Karen Horneyová (1885 - 1952)

🡪ve vývoji osobnosti jsou KEY : zážitky z dětství,= propojovala tak prvky psychoanalýzy +
kulturním a sociálním aspektem.
Největší vliv na dítě mají rodiče, kteří často mají své vlastní neurotické
problémy, nepředvídatelné a rozporuplné chování (panovačnost, popudlivost, přehnaná
shovívavost, …). Dítě se pak cítí nejistě a zranitelně - přemáhá jej základní úzkost
(osamocenost, bezmocnost vůči potenciálně nepřátelskému světu) a ve finále si
vytváří obranné mechanismy - neurotické postoje (pohyby) k okolí, které přetrvávají až do
dospělosti. Tři hlavní typy jsou:
● neurotický pohyb k lidem - předpokládá, že ostatní lidé člověku pomohou a ochrání jej,
pokud se jim podrobí; neurotik tudíž vyhledává nejsilnějšího jedince, sloužením se snaží
získat jeho lásku, oddanost často vede k sebeobětování a sebezničení;
● neurotický pohyb od lidí - představuje fyzickou a duševní samotu jedince, neboť ten
vidí příčinu všech problémů v ostatních lidech (rezignace na mezilidské vztahy), takový
neurotik se věnuje knihám, umění a život prožívá sněním;
● neurotický pohyb proti lidem - předpokládá, že nejsilnějšímu / nejmocnějšímu jedinci
se nikdo nepostaví, a že svět je ze své podstaty nepřátelský; takový neurotik chce mít
moc (peníze, majetek, prestiž), často u něj dochází k vykořisťování ostatních.
Dále K. Horneyová kritizovala Freudovu teorii vývoje děvčete a psychologii ženy (která
vysvětlovala některé kritické momenty dospívání a mateřství absencí penisu). Horneyová
naopak mateřství považovala za znak nadřazenosti ženy nad mužem - byla tak
spoluzakladatelkou feministické psychologie.
Erich Pinchas Fromm (1900 - 1980)
:: postavením a odcizením člověka v tehdejší industriální společnosti. Osobnost vnímal
jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, přičemž každý jednotlivec je díky
jejich odlišnostem jedinečný. Za hlavní trvalý a konstituční nástroj osobnosti
označil temperament, zatímco charakter se utváří hodnotovými volbami jedince
ovlivněného sociokulturním působením okolí (vliv zážitků). Fromm rozlišoval dva typy
charakteru:
● produktivní charakter - socializovaný jedinec, který je schopný práce, rozumného
myšlení i lásky, a tím obdarovává druhé;
● neproduktivní charakter - jedinec není schopen produkovat, to co potřebuje, přijímá
od druhých - aktivně (vykořisťování) či pasivně; jedná se o poruchu socializace (tvorba
vztahu k druhým a ochota jim poskytnout péči) nebo o poruchu asimilace (získávání či
přisvojování žádoucích předmětů).
Fromm dále rozdělil neproduktivní charakter do čtyř typů orientací:
1. Receptivní orientace - jedinec očekává veškeré hmotné a psychologické zajištění od
vnějších zdrojů;
2. Kořistnická orientace - jedinec nejen že očekává, že veškeré zajištění přijde z vnějších
zdrojů, ale je navíc odhodlán jej získat násilím (záměr ukořistit);
3. Hromadivá (křečkovská) orientace - jedinec uchovává nahromaděné zajištění,
distancuje se od ostatních, brání se zásahu z vnějšího prostředí;
4. Tržní orientacee - jedinec se řídí zásadou, že vše, co člověk potřebuje, se získává
prostřednictvím výměny.

+ definoval 5 HL potřeb každé bytosti: vztaženosti, transcendence (přesahování smyslových

i rozumových možností), zakořeněnosti, identity a potřebu orientačního rámce.
Konečně Fromm přisuzoval velikou důležitost lásce. Ve svém díle "Umění milovat" označil
lásku za cit odpovědnosti, za úctu, za aktivní sílu v člověku, za produktivní formu vztahu k
sobě samému i k jiným, za aktivní péči o život a růst toho, co milujeme. Tvrdil, že láska je
výrazem intimního vztahu mezi dvěma lidmi za předpokladu, že osobnost obou zůstane
nedotčena. Díky svému přesvědčení pak Fromm vymezil terapii se "zásadou uzdravující
moci lásky", která spočívala v pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost
milovat.
Harry Stach Sullivan (1892 - 1949)
Sullivan se zabýval interpersonální teorií psychiatrie, kde osobnost definoval jako trvalý
vzorec opakujících se interpersonálních situací - prototypem situace je kojení (potřeba dítěte
jíst a pít, potřeba matky poskytovat péči). Dle Sullivana žije dítě v neustálé tenzi, jejíž
minimum se projevuje absolutní euforií a maximum stavem hrůzy (absolutní tenzí). Zdrojem
tenze (napětí) je:
● nedostatečné uspokojení dětských fyziologických potřeb (matka hladové dítě nakojí,
dochází ke vzájemné spolupráci - dítě potřebuje péči, matka ji potřebuje poskytnout);
● úzkost indukovaná úzkostnou matkou (dítě vycítí matčino nekomfortní rozpoložení a
vyžaduje interpersonální bezpečí), trvá-li úzkost / pláč dlouho, uplatní se dynamismus
somnolentního odloučení - dítě přestává plakat, je apatické a nakonec usne.
Dítě se automaticky snaží zbavit své úzkosti a dosáhnout tak stavu bezpečí a euforie. V této
souvislosti Sullivan zmiňuje self-systém (únik z nepříjemných situací, vyhnutí se zákazům
rodičů, vytvoření příjemné atmosféry) a sublimaci - ta spočívá v zabránění samotného
vytváření nepříjemných situací (formou jiné společensky přijatelné činnosti). Tyto dva
dynamismy jsou obrannými mechanismy, které pomáhají dítěti vyrovnat se s úzkostí pomocí
pozitivních interpersonálních vztahů.

Sullivan též definoval pojem "personifikace" - proces, kdy dítě rozlišuje sebe ("já") a vše
ostatní ("nejá"), na základě interpersonálních vztahů pak dítě rozděluje "já" na dobré a špatné
a pojem "malevolentní transformace" - výraz pro zklamání a hněvivé odezvy dítěte z důvodu
nedostatku něhy a rodičovské péče.
+ 🡪 3 vývojová stádia poznání dítěte (kognitivní vývoj):
1. prototaxické poznání: vjemy dotekové, zrakové, sluchové a jejich interakce s okolím;
2. parataxické poznání: dítě objevuje vztahy mezi událostmi, často ale chybí logika (nalije
vodu do hrnečku, drží tam X nalije vodu do síta, voda proteče);
3. syntaxické poznání: jedná se již o plně rozumové a logické uvažování a usuzování