SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÝ PŘÍSTUP

Posouzení v SP = metoda
- teorie, perspektiva či model (každý autor bere jinak)
- jedna z klíčových teorií pro soc. práci
- oproti tradicím západního myšlení nestaví člověka do opozice s prostředím
- příklad psychoanalýza - důležitá je psychika jednotlivce - vztahy jsou
produktem těchto procesů
- umožňuje důležitou optiku (východisko) → čl. nemusí být zcela zodpovědný za svou
situaci
- počátky v 70. letech 20. stol. (Bartlettová - funkcionalistické pojetí SP- definice SP
pomocí soc. fungování a životní situace, prvek očekávání spol. kt je v interakci s
jednotlivcem, Pincus, Minahanová, Bronfenbrenner → předtím názor: každý
zodpovědný za svou situaci/život)
- v důsledku fungování Z světa - z hlediska kapitalistic. uspořádání + uctívání
prosperity a vývoje → měření úspěšnosti prospěšnosti - státu - podle HDP, míra
zadluženosti, zaměstnanosti apod. → ekonomická prosperita (zaměření na
produkty)→ tlak na produktivitu jednotlivce - spol. uznání = bohatství → důsledek:
odpor vůči ekonomicky nečinným/neaktivním = cíl. skupiny SP (handicap, senioři,
duš. onemocnění, děti…) → nižší statut
- čl. není zcela zodpovědný za svou situaci (svou míru produktivity) - široký
kontext
!!!Co říká SEP? → způsob myšlení, kt říká, že čl. nemusí být zcela zodpovědný za svou
situaci!!!
SEP princip - zaměření na 3 dimenze
1) člověk
2) prostředí
3) vztah člověka a prostředí
Cílem SP dle SEP: podporovat růst a rozvoj, posilovat adaptivní kapacity lidí, odstraňovat
bariéry v prostředí, zlepšovat schopnost prostředí odpovědět na potřeby lidí
(uspokojování individ. potřeb lidí → vyrovnání ve spol)
→ klade důraz na vzájemnou propojenost a nerozlučitelnost člověka a jeho prostředí
(vzájemný vliv - kde se narodíte, jak jste vychováni, kdo jsou vaši sousedé …)

Bronfenbrenner (1979) znázorňuje prostředí (systémy) jako kruhy obklopující člověka →

Sociálně ekologický model
- systémy obklopující člověka ovlivňují jeho život i sebe vzájemně
- čl. současně ovlivňuje systémy
5 základních systémů:
1) Mikrosystém - nejbližší sociální okolí člověka (rodina, přátelé - konkrétní lidé)
2) Mezosystém - vztahy mezi jednotlivými mikrosystémy sdružené ve vyšší celek
(rodina ve smyslu malé komunity, školní kolektiv, kolegové v práci, sousedé)
3) Exosystém - systémy, kt čl. nemůže měnit, ale je jejich součástí (školský systém,
vládní - politic. uspořádání, zdravotnictví, ek. sys. - tržní prostředí)
4) Makrosystém - rámec člověka jako člena spol. (zahrnuje normy) (vzájemná
očekávání lidí v rámci určité kultury - postoje, hodnoty, chování lidí v určit. situacích
apod.)
5) Chronosystém - zachycuje změny proměnlivé v čase (vývoj společnosti) - moderní
spol.
Proč se to učíme? které systémy můžeme ovlivnit, jak člověku pomoct, kde jeho problémy
vznikly, zdroje podpory - rodina…, způsob přemýšlení o intervenci - týká se problém kt klient
řeší systému, kt může ovlivnit…

Person in Environement - osoba v prostředí

- strukturovaná pomůcka pro hodnocení a řešení klientovi sitauce
- soustava kritérií umožňující třídit významné znaky u klienta i u prostředí
- 4 obecné kategorie (faktory)
problém zpravidla zasahuje do více oblastí → uvědomovat si, že problém není jednoznačný
- prostupuje dimenzemi - více zdrojů problému + projevů
Faktor I. Problémy v sociálním fungování
1. Sociální role související s probléme
2. Typ problému (mocenský, odpovědnost, závislost, ztráta, apod.)
3. Vážnost problému (škála)
4. Délka trvání problému (škála)
5. Schopnost vyrovnat se s problémem
Faktor II. Problémy v prostředí
1. Soc. systém související s problémem (vzdělávací, právní, rodinný, apod.)
2. Specifický typ problému ve vztahu k prostředí (věk, etnicita, pohlaví, apod.)
3. Vážnost problému
4. Délka trvání problému
Faktor III. Problémy s duševním zdravím
1. Klinické syndromy
2. Osobnostní a vývojové poruchy
Faktor IV. Problémy s tělesným zdravím
1. Nemoci diagnostikované lékařem
2. Jiné zdravotní problémy
Klasifikační princip může popírat individualitu člověka (pozor na škatulkování)!!!

POSOUZENÍ V SOC. PRÁCI

- jedna z nejnáročnějších činností
- objektem posouzení je životní situace klienta
- od posouzení se odvíjí další postup spníka
- lze jej považovat za metodu SP (univerzální metoda - “vychází z Mary Richmond -
soc. diagnóza”)
- je jádrem dobré praxe a představuje široké spektrum činnosti
- proces posouzení nahrazuje dřívější “medicínský” pojem diagnóza
= proces, ve kt je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému a v jehož rámci
jsou také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace s problémem
- od posouzení se odvíjí intervence činnosti spníka

Cíl a zaměření posouzení životní situace

- porozumět životní situace klienta
- identifikovat potenciální oblasti změny - kde na čl. můžu působit
- připravit intervenci - jak na něj působit
Posouzení je funkce sociální práce, jejíž podstatou je snaha porozumět:
● problému
 ● příčině problému
● řešení - tomu, co může být změněno
Strategie a perspektivy posouzení - 2 odlišné strategie:
A) kvantitativní - důraz na tvorbu posuzovacích validizovaných nástrojů k řešení různých
aspektů živ. situace (úřední - dávky, zda splňuje podmínky)
B) kvalitativní - spočívá v reflexi povahy individuálních charakteristik (šetření v
domácnosti)
→ podobné dilematu - procedurální nebo situační přístup
Perspektivy v posouzení
1. Diagnostické pojetí - důraz na důkladnou diagnózu, ze které se odvíjí intervence
2. Prediktivní modely - vyhledávání předem stanovených rizikových faktorů
3. Posouzení v širším kontextu - tendence zohledňovat prostředí (systémy)
4. Byrokratické trendy - snaha více předepisovat a kontrolovat posuzovací procesy

Modely a kontext posouzení

Modely posuzování
1) Dotazování - soubor otázek směřovaných k pasivnímu klientovi - pracovník jako
expert odpovědi analyzuje - nemá zmocňující působení
2) Procedurální model - různé seznamy a kontrolní listy (formuláře) - pracovník sbírá
informace - expertem je tvůrce formulářů
3) Výmenný model - vychází z předpokladu, že expertem je klient - pracovník pomáhá
klientovi identifikovat jeho schopnosti a zdroje
Kontext praxe posuzování - na proces posuzování mohou mít vliv např:
● politické tlaky (např. tlak na poskytování menší míry podpory hmotné nouze…)
● veřejný zájem
● nedostatek času a prostředků
● etika
● míra profesionality pracovníků

METODIKA POSOUZENÍ
1. Příprava na setkání s uživatelem
2. Setkání s uživatelem služby s cílem vytvořit vztah a zjistit relevantní informace
3. Reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence
4. Tvorba idnividuálního plánu a provedení intervence (potřebných činností)
5. Volba přístupu

1. PŘÍPRAVA - spník připravuje plán (projekt) posouzení

- prvky přípravy:
a) Ujasnění cíle posouzení
- přesná definice toho, co má být odkryto nebo určeno
- cíl odkrývá relevanci vhodných otázek k posouzení
b) Uvážení vhodných témat a otázek
- hledání významných faktorů živ. situace
- po stanovení otázek může posuzující cítit potřebu rozšířit své
povědomí o některém z témat
c) Určení zdrojů informací
- spník si klade otázku: “Jaké zdroje informaci by bylo vhodné
využít a které z nich jsou k dispozici?”
 - určuje, odkud lze získat podstatné a věrohodné informace
- více zdrojů = komplexnější obraz
d) Stanovení zjišťovacích technik
- spník si klade otázku “Co musím udělat, abych se o klientovi a
jeho soc. prostředí dozvěděl vhodným způsobem to, co je
třeba?”
- nejobvyklejší technikou zjišťování je rozhovor a pozorování
(dále pak dotazníky, testy, škály, situační karty, hry, malování,
analýza dokumenůt, apod.)
2. ZJIŠŤOVÁNÍ
- úkolem je vytvoření vztahu s klientem a sběr potřebných informací
- předpokladem je otevřenost a ochota zabývat se zkušenostmi, názory, postoji
i emocemi klienta a účastníků jeho situace
- s klientem je třeba v průběhu celé spolupráce jednat s jeho partnerem
- je důležité, aby pracovník snažil posouzení využít jako příležitost k posílení
vzájemného porozumění
- k tomu potřebuje umět komunikovat, naslouchat a vyjednávat (kompetence)
3. REFLEXE
- obsahem této fáze je zamyšlení nad tím, co lze na základě získaných
informací říct o životní situaci
- i reflexe by měla být realizována ve spolupráci s klientem → vyjádření klienta
- co je pro něj důležité, co mu pomůže
- je třeba zvážit, zda nerezignovat na využití nevěrohodných informací
- je třeba získat představu o podstatných rysech živ. situace za účelem
navržení intervence, kt na ně přiměřeně reaguje
4. TVORBA INDIVIDUÁLNÍHO PLÁNU A PROVEDENÍ INTERVENCE
- na tuto část by měl pracovník myslet po celou dobu posouzení -> smyslem
posouzení=tvorba souboru východisek pro návrh činností směřujících ke
zlepšení živ. situace
- klient by měl být spolupracovníkem při zvažování alternativ řešení
- technicky se již nejedná o posouzení, ale naplánování a provedení činností z
něj vycházejících
- je důležité určit, na koho se soubor naplánovaných činností zaměří → zda je
vhodné za změnu situace klienta považovat dosažení změn v postojích a
jednání jedinců, skupin nebo komunity apod.
- plánované cíle by měly odpovídat metodě SMART
5. VOLBA PŘÍSTUPU
- volba někt. z “učebnicových” přístupů nebo jejich kombinace by měla
prostupovat všemi fázemi procesu posuzování situace
- nelze říci, ve kt fázi posuzování začne mít spník jasno v tom, kt přístup zvolí
- učebnice zpravidla uvádějí, k jakému úkolu se který přístup hodí
- předpokladem schopnosti využívat tyto “návody” při volbě přístupu k situaci
konkrétního klienta jsou odborná školení a “cvik”

Ideální podoba intervence - nabízení různých alternativ řešení, klient provádí informované
rozhodnutí dle vlastních priorit