Attachment

Co je to attachment?

Je to výlučný vztah mezi dítětem a osobou, která o ně

pečuje: „Trvalé emoční pouto, charakterizované potřebou
vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou,
zejména v podmínkách stresu“ (Bowlby, 1969)

Patří mezi základní biologické instinkty novorozence :

• přimknutí se k pečující osobě zvyšuje šance dítěte na přežití
• projevuje se pěti základními instinktivními reakcemi: krmením, úsměvem,
mazlením, pláčem a následováním.
• je nutný pro zdravý fyzický i psychický vývoj jedince
 Jak stará je teorie attachmentu ?

• Teorii attachmentu formuloval anglický psychoanalytik John Bowlby a zdokonalila

ji psycholožka Mary Ainsworthová, která bývá uváděna jako spoluautorka teorie.
• Další průlom v teorii attachmentu znamenaly psychologické experimenty Harryho
Harlowa s Makaky rhesus, které měli vysvětlit podstatu mateřské lásky.
• Do té doby laická i vědecká veřejnost považovala za dostačující, že matka zaručí
dítěti pouze základní biologické potřeby: nakrmí ho, přebalí, zajistí teplo
apod.Poprvé se s plnou vážností začalo mluvit i o potřebě blízké a bezpečné
osoby.
 John Bowlby (1907 – 1990)
• Bowlby se narodil v Londýně, v rodině lékaře královské rodiny, jako čtvrtý ze šesti dětí.
• Vychovávala ho především chůva.
• Během zimy vídal svou matku pouze hodinu denně, kdy svým dětem po čaji četla; v
létě se přidala dopolední procházka parkem, ale matka dodržovala starou anglickou
tradici, která dbala o to, aby se děti příliš nerozmazlovaly.
• Ve věku jeho 4 let odešla z rodiny milovaná chůva, což Bowlby nesl velmi těžce a tuto
situaci později přirovnal ke „ztrátě matky“.
• Po odchodu otce do války, byl John ve svých sedmi letech poslán do internátní školy,
kde se cítil bez své rodiny a zázemí velmi osaměle.
• Během studia medicíny absolvoval jako dobrovolník praxi ve škole pro delikventní děti
a zde ho zaujal fakt, kolik těchto dětí ztratilo v raném věku matku.
 Harry Harlow (1905 – 1981)
• V Harlowových experimentech byla mláďata Makaků odebrána jejich matkám a
umístěna do klece s dvěma napodobeninami mateřských postav. Obě atrapy byly
vytvořené z drátů. Jedna z nich však byla pokryta příjemnou měkou tkaninou - froté a
měla oblečej s očima a ústy, zatímco druhá atrapa byla vytvořena pouze z drátů. Tato
drátěná matka však v sobě měla zabudovanou láhev mléka, čili plnila funkci kojení.
Přestože froté matka nekojila, malé opice trávily většinu času u ní.
• Další fáze experimentu spočívala v zastrašení opic v kleci. Kdykoliv bylo dané mládě
opice zastrašeno, utíkalo k froté „matce“ a objalo ji namísto matky, která jí poskytovala
jídlo.
• Podobně ve chvíli, kdy byl do klece vložen neznámý předmět, mláďata opice zůstala
nejdříve přitisknuta k froté matce a poté se odvážila daný předmět prozkoumat.
Opice, které byly zavřeny do místností bez přítomnosti své froté matky se chovaly
jiným způsobem: zkameněly strachem, začaly naříkat, dřeply si, nebo si začaly cucat
palec. Jiné začaly naříkat a běhat od objektu k objektu, hledajíc svoje froté matky.
Přítomnost drátěné matky v neznámé místnosti nepředstavovala žádnou změnu –
opice byly stejně nešťastné i tehdy.Bylo přesvědčivě dokázáno, že si mláďata vytvořila
pevnější pouto k měkkým matkám, které jim poskytovaly dostatečný pocit jistoty a
bezpečí, nehledě na zdroj potravy.
 Attachment se vyvíjí v prvních třech až pěti letech života
dítěte, klíčových je prvních osmnáct měsíců života :

Potřebuji
přebalit !
Uhodil
jsem se!
Je mi Pomoc!
zima!

Potřebuji Mám hlad!

Mám pochovat! Nakrm mě!
hlad! Cítím se sám !
Pomazli se se
mnou!
J. Timpson: A guide to attachment,, str 24, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 32, 2011
 4 základní charakteristiky attachmentové osoby podle J. 2. Bezpečná osoba je
1. Bezpečná osoba Bowlbyho:
je ta, v jejíž ta, v jejíž blízkosti
blízkosti je mi Buď mi nablízku, mohu objevovat svět
když Tě
dobře potřebuji!
Dávej na mě dobrý pozor!
Pomáhej mi!
Nech Toužím si s tebou užít spoustu
mě zábavy!
objevovat Toužím vidět tvou lásku v každém
svět!
tvém pohledu!
Potřebuji
tě!
Přivítej 3. Bezpečná
mě osoba je ta, ke
vždy s otevřenou náručí
! kterém utíkám,
• Ochraňuj mě! když se leknu
• Uklidni mě, když se Za každých okolností buď ten velký, silný,
vylekám! moudrý a laskavý!
• Pomoz mi vyznat se v mých Naplňuj moje potřeby!
pocitech! Buď mi oporou!
• Buď se mnou rád!

4. Bezpečná osoba je ta, bez které se na světě necítím bezpečně

 Kruh bezpečí:

Asi Dítě pocítí

začínám Potřebuj potřebu
mít hlad! i jíst !
HNED!

Důvěra dítěte v sebe

i v okolní svět Rozpláče
narůstá se

Rodič potřebu
J. Timpson: A guide to attachment, str. 26, 2011 uspokojí
• Prvky attachmentového chování ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné
blízkosti pečovatele a emoční projevy jako pláč, křik, broukání, úsměv nebo
smích, dítě je tedy samo ve vyhledávání kontaktu aktivní
• Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď - hlazení,
kolébání, mazlení, krmení, mluvení, zpívání apod., tedy poskytnutí péče.
• Tato péče u dítěte odstraňuje úzkost, vyvolává pocit bezpečí a klidu a umožňuje
dítěti plně rozvíjet jeho intelektový a emoční potenciál.
Odpověď dospělého na chování dítěte je tedy klíčová, rozhoduje o tom,
zda se bezmocné dítě bude cítit v bezpečí nebo zda se bude bát :

Přestaň mě už
konečně
otravovat!

J. Timpson: A guide to attachment, str. 46, 2011

J. Timpson: A guide to attachment, str. 22, 2011
 Pokud pečující osoba svou úlohu neplní a dítě vyrůstá ve
strachu, dochází k závažnému narušení jeho vývoje:

Nesnáším Nejsem k
tě! ničemu! Raději
Fyzické tresty jsem se neměl
narodit!

Zmiz do svého
pokoje! Já tě
naučím jak se
poslouchá!

J. Timpson: A guide to attachment, str. 54, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 50, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 52, 2011
 Typy attachmentu :

B
L ODTAŽITÝ DEZORGANIZOVANÝ
Í ATTACHMENT ATTACHMENT
Z
K
O
S
T
ZDRAVÝ AMBIVALENTNÍ
ATTACHMENT ATTACHMENT

B E Z P E Č Í
 Jak pečující osoba
Typ attachmentu Zastoupení v populaci Chování dítěte reaguje na chování Jak dítě vnímá chování
( USA) dítěte pečující osoby

Dítě se cítí bezpečně, je Rychle Očekává a důvěřuje

Zdravý attachment 65% spokojené a zkoumá Citlivě tomu, že jeho potřeby
svět Spolehlivě budou naplněny

Dítě si drží Drží si odstup Podvědomě očekává,

Odtažitý attachment 20% fyzický/emoční odstup, Chování je konzistentní že jeho potřeby
je samostatné a nebudou naplněny
soběstačné
Dítě se necítí zcela v Chování je Dítě se nemůže
Ambivalentní 10 – 15% bezpečí, je úzkostné a nekonzistentní, někdy spolehnout na to, že
attachment vzteká se je reakce odpovídající, jeho potřeby budou
jindy neraguje vždy naplněny

Dítě je depresivní, Chování je Někdy vypadá

Dezorganizovaný 10 – 15% odpojené, s občasnými nevyzpytatelné, je zmateně, neví, jak
attachment výbuchy agrese zdrojem ohrožení, dosáhnout uspokojení
nebo ho nedokáže před svých potřeb
ohrožením ochránit
 Vyhýbavý/Nejistý/ Odmítavý
Dismissing/Anxious avoidant

Dezorganizovaný/ Nevyřešené
Nejistý ztráty a traumata
insecure Fearful/ Unresolved avoidant
/Desorganised

Úzkostný/ Ambivalentní/
Typy attachmentu Zahlcující
Ambivalent / Preoccupied
/Resistant/Anxious

Jistý/ Zdravý/ Bezpečný

/autonomní
secure
 „Měření“ / Diagnostika attachmentu
Mary Ainsworthová (1913 – 1999)
Strange situation (do cca 3 let)

Attachmentové příběhy (do cca 12 let)

Children attachment interview (CHAI) (do cca 18 let)

Mary Mainová (1943)

Adult attachment interview (AAI) (v dospělosti)
Attachmentové příběhy, CHAI, AAI :
• Obraz světa : očekávání dobrého/ špatného, tj. míra úzkosti ze světa okolo a lidí v něm
• Obraz sama sebe: sebepojetí, sebedůvěra
• Hledání útěchy u vztahové osoby
• Hledání bezpečí u vztahové osoby
• Strach z opuštění vztahovou osobou

Strange situation:
• Chování dítěte po odchodu matky
• Chování dítěte po návratu matky
Chování
dítěte po Protest proti separci: pláč, volaní,
odchodu hledání matky, přerušení hry
matky

Chování Radost dítěte při návratu matky,

dítěte při vyhledávání tělesného kontaktu,
návratu rychlé zklidnění, pokračovaní ve
matky hře
Chování Malý a nebo žádný protest při
dítěte po odchodu matky, je ale znát
odchodu změna v explorační hře, dítě
matky méně zkoumá

Vyhýbání se kontaktu,
Chování
ignorování matky, chybí
dítěte při
tělesný kontakt, chybí oční
návratu
kontakt , dítě si drží od matky
matky
odstup
Chování dítěte po Extrémní protest při odchodu
odchodu matky matky, věší se na ní, panický pláč

Chybí fáze zklidnění se, dítě se na

Chování dítěte při matku věší, „lepí se“, pláč,
návratu matky agresívní chování "trestání" matky,
chybí návrat ke hře
 Chování je rozporuplné, objevují
Chování dítěte po se stereotypní pohyby, disociace,
odchodu matky strnutí

Chování je rozporuplné objevují se

stereotypní pohyby, disociace,
Chování dítěte při
strnutí, dítě nejde k matce,
návratu matky
očekává potrestání, chová se
agresivně
 ZDRAVÝ ATTACHMENT (60%):

• „Dostatečně dobrý rodič" = rodič, který je vždy k dispozici

• Rodič rozpozná neklid dítěte a umí na něj vhodně zareagovat.
• Dítě tak opakovaně zažívá, že špatné věci trvají jen chvíli a dají se zvládnout a to
jej činí odolným a flexibilním.
• Upevňuje to jeho víru, že lidé jsou dobří, důvěryhodní a ochotní mu pomoci. Svět
je pro něj tedy místem, které je bezpečné a předvídatelné a nepochybuje o tom,
že ti, kteří o něj pečují, mu vždy pomohou a podpoří ho.
• Samo sebe pak vnímá jako dobré, láskyhodné, hodnotné a schopné.
 Očekává a Jak dítě vidí Jak dítě vnímá Jak dítě vnímá O co se snaží Jaké má
důvěřuje
tomu, že jeho samo sebe ostatní lidi okolní svět potřeby
potřeby
budou Láskyhodné Bezpeční Bezpečný Zkoumání Cítit blízkost
naplněny
světa druhé osoby,
její péči a
lásku
MATKA DÍTĚ
Reaguje na potřeby Cítí se v bezpečí Dobré Důvěryhodní Zajímavý Učení Být chváleno
dítěte rychle, citlivě Může zkoumat svět za snahu a být
a spolehlivě Je šťastné přijímáno, i
když udělá
chybu
Hodnotné Spolehliví Předvídatelný Porozumění Jasně
světu strukturované
a konzistentní
prostředí

Schopné Pomáhající Zvládnutelný Zvládání světa Úlohy

přiměřené
věku, pomoc
a povzbuzení
při jejich
plnění
 VYHÝBAVÝ ATTACHMENT (20%):

• Rodič je k dispozici stále, ale nesmím toho od něj „chtít příliš“

• Dítě udělalo zkušenost, že rodič na něj reaguje dobře, jen pokud toho „nechce příliš“.
Takoví rodiče do jisté míry odmítali potřeby svých dětí, jejich citová nebo fyzická blízkost
jim nebyla příjemná, neuměli dobře rozpoznat citová hnutí mysli svého dítěte a poradit si
s nimi, tj. dítě ať už psychicky nebo fyzicky drželi od sebe dál.
• Na první pohled se dítě může stát samostatné, spoléhá se samo na sebe, jeho požadavky
nejsou velké. Dítě se naučilo být nezávislé a postarat se o sebe samo.
• Hůře se vyrovnává s vlastními emocemi, špatně rozpoznává své potřeby, nerozumí dobře
citovým pohnutkám druhých lidí.
• Takové děti méně projevují emoce, potlačují a skrývají pocity strachu nebo zranění a mají
tendence je nahrazovat lhostejností a nezájmem nebo se snaží být neustále uprostřed
práce a podávat výkony, aby se tak vyhnuly nesrozumitelnému světu emocí.
 MATKA Jak dítě vidí Jak dítě vnímá Jak dítě vnímá O co se snaží Jaké má
Odtažitá, samo sebe ostatní lidi okolní svět potřeby
drží si
emocionální
odstup,
konzistentní
ve svém
Láskyhodné, Bezpeční, ale Bezpečný Zkoumání Naučit se ve
chování ale jen pokud nesmím od světa světě přežívat
nechce příliš nich chtít a vyjadřovat
DÍTĚ Podvědomě příliš své pocity
Drží si emocionální očekává, že jeho
odstup potřeby
Není příliš zaujaté nebudou
zkoumáním naplněny Moje pocity Spolehliví, Zajímavý Učení Naučit se u
okolního světa jsou tak pokud se k druhých lidí
děsivé, že je nim hledat útěchu
lepší se jim nedostanu a klid
vyhnout příliš blízko
Věci nejlépe Občas mohou Předvídatelný Vyhnout se Naučit se
zvládnu sám, být užiteční svému hledat pomoc
bez pomoci vnitřnímu u druhých lidí
druhých světu,
zaměření se
na vnější
aktivitu
 AMBIVALENTNÍ ATTACHMENT (20%) :

• Rodič není k dispozici stále = „ někdy je a někdy není“

• Děti udělaly zkušenost, že jejich rodiče jim nejsou vždy plně k dispozici, že se na
ně nemohou spolehnout. Zlobí je to a cítí se frustrované.
• Jejich snahou je upoutat své rodiče a za každou cenu získat jejich pozornost.
Mohou se neustále dožadovat jejich pozornosti, být přehnaně roztomilé a
povídavé, "věšet se" na ně, stále stupňovat své požadavky a přehánět své pocity,
demonstrovat svou bezmocnost. Takové děti udělaly zkušenost, že rodič zareaguje
jen tehdy, budou-li jejich žádosti hlasité a dostatečně urputné. Vymýšlejí nové a
nové strategie, jak upoutat jeho pozornost.
• Jsou soustředěné na vztahy a hodně energie ztrácejí tím, že se snaží se pojistit
proti ztrátě blízkého vztahu. I malé neshody je mohou přehnaně trápit a vyžadují
opakované ujištění, že je vše v pořádku.
 Dítě se Jak dítě vidí Jak dítě vnímá Jak dítě vnímá O co se snaží Jaké má
nemůže samo sebe ostatní lidi okolní svět potřeby
spolehnout
na to, že jeho
Nejsem si jisté, Moje potřeby Poznávání světa Uspokojit své Aby chování
potřeby zda si lásku uspokojí jen není mou hlavní potřeby mých rodičů
budou vždy ostatních tehdy, když se snahou bylo
naplněny zasloužím budu hodně předvídatelné a
MATKA DÍTĚ snažit konzistentní
Je nekonsistentní ve Je úzkostné, Moje emoce Nespolehliví Nejsem si jistý, Získat Předvídatelné,
svém chování; někdy je necítí se jsou silné a zda svět je pozornost a strukturované
laskavá a pečující, jindy bezpečně,
dítě zanedbává zahlcují mě, Nesmím na nich bezpečné blízkost pečující prostředí s
lehce se
rozzlobí nevím si s nimi být závislé místo, protože osoby jasnými limity a
rady prozkoumat ho hranicemi
Nejsou mi k mohu, až když
dispozici vždy, naplním své Pomoc při
když je potřeby zvládání emocí
potřebuji Mít dobrý vztah a dodržování
Možná že by s rodiči hranic
Nejsou svět mohl být
konzistentní zajímavý, Pomoc při
kdybych na něj zkoumání světa
měl čas a a učení se
nemusel se
starat o
uspokojení
svých potřeb
 DEZORGANIZOVANÝ ATTACHMENT (10%):

• Rodič je pro dítě zdrojem ohrožení nebo ho není schopen před ohrožením
ochránit
• Rodič, který by měl být pro své dítě zdrojem bezpečí, je zároveň i zdrojem strachu.
Takový rodič může dítě zneužívat, je násilnický, má vážné psychické problémy,
zneužívá návykové látky nebo dítě těžce zanedbává.
• Dítě „řeší neřešitelné“. Instinktivně hledá u rodiče ochranu a bezpečí, ale zároveň
ví, že on zdrojem jeho ohrožení. Je zmatené a vyděšené, mohou se u něj časem
vyvinout závažné psychické poruchy.
• Podobný obraz se může vyvinout u dítěte, které muselo podstoupit opakované
bolestivé medicinské zákroky a hospitalizace, před kterými je rodiče nemohli
ochránit nebo u dětí, které se často stěhovaly z rodiny do rodiny a jejichž
pečovatelé se neustále střídali. I v takových případech dítě zůstalo samo se svým
strachem a se svou bolestí, která byla zahlcující a nezvladatelná. I takových dětí to
vede k těžkým afektivním poruchám, emocionálním problémům a poruchám
chování.
 Jak dítě vidí samo Jak dítě vnímá Jak dítě vnímá O co se snaží Jaké má potřeby
Někdy vypadá sebe ostatní lidi okolní svět
zmateně, neví,
jak dosáhnout Nezasloužím si Lidé nejsou Svět je děsivý Nevím, kam Potřebuji pomoc
uspokojení lásku bezpeční směřovat, jsem ostatních, abych se
svých potřeb
zmatený mohl cítit v
bezpečí
Jsem špatné Lidé jsou děsiví Svět je
DÍTĚ nebezpečný
Depresivní, pasivní
MATKA nebo rozzlobené, s Nemám žádnou Lidé nejsou Svět mi Snažím se přežít Potřebuji citlivý,
děsivá nebo nízkou frustrační hodnotu důvěryhodní nepomůže, abych konzistentní a
vyděšená nebo tolerancí, necitlivé se v něm mohl cítit spolehlivý přístup
bez zájmu a a neempatické
Když je potřebuji, lépe lidí, kteří naplňují
pasivní
nejsou tu mé potřeby
Moje emoce mě Jsou nespolehliví Nením, kam se Snažím se nic Pomoc ostatních,
zcela zahlcují, je to ukrýt necítit nebo si abych se naučil
nad mé síly Nekonzistentní zkouším svou moc regulovat své
zabezpečit silou a pocity a chování
Nedá se ně agresí
spolehnout

Děsí mě
Nemám ve světě Nezajím je V celém světe Uzavřu se do sebe Pocit, že někam
své místo a nikdy neexistuje jediné nebo se pokusím patřím
ho nenajdu bezpečné místo okolí ovládnout
 Děti v NRP jsou „děti se zkušeností“:

Mami, mám tě
rád! Neopouštěj
mě!

Vítáme tě u
nás!
To říká ten
pravý!

J. Timpson: A guide to attachment, str. 56, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 58, 2011
 Destruktivní

Tato zkušenost Ten je

ovlivňuje jejich jen můj! Když mě se
tam nechce! Bojácný
vnímání sebe
sama i světa Panovačný
okolo a lidí v Ale vždyť je to
něm. Z vnějšku Nejistý největší zápas
sezóny!
ji vnímáme
jako poruchy Sám tam
nepůjdu!
chování: Do školy
půjdu, jen
když mě
tam
dovezete
autem!

Kontrolující
J. Timpson: A guide to attachment, str. 2, 2011 chování
 Attachment lze „léčit“; tj. není neměnný.

Dobrou zprávou je, že těm z dětí, které se dostaly do péče v dobrých a bezpečných
rodinách lze pomoci; tj. že popisované změny jsou vratné. Nenastanou ale
samovolně, pouhou změnou prostředí a pečující osoby. K tomu, aby se dítě vzdalo
osvědčených taktik pro přežití, musíme vytvořit speciální, dostatečně bezpečný a
láskyplný prostor, protože běžná péče nestačí. Dítěti ublížili ve vztahu a jen vztahem
ho lze vyléčit.
Zároveň musíme podpořit pečující osoby, které dávají svou lásku a čas dětem, které
o to nestojí a mnohdy se aktivně brání.
To je prostor pro terapii poruch attachmentu, „léčba attachmentem“.
 Terapie poruch attachmentu je cesta od minulosti do
současnosti:

„Práce s dětmi, o kterých mluvíme, není jednoduchá. Realita jejich starého světa,
jehož součástí bylo zanedbávání, týrání nebo zneužívání je zcela odlišná od nového
života v pěstounské nebo adoptivní rodině; „nic není jako dřív“. Stará realita stále
přetrvává v jejich myslích, v jejich vnímání světa, ve všech pocitech, přáních,
touhách a vzpomínkách. Přesto žít už musí v té nové. V minulosti nezůstává jen
jejich mysl, ale i jejich vnímání sama sebe a smyslu všeho, co je až doposud potkalo.
Jejich minulost je jako šelma, ukrytá ve stínu, připravená náhle zaútočit a kdykoli
uvrhnout dítě to pocitů hluboké hanby, zuřivého vzteku, děsu nebo zoufalství. Dítě
vnímá současnost skrze optiku toho, co bylo; tj. minulost může vnímání současných
událostí zkreslit, významově posunout nebo vést k jejich popření, protože snaha
integrovat nové události do již existujícího systému je přirozená.“
Daniel Hughes, Rodinná terapie poruch attachmentu, str. 228
 Běžné výchovné postupy nepomáhají, k dětem s poruchami
attachmentu je zapotřebí najít speciální klíček:

J. Timpson: A guide to attachment, str. 84, 2011

J. Timpson: A guide to attachment,str. 90, 2011
 Úspěch

Obětí
Tuto zkušenost lze
„přeučit“/ „vyléčit“, ale
pouze opakovanou
novou zkušeností, zcela Společně
odlišnou od té předchozí: trávený čas
Opravdová přátelství

Jasná
pravidla
J. Timpson: A guide to attachment, str. 80, 2011
 Attachment v dospělosti:

Jak ovlivňuje typ attachmentu

partnerství ?
 Vysoká úzkost
„Jsem špatný“
Horowitzová a Negative model of self
Bartholomewová
na základě Zahlcující vazba Dezorganizovaná
dimenze úzkosti a pozitivní náhled vazba
dimenze vyhýbání na druhé negativní negativní náhled na
vymezily náhled na sebe: sebe negativní náhled
4 typy citové vazby Malá tendence Vysoká tendence
vyhýbat se ostatním „You are OK, I´m na druhé: „You aren´t
u dospělých. not OK“ OK, I´m not OK“ vyhýbat se ostatním
Dimenze úzkosti Pozitivní očekávání Negativní očekávání
poukazuje na od vztahů od vztahů
Positive model of Bezpečná vazba Odmítavá vazba
strach z opuštění a Negative model of
other pozitivní náhled pozitivní náhled na sebe
nedostatečnou other
jak na sebe sama, negativní na druhé:
lásku, dimenze
tak na druhé „ You aren´t OK, I´m OK.“
vyhýbání se
dotýká zřeknutí osoby: „You are
intimity a OK, I´m OK“
emočního vkladu Nízká úzkost
do „Jsem dobrý“
vztahu. Positive model of self
Máte pocit, že si vás váš partner
„drží od těla“?

Cítíte emocionální odstup?

Cítíte fyzický odstup?

Pokud je pro vašeho partnera vaše

přílišná fyzická či psychická
blízkost nepříjemná, bude mít
pravděpodobně odtažitý typ
attachmentu
Máte pocit, že dáváte do
vztahu více lásky než Váš
partner? Toužíte být stále s
ním?

Zlobíte se, když tomu tak není?

Vyčítáte mu to?

Bojíte se opuštění?

Máte pravděpodobně zahlcující

typ attachmentu
Bere váš partner nesouhlas
jako osobní útok?

Ohrožuje vás fyzicky nebo

psychicky?
Bojíte se ho někdy?

Zahlcují ho jeho emoce?

Pravděpodobně má
dezorganizovaný typ
attachmentu.
 Attachment v dospělosti:

Jak ovlivňuje typ attachmentu

rodičovství ?
Vzorec attachmentu v Jaké má rodič základní Jakým způsobem Jaké potřeby svého Jaký styl attachmentu
dětství vzorce chování ke rodič reaguje na své dítěte neumí rodič pravděpodobně
svému dítěte dítě naplnit přenese na své dítě

Bezpečný attachment Dítě přijímá, je otevřený Reaguje citlivě a je Potřeby dítěte jsou Bezpečný attachment
ke kladným i záporným důsledný uspokojené
emocím, které jeho dítě
vyjadřuje

Na základě životních Je mu příjemná blízkost Reaguje na potřeby

zkušeností nebo terapie dítěte, fyzická i dítěte citlivě a přiměřeně
zpracoval problematické psychická
zážitky z dětství a jeho
attachment se „uzdravil“ Jsou na sobě s dítětem
vzájemně závislí

Jejich vztah je
oboustranný
Vzorec attachmentu v Jaké má rodič Jakým způsobem Jaké potřeby svého Jaký styl attachmentu
dětství základní vzorce rodič reaguje na své dítěte neumí rodič pravděpodobně
chování ke svému dítě naplnit přenese na své dítě
dítěte

Vyhýbavý attachment Je zaměřený na druhé, Snaží se vyhnout nebo Naučit se vyjadřovat Vyhýbavý
ne na sebe minimalizovat negativní své pocity
emoce u svého dítěte

Nejraději se spoléhá Zaměřuje se plnění Naučit se hledat útěchu

sám na sebe nejrůznějších úkolů a u druhých lidí
vnější aktivity

Snaží se minimalizovat Pokud popírání pocitů Naučit se hledat u

nebo ignorovat své přestane fungovat, druhých lidí pomoc
pocity může se rozčílit a
chovat se impulzivně
Vzorec attachmentu v Jaké má rodič základní Jakým způsobem rodič Jaké potřeby svého Jaký styl attachmentu
dětství vzorce chování ke reaguje na své dítě dítěte neumí rodič pravděpodobně
svému dítěte naplnit přenese na své dítě

Ambivalentní Rodič je zaměřený na Není důsledný, Konzistentní a přiměřené Ambivaletní

sebe a na uspokojení konzistentní ve svém reakce
vlastních potřeb chování

Trápí ho nezpracované Pokud se dítě velmi Pomoc při regulování

pocity zranění a hněvu rozruší, rozruší se také pocitů a emocí

Vytvoření dostatečného
pocitu klidu a bezpečí,
aby dítě mohlo zkoumat
svět a učit se

Pomoc při vytváření

hranic a přijímání limitů
Vzorec attachmentu v Jaké má rodič Jakým způsobem Jaké potřeby svého Jaký styl attachmentu
dětství základní vzorce rodič reaguje na své dítěte neumí rodič pravděpodobně
chování ke svému dítě naplnit přenese na své dítě
dítěte

Dezorganizovaný Dezorganizované vztahy Nekonzistentně, může Pocit jistoty a bezpečí Dezorganizovaný

attachment dítě poškozovat
Emocionální bezpečí

Problematické reakce Dítě ho děsí Naučit se důvěřovat

dítěte v něm „spouštějí“ druhým
vlastní traumatické Dítě je vyděšené z něj
zážitky z minulosti

Reaguje zmateně nebo Drží se od dítěte co Rozumět sám sobě

unikají do disociace nejdál
Mozek
 Attachment a mozek

• „Náš mozek a naše mysl pracují naplno jen v kontaktu s druhými lidmi. Někteří z
vědců, kteří se zabývají fungováním lidského mozku používají termín „dyadický
mozek“. Zjistili totiž, že lidský mozek se nejlépe vyvíjí a funguje pokud jsme s lidmi,
se kterými se cítíme být v bezpečí a z jejichž blízkosti se můžeme těšit. Vývoj
mozku malých dětí, jejich schopnost učit se rozumět sobě samému i světu okolo, je
přímo závislý na přítomnosti nebo nepřítomnosti blízké a bezpečné vztahové
osoby.“
Daniel Hughes, Rodinná terapie poruch attachmentu, str. 6
• Pokud dítě vyrůstá v dlouhotrvajícím stresu (komplexní vývojové trauma), jeho
mozek se vyvíjí jiným způsobem než u dětí, které vyrůstají s jednou blízkou a
bezpečnou vztahovou osobou; mozek vykazuje klavitativní a kvantitativní
odlišnosti, tj. tyto děti „myslí jiným mozkem“
Z pohledu fungování mozku, lze velmi zjednodušeně říct, že
jde o „tři mozky v jednom“:

Lidský/ myslící mozek

Savčí/
emocionální
mozek
Plazí/ instinktivní
mozek
 Instinktivní „plazí“ mozek
• Nejstarší část lidského mozku; společný s rybami,
obojživelníky a plazy
• Zahrnuje prodlouženou míchu,
Varolův most, střední mozek a mozeček
• Řídí primární funkce spojené se
základní fyziologií (dýchání,
srdeční tep, krevní tlak, spánek,
rovnováhu a další fce)
 Emocionální „savčí“ mozek
• Emocionální mozek, tj. Limbický systém se objevil prvně u savců
• Díky tomuto mozku cítíme, co je a není příjemné, známe celou škálu emocí.
Limbický systém se také podílí na čichu, učení a paměti.
• Limbický systém zahrnuje části koncového mozku, mezimozku a středního mozku:
Limbická korová oblast:
cingulární a prefrontální kůra,
insula, bazální ganglia, amygdala a hypokampus
Limbické podkorové struktury:
thalamus a hypothalamus
 „Lidský“ myslící mozek

• Neokortex se začal rozvíjet u prvních primátů

• Podílí se na vyšších kognitivních funkcích jako je svědomí, jazyk schopnost učení,
smyslové vnímání, volní motorické povely a orientace v prostoru.
• Ze všech oblastí se u člověka nejvíce rozvinul čelní lalok,
který je sídlem reflexe, rozumu, tvořivosti, představivosti, řešení
problémů, plánování, sebeuvědomování a empatie
 Laloky (lobus) se skládají ze závitů (gyrus) a ty jsou od sebe odděleny zářezy (sulcus).

Závity a zářezy laterální plochy hemisféry Závity a zářezy mediální plochy hemisféry
Podle Brodmanna je mozková kůra členěna na 11 okrsků (regio) a 52 oblastí (area), které jsou morfologicky i funkčně odlišné

Brodmannovy oblasti na laterální ploše hemisféry Brodmannovy oblasti na mediální ploše hemisféry.
 „Sociální“ mozek

• Některé oblasti, napříč všemi patry a strukturami mozku jsou přímo

specializované na věci, které souvisí s naším vztahovým životem, protože sociální
vztahy zaujímají mezi zájmy člověka prvořadé místo.
• Používá se pro ně pojem „sociální mozek“
• Vymezení, co patří a co nepatří do „sociálního mozku“ se liší, obvykle se uvádí:
prefrontální kůra (dorzolaterální, ventrolaterární a orbitofrontální), insula, gyrus
cinguli, amygdala, hipokampus, hypothalamus, corpus callosum, mozeček
 Gyrus cinguli

Corpus callosum
Prefrontální kůra

Insula

Hypothalamus
Mozeček

Hipokampus
 Z pohledu fungování mozku, lze velmi zjednodušeně říct, že
využíváme 3 jazyky:

• Lidský mozek/Myslící mozek / Neokortex mluví slovy

• Savčí mozek /Emocionální mozek/ Limbická systém mluví emocemi
• Plazí mozek/ Instinktivní mozek/ Zadní mozek mluví vjemy

V terapii využíváme všechny 3 jazyky, tj.

„ terapie nezahrnuje pouze řeč, ale komunikaci
jako celek“
Pokud dítěti chybí blízká a bezpečná vztahová osoba přichází
strach
 Vymezení pojmu strachu
• Strach je nejstarší lidská emoce.
• Strach zaručuje přežití, protože naše přežití závisí na tom, abychom dokázali včas rozpoznat
nebezpečnou situaci a dobře na ní zareagovat.

Co se děje s naším tělem, pokud nastane extrémní stres?

1. Kontrolu nad organismem přebírají „nižší“ vývojově starší patra mozku, tj. limbická soustava a
mozkový kmen, tj. tělo „odpojí“ vyšší oblasti mozku, které by mohly narušit jeho
obranyschopnost (zpomalit ho tím, že by braly kyslík potřebný pro naléhavě nutné funkce těla):
• Snižuje se krevní průtok kritickými oblastmi mozkové kůry a středního mozku a jejich funkce
jsou zablokovány = „člověk ve stresu nemyslí“
• Snižuje se přísun kyslíku do oblasti hipokampu = „člověk ve stresu necítí“
• Snižuje se přísun kyslíku do Brocovy oblasti v levém čelním laloku, díky níž dokážeme slovně
vyjádřit vnitřní prožitky = „člověk ve stresu ztrácí slova“
2. Dochází ke změnám ve fungování těla:
• Dočasně ustane zažívání, vyměšování a sexuální vzrušení.
• Svaly rukou (potřebné pro úder), nohou (potřebné pro kopání nebo útěk) ramenou a čelistí
(potřebné pro kousání) se napnou a připraví se k akci. Změní se krevní tlak a srdeční, tepová
a dechová frekvence, aby byl zajištěn přísun kyslíku do svalů.
3. Vnímavost vůči ostatním lidem je v takové chvíli omezena. Člověk, který bojuje o přežití,
začne ostatní vnímat spíš jako prostředek k dosažení svých cílů, i když za jiných okolností by
se s nimi spřátelil = jeho sociální vnímavost je otupena

Naši reakci na stres regulují na základě pokynů z mozku dva systémy, vegetativní/
autonomní nervový systém a neuroendokrinní systém.
 Vegetativní/ autonomní nervový systém a Polyvagální teorie:
Nervové cesty tohoto systému vedou po celém organismu a dělí se na dva podsystémy:
sympatikus
a parasympatikus

• Sympatický systém je
aktivátorem, která nás
připravuje na akci

• Parasympatický systém
nás zklidňuje a
reguluje naše emoce
Vegetativní/ autonomní nervový systém (ANS) je spolu zodpovědný za spouštění
základní obranné reakce: útok – únik - zamrznutí/strnutí/ „dělání se mrtvým“

Tyto 3 obranné reakce nejsou vývojově rovnocenné:

• První dvě jsou vývojově mladší (přišli až se savci) a tělo aktivují pomocí sympatiku
(zvýšená frekvence srdce), protože útěk a útok jsou aktivní formy obrany
• Poslední je vývojově starší (máme ji od plazů) a tělo zcela deaktivuje pomocí
parasympatiku (snížená frekvence srdce); využíváme ji ve chvílích, kdy je míra
nebezpečí nejvyšší

Znamená to tedy, že jsme-li v klidu převládá práce parasympatiku, dojde-li ke stresu

přebere vládu sympatikus, ale je-li nebezpečí příliš velké opět se aktivuje
parasympatikus
• Jedním z hlavních nervů, který vede spoje parasympatiku je X. hlavový nerv, který
označujeme jako nerv bloudivý/ nervus vagus.
• Bloudivý nerv má dvě odlišné části :
1. pro vedení parasympatické klidové reakce ventrovagální / „nový vagus“
2. pro vedení krajní obranné reakce dorsovagální/ „starý vagus“
• Ventrovagální systém / „nový vagus“ propojuje naše obličejové a krční svaly a ucho s
činností srdce. V průběhu fylogeneze došlo tedy k propojení nervů, které ovládají výraz
tváře, schopnost rozeznat různé tóny řeči a činnost našeho srdce.
• Co to znamená pro práci ANS? Znamená to, že pokud vidíme, že druzí jsou bezpeční, což
poznáme podle tónu hlasu a výrazu tváře, je v klidu i naše srdce. Tělo řídí ventrovagální
systém parasympatiku / „nový vagus“, který zklidňuje sympatikus. Pokud tento systém
detekuje znaky nebezpečí, srdce zvýší svou činnost a sympatikus se aktivuje k obraně.
Pokud je ale nebezpečí příliš velké přebírá vládu dorsovagální systém parasympatiku /
„starý vagus“.
Náš „poplašný systém“ je přímo propojen s naší schopností číst v lidské tváři a
vnímat lidský hlas:
Pořadí reakcí : Pocity
Ventrovagální
větev
1. bezpečí
parasympatiku
„nový vagus“

2. nebezpečí Sympatikus

Dorzovagální
3. větev
ohrožení
parasympatiku
života
„starý vagus“
 „SEMAFOR“
Model jednotlivých funkcí autonomního nervového systému (ANS) v závislosti na působení stresu

Jedinec se cítí v : Složka ANS Chování

• snížená frekvence srdce

ohrožení života snížení Dorzovagální
• imobilizace/ zamrznutí
aktivity větev
• disociace
parasympatiku /
• neschopnost myslet
„starý vagus“

• zvýšená frekvence srdce

nebezpečí zvýšení Sympatikus • mobilizace / útok – útěk
aktivity • panika
• zhoršení kognitivních
funkcí

• podpora vnitřní
bezpečí Ventrovagální homeostázy
optimální
větev • podpora sociálního
aktivita
parasympatiku/ kontaktu /oční
„nový vagus“ kontakt, mimika, hlas)
• sociální hra
 Neuroendokrinní systém a Kortizolová teorie :

• Stres je pro mozek toxický. Ve stresu se vylučují stresové hormony (Kortizol,

Adrenalin a Noradrenalin), které sice v malém množství pomáhají tělo aktivovat a
stres zvládnout, ale je-li jejich produkce trvale vysoká, začínají některé struktury
mozku poškozovat. Stres může vést dokonce k ničení neuronů ve strukturách
mozku důležitých pro sociální interakce, tj. v „sociálním mozku“

• Mozek dítěte, které bylo trvale vystaveno stresu a tím i vysoké produkci
Kortizolu vykazuje ve své stavbě kvalitativní a kvantitativní odlišnosti, což
zvenku vidíme jako narušení chování dítěte a jeho schopnosti rozumět světu a
učit se (děti jsou úzkostné, depresivní, vzteklé a neschopné ovládnout své emoce,
špatně se zklidňují, mají poruchy pozornosti a učení).
 Pokusy potkanech

• Michael Meaney, rok 2001

• 2 skupiny potkaních matek s rozdílným attachmentovým chováním: 1. skupina
„zdravých“ potkaních matech (lízání mláďat ihned po porodu) a 2. skupina „narušených“
potkaních matek, které si svých dětí všímaly málo (málo je olizovaly)
• Děti matek z druhé skupiny byly mnohem bojácnější a méně schopné se učit a to
v důsledku zvýšené produkce kortizolu, který negativně působil na vývoj jejich mozků.
• Mozky potkaních mláďat z obou skupin byly zkoumány a zjistilo se, že největší odlišnosti
byly ve stavbě hipokampu. Mláďata z první skupiny měla v hipokampu „vzkvétající“
neurony s bohatým a hustým větvením, jejich dendrity byly delší a hustota jejich synapsí
větší.
 Výzkumy u lidí

• USA 2012 (Joan Lubyová) : Souvislost mezi typem attachmentu v dětství a velikostí
hipokampu: Studie srovnávající 90 dětí, které byly vystaveny různé kvalitě péče svých
matek. Studie potvrdila souvislost mezi rodičovským postojem založeným na
podporováním dítěte od raného dětství a zvýšením objemu hipokampu mezi sedmi a
třinácti lety. Zanedbávání vede ke snížení objemu hipokampu u dítěte.

• USA 2010 (Jamie Hanson univerzita ve Wisconsinu): Studie 72 dětí z nichž 31 zažilo ve
svém dětství fyzické násilí (bití, kopání) a 41 fyzické násilí nikdy nezažilo. Mozek
týraných dětí měl menší objem a vyskytovali se u nich poruchy chování, poruchy
příjmu potravin a deprese.
 Centra „sociálního mozku“ zasažená
chronickým stresem v prvním měsících a
letech života
Základních 5 systémů fungování sociálního mozku, které jsou
ovlivněny vhodnou/nevhodnou péčí v raném věku

Vhodná i nedostatečná péče vysílají různé zprávy hluboko do vyvíjejících se mozků

malých dětí a tyto zprávy mají rozdílný efekt na jeho vývoj a následně i na chování
dětí a jejich schopnost se učit.

1. systém sociální interakce + schopnosti introspekce, tj. schopnost porozumět

ostatním lidem i sobě samému
2. systém sebe-obrany + 3. systém stresové reakce, tj. vnitřní mechanismy
obraného systému
4. systém přepínání mezi systémem sociální interakce a systémem obrany, tj. klíče
ke spouštění obranných reakcí
5. systém sociální bolesti a jejího tlumení, tj. vnitřní mechanismy vyrovnávání se s
nezájmem
 1. systém sociální
interakce + schopnosti
introspekce,
tj. schopnost porozumět
ostatním lidem i sobě
samému
 Nervus vagus

• Schopnost sociálně interagovat je specifickým rysem u savců, je vysoce rozvinutá

u primátů a dosahuje vrcholu v lidském vývoji, u plazů se nevyskytuje (plazi
nemají mimiku).
• Ventrovagální systém/ „nový vagus“ funkčně propojuje obličejové svalstvo,
hlasivky a svaly středního ucha, které řídí sluch, s činností srdce. Funguje jako
„brzdný mechanismus“ obranného postoje, umožňuje lidem zůstat spolu i ve
chvíli, kdy se sociální interakce stanou náročnějšími, ale dosud neohrožují náš
život.
• Ventrovagální systém/ „nový vagus“ podporující sociální interakce se utváří od
narození a je citlivý na kvalitu péče, kterou dítě obdrží. Vyvíjí se mnohem
efektivněji v prostředí bezpečné péče než v prostředí ohrožujícím. Děti, které
vyrůstali v ohrožujícím prostředí mají pravděpodobně nedostatečně vyladěný
ventrovagální nervový systém a nejsou schopny dobře odečítat ze tváří
ostatních, tj. jejich „brzdný mechanismus“ je porouchaný a v přítomnosti
druhých se cítí ohrožené, protože jim dobře nerozumí.
Tuto skutečnost dokládá jeden z výzkumů zakladatele Polyvagální teorie Stevena
Porgese:
Ke skupině pokusných osob, které měli v dospělosti diagnózu hraniční poruchy
osobnosti byla přiřazena druhá „zdravá“ kontrolní skupina. Úkolem všech
zúčastněných bylo nějakou dobu hovořit s novou neznámou osobou, která nebyla
nijak ohrožující. Po ukončení rozhovoru byly sledovány jejich tělesné funkce ke
zjištění míry zapojení parasympatiku či sympatiku, tj. zda je jedinec v klidu, či
aktivoval nějaké obrany. U první skupiny byly naměřené hodnoty vysoké, jakoby
chtěli „vyskočit z kůže“ ač zvnějšku své chování zvládli. Druhá skupina byla v klidu,
naladěna na sociální interakci. Závěrem pokusu bylo, že první skupina lidí, která
měla celoživotně takové problémy v interakci, že se propracovala až v diagnóze
neumí dobře „číst“ druhé lidi a tím není schopna dobře fungovat ve společenství
ostatních, protože společnost druhých, ač se chovají přátelsky je ohrožuje.
 DMN

• Se systémem sociální interakce je úzce svázaný vývoj implicitního síťového

systému DMN (Default mode network ), našeho „vnitřního zraku“
• DMN systém je umístěn se v některých částech frontálního, parietálního a
temporálního laloku:
• DMN podporuje sebe-uvědomění, schopnost přemýšlet o sobě samém a o
vztazích s druhými, zamýšlet se nad sebou a nad svými zážitky s ostatními lidmi;
lépe pochopit, jak se jejich myšlenky a pocity liší od těch našich. Díky DMN se
můžeme vyladit na druhou lidskou bytost, být empatičtí a rozvíjet soucit jak
k sobě samému, tak ke druhým lidem.
• Abychom mohli obrátit pohled „dovnitř“, tj. být reflexivní a introspektivní,
potřebujeme být v bezpečí. Dítě v chronickém obranném postoji nemá svůj DMN
dostupný a nedostatečná péče může potlačit vývoj celého systému, trvale ztížit
schopnost dítěte rozumět sobě i ostatním; tj. pokud jsem stále ohrožen
„vnějškem“, nemám kdy zabývat se „vnitřkem“.
• Pokud se náš i vnitřní svět stane světem, kterému se vyhýbáme, protože
obsahuje množství strachu, studu a dalších emocí, kterým nerozumíme jsme ve
dvojnásobném nebezpečí, tj. v ohrožení vnějším i vnitřním světem.
2. Systém sebeobrany

Amygdala
 Amygdala

• Amygdala je centrem našich emocí a sídlem implicitní paměti

• Jejím úkolem je rozeznat nebezpečí = „centrum strachu“
• V případe ohrožení pouští jednu ze 3 obranných reakcí útok – útěk - zamrznutí
• Pacienti s oboustranným poškozením amygdaly trpí „umrtvením emocí“,
neprožívají ani úzkost ale ani potěšení
• Amygdala je propojená směrem „nahoru“ do prefrontální kůry a směrem „dolů“
do retikulární formace středního mozku, do tzv. periaqueduktální šedé hmoty
(PAG). PAG je výkonnou jednotkou amygdaly, skrze ní se spouští obranné reakce
těla nebo naopak prosociální chování; tj. PAG uvolňuje jak obranné reakce, tak
prosociálně vztahové chování, podle toho, zda amygdala vnímá ohrožení nebo
bezpečí .
Nedostatečná péče rodičů:

1. Vysílá k obranému systému často ohrožující informace, které udržují obranné

reakce aktivní a posiluje tak citlivost drah mezi amygdalou a PAG, které pak
snadno umožňují přejít do obranného postoje = amygdala se stává hyperaktivní.

PAG
2. Plní implicitní/ emoční/ nevědomá/ před jazyková paměť uloženou v Amygdale
množstvím děsivých vzpomínek = „strach zanechává stopy“.
K těmto vzpomínkám nemáme volný přístup, spouští se na základě nenápadné
podobnosti s minulou situací, vynoří se zčistajasna, zcela mimo kontext reality
nového prostředí = amygdala se stává hypersenzitivní.
 3. Systém stresové reakce

HPA
osa
• Systém stresové odezvy je okruh mezi mozkem a tělem, které spouští stresové
hormony jako kortizol, šíří tyto látky po celém těle a odesílá je zpět do mozku, aby
došlo k mobilizaci pro vypořádání se se stresorem.
• Anatomie tohoto systému začíná uprostřed mozku, v části hypotalamu, který
uvolňuje kortikoliberin (CRH) regulujících hypofýzu. Hypofýza uvolňuje
kortikotropin (ACTH) aktivující nadledvinky, kde se produkuje kortizol, adrenalin a
noradrenalin. Tyto hormony se vyplaví ve velkém množství do krve a spolu s ní
jdou zpět do mozku.
• Použijeme-li první písmena z těchto tří regionů (hypotalamus, hypofýza,
nadledvinky), získáme název osy HPA (hypothalamus, pituarity, adrenal).
Problém přichází tehdy, když
dochází k chronické aktivaci
stresového systému a když je
tento systém příliš snadno
uváděn do chodu a těžko se
vypíná.
U dětí, které jsou na počátku
života vystavované
nezvladatelnému množství
stresu, jenž je navíc způsoben
pečujícími, hrozí riziko
vytvoření tohoto typu
chronické reaktivity
• Hyperaktivita HTP osy v prvních letech života vede u dětí k závažným poruchám chování:
Kortizol v omezeném množství pomáhá zvýšit hladinu glukózy v krvi a stres zklidňovat. Vysoká
hladina kortizolu vede k pocitům bezmoci, smutku, nedostatku odvahy a velké nejistoty. Dítě s
vysokou hladinou kortizolu se cítí neustále ohrožené a je úzkostné, je inhibováno,
paralyzováno, nedokáže překonat sebemenší překážku.
Jak už víme, Kortizol ve vyšším množství je pro mozek toxický, rovněž vede k rozvoji
autoimunitních a chronických onemocnění.

Adrenalin a Noradrenalin hrají důležitou úlohu v lidské náladě. Když je hladina těchto látek
normální, jsme plni energie a radosti ze života. Pokud je hladiny vysoká, propadáme úzkosti
nebo hněvu. Jsme zaplaveni pocitem strachu a naše tělo je připravené kdykoli zaútočit,
prchnout nebo se stáhnout.
 4. Systém přepínání mezi systémem sociální interakce a
systémem obrany, tj. klíče ke spouštění obranných reakcí

„Horká místa“ („hot spots“), která výlučně a selektivně odpovídají na stresovou zátěž.
Systém přepínání řídí proces přesunu či přepínání mezi systémem sociální interakce
a systémem sebe-obrany v závislosti na tom, jak náš mozek vyhodnocuje ohrožení či
bezpečí během interakce s lidmi.

Dva obvody strachu

1. Krátký rychlý automatický obvod strachu, do kterého nezasahuje prefrontální
kůru, tj. akce převažuje nad reflexí
2. Dlouhý, pomalejší ale přesnější obvod, kdy reflexe převažuje nad akcí a
dochází k aktivaci prefrontální kůry. Tím je obvod účinnější, ale není zase tak
rychlý.
PCA
Střední mozek
 Podle jakého klíče se aktivují?
1. Podle věku: V raném dětství je proces přepínání mezi sociální interakcí a sebe-obranou
řízen subkortikálně, především amygdalou a jejími spojeními s ostatními subkortikálními
regiony protože amygdala je zralá již při narození, zatímco prefrontální kůra plně vyzrává
později. Malé dítě má tedy pouze krátký okruh.
Teprve postupně, jak prefrontální kůra ( přesněji fronto-limbický systém VMPFC )
vyzrává, umožňuje nám jasněji analyzovat to, co se stalo, tj. přehodnocení situace.
Během zdravého vývoje mozku se prefrontální kortex nakonec stává hlavním,
rozhodujícím systémem pro regulaci procesů přepínání mezi systémem sociální
interakce a sebe-obrany, tj. vedení přebírá dlouhý okruh.
V dobře vyvinutém systému sebe-regulace se VMPFC a hipokampus automaticky
aktivují, když amygdala detekuje nebezpečí a je-li to zapotřebí rychle vyřadí a zklidní její
reaktivitu.
2. Podle intenzity používání: časté zapínání obranné reakce v raném, pro vývoj mozku
citlivém, věku vytváří „negativní sklon“ amygdaly, její hyperaktivitu.
Spouštění obranné reakce: krátký a dlouhý okruh strachu
Aktivace prefrontálního kortexu: 170-300 milisekund

OBLAST DLOUHÝ OKRUH

MYŠLENÍ STRACHU
(DLPFC)
THALAMUS
Podněty přicházející
do mozku:

OFC

AMYGDALA
Obranné reakce:
KRÁTKÝ PAG útěk, útok, zamrznutí
OKRUH
STRACHU Rychlost aktivace
50 milisekund
 5. systém sociální bolesti a jejího tlumení, tj. vnitřní
mechanismy vyrovnávání se s nezájmem

Gyrus cinguli / Cingulární závit/Cingulární kůra

• Cingulární kůra je „centrem attachmentu“; tj. hraje klíčovou roli ve vztahu mezi
matkou a dítětem
• Mláďata oddělená od svých matek se cítí nešťastná stejně tak jako jejich matky.
Sociální bolest způsobená vzájemným oddělením, vede mládě k tomu, aby
plakalo a hledalo utěšení, a jeho matku nutí, aby reagovala na jeho utrpení a
pláč.
• Sociální bolest aktivuje v mozku stejné okruhy jako bolest fyzická = „bolest je
bolest“.
• Tímto systémem si příroda zajišťuje, aby bezmocná mláďata nezůstala bez
pomoci a nezahynula.
• Pokud matka na volání dítěte zareaguje a utěší ho, bolest obou svou mizí.
• Pokud tomu tak není, bolest se stává nesnesitelnou, což vede k jejímu
potlačování, „vypnutí“; dochází tedy k rozvoji chronického potlačování
sociálních emocí a to včetně empatie a dítě se stává „necitelným“
 Opioidy

• Ústředními látkami v procesu potlačování bolesti jsou opioidy .

• Opioidy se uvolňují jako odezva na všechny druhy bolesti, přičemž raná
aktivace systému opioidů v reakci na bolest vede ke vzrůstu prahů citlivosti
bolesti později v životě .
• Opioidy otupující bolest mají podobnou úlohu u rodičů, kteří zažívají
odmítání ze strany svých dětí.
OPIOIDY SE UVOLŇUJÍ I VE CHVÍLÍCH RADOSTI ZE VZÁJEMNÉ BLÍZKOSTI A VE
CHVÍLÍCH, KDY PŘIJÍMÁME ÚTĚCHU VE STRESU

RADOST: POTĚŠENÍ ZE VZÁJEMNÉ BLÍZKOSTI

VEDE K PRODUKCI OPIOIDŮ V ACC

VYPÍNÁNÍ STRESOVÉ OSY

PÉČE: POSKYTOVÁNÍ ÚTĚCHY A PÉČE VE CHVÍLÍCH STRESU VEDE

K UVOLŇOVÁNÍ OPIOIDŮ V AMYGDALE A VYPÍNÁ STRESOVOU OSU
 LIDÉ DLOUHODOBĚ ČELÍCÍ BOLESTI ZE SOCIÁLNÍCH
VZTAHŮ TRPÍ DEAKTIVACÍ ACC

„SOCIÁLNÍ APATIE“:

JAKÝM ZPŮSOBEM LZE DEAKTIVOVAT ACC? SYSTÉM UVOLŇOVÁNÍ OPIOIDŮ V

OBLASTI ACC =
SYSTÉM POTLAČENÍ SOCIÁLNÍ BOLESTI 9
4
 Mozek a traumatické vzpomínky

Je důležité, aby pečující osoba

byla nablízku vždy, kdy se dítěti
vybavují bolestné vzpomínky.
Dítě i dospělý tak mohou zažívat
potěšení ze vzájemné blízkosti a z
Cingulární kůra
ACC poskytování útěchy ve chvílích,
kdy je dítě smutné.
Tyto zážitky jsou úzdravné a učí
dítě hledat a přijímat útěchu od
svých nových pečovatelů; tj.
používat opioidy „správným
způsobem“.
 Shrnutí:

Děti, o které jejich rodiče špatně pečují, se oprávněně cítí v ohrožení.

Chronický stres činí celý stresový systém reaktivním (amygdala, HPA,
vyplavování kortizolu adrenalinu a noradrenalinu), přičemž hormony zpětně
mozek poškozují (kortizolová teorie). V důsledku poškození mozku mají děti
porušenou schopnost rozumět lidem okolo i sobě (polyvagální teorie a
systém DMN) což zpětně prohlubuje jejich stres. Vytváří se tím bludný kruh
strachu, ze kterého není lehké najít cestu ven.

Tyto děti pro své bezpečí musí potlačit touhu po blízkosti a to jim
způsobuje další bolest. Naučily se jí potlačit (cingulární kůra, opioidy) ale
otupení bolesti je současně zbavuje možnosti napojit se na druhé a být
empatičtí.
 Léčba:
Jedením z hlavních cílů terapie zaměřené na attachment je tedy utišit vysoce
citlivé okruhy středního mozku, „přesvědčit“ amygdalu dítěte, že blízkost lidí je
bezpečná. Léčba musí zasáhnout systém sociálního přepínání a přesunout jeho
vychýlení k obrannému systému směrem k sociálnímu systému interakce, aby
dítěti usnadnila spíše se vztahovat, než se vztahům vyhýbat a „odpojovat se“.
 Oxytocin/ „hormon lásky“

• Chemicky se tak děje pomocí Oxytocinu. V subkortikálních regionech mozku,

včetně amygdaly a PAG, se nachází spousta receptorů pro tento hormon, který
dovede potlačit nebo zklidnit obranný systém.
• Oxytocin se produkuje ve chvílích, kdy společně s dítětem trávíme dobrý čas a
dítě tak může prožívat radost ze vzájemného, přátelského a bezpečného vztahu s
dospělými.
Zablokovaná důvěra
• Dítě je ve chvíli narození připravené na sociální kontakt/ sociální bytost, má schopnost
cítit radost i bolest ze sociálních vztahů, tj. nemůže necítit.
• Základem celého jeho dalšího vývoje je zkušenost, kterou se sociálním kontaktem
udělá.
• Pokud je jejich zkušenost dobrá, rozvine se u nich hluboká a trvalá důvěra k lidem a ke
světu okolo.
• Pokud je jejich zkušenost špatná vyvine se u nich „strach ze vztahu“, tj. tyto děti jsou
trvale v obranném postoji, přičemž dlouhodobé setrvávání v obranném postoji vede k
trvalým změnám, vzniká zablokovaná důvěra.
Aby se děti naučily přežít špatnou péči svých rodičů, musí se naučit:
1. samy naplňovat své potřeby
2. samy se ochránit před nevyzpytatelnými pečovateli
3. samy ovládnout emocionální bolest z faktu, že jsou samy v nebezpečném světě bez
útěchy od druhých
Aby to zvládly, děti musí:
1. potlačit systém sociálních interakcí
2. aktivovat a posílit systém sebe-obrany; tj. je potřeba zůstat trvale ostražitý vůči
vnějšímu světu, spolehnout se na primární, subkortikální systémy mozku, ve kterých
dominuje amygdala. V procesu zvyšování obrany schopnosti a potlačování sociálních
emocí musí dítě rovněž potlačit rozvoj svého vnitřního světa; tj. tyto děti jsou kvůli
trvalému pocitu ohrožení neustále nucené monitorovat své okolí a nemohou se proto
dovolit luxus zabývat se svým vnitřním světem.
3. potlačit systém sociální bolesti; tj. dítě využívá schopnost uvolňovat hormony
potlačující bolest (opioidy).
 Tři strategie přežití = šelmy, myšky a chameleóni

• Šelmy zpravidla riskují, že spustí negativní, agresivní reakce u svých pečovatelů a

zahájí tak cyklus vzájemné obrany, která vede ke vzájemné, chronické nedůvěře.
• Děti, které si osvojily strategii ukrývání se, tj. myšky, pravděpodobně nevyvolají v
dospělých pocity agrese. Svým nezájmem a „odpojeností“ však u svých
pečovatelů spouští pocity odmítání a selhání. Pečovatelé, kteří se starají o myšky,
jsou vystaveni riziku, že začnou své negativní pocity potlačovat a časem tak ztratí
o péči zájem. Pokud k tomu dojde, pravděpodobně rovněž vstoupí do cyklu
vzájemné obrany, která vede ke vzájemné, chronické nedůvěře.
• Chameleóni maskují svou zablokovanou důvěru nejdůmyslněji a po dlouho dobu
mohou být svým okolím vnímáni jako přátelštější a šťastnější než šelmy nebo
myšky. Nicméně během času pečovatelé pocítí, že vztah není opravdový ale jen
„na oko“, začnou se cítit manipulováni a dítě vnímají jako „falešné“.
 Projevy zablokované důvěry:
A. Nadměrná ostražitost = spouštění „falešného poplachu“
B. Slepota vůči bezpečí
C. Nadměrná potřeba kontroly
D. Odmítání autority
E. Krádeže = obstarávání si věcí na „vlastní pěst“
E. Potlačování sociálních emocí a reflexivní fungování
G. Pocity studu/ hanby
H. Potlačení empatie
I. Potlačování zvědavosti a zájmu
J. Únik do fantazie
K. „Černobílé“ uvažování
 A. Nadměrná ostražitost = spouštění „falešného poplachu“

• Chronická nedůvěra dětí v nich rozvinula dovednost upínat pozornost na signály

hrozícího nebezpečí; vytvořily si silnou predispozici k negativitě, tj. neustálou,
přehnanou soustředěnost k nejjemnějším změnám ve tvářích druhých lidí,
změny jejich hlasu, řeči těla, tj. k signálům, které prozrazují vztek, znechucení
nebo lhostejnost.
• Negativní rané životní zkušenosti, uložené v implicitní paměti dítěte, tedy
ovlivňují vnímání věcí v současnosti, a pokud situace jen nepatrně připomene
prožité odmítání, opouštění nebo fyzické zneužití, mohou spustit přehnané
defenzivní reakce mrknutím oka; tj. aktivují „krátký okruh“ strachu, tj. hluboký,
primitivní, obranný systém mezi amygdalou a PAG a tím vypnou „dlouhý okruh“
strachu, tj. regulaci strachu pomocí VMPFC. Mluvíme o „nízké frustrační
toleranci“, kdy děti na základě pro nás mnohdy zanedbatelného podnětu spustí
jednu z obranných reakcí, aby si udržely ostatní v bezpečné emocionální a fyzické
vzdálenosti.
 B. Slepota vůči bezpečí

• „Slepota vůči bezpečí“ je silná tendence přehlížet signály bezpečí ve svém okolí, protože
pozornost je nadměrně zaměřená výlučně na signály ohrožení.
• Neurologický mechanismus tohoto jevu je daný propojením amygdaly se superior colliculus.
• Superior colliculus, uložené v blízkosti amygdaly ve středním mozku pod thalamem, ovládá
automatické odpovědi mozku. Okruh mezi amygdalou a superior colliculus je systém, který
nám umožňuje náhle přesunout pozornost k hlasitému, neočekávanému zvuku nebo
k rychlým pohybům na periferii našeho horizontu vidění, tj. k detekovanému potenciálnímu
nebezpečí. U dětí, které byly vystaveny chronickému stresu je tento okruh, stejně jako
amyglala samotná, „hyperaktivní“, tj. děti mají tendenci rychle přesunout svou pozornost
k vnímanému nebezpečí, přičemž si přestávají všímat všech dalších signálů, které ukazují na
bezpečí a mohly by je uklidnit.
 B. Slepota vůči bezpečí

• „Slepota vůči bezpečí“ je silná tendence přehlížet signály bezpečí ve svém okolí, protože
pozornost je nadměrně zaměřená výlučně na signály ohrožení.
• Neurologický mechanismus tohoto jevu je daný propojením amygdaly se superior colliculus.
• Superior colliculus, uložené v blízkosti amygdaly ve středním mozku pod thalamem, ovládá
automatické odpovědi mozku. Okruh mezi amygdalou a superior colliculus je systém, který
nám umožňuje náhle přesunout pozornost k hlasitému, neočekávanému zvuku nebo
k rychlým pohybům na periferii našeho horizontu vidění, tj. k detekovanému potenciálnímu
nebezpečí. U dětí, které byly vystaveny chronickému stresu je tento okruh, stejně jako
amyglala samotná, „hyperaktivní“, tj. děti mají tendenci rychle přesunout svou pozornost
k vnímanému nebezpečí, přičemž si přestávají všímat všech dalších signálů, které ukazují na
bezpečí a mohly by je uklidnit.
 C. Nadměrná potřeba kontroly

• Jedním ze způsobů, jak redukovat chronický stres, je kontrola emocí a

chování ostatních lidí tak, jak je to jen možné, tj. ovlivňování a
kontrolování pomáhá dětem cítit se bezpečněji.
 D. Odmítání autority

• Špatné zkušenosti vedou děti k tomu, aby přestali poslouchat

dospělé, kteří je ohrožovali nebo ignorovali.
• „Ne!“ je odpovědí první volby.
• Děti mohou říkat „Ne!“ přímo, verbálně nebo nepřímo, neverbálně
svým postojem nebo chováním.
 E. Krádeže = obstarávání si věcí na „vlastní pěst“

Zatímco děti s dobrými zkušenostmi mají důvěru ve své pečovatele a jeho schopnosti,
děti se špatnými zkušenosti vědí, že se o sebe musí starat samy:
• Tyto děti se naučily nepropást žádnou příležitostí, aby získaly, co potřebují nebo co
chtějí a berou si to často samy; tj. „kradou“
• Často trvají na okamžitém uspokojení potřeb; nevěří, že se na ně dospělí později
„nevykašle“
• Upřednostňují věci před vztahy, protože věci nezpůsobují bolest jako lidské vztahy.
Neurohormonálním mechanismem tohoto jevu je hormon Dopamin.
 Dopamin/ „hormon odměny“

• Dopamin hraje zásadní roli v aktivaci mozkového okruhu „ potěšení a odměn“

(reward circuit). Způsobuje vznik příjemných pocitů v reakci na různé události či
aktivity, které se osvědčili a tím nás motivuje pustit se do podobné akce i příště .
• Zatímco děti z dobrých rodin fixují dobrou
zkušenost z blízkosti lidí a radují se z ní,
děti vystavené chronickému stresu fixují
spokojenost z vyhnutí se blízkosti,
která opakovaně vedla k fyzické
nebo psychické bolesti a dobrý pocit
jim naopak
přináší vlastnění předmětů,
které není zraňující.
 F. Potlačování sociálních emocí a reflektivní fungování

• Pokud blízkost pečující osoby vyvolává bolest ale zároveň je pečující osoba zdrojem
základních potřeb pro přežití (mít co jíst, kde spát, mít co na sebe) musí dítě rozvinout
takovou strategii reflexivního fungování ve vztahu k pečovateli, která mu umožňuje
částečné přiblížení se pro naplnění těchto potřeb a zároveň ho chrání před prožívání
bolesti z nezájmu a odmítání.
• Potlačování bolesti z odmítání vede dále k potlačování sociálních emocí, které by normálně
pomáhaly dítěti udržovat milující pouto s pečovatelem.
• Základní sociální emoce jsou empatie, výčitky a vina.
 G. Pocity hanby/ studu

• Děti často prožívají trvalý pocit hanby. Stud je přirozená emoce, kterou prožívají
všechny malé děti. Díky dobré péči rodičů se během 2 - 3 roku života dítěte
promění v pocity viny = proces socializace. Když však prožitky hanby nejsou
efektivně koregulovány dospělým pečovatelem, pak se hanba může stát toxickou
emocí, která je extrémně dysregulující.
4. Rodič opraví vztah; 1. Dítě se chová nežádoucím
tj. vezme dítě do Nežádoucí způsobem = „Zlobí“
náručí, dá mu pusu, chování
pohladí ho. Učí ho tím, dítěte
že: „Náš vztah není
ohrožen, já tě jen učím
správnému chování“ =
„NEJDE O TEBE, ALE 2.Rodič dá dítěti limit = „NE!"
JDE O TVOJE
CHOVÁNÍ!“ a tím se
pocit hanby drží na Opravení Vymezení
Já jsem dobrý
velmi nízké úrovni. vztahu hranice
Děti si tedy
instinktivně začnou
vybírat to chování,
které si přeje rodič, a
vyhýbají se chování, 3. Dítě cítí hanbu = „Jsem špatný!“ „NE“
které vede k pocitu vyvolává pocit hanby i u zdravých batolat.
hanby = začíná své Když batole slyší „NE“ ustane v činnosti,
chování regulovat. Reakce sklopí oči a zmlkne, „stydí se“, rozpláče se,
studu někdy je pocit hanby tak nesnesitelný, že
jde do vzteku, křičí, praští sebou o zem.
 HANBA je hodnocení mé osoby VINA je hodnocení mého chování

= hanba mi říká, že jsem špatný člověk, nemám = vina mi říká, že jsem někoho svým chováním
žádnou cenu, jsem hloupý, úplně k ničemu, poškodil a je mi to líto
nezasloužím si ničí lásku

je to bolestné a proto už o tom nechci slyšet, vede mě k tomu, abych svůj čin napravil
stane se ze mě „tvrďák“, nic mě nerozhodí =
snažím se pocitu hanby, který mě bolí, vyhnout

Hanba je původně součástí lidského vývoje = socializační emoce; pokud jde vývoj správným
směrem, mění se ve vinu a dochází k vytvoření empatie
Stud/ hanba je nepříjemná emoce a děti se ji snaží rychle zbavit.
1. Základní reakcí na bolestivý pocit hanby je snaha NECÍTIT = „Je mi to fuk!“
Pokud ale dítě konfrontujeme s jeho proviněním a trváme na limitech, objeví se
další obranné mechanismy:
2. LEŽ = „To není pravda!“ „Já jsem to neudělal!“ „Vymýšlíš si!“
3. SVALOVÁNÍ VINY NA DRUHÉHO = „Může za to on!“ „Provokoval mě!“ „Já to za to
nemůžu!“
4. MINIMALIZACE = „Ten s tím nadělá!“ „Vždyť to nic nebylo!“ „Snad se tolik
nestalo!“
5. VZTEK = „Nenávidím tě!“ „Jsi hnusný!“ „Zabiju tě!“
 H. Potlačení empatie
• Ve chvíli, kdy děti začínají své chování regulovat, začnou si pozvolna všímat toho, jaké má
jejich chování vliv na lidi a svět okolo = začne se vyvíjet empatie. Empatie tedy vývojově
následuje po vytvoření pocitů viny.
• Empatie se také pojí se schopností cítit svou vlastní bolest, takže když dítě blokuje své vlastní
utrpení, aby se vyhnulo chronické bolesti ze zanedbávání, může rovněž blokovat schopnost
reagovat na utrpení ostatních.
• Z pohledu neuropsychologie je empatie propojená s okruhem pro zpracovávání bolesti, tj.
okruhu mezi Insulou, částí neokortexu a ACC

Insula
 I. Potlačování zvědavosti a zájmu

• Děti se mohou začít zajímat o své okolí jen pokud se cítí dostatečně bezpečné; tj. být zvídavý,
zkoumat okolní svět učit se mu rozumět a porozumět sobě i ostatním lidem je způsob
bezpečného vztahování se ke světu.
• Dítě vystavené chronickému stresu, věnuje svou pozornost snaze se ochránit, ostatní
ustupuje do pozadí.
 J. Únik do fantazie

• Dalším z obranných mechanismů je mentální „odpojení se“ z nesnesitelné situace, zatímco

tělo zůstává fyzicky přítomné. Tento disociativní proces dítěti umožňuje vytvořit si
alternativní realitu; tj. dítě používá proces imaginace, který jej chrání před jeho vnitřním i
vnějším světem. Upravuje si svět ve své mysli tak, aby vyhovoval jeho obranným potřebám
a nespouštěl stresový systém.
• Tento způsob „vznášení se nad realitou“ vytváří obrazy a scénáře, které se mohou jevit jako
reálnější než skutečný svět.
 K. „Černobílé“ uvažování

• Rychlý proces defenzivní strategie mozku usměrňuje proces vytváření významů do

jednoduchých kategorií typu „černý – bílý“, „dobrý – špatný“, „pro mě - proti mně“, „dobré
pro mě - špatné pro mě“ apod.
• Potřeba rychlého rozhodování ve chvílích nebezpečí zasahuje do vývoje vyšších systémů
mozku, které využívají pomalejší a hlubší proces k vytvoření bohatšího a rozmanitějšího
smyslu zkušenosti
Zablokovaná péče
 Odlišnosti v budování attachmentu u dětí v NRP

svět

hranice vztah hranice svět

vztah
 „Objímání kaktusu“
• Schopnost rodiče rozvinout a udržovat laskavý postoj vůči dítěti je nejdůležitější faktor, který
ovlivňuje léčení zablokované důvěry. Rodiče, kteří jsou schopni odolávat přirozené tendenci
reagovat defenzivním způsobem na obranný postoj dítěte mají nejvyšší pravděpodobnost, že
budou úspěšní.
• Rodiče dětí se zablokovanou důvěrou časem čelí stejnému problému jako jejich děti. Začnou
se chránit před chronickou bolestí, kterou způsobuje trvalé odmítání ze strany dítěte,
protože být rodičem dětí se zablokovanou důvěrou bolí.
• Obranné stavy mysli brání v procesu péče, protože potřeba pečování a empatie k dítěti a
prožívání bolesti z odmítání dítětem aktivuje velmi podobnou oblast mozku. Potlačování
bolesti z omítání pomocí opioidů bohužel rovněž tlumí schopnost empatie vůči dítěti stejně
jako schopnost individuální péče.
• Ve stavu zablokované péče jsou tedy schopnosti rodiče starat se potlačené a dočasně „mimo
provoz“.
 Příznaky zablokované péče:
A. Beru si chování dítěte osobně
• Rodiče mají silnou tendenci brát si reakce svých dětí, jež na ně míří, osobně.
Nechápou, že defenzivní reakce není osobní, ale přehnaná, zobecňující,
nerozlišující odezva, která hází dospělého do jednoho pytle se všemi předchozími
dospělými, kteří s dítětem zacházeli špatně.
• Z pohledu neurobiologie je „braní si věcí osobně“ spojeno s aktivací limbického
systému, a vyřazením vyšších regionů mozku, které jsou schopné sebereflexe,
zejména PFC, který nám pomáhá poodstoupit od naší bezprostřední zkušenosti a
získat tak lepší perspektivu.
B. Vnitřní rozpory a pocity selhání
• Rodiče často prožívají vnitřní konflikt mezi osobním reagováním na dětskou
nedůvěru a vlastním úsilím být milujícími rodiči.
• Když se zablokovaná důvěra dítěte setká se zablokovanou péči rodiče, vztah mezi
rodičem a dítětem se dostane do situace, kdy se oba vzájemně brání a posilují
schopnosti své sebeobrany. Rodič se zablokovanou péčí má tendenci sklouznout
do módu přežívání. Obvykle si je vědom svého stavu, ale protože nezná jeho
příčiny, může to vnímat jako osobní selhání.
C. Vůlí to překonat nejde
• Část rodičů, si je vědoma toho, že by měla být laskavá a přijímající, aby se s ní dítě cítilo v
bezpečí.
• Tj. z pohledu neurologie se snaží vysílat jasné, jednoznačné a konzistentní poselství
bezpečí –zejména ve formě neverbální komunikace – do limbického systému dítěte, tj. do
okruhu rychlého vyhodnocování, který dítě využívá, aby zjistilo, jaká je úroveň bezpečí
v přítomnosti pečovatele.
• Nicméně, ve chvíli, kdy se již u rodiče spustil proces blokování péče a on se z posledních
sil ještě snaží, aby mu nepodlehl, dostávají se jeho verbální a neverbální projevy do
rozporu a je nepravděpodobné, že by jeho snaha měla potřebný, uklidňující či tlumící
efekt.
• Jde o mikro výrazy, které sice jen na velmi krátkou dobu, ale přesto znepokojujícím
způsobem vyjadřují zklamání, zlost nebo strach a uniknou rodiči nevědomě, nedokáže
svou vůlí ovládnout a přes velkou snahu, často z posledních sil nemají žádoucí efekt.
 Co pomáhá?
A. Udržovat vzájemné vyladění
• Nachází-li se rodič v tomto vyladěném stavu mysli a mozku, je pravděpodobné, že se strach
dítěte sníží a troufne si přiblížit se a opustí svůj defenzivní postoj.
• Dochází tak ke vzniku dyády vzájemné vyladěnosti, která je v protikladu ke vzájemným
obranným postojům.
Z pohledu neurologie je centrem vzájemného PFC a ACC, přičemž je-li PFC aktivní, amygdala
se zklidňuje .
B. Nejdřív myslet a poté jednat
• Klíčovým aspektem dobrého rodičovství je schopnost odstupu od napjatých, emocionálních
interakcí s dítětem, které ovládá amygdala a vstoupení do pomalejšího, hlubšího
mentálního procesu sebereflexe, který umožňuje zaměřit se na kvalitu vztahu s dítětem.
• Pokud ovládá naše chování amygdala, sebereflexe není možná, protože doslova ztrácíme
schopnost myslet.
• Schopnost reflexe je klíčovým prvkem proto, aby rodiče byli schopni upřednostnit vzájemné
spojení před výchovou, které se zaměřuje hlavně na korekci dětského chování a obsahuje
neustálé napomínání a kárání a jde přímo proti pocitu bezpečí a přijetí, který je pro děti
léčivý.
C. Přijmout dítě s jeho dobrými i špatnými stránkami na základě porozumění jeho historii
• Rodiče musí porozumět tomu, že „zlobivá část“ dítěte, ta části, kterou dítě samo často
označuje jako zlou nebo dokonce odpornou, je ve skutečnosti jen obrannou strategií, která
mu umožnila přežít v často nelidských poměrech; že to není něco, co je potřeba potlačit, ale
že je to jeho součástí, která je pochopitelná a hodna lásky.
• Pokud si rodiče osvojí vstřícný, empatický a laskavý přístup k „bouřlivé části“ dítěte
nastartují tím proces, který pomáhá dítěti integrovat jeho rozdílné části, vytvářet zdravý
sebeobraz, pocit, že je v pořádku tak jak je a kým je a cítit se bezpečně se všemi pocity a
vnitřními stavy.
D. Držet limity způsobem, který nepouští obranné reakce
• Děti s poruchami attachmentu udělali s dospělými špatnou zkušenost. Pamatují si, že pokud
nad nimi měli dospělí moc, zneužili ji. Naučily se bránit se autoritě rodiče, neumí se na ni
spoléhat, odmítají respektovat hranice a limity.
• Vychovávat takové dítě znamená, odnaučit ho základní životní strategii, která mu umožnila
přežít. Rodič tedy musí udržet hranice, aniž by dítě ohrozil nebo zahanbil.
Léčba
„ Změna trajektorie vývoje je možná vždy, když dojde k nahromadění
dostatečného množství nové, positivní zkušenosti, tj. když síla nové zkušenosti
nutí mozek k reorganizaci staré zkušenosti skrze novou optiku.“ Timmer and
Urquiza (2014)
„Ve chvíle, kdy se povede osvobodit se ze sevření strachu, objeví se přirozená
touha po vztahu.“ Fisher (2014)
Léčebný proces funguje tehdy, když se dospělí vztahují k dítěti takovým
způsobem, který „přesvědčí“ jeho mozek, že se nyní nachází v bezpečném
prostředí s důvěryhodnými lidmi.
Z pohledu neuropsychologie je cílem terapie:
1. Deaktivace „krátkého okruhu strachu“ a reverzní učení
2. „Zhojení strachu“, tj. práce s traumatickými zážitky
3. „Přehodnocení strachu“, tj. schopnost ponořit se do svého vnitřního světa
a přehodnotit staré zážitky
 1. Deaktivace „krátkého okruhu strachu“ a reverzní učení

• Reverzní učení, v našem případě schopnost dítěte přiblížit se k pečovateli místo toho, aby
se mu vyhnulo nebo na něj zaútočilo, vyžaduje aktivaci vývojově vyšších oblastí mozku
dítěte, obzvláště prefrontálního kortexu (PFC)
• Aby dítě vůbec mělo čas porovnat minulé a současné zkušenosti je nutné zabrždění staré
reakce strachu, tj. „krátkého okruhu“ strachu cingulárním kortexem (ACC) a s hipokampem.
 2. „Zhojení strachu“, tj. práce s traumatickými zážitky

• Potlačené děsivé vzpomínky se musí dostat ven na světlo za přítomnosti

bezpečné osoby, pečovatele a/nebo terapeuta, který pomáhá dítěti jeho strach
regulovat, tj. působí jako „sociální tlumič“.
• „Zhojení strachu“ spočívá ve znovu vystavení se traumatickým vzpomínkám,
zatímco souběžně dochází k prožívání signálů bezpečí.
• „Zhojení strachu“ pracuje se skutečností, že je-li vzpomínka vyvolávána, je zde
příležitost na její změnu ještě předtím, než se ustálí a opět uloží v mozku. Během
procesu hojení se vzpomínka mění a čím dál více ztrácí na své hrozivosti; když se
znovu uloží v mozku, děje se tak bez dřívějšího doprovodného šoku, který
neaktivizuje obranu.
 3. „Přehodnocení strachu“, tj. schopnost ponořit se do svého
vnitřního světa a přehodnotit staré zážitky

• Schopnost přemýšlet o sobě a o svých vztazích s pečujícími je dána aktivací

implicitního síťového systému DMN (Default mode network ), našeho „vnitřního
Jakmile dítě dosáhne schopnosti využívat MPFC a zbývající část DMN k bezpečnému reflektování zkušeností s pečovateli, bude
zraku“.
pro něj možné využívat nové zkušenosti s pečovateli k přehodnocování dřívějších negativních názorů na sebe a ostatní. Proces
• Jakmile
přehodnocování je důležitý
dítě pro obnovování
aktivuje DMN dětského pocitu vlastníreflektování
k bezpečnému hodnoty a vytváření nového obrazu
zkušeností sebe sama zakořeněného
s pečovateli,
ve zkušenostech, kdy je dítě viděno, slyšeno a prožívá bezpečí a kontakt s laskavým pečovatelem.
může využívat nové zkušenosti s pečovateli k přehodnocování dřívějších
negativních názorů na sebe a ostatní. Tento proces je důležitý pro obnovování
pocitu vlastní hodnoty a vytváření nového obrazu sebe sama zakořeněného ve
zkušenostech, kdy je dítě viděno, slyšeno a prožívá bezpečný kontakt s laskavým
pečovatelem.
EPIGENETIKA
• Dlouhé spory o tom jaké vlivy jsou určující: je to genetická výbava nebo vliv prostředí, co
určuje, jaký člověk bude?
• Odpovědí je EPIGENETIKA: Geny se mohou vlivem prostředí stát aktivními = exprimovat
se nebo se naopak stát neaktivními. Expresi genů může pozměnit celá řada faktorů
spojených s prostředím jako je výživa, toxické produkty, ale také rodinné a sociální
kontakty, přičemž jedním z nejvlivnějších faktorů je stres. Vystresované matky jsou
roztěkané, ke svým dětem necitlivé a často dost tvrdé. Stres a mateřská péče mohou
pozměnit expresi genů.
• Konečný výsledek je tedy průnikem dvou množin, které na dítě spolupůsobí – genetické
informace, kterou už si přineslo na svět a konkrétního prostředí, ve kterém vyrůstá.
Gueguenová C, Cesta ke šťastnému dětství , Rybka Publishers, 2014, str. 72
 Pokusy Michaela Meaneyho s druhou generací potkanů
• Vedle vlastností potkaních mláďat a stavu jejich hipokampu zkoumal Meaney vliv stresu na
jejich DNA. Zajímalo ho, zda stres aktivuje expresi nějakých genů a zda to nějak ovlivňuje
změny v DNA, co se dědičnosti týká.
• Zaujal ho gen NRC31, který je zodpovědný za regulaci kortizolu v organismu. NRC31
produkuje bílkoviny, které napomáhají ke snižování hladiny stresových hormonů a které jsou
nezbytné pro výstavbu glukokortikoidních receptorů v hipokampu, tj. receptorů, které v
závislosti na svém množství modulují hladinu kortizolu.
• Pokud matka o mláďata pečovala, měla mláďata v hipokampu velký počet
glukokortikoidních receptorů a tím pádem nižší hladinu kortizolu v krvi. V dospělosti budou
tato mláďata klidná, podnikavá, schopná překonávat překážky, budou se snadno učit a lépe
si věci pamatovat. Mláďata z druhé skupiny měla v hipokampu menší počet
glukokortikoidních receptorů a v krvi více kortizolu. V dospělosti budou vystresovaná, budou
se bát překonávat překážky a budou se pomaleji učit.
• Meaney oddělil ještě třetí skupinu mláďat vyrůstajících zcela bez matky, tj. ve stavu
vysokého stresu nebo útlumu. Tato mláďata, kterým se nedostalo mateřské péče měla malý
počet receptorů a extrémně vysokou hladinu kortizolu.
• Mláďata předávají do další generace pozměněný gen NRC31, který bude
způsobovat extrémně vysokou dráždivost na stres.

• Meaney ovšem ověřil, že tyto změny nejsou nevratné. Pokud mládě svěříme jiné
matce, která o něj bude dobře pečovat, u mláděte dojde k resilienci a vyvíjí se dále
normálně.
• Jak je to možné? Dobrá péče aktivuje jiný gen BDNF, který produkuje bílkoviny
mající zásadní význam pro rozvoj mozku a jeho plasticity, protože ovlivňuje
množení, přežití a diferenciaci neuronů a jejich spojů.
• Meaney poté zkoumal gen NRC31 u celkem 36 zemřelých, z nichž 12 osob, které spáchaly
sebevraždu mělo v anamnéze týrání v dětství, 12 osob, které spáchaly rovněž sebevraždu
týrání nezažilo a poslední kontrolní skupina 12 osob zemřela na nemoc nebo při nehodě a
rovněž nezažila týrání.
• Zjistil, že u všech osob, které nezažily týrání, bez ohledu na způsob jejich smrti nedošlo k
epigenetické změně genu NRC31. U osob, které týráním prošly byla změna zjištěna.
• Tato studie prokázala , že špatné zacházení v dětství snižuje expresi genů podílejících se na
reakci na stres.