení (tvoření výpovědi nebo čtení) a shody či neshody
mezi náladou při učení a při testování. Na základě údajů Eicha a Metcalfeové (1989).
kterým došla Kenealyová (1997). Vliv emočního Významná je však i Bowerova (1981) teorie sítě.
stavu na volné vybavování byl navíc větší, pokud Ta bývá většinou aplikována na paměťové feno
následovalo po úloze doplňování, než když by mény, má ale své důsledky i pro další aspekty
lo zařazeno po úloze čtení. Oporu pro názor, že kognitivního fungování. Podle teorie sítě pla
efekty emočního stavu při učení a/nebo při vy tí, že pokud je aktivován uzel odpovídající ur
bavování jsou výraznější, pokud se týkají vnitř čité emoci, aktivace se šíří na všechny souvise
ního dění spíše než vnějších faktorů, přinesly jící uzly. Pokud je tedy někdo šťastný, aktivují
i jiné podobné studie (Macaulay et al., 1993). se u něj uzly asociované se šťastnými osobní
mi zkušenostmi a podobnými reprezentacemi
EMOCE, POZORNOSTA VNÍMÁNÍ štěstí (např. euforie, radosti, spokojenosti atd.).
Tato rozšířená aktivace může usnadnit výkon
Většina výzkumů, které se zabývají vlivem v rámci široké škály úloh na zpracování infor
emočních stavů na pozornost nebo na vnímá mací, které se týkají štěstí.
ní, se zaměřuje na úzkost nebo na depresi. Jed V tomto oddíle se zaměříme především na dva
nou z příčin je, že oba fenomény lze studovat druhy kognitivních zkreslení. Prvním je zkres
u normální i klinické populace. Pokusy o po lení pozornosti (attentional bias), které spočí
rovnání vlivu úzkosti a deprese na kognitivní vá v selektivním zaměření pozornosti k ohro
procesy však narážejí na problém - úzkostní li žujícím informacím spíše než k neutrálním
dé mají sklon k depresi a naopak. To platí jak podnětům. Druhým je zkreslení interpretace
pro normální, tak i pro klinickou populaci. (interpretive bias), tendence interpretovat ne
Výzkum v této oblasti byl silně ovlivněn Bec- jednoznačné informace spíše jako ohrožující
kovou (1981) teorií schémat, která předpokládá, než jako neškodné.
že pozornost i vnímání snáze zpracovávají in Dříve než budeme diskutovat vlivy úzkosti
formace kongruentní vytvořeným schématům. a deprese na pozornost a vnímání, věnujme se
604
jejich účinkům na paměť. Výzkum se v této ob by vypovídalo o kongruenci s podnětovým slovem.
lasti zaměřuje především na dva druhy zkres [...] Všechny publikované studie konstatují určité
lení paměti: zkreslení explicitní paměti při depresi, ale studie
generalizované úzkostné poruchy prokázaly tako
1. Zkreslení explicitní paměti, díky němuž vé zkreslení pouze ve třetině případů.
jsou ohrožující nebo negativní informace
v testu zaměřeném na vědomé vzpomínky Novější práce ukazují, že výzkumná zjištění
vybavovány relativně lépe než pozitivní ne o zkreslení implicitní paměti při úzkosti lze 18
bo neutrální informace. těžko replikovat. Například Richardsová et al.
2. Zkreslení implicitní paměti, kdy paměťový (1999, s. 67) popisují tři experimenty s impli
výkon pro negativní informace v testu, který citní pamětí a docházejí k následujícím závě
není zaměřen na vědomé vzpomínky, je re rům: „Žádný z experimentů nepřináší podpo
lativně lepší než pro informace neutrální. ru pro hypotézu o zkreslení implicitní paměti
ve vztahu k ohrožujícím informacím při vyso
Williams et al. (1997, s. 285-288) kriticky shr ké úrovni úzkostnosti jako rysu.“
nuli výsledky relevantních studií a došli k ná Interpretace konzistentních zjištění o zkres
sledujícím závěrům: lení explicitní paměti při depresi může být
rovněž problematická (pro přehled viz Buřt,
Sedm z devíti studií, které využívaly u úzkostných Zembar & Niederehe, 1995). Murrayová, Whi
subjektů nebo pacientů nepřímé [implicitní] zkouš tehouse a Alloyová (1999) ukázali, že typické
ky paméti, prokázalo významné zkreslení u nega zkreslení explicitní paměti při depresi se za
tivního materiálu; [...] žádná studie dosud nezjis určitých podmínek vytrácí. Požádali probandy,
tila zkreslení implicitní paměti při depresi, které kteří vysoko a nízko skórovali v Beckově škále
OBRÁZEK 18.10
volná výpověď nucená volba
Volné vybavování a nucená volba pozitivních a negativních výrazů pro sebepopis- probandi vysoko a nízko
skórující na škále deprese. Na základě údajů Murrayové et al. (1999).
KOGNICE A EMOCE 605

deprese (Beck’s Depression Inventory, BDI), aby Tento postup využívali i MacLeod a Mathews
posoudili, zda se slova ze skupiny pozitivních (1988). Pozornost byla, v souladu s předpokla
a negativních výrazů hodí pro jejich vlastní po dy moderačního přístupu, o němž je pojedná
pis. Účastníci pak slova vybavovali volně, nebo no výše v této kapitole, ovlivněna jak stavovou,
v rámci úlohy, kdy si jich měli vybavit a napsat tak i rysovou úzkostnosti. Studenti skórující
co nejvíce. Obvyklé zkreslení explicitní pamě vysoko a nízko v rysové úzkostnosti nevykazo
ti při depresi se projevilo při volném vybavová vali delší dobu před zkouškou žádnou tenden
18 ní, druhý způsob však žádné zkreslení neuká ci ke zkreslení pozornosti vzhledem ke stre
zal (viz obr. 18.10). sujícím slovům, která souvisela s tématem
Co tyto výsledky znamenají? Podle Murrayové zkoušky, a to ani ve směru k těmto slovům, ani
et al. (1999, s. 175) „naznačují významnou roli od nich (viz obr. 18.11). V týdnu před zkouškou,
snížené motivace nebo konzervativních krité když narůstala stavová úzkost, se u studentů
rií autocenzury při manifestaci sklonů souvise s vyšší úrovní úzkostnosti jako rysu objevilo se
jících s depresí a deficitů ve vybavování“. lektivní zkreslení pozornosti ve směru k ohro
žujícím podnětům, zatímco studenti s nižší
Úzkost rysovou úzkostnosti se těmto podnětům spí
Vliv úzkosti na pozornost a vnímání byl stu še vyhýbali.
dován na normální i klinické populaci. V rám Zkreslení pozornosti bylo rovněž zkoumá
ci normální populace byly pomocí dotazníků no pomocí modifikovaného Stroopova testu.
(např. Spielbergerova State-Trait Anxiety Inven Účastníci výzkumu měli co nejrychleji jme-
tory) identifikováni lidé s vysokou a nízkou mí
rou rysové úzkostnosti. Klinické studie probí
haly u pacientů trpících různými úzkostnými
poruchami, jako je generalizovaná úzkostná
porucha, sociální fóbie, panická porucha a ob-
sedantně-kompulzivní porucha. U normální
i klinické populace se objevily srovnatelné vý
sledky.
Zkreslení pozornosti
Na existenci zkreslení pozornosti u úzkostných li
dí (viz Eysenck, 1997) poukazuje mnoho studií,
z nichž řada využívá metodiku sledování bodů (dot-
-probe task). V této úloze jsou prezentována sou
časně dvě slova, jedno v horní a druhé v dolní
části monitoru počítače. Jedno z těchto slov má
ohrožující náboj a druhé je neutrální. Směro
vání pozornosti je měřeno záznamem rychlosti
Zkreslení pozornosti pro slova se vztahem ke stresu ze
detekce bodu, ve kterém dané slovo leží. Před zkoušky jako funkce rysové úzkostnosti a času zbývajícího
pokládá se, že v oblastech, na které je pozornost do důležité zkoušky. Na základě údajů MacLeoda a Ma-
soustředěna, je latence v detekci kratší. thewse (1988).
606
novat barvy, jakými jsou vytištěna slova. Ně že volba slova, které nakonec hláskují, vyjadřo
která z těchto slov měla určitý emoční náboj vat spíše sklon odpovídat určitým způsobem
(např. „hloupý“ nebo „neschopný“), jiná byla (např. která volba je sociálně přijatelnější?). Ey-
neutrální. Autoři studie předpokládali, že par- senck et al. (1991) posuzovali tento sklon pro
ticipantům zabere více času pojmenovat bar střednictvím nejednoznačných vět (např. „The
vu emočně významných slov, protože tato slova doctor examined little Emily’s growth.“ - „Lékař
zaměstnají pozornost více než slova neutrální. měřil výšku malé Emily.“ i „Lékař vyšetřoval,
Tento předpoklad potvrdila většina studií pro proč Emily málo roste.“). Pacienti s generalizo 18
váděných na klinické populaci nebo na zdra vanou úzkostnou poruchou měli mnohem vět
vých lidech s vysokou úrovní úzkostnosti ja ší tendenci interpretovat takové věty ohrožují
ko rysu. V některých studiích (např. Mogg, cím způsobem než kontrolní skupina, přičemž
Kentish & Bradley, 1993) byla ohrožující slo mezi oběma skupinami nebyl rozdíl v tenden
va prezentována subliminálně. Emoční Stroo- ci odpovídat určitým způsobem.
pův efekt byl i pak nadále patrný, což znamená, Detailnější informace o zkreslení interpreta
že zkreslení pozornosti může zasahovat více ce podali Calvo a Castillová (1997). Prezentova
či méně automatické procesy, probíhající pod li za vysoce nebo málo stresujících podmínek
úrovní vědomé pozornosti. nejednoznačné věty týkající se ohrožení ega,
O přiměřené interpretaci výsledků Stroopo fyzického ohrožení nebo neutrálních událos
va testu se vedla diskuse. Podle De Ruiterové tí. Po každé větě následovala další, vysvětlující
a Brosschota (1994, s. 317) může být „zvýšená věta, která obsahovala klíčový výraz z věty prv
Stroopova interference [...] výsledkem snahy ní a potvrzovala nebo vyvracela souvislosti, kte
vyhnout se zpracování podnětu, protože obsa ré v ní byly naznačeny. Cílové slovo bylo pre
huje emočně nabité informace. [...] V raněj zentováno buď 500 ms (krátká prodleva), nebo
ších stadiích má podobu zkreslení pozornosti, 1200 ms (delší prodleva) po prezentaci vysvět
v pozdějších kognitivní vyhýbavosti“. lující věty a úkolem účastníků bylo toto slovo
co nejrychleji jmenovat.
Zkreslení interpretace Zkreslení interpretace se projevovalo tak, že
Existují přesvědčivé důkazy, že úzkostní lidé klíčové slovo bylo jmenováno dříve, pokud po
vykazují zkreslení interpretace. Například Ey- tvrzovalo ohrožující interpretaci, než když ji
senck et al. (1987) dali respondentům pokyn, nepotvrzovalo. Vysoce úzkostní účastníci vyka
aby písemně zaznamenali auditivně prezento zovali silné zkreslení interpretace při delší pro
vaná slova. Některá z těchto slov byla homo- dlevě (mezi první a další, vysvětlující větou) za
fonní, přičemž jeden z významů byl ohrožující vysoce stresujících podmínek, ale ne při krát
a druhý emočně neutrální (např. die, dye - ze ké prodlevě nebo za málo stresujících podmí
mřít, barva; pain, pane - bolest, tabulka). Me nek (viz obr. 18.12). Co tato zjištění znamenají?
zi rysovou úzkostnosti a počtem ohrožujících Zkreslení interpretace závisí na stavové úzkos
interpretací homonym zjistili kladnou korela ti nebo úzkostné náladě stejně jako na úzkos
ci (0,60). ti coby dimenzi osobnosti. Navíc se neobjevu
Potenciální problém při hláskování homonym je rychle a automaticky, ale týká se pozdějších
spočívá v tom, že účastníci si mohou vybavit strategických procesů.
oba možné významy. V takovém případě mů
KOGNICE A EMOCE 607

Deprese Zkreslení pozornosti
Vlivy deprese na zpracování obsahů, které jsou O existenci zkreslení pozornosti u depresiv
s ní emočně kongruentní, byly zkoumány po ních osob není k dispozici mnoho dokladů.
mocí mnoha úloh na pozornost a vnímání. Ty Ve studii s využitím testu sledování bodů (viz
to studie probíhaly u běžné i klinicky význam předchozí text o zkreslení pozornosti při úz
né deprese. U normální populace byla deprese kosti) MacLeod et al. (1986) zjistili, že úzkost
často posuzována dotazníky, jako je Beckova ní lidé vykazují zkreslení pozornosti, pokud je
18 škála deprese (BDI). současně prezentováno ohrožující a neutrální
slovo. Depresivní pacienti však žádné takové
zkreslení nevykazovali.
OBRÁZEK 18.12
Zkreslení interpretace u vysoce a nízce úzkostných probandů jako funkce stresujících podmínek (vysoce
a málo) a délky prodlevy mezi prezentací podnětu a uvedením do kontextu. Upraveno podle Calva a Čas
ti II ové (1997).
608
Gotlib, McLachlan a Katz (1988) využili modi ZPRACOVÁNÍ EMOCÍ: SHRNUTÍ
fikovanou verzi metodiky vyvinuté McLeodem
et al. (1986), ale vedle emočně negativních Obecné zhodnocení
a neutrálních slov zařadili i výrazy emočně po Úplnější přehled relevantní literatury, než jsme
zitivní. Vliv deprese byl patrný nepřímo, nede- mohli uvést zde, poskytla Rustingová (1998).
presivní participanti selektivně přikládali větší Souhrn výsledků uveďme jedním z jejích hlav
pozornost pozitivním podnětům. Gotlib et al. ních závěrů (1998, s. 189-190):
(1988) ovšem neodlišili, zda toto zkreslení po 18
zornosti souvisí s depresí nebo s úzkostí. Re Většina tradičně pojaté literatury o emocích a je
plikaci jejich studie provedli Moggová et al. jich kontextu se zabývá vlivy nálad a rysů na zpra
(1991) a zjistili, že zkreslení pozornosti souvisí cování emočních podnětů odděleně. Proto přiná
spíše se stavovou úzkostí než s depresí. šejí tyto prameny směs výsledků testů percepce,
Většina studií zkreslení pozornosti při depre pozornosti, interpretace a usuzování, vybavování
si patrně měřila spíše automatické procesy a rekognice i autobiografické paměti. Ačkoliv mno
pozornosti. Výjimku tvoří studie Matthewse ho studií referuje o efektech kongruence s náladou
a Antese (1992) o řízených procesech pozor i o působení rysů osobnosti, některé studie objevily
nosti. Autoři měřili oční pohyby depresivních i efekty inkongruence s náladou a v dalších se vů
a nedepresivních lidí při reakci na promítání bec žádné vlivy nálady a osobnosti neprokázaly.
obrázků „smutné“ a „šťastné“ krajiny. Depre
sivní účastníci se relativně více soustředili na Existuje několik možných důvodů, proč jsou
smutné a méně na optimistické krajiny. výsledky poněkud inkonzistentní. Za prvé
mohou účastníci výzkumu, kteří se nacháze
Zkreslení interpretace jí v negativním emočním stavu, využívat růz
Několik studií sledovalo vlivy deprese na in ných strategií, aby si náladu zlepšili (např.
terpretaci nejednoznačnosti. Výsledky vesměs myslet na pozitivní události). Pokud je jejich
naznačují, že depresivní lidé vykazují určité snaha úspěšná, patrně oslabí výzkumná zjiš
zkreslení interpretace. Různé studie (pojedná tění. Za druhé je možné, že některé studie ve
vá o nich Rustingová, 1998) využily „Dotazník dou k nevýznamným zjištěním z důvodu dis-
kognitivních zkreslení“ (Cognitive Bias Questi krepancí mezi emočním stavem účastníků
onnaire). V dotazníku jsou krátce popsány ur a specifickým emočním obsahem materiálu
čité události a úkolem zkoumaných osob je vy k učení. Například participanti v depresivní ná
brat jednu ze čtyř možných interpretací každé ladě jsou vyzváni, aby si zapamatovali slova tý
z nich. Depresivní pacienti vesměs volí nega kající se úzkosti. Relevantní doklady předloži
tivnější interpretace než kontrolní skupina. li Ingram et al. (1987). Depresivní (ale nikoliv
Pyszczynski, Holtová a Greenberg (1987) pro úzkostní) účastníci výzkumu měli lepší výsle
vedli studii, v níž depresivní a nedepresiv- dek v zapamatování slov vypovídajících o de
ní studenti posuzovali možnost, že nastanou presi, zatímco úzkostní (ne však depresivní)
různé události. Depresivní účastníci výzkumu participanti si lépe vybavovali slova odpovída
uváděli u negativních událostí vyšší míru prav jící úzkosti. Za třetí se obecně významnější vý
děpodobnosti než nedepresivní, přičemž pozi sledky zjišťují tehdy, když se zkoumané oso
tivní události hodnotili opačně. by mají naučit materiál vztahující se k nim
KOGNICE A EMOCE 609

samotným. Proč tomu tak je? Podie Rustingo- že úzkost souvisí se zkreslením pozornosti, ale
vé (1998, s. 183) se „studie, které pracují s vý v případě deprese jsou výsledky mnohem pro
pověďmi o vlastní osobě, ve skutečnosti zřejmě blematičtější. Podle teorií sítě a schémat osoby
týkají spíše stabilních struktur paměti než vy v depresivní náladě snáze zpracovávají podněty
volaných efektů, závislých čistě na dočasných kongruentní náladě, věnují jim větší pozornost
emočních stavech“. a měly by tedy vykazovat zkreslení pozornosti.
Tradiční přístup, který předpokládal, že osob Naproti tomu Williams et al. (1997) zastávají
18 nost a nálada uplatňují svůj vliv na emoční názor, že depresivní osoby při vnímání nezpra
zpracování nezávisle, nachází pouze omeze covávají ohrožující podněty zvýšenou měrou,
nou výzkumnou podporu. Jak je tomu s me- a proto zkreslení pozornosti nevykazují.
diačními a moderačními přístupy? Nebyly Williamsova teorie rovněž umožňuje lépe vy
provedeny prakticky žádné pokusy o ověření světlit výsledky výzkumu implicitní a explicit
mediačního přístupu. Výsledky mnohem více ní paměti. Teorie sítě a schémat předpokládají,
podporují přístup moderační. Podle Rustingo- že úzkostné a depresivní osoby vykazují zkres
vé (1998, s. 188) jsou výsledky svědčící pro ten lení obou typů paměti. Z teorie Williamse et al.
to přístup „dosti konzistentní napříč výzkumy ovšem vyplývá, že úzkost zesiluje zkreslení im
pozornosti, interpretace a usuzování, vybavo plicitní paměti, nikoliv však paměti explicitní,
vání a rekognice i autobiografické paměti. Pro zatímco u deprese je tomu naopak. Tyto hypo
každou z těchto oblastí existují studie, které tézy se mohou opřít i o empirická zjištění, úz
prokazují, že určitý osobnostní rys moderuje kost však bývá asociována i se zkreslením ex
míru kongruence či inkongruence s náladou“. plicitní paměti.
Je zřejmé, že emoční zpracování závisí jak na Pomocí teorií sítě a schémat lze rovněž obtíž
osobnostních rysech, tak na aktuálních emoč ně interpretovat výsledky studií percepční re
ních stavech. Každý daný osobnostní rys je aso kognice emociogenních a neutrálních slov. Ve
ciován s bohatě provázanou sítí relevantních většině z těchto studií byla slova prezentována
emočních informací a znalostí. Dlouhodobá nejprve velmi krátce a postupně se doba pro
paměť však obsahuje obrovské množství in dlužovala, dokud nebyla slova správně rozpo
formací, proto tyto rysově relevantní informa znána. Jak shrnují Niedenthalová, Setterlund
ce ovlivňují emoční zpracování pouze tehdy, a Jones (1994, s.93), „výzkum navržený k iden
jsou-li aktivovány odpovídajícím emočním sta tifikaci emočního ovlivnění percepce poskytuje
vem. Emoční zpracování proto bude maximál pouze málo systematické slabé důkazy změn
ně ovlivněno tehdy, když bude mít daný člověk schopnosti rozpoznání slova vlivem emoční
relevantní struktury obsahů (rysy osobnosti) ho stavu“. Například Gerrig a Bower (1982) na
a když budou tyto obsahové struktury plně ak vodili hypnotizovaným osobám šťastnou nebo
tivovány (emoční stavy). hněvivou náladu a pak jim prezentovali pozi
tivní, negativní nebo neutrální slova. Ve dvou
Teorie emočního zpracování experimentech nebyl prokázán žádný efekt
Výzkumná zjištění podporují spíše teoretický emoční kongruence, ačkoliv jej podle teorie sí
přístup Williamse et al. (1988,1997) než Bowe- tě bylo možné předpokládat.
rovu teorii sítě nebo Beckovu teorii schémat. Proč se většině studií nepodařilo předložit dů
Existují například přesvědčivé doklady o tom, kazy snazšího zpracování emočně kongru-
610
entních informací při rekognicí slov? Nebraly které se týkají úzkosti, pojednal Eysenck (1997,
v úvahu selektivní pozornost, jejich účastníkům s. 100):
nebylo nikdy prezentováno více podnětů sou
časně. Pokud emoční stavy ovlivňují selektivní Kognitivní zkreslení, která se uplatňují při zpra
pozornost, jak postulují Williams et al. (1988, cování informací vztahujících se k ohrožení, zvy
1997), může to vysvětlit, proč test rekognice šují úroveň stavové úzkosti a zvýšená stavová úz
slova poskytuje doklady o zkreslení pozornos kost opět zesiluje kognitivní zkreslení. Tak se může
ti, ale ne o efektech emoční kongruence. vytvořit pozitivní zpětnovazehný okruh, jenž na 18
Jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Nejlep konec vede k extrémně vysokým úrovním nezvlád
ší možnosti rozvoje nabízí přístup Williamse nutelného zážitku úzkosti. Úzkostní pacienti čas
a jeho spolupracovníků. Tito autoři do své teo to projevují kognitivní zkreslení více než normální
rie vhodně zapracovali rozdíl mezi percepčním lidé s vysokou úrovní rysové úzkostnosti, a tak mo
a konceptuálním zpracováním a tím osvětlili hou takovým mechanismům snáze podlehnout.
rozdíly mezi depresivními a úzkostnými oso
bami ve zpracování ohrožujících podnětů. Při SHRNUTÍ KAPITOLY
řešení většiny úloh však zapojujeme současně
procesy percepční i konceptuálni povahy a čas • Předpokládá emotivita existenci kognice?
to je obtížné identifikovat jejich podíl. Zpraco Emoční reakce mohou vznikat bez jakého
vání informací představuje u lidí velmi kom koliv uvědomovaného kognitivního zpra
plikovaný proces, a proto bude třeba vyvinout cování. Předvědomé kognitivní zpracování
komplexnější teorie, které budou rozdílu me ovšem obecně předchází každé emoční re
zi percepčním a konceptuálním zpracováním akci. LeDoux poukázal na existenci rychlé
přikládat menší význam. ho emočního okruhu, jehož činnost si ne
Experimentální studie se příliš orientovaly na uvědomujeme, a pomalého, kortikálního
výzkum zpracování ohrožujících podnětů. Úz emočního okruhu. Power a Dalgleish před
kostní lidé často projevují kognitivní zkreslení ložili víceúrovňovou teorii, podle níž může
vnitřních podnětů. Například pacienti s panic emoce vznikat buď automaticky, nebo ces
kou poruchou chybně katastroficky interpretují tou vědomého zpracování.
své vlastní fyziologické pochody jako předzvěst • Teorie emočního zpracování. Bowerova teorie
infarktu, udušení apod. (Clark, 1986) a pacienti sítě se soustřeďuje na vztah nálady k emoční
se sociální fóbií vykazují zkreslenou interpretaci mu zpracování, Beckova teorie schémat se
přiměřenosti vlastního sociálního chování (Sto věnuje vztahu emočního zpracování a osob
pa & Clark, 1993) v tom smyslu, že je mnohem nosti. Teorie sítě předpokládá, že vybavová
méně přijatelné, než je tomu ve skutečnosti. ní je závislé na emočním stavu, kongruenci
Konečně je důležité zdůraznit potenciálně dů s náladou, kongruenci myšlenkových obsahů
ležitou roli výzkumu emočního zpracování pro a na intenzitě nálady. Emoční stavy mohou
porozumění úzkostným poruchám a klinické být navozovány prostřednictvím Veltenova
depresi. Například zkreslení pozornosti, inter postupu. Podle Beckovy teorie schémat vyvo
pretace a paměti mohou vesměs zvyšovat úro lávají schémata či struktury znalostí při zpra
veň úzkosti či deprese u osob, které již úzkost cování zkreslení, díky nimž je upřednostňo
né či depresivní jsou. O některých důsledcích, váno zpracování informací konzistentních
KOGNICE A EMOCE 611

se schématem nebo emočně kongruentních. stavu. Teorie sítě a schémat mylně prohla
Tyto dvě teorie mohou být kombinovány šují následující: i) prakticky v každé situaci
v rámci moderačních nebo mediačních pří je snazší zpracování emočně kongruentních
stupů. Williams et al. navrhli teorii, podle níž informací; 2) různé emoční stavy vykazu
úzkost zvyšuje percepční zpracování ohrožu jí stejný typ efektu na kognitivní zpracová
jících podnětů a deprese zvyšuje jejich kon ní. Teorie Williamse et al. vysvětluje rozdíly
ceptuálni zpracování. v kognitivních sklonech úzkostných a de
18 • Emoce a paměť. Existují experimentální dů presivních osob lépe než teorie sítě nebo
kazy efektu kongruence s náladou a stavově schémat.
závislého vybavování. Bower je autorem teo
rie kauzální příslušnosti, podle níž k nejlep DOPORUČENÁ ČETBA
ším výkonům paměti dochází tehdy, když si
člověk uvědomuje, že jeho emoční stav byl • Eysenck, M. W. (1997). Anxiety and cogniti
zapříčiněn materiálem k učení. Eich a Met- on: A unified theory. Hove, UK: Psychology
calfeová tvrdí, že nálada má silnější účin Press. Kniha představující novou kognitiv
ky na paměť pro vnitřní dění než pro vněj ní teorii, která integruje výzkum úzkos
ší události. ti jako emoce a jako osobnostní dimenze
• Pozornost a vnímání. Úzkostní lidé vykazu a výzkum nej významnějších emočních po
jí zkreslení pozornosti a interpretace, při ruch.
čemž tyto tendence se výrazněji projevují za • Power, M., Dalgleish, T. (1997). Cognition and
stresujících podmínek. Zkreslení interpre emotion: From order to disorder. Hove, UK:
tace souvisí spíše s vědomě řízenými strate Psychology Press. Tato vynikající publikace
gickými procesy než s procesy automatický obsahuje vyčerpávající výčet teorií a výzku
mi, zatímco v případě zkreslení pozornosti mů souvislostí mezi kognicí a emocemi.
je tomu naopak. Depresivní osoby většinou • Rusting, C. L. (1998). Personality, mood,
vykazují zkreslení interpretace, ale ne po and cognitive processing of emotional in
zornosti. Funkcí úzkosti je detekovat poten formation: Three conceptual frameworks.
ciální nebezpečí, a tak vede ke zvýšenému Psychological Bulletin, 124, 165-196. Článek
percepčnímu zpracování ohrožujících pod poskytuje kompetentní a detailní přehled
nětů. Deprese se týká nahrazování cílů, je výzkumu emocí a kognice.
jichž dosahování nebylo úspěšné, a tak vede • Williams, J. M. G., Watts, F. N., MacLeod,
ke zvýšenému konceptuálnímu zpracování C., Mathews, A. (1997). Cognitive psychology
informací o ohrožení. and emotional disorders (2nd Edn). Chiches
• Zpracování emocí: shrnutí. Existuje dosta ter, UK: Wiley. Tato informativní publika
tečná empirická podpora moderačního pří ce se podrobně zabývá výzkumem kognitiv
stupu, podle kterého emoční zpracování ních tendencí pacientů trpících úzkostnými
závisí na interakci osobnosti a emočního poruchami a poruchami nálad.
612
19. SOUČASNOST
A BUDOUCNOST 19
ÚVOD
pu. Ve skutečnosti ale novější přístupy vděčí
V předcházejících kapitolách této knihy jsme experimentální kognitivní psychologii za mno
detailně probírali různé názory a teorie součas hé: Kupříkladu kognitivní neuropsychologie se
né kognitivní psychologie. Ta udělala v posled etablovala až dvacet let po ustavení kognitivní
ních letech velký pokrok v pochopení zákonitos psychologie, to jest až tehdy, když bylo mož
tí lidské mysli, byť se přitom některé teoretické né na základě poznatků o fungování kognice
přístupy ukázaly být slepou uličkou vývoje po u zdravého člověka plně porozumět jejímu po
znání. Jistěže eliminování chybných přístupů stižení. Dříve bylo rozhodování, které rysy po
nemůže mít stejnou váhu jako nalezení těch stižení mají teoretický význam a které niko
nejlepších teorií, ale historie vědy ukazuje, že liv, prakticky nemožné. Podobně modelovací
i toto je důležitým krokem na cestě. techniky kognitivních vědců často staví na po
Základ této knihy tvoří zejména teorie a popisy znatcích předkomputačních psychologických
výzkumů. Poslední kapitola se naopak pokou teorií. Konečně i předmět zájmu kognitivních
ší o obecnější zhodnocení přístupu celé kogni neurovědců je determinován vývojem experi
tivní psychologie a jejích čtyř hlavních složek: mentální kognitivní psychologie.
experimentální kognitivní psychologie, kogni Úspěch tradiční kognitivní psychologie se pro
tivní vědy, kognitivní neuropsychologie a kog jevuje i ve vlivu na další psychologické obory.
nitivní neurovědy. Sociální, klinická či vývojová psychologie se po
slední dobou „kognitivizují“. Rovněž mnohá
EXPERIMENTÁLNÍ KOGNITIVNÍ paradigmata v těchto oborech původně vznikla
PSYCHOLOGIE v laboratořích experimentálních kognitivních
psychologů.
Přednosti Značný je rovněž metodologický přínos kogni
Nedávný dramatický nárůst vlivu kognitivní vě tivní psychologie. Naproti tomu metodologie
dy, kognitivní neuropsychologie a kognitivní výzkumu v kognitivní vědě a neurovědách se
neurovědy vedl některé vědce k podceňování teprve vyvíjí: Kognitivní vědci bývají často obvi
přínosu tradičního experimentálního přístu ňováni z bezzásadovosti při používání modelů
SOUČASNOST A BUDOUCNOST 613

(Cooper & Shallice, 1995) a u zobrazovacích V přirozených podmínkách lidé svým chováním
technik stále probíhá rozsáhlá diskuse o tom, zpravidla způsobují změny v okolí (např. stis
jak eliminovat šum a jak mít pod kontrolou ak kem tlačítka na dálkovém ovladači zapnou tele
tivaci v oblastech mozku nesouvisejících bez vizi). Tím se průběžně mění vlastnosti podně
prostředně s předmětem zájmu a odfiltrovat ji. tů. Většině výzkumů v kognitivní psychologii je
Experimentální kognitivní psychologie má na naopak vlastní to, co Wachtel (1975) nazývá „ne
opak propracovanou metodologii empirického smiřitelný [neústupný] experimentátor“. Jinými
19 výzkumu, která stojí na více než stoleté zkuše slovy sekvence prezentovaných podnětů v expe
nosti s prováděním experimentů. rimentálních podmínkách není ovlivňována cho
váním zkoumané osoby, ale výhradně jen experi
Nedostatky mentátorovým předem stanoveným plánem.
Přetrvávající kritika experimentální kognitiv V důsledku „neústupnosti experimentátora“
ní psychologie se týká především nedostatku musí být kognitivní psychologie nutně ochu
ekologické validity, tedy faktu, že výsledky ne zena. Zkuste si vybavit, co psychologové zjisti
ní možné jednoduše zobecnit a vztáhnout na li o pozornosti (viz kap. 5): Zveřejnili množství
„reálné“ podmínky (viz kap. 8). V experimen poznatků o zaměřené a rozdělené pozornosti,
tech obvykle bývají probandi dobře motivováni, ale mnohé podstatné aspekty pozornosti zůstaly
nejsou rozptylováni jinými úlohami než těmi, v pozadí. Poměrně málo se ví například o fakto
které souvisejí se zadáním experimentu, a vědí rech ovlivňujících fokus pozornosti (viz nicméně
přesně, co mají s testovým podnětem provádět. kap. 18), jako je relevance podnětu k aktuálním
Podmínky blížící se optimu, v nichž získáváme záměrům pozorovatele, neočekávanost podnětu,
poznatky o povaze kognice, kontrastují s běž jeho intenzita atd. Bez detailních znalostí těchto
nými podmínkami například v práci, kde musí faktorů je ve většině situací nemožné predikovat
úředníci často zvládat současně více činností, kognitivní procesy a chování člověka.
věnovat čas určování priorit, jsou stále rušeni Jiným problematickým bodem, který se týká
telefonickými hovory a klepáním na dveře a je otázky ekologické validity, je tzv. problém oddě
jich chování ovlivňují různé sociální tlaky. lení (decoupling). Badatel se obvykle například
Klíčová otázka zní, zda rozdíl v podmínkách při výzkumu lidské paměti pokouší izolovat,
skutečně hraje roli. Pravděpodobně ano, jak oddělit paměťový systém od dalších kognitiv
uvidíme na následující analogii: Meze a mož ních systémů a minimalizovat vliv motivač
nosti lidské mobility je možné testovat tak, že ních a emočních faktorů na výsledek. Samo
participanti budou soutěžit v běhu na určenou zřejmě studovat odděleně paměťový systém
vzdálenost na atletickém oválu, na sobě bu možné je, ale jak je patrné, tento systém zpra
dou mít dres a tretry a budeme snímat jejich vidla pracuje v součinnosti s ostatními funkč
srdeční pulz, dech, pocení atd. S takto namě ními systémy. V důsledku toho nám data získa
řenou informací můžeme ale těžko predikovat ná zkoumáním izolovaných částí kognitivního
rychlost někoho, kdo v civilních šatech běží na systému nemohou uspokojivě popsat princi
autobus, s dětmi za ruku nebo obtěžkán ná py fungování kognice v našem běžném živo
kupními taškami, ani nedokážeme v takových tě. Emoční stavy nepochybně ovlivňují kognici
podmínkách přesně odhadnout jeho fyziolo a kognice ovlivňuje emoční stavy (viz kap. 18).
gické pochody. Při ignorování emočních faktorů těžko mů-
614
žeme zobecňovat poznatky získané v labora ekologické validity svého výzkumu, jen nera
tořích, kde bývají lidé zpravidla oproštění od di upouštějí od experimentální rigoróznosti
emocí, na podmínky emocionálně podstatně a kontroly ve prospěch plně přirozeného pří
bohatší, podmínky každodenního života. stupu. Lidské chování v přirozených podmín
Měli bychom rozlišovat interní validitu (validitu kách ovlivňuje tolik proměnných a ty jsou
výzkumu v podmínkách, ve kterých se uskuteč natolik obtížně ovladatelné, že je prakticky ne
nil) a externí validitu (validitu výzkumu mimo možné určit relativní důležitost každé z nich
experimentální situaci). Většina výzkumných v chování člověka. Žádoucí směs experimen 19
prací kognitivní psychologie má vyšší validitu tální přesnosti a ekologické validity je těžké na
interní než externí. Poslední dobou se ale situ míchat, i když - jak jsme v této knize vícekrát
ace zlepšuje. I v této knize popisujeme několik zmiňovali - jsou známé i úspěšné pokusy.
případů ochoty experimentálních psychologů Záhadnou vlastností experimentální kognitivní
přiblížit se „skutečnému životu“. Například na psychologie je její neochota připustit existen
růstá zájem o problematiku percepčního zpra ci interindividuálních rozdílů. Při zpracování
covávání tváří, což je všednodenní podnět par experimentálních výsledků se obvykle použí
excellence (viz kap. 4), v 5. kapitole pak popisu vá analýza rozptylu ke statistickému vyjádření
jeme každému důvěrně známý stav nepřítom vlivu různých proměnných na výkon a rozdíly
nosti duchem. Celá 8. kapitola se věnuje každo mezi jednotlivými participanty jsou brány spí
denní paměti. Ve 14. kapitole jsou zmiňované še jako chyba. Tento postup v sobě ukrývá im
příklady expertního řešení problémů v běžném plicitní předpoklad, že interindividuální rozdí
životě a větší část 11. a 12. kapitoly si všímá klíčo ly jsou nepodstatné a že neinteragují s žádnou
vé všednodenní aktivity, jíž je čtení. z proměnných experimentu.
Někteří autoři se ale k tomuto nárůstu zájmu Skutečnost je ale dosti rozdílná. Bowers (1973)
o „přirozený“ výzkum staví zdrženlivě. Napří srovnával jedenáct výzkumných studií, kde je
klad Banajiová a Crowder (1989, s. 1190) o vý možné procento rozptylu výsledků vysvětlit in-
zkumu každodenní paměti soudí následující: terindividuálními rozdíly, situačními vlivy a in
terakcí obou faktorů. V průměru rozdíly mezi
Ve výzkumech každodenní paměti nenacházíme lidmi vysvětlovaly 11,3 %, situační vlivy 10,2 %
žádné nové principy paměti. Stále znovu a znovu a interakce obou faktorů 20,8% rozptylu dat.
se to, co se na první pohled jeví jako nové, drama Ve světle takového důkazu je nesmyslné rozdí
tické a překvapivé, mění v dohře známou manifes ly mezi lidmi ignorovat.98
taci laboratorního vědění. Posledním problémem je příliš velký prostor,
který experimentální kognitivní psychologie vě
I když si jsou mnozí experimentální kognitiv nuje poměrně specifickým teoriím testovatel
ní psychologové vědomi určitého nedostatku ným jen na úzkém okruhu kognitivních úloh.
98 Na obranu experimentálních psychologů by zde bylo možné uvést, že prvotním cílem většiny empirických výzkumů není
u zvolené dílčí kognitivní operace stanovit přesnou, absolutní hodnotu, která by postihovala specifika lidské přirozenosti - to
by potom přehlížení rozdílů ve výsledcích jednotlivých participantů bylo opravdu trestuhodné-, ale nalézt trend, resp. tendenci
v kognitivním výkonu, který se sice v absolutních hodnotách může u různých lidí poněkud lišit, ale přesto bývá celkový profil
jejich výsledků srovnatelný. Navíc lze oprávněně předpokládat, že replikace Bowersovy studie na jiných datech by přinesla jiné
výsledky (pozn. překl.).

Schází teoretické překlenutí celého oboru, kte zázemí pro hodnocení teorií zformulovaných
ré by pomohlo objasnit vzájemné vztahy mezi na základě sledování kognitivního výkonu zdra
prvky kognitivního systému. V nedávné minu vých jedinců. Například jeden z nejpřesvěd
losti se někteří adepti na tento post objevili - čivějších důkazů pro názor, že při čtení jsou
mezi jinými Newellův (1990) model SOAR zapojené přinejmenším dvě dráhy, poskytl vý
a Andersenův (1993) model ACT*. Zmíně zkum pacientů postrádajících jednu z drah (viz
né modely jsou založené na produkčních sys kap. 11).
19 témech a byly aplikovány na široké spektrum Přínos kognitivní neuropsychologie neleží
úloh. Komunita vědců nicméně necítí potře ovšem jen v ověřování již existujících teorií.
bu opouštět specifické teorie; schází přesvěd Například výzkumy amneziků (viz kap. 7) zře
čení o tom, že některý z obecnějších modelů telně ukazují, že pacienti s tímto postižením
představuje „tu pravou kognitivní architektu mohou v paměťových testech podávat dobré vý
ru“. Do té doby, než se nějaký přijatelný zastře kony, aniž by si nutně museli vybavovat dřívěj
šující model objeví, bude vždy experimentální ší události. Tento na první pohled překvapivý
kognitivní psychologie trpět určitým nedostat poznatek přispěl k ustavení rozdílu mezi ex
kem teoretické integrace. plicitní a implicitní pamětí. Zjištění kognitiv
ní neuropsychologie tedy stojí u zrodu nových
KOGNITIVNÍ NEUROPSYCHOLOGIE teorií i u ověřování teorií existujících.
Přístup kognitivní neuropsychologie se s úspě
Přednosti chem využívá při studiu vnímání, pozornos
Přístup kognitivní neuropsychologie se v po ti či paměti, ale pravděpodobně nejvíce výzku
sledních 25 letech prosazuje mnohem více než mů se věnovalo jazyku. Existuje pro to nějaký
v dřívějších dobách. Jsou pro to dva hlavní dů důvod? Zdá se, že jazyk se ke zkoumání z té
vody: Za prvé pomohl vývoj poznání v kogni to perspektivy mimořádně dobře hodí. Poro
tivní psychologii při směřování výzkumného zumění jazyku a jazyková produkce zahrnují
úsilí kognitivních neuropsychologů. Za druhé řadu dovedností (čtení, poslech, psaní a mlu
umožnil vývoj nových zobrazovacích technik, vení), a jak ukazují neuropsychologické nále
jako je magnetická rezonance (MRI) nebo po zy, každá z těchto dovedností je spojená s jiný
čítačová tomografie (CT), přesnější identifika mi kognitivními moduly či procesy.
ci místa postižení. Výzkum prováděný na pacientech s poško
Kognitivní psychologové se často dostávají do zením mozku se rovněž osvědčil při určová
situace, kdy potřebují mít k dispozici důkaz, ní funkcí, které jsou řízené různými oblastmi
že dva mechanismy, procesy nebo struktury mozku. Studují se kognitivní výkony pacientů
jsou skutečně oddělené, samostatné. Jsou na s poškozením v obdobných lokalitách mozku.
příklad dlouhodobá a krátkodobá paměť dva Plné pochopení takových nálezů může pomoci
zvláštní paměťové systémy? Případně jsou ji objasnit, která část nebo části mozku mají pří
mi implicitní a explicitní paměť? Jedním z nej mý vztah k danému kognitivnímu deficitu.
účinnějších nástrojů při takovém rozhodování
je dvojí disociace. Nedostatky
Jedna z hlavních předností kognitivní neuro Navzdory úspěchům má kognitivní neuropsy
psychologie spočívá v tom, že poskytuje dobré chologie několik omezení. Za prvé mívají paci-
616
entí - dokonce i ti se stejným syndromem ne chologický výzkum myšlení může těžko do
bo skupinou syndromů - obvykle rozdílné léze cílit výraznějšího pokroku, protože „v přípa
mozku (viz kap. i) a neexistuje žádná jednodu dě centrálních procesů dostáváte aproximaci
chá odpověď na to, jak nakládat s rozdíly me univerzální provázanosti, a tedy žádnou sta
zi pacienty. Problém jasně formuloval Knight bilní neurální architekturu“. V pozdější do
(1998, s. 110): bě ovšem došlo k určitému vývoji (viz kap. 6,
14 a 15) a k úspěšným pokusům používat mo
Lidé se často mylně domnívají, že větší počet pa dulární přístup při popisu činnosti centrální 19
cientů je z definice lepší než menší počet. Ale stej ho vykonavatele paměťového systému pracov
ně jako v celé experimentální práci je rozptyl [ve ní paměti (Eslinger & Damasio, 1985; Shallice
vstupních parametrech i ve výsledcích -pozn. pře & Burgess, 1993). Vždy ale existuje nebezpečí,
kl.] zkoumané skupiny prvořadý. Naše interpreta že zastánci modulárního přístupu dovedou do
ce jsou vždy jen natolik reliahilní, jaký je rozptyl krajnosti svou snahu hledat a nacházet umís
ve skupině. tění dílčích kognitivních funkcí v mozku (Fa
rah, 1994b). Jak upozorňuje Banichová (1997,
Druhý problém představuje skutečnost, že me s. 52), „nesmíme zapomenout, že mozek je
zi pacienty s podobným poškozením mozku tvořen asi 50 miliardami vzájemně propojených
často bývají značné rozdíly. Jak zdůrazňuje Ba- neuronů. A tedy i komplexní kognitivní funk
nichová (1997, s. 55), sledovaní pacienti „se ob ce, pro něž se modulární popis zdá být vhodný,
vykle dosti liší podle věku, socioekonomického se spoléhají na množství provázaných mozko
statusu a vzdělání. Před postižením mohli mít vých oblastí nebo systémů“.
odlišné životní zkušenosti. Po něm se pravdě Za páté, ačkoliv je výzkum jazyka pokládán za
podobně zkušenosti také různí v závislosti na pýchu celé kognitivní neuropsychologie, i zde
typu rehabilitace, které se jim dostává, na je můžeme vysledovat významná omezení. Stu
jich postoji k léčbě a k rekonvalescenci a na sí die pacientů s poškozením mozku se zaměřo
ti sociální podpory“. valy především na čtení a vyslovování jednot
Za třetí dokážeme studovat spíše kognitivní livých slov, podstatně méně už na větší celky
činnost pacienta s lézi omezeného rozsahu jazyka. Je sice pravda, že důležité jazykové pro
než pacienta s lézi rozsáhlejší. Například jedi cesy se zapojují i do čtení a vyslovování jednot
nec s komplexním postižením mozkové kůry livých slov, ale další, neméně významné faktory
by nebyl schopen vyřešit vůbec žádnou kogni (např. vliv kontextu, témata týkající se struktu
tivní úlohu, což neuropsychologovi neřekne ry) jsou relevantní pouze větším celkům (viz
nic víc, než že mozková kůra je pro poznává kap. 13). Ze stejných důvodů nemá kognitivní
ní klíčová. Rozsah poškození mozku mnohých neuropsychologie co nabídnout výzkumu plá
pacientů bude jednoduše příliš velký na to, aby novacích procesů při mluvení a psaní.
umožňoval dozvědět se něco o kognitivních Za šesté kognitivní neuropsychologie často ne
operacích. doceňuje význam oblastí mozku podílejících se
Za čtvrté se některé významné kognitivní akti na výkonu některé kognitivní funkce jenom
vity (např. tvořivé myšlení) vymykají ze zásad částečně. Metoda studia lézi dovoluje identi
modulárního přístupu (viz kap. 1). Například fikovat pouze oblasti s klíčovým významem
Fodor (1983, s. 119) je přesvědčen, že neuropsy- pro danou kognitivní operaci; oblasti zapojené

okrajově nedetekuje. Kromě toho si může pa dostávali drobné elektrické výboje. Ojemann
cient následkem poškození oblasti, která ob pozoroval, že výboje narušovaly výkon v úloze,
vykle odpovídá za provádění určité kognitivní a měly tedy stejný efekt jako časově ohraničená
funkce, vyvinout alternativní strategie využíva kortikální léze. Části mozku, v nichž docházelo
jící jiné oblasti. k interferenci, se přitom mezi pacienty značně
Za sedmé kognitivní neuropsychologie často lišily (viz obr. 19.1).
přeceňuje význam oblastí klíčových pro výkon
19 některé kognitivní funkce. K tomu dochází na KOGNITIVNÍ VĚDA
příklad při poškození neuronálních drah, kte
ré spojují oblasti klíčové pro uskutečnění dané Přednosti
kognitivní operace. Komputační modelování psychologických teo
Za osmé je vždy obtížné nacházet vztah mezi rií dává dobrou možnost ověřovat jejich správ
oblastmi poškození mozku a konkrétními ko nost, protože v modelu je nezbytné vyjádřit
gnitivními operacemi, neboť lokalizace někte každé teoretické východisko explicitně. Mno
rých operací se může u různých lidí výrazně li hé teorie tradiční kognitivní psychologie se tak
šit. Ojemann (1991; viz kap. 14) poskytl jeden ukázaly jako neadekvátní; jejich klíčové vlast
z nejnázornějších dokladů: Sledoval 117 pacien nosti nebylo možné komputačně explikovat.
tů postižených epilepsií, kteří prodělali opera Například Marr (1982) zjistil, jak byla dosavad
ci. Měli za úkol pojmenovávat obrázky, zatím ní teoretická východiska zabývající se extrakcí
co do různých částí obnažené mozkové kůry rysů při zrakovém vnímání (viz kap. 2) zjedno-
Oblasti mozku, v nichž bylo pozorováno, že elektrická stimulace interferuješ výkonem v úloze pojmenová
ní obrázků. Číslice vyjadřují procento pacientů vykazujících interferenci v dané lokalitě. Převzato z článku
Ojemanna (1991), otištěno se svolením autora. Copyright © 1991 Society for Neuroscience.
618
dušující, když se pokoušel tento problém im Takto široce pojaté koncepce se v tradiční kog
plementovat. Model rovněž může ukázat, že nitivní psychologii a v kognitivní neuropsy-
nějaká teorie je v předložené podobě nefunk chologii objevují v mnohem menším měřítku.
ční třeba proto, že předpokládá takovou po Obecný přístup je lékem na roztříštěnost, která
dobu kognitivního zpracování, která by trvala pronásleduje psychologický výzkum postavený
neúměrně dlouho. Kupříkladu starší mode na dílčích empirických paradigmatech.
ly předpokládaly průběh vytváření analogií Řada vědců se domnívá, že konekcionismus
v komputačně nezvládnutelné podobě, ačkoliv a modely předpokládající distribuované para 19
lidem reálně trvají pouze několik sekund (Veale lelní zpracování vysvětlují lidskou kognici lépe
& Keane, 1998; viz kap. 15) než starší kognitivněvědní přístupy. Některé
Za druhé kognitivní věda facilituje vznik kom z výhod postihuje citát z práce Churchlandové
plexnějších kognitivněpsychologických teorií. (1989, s. 100):
Vědci se snadno mohou dostat do situace, kdy
komplexnost teorií už prakticky neumožňuje Mozek je jako počítač velmi zvláštního typu. Na
určit, co přesně teorie predikuje. Komputační příklad se proměňuje tím, že se učí, na stejných
model dokáže různé predikce snadno genero místech skladuje a zároveň zpracovává informa
vat, a je tak vlastně berličkou při badatelových ce [...]. Přesněji řečeno je mozek jako paralelní po
úvahách. čítač, v němž se odehrává mnoho interakcí v růz
Třetí výhodou komputačního modelování je ných kanálech současně.
jasnost a přesvědčivost, kterou přináší do srov
návání různých teorií. Jednak je velmi obtížné Konekcionistické modely s distribuovaným
obhájit existenci rozdílů mezi dvěma teoriemi paralelním systémem zpracování se přibližu
i poté, co model ukáže, že zde žádné podstat jí povaze činnosti mozku více než tradiční po
né rozdíly nejsou. Jednak komputační mode čítačové modely založené na sériovém zpraco
ly dokážou jasně rozlišovat mezi teoriemi (zde vání. Nadto představují díky modifikovatelným
v širším smyslu - názory, spekulacemi, hypo propojením a distribuovaným reprezentacím
tézami - pozn. překl.) a modely. Dva teoretici velmi elegantní a přesvědčivé modely lidského
mohou k danému tématu zaujímat dva posto učení (viz kap. 1). Například při poškození pro
je, které směšují teoretické návrhy s tvrzeními dukují modely stejné systematické chyby ja
vyplývajícími z modelu. Po vyjasnění se může ko pacienti s poškozením mozku (např. Plaut
ukázat, že obě teorie se shodují na komputační & Shallice, 1993).
úrovni (viz Marr, 1982 a kap. 1) a liší se pouze
v dalších předpokladech, jimiž dokládají svou Nedostatky
pravdivost. Keane et al. (1994) demonstrovali, V kognitivní vědě našla patrně svůj nejúplněj
že tři samostatné teorie analogického myšlení ší výraz metafora mozku jako počítače (Von Ec-
byly ve skutečnosti jen třemi variacemi na spo kardt, 1993). Ačkoliv někteří glosátoři odmíta
lečném teoretickém základě. jí přistoupit na oprávněnost této metafory (Still
Za čtvrté existují komputační modely koncipo & Costall, 1991), čtyřicet let prosperity kognitiv
vané jako obecné kognitivní architektury pro ní psychologie svázané s paradigmatem zpra
komplexní pochopení kognitivního fungování cování informací nelze ignorovat. Nepustíme
(viz např. Newell, 1990; Rumelhart et al., 1986). se nyní do boje za počítačovou metaforu, spíše

se zaměříme na některá omezení, která z její ra pro platnost teorií. Ke každé teorii je možné
ho přijetí vyplývají. vymyslet nekonečně mnoho modelů a rozdí
Za prvé připouštíme, že kognitivní věda je jen ly mezi nimi téměř nejsou studovány. Gazza
„přikrášlená“ kognitivní psychologie. Zpočát niga et al. (1998, s. 102) tvrdí: „Na rozdíl od
ku se kognitivní věda pokoušela o přemostě experimentální činnosti, která je ze své podsta
ní a propojení tak rozdílných vědeckých dis ty kumulativní, inklinuje modelovací výzkum
ciplín, jako je filozofie, lingvistika, neurovědy, k izolaci. Existuje mnoho způsobů, jak mode
19 antropologie a psychologie (Gardner, 1985). lovat dílčí jev, ale méně úsilí bylo směřováno
Současná realita je ale proti této vizi výrazně k vytvoření kritických testů, které by jednotli
ochuzená, což vedlo Hardcastleovou (1996) vé teorie poměřovaly.“ Kognitivní vědci spíše
k tvrzení, že to není nic víc než experimentální vyvinou nový model, než aby prozkoumávali
psychologie „ověnčená serepetičkami“. Opráv množství modelů již existujících, které by po
něnost postoje Hardcastleové dokládá i po mocí kritických empirických testů bylo mož
hled na články otištěné v časopisech Cogniti né diferencovat. Jsou ale i výjimky (viz Hum
ve Science a Proceedings of the Cognitive Science mel & Holyoak, 1997; Keane, 1997; Gentner
Society’s Annual Conference. Schunn, Crowley & Markman, v tisku).
a Okada (1998) spočítali, že téměř dvě třeti Jedním z důvodů této situace jsou nedostatky
ny autorů těchto publikací jsou afiliovány buď v metodologii popisující vztah chování kompu-
k psychologickým, nebo ke kognitivněvědním tačního modelu vzhledem k chování člověka.
institucím, a zbývající skupinu tvoří filozofo Costello a Keane (2000) zdůrazňují, že model
vé, jazykovědci, případně autoři z průmyslo může napodobovat lidské chování mnoha způ
vých oborů. Jen minimum článků je skutečně soby: může předpovídat směr a velikost rozdí
interdisciplinárních, resp. velkou většinu jich lu ve výkonu různých skupin lidí, druhy chyb,
lze označit jako ryzí experimentální psycholo obecné trendy v reakčních časech či specifické
gii nebo jako ryzí umělou inteligenci. Dalším trendy určitých skupin lidí atd. Spousta mode
problémem je, že zájem kognitivních vědců lů funguje na poměrně obecné rovině, proto
o filozofická a lingvistická témata nebyl opě jejich predikční potenciál je a vždy bude sla
tován recipročním zájmem badatelů z těchto bý. V některých případech přitom větší speci
oborů o kognitivní vědu." Pokusy o interdis- fičnosti brání principiální překážky (Costello
ciplinaritu kognitivní vědy tedy zůstaly nena & Keane, 2000).
plněné. Potěšitelné je snad jen to, že v posled Třetí kritická připomínka směrem ke kognitiv
ních letech vzrůstá počet článků pocházejících ní vědě se týká omezenosti (přesněji ignorant-
z „oddělení kognitivní vědy“, což naznačuje, že ství tvůrců - pozn. překl.) modelů. Modely čas
doba pomalu dozrává pro vznik samostatné vě to nereflektují poznatky neurověd, nepostihují
decké disciplíny. kognitivní jevy v celé jejich šíři ani neberou
Za druhé jsou komputační modely málokdy v potaz biologický kontext, v němž se kognitiv
používané k predikci; slouží spíše jako podpo ní procesy odehrávají. Konekcionistické mode-
» Toto konstatování je přece jen trochu přísné. V posledních dvaceti letech se například profiloval zcela suverénní obor kogni
tivní lingvistiky, který reprezentují takové vědecké kapacity jako Lakoff, Johnson nebo Reddy. Pravdou ale zůstává, že se v rámci
oborů zabývajících se lidským poznáváním vyvíjí odděleně (pozn. překl.).

ly, o kterých se tvrdí, že jsou neurálně plauzi- podmíněná různými potřebami regulačního
bilní, se ve skutečnosti lidskému mozku příliš systému, jakými jsou potřeba přežití, jídla, vo
nepodobají: Jednak konekcionistické modely dy či ochrana sebe a vlastní rodiny. Kognitivní
obvykle používají tisíce nebo desetitisíce vzá věda a velká část kognitivní psychologie se pl
jemně propojených uzlů k modelování vybra ně zaměřují na ryzí kognitivní systém a prak
né kognitivní operace, na níž se ale v mozku ticky zcela opomíjejí roli, kterou hraje regulač
podílejí desítky miliónů neuronů. Dále nejsou ní systém.
známé žádné doklady o tom, že způsoby pro Na čtvrté omezení konekcionistických modelů 19
pojování uzlů nebo pravidla učení (jako zpět upozornili Ellis a Humphreys (1999): Většina
né šíření chyb) mají svou paralelu v mozku. komputačních modelů je navržená tak, aby na
Konečně určité zjištění je možné „vysvětlit“ podobovala chování člověka v jedné konkrétní
mnoha modely. Jak zdůrazňují Carey a Milner úloze. Tento fakt samozřejmě limituje, co nám
(1994, s. 66), „jakákoliv neuronová síť, kte model může sdělit obecně o povaze lidské ko
rá pro konkrétní vstup produkuje žádoucí vý gnice. Omezení platí i na méně zřejmé úrovni,
stup, je nedostatečně určená; ke každému vyty jak ukazují Ellis a Humphreys (1999, s. 623):
čenému problému můžeme nalézt nekonečný „Dvojí disociace postavená na pozorování pa
počet řešení“. Je tedy potřeba, aby byly modely cientů při plnění rozdílných úloh [...] nemůže
důkladněji vymezeny poznatky neurověd. být zachycená v modelech, které provádějí vždy
Komputační modely často nedokážou postih pouze jednu úlohu. K ověřování takových vý
nout celou šíři popisovaného kognitivního je sledků jsou zapotřebí modely s více úlohami.“
vu. Lidská kognice je ovlivňována množstvím Za páté možná nebude kognitivní věda schop
motivačních a emočních faktorů, které čas ná splnit svůj největší příslib, a sice poskyt
to působí současně. Tyto širší aspekty kogni nout obecnou, sjednocující teorii kognice, kte
ce se ale většina modelů nepokouší inkorporo- rá stmeluje fragmentárni poznatky kognitivní
vat. Například modely zaměřené na zpracování psychologie. Jedním z největších úspěchů ko
jazyka se soustřeďují na procesy chápání věty gnitivní vědy v průběhu devadesátých let bylo
nebo fráze - třeba metafory „chirurgové jsou vypracování jednotících teorií - Newellův mo
řezníci“ -, aniž by braly v úvahu jejich emoci del SOAR (Newell, 1990), Andersonův model
onální náboj. Ovšem pokud jste chirurg a prá ACT* (Anderson, 1993) a poněkud amorfní
vě toto vám sdělí pacient, v první řadě si budete konekcionistický systém (Shepard, 1989). Přes
všímat pejorativního obsahu sdělení (viz Vea- praktickou užitečnost těchto modelů, které věd
le & Keane, 1994). Podobně nejsou do mode ci v oboru široce akceptují, se objevila i kritika
lů zapracované ani morální a sociální dimenze jejich potenciálu. Cooper a Shallice (1995) tvrdí,
kognitivního chování (Shotter, 1991). že model SOAR není v ničem lepší než grandi
Komputační modely rovněž obvykle modelu ózní teorie třicátých let, protože mu schází pev
jí kognici nezávisle na biologickém kontex ný metodologický základ, jeho komputační/
tu. Norman (1980) upozorňuje, že náš život psychologická teorie je nespecifická a používá
je souhrou kognitivního systému (který nazý neadekvátní empirické testování. Je paradoxní,
vá „ryzí kognitivní systém“) s biologickým sys že v zájmu funkčnosti sjednocující teorie bylo
témem (který nazývá „regulační systém“). Vel navrženo, aby taková teorie byla vymezená běž
ká část aktivity ryzího kognitivního systému je ně používaným jazykem (Cooper et al., 1996).

KOGNITIVNÍ NEUROVĚDA Význam dobrého časového rozlišení může
me sledovat například ve výzkumu pozornos
Přednosti ti. Dlouhou dobu se vědělo, že mezi zpraco
Nespornou předností kognitivní neurovědy váním zaměřených a nezaměřených podnětů
je skutečnost, že přináší detailní informace jsou podstatné rozdíly, ale neexistovala mož
o strukturách mozku zapojených do různých nost empiricky ověřit správnost teorie, která
druhů kognitivního zpracování. Zobrazovací předpokládá, že k rozdílům dochází už v počá
19 techniky jako MRI nebo CAT se dobře osvědči tečních fázích zpracování podnětu, ani opačné
ly při detekování poškozených oblastí. Napro teorie, podle níž se liší až pozdější fáze zpra
ti tomu starší výzkumy pacientů postižených cování (viz kap. 5, oddíl „Zaměřená sluchová
například amnézií nebo různými poruchami pozornost“). Výsledky výzkumů pracujících
jazyka byly limitované tím, že zasažená místa s evokovanými potenciály mluví jednoznačně
v mozku mohla přesně určit až pitva (viz kap. ve prospěch první zmiňované alternativy.
7 a ni Význam dobrého prostorového rozlišení pak
jaký má vůbec smysl přesně vědět, kterou ob můžeme sledovat například ve výzkumu epi
last mozku má ten který pacient poškozenou? zodické a sémantické paměti (viz kap. 7). Vět
Informace tohoto druhu nám pomáhá k rea šina amnestických pacientů má zhoršenou
lističtější představě o tom, jak jsou uspořádané jak epizodickou, tak sémantickou paměť, což
mozkové struktury. Například dříve převládal by naznačovalo, že za oba druhy paměti je od
názor, že mozková centra jednotlivých jazyko povědná stejná oblast v mozku. Ovšem nále
vých funkcí jsou u všech lidí lokalizovaná při zy kognitivní neurovědy ukazují, že epizodická
bližně na stejném místě. Za pomoci zobrazo a sémantická paměť závisejí na činnosti sou
vacích technik se ale později ukázalo, že mezi sedních mozkových struktur, které jsou obvyk
lidmi existují poměrně významné rozdíly (viz le u amnestických pacientů zasažené současně
kap. 13). (viz Vargha-Khadem et al., 1997).
Jak jsme zmiňovali již v 1. kapitole, jednotlivé Jinou předností kognitivní neurovědy je mož
zobrazovací techniky, s jejichž pomocí se mo nost demonstrovat a empiricky doložit teore
nitorují poznávací procesy, se podstatně liší ticky předpokládané rozdíly. Podle některých
v možnostech časového a prostorového rozli teoretiků (např. Roediger, 1990) je implicitní
šení: Například PET a fMRI mají špatné časo paměť tvořena zvlášť percepční a pojmovou
vé rozlišení, zato ale dobré rozlišení prostoro implicitní pamětí. Podporu tomuto názoru při
vé. Naopak evokované potenciály mají dobré nesly výsledky PET studií provedených Schac-
časové a špatné prostorové rozlišení. V soula terem et al. (1996) a Wagnerem et al. (1997),
du s Gazzanigou (1998, s. 118) se proto domní podle nichž percepční a pojmová úloha sledují
váme, že optimálním řešením, jak dosáhnout cí priming aktivují v mozku různé oblasti.
žádoucích hodnot obou klíčových parametrů,
je kombinovat informace získané pomocí růz Nedostatky
ných technik: „Vědci se pro lepší představu Stále rostoucí počet zobrazovacích technik na
o fyziologii a anatomii kognice rozhodli spojit člověka snadno udělá velký dojem. Je ovšem
časové rozlišení evokovaných potenciálů a pro důležité nenechat se příliš unést. Tulving
storové rozlišení PET a fMRI.“ (1998, s. 275) zdůrazňuje:
622
Tím nej důležitějším nástrojem stále zůstává věd sobené různými faktory: Za prvé PET a fMRI
cův mozek. Žádný přístroj nám nepomůže, když znázorňují všechny oblasti mozku aktivova
nebudeme vědět, jak ho máme správně používat. né v průběhu řešení úlohy, nejen oblasti, kte
[...] Nyní je především třeba u všech těch skenerů, ré jsou pro toto řešení klíčové. Naproti tomu
co se vyrojily, přesně pochopit, co sledujeme, co vi narušení určité oblasti mozku povede ke zhor
díme a co měříme. šenému výkonu pouze tehdy, je-li tato oblast
pro vyřešení úlohy rozhodující, a nedojde-li na
Ve většině výzkumů se sbírají data od mnoha víc k tomu, že by nenarušené oblasti převza 19
jedinců a následně se průměrují. Tento postup ly zodpovědnost za činnost oblasti narušené.
vyvolal znepokojení, protože lidé se od sebe Za druhé, jak upozorňuje Knight (1998, s. 110),
dost liší. Možné konsekvence ilustroval Ho- ve věkové skladbě účastníků obou typů studií
ward (1997, s. 298) na následujícím hypote bývají podstatné rozdíly: „S výjimkou několi
tickém (ale věrohodném) příkladu: „Když bu ka málo studií zaměřených na stárnutí a léze
de například 50 % probandů rozpoznávat slova jsou metabolické techniky [PET, fMRI] omeze
ve Wemickeho oblasti [...] a při řešení vykáže né na mladé, zdravé lidi. Naopak výzkumy lé
zvýšený rCBF [místní průtok krve mozkem], zí se zpravidla týkají starší populace, která má
zatímco zbylých 50% žádnou změnu nevyká aktuálně doprovodnou lézi mozku.“
že, v rámci celé skupiny pravděpodobně dojde Přístroje měřící mozkovou aktivitu jsou stá
k signifikantnímu nárůstu.“ le citlivější a sofistikovanější. Tato výhoda ob
Jak velký problém představuje průměrová- čas paradoxně znesnadňuje určování oblastí,
ní dat získaných zobrazovacími technikami? které jsou při různých kognitivních operacích
Přijatelnou odpověď nabízí Raichle (1998, zapojené nejvíce. Například Priceová, Wise
s. 115): „Je nutné zkoumat mozky jednotlivých a Frackowiak (1996) zadali svým probandům
lidí, abychom si uvědomili, jak se liší. Nicméně jednoduchou úlohu - měli rozlišit, zda expo
obecné organizační principy tyto rozdíly přesa novaná slova obsahují písmena s horním dota
hují.“ Přitom samozřejmě není nezbytné, aby hem (písmena jako b, d nebo f, která vyčnívají
tyto organizační principy byly předmětem zá nad korpus slova). PET ukázala aktivitu v roz
jmu u všech testovaných jedinců. sáhlých oblastech mozku, včetně spánkového
Poněkud zvláštní je skutečnost, že některé po laloku, frontálního laloku a posteriorního pa-
znatky získané pomocí zobrazovacích technik rieto-okcipitálního spojení. Podobné výsledky
se zdají být v rozporu s nálezy kognitivních neu- identifikaci klíčových oblastí spíše ztěžují.
ropsychologů. Například studie amnestických
pacientů shodně poukazují na význam hippo- SOUČASNÉ A BUDOUCÍ SMĚŘOVÁNÍ
campu pro deklarativní či explicitní paměť (viz
kap. 7). Nicméně většině studií, které pracovaly Experimentální kognitivní psychologie, kogni
s PET nebo fMRI technikami, se nepodařilo na tivní věda, kognitivní neuropsychologie i kogni
jít doklad vyšší úrovně aktivace této oblasti při tivní neurověda mají své silné i slabé stránky.
úlohách testujících deklarativní paměť. Abychom tedy lépe porozuměli lidské kognici,
Rozdíly ve výsledcích studií prováděných na pa bude patrně vhodné držet se metody konvergují
cientech s poškozením mozku a studií použí cích operací(method ofconvergingoperations). Při
vajících zobrazovací techniky mohou být způ studiu zvoleného tématu se tato metoda snaží
SOUČASNOST A BUDOUCNOST
623
zužitkovat a zohlednit poznatky různých pří psychologie a kognitivní neurovědy. Přístupu
stupů. Při volbě dvou přístupů současně tedy kognitivní neuropsychologie je vlastní nedoce
můžeme získat tyto výsledky: nění významu různých oblastí mozku zapoje
ných do dané kognitivní operace, zatímco pří
1. Zjištění jsou navzájem srovnatelná. stup kognitivní neurovědy jejich vliv naopak
2. Zjištění se signifikantně liší. přeceňuje. Uvědomíme-li si tyto protichůdné
tendence, dobereme se snáze shody.
19 Shoda nebo podobnost zjištění ze dvou zdro Rugg (1997) ukazuje, v čem se současný pří
jů zvyšuje důvěru ve validitu poznatků a v uži stup ke studiu kognice liší od přístupů pře
tečnost obou přístupů. Neshoda naopak vyvo dešlých. Podle něj byl dříve důraz v kognitiv
lává potřebu provést další výzkum, který by ní psychologii „kladen na modely kognitivních
objasnil, co se děje. Použitím metody konver funkcí, které nijak neodkazovaly na jejich pří
gujících operací tedy můžeme spíše předejít padné biologické substráty, a myšlenka, že by
mylným závěrům, které by mohly vyplynout biologické údaje mohly usměrňovat modely
z využití jen jediného přístupu. fungování nebo pro ně být zdrojem informa
V této knize nalezneme řadu příkladů, kdy pří cí, byla přijímána skepticky“ (Rugg, 1997, s. 5).
stupy různých oborů vedly ke shodným zjiš Naproti tomu současný (a pravděpodobně i bu
těním. Například v otázce možného rozděle doucí) přístup vychází z následujícího předpo
ní implicitní paměti na percepční a pojmovou kladu: „Korespondence mezi fyzickou aktivi
(viz výše v této kapitole) ukazují výsledky PET tou mozku a jeho funkčním stavem je dána
studií, že úloha testující zrakový priming akti tím, že pokud dvojí experimentální podmín
vuje bilaterální okcipito-temporální oblasti, za ky vedou k odlišným charakteristikám nervo
tímco úloha na pojmový priming aktivuje levý vé aktivity, je možné se domnívat, že byly za
frontální neokortex. Toto rozlišování podporují pojené rozdílné kognitivní funkce. [...] Tento
rovněž výsledky neuropsychologického výzku předpoklad otevírá prostor pro to, aby fyziolo
mu: Pacienti s Alzheimerovou chorobou mají gická data hrála roli při vývoji funkčních mode
nenarušený percepční priming, ale deficientní lů v kognici“ (Rugg, 1997, s. 5-6).
priming pojmový, a pacienti postižení lézi pra Marr (1982) vypracoval komplexní teoretický
vého týlního laloku naopak. rámec, podle něhož by jakákoliv teorie zpra
Některé případy nesouhlasných nálezů růz cování informací měla být popsaná na třech
ných přístupů jsme zmiňovali v této kapitole. úrovních (viz tab. 19.1). Na výpočtové úrovni je
Týkají se nejčastěji výsledků kognitivní neuro specifikováno, co všechno je třeba k vyřešení
TABULKA 19.1 Marrův (1982) rámec pro vytváření teorií
výpočtová úroveň Cíl výpočtu; z jakého důvodu je vhodný; jakou logikou by se mohla použitá
strategie řídit.
algoritmická úroveň Jakým způsobem lze komputační teorii implementovat; podoba reprezentace
pro výstup; algoritmus pro transformaci.
hardwarová úroveň Jak mohou být reprezentace a algoritmus provedeny; mozek, jeho komponenty
a vztahy mezi nimi.
624
určité úlohy vypočíst. Rovněž se tato úroveň zí v mnoha případech nedovoluje usuzovat
vztahuje k cílům a funkcím výpočtu. Na al na povahu kognitivního fungování; modu
goritmické úrovni se specifikuje povaha vý lární pojetí selhává při studiu vyšších ko
počtů. Tato úroveň by měla zahrnovat detail gnitivních funkcí; některé oblasti zapojené
ní kroky při zpracovávání, odehrávající se mezi do zpracovávání jsou nadhodnocované a ji
vstupem a výstupem, a zároveň popsat mecha né podhodnocované.
nismy, které lidé používají. Konečně hardwa • Kognitivní věda. Výhodou kognitivněvědní-
rovou úroveň představuje mozek limitující ob ho přístupu je důraz na přesnost, která po 19
last možných reprezentací a algoritmů. „Úplné máhá eliminovat komputačně nerealistické
psychologické vysvětlení výkonu v úloze se mu teorie. Rovněž facilituje srovnávání různých
sí opírat o všechny tři úrovně analýzy“ (Oaks teorií a umožňuje predikci i u složitých teo
ford, 1994, s. 76). Výzkum, který zde popisuje rií. Konečně nabízí řešení pro fragmentárni
me, v tomto směru učinil určitý pokrok. Úplné teorie v kognitivní psychologii v podobě ko
psychologické vysvětlení je ale zatím stále v ne gnitivních architektur, jež dokážou pojmout
dohlednu. rozmanité kognitivní fenomény. Na druhou
stranu na vývoj kognitivní vědy negativně
SHRNUTÍ KAPITOLY působí nedostatek interdisciplinarity; může
být vnímaná jenom jako příkrasa kognitiv
• Experimentální kognitivní psychologie. Pří ní psychologie. Objevily se názory, že kom
stup experimentální psychologie měl v mi putační modely se používají spíše jako do
nulosti významný vliv na vývoj kognitivní plněk teorií než jako skutečně prediktivní
neuropsychologie a kognitivní neurovědy modely. Komputační modely jsou omezené
a stejně tak ovlivnil i další psychologické dis ve svém rozsahu, když opomíjejí širší kon
ciplíny (např. sociální či klinickou psycho texty kognice (např. emoční, sociální a bio
logii). Experimentální kognitivní psycholo logický kontext), a pracují pouze s jednotli
gie značnou měrou přispěla všem oblastem vými úlohami. Možná nedojde naplnění ani
studia lidské kognice. Jejími slabinami jsou největší příslib kognitivní vědy: vznik sjed
nedostatečná ekologická validita, „neústup nocující teorie.
ný experimentátor“, problém oddělení, opo • Kognitivní neurověda. Kognitivní neuro
míjení vlivu emocí, ignorování rozdílů mezi věda poskytuje detailní informace o po
lidmi a formulování poměrně specifických škozených oblastech mozku u pacientů
teorií. sledovaných kognitivními neuropsycholo
• Kognitivní neuropsychologie. Přístup kog gy. Kombinace zobrazovacích technik do
nitivní neuropsychologie je vhodný k ově voluje při sledování kognitivních procesů
řování existujících teorií i k vytváření teo dosáhnout dobrého časového a prostoro
rií nových. Osvědčil se zejména při studiu vého rozlišení. Díky tomu je možné ověřo
jazyka, který je pravděpodobně modulár vat předpokládané, teoretické rozdíly. Data
ně uspořádaný. Nedostatky tohoto přístu jsou obvykle průměrovaná napříč skupinou
pu jsou následující: pacienti se mezi sebou sledovaných jedinců, což maskuje skuteč
liší v rozsahu poškození mozku, sympto nost interindividuálních rozdílů. Při ske
mech a životních zkušenostech; rozsah lé- nování mozku je obtížné rozlišovat mezi

aktivovanými oblastmi části více a méně DOPORUČENÁ ČETBA
důležité.
• Současné a budoucí směřování. Stále čas • Banich, M. T. (1997). Neuropsychology: The neu
těji se používá metoda konvergujících ope ral bases of mental function. New York: Hough
rací, při níž se zvolené téma studuje sou ton Mifflin. Ve druhé kapitole této knihy autor
časně pomocí rozdílných přístupů. Jsou-li ka detailně a srozumitelně analyzuje většinu
zjištění jednotlivých přístupů srovnatelná, ze zde zmiňovaných přístupů a metod.
19 narůstá jejich validita. Přístupy kognitiv • Ellis, R., Humphreys, G. (1999). Connecti-
ní neuropsychologie a kognitivní neurově onist psychology: A text with readings. Hove,
dy nicméně čas od času vedou k odlišným UK: Psychology Press. Devátá kapitola této
poznatkům, což se vysvětluje jako důsledek knihy představuje konekcionistický přístup
nedocenění oblastí mozku klíčových pro vy ke kognici.
řešení úlohy u prvního přístupu, a naopak • Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
přecenění u druhého z nich. Pro současný (1998). Cognitive neuroscience: The biology of
a budoucí výzkum v dané oblasti je klíčový the mind. New York: W. W. Norton & Co. Ve
předpoklad významného vztahu mezi akti třetí kapitole je představeno několik metod
vitou mozku a kognitivními funkcemi. Úpl používaných v kognitivní neurovědě.
né psychologické vysvětlení kognitivního • Wilson, R. A., Keil, F. (1999). The MIT ency
fungování je podmíněné tím, že výzkum clopaedia of the cognitive sciences. Cambridge,
níci budou při tvorbě nových teorií zohled MA: MIT Press. Velký počet významných
ňovat současně výpočtovou, algoritmickou odborníků shrnuje výzkum a teorie ze všech
i hardwarovou úroveň. oblastí kognitivní psychologie.
626
LITERATURA
Abbot, V., Black, J. B., Smith, E. E. (1984). The Aglioti, S., Goodale, M. A., DeSouza, J. F. X.
representation of scripts in memory. Jour (1995). Size-contrast illusions deceive the
nal of Memory Language, 24,179-199. eye but not the hand. Current Biology, 3,
Abelson, R. P. (1981). Psychological status of 679-685.
the script concept. American Psychologist, Ahn, W.-K., Brewer, W., Mooney, R. J. (1992).
36,715-729. Schema acquisition from a single example.
Abramov, I., Gordon, J. (1994). Colour appear Journal of Experimental Psychology: Learning
ance: On seeing red, or yellow, or green, Memory, Cognition, 18, 391-412.
or blue. Annual Review of Psychology, 43, Alba, J. W., Hasher, L. (1983). Is memory sche
451-485- matic? Psychological Bulletin, 93, 203-231.
Adams, J. L. (1979). Conceptual blockbusting: Alexander, P. A., Schallert, D. L„ Hare, V. C.
A guide to better ideas (2nd Edn). New York: (1991). Coming to terms: How researchers
W. W. Norton. in learning and literacy talk about know
Adamson, R. E., Taylor, D. W. (1954). Function ledge. Review of Educational Research, 61,
al fixedness as related to elapsed time and 3!5-343-
set. Journal of Experimental Psychology, 47, Allbritton, D. W., McKoon, G., Ratcliff, R.
221-226. (1996). Reliability of prosodic cues for re
Adelson, B. (1981). Problem solving and the solving syntactic ambiguity. Journal of Ex
development of abstract categories in pro perimental Psychology: Learning, Memory,
gramming languages. Memory K Cognition, Cognition, 22,714—735.
9, 422-433. Allen, B. P„ Lindsay, D. S. (1998). Amalgama
Afriat, S. N. (1982). The ring of linked rings. Lon tions of memories: Intrusion of informa
don: Duckworth. tion from one event into reports of another.
Aggieton, I. P., Brown, M. W. (1999). Episodic Applied Cognitive Psychology, 12, 277-285.
memory, amnesia, and the hippocampal- Allport, D. A. (1989). Visual attention. In M. I.
anterior thalamic axis. Behavioral K Brain Posner (Ed.), Foundations of cognitive science.
Sciences, 22,425-489. Cambridge, MA: MIT Press.
LITERATURA 627
Allport, D. A. (1993). Attention and control: Anderson, J. R. (1987b). Methodologies for
Have we been asking the wrong questions? studying human knowledge. Behavioral
A critical review of twenty-five years. In D. Brain Sciences, 10, 467-505.
E. Meyer, S. M. Kornblum (Eds.), Attention Anderson, J. R. (1990). The adaptative character
and performance, Vol. XIV. London: MIT of thought. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum
Press. Associates Inc.
Allport, D. A., Antonis, B., Reynolds, P. (1972). Anderson, J. R. (1991). The adaptive nature of
On the division of attention: A disproof of the human categorisation. Psychological Review,
single channel hypothesis. Quarterly Journal 98, 409-429.
of Experimental Psychology, 24, 225-235. Anderson, J. R. (1993). Rules of the mind. Hills
Almor, A., Sloman, S. A. (1996). Is deontic dale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc.
reasoning special? Psychological Review, 103, Anderson, J. R. (1996). ACT: A simple theo
374-38o. ry of complex cognition. American Psycholo
Altmann, G. T. M. (1997). The ascent of Babel: gist, 51, 355-365.
An exploration of language, mind, and under Anderson, J. R„ Bothell, D„ Lebiere, C„ Ma-
standing. Oxford: Oxford University Press. tessa, M. (1998). An integrated theory of list
Altmann, G. T. M., Steedman, M. J. (1988). In memory. Journal of Memory e( Language, 38,
teraction with context during human sen 341-380.
tence processing. Cognition, 30,191-238. Anderson, J. R., Boyle, C. F., Reiser, B. J.
American Psychological Association (1995). (1985). Intelligent tutoring systems. Science,
Can a memory be forgotten and then remem 228, 456-462.
bered? Washington, DC: Office for Public Anderson, J. R., Greeno, J. G., Kline, P. J., Ne
Affairs. ves, D. M. (1981). Acquisition of problem
Andersen, R. A., Snyder, L. H., Bradley, D. C., solving skill. In J. R. Anderson (Ed.), Cogni
Xing, J. (1997). Multimodal representation tive skills and their acquisition. Hillsdale, NJ:
of space in the posterior parietal cortex and Lawrence Erlbaum Associates Inc.
its use in planning movements. Annual Re Anderson, J. R., Lebiere, C. (1998). Atomic com
view of Neuroscience, 20, 303-330. ponents of thought. Hillsdale, NJ: Lawrence
Anderson, J. R. (1976). Language, memory e( Erlbaum Associates Inc.
thought. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Anderson, J. R„ Matessa, M. (1997). A produc
Associates Inc. tion system theory of serial memory. Psycho
Anderson, J. R. (1978). Arguments concerning logical Review, 104, 728-748.
representations from mental imagery. Psy Anderson, J. R., Reder, L. M. (1999). The fan
chological Review, 85, 249-277. effect: New results and new theories. Jour
Anderson, J. R. (1982). Acquisition of cognitive nal of Experimental Psychology: General, 128,
skill. Psychological Review, 89, 396-406. 186-197.
Anderson, J. R. (1983). The architecture of cogni Anderson, J. R., Reiser, B. J. (1985). The LISP
tion. Harvard: Harvard University Press. tutor. Byte, 10,159-175.
Anderson, J. R. (1987a). Skill acquisition: Com Anderson, R. C., Ortony, A. (1975). On putting
pilation of weak-method problem solutions. apples in bottles: A problem of polysemy.
Psychological Review, 94,192-210. Cognitive Psychology, 7,167-180.
628
Anderson, R. C., Pichert, J. W. (1978). Recall of Atkinson, R. C., Shiffrin, R. M. (1971). The con
previously unrecallable information follow trol of short-term memory. Scientific Ameri
ing a shift in perspective. Journal of Verbal can, 223, 82-90.
Learning bJ Verbal Behavior, 17,1-12. Atkinson, R. L., Atkinson, R. C., Smith, E. E.,
Anderson, S. J., Conway, M. A. (1993). Investigat Bern, D. J. (1993). Introduction to psychology
ing the structure of autobiographical memo (nth Edn). New York: Harcourt Brace.
ries. Journal of Experimental Psychology. Lear Atran, S. (1998). Folk biology and the anthro
ning, Memory, Cognition, 19,1178-1196. pology of science: Cognitive universale and
Anderson, S. J., Holliday, I. E., Singh, K. D., cognitive particulars. Behavioral K. Brain Sci
Harding, G. F. A. (1996). Localization and ences, 21, 547-569.
functional analysis of human cortical area Atran, S., Medin, D. L., Ross, N., Lynch, E., Co
V5 using magneto-encephalography. Pro ley, J., Ek, E. U., Vapnarsky, V. (1999). Folk
ceedings of the Royal Society London B, 263, ecology and commons management in the
423-431- Maya Lowlands. Proceedings of the Nation
Andrews, A. D. (1993). Review of “Deduction”. al Academy of Sciences of the United States of
Behavioral bJ Brain Sciences, 16,334. America, 96, 7598-7603.
Anzai, Y, Simon, H. A. (1979). The theory of Atwood, M. E., Masson, M. E., Polson, P. G.
learning by doing. Psychological Review, 86, (1980). Further exploration with a process
124-180. model for water jug problems. Memory sl_
Armstrong, S. L., Gleitman, L. R., Gleitman, Cognition, 8,182-192.
H. (1983). What some concepts might not Atwood, M. E„ Polson, P. G. (1976). A process
be. Cognition, 13, 263-308. model for water jug problems. Cognitive
Ashby, F. G„ Prinzmetal, W, Ivry, R., Mad Psychology, 8,191-216.
dox, W T. (1996). A formal theory of feature Auerbach, S. H„ Allard, T, Naeser, M., Alexan
binding in object perception. Psychological der, M. P., Albert, M. L. (1982). Pure word
Review, 103,165-192. deafness: An analysis of a case with bilate
Ashley, W. R., Harper, R. S., Runyon, D. L. ral lesions and a defect at the prephonemic
(1951). The perceived size of coins in nor level. Brain, 103, 271-300.
mal and hypnotically induced economic Austin, J. L. (1976). How to do things with
states. American Journal of Psychology, 64, words (2nd Edn). Oxford: Oxford Universi
564-572. ty Press.
Atkinson, R. C„ Raugh, M. R. (1975). An ap Ayers, M. S., Reder, L. M. (1998). A theoretical
plication of the mnemonic keyword method review of the misinformation effect: Predic
to the acquisition of a Russian vocabulary. tions from an activation-based memory mod
Journal of Experimental Psychology: Human el. Psychonomic Bulletin g Review, 3,1-21.
Learning e( Memory, 104,126-133. Baars, B. J. (1997). Consciousness versus at
Atkinson, R. C., Shiffrin, R. M. (1968). Human tention, perception, and working memory.
memory: A proposed system and its con Consciousness and Cognition, 6, 363-371.
trol processes. In K. W. Spence, J. T. Spence Baars, B. J., Motley, M. T., MacKay, D. G. (1975).
(Eds.), The psychology of learning and motiva Output editing for lexical status from arti
tion (Vol. 2). London: Academic Press. ficially elicited slips of the tongue. Jour
LITERATURA
629
nal of Verbal Learning Bl Verbal Behavior, 14, Lesgold, C. A. Perfetti (Eds.), Interactive pro
382-391. cesses in reading. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl
Baddeley, A. D. (1982). Domains of recollec baum Associates Inc.
tion. Psychological Review, 89, 708-729. Baddeley, A. D., Lieberman, K. (1980). Spatial
Baddeley, A. D. (1984). Neuropsychological working memory. In R. S. Nickerson (Ed.),
evidence and the semantic/episodic dis Attention 81 performance, Vol. VIII. Hillsdale,
tinction. Behavioral Bl Brain Sciences, 7, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc.
238-239. Baddeley, A. D., Longman, D. J. A. (1978). The
Baddeley, A. D. (1986). Working memory. Ox influence of length and frequency of train
ford: Clarendon Press. ing sessions on the rate of learning to type.
Baddeley, A. D. (1990). Human memory: Theory Ergonomics, 21, 627-635.
and practice. Hove, UK: Psychology Press. Baddeley, A. D., Thomson, N., Buchanan, M.
Baddeley, A. D. (1992). Working memory. Sci (1975). Word length and the structure of
ence, 233, 556-559. short-term memory. Journal of Verbal Learn
Baddeley, A. D. (1996). Exploring the central ing Bl Verbal Behavior, 14, 575-589.
executive. Quarterly Journal of Experimental Baddeley, A. D., Warrington, E. K. (1970). Am
Psychology, 49A, 5-28. nesia and the distinction between long- and
Baddeley, A. D. (1997). Human memory: Theory short-term memory. Journal of Verbal Learn
and practice (revised edition). Hove, UK: Psy ing Bl Verbal Behavior, 9,176-189.
chology Press. Baddeley, A. D„ Wilson, B. (1985). Phonolog
Baddeley, A. D., Emslie, H., Kolodny, J., Dun ical coding and short-term memory in pa
can, J. (1998). Random generation and the tients without speech. Journal of Memory el
executive control of working memory. Quar Language, 24, 490-502.
terly Journal of Experimental Psychology, 51A, Badecker, W, Miozzo, M., Zanuttini, R. (1995).
819-852. The two-stage model of lexical retrieval: Evi
Baddeley, A. D., Gathercole, S., Papagno, C. dence from a case of anomia with selective
(1998). The phonological loop as a lan preservation of grammatical gender. Cogni
guage learning device. Psychological Review, tion, 5 7,193-216.
105,158-173. Bahrick, H. P. (1970). Two-phase model for
Baddeley, A. D., Grant, S„ Wight, E., Thom prompted recall. Psychological Review, yy,
son, N. (1975). Imagery and visual work 215-222.
ing memory. In P. M. A. Rabbitt, S. Domic Bach, K. (1993). Getting down to cases. Behav
(Eds.), Attention Bl performance, Vol. V. Lon ioral b[ Brain Sciences, 16, 334-335.
don: Academic Press. Baird, J. C., Wagner, M., Fuld, K. (1990).
Baddeley, A. D„ Hitch, G. J. (1974). Working A simple but powerful theory of the moon
memory. In G. H. Bower (Ed.), The psycho illusion. Journal of Experimental Psycholo
logy of learning and motivation (Vol. 8). Lon gy: Human Perception and Performance, 16,
don: Academic Press. 675-677
Baddeley, A. D., Lewis, V. J. (1981). Inner ac Ballard, D. H. (1986). Cortical connections and
tive processes in reading: The inner voice, parallel processing. Behavioral Bl Brain Sci
the inner ear and the inner eye. In A. M. ences, 9(1), 68-120.
630
Balota, D. A., Paul, S„ Spieler, D. (1999). Atten- conceptual development: Ecological and intel
tional control of lexical processing pathways lectualfactors in categorisation. Cambridge:
during word recognition and reading. In S. Cambridge University Press.
Garrod, M. J. Pickering (Eds.), Languagepro Barsalou, L. W (1988). The content and orga
cessing. Hove, UK: Psychology Press. nization of autobiographical memories. In
Banaji, M. R., Crowder, R. G. (1989). The bank U. Neisser, E. Winograd (Eds.), Remember
ruptcy of everyday memory. American Psy ing reconsidered: Ecological and traditional ap
chologist, 44,1185-1193. proaches to the study of memory. New York:
Banich, M. T. (1997). Neuropsychology: The Cambridge University Press.
neural bases of mental function. New York: Barsalou, L. W. (1989). Intra-concept similarity
Houghton Mifflin. and its implications for inter-concept simi
Bannon, L. J. (1981). An investigation of image larity. In S. Vosniadou, A. Ortony (Eds.),
scanning: Theoretical claims and empiri Similarity and analogical reasoning. Cam
cal evidence. Unpublished PhD Dissertation, bridge: Cambridge University Press.
University of Western Ontario, Canada. Bartlett, F. C. (1932). Remembering. Cambridge:
Barclay, C. R. (1988).Truth andaccuracy inauto- Cambridge University Press.
biographical memory. In M. M. Gruneberg, Battig, W. F., Montague, W. E. (1969). Cate
P. E. Morris, R. N. Sykes (Eds.), Practical as gory norms for verbal items in 56 catego
pects of memory: Current research and issues: ries. Journal of Experimental Psychology Mo
Vol. 1. Memory in everyday life. Chichester, nograph, 80,1-46.
UK: John. Wiley. Bauer, R. M„ Verfaellie, M. (1988). Electroder-
Baron, J. (1997). Biases in the quantitative mea mal discrimination of familiar but not unfa
surement of values for public decisions. Psy miliar faces in prosopagnosia. Brain Cog
chological Bulletin, 122, 72-88. nition, 8, 240-252.
Barry, C. (1994). Spelling routes (or roots or Beach, C. M. (1990). The interpretation of pro
rates). In G. D. A. Brown, N. C. Ellis (Eds.), sodic patterns at points of syntactic struc
Handbook of spelling: Theory, process and in ture ambiguity: Evidence for cue trading re
tervention. New York: Wiley. lations. Journal of Memory sf Language, 30,
Barsalou, L. W. (1982). Context-independent 644-663.
and context-dependent information in con Beasley, N. A. (1968). The extent of individu
cepts. Memory <£ Cognition, 10, 82-93. al differences in the perception of causality.
Barsalou, L. W. (1983). Ad hoc categories. Mem Canadian Journal of Psychology, 22, 399-407.
ory K. Cognition, 11, 211-227. Beaton, A., Guest, J., Ved, R. (1997). Seman
Barsalou, L. W. (1985). Ideals, central tenden tic errors of naming, reading, writing,
cy, and frequency of instantiation as deter and drawing following left-hemisphere
minants of graded structure in categories. infarction. Cognitive Neuropsychology, 14,
Journal of Experimental Psychology: Learning, 459-478.
Memory, Cognition, 11, 629-654. Beauvois, M.-F., Dérouesné, J. (1979). Phono
Barsalou, L. W. (1987). The instability of grad logical alexia: Three dissociations. Journal
ed structure: Implications for the nature of of Neurology, Neurosurgery bJ Psychiatry, 42,
concepts. In U. Neisser (Ed.), Concepts and 1115-1124.
LITERATURA 631
Beauvois, M.-F., Derouesne, J., Bastard, V. Berg, W. P., Wade, M. G., Greer, N. L. (1994).
(1980). Auditory parallel to phonological ale Visual regulation of gait in bipedal locomo
xia. Paper presented at the Third European tion: Revisiting Lee, Lishman, and Thom
Conference of the International Neuropsy son (1982). Journal of Experimental Psycho
chological Society, Chianciano, Italy, June. logy: Human Perception Performance, 20,
Beck, A. T. (1976). Cognitive therapy and the 854-863.
emotional disorders. New York: International Bergus, G. R., Chapman, G. B., Gjerde, C., El-
Universities Press. stein, A. S. (1995). Clinical reasoning about
Beck, A. T, Clark, D. A. (1988). Anxiety and new symptoms despite preexisting disease:
depression: An information processing per Sources of error and order effects. Family
spective. Anxiety Research, 1, 23-36. Medicine, 27, 314-320.
Beckers, G., Zeki, S. (1995). The consequen Berlin, B. (1972). Speculations on the growth
ces of inactivating areas Vi and V5 on visual of ethnobiological nomenclature. Language
motion perception. Brain, 118, 49-60. in Society, 1, 51-86.
Behrmann, M., Moscovitch, M., Winocur, G. Berlin, B., Breedlove, D. E„ Raven, P. H. (1973).
(1994). Intact visual imagery and impaired vi General principles of classification and no
sual perception in a patient with visual agno menclature in folk biology. American An
sia. Journal of Experimental Psychology: Hu thropologist, 73, 214-242.
man Perception Performance, 20,1068-1087. Berlin, B„ Kay, P. (1969). Basic colour terms:
Behrmann, M., Nelson, J., Sekuler, E. B. (1998). Their universality and evolution. Berkeley,
Visual complexity in letter-by-letter reading: CA: University of California Press.
“Pure” alexia is not pure. Neuropsychologia, Berndt, R. S., Mitchum, C. C., Haendiges, A.
36,1115-1132. N. (1996). Comprehension of reversible
Belli, R. F. (1998). The structure of autobiogra sentences in “agrammatism”: A meta-ana-
phical memory and the event history calen lysis. Cognition, 38, 289-308.
dar: Potential improvements in the quality Berntsen, D. (1998). Voluntary and involunta
of retrospective reports in surveys. Memo ry access to autobiographical memory. Me
ry, 6, 383-406. mory, 6,113-141.
Benson, D. F. (1993). Prefrontal abilities. Beha Berry, D. C., Broadbent, D. E. (1984). On the
vioral Neurology, 6, 75-81. relationship between task performance and
Bereiter, C., Burtis, P. J., Scardamalia, M. associated verbalisable knowledge. Quarter
(1988). Cognitive operations in constructing ly Journal of Experimental Psychology, 36 A,
main points in written composition. Journal 209-231.
of Memory e( Language, 27, 261-278. Bertamini, M„ Yang, T. L., Proffitt, D. R. (1998).
Bereiter, C., Scardamalia, M. (1987). The psy Relative size perception at a distance is best
chology of written composition. Hillsdale, NJ: at eye level. Perception and Psychophysics, 60,
Lawrence Erlbaum Associates Inc. 673-682.
Berent, L, Perfetti, C. A. (1995). Aroseisa REEZ: Beschin, N., Cocchini, G., Della Sala, S., Lo
The two-cycles model of phonology assem gie, R. H. (1997). What the eyes perceive,
bly in reading English. Psychological Review, the brain ignores: A case of pure unilateral
102,146-184. representational neglect. Cortex, 33, 3-26.
632
Biederman, I. (1987). Recognition-by-compo- mework. Journal of Experimental Psychology:
nents: A theory of human image understan Learning, Memory, Cognition, 15, 657-668.
ding. Psychological Review, 94,115-147. Blaxton, T. A. (1992). Dissociations among me
Biederman, I. (1990). Higher-level vision. In mory measures in memory-impaired sub
D. N. Osherson, S. Kosslyn, J. Hollerbach jects: Evidence for a processing account of
(Eds.), An invitation to cognitive science: Vi memory. Memory K Cognition, 20, 549-562.
sual cognition and action. Cambridge, MA: Blaxton, T. A., Bookheimer, S. Y, Zeffiro, T.
MIT Press. , Figlozzi, C. M., William, D. D., Theo
A.
Biederman, I., Cooper, E. E., Fox, P. W., Ma dore, W. H. (1996). Functional mapping of
hadevan, R. S. (1992). Unexceptional spatial human memory using PET: Comparisons
memory in an exceptional memorist. Jour of conceptual and perceptual tasks. Cana
nal of Experimental Psychology: Learning, Me dian Journal of Experimental Psychology, 30,
mory, Cognition, 18, 654-657. 42-56.
Biederman, L, Gerhardstein, P. C. (1993). Re Boden, M. (1988). Computer models of mind.
cognizing depth-rotated objects: Evidence Cambridge: Cambridge University Press.
for 3-D viewpoint invariance. Journal of Ex Boden, M. (1991). The creative mind: Myths and
perimental Psychology: Human Perception nJ mechanisms. London: Abacus.
Performance, 19,1162-1182. Boden, M. (1994). Dimensions of creativity.
Biederman, L, Ju, G., Clapper, J. (1985). The Cambridge, MA: MIT Press.
perception of partial objects. Unpublished Bohannon, J. N. (1988). Flashbulb memories
manuscript, State University of New York for the space shuttle disaster: A tale of two
at Buffalo. theories. Cognition, 29,179-196.
Birch, H. G. (1945). The relationship of previ Boles, D. B. (1983). Dissociated imagibility,
ous experience to insightful problem sol concreteness, and familiarity in lateralized
ving. Journal of Comparative Psychology, 38, word recognition. Memory bJ Cognition, 11,
267-383. 511-519.
Birnbaum, M. H. (1983). Base rates in Baye Bonatti, L. (1994). Propositional reasoning by
sian inference: Signal detection analysis of model? Psychological Review, 101,725-733.
the cab problem. American Journal of Psy Boole, G. (1854). An investigation of the laws of
chology, 96, 85-94. thought on which are founded the mathemati
Bisiach, E., Luzzatti, C. (1978). Unilateral neg cal theories of logic and probabilities. London.
lect of representational space. Cortex, 14, Boomer, D. (1965). Hesitation and grammati
129-133. cal encoding. Language K Speech, 8,145-158.
Bjork, R. A., Whitten, W. B. (1974). Recency Borges, J.-L. (1964). Labyrinths. London: Pen
sensitive retrieval processes in long-term guin.
free recall. Cognitive Psychology, 6,173-189. Bourke, P. A., Duncan, J., Nimmo-Smith, I.
Blaney, P. H. (1986). Affect and memory: A re (1996). A general factor involved in dual-task
view. Psychological Bulletin, 99, 229-246. performance decrement. Quarterly Journal
Blaxton, T. A. (1989). Investigating dissocia of Experimental Psychology, 49A, 525-545.
tions among memory measures: Support Bouton, M. E., Nelson, J. B., Rosas, J. M.
for a transfer-appropriate processing fra (1999). Stimulus generalisation, context
LITERATURA
633
change, and forgetting. Psychological Bulle Bowers, K. S. (1973). Situationism in psycholo
tin, 123,171-186. gy: An analysis and a critique. Psychological
Bowden, E. M., Beeman, M. J. (1998). Get Review, 80, 307-336.
ting the right idea: Semantic activation in Bracewell, R. J., Hidi, S. E. (1974). The soluti
the right hemisphere may help solve in on of an inferential problem as a function of
sight problems. Psychological Science, 9, stimulus materials. Quarterly Journal of Ex
435-440. perimental Psychology, 26,480-488.
Bower, G. H. (1970). Imagery as a relatio Braddick, O. J. (1980). Low-level and high-level
nal organizer in associative learning. Jour processes in apparent motion. Philosophical
nal of Verbal Learning Verbal Behavior, 9, Transactions of the Royal Society of London,
529-533. B, 209,137-151.
Bower, G. H. (1972). Mental imagery and asso Brainard, D. H., Wandell, B. A. (1986). Ana
ciative learning. In L. Gregg (Ed.), Cognition lysis of the retinex theory of colour vision.
in learning and memory. New York: Wiley. Journal of the Optical Society of America, 3,
Bower, G. H. (1981). Mood and memory. Ame 1651-1661.
rican Psychologist, 36,129-148. Braine, M. D. S. (1978). On the relationship
Bower, G. H. (1987). Commentary on mood between the natural logic of reasoning and
and memory. Behaviour Research s'. Therapy, standard logic. Psychological Review, 83,
25' 443-455- 1-21.
Bower, G. H. (1992). How might emotions af Braine, M. D. S. (1990). The “natural logic” ap
fect learning? In S.-A. Christianson (Ed.), proach to reasoning. In W. F. Overton (Ed.),
The handbook of emotion and memory: Re Reasoning, necessity and logic. Hillsdale, NJ:
search and theory. Hillsdale, NJ: Lawrence Lawrence Erlbaum Associates Inc.
Erlbaum Associates Inc. Braine, M. D. S., O’Brien, D. P. (1991). A theo
Bower, G. H., Black, J. B., Turner, T. S. (1979). ry of If: A lexical entry, reasoning program
Scripts in memory for text. Cognitive Psycho and pragmatic principles. Psychological Re
logy, 11,177-220. view, 98,182-203.
Bower, G. H„ Gilligan, S. G. (1979). Remembe Braine, M. D. S., Reiser, B. J., Rumain, B. (1984).
ring information related to one’s self. Jour Some empirical justification for a theory of
nal of Research in Personality, 13, 420-432. natural propositional logic. In G. H. Bower
Bower, G. H., Gilligan, S. G., Monteiro, K. (Ed.), The psychology of learning ef motivation,
P. (1981). Selectivity of learning caused by 18. New York: Academic Press.
affective states. Journal of Experimental Psy Braine, M. D. S., Rumain, B. (1983). Logical
chology: General, no, 451-473. reasoning. In J. H. Flavell, E. M. Markman
Bower, G. H., Mayer, J. D. (1985). Failure to re (Eds.), Handbook of child psychology, Vol. 3:
plicate mood dependent retrieval. Bulletin of Cognitive development (4th Edn). New York:
the Psychonomic Society, 23, 39-42. Wiley.
Bower, G. H., Monteiro, K. P., Gilligan, S. G. Bramwell, D. L, Hurlbert, A. C. (1996). Measu
(1978). Emotional mood as a context for rements of colour constancy by using a for
learning and recall. Journal of Verbal Lear ced-choice matching technique. Perception,
ning Verbal Behavior, 17, 573-585. 23, 229-241.
634
Brandimonte, M. A., Gerbino, W. (1993). Men Broadbent, D. E. (1958). Perception and commu
tal image reversal and verbal recoding. nication. Oxford: Pergamon.
Memory g Cognition, 21, 23-33. Broadbent, D. E. (1982). Task combination and
Brandimonte, M. A., Hitch, G. J., Bishop, D. V. selective intake of information. Acta Psycho-
(1992). Mental image reversal and verbal re logica, 30, 253-290.
coding. Memory Bl_ Cognition, 20, 449-455. Broadbent, D. E„ Broadbent, M. (1988). Anxi
Bransford, J. D., Barclay, J. R., Franks, J. J. ety and attentional bias: State and trait. Cog
(1972). Sentence memory: A constructive nition Bf Emotion, 2,165-183.
versus interpretive approach. Cognitive Psy Brooks, L. (1978). Non-analytic concept forma
chology, 3,193-209. tion and memory for instances. In E. Rosch,
Bransford, J. D., Franks, J. J., Morris, C. D., B. B. Lloyd (Eds.), Cognition and categorisa
Stein, B. S. (1979). Some general con tion. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As
straints on learning and memory research. sociates Inc.
In L. S. Cermak, F. I. M. Craik (Eds.), Levels Brown, C. H„ Kolar, J., Torrey, B. J., Truong-
of processing in human memory. Hillsdale, -Quang, T, Volkman, P. (1976). Some gene
NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. ral principles of biological and non-biolog-
Bransford, J. D., Johnson, M. K. (1972). Con ical folk classification. American Ethologist,
textual prerequisites for understanding.
3> 73-85-
Journal of Verbal Learning Bf Verbal Behavior,
Brown, N. R. (1995). Estimation strategies and
11, 717-726.
the judgement of event frequency. Journal
Bredart, S. (1998). Structured imagination of
of Experimental Psychology: Learning, Memo
novel creatures’ faces. American Journal of
ry, Cognition, 21,1539-1553.
Psychology, 111, 607-626.
Brown, N. R„ Rips, L. J., Shevell, S. K. (1985).
Brennan, S. E. (1990). Seeking and providing
The subjective dates of news events in very-
evidence for mutual understanding. Unpub
long-term memory. Cognitive Psychology, 17,
lished PhD thesis. Stanford University,
139-177.
Stanford, CA.
Brown, N. R., Shevell, S. K., Rips, L. J. (1986).
Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental
Public memories and their personal con
models in human memory. In P. E. Morris
text. In D. C. Rubin (Ed.), Autobiographical
(Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK:
memory. Cambridge: Cambridge Universi
Wiley.
Brewer, W. F. (1988). Memory for random ty Press.
ly sampled autobiographical events. In U. Brown, R., Kulik, J. (1977). Flashbulb memo
Neisser, E. Winograd (Eds.), Remembering ries. Cognition, 3, 73-99.
reconsidered: Ecological and traditional ap Brown, R., McNeill, D. (1966). The “tip of the
proaches to the study of memory. New York: tongue” phenomenon. Journal of Verbal
Cambridge University Press. Learning and Verbal Behavior 3, 325-337.
Brewin, C. R„ Andrews, B., Gotlib, I. H. (1993). Bruce, V., Green, P. R., Georgeson, M. A.
Psychopathology and early experience: A re (1996). Visual perception: Physiology, psycho
appraisal of retrospective reports. Psycholog logy, and ecology (3rd Edn). Hove, UK: Psy
ical Bulletin, 113, 82-98. chology Press.
LITERATURA 635
Bruce, V., Valentine, T. (1986). Semantic prim Coltheart (Eds.), Surface dyslexia: Neuropsy
ing of familiar faces. Quarterly Journal of Ex chological and cognitive studies of phonological
perimental Psychology, 38A, 125-150. reading. Hove, UK: Psychology Press.
Bruce, V, Valentine, T. (1988). When a nod’s as Bub, D., Kertesz, A. (1982). Deep agraphia.
good as a wink: The role of dynamic informa Brain and Language, 17,146-165.
tion in face recognition. In M. Gruneberg, Bundy, A. (1993). “Semantic procedure” is an
P. Morris, R. Sykes (Eds.), Practical aspects of oxymoron. Behavioral Brain Sciences, 16,
memory: Current research and issues, (Vol. 1). 339-34°-
Chichester, UK: John Wiley. Burt, D. B„ Zembar, M. J., Niederehe, G.
Bruce, V., Young, A. W. (1986). Understanding (1995). Depression and memory impair
face recognition. British Journal of Psycholo ment: A metaanalysis of the association, its
gy- 77- 3°5“327- pattern, and specificity. Psychological Bulle
Bruner, J. S. (1957). On perceptual readiness. tin, 117, 285-305.
Psychological Review, 64,123-152. Burton, A. M„ Bruce, V. (1993). Naming faces
Bruner, J. S., Goodman, C. D. (1947). Value and naming names: Exploring an interac
and need as organising factors in percep tive activation model of person recognition.
tion. Journal of Abnormal e[ Social Psychol Memory, 1, 457-480.
ogy, 42> 33-44- Butters, N., Cermak, L. S. (1980). Alcoholic Kor
Bruner, J. S., Goodnow, J. J., Austin, G. A. sakoff s syndrome: An information-processing
(1956). A study of thinking. New York: John approach. London: Academic Press.
Wiley. Byrne, R. M. J. (1989a). Suppressing valid in
Bruner, J. S„ Postman, L, Rodrigues, J. (1951). ferences with conditionals. Cognition, 31,
Expectations and the perception of colour. 61-83.
American Journal of Psychology, 64, 216-227. Byrne, R. M. J. (1989b). Everyday reasoning
Bruno, N., Cutting, J. E. (1988). Mini-modu with conditional sequences. Quarterly Jour
larity and the perception of layout. Jour nal of Experimental Psychology, 41A, 141-166.
nal of Experimental Psychology: General, 117, Byrne, R. M. J. (1991). Can valid inferences be
161-170. suppressed. Cognition, 39, 61-83.
Brunswik, E. (1956). Perception and the rep Byrne, R. M. J. (1997). Cognitive processes in
resentative design of psychological experi counterfactual thinking about what might
ments. Berkeley, CA: University of Califor have been. Psychology of Learning Motiva
nia Press. tion, 37,105-154.
Bub, D., Black, S., Howell, J„ Kertesz, S. (1987). Byrne, R. M. J., Espino, O., Santamaria, C.
Speech output processes and reading. In M. (1999). Counterexamples and the suppres
Coltheart, G. Sartori, R. Job (Eds.), The cog sion of inferences. Journal of Memory < Lan
nitive neuropsychology of language. Hove, UK: guage, 40, 347-373.
Psychology Press. Byrne, R. M. J., Johnson-Laird, P. N. (1989).
Bub, D., Cancelliere, A., Kertesz, A. (1985). Spatial reasoning. Journal of Memory Lan
Whole-word and analytic translation of guage, 28, 564-575.
spelling to sound in a non-semantic read Byrne, R. M. J., Johnson-Laird, P. N. (1990).
er. In K. E. Patterson, J. C. Marshall, M. Models and deductive reasoning. In K. J.
636
Gilhooly, M. T. Keane, R. Logie, G. Erdos fer in spelling: Evidence from a case of ac
(Eds.), Lines of thinking: Reflections on the quired dysgraphia. Cognition, 26, 59-85.
psychology of thought, Vol. i. Chichester, UK: Caramazza, A., Miozzo, M. (1998). More is not
John Wiley. always better: A response to Roelofs, Meyer,
Byrne, R. M. J., Johnson-Laird, P. N. (1992). and Levelt. Cognition, 69, 231-241.
The spontaneous use of propositional con Carbonell, J. G. (1986). Derivational analogy:
nectives. Quarterly Journal of Experimental A theory of reconstructive problem solving
Psychology, 44A, 89-110. and expertise acquisition. In R. S. Michals
Byrne, R. M. J„ Tasso, A. (1999). Deductive rea ki, J. G. Carbonell, T. M. Mitchell (Eds.), Ma
soning from factual, possible, and counter- chine learning II: An artificial intelligence ap
factual conditionals. Memory b( Cognition, proach. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.
27, 726-740. Carey, D. P„ Harvey, M., Milner, A. D. (1996).
Cacciari, C., Glucksberg, S. (1994). Understand Visuomotor sensitivity for shape and orien
ing figurative language. In M. A. Gerns- tation in a patient with visual form agnosia.
bacher (Ed.), Handbook of psycholinguistics. Neuropsychologia, 34, 329-338.
San Diego, CA: Academic Press. Carey, D. P„ Milner, A. D. (1994)- Casting one’s
Calvo, M„ Castillo, M. D. (1997). Mood-con net too widely? Behavioral K Brain Sciences,
gruent bias in interpretation of ambiguity: 17, 65-66.
Strategic processes and temporary activa Carpenter, P. A., Just, M. A. (1977). Reading
tion. Quarterly Journal of Experimental Psy comprehension as eyes see it. In M. A. Just,
chology, 50A, 163-182. P. A. Carpenter (Eds.), Cognitive processes in
Campbell, F. W, Robson, J. G. (1968). Appli comprehension. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl
cation of Fourier analysis to the visibility of baum Associates Inc.
gratings. Journal of Physiology, 197, 551-566. Carpenter, P. A., Miyake, A., Just, M. A. (1994).
Cantor, N., Smith, E. E., French, R. D., Mez- Working memory constraints in compre
zich, J. (1980). Psychiatric diagnosis as pro hension: Evidence from individual differ
totype categorisation. Journal of Abnormal ences, aphasia, and aging. In M. A. Gem-
Psychology, 89,181-193. sbacher (Ed.), Handbook of psycholinguistics.
Caplan, D. (1994). Language and the brain. In New York: Academic Press.
M. A. Gernsbacher (Ed.), Handbook of psy Carreiras, M., Clifton, C. (1993). Relative clause
cholinguistics. San Diego, CA: Academic interpretation preferences in Spanish and
Press. English. Language Speech, 36, 353-372.
Caramazza, A. (1998). The interpretation of se Caspari, L, Parkinson, S. R., LaPointe, L. L.,
mantic category-specific deficits. Neurocase, Katz, R. C. (1994)- Working memory and
4, 265-272. aphasia. Paper presented at the Clinical
Caramazza, A., McCloskey, M., Green, B. Aphasiology Conference, Tranverse City,
(1981). Naive beliefs in “sophisticated” sub ML
jects: Misconceptions about trajectories of Casscells, W, Schoenberger, A., Graboys, T. B.
objects. Cognition, 9,117-123. (1978). Interpretation by physicians of clin
Caramazza, A., Miceli, G., Villa, G., Romani, ical laboratory results. New England Journal
C. (1987). The role of the graphemic buf of Medicine, 299, 999-1001.
LITERATURA 637
Cavallo, V., Laurent, M. (1988). Visual informa bility of memories or positive and negative
tion and skill level in time-to-collision esti experiences. Journal of Abnormal Psycholo
mation. Perception, 17, 623-632. gy, 91, 87-95.
Cavanagh, P., Tyler, C. W., Favreau, O. E. Clark, H. H. (1992)- Arenas of language use.
(1984). Perceived velocity of moving chro Chicago: University of Chicago Press.
matic gratings. Journal of the Optical Society Clark, H. H. (1994). Discourse in production.
of America A, 1, 893-899. In M. A. Gernsbacher (Ed.), Handbook of
Ceci, S. J. (1995). False beliefs: Some develop psycholinguistics. London: Academic Press.
mental and clinical considerations. In D. Clark, H. H., Carlson, T. B. (1981). Context
L. Schacter (Ed.), Memory distortions. Cam for comprehension. In J. Long, A. Badde
bridge, MA: Harvard University Press. ley (Eds.), Attention and performance, Vol.
Cermak, L. S. (1979). Amnesic patients’ level of IX. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso
processing. In L. S. Cermak, F. I. M. Craik ciates Inc.
(Eds.), Levels of processing in human memo Clark, H. H., Lucy, P. (1975). Understanding
ry. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso what is meant from what is said: A study in
ciates Inc. conversationally conveyed requests. Journal of
Cermak, L. S., Lewis, R., Butters, N., Goodglass, Verbal Learning ef Verbal Behavior, 14, 56-72.
H. (1973). Role of verbal mediation in perfor Clifton, C., Ferreira, F. (1987). Discourse struc
mance of motor tasks by Korsakoff patients. ture and anaphora: Some experimental re
Perceptual ef Motor Skills, 37, 259-262. sults. In M. Coltheart (Ed.), Attention and
Cermak, L. S., Talbot, N., Chandler, K., Wol- performance (Vol. XII). Hove, UK: Psycho
barst, L. R. (1985). The perceptual priming logy Press.
phenomenon in amnesia. Neuropsychologia, Clocksin, W. F., Mellish, C. S. (1984). Program
23, 615-622. ming in prolog (2nd Edn). Berlin: Springer-
Cermak, L. S., Verfaellie, M., Chase, K. A. -Verlag.
(1995). Implicit and explicit memory in am Cohen, B., Murphy, G. L. (1984). Models of
nesia: An analysis of data-driven and con concepts. Cognitive Science, 8, 27-58.
ceptually driven processes. Neuropsychology, Cohen, D., Kubovy, M. (1993). Mental rotation,
22, 85-97. mental representation and flat slopes. Cog
Cicerone, C. M„ Nerger, J. L. (1989). The rel nitive Psychology, 25, 351-382.
ative number of long-wavelength-sensitive Cohen, G. (1983). The psychology of cognition
to middle-wavelength-sensitive cones in the (2nd Edn). London: Academic Press.
human fovea centralis. Vision Research, 29, Cohen, G. (1989). Memory in the real world.
115-128. Hove, UK: Psychology Press.
Claparède, E. (1911). Recognition et moitié. Ar Cohen, G. (1990). Why is it difficult to put
chives de Psychologie, 11, 75-90. names to faces? British Journal of Psycholo
Clark, D. M. (1986). A cognitive approach to gy, 81, 287-297.
panic. Behaviour Research Therapy, 24, Cohen, G., Faulkner, D. (1988). Life span
461-470. changes in autobiographical memory. In
Clark, D. M., Teasdale, J. D. (1982). Diurnal M. M. Gruneberg, P. E. Morris, R. N. Sykes
variation in clinical depression and accessi (Eds.), Practical aspects of memory: Current
638
research and issues (Vol. I). Chichester, UK: Coltheart, M„ Curtis, B„ Atkins, P., Haller, M.
John Wiley. (1993). Models of reading aloud: Dual-route
Cohen, N. J. (1984). Preserved learning capaci and parallel-distributed-processing approa
ty in amnesia: Evidence for multiple memo ches. Psychological Review, 100, 589-608.
ry systems. In L. R. Squire, N. Butters (Eds.), Coltheart, M., Patterson, K„ Marshall, J. C.
Neuropsychology of memory. New York: Guil (Eds.). (1980). Deep dyslexia. London: Rout
ford Press. ledge & Kegan Paul.
Cohen, N. J., Poldrack, R. A., Eichenbaum, Connine, C. M., Blasko, P. J., Titone, D. (1993).
H. (1997). Memory for items and memory Do the beginnings of spoken words have
for relations in the procedural/dedarative a special status in auditory word recognition?
memory framework. Memory, 3,131-178. Journal of Memory K Language, 32,193-210.
Cohen, N. J., Ramzy, C., Hut, Z., Tomaso, H„ Connolly, T. (1996). Are base rates a natural
Strupp, J., Erhard, P., Anderson, P„ Ugurbil, K. category of information? Behavioral ef Brain
(1994). Hippocampal activation in fMRI evoked Sciences, 19,19-20.
by demand for declarative memory-based bind Conrad, C. (1972). Cognitive economy in se
ings of multiple streams of information. Soci mantic memory. Journal of Experimental
ety for Neuroscience Abstracts, 20,1290. Psychology, 92,148-154.
Cohen, N. J., Squire, L. R. (1980). Preserved Conway, M. A. (1996). Autobiographical
learning and retention of pattern-analysing knowledge and autobiographical memories.
skill in amnesia using perceptual learning. In D. C. Rubin (Ed.), Remembering our past:
Cortex, 77, 273-278. Studies in autobiographical memory. Cam
Cole, R. A., Rudnicky, A. I., Zue, V. W, Reddy, bridge: Cambridge University Press.
W. (1980). Speech as patterns on paper. In Conway, M. A., Anderson, S. J., Larsen, S. F„
R. A. Cole (Ed.), Perception and production Donnelly, C. M., McDaniel, M. A., McClel
affluent speech. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl land, A. G. R., Rawles, R. E. (1994). The
baum Associates Inc. function of flashbulb memories. Memory
Coleman, L., Kay, P. (1981). Prototype seman Cognition, 22, 326-343.
tics. Language, 37, 26-44. Conway, M. A., Bekerian, D. A. (1987). Orga
Collins, A. M., Loftus, E. F. (1975). A spread nisation in autobiographical memory. In A.
ing activation theory of semantic process F. Collins, S. E. Gathercole, M. A. Conway,
ing. Psychological Review, 82, 407-428. P. E. Morris (Eds.), Theories of memory. Ho
Collins, A. M., Quillian, M. R. (1969). Retrieval ve, UK: Psychology Press.
time from semantic memory. Journal of Ver Conway, M. A., Cohen, G., Stanhope, N.
bal Learning bJ Verbal Behavior, 8, 240-248. (1991). On the very long-term retention of
Collins, A. M., Quillian, M. R. (1970). Does ca knowledge acquired through formal educa
tegory size affect categorisation time. Jour tion: Twelve years of cognitive psychology.
nal of Verbal Learning K Verbal Behavior, 9, Journal of Experimental Psychology: General,
432-438- 120, 395-409.
Coltheart, M. (1983). Ecological necessity of Conway, M. A., Rubin, D. C. (1993). The struc
iconic memory. Behavioral K Brain Scienc ture of autobiographical memory. In A. F.
es, 6,17-18. Collins, S. E. Gathercole, M. A. Conway,
LITERATURA 639
P. E. Morris (Eds.), Theories of memory. Archivio de Psicologia Neurologia e Psichia-
Hove, UK: Psychology Press. tria, 2,171-192.
Cooke, N. J., Breedin, S. D. (1994). Construct Corter, J. E., Gluck, M. A. (1992). Explain
ing naive theories of motion on the fly. Mem ing basic categories: Feature predictability
ory b( Cognition, 22, 474-493. and information. Psychological Bulletin, 111,
Coombs, C. H., Dawes, R. M., Tversky, A. 291-303.
(1970). Mathematical psychology. Englewood Coslett, H. B., Saffran, E. (1991). Simultana-
Cliffs, NJ: Prentice-Hall. gnosia: To see but not two see. Brain, 113,
Cooper, L. A. (1975). Mental rotation of random 475-486.
two-dimensional shapes. Cognitive Psycholo Cosmides, L. (1989). The logic of social ex
gy, 7, 20-43. change: Has natural selection shaped how
Cooper, L. A., Podgorny, P. (1976). Mental trans humans reason? Cognition, 31,187-276.
formations and visual comparison process Cosmides, L, Tooby, J. (1992). Cognitive adap
es. Journal of Experimental Psychology: Hu tations for social change. In J. H. Barkow, L.
man Perception Bf Performance, 2, 503-514. Cosmides, J. Tooby (Eds.), The adapted mind.
Cooper, L. A., Shepard, R. N. (1973). Chrono Oxford, UK: Oxford University Press.
metric studies of the rotation of mental im Cosmides, L., Tooby, J. (1996). Are humans
ages. In W. G. Chase (Ed.), Visual informa good intuitive statisticians after all? Re
tion processing. New York: Academic Press. thinking some conclusions from the litera
Cooper, R., Fox, J., Farringdon, J., T. Shallice, T. ture on judgement under uncertainty. Cog
(1996). A systematic methodology for cog nition, 38,1-73.
nitive modelling. Artificial Intelligence, 83, Costello, F., Keane, M. T. (1992). Concept com
3-44- bination: A theoretical review. Irish Journal
Cooper, R„ Shallice, T. (1995). SOAR and the of Psychology, 13,125-140.
case for unified theories of cognition. Cog Costello, F„ Keane, M. T. (1997). Polysemy in
nition, 33,115-149. conceptual combination: Testing the con
Corballis, M. C. (1989). Laterality and human straint theory of combination. In Proceed
evolution. Psychological Review, 96,492-505. ings of the Nineteenth Annual Conference of
Coren, S., Girgus, J. S. (1972). Visual spatial the Cognitive Science Society. Hillsdale, NJ:
illusions: Many explanations. Science, 179, Lawrence Erlbaum Associates Inc.
5O3-5O4- Costello, F., Keane, M. T. (2000). Efficient cre
Corkin, S. (1968). Acquisition of motor skill af ativity: Constraint guided conceptual com
ter bilateral medial temporal-lobe excision. bination. Cognitive Science, 24, 299-349.
Neuropsychologia, 6, 255-265. Costello, F„ Keane, M. T. (2001). Testing two
Corkin, S., Amaral, D. G., Gonzalez, R. G., theories of conceptual combination: Align
Johnson, K. A., Hyman, B. T. (1997). H. ment versus diagnosticity in the compre
M.’s medial temporal lobe lesion: Findings hension and production of combined con
from magnetic resonance imaging. Journal cepts. Journal of Experimental Psychology:
of Neuroscience, 77, 3964-3979. Learning, Memory, Cognition, 27, 255-271.
Cornoldi, C., Paivio, A. (1982). Imagery value Coughlan, A. K., Warrington, E. K. (1978).
and its effects on verbal memory: A review. Word-comprehension and word-retrieval
640
in patients with localised cerebral lesions. Cummins, D. D., Lubart, T., Alksnis, O., Rist,
Brain, 101,163-185. R. (1991). Conditional reasoning and causa
Cowan, N„ Wood, N. L, Wood, P. K„ Keller, tion. Memory bJ Cognition, 19, 274-282.
T. A., Nugent, L. D„ Keller, C. V. (1998). Curran, T, Schacter, D. L. (1997). Implicit
Two separate verbal processing rates con memory: What must theories of memory
tributing to short-term memory span. Jour explain? Memory, 5, 37-47.
nal of Experimental Psychology: General, 127, Cutler, A., Mehler, J., Norris, D., Segui, J.
141-160. (1987). Phoneme identification and the lexi
Craik, F. I. M. (1973). A “levels of analysis” view con. Cognitive Psychology, 19,141-177.
of memory. In P. Pliner, L. Krames, T. M. Cutting, J. E. (1978). Generation of synthetic
Alloway (Eds.), Communication and affect: male and female walkers through manipu
Language and thought. London: Academic lation of a biomechanical invariant Percep
Press. tion, 7, 393-405.
Craik, F. I. M., Lockhart, R. S. (1972). Levels Cutting, J. E. (1986). Perception with an eye to
of processing: A framework for memory re motion. Cambridge, MA: MIT Press.
search. Journal of Verbal Learning # Verbal Cutting, J. E., Kozlowski, L. T. (1977). Recogn
Behavior, 11, 671-684. ising friends by their walk: Gait perception
Craik, F. I. M., Tulving, E. (1975). Depth of pro without familiarity cues. Bulletin of the Psy-
cessing and the retention of words in epi chonomic Society, 9, 353-356.
sodic memory. Journal of Experimental Psy Cutting, J. E., Proffitt, D. R., Kozlowski, L. T.
chology: General, 104, 268-294. (1978). A biomechanical invariant for gait
Crocker, M. W. (1999)- Mechanisms for sen perception. Journal of Experimental Psychol
tence processing. In S. Garrod, M. J. Pick ogy: Human Perception Performance, 4,
ering (Eds.), Language processing. Hove, UK: 357-372-
Psychology Press. Cutting, J. E., Springer, K., Braren, P. A., John
Crutcher, R. J. (1994). Telling what we know: son, S. H. (1992). Wayfinding on foot from
The use of verbal report methodologies in information in retinal, not optical, flow.
psychological research. Psychological Sci Journal of Experimental Psychology: General,
ence, 5, 241-243. 121, 41-72.
Cumming, B. (1994). Motion-in-depth. In A. T. Dalgleish, T. (1998). Emotion. In M. W. Ey
Smith, R. J. Snowden (Eds.), Visual detection senck (Ed.), Psychology: An integrated ap
of motion. London: Academic Press. proach. Harlow, Essex: Addison Wesley
Cummins, D. D. (1995). Naive theories and Longman.
causal deduction. Memory £ Cognition, 23, Damasio, H., Grabowski, T. J.,Tranel, D., Hich-
646-658. wa R. D., Damasio, A. R. (1996). A neu
Cummins, D. D. (1996). Evidence for the in ral basis for lexical retrieval. Nature, 380,
nateness of deontic reasoning. Mind ef Lan 499-505-
guage, 11,160-190. Daneman, M., Carpenter, P. A. (1980). Indi
Cummins, D. D. (1997). Rationality: Biologi vidual differences in working memory and
cal, psychological, and normative theories. reading. Journal of Verbal Learning e( Verbal
Current Psychology of Cognition, 16, 78-86. Behavior, 19, 450-466.
LITERATURA
641
Danks, J. H., Glucksberg, S. (1980). Experi Dawes, R. M. (1988). Rational choice in an un
mental psycholinguistics. Annual Review of certain world. San Diego, CA: Harcourt
Psychology, 31, 391-417. Brace Jovanovich.
Dartnall, H. J. A., Bowmaker, J. K., Mollon, J. D. De Bleser, R. (1988). Localisation of aphasia:
(1983). Human visual pigments: Microspec- Science or fiction? In G. Denese, C. Semen-
trophotometric results from the eyes of sev za, P. Bisiacchi (Eds.), Perspectives on cogni
en persons. Proceedings of the Royal Society of tive neuropsychology. Hove, UK: Psychology
London Series B, 220,115-130. Press.
Davenport, J., Keane, M. T. (1999). Similari De Haan, E. H. F., Young, A. W, Newcombe,
ty and structural alignment: You can have F. (1987). Faces interfere with name classi
one without the other. In Proceedings of the fication in a prosopagnosic patient. Cortex,
Twenty-First Annual Conference of the Cogni 23> 309-316.
tive Science Society. Hillsdale, NJ: Lawrence De Haan, E. H. F., Young, A. W, Newcombe,
Erlbaum Associates Inc. F. (1991). A dissociation between the sense
Davidson, D. (1994). Recognition and recall of of familiarity and access to semantic infor
irrelevant and interruptive atypical actions mation concerning familiar people. Europe
in script-based stories. Journal of Memory an Journal of Cognitive Psychology, 3, 51-67.
Language, 33, 757-775. De Jong, B. M., Shipp, S., Skidmore, B., Frack-
Davies, G. M., Logie, R. H. (1998). Memory in owiak, R. S. J., Zeki, S. (1994). The cere
everyday life. Amsterdam: Elsevier. bral activity related to the visual percep
Davies, I. R. L. (1998). A study of colour group tion of forward motion in depth. Brain, 117,
ing in three languages: A test of the linguis 1039-1054.
tic relativity hypothesis. British Journal of DeGroot, A. D. (1965). Thought and choice in
Psychology, 89, 433-452. chess. The Hague: Mouton.
Davies, I. R. L„ Sowden, P. T., Jerrett, D. T„ Jer- DeGroot, A. D. (1966). Perception and memo
rett, T., Corbett, G. G. (1998). A cross-cultur ry versus thought. In B. Kleinmuntz (Ed.),
al study of English and Setswana speakers Problem solving. New York: Wiley.
on a colour triads task: A test of the Sapir- DeGroot, A. D„ Gobet, F. (1996). Perception
Whorf hypothesis. British Journal of Psychol and memory in chess: Heuristics of the profes
ogy, 89,1-15. sional eye. Assen: Van Gorcum.
Davies, S. P. (1990a). The nature and develop Delk, J. L., Fillenbaum, S. (1965). Differences
ment of programming plans. International in perceived colour as a function of charac
Journal of Man-Machine Studies, 32,461-481. teristic colour. American Journal of Psycholo
Davies, S. P. (1990b). Plans, goals and selec gy, 78, 290-293.
tion rules in the comprehension of comput Dell, G. S. (1986). A spreading-activation the
er programs. Behaviour b[ Information Tech ory of retrieval in sentence production. Psy
nology, 10,173-190. chological Review, 93, 283-321.
Davies, S. P. (1991). The role of notation and Dell, G. S., Burger, L. K., Svec, W. R. (1997).
knowledge representation in the determina Language production and serial order:
tion of programming strategy. Cognitive Sci A functional analysis and a model. Psycho
ence, 15, 547-573. logical Review, 104,123-147.
642
Dell, G. S., O’Seaghdha, P. G. (1991). Mediated of mental image generation. Neuropsycholo
and convergent lexical priming in language gic, 35, 725-730.
production: A comment on Levelt et al. Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1963). Attention:
(1991). Psychological Review, 98, 604-614. Some theoretical considerations. Psychologi
Dell, G. S., Schwartz, M. F., Martin, N., Saf- cal Review, 93, 283-321.
fran, E. M„ Gagnon, D. A. (1997). Lexical Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1967). Comments
access in aphasic and nonaphasic speakers. on “Selective attention: Perception or re
Psychological Review, 104, 801-838. sponse?” Quarterly Journal of Experimental
DeLucia, P. R., Hochberg, J. (1991). Geometri Psychology, 19, 362-363.
cal illusions in solid objects under ordinary DeValois, R. L„ DeValois, K. K. (1975). Neu
viewing conditions. Perception bJ Psychophys ral coding of colour. In E. C. Carterette, M.
ics, 50, 547-554. P. Friedman (Eds.), Handbook of perception.
Denis, M., Cocude, M. (1999). On the metric Vol. 5. New York: Academic Press.
properties of visual images generated from DeValois, R. L., Jacobs, F. H. (1968). Primate
verbal descriptions: Evidence for the robust colour vision. Science, 162, 533-540.
ness of the mental scanning effect. European Dewhurst, S. A., Hitch, G. J. (1999). Cognitive
Journal of Cognitive Psychology, 9, 353-379. effort and recollective experience in recog
Denis, M., Kosslyn, S. M. (1999). Scanning vi nition memory. Memory, 7,129-146.
sual mental images: A window on the mind. Dodd, B., Campbell, R. (1986). Hearing by eye:
Cahier de Psychologic, 18, 409-465. The psychology of lip reading. Hove, UK: Psy
Dennis, M. (1976). Dissociated naming and lo chology Press.
cating of body parts after left anterior lobe Dodson, C„ Reisberg, D. (1991). Indirect test
resection: An experimental case study. Brain ing of eyewitness memory: The (non) ef
K Language, 3,147-163. fect of misinformation. Bulletin of the Psy-
Derakshan, N., Eysenck, M. W. (1997). Inter chonomic Society, 29, 333-336.
pretive biases for one’s own behaviour and Dominowski, R. L. (1981). Comment on “An
physiology in high trait-anxious individuals examination of the alleged role of ‘fixation’
and repressors. Journal of Personality b(, So in the solution of several insight problems”
cial Psychology, 73, 816-825. by Weisberg & Alba. Journal of Experimental
De Ruiter, C., Brosschot, J. F. (1994). The emo Psychology: General, 110,199-203.
tional Stroop interference effect in anxiety: Donald, M. (1991). Origins of the modem mind:
Attentional bias or cognitive avoidance? Be Three stages in the evolution of culture and cog
haviour Research bJ Therapy, 32, 315-319. nition. Cambridge, MA: Harvard Universi
de Saussure, F. (i960). Course in general lin ty Press.
guistics. London: Peter Owen. Donaldson, W. (1996). The role of decision
de Sperati, C. (1999). Saccades to mentally ro processes in remembering and knowing.
tated targets. Experimental Brain Research, Memory K Cognition, 24, 523-533.
126, 563-577. Dorman, M. F„ Raphael, L. J., Liberman, A. M.
D’Esposito, M., Detre, J. A., Aguirre, G. K., (1979). Some experiments on the sound of
Stallcup, M., Alsop, D. C., Tippet, L. J., silence in phonetic perception. Journal of the
Farah, M. J. (1997). A functional MRI study Acoustical Society of America, 65,1518-1532.
LITERATURA 643
Dosher, B. A., Corbett, A. T (1982). Instrument Duncan, J., Humphreys, G. W. (1989). A re
inferences and verb schemata. Memory el semblance theory of visual search. Psycho
Cognition, 10, 531-539. logical Review, 96, 433-458.
Douglas, M. (1966). Purity and danger. London: Duncan, J., Humphreys, G. W. (1992). Beyond
Routledge & Kegan Paul. the search surface: Visual search and atten-
Downes, J. J., Mayes, A. R. (1997)- Conclud tional engagement. Journal of Experimen
ing comments: Common themes, disagree tal Psychology: Human Perception Bl Perfor
ments, and future directions. Memory, 5, mance, 18, 578-588.
301-311. Duncker, K. (1926). A qualitative (experimental
Driver, J. (1998). The neuropsychology of spa and theoretical) study of productive think
tial attention. In H. Pashler (Ed.), Attention. ing (solving of comprehensible problems).
Hove, UK: Psychology Press. Journal of Genetic Psychology, 68, 97-116.
Driver, J., Tipper, S. P. (1989). On the nonselec Duncker, K. (1945). On problem solving. Psy
tivity of “selective seeing”: Contrast between chological Monographs, 58 (Whole No. 270).
interference and priming in selective atten Ebbinghaus, H. (1885/1913). Über das Gedächt
tion. Journal of Experimental Psychology: Hu nis (Leipzig: Dunker) [translated by H. Ruy-
man Perception Bl Performance, 15, 304-314. er, C. E. Bussenius]. New York: Teacher Col
Dronkers, N. (1996). A new brain region for lege, Columbus University.
coordinating speech articulation. Nature, Eco, U. (1984). The name of the rose. London:
384,159-161. Picador.
Duhamel, J.-R., Colby, C. L„ Goldberg, M. E. Edwards, W. (1954). The theory of decision
(1992). The updating of the representation making. Psychological Bulletin, 51, 380-417.
of visual space in parietal cortex by intended Edwards, W. (1968). Conservatism in human
eye movements. Science, 255, 90-92. information processing. In B. Kleinmuntz
Dunbar, K. (1997). “On-line” inductive reason (Ed.), Formal representations of human judge
ing in scientific laboratories: What it reveals ment. New York: Wiley.
about the nature of induction and scientific Egan, D. W, Greeno, J. G. (1974). Theories
discovery. In M. G. Shafto, P. Langley (Eds.), of rule induction: Knowledge acquired in
Proceedings of the Nineteenth Annual Confer concept learning, serial pattern learning
ence of the Cognitive Science Society. Hillsdale, and problem solving. In W. G. Gregg (Ed.),
NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. Knowledge and cognition. Hillsdale, NJ: Law
Duncan, J. (1979). Divided attention: The rence Erlbaum Associates Inc.
whole is more than the sum of its parts. Ehrlich, S. F., Rayner, K. (1981). Contextual
Journal of Experimental Psychology: Human effects on word perception and eye move
Perception, 5, 216-228. ments during reading. Journal of Verbal
Duncan, J., Emslie, H., Williams, P., John Learning el Verbal Behavior, 20, 641-655.
son, R., Freer, C. (1996). Intelligence and Ehrlichman, H., Barrett, J. (1983). Right hemi
the frontal lobe: The organization of goal- spheric specialisation for mental imagery:
directed behaviour. Cognitive Psychology, 30, A review of the evidence. Brain Bl Cognition,
257-3O3. 2, 55-76.
644
Eich, E., Macaulay, D., Lam, R. W. (1997). Ma Ellis, A. W, Young, A. W. (1988). Human cog
nia, depression, and mood dependent mem nitive neuropsychology. Hove, UK: Psycholo
ory. Cognition Emotion, 11, 607-618. gy Press.
Eich, E., Metcalfe, J. (1989). Mood dependent Ellis, H. D„ Shepherd, J. W, Davies, G. M.
memory for internal versus external events. (1975). An investigation of the use of the
Journal of Experimental Psychology: Learning, Photofit technique for recalling faces. Brit
Memory, Cognition, 15, 443-455. ish Journal of Psychology, 66, 29-37.
Eimas, P. D„ Miller, J. L„ Jascyzyk, P. W. Ellis, J. A. (1988). Memory for future inten
(1987). On infant speech perception and tions: Investigating pulses and steps. In M.
the acquisition of language. In S. Hamad M. Gruneberg, P. E. Morris, R. N. Sykes
(Ed.), Categorical perception: The groundwork (Eds.), Practical aspects of memory: Current
of cognition. New York: Cambridge Univer research and issues, Vol. 1. Memory in every
sity Press. day life. Chichester, UK: John Wiley.
Eisenstadt, M., Keane, M. T., Rajan T. (Eds.) Ellis, N., Beaton, A. (1993). Factors affecting
(1992). Novice programming environments. the learning of foreign language vocabulary:
Hove, UK: Psychology Press. Imagery keyword mediators and phonologi
Elio, R. (1997)- What to believe when infer cal short-term memory. Quarterly Journal of
ences are contradicted. In Proceedings of the Experimental Psychology, 46A, 533-558.
Nineteenth Annual Conference of the Cogni Ellis, R., Humphreys, G. (1999). Connectionist
tive Science Society. Hillsdale, NJ: Lawrence psychology: A text with readings. Hove, UK:
Erlbaum Associates Inc. Psychology Press.
Elio, Y, Sharf, P. (1990). Modeling novice-to- Encyclopaedia Britannica. (1929). Memory. In
-expert shifts in problem solving strategy Encyclopaedia Britannica (14th Edn). Lon
and knowledge organization. Cognitive Sci don: Encyclopaedia Britannica Ltd.
ence, 14,579-639. Engel, A. K., König, P., Kreiter, A. K. (1992).
Ellen, P. (1982). Direction, past experience and Trends in Neurosciences, 15, 218-226.
hints in creative problem solving: A reply Engle, R. W, Conway, A. R. A. (1998). Work
to Weisberg & Alba. Journal of Experimental ing memory and comprehension. In R. H.
Psychology: General, 111, 316-325. Logie, K. J. Gilhooly (Eds.), Working memory
Ellis, A. W. (1987). Intimations of modularity, and thinking. Hove, UK: Psychology Press.
or, the modularity of mind: Doing cognitive Enns, J. T., Rensick, R. A. (1990). Sensitivity
neuropsychology without syndromes. In M. to three-dimensional orientation from line
Coltheart, G. Sartori, R. Job (Eds.), The cog drawings. Psychological Review, 98,335-351.
nitive neuropsychology of language. Hove, UK: Erickson, J. R. (1974). A set analysis theory of
Psychology Press. behaviour in formal syllogistic reasoning
Ellis, A. W. (1993). Reading, writing and dyslexia tasks. In R. Solso (Ed.), Loyola symposium,
(2nd Edn). Hove, UK: Psychology Press. vol. 2. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As
Ellis, A. W„ Miller, D„ Sin, G. (1983). Wer sociates Inc.
nicke’s aphasia and normal language pro Erickson, M. A., Kruschke, J. K. (1998). Rules and
cessing: A case study in cognitive neuropsy exemplars in category learning. Journal of Ex
chology. Cognition, 15,111-144. perimental Psychology: General, 127,107-140.
LITERATURA
645
Ericsson, K. A. (1988). Analysis of memory ider (Eds.), Human factors in computing sys
performance in terms of memory skill. In tems. Norwood, NJ: Ablex.
R. J. Sternberg (Ed.), Advances in the psy Eslinger, P. J., Damasio, A. R. (1985). Severe
chology of human intelligence, Vol. 4. Hills disturbance of higher cognition after bilate
dale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates ral frontal lobe ablation: Patient EVR. Neu
Inc. rology, 35,1731-1741.
Ericsson, K. A., Delaney, P. F. (1998). Working Estes, W. (1976). Structural aspects of associa
memory and expert performance. In R. H. tive models of memory. In C. N. Cofer (Ed.),
Logie, K. J. Gilhooly (Eds.), Working memory The structure of human memory. San Francis
and thinking. Hove, UK: Psychology Press. co, CA: Freeman.
Ericsson, K. A., Chase, W. G. (1982). Exception Estes, W. (1993). Concepts, categories and psy
al memory. American Scientist, 70, 607-615. chological science. Psychological Science, 4,
Ericsson, K. A., Kintsch, W. (1995). Long-term 43-153-
working memory. Psychological Review, 102, Estes, W. K. (1996). Classification and cognition.
211-245. Oxford: Oxford University Press.
Ericsson, K. A., Lehmann, A. C. (1996). Expert Estes, Z., Glucksberg, S. (2000). Interactive
and exceptional performance: Evidence of property attribution in concept combinati
maximal adaptation to task constraints. An on. Memory Bl Cognition, 28, 28-34.
nual Review of Psychology, 47, 273-305. Evans, J. St. B. T. (1982). The psychology of de
Ericsson, K. A., Simon, H. A. (1980). Verbal ductive reasoning. London: Routledge & Ke-
reports as data. Psychological Review, 87, gan Paul.
215-251. Evans, J. St. B. T. (1983). Linguistic determi
Ericsson, K. A., Simon, H. A. (1984). Protocol nants of bias in conditional reasoning.
analysis: Verbal reports as data. Cambridge, Quarterly Journal of Experimental Psycholo
MA: MIT Press. gy, 35A, 635-644.
Ericsson, K. A., Staszewski, J. J. (1989). Skilled Evans, J. St. B. T. (1984). Heuristic and analy
memory and expertise. In D. Klahr, K. Ko tic processes in reasoning. British Journal of
tovsky (Eds.), Complex information proces Psychology, 75, 451-458.
sing: The impact of Herbert A. Simon. Hillsda Evans, J. St. B. T. (1989). Bias in human reaso
le, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. ning. London: Psychology Press.
Eriksen, C. W, St. James, J. D. (1986). Visual Evans, J. St. B. T. (1993a). The mental model
attention within and around the field of theory of conditional reasoning: Critical ap
focal attention: A zoom lens model. Percep praisal and revision. Cognition, 48,1-20.
tion el Psychophysics, 40, 225-240. Evans, J. St. B. T. (1993b). On rules, models and
Erlich, K., Johnson-Laird, P. N. (1982). Spa understanding. Behavioral Bl Brain Sciences,
tial descriptions and referential continuity. 16, 345-346.
Journal of Verbal Learning b( Verbal Behavi Evans, J. St. B. T. (1995). Relevance and reaso
or, 21, 296-306. ning. In S. E. Newstead, J. St. B. T. Evans
Erlich, K„ Soloway, E. (1984). An empirical in (Eds.), Perspectives on thinking and reasoning:
vestigation of tacit plan knowledge in pro Essays in honour of Peter Wason. Hove, UK:
gramming. In J. C. Thomas, M. L. Schne Psychology Press.
646
Evans, J. St. B. T. (1998). Matching bias in con Eysenck, M. W, MacLeod, C., Mathews, A.
ditional reasoning: Do we understand it af (1987). Cognitive functioning and anxiety.
ter 25 years. Thinking K Reasoning, 4, 45-82. Psychological Research, 49,189-195.
Evans, J. St. B. T., Lynch, L. S. (1973). Matching Eysenck, M. W, Mogg, K., May, J., Richards,
bias in the selection task. British Journal of A., Mathews, A. (1991). Bias in interpre
Psychology, 64, 391-397. tation of ambiguous sentences related to
Evans, J. St. B. T., Manktelow, K. L, Over, D. threat in anxiety. Journal of Abnormal Psy
(:993a)- Reasoning, decision making and chology, too, 144-150.
rationality. Cognition, 49,156-187. Faigley, L., Witte, S. (1983). Analysing revision.
Evans, J. St. B. T., Newstead, S. E., Byrne, R. M. College Composition and Communication, 32,
J. (1993b). Human reasoning: The psychology 400-414.
of deduction. Hove, UK: Psychology Press. Falkenhainer, B., Forbus, K. D., Gentner, D.
Evans, J. St. B. T, Over, D. E. (1996). Rationali (1986). Structure-mapping engine. Proceed
ty in the selection task: Epistemic utility ver ings of the Annual Conference of the American
sus uncertainty reduction. Psychological Re Association for Artificial Intelligence. Los Al
tos, CA: Morgan Kaufmann.
view, 103, 356-363.
Falkenhainer, B„ Forbus, K. D., Gentner, D.
Evans, J. St. B. T, Over, D. E. (1997). Rationa
(1989). Structure-mapping engine. Artifi
lity in reasoning: The problem of deducti
cial Intelligence, 41,1-63.
ve competence. Current Psychology of Cogni
Farah, M. J. (1984). The neurological basis of
tion, 16, 3-38.
mental imagery: A componential analysis.
Eysenck, M. W. (1978). Verbal remembering.
Cognition, 18, 245-272.
In B. M. Foss (Ed.), Psychology survey. No. 1.
Farah, M. J. (1988). Is visual imagery really vi
London: Allen & Unwin.
sual? Overlooked evidence from neuropsy
Eysenck, M. W. (1979). Depth, elaboration,
chology. Psychological Review, 95, 307-317.
and distinctiveness. In L. S. Cermak, F. I.
Farah, M. J. (1989). The neuropsychology of
M. Craik (Eds.), Levels of processing in human
mental imagery. In F. Boiler, J. Grafman
memory. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum (Eds.), Handbook of neuropsychology, Vol. 2.
Associates toe. Amsterdam: Elsevier.
Eysenck, M. W. (1982). Attention and arousal: Farah, M. J. (1990). Visual agnosia: Disorders of
Cognition and performance. Berlin: Springer. object recognition and what they tell us about
Eysenck, M. W. (1992). Anxiety: The cognitive normal vision. Cambridge, MA: MIT Press.
perspective. Hove, UK: Psychology Press. Farah, M. J. (1994a). Specialisation within vi
Eysenck, M. W. (1997). Anxiety and cognition: sual object recognition: Clues from proso
A unified theory. Hove, UK: Psychology Press. pagnosia and alexia. In M. J. Farah, G. Rat
Eysenck, M. W, Eysenck, M. C. (1980). Effects cliff (Eds.), The neuropsychology of high-level
of processing depth, distinctiveness, and vision: Collected tutorial essays. Hillsdale, NJ:
word frequency on retention. British Jour Lawrence Erlbaum Associates Inc.
nal of Psychology, 71, 263-274. Farah, M. J. (1994b). Neuropsychological in
Eysenck, M. W., Keane, M. T. (1995). Cogniti ference with an interactive brain: A critique
ve psychology: A student’s handbook (3rd Edn). of the “locality” assumption. Behavioral b[
Hove, UK: Psychology Press. Brain Sciences, 17, 43-104.
LITERATURA 647
Farah, M. J. (1995). Current issues in the neu Farah, M. J., Wilson, K. D., Drain, M„ Tana
ropsychology of image generation. Neurop ka, J. N. (1998). What is “special” about
sychologia, 33,1455-1471. face perception? Psychological Review, 105,
Farah, M. J., Aguirre, G. K. (1999). Imaging 482-498.
visual recognition: PET and fMRI studies Feldman, J. A., Ballard, D. H. (1982). Connec-
of the functional anatomy of human visu tionist models and their properties. Cogni
al recognition. Trends in Cognitive Sciences, tive Science, 6, 205-254.
3,179-186. Fendrich, R., Wessinger, C. M., Gazzaniga,
Farah, M. J., Gazzaniga, M. S., Holtzman, J. M. S. (1992). Residual vision in a scotoma:
, Kosslyn, S. M. (1985). A left-hemisphere
D. Implications for blindsight. Science, 258,
basis for visual mental imagery? Neuropsy 1489-1491.
chologia, 23,115-118. Ffytche, D. H„ Guy, C., Zeki, S. (1995). The
Farah, M. J., Hammond, K. M., Levine, D. parallel visual motion inputs into areas VI
N., Calvanio, R. (1988). Visual and spa and V5 of the human cerebral cortex. Brain,
tial mental imagery: Dissociable systems 118,1375-1394.
of representation. Cognitive Psychology, 20, Fiedler, K. (1988). The dependence of the con
439-462. junction fallacy on subtle linguistic factors.
Farah, M. J., McClelland, J. L. (1991). A compu Psychological Research, 50,123-129.
tational model of semantic memory impair Fillenbaum, S. (1993). Deductive reasoning:
ment: Modality specificity and emergent What are taken to be the premises and how
category specificity. Journal of Experimental are they interpreted? Behavioral b[ Brain Sci
Psychology: General, 120, 339-357. ences, 16, 348-349.
Farah, M. J., O’Reilly, R. C., Vecera, S. P. (1993). Fillmore, C. J. (1968). The case for case. In E.
Unconscious perception of extinguished vi Bach, R. T. Harms (Eds.), Universal of lin
sual stimuli: Reassessing the evidence. Neu guistic theory. New York: Holt, Rinehart &
ropsychologia, 29, 949-958. Winston.
Farah, M. J., Peronnet, F., Gonon, M. A., Giard, Fillmore, C. J. (1982). Frame semantics. In Lin
M. H. (1988). Electrophysiological evidence guistic Society of Korea (Eds.), Linguistics in
for a shared representational medium for the morning calm. Seoul: Hanshin.
visual images and visual percepts. Jour Finke, R. A., Ward, T. B., Smith, S. M. (1992).
nal of Experimental Psychology: General, 117, Creative cognition: Theory, research and appli
248-257. cations. Cambridge, MA: MIT Press.
Farah, M. J., Wallace, M. A. (1992). Semanti Finkenauer, C., Luminet, O., Gisle, L., El-
cally-bounded anomia: Implications for the Ahmadi, A., van der Linden, M. (1998).
neural implementation of naming. Neuro Flashbulb memories and the underlying
psychologia, 30, 609-621. mechanisms of their formation: Toward
Farah, M. J., Weisberg, L. L., Monheit, M., Pe an emotional-integrative model. Memory el
ronnet, F. (1990). Brain activity underlying Cognition, 26, 516-531.
mental imagery: Event-related potentials Fisher, R. P., Geiselman, R. E„ Amador, M.
during mental image generation. Journal of (1990). A field test of the cognitive inter
Cognitive Neuroscience, 1,302-316. view: Enhancing the recollections of actu
648
al victims and witnesses of crime. Journal of with a category-specific impairment for liv
Applied Psychology, 74, 722-727. ing things. Cognitive Neuropsychology, 14,
Fisher, R. P„ Geiselman, R. E., Raymond, D. S., 4O3-458-
Jurkevich, L. M., Warhaftig, M. L. (1987). En Forde, E. M. E„ Humphreys, G. W. (1999).
hancing enhanced eyewitness memory: Re Category-specific recognition impair
fining the cognitive interview. Journal of Po ments: A review of important case stud
lice Science and Administration, 15, 291-297. ies and influential theories. Aphasiology,
Fitts, P. M., Posner, M. I. (1967). Humanperfor 13,169-193.
mance. London: Prentice-Hall. Forster, K. (1979). Levels of processing and the
Fleishman, E. A., Parker, J. F. (1962). Factors in structure of the language processor. In W. E.
the retention of perceptual-motor skill. Jour Cooper, E. C. T. Walker (Eds.), Sentence pro
nal of Experimental Psychology, 64, 215-226. cessing: Psycholinguistic studies presented to
Flexser, A. J., Tulving, E. (1978). Retrieval inde Merrill Garrett. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl
pendence in recognition and recall. Psycho baum Associates Inc.
logical Review, 85,153-171. Fowler, W. (1981). Case studies of precoci
Flude, B. M„ Ellis, A. W, Kay, J. (1989). Face ty: The role of exogenous and endogenous
processing and name retrieval in an anomic stimulation in early mental development.
aphasic: Names are stored separately from Journal of Applied Developmental Psychology,
semantic information about people. Brain 2, 319-367-
Cognition, 11, 60-72. Fox, E. (1993). Allocation of visual attention and
Fodor, J. A. (1983). The modularity of mind. anxiety. Cognition ef Emotion, 7,207-215.
Cambridge, MA: MIT Press. Fox, R., McDaniel, C. (1982). The perception
Fodor, J. A. (1994). The ELM and the expert: of biological motion by human infants. Sci
Mentalese and its semantics. Cambridge, MA: ence, 218, 486-487.
MIT Press. Francolini, C. N„ Egeth, H. E. (1980). On the
Fodor, J. A. (1998). Concepts: Where cognitive sci non-automaticity of automatic activation:
ence went wrong. Oxford: Clarendon Press. Evidence of selective seeing. Perception bL
Fodor, J. A., Garrett, M. F., Walker, E. C. T, Psychophysics, 27, 331-342.
Parkes, C. H. (1980). Against definitions. Franklin, S., Turner, J., Ralph, M. A. L., Mor
Cognition, 8, 263-367. ris, J., Bailey, P. J. (1996). A distinctive case
Fodor, J. A., Pylyshyn, Z. W. (1981). How direct of word meaning deafness? Cognitive Neuro
is visual perception? Some reflections on psychology, 13,1139-1162.
Gibson’s “ecological approach”. Cognition, Frauenfelder, U. H., Segui, J., Dijkstra, T.
9.139-196. (1990). Lexical effects in phonemic process
Fodor, J. D., Fodor, J. A., Garrett, M. F. (1975). ing: Facilitatory or inhibitory? Journal of Ex
The psychological unreality of semantic rep perimental Psychology: Human Perception K
resentations. Linguistic Inquiry, 4, 515-531. Performance, 16, 77-91.
Forde, E. M. E., Francis, D., Riddoch, M. J., Ru- Frazier, L., Clifton, C. (1996). Construal. Cam
miati, R. L, Humphreys, G. W. (1997). On bridge, MA: MIT Press.
the links between visual knowledge and Frazier, L., Rayner, K. (1982). Making and cor
naming: A single case study of a patient recting errors in the analysis of structural
LITERATURA 649
ly ambiguous sentences. Cognitive Psycholo Fruzzetti, A. E., Toland, K., Teller, S. A., Loftus,
gy, 14,178-210. E. F. (1992). Memory and eyewitness testi
Frege, G. (1952). On sense and reference. In mony. In M. Gruneberg, P. Morris (Eds.),
P. Geach, M. Black (Eds.), Translations from Aspects of memory: The practical aspects. Lon
the philosophical writings of Gottlob Frege. Ox don: Routledge.
ford: Basic Blackwell. Fry, G. A., Bridgman, C. S., Ellerbrock, V. J.
Freud, S. (1901). The psychopathology of everyday (1949). The effect of atmospheric scatter
life. New York: W. W. Norton. ing on binocular depth perception. Ameri
Freud, S. (1915). Repression. In Freud’s collected can Journal of Optometry, 26, 9-15.
papers (Vol. IV). London: Hogarth. Fujii, T, Fukatsu, R., Watabe, S., Ohnuma, A.,
Freud, S. (1943). A general introduction to psy Teramura, K., Kimura, L, Saso, S., Kogure,
choanalysis. New York: Garden City. K. (1990). Auditory sound agnosia without
Friedman, A. (1979). Framing pictures: The aphasia following a right temporal lobe le
role of knowledge in automatised encoding sion. Cortex, 26, 263-268.
and memory for gist. Journal of Experimen Funnell, E. (1992). On recognising misspelled
tal Psychology: General, 108, 316-355. words. In C. M. Sterling, C. Robson (Eds.),
Friedman-Hill, S. R., Robertson, L. C., Treis- Psychology, spelling and education. Clevedon,
man, A. (1995). Parietal contributions to vi UK: Multilingual Matters.
sual feature binding: Evidence from a pa Funnell, E., Sheridan, J. (1992). Categories
tient with bilateral lesions. Science, 269,
of knowledge: Unfamiliar aspects of living
853-855- and non-living things. Cognitive Neuropsy
Frisby, J. P. (1986). The computational ap
chology, 9,135-154.
proach to vision. In I. Roth, J. P. Frisby
Gabrieli, J„ Fleischman, D., Keane, M., Remin-
(Eds.), Perception and representation: A cog
ger, S., Morrell, F. (1995). Double dissocia
nitive approach. Milton Keynes, UK: Open
tion between memory systems underlying
University Press.
explicit and implicit memory in the human
Frisby, J. P., Mayhew, J. E. W. (1976). Rivalrous
brain. Psychological Science, 6, 76-82.
texture stereograms. Nature, 264, 53-56.
Gabrieli, J. D. E. (1998). Cognitive neurosci
Friston, K. J., Frith, C. D., Passingham, R. E., Lid
ence of human memory. Annual Review of
dle, P. F., Frackowiak, R. S. J. (1996). Motor
practice and neurophysiological adaptation in
Gabrieli, J. D. E., Cohen, N. J., Corkin, S.
the cerebellum: A positron tomography study.
(1988). The impaired learning of semantic
Proceedings of the Royal Society of London, Series
B Biological Sciences, 248, 223-228. knowledge following bilateral medial tem
Fromkin, V. A. (1993). Speech production. In poral-lobe resection. Brain, 7,157—177.
J. B. Gleason, N. B. Ratner (Eds.), Psycholin Gabrieli, J. D. E„ Desmond, J. E., Demb, J. B„
guistics. Orlando, FL: Harcourt Brace. Frost, Wagner, A. D., Stone, M. V., Vaidya, C. J.,
R. (1998). Toward a strong phonological Glover, G. H. (1996). Functional magnet
theory of visual word recognition: True is ic resonance imaging of semantic memory
sues and false trails. Psychological Bulletin, processes in the frontal lobes. Psychological
123, 71-99. Science, 7, 278-283.
650
Gaffan, D., Heywood, C. A. (1993). A spurious Garrod, S„ Pickering, M. J. (1999). Language
category-specific visual agnosia for living processing. Hove, UK: Psychology Press.
things in normal human and nonhuman Gauld, A., Stephenson, G. M. (1967). Some ex
primates. Journal of Cognitive Neuroscience, periments relating to Bartlett’s theory of re
5,118-128. membering. British Journal of Psychology, 58,
Galambos, J. A., Abelson, R. P„ Black, J. B. 39-5°-
(1986). Knowledge structures. Hillsdale, NJ: Gazzaniga, M. S., Ivry, R. B., Mangun, G. R.
Lawrence Erlbaum Associates Inc. (1998). Cognitive neuroscience: The biology of
Galambos, J. A., Rips, L. J. (1982). Memory for the mind. New York: W. W. Norton & Co.
routines. Journal of Verbal Learning K Verbal Geis, M., Zwicky, A. M. (1971). On invited infer
Behavior, 21, 260-281. ences. Linguistic Inquiry, 2, 561-566.
Galton, F. (1883). Inquiries into human develop Geiselman, R. E., Fisher, R. P. (1997). Ten years
ment and its development. London: Mac of cognitive interviewing. In D. G. Payne, F.
millan. G. Conrad (Eds.), Intersections in basic and
Garavan, H., Doherty, M. E., Mynatt, C. R. applied memory research. Mahwah, NJ: Law
(1997). When falsification fails. Irish Jour rence Erlbaum Associates Inc.
nal of Psychology, 18, 267-292. Geiselman, R. E., Fisher, R. P., MacKinnon, D.
Gardiner, J. M., Java, R. I. (1993)- Recognis P., Holland, H. L. (1985). Eyewitness memo
ing and remembering. In A. F. Collins, S. ry enhancement in police interview: Cogni
E. Gathercole, M. A. Conway, P. E. Morris tive retrieval mnemonics versus hypnosis.
(Eds.), Theories of memory. Hove, UK: Psy Journal of Applied Psychology, 70, 401-412.
chology Press. Gentilucci, M., Chieffi, S., Daprati, E., Saetti,
Gardiner, J. M., Parkin, A. J. (1990). Attention M. C., Toni, I. (1996). Visual illusion and ac
and recollective experience in recognition. tion. Neuropsychologic, 34, 369-376.
Memory K. Cognition, 18, 579-583. Gentner, D. (1975). Evidence for the psycho
Gardner, H. (1984). Frames of mind. New York: logical reality of semantic components: The
Heinemann. verbs of possession. In D. A. Norman, D. E.
Gardner, H. (1985). The mind’s new science. New Rumelhart (Eds.), Explorations in cognition.
York: Basic Books. San Francisco, CA: Freeman.
Garrett, M. F. (1975). The analysis of sentence Gentner, D. (1981). Verb structures in memo
production. In G. H. Bower (Ed.), The psy ry for sentences: Evidence for componen-
chology of learning and motivation, Vol. 9. San tial representation. Cognitive Psychology, 13,
Diego, CA: Academic Press. 56-83.
Garrett, M. F. (1976). Syntactic processes in Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theo
sentence production. In R. J. Wales, E. Walk retical framework for analogy. Cognitive
er (Eds.), New approaches to language mecha Science, 7,155-170.
nisms. Amsterdam: North-Holland. Gentner, D., Markman, A. B. (1997). Structure
Garrett, M. F. (1980). Levels of processing in mapping in analogy and similarity. Ameri
sentence production. In B. Butterworth can Psychologist, 52, 45-56.
(Ed.), Language production: Vol. 1. Speech and Gentner, D., Markman, A. B. (in press). Why
talk. San Diego, CA: Academic Press. syntactic graph matches are not analogies.
LITERATURA
651
Journal of Experimental Psychology: Lan Gick, M. L„ Holyoak, K. J. (1980). Analogical
guage, Memory cf Cognition. problem solving. Cognitive Psychology, 12,
Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. 306-355.
(1992). The role of similarity in transfer. Gick, M. L., Holyoak, K. J. (1983). Schema in
Cognitive Psychology, 25, 431-467. duction in analogical transfer. Cognitive Psy
Gentner, D., Stevens, A. L. (1983). Mental mo chology, 15,1-38.
dels. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso Gigerenzer, G. (1996). On narrow norms and
ciates Inc. vague heuristics: A reply to Kahneman and
Gentner, D., Toupin, C. (1986). Systematicity Tversky (1996). Psychological Review, 103,
and surface similarity in the development of 592-596.
analogy. Cognitive Science, 10, 227-300. Gigerenzer, G., Hoffrage, U. (1999). Overcom
George, C. (1995). The endorsement of prem ing difficulties in Bayesian reasoning: A re
ises: Assumption-based or belief-based rea ply to Lewis and Keren (1999) and Mellers
soning. British Journal of Psychology, 86, and McGraw (1999). Psychological Review,
93-iu- 106, 425-430.
Georgopoulos, A. P. (1997)- Voluntary move Gigerenzer, G., Hug, K. (1992). Domain specif
ment: Computational principles and neural ic reasoning: Social contracts, cheating and
mechanisms. In M. D. Rugg (Ed.), Cognitive perspective change. Cognition, 43,127-171.
neuroscience. Hove, UK: Psychology Press. Gigerenzer, G., Todd, P. M., the ABC Research
Gernsbacher, M. A., Varner, K. R., Faust, M.
Group (1999). Simple heuristics that make us
(1990). Investigating differences in general
smart. Oxford: Oxford University Press.
comprehension skill. Journal of Experimen
Gilhooly, K. J. (1995). Thinking: Directed, undi
tal Psychology: Learning, Memory, Cognition,
rected and creative (2nd Edn). London: Aca
16, 430-445.
demic Press.
Gerrig, R. J., Bower, G. H. (1982). Emotional
Gilhooly, K. J., Falconer, W. (1974). Concrete
influences on word recognition. Bulletin of
and abstract terms and relations in testing
the Psychonomic Society, 21,175-178.
a rule. Quarterly Journal of Experimental Psy
Gibbs, R. W. (1979). Contextual effects in un
chology, 26,355-359.
derstanding indirect requests. Discourse
Gill, H. S., O’Boyle, M. W., Hathaway, J.
Processes, 2,1-10.
(1998). Cortical distribution of EEG activity
Gibbs, R. W. (1983). Do people always process
for component processes during mental ro
the literal meaning of indirect requests?
tation. Cortex, 34, 707-718.
Journal of Experimental Psychology: Learning,
Memory, Cognition, 9, 524-533. Gilligan, S. G., Bower, G. H. (1984). Cognitive
Gibson, J. J. (1950). The perception of the visual consequences of emotional arousal. In C.
world. Boston: Houghton Mifflin. Izard, J. Kagen, R. Zajonc (Eds.), Emotions,
Gibson, J. J. (1966). The senses considered as per cognition, and behaviour. New York: Cam
ceptual systems. Boston: Houghton Mifflin. bridge University Press.
Gibson, J. J. (1979). The ecological approach to Gillund, G., Shiffrin, R. M. (1984). A retrieval
visual perception. Boston: Houghton Miff model for both recognition and recall. Psy
lin. chological Review, 91,1-67.
652
Gilmore, D. J., Green, T. R. G. (1988). Pro Gobet, F. (1998a). Expert memory: A compari
gramming plans and programming exper son of four theories. Cognition, 66,115-152.
tise. Quarterly Journal of Experimental Psy Gobet, F. (1998b). Memory for the meaning
chology, 40A, 423-442. fulness: How chunks help. Proceedings of
Ginsburg, A. P„ Evans, D. W, Sekuler, R., the 20th Annual Conference of the Cognitive
Harp, S. A. (1982). Contrast sensitivity pre Science Society. Mahwah, NJ: Lawrence Erl
dicts pilots’ performance in aircraft simula baum Associates Inc.
tion. American Journal of Optometry bJ Physi Gobet, F„ Simon, H. A. (1996a). Recall of rap
ological Optics, 59,105-108. idly presented random board positions is
Girotto, V., Mazzacco, A., Cherubini, P. (1992). a function of skill. Psychonomic Bulletin <£
Judgements of deontic relevance in reasoning: Review, 3,159-163.
A reply to Jackson & Griggs. Quarterly Journal Gobet, F„ Simon, H. A. (1996b). Templates
of Experimental Psychology, 45A, 547-574. in chess memory: A mechanism for recall
Glanzer, M., Cunitz, A. R. (1966). Two storage ing several boards. Cognitive Psychology, 31,
mechanisms in free recall. Journal of Verbal 1-40.
Learning bJ Verbal Behavior, 5, 351-360. Gobet, F„ Simon, H. A. (2000). Five seconds
Glass, A. L„ Holyoak, K. J. (1975). Alternative or sixty: Presentation time in expert memo
conceptions of semantic memory. Cogni ry. Cognitive Science, 24, 651-682.
tion, 3, 313-339. Godden, D. R„ Baddeley, A. D. (1975). Context-
Glenberg, A. M. (1987). Temporal context and dependent memory in two natural environ
recency. In D. S. Gorfein, R. R. Hoffman ments: On land and under water. British
(Eds.), Memory and learning: The Ebbinghaus Journal of Psychology, 66, 325-331.
centennial conference. Hillsdale, NJ: Law Godden, D. R„ Baddeley, A. D. (1980). When
rence Erlbaum Associates Inc. does context influence recognition memo
Glenberg, A. M„ Meyer, M„ Lindem, K. (1987). ry? British Journal of Psychology, 71, 99-104.
Mental models contribute to foregrounding Goel, V., Gold, B., Kapur, S., Houle, S. (1997).
during text comprehension. Journal of Mem The seats of reason? An imaging study of
ory ef Language, 26, 69-83. deductive and inductive reasoning. Neurore
Glenberg, A. M., Smith, S. M., Green, C. port, 8,1305-1310.
(1977). Type I rehearsal: Maintenance and Goel, V., Grafman, J. (1995). Are the frontal lo
more. Journal of Verbal Learning Bf Verbal Be bes implicated in planning functions: Inter
havior, 16, 339-352. preting data from the Tower of Hanoi. Neu-
Gluck, M., Bower, G. H. (1988). From condi ropsychologia, 33, 623-642.
tioning to category learning: An adaptive Goldberg, G. (1989). The ability of patients with
network model. Journal of Experimental Psy brain damage to generate mental visual
chology: General, 117, 227-247. images. Brain, 112, 305-325.
Glushko, R. J. (1979). The organisation and ac Golding, E. (1981). The effect of unilateral brain
tivation of orthographic knowledge in read lesion on reasoning. Cortex, 17,31-40.
ing aloud. Journal of Experimental Psycho Goldman, A. I. (1986). Epistemology and cogni
logy: Human Perception K. Performance, 5, tion. Cambridge, MA: Harvard University
674-691. Press.
LITERATURA 653
Goldstein, E. B. (1996). Sensation and percepti Sternberg (Eds.), Cognitive processes in wri
on (4th Edn). New York: Brooks/Cole. ting. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As
Goldstone, R. L„ Medin, D. L., Gentner, D. sociates Inc.
(1991). Relational similarity and the nonin Graesser, A. C., Gordon, S. E., Sawyer, J. D.
dependence of features in similarity judge (1979). Recognition memory for typical and
ments. Cognitive Psychology, 23, 222-262. atypical actions: Tests of a script pointer +
Gomulicki, B. R. (1956). Recall as an abstracti tag hypothesis. Journal of Verbal Learning ef
ve process. Acta Psychologica, 12, 77-94. Verbal Behavior, 18, 319-332.
Goodale, M. A., Humphrey, G. K. (1998). The Graesser, A. C., Millis, K. K., Zwaan, R. A.
objects of action and perception. Cognition, (1997)- Discourse comprehension. Annual
67,181-207. Review of Psychology, 48,163-189.
Goodale, M. A., Milner, A. D. (1992). Separate Graesser, A. C., Singer, M., Trabasso, T. (1994).
visual pathways for perception and action. Constructing inferences during narrative
Trends in Neuroscience, 15, 22-25. text comprehension. Psychological Review,
Goodall, W. C., Phillips, W. A. (1995). Three iOL 371-395-
routes from print to sound: Evidence from Graesser, A. C., Woll, S. B., Kowalski, D. J.,
a case of acquired dyslexia. Cognitive Neuro Smith, D. A. (1980). Memory for typical and
psychology, 12,113-147. atypical actions in scripted activities. Jour
Gordon, I. E. (1989). Theories of visual percepti nal of Experimental Psychology: Human Lear
on. Chichester, UK: John Wiley & Sons. ning Memory, 6, 503-515.
Gorman, M. E. (1992). Experimental simula Graf, P„ Mandler, G. (1984). Activation makes
tions of falsification. In M. T. Keane, K. J. words more accessible, but not necessarily
Gilhooly (Eds.), Advances in the psychology of more retrievable. Journal of Verbal Learning
thinking. London: Harvester Wheatsheaf. e[ Verbal Behavior, 23, 553-568.
Gorman, M. E„ Gorman, M. E. (1984). A com Graf, P., Schacter, D. L. (1985). Implicit and ex
parison of disconfirmation, confirmation plicit memory for new associations in nor
and control strategy on Wason’s 2-4-6 task. mal and amnesic subjects. Journal of Ex
Quarterly Journal of Experimental Psychology, perimental Psychology: Learning, Memory,
36A, 629-648. Cognition, 11, 501-518.
Gotlib, I. H., McLachlan, A. L., Katz, A. N. Graf, P., Squire, L. R., Mandler, G. (1984). The
(1988). Biases in visual attention in depres information that amnesic patients do not
sed and non-depressed individuals. Cogniti forget. Journal of Experimental Psychology:
on b( Emotion, 2,185-200. Learning, Memory, Cognition, 10,164-178.
Gould, J. D. (1978). An experimental study of Grafman, J. (1995). Similarities and distincti
writing, dictating, and speaking. In J. Re ons among current models of prefrontal cor
quin (Ed.), Attention and performance, Vol. tical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak,
VII. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso F. Boiler (Eds.), Structure and functions of
ciates Inc. the human prefrontal cortex. Annals of the
Gould, J. D. (1980). Experiments on compo New York Academy of Sciences, 769, 337-368.
sing letters: Some facts, some myths, and Grafton, S„ Hazeltine, E„ Ivry, R. (1995). Func
some observations. In L. W. Gregg, E. R. tional mapping of sequence learning in
654
normal humans. Journal of Cognitive Neu Gregory, R. L. (1970). The intelligent eye. New
roscience, 7,497-510. York: McGraw-Hill.
Graham, N. L., Patterson, K., Hodges, J. R. Gregory, R. L. (1972). Seeing as thinking. Times
(1997). Progressive dysgraphia: Co-occur Literary Supplement, 23 June.
rence of central and peripheral impair Gregory, R. L. (1973). The confounded eye. In
ments. Cognitive Neuropsychology, 14, R. L. Gregory, E. H. Gombrich (Eds.), Illu
975-1005. sion in nature and art. London: Duckworth.
Grainger, J., Segui, J. (1990). Neighbourhood Gregory, R. L. (1980). Perceptions as hypo
frequency effects in visual word recogniti theses. Philosophical Transactions of the Roy
on: A comparison of lexical decision and al Society of London, Series B, 290,181-197.
masked identification latencies. Perception Grice, H. P. (1967). Logic and conversation. In
b( Psychophysics, 47,191-198. P. Cole, J. L. Morgan (Eds.), Studies in syn
Gray, J. A., Wedderburn, A. A. (i960). Grou tax. Vol. III. New York: Seminar Press.
ping strategies with simultaneous stimuli. Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In
Quarterly Journal of Experimental Psycholo P. Cole, J. L. Morgan (Eds.), Syntax and se
gy, 12,180-184. mantics, III: Speech acts. New York: Seminar
Graziano, M. S. A., Andersen, R. A., Snowden,
Press.
R. J. (1994). Timing of MST neurons to spiral Griggs, R. A. (1983). The role of problem con
motions. Journal of Neuroscience, 14, 54-67.
tent in the selection task and THOG prob
Green, A. J. K„ Gilhooly, K. J. (1992). Empi
lem. In J. St. B. T. Evans (Ed.), Thinking and
rical advances in expertise research. In M.
reasoning: Psychological approaches. London:
T. Keane, K. J. Gilhooly (Eds.), Advances in
Routledge & Kegan Paul.
the psychology of thinking. London: Harves
Griggs; R. A., Cox, J. R. (1982). The elusive
ter Wheatsheaf.
thematic-material effect in Wason’s selec
Green, K. P., Kuhl, P. K., Meltzoff, A. N., Ste
tion task. British Journal of Psychology, 73,
vens, E. B. (1991). Integrating speech infor
407-420.
mation across talkers, gender, and sensory
Griggs, R. A., Cox, J. R. (1983). The effects of
modality: Female faces and male voices in
problem content and negation on Wason’s
the McGurk effect. Perception K Psychophy
selection task. Quarterly Journal of Experi
sics, 50, 524-536.
Green, T. R. G. (1989). Cognitive dimensions mental Psychology, 35A, 519-533.
of notation. In A. Sutcliffe, L. Macaulay Griggs, R. A., Cox, J. R. (1993). Permission
(Eds.), People and computers (vol. 5). Cam schemas and the selection task. Quarter
bridge: Cambridge University Press. ly Journal of Experimental Psychology, 46A,
Green, T. R. G. (1990). Programming languag 637-652.
es as information structures. In J.-M. Hoc, Groeger, J. A. (1997). Memory and remembering.
T. R. G. Green, R. Samurcay, D. J. Gilmore Harlow, UK: Addison Wesley Longman.
(Eds.), Psychology of programming. London: Grudin, J. T. (1983). Error patterns in novice
Academic Press. and skilled transcription typing. In W. E.
Greeno, J. G. (1994). Gibson’s affordances. Cooper (Ed.), Cognitive aspects of skilled type
Psychological Review, 101, 336-342. writing. New York: Springer.
LITERATURA 655
Gunther, H., Gfoerer, S., Weiss, L. (1984). In chology. Behavioral b) Brain Sciences, 21,
flection, frequency, and the word supe 803-829.
riority effect. Psychological Research, 46, Hall, D. A., Riddoch, M. J. (1997). Word mean
261-281. ing deafness: Spelling words that are not
Guynn, M. J., McDaniel, M. A., Einstein, G. O. understood. Cognitive Neuropsychology, 14,
(1998). Prospective memory: When remind 1131-1164.
ers fail. Memory ef Cognition, 26, 287-298. Halliday, M. A. K. (1987). Spoken and written
Guyote, M. J., Sternberg, R. J. (1981). A tran modes of meaning. In R. Horowitz, S. J.
sitive-chain theory of syllogistic reasoning. Samuels (Eds.), Comprehending oral andwrit-
Cognitive Psychology, 13, 461-524. ten language. New York: Academic Press.
Haarmann, H., Just, M. A., Carpenter, P. A. Hampson, P. J. (1989). Aspects of attention
(1997). Aphasic sentence comprehension and cognitive science. The Irish Journal of
as a resource deficit: A computational ap Psychology, 10, 261-275.
proach. Brain sf Language, 59, 76-120. Hampton, J. A. (1979). Polymorphous con
Haber, R. N. (1983). The impending demise of cepts in semantic memory. Journal of Verbal
the icon: A critique of the concept of icon Learning sf Verbal Behavior, 18, 441-461.
ic storage in visual information processing. Hampton, J. A. (1981). An investigation of the
Behavioral b[ Brain Sciences, 6,1-11. nature of abstract concepts. Memory Bf Cog
Haberlandt, K. (1999). Human memory: Explo nition, 9,149-156.
ration and application. Boston, MA: Allyn & Hampton, J. A. (1982). A demonstration of in-
Bacon. transivity in natural categories. Cognition,
Hadamard, J. (1945). A essay on the psychology 12,151-164.
of invention in the mathematical field. New Hampton, J. A. (1983). A composite prototype
York: Dover. model of conceptual conjunction. Unpublished
Haffenden, A. M., Goodale, M. A. (1998). The manuscript, The City University, London.
effect of pictorial illusion on prehension Hampton, J. A. (1987). Inheritance of attributes
and perception. Journal of Cognitive Neuro in natural concept conjunctions. Memory cf
science, 10,122-136. Cognition, 15,55-71.
Halford, G. S. (1984). Can young children inte Hampton, J. A. (1988). Overextension of con
grate premises in transitivity and serial-or junctive concepts. Journal of Experimental
der tasks? Cognitive Psychology, 16, 65-93. Psychology: Language, Memory, Cognition, 14,
Halford, G. S. (1992). Analogical reasoning and 12-32.
conceptual complexity in cognitive develop Hampton, J. A. (1995). Testing the prototype
ment. Human Development, 35,193-217. theory of concepts. Journal of Memory b[ Lan
Halford, G. S„ Wilson, W. H. (1980). A cate guage, 34, 686-708.
gory theory approach to cognitive develop Hampton, J. A. (1998). Similarity-based cate
ment. Cognitive Psychology, 16, 65-93. gorisation and fuzziness of natural catego
Halford, G. S„ Wilson, W. H„ Phillips, S. ries. Cognition, 65,137-165.
(1998). Processing capacity defined by re Hanley, J. R„ Kay, J. (1992). Does letter-by-let-
lational complexity: Implications for com ter reading involve the spelling system?
parative, developmental and cognitive psy Neuropsychologia, 30, 237-256.
656
Hardcastle, V. G. (1996). How to build a theo Hatfield, F. M„ Patterson, K. E. (1983). Phono
ry in cognitive science. Albany, NY: State Uni logical spelling. Quarterly Journal of Experi
versity of New York Press. mental Psychology, 35A, 451-468.
Hardyck, C. D., Petrinovich, L. F. (1970). Sub Haxby, J. V., Horwitz, B., Ungerleider, L. G„
vocal speech and comprehension level as Maisog, J. M., Pietrini, P., Grady, C. L.
a function of the difficulty level of reading (1994). The functional organisation of hu
material. Journal of Verbal Learning e( Verbal man extrastriate cortex: A PET-rCBF study
Behavior, 9, 647-652. of selective attention to faces and locations.
Harley, T. (1984). A critique of top-down inde Journal of Neuroscience, 14, 6336-6353.
pendent levels models of speech production: Hay, J. F., Jacoby, L. L. (1996). Separating hab
Evidence from non-plan-internal speech er it and recollection: Memory slips, process
rors. Cognitive Science, 8,191-219. dissociations, and probability matching.
Harley, T. A. (1995). The psychology of language: Journal of Experimental Psychology: Learning,
From data to theory. Hove, UK: Psychology Memory, Cognition, 22,1323-1335.
Press. Hayes, J. R., Flower, L. S. (1980). Identifying
Harley, T. A., Brown, H. E. (1998). What causes the organisation of writing processes. In L.
a tip-of-the-tongue state? Evidence for lex W. Gregg, E. R. Sternberg (Eds.), Cognitive
ical neighbourhood effects in speech pro processes in writing. Hillsdale, NJ: Lawrence
duction. British Journal of Psychology, 89, Erlbaum Associates Inc.
151-174. Hayes, J. R., Flower, L. S. (1986). Writing re
Harris, I. M., Egan, G. F., Paxinos, G., Watson, search and the writer. American Psychologist,
J. D. G. (1998). Functional activation in the 41,1106-1113.
right parietal lobe during mental rotation of Hayes, J. R., Flower, L. S., Schriver, K., Strat-
letters. European Journal of Neuroscience, 10, man, J., Carey, L. (1985). Cognitive process
99B- es in revision (Technical Report No. 12). Pitts
Harris, M. (1990). Language and thought. In burgh, PA: Carnegie Mellon University.
M. W. Eysenck (Ed.), The Blackwell dictionary Hayes, J. R., Simon, H. A. (1974). Understand
of cognitive psychology. Oxford: Blackwell. ing written problem instructions. In R. L.
Hart, J., Berndt, R. S., Caramazza, A. (1985). Gregg (Ed.), Knowledge and cognition. Hills
Category-specific naming deficit following dale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates
cerebral infarction. Nature, 316, 439-440. Inc.
Harvey, L. O., Roberts, J. O., Gervais, M. J. Hayes, J. R., Simon, H. A. (1977). Psychologi
(1983). The spatial frequency basis of inter cal differences among problem isomorphs.
nal representations. In H.-G. Geissler, H. F. In N. J. Castellan, D. B. Pisoni, G. R. Potts
J. M. Buffart, E. L. J. Leeuwenberg, V. Sar (Eds.), Cognitive theory, vol. 2. Hillsdale, NJ:
ris (Eds.), Modem issues in perception. Rotter Lawrence Erlbaum Associates Inc.
dam: North-Holland. Hayes, P. J. (1985). Some problems and non
Hatano, G., Inagaki, K. (1986). Two courses of problems in representational theory. In R. J.
expertise. In H. Stevenson, H. Azuma, K. Brachman, H. J. Levesque (Eds.), Readings
Hatuka (Eds.), Child development in Japan. in knowledge representation. Los Altos, CA:
San Francisco, CA: Freeman. Morgan Kaufmann.
LITERATURA 657
Hazeltine, E., Grafton, S. T., Ivry, R. (1997). At Hering, E. (1878). Zur Lehre vom Lichtsinn. Vi
tention and stimulus characteristics deter enna: Gerold.
mine the locus of motor-sequence encod Hertwig, R., Ortmann, A., Gigerenzer, G.
ing: A PET study. Brain, 120,123-140. (1997). Deductive competence: A desert de
Hebb, D. O. (1949). The organisation of behav void of content and context. Current Psychol
iour. New York: John Wiley. ogy of Cognition, 16,102-107.
Hecht, H. (1996). Heuristics and invariants in Heywood, C. A., Cowey, A., Newcombe, F.
dynamic event perception: Immunized con (1994). On the role of parvocellular P and
cepts or nonstatements? Psychonomic Bulle magnocellular M pathways in cerebral
tin el Review, 3, 61-70. achromatopsia. Brain, 117, 245-254.
Heider, E. (1972). Universale in color naming Hillis, A. E., Caramazza, A. (1995). Cogniti
and memory. Journal of Experimental Psy ve and neural mechanisms underlying vi
chology, 93,10-20. sual and semantic processing: Implications
Heinze, H. J., Mangun, G. R., Burchert, W, from optic aphasia. Journal of Cognitive Neu
Hinrichs, H., Scholz, M., Munte, T. F., Gos, roscience, 7,457-478.
A., Scherg, M., Johannes, S., Hundeshagen, Hinton, G. E. (1979). Some demonstrations of
H., Gazzaniga, M.S., Hillyard, S. A. (1994). the effects of structural descriptions in men
Combined spatial and temporal imaging of tal imagery. Cognitive Science, 3, 231-251.
brain activity during visual selective atten Hinton, G. E., Anderson, J. A. (1981). Parallel
tion in humans. Nature, 372, 543-546. models of associative memory. Hillsdale, NJ:
Heit, E. (1992). Categorisation using chains of
Lawrence Erlbaum Associates Inc.
examples. Cognitive Psychology, 24, 341-380.
Hinton, G. E., McClelland, J. L., Rumelhart,
Heller, J., Reif, F. (1984). Prescribing effective
D. E. (1986). Distributed representations.
human problem solving: Problem descrip
In D. E. Rumelhart, J. L. McClelland, the
tion in physics. Cognition el Instruction, 2,
PDP Research Group (Eds.), Parallel distri
191-203.
buted processing: Volume 1, foundations. Cam
Helm-Estabrooks, N„ Bayles, K., Bryant, S.
bridge, MA: MIT Press.
(1994). Four forms of perseveration in de
Hinton, G. E., Shallice, T. (1991). Leisoning an
mentia and aphasia patients and normal el
attractor network: Investigations of acquired
ders. Brain el Language, 47, 457-460.
dyslexia. Psychological Review, 98, 74-95.
Helmholtz, H. von (1866). Treatise on physiolo
Hintzman, D. L. (1986). “Schema abstraction”
gical optics, Vol. III. New York: Dover [trans
in a multiple-trace memory model. Psycho
lation published 1962].
logical Review, 93, 411-428.
Henderson, J. M. (1992). Object identification
Hintzman, D. L. (1990). Human learning and
in context: The visual processing of natural
memory: Connections and dissociations.
scenes. Canadian Journal of Psychology, 46,
Annual Review of Psychology, 41,109-139.
319-341-
Henle, M. (1962). On the relation between log Hird, K., Kirsner, K. (1993). Dysprosody fol
ic and thinking. Psychological Review, 69, lowing acquired neurogenic impairment.
366-378. Brain b[ Language, 45, 46-60.
658
Hirst, W, Spelke, E. S., Reaves, C. C., Caha- Hollands, M. A., Marple, H., Dilwyn, E„ Hen
rack, G., Neisser, U. (1980). Dividing atten kes, S., Rowan, A. K. (1995). Human eye
tion without alternation or automaticity. movements during visually guided step
Journal of Experimental Psychology: General, ping. Journal of Motor Behavior, 27,155-163.
109, 98-117. Holmes, V. M., Carruthers, J. (1998). The rela
Hitch, G. J., Ferguson, J. (1991). Prospective me tion between reading and spelling in skilled
mory for future intentions: Some compari adult readers. Journal of Memory < Langua
sons with memory for past events. European ge, 39, 264-289.
Journal of Cognitive Psychology, 3, 285-295. Holst, V. F„ Pezdek, K. (1992). Scripts for typi
Hockey, G. R. J., Davies, S., Gray, M. M. (1972). cal crimes and their effects on memory for
Forgetting as a function of sleep at different eyewitness testimony. Applied Cognitive Psy
times of day. Quarterly Journal of Experimen chology, 6, 573-587.
tal Psychology, 24, 386-393. Holway, A. F., Boring, E. G. (1941). Determi
Hoffman, C., Lau, I., Johnson, D. R. (1986). nants of apparent visual size with distance
The linguistic relativity of person cognition. variant. American Journal of Psychology, 54,
Journal of Personality Social Psychology, 51, 37
21-
1097-1105. Holyoak, K. J. (1991). Symbolic connectionism:
Hoffman, D. D., Richards, W. A. (1984). Parts Toward third-generation theories of experti
of recognition. Cognition, 18, 65-96. se. In A. Ericsson, J. Smith (Eds.), Toward
Holcomb, P. J., Kounios, J., Anderson, J. E., a general theory of expertise. Cambridge:
West, W. C. (1999). Dual-coding, context- Cambridge University Press.
-availability, and concreteness effects in sen Holyoak, K. J., Koh, K. (1987). Surface and
tence comprehension: An electrophysiolo structural similarity in analogical transfer.
gical investigation. Journal of Experimental Memory Cognition, 15, 332-340.
Psychology: Learning, Memory, Cognition, 25, Holyoak, K. J., Kroger, J. K. (1995). Forms of
721-742. reasoning. Insight into prefrontal functi
Holding, D. H. (1985). The psychology of chess. ons? In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler
Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associa (Eds.), Structure and functions of the human
tes Inc. prefrontal cortex (s. 253-263). New York, NY:
Holding, D. H. (1989). Human skills (2nd Edn). New York Academy of Sciences.
Chichester, UK: Wiley. Holyoak, K. J., Spellman, B. A. (1993). Thin
Holding, D. H. (1992). Theories of chess skill. king. Annual Review of Psychology, 44,
Psychological Research, 54,10-16. 265-315-
Holding, D. H„ Reynolds, J. R. (1982). Recall Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical
or evaluation of chess positions as determi mapping by constraint satisfaction. Cogniti
nants of chess skill. Memory g Cognition, 10, ve Science, 13, 295-355.
237-242. Holyoak, K. J., Thagard, P. (1995). Mental leaps.
Holland, J. H., Holyoak, K. J., Nisbett, R. E„ Cambridge, MA: MIT Press.
Thagard, P. (1986). Induction: Processes in Horton, W. S., Keysar, B. (1996). When do spea
inference, learning and discovery. Cambridge, kers take into account common ground?
MA: MIT Press. Cognition, 59, 91-117.
LITERATURA 659
Hotopf, W. H. N. (1980). Slips of the pen. In architecture in the cat’s visual cortex. Jour
U. Frith (Ed.), Cognitive processes in spelling. nal of Physiology, 160,106-154.
London: Academic Press. Hubel, D. H„ Wiesel, T. N. (1968). Receptive
Howard, D. (1997)- Language in the human fields and functional architecture of mon
brain. In M. D. Rugg (Ed.), Cognitive neu key striate cortex. Journal of Physiology, 148,
roscience. Hove, UK: Psychology Press. 574-591-
Howard, D„ Orchard-Lisle, V. (1984). On the Hubel, D. H., Wiesel, T. N. (1979, Septem
origin of semantic errors in naming: Evi ber). Brain mechanisms of vision. Scientif
dence from the case of a global aphasic. Co ic American, 249,150-162.
gnitive Neuropsychology, 1,163-190. Huey, E. B. (1908). The psychology and pedago
Howard, D., Patterson, K. E., Wise, R. J. S., gy of reading. New York: Macmillan. Hull, C.
Brown, W. D., Friston, K., Weiller, C., Frac- L. (1930). Knowledge and purpose as habit
kowiak, R. S. J. (1992). The cortical localisa mechanisms. Psychological Review, 37, 511-525.
tion of the lexicons: Positron emission to Hull, C. L. (1931). Goal attraction and directing
mography evidence. Brain, 115,1769-1782. ideas conceived as habit phenomena. Psy
Howard, D. V., Howard, J. H. (1992). Adult chological Review, 38, 487-506.
age differences in the rate of learning serial Hummel, J. E., Biederman, I. (1992). Dynamic
patterns: Evidence from direct and indirect binding in a neural network for shape rec
tests. Psychology <Z Aging, 7, 232-241. ognition. Psychological Review, 99, 480-517.
Howard, I. P., Bergstrom, S. S., Masao, O. Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distribut
(1990). Shape from shading in different fra ed representations of structure: A theory of
mes of reference. Perception, 19, 523-530. analogical access and mapping. Psychologi
Howe, M. J. A. (1990). The original of exceptio cal Review, 104, 427-466.
nal abilities. London: Blackwell. Humphreys, G. W., Bruce, V. (1989). Visual
Howe, M. J. A., Davidson, J. W., Sloboda, J. A. cognition: Computational, experimental and
(1998). Innate talents: Reality or myth? Be neuropsychological perspectives. Hove, UK:
havioral Brain Sciences, 21, 399-415. Psychology Press.
Howe, M. J. A., Davidson, J. W, Moore, D. G., Humphreys, G. W, Lamote, C., Lloyd-Jones, T.
Sloboda, J. A. (1995). Are there early child J. (1995). An interactive activation approach
hood signs of musical ability? Psychology of to object processing: Effects of structural
Music, 23,162-176. similarity, name frequency and task in nor
Howe, M. L., Courage, M. L. (1997). The emer mality and pathology. Memory, 3, 535-586.
gence and early development of autobiogra Humphreys, G. W, Muller, H. J. (1993). Search
phical memory. Psychological Review, 104, via recursive rejection (SERR): A connec-
499-523. tionist model of visual search. Cognitive Psy
Huang, T, Lee, C. (1989). Motion and structure chology, 25, 43-110.
from orthographic projections. IEEE Trans Humphreys, G. W., Riddoch, M. J. (1984).
actions on Patterns Analysis and Machine In Routes to object constancy: Implications
telligence, 11, 536-540. from neurological impairments of object
Hubel, D. H., Wiesel, T. N. (1962). Receptive constancy. Quarterly Journal of Experimental
fields, binocular interaction and functional Psychology, 36A, 385-415.
660
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J. (1985). Au judgements by amnesic and control sub
thor corrections to “Routes to object con jects. Quarterly Journal of Experimental Psy
stancy”. Quarterly Journal of Experimental chology, 30, 346-354.
Psychology, 37A, 493-495. Hurvich, L. M. (1981). Colour vision. Sunder
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J. (1987). To land, MA: Sinauer.
see but not to see: A case study of visual agno Hyde, T. S., Jenkins, J. J. (1973). Recall for
sia. Hove, UK: Psychology Press. words as a function of semantic, graphic,
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J. (1993). In and syntactic orienting tasks. Journal of Ver
teractions between object and space systems bal Learning Verbal Behavior, 12, 471-480.
revealed through neuropsychology. In D. E. Challis, B. H., Brodbeck, D. R. (1992). Level
Meyer, S. M. Komblum (Eds.), Attention and of processing affects priming in word frag
performance, Vol. XIV London: MIT Press. ment completion. Journal of Experimental
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J. (1994). Vi Psychology: Learning, Memory, Cognition, 18,
sual object processing in normality and pa 595-607
thology: Implications for rehabilitation. In Chalmers, A. F. (1982). What is this thing called
M. J. Riddoch, G. W. Humphreys (Eds.), science? Milton Keynes, UK: Open Univer
Cognitive neuropsychology and cognitive reha sity Press.
bilitation. Hove, UK: Psychology Press. Chambers, D., Reisberg, D. (1985). Can men
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J., Quinlan, tal images be ambiguous? Journal of Exper
P. T. (1985). Interactive processes in percep imental Psychology: Human Perception sf Per
tual organization: Evidence from visual ag formance, 11, 317-328.
nosia. In M. I. Posner, O. S. M. Morin (Eds.), Chambers, D., Reisberg, D. (1992). What an
Attention and performance, Vol. XI. Hillsdale, image depicts depends on what an image
NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. means. Cognitive Psychology, 24,145-174.
Humphreys, G. W., Riddoch, M. J., Quinlan, Chan, D., Chua, F. (1994). Suppression of valid
P. T. (1988). Cascade processes in picture inferences: Syntactic views, mental models,
identification. Cognitive Neuropsychology, 5, and relative salience. Cognition, 53, 217-238.
67-103. Charness, N. (1981a). Search in chess: Age
Humphreys, G. W, Riddoch, M. J„ Quinlan, and skill differences. Journal of Experimen
P. T, Price, C. J., Donnelly, N. (1992). Paral tal Psychology: Human Perception bJ Perfor
lel pattern processing in visual agnosia. Ca mance, 7, 467-476.
nadian Journal of Psychology, 46, 377-416. Charness, N. (1981b). Aging and skilled prob
Hunt, E., Agnoli, F. (1991). The Whorfian hy lem solving. Journal of Experimental Psychol
pothesis: A cognitive psychological perspec ogy: General, 110, 21-38.
tive. Psychological Review, 98, 377-389. Charness, N. (1991). Expertise in chess: The
Huppert, F. A., Piercy, M. (1976). Recognition balance between knowledge and search. In
memory in amnesic patients: Effect of tem A. Ericsson, J. Smith (Eds.), Toward a gener
poral context and familiarity of material. al theory of expertise. Cambridge: Cambridge
Cortex, 4, 3-20. University Press.
Huppert, F. A., Piercy, M. (1978). The role of Chase, W. G., Simon, H. A. (1973a). Perception
trace strength in recency and frequency in chess. Cognitive Psychology, 4, 55-81.
LITERATURA 661
Chase, W. G., Simon, H. A. (1973b). The (Ed.), Advances in the psychology of human in
mind’s eye in chess. In W. G. Chase (Ed.), telligence, Vol. 2. Hillsdale, NJ: Lawrence Er
Visual information processing. London: Aca lbaum Associates Inc.
demic Press. Chomsky, N. (1957). Syntactic structures. The
Chater, N„ Oaksford, M. R. (1999a). Informa Hague: Mouton.
tion gain and decision-theoretic approaches Chomsky, N. (1959). Review of Skinner’s “Ver
to data selection: Response to Klauer (1999). bal behaviour”. Language, 35, 26-58.
Psychological Review, 106, 223-227. Christensen-Szalanski, J. J. J., Bushyhead, J. B.
Chater, N., Oaksford, M. R. (1999b). The prob (1981). Physicians’ use of probabilistic infor
ability heuristic model of syllogistic reason mation in a real clinical setting. Journal of
ing. Cognitive Psychology, 38,191-258. Experimental Psychology: Human Perception
Cheesman, J., Merikle, P. M. (1984). Priming £ Performance, 7, 928-935.
with and without awareness. Perception Churchland, P. S. (1989). From Descartes to
Psychophysics, 36, 387-395. neural networks. Scientific American, July,
Cheng, P., Holyoak, K. J., Nisbett, R. E., Oli 100.
ver, L. M. (1986). Pragmatic versus syntactic Churchland, P. S., Sejnowski, T. J. (1991). Per
approaches to training deductive reasoning. spectives on cognitive neuroscience. In R.
Cognitive Psychology, 18, 293-328. G. Lister, H. J. Weingartner (Eds.), Perspec
Cheng, P. W. (1985). Restructuring versus au- tives on cognitive neuroscience. Oxford: Ox
tomaticity: Alternative accounts of skills ac ford University Press.
quisition. Psychological Review, 92, 414-423. Churchland, P. S., Sejnowski, T. J. (1992). The
Cheng, P. W„ Holyoak, K. J. (1985). Pragmat computational brain. Cambridge, MA: MIT
ic reasoning schemas. Cognitive Psychology, Press.
17, 391-416. Ingram, R. E., Kendall, P. C., Smith, T. W.,
Cheng, P. W„ Holyoak, K. J. (1989). On the nat Donnell, C., Ronan, K. (1987). Cognitive
ural selection of reasoning theories. Cogni specificity in emotional distress. Journal of
tion, 33, 285-314. Personality b[ Social Psychology, 53, 734-742.
Cherry, E. C. (1953). Some experiments on the Intos-Peterson, M. J. (1983). Imagery para
recognition of speech with one and two digms: How vulnerable are they to experi
ears. Journal of the Acoustical Society ofAmer menters’ expectations? Journal of Experi
ica, 25, 975-979- mental Psychology: Human Perception el
Chertkow, H., Bub, D., Evans, E., Meyer, S., Mar- Performance, 9, 394-412.
rett, S. (1993). Neural correlates of picture Isaac, K., Just, M. A. (1995). Constraints on
processing studied with positron emission thinking in insight and invention. In R. J.
tomography. Brain K. Language, 44,460. Sternberg, J. E. Davidson (Eds.), The nature
Chi, M. T. H., Feltovich, P. J., Glaser, R. (1981). of insight. Cambridge, MA: MIT Press.
Categorization and representation of phys Ittelson, W. H. (1951). Size as a cue to distance:
ics problems by experts and novices. Cogni Static localisation. American Journal of Psy
tive Science, 5,121-152. chology, 64, 54-67.
Chi, M. T. H„ Glaser, R., Rees, E. (1983). Exper Ittelson, W. H. (1952). The Ames demonstration
tise in problem solving. In R. J. Stemberg in perception. New York: Hafher.
662
Jackson, S. L, Griggs, R. A. (1990). The elusive Johansson, G. (1973). Visual perception of bio
pragmatic reasoning schemas effect. Quar logical motion and a model for its analysis.
terly Journal of Experimental Psychology, 42A, Perception b( Psychophysics, 14, 201-211.
353-374- Johansson, G. (1975). Visual motion percep
Jacobs, A. M., Grainger, J. (1992). Testing tion. Scientific American, 232, 76-89.
a semi-stochastic variant of the interactive Johansson, G., von Hofsten, C., Jansson, G.
activation model in different word recog (1980). Event perception. Annual Review of
nition experiments. Journal of Experimen Psychology, 31, 27-64.
tal Psychology: Human Perception Bf Perfor Johnson, C. J., Paivio, A., Clark, J. M. (1996).
mance, 18,1174-1188. Cognitive components of picture naming.
Jacoby, L. L. (1983). Remembering the data: Psychological Bulletin, 120,113-139.
Analysing interactive processes in reading. Johnson, E. J., Hershey, J., Meszaros, J., Kun-
Journal of Verbal Learning £ Verbal Behavior, reuther, H. (1993). Framing, probability dis
22, 485-508. tortions, and insurance decisions. Journal of
Jacoby, L. L. (1998). Invariance in automatic in Risk K Uncertainty, 7, 5-51.
fluences of memory: Toward a user’s guide Johnson, K. E., Mervis, C. B. (1998). Impact
for the process-dissociation procedure. of intuitive theories on feature recruitment
Journal of Experimental Psychology: Learning, throughout the continuum of expertise.
Memory, Cognition, 24, 3-26. Memory K Cognition, 26, 382-401.
Jacoby, L. L, Toth, J. P., Yonelinas, A. P. (1993). Johnson-Laird, P. N. (1975). Models of deduction.
Separating conscious and unconscious in In R. J. Falmagne (Ed.), Reasoning: Represen
fluences of memory: Measuring recollec tation and process in children and adults. Hills
tion. Journal of Experimental Psychology: dale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc.
General, 122,139-154. Johnson-Laird, P. N. (1977). Procedural seman
Jakobsson, T, Bergstrom, S. S., Gustafsson, K. tics. Cognition, 5,189-214.
A., Fedorovskaya, E. (1997). Ambiguities in Johnson-Laird, P. N. (1980). Mental models in
colour constancy and shape from shading. cognitive science. Cognitive Science, 4, 71-115.
Perception, 26, 531-541. Johnson-Laird, P. N. (1983). Mental models.
James, W. (1890). Principles of psychology. New Cambridge: Cambridge University Press.
York: Holt. Johnson-Laird, P. N. (1989). Mental models. In
Janowsky, J. S., Shimamura, A. P., Squire, L. M. Posner (Ed.), Foundations of cognitive sci
R. (1989). Source memory impairment in ence. Cambridge, MA: MIT Press.
patients with frontal lobe lesions. Neuropsy- Johnson-Laird, P. N. (1995a). Inference and
chologia, 27,1043-1056. mental models. In S. E. Newstead, J. St. B.
Jeffries, R., Polson, P„ Razran, L, Atwood, M. T. Evans (Eds.), Perspectives on thinking and
E. (1977). A process model for missionar- reasoning: Essays in honour of Peter Wason.
ies-cannibals and other river-crossing prob Hove, UK: Psychology Press.
lems. Cognitive Psychology, 9, 412-440. Johnson-Laird, P. N. (1995b). Mental models,
Jenkins, J. G., Dallenbach, K. M. (1924). Obliv- deductive reasoning and the brain. In M. S.
iscence during sleep and waking. American Gazzaniga (Ed.), The cognitive neurosciences
Journal of Psychology, 35, 605-612. (s. 987-1008). Cambridge, MA: MIT Press.
LITERATURA
663
Johnson-Laird, P. N. (1999). Deductive rea Johnston, W. A., Heinz, S. P. (1978). Flexibili
soning. Annual Review of Psychology, 50, ty and capacity demands of attention. Jour
1O9-135- nal of Experimental Psychology: General, 107,
Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J. (1991). De 420-435.
duction. London: Psychology Press. Johnston, W. A., Wilson, J. (1980). Perceptu
Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J. (1993a). al processing of non-targets in an attention
Multiple book review of “Deduction”. Be task. Memory Cognition, 8, 372-377.
havioral Brain Sciences, 16, 323-380. Jones, G. V. (1982). Stacks not fuzzy sets: An
Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J. (1993b). ordinal basis for prototype theory of con
Models and deductive rationality. In K. I. cepts. Cognition, 12, 281-290.
Manktelow, D. Over (Eds.), Rationality: Psy Jones, G. V. (1982). Tests of the dual-mecha
chological and philosophical perspectives. Lon nism theory of recall. Acta Psychologien, 50,
don: Routledge. 61-72.
Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J. (1996). Joseph, J. E., Proffitt, D. R. (1996). Seman
Mental models and syllogisms. Behavioral b( tic versus perceptual influences of color in
Brain Sciences, 19, 543-546. object recognition. Journal of Experimental
Johnson-Laird, P. N., Byrne, R. M. J., Schaek- Psychology: Learning, Memory, Cognition, 22,
en, W. (1992). Prepositional reasoning by 407-429-
model. Psychological Review, 99,418-439. Josephs, R. A., Larrick, R. P., Steele, C. M„ Nis-
Johnson-Laird, P. N., Herrmann, D. J., Chaf bett, R. E. (1992). Protecting the self from
fin, R. (1984). Only connections: A critique the negative consequences of risky deci
of semantic networks. Psychological Bulletin, sions. Journal of Personality Social Psycho
96(2), 292-315. logy, 62, 26-37.
Johnson-Laird, P. N., Legrenzi, P„ Girotto, V., Jost, A. (1897). Die Assoziationsfestigkeit in
Legrenzi, M. S., Cavemi, J. P. (1999). Naive ihrer Abhängigkeit von der Verteilung der
probability: A mental model theory of exten Wiederholungen. Zeitschrift für Psychologie,
sional reasoning. Psychological Review, 106, H, 436-472-
62-88. Joyce, J. (1922/1960). Ulysses. London: Bodley
Johnson-Laird, P. N., Legrenzi, P., Sonino- Head.
Legrenzi, M. (1972). Reasoning and a sense Julesz, B. (1971). Foundations of cyclopean percep
of reality. British Journal of Psychology, 63, tion. Chicago: University of Chicago Press.
395-400. Julesz, B. (1975). Experiments in the visual per
Johnson-Laird, P. N., Savary, F. (1996). Illusory ception of texture. Scientific American, 212,
inferences about probabilities. Acta Psycho- 38-48.
logica, 93, 69-90. Juola, J. F., Bowhuis, D. G., Cooper, E. E., War
Johnson-Laird, P. N., Wason, P. C. (1970). ner, C. B. (1991). Control of attention around
A theoretical analysis of insight into a rea the fovea. Journal of Experimental Psychology:
soning task. Cognitive Psychology, 1,134-148. Human Perception Performance, 15,315-330.
Johnson, M. K., Hashtroudi, S., Lindsay, D. Just, M. A., Carpenter, P. A. (1992). A capacity
S. (1993). Source monitoring. Psychological theory of comprehension. Psychological Re
Bulletin, 114, 3-28. view, 99,122-149.
664
Just, M. A., Carpenter, P. A., Keller, T. A. (1996). sence of motion. Journal of Experimental
The capacity theory of comprehension: New Psychology: Learning, Memory, Cognition, 11,
frontiers of evidence and arguments. Psy 795-803.
chological Review, 103,773-780. Kaiser, M. K., Proffitt, D. R., Whelan, S. M.,
Kahneman, D. (1973). Attention and effort. En Hecht, H. (1992). Influence of animation
glewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. on dynamic judgements. Journal of Experi
Kahneman, D. (1994). New challenges to the mental Psychology: Human Perception Bf Per
rationality assumption. Journal of the Insti formance, 18, 669-689.
tute of Theoretical Economics, 150,18-36. Kaneko, H., Uchikawa, K. (1997). Perceived
Kahneman, D., Henik, A. (1979). Perceptual angular and linear size: The role of binoc
organisation and attention. In M. Kubovy, ular disparity and visual surround. Percep
J. R. Pomerantz (Eds.), Perceptual organisa tion, 26, Yj-27.
tion. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As Kanizsa, G. (1976). Subjective contours. Scien
sociates Inc. tific American, 234, 48-52.
Kahneman, D., Tversky, A. (1973). On the psy Kant, E. (1963). Critique of pure reason (2nd
chology of prediction. Psychological Review, Edn). London: Macmillan [original work
80, 237-251. published 1787].
Kahneman, D., Tversky, A. (1984). Choices, Kanwisher, N., McDermott, J., Chun, M. M.
values and frames. American Psychologist, (1997). The fusiform face area: A module
39, 341-350. in human extrastriate cortex specialised for
Kahneman, D., Tversky, A. (1996). On the re face perception. Journal of Neuroscience, 9,
ality of cognitive illusions. Psychological Re 605-610.
view, 103, 582-591. Kaplan, G. A., Simon, H. A. (1990). In search
Kahney, H. (1989). What do novice program of insight. Cognitive Psychology, 22, 374-419.
mers know about recursion? In E. Soloway, Kassin, S. M., Ellsworth, P. C., Smith, V. L.
J. C. Spohrer (Eds.), Studying the novice pro (1989). The “general acceptance” of psycho
grammer. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum logical research on eyewitness testimony.
Associates Inc. American Psychologist, 44,1089-1098.
Kahney, H., Eisenstadt, M. (1982). Program Katz, J. J., Fodor, J. A. (1963). The structure of
mers’ mental models of their program a semantic theory. Language, 39,170-210.
ming tasks. Proceedings of the Fourth An Kaufer, D., Hayes, J. R., Flower, L. S. (1986).
nual Conference of the Cognitive Science Composing written sentences. Research in
Society. Ann Arbor, MI: Cognitive Science the Teaching of English, 20,121-140.
Society. Kay, J., Ellis, A. W. (1987). A cognitive neurop
Kaiser, M. K„ Jonides, J„ Alexander, J. (1986). sychological case study of anomia: Implica
Intuitive reasoning about abstract and fa tions for psychological models of word re
miliar physics problems. Memory Bf Cogni trieval. Brain, 110, 613-629.
tion, 14, 308-312. Kay, J., Marcel, T. (1981). One process not two
Kaiser, M. K., Proffitt, D. R., Anderson, K. in reading aloud: Lexical analogies do the
(1985). Judgements of natural and anom work of nonlexical rules. Quarterly Journal
alous trajectories in the presence and ab of Experimental Psychology, 39A, 29-41.
LITERATURA 665
Keane, M. (1985a). Restructuring revised: and cognitive effort to writing processes.
A theoretical note on Ohlsson’s mechanism Memory sf Cognition, 15, 256-266.
of restructuring. Scandinavian Journal of Kellogg, R. T. (1988). Attentional overload and
Psychology, 26, 363-365. writing performance: Effects of rough draft
Keane, M. (1985b). On drawing analogies and outline strategies. Journal of Experimen
when solving problems: A theory and test tal Psychology: Learning, Memory, Cognition,
of solution generation in an analogical pro M- 355-365-
blem solving task. British Journal of Psycho Kellogg, R. T. (1990). Writing. In M. W. Ey
logy, 76, 449-458. senck (Ed.), The Blackwell dictionary of cog
Keane, M. (1987). On retrieving analogues nitive psychology. Oxford: Blackwell.
when solving problems. Quarterly Journal of Kellogg, R. T. (1994). The psychology of writing.
Experimental Psychology, 39A, 29-41. Oxford: Oxford University Press.
Keane, M. T. (1988). Analogical problem solving. Kellogg, R. T. (1995). Cognitive psychology. Thou
Chichester, UK: Ellis Horwood (New York: sand Oaks, CA: Sage.
Wiley. Kellogg, R. T, Mueller, S. (1993)- Performance
Keane, M. T. (1989). Modelling “insight” in amplification and process restructuring in
practical construction problems. Irish Jour computer-based writing. International Jour
nal of Psychology, 11, 201-215. nal of Man-Machine Studies, 39, 33-49.
Keane, M. T. (1997). What makes an analogy Kempton, W. (1986). Two theories used of
difficult?: The effects of order and causal home heat control. Cognitive Science, 10,
structure in analogical mapping. Journal of 75-91-
Experimental Psychology: Language, Memory, Kenealy, P. M. (1997). Mood-state-dependent
Cognition, 23, 946-967. retrieval: The effects of induced mood on
Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The In memory reconsidered. Quarterly Journal of
cremental Analogical Machine: A compu Experimental Psychology, 50A, 290-317.
tational model of analogy. In D. Sleeman Kewley-Port, D., Luce, P. A. (1984). Time-vary
(Ed.), European Working Session on Machine ing features of initial stop consonants in au
Learning. London: Pitman. ditory running spectra: A first report. Per
Keane, M. T., Ledgeway, T., Duff, S. (1994). ception Psychophysics, 35, 353-360.
Constraints on analogical mapping: A com Kiehl, K. A., Liddle, P. F., Smith, A. M., Men-
parison of three models. Cognitive Science, drek, A., Forster, B. B., Hare, R. D. (1999).
18, 287-334. Neural pathways involved in the process
Keil, F. C. (1989). Concepts, lands and conceptual ing of concrete and abstract words. Human
development. Cambridge, MA: MIT Press. Brain Mapping, 7, 225-233.
Keil, F. C., Smith, W. C., Simons, D. J., Levin, Kihlstrom, J. F. (1991)- On what does mood
D. T. (1998). Two dogmas of conceptual em dependent memory depend? In D. Kuiken
piricism: Implications for hybrid models of (Ed.), Mood and memory: Theory, research and
the structure of knowledge. Cognition, 65, applications. London: Sage.
1O3-135- Kilpatrick, F. P„ Ittelson, W. H. (1953). The
Kellogg, R. T. (1987). Effects of topic knowl size-distance invariance hypothesis. Psycho
edge on the allocation of processing time logical Review, 60, 223-231.
666
Kimberg, D. Y., D’Esposito, M., Farah, M. J. hension and recall of text as a function of
(1998). Cognitive functions in the prefron content variables. Journal of Verbal Learning
tal cortex—Working memory and executive b( Verbal Behavior, 14,196-214.
control. Current Directions in Psychological Kintsch, W., van Dijk, T. A. (1978). Toward
Science, 6,185-192. a model of text comprehension and produc
Kimchi, R. (1992). Primacy of wholistic pro tion. Psychological Review, 85, 363-394.
cessing and global/local paradigm: A criti Kintsch, W, Welsch, D., Schmalhofer, F„ Zim-
cal review. Psychological Bulletin, 112, 24-38. ny, S. (1990). Sentence memory: A theoret
Kinchia, R. A., Wolfe, J. M. (1979). The or ical analysis. Journal of Memory Bl Language,
der of visual processing: “Top-down”, “bot 29’ 133-159-
tom-up”, or “middle-out”. Perception bJ Psy Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search
chophysics, 25, 225-231. during scientific reasoning. Cognitive Sci
Kintsch, W. (1970). Models for free recall and ence, 12,1-55.
recognition. In D. A. Norman (Ed.), Models Klahr, D„ Fay, A. L„ Dunbar, K. (1993). Heu
of human memory. London: Academic Press. ristics for scientific experimentation: A de
Kintsch, W. (1974). The representation of mean velopmental study. Cognitive Psychology, 25,
ing in memory. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl 111-146.
baum Associates Inc. Klauer, K. C. (1999). On the normative justi
Kintsch, W. (1980). Semantic memory: A tuto fication for information gain in Wason’s
rial. In R. S. Nickerson (Ed.), Attention ^per selection task. Psychological Review, 106,
formance, vol. VIII. Hillsdale, NJ: Lawrence 216-223.
Erlbaum Associates Inc. Klayman, J., Ha, Y.-W. (1987). Confirmation,
Kintsch, W. (1988). The role of knowledge in disconfirmation, and information in hy
discourse comprehension: A construction pothesis testing. Psychological Review, 94,
integration model. Psychological Review, 95, 211-228.
163-182. Klein, S. B., Kihlstrom, J. F. (1986). Elabora
Kintsch, W. (1992). A cognitive architecture for tion, organisation and the self-reference ef
comprehension. In H. L. Pick, P. van den fect in memory. Journal of Experimental Psy
Broek, D. C. Knill (Eds.), Cognition: Concep chology: General, 115, 26-38.
tual and methodological issues. Washington, Knight, R. T. (1998). An interview with Rob
DC: American Psychological Association. ert T. Knight. In M. S. Gazzaniga, R. B. Ivry,
Kintsch, W. (1994). The psychology of dis G. R. Mangun (Eds.), Cognitive neurosci
course processing. In M. A. Gernsbacher ence: The biology of the mind. New York: W.
(Ed.), Handbook of psycholinguistics. London: W. Norton.
Academic Press. Knoblich, G., Ohlsson, S., Haider, H„ Rhenius,
Kintsch, W, Keenan, J. M. (1973). Reading rate D. (1999). Constraint relaxation and chunk
and retention as a function of the number decomposition in insight problem solving.
of propositions in the base structure of sen Journal of Experimental Psychology: Learning,
tences. Cognitive Psychology, 5, 257-274. Memory, Cognition, 25,1534—1555.
Kintsch, W, Kozminsky, E., Streby, W. J., Knoblich, G., Wartenberg, F. (1998). Unno
McKom, G., Keenan, J. M. (1975)- Compre ticed hints facilitate representational change
LITERATURA 667
in problem solving. Zeitschrift für Psycholo mation retrieval time. Memory ef Cognition,
gie, 206, 207-234. 4, 291-297.
Knowlton, B. J., Squire, L. R. (1995). Remem Kosslyn, S. M. (1978). Measuring the visual an
bering and knowing: Two different expres gle of the mind’s eye. Cognitive Psychology,
sions of declarative memory. Journal of Ex 10, 356-389.
perimental Psychology: Learning, Memory, Kosslyn, S. M. (1980). Image and mind. Cam
Cognition, 21, 699-710. bridge, MA: Harvard University Press.
Koehler, J. J. (1996). The base rate fallacy re Kosslyn, S. M. (1981). The medium and the
considered: Descriptive, normative, and message in mental imagery: A theory. Psy
methodological challenges. Behavioral ef chological Review, 88,44-66.
Brain Sciences, 19,1-17. Kosslyn, S. M. (1983). Ghosts in the mind’s ma
Koestler, A. (1964). The act of creation. London: chine: Creating and using images in the brain.
Picador. New York: W. W. Norton & Co.
Koffka, K. (1935). Principles of Gestalt psychology. Kosslyn, S. M. (1987). Seeing and imagining in
New York: Harcourt Brace. the cerebral hemispheres: A computational
Köhler, W. (1927). The mentality of apes (2nd approach. Psychological Review, 94,148-175.
Edn). New York: Harcourt Brace. Kosslyn, S. M. (1994). Image if brain: The reso
Kohler, S., Moscovitch, M. (1997). Uncon lution of the imagery debate. Cambridge, MA:
scious visual processing in neuropsycho MIT Press.
logical syndromes: A survey of the literature Kosslyn, S. M. (1999). If neuroimaging is the
and evaluation of models of consciousness. answer, what is the question? Philosophical
In M. D. Rugg (Ed.), Cognitive neuroscience. Transactions of the Royal Society of London,
Hove, UK: Psychology Press. Series B, 354,1283-1294.
Köksal, F. (1992). Anxiety and narrowing of vi Kosslyn, S. M., Alpert, N. M., Thompson, W.
sual attention. Unpublished manuscript, L., Maljkovic, V., Weise, S. B., Chabris, C.
Bogazici University, Istanbul, Turkey. F., Hamilton, S. E., Rauch, S. L., Buonan-
Koriat, A., Goldsmith, M. (1996). Memory met no, F. S. (1993). Visual mental imagery ac
aphors and the real-life/laboratory contro tivates topographically organized visual cor
versy: Correspondence versus storehouse tex: PET investigations. Journal of Cognitive
conceptions of memory. Behavioral ef Brain Neuroscience, 5, 263-287.
Sciences, 19,167-188. Kosslyn, S. M., Ball, T. M., Reiser, B. J. (1978).
Korsakoff, S. S. (1889). Über eine besondere Visual images preserve metric spatial in
Form psychischer Störung, kombiniert mit formation: Evidence from studies of im
multipler Neuritis. Archiv für Psychiatrie age scanning. Journal of Experimental Psy
und Nervenkrankheiten, 21, 669-704. chology: Human Perception el Performance, 4,
Kosslyn, S. M. (1975). Information representa 47-60.
tion in visual images. Cognitive Psychology, Kosslyn, S. M., Flynn, R. A., Amsterdam, J. B.,
7, 341-370. Wang, G. (1990). Components of high-lev
Kosslyn, S. M. (1976). Can imagery be distin el vision: A cognitive neuroscience analysis
guished from other forms of internal repre and accounts of neurological syndromes.
sentation?: Evidence from studies of infor Cognition, 34, 203-277.
668
Kosslyn, S. M., Holtzman, J. D., Farah, M. J., metry-tracked aircraft. Aviation, Space, En
Gazzaniga, M. S. (1985). A computational vironmental Medicine, 54, 906-911.
analysis of mental image generation: Evi Kruschke, J. K. (1992). ALCOVE: An exemplar
dence from functional dissociations in split- based connectionist model of category lear
brain patients. Journal of Experimental Psy ning. Psychological Review, 99, 22-44.
chology: General, 114, 311-341. Kubose, T. T, Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (in
Kosslyn, S. M., Shwartz, S. P. (1977). A simu press). Strategic use of working memory in
lation of visual imagery. Cognitive Science, analogical mapping. Journal of Experimental
1, 265-295. Psychology: Learning, Memory, Cognition.
Kosslyn, S. M., Sukel, K. E., Bly, B. M. (1999). Kuhn,T. S. (1970). The structure of scientific revo
Squinting with the mind’s eye: Effects of lutions. Chicago: Chicago University Press.
stimulus resolution on imaginai and per Kulkami, D., Simon, H. A. (1988). The proces
ceptual comparisons. Memory Bf Cognition, ses of scientific discovery: The strategy of ex
27, 276-287. perimentation. Cognitive Science, 12,139-175.
Kosslyn, S. M., Thompson, W. L., Alpert, N. Kulkarni, D., Simon, H. A. (1990). Experimen
M. (1997). Neural systems shared by visual tation in machine discovery. In J. Shrager,
imagery and visual perception: A positron P. Langley (Eds.), Computational models of
emission tomography study. Neuroimage, 6, scientific discovery and theory formation. San
320-334. Mateo, CA: Morgan Kaufmann.
Kotovsky, K., Hayes, J. R., Simon, H. A. (1985). Kunnapas, T. M. (1968). Distance perception
Why are some problems hard?: Evidence as a function of available visual cues. Jour
from the Tower of Hanoi. Cognitive Psychol nal of Experimental Psychology, 77, 523-529.
ogy, 17, 248-294. Kvavilashvili, L. (1987). Remembering inten
Kotovsky, K„ Simon, H. A. (1990). What makes tion as a distinct form of memory. British
some problems really hard. Cognitive Psy Journal of Psychology, 78, 507-518.
chology, 22,143-183. Kvavilashvili, L., Ellis, J. (1996). Let’s forget the
Kozlowski, L. T, Cutting, J. E. (1978). Recogni everyday/laboratory controversy. Behavioral
sing the gender of walkers from point-lights Bl Brain Sciences, 19,199-200.
mounted on ankles: Some second thoughts. Kvavilashvili, L., Ellis, J. (2004). Ecological va
Perception Psychophysics, 23, 459. lidity and twenty years of real-life/laborato-
Kroger, J. K., Cheng, P. W., Holyoak, K. J. ry controversy in memory research: A cri
(1993). Evoking the permission schema: tical (and historical) review. History and
The impact of explicit negation and a vio Philosophy of Psychology, 6, 59-80.
lation-checking context. Quarterly Journal of Kwak, H.-W, Dagenbach, D., Egeth, H. (1991).
Experimental Psychology, 46A, 615-636. Further evidence for a time-independent
Kroll, N. E„ Knight, R. T, Metcalfe, J., Wolf, E. shift of the focus of attention. Perception Bl
S., Tulving, E. (1996). Cohesion failure as Psychophysics, 49, 473-480.
a source of memory illusions. Journal of Me Kwiatkowski, S. J., Parkinson, S. R. (1994). De
mory Bl Language, 35,176-196. pression, elaboration, and mood congruen
Kruk, R., Regan, D. (1983). Visual test results ce: Differences between natural and induced
compared with flying performance in tele mood. Memory Bl Cognition, 22, 225-233.
LITERATURA 669
LaBerge, D. (1983). The spatial extent of atten Larkin, J. H. (1979). Information processing
tion to letters and words. Journal of Experi models and science instructions. In J. Lo
mental Psychology: Human Perception b( Per chhead, J. Clement (Eds.), Cognitive process
formance, 9, 371-379. instructions. Philadelphia, PA: Franklin In
LaBerge, D„ Buchsbaum, J. L. (1990). Posit stitute Press.
ron emission tomography measurements Larkin, J. H. (1983). The role of problem repre
of pulvinar activity during an attention task. sentation in physics. In D. Gentner, A. L.
Journal of Neuroscience, 10, 613-619. Stevens (Eds.), Mental models. Hillsdale, NJ:
Lachman, R., Lachman, J. L., Butterfield, E. C. Lawrence Erlbaum Associates Inc.
(1979) • Cognitive psychology and information Larkin, J. H. (1985). Understanding problem
processing. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum representations and skill in physics. In S.
Associates Inc. F. Chipman, J. W. Segal, R. Glaser (Eds.),
Lakoff, G. (1973)- Hedges: A study of meaning Thinking and learning skills: Vol. 2; Research
criteria and the logic of fuzzy concepts. Jour and open questions. Hillsdale, NJ: Lawrence
nal of Philosophical Logic, 2, 458-508. Erlbaum Associates Inc.
Lakoff, G. (1982). Categories and cognitive mo Larkin, J. H., McDermott, J., Simon, D., Si
dels. Berkeley Cognitive Science Report No. 2, mon, H. A. (1980). Expert and novice per
November. formance in solving physics problems.
Lakoff, G. (1987). Women, fire and dangerous Science, 208,1335-1342.
things. Chicago: Chicago University Press. Lashley, K. S., Chow, K. L„ Semmes, J. (1951).
Lamberts, K. (1990). A hybrid model of lear An examination of the electrical field theo
ning to solve physics problems. European ry of cerebral integration. Psychological Re
Journal of Cognitive Psychology, 2,151-170. view, 38,123-136.
Lamberts, K., Pfeifer, R. (1992). Computatio Latour, P. L. (1962). Visual threshold during eye
nal models of expertise. In M. T. Keane, K. J. movements. Vision Research, 2, 261-262.
Gilhooly (Eds.), Advances in the psychology of Law, L. C. (1998). A situated cognition view
thinking. London: Harvester Wheatsheaf. about the effects of planning and authorship
Laming, D. (1996). On the analysis of irrational on computer program debugging. Behavi
data selection: A critique of Oaksford & Cha our e[ Information Technology, 17, 325-337.
ter (1994). Psychological Review, 103, 364-373. Lazarus, R. S. (1982). Thoughts on the relati
Land, E. H. (1977). The retinex theory of colour ons between emotion and cognition. Ameri
vision. Scientific American, 237,108-128. can Psychologist, 37,1019-1024.
Land, E. H. (1986). Recent advances in retinex Lazarus, R. S. (1991). Emotion and adaptation.
theory. Vision Research, 26, 7-21. Oxford: Oxford University Press.
Land, M. F., Lee, D. N. (1994). Where we look Lea, R. B„ O’Brien, D. P., Noveck, I. A., Fisch,
when we steer. Nature, 369, 742-744. S. M., Braine, M. D. S. (1990). Predicting
Langley, P., Jones. R. (1988). A computational propositional logic inferences in text com
model of scientific insight. In R. J. Stern prehension. Journal of Memory if Language,
berg (Ed.), The nature of creativity: Contem 29, 361-387.
porary psychological approaches. Cambridge, Lea, W. A. (1973). An approach to syntactic re
MA: Cambridge University Press. cognition without phonemics. IEEE Trans
670
actions on Audio Bl Electroacoustics, AU-21, Lesgold, A. M., Rubinson, H., Feltovich, P.,
249-258. Glaser, R., Klopfer, D„ Wang, Y. (1988). Ex
LeDoux, J. E. (1992). Emotion as memory: Ana pertise in a complex skill: Diagnosing X-ray
tomical systems underlying indelible neural pictures. In M. T. H. Chi, R. Glaser, M. Farr
traces. In S.-A. Christianson (Ed.), The han (Eds.), The nature of expertise. Hillsdale, NJ:
dbook of emotion and memory: Research and Lawrence Erlbaum Associates Inc.
theory. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As Leslie, A. M., Keeble, S. (1987). Do six-month-
sociates Inc. old infants perceive causality? Cognition, 25,
LeDoux, J. E. (1996). The emotional brain: The 265-288.
mysterious underpinnings of emotional life. Levelt, W. J. M. (1989). Speaking: From inten
New York: Simon & Schuster. tion to articulation, Cambridge, MA: MIT
Lee, D. N. (1976). A theory of visual control of Press.
braking based on information about time- Levelt, W. J. M., Praamstra, P., Meyer, A. S.,
-to-collision. Perception, 5, 437-459. Helenius, P., Salmelin, R. (1998). A MEG
Lee, D. N. (1980). Visuo-motor coordination study of picture naming. Journal of Cogni
in space-time. In G. E. Stelmach, J. Requin tive Neuroscience, 10, 553-567.
(Eds.), Tutorials in motor behaviour. Amster Levelt, W. J. M., Roelofs, A., Meyer, A. S. (1999a).
dam: North-Holland. A theory of lexical access in speech produc
Lee, D. N., Lishman, J. R., Thomson, J. A. tion. Behavioral Bl Brain Sciences, 22,1-38.
(1982). Regulation of gait in long-jumping. Levelt, W. J. M„ Roelofs, A., Meyer, A. S. (1999b).
Journal of Experimental Psychology: Human Multiple perspectives on word production.
Perception Bl Performance, 8, 448-459. Behavioral Bl Brain Sciences, 22, 61-75.
Lee, D. N., Young, D. S., Reddish, P. E., Lough, Levine, D. N„ Calvanio, R., Popovics, A. (1982).
S., Clayton, T. M. H. (1983). Visual timing Language in the absence of inner speech.
in hitting an accelerating ball. Quarter Word, 15,19-44.
ly Journal of Experimental Psychology, 35A, Lian, A., Glass, A. L., Raanaas, R. K. (1998).
333-346. Item-specific effects in recognition failure:
Leech, G. (1974). Semantics. Harmondsworth, Reasons for rejection of the Tulving-Wise
UK: Penguin. man function. Memory Bf Cognition, 26,
Leibowitz, H., Brislin, R., Permutter, L., 692-707.
Hennessy, R. (1969). Ponzo perspective il Liberman, A. M., Cooper, F. S., Shankweiler,
lusions as a manifestation of space percep D. S., Studdert-Kennedy, M. (1967). Percep
tion. Science, 166,1174-1176. tion of the speech code. Psychological Review,
Lenneberg, E. H„ Roberts, J. M. (1956). The 74, 431-461.
language of experience, memoir 13. Indiana: Liberman, A. M., Delattre, P. C., Cooper, F. S.
University of Indiana, Publications in An (1952). The role of selected stimulus vari
thropology and Linguistics. ables in the perception of the unvoiced stop
Lesgold, A. M. (1988). Problem solving. In R. J. consonants. American Journal of Psychology,
Sternberg, E. E. Smith (Eds.), The psychology 65, 497-516.
of human thought. Cambridge: Cambridge Lieberman, P. (1963). Some effects of seman
University Press. tic and grammatical context on the produc
LITERATURA 671
tion and perception of speech. Language el Loftus, E. F. (1979)- Eyewitness testimony. Cam
Speech, 6,172-187. bridge, MA: Harvard University Press.
Lichten, W, Lurie, S. (1950). A new technique Loftus, E. F. (1992). When a lie becomes mem
for the study of perceived size. American ory’s truth: Memory distortion after expo
Journal of Psychology, 63, 280-282. sure to misinformation. Current Directions
Lichtenstein, S., Slovic, P„ Fischhoff, B., Layman, in Psychological Science, 1,121-123.
M., Combs, J. (1978). Judged frequency of le Loftus, E. F., Burns, T. E. (1982). Mental shock
thal events. Journal of Experimental Psychology. can produce retrograde amnesia. Memory el
Human Learning el Memory, 4, 551-578. Cognition, 10, 318-323.
Lin, E. L., Murphy, G. L. (1997). Effects ofback- Loftus, E. F„ Palmer, J. C. (1974). Reconstruc
ground knowledge on object categorisation tion of automobile destruction: An exam
and part detection. Journal of Experimen ple of the interaction between language and
tal Psychology: Human Perception el Perfor memory. Journal of Verbal Learning el Verbal
mance, 23,1153-1169. Behavior, 13, 585-589.
Lindsay, D. S. (1990). Misleading suggestions Loftus, E. F„ Zanni, G. (1975). Eyewitness tes
can impair eyewitnesses’ ability to remem timony: The influence of the wording of
ber event details. Journal of Experimental a question. Bulletin of the Psychonomic So
Psychology: Learning, Memory, Cognition, 16,
ciety, 5, 86-88.
1077-1083. Logan, G. D. (1988). Toward an instance the
Lindsay, P. H., Norman, D. A. (1977). Human
ory of automatization. Psychological Review,
information processing (2nd Edn). New York:
95, 492-527.
Academic Press.
Logan, G. D., Taylor, S. E., Etherton, J. L.
Lindsay, R. C. L., Lea, J. A., Nosworthy, G. J.,
(1996). Attention in the acquisition and ex
Fulford, J. A., Hector, J., LeVan, V., Sea
pression of automaticity. Journal of Experi
brook, C. (1991). Biased lineups: Sequential
mental Psychology: Learning, Memory, Cogni
presentation reduces the problem. Journal
tion, 22, 620-638.
of Applied Psychology, 76, 741-745.
Logie, R., Baddeley, A. D. (1989). Imagery and
Lindsay, R. C. L., Wells, G. L. (1980). What
working memory. In P. J. Hampson, D. F.
price justice? Exploring the relationship of
Marks, J. T. E. Richardson (1989). Imagery:
lineup fairness to identification accuracy.
Current developments. London: Routledge.
Law el Human Behavior, 4, 303-314.
Linton, M. (1975). Memory for real-world Logie, R. H. (1995). Visuo-spatial working mem
events. In D. A. Norman, D. E. Rumelhart ory. Hove, UK: Psychology Press.
(Eds.), Explorations in cognition. San Fran Logie, R. H. (1999). State of the art: Working
cisco, CA: Freeman. memory. The Psychologist, 12,174-178.
Locke, J. (1690). Essay on human understand Logvinenko, A. D., Belopolskii, V. I. (1994).
ing. Oxford: Clarendon Press [1924]. Convergence as a cue for distance. Percep
Lockhart, R. S., Craik, F. I. M. (1990). Levels of tion, 23, 207-217.
processing: A retrospective commentary on Lopez, A., Atran, S., Coley, J. D., Medin, D. L.,
a framework for memory research. Canadi Smith, E. E. (1997). The tree of life: Univer
an Journal of Psychology, 44, 87-112. sal and cultural features in folkbiological
672
taxonomies and inductions. Cognitive Psy Luria, A. R. (1970). Traumatic aphasia. The
chology, 32, 251-295. Hague: Mouton.
Lucas, M. (1999). Context effects in lexical ac Luria, A. R. (1975). The mind of a mnemonist.
cess: A meta-analysis. Memory Cognition, New York: Basic Books.
27 385-398. Lyman, R. S., Kwan, S. T., Chao, W. H. (1938).
Luce, R. D. (1996). When four distinct ways Left occipitoparietal brain tumor with ob
to measure utility are the same. Journal of servations on alexia and agraphia in Chi
Mathematical Psychology, 40, 297-317. nese and English. Chinese Medical Journal,
Luck, S. J. (1998). Neurophysiology of selec 54, 491-516.
tive attention. In H. Pashler (Ed.), Attention. Macaulay, D„ Ryan, L., Eich, E. (1993). Mood
Hove, UK: Psychology Press. dependence in implicit and explicit memo
Lucy, J., Schweder, R. (1979). Whorf and his ry. In P. Graf, M. E. J. Masson (Eds.), Implic
critics: Linguistic and non-linguistic influ it memory: New directions in cognition, devel
ences on colour memory. American Anthro opment, and neuropsychology. Hillsdale, NJ:
pologist, 81, 581-615. Lawrence Erlbaum Associates Inc.
Lueck, C. J., Zeki, S., Friston, K. J., Deiber, M.- MacDonald, M. C., Pearlmutter, N. J., Seiden-
P., Cope, P., Cunningham, V. J., Lammerts- berg, M.S. (1994). Lexical nature of syntac
ma, A. A., Kennard, C„ Frackowiak, R. S. tic ambiguity resolution. Psychological Re
J. (1989). The colour centre in the cerebral view, 101, 676-703.
cortex of man. Nature, 340, 386-389. Mackintosh, N. J. (1998). IQ and human intelli
Luger, G. F. (1976). The use of the state space to gence. Oxford: Oxford University Press.
record the behavioural effects of sub-prob Maday, H., Osgood, C. E. (1959). Hesitation
lems and symmetries in the Tower of Ha phenomena in spontaneous English speech.
noi problem. International Journal of Man- Word, 15,19-44.
Machine Studies, 8, 411-421. MacLeod, C. (1990). Mood disorders and cog
Luchins, A. S. (1942). Mechanisation in prob nition. In M. W. Eysenck (Ed.), Cognitive psy
lem solving. The effect of Einstellung. Psy chology: An international review. Chichester,
chological Monographs, 54, (248). UK: Wiley.
Luchins, A. S., Luchins, E. H. (1959). Rigidity MacLeod, C., Mathews, A. (1988). Anxiety and
of behaviour. Eugene, Oregon: University of the allocation of attention to threat. Quar
Oregon Press. terly Journal of Experimental Psychology, 38A,
Luchins, A. S., Luchins, E. H. (1991). Task com 659-670.
plexity and order effects in computer pre MacLeod, C., Mathews, A. (1991). Cognitive-ex-
sentation of water jar problems. Journal of perimental approaches to the emotional dis
General Psychology, 118,45-72. orders. In P. R. Martin (Ed.), Handbook of
Lung, C. T., Dominowski, R. L. (1985). Effects behaviour therapy and psychological science:
of strategy instructions and practice on An integrative approach. Oxford: Pergamon.
nine-dot problem solving. Journal of Exper MacLeod, C., Mathews, A., Tata, P. (1986). At-
imental Psychology: Learning, Memory ef Cog tentional bias in emotional disorders. Jour
nition, 11, 804-811. nal of Abnormal Psychology, 95,15-20.
LITERATURA 673
MacNeilage, P. F. (1972). Speech physiology. In Mani, K., Johnson-Laird, P. N. (1982). The
J. H. Gilbert (Ed.), Speech and cortical func mental representation of spatial descripti
tioning. New York: Academic Press. ons. Memory Bl Cognition, 10,181-187.
Madison, P. (1956). Freud’s repression con Manktelow, K. I. (1999). Reasoning and thin
cept: A survey and attempted clarification. king. Hove, UK: Psychology Press.
International Journal of Psychoanalysis, 37, Manktelow, K. L, Evans, J. St. B. T. (1979). Fa
75-81. cilitation of reasoning by realism: Effect or
Magee, B. (1973). Popper. London: Fontana. non-effect? British Journal of Psychology, 70,
Maher, L. M., Rothi, L. J. G., Heilman, K. M. 477-488.
(1994). Lack of error awareness in an apha Manktelow, K. L, Over, D. E. (1991). Social role
sic patient with relatively preserved audito and utilities in reasoning with deontic con
ry comprehension. Brain Bl Language, 46, ditionals. Cognition, 43,183-186.
402-418. Manktelow, K. L, Over, D. E. (1993). Rationa
Mahony, M. J. (1976). Scientist as subject: The lity: Psychological and philosophical perspecti
psychological imperative. Cambridge, MA: ves. London: Routledge.
Ballinger. Mantylá, T., Backman, L. (1992). Aging and
memory for expected and unexpected ob
Maier, N. R. F. (1931). Reasoning in humans II:
jects in real world settings. Journal of Expe
The solution of a problem and its appearan
rimental Psychology: Learning, Memory, Co
ce in consciousness. Journal of Comparative
gnition, 18,1298-1309.
Psychology, 12,181-194.
Mapelli, D„ Behrmann, M. (1997). The role of
Malone, D. R., Morris, H. H., Kay, M. C., Levin,
colour in object recognition: Evidence from
H. S. (1982). Prosopagnosia: A double dis
visual agnosia. Neurocase, 3, 237-247.
sociation between the recognition of famili
Marcus, S. L., Rips, L. J. (1979). Conditional re
ar and unfamiliar faces. Journal of Neurolo
asoning. Journal of Verbal Learning Bl Verbal
gy, Neurosurgery, Psychiatry, 45, 820-822.
Behavior, 18,199-233.
Malt, B. (1994). When water is not H2O. Cogni
Markman, A. B., Gentner, D. R. (1993a). Split
tive Psychology, 27, 41-70.
ting the differences: A structural alignment
Malt, B. C„ Murphy, G. L., Ross, B. H. (1994).
view of similarity. Journal of Memory Bl Lan
Predicting features for members of natural
guage, 32, 517-535.
categories when categorisation is uncertain.
Markman, A. B., Gentner, D. R. (1993b). Struc
Journal of Experimental Psychology: Langua
tural alignment during similarity compari
ge, Memory, Cognition, 21, 646-661. sons. Cognitive Psychology, 26, 356-397.
Malt, B. C„ Smith, E. E. (1983). Correlated pro Markman, A. B., Wisniewski, E. J. (1997). Sa
perties in natural categories. Journal of Ver me and different: The differentiation of ba
bal Learning Bl Verbal Behavior, 23, 250-269. sic-level categories. Journal of Experimental
Maltzman, I. (1955). Thinking: From a behavi- Psychology: Language, Memory, Cognition, 23,
ouristic point of view. Psychological Review,
54-70-
62, 275-286. Markman, E. M. (1989). Categorization and na
Mandler, J. M., Mandler, G. (1964). Thinking: mingin children: Problems of induction. Cam
From association to gestalt. New York: Wiley. bridge, MA: MIT Press.
674
Markovits, H. (1984). Awareness of the “possi Marshall, J. C., Newcombe, F. (1973). Pat
ble” as a mediator of formal thinking in con terns of paralexia: A psycholinguistic ap
ditional reasoning problems. British Journal proach. Journal of Psycholinguistic Research,
of Psychology, 75, 367—376. 2,175-199.
Markovits, H. (1985). Incorrect conditional re Marschark, M„ Cornoldi, C. (1990). Imag
asoning among adults: Competence or per ery and verbal memory. In C. Cornoldi, M.
formance? British Journal of Psychology, 76, McDaniel (Eds.), Imagery Bf. cognition. New
241-247. York: Springer-Verlag.
Marr, D. (1976). Early processing of visual in Marschark, M., Hunt, R. R. (1989). A reexami
formation. Philosophical Transactions of the nation of the role of imagery in learning and
Royal Society (London), B275, 483-524. memory. Journal of Experimental Psychology:
Marr, D. (1982). Vision: A computational investi Learning, Memory, Cognition, 15, 710-720.
gation into the human representation and pro Marschark, M., Surian, L. (1992). Context ef
cessing of visual information. San Francisco, fects in free recall: The role of imaginal and
CA: W. H. Freeman. relational processing. Memory B(, Cognition,
Marr, D., Hildreth, E. (1980). Theory of edge 20, 612-620.
detection. Proceedings of the Royal Society of Marschark, M., Richman, C. L., Yuille, J. C.,
London, B207,187-217. Hunt, R. R. (1987). The role of imagery in
Marr, D„ Nishihara, K. (1978). Representati memory: On shared and distinctive infor
on and recognition of the spatial organisati mation. Psychological Bulletin, 102, 28-41.
on of three-dimensional shapes. Philosophi Marslen-Wilson, W. D. (1990). Activation,
cal Transactions of the Royal Society, Series B, competition, and frequency in lexical ac
269-294. cess. In G. T. M. Altmann (Ed.), Cognitive
Marr, D., Poggio, T. (1976). Cooperation com models of speech processing: Psycholinguistics
putation of stereo disparity. Science, 194, and computational perspectives. Cambridge,
283-287. MA: MIT Press.
Marsh, R. L, Hicks, J. L. (1998). Event-based Marslen-Wilson, W. D., Moss, H. E., van Ha
prospective memory and executive control len, S. (1996). Perceptual distance and com
of working memory. Journal of Experimen petition in lexical access. Journal of Exper
tal Psychology: Learning, Memory, Cognition, imental Psychology: Human Perception Bf
24- 336-349- Performance, 22,1376-1392.
Marsh, R. L, Hicks, J. L., Landau, J. D. (1998). Marslen-Wilson, W. D., Tyler, L. K. (1980).
An investigation of everyday prospective The temporal structure of spoken language
memory. Memory <f_ Cognition, 26, 633-643. comprehension. Cognition, 8,1-71.
Marshall, J. C., Halligan, P. W. (1988). Blind Marslen-Wilson, W. D., Warren, P. (1994). Lev
sight and insight in visuo-spatial neglect. els of perceptual representation and process
Nature, 336, 766-767. in lexical access: Words, phonemes, and fea
Marshall, J. C., Halligan, P. W. (1994). The yin tures. Psychological Review, 101, 653-675.
and yang of visuo-spatial neglect: A case Martin, A., Fedio, P. (1983). Word production
study. Neuropsychologia, 32,1037. and comprehension in Alzheimer’s disease:
LITERATURA 675
The breakdown of semantic knowledge. sions: Visual-field dependent spatial mislo
Brain Language, 19,121-141. cations by humans partially paralysed with
Martin, G. N. (1998). Human neuropsychology. curare. Science, 216,198-201.
London: Prentice Hall. Matlin, M. W, Foley, H. J. (1997). Sensation
Martin-Loeches, M., Schweinberger, S. R., and perception (4th Edn). Bostyn: Allyn &
Sommer, W. (1997). The phonological loop Bacon.
model of working memory: An ERP study of Matthews, G., Antes, J. R. (1992). Visual atten
irrelevant speech and phonological similari tion and depression: Cognitive biases in the
ty effects. Memory b] Cognition, 25,471-483. eye fixation of the dysphoric and the non
Martone, M., Butters, N., Payne, M., Becker, J. depressed. Cognitive Therapy b? Research, 16,
T, Sax, D. S. (1984). Dissociations between 359-371-
skill learning and verbal recognition in am Mattingly, I. G., Liberman, A. M. (1990). Speech
nesia and dementia. Archives of Neurology, and other auditory modules. In G. M. Edel
41, 965-970. man, W. E. Gall, W. M. Cowan (Eds.), Signal
Massaro, D. W. (1989). Testing between the and sense: Local and global order in perceptual
TRACE model and the fuzzy logical mod maps. New York: Wiley.
el of speech perception. Cognitive Psycholo Mayes, A. R. (1988). Human organic memory
gy, 21, 398-421. disorders. Cambridge: Cambridge Universi
Massaro, D. W. (1994). Psychological aspects ty Press.
of speech perception: Implications for re Mayes, A. R., Downes, J. J. (1997). What do the
search and theory. In M. A. Gernsbacher ories of the functional deficit(s) underlying
(Ed.), Handbook of psycholinguistics. San Di amnesia have to explain? Memory, 5, 3-36.
ego, CA: Academic Press. Mayhew, J. E. W, Frisby, J. P. (1981). Psy
Masson, M. E. J., Graf, P. (1993). Introduction: chophysical and computational studies to
Looking back and into the future. In P. Graf, wards a theory of human stereopsis. Artifi
M. E. J. Masson (Eds.), Implicit memory: New cial Intelligence, 17, 349-385.
directions in cognition, development, and neu McBeath, M. K., Shaffer, D. M., Kaiser, M. K.
ropsychology. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl (1995). How baseball outfielders determine
baum Associates Inc. where to run to catch fly balls. Science, 268,
Mather, G. (1994). Motion detector models: 569-573-
Psychophysical evidence. In A. T. Smith, R. McCarthy, R., Warrington, E. K. (1984). A two-
J. Snowden (Eds.), Visual detection of motion. route model of speech production. Brain,
London: Academic Press. 107, 463-485.
Mather, G. (1997). The use of image blur as McClelland, J. L. (1981). Retrieving general and
a depth cue. Perception, 26,1147-1158. specific information from stored knowledge
Mather, G., Murdoch, L. (1994). Gender dis of specifics. Proceedings of the Third Annual
crimination in biological motion displays Meeting of the Cognitive Science Society. Ann
based on dynamic cues. Proceedings of the Arbor, MI: Cognitive Science Society.
Royal Society of London, B, 273-279. McClelland, J. L. (1991). Stochastic interactive
Matin, L., Picoult, E„ Stevens, J., Edwards, M., processes and the effect of context on per
MacArthur, R. (1982). Oculoparalytic illu ception. Cognitive Psychology, 23,1-44.
676
McClelland, J. L. (1993). The GRAIN model: McDaniel, M. A., Robinson-Riegler, B., Ein
A framework for modelling the dynamics of stein, G. O. (1998). Prospective remembe
information processing. In D. E. Meyer, S. ring: Perceptually driven or conceptually
Kornbhim (Eds.), Attention and performance, driven processes? Memory Cognition, 26,
Vol. XIV. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum 121-134.
Associates Inc. McGeorge, P., Burton, M. (1989). The effects
McClelland, J. L., Elman, J. L. (1986). The of concurrent verbalisation on performance
TRACE model of speech perception. Cogni in a dynamic systems task. British Journal of
tive Psychology, 18,1-86. Psychology, 80, 455-465.
McClelland, J. L., Mozer, M. C. (1986). Percep McGlinchey-Berroth, R., Milber, W. P., Verfael-
tual interactions in two-word displays: Fa lie, M„ Alexander, M., Kilduff, P. T. (1993).
miliarity and similarity effects. Journal of Semantic processing in the neglected visual
Experimental Psychology: Human Perception field: Evidence from a lexical decision task.
Bf, Performance, 12,18-35. Cognitive Neuropsychology, 10,79-108.
McClelland, J. L., Rumelhart, D. A. (1985). Dis McGurk, H., MacDonald, J. (1976). Hea
tributed memory and the representation ring lips and seeing voices. Nature, 264,
of general and specific information. Jour 746-748.
nal of Experimental Psychology: General, 114, McKee, R., Squire, L. R. (1992). Equivalent for
159-188. getting rates in long-term memory for dien
McClelland, J. L„ Rumelhart, D. E. (1981). An in cephalon and medial temporal lobe amne
teractive activation model of context effects sia. Journal of Neuroscience, 12, 3765-3772.
in letter perception. Part 1. An account of ba McKeithen, K. B., Reitman, J. S., Rueter, H. H„
sic findings. Psychological Review, 88, 375. Hirtle, C. (1981). Knowledge organization
McClelland, J. L„ Rumelhart, D. E., The PDP and skill differences in computer program
Research Group (1986). Parallel distributed mers. Cognitive Psychology, 13, 307-325.
processing: Vol. 2. Psychological and biological McKoon, G., Ratcliff, R. (1980). Priming in
models. Cambridge, MA: MIT Press. item recognition: The organization of propo
McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scien sitions in memory for text. Journal of Verbal
tific American, 24,122-130. Learning B[ Verbal Behavior, 19, 369-386.
McCloskey, M. E., Glucksberg, S. (1978). Nat McKoon, G., Ratcliff, R. (1986). Inferences
ural categories: Well-defined or fuzzy sets. about predictable events. Journal of Experi
Memory K. Cognition, 6, 462-472. mental Psychology: Learning, Memory, Cogni
McCloskey, M., Wible, C. G., Cohen, N. J. tion, 12, 82-91.
(1988). Is there a special flashbulb-memo McKoon, G., Ratcliff, R. (1992). Inference
ry mechanism? Journal of Experimental Psy during reading. Psychological Review, 99,
chology: General, 117,171-181. 440-466.
McCulloch, W. S., Pitts, W. (1943). A logical cal McKoon, G„ Ratcliff, R. (1998). Memory-based
culus of the idea imminent in nervous ac language processing: Psycholinguistic re
tivity. Bulletin of the Mathematical Biophys search in the 1990s. Annual Review of Psy
ics, 5,115-133. chology, 49, 25-42.
LITERATURA 677
McLeod, P. (1977). A dual-task response moda The psychology of learning and motivation.
lity effect: Support for multiprocessor mo New York: Academic Press.
dels of attention. Quarterly Journal of Expe Medin, D. (1976). Theories of discrimination
rimental Psychology, 29, 651-667. learning and learning set. In W. K. Estes
McLeod, P., Dienes, Z. (1996). Do fielders (Ed.), Handbook ofleaming and cognitive pro
know where to go to catch the ball or on cesses. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As
ly how to get there? Journal of Experimental sociates Inc.
Psychology: Human Perception Bl Performan Medin, D. L., Altom, M. W., Edelson, S. M.,
ce, 22, 531-543. Freko, D. (1982). Correlated symptoms and
McLeod, P., Plunkett, K., Rolls, E. T. (1998). simulated medical classification. Journal of
Introduction to connectionist modelling of co Experimental Psychology: Language, Memory,
gnitive processes. Oxford: Oxford University Cognition, 8, 37-50.
Press. Medin, D. L., Goldstone, R. L., Gentner, D.
McNamara, D. S., Kintsch, E., Songer, N. B., (1990). Similarity involving attributes and
relations: Judgements of similarity and
Kintsch, W. (1995). Text coherence, backg
difference are not inverses. Psychological
round knowledge and levels of understan
Science, 1, 64-69.
ding in learning from text. Cognitive Instruc
Medin, D. L., Goldstone, R. L., Gentner, D.
tion, 3,455-468.
(1993). Respects for similarity. Psychological
McNamara, T. P., Stemberg, R. J. (1983). Men
Review, 100, 254-278.
tal models of word meaning. Journal of Ver
Medin, D., Ortony, A. (1989). Psychological
bal Learning Bl Verbal Behavior, 22, 449-474.
essentialism. In S. Vosniadou, A. Ortony
McNeil, J. E., Warrington, E. K. (1993). Pro
(Eds.), Similarity and analogical reasoning.
sopagnosia: A face-specific disorder. Quar
Cambridge: Cambridge University Press.
terly Journal of Experimental Psychology, 46A,
Medin, D. L., Schaffer, M. M. (1978). Context
1-10. theory of classification learning. Psychologi
McQueen, J. M. (1991). The influence of the le cal Review, 85, 207-238.
xicon on phonetic categorisation: Stimulus Medin, D. L., Smith, E. E. (1984). Concepts and
quality in word-final ambiguity. Journal of concept formation. Annual Review of Psycho
Experimental Psychology: Human Perception logy, 35,113-138.
Bl Performance, 17, 433-443. Medin, D. L., Wattenmaker, W. D„ Hampson,
Meacham, J. A. (1988). Interpersonal relations S. E. (1987). Family resemblance, conceptu
and prospective remembering. In M. M. al cohesiveness and category construction.
Gruneberg, P. E. Morris, R. N. Sykes (Eds.), Cognitive Psychology, 19, 242-279.
Practical aspects of memory: Current research Mellers, B. A., Schwartz, A., Cooke, A. D. J.
and issues, Vol. 1. Memory in everyday life. (1998). Judgement and decision making.
Chichester, UK: John Wiley. Annual Review of Psychology, 49, 447-477.
Meacham, J. A., Singer, J. (1977). Incentive ef Mensink, G.-J., Raaijmakers, J. G. W. (1988).
fects in prospective remembering. Journal A model for interference and forgetting.
of Psychology, 97,191-197. Psychological Review, 95, 434-455.
Medin, D. (1975). A theory of context in discri Menzel, E. W. (1978). Cognitive mapping in
mination learning. In G. H. Bower (Ed.), chimpanzees. In S. H. Hulse, F. Fowler, W.
678
K. Honig (Eds.), Cognitive processes in ani Mill, J. S. (1843). A system of logic. London:
mal behaviour. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl Longman.
baum Associates Inc. Miller, G. A. (1956). The magic number seven,
Mervis, C. B., Catlin, J., Rosch, E. (1976). Rela plus or minus two: Some limits on our ca
tionships among goodness-of-example, cat pacity for processing information. Psycho
egory norms, and word frequency. Bulletin logical Review, 63, 81-93.
of the Psychonomic Society, 7, 283-284. Miller, G. A., Johnson-Laird, P. N. (1976). Lan
Metcalfe, J. (1986a). Feeling of knowing in guage and perception. Cambridge: Cam
memory and problem solving. Journal of bridge University Press.
Experimental Psychology: Learning, Memory, Miller, G. A., Nicely, P. (1955). An analysis of
Cognition, 12, 288-284. perceptual confusions among some English
Metcalfe, J. (1986b). Premonitions of error pre consonants. Journal of the Acoustical Society
dict impending insight. Journal of Experi of America, 27, 338-352.
mental Psychology: Learning, Memory, Cogni Miller, J. L., Eimas, P. D. (1995). Speech per
tion, 12, 623-634. ception: From signal to word. Annual Re
Metcalfe, J., Weibe, D. (1987). Intuition in in views in Psychology, 46, 467-492.
sight and noninsight problem solving. Mem
Milner, A. D„ Goodale, M. A. (1995). The visu
ory K Cognition, 15, 238-246.
al brain in action. Oxford: Oxford Universi
Meudell, P. R., Mayes, A. R. (1981). The Cla
ty Press.
parède phenomenon: A further example in
Milner, A. D., Goodale, M. A. (1998). The visu
amnesics, a demonstration of a similar ef
al brain in action. Psyche, 4,1-14.
fect in normal people with attenuated mem
Milner, A. D., Perret, D. L, Johnston, R. S.,
ory, and a reinterpretation. Current Psycho
Benson, P. J., Jordan, T. R., Heeley, D. W,
logical Research, 1, 75-88.
Bettuci, D. (1991). Perception and action in
Meyer, B. J. F., McConkie, G. W. (1973). What is
“visual form agnosia”. Brain, 114, 405-428.
recalled after hearing a passage? Journal of
Milner, B. (1962). Les troubles de la mémoire
Educational Psychology, 65,109-117.
accompagnant des lésions hippocampiques
Meyer, D. E., Schvaneveldt, R. W. (1971). Facil
bilaterales. In P. Passouant (Ed.), Physiologie
itation in recognising pairs of words: Evi
dence of a dependence between retrieval op de l’hippocampe. Paris: Centre des Recherch
erations. Journal of Experimental Psychology, es Scientifiques.
90, 227-234. Minami, H., Dallenbach, K. M. (1946). The ef
Miceli, G., Silveri, M. C., Romani, C., Cara fect of activity upon learning and retention
mazza, A. (1989). Variation in the pattern of in the cockroach. American Journal of Psy
omissions and substitutions of grammati chology, 59,1-58.
cal morphemes in the spontaneous speech Minsky, M. (1975). A framework for repre
of so-called agrammatic patients. Brain K senting knowledge. In P. H. Winston (Ed.),
Language, 36, 447-492. The psychology of computer vision. New York:
Michotte, A. (1946). The perception of causali McGraw-Hill.
ty [1963 translation by T. & E. Miles]. Lon Minsky, M„ Papert, S. (1988). Perceptrons (2nd
don: Methuen. Edn). Cambridge, MA: MIT Press.
LITERATURA 679
Mishkin, M., Ungerleider, L. G. (1982). Con P. Morris (Eds.), Aspects of memory: Vol. 1.
tribution of striate inputs to the visuospa- The practical aspects. London: Routledge.
tial functions of parieto-preoccipital cortex Morris, P. E., Reid, R. L. (1970). The repeated
in monkeys. Behavioral Brain Research, 6, use of mnemonic imagery. Psychonomic Sci
57-77- ence, 20, 337-338.
Mitchell, D. (1994). Sentence parsing. In M. A. Morris, R. G., Miotto, E. C„ Feigenbaum, J. D.,
Gernsbacher (Ed.), Handbook of psycholin Bullock, P„ Polkey, C. E. (1997). Planning
guistics. London: Academic Press. ability after frontal and temporal lobe le
Mitroff, I. (1974). The subjective side of science. sions: The effects of selection equivocation
Amsterdam: Elsevier. and working memory load. Cognitive Neu
Miyake, A., Shah, P. (1999). Models of working ropsychology, 14,1007-1027.
memory: Mechanisms of active maintenance Morton, J. (1969). Interaction of information
and executive control. New York: Cambridge in word recognition. Psychological Review,
University Press. 76,165-178.
Miyawaki, K., Strange, W., Verbrugge, R.,
Morton, J. (1979). Facilitation in word recog
Liberman, A. M., Jenkins, J. J., Fujimura,
nition: Experiments causing change in the
O. (1975). An effect of linguistic experience.
logogen model. In P. A. Kolers, M. Wrol-
The discrimination of [r] and [1] by native
stead, H. Bouma (Eds.), Processing of visible
speakers of Japanese and English. Percep
language (Vol. I). New York: Plenum Press.
tion st Psychophysics, 18, 331-340.
Moscovitch, M., Winocur, G., Behrmann, M.
Mogg, K., Kentish, J., Bradley, B. P. (1993). Ef
(1997). What is special about face recogni
fects of anxiety and awareness on colour
tion? Nineteen experiments on a person
identification latencies for emotional words.
with visual object agnosia and dyslexia but
Behaviour Research Therapy, 31, 559-567.
normal face recognition. Journal of Cognitive
Mogg, K., Mathews, A., May, J., Grove, M., Ey
Neuroscience, 9, 555-604.
senck, M. W, Weinman, J. (1991). Assess
Moss, H. E., Gaskell, M. G. (1999). Lexical
ment of cognitive bias in anxiety and de
pression using a colour perception task. semantic processing during speech com
Cognition B( Emotion, 5, 221-238. prehension. In S. Garrod, M. J. Pickering
Moray, N. (1959). Attention in dichotic listen (Eds.), Language processing. Hove, UK: Psy
ing: Affective cues and the influence of in chology Press.
structions. Quarterly Journal of Experimental Muller, H. J., Humphreys, G. W, Donnel
Psychology, 11, 56-60. ly, N. (1994). Search via recursive rejection
Morgan, L. (1894). An introduction to compara (SERR): Visual search for single and dual
tivepsychology. London: Scott. form-conjunction targets. Journal of Exper
Morris, C. D„ Bransford, J. D., Franks, J. J. imental Psychology: Human Perception % Per
(1977). Levels of processing versus trans formance, 20, 235-258.
fer appropriate processing. Journal of Verbal Mulligan, N. W. (1998). The role of attention
Learning B( Verbal Behavior, 16, 519-533. during encoding in implicit and explicit
Morris, P. E. (1992). Prospective memory: Re memory. Journal of Experimental Psychology:
membering to do things. In M. Gruneberg, Learning, Memory, Cognition, 24, 27-47.

Murphy, G. L, Medin, D. L. (1985). The role of Nebes, R. D. (1989). Semantic memory in Al
theories in conceptual coherence. Psycholog zheimer’s disease. Psychological Bulletin,
ical Review, 92, 289-316. 106, 380-408.
Murphy, G. L, Ross, B. H. (1994). Predictions Neely, J. H. (1977). Semantic priming and re
from uncertain categorisations. Cognitive trieval from lexical memory: Roles of inhi
Psychology, 27,148-193. bitionless spreading activation and limited
Murphy, S. T, Zajonc, R. B. (1993). Affect, cog capacity attention. Journal of Experimental
nition, and awareness: Affective priming Psychology: General, 106, 226-254.
with optimal and suboptimal stimulus ex Neisser, U. (1964). Visual search. Scientific
posures. Journal of Personality K Social Psy American, 210, 94-102.
chology, 64, 723-739. Neisser, U. (1967). Cognitive psychology. New
Murray, L. A., Whitehouse, W. G., Alloy, L. B. York: Appleton-Century-Crofts.
(1999). Mood congruence and depressive Neisser, U. (1976). Cognition and reality. San
deficits in memory: A forced-recall analysis. Francisco, CA: W. H. Freeman.
Memory, 7,175-196. Neisser, U. (1981). John Dean’s memory: A case
Muter, P. (1978). Recognition failure of recall study. Cognition, 9,1-22.
able words in semantic memory. Memory K Neisser, U. (1982). Memory observed. San Fran
Cognition, 6, 9-12.
cisco, CA: Freeman.
Myers, L. B., Brewin, C. R. (1994). Recall of
Neisser, U. (1996). Remembering as doing. Be
early experiences and the repressive coping
havioral K Brain Sciences, 19, 203-204.
style. Journal of Abnormal Psychology, 103,
Neisser, U., Becklen, R. (1975). Selective look
288-292.
ing: Attending to visually specified events.
Mynatt, C. R., Doherty, M. E., Tweney, R. D.
Cognitive Psychology, 7, 480-494.
(1977). Confirmation bias in a simulated re
Nelson, K. (1993). Explaining the emergence
search environment. Quarterly Journal of
of autobiographical memory in early child
Experimental Psychology, 29, 85-95.
hood. In A. F. Collins, S. E. Gathercole, M.
Mynatt, C. R., Doherty, M. E., Tweney, R. D.
A. Conway, P. E. Morris (Eds.), Theories of
(1978). Consequences of confirmation and
memory. Hove, UK: Psychology Press.
disconfirmation in a simulated research en
vironment. Quarterly Journal of Experimen Newell, A. (1981). Reasoning, problem solv
tal Psychology, 30, 395-406. ing and decision processes. In R. S. Nicker
Nadel, L„ Jacobs, W. J. (1998). Traumatic mem son (Ed.), Attention el_ performance, Vol VIII.
ory is special. Current Directions in Psycho Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates
logical Science, 7,154-157. Inc.
Navon, D. (1977). Forest before trees: The pre Newell, A. (1990). Unified theories of cogni
cedence of global features in visual percep tion. Cambridge, MA: Harvard University
tion. Cognitive Psychology, 9, 353-383. Press.
Nealey, T. A., Maunsell, J. H. R. (1994). Mag- Newell, A., Shaw, J. C., Simon, H. A. (1958). El
nocellular and parvocellular contributions ements of a theory of human problem solv
to the responses of neurons in macaque ing. Psychological Review, 65,151-166.
striate cortex. Journal of Neuroscience, 14, Newell, A., Shaw, J. C., Simon, H. A. (i960). Re
2069-2079. port on a general problem solving program
LITERATURA 681
for a computer. In Information processing: D. Shapiro (Eds.), The design of everyday
Proceedings of the International Conference on things. New York: Doubleday.
Information Processing. Paris: UNESCO. Norvig, R. (1992). Paradigms for artificial intel
Newell, A., Simon, H. A. (1972). Human prob ligence programming. Los Altos, CA: Morgan
lem solving. Englewood Cliffs, NJ: Prentice- Kaufmann.
Hall. Nosofsky, R. M. (1986). Attention, similarity,
Niedenthal, P. M„ Setterlund, M. B., Jones, D. and the identification-categorisation rela
E. (1994). Emotional organisation of per tionship. Journal of Experimental Psychology:
ceptual memory. In P. M. Niedenthal, S. General, 115, 39-57.
Kitayama (Eds.), The heart’s eye: Emotional Nosofsky, R. M. (1988). Exemplar-based ac
influences in perception and attention. New counts of relations between classification,
York: Academic Press. recognition and typicality. Journal of Experi
Nielsen, J. M. (1946). Agnosia, apraxia, apha mental Psychology: Learning, Memory, Cogni
sia: Their value in cerebral localization. New tion, 14, 700-708.
York: Paul B. Hoeber. Nosofsky, R. M. (1991). Tests of an exemplar
Nisbett, R. E., Wilson, T. D. (1977). Telling model for relating perceptual classification
more than we can know: Verbal reports on and recognition memory. Journal of Experi
mental processes. Psychological Review, 84, mental Psychology: Learning, Memory, Cogni
231-259. tion, 17, 3-27.
Nissen, M„ Ross, J., Willingham, D„ Macken Nosofsky, R. M., Palmeri, T. J., McKinley, S. C.
zie, T, Schacter, D. (1988). Memory and am (1994). Rule-plus-exception model of classi
nesia in a patient with multiple personality fication learning. Psychological Review, 101,
disorder. Brain e( Cognition, 8,117-134. 53-79-
Nissen, M. J., Bullemer, P. (1987). Attention- Noveck, I. A. (1997). Deductive competence
al requirements of learning: Evidence from need not be problematic. Current Psycholo
performance measures. Cognitive Psycholo gy of Cognition, 16,162-172.
gy, 19, !-32- Oakes, L. M. (1994). Development of infants’
Norman, D. A. (1980). Twelve issues for cogni use of continuity cues in their perception
tive science. Cognitive Science, 4,1-32. of causality. Developmental Psychology, 30,
Norman, D. A. (1981). Categorisation of action 869-879.
slips. Psychological Review, 88,1-15. Oaksford, M. (1994). Computational levels
Norman, D. A. (1983). Some observations on again. Behavioral b( Brain Sciences, 17,76-77.
mental models. In D. Gentner, A. L. Stevens Oaksford, M. (1997). Thinking and the rational
(Eds.), Mental models. Hillsdale, NJ: Law analysis of human reasoning. The Psycholo
rence Erlbaum Associates Inc. gist, 10, 257-260.
Norman, D. A., Rumelhart, D. E. (1975). Explo Oaksford, M. R., Chater, N. (1994). A rational
rations in cognition. San Francisco, CA: Free analysis of the selection task as optimal data
man. selection. Psychological Review, 101, 608-631.
Norman, D. A., Shallice, T. (1986). Attention to Oaksford, M. R„ Chater, N. (1995). Informa
action: Willed and automatic control of be tion gain explains relevance which explains
haviour. In R. J. Davidson, G. E. Schwartz, the selection task. Cognition, 57, 97-108.
682
Oaksford, M. R., Chater, N. (1996). Rational ex Ohlsson, S. (1985). Retrieval processes in re
planation of the selection task. Psychological structuring: Answer to Keane. Scandinavian
Review, 103, 381-391. Journal of Psychology, 26, 366-368.
Oaksford, M. R„ Chater, N., Grainger, B., Lar Ohlsson, S. (1992). Information processing
kin, J. (1997). Rational explanation of the explanations of insight and related pheno
selection task. Journal of Experimental Psy mena. In M. T. Keane, K. J. Gilhooly (Eds.),
chology: Learning. Memory, Cognition, 23, Advances in the psychology of thinking. Lon
441-458. don: Harvester Wheatsheaf.
Oatley, K., Johnson-Laird, P. N. (1987). To Ohlsson, S. (1996). Learning from perfor
wards a cognitive theory of emotions. Cog mance errors. Psychological Review, 103,
nition Bj Emotion, 1, 29-50. 241-262.
O’Brien, D. (1993). How to develop a perfect Ojemann, G. A. (1991). Cortical organisati
memory. London: Pavilion Books. on of language. Journal of Neuroscience, 11,
O’Brien, D„ Braine, M. D. S., Yang, Y. (1994). 2281-2287.
Propositional reasoning by mental models? Okada, S., Hanada, M„ Hattori, H., Shoyama,
Simple to refute in principle and in practice. T. (1963). A case of pure word deafness. Stu-
Psychological Review, 101, 701-724. dia Phonologica, 3, 58-65.
O’Brien, D. P. (1993). Mental logic and irratio Okada, T, Simon, H. A. (1997). Collaborative
nality. In K. I. Manktelow, D. Over (Eds.), discovery in a scientific domain. Cognitive
Rationality: Psychological and philosophical Science, 21,109-146.
perspectives. London: Routledge. Olson, A., Caramazza, A. (1994). Representati
O’Brien, D. P. (1995). Finding logic in human on and connectionist models: The NETspell
reasoning requires looking in the right experience. In G. D. A. Brown, N. C. Ellis
places. In S. E. Newstead, J. St. B. T. Evans (Eds.), Handbook of spelling: Theory, process
(Eds.), Perspectives on thinking and reasoning: and intervention. Chichester, UK: Wiley.
Essays in honour of Peter Wason. Hove, UK: Ormerod, T. C. (1997). Rationalities 1 and 2:
Psychology Press. Dual processes or different task demands?
O’Brien, E. J., Shank, D. M., Myers, J. L., Current Psychology of Cognition, 16,181-189.
Rayner, K. (1988). Elaborative inferences Osherson, D. N. (1974)- Logical abilities in chil
during reading: Do they occur on-line? dren, vol. 2. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlba
Journal of Experimental Psychology: Learning, um Associates Inc.
Memory, Cognition, 14, 410-420. Osherson, D. N. (1975). Logical abilities in chil
Ohlsson, S. (1984a). Restructuring revisited I: dren, vol. 3. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlba
Summary and critique of Gestalt theory of um Associates Inc.
problem solving. Scandinavian Journal of Osherson, D. N. (1976). Logical abilities in chil
Psychology, 25, 65-76. dren, vol. 4. Hillsdale, NJ: Lawrence Erl
Ohlsson, S. (1984b). Restructuring revisited baum Associates Inc.
II: An information processing theory of re Osherson, D. N., Smith, E. E. (1981). On the
structuring and insight. Scandinavian Jour adequacy of prototype theory as a theory of
nal of Psychology, 25,117-129. concepts. Cognition, 9, 35-58.
LITERATURA 683
Osherson, D. N„ Smith, E. E. (1982). Graded- Paivio, A. (1986). Mental representations: A dual
ness and conceptual conjunction. Cogniti coding approach. Oxford: Oxford University
on, 12, 299-318. Press.
Osherson, D. N., Smith E. E. (Eds.) (1990). Paivio, A. (1991). Dual coding theory: Retro
Thinking: An invitation to cognitive science. spect and current status. Canadian Journal
Cambridge, MA: MIT Press. of Psychology, 45, 255-287.
Osherson, D. N„ Wilkie, O„ Smith, E. E., Lo Paivio, A., Csapo, K. (1973). Picture superiori
pez, A., Shafir, E. (1990). Category-based in ty in free recall: Imagery or dual coding? Co
gnitive Psychology, 5,176-206.
duction. Psychological Review, 97,185-200.
Paivio, A., te Linde, J. (1982). Imagery, memo
Oudejans, R. R. D„ Michaels, C. F., Bakker, F.
ry and the brain. Canadian Journal of Psycho
C„ Dolne, M. A. (1996). The relevance of ac
logy, 36, 243-272.
tion in perceiving affordances: Perception
Paivio, A., Yuille, J. C., Madigan, S. A. (1968).
of catchableness of fly balls. Journal of Expe
Concreteness, imagery and meaningfulne
rimental Psychology: Human Perception Per
ss values for 925 nouns. Journal of Experi
formance, 22, 879-891. mental Psychology Monographs, 78 (1, Pt. 2).
Owen, A. M. (1997). Cognitive planning in hu Palmer, S. E. (1975). The effects of contextual
mans: Neuropsychological, neuroanatomi- scenes on the identification of objects. Me
cal, and neuropharmacological perspecti mory bC Cognition, 3, 519-526.
ves. Progress in Neurobiology, 53,431-450. Palmer, S. E„ Kimchi, R. (1986). The infor
Owen, A. M., Downes, J. J., Sahakian, B. J., mation processing approach to cognition.
Polkey, C. E„ Robbins, T. W. (1990). Plan In T. Knapp, L. C. Robertson (Eds.), Appro
ning and spatial working memory following aches to cognition: Contrasts and controversi
frontal lobe lesions in man. Neuropsycholo es. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso
gia, 28,1021-1034. ciates Inc.
Paivio, A. (1971). Imagery and verbal processes. Papagno, C., Valentine, T„ Baddeley, A. D.
New York: Holt, Rinehart & Winston [re (1991). Phonological short-term memory
printed by Lawrence Erlbaum in 1979]. and foreign-language learning. Journal of
Paivio, A. (1975). Coding distinctions and re Memory b( Language, 30,331-347.
petition effects in memory. In G. H. Bower Parasuraman, R. (1998). Attentive brain. Cam
(Ed.), The psychology of learning ef motivation
Parkin, A. J. (1979). Specifying levels of proces
(Vol. 9). New York: Academic Press.
sing. Quarterly Journal of Experimental Psy
Paivio, A. (1979). Psychological processes in
chology, 31,175-195.
the comprehension of metaphor. In A. Or
Parkin, A. J. (1996). Explorations in cognitive
tony (Ed.), Metaphor and thought. New York:
neuropsychology. Oxford: Blackweil.
Cambridge University Press. Parkin, A. J., Hunkin, N. M. (1997). How should
Paivio, A. (1983). The empirical case for dual a database on human amnesia evolve? Com
coding. In J. C. Yuille (Ed.), Imagery, memo ments on Mayes and Downes “What do
ry cognition: Essays in honor of Allan Pai theories of the functional deficit(s) under
vio. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso lying amnesia have to explain?” Memory, 5,
ciates Inc. 99-104.
684
Parkin, A. J., Leng, N. R. C. (1993). Neuropsy Patterson, K. E. (1982). The relation between
chology of the amnesic syndrome. Hove, UK: reading and phonological coding: Further
Psychology Press. neuropsychological observations. In A. W.
Parkin, A. J., Stewart, F. (1993). Category-spe Ellis (Ed.), Normality and pathology in cogni
cific impairments?: Yes. Quarterly Journal of tive functions. London: Academic Press.
Experimental Psychology, 46A, 505-510. Patterson, K. E. (1986). Lexical but non-se-
Parkin, A. J., Williamson, P. (1986). Cerebral mantic spelling? Cognitive Neuropsychology,
latéralisation at different stages of facial 3, 341-367.
processing. Cortex, 26, 23-42. Patterson, K., Graham, N., Hodges, J. R.
Parkinson, B., Manstead, A. S. R. (1992). App (1994). Reading in Alzheimer’s type de
raisal as a cause of emotion. In M. S. Clark mentia: A preserved ability? Neuropsycholo
(Ed.), Review of personality and social psycho gy, 8, 395-412.
logy (Vol. 13). New York: Sage. Payne, D., Conrad, F. (1997). Intersections in
Pashler, H. (1990). Do response modality ef basic and applied memory research. Hillsdale,
fects support multiprocessor models of di NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc.
vided attention? Journal of Experimental Psy Pazzani, M. J. (1991a). Influence of prior
chology: Human Perception g Performance, knowledge on concept acquisition: Experi
16, 826-842. mental and computational results. Journal
Pashler, H. (1993). Dual-task interference and of Experimental Psychology: Learning, Memo
elementary mental mechanisms. In D. E. ry, Cognition, 15, 416-432.
Meyer, S. Kornblum (Eds.), Attention and Pazzani, M. J. (1991b). A computational theo
performance, Vol. XIV. London: MIT Press. ry of learning causal relationships. Cogniti
Pashler, H. (1998). Attention. Hove, UK: Psy ve Science, 15,401-424.
chology Press. Pazzani, M. J. (1993). Learning causal patterns.
Pashler, H., Johnston, J. C. (1998). Attentional Machine Learning, 11,173-194.
limitations in dual-task performance. In H. Pederson, E., et al. (1998). Semantic typology
Pashler (Ed.), Attention. Hove, UK: Psycholo and spatial conceptualisation. Language, 74,
gy Press. 557-589-
Pashler, H., Luck, S. J., Hillyard, S. A., Man Peper, C. E., Bootsma, R. J., Mestre, D. R., Bak
gun, G. R., Gazzaniga, M. (1994). Sequen ker, F. C. (1994). Catching balls: How to get
tial operation of disconnected cerebral the hand to the right place at the right time.
hemispheres in split-brain patients. Neuro Journal of Experimental Psychology: Human
report, 5, 2381-2384. Perception K Performance, 20, 591-612.
Patel, V. L, Groen, G. J. (1986). Knowledge Perenin, M.-T, Vighetto, A. (1988). Opticataxia:
based solution strategies in medical reaso A specific disruption in visuomotor mecha
ning. Cognitive Science, 10, 91-116. nisms. 1. Different aspects of the deficit in
Patel, V. L., Groen, G. J. (1993). Confusing ap reaching for objects. Brain, 111, 643-674.
ples and oranges: Some dangers in confu Perfect, T. J., Hollins, T. S. (1996). Predictive
sing frameworks with theories. Cognitive feeling of knowing judgements and postdic-
Science, 17,135-141. tive confidence judgements in eyewitness
LITERATURA
685
memory and general knowledge. Applied Pickering, M. J. (1999). Sentence comprehensi
Cognitive Psychology, 10, 371-382. on. In S. Garrod, M. J. Pickering (Eds.), Lan
Perfetti, C. A., McCutchen, D. (1982). Speech guageprocessing. Hove, UK: Psychology Press.
processes in reading. In N. Lass (Ed.), Spe Pickering, M. J., Traxler, M. J. (1998). Plausi
ech and language: Advances in basic research bility and recovery from garden paths: An
and practice (Vol. 7). New York: Academic eye-tracking study. Journal of Experimental
Press. Psychology: Learning, Memory, Cognition, 24,
Perrig, W. J., Perrig, P. (1988). Mood and me 940-961.
mory: Mood-congruity effects in absence of Pillemer, D. B., Goldsmith, L. R., Panter, A. T.,
mood. Memory Cognition, 16,102-109. White, S. H. (1988). Very long-term memo
Petersen, S. E., Corbetta, M., Miezin, F. M„ ries of the first year in college. Journal of Ex
Shulman, G. L. (1994). PET studies of parie perimental Psychology: Learning, Memory, Co
tal involvement in spatial attention: Compa gnition, 14, 709-715.
rison of different task types. Canadian Jour Pinel, J. P. J. (1997)- Biopsychology (3rd Edn).
nal of Experimental Psychology, 48, 319-338. Boston: Allyn & Bacon.
Peterson, L. R., Peterson, M. J. (1959). Short-term Pirolli, P. L., Anderson, J. R. (1985). The role of
retention of individual verbal items. Journal learning from examples in the acquisition
of Experimental Psychology, 58,193-198. of recursive programming skill. Canadian
Peterson, M. A., Kihlstrom, J. F., Rose, P. M., Journal of Psychology, 39, 240-272.
Glinsky, M. L. (1992). Mental images can Platt, R. D., Griggs, R. A. (1993). Darwinian
be ambiguous: Reconstruals and referen algorithms and the Wason selection task:
ce frame reversals. Memory ej Cognition, 20, A factorial analysis of social contract selec
107-123. tion task problems. Cognition, 48,163-192.
Peterson, R. R., Savoy, P. (1998). Lexical selecti Plaut, D. C., McClelland, J. L., Seidenberg, M.
on and phonological encoding during lan S., Patterson, K. (1996). Understanding nor
guage production: Evidence for cascaded mal and impaired word reading: Computa
processing. Journal of Experimental Psycholo tional principles in quasi-regular domains.
gy: Learning, Memory, Cognition, 24, 539-557 Psychological Review, 103, 56-115.
Phillips, L. H., Wynn, V., Gilhooly, K. J., Della Plaut, D. C., Shallice, T. (1993). Deep dyslexia:
Sala, S., Logie, R. H. (1999). The role of me A case study of connectionist neuropsychol
mory in the Tower of London task. Memo ogy. Cognitive Neuropsychology, 10, 377-500.
ry, 7, 209-231. Poincare, H. (1913). Mathematical creation. In
Phinney, R. E., Siegel, R. M. (1999). Stored re H. Poincare, The foundations of science. New
presentations of three-dimensional objects York: Science Press.
in the absence of two-dimensional cues. Poldrack, R. A., Desmond, J. E., Glover, G. H.,
Perception, 28, 725-737. Gabrieli, J. D. E. (1996). The neural bases of
Piaget, J. (1967). The child’s conception of the visual skill: An fMRI study of mirror read
world. Totowa, NJ: Littlefield, Adams. ing. Society of Neuroscience, 22, 719.
Piaget, J. (1970). Piaget’s theory. In J. Mussen Poletiek, F. H. (1996). Paradoxes of falsifica
(Ed.), Carmichael’s manual of child psycholo tion. Quarterly Journal of Experimental Psy
gy, Vol. 1. New York: Basic Books. chology, 49A, 447-462.
686
Politzer, G., Braine, M. D. S. (1991). Respons niga (Ed.), The cognitive neurosciences. Cam
es to inconsistent premises cannot count as bridge, MA: MIT Press.
suppression of valid inferences. Cognition, Posner, M. L, Keele, S. W. (1968). On the gene
38,103-108. sis of abstract ideas. Journal of Experimental
Politzer, G., Nguyen-Xuan, A. (1992). Reason Psychology, 77, 353-363.
ing about conditional promises and warn Posner, M. L, Petersen, S. E. (1990). The atten
ings. Quarterly Journal of Experimental Psy tion system of the human brain. Annual Re
chology, 44A, 401-412. view of Neuroscience, 13, 25-42.
Polivy, J. (1981). On the induction of emotion Posner, M. I., Rafal, R. D„ Choate, L. S.,
in the laboratory: Discrete moods or multi Vaughan, J. (1985). Inhibition of return:
ple affect states? Journal of Personality e[ So Neural basis and function. Cognitive Neuro
cial Psychology, 41, 803-817. psychology, 2, 211-228.
Polk, T. (1993). Mental models, more or less. Posner, M. L, Walker, J. A., Friedrich, F. J., Ra
Behavioral K Brain Sciences, 16, 362-363. fal, R. D. (1984). Effects of parietal lobe in
Polk, T. A., Newell, A. (1995). Deduction as jury on covert orienting of visual attention.
verbal reasoning. Psychological Review, 102, Journal of Neuroscience, 4,1863-1874.
533-566. Power, M., Dalgleish, T. (1997). Cognition and
Pollatsek, A., Bolozky, S., Well, A. D„ Rayner, emotion: From order to disorder. Hove, UK:
K. (1981). Asymmetries in the perceptual Psychology Press.
span for Israeli readers. Brain K Language, Pressley, M„ Levin, J. R., Hall, J. W, Miller, G.
14,174-180. E., Berry, J. K. (1980). The keyword meth
Polson, P., Jeffries, R. (1982). Problem solving od and foreign word acquisition. Journal of
as search and understanding. In R. J. Stern Experimental Psychology: Human Learning
berg (Ed.), Advances in the psychology of hu Memory, 6,163-173.
man intelligence, vol. 1. Hillsdale, NJ: Law Price, C. J., Wise, R. J. S„ Frackowiak, R. S. J.
rence Erlbaum Associates Inc. (1996). Obligatory word processing: A direct
Pomerantz, J. R., Gamer, W. R. (1973). Stimu demonstration. Cerebral Cortex, 6, 62-70.
lus configuration in selective attention tasks. Priest, A. G. (1986). Inference strategies in
Perception bJ Psychophysics, 14,157-188. physics problem-solving. In A. G. Cohn, J.
Popper, K. R. (1968). The logic of scientific discov R. Thomas (Eds.), Artificial intelligence and
ery. London: Hutchinson. its applications. Chichester, UK: Wiley.
Popper, K. R. (1969). Conjectures and refuta Proffitt, D. R., Kaiser, M. K., Whelan, S. M.
tions. London: Routledge & Kegan Paul. (1990). Understanding wheel dynamics.
Popper, K. R. (1972). Objective knowledge. Ox Cognitive Psychology, 22, 342-373.
ford: Oxford University Press. Protopapas, A. (1999). Connectionist model
Posner, M. I. (1980). Orienting of attention. ing of speech perception. Psychological Bul
The Vllth Sir Frederic Bartlett lecture. letin, 125, 410-436.
Quarterly Journal of Experimental Psycholo Pugh, K. R., Shaywitz, B. A., Shaywitz, S. E.,
gy, 32A, 3-25. Shankweiler, D. P., Katz, L., Fletcher, J. M.,
Posner, M. I. (1995). Attention in cognitive Skudlarski, P„ Fulbright, R. K., Constable,
neuroscience: An overview. In M. S. Gazza- R. T., Bronen, R. A., Lacadie, C., Gore, J.
LITERATURA 687
C. (1997). Predicting reading performance Raaheim, K. J. (1974). Problem solving and intel
from neuro-imaging profiles: The cere ligence. Bergen: Universitetforlaget.
bral basis of phonological effects in printed Raaijmakers, J. G. (1993). The story of the two-
word identification. Journal of Experimental store model of memory: Past criticisms,
Psychology: Human Perception £ Performance, current status and future directions. In D.
23, 299-318. E. Meyer, S. Kornblum (Eds.), Attention
Putnam, H. (1975a). Is semantics possible? In and performance, Vol. XIV. Cambridge, MA:
H. Putnam (Ed.), Philosophical papers, Vol. 2. Bradford/MIT.
Cambridge: Cambridge University Press. Raaijmakers, J. G., Shiffrin, R. M. (1981). SAM:
Putnam, H. (1975b). The meaning of‘mean Search of associative memory. Psychological
ing’. In H. Putnam (Ed.), Philosophical pa Review, 88, 93-134.
pers, Vol. 2. Cambridge: Cambridge Univer Rabinowitz, J. C., Mandler, G„ Patterson, K.
sity Press. E. (1977). Determinants of recognition and
Pylyshyn, Z. (1973). What the mind’s eye tells recall: Accessibility and generation. Jour
the mind’s brain. Psychological Bulletin, 80, nal of Experimental Psychology: General, 106,
1-24. 302-329.
Pylyshyn, Z. (1979). Imagery theory: Not mys Rafal, R„ Smith, J., Krantz, J., Cohen, A., Bren
terious—just wrong. Behavioral bL Brain Sci nan, C. (1990). Extrageniculate vision in
ences, 2, 561-563. hemianopic humans: Saccade inhibition
Pylyshyn, Z. (1981). The imagery debate: Ana by signals in the blind field. Science, 250,
logue media versus tacit knowledge. Psycho 118-121.
logical Review, 88,16-45. Rafal, R. D., Posner, M. I. (1987). Deficits in
Pylyshyn, Z. (1984). Computation and cogni human visual spatial attention following
tion. Cambridge, MA: MIT Press. thalamic lesions. Proceedings of the National
Pyszczynski, T„ Holt, K„ Greenberg, J. (1987). Academy of Science, 84, 7349—7353-
Depression, self-focused attention, and ex Raichle, M. E. (1994a). Images of the mind:
pectancies for positive and negative future Studies with modern imaging techniques.
life events for self and others. Journal of Per Annual Review of Psychology, 45, 333-356.
sonality B( Social Psychology, 52, 994-1001. Raichle, M. E. (1994b). Visualizing the mind.
Quillian, M. R. (1966). Semantic memory. Un Scientific American, 270, 36-42.
published PhD Dissertation, Carnegie In Raichle, M. E. (1998). An interview with Mar
stitute of Technology, Pittsburgh, PA. cus E. Raichle. In M. S. Gazzaniga, R. B.
Quinlan, P. T„ Wilton, R. N. (1998). Grouping Ivry, G. R. Mangun, Cognitive neuroscience:
by proximity or similarity? Competition be The biology of the mind. New York: W. W.
tween the Gestalt principles in vision. Per Norton.
ception, 27, 417-430. Rajaram, S. (1993). Remembering and know
Quinn, J. G., McConnell, J. (1996). Irrelevant ing: Two means of access to the personal
pictures in visual working memory. Quar past. Memory b] Cognition, 21, 89-102.
terly Journal of Experimental Psychology, 49 A, Ramachandran, V. S. (1988). Perception of
200-215. shape from shading. Nature, 331,163-166.
688
Ramachandran, V. S., Anstis, S. M. (1986). The ror: Exploring the architecture of volition. New
perception of apparent motion. Scientific York: Plenum Press.
American, 254, 80-87. Reber, A. S. (1989). Implicit learning and tacit
Ranney, M. (1994). Relative consistency and knowledge. Journal of Experimental Psychol
subjects theories in domains such as naive ogy: General, 118, 219-235.
physics: Common research difficulties illus Redelmeier, D., Koehler, D. J., Liberman, V.,
trated by Cooke and Breedin. Memory K Cog Tversky, A. (1995). Probability judgment in
nition, 22, 494-502. medicine: Discounting unspecified alterna
Rapp, B. C., Caramazza, A. (1989). General to tives. Medical Decision Making.
specific access in word meaning: A claim Reed, J. M., Squire, L. R. (1998). Retrograde
re-examined. Cognitive Neuropsychology, 6, amnesia for facts and events: Findings from
251-272. four new cases. Journal of Neuroscience, 18,
Ratcliff, R., McKoon, G. (1978). Priming in 3943-3954-
item recognition: Evidence for the proposi Regan, D„ Beverley, K. L, Cynader, M. (1979).
tional structure of sentences. Journal of Ver The visual perception of motion in depth.
bal Learning £ Verbal Behavior, 20, 204-215. Scientific American, 241,136-151.
Rayner, K., Inhoff, A. W., Morrison, R. E., Slow- Reich, S. S., Ruth, P. (1982). Wason’s sele
iaczek, M. L, Bertera, J. H. (1981). Masking ction task: Verification, falsification and
of foveal and parafoveal vision during eye matching. British Journal of Psychology, 73,
fixations in reading. Journal of Experimen 395-4O5-
tal Psychology: Human Perception K Perfor Reicher, G. M. (1969). Perceptual recognition
mance, 7,167-179. as a function of meaningfulness of stimu
Rayner, K., Morris, R. K. (1992). Eye move lus material. Journal of Experimental Psycho
ment control in reading: Evidence against logy, 81,274-280.
semantic preprocessing. Journal of Experi Reichle, E. D., Pollatsek, A., Fisher, D. L., Rayn
mental Psychology: Human Perception <£ Per er, K. (1998). Toward a model of eye move
formance, 18,163-172. ment control in reading. Psychological Re
Rayner, K., Pollatsek, A. (1989). The psychology view, 105,125-157.
of reading. London: Prentice-Hall. Reisberg, D. (1997). Cognition: Exploring the
Rayner, K., Sereno, S. C. (1994). Eye move science of the mind. New York: W. W. Nor
ments in reading: Psycholinguistic studies. ton.
In M. A. Gernsbacher (Ed.), Handbook of psy Reitman, J. S. (1974). Without surreptitious re
cholinguistics. New York: Academic Press. hearsal, information in short-term memory
Reason, J. T. (1979). Actions not as planned: decays. Journal of Verbal Learning < Verbal
The price of automatisation. In G. Under Behavior, 13, 365-377.
wood, R. Stevens (Eds.), Aspects of conscious Reitman, W. (1965). Cognition and thought.
ness: Vol. 1. Psychological issues. London: Ac New York: Wiley.
ademic Press. Remez, R. E„ Rubin, P. E., Pisoni, D. B., Car
Reason, J. T. (1992). Cognitive underspecifica rell, T. D. (1981). Speech perception wi
tion: Its variety and consequences. In B. J. thout traditional speech cues. Science, 212,
Baars (Ed.), Experimental slips and human er 947-950-
LITERATURA 689
Restle, F. (1979). Coding theory of the percep Rips, L. J. (1989a). Similarity, typicality and
tion of motion configuration. Psychological categorisation. In A. Ortony, S. Vosniadou
Review, 86,1-24. (Eds.), Similarity and analogical reasoning
Riddoch, M. J., Humphreys, G. W. (1993). The Cambridge: Cambridge University Press.
smiling giraffe: An illustration of a visual Rips, L. J. (1989b). The psychology of knights
memory disorder. In R. Campbell (Ed.), and knaves. Cognition, 31, 85-116.
Mental lives. Oxford: Blackwell. Rips, L. J. (1990). Reasoning. Annual Review of
Richard, J.-F., Poitrenaud, S., Tijus, C. (1993). Psychology, 41, 321-353.
Problem solving restructuration: Elimina Rips, L. J. (1994). The psychology of proof: De
tion of implicit constraints. Cognitive Sci ductive reasoning in human thinking. Cam
ence, 17, 497-529. bridge, MA: MIT Press.
Richards, A., French, C. C., Adams, C., El Rips, L. J., Collins, A. (1993). Categories and re
dridge, M., Papadopolou, E. (1999). Implicit semblance. Journal of Experimental Psychol
memory and anxiety: Perceptual identifica ogy: General, 122, 468-486.
tion of emotional stimuli. European Journal Rips, L. J., Conrad, F. J. (1983). Individual dif
of Cognitive Psychology, 11, 67-86. ferences in deduction. Cognition Bl Brain
Richardson, J. T. E. (1999). Imagery. Hove, UK: Theory, 6, 259-285.
Psychology Press.
Rips, L. J., Shoben, E. J„ Smith, E. E. (1973). Se
Rinck, M., Glowalla, U., Schneider, K. (1992).
mantic distance and the verification of se
Mood-congruent and mood-incongruent
mantic relations. Journal of Verbal Learning
learning. Memory ef Cognition, 20, 29-39.
Bl Verbal Behavior, 12,1-20.
Ripoll, T. (1998). Why this makes me think of
Rist, R. S. (1989). Schema creation in program
that. Thinking Bl Reasoning, 4,15-43.
ming. Cognitive Science, 13, 389-414.
Ripoll, T. (1999). Discussion—A comparison
Rist, R. S. (1995)- Program structure and de
between Keane (1987) and Ripoll (1998):
sign. Cognitive Science, 19, 507-562.
Studies in the retrieval phase of reasoning by
Ritov, L, Baron, J. (1990). Reluctance to vacci
analogy. Thinking Bl Reasoning, 5,189-190.
nate: Omission bias and ambiguity. Journal
Rips, L. J. (1975). Inductive judgements about
of Behavioral Decision Making, 3, 263-277.
natural categories. Journal of Verbal Learn
Robbins, T. W., Anderson, E. J., Barker, D.
ing Bl Verbal Behavior, 14, 665-681.
Rips, L. J. (1983). Cognitive processes in propo R., Bradley, A. C., Fearnyhough, C., Hen
sitional reasoning. Psychological Review, go, son, R., Hudson, S. R„ Baddeley, A. (1996).
Working memory in chess. Memory Bl Cog
38-71-
Rips, L. J. (1984). Reasoning as a central intel nition, 24, 83-93.
lective ability. In R. J. Sternberg (Ed.), Ad Roberts, B., Kalish, M., Hird, K., Kirsner, K.
vances in the study of intelligence. Hillsdale, (1999). Decontextualised data IN, decontex
NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. tualised theory OUT. Behavioral Bl Brain Sci
Rips, L. J. (1986). Mental muddles. In M. ences, 22, 54-55.
Brand, R. M. Harnish (Eds.), Problems in the Robertson, I. H., Manly, T, Andrade, J., Bad
representation of knowledge and belief. Tuc deley, B. T, Yiend, J. (1997). “Oops!” Perfor
son, AZ: University of Arizona Press. mance correlates of everyday attentional fail
690
ures in traumatic brain injured and normal the primate temporal visual cortex. Journal
subjects. Neuropsychologia, 35,747-758. of Neurophysiology, 73,713-726.
Robin, N., Holyoak, K. J. (1995)- Relational rea Rosenbloom, P„ Newell, A. (1986). The chunk
soning and the functions of the prefrontal ing of goal hierarchies: A generalised model
cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cogni of practice. In R. S. Michalski, J. G. Carbo
tive neurosciences (s. 987-997). Cambridge, nell, J. M. Mitchell (Eds.), Machine learning
MA: MIT Press. II: An artificial intelligence approach. Los Al
Rock, I. (1973). Orientation and form. New York: tos, CA: Morgan Kaufmann.
Academic Press. Rosenbloom, P. S., Newell, A. (1987). Learning
Rock, I., Palmer, S. (1990). The legacy of Ge by chunking: A production system model of
stalt psychology. Scientific American, De practice. In D. Klahr, P. Langley, R. Nech-
cember, 48-61. es (Eds.), Production system model of learn
Roediger, H. L. (1980). Memory metaphors in ing and development. Cambridge, MA: MIT
cognitive psychology. Memory b( Cognition, Press.
5, 231-246. Rosch, E. (1973). Natural categories. Cognitive
Roediger, H. L. (1990). Implicit memory: Re Psychology, 4, 328-350.
Rosch, E. (1975a). The nature of mental codes
tention without remembering. American
for colour categories. Journal of Experimen
Psychologist, 45,1043-1056.
tal Psychology: General, 104,192-233.
Roediger, H. L. (1993). Learning and memory:
Rosch, E. (1975b). Cognitive reference points.
Progress and challenge. In D. E. Meyer, S.
Cognitive Psychology, 7, 532-547.
Kornblum (Eds.), Attention and performance,
Rosch, E. (1978). Principles of categorisation.
Vol. XIV. Cambridge, MA: Brad/MIT.
In E. Rosch, B. B. Lloyd (Eds.), Cognition
Roediger, H. L., McDermott, K. B. (1993). Im
and categorisation. Hillsdale, NJ: Lawrence
plicit memory in normal human subjects.
Erlbaum Associates Inc.
In H. Spinnler, F. Boiler (Eds.), Handbook
Rosch, E„ Mervis, C. B. (1975). Family resem
of neuropsychology. Vol. 8. Amsterdam: El
blances: Studies in the internal structure of
sevier.
categories. Cognitive Psychology, 7, 573-605.
Rogers, B. J., Collett, T. S. (1989). The appear Rosch, E., Mervis, C. B., Gray, W. D„ Johnson,
ance of surfaces specified by motion paral D. M„ Boyes-Braem, P. (1976a). Basic ob
lax and binocular disparity. Quarterly Journal jects in natural categories. Cognitive Psycho
of Experimental Psychology, 41A, 697-717. logy, 8, 382-439.
Rogers, B. J., Graham, M. E. (1979). Motion Rosch, E., Simpson, C., Miller, R. S. (1976b).
parallax as an independent cue for depth Structural bases of typicality effects. Journal
perception. Perception, 8,125-134. of Experimental Psychology: Human Percep
Rogers, T. B., Kuiper, N. A., Kirker, W. S. (1977). tion K Performance, 2, 491-502.
Self-reference and the encoding of personal Ross, B. H., Murphy, G. L. (1996). Category
information. Journal of Personality b(, Social based predictions: Influence of uncertainty
Psychology, 35, 677-688. and feature associations. Journal of Experi
Rolls, E. T, Tovee, M. J. (1995). Sparseness of mental Psychology: Language, Memory, Cogni
the neuronal representation of stimuli in tion, 22, 736-753.
LITERATURA 691
Ross, B. H., Murphy, G. L. (1999). Food for cesses are responsible for reasoning falla
thought: Cross-classification and catego cies in children as well as adults: IF is not
ry organization in a complex real-world do the biconditional. Developmental Psychology,
main. Cognitive Psychology, 38, 495-553. 19,471-481.
Roth, I. (1986). An introduction to object per Rumelhart, D. E. (1975)- Notes on a schema for
ception. In I. Roth, J. P. Frisby (Eds.), Percep stories. In D. G. Bobrow, A. Collins (Eds.),
tion and representation: A cognitive approach. Representation and understanding: Stud
Milton Keynes, UK: Open University Press. ies in cognitive science. New York: Academ
Rottenstreich, Y, Tversky, A. (1997). Unpack ic Press.
ing, repacking, and anchoring: Advances Rumelhart, D. E. (1980). Schemata: The basic
in support theory. Psychological Review, 104, building blocks of cognition. In R. Spiro, B.
406-415. Bruce, W. Brewer (Eds.), Theoretical issues in
Rouw, R., Kosslyn, S. M., Hamel, R. (1997). De reading comprehension. Hillsdale, NJ: Law
tecting high-level and low-level properties rence Erlbaum Associates Inc.
in visual images and visual percepts. Cogni Rumelhart, D. E., Hinton, G. E., McClelland, J.
tion, 63, 209-226. L. (1986b), A general framework for parallel
Roy, D. F. (1991). Improving recall by eyewit distributed processing. In D. E. Rumelhart,
nesses through the cognitive interview: Prac J. L. McClelland, the PDP Research Group
tical applications and implications for the po (Eds.), Parallel distributed processing: Volume
lice service. The Psychologist, 4,398-400. I, foundations. Cambridge, MA: MIT Press.
Rubin, D. C., Rahhal, T. A., Poon, L. W. (1998). Rumelhart, D. E., McClelland, J. L., The PDP
Things learned in early childhood are re Research Group (Eds.) (1986c). Parallel dis
membered best. Memory £ Cognition, 26, tributed processing, Volume 1: Foundations.
3-19- Cambridge, MA: MIT Press.
Rubin, D. C., Schulkind, M. D. (1997). The Rumelhart, D. E., Ortony, A. (1977). The rep
distribution of autobiographical memories resentation of knowledge in memory. In R.
across the lifespan. Memory Cognition, 25, C. Anderson, R. J. Spiro, W. E. Montague
859-866. (Eds.), Schooling and the acquisition of knowl
Rubin, D. C., Wenzel, A. E. (1996). One hun edge. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum As
dred years of forgetting: A quantitative de sociates Inc.
scription of retention. Psychological Bulletin, Rumelhart, D. E., Smolensky, P., McClelland,
103,734~7^°- J. L., Hinton, G. E. (1986a). Schemata and
Rubin, D. C., Wetzler, S. E., Nebes, R. D. sequential thought processes in PDP mod
(1986). Autobiographical memory across els. In J. L. McClelland, D. E. Rumelhart, the
the life span. In D. C. Rubin (Ed.), Autobio PDP Research Group (Eds.), Parallel distri
graphical memory. Cambridge: Cambridge buted processing, Volume 2: Psychological bi
University Press. ological models. Cambridge, MA: MIT Press.
Rugg, M. D. (1997). Cognitive neuroscience. Runeson, S„ Frykholm, G. (1983). Kinematic
Hove, UK: Psychology Press. specifications of dynamics as an informa
Rumain, B., Connell, J., Braine, M. D. S. tional basis for person-and-action percep
(1983). Conversational comprehension pro tion: Expectation, gender recognition, and
692
deceptive intention. Journal of Experimental nal of Experimental Psychology: General, no,
Psychology: General, 112, 585-615. 474-494.
Rusting, C. L. (1998). Personality, mood, and Samuel, A. G. (1990). Using perceptual-resto
cognitive processing of emotional informa ration effects to explore the architecture of
tion: Three conceptual frameworks. Psycho perception. In G. T. M. Altmann (Ed.), Cog
logical Bulletin, 124,165-196. nitive models of speech processing. Cambridge,
Rylander, G. (1939). Personality changes after MA: MIT Press.
operations on the frontal lobes. Acta Psychi- Sanes, J. N., Dimitrov, B., Hallett, M. (1990).
atrica Neurologica (Supplement No. 30). Motor learning in patients with cerebellar
Ryle, G. (1949). The concept of mind. London: dysfunction. Brain, 113,103-120.
Hutchinson. Sanford, A. J., Garrod, S. C. (1981). Understand
Rymer, J. (1988). Scientific composing pro ing written language. New York: Wiley.
cesses: How eminent scientists write jour Sanocki, T„ Bowyer, K. W., Heath, M. D.,
nal articles. In D. A. Jollife (Ed.), Advances Sarkar, S. (1998). Are edges sufficient for
in writing research, Vol. 2: Writing in academ object recognition? Journal of Experimen
ic disciplines. Norwood, NJ: Ablex. tal Psychology: Human Perception Bl Perfor
Saariluoma, P. (1990). Apperception and re mance, 24, 340-349.
structuring in chess players’ problem solv Sargent, J. (1990). The neuropsychology of vi
ing. In K. J. Gilhooly, M. T. G. Keane, R. sual image generation. Brain Bl Cognition,
Logie, G. Erdos (Eds.), Lines of thinking: Re
13, 98-129.
flections on the psychology of thought (Vol. 2).
Sary, G., Vogels, R., Orban, G. A. (1993). Cue-in
Chichester, UK: John Wiley.
variant shape selectivity of macaque inferior
Saariluoma, P. (1994). Location coding in
temporal neurons. Science, 260, 995-997
chess. Quarterly Journal of Experimental Psy
Savelsbergh, G. J. P., Pijpers, J. R., van Sant-
chology, 47A, 607-630.
voord, A. A. M. (1993). The visual guidance
Saffran, E. M., Schwartz, M. F„ Marin, O. S.
of catching. Experimental Brain Research, 93,
M. (1980a). Evidence from aphasia: Isolat
148-156.
ing the components of a production model.
Savelsbergh, G. J. P., Whiting, H. T. A., Boots-
In B. Butterword (Ed.), Language production,
ma, R. J. (1991). Grasping tau. Journal of Ex
Vol. 1. London: Academic Press.
perimental Psychology: Human Perception BJ
Saffran, E. M., Schwartz, M. F., Marin, O. S. M.
(1980b). The word order problem in agram Performance, 77, 315-322.
matism: II. Production. Brain b( Language, Savion, L. (1993). Review of “Deduction”. Be
10, 249-262. havioral Bl Brain Sciences, 16, 364-365.
Salzman, C. D., Murasugi, C. M„ Britten, K. Scoville, W. B., Milner, B. (1957). Loss of re
H., Newsome, W. T. (1992). Microstimu cent memory after bilateral hippocampal
lation in visual area MT: Effects on direc lesions. Journal of Neurology, Neurosurgery,
tion discrimination performance. Journal of Psychiatry, 20,11-21.
Neuroscience, 72, 2331-2355. Searcy, J. H., Bartlett, J. C. (1996). Inversion
Samuel, A. G. (1981). Phonemic restoration: and processing of component and spatial-
Insights from a new methodology. Jour relational information in faces. Journal of
LITERATURA 693
Experimental Psychology: Human Perception P. Shah (Eds.), Models of working memory:
Performance, 22, 904-915. Mechanisms of active maintenance and exec
Segal, S. J., Fusella, V. (1970). Influence of im utive control. New York: Cambridge Univer
aged pictures and sounds on detection of vi sity Press.
sual and auditory signals. Journal of Experi Shallice, T. (1981). Phonological agraphia and
mental Psychology, 83, 458-464. the lexical route in writing. Brain, 104,
Seger, C. A. (1994). Implicit learning. Psycho 413-429.
logical Bulletin, 115,163-196. Shallice, T. (1982). Specific impairments of
Seidenberg, M. S., Waters, G. S., Barnes, M. planning. Philosophical Transactions of the
A., Tanenhaus, M. (1984). When does ir Royal Society London [Biol. ], 298,199-209.
regular spelling or pronunciation influence Shallice, T. (1988). From neuropsychology to
word recognition? Journal of Verbal Learning mental structure. Cambridge: Cambridge
Verbal Behavior, 23, 383-404. University Press.
Sejnowski, T. J., Rosenberg, C. R. (1987). Paral Shallice, T. (1991). From neuropsycholo
lel networks that learn to pronounce Eng gy to mental structure. Behavioral Bl Brain
lish text. Complex Systems, 1,145-168. Sciences, 14, 429-439.
Sekuler, R., Blake, R. (1994). Perception (3rd Shallice, T., Burgess, P. (1993). Supervisory
Edn). New York: McGraw-Hill. control of action and thought selection. In
Sellen, A. J„ Louie, G., Harris, J. E„ Wilkins, A. A. Baddeley, L. Weiskrantz (Eds.), Attention:
J. (1997). What brings intentions to mind? Selection, awareness and control. Oxford: Cla
An in situ study of prospective memory. rendon Press.
Memory, 5, 483-507. Shallice, T, Fletcher, P., Frith, C. D„ Grasby,
Sellen, A. J., Norman, D. A. (1992). The psy P., Frackowiak, R. S. J., Dolan, R. J. (1994).
chology of slips. In B. J. Baars (Ed.), Exper Brain regions associated with acquisition
imental slips and human error: Exploring the and retrieval of verbal episodic memory. Na
architecture of volition. New York: Plenum ture, 368, 633-635.
Press. Shallice, T., Warrington, E. K. (1970). Indepen
Semenza, C., Luzzatti, C., Mondini, S. (1999). dent functioning of verbal memory stores:
Lemma theory and aphasiology. Behavioral A neuropsychological study. Quarterly Jour
(C Brain Sciences, 22, 56. nal of Experimental Psychology, 22, 261-273.
Shaffer, L. H. (1975). Multiple attention in con Shallice, T, Warrington, E. K. (1974). The dis
tinuous verbal tasks. In P. M. A. Rabbitt, sociation between long-term retention of
S. Domic (Eds.), Attention and performance, meaningful sounds and verbal material.
Vol. V. London: Academic Press. Neuropsychologia, 12, 553-555.
Shah, P., Miyake, A. (1996). The separability Shanks, D. R., St. John, M. F. (1994). Chara
of working memory resources for spatial cteristics of dissociable human learning
thinking and language processing: An indi systems. Behavioral Bl Brain Sciences, 17,
vidual differences approach. Journal of Ex 367-394.
perimental Psychology: General, 125, 4-27. Shapiro, P. N., Penrod, S. (1986). Meta-analy-
Shah, P„ Miyake, A. (1999). Models of working sis of facial identification studies. Psycholo
memory: An introduction. In A. Miyake, gical Bulletin, 100,139-156.
694
Shastri, L., Ajjanagadde, V. (1993). From sim Shimamura, A. P„ Squire, L. R. (1987). A neu
ple associations to systematic reasoning: ropsychological study of fact memory and
A connectionist representation of rules, va source amnesia. Journal of Experimental
riables and dynamic bindings. Behavioral b( Psychology: Learning, Memory, Cognition, 13,
Brain Sciences, 16,417-194. 464-473-
Shelton, J. R., Weinrich, M. (1997). Further Shin, H., Nosofsky, R. (1992). Similarity-sca
evidence of a dissociation between output ling studies of dot-pattern classification and
phonological and orthographic lexicons: recognition. Journal of Experimental Psycho
A case study. Cognitive Neuropsychology, 14, logy: General, 121, 278-304.
105-129. Shipp, S., de Jong, B. M., Zihl, J., Frackowiak,
Shepard, R. N. (1978). The mental image. The R. S. J., Zeki, S. (1994). The brain activity re
American Psychologist, 33,125-137. lated to residual activity in a patient with bi
Shepard, R. N., Metzler, J. (1971). Mental rota lateral lesions of V5. Brain, 117,1023-1038.
tion of three-dimensional objects. Science, Shobe, K. K., Kihlstrom, J. F. (1997). Is trau
191, 701-703. matic memory special? Current Directions in
Psychological Science, 6, 70-74.
Shepard, R. N. (1989). Internal representa
Shoham, Y. (1993). Prolog programming. Cam
tion of universal regularities: A challenge
for connectionism. In L. Nadel, L. A. Coo
Shorter, J. (1991)- The rhetorical-responsive na
per, P. Culicover, R. M. Harnish (Eds.), Neu
ture of mind: A social constructionist ac
ral connections, mental computation. Cam
count. In A. Still, A. Costall (Eds.), Against
cognitivism: Alternative foundations for co
Sheridan, J., Humphreys, G. W. (1993). A ver
gnitive psychology. Hemel Hempstead, UK:
bal-semantic category-specific deficit. Co
Harvester Wheatsheaf.
gnitive Neuropsychology, 10,143-184.
Shuren, J. E., Brott, T. G., Schefft, B. K., Hous
Shiffrar, M. (1994). When what meets where.
ton, W. (1996). Preserved colour imagery
Current Directions in Psychological Science, 3,
in an achromatopsia Neuropsychologia, 34,
96-100.
485-489.
Shiffrar, M., Freyd, J. J. (1990). Apparent moti Schacter, D. L. (1987). Implicit memory: Histo
on of the human body. Psychological Science, ry and current status. Journal of Experimen
1, 257-264. tal Psychology: Learning, Memory, Cognition,
Shiffrin, R. M., Schneider, W. (1977). Control 13, 501-518.
led and automatic human information pro Schacter, D. L, Alpert, N. M., Savage, C. R.,
cessing: II. Perceptual learning, automatic Rauch, S. L., Albert, M. S. (1996). Cons
attending, and a general theory. Psychologi cious recollection and the human hippo
cal Review, 84,127-190. campal formation: Evidence from posit
Shimamura, A. P„ Janowsky, J., Squire, L. ron emission tomography. Proceedings of
R. (1990). Memory for temporal order of the National Academy of Science, USA, 93,
events in patients with frontal lobe lesions 321-325.
and amnesic patients. Neuropsychologia, 28, Schacter, D. L., Church, B. A. (1995). Impli
803-813. cit memory in amnesic patients: When is
LITERATURA 695
auditory priming spared? Journal of the In Schiller, P. H„ Lee, K. (1991). The role of pri
ternational Neuropsychological Society, 1, mate extrastriate area V4 in vision. Science,
434-442- 251,1251-1253.
Schacter, D. L, Church, B. A., Bolton, E. (1995). Schiller, P. H., Logothetis, N. K., Charles, E.
Implicit memory in amnesic patients: Im R. (1990). Functions of the colour-opponent
pairment of voice-specific impairment pri and broad-band channels of the visual sys
ming. Psychological Science, 6,20-25. tem. Nature, 343, 68-70.
Schafer, R., Murphy, G. (1943). The role of Schlottmann, A., Anderson, N. H. (1993). An
autism in visual figure-ground relation information integration approach to phe
ship. Journal of Experimental Psychology, 32, nomenal causality. Memory el Cognition, 21,
335-343- 785-801.
Schank, R. C. (1972). Conceptual dependen Schlottmann, A., Shanks, D. R. (1992). Evi
cy: A theory of natural language understan dence for a distinction between judged and
ding. Cognitive Psychology, 3, 552-631. perceived causality. Quarterly Journal of Ex
Schank, R. C. (1976). Conceptual information perimental Psychology, 44A, 321-342.
processing. Amsterdam: North-Holland. Schneider, W., Shiffrin, R. M. (1977). Con
Schank, R. C. (1982). Dynamic memory. Cam trolled and automatic human information
bridge: Cambridge University Press. processing: 1. Detection, search, and atten
Schank, R. C. (1986). Explanation patterns.
tion. Psychological Review, 84,1-66.
Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associ
Schneider, W., Shiffrin, R. M. (1985). Categor
ates Inc.
isation (restructuring) and automatisation:
Schank, R. C., Abelson, R. P. (1977). Scripts,
Two separable factors. Psychological Review,
plans, goals and understanding. Hillsdale, NJ:
92, 424-428.
Lawrence Erlbaum Associates Inc.
Schnider, A., Benson, D. F., Scharre, D. W.
Schare, M. L., Lisman, S. A., Spear, N. E. (1984).
(1994). Visual agnosia and optic aphasia:
The effects of mood variation on state-de-
Are they anatomically distinct? Cortex, 30,
pendent retention. Cognitive Therapy el Re
445-458.
search, 8, 387-408.
Scholtz, J., Wiedenbeck, S. (1993). An analysis
Scheerer, M. (1963). Problem-solving. Scientific
of novice programmers learning a second
American, 208(4), 118-128.
language. In C. R. Cook, J. C. Scholtz, J. C.
Schiff, W., Detwiler, M. L. (1979). Information
used in judging impending collision. Per Spohrer (Eds.), Empirical studies of program
ception, 8, 647-658. mers. Norwood, NJ: Ablex.
Schiffman, H. R. (1967). Size estimations of Schooler, J. W., Engstler-Schooler, T. Y. (1990).
familiar objects under informative and re Verbal overshadowing of visual memories:
duced conditions of viewing. American Jour Some things are better left unsaid. Cognitive
nal of Psychology, 80, 229-235. Psychology, 22,36-71.
Schill, T, Althoff, M. (1968). Auditory percep Schriver, K. (1984). Revised computer documen
tual thresholds for sensitizers, defensive tation for comprehension: Ten lessons in proto-
and non-defensive repressors. Perceptual el col-aided revision (Tech. Rep. No. 14). Pitts
Motor Skills, 27, 935-938. burgh, PA: Carnegie Mellon University.
696
Schunn, C. D., Crowley, K., Okada, T. (1998). ena. Computers in Human Behaviour, 2,
The growth of multidisciplinarity in the 241-255.
Cognitive Science Society. Cognitive Science, Simon, H. A. (1995). Artificial intelligence: An
22,107-130. empirical science. Artificial Intelligence, 77,
Schunn, C. D., Dunbar, K. (1996). Priming, 95-127.
analogy, and awareness in complex reason Simon, H. A., Barenfeld, M. (1969). Informa
ing. Memory Bl Cognition, 24, 271-284. tion processing analysis of perceptual pro
Schwartz, M. F., Marin, O. S. M., Saffran, E. M. cesses in problem solving. Psychological Re
(1979). Dissociation of language function in view, 76, 473-483.
dementia: A case study. Brain Bl Language, Simon, H. A., Gilmartin, K. (1973). A simula
7, 277-306. tion of memory for chess positions. Cogni
Schwartz, M. F., Saffran, E. M., Bloch, D. E., tive Psychology, 5, 29-46.
Dell, G. S. (1994). Disordered speech pro Simon, H. A., Hayes, J. R. (1976). The under
duction in aphasic and normal speakers. standing process: Problem isomorphs. Cog
Brain b[ Language, 47, 52-88. nitive Psychology, 8,165-190.
Schwartz, M. F., Saffran, E. M„ Marin, O. S. M. Simon, H. A., Kaplan, C. A. (1989). Founda
(1980). Fractionating the reading process in tions of cognitive science. In M. I. Posner
dementia: Evidence for word-specific print- (Ed.), Foundations of cognitive science. Cam
to-sound associations. In M. Coltheart, K. E. bridge, MA: MIT Press.
Patterson, J. C. Marshall (Eds.), Deep dyslex Simon, H. A., Reed, S. K. (1976). Modelling
ia. London: Routledge & Kegan Paul. strategy shifts on a problem solving task.
Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and Cognitive Psychology, 8, 86-97.
the psychology of problem solving. In Mind Singer, M. (1979). Processes of inference dur
and cosmos: Essays in contemporary science ing sentence encoding. Memory bJ Cognition,
and philosophy. Pittsburgh, PA: University 7,192-200.
of Pittsburgh Press. Singley, M. K., Anderson, J. R. (1989). The
Simon, H. A. (1973). The structure of ill-struc transfer of cognitive skill. Cambridge, MA:
tured problems. Artificial Intelligence, 4, Cambridge University Press.
181-201. Slamecka, N. J. (1966). Differentiation versus
Simon, H. A. (1974). How big is a chunk? Sci unlearning of verbal associations. Journal of
ence, 183, 482-488. Experimental Psychology, 71, 822-828.
Simon, H. A. (1978). Information-processing Sloman, S. A., Rips, L. J. (1998). Similarity
theory of human problem solving. In W. K. as an explanatory construct. Cognition, 65,
Estes (Ed.), Handbook of learning and cogni 87-101.
tive processes, vol. 5. Hillsdale, NJ: Lawrence Slowiaczek, M. L„ Clifton, C. (1980). Subvo
Erlbaum Associates Inc. calisation and reading for meaning. Jour
Simon, H. A. (1980). Cognitive science: The nal of Verbal Learning Bl Verbal Behavior, 19,
newest science of the artificial. Cognitive 573-582.
Science, 4, 33-46. Smith, C. A., Lazarus, R. S. (1993). Appraisal
Simon, H. A. (1986). The information pro components, core relational themes, and the
cessing explanation of Gestalt phenom emotions. Cognition Bl Emotion, 7, 233-269.
LITERATURA 697
Smith, D. E., Hochberg, J. E. (1954). The ef Smyth, M. M., Morris, P. E., Levy, P., Ellis, A.
fect of “punishment” (electric shock) on fig W. (1987). Cognition in action. Hove, UK:
ure-ground perception. Journal of Psycholo Psychology Press.
gy, 3^, 83-87. Soloway, E., Bonar, J., Erlich, K. (1983). Cog
Smith, E. E. (1978). Theories of semantic mem nitive strategies and looping constructs:
ory. In W. K. Estes (Ed.), Handbook of learn An empirical study. Communications of the
ing and cognitive processes, Vol. 6. Hillsdale, ACM, 26, 853-860.
NJ: Lawrence Erlbaum Associates Inc. Soloway, E., Erlich, K. (1984). Empirical studies
Smith, E. E. (1988). Concepts and thought. In of programming knowledge. IEEE Transac
R. J. Sternberg, E. E. Smith (Eds.), The psy tions of Software Engineering, 5, 595-609.
chology of human thought. Cambridge: Cam Soloway, E„ Spohrer, J. (1989). Studyingthe nov
bridge University Press. ice programmer. London: Psychology Press.
Smith, E. E„ Jonides, J. (1997). Working mem Speisman, J. C., Lazarus, R. S., Mordkoff, A.
ory: A view from neuroimaging. Cognitive M., Davison, L. A. (1964). Experimental
Psychology, 33, 5-42. reduction of stress based on ego-defence
Smith, E. E„ Medin, D. L. (1981). Categories theory. Journal of Abnormal Psychology, 68,
and concepts. Harvard: Harvard University 367-380.
Press. Spelke, E. S., Hirst, W. C., Neisser, U. (1976).
Smith, E. E„ Osherson, D. N. (1984). Concep Skills of divided attention. Cognition, 4,
tual combination with prototype concepts. 215-230.
Cognitive Science, 8, 337-361. Spellman, B. A. (1996). The implicit use of
Smith, E. E., Osherson, D. N., Rips, L. J., base rates in experiential and ecologically
Keane, M. (1988). Combining prototypes: valid tasks. Behavioral el Brain Sciences, 19,
A modification model. Cognitive Science, 12, 38.
485-528. Sperber, D., Cara, F., Girotto, V. (1995). Rel
Smith, E. E., Shoben, E. J., Rips, L. J. (1974). evance theory explains the selection task.
Structure and process in semantic memo Cognition, 57, 31-95.
ry: A featural model for semantic decisions. Sperling, G. (i960). The information that is
Psychological Review, 81, 214-241. available in brief visual presentations. Psy
Smith, S. M„ Rothkopf, E. Z. (1984). Contextu chological Monographs, 74 (Whole. No. 498),
al enrichment and distribution of practice 1-29.
in the classroom. Cognition el Instruction, 1, Spohrer, J. C., Soloway, E., Pope, E. (1985).
341-358- A goal-plan analysis of buggy Pascal pro
Smith, S. M., Ward, T. B., Schumacher, J. S. grams. Human-Computer Interaction, 1,
(1993). Constraining effects of examples in 163-207.
a creative generation task. Memory el Cogni Springer, K. (1990). In defence of theories.
tion, 21, 837-845. Cognition, 35, 293-298.
Smolensky, P. (1988). On the proper treatment Squire, L. R., Knowlton, B., Musen, G. (1993).
of connectionism. Behavioral e[ Brain Sci The structure and organisation of memory.
ences, 11,1-74. Annual Review of Psychology, 44, 453-495.
698
Squire, L. R., Ojemann, J. G., Miezin, F. M., Stewart, D„ Cudworth, C. J., Lishman, J. R.
Petersen, S. E., Videen, T. O., Raichle, M. (1993). Misperception of time-to-collision
E. (1992). Activation of the hippocampus in by drivers in pedestrian accidents. Percep
normal humans: A functional anatomical tion, 22,1227-1244.
study of memory. Proceedings of the National Stewart, F., Parkin, A. J., Hunkin, N. M. (1992).
Academy of Science, USA, 89,1837-1841. Naming impairments following recovery
Srinivas, K„ Roediger, H. L. (1990). Classifying from herpes-simplex encephalitis: Catego
implicit memory tests: Category association ry specific? Quarterly Journal of Experimen
and anagram solution. Journal of Memory Bl tal Psychology, 44A, 261-284.
Language, 29, 389-412. Still, A., Costall, A. (Eds.) (1991). Against cog
Stanovich, K. E. (1999). Who is rational?: Stud nitivism: Alternative foundations for cognitive
ies of individual differences in reasoning. Hills psychology. Hemei Hempstead, UK: Har
dale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates vester Wheatsheaf.
Stopa, L., Clark, D. M. (1993). Cognitive pro
Inc.
cesses in social phobia. Behaviour Research
Steele, G. L. (1990). Common lisp: The language
Bl Therapy, 31, 255-267.
(2nd Edn). Bedford MA: Digital Press.
Stroop, J. R. (1935). Studies of interference in
Stefflre, V., Castillo Vales, V., Morley, L. (1966).
serial verbal reactions. Journal of Experimen
Language and cognition in Yucatan: A cross-
tal Psychology, 18, 643-662.
cultural replication. Journal of Personality Bl
Stuss, D. T, Toth, J. P., Franchi, D., Alexan
Social Psychology, 4,112-115.
der, M. P„ Tipper, S., Craik, F. I. M. (1999).
Stein, N. L., Glenn, C. G. (1979). An analy
Dissociation of attentional processes in pa
sis of story comprehension in elementary
tients with focal frontal and posterior le
school children. In R. Freedle (Ed.), Multi
sions. Neuropsychologia, 37,1005-1027.
disciplinary perspectives in discourse compre
Styles, E. A. (1997). The psychology of attention.
hension. Norwood, NJ: Ablex.
Hove, UK: Psychology Press.
Stemberger, J. P. (1982). The nature of seg Sulin, R. A., Dooling, D. J. (1974). Intrusion of
ments in the lexicon: Evidence from speech a thematic idea in retention of prose. Journal
errors. Lingua, 56, 235-259. of Experimental Psychology, 103, 255-262.
Steptoe, A., Vögele, C. (1986). Are stress re Sullivan, L. (1976). Selective attention and sec
sponses influenced by cognitive apprais ondary message analysis: A reconsideration
al? An experimental comparison on coping of Broadbent’s filter model of selective at
strategies. British Journal of Psychology, 77, tention. Quarterly Journal of Experimental
243-255. Psychology, 28,167-178.
Stevens, J. K., Emerson, R. C., Gerstein, G. L„ Sussman, H. M., Hoemeke, K. A., Ahmed, F.
Kallos, T, Neufield, G. R., Nichols, C. W., S. (1993). A cross-linguistic investigation of
Rosenquist, A. C. (1976). Paralysis of the locus equations as a phonetic descriptor for
awake human: Visual perceptions. Vision place of articulation. Journal of the Acoustical
Research, 16, 93-98. Society of America, 94,1256-1268.
Stevenson, R., Over, D. (1995). Deduction from Sweller, J. (1983). Control mechanisms in
uncertain premises. Quarterly Journal of Ex problem solving. Memory Bl Cognition, 11,
perimental Psychology, 48A, 613-643. 32-40.
LITERATURA 699
Sweller, J., Mawer, R. F., Ward, M. R. (1983). Teuber, H.-L., Milner, B., Vaughan, H. G.
Development of expertise in mathematical (1968). Persistent anterograde amnesia af
problem solving. Journal of Experimental ter stab wound of the basal brain. Neuropsy
Psychology: General, 112, 639-661. chologia, 6, 267-282.
Symons, C. S., Johnson, B. T. (1997). The self Thagard, P. (1984). Conceptual combina
reference effect in memory: A meta-analy- tion and scientific discovery. In P. Asquith,
sis. Psychological Bulletin, 121, 371-394. P. Kitcher (Eds.), PSA (Vol. 1). East Lansing,
Takano, Y. (1989). Perception of rotated forms. MI: Philosophy of Science Association.
Cognitive Psychology, 21,1-59. Thagard, P., Holyoak, K. J„ Nelson, G., Goch-
Takeuchi, A. H„ Hulse, S. H. (1993). Absolute feld, D. (1990). Analogue retrieval by con
pitch. Psychological Bulletin, 113, 245-361. straint satisfaction. Artificial Intelligence, 46,
Tanaka, K. (1992). Inferotemporal cortex and 259-310.
higher visual functions. Current Opinion in Thomas, J. C. (1974). An analysis of behaviour
in the hobbits-orcs problem. Cognitive Psy
Neurobiology, 2, 502-505.
chology, 6, 257-269.
Tarr, M. J. (1995). Rotating objects to recognize
Thompson, V. A. (1994). Interpretational fac
them: A case study of the role of viewpoint
tors in conditional reasoning. Memory el
dependency in the recognition of three-di
Cognition, 22, 742-758.
mensional objects. Psychonomic Bulletin Bl
Thompson, V. A. (1995). Conditional reason
Review, 2, 55-82.
ing: The necessary and sufficient condi
Tarr, M. J„ Biilthoff H. H. (1995). Is human
tions. Canadian Journal of Experimental Psy
object recognition better described by geon
chology, 49,1-60.
structural descriptions or by multiple views?
Thomson, D. M., Tulving, E. (1970). Asso
Comment on Biederman and Gerhardstein
ciative encoding and retrieval: Weak and
(1993).Journal of Experimental Psychology: Hu
strong cues. Journal of Experimental Psychol
man Perception el Performance, 21,1494-1505. ogy, 86, 255-262.
Tarr, M. J., Biilthoff, H. H. (1998). Image-based Thorndike, E. L. (1911). Animal intelligence. New
object recognition in man, monkey and ma York: Macmillan.
chine. Cognition, 67,1-20. Thomdyke, P. W. (1977). Cognitive structures
Tarr, M. J„ Pinker, S. (1989). Mental rotation in comprehension and memory of narrative
and orientation-dependence in shape recog discourse. Cognitive Psychology, 9,77-110.
nition. Cognitive Psychology, 21, 233-282. Thomdyke, P. W, Yekovich, F. R. (1980). A cri
Tarr, M. J., Williams, P., Hayward, W. G., Gau tique of schema-based theories of human
thier, I. (1998). Three-dimensional object memory. Poetics, 9, 23-49.
recognition is viewpoint-dependent. Nature Tipper, S. P., Lortie, C., Baylis, G. C. (1992).
Neuroscience, 1,195-206. Selective reaching: Evidence for action-cen
Tartter, V. (1986). Language processes. New York: tred attention. Journal of Experimental Psy
Holt, Rinehart & Winston. chology: Human Perception Bl Performance,
Taylor, I., Taylor, M. M. (1990). Psycholinguis 18, 891-905.
tics: Learning and using language. Englewood Tippett, L. J. (1992). The generation of visual
Cliffs, NJ: Prentice-Hall International. images: A review of neuropsychological re
700
search and theory. Psychological Bulletin, 112, Trabasso, T, Sperry, L. L. (1985). Causal relat
415-432. edness and importance of story events. Jour
Todd, J. T, Akerstrom, R. A. (1987). Perception nal of Memory el Language, 24, 595-611.
of three-dimensional form from patterns of Treisman, A. M. (i960). Contextual cues in se
optical texture. Journal of Experimental Psy lective listening. Quarterly Journal of Experi
chology: Human Perception e( Performance, 13, mental Psychology, 12, 242-248.
242-255. Treisman, A. M. (1964). Verbal cues, language,
Todd, J. T., Norman, J. F. (1991). The visual per and meaning in selective attention. Ameri
ception of smoothly curved surfaces from can Journal of Psychology, 77, 206-219.
minimal apparent motion sequences. Per Treisman, A. M. (1988). Features and objects:
ception el Psychophysics, 50, 509-523. The fourteenth Bartlett memorial lecture.
Tolkien, J. R. R. (1966). The hobbit fardEdn). Quarterly Journal of Experimental Psycholo
London: Allen & Unwin. gy, 40A, 201-237.
Tomasello, M., Call, J. (1997). Primate cogni Treisman, A. M. (1992). Spreading suppres
tion. Oxford: Oxford University Press. sion or feature integration? A reply to Dun
Tomes, J. L„ Katz, A. N. (1997). Habitual sus can and Humphreys (1992). Journal of Ex
ceptibility to misinformation and individual perimental Psychology: Human Perception el
differences in eyewitness memory. Applied Performance, 18, 589-593.
Cognitive Psychology, 11, 233-251. Treisman, A. M. (1993). The perception of fea
Tootell, R. B. H., Reppas, J. B., Dale, A. M., tures and objects. In A. Baddeley, L. Weisk
Look, R. B., Sereno, M. L, Malach, R„ Bra rantz (Eds.), Attention: Selection, awareness,
dy, T. J., Rosen, B. R. (1995b). Visual mo and control. Oxford: Clarendon Press.
tion aftereffect in human cortical area MT Treisman, A. M„ Davies, A. (1973). Divided at
revealed by functional magnetic resonance tention to ear and eye. In S. Komblum (Ed.),
imaging. Nature, 375,139-141. Attention and performance, Vol. IV. London:
Tootell, R. B. H„ Reppas, J. B., Kwong, K. K„ Academic Press.
et al. (1995a). Functional analysis of human Treisman, A. M., Geffen, G. (1967). Selective
MT and related visual cortical areas using attention: Perception or response? Quarterly
magnetic-resonance-imaging. Journal of Journal of Experimental Psychology, 19,1-18.
Neuroscience, 15, 3215-3230. Treisman, A. M„ Gelade, G. (1980). A feature
Tovee, M. J. (1996). An introduction to the visu integration theory of attention. Cognitive
al system. Cambridge: Cambridge Universi Psychology, 12, 97-136.
ty Press. Treisman, A. M., Riley, J. G. A. (1969). Is selec
Towse, J. N. (1998). On random generation tive attention selective perception or selec
and the central executive of working mem tive response: A further test. Journal of Ex
ory. British Journal of Psychology, 89, 77-101. perimental Psychology, 79, 27-34.
Towse, J. N., Hitch, G. J., Hutton, U. (1999). Treisman, A. M„ Sato, S. (1990). Conjunction
The Resource King is dead! Long live the search revisited. Journal of Experimental Psy
Resource King! Behavioral el Brain Scienc chology: Human Perception el Performance,
es, 22,111. 16, 459-478.
LITERATURA 701
Treisman, A. M., Schmidt, H. (1982). Illusory mation available in the memory trace. Jour
conjunctions in the perception of objects. nal of Experimental Psychology, 87,1-8.
Cognitive Psychology, 14,107-141. Tulving, E., Schacter, D. L. (1990). Priming and
Tresilian, J. R. (1994a). Approximate informa human memory. Science, 247, 301-306.
tion sources and perceptual variables in in- Tulving, E., Schacter, D. L., Stark, H. A. (1982).
terceptive timing. Journal of Experimental Priming effects in word-fragment completi
Psychology: Human Perception Bl Performance, on are independent of recognition memory.
20,154-173. Journal of Experimental Psychology: Learning,
Tresilian, J. R. (1994b). Two straw men stay si Memory, Cognition, 17, 595-617.
lent when asked about the “direct” versus Tulving, E„ Thomson, D. M. (1973). Encoding
“inferential” controversy. Behavioral Bl Brain specificity and retrieval processes in episodic
Sciences, 17,335-336. memory. Psychological Review, 80, 352-373.
Tresilian, J. R. (1995). Perceptual and cogniti Turner, M. L., Engle, R. W. (1989). Is working
ve processes in time-to-contact estimation: memory capacity task dependent? Journal of
Analysis of prediction-motion and relative Memory b] Language, 28,127-154.
judgement tasks. Perception and Psychophy Tversky, A. (1977). Features of similarity. Psy
sics, 57, 231-245. chological Review, 84, 327-352.
Trojano, L., Grossi, D. (1995). Phonological Tversky, A., Gati, I. (1978). Studies of similari
and lexical coding in verbal short-term me ty. In E. Rosch, B. B. Lloyd (Eds.), Cognition
mory and learning. Brain Bl Cognition, 21, and categorization. Hillsdale, NJ: Lawrence
336-354- Erlbaum Associates Inc.
Tulving, E. (1972). Episodic and semantic me Tversky, A., Kahneman, D. (1973). Availability:
mory. In E. Tulving, W. Donaldson (Eds.), A heuristic for judging frequency and prob
Organization of memory. London: Academic ability. Cognitive Psychology, 5, 207-232.
Press. Tversky, A., Kahneman, D. (1974). Judgement
Tulving, E. (1974). Cue-dependent forgetting. under uncertainty: Heuristics and biases.
American Scientist, 62, 74-82. Science, 185,1124-1131.
Tulving, E. (1982). Synergistic ecphory in re Tversky, A., Kahneman, D. (1980). Causal sche
call and recognition. Canadian Journal of mas in judgements under uncertainty. In
Psychology, 36,130-147. M. Fishbein (Ed.), Progress in social psychol
Tulving, E. (1983). Elements of episodic memory. ogy. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso
Oxford: Oxford University Press. ciates Inc.
Tulving, E. (1998). An interview with Endel Tversky, A., Kahneman, D. (1983). Extensional
Tulving. In M. S. Gazzaniga, R. B. Ivry, G. versus intuitive reasoning: The conjunction
R. Mangun, Cognitive neuroscience: The bio fallacy in probability judgement. Psychologi
logy of the mind. New York: W. W. Norton. cal Review, 91,293-315.
Tulving, E., Flexser, A. J. (1992). On the nature Tversky, A., Kahneman, D. (1987). Rational choi
of the Tulving-Wiseman function. Psycholo ce and the framing of decisions. In R. Hog
gical Review, 99, 543-546. arth, M. Reder (Eds.), Rational choice: The
Tulving, E., Psotka, J. (1971). Retroactive inhi contrast between economics and psychology.
bition in free recall: Inaccessibility of infor Chicago: University of Chicago Press.
702
Tversky, A., Koehler, D. J. (1994). Support theo Vaidya, C. J., Gabrieli, J. D. E., Keane, M. M.,
ry: A nonextensional representation of sub Monti, L. A. (1995). Perceptual and concep
jective probability. Psychological Review, 101, tual memory processes in global amnesia.
547-567 Neuropsychology, 10, 529-537.
Tversky, A., Shafir, E. (1992). The disjunction Valdois, S., Carbonnel, S., David, D., Rousset,
effect in choice under uncertainty. Psycho S., Pellat, J. (1995). Confrontation of PDP
logical Science, 3, 305-309. models and dual-route models through the
Tweney, R. D. (1998). Toward a cognitive psy analysis of a case of deep dysphasia. Cogni
chology of science: Recent research and its tive Neuropsychology, 12, 681-724.
implications. Current Directions in Psycho Valentine, T. (1988). Upside-down faces: A re
logical Science, 7,150-154. view of the effect of inversion upon face rec
Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., ognition. British Journal of Psychology, 79,
Pliske, D. B., Mynatt, C. R., Gross, K. A.,
471_49L
Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule dis Vallar, G., Baddeley, A. D. (1984). Phonological
covery in an inference task. Quarterly Jour short-term store, phonological processing
nal of Experimental Psychology, 32,109-123. and sentence comprehension: A neurop
Tyler, L. K., Moss, H. E. (1997). Imageability sychological case study. Cognitive Neuropsy
and category-specificity. Cognitive Neuropsy
chology, 1,121-141.
chology, 14, 293-318. Vallée-Tourangeau, F., Austin, N. G., Rankin,
Tzelgov, J., Henik, A., Sneg, R., Baruch, O.
S. (1995). Inducing a rule in Wason 2-4-6
(1996). Unintentional reading via the pho
task: A test of the information quantity and
nological route: The Stroop effect with
goal-complementarity hypotheses. Quarter
cross-script homophones. Journal of Experi
ly Journal of Experimental Psychology, 48A,
mental Psychology: Learning, Memory, Cogni
tion, 22, 336-339. 895-914-
van Dijk, T. A., Kintsch, W. (1983). Strategies of
Ucros, C. G. (1989). Mood state-dependent
discourse comprehension. New York: Academ
memory: A meta-analysis. Cognition K Emo
ic Press.
tion, 3,139-167.
Van Essen, D. C., Gallant, J. L. (1994). Neural
Underwood, B. J. (1957). Interference and for
mechanisms of form and motion process
getting. Psychological Review, 64,49-60.
ing in the primate visual system. Neuron,
Underwood, B. J., Ekstrand, B. R. (1967). Word
frequency and accumulative proactive inhi 13,1-10.
bition. Journal of Experimental Psychology, Van Joolingen, W. R„ Dejong, T. (1997). An ex
74,193-198. tended dual space search model of scientif
Underwood, B. J., Postman, L. (i960). Extra- ic discovery learning. Instructional Science,
experimental sources of interference in for 25, 306-346.
getting. Psychological Review, 67, 73-95. Van Mechelen, I., Hampton, J., Michalski, R.
Underwood, G. (1974). Moray vs. the rest: S., Theuns, P. (1993). Concepts and catego
The effect of extended shadowing practice. ries. London: Academic Press.
Quarterly Journal of Experimental Psycholo Vargha-Khadem, F., Gadian, D. G., Watkins, K.
gy, 26, 368-372. E., Connelly, A., Van Paesschen, W, Mish
LITERATURA 703
kin, M. (1997). Differential effects of early al change in childhood. Cognitive Psycholo
hippocampal pathology on episodic and se gy, 24, 535-585.
mantic memory. Science, 277, 376-380. Wagenaar, W. A. (1986). My memory: A study
Varner, L. J., Ellis, H. C. (1998). Cognitive activ of autobiographical memory over six years.
ity and physiological arousal: Processes that Cognitive Psychology, 18, 225-252.
mediate mood-congruent memory. Memory Wagenaar, W. A. (1994). Is memory self-serv
b[ Cognition, 26, 939-950. ing? In U. Neisser, R. Fivush (Eds.), The re
Vaughan, J. (1985). Hoping and commanding: membering self: Construction and accuracy
Prototype semantics demonstrated. Unpub in the self-narrative. Cambridge: Cambridge
lished BA Thesis, Department of Psycholo University Press.
gy, Trinity College, Dublin, Ireland. Wagner, A. D., Desmond, J. E., Demb, J. B.,
Vecera, S. P„ Farah, M. J. (1997). Is visual im Glover, G. H„ Gabrieli, J. D. E. (1997). Se
age segmentation a bottom-up or an inter mantic memory processes and left inferior
active process? Perception Bl Psychophysics, prefrontal cortex: A functional MRI study of
59,1280-1296. form specificity. Journal of Cognitive Neuro
Velten, E. (1968). A laboratory task for induc science.
tion of mood states. Behaviour Research Bl
Wagner, D. A., Scurrah, M. J. (1971). Some
Therapy, 6, 473-482.
characteristics of human problem solving
Vera, A., Simon, H. A. (1994). Reply to
in chess. Cognitive Psychology, 2, 451-478.
Touretsky and Pomerleau: Reconstructing
Wachtel, P. (1973)- Psychodynamics, behaviour
physical symbol systems. Cognitive Science,
therapy and the implacable experiment
18, 355-360.
er: An inquiry into the consistency of per
Verfaellie, M., Gabrieli, J. D. E., Vaidya. C. J.,
sonality. Journal of Abnormal Psychology, 82,
Croce, P. (1996). Implicit memory for pic
tures in amnesia: Role of aetiology and 324-334-
Walker, C. H., Yekovich, F. R. (1984). Script
priming task. Neuropsychology, 10, 517-537
based inferences: Effects of text and knowl
Vincente, K. J., Brewer, W. F. (1993). Recon
edge variables on recognition memory. Jour
structive remembering of the scientific lit
nal of Verbal Learning Bl Verbal Behavior, 23,
erature. Cognition, 46,101-128.
Von Eckardt, B. (1993). What is cognitive sci 357-37°-
ence? Cambridge, MA: MIT Press. Walker, J. H. (1975). Real-world variability, rea
Von Neumann, J., Morgenstern, O. (1947). The sonableness judgements, and memory rep
ory of games and economic behaviour. Prince resentations for concepts. Journal of Verbal
ton, NJ: Princeton University Press. Learning Bl Verbal Behavior, 14, 241-252.
Von Wright, J. M., Anderson, K., Stenman, U. Wallach, H„ O’Connell, D. N. (1953). The ki
(1975). Generalization of conditioned G. S. netic depth effect. Journal of Experimental
R. s in dichotic listening. In P. M. A. Rab- Psychology, 45, 205-217.
bitt, S. Dornic (Eds.), Attention and perfor Wallas, G. (1926). The art of thought. London:
mance, Vol. V. London: Academic Press. Cape.
Vosniadou, S., Brewer, W. (1992). Mental Waltz, J. A., Knowlton, B. J., Holyoak, K. J.,
models of the earth: A study of conceptu Boone, K. B., Mishkin, F. S., de Menez-
704
es Santos, M„ Thomas, C. R„ Miller, B. L. ing in retention of paired associate items.
(1999). A system for relational reasoning in British Journal of Psychology, 55,19-30.
human prefrontal cortex. Psychological Sci Warren, R. (1976). The perception of egomo
ence, 10,119-125. tion. Journal of Experimental Psychology: Hu
Wandell, B. A. (1995). Foundations of vision. man Perception bJ Performance, 2, 448-456.
Sunderland, MA: Sinauer. Warren, R. M., Warren, R. P. (1970). Audito
Wang, X. T. (1996). Domain-specific rational ry illusions and confusions. Scientific Amer
ity in human choices: Violations of utility ican, 223, 30-36.
axioms and social contexts. Cognition, Go, Warren, W. H., Hannon, D. J. (1988). Direc
3!-63- tion of self-motion is perceived from optical
Wann, J. P. (1996). Anticipating arrival: Is the flow. Nature, 336,162-163.
tau margin a specious theory? Journal of Ex Warren, W. H., Morris, M. W, Kalish, M. L.
perimental Psychology: Human Perception Bl (1988). Perception of translational head
Performance, 22,1031-1048. ing from optical flow. Journal of Experimen
Wann, J. P., Rushton, S. K. (1995). Grasping tal Psychology: Human Perception bJ Perfor
the impossible: Stereoscopic virtual balls. mance, 14, 646-660.
In B. G. Bardy, R. J. Bootsma, Y. Guiard Warren, W. H., Young, D. S., Lee, D. N. (1986).
(Eds.), Studies in perception and action, Vol.
Visual control of step length during run
III. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Asso
ning over irregular terrain. Journal of Exper
ciates Inc.
imental Psychology: Human Perception ej Per
Ward, G., Allport, A. (1997). Planning and
formance, 12, 259-266.
problem solving using the 5-disc Tower of
Warrington, E. K. (1975). The selective impair
London task. Quarterly Journal of Experi
ment of semantic memory. Quarterly Jour
mental Psychology, 50,49-78.
nal of Experimental Psychology, 27, 635-657.
Ward, R., Goodrich, S., Driver, J. (1994). Group
Warrington, E. K., McCarthy, R. A. (1994).
ing reduces visual extinction: Neuropsycho
Multiple meaning systems in the brain:
logical evidence for weight-linkage in visual
Case for visual semantics. Neuropsychologia,
selection. Visual Cognition, 1,101-129.
32,1465-1473.
Ward, T. B. (1992). Structured imagination. In
R. A. Finke, T. B. Ward, S. M. Smith (Eds.), Warrington, E. K., Shallice, T. (1972). Neurop
Creative cognition: Theory, research and appli sychological evidence of visual storage in
cations. Cambridge, MA: MIT Press. short-term memory tasks. Quarterly Journal
Ward,T. B., Sifonis, C. M. (1997). Task demands of Experimental Psychology, 24, 30-40.
and generative thinking: What changes and Warrington, E. K., Shallice, T. (1984). Cate
what remains the same? Journal of Creative gory-specific semantic impairment. Brain,
Behaviour, 31, 245-259. 107, 829-853.
Ward, T. B., Smith, S. M„ Finke, R. A. (1995). Warrington, E. K., Taylor, A. M. (1978). Two cat
The creative cognition approach. Cambridge, egorical stages of object recognition. Percep
MA: MIT Press. tion, 7, 695-705.
Warr, P. B. (1964). The relative importance of Wason, P. C. (i960). On the failure to elimi
proactive interference and degree of learn nate hypotheses in a conceptual task. Quar
LITERATURA 705
terly Journal of Experimental Psychology, 12, repressive coping styles: Psychometric pat
129-140. terns and behavioural and physiological re
Wason, P. C. (1966). Reasoning. In B. M. Foss sponses to stress. Journal of Abnormal Psy
(Ed.), New horizons in psychology. Harmond- chology, 88, 369-380.
sworth, UK: Penguin. Weisberg, R. W. (1980). Memory, thought and
Wason, P. C. (1977). On the failure to elimi behaviour. Oxford: Oxford University Press.
nate hypotheses... A second look. In P. N. Weisberg, R. W. (1986). Creativity, genius and
Johnson-Laird, P. C. Wason (Eds.), Think other myths. New York: W. H. Freeman.
ing: Readings in cognitive science. Cambridge: Weisberg, R. W. (1993). Creativity: Beyond the
Cambridge University Press. myth of genius. San Francisco, CA: W. H.
Wason, P. C„ Evans, J. St. B. T. (1975). Dual pro Freeman.
cesses in reasoning? Cognition, 3,141-154. Weisberg, R. W, Alba, J. W. (1981). An exami
Wason, P. C., Johnson-Laird, P. N. (1972). The nation of the alleged role of “fixation” in the
solution of several insight problems. Jour
psychology of reasoning: Structure and content.
nal of Experimental Psychology: General, 110,
Cambridge, MA: Harvard University Press.
169-192.
Wason, P. C., Shapiro, D. (1971). Natural and
Weisberg, R. W, Suls, J. (1973). An informa
contrived experience in reasoning prob
tion-processing model of Duncker’s candle
lems. Quarterly Journal of Experimental Psy
problem. Cognitive Psychology, 4, 255-276.
chology, 23, 63-71.
Weiskrantz, L. (1980). Varieties of residual ex
Waters, G. S„ Caplan, D. (1996). The capaci
perience. Quarterly Journal of Experimental
ty theory of sentence comprehension: Cri
tique of Just and Carpenter (1992). Psycho
Weiskrantz, L. (1986). Blindsight: A case study
logical Review, 103,761-772.
and implications. Oxford: Oxford Universi
Watkins, M. J., Gardiner, J. M. (1979). An ap
ty Press.
preciation of generate-recognize theory of
Weiskrantz, L. (1995)- Blindsight - not an is
recall. Journal of Verbal Learning Verbal Be land unto itself. Current Directions in Psycho
havior, 18, 687-704. logical Science, 4,146-151.
Watt, R. J. (1988). Visual processing: Computa Weiskrantz, L., Barbur, J. L., Sahraie, A. (1995)-
tional, psychophysical, and cognitive research. Parameters affecting conscious versus un
Hove, UK: Psychology Press. conscious visual discrimination with dam
Waxman, S. R., Markow, D. B. (1995). Words age to the visual cortex VI. Proceedings of
as invitations to form categories: Evidence the National Academy of Sciences, USA, 92,
from 12- to 13-month-old infants. Cognitive 6122-6126.
Psychology, 29, 257-302. Weiskrantz, L., Warrington, E. K., Sanders, M.
Weekes, B., Coltheart, M. (1996). Surface dys D„ Marshall, J. (1974). Visual capacity in the
lexia and surface dysgraphia: Treatment hemianopic field following a restricted oc
studies and their theoretical implications. cipital ablation. Brain, 97, 709-728.
Cognitive Neuropsychology, 13, 277-315. Weisstein, N., Harris, C. S. (1974). Visual de
Weinberger, D. A., Schwartz, G. E„ Davidson, tection of line segments: An object-superi
J. R. (1979). Low-anxious, high-anxious, and ority effect. Science, 186, 752-755.
706
Weisstein, N., Wong, E. (1986). Figure-ground ilarity and retrieval competition in remind
organization and the spatial and tempo ing. Cognitive Psychology, 26, 64-101.
ral responses of the visual system. In E. Wharton, C. M., Cheng, P. W, Wickens, T.
C. Schwab, H. C Nusbaum (Eds.), Pattern D. (1993). Hypothesis-testing strategies:
recognition by humans and machines, Vol. 2. Why two goals are better than one. Quar
New York: Academic Press. terly Journal of Experimental Psychology, 46A,
Welford, A. T. (1952). The psychological refrac 753-758-
tory period and the timing of high speed Wheatstone, C. (1838). Contributions to the
performance. British Journal of Psychology, physiology of vision. Part 1: On some re
43, 2-19. markable and hitherto unobserved phe
Wells, G. L. (1993). What do we know about nomena of binocular vision. Philosophical
eyewitness identification? American Psy Transactions of the Royal Society of London,
chologist, 48, 553-571. 128, 371-394-
Werker, J. F„ Tees, R. C. (1992). The organi Wheeler, M. A., Stuss, D. T, Tulving, E. (1997).
sation and reorganisation of human speech Toward a theory of episodic memory: The
perception. Annual Review of Neuroscience, frontal lobes and autonoetic consciousness.
15, 377-402. Psychological Bulletin, 121, 331-354.
Wertheimer, M. (1912). Experimentelle Studien Whitaker, H. A., Savary, F., Markovits, H.,
fiber das Sehen von Bewegung. Zeitschrift
Grou, C. (1991). Inference deficits after
fur Psychologie, 61,161-265.
brain damage. Annual INS Meeting, San An
Wertheimer, M. (1954). Productive thinking.
tonio, Texas.
New York: Harper & Row.
Whitlow, S. D., Althoff, R. R., Cohen, N. J.
Wetherick, N. E. (1962). Eliminative and enu-
(1995). Deficit in relational (declarative)
merative behaviour in a conceptual task.
memory in amnesia. Society for Neuroscience
Quarterly Journal of Experimental Psycholo
Abstracts, 21, 754.
gy, 14, 246-249.
Whorf, B. L. (1956). Language, thought, and re
Wexler, M., Kosslyn, S. M., Berthoz, A. (1998).
ality: Selected writings of Benjamin Lee Whorf.
Motor processes in mental rotation. Cogni
New York: John Wiley.
tion, 68,77-94.
Wickelgren, W. A. (1968). Sparing of short
Wharton, C. M., Grafman, J. G. (1998). Rea
term memory in an amnesic patient: Impli
soning and the brain. Trends in Cognitive
cations for strength theory of memory. Neu
Science, 2, 54-59.
Wharton, C. M., Grafman, J., Flitman, S. K., ropsychologia, 6, 235-244.
Hansen, E. K„ Brauner, J., Marks, A., Hon Wickens, C. D. (1984). Processing resources in
da, M. (1998). The neuroanatomy of analog attention. In R. Parasuraman, D. R. Davies
ical reasoning. In K. J. Holyoak, D. Gentner, (Eds.), Varieties of attention. London: Aca
B. Kekinar (Eds.), Analogy 98. Sofia, Bulgar demic Press.
ia: New University of Bulgaria. Wilding, J., Valentine, E. (1991). Superior mem
Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., ory ability. In J. Weinman, J. Hunter (Eds.),
Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. Memory: Neurochemical and abnormal per
(1994). Below the surface: Analogical sim spectives. London: Harwood.
LITERATURA 707
Wilding, J., Valentine, E. (1994)- Memory perimental Psychology: Human Learning
champions. British Journal of Psychology, 85, Memory, 2, 349-361.
231-244. Wisniewski, E. J. (1996). Construal and simi
Wilkins, M. C. (1928). The effect of changed larity in conceptual combination. Journal of
material on the ability to do formal syllogis Memory ef Language, 35(3), 434-453.
tic reasoning. Archives of Psychology, 16, no. Wisniewski, E. J. (1997). Conceptual combi
102. nation: Possibilities and esthetics. In T. B.
Williams, J. M. G., Broadbent, K. (1986). Auto Ward, S. M. Smith, J. Vaid (Eds.), Creative
biographical memory in suicide attempters. thought: An investigation of conceptual struc
Journal of Abnormal Psychology, 95,144-149. tures and processes. Washington, DC: Ameri
Williams, J. M. G., Watts, F. N., MacLeod, C., can Psychological Association.
Mathews, A. (1988). Cognitive psychology and Wisniewski, E. J„ Love, B. C. (1998). Relations
emotional disorders. Chichester, UK: Wiley. versus properties in conceptual combination.
Williams, J. M. G., Watts, F. N., MacLeod, C., Journal of Memory (f Language, 38,177-202.
Mathews, A. (1997). Cognitive psychology and Wisniewski, E. J., Medin, D. (1994). On the
emotional disorders (2nd Edn). Chichester, interaction of theory and data in concept
UK: Wiley. learning. Cognitive Science, 18, 221-281.
Williams, L. M. (1994). Recall of childhood trau Wittgenstein, L. (1958). Philosophical investiga
ma: A prospective study of women’s mem tions (2nd Edn). Oxford: Blackwell.
ories of childhood abuse. Journal of Consult Wixted, J. T, Ebbesen, E. B. (1997). Genuine
ing Clinical Psychology, 62,1167-1176. power curves in forgetting: A quantitati
Willmes, K., Poeck, K. (1993). To what extent ve analysis of individual subject forgetting
can aphasic syndromes be localised? Brain, functions. Memory ef Cognition, 25, 731-739.
116,1527-1540. Woldorff, M. G., Gallen, C. C„ Hampson, S.
Wilson, R. A., Keil, F. (1999). The MIT ency A., Hillyard, S. A., Pantev, C., Sobel, D., Blo
clopaedia of the cognitive sciences. Cambridge, om, F. E. (1993). Modulation of early sen
MA: MIT Press. sory processing in human auditory cortex
Winner, E. (1996). The rage to master: The during auditory selective attention. Procee
decisive role of talent in the visual arts. In dings of the National Academy of Sciences, 90,
K. A. Ericsson (Ed.), The road to excellence. 8722-8726.
Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associ Wolfe, J. M. (1998). Visual search. In H. Pa
ates Inc. shler (Ed.), Attention. Hove, UK: Psycholo
Wise, R. J. S., Chollet, F„ Hadar, U., Friston, gy Press.
K., Hoffner, E., Frackowiak, R. S. J. (1991). Wong, E., Mack, A. (1981). Saccadic program
Distribution of cortical neural networks in ming and perceived location. Acta Psycholo-
volved in word comprehension and word re gica, 48,123-131.
trieval. Brain, 114,1803-1817. Wood, J. V., Giordano-Beech, M., Taylor, K. L.,
Wiseman, S., Tulving, E. (1976). Encoding Michela, J. L„ Gaus, V. (1994). Strategies of
specificity: Relations between recall superi social comparison among people with low
ority and recognition failure. Journal of Ex self-esteem: Self-protection and self-enhan
708
cement. Journal of Personality K Social Psy Everyday difficulties and errors in recognis
chology, 67, 713—731. ing people. British Journal of Psychology, 76,
Woodworm, R. S., Schlosberg, H. (1954). Ex 495-523-
perimental psychology (2nd Edn). New York: Young, A. W, Hellawell, D., Hay, D. C. (1987).
Holt, Rinehart, Winston. Configurai information in face perception.
Woodworth, R. S., Sells, S. B. (1935). An atmo Perception, 16, 747-759.
sphere effect in formal syllogistic reason Young, A. W, McWeeny, K. H„ Hay, D. C., El
ing. Journal of Experimental Psychology, 18, lis, A. W. (1986a). Naming and categorising
451-460. faces and written names. Quarterly Journal
Wright, D. B., Gaskell, G. D. (1995). Flashbulb of Experimental Psychology, 38A, 297-318.
memories: Conceptual and methodological Young, A. W, McWeeny, K. H., Hay, D. C., El
issues. Memory, 3, 67-80. lis, A. W. (1986b). Matching familiar and
Wright, D. B„ Gaskell, G. D„ O’Muircheartaigh, unfamiliar faces on identity and expression.
C. A. (1998). Flashbulb memory assump Psychological Research, 48, 63-68.
tions: Using national surveys to explore Young, A. W, Newcombe, F., de Haan, E. H.
cognitive phenomena. British Journal of Psy F., Small, M„ Hay, D. C. (1993). Face per
chology, 89,103-121. ception after brain injury: Selective impair
Wynn, V. E., Logie, R. H. (1998). The veracity ments affecting identity and expression.
of long-term memories—Did Bartlett get it Brain, 116, 941-959.
right? Applied Cognitive Psychology, 12,1-20. Young, M. P. (1995). Open questions about the
Yaniv, L, Meyer, D. E. (1987). Activation and neural mechanisms of visual pattern rec
metacognition of inaccessible informa ognition. In M. S. Gazzaniga, The cognitive
tion. Potential bases for incubation effects neurosciences. Cambridge, MA: MIT Press.
in problem solving. Journal of Experimental Zadeh, L. (1982). A note on prototype theory
Psychology: Learning, Memory, Cognition, 13, and fuzzy sets. Cognition, 12, 291-297.
187-205. Zaidel, E. (1976). Auditory vocabulary of the
Yantis, S. (1998). Control of visual attention. In right hemisphere following brain bisection
H. Pashler (Ed.), Attention. Hove, UK: Psy or hemidecortication. Cortex, 12,191-211.
chology Press. Yates, FA. (1966). The art of Zajonc, R. B. (1980). Feeling and thinking:
memory. London: Routledge & Kegan Paul. Preferences need no inferences. American
Yates, J. (1990). What is a theory? A response Psychologist, 35,151-175.
to Springer. Cognition, 36, 91-96. Zajonc, R. B. (1984). On the primacy of affect.
Yates, J., Bessman, M., Dunne, M., Jertson, D., American Psychologist, 39,117-123.
Sly, K., Wendelboe, B. (1988). Are concep Zaragoza, M. S., McCloskey, M. (1989). Mis
tions of motion based on a naive theory or leading postevent information and the me
on prototypes? Cognition, 29, 251-275. mory impairment hypothesis: Comment on
Young, A. W, de Haan, E. H. F. (1988). Bound Belli and reply to Tversky and Tuchin. Jour
aries of covert recognition in prosopagno nal of Experimental Psychology: General, 118,
sia. Cognitive Neuropsychology, 5, 317-336. 92-99-
Young, A. W, Hay, D. C., Ellis, A. W. (1985). Zeki, S. (1983). Colour coding in the cerebral
The faces that launched a thousand slips: cortex: The reaction of cells in monkey visu
LITERATURA 709
al cortex to wavelengths and colour. Neuro Zwaan, R. A. (1994). Effects of genre expec
science, 9, 741-756. tations on text comprehension. Journal of
Zeki, S. (1992). The visual image in mind and Experimental Psychology: Learning, Memory,
brain. Scientific American, 267,43-50. Cognition, 20, 920-933.
Zeki, S. (1993). A vision of the brain. Oxford: Zwaan, R. A., Langston, M. C., Graesser, A. C.
Blackwell. (1995). The construction of situation mo
Zeki, S., Watson, J. D. G., Lueck, C. J., Fris dels in narrative comprehension: An event
ten, K. J., Kennard, C., Frackowiak, R. S. J. indexing model. Psychological Science, 6,
(1991). A direct demonstration of functional 292-297.
specialisation in human visual cortex. Jour Zwaan, R. A., Radvanský, G. A. (1998). Situ
nal of Neuroscience, 11, 641-649. ation models in language comprehension
Zihl, J., von Cramon, D., Mai, N. (1983). Se and memory. Psychological Bulletin, 123,
lective disturbance of movement vision 162-185.
afterbilateral brain damage. Brain, 106, Zwaan, R. A., van Oostendorp, U. (1993). Do
313-340. readers construct spatial representations in
Zihl, J., von Cramon, D., Mai, N., Schmid, C. naturalistic story comprehension? Discourse
(1991). Disturbance of movement vision af Processes, 16,125-143.
terbilateral posterior brain damage, further Zwitserlood, P. (1989). The locus of the effects
evidence and follow up observations. Brain, of sentential-semantic context in spoken-
114, 2235-2252. -word processing. Cognition, 32, 25-64.
710
LITERATURA V ČEŠTINĚ A SLOVENŠTINĚ
Baddeley, A. (1999). Vaše pamět. Brno: Jota. Lynch, K. (2004). Obraz města. Praha: Polygon.
Crick, F. (1997). Věda hledá duši. Praha: Mladá Nevole, S. (1949). O smyslových Husích. Praha:
fronta. Zdravotnické nakladatelství Spolku lékařů
Cumminsová, D. D. (1998). Záhady experi a vědeckých pracovníků J. E. Purkyně.
mentální psychologie. Praha: Portál. Piaget, J. (1970). Psychologie inteligence. Praha:
Démuth, A. (2005). Čoje to farba? Bratislava: SPN.
IRIS. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psycholo
Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: teorie gie. Praha: Academia.
rozmanitých inteligencí. Praha: Portál. Ruisel, I. (1995). Záhady pamäti. Bratislava:
Gould, S. J. (1997). Jak neměřit člověka. Praha: SAP.
Nakladatelství Lidové noviny. Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligen
Hlavsa, J. a kol. (1981). Psychologické problémy ce. Praha: Portál.
výchovy k tvořivosti. Praha: SPN. Ruisel, I. (2004). Inteligencia a myslenie. Bra
Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální tislava: Ikar.
psychologie. Praha: Academia. Ruisel, I. (2005). Múdrosť v zrkadle vekov. Bra
Ivanov, S. M. (1976). Tajemství paměti. Praha: tislava: Ikar.
Mladá fronta. Ruisel, L, Ruiselová, Z. (1990). Vybrané problé
Jiránek, F., Souček, J. (1969). Úvod do obecné my psychologie poznávania. Bratislava: Veda.
psychologie. Praha: SPN. Rybár, J. (1997). Úvod do epistemologie Jeana
Košč, L. (1986). Myslenie a inteligencia. Bratis Piageta. Bratislava: IRIS.
lava: SPN. Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z ko
Kratina, F. (1935). Úvod do celostní a tvarové psy gnitivní psychologie. Mentální reprezentace
chologie. Praha: Orbis. a mentální modely. Praha: Grada.
Levi, V. (1974). Myšlení, děj neznámý. Praha: Schacter, D. L. (2003). Sedm hříchů paměti.
Mladá fronta. Litomyšl: Paseka.
Lurija, A. R. (1973). Malá knížka o velké paměti. Stemberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie.
Praha: SPN. Praha: Portál.
LITERATURA V ČEŠTINĚ A SLOVENŠTINĚ 711

Švancara, J„ Vašina, L, Kostroň, L. (1991). Ka Vondráček, V. (1949). Vnímání. Praha: Zdra
pitoly z kognitivní psychologie. Brno: FF MU. votnické nakladatelství.
Teisler, V. (1944). Jak nás oči klamou - Některé Vygotský, L. S. (1970). Myšlení a řeč. Praha:
optické klamy. Praha: Prométheus. SPN.
Velinský, S. (1938). Psychologie pozornosti. Pra Woodworth, R. S., Schlosberg, H. (1959). Ex-
ha: FF UK. perimentálna psychológia. Bratislava: SAV.
Viewegh, J. (1986). Fantazie: teoretická studie.
Praha: Academia. Další literaturu vztahující se k tématům kog
Vobořil, D., Květon, P., Jelínek, M. (2008). Ex nitivní vědy naleznete na internetové adrese
perimentální přístrojová technika v raných http://cogscience.cuni.cz.
psychologických laboratořích. Brno: Psycholo
gický ústav AV ČR.
712
REJSTRIKJMENNY
Abbotova, V. 312 Altmann, G. T. M. 408-412

Abelson, R. P. 310-312, 427,430 Altom, M. W. 359
Abramov, I. 59 Amador, M. 286
Adams, J. L. 479 American Psychological Association 320,
Adamson, R. E. 479 402, 496, 526
Adelsonova, B. 505 Andersen, R. A. 87
Afriat, S. N. 488 Anderson, J. A. 335
Aggieton, J. P. 246 Anderson, J. E. 327
Aglioti, S. 78, 84 Anderson, J. R. 24, 304, 320, 348, 349,475,
Agnoliova, F. 469, 471,473 486, 505, 507-510, 533, 565, 616, 621
Aguirre, G. K. 138,139 Anderson, K. 149, 522
Ahmed, F. S. 376 Anderson, N. H. 103
Ahn, W.-K. 361, 363 Anderson, R. C. 286, 313, 349, 430
Ajjanagadde, V. 533 Anderson, S. J. 36, 37, 39, 68, 269
Akerstrom, R. A. 49 Andrews, A. D. 558
Alba, J. W. 310, 313,493,494 Andrewsová, B. 214
Alexander, J. 522 Anstis, S. M. 99-101
Alexanderova, P. A. 457 Antes, J. R. 609
Alksnis, O. 544 Antonisová, B. 149
Allbritton, D. W. 379, 444 Anzai, Y. 485, 486, 491
Allen, B. P. 283, 481 Armstrongová, S. L. 345, 353, 359, 370
Alloyova, L. B. 605 Arocha, J. F. 533
Allport, A. 511 Ashby, F. G. 164
Allport, D. A. 146,148,149,166-168,173,174 Ashley, W. R. 76
Almor, A. 563 Atkinson, R. C. 16, 28,187,190,192, 203, 204,
Alpert, N. M. 334 206,290
Althoff, R. R. 260 Atkinson, R. L. 60
REJSTŘÍK JMENNÝ 713

Atran, S. 347,348 Beauvoisová, M.-F. 387, 399
Atwood, M. E. 492-494 Beck, A. T. 591, 594-596, 604, 605, 608, 610,
Auerbach, S. H. 386 611
Austin, G. A. 15, 345 Beckers, G. 68
Austin, J. L. 413 Becklen, R. 157
Austin, N. G. 530 Beeman, M. J. 476, 512, 516
Ayers, M. S. 23 Behrmannová, M. 124,138,143
Bekerian, D. A. 274
Baars, B. J. 146, 44 Belli, R. F. 268
Bäckman, L. 313 Belopolskii, V. I. 51, 52
Baddeley, A. D. 32,174,177,193-198, Benson, D. F. 122, 511
200-202, 211, 223, 224, 228, 248, 251, 252, Bereiter, C. 460
260, 267, 292, 318, 319, 326, 414-416, 423, Berentová, I. 405
432, 527 Berg, W. P. 90
Badecker, W. 451 Bergstrom, S. S. 50, 62
Bahrick, H. P. 219 Bergus, G. R. 573
Bach, K. 544 Berlin, B. 346-348, 355
Ball, T. M. 318 Berndtová, R. S. 371, 454
Ballard, D. H. 335 Berntsenová, D. 270
Balota, D. A. 389 Berryová, D. C. 238
Banajiová, M. R. 615 Bertamini, M. 57
Banichová, M. T. 617 Berthoz, A. 318
Bannon, L. J. 320 Beschinová, N. 200
Barbur, J. L. 69 Beverley, K. 1.101
Barclay, C. R. 275 Biederman, I. 83, 84,115-121,130,144, 288
Barclay, J. R. 422 Birch, H. G. 477
Barenfeld, M. 499 Birnbaum, M. H. 577
Barnesová, M. A. 401 Bishopová, D. V. 200
Baron, J. 581 Bisiach, E. 154
Barrett, J. 334 Bjork, R. A. 190
Barry, C. 464 Black, J. B. 312
Barsalou, L. W. 269, 346, 349, 360 Blacková, S. 415
Bartlett, F. C. 283, 309, 313, 428-430 Blake, R. 48, 58, 59, 86, no
Bartlett, J. C. 136,138 Blaney, P. H. 602
Bastard, V. 387 Blasková, P. J. 381
Battig, W. F. 356 Blaxtonová, T. A. 241, 258
Bauer, R. M. 139 De Bleserová, R. 456
Baylis, G. C. 148 Bly, B. M. 332
Beachová, C. M. 378 Boden, M. 302, 317, 517
Beasley, N. A. 102 Bohannon, J. N. 278, 279
Beaton, A. 290, 291, 465 Boles, D. B. 327
714
Bolozky, S. 390 Brown, C. H. 346
Boltonovä, E. 257 Brown, M. W. 246
Bonar, J. 505 Brown, N. R. 274, 575
Bonatti, L 558 Brown, R. 276, 278, 295,450
Boole, G. 535 Brownová, H. E. 450
Boomer, D. 444 Bruceová, V. 82-84, 99,115,132-136,140
Bootsma, R. J. 95 Bruner, J. S. 15,16, 73-76, 79, 345, 346, 352,
Borges, J.-L 342, 343 362
Boring, E. G. 56 Bruno, N. 53, 54
Bothell, D. 508 Brunswik, E. 55
Bourke, P. A. 171,172 Bub, D. 398, 415, 464
Bouton, M. E. 217 Buchananová, M. 194
Bowden, E. M. 476, 512, 516 Buchsbaum, J. L. 166
Bower, G. H. 276, 312, 324, 573, 591-598, Bullemer, P. 248
600-604, 610-612 Biilthoff, H. H. 120,121
Bowers, K. S. 615 Bundy, A. 558
Bowmaker, J. K. 58 Burger, L. K. 445
Boyle, C. F. 505 Burgess, P. 617
Bracewell, R. J. 546 Burns, T. E. 280, 286
Braddick, O. J. 101 Burt, D. B. 605
Bradley, B. P. 607 Burtis, P. J. 460
Braine, M. D. S. 538, 542, 544, 549-553, 558, Burton, A. M. 132,134,135,140
566 Burton, M. 238
Bramwell, D. I. 62 Bushyhead, J. B. 572
Brandimonteovä, M. A. 200, 320 Butterfield, E. C. 16
Bransford, J. D. 206, 208, 313,422,428,429 Butters, N. 245, 248
Braren, P. A. 88 Byrneová, R. M. J. 519, 535, 538, 541, 543, 544,
Brayshaw, M. 526 551- 553-559- 565.566
Bredart, S. 518
Breedin, S. D. 522 Cacciariová, C. 413
Breedlove, D. E. 346 Call, J. 511
Brennanovä, S. E. 443 Calvanio, R. 200, 326, 462
Brewer, W. F. 269, 361, 499, 519 Calvo, M. 607
Brewin, C. R. 212-214 Campbell, F. W. no
Bridgman, C. S. 49 Campbell, R. 379
Broadbent, D. E. 15,16,146,149-151,168,187, Cancelliere, A. 398
238, 268 Cantor, N. 356
Broadbent, K. 603 Caplan, D. 419, 455,456
Brodbeck, D. R. 209, 241 Cara, F. 545
Brooks, L. 358 Caramazza, A. 129, 371,450,454,465,467,
Brosschot, J. F. 607 468, 521

Carbonell, J. G. 532 Connolly, T. 573
Carey, D. P. 93, 621 Conrad, C. 352, 353
Carlson, T. B. 442 Conrad, F. J. 566
Carpenterová, P. A. 203, 306, 416-420, Conway, A. R. A. 418
439 Conway, M. A. 212, 267-270, 274, 278-280
Carreiras, M. 410 Cooke, N. J. 522
Carrell, T. D. 377 Coombs, C. H. 569
Carruthers, J. 466,467 Cooper, E. E. 157, 288
Caspariová, 1.418 Cooper, F. S. 376
Casscells, W. 572 Cooper, R. 21, 614, 621
Castillo Vales, V. 470 Cooperová, L. A. 316
Castillová, M. D. 607, 608 Corballis, M. C. 334
Catlin, J. 356 Corbett, A. T. 423
Cavallo, V. 89 Corbetta, M. 165
Cavanagh, P. 66 Coren, S. 77
Ceci, S. J. 214 Corkinová, S. 244, 248, 252
Cermak, L. S. 248-251, 258 Cornoldi, C. 323, 324
Ciceroneová, C. M. 58 Corter, J. E. 348
Claparède, E. 255 Coslett, H. B. 165
Clapper, J. 118 Cosmidesová, L. 539, 559, 560, 561, 565, 572,
Clark, D. A. 594-596 577
Clark, D. M. 602, 611 Costall, A. 619
Clark, H. H. 413, 442 Costello, F. 19, 21, 364, 620
Clark, J. M. 327 Coughlan, A. K. 371
Clifton, C. 410, 411, 415, 421 Courageová, M. L. 272
Clocksin, W. F. 303 Cowan, N. 197
Cocchiniovà, G. 200 Cowey, A. 67
Cocude, M. 319 Cox, J. R. 547, 549
Cohen, B. 361, 364 Craik, F. I. M. 205, 206, 209, 210, 228
Cohen, D. 316 von Cramon, D. 68
Cohen, G. 136, 267, 268, 271, 292, 293, 327 Crocker, M. W. 409,410, 412,413
Cohen, N. J. 249, 252, 258, 260, 262 Crowder, R. G. 615
Colbyová, C. L. 86 Crowley, K. 620
Cole, R. A. 395 Crutcher, R. J. 19
Colemanová, L. 308, 356 Csapo, K. 324
Collett, T. S. 54 Cudworth, C. J. 90
Collins, A. M, 23, 303, 304, 343, 350-352, 359, Cumming, B. 90, 91, 96
363, 366, 372 Cumminsová, D. D. 544, 552,561, 563, 565
Coltheart, M. 189, 327,400, 404, 466 Cunitzová, A. R. 190
Connell, J. 542, 550 Curran, T. 257, 260, 262
Connineová, C. M. 381, 382 Cutlerová, A. 383
716
Cutting, J. E. 53, 54, 82, 88, 97-99 Dienes, Z. 91, 92
Cynader, M. 101 van Dijk, T. A. 422, 426, 431-433, 436, 439,
458
Dagenbach, D. 156 Dijkstra, T. 383
Dalgleish, T. 589-591, 594, 611 Dimitrov, B. 248
Dallenbach, K. M. 211 Dodd, B. 379
Damasio, A. R. 203, 617 Dodson, C. 282
Damasiová, H. 126,127 Doherty, M. E. 527-529
D’Andrade, J. 547 Dominowski, R. L. 495
Danemanová, M. 416, 419 Donald, M. 204
Danks, J. H. 356 Donaldson, W. 227, 228
Dartnall, H. J. A. 58 Donnelly, N. 164
Davenport, J. 366, 367 Dooling, D. J. 429
Davidson, J. R. 213 Dorman, M. F. 379
Davidson, J. W. 515 Dosherová, B. A. 423
Davidsonová, D. 431 Douglas, M. 358, 360
Davies, L R. L. 470, 471 Downes, J. J. 245, 247
Davies, S. 211 Driver, J. 154,158
Davies, S. P. 506 Dronkers, N. 455
Daviesová, A. 167 Duff, S. 19, 526
Davison, L. A. 587 Duhamel, J.-R. 86
Dawes, R. M. 569, 579 Dunbar, K. 525, 530,531
DeGroot, A. D. 289, 498-500 Duncan, J. 162,163,169,171, 201, 511
Dejong, T. 530 Duncker, K. 478, 479, 524
Delaney, P. F. 419
Delattre, P. C. 376 Ebbesen, E. B. 211
Delk, J. L. 61 Ebbinghaus, H. 78, 210, 211
Dell, G. S. 400, 444-448, 451, 452, 454, 455, Von Eckardtová, B. 619
468 Eco, U. 481
Delia Sala, S. 200 Edelson, S. M. 359
DeLuciová, P. R. 78 Edwards, W. 569
Denis, M. 319 Egan, D. W. 485
Dennis, M. 371 Egan, G. F. 318
Dérouesnéová, J. 387, 399 Egeth, H. E. 156,158
D’Esposito, M. 204, 334, 335 Ehrlichová, S. F. 394
Detwilerová, M. L. 95 Ehrlichman, H. 334
Deutsch, J. A. 150-153 Eich, E. 598, 599, 603, 612
Deutschová, D. 150-153 Eichenbaum, H. 260
DeValois, R. L. 60, 470 Eimas, P. D. 376, 380
DeValoisová, K. K. 60 Einstein, G. O. 293, 294
Dewhurst, S. A. 228 Eisenstadt, M. 505

Ekstrand, B. R. 215 Farahová, M. J. 32, 45, 46, 67,122,124-127,
Elio, R. 544 129,138-145, 200, 204, 326, 327, 334, 335,
Elio, Y. 502 617
Ellen, P. 495 Farringdon, J. 21
Ellerbrock, V. J. 49 Faulknerová, D. 271
Ellis, A. W. 28-30,133, 385, 389, 397, 453, 454, Favreauová, O. E. 66
463, 468 Fay, A. L. 530
Ellis, H. C. 601 Fedio, P. 371
Ellis, N. 290 Fedorovská, E. 62
Ellis, R. 117,122,129, 384, 395, 396, 404, 621 Feldman, J. A. 335
Ellisová, J. 267 Feltovich, P. J. 502
Ellsworthovà, P. C. 284 Fendrich, R. 70
Elman, J. L. 382 Ferreirová, F. 421
Emslie, H. 201 Ffytche, D. H. 70
Encyclopaedia Britannica 231 Fiedler, K. 574, 575, 577
Engel, A. K. 70 Fillenbaum, S. 61, 544
Engle, R. W. 418, 419 Fillmore, C. J. 304, 352
Engstler-Schoolerovà, T. Y. 281, 470 Finke, R. A. 514, 517
Enns, J. T. 114 Finkenauerová, C. 280
Erickson, J. R. 554 Fisher, R. P. 285, 286
Erickson, M. A. 358 Fitts, P. M. 508
Ericsson, K. A. 18,19, 287, 288, 290, 291, 419, Fleishman, E. A. 211
475, 500, 501 Flexser, A. J. 222
Eriksen, C. W. 155,157 Flowerová, L. S. 457-460,468
Erlich, K. 505, 553 Fludeová, B. M. 133
Eslinger, P. J. 203 Fodor, J. A. 31, 82, 306, 350, 353, 510, 617
Espino, O. 544 Fodor, J. D. 306
Van Essen, D. C. 69 Foley, H. J. 77
Estes, W. 358 Forbus, K. D. 525, 526
Estes, Z. 364 Fordeová, E. M. E. 371, 453
Etherton, J. L. 178 Forster, K. 380
Evans, D. W. 110 Fowler, W. 515
Evans, J. St. B. T. 527, 529, 535, 539, 541, 542, Fox, J. 21
544, 546, 547, 549, 556-559, 563, 565, 566 Fox, P. W. 288
Eysenck, M. W. 174,176, 206, 207, 312, 320, Fox, R. 98
353> 5^’ 547’ 55&> 566, 595, 606, 607, 611 Frackowiak, R. S. J. 623
Eysencková, M. C. 206 Francolini, C. N. 158
Franklinová, S. 387
Faigley, L. 459 Franks, J. J. 208,422
Falconer, W. 546 Frauenfelder, U. H. 383
Falkenhainer, B. 526 Frazierová, L. 392,410, 411
718
Frege, G. 350 Gelade, G. 160-163
Freko, D. 359 Gentilucci, M. 78, 84, 94
French, R. D. 356 Gentnerová, D. 305-308, 366, 519, 523-526,
Freud, S. 212, 213, 228, 267, 292 620
Freydovà, J. J. 101 George, C. 551
Friedman-Hillová, S. R. 161 Georgeson, M. A. 77
Friedmanová, A. 313 Georgopoulos, A. P. 93
Friedrichová, F. J. 165 Gerbino, W. 320
Frisby, J. P. 52, 53,114 Gerhardstein, P. C. 120
Fristen, K. J. 249 Gerrig, R. J. 610
Fromkin, V. A. 445 Gervais, M. J. 111
Frost, R. 396, 404, 405 Gfoerer, S. 396
Fruzzetti, A. E. 280 Giard, M. H. 334
Fry, G. A. 49 Gibbs, R. W. 413
Frykholm, G. 97, 98 Gibson, J. J. 49, 73, 79-85, 87-90, 98,103,
Fujii, T. 386 104
Funnellová, E. 371,453, 466 Gicková, M. L. 524
Fusella, V. 173, 326 Gigerenzer, G. 561, 565, 577, 578
Gilhooly, K. J. 475,501, 506,519, 546
Gabrieli, J. D. E. 207, 208, 237, 246, 248, Gill, H. S. 318
249, 251, 252, 256, 263 Gilligan, S. G. 276, 592-594, 597,598, 600
Gaffan, D. 124 Gillund, G. 224
Galambos, J. A. 312 Gilmartin, K. 499, 500
Gallant, J. L. 69 Gilmore, D. J. 505, 506
Galten, F. 315 Ginsburg, A. P. 110,111
Garavan, H. 529 Girgus, J. S. 77
Gardiner, J. M. 219, 220, 226, 227 Girotto, V. 545, 549
Gardner, H. 15, 514, 585, 620 Gjerde,C. 573
Gamer, W. R. 45 Glanzer, M. 190
Garrett, M. F. 306,353, 444,445 Glaser, R. 502
Garrod, S. C. 312 Glass, A. L. 350
Gaskell, G. D. 279 Gleitman, H. 345
Gaskell, M. G. 377 Gleitman, L. R. 345
Gathercoleovà, S. 198, 290,416 Glenberg, A. M. 190, 206, 437
Gati, L 365 Glenn, C. G. 310
Gauld, A. 428 Glinsky, M. L. 320
Gazzaniga, M. S. 63, 70,124,143, 239, 334, Glowalla, U. 602
620, 622 Gluck, M. A. 348, 573
Geffenovà, G. 152 Glucksberg, S. 346, 356, 364, 413
Geis, M. 551 Glushko, R. J. 401, 402
Geiselman, R. E. 285, 286 Gobet, F. 498-501

Godden, D. R. 223 Green, T. R. G. 505, 506
Goel, V. 511, 564 Greenberg, J. 609
Gold, B. 564 Greeno, J. G. 85,485, 508
Goldberg, G. 334 Greenovä, C. 206
Goldberg, M. E. 86 Greerova, N. L. 90
Golding, E. 564 Gregory, R. L. 53, 73, 74, 76-78
Goldman, A. I. 558 Grice, H. P. 441, 549, 551
Goldsmith, M. 266 Griggs, R. A. 547, 549, 559, 561
Goldstein, E. B. 55, 63 Groeger, J. A. 274, 286, 288
Goldstone, R. L. 366 Groen, G. J. 533
Gomulicki, B. R. 427 Grossi, D. 198
Gonon, M. A. 334 Grudin, J. T. 180
Goodale, M. A. 78, 84, 92-94 Guestovä, J. 465
Goodall, W. C. 467 Gunther, H. 396
Goodmanová, C. D. 76 Gustafsson, K. A. 62
Goodnow, J. J. 15, 345 Guy, C. 70
Goodrichová, S. 158 Guynnovä, M. J. 294
Gordon, L E. 74, 81, 356 Guyote, M. J. 554
Gordon, J. 59
Gordon, S. E. 312 Ha, Y.-W. 529
Gorman, M. E. 527, 529, 530 de Haan, E. H. F. 134,139,140
Gormanová, M. E. 529 Haarmann, H. 419
Gotlib, I. H. 214, 609 Haber, R. N. 189
Gould, J. D. 468 Haberlandt, K. 187, 224, 275
Graboys, T. B. 572 Hadamard, J. 517
Graesser, A. C. 312, 313, 420, 425, 426, 437, Haendigesovä, A. N. 454
438 Haider, H. 493
Graf, P. 233, 250, 255, 258, 595 van Halen, S. 381
Grafman, J. 511, 527, 564 Halford, G. S. 511
Grafton, S. T. 238, 239, 249 Hallett, M. 248
Graham, M. E. 51 Halliday, M. A. K. 469
Grahamová, N. L. 403, 465 Halligan, P. W. 154,157
Grainger, B. 562 Hallovä, D. A. 387
Grainger, J. 397 Hamel, R. 332
Grantová, S. 326 Hammondova, K. M. 200, 326
Gray, J. A. 151 Hampson, P. J. 167,174
Gray, M. M. 211 Hampson, S. E. 361
Graziano, M. S. A. 87 Hampton, J. A. 346, 353, 354, 357, 359, 364
Green, A. J. K. 501, 506 Hanley, J. R. 466
Green, B. 521 Hannon, D. J. 88
Green, K. P. 379 Hardcastleovä, V. G. 620
720
Harding, G. F. A. 36 Hertwig, R. 565
Hardyck, C. D. 414 Heywood, C. A. 67,124
Hareová, V. C. 457 Hicks, J. L 291, 293
Harley, T. A. 384, 401,405,412, 427, 447, 450, Hidi, S. E. 546
455.579 Hildrethovâ, E. 113
Harp, S. A. no Hillis, A. E. 129
Harper, R. S. 76 Hinton, G. E. 314, 317, 327, 335, 336, 338, 340
Harris, C. S. 111 Hintzman, D. L 243, 358, 370
Harris, I. M. 318 Hirdovâ, K. 452
Harris, M. 409 Hirshovâ, K. W. 453
Hart, J. 371 Hirst, W. C. 168,170
Harvey, L. 0.111 Hirtle, C. 505
Harvey, M. 93 Hitch, G. J. 193,195, 200, 228, 419, 432
Hasher, L. 310, 313 Hockey, G. R. J. 211
Hashtroudi, S. 282 Hodges, J. R. 403,465
Hatano, G. 501, 505 Hoemekeovâ, K. A. 376
Hatfieldová, F. M. 465 Hoffman, C. 471
Hathaway, J. 318 Hoffman, D. D. 115
Haxby, J. V. 92 Hoffrage, U. 577
Hay, D. C. 133,136 von Hofsten, C. 98
Hayes, J. R. 457-460, 468, 486, 487 Hochberg, J. 78
Hayes, P. J. 302 Hochberg, J. E. 76
Hayová, J. F. 181,182 Holcomb, P. J. 327
Hazeltine, E. 238, 249 Holding, D. H. 500, 501
Hebb, D. O. 24 Holland, H. L. 285
Hecht, H. 522, 523 Holland, J. H. 24, 357, 560
Heiderová, E. 356, 470 Hollands, M. A. 89
Heilman, K. M. 455 Holliday, I. E. 36
Heinz, S. P. 152,154 Hollinsovâ, T. S. 284
Heinze, H. J. 158 Holmesovâ, V. M. 466
Heit, E. 348, 359 Holst, V. F. 312
Hellawellová, D. 136 Holtovâ, K. 609
Heller, J. 502 Holtzmann, J. D. 334
von Helmholtz, H. 58,59, 60, 71, 74, 86,104, Holway, A. F. 56
517 Holyoak, K. J. 33, 336, 350, 357, 479,481,493,
Henderson, J. M. 313 501, 504, 505, 511, 514, 524-527, 533, 539,
Henik, A. 175 548, 560, 561, 620
Henle, M. 549 Horton, W. S. 442,443
Hering, E. 59, 60, 71 Hotopf, W. H. N. 444, 467
Herrmann, D. J. 304 Houle, S. 564
Hershey, J. 576 Howard, D. 453,455, 456, 623

Howard, I. P. 50 Cherry, E. C. 148,149
Howard, J. H. 238, 239 Chertkow, H. 455
Howardová, D. V. 238, 239 Cherubini, P. 549
Howe, M. J. A. 515 Chiovä, M. T. H. 502
Howe, M. L. 272 Choateovä, L. S. 165
Howellová, J. 415 Chomsky, N. 15, 409
Huang, T 95 Chow, K. L 44
Hubel, D. H. 34, 66,109, no Christensen-Szalanski, J. J. J. 572
Huey, E. B. 414 Chua, F. 544, 552, 557
Hug, K. 561 Chun, M. M. 138
Hull, C. L. 476 Churchlandovä, P. S. 33, 619
Hulse, S. H. 515 Churchovä, B. A. 256, 257
Hummel, J. E. 33,117, 479, 525-527, 533, 620
Humphrey, G. K. 84 Inagakiovä, K. 501, 505
Humphreys, G. W. 115,117,119,122-124, Ingram, R. E. 609
127-129,143,144,155,162-164,166, 371, Intos-Peterson, M. J. 318
404, 621 Isaac, K. 495
Hunkinová, N. M. 143, 246, 255, 371 Ittelson, W. H. 50, 56, 74, 79
Hunt, E. 469, 471, 473 Ivry, R. B. 63,124,164, 238, 249
Hunt, R. R. 324
Huppertová, F. A. 253, 254 Jackson, S. L. 549
Hurlbertová, A. C. 62 Jacobs, A. M. 397
Hurvich, L. M. 60 Jacobs, F. H. 470
Huttonová, U. 419 Jacobs, W. J. 213
Hyde, T. S. 204, 205 Jacoby, L. L. 181,182, 243-236, 240
Jakobsson, T. 62
Chaffin, R. 304 St. James, J. D. 155,157
Challis, B. H. 209, 241 James, W. 146,189
Chalmers, A. F. 529 Janowsky, J. S. 231, 259
Chambersová, D. 320 Jansson, G. 98
Chan, D. 544, 552, 557 Javaovä, R. I. 220, 226
Chao, W. H. 334 Jeffries, R. 494
Chapmanová, G. B. 573 Jenkins, J. G. 211
Charles, E. R. 63 Jenkins, J. J. 204, 205
Charness, N. 498, 501 Johansson, G. 44, 97, 98
Chase, K. A. 258 St. John, M. F. 239
Chase, W. G. 287,499, 500, 507 Johnson, B. T. 276-278
Chater, N. 539, 546, 561-563, 565, 566 Johnson, C. J. 327
Cheesman, J. 393 Johnson, D. R. 471
Chengová, P. W. 177, 530, 539, 547, 548, 560, Johnson, E. J. 576
561 Johnson, K. E. 363
722
Johnson, S. H. 88 Keebleová, S. 102
Johnson-Laird, P. N. 17, 304, 305, 353, 361, Keele, S. W. 354
422, 511, 519, 535, 538, 546, 547, 549, Keenanová, J. M. 432
553-555- 557-559- 563-566, 590 Keil, E. C. 361, 363
Johnsonovà, M. K. 282, 313, 428, 429 Keller, T. A. 417
Johnston, W. A. 152,153 Kellogg, R. T. 456-458, 460, 461, 574
Jones, D. E. 610 Kemptonová, W. 474, 520
Jones, G. V. 225, 364 Kenealyová, P. M. 598,599, 604
Jones, R. 495 Kentish, J. 607
Jonides, J. 197, 200, 522 Kertesz, A. 398, 464
Van Joolingen, W. R. 530 Kertesz, S. 415
Josephovà, J. E. 118 Kewley-Portová, D. 376
Josephs, R. A. 582 Keysar, B. 442, 443
Jost, A. 267 Kiehl, K. A. 327
Joyce, J. 474,475, 517 Kihlstrom, J. F. 213, 277, 320, 598
Julesz, B. 46,47, 52, 71 Kilpatrick, F. P. 56
Juola, J. F. 157 Kimberg, D. Y. 204
Juová, G. 118 Kimchiová, R. 21,109,118
Just, M. A. 306, 416-420,439,495 Kinchla, R. A. 108
Kintsch, W. 219, 288, 291, 304, 306, 356, 419,
Kahneman, D. 171,175, 570, 571, 573-579, 583 422, 426, 431-437, 439, 458, 500, 501
Kahney, H. 505 Kintschová, E. 436
Kaiserová, M. K. 91, 522 Kirker, W. S. 276
Kalish, M. L. 87,452 Kirsner, K. 452
Kaneko, H. 56, 57 Klahr, D. 530
Kanizsa, G. 49, 50 Klauer, K. C. 563
Kant, E. 309 Klayman, J. 529
Kanwisherová, N. 138 Klein, S. B. 277
Kaplan, C. A. 16 Kline, P. J. 508
Kaplan, G. A. 495, 516 Knight, R. T. 617, 623
Kapur, S. 564 Knoblich, G. 478,481, 493,496
Kassin, S. M. 284 Knowltonová, B. J. 236, 252, 259
Katz, A. N. 281, 609 Koehler, D. J. 576
Katz, J. J. 350 Koehler, J. J. 571-573
Katz, R. C. 418 Koestler, A. 514, 523
Käufer, D. 458, 459 Koffka, K. 42,43
Kay, P. 308, 355, 356 Koh, K. 525
Kayová, J. 133, 398, 401,453,466 Kahler, S. 67, 70,123,139
Keane, M. T. 19, 21, 312, 353, 364, 366, 479, Köhler, W. 42, 477
493.495- 5°5. 5!3- 516. 524-526, 547, 558, Kolodny, J. 201
566, 619-621 König, P. 70

Koriat, A. 266 Larrick, R. P. 582
Korsakoff, S. S. 247, 252 Lashley, K. S. 44
Kosslyn, S. M. 129-131,144, 200, 300, 318, 319, Latour, P. L. 390
321, 322, 327-335, 341 Lauová, I. 471
Kotovsky, K. 487, 488 Laurent, M. 89
Kounios, J. 327 Law, L. C. 506
Kowalski, D. J. 313 Lazarus, R. S. 585-590
Kozlowski, L. T. 97, 98 Lea, R. B. 550,552
Kreiter, A. K. 70 Lea, W. A. 444
Kroger, J. K. 511, 549 Lebiere, C. 508, 533
Kroll, N. E. 261 Ledgeway, T. 19, 526
Kruk, R. 89 LeDoux, J. E. 589-591, 611
Kruschke, J. K. 358, 370 Lee, D. N. 87-90, 95
Kubose, T. T. 479, 527 Lee, K. 67
Kubovy, M. 316 Leech, G. 350
Kuhlová, P. K. 379 Legendre, G. 27
Kuiper, N. A. 276 Legrenzi, P. 547
Kulik, J. 276, 278, 295 Lehmann, A. C. 500
Kulkami, D. 530 Leibowitz, H. 77
Künnapas, T. M. 52 Leng, N. R. C. 259
Kunreuther, H. 576 Lenneberg, E. H. 470
Kvavilashviliová, L 267, 292 Lesgold, A. M. 533
Kwak, H.-W. 156 Leslie, A. M. 102
Kwan, S. T. 334 Levelt, W. J. M. 445,448-453,455,472
Kwiatkowská, S. J. 601 Levin, D. T. 363
Levine, D. N. 200, 326, 462
LaBerge, D. 156,166 Lewisová, V. J. 414,415
Lachman, J. L. 16 Lian, A. 222, 223
Lachman, R. 16 Liberman, A. M. 376, 377, 379, 380
Lakoff, G. 352, 354, 356, 358, 361, 364 Libermanová, V. 576
Lam, R. W. 598 Lieberman, K. 198, 200, 326
Lamberts, K. 501, 502, 504, 533 Lieberman, P. 374
Laming, D. 563 Lichten, W. 56
Lamote, C. 127 Lichtensteinová, S. 575
Land, E. H. 61, 62 Lin, E. L. 348, 363
Land, M. F. 90 te Linde, J. 327
Landau, J. D. 291 Lindemová, K. 437
Langley, P. 495 Lindsay, D. S. 282, 283
Langston, M. C. 438 Lindsay, P. H. 16
LaPointe, L. L. 418 Lindsay, R. C. L. 283, 284
Larkin, J. H. 502, 562 Lintonová, M. 272-274
724
Lishman, J. R. 89, 90 MacNeilage, P. F. 380
Lisman, S. A. 598 Maddox, W. T. 164
Lloyd-Jones, T. J. 127 Madigan, S. A. 323
Locke, J. 22, 344 Madison, P. 212
Lockhart, R. S. 205, 206, 209, 210, 228 Magee, B. 527
Loftusová, E. F. 23, 280-283, 286, 304, 372 Mahadevan, R. S. 287, 288
Logan, G. D. 178,179, 508 Maherová, L. M. 455
Logie, R. H. 193,199, 200, 326, 429 Mahony, M. J. 528
Logothetis, N. K. 63 Mai, N. 68
Logvinenko, A. D. 51, 52 Maier, N. R. F. 478, 480, 517
Longman, D. J. A. 267 Malone, D. R. 133,134
Lopez, A. 347 Malt, B. C. 348, 357, 361
Lortieová, C. 148 Maltzman, I. 476
Love, B. C. 365 Mandler, G. 219, 250, 315, 595
Lubart, T. 544 Mandler, J. M. 315
Lucasová, M. 394 Mangun, G. R. 63,124
Luce, R. D. 578 Mani, K. 553
Luce, P. A. 376 Manktelow, K. I. 541, 547, 552, 566
Luck, S. J. 152,158 Manstead, A. S. R. 589
Lucy, J. 356 Mäntylä, T. 313
Lucy, P. 413 Marcel, T. 398, 401
Lueck, C. J. 66 Marcusová, S. L. 542
Luger, G. F. 485 Marin, O. S. M. 370, 400, 454
Luchins, A. S. 479, 480, 493 Markman, A. B. 365, 366, 620
Luchinsová, E. H. 479, 480,493 Markman, E. M. 348
Lung, C. T. 495 Markovits, H. 542
Lurieová, S. 56 Markow, D. B. 348
Lurija, A. R. 287, 462 Marr, D. 34, 52, 53, 82-84,111-116,119,120,123,
Luzzatti, C. 154 130,144, 564, 618, 619, 624
Lyman, R. S. 334 Marsh, R. L. 293
Lynch, L. S. 546 Marshall, J. C. 154,157, 327, 398
Marschark, M. 324
Macaulay, D. 598, 599, 604 Marslen-Wilson, W D. 380, 381, 383
MacDonald, J. 379 Martin, A. 371
MacDonaldová, M. C. 409, 411, 412, 414 Martin, G. N. 155
Macková, A. 94 Martin-Loeches, M. 197
MacKay, D. G. 447 Martoneová, M. 249
MacKinnon, D. P. 285 Masao, O. 50
Mackintosh, N. J. 203 Massaro, D. W. 376, 377, 382, 383
Maclay, H. 444 Masson, M. E. J. 258, 494
MacLeod, C. 589,591, 595, 606, 608 Matessa, M. 508

Mather, G. 50, 98,102 Medin, D. L. 348, 350, 353, 356, 358-362, 364,
Mathews, A. 589, 591, 606 366, 372
Matin, L. 86 Mellersová, B. A. 578, 581, 582
Matlin, M. W. 77 Mellish, C. S. 303
Matthews, G. 609 Meltzoff, A. N. 379
Mattingly, I. G. 377, 380 Mensink, G.-J. 218
Maunsell, J. H. R. 63 Menzel, E. W. 83
Mawer, R. F. 510 Merikle, P. M. 393
Mayer, J. D. 594 Mervisová, C. B. 352, 356, 357, 363
Mayes, A. R. 245, 247, 250, 253, 255 Meszarosovà, J. 576
Mayhew, J. E. W. 52, 53 Metcalfeovà, J. 493,495, 603, 612
McBeath, M. K. 91, 92 Metzler, J. 316
McCarthyovâ, R. A. 15,123,129, 386 Meudell, P. R. 250
McClelland, J. L. 17, 25,124-127,129,144, 314, Meyer, D. E. 23,393, 495, 516
335-340, 367-369, 372, 382, 383, 395-397, Meyerovà, A. S. 445, 448
400,447 Meyerovà, B. J. F. 427
McCloskey, M. 282, 521, 522 Meyerovà, M. 437
McCloskey, M. E. 346 Mezzich, J. 356
McConnell, J. 199, 542, 550 Miceliovâ, G. 454, 467
McCulloch, W. S. 24 Miezin, F. M. 165
McCutchenovâ, D. 415 Michotte, A. 102-104
McDaniel, M. A. 293, 294 Mill, J. S. 22,535
McDanielovâ, C. 98 Miller, G. A. 15,190, 305, 353, 361, 377, 499,
McDermott, J. 138, 502 508
McDermottovâ, K. B. 239, 240 Miller, J. L. 376
McGeorge, P. 238 Miller, R. S. 356
McGlinchey-Berrothovâ, R. 159 Millerová, D. 454, 463
McGurk, H. 379, 405 Millis, K. K. 420
McKee, R. 259 Milner, A. D. 84, 85, 92-94, 621
McKeithen, K. B. 505 Milnerová, B. 244, 248
McKinley, S. C. 358 Minami, H. 211
McKoonovâ, G. 379, 412, 422-426, 431, 432, Minsky, M. 15, 25, 310
444 Miozzová, M. 450, 451
McLachlan, A. L. 609 Mishkin, M. 92, 93
McLeod, P. 91, 92,167, 609 Mitchumová, C. C. 454
McNamara, T. P. 353, 354 Mitroff, L 527
McNamarovâ, D. S. 436 Miyake, A. 203, 419
McNeill, D. 450 Miyata, Y. 27
McQueen, J. M. 384 Miyawakiovà, K. 470
McWeenyovâ, K. H. 133 Moggovà, K. 607, 609
Meacham, J. A. 292 Mollon, J. D. 58
726
Mondiniová, S. 451 Nelson, J. 143
Monheit, M. 334 Nelson, J. B. 217
Monteiro, K. P. 594, 597 Nelson, K. 268
Mooney, R. J. 361 Nergerová, J. L. 58
Moore, D. G. 515 von Neumann, J. 578
Moray, N. 148,149 Neves, D. M. 508
Mordkoff, A. M. 587 Newcombeová, F. 67,134,139, 398
Morgan, L. 476 Newell, A. 15, 24, 481-483, 491,493,498, 507,
Morgenstern, O. 578 508, 512, 531,536, 554, 559, 616, 619, 621
Morleyová, L. 470 Newstead, S. E. 535
Morris, C. D. 208, 209, 239 Nguyen-Xuan, A. 539
Morris, M. W. 87 Nicelyová, P. 377
Morris, P. E. 290, 292 Niedenthalová, P. M. 610
Morris, R. G. 511 Niederehe, G. 605
Morris, R. K. 390 Nielsen, J. M. 334
Morton, J. 321 Nimmo-Smith, 1.171
Moscovitch, M. 67, 70,123,124,138,139 Nisbett, R. E. 18,19, 357, 539, 560, 582
Mossová, H. E. 327, 377, 381, 387 Nishihara, K. 114-116,119,120,123
Motley, M. T. 447 Nissenová, M. J. 248, 599, 600
Mozer, M. C. 396 Norman, D. A. 16,167,175,177-179,181-183,
Muellerová, S. 461 304, 305, 519, 621
Müller, H. J. 163,164 Norman, J. F. 95
Mulligan, N. W. 239, 242, 243 Norvig, R. 21, 303
Murdochová, L. 98 Nosofsky, R. M. 358, 359, 370
Murphy, G. L. 75, 76, 348, 349, 358-361, 363, Noveck, L. A. 565
364
Murphyová, S. T. 586, 587 Oakesová, L. M. 102
Murrayová, L. A. 605, 606 Oaksford, M. R. 539, 546, 561-566, 582, 625
Musenová, G. 236, 259 Oatley, K. 590
Muter, P. 219, 223 O’Boyle, M. W. 318
Myers, J. L. 421 O’Brien, D. P. 288, 289,538, 549-553, 558,
Myersová, L. B. 213 561, 566
Mynatt, C. R. 527-529 O’Brien, E. J. 421
O’Connell, D. N. 94
Nadel, L. 213 Ohlsson, S. 476, 477, 479, 481, 493, 495, 510,
Navoň, D. 108,109,111 516. 53°
Nealey, T. A. 63 Ojemann, G. A. 618
Nebes, R. D. 270, 371 Okada, S. 386
Neely, J. H, 393, 394 Okada, T. 531, 620
Neisser, U. 16, 74,108,157,168, 267, 275, 278, Oliver, L. M. 539, 560
295 Oison, A. 465

O’Muircheartaigh, C. A. 279 Peronnet, F. 334
van Oostendorp, U. 437 Perrig, W. J. 601
Orban, G. A. 67 Perrigová, P. 601
Orchard-Lisleová, V. 453 Petersen, S. E. 164-166
Ormerod, T. C. 565 Peterson, L. R. 191
Ortmann, A. 565 Peterson, R. R. 451
Ortony, A. 303, 310, 314, 349, 361, 420 Petersonová, M. A. 320
O’Seaghdha, P. G. 445,447 Petersonová, M. J. 191
Osgood, C. E. 444 Petrinovich, L. F. 414
Osherson, D. N. 348, 363, 364, 549, 552, 566 Pezdek, K. 312
Oudejans, R. R. D. 91 Pfeifer, R. 501, 502, 504
Over, D. E. 544, 547, 552, 557-559, 563, 565, Phillips, L. H. 511
566 Phillips, S. 511
Owen, A. M. 511 Phillips, W. A. 467
Phinney, R. E. 121
Paivio, A. 297, 321-327,341 Piaget, J. 310
Palmer, J. C. 280, 281 Pickering, M. J. 409, 411, 412, 414
Palmer, S. E. 21,45, 74,79,114,120 Piercy, M. 253, 254
Palmeri, T. J. 358 Pichert, J. W. 286, 313,430
Papagnoová, C. 198, 290,416 Pillemer, D. B. 271
Papert, S. 25 Pinel, J. P. J. 110
Parker, J. F. 211 Pinker, S. 316
Parkes, C. H. 353 Pirolli, P. L. 508
Parkin, A. J. 29, 30,143,154, 207, 227, 246, Pisoni, D. B. 377
255, 259, 371, 386, 464, 466, 467 Pitts, W. 24
Parkinson, B. 589 Platt, R. D. 547, 561
Parkinson, S. R. 418, 601 Plaut, D. C. 324, 327, 371, 401-404, 619
Pashler, H. 146,155,169-171,174 Podgomy, P. 316
Patelová, V. L. 533 Poeck, K. 455, 456
Pattersonová, K. 219, 327, 400, 403, 465, 466 Poggio, T. 53
Paul, S. 389, 455 Poincaré, H. 516, 517
Paxinos, G. 318 Poitrenaud, S. 495
Pazzani, M. J. 361, 362 Poldrack, R. A. 249, 260
PDP Research Group 17, 25, 335 Poletiek, F. H. 529
Pearlmutter, N. J. 409 Politzer, G. 539, 544, 551
Pederson, E. 471 Polivy, J. 594
Penrod, S. 283 Polk, T. A. 482, 559
Peper, C. E. 96 Pollatsek, A. 389, 390, 394, 410, 415, 433
Perenin, M.-T. 93 Polson, P. G. 492-494
Perfect, T. J. 284 Pomerantz, J. R. 45
Perfetti, C. A. 405,415 Poon, L. W. 271
728
Pope, E. 505 Rayner, K. 389, 390, 392-394, 410, 411, 415,
Popovicsová, A. 462 421, 433
Popper, K. R. 527 Razranová, L. 494
Posner, M. L 154-156,164-166, 354, 508 Reason, J. T. 179,180,183
Postman, L. 75, 215 Reber, A. S. 238
Power, M. 589, 590, 594, 611 Reddy, W. 395
Pressley, M. 290 Redelmeier, D. 576
Priceová, C. J. 623 Reder, L. M. 23
Priest, A. G. 502 Reed, J. M. 247
Prinzmetal, W. 164 Reed, S. K. 488,490
Proffitt, D. R. 57, 98,118, 522 Rees, E. 502
Protopapas, A. 384 Regan, D. 89,101
Psotka, J. 216 Reid, R. L. 290
Pugh, K. R. 401 Reif, F. 502, 561
Putnam, H. 360 Reich, S. S. 547
Pylyshyn, Z. W. 82, 320 Reicher, G. M. 395
Pyszczynski, T. 609 Reichle, E. D. 390-392
Reisberg, D. 282, 320, 582
Quillian, M. R. 303, 304, 343, 350-352, 366 Reiser, B. J. 318,505, 508, 550
Quinlan, P. T. 47,127,163 Reitman, W. 492
Quinn, J. G. 199 Reitmanová, J. S. 191, 505
Remez, R. E. 377
Raaheim, K. J. 476 Rensick, R. A. 114
Raaijmakers, J. G. W. 218, 224, 225 Restle, F. 46, 71
Rabinowitz, J. C. 219 Reynolds, J. R. 501
Radvanský, G. A. 438 Reynoldsová, P. 149
Rafal, R. D. 69,165,166 Rhenius, D. 493
Rahhalová, T. A. 271 Riddochová, M. J. 119,123,124,127,143,155,
Raichle, M. E. 35-37, 623 163,166, 387
Rajan, T. 287, 288, 505 Richard, J.-F. 495
Rajaramová, S. 227 Richards, W. A. 115
Ramachandran, V. S. 49, 50, 99-101 Richardsová, A. 605
Rankinová, S. 530 Richardson, J. T. E. 323, 324, 326, 334
Ranney, M. 522 Richman, C. L. 324
Raphael, L. J. 379 Rileyová, J. G. A. 152
Rapp, B. C. 371 Rinck, M. 602
Ratcliff, R. 379, 412, 422-426, 431, 432, Ripoll, T. 525
444 Rips, L. J. 274, 312, 344, 346, 348, 352, 353,
Rattermannová, M. J. 525 356, 359, 361, 363, 364, 519, 538, 542, 549,
Raugh, M. R. 290 553- 558, 559. 566
Raven, P. H. 346 Rist, R. S. 505, 506, 544

Ritovová, I. 581 Runeson, S. 97, 98
Robbins, T. W. 193 Runyon, D. L. 76
Roberts, B. 452 Rushton, S. K. 96
Roberts, J. M. 470 Rustingová, C. L. 596, 597, 609, 610
Roberts, J. 0.111 Ruth, P. 547
Robertson, I. H. 181 Ryan, L. 599
Robertsonovà, L. C. 161 Rylander, G. 201
Robin, N. 511, 527 Ryle, G. 258
Robinson-Rieglerovà, B. 293 Rymerová, J. 459
Robson, J. G. 110
Rock, I. 45,114, 317 Saariluoma, P. 498
Rodrigues, J. 75 Saffranová, E. M. 370
Roediger, H. L. 186,187, 225, 239-241, 243, Sahraie, A. 69
257, 258, 263, 264, 296, 622 Salzman, C. D. 101
Roelofs, A. 445,448, 452 Samuel, A. G. 378
Rogers, B. J. 51, 54 Sanes, J. N. 248
Rogers, T. B. 276, 277 Sanford, A. J. 312
Rolls, E. T. 68 Sanocki, T. 119,120
Romaniová, C. 454, 467 Santamaria, C. 544
Rosas, J. M. 217 Sargent, J. 334
Rose, P. M. 320 Sáry, G. 67
Rosenberg, C. R. 27 Satoová, S. 161
Rosenbloom, P. S. 508 de Saussure, F. 300
Roschová, E. 106, 346, 347, 352, 354, 356-358 Savary, F. 555, 559
Ross, B. H. 348, 349, 359 Savelsbergh, G. J. P. 95, 96
Roth, L 42 Savion, L. 544
Rothiová, L. J. G. 455 Savoyová, P. 451
Rothkopf, E. Z. 267 Sawyer, J. D. 312
Rottenstreich, Y. 576 Scardamaliová, M. 460
Rouw, R. 332 Scoville, W. B. 244
Roy, D. F. 286 Scurrah, M. J. 498
Rubin, D. C. 210, 211, 268-272 Searcy, J. H. 136
Rubin, P. E. 377 Segal, S. J. 173, 326
Rudnický, A. L 395 Segerová, C. A. 237
Rueter, H. H. 505 Segui, J. 383, 397
De Ruiterová, C. 607 Seidenberg, M.S. 401, 409
Rugg, M. D. 39, 624 Sejnowski, T. J. 27, 33
Rumainová, B. 542, 543, 550, 551, 566 Sekuler, R. 48, 58, 59, 86, no
Rumelhart, D. E. 17, 25, 303-305, 310, 314, 315, Sekulerová, E. B. 143
335> 336, 338, 34°> 372> 382> 383> 395> 396> Sellenová, A. J. 179,181-183, 292, 294
400,420,447,547, 619 Semenza, C. 451
730
Semmesová, J. 44 Scharre, D. W. 122
Serenová, S. C. 390, 393 Scheerer, M. 479, 494
Setterlund, M. B. 610 Schiff, W. 95
Shaffer, D. M. 91 Schiffman, H. R. 57
Shaffer, L. H. 168 Schiller, P. H. 63, 67
Shafir, E. 580 Schlosberg, H. 54, 55
Shahová, P. 203 Schlottmannová, A. 102,103
Shallice, T. 21, 28, 30,123,167,175,177,178, Schmalhofer, F. 434
191,192, 263, 324, 327, 371, 403, 464, 510, Schmidtová, H. 161,164
511, 614, 617, 619, 621 Schneider, K. 602
Shanková, D. M. 421 Schneider, W. 175-177
Shanks, D. R. 102,103, 239 Schoenberger, A. 572
Shapiro, D. 546 Scholtz, J. 506
Shapiro, P. N. 283 Schooler, J. W. 281, 470
Sharf, P. 502 Schriverová, K. 459
Shastri, L. 533 Schulkind, M. D. 271
Shaw, J. C. 15, 482 Schumacher, J. S. 517
Sheltonová, J. R. 464 Schunn, C. D. 525, 620
Shepard, R. N. 316, 621 Schvaneveldt, R. W. 23, 393
Sheridan, J. 123,127, 371 Schwartz, A. 578
Shevell, S. K. 274 Schwartz, G. E. 213
Shiffrarová, M. 101 Schwartzová, M. F. 370, 400, 448, 454
Shiffrin, R. M. 16, 28,175-177,187,190,192, Schweder, R. 356
203, 204, 206, 224 Schweinberger, S. R. 197
Shimamura, A. P. 231, 255, 259 Siegel, R. M. 121
Shin, H. 358 Sifonis, C. M. 518
Shipp, S. 68 Silveriová, M. C. 454
Shobe, K. K. 213 Simon, H. A. 15-19, 24,190, 475, 481-483,
Shoben, E. J. 346, 352 485, 486, 486-488, 490-492, 495,
Shoham, Y. 21, 303 498-502, 507, 512, 516, 530, 531, 536
Shulman, G. L 165 Simons, D. J. 363
Shuren, J. E. 67 Simpson, C. 536
Shwartz, S. P. 328 Sinová, G. 454, 463
Schacter, D. L. 233, 236, 237, 255-257, 259, Singer, J. 292
260, 262, 622 Singer, M. 421, 425
Schaeken, W. 555, 557 Singh, K. D. 36
Schafer, R. 75, 76 Singley, M. K. 508
Schaffer, M. M. 358 Slamecka, N. J. 216
Schallertová, D. L. 457 Sloboda, J. A. 515
Schank, R. C. 305, 310-313, 420, 427, 430 Sloman, S. A. 344, 563
Schare, M. L. 598 Slowiaczekovà, M. L. 415

Smith, C. A. 585, 588 Stephenson, G. M. 428
Smith, D. A. 313 Steptoe, A. 588
Smith, D. E. 76 Sternberg, R. J. 353, 354, 554
Smith, E. E. 197, 200, 312, 346, 348, 350, 352, Stevens, A. L. 519
353- 356, 357- 363-365 Stevens, J. K. 86
Smith, S. M. 206, 267, 514, 517 Stevensová, E. B. 379
Smith, W. C. 363 Stevensonová, R. 544, 552, 557, 563
Smithovä, V. L. 284 Stewart, D. 90
Smolensky, P. 27, 314, 336 Stewart, F. 143, 371
Smythovä, M. M. 445 Still, A. 619
Snowden, R. J. 87 Stopa, L. 611
Soloway, E. 505 Stroop, J. R. 393
Sommer, W. 197 Stuss, D. T. 35,165, 231, 268
Songerovä, N. B. 436 Stylesová, E. A. 154
Sonino-Legrenziovä, M. 547 Sukelová, K. E. 332
De Souza, J. F. X. 78 Sulinová, R. A. 429
Spear, N. F. 598 Sullivanová, L. 169
Speisman, J. C. 587, 589 Suis, J. 476, 479,493
Spelkeovä, E. S. 168,170 Sussman, H. M. 376
Spelhnanovä, B. A. 533,573 Svec, W. R. 445
de Sperati, C. 318 Sweller, J. 510
Sperber, D. 545 Symonsová, C. S. 276-278
Sperling, G. 188
Spieler, D. 389 Takano, Y 316
Spohrer, J. C. 505 Takeuchi, A. H. 515
Springer, K. 88, 523 Tanaka, K. 67
Squire, L. R. 231, 236, 247, 249, 250, 253, 255, Tanenhaus, M. 401
258-260 Tarr, M. J. 120,121, 316
Srinivasovä, K. 240 Tasso, A. 566
Stanhopeovä, N. 267 Taylor, A. M. 123
Stanovich, K. E. 565 Taylor, D. W. 479
Starkova, H. A. 233 Taylor, I. 413
Staszewski, J. J. 500 Taylor, M. M. 413
Steedman, M. J. 410-412 Taylor, S. E. 178
Steele, C. M. 582 Teasdale, J. D. 602
Steele, G. L. 303 Tees, R. C. 375
Stefflre, V. 470 Teuber, H.-L. 248
Stein, N. L. 310 Thagard, P. 336, 357, 364, 505, 514, 524-526,
Stemberger, J. P. 444 533
Stenman, U. 149 Thomas, J. C. 488
732
Thompson, V. A. 544 Vaidyaovä, C. J. 250, 257
Thompson, W. L. 334 Valdoisovä, S. 388
Thomson, D. M. 186, 220 Valentine, T. 134,136,198
Thomson, J. A. 89 Valentineova, E. 231, 287, 288
Thomson, N. 194, 326 Vallar, G. 195
Thorndike, E. L. 476 Vallee-Tourangeau, F. 530
Thorndyke, P. W. 310,427 Vargha-Khademovä, F. 253, 622
Tijus, C. 495 Varner, L. J. 601
Tipper, S. P. 148,158 Vaughan, H. G. 248
Tippett, L. J. 334 Vaughan, J. 165, 308, 356
Titoneová, D. 381 Veale, T. 619, 621
Todd, J. T. 49, 95 Vecera, S. P. 45, 46
Tolkien, J. R. R. 488 Ved, R. 465
Tomasello, M. 511 Velten, E. 594, 611
Tomešová, J. L. 281 Verfaellieovä, M. 139, 258
Tooby, J. 539, 572, 577 Vighetto, A. 93
Tootell, R. B. H. 37, 39, 68 Villa, G. 467
Toth, J. P. 234 Vincente, K. J. 499
Tovée, M. J. 62, 63, 67, 68,71 Vögele, C. 588
Towse, J. N. 201, 202,419 Vogels, R. 67
Trabasso, T. 425 Vosniadou, S. 519
Traxler, M. J. 412
Treismanová, A. M. 150-153,160-164, ^7> ^4, Wade, M. G. 90
189 Wagenaar, W. A. 272-274, 276
Tresilian, J. R. 86, 96 Wagner, A. D. 237, 622
Trojano, L. 198 Wagner, D. A. 498
Tulving, E. 35,186, 206, 216, 217, 220-223, Wachtel, P. 614
229-231, 233, 237, 252, 268, 622 Walker, C. H. 312
Turner, T. S. 312 Walker, E. C. T. 353
Tumerová, M. L, 418, 419 Walker, J. A. 165
Tversky, A. 365, 373, 569-571, 573-581 Walker, J. H. 357
Tweney, R. D. 527-529 Wallace, M. A. 122,129
Tyler, C. W. 66 Wallach, H. 94
Tylerová, L. K. 327, 380, 383, 387 Wallas, G. 515-517
Tzelgov, J. 404 Waltz, J. A. 527, 564
Wandell, B. A. 102
Ucrosová, C. G. 216, 598, 603 Wang, X. T. 579, 583
Uchikawa, K. 56, 57 Wann, J. P. 90, 95, 96
Underwood, B. J. 215 Ward, G. 511
Underwood, G. 149 Ward, M. R. 510
Ungerleiderová, L. G. 92, 93 Ward, R. 158

Ward, T. B. 514, 517, 518 Wheatstone, C. 52
Warner, C. B. 157 Wheeler, M. A. 35, 231-233, 252, 259, 268
Warr, P. B. 215 Whelan, S. M. 522
Warren, R. 87 Whitaker, H. A. 564
Warren, R. M. 377, 383 Whitehouse, W G. 605
Warren, W. H. 87, 88, 90 Whiting, H. T. A. 95
Warrenová, R. P. 377, 383 Whitlow, S. D. 260, 261
Warringtonová, E. K. 28,123,129,191,192, Whitten, W. B. 190
248, 251, 371, 386 Whorf, B. L. 469, 471
Wartenberg, F. 478, 481, 493 Wickelgren, W. A. 248
Wason, P. C. 527, 528, 539, 544-546 Wickens, C. D. 167
Watersová, G. S. 401, 419 Wickens, T. D. 530
Watkins, M. J. 219 Wiedenbeck, S. 506
Watson, J. D. G. 318 Wiesel, T. N. 34, 66,109, no
Watt, R. J. 113 Wight, E. 326
Wattenmaker, W. D. 361 Wilding, J. 287, 288
Watts, F. N. 589, 591 Williams, J. M. G. 589, 591, 592, 595, 596,
Waxman, S. R. 348 603, 605, 610-612
Wedderbum, A. A. 151 Williamson, P. 143
Weekes, B. 466 Williamsová, L. M. 213
Weibe, D. 495 Willmes, K. 455, 456
Weinberger, D. A. 213 Wilson, T D. 18,19
Weinrich, M. 464 Wilson, W H. 511
Weisberg, L. L. 334 Wilsonová, B. 196
Weisberg, R. W. 476, 479, 493, 494, 514 Wilsonová, J. 152
Weiskrantz, L. 69 Wilton, R. N. 47
Weiss, L. 396 Winner, E. 514
Weissteinová, N. 44,111 Winocur, G. 124,138
Welford, A. T. 169 Wise, R. J. S. 455, 623
Well, A. D. 390 Wiseman, S. 217
Wells, G. L. 283, 284 Wisniewski, E. J. 361, 362, 364-366
Welsch, D. 434 Witte, S. 459
Wenzelová, A. E. 210, 211 Wittgenstein, L. 353
Werker, J. F. 375 Wixted, J. T. 211
Wertheimer, M. 42, 99,101, 477 Woldorff, M. G. 35,152
Wessinger, C. M. 70 Wolfe, J. M. 108,162-164
West, W. C. 327 Woll, S. B. 313
Wetherick, N. E. 529 Wongová, E. 44, 94
Wetzler, S. E. 270 Wood, J. V. 582
Wexler, M. 318, 326 Woodworth, R. S. 54,55
Wharton, C. M. 511, 525, 527, 530, 564 Wright, D. B. 279
734
Von Wright, J. M. 149, 279 Zadeh, L. 364
Wynnovä, V. E. 429 Zaidei, E. 327
Zajonc, R. B. 586, 587, 589, 590
Yang, T. L. 57 Zanni, G. 281
Yang, Y. 538, 550, 558 Zanuttiniová, R. 451
Yaniv, I. 495, 516 Zaragozová, M. S. 282
Yantis, S. 146,155 Zeki, S. 61, 62, 65, 66, 68-70,164
Yates, J. 522, 523 Zembar, M. J. 605
Yekovich, F. R. 310, 312 Zihl, J. 68
Yonelinas, A. P. 234 Zimnyová, S. 434
Young, A. W. 28,132-134,136,139,140, 385, Zue, V. W. 395
397> 468 Zwaan, R. A. 420, 435-438
Young, D. S. 90 Zwicky, A. M. 551
Young, M. P. 68 Zwitserloodová, P. 382
Yuille, J. C. 323, 324

REJSTRIK VECNÝ
absolutní sluch 515 - dětská 270

ad hoc kategorie 349, 358, 360, 361 - diencefalická 246
afázie 418-419, 564 - na původ 231, 255
afekt, emoce 585, 586-591 - retrográdní 244, 246-247, 264
afordance 80-81,103 - teorie 251-263
agramatismus 452, 453-454, 472 amygdala 589, 590
aha zážitek 477 anafora 421
achromatopsie 67 analogie 523-527, 534
akinetopsie 68-69 - se sluneční soustavou 523
akomodace 51, 52 analýza
aktivačně-kompetiční model 135-136,140 - po částech 140
alexie 142,143 - prostředků a cílů 483-485
algebraické problémy se zápalkami 496-497 - protokolů 457, 459, 472
algoritmy 483 anartrie 196-197
alkoholismus, viz též Korsakovův syndrom anomie 453
247 - kategoriálně specifická 122
Alzheimerova choroba 202-203, 237, 371, 372, anticipační chyby 446,447-448
403, 624 aperceptivní agnózie 122-124, M2- ’44
Amesův pokoj 56-57, 74-75, 79 argumenty 302-303
amnézie 243-263 artikulační suprese 195,196,198, 414-415
- a krátkodobá paměť 248 asociační agnózie 122,123-124,126,142,143,
- a reziduálni schopnosti učení 247-251 144
- a související mozkové regiony 244-246, asocianismus 22
247, 253, 259-260 asociátor vzorů 336-338
- a učení se dovednostem 248-249 atmosférická perspektiva 49
- amnestický syndrom 244-246, 264 automatické zpracování 174-179, 393
- anterográdní 244, 246-247, 264 autonoetické vědomí 231, 233, 252-253
736
Balintův syndrom 155,161,165,166 dětské trauma 213-214
BASIC 505-506 dichotické naslouchání 148,149,150,151,152
Bayesův teorém 570, 571 diktát 468
bazálni ganglia 237, 248-249, 259 disociace 28
běh 89-90 dobře a špatně definované problémy
biologický pohyb 96-99 492-493
bloby 63-65 dorzální proud 84-85, 92-94,101-102
Bowerova teorie sítě 592-594, 595, 603, 611 dvojí disociace 28-29, 31
dysartrie 196
CC READER 419 dysexekutivní syndrom 201
centrální vykonavatel 165,167,172,174,177, dysfázie 387-388
193, 201-204, 293 - hluboká 387-388
corpus geniculatum laterale 60, 63,109 dysgrafie 464-465, 473
- fonologická 464
čas zbývající do střetu 88-92, 95-96,104 - hluboká 464-465
čípky 58, 59, 60 - povrchová 465
číselný rozsah 248, 287 dyslexie
čistá slovní hluchota 386, 387 - fonologická 399-400, 403, 405
čtení 388-405 - hluboká 327, 400, 403-404
- fonologická teorie 404 - povrchová 398, 403
- hlasité 389
- identifikace slov 393-397 efekt
- konekcionistické modely 401-404 - fonémické rekonstrukce 377-378
- modely dvojích drah 397-401 - fonologické podobnosti 195,196,197
- mozkové oblasti účastnící se čtení - irelevantní řeči 197,199
417-418 - nadřazenosti objektu 111
- oční pohyby 390-393,411,412 - nadřazenosti pseudoslov 395
- rozsah 416-418, 419 - nadřazenosti slov 395-396
- vnitřní řeč 414-416 - novosti 189-190,191, 248
- zpoždění hlasu vůči očím 389 - opakovacího primingu 233
- opomínání 581
Darwinovské algoritmy 560 - prosté expozice 586
datově řízené procesy 239-240, 257, 293, 383 - převrácených portrétů 136,138,140-141,
deduktivní usuzování 535-566 142
- hemisférická specializace 564-565 - sebereference 276-278, 295
- s podmínkami 539-549 - slovní délky 194,195,196,197
Deep Blue 498 - tlačení 102
definující atributy 350-354 - uvedení do pohybu 102
deníkové studie 179-180, 272-274 - ztracených investic 579
deontické usuzování 547, 552 echoický sklad 189
deprese 595, 596, 608-609 ekologický přístup 79-83
REJSTŘÍK věcný 737

elaborace 206 gestaltismus, Gestalt psychologie 42-44, 45,
elaborativní opakování 206 46, 47, 48, 71, 99,102, 476-481, 512
elektrická stimulace mozku 618 Gollinův obrázkový test 122
emoce gradient textury 49, 80
- a aktivace oblastí mozku 589-590 grafém-fonémická konverze 398-400
- a kognice 585-612 grafémická rekognice 242
- a paměť 597-604, 612 grafémický výstupní lexikon 463, 465-466,
- a pozornost 604-609, 612 473
- a vnímání 75-76, 604-609, 612 grafémický výstupní zásobník 463, 467-468
- zpracování 591-597, 609-611 gramatika 408,409
empirie 18-19 granularita 47
evokované potenciály (ERP) 33, 34-35, 38,152,
158,197, 622 hádanka čínského prstenu 488
exempláře 358-360, 365, 370, 372 Hanojská věž 483-485
experimentátoři 530 hemisférická specializace 327, 334, 564
expertství 497-510, 512-513 heuristika
- adaptivní vs. rutinní 501 - dostupnosti 575-576
-ve fyzice 501-504 - reprezentativity 573-574
- získávání expertství 507-510 heuristiky 483, 490, 492, 494, 539, 573-576,
extenze 350 583
extinkce 154,157-158 hippocampus 236, 247, 253, 259, 262
hledání ve dvou prostorech 530
falzifikace 527, 528, 529 hledání významu 425-426,439
fenomén AMBEGUJAS 62-63 holistická analýza 140-141
flashbulb vzpomínky 276, 278-280, 295 horizont 57
foném-grafémická konverze 463, 464, 465 hudební schopnosti 515
fonémy 377, 378 hybridní modely 502-503
fonologická teorie čtení 404-405 hyperkomplexní buňky 110
fonologický okruh 193,194-198, 290 hypotéza
fonologický výstupní lexikon 463, 465-466 - aplikace pravidla 487
fonologie 389 - invariantního vztahu mezi velikostí
formanty 376 a vzdáleností 56, 57
frekvenční paradox 219 - MAX 366
frontální lalok 165, 201, 247, 259, 511 - o primámosti emocí 586-587
frontální syndrom 201 - scénářových značek 430-431
funkce Tulvinga-Wisemana 222 - osvojování pravidla 487
funkční fixace 478-479
charakteristické atributy 308, 353-354
gangliové buňky na sítnici 58, 63, 64,109 chromatická adaptace 61
génius 514-515 chůze 89-90
geony 115-120,144 chybné výkony 179-184
738
chyba morfemické záměny 445 jednoduché buňky 109-110
chyba záměny slov 444 jednotky rozpoznávání tváří 134,135,140
chytání 91-92 jednotky se sémantickými informacemi 134,
B5. U6
identifikace
- písmen 395 Kanizsův iluzorní čtverec 49, 50
- slov 393-397, 406 kapacitní teorie 171-173,174, 416-420, 439
- techniky rozpoznávání slov 389 kategoriálně specifická anomie 122,129
- svědecká 283-284 kategorická percepce řeči 376-377, 470
identifikační procedura 353 kategorie barev 355-356
Identikit 136 kategorizace 344-349, 355-356, 370
ikonický sklad 188-189 KEKDA 530
iluminace 516-517 kinetický hloubkový efekt 94-95
iluzorní spojení 160,161,164 koartikulace 375
imageny 321-322 kognitivní hodnocení 587-588
implicitní znalosti 139-140 kognitivní interview 285-287
indukce 348,535 kognitivní neuropsychologie 17, 27-32, 40,
inferotemporální kortex 67-68,127 616-618, 625
informace kognitivní neurověda 17, 32-39, 40, 622-623,
- o konfiguraci 136-137 625-626
- o míře výskytu 571-573 kognitivní psychologie 15-19, 40, 613-616,
- závislá na kontextu 349 625
informační kritérium 239 kognitivní úspornost 343
inkubace 516-517 kognitivní věda 17,19-27, 40, 618-621, 625
intenze 350 kombinační omyl 574, 578
interaktivní aktivační model 395, 397 kombinatorická exploze 498
interaktivní aktivační sítě 367 komplexní buňky 109-110
interbloby 63-65 komputační modely 19-27, 618-621
interference u představivosti 325-326 - čtení 400
interpozice 49, 54, 55 - fyzikálního řešení problémů 502-505
introspekce 18-19, 315 - představivosti 327-334
izomorfismus 32, 44 - rozpoznávání objektů 124-131
izomorfní problémy 486-488 - rozpoznávání tváří 134-136
- řečové produkce 448-452
jazyk konekcionistické modely 24-27, 619,
- a myšlení 469-472 620-621
- a paměť 470-471 - a myšlení 533
- a vnímání 470-471 - čtení 401-404
- porozumění 408-440 - expertství 501
- produkce 441-469 - percepce řeči 382-385
- viz také řeč - pojmového učení 367-370

- představivosti 335-340 Marrova komputační teorie m-115,123,130,
- rozpoznávání objektů 125-127 144, 618-619
- rozpoznávání tváří 134-136 Marrův požadavek na nové teorie 624-625
- řečové produkce 445-447 matematické modely 19
- schémata 314-315 materiální evidence/implikace 537
- zrakového hledání 163-164 McGurkův efekt 379
konfirmační zkreslení 280, 527-530 mentální logika 538,549
konstantnost mentální modely 519-523, 538, 553-559
- vnímané velikosti 54-57,71,76-77 mentální operátory 482, 483
- vnímané barvy 61-63, 72 mentální reprezentace 297, 299, 301-302, 315,
- vnímání 123 438
konstrukcionismus 422-424, 425, 426 mentální rotace 316-318
konstruktivismus 73, 74-79,103 mentálština 302
kontext užší, širší 223 metoda
kontrastní model 365-366 - klíčových slov 290
kontrastová senzitivita 110-111 - konvergujících operací 623-624
konvergence 51, 52 - místa 287
konverzační výměna 443 - procesové disociace 234-236
kooperativní princip 441, 472 - SQ3R 290
korespondence posloupných obrazů 99 - úspor 210
Korsakovův syndrom 244, 247, 249-250, 251, metodika sledování bodů 606
252, 254, 259 mikrospektrofotometrie 58
kostra představy 329, 330, 331 minimalistická hypotéza 422-425, 426
kritérium senzitivity 239 „mít to na jazyku“ 450-453
mnemonické techniky 289-290
laické teorie 519, 521-523 mnemonisté 287-289
lexikalizace 450 množiny slov 338-340
lexikální vybavení 391, 392, 394, 396-397 modálni logika 566
lexikon 465-467 model
lineární perspektiva 48-49 - ACME 526
logické operátory 535-536 - ACT 486, 508-510, 513, 533, 616, 621
logika 535-536 - domácího topení 520-521
logogeny 321-322 - dvou drah pro čtení 401-402
- E-Z 391-393
magnetická rezonance (MRI) 33, 36-37, 38, - Geneplore 517-518
39,138-139, 207-208, 244, 249, 262, - IAM 526
401, 417-418, 622, 623 - indexace událostí 438
magnetoencefalografie (MEG) 33, 37-39, - konstrukce-integrace 433-437
451-452 - LISA 526, 427
magnocelulární (M) buňky, dráhy 63 - prohledávání asociativní paměti (SAM)
MANIAC 498 218, 224-225
740
- reflektoru 155,156,157,184 - a jazyk 469-472
- SERR 163-164 - kongruence 593, 602, 603
- slepé koleje 410-411
- SME 525, 526 nadřazená úroveň abstrakce 347
- SPAARS 590-591 nálada
- TRACE 382-384 - intenzita 594
- transfokátoru 155,157,184 - kongruence s náladou 593, 600-602
- více paměťových skladů 192-193 - navozování 594
- WEAVER++ 448-452 - paměť závislá na stavu (náladě) 593, 594,
modularita 29, 31,174, 409,410 598-600
modus ponens a modus tolens 537-538, nápovědi
- monokulárni 48-51, 71
539-540, 541-542, 544- 546, 549- 558
monitorování zdrojů 282-283 -binokulární 51-53, 71
následné informace 280-283
motivace
návazný pár 443, 472
- a paměť 292
negativní paobraz 59, 60
- a vnímání 75-76
negativní priming 160
motorická teorie řečové percepce 379-380
neglekt 154,157,159,165
mozeček 248-249, 251
NETtalk 27
mozkové funkce
neuronové sítě, viz konekcionistické modely
- elektrická stimulace 618
neurony výběrově senzitivní ke směru 101
- a explicitní učení 238-239
„neústupný experimentátor“ 614
- a implicitní učení 238
nevědomé usuzování 74
- a myšlení 510-512
noetické uvědomění 231, 233, 252-253
- a oční pohyby 86
normativní teorie 491, 569
- a paměť 236, 258-260
nosná část 331
- a pozornost 165-166
- a priming 237, 260 obecný řešitel problémů (GPS) 482
- analogické myšlení 527 obtížnost úlohy 147.169
- čtení 417-418 očekávaná lítost 581
- emoce 589-590 očekávání 427-428
- představivost 327, 334-335 očité svědectví 280-287
- řečová produkce 451-452,455-456 oční pohyby 86-87, 88
- techniky studia 33-39 - a deprese 609
-u amnézie 244-246, 258-259 - a mentální rotace 318
-uvažování 564-565 - a pozornost 155
- zrakové vnímání 63-71, 92-94,109-111 - při čtení 390-393, 411,412
mozkové systémy „co“ a „kde“ 84, 92-94 - při pohybu 89, 90
mřížky 110 odečítání ze rtů 379
myšlení 474-475, 510-512 odpor ke ztrátě 578-579
- a konekcionismus 533 Odysseus 476, 517

ohnisko expanze 80, 87, 88 - procesy 204-210
omezení zdrojů 532 - prospektivní 291-294, 296
„one-is-a-bun“ 290 - prostorová metafora 186-187
opakování - rekognice 218-228
- elaborativní 206 - rozsah 189-190
- subvokální 196-197 - sémantická 230-233
- udržovací 206 - sklady 187-193
operační rozsah 418 - struktura 186-193
operátory 481, 482, 483, 484, 485 - vybavení 218-228, 323-325
oprávněnost 580-581 - významné vzpomínky 276-280
optická afázie 121,122,129 - závislá na stavu (náladě) 216, 593,
optická ataxie 93 597-600
optická struktura 79,103 - znovu nabyté vzpomínky 213-214
optická trajektorie 91 paralelní distribuované procesy, viz
optický tok 80, 87-88 konekcionistické modely
orientační body 274-275 parietální kortex 86,154,155,165,166,197,
ortografie, pravopis 389, 466 527
parsing 408, 409-412, 416
pacienti s rozděleným mozkem 171 partonomie 269-270
pádová gramatika 304, 305 parvocelulámí (P) buňky, dráhy 63
paměť PASCAL 505-506
- a emoce 597-604 percepční implicitní testy 237
- a jazyk 470 percepční organizace 42-48
- a motivace 292 percepční primány 237, 249, 250, 256, 624
- autobiografická 268-276 percepční procesy vyššího řádu 129-131
- dlouhodobá 189-191, 230-265 percepční rozsah 390
- epizodická 35, 230-233, 259, 262 percepční segregace 42-43
- explicitní 233, 235, 236, 255-257, 261, 262 perseverační chyby 447-448
- implicitní 18, 233-237, 255-257, 261, 262 Photofit 136
- každodenní 266-296 pixel 112-113
- krátkodobá 189-191 plány činností 292-293
- mimořádné paměťové schopnosti plány pro řešení konfliktů 177
287-291 pobídkové charakteristiky 282
- model více paměťových skladů 187-193 pocit, že znám řešení 495
- mozkové regiony 36, 236, 258-259 počítačová metafora 16,17, 585, 619
- na data 274-275 počítačové programování 505-506
- paměťově podporovaný vnímatel předloh podcíle 485-488
500 podmínky 536, 539-549
- pomůcky 289-291 podmiňování
- pracovní 193-204 - mrknutí okem 251
- pro barvy 470 podobnost úlohy 147,167-168
742
podřazená úroveň abstrakce 347 - rozdělená 147,166-174
pohyb - skrytá 155
- menšího vs. většího rozsahu 101-102 - sluchová 148-154,184
- naivní modely 521-523 - teorie filtru 149-150
- paralaxa 51, 88 - zaměřená 147,148-166,184-185
- vnímání 85-103 - zkreslení pozornosti 604, 606-607,
- zdánlivý 99-102 608-609
pojmové implicitní testy 237 - zraková 154-166,184-185
pojmově řízené procesy 239-240, 257-258, požadavek figurální kontinuity 53
293> 377- 383 pragmatika 408,412-414
pojmový priming 624 pravděpodobnost 569, 570-571, 572, 573, 574,
pojmy 342-372 575- 576. 577- 578. 579- 580
- a podobnost 364-370 pravděpodobnostní teorie 539, 561-564, 566
- extenze 350 pravdivostní tabulky 536-538
- hierarchie 346-348, 350-351, 357-358 praxe 147,168-169, 507-508
- intenze 350 predikátový kalkul 302-303
- kombinace pojmů 363-365 predikce 348-349
- konjunktivní/disjunktivní 362, 363 prefrontální kortex 35, 208, 231-232, 511, 527,
- nestabilita pojmů 349 565
- relační 303-309, 310 preinventivní struktury 517-518
- teorie 350-363 priming
policejní rozhovory se svědky 285-286 - negativní 158,159
poměr pravděpodobnosti 570, 571 - opakovací 233, 249-251
popírání antecedentu 540, 541, 542, 543, 550, - percepční 237, 256, 257, 260
551 - pojmový 237
postupné prohlubování 498 - sémantický 23, 393-394
postupovat kupředu/zpětně 502 princip
posuzování 569, 570-578, 582-583 - nenáhodnosti 117
poziční symboly 113 - specifity kódování 217, 220-223, 593
pozitronová emisní tomografie (PET) 33, proaktivní interference 214-216, 272
35-36, 38, 66,127,165, 232, 238-239, problém
334-335- 455- 456, 527> 622, 623 - koktejlové párty 148,151
pozornost 146-185 - linearity 375
- a emoce 604-609, 612 - non-invariance 375
- model reflektoru 155-158 - oddělení 614-615
- model transfokátoru 155-158 - paprskový 524-525
- mozkové regiony související s pozorností - s devíti tečkami 479, 484
166 - s hobity a skřety 488, 490
- odklonění 165 - s kyvadlem 478, 479
- přesunutí 165-166 - s letadlem 521-522
- přiklonění 163-164,166 - s obludami a globusy 486-487,491
REJSTŘÍK VĚCNÝ 743

- se čtyřmi tečkami 494 - generování vět 457
- se dvěma provázky 478, 479, 480, 495, -plány 457-458
496, 516, 517 - pomocí textových editorů 461-462
- se džbány na vodu 479-480 - revize 457,459
- se svíčkou 479 - u expertů 460-461
- segmentace 375 psychická refraktemí doba 169,170,171,174
- vazby 70-71 pulvinární jádro 166
problémový prostor 460, 481-493, 530-531
problémy s přiřazením 525-526 racionalita 565-567
proceduralizace 508-510 racionalizační chyby 428
produkční systémy 23-24, 475, 482, 486, 502, rámce 310, 427
503, 504, 508, 532, 549, 553, 616 receptivní pole 109-110
progresivní supraneukleární paralýza 165-166 rekonstrukce 283, 310
proměnné reprezentující role 312 relační pojmy 304-309
propoziční kalkul 536 represoři 212-213
propoziční sítě 433, 434 reprezentace 298-302
prosopagnózie 131,136,138-140,143-143 - analogová 298, 301-302
prostor - distribuovaná 335-340
- experimentu 530 - externí 298-301
- hypotézy 530 - interní (mentální), viz rovněž
prostorová frekvence 110,111 představivost 297, 301-302
prostorová metafora 186-187 - lokální 338-340
prostorové medium 328-330, 332-334 - propoziční 301, 302-309, 320-327, 431,
prototyp složeného pojmu 364 432> 433
prototypy 354-358, 364, 372 - s dohledatelnými dílčími obsahy 340
proudící vědomí 517 - v odstínech šedi 112
prozodická vodítka 374, 378-379, 443-444 reprezentační systémy 590, 591
průběžná spektrální zobrazení 375-376 restrukturace 177, 477-478, 494-497
průlom 151 retroaktivní interference 214-216
prvotní náčrtek 53,111,112-113 reverzibilní obrazce 44
představivost 315-340 - figura tváří a poháru 44,115
- a mozkové funkce 327, 334-335 - Neckerova kostka 477
- duální kódování 321-327 rezonance 81
příběhy rodinná podobnost 353, 356-357
- gramatiky příběhů 427 rozhodování 569-570, 578-582
- makro- a mikrostruktura 431-433 rozlišení mezi znám/vzpomínám si 226-228
přijetí dezinformace 281, 282, 283 rozlišenost 206-207
případové studie 30, 32 rozmazání obrazu 50-51
psaní 456-468, 472-473 rozostřené kategorie 346, 355
- a řeč 468-469, 473 rozpoznávání
- a vnitřní řeč 462-463 - objektů 106-131,143-144
744
- obrazců 107-111,143 sémantické sítě 22-23, 3°5> 44^, 592-594
- pomocí komponent 115-120 sémantické záměny 444
- teorie 111-121 sémantický priming 393-394
- tváří 68,131-143,144 šémy 338
- závislé/nezávislé na úhlu pohledu senzorické sklady 187-188
120-121 seskupování 43-44, 45,113-114
rozpoznávání slov sestupné zpracování 16, 46, 73, 75, 83,146,
- sluchové 377-385 147, 210, 262, 293, 377, 383, 384, 396, 431,
- zrakové 393-397 596
rozsahová mapa 114 sexuální zneužití 213
rozšířené kognitivní interview 286 schémata pragmatického usuzování 560
rozvíjející úsudky 420-421 simultánní agnózie 131,155,165
sinusoidové mřížky 110
řeč sítnice 58, 63, 86
- a psaní 468-469 skenování představ 318-319
- jako komunikace 441-443 slepozrakost 69-70
- produkce řeči 443-456 slovní zastínění vizuálních vzpomínek 282
- řečové chyby 444-445, 447-448 slučovací chyba 261-262
- řečové pauzy 444 směřování 87-88
- řečové vnímání 374-388 smísení 444
řešení hádanek 476-497 soubory propozic 328, 329, 330-331
řešení pomocí konvergence 524-525 soubory představ 328, 329, 330-331
řešení problémů 474-513, 531-533 spektrograf 375-376
- a zkušenost 483,485 spojovací úsudky 420-421
- expertství 497-510, 512 společná půda 442
- nastavení 480 spoonerismy 445
- podcíle 485-488 sport
řízená retrospekce 457 - baseball 91-92
řízené zpracování 175—176 - skok daleký 89-90
řízení auta 87, 90 - šachy 497-501
stereogram náhodných bodů 52, 53
sakády stereopse 51-53
- a mentální rotace 318 stínování 49-50
-při čtení 390 strategie řešení konfliktů 23
scénáře 310-313, 430-431 strategie vyhýbání se smyčkám 486, 490
sebe-schéma 277 Stroopův efekt 174-175, 393, 404-405,
sebevědomí 582 423-424, 606-607
selekce brzká vs. pozdní 151-152,158 strukturovaná imaginace 518
sémantická dekompozice 305-309 subvokální artikulace 196,197, 414
sémantická primitiva 305 subvokální opakování 198
sémantické rysy 305 supervizní pozomostní systém 177
REJSTŘÍK VĚCNÝ 745

svědecká výpověď 280-283, 284-285 - řízeného hledání 162-163
sylogismus 566 -SEEK501
symboly 16 - schémat 182-183, 309-310, 313-315,
syndromy 29-31 427-431, 594-595
synestézie 287 - společenské smlouvy 560-561
syntax 409 - šablon 107
- šířící se aktivace 445-447
škála typičnosti 346, 355, 356, 359, 364 - trichromatická 58-59, 60
štěpy 190, 287, 499-500, 508, 526 - úrovní zpracování 205-210, 251, 276, 287
- vhodného transferu 209, 239-243, 258
talent 514-515 - závislosti/nezávislosti na perspektivě
tau 88-89, 90, 91, 95, 96,104 120-121
technika - změny kontextu 218
- mezí 390 - zúžení 169-171
- pohyblivého okénka 390 teorie dvou procesů
techniky vedení rozhovoru 285 - rozpoznávání tváří 140-143
teoretici 530 -vybavení/rekognice 219-220
teorie test prohlížení představ 331-332
- abstraktních pravidel 538, 549-553, 566 testování hypotéz 527-531
- deficitního zpracování kontextu 253-255 textové žánry 437
- doménově specifického pravidla 538-539, těžiště pohybu 98-99
559-561 Thatcherová, Margaret, rezignace 218, 279
- duálního kódování 321-327 tvořivost 514-518
- dynamické paměti 312-313 - nemožnostní/nepravděpodobnostní 517
- filtru 149-151 tvrzení konsekventu 540, 541, 542, 543
- hnací síly 522 tyčinky 58
- hodnocení (Lazarus) 587-589
- instance 178-179 učení 507-510
- integrace rysů 160-162,164 - a praxe 507-508
- interference 214-216 - cizí slova 200
- kohort 380-382 - explicitní 238-239
- odtoku 86 - implicitní 237-239
- omezujících faktorů 411-412 - senzomotorické dovednosti 248-249
- oponentního procesu 59-60 - umělá gramatika 237-238
- podpory 576-577 - z chyb 510
- pojmové závislosti 305-306 účinky kontextu
- porovnávání rysů 353 - při identifikaci slov 393-395
- přiklonění pozornosti 163-164 - na vyvozování závěrů 542-544
- retinex 62-63 úkony 305, 306, 311, 312
- rozpadu paměťové stopy 211-212 úloha
- rysů 107-111 - detekce slova 383,389, 393, 394,401,405
746
- doplnění slovního fragmentu 209, 236, - pohybu 85-103
250 - pro jednání vs. pro identifikaci 84, 85,
- doplnění slovního kmene 209, 237 92-94
- náhodného generování 172, 201 - prostoru 48-57, 471
- o misionářích a kanibalech 488-490 - přímé vs. nepřímé 73-85
- vyslovování 389, 394, 405 vnitřní řeč 414-416, 462-463
úsudky 420-426, 539-549 vnitřní zapisovatel 199-200
usuzování 535-568 vokodér 376
- hemisférická specializace 564-565 volné vybavení 323-325
- s podmínkami 539-549 vybavení 218-228
uvědomění typu „vědění o sobě“ 231, 233, 252 vybavení s grafémickou nápovědí 242
uvědomění typu „vědění o něčem“ 231, 233, vydělení figury od pozadí 44
252 výkon ve dvojích úlohách 167-169
úzkost, úzkostnost 212-213, 5&9- 59°> 591- vytěsnění 212-213
594, 595, 596, 604, 605, 606-607, 609, vývojové diagramy 19-21
610, 611 význam 80-81
uzly s osobními informacemi 134,135,140 významová slovní hluchota 387
užitek 578 vzestupné zpracování 16, 45-46, 73, 75, 79,
83,146, 210, 262, 293, 377, 378, 383, 389,
validita 615 396,434,596
- ekologická 73, 266, 267,420,492, vzpomínkový boom 270-272
532-533» 614, 615
- externí 615 Wasonova úloha výběru 544-549
- interní 615 Whorfova hypotéza 469-470, 471, 473
vědecký objev 527-531 základní kognitivní interview 285-286

vědomí 146, 262, 474-475, 586, 592 základní pojmenování barev 355-356, 470-471
ventrální proud 84-85, 92-94,101-102 základní úroveň abstrakce 346-348
věty zákon
- generování 457, 458-459 - dobrého tvaru (Prágnanz) 42-43
- ověřování pravdivosti 352 - exponenciální zákon cviku 507-508
vhled 477-478, 480-481, 494-497, 511-512 - logaritmického úbytku 210-211
vizuálně-prostorový náčrtník 193,194, - organizace vnímání 43-44,45
198-201 zápis slov, pravopis 463-468
vnímání zapomínání 210-218
- a emoce 75-76, 604-609, 612 - závislé na nápovědích 191, 216-217, 218
- a jazyk 470-471 - závislé na rozpadu paměťové stopy 216
- a motivace 75—76 zarámování 579-580
- barev 58-63, 355-356 záznam aktivity na úrovni jednotlivých
- definice 42 neuronů (SUR) 33, 34, 38, 67,109
- kauzality 102-103 zázračné děti 514-515

zkreslení 539 - pohybu 39, 65, 68-69
- interpretace 604, 607, 609 - příběhů 427-438
- kognice 604, 606-609, 610 - řeči 385-388
- paměti 605-606, 610 - tvaru 65, 67-68
- porovnávací 546 - věty 408-420, 438-439
- pozornosti 604, 606-607, 608-609, zrakem řízené jednání 84-85, 87-94
610 zraková agnózie 93,121,122-124, B1-
znalost obvyklé velikosti 50,55, 56, 57 142-143
znalosti 342-343 zraková vyrovnávací paměť 199-200
- deklarativní 258, 509-510 zrakové hledání 160-164
- doménově specifické 492-493, 532 zrakové klamy 76-79, 81-82, 84, 93-94
- implicitní 139-140 - Ebbinghausův klam 78
- kompilace 508-510 - klam masky 53, 74
- procedurální 258, 509-510 - klam vodopádu 37
- sdělování/transformace znalostí 460-461 - Můller-Lyerův klam 77-78, 94
- situace náročné/nenáročné na znalosti - Ponzův klam 76
475 - tapetový klam 51-52
- stav 482 - vertikální-horizontální klam 82
zpětné šíření chyby (BackProp) 26, 27, 367, zrakové podněty mimo pozornost 148,149,
621 150,151,152,158-160
zpětnovazební model 520-521 zrakový kortex (V1-V5) 34, 37, 63, 72, 65-71,
zpětný přehrávač 376 93,101,109,158
zpracování zrakový systém 63-71, 72
-barvy 65, 66-67 zrcadlové kreslení 248-249
- diskurzu 420-426 zrcadlově obrácené písmo 249
- informací 15,16-17,151,167,174, 237, 255,
321, 335, 419, 503, 531, 585, 624-625 žargonová afázie 454-455,456,462-463,472
748
MICHAEL W. EYSENCK
MARKT. KEANE
Z anglického originálu Cognitive Psychology. A Studenťs Handbook (4. vydání),

Psychology Press, Hově and New York 2000,
přeložili Miroslav Filip, Daniel Heller, Tomáš Kohoutek, Jiří Lukavský, Filip Smolík, Radovan Šikl (ed.), Dalibor Špok
Vydalo Nakladatelství Academia,

Středisko společných činností AV ČR, v. v. i.,
Vodičkova 40,110 00 Praha 1
Grafickou úpravu a obálku navrhl Pergamen Trnava, s. r. o.

Odpovědná redaktorka Veronika Hesounová
Technická redaktorka Běla Trpišovská
Věcný rejstřík zpracoval Radovan Šikl

Jmenný rejstřík zpracovala Michaela Záleská
Vydání první, Praha 2008

Ediční číslo 10325
Sazba a zlom Cadis Praha

Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín
ISBN 978-80-200-1559-4
Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte také na

www.academiaknihy.cz
www.academiabooks.com

Kognitivni Psychologie-Eysenck Keane-2008

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Kognitivni Psychologie-Eysenck Keane-2008

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

MICHAEL W.EYSENCK - MARK T.

Překladatelé a autoři poznámek k jednotlivým kapitolám:

Michael W. Eysenck - Mark T. Keane: Cognitive Psychology. A Student’s Handbook

2. Zrakové vnímání: Základní procesy.......................................................................................... 42

3. Vnímání, pohyb, jednání............................................................................................................. 73

4. Rozpoznávání objektů............................................................................................................... 106

5. Pozornost a hranice výkonu...................................................................................................... 146

6. Paměť: Struktura a procesy..................................................................................................... 186

7. Teorie dlouhodobé paměti......................................................................................................... 230

9. Znalosti: Propozice a představy................................................................................................ 297

10. Objekty, pojmy a kategorie....................................................................................................... 342

11. Vnímání řeči a čtení................................................................................................................... 374

12. Porozumění jazyku..................................................................................................................... 408

13. Jazyková produkce.................................................................................................................... 441

14. Řešení problémů: Hádanky, vhled a expertství...................................................................... 474

16. Usuzování a dedukce.................................................................................................................. 535

17. Posuzování a rozhodování......................................................................................................... 569

r8. Kognice a emoce........................................................................................................................... 585

Michael Eysenck a Mark Keane

Vážení studenti, vědci, čtenáři,

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ 13

KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA Historické kořeny kognitivní psychologie

Většina z těchto charakteristik vychází z to­ • Experimentální kognitivní psychologie navazu­

• Je možné dekomponovat teorii před dosažením úrovně psaného programu?

• Jsou tvořeny množstvím JESTLIŽE - PAK

Představte si jednoduchý produkční systém,

V závislosti na různých vstupujících informa­ pomoci produkčních systémů modeloval lid­

V tomto diagramu je kombi­

TABULKA 1.2 Přístup předpokládající existenci syndromů versus případové studie

přístup předpokládající existenci syndromů případové' studie

Nabízí nástroj ke klasifikaci pacientů. Vyhýbají se příliš zjednodušujícím předpokladům.

TABULKA 1.3 Techniky používané kognitivními neurovědci

metoda přednosti nedostatky

SUR detailní invazivní

MEG přímé měření mozkové aktivity magnetismus z irelevantních zdrojů může

ÚVOD experimentální psychologie, počítačové vědy,

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 43

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 45

ZRAKOVÉ VNÍMÁNI: ZÁKLADNÍ PROCESY 47

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 49

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY

Tyto tři požadavky byly začleněny do teorie,

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 53

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 55

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 57

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 59

0 Edwin Land - vynálezce polaroidu (pozn. překl.).

ZRAKOVÉ VNÍMÁNI: ZÁKLADNÍ PROCESY 61

• Demonstrovala konstantnost při barevném vnímání • Nepodařilo sejí uspokojivě vysvětlit

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 63

metabolickou aktivitou se nazývají bloby a mís­ v blobech na barvu a v interblobech na umístě­

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 65

Zeki (1992, 1993) předpokládá, že barva, tvar

ZRAKOVÉ VNÍMÁNI: ZÁKLADNÍ PROCESY 67

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 69

ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY 71

ÚVOD ném prostředí dostatečné k tomu, aby se v něm

TABULKA 3.1 Teorie přímého a nepřímého vnímání

teorie přímého zpracování teorie nepřímého zpracování

• Nepracují s interními reprezentacemi. • Předpokládají klíčový vliv mentálních procesů.

VNÍMÁNÍ, POHYB, JEDNÁNÍ 73

Příklad experimentálního podnětu použitého ve výzkumu Schafera a Murphyho (1943).

VNÍMÁNÍ, POHYB, JEDNÁNÍ

Většina z těchto charakteristik vychází z to • Experimentální kognitivní psychologie navazu

V závislosti na různých vstupujících informa pomoci produkčních systémů modeloval lid

V tomto diagramu je kombi

metabolickou aktivitou se nazývají bloby a mís v blobech na barvu a v interblobech na umístě

Pokud umožníme pozorovateli vstoupit do in

Za druhé je Gibsonův teoretický přístup apli

to, co vidíme při pohledu na nějaký předmět, závi

ÚVOD Za druhé dokážeme jednotlivé předměty správ

1. Odpověď typu „on“, kdy se frekvence excita

Dělení na „on-centre“ a „oíf-centre“ („upro

Prosopagnózie natelné s kontrolní skupinou, ale v případě tvá

ÚVOD podle Baarse (1997, s. 364) „patrný rozdíl me

Participanti měli najednou plnit vždy dvě z těch