I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6.

2015
N 104/77 SbNU 527
Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí ve vazební věci

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida
Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 5. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15 ve věci ústavní stížnosti Adama Filuse,
zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 o zamítnutí stěžovatelovy
stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, za účasti Krajského soudu v
Hradci Králové jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 byla
porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2015 č. j. 11 To 88/2015-43 se proto ruší.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní
svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na
spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel namítá, že nejsou splněny podmínky pro jeho vzetí do vazby, neboť zahájené trestní stíhání je
nezákonné, neboť je stíhán pro jednání, které podle jeho názoru není trestným činem. Dále tvrdí, že v napadeném
rozhodnutí soud nesprávně posoudil důvody vazby a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí.

3. Usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 17. 2. 2015 č. j.
KRPH-110813-38/TČ-2014-050080 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Podstatou trestného jednání je skutečnost, že správce daně podřadil stěžovatelem dovezené tabákové
listy odborně nazývané částečně odřapíkovaný tabák do kategorie tabáku pro kouření podléhajícího spotřební
dani, kdy tyto listy stěžovatel uváděl do oběhu tím, že je prodával konečným spotřebitelům bez jakékoli úpravy.
Stěžovatel dovezené listy údajně toliko rozvážel do prodejen, tam je vážil a prodával konečným spotřebitelům.
Žádným způsobem je přitom neupravoval. Druhý skutek, na nějž usnesení rovněž dopadá, spočívá v tom, že se
stěžovatel neregistroval k dani z přidané hodnoty do 1. 7. 2014, kdy do obratové položky pro výpočet daně
nezahrnul spotřební daň, kterou měl povinnost podle napadeného usnesení do obratu zahrnout. Toto jednání je v
podstatě sekundárním jednáním závislým na posouzení jednání uvedeného na prvním místě.

4. Stěžovatel tvrdí, že ze zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (dále též
jen "zákon o spotřebních daních") vyplývá, že aby mohly tabákové listy podléhat dani z tabákových výrobků,
musejí být výrobkem, tedy předmětem, který prošel výrobním procesem, a zároveň splňovat zákonem stanovené
podmínky uvedené v jednom z odstavců § 101 zákona o spotřebních daních. Pojem výrobní proces je v zákoně o
spotřebních daních dále popsán jako proces, při kterém 1. vybraný výrobek vznikne, 2. z vybraného výrobku,
který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně, s výjimkou činností podle §
48 odst. 12, 3. z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej,
který je uveden pod jiným kódem nomenklatury, s výjimkou činností podle § 45 odst. 12. Stěžovatel v této
souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 5 Afs 161/2004, v

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 2

němž je uvedeno, že pokud žalobce nakoupenou surovinu dále přesíval, třídil, rozvažoval, balil a konečný
produkt označil názvem, který předurčoval jeho účel použití, zhotovoval předmět - výrobek určený k odbytu,
tedy vyráběl. Nic z uvedených činností stěžovatel se surovým tabákem neprováděl. Z toho dovozuje, že jím
prodávané tabákové listy nejsou vybraným výrobkem ve smyslu zákona o spotřebních daních, když nesplňují
definiční znaky výrobku, tedy předmětu, který je výsledkem výrobního procesu. Z protokolu Celně technické
laboratoře vyplývá, že stěžovatelem prodávané listy jsou sušený, částečně odřapíkovaný tabák, přičemž vzorek
nelze kouřit bez další úpravy. K tomu, aby tabák bylo možné kouřit, by bylo nutné ho nařezat, např. ostrým
nožem na vlákna šířky 1 mm až 2 mm na kuchyňském prkénku, a pak zabalit do cigaretového papírku, naplnit do
cigaretové dutinky nebo lulky. Podle názoru stěžovatele je způsobilost ke kouření základním kritériem pro
posouzení, zda se jedná či nejedná o vybraný výrobek ve smyslu zákona o spotřebních daních. Na podporu svých
úvah stěžovatel zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 1 Afs 60/2013-31, který se
týkal zajištění tabákových listů.

5. Stěžovatel tvrdí, že Generální ředitelství cel má v jeho věci k dispozici značné množství laboratorních analýz,
jejichž vyhodnocením by podle jeho názoru mělo dospět k závěru, že jeho jednání by nemělo být
kriminalizováno. Pro hodnocení je totiž důležitý stav odebraného vzorku, a nikoliv budoucí teoretická činnost
koncového zákazníka, která promění tabákové listy na tabákový výrobek. Napadené rozhodnutí se však se
zmiňovanými skutečnostmi nikterak nevypořádalo. V této souvislosti stěžovatel připomíná zásadu in dubio pro
libertate.

6. Stěžovatel dodává, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na nějž obecné soudy poukazují,
není pravomocný a navíc se týká jiného způsobu manipulace s tabákovými listy, než je popisován v případě
stěžovatele.

7. Stěžovatel tvrdí, že všechny uvedené skutečnosti měly obecné soudy při rozhodování o vazbě posoudit a
zohlednit, což se nestalo.

8. Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení, argumentaci svou i nosné závěry odůvodnění obecných soudů.
Je přesvědčen o tom, že v jeho věci nejsou dány důvody vazby podle § 67 písm. a), b) ani c) tr. řádu.

9. K otázce existence vazebního důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu uvádí, že typová toliko
objektivní hrozba vysokým trestem sama o sobě pro naplnění tohoto vazebního důvodu nestačí, což opakovaně
konstatoval Ústavní soud. Odkaz na trestní sazbu dle zvláštní části trestního zákoníku je možný pouze ve vztahu
ke konkrétním skutečnostem u specifického obviněného. Ty pak mohou způsobit zeslabení, či naopak zesílení
obav z útěku. V posuzované věci se argumentace napadeného rozhodnutí krajského soudu omezuje pouze na
konstatování hrozícího rozpětí trestní sazby, což stěžovatel považuje za zcela nedostatečné.

10. Ohledně vazby koluzní stěžovatel konstatuje, že obecné soudy odůvodnily tento vazební důvod tím, že by
stěžovatel mohl působit na přesně nezjištěný počet osob zásobujících jednotlivé provozovny a přebírajících v
některých případech tržbu, dále pak na osoby dosud nevyslechnuté z provozoven a skladu jeho obchodní
společnosti. Podle názoru stěžovatele se jedná o pouhou fabulaci s úmyslem vytvořit dojem organizovaného
zločinu. Celní správa se celému případu intenzivně věnovala od roku 2013 a do současné doby neztotožnila další
členy skupiny ani spolupracovníky stěžovatele, neboť ve skutečnosti žádní nejsou. Prodavačky v provozovnách
byly již vyslechnuty v rámci kontrol celní správy, přičemž veškerý listinný materiál celní správa předala policii.
V souladu s ustálenou judikaturou navíc nepostačuje pouhá domněnka možného ovlivňování, ale musí existovat
konkrétní důvodná obava, že by stěžovatel dosud nevyslechnuté svědky ovlivňoval.

11. K důvodům vazby předstižné stěžovatel namítá, že v minulosti bylo provedeno 140 kontrol v jeho
prodejnách. Jim však předcházely kontroly dovezeného zboží v centrálním skladu stěžovatele, kde zboží bylo
zkontrolováno, propuštěno do dalšího prodeje, rozvezeno do prodejen a tam znovu zkontrolováno, zabaveno,
podrobeno zkoumání v Centrální technické laboratoři Generálního ředitelství cel se závěrem, že zkoumané
tabákové listy nejsou způsobilé ke kouření. Uvedené probíhalo pravidelně od roku 2013, aniž by orgány činné v
trestním řízení jakkoli zasáhly. Stěžovatel vede kolem 100 správních žalob proti rozhodnutím správce daně,
přičemž právní stav je nejasný, což zřejmě vyvolalo i návrh na změnu právní úpravy spotřební daně.

12. Podle názoru stěžovatele krajský soud nevyhodnotil správně skutková zjištění ohledně důvodnosti trestního
stíhání i existence jednotlivých vazebních důvodů.

13. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který v plném
rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že nemá nic, čím by je blíže doplnil.

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 3

II.

14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72
odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst.
1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

15. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci
(§ 44 zákona o Ústavním soudu).

16. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 1627/2015 Ústavní soud zjistil následující
skutečnosti.

17. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2015 č. j. 0 Nt 1627/2015-43 byl stěžovatel vzat
do vazby z důvodů obsažených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Od 17. 2. 2015 je stěžovatel
stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a
3 trestního zákoníku.

18. Soud prvního stupně konstatoval, že tabákové listy nakoupené stěžovatelem lze podřadit pod předmět
spotřební daně podle § 101 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
Podle obecného soudu je rozhodující, zda je výrobek způsobilý ke kouření, zda je možné jej kouřit, přičemž
určení dovozce nemá na tuto otázku žádný vliv. Argumenty pro vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného
v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) spočívaly v ohrožení stěžovatele vysokým
nepodmíněným trestem odnětí svobody a ve skutečnosti, že způsobená škoda dosahuje přibližně částky 84 000
000 Kč. Dále v tom, že stěžovatel není státním příslušníkem České republiky a nemá zde žádné trvalé vazby k
místu bydliště či k osobám blízkým. K vazebnímu důvodu uvedenému v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu
soud uvedl, že je zřejmé, že bude nutné slyšet osoby na jednotlivých provozovnách a případně ztotožněné osoby
v pozici kurýrů v procesním postavení svědků. Důvody tzv. předstižné vazby dle ustanovení § 67 písm. c)
trestního řádu krajský soud shledal v důvodné obavě z pokračování v trestné činnosti, podtržené existencí
vysokých dluhů na spotřební dani. Soud zohlednil i skutečnost, že stěžovatel ukončil své podnikání jako fyzická
osoba a přenesl je na právnickou osobu, mohl tak učinit i záměrně, aby i nadále mohl obchodovat s tabákovými
listy.

19. Podanou stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením
zamítl. K obsáhlým námitkám stěžovatele týkajícím se důvodů trestního stíhání stížnostní soud uvedl, že zatímní
důkazy k závěru o existenci důvodů k podezření, že trestnou činnost mohl spáchat právě obviněný, přes
stížnostní námitky obviněného postačují. Potvrdil, že důvody útěkové vazby spočívají ve skutečnosti, že je
stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a vykazuje pouze formální místo svého bydliště. Stejně tak
krajský soud souhlasil s úvahami okresního soudu týkajícími se předstižné vazby a nemožnosti nahradit institut
vazby jiným zákonným opatřením.

20. Dne 15. 5. 2015 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sdělil vazební věznici, že
vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu v případě stěžovatele ze zákona odpadl.

III.

21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana
ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není
povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení
základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu
aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad
zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném
dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy
spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

23. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně důvodnosti
jeho trestního stíhání a nezbytnosti omezení jeho osobní svobody vazbou, včetně zpochybnění důvodů, které

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 4

svědčily závěru, že by se mohl trestnímu řízení vyhýbat, ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky či by mohl
opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.

24. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu
trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je
tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které
mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními
skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že
musí být naplněna "důvodná obava", že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp.
že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

25. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby,
neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho
rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho
doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Z toho plyne též
požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především
obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení
a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení
nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout
v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2
a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s
kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

26. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí Ústavnímu soudu přísluší posuzovat pouze okolnosti spojené
s vazebním rozhodováním, a nikoli hodnotit celý dosavadní průběh trestního řízení, i přesto, že podmínkou sine
qua non při posuzování zákonnosti vzetí do vazby je z povahy věci samozřejmě i trvání důvodného podezření, že
zadržená osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku ustanovení § 67 trestního řádu (zákon totiž
vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl
spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal
obviněný). Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro
odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal právě
obviněný. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o
vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení, ať už to svědčí pro podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného
činu, byl spáchán a že ho spáchal obviněný, nebo proti takovému podezření a ve prospěch obviněného [srov.
nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85)].

27. Výše uvedené však samozřejmě neznamená, že by již při přezkumu ústavnosti uvalené vazby Ústavní soud
mohl či měl přezkoumávat zákonnost doposud prováděných důkazů, neboť takto by v neúnosné míře zasahoval
do jurisdikce obecných soudů, kterým přísluší pravomoc hodnotit důkazy získané pro trestní řízení v rámci
hlavního líčení. Z těchto důvodů se v nyní posuzované věci Ústavní soud omezí pouze na přezkum těch námitek
obsažených v ústavní stížnosti, které se bezprostředně dotýkají vazebních rozhodnutí.

28. V posuzované věci obsáhlou část argumentace stěžovatele tvoří námitky proti naplnění znaků stíhaného
trestného činu, zejména existence protiprávnosti jako obligatorního znaku skutkové podstaty.

29. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obdobně obsáhle stěžovatel uplatnil své námitky proti důvodnosti
samotného trestního stíhání i ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby. Předně
zpochybňoval, zda se v případě produktu, se kterým obchodoval, jedná o tabákový výrobek ve smyslu
ustanovení § 101 zákona o spotřebních daních. Uvedl k tomu i judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle
jeho názoru je v otázce, zda je tabák způsobilý ke kouření, rozhodující okamžik odebrání vzorku, případně
zajištění produktu, nikoli teoretická možnost úpravy produktu jeho koncovým odběratelem po opuštění sféry
působení stěžovatele. Na podporu svých argumentů přiložil písemný protokol o zkoušce Celně technické
laboratoře, vládní návrh změny zákona o spotřebních daních a důvodovou zprávu k němu. Stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení v jeho případě kriminalizují legální činnost.

30. Ústavní soud shledal, že stížnostní soud na uvedené námitky stěžovatele zpochybňující existenci
protiprávnosti jeho jednání nereagoval a své zamítavé rozhodnutí v této části odůvodnil jen zcela obecným
konstatováním, že zatímní důkazy postačují k závěru, že tu jsou zřejmé důvody k podezření, "že trestnou činnost
mohl spáchat právě obviněný". Takto pojaté konstatování však neodpovídá požadavkům náležitého, to znamená
dostatečně podrobného, logického a přesvědčivého, odůvodnění rozhodnutí v trestní věci (srov. zejména

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 5

ustanovení § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 trestního řádu). Stížnostní soud se nikterak nevyjádřil ke konkrétním
námitkám, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má všechny
znaky trestného činu. Má-li být právo na přezkum usnesení o vzetí do vazby nadřízeným soudem zachováno,
musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí stížnostního soudu seznatelné, jakým způsobem tento soud
dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek stěžovatele. V postupu stížnostního soudu v posuzované věci, jenž
se zcela vyhnul reakci na konkrétní námitky stěžovatele, je možné spatřovat porušení základního práva na
spravedlivý proces.

31. Po prostudování vyžádaného spisu a po seznámení se s argumentací účastníků řízení Ústavní soud dospěl k
přesvědčení, že napadeným rozhodnutím obecný soud porušil základní práva stěžovatele, neboť nerespektoval
základní zásady stanovené pro rozhodování o vzetí do vazby a uvedené důvody vazby při ústavním přezkumu
neobstojí.

32. K námitkám stěžovatele ohledně existence jednotlivých vazebních důvodů v případě vazby útěkové podle §
67 písm. a) trestního řádu obecné soudy argumentovaly, že její důvodnost spočívá (krom jiného) v ohrožení
stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody, což stěžovatel napadal jako nepřípadné a odkazoval na judikaturu
Ústavního soudu, která opakovaně odmítla, že by hrozba vysokým trestem mohla být jediným obecným
důvodem pro vzetí osoby do vazby.

33. Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatele ztotožňuje, neboť skutečně ve více případech již
konstatoval, že "vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle § 67 písm. a) trestního
řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů
svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného
druhu na straně obviněného, tedy ,silnými' důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují"
[srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)]. Opačný výklad by ostatně
odporoval dikci zákona i samotnému smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu
musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude
skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N
8/25 SbNU 55)].

34. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl i další argumenty svědčící podle jeho názoru o nezbytnosti
vazebního stíhání stěžovatele (v případě útěkové i předstižné vazby). V tomto ohledu jsou tedy rozhodnutí
souladná s konstantní judikaturou Ústavního soudu a stejně tak respektují i dřívější závěry Ústavního soudu, že
"hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě
zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze
předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze
dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)], což je i případ stěžovatele.

35. Na druhé straně však Ústavní soud zdůrazňuje, že je nutno posoudit opodstatněnost těchto dalších důvodů
pro další trvání vazby stěžovatele, protože pokud by byly shledány neopodstatněnými, zůstala by hrozba
vysokého trestu důvodem jediným, jenž by samostatně v daném případě obstát nemohl. V této souvislosti
Ústavní soud připomíná, že obviněný je oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních
skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip
úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Je pak věcí obecných soudů, aby
při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily (v kterémkoli
stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto
účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout
jinak [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].

36. Na základě výše uvedeného Ústavní soud přezkoumal další důvody uvedené ve vazebních rozhodnutích
obecných soudů a shledal, že samostatně ani ve svém souhrnu nemohou opodstatnit zásahy do osobní svobody
stěžovatele.

37. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda skutečnost, že jednáním stěžovatele měla být způsobena škoda
v celkové výši přibližně 84 000 000 Kč, je státním příslušníkem Polské republiky, který často obchodně pobývá
v zahraničí, byl mu vydán průkaz zdravotního pojištění v Holandsku, celní orgán mu vyměřil vysoké částky
dlužné spotřební daně a nyní nepodniká jako osoba fyzická, nýbrž založil společnost s ručením omezeným EKO
NATURAL, může vést k závěru o hrozbě maření trestního stíhání a zda tento argument obstojí při
ústavněprávním přezkumu vazby. Ústavní soud totiž již dříve judikoval, že útěkovou (i předstižnou) vazbu lze
použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný - či obžalovaný - uprchne nebo se bude skrývat,

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 6

aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu (či že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán) a argumenty
použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika (či důvodné obavy) musí mít jasnou vazbu k danému riziku
[viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].

38. Argument ohledně výše způsobené škody v podstatě odpovídá hrozbě trestu, který stěžovatelovi hrozí, neboť
právě výše způsobené škody zvyšuje společenskou škodlivost a podřazuje jednání pod kvalifikovanou skutkovou
podstatu stíhaného trestného činu. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na
adrese H., H. K. Tvrdí, že v České republice žije po dobu zhruba dvaceti let, česky rozumí velmi dobře, ke
komunikaci s ním není potřeba tlumočník. Podniká řadu cest do zahraničí, ať již obchodních, tak i soukromých,
má však zájem působit i nadále v České republice a starat se o své zaměstnance. Skutečnost, že je státním
příslušníkem Polské republiky a byl u něj nalezen průkaz zdravotního pojištění vydaný v Holandsku, se v těchto
souvislostech nejeví jako konkrétní skutečnost zvyšující nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu. Již
od roku 2013 je dovoz surového tabáku ze zahraničí, který stěžovatel provozuje, podrobován šetření celních
orgánů a správce daně proti němu vede několik desítek správních řízení, v nichž se stěžovatel aktivně brání a má
zájem své přesvědčení ve správním řízení prokázat.

39. Dále Ústavní soud hodnotil, zda lze za vazebně relevantní důvod předstižné vazby považovat skutečnost, že
stěžovateli byl celními orgány doměřen vysoký dluh, což soudy uvedly jako argument, že by stěžovatel mohl
opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Z judikatury zdejšího soudu plyne, že existence důvodu
předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného,
jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se
obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení
opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení
osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto obecné soudy postupovaly, když za relevantní
argument považovaly finanční situaci stěžovatele. Ústavní soud však podotýká, že při hodnocení společenské či
finanční situace osoby, jež má být vzata do vazby či v ní být ponechána, musí soudy postupovat velmi obezřetně,
a je třeba v zásadě odmítnout, aby kupříkladu špatná finanční situace stěžovatele mohla být samostatným
vazebním důvodem předstižné vazby. Teprve souhrn dalších okolností by k těmto závěrům mohl vést, poněvadž
v opačném případě by docházelo k neakceptovatelné ostrakizaci osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, neboť
existence dluhů nemůže sama o sobě potvrzovat domněnku o dalším páchání trestné činnosti. V opačném
případě by ve své podstatě nebyl dodržen požadavek na restriktivní přístup k hodnocení vazebních důvodů.

40. Podobně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že skutečnost, že obviněný je nezaměstnaný
nebo že nemá rodinu, nemůže sama o sobě znamenat, že by mohl mít tendenci páchat další trestnou činnost
(srov. Sulaoja proti Estonsku, rozsudek ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 55939/00, § 64, nebo Pshevecherskiy proti
Rusku, rozsudek ze dne 24. 5. 2007, stížnost č. 28957/02, § 68). V případě stěžovatele soudy nehodnotily, zda
dluhy přinášejí stěžovateli obtíže. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že charakter stěžovatelových dluhů
nevypovídá o opodstatněnosti obavy před opakováním trestné činnosti, pro niž je stíhán, po propuštění
stěžovatele z vazby. V těchto úvahách se navíc obecné soudy pohybovaly v natolik abstraktní rovině, že jejich
odůvodnění nedostojí požadavku Ústavního soudu na konkrétnost rozhodovacích důvodů. Obdobné lze
konstatoval i o poznámce, že stěžovatel ukončil své podnikání jako fyzická osoba a založil společnost s ručením
omezeným, v níž je jediným jednatelem a společníkem. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel vede
celou řadu správních řízení, je si tedy vědom svých případných závazků, avšak z jeho výpovědi nikterak
nevyplynulo, že po propuštění na svobodu by nebyl schopen své případné dluhy splácet. Úvahy obecných soudů,
že dluhy stěžovatele odůvodňovaly vzetí do předstižné vazby, tedy neobstojí, neboť nejsou podepřeny
relevantními konkrétními skutečnostmi a v jimi předestřených konkrétních skutečnostech nelze shledat
důvodnou obavu z bezprostředního a akutního opakování trestné činnosti.

41. Argumentaci stížnostního soudu, že stěžovatel je přesvědčen, že s tabákovými listy může obchodovat i
nadále, kterou uvedl na podporu existence vazby předstižné, nelze za situace, kdy se odmítl vypořádat z
námitkami stěžovatele ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, akceptovat.

42. Ohledně existence důvodů koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu je namístě uvést, že dne 15. 5.
2015 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sdělil vazební věznici, že tento vazební
důvod v případě stěžovatele ze zákona odpadl, omezení svobody stěžovatele z tohoto důvodu tedy již netrvá.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že naplněním požadavku uvedení "konkrétních skutečností", z
nichž vyplývá důvodná obava, ve smyslu ustanovení § 67 trestního řádu je nutno rozumět konkrétní argumentaci
ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na
nevyslechnuté svědky. Pouhé domněnky a obavy přitom pro uložení vazby nepostačují [srov. např. nálezy sp. zn.

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

I.ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 str. 7

I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315), sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16
SbNU 157), sp. zn. IV. ÚS 257/2000 ze dne 25. 1. 2001 (N 18/21 SbNU 159) a další].

43. Ústavní soud míní, že rozhodnutí krajského soudu z hlediska požadavků na adekvátnost odůvodnění
soudních rozhodnutí neobstojí. V judikatuře zdejšího soudu vystupuje konstantně opakovaná zásada, že ve
vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody
jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008
(N 124/50 SbNU 79)]. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze
základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu
libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). K parametrům odůvodnění pak ve své
rozhodovací praxi Ústavní soud deklaroval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a
násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně,
co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními
uplatněnými účastníky řízení a na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele náležitým způsobem
reagovat [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp.
zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42
SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4.
2008 (N 71/49 SbNU 61), sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Těmto zásadám
posuzované rozhodnutí nedostálo. Je třeba dát za pravdu stěžovateli, že rozhodnutí krajského soudu je pouze
zopakováním vazebních důvodů, aniž by tento soud jakkoli rozvedl jejich opodstatnění či se vypořádal s
argumenty stěžovatele obsaženými ve stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí, což zajisté nenaplňuje
požadavky na úplnost a přesvědčivost soudního rozhodnutí. Posuzované usnesení tak z hlediska práva na
spravedlivý proces neobstojí.

44. Ústavní soud ze všech shora předestřených důvodů uzavírá, že obecný soud svým rozhodnutím porušil právo
stěžovatele na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené
v čl. 36 odst. 1 Listiny.

45. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti
vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu