Libreta:

Miloš Macourek: Peruánský deník

Ondřej Neff: Arnal
Josef Nesvadba: Po stopách sněžného muže

PRÁCE Praha 1989

© Miloš Macourek, Ondřej Neff, Josef Nesvadba, 1989
Obrázkový seriál © Kája Saudek, 1989

ISBN 80 - 208 - 0014 - X

3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
 svět KÁJI
Dovolte dvě osobní vzpomínky.
Vidím tu knihu, jako by to bylo včera. Ležela na psacím
stole, útlá, vázaná, velkého formátu. Adolf Hoffmeister ji
právě přivezl z Paříže. Otevřu ji, a co vidím — je to comics!
Připadá mi jaksi divný. Vystupuje v ní nepříliš vnadná, zato
ale sexy dívka jménem Barbarella, a její tvůrce Jean-Claude
Forest ji už v první epizodě zachytil v situaci značně pikant­
ní. Nevěřil jsem svým očím. Obrázkový seriál, to je přece
součást dětské literatury. Pro jaké děti je určená tahle Bar­
barella?
Adolf Hoffmeister se usmíval a knír se mu vlnil jako křídla
kormorána. Psal se rok 1962. Vydáním Barbarelly došlo
kpřevratu v dějinách comicsu. On to dobře věděl. Vždycky
věděl, co se děje ve světě umění nového. Na surfovém
prkně avantgardy svištěl prostorem od jinošských let. A za
tudobu byl svědkem (i obětí) mnohých útoků, vedených vy­
kladači proti tvůrcům. Zatímco jsme si spolu povídali o Bar­
barelle v tichu jeho bytu ve Spálené ulici, daleko odtud, v Pa­
říži, vykladači vláčeli Foresta blátem.
V roce 1952 mi bylo sedm let. Rodiče mě vzali na návště­
vu k Werichovým. Abych nezlobil, pán domu mi dal comics
na prohlížení. Pestrobarevný sešit, koupený za dob exilu
vAmerice, celý upatlaný od čokoládových prstů jeho dcery
Jany. Nikdy předtím jsem comics neviděl. Na setkání s ním
jsem ale připraven byl. Vyrůstal jsem nad stránkami Dikob­
razu, miloval jsem I va Haase a Antonína Pelce. Dělník
v modré haleně, s placatou čepicí na hlavě, to byl můj Su­
perman. S úsměvem na rtech drtil Strýčka Sama, pupkaté­
ho Churchilla, krvavého psa Tita a také Adenauera, celého
zeleného bezmocným vztekem. Werich mi ale půjčil jiný co­
mics. Byl plný veselých, avšak zlobivých zvířátek. Dva pej­
skové si nastříhali papírky, namalovali na ně znak dolaru
a šli nakupovat. Byl jsem zděšen. Ne proto, že pejskové se
dopouštěli penězokazectví, nýbrž proto, že bezostyšně
a zřejmě beze strachu malovali symbol, který byl v mých
očích stejně prokletý jako znak hákového kříže.
V tu dobu Kája Saudek už maloval své první comicsy do
školního časopisu. Už dávno měl za sebou svá první setkání
s obrázkovými seriály. Jako klouček čtyř, pětiletý měl rád
Punťu, toho humanoidního psa, bezpohlavního, avšak ob­
čas zamilovaného, který svým vzezřením, zvláště pak uši­
ma připlácnutýma k lebce, připomíná penzionovaného ber­
ního úředníka. Za okupace nacisté Punťu zahubili a místo
něho nabídli českým dětem sešity hodnotného čtení s ná­
zvem Panzery útočí a Junkersy nad Donem. Když panzery
doútočily a junkersy dolétaly a přišel mír, ozval se Saudkovic
rodině hodný příbuzný z Ameriky a začal posílat potravinové
balíčky. Místo baličáku noviny a v nich — comicsy. Jednak ty
legrační, jako byl Dennis the Menace, jednak dobrodružné,
sBuckem Rogersem v hlavní roli. Kája hltal Bucka náruživěji
než čokoládu s rozinkami. Hltal a zhltal a vepsal si ho do ge­
netického kódu.
Ale abych se vrátil k návštěvě u Werichů. Když jsme mu­
seli už domů, brečel jsem. Werich mi sešit nepůjčil, bodejť
by taky jo, nikdy bych ho už nevydal nazpět. Později, když
jsem potkal lidi, kteří se v comicsech vyznali, jsem pátral
a vyptával se: Nevíte, co to mohlo bejt, pejskové a padělali
dolary?
Vysmáli se mi. Existují stovky, tisíce, desetitisíce comicsů
s pejsky, ale taky kočkami a myšáky a kachnami a vším
možným. Jsou taky dobrodružné comicsy. Vystupuje v nich
Superman.
67
saudka
Tohle jméno jsem znal z Dikobrazu. Občas v něm otisko­
vali obrazové tabule, označené nadpisem AMERICKÝ ZPŮ­
SOB ŽIVOTA. V jednotlivých okýnkách tam byli zlynčovaní
černoši, prostitutky, občané s kudlou v zádech a na kost vy­
hublí dělníci. Nechyběl tam ani Superman, ožíral se coca
colou. Prostě, Superman vstoupil do mého povědomí.
Dnes, kdy výrobu coca coly převzal n. p. Fruta (nebo
kdo), jsme v mnohém ohledu poučenější a víme tedy, že
coca cola není vhodná pro děti ne proto, že by se po ní na­
mazaly, ale proto, že je v ní kofein. Na Supermana se ale
zlobíme dál. Na comics taky, protože je o supermanech.
A na Káju Saudka jakbysmet, protože kreslí comics.
Chudák Superman! Zrodila ho válka a ve válce i bojoval.
Měl by dostat metál.
Scenárista Jerome Siegel a Joseph Schuster ho vytvořili
v době, kdy se u nás už fasovaly plynové masky — v červnu
1938 vyšlo první pokračování. Bytost, která přežila zkázu
planety Krypton, dostala se na Zemi, kde žije poklidný ob­
čanský život pod jménem Clark Kent; jakmile se však někde
děje nějaká nepravost, nějaká supernepravost, Clark odha­
zuje sako a brýle a oděn trikotem a létacím pláštěm vrhá se,
pěsti vpřed, do boje. O tři roky později se v Bílém domě
konala porada. Nacistická agentura se snažila zemi odvrátit
od vstupu do války. FBI varovala před sabotážemi. Propa­
ganda reagovala jen mdle. „Kdo nám pomůže, pánové?“
řekl tehdy F. D. Roosevelt. „Nějaký comicsový hrdina?“
Tak se zrodil Captain America. Nelze o něm říci, že je to Su­
perman v modrém, už proto ne, že právě Superman je mod­
ře oděný. Captain America bojoval za vlast oděn do vlajky
s hvězdami a pruhy!
Zrodila se pohádková postava. K Hloupému Honzovi,
Nejmladšímu princi, Chudákovi sirotečkovi, Lesní víle přiby­
la figura ztělesňující moderní mýtus. Lidová kreativita ne­
skončila v osmnáctém devatenáctém století. I tvůrčí metoda
je totožná, jde totiž o tvorbu volbou.
Vysvětlím blíže. Archetypy klasické pohádky si nevy­
mysleli neznámí géniové. Archeologové nikdy nenajdou
chalupu, v níž žil neznámý mistr pohádkové literatury, ano­
nymní autor Zlatovlásky. V tisícovkách chalup vznikaly na­
jednou, ve stejnou dobu, příběhy odvozené od skutečných
politických událostí doby. Metodou sčítání podstatného
a vzájemným vyrušováním nepodstatného, metodou prů­
svitek na sebe položených, vykrystalizovaly v dlouho­
dobém procesu pohádkové typy.
Tvůrci triviální literatury jsou lidoví vypravěči moderní
doby. Snaží se bezprostředně odpovědět na potřeby široké­
ho publika, prvoplánově vyhovět jeho náladě. Jsou jich také
stovky, tisíce. Jejich dílo má obvykle jepičí život a nepatrný
dosah. I zde však funguje metoda sčítání a vyrušování, me­
toda průsvitek, protože tito vypravěči se nerozpakují přebí­
rat jeden od druhého. A pak se stane cosi, soukolí nebes­
kých sfér se posune o jeden ozub, a na světě je typ zrozený
z lůna nepožehnaného. Jako je Superman — ať už má jaké­
koli jméno a jakoukoli podobu. Anebo komické zvíře-člověk,
do tohoto typu lze dosadit kačera Donalda právě tak jako
zajíce, který má počkat.
Přes osobní vzpomínky a úvahy jsme se od Kájí Saudka
dostali daleko, ale ne tak daleko, abychom ho ztratili z do­
hledu. Jednu odbočku si ještě můžeme dovolit.
Táta koupil klukovi autodráhu. Ve dvě ráno kluk vyrušený
hulákáním se jde podívat do obýváku, co se děje: no sa­
mozřejmě, fotr zase drandí s kamarádama z fabriky Monzu.
Máma taky nadává, protože zejtra má došít na panenku
svatební šaty a očima oteklýma nevyspáním pořádně neuvi­
dí na jehlu.
„Autodráha se musí pořádně vyzkoušet,“ vysvětlí vám
ten pán svoje počínání. A jeho paní si postěžuje na dceřinu
nešikovnost. Krátce a dobře, dospělí si — někdy — hrají
s hračkami svých dětí. A dospělí — někdy — čtou knížky
svých dětí. V Albatrosu dobře vědí, že nemalá část produk­
ce jejich nakladatelství se do dětských rukou nikdy nedosta­
ne.
Obrázkové seriály čili comics byly a jsou v zásadě určené
dětem. Proto v USA existovala tak přísná cenzura, proto je
z amerických comics určených k masové spotřebě vyloučen
sex a brutalita je zde obvykle traktována v pohádkovém sty­
lu typu „všem nepřátelům hlava dolů“. Dospělí je ovšem
četli také, asi tak, jako si občas rádi přečtou pohádku.
Dlouho ale trvalo, než vznikly první comicsy pro dospělé.
Nejsem historik žánru a proto nebudu tvrdit, že Forestova
Barbarella byla první comics záměrně a jednoznačně urče­
ný dospělému publiku. A nejen to: Barbarella byla určena
intelektuálně vyspělému publiku. Proto zaujala Adolfa Hoff­
meistra, objevitele nových ostrovů (on to byl, kdo sestavil
Labyrint, v mnoha ohledech nepřekonatelnou antologii
angloamerické sci-fi).
Forest zbořil v Barbarelle dvě tabu jednou ranou.
První tabu zapovídalo vzdělanému člověku zabývat se
něčím tak triviálním, jako je comics. Druhé tabu fungovalo
uvnitř comicsu, zapovídalo tvůrci zabývat se filozofií, politi­
kou a samozřejmě sexem.
Ať byl v tomto ohledu první,nebo nebyl, jedno je jisté: svě­
tovou senzaci vyvolala ve své době Barbarella a žádný jiný
seriál tohoto typu. Už v roce 1967 podle něho natočil film
tehdejší mág moderního filmu Roger Vadim a obsadil ho ta­
kovými hvězdami, jako byla Jane Fondová v hlavní roli, Ugo
Tonazzi či David Hemmings. Běžel i v našich kinech.
O rok dříve dokončil Václav Vorlíček podle scénáře Milo­
še Macourka film Kdo chce zabít Jessii? I tohle byl film — co­
mics. V době, která přála experimentům, výtvarnou podobu
filmu vtiskl muž doposud neznámý, původně barrandovský
kulisák, později pomocný architekt Kája Saudek. Film je na
plakátě inzerován jako 9876543210té pokračování seriálu (o
jedenáct let později napadne Josepha Lucase uvést Hvězd­
né války jako „čtvrtý díl“ filmového seriálu). Sám plakát je
řešen jako stránka comicsu. Juraj Višný v roli Supermana
a Karel Effa v obvyklé roli bídáka zde ohrožují Olgu Schobe­
rovou, tedy Jessii. Dívka navlékne rukavice (na sluneční po­
hon), pravým zdvihákem expeduje Supermana a levým bí­
dáka do nebe. Prchá,aby byla pryč, než spadnou, leč utrhne
si kousek sukně. „Musím to někde zapošít,“ prohlásí, čímž
se zdrží a protivníci ji stačí dopadnout. Nastane tma, rukavi­
ce ztratí účinnost a Jessie se na posledním obrázku táže:
„Ale kam teď?“
V tomto „raném Saudkovi“ je obsažen Saudek celý. Je
v něm obsažen, řekl bych zaklet, jeho osud umělce. Proto se
o něm šíře zmiňuji.
Už na první pohled je patrno, že tu jde o parodii. Základní
situace dopodrobna odpovídá klasickému schématu comic­
su amerického typu, avšak osa dramatického zvratu — na­
tržená sukně, starost o to, kde trhlinu „zapošít“ — by se ve
skutečném, tedy americkém seriálu supermanovského ty­
pu, nemohla nikdy vyskytnout. Dovedu si představit, že Ma­
courek s Vorlíčkem si nechali námět, scénář a později celý
film schválit u ouřadů jako „břitkou satiru“ na pahodnoty
úpadkové kultury Západu. Řešení plakátu odpovídá prokla­
movanému záměru.
S jednou jedinou, zato znepokojující výhradou.
Ironie je zde zjevná, avšak ještě cosi dalšího zjevno jest:
je zde ironizováno cosi, co ironik nepokrytě miluje. Je to iro­
nie láskyplná, prodchnutá pochopením, beze zloby a od­
sudku.
Ve studii Ivana Vápenky Comics Káji Saudka, vydané ja­
ko zájmový tisk v roce 1989, je uvedeno jeho 41 comics,
u nás veřejně publikovaných do 31. prosince 1988. Všechny
jsou poznamenány oním „láskyplně ironizujícím přístu­
pem“. Ironie zde má ovšem mnoho podob, můžeme ji najít
všude: ve volbě tématu, ve vedení děje, v jazyce, ve výtvar­
ném projevu. Když se Kája Saudek spojí s Karlem Steiger­
waldem a udělají podle Kafkova Zámku comics, je to ironie
tematická. Když hrdina seriálu Tajemství Zlatého koně visí
nad propastí a drží se za ohon koně Pruse a křičí na něho ,
Pruse, Pruse, čehý —, je to ironie jak dějová, tak verbální.
A výtvarný projev? Bože, stačí se jen podívat. . .
Kdo si chce v Čechách tvrdě ustlat, nechť se stane Ironi­
kern. Pronásledovat ho budou jak ti, kdo ironii nepochopili,
tak ti, kdo ji pochopili. Už ve svém pátém seriálu Honza
Hrom z roku 1968 nakreslil Saudek v záhlaví poslední, tedy
sedmé části, sám sebe. Zpodobnil se pěkně z profilu, s bu­
blinou u úst a v bublině stojí:
„Děkuji všem, kdož napsali o tomto COM — COMICSU
šéfredaktorovi Pop Music Expresu . . . Tolik nenávisti, dštící
ze záštiplných, tvrdě a nesmlouvavě odmítavých postojů
došlých v dopisech, mně zalichotilo! Ejhle — maluji si tu kýč
velekýč — a lidé jsou PRÁVEM pohoršeni! Jsou totiž dobře
vychováni, nesnesou všechny ty ubohé, vyumělkované
buržoazní kýče Normana Rockwela, Roy Lichtensteina či
S. Daliho!“
V té době netušil, že mu dali napít jen malého panáka
hořkosti a že ho čeká celý korbel. Zavinil si to ovšem sám.
Kdyby byl jenom ironikem! Časem by si lidé zvykli a on by si
mohl v klidu šudlat svoje, jako to u nás po desetiletí dělá tolik
neškodných výtvarníků. Dopustil se však ještě jednoho zlo­
činu: měl úspěch, a to neodpouštějí ani ti nejtolerantnější.
V roce 1969 se v Mladém světě objevila osmadvaceti­
stránková ukázka z připravované comicsové knihy Muriel
a andělé. Více než stostránkový seriál podle scénáře Miloše
Macourka chystala k vydání Mladá fronta. K odevzdání bylo
připraveno další pokračování pod názvem Muriel a oran­
žová smrt.
Kdyby se autoři byli drželi základní české moudrosti „plav
a nečeř vodu“, kdyby byli nechodili na stránky Mladého svě­
ta, nejpopulárnějšího českého týdeníku! Oni to ale udělali,
Muriel měla třeštivý úspěch, i bylo nutno ji zakázat. Ba nejen
to, ztratily se i originály — kéž by se mezi čtenáři těchto řád­
ků. našel jejich nynější držitel a kéž by je Kájovi Saudkovi
vrátil!
Proti tomuto zklamání byla všechna následující relativně
snesitelnou pokroutkou. V roce 1971 se Saudek vrátil na
stránky Mladého světa se Čtverylkou, parafrázemi literár­
ních a dramatických děl. Začátkem následujícího roku zde
začal vycházet Lips Tullian, jeho doposud nejpopulárnější
seriál. Po roční přestávce začal Saudek v Mladém světě vy­
dávat Černého Filipa, comics podle motivů díla Aloise Jirás­
ka. Po šesti pokračováních byl seriál beze slova vysvětlení
zastaven.
Pět let trvalo, než se Saudek mohl k soustavné práci na
obrázkových seriálech vrátit. Jak už to bývá, pomoc přišla
z neočekávané strany: Česká speleologická společnost ho
pověřila vytvořením comicsu u příležitosti 20. výročí zpří­
stupnění Koněpruských jeskyní. Tehdy vyšlo zde už citova­
né Tajemství Zlatého koně. Do roku 1988 vyšlo osm dalších
comicsových příběhů, dva díly Lipse Tulliana podle scénáře
Jaroslava Weigla, seriály podle scénáře Nesvadbova, Ma­
courkova a mého, obsažené v tomto svazku, Trať se ztrácí
ve tmě podle vlastního scénáře, a dva příběhy podle scéná­
ře Jaroslava Foglara Modrá rokle a Ztracený kamarád.
Je to zvláštní, že dva muži vzájemně tak odlišní mají spolu
vůbec něco podobného — a to, co mají podobné, je setsakra
podstatné: nejspíš bych to vyjádřil slovy „osa osudu tvůr­
ce“.
Foglar je o generaci starší než Saudek; Foglar je progra­
68
 mově družný, Saudek úporně samotářský; Foglar byl po ce­ dovníci zejména ve Francii (mezi comicsovými tvůrci v Ame­
lýživot cudný, až to budilo podiv, ba kritiku, Saudek si nama­ rice je jich kupodivu málo), že totiž comics je — či může být
loval hříšnost na prapor. Je mnoho důvodů, proč by Foglar — ideálním výrazovým prostředkem k zachycení ducha mo­
měl považovat Saudka a jeho dílo za nepřítele jeho vlastních derní doby. Podobně jako on chápou i Jean Giraud — Moe­
snah, a na druhé straně taky je mnoho důvodů, proč by se bius, Vaughan Bodé či Richard Corben žánrově čistý, ko­
měl Saudek Foglarovi a jeho dílu posmívat. Asi by to všech­ merčně zaměřený comics jako odrazový můstek k originál­
nodělali, kdyby to byli průměrní lidé. Protože nejsou, vystu­ nímu uměleckému výrazu. Puristicky smýšlející fanouškové
pují teď společně na besedách se čtenáři a vzájemně se ti­ comicsu někdy Saudkovi vytýkají žánrové prohřešky vedou­
tulují Mistře. cí ke složitosti, nepřehlednosti až nesrozumitelnosti (i já
Už jsem se zmínil o vykládačích. jsem mezi ně patřil). Saudek se však nesnaží o žánrově čis­
Od jejich postojů a praktických činů se odvíjí podobnost tý comics. Jde mu o parafrázi, o volnou interpretaci. Saudek
toho, čemu říkám „osa osudu tvůrce“, podobnost osudu neslouží comicsu, nýbrž comics slouží Saudkovi. Mnozí
Foglaraa Saudka. Oba strávili valnou část tvůrčího života ve z vás asi budou šokováni, až spatří vnady žen a hornatá ra­
stínunemilosti vykladačů, oba se těšili od samého startu na mena hrdinů. Nepřelétejte ale obrázky očima. Za jejich ob­
umělecké dráze nadšené přízni čtenářů. zorem leží klidná krajina moudrosti.
Hřejivá záře obdivu jen prohloubila temnotu stínu. Spon­ A že jsou ženy příliš vnadné a muži příliš ramenatí?
tánní úspěch se přikládá do kádrových materiálů mezi přitě­ Vždyť je to něco takového, jako když si klaun nasadí na
žující důkazy. Není to jen naše specifikum. Platí to zřejmě nos červený tenisák. Dělá to proto, aby byl víc podoben člo­
provšechny kulturní společnosti, které prožily šok spojený věku.
snástupem moderního umění v posledních desetiletích mi­ Ondřej Neff
nulého a prvních desetiletích našeho století. Tehdy skuteč­
né došlo ke katastrofálnímu nedorozumění mezi veřejností
a moderně smýšlejícími umělci. Od té doby se v kruzích
uměnoznalců udržuje víra v nevyléčitelně špatný vkus publi­
ka. Hodnotné je tudíž jen to, co se líbí nemnoha lidem aka­
demicky cvičeným, a naopak to, co se líbí všem, nemůže být
kvalitní. S tím je spojena další pověra: je prý snadné vyjít níz­
kému vkusu obecenstva vstříc, nadběhnout mu, vetřít se do
přízně.
Jen to zkuste, nadběhnout publiku! Zkuste napsat knihu
„jenomzábavnou“, aby zaujala statisíce! Ano, je pravda, že
základní rysy obecného vkusu jsou vnímavému pozorovateli
snadno rozeznatelné. Vtip je ale v tom, že touto snadnou
cestou podbízivosti se snaží jít tolik lidí, že je na ní nával, tak­
že je fakticky tuze nesnadná a neschůdná. Kdo vynikne
vžánru na pohled podbízivém a snadném, musí být nadán
ještě čímsi navíc.
Jako Ulysses, musí mít požehnání od bohů.
Včem spočívá ono požehnání, ono „navíc“, jímž je obda­
řen Kája Saudek?
Kánony žánru jménem comics nepřijal bezvýhradně —
zůstal heretikem. O jedné črtě jeho hereze jsem už mluvil, je
toironie. Saudkův ironický přístup ke comicsu bije do očí, ať
prozkoumáme kterýkoli z jeho jednačtyřiceti seriálů. Ale
musíme jich poznat víc, abychom došli k jinému, dosti pře­
kvapujícímu zjištění.
Počet Saudkových scénáristů jde do desítek. Kreslíř ale
dokázal silou své osobnosti překlenout rozdíly mezi nimi.
Vždycky je to nejdřív Saudek a pak — jako v této knížce —
Macourek, Nesvadba nebo Neff.
Síla umělecké osobnosti. . . Zase jeden nabubřelý ter­
mín, který neznamená nic, pokud není opřen o konkrétní
představu. Asi bych se měl vrátit tam, kde jsem začal, totiž
kosobním vzpomínkám, abych se konkrétní formulace do­
bral. Když jsem dopsal scénář Arnala, myslel jsem si, že
Saudkovi sedne jako ušitý na míru a že pro kreslíře to bude
hračka. Nebyla. Arnal je výsledek bezmála ročního úporné­
hozápasu. Sledoval jsem ho dlouho, než jsem pochopil, oč
v něm jde. Neobyčejnost, tu jsem do příběhu dodal já. Sau­
dek do něho vpravoval obyčejnost. Ironie, nadsázka, kresle­
né siláctví, to všechno je jen prostředek k vyjádření té nej­
obyčejnější lidské upachtěnosti.
Magie je metoda, kterak vyslovovat pravá jména. To má
společné s uměním. Když Saudek nakreslil Jessii v souboji
se Supermanem a zachytil ji v situaci, kdy uvažuje o zapoší­
vání natržené sukně, to není jen ironická nadsázka: zde cítí­
me, že jsme v kontaktu se vznešeně obyčejnou podstatou
života.
Kája Saudek začal vážně kreslit comics někdy v době,
kdy Jean-Claude Forest bojoval s francouzskými farizeji
o právo Barbarelly na milování s roboty. Nezávisle na kom­
koli dopracoval se k poznání, k němuž došli Forestovi násle­

69
Obrázkový seriál: Karel Saudek, libreta: Miloš Macourek,
Ondřej Neff, Josef Nesvadba
3 X Kája Saudek
Doslov napsal Ondřej Neff
Obálku navrhl a nakreslil Karel Saudek
Graficky upravila Olga Herdová
Vydala Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH v Praze
roku 1989 jako svou 6682. publikaci
Odpovědná redaktorka Miroslava Sedloňová
Výtvarná redaktorka Olga Herdová
Technická redaktorka Dana Zahrádková
1. vydání - náklad 200 000 - stran 72 - AA 14,59 - VA 15,27
601/22/818
Vytiskl Polygrafický průmysl Praha, s. p., Jihočeské tiskárny,
sdruž, p., České Budějovice, provoz 1
Tematická skupina 14/77
24-083-89 20 Kčs