Putin udělal Chruščovovu chybu, říká Kmoníček.

Nabízí pět scénářů vývoje

Český diplomat Hynek Kmoníček, 1. března 2022

Šest dnů od počátku ruské invaze na Ukrajinu se v plné nahotě vyjevil základní problém: Ruská
federace neví, čeho vlastně chce dosáhnout. „Putin v posledních dnech nenávratně prohrál image
chladného pokerového hráče, který má promyšleno několik tahů dopředu,“ říká v rozhovoru pro
iDNES.cz český velvyslanec ve Spojených státech Hynek Kmoníček.

Ukrajinská a ruská delegace se v pondělí poprvé sešly k mírovým rozhovorům. Co od těchto prvních
schůzek můžeme čekat?

V této chvíli se vzhledem k tomu, že se na obou stranách neúčastní nejvyšší zastoupení, nedá
očekávat příliš. Obě strany mají navíc velice rozdílné pozice, takže já to vidím jako začátek dalších
jednání.

Maximum, které bychom mohli čekat, jsou rozhovory o podmínkách „smlouvy o smlouvě budoucí“.
Bude to o vysílání signálů, čeho jsou obě strany pravděpodobně schopny, ale ani na jedné straně
nesedí lidé, kteří to jsou schopni, a hlavně to mohou rozhodnout.

Kdybyste byl ruským oligarchou a váš prezident vyhrožoval jaderným úderem, který by logicky
předcházel odvetnému protiúderu, nebylo by vám jedno, s kolika miliardami na účtu zemřete?

S čím Rusové do těch rozhovorů jdou a s čím se podle vás spokojí?

Kdybych byl na ukrajinské straně, tak by mě nejvíce zajímalo, kteří Rusové to jsou a jak velký mandát
mají ke skutečnému jednání. Stále více se totiž ukazuje, že dnešní Ruská federace je tak trochu one
man show.

Ruská strana totiž neustále mění názory. Nejdříve tvrdila, že Doněcká a Luhanská republika byla
uznána na území jedné třetiny Donbasu, kterou povstalci drží. Během 24 hodin ovšem změnila pozici
a řekla, že separatistické republiky uznává v celém rozsahu Doněcké a Luhanské oblasti.

To, že si nebude nárokovat zbytek Doněcka a Luhanska, zcela jistě tvrdil ministr zahraničí Lavrov a
zcela jistě to tvrdili ruští poslanci. Pak se ale od svého prezidenta dozvěděli, že to tak není, a museli
pružně změnit své stanovisko. Opět se tak ukázalo, že rozhoduje jediný člověk. Proto si myslím, že
toto jednání je důležité, ale nebude klíčové.

Co bude pro vývoj jednání z hlediska prezidenta Putina klíčové? Situace na bojišti?

Situace na bojišti je zcela jistě hlavním motorem toho, že k tomuto jednání vůbec mohlo dojít. Rusko
podcenilo situaci, podcenilo sílu a jednotu mezinárodní reakce. Obsazování Ukrajiny se do velké míry
neodehrává podle ruského scénáře, ve kterém měli být ruští vojáci vítáni květinami. Rusové naprosto
podcenili motivaci ukrajinských vojenských sil.

Celé to otevírá základní otázku, čeho chce Rusko na Ukrajině dosáhnout a je-li to vůbec dosažitelné.
Protože když se na situaci podíváme chladnýma, logickýma očima světové politiky, nevidíme příliš
mnoho scénářů, kterými by tento konflikt mohl skončit.

Jaké scénáře se tedy nyní rýsují?

Situace číslo jedna: Ruská federace dobude Ukrajinu. A pak co? Udrží ji? Jak ji bude držet? Vytvoří si
svůj vlastní Afghánistán? Co tím získá? Naprosto nejasné.
Situace číslo dva: ruská armáda dobude Ukrajinu a pokusí se dosadit nějakou spřátelenou
kolaborantskou vládu. Co tím získá? Sama pro sebe vyhlásí vítězství, které ovšem nebude
mezinárodně přijato. A situace v zemi může být identická se scénářem číslo jedna: Ruská federace
opět získá vlastní Afghánistán nebo Vietnam.

Situace číslo tři: Rusko se stáhne do hranic Doněcké a Luhanské republiky a prohlásí, že svých úkolů
za jejich hranicemi dosáhlo. To by znamenalo, že by se Ukrajina musela zavázat k tomu, čemu by
Rusové rádi říkali finlandizace. To ale nevypadá jako úplné vítězství, protože by Ukrajina dále
směřovala do EU. Což je přesně proti plánům V. V. Putina.

Situace číslo čtyři: Rusko se stáhne do svých hranic, vyhlásí vítězství a nikdo – ani v Rusku – tomu
nebude věřit. To by mohl být celkový konec současného režimu one man show.

Situace číslo pět: dojde k radikální změně politické situace na Ukrajině – na což to nyní nevypadá –
nebo politické situace v Rusku. A do takové situace se při prodloužení konfliktu za Rusy očekávaný 2.
březen můžeme klidně dostat, protože současné sankce jsou podstatně razantnější a budou mít
podstatně větší efekt na podstatně vlivnější lidi v Ruské federaci.

Já se tedy domnívám, že ruský prezident udělal to, čemu říkám Chruščovova chyba. Pamatujeme si
ještě na období, kdy Sovětský svaz rozhodoval vždy v rámci politbyra, nikdy to nebyla one man show.

V jednom jediném okamžiku to ovšem byla one man show: když Nikita Sergejevič Chruščov umístil
rakety na Kubu a zapomněl o tom říci zbytku politbyra. Ono se mu to v zásadě podařilo vyřešit, mohl
deklarovat vítězství tím, že po jejich stažení Američané stáhli své rakety z Turecka. Ale politybro si
řeklo: Nikita nás málem zatáhl do války a zapomněl nám to říct. A Nikita Sergejevič byl do dvou let na
chalupě v penzi.

Pokud se budeme držet paralely s Karibskou krizí... Měl by Západ Rusku poskytnout možnost, jak z
Ukrajiny vycouvat bez ztráty tváře? Podobně jako to Američané udělali v roce 1962 stažením raket z
Turecka? Nejsou současné sankce tak tvrdé, že uzavírají veškerý prostor k jednání?

Prostor k jednání si uzavřel ruský prezident. Nikdo ho nenutil, aby rozhodl o invazi. Mohl jí dále hrozit
a vyjednávat podmínky, které by pro obě strany byly snesitelnější než současná situace. V tomhle je
naše strana zcela čestná a průhledná. Od začátku jsme říkali, že pokud k invazi dojde, toto bude
důsledek.

Překvapilo vás, že v rámci sankcí došlo i na Nord Stream 2 a mezibankovní systém SWIFT? Protože
ještě nedávno panovaly pochybnosti, jestli se Západ na tak tvrdé odvetě shodne.

Nepřekvapilo, ale odpojení Ruské federace od SWIFT mělo být vyřešeno okamžitě. Občas mě
překvapilo zdůvodnění toho váhání. Argument, který by si zasloužil vyslechnout, mohl znít, že
odpojení od SWIFT může mít tak velký dopad na Ruskou federaci, že hrozí její vnitřní rozložení a
návrat do roku 1917. Argument, že si nejdříve musíme spočítat, že naše banky vydělají méně... No,
asi oba cítíme, jaký je mezi těmito dvěma narativy rozdíl.
Zmínil jste slovo finlandizace, které během hektických pokusů odvrátit Putina od invaze několikrát
vyplulo na povrch. Byla by taková cesta pro Ukrajinu vhodná?

Nevím. Neodpovídá to současné situaci, a pokud o tom příliš hovoříme, tak tím pomáháme ruské
straně v dosažení jejích cílů. V této chvíli je to zcela na ukrajinské straně.

Vzpomínám si nicméně na svůj nedávný oběd s ruským velvyslancem, u kterého byl také finský
velvyslanec. Ten se snažil našemu ruskému kolegovi vysvětlit, že způsob, jakým v té chvíli Rusko
tlačilo na Ukrajinu, znovu otevřel ve Finsku diskuzi o vstupu do Severoatlantické aliance. Ruský kolega
pak na otázku, jak si představuje Ukrajinu budoucnosti, aby s ní byl spokojen, pronesl krásnou ruskou
větu: Asi jako Finsko, ale před tímto obědem.

Na tom vidíte, že i finlandizace může mít velmi rozdílné definice. Je to velmi kontroverzní nálepka, ale
její obsah může být takový, že by možná sjednotil názor všech stran. Koneckonců, kdo by nechtěl žít
ve Finsku!

Vladimir Putin v neděli rozkázal uvést do stavu pohotovosti ruské jaderné síly. Údajně kvůli
agresivnímu chování NATO. Jak si to máme vykládat?

Jako eskalaci, snahu ruské strany strašit. A jako něco, co je naprosto, ale naprosto nepřijatelné a je to
zcela v duchu Chruščovovy chyby.

Jak to bylo vnímáno ve Washingtonu? Nastaly obavy z možného jaderného útoku?

Zavládlo váhání analytiků, jestli by v případě státu, který ovládá jeden člověk, taková realita
teoreticky nemohla nastat. Byla také patrná snaha vnímat to jako realistické blafování. Tento způsob
výhrůžky totiž nezazněl ani za studené války, kdy obě strany vyznávaly strategii jaderného odstrašení.

Opět se tedy domnívám, že se jednalo o chybu prezidenta Putina. Kdybyste byl ruským oligarchou a
váš prezident vyhrožoval jaderným úderem, který by logicky předcházel odvetnému protiúderu,
nebylo by vám jedno, s kolika miliardami na účtu zemřete?

Hodně se píše o zdrženlivé reakci Číny. Jsme svědky, že se rusko-čínské spojenectví posouvá na
novou úroveň. Nebo se čínské vedení chová čistě pragmaticky?

Chová se naprosto pragmaticky. Z pohledu Rusů musí vydávat velmi smíšené signály. Čína nabídla
Rusům zprostředkování mírového řešení konfliktu. To je klasická ukázka toho, že jim říká: My na to
máme a my nejsme takoví jako vy, protože můžeme jednat i s druhou stranou. Poměrně překvapivý
krok nastal, když Čína odstřihla část financování ruského vývozu surovin. To pravděpodobně nečekali
ani sami Rusové.

Z druhé strany: Rusko zavlečené do konfliktu na Ukrajině, kterému se výrazně zhoršila domácí i
zahraniční situace, je pro Číňany výhodné. Postupně pozorují, jak jim mizí jeden z menších
konkurentů na cestě k tomu, aby oni byli hlavním a jediným partnerem Spojených států do
budoucnosti. Najednou Rusko potřebuje Čínu, nikoliv opačně.

Zajímavé také bylo, jak se Číňané okamžitě snažili nahradit ruskou úlohu na mezinárodním poli.
Prezident Si Ťin-pching ihned oslovil dopisem Kim Čong-una, že je všechno v pořádku a že vše, co měl
domluvené s Rusy, zaručí Čínská lidová republika. To byl klasický příklad přístupu: Jeden z vašich
patronů je pryč, já jsem větší a lepší a beru si to na starost.

Nedávno uplynulo padesát let od návštěvy Richarda Nixona v Pekingu, kterou se Spojeným státům
podařilo vrazit klín mezi SSSR a Čínu. Nenastal možná dnes čas, aby USA tento kousek zopakovaly a
spojenectví Moskvy a Pekingu – byť z čínské strany velmi pragmatické – nějakým způsobem
narušily? Je to vůbec možné?

Když odjížděl Henry Kissinger do Pekingu, bylo to tak nereálné, že ho z toho nikdo ani nepodezíral.
Možné je všechno, jestli k tomu nastal vhodný okamžik, nevím. Ale přišlo mi příznačné, že když se
novináři před pár dny ptali amerického prezidenta Joea Bidena, jakým způsobem hodlá koordinovat
postup s Čínskou lidovou republikou, odpověděl výbornou diplomatickou větou: „Na tuto otázku teď
nejsem připraven odpovědět.“ To vám říká tolik věcí...

Neodpustím si připomenout ještě jedno výročí, přece jen jsou ty historické paralely velmi svůdné.
Loni to bylo 75 let od zveřejnění tzv. Dlouhého telegramu George Kennana, jakéhosi manuálu k
zadržování Sovětského svazu. Můžeme tento dokument brát opět jako aktuální návod k pochopení
současného Ruska?

Historické analogie jsou svůdné, ale také hodně často scestné, protože situace je vždycky jiná.
Současné Rusko není Sovětský svaz, nechce vybudovat nového člověka. Je to kapitalistický stát, který
se chová predátorsky a odmítá náš výklad Evropy jako kontinentu, kde vznikly dvě světové války jen
proto, že se někdo rozhodl mocensky změnit hranice.

Domluva po roce 1945 tedy zněla: Na evropském kontinentu můžeme mít vzájemné problémy, ale už
nikdy se to nebude řešit změnou hranic. Proto jsme v Evropské unii, proto jsme v NATO. Jakékoliv
použití násilí otevírá Pandořinu skříňku evropské historie a všichni víme, jací čerti z ní mohou vyletět.
To, že v toto věříte, z vás dělá současného Evropana. To, co předvedl ruský prezident v minulém
týdnu, je návrat do první poloviny 20. století, do doby dvou světových válek.

Pokud Ukrajina ruskou agresi ustojí – byť v nějaké okleštěné podobě –, měla by být přijata do
Evropské unie a NATO?

Její šance v Evropské unii jsou větší než v Severoatlantické alianci. V této chvíli je asi zbytečné
spekulovat, jakým směrem se to vyvine. Nejdříve musíme všemi způsoby přispět k okamžitému
ukončení konfliktu, který si lidé do něj zatažení naprosto nezaslouží. Je naprosto zbytečný a nemůže
mít žádný dobrý výsledek. Ani pro Ruskou federaci.

Ruská federace nemá jasně stanovené parametry, čeho vlastně chce dosáhnout. Nemůžete totiž
bojovat proti myšlence. Můžete bojovat proti lidem, státům, můžete bojovat za území... Ale
nemůžete bojovat proti myšlence. A tuto definici zatím Rusko nabízí. Bojuje za „denacifikaci“
Ukrajiny. Jak by se jí asi dosáhlo? Jak by se měla provádět? Podle čeho by se měřila? To je nesmyslné
zadání. A pokud je cílem nesmysl, tak i částečně logické kroky jsou nelogické.

Ruská federace si proto v probíhajících jednáních musí jasně definovat, čeho vlastně chce dosáhnout,
aby to bylo v rámci smysluplného a dosažitelného. Potom věřím, že se na tom dokáže shodnout se
všemi, které dnes označuje adjektivy, která do diplomacie nepatří.

Znamená to tedy, že Vladimir Putin bojuje hlavně s nějakými přeludy ve své hlavě? Hodně se
spekuluje o tom, jestli už není úplně odtržený od reality.

Nechci být amatérský psycholog. Ale jestli Putin v posledních dnech již něco nenávratně prohrál, tak
je to mezinárodní image chladného pokerového hráče, který ví, co dělá, má promyšleno několik tahů
dopředu a nejde do příliš velkého rizika. Vladimir Vladimirovič Putin se dnes v oblasti světového
diplomatického PR pohybuje někde na orbitě Kim Čong-una.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/hynek-kmonicek-ukrajina-rusko-valka-invaze-
putin.A220301_093842_zahranicni_aha