Polární běsy

Copyright © 2021 by Greer Macallister

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Jana Muriel Preti, 2023

Cover © Chelsea McGuckin, 2023
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2023

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-3205-0 (pdf)

 Greer Macallister

Polární běsy

přeložila Jana Muriel Preti

 OBSAH
ČLENKY ŽENSKÉ EXPEDICE
KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DESÁTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA PADESÁTÁ
KAPITOLA PADESÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA PADESÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA PADESÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA PADESÁTÁ PÁTÁ
POZNÁMKA AUTORKY
EDIČNÍ POZNÁMKY
PODĚKOVÁNÍ
Věnováno mojí babičce
Nemůžeme vědět, čeho by byla
žena schopna fyzicky dosáhnout,
kdyby byla dívkám dopřávána
stejná svoboda, jíž se těší chlapci.
Elizabeth Cady Stanton

Skutečná expediční práce začíná

teprve ve chvíli, kdy se vrátíte zpět.
Louise Arner Boyd
 a
t ok
Jamesova zá

Moose Factory
li
zá
n ův
dso
Bezútěšná
zátoka

Hu

Churchill
nt
y Poi
k Victor
ever
as

N
Pevnost
Princ
waleský

V
S

J
Victory
Point

Z NÁ M É OBL A S T I
H U D S ONOVA Z Á L I V U
SEV ER NÍ A MER IK A
1852 –185 4
 ČLENKY ŽENSKÉ EXPEDICE

Althea Porterová
manželka příslušníka Britského královského námořnictva
Ann Montgomeryová
chovatelka a cvičitelka psů

Caprice Collinsová
horolezkyně

Dorothea Rosetová
navigátorka

Dove
zdravotní sestra

Ebba Greenová
manželka příslušníka Britského královského námořnictva
Elizabeth Kentová
komorná

Christabel Jonesová
ilustrátorka

Irene Chartierová
překladatelka

Margaret Bridgesová
novinářka

Siobhan Perryová
studentka medicíny

Stella Howeová
služebná

Virginia Reevová
vedoucí expedice
 K A P I TO L A P R V N Í

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

T y, které přežily, sedí v první řadě.

Virginia na ně ze své lavice obžalovaných výborně vidí. I když
se zahledí stranou – na soudce nebo na porotu – jejich přítomnost
stále cítí. Pět žen, statečných a zároveň zlomených, které se do této
soudní síně dostavily i přes to, že nic nenasvědčovalo tomu, že by
to mohlo něčemu pomoci. Ráda by věděla, zda se v situaci, kdy
musí znovu dodržovat všechna pravidla civilizace, cítí i ony stejně
vykolejené jako ona sama. Teď najednou musí dbát na to, co si
obléknou a co vypustí z úst, a zohledňovat to, jak se jejich činy
dotknou citů ostatních. Ještě před dobou velmi nedávnou byly toho
všeho ušetřeny. Ale na druhé straně je pravda, že cena, kterou za tu
pomíjivou svobodu zaplatily, je příliš vysoká.
Je jich tu jen pět. Ne všechny, které díky bohu přežily, ale jen
ty, které se rozhodly, že odolají tlaku a nechají se započítat jako
přeživší. Virginia se dokáže vcítit stejně do těch, které zde nejsou,
jako do těch, které dorazily. Když zavře oči, znovu před sebou vidí
chvíli, kdy některé z nich ztratila navždy. Jednu našla ležící na zemi,
již ztuhlou a promodralou chladem. Jinou spolkl hladový ledový
chřtán, který se otevřel jen natolik, aby ji stihl pozřít. Další zemřela
svíjející se ve své vlastní krvi. Každý z těch příběhů je tragédie, na
kterou Virginia nikdy nezapomene a které nikdy nepřestane litovat.
Dokonce i ty, které zde dnes sedí, nenávratně ztratily některé
části sebe samých. O kolik prstů na nohou přišly a kolik jim jich
chybí na rukou? Ztratily jedno ucho – to Dořino. Bylo to to pravé,
pokud si dobře vzpomíná, jenže jak by vlastně mohla zapomenout?
A každá z nich, včetně Virginie, ztratila navíc i střípky své vlastní
duše. K tomu, aby si všechny ty ztráty vybavila, ani nemusí zavírat
oči. Každou z nich má stále v živé paměti.
Pět přítomných žen se rozhodlo, že se ke své účasti na expedici
veřejně přihlásí – na rozdíl od Virginie, která si vybrat, zda bude
známá, či ne, nemohla. Když už má jejich počet přijít na přetřes,
správně by jich tu mělo sedět jedenáct – ve šťastnějších časech, kdy
ještě své vyhlídky viděly optimisticky, na to téma rády žertovaly. Vir-
ginia měla být dvanáctá. Takto byla expedice od počátku plánovaná,
jenže nakonec byl počet účastnic jiný. Plán také vůbec neodpovídal
počtu žen, jež se z expedice vrátily domů. Ta čísla nesedí, ale vlastně
nikdy ani neseděla. A může za to Caprice. Virginia už by se na ni
měla přestat zlobit, ale nejde jí to. Možná se jí to ani nikdy nepodaří.
„Přichází ctihodný soudce Elton Miller, prosím povstaňte,“
zvolá soudní zřízenec.
Virginia se vztyčí.
Soudce je mladší, než by byla očekávala, i když úplný mladík
to není. Ve vlasech černých jako uhel ani náznak stříbra. Oči jí
spočinou na začervenalém kousku kůže na jeho čelisti. Že by mu
ujela ruka s břitvou? Nebo by to mohl být následek nějakého noč-
ního klopýtnutí. Už ji nebaví řešit cizí zranění. Na to by tu měla
být Siobhan. Ale Siobhan, jako mnohé další, tu chybí.
„Můžete se posadit,“ řekne soudce, a jak se všichni v reakci na
jeho slova pohnou, celou místnost zaplaví vrzání a žuchání, jako
by byli všichni součástí nějaké kongregace. Virginia skoro čeká, že
odkudsi shůry zazní mohutné tóny varhan a rozehrají melodii „Ó, ta
zářná krása vůkol“ jako ódu na Boží dokonalost.
Ale místo toho ten věkově těžko zařaditelný soudce pokračuje:
„Jsme zde, abychom projednali případ stát Massachusetts versus
slečna Virginia Reevová. Co můžete uvést na svoji obhajobu, slečno
Reevová?“
 Od stolu obhajoby se ozve zdráhavý, překvapivě vysoký hlas,
ale přitom energický. Virginia sebou trhne, když si uvědomí, jak
mladě zní.
„Ctihodnosti, ta obvinění…,“ spustí její právní zástupce jménem
Clevenger. Vypadá i zní mladě, má zakulacené tváře, ale je vyzáblejší
postavy. Také je to nejvyšší muž z celé soudní síně a zdá se, alespoň
Virginii to tak připadá, jako by zabíral i nejméně místa.
Soudce zamrká. „Co prosím?“
Clevenger se probírá papíry a odhodlává se ke druhému pokusu
sdělit soudci, co má na mysli. Kdybych byla advokátem já, pomyslí
si Virginia, dala bych si záležet na působivém entrée. Kdyby chyby,
poznamenala by k tomu Ann. Ubohá Ann.
A ubohá Virginia. Pět loajálních, stále živých žen v této soudní
místnosti tvoří mlčenlivou a jednotnou hradbu. Těch sedm žen,
které tu dnes nejsou, však mlčet nebude.
„No, myslím, že by nejprve měla být přečtena obvinění a teprve
poté bych vás asi měl seznámit s tím, co obžalovaná uvádí na svoji
obhajobu,“ odpoví obhájce nejistě.
„Och, omlouvám se, Vaše Ctihodnosti!“ paroduje ho soudce
bez okolků. „Nějak jsem zapomněl se na vás obrátit tak, jak se
sluší a patří! A to přímo během soudním procesu, kterému vy sám
předsedáte. Taková nepředloženost!“
Pár zmatených pohybů těla a další šustění papírů. „Vaše Cti-
hodnosti, já nejsem soudce.“
A soudce, vychutnávající si svoji odpověď do posledního pís-
menka, opáčí: „Nu vždyť právě.“
Virginiin obhájce jen tiše mlčí.
„Mohu konečně pokračovat?“ zeptá se soudce ironicky, aniž by
potřeboval odpověď.
„Ano, Vaše Ctihodnosti.“
„Povstaňte,“ řekne soudce, ačkoliv Virginia ho uslyší teprve,
když to zopakuje ještě jednou a důrazněji, „Povstaňte!“
 Virginia vstává.
„Přečtěte obvinění,“ obrací se soudce na zřízence.
„Prvním bodem obžaloby je únos,“ předříkává soudní zřízenec
obvinění, „a druhým pak vražda Caprice Collinsové.“
Soudní síní proběhne vlna vzrušeného šepotu, jako kdyby někdo
vhodil hrst oblázků na hladký led a ty se po něm rozletěly do všech
stran. Avšak řada, která je Virginii nejblíže, zůstává oázou ticha.
Připadá si, jako by v ní na chvíli měkce spočinula i ona. Překvapení
a šok mohou vytrysknout odkudkoliv, avšak ty, které přežily, už nic
překvapit nemůže. Schopnost nechat se překvapit jim byla odňata,
vyrvána z těla, vymrzla tam kdesi na dalekém severu. Změnily se
v kusy ledu. I přes to, že teď jsou zpět v krajině, kde vládne teplo,
některá místa v jejich nitru doposud neroztála. A ona ani nevěří,
že by k tomu kdy mohlo dojít.
Soudce se otáčí k porotě. Když vyslovuje svoji otázku, nedívá
se přitom ani na Virginii, ani na obhájce, ani na ženy sedící v první
řadě, ani na ty, kteří zde v tomto – čem vlastně? V tomhle cirku-
se? – hrají role diváků.
„Vážení pánové porotci,“ obrací se k nim obřadně. „Vězte, že
obžalovaná Virginia Reevová až do této chvíle vždy tvrdila, že není
vinna v žádném z bodů obžaloby. Pokud jde o vynesení rozsudku,
vkládá v rámci tohoto soudního přelíčení svoji víru ve váš správný
úsudek. Pokud shledáte, že je vinna v jednom nebo v obou bodech
obžaloby, je vaší povinností nám to sdělit, avšak pokud shledáte, že
v jednom nebo v žádném bodu obžaloby vinna není, taktéž je vaší
povinností nám to sdělit, čímž bude vaší povinnosti učiněno zadost.
Ctění a hodnověrní členové poroty, stůjte při sobě a rozhodujte se
na základě důkazů, jež zde budou předloženy.“
O Virginii samotnou přitom soudce nezavadí ani pohledem.
Jeho do očí bijící lhostejnost, pomyslí si, by ji mohla stáhnout
ke dnu. A to ona nemůže dopustit. Už překonala i horší věci, než
jakou je opovržení tohoto muže. A to, jak hluboko do jejího živého
těla bude ten muž tít, musí být schopná ovlivnit. Přestane mu vě-
novat pozornost a otočí ji k jediným osobám v této soudní síni,
které skutečně zná.
Mlčení pěti přeživších žen ji drží nad vodou. Zároveň se však
obává slov, která pronesou později, až k tomu budou vyzvány –
ještě nepomýšlí na to, jak jí mohou uškodit všichni ostatní, neboť
budou vyřčeny věci temné, a to nejen pravdivé, ale i takové, které
nebudou mít s pravdou nic společného – prozatím ji ale jejich klidná
přítomnost posiluje. Teď si přeje jediné – aby nedělaly vůbec nic,
a to je také přesně to jediné, čím jí mohou prospět.
 K A P I TO L A D R U H Á

Virginia
Hotel Tremont, Boston
Duben 1853

K dyž Virginia vešla do vstupní haly Hotelu Tremont, k jejímu

sluchu dolehl zvuk pouze tří prvních kroků, které udělala. První,
druhý a třetí krok na hladkém, zlatavém mramoru. Zvuk čtvrtého,
pátého i všech dalších utlumil vysoký koberec.
V mihotavých záblescích pozlacených svítidel kráčela bezhlučně
pod obrovským, klenutým stropem a luxusní pohovky s bohatým
jasně červeným čalouněním ji lákaly k usednutí. Na jedné z nich,
umístěné v nejvzdálenějším rohu místnosti, seděly dvě ženy a roz-
mlouvaly s hlavami blízko u sebe, avšak v takto obrovské místnosti
k ní jejich hlasy nedoléhaly. Ticho jako v hrobě, přišlo jí samovolně
na mysl. Už po léta se necítila dobře v otevřených prostorách, ať
už uvnitř, či venku, a musela vždy bojovat s nutkáním vzít nohy
na ramena.
Za recepcí seděl zřízenec v košili tak bílé a hladké jako čerstvě
napadlý sníh. Když se k němu blížila, všimla si, jak mu obočí po-
skočilo vzhůru.
„S čím vám mohu pomoci, slečno?“
„Jmenuji se Virginia,“ řekla, ale okolní ticho její hlas pohltilo,
proto podruhé promluvila o něco hlasitěji. „Virginia Reevová. Jsem
očekávána.“
Hlava zřízence se trochu sklonila dolů, jak hledal její jméno
v nějakém seznamu. Ač nic nenapovídalo tomu, že by se to mělo
stát, najednou se přímo za ní jako mávnutím kouzelného proutku
objevil vysoký muž oblečený celý v černém. Při pohledu přes rameno
stačila koutkem oka zahlédnout, že vypadá jako nějaký havran, a tak
sebou trochu trhla a zalapala po dechu.
Muž byl příliš dobře vycvičený na to, než aby dal nějak najevo,
že si všiml jejího leknutí, a tak jen přikývl a srazil podpatky.
„Slečno Reevová, bude mi potěšením uvést vás do apartmánu
paní Griffinové,“ řekl muž v černém.
Následovala ho nahoru po schodech a pak opět dolů do další
haly, stále po tom luxusním, měkoučkém koberci s vysokým vlasem,
který tlumil jejich kroky. Dlouhé kilometry cesty, které měla za se-
bou, ji vyčerpaly. Hrubá vlna jejího cestovního úboru jí po obvodu
límce odírala krk a ona už si to místo přála poškrábat. Samozřejmě už
zažila i horší věci, ale stále ji nepřestávalo udivovat, jak i ta nejhorší
bolest, bez ohledu na to, jak moc je strašná, nakonec vždy upadne
v zapomnění. Přijde chvíle, kdy člověku přestane hučet do ucha
jako hladový vlk a zase se začnou připomínat drobné nepříjemnosti
každodenního života. Utrpení zůstává utrpením v tisících svých
možných podob.
Věděla, že jí o tom, čím prošla, přísluší mlčet. Nikdo o tom ne-
chtěl nic slyšet. Co jiného ale od ní chce ta záhadná paní Griffinová
slyšet? Virginia musela přejet z jednoho konce světadílu na druhý,
aby to konečně zjistila.
Muž v černém lehce zaklepal na dveře číslo 17, přiložil své ucho
ke dveřím a zdálo se, že skutečně nějakou reakci zaslechl. Otočil
klikou s koulí, doširoka rozevřel dveře a vyzval Virginii, aby vešla
dovnitř.
„Nic dalšího již nepotřebuji, Williame,“ pravil překvapivě hlu-
boký, zastřený ženský hlas.
„Dobře, madam,“ odpověděl její průvodce, ustoupil zpět do haly
a s nacvičenou zručností za sebou neslyšně zavřel dveře.
Zdálo se, jako by byla celá místnost pozlacená. Zářivé denní
světlo pronikalo dovnitř skrze lehoučké záclony a projasňovalo bílou
a zlatou barvu interiéru. Virginia měla pocit, jako by se ocitla v dávné
minulosti v nějakém řeckém chrámu.
Otočila se k jediné osobě, která byla spolu s ní v místnosti. Paní
Griffinová mohla velice dobře být alabastrovou sochou, tak nehybně
a klidně seděla. Plyšem potažené křesílko opisovalo kolem jejího
sedícího těla půvabné křivky.
Paní Griffinová věnovala svému zevnějšku mimořádnou péči,
i když bližší pozorovatel by si povšiml známek stáří na hřbetech jejích
rukou. Tváře však měla hebké od krému a své vybledlé vlasy měla
vyčesané a protknuté sponkami jako nějaká nevěsta. Extravagantní
záhyby její lesklé hedvábné róby by v sobě na noc dokázaly ukrýt
snad celý vrh štěňat. Věkově by mohla být Virginiinou matkou,
nebo dokonce babičkou, ale jinak muselo být každému na první
pohled jasné, že spolu stejné předky sdílet nemohou.
Starší žena promluvila, aniž by povstala. Měla zřetelně britský
přízvuk a hlas řízný jako naškrobený papír. „Musím se vám omluvit,
slečno Reedová. Naše seznámení je dílem malého úskoku.“
Zaskočená Virginia nebyla ve své odpovědi nijak pohotová. Na
jazyk jí přišlo jenom: „Promiňte, madam. Chtěla jste říci slečno
Reevová.“
I přesto, že obličej té ženy vypadal jemně, pohled jejích očí byl
tvrdý a ostrý.
„Vím přesně, co jsem chtěla říci.“
„Prosím Vás o prominutí,“ promluvila Virginia, „avšak já se
opravdu jmenuji Virginia Reevová. Napsala jste mi dopis adresovaný
na to jméno, že ano?“
„Ano,“ přitakala jí starší žena, „jméno však někdy může záměrně
klamat. To je ten úskok, který jsem měla na mysli. Abychom začaly
od čistého stolu, tak vás teď o prominutí musím požádat já – nejsem
totiž Delafield Griffinová.“
„Opravdu? A jaké je tedy vaše jméno?“
 „Božínku. Všichni Američané, které znám, mají ve zvyku zamí-
řit bez okolků přímo k jádru věci. A vy – jak to jen vyjádřit? – vy
si tedy servítky opravdu neberete.“ Její hlas byl suchý, odměřený
a rozvážný, avšak nechyběla v něm špetka humoru. „Obracejte se
na mě, prosím, jako na lady Franklinovou.“
Virginia ze sebe v nepředstíraném údivu vyhrkla: „Lady Jane
Franklinová?“
Ženinou odpovědí byl její pečlivě ovládaný úsměv. Virginia
měla jasný pocit, že si lady Jane Franklinová své úsměvy nacvičuje
v zrcadle, aby pak dokázala použít ten nejlichotivější z nich. Zdá
se, že mě má pověst předchází – a to až na západní hranici vaší
divoké vlasti.“
„Jeden můj kanadský přítel měl tu vaši píseň dost v oblibě.“
Vlastně vůbec neměla v úmyslu ji zanotovat, avšak jak otevřela ústa,
její paměť ji zhmotnila do slov:

V Baffinově zálivu, kde velryba vodu dští,

osud lorda Franklina žádná duše znát nesmí.
Osud lorda Franklina žádný jazyk nepoví,
s námořníky svými tam kdes v dáli lord ten dlí.

V žilách se jí začal rozprostírat hřejivý pocit – ta píseň jí Amese

úplně zpřítomnila – avšak lady Franklinová pozdvihla ruku, aby ji
umlčela, a tak Virginia další slova písně spolkla.
„Donesly se ke mně zvěsti o bezpočtu vašich talentů,“ pravila
lady Franklinová. „Avšak zpěv k nim, pokud je mi známo, nepatří.“
„Neměla jsem v úmyslu vás rozzlobit.“
„Nerozzlobila jste mne ani v nejmenším,“ odvětila lady Frankli-
nová, i když Virginii její slova zněla jako bohapustá lež. „Prostě jste
jenom mizerná zpěvačka. A kromě toho to ani není má píseň, i když
vy ji tak nazýváte. Je to jenom obyčejná lidová odrhovačka, která
předstírá, že promlouvá mými ústy, i když já jsem nikdy k ničemu
takovému nesvolila. Ale opusťme už toto téma. Povězte mi, prosím,
jaká byla vaše cesta?“
I když její sociální dovednosti značně zrezly, Virginia si při
těch slovech uvědomila změnu tématu a vzala ji na vědomí. „Nelze
popřít, že byla dlouhá, ale bez vaší velkorysosti by byla nepoměrně
nepohodlnější. Děkuji vám. Když je člověku dopřáno luxusu ka-
juty první třídy při plavbě Pacifikem i Atlantikem, potom se tou
nejzapeklitější zkušeností stane převoz zavazadel z jedné lodi na
druhou v Panamě.“
Popsala svoji cestu, jako by o nic nešlo, zatímco ve skuteč-
nosti mohly její zážitky zlomit i méně zkušeného cestovatele, než
byla ona. Nosiči v Panamě zmizeli s jedním z jejích drahocenných
kufrů. Při plavbě Atlantikem si nějaký opilec spletl kajutu, bušil
jí na dveře, pak se za nimi zhroutil a vyřvával a vzlykal jí tam
notnou část noci. Ale ona není z těch, co si stěžují. Zase ji začalo
svědit za krkem. Představila si vyrážku, kterou tam najde, až ze
sebe konečně ty příšerné vlněné šaty stáhne – asi třicet centimetrů
široký pruh kolem krku, připomínající kněžský kolárek. Chyběly jí
kalhoty z jelenice a tunika, které nosila jako průvodkyně, a dokonce
i jednoduché obnošené bavlněné šaty, které nosívala předtím. Ať už
byly končiny za východní výspou amerického kontinentu jakkoli
nebezpečné, v porovnání s civilizací jisté výhody skýtaly. Pokud je
mladá dvacetiletá žena schopná a chytrá, tak si může v té příhraniční
oblasti dělat prakticky, co se jí zlíbí, a pokud jí to vyhovuje, klidně
se i pohodlně oblékat.
„Doufám, že jste se na té cestě něčím nenakazila,“ prohlásila lady
Franklinová. Když mluvila, její silný britský akcent způsoboval, že
zpěvavě protahovala některé slabiky. „Mohlo by to totiž zhatit plány,
které s vámi mám já.“ Snobštěji už její způsob projevu znít nemohl.
Virginia se usmála. Zdvořilostní konverzaci už mají tedy prav-
děpodobně za sebou. „Váš dopis zmiňoval cestu, hovořil o nějaké
expedici. A nyní, když už tedy vím, kdo jste, tak bych si dovolila
odhadnout, že ta výprava, kterou máte na mysli, by měla nepochybně
zamířit na sever.“
Starší žena se zasmála hrdelním, chraplavým smíchem a pro-
hlédla si Virginii od hlavy až k patě. „Tak tudy se tedy nyní ubírají
vaše úvahy.“
„Váš manžel je nezvěstný,“ shrnula celou záležitost prostými
slovy Virginia. „Předpokládám, že byste ho ráda našla.“
„Ano, to jsou holá fakta. Nicméně od mladé ženy – nebo vůbec
od jakéhokoli člověka, aniž by bylo třeba brát v potaz jeho věk či
pohlaví – bych očekávala, že celou věc zformuluje s větším ohledem
na moje city.“
„City jsou přílišný luxus, madam,“ odpověděla s respektem, ale
pevně Virginia. Usoudila, že lady Franklinová ocení tvrdý přístup.
„City mě k vám nepřivedly.“
Chladné oči lady Franklinové ještě více ztvrdly a naznačovaly,
že se ve svém odhadu přepočítala. „Zdá se, že vás život stačil i při
vašem mládí už hodně semlít. City nás přece dělají lidmi. A je to
právě hluboká láska, kterou cítím ke svému manželovi, co mě nutí
ho i nadále hledat. I přes všechny ty nezdary a překážky.“
Virginia vsadila na změnu přístupu a trochu se stáhla zpát-
ky. „Omlouvám se. Přiznávám, že nevím, co vše jste až doposud
podnikla, abyste svého manžela našla. Na západ od pevnosti Fort
Bridger se moc zpráv nedostane.“
„Ale tu odrhovačku přitom znáte, tu, o které jste řekla, že je
moje. Říkají jí Žalozpěv lady Franklinové.“
„Můj kanadský přítel měl tu melodii rád, jak jsem říkala. A zpí-
vat uměl lépe než já.“
„Uměl?“
Virginia položenou otázku ignorovala a šla si za svým. Aby
tuhle příležitost dostala, už urazila notný kus cesty. Nenechá si
ji teď jen tak proklouznout mezi prsty, aniž by přesně zjistila, co
skutečně obnáší. „Uvažujete, že bych vedla výpravu na sever, lady
Franklinová. Doufám jen, že o mě nemáte chybné reference. Já
jsem na severu nebyla.“
„Ale máte zkušenosti s vedením lidí. A já hledám člověka s vůd-
čím duchem, který povede výpravu.“
„Po zemi, nebo po moři?“
„Vlastně tam i tam. A také po jezerech, což bude pro vás asi
nové. Pevnina, jezera a moře. A trojka je prý šťastné číslo. Dobré
věci přicházejí ve trojicích.“
„Smrt také.“
„Promiňte?“
„To je jen taková pověra,“ odvětila a cítila, jak jí rudnou tváře.
„Omlouvám se. Říká se, že i smrt bere natřikrát. Promiňte, to sa-
mozřejmě není směr, kterým by se naše úvahy měly ubírat. Řekněte
mi, prosím, koho bych na té výpravě měla vést?“
Lady Franklinová se ve svém křesle posadila zpříma a svými
prsty obkroužila jeho měkké opěrky, jako by to byly orlí pařáty
obepínající větev stromu.
„Přišla jsem na to, jakého společného jmenovatele měly všechny
ty expedice, které pátraly po mém manželovi a skončily fiaskem.
A na to, abych je spočítala, mi už prsty jedné ruky nestačí.“
„A co bylo tím společným jmenovatelem?“
„Muži,“ odvětila lady Franklinová. V jejím hlase nebyla žádná
hořkost, ale i tak to slovo vyslovila s ostrým důrazem. „Každou
z těch neúspěšných expedic zorganizovali, vedli a jejím členy byli
výlučně muži.“
„Odpusťte mi moji nevědomost,“ řekla Virginia omluvně, i když
jí začínalo být jasné, že shovívavosti se jí od lady Franklinové nedo-
stane. „Není tomu tak ale u všech expedic do Arktidy?“
„Ano je.“ Na tváři lady Franklinové se objevil sotva postřeh-
nutelný potutelný úsměv. „Zatím tomu tak vždy bylo. Ale já mám
o ženách takovou teorii. Chcete si ji vyslechnout?“
„Samozřejmě.“
 „Ženy toho zvládnou mnohem více, než co jim podle omezeného
náhledu společnosti přísluší. Já bych řekla, že neexistuje nic, doslova
vůbec nic, co by ženy nedokázaly.“
Na první pohled to bylo šokující prohlášení. Avšak Virginia
s ním jednoznačně souhlasila.
Lady Franklinová pokračovala: „Já sama jsem podnikla věci,
které má za sebou jen hrstka cestovatelů mé generace, ať už mužů,
nebo žen. Plula jsem po Nilu, dojela na oslu do Nazareta. Navštívila
jsem karanténní stanici na Maltě, doky v Alexandrii a běloskvoucí
Akropolis. Může o sobě některý z mužů, které znáte, říci, že stál
bok po boku janičářům? Beduínům? Pašovi? Já jsem se s nimi všemi
osobně setkala.“
Virginiin údiv nebyl předstíraný. Zevnějšek této elegantní
a pečlivě upravené ženy, které je přinejmenším šedesát, o takových
dobrodružstvích nic nenapovídal. Měla jemné rysy v obličeji, na
sobě nákladnou róbu, vypadala velmi elegantně, a to vše bylo v na-
prostém rozporu s takovými neobvyklými zážitky.
„Vy jste mě ale nepochopila!“ naklonila se lady Franklinová
rezolutně kupředu. „Já tu nehlásám svoji vlastní výjimečnost. Co
jsem zvládla já, zvládlo by i tisíce jiných žen, jen kdyby dostaly svoji
šanci. Vaše pronikání na západ to ostatně jen dokazuje. Vezměte
si jen konvoje povozů. Ženy je samy řídí nebo s nimi putují, učí se
používat střelné zbraně, aby ochránily sebe i ostatní, zvládají ty nej-
horší bouře i nemilosrdně žhnoucí slunce. Nakonec přestojí všechny
útrapy, a to na úsecích dlouhých celé tisíce – tisíce! – kilometrů.
Všechny ty neohrožené ženy. A po všech těch útrapách se nakonec
do Kalifornie, do Oregonu nebo do státu Washington dostanou.“
„Anebo také ne,“ vyletělo z Virginie.
Lady Franklinová se na ni z pohodlí svého pozlaceného křesílka
podívala zpříma: „Ano, to je pravda. Ti, kdo se snaží o velké věci,
se mnohdy dočkají nezdaru. Ale i to může být základem úspěchu.
Ze skupiny osadníků, kteří při své cestě do Kalifornie sešli z cesty
a uvízli v hlubokém sněhu jednoho z horských průsmyků na celé
měsíce, jich více než polovina nakonec zahynula. A víte, kdo z nich
to přežil?“
Virginia neodpovídala. Existuje přece tolik možných odpovědí.
A ona chtěla slyšet tu, kterou jí dá lady Franklinová.
Dočkala se vzápětí: „Ženy. A když ženy mohou něco takového
přežít, kdo může tvrdit, že neuspějí tam, kde muži ztroskotali,
a nedokážou mi přivézt zpět domů mého manžela?“
„A co když už není nikdo, koho by vám mohly přivézt?“
„Děvče,“ prohlásila lady Franklinová hlasem, do kterého se
vrátila tvrdost, „už před chvílí jsem říkala, že neberete ohledy na
city druhých.“
Virginia si uvědomila, že až dosud opravdu promlouvala až
moc bez okolků, a pokusila se z toho pochybení vyvléci, aniž by
ukázala svoji slabost. „Já s vámi soucítím, madam. Naprosto. Ale
stále si myslím, že city nejsou tím důvodem, kvůli kterému jste
mě sem pozvala. Myslím, že jste mi chtěla nabídnout nějaký druh
zaměstnání.“
„Ano, chtěla.“
„Pokud to tedy stále máte v úmyslu,“ řekla Virginia, „velmi bych
si přála slyšet, o co jde.“
„V podstatě jsem vám chtěla navrhnout, abyste vedla výpravu
na sever do Arktidy a přivedla mi zpět mého manžela. Je to velký
muž, ale svět jeho úspěchy ještě neměl šanci plně docenit. Jakmile se
vrátí, jeho jméno si získá proslulost daleko za hranicemi naší země.“
Virginie se musela ovládnout, aby na nabídku hned nekývla,
i když ji to stálo přemáhání. Proč právě ona? Musí se vyjadřovat jas-
ně, aby nedošlo k nepochopení. „Dovést konvoj povozů průsmykem
do Kalifornie je něco jiného než vést lidi pěšmo na ledový sever.
A já navíc tehdy věděla, jak najít to, co jsme hledali.“
„Ale kolik lidí jste takto bezpečně převedla?“
 Poté, co se Virginie narychlo vzdala kariéry průvodce a na čas
se usadila v San Franciscu, vyšel v novinách článek – jenom jeden
jediný – který její příběh vyprávěl. Lady Franklinová ho musela číst.
Bylo v něm uvedeno i číslo, na které se nyní zeptala, a tak nebyl
žádný důvod ho skrývat. „Podle mých odhadů pět set šedesát tři.“
„Já věřím, že máte znalosti i dostatek odhodlání na to, abyste to,
co potřebuji, zvládla, slečno Reevová. Sice budete v jiném terénu, ale
povedete nepoměrně menší skupinu, než s jakými máte zkušenosti.
Máte moji důvěru a chybí už jen váš souhlas.“
Virginii se v hlavě roztočil kolotoč myšlenek a přistihla se, že
začíná přemýšlet nad podrobnostmi. „Navrhujete, abych tu expedici
vedla jen já? Já sama?“
„Ano. Vůdkyní budete vy. Jinak samozřejmě budete muset
spolupracovat i s jinými lidmi – například se zkušenými přepravci
zboží na kánoích nebo s kapitánem škuneru, se kterým se přeplavíte
přes záliv na sever. Proto jsem si vás vybrala. Pokud si dobře vzpo-
mínám, když jste převáděla ty skupiny lidí přes hory, spolupracovala
jste s nějakým mužem.“
Tak! To byl ten kámen úrazu. Takže nemusela od začátku jejich
rozhovoru vynakládat tolik úsilí na to, aby se zmínce o Amesovi
vyhnula. Lady Franklinová samozřejmě ví, proč už Virginia kon-
voje povozů přes průsmyk nedoprovází. Proč se počet duší, které
zachrání, nikdy nevyšplhá nad zmíněné číslo. Protože s Amesem
už to dál dělat nemůže a sama to dělat nebude.
Možná ale, že tahle expedice – tenhle bláznivý a směšný plán
na expedici – je přesně to, co teď potřebuje.
A pak si vzpomněla na poslední sloku Žalozpěvu lady Frankli-
nové a uslyšela ji v hlavě tak zřetelně, až ji zalila hřejivá vzpomínka
na Amese, na jeho ochraptělý baryton, kterým jí zpívával přímo
do ucha, a měla pocit, jako kdyby teď stál přímo vedle ní. Musela
se opravdu soustředit, aby se při té vzpomínce nezačala usmívat.
 V srdci tíží mě tak strašně stesk,
že pro muže ztraceného oceán bych přešla hned,
deset tisíc liber splatit neváhám
pokud zvím, že Franklinovi mému život zachovám.

Navíc je to spojeno s odměnou. Se skutečnými penězi. Ujala by

se toho snad i pro ten samotný příslib dobrodružství, ale kdyby ty
peníze měla, co by s nimi asi podnikla? Cokoliv. Nebo nic. Mohla
by žít, jak by se jí zlíbilo, jít tam, kam by ji srdce táhlo, a už nikdy
by nemusela pocítit ani záchvěv hladu. Peníze by jí ušetřily tolika
potíží, celkově by ji osvobodily. Ta svoboda by byla úplně nedoce-
nitelná. Žádný jiný reálný způsob, jak by mohla vydělat tak rychle
tolik peněz – a získat svobodu – neexistoval. „A když bychom ho
našly, tak by ta odměna přináležela nám?“
„Vám samotné. S ostatními členkami výpravy byste se podělila
podle svého uvážení. Stejně jako se kapitán velrybářské lodi dělí se
svojí posádkou.“
„A když neuspějeme?“
„Sázím se, že se to nestane,“ odpověděla lady Franklinová. „Měla
byste sázet na to samé.“
Virginia se zamyslela. Ocitla se jen krůček od něčeho mimo-
řádného. A nemůže dopředu vědět, zda to bude něco fantastického,
nebo něco fatálního, ale i tak se jí už začínalo zmocňovat vzrušení
a zvědavost. Je to příležitost, která už se jí nemusí nikdy znovu
naskytnout.
Lady Franklinová se uprostřed jejího mlčení zdánlivě nepatřičně
usmála. „Podle toho, co jsem si o vás přečetla, jsem věděla, že vám
nebude chybět kvalifikace, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli
o tu práci budete mít zájem. Nicméně nyní, poté, co jsem vás po-
znala a co jsem si s vámi promluvila, jsem si naprosto jistá, že jsem
se ve vás nezmýlila. Vím s určitostí, že jste tou správnou volbou a že
nikdo jiný by si nevedl lépe.“
 „Cítím se být polichocená, lady Franklinová,“ řekla Virginia.
„Nu jistě, to je pochopitelné. Na první etapu cesty vyrazíte už
za týden. Budeme muset probrat pár podrobností, jako třeba moje
dopisy, které s sebou povezete. Velmi důležité dopisy, včetně toho,
který doručíte mému muži, až ho najdete. Některé podrobnosti
spolu můžeme probrat hned tady u toho psacího stolu, pokud s tím
budete souhlasit.“ A vyzvala Virginii, aby se posadila.
Virginia však zůstala stát. „Řekla jsem, že se cítím být policho-
cená. Ne, že vaši nabídku přijímám.“
Starší z obou žen nelibostí svraštila obočí. „Co by tak asi mohlo
stát vašemu rozhodnutí v cestě?“
„Právě ty podrobnosti, které jste zmínila. Musíme je nejprve
spolu probrat. Kdo další se výpravy zúčastní? A jak to celé bude
probíhat? Jaká bude naše odměna, pokud celou cestu absolvujeme,
ale vrátíme se s prázdnou? Jaké nebezpečí je s cestou spojeno a jak
na ně budeme připraveny?“
Obočí lady Franklinové se vrátilo do své původní polohy.
S důvěrou a klidem spočinula svým pohledem na Virginiině tváři.
„Ujišťuji vás, že na každou z vašich otázek odpovím. Mám také
určité podmínky, které bych vám ráda ozřejmila. Ale nejprve se
musíte posadit.“
Virginia netušila, proč lady Franklinové tolik záleží na tom,
zda stojí, či sedí, ale věděla, že když někomu hodně záleží na věci,
která pro vás samotné zase až tolik důležitá není, je nejlepší vyhovět.
Dobrá vůle se směňuje, schraňuje a využívá jako každé jiné zboží.
Když byla tedy lady Franklinovou podruhé vyzvána, aby se
posadila, učinila tak a usmála se tím nejzářivějším úsměvem, jakého
byla schopna. „Začněme tedy.“
 K A P I TO L A T Ř E T Í

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

„D obře tedy. Pokračujme,“ řekne soudce Miller.

Státní zástupce pózuje v soudní síni, jako kdyby byl najat
samotný Charles Loring Elliott, aby tu přede všemi vymaloval jeho
portrét. Vypadá jako čítankový příklad státního zástupce: na nose
brejličky a zatuhlé držení těla. Vystouplé bříško i vystouplá dolní
sanice. Virginiin úsudek je sice díky okolnostem trochu podjatý,
ale má dojem, že by ho neměla ráda, ani kdyby nedychtil po tom,
že ji nechá pověsit za zločin, který nespáchala.
Když spustí svůj proslov, který aspiruje na to být jeho úvodní
řečí, má ho ráda ještě o dost méně. Jejím uším to celé zní spíše jako
nějaké školometské kázání.
„Každá společnost má svá pravidla,“ hřímá státní zástupce,
jehož jméno nepostřehla. „Někteří tvrdí, že bychom k těm, kteří
je nerespektují, měli být laskaví. Kniha, kterou každý den s roze-
chvělým srdcem otevíráme, praví, abychom jim odpustili, neboť
nevědí, co činí. Avšak ti, kdo se rozhodli společnosti vyhýbat, jsou
jen zřídkakdy zářnými vzory, jak bychom si přáli. Jméno Virginie
Reevové se k vám ještě patrně nedoneslo, avšak není žádných pochyb
o tom, že až budete tuto soudní síň opouštět, bude vás mrzet, že
jste ho vůbec kdy zaslechli. Stejně tak vám bude proti mysli poslou-
chat podrobnosti o tom, jak se jedna z vás – Caprice Collinsová,
bezúhonná a bolestně postrádaná dcera města Bostonu – dočkala
strašlivé smrti z rukou této neznámé ženy, tohoto vyvrhele společ-
nosti. Chtěl bych vám poděkovat, stejně jako tak činí i její rodina,
za roli, jíž se zde zhostíte. A když už na sebe tuto nelehkou službu
berete a uslyšíte věci, které by k sluchu dobrých džentlmenů vůbec
neměly dolehnout, mělo by být ve vaší moci tohoto ďábla v rouše
beránčím na jeho cestě k dalším zločinům zastavit.“
Virginia stojí bez hnutí jako nějaká socha. Jako by z ní vyprchal
život.
„Tato žena tvrdí, že iniciátorkou a mecenáškou expedice byla
lady Jane Franklinová. Já se vás však táži – proč by se vysoce urozená
britská lady měla do tak šíleného podniku pouštět? Proč by měla
slátat takovou nesourodou skupinu amerických žen – žen a dívek! –
a nechat ji pátrat po dvou lodích Britského námořnictva, které
nedokázali najít ani jedni z nejlepších a nejzkušenějších námořníků?
Už na první pohled je ten argument nesmyslný. A musím vám říci,
ačkoliv je mi to líto, že obžalovaná žádný lepší ani použít nemůže.“
Ukazuje směrem k ní, ale jen tak, jakoby nahodile, aniž by se
úplně otočil nebo pozdvihl svoji paži. Je v tom jakási ledabylost,
skoro pohrdání, ale zároveň i rafinovanost. „Obžalovaná Virginia
Reevová nemá žádnou rodinu. Žádnou minulost. Nikoho, kdo by se
za ni postavil – s výjimkou těchto ubohých pomýlených mladých žen,
které si svými pochybnými čárami viditelně podmanila,“ a máchne
přitom dozadu rukou směrem k přeživším, přičemž Virginia má v tu
chvíli neodolatelnou chuť se na něj vrhnout jako šelma a sedrat mu
maso z těch jeho nabubřelých, růžolících tváří. „A my dokážeme,
že stejně jednala i se svojí obětí.“
Ještě před rokem, vlastně i před půl rokem, by se Virginia myš-
lence, že někdo může nazývat Caprice obětí, upřímně zasmála. Ale
tvrdá realita soudní síně a to, co všechno je v sázce, jí v tom zabrání.
Na smích teď nemá ani pomyšlení.
Po významné pauze se státní zástupce obrátí ke členům poroty
a svoji řeč shrne těmito slovy: „Každá z nich měla své vlastní důvody,
proč lžím slečny Reevové uvěřila. Avšak nenechte se zmýlit ve svém
úsudku, vážení muži bostonští. Jednu každou z těch dívek pobláznila
tak, až těm jejím smyšlenkám uvěřily. A tu samou lež tu teď bude
vyprávět i vám – pokud jí tedy její obhájce dovolí promluvit.“
Ač se ve Virginii vzmáhá touha vyskočit a zarýt do něj své
nehty, nepřestává se dívat zpoza lavice obžalovaných prázdným
a zdánlivě lhostejným pohledem. Všechno to nezměrné strádání,
které jí její arktická zkouška přinesla, a k tomu i všechny zkoušky,
kterými musela projít předtím, jí přineslo alespoň něco dobrého:
její obličej dokáže skrýt mnohá tajemství. V mládí se v její tváři
zračila bystrost a pohotovost. Jiskrné oči, růžové rty vždy připravené
k úsměvu, srdce na dlani. Ale to je pryč.
A tak lidé v soudní síni, soudce ani členové poroty nezahlédnou
při pohledu na její zevnějšek ani stín toho, co zmítá jejím nitrem.
Vidí jen břidlicově šedé šaty, které jí obhájce podal skrze mříže její
cely bez jediného slova – ani příliš levné, ale ani nijak extravagant-
ní, šaty prostého střihu, jemuž nelze zhola nic vytknout. Vidí daň,
kterou si studený sever vybral na její tváři – červené žilkování, které
nikdy úplně nezmizí, ať už je v místnosti jakákoli teplota. Vidí její
tmavé vlasy vprostřed rozdělené pěšinkou a na zátylku stočené do
hladkého, pevného drdolu. Nevykukuje z něj žádný neposlušný
pramének a ona vypadá spíše jako žena z nějakého obrazu než jako
bytost z masa a kostí.
Ale její vztek, ten, který v ní už po léta plápolá, neuhasitelný
a pro ženu překvapivý, ten neuvidí. Neuvidí ani náznak toho, co
opravdu cítí, když myslí na to, co se skutečně stalo Caprice, ani její
zdrcující, neutuchající lítost.
A co je nejdůležitější – nikdy, ale opravdu nikdy neuvidí její
strach.
„Děkuji vám. Tímto státní zástupce dohovořil,“ dodává na svoji
adresu zástupce a Virginia nepřestává soustředěně pozorovat suk ve
dřevě na lavici svědků, která se nachází na vzdálené straně soudcov-
ské lavice. Předstírá, že je to ten nejzajímavější suk na světě.
 Od stolu obhajoby se ozývá šustot papírů. Kdyby se tam doká-
zala natáhnout, rukou by do nich uhodila, aby ten proklatý zvuk
umlčela. Jejího obhájce doprovází šustění, kamkoliv se jen hne, a on
tak připomíná debutantku, která se čepýří a načechrává si sukně,
aby k sobě přitáhla pozornost.
Příležitost promluvit si s Clevengerem měla doposud dvakrát.
Clevenger je vyškolený advokát, žádný diletant. Jediným smy-
slem jeho povolání je chránit a obhajovat osoby jako ona po celou
dobu konání soudu. A i když se v jeho rukou necítí nijak pohodlně,
žádné jiné ruce, v jejichž ochranu by se mohla svěřit, tu nejsou.
Zůstává stát bez hnutí. K němu natočí jen svoji tvář a vnímá, jak
mu pod rukama stále šustí ty papíry, jak si odkašle a poté se postaví.
Celá soudní síň čeká na jeho slova se soustředěnou pozorností.
Clevenger se obrátí na porotu, k přihlížejícím divákům a k pře-
živším a svým pisklavým hlasem pronáší: „Moje klientka – slečna
Reevová – je nevinná.“
Po těchto šesti slovech následuje dlouhé, předlouhé ticho. Ve
Virginiině mysli se ta pauza protahuje na dlouhé hodiny a dny,
vyplněné nepříjemnými představami plnými obav a zkázy. V mysli
jí defilují ledové kry i celé ledovce, které drtí srážka se vzdáleným
pobřežím, a slunce vzpínající se na obloze, aby nakonec její modř
úplně pohltilo, vysušilo oceány a svým žárem roztavilo těla všech
přítomných v soudní síni, dokud nezbydou jen kosti. Tak dlouhé
jí to ticho připadá. A není to její právní zástupce, kdo jej nakonec
přeruší.
O notnou chvíli později, když už se ticho stává nepříjemným,
promluví soudce: „A dále, pane obhájce?“
A Clevenger se chápe slova: „A my tuto skutečnost prokážeme.“
Virginia očima žadoní, aby ještě něco dodal. Cokoli. Aby soud
seznámil s tím, co mu řekla o lady Franklinové, o Brooksovi, o ka-
pitánu Malcolmovi. A je vůbec kapitán Malcolm zde? klade si otázku.
Ne, neotočí se, aby si to ověřila. Připomene si pět přeživších po své
pravici, jejichž přítomnost jí dodává sílu a dovolí na chvíli spočinout,
zatímco čeká, až její zástupce předloží soudu argumenty, s nimiž
ho obeznámila. Jakýkoli z oněch argumentů.
Avšak Clevenger pronáší směrem ke všem přítomným pevným
hlasem, plným naprosto neodůvodněné pýchy: „Toť vše.“
Virginia musí sebrat poslední zbytky svých sil, aby si rukama
nezakryla oči a nezačala plakat.
 K A P I TO L A Č T V R TÁ

Virginia
Hotel Americký dům, Boston
Duben 1853

P o dlouhém rozhovoru v Hotelu Tremont uzavřely Virginie a ang­

lická lady svůj rozhovor pevným, stvrzujícím stiskem ruky. Vir-
ginii se dostalo potřebných informací k tomu, aby souhlasila. Ano,
povede expedici výměnou za dohodnutou odměnu a ano, vyčká ve
svém hotelu příchodu osoby pověřené lady Franklinovou, aby spolu
připravily vše potřebné.
Ale od té doby uběhly už tři dny. Dny, které jí neočekáva-
ně a neodvratně proklouzly mezi prsty. Jedinou věc, kterou měla
na práci, bylo čekat na vyslance lady Franklinové, a už teď cítila,
jak její trpělivost taje jako kostka cukru v šálku čaje. Když byli
na cestě s Amesem, bývali stále v pohybu. Zastávky v pevnostech
dělali vždy jen na nezbytně dlouhou dobu a vzhledem k tomu, že
skupiny osídlenců směřující do Kalifornie přicházely velmi často,
jen zřídkakdy čekali více než dva či tři dny, než si je znovu někdo
najal. V pevnosti Fort Bridger, pomyslela si s hořkým úsměvem,
by se v takhle velkém pokoji vyspaly dva tucty nocležníků. Když
přemýšlela o podobných nerovnostech, měla chuť křičet. Bylo tedy
lepší si takové myšlenky vůbec nepřipouštět.
Ačkoliv hotel Americký dům, ve kterém Virginia nyní pobývala,
nebyl zdaleka tak extravagantní jako prostředí v Hotelu Tremont,
bylo to zdaleka to nejpohodlnější místo, na jakém se kdy ocitla,
a určitě také místo, kde jí bylo dopřáno největší soukromí. Tady
měla za zamčenými dveřmi dvě místnosti jenom sama pro sebe.
Takový přepych!
 Virginia si představila lady Franklinovou, jak si s nosem nahoru
prohlíží její poměrně prostou ložnici a salón, nikde ani záblesk plát-
kového zlata. Jenže to, jak je člověk vychován, pak formuje i jeho
chápání luxusu a Virginia si nedokázala představit větší luxus než
širý, otevřený prostor.
Virginia doposud, a stejně vždy jen tak jednou nohou, bydlela
na dvou farmách, ve třech povozech a ve srubu, na který si vzpo-
mínala jen matně, ale ani v jednom z těch případů neměla sama
pro sebe celou místnost, natožpak dvě. Teď tu stála, mezi vším tím
lesknoucím se damaškem a chintzem, hedvábím a mahagonem jako
solný sloup a přeháněla to s pitím. Poházela by tu všude svoje věci,
kdyby ovšem nějaké měla. Tenhle nedostatek se však brzy obrátí
ve výhodu. Na tuhle expedici by je stejně nemohla všechny vzít.
Vlastně jí je tahle výprava šitá přímo na tělo, i když stále to bude
na hony vzdálené tomu, co kdy podnikla.
Samým nadšením si pobroukávala. Do Arktidy! Chlad nijak
zvlášť v oblibě neměla, ale přesto pociťovala příslib vzrušení, kterého
se nechtěla vzdát. Jet hledat toho ztraceného muže a jeho lidi a najít
je, když se to zatím nikomu jinému nepodařilo! Bláhovost celé té
myšlenky na tom byla právě tím, co ji lákalo. Slíbená odměna byla
obrovská, ale nebyla tím jediným, co ji na celé věci přitahovalo.
Měla pocit, že ji na sever volá sám osud. V mnoha ohledech jí to
připadalo jako únik.
Jenže k tomu, aby mohla vůbec začít, bylo potřeba, aby se vysla-
nec lady Franklinové objevil v hotelu. K tomu zatím nedošlo a dny
ubíhaly. I když byla obklopená přepychem, s každým dalším dnem
se cítila více a více v pasti. Logická část její mysli chápala přesně,
proč tomu tak je. To, co se v ní v tomhle poklidném bezčasí svíjelo
v panice a zaslepovalo ji strachem, však nemělo s jejím rozumem
nic společného.
 Potlačila tedy strach a začala veškerou svoji energii směrovat
k tomu, aby se připravila. Jediná věc, která by byla horší než samo
čekání, by bylo toho vyslance propást.
Po celé tři dny neopustila hotel ani na chviličku. Najíst se cho-
dila do místnosti, které se říkalo ženská jídelna, což byla inovace,
na kterou se zdál být personál hotelu patřičně hrdý. Nebyla si jistá,
do jaké míry je tahle jídelna, kam měly přístup jen ženy, odlišná od
pořádné restaurace, protože nikdy v žádné nebyla, ale podle jejího
názoru tahle místnost skýtala pohodlí více než dost. V noci vrhala
elegantní, kulatá svítidla nad stoly příjemně měkké světlo, které se
slévalo se stíny, a při snídani a obědě zase okny dovnitř pronikal
dostatek světla na to, aby dodalo ubrusům a porcelánovému nádobí
teplý, zlatavý odstín. Napadlo ji, že by se mohla zabavit snahou
spočítat, kolik jídel už ve svém životě snědla bez příboru a talířů,
nebo dokonce aniž by seděla na židli u stolu, ale pak tu myšlenku
zahnala. Měla by upřít veškerou pozornost na to, kde je teď a kam
má namířeno, ne na to, kde byla v minulosti. Bůh uznal za vhodné
dopřát jí nový začátek už více než jedenkrát. Tím, že by se přespříliš
soustředila na to, jaké bývaly její výchozí pozice, by ho příliš neuctila.
A tak se soustředila na prostředí ženské jídelny, na její okázalé
textilie a pableskující stříbro. Odolala pokušení setřít prstem perličky
vody, jimiž se jí orosila sklenice.
Rozhlédnout se kolem sebe a být obklopená pouze ženami, byl
pro Virginii nový, zvláštní pocit. Opačnou situaci znala zpaměti –
v jakékoli pevnosti bývala obvykle jedinou ženou na kilometry
daleko – jenže tady se cítila tak trochu, jako by sem nepatřila. Při-
pomněla si, že kdokoli na ní spočine pohledem, uvidí decentní šaty
a klidný výraz, zatímco oheň, který plápolá v jejím nitru, zůstane
zrakům ostatních skryt. Stejně jako duchové její minulosti, kteří
jsou jí stále v patách. Je požehnáním, že obojí zůstává pro ostatní
tajemstvím, ač je to její neoddělitelnou součástí.
 Při podávání jídla ji u stolu obsluhovala tmavooká bystrá žena,
které mohlo být něco málo přes dvacet. Představila se jako slečna
Thisbe. Podle Virginiiny omezené zkušenosti jste mohli mezi lidmi,
kteří byli zaměstnáni ve službách, najít dvě kategorie osob: ty, kteří
ve službě nacházeli potěšení, a na druhé straně ty, kteří to nenáviděli.
Ale Thisbe jako by byla úplně z jiného těsta – téměř dělala dojem,
jako by pro ni její práce ve službě ostatním byla zdrojem neustálého
pobavení. Kam se vrtla, tam z ní sálala radost. Objednávky od Virgi-
nie přebírala s pomrkáváním a následně jí pokládala talíře na stůl se
spikleneckým úsměvem, jako kdyby skutečnost, že ji Virginie může
požádat o obsluhu, byla nějakým jejich společně sdíleným vtipem.
Virginie občas schválně prodlévala nad jídlem, jenom aby si
s This­be mohla více popovídat, což bylo chování, které pro ni bylo
nové. Nepřemýšlela o sobě jako o někom, kdo vyhledává, nebo snad
potřebuje společnost. Ale možnost rozhodnout se, zda chce prodlévat
v něčí společnosti, nebo ne, mívala velmi zřídka. Asi proto, že nikdy
nebývala od jiných oddělená na tak dlouho, aby jí začali chybět.
Když se čtvrtý den vracela po večeři v ženské jídelně do svého
pokoje, uviděla, že v chodbě kousek od jejích dveří postává podivný
muž. I když se na něj podívala zpříma, nebyla si jistá, jak ho popsat
člověku, který by dostal za úkol najít ho uprostřed davu. Nebyl nijak
zvlášť vysoký ani příliš malý, ani hubený, ani obtloustlý a nedalo se
říct, jestli má světlé, nebo tmavé vlasy. Nebylo na něm nic výrazného
natolik, aby si toho mohl člověk všimnout.
„Pan Brooks?“ zeptala se.
„Jo, Brooks,“ přisvědčil s přízvukem na hony vzdáleným pří-
zvuku lady Franklinové. Poznala jedině, že to není Američan ani
Kanaďan, ale více uhádnout nedokázala.
„Brooks? A to je vaše křestní jméno, nebo příjmení?“
„Brooks, tak to bude v pořádku, slečno Reevová,“ odpověděl
hlasem prostým jakékoli emoce.
 Podívala se na něj pozorněji a pokusila se z jeho tváře něco vy-
pozorovat, ale v jeho obličeji nezaregistrovala jediné hnutí. Usoudila
proto, že mu asi bude vlastní bezvýhradná poslušnost.
„Půjdete prosím dál?“ zeptala se ho. „Sice to není úplně patřičné,
ale to náš společný podnik také ne, viďte?“
„Ne, je to patřičné ažaž, slečno Reevová,“ odpověděl s tím svým
zvláštním přízvukem, který způsoboval, že mu slova přes staženou
čelist vycházela ven nějak záhadně deformovaná.
„Nu… minimálně neobvyklý ten podnik ale je.“
„To, jestli je neobvyklý, nebo ne, můžeme probrat v soukromí
vašeho pokoje, když dovolíte.“ Kývl směrem k prázdné místnosti za
jejími zády a ona otevřela dveře, aby mohl vstoupit.
Jakmile vešli dovnitř, snažila se na jeho tváři nebo těle najít
něco specifického, co by jí pomohlo ho někam zařadit. Je to jen
zprostředkovatel, nebo jí lady Franklinová poslala svoji gorilu? Pod
hladkou látkou kabátu se mu rýsovala široká ramena. V jeho pohy-
bech byla síla a zároveň napětí, i když jediné, co zatím udělal, bylo,
že za nimi zavřel dveře. Virginia se v jeho přítomnosti cítila značně
nejistě a doufala, že nebude mít tu čest poznat, jak by se svojí silou
naložil, kdyby se rozhodl jí využít.
Brooks spustil: „Přišel jsem vás informovat o tom, co už je
zařízeno, a pomoci vám zařídit i zbytek.“
„Poslala vás lady Franklinová?“
„Můj zaměstnavatel si nepřeje, aby padala jakákoli jména.“
„Ani takto v soukromí?“
„Ani takto.“ I když byl jeho přízvuk odlišný, intonací řeči jako
by napodoboval formální, obchodní způsob mluvy lady Frankli-
nové. „Od této chvíle budete, prosím, vše vyřizovat se mnou. Můj
zaměstnavatel už s vámi nebude v žádném kontaktu a nebude ani
veřejně známo, z jakých zdrojů bude vaše expedice financována.
Jestliže se bude na expedici někdo dotazovat, můj zaměstnavatel
popře, že by s ní měl cokoli společného nebo že vás jakkoli zná –
pokud se o­ všem do té doby nevrátíte z expedice úspěšně zpět. Je
vám to jasné?“
Když se Virginia dozvěděla, že před odjezdem už lady Fran-
klinovou ani jednou neuvidí, pocítila osten zklamání, ale nedala
to na sobě znát a jen nezúčastněně pokrčila rameny. „Pokud mi po
úspěšném návratu zaplatí…“
„Modlím se, abyste se setkala s úspěchem, slečno.“
Ke komu se modlí, se ho ale nezeptala. „Tak a teď se do toho
můžeme vrhnout.“
Reagoval suše: „Říkala mi, že máte ve zvyku jít rovnou na věc.“
„A tam, odkud vy pocházíte, snad ženy nejdou rovnou na věc?“
Ze sotva postřehnutelného úsměvu na jeho tváři pochopila, že
mu dvojsmysl jejích slov neunikl.
S bohorovným klidem jí odvětil: „Já myslím, že řádné ženy, ať
už pocházejí z jakékoli země, meze slušného chování vždy znají.
Nyní se tedy do toho chcete, jak jste právě řekla, „vrhnout“, je to
tak správně?
„Ano.“
„Nuže pojďme na to.“
Oba dva ukázali na prázdná křesílka ve stejnou chvíli, a když
si sedali, vzájemně se pozorovali jako dva ostražití psi.
Brooks ze skryté kapsy vytáhl mapu a rozvinul ji na stole před
nimi. Špičkou prstu projel celou trasu, a jak mluvil, stovky na prv-
ní pohled šílených kilometrů mu proběhly pod rukama, ještě než
stačil dokončit větu. „Vlakem do Buffala, pak na kánoích do Sault
Ste. Marie, pak je třeba se po zemi dopravit do místa zvaného Moo-
se Factory a potom přesedlat na hranatý škuner, na něm přeplout
nahoru na západní stranu Hudsonova zálivu k Inuitům do místa,
kterému se říká Bezútěšná zátoka – tam byste měly dorazit někdy
koncem června. Do oblastí, kde budete pátrat, se budete muset
přemístit po svých. Je to Ostrov krále Viléma, konkrétně Victory
Point. Na ten přechod, pátrání a cestu zpátky budete mít čtyři
měsíce, abyste se stihly vrátit ještě před začátkem zimy.“
„Úplná hračka,“ opáčila Virginia bryskně.
„Vskutku.“ Tiše složil mapu a zastrčil ji zpátky na své místo.
Virginia si přála, aby nechal mapu venku o něco déle, ráda
by si ji prohlédla podrobněji. Všechno to bylo velmi nové. V těch
několika okamžicích, které měla k dispozici, její pozornosti neunikl
levý horní roh mapy, kde linie kresby přecházely z uklidňující plné
čáry do nejednoznačných, rozpačitých teček a ztrácely se v neurčitém
a rozpitém neznámu.
„Pro expedici bylo vybráno devět žen,“ změnil téma hovoru
­Brooks. „Náš zaměstnavatel byl toho názoru, že zbývající tři si
budete chtít vybrat sama. Budete na to mít týden času.“
Ze všech těch nových informací se jí točila hlava. Je toho tolik,
co musí vstřebat, a navíc si musí dobře předem promyslet, jakým
způsobem bude klást otázky. „Tři si vyberu sama. Za týden. A těch
devět – tedy beze mě osm – musím je všechny bezpodmínečně
akceptovat?“
„Ano, to je jedna z věcí, která je po vás požadována,“ potvrdil
Brooks svá předcházející slova s kamenným výrazem ve tváři. „Ex-
pedice bude mít celkem dvanáct členů. Ne více a ne méně.“
„Takže to je další podmínka, kterou si stanovila.“
„Ano, je to další podmínka,“ řekl a ona v jeho hlase postřehla
rozmrzelost, ale zachytila ji jenom proto, že mu naslouchala se zbys-
třenými smysly. Tenhle chlap se vyzná. Stoprocentní sebekontrola.
Zřídkavá vlastnost, kterou však ona obdivuje. Zapsala si do paměti,
že je to vlastnost, kterou musí hledat u žen, které má najmout. Za
sedm dní. Na místě, kde nikdy předtím nebyla, bez přátel, bez
rodiny, bez kontaktů.
Ale s tím si nějak poradí. Teď se musí plně soustředit na Brookse
a na to, co jí může sdělit.
 Zeptala se tedy: „A jak to bude se zajištěním naší dopravy –
s kánoemi a s tou lodí?“
„Všechno má svůj čas.“ Vypadal, že se ho ta otázka dotkla.
„A kdy na to bude vhodnější chvíle než právě teď?“ Zrovna na tu
loď, která je poveze na sever, byla mimořádně zvědavá. Lodě, které
Britské královské námořnictvo na Franklinovu expedici před osmi
lety vyslalo, byly tím nejlepším, co Anglie měla – byly to bombové
lodě s příděmi pobitými plechem, pevné a připravené téměř na
všechno. Ale polovičaté pokusy, které pak Královské námořnictvo
na Franklinovu záchranu zorganizovalo, nepřinesly žádný hmata-
telný výsledek, pročež se lady Franklinová rozhodla vzít celou věc
do svých vlastních rukou. Najala nějakou americkou loď? Nebo
kanadskou? Jakou loď se jí asi podařilo získat, když je poháněna
svým zoufalstvím a finanční možnosti má téměř neomezené?
Potřásl hlavou. „Nechám vám tu desky, ve kterých najdete
logistické informace. Umíte číst, nebo se pletu?“
Aniž by se jí to jakkoli dotklo, odpověděla prostě: „Ano, umím.“
„Dobře. Ale všechno pěkně po pořádku. Náš zaměstnavatel si
přeje, abyste se seznámila s dalšími členkami expedice. Abyste po-
tkala ty, které jsou tady v Bostonu. Pomůže vám to pochopit jejich
silné stránky ještě předtím, než se pustíte do hledání zbývajících
členů týmu.“
„A kolik už jich tu je?“
„Tři,“ zněla odpověď.
„Pak už zbývá jen jedno.“
„Ano?“
„Budete mi muset povědět, o koho se jedná.“ Při těch slovech
se jí do hlasu vloudil náznak úsměvu.
„Althea Porterová. Ebba Greenová. A Caprice Collinsová.“ Do
poznámek se dívat nemusel, ta jména mu splynula ze rtů úplně
přirozeně.
 „A jsou obeznámeny s podmínkami expedice? Byly přizvány
a svoji účast už potvrdily?“
„Ano.“
„A jsou též obeznámeny s finančním obnosem, který obdrží?“
„Na téhle věci jsou zainteresovány méně než vy, slečno Reevová.“
Trochu se zastyděla, ale sevřela ruce v pěst a pokusila se svoji
reakci skrýt. Ty tři ženy, které zmínil, musí být zámožné. Jenom
bohatí lidé si mohou dovolit přikládat penězům malou váhu.
„Povězte mi o nich více. Už jste mi sice prozradil jejich jména,
ale o koho jde?“
„Jste netrpělivá,“ řekl. „Doufám, že v budoucnosti prokážete
trpělivosti více, když máte být připravena převzít odpovědnost za
život svůj i život těch ostatních jedenácti žen.“
„A já doufám, že budete poněkud sdílnější a povíte mi co nejvíce
informací, které mi umožní život těch žen ochránit.“ Dovolila, aby
se její hlas zabarvil hněvem, který uvnitř pociťovala. Chtěla, aby mu
bylo od začátku jasné, že se sebou jen tak manipulovat nenechá. „To
je moje absolutní priorita. A druhou je, abych se postarala o to, že se
z naší cesty vrátíme v pořádku a přivezeme s sebou zpět podrobné
zprávy o osudu Johna Franklina nebo, pokud to bude v souladu
s vůlí Boží, dokonce Johna Franklina samotného.“
Nepatrně naklonil hlavu dopředu a řekl: „Dobře, slečno.“
„A kdo to tedy je? Ty tři ženy?“
„Althea Porterová a Ebba Greenová jsou manželkami dvou
Frank­linových důstojníků – Jamese Portera a Daniela Greena, jeho
dvou nejlepších mužů.“
„Musí strachem šílet.“
„Jsou manželkami členů Královského námořnictva,“ odpověděl
jí nezúčastněně, „na takové situace byly připravovány.“
I když si byla jistá, že Brooks přípravy na cestu nijak neoši-
dil, pochybovala o tom, že by bylo možné nějakou ženu opravdu
vytrénovat tak, aby netruchlila po milovaném muži, když je pohře-
šovaný, a dost možná i po smrti.
„A ty dámy mají nějakou zkušenost s podobně dobrodružným
podnikem? Jsou trénované?“
„Budete se jich muset zeptat sama. Dám vám adresu jejich
hotelu.“
Měla to tušit. „Dobře tedy, napíšu jim krátkou zprávu, abych
si s nimi domluvila setkání. Čím dříve, tím lépe.“
Přikývl.
„A slečna Collinsová – je to slečna Collinsová, že? Ne paní?“
„Slečna.“
„Té bych asi také měla napsat?“
„Ne, to nebude nutné,“ odpověděl a podíval se na dozlatova
naleštěné a v jeho rukách nepatřičně působící kapesní hodinky.
„Přijme vás ve svém domě na Beacon Hill za půl hodiny.“
Její tvář mu musela prozradit, jak moc ji to překvapilo. Usmál
se a v tom úsměvu nebyla ani stopa laskavosti, jen nadřazenost
a samolibé potěšení plynoucí z toho, že se mu podařilo někoho
vyvést z míry.
„Být vámi pospíšil bych si, slečno Reevová.“
 K A P I T O L A PÁ T Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

„P ředvolejte svého prvního svědka,“ přikazuje soudce Miller

a Vir­ginia proti své vůli cítí, jak v ní klíčí zvědavost. Kdo to
asi bude? Kdo ji jako první zaprodá a udělá z ní padoucha? Kdo ji
označí za vraha?
Vrahem, přesněji řečeno vražedkyní, ji už nazvali v novinách.
V Bostonu se nemůže nikdo ocitnout před soudním tribunálem
a být obžalovaný z vraždy, aniž by to vzbudilo pozornost.
Virginia nikdy předtím, než byla zatčena a ocitla se za mřížemi
věznice na Charles Street, bostonské noviny nečetla. Ostatně toho
vůbec moc nenačetla.
V den, kdy byla oficiálně obviněna a kdy už nebylo pochyb,
že stane před soudem, ji zavřeli na samotku, kde přichází do styku
pouze se dvěma strážci. Jeden se jmenuje Benson a druhý Keeler.
Oba jí nahlas předčítají z novin a vzhledem k tomu, že každý čte
jiné, je účinek úplně odlišný. Benson jí čte jako posilu Beacon, za-
tímco když z úst Keelera poslouchá, co praví Clarion, cítí se jako
spráskaný pes.
Tak či onak, v každém případě je ráda, že má společnost. Do-
zvídá se, že o ní Clarion mluví jako o „Fúrii severu“ a o „samozvané
královně Arktidy“ – něco takového nikdy na veřejnosti ani v sou-
kromí nevyslovila – a s téměř stejným soustředěním poslouchá,
jak ji Beacon vynáší do nebes jako „ušlechtilou americkou valkýru“
a „arktickou bohyni“. Alespoň, že se stále ještě ozývají hlasy. Alespoň,
že povědomí o ní ještě nezapadlo.
 Teď, když už soud začal, ale uslyší více hlasů a uvidí více tváří,
než dokáže snést. Bude jim tiše naslouchat, jako by to mělo být její
pokání. Kdyby s výpravou uspěla, tak by ji takovýmto pohrdáním
nečastovali. Zaslouží si to. Kdo asi předstoupí jako první?
Žalobce hlásí: „Stát Massachusetts povolává do lavice svědků
Gabriela Bishopa.“
Bishopa? Ona ale žádného Bishopa nezná. Celá místnost se
rozvlní sotva znatelným pohybem, a ať už to dovnitř vchází kdokoli,
pronásleduje ho šepot, jako když vítr pročísne obilné pole. Znovu
jí to připomene kostel. Bude vůbec někdy moci znovu vstoupit do
kostela? Bude moci opět spatřit záblesky světla, jak prostupují vitrá-
žovými okny, a pocítit, jak její duši po vykonané zpovědi zaplavuje
niterný mír? Uslyší znovu hluboké dunění varhan vibrující až v kos-
tech? Jak dlouho potrvá, než jí bude dovoleno vkročit jinam než do
své prázdné cely a – což není o mnoho lepší – do téhle soudní síně,
v níž má neodbytný pocit, že na ni vše padá? Raději si nedovoluje
přemýšlet o tom, kde bude trávit svá příští léta nebo čas, který jí
zbude v případě, že bude shledána vinnou.
Muž jménem Gabriel Bishop přichází do lavice svědků. Má
prořídlé a až nepatřičně jemné nazrzlé vlasy, sčesané přes čelo k úz-
kému, hedvábně vyhlížejícímu obočí, nevýrazné kotlety a je hladce
oholený. Vůbec nikoho jí nepřipomíná. Pokud jde o jeho postavu,
je poněkud hubený a rovný jako pravítko.
Soudní zřízenec napřahuje ruku, v níž drží bibli, a svědek na ni
bez zaváhání položí tu svoji. Poté zdvihne druhou ruku k přísaze.
Stále si není jistá, jestli už někdy předtím jeho tvář viděla, nebo ne.
Ale samozřejmě, že ona si na něj vzpomenout nemusí, stačí, když
si on pamatuje ji. Virginia vůbec netuší, co sem přišel vypovědět.
Jaký hřebíček do rakve jí sem přišel zatlouct?
Žalobce začíná tím, že mu klade otázky týkající se jeho jména
a postavení. Jaký význam může mít jeho svědecká výpověď, jí dojde
příliš pozdě, až ve chvíli, kdy Bishop promluví.
 Neochvějně pevným hlasem říká: „Jmenuji se Gabriel Bishop
a jsem zaměstnaný jako majordomus v domě pana Tiberia Collinse.“
Nepatrná britská stopa v jeho hlase je spojena spíše s melodií jeho
řeči, než že by šlo vyloženě o britský přízvuk.
„Máte na mysli Tiberia Collinse z Beacon Hill, je to tak správně?
Otce Caprice Collinsové?“
Majordomus se dívá přes hlavu Virginie a přes hlavy žen v první
řadě dále do nitra soudní síně. „Ano, znal jsem ji od jejího narození
až do její předčasné smrti.“
„Ano, až do její vraždy. Nechť odpočívá v pokoji,“ uzavírá státní
zástupce hlasem plný hlubokého, teatrálního smutku.
Virginii připadá tenhle moment stejně dobře secvičený jako
jakákoli ze scén určených pro divadelní prkna. Herci si vyměňují
repliky pronášené hlasem, jehož modulaci mají pečlivě natrénova-
nou dopředu. Jasně si uvědomuje, že vnímání ostatních bude méně
cynické než to její a že se lidé v soudní síni nejspíše chytí na vějičku.
Chce se jí vyskočit a začít řvát. Dát průchod všemu tomu smutku,
hněvu a strachu, který v ní doutná.
Namísto toho však dál tiše sedí a ani si nedovolí pohnout no-
hama uvnitř lavice obžalovaných. Nechce, aby oči slídilů objevily
jakoukoliv stopu jejích pocitů.
Další otázka. „Jak dlouho už jste u Tiberia Collinse zaměstnán?“
„Už je to dvacet dva let, co mě ten dobrý muž zaměstnává, pane,
a mohu-li tuto informaci ještě doplnit, tak před ním byl mým za-
městnavatelem jeho tchán. Paní Collinsová je rozená Mastersonová.
Z rodiny Mastersonů sídlem na Chestnut Hill. Předpokládám, že
je vám tato rodina dobře známa?“
„Ano, samozřejmě,“ přisvědčuje státní zástupce souhlasným
hlasem.
„Stal jsem se součástí domácnosti Collinsových poté, co se
vzali. Byl jsem svým způsobem něco jako svatební dar, pokud to
tak mohu na­zvat.“
 „Ano, takto by to vskutku nazvat šlo,“ přikyvuje s familiárním
úsměvem státní zástupce. „Předpokládám, že pan Collins byl nad­
šený, když získal majordoma tak vynikající pověsti. Někoho, na
koho se může opravdu spolehnout.“
Majordomovy oči se znovu zadívají do davu stejným směrem
jako předtím a Virginia si uvědomí, že Bishop se musí dívat na sa-
motného pana Collinse. Ona sama by ho mohla spatřit, jen pokud
by otočila hlavu, což je myšlenka, kterou zamítne, ale musí to být
on. Po obou stranách páteře jí proběhne zachvění. Nepomyslela na
to, že se ocitne tváří v tvář Capriciným rodičům, lidem, kteří by ji
rádi viděli mrtvou kvůli tomu, co podle nich provedla. Nesetkala se
s nimi od chvíle, kdy ji nechali zatknout, a od té doby už uplynulo
několik měsíců.
„Rád bych tomu věřil, pane.“
„Žil jste tedy u Collinsových už v době, kdy se slečna Caprice
Collinsová narodila?“
„Ano.“
„Znal jste ji tedy již jako malé dítě?“
„Ano, pane, znal. Vyrostla z ní půvabná mladá dáma. Přepů-
vabná.“ Pýcha jako by mu z těla tryskala všemi póry.
Virginia z jeho slov žádný opravdový smutek necítí, vnímá je-
nom zahlcující, předstíraně ušlechtilou nabubřelost. Tak nesmírně
ráda by mu tu jeho falešnou tvář propleskla. Jako kdyby snad nějak
záleželo na jméně a na tom, odkud člověk pochází. Jako kdyby to
mělo nějaký skutečný význam. Pokud se chystá napomoci k jejímu
zničení, a vypadá to, že ano, tak ať nedělá zbytečné okolky a přejde
rovnou k věci.
Žalobce pokračuje. „I když vím, že ji nijak dobře neznáte, rád
bych, abyste nám nyní řekl, při jaké příležitosti jste osobu sedící
zde v lavici obžalovaných poznal.“
Virginia postřehne, že když o ní hovoří, nepoužije její jméno
nebo aspoň žena. Je jenom osoba. O Caprice mluvili jako o mladé
dámě. Virginia je obžalovaná. Tentokrát na ni ani neukázal a ani
náznakem se neotočil k místu, kde seděla.
„Je to Virginia Reevová,“ odpovídá svědek, který na ni přeci jen
krátce pohlédl. „Alespoň tak se představila, když dům navštívila.
Formálně nám nikým představena nebyla.“
„Prostě se jednoho dne jen tak u Collinsů objevila?“
„Ano, tak tomu bylo.“
Virginia si všimne, že z uvedeného vyplývá, že nebyla očekává-
na, i když ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Svědci jí mohou
uškodit nejen tím, co vypoví, ale i tím, co zamlčí.
„Byl jste u daného setkání osobně přítomen?“
„Uvedl jsem ji dál a představil slečně Collinsové, která ji přijala
v předpokoji určeném k takovým příležitostem.“
„Jste si svými slovy jistý?“ Žalobce jej přerušuje, aby položil
otázku, která má zřejmou odpověď, což Virginii udiví. Říká si ale,
že k tomu musí mít své důvody.
„Ano, ten den je nesmazatelně vepsán do mé paměti,“ zanotuje
Bishop vážným hlasem jako sám vzor bezúhonnosti.
Virginia pocítí slabost v břiše. Kolikpak si toho nacvičili předem?
„Děkuji, pokračujte prosím.“
„Poté, co jsem přivedl hosta dovnitř, okamžitě jsem se odebral
do vstupní haly, na své místo u vchodových dveří.“
„Ale i přesto jste něco z jejich konverzace zaslechl, že?“
„Ano, zaslechl. Samozřejmě ne tak, že bych tajně poslouchal.
Nikdy bych si nedovolil zpronevěřit se očekáváním, která na mě ve
věci respektování soukromí můj zaměstnavatel klade.“
„Vaši poctivost tu samozřejmě nikdo nezpochybňuje,“ říká práv-
ník tak, jako by se ta slova mohla stát pravdou už jen tím, že je
někdo vysloví. Virginia se začíná bát, že tomu tak možná nakonec je.
„Děkuji vám. Ujišťuji vás, že jsem cíleně neposlouchal, ale když
zvýšily hlasy, nebylo možné je neslyšet. V tak solidně postaveném
a okázalém domě, jako je ten Collinsových, nemůže člověk, který
stojí v hale slyšet konverzaci, která probíhá v předpokoji. Šepot nebo
normální rozhovor by slyšet nebyl.“
„Chcete tím tedy říci, že nešlo o normální konverzaci?“ podsouvá
mu právník odpověď.
„Ne, nešlo. Jak jsem řekl – normální rozhovor by ze vstupní
haly slyšet nebyl. Ale křik ano.“
Žalobce potřese hlavou a nasazuje posmutnělý výraz: „Říkáte
křik.“
„Ano, křik. Slyšel jsem křik.“
„A z toho, co k vám dolehlo – aniž byste záměrně naslouchal,
jak jste již poznamenal – se dalo soudit, že si ony dvě ženy zrovna
nenotovaly?“
„Ano, určitě bych řekl, že si nepadly do noty. Slečna Collinsová
byla nadmíru zdvořilá. To tahle žena byla… nedokáži najít správný
výraz, pane.“
„Klidně si dejte načas.“
Trochu se odmlčí, už už se chystá promluvit, ale ještě chvilku
odpověď pozdrží. Nakonec řekne: „Nu, řekl bych, že byla hrubá.“
Virginii ohromí, jak se tomuto zapšklému muži, plnému kyse-
lých narážek, podařilo, že slovo hrubá zní z jeho úst hůře než slovo
vražda. Ale dokázal to.
Svědkovy oči konečně spočinou i na ní. Z téhle vzdálenosti
nedokáže určit, jakou mají barvu. Vrací mu pohled a upřeně se mu
dívá do očí. Po několika okamžicích je to nakonec on, kdo uhýbá
pohledem.
Žalobce pokládá další otázku: „Mohl byste s námi sdílet něco
z toho, co tehdy obžalovaná vyslovila?“
„Námitka,“ zvolá Virginiin právní zástupce a ona sebou v duchu
škubne. K tomu, aby promluvil, si nemohl vybrat horší chvíli. Všimla
si té pasti dříve než on sám. Jen blázen by do ní napochodoval tak
zpříma a nechal ji za sebou zaklapnout.
 „Ano?“ pozvedá soudce hlas. „Podělte se s námi, prosím, o dů-
vody vaší námitky.“
„Proč bychom se měli ptát tohoto muže na slova mojí klientky.
Ona si je jistě vybaví lépe než on.“
„Nuže až tedy přijdete jako obhájce na řadu, můžete si ji ne-
chat – nic lepšího vám dokonce ani nedokážeme poradit – předvolat
do lavice svědků.“
Její obhájce mlčí. Ticho se protahuje, až začíná být tíživé. Pak se
konečně posadí. Natáhne se pro další papíry, probírá se jimi a beze
slov s nimi máchá ve vzduchu. Virginia se musí bránit pokušení, aby
si neskryla tvář do dlaní. V téhle síni musí čelit tolika věcem, že jí je
jasné, že musí být odolná. Civilizace je tak nesourodý propletenec
zábran a konvencí vnucených společností, že by si téměř přála být
znovu mimo její dosah. Zároveň si však vybavuje, jak temným se
svět mimo dosah civilizace může stát.
Virginia se středem svého těla pomalu natočí a ucítí, jak jí korzet
svírá jako krunýř. Udělá to proto, aby si připomněla svou vlastní
zranitelnost. Jak křehkou nádobou je tělo pro lidskou duši! Stačí
tak málo a vše je navždy ztraceno.
„A nyní, pane Bishope,“ ozve se kolovrátek hlasu státního zá-
stupce, „nám prosím sdělte, jak slečna Reevová nazvala dceru vašeho
zaměstnavatele.“
Svědek, viditelně potěšen, že je opět středem pozornosti, vypne
hruď a odpoví: „Na její slova si vzpomínám velmi dobře. Nazvala
slečnu Collinsovou arogantním bláznem, který má úplně vymete-
nou hlavu.“
Žalobce povytáhne obočí vzhůru a vykřikne: „Proboha!“ Zní
stejně strojeně jako nějaká pastorova žena v kostelní lavici. „Vzpo-
mínáte si na její slova přesně?“
„Ano. Arogantní blázen s vymetenou hlavou. Vsadil bych na
to svůj krk.“
 Tomu se to snadno říká, pomyslí si Virginia. Jeho krk tu v sázce
není.
Žalobce pročísne pohledem celou soudní síň, aby se ujistil, že
všichni v sále mají čas uvědomit si závažnost slov, která svědek právě
vyřkl, a poté se rozhodne zasadit poslední, smrtelný úder. „A tím
to skončilo?“
„Ne, pane,“ zareaguje živě majordomus a s viditelným potěšením
se trochu nakloní kupředu.
„Počastovala ji snad něčím dalším?“
„Nebylo to tak, že by ji ještě něčím nazvala. Použila výhružku.“
„Výhružku?“
„Ano, pane. Já si na její slova vzpomínám přesně a nikdy je
nezapomenu. Řekla slečně Collinsové doslova toto: ‚Pokud budete
trvat na tom, že do Arktidy pojedete, tak zpět už se nevrátíte.‘“
 K A P I TO L A Š E STÁ

Virginia
Dům Collinsových, Boston
Duben 1853

Z Caprice jako by vyzařovala vůně peněz. Ne pach kovových, na-

rudle zbarvených cenťáků a nedejbože ani zápach špinavých, až
příliš mnoha rukama prošlých bankovek, nýbrž ostrá papírová vůně
dolarů, které právě vypadly z tiskařského stroje. Když si poupravila
sukni se spodničkami, ta vůně zaplavila prostor a uvelebila se v něm.
To byla první věc, kterou si v souvislosti s ní Virginia uvědomila.
Druhá věc: byla to taková domácká ropucha.
Třetí věc: ačkoliv té první skutečnosti si Caprice pravděpodobně
nebyla vědoma, vynakládala velké úsilí na to, aby odvedla pozornost
od skutečnosti číslo dvě.
Když ji majordomus nasměroval do předpokoje, Virginia nevě-
děla, kam s očima. Půvabná sametová pohovka v levandulové barvě,
na které se Caprice usadila do sošné pozice, by se krásně vyjímala
v nějaké prostší místnosti. Zde ji však po obou stranách doplňovaly
židle čalouněné látkou s květinovým vzorem v kombinaci tyrkysové
a růžové barvy, to vše na pozadí zdi zdobené zlatými a růžovými
pruhy, které vší té změti barev dodávaly jakýsi cirkusový nádech.
Vše korunoval luxusně vyhlížející tlustý koberec, na němž mezi
zelenými a béžovými stužkami vířily roje pestrobarevných květin,
které by sama příroda takto dohromady nikdy neposkládala.
Virginia pomalu došlápla na ten příšerný koberec a natáhla svoji
ruku směrem ke Caprice. Ta jí však svoji ruku nenabídla.
Podívala se jakoby skrze ni na majordoma a řekla: „Děkuji Bis-
hope, to je všechno.“ Virginia se na toho muže ohlédla, byl štíhlý
a strnulý jako nějaká tyčka. Zlomil se v pase do hluboké úklony,
jako kdyby se jeho tělo nebylo schopné ohnout v žádném jiném
místě. Potom pozadu ustoupil, a než zacouval za roh, nespouštěl je
z očí. Virginia měla na mále, aby se nerozesmála, ale z Capricina
výrazu vytušila, že tak se to od něj očekává. Spolkla své pobavení
a vyčkávala, až její hostitelka zahájí hovor.
Jakmile byl majordomus pryč, Caprice se podívala na Virginii,
povýšeně si ji přeměřila a řekla: „Tak, a teď mi povězte, kdo jste?“
Pohled té zazobané dívky vyvolal ve Virginii nelibost. Pokud
bylo na Caprice něco opravdu hezkého, byly to její matné šedozelené
oči, jenže jejich pohled byl nepříjemný a pichlavý. Důvěra, kterou
Virginia pociťovala v přítomnosti lady Franklinové a Brookse, byla
tatam. I když se v duchu za své zaváhání proklínala, nepřestávala být
na vážkách. „Myslela jsem, že lady Franklinová vám vše pověděla.
Požádala mě, abych celou expedici zorganizovala… O té expedici
víte, že?“
Caprice mávla do prostoru hřbetem své ruky, jako by to bylo
ptačí křídlo, a řekla: „Ano, ano, o tom všem vím. Já jsem se ale
ptala, kdo jste vy? Odkud pocházíte?“
„Z Kalifornie,“ odpověděla.
Caprice obrátila oči v sloup. „Z Kalifornie nikdo není.“
„Ale ano, pár by se jich našlo,“ zaprotestovala Virginia nenásilně.
Ozvalo se zaklepání na dveře a pak dovnitř vešla mladá žena
s čajovým podnosem. Když bývala Virginia na cestách, čajem na-
zývali výluh z povařených žaludů, hořký a bez chuti. Na tomto
podnose však byly vyskládané nejenom porcelánová konvice na čaj
a s ní sladěné šálky na podšálcích, ale byl tam i talířek s lákavými
sušenkami a koláčky, zdobené půvabnou kresbou ledové polevy.
Mladá žena to vše naaranžovala na stolek a Caprice ji pak pro-
pustila se slovy: „Děkuji ti, Eleanor. Obsloužíme se samy.“
A Eleanor vycouvala z místnosti stejně, jako to předtím učinil
majordomus.
 Virginia se natáhla pro kulaťoučkou sušenku zdobenou doko-
nalým kvítkem, a když byla už napůl cesty k ústům, uslyšela, jak
se Caprice uchechtla. Byla v tom cítit zlomyslnost.
„Až takový máte hlad?“ zeptala se jí.
„Promiňte?“
Caprice ukázala na cukrovinku, kterou držela v ruce. „Dobře
vychovaní lidé se obvykle neobslouží bez vyzvání. Zdá se, že v Ka-
lifornii to máte jinak.“
Ztrapněnou Virginii na zlomek sekundy napadlo, že sušenku
vrátí zpátky, ale nezdálo se to být dobrým řešením, a tak si ji vyzý-
vavě vstrčila do úst a začala ji chroupat. Když ji spolkla – tak rychle,
že ani neměla čas postřehnout, jakou měla chuť – řekla: „No říkala
jste přece, že se obsloužíme samy.“
V Capricině úsměvu, stejně jako předtím v jejím uchechtnutí,
byla zlomyslnost. „Předpokládám, že v domech, jako je tenhle, jste
nebývala natolik častým hostem, abyste mohla pochytit způsob
mluvy, který je nám tu vlastní. Těmi slovy bylo myšleno, že vás
obslouží hostitelka. Předpokládá se, že návštěvník vyčká. Je to po-
važováno za slušnost. Ale jelikož vidím, že jste více než soběstačná,
tak si i sama nalijete čaj, že?“
Virginia si vzpomněla, jak jednou zlovolný vítr rozvířil písek na
cestě přes horské pásmo a rozprášil jejich skupinu. Šokovalo ji, jak
prudkou bolest může takové drobné zrnko písku způsobit, když na
lidskou kůži udeří velkou silou. Capricina zjevná blahosklonnost
a přehnaná kontrola ji zasáhly stejně silně jako tehdy ta zrnka ­písku.
Měly by spolu hovořit o expedici, o tom, jak je vzrušující být
její součástí, jak podniknou něco, co ještě nikdy žádná jiná žena
nedokázala. Virginia by se ráda dozvěděla, proč je tahle dívka tak
důležitá, že je její účast na expedici požadována, a byla si jistá, že
Caprice je stejně tak zvědavá na ni. Měly by využít každou minutu,
kterou mají k dispozici, k tomu, aby se podělily o všechny zatím
dostupné informace, a pokud možno se s předstihem připravily na
to, co se na cestě může přihodit. Dříve než bude pozdě.
Namísto toho se ale Virginia naklonila pro konvici, ale její ucho
bylo tak horké, že rukou ucukla a vykřikla: „Doprčic!“
„Proboha!“ odfoukla si Caprice a znělo to, jako by byla v mírném
šoku. „Ať už jste byla vychována kdekoli, tak jistě chápete, že určité
výrazy jsou pro společenskou konverzaci nevhodné.“
Virginii v tu chvíli napadlo, že odsud prchne a celou tu vý-
pravu hodí za hlavu. Ta myšlenka byla skoro tak lákavá jako tác
s cukrovinkami před ní. Ale přinutila se ke klidu a pak promluvila
hlasem, do kterého cíleně vložila uctivý tón: „Vlastně jsem si to
rozmyslela a musím říct, že nejsem v rozpoložení, kdy bych měla
chuť na čaj. Odpusťte mi. Mohu se posadit, nebo je to také něco,
co se ne­sluší?“
Dívala se na Caprice zpříma a ta v jejím pevném pohledu ucítila
odhodlání. Nakonec pomalu přikývla. „Máte pravdu. Nechme čaj
čajem a promluvme si o budoucnosti.“
„Ano, promluvme si o budoucnosti.“
Posadily se na bohatě polstrovanou pohovku. Byla to pro ně
poslední příležitost, jak začít znovu a od začátku. „Slečno Collin-
sová, povězte mi prosím, co vás přivádí k rozhodnutí připojit se
k expedici?“ zeptala se Virginia.
„Přivádí k rozhodnutí? Zní to, jako kdyby snad v té věci pa-
novaly nějaké pochyby. Pokud nebudu součástí té expedice, tak se
ani žádná expedice nebude konat.“
„Ach, tak to tedy je?“
Capricina brada zamířila vzhůru. „Přesvědčila jsem svého otce,
že výprava, jejímž cílem bude pátrat po Franklinovi, je ušlechtilý
podnik. Dalo by se říci, že já jsem důvodem, pro který se ta expe-
dice uskuteční.“
Virginia suše opáčila: „Předpokládám, že paní Franklinová by
řekla, že se bude konat kvůli jejímu manželovi.“
 „Možná v tom smyslu, že bychom nemuseli nikoho hledat, kdyby
se Franklin neztratil a spolu s ním i dvě velmi drahé lodě a více než
stovka dalších synů, manželů a otců. Nicméně bez peněz mého otce
by se tahle ženská expedice nikdy nekonala. Koná se díky mně.
Virginiiny oči spočinuly na pruhované tapetě na zdi a na náklad-
ném, přezdobeném prostředí předpokoje. „A vaše rodina to dovolí?“
„Zdá se, že toho o mně ani mojí rodině moc nevíte, slečno Ree-
vová. Brzy si se zvědavostí vyslechnu, co je vám známo, ale ujišťuji
vás, že pokud se pro něco rozhodnu, moje rodina mi nebude stát
v cestě. A pro tu výpravu jsem se rozhodla.“
„Ale proč?“
„A proč to chcete vy? Proč člověk takové věci dělá?“ Caprice si
položila zkřížené paže na prsa. Virginia si všimla, jak se jí konečky
prstů silou zaťaly do kůže. Ať už je jakákoli, svá slova míní vážně.
Caprice pokračovala. „Tam nahoře leží celý sever a jen málokdo
měl příležitost ho spatřit. Já chci být jedním z těch vyvolených. Chci
být něčím výjimečná.“
„Jsou i jiné způsoby, jak se stát výjimečnou.“
„Ale já jsem si vybrala tenhle,“ odpověděla jí ta bohatá dívka.
Stejná slova by mohla z jejích úst zaznít, pokud by mluvila o celé
řadě jiných věcí: o nějaké hračce, poníkovi či o svém pohledném,
mladém nápadníkovi. A Virginia měla podezření, že už je ve všech
těchto případech použila a že vždy dostala, co si zamanula.
Zformulovat další větu stálo Virginii úsilí. Když nedokáže najít
vlídný tón – ten pokus už má za sebou – bude alespoň mluvit co
nejvíc otevřeně. „Jste si jistá, slečno Collinsová, že jste na tak nároč-
nou výpravu připravená? Budeme kilometry daleko od civilizace. Na
hony vzdálené tanečním sálům, porcelánovým šálkům a hedvábným
pantoflíčkům. Předpokládám, že to pro vás bude ta nejnáročnější
zatěžkávací zkouška, jakou jste kdy prošla.“
„Vy ale ve skutečnosti vůbec netušíte, co už mám za sebou,“ pře-
rušila ji Caprice. „Věděla jste, že jsem horolezkyně, pravděpodobně
ta nejctižádostivější z celé naší země? Pokořila jsem alpské vrcholky,
ze kterých by se vám zatočila hlava. Na chlad i na těžkou práci jsem
zvyklá. Vstávala jsem před úsvitem, abych zdolala některé z nejvyš-
ších evropských hor. Lezla jsem vzhůru po kamenných stěnách. Na
jednom ze svahů pohoří Monte Rosa jsem viděla, jak se utrhla lavina.
Při mém výstupu na Mont Blanc jsem kvůli nedostatku kyslíku
upadla do bezvědomí, ale když jsem se probrala, pokračovala jsem
ve výstupu. Takže ne, slečno Reevová, nemyslím si, že tohle bude
největší zkouška mého života.“
Na Virginii ten dlouhý výčet velmi zapůsobil, ale nechtěla to
na sobě nechat znát. A tak ještě více přitlačila.
„Budeme tam odkázány jenom samy na sebe,“ řekla. „Nebudou
s námi žádní nosiči ani průvodci. Svoji výstroj si poneseme samy.
Až půjdeme po ledu, budeme mít jídlo, jen když si ho ulovíme.
Vylezla jste na všechny ty hory, jak jste říkala, ale dá se něco z toho
považovat za prvovýstup?“
Caprice zúžila své zelenošedé oči do úzkých štěrbinek. „Nechá-
pu, proč by to mělo být důležité.“
„Budeme v naprosto neznámém prostředí. Budou tam jen holé
pláně bez ničeho, nedovoláme se žádné pomoci. Když spadneme,
nebude tam nikdo, kdo by nás chytil. Abych k vám byla upřímná,
slečno Collinsová, nemyslím si, že v tom najdete zalíbení.“
„No, věc se má tak, slečno Reevová, že mě to, co vy si myslíte,
ani za mák nezajímá.“
Pronesla svá slova sice v podstatě s úsměvem, ale bylo v nich
skryto zřetelné pohrdání.
Virginia jí oplatila stejnou mincí. „Mohu mluvit otevřeně?“
„To přímo musíte,“ odpověděla jí ta bohatá dívka s bradou vy-
strčenou vzhůru a vyzývavým pohledem krásných očí zasazených
do již méně půvabné tváře. „Přímo na tom trvám.“
„Dobře tedy. Slečno Collinsová, jste arogantní blázen a máte
úplně vymetenou hlavu.“
 „Opravdu?“ Vypadalo to, jako by se jí ta urážka vůbec nijak
nedotkla, protože naprosto stejným tónem pokračovala: „A smím
se zeptat, na základě čeho jste k tomuto závěru dospěla?“
„Za těch pár minut, co spolu mluvíme, jste úplně odhalila svoji
osobnost. Zaposlouchejte se do svých vlastních slov. Mně stačí jen
pozorovat vaše chování a už dopředu je jasné, že mi nebudete na-
slouchat, že mě nebudete jako vůdkyni expedice respektovat. A na
cestě podobné té naší to často mívá fatální následky.“
„To má být výhrůžka?“
„Ne, to v žádném případě,“ odpověděla jí Virginia, která jí
rozhodně vyhrožovat nechtěla. Ať už je důvod jakýkoli, vy jste jako
vůdkyně té expedice určena nebyla, takže jakmile se vydáme na
sever a vy budete požadovat, aby byl váš úsudek upřednostňován
před mým, může to vést jedině k… nepříjemnostem.“
„Mluvte bez okolků,“ popíchla ji Caprice. „Říkala jste, že bu-
dete.“
„Pokud budete trvat na tom, že do Arktidy pojedete, a budete
se i tam chovat dál jako nějaká lehkomyslná potížistka, tak…,“
i když v sobě cítila odvahu, bylo jí zatěžko tu větu dokončit, protože
věděla, že jakmile ta slova vypustí z úst, už je nebude moci vzít zpět.
„Tak už ven s tím! Mluvte zpříma!“ Caprice uhodila dlaní ruky
do malého stolku a ticho prořízl ostrý zvuk.
„Jak si přejete.“ Virginiin hlas byl najednou hluboký a nízce
posazený, až měla sama pocit, jako by vycházel z úst někoho jiné-
ho. „Na váš úspěch bych nevsadila ani penny. Pojeďte do Arktidy,
prosaďte si tam na ledě svoji vůli proti té mojí, a já se vsadím, že
zpět už se nevrátíte.“
Caprice se uchechtla. V jejích šedozelených očích, které
v odpoled­ním světle ztmavly do mechového odstínu, se mihl zá-
blesk veselí. Pak s úsměvem pronesla: „Výborně, slečno Reevová,
nyní nemůžu tvrdit, že jste mě nevarovala, ale já to risknu. Takže
kdy vyrážíme?“
 K A P I TO L A S E D M Á

Virginia
Věznice na Charles Street
Říjen 1854

O pravdu se změnilo počasí, nebo jí řídne krev? Když se vrátily

zpět, úplně vysílené tím všeprostupujícím mrazem, bylo jí ve
dne v noci strašné horko. Bylo jí horko, když spala i když dýchala,
při každém pohybu umírala horkem. Ale teď, i když jí tváře při
dotyku se studeným vzduchem stále hoří, má ruce a nohy prochladlé.
Možná je to tím vězením, i když věznice na Charles Street
byla postavena podle nejmodernějších principů tak, aby se dovnitř
dostávalo co nejvíce světla a vzduchu. Ale samozřejmě, že nechtějí
utrácet peníze na topení pro vězně. Její cela má rozměry asi dva a půl
na tři metry a má žulové zdi. Kámen zadržuje chlad, vzpomene si.
Stejně jako mrtvé tělo. Jakmile z něj vyprchá život, vychladne a pak
může snadno úplně celé zmrznout, protože už v něm nebije srdce,
které ho zahřívá. Jakmile teplota poklesne na potřebně dlouhou
dobu, všechno zledovatí. Slzy, svaly, krev.
Možná, že tenhle pocit chladu je nakonec dobrým znamením,
pokouší přesvědčit samu sebe Virginia. Snad to znamená, že její tělo
získává zpátky svoji citlivost, která zažene tu nekonečnou otupělost
posledních měsíců, neustálý jemný hukot ledových plání, který jí
zní v uších, vyčerpání a nekonečný smutek. Ale k čemu jí vlastně
ta navrácená citlivost bude, když o ni stejně brzo přijde? Má-li se
její krk ocitnout před koncem roku v oprátce, raději ať necítí nic.
Dnes ji střeží Keeler. Bez jediného slova jí pohodí na zem tác
s jídlem a ona sebou při tom zvuku trhne, protože vůbec neslyšela,
že se blíží.
 Není jí příliš podobné, aby byla tak zabrána do svých myšlenek.
Ale i tohle je možná pokrok. Ke konci jejich cesty na sever byla
jednou velkou hromadou starostí. Trhala sebou i při sebemenším
šepotu, její ucho by slyšelo i dopad jehly na useň. Kdykoli někde
něco jen šustlo, vyděsila se a byla hned připravená na nejhorší. Spala
neklidně, pokud vůbec, a nedostatek spánku ji vyčerpával. Pokud
čas, který tráví v osamění v téhle studené morně, otupil její smysly,
tím lépe. Znovu pomyslí na skutečnost, že se možná blíží den, kdy
zemře, a pocítí dech neodvratné smrti v zátylku.
Keeler na ni promluví, přesněji podrážděně cosi zabručí. Pochytí
slova: „Reevová, máte návštěvu.“
Je vděčná za každé rozptýlení a otáčí se, aby uviděla, koho jí
přivádí.
Bohužel je to jenom Clevenger, její obhájce s kulatým obličejem.
Na seznamu lidí, se kterými by se ráda setkala, není příliš vysoko,
vlastně pokud by měla být upřímná, tak na něm nefiguruje vůbec.
Tu upřímnost si však ponechá pro sebe.
Strážce do cely přitáhne židli, aby se její návštěvník měl kam
posadit. To je nečekaně milé gesto, ale její kovové nohy na kamenné
podlaze tak strašně zaskřípou, že Virginii proběhne mráz po obou
stranách páteře. Možná, že smyslem tohoto naoko přátelského gesta
bylo právě toto.
Přesto se nepřestává usmívat. „Děkuji vám za laskavost.“
„Patnáct minut,“ uslyší v odpověď. Cosi v jeho hlase jí napovídá,
že jejího právního zástupce nemá o nic víc rád než ona.
Obhájce ztěžka dopadne na židli, a dokonce i tady v cele se zase
začne ohánět svými lejstry tak, jak to má ve zvyku, a pak je strčí zpět
do kufříku, který vypadá téměř prázdný. Zdá se, že papírů taková
záplava není, tak proč s nimi musí pořád tak nesnesitelně šustit?
„No, šlo to opravdu hladce,“ poznamená Virginia v narážce na
výslech prvního svědka.
 Zareagoval skoro až teatrálním povzdechem, svým způsobem
stejně přepjatě, jako když státní zástupce přetékal sympatiemi k ubo-
hé zesnulé Caprice. Ten majordomus vlastně Caprice ani nijak
zvlášť rád neměl, a ani ji neznal tak, jako ji znala Virginia. Samotná
skutečnost, že člověk s někým žije pod jednou střechou, ještě ne-
zaručuje, že ho opravdu dobře zná nebo že je schopen odhadnout,
jak se zachová, když nastane nějaká kritická situace. Virginia vídala
některé lidi roky, aby pak jednoho dne zjistila, že je ve skutečnos-
ti vůbec nezná. A ten státní zástupce, ta nabubřelá ropucha, se
s Caprice nikdy ani nesetkal. Jak se tedy opovažuje předstírat byť
jen špetku zármutku, který pociťuje Virginia? Vnímá samozřejmě
i celou škálu dalších pocitů, ale zármutek k nim stále patří. Ten ji
nikdy neopustí.
Clevenger se ozve: „Také jste mě na to mohla připravit.“
„Myslíte? A co dobrého by to bývalo přineslo?“
„Mohl jsem ho podrobit křížovému výslechu.“
„To jste mohl. Ale nic z toho, na co si vzpomínám, by vám ne-
mohlo nijak posloužit. Navíc s otázkami máte přicházet vy. Najít
svědkovo slabé místo a zaútočit.“ Virginia má chuť vyskočit, prostrčit
ruce skrz mříže a popadnout toho zelenáče za klopy. Možná, že na
to stojí i dostatečně blízko. Ale neudělá to. Nepohne se ani o píď.
Její hlas zůstává klidný a ruce jí odpočívají v klíně.
„Pokud nějaké ovšem má,“ opáčí její rádoby obhájce.
„Slabé místo se najde u každého.“
„Ale když je ani vy, ani já neznáme, tak to bude hodně náročná
cesta a kdoví, zda úspěšná,“ řekne jí.
„No, vzhledem k tomu, že mě mohou pověsit, se mi ta moje
cesta jeví o poznání náročnější než ta vaše.“
Obhájce odpoví: „Jen vás prosím, abyste mi byla více nápo-
mocná.“
„Nevěděla jsem, že vám nejsem nápomocná.“
 „Slečno Reevová, prosím vás. Výpovědi svědků mě nijak zvlášť
překvapit nemohou. Ale řekněte mi pravdu. S Caprice Collinsovou
jste si nepadly do oka?“
„Když jsme se poprvé setkaly, tak ne.“
„A proč ne?“
„To není důležité,“ odpoví mu s viditelným podrážděním.
S touhle informací už teď, poté co Bishop odsvědčil, nijak smys-
luplně naložit nemůže, a tak přílišným ulpíváním na ní jen mrhá
jejím časem. A jí už ho možná příliš nezbývá.
„Existuje celá řada lidí, se kterými jsem si nepadla do oka,“
poznamená Virginia. „Ale jen zřídkakdy se je rozhodnu sprovodit
ze světa.“
Clevenger rozhodí rukama. „Pokoušíte se tu o humor? Myslíte
si snad, že to bylo vtipné?“
„Jsem si plně vědomá toho, jak smrtelně vážné to je,“ odpoví
Virginia.
„Nevím, co bych měl dělat.“
Na to ona promptně odpoví: „Bojovat za mě.“
„Ale jak? Když mi ani neřeknete pravdu?“
Podívá se někam mimo něj a konečky prstů se dotkne nejbliž-
ší tyče mřížoví. Je chladná na dotek. „Vždycky jsem vám říkala
pravdu.“
„Neřekla jste mi nic. Řekla jste jen, že obvinění vznesená proti
vám jsou snůškou nesmyslů. A že jste slečnu Collinsovou ani ne­
unesla, ani nezabila.“
„Protože jsem to opravdu neudělala. To obvinění z únosu je jen
lest, aby mohl můj případ spadnout pod jurisdikci tohoto státu.“
„Ano, ano,“ máchne rukou do vzduchu, „ale právník jsem tu já.“
Přinutí se spolknout odpověď, jež se jí spontánně dere na jazyk:
Tak se podle toho také chovej.
A on pokračuje: „Zatím jste mi o smrti slečny Collinsové nic
neřekla. Pokud je tedy opravdu mrtvá.“
 „Ano, je mrtvá,“ odpovídá Virginia s vážným výrazem ve tváři.
„Byla to nějaká nehoda? Byla jste u toho? Viděla jste to?“
„Viděla jsem to,“ řekne, i když to úplná pravda není. Ve chvíli
smrti vedle ní nestála a umírat ji neviděla. Ale zároveň věděla, že
není žádná šance, aby přežila. Její smrt byla jistota. Kdyby tam však
zůstala až do poslední chvíle, aby ji viděla vydechnout naposledy,
aby v jejích očích spatřila poslední jiskřičku života, bývala by též
mohla zahynout a všechny ostatní s ní. „Nechte mě vypovídat a já
jim to vylíčím.“
Obhájce nechává svá oční víčka zavřená a ona se na krátký
okamžik vyděsí, že by mohl propuknout v pláč, jako dítě, kterému
se někam zatoulala oblíbená hračka. „Víte, že tohle udělat nemohu,“
odpovídá konečně.
„Co vám v tom brání?“
„Nejste spolehlivá. Důvěryhodná. Pro ně ne. Státní zástupce
by vás roznesl na kopytech.“
„Tak mu tu možnost dejte,“ pronese s bradou vystrčenou vzhůru.
Clevenger však zavrtí hlavou, jednu ruku sevře v pěst a uhodí jí
do dlaně druhé ruky a jejími prsty pak pěst obejme. Kdyby před ní
tohle udělal nějaký jiný muž, asi by pocítila ohrožení, ale u Cleven-
gera to působí spíše jako herecký výstup.
Když k ní promluví, zdá se, že má hlas hlubší než jindy: „Musí
existovat nějaký lepší způsob.“
Tentokrát Virginia zareaguje už o poznání příjemnějším tónem:
„Opravdu ze srdce doufám, že ho najdete.“
„Říkáte tedy, že jste nezpůsobila její smrt, ale viděla jste ji umí-
rat. Byl tomu přítomen ještě někdo další? Někdo, kdo by mohl vaši
verzi potvrdit?“
A Virginia odpovídá, že ne, ale nevyhnutelně jí přijde na mysl
Siobhan. Ta by to dosvědčit mohla, pokud by se ovšem věci neměly
tak, jak se mají. Jenže je to tak, jak to je, a nad rozlitým mlékem
nemá smysl plakat, jak se říká.
 „Já vím, že nejste žádné bláhové stvoření, slečno Reevová. Vím,
že tu situaci chápete. Vaše slovo je však tím jediným, co máme
k dispozici,“ říká jí a pak pokračuje: „A žádná výhra to není. Vy
svědčit nemůžete.“
Jedna její část by se chtěla rvát. A den, kdy k tomu bude mít
dost síly, určitě přijde. Avšak teď je z toho všeho vyčerpaná. Ne ve
fyzickém smyslu slova – dokázala by vydržet, vlastně toho vydržela
už o tolik více než toto – to její duše je vyčerpaná. Teď jen může
sledovat, jak se věci dějí. Nechat osud, ať ji s sebou smete jako
proud, jako ta vírem hnaná voda Hudsonova zálivu, která směruje
lodi do zužujícího se prostoru mezi skalami a ledem, kde je nakonec
rozdrtí. Kvůli ní už zahynuly lepší ženy, než je ona sama, a možná
je právě toto osud, který si zasluhuje. Pokud usedne do lavice svěd-
ků a odvypráví svůj příběh, bude pro sebe jenom hledat omluvu.
Pokud ji nepověsí za zabití Caprice, mohli by ji stejně tak pověsit
za zabití jiných. Smrt žádné z těch žen nebyla výlučně její chybou,
avšak kdyby se v určitých momentech rozhodla jinak, tak… Ale to
se nestalo. Jen jednou věcí si je teď jistá. Čeká ji utrpení.
Její právník, ať už je jakkoli ubohý, nekompetentní a bláznivý,
má pravdu. Kdyby znal celý příběh – existuje snad nějaká možnost,
že ho opravdu zná? – byl by tomu, aby u soudu promluvila sama,
ještě méně nakloněný než dosud. I to málo z pravdy, co už zná,
příliš promlouvá v její neprospěch. Je pro ně povýšenou dívkou
z nějakého zapadákova, bláznivou dobrodružkou, která neváhala
a rozhodla se vést jiné ženy vstříc jisté smrti. Jakou strašnou osobou
musí v jejich očích být! A jako taková, věří prominentní bostonské
mozky, je určitě všeho schopná.
Ale čeho je ona doopravdy schopna, o tom oni nemají ani tušení.
 K A P I TO L A O S M Á

Ebba
Revere House, Boston
Duben 1853

K dyž se Ebba setkala s Virginií Reevovou, do hlavy se jí jako

neodbytný sopránový part drala slova: Kdo si proboha ta dívka
myslí, že je?
Když byly s Altheou poprvé pozvány do Ameriky, aby pomohly
lady Franklinové získat finanční prostředky na expedici, byla proti.
Ale Althea ji přesvědčila. Vykreslila jí dokonalý obrázek jich dvou,
jak tam za oceánem společně usrkávají čaj z šálků a zdvořilým, ale
rozhodným přístupem se jim daří přesvědčovat Američany k inves-
tování výrazných finančních obnosů do další expedice, která zamíří
na sever s cílem uspět tam, kde předtím Královské námořnictvo
ztroskotalo. Ony dvě budou do toho obrázku výborně zapadat jako
dvě dokonalé manželky a každému, kdo má kus srdce v těle, se jich
bude muset zželet a přispěje.
V případě Althey to samozřejmě celé odpovídalo skutečnosti,
jak Ebba věděla. Skutečně Jamese postrádala tak nesmírně, jako
by jí chyběl kus jí samé. Byli překrásný pár, hodili se k sobě jako
dva ušlechtilí koně vyjímající se královsky ve společném spřežení.
Když si Althea bezmyšlenkovitě popotahovala za krajkové manžety
a opakovaně se Američanům svěřovala s tím, že by dala cokoli na
světě za to, aby se její milovaný manžel vrátil na britskou půdu, oči
se jí zalévaly slzami nepředstíraného zoufalství. Situace Ebby byla
složitější, i když princip zůstával stále tentýž: proč by koneckonců
neměla veřejně podpořit manžela, i když – a především když – se
už nikdy nevrátí?
 Pokud jsou jejich manželové opravdu mrtví, připadne jim po
nich penze. Lady Franklinová dostane desítky tisíc liber, zdaleka
nejvyšší částku, i když zrovna ona potřebuje peníze nejméně ze všech.
Ale i ženy důstojníků, jako Althea a Ebba, dostanou řádově tisíce
liber, které jim zajistí prostředky k životu. Althea by samozřejmě
dala stokrát přednost tomu, aby se jí vrátil manžel, než aby kvůli
jeho smrti získala peníze. Ebba měla své vlastní preference.
Na popíjení čaje opravdu v souladu s příslibem došlo. Vypily ho
snad celé moře. Za nitky v zákulisí tahala lady Franklinová, a tak
se obě dvě setkávaly s potenciálními podporovateli v teple jejich
domovů, v klubech, v přijímacích salónech, a dokonce i na jachtách
kotvících v přístavech. Objely New York, Filadelfii, Washington.
Připíjely na počest zmizelých mužů, prolévaly slzy, když se to od nich
očekávalo, a dojímaly se nad svojí nejistou a nedořešenou budouc-
ností. Je možné, že v Americe to nebude o moc lepší než v Anglii,
říkala si Ebba ještě před odjezdem, ale určitě to tam nemůže být
horší. A Althea bude s ní! Bez povinností, které ji obvykle drží
stranou a nutí ji zůstávat v její zlaté kleci. Dobře tedy, vzhůru do
dálek, nepohodlí, vstříc Američanům! Rozhodla se.
Jenže přesvědčit Američany nebylo tak jednoduché, jak si Al-
thea původně myslela. I když se to pokaždé odehrávalo v luxusním
prostředí, Ebbu snaha obměkčit ty neomalené zbohatlíky, kteří
neprojevovali více sympatií a náklonnosti než mramorové sochy,
rychle unavila.
Nakonec je pozvali, aby se zúčastnily expedice osobně, a Ebbě
připadla úloha Altheu přesvědčit. Bude to dobrodružství, začala.
A pak dodala: Buďme odvážné. Kdy se nám podobná příležitost znovu
naskytne? zeptala se a hned si i odpověděla: nikdy! Althea protes-
tovala, váhala, ale nakonec pomalu souhlasila. Když už se dostaly
takhle daleko, proč nepokračovat? A tak byly připraveny setkat se
s vůdkyní expedice, jejíž sekretářka jim s ní domluvila schůzku
v jejich hotelu.
 Když Ebba Virginii poprvé uviděla, jak vchází do hotelu, po-
myslela si, že to musí být právě ona sekretářka. Virginia byla prů-
měrného vzrůstu a na hlavě měla záplavu černých kudrlin, nedbale
sepjatých do vysokého uzlu na temeni hlavy, který jí přidával při-
nejmenším deset centimetrů na výšku. Její světlemodré šaty, pro
danou příležitost dobře zvolené, působily díky vysokému límci
a jednoduchému střihu elegantně. Pokud by neměla široký nos,
byla by velmi půvabná. Měla inteligentní a teple hnědé oči, i když
v koutcích poněkud nízko posazené.
Je tak mladá, pomyslela si Ebba. Když se jí pak Virginia předsta-
vila jako vedoucí expedice, Ebba si byla naprosto jistá, že jí špatně
rozuměla.
„Chtěla jste říci, že jste zde jako zástupce vedoucí expedice, že?“
„Ne,“ odpověděla Virginia a vydala zvuk připomínající smích.
Althea se do hovoru vložila po svém způsobu. Byl jí vlastní di-
plomatický a mateřský přístup, i když dětmi sama ještě požehnána
nebyla. „Budete muset prosím moji přítelkyni omluvit. Pochází
z velice tradičních kruhů – ostatně mohu na sebe prozradit, že já
také. A je pravda, že doposud ani jedna z nás nikdy neslyšela o tom,
že by podobnou expedici vedla žena. Máte hodně zkušeností?“
„Ano.“
„Přímo z Arktidy?“
„Abych byla upřímná, tak přímo odtamtud ne.“
Na to se Ebba zeptala: „A na základě čeho bychom vám tedy
měly důvěřovat?“
Pohled Virginiiných hnědých očí spočinul na Ebbě a pozbyl
přitom nepatrný kousek své původní vřelosti. „Protože pokud jste
rozhodnuté pátrat po svých manželích, já jsem ta nejlepší šance, kte-
rou máte. Pochybuji, že byste jinou expedici, která bude akceptovat
ženy, vůbec měly šanci najít. Součástí naší cesty bude i plavba po
moři, a pokud jsou moje informace správné, tak lodní paluba není
zrovna místem, kde by byly ženy vítanými pasažéry, že?“
 Obě dvě ženy vážně přikývly. Muže, kteří tráví svůj život na
moři, znaly z mnoha vyprávění. A věděly, že předsudky námořníků
jsou stejně úporné a jasné jako zimní slunce.
Když Virginia mluvila, Ebba si uvědomila, jak se jí proměňuje
přímo před očima. Její oči už zase vypadaly jinak. Tentokrát jasně
zářily. Když Virginia vešla do místnosti, zdála se být bezvýznamnou
dívkou, ale ani ne za minutu se změnila v sebejistou a schopnou
ženu. Možná že jim opravdu může být dobrou vůdkyní.
„Bylo mi řečeno, že vás mám vzít s sebou,“ řekla Virginia. „A tak
to udělám. Ale dnes už jsem na toto téma vedla jeden nepříjemný
rozhovor a cítím, že je potřeba mluvit otevřeně. Věřím, že v tom
jsme zajedno.“
Althea už otevírala ústa, aby protestovala, ale pak si s Ebbou
vyměnily pohled a ona je zase zavřela. Pojďme si to alespoň vyslech-
nout, četla Ebbě v očích.
Virginia řekla naléhavým, a přitom jasným hlasem: „Ta cesta
bude velmi náročná, a když nic jiného, tak to přinejmenším nebude
procházka růžovým sadem. Pokud si myslíte, že to zvládnete, tak
budu doufat, že ano. Věřím, že svoje tělo i mysl dobře znáte. Arktida
na nás ovšem nečeká s otevřenou náručí a muži, s nimiž se setkáme,
také nijak zvlášť přátelští nebudou. Pokud si tedy nejste naprosto
jisté, že se té expedice chcete zúčastnit, prokažte nám všem službu
a zůstaňte doma.“
A právě toto byla chvíle, kdy se Ebba rozhodla, že bude Virginii
Reevovou následovat kamkoliv.
 K A P I T O L A D E VÁ T Á

Virginia
Hotel Americký dům, Boston
Duben 1853

K dyž se Virginia vracela do hotelu, myslí se jí honily obavy a lítost,

a jak se blížil večer, na tváři čím dál víc cítila chlad odpoledního
jasu. Nebe bylo stále bez mráčku, i když vzduch ztěžkl, jako by mělo
brzy zapršet. Připomněla si, že má do sebe načerpat všechno teplo,
které její tělo ještě zvládne přijmout. Tam na severu bude i červen
o mnoho chladnější. I tak ale měla dojem, že dnešní chlad jí zalézá
hluboko pod kůži. Vrátka mu otevřela její špatná nálada.
Proč vůbec souhlasila s tím, že se do toho šíleného, divokého
podniku pustí? Ano, divočinou už provedla bezpočet mužů a žen,
ale byla to divočina, kterou znala, a také to byla jiná sorta lidí. Zá-
možní lidé se nevydávají na cestu v konvoji povozů v naději, že je
čeká nový, lepší život. Oni už život, který potřebují, vedou. Možná
mají Ebba a Althea kdesi hluboko skrytý tuhý kořínek, který jen
tak něco nezlomí, ale je fakt, že na jejich první setkání dorazily jako
pár vyšňořených panen – Althea jako světlovlasé vtělení anglického
ženského půvabu a tmavovlasá Ebba s porcelánovou pletí jako její
protipól. Na takovou expedici se ale žádné falešné ozdůbky nehodí.
A k tomu ta příšerná Caprice Collinsová! Potížistka od první chvíle.
Když do sebe šily od samého začátku i v klidném předpokoji, s jakou
silou se asi jejich povahy střetnou, až půjde opravdu do tuhého?
Jenže tyhle tři ženy byly nedílnou součástí dohody a Virginia vě-
děla, že kdyby dala lady Franklinové – anebo vlastně její „sekretářce“
Brooksovi – ultimátum, určitě by se s ní rozloučili. Žen podobně
kvalifikovaných k vedení výpravy jako Virginia je nepochybně jako
šafránu, ale nenahraditelná není. Na druhou stranu sehnat finanční
částku, kterou na výpravu poskytla rodina Caprice Collinsové, by
bylo jistě těžší. A pak jsou tu ty dvě manželky důstojníků, mlad-
ší verze samotné lady Franklinové, které se ocitly kvůli věčnému
čekání na ztracené manžely ve složité situaci. Dokud nedostanou
odpovědi na své otázky, nemohou se pohnout dál. Která stárnoucí
žena by nesouhlasila s tím, aby ji na takové cestě zastupovaly mladší
ženy, jež se ocitly ve stejně tíživé situaci, když ona sama už se na ni
vydat nemůže?
Když se Virginia nakonec vrátila do hotelu, čekala tam na ni
zásilka a ona se jen stěží udržela, aby ji recepčnímu nevytrhla z ru-
kou. Brooks slíbil, že jí zašle složku s informacemi o dalších člen-
kách výpravy a domluvené logistice. A tady je. Věděla, že s dalšími
ženami se potká až na cestě, a při tom pomyšlení pocítila lehkou
obavu doprovázenou vzrušením. Co když neměli Brooks spolu s lady
Franklinovou při výběru šťastnou ruku? Co když jí pěkně zavaří tím,
že jí hodí na krk bandu sice výřečných, ale neschopných ženských?
Samozřejmě, že něco takového neměli v úmyslu, ale pokud k vý-
běru nepřistoupili s potřebným rozmyslem, klidně k tomu mohlo
dojít. Vypadalo to, že většina ostatních žen byla vybrána výlučně
korespondenčním způsobem: prostřednictvím diskrétní inzerce,
která se objevila v různých příhraničních městech a jejímž cílem
bylo získat pozornost zajímavých kandidátek. Avšak tenhle postup
mohl určitě vést i k chybným rozhodnutím.
Virginia si balíček odnesla do hotelového pokoje a rozložila
jeho obsah na stolku.
Překvapivě se nejprve nepodívala na složky dalších žen, ale
rozhodla se prostudovat informace o tom, jak mají zařízenou do-
pravu. Muž jménem Thibaudeau doprovodí ostatní členky skupiny
do Buffala a hranatému škuneru, který je má dovézt na sever na
západní stranu Hudsonova zálivu, bude velet kapitán jménem Jacob
Malcolm. Ani o jednom z mužů tam nebyly uvedeny žádné další
informace, jenom jejich jména, a u Thibaudeaua dokonce chybělo
i to křestní. Virginii na chvíli zachvátila panika. Budou ve složkách
žen, které má vést na sever, trochu obsáhlejší informace?
Odložila stranou svazek papírů, který držela v ruce, a přešla ke
složkám dalších členek výpravy. Přeskočila jejich úvodní seznam
a vychutnala si příjemné rozechvění, které se jí zmocnilo, když si
ze složky vytáhla první stránku a začala číst.
Nahoře bylo napsáno Dove, a když se začetla, pochopila, že je
to skutečně jméno jedné ze členek výpravy. O tom, odkud Dove
je nebo kde žila před rokem 1840, se nic nedočetla. V tomto roce
se však jako markytánka připojila k americké armádě na mexické
hranici. Za manžela měla jednoho z vojáků, a když byl v boji zabit,
provdala se za jiného muže.
Je pozoruhodné, jak se některá rozhodnutí, která musí být ve
chvíli svého vzniku nesmírně těžká, mohou po sepsání na papír
proměnit v pouhá strohá fakta.
Ve složce pak bylo dále stručně a suše popsáno hrdinství, kte-
ré Dove prokázala: nejprve ji najali jako kuchařku, potom začala
ošetřovat zraněné, neváhala se opakovaně vydat přímo na bitevní
pole, aby zachránila muže, kteří by jinak vykrváceli. Nepřestala,
ani když jí okolo hlavy létaly kulky. Nějakým zázrakem to všechno
přežila a pak začala zaučovat v ošetřovatelství i ostatní ženy. Svého
druhého muže následně z jakéhosi důvodu opustila. O tom, co ji
v životě potkalo dále, se už Virginia ve složce nic nedočetla. Pomy-
slela si, že to musí být báječné stvoření, tahle Dove, a to navzdory
tomu, jak křehce její jméno zní.
Žádná podobenka Dove tam nebyla, ale součástí složky byl
krátký popis jejího fyzického vzezření: měří skoro sto osmdesát
centimetrů, je tedy vyšší než většina mužů, které Virginia zná. Má
tmavé vlasy i oči a snědou pokožku. Až Dove uvidí, určitě ji pozná,
pomyslela si. Každá ze žen na seznamu určitě takhle výraznou cha-
rakteristikou oplývat nebude, ale i tak jí ve chvíli, kdy se v Buffalu
setkají, ty popisy budou užitečné.
 Kromě zdravotní sestry s neocenitelnou zkušeností přímo
z bojového pole, bude součástí skupiny i novinářka, která bude
psát cestovní deník, a kreslířka, která bude v arktické divočině
dokumentovat krajinu a rostlinstvo. Obě tyto ženy pocházely ze
státu Massachusetts, i když ne přímo z Bostonu, a jmenovaly se
Margaret a Christabel. Virginia si položila otázku, jestli mají na tu
cestu dostatečnou fyzickou kondici. Budou prsty, které jsou zvyklé
chápat se psacího pera nebo skicovat obrázky, schopné také pořádně
zatáhnout za stahovací šňůru na cestovním vaku? Nebo zmáčknout
spoušť? Jakmile pojedou na saních k Ostrovu krále Viléma, budou
si muset jídlo lovit. Neměla žádnou pochybnost o tom, že Dove umí
střílet – a pravděpodobně o poznání lépe než Virginia – ale tím,
jak jsou na tom s praktickými schopnostmi ostatní ženy, si už tak
jistá nebyla. Umí si vůbec tyhle ženy představit, co je opravdu čeká?
Některé byly najaté na dálku, jiné se přihlásily jako dobrovolnice,
další si jenom vyměnily korespondenci s Brooksem – všechny tyhle
použité komunikační kanály jsou pomalé a neefektivní. Co si počne,
pokud některá z nich uprostřed cesty dojde k závěru, že už nemůže
dál? Na západní cestě do Kalifornie měly takové situace pro ženy
jen omezená řešení. Buď je Virginia přesvědčila, aby vydržely, nebo
musela požádat jejich rodiny, aby je prostě jakýmikoliv prostředky
dopravily po cestě dál. Mezi Fort Bridger a Sutterovou pevností už
žádné jiné pevnosti neležely a v nové osadě Velké Salt Lake City,
založené na břehu jezera, podle kterého dostala jméno, byli vítaní
pouze mormoni. Jenže tam, kam mají namířeno nyní, budou mož-
nosti ještě mnohem omezenější. Pochybovala, že by ženy, které by
už nechtěly v Arktidě zůstat, našly v tamních končinách útočiště
jinde než v hrobě.
Obrátila svoji pozornost znovu ke složkám, které ležely před
ní. Kdo další se s ní na sever vypraví a jaké bude mít předpoklady
k tomu, aby uspěl?
 Své jméno sice našla hned na prvním listu, ale byla překvape-
ná – a možná i trochu zklamaná – že její vlastní složka byla jenom
takovým cárem papíru. Byla by se ráda dozvěděla, co všechno je jim
o ní známo, ale namísto toho v ní našla jen výstřižek onoho starého
novinového článku, ve kterém bylo zakroužkováno její jméno. Ani
dnes si ještě nebyla jistá, jestli té mladé reportérce má být vděčná,
nebo se na ni zlobit. Mohla se tehdy po Amesově smrti jen tak
stáhnout ze světa? Odejít zpátky k rodině a usmířit se s ní? Možná.
Teď ale není čas zabývat se nějakými chimérami.
Odložila stránku s článkem, v němž se objevilo její jméno,
a pokračovala.
Se zvědavostí si pročetla informace o Irene Chartierové, ženě,
která se podle popisu zdála být pro jejich expedici kvalifikovanější
než Virginia sama. Po dobu deseti let žila v kanadských teritoriích
na severu, často pobývala v divočině spolu se svým manželem, který
byl lovcem kožešin, a byla obeznámená s různými eskymáckými
jazyky. Virginii udivilo, že role vůdkyně expedice nebyla nabídnuta
právě jí. Možná ale, že tomu tak bylo a ona to z nějakých důvodů
odmítla. Zdálo se, že Irene by se mohla stát její mocnou spojenkyní,
anebo – pokud by si sama vybrala opak – jejím mocným nepřítelem.
Poslední složka pak patřila Ann Montgomeryové, jejíž životopis
byl stručný. Ann žila na farmě kdesi v severním Michiganu a získala
si uznání tím, že se sama věnovala chovu, křížení a výcviku tažných
psů. Nic dalšího už o mně vědět nepotřebujete, byla její slova otištěná
v místních novinách. Stačí vám informace o mých psech. O zdaleka
nejlepších psech na kontinentu. Na to dám krk. Virginia si hned uvě-
domila, jak pro ně bude Ann důležitá. Některé výpravy do Arktidy
využívaly saně tažené lidmi, jiné k tomu účelu měly psy. Vypadalo to,
že jejich vlastní expedice se bude moci alespoň částečně spolehnout
na psy a znalosti Ann pak budou k nezaplacení.
A to bylo vše. Devět žen, devět složek.
 Když však o chvíli později začala celou hromádku složek prochá-
zet znovu, všimla si, že na první, jinak prázdné stránce byla tlakem
propsána jména všech členek expedice. Jako kdyby někdo nahoru
položil další list papíru a jistě vedenou rukou na něj napsal seznam
všech jmen. Když potom ten list odstranil, zůstal po něm na papíře
průpis každého jednotlivého písmena. Nepatrná, ale viditelná stopa
po písmenech původně vykroužených inkoustem.
Ovšem s jediným rozdílem – na listu s propsanými písmeny
nebylo pouhých devět, ale rovnou deset jmen. A to poslední bylo
přeškrtnuté.

MARGARET BRIDGESOVÁ
IRENE CHARTIEROVÁ
CAPRICE COLLINSOVÁ
DOVE
EBBA GREENOVÁ
CHRISTABEL JONESOVÁ
ANN MONTGOMERYOVÁ
ALTHEA PORTEROVÁ
VIRGINIA REEVOVÁ *
DOROTHEA ROSETOVÁ

To Virginii zarazilo.
Bylo jasné, že kandidátkou na členku expedice byla i nějaká žena
jménem Rosetová, ale že byla ze seznamu vyřazena. Proč asi? Tak
proto Virginii požádali, aby si tři ženy vybrala sama? Protože tu byly
jiné, které byly předtím ze seznamu na poslední chvíli vyškrtnuty?
Brooks jí sice skutečnost, že jí ponechali prostor, aby si zbývající
ženy do týmu vybrala sama, podal jako lichotku, ale když nad tím
tak přemýšlela, jejich skutečná pohnutka musela být jiná. Virginii
trvalo měsíce, než se sem vůbec dostala. Museli si uvědomovat, že
všichni, se kterými měla pracovní zkušenost ještě z Kalifornie, od
ní teď byli vzdáleni přes celý kontinent.
Byla ta přímá výzva, aby pár účastnic expedice najmula sama,
snad past? Přáli jí ve výběru neúspěch, aby si pak mohli tři ženy
přidat na soupisku sami? Ale jaký by to mělo smysl? Vždyť si je
mohli vybrat hned na začátku a jí prezentovat rovnou jedenácti-
členný seznam.
Anebo se jim, oproti původním očekáváním, nepodařilo sehnat
více žen? Hrstku odvážných, které si nic nedělají ze společenských
konvencí, takových, u nichž láska k dobrodružství převažuje nad
touhou zůstat v bezpečí?
Jenže takhle mrhat časem a snažit se hádat ji nikam nedostane.
Virginia dostala jiný, lepší nápad.
Upnula si knoflíky na límečku až ke krku, navlékla svůj jediný
pár rukavic a sešla dolů.
„Napadlo mě, jestli byste mi nemohl vypomoci v jedné kon-
krétní záležitosti,“ obrátila se na muže na recepci.
„Bude mi potěšením.“
„Hledám jednoho člena naší rodiny, který by tu měl někde
poblíž bydlet,“ svěřila se mu, „jenže už před pár lety jsme na sebe
ztratili kontakt. A protože tudy teď projíždím, napadlo mě, že bych
se mohla pokusit o setkání.“
„To vypadá jako dobrý nápad. A jak vám v tom mohu býti
nápomocen?“
„Příjmení té ženy je Rosetová. Odhaduji, že je to v téhle oblasti
dost neobvyklé jméno. Neznáte někoho takového?“ Věděla, že šance,
že ta žena žije v Bostonu, je pramalá, ale to nebyl důvod to nezkusit.
„Hmm, Rosetová,“ zopakoval po ní recepční a předtím, než
znovu promluvil, udělal jen kratičkou odmlku. „Omlouvám se,
slečno, ale to jméno mi nic neříká.“
 Ve Virginiině mysli už se hromadily další otázky – co by měla
vyzkoušet dál? – když tu se jí za ramenem ozval vysoce položený
ženský hlas.
„Nemohl by to být někdo z té rodiny, co má obchod s kreslenými
mapami dole v přístavu?“
Virginia i recepční se otočili. Stála před nimi ta tmavovlasá
dívka, která ji obsluhovala v ženské jídelně, oblečená do rozepnutého
pánského vlněného kabátu, přetaženého přes hotelovou uniformu.
Její výraz prozrazoval neskrývaný zájem.
„Slečno Thisbe,“ obrátil se k ní recepční ostrým hlasem, „opa-
kovaně jste byla žádána, abyste se zákazníky jinde než v jídelně
nemluvila. A kromě toho byste ani neměla používat tento vchod.“
„Já se velmi omlouvám, pane Davenporte,“ odpověděla dívka
tónem, z něhož jasně vyplývalo – alespoň Virginia měla ten dojem –
že svá slova vůbec nemyslí vážně. „Můžete se plně spolehnout na
to, že propříště budu toto nařízení plně respektovat. Avšak v tomto
případě se domnívám, že mohu být jednomu ze vzácných hostů
našeho hotelu nápomocna.“
Na mužově obličeji však stále zůstával skeptický výraz.
Virginia rychle zareagovala slovy: „Děkuji vám, pane. My se
rády hned přesuneme někam, kde budeme moci v naší konverzaci
nerušeně pokračovat.“ Potom chytila Thisbe za loket a beze spěchu,
ale rozhodně ji nasměrovala do vstupní haly, kde se nacházel vstup
do ženské jídelny.
Thisbe se kolem sebe dívala bystrým a ostražitým pohledem
a z očí jí sršela inteligence. Virginia tušila, že ji povaha předurčovala
k mnohem větším věcem než k obsluze v ženské jídelně. Kdyby byla
mužem, už by se byla určitě prosadila v obchodní branži a měla na
sobě něco lepšího než tenhle obnošený, záplatovaný kabát.
Thisbe řekla unaveným hlasem: „Tak, a je to. To jsem si pěkně
našlápla k vyhazovu. Všimnul by si toho i slepý.“
„Nechtěla jsem…“
 „Já vím, že ne,“ zarazila ji ta tmavovlasá žena a rukama objala
své tělo, jako by ji její příliš velký kabát nemohl ani venku pořádně
zahřát. Jakmile se upjatý recepční ocitl mimo její zorné pole, celá
se změnila. Najednou měla jiné držení těla, jinak dýchala i mluvila.
„Takhle si vždycky zavařím sama. Nějak si nemohu pomoci.“
„Omlouvám se vám,“ řekla prostě Virginia a nenapadlo ji, co
dalšího by mohla dodat.
„Ale zpět k vaší otázce. Ti Rosetovi. V přístavní čtvrti, vlastně
hned vedle přístaviště, je obchod kresličů map, který se takhle
jmenuje. Každý týden, když se vracím z rybího trhu, chodím oko-
lo. Možná, že to s tím, co hledáte, nemá vůbec nic společného, ale
třeba ano, co říkáte?“
„Velice vám děkuji,“ odpověděla jí Virginia. Po krátké úvaze
sáhla do peněženky a vytáhla z ní minci, kterou podala Thisbe
tak, jak to předtím viděla u jiných: prsty, obepínající lesklý kov,
měla lehce stočené dovnitř tak, aby na minci nedopadalo světlo
a nepřitahovala tak pozornost zraků kolemstojících.
Thisbe stočila zrak dolů k minci a ucukla rukou, jako kdyby se
jí Virginia snažila podstrčit škorpióna.
„Tu informaci jsem vám neřekla proto, že bych očekávala spro-
pitné,“ sykla na ni. „Chtěla jsem vám jen pomoci. Věřte nebo ne,
ale i dívky obsluhující v jídelně se nemusí vždy rozhodovat jen na
základě toho, zda je někdo připravený vtisknout jim mrzký peníz
do dlaně.“
Virginia se nechtěla znovu omlouvat, a tak namísto toho jen
řekla: „Dobře, vaší informace si cením. Zajdu tam.“
Když odcházela, vrátila minci zpět do peněženky. Poslední
věc, které si všimla, když už byla na odchodu, byl záblesk zklamání
v Thisbiných očích. Uměla se do jejích pocitů vcítit, protože z vlastní
zkušenosti moc dobře věděla, jak se člověka dotkne, když z hrdosti
odmítne milodar, ale přitom si je vědom, že kdyby ho přijal, tak by
mu i to málo vytrhlo trn z paty. Možná jí tu minci měla prostě dát
do dlaně. Trvat na tom, aby ji přijala. Bylo by jí nevadilo, kdyby
byla odmítnuta i podruhé. Nicméně teď potřebovala přijít na kloub
té záhadě s Rosetovou a udělá nejlépe, když se vydá tam, kde se jí
to možná podaří.
Znovu se vrátila na recepci a poprosila o radu. Byla recepčnímu
vděčná za to, že ji nasměroval do přístavu, i za to, že on si od ní
minci bez jakéhokoli komentáře vzal.
Zamířila k dokům a do kostí jí přitom začal znovu pronikat
chlad, jako kdyby ji chtěl varovat před tím, co bude následovat.
Zároveň se jí celé tělo chvělo příslibem vzrušujícího odhalení. Čím
více se toho dozvídala o ostatních členkách expedice, tím větší hlad
po těchto informacích měla. O čem asi ta novinářka psala ve svých
článcích, jakou měla šíři záběru? A ta překladatelka – jak se naučila
eskymácké jazyky a jaké to asi je, když se jimi dokáže dorozumět?
A co teprve ta ošetřovatelka z bojové linie, jejíž oba manželové se
účastnili bojů na mexické frontě – ta musí mít v rukávu řadu his-
torek, při kterých bude člověku tuhnout krev v žilách.
Virginia si dovolila se na chvíli zasnít a představit si tváře ostat-
ních žen ozářené ohněm, který si rozdělají po celodenní plavbě na
kánoích. Viděla je, jak na břehu řeky hltavě naslouchají vzájemnému
vyprávění o svých dobrodružstvích. Bude to skupina žen, které
nebude v celém světě rovno, a ona bude u toho. Bude dokonce
v jejím čele! Zdálo se to být téměř neuvěřitelné. Slovo téměř v sobě
obsahovalo příslib mnoha nezapomenutelných dnů.
Když Virginia spatřila obchod s mapami, na jehož černém vý-
věsním štítě bylo zlatými písmeny napsáno Roset, protřepala ruce,
až ucítila mravenčení v konečcích prstů, a pak otevřela dveře a vešla
dovnitř.
Krámek to byl malý, bylo v něm těsno a téměř celý ho zabíral
široký, dlouhý pult. U každé stěny stály od podlahy až ke stropu
přeplněné police, takže člověk měl pocit, jako by na něj ty stěny
měly každou chvíli spadnout.
 Virginia nemohla jinak než zůstat stát v úžase a začít se rozhlížet
kolem sebe. Z většiny polic vyčuhovaly mapy všemi směry, ať už
srolované do ruliček, nebo svázané na způsob knih, zarámované
a připravené k zavěšení na stěnu, nebo složené a vyčkávající na to,
až je někdo rozevře. Suma vědění, kterou tyhle mapy obsahovaly,
byla vskutku dechberoucí. Při všech cestách, které měla Virginia za
sebou, se vždy opírali jen o mapy uložené v myslích lidí a předávané
pouze pomocí slov a gest.
Byla tam jedna police, která neomylně přitáhla její pozornost.
Kousek od svého ramene objevila malou sbírku vyšívaných glóbů.
Ty největší, hedvábím potažené kuličky představující Zemi měly
velikost lidské pěsti a ty nejmenší zase nebyly o nic větší než Virgi-
niin nehet. Na všech byly jemnou a elegantní výšivkou vyvedeny
důležité zeměpisné veličiny zemského povrchu. Jeden globus byl
kupříkladu posetý horskými pásmy. Na jiném se skvěla pouze jména
moří a oceánů vyvedená jasně bílou hedvábnou nití odrážející se od
toho nejkrásnějšího modrého hedvábí, jaké kdy spatřila. Nemohla
si pomoci a musela přikročit ještě o krok blíž a pak ještě o jeden,
aby se pokusila rozluštit, co je vyšité na miniaturním purpurově
zbarveném lesknoucím se glóbu, posetém drobnými stehy vyvede-
nými stříbrnou nití.
„Vidím, že vás přitahuje krása,“ uslyšela za sebou ženský hlas,
v němž nemohla nepostřehnout jemnou stopu smutku. „Většinu
světa však bohužel krása zajímá jen pramálo.“
„Mě zajímá,“ odpověděla jí Virginia.
Prodavačka k ní přistoupila blíž a Virginia si uvědomila, že vy-
padá úplně jinak než ostatní ženy vykonávající toto povolání. Byla
starší než ona, to byla jedna věc, žádným mlaďoučkým děvčátkem
už nebyla, ale přesto čímsi působila nesmírně mladistvě. To musí být
dcera majitele, který ty mapy vyrábí, pomyslela si Virginia. Protože
pokud muži do obchodu někoho najímají sami, jsou to buď jiní,
inteligencí oplývající muži nebo pohledné ženy. Tahle žena však měla
poněkud dlouhý nos, oči posazené příliš blízko u sebe a jemně vlnité
vlasy, kterým se nějakým podivným způsobem dařilo vzbuzovat
dojem, že je v nich obsaženo hned několik barev naráz. Oblečena
byla v obnošených šatech tmavé barvy, nepokrytě kontrastujících
s rozjásanou elegancí hedvábných glóbů, které si Virginia ještě před
chviličkou prohlížela.
„Máte to tu opravdu krásné,“ řekla jí Virginia.
„Jsem moc ráda, že se vám tu líbí,“ odvětila a opřela si lokty
o prodejní pult. „Přála bych si, aby bylo víc takových lidí, jako jste
vy.“
„Obchody vám nejdou dobře?“
„Nejdou vůbec,“ pronesla ta žena pochmurným tónem. „Zdraví
mému otci nedovolí, aby se v obchodě zdržoval, a já musím bohužel
přiznat, že v zákaznících nevzbuzuji takovou důvěru, jaké se těšíval
on.“
„To vy jste jejich autorkou?“ ukázala Virginia na hedvábné glóby.
„Ano, já.“
„Nuže, pak vám musím sdělit, že mi připadáte neuvěřitelně
inspirativní.“
„Řekla bych, že to bude tím, že si více všímáte toho, co mám
mezi ušima než pod sukní.“
Virginia se zasmála, i když ji ženina přímočarost trochu vyved-
la z míry, ale zároveň ji i pobavila. „Tedy musím přiznat, že máte
pravdu.“
„Mezi námořníky je jen hrstka těch, kteří si přijdou koupit mapy
k ženě, ať už je jejich provedení jakékoli. Můj otec to samozřejmě
ví, ale protože nemá žádného syna, tak si moc vybírat nemůže. Buď
do obchodu postaví mě, nebo ho rovnou zavře. Co prozatím vítězí,
můžete vidět vy sama.“
„Já si u vás mapu koupím,“ řekla Virginia. „Možná hned několik.
Jak dlouho vás to udrží nad vodou sice nevím, ale každopádně je
to něco, co pro vás mohu udělat.“
 „Velmi si toho vážím, slečno. Jsem Dorothea Rosetová,“ před-
stavila se a podala jí ruku. „Ale říkají mi tu Doro.“
Virginia jí rukou potřásla. „Já jsem Virginia Reevová.“
„Moc mě těší, Virginie,“ pronesla s nezastíranou upřímností.
„A jakou mapu tedy budete potřebovat? Doufám, že nějakou dra-
hou.“
„Máme namířeno na sever.“
„A to kam na sever?“
„Kam až to půjde,“ odpověděla jí Virginia a přitom měla pocit,
jako by se trochu chvástala. „Do Arktidy.“
Doro zavrtěla hlavou. „Neříkejte! Po zemi, nebo po moři?“
„Vlastně obojí. Lodí pojedeme na sever podél západního pobřeží
Hudsonova zálivu a potom na saních až na Victory Point.“
Dořin obličej se rázem úplně proměnil. V očích se jí zablýsklo,
jako kdyby někdo uvnitř ponuré místnosti zapálil neviditelnou lam-
pičku. „Ale to je fascinující! Tím si o hodně zrychlíte postup… A kde
v Hudsonově zálivu se plánujete vylodit? Asi v Bezútěšné zátoce, že?
Nebo možná v Chesterfieldské zátoce a dál pak pojedete po řece?“
Ve Virginiině hrudi při vyslechnutí těch slov cosi rozkvetlo,
jakýsi druh naděje podobný malé květině. Ona sama už tyhle ze-
měpisné názvy viděla napsané různě po mapě, ale jediný člověk,
kterého je slyšela vyslovit nahlas, byl Brooks. Slyšet ta slova splývat
ze rtů jiné ženy se zdálo být takovým malým zázrakem. Všechno
jí najednou připadalo nesrovnatelně reálnější.
„V Bezútěšné zátoce,“ přisvědčila Virginia a nijak se nesnažila
skrývat svůj vděčný úsměv.
„To je odvážné!“ vyhrkla Doro a spontánně pleskla ruka-
ma o pro­dejní pult. „Líbí se mi to. Vám se tyhle názvy nezamlou-
vají? Bezútěšná zátoka? Nebo Zuřivý průliv? Ty mapy člověku velmi
napovídají, kam se chystá. Varují ho, aby si nedělal žádné iluze.“
„Byla jste tam?“ zkusila se jí zeptat Virginia.
 „Já? Kdepak! Ale o ledu jsem si nastudovala všechno, co jen šlo.
Cokoliv se mi dostalo do rukou. Je fakt, že Britové nelení a sepíšou
něco prakticky o každém místě, kde se ocitnou. Především v pří-
padě, když na místě přezimují nebo když se pak plaví zpět domů.
Všechen ten čas využijí k sepisování. Ale povězte mi, jaký je účel
vaší cesty? Jste manželka kapitána?
Virginia odpověděla velmi promyšleně, vědomě se vyhýbajíc
čemukoli konkrétnímu. „Budeme po někom pátrat.“
Doro znovu pleskla plochou stranou dlaně o pult, tentokrát tak,
že to zaznělo skoro jako výstřel. „Budete hledat muže, který snědl
svoje boty! Franklina!“
Virginii její odpověď zaskočila. „Vy víte, kdo je Franklin? On
jedl boty?“
„Vy ten příběh neznáte?“
„No kousky toho příběhu se ke mně donesly. Ale nic, co by se
týkalo bot.“
„Nebyla to jeho první cesta. Doro se k ní naklonila s neskrý-
vaným vzrušením, které jí nemohlo uniknout. „Byl v té oblasti
na pozemní expedici už v roce 1819 a nijak dobře se jim nevedlo.
Trvalo jim tři a půl roku, než našli cestu zpět do civilizace. A ani ne
všichni. Při odjezdu jich bylo dvacet, ale vrátilo se jich jen devět. Byli
vyhublí na kost. Když tam člověk neuloví nic k jídlu, prostě začne
žvýkat kůži, třeba svoje vlastní boty. A to se stalo i Franklinovi.“
„Dobrý Bože!“ vyhrkla Virginia.
„Příliš mnoho jich tam zůstalo,“ dodala Doro. „Ale vypadá to,
že k tomu s tím vědomím už tak přistupují, aby neztráceli motivaci
k odjezdu bez ohledu na to, jestli to přinese nějaký užitek. Každý,
komu se podaří vrátit se zpět, je povýšen a dostane finanční odměnu.
A tak se vždy najdou další, kteří to budou chtít zkusit.“
„Zkusí to a špatně to dopadne,“ zamumlala Virginia.
„Asi tak. Teď když nad tím tak přemýšlím, tak mi to přijde
zvláštní. Asi před týdnem nebo o trochu dřív sem přišel nějaký
muž, hodně se mě na tuhle oblast vyptával a pak chtěl mluvit s mým
otcem.“
„A co se stalo?“
„Vlastně nic,“ pokrčila Doro rameny. „Otec mi pak jen řekl, že
žádosti toho muže nemohl vyhovět. Ale stejně je to zvláštní. Život
je asi plný podivných náhod.“
„Už to tak vypadá,“ přitakala jí Virginia, která s ní souhlasila,
i když v tomto případě věděla, že to, co musí Doro připadat jako
náhoda, dílem žádné náhody nebylo.
„Ale zpět k mapě té oblasti, mám jednu výbornou. Vznikla na
základě zeměměřičského průzkumu, který tam dělal Rae. Už nedělá
chirurga, ale stal se z něj polární průzkumník. To je člověk, který
ví, co dělá. Četla jsem jeho práce. Úžasné. Ne tedy, že by byl dobrý
spisovatel – píše příšerně – ale ty faktické informace! Oblast, kterou
se mu podařilo pokrýt, je obrovská. Dokáže se přemisťovat neuvě-
řitelně rychle. Přitom zůstává vždy na noc prostě tam, kam dorazí,
počet členů výpravy udržuje malý a zásoby získává obchodováním
s Eskymáky. Vydržte. Hned ji najdu.“
Z pultu vysunula do té doby neviditelnou dřevěnou desku a na
cestě k polici prošla kolem Virginie.
Zatímco Doro hledala mapu, Virginii se v hlavě honila spousta
úvah. Bylo jasné, že Brooks uvažoval o tom, že se tato mladá žena
expedice zúčastní, ale nakonec ji vyřadil. Proč? Co se stalo, když
rozmlouval s jejím otcem? Nemohla se zeptat, protože by to vypadalo
zvláštně, ale možná se ani ptát nemusí.
Brooks se sice rozhodl, že Doro na seznamu účastnic expedi-
ce nebude, ale nikde není řečeno, že ona musí postupovat stejně
jako on.
„Tady je,“ řekla Doro, když mapu našla na jedné z horních polic
a rozložila ji před nimi. „Podívejte třeba tady na oblast na sever od
Bezútěšné zátoky – je tu mnohem víc podrobností, než kdy bylo na
jiných mapách. Přešel po souši nahoru až k poloostrovu Melville,
dále na sever skoro až k průlivu Fury a Hekla a potom zpátky na
jih přes Simpsonův poloostrov.“
„Jak jste říkala, že se jmenoval?“
„John Rae. Dokonce tam na severu přezimoval – bez lodě. Umíte
si to představit? Byl to první muž, který něco takového dokázal.“
Jak mluvila, chvílemi někam do mapy zapíchla prst a její mladá
tvář zářila a celé tělo jí vibrovalo vzrušením. V jednu chvíli se po-
dívala Virginii zpříma do tváře. „Píše se, že to byl vůbec první bílý
muž, který mnoho z těch míst spatřil. Jste připravená stát se první
bílou ženou, která je uvidí?“
„Ne tak docela. Prioritou našeho mecenáše je, abychom našli
sira Franklina.“
„To je skoro stejně dobrý cíl. Kdybych měla do těch končin
namířeno já, ráda bych se toho hledání též zúčastnila. A kdo je
vaším mecenášem?“
„Omlouvám se, ale jeho jméno vám říci nemohu.“ Uvědomila si,
že by ji mohlo ohrozit, kdyby té neznámé ženě všechno prozradila.
Přitom měla pocit, že jí Doro rozumí, pocit, který od Amesovy
smrti nepoznala.
„Je to Američan? Nebo snad Brit? Slyšela jsem, že nějaký ob-
chodní kapitán chystá expedici, která by měla vyplout z New Yorku.
Měly by to být větší lodi, které by pluly přes Baffinovu zátoku, ale
pokud by tohle byla oblast, kde se předtím pohyboval Franklin,
Britové by ho už nejspíš našli. Toho vašeho mecenáše napadla nějaká
jiná, lepší možnost?“
„No, ona…“
„Ona!“ nenechala ji dokončit větu Doro. „Troufám si… je to…
nebudu se už vyptávat, ale no tedy… Říkáte ona.“
Virginia se nejdříve chtěla usmát, ale v poslední chvíli se roz-
hodla, že si zachová neutrální tvář. Ano, je to žena a chce na sever
vyslat skupinu dvanácti žen, aby pátraly po ztracených Franklino-
vých lodích.“
 „Ano, jmenovaly se Erebus a Terror.“
„Přesně tak. Tahle expedice bude po všech směrech jiná. Skupin-
ka bude malá a akční. Namísto po moři se vydá po souši. A nebude
tvořena muži, ale ženami!“
„Nu ovšem! A tak se budete moci vydat všude tam, kam se jiné
pátrací skupiny vypravit nemohly. Když si zvládnete ulovit potravu,
budete schopny vyžít z darů země po delší dobu. Takhle postupoval
Rae. Říkáte, že vás škuner doveze až do Bezútěšné zátoky? I teď
v létě je zátoka plná ledu, a tak se budete muset držet dostatečně
blízko pobřeží, abyste se vyhnuli ledovým balvanům, ale zase ne
přespříliš, abyste nenajeli na mělčinu. Je tam mělčina na kilometry
daleko od břehu. A když se k vám prý přiblíží nějaký opravdu velký
ledový balvan, je lepší do něj zaseknout kotvu a nechat ty menší,
aby do lodi narážely.“
„No tedy o Arktidě toho víte opravdu hodně. Přála bych si,
abych vás mohla přibrat k výpravě,“ řekla Virginia.
Doro jí bez zaváhání odpověděla: „Tak to udělejte.“
Virginia byla na malou chviličku neschopná odpovědi. Mohlo
by to opravdu být až takhle jednoduché?
A Doro dodala: „Každý, kdo najde sira Franklina, nebo alespoň
nějakou stopu po něm, získá odměnu, viďte? Ta poslední byla na-
výšena až na dvacet tisíc liber. S takovým podílem bych si vydělala
více než v tomhle mizerném obchodě za šest měsíců.“
„Není mizerný,“ zareagovala Virginia spontánně a přitom jí
v hlavě nepřestávaly vířit myšlenky. Doro uvažuje prakticky a má
obsáhlé znalosti. Lady Franklinová s Brooksem vybrali skupinku
chytrých žen, které disponují potřebnými znalostmi, ale žádná z nich
neměla důvod cítit loajalitu přímo k Virginii. Naopak Doro by jí
takto hned od začátku byla zavázaná a ona by získala spojenkyni.
„Myslím, že bych vám tam mohla být opravdu nápomocná,“
dodala Doro a oči jí přitom zářily.
 „Znám celou tu oblast lépe než kdokoli jiný – z těch, co tam
nebyli. A asi i lépe než někteří z těch, kteří ji navštívili. Vezmu
s sebou své mapy, přímo se zúčastním pátrání, i když samozřejmě
všechna rozhodnutí budou jen na vás.“
„A myslíte, že váš otec bude souhlasit?“
„Za ta léta se mnou nesouhlasil mnohokrát a obvykle to nic
nezměnilo. Vždycky vykládal, že obchod zavře a bude se věnovat
jenom soukromým zákazníkům, takže já to teď udělám. Vyplácí
ta vaše mecenáška také nějakou zálohu, aby nic nikde nedrhlo?“
„Ano, vyplácí.“
„Tak potom mi v odjezdu nic nebrání. Chybí jenom vaše po-
zvání.“
A to byl okamžik, kdy Virginia přestala bojovat se svými in-
stinkty. „Berte to tak, že jste ho právě dostala.“
 K A P I TO L A D E S ÁTÁ

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

K dyž druhý den přelíčení Virginia opět vejde do soudní síně,

kde se dnes budou konat výslechy svědků, přelétne zrakem
všech pět přítomných žen. Jednu po druhé jako korálky růžence,
jen s tím rozdílem, že se jich nemůže dotknout. Kdyby ale mohla,
ráda by to udělala.
Silná a respekt vzbuzující postava Doro sedí na nejvzdálenějším
konci síně, kousek od její středové uličky. Vlasy má sčesané přes
spánky do nezvykle nízko posazeného uzlu tak, aby umně zakrývaly
chybějící ušní boltec. Nijak zvlášť slušivě to nevypadá, ale Doro si
s módou nikdy příliš starostí nedělala. Výraz jejího obličeje není
tak netečný jako ten Virginiin. Utrpení je vepsáno do každého
svalu její tváře.
Vedle Doro sedí Althea. Jediné v jejím vzhledu, na čem si ta
cesta nevybrala svou daň, jsou lokýnky jejích zlatých vlasů. Všechny
ženy fyzicky zchátraly, ale Althea jako nejkrásnější z nich na tom
tratila nejvíce. Zatímco před cestou měla bělostnou, na tvářích
lehce zrůžovělou pleť, dnes ji má popraskanou a zničenou a vypadá
starší, než ve skutečnosti je. Virginia je s to z lavice obžalovaných
zahlédnout její rukavice, avšak na její šněrovací boty už nedohlédne.
Ví, že skrývají menší počet prstů, než by měly. Kdyby byla Althea
rozenou žertéřkou, smála by se tomu, jak snadno lze ten nedostatek
skrýt. Ona však zůstávala roztomile vážná a stejná od chvíle, kdy
ji Virginia poznala, a podle toho, co jí Ebba vyprávěla, byla taková
odedávna.
Ubohá Ebba.
 Když policie odvedla Virginii do vazby za vraždu Caprice Collin-
sové, připadalo jí nepochopitelné, že jména ostatních žen, které na
cestě pod jejím velením zmizely nebo zahynuly, nikdo ani nezmínil.
Byla z toho zmatená.
„Čím je zrovna Caprice tak výjimečná?“ zeptala se svého práv-
ního zástupce, když se setkali poprvé.
„Vždyť to sama dobře víte,“ odpověděl jí Clevenger. Byla to ta
nejinteligentnější, jestli ne vůbec jediná inteligentní věc, kterou kdy
v její přítomnosti vůbec vyslovil.
Ano, samozřejmě. Klíčem je majetek. O Stellu, obyčejnou slu-
žebnou, se nikdo nezajímal. Odkud pocházela Ann, nikdo netušil,
a tak se ani nikdo nezaobíral myšlenkou, kde skončila.
Na to, co se stalo s Elizabeth, se také nikdo nezeptal, i když
Collinsovi určitě museli být na její osud zvědaví. Poháněla je ale
především snaha pomstít se za ztrátu dcery, kterou jim Virginia
nepřivedla zpět, a vypadalo to, že je uspokojí cokoli, nejlépe však
vše, co si od ní budou moci vzít náhradou. Včetně jejího života,
pokud se jim to tak podaří zařídit.
I když o sobě Američané smýšlejí jako o výsostně civilizovaném
národu, uvažuje Virginia v soudní síni, zase tak vzdálení primitiv-
ním rituálům, třeba těm skotským, zrovna nejsou. Tam by vesnický
„pojídač hříchu“ požil chléb i víno naservírované přímo na hrudi
nebožtíkově, aby ho tak jeho provinění zbavil a mrtvý se mohl ode-
brat čistý jako lilie přímo do nebe. A to bylo podle názoru Virginie
přesně to, co Collinsovi činí i jí – využívají ji, aby odčinili Capriciny
hříchy. Pojídači hříchů byli podobně jako Virginia vyvrheli společ-
nosti. A vězeňský chléb zase nemůže být o tolik horší než ztvrdlá
skotská kůrka. Jen to víno tu chybí.
Když síní zahřmí známý, povýšenecký hlas státního zástupce,
Virginii to vytrhne ze zamyšlení.
„Obžaloba povolává do lavice svědků pana Tiberia Collinse.“
 Capricin otec je menší, než jak si ho Virginia vybavuje ve vzpo-
mínce na jejich jediné setkání, avšak od prvního pohledu je to kaž-
dičkým coulem rozený aristokrat. Útlé boky v dokonale padnoucím
obleku, ušitém, jak vidí i Virginia, z jemně tkané látky mimořádné
kvality. Vlasy má v porovnání se svojí dcerou světlejší, ale jeho pleť
je o stupeň tmavší, avšak ne více než vaječná skořápka. Své krásné
šedozelené oči musela Caprice podědit po matce, protože on je nemá.
Z jeho patricijské tváře chladně shlížejí dvě tmavomodré duhovky.
Ruce má hebké a zjemnělé.
Do lavice svědků však vstupuje s jakousi neotesanou energií
a i ze samotného způsobu, jakým v ní stojí, vyzařuje snaha být
pánem situace. Virginia nechce slova, která jeho ústa nevyhnutel-
ně vysloví, slyšet, avšak není vyhnutí. Pokání, pomyslí si znovu.
Svůj trest už nastoupila. Celý tenhle soud s porotou a soudci jsou
pouhou formalitou.
„Pane Collinsi,“ promluví státní zástupce, „je mi nesmírně líto
vaší ztráty.“
„Děkuji vám,“ odpovídá Capricin otec strnule. „To je od vás
laskavé. Já i moje paní jsme vděčni za všechnu podporu, které se
nám od ostatních v souvislosti s celým tím neštěstím dostává.“
„Mohl byste nám prosím povědět něco o Caprice?“
„Ano. Vypovím vám vše.“
„Dobře.“ Státní zástupce si neodpustí mírně jízlivý úsměv. „Sa-
mozřejmě. Dovolte mi být konkrétnější. Mohl byste nám popsat
její povahu? Jak obvykle trávila čas?“
„Jako dcera byla úžasná. Moje žena odvedla výbornou práci
tím, jak ji vychovala.“
Naklonil se kupředu a ukazoval na někoho v davu přímo před
ním a Virginia si uvědomuje, že to musí být manželka, již právě
zmínil.
Aniž vykloní hlavu příliš dopředu – nechce, aby si všimli, jak
na ni civí – podaří se jí koutkem oka tu ženu zahlédnout. Z tohoto
úhlu je pro ni těžké zahlédnout rysy její tváře, částečně skryté za
kapesníčkem, který si u obličeje přidržuje, zato však dobře vidí na
její šperky. Krk jí zdobí překrásný náhrdelník z blyštivých perel –
třířadý, pokud se Virginia neplete – doplněný dokonale kulatými,
inkoustově zbarvenými gagátovými perlami.
Virginia se na chvíli ztratí ve své mysli a přemýšlí, kolik kilo-
gramů pemmikanu by dokázala za takový náhrdelník usmlouvat,
ale pak se přinutí soustředit se znovu na přítomného svědka.
„Naše dcera byla opravdový poklad,“ uzavírá pan Collins.
„Nikdy nám nezavdala ani ten nejmenší důvod, abychom se za ni
styděli.“
„Někdo by možná řekl, že byla nekonvenční,“ pronesl státní
zástupce poněkud kritičtějším tónem. „I přes svůj věk nebyla vdaná
a měla některé… řekněme dost neobvyklé záliby. Ani to váš názor
na ni nezměnilo?“
Skutečnost, že Capricin otec při těchto slovech nevypění a neza-
čne na státního zástupce křičet a obviňovat ho z hanobení památky
své dcery, mluví sama za sebe. Virginia to najednou vidí úplně jasně.
Celé vystoupení si předem naplánovali a secvičili až do posledního
detailu. Zástupce tu všechno Capricino špinavé prádlo vytáhne
na veřejnost sám, takže ten starý muž bude tvrdit, že o pověsti své
dcery nikdy ani v nejmenším nezapochyboval. I když jsou to jen
samé lži. Virginia ví, jaké pocity Capricin otec ke své dceři choval.
Řekla jí to sama Caprice.
„Myslel jsem si o ní vždy jen a jen to nejlepší. V mých očích
byla vždy tou nejdokonalejší dcerou, a to i přes její neobvyklé záliby.
Mladou ženou, na kterou jsem byl… na kterou jsem byl neskonale
pyšný.“
Státní zástupce přitvrdí. „A to i přesto, že se chovala jinak, než
byste od mladé ženy jejího věku očekával?“
 „Byla ještě mladá. Tak mlaďounká. A určitě by se brzy usadila
a vdala. Byla by z ní výborná manželka a matka. Byl bych ji v té
roli tak rád viděl. Jenže tahle žena jí celou její budoucnost ukradla.“
Jeho třesoucí se prst ukazuje na Virginii, která by při pohledu
na tu teatrálnost nejraději protočila oči v sloup. V tom prstu, který
míří přímo na ni a obviňuje ji, je ale cosi strašlivého. Připadá si jako
jedna z čarodějnic u soudu v Salemu. Ty ženy byly stejně nevinné
jako ona, připomene si, a nebylo jim to nic platné.
Pak slyší, jak pan Collins říká: „Moje dcera by s touhle cizozem-
kou dobrovolně nikdy neodjela. S někým bez původu? Bez dobrého
doporučení? To by nikdy neudělala!“
„A jak si myslíte, že obžalovaná dosáhla svého?“ ptá se státní
zástupce se zřejmou zvědavostí v hlase.
„To ví jen pánbůh,“ odpovídá ponurým hlasem svědek. „Lidi,
jako je ona, jen tak něco nezastaví. „Možná měla nějakého kom-
plice, který Caprice vyhrožoval. Možná si vzal na mušku i nás, její
rodinu. Caprice by pro naše bezpečí udělala cokoli. Myslím, že to
byl možná ten důvod, proč s ní odjela.“
Virginia má nutkání vyskočit a zařvat: Jsou to jen lži, samé lži,
jen lži! Collins vykládá své smyšlenky tak, aby mu skutečné události
začaly dávat smysl. Jenže to se mu nikdy podařit nemůže. Virginia
se musí ptát sama sebe, jestli něčemu z toho, co tu líčí, on sám věří,
ale záleží na tom vůbec? To, na čem záleží, je, čemu uvěří porota.
„Ale proč?“ ptá se státní zástupce. „Proč by obžalovaná chtěla,
aby s ní Caprice vyrazila na sever?“
„Už jen proto, že Caprice byla výbornou lezkyní a prokázala,
že dokáže přestát různé útrapy, takže by byla neocenitelnou oporou
každé skupiny žen odhodlaných riskovat. Inteligentní organizátor by
z ní vlastně udělal vůdkyni výpravy. Ale myslím si, že ji jen zneužili,
aby se dostali k našim penězům. Z našich účtů byla vybrána značná
částka. Domníváme se, že se nějaký společník obviněné vydával za
mě a ty peníze vybral.“
 „A neutratili všechny peníze na tu expedici?“
„Na jakou expedici prosím vás?“ ušklíbne se pan Collins. „Ani
nevěřím tomu, že se nějaká expedice na sever vůbec uskutečnila.“
Státní zástupce jako by četl Virginii myšlenky, když řekne:
„Budou předvoláni svědkové, kteří to dosvědčí.“
„Ale jak máme vědět, že jim můžeme věřit?“ ptá se pan Collins
rozvážně a nechává patřičně zaznít každé slovo zvlášť. „Pokud neví-
te, odkud daný člověk pochází, a neznáte jeho rodinu, jak můžete
vědět, zda mu můžete věřit? Já ty osoby neznám. Nevím, jakou
mají jejich slova váhu.“
„Pokud vůbec nějakou,“ nahrává mu zástupce.
Soudce Miller zasáhne pouhým: „Pane zástupce.“ Jeho hlas je
naprosto pevný, ale i tak zazní jako zavrčení. Výtku v něm obsaže-
nou nelze nepostřehnout.
„Pokračujte, prosím, pane Collinsi,“ zareaguje státní zástupce
a dává tak najevo, že soudcovu jemnou výtku přijal.
„Kdyby se bývala…“ navazuje pan Collins, ale pak se zastaví
a svá slova přehodnotí. „Ale ne. Žádná její výprava by takhle ne-
skončila. To by se prostě nestalo. Moje dcera byla sice tvrdohlavá,
ale byla z těch, co všechno přežijí.“
Z galerie se ozve zavzlyknutí. To nemůže být nikdo jiný než
paní Collinsová s tím svým kapesníčkem a šňůrami perel. Po jejím
hlasitém vzlyku se ve vzduchu chvíli vznáší ticho. Nikdo mu však
nevěnuje pozornost. A paní Collinsová už se podruhé neozve.
Její manžel energickým a rozhodným hlasem pokračuje. „Není
podstatné, kdo další se nevrátil, ale Caprice se vrátit měla. Caprice
měla přežít.“
Prostě bude lhát, uvědomuje si Virginia. V tom spočívá celá
jeho strategie. Všechno ví, ale protože mu nevyhovuje, jak to celé
skončilo, bude předstírat, že s tím vším neměl po celou dobu nic
do činění. Bude tvrdit, že jim ty peníze nedal z vlastní vůle, ale že
mu byly odcizeny. Bude tvrdit, že Caprice byla unesená, ne vyslaná
na cestu spolu s výpravou. A pokud nevznese námitku její vlastní
obhájce – proč už to vlastně neudělal? – nemůže Virginia udělat
nic, zhola nic. Až do chvíle, kdy se Collinsova rodina rozhodne, že
už si vytrpěla dost.
Sama sobě si připomene, že to, že bude trpět, je asi v pořádku.
Takhle se sama rozhodla – ony se takto rozhodly – že jejich tajemství
zůstane tajemstvím, ať už to má jakékoli následky. A tak ho v sobě
nosí, s maskou na obličeji a se srdcem bijícím v hrudi, která jako by
byla z kamene. Jako kámen se taky po většinu dne cítí.
Poté, co Tiberius Collins dokončí svoji svědeckou výpověď a ona
se má odebrat zpět do své cely, prochází okolo pětice žen sedících
v první řadě, aniž by na nich tentokráte spočinula pohledem. Do-
káže myslet jen na ty zbývající, co už nejsou mezi živými. Některé
z nich by se posadily nalevo a jiné napravo od těch, které tu jsou.
Dohromady by zabraly celou první řadu. Pokud tu už tedy ženy
z expedice být musí a musí sledovat, jak bojuje o svůj život – nebo
jak o něj bojovat odmítá – měly by tu být všechny. Ann se svým
drsným přístupem k životu, Dove se svou arogantní sebedůvěrou,
Elizabeth se svýma vše neúnavně pozorujícíma očima. Ano, a do-
konce i Caprice s tím svým nervním a nepěkným smíchem, který
od ní občas slyšely a který Margaret jednou připodobnila k horkému
octu. Tak či onak, všechny měly zůstat pospolu.
Je to však Siobhan, na níž Virginia myslí nejvíc na své šouravé
cestě z dřevěné klícky soudní síně do žulovo-železné klece věznice.
Na Siobhan s tváří posetou malinkými pihami připomínajícími
drobná, jasně zářící sluníčka. Na Siobhan a její šikovné ruce. Na
Siobhan, která by se jako jediná žena na Zemi mohla postavit do této
místnosti a přísahat na absolutní a osvobozující pravdu: ona jediná
přesně viděla, co se tam na ledovém severozápadě v Bezútěšné zátoce
mezi Caprice Collinsovou a Virginií Reevovou odehrálo. Siobhan,
která spolu s ní plakala, která se spolu s ní smála a která spolu s ní
hladověla, když polární den přecházel v polární noc a přibývalo
chladu a stínů, až se světlo nakonec vytratilo v nicotu.
Jenom Siobhan. Ta tu však není.
 K A P I TO L A J E D E N ÁC TÁ

Siobhan
Přístavní čtvrť, Boston
Duben 1853

S polužáci se hlučně a nespoutaně vyhrnuli ze dveří hostince

do ulice. Byli natolik opilí, že si ani nevšimli, že jeden z nich,
obtloustlý mladík, kterého znali pod příjmením Perry a křestním
jménem Sean – ale ne že by si křestními jmény říkali – nebyl ani
zdaleka tak pod parou jako ostatní. Perry měl výtečné herecké schop-
nosti, dokázal výborně předstírat mátožnost, hulákat s ostatními
neomalené opilecké odrhovačky i si ve správnou chvíli odříhnout.
Své vystupování si vypilovala k dokonalosti. V sázce toho bylo
totiž příliš mnoho.
Mladíci v přední části chumlu se narovnali a se smíchem si
oprašovali oblečení. Warren, kvůli kterému je z krčmy vyhodili,
hlasitě křikl na ostatní: „Tratit na tom budou oni! Co byste řekli,
kdybysme se teď přesunuli k Zelenému drakovi?“
„Nahoru na náměstí je to moc daleko.“
„Ale ta jejich barmanka je moje zlatíčko… nechává mi dvě piva
za cenu jednoho.“ Warren při těch slovech zdvihl do vzduchu ruku
se dvěma vztyčenými prsty, na které nepřestával mžourat, aby se
náhodou nepřepočetl. A aniž by čekal na souhlas, vyrazil vpřed,
ačkoliv na konci chumlu se to ještě vzájemně mlelo. Skupina se
začala roztahovat, a koketovat tak se stavem entropie.
Mladík, kterému říkali Perry, už za sebou tahal nohy. Když
odcházeli na tah, vzala na sebe riziko a rozhodla se, že se k nim při-
pojí. Ale teď uprostřed noci už nastal čas na to, aby s tou přetvářkou
přestala a vrátila se domů za rodiči a za Seanem, který se právě
v tuto chvíli vydával za ni, za Siobhan. Tak jako se ona vydávala za
něj. Strach z odhalení toho druhého spolu sdíleli stejně jako strach
z odhalení sebe sama, protože jejich duše spolu byly vzájemně pro-
pojeny způsobem, jaký nikdo, kdo nemá dvojče, nikdy nedokáže
pochopit. Perry proto musí zůstat v bezpečí svého přestrojení, její
identitu nesmí pro dobro jich obou nikdo odhalit.
Otálela tak dlouho, až zůstala před dveřmi hostince poslední,
jen s chlapíkem, který se k ní obrátil.
„Perry!“ vykřikl a poplácal ji při tom po zádech. „Hodíme tam
ještě jedno, co říkáte?“
Siobhan Perryová si stále ještě promýšlela odpověď, když si
všimla, že se z temnoty naproti ní vynořila silueta nějaké tmavovlasé
mladé ženy, zjevně bez doprovodu, a zamířila si to směrem k nim.
Pocítila slabost v břiše.
Její strach se stal opodstatněným ve chvíli, kdy opilý Bergin
vedle ní zahuhlal: „Slečno! Vypadáte nějak ztraceně. Dovolíte mi,
abych vám pomoh?“
A vrhl se k té neznámé ženě, avšak ta se i přes své překvapení
dokázala ze sevření jeho ruky vykroutit. Ten nenadálý pohyb způ-
sobil, že narazila do kamene, který volně ležel na ulici, přepadla
přes něj a spadla na zem. Vykřikla bolestí.
„Dovolíte mi, abych vám pomoh?“ zamumlal opilý Bergin svoji
otázku podruhé a chlípný výraz v jeho tváři dával tušit, že má na
mysli více než jeden druh pomoci.
„Ne,“ pronesla ta mladá žena jasným a pevným hlasem. Z dr-
dolu se jí uvolnily tmavé kadeře drobných kudrlinek, z nichž jedna
jí přepadla přes tvář. Ona však ani nezdvihla ruku, aby ji vrátila
na místo.
„Bože, vám to ale sluší! Jen sem vám to chtěl říct. Na tom přeci
neni nic špatnýho, když člověk dokáže vocenit půvabnou ženskou,
nebo snad jó?“
„Pane, nechte mě na pokoji,“ odvětila ta mladá žena rázně, když
se pokoušela vstát. S kotníkem pohybovala s největší opatrností –
patrně si ho při pádu podvrtla – a když zjistila, že váhu jejího těla
neunese, bylo vidět, že jí tlumené sténání zabraňuje v tom, aby dala
plný průchod svému vzteku.
Siobhan už se dále nemohla držet zpátky. Promluvila hlubokým
hlasem ve snaze napodobit ten Seanův a řekla: „Bergine, tady dáma
vás požádala, abyste ji neobtěžoval.“
Pak k té tmavovlasé ženě poklekla a položila jí ruku na loket.
Bylo zjevné, že to není žádná přístavní šlapka – pravděpodobně
zabloudila při návštěvě některého z krámků ležících v jižnější části
doků, v oblasti s lepší pověstí. Siobhan ji za paži chytila jemně, ale
zároveň pevně. Nechtěla tu mladou ženu vylekat více, než už byla,
ale zároveň ani nechtěla, aby Bergin celou tu situaci ještě zhoršil.
Proto se pokusila ovládnout situaci tak, jak by to udělal muž.
„Prosím vás o prominutí, slečno,“ pronesla Seanovým hlasem.
„Jsem studentem medicíny z Harvardské koleje. Pokud budete
souhlasit, mohu se vám na ten kotník podívat, abychom vyloučili
vážnější poranění.“
Ještě předtím, než stihla zraněná žena odpovědět, Bergin už
u ní seděl v podřepu. Cítila jeho pivní dech. „Perry, o tohle tady se
teď postarám já. Slečno, nevšímejte si ho. Já jsem ten muž, kterého
potřebujete. Rukama mi prošlo tolik ženských kotníků, že bych je
ani nedokázal spočítat.“
„To je bohužel pravda, že byste je teď nedokázal ani spočítat,“
zamumlala pod vousy Siobhan v mužských šatech. „Nemyslím si,
že tato dáma touží po vaší pozornosti.“
„Ba právě naopak – ženy moji pozornost zbožňují! Žádná si
ještě nikdy nestěžovala!“
Mladá žena se dívala z jedné tváře do druhé. Siobhan ji stále
jemným, ale nepolevujícím tlakem držela za loket ve snaze přimět
ji, aby učinila správné rozhodnutí.
Bergin začal zase protestovat: „Nenechte se ošálit. Je to pověstný
svůdník a chce si vás okouknout v soukromí!“
 A tu ta mladá dáma se vzpurně zdviženou bradou pronesla:
„Nikdo tu nebude okukovat nic, co sama nedovolím. Tedy pokud
nechcete přijít o oko. Nebo hned o obě.“
„Hohó!“ zahalekal Bergin a ustoupil dozadu. „Tak takovejhle
druh ženský vy ste! A já myslel, že ste dáma.“
„Je to dáma, která potřebuje ošetřit,“ řekla Siobhan Seanovým
hlasem. „A zdá se, že když toho nenecháte, budete ošetření brzy
potřebovat i vy. Tak co kdybyste se pokusil dohnat ostatní? Já pak
odsud půjdu rovnou domů.“
„Jak je ctěná libost,“ pronesl Bergin s nepěkným úšklebkem ve
tváři a vzápětí byl pryč.
Když zůstaly samy, mladá žena jen prostě řekla: „Děkuji vám.“
Siobhan si její kotník přidržela oběma rukama. „Omlouvám se
za Bergina. Je to jelito.“
„Už jsem měla tu čest s mnohem většími jelity. A omlouvat se
za svého přítele nemusíte.“
„Ale ne, není to můj přítel. Jen spolužák.“
„V té vaší koleji?“
„Ano. A k dovršení všeho ještě sedím vedle něj v lavici, a tak
musím poslouchat jeho moudra, ale ujišťuji vás, že se soustředím
především na výklad našich profesorů. Dovolte mi, prosím, abych
vám vyšetřil kotník. Bolí vás to hodně?“
„Jenom malinko. Už se cítím o trochu lépe.“
Zlehka jí kotníkem pootočila v obou směrech. Siobhan vnímala,
jak si ji ta mladá žena prohlíží a vidí pravděpodobně to, co všichni
ostatní: hladce oholeného mladého muže s pevně stavěným tělem
a silnýma, avšak přitom půvabnýma rukama.
„Zaslechla jsem, že na vás volal Perry?“
„Ano. Jsem Sean Perry.“
„A já Virginia Reevová.“
„Těší mě, že vás poznávám, slečno Reevová. A stejně tak mě těší,
že mohu vyloučit zlomeninu. Mohu vám pomoci vstát?“
 Vzájemně se chytily za ruce a najednou stály na nohou jedna
vedle druhé. Siobhan byla už tak zvyklá na to, rozkročit se zeširoka
jako muž, že nad tím ani nemusela přemýšlet. Byly přibližně stejně
vysoké, ale Siobhan byla mohutnější a těžší, protože její mužský
převlek v sobě štíhlou postavu téhle mladé ženy dokázal skrýt. Nic-
méně zdálo se, jako by se i tak snažila zabrat co nejméně prostoru,
i když to mohlo být způsobeno temnotou, která je obklopovala,
a konturami doků, které se rýsovaly v přítmí za nimi.
„Mohu vás doprovodit domů?“ zeptala se ve snaze o nucenou
galantnost Siobhan.
Avšak Virginia Reevová z ní nespouštěla oči a přejížděla jimi od
brady přes hrdlo a zpět k ruce, kterou držela v té svojí. Siobhanino
srdce začalo bít jako o závod. Že by mě odhalila?
„Vy jste…,“ nakousla větu Virginia.
Siobhan, které se zmocnil strach, ji přerušila proudem slov,
která jí zdánlivě bezstarostně splývala ze rtů: „… ten nejlepší léčitel,
jakého jste kdy měla štěstí poznat? Ano, já vím. Není to samo o sobě
štěstí? Tedy šťastná náhoda pro vás, abych tak řekl. Která navíc přišla
přesně v pravou chvíli.“ Vnímala, jak se ztěžka prodírá od jednoho
slova ke druhému, a věděla, že přehnaná sebedůvěra jí nesedí, ale
netušila, co jiného by si měla počít. Vzít nohy na ramena? Sice řekla
té mladé ženě své jméno, tedy Seanovo jméno, ale ona snad pro ni
žádnou hrozbu nepředstavovala. Nebo ano?
Virginia poodstoupila o krok dozadu a dobře si promyslela, jaká
slova použije. Pak se ještě porozhlédla po okolí, zda nemají nějakého
nevítaného posluchače. Byly samy. S velkým rozmyslem pronesla:
„Zdá se, že vy a já toho máme dost společného.“
Siobhan se stejnou péčí zformulovala svoji odpověď: „A mohu
se zeptat, na základě čeho tak soudíte?“
„Ach, na základě ničeho konkrétního. Na první pohled bych
vás považovala za… za velmi laskavého mladého muže. Ale cesty,
na kterou se chystám, se muži bohužel zúčastnit nemohou.“
 „Opravdu?“ odvážila se zeptat opatrně, ale se zjevnou zvědavostí
v hlase Siobhan. „A o jakou cestu jde?“
„O výpravu na ledový sever.“
„Vskutku?“ Oči se jí zúžily a na krátkou chvilku se zamyslela.
„To je nesmírně zajímavé.“
„Bude to ženská výprava.“
A teď opatrně. „Ale jak jste právě řekla, já bych se jí zúčastnit
nemohl.“
„Někdo vám velmi podobný by ale mohl. Někdo s bystrým
okem, lékařským výcvikem a velkou schopností adaptace na drsné
prostředí. Pokud byste náhodou o nějaké mladé ženě disponující
vašimi znalostmi věděl, bude více než vítána.“
„Ženám však není dovoleno, aby znalosti podobné těm mým
rozvíjely.“
„A to je nehoráznost. Člověka, který by bojoval za názor, že
obě pohlaví jsou stejně nadaná k učení, by šlo jedině podpořit,“
pronesla Virginia.
„Žádnou přítelkyni, která by vašim kritériím vyhovovala, ne-
mám.“ Už samotné pomyšlení na podobnou výpravu připadalo
Siobhan svatokrádežné, ale zoufale si přála, aby se něčeho takového
mohla zúčastnit. Znamenalo by to, že by se do konce semestru
musela vzdát přednášek, což by zas až takový problém nebyl. Poté
už jí zbývala jen praktika, a tam hrozí, že pokud by ji přiřadili
k nějakému lékaři s ostřížím zrakem, který by ji prokoukl, stejně
by rázem všechno ztratila.
Mohla by opravdu jet?
Sean by se jí samozřejmě snažil dodat k cestě odvahy a i jejich
rodiče už prokázali, že jsou připraveni své děti podporovat i v těch
nejdivočejších snech.
Virginia si ji prohlížela a vyčkávala s obličejem vyzařujícím
otevřenost a důvěru.
A Siobhan se rozhodla. „No, vlastně mám sestru.“
 Virginiiny oči se okamžitě rozzářily: „Tak to je dobrá zpráva.“
„A, hm, tu sestru jsem naučil vše, co umím i já sám. Troufám si
říci, že by si na takové výpravě poradila stejně dobře jako já. Možná
bych jí mohl vaše pozvání předat.“
„To bych skutečně velmi ocenila.“
„Jmenuje se Siobhan.“
„Bude mi potěšením se se Siobhan seznámit,“ řekla Virginia.
Jejich oči se setkaly.
A Perry, ať už to byla Siobhan, nebo Sean, nebo snad oba do-
hromady, si nemohla pomoci a musela se usmát.
 K A P I T O L A D VA N Á C T Á

Virginia
Hotel Americký dům, Boston
Duben 1853

P okud už si Virginia dovolila na tu Hroznou věc myslet, což se

nestávalo často, pokoušela se soustředit své myšlenky výhradně
na dobro, které z ní vzešlo. Především získala svoji víru, která byla
její skálou, jejím světlem v tmách. Nevyměnila by ji za nic na svě-
tě. A taky se naučila, že i z té největší smůly může vzklíčit kvítek
štěstí. Během oněch temných dní se naučila vytrvalosti a tomu,
že se nikdy nesmí vzdát naděje. Už zažila dost zbytečného zmaru.
Svoji zkušenost s tou Hroznou věcí oceňovala především proto, že
věděla, že ať už se jí potom kdy v životě přihodí cokoli, nic horšího
už to nebude.
Když v bezpečí pokoje v Americkém domě zkoumala svůj bolavý
kotník, aby se ujistila, že na něm příhoda z přístavu nezanechala
žádnou stopu, myslí se jí jako stín černého hřebce prohnala temná
vzpomínka. Připomněla si, že kdyby se to bývalo nestalo, dnes by
nedisponovala znalostmi, díky kterým bude moci tuto výpravu vést.
Jakmile doplují na sever, její fyzická síla a výdrž budou podrobeny
zkoušce – díky té Hrozné věci si vycvičila obojí. Avšak tehdy, v oněch
bezútěšných dnech, na které se snažila zapomenout, se pokoušela
soustředit především na to, aby dokázala vytušit nebezpečí a roze-
znat, komu může důvěřovat, a komu ne.
Těm dvěma ženám, Doro a Siobhan, uvěřila a přizvala je na
expedici právě díky svému instinktu. A včera večer v ženské jídelně
nabídla možnost připojit se i Thisbe. Připadalo jí, že je inteligentní
a zároveň houževnatá, což jsou dvě vlastnosti, které se jí na cestě
budou hodit. Brooks dal Virginii jen pár dní na to, aby našla tři
neohrožené ženy, které se budou chtít výpravy zúčastnit, a jí se to
podařilo. Nemohla si pomoci, ale naplňovalo ji to pýchou. Pro cestu
to je dobré znamení.
Stejný instinkt, díky němuž pod Siobhaniným kostýmem roz-
poznala ženskou duši, jí též napověděl, že Brooksovi nemůže věřit
na sto procent. Byla na něj nachystaná, i když se u ní objevil už dva
dny po její návštěvě doků.
Původně jí řekl, že ho má očekávat ve středu, ale i když bylo
teprve pondělí, byla připravená. Ve skutečnosti hořela nedočkavostí.
Byla si jistá, že nepředpokládal, že se jí podaří tři zbývající členky
najít za tak krátkou dobu, a pro jednou měla pocit, že má navrch.
„Ano?“ zeptala se ho postávajíc úmyslně ve dveřích, aby na něj
přehrála pocit nepohodlí, který se u ní jasně pokoušel vyvolat on.
„Také vám přeji pěkný den, slečno Reevová,“ řekl se stopou hru-
bosti v hlase a vešel dovnitř, aniž by počkal, až ho k tomu vybídne.
Žena z vyšších kruhů by při takovém chování předstírala, že
ji zmáhají mdloby, ale ona taková nebyla. Předpokládala, že právě
to je na celé věci to podstatné. Styk s lidmi z vyšší společnosti ji
neustále upomínal na její nedostatky. Říkala si, že jakmile se vy-
dají na sever, změní se to. Tou, která si dokáže v divočině za všech
okolností poradit, bude ona.
Vevnitř mu nabídla čaj, on ho ovšem odmítl mávnutím ruky.
Začala brilantně: „Jsem tak ráda, že jste přišel dříve, Brooksi.
Mám novinky.“
„Já také nějaké mám.“
„To předpokládám, když už jste se tu objevil,“ odpověděla. „Ale
nejprve si vyslechněte ty moje.“
Pozdvihl jedno obočí a vyčkával.
Hned přešla k věci. „Požádal jste mě, abych výběr tří žen zajis-
tila sama. Už je to zařízeno. Jmenují se Siobhan Perryová, Thisbe
Westphalová a Dorothea Rosetová.“
 Musel být asi výborným hráčem karet, protože když vyslovila ta
tři jména, v obličeji se mu nepohnul ani sval a žádným náznakem
na sobě nedal znát, že by kdy některé z těch jmen zaslechl. Nemohla
se ubránit mírnému zklamání.
„Už jste domluvila?“ zeptal se jí.
„Předpokládala jsem, že vás to potěší.“
„Potěcha je jen ztrátou času,“ odvětil suše. „Jsem tu, abych vás
informoval, že okolnosti si vyžádaly, aby seznam účastnic došel
změny.“
V rychlosti si celý seznam jmen prošla v hlavě. Už si vypracovala
způsob, jak si všechny ženy připomenout: novinářka, ilustrátorka,
překladatelka a horolezkyně, žena, která se vyzná v tažných psech,
a další, co se vyzná v mapách, dvě anglické lady, dvě zdravotnice,
Thisbe ze ženské jídelny a ona sama. Začala snad některá z nich mít
z cesty strach? A pokud ano, která? V srdci jí vzklíčila naděje, že
se snad Caprice Collinsová nakonec přece jen rozhodla, že zůstane
doma. Možná, že zpráva, kterou jí Brooks s takovou vážností ohlásil,
pro ni nakonec bude zprávou dobrou.
Jenže Brooks ji překvapil: „Na seznam vám přibyla ještě jed-
na cestující. Jmenuje se Stella Howeová. Setká se s vámi se všemi
v Buffalu, ještě ve státě New York.“
„Takže nás bude dohromady třináct?“ Třináctka je nešťastné
číslo – na to, aby to věděla, nemusela být námořník.
„Ne.“
„Ne? Ale to… co se tedy očekává, že udělám? Účastnic je už
teď celkem dvanáct.“
Jako kdyby mluvil k někomu nepříliš chápavému, Brooks vyslo-
voval každé ze slov, která mu vycházela z úst, se zvláštním důrazem:
„Zdá se, slečno Reevová, že budete muset jednu ženu ze seznamu
vyškrtnout.“
„Mám jednu vyškrtnout? Nejsou to holubi, abych s nimi takto
šachovala, Brooksi.“
 „Prostě mi řekněte jméno té, která nepojede,“ navrhl jí bez
obalu. „Jakékoli z nich.“
„Tak potom Caprice.“
„Jakékoli z těch vašich tří. Teď už můžete vybrat jen dvě.“
Ještě před čtvrt hodinou byla nadšená z toho, jak rychle se jí
podařilo sehnat tři ženy do počtu, a nyní si přála, aby se to nestalo.
Kdyby jen… avšak byla si vědomá, že lítost ji nikam neposune.
U každé ze tří výjimečných žen, které najala, hned začala zva-
žovat všechna pro a proti. Která z nich tří disponuje opravdu neo-
cenitelnými znalostmi? Nemohla zohledňovat pouze to, koho by
měla ráda při sobě, ale především to, kdo bude na místě opravdu
nejpotřebnější. První si vybrala Doro, protože se vyznala v mapách
a měla toho mnoho načteno o ledu, ale mezi druhým a třetím místem
se nedokázala rozhodnout. Siobhan nebyla na seznamu jediná, kdo
měl znalosti z oblasti medicíny, což jí lehce ubíralo na hodnotě, ale
Virginia věděla, jak se věci na takové cestě mohou pokazit.
A tak udělala prostou, jasnou volbu: doma zůstane Thisbe. Jiná
možnost neexistovala. Popravdě řečeno ta žena na ni působila tak
nespoutaně, že možná bude lepší, když se členkou výpravy nestane.
Jen se obávala toho, jak jí tuto skutečnost sdělí.
„Dobře tedy. Udělám si čas tak, abych jí tu novinu oznámila
do soboty.“ To byl údaj, který jí už dříve sdělil. V sobotu mají odjet
vlakem do Buffala. Některé ze žen již byly v New Yorku a ostatní
byly na cestě. Její mysl už promýšlela, jak zorganizuje jejich setkání,
ve kterém hostinci přespí, zvažovala, které zásoby bude třeba na
místo dopravit – a v tom uslyšela, jak na ni Brooks znovu promluvil.
„Udělejte to už v úterý,“ řekl jí.
„V úterý? Ale to je zítra,“ namítla. „Proč bych jí o tom měla
informovat hned zítra?“
„Protože pozítří odjíždíte.“
„A jste si tím, že odjedu, jistý?“ pokusila se o chabý odpor.
„Ano, odjíždíte ve středu,“ odpověděl jí chladným hlasem.
 Je chladný jako poušť o půlnoci, vyvstala jí na mysli jedna z Ame-
sových oblíbených průpovídek. Zároveň si uvědomila, že ve slovech,
kterými jí odpovídal, nebyla obsažena pražádná omluva.
Ještě skoro ani nedomluvil, a její mysl už se zase rozběhla. Do
jaké míry by mu měla oponovat? Jaká její odpověď u něj s největší
pravděpodobností vyvolá reakci, kterou ona potřebuje? A pak si
najednou uvědomila, že vlastně více času nepotřebuje. Více času
by jí nijak nepomohlo, a možná by to dokonce mohlo mít kontra-
produktivní účinek. Už by opravdu měly být na cestě. Proto také
pravděpodobně k téhle změně plánu došlo, ale sakra, proč jí to ten
chlap nemohl jen normálně oznámit? Zdálo se, že trpí nějakým
hlubokým odporem k jakémukoli vysvětlování.
A tak po něm tentokrát žádné vysvětlení žádat nebude.
Když ještě žila v Illinois, předtím než se její rodina usadila
na Západě, nechala si na okresním jarmarku vyložit budoucnost.
Kdykoli se pokusila položit kartářce nějakou přímou otázku, jako
kupříkladu Najdu pravou lásku? Zemřu mladá?, ta žena začala mluvit
nejasně a uhýbavě. Karty nám v téhle věci nedávají jednoznačnou
odpověď, mladá dámo. Přesně tak se choval i Brooks. Nebo byl spí-
še podobný divokému koni, kterého pozorovala, když se ho Ames
pokoušel v Laredu zkrotit? Ať se k němu přiblížil z jakékoli strany,
zdálo se, že zvíře dokázalo jeho pohyb předvídat a z dostatečné
vzdálenosti vždy s nezkrotným, sobě vlastním půvabem ustoupit
na stranu opačnou.
Ať už toho měl více společného s kartářkou, nebo s tvrdohlavým
koněm, nebo měl od každého z nich kousek, Virginia věděla moc
dobře, čím je Brooks ve skutečnosti: velkou osinou v zadku.
Jakmile se vydají na cestu, ona už najde způsob, jak si ho udržet
od těla. A ta situace už podle toho, co jí právě sdělil, nastane za
pouhé dva dny.
 Navenek zůstávala v naprostém klidu, aby si příliš nevšiml, jak
moc ji rozladil, a pronesla nevzrušeným hlasem: „Dobrá tedy, potom
bych si asi měla začít balit.“
Jako by toho ještě nebylo málo, Brooks dodal: „Ať už se při-
chystáte jakkoli pečlivě, slečno Reevová, nemyslím si, že na to, co
vás tam čeká, je nějaká dokonalá příprava vůbec možná.“
Neodpověděla mu, ale když za ním zabouchla dveře, povzdechla
si. Tomu muži nevěřila ani ho už nikdy netoužila spatřit, ale musela
připustit, že v tom, co jí na konci řekl, bylo více než jedno zrnko
pravdy. Na takovou výzvu nemůže být nikdy dostatečně připravená.
Ale i tak je rozhodnutá jet.
 K A P I TO L A T Ř I N ÁC TÁ

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

Š um v soudní síni je silnější než obvykle a rychle se přelévá

z místa na místo. Virginii tak připomíná soutok řek North
Platte a Laramie hned za pevností Laramie. Řeky ve Wyomingu
jsou známé svojí svižností. Stejně jako sdělení, která si lidé v soudní
síni bostonského soudu předávají tichou poštou. Virginia dokáže
zachytit jen úryvky, zaslechne cosi jako A co se bude dít teď ? a pak
vnímá, jak ta stejná slova vysloví asi tucet dalších úst, dva tucty,
najednou si je šeptá celá místnost. A co se bude dít teď? A co se bude
dít teď? A co se bude dít teď?
Uprostřed víření černých hábitů a zdánlivé netečnosti okolí
konečně přichází soudce Miller – pravděpodobně je dnes poněkud
blahosklonně naladěn a dává na sebe čekat záměrně, pomyslí si
Virginia. Soudce kývne na soudního zřízence, aby konal a zahájil
dnešní den přelíčení. Ten přikývne a obrací se na státního zástupce.
Státní zástupce dá průchod svému sklonu pro teatrálnost a za-
hřímá: „Obžaloba povolává do lavice svědků Thisbe Quinlanovou.“
Virginia v nitru zaúpí. Měla s tím počítat. V určitém smyslu to
vlastně očekávala. Nakonec se jí všechno vrací, aby ji to dostihlo,
uvědomuje si. Dnes to vypadá, že je celý svět obydlen samými du-
chy, že všichni, kteří kdy kráčeli po povrchu zemském, jsou tu zpět
a že počet mrtvých výrazně převyšuje počet těch, kteří jsou naživu.
Pokud tohle je to nejhorší, co se jí má přihodit, možná pro ni
existuje naděje. Thisbe nikdy neublížila, ne v pravém slova smyslu.
Jenom jí odňala cosi, co se ukázalo, že jí nemá být souzeno. Byl to
snad tak velký hřích? Až v nebi nastane chvíle jejího posledního
zúčtování, je přesvědčena, že tento hřích nebude patřit k těm, za
něž bude volána k odpovědnosti. Jenže pak je tu zúčtování, které ji
čeká brzy zde na zemi, a tady si tím tak jistá není.
Thisbe působí dojmem bystré ženy a na hlavě má klobouk,
který si nepochybně zakoupila právě pro tuto příležitost. Je jasně
vidět, jak z ní vyzařuje pocit vlastního sebeuspokojení. Na rozdíl
od jejich posledního setkání v ženské jídelně má dnes kulatější tváře
a je objemnější v pase. Ta změna jí prospěla.
Vlasy má vyčesané vzhůru ve složité spleti copánků. Na úpravě
svého zevnějšku si dnes dala záležet, protože věděla, kolik očí se na
ni bude dívat. Svoji přísahu odříkává s rukou položenou na bibli
a s bradou, vlastně s celou hlavou, vznosně zdviženou vzhůru. Není
to úplně ta stejná bytost, kterou Virginia před časem poznala, shrne
v duchu svůj dojem, ale ani nikdo zcela odlišný.
Státní zástupce pronese: „Děkuji, že jste se sem dnes dostavila,
abyste vydala svědectví, slečno Quinlanová, je to tak správně, že?“
„Paní Quinlanová, vstoupila jsem do svazku manželského teprve
minulý měsíc.“
„Gratuluji.“
„Děkuji, v tomto ohledu, a nejenom v něm, jsem docela šťastná
žena.“
Virginia si vzpomíná, že když se setkaly, měla Thisbe jiné příjme-
ní. Zvláštní, jak šel život dál, když tu nebyly. Svět se nepřestal točit,
ani když se z Bostonu přes Buffalo vypravily do Sault Ste. Marie,
ani když vypluly na Doris, ani když byly na té širé, nekonečné pláni
nuceny bojovat se smrtonosným arktickým větrem. A teď, když jsou
zpět, se prostě jen točí dál. Narodily se děti, mládež dospěla, někteří,
staří či mladí, zemřeli. A v celém tomhle světaběhu se Thisbe vdala.
Byla to jen jedna z dalších událostí v řadě.
„Můžete nám říci, jak a kde jste obžalovanou Virginii Reevovou
poznala?“
 „Mohu říci asi tolik, že ta žena je šarlatánka a lhářka,“ odpovídá
Thisbe a oči jí přitom planou hněvem.
Ačkoliv se to nedá považovat za odpověď na položenou otázku,
státní zástupce ji se zjevným potěšením pobízí, aby pokračovala.
„Můžete nám prozradit, co vás k tomuto prohlášení přivedlo?“
Thisbe pokračuje: „Cosi mi slíbila, ale svůj slib nedodržela.“
„O jaký slib se jednalo?“
„Pozvala mě na ten její výlet. Na tu výpravu do Arktidy, které se
měly účastnit jen ženy. Jako kdyby ženy nebyly pro takový riskantní
podnik příliš křehká stvoření!“
Aniž se podívá jejich směrem, cítí Virginia, jak se pět přeživších
žen při těch slovech naježí, a srdce jí zaplaví vřelá láska k nim. Její
náklonnost jí pomůže čelit vlastnímu hněvu i lhářce, která tu teď
stojí proti ní. Ano, Thisbe je zde pro to, aby ji zničila, ale nepodaří
se jí to. Ačkoliv se snaží vyhnout domýšlivosti, mnohem více ji za-
jímá, jak o ní smýšlí těch pět žen, než jak o ní smýšlí právě Thisbe.
Na tom, chce-li si vyslechnout její výpověď, nezáleží. Porota jí bude
naslouchat tak jako tak. Vlastně jí již naslouchá. Nedovolí si tváře
porotců ani přelétnout pohledem. Ví až moc dobře, co by uviděla.
Státní zástupce se ptá: „Ona vás pozvala?“ Jeho dotazy mu
splývají ze rtů lehce, skoro automaticky. Není pochyb o tom, že
i oni si vše nacvičili.
„Řekla, že mě zve. Já jsem jí odpověděla, že pojedu, ačkoliv
jsem si svým rozhodnutím nebyla jistá. V rozporu s tím, co jsem si
myslela, že by pro mě bylo nejlepší, jsem si řekla, že se ve smluvený
den a hodinu na místo určení dostavím, abych viděla, co se tam bude
dít. Tušila jsem za tím vším něco nepoctivého a chtěla jsem ostatní
ženy varovat. Varovat je před ní. Víte, ona umí lidi přesvědčit.“
„Vážně?“ zasměje se státní zástupce.
Virginia si všimne zasmušilého výrazu, který se Thisbe usadí
ve tváři lemované propracovaným účesem, a svraští obočí. I když
je vnitřně rozpolcená, v duchu povzbuzuje svědkyni obžaloby, aby
pokračovala. Thisbe si samozřejmě nepřeje, aby před ostatními
vypadala jako nějaké bláhové stvoření. Pokud státní zástupce chce,
aby s ním spolupracovala, měl by se k ní chovat s respektem. No
ale jakou další spolupráci od ní vlastně ještě očekává? Dostavila se
k soudu a svědčila o nabídce, kterou jí Virginia učinila. O nabídce,
která pak byla odvolána. Nijak nezáleží na tom, že byla učiněna
v dobré víře, ani na tom, že Virginia byla k jejímu odvolání přinu-
cena okolnostmi. Thisbe je zde proto, aby ji, Virginii, vylíčila jako
lhářku. A zdá se, že se jí to daří.
S rukou ležérně napřaženou ke státnímu zástupci se do věci
vkládá soudce Miller. „Promiňte. Jistě jste si všiml, že jste položil
otázku. Přejete si, aby na ni svědkyně odpověděla?“
„Prozatím ne,“ přispěchá tázaný s odpovědí. „Dovolte mi, abych
se vyjádřil jasněji.“
„Prosím, pusťte se do toho.“
Virginia se zadívá na soudce s o trošku větším respektem. Že
by se pokoušel o… o nestrannost? To by byla velká změna, avšak
Virginia v ní moc nevěří. Mnohem pravděpodobnější je, že si prostě
libuje v popichování státních zástupců, se kterými přichází do styku,
bez ohledu na to, na kterou stranu sporu se přiklánějí. Nestrannost
není nutně spojena s absencí nepříkladného jednání, naopak takové
jednání ji může provázet na více stranách.
„Nyní se tedy dostáváme k dané otázce, slečno, tedy paní Quin-
lanová,“ říká státní zástupce viditelně usilující o znovuzískání ztra-
cené sebejistoty. „Takže zde přítomná Virginia Reevová vás tedy
přesvědčila, abyste se zúčastnila té její takzvané expedice, ale vy
jste na poslední chvíli změnila svůj názor?“
„Nezměnila. Ne každá žena mění své názory jako korouhvička
ve větru, pane.“ Její vystupování je teď rázné, na státního zástupce
hledí trochu bojovně a Virginia pochopí, že toto nebylo součástí
scénáře. Kdyby se odvážila, zadívala by se do poroty, aby zjistila,
jestli si to její členové uvědomují stejně jako ona. Avšak odvahu
k tomu nenachází.
„Ano, rozumím. Svůj názor jste nezměnila. Expedice jste se
však nezúčastnila. Mohla byste nám vysvětlit, co se tedy stalo?“
„Ano.“ Thisbe přikývne a pomalu se rozhlédne po místnosti,
čímž získává kontrolu. „Už den poté, co mi nabídla účast v expedi-
ci – v tomhle bláhovém podniku, jak by viděl i slepý – mi sdělila,
že už v ní pro mě není místo a že se tedy zúčastnit nemohu.“
„Bez uvedení důvodu?“
„Ano, žádný důvod neuvedla.“
„A co ji k tomu podle vašeho názoru vedlo?“
„Krutost žádné zdůvodnění nevyžaduje,“ odsekne Thisbe. „Žena,
která nedodržuje pravidla a své sliby, není opravdovou ženou. Je to
stvoření nějakého jiného druhu.“
„Co si myslíte, že by se stalo, kdybyste se té výpravy zúčastnila?“
Otázka zní hloupě, ale Virginii varovně zazvoní v hlavě. Thisbe se
předtím odchýlila od předem připraveného scénáře výslechu, ale
státní zástupce se ji pokouší postrčit zpět domluveným směrem, což
znamená, že její příští odpověď byla předem naplánována.
Thisbe odpoví: „Mohla jsem zemřít stejně, jako zemřela polovina
účastnic té expedice.“
Soudní síní to zaburácí, jako kdyby zde došlo k výbuchu, a soud-
ce udeří do stolu svým kladívkem. Jestliže se hlasy v místnosti ještě
před chvílí střetávaly v kakofonii připomínající soutok dvou řek,
teď už znějí spíše jako burácející vodopád.
To je ten pravý důvod, proč tu Thisbe je, pomyslí si Virginia.
Aby papouškovala to, co po ní státní zástupce chce, a zdá se, že si
vede výtečně. Další ruka, která jí zatlouká hřebíček do rakve.
Poté, co se hlasy v soudní síni částečně zklidní, zamíří soudce
kladívkem na Thisbe a řekne: „Paní Quinlanová, držte se prosím
ve svých odpovědích faktů.“
 „Ale já se jich držím, Ctihodnosti!“ protestuje Thisbe a v očích
jí znovu zaplane. „Tato žena, tedy obžalovaná, mi svěřila, že povede
na sever skupinu dvanácti žen, že tam budou společně hledat lorda
Franklina. Zde je jich, včetně jí samé, přítomno šest. Kde jsou tedy
ty zbývající? Napadlo vás se jí zeptat?“
Soudní síní to zašumí a kladívko opět udeří do stolu. Soudce
promluví: „Dovolte mi, abych paní svědkyni připomenul, že je zde
proto, aby na otázky odpovídala, ne aby je sama kladla. Je vám to
jasné, paní Quinlanová?“
„Ano.“
Soudce Miller zamíří svým kladívkem na porotce, zamračí
se a pronese vážným hlasem: „Tvrzení paní Quinlanové, která se
nezakládají na její přímé osobní zkušenosti, porota brát do úvahy
nebude.“
Avšak kdo by dokázal něco tak šokujícího pominout? Virginia
tu stojí před soudem, protože je obžalovaná z vraždy, z jedné vraždy,
a už i to je více než dost. Capricina „vražda“ jen zastírá ty ostatní
„vraždy“. Protože Caprice je nejdůležitější. Kdyby existoval nějaký
způsob, aby se k ní ta informace dostala, byla by tím unešená, po-
myslí si Virginia. Jako jiní věří v Boha, Caprice vždy věřila jen ve
svoji vlastní důležitost.
Thisbe by měla být vděčná, že nakonec neodjela. Vypadá zdravě
a šťastně, je vdaná, neztratila prsty u nohou, ucho ani vlastní život,
jako se to stalo ostatním ženám. Tak, jako se to stalo Caprice. Té
huse Caprice, pomyslí si Virginia, a dovolí si tak v soukromí své
mysli použít hrubý výraz. Už vyšla ze cviku. Ames by jí však tenhle
návrat do starých kolejí neschvaloval.
Přinutí se k soustředění. Nadechuje vzduch nosními dírkami
a vydechuje jej ven ústy. V Arktidě se naučila dýchat odlišným
způsobem. Trvalo jí celé měsíce, než začala zase dýchat normálně.
Podívá se na Thisbe. Dýchá. Buď jako kámen, přikazuje sama
sobě. A tak vše snáší dál, jako by opravdu byla z kamene.
 Státní zástupce si přejíždí prsty po bradě a naklání hlavu ke
straně. Jako kdyby si promýšlel svá další slova, i když už je má
samozřejmě naplánovaná dopředu.
„Děkuji vám za vaše dnešní upřímné svědectví, paní Quinla-
nová. Soud je velmi oceňuje.“
Thisbe sotva znatelně kývne a jenom jakoby náznakem dá naje-
vo svůj hrdopyšný postoj, na který si Virginia vzpomíná ze ženské
jídelny. Myšlenkami zabloudí k úvahám o tom, kdo je pan Quinlan,
jak se s Thisbe potkali, jak jejich láska vznikla a jestli je opravdová.
Proč by si nemohla dopřát ten luxus a jen tak uvažovat o záležitostech
jiných? pomyslí si. Před vlastní blížící se smrtí potřebuje něco, čím
by mohla svoji mysl zaměstnat.
„Mám poslední otázku,“ ohlásí státní zástupce a něco ve způso-
bu, jakým to vysloví, ve Virginii vyvolá domněnku, že tahle otázka
možná připravená není.
Thisbe odpoví a její hlas zazní v klidné síni snad až příliš zvučně.
„Jsem otevřená kniha.“
„Výborně. Kdybyste teď slečně Reevové mohla něco říci, jen
jednu věc, co by to bylo?“
„Nezůstalo by jen u jedné věci, pane.“
„Představte si, že ano.“
„Ale sedí tady v místnosti. Mohu jí říct, co se mi zlíbí.“
„Dobře tedy,“ řekne státní zástupce upjatě. Virginii se zdá,
že lituje, že jí vůbec tu možnost dal. „Můžete jí tedy povědět, co
uznáte za vhodné.“
„Nezachovala jste se ke mně korektně, slečno Reevová,“ řekne
Thisbe a na konci té krátké věty jako by se nepatrně zajíkla.
Virginia jí odpovědět nemůže, zůstává sedět bez pohybu, ale
pocítí silnou touhu Thisbe obejmout a pohladit po vlasech. I když
jí u poroty očernila, i když vypovídala, aniž by měla k dispozici
úplné informace, Virginia by ji i tak ráda utěšila. I přes všechna
špatná rozhodnutí, která v životě udělala, i přes to, že se mnohdy
rozhodovala pragmaticky na úkor citů, v ní stále zůstává cosi, co
způsobuje, že nikdy nedokáže přejít utrpení druhého člověka bez
povšimnutí.
„Já jsem opravdu chtěla jet,“ řekne Thisbe, tentokrát tišeji a s vět-
ší stopou zklamání v hlase. Je první ze svědků, který se Virginii
podívá zpříma do očí, a Virginia v nich spatří nekonečný smutek.
„Chtěla jsem jet.“
 K A P I TO L A Č T R N ÁC TÁ

Virginia
Věznice na Charles Street, Boston
Říjen 1854

K dyž se hodiny poté, co Thisbe podala svoji svědeckou výpověď,

Virginii konečně podaří v těžkém tichu věznice upadnout do
přerývaného spánku, zdá se jí o Amesovi. Je to poprvé po hodně
dlouhé době. Během expedice o něm často přemýšlela a ptala se
sama sebe, co by si asi o jejím dobrodružství myslel, ale do snů jí
nevstupoval. Jeho obličej a hlas si k ní našly cestu teprve nyní, když
je zpět a v relativním bezpečí – i když to je ve skutečnosti představa
hodně vzdálená pravdě.
Její sen je matoucí, nesourodá směsice skutečnosti a fantazie,
i když o poznání lepší, než by byla dávka nefalšované reality. Kdyby
se jí mělo zdát o tom, co se opravdu stalo, byla by to skutečná noční
můra. V realitě si nedokáže představit větší trest ani hroznější vinu
než jeho smrt, z níž se obviňuje zrovna tak, jako se obviňuje z toho,
co se přihodilo Caprice.
Byl by někdo z nich dvou ještě naživu, kdyby ji bývali nikdy
nepoznali? Obrátit se na ni v roce 1850 s nabídkou byl Amesův
nápad. Po roztržce s její rodinou, která rozhlásila, že proti jejich
vůli utekla s římským katolíkem, byl Ames jejím jediným přítelem
a stal se i jejím partnerem. Měla tolik důvodů ho obdivovat – pro
jeho inteligenci a kuráž, pro jeho nezlomnou věrnost. Byl to prostě
dobrý člověk.
Kdyby se k ní tehdy na začátku otočil zády, přemýšlí často Vir-
ginia, jak tak leží na své vězeňské pryčně, jeho život by se pravděpo-
dobně o mnoho nezměnil. Průvodcem už byl předtím, než se setkali.
I bez její pomoci by bezpečně dovedl stovky lidí do Kalifornie. Ale
spolu tvořili výborný tým. Ona byla tím, kdo se staral o pohodlí
žen a uklidňoval děti a zvířata, a kdo jednou dokonce, což bylo
nezapomenutelné, dokázal přesvědčit rozzuřeného rančera, aby
odložil namířenou zbraň. Ames by bez ní možná nedosáhl tako-
vých úspěchů, to je pravda, ale znala ho dostatečně dobře na to,
aby věděla, jak mimořádně schopný byl. Ames by byl uspěl i bez ní.
I jeho poslední rozhodnutí mohla koneckonců změnit, kdyby
se o to pokusila.
Dal přednost citu, a ona mu neodporovala.
Když si zpětně uvědomí, podle jakého vzorce se odehrálo to,
co se stalo Amesovi i Caprice, klade si otázku, zda by svět nebyl
lepším místem, kdyby v něm vůbec nebyla. Jestli teď ta hrstka moc-
ných dostane to, po čem touží, tak to nakonec budou moci zjistit.
Dají jí oprátku kolem krku a na té se bude houpat, dokud její duše
neopustí tento svět.
Mohla by bojovat, ale proč by to dělala? Pokud si Collinsovi
přejí její smrt jako odplatu za smrt své dcery a pokud mají dostatek
prostředků k tomu, aby uplatili toho drakonického státního zástupce
a postavili ji před uštěpačného soudce – který k nim pravděpodobně
chodívá na večeři a popíjí na stejných večírcích – k čemu by pak
takový boj vlastně byl?
V jejím snu stojí Ames na cestě vinoucí se mezi kopci a usmívá
se. Nejde s nimi nikdo, protože už se vracejí na severovýchod, zpět
k pevnosti Fort Bridger. Jsou tam jen oni dva a prozkoumávají ve-
dlejší stezku, kterou jim kdosi doporučil jako možnou zkratku, což
je slovo, které Virginii i dnes vyvolává mrazení v zádech. Mohli by
se vydat obvyklou jižní cestou, která je dostatečně široká, a přesně
by věděli, jak by ta cesta probíhala: ode dneška za sedm dní by
prošli vstupní branou pevnosti. Avšak Amesova žena, Gloria, se
v pevnosti zdrží už jen pět dní, neboť ji navštěvuje vždy jen v přes-
ně určené dny bez ohledu na to, zda tam Ames je nebo ne – není
jak jí dát dopředu vědět, kdy se tam její manžel objeví a kdy bude
odjíždět.
Ames ukáže na severní cestu, která se klikatí vysoko v horách,
a řekne: Vyzkoušejme ji.
Víš určitě, že je to moudré rozhodnutí?
A je moudrost tou jedinou silou, která by měla řídit naše kroky?
zeptá se jí trochu rozverně a tvář se mu rozšíří úsměvem.
Možná, že to ani tak nezvládneme do doby, než Gloria odjede,
řekne mu v odpověď. Hlasem rozumu musí být ona, když on se
k tomu nemá.
Pak si raději pospěšme, řekne, otočí se k ní zády a rozběhne se.
Tak do toho!
Pojme to jako hru a ona ji hraje s ním. Nahodí batoh a rozběhne
se za ním – celou dobu je mu v patách, jen pár kroků za ním.
Přidej, loudale, křičí na ni a ještě zrychluje.
Po pár minutách takového rychlého výstupu, kdy se svah stává
prudším, už jsou oba hodně zadýchaní. Ráda by na něj zavolala
a požádala ho o krátkou přestávku, aby mohla popadnout dech.
Jenže je tvrdohlavá a nechce, aby si myslel, že mu nestačí.
V onom snu slyší tekoucí řeku. Byl tam opravdu takový hluk?
Pokud ano, tak to nepostřehla nebo to vnímala jen podvědomě.
Připomínalo jí to hučení krve v uších.
Cesta se vine vzhůru, je stále kamenitější a chůze se stává čím
dál tím obtížnější. Balvany je svými vysokými a hladkými stěnami
oslepují. Už vidí jen kousek cesty před sebou a kousek za sebou. Jejich
svět se zúžil na prostoru mezi kameny, na půdu pod jejich nohama
a na nebe, z něhož jsou nad jejich hlavami vidět pouze pruhy jasné
modři, i když ani jeden z nich k nebi nevzhlíží. Očima pozorně
sledují, kam šlapou, protože to je jediný způsob, jak takovým typem
terénu projít bez úhony. Jdou o dost rychleji, než by měli. Ona si to
uvědomuje, ale protože nechce vypadat slabě, Amesovu úmornému
tempu se podvolí.
 Avšak postupně zůstává pozadu, a to je také jediný důvod, proč
se Virginia ve chvíli, kdy se půda pod Amesovýma nohama na strmé
cestě vysoko nad spěchající řekou promění zničehonic ve spršku
sypkého štěrku, stále ještě přidržuje balvanů na obou stranách úzké
stezky, zatímco Ames šlápne do prázdna a začne padat. Jeho tělo se
při volném pádu otáčí ve vzduchu kolem své osy jako tělo akrobata.
A zatímco v té reálné chvíli vnímala jen hukot krve ve svých uších,
ve snu slyší, jak jeho tělo narazí na kámen v řece. Ta rána je v jejím
snu hlasitější než její nevyhnutelný a nekonečně dlouhý výkřik.
Otevře oči a znovu se ocitne v cele, jejíž neproniknutelná tma
dává zmizet mřížím i stropu. Snaží se uvědomit si, zda skutečně
vykřikla, nebo ne. Stráž nepřišla, ale i tak – přišla by vůbec? Snaží
se vzpomenout si, kdo má dnes v noci službu. Keeler. Ne, ten by
nepřišel. Lehce si ho představí, jak se při zvuku jejího hlasu ne­
zúčastněně a s náznakem zvědavosti zasměje.
Myšlenky jí ale tak snadno od tématu neodběhnou. Zase se
v nich vrací k Amesovi, vždy znovu k němu. Kdyby žil, ten článek
v novinách v San Francisku by nevyšel. A kdyby nevyšel, ani by
se nikdy nekonala žádná expedice, nebo by se alespoň netýkala jí,
Virginie. A kdyby v ní nebyla účastna Virginia, Caprice by nikdy…
no, kdo ví, jak by se Caprice v danou chvíli vlastně zachovala. Věci
by se každopádně vyvinuly jinak.
V jiném světě, který by byl skoro k nerozeznání od toho sou-
časného, jen by v něm bylo učiněno několik odlišných a na první
pohled nedůležitých rozhodnutí, by Caprice stále chodila po povrchu
zemském se svojí ropuší tváří a jazykem harpyje a s Virginií by se
nikdy ani nesetkala. Obě by stran té druhé žily v blahé nevědomosti.
Dnes večer tady v cele, kde se teď třese zimou na své pryčně
a kde musí pohledem zaostřit, aby ve tmě rozeznala hranice svého
světa – řadu rovnoběžných mříží vzdálených jen metr od ní – si
Virginia přeje, aby měla lepší představivost. Ráda by si ten jiný svět
dokázala představit. Ráda by věděla, jaký osud by čekal na Caprice,
na ni samotnou i na všechny ostatní. Na Ebbu a Altheu, na Ann
i – ach ano – i na Stellu. Co by se v tom světě asi přihodilo Stelle?
Ráda by, aby to bylo něco lepšího než to, co se jí stalo ve skutečnosti.
Namísto toho si však připomene skutečné události, a to jí žád-
nou úlevu nepřinese. Přitom v začátku bylo vše tak prodchnuto
ambiciózním optimismem. Jenže vše to skončilo zde.
Přinejmenším – opraví sama sebe smutně – pro některé z nich
to skončilo zde.
Kdo z nich je na tom lépe? Ty, co se vrátily, nebo ty, které zůstaly
v ledové pustině?
 K A P I T O L A PA T N Á C T Á

Virginia
Buffalo, stát New York
Říjen 1853

K dyž vystoupily na nádraží v Buffalu, Virginia si v sazemi pro-

syceném vzduchu odkašlala a poté dlouze vydechla. Oproti
tomu, co předpokládala, se cítila nabitá energií. Jízda vlakem byla
v porovnání s drkotáním volského povozu při průjezdu Kalifornií
jako projížďka na vzduchovém polštáři. Byla oblečena v rádoby po-
hodlném cestovním kostýmu, ale běžná sukně zůstává sukní a ona
už se nemohla dočkat, až si bude moci obléknout tu kalhotovou.
A také až se setká se zbytkem svého týmu a vydají se na cestu. Na
cestě z Bostonu došlo pouze k jedné nepříjemnosti, a jak se dalo
předpokládat, odpovědná za ni byla Caprice.
Virginia jela celou cestu s Ebbou a Altheou v kupé první třídy,
ale čtvrté místo, které v něm zajistil Brooks za peníze lady Frankli-
nové, zelo prázdnotou. Když Caprice v Bostonu uviděla, do jakého
prostoru by se měla „natěsnat“, rozohnila se – Copak jsem nějaká
sardinka, abych poslední hodiny uprostřed civilizace trávila namačkaná
tady v tom kupé? Přeskočilo vám snad? – a hned si obstarala celé jedno
kupé jen pro sebe. Virginia si byla vědoma rozruchu, který celá ta
situace způsobila, ale nechala ji jít. Takže namísto toho, aby trávily
první společné hodiny ve vlaku dohromady, vzájemně se poznaly
a rozptýlily případný první negativní dojem, strávily je odděleně.
Ona si v rozhovoru s Ebbou a Altheou užívala přírodních scenerií,
avšak při vzpomínce na scénu s Caprice se jí v nitru zdvihala vlna
nevole.
Měla si dupnout a trvat na tom, aby Caprice jela v kupé, do
kterého měly koupené místenky, vyčítala si. Až vyrazí z Buffala,
bude se muset chopit otěží pevněji. Protentokrát však nechala na-
hněvanou Caprice odejít, ale později už nedovolí, aby si moc vy-
skakovala. Tahle cesta vlakem je poslední úsek cesty, na němž se
mohou vzájemně ignorovat, aniž by je to vystavilo nebezpečí. I na
kánoích, jejichž pohyb budou zajišťovat především najatí přepravci,
budou muset ve stejném rytmu pádlovat i ony samy, a pokud to
bude někde drhnout, srovnat do latě je bude muset Virginia. Teď
ve vlaku si ještě může odpočinout. A tak sem tam prohodila pár
slov, chvílemi si zdřímla či uždíbla kus pečiva a s tím, jak si cestu
užívá Caprice, si prozatím starosti nedělala.
Když v Buffalu vystoupily na přeplněné nástupiště, svého unáh-
leného a přespříliš shovívavého rozhodnutí již začala litovat. Myslela,
že Caprice snadno najde, ale hledala ji očima v davu po dobu něko-
lika minut a nezahlédla ji. Virginia si ve skutečnosti nemyslela, že
by se mohla opravdu ztratit, ale i ta chvíle, kdy nevěděla, kde je, jí
připadala jako osobní selhání, a to pro cestu nevěstilo nic dobrého.
Pak ji konečně zahlédla.
Caprice měla na sobě vlněný, jasně červený a až po kolena dlouhý
kabát tlustý skoro jako koberec, se zapínáním na žabky a se zlatými
šňůrkami po celé jeho délce. Nepřehlédnutelně vyčnívala z davu,
jako kdyby tam stál nějaký kardinál. Ať už je jakákoli, jedno se jí
prostě nedalo upřít – krejčovské zpracování jejích modelů bylo vždy
naprosto dokonalé.
Nosičem jejích kufrů byla překvapivě jakási žena. Když si ji
Virginia blíže prohlédla, uvědomila si, že to skutečná nosička není.
Uniformu na sobě neměla, jen jednoduchý látkový kabát do chlad-
ného počasí. Měla tmavou pleť bez vrásek a živé oči a nedalo se
moc odhadnout, jak je asi stará. Když postavila Capriciny kufry
na zem, Virginia čekala, že se otočí a odejde, ale ona zůstala stát
poblíž Caprice a vyčkávavě se na ni dívala.
„Těší mě, že vás opět vidím, Ebbo, Altheo,“ kývla jejich směrem
Caprice.
 Virginia se rozhodla předstírat, že opomenutí vlastního jména
nepostřehla. Zatímco anglické dámy zamumlaly v odpověď pozdra-
vy, ona veselým tónem řekla: „Doufám, že vaše cesta byla stejně tak
příjemná jako naše.“
„Ano, cítily jsme se celkem pohodlně.“ Caprice jemně kývla
směrem k tmavé ženě, která stála za ní.
„Cítily?“ byla nucena se zeptat Virginia.
„To je má spolucestující. Mrzí mě, že jsem doposud neměla
pří­ležitost vás představit. Moje osobní služebná Elizabeth – se-
znamte se.“
Elizabeth se s lehkou úklonou hlavy podívala na ostatní ženy,
ale nepromluvila.
Virginia se zmohla pouze na tři slova, která jí vyšla z úst jako
nepříjemné zavrčení: „Jaká služebná, zatraceně?!“
„Dávejte si prosím pozor na jazyk. Beru to tak, že podstupuji
obrovskou oběť, když mě doprovází jen jedna služebná,“ opáčila
s neotřesitelným klidem Caprice, „pokud jsem tedy vaši otázku
správně pochopila.“
Capricin teatrální výstup kvůli kupé, který předvedla na nádraží
v Bostonu, už teď dával smysl. Uf, je vážně mazaná. Caprice ne-
chtěla celé kupé pro sebe jen tak z rozmaru, měla v úmyslu s sebou
přivést další osobu a zařídila si to tak, aby se to Virginia dozvěděla
až dlouho, velmi dlouho poté, co opustily město. Nevyhnutelnou
konfrontaci tak odložila o celých osm set kilometrů. Teď to celé
záleželo na nich.
„Ne, to jsem na mysli neměla a vy to víte. Máme namířeno do
zatracený divočiny, sakra, a ne na nějakej ples v opeře,“ pronesla
Virginia.
„Střežte si jazyk!“
„Jsem si jistá, že už jste slyšela mnohem horší věci. Určitě jste
poznala i mnohem méně vybraný slovník, když jste se šplhala po
těch vašich báječných horách. A co jsem chtěla říct, jste nepochybně
pochopila.“
Caprice pronesla kategoricky: „Elizabeth je má služebná a já
budu potřebovat její asistenci. Pokud pojedu, ona pojede se mnou.“
„Výborně, tak potom nejezděte,“ řekla Virginia s nadějí v hlase.
„To je řešení, kterému dávám v každém případě přednost. Přeji vám
pevné zdraví a šťastnou cestu zpět do Bostonu, slečno Collinsová.“
Otočila se k té nesnesitelné bohaté dívce zády, zhluboka vydechla
ve snaze nabrat zpátky ztracený klid, a když na ni Caprice znovu
promluvila, ignorovala ji.
Za okamžik k ní přistoupila Althea a se zdviženým obočím
položila svoji ruku na Virginiinu paži. Její bílá rukavice spočinuvší
na rukávu Virginiina kabátu z námořnické vlny jasně svítila.
„Je to určitě šok,“ řekla, „ale byl by to zase až takový rozdíl?
Jeden pár rukou navíc? Může nám být dokonce nápomocná.“
„Moje volba to není,“ zalhala Virginia a přitom si uvědomila,
že se jí takto nabízí ústupová cesta, v níž je více než zrnko pravdy.
„Pokud chcete, může s námi Elizabeth zůstat přes noc. Zítra ale
vyrážíme na další etapu cesty a jsem si jistá, že ji vedoucí přepravce
na kánoi nepřijme. Kánoe byly připraveny pro dvanáct žen, ne pro
třináct. Prostě tam pro další osobu není místo.“
Namísto ke Caprice se Virginia obrátila přímo na Elizabeth
a snažila se k ní promluvit co nejlaskavějším hlasem. „Vaše paní
se bude muset zítra ráno rozhodnout, jestli se do Bostonu vrátí-
te společně, nebo vás pošle zpět samotnou. Pokud si to okolnosti
vyžádají, myslíte, že byste se dokázala vrátit zpátky sama bez do-
provodu? Uvědomuji si, že v tom případě bych vás žádala o něco
zcela neobvyklého.“
„Rozhodně méně neobvyklého než se vypravit do Arktidy,“
odtušila Caprice.
Virginia ji stále ignorovala a doplnila: „Zvládla byste to?“
 „Pokud mě o to slečna Collinsová požádá,“ odpověděla Eliza-
beth. Měla hluboký a příjemný hlas. Bylo těžké rozeznat, jaká emoce
se jí zračí v tmavých očích, ale zdála se bližší naději než zklamání.
O chvíli později se k nim připojila Siobhan a Doro, které jely
stejným vlakem, ale ve druhé třídě, a Virginia je vzájemně předsta-
vila. Dořiny oči zářily vzrušením. Siobhan byla nesmělejší, a přitom
pozornější, čímž se více podobala Elizabeth. Virginia ji v ženských
šatech viděla poprvé a její půvab ji ohromil. Vypadala, že se v šatech
a rukavicích cítí stejně pohodlně jako v kalhotách, které měla na
sobě té noci, kdy se seznámily. Jakmile se dostanou mimo civilizaci,
všechny se obléknou do pohodlného šatstva, ale prozatím jsou v ele-
gantních cestovních šatech, jejichž kvalita se odvíjí od finančního
zázemí každé z nich.
Virginie se Capricino chování dotklo, a tak na ni nepromluvila,
ani když čekaly na drožku do hotelu, ani když byly na cestě a ani
poté, co z drožky vystoupily.
Nevýrazný cihlový hotel, do kterého se nechaly odvézt, aby se
tam setkaly se zbývajícími účastnicemi expedice, byl vystavěn na
jedné z tichých ulic teprve nedávno. Vstupní hala byla čistá a zdo-
bená jen velmi střídmě. Mosazné lampy, dřevěná křesílka a mladší
recepční, který k nim od svého pultíku vyslal nesmělý úsměv. Vir-
ginia si hotel dopředu nijak nepředstavovala, a tak když uviděla,
že se v lobby nacházejí i jiné ženy, došla k jednoduchému závěru,
že ho Brooks vybral především jako místo, jehož pověst není nijak
pochybná. A to bylo dobře.
Jakmile vešly dovnitř, obrátila se Virginia ke skupině svých
spolucestovatelek: „Dámy,“ oslovila je srdečně, „nelze s jistotou
říci, kdy budeme příště spát se střechou nad hlavou, tak si to pro
tentokrát užijte.“
„Za celý ten den na cestě mi vyhládlo,“ prohlásila Caprice.
„A tuším, že vám všem také, viďte? Poohlédnu se po nějaké večeři.“
 „Vlastně je pro nás vzadu připraven salónek,“ oznámila jim
Virginia. „Je tam občerstvení. Užijte si ho.“
„Sluší se, abych poděkovala,“ řekla Caprice beze stopy skutečné
vděčnosti, „ale nepotřebuji, aby mi někdo říkal, že si mám věci uží-
vat.“ Zdvihla bradu vzhůru a ruce složila na prsou tak, že si lokty
schovala do dlaní.
Tentokráte se však Virginia nenechala tak snadno chytit na
vějičku. Nijak nezareagovala a jen se odvrátila od skupinky, aby
se posadila na židli. Ta byla tvrdá a nepohodlná, a tak ji prakticky
okamžitě začala bolet záda, ale vyčkala, až se kroky ostatních žen
ztratí v chodbách hotelu, a teprve poté se odhodlala k tomu, aby
si sedla jinam. Zvolila lepší židli, která měla jako podsedák tenký
polštářek a druhý takový přivázaný k opěrce na záda. A právě když
si tam chtěla přesednout, vešla dovnitř další žena.
Že by další členka výpravy? Ve složce žádné portréty nebyly,
jenom popisy a tento k žádné z jejích žen nepasoval.
Z každého kousku její bytosti vyzařovalo mládí: váhavá a ne-
smělá chůze, jemné křivky srdcovitého obličeje, lesklé vlasy jahodově
zlaté barvy hladce sčesané dozadu a způsob, jakým si oběma rukama
tiskla svoji brašnu k hrudi. Rozhlížela se po hotelu zvědavým, lehce
užaslým pohledem. Vzhledem k tomu, že na ni neseděl žádný z po-
pisů žen, které byly od Brookse ve složce, tak to mohla být – pokud
tedy patří k nim – jen jediná osoba.
„Stella?“ zkusila se zeptat Virginia.
Dívka s vážným výrazem přikývla.
Tak to je tedy ta dívka, kvůli které se vše měnilo, ta nová, kterou
Brooks přidal na seznam na poslední chvíli. Důvod, proč se Thisbe
ocitla mimo hru. Virginia se znovu rozzlobila při vzpomínce, jak
bezstarostně jednala Caprice, když bez okolků přivedla jednu účast-
nici navíc, zatímco ona sama byla donucená svůj výběr omezit. Ale
tato dívka, Stella, by tím neměla nijak trpět. Pochybovala, že vůbec
tuší, co jejímu přijetí za členku expedice předcházelo. Vypadala příliš
nevinně na to, aby mohla mít o věcech hlubší povědomí. Virginii
připomněla její mladší sestru Patty, příliš otevřenou a upřímnou,
která kvůli svému drobnému vzrůstu a velkému srdci vždy působila
ztraceně. Cítila se nesmírně vděčná, že se jí během té Hrozné věci
neztratila, i když nakonec o ni přišla, stejně tak jako o celý zbytek
rodiny.
„Vítejte na expedici,“ řekla jí Virginia.
„Doufám, že to bude příjemná cesta.“
Příjemná? pomyslela si Virginia, to je ale opravdu bláhová před-
stava. Ta cesta jim může přinést zážitky a zkušenosti různého typu,
ale kdokoli, kdo pobral byť jen trochu rozumu, musí vědět, že ty
ledové pláně na severu nijak příjemné nebudou.
Nechtěla jí oponovat, a tak jen přikývla a ukázala dívce, kam
si má uložit zavazadla. Doufala, že Stella umí vzít za práci, protože
bůhví, že to budou potřebovat. Její oděv nebyl tak vybraný jako
Capricin, ale ani tak prostý jako Dořin. Ze všech účastnic výpravy,
se kterými se Virginia zatím setkala, se její oblečení nejvíce podo-
balo tomu Elizabethinu. Možná slouží stejně jako ona u nějakých
bohatých lidí.
Zatímco Virginia stále přemýšlela o Stelle, ucítila, jak jí někdo
poklepal na rameno. Když se otočila, uviděla ženu oblečenou v jele-
nici. Automaticky se na ni usmála – žena oblečená pro hraničářský
život ví, co je to život v nepohodlí, a to je třeba ocenit.
„Jsem Ann,“ řekla nově příchozí a vrátila jí úsměv, který pro-
zrazoval život v tvrdých podmínkách – některé zuby měla mrtvé
a jiné jí chyběly. Virginia tušila, že díky tomu vypadá starší, než
opravdu je. Při pohledu na to, jak se jí jelenice napíná na širokých
ramenou, ale bylo jasné, že má obrovskou sílu. Tahle žena, pomyslela
si Virginia, je dar seslaný z nebes.
„Musí vám chybět vaši psi,“ poznamenala Virginia zdvořile
a zmínila tak jedinou věc, kterou o ní věděla, kromě toho, že dává
přednost pohodlí před společenskými konvencemi.
 „Jako kdyby mi někdo uřízl kus vlastního těla,“ odvětila Ann.
„Jsme moc rády, že jste se k výpravě připojila. Pokud se nepletu,
psy dostaneme, až dorazíme do Moose Factory. Je to tak, že?“
„Jo, jo. Požádala jsem je, aby nám dali malamuty, ale když to
budou jen huskyové, taky to bude v pořádku. Obojí jsou do saní
výborný. Na místě si je potřebuju zblízka dobře prohlídnout. Nechci,
abysme kupovaly zajíce v pytli.“
„Určitě,“ souhlasila Virginia.
Poté, co se obě nově příchozí odebraly dozadu do salónku,
Virginia si ženy rychle přepočetla. Ve vlaku nás přijelo šest, tady se
přidaly Stella a Ann. Spolu se mnou je to devět, takže chybějí čtyři.
Celkem třináct, pomyslela si a zamrazilo ji. Zítra se to ale na-
štěstí změní.
Virginia se na svém polštářku zavrtěla a dál vyčkávala. Pokaždé
když se s bouchnutím otevřely dveře, vyskočila, ale po několika
zklamáních, kdy dovnitř vešli jen obyčejní hoteloví hosté, začala
být netrpělivá. Rozhodla se vyjít před hotel. Dovnitř vedl jen jeden
vchod, a tak nemohla nikoho minout.
Jakmile vyšla z budovy ven do chladného odpoledního vzduchu,
skoro se srazila s drobnou, hbitou tmavovlasou ženou s jemnými
rysy, která jí sahala sotva do výše ramen. Ta žena k ní vzhlédla
vzhůru a Virginii zaujaly její tmavé, jiskrné oči a úzký horní ret.
To musí být Christabel, naše ilustrátorka. Vzájemně se představily
a Christabel se na Virginii zářivě usmála. Poté, co spolu prohodily
pár vět, ji Virginia poslala do salónku za ostatními.
Než se objevily tři zbývající ženy, slunce se již začalo přibližovat
k obzoru. Jednu z nich Virginia poznala podle popisu ve složce
hned, jak ji uviděla vystupovat z drožky. Byla to Dove, zdravotní
sestra, která díky své výšce působila skoro chlapským dojmem.
Její hlas se podvečerním chladným vzduchem mohutně rozléhal.
Měla pleť lehce snědé barvy a kabát, který vypadal s ohledem na
počasí jako příliš lehký. Dvě zbývající ženy už tak snadno rozlišit
nešlo. Obě byly průměrného vzrůstu, menší než Virginia, ale ne tak
malé jako ilustrátorka Christabel. Měly tmavé blond vlasy a tváře
ničím nevybočující z průměru. Překladatelka se podle seznamu
jmenovala Irene Chartierová, ale vzhled její frankofonní původ
nijak neprozrazoval. Působila ze všech žen nejunaveněji, a když se
na ni obrátila, namísto mluvení jen skoro neznatelně přikyvovala.
Ta druhá světlovláska musela být Margaret Bridgesová, novinářka.
Teď, když si ji Virginia mohla prohlédnout pozorněji, viděla, že
její obličej s očima orámovanýma kulatými brýlemi již nese jasnou
stopu středního věku.
Přivítala je a pak se spolu s nimi odebrala do zadního salónku.
Jakmile překročila jeho práh a ocitla se v místnosti se všemi ženami,
s nimiž pocestuje na sever, na krátký okamžik jí došla řeč.
Byla to neuvěřitelně různorodá směsice žen, které by spolu za
normálních okolností ani nepromluvily, ale zase – o které z nich by
se dalo říci, že vede normální život? Trochu si připadala, jako kdyby
se ocitla na představení nějakého panoptika, které na své cestě dopu-
tovalo až na kalifornské hranice. Tyhle ženy tvořily stejně podivné
společenství jako ženy s tetováním nebo polykačky nožů. Uměla
si živě představit, jak je vyvolávač uvádí divákům slovy – Přijďte se
na vlastní oči podívat na mexickou zdravotní sestru! Popatřte na psí
ženu! Nenechte si ujít pohled na živou novinářku! – napadalo ji to
úplně samo a ani se nemusela moc namáhat.
Pohledy všech žen se stočily k ní. Každá z nich napjatě očeká-
vala, co jim řekne.
Virginia vyvedla již více než pět set žen z nebezpečných situací
a přivedla je do bezpečí. S těmito ženami je to ale naopak. Tyto
povede z bezpečného zázemí vstříc nebezpečí a bude-li to Boží vůle,
tak až najdou ztracené muže, přivede je i s nimi zpět do bezpečí.
Svoje sentimentální rozpoložení se rozhodla zakrýt asertivním
postojem. Jakmile byla mocna slova, pronesla k nim jen krátký
úvodní proslov. Řekla pouze, jak je šťastná, že všechny v pořádku
dorazily, že pokud by těžko snášely cestovní útrapy, budou se moci
z prvního úseku cesty ještě vrátit, a pokud by některá z nich měla
pocit, že by se na vůdčí pozici hodila lépe než ona – když to říkala,
na Caprice se přitom schválně nedívala – tak by měla předem vě-
dět, že to místo není k dispozici. Odpovědí jí bylo pár zdvořilých
zasmání, neprotestovala žádná z nich.
Poté, co se ženy odebraly nahoru do svých pokojů, Virginia
zůstala, aby si promluvila s manažerem hotelu. Zeptal se jí, na kte-
rém parníku odjedou. Bylo to poprvé, co slyšela o tom, že do Sault
Ste. Marie odplouvají i parníky. Podařilo se jí zakrýt své překvapení,
ale to zjištění pro ni bylo rozčarováním. V zájmu lady Franklinové
nepochybně bylo, aby tuto etapu cesty absolvovaly co nejrychleji,
z jakého důvodu tedy dala přednost pomalejším kánoím?
Když ulehla do postele a zírala na tmavý strop, odpověď se ob-
jevila. Pro každou loď existuje seznam cestujících – jména pasažérů
napsaná černá na bílém. Ale takto jejich jména nikde napsána ne-
budou. O úkolu, který má před sebou jejich výprava, se v případě,
že se jim ho nepodaří splnit, nikdo nedozví. Vsadila by se o cokoli,
že jak přepravci kánoí tady na jezeře, tak kapitán Doris byli tučně
zaplaceni za to, aby jména žen výpravy na žádných seznamech
nefigurovala. Na sever tedy budou cestovat inkognito. Takto zněla
dohoda, na kterou všechny zúčastněné strany kývly.
Druhého dne ráno vyrazily k jezeru ještě předtím, než první
sluneční paprsky prorazily tmavomodré nebe.
Byla si jistá, že jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, temně
lesklý povrch Erijského jezera bude vyhlížet přívětivě, ale takto za
tmy na ni zvuky vody, které se od něj nesly, působily dost znepo-
kojivě. Celá ta scéna vypadala divoce, ba přímo teatrálně. Světlo
z pochodní jí dokonce připomnělo jediné divadelní představení,
které kdy navštívila – košilatou frašku, kterou si secvičili nudou
zemdlení vojáci v pevnosti Fort Bridger. Skupina jejích žen, poprvé
oblečených v dodaných úborech a kabátech, vykročila kupředu
a kalhotové sukně barvy potemnělého nebe se jim zavlnily kolem
kotníků. Každá z nich si tiskla v rukách svůj malý, vzácný cestovní
vak. Postavy přepravců s přerostlými plnovousy se v temnotě rýsovaly
jako obři vystřižení z nějaké dětské obrázkové knížky.
Nicméně vedoucí přepravce k ní natáhl ruku, svižně potřásl
tou její a se širokým úsměvem na rtech řekl: „Vy musíte být slečna
Ree­vová!“
„Ano, jsem to já.“
„Všechno je zařízeno a připraveno,“ řekl a přitom podržel svoji
pochodeň ve výšce a druhou rukou začal ukazovat za sebe, aby vi-
děla na kánoe, které tam na ně čekaly. Uprostřed plavidel se tyčily
naložené hromady zásob. Už z rozhovoru s Brooksem věděla, že
jejich základem bude především pemmikan a mouka, tedy potraviny,
které jim dodají energii, ale přitom zaberou co nejméně místa. Už
i tak ponesou velkou váhu.
„Mrzí mě, že vám musím oznámit,“ řekla zřetelně a nahlas, aby
si byla jistá, že ji Caprice uslyší, „že ve složení naší výpravy došlo
ke změně.“
„Ke změně?“
„Jedna ze členek výpravy požádala, aby se k nám připojila její
komorná. Jsem si jistá, že se mnou budete souhlasit, když si dovo-
lím předpokládat, že je jen malá šance, že bychom se potřebovaly
společensky vystrojit na večeři na břehu jezera, viďte?“
Její slova v něm vyvolala ohlušující smích, ale když se utišil,
řekl: „Půvabné dámy zůstávají ozdobou společnosti bez ohledu na
to, co mají na sobě.“
„Ale takhle je nás třináct,“ podotkla Virginia stroze. Chodit
kolem horké kaše tu nebylo potřeba.
V tom se do rozhovoru vmísila Caprice a její hlas byl zrovna tak
silný a jasný jako ten Virginiin. „Jsem si jistá, že se nějak dohodneme,
že ano? Elizabeth je drobná a, jak vidíte, tak ostatní dámy jsou na
tom obdobně. Takové drobné cenůstky, viďte? Nepochybuji o tom,
že jednu navíc vaše bytelné plavidlo ještě unese.“
Muž nespouštěl z Caprice oči, neušla mu její hlava koketně
nakloněná ke straně ani ruka, kterou si opírala o svůj vytrčený bok.
„Nepochybně, slečno. Jaképak že je vaše jméno?“
Caprice k němu napřáhla ruku a zasmála se zvonivým dívčím
smíchem. Od hladké hladiny jezerní vody se odrazil jako ozvěna,
která v té temnotě působila nepatřičně. „Slečna Caprice Collinsová,
k vašim službám, milý pane. Jsem si jistá, že když se svěříme do
rukou právě vám, bude o nás výborně postaráno.“
Virginia nemohla absurditě té scény, jež se jí právě odehrávala
před očima, uvěřit.
Vedoucí přepravce se uklonil, aby Caprice políbil ruku, se stej-
nou elegancí, jako by právě stáli uprostřed tanečního parketu. Avšak
s tím rozdílem, že zde je obklopovala neproniknutelná tma.
„A rozumí se samo sebou,“ pokračovala Caprice, „že vám vzhle-
dem k potížím, které vám tím vzniknou, nabídnu drobnou kom-
penzaci. Povězte mi, prosím, jaká částka by podle vás připadala
v úvahu?“
Caprice s tím mužem pomalu odcházela, zanechávajíc za sebou
Virginii s ostatními ženami, které spolu s ramenatými muži upevňo-
valy své vaky k již pečlivě naskládaným a přikurtovaným zásobám.
Když ji těsně před vyplutím Virginia zachytila svým pohledem,
seděla na druhé kánoi nahoře na vyskládaném nákladu. Zařídila si
to tak, že jako jediná ze všech žen nebude muset pádlovat. K Virginii
vyslala široký úsměv kočky, která slízla všechnu smetanu.
Virginia udělala vědomé rozhodnutí, že se tou záležitostí nebude
dále zabývat a dopřeje Caprice pocit vítězství z toho, že může okatě
utrácet své peníze, protože tam, kam mají namířeno, už jí stejně
k ničemu nebudou. Virginia je stále vůdkyní výpravy, těší se respektu
ostatních žen, a až se nalodí na Doris, tou, která bude spolupracovat
s kapitánem Malcolmem, bude ona. Caprice se bude muset srovnat
do latě. To nastolí řád, který se pak přenese i na další úsek cesty, kdy
pojedou na saních po ledu. Ne každou šarvátku je třeba považovat
hned za bitvu a stejně tak ne z každé bitvy je hned válka.
Úsvit se nejprve ohlásil jako vzdálená záře, a jak postupně pád-
lovali, jemné šedé světlo začalo odhalovat stříbřité vody rozlehlého
jezera. Když byli s přípravami u konce, ženy se rozdělily do dvou
kánoí. S pádlováním utichlo i mužské reptání a teprve v této chvíli
si Virginia mohla oddechnout. Jejich cesta se právě započala.
„Allons-y!“ vykřikl hlavní přepravce z přídě první kánoe, a když
se lodě s trhnutím rozjely, Virginia upřela oči na obzor.
Jsou na cestě.
 K A P I TO L A Š E ST N ÁC TÁ

Christabel
Erijské jezero, po vyplutí z Buffala
Duben 1853

Z atímco čtyřicet osm pádel protínalo vodu a plavidlo zamířilo

severním směrem, Christabel Jonesová zdvihla hlavu vzhůru
a pozorovala zvlněné, třpytící se vody jezera.
Christabel se spolu se svými rodiči přeplavila do Ameriky, když
byla ještě příliš malá na to, aby si to pamatovala – oba její mladší
bratři už se narodili na americké půdě. Cesty, které od té doby pod-
nikla, ji pak na vodu přivedly už jen zřídkakdy. V těchto otevřených
a nepříliš hlubokých lodích obklopených kol dokola vodou bylo
cosi vzrušujícího, ale zároveň jí to nahánělo strach. Když na svých
průzkumných výpravách hledala rostliny, které si chtěla naskicovat,
podstupovala větší fyzickou námahu než většina žen, které znala,
ale věděla, že pádlování se to nevyrovná.
Nejprve cítila jen vzrušení. Vždy když do plic nabrala vzduch,
který měl být pohonem pro další záběr, dostavil se nový příval ener-
gie a krk a plíce jí zaplavil osvěžující chlad. Jenže o hodinu později ji
začala bolet ramena. Za další hodinu už ji bolelo všechno. Zoufale
se snažila najít od té bolesti únik ve svých myšlenkách a opravdu,
když je nechala svojí myslí jen tak volně proplouvat, najednou jako
by její tělesné pocity ustoupily do pozadí a ona byla schopná se s tou
bolestí vyrovnat.
Ta Virginia Reevová je ale liška podšitá. Vypadá, že je úplně
v pohodě, pomyslela si Christabel. Jako kdyby se každého zatrace-
ného rána probouzela jen proto, aby vyrazila na kánoi na zmrzlý
sever a nořila pádla do jezerní vody v pravidelném, ničím nerušeném
rytmu. Je tvrdá a studená jako kostka ledu vyříznutá přímo ze srdce
le­dovce.
Christabel se nikdy předtím neocitla v tak rozmanité společnosti
neobvyklých žen. Obávala se, zda snad kolem sebe příliš nezírá,
ale nedokázala si pomoci. Koneckonců ostatní ženy se kolem sebe
také nenápadně rozhlížely. Účast na téhle expedici je jistě vzájem-
ně a neodvratně stmelí, zatím se ale znají jen chvilku. Kdo ví, jak
dlouho to celé potrvá.
Christabel si byla díky svému uměleckému oku schopná všim-
nout podobností a rozdílů mezi ostatními dobrodružkami pravdě-
podobně rychleji než ostatní. I za ten krátký čas, který spolu strávily
v hotelu, stihla zaregistrovat celou řadu detailů. Uvědomila si, že ta
snědá žena s ptačím jménem má do zimy, která je čeká, příliš lehký
kabát. Pravděpodobně pochází z nějakého jižněji položeného státu.
U novinářky si zase všimla, že má ostříží zrak a pero vždy v plné
pohotovosti – když si myslela, že ji nikdo nevidí, psala si nějaké
poznámky. Dále zpozorovala, že ta Irka chvílemi stojí po mužském
způsobu a na Stelle bylo něco, co Christabel nesedělo. Cítila jakýsi
zvláštní rozpor, který vyplýval z toho, jak rychle dokáže přepínat
mezi dívkou světa znalou a dívkou působící jako vtělená nevinnost.
„Tak jaké jsou vaše první dojmy?“ uslyšela najednou hlas při-
cházející z vedlejší kánoe a nade vší pochybnost hovořící právě k ní.
Byla to Virginia. Christabel se otočila, aby na vedoucí výpravy
viděla. Podívala se jí zpříma do očí, s otevřeností a zvědavostí, ale
nepřestávala přitom s plným nasazením pádlovat.
„No, je nás tu požehnaně.“
„Více hlav, více bezpečí!“ křikla v odpověď Virginia a pak se
otočila zpět a znovu se zahleděla na vody jezera.
Christabel následovala jejího příkladu a znovu zaměřila svoji
pozornost před sebe, i když myšlenkami zůstávala u Virginie. Vy-
padá dost chytře, je mladá – kolikpak jí asi je? – a sebedůvěry má
na rozdávání.
 Není nijak zvlášť hezká a podle Christabeliny zkušenosti musí
takové ženy pracovat dvakrát tak tvrdě, aby si vydobyly alespoň
polovinu respektu, kterému se těší ty pohledné. Támhlety anglické
lady s těmi jejich snobskými přízvuky jsou dost hezké na to, aby za
nimi veslaři s komickou pravidelností otáčeli své hlavy krátkými,
trhanými pohyby. Další krasavice je ta mladá dívka jménem Stella
a po ní následuje hned ona sama, Christabel.
Christabel nacházela zalíbení ve studiu lidských tváří. Stala se
členkou výpravy, aby její postup zdokumentovala svými kresbami
a skicami. Jak jí Brooks vysvětlil, měla kreslit především rostliny,
s nimiž se na cestě setkají, a také krajinu, která je bude obklopovat.
To ovšem neznamená, že do toho občas nezahrne i obličeje svých
družek. Každou z nich si už zkušeným okem prohlédla a sama pro
sebe vyhodnotila, která z nich se na jejích kresbách bude vyjímat jako
modelka – například ta blonďatá Angličanka – a čí krása je, jak to
jen definovat… méně konvenční. Dove byla zase tou nejrozměrnější
ženou, s jakou se kdy setkala, neměřila o moc méně než dva metry,
a přitom její obličej neztrácel nic ze své jemnosti a půvabu, takže
o ní bylo možno říci, že je nejenom hezká, ale přímo krásná. Tyto
ženy jsou vzácné a neobvyklé exempláře. Už se nemohla dočkat, až
si je všechny nakreslí. Tváře svých bratrů a rodičů si už totiž nevy-
bavovala natolik dobře, aby je byla schopná zpaměti načrtnout, což
jí způsobovalo bolest, kdykoli na to jen pomyslela. Čas jim rozmazal
rysy. Možná proto tak zoufale toužila si ty ženy vypodobnit, že
kdykoli odložila pádlo, ruka se jí samovolně zkroutila do pozice,
jako kdyby v ní držela štětec.
Uprostřed kánoe měla uloženou hromádku osobních potřeb,
to malé množství, které bylo každé z nich dovoleno si vzít s sebou.
Virginia jim vysvětlila, že dostanou vlastní oděv na míru a že budou
mít zajištěnou stravu. Teď měla každá z nich na sobě kalhotovou
sukni z námořnické vlny, která při pohledu z dálky vypadala jako
šaty, i když výsledný dojem působil zcela jinak při pohledu na
dívku hubenou jako sirka, kupříkladu na Christabel, a při pohledu
na obryni, jakou byla Dove. Jejich vlastní šaty zůstaly na pevni-
ně, a tak pro ně byly jejich osobní věci takovým malým luxusem.
Každé z nich se dostalo varování, že pokud se další postup stane
příliš náročným, budou muset být některé z věcí, ať už k nim mají
jakýkoli citový vztah, odloženy na cestě.
Ona si s sebou jako nejcennější věc vzala svoji druhou nejlepší
kopii Knihy botanických ilustrací od Marie Grahamové, zabalenou
na ochranu proti poškození v naolejované kůži. Představovala si, jak
po večerech studuje její kresby dětelníku žláznatého, čistce vlnaté-
ho, přezdívaného zaječí ouško, nebo dvaadvaceti druhů kapradin.
Slečna Grahamová jí byla inspirací. Cestovala do velmi vzdálených
končin – do Indie, Chile, Brazílie – a vracela se zpátky s působi-
vými kresbami a popisy tamější flóry, kterou čtenáři neměli nikdy
možnost v reálu spatřit.
Christabel byla víceméně okolnostmi donucena k jinému přístu-
pu. I když mnohem větší počet rostlin roztodivných barev by určitě
našla v tropech, nikdo jí místo v expedici směřující tím směrem
nenabídl. A i přesto, že věděla, že na ledovém severu najde pouze
lišejníky, mechy a různé druhy křovinné vegetace, alespoň bude
první ženou, která je překreslí.
Znovu se porozhlédla po ženách v obou kánoích. Mnohému se
od nich přiučí. Už nebude tak osamělá. Možná by se s některými
z nich mohla i spřátelit. S Ebbou a Altheou asi ne, ty vypadají jako
samostatná jednotka, ale nějakou spřízněnou duši tu mezi členkami
výpravy určitě najde. Mohla by to být i Caprice Collinsová, která
musí mít v zásobě neuvěřitelné historky. Christabel na včerejším
večerním setkání zachytila řeči, které tvrdily, že je horolezkyně a že
chtěla tuhle expedici vést. Ona a Virginia – vedoucí výpravy trvala
na tom, aby jí říkaly Virginia – už se prý ohledně autority a vedení
výpravy trochu pohádaly. Mít přátelské vztahy se všemi nemůže být
na škodu, a to ani s těmi, které jsou s ostatními trochu na kordy.
 Zrakem vyhledala slečnu Collinsovou a při myšlence na to,
že by spolu mohly navázat nějaký druh kontaktu, jí věnovala svůj
nejzářivější úsměv. Slečna Collinsová se ale dívala skrze ni, jako
kdyby pro ni Christabel nebyla nic než vzduch.
Spočinula tedy očima zpět na rozlehlém jezeře, které se rozpro-
stíralo všude kolem nich, a položila si otázku, zda přece jen neudělala
hroznou chybu, když se k téhle expedici připojila.
 K A P I TO L A S E D M N ÁC TÁ

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

K dyž Virginia vchází do soudní síně, má pocit, jako by uvnitř

doutnal hněv – něco takového cítí poprvé. Má snad obžaloba
nějakého nového svědka, který rozdmýchá vášně a prohloubí hněv
ctihodných obyvatel města Bostonu kvůli tomu, že byla zabita
jedna z dcer jejich rodného města? Jméno na seznamu svědků jí nic
neříká a je jí nepříjemné, jak se ta situace opakuje. Proč ji Clevenger
nepřipravil? Cítila by se mnohem lépe, kdyby věděla, co ji čeká,
i kdyby to měla být zkušenost negativní jako s Thisbe. Jenže tohle
mužské jméno nezná a klade si otázku, kolik dalších dní ještě bude
muset toto martyrium podstupovat, kolik dalších hodin bude muset
vydržet jen tak nečinně sedět a soustředit se na to, kam se dívá.
Jejích pět spojenkyň, pět přeživších z první řady, už působí doj­
mem, že jim začíná docházet energie. Fyzická námaha, již zakusily
během cesty, je podle Virginiina předpokladu obrala o většinu sil.
Pod Dořinýma očima se objevily kruhy, jejichž tmavá barva jí nyní
sahá až k lícním kostem. Virginia si přeje, aby ji mohla utěšit, ale
ve stávající situaci to je mimo její možnosti. Jestli k tomu bude
příležitost ve dnech budoucích, se teprve uvidí.
Svědek předstupuje a ona soustředí veškerou svoji pozornost na
něj. Je to muž průměrného vzrůstu s hubeným obličejem a brýlemi.
Když ji míjí, všímá si u něj dvou kulatých lysinek na zadní straně
hlavy, které prosvítají skrz jeho prořídlé tmavé vlasy. Když se po-
sadí, jeho ramena vypadají ohnutě a zranitelně, ale v očích má cosi
tvrdého, co se jí nepozdává. Skla jeho brýlí hází světelné odlesky.
 „Uveďte pro účely záznamu své jméno, prosím“ praví honosným
hlasem státní zástupce.
„Claudius Dalrymple,“ odpovídá ten muž.
Virginia vůbec netuší, o koho jde. Diskrétně se rozhlédne po
soudní síni a na tvářích přítomných hledá známky toho, že ho
poznali, avšak bezúspěšně.
Zástupce položí první otázku: „Jaká je vaše profese?“
„Jsem právní znalec.“
„A dost známý, že?“
„Šlo by to takto říci,“ odpovídá ten muž předstíraje skromnost,
ale Virginia cítí faleš, která je za jeho slovy skryta. Cítí, že mu jde
hlavně o to, aby mohl své znalosti a zkušenosti vystavovat na odiv.
„Stát Massachusetts mě často předvolává jako svědka, abych se
vyjádřil k záležitostem podobným této. Jinak přednáším na koleji.“
„A tou kolejí myslíte samozřejmě Harvard?“
„Samozřejmě.“
Státní zástupce pokračuje žoviálním tónem: „A povězte nám,
prosím, jaká je vaše konkrétní odbornost?“
„Historie průkazních řízení u hrdelních zločinů.“
„Dovolíte, abych pro méně odborně zdatné publikum přeložil
vaše slova do běžného jazyka? Jsou to vraždy.“
To slovo úplně zaplní celou místnost a Virginii se v hlavě rozezní
jeho ozvěna: Vraždy, vraždy, vraždy.
„Ano, vraždy,“ potvrzuje muž a otáčí hlavou, takže od skel
jeho brýlí se znovu odrazí světlo. „A konkrétně pravděpodobnost
vynesení rozsudku viny v případech, kdy jsou, nebo naopak nejsou
k dispozici určité důkazy. Dále se zabývám stávajícím právním rám-
cem v jednotlivých státech a teritoriích Spojených států. Předmětem
mého studia jsou prostě vraždy.“
„A též jejich pachatelé, že?“ nepřestává zástupce s otázkami. Jeho
hlas zůstává neutrální, avšak jeho tělo se natáčí směrem k místu,
kde sedí Virginia.
 Odváží se vrhnout rychlý pohled na svého právního zástupce.
Nevypadá, že by o nadcházející svědeckou výpověď jevil nějaký
zvláštní zájem ani že by se chystal vznášet nějaké námitky. Ona si
není jistá tím, zda by mohl – taktika státního zástupce je rafino-
vaná – ale přinejmenším by ocenila, kdyby byl alespoň stejně tak
podezřívavý jako ona. Skutečnost, že tomu tak není, se jí začíná jevit
spíše jako záměrné opomenutí než jako jeho profesní neschopnost.
Začíná mít podezření, že navzdory tomu, že by měl chránit její zá-
jmy, mohl by ve skutečnosti kopat za někoho úplně jiného. Anebo
jen začíná být paranoidní?
Svědek na položenou otázku odpovídá, jako by ta věc měla být
každému nad slunce jasnější. „Ne tak úplně, pane zástupce. Nevěnuji
se přímo studiu profilů pachatelů ani podrobnému popisu trestných
činů, které spáchali. Zabývám se tím, jakým způsobem soudy zajiš-
ťují spravedlnost. Způsobem stíhání pachatelů a udělování trestů.“
Soudní síni se začíná ozývat šepot hlasů, a jakmile zazní slovo
trest, výrazně zesílí. Tentokrát musí Virginia vyvinout mnohem větší
úsilí než obvykle na to, aby na sobě žádným způsobem nedala znát,
že jí běhá mráz po zádech.
„Pane Dalrymple, jsme vám samozřejmě vděční za váš draho-
cenný čas,“ reaguje na to státní zástupce.
Virginia na něm vidí, že má cosi za lubem, a zároveň nenávidí
vědomí, že ho má tak dobře přečteného. Nenávidí na něm úplně
všechno, což se dá pochopit, ale úplně nejvíc se jí hnusí sama sku-
tečnost, že s ním vůbec musí přicházet do styku. Nikdy se neměla
ocitnout v situaci, kdy ho musela poznat. Nic z toho všeho se vůbec
nemělo stát. Měly najít Franklina a být za to vychvalovány do nebes.
Všechno prostě mělo dopadnout jinak.
Místo toho je to tento nový svědek, tento pohůnek, kdo si tu
užívá chvály i toho, že se mu státní zástupce plazí u nohou. „Jsme si
vědomi toho, jak jste vytížený a jak je vaše práce obrovsky důležitá,
a tak nemáme v úmyslu vás tu zdržovat příliš dlouho. Položíme vám
jen pár otázek, které může zodpovědět jen někdo tak erudovaný
jako vy.“
„Vynasnažím se, abych vám byl k co největšímu užitku,“ odpo-
vídá svědek se smrtelně vážným výrazem ve tváři.
Virginia je překvapená, že je stále ještě schopná v sobě dusit hněv,
i přes to, kolik ho už musela spolknout. Vypadá to, že její možnosti
v tomto směru jsou nejspíše neomezené. A pokud ne, pomyslí si,
tak tu jednoho dne exploduji.
„Jsem si jistá, že mnoho bystřejších hlav zde v soudní síni si již
muselo položit otázku,“ zahajuje státní zástupce a přitom si pokládá
ruce s propletenými prsty na břicho, „jak si můžeme být jistí, že
skutečně došlo k vraždě, když se tělo nikdy nenašlo?“
Sama Virginia už si tu otázku položila nesčetněkrát. Je v podivné
pozici, kdy si toužebně přeje slyšet, co ten muž odpoví, i když ví,
že ji to může zničit.
„Ano, to vám mohu objasnit. Není to poprvé, kdy došlo k soud-
nímu stíhání v situaci, kdy nebylo tělo oběti objeveno, a je mi líto,
když musím zkonstatovat, že tomu tak určitě není naposledy.“
„Ano, to je smutná skutečnost.“ Státní zástupce potřese hlavou,
jako by chtěl vyjádřit lítost nad násilím rozmáhajícím se v současné
Americe. Jako kdyby nebylo zdrojem jeho obživy, pomyslí si Virginia,
jako kdyby…, ale už si s ním dál nebude lámat hlavu. Znovu se
zaměří na svědka chystajícího se odpovědět.
„Pro případy, kdy není tělo k dispozici,“ začíná Dalrymple me-
chanicky odříkávat, „existuje precedens, podle kterého ke vzniku
presumpce, že v určitém čase a na určitém místě došlo k vraždě,
stačí přiměřené množství dalších důkazů.“
„Dovolte mi, abych se ujistil, že jsem vám správně porozuměl.“
Zástupce přehnaně gestikuluje a excentricky hovoří, aby tím přitáhl
pozornost porotců. Dokonce udělá krok jejich směrem. „Říkáte tedy,
že lze předpokládat, že někdo zemřel, pokud místopřísežní svědci
uvedou jak, kdy a kde zemřel.“
 „Ano, říkáte to správně.“
„A lze to uplatnit i na případ Caprice Collinsové?“
„Nejenom na ten její.“ Jeho hlas zní vzrušeně, jako by najednou
ožil. „Na mnoho dalších, na všechny, které jsou zde relevantní.“
„Na další, které se týkají státu Massachusetts?“
„Ne, ne,“ zareaguje rychle svědek a Virginii se znovu dělá ne-
volno z podivného pocitu potěšení, který z něj vyzařuje. „Mám na
mysli další případy spojené s touto expedicí.“
„Myslíte přímo s touto expedicí?“
„Ano! Je tu i další žena, která se z této mise nevrátila.“
„Pokud vím, nevrátilo se jich hned několik,“ přerušuje ho státní
zástupce a jeden ústní koutek se mu stáčí směrem vzhůru.
I když jí Clevenger pokaždé, když se setkali, zdůrazňoval, že
má mlčet, Virginia si nemůže pomoci a pokusí se získat pozornost
svého obhájce, alespoň pro tentokrát. Jak je možné, že ani teď ne-
vznesl námitku? Její tělo zůstává klidné, ale nespouští z něj své oči
a sevřenými ústy krátce, ostře sykne.
Clevengerova hlava sebou mírně škubne jejím směrem. Rozšíří
oči a prsty spojí tak, aby nebylo pochyb o tom, co jí chce sdělit: tu
pusu ani nezkoušejte otevřít.
Virginia zatouží vyskočit z lavice obžalovaných a ubalit mu
pořádnou facku. Vyrazit mu zuby z úst, kdyby to šlo. On ani nehne
prstem, aby státnímu zástupci zabránil v tom, co nade vší pochyb-
nost činí: mluví tak, aby vůči ní porota získala předpojatost. A on
nezakročí. Za to by měl zaplatit. Část její mysli, ta, která věří, že si
svůj osud zaslouží, už ví, že má tak jako tak našlápnuto k oprátce.
A tato její část celou scénu nečinně pozoruje zpovzdálí s pocitem,
který se velmi blíží lhostejnosti.
Právní znalec pokračuje: „Podstatou mého svědectví je, že pri-
márně poukazuje na precedens, který umožňuje, aby se tento případ
posunul dále a odsoudil obviněnou za vraždu i v případě, kdy tělo
oběti není k dispozici.“
 Virginia zkouší na Clevengera ještě jednou syknout, tentokrát
diskrétněji, tišeji. Její obhájce však stále předstírá hluchotu a jen
tam tak nehnutě sedí jako socha nějakého přerostlého cheruba.
Ani nemrknul okem a příležitost vznést námitku nenávratně pro­
marnil.
„Sdělte nám, prosím,“ pokračuje státní zástupce, „zda jste po
patřičném uvážení dospěl k právnímu stanovisku, že existuje do-
statek důkazů týkajících se smrti Caprice Collinsové k tomu, aby
bylo možné odsoudit zde obžalovanou za vraždu.“
Přes mužovu tvář přeletí stín tak rychle, že si je Virginia jistá, že
to porota nemohla zaregistrovat. Jednou z věcí, za něž je tento znalec
placený, je, že si dokáže za všech okolností zachovat chladnou hlavu.
Jakmile se otřepe, s lehkostí pronese: „Já nejsem ten, kdo rozhoduje
o tom, kdo má být souzen za jaký zločin, ale věřím, že důkazy
o smrti Caprice Collinsové existují. Její smrt je věcí právní jistoty.“
„Vysvětlete nám, prosím, co tím máte na mysli.“
„Zde obžalovaná byla vzata do vazby a poté při výslechu připus-
tila, že slečna Collinsová zemřela. Také jsme pod přísahou vyslechli
několik dalších žen z těch, které tu dnes sedí před námi, a všechny
jejich výpovědi se shodují. Čas a místo smrti nelze určit s takovou
přesností, jako kdyby k ní bylo bývalo došlo kupříkladu zde v Bos-
tonu, ale vzhledem k míře shody ve výpovědích a absenci sporných
bodů, je možno smrt prohlásit za nejpravděpodobnější verzi toho,
co se událo.“
Znalec ukáže rukou přímo směrem k pěti přeživším – v tom
gestu není obsaženo pohrdání ani obvinění, jeho přístup je čistě
věcný. „Každá ze zde přítomných žen uvedla, že slečna Collinsová
zemřela během expedice, jíž se všechny účastnily. Nepanuje úplná
shoda ohledně toho, jak k tomu došlo, a to je i důvod, proč jsme
dnes účastníky soudního procesu za vraždu: je na soudci a porotě,
aby určili, která z nich říká pravdu.“
„Pokud vůbec nějaká,“ pronese státní zástupce.
 Kdosi v soudní místnosti potlačí kašel, ale klidně to mohla být
i snaha udusit výbuch smíchu. Soudce Miller se zamračí do publika,
ale protože se nezdá, že by s jistotou dokázal určit viníka, nic neříká.
„Taková je povaha pravdy,“ dodává pan Dalrymple, „té kluzké
potvůrky. Lidé si často vyloží tu samou skutečnost, to stejné slovo,
stejnou větu úplně odlišně. I když se takové drobné neshody a od-
lišnosti ve vnímání dějí den co den, v tomto případě jde o otázku
života a smrti. Komu se někdy nestalo, že si neporozuměl se svojí
ženou třeba ohledně významu věty ‚Budu hotová za chvíli‘“?
Státní zástupce se směje, jako by to bylo něco vtipného. A Vir-
ginií otřese, že tak činí i soudce.
V tu chvíli Virginia udělá cosi, co do té doby zde během procesu
ještě nikdy neudělala. Přestane poslouchat.
Ví, že je to bláhové, už když tak činí, ale dnes už nechce slyšet
ani slovo, dnes už ne. Tenhle člověk vtipkuje o její svobodě. O jejím
žití, či nežití.
Nenávidí myšlenky na minulost, a přesto je to jediná věc, která
jí v tu chvíli dává smysl. Čím podrobněji budou celou expedici pro-
bírat, tím větším hrůzám bude ona muset čelit, avšak utápět se ve
vzpomínkách na ony neblahé události pro ni bude méně bolestné
než naslouchat tomu, jak tu nějací muži osnují plán jejího konce. Při
vzpomínkách na to, co se stalo, už jí žádné nové nebezpečí ani další
ztráty nehrozí. Se vzpomínáním je spojená jakási uklidňující jistota.
Skutečnost, že ty ženy už jednou nenávratně ztratila, znamená, že
se to nemůže opakovat.
Také ví, že přijde chvíle, kdy bude muset čelit vzpomínce na
ztrátu Caprice.
Ale může ji ještě na chvíli odsunout. Dnešek tím dnem není.
 K A P I TO L A O S M N ÁC TÁ

Virginia
Sault Ste. Marie, na palubě Doris
Květen a červen 1853

I přes počáteční nepříjemnou komplikaci, kdy bylo potřeba vtěsnat

třináct žen do prostoru určeného pro dvanáct osob, uběhl první
úsek cesty skoro pohádkově, pomyslela si Virginia. Počasí jim bylo
nakloněno – nebylo ani příliš horko, ani příliš chladno. Jídlo nebylo
nijak vydatné ani to nebyla krmě pro labužníky, ale plnilo svůj účel.
Kvůli pádlování měly takový hlad, že se na každou misku s jídlem
vrhaly s radostným nadšením a vděčností. Zastávky se zdály být
krátké, ale ženy vždy usnuly, jako by je do vody hodil, a budily se
odpočaté, i když vstávaly už před východem slunce.
Po několika málo dnech strávených v kánoích, kdy jejich těla
přivykla tvrdé práci, bolesti netrénovaných svalů ustoupily a poté
už si cestu mohly vychutnávat lépe. Jezera oplývala krásou a bujela
životem. Na jejich březích mohly pozorovat nové rostliny a chlu-
paté i opeřené živočichy, které nikdy předtím nespatřily. Christabel
a Margaret si ve volných okamžicích stále něco kreslily a narychlo
psaly a snažily se tak zachytit divokou přírodu, která je obklopovala.
Když Christabel neměla zrovna volné ruce k tomu, aby si mohla
něco načrtnout, svoji radost při spatření něčeho dosud nepozna-
ného dávala alespoň hlasitě najevo. Její nadšený výkřik ach! se stal
společným refrénem a ženy si ho vyslechly tolikrát, že ho občas po
ní opakovaly jako ozvěnu, takže pro okolí musely znít jako hejno
rozverných kachen: Ach! Ach! Ach!.
Výborné bylo, že neměly žádné potíže s muži. Virginia se obá-
vala, že přepravci, kteří byli najati, aby je převezli z Buffala do Sault
Ste. Marie, budou tvrdí a přezíraví, ne-li něco horšího, ale oni měli
k věci ryze praktický přístup. Podle Virginiiných zkušeností z divo-
kého západu míří někteří muži do divočiny, protože nejsou způso-
bilí pro život v civilizaci. V nejlepším případě jsou příliš nezávislí,
v tom nejhorším příliš násilničtí. Ale existovaly i výjimky, jako byl
Ames. A jako ona sama. Ve městech se cítila nepohodlně, ale i tak
byla schopná se v nich pohybovat bez větších nesnází. V Bostonu se
cítila nepatřičně, to ano, ale byla schopná se najíst v ženské jídelně
Amerického domu, aniž by přitom chrochtala jako divoké prase
nebo si na stole zatančila tanec gigue.
Po vylodění v Sault Ste. Marie, kde vedoucí přepravce Thi-
baudeau na rozloučenou okartáčoval svými rty klouby Caprice
Collinsové, si ženy přenesly svoji batožinu k dalšímu dopravnímu
prostředku, který je měl zavést do Moose Factory. Praxí neustálého
vybalování a opětovného zabalování zavazadel na zastávkách při
přeplavbě jezer se vypilovaly k dokonalosti.
Tahle nabitá zručnost jim dobře posloužila v Moose Factory,
kam dorazily ráno v ten stejný den, kdy měly i odjíždět. Brooks
jim předem uhradil přepravu na hranatém škuneru, který se jme-
noval Doris. Virginia si nedokázala představit, co by dělaly, kdyby
se ukázalo, že Doris neexistuje, ale naštěstí na ně čekala v přesně
dohodnutý čas a na přesně dohodnutém místě. Virginia se nejprve
divila, proč nebylo v rozvrhu na přepravu vyhrazeno více času, ale
vzápětí jí to došlo. Moose Factory nebylo žádné město uprostřed
divočiny. Stěží ho vůbec za město šlo označit a bylo zřejmé, že by
v něm pro tolik žen cestujících bez mužského doprovodu nebylo
možno nalézt vhodné ubytování. Brooks se raději, než aby je kom-
promitoval, rozhodl přesunout je mimo město ještě předtím, než
se budou muset uložit ke spánku. Bylo to šikovné a bezpečné, ano,
tomu Virginia rozuměla, ale také to bylo vyčerpávající. Věděla, že
ve chvíli, kdyby její vzrušení z cesty vyprchalo, zhroutila by se, ale
zatím zůstávala nabuzená a fungovala. Hodné pozornosti jí připa-
dalo úplně všechno.
 Virginia na chvíli ztratila přehled o tom, kde je její vlastní zavaza-
dlo, a hned měla srdce až v krku. Nešlo jí ani tolik o její osobní věci,
ale měla v něm drahocenné dopisy od lady Franklinové a umírala
zvědavostí, co v nich stojí. Byly čtyři. Tři pro ni a ten čtvrtý pro
samotného lorda Franklina. Dokud ho nenajdou, nikdy se nedozví,
co se v něm píše.
Kromě zboží, které jim přivezly na kánoích, dorazila v průběhu
následujících hodin celá řada dalších zásob. Věci, které jim měly
být nápomocné při pobytu na sněhových pláních – od těch rozměr-
ných, jakými byly rozmontované saně, až po drobné předměty, jako
dvanáct drahocenných párů sněžných brýlí, obdélníčků vyřezaných
z leštěného sobího paroží s úzkými štěrbinami uprostřed, které
dávají proniknout jen troše světla, a zabraňují tak vzniku sněžné
slepoty. Virginia překontrolovala každou dodávku a odškrtla si ji ze
seznamu, který jí předtím dodal Brooks. Chtěla se ujistit, že mají vše
potřebné. Každé škrtnutí perem ji přineslo nový pocit uspokojení.
Zdaleka nejobjemnější dodávku tvořilo kompletní spřežení
saňových psů. Ann jednoho po druhém vlastnoručně přimáčkla
k zemi, aby se s ním poměřila, prohlédla si ho a posoudila. Byla
pečlivá, ale postupovala efektivně a vždy dobře prozkoumala jeho
tlamu, oči, uši a tlapy. Nakonec došla k závěru, že dva z nich jsou na
očekávaný zápřah příliš slabí, ale že těch deset zbývajících jejich saně
v pohodě utáhne. Virginia jí dala peníze na výplatu eskymáckého
prodejce a obchod byl v mžiku uzavřen.
Když po můstku nastupovali na loď a psi se hnali vzhůru a po-
bíhali a kňučeli Ann u nohou, zastoupil jim cestu bledý velrybář
s kamenným výrazem ve tváři. Nebyl nijak rozložité postavy, ale
vyzařovala z něj autorita. Choval se a mluvil jako někdo, kdo je
zvyklý dávat rozkazy, které druzí plní.
„Vy tam, stůjte!“ řekl rozhněvaně. „Ty mrchy na palubu nemů-
žou. Kam si prokristapána jako myslíte, že bysme je dali?“
 Ann, která byla přibližně stejně vysoká jako on, i když její ústa
by se s jeho mohutnými čelistmi mohla srovnávat jen stěží, odpo-
věděla ještě předtím, než si vůbec Virginia všimla, že se něco děje.
„Vy jste kapitán?“
„Jako bych byl,“ odpověděl. „Jsem první důstojník, Keane.“
„Vše je dohodnuto s kapitánem Malcolmem,“ pronesla Ann
pev­ným hlasem. „Pro psy by na lodi měla být nachystána nějaká
prostora. Pokud s tím má kdokoli problém, nic mu nebrání, aby se
tam se mnou vypravil, a tam to spolu probereme.“
Vzápětí nato dala psům nějaký povel a jejich chlupatá hrdla
začala unisono tlumeně vrčet.
Po této výměně slov už ženy Keana až do vyplutí nespatřily.
O hodinu později, když loď vyplula do chladné zátoky, zaplašila
Virginia všechny své obavy. Nic jiného ani udělat nemohla. První
kapitola je za nimi a další na ně teprve čeká.
Virginia nebyla žádný námořník, ale když do plic vdechovala
vzduch prosycený solí a rozhlížela se po mořské hladině kolem
sebe, zdálo se jí, že mají před sebou den příznivý pro plavbu. Nad
hlavou se jim skvěla zářivě modrá obloha, po které se hnaly shluky
mraků, jako kdyby je právě vydechl nějaký neviditelný obr. Věděla,
že bezvětří je zrovna tak špatné jako příliš silný vítr, a tak jí daný
stav připadal ideální. Kdyby byl nějaký problém, kapitán by ji in-
formoval, pomyslela si.
Teprve pak kapitána Malcolma zaregistrovala. Hluboký hlas,
jímž vyštěkával své povely, nemohl nechat nikoho na pochybách, kdo
tu velí. Nejprve zpozorovala jenom jeho hlavu a ramena, převyšující
svým vzrůstem ostatní, a jeho vyčnívající čapku, která byla klidným
středobodem všeho okolního hemžení. Když se náhodou pootočil
jejím směrem, všimla si, že jeho pleť je jen o odstín nebo dva svět-
lejší než Elizabethina a že má vysoké lícní kosti a ostře řezané rysy.
Jeho krátce zastřižený vous byl tu a tam protkán šedí a jeho rysy
svědčily o tom, že je výsledkem mísení ras, které hned nedokázala
spolehlivě určit. Viděla, že jeho úzké hnědé oči přelétají pohledem
mezi ní a pak zase zkoumají, jak si vedou jeho muži na palubě.
Skoro bezmyšlenkovitě udělala krok směrem k němu a prohlížela
si jeho široký obličej vymezený ostře řezanými liniemi. Vnímala, že
má mohutnou postavu a že se i ve svém tlustém námořnickém kabátě
drží vzpřímeně jako voják. Byl rozložitý, ale bylo to dáno především
jeho vypracovanými svaly v oblasti ramen a hrudi. Vypadal, že by
ji mohl bez nejmenšího úsilí chytit a jen tak roztrhnout vejpůl.
I tak udělala další krok jeho směrem. Měli by si promluvit.
Tentokrát jeho oči spočinuly pohledem na těch jejích o pár vte-
řin déle. Pozoroval ji, když úsečně vyvolával své povely. Pochopila,
že pro její uši určeny nejsou, ale přesto křičel tak hlasitě, až sebou
pokaždé trhla.
„Zaujměte pozice!” vykřikl. „Vyplouváme!”
Poté se od ní znovu odvrátil a zajišťoval plynulé vyplutí lodi
tím, že porůznu dál vykřikoval své povely, máchal pažemi do stran
a zabýval se svými kapitánskými záležitostmi, jako kdyby tam ona
a další ženy vůbec nebyly.
Rozhlédla se po dvou tuctech námořníků kolem sebe. Byli růz-
ného věku, barvy kůže i rozpoložení. Někteří z nich kypěli zdravím
a měli mohutné hrudní koše s postavami urostlými tak, že nikdy nic
podobného neviděla, ale byli tu i mladíčci s útlými, skoro dívčími
boky. Zdálo se, že jediné, co je skutečně spojuje, je jejich úporné
soustředění se na všechny činnosti potřebné k tomu, aby škuner
hladce vyplul. Žádný z nich jí nevěnoval byť jen sebemenší pohled.
Od Brookse věděla, že muži na Doris jsou velrybáři, a od Doro
zase, že velrybáři mohou být pěkně divoká cháska. Muži, kteří by
se jinak ve společnosti nesetkali, tvoří na lodi svébytné společenství,
kde záleží pouze na tvrdé práci, štěstí a loajalitě. Někteří z nich mají
dobrodružství v krvi a při vyhlídce na vysoký zisk jsou ochotni
hodně riskovat, jiní jsou zoufalci, kteří už dali vše všanc, prohráli
a vydali se na moře, aby si vybudovali novou existenci. Jak je to asi
s muži tady na Doris? Co vše už obětovali, v co doufali a až kam
byli ochotni zajít, aby to získali?
Najednou se jí uprostřed vší té vodní masy zmocnil strach –
strach mnohem zrádnější, než na jaký byla zvyklá – a uvědomila
si, že jí ta nekonečná a neznámá ledová prostora Arktidy, která se
je téměř určitě pokusí zahubit, nahání strach. Bála se i nedostatku
dovedností a důvěry ve vlastní schopnosti. V této jasné chvilce si
uvědomila, že se obává i mužů na lodi, námořníků, kteří pobíhají
po palubě jako nějaká podivná, neviditelným krunýřem chráně-
ná stvoření, která si vydělávají na živobytí v prostředí o poznání
tvrdším, drsnějším a kladoucím na ně mnohem větší nároky než
na většinu jiných.
O lodích toho věděla málo, ale tušila, že v určitém ohledu jsou to
takové malé pevnosti. A co se týče toho, jak to v pevnostech chodí,
tam už byla mnohem zkušenější. Velitel pevnosti určuje život kaž-
dého jednotlivého vojína pod svým velením, stejně jako je kapitán
lodi korouhví, jejíž směr určuje život každého člena posádky. Proto
se jí v hlavě neustále točila jedna a ta samá otázka.
Co je asi kapitán Malcolm zač?
Pokud to není dobrý člověk a pokud takoví nejsou jeho muži,
vystavila tucet žen nebezpečí, které možná nebude schopná úplně
eliminovat. Možná už jsou v jámě lvové, odkud nebude úniku.
Když tu noc uléhala s ostatními ženami ke spánku, ticho okolo
ní její strach jen umocňovalo. Ještě předtím, než celá vyčerpaná
a neschopná klást sebemenší odpor vplula do říše spánku, pozdvi-
hla oči vzhůru. Nejen k nebi, ale také k neznámému a záhadnému
kapitánu Malcolmovi, který na ni odkudsi seshora shlížel.
 K A P I T O L A D E VA T E N Á C T Á

Elizabeth
Na palubě Doris
Červen 1853

N a tom, že všude, kam jen oko dohlédlo, byla jen samá voda,
bylo úplně nejhorší to, pomyslela si Elizabeth Kentová, že jí
tělo neúnavně rozechvívá silné nutkání svrhnout Caprice Collin-
sovou přes palubu.
Myšlenka, že by mohla své paní nějak ublížit, jí samozřejmě
v průběhu uplynulých let přišla na mysl mnohokrát. Elizabeth
byla přesvědčená, že každý, kdo měl tu čest Caprice poznat, se už
musel zaobírat nápadem, jak by ji sprovodil ze světa. Už si všimla,
že vůdkyni jejich výpravy, té Virginii Reevové, Caprice také nijak
k srdci nepřirostla. Elizabeth by se to byla dozvěděla, i kdyby pan
Bishop s ostatními sloužícími o tomto tématu nijak neklevetil. Zdálo
se, jako by Virginia měla schopnost nechat vyhřeznout na povrch
to nejhorší z Capricina nitra, a pánbůh ví, že těch nepěkností tam
dřímá pěkná řádka. Ani není potřeba kutat příliš do hloubky.
V Collinsově rodině sloužila už od doby, kdy byla Caprice ještě
dítě, a proto věděla, že to děvče nemělo šanci vyrůst v bytost, kterou
by ostatní měli rádi. Jako rozená Collinsová nemohla být Caprice
ani šlechetná, ani laskavá, stejně jako Elizabeth nemohla být z rodu
Kentů a zároveň postrádat inteligenci a zdrženlivost. Pak ji ale
napadlo, že Collinsovy možná vidí až příliš černě. Když to nebylo
v rozporu s jejich zájmy a pokud nešlo o nic jiného než o peníze,
každý ze členů jejich rodiny dokázal být štědrý.
Paní Collinsová zvýšila Elizabeth mzdu sama od sebe poté, co
její babička onemocněla a ona pod vším tím tlakem jednoho dne
zkolabovala a omdlela. Když se probrala, ocitla se pod podezřívavým
a zkoumavým zrakem paní Collinsové. Nezbylo jí nic jiného než
svěřit jí, že byla nucena vzít další práci, aby byla schopná postarat
se o jediného člena rodiny, který jí ještě zbýval, a paní Collinsová ji
překvapila tím, že jí navýšila mzdu, aniž by o to ona sama požádala.
Od té doby odcházela příslušná finanční částka přímo na péči její
babičky a Elizabeth si byla vědoma, že by v žádné jiné bostonské
domácnosti počestným způsobem nikdy nedokázala tak rychle
vydělat tak vysokou částku. Bylo to laskavé gesto, ale přitom nijak
nezištné. Aby si Elizabeth tuto práci udržela, na oplátku se musela
téměř všeho ostatního vzdát.
Různé drobné práce, kterými si přivydělávala, vzaly za své jako
první, což byla úleva, ale jak šel čas, její zaměstnavatelka si žádala
stále více a více. Elizabeth přestala navštěvovat Dvanáctý baptis-
tický kostel, protože paní Collinsové připadal příliš radikální, a ze
stejného důvodu přestala docházet i na shromáždění a konference
konané na podporu zrušení otroctví. V roce 1850 napomáhala při
útěku Craftových, ale asi o rok později už ani nezjistila, že je potřeba
získat podporu pro Shadru Minkinse, který uprchl z Jihu, dokud si
o něm nepřečetla v novinách. Věděla, že pro jejího otce by to bylo
zklamání, ale kdyby žil déle, o to břemeno by se podělili. Takhle
ho na svých bedrech nesla sama.
Navíc paní Collinsová ještě vtipkovala – byl to opravdu jen
vtip? – že pokud by se Elizabeth rozhodla odejít, neměla by očekávat,
že od ní dostane nějaké reference, protože toho pro ni v minulých
letech už i tak udělala mnoho. Získat nové zaměstnání bez referencí
bylo téměř nemožné, a kdyby měla zůstat sama na ulici, nebyla by
v bezpečí. Co by si pak počala babi Lolo? Paní Collinsová do ní
svými neustávajícími poznámkami vytrvale ryla, až se její bytost
smrskla na pouhou dřeň.
Poté babi Lolo zemřela, dej Bůh pokoj její duši, a Elizabeth se
ze stavu, kdy byla duchem nepřítomná, probrala až ve chvíli, kdy ji
Caprice dotáhla do vlaku jako nějaký balík, aniž by jí prozradila,
kam mají namířeno. Teď už to ví – ale už je příliš pozdě.
Caprice ji musela po celou tuhle vpravdě absurdní vzdálenost
v podstatě táhnout za sebou, aby si mohla připsat na vrub jedno malé
vítězství. Aby Virginii dokázala, že když si zamane, je v její moci
do skupiny protlačit osobu navíc. Caprice po ní požadovala, aby jí
v případě potřeby byla k ruce – v tomto prostředí si takovou situaci
Elizabeth dokázala představit jen stěží – přesto ji však za denního
světla vytrvale ignorovala. Přísahala by, že jednou nebo dvakrát
se na ni její zaměstnavatelka podívala, jako by si ji jen s obtížemi
dokázala někam zařadit. Když se to stalo poprvé, Elizabeth chtěla
Caprice chytit za ramena a zatřást s ní, ale samozřejmě to neudělala.
Své paní se dotýkala jen v několika výjimečných okamžicích ráno
a pak večer, když si Caprice vyžádala její pomoc, aby jí urovnala
spodničky nebo pomohla ven z korzetu, na jehož nošení stále úporně
trvala, zatímco jiné ženy už se tím neobtěžovaly.
Zatímco stále přemýšlela o Caprice, vypravila se Elizabeth na
průzkum lodi a zjistila, že škuner i přes svoji zdánlivou velikost skýtá
překvapivě málo místa. Skladovací prostory byly v celé své výši tak
zarovnány zbožím, že jejich dvířka šlo jen tak tak zavřít. Dále tam
byla kapitánská kajuta, jedna kajuta pro posádku, jedna pro ženské
pasažérky a jedna pro psy. K tomu ještě místnůstka užívaná jako
ošetřovna, kuchyňka a spousta nepořádku. Nebylo, kde by člověk
mohl chvilku pobýt o samotě, a ona se obávala, že kdyby se o to
pokusila, někdo by si ji tam vyhmátl a jen pánbůh ví, jaké úmysly
by s ní taková osoba mohla mít.
A pak tu byla voda. Kam jen oko dohlédlo. Dnem i nocí, kaž-
dou minutu, všude je obklopovala jenom samá voda. Je pravda, že
zábradlí škuneru nijak zvlášť nízké nebylo, ale hodně vysoké zrovna
také ne. Rozhodně ne tak vysoké, aby bylo schopné zadržet někoho,
kdo by přes něj přepadl, ne, pokud by poryv větru, který by zadul
tím správným směrem, byl příliš prudký.
 Nebezpečné myšlenky na těla pohřbená pod vodou však nebyly
těmi jedinými, které Elizabeth na téhle cestě sužovaly. Jakmile na
palubě poprvé spatřila rudovlasou Stellu, v hlavě se jí vynořila další
obava.
Když Stellu uviděla a poznala ji, v duchu zaúpěla. Trocha za-
sténání jí pak opravdu unikla ze rtů ve chvíli, kdy se dozvěděla, že
s ní bude sdílet palandu. Všem ženám byla určena jediná kabina,
u každé stěny s šesticí paland. Dvanáct žen by se na ně směstnalo.
Jenže na palubu nastoupilo žen třináct.
„To bude v pořádku,“ pronesla Caprice. „Mé komorné nebude
dělat problém se o své místo rozdělit.“
Jestli tak chce učinit, nebo ne se však Elizabeth nikdo nezeptal.
Kdyby dostala možnost výběru, vzniklo by riziko, že řekne ne.
A tak se Elizabeth se Stellou dělily o jednu palandu. Když Stella
spala, chrápala, jako by ji do vody hodil, a Elizabeth toho ty první
noci naspala jen málo, ač byla vyčerpaná. Pak si z kousků vlněné
příze vyrobila špunty do uší, aby tak přehlušila ten nejhorší hřmot.
Ve spánku jí nezabraňovalo jen Stellino burácivé chrápání, ale i sa-
motná skutečnost, že ví, s kým má tu čest.
Kdyby byla doma, nikdy by se k ničemu takovému neodhodlala.
Doma měla hlavu vždy pokorně skloněnou. Nemohla si dovolit
riskovat, že by přišla o výplatu – ne v situaci, kdy na ní byla závislá
babi Lolo. Ale teď již doma nejsou, není-liž pravda? Takže pravidla,
která tam platila, ať už byla jakákoli, zde doznala změny a ona má
takové tušení, že se tu stává někým jiným.
Navíc každý sloužící v domě Collinsových od majordoma Bi­
shopa věděl – ne tedy, že by jim to sdělil přesně těmito slovy – že
se Virginia Reevová slečně Caprice postavila. Když už jednou něco
takového udělala, pomyslela si Elizabeth, pak bude schopná ledas­čeho.
Takže když si Elizabeth uvědomila, že dostala příležitost, chytila
ji za pačesy.
 „Promiňte prosím, slečno Reevová,“ řekla Elizabeth a přistou-
pila k tmavovlasé ženě nedaleko od dveří do ženské kajuty. Dala
si přitom záležet, aby její chování působilo mimořádně uctivým
dojmem. „Mohu s vámi na chvíli mluvit?“
„Jistě,“ odvětila Virginia a obličej se jí napjal očekáváním. „Je
všechno v pořádku?“
„Ano. Mohly bychom si promluvit v soukromí?“
Virginia se rychle rozhlédla kolem sebe a pak ji jemně chytila
za loket a odvedla do slepé chodbičky, na jejímž konci se zastavily
u dřevěné stěny, z níž sálalo teplo. Pomyslela si, že za ní musí být
lodní kamna.
„Bude to takto stačit? Myslím, že nás tu nikdo neuslyší.“
„Bude muset,“ odpověděla jí Elizabeth. „Ale prosím vás, abyste
si podrobnosti naší konverzace nechala jen pro sebe. Dáte mi své
slovo?“
Zdálo se, jako by si ji Virginia nejprve dlouze přeměřovala,
ale pak jen prostě řekla: „Ano.“
„Ta Stella,“ začala Elizabeth. „Proč je tady na lodi?“
„Proč je tu kterákoli z nás?“ odpověděla jí Virginia otázkou
položenou tónem stejně neutrálním, jako byl ten Elizabethin, beze
snahy její slova zlehčovat a bez stopy hněvu. „Na seznam členů
výpravy ji přidala osoba, která tuhle cestu financuje.“
„No,“ odvětila Elizabeth kousavě, „je tu přinejmenším jedna
osoba, která na tom seznamu vůbec nebyla, i když to asi na celé
věci nic nemění.“
„Je mi to líto,“ zareagovala Virginia. „Mrzí mě, že vás do toho
Caprice zatáhla. Určitě byste raději sloužila dál v domě u Collin-
sových nebo si našla nějaké jiné místo.“
Elizabeth chtěla původně zmínit jen řeči, které zaslechla, ale
trochu vlastní uštěpačnosti si přece jen neodpustila. „Takhle jed-
noduché to není, slečno.“
 „Pročpak ne? Služky odcházejí z domácností neustále a nic jim
nebrání si hned najít nového zaměstnavatele.“
„Bílé služky to tak možná mají, slečno,“ odvětila Elizabeth.
Zdálo se, že ta odpověď Virginii ohromila, a tak jí chvíli trvalo,
než zareagovala. Slyšet tohle opravdu bolelo. Nakonec se zeptala:
„Proč by to u vás mělo být jiné?“
„Bez referencí se nové zaměstnání hledá jen těžko. A pro ženy
mé… barvy dvojnásob těžko.“
„Vypadáte nesmírně schopně. Jsem si jistá, že byste si poradila
i sama.“
„Sama?“ opakovala po ní Elizabeth a vynaložila veškeré úsilí,
aby v jejím hlase nezazněl posměšný tón, ale podařilo se jí to jen
částečně. „Ano, vzhledem k tomu, že jsem na světě úplně sama,
mi asi nic jiného nezbude. Nemám žádné úspory, nejsem v žádné
církvi a nemám rodinu. Moje jediná žijící příbuzná zemřela před
měsícem. Netuší to ani Caprice, což z ní dělá pošetilé stvoření,
anebo o tom možná ví, a to pak znamená, že je opravdovým ďáblem
v ženském těle.“
Virginia se odmlčela a pak znovu řekla: „Mrzí mě to.“
Elizabeth byla omluvami bílých žen unavená, i když tato ale-
spoň vypadala, že to myslí upřímně. Ale i tak jsou omluvy laciné.
K čemu jsou jí chápavá slova? Řeči jí nový domov ani lepší situaci
nezajistí. Některá slova sice mají moc, ale tohle jsou jen prázdné
řeči. Změnila proto téma hovoru: „Nepřišla jsem sem s vámi kon-
verzovat o svých strastech. Přišla jsem vám sdělit něco, co si myslím,
že byste měla vědět.“
„O Stelle?“
„Ano, o Stelle.“
„Tak ven s tím. Znáte ji snad?“
„Od vidění a podle pověsti,“ odpověděla Elizabeth. „Pracovala
jako já pro jednu rodinu na Beacon Hill – pro Hollidayovy.“
„A?“
 „Říká se, že byla propuštěna kvůli krádeži, pár týdnů předtím,
než jsme odjely z Bostonu. Nikdo ji od té doby neviděl.“
„Kvůli krádeži, říkáte?“
„A ještě předtím o ní kolovaly i jiné zvěsti.“
„Doufám, že to nejsou jen plané pomluvy, Elizabeth.“ Do Vir-
giniina hlasu se vrátila sebedůvěra.
„Já planými řečmi jen tak nemrhám. Jenže důsledky… určitého
chování by v naší stávající situaci nabyly zcela jiných rozměrů.“
Virginia se na ni upřeně zahleděla: „Určitého chování, říkáte?“
Elizabeth se zadrhl hlas: „Váhám to byť jen vyslovit,“ řekla, „ale
myslím, že mi porozumíte, když vám prozradím, že Hollidayovi
mají syna, který se jmenuje Charles. Je mu osmnáct let, je spíše
pohledný a tak trochu… romantický. Je třeba, abych pokračo­vala?“
Virginii cosi přelétlo přes tvář. Stín. Nějakým způsobem se jí
ta slova dotkla, ale Elizabeth nedokázala přesně odhadnout proč.
Ona své povinnosti v každém případě učinila zadost. Teď už má
vše ve svých rukách Virginia.
„Děkuji vám,“ řekla Virginia, „nemusíte pokračovat. Jsem vaším
dlužníkem, slečno Kentová.“ Zdálo se, jako by trochu zaváhala, a pak
se naklonila k Elizabeth a tichým hlasem jí řekla: „Mrzí mě, že vás
na tuhle výpravu Caprice zatáhla. Chápu, že jste neměla na výběr.“
„Měla, všichni máme na výběr, slečno,“ odpověděla jí Elizabeth
a přemýšlela o své volbě, která ji přivedla do této situace. Asi by
znovu učinila ta stejná rozhodnutí – babi Lolo by nikdy neopustila.
Existovala by pro ni vůbec jiná cesta, po které by se mohla vydat?
Cesta, která by ji dovedla jinam než sem?
Poté Virginia dodala: „Až se vrátíme, pomohu vám. Ještě nevím
jak, ale jsem si jistá, že nějaký způsob se najde. Pokud bude tahle
expedice úspěšná, i vy dostanete svůj podíl. To vám slibuji.“
„Opravdu věříte, že uspějeme?“
Virginia se svojí odpovědí na chvilku zaváhala: „Ano, řekla
bych, že se nám to dost dobře může podařit.“
 Elizabeth na to zareagovala slovy: „Jste optimistka, slečno Ree-
vová. Je dobře, že tuhle expedici vedete právě vy. Ale nic, co nemů-
žete dodržet, mi prosím neslibujte.“
Virginia měla skloněnou hlavu a položila svoji ruku na Eliza-
bethinu. Ta strnula. Ta žena má dobré úmysly, ale copak opravdu
něco zmůže? Tady nebo kdekoli jinde?
Poté Virginia ještě zašeptala: „Alespoň vám mohu slíbit, že to
zkusím.“
Elizabeth se neobtěžovala odpovědět. Snažila se té ženě vlichotit,
ale zůstávala nohama na zemi. Jsou tady nahoře na chladném severu,
na míle daleko od civilizace, nepřipravené a v nezáviděníhodném
postavení. Muži na téhle lodi na ně shlížejí podezřívavě a jen stěží
skrývají své pohrdání. I kdyby se jim nakrásně podařilo neumrznout,
až se ocitnou venku na té ledové pláni a začnou hledat Franklina,
bude jim neustále hrozit smrt hladem. Virginia může být optimist­
kou, ale ona, Elizabeth, zůstává realistkou.
Nevěřila, že je jí kdy znovu souzeno spatřit Boston.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

D alší den plný nejistoty a znovu ta tupá bolest způsobená obava­

mi, kdo další proti ní bude svědčit.
Virginia se přistihne při přání, aby už to dále neprotahovali.
Pak si ale připomene, že se možná žene rovnou do oprátky, a řekne
si, že nechá dny ubíhat jejich vlastním tempem. Ne že by snad měla
na vybranou.
Dnes se jí zdá, že je státní zástupce poněkud rozrušený, což se
doposud nikdy nepřihodilo. Virginia si to vychutnává. Jelikož už
jí ani pohled na vlastního obhájce nepřináší úlevu, protože ji jeho
naprostá pasivita hluboce uráží, tak příležitost vidět, jak se státnímu
zástupci zaplete jazyk, ji určitě zahřeje u srdce. „Obžaloba předvolá-
vá…“ ozývá se jakési šoupání a pak šustění papírů. Státní zástupce
se jimi probírá, svraští obočí, pak se podívá na zadní stranu jednoho
z nich a vypadá to, jako by ho jeho obsah vyváděl z míry. Přitom
z místa, kde Virginia sedí, se zdá, že se dívá na prázdnou stránku.
„O co jde?“ ptá se soudce Miller a ani se nepokouší skrýt svoji
rozmrzelost.
„Jenom se pokouším ověřit jméno svědka, Vaše Ctihodnosti.
Prosím o chvíli strpení a omlouvám se za zdržení.“
„Jak dlouho předpokládáte, že bychom měli čekat?“
„Jenom chviličku strpení… já… ano, pane, omlouvám se.
U svědka, který má být podle úředního záznamu předvolán, ne-
máme k dispozici jeho oficiální jméno.“
Virginia už ví, kdo byl předvolán jako další svědek. Ach, po-
vzdychne si v duchu, samozřejmě. Samozřejmě, že ji našli.
 Ze všech přeživších členek expedice, které teď nesedí v první
řadě, je Dove pravděpodobně tou, kterou uvidí nejraději. To však
neznamená, že bude svědčit v její prospěch. Proč by si jinak obžaloba
předvolávala Dove, když ne proto, aby tu vypověděla skutečnosti,
které ji poškodí a ohrozí na životě? Jedině proto, aby jí do rakve
zatloukla pár dalších hřebíků.
Virginia si ale zoufale přeje, aby se některé z přeživších držely
od tohoto místa a od tohoto soudu co nejdál. Musí chránit cizí
tajemství a porušila by slib, kdyby nějaké svévolně odhalila. Dove
ale žádné takové nestřeží.
Státní zástupce rozpačitě pokračuje ve svém pátrání. „Tato žena
přitom tvrdí, že byla jednou z cestujících na škuneru Doris, a tedy
ji tu dnes předvoláváme, aby svědčila o událostech, které se tam
odehrály.“
„A neznáte její úřední jméno? Co máte uvedeno ve spisu?“
„Prosím vás o prominutí, pane, ale domnívám se, že se tu o ní
mluví jen jako o Dove.“
„Tak se také jmenuji,“ zazní místností Dovin zvučný hlas, „a žád-
né omluvy si to nevyžaduje. Já se rozhodně za své jméno omlouvat
nehodlám.“
„V pořádku,“ pronese soudce a zamíří na ženu svým kladívkem.
„Jste předvolána do lavice svědků, slečno… Dove.“
„Mnohokrát děkuji,“ odpovídá Dove, přidrží si sukně, jak se sluší
a patří, a zamíří si to do přední části místnosti, aby se posadila. Spolu
s Dove se přes soudní síň se stejnou rychlostí prožene i její mocná
energie – pravda, člověk nevídá ženy tak impozantního vzrůstu příliš
často. Její statná postava o výšce více než sto osmdesáti centimetrů
přitahuje svými oblými křivkami rozložitých ramen, úzkého pasu
a širokých boků muže v porotě natolik, že od ní nejsou schopni
odvrátit zrak. Nemůže být pochyb o tom, že Dove na sebe poutá
pozornost hned z několika důvodů najednou.
 Virginia sleduje, jak se Dove blíží do přední části místnosti, se
směsicí úlevy i hrůzy a s pocitem, že přichází někdo, koho dobře
zná. Dove vypadá, že se změnila méně než ostatní ženy. Pleť měla
poznamenanou léty, kdy ji vystavovala slunci, větru a těžkému životu
na hranici s Mexikem, ještě předtím, než se k jejich výpravě přidala.
Nestrádala tolik nedostatkem jídla jako některé z nich a Virginia si
dopřeje čas zamyslet se nad tím, co toho mohlo být příčinou. Dove
má na sobě nové šaty z nepoddajné látky, ale nosí je, aniž by jim
věnovala nejmenší pozornost stejně tak, jako ji nevěnovala prakticky
ničemu ani v době, kdy se poznaly. Dove dokázala, že její vášní je
zachraňovat lidské životy, ale jinak se nezdá, že by existovalo něco
dalšího, co by ji opravdu zajímalo.
Nyní se Dove chystá svědčit zde v soudní síni. S neproniknutel-
ným pohledem svých tmavých očí směřujícím upřeně přímo vpřed
a prsty ve zašpičatělých botách klidně si mířícími tamtéž. Na rozdíl
od některých ostatních žen z výpravy ona o žádné prsty na nohou
nepřišla, alespoň pokud Virginia věděla. Měla dojem, že kdyby tomu
tak bylo, Dove by si to nenechala jen pro sebe.
Poté, co si Dove odbude přísahu, státní zástupce jí pokládá
první otázku: „Vystupujete pod jménem Dove?“
„Myslela jsem, že tohle už jsme probrali.“
„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ přitakává státní úředník, „zvláš-
tě, když jde o informaci, jež má být zanesena do úředního záznamu.“
„Zapamatuji si to, abych příště, až budu předvolána jako svědek
k případu vraždy, už věděla.“
„Slečno Dove, omezte prosím své promluvy pouze na odpovědi
na položené otázky.“
Nijak nepředstírá, jak ji to celé obtěžuje, a řekne: „Tak mi tedy
tu otázku položte.“
„Byla jste členkou výpravy, která plula k severu na škuneru
Doris? Na lodi, na níž se plavila i Virginia Reevová?“
„Cesta na Doris byla ve skutečnosti jen částí celé té výpravy.“
 „Ano, samozřejmě. Myslím, že toho jsme si všichni vědomi.“
„Ze způsobu, jakým jste položil otázku, jsem usoudila, že o tom
možná nevíte.“
„Odpovězte na otázku.“ Jeho hlas teď zní skoro tak otráveně jako
ten její, ačkoliv on vynakládá více úsilí na to, aby to skryl. „Plula
jste, nebo neplula na Doris spolu se slečnou Reevovou?“
„Ano, plula.“
„A přesto jste nijak nereagovala na výzvu obžaloby, aby se čle-
nové expedice přihlásili.“
„To je pravda.“ V očích jí žhne.
„Proč ne?“
„Mám na práci mnohem důležitější věci.“
„Ach tak! Chcete říci, že jsou důležitější, než je soud za vraždu?“
„Ve skutečnosti ano. Měla bych teď být na cestě na Krym. Ur-
čitě je vám známo, přepokládám, že tam vypukla válka? A určitě
též víte, že tam každý den dochází ke ztrátám na životech a že
nemají dostatek kvalifikovaných sester, které by ošetřovaly raněné?
Krym – součást Ruska, jak nepochybně víte – je místo, kde jsem
teď zapotřebí. Zde tomu tak není.“
„Nemyslím, že vám přísluší o tom rozhodovat.“
„Můžeme se posunout dále, prosím? Na zítřek mám totiž zare-
zervovaný lodní lístek. Předpokládám, že takto jste mě našli – na
seznamu pasažérů. Skutečně se domníváte, že tomuto soudu mohu
poskytnout informace, které budou cennější než záchrana lidských
životů?“
Do věci se vkládá soudce. „Slečno Dove, státní zástupce vás již
zpravil o tom, že ten, kdo tu klade otázky, je on.“
Dove se otáčí, aby viděla soudci do tváře. Není na ní znát ani
špetka strachu, či nějakého přirozeného respektu. Když se kdysi
takhle obracela k ní, Virginia to nesnášela, avšak nyní musela při-
pustit, že je více než uspokojující sledovat, jak je její přímočarost
namířena vůči někomu, kdo není zvyklý, aby nad ním měl někdo
navrch. K Dove by řekla asi tolik, že představuje sílu, kterou není
radno ignorovat.
„I vám odpovím stejně, jako jsem odpověděla jemu, Vaše Cti-
hodnosti,“ nedává se zastrašit Dove. „Pokud si přeje, abych odpo-
věděla na nějakou otázku, měl by mi ji nejprve položit.“
„Dobře tedy. Máte své rozkazy, pane zástupce,“ praví soudce
Miller, kterého to celé viditelně spíše baví, než rozčiluje.
„Hned budu pokračovat,“ odpovídá státní zástupce a zároveň
se viditelně soustředí, aby se ovládl, a téměř se mu to daří. „Slečno
Dove, promluvme si prosím trochu o vašem zázemí. Působila jste
jako zdravotnice ve válce proti Mexiku?“
Pohrdání, které se zračí v její tváři, nelze nevidět, avšak její hlas
zůstává pevný a jasný. „Ano, je tomu tak.“
„A k expedici na sever jste se připojila díky svým medicínským
zkušenostem?“
„V určitém smyslu ano. Ošetřovatelka může působit ledaskde
a v mém případě šlo o únavu z války. Myslela jsem si, že cesta na
ledový sever bude pro mě zajímavá tím, že přinejmenším půjde
o něco nového.“
„A bylo tomu tak?“
„V některých aspektech to tam lepší než ve válce bylo, to nepo-
chybně. V jiných to ale bylo horší.“
„Horší než ve válce! Neříkejte!“
Virginii jeho divadelní výstupy tahají za uši, ale zdá se, že zbytek
přítomných mu na vějičku skočil. Tedy kromě pěti žen v první řadě,
které Dove pozorují beze známky opovržení, avšak zároveň bez
jakékoli stopy náklonnosti. Znají ji, to ano, ale nic více a nic méně.
Proto tu také sedí v přední řadě, zatímco ona je na lavici svědků.
Tím, že jsou tady, činí určitou oběť. Obětují svůj čas, svoje soukromí
i svoji oddanost těm, se kterými by se mohly dostat do střetu zájmů.
Dove si zvolila, že tuto oběť nepodstoupí, přinejmenším ne proto,
aby přispěla k Virginiině záchraně.
 Virginia doufá, že Dove na Krym úspěšně odjede. U některých
lidí je prostě lépe, když se ocitnou z vašeho dosahu, ať je to třeba
ve válce.
Dove pociťuje respekt vůči vojákům, ale těmi ženy z expedice
nejsou. Jejich bitvy se odehrávaly ve skrytu, pod povrchem. Žádnými
vojáky nebyli ani námořníci na Doris. Většinu času sice poslouchali
rozkazy, ale neměli mezi sebou žádné pojítko, žádný společný cíl,
který vojáky obvykle stmeluje. Přesto, že na lodi panovala určitá
hierarchie, i kapitán Malcolm by s tím svým ztrápeným výrazem
připustil, že táhnout za jeden provaz jeho posádka schopná nebyla.
Ne, když to bylo opravdu potřeba.
„Ve válce je člověk v neustálém pohybu,“ říká Dove a prohlíží
si přitom tváře porotců, aby se ujistila, že jí naslouchají. Pravděpo-
dobně je s pohledem spokojená, protože mluví dále. „Na lodi není
úniku. A zvláště na lodi na dalekém severu. Je tam takové chladno,
že se vám i obtížně dýchá, jenže uvnitř člověk dostane tak trochu
ponorkovou nemoc, začíná bláznit.“
„Bláznit říkáte! To může být chápáno jako nařčení!“
„Nikoho z ničeho neobviňuju, pane,“ opáčí Dove škrobeně
jako nějaká pastorova žena. Takhle ji Virginia ještě nikdy nezažila.
„Objasněte nám tedy, jak jste to myslela.“
„Když jsem v Texaské republice ošetřovala zraněné vojáky, ne-
byla to nijak pěkná práce, to jen, aby nedošlo k mýlce. Prach země
potřísněný krví, prach v otevřených ranách. Jedna bitva následovala
druhou s takovou rychlostí, že když jste se v té válečné vřavě zastavil,
abyste ošetřil zraněného vojáka, mohlo se stát, že vás pohltí plameny
vřavy, která se přižene hned vzápětí.“
„To zní hrozivě, slečno.“
„Bylo to hrozné.“ Avšak v jejím hlase zaznívá spíše pýcha než
lítost. „Ale kdyby toho na mě bývalo přespříliš, mohla jsem se prostě
sebrat a odejít. Myslím, že toto vědomí mi pomáhalo to na bitev-
ním poli zvládat. Každý den, když jsem se probudila, jsem měla na
vybranou. A vždy jsem si vybrala, že budu pomáhat oněm mužům.
Zvolila jsem si, že budu zachraňovat jejich životy.“
„A na té výpravě to bylo jiné?“
„Ano, a to zásadně.“
„Vysvětlete to, prosím.“
„Namísto toho, abych každé ráno vstala a vědomě se rozhodla
ke službě, jsem tam prostě uvízla. Sice jsme byli stále v pohybu, ale
zároveň uvízlí na té lodi. Chápete, jak to myslím?“
„Ano,“ odpoví jí, avšak Virginia má své pochyby. Státní zástupce
se jen chce dostat co nejrychleji k jádru věci.
„A domníváte se, že vám emoce mohly zatemnit úsudek o vašich
spolucestujících?“
„Ani v nejmenším. Na bitevním poli jsem si musela vypracovat
schopnost rychle a správně vyhodnocovat lidi kolem sebe a stále to
umím.“
„Tak nám tedy povězte, jaké je vaše mínění o Virginii Reevové.“
„Upřímně řečeno, domnívám se, že je nebezpečná sobě i ostat-
ním,“ pronáší ošetřovatelka věcným hlasem.
Místností to zašumí.
Poté, co soudce úspěšně zklidní přítomné, státní zástupce po-
kračuje: „Omluvte to přerušení, slečno, a pokračujte, prosím. Právě
jste se nám svěřila s vaším názorem na obžalovanou.“
Dove pokračuje, jako kdyby vůbec nebyla přerušena, se stejným
výrazem ve tváři a s rukama složenýma v klíně, jako by v nich držela
nějaké šití. „Domnívám se, že od začátku cesty trpěla přehnanou
sebedůvěrou, a když z ní nezbyl než prach, už se nedokázala dát
dohromady.“
Slyšet tento Dovin úsudek Virginii zabolelo, avšak musela si
připustit, že něco na něm asi bude.
Dove pokračuje a její další slova ji zabolí ještě více, přímo se jí
zaryjí pod kůži. „Abych byla úplně upřímná, stala se z ní troska,
tedy ne hned na začátku, ale brzy poté, co jsme vyrazily.“
 „A kdy přesně tedy? Kdy se začala hroutit?“
Dove se dívá před sebe a zdá se, jako by si tu prchavou chvilku
předtím, než promluví, vychutnávala. Vypadá přitom překvapivě
zdrženlivě. A poté pronese: „Řekla bych, že to začalo ve chvíli, kdy
zemřela první z nás.“
 K A P I T O L A D VA C Á T Á P R V N Í

Virginia
Na palubě Doris
Červen 1853

V irginii při plavbě na sever Hudsonova zálivu překvapilo, s jak

velkým rozptylem teplot přicházejí do styku během jednoho
dne. I když na vlastní oči viděla, jak ledové kry různých odstínů
vyčnívají vzhůru prakticky po celé hladině zátoky, tváře měla pro-
hřáté slunečními paprsky. Dále na severu už bude zima úporná, ale
červnový vzduch zde v jižních oblastech zátoky stále chutnal létem.
Když si cestu představovala, viděla sebe i ostatní členky výpravy
zabalené od hlavy až k patě do zimních úborů, ale zatím se něco
takového zdálo být nejenom neopodstatněným, nýbrž i nevhodným.
Kdyby si člověk v některém z těch dnů navlékl vlněné palčáky,
upekl by se v nich.
Takový byl i třetí den po vyplutí z Moose Factory.
Ženy se zpočátku zdráhaly vycházet nahoru na palubu, ale jejich
nucený pobyt ve stísněném prostoru podpalubí už začínal dělat zlou
krev. Dove a Siobhan si z nějakého neznámého důvodu od začátku
nepadly do oka a jejich okamžitá vzájemná antipatie konkurovala
té, která již existovala mezi Virginií a Caprice. Ann trávila všechen
čas kromě spánku v malé kajutě, kde byli psi, a Virginii by nepře-
kvapilo, kdyby před ostražitými pohledy ostatních žen dala přednost
společnosti přátelských zvířat a začala tam s nimi trávit i noci.
Dnes se však věci začínaly měnit a některé ze žen se začínaly
osmělovat. Bylo možno spatřit Ebbu a Altheu, jak se pomalu pro-
cházejí zavěšeny jedna do druhé po palubě, vzájemně se utěšují
a rozprávějí s hlavami skloněnými k sobě. Doro seděla nehybně
jako nějaká figurína na přídi a nespouštěla oči z obzoru na severu,
o kterém si už tisíckrát četla, ale dosud ho nikdy neviděla. Její zrak
naplněný úžasem vždy znovu a znovu rozezvučel struny ve Virgi-
niině srdci. Novinářka Margaret vše kolem sebe neustále pozorovala
zkouma­v ým pohledem. Překladatelka Irene se zatím zbylých žen
stranila – zůstávala tak pro ostatní zahalena aureolou tajemství – ale
i ona postávala na palubě a vyzařovala z ní spíše radost než strach.
Virginia doufala, že se brzy začne s ostatními sbližovat. Bylo by
dobré vědět, co si o celé téhle cestě a o šancích, které budou mít
po vylodění v Bezútěšné zátoce, myslí. Při komunikaci s jakými-
koli místními lidmi, s nimiž by na pevnině mohly přijít do styku,
budou spoléhat výlučně na ni, a pokud se Dořiny zápisky Johna
Raeho o průzkumu arktické souše nemýlí, úspěšné obchodování
s domorodci by pro ně snadno mohlo být otázkou života a smrti.
Avšak nikdo si plavbu na lodi tolik neužíval jako Christabel,
jemná ilustrátorka připomínající drobného ptáčka s tmavýma oči-
ma. Svůj příběh Virginii nevyprávěla, ale Virginia si ho přečetla
v Brook­sově složce: jednoho dne, když se účastnili farního pikniku,
byli ostatní členové její rodiny – její rodiče a mladší bratři – udupáni
k smrti stádem splašených koní a nebyli žádní jiní příbuzní, kteří
by se jí ujali. Musela si vyšlapat vlastní cestu a spoléhat se přitom
na své znalosti a na štěstí. V době, kdy jí zahynuli rodiče, už byla
talentovanou studentkou jednoho místního umělce, a tak hned
začala nabízet své služby jako portrétní umělkyně a kreslířka. Její
práce vešla ve známost natolik, že se v místních novinách objevil její
medailónek, a to musel být i způsob, jakým ji pro lady Franklinovou
objevil Brooks. Její vlastní příběh se v hlavních rysech příliš nelišil
od toho Christabelina, pomyslela si Virginia, ale v detailech velmi.
Zatímco Virginia očekávala, že Christabel bude stydlivá, bude
se držet svých tužek a papíru a sledovat vše jen zpovzdálí, ona se
vrhla do dění na lodi rovnou po hlavě. Dva mladí lodníci v ní
našli zalíbení a ona zase v nich. Všichni tři byli tmavovlasí, křehké
konstituce a zdálo se, jako by nějakým způsobem neodmyslitelně
patřili k sobě. Byly to zdaleka jediné bytosti zde na Doris, které
nepovažovaly propast mezi mužskou posádkou a ženskými pa-
sažérkami za nepřekročitelnou. Bývalo je vidět, jak se všichni tři
prohánějí po palubě, a kdykoli se naskytla příležitost, vyskakovali
na cívky s lany nebo bedny nebo přeskakovali zábradlí. Jejich psí
kusy braly Virginii dech.
Po očku, ale vždy jen ze zdvořilé vzdálenosti, sledovala kapitána,
aby viděla, co na to říká, a doufala, že chlapcům nebo Christabel
příliš nevyčiní. Pozorovala ta široká ramena v tmavém kabátě, která
se od ní stále odvracela. Stále ještě si nepromluvili a to už nemohla
být náhoda.
Sama ho ale uhánět nebude. V jednom náhlém návalu emocí
si pomyslela, že se takhle bez jediného slova klidně mohou plavit
až do Bezútěšné zátoky, pokud je to to, co on chce. Ona má přece
na práci spoustu jiných věcí.
Jeden z hochů se vyšplhal na stěžeň a k Virginiinu zděšení ho
Christabel následovala. I ve své kalhotové sukni, která vážila více
než vypasované pumpky chlapců, se jí nějakým zázrakem podařilo
koleny a pažemi stěžeň pevně obemknout. Druhý chlapec pod nimi
je výkřiky navigoval na místa, kde na ně čekal další úchyt pro ruce
či nohy. Christabel měla tváře celé znachovělé vzrušením i úsilím
vynaloženým na to, aby se probojovala vzhůru. Poté se za nimi vy-
šplhal i druhý chlapec a pak už se všichni tři houpali nahoře v lanoví.
Když už kvůli jasně zářícímu slunci Virginia nedokázala sledo-
vat, kde se pohybují, sklopila oči k palubě a zamrkala. Viděla, že se
k ní blíží nějaká ženská postava, a i když kvůli tlustě tkaným kabá-
tům, které jim rozdala, bylo někdy těžké rozeznat, o koho se jedná,
tentokrát jasně poznala jahodově zlatou barvu Stelliných vlasů.
„Zdravím,“ pronesla směrem k ní. „Tak jak vám zatím cesta
ubíhá?“
Žena pokrčila rameny: „Chladně.“
 „Je mi líto, že vám to musím říci, ale bude čím dál tím chladněji,
a to opravdu o dost,“ řekla Virginia a vzápětí svých slov zalitovala.
Musí se stále řídit Brooksovými podmínkami? Technicky vzato,
Stella cestu nastoupila, a ona tak pokynům dostála. Co kdyby ji
namísto vylodění v Bezútěšné zátoce prostě poslala zpět? Ten nápad
však hned zavrhla. Samotnou ženu by nikdy na loď s dvěma tucty
mužů neposlala, ať už by šlo o kohokoli, ani Caprice ne.
Nad hlavami se jim ozvaly salvy smíchu.
Stella zaklonila hlavu a zadívala se do lanoví. Při pohledu proti
slunci mhouřila oči. „Kdo je to?“ zeptala se.
„Christabel. Naše kreslířka.“
Společně v ohromení zíraly vzhůru a obdivovaly její skotačení.
Christabel poskakovala podél stěžně lehce jako nějaký pták. Vy-
houpla své tělo vzhůru do lanoví a svými drobnými chodidly se
sotva dotýkala úzkých ráhen, až to dělalo dojem, že létá.
Virginia diskrétně stočila pohled ke Stellině obličeji. Mladá
žena se kousla do rtu, zavřela oči a poté je zase otevřela. Zdálo se,
že s něčím v nitru bojuje.
Pokud šlo o Virginii, byla otřesená z toho, co jí Elizabeth pro-
zradila. Bylo na tom, co se o Stelle povídalo, něco pravdy? Opravdu
svedla toho mladíka a kradla? A pokud ano, má to zde na vodě vůbec
nějaký význam? Na ledě by to určitě roli nehrálo. Nicméně pouhý
fakt, že je tu s nimi, znamená, že někdo mocný toužil po tom, aby
zmizela opravdu hodně daleko. Virginia by velmi ráda věděla proč.
Stella už nepromluvila. A Virginia také ne.
Vítr fučel a tancoval po palubě okolo nich. Virginia najednou
uslyšela, jak se jim nad hlavou zatřepotala plachta. V tom rozlehlém
a prázdném prostoru to bylo překvapivě hlasité. Pohlédla vzhůru.
Bílá plachtovina vší silou udeřila do stěžně. Kdyby se nahoru nepo-
dívala a neviděla, jak se v jeden konkrétní okamžik plachta rozvlnila,
nebyla by na vlastní oči spatřila to, co spatřila.
Christabel. Jak padá dolů.
 Její těžký kabát se při pádu rozevřel, takový tmavý, rozpůlený kus
látky, který plachtu vzedmutou větrem nepřipomínal ani vzdáleně.
Její tělo už svoji podobnost s ptákem též ztratilo – namísto toho,
aby se poryvem větru nechalo vynést vzhůru, prostě jen dopadlo
přímo dolů na palubu.
Zaslechly žuchnutí tělesné hmoty, kterou s odpuzující nevy-
hnutelností zastavila až dřevěná prkna paluby. Žádný jiný zvuk
slyšet nebyl.
Následující okamžiky utápějící se v naprostém tichu byly strašné
a zdálo se, že neberou konce. A pak najednou vzduch proťal pro-
nikavý výkřik. Snad Doro nebo Althea. Byl to vysoký tón, skoro
zakvílení, avšak s temným dozvukem.
„Dobrý Bože!“ zvolal mužský hlas.
Virginia se odvrátila od Stelly a rozeběhla se přímo k dívčině
tělu, k němuž dorazila ve stejném okamžiku jako Dove, jejíž tvář
se změnila v kamennou masku. Obě ženy byly na místě rychleji,
než tam doběhl první z námořníků.
Virginia si uvědomila teprve po několika hodinách, že muži
se k dívčině beztvarému tělu loudali záměrně. Po pádu z takové
výšky nebyla naděje, bylo jen potřeba odklidit všechno to svinstvo
z paluby a setřít z ní krev a vyhřezlý mozek. Ženy se daly do běhu,
protože v nich doutnala naděje, zatímco námořníci – ostřílení a věci
znalí – svůj čas planými nadějemi nemarnili.
Ona i Dove si klekly k tělu, vnímaly, že se za nimi a okolo nich
sbíhají další ženy, a slyšely jejich tiché šeptající hlasy prodchnuté
smutkem a občasný výdech hrůzy nově příchozích, kteří se připojili
k hloučku tvořícímu se okolo drobného těla ležícího na tvrdých
prknech paluby.
Virginia si pláč zapověděla, tehdy ještě ano. Na stezkách viděla
dostatek mrtvých těl na to, aby se v reakci na ně dokázala ovládnout.
Smrt ji zarmucovala, ovšemže ano, ale už ji nešokovala. V oné chvíli
potřebovala zvládnout situaci tak, že odvede ženy od námořníků,
aby mohly Christabel oplakat v soukromí. Zde na palubě by slzy
jen zavdaly příležitost k tomu, aby muži potřásali hlavami a komen-
tovali jejich počínání slovy: Vidíte, je to tak, jak jsem říkal, ty ženy
mají krátký rozum. Nic nevydrží. Jsou to jen uzlíčky emocí. Bláhové
ženské – od narození až do smrti.
Možná, že ženy odehnala příliš rychle. Jedné po druhé zašeptala
do ucha příkaz, aby se odebrala do podpalubí do ženské kajuty.
Žádné z nich to nemusela zdůrazňovat dvakrát. Kaluž krve okolo
Christabeliny hlavy se i nadále rozlévala po palubě a většina ze žen
měla se smrtí tak malou zkušenost, že k ní přistupovaly, jako by
byla nakažlivá.
Po několika krátkých minutách už u mrtvého těla zbývaly jen tři.
Tři ženy, které se v minulosti smrti podívaly do tváře už tolikrát, že
jim nijak neznámá nepřipadala: Virginia, Dove a Siobhan. Zatímco
Dove a Siobhan si doposud vzájemně nevyměnily kloudného slova,
Virginia byla šťastná, když viděla, že jsou v takovéto vážné situaci
schopny na vzájemnou nevraživost zapomenout. Tlumenými hlasy
se radily o tom, co se bude muset udělat s tělem.
Hluboký hlas vysoko za Virginiinou hlavou řekl: „Je mi to velmi
líto, slečno Reevová.“
Byla to vůbec první slova, která k ní kapitán Malcolm pronesl.
Když se k němu otočila, zachytila pohledem oba mladé lodníky, kteří
mezitím slezli po stěžni dolů. V jejich bledých, slzami zmáčených
tvářích se zračila hrůza.
„Postaráme se o ni, jak se sluší,“ řekl jen. Nemusíte tu zůstávat.“
Dove se Siobhan pomalu odcházely do ženské kajuty v pod-
palubí. Muži, kteří našli odvahu se přiblížit, teď ustoupili, aby jim
uvolnili cestu, jejich směrem se však ani nepodívali.
Virginia naklonila hlavu dozadu, aby viděla kapitánovi do
obličeje, a řekla upjatě: „Máte mé díky. Ale neodejdu, dokud mi
neřeknete, jaké kroky máte v úmyslu podniknout.“
 Byla si vědoma, že pociťuje vztek a že to není namístě. To, co se
stalo, nebyla jeho chyba. Rozhodně ne více než kohokoli jiného. Tu
nehodu šlo připsat na vrub pouze samotné Christabel a nezúčastněně
dujícímu větru. Jenže do hlavy mu neviděla a to jen přiživovalo její
obavy. Chová se k ní laskavě, nebo ji lituje? Myslí si, že je neschopná?
Kapitánovy tmavohnědé oči na ni dolů shlížely pohledem vy-
cházejícím odkudsi z neproniknutelných hlubin jeho duše: „Před-
pokládám, slečno Reevová, že se smrtí na moři obeznámená nejste.“
„Na moři ne.“
„Naše možnosti jsou omezené. Až budeme o něco více na severu,
bude možno těla obložit ledem a nechat je v podpalubí.“
„Těla?!“ vykřikla Virginia, protože si nemohla pomoci. „Ho-
vořme jen o jednom těle. Prosím!“
Virginia proklela sebe samu za to, jak nekontrolovaně a typicky
žensky z ní ta slova vylétla. Ale mrtvé tělo osoby, která jí důvěřovala
a věřila, že je v bezpečí, jí teď leží u nohou na prknech paluby. Za-
držovat slzy se zdálo být stále těžší. Pomáhal jí v tom vztek.
„Jak si přejete,“ odvětil kapitán Malcolm. „Tělo bude zabaleno
a uloženo na palubě do doby, kdy určím čas vhodný k jeho pohřbení
do moře.“
„Ráda bych ho určila spolu s vámi.“
„Je to moje loď,“ odpověděl jí.
„A moje expedice,“ opáčila.
Z jeho očí se vytratila laskavost a pohled mu ztvrdnul. Virgi-
nia pocítila nepatřičnou hrdost, když se jí podařilo ho rozhněvat.
Konečně jsou si kvit!
Pak si uvědomila, že oba mladí lodníci celou scénu pozorují
a že paluba u jejich nohou je stále smáčená krví.
Zjemnila hlas a řekla: „Ráda bych pronesla modlitbu.“
„Později při bohoslužbě, nebo hned?“
Chtěla to udělat při bohoslužbě, ale pak se slyšela, jak odpovídá:
„Obojí.“
 Přikývl a překvapil ji, když napřáhl ruce a chytil její dlaně do
svých. Jeho ruce byly chladné, ale samozřejmá jistota, s níž ten
pohyb učinil, ji naplnila klidem. Sklonil hlavu. Ona udělala totéž
a zavřela oči.
„Otče náš,“ začal odříkávat a ona ta důvěrně známá slova ne-
slyšně opakovala spolu s ním. Její hlas zněl jako chraplavý šepot
a zlomil se jí teprve ve chvíli, kdy došla ke slovům Buď vůle tvá.
Poté se jí přirozeně navrátil do zažitého rytmu.
Když byla modlitba u konce, Virginia cítila, že se jí derou slzy
do očí, a tak jen rychle řekla: „Omluvte mě prosím. Ostatní členky
výpravy na mě čekají již příliš dlouho. Vkládám ve vás a ve vaši po-
sádku důvěru, že se patřičně zhostíte toho, co je nyní nutno vykonat.“
Kapitán na znamení souhlasu sklonil hlavu.
Virginia se od něj odvrátila ještě předtím, než se mu do očí
navrátil soucit, a spěšně odešla do ženské kajuty. Ženy potřebují
slyšet slova útěchy. Ona si však nebyla jistá, zda je v její moci jim
nějakou poskytnout.
Když sešla dolů do kajuty, všechny už o neštěstí věděly a Virginia
zalitovala, že si tam nahoře dopřála prchavou chvilku pro vlastní
usebrání. Teď jim dokázala nabídnout už jen klišé typu strašná ne-
hoda, nikoho není možno vinit. A ony si vytvořily šeptající hlouček,
do kterého ji nepřizvaly.
Když oné noci ulehly ke spánku, málem jí zlomilo srdce, když
viděla, jak Elizabeth se Stellou, o nichž věděla, že se zrovna nemají
v lásce, společně uléhají na tutéž palandu. Před možností uchýlit
se na spodní, nyní prázdné lůžko po Christabel, daly obě přednost
sdílenému nepohodlí.
Když se kajuta ponořila do tmy, Virginia ležela na palandě
a nedařilo se jí usnout. Drtilo ji vědomí, že už tolikrát selhala.
Nejenom, že nedokázala zabránit smrti Christabel, ale ani ženám
jako vůdkyně výpravy nedokázala poskytnout potřebné zázemí
a podporu. Sama neměla odkud ji čerpat. Nedokázala se jim přiblížit
a ony se nepřiblížily jí. Vůdkyně, která své svěřenkyně dokáže vést
jen v dobrých časech, si takové označení nezaslouží.
Najednou ucítila, jak jí nějaká ruka stiskla zápěstí. Podívala se
dolů, aby viděla, komu patří. K jejímu překvapení to byla Caprice.
„Budeme v pořádku,“ řekla Caprice hlasem bez těla vynořivším
se ze tmy.
Virginia nedokázala najít správnou odpověď. Nemohla jen tak
přikývnout, protože Caprice to sotva mohla vědět, kdyby však svůj
nesouhlas vyjádřila nahlas, sama by se pasovala na bezcitnou stvůru.
Sebedůvěra ženy, která stála ve tmě naproti ní, byla výsledkem její
naivity. Ovšemže všechny její dobrodružné eskapády měly prozatím
vždy dobrý konec. Cestovala totiž v bublině umně vystavěné z peněz
a moci a s takovou výstrojí člověk opravdové dobrodružství nezažije.
Po krátké úvaze řekla jen: „Vyspěte se dobře, Caprice.“
Během nekonečné noční tmy nedokázala zabránit tomu, aby
se jí v hlavě zhmotnila ta nejcyničtější myšlenka ze všech. Ztráta
Christabel nebyla zdaleka tím nejhorším, co se na této cestě mohlo
přihodit. Pokud by se jednalo o jakoukoli jinou účastnici, po ná-
vratu by je čekalo mnoho otázek, avšak na Christabel nečekala ani
rodina, ani žádný zaměstnavatel.
Skutečnosti, že Christabel zemřela, Virginia litovala. Možná
však z toho může vzejít i něco dobrého. Možná že se teď, když ženy
na vlastní oči viděly, jak snadno je může ohrozit smrtelné nebezpe-
čí, obrátí jedna ke druhé a vytvoří si silná pouta vzájemné důvěry.
Že smrt může podpořit život, už zažila vícekrát. Samozřejmě je to
paradox, ale zdánlivě protichůdné skutečnosti pravdu neumenšují.
Tou dobou už tušila, že Christabel nemusí být jedinou účastnící
výpravy, o kterou přijdou. Ale v noční tmě tu myšlenku nechala
upadnout v zapomnění.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á D R U H Á

Virginia
Na palubě Doris
Červen 1853

O břad, během něhož bylo Christabelino tělo pohřbeno do

moře, byl krátký a pochmurný. Zúčastnili se ho jak ženy,
tak muži. Kapitán pronesl několik slov – neměli jsme tu možnost
poznat ji do hloubky, neboť nás opustila velmi mladá – a pár dalších
vět nesoucích se v tomto duchu a doplněných recitací dvou často
omílaných biblických veršů, které přeříkal, aniž by knihu knih
musel otevřít. Na závěr pak celá skupinka přítomných zamumlala
tiché Amen, zatímco dva k tomu vybraní námořníci vhodili zabalené
tělo do moře. Ozvalo se žblunknutí, které bylo hlučnější a zároveň
i jemnější, než Virginia očekávala. A bylo po všem.
Žádná ze žen se nezdržela více, než bylo potřeba. Na palubě
spolu s námořníky zůstala pouze Virginia a už po několika minu-
tách postřehla, že jejich nálada doznala přímo hmatatelné změny.
Rychlé a znepokojivé, podobně jako když prudká bouře s lijákem
v mžiku zaplní koryto vyschlého potoka až po okraj. Vysvlékli se
z chmur jako z nějakého kabátu a hned se jako jindy pustili do své
obvyklé práce. Odněkud zaslechla hlučný řehot a za chvíli další.
Možná se smáli jen pro pobavení nebo se pokoušeli zahnat smutek,
ale Virginia to vnímala jako hrozbu.
Aby zakryla svůj strach, otočila se ke kapitánu Malcolmovi
a donutila se vyslovit ta správná slova: „Děkuji vám.“
„Není toho moc, za co byste mi měla děkovat,“ odpověděl jí,
„ale nepochybně se rádo stalo.“
„Recitujete pěkně, ehm… z bible.“
 „Každou neděli tu mám pro muže na palubě kázání, pokud se
budete chtít zúčastnit, jste vítána.“
Virginia si ho pozorně prohlédla. Jeho ruce, kterými se právě
opíral o lodní zábradlí, byly široké a pěkně tvarované. Kapitánská
čapka mu zakrývala většinu krátkých vlasů, a přestože už byli na
cestě docela dlouho, jeho vousy byly stále pečlivě udržované. Jejich
černá barva ostře kontrastovala s barvou jeho pleti, která připomínala
barvu palubních prken. Ta paralela se zdála být jasná. Kapitán byl
svým způsobem prodlouženou rukou lodi, i když možná to byla
spíše loď, která byla prodlouženou rukou kapitána. „Je to běžné?
Myslím u kapitánů?“
„Ano, je. I když já mám vyšší kvalifikaci, než bývá obvyklé.
Předtím než jsem se začal plavit na moři, jsem studoval teologii –
chtěl jsem se stát pastorem.“
„Och! A proč jste se jím nestal?“
„Proč muži dělají to, co dělají?“ řekl s trochu strojeným úsmě-
vem, odvrácený od ní směrem k moři. Nezněla v tom žádná radost.
„Pro ženy.“
Opatrně se odvážila zeptat: „Vy máte doma ženu?“
„Ženu nemám. A mým domovem je tahle loď.“ Pohled očí se mu
stočil zpět k zálivu. Zdálo se, že se v její přítomnosti cítí nekomfortně
a jeho hlas zněl odměřeně. „Možná víte, že ještě před nedávnem
byla tohle velrybářská loď. Tenhle rok je první, kdy vozíme cestující.
Křižujeme tuhle zátoku ze severu na jih a z jihu na sever, ze západu
na východ a zpět. Převážíme dodávky mezi jednotlivými fabrikami.
Dokud nám v tom ledová hradba nezabrání.“
„A kdy očekáváte, že k tomu dojde letos?“
„Už hodně brzy. V každém případě ale doufám, že až dlouho
potom, co dostojíme závazkům smlouvy a vysadíme vás v Bezútěšné
zátoce. Měla byste v to doufat též. Jenže člověk nikdy přesně neví,
kdy to tu zamrzne, dokud k tomu opravdu nedojde – každý rok to
přichází trochu jindy. Nyní mě prosím omluvte, musím se vrátit
ke svým povinnostem.“
Dívala se, jak odchází, a hned potom zachytila pohled prvního
lodního důstojníka Keana, který ji pozoroval s neskrývanou pode-
zřívavostí. Byl to štíhlý muž s ostře řezanými rysy, jakoby sukovitý,
vypadal, že je vyřezaný z nějakého světlého zvětralého dřeva. Jeho
pohled ji zneklidňoval. Už od prvního dne, kdy Ann a jejím psům
nahoře na můstku zastoupil cestu, nijak svoji antipatii namířenou
vůči nim neskrýval. Její příčinu dokázala lehce uhodnout: ostřílení
mořští vlci, kteří jsou přesvědčeni, že ženy nemají na palubě lodi co
pohledávat, jsou úkazem mnohem častějším než kapitán Malcolm,
který ženy přepraví, když shledá, že je to výhodné. Včera pozdě
v noci slyšela, jak si Keane na hlídce prozpěvuje. Měl pěkný hlas
a zpíval čistě. Klidně by dovolila jeho talentu, aby jí obměkčil srdce,
kdyby se však nezaposlouchala dostatečně pozorně a nezačala chytat
slova písně, která se po odzpívání svižného a půvabného refrénu
začala ubírat poněkud nečekaným směrem.

Oči měla tmavé, přelétavé

a prstýnky vlasů kolem tváře.
Holka fešná, pohodová,
co všem mužským ráda dává.

Na lože vzal jsem tu krásku mladou,

bobra zasypal jí kanonádou.
A po dosažení odporu, hluboko za čarou ponoru,
pálil do náboje posledního, až zvadlo mi mé beranidlo.

Ráno byla fuč a mé zlaťáčky jakbysmet.

Jak hodinky své a námořnický vak chtěl bych teď zpět!
Dlužno byste věděli, že dárek nechala mi, za devět dní
světe div se,
 tam dole v dáli, mi neuhasitelné ohně vzplály.

Oči měla tmavé, přelétavé…

§
Dnes nezpíval, jen na ni vyzývavě zíral, a aniž by z ní spustil
oči, nechal si u úst pohupovat nechutný plivanec. Teprve po chvíli
ho nechal dopadnout na palubu. Musela sebrat všechny síly, aby
se nezašklebila odporem, ale jeho pohled unesla a neodvrátila zrak
až do chvíle, kdy to už nevydržel on a podíval se jinam. Když se
otočila na druhou stranu, cítila, jak jí pod těžkým kabátcem tluče
srdce jako o závod.
Když sešla do ženské kajuty v podpalubí a vyzvala ženy, aby se
shromáždily, stále ještě myslela na Keana. Dokonce poslala Doro
do psí kajuty pro Ann, aby byly pohromadě úplně všechny.
Jakmile se sešly, všech jedenáct obličejů – snědých i světlých,
udivených i otrávených, vyzařujících naději i podezřívavost – se
otočilo v napjatém očekávání směrem k ní. Jejich soustředěná po-
zornost jí trochu cuchala nervy, ale ať. Rozhodla se přitlačit na pilu.
„Jako ženy jsme velice rozdílné,“ spustila Virginia. „Přišly jsme
sem z různých míst, motivovány rozličnými pohnutkami. Ale všech-
ny jsme ženy a tady jsme na lodi plné mužů, a tak bych byla ráda,
kdyby se nám dařilo držet při sobě.“
„Co máte přesně na mysli tím „držet při sobě“, slečno?“ zeptala
se Stella. Na půvabné tváři se jí zračily obavy. Vždy budila dojem,
jako by byla ztělesněním svaté nevinnosti, a jestli je skutečně tak
nevinná, jak vypadá, dělá si o ni Virginia starosti. Pokud má však
k nevinnosti daleko a je schopná tu bez sebemenšího úsilí předvádět
takové divadýlko, pak by si Virginia měla dělat starosti o všechny
ostatní.
Odpověděla jí: „Jsem toho názoru, že bychom se měly vzájemně
podporovat.“
 „Jaký druh podpory máte na mysli?“ zeptala se neskrývaně
ostrým hlasem Caprice.
„Když jsme šli po západní stezce do Kalifornie,“ začala Virginia
a pečlivě volila svá slova, „na cestě číhalo mnoho druhů nebezpečí.
Ohrožovali nás nejen nepřátelští indiáni a divoká zvířata, ale i žízeň
a hlad, extrémní počasí nebo jeho náhlé změny i nástrahy zapříčiněné
samotným charakterem té stezky. Mnohé z toho nás na této cestě
potkat nemůže – na Doris žádné divoké šelmy asi nepotkáme – ale
mnohé naopak ano.“
Virginia se postupně zadívala do tváře každé z nich, avšak na
žádné nespočinula pohledem přespříliš dlouho. Jen se z nich snažila
vyčíst jejich postoj. Vypadalo to, že k většině její slova pronikla.
Z Caprice samozřejmě vyzařovala skepse. Oči Dove se zúžily do
úzkých štěrbinek, což se však dalo očekávat. Novinářka Margaret
si dělala poznámky a též patřila k těm, co úplně přesvědčeně ne-
vypadaly.
Virginia se k ní obrátila. „Slečno Margaret, mohu vás poprosit,
abyste tuto část nezapisovala?“
„Jsem tu proto, abych celou cestu zdokumentovala.“
„Ale tohle se samotné cesty netýká. Jde o to, abychom jako ženy
zůstaly v bezpečí. Když přežijeme tak dlouho, jak bude potřeba,
zůstane po nás odkaz, o kterém si pak ostatní budou chtít číst.“
Margaret se na ni dívala s nelibostí, ale své pero odložila.
Virginia pokračovala: „Některé ze žen při cestě na západ ne-
ohrožovala pouze nebezpečí přicházející z venku. Mnohdy pro ně
byli největším nebezpečím ostatní členové výpravy.“
Znovu se rozhlédla po místnosti. Irene odvrátila zrak a oči rych-
le sklopila k zemi. Althea se na Virginii dívala s výrazem, v němž
zmatek střídal překvapení. Ebba nespouštěla oči z Althey.
Virginia si uvědomila, že mnohé ze žen jí neporozuměly, a tak
se vyjádřila ještě jednou a bez okolků: „Abych to řekla zcela jasně
a otevřeně – některé ženy byly ohrožovány přímo vlastními man-
žely.“
„Jak ohrožovány?“ zeptala se Althea a Dove ve stejnou chvíli
zabručela: „To dává smysl.“
„A nebylo pro ně vždy bezpečné požádat o pomoc napřímo.
Takže pokaždé když se k výpravě přidala nějaká nová žena, vzala
jsem si ji stranou a naučila jsem ji dva signály. Chtěla bych, abychom
se je naučily i my a mohly je v případě nutnosti použít.“
Virginia se podívala na Doro, která jí seděla nejblíže, a řekla:
„Když například uvidím, že na palubě hovoříte s někým z námoř-
níků, a vy byste mi v tu chvíli chtěla naznačit, že pozornost, kterou
vám věnuje, je nevítaná…“
„Proboha!“ vykřikla Doro. „Jaká pozornost?“
„Tihle muži nejsou zvyklí na ženskou společnost. Je tu velký
předpoklad, že se pokusí dané situace zneužít, a to způsobem, který
by se vám zrovna nemusel… zamlouvat.“
„Vede vás k tomuto návrhu něco konkrétního? Máte snad pro
svá tvrzení nějaký důkaz?“ přerušila ji Caprice. „Mně se zdá, že to
celé zveličujete. To kvůli vám se cítíme méně bezpečně.“
Virginia potřásla hlavou a svá další slova pronesla s maximální
snahou udržet svůj hlas zcela v klidu: „Ne. Tak to není. Je to potřeba
brát jako přípravu. Může se to hodit.“
„Hm, to já jsem s muži najímanými na nejrůznější práce cesto-
vala skoro po celém světě,“ prohlásila Caprice směrem k ostatním,
„a žádný z nich mi nikdy neprojevoval nic jiného než ten největší
respekt.“
„Říkala jste, že ti muži byli najímáni, viďte?“ zeptala se Virginia
tichým hlasem. „A kdo je najímal? Váš otec?“
„No, ano, on.“
„Jste si opravdu jistá, že ten, koho respektovali, jste byla vy?“
zeptala se Virginia a Capricina tvář se trochu zachmuřila, ale už
znovu nepromluvila.
 Virginia záměrně nechala ticho chvíli viset ve vzduchu, čímž
umožnila každé ze žen, aby si našla vlastní cestu k porozumění
dané situaci, a poté pokračovala: „Naučím vás dva signály. Pokud
se k vám budou naši druhové na moři chovat s patřičným respektem
a důstojností tak, jak je o tom slečna Collinsová přesvědčena, nikdy
nebudete muset použít ani jeden z nich.“
Dávala si pozor, aby se nepodívala na Caprice, a otočila se
k Doro. „Když se s vámi nějaký námořník pustí do řeči a já budu
dost blízko na to, abych to viděla, ale o čem mluvíte, neuslyším,
budu chtít vědět, jestli si přejete, abych zakročila. Pokud pomoc
potřebovat nebudete, uděláte toto.“
Mírně pozvedla předloktí a dlaň otočila směrem k Doro. Ta
ji hned napodobila: dlaň otočila směrem od sebe a nenápadným
způsobem jí tak předala varování.
„Rozumím. To gesto si člověk snadno může splést s pozdravem,“
poznamenala Doro.
„O to právě jde. My si mezi sebou rozumět budeme, ale oni
nám rozumět nemusejí.“
„Takže toto“ – Margaret gesto zopakovala – „znamená, neza-
sahuj?“
„Ano. Prvotní význam je zápor. Nedělej nic, do ničeho se ne-
pouštěj.“
Virginia se na ně dívala a vyčkávala. Ostatní začaly opatrně
zdvíhat ruce s dlaněmi vytočenými ven a napodobovat gesto, které
se právě naučily. Jako podle nějaké dětské říkanky. Jen Capricina
paže se ani nepohnula.
„Výborně,“ řekla Virginia, která předstírala, že si toho nepo-
všimla.
Margaret ji pobídla: „A ten druhý signál?“
Virginia se znovu otočila k Doro a chytila ji za ruku. „Mohu?“
„Samozřejmě.“
 Pokud vám nějaký muž bude z jakéhokoli důvodu věnovat ob-
těžující pozornost a vy budete chtít, abych zakročila, prostě mi jen
dáte toto znamení.“ Otočila Dořinu nataženou ruku do vodorovné
pozice s dlaní směřující vzhůru. Nataženou v prosebném gestu.
Otevřenou. Žádající o pomoc.
Doro potřásla hlavou: „Tak toto znamená pomoc.“
„Ano, toto znamená pomoc.“
Ženy začaly to gesto napodobovat. Nejprve otočily ruku v zá-
pěstí a pak natáhly dlaň mírně před sebe, a tak tam všechny stály
s dlaní napřaženou v právě osvojeném, prosebném gestu. Tentokrát
tu bylo natažených dlaní dvanáct, včetně té Capriciny.
„A to je všechno?“ zeptala se Caprice.
„To je všechno.“
„Vypadá to… no, hodně jednoduše.“
„Nejjednodušší věci někdy fungují nejlépe. Jak jsem říkala,
nejšťastnější bych byla, kdybyste nikdy žádný z těchto signálů ne-
potřebovaly. Ale znát je nemůže být na škodu.“
Ženy vše začaly rozebírat a ji potěšilo, že několika z nich to
dodalo odvahu a hned se vydaly nahoru na palubu. Nechtěla, aby
se po celou dobu cesty schovávaly. Byla ráda, že udělala, co udělala,
ačkoliv musela připustit, že v Capricině obvinění bylo zrnko pravdy.
Některé ze žen, ty bezelstné, pravděpodobně neměly nikdy důvod
smýšlet zle o jiných lidech, ať už mužích, nebo ženách. Ode dneška to
tedy budou mít nastavené trochu jinak. Nicméně většina ostatních –
zcela určitě Dove, která pracovala jako ošetřovatelka na bitevním
poli, a Irene, která žila v divočině s lovci kožešin a dobrodruhy – se
pohybuje v reálném světě dostatečně dlouho na to, aby byly obe-
známeny se zlem, které může od některých mužů vzejít, a obávaly
se ho. Siobhan s tím pravděpodobně bude mít větší zkušenost než
všechny ostatní, protože se mezi muži pohybovala, jako by byla jeden
z nich. Některý z příštích dnů ji Virginia požádá, aby vyprávěla.
 Ucítila, jak jí někdo poklepal na rameno, a když se otočila, uvi-
děla Irene, která tam stála s vážnou tváří. Virginii překvapilo, když
si uvědomila, že s tlumočnicí Irene doposud neprohodila ani slovo.
Žen bylo mnoho a Irene se vždy držela stranou. Nicméně neexis-
tovala žádná omluva pro to, aby se s nimi blíže neseznámila – a to
především s těmi, jejichž znalosti budou pro jejich úspěch zásadní.
„Irene, mohu vám nějak pomoci?“
Irene zasignalizovala právě osvojené „ne“. Když bylo zřejmé, že
jí Virginia porozuměla, její tvář se rozzářila, avšak stále nevydala
ani hlásku.
„Nemohu? Tak tedy promiňte…“ Virginia byla zmatená a ne-
věděla, co říci.
Irene udělala posunek, který Virginia nepoznala – rukou vy-
kroužila kolečko a naznačila pohyb směrem k sobě a poté s ní vy-
kroužila směrem od sebe jakousi smyčku.
„Omlouvám se, ale nerozumím.“
Irene ten samý posunek zopakovala bez jediného slova ještě
jednou. Virginie se pomalu začala zmocňovat plíživá hrůza.
„Irene, vy dáváte přednost tomu, že nebudete mluvit?“
Irene signalizovala ne a semínko děsu ve Virginiině nitru na-
bobtnalo do obrovských rozměrů. Zatmělo se jí před očima.
„Můžete vůbec mluvit?“
Irene opět signalizovala ne a otevřela svá ústa dokořán. Virginia
letmo pohlédla dovnitř, aby se podívala, co tam Irene má – nebo
spíše nemá – a v hrůze odvrátila zrak.
Irene neměla jazyk. Jeho velká část, ne-li úplně vše, byla vy-
říznuta.
„Je mi to líto,“ zamumlala Virginia omluvu s pohledem upřeným
na prkna paluby. „Je mi to líto.“
Bojovala s pocity ve svém nitru. Bylo tam znechucení a zděšení
nad tím, kdo jí to mohl udělat. Vztek kvůli tomu, že Brooks o tom
nevěděl – anebo snad ano? Pak také pocit, jako by jí začala ujíždět
půda pod nohama, doprovázený zjištěním, že žena, na kterou chtěly
spoléhat při komunikaci s místními, je němá.
Irene jí znovu zaklepala na rameno a Virginia se přinutila, aby jí
pohlédla do tváře. Předtím než se o jejím handicapu dozvěděla, s ní
byla schopná vycházet úplně normálně. Jako na vůdkyni výpravy
na ní teď ležela zodpovědnost za to, jak tuto změnu přijme a jak
s ní naloží. Kladla si otázku, kolik žen o tom asi ví.
„Ano?“ zeptala se ve snaze neuzavírat se jí.
Irene zasignalizovala pomoc a poté pantomimou dokonale na-
podobila natahování luku, výstřel šípu a nakonec ze země zdvihla
zvíře, které její pomyslná zbraň skolila.
„Můžete pomoct s lovem?“
Irene přikývla.
„To budeme potřebovat,“ pronesla Virginia zčásti k sobě samé.
„Až se dostaneme na led.“
Irene důrazně ukázala na palubu.
„Už teď?“
Přikývla. Znovu znázornila luk a potom se dotkla Virginiiny
paže.
„Chcete nás naučit lovit lukem? Och… A umíte také střílet z pušky?“
Irene hbitě přisvědčila, viditelně šťastná, že jí Virginia rozumí.
„Můžete nám dávat lekce. Ještě teď tady na lodi. Můžete to
ostatní naučit. Sice nevím, komu to půjde a komu ne, ale neškoleným
rukám by nebyly platné ani všechny palné zbraně, co jich na světě je.“
Němá žena naproti ní s nadšením zasignalizovala pomoc, a i když
to nebyla zrovna situace, kterou si pro využití tohoto posunku
Virginia původně představovala, tomu, co jí chtěla Irene sdělit,
porozuměla.
„Děkuji vám,“ řekla Virginia. Byla by jí chtěla říct tolik jiných
věcí, ale nebyla si úplně jistá, jak by je měla formulovat. Bude po-
třebovat čas, aby si vše promyslela.
 Irene na ni ukázala a pak udělala další posunek: konečky prstů
natažené dlaně se dotkla svých rtů a pak dlaň odtáhla směrem ven,
skoro jako kdyby posílala vzdušný polibek.
„Co tenhle posunek znamená? Omlouvám se, ale neznám ho.“
Irene naznačila posunkem gesto, které vypadalo, jako by dávala
dárek: udělala rukama pohyb od srdce směrem k Virginii.
„Něco mi dáváte? Nějaký dárek?“ hádala Virginia. Připadala
si, jako kdyby se účastnila nějaké podivné společenské hry. Jak má
chápat, co jí ta žena chce sdělit?
Irene přikývla. Potom ukázala na Virginii, na její ústa, a z dlaně
si před uchem udělala stříšku.
„Čekáte odpověď, protože jste mi právě něco dala. Něco jste mi
dala a já odpovím… děkuji?“
Irenina tvář se rozšířila úsměvem a znovu přikývla.
„Znamená to děkuji? Tohle?“ A zopakovala posunek, při kterém
udělala prsty pohyb od svých rtů směrem ven.
Irenina rozzářená tvář jí byla dostatečnou odpovědí.
Čím dříve se naučí komunikovat s Irene, tím lépe. Je toho tolik,
co bude muset zvládnout, a času není nazbyt.
Virginii jejich úspěšná komunikace na chvíli zahřála u srdce,
ale zároveň cítila, jak se jí uvnitř začíná zmocňovat panika. Pomalu
se začala smiřovat se skutečností, že Christabel je po smrti, a teď
tohle. Potká je asi hodně dalších překvapení, věci, kterým nedokáže
předejít. A každá z nich může být předzvěstí nějaké katastrofy.
Potřebovala být na chvíli sama, jen na chvíli. Kývla Irene na
rozloučenou a ta sklopila hlavu a udělala krok dozadu.
V hlavě jí vzklíčil nápad. Spěšně se vrátila do kajuty a chytla
svůj vak, jehož vzácným obsahem byly věci, které si na cestu sbalila
pro sebe, a pak znovu zamířila na palubu.
Nikde na lodi nebyl prostor, kde by si mohla užít skutečnou
samotu, a tak se alespoň v nehostinných podmínkách větrem smý-
kané přídě opřela celá skrčená o lodní zábradlí. Opatrně, třesoucími
se prsty otevřela první z dopisů od lady Franklinové a nedočkavě
se pustila do jeho čtení.

Drahá slečno Reevová,

tak už máte za sebou první měsíc cesty. Umím si
představit, že to nebylo jednoduché. Vlastně si to
ani představovat nemusím – vím, že to bylo peklo.
Nezapomeňte, že jsem toho i já mnoho nacestovala, ať
už sama, nebo s manželem, proto je mi víc než jasné,
co všechno se na takové cestě v divočině může ošklivě
zvrtnout. Alespoň že Vám na dalekém severu nehrozí, že
se Vám do zásob dají krysy. Jednou na Nilu jsem měla loď
tak zamořenou krysami, že přes noc sežraly mé služebné
skoro celou přikrývku. Ty odporné malé bestie. Ať už jste
se doposud na cestě setkaly s jakýmikoli ďasy, doufám, že
krysy k nim nepatří.
První dopis jsem napsala, abych Vám dodala odvahy,
slečno Reevová. Jste teprve na začátku cesty. Ačkoliv
Vaším denním chlebem budou nejspíše útrapy, je mým
nejvroucnějším přáním, aby Vám i ostatním ženám dělala
společnost vždy i naděje. Ať už jsou Vaše osobní pocity
v tuto chvíli jakékoli, je to v podstatě irelevantní. Musíte si
je nechat pro sebe. Schovejte si je pod kabát, jako byste to
udělala s nějakou drahou věcičkou nebo tajným vzkazem,
aby se jich nezmocnil nikdo nevítaný. Zvláště, pokud Vás
sužují pochybnosti. Nedopusťte, aby si jich někdo všiml.
Vůdkyní výpravy jste jen a jen Vy. U kormidla je teď
nějaký muž, ale to, co pohání loď kupředu, je jen Váš
záměr a Váš smysl pro to, co je správné. Vojáci, námořníci,
muži i ženy – všichni na palubě vzhlížejí k Vám.
Nezklamte je. Nezklamte mě.
S úctou
 J

Virginia dopis odložila a na okamžik bojovala s větrem, když se

ho pokoušela složit do původního obdélníčku, který pak vsunula
zpět do obálky. Poté zůstala chvíli v tichu stát. Samozřejmě, že
úplné ticho na palubě nepanovalo. Z různých míst k ní doléhaly
tlumené výkřiky mužů, hlasy, které něco volaly, a jiné, které jim
odpovídaly. I loď měla svůj vlastní zvukový rejstřík. Různým skří-
pěním a spíláním dávala najevo své vlastní nepohodlí: ozývaly se
stěžně, plachty vzdouvané silou větru i tolik vzácný trup jejich lodi,
který si chladnou vodou probojovával cestu vzhůru k severu. Po-
myslela na to, jak úzká je hranice, která člověka odděluje od možné
katastrofy. Nic víc než pár centimetrů dřeva. Úzká kola povozů,
které křižují Divoký západ. Tenké stěny dřevěné boudy postavené
uprostřed mrtvolného chladu hor pokrytých sněhem. A zde na lodi
je bariéra mezi životem a smrtí natolik křehká, že na to člověk ani
nechce pomyslet.
Jediné, co může dělat, je děkovat Pánu Bohu za to, že tu ta
bariéra vůbec je, a snažit se ze všech sil, aby ona sama zůstala na
její správné straně.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á T Ř E T Í

Virginia
Pohoří Sierra Nevada
1846

V irginia se do Emmanuela Amese tak trochu zamilovala už ve

chvíli, kdy se poprvé setkali a on svými pažemi vyzdvihl vzhůru
její vychrtlé, zesláblé tělo, jako kdyby bylo něčím velmi drahocen-
ným. Zpočátku, když se jí nohy jen bezvládně komíhaly a houpaly
nad zasněženou zemí, si jeho přítomnost uvědomovala jen matně.
Když se jí pak vrátilo plné vědomí, už ji držel v náručí a jeho tělo
zahřívalo to její všude, kde se ho dotýkalo.
Když jí o šest měsíců později navrhl jedinečný druh partnerství,
copak mohla říci ne? Tehdy ze všeho nejvíc potřebovala uniknout
ze své tíživé situace a Ames jí únik nabídl. Po celé měsíce, které
následovaly po té Hrozné věci, se odmítala stát nástrojem scestných
politických ambicí svého nevlastního otce. Nechtěla, aby světu
stavěli na odiv své životy, jako by se nic nestalo. Jen tak. To, že mu
zachránila život, jí ale nedávalo žádné právo vyjadřovat se k tomu,
jak by ho měl propříště trávit. Ona se však mohla vědomě rozhod-
nout, že svůj život ve službě tomu jeho žít nebude.
Na Amesovu nabídku kývla bez jediného zaváhání. Sice tehdy
ještě nevěděla, kam ji to zavede, to je pravda, ale on jí nikdy nezavdal
ani jediný důvod k tomu, aby svého rozhodnutí litovala.
Měla ho ráda, po svém způsobu, a věděla, že on má rád ji, ale ne
tak, jak si všichni okolo nich mysleli. Setkala se s jeho ženou Glorií,
nádhernou černovláskou s vlasy lesklými jako havraní křídla, a cítila
k ní náklonnost. Zdálo se, že Gloria je na tom podobně. Někdy si
říkala, že Gloria je asi jediná osoba na světě, která ji nepodezřívá,
že tráví noci nahá s Amesem zabalená v jeho kožešinách.
 Virginia věděla, která část mužského těla je určena mezi ženské
nohy. Vídala a slýchala to opakovaně na stezkách, kde se zdálo, že
lidé zapomínají i na to, že jsou určité věci, které je třeba udržet
v soukromí. Možná tomu tak bylo proto, že soukromí prostě nebylo
k mání, ale spíše proto, že dospěli k závěru, že soukromí stejně jako
ostatní vymoženosti civilizace už ztratilo na významu, který se mu
kdysi přikládal.
Ano, jedna její část si kladla otázku, jaké by to asi bylo, kdyby
mezi nimi došlo k fyzickému spojení. Ale Ames pro ni byl příliš
důležitý na to, aby to chtěla vyzkoušet. Jedna z věcí, kterou na něm
milovala, byla naprostá věrnost ženě, zatímco ostatní muži, kteří
ji obklopovali, považovali svůj slib věrnosti za větévku určenou
leda tak na podpal. Virginii přitahoval, protože byl čestný. Byla to
právě jeho nepřekročitelná nedotknutelnost, která v ní vzbuzovala
touhu se ho dotknout. Avšak kdyby jí dovolil to udělat, její touha
by se rozplynula.
Tohle nikdy nikomu nepověděla, částečně proto, že se obávala
odsudku – byly vůbec tyhle pocity normální? – a částečně i proto,
že prostě neměla nikoho, kdo by jí naslouchal.
Později se z ní a Amese stali společníci, ale tehdy, úplně poprvé,
byl on jejím zachráncem. Stále ještě v paměti uchovávala ten pocit
nejistoty, ale zároveň bezpečí, který pociťovala, když ji nesl v náručí.
Jako by plula v prostoru a byla osvobozená od zemské tíže. Jako by
se jí už nic, žádné světské starosti, nemohly dotknout.
Dokud nezačala ve svých zmožených nohou cítit první mra-
venčení, na dlouhou a ne nepříjemnou chvíli si říkala, že je to jako
být po smrti.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á Č T V R T Á

Virginia
Na palubě Doris
Červen 1853

P o dvou týdnech strávených na Doris si Virginia připadala roz-

polcená. Cesta dobře ubíhala, ženy měly svoji zaběhanou rutinu,
ale posádka na ně i nadále shlížela s opovržením a ignorancí. Poté,
co při pádu ze stěžně zahynula Christabel, se někteří její členové
dokonce křižovali, když se některá ze žen vyskytla v jejich blízkosti.
Jestliže to udrží obě skupiny v patřičné vzdálenosti jednu od druhé,
pomyslela si, možná je to tak bezpečnější. V každém případě byla
spokojená s tím, jak se přibližovali k Bezútěšné zátoce – v tomto
směru šlo zatím všechno jako po másle – a také s tím, jakou péči
ženy věnovaly přípravě na vylodění na ledu.
Jediný muž, který s ní prohodil více než půl tuctu slov, byl ka-
pitán, ale ona si cenila především samotné skutečnosti, že projevuje
dobrou vůli. Až nastane ten správný okamžik, vezmou si s Doro
kapitána stranou, aby společně probrali své vědomosti o souši a po-
rovnali mapu, na které byla vyznačena cesta Franklinovy výpra-
vy, s itinerářem, který jim ke hledání určila lady Franklinová. Šlo
o oblast, kde stále trvala naděje, že by tam členy expedice mohli
najít. Živé, jak lady Franklinová doufala. Virginii nepřestávalo
udivovat, jak je možné, že tak praktická žena v sobě stále pěstuje
tuhle bláhovou naději.
Čím více poznávala kapitána Malcolma, tím více jí k jejímu
údivu připomínal Amese. I když fyzicky podobní si nebyli vůbec:
Malcolm byl vysoký, rozložité postavy a snědé pleti, zatímco Ames
byl šlachovitý s pletí připomínající svým světlým odstínem březovou
kůru, a i přesto, že jeho paže a nohy byly překvapivě vyzáblé, on
sám měl velkou sílu.
Pokud šlo o kapitána, promlouval k ní jeho neochvějný klid.
Z Amese vyzařoval též. Bez ohledu na to, jak cesta po stezce pro-
bíhala, Ames jí vždy dokázal uklidnit už svojí pouhou přítomností.
Virginia bezpočtukrát zažila, jak se muži dostali do sporu a už
už se chystali k boji, ale pak se mezi ně vložil Ames a způsobil, že
se jejich hněv vytratil stejně rychle jako voda ze solných plání na
západ od Bonneville.
Díky tomu, jak promyšleně a s jakou pečlivostí hovořil kapitán
Malcolm, a díky jeho schopnosti udržet si klid i ve víru chaosu,
věřila, že disponuje stejnou schopností. Věřila tomu až do chvíle,
kdy ji poprvé zklamal.
Po jedné ze společných diskusí doprovázel kapitán Virginii
a Doro zpět do ženské kajuty. Trochu vůči ní změnil přístup, a tak
ledy mezi nimi poněkud roztály, ale nikdy ji sám nevyhledával
a zdálo se, že se s ní cítí pohodlně pouze v přítomnosti Doro. Je
to pochopitelné, chce si od ní udržet odstup. Existovalo mnoho
důvodů, které ho k tomu mohly vést, a Virginia by ráda věděla,
který z nich je ten pravý. Rozhodla se, že to ponechá osudu – buď
se to před doplutím do Bezútěšné zátoky dozví, nebo ne. V mysli se
jí honila celá řada naléhavějších věcí, jimiž se bude muset zabývat.
Když procházeli kolem lodní kuchyně, Doro řekla: „Kapitáne,
je tu jedna věc, na kterou jsem se vás chtěla zeptat. Jak to, že vaše
posádka používá tak luxusní příbory?“
Virginia si toho už také všimla – všichni muži na Doris, od
námořníků až po kapitána, jedli stříbrnými příbory. Ona a ostatní
ženy používaly k jídlu staré otlučené příbory, které vždy po jídle
hodily na hromádku, ze které si k příštímu jídlu zase nějaký vylovily.
„No ano,“ přisvědčil kapitán, „je to dárek. Od těch, kteří nás
najali na vaši přepravu.“
„Pěkný dárek,“ zasmála se Doro.
 „Ve vašem hlase zaznívá skepse, ale přesně tak to je. Mí muži
dostali za tuto plavbu více peněz, než kolik by mohly činit jejich
podíly z úlovku, a to bez ohledu na to, jak tato plavba proběhne.“
„Podíly z úlovku?“
„U velrybářů se odměna počítá jako podíl z ulovených velryb.
Svůj podíl dostane každý – od harpunáře až po prvního důstojníka.“
A mávl rukou směrem k mužům, kteří horlivě pobíhali po palubě
ve snaze zajistit hladkou plavbu Doris na sever a netušili přitom,
že je někdo pozoruje. „Loajalita není zrovna levná záležitost, ale
rozhodně si ji lze koupit.“
Doro se zamračila: „Ale i tak si myslím, že platit za ni příbory
je dost podivné.“
„Pro nás ano, ale pro Brity ne. Důstojníci na námořních lodích
používají stříbro běžně, dokonce i tady v Arktidě.“
Teď se do hovoru vložila i Virginia: „Na to, aby se na talíř hodilo
maso z konzervy a pár kousků tuleních jater jako prevence proti
kurdějím, mi takový luxus přijde zbytečný.“
V přítmí chodby se kapitán střetl s jejím pohledem, a když jí
odpovídal, naklonil hlavu blíže k té její: „Není radno podceňovat
nakolik je pro každého z nás důležité, aby se cítil jako člověk.“
„Já se v lidech vyznám,“ řekla na svoji obranu, „na místo určení
jsem jich bezpečně dopravila stovky.“
„Ano, slyšel jsem,“ odpověděl.
V chodbě se mezi ně protlačil jeden z námořníků a ona na oka-
mžik přestala hovořit. Stáli u otevřených dveří ženské kajuty, odkud
k nim doléhalo radostné štěbetání jejích obyvatelek. I když se to
stalo jen náhodou, velmi zřetelně vnímala, jak blízko kapitánovi se
ocitla. Do úzkého prostoru mezi nimi by se už nikdo další nevešel.
Namísto toho, aby poodstoupila, vykročila vpřed. „Předpo-
kládám, že kdybyste býval neodešel z kněžského semináře a stal se
kazatelem, dělal byste nyní to samé.“
„Co tím chcete říci – to samé?“
 „Doprovázel byste lidi tam, kam se potřebují dostat.“
Ač to pro něj bylo zcela netypické, usmál se a přikývl na souhlas,
ale jen o nepatrnou chvilku později si všimla, jak se jeho obličej zase
zachmuřil. Úsměv byl tentam. Oči zaostřil na cosi za Virginiinou
a Dořinou hlavou a křikl: „Co se děje, důstojníku?“
„Kapitáne,“ spustil Keane hlasem, který se v malém prostoru až
příliš rozléhal, „je mi líto, že vám to musím sdělit, ale někteří muži
mi nahlásili, že se jim poté, co se tyto ženy nalodily, poztrácely
nějaké věci.“
Kapitán se při těch slovech nepohodlně ošil a jeho oči klouzaly
mezi prvním důstojníkem a Virginií. Doro stála ve dveřích ženské
kajuty a Virginia si uvědomila, že se hluk v místnosti za jejími zády
najednou utišil. Ženy spolu přestaly hovořit a snažily se pochytit
útržky jejich hovoru.
„Co konkrétně se ztratilo?“ zeptala se Virginia.
„Většinou různé drobnosti,“ promluvil Keane ne k ní, ale stejně
jako před chvílí směrem ke kapitánovi.
„Náhradní pár ponožek a jeden váček tabáku, ale dnes mi dva
muži nahlásili, že se jim ztratil jejich příbor.“
„Proboha,“ uklouzlo Virginii, „to je mi opravdu líto.“
Keane se na ni ani nepodíval, ale kapitán se na ni obrátil se
slovy: „Vám se něco podobného náhodou nepřihodilo?“
„Myslím, že ne,“ odpověděla Virginia pomalu, ale když se po-
dívala na ženy do kajuty, uvědomila si, že její odpověď přišla před-
časně. Úkosem se rozhlížely jedna po druhé. Význam těch pohledů
jí nemohl uniknout. Bylo zřejmé, že i jim se ztrácely věci, ačkoliv
to zatím nikomu neřekly.
Zmocnila se jí tíživá obava, kterou pocítila až v žaludku. Pokud
jí neřekly o tomto, co dalšího před ní ještě skrývají?
Ani za mák se jí nelíbilo, jak Keane očima důkladně pátrá
v dámské kajutě za jejími zády.
 „Dost se tu dole všichni mačkáme,“ řekla, jak nejvíce klidným
hlasem dokázala. „Co kdybychom si o tom promluvili nahoře na
palubě?“
Keane řekl „ne“ prakticky v ten samý okamžik, kdy jí kapitán
Malcolm odpověděl „samozřejmě“, a Virginia si nemohla nevšim-
nout napětí, které mezi oběma muži vzniklo. Potom promluvil
kapitán: „Jak si přejete, slečno Reevová.“
Když vyšli na palubu, kde pod potemnělou oblohou vládl hrozný
nečas, hned své poznámky zalitovala. Bylo tam sice více prostoru,
ale všude kolem se motali další muži, a několik z nich už se k nim
začalo zvědavě přibližovat. Dostala se z bláta do louže.
„Probírali jsme,“ spustil překotně Keane a oči se mu při tom
leskly, „jestli bylo něco odcizeno i členkám vaší výpravy, nebo jen
posádce.“
Virginia se sice v duchu hněvala, ale když se rozhlédla po ženách,
které ji následovaly nahoru na palubu – což byla většina z nich –
přinutila se ke klidnému tónu: „Zdá se, že se nějaká drobnost nebo
dvě ztratily. Jenže obvinění z krádeže je velice vážná věc, zvláště
když se ty věci mohly jen zatoulat. Něco tak malého jako váček na
tabák nebo…“
„Náušnice,“ pohotově ji doplnila Althea.
„No,“ rozesmál se kapitán, „nevšiml jsem si, že by některý
z mých mužů začal nosit náušnice, vy snad ano?“
Byl to asi pokus o odlehčení celé situace, ale nevyšel. Z hloučku
námořníků se ozval vzrušený šepot a ona si nebyla jistá, kam až by
mohli zajít.
Potom někdo z poblíž stojící skupinky námořníků zvolal: „Vy-
padá to, že tou zlodějkou je nějaká žena!“
„Hlavně zachovejme klid,“ řekl kapitán a napřáhl ruce před sebe.
„Takhle jsem to vůbec nemyslel. Jen se mi zdálo nepravděpodobné,
že by nějaký námořník kradl náušnice, i když je mi samozřejmě
jasné, že mnozí z vás mají doma své drahé polovičky nebo že i prodej
by… “ Zastavil se však uprostřed věty. Teď už byly ve hře nejenom
ženy, ale všichni, kdo se ocitli na palubě.
„Zloděj zůstává zlodějem,“ vložila se do rozhovoru Caprice, „ať
už ten muž krade z lásky, nebo pro peníze.“
„Muž?“ ozval se okamžitě jeden z námořníků. „Myslím, že to
byla žena!“
„Vy to snad víte jistě? Existují tu snad nějaké důkazy?“ ohradila
se nahlas Caprice a pohodila vzdorně hlavou.
Virginia sebou trhla. Je jasné, že tenhle postoj jen přilévá oleje
do ohně. Obzvláště v podání Caprice.
Námořník si cosi zamumlal pod vousy, znělo to jako prý nějaké
důkazy, a muži kolem se zasmáli způsobem, který Virginii na klidu
nepřidal.
Pak nějaký hlas z davu křikl: „Za vším hledej ženskou!“ Hlasy
a tváře několika námořníků už znala, ale většinu z nich si ještě pletla.
Obvykle byla ráda, že si udržují odstup, teď tomu však bylo jinak.
Virginia nedokázala říci, zda se pak k prvnímu hlasu přidal
další, nebo zda znovu zakřičel ten první: „Za vším hledej ženskou!“
„Za vším hledej chlapa!“ zařvala v odpověď Caprice.
„To stačí, Caprice,“ sykla na ni Virginia.
„Neříkejte, opravdu?“ vrátila jí to Caprice, ale když se rozhlédla
kolem sebe po palubě, rázem zmlkla.
V tu chvíli kapitán rázně zavelel: „Tak to by stačilo! Postarám
se o to. Toho zloděje se musíme zbavit, ještě než se začnou ztrácet
další věci. Každý člen posádky bude prohledán.“
Palubou se ozýval nesouhlasný sykot a mručení, ale když kapitán
zdvihl ruku, aby nastolil klid, všichni uposlechli.
Poté se otočil směrem k Virginii a ona si všimla, že se mu na
tváři mihl výraz politování. Poté se mu do ní navrátil původní,
nezúčastněný výraz. „Ze stejných důvodů, kvůli kterým nechám
prohledat muže, musím trvat na tom, aby byly prohledány i ženy.“
 Vzápětí se z davu ozval výkřik: „Hlásím se jako dobrovolník!“
Tentokrát si Virginia všimla, kdo z mužů to byl, a zachytila i jeho
vilný pohled. Byl to jediný muž se zrzavou kšticí a tělem pokrytým
pihami od linie vlasů až po hřbety rukou. „Postavte mi je do lajny
a já si na nich pěkně procvičím prstíky!“
Z hloučku mužů stojících na palubě se ozval hlasitý řehot a Vir-
ginii i v té zimě přeběhl mráz po zádech. Teď může ruku na některou
ze žen vztáhnout kterýkoli z nich, ostatní tu zábavu vezmou za svou
a kdo ví, jak se to může zvrtnout.
Očima přelétla skupinku žen, které sice stály jen kousek od ní,
ale jí se ta vzdálenost zdála obrovská. Všimla si, že několik z nich jí
v úrovni pasu nenápadným gestem signalizuje o pomoc. Napadlo
ji, že jediná věc, která může bezprostřední nebezpečí zažehnat, je
získat čas a nechat ho samovolně rozplynout.
„To je fér,“ řekla kapitánovi jasně a nahlas tak, aby to všichni
slyšeli. „Souhlasím s tím, aby byly prohledány i ženy.“
Z davu se ozvalo vytí a houkání a ona si přála, aby se vyjádřila
kulantněji, ale už se stalo, a tak jí nezbývalo než pokračovat.
„Rozhodně to však musí proběhnout za pevně stanovených
podmínek,“ dodala.
„To rozhodně,“ chytil se jejích slov kapitán a ona z tónu jeho
hlasu pochopila – všiml si toho ještě někdo další? – že si stejně jako
ona přeje vyřešit tuto situaci smírem.
Nikdy předtím nepřemýšlela o tom, jaké pro něj musí být plavit
se s třinácti ženami, když na jeho loď pravděpodobně nikdy předtím
žádná žena ani nevstoupila. Z jeho pohledu mu jejich skupinka
musí připadat přinejmenším stejně podivná, jako by byla tvořena
Eskymáky.
„A stejně tak, jako se prohledají vaši muži sami,“ pronesla opět
Virginia hlasem tak zvučným a jasným, jak jen dokázala, „tak se
prohledají samy i mé ženy.“
 Vzduchem se neslo mumlání a odkašlávání, ale výrazněji nikdo
neprotestoval.
„Za ženy se tohoto úkolu zhostí naše zdravotnice, které v uza-
vřené kabince prohledají jednu po druhé,“ pokračovala Virginia.
„Pokud cokoli najdou, nahlásí to mně osobně. V každém případě
se to musí odehrát v naprostém soukromí.“
Kapitán přikývl a nedíval se při tom na své muže, nýbrž pouze
na ni.
„Doporučuji,“ řekla Virginia, aniž by od něj odvrátila zrak,
„aby se vaši muži seřadili, aby mohli být prohledáni zároveň s mými
ženami. A budeme to mít odbyto.“
„A nikdo nebude to, čeho mrzce nabyl, posílat potajmu za zády
někomu jinému, aby se na to nepřišlo,“ dodal kapitán. „Odtud se
půjde přímo na daná dvě místa, kde budou obě skupiny prohledány,
žádné zacházky jinudy, aby si zloděj nemohl ukradené věci někde
uschovat. Je to v souladu i s vaší představou o tom, jak by to celé
mělo proběhnout?“
„V naprostém souladu,“ odpověděla Virginia a jeho strojený
přístup ji málem rozesmál. Ames zastáncem takových formalit nikdy
nebyl. Poté si silou vůle připomněla, že tenhle muž má s Amesem
jen málo společného. Právě to ukázal tím, jak povolně se za­choval.
„Dove a Siobhan,“ obrátila se Virginia k oběma zároveň: „potře-
bujete k tomu prohledání ještě něco jiného než nějakou uzavřenou
prostoru?“
„Ne, madam,“ odpověděla promptně Siobhan. Dove vypadala
nešťastně, ale Virginia neměla v úmyslu zkoumat původ jejího
duševního rozpoložení, když tu před ní stálo celé osazenstvo lodi
rozdělené do dvou skupin a dívalo se na ni.
Doprovodila ženy zpět k jejich kajutě a seřadila je do řady
v chodbě před jejími dveřmi. Vzájemně spolu tichými hlasy rozprá-
věly a něco si brumlaly, ale byla překvapená, že většina z nich s ta-
kovým zásahem do soukromí neměla problém. Zdálo se, že nejméně
to celé obtěžuje Altheu a Ebbu, které pravděpodobně od svých
manželů věděly, jak může být spravedlnost na moři tvrdá a že jediný
způsob, jak přežít, je sklopit hlavu a doufat, že vším projdou bez
úhony.
Jenže tu byla Caprice, která samozřejmě jen tak sklopit hlavu
nehodlala. Nebylo to v její přirozenosti. Poté, co se ženy postavily
do řady, Caprice se přes ně protlačila až k Virginii, zatahala ji za
rukáv a tiše jí řekla přímo do ucha: „Chápu, že musíme naoko vše
dodržet, ale ve skutečnosti nevěříte, že by se těch krádeží dopouštěla
některá z našich žen, viďte?“
Virginia si uvědomila, že její oči slídí po Stelle, a přinutila se
je stočit zpět ke Capricině tváři. „Nevím,“ odpověděla jí. „Ale to
prohledání mi dává smysl.“
„Mě samozřejmě prohledávat nemusíte.“
„Prohledáme každého.“
„Ale prosím vás.“ Capricin hlas zvláčněl. „U ostatních je to
v pořádku a ku prospěchu všech, ale sama víte, že já zlodějka nejsem.
Půjdu dovnitř k Doro a Siobhan a vy jim jen řekněte, ať mě tam
minutu nebo dvě naoko pozdrží, dobře?“
„Naoko se nic dělat nebude. Půjdete dovnitř, prohledají vás
a pak vás nechají odejít. Tak jako každou z nás.“
„Ale já nejsem jako každá z vás,“ zasyčela Caprice.
„Tak si to zkuste pro tentokrát představit.“
Caprice Virginii počastovala pohledem tak mrazivým, že měl
sílu proměnit ji v kus ledu.
Virginia čekala v chodbě spolu s ostatními ženami, aby na vše
dohlédla, zatímco uvnitř probíhala prohlídka prvních žen. Stalo
se, jak předpokládala: prvními dvěma dobrovolnicemi byly Althea
a Ebba. Byly prohledány a poté vyšly klidně ven.
„Žádají si vás tam, madam,“ řekla jí mírným hlasem Ebba.
Že by snad už něco objevily? Virginia vklouzla do místnosti.
 Když se ocitla vevnitř, Dove na ni zírala s rukama založenýma
na prsou. „Tohle jste ale nedomyslela, viďte, Reevová?“
„Co tím myslíte?“
„Když zůstanete stát tam venku,“ řekla a ukázala rukou na
­zavřené dveře, „a my vás pak zavoláme sem dovnitř, tak bude všem
hned jasné, co to zname­ná.“
„Och, jistě.“
Dove její povzdech znechuceně napodobila a otočila se k ní zády,
protože Siobhan právě otevřela dveře, aby pozvala dál Margaret.
Virginia zůstala stát trochu nemotorně stranou, zatímco obě
ženy bryskně prohledaly novinářku Margaret a pak i několik dalších
žen: Ann, Irene a Doro. Caprice při tom reptala, ale netrvalo to
déle než u ostatních. Byla prohlášena za nevinnou a mohla odejít.
Virginia k ní ani nevzhlédla.
Potom přišla na řadu Stella. Zatímco lékařka a sestra plnily
svůj úkol, potichu si spolu povídaly. I když byla Virginia pootočená
stranou, slyšela, jak Stelle říkají, že jí kabát úplně nesedí a že má
posunutý pás od své kalhotové sukně. Pak Siobhan klidně pronesla
pár slov, jako by si ji dobírala, ale příliš tiše na to, aby jí Virginia
rozuměla. Chvíli na to však ostře zalapala po dechu.
A za další chvíli z Dove vyletělo jen krátké: „Ježíši!“
„Virginie?“ v hlase Siobhan byla slyšet ostražitost.
Virginia pomyslela na Stellu hned poprvé, jak přišlo na přetřes
slovo krádež, ale pak své podezření zahnala. Teď jí ale tělem proběhla
vlna zklamání. Co má dělat? A může vůbec něco dělat? Třeba si
to celé jen špatně vyložila. Přinutila se k otázce: „Našly jste něco?“
„Ó ano,“ odfrkla Dove. „Ale mohu vám říci tolik, že je to úplně
něco jiného, než jsme čekaly.“
„Co se stalo? Co jste našly?“ Virginia hledala odpověď ve Stellině
obličeji zalitém slzami. Ta však jen tiše plakala. Možná, že v nitru
ronila slzy po celou tu dobu.
„Pověz jí to,“ řekla jí hrubě Siobhan.
 U jejich lékařky bylo tak neobvyklé, že by s někým jednala
hrubě, že si Virginia nedokázala představit, co se asi muselo stát,
aby se takhle ke Stelle chovala.
„To nemůžu,“ pípla Stella.
„Tak jí to ukaž,“ vybídla ji Siobhan, a aniž by čekala na odpo-
věď, natáhla se ke Stelle a bez jakéhokoli studu nebo obřadnosti jí
rozvázala šňůrku sukně a stáhla ji o několik centimetrů dolů.
Virginia hlasitě zalapala po dechu.
Stella měla nafouklé, směrem dolů vzedmuté břicho. Ženy z vyš-
ší třídy by řekly, že je v radostném očekávání. To, co ale Virginii
napadlo jako první, nebylo ani očekávané, ani radostné.
„Odhaduju to tak na pět měsíců, řekla bych. Co myslíte?“ řekla
Siobhan.
„Mohla by už být i v sedmém měsíci,“ odpověděla Dove.
Virginia se chtěla Stelly zeptat, jestli o tom věděla už tehdy,
před mnoha týdny, když odjížděly z Bostonu. A věděl o tom Bro-
oks? Nebo lady Franklinová? A cože jí to Elizabeth o Stelle před
časem prozradila? Že se jí její zaměstnavatelé potřebovali zbavit. Proč
asi? Kvůli podezření z krádeže to asi nebylo, i když dost možná,
že v tom svou roli sehrál i tento důvod, napadlo Virginii. Stella
měla románek se synem svých zaměstnavatelů, jak jí o tom řekla
Elizabeth, a přitom po celou dobu mlčela jako zařezaná. Ano, ano,
muselo to být právě takhle. Všechno to do sebe perfektně zapadá.
Jenže výsledek se jí ani za mák nelíbil.
Co má teď proboha říct kapitánovi? Už takhle byli muži z jeho
posádky kvůli přítomnosti žen na palubě dost nevrlí. Nikdo z nich
by tu netoleroval ženu s outěžkem, natožpak ženu s dítětem, pokud
její čas přijde ještě v době, kdy budou na lodi. Žaludek se jí úplně
sevřel při pomyšlení, co by posádka mohla udělat Stelle, nebo do-
konce jí samotné, pokud by pravda vyšla najevo.
 „Necháme si to pro sebe,“ sykla směrem k nim potichu. „Slyšíte?
Nikomu ani slovo. Dokud vám k tomu nedám svolení, tak budeme
všechny mlčet jako hrob.“
Každým dnem se přibližovaly k místu, kde se měly vylodit,
a každým dnem se přibližovaly i k něčemu mnohem horšímu.
Na tuhle výpravu se původně vydala s dvanácti ženami. Chris-
tabel je po smrti, dej Bůh pokoj její duši, a zůstalo jich tedy jedenáct.
A pak tu má také jeden soudek plný střelného prachu v ženské
podobě.
A ten soudek se bude každým dnem více a více zakulacovat
a jednoho dne vybuchne.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á PÁ T Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

D alší svědek není žádným překvapením. Zatím všichni svědci

vylíčili Virginii v takovém světle, že jí to jen výrazně uškodi-
lo. Caprice Collinsové už před odjezdem vyhrožovala zabitím, sdělil
soudnímu dvoru majordomus Bishop. Je to lhářka, které není možno
věřit, vysmála se jí nepokrytě do obličeje Thisbe. Nebohou bohatou
dívku vylákala na cestu, ze které se už nevrátila, podali celou věc Ca-
pricin otec a právní znalec, což samo z nějakého důvodu postačovalo
k tomu, aby proti ní bylo zahájeno trestní stíhání. Ženy pod jejím
vedením začaly umírat prakticky hned na začátku, doplnila obrázek
Dove. Co dalšího ji asi ještě čeká?
Takže teď přichází na řadu další svědek. Kdyby měl proti ní
vypovídat něco strašného, nepředvolali by ho už dříve? Porotci budou
vždycky věřit každému muži nesrovnatelně více než jakékoliv ženě.
Dokonce i porotci, kteří si sami o sobě myslí, že jsou pokrokoví.
Existují sice muži, kteří se účastní každoročních Národních shro-
máždění za ženská práva ve Worcesteru a Syrakusách, ale ona by
bez váhání vsadila svůj nejzářivější niklák na to, že žádný takový
v soudní síni není. Dalším svědkem tedy určitě bude muž a pro-
mluví zde s mužskou autoritou o nějaké další části jejich nešťastné
expedice. Jestli jí má někdo zasadit další ránu, klidně to může být
zrovna tento svědek.
Od chvíle, kdy vešel do soudní síně, celý ztuhlý jako rampouch,
ani jednou se jí nepodíval do očí. A ona si to vlastně ani nepřála.
„Obžaloba povolává do lavice svědků kapitána Jacoba Malcol-
ma,“ oznámil státní zástupce.
 Vzpomíná si, že na palubě lodi působil impozantně, avšak v tom-
to uzavřeném prostoru získávala jeho mohutná postava až jakýsi
komický nádech. Jako by se nedokázal vměstnat do židle a vlastně
ani do místnosti. Obzvláště jeho ruce, kterým se nedařilo zůstat
v klidu, působily neohrabaným dojmem a nenašly oddechu ani poté,
co si odbyl přísahu. Skutečnost, že nedokáže zůstat ani na chvilku
v klidu, by ji znervózňovala, kdyby už ovšem nebyla nervózní až na
hranice svých možností. Vlasy a vousy má bezvadně zastřižené a na
sobě dokonale padnoucí oblek barvy námořnické modři. Ráda by
věděla, zda o něj pečuje nějaká žena. Vlastně doufá, že ano. Pama-
tuje si ho trochu štíhlejšího a on asi opravdu přibral. Díky dobré
domácí stravě. Na lodi všechny ženy zhubly, a to ještě předtím, než
se, tedy jen některé z nich, vydaly na led. Nicméně on vždy dělal
dojem člověka, který je po všech stránkách solidní – jak pokud šlo
o jeho tělesnou konstituci, tak i charakter.
Státní zástupce pokládá první otázku: „Pro účely záznamu nám,
prosím, zopakujte své jméno.“
„Jacob Malcolm,“ odpovídá zřetelně na položenou otázku a po-
hled má přitom upřený k zemi.
Není možné si nevšimnout, že kapitán Malcolm má vůbec tu
nejsnědší pleť v celé místnosti. Soudce, porota i soudní zřízenec jsou
běloši stejně jako státní zástupce, který se ho chystá mořit dotazy.
„Kapitán?“
„Ano.“
„Je to vaše vojenská, nebo čestná hodnost?“
„V současnosti jsem kapitánem na Doris, velrybářské lodi, jejímž
mateřským přístavem je Provincetown.“
„Je to všechno, k čemu se Doris využívá?“
„Promiňte?“
„Lov velryb. Ptám se, zda vaše loď vyplouvá i za jinými účely?“
„Většinou kvůli lovu, ale výjimečně si ji lze najmout i na něco
jiného.“
 „Kupříkladu?“
„Pane,“ říká kapitán Malcolm ostrým tónem, „mohl byste mi,
prosím, klást pouze otázky, na které chcete, abych vám odpověděl?
Těmito zbytečnými okolky tu jen plýtváme časem všech přítom-
ných.“
Státní zástupce, který se cítí veřejně znevážen, pozvedá své oči
k soudci. Ten chvíli přemýšlí, zda jeho tichou prosbu vyslyší, a poté
pokrčí rameny. Soudce Miller není stoprocentně nestranný, pomyslí
si Virginia, ale ani není nijak výrazně předpojatý. A že by mohl,
kdyby chtěl. Směrem, kde sedí její obhájce, Virginia ani nepohlédne,
protože s jistotou ví, že ten, kdo by ji měl bránit, už ani nepředstírá
zájem.
„Dobře tedy, kapitáne, nyní vám položím několik otázek tý-
kajících se plavby, kterou jste podnikl minulý rok a jejímž cílem
bylo převézt skupinu cestujících před Hudsonův záliv. Víte, kterou
plavbu mám na mysli?“
„Ano, pane.“
„Plavil jste se minulý rok na Doris také za účelem jiným než
kvůli lovu velryb?“
„Ano, plavil.“
Státnímu zástupci se na rtech objevuje samolibý úsměv, jako
kdyby se právě dozvěděl nějakou zásadní informaci, i když Virgi-
nia nechápe, proč je to tak důležité. Zástupce rychle pokládá další
otázku: „A kdo tu plavbu financoval?“
Malcolm se na židli ošívá: „Dostali jsme zaplaceno za to, co
jsme si odpracovali.“
„O tom nepochybuji, ale do začátku jste museli mít nějaký
kapitál. Kdo vám ho poskytl?“
Aniž by hnul brvou, kapitán odpoví: „Naše vstupní náklady
uhradil náš podporovatel.“
„A co si váš podporovatel přál, abyste udělali?“
 „Požádal nás, abychom převezli dvanáct žen z Moose Factory do
Bezútěšné zátoky. Pokud by bylo během cesty potřeba učinit nějaké
důležité rozhodnutí, měl jsem se řídit instrukcemi Virginie Reevové.“
„Nebyla vám ta nabídka něčím podezřelá, kapitáne?“
„Nejsem si jistý, zda vám rozumím.“
„Byl jste požádán, abyste souhlasil s převozem podivné skupiny
žen do divočiny až na nejvzdálenější výspě země. Nu, ty ženy s tím
mohly třeba nesouhlasit, viďte? Je smutnou pravdou, že cílem ně-
kterých mužů je vyhlédnout si zranitelné ženy a ublížit jim.“
„Ano, bohužel máte pravdu,“ souhlasí kapitán Malcolm a obočí
se mu svraští v očekávání toho, co bude následovat.
Virginia jeho obavy sdílí. Kam se to tu celé řítí?
„Vypadá to, že o těch ohavných skandálech se teď dočítáme
téměř každý den!“ hřímá najednou státní zástupce, kterému ka-
pitánova odpověď vlila novou krev do žil a který se teď nepokrytě
obrací k mužům v porotě. „Hrůzy, kterých se muž zvířecí povahy
může dopustit na ubohých, nevinných mladých ženách. To je něco
nevyslovitelného. Prodat je do… takové slovo zde v této soudní
síni před ctihodnými osobami, jako jste vy, ani nemohu vyslovit.“
Poté se odvrací od poroty a znovu promlouvá ke kapitánu Mal-
colmovi, který sedí v lavici svědků: „Jen dodám, pane, že doufám,
že jste věděl, že tímto způsobem nepodporujete otroctví bílých.“
Pro výraz, který se na okamžik mihl na tváři kapitána Malcolma,
neexistují ta správná slova. Virginie se na okamžik zmocní strach, že
se kapitán přestane ovládat a udělá něco nepředloženého – rozesměje
se nebo se na státního zástupce vrhne a začne ho rdousit – ale on
ani nehne brvou. Na tenhle lep mu nesedne.
Žalobce pokračuje: „Ach, omlouvám se. Nezformuloval jsem
svoji obavu jako otázku. Můžete si být zcela jist, kapitáne Malcolme,
že jste svým jednáním přímo nepodpořil bílé otroctví? Nesdělil jste
nám, odkud pocházíte, avšak o některých mužích vaší… ehm, barvy
pleti je známo, že se podobných podniků účastnili.“
 Když mu kapitán odpovídá, jeho výraz i barva hlasu zůstáva-
jí chvályhodně klidné: „Pane, pokud máte nějaké obavy spojené
s otroctvím, musíte si být vědom skutečnosti, že muži vaší bar-
vy pleti napáchali v této oblasti mnohem větší škody než muži té
mojí.“
V soudní síni se rozhostí šokované ticho, které nebere konce,
ale všichni se zdají být naoko stejně klidní jako Virginia. Zaplaví ji
pocit znepokojení. Ale zároveň chce vstát a zakřičet pár slov podpory.
Soudce Miller si konečně odkašle a to ticho přeruší: „Domnívám
se, že jsme se tomuto okruhu otázek věnovali již dostatečně. Pane
státní zástupce, přejděte k další otázce, prosím.“
„Samozřejmě, samozřejmě.“ Žalobce kýve hlavou, odkašlává si
a poté kapitánovi pokládá novou otázku: „Měl jste nějaké povědomí
o tom, kam má ta skupina žen namířeno?“
„Bylo mi řečeno, že se vydaly hledat dvě lodě.“
„Nic dalšího vám sděleno nebylo?“
V kapitánových hnědých očích se mihne záblesk pobavení, sice
nevhodný, nicméně zcela pochopitelný. „Pane, když někdo prohlásí,
že hledá dvě lodě v Arktidě, všichni hned vědí, o jaké lodě se jedná.“
„Avšak váš podporovatel vám přímo neřekl, že se jedná o Erebus
a Terror.“
„Ne.“
„Vy jste s vaším podporovatelem nehovořil přímo?“
„Ne, všechen styk mezi námi proběhl písemně prostřednictvím
muže, který se podepisoval jako Brooks.“
„To bylo jeho křestní jméno, nebo příjmení?“
Virginii je líto, že kapitán Malcolm musí odpovědět tak, jak
odpoví, protože přesně ví, co řekne. „Obávám se, že na to vám dát
odpověď nemohu.“
„Nemůžete, nebo nechcete?“
„Nemohu. Znám ho pouze jako Brookse.“
„Nenapadlo vás se ho na to zeptat?“
 Kapitán Malcolm státního zástupce jen beze slova upřeně
pozoruje a pohledem neuhne ani ve chvíli, kdy ho soudce vyzve:
„Kapitáne, odpověděl byste, prosím, na otázku, kterou vám položil
pan státní zástupce?“ Alespoň že v jeho hlase zaznívá respekt a jeho
žádost nezní jako rozkaz.
„Jaká že to byla otázka?“ zeptá se kapitán Malcolm.
„Nezeptal jste se toho Brookse, jak je to s jeho jménem?“
„Nezeptal. Jen připomínám, že jsem ho nikdy osobně neviděl.“
„Chtěl jsem říci, zda jste se ho na to nezeptal, když jste si spo-
lupráci domlouvali písemně. Na co jste se ho tedy naopak vyptal?“
„Na podrobnosti týkající se plavby, na kterou mě chtěl najmout,
a na odměnu za odvedení té práce. Nejsou to snad důležité otázky?“
„Dost důležité, předpokládám.“
„Jste laskavost sama,“ zabručí kapitán.
Virginia je překvapená, že právě tato chvíle je ta jediná, kdy
kapitán na okamžik ztratí svoji vnitřní rozvahu, ale upřímně řeče-
no, jak by si jen mohla myslet, že ho dobře zná? Setkali se jen na
velmi krátkou dobu na velmi podivném místě. Ani jeden z nich
nemohl předpokládat, že později bude ona obviněna z vraždy a on
předvolán jako svědek obžaloby. Jenže stalo se. Nyní jsou zde a celá
ta nepředvídatelnost jim dýchá do obličejů jako vlk lačnící po krvi.
Státní zástupce nedává nijak najevo, že si otevřeně útočného
tónu v kapitánově hlase všiml. Je jasné, alespoň ona to tak vnímá,
že jen předstírá opak, protože mu z toho může plynout určitý zisk.
Kroutí se jí žaludek a bolí ji hlava. I chvíle, kdy státní zástupce takto
naoko odhaluje svoje slabiny, ho nakonec přivádějí zpět k silným
argumentům.
„Jsem si jistý, že jste si vědom skutečnosti, kapitáne Malcolme,“
pokračuje státní zástupce, „že zde obžalovaná pronesla tvrzení,
které nám zní jako zcela nehorázné, totiž, že ji do čela expedice
postavila lady Franklinová. Máte nějaké povědomí o tom, že by to
mohla být pravda?“
 „Domníval jsem se, že to pravda je. Dávalo to smysl.“
„Slečna Reevová to tedy tvrdila i vám?“
„Ano.“
„Ale neměl jste žádný zvláštní důvod jí uvěřit.“
„Jak už jsem řekl, dávalo to smysl,“ zopakoval ve snaze obhájit se.
„Ale žádný důkaz na podporu tohoto tvrzení neexistuje.“
„Předpokládám, že ne.“
„Tedy nemůžete podpořit tvrzení slečny Reevové, že expedice,
kterou vedla, byla vypravena lady Franklinovou?“
„Ne,“ odpovídá velmi pomalu, a je cítit, jak toho lituje.
„Jak byste slečnu Reevovou zhodnotil?“
Jeho oči se stočí k ní, jako by si nemohl pomoci. Jejich náhlé
propojení ji zaskočí a rázem se znovu ocitne v jeho kajutě, jedno
tělo přitisknuté ke druhému, a cítí jeho horký dech na své tváři.
Přinutí se uhnout očima. Vybere si konkrétní místo na zdi za jeho
hlavou a upřeně se na něj soustředí.
Soudě podle tónu jeho hlasu se zdá, že kapitán Malcolm znovu
získal sebekontrolu. Zdvořilým, nezúčastněným hlasem se zeptá:
„Zhodnotil? Obávám se, že nechápu přesně, co máte na mysli.“
„Měla námořnické zkušenosti? Bylo pro vás potěšením mít ji na
palubě? Byla takovou, jež krásná je, a tak v ní provždy radost žije?“
Kapitánovo obočí se s každou položenou otázkou více a více
zachmuřuje. I když se zdá, že je státní zástupce v povznesené náladě,
Virginia ví, že si velmi pečlivě předem promyslel, jak své otázky
zformuluje. I kdyby kapitán nakrásně neřekl vůbec nic, tak pouhá
skutečnost, že přímo nepodpoří komplimenty, které zde státní zá-
stupce naznačil – a upřímně žádný z nich na Virginii nesedí – pro
ni znamená další černý puntík.
Kapitán Malcolm odpovídá: „Považoval jsem její společnost
za příjemnou.“
„Společnost?“ opakuje státní zástupce a Virginia sebou při na-
rážce, která v jeho hlase zazní, trhne. Kapitán měl vytušit, že se
chystá léčka, rozhodně by to pro ně oba bylo lepší. Virginia vůči
němu pocítí náhlý příval něhy. On na takovéto místo nepatří. Může
ztratit všechno, přestože ani není tím, koho tu soudí.
Žalobce pokládá ještě pár otázek a kapitán na každou z nich
odpovídá zdráhavě a jakoby bez energie. Probojovává se jimi kupředu
a je zjevné, že se v tomto prostředí necítí ani trochu dobře. Je na něj
žalostný pohled, protože je zároveň jasně znát, že státní zástupce je
na tom přesně opačně.
Díky bohu, že státní zástupce po mimořádně neohrabané vý-
měně otázek a odpovědí týkajících se místa a času, kdy se ženy
vylodily z Doris, s velkým uspokojením celou věc uzavírá: „Děkuji
vám, kapitáne. To je vše.“
Není si jistá, jestli se kapitán Malcolm pokouší zachytit její
pohled, když vstává a chystá se k odchodu ze soudní síně. Ona ten
svůj odvrátí od místa na zdi a dovolí si znovu se podívat na pět
přeživších žen, které tam sedí jako korálky růžence, a jednu po
druhé je přelétne očima. Doro, Altheu i ty tři další. Zrak jí padne na
jejich hladce sčesané vlasy a uhlazené šaty. Jsou oděny skromně, ale
Virginii připadá, že jsou navlečené v brnění. Věděly, že tady uslyší
slova, která je dojmou, rozpláčou a způsobí, že se stáhnou do sebe,
taková, před kterými nebude úniku. Věděly, že tomu, co se stalo,
budou muset čelit tak jako tak. Virginia se k tomu musí přinutit také.
Když otočí hlavu zpět, kapitán Malcolm už je pryč. Svoji šanci
promarnila. Ne, že by na tom záleželo, říká sama sobě. Ne, že by
vůbec kdy nějaká šance, kterou by bylo možné promarnit, existovala.
Uškodil jí kapitán nějak zásadně? Ne, tady ne. Je to čestný muž.
Otázkám, které mu byly položeny v soudní síni, se však vyhnout
nemohl a řekl jen, co bylo potřeba, ne více.
Když Virginii odvádějí zpět do cely, zaplaví ji vír celé směsice
emocí. Vztek a strach, ano, to jsou její staří známí už od počátku
procesu, ale zároveň s nimi se jí zmocňují i další pocity. Úleva.
Překvapení. Dokonce i vděčnost.
 Kdyby jí kapitán Malcolm skutečně chtěl ublížit, existovalo
mnoho věcí, o které by se s nimi mohl podělit.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á Š E S T Á

Virginia
Na palubě Doris
Červen 1853

V irginia se zhluboka nadechla s oběma rukama v palčácích opře-

nýma o zábradlí na pravoboku. Měli za sebou tři týdny cesty na
sever na palubě Doris a již byli více než jeden a půl tisíce kilometrů
od Bostonu. Noční vzduch chutnal mrazem a cínovými konzervami.
Podle kalendáře sice bylo léto a podle hodinového ciferníku noc, ale
paluba byla zalitá měkkým denním světlem ještě dlouho poté, co
už byli příliš unavení zůstávat vzhůru. Virginia měla pocit, jako by
pluli do své vlastní minulosti, zpátky do srdce zimy. Každý výdech
přinášel úlevu. Pokud všechno poběží dál bez větších zádrhelů, jsou
teď už na půli cesty do Bezútěšné zátoky. Jenže jaké mají šance,
že všechno půjde dobře? Musí být připravená na obě eventuality.
Rozruch kolem možných krádeží, které Keane a jeho kumpáni
rozpoutali, už polevil. Virginia nahlásila, že u žádné ze žen se nena-
šlo nic kradeného, což byla pravda. Kapitán Malcolm ji úsečnými
slovy, avšak se zahanbenou tváří, informoval o tom, že jedna ze
stříbrných vidliček se objevila v kapse jednoho z lodních nováčků
jménem Haskell a že viník byl po zásluze potrestán. Virginia se
nezeptala, co to potrestání přesně obnášelo, ale předpokládala, že
zahrnovalo i několik ran bičem, a byla ráda, že toho nemusela být
přímým svědkem.
Naneštěstí se ale musela zabývat závažnějším problémem.
Na stezkách vedoucích na Divoký západ se občas stávalo, že
když lidé museli čelit příliš mnoha rozhodnutím najednou, prostě si
jen lehli na zem a zemřeli. Tak jí to alespoň vyprávěl Ames. Tvrdil,
že to už zažil několikrát – jednou na dlouhém úseku za pevností
Fort Bridger, hned po průchodu horským průsmykem u Cochugy,
a třikrát za letního sucha na západ od Bonneville – a v takovýchto
věcech on byl úzkostlivě upřímný. Nikdy žádné nepodložené po-
vídačky nevyprávěl, a když někoho převáděl přes hory, přistupoval
k tomu maximálně zodpovědně.
Ti lidé umírali přímo na křižovatkách cest, řekl jí Ames, přesně
uprostřed. Ne proto, že by jim došla voda nebo jídlo, ačkoliv to
v tom též hrálo roli. Ani to nebylo ze strachu z počasí, které by je
snad tlačilo do nějakého rozhodnutí, kterého by pak mohli litovat.
Ne, tento jev se týkal samotné nemožnosti se rozhodnout. Vybrat
si z více možností. Kam se vydat: doleva nebo doprava? Na sever
nebo na jih? Odhodlaně kupředu nebo čelem vzad a zpět domů?
V těchto případech, sice s nekonečným množstvím času, ale s hlavou
zahlcenou nutností vybrat si ze dvou možností, se stávalo, že lidé
prostě pod tíhou rozhodnutí zkolabovali. Těla pak zůstávala ležet
za vozy, zatímco duše z nich odcházely vzhůru.
Touha ušetřit ostatním takové rozhodování byla také důvodem,
proč klidně zahodila svou minulost a kývla na Amesovu nabídku,
aby se stala průvodkyní. Její první cesta do Kalifornie byla nezvykle
tvrdá, to je pravda, ale nijak neobvyklá. Její skupina byla tvořena
zoufalými, nezkušenými lidmi, kteří se pomalu utápěli ve vlastním
strádání. Všechno ostatní, včetně té Hrozné věci, bylo sice součástí
příběhu, ale ne příběhem celým.
Teď, když Virginia věděla, že Stella čeká dítě, ocitla se na své
vlastní křižovatce. Z určitého úhlu pohledu samozřejmě nemohla
udělat nic. Ta skutečnost mohla být sdílena nebo zamlčena, avšak
změnit ji nešlo. Zapřísahala Siobhan a Dove, aby o tom pomlčely.
Tomu, že si Siobhan to tajemství nechá pro sebe, věřila, ale ohledně
Dove už si tak jistá nebyla. Pokud se ta novina mezi ženami rozšíří,
bude jen otázkou času, kdy se dostane dál. A to na tom bylo právě
to nebezpečné. Každý den se znovu a znovu rozhodovala, že to sdělí
kapitánovi. A každý den ve svém rozhodnutí znovu a znovu selhala.
Prostě nedokázala poskládat ta slova do smysluplné věty.
Poslem špatných zpráv už byla v minulosti samozřejmě nesčet-
někrát. Na stezce lidem sdělovala zprávy o úmrtí jejich blízkých –
váš manžel už se z lovu nevrátí, vaše děcko nepřežilo hadí uštknutí –
a nesčetněkrát pak objímala ty neznámé osoby, jež jí vzlykaly žalem
v náručí. Nebo nakazovala lidem, aby se vzdali svého nejcennějšího
majetku. Jedné památné zimy, když nebylo možné přejít přes jeden
horský průsmyk, změnila plán a s třemi tucty lidí podnikla celou
cestu zpět až do Fort Bridger. Jenže tohle je jiné. Jde tu o dítě, pro
lásku boží! O to, že by do této mrazem protknuté divočiny měly
přivést malého, bezbranného človíčka, a z toho vážně nemůže vzejít
nic dobrého.
Těhotnou Stellu s sebou na ledovou pláň vzít nemůže, ale stejně
tak ji nemůže nechat samotnou na lodi.
Měla by to říct kapitánovi. Nešlo o to, že by k tomu neměla
příležitost – hovořili spolu každý den několikrát a on už se k ní
choval téměř přátelsky. Pokaždé když spolu mluvili, měla pocit,
jako by se jí to tajemství usadilo pod kůží, a ona přitom věděla, že
on chce vědět o všem, co se pod jeho velením šustne, obdobně jako
ona chtěla znát vše, co se týkalo její skupiny žen.
Jenže po týdnu se ve svém mlčení zabydlela. Pokud to někomu
řekne – a je to zatím jen hypotetická možnost – vyčká, až se přiblíží
moment vylodění v Bezútěšné zátoce. Stejně není nic, co by mohli
udělat, a tak si řekla, že nebude spěchat.
Blížila se k ní nějaká žena, a přesto, že měla na hlavě uvázaný
šátek, Virginia hned poznala, že je to Doro. Na palubu se občas
vydávaly i jiné ženy, dokonce i v noci, ale jen jedna z nich by se za
ní odvážila až na to nejchladnější a nejopuštěnější místo na lodi.
Pouze Doro.
Obě se dívaly směrem k severu, kde v zálivu pozorovaly obrovské
bloky ledu, které se tam tyčily z vody ven, nebezpečně se pohupovaly
na hladině a různě natáčely do stran, a tlačily je k pobřeží. Dostaly
se přesně do té situace, před kterou Doro Virginii předtím na cestě
z Bostonu varovala – pokud se poplaví příliš blízko pobřežní linie,
neustále jim bude hrozit, že si odřou trup lodi o dno zálivu. Na
mělčinu najet nesmí.
„Tenhle led…,“ řekla Doro a znejistěla. Virginia ucítila prázdno
v žaludku. Doro nebyla z těch, kdo používá slova jen tak. Skutečnost,
že měla potřebu se k tomu vyjádřit, byla velmi špatným znamením.
Virginia vstala. „Pojďme.“
„Kam?“
Virginia se s odpovědí nenamáhala. Doro je inteligentní. Po
několika krocích jí to dojde.
Jakmile zabočily do chodby a blížily se ke dveřím kapitánovy
kajuty, tak se tak stalo. Doro si narovnala čapku aby jí správně seděla
přes vlasy, a Virginia zdvihla ruku a kloubní hranou zaklepala na
dveře, chvíli vyčkala a pak zaklepala podruhé.
„Kdo je to?“ ozval se otrávený a ospalý hlas.
„Omlouvám se, kapitáne, ale musíme s vámi hovořit.“
„Slečno Reevová?“ Byl to hlas člověka, který se právě probudil,
ale netrvalo dlouho a uslyšely kroky.
Dveře se otevřely jen tak, aby vykoukl kapitánův obličej, ale
zbytek těla mu vidět nebyl. „Ano?“
„Musíme s vámi mluvit. O ledu před námi.“
Pátravě si je prohlížel, a ať už v jejich očích zahlédl cokoli,
přesvědčilo ho to.
„Pozvete nás dál?“ zeptala se Virginia.
„Ne, půjdu za vámi ven.“
„Na žádné obřadnosti není čas.“
„O žádné obřadnosti také nejde,“ ozval se zpoza dveří jeho
tlumený hlas, „jen o selský rozum.“
Došlo jí, že ho pravděpodobně zastihli, když byl jen částečně
oblečen. I v téhle zimě je potřeba si občas vyměnit oblečení. Virginia
se přistihla, že přemýšlí, jestli se kapitán předtím, než se převlékl
do nového, úplně vysvlékl, a dospěla k závěru, že pravděpodobně
ne. Ona i ostatní ženy se vždy snažily co nejrychleji vyklouznout
z jednoho oblečení a vklouznout do druhého, aby po dobu nezbytně
nutnou zůstávalo odhaleno jen minimum pokožky. Uvědomila si,
do jaké míry se zaobírá nahým mužským tělem, a pocítila, jak se
jí do tváří vkrádá ruměnec. Líce jí v chladném vzduchu jen hořely.
Vzápětí kapitán vyšel do chodby, oblečený jaksepatří, a vy-
rovnaným hlasem se zeptal: „V čem vám mohu být nápomocný?“
„Jde o ten led,“ vyhrkla Doro.
„Ano, to už jste říkala,“ odpověděl suše.
„Několikrát jsem kontrolovala mapy, jak víte, a až doposud bylo
všechno v pořádku. Nicméně blížíme se k místu, kde je mimořádně
mělké dno,“ vysvětlovala Doro a její hlas jako by změkl a vytratila
se z něj sebedůvěra, i když citovala fakta. „A bude ještě mělčí. Takže
když poplujeme takhle blízko břehu, uvízneme, na to dám krk.“
Kapitán se na Doro podíval dlouhým, vyzývavým pohledem:
„O tom, že v jihozápadní části zálivu led roztává jako poslední,
vím, ale neříkala jste mi náhodou vy sama, že touhle dobou už by
to nejspíš mělo být v pořádku?“
Doro se trochu stáhla, protože nebyla na přímou konfrontaci
zvyklá. Virginia na chvíli zalitovala, že jsou tu. Vytrhla tuto ženu
z jejího přirozeného prostředí a přivedla ji s sebou do skutečné di-
vočiny proto, že má znalosti, které potřebují. Ale člověk nesestává
jen z toho, co ví. Možná o tom měla přemýšlet ještě předtím, než
ji sem pozvala.
Proboha, teď už je ale na takovéto úvahy v každém případě
pozdě, nebo snad ne?
Virginia se do hovoru vložila. „Jako člověk, který se plaví po
mořích, musíte přece vědět, že ve slově nejspíš je skryto celé neko-
nečno možností.“
 Kapitán si rukou promnul čelo – barva kůže na jeho dlani byla
světlejší než ta, které se dotýkal. Ve tváři měl nečitelný výraz.
Když byla Doro znovu schopná promluvit, řekla jen: „Mělo by
to být v pořádku. Dole na jihu bylo jaro teplejší, ale proudy sem
ze severu přinášejí led a svoji roli tu hraje i vítr. Led kontrolovat
nemůžeme, jen na něj reagovat.“
„Obávám se, že i na to už může být pozdě,“ odpověděl a opřel
se o dřevěnou stěnu chodby.
„Jeďte kus dál od břehu,“ řekla Virginia.
„Chápete, jaké riziko to obnáší? Budeme muset snížit naši rych-
lost minimálně na polovinu, abychom si led z cesty odstrkávali
namísto toho, abychom do něj naráželi. Víte, jak to celou plavbu
ovlivní?“ zeptal se jí. „Kolik času navíc to bude představovat?“
„Předpokládám, že Doro to ví.“
Doro polkla a pak řekla: „Přinejmenším několik dní navíc. Tý-
den nebo i víc – mnohem víc – záleží to na tom, jak velkou zajížďku
bychom udělali a jak by se tam led choval.“
Kapitán se postavil zpříma a řekl jim: „Máte se vylodit příliš
daleko od místa, kde máme nabrat náš jediný náklad. Musíme
dodat i jiné zboží a další vyzvednout. A pak doručit na jiné místo.
Bezútěšná zátoka je jenom začátek. Sezóna je moc krátká na to,
abychom si mohli takovou zajížďku dovolit.“
„Ale to riziko…“ spustila Virginia.
Kapitán zdvihl paži s dlaní namířenou k ní. Na okamžik se
domnívala, že jí tak signalizuje pomoc, ale vzápětí jí došlo, že on
o jejich smluvených signálech vůbec neví. A o to také jde, připo-
mněla si. „Popřemýšlím o tom,“ dodal pro případ, že by jeho gesto
nebylo čitelné.
„O čem chcete přemýšlet?“ vyhrkla Doro. „Chcete, aby Doris
najela na mělčinu? Ne? Tak potom nemáte na výběr.“
Virginii přeběhl mráz po zádech. Uměla si to představit vskut-
ku barvitě. Náraz dřeva do ledu a pak do kamene. Trhlina v trupu
vzniklá po nájezdu na mělčinu. Uvíznutí. Nemohli by plout dál. Jak
dlouho by tam asi tak museli zůstat? Ze tří stran by je obklopovala
ledová voda, byli by na kilometry vzdáleni veškeré civilizaci a nebylo
by jak se vrátit domů.
„Každý má možnost volby,“ odvětil kapitán Malcolm chladně.
Potom mu však hlas změkl téměř se stejnou rychlostí, s jakou se
předtím naježil: „Oceňuji vaši svědomitost i vaše znalosti, ale vstupují
tu do hry i faktory, kterým nemůžete rozumět.“
„Tak nám je vysvětlete,“ řekla Virginia, „a možná, že budete
překvapen, jak rychle je pochopíme.“
On by to asi i udělal, kdyby je v ten samý okamžik nepřekvapila
série hlasitých, vyděšených výkřiků.
To křičely ženy.
Všichni tři se rozeběhli úprkem na palubu. Virginia běžela
nejrychleji, jak mohla, i když věděla, že to, co ji na místě přivítá, ji
rozhodně nepotěší.
Zvuk, který vydává těžký, dřevěný trup lodi, když drhne po
tvrdém, ostrém ledu. Ohlušující skřípění, které nelze zaměnit s ni-
čím jiným.
Když se výkřiky ozvaly znovu, byly méně hlasité, ale o to hro-
zivější. Pokud by přicházely z paluby, bylo by je slyšet dobře. Jenže
ty hlasy se sice ozývaly z venku, ale rozhodně ne z paluby, a to
rozhodně nic dobrého nevěstilo.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á S E D M Á

Althea
Na palubě Doris
Červen 1853

A lthea už od dětství přivykla šustotu mužských uniforem, tiché-

mu zvuku, který vzniká, když se o sebe tře vlněná látka, avšak
nikdy nedospěla do stadia, že by se jí ten zvuk líbil. Na začátku
myslela, že k tomu snad jednoho dne dospěje. Domnívala se, že
když se poplaví na lodi spolu s drsnými a všestranně připravenými
muži, mohla by se cítit Jamesovi blíže. Jenže ji to od něj jen vzdálilo.
Muži na Doris neměli s jejím hodným manželem nic společného,
nebyli laskaví ani tak něžní jako on. Kromě rumu a hrubiánství by
těžko našla něco, co měli v oblibě. James nebyl sice žádný svatoušek
a občas se rád vybouřil s těmi největšími kvítky, ale ona věděla, že
ji miloval.
Když procházela krátkou chodbou a v těsném závěsu za sebou
uslyšela šustění uniformy, nezastavila se. Kráčela stále stejnou rych-
lostí a jen se nadechla pro případ, že by musela vykřiknout.
„Jen klid, slečinko,“ řekl jí námořník přátelským hlasem. Vrh-
la rychlý pohled dozadu – byl přinejmenším o nějakých deset let
mladší než ona a usmíval se na ni. „Mě se opravdu bát nemusíte.“
„Kdo řekl, že se bojím?“ řekla, aniž by zpomalila. Z horní paluby
k ní doléhaly ženské výkřiky, a tak jen rychle zamumlala: „Promiňte,
prosím,“ a vydala se za oněmi hlasy.
I přesto stále vnímala, jak jí těsně za zády šustí námořníkova
uniforma.
Ženy na palubě se jako obvykle ztrácely v těžké látce kabátců
a velšských čapkách, ale Althea zachytila Ebbin hlas. V noci se
probudila a všimla si, že palanda její přítelkyně je prázdná, a tak se
ji vydala hledat. Dobře nespal nikdo a palandy těchto dvou Angli-
čanek nebyly jediné, které postrádaly své majitelky. Na palubě bylo
teď díky dostatku světla vidět po dobu dvaceti hodin. Vědělo se,
že ženy, jež se neodvažují vmísit do odpoledního ruchu na palubě,
vycházejí ven v klidnějších hodinách, aby se tam nadýchaly čerstvého
vzduchu, zatímco většina mužů z posádky spí dole v pod­palubí.
Když Althea zahlédla důvěrně známý tvar Ebbina obličeje,
vydechla úlevou. Jenže Ebba tam stála se zkříženýma rukama a ztrá-
peným výrazem ve tváři. A hned vedle ní byla Dove, ta hromotlucká
žena, ruce zaťaté v pěst a dívala se do očí jakémusi umouněnému
námořníkovi.
„Nic zvláštního jsem tou nabídkou nemyslel,“ prohlásil ten muž.
„Byla to fér nabídka, když jste už věnovala svoji přízeň i mýmu
kamarádovi.“
„Jakému kamarádovi?“ zeptala se ho Dove a nevypadala, že se
bojí odpovědi, kterou uslyší.
„Jmenuje se Murrow.“
„Tak on tvrdí, že jsem mu věnovala svoji přízeň? To ani náho-
dou.“
„No, von tvrdí, že jo, že ste si prej pošpásovali a že vás prej
pěkně přefik,“ svěřil Dove s důvěrou ten ušmudlanec. „A když to
říká, tak já na jeho slovo dám.“
Althea bezděky zasignalizovala pomoc, pomoc, tak jak je to nau-
čila Virginia, ale už když to dělala, věděla, že to bude marné. Pomoc
potřebovala Dove.
„Co se to tu děje?“ zeptal se muž, který sem Altheu sledoval už
z podpalubí, avšak nikdo mu nevěnoval pozornost.
Althea si všimla, že se za nimi začínají otáčet už i ostatní ná-
mořníci na palubě a snaží se zjistit, co se děje. Pokud se tahle věc
hodně rychle nevyřeší, může to dopadnout špatně. Položila ruku
na Dovinu paži a řekla: „Nechte…“
 Ale Dove ji odstrčila a pokračovala v rozhovoru s námořníkem:
„Tak vy dáte na jeho slovo? Na to bych já nevsadila ani cent a na
vaše jakbysmet. A i kdybych nakrásně věnovala přízeň vašemu ka-
marádovi, rozhodně to neznamená, že něco věnuji i vám.“
„Ale jo. Jen to ukazuje, jaká ste coura.“
„A já vám teď ukážu, jaký vy jste…“
Dovina ruka vyrazila v mžiku sekundy tvrdou dolní hranou
dlaně vpřed a přistála na námořníkově nose, ze kterého hned začala
téct krev.
„Naser si, ty hnusná děvko!“ zařval námořník skrz krev, která
se mu řinula po obličeji. Další muži se za tím křikem začali otáčet.
„Tu radost ti neudělám,“ odvětila Dove a s temným výrazem ve
tváři se otočila k odchodu.
Námořníkovi z nosu stále crčela krev, kterou se jednou rukou
pokoušel zastavit. Druhou sáhl do boty a vytáhl z ní nůž.
Dove se instinktivně přikrčila a otočila se jeho směrem. Muž se
po ní ohnal nožem a jí se jen tak tak podařilo jeho čepeli uhnout.
„Nechte ji!“ vykřikla Ebba a skočila mezi ně.
„Starej se vo sebe!“ zakřičel jí muž v odpověď a jeho čepel se
teď ohnala po ní. Althee se zastavil dech.
Čepel Ebbu minula, avšak ona klopýtla o krok dozadu a pak
o další a Althea v hrůze sledovala, jak naráží do lodního zábradlí
a začíná přepadávat. Jak se její tělo začíná přes to zábradlí překlápět.
Vrhla se bez přemýšlení vpřed, aby svoji přítelkyni zachránila.
Objala ji oběma rukama kolem pasu, zahákla si ruce za jejími zády
a ze všech sil se ji snažila přetáhnout zpět. Ale většina váhy Ebbina
těla už byla na druhé straně. V tu chvíli Althea ucítila, jak se i její
vlastní nohy zdvíhají z paluby a jakoby ve zpomaleném záběru
vnímala, jak obě přepadávají do moře.
Vzduch pročísly jejich táhlé výkřiky.
Náraz do studené vody byl jako náraz do kamene. A málem to
bylo ještě horší – až později jim řekli, že jen o vlásek minuly ledové
balvany, které do sebe i do lodního trupu ve studené vodě vrážely
a různě se tam mlely.
Z prvních chvil po pádu si Althea pamatovala jen málo. Ze
začátku se držely pevně jedna druhé a kopaly kolem sebe. Vzápětí
ucítily, jak jim ledová voda proniká přes oblečení k tělu a jak jim
začínají mrznout nohy. Obě sice uměly plavat, ale jak dlouho takhle
oblečené v téhle studené vodě vydrží? Podařilo se jí skopnout z nohy
jednu těžkou botu. Držely se jedna druhé, pak je voda od sebe
oddělila, ale ony se opět objaly. Poslední věc, na kterou si Althea
z těch momentů vzpomínala, byla zbloudilá myšlenka, která se jí
náhle vynořila v hlavě – jak to do sebe všechno zapadá, když zahy-
ne stejně, jako její milovaný James. Nesmyslně umrzne na stovky
kilometrů daleko od domova.
A pak to skončilo. Všechno zmizelo a nebylo nic až do chvíle,
kdy si uvědomila, že leží na boku na palubě, neschopná se pohnout
a studená jako smrt.
Později jí řekli, že Dove za nimi hodila provaz a křikem při-
volala kapitána, který zorganizoval záchrannou akci, během níž je
muži z posádky vytáhli z vody. Stálo je to mnoho sil, ale nakonec
se jim podařilo dostat je zpět na palubu. Tvrdili, že je ve vodě dobře
neviděli a že proto jim jejich záchrana trvala tak dlouho, ale Althea
věděla své. Pokud by tam Dove nebyla a netrvala na záchranné akci,
námořníci by nic neudělali a nechali by je osudu. Kdyby se muži
vrhli do záchrany s větším nasazením, možná by vyvázly bez úhony,
ale takhle mají vážné omrzliny. Siobhan se podařilo zachránit jim
prsty na rukou, ale obě dvě pravděpodobně ztratí nějaké prsty na
nohou.
Když se to dozvěděla, Althea si nemohla pomoci a rozesmála
se. Mohly ztratit tolik jiných, mnohem horších věcí.
Když si ale všimla, že Ebba ještě neotevřela oči, že se ještě ani
nepohnula, úsměv jí zmrzl na rtech.
Ebba ležela na visutém lůžku na ošetřovně po celé dva dny. Napůl
zmrzlá a jako bez života. Althea ji po celou dobu neopustila.
Když Ebba otevřela oči, Althea ze sebe vyrazila úlevný výkřik:
„Ebbo! Slyšíš mě? To jsem já, Althea. Vidíš mě? Poznáváš mě?“
Sklonila se ke své přítelkyni, o které si ještě před pár okamžiky
myslela, že se z mrtvolného spánku už neprobere. Srdce jí přetékalo
niternou radostí, a když viděla to, nad čím se nikdy dříve ani nepo-
zastavila, totiž, že Ebba dýchá, dojalo ji to k slzám.
Ebbin pohled se zdál být zastřený, ale vypadalo to, že se její oči
dívají přímo na Altheu. Zlehka se na ni usmála.
„Nepokoušej se mluvit,“ řekla jí Althea. „To přijde časem. Zatím
jen lež a zotavuj se.“
Ebba k ní natáhla ruku, a ačkoliv ji napoprvé minula, napodruhé
už se jí podařilo ji stisknout. Lehce, jako pírko.
Althea se pokusila jí ruku uložit zpátky na lůžko, ale Ebba jí to
nedovolila. Přitáhla si Altheu blíže k sobě a ta pochopila a přiložila
své ucho k jejím rtům.
„Ano? Co se děje?“
„Miluji tě,“ řekla jí Ebba.
„Odpočívej,“ odpověděla Althea.
Althea se naklonila, aby svojí přítelkyni vtiskla uklidňující po-
libek na spánek, ale Ebba se v tom samém okamžiku nadzvedla –
překvapilo ji, jak rychle. Jak může být žena na pokraji smrti tak
hbitá? – a jejich rty se v tom okamžiku setkaly. Měkkost a úlek
v jednom.
Ebbiny rty zůstávaly přitisknuté k těm Altheiným, kladly jí tak
němou otázku a zároveň odpovídaly na otázku, kterou jí Althea
nikdy nepoložila, na otázku, kterou nikdy ani položit nechtěla.
„Miluji tě,“ řekla Ebba znovu a význam těch slov otřásl samot-
nými základy Altheina světa.
Althea uskočila dozadu ve snaze nastolit mezi nimi bezpečnou
vzdálenost, až jí hlava téměř narazila na dřevěnou stěnu kajuty.
 Ebba na ni nahoru pohlédla a v tu chvíli Althea ve tmavých
očích své přítelkyně zahlédla pravdu, pravdu, kterou si nikdy ani
náznakem nepředstavovala.
„Ne,“ pravila Althea a hlas se jí chvěl, „omluv se, že jsi na něco
takového pomýšlela.“
Ebbin hlas byl klidný a tichý, sípal námahou, ale zněl pevně:
„Ne, to neudělám. Už dlouho tě miluji a ty to víš.“
„Nevěděla jsem to.“
„Pokud jsi to nevěděla,“ řekla Ebba jemně, ale stále s obavou
v hlase, „tak teď už to víš.“
Althea vstala a uhladila si kalhotovou sukni, která byla poněkud
ztuhlá, protože jí, když spadla do ledových vod zálivu, nasákla solí.
Ještě před několika málo okamžiky jásala radostí, že je Ebba naži-
vu, ale teď se cítila zahanbená, zmatená a nazlobená. Že by si její
nejdražší přítelkyně ze všech představovala – ne, to není možné. Je
ženou příslušníka Britského královského námořnictva. Vlastně obě
jsou. Musí se chovat s důstojností a příkladnou slušností, jak si to
celé ty roky nacvičovala. Nemusí být tou, kterou by si Ebba přála
mít. Nikdy dříve na něco takového ani nepomyslela.
Ebbin hlas byl stále slabý, ale když promluvila, objevila se v něm
i stopa divoké naléhavosti: „Teď už to víš, Al. Co teď uděláš?“
Altheinou myslí prolétly desítky možných odpovědí. To, co
nakonec pronesla, však nebylo výsledkem žádné promyšlené úvahy.
„Já nemohu,“ vykřikla chraplavě a otočila se zády.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á O S M Á

Virginia
Věznice na Charles Street, Boston
Říjen 1854

„J ak by se vám líbilo, kdybyste se setkala s tím svým miláčkem,

co?“ zeptá se jí Benson, když za ní zabouchne dveře cely a ozve
se kovové břink. Virginia teprve po chvilce zmateného přemítání
dospěje k bolestnému zjištění, že ta otázka je určena jí. Jeho hlas
má dnes poprvé jízlivý tón, který je téměř tak nepříjemný a ostrý
jako ten Keelerův.
„Promiňte?“ zeptá se, což je standardní únikový manévr, který
používá, když potřebuje získat trochu času.
„Myslím s tím vaším přičmoudlým kapitánem, s tím, co byl
předvolanej jako svědek. Řek bych, že vy dva ste se tam na tý lodi
vzájemně pěkně zahřívali, když ste se tam na severu tak dlouho
plavili v tý nekřesťanský zimě. Už ste mu musela pekelně chybět.“
„Pane,“ obrátí se k němu Virginia s tou největší blahosklonností,
jaké je schopna, „z toho, co se tu pokoušíte naznačit, jsem v šoku.
Důrazně vás žádám, abyste okamžitě přestal prohlašovat podobné
nepravdy.“
Teprve když jí vlastní slova vycházejí z úst a uvědomí si, jak
stojí, totiž že se drží rukama za lokty a bradu má vystrčenou vzhůru,
dochází jí, že nevědomky napodobuje Caprice. To zjištění jí vžene
slzy do očí, ale podaří se jí je zahnat dříve, než vytrysknou.
Benson si založí ruce na hrudi a zamračí se na ni: „Můžete mi
tu klidně mazat med kolem huby, ale já vím, jak se chlap dívá na
ženskou, a ten kapitán se tak díval na vás.“
„To, jak se na mě někdo dívá, já nemohu nijak ovlivnit.“
 Strážce pokrčí rameny. Virginii napadá, že k ní byl laskavý je-
nom proto, že si vybudoval nějakou romantickou představu o vztahu
mezi nimi dvěma. Že si představoval, že s ní zažívá nějaké intimnosti.
Že by ho k tomu nějak navedla ona sama? Pociťovala vůči Bensonovi
vděk, ale tím to také končilo. Když si uvědomuje pravou podstatu
jeho pošetilého pokusu – teď to vidí úplně jasně – udělá se jí nevolno.
„Když se tak staráte o moji pohodu, zkuste se zmobilizovat
a najít mi nějakou tlustší deku, aby mi bylo v noci teplo, nebo mi
obstarat k jídlu něco jiného než jen ty ovesné kaše.“
„Bude lepší, když z vás nespustím oko,“ odpovídá jí tónem,
z něhož ji zamrazí. Chová se úplně jinak než předtím. Jeho žárlivost
na kapitána ho prozradila. „Jste moje první vražedkyně. Takové jako
vy tady nejsou každý den.“
Když mu odpovídá, cítí se vyčerpaná: „Já žádná vražedkyně
nejsem.“
„To se ještě prokázat nepodařilo. V poslední době jsem četl
Clarion, slečno. Půjčil mi ho Keeler a musím říct, že mi to otevřelo
oči. Ti na takové detaily nehledí.“
„Myslíte na takové detaily, jako je třeba pravda?“
Znovu pokrčí rameny a v té chvíli vše pěkné, teplé a lidské, co
mezi nimi kdy bylo, přichází vniveč.
Asi jenom blázna by to překvapilo. Samozřejmě, že byla nařčena
z toho, že to s kapitánem Malcolmem na lodi táhla. Svět si není scho-
pen představit vztah mezi mužem a ženou, který by nebyl založen na
přitažlivosti dané jejich pohlavím, ani že by bylo možné posuzovat
úspěchy ženy jen na základě toho, čeho sama dosáhla. Panuje obecné
přesvědčení, že vše, co Virginia má, získala jen proto, že se nějaký
mocný muž rozhodl ji získat. Předpokládali to námořnici na Doris
s tou jejich všudypřítomnou šeptandou a postranními pohledy a stej-
ný závěr učinili i novináři a jejich čtenáři. Pověsí ji za vraždu, pak
její tělo pohřbí na místo vyhrazené chudákům a kriminálníkům
a budou si šuškat, že ji nějaký z takových výlupků i obšťastňoval.
 To samozřejmě nebylo nic nového pod sluncem. Všichni ti
poutníci, které s Amesem převáděli přes hory, si přesně tohle mysleli.
Automaticky usoudili, že s Amesem tvoří pár, protože proč jinak
by takhle muž se ženou vůbec cestovali? Co jiného by je mohlo
spojovat? Odpověď na tuto otázku je však mnohem složitější, než
by byla Virginia schopná vysvětlit, a ani by tím vlastně nechtěla
ztrácet čas. To, co bylo mezi ní a Amesem, bylo věcí pouze jich dvou.
Pro ni se nikdy – od prvního dne, kdy ji zachránil poté, co se stala
ta Hrozná věc, až do dne, kdy o šest let později zemřel – neobjevil
žádný důvod, který by ji přiměl to někomu objasňovat.
Litovala jedině rozhovoru, který tehdy dala do novin. Ta mladá
reportérka ji vyvedla z míry, a když se jí zeptala na Amese, rozhodilo
ji to. Připustila, že svět bez něj už nikdy nebude stejný. Když jí pak
položila otázku, zda si chce najít nějakého nového partnera a dál
provázet osadníky do Kalifornie, odpověděla jí: Tahle část života už
je za mnou. Teď vyčkávám, až si mě zavolá nějaké nové dobrodružství.
No a to zavolání přišlo prostřednictvím lady Franklinové, která
si ten článek v novinách přečetla a nabídla jí práci. Klade si otázku,
jak by se asi její život odvíjel, kdyby ta slova nikdy nevyřkla. Vyslala
by její zaměstnavatelka do Arktidy stejnou expedici, ovšem s Ca-
price v čele? A pokud ano, byla by dnes Caprice naživu? A byla by
naživu Christabel? A co Stella? Všechno se odvíjelo od jejích slov
vytištěných v novinách. Řetězec událostí, jež některé z nich přivedly
sem do soudní síně a jiné do hrobu, se začal odvíjet ve chvíli, kdy
Virginia polevila v obezřetnosti, byť jen nakrátko, takže se jim
podařilo ji vypátrat.
Vždy si kladla otázku, zda Jane Franklinová zná celý její pří-
běh. V novinách se mohla dočíst pouze o období, kdy se živila
jako průvodce na stezkách směřujících na Divoký západ. Tuto její
zkušenost zmínili oba – jak lady Franklinová, tak Brooks. Virginia
Reevová jako vůdkyně mužů i žen. Osvědčila se jako žena schopná
úzce spolupracovat s mužem a zajistit tím zdárný průběh výpravy.
Takže pokud lady Franklinová o ničem dalším neměla tušení, tak
volila správně.
Nebo věděla i o těch dalších věcech? To Virginia tehdy netušila
a neví to ani dnes. Každopádně pokud to vyjde najevo u soudu, celá
tahle šaráda nabere rychlého konce, a to rozhodně ne způsobem,
který by pro ni byl příznivý.
Možná, že to nakonec všechno přece jen dobře dopadne, ale teď
pro sebe světlo na konci tunelu nevidí. Není schopná zahlédnout
nic, co by jí dávalo naději. Alespoň že se nespoléhala na možnost,
že by jí Benson dopomohl k útěku. Nejmoudřejší strategie vždy
spočívá v tom, že se člověk na nikoho v ničem nespoléhá.
Zisk střídá ztrátu a ztráta střídá zisk. Stejně tak je tomu i s prav-
dou. A mnoha lidskými životy.
 K A P I T O L A D VA C Á T Á D E VÁ T Á

Virginia
Pohoří Sierra Nevada
1846

V irginia pozoruje jasně bílou krajinu, která jí oslepuje zrak.

Všech­no se vytratilo. Stromy, kameny i stezka, po které sem
dorazili, stejně jako ta, která by je mohla vyvést ven. Není k nale-
zení. Není odsud úniku.
Bylo jim řečeno, že je to zkratka. Chtěli přejít přes hory, co
nejrychleji to půjde, aby tak snížili náskok, který před nimi zima
měla. Ale neuspěli a teď tu zůstali trčet na pánbůhví jak dlouho,
uvázlí v tomhle nemilosrdném sněhu, který jim nic nedaruje.
Doma nikdy nic takového neviděla. Nikdy nezažila takhle hlu-
boký sníh ani chlad, který proniká až do morku kostí. Kalifornie je
prý zemí zaslíbenou, ale viděno odsud se zdá, že je to spíše peklo.
Je tohle už vůbec Kalifornie? Nepochybně sešli ze stezky. Jenže
ona tuhle výpravu nevede. Vždyť ještě ani neoslavila dvacetiny,
není vdaná a stále žije v domácnosti se svojí matkou. Může dělat
jen to, o co ji požádají, a vypravit se tam, kam jí nabídnou. To, že
proklouzla ven, protože chtěla otci donést zásoby potřebné k pře-
žití ve vyhnanství, je jediný akt rebelství, jehož se kdy dopustila.
Podívejme se ale, kam ji tahle dobrota dovedla. Uvízla tady v pasti.
A hleďme, kdo tu uvízl spolu s ní – Keseberg ani Foster určitě dobří
lidé nejsou a vážné pochyby má i o Spitzerovi a Reinhardtovi. Pokud
má jednání člověka skutečně moc ovlivnit běh jeho života, měla by
teď být někde jinde, a ne tady a ještě k tomu s nimi.
Už několikrát se pomodlila spolu s Breensovými a pomýšlela
na to, že pokud se dostatečně oteplí, znovu se přebrodí závějemi
zpět k jejich srubu. Když chytila na jedné straně za ruku Johna a na
druhé Edwarda a poklekla s nimi k modlitbě, byly to jediné chvíle,
kdy se cítila v teple. Jediné chvíle, kdy dokázala zapomenout na
hlad. Možná je to zahřívá ten jejich Bůh. Možná, že Bůh k lidem
nepromlouvá slovy, kterým by mohli rozumět, ale právě prostřed-
nictvím pocitů. Pokud z toho vyvázne živá, Bohu za tu záchranu
poděkuje a požádá ho, aby jí sdělil, jak mu může co nejlépe sloužit.
A pokud odsud nevyvázne živá, už si s žádnými sliby nebude muset
dělat starosti.
Sníh kolem je svým způsobem nádherný, to mu tedy rozhodně
nelze upřít. Z jeho vnitřku prosvítá modrá barva, podobná barvě
žilek pod kůží pohledné mladé dívky světlé pleti. Virginia nemá
kůži natolik průsvitnou, aby pod ní šlo cokoli zahlédnout, ale její
sestřenice Mary Catherine ano, a Virginia jako by znovu slyšela,
jak nad chladným sněhem zaznívají pochvalné výkřiky jejich spo-
lečných příbuzných. Je tak půvabná! Tak křehká! Jenže na faktu, že
Mary Catherine nechala vzadu poté, co se její rodina připojila ke
skupině povozů, už teď nezáleží. Důležitá už není ani mnohem více
znepokojující skutečnost, totiž že ženy, které se nad Mary Catherine
tak rozplývaly, už nejsou mezi živými. Ach, tyhle věci už teď, tváří
v tvář téhle nové nejistotě, která jí život obrátila vzhůru nohama,
ztratily na významu a je přirozené, že její mysl hledá cesty, jak se
s tím vyrovnat.
Že by začala blouznit? A jestli ano, jak by tomu mohla zabránit?
Když vezme v úvahu, jak špatně se to celé vyvinulo, i jistotu, že to
bude ještě o mnoho horší, tak možná vůbec to nejlepší, co by mohla
podniknout, by bylo zavrtat se venku do sněhové závěje. Pokud by
se v tom jemném sněhu nezačala hned dusit, alespoň by se rychle
proměnila v kus ledu. Smrt by si ji konečně vzala. Zvládla by to? Jak
brzo by asi nastal konec? Cítila by bolest, kdyby chladu dovolila,
aby její tělo ovládl?
Jak se tak rozhlíží kolem sebe, z nebe se začínají snášet čerstvé
vločky sněhu. Další kapky do sněhového oceánu, kterému se už
podařilo vymazat ze světa všechno ostatní. Jak vysoko už teď asi
sahá? Čtyři metry? Pět, šest? Ten Bůh Breensových musí být opravdu
krutý, když tohle dopustil, a přitom oni proti němu nikdy nebrojí.
Jak je to možné? Jak to, že z nich stále vyzařuje takový klid? Virginii
se niterného klidu dosáhnout nedaří. Ona by se takovému Bohu
vzpírala neustále, každou chvíli. Chtělo se jí křičet ještě dřív, než
sníh začal padat, už když tam tak stála obklopená jen nerušeným
klidem. Její vztek mohl každou chvíli vybuchnout a sežehnout ji
zevnitř. Ale že by ji dokázal zahřát? Ne, to se ještě nikdy nestalo.
Slzy jí mrznou na tváři. Nepůjde dovnitř, ne, ještě ne. Počká
tady venku až do chvíle, kdy znovu získá kontrolu sama nad sebou,
i když chlad už jí svírá plíce, těžko se jí dýchá a začíná ztrácet cit
v levé ruce, především v ukazováčku a prostředníčku. Chlad z ní
vysává život, ale ona to vnímá tak, že některé věci jsou důležitější
než život sám, alespoň zde a v tomto okamžiku.
Ti nejmenší ji nesmí vidět plakat. To se prostě nesmí stát.
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ

Stella
Na palubě Doris
Červen 1853

J ako kdyby už nebylo samo o sobě dost příšerné, že se musí tísnit

na téhle lodi, Stella nadto ještě vnímala, jak se zvětšuje. Přibývá
na objemu. Každý den zaujímala větší a větší prostor, a to po všechna
uplynulá léta usilovala o to, aby byla co nejštíhlejší.
Po celou dobu, kdy pracovala v Bostonu jako služebná, nenávi-
děla, když si ji lidi pamatovali. Nebo dokonce i když si jí jen všimli.
Její matka pracovala celý svůj život v továrně, pracuje tam stále,
a Stella by bývala udělala lépe, kdyby následovala jejího příkladu.
Stejně jako její sestry. Jenže když se jí podařilo sehnat místo služebné
s ubytováním přímo v domácnosti, bylo už těžké se toho pohodlí
vzdát. V některých rodinách se ani moc nenadřela, a tak tahle její
práce snadno přebila těžkou a špinavou práci ve výrobě. Jen ať si
její sestry svoji krásu ničí těmi nekonečnými hodinami dřiny, ať si
dál pálí ruce louhem a agresívními barvivy.
Bohužel bez ohledu na to, jak klidně se chovala a jak nenápadná
se snažila být, muži v domě si jí nakonec vždycky všimli. Často
dokázala přesně určit okamžik, kdy se to stalo. Pozdvihnutá brada,
zvědavost v očích. Někdy to byl jen pohled, který na ní dlouze ulpěl,
jindy, a to bylo stejně časté, zase cizí ruka, která zabloudila. Ruka
pána domu, syna, bratra. Na tom, čí ruka to byla, nijak nezáleželo.
Jakmile po ní začal nějaký muž pokukovat, už nebylo důležité, co
ona udělá nebo co neudělá – byl to vždy začátek konce.
Tak si vypěstovala zvyk, že tu a tam něco ukradla a začala si
dělat zásoby. Věci, které měly cenu, ale byly běžně k mání, byly ty
nejlepší. Například perličky v závěsu nebo cvočky s diamanty bylo
možno vyměnit za příslušný počet mincí nebo bankovek, aniž by to
vzbuzovalo nepříjemné otázky. Kradla ale jen občas, jen když se jí
naskytla příležitost, a ulévala si stranou všechno možné od stříbrných
náprstků až po porcelánové mísy. Malé věci si mohla schovat do
záhybů svých šatů a pak je bezpečně uložit do podšívky tlumoku,
kabátu nebo pod látku matrace. Když pak došlo k nevyhnutelnému
a ona byla propuštěna – někdy za několik dní, jindy až za několik
měsíců poté, co si jí nějaký mužský člen rodiny poprvé všiml – měla
na čem přežít až do chvíle, kdy jako kočka přistála na všech čtyřech
uprostřed nové domácnosti.
Na Doris občas něco ukradla jen tak ze zvyku, ale prozatím ji
nikdo z mužů v téhle nebezpečné a zkázonosné situaci nepřistihl.
Byl to takový malý zázrak, že tu na lodi dokázala zůstat nevidi-
telná. Jednou kdesi zaslechla, že některé samice mění v období
hárání svůj tělesný pach, že tak vysílají signál, který k nim láká
potenciální samce, aby se mohli úspěšně spářit. Možná že teď,
když je v tomto stavu, tak vysílá signál opačný. Nezdálo se, že by
o ni muži nebo ženy jevili jakýkoliv zájem, a ona si ten nedostatek
pozornosti užívala. Ovšem jen do chvíle, než se vše obrátilo špatným
směrem.
Špatně odhadla čas a vešla do jídelny zrovna ve chvíli, když
ženy odcházely. Když do toho stísněného a odérem jídla nasáklého
prostoru vešla, poslední ze žen zrovna mířila ke dveřím, zatímco
muži, už natěšení na to, že si za chvíli zaplní žaludky, právě dorazili.
Kdyby neměla takový hlad, obrátila by se čelem vzad, ale její prázdné
a škrundající břicho jí v tom zabránilo. Zůstala a do dřevěné misky
si nabrala jídlo.
Kdyby byl v prostoru jídelny dostatek místa a možnost pořádně
se posadit, muži by se drželi zpátky, ale jak se postupně malá jídelna
zaplňovala, už nebylo kam dál uhnout, a tak se muži, kteří přicházeli
jako poslední, dostávali do její úplné blízkosti.
 Jedla, jak nejrychleji dokázala, ale když do místnosti vešel po-
slední muž a sedl si hned vedle ní, ještě neměla dojedeno. Všichni
do sebe mlčky házeli obsah svých misek a doufali, že si to odbydou
co nejrychleji, když tu najednou sebou muž sedící vedle ní cuknul.
Nejprve si jen myslela, že je znechucený tím, jak hltavě a ne-
otesaně jí, ale pak se pokradmu podívala na jeho vyděšený obličej
a hned poté dolů na sebe, do míst, kam zíraly jeho oči.
A uviděla krev. Svoji krev. Zároveň ucítila svíravou bolest v pod-
břišku.
Tak se stalo, že se Stella ocitla sama ve chvíli, kdy nejvíc po-
třebovala pomoc. Vždy byla pyšná na to, jak dokáže mít věci pod
kontrolou, ať už šlo o to, jak se jí opakovaně dařilo obracet ve svůj
prospěch neustávající milostné návrhy svých zaměstnavatelů, nebo
jak si v horších časech zvládala přivlastňovat méně oblíbené cennosti
svých paní. V tom posledním případě, když jí její paní se škodo­
libým úsměvem sdělovala, že bude propuštěna, to byla Stella sama,
kdo jí navrhl, aby ji poslali na nějakou cestu, protože když budu
stále tady v Bostonu, paní Hollidayová, Charles se za mnou vypraví,
chápete? A když mě najde, bude se se mnou chtít oženit. Nejsem si jistá,
že ho budu umět odmítnout. Tohle není zrovna druh cesty, jaký si
představovala, ale vzala, co se nabízelo. Když byla malá, představo-
vala si sebe samu na palubě takové lodi, viděla se, jak jí vlasy vlají
ve větru a ona se plna očekávání dívá na vzdálený horizont. Bylo
by to dobrodružství, skutečné dobrodružství. Kdyby byl Charles
jediným, kdo na ní spočinul se zalíbením, neváhala by a utekla by
s ním nebo by zůstala v Bostonu jako jeho milenka, ale poté, co se to
stalo i jeho otci, začaly ty strašné hodiny nemilosrdně tikat a nebyl
způsob, jak je zastavit. Také nemohla nijak zjistit, díky kterému
z nich dvou se jí v břiše usídlil ten nečekaný pasažér, ale vlastně to
pro ni ani nebylo důležité.
A teď tohle. Začne krvácet tady v jídelně, po noze dolů jí na
ošoupanou dřevěnou podlahu stéká sytě červená krev smísená
s nějakou světlejší tekutinou. V okruhu rodiny už měla možnost
vidět dostatek těhotných žen na to, aby věděla, že dítě ještě nemůže
být dostatečně velké, aby dokázalo žít a dýchat. Měla mít před sebou
ještě dva, pravděpodobně i tři měsíce. Každý den od chvíle, kdy
pochopila, že má v těle malého pasažéra, se snažila odhadnout, jak
to s ní nebo s ním dopadne, ale teď už si tu otázku klást přestala.
Někde hluboko v břiše se jí usídlila neotřesitelná, strašná jistota.
Už ví přesně, co se stane.
Jediná otázka, kterou si teď kladla, byla, jestli tu bude mrtvý
jeden nebo dva. Krvavá kaluž na podlaze se zvětšovala.
„Vy tam!“ zaslechla zdálky křičet mužský hlas, jako by byl od
ní na kilometry daleko. „Pomoc! Pojďte sem!“
K uším jí dolehlo nesouhlasné mručení. Přítomné muže cosi
rozladilo. Kdyby jen dokázala sebrat sílu k tomu, aby se podívala,
co se děje a aby se vztyčila navzdory té svíravé bolesti, která ji při-
pravovala o dech, o rozum, o všechno! Ano, muži reptali a brblali,
protože mezi ně právě vkročila žena, jejíž sukně se jim v tom úzkém
prostoru otírala o kolena, aniž by ji to jakkoli zneklidňovalo.
Stella potlačila vzrůstající bolest a vzhlédla, aby se jí podívala
do tváře.
Byla to Elizabeth.
Bolest a motolice rozmazaly Stelle vidění, takže jediné, podle
čeho ji mohla poznat, byla barva její pleti.
Zatracená smůla, zaklela tiše.
Co ta tady dělá? Proč to ze všech žen, které by teď mohly přijít,
musí být zrovna ona? Musela zrovna procházet okolo, když ten muž
zavolal o pomoc, a tak ji sem vtáhl.
Stella nedokázala zformulovat slova, ale jednu věc udělat mohla.
Žádnou chuť do toho neměla. Jenže neměla na vybranou – buď to
udělá, nebo zemře.
Natáhla ruku směrem k Elizabeth a zasignalizovala tak, jak je
to naučila Virginia, s dlaní nasměrovanou ven. Pomoz.
 Elizabeth k ní hned přiskočila a nabídla jí svoji paži, jíž se Stella
pevně chytila.
„Už se to blíží,“ zašeptala.
Elizabeth se jí zeptala: „Chceš, abych tě k někomu doprovodila?
Nebo mám někoho přivést sem?“
„Ne, nemůžu se moc hýbat,“ vydechla Stella, „ale nechci, aby
se na mě ti muži dívali.“
„Vezmu tě k Siobhan. Ona už si poradí.“
„Dobře.“
Stella rukou objala Elizabeth, až ji svojí tíhou skoro stáhla
k zemi, ale Elizabeth, která byla z nich dvou drobnější, si nepostě-
žovala. Zapřela si pevně chodidla, jednou rukou se opřela o stůl,
naklonila se ke Stelle a tichým hlasem jí řekla: „Zkusme to znovu.“
Prodraly se ven mezi muži, kteří nepřestávali reptat, ani když
mezi nimi procházely. Vzduchem prolétl kus pečiva a odrazil se
Stelle od ramene. Ignorovala to. Elizabeth se pohybovala kupředu
tiše a s vážnou tváří. Vyšly ven z jídelny. Dveře se za nimi prudce
zabouchly a ona slyšela, jak muži tupě vyřvávají, radují se a posmívají
se jí, protože nedokázala vyjít ven sama, a především oslavují, že ta
drahocenná místnůstka už patří zase jenom jim samým.
Stále bez jediného slova a přitisknuty jedna ke druhé došly Eli-
zabeth se Stellou na druhý konec lodi. Pohybovaly se pomalu, dělaly
přestávky a chvílemi zavrávoraly tak, že je to odmrštilo na dřevěnou
stěnu, hromadu provazů nebo na dveře, které se pod jejich tíhou
rozletěly a odkryly jim pohled do prostor, kam neměly v úmyslu
vstoupit. Pokaždé když je zhoupnutí lodi odhodilo ke straně, Stella
slyšela Elizabethin dech ztěžklý námahou, ale pak se díky jejímu
nepolevujícímu odhodlání vrátily do původního směru.
Konečně, konečně se Stelle podařilo dorazit do malé tmavé ka-
juty, kterou nepoznávala, a viděla, jak se nad ní sklání tvář Siobhan
a říká jí: „Zvládla jsi to. Teď odpočívej. Jen odpočívej. Konečně tě
tu máme.“
 Padla na něco, co mohl být snad slamník, a nehýbala se, dokud
ji bolest nedonutila hledat úlevu a stočit se do klubíčka.
Ještě taktak zaregistrovala, že jí Siobhan neřekla žádná konejšivá
slova o tom, že vše dobře dopadne, a potom ji zahalila tmavá opona
a ona ztratila vědomí.
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ P R V N Í

Virginia
Na palubě Doris
Červen 1853

D en, noc a další den, kdy Stella pracovala k porodu, patřily v ži-
votě Virginie k těm nejdelším, přesto, že předtím zažila dny,
které by dostaly do blázince i ostřílené vojáky. Jenže ta nejistota
a nemožnost celou situaci ovlivnit byly strašné. Kdyby se dítě hned
narodilo, bylo by to sice předzvěstí celé řady dalších problémů,
ale tyto do nekonečna prodlužované chvíle, kdy bylo stále jen na
cestě, byly svým způsobem ještě horší. Všichni věděli, co se děje,
ale nikdo netušil, jak to dopadne. Věděli pouze, že šťastně to do-
padnout nemůže.
Ženy přicházely a odcházely, u Stelly se postupně stavila každá
z nich, pomáhaly modlitbami nebo přiložením rukou a vyjádřením
své podpory a účasti. Kdyby byla Virginia pouhou nezaujatou po-
zorovatelkou celé situace, jejich reakce by jí připadaly fascinující.
Přistihla se při myšlence, že Margaret je možná zaznamenává pro
příští generace. Ona si stále něco zapisuje. Jsou její poznámky přes-
né? Virginia nechávala svoji mysl bloudit různými cestami, jak se
zoufale snažila odvést svoji pozornost od toho, co se děje.
Poznamenala si Margaret, jak dlouho u ní zůstala Irene? Že to
bylo mnohem déle než kterákoli jiná, jak chytila její ruku do svých
dlaní, i když Stella byla v bezvědomí a netušila, co se kolem ní
děje? Je možné, že si zapsala, že Elizabeth byla jediná z nich, kterou
Stella pravděpodobně poznala, a že vždy, když se k ní přiblížila,
s vypětím všech sil rukou signalizovala o pomoc? Zaznamenala si, že
Althea se u Stelly zastavila jen na krátko, zatímco Ebba se na rozdíl
od své přítelkyně rozhodla, že u jejího lůžka bude bdít mnohem
déle?
Když si bez omluvy zabraly ošetřovnu, lodní lékař se jim ani
nepokusil nabídnout svoje služby nebo nástroje. Siobhan dělala, co
mohla, ale svěřila Virginii a Dove, že na medicíně žádné přednášky,
které by se týkaly vedení porodu, ještě neabsolvovala. Dove na to
odpověděla tím, že ona na pár porodů, které proběhly v nepřija-
telných podmínkách, už dohlížela. Kolik dětí a matek z té tvrdé
zkoušky vyvázlo živých, jim ovšem nesdělila a ani Siobhan, ani
Virginia se na to nezeptaly. Prostě jen znovu obrátily pozornost ke
své pacientce, aby jí zajistily veškeré možné pohodlí.
Žádná z nich tří od Stellina lůžka neodcházela. Virginia usou-
dila, že je to její povinnost, ačkoliv zápach krve jí nedělal dobře.
Příliš živě jí připomínal řeznictví a to, jak z čerstvě nakrájeného
masa vychází jiný pach než z toho, které bylo naporcováno již před
nějakou dobou, a jak se pak, když se maso začne rozkládat, ten
zápach změní, a pak ještě jednou ve chvíli, kdy hniloba převládne.
Seděla tam otřesená a zmatená, s částečně zatemněnou myslí,
když tu ucítila, jak jí rameno sevřela nějaká těžká ruka.
„Už jste někdy viděla, jak se rodí dítě?“ zeptala se jí Dove.
Virginia si nemyslela, že její odpověď Dove opravdu zajímá,
ale chytila se možnosti vyměnit si s ní pár slov a odvést tak svoji
pozornost od téhle krvavé přítomnosti.
„Ne, ale vy jste říkala že ano, kolikrát už?“
„Párkrát.“
„A probíhá to vždycky takhle?“
„Svatý bože, doufám, že ne,“ odpověděla ošetřovatelka a od-
vrátila se od ní.
Stella znovu ztratila vědomí a Dove se Siobhan toho využily
k tomu, aby si, když je nemohla slyšet, na celou věc vyměnily názor.
Mluvily tiše, ale Virginia pochytila, v čem je podstata jejich sporu.
Siobhan chtěla zachránit jak matku, tak dítě. Vědomosti pochycené
na přednáškách tu moc použít nemohla, ale měla načteno spoustu
prací o anatomii, a domnívala se, že Stella zatím neztratila tolik
krve, aby jí to ohrožovalo na životě. Pokud se postarají, aby vše zů-
stalo v čistotě, a dají porodu volný průběh, přinejmenším by se jim
mohlo podařit snížit pravděpodobnost, že Stella podlehne horečce
omladnic. Dove si ale myslela, že je to bláhový názor.
Zrovna ve chvíli, kdy Virginia otevřela ústa, aby se k tomu vy-
jádřila, Stella se probrala a z hrdla jí vyšlo hluboké zaúpění, začala
se svíjet bolestí a kopat nohama.
Jak dlouho bude tohle ještě trvat? pomyslela si Virginia a sevřel
se jí žaludek. Jak dlouho může něco takového vůbec trvat?
Naštěstí ještě nevěděla, že konec je prozatím v nedohlednu, a že
až nastane, žádnou úlevu jim nepřinese.
Na konci druhého dne, kdy začaly neuvěřitelně dlouhé hodi-
ny slunečního svitu ustupovat tomu, co lze považovat za arktický
soumrak, už Stella vydávala jeden ochraptělý výkřik za druhým.
Byla to nekončící série srdceryvných výkřiků.
Pak Dove napřáhla ruce do prostoru mezi jejíma nohama a při-
stálo jí v nich cosi tmavočerveného a vlhkého.
Virginia zadržela dech.
Po nekonečně dlouhém okamžiku Siobhan vzhlédla, a když se
její pohled střetl s Virginiiným, zakroutila zamítavě hlavou. Ne-
dýchá. Nežije. Dítě bylo nedovyvinuté. Jen malé tělíčko bez duše,
nic víc.
Virginia sice šeptala, ale i tak zněla její tichá slova v nastalém
tichu jako hlasité údery: „Půjdu to říct ostatním.“
Že měla zůstat, dokud nebude jasné, jestli Stella přežije, nebo
ne, si uvědomila až poté, co opustila těsný a páchnoucí prostor ošet-
řovny. Ostatní ženy se jí na to budou ptát a ona nebude mít ponětí.
V polovině chodby se její kroky zpomalily, najednou cítila příliš
velké pohnutí na to, aby mohla udělat byť jen další krok kupředu.
Zároveň si ale vůbec nebyla jistá, jestli bude schopná se přinutit
k tomu, aby se tam vrátila.
Když ji pak za paži chytila něčí mohutná ruka, byla příliš ochro-
mená, než aby dokázala nějak zareagovat, a tak klopýtala a nechala
se táhnout, aniž by byly její nohy schopny se té síle vzepřít.
Kapitán Malcolm ji vtáhl do své kabiny a zabouchl za nimi
dveře. Ztěžka a přerývavě oddechoval a pak se jí zeptal: „Vy jste
to věděla?“
Nikdy ho neslyšela mluvit s hlasem tak plným emocí. Znělo
to, jako by to byl někdo jiný. Musel se celou tu dobu tolik držet
zpátky, uvědomila si Virginia, a teď jako by jeho obličej najednou
ožil. Zdálo se, jako by mu slova, která se ona chystá vypustit z úst,
mohla zachránit život nebo zlomit srdce, a jako by se celý svět za-
stavil v očekávání toho, co mu odpoví.
Ne teď, pomyslela si, a ne tady. Byla zvyklá kapitána vnímat jako
prodlouženou ruku jeho lodě, pouhý nástroj, jenže teď jí najednou
došlo, jak mu celou tu dobu křivdila. Možná doposud viděla jen
to, co vidět chtěla. Teď však zahlédla mnohem víc.
Pobídl ji k odpovědi, tentokrát jemněji, jako by se bál, že ji
vyděsí a ona nic neřekne. „Virginie, věděla jste to?“
Lhát nemohla. „Ano.“
„Jak dlouho?“
„Týden.“
Tichým, ale pevným hlasem řekl: „Měla jste mi to říct.“
Byla tak zmožená, že hned nedokázala poskládat slova v od-
pověď. Ve stísněném prostoru jeho kajuty bylo téměř teplo a byl
zde cítit nezaměnitelný pach pižma. Virginia to dobře znala. Pach
nemytého muže, který je příliš dlouho natěsnán v malém prostoru.
Nevystrašilo ji to, ale probudilo to v ní ostražitost.
Přinutila se, aby se mu podívala do očí, a uviděla v nich hněv.
Věděla, že se na ni hněvá po právu.
 „Omlouvám se,“ řekla. „Měla jsem vám to říct, ale co byste
mohl dělat?“
„Nevím,“ řekl a potom jemněji, hlubším hlasem zopakoval,
„já nevím.“
„To dítě zemřelo,“ řekla. Tvrdá slova se v tom těsném, matně
osvětleném prostoru rozletěla do všech stran.
„Všemohoucí věčný Bože, ty, který duším vdechuješ život,“ začal
kapitán potichu odříkávat slova modlitby tak, že zůstávala jen mezi
ním a jeho Bohem. Vzpomněla si, jak tehdy na začátku cesty, poté
co Christabel zahynula, při modlitbě uchopily jeho holé ruce její
dlaně. Tentokrát se však jeho ruce s těmi jejími v modlitbě nespojily.
Tvář jí hořela studem. Zklamala Stellu. A zklamala kapitána.
I ona sepjala ruce v palčácích ve snaze pomodlit se, avšak její mysl
byla příliš zaneprázdněná světskými starostmi.
Co teď? Drahý Bože! Byla to svým způsobem modlitba, ale nijak
povzbudivá. Drahý Bože, co teď?
Hned poté, co kapitán dokončil svoji modlitbu, dotkl se nejprve
svého čela, pak hrudi, levého ramene, pravého ramene, ten naučený
pohyb už udělal snad tisíckrát, a pak se otočil zpět k ní. Výraz v jeho
tváři zahrnoval mnohem více emocí než jen vztek.
„Muži tady… pochopí to celé jako další špatné znamení. Ne-
dokážu říct, čeho jsou schopni. Dvě úmrtí tak krátce za sebou.“
„Nebo tři.“
„Ta žena to nepřežije?“
„Jmenuje se Stella,“ řekla Virginia nejistým hlasem, „a není to
jisté.“
„Smrt bere natřikrát,“ pronesl vážně. „Takhle by to vzali lépe.“
„Ale ona hůře,“ téměř vyštěkla Virginia. „To je to jediné, na co
v téhle situaci myslíte? Jak to vezmou oni?“
Chytil ji za obě ramena. Cítila, jak se jí špičky jeho palců v ru-
kavicích zarývají do jamky u ramenní kosti. Držel ji velmi pevně,
ale ona přesto nevěřila, že by jí chtěl ublížit.
 „Nemáte ani tušení, na co já myslím,“ zavrčel.
„Tak mi to řekněte,“ odpověděla, aniž by ucukla.
Kapitán Malcolm pustil její ramena, avšak jejich těla byla tak
blízko jedno druhému, že cítila jeho pach, jeho skutečný tělesný
pach, ne zatuchlý vzduch v kajutě. Byla to směs pižma a soli, pachu
špíny a vůně cedru, doplněná lehkým odérem rumu.
Zeptal se jí: „Znáte příběh muže, po kterém je tahle zátoka
pojmenovaná? Hudsona?“
„Obávám se, že ne,“ odvětila.
„Povím vám jeho krátkou verzi,“ řekl úsečně. „Henry Hudson
se poté, co objevil tuhle zátoku, nepohodl se svojí posádkou. Ta se
vzbouřila a převzala kontrolu nad lodí. Posadili ho na malou šalupu
a nechali ho na ní unášet po moři, dokud si pro něj nepřijde smrt.“
„To byla opravdu krátká verze.“
„Jsem si jistý, že jste pochopila, co jsem tím chtěl říct. Vypadá
to, že si myslíte, že když vedete skupinu lidí, jste to vy, kdo jim
může určovat, jak se zachovají.“
„Ne, to si nemyslím,“ postavila se mu Virginia.
„Člověk nemůže lidem určovat, jak se mají chovat. Může je
jenom vést. Nikdo nemůže nikdy úplně převzít kontrolu nad jiným
člověkem,“ řekl potom.
„Chcete mi snad naznačit, že nedokážete udržet svou posádku
na uzdě tak, aby nám neublížila?“
„Chci vám říct, že už jsem se o to snažil, ale obávám se, jestli
se to neminulo účinkem,“ dodal s ironií v hlase.
Chtělo se jí zabušit pěstmi do zdí, které jako by na ni padaly
ze všech stran. Měla chuť řvát. Ale nemohla. „Bojíte se, že vás
neposlechnou?“
„Ano.“
„Nemůžete je k tomu nějak donutit?“ Uvědomovala si, že její
slova znějí dětinsky, ale co říci jiného, nevěděla.
 „S Keanem už jste měla tu čest. Opravdu si myslíte, že je něco,
k čemu bych ho mohl přinutit?“
Její další slova už byla pronesena vlídně a s větší jemností: „Ale
když se ho obáváte, proč ho prostě nezbavíte hodnosti? Potrestejte
ho nebo… určitě je něco, co můžete udělat.“
„Má příliš mnoho spojenců,“ řekl kapitán ponurým tónem.
„Asi tucet těchto mužů sloužilo déle pod ním než pode mnou.
Když jsem se přesunul s Doris do Hudsonova zálivu, hodně členů
z mé posádky raději podepsalo kontrakt s jinými velrybářskými
loděmi. V York Factory, což je jediné obchodní překladiště na zá-
padním pobřeží, jsem musel vzít zavděk tím, co bylo k mání. Tehdy
se mi zdálo, že mi přeje štěstí, když mi Keane doporučil muže na
doplnění posádky. Zvláště když všech dvanáct z nich byli urostlí
muži, stavění na tu nejtěžší práci. Teď už to samozřejmě vidím jinak.“
„Mrzí mě to,“ šeptla.
Pokrčil rameny. „Tohle je moje první plavba s touto posádkou,
a tak či onak, určitě i ta poslední.“
„A vy myslíte, že když podniknete něco, co se jim nebude za-
mlouvat, že se také vzbouří a posadí vás na nějakou šalupu? Že z vás
udělají druhého Hudsona?“
„Ano,“ řekl bez obalu a ona v jeho očích zahlédla strach. „Nebo
se možná s tou šalupou nebudou ani obtěžovat. Prostě mě zastřelí,
což pak budou prezentovat jako nehodu, a jakmile po mně bude
veta, s vámi a vašimi ženami naloží, jak se jim zamane.“
Virginia na něj zírala s doširoka rozevřenýma očima. Toho,
jak hluboké má jeho strach kořeny, předtím nedohlédla. Teď se
přenesl i na ni.
„Jsem si jistý, že vaší pozornosti neuniklo, že nejsem anglického
původu?“
„Ne, neuniklo,“ odpověděla.
„Ze strany mého otce jsem potomkem svobodných mužů a žen,
kteří svoji svobodu získali po americké válce za nezávislost a rodina
mojí matky je z kmene Wampanoag. Jsem právoplatným vlastníkem
téhle lodi a nikomu nic nedlužím, ale i tak, pokud by se někdo –
a Keane by se toho odvážit mohl – chtěl zmocnit mého majetku,
mohl by se pokusit moji svobodu zpochybnit.“
„Ale uspět by přece nemohl,“ řekla nevěřícně.
A on jí odpověděl: „Jste o tom skutečně do hloubi duše pře-
svědčená, Virginie?“
Na dlouhou chvíli mezi nimi ve vzduchu zůstalo viset ticho.
Když byla Virginia konečně schopná něco vyslovit, nebyla si jistá,
že jsou to ta správná slova, jenže jiná nenašla.
„Nevím, co mám dělat,“ řekla prostě.
„Jak už jsem řekl – a vím, že to je něco, co nechcete slyšet – bude
pro vás všechny lepší, když Stella zemře.“
„To není něco, co bych si mohla přát.“
„Já vím.“
Znenadání jí projela vlna strachu znásobená tím jeho. „Proč jste
mi to vůbec říkal? Proč jste mi to všechno říkal?“
„Držela jste přede mnou věci v tajnosti, věci, o kterých jste mě
měla informovat. Ale rozumím tomu,“ řekl kapitán Malcolm. „Já
jsem si také udržoval odstup a měl jsem k tomu své vlastní důvody.
Musela jste si myslet, že mi nemůžete věřit. Mrzí mě to.“
„Nepletete se, ale chyba je též na mé straně.“
„Ponechme teď otázku viny stranou. Můžete mi slíbit, že pro-
příště už se mnou budete jednat na rovinu?“
„Ano,“ odpověděla, ačkoliv se obávala, že je na to již příliš pozdě.
Kapitánův pohled se střetl s jejím a byla v něm obsažena otázka,
na kterou neznala odpověď.
Podívala se stranou a řekla mu něco, co by v tu chvíli nemoh-
la říci nikomu jinému na palubě, možná nikomu na celém světě:
„Bojím se.“
Přistoupil k ní blíže, o krok, o dva.
„Jen blázni se nebojí,“ řekl jí.
 Potom udělala krok kupředu ona. Ovinula mu ruku vzadu
kolem krku a přitáhla si jeho obličej dolů ke svému. Nezastavil ji,
nechal ji, ať pokračuje. Nebyl schopen slova.
Přitiskla svoji tvář k té jeho, ucítila teplo jeho kůže na své, vy-
chutnávala si to, a rovněž tak i možnost pocítit v přítomnosti jeho
statného těla na chvíli úlevu od nejistého světa, který je obklopoval.
Jeho vysoká, pevná lícní kost. Dotek jeho řas, když jimi pohnul.
Dotek vousů na její bradě.
„Myslím, že tak trochu blázni jsme tu všichni,“ řekla klidně.
„Každý svým způsobem.“
Otočil tvář a přitiskl ji k jejímu spánku, jeho teplý dech cítila
na svém uchu. „Já si nemyslím, že jste blázen.“
Smutně se usmála. „Kdybyste mě znal lépe, možná byste změ-
nil názor. Ale já už ve vaší blízkosti stejně moc dlouho nezůstanu,
viďte?“
V tu chvíli svoji tvář odtáhl, kouzlo pominulo a i ona nechala
svoji ruku z jeho krku klesnout dolů. Poodstoupila o dva kroky
vzad, pak o třetí. Když na ní znovu spočinul pohledem, už v něm
žádná otázka nebyla. Svoji odpověď už dostal.
„Bude-li to vůle Boží, oba dojdeme na každé z našich rozdílných
cest úspěchu.“
Nebylo co dodat. Zavázala se k otevřenému a čestnému jed-
nání a pravdou bylo, že nikdy nepředpokládala, že by po vylodění
v Bezútěšné zátoce mohla kapitána Malcolma ještě někdy spatřit.
Jejich cesty se, tak jak to i jasně vyslovil, nevyhnutelně rozdělí.
O několik okamžiků později už Virginia zase stála, celá znejistělá
a vnitřně otřesená, v úzké studené chodbě.
Nejdůležitější bylo, aby dostála zadost své povinnosti vůči
ostatním ženám, ale také zoufale potřebovala uklidnit samu sebe
a napadal ji pouze jediný způsob, jak toho docílit.
Několika krátkými, laskavými slovy ženám sdělila, co se ode-
hrálo na ošetřovně, a provedla je krátkou modlitbou. Poté odešla.
Nechala je při vědomí, že se vrací na ošetřovnu, aby zkontrolovala
Stellu, ale namísto toho si přehodila přes rameno svůj cestovní vak
a zamířila směrem ke kuchyni.
Na lodi nebylo místa, kde by člověk mohl být opravdu sám, ale
kuchař svoji plotnu opouštěl jen zřídkakdy, a tak se tělem opřela
o dřevěné dveře vedoucí do kuchyně. Cítila, jak zpoza nich sálá
teplo od plotny a na dlouhý okamžik se mu poddala.
Zoufale toužila po slovech podpory. Doufala, že lady Frankli-
nová jí bude schopna, napříč časem i prostorem, nějakou podporu
poskytnout. Nikdo z těch, kteří tu byli s ní, to udělat nemohl,
nejméně ze všech ona sama. Měla si ten dopis přečíst už na začátku
května, ale schovávala si ho na dobu, kdy ho bude opravdu potře-
bovat. A ta doba právě nastala.
Virginia třesoucími se prsty rozlomila pečeť na dopise a v mat-
ném světle olejové lampy si ho dala před obličej. Když lačně hltala
každé slovo, tenký papír se jí třepotal v rukách.

Drahá slečno Reevová,

teď už máte za sebou dva měsíce cesty. Pokud jste se
drželi správného kurzu, měli byste teď být někde na úrovni
Bodu temnoty. Říkají, že je to velmi bezútěšné, větrné
místo. Jedna z nedávných výprav tam s lodí najela na
mělčinu, loď vzala za své, a tak tam dvacet mužů zůstalo
trčet všemu napospas. Když k nim o rok později dorazil
jiný škuner, zbývalo jich už jenom šest.
Doufejme, že Vás bude štěstí provázet více než je.
To, jestli budete mít štěstí, není samozřejmě jedinou věcí,
která rozhodne, zda uspějete. Síla Vašeho ducha a Vaše
odhodlání na tom budou mít též svůj podíl. Kvůli nim
jsem si Vás vybrala. Dobré důvody jsem měla i pro výběr
každé ze žen, které cestují s Vámi, i když si říkám, že o tom
možná v tuto chvíli pochybujete. Už jste je všechny blíže
poznala a také padla bariéra společenských konvencí.
Vy je teď znáte lépe než kdokoli jiný. Předpokládám, že
mnohé vyplulo na povrch a s určitostí vím, že každá z nich
má nějaké nedostatky, jichž jsem si nebyla vědoma.
Jsem si také jistá, že to samé platí i o Vás.
Nezbývá, než abyste si počínala tak, jak nejlépe
dokážete. Umetenou cestičku nemá žádná expedice a Vy
jste v hodně drsném prostředí. Pokud jste odbočili z kurzu,
je to možná ještě o poznání horší a hrozí Vám o to větší
nebezpečí. Čiňte dobrá rozhodnutí. Využijte síly svých žen.
Proto jsou tam s Vámi. Každá jedna z nich.
Můj manžel měl více lodí, více zdrojů, více mužů než
Vy, a přesto nevíme, jaký osud ho a jeho muže potkal.
Spoléhám na Vás, že tuto otázku zodpovíte. Spoléhám
na Vás, že mi ho přivedete zpět. A když to z jakéhokoli
důvodu nebude možné, tak budu doufat, že přivezete
domů alespoň zprávy o jeho osudu, abychom mohly
svět obeznámit s jeho úspěchy. Lidé lační po tom, aby
se dozvěděli pravdu. Nemohu dopustit, aby si mysleli,
že udělal stejnou chybu jako ta expedice, jejíž loď najela
u Bodu temnoty na mělčinu. Tak bláhový rozhodně nebyl!
Není možné, aby se na něj takto vzpomínalo… to se
nestane! Vy mi v tom budete nápomocná. Ukážeme všem,
jak to bylo, a vrátíme jeho jménu slávu. Nepochybuji
o tom ani v nejmenším.
Nezastavujte se a postupujte stále kupředu. Teď je
léto, ale přijde zima. Zkuste toho do té doby zvládnout, co
nejvíce bude možné.
Srdečně
J
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ D R U H Á

Virginia
Věznice na Charles Street, Boston
Říjen 1854

D nešní jídlo ve vězení není lepší než to včerejší, ale Virginii se

každý další den zdá o kousek poživatelnější. Pravděpodobně
si už zvyká. Na severu se naučila jíst moučnou pastu a pemmikan.
Pak přišlo období nuceného půstu a po něm další, kdy jedli syrové
maso, po něm sušené maso a pak zase nic. Tady je alespoň všechno,
co nazývají jídlem, toho názvu přinejmenším hodno, a navíc jí ho
dodávají pravidelně. Nikdy si nemusí dělat starosti s tím, jestli jí
něco přinesou i následujícího dne.
Zrovna vzhlédne od misky s kaší, když na ni Benson lhostejně
křikne: „Máte návštěvu!“
Možná to bude její obhájce, který jí bude chtít klást otázky,
na které ona teď, když už si je jistá, že pracuje proti ní, rozhodně
neodpoví. Myslí si, že už celé věci přišla na kloub. Collinsovi se
s ním museli nějak dohodnout, jen tak to celé dává smysl. Nejen
jeho nezájem a pasivita v soudní síni, ale i zvídavé otázky, které jí
klade v soukromí její cely. Párkrát na ni tlačil, aby mu vyprávěla,
co se opravdu stalo. Snažil se tak připravit na její obhajobu, nebo
bylo jeho cílem předat získané informace těm, kteří ji chtěli zničit?
Když uslyší blížící se kroky, ani se neobtěžuje zvednout hlavu. Na
Clevengera už nikdy kloudného slova nepromluví.
Najednou zaregistruje, že do její ledové kamenné cely pronikl
lehký odér růžové vůně. Poté uslyší nezaměnitelné šustění, které
vzniká, když se o sebe tře hedvábí. Kdypak ten zvuk slyšela napo-
sledy? Snad v předpokoji, když se setkala s Caprice? Připadá jí, že
to je už nejmíň sto let. Tehdy to vlastně celé začalo a teď má strach,
že to velmi brzy neslavně skončí.
Už jen při té myšlence jí ztěžkne hlava, ale i tak se přinutí ji
pozdvihnout, otevřít oči a podívat se skrze mříže. Spatří tam dívku
statné postavy, na tváři pihy rozeseté jako hvězdy na noční obloze
a ruce s dlouhými, obratnými prsty. Okamžitě ví, o koho jde.
Siobhan, řekne si v duchu a automaticky zvedne ruku, aby se
dotkla chladného kovu mříží, které je oddělují.
Dívka vypadá téměř jako nějaký duch. Mladší, nedotčená, jako
kdyby se před ní vynořila dvojnice té Siobhan, kterou Virginia
znávala, jen v lehce pozměněné podobě. Tato je vyšňořená a vy-
šperkovaná tak, aby každý detail podtrhoval její ženskost. Obličej
jí rámují vlasy stočené do pravidelných prstýnků a složitě stavěný
klobouk, o němž si Virginia pomyslí, že musí být určitě výkřikem
poslední módy.
Svěžest jejích hladkých líček pod nánosem pudru jako by byla
z jiného světa. Vypadá skoro nereálně, pomyslí si Virginia a přinutí
se zaostřit pohled.
Sice to je Siobhanin obličej, ale zároveň tu něco nehraje. A po-
tom Virginii konečně dojde, kdože to tu před ní stojí.
Dvojče je od pravé Siobhan téměř k nerozeznání. Jedině díky
tomu se oba mohli nepozorovaně prohazovat. Siobhan docházela
na medicínské přednášky na Harvardskou kolej a vypravila se s její
výpravou na sever. Tahle žena, která zůstala doma a věnovala svůj
čas společenské konverzaci a zkoušení nových modelů a jejíž pleť si
zachovala krémovou barvu bez jediné poskvrnky, to není ta Siobhan,
kterou Virginia zná.
„Seane,“ vydechne.
V očích mu blýskne, protože si dovolila tak neuváženě vyslovit
jeho jméno.
 Virginia se honem snaží svoji neopatrnost napravit pro případ,
že by je strážce poslouchal. „To je od vás laskavé, že jste přišla,
slečno…?“
„Perryová. Slečna Siobhan Perryová.“
„Přála bych si, abych vás mohla přijmout, jak se sluší a pat-
ří, slečno Perryová. Nabídnout vám alespoň židli. Bohužel tu ale
pro vás žádnou připravenou nemám,“ ukazuje rukou na holé stěny
a podlahu a Sean se rozhlíží.
„Už jsem zažila i horší věci,“ odpoví.
Virginia od Siobhan věděla, že Seanovým největším trápením
je, že je nucen žít jako muž – nebo by snad měla říci jejím největ-
ším trápením, protože Sean je ženou zrozenou do špatného těla.
Nedokáže si to představit.
Jako kdyby jí četl myšlenky, Sean řekne: „Jsme sestry. Ona to
tak vždy cítila také, navzdory tomu, co si mysleli ostatní a na čem
trval okolní svět. Pověděla vám o tom?“
„Přesně takhle ne, ale jsem s vaší situací obeznámena.“
Sean pokračuje: „Tedy rozumíte tomu, proč nemohla přijít? Při-
táhlo by to k nám pozornost způsobem, který… prostě si nemůžeme
dovolit, aby se to stalo.“
„A jak se jí daří?“ zeptá se Virginia tichým hlasem namísto
odpovědi. Otázku, proč nemohla přijít, se rozhodne nepoložit.
Kdyby žili v ideálním světě, Sean by sem vůbec nemusel chodit.
Siobhan by teď seděla v lavici svědků a vyprávěla svůj příběh, kte-
rý by prokázal, že Virginia Caprice nezabila. Siobhan totiž viděla
vše, co se mezi Caprice a Virginií onoho posledního dne odehrá-
lo. Její pravda, pokud by se o ni podělila, by byla tou skutečnou
pravdou.
Je to tak smutné, uvědomuje si Virginia. Jak by to bylo pěkné,
kdyby tu teď její přítelkyně byla a mohla svědčit v její prospěch. Ve
skutečně ideálním světě by ale vlastně Virginia ani před soudem za
vraždu prvního stupně nestála.
 Uslyší Seanovu odpověď: „Siobhan se má docela dobře. Věnuje
se medicíně. Otevřela si ordinaci jako praktický lékař ve Woburn.
Poskytuje výbornou péči a návdavkem rozdává úsměvy, takže má
výbornou reputaci. Rodina je na ni neobyčejně hrdá, jak si určitě
umíte představit.“
Promýšlí si způsob, jakým by jí měla položit další otázku. Nezdá
se, že by poblíž byli strážci nebo nějací úředníci, kteří by mohli z je-
jich rozhovoru něco pochytit, ale obezřetnosti není nikdy nazbyt.
„Žije tedy pod novým jménem?“
„Ano, je teď doktor Perry. Původní majitel už to jméno nepo-
třebuje.“
Virginia si pokládá otázku, jestli je Siobhan s tím vším opravdu
spokojená. Cena, kterou oba sourozenci zaplatili, totiž není souměři-
telná. Sean Perry, kterého tu má teď před sebou, dnes může žít jako
žena, kterou vždy toužil být, jenže nový Sean není muž, narodil
se jako Siobhan, která mužem nikdy být nechtěla. Pouze toužila
po možnostech a právech, na která mají nárok výlučně muži: po
právu na vzdělání a po možnosti rozvíjet své nadání a kráčet světem
bez nutnosti se omlouvat nebo pociťovat strach. Po právech, která
polovina bílé populace lehkomyslně považuje za nezpochybnitelná,
zatímco většina té druhé poloviny žije ve strachu, že ta omezení tu
pro ně budou existovat navždy.
Na druhou stranu její přítelkyně skutečně v mnoha ohledech žije
život, který si pro sebe vysnila. Virginia si nemůže pomoci a musí
se při té myšlence usmát.
„Připadá vám to divné?“ zeptá se jí nová Siobhan.
„Nejsem si jistá, jak to na mě působí,“ odpovídá jí Virginia po
pravdě. K tomu, aby jí zalhala, nemá žádný důvod: brzy bude buď
propuštěná na svobodu, nebo mrtvá, a ať tak či onak, nechce mít
duši zatíženou žádným druhem lítosti nebo lži. „Náš společný přítel
doktor Perry je vskutku výjimečný člověk a já jsem moc šťastná, když
se tu vaším prostřednictvím doslýchám o tom, jak dobře se mu daří.“
 K mříži se přiblíží jemná, navoněná ruka a Virginia k ní napřa-
huje tu svoji. I když tato Siobhan není ta, kterou ona zná a které
věří, dotknout se její ruky jí přináší útěchu. Když tehdy unikly ze
spárů ledu, uvědomily si, že se každou chvíli dotýkají jedna druhé,
protože jim to dodává jistoty. Byla to taková radost konečně vnímat
dotek kůže na kůži, a ne jenom promočenou kožešinu, která jim
donekonečna rozdírala jejich prokřehlé a napůl znecitlivělé prsty.
Takže když tady teď vidí Siobhaninu ruku a účastný výraz v její
tváři, dychtivě k ní natáhne tu svoji, protože touží po lidském do-
teku. Siobhaniny prsty v rukavicích něžně spočinou na hřbetě její
o tolik hrubší ruky.
Pak se nová Siobhan jemným hlasem zeptá: „Je něco, co bych
pro vás mohla udělat?“
To, co by potřebovala, je Siobhan, aby tu byla ta její Siobhan.
Aby se postavila do lavice svědků. Aby ji zachránila. Ale to se při-
hodit nemůže. V průběhu uplynulého roku byla Siobhan Perryová
opakovaně viděna, jak žije svůj skromný život v Bostonu, zatímco
se její bratr Sean, podle toho, co rodina rozhlásila mezi přáteli, roz-
hodl získat pracovní zkušenosti u staršího kolegy v New Orlean­su
a účastnit se pod jeho vedením studie o žluté zimnici. Takže Siob-
han Perryová teď nemůže tvrdit, že se zúčastnila výlučně ženské
výpravy do Arktidy, když ji svědci pravidelně vídali v prostoru
mezi Charlestownem a Tržnicí Quincy. Celá ta pečlivě budovaná
šaráda by se nenávratně rozpadla, a to na obou stranách, pro obě
dvojčata. Byla by to katastrofa. Navíc je možné, že by ani tak porota
Siobhaninu vyprávění o Virginiině nevinnosti neuvěřila. Nestojí to
za to. Dokonce i Virginia, jejíž život visí na vlásku, si to uvědomuje.
Takže místo, aby požádala o to, co by skutečně chtěla a po-
třebovala, Virginia jen řekne: „Vyřiďte panu doktorovi mé srdečné
pozdravy, pokud s ním budete mluvit.“
Siobhan přikývne: „Samozřejmě. Ale jste si jistá, že nemohu
přece jen nějak pomoci?“
 Virginia si promítne vše, co se v soudní síni doposud odehrálo,
i to, k čemu naopak nedošlo. Její obhájce, jenž by měl stát na její
straně a hájit ji, je jen loutkou v rukou jejích nepřátel. Státní zástupce
jí zasazuje jednu tvrdou ránu za druhou, slovo za slovem, svědka za
svědkem. Soudce bílé pleti i porota složená z mužů bílé pleti vedou
blahobytný život a věří pouze těm, kdo vypadají a hovoří jako oni.
A takoví na obhajobu Virginie nikdy nepromluví. Každý den, ka-
ždou minutu se cítí bezmocně a už před nějakou dobou to vzdala.
Ale…
Co kapitán? I když nepromluvil přímo v její prospěch, jeho
výpověď nevyzněla ani v její neprospěch.
I když Siobhan, kterou zná, jí teď pomoci nemůže, tato nová
Siobhan jí pomoc nabízí. Pomoc. Zápěstí se jí začíná samovolně
ohýbat známým způsobem, automaticky a nezávisle na její vůli.
Co kdyby to ještě nevzdala? Kdyby to přeci jen zkusila?
Pokud chce žít – a chce to opravdu? – pak tu nemůže jen tak
nečinně čekat na to, až ji někdo nebo něco spasí. Mohla by v mod-
litbách prosit Boha o pomoc, ale takhle Bůh, kterého ona zná,
nejedná. Jestli se jeho vůle má nějak projevit, učiní tak prostřed-
nictvím člověka.
Nová Siobhan opět jemně a s důrazem v hlase opakuje: „Mohu
vám nějak pomoci?“
Je tedy něco, co by mohla udělat? Něco snad ano, ale co? Co
takhle předat vzkaz. Teď se jen Virginia musí rozhodnout, komu
ho pošle a o co v něm požádá.
Najednou to vidí jasně.
„Poprosím vás, abyste mým jménem předala vzkaz.“ Mluví ti-
chým hlasem a nespouští ze Siobhan oči. „Nemohu vám předat nic
písemně, ale… s úctou k našim společným známým bych skutečně
vaši pomoc velmi ocenila.“
„Slečno Reevová,“ špitne roztomile nová Siobhan, „jsem vám
plně k dispozici.“
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ T Ř E T Í

Irene
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

S edět tady den za dnem a sledovat průběh Virginiina procesu je

utrpení, ale Irene nikdy ani nepomyslela na to, že by se zachovala
jinak. Když se poprvé setkaly, zahlédla ve Virginiině pohledu temnou
hlubinu. Bylo zřejmé, že se jí dotkla, když v minulosti žila nespou-
taným životem, a že na to, co se v oněch divokých časech odehrálo,
nikdy nedokáže zapomenout. Neví nic bližšího o Virginiině trápení,
stejně jako Virginia neví nic o tom jejím, ale společně strávené dny
je navždy stmelily a udělaly z nich rodinu a Irene rodinu neopouští.
Všechny ženy, které přežily – ať už jsou tu přítomné, nebo
ne – jsou Virginii dlužny a nikdy jí svůj dluh nebudou moci splatit.
Možná Dove – teď už musí být určitě na Krymu – věří, že si tam
na severu zachránila vlastní život sama, ale ostatní vědí své. Vir-
ginia v roli vůdkyně výpravy chránila některé z nich přímočařeji
a po delší dobu, ale všechny by se bez ní dříve či později dostaly
do přímého ohrožení života. Irene toho možná pro její záchranu
mnoho udělat nemůže, ale může tu alespoň být. Být svědkem toho,
co se zde odehrává.
Dnes poprvé vyzývá obžaloba ke svědecké výpovědi jednu
z přeživších.
„Obžaloba povolává do lavice svědků slečnu Ebbu Greenovou.“
Ebba překvapením vyvalí oči a zalapá po dechu.
Irene, která sedí hned vedle ní, ji chytne za ruku a stiskne ji.
Vždy sedí mezi Ebbou a Altheou. Obě ženy se pokaždé dostaví
společně, ale jakmile se ocitnou v soudní síni, jedna na druhou
se sotva podívají. Dvě bývalé přítelkyně spolu nikdy nepromluví,
nikdy se jedna druhé nedotknou. Když jí Irene stiskne ruku, Ebba
se slyšitelně nadechne a její stisk opětuje. Není pochyb o tom, že
potřebuje útěchu, byť takhle kratičkou. Irene se zdá, že slyší, jak jí
srdce v hrudi bije jako splašené. A ona má opravdu nejlepší sluch
z nich všech.
Když se Ebba nejistě postaví, pustí Ireninu ruku a vykročí vpřed.
Téměř zavrávorá, a tak se opře o zábradlí v soudní síni, aby neupadla.
Několik dlouhých okamžiků jí trvá, než je schopna vykročit dále.
Možná, že po ztrátě prstů na nohou už nemá takovou stabilitu jako
dříve. Člověk si jen tak neuvědomuje, jak je všech deset prstů na
nohou potřebných k tomu, aby se člověk udržel pevně zpříma. Jsou
sice malé, ale obrovsky důležité.
Stejně jako jazyk, pomyslí si Irene. Dokud ho máme, neuvědomu-
jeme si, jak je pro náš život zásadní. I přes to si ale myslí, že Ebbino
zavrávorání není výsledkem pouhé ztráty prstů. Podle ní se pouze
snažila oddálit chvíli, kdy bude muset usednout do lavice svědků.
Přes to, jak pomalu se šourá, nakonec nevyhnutelně dorazí na
místo určení, a když pak skládá přísahu, stojí již před biblí zpříma.
„Uveďte, prosím, pro účely záznamu vaše jméno.“
„Paní Ebba Greenová.“
„Vy nepoužíváte jméno vašeho manžela?“ ptá se státní zástupce
překvapeně.
„Promiňte? Jsem vdaná Greenová.“
„Aha, domníval jsem se, že dámy z vyšších vrstev společnosti
používají i manželovo křestní jméno. Jaké je křestní jméno vašeho
manžela?“
„Je?“ zeptá se klidně Ebba.
Bylo, pomyslí si Irene.
Státní zástupce si její zaváhání vyloží po svém: „James, John
nebo Henry?“
„Daniel.“
„Tedy byste si též mohla říkat paní Daniel Greenová.“
 „Ano, mohla, pokud bych se tak rozhodla,“ odpovídá Ebba
pomalu.
„Dobře, nechme to tedy tak, jak vám to vyhovuje. Chybí vám
váš manžel, paní Greenová?“
Udržet emoce na uzdě tak, aby se jí nezračily ve tváři, se Ebbě
tentokrát nezdaří. „Jestli mi chybí? Proč by to pro vás mělo mít
nějaký význam?“
Soudce se podívá na obhájce, který zase šustí papíry – Irene ne-
může uvěřit, jak často se ta scéna opakuje – avšak obhájce možnosti
vznést námitku nevyužívá.
„Obvykle státní zástupce ke spěchu nevybízím,“ pronáší soudce,
„ale začínám mít dojem, že to bude nutné. Mohl byste, prosím,
přejít k věci, pane státní zástupce?“
„Samozřejmě, Vaše Ctihodnosti. Paní Greenová, jelikož vám
působí problém na otázku odpovědět, beru ji zpět. Postupme tedy
dále. Nepochybně si kladete otázku, proč jsem vás povolal jako
svědka obžaloby, když sedíte v první řadě spolu s dalšími podpo-
rovateli vražedkyně, jako kdybyste tím chtěla dát najevo, že jste
hrdá na to, že ji znáte.“
„Obviněné.“
„Promiňte?“
„Je z vraždy zatím jen obviněná.“
„Ponechme to tak, jak vám to vyhovuje, paní Greenová. Doneslo
se mi, že je to takový oblíbený anglický zvyk.“
„Pokročme dále,“ procedí Ebba mezi zuby. Irene se jí pokouší
očima naznačit: Uklidni se. Klid, jen klid.
„Bude to snadné. Mám dvě otázky. Mohla byste mi na ně, kvůli
vaší přítelkyni, která je obviněná z vraždy, odpovědět?“
„To záleží na tom, o jaké otázky půjde, pane,“ odpovídá Ebba.
Irene vnímá, jak se Ebba zoufale snaží kontrolovat. Také si
klade otázku, co na Ebbu mají a proč si vybrali zrovna ji. Jak mají
v úmyslu ji využít? Vědí, co Altheu a Ebbu vzájemně odlišuje, nebo
se domnívají, že jsou obě dvě stejně vzorné? Samozřejmě, že kdyby
se zeptali Althey, zda postrádá svého manžela, ona by prostě odpo-
věděla, že ano, a tím by to bylo odbyto. Obžaloba to pravděpodobně
neví. Výstřel naslepo zasáhne cíl jen někdy, když se to ale stane,
nevyhnutelně to zanechá stopu.
„Paní Greenová,“ pokračuje státní zástupce, „mohla byste nám
vyjmenovat všech dvanáct žen, které se zúčastnily vaší výpravy?
Máme tu dřívější svědectví od… dovolte mi si to ověřit, ano – od
paní Quinlanové. Uvádí, že obžalovaná jí řekla, že výprava bude mít
dvanáct členek. S některými z nich jsme obeznámeni, ale myslím,
že zde přítomné porotě by velmi pomohlo, kdybyste nás seznámila
se jmény všech účastnic výpravy.“
Irene se nadechne přesně ve stejnou chvíli jako Ebba a slyší a cítí,
jak do sebe v tu chvíli nasály vzduch i ostatní ženy. Dořin nádech,
Margaretin nádech, Althein… všech pět se nadechlo najednou jako
jedna bytost. Na Virginii v tu chvíli neviděla, takže nezahlédla, jestli
měla stejný reflex i ona, ale vsadila by se, že ji to nijak nepřekva-
pilo. O tomhle spolu mluvily a dohodly se na odpovědi. Nyní jde
jedině o to, zda bude Ebba, když je teď pod přísahou, tuto dohodu
respektovat, nebo zda se rozhodne jinak.
Ebba chladným hlasem pronese: „Ne.“
„Promiňte?“ Žalobci se v obličeji objevuje nevěřícný výraz.
„Vaše Ctihodnosti,“ stěžuje si státní zástupce, „můžete si od
svědkyně vyžádat, aby nám vyjmenovala všechny členky expedice?“
Soudce vypadá otráveně, což není nic nového, ale tentokrát je
alespoň jeho opovržení namířeno na státního zástupce. „Předpo-
kládám, že bych mohl, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Co vás
vede k tomu, že chcete mít seznam všech jmen?“
Státní zástupce se prohne v bocích jako dívenka, které odmítli
dát cukrátko, a odpovídá: „Abychom zjistili jména těch žen, které
Virginia Reevová nepřivedla zpět.“
 Irene se zlehka nakloní kupředu. Rozumí skeptickému výrazu
v soudcově tváři a ví, co odpoví, ještě než tak učiní.
„Jaký by mělo smysl ta jména znát?“ ptá se soudce, a z tónu
jeho hlasu je zřejmé, jak by na otázku odpověděl. „Nejsou tady.“
Irene to chápe jako dobré znamení pro Virginii, takové jemné
popostrčení ku spravedlnosti. Jenže soudce pokračuje.
„Ve vztahu k nim selhala, ale nás tu teď zajímá jen jediné jméno,
a sice to, které se týká našeho případu. Caprice Collinsová.“
Žalobci slouží ke cti, že se přes své zklamání dokáže přenést
docela rychle. „A té se také týká má druhá otázka. Doufám, paní
Greenová, že na ni odpovíte uspokojivěji než na tu první.“
Ebba se na něj dívá svrchu a klidně. Normálně se povýšeně
nechová, ale v tuto chvíli Irene její přezíravost oceňuje.
Irene není zdaleka jediná, kdo se teď na svém sedadle předklá-
ní kupředu. Vrhne kradmý pohled na Virginii. Vypadá naprosto
netečně. Ne bez zájmu, ale prosta jakýchkoli emocí. Irene ví, jaké
přemáhání musí Virginii stát, aby se takto ovládala a vypadala
nezaujatě, zatímco jí planoucí srdce splašeně bije v hrudi.
Státní zástupce udělá pár kroků vpřed, postaví se k Ebbě čelem
a řekne: „Zde je tedy slibovaná otázka.“
Nastalé ticho si vychutnává. Ebba na něj jen němě zírá.
„Chtěl jsem se vás jen zeptat, co se vlastně Caprice tam na ledu
stalo. Až doposud jsme se z policejních zpráv dozvěděli, že přišla
o život poté, co členky výpravy opustily Doris. Všechny popisy
se – a věřte, že jsme jich měli k dispozici několik – v tom hlavním
shodují. Na lodi byla Caprice ještě naživu. Tedy víme, že zemřela
poté, co se dostala na led.“
Ebba otvírá ústa k odpovědi, on ji však ještě přerušuje.
„Ne, paní Greenová, teď vám ještě hovořit nepřísluší. Ještě jsem
vám svoji otázku nepoložil.“
V Ebbině planoucím pohledu je skryt takový žár, že by v mžiku
roztavil i věčný sníh ledových plání tam na severu, pomyslí si Irene.
 „Teď máte příležitost nám povědět svou verzi toho, co se událo.
Osvobodit svou přítelkyni. Povězte nám tedy, paní Greenová, co
se tam přesně stalo, co se tam odehrálo přímo před vašima očima.“
Ebba se ovládá jen s největším vypětím sil. Irene stále vidí, jak jí
žhne v očích. Ale poté se vzchopí. Proplétá si ruce v klíně, pomalu
se nadechuje se, pak vydechne a odpovídá. „Je mi líto. To nemohu.“
„Ouha!“ státní zástupce své překvapení předstírá tak nedokona-
le, že je Irene absolutně jasné, jak měl vše celou dobu naplánované.
Zdá se jí, že o to jediné mu od začátku šlo. „A pročpak?“
Ebbě nezbývá než s viditelnou lítostí přiznat: „Protože jsme
tam nebyly.“
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ Č T V R TÁ

Dove
Na palubě Doris
Červen 1853

T a vykutálená mrcha, pomyslí si Dove.

Neprohledávala Stelliny věci s úmyslem najít kořist. Snažila se
tam jen objevit něco, co by tu ženu po přestálém utrpení utěšilo,
a čeho se dočkala? Našla celou řadu ukradených věcí. Nejen ty,
které byly nahlášeny jako zmizelé, ale i jiné, příbory, náušnice a asi
půltuctu dalších předmětů, které Stella zjevně ukradla poté, co
Doris vyplula.
Nějaká jiná žena by to vše možná nejprve odnesla Stelle a požá-
dala ji o vysvětlení, ale Dove to udělat nemohla. Musela se soustředit
především na to, aby ochránila samu sebe. Takhle postupovala
vždy – ostatně to byl také jediný důvod, proč i po tolika letech
strávených na frontě zůstávala stále naživu. Pokud se nenechala
unášet city, když šlo o její dva muže, neudělá to ani tentokrát, když
jde o dívku, kterou sotva zná, ať už s ní jakkoli soucítí.
Stella stejně nebyla ve stavu, kdy by byla schopná něco někomu
vysvětlovat. Sice po tak obrovské ztrátě krve přežila, ale jen o vlásek.
Siobhan jí natržené tkáně sešila – Dove musela, ač neochotně, obdi-
vovat úhlednost jejích stehů – a udržovala dané místo v úzkostlivé
čistotě. Teď už mohly jen čekat.
Po týdnu přesunuly Stellu na její palandu, ale ona dál mlčela,
jedla jen málo a většinu času prospala. Proto Dove napadlo, že se
v jejích věcech pokusí najít něco jí drahého, co by ji přivedlo na
veselejší myšlenky. Jenže věci, které ve Stellině vaku našla, byly
drahocennosti jiného druhu a ona už se postará, aby za to Stella
zaplatila.
 Virginii ale Dove ty věci neukázala. Byla sice pověřena vedením
výpravy, ale ne na lodi. Tady ne. Musí se o tom dozvědět sám ka­pitán.
Dove udělala chybu, i když by si to asi nepřipustila, že nepočkala
na chvíli, kdy byla s kapitánem o samotě. Vyklopila mu vše hned
při první příležitosti, která se naskytla. Když ho potkala na palubě,
podala mu kapesník, do kterého zabalila své nálezy, a vysvětlila mu,
o co se jedná. Kapitán ji překvapeně poděkoval, rozbalil balíček a na
slunci se zaleskly dvě stříbrné lžíce. Stáli na palubě blízko sebe a sklá-
něli se nad rozhrnutým kouskem látky, když si jich všiml Keane.
Teď už bylo jen otázkou času, kdy se o tom dozví i všichni ostatní.
„To je mi ale dostaveníčko!“ zakrákal.
„Potřebujete něco, Keane?“ procedil kapitán skrze zuby.
„Vidím, že jste odhalil zloděje, pane,“ odpověděl mu první dů-
stojník hlasitěji, než bylo potřeba. Jeho hlas se rozléhal všude po
palubě. „Mohl bych nabídnout pár nápadů, jak se zlodějkou naložit.“
„Já jsem to nebyla,“ řekla rychle Dove.
„Přiveďte ostatní ženy!“ zavolal Keane na posádku, a když ka-
pitán otevřel ústa, aby jeho rozkaz odvolal, Dove přesně postřehla
okamžik, kdy se rozhodl, že si to nemůže dovolit.
Nevěděla, že se kapitán svých mužů bojí. Bylo jí však jasné, že
celá situace může v každém příštím okamžiku vybuchnout, ale kdo
z ní vyjde bez šrámu, nebyla schopna odhadnout.
Pak si všimla, jak se k nim řítí Virginia.
„Co se to tu děje? Malcolme? Dove?“
„Omlouvám se,“ řekl kapitán bez dlouhého otálení, ovšem
s hrd­lem sevřeným emocí, jejíž podstatu nebyla Dove schopna roz-
poznat. „Vzhledem k nastalé situaci vás už do Bezútěšné zátoky
dovést nemůžeme.“
„Cože?“ Ta otázka vyletěla Virginii z hrdla jako krátké, ostré
zaštěknutí.
„Omlouvám se,“ zopakoval kapitán, „ale mezi vámi byl odhalen
zloděj a takové chování nelze tolerovat.“
 „To vy?“ podívala se Virginia na Dove.
„Ne, Stella.“
Pohledem přelétla místo, na kterém se teď, jak si Dove povšimla,
shromáždily všechny ženy. Vypadaly vyděšeně. Co jim asi kdo řekl?
Byla mezi nimi dokonce i Stella, celá bledá, ale držela se zpříma
díky tomu, že ji z každé strany podpírala jedna ze dvou Angličanek.
Virginia se přiblížila ke kapitánovi. „Můžeme si o tom promlu-
vit v soukromí?“ Oči jí těkaly po okolí, takže o smyslu její žádosti
nebylo pochyb. Pokud jí ještě nedošlo, že kapitán ztratil kontrolu
nad posádkou, brzy se tak stane.
Keane ji chytil za paži. „Tak to tedy ne, slečno. Ten rozhovor si
můžete odbýt zde v přítomnosti pánaboha a všech ostatních. Aspoň
se nebudete pokoušet svádět nám kapitána tou vaší myší dírkou.“
„Dávejte si pozor na jazyk, Keane,“ zavrčel kapitán.
„Pane, já jsem vás upozorňoval, že když ty ženy vezmeme na
palubu, přihodí se něco špatného. Už mají dva mrtvé a teď ještě
zlodějku, a to nemluvím o těch dvou, co se skoro utopily! Vysaďme
je z lodi, nebo se další mrtvý objeví tentokrát v našich řadách.“
„Vy nás chcete vysadit?“ zeptala se nevěřícně Virginia. „Upro-
střed Hudsonova zálivu? Představujete si snad, že jen tak doplaveme
někam ke břehu?“
Teď si začala přisazovat i posádka: Jo, to zní výborně. Vyzkoušíme,
jestli půjdou ke dnu, nebo ne.
„Možná vám věnujeme nějaký plavidlo. Něco, do čeho moc
nepoteče,“ prohlásil samolibě Keane.
„O tom vy nerozhodujete, důstojníku,“ řekl mu kapitán důrazně.
Dove si všimla, že se za Keanem vynořilo pár dalších hromotlu-
ků. Poznala mezi nimi muže jménem Coffin, který měl pěsti jako
dva buchary, a podobně stavěného námořníka, o kterém věděla, že
mu přezdívají Medvěd.
„Jsme osm set kilometrů od místa, kde jste se zavázali nás vy-
sadit,“ namítla Virginia důrazným a jasným hlasem beze stopy
podřízenosti. „Daleko od Bezútěšné zátoky. Daleko od místa, kde
máme začít hledat, což nám znemožní splnit naší misi před začát-
kem zimy.“
„Vaše mise nám může být ukradená,“ zavrčel Coffin. „Naší misí
je zase zůstat naživu.“
„A po nás chcete, abychom se smířily s opakem?“ křikla Caprice
na mohutného muže naproti ní. Její sytě červený kabát zářil na
pozadí šedé a námořnické modři ostatních jako šplíchanec jasně
červené krve. „Chcete nás nechat samotné na pobřeží stovky ki-
lometrů daleko od civilizace? Aniž bychom tušily, kde jsme nebo
kam bychom se měly vydat?“
„Když vás vysadíme na pobřeží,“ řekl kapitán už klidnějším hla-
sem, „můžete jít na jih a dojdete k pevnosti Princ waleský. Churchill
je jenom kus za ní. Je to asi měsíc cesty, ale když se budete držet
pobřeží, nemůžete ho minout, jen budete muset zabočit k jihu.“
„Anebo k severu,“ prohlásila Caprice a v očích jí zaplály vyzý-
vavé ohníčky.
„Anebo zůstaneme na palubě, než doplujeme do Bezútěšné
zátoky, jak zní naše dohoda,“ řekla Virginia hlasitě. Pak se obrátila
přímo ke kapitánu Malcolmovi a dodala: „A vy tak jako čestný muž
budete moci dostát svému slovu.“
„Snaží se vás tu omámit jako nějaká siréna!“ vstoupil mezi ně
Keane a vazouni za ním se jako na povel též pohnuli jejich směrem.
„Nám to bylo jasný vod začátku. Vy ste tvrdil, že nám to nic špat-
nýho nepřinese, ale vod začátku jsou s nima jenom samý potíže. Už
si to uvědomujete? Co sou zač? A co mají na svědomí?“
Dove se rozhodla využít příležitosti a vložila se do hovoru:
„Zdaleka ne všechny z nás, pánové.“
Znejistělý kapitán přelétal pohledem mezi jednotlivými obličeji.
A poté, aniž by se jí podíval přímo do očí, Dove odpověděl: „Je mi
líto, ale posádka Doris vás tu na palubě nechce.“
 „Všechny takové nejsme,“ nedala se Dove. „Vezměte si kupří-
kladu mě. Já vím, jak se udržují vztahy na přátelském základě.“
„Dove!“ vykřikla šokovaně Althea.
„Nemyslela jsem tím nic zvláštního,“ opáčila Dove. „Chtěla
jsem jen říct, že pokud by snad některé z nás mohly zůstat na pa-
lubě, naslouchaly bychom vám. Řídily bychom se vašimi rozkazy.
Držely bychom krok stejně jako muži z vaší posádky. Ne všechny
tu přinášíme smůlu, kapitáne.“
Kapitán a Virginia ze sebe nespouštěli oči. On vypadal tak – jak
vlastně? Že by ho člověk politoval? Nebo jako by někoho litoval on?
Vypadalo to, že Virginia cosi zvažuje a vnitřně se odhodlává
k nějakému rozhodnutí. Poté řekla klidně: „Odejdu já a Stella.“
Zraky všech se stočily ke Stelle. Ta jen neznatelně a s námahou
přikývla.
„Pokud se k nám budou chtít přidat nějaké další ženy, jsou vítá-
ny,“ dodala Virginia. Směrem ke kapitánovi pak dodala: „Výměnou
si vezmeme všechny naše zásoby a také očekávám, že žádná ze žen,
která zůstane na palubě, nedojde úhony.“
„Myslíte si snad, že je v pozici, aby s vámi mohl vyjednávat?“
zeptal se jí posměšným hlasem první důstojník.
Kapitán ho probodl pohledem a pak udělal krok vpřed a přitom
mu ruka sjela ke střelné zbrani zavěšené u pasu. „Můžu vyjednávat,
o čem uznám za vhodné.“
Teď jsme jen krok od katastrofy, pomyslela si Dove. Pod povr-
chem tu doutnají zárodky agrese, která může rychle propuknout
v plné síle. Nejenom, že tito muži mají k přítomným ženám negativní
vztah, uvědomila si šokovaně, oni je přímo z hloubi duše ne­návidí.
Je od ní bláhové, že zůstává? Snad. Ale šanci na přežití bude mít
větší na lodi než na souši a ona vždy dokázala správně vyhodnotit
různá pro a proti. Hledání Franklina by byla sice zábava, ale pěkně
nebezpečná. Už v téhle chvíli jim jde o život.
 „Kdo stojí za mnou?“ zeptala se Dove žen zpříma a udělala krok
kupředu. „Každá žena, která zůstane, bude pod mojí ochranou.“
Caprice udělala dlouhý krok kupředu a Dove se přistihla, že
vůbec nedokáže odhadnout, ke které z nich dvou se přidá. Caprice
svoje antipatie k Virginii nikdy neskrývala, ale lačnila po slávě,
a pokud se vrátí domů s prázdnýma rukama, žádná sláva se konat
nebude.
Takže ji nakonec až tolik nepřekvapilo, když jí Caprice s jasně
planoucíma očima odpověděla: „Díky za nabídku, Dove, ale já
zkusím své štěstí na ledu. Zůstáváme s Virginií.“
„Zůstáváte?“
„Já a Elizabeth,“ odpověděla jí Caprice, aniž by na Elizabeth,
která stála za ní, vůbec pohlédla. Ani jí to nepřišlo na mysl.
Avšak snědá žena ze sebe rozklepaným hlasem vypravila: „No,
já…“
Než stihla větu dokončit, Caprice se k ní zlehka, beze spěchu
otočila čelem a pronesla: „Myslíte si, že by bylo dobře přijato, kdy-
byste se vrátila beze mne?“
„Ne, ale…“
Caprice k ní přikročila a ve spěchu jí tichým hlasem zašeptala do
ucha několik slov. Dove z nich pochytila jen dvě, odměna a nemine.
Zadívala se pozorně Elizabeth do tváře a četla v ní váhání.
Do celé věci se vložila Dove: „Budeme tu klábosit, nebo pře-
jdeme k věci? Protože když se kolem sebe rozhlédnu, moc přívětivé
trpělivosti tu nevidím.“
Caprice ještě jednou zvýšila hlas a přímo k Elizabeth pronesla:
„Tak pojďme.“
„Pak to takhle bude v pořádku,“ řekla Elizabeth a udělala krok
kupředu, ať už ji k tomu přinutil autoritativní tón Capricina hlasu,
nabídka odměny, nebo její osobní důvody.
 Obě vykročily směrem k Virginii, jejíž oči nedokázaly skrýt
mocné pohnutí. Když Caprice procházela kolem Ann, klepla ji po
rameni.
„Předpokládám, že Ann půjde též s námi, viďte Ann?“ Její hlas
zněl téměř radostně. „Vaši psi se budou chtít proběhnout.“
„Samozřejmě, slečno,“ řekla Ann.
Muži z posádky se překvapivě rozešli bez dalších komentářů,
a dali tak ženám možnost se rozhodnout. Teď už každá z nich ví,
co je v sázce, a každá z nich musí učinit samostatné rozhodnutí.
Dove se narovnala, aby vynikla její skutečná výška. Na chvíli se
lekla, že by na lodi mohla zůstat sama. To by pak bylo po bezpečí.
Když si ale dokázala obhájit svůj zájem Caprice, ona to zvládne též,
a tak řekla nahlas: „Altheo, Ebbo, předpokládám, že vy, tak vážené
dámy, zůstanete na palubě.“
Althea řekla tiše, aniž by se na kohokoli podívala: „Ano, sa-
mozřejmě.“
Ebba s očima upřenýma na tvář své přítelkyně její slova potvr-
dila: „Zůstaneme zde.“
Když se postavily za Dove, Ebba ji vzala za paži a šeptla jí do
ucha: „Proč jste to celé začala? Copak nectíte žádné zásady?“
Nebyl to správný čas ani místo na to, aby se ospravedlňovala,
a to ani kdyby chtěla. „Zásady něco stojí,“ sykla Dove v odpověď.
„A cena je vysoká.“
Na žádné vysvětlování nebyl čas. Každá z nich se musela roz-
hodnout okamžitě.
Jako další se ozvala Siobhan: „Ať už se výprava pohybuje po souši
kdekoli, někoho s medicínským vzděláním bude potřebovat. Půjdu
s nimi.“ A se vztyčenou hlavou se postavila vedle Virginie a Caprice.
I ostatní se už rozhodly. Doro ani Irene se sice nahlas nevyslovi-
ly, ale nebylo to potřeba. Místo, kde stály, jasně vypovídalo o tom,
komu zůstávají věrné.
 Poslední byla Margaret. Postoupila kupředu a zaváhala. Dove
k ní napřáhla ruku. Uplynulo několik dlouhých okamžiků, pak se
Margaret nahnula tak, že se jí v jejích kulatých brýlích mihl záblesk
světla, a nabídnutou ruku přijala.
Rozdělení na skupiny nebylo nakonec ani zdaleka rovnoměrné.
Celkem osm žen – Caprice, Virginia, Stella, Siobhan, Elizabeth,
Ann, Doro a Irene – se rozhodlo pro cestu po souši. Čtyři zbývající –
Dove, Ebba, Althea a Margaret – zůstanou na lodi. Dove byla příliš
ohromená na to, aby mohla cítit úlevu, ale byla šťastná, že bude mít
společnost. Vzhledem k tomu, že obě Angličanky jsou ženami členů
Britského královského námořnictva, není moc pravděpodobné, že
by s nimi posádka špatně zacházela. A mít u sebe novinářku také
vůbec nebude na škodu.
Pravděpodobně se všechny zašijí do té zatuchlé kajuty a až do
Bezútěšné zátoky z ní nevylezou. Pak si najmou loď a absolvují
celou tu příšernou cestu v opačném směru. Netěšila se na to, ale
z možností, které se nabízely, byla tahle jasně ta lepší.
Dove si v duchu všechny ženy přepočítala: ty, které zůstanou,
i ty, které se vylodí. Celkem dvanáct. Nemělo by jich ale být třináct?
blesklo jí hlavou a hned toho zalitovala, když za svými zavřenými
víčky zahlédla drobné tělo Christabel, jak padá k zemi.
Když oči znovu otevřela, uviděla, jak Caprice natáhla ruku
směrem k Virginii, chytla její ruku do své a Dove se zazdálo, že si
ruce stiskly.
No tak to je tedy něco, pomyslela si. Možná si obě uvědomily,
že existuje značné riziko, že tam venku na ledu zahynou, a to zvláště
v případě, když se vydají na sever, aby pokračovaly v hledání Frank­
lina. Asi jim došlo, že pokud by je měla potkat smrt, bude lepší,
když spolu v tu chvíli nebudou na kordy. A že tam venku uprostřed
arktické divočiny bude jejich vzájemná spolupráce nebo její odmítání
znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
 Pokud ale vůbec nějakou šanci na přežití mají. Dove o tom
přesvědčena nebyla.
 K A P I T O L A T Ř I C Á T Á PÁ T Á

Margaret
Na palubě Doris
Červen 1853

H las, který během vypjaté scény na palubě zaslechla a který jí

řekl, aby zůstala, byl hlas pana Emersona. Pomýšlejte na svůj
odkaz, slečno Bridgesová, zašeptal jí do ucha ten imaginární hlas.
Nevystavujte se riziku. Neopouštějte svůj příběh. Cítila, jako by
ji k sobě neviditelnou silou přitahovaly obě dvě skupiny. Toužila
se vylodit, ale měla strach a v hlavě jí zněla slova pana Emersona,
který na ni tlačil, aby zůstala.
Teprve poté, co byly ženy spuštěny na vodu v malé, otevřené
lodi, uviděla vše najednou v naprosto jasném světle: pan Emerson
je hlupák. Samozřejmě, že měl pravdu. Pokud by odešla na souš
a vzala by s sebou cestovní deníky, které až dosud popsala, ocitly by
se ve stejném ohrožení jako ona sama, a to už o něčem vypovídá.
Pokud by ale na pana Emersona dala, v prvé řadě by se vůbec
této cesty nezúčastnila. Kromě toho je pan Emerson také tak tro-
chu šarlatán. Udělal z ní první šéfredaktorku svého časopisu, což
byla velká čest, ale potom jí za práci, kterou odvedla během dvou
posledních let, odmítl zaplatit byť jen penny. Byl to pro ni stejný
otřes jako její jmenování – jako by ji někdo udeřil do tváře. Sice
pomyslně, ale ona by bývala dala přednost ráně skutečné: když jí
někdo vrazí políček, alespoň mu ho může vrátit. Ne že by násilí
způsobené ženou bylo muži považováno za přijatelné, ale pokud se
doposud na této cestě něco naučila, tak je to skutečnost, že když
si ženy přestanou dělat starosti s tím, co pro ně je a co pro ně není
přijatelné, zvládnou prakticky cokoli.
 Plně si uvědomovala, že tráví mnoho času přílišným vyhod-
nocováním toho či onoho. Co pohání kupředu lidi, o nichž píše?
Co kdo dává v sázku a jak moc si vsází? Promýšlela si, jaké otázky
komu položit, kolik pravdy do svého psaní vtisknout, co vydat pod
vlastním jménem, a co ne, a jak u textu označit autora článku. Ona
sama už se po dlouhá léta spokojovala s obyčejnou hvězdičkou:
je jasná, jedinečná a zřetelná jako kapka inkoustu. Pokud se kdy
z tohoto dobrodružství vrátí živá, další a další nové otázky před ní
ještě vyvstanou.
No a teď, říká si, bude mít na přemýšlení spoustu času. V onom
okamžiku plném strachu, kdy se na chvíli zastavil čas, zvolila bez-
pečí. To unáhlené rozhodnutí již není možno nijak zvrátit a na ni
už teď žádné dobrodružství nečeká.
Byla první ženou, které dovolili využívat služeb knihovny Har-
vardské koleje, a přečetla toho více, než jakákoli jiná osoba, se kterou
se kdy setkala, ať už to byla žena, nebo muž, i když žádný z mužů
by něco takového nepřiznal. Jak typické. O ženách dobrodružkách
přečetla vše, co bylo k mání. Samozřejmě muselo jednou nevyhnu-
telně dojít k tomu, že i ona sama rozšíří jejich řady, jinak by po celý
život byla jen takovou chodící encyklopedií: sama by nic nezažila,
jen ostatní by se snažili ji otevřít a vytěžit z jejích vědomostí, co by
jim přišlo vhod, aby ji vzápětí zase zabouchli a vrátili do poličky
k ostatním knihám. Margaret Bridgesová se rozhodla, že ničí en-
cyklopedií být nechce.
Jenže teď je něčím ještě o poznání horším. Knihou, kterou si
nikdo ani nemá důvod přečíst. Jedno chybné rozhodnutí v jednom
prchavém okamžiku, kdy zaváhala a nechala si dobrodružství pro-
klouznout mezi prsty. Odteď bude už navěky tvrdnout v polici plné
nezáživných knih.
Čeho se vlastně tak lekla? Určitě to mělo něco do činění s těmi,
co se rozhodly k odchodu na led, s členkami té jejich skupiny. S jejich
vůdkyní a s tou druhou ženou, která byla přesvědčená, že velet měla
ona. Jako člověk prakticky smýšlející věděla, že Caprice Collinsová
a Virginia Reevová tvoří dohromady výbušnou směs. Caprice ráda
neměla – stále se totiž snažila Margaret přesvědčit, aby na ni psala
oslavné ódy – avšak nešlo popřít, že v sobě měla jiskru, která by po
střetu s tou Virginiinou mohla zažehnout oheň. Novinářka s malou
mírou invence by o nich řekla, že se k sobě mají jako voda a olej.
Pokud by o nich psala ona, což by jednou nastat mohlo, použila
by nějaké výstižnější přirovnání. Třeba slunce a sníh. Nebo čas
a prostor. Jiskra a střelný prach. Ano, to sedí – jiskra a střelný prach.
Popadla deník, aby si to poznamenala, ale v ten samý okamžik jí
ruka v půli cesty znehybněla. Něco ji napadlo.
Když nic jiného, alespoň jim může být nápomocná při rozdělá-
vání ohně. Mohla by vytrhnout stránky ze svých deníků, aby se daly
použít na podpal. Samozřejmě pro ni bude bolestné se jich vzdát,
ale když jde o otázku života a smrti, neměla by váhat. Zvláště pokud
ta hrstka žen zamíří po ledu na sever, budou potřebovat oheň. Ještě
to celé ani nedomyslela a už na sebe ve spěchu naházela oblečení do
mrazu, rukama v rukavicích popadla všechny tři popsané deníky
a vyrazila z dámské kajuty.
Smrt umrznutím je bezbolestná, tak o tom alespoň slyšela vy-
právět, i když o těch, kteří tvrdili, že ví, jaká ta či ona smrt je, si
vždy myslela své. Kvalifikovaně by o prožitku umírání mohli logicky
vyprávět pouze ti, kteří to zažili. A ti už nemohou.
Margaret se rozběhla k zádi lodi a všechny své deníky naházela
jeden po druhém do vody. Až do chvíle, kdy zmizely ve zvířené
hlubině, je ale sledovat nedokázala a pokoušet se zaslechnout žblunk-
nutí určitě ani nemělo smysl. Tak si alespoň představila, jaký bude
jejich další osud. Doufala, že každý z jejích deníků dopluje po vodě
jako drobná plachetnice až k místu svého určení. Možná je moře
vyvrhne někde na pobřeží. Možná že ženy kráčející po pobřeží, ať
už si vyberou ten či onen směr, zpozorují na břehu zmáčenou knihu
a domyslí si, kdože ji to za nimi poslal. Její písmo už v nich v tu
chvíli nebude čitelné – proč si vůbec kdy myslela, že psaná slova
mohou být důležitější než lidské životy? – ale ony její stránky pečlivě
vysuší ve větru, aby je mohly použít na podpal.
Je v tom ale skryto tolik možná, pomyslela si Margaret. Až
přespříliš. Nespouštěla oči z tmavé, studené vody, která bouřila
v hlubinách pod ní, jako moře z nějaké pohádky, tak temnočerné,
že v sobě klidně mohlo ukrývat nějakou příšeru. Pak si uvědomila,
že tohle moře v sobě žádnou obludu skrývat ani nemusí – je dost
obludné samo o sobě. A stejně tak i led. Celá Arktida je jako zmrzlá
tlama plná ledových zubů, která ty ženy sprovodí ze světa. Budou
jen další výpravou navždy pohřbenou v ledovém objetí a jejich
osudem bude zapomnění.
A po jejích denících je teď veta. Z jejich obsahu nezůstalo za-
chováno ani jediné slovo. Už je nebude moci zpeněžit ani jako
důvěryhodné svědectví o tom, co výprava zažila před svým zmize-
ním. Kdyby před chvílí nezpanikařila, mohla alespoň proslavit sebe
nebo je. Na hrdinství zrozené ve zlomku sekundy nebyla stavěná,
potřebovala mít možnost si věci promyslet, zvážit je a posoudit
z různých úhlů pohledu. Tentokrát ten čas nedostala a rozhodnutí,
které udělala, bylo chybné. Bláhové rozhodnutí, kterému tou dru-
hou pošetilostí už jen dodala korunu. Takže tím jediným, co jí teď
zbývá, je čas. Má plno času na to, aby si na cestě zpět do Bostonu
svoji hloupost připomínala.
Když tam tak stála na zádi bičovaná chladným větrem, přísahala
si, že příště se zachová rozumněji, pokud tedy nějaké příště nastane.
Pokud by dostala šanci to nějak těm ženám, od nichž se v rozhodnou
chvíli odvrátila, vynahradit, udělala by cokoli. Vrátila by se k nim.
Podpořila by je. Vzdala by se pro ně čehokoli.
Ale jaké jsou její šance? Mizivé. Odnesla je voda spolu s těmi
osmi ženami na lodi, pomyslela si Margaret, a dívala se, jak se na
záliv a mizející horizont snáší temnota soumraku.
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ Š E STÁ

Virginia
Věznice na Charles Street, Boston
Říjen 1854

K eeler, strážce, který Virginii s oblibou mučí četbou senzace­

chtivých článků z Clarionu, jí dnes předčítá z posledního vydání.
Ze všech sil se snaží ho nevnímat. Ne že by se schovala pod dekou,
přikrčila se nebo si zacpala uši, to ne. Slabost dávat najevo nebude.
Ve snaze ho přehlušit si však v hlavě z plných plic přezpívává, vlastně
spíše vyřvává, jeden kostelní chvalozpěv za druhým. Představuje si
samu sebe, jak stojí v kostelní lavici a má na sobě svoje nejlepší a zá-
roveň nejskromnější šaty s řadovými knoflíčky, v ruce drží zpěvník
s chvalozpěvy, ústa otevřená stejně jako prérijní nebe nad hlavou,
a nechává se cele pohltit hudbou. Pomyslný varhaník horlivě šlape
do pedálů a buší pěstmi do kláves. Představuje si, jak ji svátečně
oblečení členové nějaké imaginární kongregace obklopují ze všech
stran a jejich hlasy, jak basy, tak barytony, soprány i prachobyčejné
kvílení, vzlínají čím dál výše.
V hlavě jí právě dozněla naprosto strhující verze chvalozpěvu
„Korunuj jej korun bezpočtem“ a Virginia se celou svou bytostí
upíná k hymnu následujícímu, kterým má být „Naděje má není
živena ničím menším“, když tu ji přeruší hlas – nějaký skutečný hlas.
Přeruší v půli věty i Keelera a Virginia si pogratuluje, že z jeho
věty nezaslechla ani slovo.
„Promiňte, rád bych prohodil pár slov se slečnou Reevovou.“
Sluchem zachytí známý hlas se stejným pocitem, jako přijímá
vyprahlá půda první kapky blahodárného deště. Vzkaz, který poslala
po nové Siobhan, tedy ke svému příjemci dorazil.
 Keeler, zaskočený tím, že přicházejícího muže nezaslechl dříve,
než se mu ocitl na dosah, na něj vyštěkne: „Kdo vás sem pustil?“
„Mám své přátele, jak už to tak bývá,“ odpovídá kapitán Mal-
colm. „Muže ctěné a hodnověrné. Byl byste tak hodný, dobrý muži,
a dopřál mi deset minut o samotě se slečnou Reevovou?“
Strážce Keeler, budiž mu to ke cti, odpoví: „Nemohu vás s ní
nechat o samotě, pane. Kvůli její i vaší bezpečnosti.“
„Patnáct minut.“
„Pane, není to možné. Je to otázka bezpečnosti.“
„Budou nás oddělovat mříže.“
„To na věci nic nemění.“
„Přísahám, že zůstanu v bezpečné vzdálenosti. Bude to stačit?
Jen mi dejte dvacet minut.“
„Dvacet?“
„Tedy půl hodiny?“
Kapitán se k němu nakloní s ruličkou bankovek mezi prsty.
Keeler popadne bankovky, strčí si je do jakési neviditelné kapsy
a pak pokrčí rameny.
„Umíráček bude zvonit vám,“ poznamená.
Nabručený Keeler se neochotně šourá chodbou pryč a ještě se
několikrát přes rameno ohlédne, aby zkontroloval, jestli tenhle ra-
menatý muž s masitými pěstmi vězenkyni nějak neohrožuje. Nebo
snad ona jeho. Nakonec ho to ale celé přestává zajímat a otáčí se
k nim zády.
Pak už tam zůstávají jen oni dva. A mříže mezi nimi. Jeho pří-
tomnost nemá tu moc ji zahřát – uvnitř téhle promrzlé kamenné
místnosti by se to nepovedlo nikomu a ničemu – ale naplňuje ji
čímsi, co ten všudypřítomný chlad odsouvá na chvíli do pozadí.
„Slečno Reevová,“ oslovuje jí kapitán, a kdyby Virginii nebrá-
nily mříže, napřáhla by k němu v tu chvíli ruku. Její city k němu
jsou komplikované, ale ví, že kdyby mohla, tentokrát by jim dala
průchod. Čas, kdy bylo třeba se držet zpátky, již pominul.
 Jejich pohledy se prolnou tak, jak nepřipustila, aby se to stalo
v soudní síni, a ta síla jí vnitřně otřese.
Kapitán Malcolm jako mávnutím kouzelného proutku opouští
od siláckého vystupování, do kterého se stylizoval v přítomnosti
strážce. Jeho hlas je zmítaný emocemi. „Strašně mě to mrzí. Litoval
jsem a modlil jsem se. Moje modlitby byly vyslyšeny, když jsem se
dozvěděl, že jste přežily. Ale pak – tenhle proces…“
„Jen se mojí osobou nenechte okrádat o spánek,“ chce mu říci
pro odlehčení, ale její slova zní ostřeji, než zamýšlela. Trochu jako
příkaz. Jako kdyby tomu muži mohla něco přikazovat, jako kdyby
vůbec kdy mohla, jako kdyby zpoza těchto zpropadených mříží
byla čehokoli schopna.
„Zabránit tomu nemohu.“
„Kapitáne,“ říká, „udělal jste správnou věc. Tehdy i teď. Jsem
moc ráda, že vás vidím.“
„Vy jste svatá žena, slečno Reevová.“
„Ne, to tedy nejsem.“
„Ale pro mě – abych si byl schopen odpustit – vy mi odpouštíte,
viďte?“
„Není co odpouštět,“ odpovídá mu a tentokrát zní její hlas
lehce. Jako kdyby nebylo ve hře nic důležitého. Jako kdyby nebyl
v sázce její vlastní život.
Pak dodá: „Vy jste své slovo dodržel. Slíbil jste, že ostatní ženy –
Dove, Margaret, Ebbu a Altheu – dovezete živé a zdravé zpět. A tak
se i stalo.“
„Ale měl jsem… mohl jsem…“
„Nemohl jste,“ přeruší ho pevným hlasem.
„Virginie,“ jeho hlas v sobě skrývá stopu naléhavosti. „Sám bych
se neodvážil přijít, ale vzkázala jste pro mě.“
„Jsem ráda, že jste přišel.“
Jeho hlas stále přetéká emocemi. „Skutečně už jste na svůj osud
úplně rezignovala? Tam na severu jste vždy byla plna odhodlání.
I když bylo úplně všechno proti vám. I teď se proti vám všechno
spiklo, ale doufal jsem, že ve vás ten plamének úplně nezhasnul.“
„Dokážete ho zahlédnout?“ Tentokrát se přiblíží k mřížím
a dovolí si na něj pohlédnout. Zatočí se jí hlava. Možná je to dnes
naposledy, co ho vidí, říká si, a tak proč by si ten luxus nedopřála?
Zatímco se na ni jeho oči dívají výmluvným pohledem, starostlivě
a s lítostí, jejich oříškovou barvu zastře temnější odstín. Když si ho
prohlíží, zároveň si uvědomuje, že tentokrát nechává navenek pro-
mlouvat své nitro i ona. Pravdivěji než kdy jindy. Všechny ty emoce,
které v sobě za poslední dny strávené v soudní síni nahromadila,
všechen ten hněv a strach, teď nechává vyplout na povrch a vyzářit
do prostoru kolem sebe.
„Virginie,“ řekne jí v odpověď ochraptělým hlasem, „Řekněte
mi, co pro vás mohu udělat?“
„Chtěla bych vás poprosit o jednu laskavost. Nevím o nikom
jiném, kdo by mi mohl pomoct, ale doufám, že vy ano, a je pravda,
že to přímo zoufale potřebuji.“
„Souhlasím.“
„Zatím ani nevíte, o co půjde.“
„Na tom nezáleží. Cokoli budete potřebovat. Souhlasím.“
„Děkuji vám.“
„Udělám cokoliv, co by vás mohlo zachránit,“ řekne jí, ale ona
mu to, co jí v témže okamžiku vyvstane na mysli, nepoví, protože
si není jista tím, zda by to ustál. Ta myšlenka ji však napadá znovu
a znovu i poté, co odejde. Když se vrátí Keeler s večeří, mrkne na
ni a prohlásí: „Nebude to stačit.“
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ S E D M Á

Virginia
Na souši
Červen 1853

Z atímco se ženy poprvé od chvíle, kdy opustily Moose Factory –

a zdálo se, jako by od té doby uplynuly už celé věky – ocitly
na souši a nabalené v kabátech s hlavami chráněnými kapucemi
se choulily navzájem jedna ke druhé, Virginia nedokázala přestat
přepočítávat zásoby.
Dvacet krabic s municí. Dvanáct sad sněhových brýlí. Deset
saňových psů. Devět zbraní. Osm žen. Sedm plátů pemmikanu.
Šest sekyrek. Pět balíků obchodovatelného zboží – zrcátek, hřebíků,
připínáčků a dalších drobností.
Co dalšího mají ještě k dispozici? Jednu pěknou šalupu, na které
se sem přeplavily z Doris – šikovnou podlouhlou loď, která má své
využití na vodě, ale mimo ni je jim platná asi tolik, co tesaři hrstka
ohnutých hřebíků. Sáně, zatím rozebrané na zvlášť zabalené díly.
Do doby, než se objeví led, je budou zpomalovat, ale pak pro ně
budou mít zásadní význam. Tedy pokud se jim podaří sníh najít
dříve, než on dostihne je.
A potom ještě věci, kterých není možno se dotknout nebo si je
poskládat na hromadu, ne ve fyzickém smyslu slova. Virginia ale
počítala i ty.
Cíl, ke kterému se zavázaly, totiž nalézt tady v té rozlehlé, zatím
ani pořádně nezmapované nicotě Arktidy ztracené muže i s lodí,
a na kterém ještě ani nezačaly pracovat, se jim pomalu, ale jistě
začíná ztrácet v nedohlednu.
Jejich šance jsou nulové.
 Ale to je teď vlastně jedno, rozhodla se Virginia. Poodstoupila od
skupiny žen, propátrávala obzor a přitom se snažila vnitřně uklidnit
a sebrat síly. Nemohla dovolit, aby beznaděj, kterou pociťovala,
převzala vládu nad jejich osudy. Na lodi ještě naději cítila, ale tady
jsou dále od místa určení, než by je kdy vůbec napadlo, a jejich mise
je téměř s jistotou předurčena k neúspěchu. Naděje kýžený výsledek
nepřinesla, ale její ztráta je k němu také nepřiblíží.
Máme mezi sebou mimořádné ženy s nedocenitelnými znalost-
mi, pomyslela si Virginia. Kdyby to byli muži, jistě by byli úspěšní –
stali by se z nich generálové, vzdělanci, dařilo by se jim vše, na co
by sáhli. Bylo to pomyšlení, při kterém měla slzy na krajíčku, ale
věděla, že je tak chladno, že by se jí na tváři hned po vytrysknutí
změnily v kapičky ledu.
Být sentimentální si teď dovolit nemohla.
Proto všem osmi ženám, které si zvolily odchod na souš, dala
možnost volby. Pokud se rozhodnou zkusit své šance a vyrazí na
sever blíž k původnímu cíli, vědomě rezignují na jistoty a vystaví se
riziku, kterému se v těchto končinách nelze vyhnout. Vydají se všanc
nebezpečenstvím a v sázce nebude nic míň než jejich vlastní životy.
„Musíme se rozhodnout,“ promluvila k nim, „jakým směrem
se vydáme.“
Vzhledem k bezkonkurenční znalosti map, místa, kde se vylodily
a kde se původně vylodit měly, si dala dohromady jako první Doro.
I když pod kožešinovým lemem zdvižené kapuce nebylo jednodu-
ché pohled jejích očí zachytit, Virginia v nich hned zaregistrovala
záblesk porozumění.
Druhou ženou, která se rychle zorientovala a která vyslovila
nahlas, co jí běželo hlavou, byla Caprice.
„Chcete říct, že si můžeme buď zvolit bezpečí, nebo se vydat
hledat Franklina? Tedy že jedno vylučuje druhé?“
„Do určité míry ano,“ poopravila ji Virginia. „Můžeme se roz-
hodnout, že budeme primárně vyhledávat bezpečí.“
 „V tom nevidím žádný rozdíl,“ řekla suše Caprice.
„Můžeme bezpečí aktivně vyhledávat,“ zopakovala Virginia.
„Zaručit, že se nám to bude dařit, však nemohu. Existují dvě bezpeč-
nější cesty – severnější a jižní, ale ani ty nejsou bez rizika. Můžeme
umrznout, umřít hlady, můžeme být napadeny, můžeme si zlomit
nohu nebo ruku při pádu do nějaké průrvy nebo díry v tenkém
ledě či do strže…“
„O tom, co nás může ohrožovat, víme – není nutné to tu znova
všechno vyjmenovávat,“ Capricin hlas zněl teď o poznání bojovněji.
„Všechno bych to ani vyjmenovat nemohla,“ odpověděla jí ostře
Virginia, „je toho příliš mnoho.“ Po těch slovech Caprice na chvíli
zmlkla.
Do ticha pak promluvila Doro a trochu zvýšila hlas, aby ji bylo
dobře slyšet. „Máme v zásadě tři možnosti. Půjdeme po pobřeží
na jih až do Churchillu, což je osada podobná Moose Factory, na
místo, kde bychom se pak mohly přidat k někomu dalšímu a vyrazit
na cestu domů.“
Caprice splynul ze rtů odmítavý zvuk, takové hrdelní „hm“,
i když nebylo jisté, že byl natolik hlasitý, aby ho slyšely i ostatní ženy.
Doro pokračovala: „Druhou možností je jít podél pobřeží na
sever až do Bezútěšné zátoky. Victory Point, kam jsme měly namí-
řeno, je odtamtud na severozápad. V severní části zátoky bychom
mohly počkat na loď, která nás pak doveze domů – na Doris nebo
nějakou jinou – nebo tam přezimovat a vyrazit na Victory Point,
jakmile to bude díky oblevě možné.“
„A jak dlouho by trvalo se do Bezútěšné zátoky dostat?“ zeptala
se Elizabeth.
Dořina tvář se zachmuřila pochybnostmi. „Dva měsíce nebo
i déle. Záleželo by to na rychlosti, jakou bychom postupovaly ku-
předu, a na rychlosti, s jakou by nás dostihla zima. Až bude na zemi
led a sníh, budeme se ve skutečnosti pohybovat mnohem rychleji,
protože budeme moci použít sáně.“
 Pak Elizabeth položila další otázku: „A ta třetí možnost?“
„Severozápad. Zamířit přímo na Victory Point. Postupovat
operativně podle toho, jak to půjde. Stejné překážky. A stejná ča-
sová osa.“
I tentokrát se jako první zeptala Elizabeth: „Pokud bychom
zamířily na severozápad, jsou tam nějaké řeky, které by nás mohly
vést nebo po kterých bychom mohly plout na téhle šalupě? Jaký je
tam terén?“
Doro vyslovila jediné, zato zlověstně znějící slovo: „Nezmapo-
vaný.“
„Aha.“
Virginia se dívala z jedné ženy na druhou ve snaze zachytit
výrazy jejich tváří částečně zastíněných kapucemi. „Když se rozhod-
neme, že nepůjdeme po pobřeží, tak tady tu šalupu asi necháme.“
Ozvala se Ann: „Kdepak. Psi ji mohou táhnout za sebou.“
„Jen tak po zemi?“
„Ano, i po zemi,“ potvrdila. „Naloženou zásobami, jen je v ní
musíme rovnoměrně rozložit kvůli zátěži. Pokud to tedy nechcete
všechno vláčet na zádech.“
Mávla rukou k šalupě a všech sedm hlav se zadívalo tím směrem.
Kupy zásob, které jim ještě před chvílí dodávaly pocit jistoty, teď
vzbuzovaly obavy. Vše záleží na úhlu pohledu.
Ann pokračovala: „Šalupa nám také může posloužit jako pří-
střešek na spánek, a když později dojdeme k závěru, že ji nebudeme
potřebovat, naštípeme ji na dříví. Také můžeme narazit na řeku…“
„To mě přesvědčilo,“ přeruší ji Siobhan, „šalupu si ponechme.“
„Pokud by ale začal být terén příliš nerovný, tak nás budou
šalupa i sáně zpomalovat,“ přerušila ji Doro, „tohle riziko tu je.“
„Jako kdyby jich už nebylo dost,“ pronesla Caprice.
Mohla jsi přece zůstat na té lodi, pomyslela si Virginia. Proč jsi
to neudělala? Nahlas ale nic z toho nevyslovila. Ať už si vyberou
jakoukoli z cest, dny, které přijdou, budou nepoměrně těžší než
tento. Pokud nechce podněcovat rozmíšky, které by se mohly ukázat
stejně nebezpečnými jako samotný terén, bude muset držet jazyk za
zuby. A bude nejlepší, když s tím začne už teď. Dobrá vůdkyně ví
nejenom, kdy je třeba promluvit, ale též, kdy je třeba jen na­slouchat.
Irene poklepala Doro po rameni. Přivřenýma očima se zadívala
na obzor, poté zpět k pobřeží a pak se tělem natočila ke svému levé-
mu rameni a se zdviženým obočím se rukou rozmáchla do krajiny.
Doro pochopila, na co se ptala. „Severozápad.“
Poté Irene pohnula svojí rukou o několik stupňů zpátky doprava
a opět napřáhla ruku před sebe.
Doro jí odpověděla: „Sever.“
Pak Irene ukázala opačným směrem.
„Jih,“ zareagovala promptně Doro.
Nato si Irene setřásla ze svého těžkého kabátu nějaké pomyslné
smítko, pak si nasadila zpátky kapuci a rukou opět ukázala úplně
prvním směrem. Bylo jí dobře vidět do tváře, a tak si všechny ženy
mohly povšimnout, že se u toho pousmála.
Doro se stopou údivu v hlase řekla: „Zdá se, že Irene volí se-
verozápad. Moje volba je stejná jako ta její.“
Ale Caprice pronesla jen: „Ne.“
„Ne?“ zeptala se Virginia.
„Nemyslím si, že bychom měly volit,“ řekla Caprice směrem
k celé skupině. „Jsme tu všechny společně. Pokud některé z nás
budou volit jeden směr a ostatní jiný, a přitom bude rozhodovat
většina, ve skupině může vzniknout rozkol. Ale my se rozdělit ne-
můžeme. Už takhle je nás málo, takže je jasné, že abychom zůstaly
v bezpečí, musíme držet při sobě.“
Virginia ženy pozorovala, četla řeč jejich těl. Přikyvovaly, na-
táčely hlavy, naslouchaly.
Pak Caprice jasným hlasem dodala: „Ta z vás, která by bývala
ráda upřednostnila bezpečí, to mohla udělat už předtím na lodi.
Takže teď se do toho dobrodružství pusťme společně. Buď všechny
přežijeme, anebo ne.“ Poté udělala krok směrem k Virginii a dodala:
„Je to tak, Virginie?“
Virginia jí s povděkem a trochu v úžase odpověděla: „Ano,
přesně tak.“
Ve změněném světle jim teď najednou viděla lépe do tváře a kaž-
dou z nich si pečlivě prohlédla. Na všech našla podobný, odhodlaný
výraz. Dokonce i Stella, která se celé dlouhé dny předtím ukrývala
ve vlastní ulitě, se otočila zády ke skalnatému pobřeží a zadívala se
ke znepokojivé, rovinaté krajině, která se před nimi rozprostírala.
Virginia celou věc uzavřela slovy: „Dobře tedy, dámy. Je roz-
hodnuto. Vydáme se na severozápad.“
Uprostřed na dně šalupy už byly vyskládány zásoby stejně jako
předtím v kánoích a Ann vzápětí nasadila obojky psům, kteří kňučeli
vzrušením. Zbývající ženy se rovnoměrně seřadily po obou stranách
šalupy.
Irene natáhla ruku ke Stelle a posunkem jí naznačila, aby si
sedla dozadu do lodi. Stella měla úplně bledý obličej a i přes to, že
vypadala odhodlaně, Virginia si uvědomila, že Irene má pravdu.
Dokud se Stella nezotaví, měla by se, pokud to jen půjde, vézt.
Virginia ze své tváře zahnala veškeré známky obav. Ne tak
kvůli ženám, ty jí stejně přes její mohutnou kapuci do obličeje příliš
neviděly, ale především kvůli sobě samé.
Pak Ann přehodila psům přes záda postroje a ti hned začali
táhnout. Nejprve příliš rychle, ale pod zkušenýma rukama Ann
záhy zpomalili na rychlost jen o malinko vyšší, než jakou kráčely
ženy.
Vydaly se na cestu.
První noc se vůbec nezastavily. Unavené byly, to ano, ale sluneční
svit je neopouštěl, takže dobře viděly terén, přes který procházely.
Byl rovný a jednotvárný. Virginia se pokoušela příliš nemyslet na
to, jak jim chybí jakékoli orientační body a jak snadno by mohly
zabloudit, pokud by jim Doro stále neúnavně neudávala směr.
 Žádná z nich nenavrhla přestávku, ale i kdyby ano, Virginia by
to zakázala, protože pohyb je chránil před umrznutím. Pod jejich
nohama sice ještě led nebyl, ještě ne, ale už teď měly pocit, jako by
jim mrzla krev v žilách.
Teoreticky věděla, jaký arktický mráz bude. Už ho několikrát
krátce zakusila v podpalubí, když led plovoucí na hladině zálivu
prochladil dřevěný trup Doris tak důkladně, že se ten mrazivý chlad
odrážel i do vnitřku lodě. Teplo se udrželo jen do určité vzdálenosti
od kamen, takže člověk mohl z místa relativního pohodlí zajít za
roh, kde ho zasáhla tak silná vlna chladu, že se musel zprudka na-
dechnout a nosní dírky mu vzápětí přimrzly vevnitř k sobě. Virginii
se to stalo několikrát, a to si potom vždy na tváře rychle přitiskla
ruce v palčácích a zacouvala zpátky za roh, kde bylo o něco tepleji.
Tady něco takového nebude možné. Nebude kam se stáhnout.
Přes den se určitá úleva dostaví, ale noc bude naplněna jen chla-
dem – všeprostupujícím chladem, před nímž nebude úniku. Podle
přístrojů byla teplota vzduchu nad bodem mrazu, ale ledový vítr,
který jim bičoval tváře, vypovídal o něčem jiném.
Po několika hodinách chůze, když se blížila půlnoc a světlo
sláblo, až z něj zbyla jen slaboučká, tlumená záře, ale tma ještě
nenastala, začala Virginia vážně uvažovat o tom, že to vzdá. Pokud
by zastavila na dostatečně dlouhou dobu, dostavil by se mír. Kdyby
to dovolila, chlad by si ji vzal s sebou. Mohl by si je vzít všechny.
A ve smrti už není obsažen ani boj, ani žádný hněv.
A ona v sobě má tolik hněvu. Do té doby ji to ani nenapadlo.
Když se dívala na mapu dalekého severu a přečetla si, že jeden
z průlivů u Baffinova ostrova se jmenuje Fury, hned si to dala do
souvislosti s tím, že takto se jmenují i starověké bohyně pomsty,
Fúrie. A že proto tolik zeměpisných názvů v Arktidě nějak souvisí
s nebezpečím, protože ty končiny jsou ho prostě plné. Až teď si však
uvědomila, že to slovo má v jejím rodném jazyce i další význam –
běsy. Jak tak stále pochodovaly kupředu, přemýšlela o tom, jak je
nespravedlivé, že byly donuceny si cestu takto prodloužit. Jak by si
asi poradily v případě, kdy by jim okolí pomáhalo a neházelo jim
klacky pod nohy? Teď budou muset zdvojnásobit své úsilí jen proto,
aby se dostaly na místo, kde měly původně začínat. Ach ti námořníci!
Cloumá jimi tupost a pověrčivost. Ach ta bláznivá zlodějka Stella!
A ten slabý, strachem zmítaný kapitán! Ona sama si také mohla vést
lépe. Vztek v nitru ji spaloval, ale zahřát ji nedokázal.
K tomu, aby se nevzdala a pokračovala, jí ze všeho nejvíc po-
máhala vzpomínka na tu Hroznou věc, protože pokud dokázala
přežít něco takového, přežije i tohle. Dokonce by to klidně vyprá-
věla i ostatním členkám výpravy, což by tu čistou hrůzu přetavilo
v závod o to, kdo uroní více slz. Jenže věděla, že ostatní by se pak
na ni nedokázaly dívat stejně. Jakmile se kdokoli dozvěděl, co se jí
v minulosti přihodilo, už ji pak provždy vnímal jinak. A to riskovat
nechtěla.
To bylo pravděpodobně to, co měla na Amesovi nejradši. Věděl
o ní úplně všechno a nesoudil ji za to. Když člověk druhého člověka
zná a přijímá ho takového, jaký je, je to velký dar. Cítila, že takový
dar zatím dostala jen jednou. Možná, že i tyto ženy by ji takto obda-
rovaly, pomyslela si, ale vzápětí se jí zmocnily pochybnosti. Neměly
ji rády už teď, a kdyby o ní věděly vše, měly by ji rády ještě méně.
Obzvláště Caprice. Kdyby se Caprice dozvěděla, co udělala, rty by
se jí zkroutily do zděšeného úšklebku. Ta bohatá dívka se na ni dívá
spatra už jen proto, jak těžce si vydělávala na živobytí, a protože
cestovala pohromadě s mužem a nosila mužské kalhoty – panebože
kalhoty! – a nezdá se, že by to v ní vzbuzovalo aspoň špetku empatie.
Takže je lehké si představit, jaké rozhořčení by se jí asi zmocnilo,
kdyby věděla, jakou úlohu sehrála Virginia v té Hrozné věci, a ani
její tehdejší nízký věk by takovému odsudku nezabránil.
Virginia vyslala k nebesům tichou modlitbu, napřímila se a šla
dál.
 K A P I TO L A T Ř I C ÁTÁ O S M Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

S výjimkou zasedání Virginia nikdy neopouští vězeňskou celu

a zdaleka nejhoršími dny, které zde tráví, jsou neděle. O nedělích
ji stráží dozorkyně, takové divné stvoření. Ta bezejmenná žena jí
vždy jen v určenou dobu podstrčí do cely tác s jídlem, ale nepromluví
na ni ani slovo a ani se na ni nepodívá. Odsuzuje ji snad? Považuje
Virginii za zrádkyni ženského pohlaví? A pokud ano, co přesně ji
na jejím chování uráží? Existuje tolik možností! Její mlčení připra-
vuje Virginii o osobu, která by s ní navázala alespoň nějaký vztah,
byť založený na nenávisti. Když se zrovna nekoná zasedání soudu,
zůstává pořád sama jen se svými myšlenkami, což není společnost,
kterou by vyhledávala s radostí.
Jeden důvod, kvůli kterému se na neděle přece jen trochu těší,
však přece jen existuje, důvod, který si vytvořila sama. O nedělních
ránech Virginia nemůže jít do kostela, a tak kostel přichází za ní.
Sedá si a vstává, jako by byla na mši a byla k tomu vyzývána z ka-
zatelny. Rozevírá před sebou své paže, jako by otevírala zpěvník
s chvalozpěvy nebo modlitební knížku, a pak se dá do zpěvu, někdy
i pěkně nahlas. Po skončení mše, kdy varhaník hrává své postlu-
dium, buší Virginia prsty do tvrdého okraje postele ve snaze jeho
hru alespoň zčásti napodobit, i když pokud by se její prsty dotýkaly
opravdových kláves, výsledkem by nebyla hudba, ale jen nesourodá
změť tónů. Nemůže říci, že by se po tom vždy cítila lépe, ale nikdy
tomu není naopak. Pro její bez ustání pracující mysl je to vítaný
a potřebný oddych. Od chvíle, kdy se rozhodla, že ten pokus udělá
a že požádá kapitána Malcolma, aby jí pomohl znovu uchopit osud
do vlastních rukou, jí tělo nepřestávají zaplavovat emoce. Skoro jí
začínají chybět ony první dny strávené v cele, kdy cítila jen chladnou
a uklidňující jistotu, kterou jí přinášela rezignace. Naděje, kterou
chvílemi střídá strach, ji zraňuje hlouběji.
V pondělí ráno, ačkoliv jí v cele není dopřáno přivítat sluneční
paprsky napřímo a ačkoliv ví, že bude ze své cely vyvedena v ře-
tězech, se celá chvěje nedočkavostí, aby už co nejrychleji unikla
vězeňskému sevření.
Když přichází do soudní síně, jako obvykle se podívá na pět
přeživších žen, ale dnes ji ten pohled překvapí. V jejich očích vidí
cosi, co tam velmi dlouho nebylo.
Naději.
Co se děje? klade si otázku. Vědí něco, co já ne?
Dívá se na svého právního zástupce, který se ovšem nenamáhá
s tím, aby její pohled opětoval, a pak se odváží vrhnout rychlý pohled
do záplavy návštěvníků. Kapitána Malcolma nevidí. Je tu dnes více
lidí než obvykle, ale v posledních dnech se záměrně pohledu do
davu vyhýbala, a tak neví přesně, kdy k té změně došlo.
Poté soudní zřízenec vyvolává jméno dalšího svědka, ale je to
jméno, které nebylo na seznamu, který její obhájce na začátku pro-
cesu vypracoval. Pokud věděl, že k tomu dojde, nechal si to pro sebe.
„Obžaloba povolává do lavice svědků Leviho Brookse.“
Brooks! Ač by měla pociťovat stejnou naději jako těch pět jí
blízkých žen, v bouři myšlenek, které jí víří v hlavě, se dokáže sou-
středit jen na jednu jedinou: takže Brooks je jeho příjmení.
Je to zvláštní, ale má pocit, jako by jí to dávalo nějakou moc.
Od prvního dne, kdy se setkali, licitovali se jmény a on si vždy ne-
chával nějaké skryté v rukávu. První jméno, které z jeho úst zaznělo,
bylo jméno Caprice Collinsové, to neblahé, osudové jméno. Potom
jméno Dorothey Rosetové, které jí nikdy neměl v úmyslu sdělit a za
kterým se musela vypravit sama, až se jí nakonec podařilo tu záhadu
rozřešit. Jméno Stella nikdy ani nevyslovil. Jména, která byla na
seznam účastnic přidána a pak z něj zmizela. Jména těch, které jsou
mezi živými, a těch, které již ne. A teď Levi Brooks. Levi. Když to
jméno uslyšela, zdálo se jí, jako by se dozvěděla jednu z ingrediencí
nezbytných pro fungování nějakého kouzelnického zaříkadla. Dvě
krátké slabiky, stejně jako ve slově běsy. Jako ty dva běsy, které jí
zmítají nitrem – její vztek a její hněv. Jako by oba mohla vetknout
do těch dvou krátkých slabik jeho jména a prozatím si je tak odložit
kamsi stranou.
Avšak prodlévat déle u tohoto jména už nelze, neboť jeho nositel
právě přichází. Do přední části soudní síně si to nakráčí tak, jak
je mu vlastní, plný neotřesitelné sebedůvěry. Nese se jako někdo,
kdo toho hodně viděl a hodně zažil, ale ve skutečnosti je takovým
lidem na hony vzdálen. Je oblečený v perfektně střiženém černém
úboru. Na rozdíl od žen, které vyslal na sever, se od doby, kdy odjely,
nijak nezměnil – a proč by také měl? Žádný dobrodruh to není,
jen takový poskok. Ony opustily civilizaci, prošly tvrdou zkouškou
pobytu v divočině, utužily své vzájemné vztahy, objevovaly neznámo
a vydobyly si cestu zpět do civilizace. Prošly vývojem. Zatímco on
a zbytek společnosti ne.
Když prochází kolem lavic v soudní síni a vchází do lavice svěd-
ků, vypadá, jako by byl ve svém živlu. Vypadá, že je připravený.
Virginia nedává znát žádné hnutí v obličeji, ale ve svém nitru si
představuje, jak k němu vysílá neviditelnou vlnu svého hněvu,
a přeje si, aby ji jeho zatuhlé, arogantní tělo pozřelo. On ale jejím
směrem ani nepohlédne.
Je zde. Brooks je zde. Neví, jak ho dokázali najít a přinutit
k tomu, aby přišel, ale je zde. Že by to bylo dílo kapitána Malcolma?
To není to, oč ho požádala, ale že by se mu to přesto nějak podařilo?
Brooks může podpořit její verzi událostí. Ať už mu to bude libé, či
ne, nemá na výběr. Brooks vnese do jednání soudu důležitý zvrat
a alespoň v určitém ohledu jí konečně někdo uvěří. Zoufale touží
po tom, aby jí alespoň někdo uvěřil. Kdokoli.
 Brooks skládá přísahu a uvádí své jméno, přičemž obojí probíhá
bez jakéhokoli zádrhele. Virginia se přistihne, jak se při čekání na
otázky státního zástupce naklání ze svého místa kupředu.
„Odkud pocházíte, pane Brooksi?“
„Z Austrálie.“
No samozřejmě, Austrálie. Další kousek skládanky, kterou si
v hlavě dává dohromady.
Lady Franklinová si svého lokaje obstarala ve Van Diemenově
zemi, když pobývala na druhém konci světa. Život v Americe je
v porovnání s bývalou trestaneckou kolonií Austrálií báječně snadný.
Pro dobře zajištěnou mecenášku, jakou je lady Franklinová, jistě
nebyl problém přesvědčit ho, aby ji následoval na opačný konec
světa, pokud to bylo v souladu s jejími cíli. Po všechny ty roky tomu
tak bylo. Jenže teď sedí tady v soudní síni a žádá se po něm, aby
vypověděl pravdu a nic než pravdu. Bude to pro něj těžké, pomyslí
si, ale nebude mít jinou možnost.
Přesto nevypadá o nic víc znepokojeně než kdy jindy, alespoň
podle toho, jak si Virginia vzpomíná. Vždy vnímala, že se vůči ní
cítil nadřazený, a je jasné, že se na tom nic nezměnilo.
„To jste sem urazil opravdu notný kus cesty.“
„Mým domovem je teď Amerika.“
„A tak je to správně. Země nových příležitostí.“
„Přesně tak.“
„Ano, příležitostí,“ opakuje nahlas státní zástupce a Virginia má
dojem, jako by sám sebe natahoval klíčkem na zádech jako nějakou
dětskou hračku. Až bude připraven, vyletí z něj další otázka. Jaká
asi bude?
„My jsme vás sem též pozvali, protože to pro vás představuje
příležitost,“ pokračuje.
Zdá se, že ta slova trochu probudila Brooksovu zvědavost. „Nu,
doufám, že to bude stát za všechno to úsilí, které jsem musel vyna-
ložit, abych se sem dostal.“
 „Vašemu svědectví bude přikládána mimořádná důležitost,
protože nám může konečně pomoci objasnit některé skutečnosti,
které budou pro tento případ zásadní. Přistupme tedy k věci. Bylo
nám sděleno, že zde obžalovaná Virginia Reevová tvrdí, že ji nějaký
muž zastupující lady Franklinovou vyslal s ženskou výpravou do
Arktidy.“
„S čímže?“ přerušuje ho Brooks. „S ženskou výpravou?“
„Ano, pane. Uvědomuji si, že to zní absurdně, ale musíme do-
stát své povinnosti. Život té mladé dámy visí na vlásku, a ačkoliv
se domníváme, že je plně vinna – a všechny dosavadní svědecké
výpovědi to též naznačují – je naší svatou povinností zajistit, aby
bylo spravedlnosti učiněno zadost.“
„Samozřejmě. Úzkostlivá svědomitost je vám jistě vlastní.“
„Ano, jsem muž zákona.“ Státní zástupce vážně přikyvuje
a užívá si pochvalné pozornosti, zatímco Virginiin právní zástupce
samozřejmě zase jenom šustí svými papíry. Pohled tím směrem by
Virginii příliš rozlítil. V tu chvíli se nemůže rozhodnout, kterého
z nich nenávidí víc.
Obrací svoji pozornost zpátky k Brooksovi, který stále sedí
pohodlně rozložený v lavici svědků, jako kdyby to byla nějaká lóže
v divadle a on odtud sledoval jakousi mírně zajímavou, ale vcelku
nijak záživnou hru.
Státní zástupce pronese směrem k Brooksovi: „Obžalovaná tvrdí,
že tím mužem jste vy.“
„Já? Levi Brooks? Uvedla mé jméno?“
„Ve skutečnosti ne. Vaše křestní jméno uvést nedokázala, jen
příjmení Brooks.“
„Rozumím,“ odpovídá Brooks pomalu, jako kdyby chtěl nazna-
čit, že je tomu naopak. „Jak jsem tedy byl vybrán a čemu vděčím
za tu čest tu dnes svědčit?“
„Poptali jsme se v místních hotelích v okruhu osmi kilometrů
a požádali je, aby nám ukázali své záznamy pro určitá konkrétní
časová rozmezí. A věřte nebo ne, obrátili jsme se na všechny hotely
počínaje Porter Housem přes další, co jsou na cestě dolů k přístavu,
až po ty s nepříliš dobrou pověstí přímo v docích. Všechny bez
výjimky nám vyhověly. Hádám, že byste velmi rád věděl, co jsme
zjistili.“
„Nu, ano a hádám, že nebudu jediný.“
Státní zástupce pokračuje: „Vy, pane, jste jediný nositel tohoto
příjmení, který přebýval v jednom z daných hotelů v období, během
kterého se obžalovaná podle svého tvrzení setkala se záhadným pa-
nem Brooksem. To tedy znamená, že to můžete být pouze vy – tedy
pokud záhadný pan Brooks samozřejmě vůbec existuje.“
Najednou to Virginii dochází a to zjištění na ni má účinek,
jako by dostala ránu do břicha. Ne, kapitán Malcolm sem Brookse
nepřivedl. Nikdy si v tomto ohledu neměla dělat plané naděje. Měla
si to uvědomit už dříve. Hned, jak se tu objevil. Ale její optimismus,
úplně pomýlený, ji zaslepil. Neposlouchala.
Brooks je svědkem obžaloby, ne obhajoby, a tak není divu, že
na vyslovenou domněnku státního zástupce jen mírným hlasem,
téměř odtažitě, přisvědčuje: „Samozřejmě.“
„Pane Brooksi, prosím vás tedy, abyste nám pomohl, jak nejlépe
dovedete. Potřebujeme tu záhadu rozřešit. Obžalovaná jistě dych-
tivě čeká, že její slova potvrdíte. Můžete tedy dosvědčit, že jste se
s touto mladou ženou setkal a pomohl jí cestu do těch nehostinných
severních krajů zorganizovat? Cestu ženské výpravy, kterou vedla?“
Brooks se na velmi krátký okamžik odmlčuje. Neklade si zřej-
mě za cíl je záměrně udržovat v napětí a alespoň v tomto ohledu
je milosrdný.
Jasným a pevným hlasem říká: „Je mi líto, že to zde musím
vypovědět před soudem, protože vidím, jaký zájem tato otázka
vzbuzuje, ale nikdy v životě jsem se s touto ženou nesetkal.“
Nastává zničující ticho a Virginia si není jistá tím, co by si
měla přát. Možná, aby do něj Bůh uhodil bleskem? Nic takového
se samozřejmě nestane. On prostě jen pronese tu nejostudnější lež
pod sluncem, ale svět se vesele točí dál.
Bylo v tom pátrání po hotelech alespoň zrnko pravdy, nebo je
to jen taková krycí zástěrka narychlo spíchnutá obžalobou? Platí
ho někdo za ty jeho lži, nebo je tu šíří proto, aby Virginii jednou
provždy a nadobro izoloval od své zaměstnavatelky a zajistil tak,
aby její jméno nebylo tímto nezdarem nikdy poskvrněno?
„Děkuji, můžete lavici svědků opustit,“ říká soudce Brooksovi
téměř přátelským a vřelým hlasem se stopou lítosti. „Děkujeme
vám, že jste se sem obtěžoval.“
Virginia se podívá na přeživší v první řadě a uvědomuje si, že
žádná z nich Brookse nikdy nepotkala. Potkala ho jenom ona, jen
Virginia. Ostatní by sice mohly dosvědčit, že si vyměňovaly kore-
spondenci s mužem jménem Brooks a že při tom padlo jméno lady
Franklinové, ale přímo potvrdit skutečnost, že sponzorem jejich
cesty byla právě lady Franklinová, žádná z nich nemůže. Pohyb
peněz, kterými jejich cestu sponzorovala, zpětně vysledovat nelze.
Dopisy, i kdyby si je byly ponechaly, a ona věděla, že to neudělaly,
by jako důkazní materiál nebyly průkazné.
Její vlastní dopisy by snad jako důkazní materiál posloužit moh-
ly, ale ona věděla až moc dobře, jak skončily.
Když Brooks odchází ze soudní síně, opět bez jediného po-
hledu jejím směrem, v duchu ho proklíná za jeho mazanost. On
i lady Franklinová byli po celou tu dobu o tři kroky napřed. Už
od úplného začátku. Drželi ji od sebe vždy v bezpečné vzdálenosti
a všechny ostatní ženy ještě o loket dále, takže jejich komunikace
probíhala vždy nepřímo.
Možná se s Brooksem setkala Caprice – ona jediná ze všech
možná ano – ale to teď už Virginii nijak vytrhnout trn z paty ne-
může. Stejně tak se s ním pravděpodobně setkali Collinsovi, její
rodiče, ale vzhledem k tomu, že chtějí vidět Virginii viset, důkaz,
který by ji osvobodil, porotě neposkytnou.
 Franklinová s Brooksem mají věci pod kontrolou. Při vědomí
této skutečnosti ji sžírá jediná otázka.
Proč tady tedy Brooks vůbec je? Tady v Americe, v Bostonu
a sám? Jeho svědecká výpověď má velkou váhu, ale zásadní zvrat
nepřináší. Proč se tu tedy ukázal, když by se snadno mohl téhle
šarádě vyhnout a zůstat na hony daleko? Nějaký důvod k tomu mít
musí a skutečnost, že ona nemá ani ponětí, o co jde, jí nepřestává
vrtat v hlavě. Ta otázka jí tam zůstává vězet s podivnou naléhavostí.
Pět přeživších žen stále sedí v první řadě, naděje z jejich tváří
však zmizela. Místo ní se tam uhnízdilo zklamání. Vymění si s nimi
pohled a přemýšlí, kolikrát je asi ještě uvidí. Kolikrát ještě ji sem,
do této síně, kde se rozhoduje o jejím osudu, přivedou v okovech?
Můj Pane, začne v duchu odříkávat modlitbu, ať už se stane co-
koliv, a já se obávám nejhoršího, prosím tě jen o to, abys mi, až nastane
okamžik mého soudu, odpustil a přijal mě do svého svatého království.
Proč by však Bůh měl být milosrdnější než kdokoli z tohoto
světa? Milosrdnější než tento soudce nebo tito porotci? Konečně
Bůh je muž – stejně jako všichni tito mužové zákona a každý z po-
rotců, kteří drží její osud v rukou. Až na vzácné výjimky nepoznala
muže, kteří by ji podpořili nebo by jí jakkoliv uhladili cestu. Když
šlo opravdu do tuhého, pomohli jí jen dva muži – Ames a kapitán
Malcolm. Zároveň ji také každý z nich svým způsobem zklamal.
Jestliže ji Bůh bezpečně provedl tou Hroznou věcí a přivedl domů
z Arktidy, bude jej za to chválit, ale to neznamená, že mu věří, že
až přijde konečné zúčtování, nezradí ji i On.
Do světa, který nemá konce ani začátku, dokončí svoji modlitbu.
Amen.
 K A P I T O L A T Ř I C Á T Á D E VÁ T Á

Virginia
Na souši
Červenec a srpen 1853

Ž eny si při chůzi ve skupině rychle zvykly na pravidelný rytmus.

Během dne přestávky na jídlo nedělaly, ale ta z nich, která se
zrovna vezla v šalupě – nejčastěji to byla Stella – rozdávala ostatním
denní příděl masa nebo pemmikanu. Jedly za pochodu. Přibližně
každou třetí noc zastavily, aby se vyspaly pod ochranou převrácené
šalupy, kde se k sobě vzájemně choulily kvůli teplu. Přidali se k nim
i psi, jejichž hustá srst je zahřívala lépe než deka a jejichž dech se
stal neodmyslitelnou daní za získané pohodlí.
Irene měla za úkol neustále prozkoumávat obzor a hledat lovnou
zvěř, a když zpozorovala stádo jelenů karibu nebo hlouček divokých
ovcí, zaklepala na rameno ženy, která šla vedle ní, ta krátce hvízdla
a skupina se hned zastavila. Za zvířaty pak byla vyslána skupina
tří nebo pěti žen a Ann mezitím udržovala psy na uzdě, aby se za
nimi nepustili. Na další pochod se pak vydaly až ve chvíli, kdy se
zvířata rozprchla nebo byla skolena.
Irene uměla bezvadně střílet a Elizabeth se postupně a setrvale
zlepšovala. Brzo bylo zřejmé, že je rozený talent. Virginia a Ann
měly výbornou mušku, ale nedokázaly vydržet dostatečně v klidu
na to, aby je zvířata nezavětřila. Stella byla jejich pravý opak, vy-
držela bez problému mířit bez hnutí, ale ve střelbě nedosahovala
potřebné přesnosti. Caprice lovit nechtěla a Virginia se rozhodla,
že to prozatím bude přehlížet. I když napětí mezi nimi částečně
povolilo, představa té horolezkyně s nabitou zbraní v ruce ji stále
čímsi zneklidňovala.
 Jak se dny postupně krátily, takže se konečně mohla jedna či
dvě hodiny tmy označit za noc, bylo nevyhnutelné, aby vždy, když si
chtěly postavit tábor, spálily jednu lampičku drahocenného velrybího
oleje a posvítily si na práci. Když pak bylo potřeba rozdělat větší
oheň, především když si chtěly opéct ulovenou zvěřinu, musely si
najít něco na podpal. Psi si udělali zábavu ze shánění suchých větví,
ale jejich úlovky k živení ohně často nestačily, proto ženy pokaždé
přispěly i něčím ze svých cestovních vaků, například kousky papíru
či útržky látek.
Všechno vzplálo jako na povel. Stellin dopis, o kterém toho
odmítala prozradit více, i když Virginia si stihla ještě předtím, než
ho pozřely plameny, všimnout písmene C v podpisu. Elizabethina
obnošená stuha do vlasů.
Siobhan pozorně prolistovala svůj sešit s medicínskými zápis-
ky a vytrhla z něj stránky, které nepokládala za důležité – nejprve
pojednání o tropických chorobách a po něm text o pohlavních
infekcích způsobovaných chlamydiemi. Než je použila k podpalu,
někdy z nich k pobavení žen předčítala nahlas. Všechny ty věci
vzplály průzračným, zlatým plamenem.
Když přišla řada na Virginii, nejdříve použila první dopis od
lady Franklinové, jehož obsah už měla nesmazatelně vrytý do pa-
měti. Věděla, že brzy bude muset přispět něčím dalším, a tak si
jednoho rána vyšetřila několik chvilek a ztuhlými prsty rozlomila
rudou voskovou pečeť na třetím dopise. Bylo to o hodně později,
než lady Franklinová určila, ale jejich cesta stejně neprobíhala podle
plánu.
Virginia se už dávno rozhodla, že si další dopis přečte, až bude
sama chtít. Byl to její nevinný způsob, jak se vnitřně ujistit, že má
věci pod kontrolou. Lady Franklinová jí teď nemohla pomoci, ale
ani ji nemohla zranit. To mohou jen ženy, které tu jsou s ní. Nebo
divoká příroda rozprostírající se všude okolo. Nebo samozřejmě
i ona sama svými dobrými nebo špatnými rozhodnutími. Ale dopis
ne, ten jí uškodit nemůže. Třesoucíma se rukama rozevřela křehký
list papíru a úplně poprvé si třetí dopis přečetla.

Drahá Virginie,
teď už Vám snad mohu říkat Virginie, viďte? V mé
představě jste mi to odsouhlasila. Už jsme toho spolu
zažily hodně. Píši teprve den po našem skutečném setkání,
ale Vy jste teď na cestě už tři měsíce, což znamená, že od
našeho setkání uplynula už spousta času a Vy máte za
sebou mnoho nekonečných kilometrů.
Jsem s Vámi tím jediným způsobem, jakým je to pro
mě možné. Přála bych si, kdybych mohla alespoň takto
stát i při svém manželovi.
Myslím, že teď už víte, že tyto dopisy nepíši jen
pro Vás. Píši je i pro sebe. Chvíle strávené zkoumáním
map, výpočty kurzů a vzdáleností, které je třeba urazit
za určitou dobu, to všechno je pro mě balzám na duši.
Představuji si Vás a Vaši loď na každém z těchto míst
a stejně tak i mého muže a jeho výpravu. Široce rozevřené
úžiny, ledy kupící se po celé délce pobřeží, nebezpečná
ledová pole, která v dlouhých pásech obklopují Ostrov
krále Viléma. Když zavřu oči, vidím Vás tam, a co je ještě
důležitější, vidím tam i Johna.
Povzbuzovala jsem ho k odjezdu. Možná o tom
nevíte. Náš pobyt ve Van Diemenově zemi skončil
nešťastně a on potřeboval novou misi, která by prokázala
jeho schopnosti. A tak jsem se postarala o to, aby získal
tuto. Odjel na sever, protože jsem si to přála já. A teď
bych si přála, aby se mi vrátil. Takže určitě chápete, že nic
jiného ani neočekávám.
Udělala jsem dobře, když jsem Vás na tu expedici
poslala? Nebo je to celé bláhový podnik? Jedna moje část
doufala, že budu moci dokázat, že inteligence, odvaha
a síla ženského ducha je srovnatelná s tou mužskou,
ale obávám se, že jsem se při plánování tohoto svého
experimentu nevystříhala jedné podstatné chyby. Bez
ohledu na to, kolik žen Vás doprovází, tak ve skutečnosti
jich nikdy nebude dost na to, aby expedici zajistily
dostatečné bezpečí, viďte? Rozhodnutí, která učiníte,
a to, jak výpravu povedete, bude tak jako tak odviset od
mužských rozmarů a přání. Ach, ta mužská přání! Mohla
bych o nich popsat stohy papíru – určitě delší než ty, které
tu teď leží přede mnou. Ale to Vy víte stejně tak dobře jako
já a obávám se, že tato skutečnost je Vám každým dnem
zřejmější…
Virginie, dlužím Vám omluvu. Neměla jsem v úmyslu
uvěznit Vás na lodi s muži, kteří si myslí, že ženy jsou
podřadnější bytosti, ale oni jiní zkrátka neexistují. Byli
vychovaní v přesvědčení, že stojí ve všech ohledech nad
námi. Vybrala jsem si Vás, protože jste prokázala, že jste
velice schopná, dokázala jste přežít to, co jiní ne, a žena
Vašeho ražení se zbytečně nezaobírá tím, co si kdo
o kom myslí. Stanoví si cíl a za tím si jde. A to je i to, co
očekávám od Vás. Pokud zůstanete věrná svému cíli, tak
překonáte všechny překážky a uspějete.
Jsem teď trochu sentimentální? Zdá se, že ano. Tak
tedy skončím poznámkou v osobním tónu. Virginie, je
mi opravdu líto všech Vašich útrap – těch, kterými jste si
musela projít, i těch, které jsou ještě před Vámi.
Ať je těch druhých méně než těch, které už máte za
sebou.Srdečně
J
 Obálka třetího dopisu lehla popelem o dva dny později, aby
pomohla vyživit oheň, na kterém se opékali dva králíci. Irene je
zastřelila prakticky na první pokus. Ann se omlouvala, že hodila
pár kousků masa i psům. Ostatní ženy se u ohně choulily jedna
ke druhé a s potěšením si plnily žaludky teplým masem. Seděly
tak blízko hučících plamenů, že si na tu chvilku, kdy jedly, mohly
sundat palčáky. Jakmile z kostí zmizely i poslední kousíčky masa,
každá ze žen hltavě olízala a vysála lahodný tuk, který jim ještě
ulpíval na prstech.
Když už z ohně zbývaly jen uhlíky a ženy připravovaly šalupu,
aby se pod ni uložily ke spánku, Doro si vzala Virginii a Ann stranou.
„Nemůžu rozložit mapu, abych vám to ukázala,“ řekla jim,
„nechci přijít o prsty.“
„Tak nám to povězte,“ navrhla jí Virginia a Ann souhlasně při­
kývla. Večer bývala stěží schopna dát dohromady pár slov, natožpak
vymýšlet nějaké strategie, ale Doro by jí nenavrhovala nic, co by
postrádalo logiku.
„Myslím, že jsem na jedné z Raeových map našla místo, kde
bychom mohly udělat zastávku. Je tu blízko caché.“
Ann se k ní naklonila blíže: „Cože tu je?“
Doro se dala do vysvětlování: „Caché. Taková skrýš nebo záso-
bárna, kde se nechává jídlo a další zásoby pro příští výpravy nebo
pro svoji vlastní, pokud se vracíte stejnou cestou zpět. John Rae tudy
prošel vícekrát a zjistil, že jsou schopni tam přinést více zvěřiny, než
co sami zkonzumují – ne, že by tomu tak bylo vždycky, to samo-
zřejmě ne – ale i tak si myslím, že bychom tam něco mohly najít.
„Takže navrhuješ, abychom se tam vydaly?“
„Musely bychom trochu sejít z našeho kurzu.“
„Jak moc?“
Přimhouřila oči a zdálo se, že počítá. Na cestách, které měla
prochozené, to tak Virginia dělávala mnohokrát, ale tady na severu
se toho neodvažovala. Bylo by to, jako by měla vzít do ruky krumpáč
a snažit se prokopat kusem ledu, aniž by tušila, jak hluboko sahá
nebo co je pod ním.
Doro konečně řekla: „Myslím, že asi tak tři dny. Sejít z kurzu,
dojít k té zásobárně a pak zpátky. Samozřejmě, že bychom se na
cestu, po které máme jít, napojily až dále na severu. Takže celkem
bychom ztratily možná dva dny nebo dva a půl dne.“
„A ty myslíš, že to stojí za to?“
„Podle mne stojí.“
„Dobře tedy. Tak pojďme.“
Doro se usmála, což bylo u ní v posledních dnech dost neob-
vyklé. „Ráno.“
„Ano, ráno,“ zopakovala po ní Virginia.
Když se pak odvrátily od posledních záblesků světla vydávaných
pohasínajícími uhlíky, Dořin úsměv je nepřestával hřát.

Po třech dnech těžkého pochodu konečně caché našly.

„Tamhle něco vidím,“ řekla najednou Caprice a ukazovala kamsi
do dálky.
Virginia přimhouřila oči a zadívala se tím směrem. Sice neviděla
ani čárku, prostě zhola nic, ale řekla: „Tak pojďme,“ a posunkem
naznačila Caprice, aby je vedla daným směrem. Pokud chybí naděje,
jít kupředu ani nemá smysl. Pokud by je naděje opustila, mohly by
si tady rovnou lehnout na tvrdou, skalnatou zem a čekat na smrt.
Jak se postupně přibližovaly, už to viděla také. Nejprve jen
slabounkou šedou linku – jak ji Caprice mohla vůbec proti obzoru
rozeznat? Možná, že se její oči byly schopny vlivem dlouhé zkušenos-
ti, kdy přivykaly orientaci v náročném terénu, rychleji přizpůsobovat
světlu, které ostatní spíše oslepovalo. Jak přicházely blíže, pozoro-
vaný objekt se stával stále zřetelnějším. Začínal se rýsovat jako čím
dál tím silnější tmavě šedá čárka rýsující se oproti světlé šedi okolní
krajiny. Jako mohyla z kamenů vyrovnaných vzhůru, ale na výšku
nižší než člověk. Svými pravidelnými, dokonale tvarovanými úhly
na sebe ta stavba jasně prozrazovala, že je první věcí vytvořenou
lidskou rukou, kterou po několika dnech spatřily. Počkej, počkej,
to už je mnohem déle, pomyslela si Virginia a začala přepočítávat
dny. Už jsou to přinejmenším dva týdny. Kolik dnů přesně už jdou
po souši, se bude muset zeptat Irene. Byla to právě ona, která měla
z nich všech nejlepší smysl pro odhad času.
Virginii začalo bít srdce ve zrychleném rytmu a ten svíravý pocit
jí v takovém chladu způsoboval bolest. Právě kvůli srdci si nemohla
dovolit se jen tak nekontrolovaně rozběhnout, ale pohled na tu šedou
čárku ji natolik vybičoval, že toho nebyla daleka. Donutila se, aby
tuto odbočku brala jako cvičení. Co asi tak ženy uvnitř té kamenné
mohyly na dalekém severu najdou? Kdyby šlo opravdu jen o cvičení
a kdyby jejich životy nevisely na vlásku, potom by své zběsile bijící
srdce dokázala zklidnit.
V určitém smyslu si přála, aby Margaret opustila loď spolu
s nimi, protože by tak o jejich cestě vznikl záznam, ale na druhé
straně jim tohle dobrodružství nic pěkného nepřinese a v tomto
případě by byl takovýto záznam jen zdrojem bolesti. Jestlipak ji
zápisky, které novinářka doposud udělala, chválily, nebo zatracova-
ly? A jak by ovlivnily její osud po návratu? Předpokládala, že by to
záviselo na tom, zda najdou nějaké doklady o místech Franklinova
pobytu. Vnější svět a především lady Franklinová by úspěch velebily
a nezdar ignorovaly.
Tím, že zamířily rovnou na Victory Point, a ne jenom do
Bezútěšné zátoky, si expedice stále nechávala dveře k úspěchu ote-
vřené, ale zatím nic nenasvědčovalo, že se k němu blíží. Naopak,
vidina úspěchu mizela kdesi v nedohlednu.
„Něco tu nesedí,“ pronesla Siobhan a ženy při jejích slovech
zpomalily krok.
„Proč myslíš?“
„Vypadá to příliš pravidelně, nemůžou to být kameny.“
 Jak se přibližovaly, tvary nabývaly na konturách a jejich obavy
se změnily ve zvědavost.
Caché nebylo postavené z kamenů, ale z hromady cínových
­plechovek vyrovnaných o trochu výše, než kam sahaly jejich ­hlavy.
Jejich štítky byly poničené, ale plechovky jako takové porušené
nebyly.
„To je jídlo?“ zeptala se jedna ze žen.
„Nevím, vypadá to prostě tak nějak… divně, jako že tu něco
není v pořádku,“ řekla Elizabeth, která nahlas vyslovila to, co si
myslely všechny ostatní.
„Ne, takhle to teď dělají,“ zareagovala Stella slabounkým hlás-
kem. „Althea mi jednou vyprávěla, jak Britové balí zásoby na lodě
do plechovek. Protože míří do pustých krajů, naskládají jich tam
tuny, člověka by vůbec nenapadlo, že je to možné.“
„Takže je to jídlo! No tak to ochutnáme,“ navrhla Caprice.
„Počkejte,“ zadržela ji Stella, „to není všechno. Althea pak ještě
vyprávěla, že několik let poté, co Terror a Erebus vypluly, dostal ten
muž, který získal zakázku na dodávku jejich zásob, zákaz obchodovat
s vládou. Ty jeho plechovky s masem asi nevydržely tolik, co sliboval.
„Otázka tedy je,“ pokračovala Elizabeth, „jestli tyhle plechovky
patřily Franklinově výpravě, nebo nějaké jiné.“
„Pravděpodobně nějaké jiné,“ řekla Doro přesně ve chvíli, kdy
Caprice prohlásila: „Ale my nemáme, jak to zjistit.“
„I kdyby se nám je podařilo nakrásně otevřít, nejsem si jistá, že
bych z nich chtěla jíst,“ řekla Stella.
„Tak to já to klidně vyzkouším,“ zašvitořila překvapivě vesele
Caprice. „Na horách jsme jídávaly věci, že byste tomu ani nevěřily.
Různé dušené kousky bůhvíčeho, oční bulvy kdoví jakého zvířete,
ale ať už to bylo cokoliv, udrželo mě to naživu. Můj žaludek je jako
ze železa. Tak sem s tím.“
 Irene držela v jedné ruce jednu z plechovek, a protože stála
hned vedle Caprice, ta se po ní natáhla. Ale Irene rukou ucukla
ještě dříve, než po ní dokázala svojí rukou v rukavici chňapnout.
„Ale prosím vás,“ zareagovala Caprice nevrle.
Irene odmítavě potřásla hlavou. Když se k ní Caprice naklo-
nila, němá žena prudce odtáhla ruku a pak plechovkou mrštila co
nejdále od sebe, jak jen mohla. Bylo slyšet, jak kov zazvonil o nějaký
kámen, a plechovka jim kdesi ve zvlněném, šedohnědě žíhaném
pahorkovitém terénu zmizela z očí.
Caprice jen pokrčila rameny a se zamračeným výrazem ve tváři
vyrazila k hromadě konzerv u mohyly a jednu z nich si vzala. „Někdo
to zkusit musí,“ pronesla.
„Tím si tedy nejsem jistá,“ opáčila Virginia.
Caprice jí vztekle odpověděla: „Nebuďte směšná, Reevová. Po-
kud nám mohou posloužit, nemůžeme je tu jen tak nechat, a pokud
existuje možnost, že by nás mohly zabít, tak si je s sebou jen tak
vzít nemůžeme. Takže jediné, co můžeme udělat, je, že to někdo
otevře a spořádá. A já se hlásím jako dobrovolník. Nikdo se zdra-
vým úsudkem, nikdo, komu záleží na osudu této expedice, na to
nemůže říct ani popel.“
Jenže Stellina předchozí informace Virginii zneklidnila, a ještě
předtím, než si skutečně uvědomila, co dělá, natáhla se a vyrazila
Caprice konzervu z ruky.
„Ne!“ vykřikla Virginia. „Zakazuji to.“
Na rozdíl od první konzervy, kterou Irene odhodila do dálky, se
tahle kodrcavě odkutálela po zemi, až se nedaleko od nich zastavila
na malé vyvýšenině. Stále zůstávala v dohledu.
Caprice pobaveně povytáhla obočí a ve tváři se jí usadil posměš-
ný výraz: „Á, neříkejte, Virginie? Vy mi to zakazujete?“
„Tuhle expedici vedu já,“ odpověděla jí Virginia, „což je skutečnost,
která je vám velmi dobře známá. Bez mého vedení by tu zavládl chaos.“
 „No, mně připadá, že v porovnání s chaosem, který tu vládne
už teď, by to žádný velký rozdíl nebyl. Nezdá se vám? Nikoho jsme
zatím nenašly, ani jsme nikam nedošly.“
„Postupujeme kupředu.“
„Pomalu tu umíráme,“ vyhrkla Caprice hlasem, který ale vzá-
pětí nabral na síle, až skoro křičela. „Možná že tohle považujete
v porovnání s rychlou smrtí za úspěch, ale já tedy rozhodně ne.“
„Caprice! Přestaňte prosím křičet.“
„Myslíte, že bych měla? Rozhodujete snad nejenom o tom, co
uděláme, nýbrž i o tom, co vypustíme z úst?“
„Já z rodiny, která zachází se svými služebnými jako s otroky,
nepocházím.“
Ta slova jí splynula ze rtů ještě předtím, než byla schopná zvá-
žit, je-li moudré je vyslovit, či ne. A hned, jak byla venku, by je
ráda vzala zpět. Na něco takového nebyla vhodná chvíle ani místo.
Elizabeth byla viditelně zděšená. Přecházela pohledem z jedné ženy
na druhou.
Caprice jízlivým, nezúčastněným tónem opáčila: „Elizabeth
může rozvázat zaměstnanecký poměr s mojí rodinou, kdykoli se jí
zlíbí. Co vy na to, Elizabeth? Momentálně bych vám to ale samo-
zřejmě nedoporučovala.“
„Opravdu je tak svobodná, jak říkáte? Souhlasila vůbec s účastí
na této cestě? Zeptala jste se jí, než jste ji zatáhla skoro dva tisíce
kilometrů daleko od domova?“
Obě ženy se otočily k Elizabeth, jejíž pohled se v tichém zou-
falství upíral na Virginii a poté se stočil zpět k zemi.
Krátký záblesk v Capriciných očích, který Virginia na oka-
mžik zaregistrovala, bylo možno připsat buď vzteku, nebo strachu.
V každém případě však okamžitě zmizel a Caprice mávla přezíravě
rukou: „A víte vy co? Vlastně na tom není hůře nežli vy nebo já.
Všechny ženy jsou v určitém smyslu otrokyněmi.“
 „Jak vůbec můžete něco takového vyslovit?“ zeptala se Virginia
ohromeně. Ta žena přece musí vidět, jaký je v tom rozdíl. Zpočátku
si ani ona sama neuvědomovala, do jaké míry je Elizabeth ve svých
rozhodnutích omezována, ale jakmile ji na to sama Elizabeth upo-
zornila, hned jí to došlo. Caprice strávila celý svůj dosavadní život
v domácnosti, kde byla obklopená služebnictvem, které čekalo na
její rozkazy. Musí přece chápat, že každá stojí někde úplně jinde.
Nebo snad ne?
„Vy si snad myslíte, že já jsem svobodná?“ zeptala se vyzývavě
Caprice. „To tedy ne. Do doby, než mě provdají, musím dělat to,
co po mně chtějí rodiče, a potom zase to, co bude chtít manžel.“
„Vy chudinko,“ opáčila Virginia hlasem, z něhož čišel sarkasmus.
Vztek ji rozžhavil tak, že byla překvapená, že nerozpálil i okol-
ní vzduch. „Mít odjakživa všechno, co si jen zamanete, musí být
opravdu nesmírně náročné.“
„Všechno, co chci? Nic o mně nevíte.“
Teď už na sebe obě dvě nekontrolovaně křičely a nic nedbaly
na ostatní ženy, které je zděšeně pozorovaly.
„Vidím, jak jste rozmazlená a že se chováte jako malé dítě. Jediný
důvod, proč se této výpravy účastníte, je ten, že mě donutili vás vzít
s sebou kvůli vašim penězům,“ vyštěkla Virginia.
„Peníze nejsou všechno.“
„To říkají jen lidé, kteří je mají.“
Caprice jí odpověděla hlasem sršícím hněvem: „Nikdy jste mi
ani nedala šanci! Viděla jste před sebou dobře zabezpečenou ženu
a hned jste usoudila, že protože jsem v tomhle měla štěstí, tak ne-
můžu být dobrý člověk.“
„Chovala jste se tak snad? Přispěla jste nám něčím, pracovala
jste tvrdě jako ostatní, riskovala jste kvůli ostatním ženám něco?“
„Tak jsme se dostaly zpět k jádru věci, viďte,“ zvolala Caprice
a vytáhla svůj nůž. „Konečně ta chvíle přišla!“
 Virginia instinktivně ustoupila dozadu, aby se dostala z jejího
dosahu.
Ale Caprice začala nožem bodat do nejbližší plechovky. Jeho
ostří snažící se prorazit kov vydávalo zvuk, který byl směsicí úderů
a uši rvoucího skřípění. Pokaždé když se ten zvuk ozval, Virginia
sebou škubla a zkřivila obličej.
Caprice ztratila pojem o světě kolem. Znovu a znovu vrážela svůj
nůž do plechovky, zasadila jí přinejmenším tucet ran a nepřestala,
dokud se do plechovky nedostala. Poté k vzniklému otvoru přiložila
svá ústa a usrkla si přímo z něj. Virginia se vyděsila, že si o ostrý
kov pořeže ústa. Podívala se směrem k Siobhan, kterou viditelně
napadlo to samé, a byla připravena pomoci.
Všechny ženy Caprice zděšeně a bez hlesu pozorovaly. Jak to vní-
mají? přemýšlela Virginia. Obdivují Caprice za to, že takhle riskovala?
Najdou v sobě dostatek odvahy, aby ji jako vedoucí výpravy podpo­řily?
Žádná z nich to neudělala.
„Dobře tedy,“ prohlásila Virginia, „dosáhla jste svého a my teď
můžeme pokračovat.“
„Pokračovat? A tu hromadu plechovek s jídlem tu nechat? To
nemůžete myslet vážně,“ řekla Caprice a ukázala směrem k mohyle.
„Vedu to tu já, jestli si vzpomínáte,“ odsekla jí Virginia. Cítila,
jak jí půda ujíždí pod nohama a ztrácí kontrolu. „Pokud vám to
nevyhovuje, mohla jste zůstat na lodi. Vsadit na jistotu, projet se po
zálivu a pak se vrátit k papínkovi a mamince. Ale to se nestalo. Jste
na souši a jdete směrem na Victory Point. Což znamená, že počítáte
s tím, že tam míříme s nějakým cílem. S jakým asi?“
„Už jenom to, že naše nohy na půdu v téhle části Arktidy vkročí,
je cíl sám o sobě. Budeme první ženy, které to dokázaly.“
„První bílé ženy,“ poznamenala klidně Stella odpočívající v sa-
ních. Jak postupně sílila na těle, začínala se i více zapojovat do dění
ve skupině. Podívala se na Irene, která na ni povzbudivě kývla.
„Před námi tu byli Eskymáci. Žijí tady od nepaměti a jejich znalosti
o přežití v tomto prostředí nebudeme schopny nikdy překonat.“
„Až se budou sepisovat knihy rekordů,“ řekla Caprice, „nikdo
k našim jménům hvězdičku podle barvy kůže přidávat nebude.“
„Myslíte, že se dostaneme do knih rekordů?“ zeptala se pře-
kvapeně Virginia.
„Mohly bychom. Pokud to nepokazíte.“
„A vy si myslíte, že to kazím?“
Caprice jí ledově chladným hlasem odpověděla: „Jen vám chci
připomenout, jak obrovskou máte odpovědnost.“
„S tím si hlavičku nelamte,“ opáčila Virginia. „To, že jsem za
vás zodpovědná, si připomínám každou zatracenou minutu, co jich
každá zatracená hodina jen má!“
„Pozor na jazyk!“
„Až budu zpátky v Bostonu,“ odsekla jí Virginia, „tak jedna
z úplně prvních věcí, které udělám, bude, že si koupím papouška
a naučím ho, aby pravidelně vykřikoval ‚Pozor na jazyk!‘ a otravoval
tak všechny kolem sebe.“
„Já nikoho neotra…“
„A pojmenuji ho po vás.“
V tu chvíli si Virginia na Capricině tváři všimla mírně užaslého
výrazu a usoudila, že její jízlivosti asi zasáhly svůj cíl. Jenže v tom
to nebylo.
Bohatá dívka se najednou předklonila v pase a obloukem vy-
zvrátila obsah svého žaludku do sněhu. Všechny ženy se na ni dívaly
v šokovaném úžasu.
Caprice se narovnala se zachmuřeným výrazem v zeleném ob-
ličeji a hřbetem ruky si otřela ústa.
Jenom o malou chviličku později se znovu předklonila a vy-
zvracela se podruhé.
Virginiiným nitrem zmítala směsice bolestné nejistoty a zlo-
myslného zadostiučinění. Co se jí to stalo? Přivodil to obsah té
cínové plechovky, nebo něco jiného? Churavou ženu nemůže v téhle
nehostinné krajině opustit, a to ani, když jde o Caprice. Navíc nemá
chuť čelit po návratu dotazům na osud zmizelé dědičky. Ať je to
cokoliv, Caprice má tuhý kořínek a vyhrabe se z toho. Pokud by si
Virginia měla vsadit na to, která z nich tohle dobrodružství přežije,
vsadila by na Caprice. Nebesa vědí, že ve slabých chvilkách, když
jí všechno přerůstalo přes hlavu, jí moc šancí nedávala, a dokonce
jí to řekla do očí, ale už dávno došla k přesvědčení, že je to právě
Caprice, kdo má z nich všech nejtvrdší jádro. Irene toho o zdejší
divočině věděla mnohem víc, ale vést výpravu nechtěla, zčásti pro-
tože nemohla mluvit a zčásti protože po tom netoužila. Siobhan
toho o severu nevěděla tolik, kolik by bylo potřeba. Elizabeth byla
silná, ale chyběla jí přirozená odvaha, i když si každý den osvojovala
nové a nové dovednosti. A Doro, ubohá Doro. Její znalosti prostředí
Arktidy se zatím pro výpravu ukázaly být zásadní, a až se dostanou
dále, budou ještě zásadnější, ale bude její tělo vždy schopno držet
krok s její myslí? Virginia si tím nebyla jistá.
U Caprice nepochybovala. Je mladá, má potřebné znalosti i oheň
v těle. Ta by se tváří v tvář neřešitelné situaci jen tak nevzdala, řekla
si v duchu Virginia. Caprice je v pohodě.
Anebo snad ne?
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

P rvní slova, která jí pan Mason řekl, a to dokonce ještě předtím,

než spatřila jeho obličej, byla slova, která už slyšela mnohokrát,
ale zároveň se jich stále nemohla nabažit: Omlouvám se vám.
Modlila se už celé dlouhé hodiny a při tom se musela potýkat
s čímsi jako bolestí na hrudi, s úmorným pocitem, který se jí zmoc-
ňoval, jak se v ní neustále střídaly vlny vzdouvající se a klesající
naděje. Jako by se jí z duše na povrch těla dral malý zelený výhonek
naděje a jediná věc, která jí ulevovala od bolesti, byla modlitba.
Ztratila pojem o tom, jak dlouho už na té tvrdé podlaze z tma-
vého pískovce klečí. Jediné, co cítí, je tupá bolest v kolenou. Když
jí stráž ohlásí návštěvu, ani nevzhlédne. Zažila už přece tolik zkla-
mání! Už tolikrát při ohlášení nového návštěvníka zadržela dech
a položila si otázku, zda to nebude někdo, koho nechce vidět, ale
zároveň vždy doufala, že tomu bude právě naopak. Plně se však té
naději odevzdat nedokázala.
„Omlouvám se vám,“ ozve se. Když Virginia zaslechne ten ne-
známý hlas, dokončí svoji modlitbu slovy Buď vůle tvá, amen a pak
vzhlédne k příchozímu s očima prozrazujícíma přestálý vnitřní boj.
Virginii ten muž nepřipadá nijak známý, ale je si dost jistá tím,
že ví, kdo to je. Ta bolestná naděje v jejím srdci, ten drobounký
zelený výhonek se dál vzpíná vzhůru ke světlu.
„Jmenuji se Thomas Mason,“ řekne jí, „a jsem váš nový obhájce.
Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem dorazil. Vypros-
tit vás ze spárů vašeho zástupce Clevengera nebylo úplně snadné.
Nechtěl se vašeho případu vzdát, ale teď už je vše vyřešeno, a po
zbytek soudu budete přicházet do styku pouze se mnou.“
„Děkuji vám. To jsou tedy dobré zprávy,“ odpovídá s úlevou
Virginia.
Jeho tvář však zůstává vážná: „Abych byl upřímný, přál bych
si, abychom si stáli o trochu lépe,“ řekne jí. „Obávám se, že chvíli,
kdy jsme mohli ve vašem případě dosáhnout nějakého výrazného
pokroku, jsme možná propásli.“
Virginia se postaví, a protože přenese váhu na svá chodidla
poprvé po mnoha hodinách, zapraská jí v kostech a málem se svalí
na kamennou podlahu. Aby se udržela na nohou, natáhne ruce
a chytne se studených kovových mříží. Čiší z nich obrovský chlad.
Vždycky jen chlad.
Thomas Mason je přibližně stejně vysoký jako ona, na muže to
žádná velká výška není, ale má mohutnou čelist a rozložitou postavu,
což mu dodává na mužném vzhledu. Ostře řezaný nos a široká ústa.
Z jeho sympatických očí vyzařuje teplo, což způsobí, že Virginii
vyschne v ústech. Ať už je to teplo opravdové, nebo ne, dokáže si
člověka podmanit. Chtěla by, aby bylo opravdové, ale záleží na tom
vůbec? Mason bude určitě lepší než její předchozí právní zástupce,
a i kdyby ne, žádného třetího stejně nikdy nedostane.
„Jste kapitánův přítel?“ zeptá se ho.
„Ano, najal mě kapitán Malcolm,“ odpovídá jí pan Mason.
„Jsme staří přátelé ještě z doby, než začala jeho námořnická kariéra.“
„Co jste měl na mysli, když jste řekl, že už je možná příliš
pozdě?“
„Nemohu zpětně vznést námitku proti ničemu z toho, co už
bylo řečeno,“ vysvětluje jí. „Nemohu provést křížový výslech svědků,
kteří již odsvědčili. Kdybych vás obhajoval od začátku, určitě bych
rozporoval samotnou příslušnost k jurisdikci. Proč se soud koná
v Massachusetts, když zde tělo nebylo nalezeno?“
 Zatočí se jí hlava, ale hbitě upřesňuje: „Tělo nebylo nalezeno
vůbec.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ přisvědčuje Mason. „Ale býval
bych to mohl rozporovat, protože je známo, že Caprice opustila
Spojené státy americké v okamžiku, kdy překročila hranici v Sault
Ste. Marie, takže pokud měl být případ vůbec projednáván před
americkým soudem, mělo k tomu dojít v Michiganu.“
„A to by bylo bývalo lepší?“
„Stát Michigan zrušil trest smrti,“ odpovídá jí hlasem, z jehož
vlídného tónu se jí podlamují kolena.
Musí vynaložit velké úsilí na to, aby dokázala dál mluvit, bojuje
sama se sebou, ale zároveň si uvědomuje, že neví, kolik času má
k dispozici. „Je tedy mnoho věcí, které už nezvládneme. Co tedy
zvládneme?“
„Teď se dostáváme do nové fáze celého soudního procesu, Vir-
ginie,“ odpovídá obhájce. „Oni už všechny své svědky předvolali.“
„Jak to víte?“
„Prostě to víme.“
„Co se tedy bude dít dál?“
„Teď přijdou na řadu naši svědkové a naše strategie.“
Virginii na chvíli přemáhá malátnost a slova, která pak slyší
vycházet ze svých úst, jsou ta úplně poslední, která by si přála
vyřknout. „Můj bývalý obhájce nebyl nijak nakloněn tomu, abych
předstoupila jako svědek.“
Ke cti obhájce budiž řečeno, že ho to nijak nevyvede z konceptu.
„Opravdu? A uvedl vám nějaký důvod?“
„Říkal, že nejsem důvěryhodná.“
„Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím,“ odpoví a Virginii trochu
poposkočí srdce. Pak Mason nasazuje profesionálnější přístup. „Ale
vůbec nejdůležitější je, že si nemyslím, že by na tom nějak záleželo.
Nemůžeme prostě jen přejít všechno, co protistrana vyslovila s tím,
že je to pravda. Musíme to rozporovat a to je přesně to, co uděláte.
Jste mladá dáma, která se umí dobře vyjadřovat.“
„V tomhle prostředí mi to ale moc dobře nepůjde.“
„Možná máte pravdu,“ souhlasí, „ale my potřebujeme zasít po-
chyby. Předpokládám, že jste obeznámena s tím, jak v americkém
soudnictví funguje princip viny?“
„Tohle je první přelíčení před americkým soudem, na které jsem
kdy vkročila,“ odpovídá Virginia, „a pevně doufám, že i poslední.“
Jeho protáhlá dolní čelist viditelně ztuhne a Virginia si uvědo-
mí, že řekla hloupost. Ať už skončí soud jakkoli, je prakticky jisté,
že ona už žádný další nezažije. Buď odsud svobodně odkráčí po
svých a začne někde žít svůj příkladný život, nebo se bude houpat
na oprátce a kráčet už nebude nikam. „V každém případě,“ snaží se
to Virginia rychle zamluvit, „já právník nejsem. Tak mi to povězte,
prosím. Co jste měl na mysli tím fungováním principu viny?“
„Ten koncept vlastně pochází z Anglie, ale uchytil se i u nás.
Říká se mu presumpce neviny – dokud člověku není prokázána vina,
je považován za nevinného. Jistý džentlmen jménem Blackstone to
vyjádřil slovy: ‚Je lepší, když deset vinných unikne, než když jediný
nevinný trpí.‘“
Chvíli o tom uvažuje, ale nenapadá ji žádná odpověď. Do které
kategorie asi Mason řadí ji?
„Vy v moji nevinu věříte?“
„Vím, že jste si hodně vytrpěla, ale vaše vina je pro mě z hlediska
mých cílů nedůležitá. Pokud jste nevinná, je to lepší, ale pro mě
v zásadě nepodstatné.“
„Vy si tedy myslíte, že jsem spáchala zločin, a přesto mne hod-
láte hájit?“
„Kdeže,“ odpovídá jí téměř vesele. „Velmi rád bych věřil, že jste
nevinná, ale na tom, čemu já věřím, ve skutečnosti nijak nezáleží.
Byl jsem najat, abych sloužil zákonu. Je na mne kladen požadavek,
abych vás hájil, jak nejlépe dovedu, a přesně to také udělám.“
 Snaží se právě pronesená slova strávit, stále příliš v šoku na to,
aby promluvila. Její nový obhájce nevěří, že je nevinná? A co kapitán
Malcolm, který ho najal, čemu asi věří ten? Virginia si uvědomuje,
že kapitán vlastně ani netuší, co se ve skutečnosti stalo. Vídával ji
spolu s Caprice na Doris v době, kdy se znaly jen krátce a kdy mezi
nimi docházelo k výbušným střetům, jedna na druhou žárlily a sou-
peřily spolu. Možná ji pokládá za vražedkyni a také ví, že když se
muži z jeho ranku ocitnou v úzkých, hříchů tohoto typu se snadno
dopouštějí. Možná jeho ochota najmout jí nového obhájce souvisí
s nadějí, že pro něj by někdo jiný udělal totéž.
Mason pokračuje: „Pokud chcete, můžete přiznat vinu. Mohli by
vám snížit trest. Pokud vyjádříte hlubokou lítost, můžeme požádat
soud o shovívavost.“
„Ale já žádnou hlubokou lítost necítím,“ vyhrkne Virginia.
„Jenom se vám snažím realisticky předestřít, jaké jsou vaše
možnosti.“
„Nemohu litovat něčeho, co jsem nespáchala. Já jsem ji nezabila.“
Když teď Mason odpovídá, nedívá se jí do očí. „Ano, to je druhý
možný postup, jak už jste pochopila. Trvat na tom, že jste nevinná.
Pokud vsadíte na toto, pak je naše cesta jasná.“
Když se vzápětí ptá: „A jaká je ta cesta?“ svírá se jí žaludek.
„Necháme vás vypovídat.“
Virginia zareaguje pevným hlasem a bez jediného zaváhání:
„Dobře tedy.“
Virginia neví, jestli je to opravdu to nejlepší možné řešení, ale
ví, že musí mít možnost promluvit sama za sebe. I když existuje
mnoho důvodů, aby tak nečinila, potřebuje uchopit svůj osud do
vlastních rukou. Nesnese pomyšlení na to, jak bezmocná dosud byla
a jak zůstávala stranou, když se rozhodovalo o jejím životě. Raději
se zúčastní a prohraje, než aby se držela zpátky a vyhrála.
Doufá samozřejmě, že tohle nejsou jediné dvě možnosti.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ P R V N Í

Virginia
Na souši
Říjen a listopad 1853

Z ima na ně dopadla jako těžké kladivo. Když se jednou ráno

probudily, poté co se přes noc jako obvykle choulily pod šalupou
jedna ke druhé, zjistily, že napadlo pár centimetrů sněhu a krajina se
zbarvila do bíla. Od toho dne svůj noční přístřešek vždy pokrývaly
plachtou, aby z ní mohly před cestou sníh rychle setřást. Tenhle
fígl je naučila Irene. Byla také první, kdo si uvědomil, že je třeba,
aby začaly používat sněžné brýle. Ty sice jejich výhled omezovaly
na pouhou úzkou štěrbinu, ale bránily tomu, aby osleply kvůli
slunečnímu jasu, který se odrážel od sněhu. Zdá se, pomyslela si
Virginia, že teď už z bílého sevření není a nebude úniku.
Na druhou stranu jednou to přece skončit musí, nebo snad ne?
Za stovky kilometrů odsud, anebo možná už za příštím hřebenem?
Musí přece existovat nějaké místo mimo tento prostor, kam se mohl
Franklin se svými muži uchýlit a kde by – pokud jim byl Bůh na-
kloněn – stále mohli být.
Virginia doufala, že to místo naleznou, ale ve dnech, jako byl
tento, se jí zmocňovaly pochyby. Doro ji ujistila, že úspěšně postupují
kýženým směrem. Ačkoliv si nebyla úplně jistá tím, jak dlouho jim
zabere, než se dostanou do oblasti, kterou by podle lady Franklinové
měly prohledat, odhadovala tu dobu na týdny, ne na měsíce. Potře-
bují se tam dostat dříve, než jim chlad pronikající až do morku kostí
znemožní jakýkoli další pohyb. Dobrou zprávou bylo, že hned poté,
co krajinu pokryla sněhová přikrývka, smontovaly sáně a pomocí
nich se pohybovaly neporovnatelně rychleji než se šalupou. Saně
také uvezly nejenom zásoby, ale i všechny ženy dohromady. Pokud
se některá z nich unavila a začala se opožďovat, čemuž by se jinak
musely ostatní přizpůsobit, nijak to nevadilo. Nyní záleželo jedině
na psech a ti byli nebojácní a k neutahání. Den za dnem, týden za
týdnem je vezli směrem na severozápad a výprava se tak pomalu
blížila k Ostrovu krále Viléma.
Druhou dobrou zprávou bylo, že se Caprice vzpamatovala z ne-
volnosti, která ji tehdy před mohylou z plechovek přepadla. Protože
panovala obava, že důvodem mohl být obsah té, kterou Caprice
ochutnala, rozhodly se tam raději všechny nechat. Caprice se jim
sice později svěřila, že den předtím snědla kvůli velkému hladu
nějaké rostliny, které našla cestou, ale s mohylou, kterou nechaly
daleko za sebou, už nebyl důvod se příčinou její otravy více zabývat.
Každopádně ať už zvracela kvůli čemukoliv, prokázala mnohem větší
odolnost, než by Virginia předpokládala. Po otravě byla bledá, ale
odhodlání neztrácela. Bez mrknutí oka se na dva dny vzdala svého
přídělu, než aby riskovala, že ho znova vyzvrátí.
Všechny ženy pečlivě sledovaly, jak si stojí se zásobami jídla. Už
se posunuly hodně na sever, kde byly možnosti něco ulovit velmi
omezené. V jednu chvíli se udělalo na toto období nezvyklé teplo,
a tak na několik dní zastavily, aby si nalovily do zásoby. Zastřelily
a vyvrhly tolik zvířat, kolik jen zvládly, a jejich maso vysušily na
stojanech z klacků, které postavily poblíž ohně. Irene nakladla pasti
a podařilo se jí tak chytit i spoustu lumíků. Jejich drobné kožešinky
zkušeně rozvěsila na stojany k sušícímu se masu, takže z nich pak
každá měla druhý pár rukavic, které mohla nosit, když se jí první
pár sušil na slunci. Protože střílení bylo jejich každodenní aktivitou,
Elizabethin talent pro střelbu brzy předčil i ten Irenin. Díky své
přesné mušce a neuhasínající trpělivosti dokázala skolit více zvířat
než kterákoliv jiná. Ale zima je znovu sevřela do svých kleští dříve,
než by si bývaly přály, a pak už žádná zvířata, která by si mohly
ulovit, nepotkávaly. Po vzájemné dohodě proto výrazně omezily své
denní příděly masa. Jelikož však na psech šetřily méně – Virginia
měla dokonce obavu, že je Ann překrmuje a že si o jejich plné
žaludky dělá mnohem větší starosti než o to, zda je mají zaplněné
ženy okolo ní – zásob jídla viditelně ubývalo.
Ženy teď jedly maximálně dvakrát denně a viditelně zhubly.
Virginia by byla ráda, kdyby si na začátku cesty nechala každá
z nich vyhotovit podobiznu, aby měly důkaz pro svoji dramatic-
kou proměnu. Vydalo by to na pár povedených komických výstu-
pů – Přijďte a popatřte na proměny těchto vpravdě neuvěřitelných
žen! Ladné křivky ňader a boků jsou tytam! Stačilo pár týdnů a jsou
samá kost a kůže! Nejméně ze všech se změnila Irene, která byla už
i tak hodně hubená. Virginia měla podezření, že už předtím zažila
dlouhá období nedostatku potravy, protože se zdálo, že se jí to
tolik nedotýká. Nejvýrazněji se změnila Stella – její kulatý obličej
zhubl a získal tvrdší výraz. V životě ji stíhala jedna těžká zkouška
za druhou a to ji připravilo o dřívější nevinný půvab. Virginia si
jedné noci, kdy seděly kolem ohně, uvědomila, že už jí Stella ani
trochu nepřipomíná její mladší sestru Patty. Byla stále krásná, ale
její obličej prozrazoval, že ztratila veškeré iluze. Nejvíce ze všech
žen se teď podobala Virginii samotné.
Jak postupovaly dále na severozápad, teplota stále klesala a terén
před nimi se naopak začínal zdvíhat. Jednoho dne, když projížděly
přes malou rovinku, která přecházela ve strmý svah s mnohem
ostřejším stoupáním, zavelela Doro, aby zastavily.
Ženy naučeným pohybem seskočily ze saní, protáhly si údy
a zkon­trolovaly vzájemně, že jsou všechny v pořádku. Psi štěkali
a sbíhali se kolem Ann, která je poplácávala po zádech, hladila je
a chválila za jejich sílu a inteligenci, jako by rozuměli každému
jejímu slovu.
„A je to tady,“ řekla Doro.
Virginia se rozhlédla kolem sebe. Pokud budou pokračovat dále
na sever, bude postup kvůli okolní krajině čím dál tím náročnější.
Vlastně si ani nebyla jistá, zda by v tom téměř horském terénu,
který se před nimi tyčil, bylo na saních vůbec možno pokračovat.
Na západní straně zase podle hladké zasněžené plochy poznaly, že
se pod ní skrývá zmrzlá hladina jezera.
Caprice, která měla ostříží zrak, zamžourala směrem na východ
a zeptala se: „Je to to, co si myslím, že to je?“
Všechny ženy přimhouřily oči a zadívaly se daným směrem.
Úzké průzory v brýlích ztěžovaly vidění, ale Irene hned vehementně
přikývla. Ano.
„Co je to?“ zeptala se Siobhan.
„Les,“ odpověděla Caprice.
Doro se otočila k Virginii: „Co myslíš? Souhlasíš?“
„Ano,“ přikývla Virginia a dodala: „Tady zastavíme. Na tomto
místě strávíme zimu.“
A tak se i stalo. Bylo to pro jejich tábor vůbec to nejlepší mís-
to. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby se jim podařilo dorazit před
začátkem zimy k otevřenému polárnímu moři, ale to bylo podle
Doro a její mapy hodně nepravděpodobné. Sice ještě nebyla taková
zima, aby nemohly pokračovat v cestě, ale skalnatý terén na severu
jim žádné jistoty neskýtal a bylo otázkou, zda by k přečkání zimy
znovu dokázaly najít tak ideální místo. Stoupající terén před nimi
zadrží ty nejsilnější větry, v jezeře bude možné lovit ryby a blízkost
lesa bude pro jejich přežití zrovna tak důležitá, a to nejenom proto,
že v něm žije zvěř, kterou budou moci lovit. Potřebovat budou
i stromy. Bez dřeva by si nemohly rozdělat oheň a bez ohně by si
nemohly rozpustit led na vodu. Dokáží přežít i s malými porcemi
jídla, ale bez vody by zahynuly.
Během té Hrozné věci, jak si Virginia vzpomínala, nepředsta-
voval ten největší problém nedostatek vody. Všude okolo byl sníh
a ten šlo poměrně dobře rozpustit v ústech nebo v dlani a z ní pak
dát napít dítěti nebo zesláblému dospělému. Udělala to tak mno-
hokrát. Ale tady na ledu to nepřipadalo v úvahu. Ve zdejší zimě by
stačilo sundat si rukavici a člověk mohl přijít o ruku. Navíc když
člověka od smrti umrznutím dělí jenom jeden nebo dva stupně, tak
by jim snaha získat vodu rozpouštěním ledu v ústech mohla snížit
tělesnou teplotu natolik, že už by nebylo záchrany.
První noc si postavily stan přes sáně a psi si vlezli mezi ně
a zahřívali je jako deky, ale jakmile se slunce vyhouplo nad obzor,
Irene se pustila do práce. Dlouho se přehrabovala v hromadě zásob,
až vytáhla cosi, co připomínalo pilu, a začala s ní řezat do kusu
zmrzlého ledu se sněhem. Na tváři se jí usadil široký úsměv, který
Virginii šokoval.
Irene vyřezávala velké bloky zmrzlého sněhu a přitom, jak je
tvarovala a uhlazovala, si k práci pobrukovala nějakou melodii. Brzy
je začala skládat na sebe, a když ženy pochopily, co dělá, užasly.
Opravdu jim staví obydlí?
Virginii brzy došlo, že Irene buduje iglú – kulatý příbytek,
jaký si stavějí Eskymáci a do něhož se leze krátkým půlkruhovitým
tunelem napevno přistaveným ke zdem z ledových bloků. Jakmile
bylo iglú hotové, Irene je vyzvala, aby vlezly dovnitř, a posunky jim
naznačila, že pokud si to bude Ann přát, postaví další jen pro psy.
Zatím se ale rozhodly trávit noci společně, protože vzájemná těles-
ná blízkost jim zaručovala teplo, které se díky tvaru jejich nového
obydlí udrží uvnitř.
První noc pod sněhovou střechou jim nakonec bylo takové
teplo, že Virginia začala plakat. A ještě více ji rozplakalo, když si
uvědomila, že jí slzy na tváři už nezamrzají.
Jak zima postupovala a dny se krátily, ženy čím dál tím více
přivykaly temnotě. Plýtvat topivem na to, aby si vzájemně viděly
do tváří, nemělo smysl. Tváře svých družek znaly stejně dobře jako
své vlastní, ne-li dokonce lépe. Namísto svícení si začaly vyprávět
příběhy a Virginia se začala na ty okamžiky těšit. Doslova se nemohla
dočkat, až některá ze žen začne do tmy vypouštět spolu s dechem
i slova, jež se pomalu začnou skládat v příběh.
 Každá historka, kterou spolu za oněch nekonečných zimních
týdnů sdílely, byla sama o sobě samostatným dobrodružstvím a ony
jich měly v zásobě velké množství. Byly to totiž neobyčejné ženy
s neobyčejnými životními příběhy plnými ohromujících zážitků.
Stella je rozesmála, až se za břicha popadaly, když jim vyprávěla
o povýšeném chování jedné své zaměstnavatelky, která pobíhala po
místnostech a křikem poháněla služebnictvo, aby odhalilo původ
odporného puchu, který se šířil po celém domě, aby se nakonec
zjistilo, že to je ona, kdo má na podpatku svých luxusních střevíců
přilepený nevábný kousek exkrementu svého malého nesnesitelného
psiska. Siobhan vyprávěla příhody, které byly skoro stejně k po-
pukání jako ta Stellina. Jejich hrdiny byli její spolužáci z lékařské
fakulty, kteří se pouštěli do těch největších bláznivin. Vyprávěla
jim o šokujících věcech, které viděla v přestrojení za muže a které
by jako žena nikdy spatřit nemohla. V tom úplně jiném, mužském
světě byla návštěvnicí i špiónkou.
Elizabeth jim zase nejistým hlasem plným úžasu popsala diorá-
ma, které měla jednoho středečního odpoledne možnost spatřit v Ar-
moryově domě v Bostonu. Na ulici tehdy našla pět centů a obávala
se, že pokud je hned neutratí, někdo by jí je mohl ukrást. A tomu
bylo třeba zabránit. Podrobně vyvedená scéna Velkého dioramatu
velrybářské lodi na cestě kolem světa jí úplně uhranula, jak doprovodná
hudba, tak i věrné a svojí velikostí ohromující vyobrazení lodi plující
v pomyslných vlnách. Byla tak velká, až se zdála být skutečná. Proto
když potom opravdu nastoupila na Doris, nijak ji to nevylekalo.
Měla pocit, že jí paluba hranatého škuneru, kde nadechovala vzduch
prosycený slanými kapičkami vody, není nijak neznámá.
Příběh, který jim vyprávěla Caprice, jim úplně vzal dech.
Na vlastní oči jsem viděla anděla v záři světla, započala své vy-
právění o jevu, který je možno zažít v Alpách a kterému se říká
Brockenský přízrak. Dojde k němu, když člověku vychází slunce za
zády a jeho paprsky se ve sněhu před ním odrážejí tak, že pozorovatel
před sebou vidí svůj vlastní stín jako obrovský, z mlžného oparu
vystupující přízrak rýsující se oproti nebi.
Najednou se přede mnou na obloze vztyčil můj vlastní stín, líčila
jim Caprice svůj zážitek melodickým hlasem pronikajícím skrze
tmu. Nejdříve jsem pocítila strach a myslela si, že je to můj vlastní
Boží soud, a chvíli na to, že mě takhle pokouší sám Satan. Že je to můj
trest za to, čeho jsem se odvážila, že to bylo přespříliš. Můj vlastní duch
se vydral ven z mého těla a vznesl se mezi mraky. Já ho pozorovala,
abych viděla, kterým směrem se vydá – vzhůru k nebi, nebo dolů do
pekla? – a pak jsem zadržela dech, až se mé vědomí na jeho okrajích
začínalo ztrácet a záře alpského slunce se změnila v čerň stejně tmavou,
jakou získá kůrka chleba opékaného příliš blízko ohně.
Když se pak odmlčela, nastalé ticho se žádná neodvažovala
přerušit. Capricin vyprávěčský dar si je podmanil natolik, že čekaly
celé napjaté na to, co bude následovat.
A ona pokračovala, avšak tentokrát již zcela jiným, jako pírko
lehkým tónem: Ale nic takového se nestalo. Slunce se vyhouplo výše na
oblohu a můj stín zmizel z nebes jako mávnutím kouzelného proutku.
Můj duch se snesl zpátky do mého těla, které už pak nikdy neopustil.
Brockenský přízrak jsem nikdy předtím ani nikdy potom už neviděla.
Když přišla řada na Virginii, vyprávěla, jak spolu s Amesem
poprvé doprovázela skupinu osadníků do Kalifornie a o tom, jak
se před nimi po dlouhém očekávání rozestoupily mraky a slunce
osvítilo osadu ležící v údolí přímo pod nimi, jako kdyby jim sám
Bůh ukazoval své dílo. O svém vlastním, prvním přechodu jim
ale nevyprávěla. Pochybovala, že s nimi kdy bude tenhle příběh
sdílet, ať už zima bude sebedelší. Historky si vyprávěly proto, aby
se vzájemně povzbuzovaly, ne děsily.
Za těch tmavých večerů Virginia cíleně zaháněla myšlenky
na nadcházející dny, o nichž věděla, že budou těžké. Věděla, že
v průběhu zimy bude jídlo čím dál tím vzácnější. Věděla, že okolní
vzduch bude jednoho dne tak mrazivý, že si to zatím ani neumí
představit. Věděla, že dny se budou neustále zkracovat, až se světlo
omezí jen na mléčný opar, který se bude nad krajinou vznášet jen
několik málo hodin denně, a po zbytek času je bude obklopovat tma.
Bylo jí jasné, že nadcházející období s sebou přinese těžká roz-
hodování, a rovněž tak tušila, čeho se bude týkat to první. Už
o tom mluvila s Doro, ale zatím ještě bez účasti Ann. Věděla, že
expedice, které stejně jako ony zimují v místech bez dostatku po-
travy, nakonec téměř vždy dospějí do situace, kdy přijde řada na
psy. Jako dopravní prostředek jsou sice nenahraditelní, ale jídlo je
nevyhnutelně přednější.
Zatím si ale dopřávala odpočinku a užívala tepla. Kdyby si dě-
lala starosti s budoucností už teď, nijak by jí to nepomohlo, a tak si
prostě dovolila těšit se z toho, co jí v dané chvíli přinášelo radost –
hlasy ostatních žen promlouvající z temnoty s překypující něhou
a důvěrou, příjemně malátné vědomí, že spánek už je nadosah a její
vlastní blaho, ať už jí ho Bůh vyměřil, kolik sám uznal za vhodné.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ D R U H Á

Virginia
Pohoří Sierra Nevada
1846

V e víru té Hrozné věci, uprostřed těch strašných dní, nedokázala

Virginia zabránit tomu, aby lidé umírali. Smrt si několikrát
vybrala svou daň i předtím, než je sníh uvěznil v horách a než si
uvědomili, že řada chyb přivedla celou jejich skupinu na pokraj
záhuby. Halloran nedokázal uniknout tuberkulóze, která byla hlav-
ním důvodem, proč se do Kalifornie vydal, a další padli za oběť
nehodám, které se během cesty přihodily. Tato úmrtí vnímala jinak.
Pokud za ně byl někdo zodpovědný, ona to nebyla. Ale za úmrtí,
ke kterým došlo v horách, se zodpovědná cítila, i když byla velmi
mladá a nebyla skutečnou vůdkyní výpravy. Pokaždé když někdo
zemřel, vnímala to jako osobní prohru, jako porážku, které by se
bývala mohla vyhnout, kdyby se během cesty párkrát rozhodla jinak.
Trvalo jí velmi dlouho, než se toho pocitu dokázala zbavit, protože
dokud ta Hrozná věc neskončila, seděl jí za krkem a svíral ji svými
ledovými prsty – minutu za minutou, den za dnem.
Existovaly ale věci, které mohla dělat, aby pomohla sobě i ostat-
ním v té hrůze přežít, a ona si je všechny každý den přepočítávala,
aby na nějakou nezapomněla.
Neustále si procvičovat prsty na nohou a na rukou, aby se člověk
vyhnul omrzlinám.
Věnovat se dětem a předstírat dobrou náladu, aby tolik nevní-
maly ten bolestný a zoufalý strach, který u většiny dospělých narostl
do obrovitánských rozměrů, takže ho už nedokázali úspěšně skrývat.
Udělat ze zahánění hladu hru.
 Vyvinout pořádné úsilí na to, aby člověk našel k jídlu něco
nového, ať už to třeba znamenalo prohrabat se přes zmrzlý sníh
k nějakému stromu s ještě neoloupanou kůrou, nebo sedět na číhané
tak daleko od tábora, jak se jen odvažovala, a čekat v naději, že se
objeví zatoulaná veverka nebo králík, nebo si udělat jídlo z něčeho,
co jídlem nikdy být nemělo, a získat tak alespoň žalostné minimum
živin. Jediná kniha, která jim zbývala, byla rodinná bible, a ona
nožem odřízla vazbu od stránek, aby se dostala k lepidlu na jejím
hřbetě. Nemělo žádnou chuť, ale byla to hmota, kterou mohlo pět
dětí asi hodinu šťastně žvýkat.
Další věcí, kterou dělala, zatímco nikdo jiný se k tomu neměl,
bylo prošlapávání cesty mezi táborem u jezera a Donnerovým tá-
borem, aby nezapadala sněhem. Protože se pravidelně objevovala
v obou táborech, dospěla k závěru, že si ji takhle na obou mís-
tech zapamatují. Jako kdyby už nebyla dostatečně paralyzovaná
reálnými strachy, které jí způsobovaly třas a jitřily jí smysly, tak
si ještě vypěstovala patologickou obavu z toho, že by ji tam mohli
zapomenout. Mučila se představou, že pokud by k nim dorazila
záchranná výprava – a v této chvíli se to zdálo být nejenom krajně
nejisté, nýbrž přímo nemožné – nejprve posadí na saně děti a pak
se vrátí pro dospělé, ale ji, protože úplně nepatří ani k jedněm, ani
k druhým, ponechají v táboře jejímu osudu. Nebyla tolik zesláblá
jako ostatní, a i proto by ji mohli odmítnout vzít s sebou. Ale neměla
by se každá záchranářská výprava snažit pomoci tolika lidem, kolika
to jen půjde? Odkud ten strach pramení a co by mohla udělat, aby
se ho zbavila? Nevěděla.
Na začátku zimy se Virginia se svou matkou a dvěma najatými
pomocníky – řidičem, který se jmenoval Milt, a kuchařkou Elizou –
pokusili najít cestu ven z pasti, v níž se ocitli, a vyhledat pomoc.
Matka tehdy dělala ponuré vtípky o tom, že při hledání by jim měla
pomoci i Eliza, protože v téhle situaci, kdy nemají žádné potraviny,
z nichž by mohla něco uvařit, stejně nemá co na práci. Bavili se
tím však jen do chvíle, kdy se přihnala další bouře a oni to museli
vzdát a vrátit se. Když se po čtyřech dnech nepřítomnosti ocitli zpět
v táboře, zjistili, že ostatní snědli i prohnilé volské kůže, které jim
zastřešovaly úkryt. Když si uvědomili, že teď už nemají k snědku
prakticky nic a že se i dříví na topení stalo téměř tak vzácným jako
jídlo, protože se kolem nich stále jen vršil další a další sníh, zamrzly
jim úsměvy na rtech.
Když se vydala hledat pomoc další skupina, Virginia žadonila,
aby mohla jít s nimi. Stále v sobě nesla břemeno prvního neúspěchu.
Co kdyby předtím zatočili na druhou stranu, byl by v tom nějaký
rozdíl? Poprvé je k cestě zpět donutil padající sníh, nevyšlo by to tře-
ba podruhé lépe? Navíc jim tentokrát jeden z mužů vyrobil sněžnice.
Sára Fosdicková, provdaná dcera rodiny Gravesových, Virginiiny
prosby zaslechla a vzala si ji stranou. Sehnula se k ní a podívala se
jí zpříma do očí: „Už je rozhodnuto – ty s námi nepůjdeš. Víc teď
potřebujeme někoho, komu bychom mohli důvěřovat, že se postará
o ty, co zde zůstanou. Někoho, kdo tu pozdvihne ducha. Tak na-
směruj všechnu energii, která ti ještě zbývá, na to, aby ses pokusila
udržet ostatní naživu.“
Ani tato moudrá slova Virginii nezabránila, aby ještě jednou
nezaprotestovala: „Ale nebyla bych více užitečná, kdybych…“
„Ne,“ odpověděla jí Sára zhrublým hlasem a přitom jí rukama
svírala ramena. Virginia nikdy nezapomněla, jak se jí každý z jejích
prstů ostře a neústupně zarýval do kůže. Měla už tak málo svalů,
že se skoro dotýkaly kostí.
Sára chraptivým hlasem pokračovala: „Dělej, co můžeš, a Bůh
tě provázej. Celým srdcem doufám, že přivedeme pomoc. Pokud je
to v našich silách, tak přísahám, že to uděláme. Ale nezapomeň, že
v téhle nejisté situaci se můžeš plně spoléhat jedině sama na sebe.“
A pak Virginii políbila na čelo. Polibek to byl suchý a bolestně
chladný a jí se zazdálo, jako by se jí byla dotkla třeba palcem – Sářiny
rty byly v té zimě nepoddajné a bez citu. Byl to úplně jiný pocit než
běžný polibek a to Virginii nahnalo větší strach než cokoli z toho,
co se kolem ní do té doby událo.
Dívala se, jak skupinka se sněžnicemi odchází přes hory. Po-
zorovala je až do chvíle, kdy temné obrysy jejich těl splynuly se
sněhem. Zvláště pozorně sledovala útlou postavu Sáry Fosdickové,
která nasadila ostré tempo a i při takto namáhavé chůzi zůstávala
vzpřímená. Nakonec všechny včetně Sáry pozřel bílý obzor.
Virginia už to, o co se oni pokoušeli, zkusila a neuspěla. Už
věděla, jak chutná prohra, ale jaké to je zůstat vzadu a nebýt součástí
skupiny, která jde hledat pomoc, ještě nezažila. Jaké to je, když se
důležitá rozhodnutí a důležité kroky dělají jinde, když svůj osud
svěříte do rukou jiným a když jim musíte věřit, že udělají všechno
pro to, aby vám zachránili život. Nyní ten pocit okusila a došla
k závěru, že chutná jako ještě větší prohra.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ T Ř E T Í

Ann
Na souši
Leden 1854

A nn věděla stejně dobře jako kdokoli jiný, že když průzkumníci

v těchto končinách musejí volit mezi životy svými a životy
svých psů, zvolí si ty svoje.
Po všechny ty dny, týdny a měsíce této expedice se ale utěšovala,
že ona žádný opravdový průzkumník není.
Je to vlastně úsměvné, pomyslela si. Tušila, že hodina její smrti
se už blíží. Byla tak dlouho vyčerpaná a na pokraji smrti hladem, že
by hádala, že se každý další den bude cítit zase o kousek hůř, jenže
dnes se vlastně cítí o trochu lépe. Podle toho poznala, že jí smrt už
opravdu klepe na dveře.
Ona sama na žádné expedici nikdy předtím nebyla, ale slyšela
o nich bezpočtukrát vyprávět. Snad stokrát. Navrátivší se muži
jí líčili, kam až se se svými psy dostali, avšak málokteří se s nimi
vraceli i zpět. Ann by se o tolik raději znovu shledala s těmi psy!
Se kterýmkoliv z nich.
Zdvihla oči k obzoru. Je tohle opravdu obzor? Někdy nebe
natolik splývalo se sněhem, že bylo těžké je od sebe rozeznat.
Ne! Těch deset psů, kteří jí jsou dražší než jakýkoli člověk,
k smrti odsoudit nemůže. Ale k smrti nechtěla odsoudit ani žádnou
ze žen. Věděla, že brzy přijde okamžik, kdy se budou muset roz-
hodnout, a upřímně chtěla zabránit tomu, aby se rozhodly špatně.
Už od začátku dávala psům každý den svoji porci masa – ani
si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy sama jedla – a ještě je
dokrmovala tajnou zásobou vzácného sušeného masa, které scho-
vávala pod kabátem. Když ženy přešly na přídělový systém, natolik
si důvěřovaly, že neurčily nikoho, kdo by zásoby masa hlídal. Byla
si jistá, že až bude situace opravdu zoufalá, změní se to, a tak se
rozhodla jednat s předstihem.
Očima se zadívala na nejvzdálenější bod na obzoru. Celý její svět,
kam až oko dohlédlo, byl zahalený do šedobílé barvy, jen obloha se
zdála být o stupeň světlejší.
Když psy pustila, poskakovali kolem ní a lísali se k ní. Sem tam
nějaký radostně štěknul, ale ona přikázala, aby se ztišili. Poté do ní
dál šťouchali hlavami a třeli se jí o tělo, ale už bez jediného hlesu.
Snažili se vetřít pod její laskavou ruku, která je nepřestávala hladit
a laskat, a přitom se na ni hltavě dívali svýma světle modrýma očima.
Na světě nic krásnějšího než tahle jasná modř není.
A teď klid, pravila sama k sobě.
Musela ukrást ještě jednu věc a doufala, že jí to ženy odpustí.
Především lékařka, z jejíž brašny to zcizila. Nebyla cvičená zloděj-
ka jako Stella a maso pro psy a ta medicína pro ni samotnou byly
jedinými věcmi, které si kdy v životě přivlastnila. I když věděla, co
musí udělat, nahánělo jí to strach. Nebála se ani tolik smrti, jako
spíše bolesti.
Potom dala každému psu zvlášť povel, aby odběhl. Nejdříve ji
nechtěli poslechnout, ale když povel zopakovala, tak od ní odvrátil
hlavu i Spotter, ten nejváhavější ze všech, a odběhl směrem, kterým
ho poslala.
Přikázala jim, aby běželi na jih a na východ.
Pak si sundala rukavici. Prsty jí okamžitě ochromil bodavý
chlad. Musí jednat rychle, nebo to nezvládne. S největší rychlostí,
jaké byla schopna, a s očima zalitýma slzami odzátkovala lahvičku
a jedním hltem vypila její obsah. Doufala, že ho správně odhadla.
V každém případě bude brzy po všem. Umírání v bolestech a umí-
rání v klidu jsou dvě rozdílné věci a ona dobře věděla, čemu dává
přednost.
 Ležela na zemi a dívala se směrem, kterým psy poslala. Zbý-
valy z nich jen tmavé šmouhy daleko na sněhu řítící se radostně do
neznámé budoucnosti. Ona na tom byla svým způsobem stejně.
Tělem se jí rozléval bolesti prostý chlad. Vybrala jsem si dobře,
pomyslela si. Štěstí stojí na mé straně, pokud se tomu tak dá říkat.
V dálce byly stále ještě vidět dvě malé černé tečky.
Její psi, její milovaní psi. Téměř cítila, jak se jí chladem zpo-
maluje tlukot srdce. Chvíle, kdy bylo už na všechno pozdě, přišla
velmi rychle. Na rozdíl od Virginie Reevové neměla ve zvyku se
modlit, ale v tuto chvíli se jí zmocnila naděje. Přežití psů nebylo
ani zdaleka jisté, ale jako smečka mají větší šanci. Představovala si,
jak loví jeleny karibu, chytají lišky, zajíce a mývaly. Ve své mysli je
viděla, jak uhánějí na východ a pak se znovu stáčejí k jihu, po svých
stopách zpátky tam, odkud vyběhli, a jak se barva země mění z bílé
na hnědou a nakonec na zelenou. Když nic jiného, tak až dosáh-
nou pobřeží Hudsonova zálivu, někdo si je s radostí odchytí. Na
těch dlouhých stovkách kilometrů, které je dělí od cíle, se toho ale
může mnoho přihodit. Možná doběhnou k nějaké eskymácké osadě
a budou s jejími obyvateli sdílet jejich družný, nomádský způsob
života. Tohle by se mi zamlouvalo, pomyslela si Ann. Viděla je, jak
se válejí ve sněhu spolu s dětmi, zubí se na ně a z tlam jim při tom
vyčuhují jejich růžové jazyky.
Obrázek, který se jí uhnízdil v mysli, ji naplňoval štěstím. Pak
se jí linie obzoru vytratila z očí, protože už se od vnějšího světa
odpoutala a zůstala obklopená jen svými představami.
Myslela na své psy, jak pobíhají v krajině, kde vládne teplo,
a jsou šťastní a v tu chvíli jemně, sotva slyšitelně vydechla naposledy.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ Č T V R TÁ

Caprice
Na souši
Leden 1854

K dyby Ann našla kterákoliv jiná, probudila by všechny ostatní

hlasitým výkřikem, ale toho černého Petra si vytáhla Irene, která
vykřiknout nemohla. Vrátila se do iglú a poklepáním probudila jen
Caprice a Virginii, aby jim ukázala, co se stalo. Je možné, pomyslela
si Caprice, že mě probudila jenom proto, že jsem zrovna spala mezi
Virginií a dveřmi, a nešlo mě jen tak obejít.
Společně pak také objevily stopy psů mizející za obzorem. Vi-
děly Anniny oči zírající do ztracena. Zabalily ji a odnesly o kousek
dál, aby byly ostatní ušetřeny pohledu na její mrtvé tělo. Caprice
trvala na tom, aby ji neodnášely moc daleko, aby ji mohly později
rychle pohřbít. Skutečný důvod, který ji k tomu vedl, však byl jiný,
nicméně tento se hodil.
Co se přihodilo, oznámila všem najednou Caprice. Virginia jen
několikrát bezmocně otevřela ústa, aby pronesla pár slov – slov, která
by je všechny utěšila, dodala jim sílu a zároveň by vyjádřila jejich šok
a bolest – ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Jen bezmocně
lapala po vzduchu. Doro si s pevně sevřenými očními víčky bušila
vší silou pěstí do stehna. Znovu a znovu. Siobhan zírala do země.
Elizabeth k nebi. Jediná Stella se strnulým pohledem zadívala přímo
na Caprice, aniž by jí ukápla jediná slza. Žádná z nich nepromluvila.
Virginia se otočila zády ke skupině a vydala se směrem k jezeru.
Caprice se za ní rozeběhla v obavě, že by snad mohla chtít zkoušet
pevnost zamrzlé hladiny, nebo se dokonce záměrně probořit do vody.
Na své nejhorší horolezecké výpravě, kdy se neúspěšně pokusila
o výstup na horu Andraes, zažila, že sebevražda může být nakažlivá.
Když se člověk ocitne v pasti, je to jediná jistá úniková cesta a není
možno nijak předem odhadnout, kdo se na ni ve slabé chvilce může
vydat. Pokud by Virginia zemřela, znamenalo by to rozsudek smrti
i pro všechny ostatní. Uvědomovala si, že kdyby ztratily Virginii,
zlomilo by to i zbytky ducha, které jim ještě zbývají. Spolu se ztrátou
Ann a jejich psů by je to přivedlo do bodu, z něhož by už nebylo
návratu. To už by neunesly.
Caprice ve svých obrovských rukavicích pevně sevřela ruce
v pěst. Kdyby měla holé ruce, cítila by, jak se jí nehty zarývají do
dlaní, ale takhle ji palčáky chránily.
Pomalu se zezadu k Virginii přiblížila, aniž by tušila, co říct,
ale s určitostí věděla, že na ni promluvit musí. To, že o ní Virginia
ví, pochopila teprve ve chvíli, kdy na ni sama promluvila: „Co ode
mě zrovna vy chcete?“ odsekávala pomalu a s nezměrnou námahou
jednotlivá slova.
Caprice jen řekla: „Musíme se spolu domluvit, co uděláme
s jejím tělem.“
Virginia zírala na zmrzlé jezero a odpověděla jí otázkou: „Co
asi tak můžeme dělat? Musíme ji nechat ležet na ledu až do doby,
kdy přijde obleva. Nemůžeme ji pohřbít ani do země, ani do moře.“
„Víte, lidé v naší situaci… ne vždy se rozhodnou tělo pohřbít.“
„Samozřejmě, že ne. Tvrdím snad něco jiného?“
„Takhle to nemyslím,“ pronesla Caprice opatrně. Vyslovit nahlas
to, co jí přišlo na mysl, ji nijak netěšilo, ale byla to možnost, ačkoliv
velmi znepokojivá. Ještě nebyly úplně na konci svých sil, ale mohly
se tam snadno ocitnout. Bylo by dobře, kdyby měly v některých
věcech jasno ještě předtím, než nastanou.
„Tak mi řekněte, jak to tedy myslíte,“ houkla na ni Virginia.
„Nechala psy utéct, protože nechtěla, abychom je snědly,“ řekla
Caprice a musela vynaložit velké úsilí na to, aby ze sebe proti mrazi-
vému vzduchu vysoukala každé jednotlivé slovo a rty jí přitom úplně
neparalyzoval mráz. „A vy víte, že bychom to asi opravdu udělaly.“
 Virginia se na ni nepodívala. „Jste si tím jistá?“
„Ano. Naprosto. Přála bych si, aby Ann neudělala to, k čemu
se nakonec rozhodla, samozřejmě bych si to přála, ale pokud jde
o psy, tak měla pravdu. Věděla, že následující měsíce pro nás budou
otázkou života a smrti. Že pokud neučiníme těžká rozhodnutí,
zemřeme hladem. Ale teď tu máme…“
Virginia se ke Caprice otočila a rozpřáhla se, aby ji uhodila
do tváře. Ta napůl uhnula a napůl klopýtla, jak měla nohy ztuhlé
chladem, a ten rozdíl několika málo centimetrů sehrál svou roli.
Virginiina pěst v rukavici sice zasáhla Caprice ze strany do hlavy,
ale ta ránu přes kapuci, šátky a velšskou čapku sotva ucítila.
Když Virginia promluvila, cítila, jak jí po páteři běhá strach.
„Pokud se o té možnosti ještě jednou zmíníte, vlastnoručně vás
zabiju,“ řekla. „A nemyslete si, že to neudělám.“
„Virginie,“ odpověděla jí Caprice nevěřícně, „jenom se pokou-
ším…“
„Nepotřebuju, abyste se o cokoli pokoušela,“ přerušila ji vztekle
Virginia. „To, co potřebuju, je, abyste sklapla, sklopila hlavu a dřela
až do úmoru. Jsem si jistá, že to přijde. My tu zimu přežijeme a pak,
bez ohledu na to, jaká bude v tu chvíli situace, najdeme nějakou
obchodní stanici nebo nějakou loď, tam vás necháme, a já se pak
na vás až do konce života nebudu muset ani podívat.“
Caprice zkřížila paže. „Pořád si jedete to své…“
„To své?“
„Pořád se chováte stejně. Pořád nás od sebe odstrkujete a od-
mítáte jakoukoli pomoc, i když ji potřebujete, a proboha, Virginie,
vždyť takhle si ze života zbytečně ukrajujete více, než je zdrávo!“
„Pozor na jazyk!“ odsekla Virginia posměšně. „Neodvažujte se
brát jméno Boží nadarmo!“
„Ale klení není jediná věc, kterou Bůh nenávidí.“
„Jak se odvažujte tvrdit, co má nebo nemá rád?“ Z jejího hlasu
sršel vztek, ale nejenom to – byl tam i strach a zoufalství. Zdálo
se, že je jen krůček od bodu zlomu. Caprice si říkala, jestli už ho
snad nepřekročila.
„Snažím se k vám promlouvat pomocí slov, kterým rozumíte.“
Caprice ji chtěla uklidnit, ale věděla, že Virginia není v duševním
rozpoložení, které by to umožňovalo. Musela k ní proto promluvit
troufale, bez zbytečných zdvořilostních vytáček, jinak se to zhola
mine účinkem. „Jen doufám, že když k vám promluvím jedinou
řečí, která je vám srozumitelná, tou od Boha, že to k vám tentokrát
pronikne.“
„Já vás vnímám,“ řekla Virginia hlasem prostým jakýchkoli
emocí.
„Ale posloucháte opravdu? Pronikají naše slova až k vašemu
srdci?“
„Proč to zrovna vy potřebujete vědět?“
„Protože chci přežít!“ už na ni téměř křičela Caprice. „Myslím
si, že má naděje, naše naděje na přežití jsou největší, když přežijete
i vy. Ale nejsem si jistá, jestli vy chcete to samé!“
Tichým, téměř neslyšným hlasem jí Virginia odpověděla: „Já
si tím také nejsem jistá, vzhledem k ceně, kterou je třeba platit.“
Caprice ztišila hlas, aby ji ostatní ženy neslyšely: „Když jsme
měly na výběr, namísto bezpečí jsme si zvolily tu riskantnější cestu.
Každá z nás k tomu měla své důvody. Chopily jsme se příležitosti.
Teď to vypadá tak, že odtud možná nevyvázneme živé. Ale to žádnou
z nás neomlouvá, a zvláště vás ne, aby se o to alespoň nepokusila.“
„To bylo hezky řečeno.“
„Pokuste se nevypadat tak překvapeně.“
Pak Virginia už s trochu větším odhodláním dodala: „Zkusím
to.“
„Mimochodem, to mé horolezectví nebylo jen takovou ne-
vinnou zábavou.“ Když jsou teď k sobě úplně upřímné, Caprice se
musí zbavit jedné věci, která ji v nitru tíží. „Vím, že si myslíte, že
jsem diletantka a že díky penězům žiju ve zlaté kleci, izolovaná od
ostatního světa. To, že okolo mě byli průvodci, kteří mě doprovázeli
nahoru, neznamená, že jsem si při každém výstupu nemusela mák-
nout tak jako každý. Žádná připravená nosítka tam pro mě neměli.
Byla tam zima a špína a bylo to tvrdé, ale já to zvládla, Virginie,
sakra, zvládla jsem to. Nemáte právo se nade mnou ofrňovat jenom
proto, že pocházím z jiného prostředí než vy.“
„Tak já vám tedy také něco povím,“ řekla Virginia a konečně zase
byla sama sebou. „Nebudu se na vás dívat svrchu jen proto, že máte
peníze, když vy se tak nebudete dívat na mě, protože já je nemám.“
„To je fér,“ odpověděla Caprice. „A dlužím vám omluvu.“
„Za co?“
„Soudila jsem vás, a to nebylo správné. To proto, že mi celý život
všichni říkali, že se musím chovat, jak se pro opravdovou dámu sluší
a patří. Byla to ta nejdůležitější věc na světě. I po horách jsem lezla
v sukni, v klobouku se širokou krempou a s piknikovým košem.
Ne proto, že bych si myslela, že ty věci potřebuju, ale protože mi
řekli, že jinak to nejde.“
Caprice nabrala do plic chladný vzduch, ale protože ještě ne-
skončila a Virginia ji zatím nezarazila, spěchala, aby jí vypověděla
vše, co jí leželo na srdci.
„Pak jste se objevila vy. Chtěla jste se sama obsluhovat u stolu
a byla jste zvyklá říkat to, co vám přišlo na jazyk. Rozdala jste nám
kalhotové sukně a ani jste nemrkla, když se Ann v Buffalu objevila
v kalhotách. Mně ale celou dobu předtím vtloukali do hlavy, že
když nějaký muž mimo rodinu zahlédne tvar mých nohou, svět se
přestane točit. Vy jste si z toho nic nedělala a světu to bylo jedno.
Byla jsem na vás naštvaná, protože vás nikdo nenutil, abyste se
chovala jako dáma. Prostě jste žila jako žena.“
Caprice udělala krok ke zmrzlé hladině jezera a postavila se
vedle Virginie. Usmála se, a i když věděla, že jí Virginia do tváře
nevidí, doufala, že se jí ten úsměv odrazí v hlase. „Tak pojďme
přečkat tu zimu. Společně. A pak, až přivedeme Franklina domů,
vy budete bohatá a v Bostonu z nás pak mohou být rivalky. No
nebude to legrace?“
„Bude mi potěšením,“ odpověděla jí Virginia. „Nikdy jsem
žádnou rivalku neměla.“
„I kdybyste ji bývala měla, já budu lepší.“
Caprice napřáhla k Virginii ruku v rukavici, jako by ji chtěla
uchopit, ale ani jedna nemohla kvůli tloušťce látky ohnout prsty.
Tak se jen letmo dotkly prsty a hned se stáhly zpět.
„Pojďme k ostatním,“ navrhla jí Caprice. „Nemusíte říkat vůbec
nic.“
„A vy? Také to nebudete nijak komentovat, viďte?“
„Přeneseme se přes to. Co bychom tak asi mohly říct?“ zeptala
se Caprice. Nečekala na odpověď a zamířila si to zpět k ostatním
a k jejich ledovému domku.
Za sebou slyšela Virginii, kterak ji následuje.
 K A P I T O L A Č T Y Ř I C Á T Á PÁ T Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

V irginia je překvapená, když k ní v to ráno, kdy má konečně

sama svědčit u soudu, přichází návštěva – Althea. Nese jí nové
šaty. Vlasy barvy zlatavé slámy má spletené do uzlu, který jí pevně
obepíná lebku, jako by jí na hlavě seděl nějaký exotický košík. Z její
zničené tváře se nedá nic vyčíst. Na pokyn strážce prostrčí šaty přes
mříže a tiše pobídne Virginii: „Oblečte si to. Rychle.“
Virginia ji poslechne, protože ví, že její vlastní otázky mohou
počkat. Vlastně si už odvykla, že by na její otázky někdo vůbec
odpovídal. Ty zkrátka počkají, nyní musí především jednat.
„Otočte se,“ říká Althea neobvykle ostře a Virginia se zarazí, ale
pak si uvědomuje, že ta slova nejsou určena jí. Althea je pronesla ke
strážci. Virginia po něm mrkne, aby se ujistila, že uposlechl. I když
rozhodně nevypadá, že by měl naspěch, nakonec poslechne a to je
na tom to jediné podstatné. Virginia ze sebe shazuje prošoupaný
oděv z hrubé látky a přes všeprostupující chlad si užívá, jak najednou
vnímá svoji kůži jinak. Než na sebe rychlým pohybem natáhne při-
nesené šaty, zůstává na krátký okamžik stát jen ve spodním prádle.
Nové jí Althea nepřinesla, ale stejně by si neuměla představit, že by
se měla v cele vysvléknout do naha. Není si jistá tím, která představa
je horší – že by se sama viděla nahá, nebo že by ji tak viděl někdo
jiný. Vystavovat nahé tělo jí stále připadá jako rouhání – je tak
zranitelné, vydané všemu a všem napospas. I když ji ta představa
jen bleskurychle prolétne myslí, celá se vnitřně otřese. Má-li být
upřímná, jenom Arktida za to zodpovědná není. Souvisí to i s tou
Hroznou věcí a vzpomínkami, které nedokáže zahnat. Minulou noc
se jí dokonce zdálo o Sáře Fosdickové, jak jí na svých sněžnicích mizí
z dohledu. V tom snu se za ní Virginia rozeběhla a běžela a běžela
a už se skoro dotýkala jejího ramena, když tu se probudila.
Obléká si nové šaty a ty jí sklouznou přes šíji, ramena a záda.
Althea se beze slova natahuje skrze mříže, aby jí je zapnula. Aby k ní
Altheiny prsty, už ne tak hbité jako dříve, dosáhly, musí se Virginia
mříží svým tělem dotknout. Jediné, co slyší, je zvuk svého vlastního
dechu, potom uslyší dech Althey a nakonec i ten strážcův. Vládne
tu napjaté ticho přerývané jen dechem vycházejícím ze tří úst.
Konečně poslední knoflíček proklouzne svojí dírkou a Althea
odstupuje od mříží a stejně tak i Virginia.
„Děkuji.“
„To nestojí za řeč,“ odpovídá Althea, ačkoliv musí tušit, že to
tak úplně není. Svůj význam to má, i když Virginia úplně přesně
neví jaký.
Šaty jsou mnohem jemnější než ty, na jaké je zvyklá, což jí dělá
starosti, ale přechází to mlčením. Ten nový, neznámý typ látky
rozptyluje její pozornost a to je dobře. Takhle má méně času na
přemýšlení o tom, co bude vypovídat a co si o ní ostatní pomyslí,
protože se musí soustředit, aby jí bezvadně padl každý šev, musí
uhladit každičký záhyb látky a rovnoměrně si rozprostřít sukni
kolem pasu. Někdo velmi moudrý – že by to byl pan Mason? Nebo
Althea sama či snad někdo úplně jiný? – dokázal předem odhad-
nout, jaký význam pro ni ty šaty budou mít. Anebo jen chtěli, aby
vypadala tak pěkně, jak to jen soudní síň unese.
Stačí být v těch šatech oblečená jen pár chvil a už ví, že je vše
tak, jak má být. Je pravda, že i když tuhle elegantní látku vnímá
na své kůži jinak, než je zvyklá, z vnějšího pohledu se zase tak moc
neliší. Hladký samet ani přepychový satén to není. Je to kvalitní
bavlna, ale nic víc. Vzor zelených a modrých snítek na slonovinovém
podkladu ji dělá trochu mladší. Na chvíli jí ta látka připomene sníh,
ale hned tu myšlenku zažene. Nikdo jiný tuhle asociaci mít nebude.
Naopak – všem bude připomínat jaro, rašení nových výhonků
a radost. Virginia doufá, že to ještě sama zažije, a to může zásadně
záviset na tom, jak si dnes u soudu povede.
Zmocňují se jí obavy, a když se blíží k soudní síni, má pocit, jako
by jí hrdlo svírala nějaká ledová ruka. Její duch se ztratí v modlitbě,
tiché a vroucné, a přitom se jakékoli myšlenky na látku šatů, na její
očekávání nebo na odvrácený pohled vězeňského strážce rozplývají.
Tuhle chvíli spolu sdílejí jen ona a Bůh a on ví, po čem ona nej-
horoucněji touží. Čeho se obává. Co je pro ni nejdůležitější. Proč
a zda si dělá starosti. Virginia si dovolí spočinout v jeho otevřené
náruči a její strach se jako mávnutím kouzelného proutku rozplývá.
Ať se stane cokoliv, bude to pod jeho záštitou. Ona vypoví pravdu,
kterou potřebuje sdílet, aby s ní mohla žít, a pokud to znamená, že
její zbývající život na zemi bude krátký, zůstane v radostném očeká-
vání života věčného v nebi, po jeho boku. Pouze s tímto vědomím
dokáže kráčet kupředu a jediné, o co se při tom může opřít, je její
upřímná víra.
„Šťastné pořízení,“ loučí se Althea jemně.
Virginia jen slavnostně přikývne, ale když před Altheou strážce
otvírá dveře tak prudce, až uskočí vzad, uvědomí si, že ji možná již
nikdy více neuvidí.
„Altheo,“ vyhrkne.
Angličanka se k ní otočí: „Ano?“
Spontánně a nejistě pokládá Althee otázku, která jí jako první
přišla na mysl: „Jste ráda, že jste jela?“
Altheina ústa se stáčí jakoby k úsměvu, jeden koutek jí vyjede
vzhůru, ale pak se vrací do původní polohy. Vrhá rychlý pohled na
strážce, poté zpátky na Virginii a pak jej stočí ke kamenné podlaze.
„Už nikdy nebudeme stejné,“ odpovídá nakonec.
A potom už se Virginia může jen dívat, jak její přítelkyně – jsou
jimi opravdu? Byly jimi vůbec někdy? – odchází pryč.
 Za chvíli přichází Benson, aby jako vždy odemkl dveře její
cely. Tak jako vždy jí nasazuje želízka. A Virginia jako už tolikrát,
kráčejíc pomalými kroky po kamenné podlaze, svoji celu opouští
a vydává se na cestu do soudní síně.
Pak se stane něco, co se ještě nikdy předtím nepřihodilo.
Když dorazí do sálu, zamíří poprvé do lavice svědků.
Už v ní viděla tolik jiných osob – milovaných i nenáviděných,
osob, na které shlížela s podezřením nebo s náklonností – ale když
tu teď sedí ona sama, vše se jí jeví jinak. Doposud si neuměla před-
stavit, jak moc jiné to může být.
Z vyvýšené lavice svědků vedle soudcovské lavice vypadá soudní
síň jako moře plné tváří, a ty nejdůležitější z nich se teď dívají přímo
na ni. Kolikrát už mezi nimi všemi přecházela zrakem, četla v nich
a cítila příval lásky. Doro, Althea, Irene, Ebba a Margaret. Když
je počítala, uvědomila si, že by měla počítat i ty ostatní, které jsou
stále naživu. Například Dove, kterou sem dotáhly jako svědkyni
a která zmizela stejně rychle, jako se objevila, spěchajíc tam, kde je
jí nejvíc potřeba. Siobhan, pro kterou by přítomnost v této síni byla
příliš velkým rizikem, ale která teď žije život, jaký si přála. I sebe,
uvědomuje si Virginia. I sebe bych měla mezi přeživší počítat.
Přežila Arktidu. Přežila kruté mrazy, bortící se ledy i nedostatek
jídla. A pokud to bude Boží vůle, projde živá i touto zkouškou.
„Proneste přísahu, prosím,“ dává jí pokyn soudní zřízenec a Vir-
ginia přísahá. Během toho se jí v hrudi vzedmou dvě podivně proti-
chůdné síly: prochází jí vlna úlevy a zároveň se jí v srdci usazuje tíživý
strach. Dostala, co chtěla. Konečně svobodně promluví sama za
sebe.
Tak proč se cítí tak rozpolcená? Asi je to tím, že si nemůže být
jistá, že její slova mají moc cokoliv změnit, a proto pochybuje, jestli
by na to vůbec měla vynakládat energii.
Svoje odpovědi bude mít pod kontrolou. Ty bude moci ovlivnit.
Ale jaký budou mít dopad, to už ne. Soudce ani porotu kontrolovat
nemůže, stejně jako nemůže ovlivnit, jaké otázky jí položí její obhájce
ani s čím se vytasí státní zástupce.
Bude tedy kontrolovat jen to, co bude moci, a od zbytku se bude
muset odpoutat. Jenže udržovat si od věcí odstup neumí. Nedoká-
zala to, když byla na stezce a ani předtím ne. Její život už párkrát
visel na vlásku i dříve, ale ještě nikdy ne tak jako teď. Ohrožovaly
ji záludnosti samotné stezky, rozeklané štíty hor, ledovcové rokle
nebo otevřené moře v divokých zátokách. Myšlenka na to, jak je ten
seznam neúplný, v ní skoro vyvolá smích. Zažila tolik dalších věcí,
které ji přivedly smrti nadosah. Hlad. Vztek. Nebe. Sníh. Moře.
Muži. Ženy. Omyly. Lítost.
Ale teď to vnímá tak, že největší nebezpečí jí hrozí od ní sa-
motné.
Virginia si uhlazuje své šaty s větvičkovým vzorem a rozhlíží
se po divácích shromážděných v soudní síni. Vidí tam tolik napětí,
až jí to bere dech.
Podívá se dolů na své sepjaté ruce, aby získala zpět sebekontrolu,
a poté si dovolí pohled na svých pět žen.
Irene. Althea. Doro. Ebba. Margaret.
Deset očí ji pozoruje kamennými pohledy, v nichž ale naštěstí
nechybí laskavost a naděje. Kdyby si myslely, že žádnou naději nemá,
neseděly by zde. Setká se pohledem s každou z nich zvlášť a cítí, jak
celý její osud visí v bezbřehé nejistotě.
Rozhlédne se, jestli je tam i kapitán Malcolm. Bláhová naděje,
pomyslí si. Nebo že by ten muž tam vzadu byl opravdu on? Není.
Pak na chvíli dovolí své fantazii, aby si představila, že ten cizí muž
je Ames, i když je to směšné. Dobře ví, že Ames je mrtev – viděla,
jak zemřel. Pokud by se to nestalo, dnes by tady nebyla. Ten muž
vzadu Ames není. Ale pokud je to jeho duch, tak budiž. Čestnost
a upřímnost ji díky němu budou provázet tak, jak tomu bylo ještě
za jeho života.
 Konečně k ní přistupuje Mason. Vypadá vážně a bystře a jí se
uleví. Je vidět, že si uvědomuje, co všechno je zde v sázce. Jeden
z mnoha nedostatků jejího prvního obhájce a jedna z věcí, která ho
prozrazovala, byla skutečnost, že nikdy nedělal dojem, že by ho její
břemeno nějak tížilo. Mason působí jinak. Sice to nemusí znamenat,
že jí dokáže pomoci, ale toho, co ji tíží, si je vědom.
„Slečno Reevová. Chápu, že celá tato situace je pro vás nesmírně
náročná a že jste držena ve vazbě již několik měsíců, aniž by existoval
hmatatelný důkaz toho, že jste se něčím provinila. Vynasnažím se,
aby byly mé otázky co možná nejstručnější.“
„Děkuji.“
„Začněme tedy od začátku, aby měli ctění porotci ve všem zcela
jasno. Proč jste se vydala na sever?“
„Byla jsem za tímto účelem najata,“ odpovídá Virginia podle
pravdy.
„Kým?“
„Lady Jane Franklinovou.“ Soudní síní to zašumí. Toto tvrzení
už sice z lavice svědků zaznělo, ale když je přítomní slyší z jejich
vlastních úst, je to něco jiného.
„Jaký vám lady Franklinová uložila cíl?“
„Najít jejího manžela a jeho ztracené lodě.“
„Podařilo se vám to?“
Stále je jí líto, že musí přiznat porážku. „Bohužel ne.“
„Nepochybuji o tom, že vaše zážitky musely být jak velmi in-
spirující, tak i znepokojivé, a ačkoliv jsem si jistý, že členové ctěné
poroty by si vyprávění o nich velmi rádi vyslechli, tak se během
našeho soudního přelíčení musíme držet hlavního účelu, kvůli
kterému jsme se zde sešli.“
Virginia nemá dojem, že by se od ní očekávala nějaká odpověď,
a tak jen na znamení souhlasu kývne.
„Proto vám tedy položím otázku, která je pro tento soud zásadní.
Virginie Reevová, zabila jste Caprice Collinsovou?“
 „Ne, pane,“ odpovídá Virginia a je hrdá na to, jaké přesvědčení
dokázala svému hlasu vtisknout. Je šťastná, že použil jednoznačný
výraz „zabila“, a ne elegantnější formulaci „cítíte se zodpovědná za
smrt“. Protože na takovou otázku by musela odpovědět kladně.
„Popište nám, prosím, kdy jste naposledy viděla Caprice Co-
llinsovou živou,“ žádá ji Mason.
Tohle bude ta nejtěžší část, pomyslí si Virginia. Těžší než odpo-
vídat na jízlivé otázky státního zástupce a muset poslouchat jeho
obvinění. Těžší než čelit temným zákoutím minulosti, do kterých
byla kdy zatažena. Už to nemůže dále zdržovat, oddalovat ani zame-
tat pod koberec. Přišla chvíle, kdy se tomu démonovi musí podívat
zpříma do očí.
A tak jim vypráví o dni, kdy Caprice Collinsová spadla do ledové
průrvy a už z ní nevyšla živá.
Slova, která z jejích úst vycházejí, když se dívá do prostoru nad
hlavami přítomných, jsou povětšinou pravdivá, ale zazní i taková,
která jsou s pravdou v rozporu.
Je to verze příběhu, na které se všechny tam na severu dohodly.
Skutečnost, že je v ní obsažen velký díl pravdy, má za následek, že
se jí vypráví až překvapivě lehce.
Virginiin hlas je pevný. Její ruce jsou klidné. Možná, že její klid
využijí v její neprospěch, jako důkaz, že postrádá skutečné emoce,
ale ona ten příběh dokáže vyprávět jen jedním způsobem. Všechnu
s ním spojenou lítost a bolest si ponechá ve svém nitru.
Dnes večer bude ve své cele plakat při vzpomínce na to, jak
se to celé opravdu odehrálo, ale soudní síni, která dychtí po jejích
slovech, teď podstrčí lež.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ Š E STÁ

Virginia
Na souši
Od ledna do dubna 1854

P o dobu dlouhých zimních měsíců uběhlo často několik dní, aniž

by ženy ze svého ledového domku vyšly na vzduch. Kdyby se mu
vystavily byť jen na chvilku, představovalo by to příliš velké riziko.
Některé dny prostě musely zůstávat sedět v chumlu uvnitř. Prvního
ledna – Virginia ponechávala sledování kalendáře na Irene – přešly
ze dvou porcí denního jídla na jednu, což vedlo k tomu, že pociťovaly
ještě větší úbytek energie.
Úpornost arktického severu je opravdu hrozivá, říkala si Virgi-
nia. Všechno se tu zdá být nekonečné. Zimu doprovází neodbytná
tma a v létě platí to stejné o světle. Člověk nikdy netuší, kolik času
jim co zabere – jak dlouho bude trvat sněhová bouře, kolik času
budou potřebovat, než něco uloví, nebo jak dlouho jim potrvá
zdolat nějakou ledovou vyvýšeninu. Tahle nejistota je asi pro sku-
tečné průzkumníky vzrušující. I kdyby Virginia na této cestě už nic
jiného neobjevila, tak alespoň s jistotou zjistila, že žádná skutečná
dobrodružka není. Její osobnost i znalosti se mnohem více hodí na
to, co dělala v posledních letech s Amesem – doprovázela skupinky
lidí přes území, jež důvěrně znala, a starala se o to, aby byl každý
krok jejich svěřenců stejně bezpečný jako ten její.
Tuhle jistotu zde postrádala téměř stejně intenzivně jako Amese,
jehož ztráta pro ni byla stále natolik bolestivá, až jí to občas bralo
dech. Po celé měsíce byly jedinými událostmi, které se nějak vymy-
kaly stereotypu, jen ty, které se nakonec ukázaly jako neblahé. Na
začátku března vyslaly Elizabeth, Doro a Irene na lov v naději, že
do jezera možná připlavali siveni nebo že v lese padnou na nějakého
zajíce. Tušily, že je na to příliš brzy, ale rozhodly se to zkusit, protože
to bylo určitě lepší řešení, než jen tak sedět uvnitř a čekat na smrt.
Tři ženy, které se vydaly na lov, k sobě byly v pase přivázány pro-
vazem, aby se jedna druhé neztratily, a protože se vrátily až příštího
rána, ostatní ženy přišly o jednu noc spánku.
Elizabeth a Irene byly jenom promrzlé na kost a docela rychle
se z toho vzpamatovaly, ale Doro na neúspěšném lovu ztratila své
sněžné brýle. Byla sněhem tak oslepená a dezorientovaná, že si
neuvědomila, že jí její velšská čapka na jedné straně nasákla vodou
a pak zmrzla. Když se vrátily, měla ucho na té straně tak omrzlé, že
jí to, co z něj zbývalo, musela Siobhan amputovat. Jako anestetikum
použila drahocenné morfium z lékařské brašny. Na úplnou úlevu
od bolesti to nestačilo, ale udělala, co mohla.
Po zbytek měsíce už se neodvážily vzdálit od ledového domku
na více než padesát kroků, a to vždy jištěné provazem, který je měl
dovést zpět v případě, že by ztratily prostorovou orientaci. Kdyby
měly provazu více, odvážily by se dále, protože padesát kroků ani
nestačilo k tomu, aby došly ke břehu ledového jezera. Ještě stále si
občas vyprávěly příběhy, ale většinu času už jen vleže odpočívaly,
aby neplýtvaly energií, a ztrácely se v nesourodém kaleidoskopu
svých myšlenek.
Šestnáctého dubna, přesně rok poté, co se vydaly na cestu, což
nikoho nenapadlo oslavovat, uslyšely prvního sokola, jak jim krou-
ží nad hlavou. Už od listopadu žádného jiného ptáka nezahlédly
ani nezaslechly. Byly z toho natolik unešené, že se všechny rychle
vyhrnuly na sníh a výskaly radostí. Slunce ještě nevyšlo, ale ony
zkoumaly oblohu a doufaly, že zahlédnou další ptáky, další příslib
naděje. Hned poté jedna z nich navrhla – a Virginia už si nikdy
nevzpomene, která to byla – aby se vydaly na lov, a ona souhlasila.
Rozhodla, že si denní příděl jídla snědí hned ráno, aby načerpaly
energii k chůzi. Pak se, přivázané k sobě dvěma dlouhými provazy,
vydaly vstříc podmračenému dni, který nijak nedával tušit, že by
se měl něčím vymykat. Terén byl nerovný a prudce stoupal. Nohy
jim na ledu podkluzovaly, ale ony pokračovaly dál v podivném
rozpoložení mysli, kdy se u nich euforie střídala s pesimismem.
O dvě hodiny později, když už měly uloveno tucet malých
svíjejících se lumíků, je na tvářích zašimraly lehké závany teplého
větru. Jelikož nechtěly ta chlupatá stvoření sníst na místě, Irene
je naučeným pohybem sprovodila ze světa a zabalila s tím, že si je
později opečou nad ohněm. A vydaly se hledat dál.
Doro měla k ruce kompas a díky tomu byly schopné udržo-
vat stálý směr a nemusely se spoléhat na neznámé orientační body
v krajině. Malí hlodavci jim žaludky na dlouho nezaplní, a proto
ve svém hledání nepolevovaly. Každá terénní vlna znamenala, že
zažijí buď zklamání, nebo vzrušení, a tak v napjatém očekávání
a poháněny nadějí na úspěch propátrávaly skrze úzké štěrbiny brýlí
okolí a neúnavně postupovaly dál. Konečně bylo jejich úsilí odmě-
něno. Jedna z nich spatřila vodní bystřinu, což u všech vyvolalo
nefalšovanou radost.
Bystřina byla schovaná pod sněhovou pokrývkou, ale v tekoucí
vodě pod ní našly příslib opravdové hostiny. U dna potoka si totiž
líně hovělo hned několik ryb. Pokud by byla voda teplejší, mohly by
do ní prostě jen ponořit ruce a rovnou jich asi tucet vytáhnout, ale
takhle jim chvíli trvalo, než vyndaly síť a upevnily ji do rámu. Pak
do ní začaly pomalu a opatrně nabírat ryby a snažily se nevyplašit
ty, které měly přijít na řadu o chvilku později.
Všechny se plně soustředily na výlov a jen se přitom tiše usmí-
valy, protože nechtěly zvukem svých hlasů ryby vyplašit. Zaujaty
nenadálým štěstím si ani nevšimly, že se k nim blíží bouře.
Když konečně nachytaly tolik ryb, kolik dokázaly odnést, otočily
se, aby se vydaly na cestu zpět. V tu chvíli Virginia uslyšela, jak se
všechny naráz zajíkly překvapením.
Obloha za nimi byla tmavá a zlověstná.
 Virginia jim posunky naznačila, aby se shromáždily do kroužku,
aby se vzájemně slyšely. „Zůstaneme tady, nebo se vydáme zpět?“
zeptala se. „Nebezpečí znáte.“
Co jim hrozí, věděly a mlčky uvažovaly. Původní rozjaření,
které je pohánělo při lovu, se vypařilo. Teď, když přichází sněhová
bouře, nebylo jak odhadnout, kdy přestane. Nejrozumnější bude,
když se ve svých vlastních stopách za pomoci kompasu vrátí zpět.
Naději na přežití jim může poskytnout jen jejich vlastní ledový
domek. Pokud by v narůstajícím chladu a padajícím sněhu zůstaly
venku příliš dlouho, mohlo by se jim to stát osudným. Kde chybí
pohyb, bere smrt. To všechny věděly.
„Vraťme se,“ řekla Caprice. „Virginie, co kdybyste mi na chvíli
přenechala vedení? Na sněhu mám dobré oko.“
Když vyrážely na lov, Caprice se často ujímala velení, přičemž
na způsobu, jak to dělala, se cosi změnilo, a Virginii to hřálo u srd-
ce. Netrvala na svém, nechtěla se nijak vlichotit ani se nechvástala
svými horolezeckými zkušenostmi. Vždy se jen zeptala, jestli by
to tentokráte nemohla být ona a neopomněla dodat prosím, a tak
Virginia po několika zdvořilých pokusech z její strany nakonec
neviděla důvod, proč by nemohla souhlasit.
Byla jí vlastně vděčná, že si může oddechnout. Pořád rozhodo-
vat za ostatní a všechno plánovat bylo vyčerpávající. Když je chce
Caprice na cestě zpátky vést, tak proč ne? Bude to pro ni vítaná
změna. Budou se pohybovat společně kupředu bez ohledu na to,
kdo je na začátku provazu a kdo na jeho konci. Bude nějaký rozdíl
v tom, když se místo na nekonečné bílé pláně bude projednou dívat
na Capricina záda?
Jenže záhy se ukázalo, že rozdíl to byl veliký. Bohužel.
Na cestě k bystřině skupinu vedla Virginia, připoutaná provazem
k Irene, Doro a Siobhan. Caprice byla na začátku druhého provazu,
přivázaná ke Stelle a k Elizabeth. Teď jenom prohodily pořadí pro-
vazů, takže Virginia šla nyní jako čtvrtá. Než vykročily do vířícího
sněhu, Caprice oba provazy svázala na uzel a Doro předala kompas
Elizabeth, aby mohla korigovat směr pochodu a kontrolovat, že se
neodchylují od správného směru.
Když se to stalo, nedokázala Virginia odhadnout, jak dlouho
už byly na cestě, ale stále ještě vnímala, jak je pro ni nové, že ne-
jde v čele. Rozeklané pahorky najednou vypadaly vyšší a údolní
prolákliny hlubší. Namísto netknuté bílé krajiny teď měla ve svém
zorném poli Capricin pověstný zářivě červený kabát, jakousi šar-
latovou skvrnu následovanou dvěma tmavými postavami, Stellou
a Elizabeth. Bylo v tom cosi, co se jí zamlouvalo.
Po chvíli zavřela oči, aby mrkla, a když je znovu otevřela, měla
před sebou jen bílo.
Co to? zaznělo jí v hlavě.
Pak najednou ucítila silný záškub, který ji přiměl udělat dva
kroky vpřed, a pak zase nic.
„Caprice!“ vykřikla.
Byl silný vítr, který jí vháněl sníh do obličeje, takže přes úzké
štěrbiny svých sněžných brýlí nic neviděla. Žádné tmavé postavy,
nic červeného, všude jen oslepující bílá.
Virginia klesla na kolena.
„K zemi!“ křikla na ostatní a modlila se, aby ji přes ten ohlušující
lomoz slyšely. Pak uslyšela zapraskání. Že by zahřmění? Znělo to
jako praskající dřevo, ale nedávalo smysl. „K zemi!“
Něco ucítila a doufala, že to byly dvě ženy za ní, jak dopadly
roztažené na zmrzlou zem, aby rozprostřely svoji váhu tak, jak si
to předem cvičily pro případ, že by se něco pokazilo. Na obličeji ji
zaštípaly drobné bodlinky padajícího ledu. Horlivě uvažovala, aby
pro to našla nějaké vysvětlení. Existovalo jen jediné, ale to hned
zavrhla. Prázdno, záškub, nulový tah. Nene, kdepak, musí to být
něco jiného.
Bez ohledu na to, co se stalo, by před sebou měla mít provaz.
Uzel, který Caprice uvázala, by měl vydržet.
 Ale nevydržel.
Musely se odchýlit ze správného směru, asi nekontrolovaly
azimut dostatečně často a zapadly do nějaké díry. Bude to muset
prozkoumat, zjistit, jak moc špatné to je. Ale neměla se k tomu.
Ležely tam na zemi a nechávaly se bičovat sněhem tak dlouho,
až Virginia cítila, jak má celou zadní stranu těla pokrytou sněhem.
Potom ucítila, jak do ní někdo kopnul, a to jí možná zachránilo
život. Kdyby se nikdo nepokusil získat její pozornost, kdyby ji tam
jen nechaly ležet, možná by už nikdy nevstala.
Irene, která šla v řadě za ní, ji naštěstí botou vytrvale kopala
do podrážky. Že by sníh začal povolovat? Odněkud zezdola se
ozývaly ženské hlasy v zoufalé snaze nenechat se zachvátit panikou.
Nepanikařit je naučila ona. Pocítila hrdost, ale ten pocit vzápětí
odplynul. Na něco takového teď není čas. Sněžná clona se najednou
rozplynula, ale ještě předtím se vzduchem prohnal poslední bělostný
vír připomínající svým tvarem kouř z džinovy láhve. A pak už se
zase paprsky jasného slunce odrážely od oslepujícího, zářivě bílého
sněhu. Když předtím dopadla na led, ohnuly se jí sněžné brýle a ona
si uvědomila, že má horní část tváře necitlivou. Jestli přišla o oko,
říkala si, může si sáhnout za pas pro zbraň a vstřelit si kulku do
hlavy. Ačkoliv dobrá katolička by nikdy nic takového neudělala. Její
víra ji posilovala ve chvílích, kdy to nejvíce potřebovala – během té
Hrozné věci i celé ty roky, kdy dělala průvodkyni na stezkách. Jenže
právě teď jí její víra připadala jako výsměch, jako kdyby si ji dobí-
rala. Proč by měl jakýkoli Bůh dovolit, aby se dělo něco takového?
Nebo je to snad dílo ďáblovo? Že by se takovými věcmi Bůh vůbec
nezabýval? Anebo je chyba v ní? Zklamala ho snad, když usilovala
o to, aby dokázala, že je jeho lásky hodna?
„Caprice!“ vykřikla. „Elizabeth! Stello!“
Teprve teď konečně uslyšela hlas, který opakovaně cosi volal,
jako by kdesi v dáli křičel nějaký pták. Ale žádný pták to nebyl. Byl
to jakýsi hlas, nějak podivně posazený do nižší polohy.
 Konečně dokázala porozumět jednotlivým slabikám. Nechoďte
sem! Nechoďte sem! Nechoďte sem!
A pak ten hlas poznala.
Patřil Caprice.
„Caprice!“ vykřikla. „Kde jste?“
„Nechoďte sem!“ přišlo v odpověď odkudsi zezdola, z hlubiny.
„Zpátky! Ať sem taky nespadnete!“
Virginia se za tím hlasem začala plížit po břiše. S pocitem hrůzy
se kousek po kousku posouvala kupředu. Když ucítila, jak se jí led
pod konečky prstů bortí, ucukla rukou v rukavici zpět, jako kdyby
ji něco uštklo.
„Caprice!“ křikla dolů.
Jednou rukou se pevně přidržovala ledového okraje, zatímco
druhou se jí podařilo trochu nadzdvihnout své brýle. V tom oka-
mžiku uviděla všechny tři ženy uvízlé na dně hluboké, úzké ledové
trhliny. Její malá šířka byla pravděpodobně příčinou toho, proč
nezemřely hned po dopadu. Jak těla během pádu opakovaně nará-
žela do stěn, jejich pád to zpomalilo. Capricin jasně červený kabát
zářil z chladné jiskřivé modři té hloubky jako maják. „Nechovejte
se jako idiot,“ vykřikla hlasitě Caprice, aby jí nahoře Virginia dobře
slyšela. „Nechoďte sem!“
„To vy se chováte jako idiot,“ odsekla jí Virginia a přitom se jí
zmocňoval čím dál tím větší strach. Ženy byly v takové hloubce
pod ní, že je sotva dokázala zahlédnout. Bude jim vůbec stačit
délka provazu?
„Omlouvám se,“ řekla Caprice.
„Nic takového,“ odpověděla jí Virginia, protože na to nebylo co
říct, a poté ještě jednou zopakovala: „Nic takového.“
Pak viděla, že se ženy dole začaly něčím zaměstnávat, a vzápětí
jí došlo čím. Otočila se, aby udělala to samé.
„Rozvažte se,“ přikázala ženám za sebou. „Vytáhneme je na-
horu.“
 Siobhan nadhodila: „Nejsem si jistá, jestli to půjde…“
„Prostě to uděláme,“ křikla Virginia a Siobhan už nic nena-
mítala.
Když se Virginia znovu podívala do nitra pukliny, jedna ženská
hlava byla blíže k ní než předtím. Co se děje? Stelle se podařilo vy-
lézt Caprice na ramena. Jeden kus provazu byl přivázán ke Stellinu
zápěstí a na druhý přivázala jednu rybu ze svého vaku jako kotvu
a vyhodila ho vzhůru Virginii.
„Je nejlehčí,“ vykřikla Virginia, „vytáhneme nejdříve Stellu.“
Provaz nebyl dostatečně dlouhý. Virginia odvázala rybu, což bylo
samo o sobě komické, i když jí nikdy v životě nebylo do smíchu méně
než právě teď, svázala oba konce provazů dohromady a několikrát
otestovala, že uzel vydrží. Virginia se v lehu zapřela, Irene ji chytila
za kotníky a jako poslední je jistila Siobhan.
Pohlédla dozadu na obě ženy, ale přes vrstvy kůže a kožešiny
jim nebylo vidět do tváře. Na zjišťování toho, jak se kdo cítí, nebyl
čas. City teď neměly žádný význam. Záleželo jedině na tom, jaké
kroky podniknou.
„Dobrá, zapřete se,“ zavelela Virginia. Opravdu zaslechla ozvěnu
vlastního hlasu, která se odrazila z hlubiny pod ní? Nebo to byla
pouze její fantazie? Když vykřikla tři, dva, jedna teď, zaslechla slabý
dozvuk svých slov, která jako bublina odplula do prostoru, aby je
nakonec pohltil vzdálený obzor.
Na Stellině cestě vzhůru tvrdě zápasily o každou píď. Několikrát
se jim zdálo, že když se pokusí povytáhnout Stellu ještě o kousek
výše, všechny tři spadnou do průrvy v ledu za ní. To by byly ztrace-
né. Ale vždy se jim podařilo ji posunout o kousek výš a pak o další
a ještě další, až se Stelliny ruce ocitly na okraji trhliny a hned potom
i její tělo na ledu vedle nich, lapající po dechu a výskající.
„Jste úplně promočená,“ řekla jí Virginia.
„Jsou tam mokré stěny,“ vysvětlila Stella, celá zadýchaná a vi-
ditelně vyčerpaná.
 „Rychle!“ zavelela Virginia. „Musíme vytáhnout ostatní.“
Znovu hodily volný konec lana dolů a utvořily lidský řetěz.
A táhly a táhly. Virginia předem vůbec nepřemýšlela o tom,
kterou z nich by měly z prolákliny vytáhnout jako druhou.
Pak uviděla rudý kabát, který se jí jako jasná skvrna vynořil
před očima. Na okamžik to bylo to jediné, co dokázala rozeznat,
karmínovou na bílém pozadí.
Už zase myslí jenom sama na sebe, pomyslela si a natáhla se pro
Capricinu ruku.
Avšak, ruka, kterou uchopila, patřila někomu jinému.
„Trvala na tom,“ řekla Elizabeth se slzami v očích, které jí za-
mrzaly na tváři.
„Vytáhneme ji,“ uklidňovala ji Virginia.
Ale nestalo se tak.
Zatímco se připravovaly na to, že Caprice osvobodí, Virginia
zakřičela: „Teď jste na řadě vy, Caprice. Držte se pevně!“
Ale odpověď nepřicházela.
V rozporu s tím, co jí napovídal zdravý úsudek, se Virginia
po­sunula o kousek dopředu, aby se podívala přímo dolů na dno
trhliny. Slabé světlo arktického dne vydávalo při průchodu ledem
namodralou, jemnou záři.
„Máte něco zraněného?“ křikla dolů Virginia.
„Akorát tak pýchu,“ zažertovala Caprice.
„Přestaňte s tím. Prostě přestaňte!“ houkla Virginia. Tohle ne-
byla chvíle vhodná na žerty.
Jakmile Virginia znovu zaujala na ledu bezpečnou polohu vleže
na břiše, začala už potřetí spouštět provaz dolů do pukliny. Ztrácel
se v ní kousek po kousku, jakoby požírán vše zahalující bělobou. Bílá
nakonec pohltí v téhle hladové, bohem zapomenuté zemi úplně vše.
„Připravená?“ křikla dolů Virginia.
„Ne,“ odpověděla jí Caprice.
 Ač to nebylo vůbec rozumné, Virginia se znovu připlazila k okra-
ji trhliny, aby se podívala, co se děje. A když to spatřila, sevřelo se
jí hrdlo strachem.
Caprice se natahovala nahoru k provazu, ale jeho roztřepený
konec se houpal více než metr nad jejíma nataženýma rukama.
Když potřebovala na provaz dosáhnout Elizabeth, musela se
postavit Caprice na ramena. Stejně tak i Stella. Ale teď už tam dole
žádná ramena, na která by se bylo možno postavit, nezbývala.
Pokud se nestane zázrak, je Caprice odsouzená k smrti, i když
teď mluví, směje se a dívá se zdola na nedosažitelný pruh šedé oblohy.
Elizabeth, která teď ležela na sněhu za ní, vzlykla: „Ona to
věděla. Věděla, že na ten provaz nedosáhne.“
„Co teď můžeme udělat?“ zeptala se Stella.
„Nemyslím, že je tu něco, co by se dalo dělat,“ vypravila ze sebe
jen stěží Virginia.
Pak Caprice křikla směrem vzhůru: „Řekněte všem, ať se drží
zpátky! Taje to. Všude kolem to taje.“
Teď, když Caprice ta slova vyslovila, Virginia najednou cítila, jak
je sníh, na kterém leží, promočený. Měla kožešinu úplně nasáklou
vodou. Nejprve se je ze světa pokoušel sprovodit chlad, a teď je do
záhuby může přivést teplo, byť teplota nestoupala nijak závratně.
Bylo ironií osudu, že teplo tady nahoře může způsobit, že se trhlina
zhroutí sama do sebe a Caprice zavalí, ale ona tam dole v temnotě,
kam světlo nedosáhne, ještě předtím umrzne.
Virginia ucítila, že se některá ze žen za ní pokouší připlazit
blíž, a tak na ni dozadu křikla: „Ne! Nelezte sem. Není to stabilní!“
Obrátila svoji pozornost zpátky ke Caprice a zadívala se znovu
dolů do propasti. Caprice se zcela nesmyslně usmívala.
„Víte, co bych si přála, Virginie?“ zeptala se. „Přála bych si,
abychom měly více času na to se do libosti urážet.“
Virginii chvíli trvalo, než jí došlo, co tím chtěla Caprice ve
skutečnosti říct.
 Poté Caprice vykřikla: „Uděláte nejlépe, když půjdete. Je zima.
Musíte se hýbat.“
„Ne,“ odpověděla Virginia, „nemůžeme vás tu nechat.“
„Virginie!“
„To nejde!“
Caprice na ni vší silou vykřikla: „Jste příliš blízko!“
Virginia už se dál ke chřtánu zejícímu přímo před ní nepřibli-
žovala, ale ustoupit také nemohla. Capricina předstíraná veselost
byla najednou tatam. Bez svého kabátu rychle prochládala. Ledová
modř, která ji obklopovala, se začínala odrážet v jejích promodralých
rtech a tvářích.
„Nevzdávejte to!“ křikla na ni Virginia a zlomil se jí přitom
hlas. „Prosím. Prosím.“
Caprice se s truchlivým výrazem podívala nahoru na Virginii
a přitom se viditelně snažila zadržet třes, který už se začínal zmoc-
ňovat jejího těla.
Potom zdvihla dlaň a zasignalizovala jeden ze dvou posunků,
které ji Virginia naučila v době, jež se teď zdála být vzdálená na hony
světelných let. Nebyl to ten žádající o pomoc, ale ten druhý. Ten
zapovídající, s varováním. Ten, který po člověku, jemuž je určen,
požaduje, aby se držel zpátky.
Ne, říkal jí ten posunek. Nedělejte to.
V tu chvíli zadul teplý vítr a přinesl s sebou závoj sněhu. Nebez-
pečí pro ně nepředstavovala jenom blízkost té průrvy, do které mohly
spadnout – především Virginia, která se pohybovala ošidně blízko
jejího okraje. Nebezpečí je ohrožovalo ze všech stran. Číhalo na ně
na západě, na východě, na severu i na jihu. Jejich jediná naděje, a to
dost mizivá, spočívala v tom, že se teď, když je ještě trochu vidět na
cestu, vrátí do tábora, aby se ve svém ledovém domku co nejrychleji
zahřály. Možná, že se jim to nepodaří, ale pokud se o to nepokusí,
tak tu dnes bude šest mrtvých namísto jedné.
 Zatímco Virginia zírala dolů na svoji přítelkyni, jejíž sevřené
pěsti už byly mrtvolně bílé, dorazil další poryv sněhu. Virginia v tu
chvíli ucítila ruce, které ji přidržují za kotníky, a uvědomila si celý
ten řetěz žen, které ji jistí, aby nesklouzla dolů.
Caprice se jí dívala upřeně do očí a jednu pěst uvolnila, aby celý
posunek zopakovala, tentokrát s dlaní nahoře nad hlavou a veškerou
silou, kterou v sobě dokázala nalézt.
Nedělejte to, posunkovala a k Virginii poselství jejích dlaní
tentokrát proniklo se vším důrazem a beze stínu pochybnosti.
Nezůstávejte tady kvůli mně, říkala jí Caprice. Nevystavujte je
nebezpečí. Když umřu já, neznamená to, že vy musíte také.
S pocitem duté bolesti v hrudi a s očima zmučenýma lítostí
i šlehajícím sněhem ji Virginia poslechla.
Proplazila se sněhem zpět až na místo, kde byl povrch dost
pevný na to, aby se mohla postavit. Ženy se na ni dívaly a čekaly
na její další povel, ona jim ho však slovy dát nedokázala. A tak
promluvila činem. Zkontrolovala provaz a pak jako první vykročila
na zpáteční cestu.
Na cestě zpět se Virginia otočila jen jedenkrát. Dokázala už jen
stěží rozeznat, kde k tomu neštěstí došlo. Na to, co zvládla pozřít,
byla ta průrva v ledu překvapivě bezvýznamná.
Avšak na to, aby dokázala pohltit prázdno, které za sebou ne-
chala, dostatečně velká nebyla.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ S E D M Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

P oté, co Virginia vylíčí, jak Caprice zahynula – příběh přednesený

v soudní síni zahrnuje i smrt Stelly a Elizabeth a je o provazu,
který nikdy nebyl dostatečně dlouhý na to, aby na něj kterákoliv
z nich dosáhla – soudce Miller zasedání soudu odročí. Ačkoliv důvod
neuvede, Virginia se domnívá, že to udělal kvůli ženám v soudní
síni, které se během jejího vyprávění bez zábran rozvzlykaly, a to
včetně šperky ověšené paní Collinsové.
Je si jistá, že skutečnost, že její vlastní oči zůstaly suché, bude
použita proti ní.
Bez většího zájmu si uvědomuje, že strážce, který ji má doprovo-
dit zpět do cely, není žádný z těch, které zná. Rozptyluje se úvahami,
zda se jí podařilo odvyprávět ten příběh skeptickým uším tak, aby
ho považovaly za pravdivý.
Položit tomu strážci otázku, kdo je a kam ji vede, ji napadne
teprve ve chvíli, kdy se s ním ocitne sama v dlouhé, temné a ne-
známé chodbě.
Její úvahy se rychle změní v paniku, když si uvědomí, že jediný
důvod, proč tohoto neznámého muže následovala, je fakt, že má
na sobě uniformu.
Chodba nemá konce a je čím dál tím temnější. Možná se jí to
ale jen zdá, protože na jejím konci neočekává nic dobrého.
Za chvilku se k nim připojuje temná postava. Muž v uniformě
jí kontroluje pouta na rukách a okovy na nohou a pak ji postrčí
směrem k nově příchozímu.
 „Chovejte se jaksepatří,“ prohodí směrem k Virginii domnělý
strážce lehkým, téměř žertovným tónem, zatímco druhému muži
řekne: „Kolik času máte k dispozici, víte.“
Virginia to ovšem neví. Jak dlouho mu asi vyměřili na to, aby jí
ublížil a zneužil ji kdesi v ponurých útrobách věznice? Ani si nedal
tu práci, aby si na to oblékl uniformu.
Najednou několik paprsků světla ozáří jeho tvář a její těžko
popsatelné rysy a Virginia poznává jeho napjaté tělo a široká ramena.
Vzápětí si uvědomí, že ji čeká zneužití jiného druhu než to, kterého
se obávala. Stále může dojít újmy, ale budou za ni zodpovědné ruce,
které zná.
„Brooksi,“ vydechne.
„Slečno Reevová,“ odpoví jí a její příjmení vysloví s obzvláště
ostrým důrazem. „Tak jste začala vypovídat. Docela odvážné roz-
hodnutí.“
„Protože jste nebyl přítomen, vaše názory jsem do své obranné
strategie nezahrnula. Jste tu, abyste pomohl?“ Ví, že tomu tak není,
ale pokud je tu proto, aby ji popichoval, ona mu to s chutí vrátí. Co
by asi tak v tuhle chvíli mohla ztratit?
„Až vás pověsí, bude to opravdu bolestná ztráta,“ odpovídá.
„Jste neobyčejně zajímavá mladá žena.“
Je pro ni těžké nedat na tváři znát žádné pohnutí, ale podaří
se jí to. Zažít potěšení z toho, jak jí vnitřně otřásl, mu nedopřeje.
„Jste si tou oprátkou opravdu jistý? I přesto, že nejsem vinna tím,
z čeho mě obviňují?“
„O to, jestli jste vinna, nebo ne, tu vůbec nejde, slečno Ree-
vová. Víte to stejně dobře jako já. Záleží na tom, zda dokážete
o vaší nevinně přesvědčit porotu. Vážně myslíte, že se vám to po-
­daří?“
Virginia se na něj vztekle vrhne. Brooks zlehka ustoupí dozadu,
aby se jejímu výpadu vyhnul, a pak ji chytá za krátký řetěz, který
spojuje pouta na obou jejích rukou. Rychle ho zkroutí, takže je příliš
krátký na to, aby se mohla rozpřáhnout a udeřit ho. Ani nezaváhal.
Tenhle pohyb má určitě nacvičený, uvědomuje si Virginia, a to
s horšími kriminálníky, než je ona.
„To ta vaše pověstná vznětlivost,“ řekne jí. „Jak že vás to v Cla-
rionu nazvali? Arktickou fúrií? Já bych byl dal přednost Borgii
severu – to byl jeden z mých návrhů – ale ta fúrie má větší šmrnc.
Běsnící fúrie – podle mě je to dost trefné.“
K čertu s tím vším, rozhodne se Virginia. Nespouští z něj oči
a snaží se dostat nohu do polohy, z níž by mu dokázala uštědřit
kopanec. On její pokus předvídá a zkroutí jí zápěstí. Přitlačí ji ke
zdi a Virginia není schopná se z jeho sevření uvolnit. Je u něj tak
blízko, až cítí jeho horký dech. Když se setkali úplně poprvé, polo-
žila si otázku, zda za ní přišel jako zprostředkovatel, nebo ho na ni
poslali jako gorilu. Nyní si uvědomuje, že je způsobilý k obojímu.
„Nemáme moc času,“ řekne jí. „Tak s ním nemrhejme. Byl jsem
pověřen, abych vám učinil nabídku.“
„Pověřen lady Franklinovou?“
„Vidím,“ odpovídá jí skoro zavrčením, „že vy se vážně jen tak
nevzdáváte.“
„V tom máte pravdu,“ přisvědčí mu, i když v hloubi duše už
to vnímá jinak.
„Možná byste ale někdy měla.“ Povolí tlak, ale stále ji drží blízko
u sebe. „A teď poslouchejte, co vám chci nabídnout. Můžeme to
zařídit tak, že tohle všechno skončí.“
Na chvilku se odmlčí. Snad čeká, že se ho Virginia zeptá, co
přesně má na mysli, ale ona mlčí a sází na to, že jí to řekne sám.
Kdyby se vsadila, vyhrála by.
Brooks pokračuje. „Mám na mysli tenhle proces, možnost, že
vás za vaše zločiny pověsí, všechno to okolo. Ještě byste dostala
finanční vyrovnání, abyste mohla odejít zpátky do vaší milované
Kalifornie nebo kamkoli byste jen chtěla.“
„Třeba do Austrálie?“
 „Pokud si to budete přát,“ řekne, aniž by projevil jakoukoli
emoci.
„Tak to tedy udělejte,“ odpovídá mu vyzývavě. „Skončete to
všechno.“
„Potřebujeme od vás něco na oplátku.“
„A to co?“ zeptá se Virginia bojovně. Když člověk vyjednává
s ďáblem, musí vědět, kolik je toho v sázce. Zároveň si uvědomuje,
že tohle je ten důvod, proč se Brooks vrátil do Bostonu a proč do-
volil, aby ho našli a předvolali k soudu jako svědka. Proč se nedržel
zpátky. Jane Franklinová ho za ní poslala s nabídkou.
„Pošleme za vámi novináře z Clarionu, kterému dáte rozhovor
a povíte mu přesně to, na čem se domluvíme. Nic víc a nic méně.“
Pak jí to celé najednou dojde. Dá si jeho slova dohromady s tím,
co před chvílí prohodil o tom, jak jí přezdívali v novinách. Samozřej-
mě, že je to tak, že Collinsovi tahají za nitky v Clarionu a ovlivňují
to, jak se o jejím procesu píše. Dávají si záležet, aby byla vykreslena
v tom nejhorším světle. Tahle rodina má hodně dlouhé prsty a jistě
stojí i za volbou jejího prvního obhájce – alespoň tohle se jí podařilo
překazit. Mají společenské vazby na soudce a porotce.
Není divu, že má pocit, že se proti ní spikl celý svět, vždyť ono
to tak opravdu je! Vzpomene si, jak se cítila ještě předtím, než začala
bojovat. Možná by se k tomu postoji měla vrátit. Možná by měla,
stejně tak jako Caprice v té proláklině, jen čekat, až přijde smrt.
Akorát že Caprice měla jistotu, že nepřežije více než hodinu či dvě,
zatímco Virginiina smrt nastane i v případě, že svůj život prohraje,
za mnohem, mnohem delší dobu.
Nakonec Brooksovi odpovídá otázkou: „Co přesně bych měla
uvést?“ Zmítá jí zvědavost, a navíc si tou otázkou nechává otevřená
vrátka. Do své cely nijak nespěchá, dnes ne. Právě teď nechce být
o samotě vydaná napospas jen svým myšlenkám.
„Že vás na výpravu vyslala lady Franklinová.“
„To už říkám mnoho týdnů.“
 „A ona vaše slova podpoří.“
Ta slova jí znějí jako magická hudba a ona by ještě před pár
dny dala cokoliv za to, aby je slyšela. Jenže zároveň jí v nitru cosi
instinktivně bije na poplach. Něco se muselo změnit. Franklinová
jí tuhle nabídku mohla udělat kdykoliv předtím, tak proč zrovna
teď? Uniká jí snad něco?
Brooks pokračuje: „Uvede, že nevěděla o tom, že jste se ocitla
v nesnázích a že teď, když se o tom dozvěděla, tak vzkazuje, jak je
hrdá na cestu, kterou jste podnikly, a hlavně že na ni udělalo velký
dojem zjištění, s nímž jste dorazily zpět.“
„A o jaké zjištění by se mělo jednat?“
„Že jste vypátrala, co potkalo Franklina a jeho muže.“
„Ach, opravdu? A co jsem tedy zjistila?“
„Našla jste důkazy, že všichni zahynuli v důsledku nějaké otravy
přímo na lodích, které zůstaly trčet zamrzlé v ledu.“
„Ale podívejme! Více než sto mužů otrávených na jeden zátah?
Že by je všechny sprovodil ze světa nějaký vykutálený námořník?
A jakže si s tím poradil? Kápnul jim do přídělu rumu trochu kya-
nidu?“
„Zjistili jsme, že se jim něco dostalo do jídla,“ odpoví jí Brooks.
Virginia se zachvěje, protože jí to něco připomene. Najednou
ví, že to tak bylo.
Brooks pokračuje: „Byl odhalen dodavatel, který jim na loď
naskladnil proviant za sníženou cenu. Byla to jediná zásoba jídla,
kterou s sebou měli, a oni se tím jídlem otrávili. To on je zodpo-
vědný za jejich smrt.“
„Takže když toto odvykládám nějakému novináři z Clarionu,
tak se lady Franklinová přihlásí k financování expedice? Ale co pak?
Zařídíte snad nějak, aby byl tento soudní proces zastaven? Jak?“
Brooks zachmuřeně odpovídá: „Možná vás to překvapí, ale
zastavit ho je v našich možnostech už od samého začátku.“
 Nepřekvapí ji to. Ani v nejmenším. Udivuje ji jedině, že mu
není žinantní o tom mluvit takhle nahlas. Láme si hlavu otázkou,
proč je pro ně najednou podstatné, aby spolupracovala. Doposud na
to kladli pramalý důraz. Její hodnota najednou obrovsky vzrostla –
prakticky z nuly. Jako hodnota malého kousku kalifornské půdy,
který v sobě skrývá dosud neobjevenou zlatou žílu. Jenže proč se to
stalo zrovna v jejím případě, nemá tušení.
Její hněv začíná probublávat na povrch. „Takže můj život je
v troskách a mí přátelé jsou buď mrtví, nebo upadli v nemilost,
ale když přistoupím na to, že budu lhát, abych prospěla ženě, která
mne opustila, nebudu nespravedlivě pověšena za zločin, který jsem
nespáchala? To mi tedy promiňte, že tu samým nadšením nepro-
volávám aleluja!“
Brooks na to nijak nereaguje, pouze dodá: „A vyplatí vám od-
měnu. Dvacet tisíc liber. Přesně podle původní dohody.“
„Jenom mně?“
„Jenom vám. Jste jediná, kdo jí může poskytnout to, co chce.
Takže vám doporučuji – a to důrazně – abyste to udělala.“
Virginia se nedokáže rozhodnout hned. Točí se jí hlava. Potře-
buje více času, a ať už jí ho tady Brooks dopřeje sebevíc, stačit to
nebude. „Promyslím si to,“ odpovídá nakonec.
„Udělejte to, prosím. Zítra ráno budete znovu předvolána do
lavice svědků. Pokud na naši dohodu přistoupíte, požádejte vašeho
obhájce o soukromé slyšení u soudce. Tím začneme.“
Neudrží se, aby nepoložila ještě jednu otázku. „Můj obhájce –
pan Mason – s vámi ale nespolupracuje, viďte?“
„Ach ne, samozřejmě, že ne. Jeho účast nám to celé jen lehce za­
šmodrchala, ale zase ne natolik, abychom byli nuceni měnit taktiku.“
„Je opravdu pozoruhodné,“ řekne mrazivým tónem Virginia,
„že strčit mi hlavu do oprátky považujete za pouhé uskutečňování
vašeho plánu.“
 „My vám hlavu nikam strkat nemusíme, Virginie, to úspěšně
zvládáte sama.“
„Já jsem ji nezabila!“ vyhrkne Virginia a cítí, jak nad sebou
začíná ztrácet kontrolu.
„Ano, to je to, co tvrdíte. Jestli se na to cítíte, klidně vyzkoušejte,
jestli budete mít štěstí a porota vám uvěří. Nicméně kromě toho,
abych vám učinil nabídku, jsem byl pověřen ještě něčím dalším,
Virginie.“
Začne se jí zmocňovat plíživá hrůza. „Co tím chcete říct?“
„Pokud na naše podmínky nepřistoupíte – tedy nedáte svolení
k rozhovoru s Clarionem a nebudete odpovídat podle instrukcí –
bude to mít pro vás následky.“
Mělo mi to dojít, uvědomuje si Virginia. Do rizika, že by vsadili
všechno jenom na ni, nepůjdou. Teď už ne. Nespokojí se pouze s tím,
že jí nabídnou vysokou odměnu, aby ji srovnali do latě. Ti nejlepší
kočí vědí, že když se zvíře zabejčí, nejmoudřejší je mít připravenu
mrkev i bič.
Skrývá jedno tajemství, které neznají ani ženy z expedice. Znala
ho jen Jane Franklinová a teď začíná být jasné, že ho zná i Brooks.
Virginia předpokládá, že těmi následky Brooks naznačuje, že jsou
připraveni její tajemství vyzradit. Virginia nechce, aby se o tom
veřejně vědělo, ale pokud se tak stane, nikomu jinému to naštěstí
neublíží. Bude to jen ona sama, kdo ponese následky.
Virginia stráví ve své cele dlouhou noc přemítáním o Caprici-
ně smrti a o tom, co následovalo po ní. Přemýšlí o slibech, které
učinila. Teď, když ji nikdo nevidí, rozpláče se, protože musí čelit
volbám, jež ji na toto místo přivedly. Tolik tajemství, která musí
zachovávat kvůli jiným!
Ale zítřejší volba závisí jen na ní a jen ona se může rozhodnout,
jaká bude.
 K A P I TO L A Č T Y Ř I C ÁTÁ O S M Á

Virginia
Na souši
Duben 1854

D ny, které následovaly po Capricině smrti, měla Virginia zahaleny

v jakémsi mlhavém oparu. Nějakým záhadným způsobem, na
který si nikdo nevzpomínal, se jim podařilo probít se sněhem zpátky
k ledovému domku, kde se všechny sklíčeně zhroutily k zemi. Po
pár hodinách odpočinku by se sice mohly přimět k nějaké činnosti,
ale k čemu by to bylo? Stejně jsme odsouzeny k záhubě, pomyslela
si Virginia. Pokud v téhle divočině nedokázala přežít Caprice, tak
kdo z nás to dokáže?
Ale jejich instinkt přežít byl silný, a když dohořel oheň, Virginia
se ke svému překvapení přistihla, že vstala, aby ho znovu rozdělala.
V tu chvíli si také uvědomila, že jediným kusem papíru, který jí
zbýval, byl dopis lady Franklinové určený jejímu manželovi. Až
přijde obleva, asi najdou větvičky nebo kousky listů, které bude
možné vysušit a použít na podpal, ale kdo ví, kdy ta doba nastane?
Nelze se spoléhat vůbec na nic.
Virginia se rozhodla, že ještě předtím, než dopis spálí, přečte
si ho. Sice nebyl určený jí, ale copak na tom teď záleží? Je více než
pravděpodobné, že tu všechny zahynou a nikdo se nic nedozví, není
tedy důvod, aby si něco odpírala. Ani svou zvědavost.
Kvůli palčákům bylo prakticky nemožné dopis otevřít, avšak jak
se na této cestě opakovaně přesvědčila, rozdíl mezi skoro nemožným
a zhola nemožným je někdy naprosto zásadní.
Roztrhla obálku a podala ji Doro, která již začala rozdělávat
oheň.
 Virginia pak svými zuby odloupla voskovou pečeť, vyplivla ji
a začetla se do pavoučího rukopisu.

Drahá Virginie,
samozřejmě, že tento dopis není určen mému manželovi.
Můj manžel je mrtvý. Vím o tom. Tenhle dopis je stejně
jako všechny ostatní určen Vám.
Ale i tak jsem zklamaná, že jste se dostala až sem.
Otevřela jste obálku opatrně, nebo jste ji navztekaně
roztrhla? Jak se teď cítíte, Virginie, když Vaše oči čtou
slova, o nichž jste si myslela, že nejsou určena Vám?
Proč jste se rozhodla překročit hranici a přisvojit si řádky,
o kterých jste si byla jistá, že byly napsány pro někoho
jiného?
Mohu z toho vyvodit jedině to, že jste ztratila
veškerou naději.
Myslím, že Vám to nemohu vyčítat. Jste mým
zrcadlem, jak už jsem řekla. I když i tak jsem zklamaná,
že se zrcadlíme tímto způsobem. Vybrala jsem si Vás,
protože jsem se domnívala, že nikdy neztratíte naději, tak
jako jste ji neztratila ani v minulosti. Skutečnost, že se tak
stalo, Vás přivádí o krok blíže smrti a já se obávám, že
Vaše výprava je stejně tak jako ta manželova odsouzena
k záhubě.
Virginie, bojím se, že teď budete jednat lehkomyslně.
Stává se to, když člověk pozbude naději. V situaci, v níž
se nyní nacházíte, může mít každé přešlápnutí, každá
chyba fatální následky. Bojím se, že Vás i ostatní ženy Vaše
beznaděj odsoudí k smrti. Ve jménu Božím Vás prosím,
abyste mi dokázala opak.
Pokud snad čtete tento dopis, protože jste objevily
nějaké pozůstatky po Johnově expedici – pokud už víte,
 že je po smrti, protože jste to viděla na vlastní oči – chtěla
bych Vás poprosit ještě o jednu laskavost.
Prohlédněte si jeho kosti. Prohlédněte loď i vše, co po
výpravě zůstalo, a pokud najdete nějaký důkaz o tom, že
se s ostatními uchýlili k řešení, které se kdysi stalo jediným
východiskem i pro Vás a pro Vaši rodinu, nikdy to nikomu
neprozraďte.
J

Když Virginia uviděla, že ten dopis je adresován jí, na chvíli

se jí zastavil dech. Po několika větách si musela připomenout, že
musí vědomě vydechnout. Nádech, výdech, opakovala si. Vzduch
pod kapucí měl dostatečnou teplotu na to, aby mohla dýchat, aniž
by přitom pociťovala nějakou bolest, a jak četla dál, svět kolem ní
se všemi svými nebezpečími ustupoval do pozadí.
Lady Franklinová o tom věděla.
Když při jejich prvním setkání oslovila Virginii jejím skuteč-
ným příjmením, myslela si, že to mohla být bezděčná mýlka. Ale
žádná mýlka to nebyla a bezděčná už vůbec ne. Lady Franklinová
tak naznačovala, že zná celý Virginiin životní příběh, nejenom tu
část, kdy pracovala jako průvodce na stezkách. Virginia ale ráda
uvěřila opaku.
Ale teď už to ví.
Celý ten experiment s ženskou expedicí na sever stál a padal
s Virginií, a když už ví, jak lady Franklinová uvažovala, vypadá
to, že byl postaven na zcela jiném základě, než si původně myslela.
Kdyby se lady Franklinové znelíbilo, kam se to celé ubírá – a to je
hodně pravděpodobné, pomyslela si zachmuřeně Virginia – mohla
by s tou ženskou taškařicí prostě skoncovat. Zařídit to tak, aby se
k expedici nemusela hlásit. Proto také vše vyřizovala výlučně přes
svého prostředníka Brookse. Proto se v hotelu ubytovala pod faleš-
ným jménem. A proto jim zařídila cestu s kapitánem lodi, kterému
v žilách koluje africká a indiánská krev, mužem, který je schopný
a těší se respektu na moři, ale kterého je zároveň snadné na pevnině
vehnat do úzkých. Teď už jí to všechno do sebe zapadalo.
Celé to je o zářné pověsti lorda Franklina, o tom, aby zůstala bez
poskvrny. O tom, aby se svět nikdy nedozvěděl, že se z něj a z jeho
mužů nakonec stali kanibalové. Virginia věřila, že je to možnost
ukázat ženy v novém světle, ukázat, jak jsou schopné a silné, ale
teď jí došlo, že v jádru šlo o to, že od žen lze snadněji dát ruce pryč,
zdiskreditovat je a zbavit se jich. A to především – vzhledem k jejímu
osobnímu příběhu – speciálně Virginie.
Virginia si neuvědomovala, jak dlouho tam v té strašné zimě
stojí, svírá v palčákové rukavici ten dopis a zmítá jí nenávist vůči
lady Franklinové.
Slabý výkřik radosti, který Doro unikl z úst, byl neklamným
signálem, že oheň právě vzplál. Jeho zvuk přivedl Virginii zpět do
přítomnosti.
O tom, jak nenávidí lady Franklinovou, může rozjímat později.
Její slova obsahovala i určitou moudrost – Virginii vážně vadilo,
kolikrát měla tahle nesnesitelná žena pravdu – ale o tom bude moci
přemýšlet někdy jindy.
Teď není čas na to lámat si s tím hlavu. Je čas jednat.
V záři ohně probraly, jak budou dále postupovat. Měly by hledat
Franklina, nebo se vrátit zpátky? Na počest Caprice se Virginia
rozhodla, že se vyhnou hlasování, ale i tak dospěly velmi rychle
ke shodě.
V hledání Franklina pokračovat nebudou. Z původních členek
výpravy jich zbývá jen polovina a další ztráty si nemohou dovolit.
Nyní je jediným cílem šestice přeživších žen – Virginie, Doro,
Siobhan, Irene, Stelly a Elizabeth – záchrana jejich vlastních životů.
 K A P I T O L A Č T Y Ř I C Á T Á D E VÁ T Á

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

V irginiiny možnosti se zdají být jasné, neboť Brooksova slova

žádný dvojí výklad nepřipouštěla. Může odsvědčit, přenechat
svůj osud rukám porotců, a riskovat tak, že dojde k odhalení jejího
největšího tajemství, té Hrozné věci, nebo se může vydat na milost
a nemilost lady Franklinové a lhát v její prospěch, aby ochránila
odkaz jejího manžela. Odešla by od soudu nejenom volná, ale i bo-
hatá. Jenže Virginia nedokáže uvěřit tomu, že by lady Franklinová
svůj slib dodržela, a to nakonec rozhodne.
Když je znovu zahájeno jednání soudu, Virginia svému obhájci
neřekne, aby požádal soudce o soukromé slyšení. Ví, že Brooks
se do soudní síně nedostaví, aby zjistil, jak se rozhodla. Kdyby se
tam objevil, působilo by to dost zvláštně a poznali by ho. Tak si
Virginia alespoň představuje chvíli, kdy se dozví, že se jeho návrhu
nepodvolila.
Doufá, že mu to přivodí přinejmenším srdeční zástavu.
Zbytek svého svědectví odpovídá na citlivé otázky pana Masona,
podrobně líčí lítost, která se jí zmocnila po Capricině smrti, jejich
návrat do civilizace a šok, který zažila, když se dostavila do domu
Collinsových. Chtěla Capriciným rodičům vyjádřit svoji upřímnou
soustrast, ale oni ji zadrželi a požádali o její okamžité zatčení. Vypo-
vídá, že v očekávání svého procesu strávila dlouhé měsíce ve vězení,
o samotě a promrzlá na kost. Je šťastná, že se jí Mason neptá, co
bude dělat, když bude prohlášena za nevinnou. To by totiž mohla
být poslední kapka, která by ji vnitřně zlomila. Nedokáže si samu
sebe představit, jak se zčistajasna ocitne zpátky ve vnějším světě,
svobodná a očištěná, ani co bude dělat, když se to podaří.
Jakmile pan Mason prohlásí, že už nemá další otázky, nechává
Virginiiny sklopené oči a povislá ramena němě doložit její zoufalství,
a soudní síň se na dlouhý okamžik ponoří do ticha.
Avšak poté vstává státní zástupce a se zřejmým potěšením do té
sklíčené nálady vpadne. Blíží se k Virginii se samolibým úsměvem ve
tváři, který ovšem může vidět pouze ona. Mohla ho už mnohokrát
sledovat, jak s velkým hereckým talentem předvádí pestrou škálu
falešných emocí – už ho zažila, jak se pohyboval tanečními kroky,
tu se přikrčil, tu se zářícím úsměvem expandoval do prostoru, aby
vzápětí jeho mluva připomínala spíše vrčení psa než lidskou řeč. Ze
šelmovského výrazu, se kterým se na ni nyní obrací, sice nadšená
není, ale alespoň, že dopředu ví, s kým bude mít tu čest. Žalobce
určitě ví, že jí Brooks učinil nabídku a že ona ji odmítla, takže bude
muset této skutečnosti přizpůsobit své otázky. Ať už to tak je, nebo
ne, chvíle jejich vzájemného zúčtování právě přichází.
„Nuže, slečno Reevová. Nebudu plýtvat časem na zbytečné
zdvořilosti. Všichni se těšíme, až uslyšíme odpovědi na konkrétní
otázky týkající se vašeho konání v minulosti, a domnívám se, že
dobře víte, co mám na mysli. Pusťme se tedy do toho. Objasněte
nám prosím, jak jste se ocitla v Arktidě.“
„Ocitnout se v těch končinách byla ta snadnější část.“
„Nesešli jsme se tu, abychom se účastnili nějaké komedie, slečno
Reevová.“
„Jsem si toho více než dobře vědoma, pane,“ odpovídá mu a musí
přitom vynaložit velké úsilí na to, aby v jejím hlase nezazněl po-
směšný tón.
Žalobce si naoko ulevuje afektovaným povzdechem a prohlásí:
„I přes zjevnou snahu ze strany obžalované dosáhnout pravého opaku
toho, co bychom mohli nazvat klidem, budu v zájmu jeho zachování
pokračovat. Do svědecké výpovědi jste v odpověď vašemu vlastnímu
obhájci panu… sekundu, vím, že tam došlo k nějaké změně. Mám
trošku problém to usledovat. Jakže se jmenuje váš nový obhájce?“
„Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti, ale lze toto považovat za
smysluplnou sérii otázek?“ vkládá se do věci Mason.
„Naprosto s vámi souhlasím, pane Masone,“ pronese soudce
a prokáže tak, že alespoň on je schopen tu změnu ustát. „Zpátky
k věci, pane zástupce.“
„Samozřejmě, Vaše Ctihodnosti, samozřejmě. Již dříve jste vy-
pověděla, že vás na tu dobrodružnou výpravu na severní pól najala
lady Franklinová.“
„Ne.“
„Ne?“
„Žádná dobrodružná výprava na severní pól to nebyla,“ prohlásí
Virginia a na objasnění dodává: „Nebyly jsme požádány, abychom
vyrazily na severní pól.“
„Vaše upřesnění přijímám. Ovšem potvrďme si to hlavní: uvedla
jste, že jste byla najata lady Franklinovou?“
„Ano, uvedla. Neboť to odpovídá pravdě.“
„A můžete své tvrzení nějak dokázat?“
„Za svými slovy si stojím,“ odpovídá Virginia, ale vzápětí toho
lituje.
„Nu, když nelze jinak,“ reaguje státní zástupce suše a dlouze
se zadívá na porotu. „Soudu je třeba předkládat hmatatelné dů-
kazy. Máte k dispozici nějaké dokumenty, které lady Franklinová
podepsala? Doklady o tom, že vám ze svých účtů věnovala nějaké
finanční prostředky? Nějaký písemný záznam o tom, že mezi vámi
dvěma došlo ke kontaktu?“
„Ne,“ odpovídá Virginia a ve chvíli, kdy jí tato slova vycházejí
ze rtů, uvědomuje si nepříjemnou pravdu, kterou představují. „Když
mě poprvé kontaktovala, použila falešné jméno.“
„Proboha! Proč by něco takového dělala?“
„Můžete ji povolat za svědka a zeptat se jí.“
 „Ach, slečno Reevová, ujišťuji vás, že jsme se o to pokoušeli.
Máchne rukou do vzduchu a zatváří se přitom dotčeně. „Rozumějte,
jelikož jsem byl s vaším tvrzením obeznámen, tak jsme se s váženou
lady Franklinovou spojili. Chtěla byste se seznámit s obsahem její
odpovědi?“
Ne, po tom Virginia vážně netouží. Ví, že kdyby lady Fran-
klinová odepsala něco pravdivého, nedozvěděla by se o tom od
obžaloby. V takovém případě by potom na tváři státního zástupce
neseděl tenhle radostně poťouchlý úsměv.
Státní zástupce pokračuje. „Mám zde dopis od lady Jane Frank­
linové. Odpovídá v něm na naše dotazy tím, že kategoricky popírá
jakýkoli kontakt s obžalovanou, stejně jako i samu skutečnost, že
by ji vůbec znala. Dovolte mi část jejího dopisu ocitovat: ‚Nejde
mi na rozum, proč mladá žena tvrdí, že se mnou byla v nějakém
spojení. Předpokládám, že je jedním z mnoha nestoudníků, kteří
se snaží vytěžit nějaký prospěch z mé složité a těžké situace. Ujišťuji
vás, že mým jediným přáním je, aby mi byl dopřán klid v ústraní.
Se zmizením mého manžela jsem se již smířila, nechť mu tedy Bůh
dopřeje pokoje.‘“
Ze všech nepravd, kterými lady Franklinová citovaný dopis
napěchovala, je právě toto lež, která Virginii dokáže rozezlít úplně
nejvíc. Taková nehoráznost!
Státní zástupce pokračuje: „Tato ctihodná dáma tvrdí, že s vámi
nemá nic společného. Budete tedy chtít některou část ze své dosa-
vadní svědecké výpovědi pozměnit?“
„Nebudu.“
„Výborně. Vaše Ctihodnosti, můžeme tento dopis uvést do zá-
pisu?“
„Můžete.“
„Považujme ho tedy odteď za součást zápisu. Nerad bych tu
mrhal něčím časem, a tak ty méně podstatné části dopisu vynechám.
Namísto toho budu pokračovat ve výslechu obžalované, abychom
odhalili pravdu co nejefektivněji.“
Věří tu snad těmhle blábolům někdo? přemýšlí Virginia v duchu.
Odmítá pohlédnout na porotu, protože se obává, že uvidí tváře, které
sedly na přichystaný lep. Asi by při pohledu do nich nedokázala
zachovat netečnost, a tak namísto toho pohledem spočine na pěti
přeživších. Ebba se dívá na soudce, Althea se dívá na Ebbu. Doro je
duchem nepřítomná a na pravé straně hlavy, tam kde jí chybí ucho,
si uhlazuje mohutnou kadeř svých tmavých vlasů. Irene a Margaret
mají ve tvářích neproniknutelný výraz. Klade si otázku, jestli už
se kdy předtím účastnily nějakého soudního jednání. Nikdy spolu
o žádném nemluvily.
„Co dalšího byste ještě mohla vypovědět o účelu vaší cesty na
sever?“ vrací ji z myšlenek zpět do soudní síně státní zástupce. „Ať už
vás najal kdokoli, jestliže jste tedy byla na tu cestu skutečně najata,
řekněte nám, za jakým účelem se tak stalo?“
Virginia si svou odpověď pečlivě promyslí, ale nijak nemlží a ani
si fakta neupravuje k obrazu svému. Složila přísahu a bere ji vážně
jako jakoukoli jinou, kterou kdy v životě pronesla. „Předtím jsem se
živila doprovázením osadníků po stezkách vedoucích na západ do
Kalifornie. Poté, co jsem tento způsob obživy opustila, přála jsem si
mít možnost prozkoumat nějakou mně neznámou část světa, a když
přišla nabídka na cestu do Arktidy, uvěřila jsem, že mě povolal Bůh,
abych na cestě k tomuto novému cíli využila svých schopností.“
„Když říkáte, že vás povolal Bůh, máte tím snad na mysli, že
jste přímo slyšela jeho hlas?“
„Ne, pokud to myslíte takto, tak ne.“
„A jak to podle vás myslím?“ Žalobce vypadá pobaveně a to ji
do hloubi duše uráží.
Začíná se v ní vzmáhat vztek, který dokáže ovládnout jen s vel-
kým vypětím. Vší silou svírá rukama svoji sukni posetou modroze-
lenými snítkami, aby z ní ten hněv vyprchal, a téměř se jí to podaří.
„Domnívám se, pane, že se snažíte vykreslit mě jako choromyslnou
osobu. Kdybych prohlásila, že slyším boží hlas přímo ve své hlavě,
udělal byste ze mě Johanku z Arku.“
„Vy se snad domníváte, že se můžete srovnávat s Johankou
z Arku?“
„Ne! Jenom tvrdím, že vy… ale ponechme to stranou.“ Jeho oči
planoucí radostí jí jasně naznačují, že se do téhle hry nesmí nechat
zatáhnout. Musí vypadat jako ta nejrozvážnější a nejrozumnější
žena, jaká kdy seděla v lavici svědků. Pokud tomu byť jen o krapínek
nedostojí, selže.
Klid, jen klid, říká si v duchu. Těch pět žen. Naprosto nesourodá
sestava, o tom není pochyb, avšak tady, mezi těmi čtyřmi stěnami,
jsou její jedinou, zářivou nadějí. Přeje si, aby si s nimi mohla svo-
bodně promluvit a říci jim, jak moc si jich váží. Jak jí pomáhají. Jak
moc pro ni znamená, že sem vždy pokaždé znovu přijdou, posadí
se do lavice, ruce v rukavičkách složí do klína a kotníky zkříží pod
lavicí. Den za dnem, bez výjimky.
„Slečno Reevová, slyšíte mě? Slečno Reevová!“
Přinutí se na něj podívat a nevypadat přitom vylekaně. Už tak
si uškodila tím, že se na chvíli ztratila ve svých myšlenkách. Musíš
vypadat klidně, připomíná si. Vyrovnaně a nezúčastněně. Ale je tohle
vůbec správný postoj? Všechno je tu špatně. Jedna chyba za druhou.
Přímo hmatatelně cítí, jak se její šance ztrácejí v nenávratnu.
„Nu, popravdě rozumím tomu, proč na toto jméno neslyšíte.“
V hrdle začíná mít pocit, jako by se topila. Stejně podivný pocit
měla, když naposledy viděla Caprice, a také tehdy na lodi, když po-
prvé spatřila Stellino vzdouvající se břicho. Jako by se svět na chvíli
zastavil v jakémsi milosrdném bezčasí, aby oddálil nevyhnutelnou
katastrofu. Snaží se vychutnat si ten poslední okamžik, kdy o ní svět
ještě neví to nejhorší, a sbírá síly, aby se nenechala srazit na kolena
tím, co bude následovat. Státní zástupce jí pokládá otázku: „Vaše
jméno ve skutečnosti není Virginia Reevová, viďte?“
 „Samozřejmě, že je.“
„Není, změnila jste si ho.“
Virginia mlčí.
A státní zástupce pokračuje: „Dobře činíte, když nic nenamítáte.
Samozřejmě k tomu mám písemné podklady.“
Mason promptně reaguje a pevným, rozhodným hlasem ses ptá:
„Promiňte, ale jak to souvisí s tímto případem?“
Virginia ho vyhledá očima, ale to je to jediné, co může udělat.
Měla mu o tom povědět, ale kdyby to udělala, nikdy by jí nedovolil
u soudu promluvit. Doufala, že se pravda na světlo světa nedosta-
ne, ale měla tušit, že jí uniknout nelze. Nebylo tomu tak nakonec
vždy?
Státní zástupce pokračuje: „Zde soudu předkládám jako důkaz
dokument Vrchního soudu státu Kalifornie z roku 1850. Zákonné
jméno obžalované je, ano, tak je to správně, Virginia Reevová.
Nebylo by vám, prosím, proti mysli přečíst zde nahlas své původní
jméno?“
„Ano, bylo,“ odpovídá a cítí údiv nad tím, že je ještě stále schop-
na se ovládat.
„Vaše Ctihodnosti,“ státnímu zástupci se s předstíranou náma-
hou vydere ze rtů jeden z jeho nacvičených, teatrálních povzdechů,
„je opravdu nutné, abych použil zákonný prostředek k tomu, aby
tak obžalovaná učinila?“
Soudce odpovídá pevným hlasem, který však budí děsivější do-
jem než předcházející herecký výstup státního zástupce: „Svědkyně
vaší žádosti vyhoví.“
Státní zástupce strká papír Virginii přímo pod nos, ale ona se
na něj ani nepodívá. Dobře ví, o jaký dokument se jedná. Možná
ho tehdy u soudu neměla vyplňovat, ale připadalo jí to důležité.
Podstatné. Jasný předěl mezi temnou minulostí a slibnou budouc-
ností. Teď ji ta minulost zase dohání, svírá jí hrdlo a rozdírá útroby.
„To jméno prosím…“
 Virginia odpovídá, aniž by se na list papíru podívala: „Virginia
Reedová.“
Její obhájce se zeptá: „Jaký je v tom rozdíl? Co je na tom, že
si změnila jedno nicotné písmenko ve jméně? Vaše Ctihodnosti,
můžeme postoupit k jinému okruhu otázek?“
Virginia se na soudce nedívá – není to potřeba. Pauza mezi
položenou otázkou a soudcovou odpovědí je sotva postřehnutelná.
„Předpokládám, že státní zástupce ví, kam svými otázkami směřuje,
a má pro ně své důvody. Ale pokuste se u daného tématu již moc
dlouho neprodlévat, pane zástupce.“
„Už jsme téměř dospěli tam, kam mířím, Vaše Ctihodnosti,“
odpovídá státní zástupce a předkládá do lavice svědků další list
papíru. Virginia se nepodívá ani na tento. „Další dokument, který
předkládáme za účelem zanesení do zápisu. Slečno Reevová, vzpo-
mínáte si na poměrně neobvyklý dopis, který jste kdysi napsala své
sestřenici?“
Tělem jí projede pocit nevolnosti – od hrudi k břichu a pak
zpět ke krku. Zdá se jí, jako by jí najednou úplně zmrznul obličej,
a ona si sakra dobře vzpomíná, jaký je to pocit. Tehdy v pohoří
Sierra Nevada. A na ledových polích v Arktidě. Lidé, kteří ji znali
tehdy, když poprvé zakusila, jaké to je mít omrzliny, se zdáli být tak
vzdálení, ale její minulost si teď pro ni přichází a ovíjí se jí kolem
kotníků jako lačný had.
„Slečno Reedová?“ ozývá se znovu hlas státního zástupce, který
její pravé příjmení vyslovuje s takovým důrazem, že dostane chuť
mu jednu vrazit.
Namísto toho odpovídá hlasem prostým jakýchkoli emocí:
„Těž­ko říci, co kdo může považovat za neobvyklé.“
V očích státního zástupce rozkošnicky jiskří. Možná, že právě
šlápla vedle, ale nebesa vědí, že správně našlápnout už v tuto chvíli
prakticky není možné. Ukrýt už se nemůže a utéci také ne. Na
všechno už je příliš pozdě. Ani lež, ani pravda už ji nespasí. Už jí
není pomoci. Ocitla se za pomyslnou hranicí, odkud není návratu.
Státní zástupce řekne: „Ach, osobně se domnívám, že bychom
se tu všichni shodli na tom, že tento je dost neobvyklý. Je snad
obvyklé, když je soukromý dopis, adresovaný vlastní sestřenici,
otištěn v novinách jako Illinoiský deník?“
Virginia potřese zamítavě hlavou.
„Prosím uveďte pro účely soudního zápisu slovní odpověď.“
„Ne, předpokládám, že to obvyklé není.“
„A proč podle vašeho názoru tento deník jevil takový zájem
o vaši korespondenci?“
„Zdá se, že vy na to nějaký názor už máte,“ reaguje Virginia
stroze, „tak proč s ním tady prostě nevyrukujete?“
Soudce Miller ji přerušuje. „Slečno Reedová nebo Reevová, nebo
jaké je vaše ctěné jméno, my toužíme slyšet vaše odpovědi na vám
kladené otázky, ne naopak. Odpovězte prosím.“
„A jaká byla ta otázka?“
Soudní zapisovatelka znovu danou otázku přečte: „Proč podle
vašeho názoru tento deník jevil takový zájem o vaši korespondenci?“
Aniž by Virginia na někoho v soudní síni pohlédla, hlasem du-
tým, jako by vycházel z nějaké jeskyně, odpovídá: „Protože existoval
veřejný zájem na tom, aby to, co se odehrálo při cestě mojí rodiny
na západ, vešlo ve známost.“
„Vskutku?“
„Vaše Ctihodnosti, mám toto považovat za úředně položenou
otázku?“
„No tak, pane zástupce,“ odpovídá soudce, „toto téma již zmírá
na úbytě. Sdělte nám, prosím, jak je tento okruh otázek pro soud
relevantní.“
„Velmi rád!“ státní zástupce se teď čepýří jako páv předvádějící
se v celé své nádheře a užívá si obdivných pohledů celé soudní
síně. „Slečna Virginia Reedová, jméno uvádím pro ty, kdo si ho
nevybavují, byla součástí výpravy, která se stala obecně známou
jako výprava Donnerova.“
Celá soudní síň zalapá po dechu. A víc než to. Lidé se šokovaně
otřesou a vzduch v místnosti se rozvlní. Kdosi vzadu úprkem vy-
razí ven ze soudní síně a je slyšet, jak za ním s lomozem zaklapnou
dveře.
Chaos, který v soudní síni zavládne, je tak velký, že soudce
musí několikrát udeřit kladívkem o stůl, ale šum v místnosti přesto
neutichá. Lidé se různě ovívají, upadají v mdloby a se šokovanými
výrazy ve tvářích si něco šeptají se sousedy. Je šťastná, že žádné
z těch slov neslyší natolik jasně, aby rozuměla jeho obsahu. Na pět
přeživších ani nemá sílu se podívat. Zanevřou na ni teď, když pravda
vyšla najevo? Když už se o ní ví, že uvízla v horách spolu s lidmi,
kteří tam ze zoufalství požili maso svých zemřelých druhů, protože
měli na výběr jen mezi touto možností a smrtí. Pravda je to nehezká
a šokující a to je také důvod, proč si státní zástupce vybral přesně
tuto chvíli, aby ji vytáhl na světlo boží. I kdyby do lavice svědků
nikdy nevstoupila, byl by to mohl použít, ale když tu teď stojí na
vyvýšeném místě všem na očích, je to přece o tolik efektnější.
Neměla tak moc chtít vypovídat. Ne, musela to udělat. Ať tak,
či onak, dokonáno jest.
„Přestávka! Jednání soudu se odročuje na zítřek! Odveďte ob-
žalovanou zpět do její cely!“
Soudce musí křičet, aby ho bylo vůbec slyšet, ale rámus ani
tak neutichá. Když ji strážce popadne, aby splnil soudcův příkaz,
chytne ji hruběji než kdykoli předtím. Předpokládá, že zítra bude
mít nahoře na paži sérii dokonalých modřin, čtyři otisky prstů na
vnější straně paže a těsně nad loktem ostrý, fialově zbarvený otisk
jeho tlustého palce.
„Zadržte!“ zakřičí nějaký hlas a ona se vykroutí ze strážcova
sevření, aby se podívala, komu patří.
Státní zástupce, ten bastard.
 „Navrhuji,“ vykřikne v místnosti plné neutuchajícího šumu,
a proto nepřestává zvyšovat svůj hlas, „aby byla obžalovaná ve světle
těchto nových okolností zbavena výsad, jimž se v průběhu soudního
procesu těšila. Soukromé cely. Práva přijímat návštěvy. To musí
přestat. Je nebezpečná.“
Uprostřed vší té mely nevidí Virginia soudci přímo do obličeje,
ale všimne si, že stojí za svojí lavicí a jednou pěstí se o ni opírá, za-
tímco jeho druhá ruka uhodí kladívkem do stolu a ona uslyší ránu
jasnou jako výstřel z pistole.
„Váš návrh se přijímá,“ souhlasí soudce. „Strážce, slyšel jste?
Dohlédněte na to, aby byla obžalovaná zbavena svých výsad.“
To nemůže myslet vážně! Dát ji do cely s uvězněnými zločinci,
a to navíc poté, co se dozvědí, co zde právě bylo řečeno – že se v mi-
nulosti údajně podílela na kanibalismu – je trest, který překračuje
veškeré myslitelné hranice.
Když ji strážce napůl vleče do cely, najednou si uvědomuje,
jak je státní zástupce mazaný. Podezřívá ho, že mu vůbec nezáleží
na tom, zda zůstane sama v cele, nebo ne. Jde mu o to, aby už ji
nemohl nikdo navštěvovat. Teď, když v panu Masonovi získala
kompetentního obhájce, nebudou se moci stýkat. Je to tak, zástupce
tohle uhrál, jakož i vše ostatní, o co požádal.
V úplně jiné části vězení, než na kterou byla zvyklá, v přízemí
nedaleko od hlavního vchodu, otevírá strážný dveře do mnohem
větší cely, a strká ji dovnitř. S bouchnutím za ní zapadnou. V tem-
ných koutech jsou tu ukryté další ženy – i když je všechny nevidí,
cítí jejich tělesný pach.
Virginia se tu nijak nerozhlíží. Přechází rovnou k první prázdné
posteli, kterou spatří, a stále ještě oblečená ve svých nových šatech
na ni ulehá. Zdá se, že si je oblékla před mnoha dny, ne teprve před
několika hodinami. Chtěla by v nich takhle usnout, ale nakonec se
jí to nepodaří. Otáčí se tváří ke zdi a ignoruje všechny hlasy, které
se kolem ní z okolního šera vynořují. Aspoň že prozatím tu nejde
o nic víc než o ty hlasy.
O několik hodin později, když se ocitá v jakémsi polospánku,
se jí najednou sevře hrdlo. Nejprve se jí zdá, že ji škrtí její nové
šaty, ale pak si uvědomí, že tím to být nemůže. Jejich knoflíčky
tak vysoko nesahají. Šaty ten svíravý pocit kolem hrdla na svědomí
nemají. To se jen její tělo začíná připravovat na pocit, až bude mít
hlavu v oprátce a až se jí bude utahovat kolem krku.
 K A P I T O L A PA D E S Á T Á

Virginia
Na souši
Květen a červen 1854

I když obleva ještě nepřišla, všechny se jednomyslně shodly, že na ni

čekat nebudou. Nechtěly už pokračovat v hledání, o němž věděly,
že je marné. Ne za takovouto cenu, už ne. Přišel čas vydat se do
Bezútěšné zátoky. Šest žen, které přežily, nechaly na místě vše, co
si nemohly naložit na záda, a vydaly se východním směrem.
Zorganizovaly si čas, jak nejlépe dovedly, a postupovaly kupředu
jeden vysilující kilometr za druhým. Neměly s sebou psy, bylo jiné
roční období a pohybovaly se po neznámém území – všechno pro
ně bylo nové. Šly nerovným, zvlněným terénem pokrytým ledem,
který byl naprosto nepředvídatelný. V některé dny se zdálo, že urazily
větší vzdálenost vzhůru než kupředu, že se přiblížily spíše obloze
než vzdálenému obzoru.
Přesto Virginia každý večer vyslala k nebi děkovnou modlitbu
za to, že zdárně pokračují kupředu. Že mají co jíst, i když je toho
pomálu. Že jsou stále naživu. V zemi, která podle všeho cíleně přeje
záhubu každému, kdo se odváží na ni vkročit, se každý další den
zdál být malým zázrakem. Virginia doufala, že jim bude dopřáno víc
takových zázraků a ty jim pomůžou dosáhnout vysněného návratu
do civilizace. Doufala snad v nemožné?
Už dva týdny je vážně sužovaly jarní bouře, které se vždy pře-
hnaly s neočekávanou silou. Během dne býval vítr tak prudký, že jim
znemožňoval spolu hovořit. Zůstávaly pevně přivázané k provazu,
který měly obtočený kolem pasu, a neodvazovaly se ani při spánku.
Nevzdalovaly se od sebe, ani když musely vykonat potřebu, ale
dlužno dodat, že jejich těla si to nyní žádala pomálu a ve velkých
časových rozestupech. Stella později navrhla řešení, do kterého se
žádné z nich nechtělo, ale nakonec se na něm shodly. Spočívalo
v tom, že začaly svoje hadrové vložky nosit nepřetržitě ve dne i v noci,
aby zachytily každou tekutinu. Jelikož měly k dispozici velmi málo
vody, močily jen zřídkakdy, a když už k tomu došlo, bylo to jen pár
zlatavých kapek. Alespoň tak to měla Virginia, a protože to s ostat-
ními ženami neprobíraly, zůstala u svých předpokladů. Znala ženy,
které si vzájemně svěřovaly všechno, ale ačkoliv se sama se svými
družkami hodně sblížila, existovaly hranice, které překročit nechtěla.
Pokaždé když dorazily na nějaký kopec a Virginii se naskytl
pohled na další ledové pole s nerovným povrchem zprohýbaným
prohlubněmi, modlila se, aby v některé z nich neztratily další členku
výpravy. Caprice jí chyběla. Nikdy v životě by nepředpokládala, že
se to stane. Ale když zavřela oči, znovu a znovu před sebou viděla
její obraz, ten ztrápený a vážný obličej bohaté dívky, který už začí-
nal být celý promodralý, a její ruku, jež nezaměnitelně a vytrvale
signalizovala nedělej to.
Na noc se vždy schoulily k sobě, aby si odpočinuly, a bezhlesně
pozorovaly jedna druhou. Obličeje ostatních žen vlastně ani zře-
telně neviděly, ale měly je uložené v paměti, a Virginia si během
nekonečných kilometrů pochodu ledovou plání jejich jména melo-
dicky odříkávala jako nějaké zaklínadlo. Doro. Elizabeth. Stella.
Siobhan. Irene. A na lodi zůstala Ebba, Althea, Dove a Margaret.
Podle toho, co zatím věděla, z původního počtu třinácti žen jich
bylo naživu deset. Proč má tedy stále ten neodbytný pocit, že jich
ztratily mnohem více? To proto, že každá ztráta byla ztrátou fatál-
ní. Každá ze žen byla z mnoha úhlů pohledu nenahraditelná, a to
dokonce i – nebo snad především – Caprice Collinsová.
Caprice nikdy neoplývala laskavostí, měla své chyby, ale nakonec
jí hodně přirostla k srdci. A teď tu není.
Kolikpak z nich to asi přežije? Kolik jich dorazí do Bezútěšné
zátoky a nalodí se na škuner, který je doveze zpět do civilizace?
Nedokázala si představit, jak by se mohly po tom všem, čím zde
prošly, vrátit zpět do starého, jim známého světa. Měly by se snad
Elizabeth a Stella vrátit do starých kolejí a vtírat se do přízně dobře
zajištěných žen, poslouchat jejich rozkazy a plnit jejich úkoly, když
už zjistily, že jsou schopné mnohem větších věcí? Měly by se snad
Ebba a Althea vrátit do Anglie a uvelebit se s nohama nahoře na
hromadě polštářů a zvoněním na porcelánové zvonky si přivolá-
vat služebnictvo? A Irene? Měla by se připoutat k dalšímu muži,
vystavovat se špatnému zacházení a nechat se jenom z nedostatku
jiných příležitostí opět zneužívat? A co ona sama – Virginia – kam
ona patří? Nikam.
Zbývalo jí pouze doufat, že zůstanou naživu dostatečně dlouho
na to, aby dostaly příležitost rozřešit hlavolam své budoucnosti, ale
vůbec si nebyla jistá tím, že se to opravdu stane. I v nejlepším případě
budou muset čelit mimořádně složitým rozhodnutím.
S největší pravděpodobností ale nebudou žít dostatečně dlouho
na to, aby byly nuceny ta rozhodnutí opravdu dělat.
Dlouho předtím, než se slunce vyhouplo nad obzor, už bývaly
zase na nohou a vydávaly se na pochod přes ledovou pláň.
Virginia byla tak ponořená v myšlenkách a tak soustředěná na
to, aby kladla jednu nohu před druhou, že jí několik okamžiků
nedocházelo, že k nim doléhá jakýsi křik.
„Stop!“ Konečně uslyšela, jak někdo křičí: „Stop!“
Kdo to křičí a odkud? Musí to být jedna z nich. Ačkoliv nechce,
budou muset zastavit. Škubla provazem, jednou, podruhé, potřetí.
A ucítila, jak to škublo na oplátku. Zastavily se a Virginia se otočila.
Viděla jen neurčité postavy žen stojících okolo ní. Jak byly za-
chumlané v kožešinách, bylo těžké je vzájemně rozeznat.
„Podívejte!“ křičela Siobhan. Její hlas, pomyslela si Virginia, zní
neobvykle silně a odhodlaně, tak jako už dlouho ne.
Podívala se za Siobhaninou napřaženou rukou, a když uviděla,
kam míří, zalapala po dechu.
 Na obzoru bylo vidět nějaké neobvyklé tvary. Že by to byly
kameny vyskládané do mohyl? Ne, to není možné. Snad pruhy
tmavé země prosvítající pod roztálým sněhem? Ne, to také není ono.
Moment! Ty tmavé skvrny se pohybují. Směrem k nim.
Pak se podívala k zemi a uviděla stopy ve sněhu. Ale jejich stopy
to nebyly.
Jak se postupně ta skupinka lidí přibližovala, začala být schopna
rozeznávat jednotlivé postavy. Tvoří ji šest lidí, stejně jako je žen v její
výpravě, a jdou směrem k nim. Co dalšího budou mít společného
a v čem se budou lišit?
Z prostoru nad jejím levým ramenem se ozval nějaký zvuk,
který nedokázala dešifrovat. Byla však tak zaujatá tím, co viděla, že
se ani neotočila, aby zjistila, odkud přichází. Nedokázala odvrátit
zrak od přicházejících lovců.
Měli hlavy schované v kapucích a byli zahalení do kožešin
a na nohou obutých v botách z tulení kůže měli přivázáno cosi, co
vypadalo jako sněžnice. Barvu jejich kůže ani další detaily jejich
tváří nebyla na dálku schopná rozeznat, ale podle jejich různých
výšek a způsobů, jimiž se pohybovali, se zdálo, že skupina je tvořena
muži i ženami. Tvary některých postav vypadaly dost podivně, jako
by se jim kožešiny vzdouvaly na hrbatých tělech. Zamrkala, aby
mohla lépe zaostřit. Ne, nebyly to hrby. Lidé v té skupině měli k tělu
přivázanou ulovenou kořist. Jeden člověk měl u pasu pár králíků,
zatímco jinému na záda provazem přivázali celého jelena. Vraceli
se z lovu. Z úspěšného lovu.
Pokud mají zbraně, nepozdvihli je proti nim. Virginiiny oči
vyslaly mozku signál, aby začala plakat radostí, ale na to, aby tak
učinila, měla oči příliš zesláblé a suché, neschopné uronit byť je-
dinou slzu.
Pak znovu zachytila ten zvuk za sebou. Tentokrát se přinutila,
aby se otočila. Jeho původcem byla Irene, která se bez předcho-
zího varování rozeběhla k přicházejícím, aniž by si lámala hlavu
provazem, jímž k sobě byly přivázány. Ten se škubnutím napjal
a Elizabeth a Doro na jeho druhém konci zavrávoraly a spadly do
sněhu.
Když tak ležely na zemi, začaly se smát, protože Irene měla slzy
ve tváři a vydávala nějaké nesrozumitelné zvuky. V tu chvíli se od
skupiny lovců – už nebylo pochyb o tom, že jsou to skutečně lovci –
oddělila postava středního vzrůstu, vrhla se na Irene a povalila ji na
zem. A tam se začaly objímat.
„Irene!“ vykřikovala ta postava v kožešině radostně.
A Irene se rozvzlykala a ve zvuku jejího hlasu bylo obsaženo
štěstí, úleva i tisícero dalších věcí, kterým Virginia nerozuměla nebo
je nedokázala pojmenovat. Byl všeříkající.
Jsme zachráněny, pomyslela si Virginia a rty se jí pohybovaly
v tiché modlitbě. Jsme zachráněny, jsme zachráněny, jsme zachráněny.
Když se ty tři provazem spoutané a rozesmáté ženy znovu po-
stavily na nohy, velitel skupiny lovců se obrátil na Virginii.
„Kdo jste?“ jeho přízvuk nešlo identifikovat ani jako francouz-
ský, ani jako anglický. Mluvil zpříma a bez okolků.
Nebyla si jistá, jak by mu měla odpovědět, a tak, aniž by si to
promyslela, řekla jen: „Byly jsme průzkumnice.“
„A kam máte namířeno?“
„Do bezpečí,“ vypadlo z Virginie. „Budeme vás následovat kam-
koli, kde pro nás bude bezpečno.“
Budiž tomu muži ke cti, že se nezasmál, nýbrž jen odvětil: „Více
hlav, více bezpečí, jak se říká. Utáboříme se společně. Souhlasíte?“
„Ano, budeme vám vděčné.“
Vzájemnou konverzaci dále neprotahoval. Posunky naznačil
svým lidem, aby okolo Virginiiny výpravy vytvořili jakýsi ochranný
kruh, a pak se všichni vydali na cestu.
Virginia si uvědomila, že nepokračují v cestě stejným směrem.
Co by je na konci jejich původní cesty čekalo? Bezpečí? Možná ano,
ale možná také ne. Teď se však vydávají jinam.
 Sklonila hlavu a přivřela oči, aby ji slunce tolik neoslepovalo,
a nechala se vést.
Asi po hodině pochodu jim muž naznačil, že mají zastavit,
a rukama v palčácích zašátral v záhybech svého oděvu z kožešiny.
Irene mu rukama mávajícíma ve vzduchu začala cosi naznačovat.
„Ano,“ odpověděl, „máme dost a můžeme se s vámi rozdělit.“
Připadalo jim to jako zázrak, když jim nabídl rybí maso nakrá-
jené na kostičky, ne sušené, ale čerstvé, pěkně růžové a kluzké.
Virginia si ho nasoukala do vyprahlých úst a sliny, které jí zaplnily
ústa, když začala žvýkat, se zdály být stejným darem jako jídlo samo.
Na to, aby sama požádala o jídlo, ani nepomyslila. Už jí nezbýval
dostatek sil k tomu, aby mohla přemýšlet a rozhodovat za ostatní,
ale nenechala se tím zjištěním zdeptat ani se kvůli tomu nezačala
obviňovat. Pomyslela si jen: na to, abych nás mohla dál vést, už prostě
nejsem v té správné formě. Když se pak vydali na cestu, její myšlenky
se znovu omezily jen na to, aby kladla střídavě jednu nohu před
druhou, a to do chvíle, než se dostanou do bezpečí.
Cílem pochodu se ukázal být malý kamenný domek u řeky,
obklopený ledovými domky podobnými tomu, který jim pomohla
postavit Irene.
„Ten kamenný dům byl postaven lidmi z jihu,“ řekl vedoucí
muž, „mohli bychom v něm zůstat pohromadě, ale je v něm opravdu
chladno. Raději se rozdělme.“
Rozdělil je tedy do skupinek určených do jednotlivých iglú.
Virginiiny ženy se odvázaly z provazu a pak nastala chvíle, kdy jim
došlo, že nebudou moci zůstat spolu. Po tak dlouhé době se skoro
nedokázaly odloučit, ale bylo jasné, že žádný z domků není dosta-
tečně velký na to, aby se do něj mohly směstnat všechny dohromady.
Virginia, Stella a Elizabeth odešly s vůdcem lovců a dvěma
dalšími osobami, zatímco Doro, Siobhan a Irene následovaly zbytek
výpravy do jiného domku.
 Jakmile se ocitly uvnitř iglú, které bylo vevnitř větší, než se
na první pohled zdálo, sundal si jejich průvodce kapuci a Virginia
strnula v šoku nad tím, jak tmavou má pleť – dokonce ještě o trochu
více než Elizabeth.
Elizabeth se zasmála a Virginii její spontánní reakce zahřála
u srdce. Už si ani nepamatovala, kdy se jí něco takového přihodilo.
„Jak jste se sem dostal, pane?“
Muž s tmavou pletí odpověděl: „Před několika lety se pár chyt-
rých mužů vydalo na sever, a protože já jsem z nich byl nejchytřejší,
vypravil jsem se ještě o kus severněji.“
Elizabeth se zasmála i tentokrát. Její perlivý smích byl pro Virgi-
niinu duši opravdovým balzámem. Poté, co Caprice zahynula a ony
sešly z cesty, nebyla si jistá, zda se ještě někdy některá z nich zasměje.“
„Určitě budeme mít čas si naše příběhy povyprávět,“ řekl. „Teď
se pojďme zahřát a najíst.“
„Jsme vám vděčné,“ odpověděla Elizabeth, „ale zaplatit vám
nijak nemůžeme.“
„Nikdy bych nikoho na ledu neponechal jeho osudu, ani někoho
úplně neznámého. Může nastat den, kdy se i my ocitneme bez tepla
a bez jídla a budeme potřebovat pomoc druhých, den, kdy těmi
neznámými budeme pro druhé my sami,“ odpověděl jí.
Uvnitř zavládlo požehnané teplo. Už jejich těla uzavřená v tom
malém prostoru ho zahřívala. Virginia si pomyslela, že tak teplo jí
nebylo od doby, kdy musely opustit Doris, a možná ani tehdy ne.
Bylo to pravděpodobně ještě v Bostonu. Jeden ze dvou zbývajících
mužů si sundal rukavice a sebral pár kousků ledu, které vhodil do
lihového vařiče, aby se rozpustily. Získali tak vodu na pití.
Muž se představil jako Jasper. Žena, která se předtím zdravila
s Irene, všem nabídla proužky úhledně naporcovaného králičího
masa. Když se Virginia cítila dostatečně silná na to, aby mohla
mluvit, zeptala se Jaspera na jejich příběh.
 „Máme namířeno zpět do Bezútěšné zátoky,“ prozradil Jasper.
„Byly jsme součástí skupiny, která cestovala vzhůru po Backově Velké
rybí řece, ale došlo mezi námi k rozkolu, a my jsme se rozhodli, že
se odtrhneme.“
Ukázal na mladou ženu, která si živě povídala se Stellou. Po
jejím druhém boku seděl muž, který ji zaujatě pozoroval, možná
její manžel nebo jinak blízký člověk.
„Vy jste tenhle tábor znali?“
„On ho znal,“ odpověděl Jasper a ukázal na druhého muže.
„Jsem opravdu rád, že se jeho slova potvrdila.“
Stella se zeptala: „Co budete dělat potom, až se vrátíte do
Bezútěšné zátoky?“
„Ještě žádný plán nemáme,“ připustil Jasper. „Někteří z nás tam
možná zůstanou a najdou si nějakou práci. Nebo se možná necháme
najmout na nějakou loď. Slyšel jsem, že do Hudsonova zálivu už
přijíždějí velrybáři a my tam budeme včas na začátek sezóny.“
„Nikdo z vás se nechce vrátit na jih?“ zeptala se Stella a v jejím
hlase byla obsažena naděje, která Virginii zarazila.
„Není k tomu důvod,“ odpověděl Jasper. „Alespoň pro mě ne.
Můj život je zde.“
„A jaký druh života tu vedete?“ zeptala se Elizabeth a Virginia
v jejím hlase postřehla stejný tón jako před malou chvílí u Stelly.
Živý zájem. Zvědavost. Záblesk naděje, kterou u žádné z nich ne-
zpozorovala už po dlouhé měsíce. Možná vlastně nikdy.
„Těžký,“ odpověděl Jasper, „ale svobodný. Jediný, který si pro
sebe do budoucnosti dokážu představit.“
Při těchto slovech se obě, Elizabeth i Stella, usmály.
Virginii bylo najednou jasné, že o ty dvě též přijde, sice jiným
způsobem, než ztratila ostatní ženy, ale stejně nevratně.
V táboře zůstali po dobu pěti následujících dní. Jasper navrhl,
aby se zahájením pochodu do Bezútěšné zátoky vyčkali na úpl-
něk, protože čím více světla jim posvítí na cestu, tím menší bude
pravděpodobnost, že se odchýlí od správného směru. Už si nemohli
dovolit žádné další chyby, i když dny se začínaly prodlužovat a ko-
nečně nastávala obleva. Zima však nebyla zdaleka jedinou věcí,
která je zde v Arktidě mohla přivést do záhuby.
Během následujících dní si Virginia vzala každou z pěti žen stra-
nou a zeptala se jich, jaké jsou jejich další plány. Jak předpokládala,
Elizabeth a Stella se rozhodly zůstat. Doro toužila po návratu do
krámku svého otce a život na severu ji nijak nelákal. Zdálo se, že
jen ten samotný nápad jí připadá absurdní. Siobhan sice představa
větší svobody lákala, ale i tak dávala přednost životu v Bostonu, kde
si bude moci splnit svůj sen, pokud ovšem bude i nadále předstírat,
že je někým jiným než ve skutečnosti.
Irenina volba Virginii udivila vůbec nejvíce. Oslovila ji, když
rozmlouvala se svojí přítelkyní – k tomu, aby se dorozuměly, pou-
žívala obrázky vytvářené z provázku. Když se Irene zeptala, jestli
chce zůstat, Irene silně zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu,
čímž Virginii překvapila.
„Proč ne? Vždyť máš tento kraj procestovaný se svým manželem,
nebo snad ne? Znáš to tady. Máš tu přátele.“
Irene popadla svoji přítelkyni za ruku, ujistila se, že se jí dívá
do tváře, a pak začala zběsile gestikulovat rukama. Virginia z toho
nedokázala pochytit vůbec nic.
„Jsi si jistá?“ zeptala se ta žena Irene.
Irene rukou před ústy naznačila jednoduché gesto a tentokrát
dokázala Virginia dešifrovat jak samotné gesto, tak i slova, která
Irene odříkávala němým rty: Pověz jí to.
Irenina přítelkyně Virginii s rozpaky vysvětlila, že Irenin manžel
byl nebezpečný opilec, což bylo zde v pohraničí u mužů velmi časté,
a že to byl on, kdo jí v záchvatu zuřivého vzteku vyřízl jazyk z úst.
Mluvila příliš mnoha jazyky, které on neznal, a to v něm vyvolávalo
pocit méněcennosti.
„Jak k tomu došlo?“ zeptala se užasle Virginia.
 „Prostě si vzal nůž a vyřízl jí jazyk. Pak si vzala nůž ona a na
oplátku mu vyřízla srdce,“ dodala ta žena.
Irene s uspokojením přikývla.
A žena ve vyprávění pokračovala: „Její manžel tu měl přátele,
proto tu nechtěla zůstat. I když je velmi nepravděpodobné, že by
ty muže znovu kdy spatřila, chtěla za svým životem udělat tlustou
čáru. Odpověděla na inzerát, aby pomohla tam, kde bylo pomoci
potřeba, ale nebyla si jistá, jak se bude cítit, až se tu znova ocitne.
Teď je jí jasné, že tu zůstat nemůže.“
„Chápu,“ odpověděla Virginia, které to sice úplně jasné nebylo,
ale zároveň o situaci, kdy se chce člověk ke své minulosti otočit
zády a svoje naděje vložit v lepší budoucnost, už něco z vlastní
zkušenosti vě­děla.
Pátého dne všichni společně opustili tábor a vydali se na cestu
do Bezútěšné zátoky, ačkoliv ne všichni do tohoto „města“ plánovali
vstoupit. Každý okamžik tohoto posledního úseku cesty je úplně jiný
než naše dřívější putování, pomyslela si Virginia. Způsob, jakým se
pohybovali kupředu, se v ničem nezměnil, a přesto byl ten pocit
o tolik odlišný. Možná proto, že věděla, kde se jejich cesty rozdělí,
možná i proto, že tentokrát cíl své cesty znají.
Když jim Jasper sdělil, že už mají Bezútěšnou zátoku téměř na
dohled, Stella se přidala k Virginii a ztišila hlas tak, aby ji ostatní
neslyšeli.
„Ještě předtím, než se rozdělíme, jsem vám chtěla říct, že… že
jsem vám hrozně moc vděčná,“ řekla jí.
„A za co prosím vás?“
„Kdybych se s vámi na tu cestu nevydala, nikdy bych nezjistila,
co všechno zvládnu,“ vysvětlila jí. „Že vás dokážu následovat na led.
Že ze svého života zvládnu vymazat všechny věci, o nichž jsem si
myslela, že ke mně neoddělitelně patří. Venku, tady s vámi, jsem si
uvědomila, že můžu dokázat prakticky všechno, co si usmyslím.“
Virginia přikývla: „Cokoli. Dokážete cokoli.“
 „Úplně cokoli ne,“ špitla Stella a výraz v její tváři zabolel Virginii
u srdce. „Můžu cokoli, jen vrátit čas zpátky ne.“
Virginia ji uchopila za ruku a stiskla ji. I přes dvojitou vrstvu
palčáků vytušila její sílu. Když se poprvé setkaly, Stella jí připo-
mněla její nevinnou mladší sestru. Později Virginii připomínala ji
samotnou. Teď, když má tenhle optimismus a k věcem se staví otevřeně
a čelem, tak už mi nikoho nepřipomíná, uvědomila si Virginia. Stella
teď vypadá prostě jako Stella.
„Jsme na křižovatce,“ vykřikl Jasper a celá výprava se zastavila.
Jejich zachránci se postavili na chvilku stranou, aby ženám z Virgi-
niiny expedice dopřáli soukromí k rozloučení, za což jim Virginia
byla vděčná.
Naposledy se jich všech šest postavilo do úzkého kruhu s rukama
kolem ramen a hlavami u sebe. Uzavřely dohodu, že nikdy nikomu
neřeknou, co se stalo, a to za žádných okolností. Promluvit o tom,
jaký osud si vybrala Stella a Elizabeth, by z nich učinilo štvanou
zvěř. Plně v bezpečí budou pouze v případě, kdy si ostatní budou
myslet, že nepřežily.
Z pohledu Virginie i zbytku světa budou navždy ztraceny, ale
pro sebe získají svobodu.
Pak se celá skupina rozdělila a lovci zamířili k jihu, kde budou
moci dál žít v divočině a být strůjci svého štěstí.
Virginia, Doro, Irene a Siobhan se vydaly do Bezútěšné zátoky.
O pouhou hodinu později si Virginia uvědomila, že k ní zdálky do-
léhají zvuky družného hovoru a že slyší křik mořského ptactva. Ještě
před pár dny byla přesvědčená, že už nikdy nic z toho ne­uslyší.
Troubení lodního tlampače jí připomnělo Doris a zkroutily se
jí útroby. Věděla, že chce-li kdy opustit Arktidu, musí tak učinit na
lodi, ale zároveň stále slyšela Stelliny výkřiky bolesti odrážející se
od lodního trupu. Už nikdy nevstoupí na palubu žádné lodi, aniž
by se jí tyto vzpomínky nevracely.
 Když Virginia znovu uviděla moře, začala plakat. Slzy jí stékaly
po tvářích a ona si je nesetřela.

Ano, vrátí se sice poražené, ale vrátí se domů!

 K A P I T O L A PA D E S Á T Á P R V N Í

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

J e ráno. Na tmavou pískovcovou podlahu společné cely se začíná

vkrádat tlumené světlo jako nějaký poraněný živočich. Virginia
slyší, že jim doručili čerstvé noviny, ještě předtím, než je uvidí.
Strážce je strká skrz mříže cely, ony padají na podlahu a při jejich
dopadu se ozve zvuk připomínající něco mezi plesknutím a šusto-
tem. Nejprve jí to připomene věčné šustění lejster jejího prvního
obhájce, ať shnije v pekle, ale hned na to se úplně probere a otevře
oči. A pak noviny i uvidí.
Vzápětí zaslechne Bensonův hlas, který jí s vrčením cosi říká.
Virginia neměla nikdy nic do činění se spiritisty, nikdy ani
nepomyslela na to, že by bylo možno něco vyčíst z lidské aury,
ale když se teď na Bensona dívá, má pocit, jako by přímo přetékal
opovržením. Na začátku procesu byl mírnější a laskavější než Keeler,
ale teď, když se změnil, zdá se být mnohem nebezpečnější. Dnes
vypadá jako dokonalá ilustrace pohrdání vystřižená z nějaké dětské
knížky. Pokud by se neobávala, k čemu ho takové rozpoložení může
dovést, bylo by to až komické.
„Dnes pověsili Washingtona Gooda,“ oznamuje jí Benson.
„A ta­k y profesora Webstera, co zabil toho Parkmana. V novinách
se nepíše zhola nic o tom, že by žena nemohla bejt voběšená úplně
stejně jako chlap. Žádný zvláštní zacházení pro slabý pohlaví není
v plánu, to jen abyste věděla.“
Virginia už ale nehodlá mlčet. „Nebojuji o svůj život, protože
jsem žena, ale protože jsem nevinná.“
 „No tak to samé tvrdil i Goode,“ odpovídá jí Benson, aniž by
hnul brvou. „Webster se v naději na snížení trestu nakonec přiznal,
ale Goode prohlašoval dál, že tu vraždu nikdy nespáchal. Tvrdil
to až do poslední chvíle, dokud mu nevstrčili hlavu do oprátky.“
Ten se tedy vyloupl! Virginia nemůže uvěřit tomu, že na ni kdy
dělal dojem laskavého člověka.
„Samozřejmě, že sem si původně přál, aby vás nepověsili,“ po-
kračuje dál Benson. „Ale byla to ztráta času. Když teď vím, co jste
zač, no tak bych řek, že by to chtělo ještě něco vo dost horšího než
voprátku.“
Po páteři jí projede vlna strachu – chce jí snad ublížit? Byl by
schopný to udělat v přítomnosti svědků? Virginia předpokládá,
že takové svědky, jaké tu má k dispozici, je snadné uplatit, anebo
prostě jen ignorovat. Ostatní je už nepovažují za lidské bytosti,
ne zde. Žádná ze žen zde za mřížemi, a to včetně Virginie, už pro
ostatní nic neznamená.
„Kliďte se vodsud,“ ozývá se za ní.
„Delilo,“ zavrčí Benson v odpověď a ona neví, jestli je to její
jméno, nebo jestli si Benson to oslovení vypůjčil z bible jako narážku
na způsob, jímž si ta žena evidentně vydělává na živobytí. „Ty si snad
myslíš, že mně můžeš dávat nějaký rozkazy, nebo co?“ houkne na ni.
„Byla to jen laskavá prosba,“ culí se na něj nevěstka. „Fakt bych
vocenila, kdybyste se klidil. Stejně se zas dost brzo uvidíme, že jo,
pane Bensone?“
Strážce vypadá trochu rozhozeně, ale odejde, aniž by pronesl
něco dalšího. Pohled na jeho mizející záda naplní Virginii úlevou.
„Děkuji,“ řekne směrem k ženě Virginia.
„Sem to neudělala pro tebe. Jen sem nechtěla, aby si myslel, že
nás tu může komandovat,“ odpovídá jí ta lehká žena a předtím, než
si zkříží ruce na zpola odhalených prsou, chvilku si je tře o sebe,
aby se zahřála. „Kromě toho mě svým mluvením okrádá o cennej
spánek.“ Pak se otáčí ke zdi a ušetří tak Virginii dilematu, zda se
s ní nedat do řeči.
Je sama. A přitom obklopená ženami. Jen v této cele je jich asi
tucet. Kolikpak jich asi bude v celé věznici? Ve městě? V celém státě?
Tady se cítí mnohem osaměleji, než tomu kdy bylo v Arktidě, i když
tam nebylo kromě její skupiny na stovky kilometrů ani živáčka.
Benson tu nechal ty noviny, a tak se pro ně natáhne, aby si je
přečetla.
Pak ji najednou z ničeho nic napadne, že by se mohla zabít.
Žádná z těch žen by ji pravděpodobně nezastavila. Mohla by zmačkat
stránky novin a nacpat si je do krku. Jednu po druhé, nebo klidně
všechny najednou. Chvíli o tom vážně přemýšlí a přitom její prsty
tisknou papír tak, až ho zmuchlá. Mohla by si jednu stránku vtěs-
nat dozadu na jazyk mezi zuby a na ni napěchovat další a pak ještě
jednu. Nakonec by se určitě udusila.
Benson noviny přinesl zjevně proto, aby si přečetla titulní strán-
ku. Rychle očima přelétne daný článek, aby si potvrdila, že jména
vrahů, která citoval, v něm opravdu figurují. Je možné, že Benson
o nich poprvé slyšel teprve dnes. Reportéři se probírají minulostí,
na jejímž základě se pak snaží odhadnout, jak se vyvine budouc-
nost. Virginia si vzpomene na jiného, mnohem slavnějšího vraha
jménem Tirrell, kterého tady v Bostonu soudili před nějakými sed-
mi nebo osmi lety a jehož případ dopadl úplně jinak. Caprice jim
kdysi o tom směšném procesu vyprávěla, tehdy na ledu, kdy spolu
trávily dlouhé měsíce uzavřené v ledovém domku. Tehdy je tím
povídáním o údajném náměsíčníkovi, který podřezal krk – hlavu
skoro úplně odřízl od těla – své dotěrné milence a vyvázl z toho bez
úhony, úplně ohromila. Jeho jméno noviny samozřejmě nezmiňují,
pomyslí si Virginia. Jeho právník vyfabuloval historku o tom, že
trpí náměsíčností, přiměl jeho rodinu a přátele, aby to dosvědčili,
a celé to zaonačil tak, že i kdyby to byl býval provedl, nemohl by za
svůj čin být volán k odpovědnosti. Porota složená z jeho vrstevníků,
kteří také pravděpodobně měli sem tam nějakou tu tajnou milenku
v rukávu, právníkovu verzi celého příběhu přijala. A Tirrell žije.
Aby našla trochu rozptýlení, začne listovat zbývajícími stránkami
novin a zrakem přelétá titulky jednotlivých článků – nic zajímavého,
jen samé místní zprávy.
Najednou ji něco upoutá. Slovo arktický.
V tom článku se nehovoří o ní ani o jejím soudním procesu.
Je to jen malá zmínka, pár řádků ztracených uvnitř novin. An-
glický chirurg John Rae se právě vrátil z Arktidy a tvrdí, že ví, co se
přihodilo Franklinově expedici. To jméno jí zazvonilo v hlavě: Doro
jí o tom muži hodně vyprávěla, o jeho početných cestách vzhůru po
Měděné řece, po zálivu a Velké rybí řece, o jeho bezkonkurenční
znalosti těchto arktických oblastí. Závěry jeho zprávy budou brzy
publikované, praví se v článku, ale prozatím je známo pouze to, že se
vrátil zpět s důkazy, které dokládají, že sir John Franklin je po smrti.
Ubohá lady Franklinová, napadne ji jako první a její vlastní
empatie ji překvapí.
Poté pocítí starou známou nevolnost, která se plíživě zmocňuje
jejích útrob, tu, kterou cítila na expedici, když si přečetla poslední
dopis lady Franklinové. Jenže všechno, co ta žena kdy napsala,
byly lži. Svými dopisy se snažila dodat Virginii odvahu, vyzývala
k sesterské solidaritě a vyjadřovala svoji víru v to, že pod schopným
Virginiiným vedením mohou dosáhnout čehokoli. To vše proto, aby
ji zmátla a naslibovala věci, které neměla v úmyslu splnit. Snažila
se porazit Johna Raeho, uvědomuje si Virginia, a proto tu jejich
ubohou skupinu vyslala na sever, jako jakousi horoucně šeptanou
modlitbu. Pokud by Virginia uspěla, pak ano, pak by ji zřejmě vzala
pod svá ochranná křídla, jenže ona neuspěla.
Znovu sklápí zrak k novinám a nechává svůj prst spočinout na
těch několika málo vytištěných slovech, která však pro ni mohou
mít obrovský význam. Ze svého soudního procesu po celou dobu
vinila Collinsovy, kteří se ji pokouší sprovodit za světa, aby se jí
pomstili za smrt své dcery. Ale jsou za tím jen oni sami? Kolik viny
mají asi na svědomí Collinsovi a kolik lady Franklinová?
To je ono, pomyslela si a poklepala prstem na jméno John Rae.
To je to, co se změnilo, důvod, proč za ní Brooks přišel s tou poslední
žhavou nabídkou od lady Franklinové. Museli zjistit, že se něco
chystá. Kdyby Virginia souhlasila s tím, že u soudu zalže, bylo by
to její slovo proti slovu Johna Raeho, a kdyby pak lady Franklinová
využila svého vlivu na podporu Virginiiny verze, mohla by být
úspěšná a zvítězit. Lady Franklinová má vlivné přátele, například
Charlese Dickense, kteří by určitě propůjčili své hlasy k tomu, aby
ji podpořili. Zafungovat to mohlo, říká si teď Virginia, a obzvláště,
kdyby to bylo celé citlivě podáno. Bylo by to něco naprosto nového,
nevídaného. Ženy, které se pustily do podniku, na němž všichni
muži před nimi ztroskotali. To vše organizováno ženou, která díky
nim nakonec získala pravdivé informace o osudu svého muže. Jenže
Virginia, která dala přednost pravdě před zachováním vlastního
života, jejich plán rozmetala na kousíčky.
V situaci, kdy Virginia odmítla lhát ve prospěch lady Frankli-
nové, aby ochránila to, co tato žena stavěla nade vše ostatní – tedy
pověst svého muže – pro ni Virginia ztratila cenu. Nepříjemný
a neodbytný pocit v jejím břiše se mění v něco horšího. V jakousi
těžko definovatelnou úzkost, která jí chvílemi vystřeluje v útrobách.
Otázky, na které Virginia nezná odpověď, způsobí, že ji zachvátí
všeobjímající hrůza.
Teď, když lady Franklinová ví, že od Virginie nedostane to, co
chtěla, co dalšího podnikne?
A když si Collinsovi budou muset poradit sami bez podpory
lady Franklinové, k jakému zoufalému činu se uchýlí?
 K A P I T O L A PA D E S Á T Á D R U H Á

Doro
Boston
Říjen 1854

„D oro, máš návštěvu,“ říká hlas Dořina otce a ona v něm vnímá
nesouhlasný tón. Jsou to slova, která od svého otce nikdy
neslyšela, ani jednou v uplynulých dvaatřiceti letech svého života,
a když k ní teď doléhají, pocit, který se jí zmocní, nedokáže úplně
rozšifrovat. Zazněla příliš pozdě. Vypadá to jako parodie námluv –
u jejích dveří se objevuje nějaký muž, vyžádá si ji a trpělivě čeká,
až za ním sejde dolů po schodech. Ale je to opravdu muž? To jí
otec neprozradil. Je si však jistá tím, že nic romantického ji nečeká.
Svádět ji nikdo nebude. Někdo po ní bude něco chtít, a jestli mu
vyhoví, nebo ne, zjistí teprve, až sejde dolů a podívá se mu do očí.
Když vchází do místnosti, její otec stále ještě přidržuje otevřené
dveře, a když si při pohledu na něj uvědomí, jak staře vypadá, je to,
jako by jí někdo dal ránu pěstí do břicha. Zdá se, jako by za dobu,
kdy byla pryč, zestárl o mnoho let. Teď, když tu stojí v tlumeném
světle s hlavou sklopenou dolů, vypadá, jako kdyby už byl jednou
nohou v hrobě.
Ve dveřích stojí nějaká žena, cizí a starší než Doro, ale o něco
mladší než její otec. Je oblečená jednolitě v tmavé barvě, ale Doro
si hned všimne, že její šaty jsou ušity z kvalitního hedvábí. Kdysi
takové jemné hedvábí používala na své malé vyšívané glóby, což si
mohla dovolit jen proto, že vedle v krejčovství jí nechávali zadarmo
drobné hedvábné odstřižky. Neznámá žena má kvalitní vlněný plášť
a pod ním šaty, bohatě zdobené kanýry a s módní turnýrou vzadu,
na které museli použít takových šest až sedm metrů hedvábí. Je to
bohatá žena, která se snaží vypadat chudě a neúspěšně.
 Šedozelené oči má ve tváři posazeny tak, že jí to připadá známé.
Doro si na ty oči dobře vzpomíná. Naposledy je viděla tam na severu,
na ledu. Tahle žena je krásnější než její dcera, ale její oči ji prozrazují.
Doro se otáčí ke svému otci. „Tati,“ zeptá se ho, „ty víš, kdo
to je?“
Žena ji rázným a rozhodným hlasem přeruší. „Nepředstavila
jsem se. Potřebuji něco vyřešit pouze s vámi, Dorotheo. Můžeme
si promluvit v soukromí?“
Dořiny oči se setkají s pohledem jejího otce a vzbudí to v ní
ještě větší nevolnost. Otec neví, co od ní ta cizinka chce, ale ať už
je to cokoli, dává najevo, že to neschvaluje.
Nicméně souhlasně a uctivě kývne směrem k paní Collinsové.
Otočí se k Doro zády a bez jediného slova se šourá ven z místnosti.
Doro přemítá, jestli už nemá trochu zastřenou mysl. Předtím než
odjela, po hodně dlouhou dobu spolu žili jen sami dva, ale když se
vrátila, jako by to už nebyl úplně on. Že odjíždí, mu tehdy neřekla.
Teprve po svém návratu si uvědomila, že cizinec, který mluvil s jejím
otcem týden předtím, než se setkala s Virginií, musel být právě Bro-
oks. Chtěl ji přizvat k expedici. Jenže když si její otec řekl o vysokou
částku, za kterou by ji byl ochoten pustit, Brooks ho odmítl. Potom
jí stejnou nabídku učinila Virginia a otec ji ztratil tak jako tak, avšak
bez jakéhokoli finančního vyrovnání. Když tam nebyla, přestal se
o krámek starat a mnoho z jeho zákazníků od něj odešlo. Kdyby
byla pryč ještě o něco déle, byl by se ocitl v chudobinci. Vedle viny
za to, jak sešel, pociťuje Doro i roztrpčení – neměla by za něj být
zodpovědná, ale protože ji vychoval, připadá si jako jeho dlužnice
a neví, jak mu ten dluh splatit.
Dívá se za jeho mizejícími zády a čeká, až všechny kouty míst-
nosti zaplaví ticho a dolehne na ni i na její nezvanou návštěvnici
jako nějaká těžká a neklid vzbuzující mlha.
„Co chcete?“ zeptá se konečně paní Collinsové.
 „Jako bych si vašeho obhroublého chování nevšimla,“ odpovídá
starší žena mrazivým hlasem, „protože předpokládám, že vás to, čím
jste v Arktidě prošla, pořádně semlelo. Řekla bych ale, že je dobrým
zvykem pozvat hosta dál.“
„Má přítelkyně kvůli vám figuruje jako obviněná v procesu, kde
jí jde o život, a kvůli vaší pomstychtivosti o něj zřejmě přijde. Bude
odsouzená za zločin, který nespáchala. Ve svém domě vás ne­chci.“
„Tak on to není tak úplně váš dům, že? Patří vašemu otci a jak
jsem pochopila, ani to už nebude trvat moc dlouho.“
Tak, a je to tady. Collinsovi jsou obeznámeni s finanční situací
její rodiny, s bolestným tajemstvím, které bylo hlavním důvodem,
proč se vydala na sever, i když to nakonec ten její problém nevyřešilo
způsobem, v jaký původně doufala. Pravděpodobně jim to řekl ten
chlápek, ten Brooks, který v soudní síni lhal, že nezná ani Virginii,
ani lady Franklinovou. Nenávidí ho, i když ho osobně nezná, ale
vychází z toho, co jí řekla Virginia, a také z toho, co viděla na vlastní
oči. Říká si, jaká že odměna mu asi stála za to, aby takto lhal před
Bohem i před zákonem.
V záblesku náhlého osvícení jí dochází, o co ji chce paní Collin-
sová požádat. Pouhé pomyšlení na to ji zaplavuje odporem.
Jenže to nakonec může být její jediná volba.
Zdá se, že se paní Collinsová cítí jako doma, protože si začíná
svlékat rukavici. Při pohledu na ni a na odhalenou kůži té ženy Doro
naskočí vzpomínky a musí se ovládnout, aby nezalapala po dechu.
„Jste v pořádku?“ zeptá se jí paní Collinsová.
Doro jí bez mrknutí oka odpoví: „Myslím, že dobře víte, že
nejsem.“
„Dobře tedy. Jelikož se zdá, že chcete co nejrychleji přejít k věci,
tak vám vyhovím.“
Doro by jí měla poděkovat, ale neudělá to.
 Paní Collinsová si sundává i druhou rukavičku a posadí se na
jedinou židli, která je v místnosti k dispozici. „Dorotheo, na zítřek
je naplánována vaše svědecká výpověď.“
„Ano.“
„A co přesně hodláte vypovědět?“
„Proč bych vám to měla sdělovat? Můžete si mé svědectví přijít
vyslechnout osobně.“
„Ještě jsem se nerozhodla, jestli se zítra do soudní síně dostavím,“
odpoví jí paní Collinsová. „Nevím, jestli si uvědomujete, jak moc
to na mě doléhá. Všechny ty řeči o smrti mé dcery. Očekávám, že
její vražedkyně bude potrestána, ale zároveň se obávám, že se tak
nestane, a pokaždé když vejdu do soudní síně, musím tomu strachu
čelit. Znovu a znovu.“
„Tak vy musíte bojovat se svým strachem?“ zeptá se jí Doro
jedovatě. „A teď si teprve představte, jak se asi musí cítit Virginia
Reevová.“
„Slečno Rosetová.“ Tentokrát Doro oslovuje jinak, jako kdyby
to mohlo její věci napomoci. Nijak nedává najevo, že si uvědomuje,
že Doro použila Virginiino nové jméno, a ne to, které ji spojuje
s dalšími zločiny. „Jsem si jistá, že víte, proč jsem zde.“
„Předpokládám, že pro mě máte nějaký návrh.“
„Jak už jsem řekla, obávám se, že by viník mohl uniknout trestu.“
„Spravedlnosti je nakonec vždy učiněno zadost, nebo snad ne?“
zeptá se Doro.
„Mám obavy. Jako matka. Možná mi nerozumíte, ale ujišťuji
vás, že vaše matka by mi porozuměla.“
Doro zmínka o matce viditelně rozruší: „O mojí matce vůbec
nic nevíte.“
„Vím jen, že každá matka by udělala cokoli, aby ochránila své
dítě. Proto jsem tu dnes i já. I když vím, že porota s největší prav-
děpodobností rozhodne spravedlivě a za smrt mé dcery potrestá
Virginii Reevovou, tak si přece jen říkám, že by možná potřebova-
la… takové malé popostrčení správným směrem.“
„A jak si to malé popostrčení,“ vyslovuje s velkým úsilím Doro,
„představujete?“
„Byla by s ním spojena vysoká finanční odměna. Tak vysoká,
že by zachránila krámek vašeho otce a zajistila vám oběma takové
bohatství, abyste už nikdy více nemuseli pracovat.“
Doro je ohromená. Navenek však nehne ani brvou a zachovává
klid. Pak jí záměrně konfrontačním tónem odpoví: „Á, chápu.
Chcete mi zaplatit, abyste viděla moji přítelkyni viset?“
Paní Collinsová se uraženě napřímí: „Nic takového jsem přece
ne­řekla.“
„Řekla,“ odpoví jí Doro, „sice jinými slovy, ale řekla. Protože
jste úskočná a odpudivá osoba.“
„Dávejte si pozor na jazyk,“ zasyčí paní Collinsová s neskrýva-
nou hrozbou v hlase.
„Proč až teď?“ zeptá se Doro. „Proč jste se mě nepokusila uplatit
už předtím?“
Bohatá žena si povzdychne: „Nepovažovali jsme to za nutné
a je fakt, že to možná není nutné ani nyní. Teď, když vyšla pravda
o minulosti slečny Reedové najevo, nebude mít porota problém
s odsouzením někoho, kdo je spojován s kanibalismem. Ale pan…
promiňte, druhá zúčastněná strana tohoto případu se domnívá, že
o tom, jak to celé dopadne, bude rozhodovat především poslední
dojem, který získají soudce i porota těsně před vynesením rozsudku.
A vy jste úplně poslední svědek na seznamu. Pokud vaše svědectví
vzbudí ten správný dojem, trest – a dostane se jí ho po zásluze –
bude vynesen bez obtíží. Jak už jsem řekla, my jsme připraveni se
vám za to odvděčit, a to měrou vrchovatou.“
„Co tedy chcete, abych řekla?“ zeptá se Doro zaraženě.
„Přesný plán nemám,“ odpoví jí paní Collinsová. „Co se tam
na severu přihodilo, víte přesně jenom vy sama.“
 „Pokud bych vypověděla, co přesně se přihodilo, nemyslím si,
že byste z toho byla nadšená.“ Jenže když to říká, vkrádá se jí do
mysli pochybnost. Opravdu ví, co se tam skutečně stalo? Viděla vše
předtím a vše potom, ale jak Caprice zemřela, to neviděla.
Jako kdyby vycítila Dořino zaváhání, paní Collinsová se jí,
tentokrát už méně jistým hlasem, zeptá: „Viděla jste, jak moje dcera
zemřela?“
„Ne.“
„Řekněte mi, co jste viděla.“
„Spadla. V bouři. Nás pět bylo navázaných na provaze – v ta-
kovém počasí jsme se přivazovaly – a ona spadla.“
„Kdo všechno tam byl? Vy, moje dcera, slečna Reevová – asi
bych teď měla říkat Reedová – a kdo ještě?“
„Ty ostatní se zpět nevrátily.“ Je to lež, na které se všechny do-
hodly, a ona jejich důvěru nezklame. Neustoupí ani teď, i když by
porušením dohody získala peníze na záchranu krámku svého otce,
a svou vlastní budoucnost. O osudu Stelly, Elizabeth a Siobhan
nemusí nikdo v soudní síni nic vědět. Všichni se domnívají, že ty
účastnice výpravy, které teď nesedí v první řadě, jsou po smrti.
Ale to je hodně daleko od pravdy. Úplně poprvé ji napadne, jestli
nakonec Virginii spíše neuškodily, když sedávaly v první řadě, aby
ji podpořily. Jaký signál tím vysílaly směrem k porotě? Co když si
po celou tu dobu všichni ti muži neříkali, jak těch pět žen Virginii
věří a podporuje ji, ale jen si kladli otázku, proč jich tu je jen pět?
„V jaké části provazu jste byla přivázaná? Kdo vás vedl?“
„Caprice.“
„Proč? Neměla by v čele být slečna Reedová vzhledem k tomu,
že výpravu vedla?“
„Souhlasila s tím, že vedení na chvíli převezme Caprice.“
„Možná věděla, že to může být nebezpečné, a chtěla tak moji
dceru ohrozit?“
„Ne, tak to vůbec nebylo.“
 „Poslyšte,“ říká paní Collinsová se zaujetím a dotkne se přitom
prsty Dořina rukávu, „až jim budete tu situaci líčit, mohla byste
říci, že to tak ale bylo, co říkáte?“
„Zalhat a říct, že Virginia propůjčila Caprice vedení, aby ji
vědomě ohrozila?“
„Ano, mohla byste to odvyprávět takto.“
Doro na ni jen němě zírala.
„Když by pak přišla ta správná odměna…,“ dodává paní Col­
linsová.
„Tu odměnu už jste zmínila třikrát,“ ozývá se najednou odmě-
řený hlas z druhého rohu místnosti a Doro sebou trhne. Stojí tam
její otec a dívá se na ně. Samozřejmě, že potajmu poslouchal. Že
by to mohl udělat, ji ani nenapadlo. Během měsíců tam na severu
dokonale zapomněla na pravidla civilizace. Na ta, podle nichž mo-
hou muži činit, co se jim zlíbí. Přesně, jak to teď udělal její otec.
Paní Collinsová teď obrací veškerou svoji pozornost na pana
Roseta. „Chtěl byste, abych vám sdělila přesnou výši odměny, kte-
rou nabízíme?“
„Ano, to bych teda chtěl.“
A paní Collinsová jim tu vskutku závratnou sumu sdělí a Doro
si uvědomuje, že jí vyschlo v ústech. Bylo by to dost. Více než dost.
S takovou částkou by zajistila obchod, a tím pádem i důstojný život
svého otce. Možná by si zajistila i jeho respekt. To by tedy bylo něco,
pomyslí si a ruka jí proti její vůli vyletí vzhůru k místu, kde jí chybí
pravé ucho a pohladí hrbolek, který tam po něm zbyl. Po tom všem,
co si nastudovala o ledu, po její odvážné cestě do Arktidy, po všech
těch letech, kdy mu projevovala svoji oddanost, by si jeho respekt
získala paradoxně až tím, že by vědomě zalhala s cílem někomu
fatálně uškodit.
„To nestačí,“ pronese její otec.
 „Cože?“ podiví se paní Collinsová a zdá se, jako kdyby její hlas
nepatřil distingované dámě z vyšší společnosti, ale spíše nějaké
ženštině z blízkých doků.
Dorotin otec pokračuje: „Chcete po mé dceři, aby na sebe vzala
riziko. Aby lhala v lavici svědků, a to je vážný přečin. Někteří by
i řekli, že tím zhřeší proti Bohu.“
„Bůh mi vzal moji dceru,“ odvětí paní Collinsová „a tak mě
náboženské záležitosti už nezajímají.“
„Tak tedy zákon. Copak nemáte respekt ani vůči tomu? Žádáte
po ní, aby porušila zákony tohoto státu i celé země.“
„Kvůli vyrovnání dost velkorysému na to, aby ulehčilo vašemu
i jejímu svědomí. Jsem připravena se s vámi vyrovnat okamžitě,
přímo zde.“
A ze záhybu svého pláště vytáhne balíček obtěžkaný mincemi.
Doro na něm ani nemusí spočinout svým zrakem, aby věděla, že
jim nabízí zlato. Skutečné ryzí zlato.
„To nestačí,“ řekne znovu Dořin otec. Jakou hru to tu hraje?
„To je to, co vám mohu nabídnout,“ odpovídá paní Collinsová
zlostným hlasem. „Pozor na chamtivost, pane Rosete. Jak jen to
říká to přísloví mezi nižší třídou tak oblíbené? Bohatství plodí
pýchu a…?“
„Pýcha předchází pád,“ doplňuje Dořin otec nevzrušeně.
Doro se dívá z jedné tváře na druhou – z tváře distingované
dámy do tváře bývalého námořníka, kteří proti sobě sice stojí na
vzdálenost pouhých pár centimetrů, ale jejich světy jsou od sebe na
hony vzdálené. Zdá se, že oba dva úplně zapomněli, že v místnosti
je s nimi i ona.
Připomene se jim ostrým a rozhodným hlasem. Podívá se zpříma
na paní Collinsovou a řekne: „Váš náhrdelník.“
Po chvilce zaváhání souhlasně přikývne i její otec: „Ano, za ten
už si lze koupit ledaskoho. Zdá se, že nakonec najdeme společnou
řeč.“
 Paní Collinsová si položí ruce na krk a dotkne se zmiňovaného
náhrdelníku, jenž sestává ze tří řad bílých perel, které střídají ele-
gantní tmavé gagátové perly. „Ale to je dar od mého muže. Nechal
mi ho vyrobit po narození našeho třetího dítěte. Mohu vám nechat
poslat nějaký jiný šperk. Tento mi je velmi drahý.“
„Dražší než je vám památka vaší dcery?“ zeptá se Dořin otec
temným hlasem.
Žena ho probodává svým pohledem a přitom se prsty snaží vzadu
na krku nahmatat zapínání náhrdelníku, ale jen po něm bezúspěšně
šátrá. Není schopna ho sama rozepnout, a tak řekne: „Dorotheo,
pojďte sem. Když ho chcete, tak si ho také sama vezměte.“
Doro přiloží své chladné prsty k zadní straně krku té bohaté
ženy a jemné zlaté zapínání rozepne. Náhrdelník, stále ještě teplý,
jak ho měla paní Collinsová na krku, se jí ocitne v rukách.
Jako kdybych měla v ruce něco živého, pomyslí si Doro. Jako
kdyby si tím náhrdelníkem sama nasadila okovy. Právě slíbila, že
zradí Virginii úplatou za peníze a šperk. Virginia ji vzala s sebou
na sever, rozšířila jí obzory a hranice jejího světa. Věřila v ní, když
nikdo jiný ne. Jak jí to může oplatit lží? Dala si náhrdelník do jedné
ruky a nechala perly proklouzávat mezi svými prsty, až se zdálo,
jako by tančily vzduchem.
„Nejsem si jistá, že budu…“ nedokončí větu Doro.
Její otec ji přeruší: „Budeš. Virginia Reevová bude odsouzena
na šibenici tak jako tak. Tato matka truchlící pro svoji dceru nám
vyplatí odměnu za to, že promluvíš ve jménu spravedlnosti.“
Možná má pravdu, uvědomuje si Doro. Mlčení Virginii neza-
chrání, ne teď, když vyšla najevo pravda o její minulosti. O té Doro
neměla ani tušení. Myslela si, že Virginii zná, že spolu sdílely první
poslední, ale teď to vypadá, že Virginia před ní své pravé já skrývala.
„Pojďme si probrat detaily,“ řekne paní Collinsová a jemně se
dotkne Dořiny paže, „aby se vám pak při výpovědi podařilo vytvořit
ten správný dojem.“
 Zdá se to jako jediná možnost, jediný způsob, jak se pohnout
z místa. Jedna část Doro v jejím nitru nahlas křičí i ve chvíli, kdy
pronáší následující slova, ale nahlas promluví ta druhá část, ta, která
na sebe bere vinu.
„Dobře,“ odpovídá paní Collinsové, „pojďme to probrat.“
 K A P I T O L A PA D E S Á T Á T Ř E T Í

Virginia
Vrchní soud státu Massachusetts, Boston
Říjen 1854

V zhledem k tomu, že Virginii už není dovoleno být ve styku se

svým obhájcem, vidí ho poprvé až v poslední den svědeckých
výpovědí, kdy ji v řetězech přivádějí do soudní síně.
Mason se k ní připojuje a přizpůsobí se její rychlosti, takže
tentokrát, už naposledy, přicházejí k lavici obžalovaných společně.
„Mrzí mě to,“ řekne mu tak tiše, aby její slova dolehla pouze
k jeho sluchu.
„Virginie, chci, abyste věděla, že se nevzdáváme.“ V jeho očích
postřehne stopu humoru, ale také vzdoru. „Protože vaše prohra
znamená i moji prohru a já prohrávám nerad.“
„Já o tom spíše přemýšlím tak, že ta prohra pro mě bude dost…
nezvratná,“ odpovídá mu Virginia
„Máte pravdu,“ řekne tlumeným hlasem. „Nechci tu nijak při-
tahovat pozornost na sebe, ale ještě nejsme u konce. Chci ze sebe
dostat to nejlepší.“
„Předveďte se,“ řekne mu jen Virginia.
Mason se odebírá na své místo, Virginia vstupuje do lavice
svědků a nechává v sobě rozhořet skomírající plamének naděje.
Její nevlastní otec se účastí na Donnerově výpravě poskvrnil –
dokonce nelze popřít, že svýma vlastníma rukama zabil jednoho
muže – přesto je z něj teď politik. Sir John Franklin ztratil polovinu
svých mužů a snědl v arktické divočině své vlastní boty, a přitom ho
o pár let později vyslali na stejné místo s desetinásobkem původního
počtu mužů. Mnozí prezidenti byli nejprve armádními generály,
kteří vedli své muže do bitev, kde bojovali meči i střelnými zbraněmi.
Za úspěšné jsou zkrátka považováni ti z mužů, kteří něco těžkého
přestáli, a ti, kteří se navíc prokáží velkou odvahou a odhodláním,
jsou předurčeni k vůdcovství. Ale fungovalo to takhle někdy i u žen?
Možná, říká si a nechává v sobě vzklíčit na první pohled planou
naději, by mohla být tou první. Nepomátla se, ale nějak si přeje,
aby dnes dala průchod bláznovství, a ta představa jí dodává naději.
Caprice také doufala, připomněla si, a blázen rozhodně nebyla.
Jenže pak se otáčí k první řadě soudní síně a to, co uvidí, jí
úplně vyrazí dech, a její naděje rázem pohasíná.
Z pěti žen jsou tu dnes jen čtyři. Namísto klidných a mlčen-
livých tváří pěti žen, jež spojuje společný cíl, jsou tu pouze čtyři
obyčejné ženy, každá sama za sebe, každá jako oběť svého vlastního
vnitřního nesouladu. Althea se dívá přímo před sebe se zamžený-
ma očima plnýma slz. Margaret má ruce sevřené v pěst a Virginia
si všimne její pevně zaťaté čelisti. Ebba pozoruje své ruce složené
v klíně a pak natáhne ruku, aby si propletla prsty s těmi Altheinými.
Ačkoliv se výraz v Altheině tváři nemění, chytá se té natažené ruky,
jako by to bylo záchranné lano. Při pohledu na Irene se Virginii zdá,
že se jemně leskne jako nějaká socha a stejně jako chladný mramor
je prosta i všech emocí.
Co znamená, že jedna z nich už mezi nimi nesedí, všechny vědí.
Kdyby měla v úmyslu promluvit na Virginiinu obhajobu, seděla by
tu teď s nimi.
Jenže ona se jim dnes ráno nedokázala podívat do očí. Každá
z nich ví přesně, co to znamená.
Doro. To ji dnes marně vyhlížejí.
Soudní zřízenec zezadu sálu vyvolá její jméno a ona přichází.
Obhájce se na ni usmívá, protože si ještě neuvědomuje, co znamená
skutečnost, že vchází odjinud než obvykle. Vědí to jen ženy, jež se
účastnily výpravy, a ví to samozřejmě i Doro, která uličkou k lavici
svědků prochází jen velmi pomalu. Zdá se to Virginii, nebo opravdu
zvolní krok, když kolem ní prochází?
 Virginia zírá přímo před sebe a předstírá, že si nic neuvědomuje,
ale zmocňuje se jí hrůza.
Státní zástupce se ani nenamáhá skrýt svůj úšklebek. Virginii
pálí celá paže, jak se musí ovládat, aby mu ho dobře mířenou ranou
nevymazala z obličeje. Dokonce jí v ruce škube a už už se napřahuje,
ale pak pohlédne na Masona, který skoro neznatelně zavrtí hlavou.
Virginia položí ruku zpět do klína. Jak jinak by se všechno mohlo
odvíjet, kdyby byl namísto tamtoho nekompetentního mladíka
jejím obhájcem hned od začátku Mason? Co by se asi stalo, kdyby
mu řekla pravdu o své minulosti ještě předtím, než ji poslal do la-
vice svědků? Kdyby se mu svěřila s tím, jakou velkolepou nabídku
jí udělala lady Franklinová, pokud u soudu poví domluvenou lež?
Ale přát si, aby se věci odehrály jinak, nemá valného smyslu, takže
teď jen touží po tom, aby už to všechno měla za sebou.
Když Doro nesměle vstupuje do lavice svědků, její tmavě mod-
ré oči se zachvějí. Své tváře ošlehané větrem, stejně tak zkoušené
a začervenalé jako ty Virginiiny, má teď dohladka přepudrované.
Virginia si na chvilku pokládá otázku, kdo že jí to asi přilepšil?
Existuje jen jediná možná odpověď. Doro je k úplatě náchylnější
než všechny ostatní ženy. Krámek jejího otce, připomíná si Virginia.
Na ledu záleželo jedině na tom, aby přežily. Po ony dlouhé chladné
měsíce, které strávily v ledovém domku, si vytvořily své vlastní malé
společenství, ale po návratu do civilizace se život zase zkomplikoval.
Doro sedí sama v lavici svědků a snaží se zachytit Virginiin
pohled. Ta se ale dívá skrze ni a propojení, o které Doro tak oči-
vidně usiluje, jí odpírá. Pokud by se své přítelkyni podívala do očí,
propukla by v pláč. Už se vzdala a na svoji záchranu rezignovala,
ale není nutné, aby porota viděla, jak je zahlcena studem a lítostí.
Soudní zřízenec Doro požádá, aby si připravila pravou ruku
k přísaze, ona ale popleteně zdvihne tu levou. Když si svoje pochybe-
ní uvědomí, zrudne a ruce si prohodí. Je viditelně nervózní. Virginia
je však stejně přesvědčená, že jí to jako svědkyni na věrohodnosti
neubere. Pokud jí bude chtít porota uvěřit, tak to udělá. Doro má
na sobě volánové šaty z jednoduché, oranžovo-béžové kostkované
látky a je nejlépe oblečená od doby, co se vrátily zpět do civilizace.
Šaty má na knoflíčky zapnuté až vysoko ke krku a vypadá přesně
tak, jak se pro tuto příležitost sluší a patří. Virginia ví, že to není
věc pouhé náhody. Kdyby se podívala dozadu do soudní síně, určitě
by uviděla Collinsovy. Tohle je jejich práce. Zvolili si zbraň, vymo-
delovali ji k obrazu svému a o tom, kterým směrem se s ní rozhodli
zamířit, nemůže být pochyb.
Virginiin právník se postaví a s důvěrou se obrací na svědkyni:
„Vy jste dcerou výrobce map, slečno Rosetová, viďte?“
„Ano, pracuji v otcově obchodě, kde prodáváme mapy.“
„Proč jste byla najata do expedice, která měla namířeno na
sever?“
„Mám o arktických oblastech rozsáhlé znalosti,“ pronáší Doro
jasným, sebevědomým hlasem.
„Kdo té výpravě velel?“
„Virginia,“ odpovídá Doro a ukazuje bradou směrem k Virginii.
„Máte na mysli obviněnou, je to tak správně?“
„Správně. Virginii Reevovou.“
„Námitka,“ zvolá státní zástupce. „Již víme, že to není pravé
jméno obžalované.“
Soudce odvětí: „Myslím, že jsme si toho všichni vědomi. Při-
pomínat nám to není nutné.“
„Omlouvám se,“ řekne státní zástupce.
„Omlouvat se nemusíte. Jen zachovejte klid.“
Obhájce Mason, který si stále ještě není vědom skutečnosti, že
Doro tu není proto, aby vypovídala ve prospěch obhajoby, si jde
dále za svým.
„Měla jste nějaké informace o tom, kdo tu výpravu zorganizoval?
Kdo ji finančně zaštítil? O tom, jestli za Virginií stál někdo jiný?“
 „Řekla mi, že za tou výpravou stojí lady Jane Franklinová,“
odpovídá mu Doro, „ale je to jen její tvrzení. Lady Franklinovou
jsem nikdy ani náznakem nezahlédla.“
Přes obhájcovu tvář přelétne stín. Čekal od ní jinou odpověď,
a tak potřebuje okamžik k tomu, aby vyhodnotil, jak by měl zare-
agovat. „Virginia odpřisáhla, že byla vyslána lady Franklinovou.“
„Ano. Ale nelze to ničím doložit.“
Mason vraští obočí. Začíná mu to docházet.
„Ale vy jste Virginii věřila, nepletu-li se? Vložila jste svůj život
do jejích rukou.“
Výraz v její tváři se na zlomek sekundy promění, v jejích rysech
lze rozpoznat stín pochyb, ale otřesenou sebekontrolu se jí podaří
získat rychle zpět. „Ano, tehdy jsem to udělala. Stejně tak jako
některé další ženy, které se nikdy nevrátily zpět.“
Soudní síní se začíná šířit vzrušený šepot. Pan Mason se podívá
na Virginii, poté na ženy sedící v první řadě a následně zpět na Doro.
V duchu si celou situaci vyhodnotí.
A potom to vzdá. Jednoduše proto, aby Doro nemohla napáchat
ještě více škody.
„Děkuji vám, slečno Rosetová. Jsem si jistý, že to pro vás nebylo
lehké.“
Ona na ta slova jen vážně a stroze přikývne. Gesto královny
určené podanému.
„Nemám žádné další otázky,“ řekne obhájce Mason.
„Ale já jich mám celou řadu,“ dá se slyšet státní zástupce. Vstává
a Virginii se zastavuje srdce. Na rozdíl od jejího obhájce je na Doro
plně připravený. Věděl, že se to takto odehraje, a hodlá z dané situace
vytěžit, co jen půjde.
„Slečno Rosetová,“ spouští. „Mému uchu – pochopte, mám ho
na tyto situace dost vycvičené – to zní, jako kdyby byl pan obhájce
vašimi tvrzeními překvapen.“
„To si já odhadovat netroufám,“ odpovídá Doro nejistě a odmlčí se.
 „Samozřejmě. Pochopitelně. Od této chvíle vám budu klást
pouze otázky týkající se vašich vlastních myšlenek a pocitů. To
vám mohu slíbit.“
Přikývne, ale v jejích očích se i nadále zračí neklid.
Státní zástupce pokračuje. „Abyste nám vylíčila průběh celé
expedice, po vás žádat nebudu.“
„Děkuji.“
„Ale přečtu zde itinerář, který byl poskytnut policii, a vy mi,
prosím, povězte, zda ho můžete v základu odsouhlasit? Můžeme
se takto domluvit?“
„Můžeme.“
„Z Bostonu jste vlakem odjely do Buffala, poté jste se na kánoích
přeplavily do Sault Ste. Marie, odtamtud jste po souši odjely do
Moose Factory v Hudsonově zálivu, kde jste se nalodily na Doris
a vydaly se na plavbu k severu. Zatím to souhlasí?“
„Ano, pane.“
„Poté, co jste se vylodily, pokračovaly jste pak dále po souši
směrem k místu, kde jste doufaly, že najdete pozůstatky po Fran-
klinově expedici. Stále to souhlasí?“
„Ano.“
„Z pěti žen, které zde po celou dobu trvání tohoto soudního
procesu usedají do první řady, jste vy byla jediná, kdo opustil loď
a vydal se na led, je to tak?“
„Ne,“ poznamená. „Vylodila se s námi i Irene.“
Irene nijak nezareaguje a státní zástupce se u této odpovědi
dále nepozastaví, aby k ní příliš nepřipoutával pozornost poroty.
„Vyjádřím se tedy přesněji. Z dané skupiny žen jste jediná, na
kterou daný popis sedí a která je zároveň schopna vypovídat?“
Tentokrát zazní Dořin hlas o poznání slaběji: „Ano.“
„Následně jste pak s Virginií a ostatními přečkaly zimu na
pevnině?“
„Ano.“
 „A protože Caprice Collinsová zemřela, když jste byly na pev-
nině, žádná další z přítomných žen nám o její smrti nic povědět
nemůže. Rád bych vás tedy požádal, zda byste mohla být poněkud
sdílnější.“
Doro velmi nejistě – alespoň Virginii to tak připadá – odpoví:
„Vynasnažím se, co budu moci.“
Virginia očekává, že teď položí více otázek cílících na podrob-
nosti, aby se tak dychtivému publiku dostalo uceleného popisu udá-
lostí, ale nic takového se nestane. Žalobce jde namísto toho přímo
k jádru věci: „Slečno Rosetová, viděla jste, jak Virginia Reedová
zabila Caprice Collinsovou?“
Doro váhá.
Virginia se dívá Doro do tváře a ví, za jakou lež dostala zapla-
ceno. Jediné, co teď musí říct, je ano, a do rakve, kterou nechala
Collinsova rodina pro Virginii připravit, bude zatlučen ten poslední
a rozhodující hřebík.
Doro projevila slabost a podlehla pokušení, ale Virginia se na ni
nedokáže ani po tom všem zlobit. Kdyby byla v její kůži, je docela
dobře možné, že by jednala stejně.
Teď však v její kůži není, je v té své – v pozici obžalované. Když
se tak dívá na svoji přítelkyni, která se jí právě chystá podepsat
rozsudek smrti, uvědomí si, že jediné, o co stojí, je žít.
Virginia vynakládala po celou dobu obrovské úsilí na to, aby
vypadala, jako že se jí to celé netýká. Ale proč vlastně?
Státní zástupce svoji otázku zopakuje. Dořin pohled sklouzne
z jeho tváře a její oči se zadívají na Virginii.
Virginia zdvihne ruku. Ne moc vysoko. Jen tak, aby ji Doro
z lavice svědků viděla.
Namíří svoji dlaň směrem k ní: Pomoz!
Doro ztuhne. Virginia přelétá pohledem ženy v první řadě, své
zbývající přítelkyně: Irene, Altheu, Ebbu a Margaret. Nejprve se
setká s očima Irene a okamžitě v jejím pronikavém pohledu přečte
záblesk porozumění.
Irenina ruka napodobí Virginiino gesto a zamíří stejným smě-
rem – na Doro. Pomoz.
Poté udělá to stejné gesto i Althea, Ebba a nakonec Margaret.
Mlčky se dívají na Doro a úpěnlivě ji prosí o solidaritu s Virginií tím
jediným způsobem, kterým mohou – rukama svorně namířenýma
do lavice svědků.
Pomoz. Pomoz. Pomoz.
Přeživší tak prostřednictvím tohoto jednoduchého pohybu pro-
mluví nevídanou silou.
Virginia všechny ty ruce nenápadně pozdvižené v prosebném
gestu vidí a ví, že Doro rovněž tak.
Říkají jí: Prosíme tě, nedělej to. Říkají jí: Nelži. Říkají jí: Ro-
zumíme tomu, proč to chceš udělat, ale tohle je přespříliš, přes čáru.
Neprodávej ženu, díky které jsme na ledu přežily, tu, která chránila
naše tajemství, i když to mohlo znamenat její smrt, ženu, která nás
přivedla zpět.
Pomoz, říkají jí, ty jsi jediná, která to může udělat.
Doro polkne.
Prsty se dotkne vysokého límce svých nepohodlných módních
šatů a škubne jím tak silně, až se jí horní knoflíček utrhne a zůstane
jí v ruce. Mrští jím na podlahu. Zhluboka nabere vzduch do plic
tak, jak jí to zpola uvolněný límeček z drahé látky dovolí, a v tu
chvíli se celé její chování změní. Je zřejmé, že se jí zmocňuje úplně
nový pocit. Pocit hodně blízký radosti.
Ticho prolomí slova soudce: „Slečno Rosetová, mohla byste…,“
ale dále se nedostane.
Doro ho přerušuje: „Ne, neviděla jsem, jak Virginia zabila Ca-
price, protože to neudělala. Lydia Collinsová mě podplatila, abych
řekla opak.“
Zdá se, jako by soudní síní otřásl výbuch.
 Děkuji ti, vysloví Virginiina ústa bezhlesně poděkování a pak
její ruka plynule přejde ke druhému posunku, kdy dá hřbet své ruky
do polohy vodorovné se zemí. Děkuji ti.
V Dořiných očích jsou vidět slzy. Stékají jí dolů po tváři. Pohodí
hlavou dozadu a pohlédne ke stropu ve snaze jejich proud zastavit,
ale ony si nacházejí cestičku do jejích vlasů, včetně příčesku, jímž
se snaží zamaskovat ztrátu pravého ucha. Je celá mokrá, otřásá se
přívalem emocí, cítí smutek a…
Usmívá se.
Usmívá se na Virginii.
Ta jí úsměv vrací a i její oči jsou teď zmáčené slzami. Děkuji ti,
opakuje v duchu.
Soudce uhodí kladívkem do stolu, ale výkřiky přicházející z davu
neztrácejí nic na své intenzitě.
Poté před sebe napřáhnou ruce i čtyři ženy sedící v první řadě,
vděčné za to, že Doro našla odvahu a vypověděla pravdu, a tak
všechny Virginiino poselství napodobují a opakují: já ti také děkuji,
děkuji, děkuji.
Doprostřed všeho toho rámusu začne státní zástupce vykřikovat:
„Ty lhářko! Ty nehodná ženo! Jak se opovažuješ špinit jméno této
vznešené a bezúhonné dámy takovou lží?!“
Poté se ruch v soudní síni trochu zklidňuje, i když ne úplně.
Všichni se rozhlížejí kolem sebe a hledají pana a paní Collinsovy,
avšak bez úspěchu. Pokud tam byli, uprostřed všeho toho rozruchu
se vytratili.
„Ticho!“ vykřikne soudce a třikrát uhodí kladívkem do stolu.
„Musíme si vyslechnout, co nám chce slečna Rosetová sdělit.“
Jeho slova zapůsobí jako mávnutí kouzelné hůlky. Diváci se
zklidní a visí očima na ústech Doro v očekávání toho, co vypoví.
„Nelhala jsem,“ říká Doro jasným a vysokým hlasem do tichého
mumlání v sále. Virginia sice v jejím hlase vnímá napětí, ale dokáže
ho postřehnout jen proto, že ji tak dobře zná. „A mohu to dokázat.“
 Pak zpod pláště vytahuje balíček a začne z něj vyndávat zlaté
mince a nechává je jako zlatý déšť padat na hranu lavice svědků.
Odskakují od ní a kutálejí se po podlaze do všech stran.
Lidé v soudní síni začnou znovu křičet, tentokrát o poznání
hlasitěji. Jejich křik přechází v řev, který se přelévá z jedné strany
místnosti na druhou jakoby ve vlnách.
Soudce Miller několikrát za sebou uhodí kladívkem do stolu
a pak zvolá: „Tohle je poslední varování! Kdokoli bude propříště
klást překážky soudnímu jednání, bude zadržen pro pohrdání sou-
dem!“ Pak ukáže na soudního zřízence a přikáže mu: „Okamžitě
tu nastolte pořádek!“
„Pozor ať nedojde ke znehodnocení důkazů!“ křičí Mason a vrhá
se na podlahu. „Zaneste je do záznamu jako důkazní materiál! Každá
z těch mincí dokazuje pravdivost výpovědi svědkyně.“
Soudce by ho měl pravděpodobně umlčet, pomyslí si Virginia,
ale i on ohromeně a s neskrývaným údivem zírá na scénu, která se
mu právě odehrává před očima.
Soudní zřízenec se plahočí po podlaze ve snaze posbírat mince
z míst, kam se odkutálely a přitom má oči vykulené úžasem – není
pochyb o tom, že tohle je největší jmění, jaké kdy viděl pohromadě
a na jaké si mohl vlastníma rukama sáhnout.
Přímo uprostřed téhle šokující scény se odehrává ještě něco
mnohem skandálnějšího.
Doro stojí vzpřímeně v lavici svědků a začíná si rozepínat kno-
flíčky svých šatů.
Soudcovo kladívko znovu udeří o stůl. Althea křečovitě svírá
Ebbino rameno a ústa obou se rozesmějí nekontrolovatelným smí-
chem. Irenina ruka vystřelí, aby si zakryla ústa. Jenom Margaret se
dívá s klidem sobě vlastním, který však v sobě zahrnuje i zvědavost
a pohotovost.
Státní zástupce má pootevřená ústa a projednou mu úplně do-
jdou slova.
 Poté, co si Doro rozepne pátý knoflíček na límečku svých šatů,
vstrčí si prsty do výstřihu a vytáhne na světlo překrásný náhrdelník,
sestávající ze tří řad perel dokonalých tvarů, jejichž krásu jen pod-
trhují občasné záblesky tmavých gagátových perel. Je to naprosto
unikátní kousek a stál by hotové jmění.
Virginia si velmi dobře vzpomíná, jak ho viděla na šíji paní
Col­linsové, a uvědomuje si, že rozhodně nebyla sama.
„Tohle je další důkaz!“ vykřikne Doro. „Teď jste se stali svědky
vy všichni, kdo jste tady v sále. Možná byste si mohli pomyslet, že
to zlato samo o sobě nic nedokazuje, že může pocházet odkudkoli,
ale tuhle věc,“ a zdvihne ruku s náhrdelníkem vysoko vzhůru,
„tenhle náhrdelník mi mohla dát pouze Lydia Collinsová. A učinila
to proto, aby se ujistila, že obžalovaná bude viset za zločin, který
nikdy nespáchala.“
Do této chvíle místností probublávalo napětí způsobené šokem
z vývoje událostí, avšak nyní již vyvřelo bez jakýchkoli zábran na
povrch. Z šepotu se staly výkřiky a smích a obojí přechází ve vřískot
a bučení.
Soudce už teď do sálu křičí: „Pokud se nedokážete kontrolovat,
odročíme jednání do doby, kdy toho budete schopni!“
Na jeho slova však nikdo nereaguje. Dokonce ani přeživší v první
řadě, které doposud vždy zachovávaly neotřesitelný klid. Doro stále
drží ve zdvižené ruce náhrdelník a vyšle jejich směrem triumfální
úsměv. Je to otázka a ony na ni odpoví též úsměvem.
„Žádám o vyhlášení zmatečného řízení, Vaše Ctihodnosti!“
křičí obhájce Mason, ale zdá se, že ho v té vřavě nikdo nevnímá,
natožpak soudce.
I když navenek se Virginia směje, v nitru pláče nedočkavostí,
aby se dozvěděla, jak se to celé dál vyvine. Pro noviny bude tohle
opravdová žeň, pomyslí si. Vyšle do prostoru tichou modlitbu, aby
do posmrtného života ke Caprice nějak proniklo, jakou melu její
smrt rozpoutala. Byla by nadšená.
 Protože Caprice nebyla nikdy za života dostatečně oceněna.
Kdo ví, co vše mohla dokázat, kým vším se mohla stát? Namísto
toho zazářila jako jasná létavice, která předčasně uhasla. Jako tolik
jiných jiskřiček, které Virginia ve svém životě poznala. Jako Tamsen
Don­nerová. Jako Christabel Jonesová. Jako Emmanuel Ames.
Virginia doufá, že až se všechen ten ruch usadí, ona sama dostane
šanci žít, aniž by její život předčasně vyhasl.
Ať už se tato scéna zdá být jakkoli divoká, ať už vzbudila zdání
jakkoli nezměrné senzace, je to vše jen pomíjivá záležitost. Kola
spravedlnosti se točí dál podle toho, jak bylo jejich soukolí seřízeno.
Doro se podařilo tímto soudním procesem řádně otřást, ale kde je
psáno, že se jeho soukolí zase nerozběhne? Že se té bohaté rodině,
která ji k smrti nenávidí, nepodaří vymyslet něco, co dá celou loď
znovu do pohybu pro ně kýženým směrem?
Ve Virginiině hrudi ale stejně raší výhonek naděje se svými
zelenými, zatím ne plně rozvinutými lístky. Když pohlédne do tváří
všech žen, které svými vzhůru otočenými dlaněmi vyslaly do světa
signál, který je ona sama naučila, a takto beze slov se za ni postavily,
uvědomí si, jak ji síla toho okamžiku úplně odzbrojila.
Dovolí si tu naději procítit. Možná, že až tento soud dospěje
ke svému konci, Bůh jí dopřeje ještě druhou – nebo to už bude
třetí? – šanci.
 K A P I T O L A PA D E S Á T Á Č T V R T Á

Virginia
Kancelář soudce Vrchního soudu, Boston
Říjen 1854

V irginii odvádí ze soudní síně strážce, kterého ještě nezná, a vede

ji nějakou neznámou chodbou v budově soudu. Když se něco
takového přihodilo naposledy, přivedli ji k Brooksovi. Doufá, že
tentokrát se to nestane. I když má na rukách želízka, a tak by nebyla
schopná ho udeřit, cítí, že by tomu nutkání nedokázala odolat. Chuť
držet se na uzdě ji opustila. Už nemá co ztratit.
„Kam mě vedete?“ ptá se strážce.
Ignoruje ji, jako kdyby na něj vůbec nepromluvila. Chová se
přesně tak, jak předpokládala, ale i tak ji v určitém smyslu uspoko-
juje, že mu tu otázku položila.
Ještě z toho temného lesa na slunce úplně nevyšla. Opravdu
vtipné úsloví, pomyslí si. V nejtěžších chvílích jejího života pro ni
lesy naopak vždy znamenaly záchranu.
Cesta chodbou se zdá být nekonečná, delší než minule, a tak
jí je dopřána spousta času na to, aby uvažovala o tom, co ji do této
situace přivedlo.
Ne všechny z třinácti členek expedice se vrátily zpět, některé
z nich se však návratu zřekly vědomě. Co zvnějšku vypadá jako
prohra, skutečnou prohrou není. Virginia též mohla zůstat stranou.
Nevrátit se ze severu spolu se Stellou a Elizabeth nebo se anonymně
začlenit zpět do chodu světa stejně jako Siobhan. Mohla úplně odejít
ze země jako Dove.
Kdyby Virginia věděla, co ji po jejím návratu do Bostonu čeká,
vrátila by se zpátky? Kdyby věděla, že když se vypraví do domu
Capriciných rodičů, aby jim vyjádřila svoji soustrast, vyžádají si její
okamžité zatčení? Kdyby věděla, že stráví dlouhé měsíce ve vězení
v očekávání soudního procesu, samotná a sražená na kolena?
Vrátila by se. I přes to všechno v tom měla jasno.
Protože stejně jako se Elizabeth a Stella nikdy nemohly vrátit do
civilizace, ona by nikdy nemohla zůstat v Arktidě. Pro ni Arktida
navždy zůstane místem, kde zklamala, když nedokázala zachránit
Caprice, jako se jí na té stezce na západ od pevnosti Fort Bridger
nepodařilo zachránit Amese.
Ženy, které mohla zachránit, zachránila, a litovala ztráty těch,
které zachránit nemohla. Že by měla zachránit sebe samu, jí ani
nepřišlo na mysl.
Stejně tak nikdy vážně nepřemýšlela o tom, že by s poslední lží
lady Franklinové vyrukovala v lavici svědků. Dobrou pověst ko-
hokoliv tvoří jen slova a názory. Společnost jí přikládá příliš velký
význam, ale Virginia ne. Na pověsti nezáleží tolik jako na samotných
lidech a jejich životech. Své zásady by jenom kvůli pověsti sira Johna
Franklina nebo té vlastní neporušila.
„Jsme tu,“ vytrhuje ji strážce z úvah a bez okolků ji strká do
dveří a pak za ní ty těžké dubové dveře zavírá.
Virginia se ocitá v nějaké tmavé místnosti, luxusnější než jaké-
koli, kterou od svého prvního pobytu v Bostonu viděla. Knihovny,
psací stůl a několik židlí jsou vyrobeny ze vzácného burlového dřeva.
Jeho barva jí připomíná palubu Doris i to, jak jí připadalo, že kapitán
Malcolm i jeho muži jsou vytesáni ze stejného materiálu. Ráda by
věděla, jestli se kapitán Malcolm přišel na poslední přelíčení podívat.
Jestli ho zajímá, co s ní bude.
Ve zdi naproti ní se otevřou dveře. Když si uvědomí, kdo jimi
vstupuje, ustrne v naprostém šoku. Je to soudce, který sem právě
dorazil ze soudní síně, a je úplně sám.
„Prosím,“ ukáže k nejbližší židli. Je kožená, má čtvercovou
opěrku na záda a vypadá pohodlně a elegantně. „Posaďte se.“
 Virginia je příliš vyvedená z míry, aby se zmohla na cokoli ji-
ného, než že jeho výzvě vyhoví. On sám se posadí za psací stůl, ale
ještě předtím si ze zadní části těla oběma rukama odhrne soudcovský
talár, což jí připomene, jak ten stejný pohyb vídala u žen oblečených
v kalhotové sukni. Muže nikdy nic takového nikdy udělat neviděla.
Tedy o samotě, pomyslí si.
Soudce k ní přes stůl napřáhne ruku se složenými novinami
a počká, až se natáhne i ona, aby si je od něj vzala.
I když dokáže jen stěží udržet svoji zvědavost na uzdě, ještě
než je uchopí, podívá se soudci do očí, protože je zvědavá na výraz
v jeho tváři. Nemusela tím ale ztrácet čas, protože ten je zcela ne­
proniknutelný.
Noviny si vezme. Když čte, cítí nekontrolovatelné záškuby ve
tváři a vnímá, jak její obličej začíná měnit svůj výraz.
Nepodal jí ani Clarion, ani Beacon. Jsou to nějaké jiné noviny,
které Virginia nikdy neviděla. Jmenují se Polnice. Dívá se na lehce
rozmazaný výtisk, který jí není ničím povědomý, a najednou jí cosi
bleskne hlavou a ona se podiví, jak je možné, že ji to nenapadlo už
dříve: pokud Collinsovi ovlivňují, co opublikuje Clarion, a tlačí na
vydavatele, aby ji vykreslovali jen v negativním světle, možná že
i v Beaconu existuje někdo, kdo vychyluje jazýček vah v její pro-
spěch a píše o ní kladně? Novináře – lépe řečeno novinářku – zná
jen jednu jedinou. To Margaret seděla v první řadě už od prvního
dne přelíčení. Pokud získá zpět svoji svobodu – a dnes má důvod si
myslet, že by se to mohlo podařit – najde si způsob, jak jí vyjádřit
svoji vděčnost.
Ale tyhle noviny, Polnice, ani nejsou z Bostonu. Zdá se, že jsou
kanadské. Věnují velký prostor šokující zprávě o tom, že výprava
vedená Johnem Raem, poslední z mnoha výprav vyslaných pátrat
po osudech Johna Franklina, se vrátila zpět a přivezla zprávy o tom,
jaký osud Franklinovu výpravu potkal. V bostonských novinách
Virginia zahlédla jen krátký úryvek článku na to téma, ale článek
v Polnici zabírá téměř celou titulní stránku a má šokující název:
POCHMURNÉ SVĚDECTVÍ O OSUDU VÝPRAVY FRANKLI-
NOVY – MUŽI NUCENÍ SÁHNOUT KE KRAJNÍMU ŘEŠENÍ.
„Jsou to noviny z Montrealu,“ řekne jí soudce pevným hlasem,
který kromě vlastního sdělení nedává tušit zhola nic jiného. „Citují
zde článek z londýnských Timesů, kde se praví, že John Rae nejenom,
že našel důkazy o tom, že členové Franklinovy výpravy zahynuli,
ale na základě průzkumu jejich tělesných pozůstatků došel k závěru,
že se uchýlili ke kanibalismu. Svět je v šoku.“
Nenapadá ji žádný způsob, jakým by na tuto zprávu mohla
vhodně zareagovat. Je to skličující, o tom není pochyb, ale co dalšího
je k tomu možno dodat? Všichni zúčastnění jsou již po smrti, jak
ti, co lidské maso jedli, tak ti, jejichž bylo. Nikdo nežije věčně, jen
Ježíš, a dokonce i on byl kdysi zbaven života těmi, kteří chtěli jeho
smrt využít ve svůj prospěch.
Soudci v odpověď řekne pouze: „Ach.“
„Myslel jsem, že to budete chtít vědět.“
„Děkuji.“
„Ještě předtím, než odejdete.“
„Promiňte?“
„Říkal jsem si, že to budete chtít vědět ještě předtím, než ode-
jdete. Když vás tolik zajímá Arktida. Ať už jste tam jela na příkaz
lady Franklinové, či ne.“
„Jela,“ odpoví mu jemně, skoro jako kdyby tomu sama tak úpl-
ně nevěřila. Už na tom stejně nezáleží. Ratolest naděje už v jejím
srdci opět ožila. Nenechal ji sem přivést proto, aby ji pokáral nebo
potrestal. To už teď ví jistě a dovolí si tomu uvěřit.
„Vzhledem k tomu, že nám slečna Rosetová oznámila vážný pře­
čin proti zákonu, toto soudní přelíčení již nemůže dále sloužit
spra­vedlnosti a bude s okamžitou platností zastaveno. Pokud Col­
linsovi nevyvinou nátlak na jeho obnovu, pochybuji o tom, že stát
Massachusetts bude mít jakýkoli zájem na tom, aby mrhal dalšími
prostředky a časem na nové soudní řízení, pokud by nebylo pode-
přeno žádným přímým důkazem. Kdyby Collinsovi hned od začátku
neuplatnili páky, které mají k dispozici, nejspíše by k procesu vůbec
nedošlo.“
K jejímu ohromení odkudsi vytáhne malý klíček. Virginia podle
jeho tvaru a velikosti okamžitě poznává, od čeho je. Od želízek,
kterými má spoutaná zápěstí.
„Ať vás štěstí provází, slečno Reedová,“ řekne jí soudce. „Můžete
odejít. Možná jste to tam v té vřavě u soudu nepostřehla, ale váš
obhájce požádal, abych vyhlásil zmatečné řízení, a já jeho žádosti
vyhovím.“
Zakoktá: „A neměla bych u toho být?“
„Vy se toho chcete zúčastnit?“
Zvažuje to. Už je to velmi dlouho, co se jí někdo zeptal, kde
chce být, a ještě déle od doby, kdy měla pocit, že na její odpovědi
opravdu záleží.
„Ne,“ odpoví mu.
„Je to můj soudní proces,“ vysvětlí jí, „a já jsem také ten, kdo
může stanovit jeho pravidla. Nyní tedy říkám, že obžalovaná může
odejít.“
„Ale kam bych měla odejít?“
„Jak bych to měl propánakrále vědět?“ podiví se soudce. Vypadá,
jako že každým okamžikem vybuchne v smích, ale pak si všimne
zděšeného výrazu v jejím obličeji. Nenapadlo ho, že tu otázku mohla
myslet vážně.
Sám jí odemkne želízka a udělá to tak jemně, že se jí přitom ani
nedotkne. Ruce se mu ani nezachvějí. Jakmile studený kov odpadne
Virginii od těla, hned má pocit, že se drží o něco vzpřímeněji.
„Gratuluji vám k přežití, slečno Reedová,“ řekne soudce ne
nepříjemným hlasem. „A teď běžte a najděte nějaký dobrý způsob,
jak se svým životem naložíte.“
 K A P I T O L A PA D E S Á T Á PÁ T Á

Virginia
Boston
Říjen 1854

K am jen půjde?
Když vykročí do svěžího bostonského vzduchu, odpověď stále
ještě nezná. Pořád má na sobě nové šaty, ve kterých předstoupila do
lavice svědků, a přes ně přehozený starý kabát, který jí dal dozorce
s omluvou, že ten její nejsou schopni nalézt. Zdá se, že mi celkem
padne, říká si. Ty poslední týdny tam na severu nosila proslulý
karmínově červený kabát, který jí Elizabeth dala na cestu zpět do
Bostonu. Ale ten kabát jí ve skutečnosti nikdy nepatřil. Nepatřil
ani jedné z nich. Jeho majitelkou byla odjakživa Caprice a tak to
také zůstane.
V hlavě jí stále zní otázka, na niž nezná odpověď. Kam jen půjde?
Když Ames zemřel, Virginia jeho ztrátu nemohla přijmout.
Nechtěla. Vydat se až na samý konec světa byl bláznivý pokus, jak
uniknout ztrátě, jíž uniknout nebylo možné. Jenže jaké jiné možnosti
se jí nabízely? Jakým způsobem si může žena takovou tragédii, která
jí změní život, odtruchlit?
Už se skoro otočí na podpatku, aby se vrátila do věznice a uchý-
lila se tam do doby, než si naplánuje co dál, když si všimne známé
postavy, jež přešlapuje jen pár kroků od ní. Vysoké a rozložité, s vl-
něnou čapkou na tmavých vlasech. Pak se ten muž svýma teplýma,
hnědýma očima zadívá jejím směrem.
Kapitán Malcolm.
Udělá pět rychlých kroků a už je u ní, ale těsně předtím, než
se jí dotkne, se zastaví.
„Omlouvám se,“ řekne jí.
 Ona zakloní hlavu dozadu a s přivřenýma očima na něj v zim-
ním světle zamžourá. „Za co přesně?“ zeptá se.
„Tentokrát? Že jsem vás přišel pozdravit já, a ne vaše ženy.
Všechno se seběhlo tak rychle – myslím, že o tom ještě ani nevědí.“
„A jak to, že vy to víte?“
„Mason,“ vysvětlí stručně.
„Aha.“ To dává smysl. Stále se jí ještě točí hlava z jejího nenadálé-
ho propuštění a také se nedokáže úplně zorientovat v záplavě pocitů,
které se jí zmocnily, když se tu Malcolm tak znenadání objevil.
„Nebojte se. Poslal jsem jim vzkaz, takže neodejdou.“
„Jak to myslíte, neodejdou?“
„Mám přítele, který nedaleko odsud vlastní čajovnu, a byl tak
laskavý, že nám dovolil se tam setkávat. Vaše přítelkyně se tam
každý den po soudu scházely a já jsem se k nim občas připojil. Jsou
to výjimečné ženy, Virginie.“
„To mi ani nemusíte říkat,“ odpoví mu, „moc dobře to vím.“
„Rozumím,“ řekne jemným hlasem. „Posledně jsem vás zklamal
a nedovezl vás tam, kam jsem slíbil. Dovolíte, abych to tentokrát
napravil?“
Virginia se namísto odpovědi dá do kroku. Prostě protože může.
Vzduch je chladný, ale nijak studený. Malcolm se k ní připojí.
Na chvíli zavře oči a potom je opět otevře. Po ulicích se to hemží
lidskými těly, chodci, kteří se kamsi bláznivě ženou a kteří nikdy
nenavštívili místa, na která zavítala Virginia, a nikdy by nepochopili,
co tam hledala. Všude kolem vládne nesnesitelný hluk a horečnaté
tempo. Všichni tihle lidé pravděpodobně přemýšlejí o věcech, které
jim připadají důležité, ale přitom na tolika z nich vlastně vůbec
nezáleží. Virginia by o tom mohla vyprávět!
Mlčky bok po boku procházejí kolem tří domovních bloků a pak
kapitán řekne: „Tady zabočíme doprava a pak za druhým blokem
domů doleva.“ Ještě než dojdou k místu, kde mají zatočit, Malcolm
se neudrží a vyhrkne: „Moc se omlouvám. Nic z toho, co se vám
stalo, nebylo fér. To na mé lodi rozhodně ne, jsem si toho dobře
vědom. Není omluva, která by to mohla napravit.“
„Nemusíte se omlouvat.“
„Ale nejde jenom o to. Tolik jste toho zkusila. Tam na severu
a během té Don… myslím to, co se stalo předtím, když jste byla
mladší. Nic z toho jste si nezasloužila.“
„Zásluhy s tím nemají nic společného. Chtěl byste vědět, čemu
mě to naučilo?“
Trochu se pod pohledem jejích rozzářených očí ošije, ale potom
řekne: „Povězte mi to.“
Virginia mu odpovídá úplně tichounkým hlasem: „Zkušenosti
tohoto druhu člověka naučí té nejkrutější pravdě ze všech.“
„O jakou pravdu se jedná?“
„Pokud věříte, že si nikdo nezaslouží zemřít,“ říká, „pak musíte
také přijmout, že si nikdo nezaslouží žít.“
Jak o jejích slovech uvažuje, trošku se mu rozšíří oči a pak při-
kývne.
Nepřikročí k ní, aby ji utěšil, a to je to, co rozhodne. Chápe,
že v této věci útěchy není. Když rozumí tomuto, mohl by porozumět
i jí, pomyslí si Virginia. Mohl by to pro ně být začátek.
Kdysi jí připomněl Amese, drahého a tolik postrádaného Amese.
Pokud si z této zkušenosti něco odnesla, pak je to skutečnost, že úcta
a přátelství mají větší význam než cokoli jiného. Dokáží člověka
obejmout a dodat mu sílu i na velkou vzdálenost. I na místech, která
se blíží peklu. Byla tam a dokázala se odtamtud vrátit zpět, ale kdyby
se vrátila sama, ten správný návrat by to nebyl. Jediné, na čem ve
skutečnosti záleželo, byly ty, které jí na té cestě dělaly společnost.
O několik bloků dále zpozoruje vývěsní štít čajovny, a když se
na něj podívá, kapitán přikývne. Není zvyklá plýtvat slovy. Klade si
otázku, jestli se jí vůbec kdy vrátí její výřečnost z doby před odjez-
dem do Arktidy. Během soudního procesu bylo vyřčeno tolik slov
a musela naslouchat tolika hlasům! Byla z nich unavená. Naštěstí
ty hlasy, které opravdu touží slyšet, teď zní jen kousíček odsud.
Kapitán Malcolm ukáže na pár schůdků vedoucích dolů do
útulné čajovny.
„Čekají tam na vás,“ řekne jí, a ač to jsou ta nejobyčejnější slova
na světě, ona si není jistá, jestli jí kdy někdo řekl něco krásnějšího.
Vykročí dolů ke vchodu a zavolá za sebe na kapitána Malcolma:
„Jestli chcete, přidejte se k nám.“ Ale už se neotočí, aby se podívala,
jestli jde za ní. Už nechce ztratit ani chviličku.
Chvilku jí trvá, než její oči přivyknou tlumenějšímu světlu
v místnosti, ale jakmile se tak stane, naskytne se jí pohled, který
předčí všechna její očekávání. Místnost je povětšinou prázdná, jen
tu a tam probleskávají tlumená světýlka z míst, kde sedí neznámí
lidé, zabraní do svých hovorů. Nikdo k ní nevzhlédne a ona si ten
pocit užívá.
Potom konečně spatří známé obličeje. Pět přeživších sedí v hlou-
čku u cihlového krbu, v jehož útrobách to oranžově plápolá. Proti
té záři se rýsují siluety jejich postav. Doro, která si popotahuje za
natržený límeček svých šatů a přitom sebou neklidně vrtí. Marga-
ret, které se světlo plamenů odráží od skel brýlí a která gestikuluje,
jako by vysvětlovala něco složitého. Irene s hlavou nakloněnou
k Margaret a se shovívavým, napůl vědoucím úsměvem na rtech.
Ebba a Althea sedící vedle sebe na malém kanapíčku si šeptají cosi
do ucha a obě mají ve tváři spokojený výraz. Virginia neví, ke které
z nich zamířit jako první.
Ale rozhodovat se nemusí. Doro nečeká, vyskočí a vrhne se jí
kolem krku. Šťastně vydechne a dalších slov není potřeba. Pak se
přidá Irene a obě je naráz obejme. Rychle přiskočí Margaret a hned
po ní i ostatní, takže je z nich najednou uzlíček těl se vzájemně
propletenými pažemi, všechny se uvolněně smějí, aniž by si dělaly
starosti s tím, co tomu říkají lidé okolo.
 Chce se jich vyptat úplně na všechno. Teď už na to budeme mít
dostatek času, pomyslí si.
Jak tak stojí před uklidňujícím světlem krbu, ze rtů jí unikne
hluboký povzdech. Oranžový jas se jí odráží ve tvářích, na čele, ve
vlasech i na ramenou.
Aniž by se uvolnila ze sevření svých žen, natočí tvář k ohni jako
slunečnice ke slunci.
V tuto chvíli a na tomto místě už kolem sebe i ve svém srdci
konečně vnímá teplo.
 P O Z N Á M K A A U TO R KY

K dyž jsem poprvé uvažovala o tom, že napíšu knihu o výpravě

složené ze samých žen, jež se v polovině devatenáctého století
vypraví do Arktidy, obávala jsem se, že by to téma mohlo působit
nevěrohodně. Jakákoli expedice podobného rázu by musela být
někým financovaná – v tomto případě pravděpodobně nějakou
bohatou ženou, která v Arktidě přišla alespoň o jednoho blízkého
člověka a která zároveň ztratila víru v úspěch předešlých expedic.
Taková by měla na celé věci eminentní zájem a byla by tedy ochotna
se do takto neslýchaného podniku pustit.
Když jsem objevila historické záznamy o lady Franklinové,
která tak výborně definovanému profilu vyhovovala, bylo to, jako
by mě někdo obdaroval.
Jakmile jsem získala více informací o ztracené Franklinově
expedici a o hledání jejích přeživších členů, našla jsem jasný histo-
rický precedens, na jehož základě jsem pak vystavěla mnoho prvků
příběhu, které už jsem měla vymyšlené. Sama lady Franklinová
měla nejenom potřebnou motivaci a finanční prostředky k tomu,
aby do Arktidy vyslala vlastní záchrannou expedici, ale zároveň
se též obrátila o pomoc na Američany – v roce 1849 dokonce na
tehdejšího prezidenta Spojených států Zachary Taylora a také na
newyorského loďařského magnáta Grinnella, který už financoval dvě
předchozí neúspěšné výpravy. Expedicím, které pak sama vypravila,
též svěřila dopisy adresované svému manželovi. Jako nejodvážnější
cestovatelka své doby dokonce uvažovala, že by takovou výpravu
podnikla osobně. Schůzka lady Franklinové s Virginií, kterou jsem
v románu umístila do hotelu Tremont, je zcela fiktivní, avšak výčet
jejích cestovatelských zážitků – plavba po Nilu nebo jízda na oslu
do Nazareta – se zakládá na pravdě.
 Malá poznámka k hotelu Tremont – znalci historie budou vědět,
že první historická ženská jídelna v Bostonu se pravděpodobně na-
cházela právě tam, a ne v Americkém domě, kam jsem ji v románu
z praktických důvodů umístila já.
Čím hlouběji jsem se nořila do studia padesátých let devate-
náctého století, tím více záznamů o mimořádných ženách, které se
pohybovaly na různých hranicích Spojených států, jsem nacházela.
Šlo přesně o ten typ žen, které by pravděpodobně bez zaváhání
skočily po příležitosti zúčastnit se nějaké dobrodružné výpravy.
Horolezkyně jako Lucy Walkerová, novinářky jako Margaret Fulle-
rová, ošetřovatelky na bitevních polích jako pověstná „obryně“
Sarah Bowmanová – každá z nich ve mně zažehla jiskru inspirace,
kterou jsem nějakým způsobem zúročila, když jsem pro tento ro-
mán vymýšlela postavy třinácti účastnic výpravy. Virginii Reedové
bylo v době neblaze proslulé cesty, kterou její rodina podnikla do
Kalifornie, teprve třináct. Při vyprávění jejího příběhu jsem trochu
popustila uzdu své fantazii, ale její dopis určený sestřenici však
skutečně existuje a byl otištěn v Illinoiském deníku (Illinois Journal)
v prosinci 1847. Některé části Virginiina příběhu, tak jak jsou po-
psány na stránkách této knihy, mají svůj původ ve vyprávění Sarah
Ann Murphyové, která je též jednou z těch, kdož strasti Donnerovy
výpravy přežili. Pokud je mi známo, žádná z nich nikdy osadníky
na Kalifornské stezce neprovázela.
Spisovatelské svobody jsem si dopřála, i pokud jde o přesná data,
kdy v roce 1853 začalo v Hudsonově zálivu a Jamesově zátoce jarní
tání ledu, a také v některých popisech tamějšího terénu. Časová osa
plavby škuneru Doris celkem odpovídá reálným možnostem, ale
britské lodě, které hledaly Severozápadní průjezd do dané oblasti
obvykle připlouvaly ze severu (přes Beringovu úžinu na západě nebo
Baffinův záliv na východě, což byla také cesta, po které se vydaly
Franklinovy lodě Erebus a Terror). Velrybářské lodi Spojených států
začaly v oblasti působit od počátku roku 1860, takže románový
kapitán Malcolm podnikal své pionýrské plavby v zálivu s předsti-
hem několika málo let.
Nedocenitelnou zásobárnou detailů pro popis fiktivní průz-
kumné výpravy do Arktidy, na kterou se vydaly mé hrdinky, mi
byla tato díla literatury faktu: Paul Watson – Ice Ghosts: The Epic
Hunt for the Lost Franklin Expedition, Ken McGoogan – Fatal
Passage: The Story of John Rae, the Arctic Hero Time Forgot, Ken
McGoogan – Lady Franklin’s Revenge: A True Story of Ambition,
Obsession and the Remaking of Arctic History, Dorothy Harley
Eber – When the Whalers Were Up North , John Rae – The Arctic
Journals of John Rae, Gillian Hutchinson – Sir John Franklin’s Ere-
bus and Terror Expedition: Lost and Found. Žádné z nich dosud
nebylo přeloženo do češtiny.
Postava kapitána Malcolma byla inspirovaná legendárním vel-
rybářským kapitánem Absalomem Bostonem z Nantucketu.
Chyby jsou mé vlastní.
 EDIČNÍ POZNÁMKY

Strana 14 „Ó ta zářná krása vůkol“: známý anglický hymnus „All

things bright and beautiful“, poprvé publikovaný Cecil Frances
Alexanderzovou v roce 1848.
Strana 21 „V Baffinově zálivu, kde velryba vodu dští…“: stará fol-
ková balada známá jako Žalozpěv lady Franklinové (Lady
Franklin’s Lament). Poprvé byla tato balada zaznamenaná
v roce 1850, jen dva roky po zmizení Franklinovy výpravy.
Strana 21 Franklinova výprava: britská výzkumná výprava vy-
slaná do Arktidy v roce 1845 s cílem nalézt Severozápadní
průjezd. Byla vedena sirem Johnem Franklinem, který velel
dvěma lodím se 129 muži na palubě. Obě lodě uvízly v ledu,
ze kterého se je nepodařilo uvolnit ani po roce. Část mužů
zemřela již tehdy a zbytek se vydal v dubnu 1848 pro pomoc
na pevninu, kde však zahynuli pravděpodobně v důsledku
otravy olovem, které se uvolňovalo ze svárů konzerv. Trosky
lodí byly nalezeny až 160 let po tragédii.
Strana 40 Bezútěšná zátoka: Jedná se o zátoku Repulse Bay na-
cházející se na území Inuitů (nedávno byla přejmenována na
Naujaat, což v inuitštině znamená Hnízdiště racků).
Strana 72 Dove: anglicky holubice.
Strana 82 Průliv Fury a Hekla: 190 km dlouhý průliv v kanadském
teritoriu Nunavut. Pojmenován byl podle dvou lodí Britského
námořnictva, které ho v roce 1822 objevily. Anglické slovo
Fury znamená zuřivost či běsnění a je též jménem římských
bohyní pomsty Fúrií.
Strana 83 John Rae (1813–1893): Skotský chirurg, který prozkou-
mal velkou část severní Kanady. Zabýval se také osudy Fran-
klinovy výpravy.
Strana 132 „Allons-y!“: francouzsky A jdeme na to!
Strana 178 „Oči měla tmavé, přelétavé…“: Slova námořnické odr­
ho­­vačky Paličská loď (The Fire Ship) jsou částí jedné z verzí
této písně a lze je dohledat ve sbírce popěvků Jacka Horntipa,
která je přístupná na internetu.
Strana 209 „Jež krásná je, a tak v ní provždy radost žije“: verš
„A thing of beauty and a joy forever“ z básně Endymion od
anglického romantického básníka Johna Keatse v českém pře-
kladu Hany Žantovské.
Strana 370 Donnerova výprava (anglicky Donner Party): Skuteč-
ná výprava osadníků směřující do Kalifornie. Z původních
87 lidí, kteří v květnu 1846 vyrazili z Missouri, jich 41 nepře-
žilo a ostatní byli zachráněni několika vypravenými skupina-
mi v únoru 1847. Tábor, ve kterém byli nuceni neplánovaně
přezimovat, se nacházel u kalifornského jezera, které dnes
nese jméno Donnerovo.
 P O D Ě KO VÁ N Í

S tejně jako už poněkolikáté, tak i tentokrát mohu napsat, že byste

tuto knihu nedrželi v rukách, pokud by se o to nezasadila má
literární agentka Elisabeth Weed z literární agentury The Book
Group a má vydavatelka Shana Drehs z nakladatelství Sourcebooks.
Obě bez ustání srší energií a jsou k neutahání. Jsem vám tolik vděč-
ná za vaše vedení, podporu, neutuchající povzbuzování a nadšení.
Vydat knihu si vyžaduje společného úsilí mnoha osob a dlužno
dodat, že osazenstvo Sourcebooks je vždy připraveno skály lámat,
aby se dílo podařilo. Můj srdečný dík si zaslouží Dominique Raccah,
Heather VenHuizen, Stephanie Rocha, Jessica Thelander, Margaret
Coffee, Valerie Pierce, Kirsten Wenum, Molly Waxman, Caitlin
Lawler, Chelsea McGuckin, Sabrina Baskey a Carolyn Lesnick za
tvrdou práci, během které můj syrový text dokázaly přetvořit v tuto
krásnou knihu a dostat ji k rukám čtenářů.
Jsem též velmi vděčná Hallie Schaeffer z agentury The Book
Group, nakladatelskému týmu z Tessera Editorial a Jenny Meyer za
péči o zahraniční práva pro tuto knihu, dále Michelle Weiner, týmu
agentury CAA, mimořádné stážistce Elizabeth Sander i mnoha
knihkupcům, knihovníkům a boogstagramovým přispěvatelům.
Díky společenství spisovatelských kolegů, kteří po této cestě
kráčejí spolu se mnou, si uvědomuji, že celé tohle šílenství stojí za to.
Radost do života mi přineslo více spisovatelů, než zde mohu vyjme-
novat. Ke vzniku tohoto románu a mé duševní pohodě při jeho psaní
speciálně přispěli: Shelley Nolden, která mě vždy dokázala namoti-
vovat k tomu, abych nepolevovala ve svém úsilí a vytrvala, Therese
Walsh a neuvěřitelná komunita kolem Nespoutaných spisovatelů
(Writer Unboxed), Marie Benedict, Kristina M ­ cMorris, Alison
Pataki, jejíž půvabné reklamní texty a ne­utuchající podporu tolik
oceňuji, členové skupiny Beletrističtí autoři Co-Op (Fiction Writers’
Co-Op), kteří si nikdy neberou servítky, a moji kolegové ze Společnosti
autorů historických románů (Historical Novel So­ciety), kteří dokáží,
aby se čtenář cítil jako doma na kterémkoli místě a v kterémkoli čase.
 Greer Macallister
POLÁRNÍ BĚSY
Z anglického originálu The Arctic Fury
přeložila Jana Muriel Preti.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Kontrast v roce 2023,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Alžběta Kulíšková
Jazyková korektura: Aneta Galková
Obálka: Chelsea McGulkin
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-3205-0 (pdf )

Více informací o edici Kontrast naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405