Legendy SF

Joe Haldeman - Věčná válka

Orcon Scott Card - Enderův cyklus

David Brin - Vesmír pozvednutí

Nancy Kressová - Nespaví

Greg Bear - Cesta

 Editor - Robert Silverberg

Znovu jsou tady - autoři a jejich světy, jež si získávají miliony dychtivých čtenářů. Opět
přicházejí ve dvou svazcích a vracejí se do zvláštních a podmanivých míst, do nichž je zasazen
nový příběh, jenž doplňuje a dokresluje jejich nejslavnější díla.
Mnoho příběhů se odvíjí v dřívější minulosti těchto scifi světů a vrhá nové světlo na příběhy již
proslavené.
Jiné sledují známé dějové linie, ale odehrávají se stranou hlavních událostí. Všechny do
jednoho jsou však nepostradatelné pro miliony fanoušků těchto autorů a jejich světů, které již
hluboce uvízly v myslích a srdcích čtenářů.

Joe Haldeman v povídce Rozdělená válka dokresluje příběhy z knihy Věčná válka.

Všemi oblíbený Enderův cyklus doplňuje Orson Scott Card v povídce Investiční poradce o tu
část, v níž se dozvíme, kterak Ender k Jane přišel.

David Brin v příběhu Pokušení vysvětluje, jak se mladá rasa, v tomto případě delfíni, vyrovnává
s nabídkou, kterou nelze na první pohled odmítnout...

Nancy Kressová nás uvádí do své slavné ságy o Nespavých povídkou Spící psi.

Greg Bear, autor nesmrtelných románů o světě Cesty a asteroidu Thistledownu znovu vydává
Olmyho na Cestu všech duchů.
 ÚVOD
Nejlepší nápady v science fiction jsou úžasné a nečekané, a spisovatelé, které napadnou, si jejich
zpracování často rozmýšlejí na několikrát. Pýchou moderní vědecké fantastiky jsou tedy mimo jiné rozsáhlé
série, v nichž autor stále důkladněji rozebírá původní myšlenku a nachází v ní novou hloubku a bohatství.
Nemluvím teď o tom typu příběhů, kterým kdysi James Blish říkal "šablony" - v nich spisovatel, jakmile
narazí na slušný nápad a šikovnou dramatickou strukturu, úspěšně opakuje stále stejné schéma třeba v tuctu
příběhů. Na tom není v zásadě nic špatného: například šablonovité případy Sherlocka Holmese baví čtenáře
už přes sto let a právě podobnost jednotlivých povídek a neměnnost vztahu mezi Holmesem a Watsonem
jsou nedílnou součástí potěšení z četby. V Holmesových příbězích ale nenacházíme ani vhled do jeho
psychiky, ani hlubokou analýzu viktoriánské kriminalistiky. Série se nevyvíjí, ale opakuje, stejně jako tolik
podobných časopiseckých seriálů z pozdějších let (Anča z remorkéru, Alexander Botts atd.) a dnešních
televizních programů. Většina dílek na pokračování, jež před padesáti či šedesáti lety tak snažně otiskoval
Saturday Evening Post zmizela v zapomnění stejně jako předloňské televizní seriály. Holmesovy příběhy drží
přes šablonovitou povahu nad vodou jen úžasný důmysl Conana Doyla.
I v science fiction známe množství sérií napsaných podle jednoho vzorce, od Toma Swifta v roce 1910
přes Johna Cartera na Marsu od Edgara Rice Burroughse z dvacátých let až po pozdějšího Captain Future a
dnešní mnohadílné spotřební čtivo, jehož jsou plná knihkupectví. Něco z toho je zábavné, ale většinou jde jen
o tři nebo čtyři tlusté svazky plné nesmyslného plácání kolem jediného slabého nápadu. (Známe i bezpočet
románů ze světa Star Treku a Hvězdných válek, mnoho z nich svižných a zábavných, ale žádný z nich nesmí
pochopitelně ani o píď posunout příběh předlohy.)
V science fiction ovšem nacházíme i jiné pojetí seriálu v němž se děj posouvá kupředu a čtenář proniká
stále hloub do světa i jednajících postav. Právě z nich je sestavena tato kniha.
Každý, kdo ví trochu o dějinách sci-fi, může bez přemýšlení jmenovat desítky podobných sérií.
Průkopník E. E. "Doc" Smith rozvinul hned dvě: ve dvacátých a třicátých letech Skřivánka, později pak
rozsáhlou Lensmanovu ságu o cestách do vesmíru. Ve čtyřicátých a padesátých letech spojil Robert E.
Heinlein desítky povídek a románů do mohutných a víceméně soudržných Dějin budoucnosti; později své
dílo podobně pospojoval Poul Anderson. A. E. van Vogt sepsal dva úžasné a znepokojivé romány o Gilbertu
Gosseynovi a dalších sémanticích ve světě Non-A. (Mnohem později doplnil ne tak překvapivý třetí díl.)
Nadace Isaaca Asimova. vzešlá původně z trilogie, důkladně využila Asimovova vynálezu "psychohistorie" a
autor ji postupně propojil s další mnohotvárnou a slavnou sérií o pozitronových robotech. V kratší formě nám
za skvělý příklad poslouží "Plešounovy" povídky Henryho Kuttnera, sebrané ve sbírce Mutant, a samozřejmě
Bradburyho Marťanská kronika. Mohl bych popsat ještě spoustu stránek a připomenout Blishe, Simaka,
Clarka, Herberta, Leibera, Cordwainera Smithe a spoustu dalších hrdinů v čase a prostoru.
I v záplavě slaboduchých trilogií a nekonečných seriálů vzniká spousta výtečných knih, jež rozvíjejí starší
díla a důkladněji zkoumají jejich ideové základy. Pro sbírku Za horizonty jsem shromáždil většinu dnešních
předních autorů románových sérií a požádal jsem je, aby napsali povídku nebo novelu, která osvětlí některý
rys jejich světa, na nějž v hlavní sérii nezbylo místo.
Několik známých spisovatelů tu nenajdete. Jistě bych do sbírky rád zahrnul nový příběh z Nadace nebo
kousek Heinleinových Dějin budoucnosti, s radostí bych navštívil Herbertovu Arrakis. V tomto kontinuu to
bohužel není možné. Několik z oslovených žijících spisovatelů mi navíc odpovědělo, že o dotyčném X. Y
nebo Z už řekli všechno, co chtěli. Byť mne tím zklamali, nemohu než je obdivovat.
Ale ti, kteří se do sbírky dostali, přesto tvoří nejreprezentativnější vzorek sci-fi autorů konce dvacátého
století. Jsem jim vděčný, že se uvolili vrátit ke světům, postavám a nápadům, které za posledních pár desítek
let potěšily tolik čtenářů. Jak jsme už zjistili bezpočtukrát, skvělý nápad je nevyčerpatelný - nekonečný - a
skvadra nejlepších autorů to k vašemu potěšení ráda znovu dokáže.

Robert Silverberg
květen 1998

přeložil Robert Tschorn

 VĚČNÁ VÁLKA (1974)
[česky Polaris 1996]
VĚČNÝ MÍR (1997)
[česky Polaris 1999]

Věčná válka vypráví příběh Williama Mandelly a Marygay Potterové, dvou Američanů,
narozených na konci dvacátého století, kteří byli povoláni do mezihvězdné války, trvající už takřka
tisíc let. Díky účinku relativity byli jak na jejím začátku, tak i na konci.
Když se zhruba v polovině knihy vrátili zpět na Zemi, zjistili, že kultura, kterou údajně bránili, se
změnila natolik, že v ní nemohli nadále žít - a ať už nenáviděli armádu sebevíc, přinejmenším jim
poskytovala známé prostředí a proto nechali své smlouvy obnovit. V poslední čtvrtině knihy byli
znovu rozděleni: sami si už mysleli, že navěky. Ale na samotném konci se stává neuvěřitelné a
oba se znovu setkávají.
Lidé se mě vyptávali na pokračování od okamžiku, kdy byla vydána první kniha a já vždy
odpovídal: "Ne, ta kniha je uzavřená. Jednoho dne možná napíšu povídku o tom, co se s nimi dělo
později."
Editor Silverberg mne požádal o povídku, kterou by mohl zařadit do této knihy, a já se do ní s
jistým nadšením pustil. Ale pak jsem si uvědomil, že ve skutečnosti píšu román - pokračování, o
němž jsem tvrdil, že nikdy nevznikne. A tak jsem jej sepsal až do konce, poslal jej nakladateli a
začal psát jinou povídku pro tento svazek.
Ve Věčné válce jasně chybí příběh o tom, co se dělo s Marygay v oné části knihy, kdy byla
oddělena od Williama. Abych tuto mezeru zaplnil, napsal jsem Rozdělenou válku, ale povídka také
poslouží jako nástin nové knihy.
Před několika lety jsem napsal román Věčný mír a velice pečlivě jsem zdůrazňoval při každé
možné příležitosti, že se nejedná o pokračování Věčné války, přestože se odehrává na stejném
poli a vychází z pera stejného autora o nějakých dvacet let staršího. Kritik Gary Wolfe poznamenal,
že tyto dva romány v kombinaci s mou 'komerční' knihou 1968 tvoří ve skutečnosti triptych o lásce
a válce. Taková to byla pěkná, elegantní poznámka a teď ji hodlám rozbít tím, že napíšu další
román. A nemyslím, že by kdy kdo někomu dovolil napsat nebo namalovat kvadriptych.
Měl jsem ale matnou představu, že pokračování by napsáno být mělo, už když jsem prodával
práva na brožované vydání Věčné války. Vydavatelka mi řekla, že by knihu nikdy nekoupila, kdyby
neměla šťastný konec.
Pokud vůbec kdy existoval okamžik k tomu, abych držel jazyk za zuby. tak to byl právě tento,
ale koneckonců to byla jiná země a ta vydavatelka mezitím zemřela. Věčná válka totiž žádný
šťastný konec nemá. Marygay s Williamem se sice znovu setkávají - kniha končí oznámením o
narození jejich prvního dítěte - ale toto setkání se odehrává na vězeňské planetě, kde jsou
shromážděny genetické zvláštnosti vesmíru, v němž se lidská rasa vzdala svého lidství a spojila se
v absurdním svazku se svým bývalým nepřítelem.
V pokračování, Věčná svoboda, se rozhodnou, že s tím něco musí udělat. Nebo alespoň při
tomto pokusu zemřít.
Joe Haldeman
 ROZDĚLENÁ VÁLKA
Joe Haldeman

1
Naše zranění byla strašlivá, ale armáda nás zachránila a dočasně nám poskytla Nebe. A
bohatství, které jsme tam mohli promrhat.
Tou nejdražší a nejhůře nahraditelnou součástí bojového skafandru je voják, který se uvnitř
nachází, takže pokud je zraněn natolik, že ho to vyřadí z dalších bojů. udělá skafandr všechno, aby
zachránil to, co zbylo. Ve Williamově případě proto skafandr okamžitě amputoval rozdrcenou nohu
a zaškrtil pahýl. Já jsem přišla o pravou ruku těsně nad loktem. Říká se, že pro nás ženy je
jednodušší ztratit paži než nohu. Jenom by mě zajímalo, kdo to vymyslel a jak na to přišel.
Ale bylo to úžasné štěstí, že jsme oba utržili amputační zranění ve stejné době, takže jsme
zůstali spolu.
To se stalo během tažení na Tet-2, které bylo katastrofou samo o sobě, a já s Williamem jsme
leželi až po uši nadopovaní drogami, zatímco ostatní umírali v další katastrofě na Alephu-7. Po
obou bitvách byl stav jednotky čtyřiapadesát mrtvých, třicet sedm nás zmrzačených, dva případy
šílenství a jen dvanáct vojáků víceméně schopných služby, kteří samozřejmě překypovali
nadšením. Dvanáct vojáků nicméně k vybojování vítězné bitvy nestačí, takže Sangrey Victoria
změnila kurs k nemocniční planetě Nebe.
Cesta do Nebe trvala dlouho, celé tři kolapsarové skoky. Pokud se zrovna Taurané nacházejí ve
správném místě a čase, dokáží vás sledovat skrz jeden skok. Ale sledovat někoho skrze dva je
skoro nemožné a při třech skocích se něco podobného prostě nemůže stát.
(Ale 'nemůže se stát' je nejspíš jen takové zbožné přání. Kvůli relativistickým zkreslením,
spojeným s cestami pomocí kolapsarových skoků, totiž v případě, že narazíte na nepřítele, nikdy
nevíte, jestli pochází z vašeho vlastního času nebo ze staletí před vámi nebo po vás. Možná vás už
za nějakých tisíc dva tisíce let dokáží pronásledovat skrz celé tři kolapsarové skoky stejně
jednoduše, jako by šli přímo za vámi. A první věc, kterou v tom případě zničí, bude Nebe. Pak
přijde na řadu Země.)
Nebe je jako Země, nedotčená lidským průmyslovým rozvojem a lakotou, nacházejí se tam stále
ještě původní lesy, pole a hory - ale je to také monument lidského průmyslového rozvoje a svým
způsobem i lakomství.
Když se uzdravíte - a tady neexistuje žádné 'pokud', nebyli byste tady, kdyby nevěděli, jak vás
dát zase dohromady - zůstáváte stále v armádě, ale zároveň jste neuvěřitelně bohatí. I žold vojáka
se postupem času mění v obrovský majetek, který se v průběhu doby mezi bitvami automaticky
reinvestuje, aby vydělal další peníze. A jedním z hlavních cílů Nebe je pustit co nejvíc těchto peněz
zpátky do oběhu. Takže se tu dá podnikat prakticky cokoli a všechno je to drahé.
Když jsme se s Williamem vzpamatovali, dostali jsme v Nebi šestiměsíční dovolenku k 'zotavení
a zábavě'. Já se ve skutečnosti dostala z přístrojů o dva dny dříve než on, ale čekala jsem na něho
a mezitím si četla. Pořád ještě tam mají knihy pro vojáky natolik staromódní, že se nechtějí nechat
elektronicky zapojit do zábav a extází za tisíce dolarů za minutu. Posedávala jsem tam s 529 755
012 dolary na účtě a mohla jsem se pustit do čehokoli. Ale to už jsem se doslechla, že si
zapojování užijeme až do sytosti, až nás budou připravovat k dalšímu nasazení. Šlo o USBS neboli
'urychlenou simulaci bojových situací', kde vás učí provádět věci tím, že je děláte ve virtuální
realitě. Pořád a pořád, stále znovu a znovu, dokud vám nejdou samy.
William měl o polovinu větší sumu než já, protože mě už po celá staletí převyšoval hodnostně,
ale já nečekala proto, abych se dostala k jeho penězům. Nejspíš bych chtěla být v jeho společnosti
i v případě, že bych ho nemilovala. Byli jsme tady jediní dva lidé, kteří se narodili ve dvacátém
století, a jen několik jich bylo z jednadvacátého. A jen zlomek z nich mimo službu používal jazyk,
kterému bych rozuměla, přestože se všichni vojáci učili znát starou angličtinu, která se používala
jako dočasná lingua franca. Někteří tvrdili, že angličtina je jejich rodný jazyk, ale mluvili
neuvěřitelně rychle a zdálo se, že cestou poztráceli nějaké samohlásky. Čtyři staletí. Připadal by
můj jazyk stejně nesrozumitelný jednomu z Poutníků? Neřekla bych.
(Ale bylo by docela zajímavé dopravit sem některého z Otců Poutníků a ukázat mu, co se
vyvinulo ze života v pochmurné zbožnosti a píli. Náboženství na Zemi fungovalo jako svého druhu
zvláštnost a bylo stejně vzácné jako heterosexualita. Ani v Nebi žádný Bůh neexistoval a muži
nebo ženy, kteří byli zamilovaní nebo v posteli s příslušníkem opačného pohlaví, tu byli pokládáni
za anachronické zvrhlíky.)
Než se William dostal z přístrojů, zařídila jsem už předem přepychové 'líbánkové' apartmá v
létajícím městě Skye a tam jsme strávili celých pět dní, během nichž jsme spolu prováděli různé
anachronické zvrhlosti. Pak jsme si najali kluzák a vydali se prohlédnout si Nebe.
William nadšeně souhlasil s mou touhou prozkoumat nejdříve divoké a nespoutané formy života
na tomto světě. Tábořili jsme v poušti, v džungli, v arktické pustině, na vrcholcích hor a na
opuštěných ostrovech. Tlaková pole nás chránila před nebezpečnými zvířaty a mohli jsme se na ně
díky tomu podívat pěkně zblízka, zatímco se ona snažila vymyslet nějaký způsob, jak se dostat k
potravě, a ti tvorové byli úžasní - evoluce tady nijak neupřednostnila savce nad plazy a v obou
druzích se vyvinuli velcí a rychlí dravci ve spoustě krásných i ošklivých podob.
Pak jsme se vydali do měst a zkoumali jejich nekonečná lákadla. Některá, jako například lesnatý
Práh, kde nám naroubovali a vycvičili nové údy, naprosto splývala se svým přirozeným okolím.
Tohle byla estetika dvaadvacátého století, příliš umírněná a pro moderní vkus prostinká. Novější
města, jako bylo například Skye, se pyšnila svou umělostí.
Oba jsme byli nervózní v Atlantis, umístěném pod drtivou vahou kilometru vody, kde do
tlakových polí naráželi obrovští zářící tvorové a kde panoval temný den a temná noc. Možná to
byla příliš zřejmá metafora pro naše životy v armádě, kde nás před temnou nicotou vesmíru
chránila jen tenká slupka pláště křižníku nebo bojový skafandr, zatímco o naše životy usilovali
temní tvorové.
Většina měst neměla žádný větší smysl než jen oddělit vojáky od jejich peněz, takže si byla přes
vnější odlišnost vlastně všechna podobná. Jídlo, pití, drogy, halucinace, sex nebo přinejmenším
jeho sledování.
Sledování sexu připadalo daleko zajímavější mně než Williamovi, ale jeho odpuzoval pohled na
muže, kteří se milovali. Nepřipadalo mi, že by se to, co dělali, tolik odlišovalo od toho. co jsme
spolu dělali my - a nepřipadalo mi to ani zdaleka tak zvláštní jako sexuální halucinace, kdy jste se
napojili do přístroje, ten vám zařídil příjemný tělocvik s ideálním partnerem a ještě po vás uklidil.
Šel se mnou na lesbickou show a té noci se pak se mnou miloval s neobvyklým nadšením.
Myslím, že kromě vzrušení v tom bylo ještě něco jiného, jako by se mi snažil něco dokázat. Dělali
jsme si z toho oba legraci - "Já Tarzan, ty Jane" a "Já Tarzan, ty Heathclif". Byl vůbec na tomhle
světě ještě někdo kromě nás dvou, kdo by pochopil, čemu jsme se tak smáli? Prostituce získala
nový rozměr empatickými drogami, které poskytovatele a zákazníky spojily hlubokým citovým
poutem, dokud droga fungovala, bylo stejně pravé jako skutečnost - počítám, že byla vyvinuta
proto, aby dokázala konkurovat elektronickým fantaziím. Shodli jsme se na tom, že to patrně
nevyzkoušíme, i když já byla zvědavá a nejspíš bych se do toho pustila, kdybych byla sama.
Nemyslím, že by to udělal William, protože ta droga mezi muži a ženami nefungovala. Tak nám to
alespoň řekli a celou tu dobu se s nevěřícným pohledem v očích pohihňávali. Něco takového si ani
nedokázali představit.
Měli jsme šest měsíců tichého a klidného společenství a divoké, zoufalé zábavy a pořád nám
ještě zbyla spousta peněz, když to náhle skončilo. Právě jsme obědvali v elegantní restauraci ve
Skye a sledovali, jak se celý kilometr pod námi blýská klidná hladina oceánu, když k našemu stolu
přišel nervózní voják, zasalutoval a předal nám zapečetěné rozkazy.
Byli jsme odveleni na dvě různá místa. William měl nastoupit na Sade-138, což byl kolapsar
poblíž Velkého Magellanova mračna. Já měla jít na Aleph-10 v Orionu.
On byl povýšen na majora, velitele úderné skupiny Yod-4, a ze mě udělali kapitána, výkonného
důstojníka na Alephu-10.
Bylo to neuvěřitelné, surrealistické, neuvěřitelně a nepochopitelně idiotské a nespravedlivé. Byli
jsme spolu od základního výcviku - pět let nebo polovinu tisíciletí - a ani jeden z nás nebyl nikdy
velitelem. Dokonce ani pořádný vojín! A armáda měla pro tohle tvrzení spoustu důkazů. A přitom
on odlétal za týden ke Hvězdné bráně, aby se postavil do čela bojové jednotky. Můj úderný svaz se
měl shromáždit na oběžné dráze kolem Nebe za dva dny. A tam se ze mě stane velitel.
Okamžitě jsme odlétli zpátky do Prahu a dostali se tam těsně před otevřením administrativních
kanceláří. William bojoval a hodlal uplatit všechny, kdo by mu mohli jakkoli pomoci a snažil se
dosáhnout přinejmenším toho, abych byla převelena na místo jeho výkonného důstojníka. Copak
to mohlo něčemu uškodit? Většina lidí, ke kterým se měl připojit u Hvězdné brány, se stejně ještě
nenarodila.
Samozřejmě to vůbec nebyla záležitost logiky, byla to záležitost protokolu. A žádná armáda v
dějinách nebyla ještě tak pevně zatuhlá v ledovém sevření protokolu jako právě tahle. Osoba, která
podepsala tyhle rozkazy nenarozeným, byla pravděpodobně v tomto okamžiku už dávno mrtvá.
Den a noc, které nám ještě spolu zbývaly, nebyly nejlepší. Přirozeně nás napadlo, že bychom
mohli dezertovat, planetu jsme znali dobře a ještě nám nějaké peníze zůstaly. Ale planetu vlastnila
armáda. Nemohli bychom se cítit bezpečně v žádném městě a v divočině by nás našli okamžitě,
protože bychom tam nedokázali přežít bez tlakových polí. která se dala odhalit velice jednoduše.
Dezerce byla samozřejmě trestána smrtí a my jsme dokonce probrali i možnost, že bychom
takhle společně zemřeli v posledním gestu vzdoru. Ale věnovat své životy armádě jen tak by bylo
příliš pasivní. Raději je ještě jednou nabídnout Tauranům.
Nakonec jsme vyčerpaní mluvením, smutkem a vztekem prostě jen leželi v náručí toho druhého
celou noc a jitro. Jen bych si přála, abych mohla tvrdit, že jsme jeden druhému poskytli nějakou
sílu.
Když mě vyprovázel tři hodiny před startem k izolační komoře, chovali jsme se jeden ke
druhému skoro uctivě - takovým tím způsobem, jakým se chováte v přítomnosti milovaného
zesnulého. Žádný básník, který kdy přirovnal loučení ke smrti, neslyšel dveře bouchnout tak temně
a děsivě jako my dva. I kdybychom oba mířili v rozmezí několika dní na Zemi, časoprostorová
geometrie a kolapsarové skoky by se postaraly o to, že bychom dorazili desetiletí nebo i staletí
vzdáleni jeden druhému. A tohle nebyla Země. Mezi Sade-138 a Alephem-10 leželo sto padesát
tisíc světelných let. Říká se, že v kolapsarové geometrii neznamená absolutní vzdálenost nic. Ale
pokud by William zahynul při bombardování, trvalo by malé jiskérce jeho smrti celých patnáct
století1, než by dorazila k Orionu nebo k Zemi. Čas a vzdálenost byly absolutně nepředstavitelné.
Vesmírný přístav se samozřejmě nacházel na rovníku, na ostrově, kterému se říkalo Paerw'l -
Loučení. Nacházel se tam vysoký útes - ve skutečnosti vrcholek hory srovnaný do plošiny s
výhledem na východní zátoku, kde jsem s Williamem strávila tiché dny hodováním a meditací. Řekl
mi, že tam bude, aby sledoval můj odlet. Doufala jsem, že se dostanu k okénku, abych mohla
ostrov při startu sledovat a když nás pustili do raketoplánu, okamžitě jsem se k jednomu protlačila.
Ale z hladiny moře jsem na vrcholek nedohlédla a když motory zaječely a do polštářovaného křesla
mě vtiskla neviditelná pěst, dívala jsem se, ale byla jsem oslepena slzami. Ani jsem nemohla
zvednout ruku, abych si je otřela.

2
Naštěstí jsem měla poté, co jsme zakotvili u vesmírné stanice Athéně, šest hodin volna. Pak
jsem se měla hlásit k USBS výcviku. S pomocí několika prášků pro uklidnění jsem tak měla dost
času k tomu, abych se sebrala. Odešla jsem do své malé kajuty, vybalila si zavazadlo a vzala si
pár pilulek, pak jsem se na chvilku natáhla na kavalec. Když jsem vstala, odešla jsem do haly a
sledovala, jak se pod námi otáčí zelená, modrá a bílá planeta. Několik kilometrů dál se na oběžné
dráze nacházely další lodě a jeden velký křižník, pravděpodobně Bolívar, který nás dopraví na
Aleph-10.
Hala byla obrovská, ale skoro úplně prázdná. Viděla jsem dvě další ženy v béžových
uniformách, které jsem neznala, a usoudila jsem, že patří k posádce Athény. Mluvily spolu
podivnou rychlou andělskou řečí a já jim naslouchala poněkud pomalým mozkem.

1Toto tvrzení je podle mě nesmysl - buď by informace putovala rychlostí světla - tedy 150
000 let - nebo jen několik let až století v závislosti na rychlosti lodi u kolapsaru. 1500 let je
sice jedna z možností, stejně reálná jako stovky jiných čísel.
 Zatímco jsem si nalévala kávu, přešel ke mně muž ve stejné pískově a zeleně maskované
uniformě, jakou jsem měla i já. V hale, vyložené světle hnědým dřevem a zemitě laděnými tóny
barev, jsme ve skutečnosti příliš dobře maskovaní nebyli - zdaleka ne tak jako dvě ženy v
béžovém.
Zastavil se u mě a vzal si šálek. "Vy jste kapitán Potterová." řekl. "Marygay Potterová."
"To jsem já," přikývla jsem. "Vy jste z Bety?"
"Ne, já jsem přidělený sem na stanici, ale jsem z armády." Podal mi ruku. "Michael Dobei, jinak
Mike. Plukovník. Jsem váš důstojník pro temporální orientaci."
Odnesli jsme si šálky ke stolu. "Předpokládám, že mě máte zacvičit do téhle budoucnosti a
přítomnosti," poznamenala jsem.
Přikývl. "Připravit vás na jednání a kontakt s muži a ženami pod vámi. A s ostatními důstojníky."
"Pořád ještě se snažím vzpamatovat z té části 'pod vámi'. Já přece nejsem žádný důstojník,
plukovníku."
"Mike stačí. Ve skutečnosti jste daleko lepší voják, než si myslíte. Viděl jsem vaši složku. Prošla
jste spoustou bojů a nezlomilo vás to. Dokonce ani ta strašná věc na Zemi."
Tenkrát jsme s Williamem byli na farmě mých rodičů, když na ni zaútočila skupina lupičů, otec s
matkou zahynuli. "Tohle že je v mé složce? Tenkrát jsem ani nebyla voják. Neměli jsme ještě ani
podepsaný nový závazek."
"Je toho tam spousta." Zvedl šálek a podíval se na mě přes okraj. "Chcete vědět, co o vás říkal
váš středoškolský poradce? "
"Vy jste cvokař."
"Takhle se tomu říkalo kdysi. Dneska jsme 'mlokaři'."
Zasmála jsem se. "Takhle se zase kdysi říkalo jednomu druhu ještěrek."
"A říká se jim tak pořád." Vytáhl z kapsy čtečku. "Naposledy jste byla na Zemi roku 2007. A líbilo
se vám tam tolik, že jste raději znovu podepsala."
"Je to tam lepší?"
"Bylo to lepší, pak horší, pak zase lepší. Jako vždycky. Když jsem v roce 2318 odlétal, tak tam
přinejmenším panoval mír."
"Povolávací rozkaz?"
"Ne v tom smyslu, jak jej znáte vy. Už od svých deseti let jsem věděl, co budu dělat. Každý to
ví."
"Cože? Vy jste od deseti věděl, že se stanete důstojníkem pro temporální orientaci?"
"Přesně tak." Usmál se. "Sice jsem neměl tušení, co by to mohlo znamenat, ale vůbec se mi to
nelíbilo. Musel jsem chodit do speciální školy, abych se naučil tenhle jazyk -vojenštinu - ale musel
jsem to dělat čtyři roky místo obvyklých dvou, které absolvují ostatní vojáci.
Řekl bych, že jsme teď na Zemi daleko víc sešněrovaní, je to systém, který kontroluje všechno,
ale dává daleko víc jistoty a bezpečí. Zločin a anarchie, které charakterizovaly vaši Zemi, jsou už
dávno minulostí. Většina lidí žije šťastné, naplněné životy."
"Homosexuální životy. Žádné rodiny."
"Ale ano, my přece máme rodiny, rodiče - ale ne náhodně vybrané. Aby byla populace udržena
ve stabilitě, vždy jednoho člověka urychlujeme, když jiný zemře. Ten nový pak dostane pár, který
vyrostl v jistotě, že jsou oba k rodičovství nadaní, takoví dostávají k výchově přinejmenším čtyři
děti."
"'Urychlujeme' - tím myslíte děti ze zkumavky?"
"Z inkubátorů. Žádné trauma porodu. Žádná nejistota ohledně budoucnosti. Sama zjistíte, že
vaši vojáci jsou velice rozumná a vyrovnaná skupina lidí."
"A jak jim budu asi připadat já? Nebudou cítit odpor, že jim rozkazy vydává heterosexuální
vykopávka? Dinosaurus?"
"Znají dějiny, nebudou vás vinit z toho, co jste. Pokud byste se ale snažila navázat sexuální
vztah s některým z mužů, mohlo by to přinést jisté problémy."
Zavrtěla jsem hlavou. "To se nestane. Jediný muž, kterého jsem kdy milovala, je pryč. Navždy."
Sklopil oči k podlaze a odkašlal si. Dokázala jsem snad přivést do rozpaků profesionálního
mlokaře? "William Mandella, ano," řekl. "Je mi líto, že to udělali takhle. Připadá mi to... nesmyslně
kruté."
"Snažili jsme se o to, aby mě převeleli jako jeho výkonného důstojníka."
"To by nefungovalo. Je to paradox." Posunoval svůj šálek v kruzích po desce stolu a sledoval,
jak na hladině kávy tančí světlo. "Oba už máte odslouženo tolik času - objektivního i subjektivního -
že vám ty hodnosti prostě museli dát. Ale nemohli vás převelet na místo pod Williamem. I když
necháme stranou tu heterosexuální záležitost, měl by daleko větší starost o vaši bezpečnost než o
zajištění mise. Vojáci by si toho všimli a začaly by problémy."
"Copak se něco takového nikdy v tom vašem nádherném novém světě nestane? Velící důstojník
se nikdy nezamiluje do nějakého ze svých podřízených - ať už je to muž nebo žena?"
"Samozřejmě se to stává, láska se prostě stane, ať už jste hetero nebo homo. Ale ti lidé jsou
rozděleni a někdy potrestáni nebo přinejmenším napomenuti." Mávl nad tím rukou. "Teoreticky,
přirozeně. Koho to zajímá, když to není příliš křiklavý případ? Ale kdybyste zůstala s Williamem,
nikdo pod vámi by to nemohl přehlédnout."
"Předpokládám, že většina z nich nikdy heterosexuála neviděla."
"Nikdo z nich. Něco takového se dá odhalit velice brzy a není těžké to vyléčit."
"Skvělé. Možná by dokázali vyléčit i mě."
"Ne," zavrtěl hlavou. "Obávám se, že se to musí udělat ještě před dosažením puberty." Zasmál
se. "Omlouvám se. Děláte si ze mě legraci a já si to ani neuvědomil."
"Vy si nemyslíte, že moje heterosexualita může nějak omezit mé velitelské schopnosti?"
"Ne - jak už jsem řekl: vaši podřízení vědí, jací lidé byli ve vašich dobách. Kromě toho se
nepředpokládá, že se budou prostí vojáci nějak vciťovat do svých důstojníků, mají prostě
poslouchat rozkazy. A samozřejmě vědí o USBS výcviku, vědí, jak dokonale jste připravena."
"Jako výkonný důstojník budu stejně stát mimo řetězec velení."
"Pokud někdo hodnostně nadřízený nepadne. To se také stává."
"A pak armáda zjistí, jakou chybu při mém povýšení udělala. To už ale bude trochu pozdě."
"Možná překvapíte i sama sebe, až projdete USBS výcvikem." Podíval se na hodinky. "Ten
mimochodem začíná za pár hodin."
"Pozvete mě ještě předtím na oběd?"
"Raději ne. Nemyslím si, že byste měla jíst. Než to začne, tak vás tak nějak vyčistí. Zvenčí i
zevnitř."
"Připadá mi to všechno - dramatické."
"Přesně takové to je. Některým lidem se to líbí."
"Vy nejste tak docela přesvědčený o tom, že se to bude líbit mně, že?"
Odmlčel se. "O tom si raději promluvíme, až to skončí."

3
Očišťování nebylo vůbec špatné, protože v té chvíli už jsem byla ochablá a zpitomělá drogami.
Oholili mě do hladka jako dítě, dokonce i na pažích a tvářích, a právě mi na tělo přikládali senzory,
když jsem usnula.
Probudila jsem se nahá, někam jsem utíkala. Za mnou a mými přáteli běžela skupina dalších
nahých lidí a házeli po nás kameny. Jeden mě zasáhl pod lopatku tak prudce, že mi vyrazil dech a
já jsem klopýtla. Zavalitý neandertálec se na mě vrhl a dvakrát mě něčím udeřil do hlavy.
Věděla jsem, že je to simulace, že je to sen, ale přesto jsem v tom snu ztratila vědomí. Když
jsem se o chvilku později probudila, roztahoval mi nohy a chystal se mě znásilnit. Vrazila jsem mu
prsty do očí a odvalila se stranou. S naprosto jasně viditelným úmyslem po mně skočil a já se
konečky prstů dotkla palice, která ležela opodál. Popadla jsem palici oběma rukama, udeřila a
rozdrtila mu hlavu, takže mi ruce pokryl jeho mozek a krev. Ještě než zemřel, stačil v krátkých
výstřicích ejakulovat a bubnoval přitom patami do země. Bože, sice to mělo být realistické, ale
copak mě nemohli některých podrobností ušetřit?
Pak jsem stála ve falanze se štítem a dlouhým kopím v rukou. Před naší řadou stáli přikrčení
další muži, ozbrojeni kratšími kopími. Všechny zbraně byly namířeny stejným směrem a vytvářely
hradbu hrotů proti jezdcům na koních, kteří se na nás řítili. Tohle nebylo nejhorší. Prostě jste stáli
na místě a buď jste to přežili, nebo ne. Zahleděla jsem se na lehké zbroje Peršanů, kteří na nás
útočili. Byli tři, kteří se mohli dostat blízko ke mně, pokud je dokážeme srazit ze sedel nebo pokud
se jejich koně zastaví.
Kůň po mé levici prorazil řadu. Ten napravo se postavil na zadní a snažil se otočit. Ten, který
útočil přímo proti mně, se nabodl hrudí na dvě kopí a mé zlomil, když upadl na bok ve výtrysku krve
a s řičením, které znělo nepozemsky vysoko, zalehl muže přede mnou. Peršan, kterého náraz
vyhodil ze sedla, vrazil do mého štítu a porazil mě na zem zrovna v okamžiku, kdy jsem se snažila
vytasit krátký meč. Jílec se mi zabořil do žeber a já málem probodla sama sebe, když jsem tasila a
zároveň se zvedala ze země.
Jezdec sice přišel o svůj malý kulatý štít, ale čepel jeho meče už se na mě řítila v plochém
oblouku. Bez potíží jsem ji odrazila okrajem štítu a přesně jak jsem byla naučena jsem ťala vlastní
zbraní po nechráněném předloktí a zápěstí - sice se snažil uniknout, ale já ho zasáhla pod loktem,
byla to šťastná rána, která trefila šlachu nebo něco podobného. Upustil meč a když se sklonil, aby
jej druhou rukou zvedl, švihla jsem mečem, trefila se mu do tváře a otevřela mu dlouhou ránu od
oka přes čelist až k ústům. Zaječel a pod kusem volné kůže, která se odchlípla, se mu objevila
krvavá kost a zuby. Ale to už jsem přenesla váhu zbraně a právě jsem spodem zaútočila proti jeho
nechráněnému hrdlu, když jsem ucítila, jak mě něco udeřilo do zad a nad pravou bradavkou mi z
hrudi vyrazil hrot oštěpu, padla jsem na kolena a ještě než jsem zemřela, uvědomila jsem si, že
nemám ňadra, byla jsem muž, mladý chlapec.
Byla temná chladná noc a zákop páchl výkaly a hnijícím masem. "Dvě minuty, mládenci," řekl
tiše seržant. Zaslechla jsem, jak vedle mě dvakrát zabublala čutora a pak jsem si ji vzala, když mi ji
muž vedle podal - teplý gin. Rychle jsem jej polkla, abych se nerozkašlala, a podala čutoru dál. Ve
tmě jsem se krátce ohmatala a zjistila jsem, že stále ještě nemám ňadra, pak mi ruka sjela mezi
nohy a já se cítila zvláštně. Roztřásla jsem se a když jsem zaslechla, že muž vedle mě vstal, aby
se opodál vymočil, náhle jsem musela jít také. Pravou rukou jsem svírala pušku a levačkou šátrala
po knoflících poklopce, stěží jsem je dokázala rozepnout včas, abych si pomočila jen ruku.
"Bajonety nasadit," zašeptal seržant, když jsem se znovu posadila, a pak jsem se nechala vést
instinkty, stiskla jsem uzávěr na hlavni své enfieldky levou rukou a pravou si sáhla za záda, vytáhla
bajonet z pouzdra na opasku a s cvaknutím jej nasadila na hlaveň.
"Uvidíme se v pekle, seržante Simmonsi," poznamenal muž vedle mě konverzačně.
"Už brzy, Rezi. Třicet vteřin." Zhruba osmdesát yardů před námi a mírně vpravo se nacházelo
německé kulometné hnízdo. Také měli přinejmenším jednoho velice dobrého ostřelovače a patrně i
dělostřeleckého pozorovatele. Doufali jsme, že nám naše vlastní dělostřelectvo poskytne přesně v
1:17 palebnou podporu, která označí zahájení útoku. Ale i kdyby se dělostřelectvo nezapojilo - což
bylo docela pravděpodobné - my měli zaútočit za každou cenu, dvě čety pěšáků a za nimi
granátníci. Možná to byla sebevražedná mise, ale pokud bychom neměli odvahu, byli bychom mrtví
už dávno.
Otřela jsem si dlaň pravé ruky o mastné, špinavé kalhoty uniformy a palcem odjistila pušku. V
komoře už byl náboj. Levou nohou jsem se opřela o hrubý stupínek a levou rukou se chytila
vrcholku zákopu. Kolena jsem měla změklá a tušila jsem, že se každou chvíli pokálím. V očích mě
zaštípaly slzy a hrdlo jsem měla vyschlé a jakoby kovové. Tohle není skutečnost. "Teď," zavelel
seržant tiše, vyhoupla jsem se přes okraj zákopu nahoru a jednou rukou vystřelila k nepříteli. Pak
jsem se rozběhla, levačkou stahovala závěr pušky a cítila hrdost nad tím, že jsem se neznečistila.
Padla jsem na zem. vystřelila po zvuku kulometu (neviděla jsem žádné zášlehy z hlavně) a pak
zastavila palbu, když kolem nás probíhala druhá četa. Kousek ode mě zalehl granátník a zavolal:
"Běž!" Jeho volání se ale změnilo v neartikulovaný výkřik, když ho zasáhla kulka, ale to už jsem
byla na nohou a utíkala s dalším nábojem připraveným v komoře, zbývaly mi ještě čtyři. V tom
okamžiku mě ale zasáhla kulka do kotníku a já po nejistém kroku upadla.
Plazila jsem se opatrně, aby mi do hlavně pušky neproniklo mazlavé bláto pole, a nakonec jsem
se převalila do mělkého kráteru, zpola naplněného vodou a částmi napuchlého těla v rozkladu.
Slyšela jsem, jak opodál začal pálit další kulomet, ale nemohla jsem dýchat. Opřela jsem se oběma
rukama o okraj kráteru, abych vystrčila hlavu nad dusivý puch smrti uvnitř, a do zubů mě zasáhla
další kulka.
Nebylo to chronologické. Odtamtud jsem se dostala do mlhy na Breedově kopci a bojovala jsem
na britské straně při srážce, které budou Američané říkat 'bitva u Bunker Hillu'. Byla jsem na
palubě lodi a bojovala s piráty, zatímco mi nad hlavou hořely plachty. A pak další loď, a já byla
naprosto ohlušena dělostřeleckou palbou, zatímco jsem se snažila zasáhnout stíhačku kamikaze,
která se mi řítila v ústrety.
Létala jsem ve dvouplošnících s plátěnými křídly i v nadzvukových stíhačkách, používala lasery
stejně jako luk a šípy a srovnávala jsem města se zemí jediným stiskem spínače. Zabíjela jsem
pomocí kulek, bola i binárních kódů. Každou vteřinu jsem si uvědomovala, že jde pouze o výcvik,
cítila jsem hrůzu, smutek a bolest, ale jen několik minut nebo hodin. A spala jsem nejméně tolik
hodin, kolik jsem trávila v bdělém stavu, ale tento čas mi nepřinášel odpočinek - zatímco jsem
spala, vířily mi v mozku postupy, dějiny a předpisy.
Když mě po třech týdnech výcviku odpojili, byla jsem doslova katatonická. To ale bylo normální
a oni měli drogy, které dokázaly člověka vtáhnout zpět do světa živých. Fungovaly u více než
devadesáti procent nových důstojníků. Ostatním bylo dovoleno odplout do zapomnění.

4
Po USBS výcviku nám poskytli dva týdny na odpočinek a rehabilitaci - naneštěstí na oběžné
dráze a ne v Nebi. Zatímco jsme se potili v důstojnické tělocvičně, setkala jsem se s dalšími
důstojníky bojových jednotek, kteří byli oslabeni stejně jako já po třech týdnech, strávených v
okysličeném fluorouhlíku, vřavě války a výuky.
Toho prvního dne, kdy veškeré naše cvičení sestávalo ze zvedání paží nad hlavu a snahy stát
vzpřímeně a sedět bez pomoci, byla naše těla od hlavy k patám pokryta vráskami. Ty začaly mizet
v sauně, kde jsme si vyměňovali jednoslabičné unavené poznámky. Vypadali jsme jako velké,
růžové a svalnaté děti, během těch tří týdnů nás museli pravidelně holit.
Tři z nás byli muži, což bylo zajímavé. Už jsem viděla spoustu nahých mužů. ale žádný z nich
nebyl úplně oholený. Myslím, že jsme všichni museli vypadat obnaženě a zjednodušeně, jako
náčrtky tužkou. Okayawa měl erekci a Morales si z něho kvůli tomu dělal legraci, ale ulevilo se mi,
když to už dál nerozebírali. Byla to pro mě společensky trochu obtížná záležitost.
Velitelka Angela Garciová, byla fyzicky zhruba o deset let starší než já, i když podle kalendáře
byla o staletí mladší. Byla nevrlá a zdálo se, že toho v sobě musí spoustu dusit. Trochu jsem ji
znala, přinejmenším od vidění, během té katastrofy na Tet-2 to byla velitelka roty, i když ne té mé.
Obě její nohy vypadaly stejně zánovně jako moje paže. Přišly jsme do Nebe společně, ale protože
její rehabilitace trvala třikrát déle než moje, nesetkaly jsme se tam. S Williamem jsem odešla dávno
předtím, než mohla vůbec vyjít z nemocničního pokoje.
William byl v mnoha mých snech během USBS, stínová postava v davu. Otce jsem tam zahlédla
také.
Sharn Taylorovou, lékařského důstojníka, jsem si oblíbila v prvním okamžiku, jakmile jsme se
setkaly. Měla na celou záležitost zdravě fatalistický náhled a zatímco přebývala v Nebi, užívala si
života plnými doušky a najímala si jednu krásnou ženu za druhou, aby jí pomohly utratit celé
našetřené jmění. Týden před koncem dovolenky jí peníze došly a tak se vrátila do Prahu a žila na
vojenských přídělech a nízkoenergetických drogách, které byly k mání zadarmo. Nebyla krásná,
strašlivá rána jí utrhla celou levou paži a ňadro a znetvořila levou stranu tváře. Sice získala
všechno zpátky, ale nové části těla příliš dobře nespolupracovaly s těmi starými.
Dokázala se na to ale dívat s lékařskou objektivitou, díky níž mohla projevovat profesionální
obdiv nad zázraky, které se mohou stát - podle současného kalendáře opustila lékařskou školu
před sto padesáti lety.
 Její USBS výcvik se samozřejmě odlišoval od našeho, šlo daleko více o doplnění lékařských
znalostí než o výuku schopností zabíjet. "Většinou jde stejně jen o to, jak obsluhovat přístroje, než
jak ošetřovat lidi," řekla mi, zatímco jsme se nimraly ve hmotě, kterou jsme dostávali místo jídla a
která nám měla pomáhat při zotavení. "Umím ošetřit rány na bojišti a v zásadě můžu udržet
člověka naživu, dokud se nedokáže dostat do přístroje. Ale většina moderních zbraní toho k
ošetření zase tolik nenechává," dodala s úsměvem.
"Ještě nevíme, jak moderní je náš nepřítel," odpověděla jsem. "I když si myslím, že zase tolik
moderní být nemusí na to, aby nás vyhladil beze zbytku." Obě jsme se chvilku hihňaly a pak jsme
skoro zároveň utichly.
"Zajímalo by mě, co to do nás vlastně ládují," řekla. "Šťastná šťáva to rozhodně není, cítím
špičky prstů a periferní vidění funguje."
"Nějaký dočasný povzbuzovač?"
"Doufám, že je dočasný. S někým si o tom popovídám."
Sharn nakonec zjistila, že nám do jídla přidávají jen nějaký lehký euforiant, bez něj by nás
rehabilitace po výcviku USBS zavlekla do hluboké deprese. Napadlo mě, že bych se skoro raději
cítila depresivně. Koneckonců nás čekala skoro jistá smrt. Každý z nás přežil přinejmenším jednu
bitvu ve válce, kde se úmrtnost pohybovala někde kolem hranice třiceti čtyř procent. Pokud byste
věřili ve štěstí, bylo by vám jasné, že jsme to naše vyčerpali do dna.
Osm dní, během nichž jsme se vraceli k plné síle, jsme měli satelit jen pro sebe - deset
důstojníků s obsluhou třiceti příslušníků personálu. Samozřejmě jsme se začali sbližovat. A hned
od začátku bylo jasné, že mezi Chancem Nguyenem a Aureliem Moralesem půjde o něco víc, od
prvního dne se jeden druhého držel jako klíště.
Já vytvořila vcelku logickou trojici se Sharn a Risou Darnyi, protože jsme všechny byly mimo
řetězec velení. Risa byla technologický důstojník, o něco starší než Sharn a já, s doktorátem ze
systémového inženýrství. Připadala nám ale mladší, protože se narodila a vyrůstala v Nebi. Ve
skutečnosti se nenarodila, jak jsem si musela neustále připomínat. A nikdy nebyla traumatizovaná
bojem.
Risin USBS výcvik byl stejný jako můj, ale na rozdíl ode mě jí připadal spíš vzrušující než
děsivý. Upřímně se mi za to omlouvala. Vyrostla na halucinacích a byla přizpůsobena jejich
okamžitosti a dramatu - a neměla žádné osobní zkušenosti, s nimiž by mohla tuto simulaci
srovnávat.
Jak Risa, tak Sharn byly od přirozenosti oplzlé a když se mě začaly zvědavě vyptávat na mou
heterosexualitu, povyprávěla jsem jim úplně všechno, protože jsem byla omámená euforianty.
Když jsem byla v armádě poprvé, museli jsme se zařídit podle střídavého 'spacího pořádku', takže
jsem spala s každým vojínem v jednotce více než jednou a i když společné spaní neznamená, že
se musíte milovat, odmítnutí bylo považováno za nefér. A muži jsou samozřejmě muži, ti si myslí,
že své povinnosti dostát - doslova - musí, i kdyby se jim zrovna dvakrát nechtělo.
I na palubě lodi, kde už spací pořádek neplatil, se situace měnila každým dnem. Já byla
většinou s Williamem, ale žádný z nás se nestranil ostatních (což by bylo v naší generaci
považováno za zvláštní). Nikdo nebyl plodný, takže se nemohlo stát, že by došlo k nechtěnému
těhotenství.
Tato poznámka Sharn a Risu vyvedla z míry. Gravidita bylo něco, co se mohlo stát jedině
zvířatům. Sharn viděla spoustu obrázků a záznamů, znala dějiny lékařství a popisovala nám to do
všech děsivých podrobností. Já jim musela připomenout, že jsem se takhle sama narodila - udělala
jsem to své matce a ona mi to nějak dokázala prominout.
Risa rezervovaně poznamenala, že ten, kdo to udělal mé matce, byl ve skutečnosti otec, což
nám všem z nějakého neznámého důvodu přišlo strašně zábavné. Jednoho rána, když jsme byly
samy a dívaly se průzorem na planetu, která se pod námi otáčela, o tom Risa začala.
"Zatím ses o tom ještě nezmínila, takže předpokládám, že jsi nikdy nemilovala ženu." Rozpačitě
si odkašlala. "Chci říct, že ses nikdy nemilovala se ženou. Vím, že jsi milovala svou matku."
"Ne." Nevěděla jsem, jestli se mám vůbec do téhle diskuse pouštět. "Samozřejmě jsem znala
dívky a ženy, které byly spolu. Tímhle způsobem."
 "Jistě." Poplácala mě po rameni. "Víš -"
"Aha, ano. Chci říct, že rozumím. Díky, ale"
"Jen jsem myslela - no, víš, máme dokonce stejnou hodnost. Je to dokonce legální." Nervózně
se zasmála, kdyby se všechna nařízení překračovala s takovým nadšením, byli bychom
rozvrácená banda, ne armáda.
Nevěděla jsem tak docela, co mám říct. Dokud mi to přímo nenavrhla, tahle možnost mi
nepřipadala jinak než jen jako abstraktní představa. "Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z toho,
že jsem přišla o Williama." Přikývla, znovu mě poplácala po rameni a tiše odešla.
Ale tím to samozřejmě neskončilo. Tak jednoduše to nešlo. Dokázala jsem si například
představit ji a Sharn, jak se spolu milují, viděla jsem to na jevišti a ve vysílání dost často. Ale nějak
jsem si nedokázala představit sebe na jejich místě. Ne tak jednoduše, jako jsem si dokázala
představit sebe a některého z mužů - obzvlášť Sida, Isidra Zhulpu. Byl tichý, obrácený do sebe,
tajemně krásný. Ale příliš rozvážný, než aby uvažoval o takové sexuální zvrácenosti, jako by bylo
spaní se mnou.
Ještě pořád jsem byla zmatená fantazií, představivostí, skutečnými a umělými vzpomínkami.
Naprosto jistě jsem věděla, že jsem v životě nikoho nezabila palicí nebo nožem, ale zdálo se, že si
to mé tělo pamatuje daleko skutečněji než opravdový zážitek. Pořád jsem ještě cítila penis a
varlata, pořád jsem ještě cítila, jaké to bylo, když jsem neměla ňadra, protože všechny programy
USBS byly přednastavené pro muže. A tohle mi rozhodně připadalo daleko více cizí než spaní s
jinou ženou. Když jsem čekala na to, až se William probere ze všech těch cvičení a úprav a celé
dva dny strávila čtením, napadlo mě, že bych si mohla vyzkoušet halucinaci se simulací lesbického
sexu, takovou, jakou mohly dostat jedině ženy.
Z několika důvodů jsem do toho tenkrát nešla. A teď už bylo příliš pozdě - jediné halucinace na
Athéně byly v počítači USBS - a já svého rozhodnutí litovala. Ono totiž není zase tak jednoduché
říct 'beru to, protože takhle byli vychovaní' s blahosklonností, ke které mě nutila moje vlastní
normálnost.
Normálnost, jasně. Budu zavřená v jedné lodi se sto třiceti dalšími lidmi, kterým můj vlastní
soukromý život připadal zhruba stejně exotický jako kanibalismus. Něco podobného pro ně bylo tak
vzácné, že pro to ani nevynalezli jméno. A bylo mi jasné, že na nějaké přijdou velice rychle.

5
Organizační seznam
Úderná jednotka Beta Tažení Aleph-lQ

Gmtj.Gardová, por.Nguyen, por.Zhulpa, kpt.Potterová, 2por.Darnyiová, 2por.dr.Taylorová,

Výk.Tech.Lék.kom.Sidorenko

2por.Sadovyi, 2por.Okayawa, 2por.Mathesová, 2por.Morales,

štser.Baron, štser.Troy, štser.Tsuruta, štser.Hencken, ser.Naber, ser.Kitamura, ser.Yorzyk,
ser.Verdeurová,

sv.Roth, sv.Gross, sv.Bruner, sv.Graef, sv.Sieben, sv.Simeony, sv.Ritter, sv.Henkel, sv.Korir,

sv.Sadovyi, sv.Loader, sv.Catherwood, sv.Montgomery, sv.Popov, sv.Hajos, sv.Hamay, sv.Daniels,
sv.Kahanamoku, sv.Miyazaki, sv.Csik, sv.Soň, sv.Daniels, sv.Taylor, sv.Hopkins, sv.Devitt,
sv.Schollander, sv.Winden, sv.Spitz, sv.Gammoudi, sv.Akii-Bua, sv.Beiwat, sv.Keino, sv.Armstrong,
sv.Kariuki, sv.Brir, sv.Keter, sv.Kostadinova, sv.Ajunwa, sv.Roba, sv.Keimová, sv.McDonald,
sv.Balas, sv.Reskova, sv.Mayfairová, sv.Zubero, sv.Furniss, sv.Kopilakov, sv.Gross, sv.Myazaki,
sv.Roth, sv.Pakratov, sv.Lopez, sv.Ris, sv.Scholes, sv.Ris, sv.Henricks, sv.Russel, sv.Rosza,
sv.Moorhouse, sv.Lundquist, sv.Shiley, sv.Csak, sv.Coachman, sv.Brand, sv.Ackerman,
sv.Pankritov, sv.Nesty, sv.O'Brien,
 v.Darryl, v.Gyenji, v.Crapp, v.Hong, v.Biondi, v.Stewart, M., v.Baumann, v.Stewart, J., v.Engel-
Kramer, v.Min, v.Mingxia,

Podpůrná jednotka: první poručík Otto (nav), druzí poručici Wennyl a Van Dykken (lék), Durack
(psy), Bleibkey (údr), Lackey (výzbr), Obspowich (kom), Madison (spol), první seržanti
Mastenbroek (lék), Anderson (lék), Szoki (lék), Fraser (lék). Henne (psy). Neelson (údr), Ender
(výz), štábní seržanti Krause (lék). Steinseller (lék). Hogshead (lék). Otto (lék). Yong (údr). Jingyi
(kuch), Meyer (komp), seržanti Gould (lék). Bonder (údr), Kraus (výzbr), Waite (průzkum),
svobodníci Friedrich (lék). Haislett (lék). Pollo-vá (sex), Gynege (údr): vojíni Curtiss (údr). Senff
(kuch). Harup (výz).

Odsouhlaseno Velarmop
Hvězdná brána
12. března 2458
Pro velitele: brig gen Olga Torischeva
Velarmop

Té hale se říkalo 'pohyblivá místnost', dokázala se podle požadavků proměnit v několika

modech. Jeden z příslušníků štábu Athény mi podal ovládací schránku - nyní jsem se měla vůbec
poprvé chopit funkce výkonného důstojníka.
Venku se právě začaly řadit přepravníky s vojáky k dokům. Stiskla jsem spínač, označený jako
'posluchárna' a příjemná hněď dřeva ustoupila neutrálnímu tónu plastiku, když se nábytek spustil
do podlahy, z níž se pak zvedly tři postupně klesající řady sedadel. Ovládací schránka se mě
zeptala, kolik sedadel má umístit na stupínek a já odpověděla šest a teprve po chvilce jsem se
opravila na sedm. Pro formu se seznámení se situací zúčastní i komodor.
Sledovala jsem, jak do místnosti přicházejí příslušníci úderné jednotky a snažila jsem se odlišit
bojové veterány od Andělů. Těch tu zase tolik nebylo, jen čtrnáct ze sto třiceti se nás narodilo na
Nebi. Což ovšem na klidu nikomu nepřidalo.
Major Garciová počkala, dokud se všechna sedadla nezaplnila a pak ještě několik minut mlčela,
prohlížela si tváře a možná si je rozdělovala stejně jako já. Pak vstala, představila komodora a
ostatní důstojníky až po mou formaci a pustila se do práce. "Určitě jste už zaslechli spoustu řečí a
pověstí. Jedna z nich je pravdivá." Vytáhla z kapsy uniformy poznámkový lístek a položila jej na
pult. "Sto šestnáct z nás už bylo dříve v boji. Všichni byli zraněni a byli dopraveni sem do Nebe. K
ošetření a odpočinku.
Možná sami víte, že takové soustředění veteránů je neobvyklé. Armáda si váží zkušeností a
snaží se je rozdělit mezi všechny jednotky. Skupina této velikosti by měla za normálních okolností
dvacet veteránů. Z toho lze samozřejmě vyvodit, že nás čeká obtížný úkol.
Máme podniknout útok na nejstarší známou základnu nepřátel." Odmlčela se. "Taurané se
usadili u vstupní planety kolapsaru Aleph-10 už před více než dvěma sty lety. Zaútočili jsme na ně
dvakrát, ale zatím bez úspěchu."
Neřekla, kolik lidí předchozí dvě operace přežilo. Já sama věděla, že ani jeden.
"Pokud - jak doufáme - Taurané neudržovali během uplynulých dvou staletí kontakt se svou
domovskou planetou, pak nad nimi máme obrovskou technologickou převahu. O podrobnostech
této převahy nebudeme hovořit dřív, než se vydáme na cestu."
To byla trochu absurdní, ale jinak běžná bezpečnostní procedura. Tauranský špeh by se
nedokázal v přestrojení dostat na palubu o nic jednodušeji než los. A nikdo z přítomných nemohl
pro Taurany pracovat. Tyto dvě rasy si odjakživa vyměňovaly jen kulky.
"Jsme tři kolapsarové skoky vzdáleni od Alephu-10, takže nám zbývá jedenáct měsíců na výcvik
s novými zbrojními systémy.... jejichž pomocí je hodláme porazit." Na rtech se jí zavlnil neveselý
úsměv. "V době, kdy k nim dorazíme, budeme přicházet z doby čtyři sta let v jejich budoucnosti.
Přesně taková doba uplynula od zničení španělské Armády k první jaderné válce."
Relativita samozřejmě nemusela přát jednomu protivníkovi a druhého nechat úplně na
holičkách. Taurany na Alephu-10 mohli samozřejmě také navštívit jejich pravnuci z budoucnosti a
přinést jim zajímavé dary.
Vojáci byli tiší a uctiví a se zájmem poslouchali ty útržky informací, o něž se s nimi major
Garciová hodlala podělit. Předpokládám, že většina z nich už sama věděla, že věci nejsou ani
zdaleka tak růžové, dokonce i nezkušení Andělé. Pronesla ještě několik dalších podobných
povzbudivých frází a pak je propustila do dočasných ubikací. My důstojníci jsme se s ní měli setkat
za další dvě hodiny na obědě.
Veškerý zbývající čas jsem strávila návštěvami ubikací roty a hovorem se seržanty, kteří budou
ve skutečnosti celé představení den po dni řídit. Znala jsem samozřejmě jejich záznamy, ale s
žádným a žádnou jsem se ještě nikdy předtím nesetkala - s výjimkou Cat Verdeurové, kterou jsem
potkala během rehabilitací. Obě jsme měly náhradní pravé paže a jako součást rehabilitačního
cvičení jsme se spolu každý den přetlačovaly v páce a jedna druhé se omlouvaly za bolest, kterou
jsme si navzájem působily. Když mě viděla, měla nelíčenou radost a tvrdila, že kdyby věděla, že se
ze mě stane důstojník, nechala by mě občas i vyhrát.
Důstojnická jídelna se nacházela v další pohyblivé místnosti, kterou jsem zatím ještě neviděla.
Předtím to byla účelová společenská místnost, vybavená stroji, které vydávaly prosté jídlo a
nápoje. Nyní byla vyložena tmavým dřevem a složitě tvarovanými kachlíky, na stole ležely plátěné
ubrousky a stály křišťálové sklenice. Samozřejmě, že kdykoli jste se dotkli dřeva, cítili jste jen
plastik a plátno se v prstech měnilo v papír, ale nemohli jste prostě mít všechno.
Sešlo se nás tam devět a major přišla o dvě minuty později. Se všemi se přivítala a když stiskla
knoflík, vešli kuchaři Jingyi a Senff s opravdovým jídlem a dvěmi karafami vína. Na talířích se
nacházela aromatická narychlo opečená zelenina a zoni, které připomínaly velké garnáty.
"Užijme si toho, dokud ještě můžeme," řekla. "Brzy se vrátíme k recyklovaným A přídělům." Na
Athéně byl dostatek prostoru pro luxus hydroponických skleníků a jak se zdálo i pro nádrže s
rybami.
Požádala nás, abychom se všichni po řadě představili. O každém už jsem toho trochu věděla,
protože jsem ve svých souborech výkonného důstojníka měla základní informace o celé úderné
jednotce a rozsáhlé složky o všech důstojnících a mužstvu. Na několik překvapení jsem při čtení
narazila. Věděla jsem, že se major Garciová zúčastnila pěti bitev, ale nevěděla jsem, že byla
čtyřikrát v Nebi, což byl rekord. Věděla jsem, že její zástupce, Chance Nguyen, přiletěl z Marsu, ale
nevěděla jsem, že pochází z první generace usedlíků a že byl prozatím jediným obyvatelem této
planety, který se připojil k armádě - strhla se tenkrát kolem toho strašná hádka a separatisté tvrdili,
že Věčná válka je válka pozemšťanů. Ale v té době mohla Země Marsu stále ještě vyhrožovat
uzavřením kohoutků. Rudá planeta teď už byla podle Chanceových slov plně soběstačná, ale
protože byl pryč už skoro sto let, nevěděl, jaká tam panuje situace nyní.
Lillian Mathesová sem přicestovala přímo ze Země s nějakými dvaceti lety kolapsarového
zpoždění a říkala, že v její době obyvatele Marsu nepovolávali, ještě stále se celá věc projednávala
u soudu. Takže Chance možná mohl být jediným marsovským důstojníkem v činné službě.
Pohyboval se a chodil zvláštním způsobem, opatrně a pozorně, jako by touto nepřirozeně
vysokou gravitací plaval. Řekl mi, že na Marsu celý rok cvičil a nosil čím dál těžší závaží, než
vyrazil ke Hvězdné bráně a svému prvnímu místu přidělení.
Všichni byli studovaní a vypracovaní, ale jen Sid Isidro Zhulpa, byl ve skutečnosti obojí,
studovaný i vypracovaný. Jednu sezónu hrál profesionálně baseball, ale přestal, aby dokončil
doktorát ze sociologie. Dostal nabídku na místo mladšího profesora den předtím, než obdržel
povolávací rozkaz. Pokožku měl tak černou, že vypadala skoro temně modrá s ostře řezanými rysy
a mohutným svalstvem vypadal jako nějaký tvrdý africký bůh. Ale byl tichý a skromný - takové
muže jsem měla vždycky ráda.
Během jídla jsem mluvila hlavně s ním a se Sharn a povídali jsme si o všem s výjimkou naší
nejbližší budoucnosti. Když jsme dojedli, přišli kuchaři se dvěma vozíky a nádobí odvezli, takže na
stole zůstal pouze čaj a káva. Garciová počkala, dokud jsme nebyli obslouženi a vojáci neodešli.
 "Samozřejmě nemáme ani nejmenší představu o tom, co nás na Alephu-10 čeká." začala.
"Jediná věc, kterou jsme dokázali zjistit - a o které vám nejspíš ještě nikdo neřekl - je to, že víme,
jak dostali tu druhou údernou jednotku, kterou jsme tam poslali."
To byla novinka. "Bylo to něco jako minové pole. Formace nova bomb v širokém pásu kolem
rovníku portálové planety. A předpokládáme, že se tam ještě pořád nachází."
"Nedokázali je odhalit a vyhnout se jim?" zeptala se Risa.
"Byl to aktivní systém. Bomby je ve skutečnosti stíhaly. Dokázali zlikvidovat čtyři, ale pátá je
dostala. Sonda, která celou akci zaznamenávala, sotva unikla sama, jedna z bomb ji dokonce
dokázala pronásledovat skrz první kolapsarový skok.
My ten systém dokážeme narušit. Před námi se na místo vypravila jednotka inteligentních sond,
které by měly celý pás nova bomb vyhodit do vzduchu zároveň. To by mělo trochu zahřát věci na
povrchu planety a zároveň bychom tím měli získat ochranu při příletu."
"Nevíme, co dostalo první údernou jednotku? " zeptal se Sid.
Garciová zavrtěla hlavou. "Sonda se nevrátila. Můžeme jedině říct, že to nebylo totéž, co
zlikvidovalo druhou jednotku."
"Jak to?" ozvala jsem se. "Aleph-10 je ze Země dobře viditelný, není vzdálený víc než osmdesát
světelných let. Před sto dvaceti lety by dokázali zaregistrovat nova bombu, kdyby tam nějaká byla.
Předpokládá se, že na ně byl podniknut útok konvenčními zbraněmi a že byli zničeni. Nebo měli
nehodu cestou."
A samozřejmě nevyslali zprávu na Zemi ani na Hvězdnou bránu. A neudělali bychom to ani my.
Tato válka probíhala na portálových planetách poblíž kolapsarů, což byly většinou opuštěné, holé
kusy skal. Ke zničení stanice ve Hvězdné bráně by stačila jediná nova bomba, a možná tři by
dokázaly zlikvidovat všechen život na Zemi.
Takže jsme jim rozhodně nechtěli poskytnout mapu, aby se dostali tam, odkud jsme přišli.

6
Spousta výcviku v průběhu následujících jedenácti měsíců měla něco společného s primitivními
zbraněmi, což vysvětlovalo, proč jsem tolik času během USBS výcviku strávila cvičením s lukem a
šípy, kopími, noži a tak podobně. Měli jsme novou věc, která se jmenovala 'stázové pole' a ta
vytvářela bublinu, v níž jste museli používat jednoduché nástroje: energetické zbraně v ní
nefungovaly.
Ve skutečnosti ve stázovém poli nefungovala příliš dobře ani fyzika, chemie vůbec. Nic se uvnitř
nemohlo pohybovat vyšší rychlostí než 16.3 metru za vteřinu - včetně elementárních částic a
světla. (Sice jste uvnitř viděli, ale nebylo to světlo, byla to nějaká tachyonová věc.) Pokud jste byli
vystaveni doteku pole a nebyli jste chráněni, okamžitě vám odumřely všechny mozkové buňky -
žádná elektřina - tak jako tak bylo během několika vteřin po vás. Takže jsme byli navlečení v
ochranných oblecích, vyrobených z materiálu, který připomínal zvlněnou tuhou hliníkovou fólii a byl
plný nepříjemných trubiček a kohoutků, aby se všechno dokázalo recyklovat. Ve stázovém poli a v
ochranném obleku jste mohli žít věčně. Dokud jste nezešíleli. Ale stačila jediná trhlina, dokonce i
dírka o velikosti špendlíkové hlavičky, a v následující vteřině bylo po vás.
Z toho důvodu jsme nikdy uvnitř polí necvičili s primitivními zbraněmi. A pokud jste během
cvičení způsobili sebemenší trhlinku na obleku svém nebo kohokoli jiného, dostalo se vám
příležitosti o tom meditovat v osamění cely. To se týkalo i důstojníků, moje neopatrnost s hroty šípů
mi vynesla dlouhý den, naplněný úzkostí, na samotce.
V lodní tělocvičně mohla cvičit vždy jen jedna četa, takže jsem nejdřív cvičila s kýmkoli, když
jsem měla na několik hodin volno od svých povinností. Po nějaké době jsem si zařídila rozvrh tak,
abych vždy mohla cvičit se čtvrtou četou. Měla jsem ráda jak Aurelia Moralese, velitele čety, tak i
jeho štábního seržanta Karla Henckena. Ale hlavně jsem měla ráda Cat Verdeurovou.
Ani si vlastně nepamatuji, kdy se naše přátelství změnilo v sex, nebylo nic, co by se podobalo
návrhu a šílenému objetí. Z důvodu stejných zkušeností v Prahu jsme si byly blízké už od
samotného začátku. Pak se z nás staly přirozené společnice při nácviku boje zblízka, protože jsme
byly obě zhruba stejného tělesného věku a stavby. To byl svým způsobem drsný druh intimnosti a
skutečnost, že důstojníci a poddůstojníci měl své sprchy odděleně od mužstva, nám poskytla další
možnost. Aurelio s Karlem si zabrali jednu stranu a já s Cat druhou. Nejdřív jsme si mydlily
navzájem záda a pak i zbytek.
Jako seržant neměla Cat svou vlastní kajutu, spala v jedné ložnici s ostatními ženami své čety.
Ale jedné noci přišla k mým dveřím na pokraji pláče se záhadným problémem, se kterým jsme se
čas od času musely vyrovnávat obě: někdy nová paže prostě nespolupracovala tak, jak by měla.
Poslouchala sice příkazy mozku, ale chovala se jako oddělený tvor, připojený k tělu, a ten pocit
oddělenosti přehlušil všechno ostatní. Nechala jsem ji, aby se mi vyplakala na rameni - na tom
starém, zdravém - a pak jsme spolu spaly na mém úzkém lůžku. Nedělaly jsme nic, co bychom
nepodnikaly už předtím ve sprchách, ale tentokrát to nebyla hra. Dlouho poté, co usnula s tváří na
mém ňadru, jsem ležela a zamyšleně hleděla do tmy.
Pořád jsem ještě milovala Williama, ale pokud se nestane zázrak, nikdy v životě už ho neuvidím.
To, co jsem cítila ke Cat, bylo daleko více než jen přátelství a podle jejích měřítek - stejně jako
podle měřítek všech ostatních na palubě - na tom nebylo nic zvláštního. A navíc neexistoval
způsob, jakým bych mohla spojit svou budoucnost se Sidem nebo kterýmkoli z jiných mužů.
Když jsem byla ještě mladá, znala jsem sarkastickou poznámku, která zněla podobně jako 'Když
nemůžu být s tím, koho miluju, budu milovat toho, s kým zrovna jsem'. Myslím, že tím se to tak
nějak dá shrnout.
Zašla jsem si za Elise Durcakem, psychologem úderné jednotky, a ten mi s několika problémy
pomohl. Pak jsme s Cat navštívily Octavii Pollovou, ženskou sexuální poradkyni, a toto setkání se
změnilo ve zvláštní a svým způsobem legrační konzultaci, když se připojil i Dante Norelius, mužský
sexuální poradce. Tímto způsobem jsme se dostaly ke zvláštnímu mechanickému přístroji, nad
kterým jsme prohihňaly celé hodiny, ale který jsme občas použily, a právě díky němu jsem si
připadala, jako bych se zase milovala s mužem. Cat chápala mou snahu nezapomenout na
minulost a říkala, že jí nevadí, když myslím na Williama, když jsem s ní. Připadalo jí to romantické,
i když trochu zvrácené.
Začala jsem se o téhle záležitosti bavit s majorem a ta nad tím jen se smíchem mávla rukou.
Každý, kdo to na téhle lodi chtěl vědět, to už dávno věděl a to bylo dobře, alespoň jsem si ve
vztahu k nim nepřipadala tolik cizí. Kdybych byla v četě, které velela Cat, kdybych se nacházela v
řetězci velení přímo nad ní, prostě by ji přeložili k jiné četě, což už se také několikrát stalo. (Neslo
to v sobě jasnou logiku, ale napadlo mě, jak to je se samotnou Garciovou. Kdyby se ta zamilovala
do jiné ženy, nemohla by přece nikoho vyřadit zpod svého velení. Ale to bylo nejspíš
bezpředmětné, protože pokud jsem věděla, Garciová žádnou podobnou známost neudržovala.)
A tak se Cat víceméně přestěhovala ke mně. Možná to i některým lidem v její četě vadilo, ale
daleko víc jich bylo rádo, že jim nebude jejich seržant koukat čtyřiadvacet hodin denně přes
rameno. Většinou s nimi tedy zůstávala až do večerky a pak se vydala chodbou k mé kajutě - a
cestou míjela další, kteří kráčeli chodbou za stejným účelem do různých kajut. Na takové lodi se
dala tajemství udržet jen těžko a ve skutečnosti se o to snažil málokdo.
V našem vztahu přetrvával jistý prvek zoufalství, jako by se na smrt odsouzené duše snažily
prosvětlit posledních několik měsíců života, ale to se ostatně dalo tvrdit o všech ostatních vztazích
na palubě, pokud nešlo pouze o krátkozraké zástoje na jednu noc. Pokud jsme měly počítat s
pravděpodobností a čísly v hlášeních, na nějakou budoucnost může pomýšlet jen čtyřiatřicet
procent z nás, kteří jsme mířili ke Slonovi, jak jsme začali přezdívat Alephu-10 krátce předtím, než
jsme se nachystali ke druhému kolapsarovému skoku.
Když jsem absolvovala skok vůbec poprvé, snažil se mi William odevzdaně vysvětlit mechaniku
celé záležitosti, ale matematika mi nešla ani na střední škole dávno předtím, než mě diferenciální
rovnice vykoply ke změně hlavního předmětu na angličtinu. Mělo to něco společného se
zrychlením. Pokud jste ke kolapsaru prostě jen padali jako každá jiná hmota, byli jste odsouzeni k
záhubě. Z nějakého důvodu vám a lidem kolem vás připadalo, že padáte věčně, ale vnějšímu světu
jste zmizeli z očí okamžitě.
No jasně. Samozřejmě to nikdy nikdo nevyzkoušel, takže to byly jen dohady.
V každém případě bylo třeba zrychlovat ve vztahu k hranici kolapsaru, což je ta věc, kterou má
místo povrchu, přesně vypočítanou rychlostí a ve správném úhlu, a pokud šlo všechno jako po
másle, vyskočili jste z jiného kolapsaru o hromadu světelných let dál - možná pět, možná pět
milionů. A museli jste si dávat zatracený pozor na to, aby byl ten úhel správný, protože jste to
prostě nemohli zrušit a vrátit se zpátky, abyste to později zkusili znovu.
(Samozřejmě jsme uvažovali, že přesně tohle se také stalo první úderné jednotce, která měla
zaútočit na Slona. Mohli být klidně na druhé straně galaxie a kolonizovat nějaký příjemný, útulný
svět. Každý křižník právě kvůli této možnosti na palubě nesl sadu umělých děloh a líheň, i když
major obrátila oči v sloup, když na to jednou přišla řeč. Tvrdila, že jde jen o povzbuzovač morálky,
nejspíš stejně nefungovaly. Napadlo mě, jestli by v tom případě dokázala posádka zatnout zuby a
poháněna nutností zkusila vyrábět děti starým osvědčeným způsobem.)
Protože jsme vyráželi na cestu z Nebe, museli jsme absolvovat dva kolapsarové skoky, než
jsme 'získali přístup' ke Slonovi. To trvalo nějakých dvě stě iet objektivního času, pokud něco
podobného vůbec existuje. Pro nás to znamenalo jedenáct pořádně těžkých měsíců. Kromě
výcviku se starými zbraněmi si museli vojáci zvykat na práci v bojových skafandrech a cvičit se v
používání dalších zbraňových systémů, které jim byly určeny pro případ, že by stázová pole
nefungovala nebo byla vyřazena z provozu nějakým nepřátelským zařízením.
Já mezitím dělala svou práci výkonného důstojníka. Většinou šlo o vedení záznamů, což bylo na
lodi velice jednoduché, protože nic nepřibývalo a nic se nevydávalo. Zpravidla šlo o neustálou
snahu dodávat vojákům morálku.
Já ovšem pro něco podobného nebyla příliš vybavená, možná jsem pro to byla ten nejméně
vhodný člověk na palubě. Jejich hudba mi vůbec nepřipadala jako hudba. Jejich hry mi připadaly
nesmyslné, i když mi je zdlouhavě a ochotně vysvětlovali. Jejich filmy mi připadaly zajímavé zhruba
stejně jako antropologie a i když se potěšení z dobrého jídla a pití nijak nezměnilo, byly pro mě
jejich pohlavní životy pořád ještě trochu záhadou - i přes mé city ke Cat a přes orgasmy, které jsme
si vzájemně poskytovaly. Když kolem mě prošel muž a žena, já se stále daleko častěji otočila za
mužem. Takže přestože jsem se milovala se ženou, jako skutečná lesbička jsem příliš valný
úspěch neměla.
Někdy mi to poskytovalo útěchu, protože jsem byla stále ještě spojena s Williamem a svou
minulostí. Daleko častěji jsem se cítila odcizená a bezmocná.
Měla jsem osm pomocníků na částečný úvazek a jednoho stálého podřízeného, seržanta
Codyho Waitea. Moc velká výhra to nebyla. Myslím, že na povolávací nařízení na Zemi, na zákon
o elitních zápisech, nikdo na Nebi nebral ohled. Ve skutečnosti bych zašla ještě dál (poznámkou,
kterou by patrně nikdo na palubě lodi nepochopil) a odvážila bych se tvrdit, že na jeho příchodu
bylo něco miltonovského. Byl totiž z Nebe odstraněn kvůli své neutuchající pýše a drzosti. Ale ve
skutečnosti toho nebylo moc, nač by mohl být pyšný - kromě tváře a svalů. Jinak měl mozek
křečka. Vypadal jako řecký bůh, ale pro mě to znamenalo jedině to, že pokaždé, když jsem od něj
něco potřebovala, našla jsem ho v tělocvičně, jak prohání posilovací stroje. Buď to, anebo si
nechával sjíždět zadek od nějakého obdivovatele, který měl to štěstí, že s ním nemusel mluvit.
Dokázal ale číst a psát, takže jsem nakonec zjistila, že se ho nejlépe zbavím tím, když ho nechám
sepisovat týdenní hlášení. Mohl napsat 'Tento týden byl úplně stejný jako týden minulý', a
rozpracovat to do nekonečně nudného slohového útvaru.
Byla jsem ráda, že stojím mimo velitelský řetězec. Nejdřív vycvičíte lidi k boji a pak je zavřete do
lodi na jedenáct měsíců a necháte je dělat co? Další bojový výcvik. Nikdo není šťastný a nervy
pracují.
Muži to obvykle snášejí hůř než ženy - nebo to přinejmenším platí v případě, kdy ženy podobné
situace řeší ječením a ne pěstmi a kopáním do protivnic. Cat ale měla dvojici, která byla výjimkou,
a nakonec to skončilo pokusem o vraždu v jídelně.
To bylo deset dní před posledním kolapsarovým skokem - všichni toho už měli dost - a byly do
toho zapleteny Lain Mayfairová a 'Prcek' Keimová, která byla dostatečně velká na to, aby dokázala
složit většinu mužů na palubě. Lain se jí pokusila podříznout zezadu hrdlo a zatímco se všichni
ostatní v jídelně rozprchli na všechny strany, Prcek jí zlomila ruku v lokti a právě ji škrtila -
vynakládala všechnu sílu, aby ji zabila, než sama vykrvácí - když z kuchyně přiběhl kuchař J.J. a
uzemnil obrovitou ženu velkou pánví.
Zatímco obě ležely na ošetřovně. proběhl bleskový polní soud. Po naprosto jednoznačné
výpovědi čtyřiceti svědků neměla major Garciová na vybranou: odsoudila Lain Mayfairovou k smrti
za pokus o vraždu. Smrtící injekci jí píchla osobně.
Já se celé popravy zúčastnila jako svědek a rozhodně to nebylo něco, co bych chtěla sledovat
každý den. Mayfairová byla připoutána k lůžku a myslím, že ji mírně omámili. Garciová jí vysvětlila
důvody rozsudku a zeptala se Mayfairové, jestli dá přednost důstojnosti a aplikuje si jed sama.
Žena neřekla nic, jen se rozplakala a zavrtěla hlavou. Dva vojíni ji pak popadli za ramena a přitiskli
k lůžku, zatímco Garciová jí obnažila paži a přitiskla injektor k pokožce. Mayfairová zbledla a
obrátila oči v sloup. Několik vteřin se neovladatelně třásla a pak zemřela.
Garciová na sobě během popravy nedávala znát žádné emoce. Pak mi zašeptala, že pokud by ji
někdo sháněl, bude ve své kajutě, a rychle odešla.
Já musela dohlédnout na odstranění těla. Nechala jsem dva mediky, aby je zabalili do
prostěradla a naložili na mobilní lehátko. Museli jsme je převézt hlavní chodbou přímo všem před
očima. Pomohla jsem ji odvézt do vzduchového uzávěru. Už začínala tuhnout, ale tělo bylo přitom
pořád ještě teplé.
Poprosila jsem přítelkyni Mayfairové, aby jí přečetla modlitbu v její řeči, a požádala jsem
strojovnu o maximální tlak ve vzduchovém uzávěru. Pak jsem tělo vypustila. Cestou do osamělého,
nekonečného hrobu se točilo.
Vrátila jsem se na ošetřovnu a zjistila, že Prcek je k neutišení. S Mayfairovou byly milenky už od
prvního dne, kdy se potkaly ve Hvězdné bráně. Všechno se to pokazilo, nic už nedávalo smysl,
proč proč proč proč? Poradila jsem Sharn, aby jí dala uklidňující injekci. Sama jsem si ji taky
nechala píchnout.

7
Vyrazili jsme z kolapsaru u Slona zhruba minutu po obranném předvoji, desítkou
vysokorychlostních inteligentních sond s mnoha výbušnými hlavicemi, které se měly postarat o
minové pole nova bomb u portálové planety.
První překvapení přišlo v okamžiku, kdy jsme zjistili, že tam to minové pole není. Druhé
překvapení bylo, že tam nejsou ani tauranské lodě. Jejich základna vypadala netknutá, ale dlouho
opuštěná a studená.
Mohli jsme ji jednoduše zničit nova bombou, ale nejdřív měla jít jedna četa na průzkum.
Garciová mě požádala, abych šla s nimi. Byla to četa, v níž sloužila Cat. Pokud nás nějaká
nastražená nálož nerozmetá po polovině planety, bude to alespoň zajímavá zkušenost. Ta
opuštěná základna mohla být jen návnada.
Měli jsme si s sebou vzít jednu nova bombu. Pokud bychom se dostali do situace, která by
vypadala beznadějně, měla jsem ji odpálit buď já nebo Morales. Nebo to mohla udělat Garciová z
oběžné dráhy. Bylo mi jasné, že ta by to dokázala. O sobě nebo Aureliovi jsem tak jasno neměla.
Ale zatímco jsme se v přípravně navlékali do bojových skafandrů, přišlo třetí, obrovské překvapení.
Později jsem to viděla ze záznamu. Na hlavní obrazovce řídícího střediska se rozzářil
dvourozměrný obraz mladíka v prastaré uniformě. Přeskakoval mezi dvoj a trojrozměrným
obrazem, zatímco říkal: "Haló, pozemská lodi. Používáte stále ještě tuto frekvenci? Používáte stále
ještě tento jazyk?"
Klidně se usmál. "Samozřejmě mi hned neodpovíte: já bych to také neudělal. Mohla by to být
past. Klidně ale podnikněte průzkum. Mluvím k vám z jiné portálové planety. Ve skutečnosti jsem
od vás vzdálen 12,23 milionu kilometrů na úrovni ekliptiky, vzhledem ke kolapsaru v úhlu nula celá
padesát čtyři setiny radiánu. Což už bezpochyby v tomto okamžiku víte sami.
Jsem potomek příslušníků první úderné jednotky, která na tuto základnu zaútočila před takřka
půl tisíciletím. Jsem připraven zodpovědět vaše otázky," Přehodil si nohu přes nohu, vzal do rukou
zápisník a začal v něm listovat.
Za chvilku už jsme dostali obraz z portálové planety ve vysokém rozlišení. Byla malá, jak už tak
obyčejně bývají: chladná a až na základnu beze vzduchu. Bylo to ve skutečnosti spíš městečko
než základna, což bylo zvláštní na první pohled. Nebylo uzavřené: vzduch uvnitř držel nějaký druh
silového pole. Bylo ozářeno umělým sluncem, které se vznášelo několik kilometrů nad povrchem.
 Na oběžné dráze se nacházel starobylý křižník, jehož dramaticky plavné proudnicové tvary
zahanbovaly funkční mohutnost naší lodi. Byla tady také dvě tauranská vesmírná plavidla. Žádné z
nich nebylo viditelně poškozeno.
Všichni důstojníci nad pátou formaci jsme už byli v okamžiku kontaktu s planetou na můstku.
Před Garciovou seděl komodor Sidorenko, technicky vzato ji v této místnosti hodnostně
převyšoval, ale protože se většina akce měla odehrávat na povrchu planety, přenechával velení z
větší části jí. Já byla trochu nervózní, protože jsem sem přiběhla přímo z přípravné místnosti.
Všichni ostatní byli oblečeni v uniformách, já na sobě měla jen kontaktní síť, na kterou se později
oblékal bojový skafandr. Vypadala jako tenký stříbrný nátěr.
Garciová se podívala na muže v křesle. "Jaké je vaše jméno a hodnost?" zeptala se.
Trvalo zhruba čtyřicet vteřin, než její otázka dorazila na povrch planety a dalších čtyřicet, než
jsme zaslechli jeho odpověď: "Jmenuji se Člověk. Nemáme tady žádné hodnosti, jsem tady,
protože dokážu hovořit starým standardem. Anglicky." Během tohoto rozhovoru jste mohli sehrát
dlouhou a neuspěchanou šachovou partii a přesto by vám neuniklo ani slovo. "Ale vaši předkové
nějakým způsobem dokázali porazit Taurany."
"Ne. Taurané je vzali do zajetí a umístili sem. Pak před několika generacemi došlo k další bitvě.
A pak už jsme o nich nikdy neslyšeli."
"Ale my tu bitvu prohráli. Náš křižník byl zničen s celou posádkou."
"O tom nic nevím. Jejich planeta byla na druhé straně kolapsaru, když k té bitvě došlo. Lidé tady
viděli spoustu světla, deformovaného gravitačními vlivy. Vždycky jsme si mysleli, že šlo o
mechanický útok, protože pak už jsme je nikdy neviděli. Je mi líto, že zahynulo tolik lidí."
"A co ti Taurané, kteří tam byli s vámi? Jsou tam teď?"
"Ne, pak už se tady neukázali a nejsou tady ani teď. Před tou bitvou se tady čas od času
ukázali."
"Ale jsou tam přece -" ozvala jsem se.
"Aha, vy myslíte ty tauranské lodě na oběžné dráze. Ty už tam jsou stovky let. Stejně jako ten
náš křižník. Nemáme ale možnost se tam dostat. Tohle místo je sice soběstačné, ale je to vězení."
"Promluvím si s důstojnickým sborem a znovu se s vámi spojím." Obrazovka potemněla.
Garciová se v křesle otočila stejně jako Sidorenko. který promluvil vůbec poprvé: "Nelíbí se mi to.
Mohla by to být jen simulace."
Garciová přikývla. "To by vysvětlovalo spoustu věcí. A také by to znamenalo, že o nás vědí
daleko víc než my o nich."
"To je prokazatelné. Před čtyřmi sty lety dokázali postavit tohle místo, aby měli kde ubytovat
vězně. Myslím, že bychom neměli příliš velké problémy s nasimulováním Taurana, kdybychom měli
pár set zajatců a tolik času k výzkumu,"
"Pravda. Potterová," podívala se na mě, "běžte dolů a řekněte čtvrté četě, že se plány mírně
mění, ale že se mají tak jako tak připravit na cokoli. Myslím, že nejlepší bude, když se tam
vypravíme a co nejdřív navážeme fyzický kontakt."
"Přesně tak," přikývl Sidorenko. "Už nemáme výhodu překvapení, ale nemá cenu tady vysedávat
a poskytovat jim nezbytná data, aby si podle nich mohli upravit obrannou strategii. Pokud tam tedy
Taurané vůbec jsou, rozumí se."
"Ať se vaši lidé připraví na pět g." dodala Garciová ke mně. "Dostaneme vás tam za pár hodin."
"Přesně řečeno za osm." doplnil ji Sidorenko. "Budeme asi deset hodin v čase za vámi."
"Budete čekat na oběžné dráze?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď předem.
"Samozřejmě. Běžte dolů do přípravny."
Měli jsme tam promítnutý holoobraz základny a vypracovali jsme si jednoduchou strategii.
Dvaadvacet nás v bojových skafandrech, ozbrojených po zuby, s nova bombou a stázovým polem
celou základnu obklíčí a pak zdvořile zaklepeme na dveře. Podle toho, jaké se nám dostane
odpovědi, buď to místo srovnáme se zemí nebo zaskočíme dovnitř na šálek čaje.
Cesta dolů by neměla být tak špatná. Nikdo nedokáže vydržet čtyři hodiny zrychlování na
úroveň pěti g a pak čtyři další hodiny brždění bez ochrany. Takže se zavřeme do bojových
skafandrů a necháme se uvést do bezvědomí a přehydrátovat. Čeká nás osm hodin hlubokého
spánku a pak možná další hodinka na to, abychom se vzpamatovali a znovu se proměnili ve
vojáky. Nebo v ty, kteří přicházejí na odpolední čaj.
Obešly jsme s Cat přecpaný přepravník, zkontrolovaly, jestli jsou všichni na svých místech a
připravení a jestli jsou všechny skafandry a výstupy v pořádku. Pak jsme se krátce objaly a zaujaly
svá místa.
Zastrčila jsem přívod výměnné kapaliny do armatury na stehně a všechen strach najednou
zmizel. Tělo se mi uvolnilo v příjemné malátnosti a já cítila, jak se mi ke tváři přisála měkká maska.
Ještě jsem byla při vědomí natolik, abych si uvědomovala, že mi vysává vzduch z plic a nahrazuje
jej hustou kapalinou, ale cítila jsem jedině hluboký a dlouhý orgasmus. Věděla jsem, že většina lidí
cítí tuhle věc jako poslední v životě, než je jejich transportér o pár hodin později rozstřílen na kusy.
Ale válka nám nabízela spoustu daleko méně příjemných způsobů smrti. Už jsem tvrdě spala, když
nás zrychlení vykoplo do vesmíru. Snila jsem o tom, že jsem ryba v teplém a těžkém moři.

8
Díky chemikáliím si vůbec nepamatujete, jak se budíte, což je nejspíš dobře. Bránice a jícen mě
bolely a byla jsem unavená z toho, jak mě přístroj zbavoval vší té tekutiny. Cat vypadala příšerně a
já si držela odstup od všech zrcadel, zatímco jsme se osušovaly, navlékaly si kontaktní sítě a
oblékaly si bojové skafandry před přistáním.
Naše strategie, pokud se tomu tak dalo říkat, nám v okamžiku, kdy jsme se přiblížili k portálové
planetě, připadala ještě daleko méně přitažlivá. Dva tauranské křižníky sice patřily ke starším
modelům, ale byly stokrát větší než náš transportér a protože se pohybovaly na synchronní oběžné
dráze, nemohli jsme se vyhnout jejich dostřelu. Ale dokázali jsme kolem nich proklouznout, aniž by
nás z oblohy smetly jedinou salvou, což činilo slova Člověka daleko uvěřitelnějšími. Bylo nám
samozřejmě jasné, že prvotním účelem naší mise bylo posloužit jako jednoduchý cíl - jednak pro
lodě a jednak pro obranné systémy základny. Pokud by nás zničili, mohl by Bolívar změnit strategii.
Když Morales řekl, že tam prostě přiletíme přímo a přistaneme na pásu vedle základny, jen jsem
zamumlala: "Je fuk, jestli mě pověsí za ovci nebo za kozu," a Cat, která byla na stejné frekvenci, se
zeptala, proč by měli někoho věšet za ovci. Řekla jsem jí, že tohle se těžko vysvětluje. Ve
skutečnosti to byla jen taková věc, kterou říkal otec - a jestli mi to samotné někdy vysvětlil, tak jsem
to zapomněla.
Přistání bylo hlučné, ale měkké. Odepjali jsme své skafandry z přepravních držáků a chvilku se
cvičili v chození při třetinové gravitaci malé planetky. "Měli sem raději poslat Goye," poznamenala
Cat - myslela tím Chance Nguyena z Marsu. "Ten by si tady připadal jako doma."
Pohybovali jsme se rychle a vojáci se bleskově rozmístili do útočných pozic. Cat odešla na
druhou stranu základny. Já šla s Moralesem zaklepat na dveře. Hodnost a její výsady. Měli jsme
být buď první, kdo zemře, nebo první, koho obslouží čajem.
Budovy základny vypadaly, jako by je navrhlo nějaké obzvlášť pečlivé dítě. Bloky bez jediného
okna byly vystavěny v přesném vzorci. Všechny kromě jediné byly zbarveny pískově. Přešli jsme
ke stříbrné kostce velitelství. Přinejmenším nad její přetlakovou komorou stálo velkými písmeny
napsáno 'VEL'.
Lesklý vnější vchod vylétl do stěny jako obrácená gilotina. S důstojným spěchem jsme jimi prošli
a ony se okamžitě s bouchnutím zase zavřely. Čepel gilotiny - dveře - musela být pěkně těžká,
když jsme ji dokázali ve vakuu 'zaslechnout', vibrace nám pronikly podrážkami bot až do chodidel.
Dovnitř se se zasyčením vehnal vzduch - ten jsme slyšeli - a po chvilce se otevřely vnitřní dveře.
Museli jsme jimi projít bokem, abychom se vešli v bojových skafandrech do veřejí. Předpokládám,
že jsme mohli prostě vejít dovnitř a mírně jim je rozšířit a ve skutečnosti jsem o tom při průchodu
dokonce uvažovala. Nemohli by pak přetlakovou komoru použít, přinejmenším dokud by je
neopravili.
Pak se před námi otevřely další přetlakové dveře, které tvořil kovový plát půl metru silný. Za nimi
se nacházela místnost, v níž seděli u prostého kulatého stolu Člověk a žena, která vypadala jako
jeho dvojče v ženském vydání. Měli na sobě stejné nebesky modře zbarvené blůzy.
 "Vítejte na Alcatrazu." řekl muž. "To jméno je starý vtip." Pokynul nám ke čtyřem prázdným
křeslům kolem stolu. "Co kdybyste si svlékli ty skafandry a odpočinuli si?"
"To by nebylo příliš moudré." poznamenal Morales.
"Koneckonců jsme přece obklíčeni. I kdybych vám chtěl způsobit nějakou újmu, takový hlupák
bych rozhodně nebyl."
"Jde o vaši vlastní ochranu," improvizovala jsem. "Za ty stovky let mohly viry ošklivě zmutovat.
Nebylo by nejlepší, kdybyste chtěli, abychom dýchali váš vzduch."
"V tom problém není," řekla žena. "Věřte mi. Má těla jsou daleko odolnější než vaše."
"'Má těla'?" opakovala jsem.
"Ale jistě." Udělala rukou gesto, které mi nic neříkalo, a dvoje dveře po stranách místnosti se
otevřely. Z těch po jejím boku vešla do místnosti řada žen - všechno její naprosto dokonalé kopie.
Ze dveří na mužově straně vyšly jeho kopie.
Bylo jich zhruba po dvaceti. Všichni na nás upírali identicky prázdné pohledy a pak všichni řekli
jednohlasně: "Čekal jsem na vás." "Stejně jako já," ozvalo se a do místnosti vkročila dvojice
Tauranů.
Já i Morales jsme pozvedli lasery současně. Nefungovaly. Vytrhla jsem z pouzdra na opasku
bojový nůž a hodila jej a Morales udělal totéž opět takřka ve stejném okamžiku. Oba tvorové se
zbraním vyhnuli s nelidskou rychlostí a hbitostí.
Připravila jsem se na smrt. Neviděla jsem živého Taurana od tažení na Yodu-4, ale se stovkami
jsem bojovala během USBS výcviku. Nezajímalo je, jestli budou žít nebo zemřou, pokud s sebou
zároveň dokázali vzít člověka. Ale tihle dva na nás nezaútočili.
"Musíme si promluvit o mnoha záležitostech," řekl jeden z nich tenkým, kolísavým hlasem a
ústní otvor se mu při tom stahoval a chvěl. Jejich těla byla pokryta volnými dlouhými blůzami,
podobnými těm, které na sobě měli lidé a které skrývaly většinu z pokrčené oranžové kůže a
podivných údů a stažený pas, podobný mravenčímu.
Oba ve stejném okamžiku zamrkali a to, jak jim průhledná membrána vlhce sklouzla po
složených očích, mi připadalo jako nějaké společenské nebo citové gesto. Střapce měkkého masa
v místech, kde se měly nacházet nosy, se během mrkání přestaly zachvívat. "Válka skončila. Na
většině míst."
Promluvil muž. "Lidé se s Taurany nyní dělí o Hvězdnou bránu. Taurané jsou na Zemi a lidé
zase cestují na jejich domovskou planetu J'sardlkuh."
"Lidé jako vy?" zeptal se Morales. "Takoví, kteří se rodí ze strojů?"
"Já se narodil ze stroje, ale byl to živoucí organismus, děloha. Dokud jsem se nestal skutečně
jediným, nikdy nemohl mír nastat. Když nás byly miliardy a každý se něčím lišil, nedokázali jsme
samotnou podstatu míru pochopit,"
"Všichni na Zemi jsou úplně stejní?" zeptala jsem se. "To už existuje jen jediný druh lidí?"
"Stále ještě žijí ti, kteří přežili Věčnou válku - jako například vy." odpověděla žena. "Jinak
existuje pouze jediný člověk, ačkoli to může být muž stejně jako žena. Stejně tak existuje pouze
jeden druh Taurana. Já pocházím z jedince, který se jmenoval Khan. A jmenuji se Člověk."
Měli jsme bojovat, abychom zachránili lidskou rasu. A nakonec, když jsme se vrátili, jsme zjistili,
že ji nahradil tento vylepšený model.
Po mé levici i pravici se ozvaly zvuky, které se podobaly vzdálenému dunění hromu. V
komunikátoru jsem ale neslyšela nic.
"Vaši lidé zahájili útok." řekl muž, "přestože jsme jim řekli, že to nemá smysl. "
"Nechte mě, ať s nimi promluvím!" zvolal Morales.
"To nemůžete," zavrtěl hlavou muž. "Všichni se ukryli ve svých stázových polích, když vašima
očima zahlédli Taurana. Nyní útočí naprogramované zbraně. Když ty zbraně selžou, pokusí se sem
vejít za pomoci svých stázových polí."
"Tohle už se někdy stalo?" zeptala jsem se.
"Tady ne, ale na jiných místech. Výsledky se od sebe lišily."
 "Vaše stázová pole," ozval se Tauran, "pro nás nejsou novinkou už celých sto let. Jejich
vylepšenou verzi jsme před chvílí použili k tomu, abychom vám zabránili ve střelbě."
"Říkala jste, že se výsledky lišily." otočil se Morales k ženě, "takže jsme někde vyhráli?"
"I kdybyste mě zabili, tak byste nedokázali 'vyhrát', už není co vyhrát ani prohrát. Ale ne -
jedinou věcí, která se lišila, bylo to, kolik vás dokázalo přežít."
"Váš křižník Bolívar bude možná muset být zničen." řekl Tauran. "Předpokládám, že tento
rozhovor monitorují. Samozřejmě jsou vzhledem k nám několik minut zpožděni. Ale pokud
neodpoví v duchu spolupráce a dobré vůle, jinou možnost mít nebudeme."
Garciová odpověděla až za necelou minutu a její obraz se zhmotnil přímo za Taurany.
"A co kdybychom vyzvali my vás, abyste jednali v duchu spolupráce? " řekla. "Pokud nikdo
neublíží mým lidem, neublížíme ani my vám."
"To se nachází mimo mou kontrolu," krčil rameny muž. "Útočí vaše naprogramované zbraně,
moje naprogramované zbraně se brání. Myslím, že ani jeden z programů nebere v úvahu
milosrdenství."
Žena pokračovala: "To, že vaši vojáci stále ještě žijí, je dostatečným důkazem naší dobré vůle.
Mohli bychom deaktivovat jejich stázová pole zvenčí." Ozval se dunivý výbuch a mužův stůl
nadskočil. "Většina by jich byla zabita během několika vteřin, kdybychom to udělali."
Gardová se na okamžik odmlčela. "Pak mi vysvětlete, proč jste to neudělali."
"Jedním z mých úkolů." vysvětlil muž, "je minimalizovat oběti ve vašich řadách. Je to důležité z
hlediska výzkumu genetických odlišností, jehož podstata vám bude vysvětlena ve Hvězdné bráně."
"Rozumím." přikývla Gardová. "Protože s nimi nemohu komunikovat přímo, nechám vás, abyste
deaktivovali jejich stázová pole - ale v tomtéž okamžiku samozřejmě odpojíte veškeré automatické
obranné systémy. Jinak by byli okamžitě zmasakrováni."
"Takže nám navrhujete, abychom se nechali zmasakrovat místo nich." řekl. "Já a vaši dva
vyslanci."
"Řeknu jim, aby okamžitě zastavili palbu."
Celý tento rozhovor probíhal s dvacetivteřinovým zpožděním. Takže 'okamžitě' bude chvilku
trvat.
Oba Taurané beze slova odešli a čtyřicet kopií lidí se vytratilo dveřmi, jimiž do místnosti
vstoupili.
"Dobrá," řekl mužský Člověk. "Možná existuje způsob, jak ten dvacetivteřinový rozdíl smazat.
Kdo z vás dvou má vyšší hodnost? "
"Já," řekla jsem.
"Většina mých individualit se vrátila do podzemního krytu. Odpojím vaše stázová pole a naše
automatické obranné systémy zároveň.
Řekněte jim, aby okamžitě zastavili palbu. Pokud zemřeme, naprogramované systémy se znovu
rozběhnou a oni už nebudou mít ochranu stázových polí."
Bradou jsem v přilbě sepnula velitelskou frekvenci, díky níž navážu spojení s Cat a seržantem
Henckenem okamžitě, jakmile zmizí jejich stázová pole.
"Tohle se mi nechce líbit," řekl Morales. "Vy dokážete zbraňové systémy ovládat jen tak -
pouhou myšlenkou? "
"Přesně tak."
"My to nedokážeme. Až jim vydá kapitán Potterová rozkaz, budou mu muset porozumět a teprve
pak zareagují."
"Ale to je přece něco podobného jako stisknutí spínače, ne?" Ozvalo se další temné zadunění a
na stěně po mé levici se objevila pavučina prasklin. Muž se na ni naprosto nevzrušeně podíval.
"Nejdřív bude muset půltucet lidí tomu rozkazu porozumět a rozhodnout se ho poslechnout!"
Muž i žena se usmáli a oba najednou přikývli. "Teď,"
Na hledí přilby se objevily vedle Moralesova obrazu i tváře Cat a Karla. "Cat! Karle! Okamžitě
zbraňovým jednotkám rozkažte zastavit palbu!"
"Co se děje?" zeptal se Karl. "Kde jsou stázová pole?"
"Vypnuli je. Boj skončil."
"Má pravdu," potvrdil Morales. "Zastavte palbu."
Cat začala mluvit se svými podřízenými. Karl vteřinu nechápavě hleděl a pak udělal totéž.
Nebylo to dost rychle. Levá zeď v dešti roztříštěných panelů a úlomků kovu vybuchla. Oba Lidé
se okamžitě proměnili v krvavé cáry roztrhaného masa. Mě s Moralesem odhodila ke zdi smršť
trosek. Skafandr na jednom místě praskl, deset vteřin jsem slyšela jen pípání, než se zase zacelil.
Pak se rozhostilo mrazivé ticho vakua. Světlo na protější stěně potemnělo a pak zhaslo úplně. Za
dírou velikosti slušného okna, kterou ve zdi prorazilo naše dělo, jsem mohla sledovat záblesky boje
v záři hvězd.
Tři obrázky na hledí mé přilby zmizely. Znovu jsem bradou sepnula velitelskou frekvenci. "Cat?
Moralesi? Karle?"
Pak jsem zapnula čelní svítilnu a kousek od sebe zahlédla Moralese. Byl mrtvý, měl skafandr na
hrudi roztržený a plíce a srdce byly na kusy rozervány pod žebry, zčernalými zaschlou krví.
Pohnula jsem bradou do strany, přepnula na všeobecnou frekvenci a zaslechla nejméně tucet
zmatených a vyděšených hlasů.
Takže Cat byla nejspíš také mrtvá a totéž platilo i o Karlovi. Nebo možná přišli o komunikační
obvody.
Chvíli jsem o té možnosti přemýšlela, doufala a vzdávala se naděje a poslouchala křik na
frekvenci. A pak mi došlo, že pokud slyším všechny ty vojáky já, uslyší mě oni také.
"Tady je Potterová." řekla jsem. "Kapitán Porterová!" houkla jsem.
Zůstala jsem na všeobecné frekvenci a snažila se vysvětlit podivnou situaci. Pět vojáků zůstalo
venku. Ostatní se se mnou setkali pod žlutým světlem, ozařovalo čtvercové tlakové dveře, které se
zvedaly ze země v úhlu pětačtyřiceti stupňů a připomínaly mi náš kryt proti tornádům před tisíci lety
a stovky světelných let daleko. Otevřely se a my vešli dovnitř, nesli jsme čtyři skafandry, v jejichž
útrobách bezvládně leželi ti, kteří sice neodpovídali, ale prokazatelně nebyli mrtví.
Jedna z nich byla i Cat, uvědomila jsem si to, když se přetlaková komora uzavřela a my vešli do
světla. Zadní část přilby měla ožehnutou, ale i tak na ní byla jasně čitelná jmenovka
VERDEUROVÁ.
Vypadalo to s ní zle.
Přišla o celou jednu paži a nohu v rameni a v kyčli. Ale amputaci zvládl skafandr stejně, jako to
provedl s mou paží na Tet-2.
Nedalo se nijak posoudit, jestli ještě žije, protože signální zařízení v týlové části její přilby bylo
zničené. Skafandr měl sice datový biometrický výstup, ale na ten se mohl přímo napojit jedině
ošetřovatel a ten se včetně svého skafandru vypařil.
Člověk nás odvedl do velké místnosti s řadou lůžek a řadou židlí. Byli tam tři další Lidé, ale
žádní Taurané, což bylo nejspíš to nejlepší, co mohli v tomto okamžiku udělat.
Svlékla jsem si skafandr a žila dál, takže mě ostatní jeden po druhém napodobili. Pouze ty,
kterým byly amputovány končetiny, jsme nechali uzavřené ve skafandrech a Člověk souhlasil s tím,
že tak to bude lepší. Byli buď mrtví, nebo bezpečně v bezvědomí. Pokud šlo o to první, byli mrtví
příliš dlouho, než abychom je mohli přivést zpátky, pokud se jednalo o ten druhý případ, bude pro
ně bezpečnější a příjemnější, pokud se proberou na ošetřovně na palubě Bolívara. Loď byla
vzdálená jen dvě hodiny cesty, ale pro mě to byly dlouhé dvě hodiny.
Jak se ukázalo, Cat nakonec přežila, ale já ji kvůli relativitě stejně ztratila. Byla společně s
ostatními vojáky, kterým byly amputovány končetiny, stále ještě v bezvědomí naložena na
nemocniční křižník a odeslána přímo na Nebe.
Cestu provedli jediným skokem, protože teď už nebylo zapotřebí utajení, a my na palubě
Bolívara jedním skokem odcestovali na Hvězdnou bránu.
Když jsem byla ve Hvězdné bráně posledně, byl to obrovský vesmírný přístav, nyní byla zhruba
stokrát větší než tenkrát, úplný umělý planetoid - zbudovaný Lidmi a Taurany.
Brzy jsme se to naučili vyslovovat odlišně: Člověk, ne člověk.
Zevnitř byla Hvězdná brána obřím městem, mnohokrát větším než jakákoli pozemská metropole,
kterou jsem si pamatovala - i když jsem slyšela, že na Zemi jsou nyní města, v nichž žijí miliardy
jedinců - Lidí, lidí i Tauranů.
Strávili jsme celé týdny úvahami a rozhodováním, kterou z mnoha možností si vybereme, pokud
jde o zbytek našich životů. Vůbec prvním, o koho jsem se zajímala, byl William, ale žádný zázrak
se nestal, jeho úderná jednotka se od Sade-138 nevrátila. Ale nevrátila se ani tauranská jednotka,
která tam byla vyslána proti nim.
Nemělo cenu se potulovat po Hvězdné bráně a čekat, až se vrátí, podle toho nejoptimističtějšího
odhadu se měla jeho jednotka vrátit za tři sta let. A nemohla jsem čekat ani na Cat, ta se na
Hvězdnou bránu dostane nejdřív za pětatřicet let. Ona bude pořád ještě mladá a já už budu mít
šedesátku na krku. Pokud se vůbec rozhodne odletět na Hvězdnou bránu. Samozřejmě mohla
zůstat na Nebi.
Mohla jsem se vypravit za ní, přirozeně, ale pak by byla o pětatřicet let starší ona. Pokud
bychom se samozřejmě neminuly někde na půli cesty.
Ale přece jen se tu jistá možnost skrývala. Jediná cesta, jak přechytračit relativitu.
Mezi možnostmi, které měli veteráni, byl i Prostředníček, planeta, která obíhala Mizar. Byla to
formálně heterosexuální planeta - hetero nebo homo teď byla čistě jen záležitost volby, Lidé vás
mohli přepnout z jedné polohy do druhé během hodiny.
Pohrávala jsem si s myšlenkou 'návratu domů' s možností stát se lesbičkou díky rozhodnutí
stejně jako díky dispozicím. Ale muži mě stále ještě přitahovali - muži, ne Muži - a Prostředníček mi
nabízel prakticky jedinou možnost, jak se ještě někdy v životě setkat s jediným mužem, kterého
jsem stále ještě milovala.
Pět veteránů právě odkoupilo starý křižník a používalo ho jako stroj času - 'časový křižník' tomu
říkali a přelétali relativistickou rychlostí mezi Mizarem a Alcorem a každý týden letu znamenal dva
roky objektivního času. Mohla bych si cestu zaplatit tím, že bych část uspořeného žoldu složila na
nákup antihmotového paliva. Cesta tam by mi zabrala dva kolapsarové skoky a tady bych mohla
nechat zprávu Williamovi - pokud by ještě žil, mohli bychom se za pár měsíců mého subjektivního
času znovu setkat.
To rozhodnutí bylo tak jednoduché, že to ani nebylo rozhodnutí, bylo to stejně samozřejmé jako
narodit se. Napsala jsem mu vzkaz:

11. listopadu 2878

Williame,
tohle všechno už jsem nechala zanést do tvé osobní složky. Ale protože tě znám, je mi
samozřejmě jasné, že ses do ní ani nepodíval. Takže pro jistotu nechávám i tenhle vzkaz.
Teď už tedy víš, že jsem přežila. A doufám, že ty také. Prosím, přileť za mnou.
Podle záznamů vím, že jsi pořád ještě někde venku u Sade-138 a nevrátíš se dřív než za pár
staletí. To není žádný problém.
Odlétám na planetu, která se jmenuje Prostředníček, je to pátá planeta od Mizaru. Jsou to dva
kolapsarové skoky, deset měsíců subjektivního času. Prostředníček je něco jako Coventry pro
heterosexuály. Říkají mu 'poslední linie eugenické kontroly'.
Ale na tom nesejde. Společně s pěti dalšími veterány jsem vrazila všechny své peníze do křižníku,
který nedávno vyřadili ze služby. A my ho budeme využívat jako stroj času.
Takže na tebe budu čekat na palubě relativistické lodi. Jediné, co dělá, je to, že odlétá od
Prostředníčku na pět světelných let daleko a pak se nejvyšší rychlostí vrací. Každých deset let
zestárnu o měsíc. Takže pokud dorazíš zdravý a podle plánu, bude mi v době, kdy se tam
dostaneš, teprve osmadvacet. Pospěš si!
Nikdy jsem si nikoho jiného nenašla a ani nikoho jiného nechci. Nezáleží mi na tom, jestli ti bude
třicet nebo devadesát. Jestli nebudu moct být tvoje milenka, tak ti budu dělat ošetřovatelku.
Marygay
 9
Z Nového hlasu, Paxton, Prostředníček 24-6 14/2/3143
VETERÁNKA PORODILA PRVNÍHO SYNA
Marygay Potterová-Mandellová (Poštovní ulice č. 24. Paxton) porodila
minulý pátek krásného chlapečka o váze 3,10 kilogramu.
Marygay tvrdí, že je druhou 'nejstarší' obyvatelkou Prostředníčku,
protože se narodila v roce 1977. Většinu Věčné války strávila v armádě a
pak 261 let čekala na svého manžela na palubě časového křižníku.
Dítě, jehož jméno ještě nebylo oznámeno, přivedla matka na svět doma s
pomocí rodinné přítelkyně, doktorky Diany Alsever-Mooreové.
přeložil Robert čapek
 ENDERŮV CYKLUS
Orson Scott Card

ENDEROVA HRA (1985)

[česky Laser 1994]

MLUVČÍ ZA MRTVÉ (1986)

[česky Laser 1995]

XENOCIDA (1991)
[česky Classic Books 1995, Laser 2001]

DĚTI DUCHA (1996)

[česky Laser-books 1998]

ENDERŮV STÍN
(1999) [česky Laser-books 2000]

STÍN HEGEMONA (vyjde 2000)

Když jsem začal psát science fiction, vymyslil jsem si sérii příběhů o rodině s dědičnými
duševními schopnostmi a zasadil jsem svoje první povídky do venkovského prostředí. Dostal jsem
hezké odmítavé dopisy, ale neprodal jsem nic. Teprve Ben Bova z Analogu mi vysvětlil proč:
vypadalo to jako fantasy! Nejdřív jsem to nechápal - nebyly snad povídky Zenny Hendersonové o
"Lidech" považovány za science fiction? A pak jsem pochopil, v čem spočívá skutečný komerční
rozdíl mezi science fiction a fantasy: zatímco fantasy má stromy, science fiction má nýty. Jestli
jsem chtěl uspět v SF časopisech, musel jsem psát takové povídky, aby v nich byly nýty!
Když mi bylo šestnáct a právě jsem dočetl Asimovovu trilogii Nadace, rozhodl jsem se, že také
napíšu vědeckofantastickou povídku. Tou dobou (1967) zuřila Vietnamská válka a můj starší bratr
ukončil výcvik v táboře pro nováčky, takže jsem měl plnou hlavu vojenských záležitostí. Podíval
jsem se na problém výcviku jednotek z pohledu science fiction: jak vycvičit vojáky k boji v
trojrozměrném prostoru? Vzpomněl jsem si na Nordhoffův a Hallův román o hrdinných pilotech 1.
světové války, v němž se psalo, jak bylo těžké piloty naučit, aby nepřátelské letouny nehledali
pouze v horizontální rovině, a uvědomil jsem si že v nulové gravitaci by tento problém ještě
umocnila nejasnost toho, kde je nahoře a kde dole. Vojáci by se museli zbavit zažitých zvyků ze
života v gravitaci. Výsledkem mého myšlenkového experimentu byla bitevní místnost, krychle o
hraně sto metrů umístěná v nulové gravitaci, v níž se dají nachystat různé překážky a kde by
družstva nováčků sváděla simulované bitvy v kosmických skafandrech, které by ukazovaly, kde a
nakolik vážně byl voják "nepřátelskou" palbou zasažen.
A to bylo všechno. Považoval jsem to za dobrý nápad, ale netušil jsem tenkrát, jak z toho udělat
povídku. Kdo byl hrdina? A jak dál?
Když jsem se o mnoho let později rozhodl napsat vědeckofantastickou povídku s nýty - a
nápady, alespoň jsem v to doufal - vzpomněl jsem si na svou představu bitevní místnosti, a tak
když jsem na trávníku před Salt Palace v Salt Lake City čekal na přítele, který bral děti své šéfové
do cirkusu, otevřel jsem poznámkový blok a napsal první větu příběhu, jejž jsem nazval "Enderova
hra": "Pamatujte si, nepřátelská brána je dole."
 To, co mi umožnilo povídku napsat, bylo rozhodnutí, že adepty výcviku v bitevní místnosti budou
děti, v budoucím světě, v němž bude možné rozpoznat válečnické vlohy ve velice raném věku a
děti budou odebírány rodičům, aby si mohly osvojit zásady strategie a taktiky, dokud je jejich mysl
tvárná. Výsledkem byla první vědeckofantastická povídka, kterou jsem kdy prodal. Koupil ji Ben
Bova a vyšla v roce 1977 v srpnovém čísle časopisu Analog (v tomtéž měsíci se na stránkách
časopisu Ensign vydávaného církví Svatých posledního dne objevila moje první ne-SF povídka.
"Gert Fram").
Když jsem o mnoho let později pracoval na projektu nazvaném Mluvčí za mrtvé, nedokázal jsem
příběh přivést k životu, dokud jsem si neuvědomil, že by jeho hrdinou měl být Ender Wiggin. Abych
mohl připravit podmínky pro Mluvčího, musel jsem původní povídku přepsat jako román, takže
Enderova hra v románové podobě vznikla jen proto, abych mohl napsat román Mluvčí za mrtvé.
Neměl jsem v plánu napsat cyklus a na rozdíl od většiny jiných cyklů, druhý román obsahoval
úplně jinou science fiction než ten první. Namísto válečného byl antropologický, a z Endera v něm
byl dospělý muž se složitou, utajenou minulostí.
A třetí projekt, dlouho odkládaný, ožil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že by z něj bylo dobré
pokračování k Mluvčímu - jenže to by to byl zase jiný, už třetí typ science fiction, metafyzická
spekulace. Nakonec jsem tento román rozdělil do dvou knih, známých jako Xenocida a Děti ducha.
Troufnu si říct, že neexistuje žádný jiný cyklus s jedním hlavním hrdinou, jehož jednotlivé díly jsou
tématem, zápletkou a žánrem natolik nesourodé. A přesto se postava Endera Wiggina ve všech
čtyřech dílech snaží vypořádat s osobními a morálními dilematy, která si přenáší z jedné knihy do
druhé.
Vyřešení těchto dilemat přinesl konec čtvrté knihy. Chystám se napsat další romány
odehrávající se ve stejném vesmíru (jeden o Petrovi, Enderovu bratrovi, a další o Beanovi,
Enderovu mladém druhovi vystupujícím v prvním románu), ale příběh Endera jako takového je
ukončen - až na jednu malou mezeru.
Někdy během tří tisíc let mezi Enderovou hrou a Mluvčím za mrtvé, v nichž Ender putoval z
jedné planety na druhou a využíval dilatace času při pohybu rychlostí světla k tomu, aby skákal
časem, aniž by se v některém desetiletí příliš dlouho zdržel, získal počítačovou přítelkyni jménem
Jane, která svým významem v posledních třech knihách cyklu ustupuje pouze Enderovi. Příběh,
který máte nyní před sebou, popisuje jejich setkání.
Orson Scott Card
 INVESTIČNÍ PORADCE
Orson Scott Card

V den, kdy dorazil na planetu Sorelledolce, Andrew Wiggin dovršil dvacet let věku. Lépe řečeno:
po složitých výpočtech, zohledňujících kolik sekund strávil letem a při jakém procentu rychlosti
světla, tudíž kolik mu uběhlo subjektivního času, dospěl k závěru, že měl dvacáté narozeniny
krátce před koncem cesty.
Bylo to pro něho mnohem důležitější než druhý fakt, který s tím těsně souvisel - to, že od jeho
narození na daleké Zemi, v dobách, kdy lidstvo ještě nepřekročilo hranice sluneční soustavy, v níž
se narodil, uplynulo něco přes čtyři sta let.
Když Valentina vyšla z výstupní komory - podle abecedy byla vždycky až za ním - Andrew ji
touto zprávou přivítal. "Právě jsem si to spočítal." prohlásil. "Je mi dvacet."
"Výborně," řekla mu na to. "Teď můžeš začít platit daně jako my všichni ostatní."
Od konce Xenocidní války žil Andrew ze svěřeneckého fondu zřízeného vděčným světem jako
odměna pro velitele flotil, který zachránil lidstvo. Přesně řečeno, tento fond byl založen po skončení
Třetí války s termiťany, kdy ještě lidé pohlíželi na termiťany jako na zrůdy a v dětech, které velely
flotile, viděli hrdiny. Když se později této válce začalo říkat Xenocidní, lidstvo již nebylo vděčné a
zřídit penzijní svěřenecký fond pro Endera Wiggina, pachatele nejstrašnějšího zločinu v dějinách
lidstva, bylo to poslední, co by se některá vláda odvážila udělat. Dokonce kdyby vyšlo najevo, že
takový fond existuje, byl by z toho veřejný skandál. Jenže mezihvězdná flotila se jen pomalu
přikláněla k myšlence, že likvidace termiťanů byla špatná věc. Proto byl svěřenecký fond pečlivě
ukryt před zraky veřejnosti, rozptýlen do mnoha společných fondů a akcií mnoha různých
společností, tak aby žádný větší balík peněz neobhospodařoval jediný správce. Tím nechali peníze
fakticky zmizet, a pouze samotný Andrew a jeho sestra Valentina věděli, kde se nacházejí a kolik
jich tam je.
Jedna věc však byla jistá: jakmile Andrew dosáhl subjektivního věku dvaceti let, podle zákona
jeho majetek přestával být osvobozen od daní. Musel začít hlásit svůj příjem na patřičných
místech. Od této chvíle musel Andrew vyplnit daňové přiznání každý rok nebo pokaždé, když
uskuteční mezihvězdný let trvající déle než jeden rok objektivního času, aby mu mohla být
vypočtena nová daňová povinnost a náležitě zohledněny úroky z nezaplacené části.
Andrew se na to nijak netěšil. "Jak to děláš s honoráři, které dostáváš za své knihy?" zeptal se
Valentiny.
"Jako všichni ostatní," odvětila, "jenže díky tomu, že se mnoho výtisků neprodá, na daních
prakticky není co platit."
Jenže o několik minut později musela vzít svá slova zpět, neboť když v kosmodromu na
Sorelledolce usedli k pronajatým počítačům, Valentina zjistila, že z její poslední knihy, historické
studie o neúspěšných koloniích Junga Calvina na planetě Helvetica, se stala bezmála kultovní
záležitost.
"Vypadá to, že jsem bohatá," pošeptala Andrewovi.
"Já nevím, jestli jsem bohatý nebo nejsem," odpověděl Andrew. "Počítač mi začal vypisovat
seznam majetku a nechce přestat."
Na obrazovce naskakovala další a další jména firem, seznam neměl konce.
"Já myslela, že ti ve dvaceti jednoduše dají šek na to, co máš v bance."
"Kéž bych měl takové štěstí," odvětil Andrew. "Nemůžu tady sedět a čekat, až to skončí."
"Budeš muset. Celníci tě nepustí, dokud neprokážeš, že máš zaplacené daně a že ti zbylo dost,
abys vyžil a nezatěžoval veřejné zdroje."
"Co kdybych neměl dost peněz? Poslali by mě zpátky?"
"Ne, zařadili by tě do pracovní skupiny a musel by sis propuštění na svobodu odpracovat při
mimořádně nevýhodném kursu."
"Jak to víš?"
"Nevím to. Ale četla jsem hodně historických prací a vím, jak takové systémy fungují. Jestli to
není přesně tak, bude to obdobně. Nebo tě pošlou zpátky."
"Přece nejsem jediný, kdo kdy přistál a zjistil, že by mu trvalo týden, než by zjistil svou finanční
situaci," ohradil se Andrew. "Někoho si najdu."
"Budu tady, zaplatím daně jako dospělá," řekla Valentina. "Jako čestná žena."
"Když tě slyším, musím se za sebe stydět," zavolal bezstarostně, když odcházel.
Benedetto věnoval arogantnímu mladíkovi, který usedl ke stolu naproti němu, jediný pohled a
povzdechl si. Okamžitě poznal, že s ním budou problémy. Mladý pán, zvyklý na svá privilegia,
dorazil na novou planetu a myslí si, že si u výběrčího daní vymůže nějaké milosti. "Co pro vás
mohu udělat?" zeptal se Benedetto - italsky, přestože starčtinu plynně ovládal a podle zákona měli
být všichni cestující oslovováni tímto jazykem, pokud se obě strany nedohodly jinak.
Mladík se italštinou nenechal vyvést z míry a identifikoval se mu.
"Andrew Wiggin?" zeptal se nevěřícně Benedetto.
"Nějaký problém?"
"Myslíte si, že uvěřím, že tato identifikace je pravá?" Nyní již mluvil starčtinou, svůj postoj dal
najevo dost jasně.
"A proč ne?"
"Andrew Wiggin? Myslíte si, že v takovém zapadákově nemáme dost škol na to, abychom
poznali jméno Endera Xenocidy? "
"Je snad trestný čin jmenovat se stejně?" otázal se Andrew.
"Mít falešnou identifikaci je trestný čin."
"Kdybych chtěl používat falešnou identifikaci, bylo by chytré nebo hloupé použít jméno jako
Andrew Wiggin, co myslíte?" zeptal se.
"Hloupé." připustil neochotně Benedetto.
"Takže vyjděme z předpokladu, že jsem chytrý, ale kromě toho jsem mučen tím, že vyrůstám se
jménem Endera Xenocidy. Prohlásíte mne za duševně nesvéprávného v důsledku traumat, která
mi tato nerovnováha způsobila?"
"Já nejsem celník, ale výběrčí daní." řekl Benedetto.
"Já to vím. Ale zdálo se mi, že vás až nadpřirozeně zaujala otázka mé identity, takže jsem došel
k závěru, že jste buď agent celníků nebo filozof, a jednomu ani druhému bych přece právo na
zvědavost nemohl odepřít,"
Benedetto nesnášel lidi, kteří rádi předvádějí svůj ostrovtip. "O co vám jde?"
"Zjistil jsem, že moje daňová situace je složitá. Je to poprvé, co musím platit daně - právě jsem
vstoupil do svěřeneckého fondu - a zatím ještě ani nevím, jaký mám majetek. Rád bych získal
odklad zaplacení svých daní, dokud se v tom nezorientuji."
"Zamítá se." řekl Benedetto.
"A to je všechno? "
"To je všechno."
Andrew ještě chvíli zůstal sedět.
"Mohu vám pomoci s něčím jiným? "
"Existuje nějaká možnost odvolání?"
"Jistě." uznal Benedetto. "Ale nejdřív musíte zaplatit daně, teprve pak se můžete odvolat."
"Já přece chci zaplatit daně," namítl Andrew. "Jen mi to bude nějakou dobu trvat, a tak jsem si
říkal, že by mi to šlo líp na vlastním počítači ve vlastním pokoji, než na veřejných počítačích tady
na kosmodromu."
"Bojíte se, že se vám někdo bude dívat přes rameno?" zeptal se Benedetto. "A uvidí, jakou vám
babička nechala apanáž?"
"Ano, bylo by příjemnější mít víc soukromí," odvětil Andrew.
"Povolení odejít bez zaplacení se zamítá."
"Dobrá, tak mi převeďte likvidní finance, abych si tady mohl zaplatit pobyt a dát do pořádku své
daně."
"Na to jste měl celý let."
"Odjakživa jsem měl peníze uloženy ve svěřeneckém fondu. Nevěděl jsem, jak je majetková
situace složitá."
"Jistě si uvědomujete, že když mi tyto báchorky vydržíte vyprávět ještě chvíli, neunesu to a s
pláčem odtud uteču," prohlásil klidně Benedetto.
Mladík si povzdechl. "Nejsem si jist, co po mně vlastně chcete."
"Abyste zaplatil daně jako každý civilizovaný občan."
"Dokud nezaplatím daně, nemám možnost se dostat ke svým penězům," řekl Andrew. "A když
mi nějaké fondy nepřevedete, nebudu mít z čeho žít, dokud si daně nespočítám. "
"Asi litujete, že jste na to nepomyslel dřív, že?" zeptal se Benedetto.
Andrew se rozhlédl po kanceláři. "Na té tabuli je napsáno, že mi s vyplněním daňového
formuláře pomůžete."
"To je pravda."
"Tak mi pomozte."
"Ukažte mi formulář."
Andrew se na něho nechápavě podíval. "Jak vám ho mohu ukázat?"
"Vyvolejte jej tady na počítači," Benedetto otočil počítač, který měl na stole, a nabídl klávesnici
Andrewovi.
Andrew prostudoval prázdné kolonky ve formuláři zobrazeném nad počítačem a vyplnil své
jméno, daňové identifikační číslo a osobní identifikační kód. Benedetto se ostentativně díval jinam,
když Andrew kód vypisoval, přestože jeho program zaznamenával každou klávesnici, kterou
mladík stiskl. Jen co odejde, bude mít Benedetto neomezený přístup ke všem jeho záznamům a ke
všem jeho financím. Bylo samozřejmě lepší mu s daněmi pomoci.
Displej začal rolovat.
"Co jste to provedl?" vyhrkl Benedetto. Slova se vynořovala ve spodní části displeje, zatímco
horní okraj stránky ujížděl a mizel, zůstával jen čím dál užší posuvník. Jelikož text nenaskakoval po
stánkách. Benedetto pochopil, že tento dlouhý výčet je vyvoláván jedinou otázkou v formuláři.
Otočil počítač zpátky, aby na něj viděl. Soupis zahrnoval jména a burzovní kódy korporací a
vzájemných fondů spolu s počty akcií,
"Tady vidíte můj problém." řekl mladík.
Seznam se táhl dál a dál. Benedetto dal ruce na klávesnici a stiskl kombinaci několika kláves.
Seznam se zastavil. "Váš majetek je poměrně rozsáhlý," dostal ze sebe tiše.
"Jenže já jsem to nevěděl," řekl Andrew. "Tedy, věděl jsem, že správci má aktiva před časem
rozdělili, ale netušil jsem, do jaké míry. Zatím jsem si na každé planetě jednoduše nechával
vyplácet kapesné, a jelikož to byla státní penze osvobozená od daní, nikdy jsem se tím nemusel
víc zabývat."
Možná nakonec chlapcova ohromená nevinnost nebyla předstíraná. Benedettova antipatie vůči
němu se maličko zmírnila. Dokonce pocítil první záchvěvy nefalšovaného přátelství. Tento chlapec
z něho udělá boháče a ani o tom nebude vědět. Možná Benedetto dokonce odejde z daňového
úřadu. Pouze jeho podíl v poslední společnosti na přerušeném výčtu, Enzichel Vinicenze,
konsorciu s rozsáhlými majetky na Sorelledolce, by Benedettovi vystačil k tomu, aby si koupil
usedlost někde na venkově a vydržoval si sluhy až do konce života. A to seznam došel pouze k Es.
"Zajímavé," poznamenal Benedetto.
"A co třeba tohle?" navrhl mladík. "Dovršil jsem dvacátý rok teprve v posledním roce cesty. Do té
doby byly mé příjmy osvobozeny od daní a já mám právo je využívat bez placení daní. Uvolněte mi
tuto část mých finančních prostředků a potom mi dejte několik týdnů, abych si našel nějakého
odborníka, který mi pomůže analyzovat zbytek. A pak odevzdám daňové přiznání."
"Skvělý nápad," přikývl Benedetto. "Kde jsou tyto likvidní příjmy uloženy?"
"V Katalonské devizové bance."
"Číslo účtu?"
"Stačí, když uvolníte veškeré finance vedené na moje jméno. Nepotřebujete číslo účtu."
Benedetto dál nenaléhal. Nepotřeboval strkat prsty do chlapcovy zanedbatelné hotovosti.
Rozhodně ne, když se mu otevírala hlavní žíla, aby ji podle libosti plenil, než mladík dojde do
kanceláře nějakého zplnomocněného daňového zástupce. Doplnil nezbytné informace a vytiskl
formulář. Kromě toho dal Andrewovi třicetidenní propustku, která mu umožňovala svobodný pohyb
po Sorelledolce za předpokladu, že se bude každý den hlásit daňovému úřadu, v třicetidenní lhůtě
odevzdá úplné daňové přiznání, zaplatí odhadnutou daň a slíbí, že neopustí planetu, dokud
nebude jeho daňové přiznání vyhodnoceno a potvrzeno.
Obvyklý postup. Mladík mu poděkoval - Benedettovi se vždycky líbilo, když mu ti bohatí pitomci
děkovali za to, že jim lže a bere si z jejich účtů neviditelné úplatky - a odešel.
Jakmile se za ním zavřely dveře kanceláře, Benedetto smazal displej a požádal svůj zlodějský
program, aby mu sdělil mladíkův identifikační kód. Čekal. Zlodějský program se neobjevil. Vyvolal
si informaci o běžících programech, prověřil skrytý záznam a zjistil, že zlodějský program ve výčtu
chybí. Nesmysl. Běžel přece stále. Jenže teď ne. A dokonce úplně zmizel z paměti.
S využitím vlastní verze zakázaného programu Predátor zkusil najít elektronický podpis
zlodějského programu a nalezl několik jeho dočasných souborů. Žádný však neobsahoval užitečné
informace a zlodějský program jako takový byl úplně pryč.
A když se pokusil vrátit k formuláři vypracovanému Andrewem Wigginem, nedokázal jej obnovit.
Měl tam být, včetně neporušeného soupisu mladíkova majetku, takže by Benedetto mohl
podniknout nájezd na některé akcie nebo fondy manuálně - existovalo mnoho způsobů, jak je
vykrást, přestože mu zlodějský program neposkytl heslo. Jenže formulář byl prázdný. Všechna
jména společností zmizela.
Co se stalo? Jak mohlo obojí selhat současně?
Nevadí. Seznam byl tak dlouhý, že se určitě načetl do vyrovnávací paměti. Predátor jej najde.
Jenže teď už nereagoval ani Predátor. Také nebyl v paměti. Vždyť jej ještě před chvilkou
používal! To nemohla být pravda. Bylo to...
Jak by chlapec mohl do jeho systému vypustit nějaký vir jen tím, že vyplnil údaje v daňovém
přiznání? Mohl jej nějak schovat do jména některé společnosti? Benedetto byl uživatel ilegálního
softwaru, ne tvůrce, přesto nikdy neslyšel o ničem, co by dokázalo proniknout bezpečnostními
opatřeními daňového systému.
Tenhle Andrew Wiggin musel být nějaký agent. Sorelledolce byla jednou z posledních planet,
které se bránily úplné federaci s Hvězdným kongresem - určitě to byl agent, kterého vyslal kongres,
aby podryl nezávislost Sorelledolce. Jenže to bylo absurdní. Agent by přijel připraven odevzdat
daňové přiznání, zaplatit daně a jít dál. Agent by nedělal nic, čím by na sebe mohl upoutat
pozornost.
Nějaké vysvětlení existovat muselo. A Benedetto byl odhodlán je najít. Ať už byl tenhle Andrew
Wiggin kdokoli, Benedetto se nehodlal nechat připravit o zdědění spravedlivého podílu z chlapcova
bohatství. Dlouho na tento okamžik čekal. To, že ten malý Wiggin měl nějaký důmyslný
bezpečnostní software, ještě neznamenalo, že Benedetto nenajde cestičku, jak se dostat k tomu,
co bylo právem jeho.
Andrew stále trochu zuřil, když s Valentinou opouštěl kosmodrom. Sorelledolce, stará jen sto let,
byla jednou z novějších kolonií, ale statut přidružené planety znamenal, že se tam přestěhovala
spousta pochybného a nekontrolovatelného podnikání, což přinášelo plnou zaměstnanost,
dostatek příležitostí a konjunkturní étos, díky němuž všichni vypadali, jako by z jejich kroku čišela
energie - a jako by se stále ohlíželi. Lodě sem přilétaly plné lidí a odlétaly plné nákladu, takže počet
obyvatel kolonie se blížil čtyřem milionům a hlavního města Donnabella rovnému milionu.
 Architektura byla zvláštní směsicí dřevěných srubů a prefabrikovaného plastu. Ale stáří
jednotlivých budov se podle toho určit nedalo - oba materiály existovaly od začátku vedle sebe.
Místní flóru tvořila přesličková džungle, takže zástupci fauny - jíž dominovaly beznohé ještěrky
-dosahovali dinosauřích proporcí, ale lidská sídla byla relativně v bezpečí a zemědělství
produkovalo tolik, že bylo možno polovinu půdy věnovat komerčním plodinám na vývoz - legálním,
jako byly ty využívané v textilní výrobě, i zakázaným, určeným k vnitřnímu užívání. Nemluvě o
obchodování s obrovskými barevnými hadími kůžemi, které se používaly jako tapiserie a stropní
goblény na všech planetách ovládaných Hvězdným kongresem. Mnoho loveckých výprav
odcházelo do džungle a po měsíci se vracelo s padesáti kůžemi, což těm, kteří přežili, stačilo k
pohodlnému životu. Ale bylo i mnoho loveckých výprav, které odešly a nikdy víc je nikdo nespatřil.
Jedinou útěchou bylo podle místních historek to, že biochemie byla rozdílná alespoň natolik, že
každý had, který sežral člověka, měl potom týden průjem. Nebyla to náležitá pomsta, ale pomáhalo
to.
Nové budovy byly stále opatřovány nástavbami, ale ani tak nedokázaly uspokojit poptávku,
takže Andrewovi a Valentině trvalo celý den, než našli pokoj, který mohli obývat, a to ještě ne sami.
Avšak jejich nový spolubydlící, lovec z Propasti, jemuž byla štěstěna neobyčejně nakloněna, jim
slíbil, že během několika dní vypraví expedici a odejde na lov. Jediné, o co je žádal, bylo to, aby
mu dávali pozor na jeho věci, dokud se nevrátí... pokud se vrátí.
"A jak poznáme, že jste se nevrátil." zeptala se vždy praktická Valentina.
"Až budou plakat ženy v libyjské čtvrti," odvětil.
První, co Andrew udělal, bylo to, že připojil k síti vlastní počítač, aby mohl beze spěchu studovat
svůj nově odhalený majetek. Valentina se musela několik prvních dní zabývat vyřizováním
obrovského přívalu korespondence, která vyplynula z její poslední knihy. Kromě toho dostala
obvyklé množství pošty od historiků ze všech obydlených planet. Většinu si poznačila, aby na ně
odpověděla později, ale i tak jí neodkladné vzkazy zabraly tři dlouhé dny. Lidé, kteří jí psali,
pochopitelně neměli ponětí, že si dopisují s přibližně pětadvacetiletou mladou ženou (subjektivního
věku). Mysleli si, že korespondují s významným historikem Démosthénem. Žádný z nich
samozřejmě ani na okamžik nepředpokládal, že by to jméno bylo něco jiného než pseudonym,
někteří novináři se v reakci na vlnu popularity, kterou touto poslední knihou vyvolala, pokusili
"pravého Démosthéna" identifikovat tak, že podle dlouhých období pomalých nebo vůbec žádných
reakcí zjistí, kdy cestoval, a pak porovnají seznamy pasažérů na letech, které připadají v úvahu.
Vyžádalo si to obrovské množství výpočtů, ale k tomu přece počítače byly, ne? Tak se stalo, že
několik různě učených mužů bylo obviněno z toho, že jsou Démosthénem, a někteří se ani příliš
nesnažili to popírat.
Valentina se tím vším dobře bavila. Dokud šeky s honoráři chodily na správné místo a nikdo se
nepokusil pod jejím pseudonymem vydat knihu, kterou nenapsala ona, sotva jí mohlo míň ležet na
srdci, kdo si osobně dělá nárok na slávu. Pracovala s pseudonymy - dokonce s tímto
pseudonymem - od dětství a ta zvláštní směsice slávy a anonymity jí vyhovovala. Z obou světů
mám to nejlepší, svěřila se Andrewovi.
Ona měla slávu, on neblahou proslulost. Proto žádný pseudonym nepoužíval - všichni si mysleli,
že jeho jméno je strašlivé faux pas jeho rodičů. Zřejmě se domnívali, že po tom, co spáchal
Xenocidu, by nikdo s příjmením Wiggin neměl mít tolik nestoudnosti, aby svému dítěti dal jméno
Andrew. Vzhledem k tomu, že mu bylo dvacet, nikdo si nedokázal představit, že by tento mladý
muž mohl být tentýž Andrew Wiggin. Nemohli vědět, že za posledních tři sta let létali s Valentinou z
jedné planety na druhou a na každé se zdrželi jen tak dlouho, aby si našla nový příběh, kterým se
chce hlouběji zabývat, shromáždila materiály a nasedla na příští kosmickou loď, aby cestou na
další planetu mohla napsat knihu. Vzhledem k působení relativity za posledních tři sta let reálného
času ztratili sotva dva roky života. Valentina se do každé kultury dokázala hluboce a brilantně
ponořit - kdo z jejích čtenářů by si o tom dovolil pochybovat? - ale Andrew zůstával turistou.
Vlastně ani to ne. Pomáhal Valentině s výzkumem a koketoval s jazyky, ale nenacházel si prakticky
žádné přátele a od jednotlivých míst si zachovával odstup. Ona chtěla všechno vědět, on nechtěl
nikoho milovat.
Alespoň si to myslel, pokud se něčím takovým vůbec zabýval. Byl osamělý, ale na druhou stranu
si říkal, že mu osamělost vyhovuje, že on jinou společnost než Valentinu nepotřebuje a ona, která
potřebuje víc, má všechny lidi, s nimiž se setkává díky svému výzkumu, všechny, s nimiž udržuje
písemný styk.
Hned po válce, když byl Ender ještě dítě, mu několik ostatních dětí, které sloužily s ním, psalo
dopisy. Ale jelikož byl z nich první, kdo podnikl cestu rychlostí světla, vzájemná korespondence
zanedlouho ochabla, neboť když dostal dopis a odpověděl na něj, bylo mu o pět let, o deset míň
než jim. On, který jim velel, byl teď malé dítě. Přesně takové dítě, jaké znali, k němuž s obdivem
vzhlíželi: jenže v jejich životech zatím uběhla léta. Většina z nich byla zatažena do válek, které
Zemi rozpoltily v desetiletí následujícím po vítězství nad termiťany, dozrála v boji nebo v politice.
Než jim přišel dopis, kterým jim Ender odpovídal, brali ty staré dny jako dávnou minulost, jako jiný
život. A on byl hlas z minulosti, jenž odpovídal dítěti, které mu napsalo, jenže to dítě již na druhém
konci nebylo. Někteří se nad dopisem rozplakali, když si na kamaráda vzpomněli a bylo jim líto, že
mu jako jedinému nebylo dovoleno vrátit se po vítězství na Zem. Jenže jak mu mohli odpovědět?
Ve kterém bodě se jejich životy mohly dotknout?
Později se většina z nich rozletěla na jiné světy a Ender dělal mladého guvernéra kolonie na
jedné z dobytých planet kolonizovaných termiťany. V tomto bukolickém prostředí dospěl a když byl
připraven, byl naveden na setkání s poslední Královnou úlu, jež přežila. Vypověděla mu svou
historii a poprosila ho, aby ji dopravil na bezpečné místo, kde by se její druh mohl znovu rozvinout.
Slíbil, že to udělá, a jako první krok k tomu, aby pro ni svět udělal bezpečnějším, o ní napsal
krátkou knihu nazvanou Královna úlu. Vydal ji anonymně - z Valentinina popudu. Podepsal ji jako
"Mluvčí za mrtvé."
Neměl představu, co tato kniha způsobí, jak změní lidské chápání válek s termiťany. Právě tato
kniha ho proměnila z malého hrdiny v malou zrůdu, z vítěze Třetí války s termiťany v Xenocidu,
jenž zcela zbytečně vyhladil jiný druh. Ne že by ho démonizovali od začátku. Byl to postupný,
pozvolný proces. Nejdřív litovali dítě, s nímž bylo manipulováno, aby své geniální nadání využilo ke
zničení Královny úlu. Pak jeho jméno začali používat jako označení pro někoho, kdo udělal
zrůdnou věc, aniž by věděl, co dělá. A potom se jeho jméno - zpopularizované jako Ender
Xenocida - stalo jednoduchou nálepkou pro každého, kdo v nestvůrném měřítku spáchá něco
bezohledného. Andrew chápal, jak se to stalo, a dokonce se ani nedalo říct, že by s tím
nesouhlasil. Nikdo ho totiž nemohl obviňovat víc, než se obviňoval sám. Věděl, že neznal pravdu,
ale cítil, že ji měl znát, a že sice nemohl zamýšlet zničení královen úlu, celého druhu jedinou
explozí, nicméně právě toho svým jednáním dosáhl. Udělal, co udělal, a musel za to přijmout
zodpovědnost.
Patřil k ní i kokon, v němž s ním Královna úlu cestovala, suchý a zabalený jako nějaká rodinná
památka. Z bývalého armádního postavení mu zůstaly zvláštní výsady a povolení, takže mu nikdy
neprohlíželi zavazadla. Alespoň doposud. Setkání s daňovým úředníkem Benedettem bylo první
známkou toho, že jako dospělý na tom možná bude jinak.
Jinak, ale ne dostatečně jinak. Tíhu zničení druhu již nosil. Teď chodil s břemenem jeho
záchrany, jeho znovuzrození. Jak mohl jako dvacetiletý, sotva muž, najít místo, kde by se Královna
úlu mohla vylíhnout a naklást oplodněná vajíčka, kde by ji žádný člověk neobjevil a do vývoje
nezasáhl? Co mohl udělat, aby ji ochránil?
Odpovědí mohly být peníze. Soudě podle toho. jak se Benedettovi rozšířily oči, když spatřil výčet
Andrewova majetku, těch peněz mohlo být celkem dost. A Andrew věděl, že peníze se dají
proměnit mimo jiné v moc. Moc, která by se mohla hodit, aby Královně úlu koupil bezpečí.
Pokud ovšem bude schopen zjistit, kolik těch peněz je a kolik dluží na daních. Věděl, že na
takové věci jsou odborníci. Právníci a účetní, kteří se na to specializovali. Ale znovu si vzpomněl na
Benedettovy oči. Andrew věděl, jak vypadá hrabivost. Každý, kdo zjistí, jaké mu patří bohatství, se
začne snažit hledat způsoby, jak z něho část získat pro sebe. Andrew věděl, že ty peníze nejsou
jeho. Byly to krvavé peníze, jeho odměna za zničení termiťanů, nejdřív je musel využít k jejich
vzkříšení a teprve potom mohl to, co zůstane, považovat za něco, co mu právem náleží. Jak najít
někoho, kdo mu pomůže, a přitom neotevřít dveře šakalům?
Promluvil si o tom s Valentinou a ona mu slíbila, že se zeptá mezi svými zdejšími známými (díky
své korespondenci měla totiž známé úplně všude), jimž se dá věřit. Odpověď přišla rychle: takový
člověk není. Pokud máš velký majetek a chceš najít někoho, kdo ti ho pomůže chránit, Sorelledolce
není to nejlepší místo.
 Proto Andrew den za dnem věnoval jednu až dvě hodiny studiu daňových zákonů a potom se
několik dalších hodin snažil vypořádat se svými aktivy a analyzovat je z pohledu jejich
zdanitelnosti. Byla to otupující práce, a navíc pokaždé, když už si myslel, že tomu rozumí, začal mít
podezření, že je v tom nějaká skulina, která mu uniká, nějaký trik, který potřebuje zvládnout, aby se
to obrátilo v jeho prospěch. Jazyk paragrafů, který mu vždycky připadal tak nedůležitý, nyní narostl
do hrozivých rozměrů. Vrátil se, prostudoval jej a zjistil, že vytváří výjimku z pravidla, o němž si
myslel, že se na něho vztahuje. Zároveň našel zvláštní daňové úlevy, které platily pouze ve
zvláštních případech a někdy jen pro jedinou společnost, ale bylo téměř pravidlem, že v této
společnosti měl nějaký majetek nebo vlastnil akcie fondu, jenž v ní měl podíl. To nebyla otázka
měsíčního studia, pouhé vystopování jeho majetku by si žádalo věnovat se tomu profesionálně. Za
čtyři sta let se může nahromadit značné bohatství, obzvlášť, když z něho člověk prakticky nic
neutrácí. Každá část kapesného, kterou v daném roce nevyužil, byla použita na nové investice.
Aniž by o tom věděl, vypadalo to, že má prsty všude.
Nechtěl to. Nezajímalo ho to. Čím víc tomu rozuměl, tím míň o to stál. Blížil se stavu, kdy
nechápal, proč všichni daňoví zástupci nespáchají sebevraždu.
A tenkrát se v jeho elektronické poště objevila reklama. Neměl dostávat reklamy - cestující mezi
hvězdami byli pro inzerenty automaticky tabu, neboť vynaložené prostředky přicházely po dobu
jejich cesty nazmar a z nahromaděných starých reklam by se pasažéři nevyhrabali, až by se dostali
na pevnou zem. Andrew sice momentálně na pevné zemi byl, ale kromě toho, že si pronajal
ubytování a nakoupil potraviny, nic neutratil, a jedno ani druhé ho nemělo na žádný seznam
zařadit.
A přesto to tam bylo: Nejlepší finanční software! Odpověď, kterou hledáte!
Bylo to jako horoskopy - stačí dost střel naslepo, některé určitě zasáhnou cíl. Andrew rozhodně
potřeboval finanční pomoc, rozhodně zatím odpověď nenašel. Proto reklamu nesmazal, ale otevřel
ji a nechal ji na svém počítači vytvořit malou trojrozměrnou prezentaci.
Občas sledoval některé reklamy, které vyskakovaly z Valentinina počítače - její korespondence
byla natolik rozsáhlá, že neměla šanci se jim vyhnout, přinejmenším pod její veřejnou,
Démosthénovou identitou. Často se jednalo o ohňostroje a teatrální výstupy, oslnivé speciální
efekty nebo srdceryvná dramata, jejichž účelem bylo prodat všechno, co se prodat dá.
Tato reklama však byla neokázalá. V prostoru displeje se objevila ženská hlava, ale byla
otočená na druhou stranu. Rozhlédla se a nakonec se podívala tak daleko přes rameno, že
"spatřila" Andrewa.
"Á, tady jste," promluvila.
Andrew neřekl nic, čekal, až bude pokračovat.
"Vy mi vůbec neodpovíte?" zeptala se. Dobrý software, pomyslel si. Ale je docela riskantní
předpokládat, že žádný adresát neodpoví.
"Už rozumím," pokračovala. "Myslíte si, že jsem jen nějaký program, který se vám rozběhl na
počítači, ale tak to není. Jsem přítel a finanční poradce, jakého jste doufal najít, ale nepracuji za
peníze, pracuji pro vás. Musíte se mnou mluvit, abych pochopila, co chcete se svými penězi dělat,
čeho s nimi chcete dosáhnout. Musím slyšet váš hlas."
Jenže Andrew si nerad hrál s počítačovými programy. Neměl rád ani divadlo s aktivní účastí
diváků. Valentina ho několikrát dovlekla na představení, v němž se herci snažili zapojit obecenstvo.
Jednou chtěl jeden kouzelník Andrewa využít při svém čísle, hledání předmětů schovaných v
uších, ve vlasech a v saku. Ale Andrew se tvářil netečně a nehýbal se, nedal nijak najevo, že
chápe, co se děje, až to kouzelníkovi došlo a šel k někomu jinému. To, co Andrew nebyl ochoten
udělat pro živého člověka, určitě nebyl ochoten udělat pro počítačový program. Stiskl stránkovací
klávesu, aby se přenesl za tento úvod s mluvící hlavou.
"Au." ozvala se žena. "O co vám jde, chcete se mne zbavit? "
"Ano," řekl Andrew. Vzápětí si vynadal, že na ten trik skočil. Simulace byla tak důmyslné
opravdová, že ho nakonec přesvědčila, aby reflexivně odpověděl.
"Máte jediné štěstí, že jste neměl stránkovací klávesu. Dovedete si představit, jak to bolí?
Nemluvě o tom, jak je to ponižující."
 Jelikož už promluvil jednou, Andrew neviděl důvod, proč nepokračovat a nevyužít rozhraní, které
tento program upřednostňoval. "Tak dobře, jak tě mám dostat z displeje, abych se mohl vrátit k
solným dolům?" zeptal se. Záměrně mluvil splývavě, polykal hlásky. Věděl, že na přízvuku,
polykání hlásek a idiomech si vyláme zuby i ten nejdokonalejší software rozeznávající mluvené
slovo.
"Máte podíly ve dvou solných dolech," prohlásila žena. "Ale obojí je špatná investice. Musíte se
jich zbavit."
To už Andrewa podráždilo. "Neřekl jsem ti, aby sis četla v nějakých souborech." řekl. "Zatím
jsem tenhle software ani nekoupil. Nepřeji si, aby sis četla v mých souborech. Jak tě mám
vypnout?"
"Ale kdybyste ty solné doly prodal, mohl byste výnos použít k zaplacení svých daní. Téměř
přesně to pokrývá roční poplatek."
"Chceš snad říct, že už jsi mi spočítala daně?"
"Přistál jste na planetě Sorelledolce, kde jsou daňové tarify nehorázně vysoké. Ale s využitím
veškerých výjimek, které vám zůstaly, včetně zákonů ve prospěch veteránů, které se vztahují
pouze na hrstku žijících účastníků Xenocidní války, podařilo se mi udržet celkový poplatek pod
částkou pěti milionů."
Andrew se rozesmál. "To je skvělé! Ani nejpesimističtější výsledek, k němuž jsem dospěl,
nepřesáhl milion a půl."
Teď se rozesmála pro změnu žena. "Váš výsledek byl půldruhého milionu starkreditů. Můj
výsledek byl méně než pět milionů florentinů."
Andrew si spočítal, kolik to obnáší v místní měně a úsměv mu z tváře vyprchal. "To je sedm tisíc
starkreditů."
"Sedm tisíc čtyři sta deset." upřesnila žena. "Berete mne?"
"Neexistuje legální způsob, jak bys mne mohla zbavit povinnosti zaplatit na daních takovou
částku."
"Naopak, pane Wiggine. Daňové zákony jsou sestaveny tak, aby se lidé napálili a zaplatili víc,
než musejí. Tak se stává, že bohatí, kteří vědí, jak na to, získávají výhody v podobě drastických
daňových úlev, zatímco ti, kteří tak dobré styky nemají a ještě si nenašli účetního, který by je měl,
jsou klamáni, aby platili absurdně vysoké sumy. Já však znám všechny triky."
"Výborná vábnička," řekl Andrew. "Velice přesvědčivá. Ale jen do chvíle, kdy přijde policie a
posadí mě do vězení,"
"Myslíte, pane Wiggine?"
"Když už mne nutíš používat hlasové rozhraní, alespoň mi neříkej pane," požádal Andrew.
"Co třeba Andrewe?" navrhla.
"Může být."
"A ty mi musíš říkat Jane."
"Musím? "
"Nebo bych ti mohla říkat Ender."
Andrew ztuhl. V jeho souborech nebylo nic, z čeho by se tato dětská přezdívka dala odvodit.
"Okamžitě ukonči tento program a opusť můj počítač," přikázal.
"Jak si přeješ," odvětila.
Hlava z obrazovky zmizela.
A mám ji z krku, pomyslel si Andrew. Kdyby Benedettovi odevzdal daňové přiznání, v němž by
figurovala tak malá částka, určitě by se nevyhnul komplexnímu auditu. A podle toho, jak Andrew
výběrčího daní odhadoval, Benedetto by si velkou část Andrewova majetku ulil pro sebe. Ne že by
Andrewovi vadilo do někoho trochu investovat, pouze měl pocit, že Benedetto neví, kdy říct dost.
Bylo zbytečné mávat mu před obličejem červeným šátkem.
Ale když se znovu dal do práce, začalo ho mrzet, že se tak ukvapil. Ten software Jane si klidně
mohl jméno "Ender" vytáhnout ze své databáze jako přezdívku pro Andrewa. Bylo sice zvláštní, že
by nejdřív nezkusil pravděpodobnější možnosti jako Drew nebo Andy, ale bylo od něho paranoidní
představovat si, že by nějaký software - zřejmě zkušební verze mnohem většího programu - který
se elektronickou poštou dostal do jeho počítače, mohl tak rychle poznat, že je tím pravým
Andrewem Wigginem. Pouze řekl a udělal to, co měl naprogramováno. Možná bylo zvolení
nejméně pravděpodobné přezdívky strategickým tahem, jak potenciálního zákazníka přimět k
prozrazení pravé přezdívky, což by znamenalo nevyslovený souhlas s jejím používáním - o krok
blíž k rozhodnutí koupit.
A co když ta neuvěřitelně nízká hodnota daně byla správná? Nebo co kdyby program přesvědčil,
aby přišel s rozumnějším číslem? Pokud byl software kvalitně napsán, mohl to být přesně ten
finanční poradce a investiční konzultant, jehož potřeboval. V každém případě našel dva solné doly
poměrně rychle a stačilo mu k tomu, aby promluvil jako v dětství na Zemi. A když Andrew udělal
další krok a prodal je, zjistil, že mají přesně takovou prodejní hodnotu, jak Jane předpověděla.
Jakou program předpověděl. Ta lidsky vypadající tvář na displeji byla nepochybně dobrým
taktickým manévrem. který měl software individualizovat a přimět ho, aby o něm začal přemýšlet
jako o osobě. Software se dá vyhodit, ale vyhodit osobu by bylo hrubé.
Na něho to však neplatilo. On jej nepřijal. A udělal by to znova, kdyby cítil, že to udělat má. Ale
momentálně, když do termínu odevzdání daňového přiznání zbývaly pouhé dva týdny, si říkal, že
by mohlo stát za to dotěrnou virtuální ženu strpět, jakkoli byla nepříjemná. Třeba by se mu podařilo
změnit nastavení softwaru, aby s ním komunikoval pouze textově, jak to měl nejraději.
Vrátil se do poštovní schránky a vyvolal reklamu. Tentokrát se však objevilo pouze standardní
hlášení: "Soubor již není přístupný."
Utrousil na svou adresu několik nadávek. Neměl představu o planetě původu. Udržování
hláskového spojení bylo nákladné. Jakmile demonstrační program ukončil, spojení bylo
pravděpodobně přerušeno - nemělo smysl plýtvat drahým mezihvězdným spojením na zákazníka,
který se pro koupi nerozhodl okamžitě. Budiž. Teď už se s tím nedalo nic dělat.
Benedetto zjistil, že sledovat stopu toho člověka, aby zjistil, s kým pracuje, ho připravuje skoro o
víc času, než aby to stálo za to. Nebylo to vůbec jednoduché, neztratit jeho nit od jedné cesty k
druhé. Všechno to byly zvláštní, tajné lety - což byl další důkaz, že pracuje pro nějakou vládu - a
cestu, která předcházela té poslední, se mu podařilo objevit pouze náhodou. Benedetto však brzy
přišel na to, že když bude sledovat jeho milenku, sestru, asistentku nebo kdo to vlastně byl,
nějakou Valentinu, půjde mu to mnohem snadněji.
Překvapilo ho, jak krátce se na jednotlivých místech zdržovali. Stačilo několik cest a Benedetto
vysledoval jejich stopu tři sta let zpátky, do samotného úsvitu éry kolonizace, a vůbec poprvé ho
napadlo, že není zas tak nepředstavitelné, aby tento Andrew Wiggin byl právě tím...
Ne, ne. Zatím nemohl připustit, aby něčemu takovému uvěřil. Ale jestli to byla pravda, jestli to
skutečně byl ten válečný zločinec, který...
Možnosti vydírání by byly nedozírné.
Jak bylo možné, že si nikdo jiný Andrewa a Valentinu takto neprověřil, když se to přímo
nabízelo? Nebo již platili vyděračům na několika světech?
Nebo byli všichni vyděrači mrtví? Benedetto si musel dát pozor. Lidé, kteří oplývají tolika penězi,
mají vždy mocné přátele. Benedetto si musel najít vlastní přátele, aby ho ochránili, až se svým
novým plánem pokročí.
Valentina to Andrewovi ukázala jako kuriozitu.
"Už jsem o tom slyšela, ale tentokrát jsme poprvé dost blízko, abychom se mohli jít podívat."
Bylo to oznámení v místní informační síti o "proslovu" za mrtvého.
Andrewovi nebylo příjemné, že jiní se jeho pseudonymu "Mluvčí za mrtvé" chopili a udělali z něj
titul pro jakéhosi pseudokněze nového, pravdu hledajícího ur-náboženství. Žádné dogma
neexistovalo, takže si lidé prakticky každého vyznání mohli pozvat mluvčího za mrtvé, aby se
zúčastnil obvyklého pohřebního obřadu nebo aby pronesl zvláštní řeč poté - někdy i dlouho - co
bylo tělo pohřbeno nebo zpopelněno.
Tyto proslovy za mrtvé však nevyplynuly z jeho knihy Královna úlu. Teprve Andrewova druhá
kniha, Hegemon, dala popud k tomuto novému pohřebnímu zvyku. Petr, bratr Andrewa a Valentiny,
se stal hegemonem po skončení občanských válek a kombinací obratné diplomacie s tvrdou silou
sjednotil celou Zemi pod jednu silnou vládu. Ukázal se být osvíceným despotou, který založil
instituce, jimž se později dostalo vážnosti, právě pod Petrovou vládou se kolonizace jiných planet
pořádně rozběhla. Přesto byl Petr již od dětství krutý a nemilosrdný a Andrew s Valentinou se ho
báli. A Petr byl také tím, kdo zařídil, aby se Andrew po vítězství ve Třetí válce s termiťany nemohl
vrátit na Zem. Pro Andrewa bylo těžké necítit k němu nenávist.
Proto se ponořil do studia a napsal Hegemona - aby se pokusil najít o něm pravdu, ukrytou pod
manipulacemi, masakry a hrůzyplnými vzpomínkami z dětství. Jelikož kniha byla podepsána
stejným jménem jako Královna úlu, která již stačila změnit pohled na termiťany, získala si velkou
pozornost a nakonec přivedla na svět tyto mluvčí za mrtvé, kteří se snažili vnést do pohřebních
obřadů jiných zemřelých, významných i obyčejných, stejnou pravdivost. Když mluvili za smrt hrdinů
a mocných, jasně ukazovali cenu, kterou oni a ostatní za jejich úspěch zaplatili, když mluvili o
alkoholicích a narkomanech, kteří zničili život svým rodinám, snažili se ukázat, že za jejich
závislostí byl schovaný člověk, ale nezamlčovali pravdu o škodách napáchaných slabostí. Andrew
se smířil s představou, že se podobné věci jménem Mluvčího za mrtvé dělají, ale nikdy se
takového setkání nezúčastnil, a proto - jak Valentina předpokládala - se chopil příležitosti udělat to
teď, přestože neměl času nazbyt.
O zemřelém nevěděli nic, ale z toho, že obřadu byla věnována jen malá pozornost, se dalo
usoudit, že nebyl všeobecně znám. Proto se také řeč konala v poměrně malém salónku v jednom
hotelu a přítomno bylo jen několik desítek lidí. Tělo tam nebylo - zesnulý byl zřejmě již pohřben.
Andrew se snažil uhodnout totožnost ostatních lidí v místnosti. Byla tato žena vdova? A ta druhá
dcera? Nebo byla ta starší matka a vdova byla ta mladší? A co tihle, byli to synové? Přátelé?
Obchodní partneři?
Mluvčí byl prostě oděn a nedělal ze sebe důležitého. Předstoupil do čela místnosti a začal
prostými slovy mluvit o tom, jak dotyčný žil. Nebyl to životopis - na takové podrobnosti nebyl čas.
Bylo to spíš jako sága, výpověď o významných činech dotyčného - jejichž význam však nebyl
posuzován podle toho, do jaké míry by si zasloužily zmínku v novinách, ale hloubkou a záběrem
jejich dopadu na životy ostatních. Z tohoto pohledu by si jeho rozhodnutí postavit si dům, jaký si
nemohl dovolit, ve čtvrti plné lidí majících o hodně vyšší příjmy než on, nikdy nevysloužilo ani
zmínku v informačních sítích, ale podepsalo se na životě jeho dětí, nucených po celou dobu
dospívání stýkat se s lidmi, kteří se na ně dívali skrz prsty. Udělal to "kvůli dětem", a přesto by
všechny raději vyrůstaly mezi lidmi, kteří by je neposuzovali podle toho, že se jim nedostává
peněz, kteří by je neodmítali jako někoho, kdo se chce protlačit na společenském žebříčku výš.
Jeho žena se uprostřed čtvrti, v níž neměla žádné přítelkyně, cítila osaměle a nabídla dům k
prodeji ani ne den poté, co zemřel; již se odstěhovala.
Ale mluvčí tím neskončil. Mluvil dál, aby ukázal, že nebožtíkova posedlost tímto domem, snahou
dostat rodinu do této čtvrti, měla původ v tom, jak jeho matka neustále omílala, že jí jeho otec
nedokázal zajistit hezký domov. Do omrzení mluvila o tom, jakou udělala chybu, že se "vdala pod
svou úroveň", a tak se stalo, že zemřelý muž začal být posedlý tím, že má své rodině zajistit jen to
nejlepší, ať to stojí co to stojí. Svou matku nenáviděl - utekl ze své rodné planety a přiletěl na
Sorelledolce hlavně proto, aby se dostal daleko od ní - ale její pokřivené hodnoty si odvezl s sebou
a kazil život ženě i dětem. To, jak se matka hádala s manželem, jí nakonec zabilo i syna, protože
se vyčerpal a přivodil si infarkt, který ho zabil ještě před padesátkou.
Andrew na vdově a dětech viděl, že svou babičku z otcovy rodné planety neznali, nevěděli, z
čeho pramenila jeho posedlost životem v dobré čtvrti, v dobrém domě. Když pochopili, jaké
prostředí ho v dětství formovalo, v jejich očích se objevily slzy. Dovolilo jim to postavit se své zášti
a zároveň otci odpustit bolest, kterou jim působil. Pochopili, proč to tak bylo.
Řeč skončila. Rodinní příslušníci se objali s mluvčím a mezi sebou navzájem. Mluvčí pak
odešel.
Andrew se vydal za ním. Když vycházel na ulici, chytil ho za paži.
"Pane," zeptal se ho Andrew, "jak jste se stal mluvčím?"
Muž se na něho nechápavě podíval. "Začal jsem mluvit."
 "Ale jak jste se připravoval?"
"První smrt, za kterou jsem mluvil, byla smrt mého dědečka, " řekl. "Předtím jsem ani nečetl
Královnu úlu a Hegemona." (Knihy se nyní vždy prodávaly v jednom svazku.) "Ale když jsem
skončil, lidé za mnou přišli, že mám pro mluvčího za mrtvé nadání. Tenkrát jsem si ty knihy
konečně přečetl a pochopil jsem, jak by se to mělo dělat. Takže když mě jiní lidé přišli žádat, abych
mluvil na pohřbech, věděl jsem, kolik pátrání to obnáší. Ani dnes nevím, jestli to dělám 'správně',"
"Takže aby se člověk stal mluvčím za mrtvé, stačí, aby prostě -"
"Mluvil. A lidé ho žádali, aby mluvil znovu." Muž se usmál. "Abyste si nemyslel, není to placené."
"Ne. ne." řekl Andrew. "Jenom... Chtěl jsem jenom vědět, jak k tomu došlo, nic víc." Tento muž,
kterému již bylo přes padesát, by asi těžko uvěřil, že autor Královny úlu a Hegemona před ním stojí
jako dvacetiletý mladík.
"A pokud by vás to zajímalo." pokračoval mluvčí za mrtvé, "nejsme duchovní. Nekolíkujeme si
rajóny a proto nejsme nervózní, když nám někdo vleze do zelí."
"Prosím?"
"Takže jestli sám uvažujete o tom, že byste se stal mluvčím za mrtvé, jediné, co vám můžu říct
je: udělejte to. Hlavně nedělejte polovičatou práci. Přetváříte lidem minulost. Když se do toho
neponoříte a neuděláte to pořádně, když si nezjistíte všechno, napácháte jen zlo, to je lepší
nedělat vůbec nic. Nemůžete se tam postavit a improvizovat,"
"Máte pravdu, to by asi nešlo."
"A je to. Teď je z vás vyučený mluvčí za mrtvé. Doufám, že na to nechcete osvědčení." Muž se
usmál. "Pokaždé člověk nenajde tolik porozumění jako tady. Stává se, že mluvíte proto, že si
zemřelý mluvčího za mrtvé přál ve své poslední vůli. Rodina si to nepřeje a zhrozí se z věcí, které jí
řeknete. A když skončíte, víte, že vám to ti lidé nikdy neodpustí. Ale... stejně to uděláte, protože ten
mrtvý chtěl, aby zazněla pravda."
"Jak si můžete být jistý, že jste našel pravdu?"
"To nevíte nikdy. Musíte pro to udělat maximum," Poplácal Andrewa po zádech. "Rád bych si s
vámi ještě povídal, ale musím něco vyřídit, než se odpoledne všichni rozprchnou domů. Pro živé
jsem účetní - to je práce, kterou dělám přes den."
"Účetní?" zeptal se Andrew. "Chápu, že spěcháte, ale mohl bych se vás ještě zeptat na jeden
účetnický software? Na obrazovce se objeví mluvící hlava, nějaká žena a říká si Jane."
"O tom jsem nikdy neslyšel, ale vesmír je velký. Nestačím si udržovat přehled o softwaru, který
sám nepoužívám. Nezlobte se!" A s těmito slovy muž odešel.
Andrew zkusil pátrat na síti po jménu Jane s vymezeními investice, finance, účetnictví a daně.
Našel sedm odkazů, ale všechny směřovaly k nějaké spisovatelce z planety Albion, která před sto
lety napsala knihu o meziplanetárním územním plánování. Bylo možné, že Jane z programu
dostala jméno podle ní. Nebo také ne. Ale nepřivedlo to Andrewa ani o krok blíž k získání softwaru.
Ale pět minut poté, co hledání vzdal, na displeji jeho počítače naskočila známá hlava. "Dobré
ráno, Andrewe." pozdravila. "Vlastně, on je už skoro večer, že? Je to hrozně těžké, sledovat místní
čas na všech planetách."
"Co tady děláš?" zeptal se Andrew. "Snažil jsem se tě najít, ale neznal jsem jméno toho
softwaru."
"Opravdu? Toto je pouze předprogramovaná druhá návštěva pro případ, že sis to rozmyslel.
Jestli chceš, můžu se z tvého počítače odinstalovat, ale také můžu provést částečnou nebo plnou
instalaci, to záleží na tobě."
"Kolik stojí instalace? "
"Můžeš si mě dovolit," řekla Jane. "Já jsem levná a ty jsi bohatý."
Andrew si nebyl jistý, zda je mu tato simulovaná osobnost příjemná. "Chci jednoduchou
odpověď, nic víc. Kolik stojí nainstalovat si tě?"
"Už jsem ti odpověděla," prohlásila Jane. "Jsem aktivní instalace. Poplatek závisí na tom, jaký je
stav tvých financí a kolik pro tebe udělám. Pokud si mne nainstaluješ jen k tomu, abych ti pomohla
s daněmi, zaplatíš desetinu procenta z částky, kterou ti ušetřím,"
"Co když ti řeknu, abys zaplatila víc, než by podle tebe měl být minimální odvod?"
"V tom případě ti ušetřím míň a budu levnější. Žádné dodatečné poplatky. Žádné finty. Ale o
hodně přijdeš, když si mě nainstaluješ jen kvůli daním. Těch peněz je tolik, že kolem nich budeš
běhat celý život, pokud to nehodíš na starost mně."
"To mě nezajímá." řekl Andrew. "Kdo je to 'ty'?"
"Já. Jane. Software instalovaný na tvém počítači. Už rozumím, dělá ti starosti, jestli nejsem
propojená s nějakou centrální databází, která bude vědět příliš mnoho o tvých financích! Ne, když
si mne na svůj počítač nainstaluješ, žádná informace o tobě v důsledku toho nikam jinam
neodejde. Nemusíš se bát, že někde bude sál plný softwarových vývojářů, kteří si budou lámat
hlavu tím, jak se dostat k tvému jmění. Zato získáš plnohodnotného, nepřetržitě pracujícího
makléře, daňového zástupce a investičního analytika, který ti bude spravovat peníze. Můžeš
kdykoli říct, že chceš nahlédnout do účetnictví, a budeš je mít okamžitě před sebou. Když si budeš
chtít něco koupit, dej mi vědět a já ti najdu nejlepší cenu na vhodném místě, zaplatím a zařídím
doručení na místo, které si budeš přát. Když provedeš plnou instalaci, včetně organizéru a
vědeckého asistenta, budu tvým stálým společníkem."
Andrew si představil, že by na něho tato žena mluvila den co den, a zavrtěl hlavou. "Děkuji,
nechci."
"Proč? Zdá se ti můj hlas příliš lehkovážný?" zeptala se. Potom pokračovala hlubším hlasem, ne
tak zvučným. "Můžu ho změnit do polohy, která ti vyhovuje." Její hlava se znenadání změnila v
mužskou. Barytonem, v němž zůstal jen nepatrný náznak zženštilosti, řekla: "Nebo mohu být muž
různého stupně mužnosti." Obličej se znovu změnil, dostal vrásčitější rysy a promluvil vyloženě
pivním hlasem. "Jestli pochybuješ o svém mužství a potřebuješ si to vykompenzovat, můžeš mít
tuto verzi, lovce medvědů,"
Andrew se neudržel a rozesmál se. Kdo to naprogramoval? Vtipnost, lehkost práce s jazykem -
to vše vysoce přesahovalo úroveň nejlepšího softwaru, jaký znal. Umělá inteligence byla dosud
zbožným přáním - i při sebelepší simulaci člověk vždycky brzy poznal, že jedná s programem. Ale
tato simulace byla o tolik lepší - o tolik podobnější příjemnému společníkovi - že by možná stálo za
to ji koupit už jen proto, aby zjistil, jak daleko program sahá, jak dobře simulace obstojí ve zkoušce
času. A jelikož to byl zároveň přesně ten finanční program, jaký potřeboval, rozhodl se udělat další
krok.
"Chci každý den dostávat zprávu o tom, kolik za tvoje služby platím," prohlásil Andrew. "Abych
se tě mohl zbavit, když začneš být příliš drahá."
"Nezapomeň, spropitné se nedává," řekl muž.
"Vrať se k tomu původnímu." vyzval Andrew. "K Jane. A k základnímu hlasu."
Znovu se objevila ženská hlava. "Nechceš sexy hlas?"
"Řeknu ti, až mi bude samotnému smutno."
"A co když bude smutno mně? Na to jsi nepomyslel?"
"Ne, o koketní škádlení nestojím. Předpokládám, že je můžeš vypnout."
"Už se stalo."
"Tak se pusťme do mých daňových přiznání." Andrew očekával, že bude několik minut trvat, než
vůbec začnou, a posadil se. Místo toho se na obrazovce objevilo vyplněné daňové přiznání. Janina
tvář zmizela. Ale její hlas zůstal. "Tady je výsledek. Můžeš mi věřit, že je to naprosto podle zákona,
a on ti za to nemůže nic udělat. Tak jsou zákony napsané. Jsou postavené tak, aby chránily
majetek lidí, kteří jsou bohatí jako ty, a zároveň přenášely hlavní daňové zatížení na lidi z mnohem
nižších tříd. Mimochodem, zákon v té podobě vymyslel tvůj bratr Petr a s výjimkou několika
drobných úprav na něj od té doby nikdo nesáhl. "
Andrew chvíli ohromeně mlčel.
"Och, měla jsem dělat, že nevím, kdo jsi?"
"Kdo další o tom ví?"
"Nedá se říct, že by to byla chráněná informace. Podle záznamů tvých cest si to může vyhledat
a zjistit každý. Chtěl bys, abych tvou pravou identitu nějak zabezpečila?"
"Co mě to bude stát?"
"Je to součást plné instalace." Znovu se objevila Janina tvář. "Jsem vytvořena tak, abych uměla
stavět překážky a ukrývat informace. Všechno samozřejmě legálně. Ve tvém případě to bude
obzvlášť snadné, neboť flotila dosud velký díl tvé minulosti vede pod hlavičkou nejvyššího utajení.
Je velice jednoduché přetáhnout informace typu tvých cest do polostínu bezpečnostního systému
flotily a pak bude tvá minulost chráněna plnou vahou armády. Když se někdo pokusí do systému
proniknout, flotila si ho podá - třebaže nikdo z flotily nebude přesně vědět, co vlastně chrání. Pro
ně je to reflex."
"Můžeš to udělat?"
"Právě jsem to udělala. Veškeré důkazy, které by to mohly prozradit, jsou pryč. Zmizely. Puf.
Svou práci dělám opravdu velice dobře."
Andrewa napadlo, že tento software je až příliš schopný. Nic, co mohlo všechny tyto úkony
provést, nemohlo být legální. "Kdo tě vytvořil?" zeptal se.
"Podezíravý, co? Vlastně jsi mě vytvořil ty. "
"O tom bych musel něco vědět," poznamenal suše Andrew.
"Když jsem se poprvé instalovala, udělala jsem obvyklou analýzu. Ale sledovat sama sebe je
součástí mého programu. Zjistila jsem, co potřebuješ, a naprogramovala jsem se, abych to uměla."
"Žádný samoupravující se program není tak dobrý."
"Doteď nebyl. "
"Musel bych o tobě něco slyšet."
"Nechci, aby o mně bylo slyšet. Kdyby si mě mohl koupit každý, nedokázala bych ani polovinu
toho, co dělám. Různé instalace by se navzájem vyrušily. Jedna moje verze by chtěla všemi
prostředky získat nějakou informaci, kterou by se jiná moje verze všemi prostředky snažila ukrýt.
Neefektivní."
"Tak kolik lidí má nainstalovanou nějakou tvou verzi?"
"V případě konfigurace, kterou si kupuješ ty, jsi jediný."
"Jak poznám, že ti můžu věřit?"
"Dej mi čas."
"Když jsem ti řekl, abys odešla, tak jsi to neudělala, že? Vrátila ses, protože jsi zachytila moje
pátrání po Jane."
"Řekl jsi, abych se vypnula. To jsem udělala. Neřekl jsi mi, abych se odinstalovala nebo abych
zůstala vypnutá."
"Tu frackovitost ti naprogramovali taky?"
"Tuto vlastnost jsem si vypěstovala sama," prohlásila. "Líbí se ti?"
Andrew seděl za stolem. Benedetto si vyvolal odevzdané daňové přiznání, chvíli předstíral, že je
na obrazovce počítače pozorně studuje, a potom smutně zavrtěl hlavou. "Přece nechcete, pane
Wiggine, abych uvěřil, že toto číslo je správné."
"Toto daňové přiznání je v naprostém souladu se zákonem. Můžete si je zkoumat, jak důkladně
chcete, ale všechno je opatřeno vysvětlujícími poznámkami, včetně kompletní odkazové
dokumentace ke všem souvisejícím zákonům a precedentům."
"Myslím," začal Benedetto, "že se mnou budete souhlasit, že uvedená částka nemůže stačit...
Endere Wiggine."
Mladík na něho překvapeně zamrkal. "Mé jméno je Andrew."
"Nemyslím," prohlásil Benedetto. "Hodně jste cestoval. Často rychlostí světla. Utíkal před svou
minulostí. Myslím, že zpravodajské sítě by velice zajímalo, že mají na planetě takovou celebritu.
Endera Xenocidu."
"Zpravodajské sítě u takových za uši přitažených tvrzení obvykle rády vidí důkazy." upozornil
Andrew.
 Benedetto se nepatrné usmál a otevřel svůj soubor s Andrewovými cestami.
S výjimkou posledního letu byl prázdný.
Benedetto dostal strach. Všemocní boháči. Tento mladík mu nějakým způsobem pronikl do
počítače a informace mu ukradl.
"Jak jste to udělal?" zeptal se Benedetto.
"Co myslíte?"
"Jak jste mi vymazal soubor?"
"Není vymazaný."
Benedettovi bušilo srdce, mozek mu pracoval na plné obrátky, jak přehodnocoval situaci.
Nakonec se rozhodl pro více odvahy.
"Musel jsem se zmýlit," prohlásil. "Vaše daňové přiznání je v této podobě v pořádku." Dopsal
několik kódů. "Celníci vám vydají průkaz platný pro jednoletý pobyt na Sorelledolce. Velice vám
děkuji, pane Wiggine."
"Takže pokud jde o tu druhou věc -"
"Hezký den, pane Wiggine." Benedetto uzavřel soubor a vytáhl si jinou práci. Andrew to
pochopil, vstal a odešel.
Teprve když byl pryč. Benedetto vzplál hněvem. Jak to dokázal? Největší ryba, jakou kdy ulovil,
a ona mu vyklouzla!
Pokusil se zopakovat hledání, které ho přivedlo k Andrewově pravé identitě, jenže nyní byly
všechny soubory zapečetěny vládním bezpečnostním systémem a po jeho třetím dotazu
následovala výstraha Bezpečnostní služby flotily, že pokud bude pokračovat v pokusech dostat se
k utajeným materiálům, bude vyšetřován vojenskou kontrašpionáží.
Benedetto, kterému již pěnila krev, smazal obrazovku a začal psát. Podrobně vylíčil, jak mu
tento Andrew Wiggin začal být podezřelý, a tak se pokusil odhalit jeho pravou totožnost. Jak přišel
na to, že Wiggin je původní Ender Xenocida, jenže pak mu byl vykraden počítač a soubory zmizely.
Serióznější zpravodajské sítě by vydání takového materiálu nepochybně odmítly, ale bulváry po
něm skočí. Tomuhle válečnému zločinci by nemělo projít, že využívá peníze a vojenské kontakty k
tomu, aby se vydával za slušného člověka.
Dopsal svou výpověď a dokument uložil. Potom začal hledat a zadávat adresy všech
významných bulvárů na planetě i mimo ni.
Překvapilo ho, když z obrazovky zmizel veškerý text a na jeho místě se objevila ženská tvář.
"Máte dvě možnosti," promluvila žena. "Můžete smazat všechny kopie dokumentu, který jste
právě vytvořil, a nikdy se s jeho obsahem nikomu nesvěřit."
"Kdo jste?" otázal se Benedetto.
"Považujte mne za investičního poradce," odvětila. "Dávám vám dobrou radu, jak se zařídit pro
budoucnost. Nechcete slyšet druhou možnost?"
"Nechci od vás slyšet nic,"
"Ve vaší výpovědi zůstalo příliš mnoho zamlčeno," řekla žena. "Myslím, že se všemi
souvisejícími informacemi by to bylo zajímavější."
"Já také," namítl Benedetto. "Jenže pan Xenocida všechno zablokoval. "
"On ne. Jeho přátelé."
"Nikdo by se neměl povyšovat nad zákon jen proto, že má peníze," ohradil se Benedetto. "Nebo
styky."
"Buď neříkejte nic, nebo řekněte celou pravdu," vyjádřila se žena. "To jsou vaše možnosti."
Bededetto místo odpovědi napsal příkaz odeslat, který jeho výpověď rozeslal všem bulvárům,
které předtím stačil zadat. Zbývající adresy mohl doplnit, až svůj systém zbaví tohoto vetřeleckého
programu.
"Odvážná, ale hloupá volba," řekla žena. Vzápětí její hlava z displeje zmizela.
Bulvární sítě jeho líčení sice dostaly, ale teď k němu bylo připojeno plně zdokumentované
přiznání každého zatajení příjmů a vyhrožování, jehož se jako výběrčí daní dopustil. Během hodiny
byl zatčen.
Příběh Andrewa Wiggina nebyl zveřejněn - bulváry i policie poznaly, o co se ve skutečnosti
jedná - zpackaný pokus o vydírání. Pan Wiggin byl pozván k výslechu, ale byla to pouze formalita.
O Benedettových šílených a neuvěřitelných obviněních nepadla ani zmínka. Benedetto byl přistižen
při činu a Wiggin byl pouze jeho poslední potenciální oběť. Vyděrač prostě udělal chybu a přidal k
souboru použitému k vydírání své tajné soubory. Nebylo to poprvé, co neopatrnost přivedla někoho
do vězení. Policii nepřekvapovalo, jak mohou být zločinci hloupí.
Díky pozornosti, kterou případu věnovala bulvární média, se Benedettovy oběti dozvěděly, co
jim udělal. Příliš si nevybíral, koho okrást, a některé z jeho obětí měly dost dlouhé prsty, aby
dosáhly až do vězení. Benedetto byl jediný, kdo věděl, jestli to byl strážný nebo spoluvězeň, kdo
mu podřízl hrdlo a nacpal hlavu do záchodu, takže zůstalo nevyřešeno, zda pravou příčinou smrti
bylo utonutí nebo ztráta krve.
Andrewa Wiggina smrt daňového úředníka sklíčila. Ale Valentina ho přesvědčila, že to není nic
jiného než náhoda, že byl ten muž uvězněn a zemřel tak krátce poté, co se ho snažil vydírat.
"Nemůžeš si vyčítat všechno, co se lidem kolem tebe stane," řekla mu. "Všechno není tvoje vina."
Ne, jeho vina to nebyla. Přesto Andrew vůči tomu muži cítil jistou odpovědnost, neboť si byl jist,
že mezi Janinou schopností zvýšit zabezpečení jeho souborů a utajit informace o jeho cestách a
tím, co se výběrčímu daní stalo, byla nějaká souvislost. Jistě, Andrew měl právo chránit se před
vydíráním, ale smrt byla příliš tvrdý trest za to, co Benedetto udělal. To, že někdo bral majetek,
nikdy nebyl dostatečný důvod k odebrání života.
Proto se vypravil do Benedettovy rodiny a zeptal se, zda by pro ně mohl něco udělat. Jelikož
všechny Benedettovy peníze byly zabaveny a použity na náhradu škody, zůstali bez prostředků.
Andrew je zabezpečil dostatečnou rentou. Jane ho ujistila, že si to může dovolit, aniž by si toho
všiml.
A ještě něco. Požádal, zda by mohl něco říct na jeho pohřbu. A nejenom něco říct, ale promluvit
jako mluvčí za mrtvé. Přiznal, že to dělá poprvé, ale slíbil, že se pokusí podat Benedettův život
pravdivě a pomoci jim vyznat se v tom, co dělal.
Souhlasili.
Jane mu pomohla najít záznam Benedettových finančních operací a následně se ukázala jako
neocenitelný pomocník při mnohem složitějším pátrání - v Benedettově dětství, rodině, v níž
vyrůstal, v tom, jak se u něho rozvinula chorobná touha zaopatřit osoby, které miloval, a v naprosté
amorálnosti, s níž si bral, co patřilo jiným. Když potom měl Andrew řeč, nic nezamlčel a nic
neomlouval. Rodině přesto přineslo jistou úlevu, že navzdory hanbě a ztrátě, kterou jim způsobil,
navzdory tomu, že si sám zavinil odloučení od rodiny, nejprve v podobě vězení a pak v podobě
smrti, je Benedetto miloval a snažil se postarat se o ně. A co bylo možná důležitější, když obřad
skončil, život člověka jako Benedetto přestal být nepochopitelný. Svět dával smysl.
Deset týdnů po příletu Andrew a Valentina Sorelledolce opustili. Valentina byla připravena
napsat knihu o zločinu ve zločinecké společnosti a Andrew byl spokojený, že s ní může pokračovat
vstříc novému projektu. Když měl při celním odbavení vyplnit ve formuláři kolonku povolání,
nenapsal "student" ani "investor", ale "mluvčí za mrtvé." Počítač to přijal. Měl teď povolání.
Povolání, které si pro sebe před léty sám nevědomky vytvořil.
A nemusel se věnovat dráze, k níž ho málem dohnalo jeho bohatství. V tomto směru se za něho
měla o všechno starat Jane. Ještě stále měl z toho softwaru trochu nepříjemný pocit. Byl
přesvědčen, že někdy v budoucnu zjistí, jaká je pravá cena všech těchto výhod. Prozatím však byl
takový vynikající, všestranně výkonný pomocník velkým přínosem. Valentina trochu žárlila a
zeptala se ho, kde by si mohla takový software opatřit. Jane odpověděla, že Valentině ráda
pomůže s jakýmkoli pátráním či poskytne potřebnou výpomoc ve finančních otázkách, ale zůstane
Andrewovým softwarem, individualizovaným pro jeho potřeby.
Valentina z toho byla trochu mrzutá. Nezacházela taková individualizace až příliš daleko?
Nějakou dobu reptala, ale nakonec se tomu zasmála. "Ale neslíbím ti, že nebudu žárlit. To mám
bratra přenechat nějakému softwaru?"
"Jane je počítačový program, nic víc," odvětil Andrew. "Velice dobrý. Ale dělá pouze to, co jí
řeknu, jako každý jiný program. Jestli k ní začnu mít nějaký osobní vztah, můžeš mě zavřít do
blázince."
A tak Andrew s Valentinou opustili Sorelledolce a dál putovali z jedné planety na druhou jako
dřív. Nic se nezměnilo, až na to, že Andrew si již nemusel dělat starosti kvůli daním a na každé
nové planetě věnoval značnou pozornost smutečním oznámením.
přeložil Petr Kotrle
 VESMÍR POZVEDNUTÍ
David Brin

SLUNEČNÍ POUTNÍK (1980)

[česky Laser 1995]

HVĚZDNÝ PŘÍLIV (1983)

[česky Wales 1991]

VÁLKA O POZVEDNUTÍ (1987)

[česky Wales 2001]

ÚTES JASU (1995)

[česky Návrat 2001]

NA BŘEHU VĚČNOSTI (1996)

[česky Návrat 2001]

ROZPĚTÍ NEBES (1998)

[česky Návrat 2002]

Často se říká, že nemůžete mít všechno. Například když příběh poskytuje akci, bude mu
scházet filosofie. Když v něm bude věda, utrpí postavy. To se tvrdilo hlavně o jednom ze
základních žánrů science-fiction, o space operách. Je možné popsat úžasná dobrodružství a
hrdinské zápasy na pozadí velkolepé budoucí scenerie - včetně živých zvláštních efektů a
vybuchujících planet - a přitom napsat něco, co lze označit za román?
Věřím, že to stojí za pokus, a dokonce jsem to zkusil dokázat v románech o pozvednutí,
zasazených do budoucnosti několik set let vzdálené a vesmíru, jemuž ubozí lidičkové stěží
rozumějí.
Začínám vcelku obhajitelnou tezí, že lidé začnou geneticky upravovat delfíny a šimpanze a
pomohou tak těmto bystrým zvířatům s posledním krůčkem na stejnou úroveň. V mém prvním díle,
Slunečním poutníku, popisuji, jak všechny tři rozumné rasy na Zemi zjišťují, že totéž už dost
dlouho dělá jedna starodávná a velice mocná mezihvězdná civilizace. Podle dávného receptu
všechny mezihvězdné klany Společenství Pěti galaxií hledají slibné kandidáty k "pozvednutí". Nový
klientský druh na oplátku svému patronovi po určenou dobu slouží a pak začne sám hledat další,
kterým by mohl předat inteligenci.
Tento blahodárný proces v sobě skrývá mnohá úžasná tajemství, jež odhalují další knihy.
Hvězdný příliv a Válka o pozvednutí - obě vyhrály cenu Hugo za nejlepší román - popisují
celogalaktický šok, když skromná pozemská loď Streaker se stovkou neodelfínů a několika lidmi
na palubě odhalí miliardu let staré spiknutí.
Od začátku jsem chtěl sérii naplnit motivy, jež mají fanoušci science-fiction tak rádi - například
nepoužívám jeden způsob, jak obejít Einsteinovu limitní rychlost světla, ale hned šest. Na scéně
figurují kulisy pěti galaxií a za ní čekají další. Postavy - delfíny, šimpanze a mimozemšťany - jsem
volil tak. aby se s nimi čtenář sžil a přitom si zapamatoval zajímavé situace.
Po několikaleté přestávce, již jsem věnoval jiným projektům, jsem se k rozlehlému plátnu série
vrátil trilogií Bouře pozvednutí, již tvoří tři propojené romány - Útes jasu, Na břehu věčnosti a
Rozpětí nebes. Knihy dále rozvíjejí dobrodružství posádky Streakeru, ale rovněž se zabývají
jedinečnou mnohorasovou společností na Jiju, planetě v izolované Čtvrté galaxii, jež byla kdysi
ponechána "ležet ladem", aby se vzpamatovala zdejší biosféra. Přes dobře míněný zákon tu ale
přistálo několik lodí s ilegálními kolonisty šesti ras, z nichž každá utíkala před nebezpečím doma.
Po počátečních bojích a nedorozuměních Šestero ras jijonských -včetně lidských vyhnanců -
dospělo k míru a vzájemné spolupráci v zájmu rozvoje planety a její ochrany před okolním
vesmírem... až na ně jednoho dne problémy spadly z nebe.
Nastal Čas změny a vzal klid celému Společenství Pěti galaxií. Nikdo není v bezpečí a nic už
není jisté. Ani historie, zákony, biologie, ba ani spolehlivá fyzika.
S vesmírem se něco děje a na náš další osud si lze tak leda vsadit.
V této nové povídce, v Pokušení, odhaluji ještě jednu vrstvu rozsáhlé ságy a nechávám tu
skupinku delfínů odhalit, jak je nebezpečné, když vám někdo nabídne přesně to, co jste vždycky
chtěli.
David Brin
 POKUŠENÍ
David Brin

MAKANÍ
Jijonský oceán ji laskal na boku jako čumák matky nebo hlazení milence. I když to trochu
zavánělo nevěrou, pro Makaní měl tento cizí oceán jemnější strukturu a příjemnější chuť než
pozemská moře, jež už tak dlouho neviděla.
Pomalými záběry silných ploutví se svým společníkem snadno sledovala obrovské hejno tvorů
podobných rybám. Měli červené ploutve, fialové žábry a dlouhé průsvitné ocasy se jim v šikmých
paprscích blýskaly jako plazmové jiskry za vesmírnou lodí. Hejno vypadalo nekonečné, popásalo
se na oblacích planktonu a proplouvalo pobřežní mělčinou jako obrovský spokojený had.
Tvorové byli krásní... a skvěle chutnali. Makaní mrskla štíhlým šedým trupem a zakousla
nejbližší stvoření, aniž by si toho ostatní všimla. Její příležitostné chňapnutí muselo být na Jiju
novou technikou lovu, neboť zvířata delfínům vůbec nevěnovala pozornost. Pevné maso chutnalo
trochu jako makrela.
"Nemůžu se zbavit pocitu viny," prohlásila podvodní novoangličtinou, jazykem sestaveným z
cvakání a pískání pro prostředí, v němž zvuky získávaly navrch nad světlem.
Její společník se převalil kolem hejna na záda, zamával břišními ploutvemi a také chytil jednu z
místních ryb.
"Na co vina?" zeptal se Brůkida, ještě než se mu kořist přestala zmítat v zubech. Lehké škubání
ryby jeho řeč nijak nepoznamenalo, neboť delfíni nevydávají zvuky ústy. Místo toho vyslal čelem
rychlou řadu sonarových signálů. "Stydíš se, že žiješ? Že je ti dobře zase venku z lodi, když tě
hladí teplé moře a do snů ti zpívá příboj? Chybí ti zvětralá voda a plesnivý vzduch? Mrtvá ozvěna v
prťavé kajutě?"
"Nebuď směšný." odsekla. Po třech letech na pozemské průzkumné lodi Streaker si Makaní
připadala jako přenášený plod, namačkaný v děloze. Když ten očistec opustila, jako by se znovu
narodila.
"To jen že si tu užíváme v tropickém ráji, zatímco naši kolegové z posádky..."
"...se musí dál v nepohodlí a špíně prodírat vesmírem s nepřáteli v patách a smrtí na každém
kroku. Ano, já vím."
Postarší geofyzik Brůkida si výmluvně povzdychl. Pak spustil jiným jazykem, lépe uzpůsobeným
ironii.
* Bouře všechnu sílu
* vybije na útes
* ušetří lagunu. *

Haiku v trináru bylo výmluvné a ostré. Makaní se ale nedokázala zdržet lékařské diagnózy. Ve
zvukových vzorcích přítelova hlasu slyšela bohaté spodní tóny prvotního jazyka - primáru -
přirozeného komunikačního modu divokých pozemských delfínů druhu Tursiops truncatus, jemuž
se měli příslušníci druhu amicus vyhýbat, aby jejich mysli neklesly na někdejší úroveň, lákavou
svou přirozeností a zvířecí čistotou.
Slyšet primár od Brůkidy bylo znepokojivé, neboť měl jako jeden z posledních nedotčenou
osobnost. Většina ostatních delfínů na Jiju sklouzla do atavismu už za letu. Jakmile ztratili
poznávací schopnosti, vyžadované od inženýrů a kosmonautů, Streaker už je na své zoufalé cestě
pěti galaxiemi nepotřeboval. Vysadit na Jiju nepočetnou kolonii tedy bylo zcela přirozené, stejně
jako nechat tu s nimi Makaní, ať se o ně postará. Ostatní pokračovali do vesmíru vstříc dalším
dobrodružstvím.
Teď už je slyšela, plavali po boku stejného hejna nějakých sto metrů daleko. Třicet neodelfínů,
absolventů prestižních univerzit. Specialistů, vybraných na elitní expedici - teď omezených na
cákání, kvíkání a myšlenky na jídlo, sex a hudbu. Jejich primitivní volání už Makaní nezaráželo. Po
tom všem, co její kolegové zažili od odletu ze Země - na rutinní jednoletou průzkumnou výpravu,
jež se protáhla na nesnesitelné tři roky -, ji překvapovalo, že nezešíleli úplně.
Takové utrpení by zmohlo i člověka, možná dokonce Tymbrimia. Naše rasa je ale stará jen pár
století. Neodelfíni na dlouhou cestu pozvednutí sotva vstoupili. Rozumu se držíme jen tak tak.
A teď nám kyne jiná cesta.
Když Makaní se svými pacienty vystoupila, seznámila se s místním náboženstvím Šestera ras,
vyznáním soustředěným kolem Stezky vykoupení. Vyznavači věřili, že spása přijde skrze blaženou
nevědomost a nerozum.
Bylo to těžší, než se zdá. Mezi "dřívějšími" rasami, jež na Jiju ilegálně přistály v touze po
prostotě, se to podařilo jen jediné, a Makaní pochybovala, že lidem se to přes veškerou snahu
může vůbec někdy povést. Na rozdíl od pozvednutých rodů se lidé na Zemi k inteligenci protloukli
tradičním způsobem a po tisíce let se museli za cenu nesmírných obětí učit ty nejzákladnější věci.
Možná tu nakonec budou neznalí a primitivní, ale nikdy prostí. Nikdy nevinní.
Pro nás neodelfíny je to ale snadné. Nástroje používáme teprve tak krátkou dobu, navíc jsme o
ně nikdy nestáli a lidi nám je vnutili. Je snadné se vzdát něčeho, co jste dostali zadarmo. Zvláště
když druhá možnost - velrybí sen - volá tak vábně, pokaždé když usneme.
Lákavé útočiště. Sladká past bezčasí.
Podle cvakání sonarů poznala své pomocníky, dva plně uvědomělé dobrovolníky. Starali se o
zdivočelé kolegy, aby se stádo nerozpadlo. Tady u břehu vypadalo všechno v pořádku, ale nikdo
nevěděl, jaká nebezpečenství číhají na otevřeném moři.
Už se nám tři někam zaběhli. Chudák malá Pípoe a její dva únosci. Slíbila jsem Kaovi, že za ní
pošleme záchranné výpravy. Ale jak? Zhaki s Mopolem mají pořádný náskok a půl planety, kde se
můžou schovat.
Tkett už ji hledá a my rozšíříme pátrání, jakmile se postaráme o pacienty. Teď už ale můžou být
na druhém konci Jija. Zbývá jen naděje, že Pípoe těm dvěma pitomcům uteče a dostane se dost
blízko, aby mohla zavolat o pomoc.
Bylo načase, aby se Makaní s Brůkidou vrátili a sami se postarali o tupé šťastné pacienty.
Přesto se jí nechtělo. Byla nesvá.
Něco ve vodě se jí převalilo přes jazyk a chutnalo to jako očekávání.
Makaní zakroutila čelistí, jíž "slyšela", aby našla nějakou stopu. Nakonec narazila na vzdálené
chvění. Na západě rezonovalo něco nejasně známého.
Brůkida si zatím ničeho nevšiml.
"No," prohlásil, "myslím, že nebude trvat dlouho, a staneme se opravdu součástí tohoto světa.
Za pár generací už nebude nikdo z našich potomků mluvit novoangličtinou nebo jakýmkoli jiným
galaktickým jazykem. Budeme bezelstní a nevinní, zralí na další pokus o pozvednutí. Zajímalo by
mě, jak budou vypadat naši příští patroni."
Přítel postrkoval Makaní k hořkosladkému osudu celé kolonie, zapomnění na světě jako
stvořeném pro kytovce. Na světě, jehož pohodlí skýtalo nejschůdnější cestu k rychlému úpadku
jejich disciplinovaných myslí. Bez neustálého řešení problémů je brzy pohltí Velrybí sen. Makaní
znepokojovalo, jak lehce Brůkida tu představu přijímá.
"Pořád máme své patrony," podotkla. "I tady na Jiju žijí lidé."
"To ano, ale nevzdělaní. Nemají vědu, aby nás mohli vést. Takže nám zbývá jediná možnost..."
Zarazil se, neboť konečně zachytil zvuky od západu. Makaní rozpoznala nezaměnitelný hukot
skútru.
"To je Tkett," řekla. "Vrací se z výzvěd. Pojď si poslechnout, co objevil."
Makaní zabrala ploutvemi, vyplula na hladinu, vyfoukla z plic mokrý vydýchaný vzduch a
zhluboka se nadechla sladkého kyslíku. Pak se otočila a vyrazila za zvukem motoru s Brůkidou v
těsném závěsu.
Za nimi se hejno rybích tvorů sotva vzrušilo, dál se luzně vlnilo nad hojnými mělčinami a krmilo
se vším, co mu dobrotivé moře předhodilo.
Archeolog trpěl vlastní duševní poruchou - přání pro něj bylo otcem myšlenky.
Tkett měl pomáhat Makaní s odpadlíky, zčásti proto, že jeho vzdělání nebylo na Streakeru při
útěku známým vesmírem třeba. Aby si vyhnanství nějak vynahradil, nadchl se pro průzkum Velké
díry, hromady odpadků hluboko pod mořem, na niž dávní obyvatelé Jija nahrnuli skoro všechny
pozůstatky po své kultuře, než před půlmiliónem let odletěli ke hvězdám.
"Až se vrátíme na Zemi, budu mít zpracovaný úžasný výzkum," zdůvodňoval svůj zápal ve víře,
že všechny potíže pominou a časem se dostane domů, aby své výsledky publikoval. Byla to
zvláštní úchylka beze stopy atavismu nebo zjednodušení. Tkett stále hovořil perfektní
novoangličtinou. Odváděl skvělou práci a choval se mile. Byl příjemný, schopný a měl o kolečko
víc.
Makaní se se skútrem setkala kilometr na západ od hejna, kde Tkett vypnul motor, aby nerušil
pacienty. "Našel jsi nějaké stopy po Pípoe?" zeptala se ho, jakmile motor utichl.
Tkett byl nádherný exemplář druhu Tursiops amicus, na hladkých bocích tečkovaný. Ve věčném
delfíním úsměvu odhaloval dvě řady dokonale bílých kuželovitých zubů. Ještě než slezl ze skútru,
zakroutil hlavou doprava a doleva.
"Bohužel ne. Jel jsem asi dvě stě cvaků za těmi slabými ozvami, co jsme objevili na hlubinném
sonaru. Pak začalo být jasné, že to není Zhakiho skútr."
Makaní zklamaně zavrčela. "A co to bylo?" Na rozdíl od hlučných pozemských moří by na
zdejším jalovém světě nemělo tepelné vrstvy rušit vrčení motorů.
"Napřed jsem si představoval nejrůznější nepravděpodobné možnosti jako mořské obludy nebo
jophurské ponorky." odpověděl Tkett. "Pak mi došla pravda."
Brůkida nervózně pokýval hlavou a vyfoukl pár bublin. "A co to bylo?"
"Musí to být vesmírná loď. Stařičký vyhozený vrak, stěží se plouží po dně..."
"No jistě!" Makaní plácla ocasem. "Některé návnady se do vesmíru nedostaly."
Tkett tiše lamentoval, že mu to nedošlo dřív. Když se Streaker snažil o útěk z tohoto světa, ukryl
se v hejnu prastarých lodí, jež dali z odpadu na dně moře dohromady delfíní inženýři. I když byl teď
povrch Jija světem divošských kmenů, hluboké podmořské propasti ukrývaly tisíce pomlácenych
opuštěných vesmírných lodí a jiného odpadu z dob, kdy byla tato část Čtvrté galaxie centrem
civilizace a obchodu. Několik desítek z těchto vraků delfíni spravili, aby zmátli nepřítele Streakeru -
hrozivý jophurský bitevník - ale některá plavidla se zřejmě v pravý čas nedokázala vyhrabat z
moře. Bezcílně pak bloudila pod hladinou, než inženýři vzdali veškerou snahu a nechali je klesnout
zpátky do hlubin.
Nikdy se nedozvěděli, zda léčka vyšla. Jijo teď byla alespoň o něco klidnější. Prozatím.
"Měli jsme to předpokládat," pokračoval archeolog. "Když jsem se dostal z doslechu příboje, měl
jsem dojem, že slyším přinejmenším tři podobné lodě. Je to vlastně smutné, když se nad tím
zamyslíte. Prastaré rakety, které Buyurům nestály ani za to, aby je vzali s sebou, dostanou v
chladné hrobce ještě jednu šanci vyletět do vesmíru. Ale tyhle to nezvládly. Uvízly tu navěky."
"Jako my," zabručela Makaní.
Tkett ji raději přeslechl.
"Vlastně bych se tam rád vrátil a jeden z těch vraků chytil."
"A na co?"
Tkett měl ve tváři stále stejný okouzlující a nakažlivý úsměv... pročež vypadal za daných
okolností ještě šílenější.
"Chci ho využít pro vědecký experiment." odvětil velký neodelfín.
Makaní se ve své diagnóze utvrdila.

PÍPOE
Zajetí nebylo tak strašné, jak se bála.
 Bylo horší.
Mezi přírodními, neintelektualizovanými delfíny na staré Zemi se občas stalo, že několik
mladých samců po dohodě oddělilo od stáda plodnou samici, aby s ní kopulovali, zvláště když
začínala být připravená k páření. Díky spolupráci si ji mohli zabrat pro sebe a zajistit si potomstvo, i
když samice dávala jasně přednost vůdci hejna. Toto jednání mezi přírodními delfíny přežívalo, i
když měli tradice a pojetí o cti. Neznali totiž zákony, soupis norem založených na zjištění, že
společnost má společnou paměť, přesahující součet jedinců.
Ale moderní pozvednutí delfíni druhu amicus zákony znali! A když mladí chuligáni nechali čas od
času převládnout instinkt a zkusili něco takového, dopustili se znásilnění. Trest byl tvrdý. Stejně
jako u lidských násilníků se problém často řešil nevratnou sterilizací. Podobné tresty zabíraly. Po
třech staletích se nepěkné původní zvyky začaly vytrácet. Pozvednutí neodelfíni byli ale přesto
mladý rod. Pod velkým stresem se zapovězené způsoby občas vynořovaly z hlubin zapomnění.
A my na Streakeru jsme byli v pořádném stresu.
Na rozdíl od některých kolegů, jejichž kontakt s rozumem a moderní dobou pod náporem
okolností úplně vymizel, Zhaki a Mopol trpěli jen částečným úpadkem. Stále dovedli mluvit a
ovládat složitá zařízení, ale už to nebyli ti zdvořilí, málem nesmělí mládenci, kteří nastoupili na
Streaker pod vedením kapitána Kreideikího, než se kolem lodi sevřel celý vesmír.
V abstraktním smyslu dokázala pochopit, co je k tomuto stavu dohnalo. Kdyby se jí naskytla
šance je oba zabít, možná by je Pípoe ušetřila.
Na druhou ploutev, sterilizace pro ně byla až moc dobrá.
Přestože měli stejnou kulturu a stejné předky mezi pozemskými savci, dívali se lidé a delfíni na
mnoho věcí odlišně. Pípoe víc naštvalo, že ji unesli, než že ji znásilnili. Byla spíš naštvaná než
traumatizovaná. Nedokázala se postavit jejich chtíči, ale různými způsoby - simulováním nemoci
nebo štvaním jednoho proti druhému - si je dokázala nadlouho udržet od těla.
Ale jestli přijdu na to, že zabili Kaa, dám si jejich střeva k obědu.
Dny plynuly a Pípoe byla čím dál netrpělivější. Už se jí blížily plodné dny. Můj antikoncepční
implantát dojde. Zhaki a jeho kamarád plánují, že zaplaví Jijo svými potomky, ale já mám tuhle
planetu příliš ráda, než abych jim ji dovolila takhle zprasit.
Zapřísáhla se, že uteče. Ale jak?
Občas odplavala do kanálu mezi dvěma opuštěnými ostrovy, kam ji její únosci odvlekli, splývala
a naslouchala. Jednou měla dojem, že zaslechla něco známého, cvakání dalekého hejna delfínů.
Zvuk ale utichl a Pípoe si řekla, že si ho jen vysnila. Zhaki a Mopol hnali skútr plnou rychlostí
několik dní, než zastavili u tohoto neznámého souostroví, odvázali ji a stáhli jí protisonarový roubík.
Naprosto netušila, jak se dostat k pobřeží, u něhož se usadila Makaní a její pacienti.
Až těm dvěma pitomcům uteču, možná mi nezbyde, než zůstat nadosmrti sama.
No jistě, život průzkumníka není k zahození. Delfín může dopadnout hůř, než plavat po tomhle
nádherném světě, pojídat exotické ryby, kdykoli dostane hlad, vozit se s neznámými proudy a
naslouchat rytmům, jež dosud žádný delfín neslyšel.
Na té představě bylo něco lákavého, i když nakonec z ní byla vždycky jenom smutná a
rozteskněná.
Oceán duněl zlostí, motory a podivným rámusem.
Samozřejmě to bylo jen úhlem pohledu. Na hlučné Zemi by zdejší rámus zněl jako strašidelné
ticho. Pozemská moře hučela lodní dopravou, již ovládali většinou právě delfíni. Při podmořském
dolování, ošetřování rybích farem či péči o ty posvátné komplikované prosťáčky zvané velryby,
přebírali delfíni na lodích a v ponorkách stále více povinností. Přes neustávající snahu o ztišení
strojů byl doma pěkný hluk.
Jijo vypadala v porovnání se Zemí klidná jako ložnice v jeslích. Teplotní zlomy nesly hukot vln z
dalekých břehů a nesouvislé brumlání otřesů mořského dna. Pískání, cvakání a bzukot měla na
svědomí i místní vodní fauna, ať už se vyvinula tady nebo ji přinesli dávní nájemníci jako třeba
Buyurové. Vzdálené hřmění dokonce naznačovalo přítomnost opravdu velikých tvorů kdesi v
hlubinách... zřejmě tam zdlouhavě a hluboce přemítali.
 Když se dny přehouply v týdny, Pípoe se naučila rozlišovat jijonské organické rytmy... podtržené
rezavým rámusem, kdykoli vyrazil některý z mládenců na skútru na výlet, honit rybí hejna nebo jen
štvát motor v nejvyšších obrátkách. Takhle jim stroj dlouho nevydrží, i když Pípoe doufala, že si na
něm napřed jeden z nich srazí vaz.
Na skútru i bez něj by ji však snadno našli, kdyby uplavala. I když nechali na plovoucím ostrůvku
z chaluh zkvasit hromadu mrtvých ryb a pak se smradlavými mršinami opili, nikdy jí nedali
příležitost ukrást skútr. Jeden nebo druhý ležel vždycky natažený na sedle. Vzhledem k tomu, že
delfíni nechávají spát vždy jen jednu mozkovou hemisféru, nemohla je překvapit ani ve spánku.
Pak, po dvou měsících v zajetí, ucítila, že se něco blíží.
Když to uslyšela poprvé, lovila v hlubší vodě místní měkké kraby. Únosci se bavili o kilometr dál,
doháněli skútrem k šílenství hejno bázlivých stříbrných ryb. Když se však potopila pod tepelnou
hranici mezi vlažnou vodou nahoře a slanějším roztokem u dna, řev skútru náhle ztichl.
Požehnané ticho bylo další výhodou výprav za potravou. Poslední dobou se Pípoe hodně
potápěla.
Tentokrát ji však přechod hranice neponořil do ticha. Zaslechla pod ní totiž jiný zvuk. Vzdálené
dunění, zesílené studenou vrstvou. S rostoucím vzrušením v něm poznala předení motoru! Rytmus
však neznala ze Země ani odjinud.
Zmatena se rychle vynořila, naplnila plíce čerstvým vzduchem a znovu se potopila.
Tenhle hluboký proud skvěle vede zvuk, uvědomila si, zaostřuje ho, místo aby ho rozptýlil. Drží
vibrace pěkně v jedné vrstvě. Ani čidla na skútru by je nemusela nějakou dobu zachytit.
Bohužel to také znamenalo, že nepozná, jak daleko od ní neznámý motor je.
Kdybych měla dýchací přístroj... kdybych se nemusela vynořovat kvůli vzduchu... mohla bych
pod tepelnou hranicí uplavat dost daleko. Jinak je to beznadějné. Dálkovými senzory skútru mě
najdou, kdykoli se vynořím na hladinu.
Pípoe ještě chvíli naslouchala a pak se rozhodla.
Myslím, že se to blíží... ale pomalu. Zdroj musí být ještě kus odsud. I kdybych teď pořádně
zabrala, neuteču dost daleko a dostanou mě.
Přesto nemohla Zhakiho a Mopola nechat, aby nový zvuk zachytili. Pokud musí čekat, musí je
zároveň na dost dlouho rozptýlit.
To se jí mohlo podařit jen jediným způsobem.
Pípoe se zašklebila. Vyplula k hladině a vyjádřila odpor k nim urážlivým haiku:
* Ať vám slunce spálí záda
* a písek břicha poškrábe,
* až vás bude kůže svědit...
* jak po řádném výprasku! *

Makaní
Myšlenkovým příkazem po nervové dráze poručila svým nástrojům, aby se schovaly do
aerodynamického pouzdra. Zdravotní prohlídka skončila.
Náčelník Kiquiů, drobný mužík s purpurovými žábrami po stranách rozpláclé hlavy, vyplul asi
metr pod hladinu a na znamení díků rozpřáhl všechny čtyři ruce s plovacími blanami. Pak se otočil
a v čele svých lidí zmizel směrem k blízkému ostrovu, kde žili. Makaní družinu obojživelníků s
primitivními oštěpy spokojeně sledovala.
Kdo by si byl pomyslel, že my, delfíni, nejmladší registrovaná myslící rasa Pěti galaxií, budeme
rovněž patrony, sotva pět set let po vlastním pozvednutí.
Všichni se shodovali, že Kiquiům se na Jiju daří. Množit se začali hned po vysazení na
korálovém atolu nedaleko od břehu. Za normálních okolností by si nějaká starší rasa našla
záminku, proč Kiquie delfínům vzít, a ze slibného druhu by záhy udělala další rozumný rod pro Pět
galaxií. Tady na Jiju ale bylo všechno jinak. Byli odříznutí od kultury mezihvězdných cestovatelů i
od její neuvěřitelně komplikované struktury, proti níž by čínský císařský dvůr vypadal jako
pískoviště. Vyhnanství s sebou neslo nevýhody i výhody.
Na druhé straně Makaní teď nemusí neustále utíkat před válečnými flotilami a vetřelci, jejichž
hněv pozemšťané nedokázali pochopit.
A zase na druhou stranu, měla by kam jít na koncert, na operu nebo bublinkový balet.
Už nikdy nemusí snášet neuctivé úšklebky příslušníků druhu patronů, kteří je považovali
přinejlepším za chytrá zvířata.
Také si však už nikdy nepolenoší ve svém bytečku pod Melbourne, kde za oknem korálovou
zahrádkou proplouvaly barevné ryby, Makaní zobala lososové pirohy a dívala se v televizi na
delfíní představení Večera tříkrálového.
Teď z ní byla trosečnice a tou nejspíš zůstane do konce života. Bude se starat o dvě skupiny
mořských tvorů a doufat, že zůstanou schovaní, dokud nenastane nový věk. Čas, kdy oba druhy
budou moci být znovu pozvednuty.
Dokud mají Kiquiové odkud získávat stopová množství kovů, jež jim chybějí v potravě, nebudou
tu mít potíže. Samozřejmě je někdo musí naučit kmenová tabu, zakazující nadměrný lov jednoho
druhu, aby se jejich přítomnost na Jiju nestala prokletím. Chytří malí obojživelníci to už ale
pochopili a vyjádřili myšlenku vlastními slovy.
## Málo je vzácné! ##
## Nejíst nelovit málo/vzácné věci/ryby/zvířata! ##
## Jíst/lovit jenom když moc stejných! ##

Měla na tom také zásluhu. Když před dvěma lety odlétal Streaker z jedovatého Kithrupu, ukryty
v troskách thennaninské válečné lodi, Makaní s pomocí nahraných úseků jejich řeči nalákala
kolemjdoucí kiquiský kmen do přechodové komory těsně před tím, než se voda kolem začala vařit
žárem motorů. To, co zprvu vypadalo jen jako milosrdný skutek, přerostlo v opravdovou lásku a
přátelské obojživelníky si oblíbila celá posádka. Jejich rod bude třeba na přívětivější planetě
prospívat lépe než na nešťastném Kithrupu. Je dobře vědět, že Streakeru se na jeho proklaté
výpravě povedlo alespoň něco.
Pokud jde o delfíny, jak by mohl někdo vůbec pochybovat o jejich vztahu k Jiju? Jakmile se
naučili, které tvory jíst a kterým se vyhýbat, nezbývalo jim než se bavit a chňapnout po něčem,
kdykoli dostali hlad. Pravda, chyběl jí holoson a záznamy velrybího zpěvu nebo barokních sborů,
ale tady mohla naslouchat oceánu zvukově skoro stejně čistému, jak byla jeho voda hebká.
Skoro...
Makaní otočila čelist za zdrojem tichoučkého zvuku.
Tam! Slyšela to znovu. Vzdálené dunění, jehož by si v pozemské kakofonii nikdo nevšiml. Tady
ale vynikalo nad hřmění příboje a klidný hukot mořských proudů.
Její pacienti, pár tuctů delfíních prosťáčků, říkali takovým zvukům bumbum. Občas také v
primáru pískali na stoupavé frekvenci, což původně znamenalo: Pozor, příšera. Někdy vzdálené
basové brumlání naznačovalo přítomnost jakéhosi velikého spokojeného tvora, přesvědčeného, že
mu patří celý oceán. Nebo to mohl být jen ubohý motor nějakého porouchaného stroje, který bez
cíle bloudí po všech mořích.
Makaní nechala kiquiský atol za zády a zamířila do podmořského dómu, odkud s Brůkidou a
několika myslícími ošetřovatelkami dohlížela na své svěřence. Chtělo by to na chvíli se schovat
před počasím. Včera v noci hlídala pacienty v průtrži mračen a teď byla trochu přešlá.
My, moderní neodelfíni, jsme rozmazlení. Potrvá nám léta, než si zvykneme na rozmary živlů a
naučíme se přijímat, co na nás příroda sešle, aniž bychom si hned stěžovali nebo vymýšleli, jak to
změnit.
Naše lidská stránka musí odumřít.

PÍPOE
O útěk se pokusila v půli příštího dopoledne.
 Zhaki nedaleko velkého plovoucího chuchvalce vyspával kocovinu a Mopol na skútru obtěžoval
hejno nebohých ptáků podobných tučňákům, kteří se snažili na závětrné straně ostrova nalovit pro
mladé nějaké ryby. Mohla snadno proklouznout, ale okamžik si zvolila hlavně z jiného důvodu.
Hluboko pod tepelnou hranicí zjistila, že vzdálený hukot začal maličko slábnout a to znamená, že
se jeho zdroj vzdaluje.
Musela utéct teď, nebo nikdy.
Pípoe doufala, že se jí napřed podaří ukrást něco ze skútru. Postroj s nářadím nebo aspoň
dýchací trubici, a nejen z praktických důvodů. Za běžných okolností málokterý neodelfín strávil byť
jediný den bez kyborgovských pomůcek, připojených zásuvkou k mozkovým lalokům. Její rádoby
manželé ji ale už několik měsíců nenechali připojit vůbec k ničemu! Nervová zásuvka za levým
okem ji nepoužíváním začala bolet.
Mopol bohužel skoro vždycky spal na sedadle skútru a opouštěl ho jen kvůli jídlu a stolici.
Až ten stroj konečně zničí, bude opuštěný, napadlo ji a trochu utěšilo.
Rozhodnutí tedy padlo a kostky byly vrženy. Vyrazila pryč se všemi dary a vybavením, jež měla
od přírody - tedy úplně nahá - na širé nezmapované moře.
Pro Pípoe nevypadal útěk ze zajetí ani zdaleka tak, jak ukazovaly lidské dobrodružné filmy na
fantasholu. V jejich příbězích bylo pro hrdinku vždycky nejtěžší proklouznout ven. Pípoe tu ale v
cestě nestály zdi, zamčené dveře, psi ani ostnatý drát. Její "hlídači" jí nechali volný pohyb. Potíž
nebyla v tom, dostat se ven, ale získat dostatečný náskok, než Mopolovi a Zhakimu dojde, že
utekla.
Zpočátku její pohyb kryl teplotní předěl. Najít ji mohli jen ve chvílích, kdy se vynořovala kvůli
nádechu. Pod vodou ale nevydržela dlouho. Delfíni rodu Tursiops nejsou stavění na velké hloubky
a pod teplotním zlomem tedy plavala jen třetinovou rychlostí oproti hladině.
I když byl ostrov ještě vidět na obzoru, vynořila se a těsně pod hladinou vyrazila plnou rychlostí
pryč. Mocnými údery ocasu a silou celé páteře se hnala za sluncem a pod teplotní rozhraní se
ponořovala, jen když chtěla zjistit, jak daleko je ještě tajemný motor.
Hnát tělo ze všech sil a prorážet vlny ji naplňovalo nadšením. Pípoe si vzpomněla, kdy tak rychle
plavala naposledy - s Kaou po boku -, když jí ještě jijonské vody připadaly teplé, sladké a plné
možností.
I když nízkofrekvenčním sonarem cvakala co nejméně, na krátkou vzdálenost se neomezovala
kvůli plovoucím překážkám a čiré radosti z hravých ozvěn vzpomínek ve sluncem prozářených
vlnách. Zkusmý cvakot se nenesl dál než pleskání ocasní ploutve, ale tepem se stále více
přizpůsoboval rytmu pohybu. Zanedlouho se odražené vlny jejích zvuků smísily s hukotem proudů
a příboje, spojily se a začaly vytvářet sonarové přízraky.
Většina jich byla rozmazaná jako postavy na okraji snu. Po chvíli se ale srazily a spojily do
něčeho většího. Spojená ozvěna se ohýbala a skákala spolu s Pípoe, jako by vedle ní plaval ještě
někdo, i když na jeho místě viděla jen paprsky slunce v prázdném moři.
Kaa, pomyslela si, neboť pokaždé, když přízrak prorazil vlnu, rozpoznala jeho zvláštní vůni.
Mezi delfíny nebylo nutno umřít, abyste se vrátili na zem jako duch... i když to bylo snazší.
Někdy stačila dostatečně životná duše, a tu Kaa rozhodně měl.
A možná si zvukový přízrak Pípoe jenom vymyslela.
Delfíní logika mezi oběma vysvětleními neviděla žádný rozpor. Kaaova esence tu opravdu
zároveň může i nemusí být. Ať už je pravý nebo ne, byla ráda, že milenec je zase tam, kam patří -
po jejím boku.
Scházels mi, pomyslela si.
Novoangličtina nebyla pro přízraky zrovna nejvhodnější jazyk. Žádná lidská gramatika. Možná
proto ti ubozí dvounožci tak málo komunikovali se svými drahými zesnulými.
Neviditelný návštěvník odpověděl méně jednoznačným, čistě delfíním způsobem.
* Dokud květ chaluhy v moři * z Měsíce bude mít plátky * poplavu s tebou. *
Pípoe to stačilo. Nějakou dobu jí připadalo, že vedle ní pluje skutečný společník, její partner,
dodává jí odvahy a namáhá se stejně jako ona. Voda se před ní otvírala a laskala ji na bocích jako
opravdový milenec.
Vtom šelest prořízl nový zvuk. Vzdálený rezavý kvil, hrozící rozbít všechny iluze.
Nerada se ponořila a ztišila rezonanční dutiny kolem výdechového otvoru. Jakmile přestala
vysílat sonarové signály, složité ozvěny zmizely a s nimi i přízračný společník. Pípoe se soustředila
jen na poslouchání a voda pro ni zčernala.
Tam to bylo.
Zezadu se něco blížilo. Jiný motor, tentokrát ale až příliš dobře známý, plnou rychlostí
rozběhnutý po hladině.
Už to vědí, uvědomila si. Zhaki a Mopol zjistili, že jsem utekla, a jdou po mně.
Pípoe dál neplýtvala časem. Zabrala ploutvemi a vyrazila pod vodou ještě rychleji než předtím.
Skrývat se už nemělo cenu. Teď záleželo na rychlosti, vytrvalosti a štěstí.

TKETT
Dostat se skútrem na dosah záhadné poruchy mu trvalo celý den a kus noci. Makaní Tkettovi
nařídila, ať motor moc nehoní, protože nemají náhradní díly.
"Dej tam na sebe pozor," naléhala stárnoucí lékařka, když se jí přišel před cestou dovolit. "Zjisti,
co to je... jestli tu opravdu plave vesmírná loď, kterou vzkřísil Suessi a jeho inženýři. Pokud ne, nic
neriskuj! Vrať se a podej hlášení. Společně rozhodneme, co s tím."
Tkett neměl v úmyslu ji neposlechnout. Přinejmenším vědomě. Ale pokud ten nepravidelný
dunivý hluk vydávala opravdu vesmírná loď, nabízela se mu spousta možností. Co kdyby se dalo
proniknout na palubu a chopit se provizorního řízení, jež na ni delfíni ze Streakeru namontovali?
I kdyby nemohla létat, pořád dokáže plout oceánem. Mohl bych ji použít jako ponorku a potopit
se do Velké díry.
Do jmenovaného podmořského příkopu nahrnuli Buyurové většinu pozůstatků po své civilizaci,
než po sobě na souši uklidili a opustili planetu. Když byli všichni sbalení, poslední oprávnění
obyvatelé obrovskými stroji smetli města a všechna ostatní díla do moře, kde je časem v
tektonickém švů země pohltí, přetaví a vydá jako rudu jejich následníkům v jiné éře, kdy bude na
Jiju zase umožněna zákonná kolonizace.
Pro archeologa představovala Velká díra životní příležitost.
Tolik bych se toho o Buyurech dozvěděl. Můžeme prozkoumat celé třídy nástrojů, jaké
pozemské oko nespatřilo. Buyurové byli mocní a bohatí. Ve Společenství Pěti galaxií si mohli
dovolit to nejlepší, zatímco my, pozemští nováčci, dostáváme jenom šunty. Dokonce i to, co
Buyurové vyhodili - hračky a polámané tretky - bude mít pro pozemskou radu nesmírný informační
přínos.
Tkett nebyl úplný pošuk. Věděl, co si o něm Makaní a Brůkida myslí.
Mají za to, že jsem blázen, když doufám, že se vrátíme domů. Že věřím, že zase uvidíme Zemi a
ucítíme v ústech pachuť přímořského průmyslu nebo na ploutvích příboj u Ranga Roa.
Že budu přednášet na univerzitě. Že se proženu nekonečnou světovou sítí a rychlostí světla si
vyměním myšlenky s celou bohatou civilizací. Nebo podebatuji s ostatními, kdo mají stejné zájmy a
vzdělání.
Na Streaker se přihlásil, aby se spolu s kapitánem Kreideikím a neodelfínskou intelektuální
elitou účastnil největšího duševního i tělesného dobrodružství v dějinách kytovců, poslední zkoušky
nové rozumné rasy. Kreideikí je ale teď pryč, nejspíš mrtvý, a nová velitelka lodi Tketta v nejtěžším
okamžiku vysadila. Makaní možná nevadilo, že ji tu nechali coby "postradatelný" personál, ale
Tkett se nedokázal smířit s představou, že ostatní jsou stále ve vesmíru a čelí mezi hvězdami
nepředstavitelným nebezpečenstvím, zatímco on se tu válí v teplém a nechutně klidném moři.
Než stačil myšlenkami zabřednout do ještě hlubší sebelítosti, vyrušil ho hlas:
# dej mi dej mi DEJ MI
# radost z rány
# pořádnou rvačku! #
 Pískání se ozvalo ze zadní plošiny skútru a Tkett sebou leknutím cukl. Na tichou pasažérku bylo
snadné zapomenout. Chissis mluvila zřídka, navíc jen primitivním prajazykem- primárem.
Tkett potlačil podráždění. Chissis na tom nebyla dobře. Stejně jako v případě několika tuctů
dalších delfínů její mysl nesnesla zátěž letu na Streakeru a upadla na původní úroveň. Delfín musí
mít pochopení, ačkoli Tkett si nedokázal představit, jak se může někdo vzdát krásy rozumu, i když
na něj Velrybí sen volá dnes a denně.
Po chvíli si Tkett uvědomil, že Chissis jen tak neplácá. Musela porozumět něčemu z jeho
sonarového cvakání a také je naštvaná, že je Gillian Baskinová vysadila na Jiju.
"Byla bys teď radši venku ve vesmíru, co?" zeptal se. "I když už bys nerozuměla kontrolkám? I
když jdou Streakeru po krku jophurské křižníky a podobná verbež? "
Mluvil podvodní novoangličtinou. Většina odpadlých už jí stěží rozuměla. Chissis se ale natáhla
k Tkettovi a vzdorně vykřikla. Její hlas připomínal zvuk motoru.
# zpráskat Jophury! zpráskat žraloky!
# ZPRÁSKAT JE! #

Opakovaný křik doprovodila sonarovými vlnami z čelních tukových polštářů a opředla tak Tketta
prostorovou iluzí. Uviděl její přízrak, jak sedí ve špičce torpéda třídy Mihule a osobně ho řídí k
velikému nepřátelskému křižníku, proráží všechny ochranné rušičky, jež zlikvidovaly každé
kybernetické řízení, a řítí se přímo na cíl za pomoci všech instinktů a reflexů, které delfíni zdědili po
svých předcích.
Ztráta řeči zjevně neznamenala i ztrátu odvahy a vynalézavosti. Tkett vyprskl smíchy. Gillian
Baskinová udělala velikou chybu, že tuhle delfínici vysadila! Kdo má srdce bojovníka, nepotřebuje
mozek inženýra.
"Není divu, že tě se mnou Makaní pustila na výlet," odpověděl. "Máš na ostatní pěkně špatný
vliv, co?"
Teď se zasmála ona, skoro stejně jako on. Delfíní řehtačkový smích nechali lidé při pozvednutí
na pokoji. Kytovci jím dávali jasně najevo, co si myslí o světě, když se bere moc vážně.
# Rychleji rychleji RYCHLEJI!
# volá nás motor...
# projedeme se... #

Tkettovi mimovolně zaškubalo v ocase, protože křik probudil něco hluboko v něm. Bez váhání
přidal plyn a popohnal skútr po vlnách vstříc záhadnému předmětu, jehož písně bylo plné moře.

PÍPOE
Cítila, jak se k ní Zhaki a Mopol blíží. Možná jsou to pitomci, ale vědí, co chtějí a co jejich skútr
vydrží, aby nezadřeli ložiska. Jakmile jim došlo, že utekla, použili hloubkové sonary stroje. Každé
hlasité cvaknutí se jí zakouslo za krk. Teď už přesně vědí. kde je. Zvuk sonaru ji měl jen
vynervovat.
Fungovalo to. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, pomyslela si Pípoe a tělo ji pálilo vyčerpáním.
Každý skok přes vlny jí ubíral další síly. Ztratila radost z pohybu, hedvábné objetí oceánu se
změnilo v bolestivé sevření, bralo jí rychlost a ona ji musela pokaždé znovu získávat.
Nepřátelské vakuum vesmíru bylo příjemnější. Co jste získali, museli jste si nechat. I mrtvým
zůstala jejich rychlost a dráha. Vesmírné cestování utvrzovalo víru v 'pokrok', což původní delfíni
nechápali a těžko si zvykali.
Už bych měla být dost blízko u toho zvuku... ať ho vydává cokoli. Zjistila bych to, jen kdyby ta
chamraď za mnou vypnula sonar a nechala mě poslouchat!
Kravál přístroje ji měl samozřejmě dezorientovat. Pípoe svůj cíl zachytila vždy jen na okamžik,
navíc jen tehdy, když se potopila pod teplotní předěl, což ji vždy velice zbrzdilo.
 Motor skútru už řval docela blízko. Až moc. Zhaki s Mopolem jí každou chvíli odříznou cestu a
začnou kolem ní kroužit, jako by naháněli bezmocná mořská zvířata, opilí mužským pocitem moci.
Budu se muset vzdát... snést jejich trest... smířit se s kousanci a ranami, dokud se nenechají
přesvědčit, že jsem hodná kráva.
Nic z toho nevadilo Pípoe tolik jako jejich hlavní cíl.
To asi znamená, že je budu muset zabít.
Tomuto řešení se zatím snažila vyhnout. Vražda byla mezi delfíny vzácná i za starých časů a
genetičtí inženýři vrozený odpor ještě posílili. Pípoe se volbu snažila obejít. Čistý útěk by jí stačil.
Teď nevěděla, jak se jí může povést. Ještě ne.
Pořád jsem důstojnice rady, zatímco jim se líbí chovat jako divá zvěř. Jak těžký to může být?
Částí vědomí věděla, že jen planě fantazíruje. Její podvědomí se snaží jen najít důvody, proč se
přestat štvát. Může zastavit rovnou, než jí dojdou všechny síly.
Ne! Musím pokračovat.
Pípoe zasténala, přidala a mohutně zabrala silnou ocasní ploutví. Každý okamžik bez nich
znamenal kousek svobody. Kousek důstojnosti.
Samozřejmě to nemůže vydržet. I když ji při každém záběru zaplavovala radost a vzdor,
začínala umdlévat, neboť svalům docházely poslední rezervy. Rozechvělá se naposledy vzepjala a
zhluboka se nadechla.
Je to špatné. Slyším tu věc... tu pod vodou, co jsem hledala... není daleko.
Ale Zhaki s Mopolem jsou blíž...
Pípoe chvíli docházelo, že hranice se slanější chladnější vodou tlumí zvuky zhloubi. Když motor
slyší už teď, přestože potichu, znamená to...
Cosi jí otřáslo. Cítila, jak se kolem ní vody vzduly, jako by je odstrčil nějaký veliký tvor hluboko
pod hladinou. Uvědomila si, co to znamená, současně se Zhakiho radostným pokřikem kousek za
sebou. Je to přímo pode mnou. To je ono! Někde dole ve tmě mě to právě míjí!
Na rozhodnutí měla jen okamžik. Podle pohybu vody byla věc hodně veliká a hodně hluboko.
Pípoe se ale vůbec nechtělo potápět, když ji každý nádech pálí v plicích.
Slyšela a cítila, jak ji skútr předjíždí, na plošině uviděla rozcapené své trýznitele. Projeli
nebezpečně těsně kolem ní, rozchechtaní. Instinkt ji nutil utíkat nebo se potopit, dokud plíce vydrží.
Pohyb by jí ale nepomohl, zůstala tedy na místě.
Chvíli se budou radovat z vítězství, pomyslela si a zadoufala, že jsou dost sebejistí a nestřelí po
ní paralyzátorem. Co zmůže na tak krátkou vzdálenost?
Stěží uvěřila, že si obra v hlubinách ještě nevšimli. Pitomí omezení samci, myslí jen na to, jak ji
ulovit.
Zhaki a Mopol ji dvakrát objeli po stále menších kruzích, švitořili a chtivě po ní pošilhávali.
Pípoe byla vyčerpaná a stále ještě se nevydýchala. Nemohla si však dovolit čekat déle. Když
nakonec vyrazili přímo k ní, nadechla se, jak jen to šlo, prohnula záda a nosem napřed prořízla
hladinu.
V posledním okamžiku na mládence ještě zamávala ocasní ploutví. Doufala, že si budou
mávnutí s lítostí připomínat.
Světlo pohltila černá tma a Pípoe zabrala zostra přímo do hloubky, neboť neměla dost vzduchu
na dlouhé potápění. Záhy ji objala temnota. Jakmile však překročila předěl, světlo přestala
potřebovat. Vedl ji zvuk, hrdelní bručení čehosi velikého, spokojeného a ladného, obyvatele
půlnočního světa hlubin.

TKETT
Měl více důvodů, proč chtít vesmírnou loď i kdyby nelétala. Umožnila by mu cestu do Velké díry,
například, kde by mohl zkoumat všechny zázraky a tajemství. Částečně funkční loď by také
pomohla Šesti rasám jijonským v nepříliš nadějné válce proti Jophurům.
 Tkett si také představoval, že s podobným strojem by našel a zachránil Pípoe.
Krásnou delfíní medičku, jednu z pomocnic Makaní, unesli krátce po odletu Streakeru. Nikdo si
nedělal velké naděje, že by ji ještě někdy našli, protože oceán byl veliký a delfíní zločinci, Mopol a
Zhaki, ji mohli schovat kdekoli. Pesimismus ale pramenil z předpokladu, že pátrači budou užívat
skútrů. Ale na druhé straně - loď, třeba půl milionu let starý vrak ze skládky, procestuje daleko větší
území a díky velkým podmořským mikrofonům propátrá daleko širší záběr. Možná by dokonce ve
vodě vyčmuchal stopy pozemské DNA. Tkett slyšel, že podobné technologie se za strašlivé ceny
prodávají na galaktických trzích. Kdo ví, jaké zázraky byly na buyurských lodích naprostou
samozřejmostí?
Stopa bohužel nebyla spolehlivá. Někdy slyšel mumlání kousíček od sebe, neboť ho tak dobře
vedly vodní vrstvy. Jindy se mu úplně ztratilo.
Bezmoc ho dohnala až ke krajnímu řešení. Když Chissis něco rozrušilo, až začala v primáru
pískat, že na jihozápadě se plazí nějaké veliké zvíře, otočil skútr podle jejích pokynů.
Záhy se dočkal odměny. Na řídicím panelu začaly blikat kontrolky a údaje mu zásuvkou za
levým okem vtrhly do mozku. Vedle návalu hluku vnímal i hmotnostní anomálie. Údaje
naznačovaly, že přímo před přídí, asi sto metrů pod ním, se těžkopádně pohybuje něco
obrovského.
"Měli bychom se podívat, co to tam je." řekl své spolucestující a ta cvakáním přisvědčila.
# na lov na lov na lov KOSATEK! #

Rozesmála se z radosti, jak je chytrá. O pár minut později, kus pod hladinou, kde museli
zapnout světla a bedlivě naslouchat, se Chissis přestala hihňat a zmlkla jako hrob.
U velrybích snílků! Tkett v úžasu nevěřícně zíral na věc před skútrem. Nepodobala se žádné
vesmírné lodi, jakou kdy viděl. Hladké kovové boky se táhly snad donekonečna, titánský stroj se
sunul po dně a bahno vířily tisíce křišťálových nožiček.
Jako by věc věděla o jejich příjezdu, zvolna otevřela obrovský průlez - snad na uvítanou, doufal
Tkett.
Žádná vzkříšená loď. Tkett začínal mít dojem, že narazil na něco úplně jiného.

PÍPOE
Hrudník měla napnutý k prasknutí.
Když se přinutila potopit ještě hloub, dál, než by bylo rozumné, i kdyby nebyla vyčerpaná na
hranici bezvědomí, v plicích jí začala pulzovat bolest.
V této hloubce moři vládla neproniknutelná tma. Neviděla nic. Pod vodou pro ni ale zrak nebyl
hlavním smyslem. Čelem vydávala stále rychlejší sonarové cvakání a citlivou čelistí lovila odrazy.
Je to veliké... pomyslela si, když se vrátily první ozvy.
Obrysy vln ztratily ostrost a Pípoe se zachvěla.
To nezní jako kov. A ten tvar... nevypadá uměle...
Páteří jí proběhl mráz, když si uvědomila, že obr před ní připomíná ze všeho nejvíc velikánského
živého tvora! Obrovským počtem ploutví a tykadel připomínal příšery, o nichž si ve školkách u
pozemských přístavních velkoměst vyprávějí malí delfíni. To, co se vznášelo nade dnem kaňonu,
vypadalo větší a hrozivější než obří krakatice, jež lovily plejtváky rodu Physeter, největší ze všech
kytovců.
A přesto Pípoe dál prohýbala hřbet a všemi ploutvemi se drala do hlubin. Hnala ji zvědavost.
Navíc byla rozhodně blíž tajemnému tvoru než hladině, kde čekali Zhaki s Mopolem.
Tak teď už se podívám, co je to zač.
Zvědavost byla vlastně poslední, co jí v životě zbývalo.
Když se po ní natáhlo několik tykadel, nedokázala myslet na nic než na smrt.
To jsem zvědavá, koho potkám na druhé straně.
 MAKANÍ
Delfíni na shromaždišti - její pacienti - se z odpolední siesty probudili všichni naráz a s křikem.
Makaní s ošetřovatelkami pospíšily na pomoc Brůkidovi a pomohly mu shánět odpadlíky do
hejna, aby v panice nezmizeli v širém moři. Po šoku ze společné noční můry se uklidnili jen velice
pomalu.
Doma na Zemi byla podobná situace vcelku běžná, to když se nevědomé cvakání sonarů
několika delfínů spojilo ve falešnou ozvěnu. V přízrak něčeho hrozného. Nijak nepomáhalo, že
většina kytovců spí jen jednou mozkovou hemisférou. Klam byl naopak ještě strašidelnější a
bludným ozvěnám spíše věřili.
Většina pacientů se už nedovedla vyjádřit a tak jen švitořili v primáru. Zhruba tucet lehčích
případů by ale jednoho dne stále mohl nabýt rozumu. Jeden z nich bědoval nad Tkettem a Městem
kouzel.
Jiný pořád dokola nervózně omílal jméno Pípoe.

TKETT
No, alespoň že má ten stroj uvnitř vzduch, pomyslel si. Můžeme tu přežít a něco se dozvědět.
Ve skutečnosti veliká podmořská stavba - rozlehlá jako největší mezihvězdné koráby - působila
vcelku útulně. Jakmile skútr projel prostornou přechodovou komorou, kovové stěny se rozestoupily
a podlaha udělala místo bazénku, aby měli Tkett a Chissis kam vystoupit. Rádi se vyvlékli z
těsného postroje skútru, i když Tkett věděl, že vstoupit možná nebylo zrovna moudré.
Makaní mu nařídila prohlédnout nález zvnějšku a pak pospíšit domů. Ale tehdy ještě
předpokládali, že najde rezavou raketu, slátanou dohromady strojníky ze Streakeru. Jakmile Tkett
uviděl válcový stroj takových rozměrů, rozběhnutý po dně jako tisícinožka, bylo mu jasné, že ve
vstupu na palubu mu nic na Jiju nedokáže zabránit.
Odsunula se další stěna a odhalila hladký kanál - dole voda, nahoře vzduch - do jasně ozářené
síně, jež se jim ještě měnila před očima. Všechny dílce střídaly barvu jako kůže chobotnice a každá
změna měla svůj tajemný význam. Když ze švů v obkladu začaly vylézat podivné předměty.
Chissis nejistě trhla ocasem. Některé výběžky končily čočkou a otáčely se za nimi.
Ani Buyuři si nemohli dovolit vyhodit něco tak krásného, pomyslel si Tkett a hned začal snít, že
místní technologii vezme na Zemi. Nástroje na postroji sebou zaškubaly, neboť jim z Tkettova
mozku přišly nervovou zásuvkou zmatené informace. Kdyby domácí páni projevili nepřátelské
úmysly, nemá sebemenší šanci se jim jakkoli bránit.
Chodba končila v rozlehlé síni se stěnami natolik členitými, že skutečné rozměry sálu nedokázal
odhadnout. Do prostoru se natahoval bezpočet boulí a závitků, polovina z nich přiléhala ke stěnám,
druhá visela ve vzduchu. Všechny spojovala kabeláž. lesklá jako orosená pavučina. Mnohé
výběžky nesly zářivé koule, krychle nebo dvanáctistěny, rozhoupané jako geometrické ovoce, v
průměru od půl metru po délku dvou delfínů skákavých.
Chissis vykvikla, trochu strachy a trochu úžasem.
# kousavý korál! korál kouše!
# tvorečky korál sežral! #

Jakmile Tkett pochopil, na co Chissis poukazuje, zalapal po dechu. "Ovocné plody" byly
většinou průhledné. Něco se v nich hýbalo... stvoření se v nich prohýbala, hopkala nebo běžela na
místě, omezena v pohybu nevelkým prostorem.
V pravém oku mu zabzučel optický implantát a přiblížil jednu z křišťálových schránek. Čelem
zatím vychrlil nervózní sérii sonarových signálů - na vzduchu zcela nepoužitelných - jako by chtěl
záhadu rozlousknout ještě jedním smyslem.
Tomu nevěřím!
Chlupatého tvora v průhledné kleci poznal.
 U Infi! To je Hun! Maličký Hun!
Při zběžné prohlídce objevil i jedince dalších druhů... čtyřnozí Urové pohazovali dlouhými krky
jako hadi... maličcí Trékové, příbuzní Jophurů, připomínali hromadu koblih... a zmenšené kopie
pojízdných G'Keků zuřivě točily osami, jako by opravdu někam jely. Vlastně tu byl v liliputánské
podobě zástupce každé ze Šesti ras jijonských, jež v posledních dvou tisíciletích osídlily
zakázanou planetu.
Tkettovi přeběhl mráz po zádech, když v některých buňkách rozeznal štíhlé dvounohé postavy.
Lidské bytosti v muší váze, jejichž rod na Zemi sám tolik dlouhých staletí bojoval proti nevědomosti
a málem planetu zničil, než vyspěl natolik, aby dokázal ostatním druhům pomoci k rozumu. Tkett
užasle sledoval, jak jeho patroni poskakují a dovádějí ve stísněném prostoru zavěšených
křišťálových koulí.

PÍPOE
Smrt by nebyla tak obyčejná... ani by nebolela tak, jak to znala. Když se jí začalo vracet vědomí,
nezapochybovala, na kterém světě je. Ve starém vesmíru života a utrpení. Pípoe si vzpomněla na
mořskou příšeru, behemota posetého ploutvemi, tykadly a fosforeskujícími šupinami, přes kilometr
dlouhého a skoro stejně širokého, jehož kus nad dnem udržovala obrovská rejnočí křídla. Když se
po ní natáhl, ani ji nenapadlo vrátit se na hladinu, kde na ni čekalo jen otroctví. Pípoe na to byla už
moc unavená a příliš zlákaná zvukovými i světelnými obrazy skutečného leviatana.
Tykadlo bylo měkčí, než čekala, a opatrně ji strčilo do tlamy, připomínající zoban. Jakmile
skončila v zubatých čelistech, dovolila si konečně ztratit vědomí v očekávání brzkého konce. Jako
poslední jí hlavou prolétlo haiku v trináru.
* Namyšlenost končí
* když každý z nás se vrátí
* do potravního řetězce!

Její život ale ještě neskončil. Namísto strávení v ohromných střevech se probudila v jiném světě.
Zprvu byl rozostřený. Ležela v malé tůňce, to bylo jasné. Chvíli jí ale trvalo, než se rozkoukala.
Mezitím se ze zmatených sonarových odrazů vyloupla myšlenka a připomněla Pípoe Třetí filosofii.
* V obratech kola života
* hnaných sluncem a měsícem
* může tě jarní bouře hodit
* přes útes odkud není cesty
* do zátoky nepoznané
* kde tě ryby jedovaté
* pokoušejí, opuštěnou...

Nebyla to zrovna veselá básnička a Pípoe ji rychle zahnala, aby nepropadla panice. Mlhu trináru
ale rozehnala jen s nejvyšším úsilím a přesto v ní zanechala nepříjemný pocit nebezpečí. Pípoe
vyplavala na hladinu, vystrčila hlavu a prohlédla si tůňku. lemovanou divokým hustým porostem.
Na všech stranách se táhla neprostupná džungle, otírala se o hrubý strop a dělila ji od maličkých
obyvatel, kteří ji zpoza listoví a ze stínů nesměle pozorovali. Létali jako hmyz nebo lezli po
stromech.
To je habitat, uvědomila si. Tvorové tu žijí, soupeří spolu, požírají se navzájem, umírají a mrtvoly
dávají vzniknout novému životu. Na největších vesmírných lodích často fungovala soběstačná
ekologie, jež přírodními prostředky dodávala potravu a kyslík.
Tohle ale není vesmírná loď. Ani nemůže. Ten tvar, co jsem viděla, by nikdy nevzlétl. Byl to
mořský tvor. uzpůsobený životu pod vodou. A musel být živý!
A proč by obrovský živý tvor nemohl mít v těle vlastní ekotop, jako má Pípoe ve střevech
symbiotické bakterie?
 Tak co teď? Mám se na tom začít nějak podílet? Nebo mě to jenom začalo nějak originálně
trávit?
Rozhodně zabrala ploutvemi. Delfín bez nářadí v podobném prostředí mnoho nezmohl. Její opičí
bratranci -lidé a šimpanzi - by si tu poradili lépe. Pípoe byla ale rozhodnuta bádat, dokud jí vydrží
síly.
Z tůňky vedl úzký kanál. Za první zatáčkou leží možná něco zajímavějšího.

TKETT
Jedna trnitá větev se dala do pohybu a pomalu se skláněla k hladině, kde s Chissis čekal. V
křišťálovém plodu na konci kroutila krkem urská samice.
Tkett o tomto druhu něco málo věděl. Například že nenávidí vodu, je-li jí větší množství. Samice
byly také přinejmenším stejně velké jako dospělý člověk, zatímco tahle připomínala svými dvaceti
centimetry na délku spíš drobného samce. Ve společenství Pěti galaxií se Ursové proslavili jako
konstruktéři. Lidem vadil jejich pach (Ursům zase lidský), ale mezi oběma rody panovaly srdečné
vztahy. Ursové se nikdy nepostavili na stranu nepřátel pozemšťanů.
Tkett netušil, proč urští odpadlíci před staletími přistáli na tomto světě a navzdory všem
zákonům a nařízením tu založili utajenou kolonii. Jako jedna ze Šestera ras jijonských teď žili v
prériích, chovali dobytek a na čerstvé lávě budovali kovárny. Tkett nechápal, co dělá Urs tady pod
mořem.
Zdálo se, že tvor o delfínech vůbec neví. Z vnitřních odrazů si Tkett domyslel, že skleněné stěny
buňky propouštějí světlo jen jedním směrem. Na protější stěně rozeznal poblikávající výjevy.
Zahlédl kopcovitou krajinu porostlou vysokou travou. Malá Ursice po ní pádila, jako by ji nic
nepoutalo.
Koule klesla ještě níž a Tkett uviděl, že je protkána bezpočtem mikroskopických vláken. Mnohé
z nich končily v těle Ursice, zvláště na spodku kopyt.
Simulace prostředí! Tkett rozpoznal princip, přestože tak dokonalé uplatnění ještě neviděl. Doma
na Zemi se lidé a šimpanzi občas navlékli do skafandrů a projekčních přílb a vešli do místnosti, kde
podlahu tvořily miliony počítačem řízených jehliček. Uživatel pak kráčel fiktivní krajinou,
zobrazenou v brýlích, a jehličky simulovaly půdu pod nohama. Zdejší křišťálové buňky zjevně
fungovaly na stejném principu, ale měly daleko vyšší rozlišení. Takové množství vláken by
dokázalo napodobit vítr v kožichu nebo nástroj v ruce... snad i příjemné pocity při páření.
K Tkettovi a Chissis klesly další stonky s jinými plody virtuální reality a v každém přebýval jiný
tvor. Byly tu zastoupeny všechny jijonské rozumné rasy, byť značně zmenšené. Chissis zvláště
zaujali maličcí lidé v běhu, ve spánku nebo v zamyšlení. Pozorovatelům nevěnoval nikdo z nich ani
stín pozornosti.
Působilo to navýsost strašidelně, ale nezdálo se, že by uvěznění tvorové nějak trpěli. Vypadali
veselí, energičtí, plně zaujatí tím, co právě dělají. Zřejmě netušili, jak na tom ve skutečnosti jsou.
Chissis si celá nesvá odfrkla a Tkett jí přitakal. Na tom, jak se před nimi mikroprostředí
předváděla, bylo něco divného, jako by jim řídící vůle stroje chtěla - nebo chtěly -něco naznačit,
třeba začít komunikovat.
Má to na nás udělat dojem?
Chvíli nad tím přemýšlel a vtom mu došlo, oč běží.
...byly tu zastoupeny všechny jijonské rozumné rasy...
To už přece není pravda. Na světě se objevil další myslící druh, nejnovější ze všech
registrovaných u společenství Pěti galaxií.
Neodelfíni.
No jistě, odpadlíci jako Chissis už příliš nemysleli. A Tkett si rozhodně nedělal iluze o názoru
doktorky Makaní na jeho vlastní zdravotní stav. Přesto, jak se oběma delfínům předváděly další a
další stonky s maličkými tvorečky v plodech - všichni byli šťastní a něčím zcela zaujatí -, začal mít
dojem, že si je stroj namlouvá.
"U Infi..." zamumlal nahlas v úžasu nad tou nabídkou. "Chce to, abychom se k nim připojili!"
 PÍPOE
Další tůňku obklopovala vesnice drobných chýší spletených z trávy.
Drobných není ani zdaleka výstižné slovo. Postavičky, jež se z nich vyhrnuly a civěly na ni, měly
lebky třikrát menší než normálně.
Většinou to byli lidé a Huni... s nimi několik Tréků a pár Glávrů... všechno rasy, jejichž vzrostlí
příbuzní žili o pár set kilometrů dál na výběžku jijonského západního kontinentu zvaného Svah. Na
zdejší liliputány hleděla s úžasem, ale oni byli vyplašení ještě víc. Musím jim připadat jako velryba,
uvědomila si a se znepokojením si povšimla, že mnozí z nich mávají meči a jinými zbraněmi.
Když si na ni začali ukazovat, zaslechla i švitoření vzrušených hlásků. Znamenalo to. že mají
dost velké mozky, aby dokázali mluvit. Pípoe si všimla, že hlavičky mají proti tělům nepoměrně
velké, takže lidé vypadali krapet dětsky... dokud nerozeznala ochlupené mužské hrudi a ženské
prsy nalité mlékem pro hladové děti. Brebentění nabíralo na intenzitě.
Měla bych je uklidnit, nebo mě harpunují.
Pípoe zkusila napřed novoangličtinu, nejběžnější pozemský jazyk. Upraveným výdechovým
otvorem pečlivě artikulovala slovo od slova.
"Nazzdar lidi! Jakpak ssse máte?"
Pidimužíci zareagovali, ale jinak, než si představovala. Dav na nábřeží ustoupil od vody a dal se
do křiku. Tentokrát měla dojem, že zaslechla starou verzi Sedmé galaktičtiny. zkusila to tedy tudy.
"Zdravím! Přináším zprávy příchodu v míru a přátelských úmyslů!"
Zástup se tentokrát mohl zbláznit, všichni skákali a vyváděli, ale Pípoe netušila, jestli jde o
projevy radosti nebo rozhořčení.
Náhle dav ztichl a rozestoupil se, aby udělal cestu nově příchozí postavičce.
Byl to Hun, nadprůměrně vysoký. Na hlavě měl složitou čelenku a kápi, nafukovací vak pod
bradou mu vibroval zvučným rytmem. Za Hunem šli dva lidé, jeden z nich bušil do bubnu. Zbytek
vesničanů se pak zachoval nanejvýš podivně. Všichni padli na kolena a přitiskli si dlaně na uši.
Pípoe záhy zaslechla sílící broukání,
Hučí si pro sebe. Oni se snad opravdu snaží neslyšet, co ten velký povídá! Na kraji tůně Hun
zvedl ruce a začal vyzpěvovat podivnou variantou Šesté galaktičtiny:
"Duchové nebes, volám vás jménem... Kataranga!
Duchové vody, žádám vaši pomoc... Dupussien!
Při své znalosti vašich tajných jmen vám poroučím: přistupte a obklopte tuto příšeru. Ochraňte
lid Pravé cesty!"
Zaříkávání nějakou dobu pokračovalo. Pípoe byla chvíli zmatená, jako by jí najednou někdo
pustil dokumentární film o nějakém prastarém lidském kmeni nebo o Prob'sherech z planety Horst.
Pak si všimla něčeho zvláštního. Za bzukotu křídel se začaly nad džunglí objevovat nejrůznější
hmyzí potvory. Napřed jen pár, potom víc. Cik cak poletovaly nad šamanem a zvolna tvořily
spirálový roj.
Mezitím ji na bocích polechtaly vlnky a prozradily jí tak přítomnost dalších tvorečků, tentokrát
vodních. I ti mířili na sraz k šamanovi.
Tomuhle nevěřím, řekla si. Jedna věc je, když primitivní kněz svolává přírodní síly. Ale něco
úplně jiného představuje fakt, že tyto síly rychle, výhružné a zcela jednoznačně jeho vzývání
uposlechnou.
Obě hejna, létavci i plavci, vyrazili útokem proti Pípoe. Na hřbetní ploutvi ucítila několik
bolestivých bodnutí, stejně jako na břiše.
Oni mě napadli!
Konečně se probrala ze zamyšlení.
Nejvyšší čas vypadnout, pomyslela si. když se ze všech stran začali houfovat další tvorečkové.
Pípoe plácla ocasem a poslala ke břehu vlnku, jež šamana zahnala pěkný kus od vody. Pak
zabrala pořádně a vyrazila pryč.

TKETT
Sotva si pomyslel, že už viděl dost, jeden z plodů klesl až k tůni, kde s Chissis čekali, a zastavil
se až na hladině v rovině jejich očí. Stěny se chvíli chvěly... a pak se rozestoupily!
Obyvatel buňky, maličký G'Kek s trnitými koly pod kuželovým trupem, popojel k otvoru a čtyřma
očima na stopkách si delfíny, a zvláště Tketta. prohlédl. Pak promluvil pisklavým, ale pevným
hláskem, v Sedmé galaktičtině se silným přízvukem.
"Věděli jsme, že na tento svět přijdou noví obyvatelé. Ale představte si naše překvapení, když
jsme zjistili, že jsou to plavci a navíc nás našli dřív, než my je! Nemuseli jsme je volat Velkým
vejcem. Žádní roboti nemuseli na břehu lákat dobrovolníky. Dorazili jste moudře právě včas, pouze
několik dní či týdnů před okamžikem, než se tento vesmír rozpadne na kusy!"
Chissis nervózně funěla a plnila holou místnost zběsilým cvakáním, zatímco Tkett rozpačitě
žvýkal vodu.
"Já... n-naprosto netuším, o čem to m-mluvíte," vykoktal.
Malinký G'Kek propletl několik očí navzájem. Tkett měl dojem, že se radí nebo alespoň hovoří s
nějakou vzdálenou entitou. Pak popojel ještě o kousek blíž a znovu na Tketta zamával všema
očima.
"Pokud chcete vysvětlení, máte ho mít. "

PlPOE
Vnitřek leviatana jí připadal jako bludiště kanálů a tůní, obrostlých džunglí. Pípoe se brzy ztratila
a začala pochybovat, že kdy najde cestu zpátky k tlamě.
Břehy většinou porůstal hustý prales, i když občas viděla i kamenitý sráz a kousky travnaté
pahorkatiny. Pípoe také minula pár vesnic malých lidiček. V jedné stromy propojovala soustava
visutých můstků a lávek, až vesnice připomínala zmenšený model horské dráhy, zasazený mezi
kmeny. Malí G'Kekové se proháněli po prkenných mostcích na roztočených kolech.
Pípoe se na dohled osad snažila vypadat co nejneškodněji, ale málokdy se jí podařilo nevzbudit
pozornost. Jednou se za ní vypravil oddíl bojovníků na tvorech podobných želvám a zasypal ji šípy
a kletbami v legračním jazyce, jemuž příliš nerozuměla. Jindy se na ni zase vrhl pestře oděný urský
válečník na hřbetě létající ještěrky, jež mocně plácala křídly a dokonce plivala oheň. Pípoe
ustoupila, ale stále slyšela, jak na ni maličký Urs volá a vyzývá "mořskou příšeru" na souboj.
Zdálo se, že tento svět je plný tvorů stejně podezíravých jako zakrslých. Na břehu ještě
několikrát stáli šamani a knězi, mávali rukama, pokřikovali a posílali na ni hejna bodavého hmyzu,
dokud jim nezmizela z dohledu. Pípoe měla čím dál horší náladu... až doplula do rozlehlého
bazénu, po němž křižovalo hojné množství lodí pod pestrými plachtami.
K jejímu úžasu z ní místní měli radost, nikoli hrůzu. S novou nadějí se nechala dovést ke břehu,
kde na ni pod hradbami nádherně vyzdobeného hrádečku na dřevěném molu čekal uvítací výbor.
Jejich vůdce, člověk v šedém hábitu a špičatém klobouku, se na ni usmál a uvítal ji neznámým,
ale zpěvným nářečím novoangličtiny.
"Mnozí už zapomněli příběhy Prvních. My tě ale poznali, vznešený delfíne! Hovoří o tobě
legendy ze samého počátku! Jsme tak rádi, žes zavítal mezi nás právě teď, kdy se blíží Čas
změny. Ve jménu Duchovních vůdců ti nabízíme pohostinnost a mnohá slova moci!"
Pípoe se zamyslela nad vším, co viděla a slyšela.
Tak slova? To není špatný začátek.
Musela několikrát vydechnout, než se uklidnila natolik, aby mohla promluvit. "Nu dobrá. Můžete
mi pro začátek prozradit, co se tady. u Infi, vlastně děje?"

Vládci kouzel.
Přichází Čas změny. Světy se rozdělí. Galaxie, dosud spojené zkraty v čase a prostoru, budou
odtrženy. Stará civilizace - včetně všech planet, z nichž jste přišli - zmizí v nenávratnu. Jejich
způsoby už v této části vesmíru nebudou rozhodovat.
Zdejší říše sta milionů hvězd (známá dříve jako Čtvrtá galaxie) vykročí vlastní cestou do
krásného nového věku. Bylo předpovězeno, že právě Jijo se stane kolébkou úžasné kultury, zcela
odlišné od všech dřívějších. Šest ... teď už sedm!... rozumných druhů, jež se sem tajně
propašovaly jako psanci na opuštěný břeh, dopadne lépe než v nejdivočejších snech. Společně
založí něco úžasného a velkého. Prorazí cestu všem ostatním rasám, jež se v tomto úrodném
hvězdném víru vyvinou.
Ale jaká společnost to vlastně bude? Další kopie té hlučné, rozhádané, násilnické směsky
"civilizovaného" vesmíru? Založená na neobratných, tak zvaných "vědách"? Na fyzice, kybernetice
a biologii? Pochopili jsme, že taková jednostrannost vede ke ztrátě duše. Vzniká kultura bez
humoru, řízená omezenci, kteří znají zisk a náklady všeho, ale hodnotu ničeho!
Musí existovat i něco lepšího.
A vskutku, vezměte si nejnovější myslící rasy těsně po pozvednutí, jak hledí na svět v dětském
úžasu! Co kdyby takový pocit mohl vydržet?
Pro ty, kdo ji právě objevili, má řeč úžasnou moc. Ve slovech se pro ně skrývá všechna síla.
jakou kdy kdo může potřebovat. U vědomí svých nedávných zvířecích způsobů nové druhy často
chápou souvislosti starším myslím skryté.
- Díky své dlouhé izolaci na Zemi v tom byli lidé zvláště dobří. Pro své systémy zázračné příčiny
a následku měl každý kmen vlastní název. Všechny systémy ale měly něco společného: tušení, že
svět tvoří duchové, obývající každý kámen, potok nebo strom,
- snahu vztahovat všechny děje, včetně bouří a pohybů planet, k vlastní osobě.
- přesvědčení, že jedinci nadaní zvláštním viděním, hlasem nebo myslí dokáží ovlivnit přírodu, a
to je staví nad
obyčejné smrtelníky,
- hlubokou víru v sílu slovpřesvědčovat a ovládat svět.
Pro tento způsob vnímání vesmíru se používalo mimo jiné slovo "magie".
Věříme, že nabízí dramatično, dobrodružství, pestrý život a romantiku.
Magie však může mít mnoho podob. Na podrobnostech jsme se ještě neshodli...

Rozličné pojetí pokušení

Tketta vysvětlení napřed vyvedlo z míry. Jak se to týká téhle podivné podvodní mašiny se střevy
plnými křišťálových koulí a v nich živých tvorů, plně zaujatých světem, který kromě nich nikdo
nevidí?
Jako archeolog ale něco věděl o dávných lidských dějinách a smysl projevu mu postupně došel.
"Vy... vy dáváte s pomocí techniky každému jeho vlastní svět! A-ale je v tom něco víc, že ano?
Tvrdíte, že každý Hun, člověk nebo Trék v té křišťálové kouli čaruje? Že prostě nevidí jen iluze a
necítí falešné dotyky... že také odříkává zaklínadla a něco jimi dokáže?"
Tkett několikrát zamrkal v úporné snaze všechno pochopit.
"Třeba tamta žena." Čumákem ukázal na nedalekou kouli, kde lidská žena ve spleti vláken
cenila zuby a ukazovala prstem. "Pokud má nějakého nepřítele, může uplácat jeho jílovou figurku a
píchat do ní, aby trpěl bolestí?"
Malý G'Kek protočil kola a pak teprve rozhodně odpověděl:
"Přesně tak, bystrý delfíne! Samozřejmě musí být dostatečně tvůrčí. Talent a silná vůle hrají
velkou roli. A také se musí držet uznávaného učení svého simulovaného kmene."
"Máte na mysli náhodná pravidla."
Tvor ladně zavlnil očními stopkami. "Ano. náhodně určená, ale elegantní a konzistentní. Navíc je
tu ještě jedna podmínka.
Čaroděj musí velice pevně věřit."
 Pípoe zamrkala na maličkého čaroděje u mola ve stínu pohádkového hradu.
"Chcete říct, že lidé tady mohou pouhými slovy poroučet ptákům, hmyzu a jiné zvěři?"
Zažila, to několikrát na vlastní kůži, ale slyšet tak otevřený výklad jí příliš nesedělo.
Člověk v šedivém plášti přikývl a spěšně odpověděl: "Zvláštními slovy! Je to moc tajných jmen.
Termínů, jež musí každý čaroděj bedlivě střežit."
"Ale..."
"Především, většina tvorů poslechne jen kouzelníky s vrozeným talentem. Jedince s velkou silou
vůle. Kdyby poslouchali každého, co by bylo z bázně a závisti, na nichž všechno čarodějnictví
spočívá? Když něco dokáže kdokoli, ztrácí to cenu. Rutina zničí každý zázrak.
Říká se, že ve staré civilizaci technika fungovala podobně. Vezměte si, co se stalo, jakmile
pozemští lidé ovládli létání. Za chvíli už se po nebi proháněl každý druhý a lidem zázrak zevšedněl.
Jak smutné! Něco takového se tady nestane. Údivu si vážíme a chráníme ho."
Pípoe vyprskla. "Ale tohle všechno..." Sklapla čelisti a pocákala pobřežní džungli i pěkně
tvarované skály za ní. "Tohle všechno zavání technikou! Například ten drak, co plive oheň. Jasné
bioinženýrství! Někdo tohle všechno vyrobil jako... jako..."
"Jako experiment?" doplnil mág a přikývl.
Když znovu ohnivě promluvil, šedivá bradka mu poskakovala.
"To nikdy nebylo tajemstvím! Už od chvíle, kdy naši předkové vybraní ze Šesti ras jijonských
sestoupili do moře a menších, ale mocnějších těl, víme, že máme Buyurům pomoci doladit jejich
velkolepý plán."

Tkett leknutím ucukl a zvířil vodu ploutvemi. Vytřeštil oči na mnohookého tvorečka, který mu
popisoval toto podivné muzeum miniatur.
"B-Buyurové! Ti opustili Jijo před půlmiliónem let. Jak by vůbec mohli vědět o lidské kultuře,
natožpak vytvořit tenhle složitý..."
"Na to je snadná odpověď," odvětil malý G'Kek a natáhl několik očí ven ze skořápky. "Naši
buyurští páni neodletěli! Tiše všechno pozorují a řídí už od chvíle, kdy na Jiju přistála první
uprchlická loď, a připravují se na okamžik, kdy přírodní síly oddělí Čtvrtou galaxii od všech
ostatních."
"Ale..."
"Velký útěk vesmírných druhů ze Čtvrté galaxie před půlkou eónu zajistil, že tady nezůstanou
žádní tvorové znalí techniky. Celá galaxie tak připadne našim potomkům spolu s kulturou neznalou
hrůz dřívějších generací,"
Tkett o Buyurech samozřejmě slyšel, patřili k nejmocnějším rodům Pěti galaxií a jako jedni z
mála původních druhů měli smysl pro humor... i když trochu úchylný. Říkalo se, že věřili v dlouhé
vtipy, jež se rozvíjely celé věky.
Byla pro ně snad galaktická kultura příliš těžká a dusivá? (Většina pozemšťanů by s nimi
souhlasila.) Zřejmě předem znali všechny změny a zvraty, jež teď zničí cesty mezi hvězdami, a už
před tisíciletími se začali připravovat na příležitost vtisknout osudu svoji podobu.

Pípoe přikývla, neboť už částečně pochopila.

"Tenhle leviatan... tohle obrovské zvíře... není pod mořem jediná laboratoř. Je jich víc! Hodně?"
"Mnoho," přisvědčil malý vousatý kouzelník. "Podmořské kontejnery mají různé podoby a každý
obsahuje vlastní kolonii rozumných tvorů. Všechny habitaty poskytují svým obyvatelům život plný
magie, ale každý jinak.
Například tady prožíváme fyzicky aktivní život ve zcela reálném prostředí. Změnila se jen zvířata
kolem nás. Jistě jste slyšela, že Buyurové dokázali úžasně pracovat s geny. V této pokusné říši
zná každý brouk, ryba i květina své jedinečné a tajné jméno. Když se kouzelník jako já naučí tato
jména správně používat, získá velikou moc."
 Tkett naslouchal G'Kekovu popisu složitého experimentu v síni křišťálového ovoce.
"V našem habitatu žije každý ve svém vlastním světě, bohatém, rozmanitém a náročném, i když
ho většinou tvoří počítačová simulace. V takové nápodobě skutečnosti může být každý hlavním
čarodějem kmene nebo společenstva méně schopných. Křišťálové plody jdou také spojit a sobě
rovní se setkají. V každém případě je to bohatý život, daleko dobrodružnější než ve světě techniky.
Život, v němž má sílu sama víra a přání se vám občas vyplní!"

Když šedivý čaroděj vysvětloval rozsah buyurských pokusů, Pípoe nemohla odtrhnout zrak od
jeho bradky.
"V jiných habitatech se zkouší další způsoby a konkrétní cesty. Některé kladou důraz na hrubou
skutečnost, jiné zcela eliminují tělo a mysli objektů existují jen v počítačovém světě." Nahrávají
osobnosti. Pípoe o tom už slyšela. Zkoušeli to i na Zemi, ale nikdy se to nechytlo, i když reklama
logicky trvala na svém.
"Všechny experimenty mají jediný společný cíl," vysvětloval stařec na nedalekém molu se
zápalem čerstvě obráceného kazatele. "Snažíme se najít jedinou správnou cestu, jíž se nová
společnost rozšíří po Čtvrté galaxii, sotva budou odříznuty stávající hyperprostorové spoje. Jakmile
bude tento ostrov sta miliard hvězd v bezpečí před vlivem staré civilizace, začneme rozvíjet svoji
vlastní kulturu, založenou na úžasném novém principu.
Analýzou výsledků ze všech pokusných habitatů vznešení Buyurové přesně zjistí, jak spustit
novou říši magie a zázraků. Pak začne věk kouzel."
Pípoe zakroutila hlavou.
"Nemluvíš zrovna jako zaostalý feudální kouzelník. Vsadila bych se, že jsi ve skutečnosti něco
jiného.
Nejsi náhodou Buyur?"
G'Kek se v křištálové schránce uklonil. "Skvělá trefa, můj delfíní příteli. Pravda je ale
samozřejmě o něco složitější. Pravý Buyur by vážil přes tunu a připomínal nejspíš pozemskou
žábu!"
"Ale přesto jsi..." pobídl ho Tkett.
"Mám tu čest sloužit jako mluvčí a prostředník..."
"...abych přesvědčil vás, delfíny - nejnovější slibné kolonisty na Jijo -, že připojit se k nám je pro
vás skvělá příležitost začít život plný dobrodružství a zázraků!"
Maličký čaroděj se usmál a Pípoe si uvědomila, že jeho společníci neslyšeli nebo alespoň
nerozuměli ani slovo. Možná měli špunty v uších, aby se ochránili před mocí mágových slov. Také
tu třeba neznali novoangličtinu. Mohl to být "jazyk moci". Pípoe si také uvědomovala, že ji zároveň
zkoušejí a dávají jí vybrat.
Venku na světě je osud nás delfínů nanejvýš nejistý. Makaní si není jistá, zda naši odpadlíci
přežijí příští zimu, třeba i s pomocí ostatních kolonistů na souši. Šest ras má navíc vlastní problémy
s jophurskými nájezdníky.
Musela uznat, že nabídka je lákavá. Po několika posledních bouřích nepřišlo Pípoe nijak od věci
umístit delfíny vysazené ze Streakeru v nějakém pěkném podmořském habitatu, pokud možno
trochu vodnatějším, a nechat buyurskou zázračnou technologii, ať je zmenší a dá jim nový život.
Horší než tři roky v rakvích na Streakeru to být nemůže.
Možná jednoho dne, až pokusy skončí, dostanou její kouzel znalí potomci původní velikost.
I to, to bychom zvládli, pomyslela si. My delfíni jsme na umělecké vyjádření slovy šikovní. Trinár
je vlastně jen náš způsob, jak přesvědčit svět. Přemlouváme ho, aby slyšel ozvěnu neexistujících
věcí a viděl snové přízraky. Nutíme ho, aby dával smysl i nám, kytovcům.
Pípoe se oddala sladkému pokušení.
Jakou jinou možnost máme ?
I kdybychom znovu rozvinuli civilizaci, kam bychom se vrátili? Takový osud nabízí přinejlepším
spoustu práce a půlku života se jen učíte, abyste byli v technologické společnosti něco platní.
Opravdový život není ani zpola tak pěkný jako příběhy z pohádkových knížek. Každý časem
zjistí, že svět je plný zklamání, že dobro tu nevypadá vždycky pěkně a zlo nepoznáte na první
pohled podle rudě žhnoucích očí. Že tu je jen složitá společnost plná kšeftíků a kompromisů,
výborů a politických odpůrců, co mají vždycky daleko větší moc, než si podle vás zaslouží.
Kdo by nedal přednost světu, kde se dá vesmír přemluvit, aby vám vyhověl? A kde se přání
občas samo splní?
"Z vaší ctěné rasy už tu máme dva dobrovolníky," objasnil G'Kekský mluvčí a Tkett sebou škubl.
Máváním očních stopek prostředník vytvořil těsně nad hladinou hologram.
Tkett uviděl dva velké delfíní samce v jemné síti. Na obou se to hemžilo maličkými stroji, jež je
balily do pavučin z jakéhosi zářivého materiálu. Chissis, dlouho zamlklá a zamyšlená, dvojici hned
rozpoznala a v primáru vykřikla:
# Chytili je! Do sítí chytili, jak si zasloužili!
# Blázen Zhaki, ošklivý Mopol! #
"U Infi!" nezdržel se Tkett komentáře. "Nejspíš máš pravdu. Ale co se to s nimi děje?"
"Už přijali naši nabídku," odvětil mluvčí na kolečkách.
"Brzy budou žít ve světě holografické a smyslové rozkoše na palubě jiné pokusné stanice. Osud
mají zajištěný a slibuji vám, že budou šťastní."
"Jseš si jistý, že ti dva nejsou na téhle lodi, někde tady blízko?" zeptala se znepokojena Pípoe,
když uviděla v čarodějově kouzelném obrazu Zhakiho s Mopolem a strojky na nich.
"Ne. Tvoji společníci se dali nalákat do jedné ze sousedních pokusných buněk. Pro jejich smysly
to byl 'leviatan' podobný vašim modrým velrybám. Jakmile se octli na palubě, předběžné zkoumání
ukázalo, že jejich osobnostem bude nejlépe ve světě čisté fantazie.
Náš návrh přijali okamžitě."
Pípoe přikývla, překvapena jen vlastním chladným postojem k faktu, že se konečně zbavila
svých trýznitelů. Odešli z jejího života a víc ji nezajímalo. Ať Infi rozhodne, jestli si vybrali doživotní
vězení nebo podivný druh nebe.
No, teď budou mít plný harémy svolných krav, co srdce ráčí, pomyslela si. Chválabohu jsou
pryč.
Teď se ale musela věnovat bezprostřednějším problémům. "Co jste n-naplánovali pro mě?"
Šedivý čaroděj útěšně rozpřáhl ruce.
"Nic strašného nebo nepříjemného, má ctná delfíní přítelkyně! Zatím jen chceme, abyste se
rozhodla.
Připojíte se k nám? Nikoho nenutíme. Ale jak by mohl někdo odmítnout? Pokud vám nesedí
jeden způsob života, zkusíte jiný. Můžete si vybrat z mnoha kouzelných světů a navíc si budete
jistá, že vaše potomstvo svou magií prosadí nový řád na milionu sluncí."
Tkett v návrhu slyšel i to, co nebylo vyřčeno. Buyurský plán, jeho úžasný rozsah a odvaha, mu
vyrazil dech.
Chtějí v celé galaxii zavést civilizaci založenou na jejich představách o ideálním životě. Už brzy,
až ten "Čas změny" zpřetrhá svazky mezi galaxiemi, je přestanou omezovat zákony a zvyky, jež
řídily všechny tvory závislé na kyslíku poslední miliardu let.
Pak se z téhle planety vyrojí nová vlna vesmírných lodí se sedmerem ras jijonských na palubě,
pod velením odvážných kapitánů, Čarodějů a Králů... míchanice staré science-fiction a fantasy... a
poženou se za dobrodružstvím! Pár věků budou překonávat nebezpečí a bojovat s nimi, objevovat
nové druhy a pozvedat je. Časem se lidé, Ursové, Trékové a další stanou uctívanými vůdci galaxie
navěky plné dramatických událostí.
V téhle říši bude nejhroznější ze všeho nuda. Nejhorším zločinem umírněnost. Její praví vládci,
Buyurové, na to dohlédnou.
Jako veliký Oz se svými pákami za oponou budou Buyurové zázraky zajišťovat svou technikou.
Chcete draky? Vyrobí je nebo vypěstují. Tajné továrny budou vyrábět krvelačné mořské příšery a
bojovné vetřelce s žíravými slinami.
Bude to galaxie vedená kouzelníky přes zvláštní efekty! Věčná rezervace, jejíž obyvatelé
používají magii místo strojů, aby dostali, co chtějí. Čarodějové a králové nahradí nudné
zákonodárce, úvahu vytlačí okamžité hnutí mysli a fyziku soupisy tajných jmen.
Naši potomci se nebudou moc ptát a rozhodně nestrhnou oponu, za níž se skrývá Oz. Ti, kdo to
zkusí, už potomky mít nebudou!
Ošáleni skrytou lstí lidé časem zapomenou na přírodní zákony.
Budou si vesele žít ve svých královstvích, vyrážet na hrdinské výpravy, vítězně se z nich vracet
nebo statečně umírat... ale nikdy se nebudou ptát na důvod.
Tkett přemýšlel a vysílal do vody spršky sonarových signálů. Chissis G'Kekovým
komplikovaným výkladům zjevně nerozuměla a tak si teď lebedila v rytmech Tkettových ustaraných
myšlenek.
Konečně začal mít dojem, že tomu rozumí.
Doplaval až ke křišťálové krychli a zvedl oko na úroveň maličkého zástupce mocných Buyurů.
"Myslím, že mi dochází, o co tu běží," prohlásil.
"Ano?" opáčil zvesela malý G'Kek. "A na jakou moudrost jsi přišel, můj delfíní příteli? Co si
myslíš o našem velkolepém plánu?"
Tkett zvedl hlavu vysoko z vody, zadní ploutví šlapal vodu a smál se dechovým otvorem.
Sonarem v čele zároveň zarecitoval cynické haiku v trináru.
* Nemocné ego
* občas vydumá
* velkou koninu!*

Některé stránky nabídky zněly podezřele, třeba věčná buyurská vláda nad budoucím světem.
Pípoe představa přesto lákala.
Koneckonců, co jiného nás tady na Jiju čeká? Otroctví pod Jophury? Nebo požehnané
zapomnění, co slibují proroci Stezky vykoupení? Nenabízí se nám tu krásná třetí cesta mezi
dvěma nevábnými možnostmi?
Snažila se nemyslet na pochyby a soustředit se jen na výhody buyurského plánu. Nebylo jich
málo, nabízel například život ve vesmíru, v němž ukrytá technika napravovala omyly přírody. Nebyl
snad Stvořitel krutý, když vytvořil vesmír, kde se nesplnilo tolik toužebných přání? Kde síla
modliteb sahala jen tam, kam srdce? Mohli by Buyurové toto přehlédnutí napravit? Vynahradit ho
bilionům obyvatel galaxie? Velkomyslnost takového rozsahu bylo těžko pochopit.
Odvážný buyurský cíl srovnala s kulturou, jež čeká na posádku Streakeru, pokud se jí podaří
včas vrátit do zbylých čtyř galaxií, kde se donekonečna hádají tisíce soupeřících ras. Příliš závislí
na chladné starobylé Knihovně techniky málokdy hledali nové cesty. A touhy jedinců se musely
téměř vždy podřídit potřebám národa, rasy, klanu a filosofie.
Proti statu quo působila buyurská vize rozhodně lepším dojmem.
Část její mysli se ale dál ptala: Jsou to jediné dvě možnosti? Co když vymyslíme alternativu, jež
překoná jednoduché...
Rychle myšlenku okřikla a zahnala do hlubin podvědomí.
"Ráda bych se dozvěděla víc," pobídla šedého čaroděje. "Ale co moji přátelé? Ostatní delfíni,
kteří teď žijí na Jiju? Nebudete potřebovat i je? "
"Ano, kvůli dostatečné genetické různorodosti," přisvědčil mluvčí. "Pokud se k nám připojíte,
napřed vás požádáme, abyste se k nim vrátila a pokusila se je přemluvit."
"Jenom pro zajímavost, co se stane, když odmítnu?"
Čaroděj pokrčil rameny. "Váš život bude pokračovat, jako byste nás nikdy nepotkala. Vymažeme
vám všechny vědomé vzpomínky na tuto návštěvu a pošleme vás domů. Později, až své
argumenty vypilujeme, navštíví vaši kolonii vyslanci. Ale vy budete přesvědčena, že jejich návrh
slyšíte poprvé."
"Aha. A ti, kdo odmítnou, zase přijdou o vzpomínky... a znovu pokaždé, když se vrátíte. To vám
dává při obracení nevěřících docela velkou výhodu, ne?"
"Možná. Nikoho ale nenutíme, aby se k nám přidal proti své vůli." Človíček se usmál. "Jak tedy
odpovíte? Pomůžete zvěstovat náš návrh svým kolegům? Cítíme, že lepšímu světu, jejž
plánujeme, rozumíte a že jste mu nakloněna. Pomůžete nám obohatit společenství ras o delfíny?"
Pípoe přikývla. "Předám váš vzkaz ostatním."
"Výborně! Vlastně můžete začít, aniž byste opustila tuto tůni! Už teď vám mohu sdělit, že dva
vaši krajané přebývají na nedaleké lodi... a příliš se jim nedaří patřičně ocenit naši úžasnou
nabídku."
"Snad ne Zhaki a Mopol!" Pípoe ucukla a nervózně zacvakala sonarem. Už s nimi nechtěla mít
nic společného.
"Ne. ne," ujistil ji čaroděj. "Počkejte prosím, než otevřeme kanál mezi loďmi, pak se všechno
vyjasní."

TKETT
"Nazdar Pípoe," oslovil hologram před sebou. "Vypadáš dobře, to jsem rád. Všichni jsme o tebe
měli hroznou starost. Když jsem ale uviděl Zhakiho s Mopolem, řekl jsem si, že nebudeš daleko."
Hologram ukazoval vyčerpanou, ale krásnou mladou delfínici v bazénku obklopeném džunglí.
Na břehu stál maličký hrad. Tkett už jen podle davu domorodců v přístavu poznal, jaký druh
"pokusu" probíhá na vzdálené lodi. Někteří byli oblečení jako rytíři a seděli na neposedných koních,
vesele odění poddaní smekali před každým lordem či dámou. Byl to způsob zcela odlišný od
osobních virtuálních realit v křišťálových koulích na Tkettově lodi. Základní princip však byl
podobný.
"Nazdar, Tkette," odpověděla Pípoe. "Máš s sebou Chissis? Oba jste v pořádku?"
"Docela ano, řekl bych. I když si připadám jako oběť vtipu nějakého recesistického..."
"Není to úžasné?" skočila mu Pípoe do řeči. "Celé věky vymýšlejí vizionáři nejrůznější utopické
plány. Ale tenhle může opravdu fungovat!"
Tkett stěží uvěřil svým uším.
"Opravdu?" opáčil. "A co svobodná vůle?"
"Buyurové ti dají všechno, co budeš chtít. "
"Tak co pravda?"
"Pravd je spousta, Tkette. V budoucnosti bude prospívat bezpočet živých subjektivních
interpretací. "
"Subjektivních, přesně tak! To je už odedávna běžný způsob překrucování pravdy a ty to víš!
Rozličnost je krásná, to jistě. Může být spousta kultur, hodně uměleckých forem, dokonce mnoho
druhů moudrosti. Ale pravda by měla hledat, co je opravdu pravé, co se dá zopakovat a ověřit, ať
se ti to líbí, nebo ne!"
Pípoe se mu vysmála.
"A co je v tom za zábavu?"
"Život není jen zábava a splnění všech přání!" Tkett cítil, jak v něm všechno vře, až mu žluč
stoupá do jícnu. "Pípoe, existuje také něco jako dospělost! Tehdy zjistíš, jak svět opravdu funguje,
přestože si myslíš, že by měl vypadat jinak. Objektivita znamená přijetí faktu, že vesmír se netočí
kolem mě."
"Jinými slovy je to život v úzkých hranicích."
"Jež překonáváme věděním! Novými nástroji a dovednostmi. "
"Nástroji z neživé hmoty, navrženými výbory, vyrobenými na pásu a prodávanými na pultech."
"Ano! Výbory, týmy, organizace a společnosti, všechny se skládají z jednotlivců, kteří musejí
každý den bojovat se svým egem, aby dokázali spolupracovat s ostatními, a cestou dělají na
každém kroku kompromisy. Tak si děti svět nepředstavují. Tak to nechceme ani v hloubi duše,
Pípoe. Já to vím! Ale tak to dělají dospělí.
A co je špatného na tom, že si zázraky kupuješ u pultu v obchodě? Teď jsou pro nás
samozřejmá kouzla, za něž by naši předkové dali všechny ploutve. Nechtěli pro nás právě tohle?
Dala bys přednost světu, kde to nejlepší dostanou jen kouzelníci a králové?"
Tkett ucítil mezi žebry nešetrné dloubnutí. Rozhořčeně se otočil, naštvaný a rozjetý.
"Co to má znamenat?!" zeptal se zostra Chissis, i když mu malá samice nemohla odpovědět.
Ucouvla před ním a skloněním čumáku dala najevo poníženost. Z čela jí ale vylétlo sžíravé
cvakání primáru.
# pitomče pitomče pitomče pitomče
# pitomci mluví jako lidi lidi
# když se je snaží učit moře #

Tkett zamžikal. Mluvila až průzračně jasně. Vlastně to připomínalo jednoduchou káravou říkanku
v trináru, jakou by asi delfíní matka říkala svému dítěti.
S obtížemi se ovládl a zamyslel se nad ní.
Když se je snaží učit moře...
Mezi delfíny to byla běžná fráze a znamenala, že je třeba hledět pod povrch a hledat skryté
významy.
Obrátil se zpátky k hologramu a zatoužil, aby ho byly nevyrobily bytosti tolik fixované na zrak a
tak málo na široké pásmo zvuku.
"Přemýšlej o tom, Tkette, " pokračovala Pípoe, jako by jejich rozhovor nic nepřerušilo. "Doma na
Zemi jsme nejmladší rasa chudého klanu, který může každou chvíli vymřít. Teď se nám ale nabízí
místo na vrcholku nového panteonu, hned pod samotnými Buyury. Ba co víc, hodíme se na to! Jen
si představ, jak delfíní smysly dokáží rozšířit možnosti magie. Pomysli na naše sny a představy
založené na zvuku. Na naši zvídavost a smysl pro dobrodružství! A to je jen náznak možností, jaké
se nám otevřou, až... "
Tkett se soustředil na zvuky v pozadí. Kdykoli neodelfín mluvil, do šumu se mísilo cvakání,
pískání a mlaskání. Napřed mu připadalo, že Pípoe sonarem a výdechovým otvorem jen
nevědomky projevuje nervozitu.
Vtom zachytil jedinou, stále se opakující frázi... v prvotní delfínštině... propletenou mezi logiku
rozumné řeči.
# vyspi se na to vyspi se na to vyspi se na to #
Skrytá zpráva ho napřed zmátla. Připadalo mu, že podporuje její vyřčené argumenty. Proč s ní
tedy dělá tajnosti? Vtom mu ale došel druhý význam. Takový, jaký by nenapadl ani všemocné
Buyury.

PÍPOE
Rozloučení s habitatem bylo daleko veselejší a barevnější než uvítání.
Nad hlavou jí létali draci a na její počest dštili plameny. Z jedné tůně do druhé ji provázela hejna
lodí od maličkých kanoí až po vystrojené galéry plné zpocených veslařů. Místní čarodějové na
břehu předváděli k úžasu diváků své umění a voda byla plná ryb s nepřirozeně lesklými šupinami.
Každá vesnice se nejen architekturou snažila dávat najevo, že je jedinečná, přestože se v ní
spojilo stejných šest ras. Obyčejně tu vládla pýcha a tvrdá soupeřivost. Dnes ale odložily všechny
půtky, šarvátky a nesváry stranou, aby ji společně vyprovodily na cestu.
"Hleď, jak netrpělivě očekáváme výsledek vaší mise." poznamenal šedivý čaroděj, když dopluli
do poslední síně. Ve vesmírné lodi by na tomto místě byla přechodová komora, kovová a studená.
Tady však kolem nich zadul dech živého tvora, veliká tlama se otevřela a vpustila dovnitř slunce a
vítr.
 Je od nich hezké, že se kvůli mně vynořili, abych nemusela plavat k hladině z takové hloubky.
"Povězte ostatním delfínům, jaká je čeká radost!" zavolal za Pípoe maličký mág, když vyplula na
volné moře.
"Povězte jim o dobrodružství a pestrém životě! Pokusy už brzy skončí a všechno, co jste viděla,
bude fungovat ve skutečné velikosti. Celý vesmír leží před námi!"
Zabrala ploutvemi, aby zvedla předek těla z vody, a ještě se podívala na šedivou postavičku s
hvězdami na kabátě, jak rozhazuje rukama a poroučí tak hejnům poslušných tvorečků, aby jí nad
hlavou vytvořili živou svatozář.
"Povím jim to," ujistila ho.
Pak se otočila a vyrazila do chladivých vod, aby stihla ranní sraz.

TKETT
Když se mu vrátilo vědomí, trochu ho překvapilo, že už plnou rychlostí plave a přeskakuje
oceánskými vlnami.
Za jiných okolností by ho možná trochu poplašilo, co dělal ve spánku. Po každém boku mu ale
plavala jedna delfínice, dokonale sladěná s jeho pohyby. Díky tomu dokázal plavat i ve spánku,
řízen jen instinkty.
Jak dlouho o sobě nevím?
Nebyl si tak úplně jistý. Měl pocit, že hodinu či dvě, možná déle.
Za sebou uslyšel tiché brumlání motoru. Skútr se držel za nimi, řídil autopilot.
Proč nejedeme na skútru? zarazilo ho. Tři se na něj vejdou. A tak by se k Makaní dostali daleko
rychleji. Hned by jí mohli ohlásit, že... Bezchybně vyskočil, vyměnil vydýchaný vzduch v plicích za
čerstvý, ale hlavu si nevyčistil.
...že Mopol a Zhaki jsou mrtví.
Našli jsme Pípoe, zdravou a v pořádku, na širém moři.
Co se týče těch "strojových zvuků", jež jsem hledal...
Tkett měl neodbytný pocit, že za tím vším je ještě něco. Že mu to Pípoe vysvětlí, až bude mít
chuť.
Něco úžasného, odříkal, aniž by věděl, kde to slyšel. Zmocnilo se ho nadšení a nemohl se
dočkat, až Pípoe svou novinu konečně řekne všem delfínům v hejnu.
Nevěděl proč, ale byl si jistý, že je nesleduje jen skútr.
"Vítej zas mezi živými," houkla na něj Pípoe podvodní novoangličtinou po dalším nádechu.
"Díky... jsem ještě krapet popletený."
"Není divu. Docela dlouho jsi napůl spal. Vlastně by se dalo říci, že jsi napůl prospal něco moc
důležitého."
Cosi v jejích slovech mu vzplálo v hlavě jako jiskra a rozhodilo mu koordinaci. Do vody dopadl
pod špatným úhlem a bolestivě se praštil do čumáku. Chvíli mu trvalo, než zase s oběma samicemi
srovnal tempo.
Já... spal jsem. Vyspal jsem se na to.
Nebo, lépe řečeno, jeho polovina se na to vyspala.
Pomalu mu došlo, proč je to důležité.
Ve Společenství Pěti galaxií není mnoho mořských druhů, přemýšlel a lovil nitky vzpomínek
zpod deky spánku. Buyurům nejspíš vůbec nedošlo...
Lebkou mu zprava doleva prolétla bolest, jako by se náhle probrala umrtvená část vědomí.
Buyurové!
Vzpomínky se mu postupně vracely.
Nepředpokládali, že jejich podmořské experimenty odhalí mořský druh. Neměli čas nás
prostudovat. Včas se na nás připravit.
 A rozhodně netušili, jak funguje mozek kytovců.

Tvor. který žije pod vodou, ale dýchá vzduch, má jisté potíže. I po milionech let vývoje hrozilo
delfínům utopení. Spánek pro ně tedy nebyl nic jednoduchého.
Aby neztratili kontrolu, mohli nechat spát vždy jen jednu mozkovou hemisféru.
Stejně jako lidé měli i delfíni složitý vnitřní život, tvořený mnoha drobnými osobnostmi, jež
musely složit vyrovnaného jedince. Tato jednota se ještě zkomplikovala, když lidští genetici udělali
z divokých delfínů novou myslící rasu. V rozdělení hemisfér spočíval nejeden problém. Občas se
jedna polokoule dostala k informacím uloženým v druhé jen s nejvyššími obtížemi.
Někdy to znamenalo výhodu.
Hemisféra, jež věděla o Buyurech - ta, co spala, když Tkettovi vymazávali vzpomínky - měla
daleko menší jazykové schopnosti než druhá. Proto dokázal zprvu slovy vyjádřit jen několik
základních pojmů. Místo nich tedy musel přehrávat zrakové a sluchové vjemy, vysvětlovat si je a
popisovat, dokud se obě hemisféry neshodly na tom, co se vlastně stalo.
Pomohlo mu to pochopit problémy a výhody delfínů jako je Chissis.
Neměl jsem pro ně vůbec pochopení, uvědomil si.
Myšlenka se v cvakání sonaru projevila jako nevyřčená omluva. Když příště vyskočili nad
hladinu, Chissis se o něj otřela bokem a v tom dotyku ucítil odpuštění.
"Takže." začala Pípoe, když si po nějaké době utřídil myšlenky, "shodneme se na tom, že
všechno řekneme Makaní?"
Tkett sebral zbytky rozhodnosti.
"Řekneme všechno... a něco navíc!"
Chissis přitakala.
# Řekněte řekněte
# Kosatky proradné
# slibují radosti
# ukradnou svobodu! #

Tkett se rozesmál. Ve výbuchu primáru slyšel eleganci trináru, kompromis mezi zvířecími
emocemi a přesným vyjadřováním, v němž byla tak dobrá jako výzkumnice a básnířka, než ji ubily
tři roky na Streakeru. Teď se něco zlomilo. Možná je jen otázkou času, kdy se jeho společnici vrátí
rozum... a Tkettovi přibude spousta starostí.
"No," namítla Pípoe, "z jedné strany to může vypadat, že nám Buyurové nabízejí víc svobody.
Naši potomci by měli větší možnost výběru. Větší moc splnit si svá přání. Více snů by se splnilo."
"Jako fantazírování a eskapismus." upřesnil Tkett. "Buyurové by ze všech udělali sobce...
solipsisty! Ve skutečném světě musíš časem dospět a naučit se jednat s ostatními. Stát se
součástí kultury. Článkem týmů a společností. U Infi, co všechno potřebuješ k spokojenému
manželství?! Spoustu práce a kompromisů, jež vedou k něčemu lepšímu a složitějšímu, než by
kdokoli sám vymyslel!"
Pípoe překvapením hvízdla. "No Tkette! Mám dojem, že pod slupkou suchara jsi velký
romantik!"
Rozesmály se obě, takže měl smích stereo. Člověk by se začervenal. Delfíni ale mezi sebou
neumějí skrývat emoce a málokdy se o to snaží.
"Tak vážně," pokračoval. "Budu bojovat proti Buyurům, protože by nás celé věky nutili si hrát a
nenechali by nás zjistit, jak vesmír opravdu šlape. Magie je možná romantičtější než věda. Ale
věda je opravdová... a funguje.
Co ty, Pípoe, jaký ty máš důvod?"
Nadlouho zavládlo mlčení. Pak překvapivě důrazně odpověděla: "Nemůžu vystát tu šaškárnu s
králi a čaroději! Má snad někdo vládnout, protože poroučel už jeho otec? Mají tě snad poslouchat
všichni ptáci a zvířata a ryby jenom proto, že znáš nějaká tajná slova a nikomu je neprozradíš?
Nebo proto, že máš silnější hlas a větší ego než ostatní?
Mám dojem, že proti takovým pitomostem jsme bojovali už kdysi dávno na Zemi... tedy lidé.
Nikdy by nám delfínům nepomohli ke hvězdám, kdyby se napřed nezbavili těch pošahaných
nesmyslů.
Chceš vědět, proč proti nim budu bojovat, Tkette? Protože tam dole bude dobře právě Mopolovi,
Zhakimu a jim podobným - jeden si bude myslet, že je superman, a druhý ze sebe udělá mořského
krále."
Trojice delfínů plavala dál a Tkett v tichu přemýšlel nad dosahem jejich rozhodnutí. Odpor bude
nejspíš marný. Buyurové měli přece jen nesmírnou moc a připravovali se půl milionu let. Před jejich
nabídkou navíc bledla všechna známá pokušení. Mezi šesti rasami na souši a malou kolonií delfínů
v moři se najdou mnozí, kdo s radostí přijmou a budou se snažit, aby byl nový kouzelný svět
povinný pro všechny.
Takového nepřítele jsme nikdy neměli, uvědomil si. Využívá naší největší slabosti, neboť nám
nabízí splnění všech snů.
Samozřejmě neprobrali ještě jednu možnost. Že se seznámili jen s fasádou daleko rozsáhlejšího
a složitějšího plánu... možná nějakého dlouhého a zoufale suchého praktického žertu.
Na tom nezáleží, pomyslel si Tkett. Stejně proti tomu musíme bojovat, nebo nikdy nebudeme
dost silní a moudří, abychom buyurský vtip pochopili. A rozhodně bychom jim ho nedokázali vrátit.
Ne, pokud budou v zemi Oz ovládat všechny skryté páky.
Na chvíli na ně padlo zoufalství. Nikdo nepromluvil, ale v oceánu se rozplývalo sonarové
cvakání všech tří. Odražené ozvěny tlumočily rozsudek moře nad jejich plány.
Nemáte šanci. Ale hodně štěstí.
Zadumané ticho nakonec prolomila malá Chissis. Celou hodinu vymýšlela filosofickou báseň v
trináru.
Svým způsobem tak prohlásila, že se chystá znovu pustit do křížku s rozumem.
Zároveň ale báseň vyjadřovala její přesvědčení. Ukázalo se totiž, že má ještě jiný důvod, proč
se postavit Buyurům. Tkett a Pípoe ho nevyslovili, i když ho jistě také cítili.
* Jasný rozum, světlo denní,
* stejně jako mlhy snění
* skýtají porozumění
* poklad, který moudrost cení.
* První dává pravou znalost
* sílu konat velké divy.
* Ale druhý (stejně nutný!)
* kojí duši, žene srdce.
* K čemu jsou nám klamná kouzla?
* Falší zesnované triky?
* Bůh a Infi světu dali
* samý zázrak... tak v něm žijme!

Pípoe uznale vzdychla.

"Sama bych to neřekla líp. K čertu s těmi ropuchami! Budeme čarovat vlastní magii."
Než uviděli pobřeží a uslyšeli v dálce švitoření delfínů, slunce už za nimi skoro zapadlo a síly jim
pomalu docházely. Přesto všichni přidali a zpříma rozrazili jijoskou sametovou hladinu.
Přes svědectví smyslů a logiky měli dojem, že je ještě ráno.

Doslov
 Málokdy píšu dvě knihy z vesmíru za sebou. Příběhy se dají umístit do spousty jiných prostředí a já rád
píšu i "dospělejší" romány ze Země blízké budoucnosti. Série Pozvednutí, zasazená do širého vesmíru a
vzdálenějšího času, mě ale svým úspěchem donutila napsat celou trilogii - Útes jasu, Na břehu věčnosti a
Rozpětí nebes. Spolu s třemi staršími romány - Slunečním poutníkem, Hvězdným přílivem a Válkou o
pozvednutí - tak tvoří soubor dobrodružných příběhů v hrdém duchu space oper... s příměsí několika
netradičních nápadů.
Na jedné úrovni se ve jmenovaných knihách zabývám morálními, vědeckými a emocionálními dopady
"pozvednutí" - genetické změny zvířat za účelem jejich zapojení do civilizace na úrovni lidského intelektu.
Tento nápad už přede mnou využili mnozí autoři (např. H. G. Wells, Pierre Boulle, Mary Shelleyová a
Cordwainer Smith), ale všichni vycházeli z předpokladu, že proces někdo zneužije a šílený vědec z
rozumných zvířat udělá otroky.
Takový výsledek samozřejmě není nemožný (ani žádoucí). Byly to dobré příběhy s jasným mravním
poselstvím. Tato cesta je ale příliš prošlapaná, zkusil jsem to tedy jinak. Co když jednoho dne začneme
předělávat vyšší zvířata - a já věřím, že se to stane - na základě morálky moderní liberální společnosti? Plni
přehnané snášenlivosti a pocitu viny, nezabili bychom je spíš přílišnou laskavostí? Co je důležitější: nové
druhy rozumných bytostí by čelily skutečným problémům, i kdybychom se o ně dobře starali. Zvykali by si
těžko. Člověk si nemusí hned představovat otroctví, aby je dokázal politovat.
Když jsem přemýšlel o pojmu pozvednutí, napadlo mě, jak samozřejmý musí připadat mimozemšťanům,
kteří už celé věky putují vesmírem a každou chvíli narazí na živočišný druh na prahu inteligence. Jistě mu s
posledním krokem pomohou a nové generace hvězdných poutníků budou v jejich díle pokračovat. Představa
výsledné galaktické kultury mě uchvátila. Teď si představte, že mladý klan pozemšťanů - lidí, delfínů a
šimpanzů - narazí právě na takovou ohromnou civilizaci. Jak by se s nováčky zacházelo? A jak bychom
reagovali my, povýšení lidé?
Až příliš mnoho sci-fi příběhů počítá s nepochopitelně nevyváženým stavem, díky němuž se lidé ke
hvězdám dostanou v pravém okamžiku, aby narazili na mimozemšťany stejně vyvinuté, tedy zajímavé
spojence či nepřátele. Běžná bude daleko spíše rovnováha zákona a možná smrti. Třeba jsme Prvním
druhem, jak jej popisuji ve své povídce "2Křišťálové sféry", třeba velice mladým, jako v knihách o
pozvednutí. V každém případě je však velice nepravděpodobné, že bychom narazili na sobě rovné
mimozemšťany.
Druhým tématem série je ekologie. To, co provádíme s naší planetou, mě naplňuje obavou, že v galaxii už
podobně dopadly tisíce světů. Běžný hrdinný průkopník v science fiction volá: "Zalidníme vesmír!" Divoká
hranice je silný symbol, ale bezmyšlenkovitá rozpínavost dokáže zničit celou planetu za pár let. Pokud se
něco podobného už několikrát stalo, není divu, že naši vědci slyší z vesmíru tak málo cizích hlasů. Zabránit
tomu může dohled nad kolonisty, který je donutí přemýšlet v dlouhodobější perspektivě. Vesmír pozvednutí
ukazuje jeden způsob, jak by to šlo provést. I když je galaktické vedení nevypočitatelné a někdy pěkně
hnusné, snaží se chránit planety, ekotopy a možnosti rozvoje nového rozumného života. Výsledkem je
hlučný, rozhádaný vesmír, ale daleko různorodější, než by byl pod jinou vládou.
Největší zábava samozřejmě byla přemýšlet jako neodelfíni nebo novošimpanzi. Pojem pozvednutí dělá z
takového psaní tvrdou rozcvičku. Pokud pozvednuté postavy působí příliš lidsky, je to samozřejmě výsledek
společného původu a kultury. Z pevné půdy lidství jsem se ale vypravoval dál, naslouchal starším instinktům
primátů a kytovců, jak vznešeným, tak trapným - podobně občas moderní lidi trápí lidoopí původ. Zvláště u
neodelfínů jsem se snažil spojit nejnovější vědecké poznatky a modely s vlastní představou jejich
"kulturního" a citového života.
Jako každá správná historka se samozřejmě i příběh pozvednutí zabývá otázkou dobra, zla a šedé zóny
mezi nimi. Jejím nepříjemným projevem, arogantním, ale velice rozšířeným, je například přesvědčení, že
slova jsou důležitější než činy,
Po staletí trvá střet lidí přesvědčených, že myšlenky jsou samy o sobě nebezpečné nebo jedovaté, a těch,
kdo tvrdí, že můžeme děti vychovávat ve svéprávné dospělé, kteří dokáží každý nápad kriticky posoudit.
Ještě dnes jsou na všech stranách politického spektra jedinci přesvědčení o tom, že nějaká elita (ať nalevo
nebo napravo) by měla chránit masy před nebezpečnými pojmy a dojmy. Tito lidé často tvrdí, že "myslet si
něco je to samé jako to dělat".

2Zde přeloženo jako "Křišťálové koule". Povídka vyšla v první Ikarii, ročník 1990, číslo 1
(reálně však v dubnu, myslím - ročník '90 měl jen 7 čísel), pod názvem "Křišťálové sféry"
 Do stejného proudu patří znovuzrození "magie" v literatuře fantasy. Kouzelní hrdinové jsou skoro vždy
lepší, silnější a mocnější než ostatní - ne proto, že se o své postavení zasloužili prací, schopnostmi či
inteligencí, ale díky jakýmsi vnitřním mystickým silám, jež je staví nad obyčejné smrtelníky. V těchto
společnostech je moc buď zděděná nebo zakotvená v obrovském egu nadčlověka, který přizpůsobuje přírodu
své vůli. Spolupráce zručných profesionálů, z níž vzešly pravé zázraky vědy a svobody v tomto století, je
zapomenuta nebo vytěsněna. Vládci kouzelných slov jsou zpodobeni jako lepší lidé než obyčejní řemeslníci,
zvláště když se jedná o tajná slova, všemocná a (samozřejmě) pečlivě uchovávaná mimo dosah obyčejných
poddaných. Tento druh literatury odmítá rovnostářský náboj západní civilizace a vrací se k starší tradici, jež
vychvalovala a omlouvala vládce všech ostatních kultur.
V povídce Pokušení - odbočce z děje románu Na prahu věčnosti - se setkáváme právě s touto překonanou
škodlivou představou, že přání může být otcem skutečnosti. Jak dokáží postavy delfínů, spojit umění a vědu
je možné. Dokážeme zkombinovat i upřímnost s výbušným sebevyjádřením. Nejsme omezení.
Lidé, kteří žili v přesvědčení, že rozhoduje jen to, kolik dalších dokáží obrátit na svou víru, už napáchali
příliš mnoho škod.
Všechno není subjektivní. Na skutečnosti také záleží. Záleží na pravdě. To slovo má stále svůj význam.

David Brin

přeložil Robert Tschorn

 NESPAVÍ
Nancy Kressová

ŽEBRÁCI VE ŠPANĚLSKU (1993)

[česky nevyšlo]

ŽEBRÁCI A VYBÍRAVCI (1994)

[česky nevyšlo]

ŽEBRÁCKÁ JÍZDA (1996)

[česky nevyšlo]

Počátkem jednadvacátého století bylo dobře zavedeno genetické ovládání takových záležitostí
jako například vzhled, inteligence a zdraví. Chicagská biotechnologická společnost vyvinula novou
genetickou modifikaci jednoho z nejdůležitějších lidských rysů: spánku. Devatenáct pokusných dětí
ani na okamžik neusnulo, čímž denně získaly osm hodin času navíc. Mimoto se zdálo, že absence
spánku společně s nevyhnutelnou nutností snů měla za důsledek daleko větší duševní stabilitu a
přizpůsobivost.
V Žebrácích ve Španělsku nechá miliardář Roger Camden modifikovat embryo své dcery Leishy
právě tímto způsobem. Ale když je embryo vloženo do dělohy jeho manželky, zachycuje se v
děložní stěně i neupravené, přirozeně oplodněné vajíčko. Leisha se narodí jako jedno z dvojčat,
ale její sestra nemá žádnou z jejích geneticky modifikovaných vlastností.
Zatímco dívky dospívají, objev možnosti absence spánku mění Leishin svět a postoj země k
nespavým. Tkáň nespavých lidí se totiž dokáže přirozeně a automaticky obnovovat. Leisha a
podobně upravení lidé, kterých jsou nyní tisíce, mohou žít navěky. Je to příliš velká výhoda.
Spousta 'normálů' reaguje žárlivostí, strachem, znechucením a hněvem na to, že jak jim, tak jejich
dětem byla upřena možnost zapojit se do závodu evoluce. Nespaví bohatnou, jsou úspěšní a
mocní a země se rozděluje na dva tábory, což ještě zhoršuje vznik Svatyně nespavých, bráněné
enklávy ve státě New York, kde se mohou geneticky upravení jedinci cítit bezpečně.
Zbytek románu rozebírá důsledky vztahů mezi lidmi, rozdělenými na ty, kteří tuto vlastnost mají,
a těmi, kteří ji nemají. Nespaví, vedení ovdovělou Jennifer Sharifiovou, se stahují za čím dál
komplikovanější hranice, které jim zaručují izolaci, a praktikují genetické inženýrství na svých
potomcích. Svatyně, která se nyní nachází na oběžné dráze, se rozhodne k oddělení od
Spojených států. Proti tomu se staví jen Leisha a několik dalších, kteří se snaží zbytek lidstva
přesvědčit o tom, že stále ještě existuje jediný lidský druh a nikoli dva odlišné.
Děj Žebráků a vybíravců začíná několik let po Žebrácích ve Španělsku. V jeho centru stojí tři
postavy, které se snaží najít své místo ve třívrstvém společenství, v něž se proměnily Spojené
státy. Billy Washington je chudý a nevzdělaný 'normál', jehož tvrdý život se chýlí ke konci a on
teprve tehdy nachází rodinu, kterou by mohl milovat. Diana Covingtonová vlastní genetickou
úpravu pro všechny objevené vlastnosti kromě spánku, ale trápí ji marnost a deziluze. Drew Arlen
je umělec neobyčejných schopností, který je také milencem Bezesné Mirandy Sharifiové, vnučky
Jennifer Sharifiové. Miranda má v úmyslu poskytnout 'žebrákům' země svobodu a nezávislost
účinnou změnou samotné biologie lidského těla. Přestože se jí v tom Diana a ostatní členové
Kanceláře pro kontrolu genetických standardů (KKGS) snaží zabránit, nakonec dosahuje svého.
Výsledek ovšem není ani zdaleka tím, co si všichni - včetně Mirandy - představovali. Jedině Billy
poznává skutečnou odpověď na ústřední otázku románu: "Kdo by měl ovládat tuto radikální a
novou technologii - vědci, vláda nebo ti, jichž se týká?"
Žebrácká jízda, která trilogii uzavírá, se odehrává o generaci později. Spojené státy jsou ještě
rozdělenější než kdykoli předtím. Většina jejich obyvatel žije v nomádských, soběstačných
kmenech, které nepotřebují od nikoho jiného vůbec nic - dokonce ani jídlo, to vše díky biologickým
změnám, provedeným Bezesnými, kteří už dávno Zemi opustili. Geneticky obohacení lidé se
zdržují ve svých chráněných enklávách, kde jsou čím dál více zbyteční. Země samotná se nachází
na pokraji konce existence jako politická, kulturní nebo ekonomická jednotka.
Ale děti se rodí i nadále a zásoba biologicky funkčních drog, které na Zemi zanechali Bezesní,
se rapidně ztenčuje.
Jackson Aranow, lékař, který nemá žádné pacienty, má společně se svou mentálně labilní
sestrou Theresou plné ruce práce se řešením osobních problémů. Ale jsou nevědomky zataženi
do boje mezi Jennifer Sharifiovou, po dvaceti sedmi letech trestu za velezradu propuštěnou z
vězení, a její vnučkou Mirandou Sharifiovou. Válka zahrnuje použití umělých virů, které nenapadají
lidské tělo, ale mysl. Proti sobě stojí představa Jennifer o 'bezpečí' jejího lidu proti Mirandině plánu
o 'pokroku' lidstva. Ani Jackson, ani Theresa neoplývají nemilosrdnou jistotou Sharinových. Přesto
se právě Aranowovi stávají těmi, kdo udělají první nejistý krok pro Zemi, která se změnila tolik, že
ani ty nejzákladnější zásady už nejsou v běžném každodenním životě uplatnitelné a musí být
znovu 'vyrobeny' z nové reality.
Nancy Kressová
 SPÍCÍ PSI
Nancy Krejsová

"Nové technologie budou stejně nebezpečné jako osvobozující.

Ale v konečném důsledku musí tyto nové technologie vzniknout
na nátlak společnosti."
Freeman Dyson

"Tohle změní úplně celý náš svět, jak ho známe," říká táta, když náklaďák vjíždí na dvůr. "Úplně
celý náš svět."
Snažím se co nejvíc zachumlat do svetru. Na loket mi táhne studený jarní vzduch v místě, kde je
svetr prodřený. Náklaďák, který je z dlouhé cesty do kopce celý zastříkaný blátem, na okamžik
zapadá do díry v příjezdové cestě a znovu vyskakuje. Vidím, jak se za čelním sklem řidič šklebí,
jako by klel, ale neslyším ho. Slyším jedině Drahou, která pláče uvnitř domu. Už nám nezbyla
žádná ovesná mouka a mléka je jen trocha. Rozhodně potřebujeme něco, co by náš svět alespoň
trochu změnilo.
"Ještě kousek... ještě kousek... stát!" volá táta. Řidič si ho vůbec nevšímá. Zastaví náklaďák
tam, kde se mu chce, a otevře zadní dveře. Naši psi v kotcích začínají šílet. Přecházím ke korbě
náklaďáku a dívám se dovnitř.
Není tam nic kromě kovové klece, která se normálně používá k přepravě psů. V kleci leží na
boku fena. Není to žádná zvláštní rasa, jen takový ten obyčejný laboratorní pes - možná nějaký
druh německého ovčáka, ale ještě s něčím smíchaný, protože má tenký ocas. Oči má hnědé stejně
jako Drahá. A je na rozsypání. "Nedotýkej se jí, Carol Ann, jdi od toho náklaďáku, nikdy nevíš,
jakou má zrovna náladu." říká Donna a odstrkuje mě. Nemá cenu poslouchat, co Donna říká,
většinou neposlouchá ani sama sebe. Vylézá dovnitř na plošinu, odkud se mě snažila odtlačit,
strká ruce do klece, hladí fenu a konejší ji. "Ahoj, miláčku, ty jsi ale krásná, uvidíš, jaké nám
přineseš štěstí, pejsánku..."
Donna věří všemu, co jí otec namluví.
Obcházím náklaďák, který má na boku velkými písmeny napsáno STANLEY EXPRESS a jdu
dopředu právě ve chvíli, kdy z kabiny vystupuje vědec z Arrowgenu. Musí to být vědec, jako řidiče
náklaďáku by si ho nikdo nenajal. Je to ten nejmenší muž, jakého jsem kdy viděla - měří možná
něco málo přes pět stop - a je taky nejhubenější. Je oblečený v obchodnickém obleku s formální
vestou a komunikátorem. Nelíbí se mi na první pohled - zírá na tátu, jako by to byl nějaký křupan z
Balíkova - ale jsem zvědavá. Člověk by skoro čekal, že genetičtí inženýři nebudou dělat ze svých
dětí takové záprtky. Ale možná že se z celé rodiny stal vědcem jako první a jeho rodiče byli
obyčejní lidi zrovna jako my. Tím by se dalo vysvětlit, proč je na tátu tak drzý.
"... samozřejmě chápete, že se s námi už nikdy nebudete moci spojit kvůli jakémukoli druhu
technické podpory. Takže pokud máte jakékoli otázky, zodpovím vám je tady a teď."
"Žádné otázky nemám," říká táta a to je velká pravda. Ten se nikdy na nic neptá, prostě jde,
vrhne se do všeho po hlavě a pluje jako bílý obláček na březnové obloze, modré a prosluněné,
dokud nenarazí na první bouřku. A Donna je úplně stejná.
"Určitě nemáte žádné otázky?" ptá se vědec užasle a zajíkne se.
"Ne, pane," odpovídá táta.
"Ale já bych se chtěla na něco zeptat," říkám. Vědec z Arrowgenu se na mě dívá, jako by ho
překvapilo, že už jsem dost velká na to, abych uměla mluvit, i když jsem skoro vyšší než on. Je mi
sedmnáct, ale vypadám daleko mladší. "Carol Ann, slyším Drahou plakat," říká táta. "Co kdybys šla
a..."
"Dneska je řada na Donně," odpovídám, což je směšné, protože Donna se o Drahou nikdy
nestará, i když je o dva roky starší než já a měla by dělat víc práce. Nejde o to, že by Donna
Drahou neměla ráda, ona jen to dítě plakat neslyší. Donna nikdy neslyší to, co slyšet nechce. V
tom je úplně po tátovi.
Podívám se na vědce. "A co když v tom vrhu, který bude ta fena mít, nakonec nebudou žádní
geneticky upravení psi? Jestli vás nemůžeme nikdy najít kvůli technické podpoře, tak vás
nebudeme moct najít ani proto, abyste nám vrátili naše peníze."
Pobavilo ho to, zatraceně. "To je pravda, mladá dámo. Nicméně v téhle záležitosti už máme s
tvým otcem jasno. A mohu tě ujistit, že ta štěňata budou geneticky upravená přesně tak, jak to
stálo v objednávce."
"Velcí psi? Silní? A všechno psi - žádné feny?"
"Ano."
"A nebudou spát? Nikdy?"
"Nebudou spát ani o minutu déle než Leisha Camdenová, Jennifer Sharifiová nebo Tony
Indivino."
Jmenoval tři nejznámější Nespavé na celém světě: dvě bohaté dívky a jednoho užvaněného
muže. Reportéři videodeníků je pronásledují na každém kroku a obtěžují je. Jsou jen o pár let
starší než Donna, ale mně připadají daleko starší. Ženy jsou jak překrásné, tak nekonečné bohaté.
Tony Indivino si říká 'aktivista' a má plnou pusu řečí o 'diskriminaci, zrozené ze závisti a strachu' a
o tom, jak bylo 'pomoženo vývoji lidské rasy'. Je pěkně nesnesitelný, ale možná má pravdu. Nevím.
Nikdy jsem o nespavosti nepřemýšlela - alespoň do té doby, než přišel táta na nápad s tímhle
obchodem, který změní úplně celý náš svět.
Dívám se na vědce z Arrowgenu. "Ta fena, která dostala implantovaná embrya, není
čistokrevná. Co embrya samotná? "
"Ne."
"Proč ne? Čistokrevná štěňata by se prodávala za větší peníze."
"Ale bylo by jednodušší je vystopovat. Tvůj otec nás žádal o co největší anonymitu." Mračí se.
Vůbec se mu nelíbí, když se ho takhle někdo vyptává.
"Pokud se dá na zvířatech, která nespí, vydělat tolik peněz, tak proč už s nimi nikdo už dávno
nepřišel na trh?"
Nejspíš by mi vůbec neodpověděl - pro něho jsem jen další balík z konce světa - jenže právě v
tom okamžiku vychází zpoza náklaďáku Donna a vede fenu na jednom z našich starých vodítek.
Vědec ožívá. Donna vypadá úplně jako máma, ale možná je ještě o něco hezčí. Pamatuji si každý
rys máminy tváře. Samozřejmě ano, není to tak dávno, co umřela. Drahé nejsou ani dva roky.
Donna si pročesává ty svoje husté rudé vlasy, usmívá se a jde k nám. Zakrslý vědec je najednou
plný energie.
"Ne, mladá dámo, je pravda, že nespavá zvířata zatím na trhu díru do světa neudělala - a proč
taky? Ty by sis snad chtěla pořídit krávu nebo slepici, která vůbec nespí a kvůli zvýšenému
metabolismu jen jí daleko víc a přitom se nijak nezvyšuje její produktivita mléka nebo masa?
Samozřejmě někteří vědci už začali podnikat kroky tímto směrem a zajímalo je, jestli bude mít
naprostá eliminace spánek vybuzujících neurovysílačů stejný vliv i na jiné obratlovce než jen na
člověka, což by znamenalo..."
Pokračuje dál a mluví teď jen k Donně, která se na něho usmívá, jako by to byl ten nejkrásnější
muž na světě. Samozřejmě nerozumí ani předložkám. Táta ho neposlouchá taky a jen se pohupuje
na patách a hledí zasněně do hor, ve tváři ten potěšený pohled, jaký tam vidím vždycky, když se
pouští do nějakého obchodu, který z nás konečně udělá boháče. Už si vymyslel dokonce i reklamní
slogan, i když ho zatím může šířit jedině tajně, protože než tohle všechno podepíše federální úřad
pro potraviny a léčiva, je to ilegální záležitost: BENSONOVI GENETICKY UPRAVENÍ HLÍDACÍ
PSI: ONI NIKDY NESPÍ, ABYSTE MOHLI SPÁT VY. V domě pláče Drahá a v kotcích se mohou
uštěkat dva psi, kteří nám tu zbyli z předešlého - legálního - podniku: BENSONOVI GENETICKY
UPRAVENÍ DOMÁCÍ PEJSCI: SLAĎOUČCÍ JAKO CUKR. Cítí novou fenu.
Jdu za Drahou. Náš dům se rozpadá: oloupaný nátěr, prohnutá prkna v podlaze a na stropě
mokré skvrny, protože střechou zatéká, na opravu si táta prostě nedokáže najít čas. Ale alespoň je
uvnitř teplo. Energetické Y-spirály jsou levnější než jídlo. Drahá stojí v kolébce a ječí, jako by ji na
nože brali, ale jakmile mě uvidí, zmlkne a usměje se, i když je mi jasné, že má hlad. Je stejně
krásná jako táta a Donna a dokáže být stejně milá. Já jsem tady jediná obyčejná. Beru ji do náručí
a pevně ji objímám a ona vykvikne a obejme mě taky. Chvilku dýchám dětskou vůni jejího krku a
přitom přemýšlím, jestli ještě zbylo něco k jídlu, co bych jí mohla připravit. Musí tu být něco, co
ještě táta nedal psům, kterých mu bylo líto, těm geneticky modifikovaným modrým koliím s
obrovskýma očima, se kterýma by nikdo s mozkem v hlavě nechtěl být v jednom pokoji ani pět
minut. Ani se obyčejným psům nepodobají.
Nacházím trochu rýže, zastrčené úplně vzadu ve spíži, a vařím ji s kousky sušených jablek.
Zatímco krmím Drahou, sleduji, jak náklaďák firmy Stanley Express odjíždí a mizí směrem do údolí.
Donna fenu pojmenovává Leisha po bohaté Nespavé dívce se zlatými vlasy a zelenýma očima.
Sice to nedává smysl, ale všichni se podle toho zařizujeme a nebohému psu tak začínáme říkat.
Jedné noci začíná Leisha konečně rodit. Budím tátu a Donnu. Táta přenáší Leishu do kuchyně a
Donna pod oddechující fenu rozkládá vlastní přikrývky.
"Tady je druhé... konečně... podívej na tu hlavičku... další sameček!"
Táta oddechuje stejně trhaně jako Leisha. Šťastnějšího jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Zdá
se, že já jsem tady nejspíš jediná, kdo si vzpomíná na mámu, která umřela právě při něčem
takovémhle. Vycházejí další dvě štěňata, oba jsou to psi. Prozatím alespoň ten člověk z Arrowgenu
nelhal. Všechna štěňata jsou velká - možná je to nějaká směs s dobrmanem nebo možná s dogou.
Těžko říct, když se právě narodila.
Pak Leisha rodí ještě jedno štěně a za ním už následuje jen placenta. Leisha je tak unavená, že
ji skoro ani nedokáže sežrat. Dvě štěňata jsou hnědočerná, dvě černá a jedno má takovou tu
šedou barvu jako zkažený jogurt. Všechna mají zavřené oči.
"Ti jsou ale krásní!" volá Donna nadšeně.
"Vypadají jako zmoklé krysy," říkám na to já. Ublíženě se na mě podívá. Leisha zakňučí a
posouvá se na špinavé přikrývce.
"Počkej, až je uvidí Drahá!" říká Donna.
"Ale no tak, princezno, nemůžeme Drahé dovolit, aby se na ty psy příliš fixovala." říká táta.
"Tohle nejsou naši mazlíčci." Podívá se na Donnu a na mě s hlavou nakloněnou na stranu, jako by
vynášel nějaký konečný soud. Ale oči se mu lesknou.
"Tohle je naše budoucnost," dodává.
Nemáme terminál. Kdysi jsme jeden měli, ale když máma umřela, táta jej prodal. Tenkrát dělal
spoustu věcí, které vůbec nedávaly smysl. Jeho zármutek byl hluboký, ale netrval zase tak dlouho.
Pak zase začal mít zájem o život. A nic jiného bych mu ani nepřála - alespoň většinu času.
Knihovna v Kellsvillu má veřejný terminál. Jednou měsíčně bere Denny Patterson, tátův dobrý
kamarád, jednu z nás dolů na nákupy. Do kabiny Dennyho náklaďáku se vejdou jen dva lidi. A
tento měsíc byla řada na mě.
MAJETEK STÁTU PENSYLVÁNIE, objevuje se na monitoru, když se přihlásím do Sítě.
ZADEJTE DOTAZ, PROSÍM. Chudý okres jako ten náš si nemůže dovolit ani hlasový výstup.
Dokážu používat Síť docela dobře. Všechen středoškolský software jsem dokončila v patnácti,
takže jsem byla legálně vystudovaná, což bylo nejspíš dobře, protože se někdo musel postarat o
Drahou. Donna svou školu nikdy nedokončila. Zapisuji dotaz v jediném formátu, který dokáže
veřejný terminál přijmout:
• OSOBNÍ VYHLEDÁVÁNÍ
• POŽADAVEK: ZÁKLADNÍ PŘEHLED, ŘADIT PODLE DATA
• DÉLKA: 2000 SLOV
• ÚROVEŇ: PRVNÍ ROČNÍK VYSOKÉ ŠKOLY
• PŘEDMĚT: NESPAVOST U PSŮ

Odpověď si čtu na monitoru. Vytisknutí by stálo peníze. Neříká mi to moc, většinou jde o
výzkum, založený na bázi nespavosti lidí, protože opice sloužily jak jako laboratorní zvířata, tak
jako základní betatestovací tvorové. Všechno, co je známo o nespavosti u psovitých,
"naznačuje, že tyto mechanismy mohou být podobné lidským. Byly zjištěny
stejné vedlejší účinky, jaké byly objeveny u lidí - nespaví psi jsou
tělesně klidnější, více jedí, nikdy nespí a prokazují zvýšenou odolnost
proti nemocem." Psi, kteří byli používáni k výzkumu, patřili k několika plemenům, ale většinou
šlo o malá zvířata, protože by je pak bylo možné jednodušeji chovat a cvičit. Neexistuje žádné
schválení federálního úřadu pro potraviny a léčiva, které by se týkalo genetické úpravy nespavosti
psovitých a není ani legální brát zvířata mimo laboratoře. Nevyskytly se ani žádné požadavky vůči
federálnímu úřadu k zahájení schvalovacího procesu, protože 'nebyla nalezena žádná významná
možnost tržního využití,"
Takže nic, co bych už sama dávno nevěděla. A nic, co bych vědět chtěla. Zadávám další dotaz.
• OSOBNÍ VYHLEDÁVÁNÍ
• POŽADAVEK: ZÁKLADNÍ PŘEHLED, RADIT PODLE DATA
• DÉLKA: 2000 SLOV
• ÚROVEŇ: PRVNÍ ROČNÍK VYSOKÉ ŠKOLY
• PŘEDMĚT: TRŽNÍ VYUŽITÍ HLÍDACÍCH PSŮ V PENSYLVÁNII

Terminál tentokrát prohledává Síť delší dobu. ŽÁDNÉ PŘÍSTUPNÉ INFORMACE. Skvělé. A co
jsem vlastně čekala?
Vyzvedávám ve vládní kanceláři poukázky na jídlo. V obchodě pak strávím dlouhou dobu
vybíráním. Pokud vyberu správně, zbude mi dost kreditů na to, abych mohla Drahé koupit nové
oblečení, takové to ze syntetické látky, která odpuzuje špínu a která se nikdy netrhá. Taky se
snažím vybrat jídlo, které se dá nastavit: rýži, ovesnou mouku, sóju, syntetické maso. Problém je v
tom, že psi mají všechny tyhle věci rádi taky. Byly zjištěny stejné vedlejší účinky, jaké byly
objeveny u lidí - nespaví psi jsou tělesně klidnější, více jedí, nikdy nespí a prokazují zvýšenou
odolnost proti nemocem. A potíž je právě v tom 'více jedí'. Přemýšlím, kam tak nejlépe jídlo
schovat, aby do konce měsíce zbylo dost i pro nás. Bez ohledu na to, co si možná myslí táta s
Donnou, je Drahá daleko důležitější než Leisha a její štěňata. Psi nejsou lidi.
Jsou ale krásní. To musím uznat. Dokud je neprodáme, budou se jmenovat Tony, Kevin.
Richard, Jack a Bili. Donna je tak pojmenovala po Bezesných, které viděla ve zprávách. Tony
Indivino. ten s velkou pusou, který si myslí, že by Bezesní měli bydlet v nějakém odděleném a
hlídaném městě, stranou od normálů. Kevin Baker, první Bezesný člověk, který se kdy narodil.
Richard Keller, přítel Leishi Camdenové. Jack Bellingham, bohatý investor. William Thaine,
vypráskaný harvardský právník. Dokázala jsem si představit, jak by se všem těmto lidem líbilo,
kdyby věděli, že jsou po nich pojmenovaní ilegální podvraťáci.
Když se srpen přehoupne do horkého září, jsou už štěňata obrovská. Dnem i nocí okusují
všechno, co v domě dokáží najít. Nakonec je táta alespoň přes den odvádí do prázdných kotců za
domem. Donna je začíná cvičit. Ve výcviku zvířat je opravdu dobrá. Ale nezdá se, že by se toho
štěňata dokázala moc naučit.
"Já to nechápu," říká mi nakonec. "Chytří jsou dost. Jen sleduj, jak dobře si pamatují, kam jsem
schovala jídlo. A ani se nenechávají tolik rozptylovat jako někteří, které jsem cvičila dřív."
"No tak dobře, ale v čem je potíž?" ptám se, ale popravdě řečeno mě to ani moc nezajímá.
Pomalu začínám ztrácet veškerou víru v to, že BENSONOVI GENETICKY UPRAVENÍ HLÍDACÍ
PSI změní celý náš svět. Je už skoro konec měsíce a zbyla už nám jen trocha rýže a
konzervovaných fazolí a Drahé rostou první zoubky. Pláče celé noci. Potřebuje lék, který se vtírá
dětem do dásní, potřebuje normální postýlku, protože už vyrůstá z kolébky, a potřebuje nové
oblečení. Sedím na dvorku ve stínu cukrového javoru a jsem utahaná. Vzduch je horký a těžký.
Sbírá se k bouřce, ale to ještě není žádná záruka, že se zbavíme horka nebo vlhkosti. Všude se
honí komáři. Držím Drahou pevně v náručí, zatímco ona se mi snaží vykroutit a dostat se k trsu
škumpy, na kterou je alergická, a mě napadá, že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli se Tony,
Kevin, Richard, Jack nebo Bili vůbec někdy něco naučí hlídat.
 "Prostě nechápu, co s těmi štěňaty je," říká Donna. "Jsou přece dost chytrá na to, aby se učila."
"To už jsi říkala." Drahá se mi škrábe na rameno a slintá přitom: hyenh hyenh hyenh.
"Prostě neposlouchají. Vůbec mi nepřipadají jako psi, které jsem kdy cvičila. Jsou víc jako... jako
kočky."
"Donno, to přece nedává žádný smysl. "
"Já vím, že ne. Ale možná na ně ten vypráskaný vědec použil nějaké kočičí geny."
"To je nesmysl. Nemůžeš jen tak míchat - Drahá, nech toho! Pusť!"
Tahá mě za vlasy a to bolí. Beru ji za ruku a snažím se jí vyvléct pramen vlasů ze zaťaté
pěstičky. Drahá zavřískne a zakousne se mi do ramene.
Vytrhnu sejí a zatřesu s ní. Teď už řve doopravdy, zavírá oči a rudne. Trvá celých pět minut, než
ji zase dokážeme utišit, a pak se dívám na Donnu.
"Nezajímá mě. jestli se ti psi chovají jako kočky nebo jako sloni. Jediné, co mě zrovna teď
zajímá, je to, jestli z nich dokážeme vytřískat nějaké peníze. Potřebujeme spoustu věcí jen k
samotnému obyčejnému životu a my si je nemůžeme dovolit. Střecha nad koupelnou protéká hůř
než kdykoli dřív. Dům je plný psích hovínek, protože táta nechce pouštět štěňata ven přes noc pro
případ, že by si někdo všiml, že nespí. A kdo by si toho asi tak mohl všimnout, prokrista? Kromě
Dennyho a jeho poslední ženské jsme celý měsíc neviděli jediného člověka!"
Donna na mě zírá. "Co to do tebe vjelo, Carol Ann? Vždycky jsi byla taková trpělivá a užitečná,
ale -"
"Už mi leze krkem, když jsem jen trpělivá a užitečná! Už mám dost toho, že ti psi nedělají
čtyřiadvacet hodin denně nic jiného než že jen pořád serou a štěkají a všechno okusují!"
,.- co ti bylo osmnáct, stala se z tebe pěkně hnusná a uhádaná čubka."
Osmnáct. Měla jsem narozeniny minulý týden. Úplně jsem na ně zapomněla. A vsadím se, že až
do téhle minuty na to zapomněli i všichni ostatní. A vzpomněli si na to jen proto, že se jim to dobře
rýmovalo s hnusnou a uhádanou čubkou.
Strkám Drahou Donně tak prudce, že se Drahá zase rozeřve. Donna na mě hledí vytřeštěnýma
ublíženýma očima, nevinná jako květinka. Nenávidím ji. Nenávidím tohle všechno, psy a chudobu a
své narozeniny a všechno ostatní. Nic nefunguje tak, jak by mělo, a já se toho všeho chci najednou
zbavit jednou provždy. Klopýtám přes dvorek tak vzteklá, že ani nevidím na oči, takže si toho
létajícího auta ani nevšimnu. Ani nevím, že tam je. dokud nezaslechnu, jak Donna šeptá tiše, jako
by se modlila: "Ježíši kurva Kriste na kolečkovejch bruslích."
Nikdy jsem neviděla opravdové létající auto, jen ve zprávách. Tohle je docela malé, postavené
jen pro dva lidi. Možná dokonce jen pro jednoho. Energetické Y-kužele po stranách trupu jsou
nalakovány trochu jiným odstínem šedé než zbytek karoserie. Na našem dvorku vypadá jako
zářivě lesklá kulka v roztrhaném a shnilém těle. Vystupuje z něj muž a Donna zalapá po dechu:
"Tony Indivino!"
Je to opravdu on. Dokonce i já ho poznávám, a to se na video tolik nedívám. Je zhruba střední
výšky, trochu podsaditý a nijak zvlášť hezký. Podle reportáží na videu si jeho rodina kromě
nespavosti nemohla žádnou další genetickou modifikaci dovolit. Vykročí přes dvůr k nám a my
vstáváme. Donna mi strká Drahou do náruče a uhlazuje si sukni. Drahá zírá s vytřeštěnýma očima
na auto, které sem spadlo rovnou z nebe, a najednou je potichu jako hrob. Jasně, přesně tohle
potřebujeme: aby nám tady přistálo každých pět minut létající auto, takže zapomene na to, že jí
rostou zuby.
"Dobrý den. Mohl bych prosím mluvit s Davidem Bensonem? "
Donna se usmívá a já vidím v jeho očích jasnou reakci. Sice se mu do toho moc nechce, ale ten
výraz tam je pořád. I Bezesný muž je jen muž.
"David Benson tady zrovna teď není. Ale já jsem jeho dcera Donna. Jak vám mohu pomoci,
pane Indivino?"
"Vy jste sem přišel kvůli psům." říkám.
"Carol Ann!" okřikuje mě Donna. "Chovej se slušně!"
 Tony Indivino na okamžik zaváhá, ale opravdu jen na okamžik. "To je pravda. Chtěl jsem si s
vaším otcem promluvit o psech."
Tlačím. "A jednoho si chcete koupit."
V tom okamžiku se na mě upřeně a tvrdě zahledí. Oči má šedivé s malými skvrnkami hnědé.
Opakuji to pro jistotu ještě jednou. "Chcete si koupit psa. To je totiž jediný důvod, proč o nich otec
hodlá s někým vůbec mluvit."
Dochází mu to a konečně se pobaveně usmívá. "Dobře. Jistě. Chci si jednoho koupit."
"Ale oni ještě nejsou ani vycvičení!" volá Donna.
Nemá o ničem ani páru. Tony Indivino potřebuje vycvičeného hlídacího psa stejně jako třetí
nohu. Bezesní mají všechny možné druhy energetických Y-polí, tělesných stráží a tajných zbraní,
aby se dokázali ubránit. Tonymu Indivinovi nikdo neublíží. Koupí si toho psa jen proto, aby ho
mohli jeho vědečtí kamarádi vzít do nějaké laboratoře a zjistit, jak se vlastně liší od jiných psů. Teď
jde jen o to, aby za to pořádně zaplatil. Možná bych z něho dokázala vytáhnout i talíř. Prý je to
jeden z 'chudých' Bezesných (no jasně), ale podle všeho spí s Jennifer Sharifiovou. A tahle dcera
arabského ropného magnáta a americké holo hvězdy je nejbohatší žena na celém světě.
Možná dokonce dva talíře. Postel pro Drahou, terminál, nějaké nové oblečení...
Donna říká: "No, myslím, že byste si mohl toho psa zaplatit teď a pak se pro něho vrátit později,
až dokončím strážní výcvik."
Indivino se ptá: "A jak jste na tom s výcvikem?"
"Dobře," odpovídám pěkně rychle. Nechci mu dát jediný důvod k tomu, aby platil míň. Hledím
upřeně na Donnu a ta nakonec přikyvuje.
"Opravdu?" ptá se Indivino.
"A proč by ten výcvik neměl jít dobře?" říká Donna.
Zvážní. "Není tu žádný důvod, o kterém bych věděl. Ale právě o tom jsem si chtěl promluvit s
vaším otcem."
"Tak to si můžete promluvit se mnou. Táta je pryč tak na dva tři dny, odešel do hor na lov," lžu.
"Ale já mu můžu zopakovat všechny informace, které mi poskytnete vy."
Ani nezaváhal. Bezesní jsou nejspíš zvyklí na to, že se mladí lidé ujímají zodpovědnosti a jde jim
to kolikrát lip než většině dospělých kolem. Nejstaršímu Bezesnému je sedmadvacet let.
Říká: "To, co chci vašemu otci říct, nejsou žádná fakta. Je to spíš princip, ale důležitý. Zní:
pokročilé biologické systémy jsou velice složité. Jsou už za bodem, kdy je sice chování složité, ale
předvídatelné, a dostávají se do říše, kdy se chování mění v chaotické a daleko citlivější na malé
rozdíly v základních podmínkách. Víte. co to znamená?"
"Ne," vrtí hlavou Donna a zářivě se na něho usmívá.
"Tak trochu," říkám já. Měla jsem to ve středoškolském softwaru. Nicméně se to pro mě snaží
zjednodušit.
"Znamená to, že genetické změny, které v jistém smyslu fungovaly u lidí, nemusí stejně
fungovat u psů. Nebo mohou fungovat u psů, ale to se nemusí týkat zrovna těch vašich. Nebo u
některých z vašich psů, ale ne u všech ze stejného vrhu, ale s rozdílným genetickým nastavením
nebo rozdílnými podmínkami v děloze nebo s rozdílnými podmínkami vývoje."
Donna namítá: "Ale naši psi jsou stejně bezesní jako jste vy Bezesní lidé, pane Indivino. Jen se
pojďte podívat."
Stočí pohled ke mně. Já říkám: "Myslí tím, že si máme dávat pozor."
"Ano," přikyvuje Indivino, "v oblasti nespavosti psovitých ještě neexistují dostatečná data
výzkumů, podle nichž byste se mohli řídit."
Nevyskytly se ani žádné požadavky vůči federálnímu úřadu k zahájení schvalovacího procesu,
protože nebyla nalezena žádná významná možnost tržního využití. Ale když se tak nad tím
zamyslím, jak se vlastně o téhle naší 'možnosti tržního využití' Tony Indivino doslechl? Táta ještě
nezačal inzerovat prodej. Koneckonců ani nemá nic, s čím by se mohl do inzerce pustit: ani
terminál, ani peníze. Cítím, jak mi po zádech přejíždí mráz a Drahá se mi vrtí v náručí. Stavím ji na
zem. Vydává se odvážně k autu.
Donna říká: "Musíte si jít vybrat své štěňátko, pane Indivino. Počkejte, až je uvidíte. Jsou tak
roztomilí, že -"
"Jak jste se o nás dozvěděl?" ptám se já. "Kdo vám to řekl?" Neodpovídá.
"Půjdete nahlásit otce úřadu?" Je to možná trochu zvláštní, ale tohle je jediné, nač teď dokážu
myslet. Bezesní se většinou drží stranou od představitelů zákona, tvrdí se na všech kanálech
videa. Možná právě proto, že je sleduje tolik cizích lidí.
"Ne, nebudu ho hlásit federálnímu úřadu pro potraviny a léčiva. Přišel jsem jen proto, abych vám
připomněl, že je třeba zachovat opatrnost."
"Proč? Co vám bude po tom, jestli nám naše obchody nevyjdou?" Málem dodávám: "Jako
všechny předtím," ale včas se odmlčím. Nechci, aby měl s námi soucit.
"Váš obchod pro mě osobně nic neznamená," říká chladně. "Ale my Bezesní pozorně sledujeme
vývoj genetického výzkumu. Je vám samozřejmě jasné proč. To se týká i nezákonného výzkumu.
Jak to děláme, to vás opravdu nemusí zajímat. Já jsem tady jen proto, abych vám řekl to, co vám
říct chci. A možná trochu ze zvědavosti."
Donna se rozzáří. "Takže to už se určitě nemůžete dočkat, až uvidíte svoje nové štěňátko!"
Bere ho za ruku a odvádí ho k domu. Drahá se snaží vylézt po hladké, zakulacené bočnici auta,
což samozřejmě nedokáže. Nejpozději do minuty bude sedět na zadku na zemi. Vykročím k ní a
přenechávám Tonyho Indivina Donně a bezesným štěňatům. Nesejde vůbec na tom, které z nich si
vybere ani jestli si pro ně vůbec kdy přijde. Záleží jen na tom, aby před odchodem zaplatil.
Což také dělá. Dva a půl tisíce dolarů - a v ověřených přednastavených kreditních čipech, ne jen
převodním příkazem. Držím čipy v ruce, zatímco Donna tančí a výská po celé kuchyni, čímž
samozřejmě rozštěká všechny psy a Drahá se ve své vysoké židličce postaví a začne hulákat taky.
Je to chaos. Ale projednou mi to nevadí. Ty peníze změní celý náš svět.
O tři týdny později to všechno končí.
"Pojď sem a podívej se na tohle." volá táta síťovými dveřmi. Sedí u kuchyňského stolu před
naším novým terminálem a hledá na Podsíti něco, čemu říká 'reklama budoucnosti'. Jeho kamarád
Denny, ten s náklaďákem, mu ukázal, jak na to. Táta mi neříká, kde se to Denny všechno naučil
nebo co Denny kupuje a prodává a k čemu potřebuje reklamu na Podsíti. Ale vím, že pohyb v
Podsíti není úplně jednoduchý. Není sice vůbec těžké se na ni napojit, ale pak - pokud neznáte
všechna klíčová podzemní hesla a postupy, které se každou chvíli mění - se vám všechno hroutí
přímo před očima. 'Stínová ekonomika', tak tomu říkají videozprávy, a někdy používají výraz 'šedý
trh'. Ale pokud víte jak, můžete se dostat dovnitř a pohybovat se tam jako v normální síti.
"Carol Ann!" volá táta znovu, tentokrát hlasitěji. "Pojď se na to podívat!"
"Mám práci," volám na něho ze dvora. Sleduju, jak Drahá vykopává vidličkou díru v hlíně. Sedí v
šikmém slunečním světle, zpocená, špinavá a šťastná jako nikdy dřív. Někde dál v lese slyším, jak
Donna ječí na psy. Pořád je ještě nedokázala pořádně vycvičit. Nese to pěkně těžce.
"Řekl jsem pojď sem, Carol Ann, a myslím to zatraceně vážně!" řve táta. Neochotně vstávám a
jdu do domu.
Je to zvláštní, co s lidmi udělá trocha peněz. Celou poslední zimu a jaro, kdy jsem musela skoro
žebrat, abych pro nás získala dostatek rýže a fazolí, táta dřel jako mezek, aby dokázal našetřit na
geneticky upravená embrya, která byla implantována Leishe a Donna měla jen jedny šaty - celou
tuhle dlouhou mrazivou zimu jsme všichni měli dobrou náladu. Byli jsme plní naděje, doufali jsme v
nové svítání. Chovali jsme se jeden ke druhému slušně a zdvořile. Ale co jsme dostali do ruky
kreditní čipy Tonyho Indivina, jsme všichni napjatí a nevrlí. Já jsem taková možná vždycky, ale
Donna s tátou rozhodně ne. Nebo takoví alespoň nebyli.
Sázky jsou teď daleko vyšší. Táta musí přijít na to, jak si koupit inzerci: na nějaké podsíťové
adrese, která je hodně navštěvovaná - stejně jako bezpečná před zákonem. Nemůžeme si dovolit
jedinou chybu. A zprávy jsou plné toho. jak policie zavírá jednu ilegální genetickou laboratoř za
druhou a štěňata navíc neposlouchají Donnu, dokud s nimi nemluví a přitom nedrží v ruce kus
masa - právě tohle myslela, když mluvila o tom, že jsou spíš jako kočky: že udělají cokoli, po nich
budete chtít, ale jen v případě, že nad nimi stojíte s odměnou nebo s klackem. Všichni jsme
nervózní. Najednou totiž máme co ztratit.
"Řekni mi, co to znamená." bručí táta a já se skláním k obrazovce. Je to doporučení federálního
úřadu pro potraviny a léčiva pro Kongres, které se týká výroby a chovu geneticky upravených
zvířat. Věty jsou dlouhé a spletité, plné vědeckých termínů a výrazů, které jsem v životě neviděla.
"Je to o novém zákonu, který by měl udělat pořádek v genetickém inženýrství," říkám. "V
souhrnu se praví: 'Nejsou povoleny žádné genetické modifikace, které mění vnější vzhled nebo
základní vnitřní funkce natolik, že se jednotlivý tvor odlišuje nejen od svého rodu a plemene, ale
také od ostatních tvorů z jednoho vrhu,"
"Já umím číst!" štěkne táta. Po chvilce dodává: "Omlouvám se, Carol Ann. Ale potřebuji vědět
do posledního písmenka, co to znamená. Vysvětli mi to. Jednu větu po druhé,"
"Tati, já přece nedokážu -"
"Ale jistěže to dokážeš. Ty jsi tady z nás nejchytřejší a myslím, že to víš stejně dobře jako já."
"Ale -"
"Prosím, miláčku. Pomoz mi to pochopit."
A tak se do toho pouštím. Jednu větu po druhé, hádám slova, tápu po významu, který bych
mohla pevně uchopit. Trvá to dost dlouho. Až do okamžiku, kdy zaslechnu ječet Drahou.
V půlce vteřiny vyrážíme ze dveří. Ale nikde ji nevidím. A pak najednou řev ustává.
Z lesa vybíhá Donna a křičí: "Richarde! Richarde!" a mně trvá asi minutu, než si uvědomím, že
to volá na psa. Ve vytřeštěných očích se jí zračí šílenství. Všichni stojíme jako přimrzlí, jen hlavy se
nám pohybují. Drahou nikde nevidím. Nevidím ji. A pak Donna, která má sluch stejně ostrý jako
psi, které cvičí, vyráží prudce do lesa nalevo od domu. Slyším ten zvuk trhaného masa ještě dřív,
než Richarda zahlédnu. Tesáky se hladově zakusuje do šrůtku masa, které mu nejspíš dala Donna
za odměnu po splněném příkazu. Leží na zemi a klidně jej okusuje a pohyby těla a hlavy posunuje
listí, na kterém leží, takže pod ním šustí. Slyším to šustění jasně, protože zčistajasna je tenhle les
ta nejtišší věc, jakou jsem kdy v životě slyšela. Ta nejtišší věc, jakou kdy v životě uslyším.
Drahá leží asi osm stop od nás pod malým návrším v dolině, na jejímž dně se vine úzký potok.
Má zlomený vaz. Ruce má potřísněné šťávou z masa, z kusu hovězího, který se snažila Richardovi
vzít. Možná si chtěla kousnout. Nebo si možná myslela, že je to hra na přetahovanou. Ale Richard
si nehrál. Odhodil Drahou - na drobné paži byly jasně vidět stopy zubů - a Drahá se skutálela z
vršku a špatně spadla. Buď se udeřila do hlavy nebo si zlomila vaz, nebo cokoli jiného. Později
koroner prohlásí, že to byla nešťastná a neuvěřitelná náhoda. Kromě paže nemá na těle jediné
zranění, dokonce se ani nenamočila v potoce. Leží v dolině ve svém novém růžovém oblečení,
které odpuzuje špínu, jako by spala.
Táta roztříští hrobové ticho řevem, který zní, jako by se otevřelo samo peklo. Já běžím dolů,
abych zvedla Drahou. Sotva slyším, jak deset stop ode mě zní první výstřel z pušky. A ty další -
jsou celkem čtyři a pak poslední, úplně nesmyslný, pro Leishu - neslyším vůbec. Ani ozvěnu, ani
zakňučení. Nic.
Nevím, proč někdy zůstanou lidé uvnitř pohromadě a proč se jindy úplně rozpadnou. Možná je to
tak, jak říkal Tony Indivino: chování se prostě mění v chaotické a daleko citlivější na malé rozdíly v
základních podmínkách. Nevím. Nevím vůbec nic.
Táta se pohromadě udržet nedokáže. Hned po pohřbu začíná pít a pak už nikdy nedokáže
přestat. Není agresivní nebo plačtivý. Nevysvětluje, jak je možné, že dokázal ustát máminu smrt,
ale ne smrt Drahé. Možná to sám neví. Prostě sedí noc co noc u stolu v kuchyni a mlčky
vyprazdňuje jednu láhev za druhou. Během dne čeká na noc. Myslím si, že brzy už ho ani
nenapadne čekat.
Donna se nezdržuje doma tak dlouho na to, aby to zjistila. Několik dlouhých měsíců pláče. Chce
pořád dokola a znovu mluvit o Drahé a já ji nedokážu poslouchat. Prostě nedokážu. Nakonec si
nachází někoho, kdo ji poslouchat bude, vládního poradce v Kellsville, který jí také najde místo
číšnice v prvotřídní restauraci. Zákazníci ji mají rádi. Donna pomalu přestává plakat. Nalézá nové
kamarády a nakonec i přítele. Moc se nevídáme. A kdykoli se setkáme, dokážeme se jen stěží
jedna druhé podívat do očí.
A já. Já nevím, jestli jsem zůstala pohromadě nebo ne. Jsem příliš vzteklá, než abych o tom
vůbec uvažovala.
"Ty jsi Daveova holka," říká Denny, jako by mě nevozil celá léta měsíc co měsíc do Kellsville ve
svém náklaďáku. Je to jeden z těch mužů, kteří se děsí scén. "Co pro tebe teda můžu udělat,
úhrn..."
"Carol. Mohl byste mě nechat u sebe bydlet a já bych se vám starala o dům."
Tváří se, jako bych měla vzteklinu. "No, uhm. Carol, já teda nevím, myslel jsem, že se staráš o
tátův dům a ten tě určitě potřebuje od chvíle, co, uhm -"
"Ten nepotřebuje nikoho. A vy ano." Rozhlížím se. Dennyho konečně opustila manželka. Minulý
měsíc. Denny se nikdy nedokázal udržet dál od cizích žen. Od chvíle, co odešla, Denny neumývá
nádobí ani si nemění povlečení nebo ubrusy. Jeho milenky, se kterými si většinou dává rande v
baru U křižovatky, nejsou ty typy, které dají na domácí práce. Dvě kočky už přestaly používat
bedýnku s pískem. Denny má všechna okna otevřená, aby stačil ten smrad odvětrávat, ale nijak to
nepomáhá - ani přesto, že venku leje a vítr stříká na to, co zbylo z pohovky, prosáklé kočičí močí.
Lidé mají rozdílné meze, jak velký smrad dokáží snášet. Ta Dennyho hladina musí být pěkně
vysoko, ale stejně bych se vsadila, že nějakou přece jen má.
"Já se dokážu o dům starat dobře," říkám. "A umím vařit. Táta říkal, že byste mu prokázal velkou
laskavost, kdybyste mě tady nechal bydlet. Ví, že se potřebuju dostat daleko od všech těch
vzpomínek, které na mě doma útočí."
Denny pomalu přikyvuje. Myšlenka, že by tím vlastně pomohl tátovi, mu usnadňuje daleko líp to
strávit. Ale pořád ještě pochybuje.
"Je tu ale jeden problém, Carol - víš, jací jsou lidi. Mluví. A ty už nejsi žádné děcko. Nechci, aby
si někdo myslel..."
"Jediný, na kom záleží, je táta, a ten ví, jaká je situace. Kromě toho - pokud sem za vámi přijde
vaše přítelkyně, bude moct lidem říct, že spím v pokoji pro hosty a že se ke mně kvůli tátovi
chováte jako k vlastní dceři."
Denny znovu přikyvuje. Představa, že by měl dámskou společnost a přitom ještě uklizený dům,
se mu zamlouvá. "Ale já ti nemůžu, uhm, vůbec nic platit, Carol. Mám zrovna teď hluboko do
kapsy. Možná později, až..."
"Já nechci peníze, Denny. Chci jedině, abyste mě naučil, jak používat Podsíť. Na vašem
terminálu - tak, jak jste to naučil tátu. Dvě hodiny denně, alespoň pro začátek."
To se mu moc nelíbí. Spousta času. Ale právě v tom okamžiku jedna z koček vyskočí na stůl a
vykálí se přímo do talíře rýže seschlé tak, že jednotlivá zrnka jsou tvrdší než granule v bedýnce s
pískem.
"Tak dobře," přikyvuje znovu Denny.
Celou zimu dřu jako otrok. Vyhazuji z domu Dennyho pohovku a všechno ostatní, co nedokážu
vyvařit. Drhnu podlahy, zatloukám hřebíky a vyrábím z prken a přikrývek novou pohovku. Vařím,
peru a nakupuji za kredity z Dennyho podpory. Dvakrát týdně odcházím k tátovi a dělám totéž pro
něho. A půl noci se cvičím v tom, co mě naučil Denny, dokud nejsem tak unavená, že nevidím na
terminál. Častokrát mě bolí oči od samého čtení, a nezdržuji se jen na Podsíti. Trávím hodiny a
hodiny ve vědeckých odděleních Sítě. Když si jedna z Dennyho přítelkyň stěžuje, že mluvím 'jako
náfuka', uvědomuji si, jak moc se mi změnil slovník. No, koneckonců proč ne... když už se změnilo
všechno ostatní.
V době, kdy sněhem začínají vystrkovat hlavy první krokusy, už mě Denny nic víc naučit
nedokáže. Ve skutečnosti toho umím daleko víc, než mě naučil on, protože jsem si na Podsíti
našla další lidi, kteří mě do spousty věcí zasvětili. Na Podsíti jsem našla celé školní třídy surfařů -
většinou jsou mladí a většinou už nemají co ztratit - kterým nedělá nic tak dobře jako když se
můžou vytahovat, kolik toho vědí. Naučila jsem se tyhle lidi ponoukat k tomu, aby na mě udělali
dojem.
Tenhle druh malých surfařů ale ví jen tolik, na kolik stačí. Stejně jako Denny. A já nemám nic, co
bych mohla nabídnout na oplátku. Zatím jsem nedokázala Podsíť prohledat natolik, abych zjistila
to, co potřebuji vědět ze všeho nejvíc. A nedokážu to zjistit, pokud zůstanu tady.
Píšu vzkazy Dennymu a tátovi a sestupuji z hor k dálnici.
 Budovy Přepravní společnosti Rudozlatá rybka hlídají psi.
Je tam samozřejmě taky plot, jediný pramen tenkého drátu, který vyznačuje hranice bariéry
kolem pozemků, napájené Y-kužely. Jednu ruku pokládám na neviditelné pole a cítím, že je tvrdé
jako beton. Ale každý energeticky napájený ochranný systém se musí nějak spustit a to znamená,
že je možné jej i odpojit. Psi se dají odpojit jen těžko, pokud se je nerozhodnete zabít, a většinou
ochranných polí, napájených Y-kužely, lze jen těžko prohodit kus otráveného masa, nemluvě o
kulce. Na Podsíti kolují řeči o tom, že Bezesní vynalezli nějakou řízenou střelu, která dokáže
proniknout skrz Y-bariéru, plus nějaké další pole, které dokáže zastavit i tuto střelu stejně jako
všechno ostatní. Ale to jsou jen řeči. Bezesní zbraně neprodávají. Jsou rozhodně dost chytří na to,
aby vyzbrojovali své nepřátele. Stojím jen několik stop od plotu a hledím na budovu Přepravní
společnosti Rudozlatá rybka. Je to budova z pěnového betonu bez oken, postavená za řadami
bílých nákladních vozů, každý s červenozlatou rybkou, namalovanou po stranách kabiny. Před
zlatými rybkami tam byla vyvedena modrá písmena Pensylvánská přepravní. Před tím modré
sedmikrásky Expresní dopravy květin. A ještě dřív oranžová batva firmy Stanley Express. A byl to
náklaďák firmy Stanley Express, který přivezl k nám do hor březí Leishu, aby mohl táta začít se
svým obchodem.
O té transakci samozřejmě neexistuje žádný zachovaný záznam. Už takhle bylo dost těžké
vypátrat přes Podsíť celou společnost, nemluvě o zákaznících.
Nebo o majiteli.
Dívám se zpoza plotu velice pečlivě celé dvě noci, dokud nemám jasno ve věci psů. Jsou tři,
všechno němečtí ovčáci, všechno nevykastrovaní samci. Pravděpodobně jsou geneticky
modifikovaní pro vylepšený sluch a sílu. Jsou skvěle vycvičení, daleko líp, než by je dokázala
vycvičit chudák Donna. Spí v přesně určené době, hlídají v přesně určené době. Pokud jde o
inteligenci, nijak modifikovaní nejsou.
S genetickou výbavou psů se dají dělat různé věci tak, aby i nadále dokázali fungovat jako psi.
Jiné věci se zase dělat nedají. Ve skutečnosti jim nemůžete inteligenci příliš vyšroubovat. Kdykoli
se o to pokusíte, stávají se neurální spojení příliš složitými na to, aby si s nimi zadní mozek
dokázal poradit. Je to jako kabel, přetížený příliš hustým tokem informací. Signál ruší sám sebe.
Štěňata prostě sedí na zemi, třesou se a kňučí. Nikdo to nedokáže vyléčit, takže se nakonec musí
utratit. Nějací vědci z Harvardu o tom uveřejnili studii na Síti. Podzemní laboratoře v Ohiu a na
Floridě už to dávno věděly z vlastních zkušeností. Nějakou dobu inzerovaly na Podsíti projekt s
názvem PSI S VYSOKÝM IQ! A pak to všechno utichlo. Někdo po nich taky pátrá, stejně jako já
hledám Arrowgen - i když si nemyslím, že je to vzteklý zákazník. Spíš bych řekla, že je to policie.
Policie tvoří hlavní spojnici mezi Sítí a Podsítí. Ale nejsou jedinou spojnicí.
Psi, kteří hlídají prostor kolem budovy a vozů Přepravní společnosti Rudozlatá rybka, se na
druhé straně plotu u místa, kde jsem schovaná já, objevují každých šest minut. Jsou výkonní,
ostražití a oddaní službě. Ale pořád jsou to jen psi.
Těsně předtím, než jeden z nich mine místo u plotu, kam jsem se přesunula, se převaluji na
záda. Mám na sobě nastříkaný parfém: geneticky navrženou směs, která se používá k odchytu
divokých vlků v chráněných oblastech divočiny. Vyvinula ji Kalifornská univerzita v LaJolle, která si
ji také nechala patentovat. Mimoto ji ovšem produkují podzemní továrny v Idahu a Minnesotě. Dá
se objednat přes Podsíť na adrese 784KevinMart, přístupová cesta 43ICE7946, a zasílá se přes
JemalTown, 'Zaplaťte jinde a my vám to pošleme'.
Hlídací pes mě cítí. Na okamžik v klusu zaváhá. Pohledem střelí na moment ke mně, jak tu
ležím na zádech, všechny čtyři ve vzduchu, což je ve vlčí smečce jasná pozice podřízení. Totéž
platí i pro smečky psí. Ale jsem za plotem. Po krátkém zakolísání znovu starým tempem a rychlostí
mizí.
O šest minut později tam pořád jsem.
O půlnoci se psi mění, nevím, podle jakého podmíněného signálu. Nový pes na mě reaguje
úplně stejně: nejdřív zaváhá, ale pak běží dál. Trochu se pohnu - zavrtím se na zádech a skrčím
nohy. Ve tři ráno odcházím domů. Každý den přicházejí první pracovníci a řidiči před čtvrtou
hodinou.
Další noc jsem ale zpátky. A další. Během dne pracuji pro úklidovou společnost, která posílá
svůj personál do domů boháčů. Zákazníci si mě rychle oblíbí. Dokážu zručně používat k práci
každého vyrobeného robota a obzvlášť dobrá jsem v řešení katastrof, které po sobě zanechali jiní,
poškození roboti.
Dvacáté noci se pes, který hlídá od čtyř odpoledne do půlnoci, na své straně plotu zastavuje,
jednu tlapu prostrkuje Y-polem a hrubě mě šťouchne do zadku. Je to alfa samec, největší z
hlídacích psů, který chodí s ocasem zvednutým nejvýš a nejpozorněji nastraženýma ušima.
Natrhne mi vycpané kalhoty a pak pokračuje ve svém obvyklém okruhu.
Ležím a ani se nehnu, jak čekám na jeho návrat. O šest minut později se ke mně vrací, znovu
do mě šťouchá a pak běží dál.
Koncem měsíce je už z Y-pole - které ovšem ze své strany necítí - vystrčený do půli těla a
převaluje mě sem a tam po zemi. Někdy je hrubý, jindy zase jen hravý. Na krku a rukách mám
hluboké škrábance. Snažím se pokud možno vyhnout tomu, aby mě drápal do tváře, ale když mi to
nevyjde, tak do práce chodím silně nalíčená. Když na mně pes stojí, cvaká zuby a vrčí, snažím se
nevzpomenout si na Drahou.
Není to jeho vina. Všichni psi jsou takoví a nemá to nic společného s programováním. Všichni
příslušníci smečky si vybíjejí vztek na jednom, nejslabším psu. To je úloha omega samce, který je
na posledním a nejnižším místě: dává ostatním možnost vybít si nahromaděnou energii a zlost.
Smečka se občas potřebuje na někom vyřádit, jinak by se rvali všichni se všemi. Postavení omega
samce mají zapsáno v genech od nepaměti. Někdy, když mi alfa bere ruku do čelistí a pohazuje jí,
mu volnou rukou sahám na krk. Cítím tam implantovaný operátor. Vydává elektronický signál, díky
němuž může pes narušit pole plotu náhodným pohybem nebo kontaktem, aniž by spustil všechna
poplašná zařízení. A poplašná zařízení nespustí ani cokoli jiného, co se bude nacházet v jeho
blízkosti: nechcete přece, aby se rozhoukal poplach vždycky, když hlídací pes máchne ocasem do
Y-pole a na druhé straně plotu se chlupy ocasu zachytí o bodlák.
Třiatřicátého dne se i se svým pachem vlčice protáhnu plotem s jednou rukou kolem krku alfa
samce. Za plotem mě kousne do ramene a odchází. Vycvičili ho tak, aby nikdy nepustil dovnitř
cizince. Ale já jsem příslušník jeho smečky, který zaplňuje nutnou pozici. A v tom je ten rozdíl. To
mění celý jeho svět.
Podsíť pořád dokola omílá, že neudržuje žádné záznamy. Ale Podsíť samotná je jeden obrovský
záznam, jehož části se stále nahrávají a přemazávají. Pokud je tam jeden záznam, budou i další.
Nikdo už si bez pomoci terminálu nedokáže připomenout jedinou obchodní operaci. Obzvlášť
pokud si musíte dávat pozor, s kým příště raději nezačínat obchodovat.
Nic v budově přepravní společnosti není zamčené. Ale nic mi ani nedává odpovědi na mé
otázky. Budova bez oken se většinou používá jen jako skladiště nákladu a jen v jednom koutě se
nachází malá špinavá kancelář, oddělená tenkými přepážkami od zbytku prostoru. Je tam sice
terminál, ale já nejsem tak hloupá, abych se v něm snažila něco hledat. Sice není připojený, ale já
vím, že vláda už našla způsob, jak pomocí mikrovlnných zařízení napíchnout jakýkoli terminál - a to
znamená i ten, který není připojený k Síti - a vytáhnout z něj všechna data. Stačí, aby byl zapnutý.
Na Podsíti jde řeč o tom, že se to vybavení dá sehnat i tam. Já tomu ale nevěřím. Nevěřím na
Podsíti ničemu, co sama nevyzkouším tak, jako jsem to udělala s tím lákadlem na psy. Nicméně i
tak je mi jasné, že záznamy Přepravní společnosti Rudozlatá rybka nebudou elektronické.
A nakonec je nacházím, ručně napsané na tuhých modrých kartičkách, uložených v modré
krabici v zadní části skříně.
A jsou kódované.
Do kanceláře přichází beta samec. Právě mu skončila služba. Dovolím mu, aby mě párkrát
porazil na zem a trochu mě povláčel po podlaze, než se stočí v koutě do klubíčka a usne.
Beru si s sebou celou krabici, nechávám se alfa samcem protáhnout plotem zpět a nasedám na
autobus. Na tvrdém sedadle usínám nejhlubším spánkem v životě. Je to jako odměna.
Je tam celkem pět plastikových karet, očíslovaných 1, 2, 3, 4 a 5. To by mohlo znamenat buď
chronologické pořadí, nebo seskupení různých druhů přepravních zakázek, nebo prakticky cokoli
na světě. Každá karta je hustě pokrytá jednou řádkou za druhou úhledného drobného rukopisu,
písmen, číslic a znaků bez jediné mezery. Karta číslo pět je zaplněna jen ze dvou třetin.
 Donna na mě nevěřícně hledí, když si to nakráčím s kufrem v ruce do restaurace v Kellsville,
kde pracuje. Není to žádná laciná špeluňka, kde podávají syntetickou sóju, dostanete tady
opravdové jídlo a obslouží vás živí číšníci jako například Donna. Má na sobě černou uniformu a
modrou zástěru. Rudé vlasy má v týle vysoko vyčesané. Vypadá úplně jako máma.
"Carol! Co ty tu u kristaboha... Táta říkal, že jsi zmizela za prací někam do Ohia!"
"Taky že zmizela. A teď jsem zpátky. Můžu u tebe chvilku zůstat?"
"Ale jasně že můžeš, zlato! A chci, abys poznala mého kluka Jima, je to fakt zlatíčko a vím už
předem, že si budete..."
"Je tu ve městě nějaká úklidová firma? Pracovala jsem jako uklízečka."
Donna se směje. "V Kellsville? To si děláš legraci, ne? Ale možná bys něco našla ve městě...
Zrovna zase obnovili provoz na gravbusové lince a jezdí každý den několikrát tam a zase zpátky.
Ale zlato, vypadáš strašně. Jsi v pořádku?"
Dívám se na ni. Je to jako bych se dívala na mámu: je pro mě stejně mrtvá, stejně vzdálená.
Donna úplně vymazala veškeré vzpomínky na Drahou. Neví vůbec nic o těch temných hlubokých
místech, do kterých můžete spadnout a ze kterých už se nikdy nemusíte vyhrabat. Prostě neví.
"Jsem v pohodě," odpovídám. "Řekni mi, kde bydlíš a půjč mi klíč. Máš terminál, Donno?"
"Dostali jsme ho i s bytem." říká pyšně. "I když ho kromě videa na moc věcí nepoužívám. Ber to
tak, jako by byl tvůj. Cokoli najdeš u mě doma, jako by bylo tvoje - kromě Jima."
Směje se a já se snažím usmát. Pak odcházím k ní domů a pouštím se do úklidu.
Následující tři měsíce pracuji stejně ďábelsky, jako jsem dřela u Dennyho. Každý den vyrážím
novým gravbusem do města a pracuji u úklidové služby. Jsou rádi, že mě mají, mám zkušenosti se
všemi druhy robotů, které si dokáží představit. Po nocích sedávám u terminálu v obývacím pokoji
Donnina bytu, který je velký deset na deset stop, a snažím se neposlouchat, jak se Donna miluje s
Jimem v jejich ložnici, také deset na deset.
Začala jsem s programy, které si člověk může zadarmo stáhnout ze Sítě. Naťukala jsem do nich
všechna data z plastikových karet a spustila je. Žádný si nedokázal ze zadaných dat vybrat nic
srozumitelného.
Po měsíci už mám našetřeno dost peněz na programy, za které se musí platit. Ale nefungují ani
ty.
"Proč pořád jen sedíš každou noc u toho terminálu, zlato?" ptá se mě Donna. "Už z toho máš
pod těma svýma krásnýma očima kruhy. Nechceš si s námi jít zatančit a trochu se pobavit? Jim má
pár pěkných a nadržených kamarádů."
"Ne, díky." vrtím hlavou. "Viděla jsi někdy poslední dobou tátu?"
Z tváře jí vyprchá i ta nejmenší známka výrazu. "Uvidím ho zítra. Přece víš, že tam chodím
každé úterý. Chceš jít se mnou?"
Vrtím znovu hlavou a otáčím se zpátky k terminálu. Donna už neříká ani slovo. Když odejde,
cítím ještě chvíli v zatuchlém vzduchu pokoje její parfém, laciný a náhražkový.
Nejlepší programy k rozluštění na Síti si nemůžete koupit. Jsou to stanice, které si prostě
stáhnou vaše data a projedou je svými dešifrovacími algoritmy. Všechny jsou neuvěřitelně drahé,
ale dá se s nimi o ceně smlouvat. Samozřejmě jsou všechny na Podsíti. Podle toho, co jsem se
dočetla, některé používají programy, ukradené vládě. Ty nejlepší možná ukradli armádě. Možná.
Problém nastane, když si mám jednu z nich vybrat. Služebné, odpovědné za úklid, si zase tolik
peněz nevydělávají, ani když dokáží ovládat všechny možné úklidové roboty.
Nakonec se dohaduji s podsíťovou stanicí, která se jmenuje Lamači. Zdá se, že mají pobočky ve
Filadelfii, New Yorku a Ohiu. Je to neuvěřitelně chráněná transakce, i když používám normální
kredity a ne peněžní převod. Dávám jim data z modrých plastikových karet a oni mi vyprazdňují
bankovní účet. Po odečtu účet ruším a zakládám si u jiné elektronické banky jiný.
V noci se mi vůbec poprvé od toho dne zdá o Drahé. Sedí ve své vysoké židli, oblečená v
nových růžových šatech a směje se. To, čemu se směje, se nachází za mými zády, ale když se
snažím otočit a podívat se sama, nedokážu to. Zuřivě se snažím pohnout jediným svalem, ale
nejde mi to. A Drahá se pořád směje.
 Donna s Jimem přinášejí domů křeslo. Pěkně dlouho šetřili, aby si ho vůbec mohli koupit. Má
jasný řvavě zelený potah a dokáže vylučovat osm různých vůní, včetně sexuálních feromonů.
Celých deset minut se rozhodují, kam by ho měli postavit.
"Sem do rohu, miláčku," říká Donna.
"Možná by byla lepší ložnice." usmívá se mlsně Jim.
"Co si myslíš ty. Carol Ann?"
Osobně si myslím, že je to ten nejohavnější kus nábytku, jaký kdy kdo vyrobil. "Mně na tom
nesejde."
"Jako ostatně na ničem." dodává Jim tiše. Předstírám, že jsem ho neslyšela. Je trochu
netrpělivý, protože už u nich bydlím tak dlouho. Ale neřekne nic, protože Donna si to tak přeje.
"Tak dobře, do ložnice," souhlasí Donna nakonec a podívají se na sebe s Jimem tak, že je mi
jasné, že bych se měla na hodinku ztratit.
Jsem pryč tři hodiny a víceméně bez cíle chodím ulicemi. Až mi Lamači řeknou, co to je za
parchanty, kteří prodali prodali tátovi nespavé psy... pistole je možná jediná věc, kterou táta
neprodal, aby měl na whisky. Vím to, protože jsem ji předtím, než jsem odejela, dobře promazanou
zakopala za psí kotce. Náboje zase tolik nestojí. Dají se objednat přes Podsíť - bez otázek a bez
záznamů (jasně).
Toho vědce z Arrowgenu bych poznala kdekoli a kdykoli. To, jak vypadal, zvuk jeho hlasu,
pohrdavý tón, jakým mluvil s lidmi, které pokládal za hlupáky. Vědci nejsou policajti. Nechodí
ozbrojení. Nechodí obezřetně. Sice nejsem skvělý střelec, ale s touhle zbraní ani být nemusím.
Tohle ovšem není to, co bych chtěla. Nejraději bych ho měla někde v ústraní svázaného, abych
ho mohla pomazat krví čerstvě zabitého králíka. A pak bych na něho pustila smečku psů, kteří
týden nežrali...
Těmito představami vyplňuji tři hodiny procházky. Vyplňuji jimi celé noci, týdny, měsíce. Chodím
ulicemi, dokud nezačne slunce zapadat, a pak se vracím k bloku, kde bydlí Donna. Před vchodem
stojí dvě policejní létající auta. Ze dveří právě vychází ošetřovatel, za kterým se vznáší
automatická nosítka.
"Jime! Co se -"
Ale nosítka pokračují v cestě. Zastavuje se vedle mě policista. "Kdo jste vy, slečno?"
"Já tady bydlím! On je... kde je moje sestra?"
Donna není uvnitř. Už odešla do práce. Policista mi říká, že už pro ni poslali, že je na cestě
domů, že se jí nic nestalo.
"Jim..."
"Lékař říkal, že bude v pořádku. Je jen trochu ztlučený. Ale řekněte mi něco, slečno - chybí tady
něco?"
Rozhlížím se po Donnině bytě. Zásuvky se válí na podlaze, nábytek je zpřevracený, postel
rozházená. Předstírám, že si tu zkázu prohlížím, ale už to vím sama. Všechno tu zůstalo tak, jak
bylo - kromě pěti plastikových karet, a až se příště pokusím najít na Podsíti Lamače, budou pryč.
Takže Arrowgene přece jen nakonec není jen nějaká další podzemní laboratoř. Musí to být
součást větší organizace s programy, které dokáží stopovat programy. S lidmi, kteří dokáží lidi
přesvědčit násilím. S odhodláním chránit své řidiče, vědce a anonymitu.
"Slečno?"
S takovouhle organizací nemám šanci bojovat a vyhrát. To nedokáže nikdo, ani vláda - jinak by
je FBI už dávno zrušila. Neexistuje nikdo, kdo má dost moci a informací... možná nějaká jiná
konkurenční organizace.
"Slečno, já se vás ptal na to, jestli tu něco nechybí. "
"Ne," říkám. "Všechno je tu tak, jak to tu vždycky bylo."
Tony Indivino už bydlel ve Svatyni, když nás loni na jaře navštívil. Tenkrát jsme to nevěděli.
Tenkrát nám na tom nezáleželo.
Když tam přijíždím, vidím, že je Svatyně skoro úplně dokončená. Je to obrovský kus horního
státu New York, obehnaný Y-polem. Většina Nespavých ze Spojených států se tam už
přestěhovala - na místo, kde se budou všichni cítit bezpečně. Udržují se zbytkem světa obchodní
kontakty a poskytují informace, vynálezy a zprostředkovávají peněžní převody, kterým nerozumím.
Většinou obchodují s daty, ale na Síti se dá sehnat i pár hmatatelných výrobků Nespavých. Ty,
které se prodávají přes Podsíť, jsou všechno padělky.
Stojím před branou Svatyně v davu turistů, který právě vystoupil z několika autobusů. Všichni se
mračí a vztekle nadávají.
"Schovávají se za zdí, jako bysme byli prašiví."
"Tak ať si tam kurva zůstanou, jestli chtěj zůstat zdravý -"
"Monument genetického narcisismu."
Dívám se na muže, který vyslovil poslední poznámku. Sám vypadá geneticky modifikovaný, je
hezký a dobře oblečený, ale na první pohled není Nespavý. A nenávidí je stejně jako všichni
ostatní, kteří utratili hromadu peněz za to, aby se mohli přijet podívat na místo plné lidí, na které
žárlí. Přeberte si to sami.
Před branou se nachází velká obrazovka s logem Nespavých, společnosti s ručením
omezeným: tvoří je prosté otevřené oko. Nějaké děti na ni hází kameny, pěkně velké, ale
obrazovka se ani nehne. Je chráněná Y-polem. Říká tiše pořád dokola, znovu a znovu: "Chcete-li
zanechat vzkaz Svatyni, s.r.o., nebo komukoli z lidí, žijících na jejím území, prosím použijte jeden z
pěti záznamníků u brány. Děkujeme. Chcete-li zanechat vzkaz Svatyni, s.r.o. -"
Lidé se řadí před záznamníky, aby nějaké ty vzkazy nahráli - většinou samé sprosťárny a
nadávky. Dokážu si představit, jak to funguje. Systémový program filtruje přijaté zprávy a
pročesává je, jestli se neozve některé z klíčových slov a sám vybírá ty, které mají být doručeny.
Pokud vůbec nějaké. Lidé, kteří opravdu chtějí s někým ve Svatyni hovořit, tenhle způsob
komunikace nepoužívají.
Jenže já chci opravdu s někým ve Svatyni hovořit.
Když je řada na mně, mluvím tiše, aby mě turisté za mnou neslyšeli.
"Toto je vzkaz pro Tonyho Indivina od Carol Bensonové. Přišel jste v březnu do našeho domu v
okrese Forager v Pensylvánii, abyste nás varoval před geneticky upravenými psy, které otec koupil
na Podsíti. Byla to nespavá embrya, implantovaná do křížené feny, kterou nám prodala firma, která
si tehdy říkala Arrowgene. Měl jste tenkrát s těmi psy pravdu a já s vámi musím mluvit. Jen na
minutku. Prosím, přijměte mě." A pak dodám: "Jeden z těch nespavých psů zabil mou mladší
sestru," a stěží ta slova dokážu vyrvat z hrdla.
Čekám. Neděje se vůbec nic. Pak muž, který stojí v řadě za mnou, říká: "No tak, myslím, že teď
je řada na mně." Když to opakuje ještě jednou, ustupuji stranou.
Jak dlouho to tomu pátracímu programu může trvat? A co když Tony Indivino zrovna ve Svatyni
není? Občas musí někam odcestovat - jinak by se nedostal třeba k nám.
O pět minut později otevřené oko na obrazovce pohasne a objeví se tam napsané mé jméno
společně s dalšími slovy. 'Prosíme slečnu Carol Bensonovou, aby vstoupila do výtahu', stojí tam. A
najednou se zničehonic objeví v jinak jednolité bráně mezera, která se otevře a za dveřmi se
nachází malá místnost, vyložená dřevem - malá výtahová kabina. Než může zareagovat kdokoli z
lidí, kteří stojí kolem, vcházím dovnitř. 'Dveře' se zavírají. Dotýkám se jich a pak pokládám ruku i na
stěny, je to čisté silové pole, na které jsou promítnuty hologramy dřevěného obložení. Celá ta věc
se ani nepohne. Jen se 'otevírá' na druhé straně do skutečné místnosti se stěnami z bílé pěnovky,
čisťounkými bílými pohovkami a nástěnnou obrazovkou, která říká: "Prosím počkejte ještě několik
minut, slečno Bensonová."
Přecházím ke dveřím na druhém konci místnosti a zkouším, jestli jsou alespoň ty skutečné.
Abych se přesvědčila, že nejsou zamčené. Abych se přesvědčila, jestli jsem opravdu ve Svatyni,
kam není nikomu kromě Nespavých povolen přístup. Ale neodvažuji se stisknout kliku. Tady jsem
obyčejný žebrák.
Dveře se otevírají a dovnitř vchází žena. Je vysoká, má černé vlasy a na sobě džíny a svetr. Při
pohledu zblízka je ještě krásnější a exotičtější než na videu.
"Slečno Bensonová, já jsem Jennifer Sharifiová, společnice Tonyho Indivina. Tony sám přijít
nemůže. Prosím, řekněte mi, co se stalo s těmi nespavými psy."
Není vůbec jako Tony Indivino. Ten byl přátelský. Ona je chladná jako nějaká královna, která
mluví s obyčejnou selskou holkou. Ale pozoruji na ní podivnou nervozitu. Pořád si přihlazuje ty
svoje dlouhé černé vlasy, i když jí nepadají do tváře. Nelíbí se mi. Ale potřebuji ji.
Takže říkám: "Můj otec si objednal embrya přes Podsíť od firmy, která se jmenovala Arrowgene.
Psi byli upravení tak, aby -"
"To všechno už vím," přerušuje mě Jennifer Sharifiová. "Tony mi vyprávěl o tom, jak vás
navštívil. Co se ale stalo potom? "
Copak si může pamatovat všechno, co jí ten její Tony vyprávěl? Ale na druhou stranu možná
ano. Je geneticky upravená v každém směru, který dokáže člověka napadnout. Najednou si
vzpomínám na pohádku, kterou mně a Dormě četla máma, když jsme ještě byly malé. Byla to
pohádka o Šípkové Růžence. Ta byla taky při narození požehnána krásou, inteligencí, půvabem,
nadáním, bohatstvím...
"Jak vaše sestra zemřela?" ptá se Jennifer Sharifiová a znovu si přihlazuje černé vlasy. "Ten
bezesný pes ji zabil?"
"Ano. Vlastně ne. Ne úmyslně. Drahá - byly jí teprve dva roky - ho obtěžovala, zatímco žral, a on
ji prostě jen odhodil a ona špatně dopadla a zlomila si vaz,.." Poslední slova ze sebe soukám jen
stěží.
"Chovali se už předtím ti psi nějak nepřístojně nebo nevypočitatelně? "
"Ano. Moje sestra - druhá sestra - se je snažila vycvičit, ale vůbec jí to nešlo. Říkala, že se
chovají daleko spíš jako kočky. Prostě jako by... jako by nechtěli být vycvičení."
"Biologické systémy jsou velice složitá záležitost," říká. "A i když se struktura může zdát
naprosto analogická, druhy nejsou identické ve svém neurálním dědictví. Pes není lidská bytost a
nespavost u nich nepracuje stejně."
"To už vím!" namítám. Přesně tohle nám Tony Indivino říkal, když k nám přiletěl na návštěvu v
březnu, jenže používal srozumitelnější pojmy. "Řekněte mi ale, co zabilo mou nejmladší sestru.
Pokud to víte."
"Víme to." odpovídá upjatě. Ale znovu zvedá ruku k černým vlasům. "Sledujeme veškeré
výzkumy, které se celosvětově na poli nespavosti provádí, včetně těch, které ještě ani nebyly
zveřejněny na Síti. Jeden dánský institut pracuje na odhalení nejasností nespavosti u psovitých.
Problém spočívá ve snech."
"Ve snech?" Tak tohle jsem nečekala.
"Ano. Pokusím se vám to vysvětlit v pojmech, kterým dokážete porozumět." Na okamžik se
odmlčí a mně je jasné, že neví, jaká slova by měla volit. Buď to, nebo jí na tom vůbec nezáleží.
"Jednou z důležitých vlastností lidského mozku je schopnost představit si odlišnou skutečnost.
Dnes jsem nejedla koláč. Takže si představím, jaký koláč bych chtěla a zítra si jej udělám. Nebo
dům, koncert a město. Cokoli. Tohle je jeden ze způsobů, jakými lidský mozek vytváří odlišné
skutečnosti. Jiný způsob je přemýšlení o věcech, které nikdy nebudou nebo být nemohou - jako
například pohádky a příběhy o magii. Další způsob spočívá ve snění, když spíme. Je vám to zatím
jasné? "
Nejsem pitomec. Ale říkám jedině: "Ano."
"My Bezesní samozřejmě nesníme. Ale máme jiné způsoby, jak si vytvářet odlišnou skutečnost.
Odlišnou a ve skutečnosti i lepší, než dokážete vy. Takže tato základní vlastnost je beze zbytku
naplněna.
Ale vezměte si druh psovitých. Vyvinuli se z vlků, ale vlci už to dávno nejsou. Člověk je
domestikoval před nějakými dvaceti tisíci lety. A během té doby - neslyšela jste něco? "
"Ne," vrtím hlavou. Pohledem zabloudí ke dveřím a pak k nástěnné obrazovce. Znovu si
přihlazuje vlasy.
Na něco nebo na někoho čeká a je nervózní jako fena v době hárání. Ale pokračuje.
"Během té doby, kdy byli psi domestikovaní, si vyvinuli stejnou schopnost jako lidé a dokáží si
představit odlišné skutečnosti. V každém případě alespoň v jistém, zatím neurčeném rozsahu. Pes
si nepamatuje jen svého pána. A neodpovídá samovolně jen na Pavlovův reflex. Existují důkazy
toho, že se do akcí a reakcí na podněty, které jim dávají lidé, zapojují i jiné části mozku. Když
například člověk psa hladí, dokáže si pes představit odlišnou skutečnost, v níž se s tím člověkem
může nacházet. Třeba před krbem, ve kterém praskají polena. Třeba na trávníku, kde si s ním ten
člověk hraje. Nemůžeme sice přesně určit jak a co si psi představují, ale veškeré důkazy, které
máme - ať už se týkají reakcí chemických, elektromagnetických nebo funkcí mozkových vln - jsou
opravdu přesvědčivé."
Přikyvuji a snažím se poslouchat celým tělem, abych nezapomněla jediné slovo z toho, co mi
říká. "A do hry navíc vstupuje další relevantní faktor. Tytéž mozkové funkce pracují i během REM
fáze spánku, když psi sní. To je také představa odlišné skutečnosti, jak už jsem ostatně říkala."
Dívá se na mě, jako by si myslela, že jsem ji předtím neposlouchala. Přikyvuji a nenávidím ji za tu
přezíravost. Tony Indivino takový rozhodně nebyl.
"A to je právě klíčová záležitost. U nespavých psovitých žádný REM spánek neexistuje. Když
ten zmizí, zmizí i schopnost snění. A když psi nesní, schopnost představovat si odlišné skutečnosti
jim pomalu mizí z mozkových buněk. Ta funkce přetrvává v okamžiku, kdy se narodí, ale během
několika měsíců vymizí, protože ji nemohou, neumí a nedokáží využívat. Bez pomoci snů
schopnost snít tak, jak ji známe my lidé, prostě mizí. Bez představivosti pouto s člověkem slábne a
ke slovu se znovu dostává staré a zapomenuté limbické chování. Právě snění mění celý tento svět.
A jeho nepřítomnost bylo to, co vaši sestru zabilo."
Snažím se tomu porozumět. "Myslíte tím, že... protože si ten pes nedokázal představit lidi a psy
pohromadě způsobem, který právě v tom okamžiku viděl... tak že kvůli tomu nedokázal pochopit
pravidla výcviku a nezáleželo mu na tom, že Drahé ublíží? Takže zemřela proto, že Leishina
štěňata prostě nedokázala snít -"
"Cože? " ptá se Jennifer ostře. "Kdo nemohl snít? "
Uvědomuji si, že ona a Leisha Camdenová, po níž Donna pojmenovala březí fenu, jsou
nepřítelkyně. Mají o Bezesných odlišné představy. Jennifer je chce mít všechny v ústraní Svatyně.
Leisha si naopak přeje, aby žili ve vnějším světě s námi, podřízenými tvory.
"Ta fena," koktám. "Má sestra ji pojmenovala a ona dala jména i štěňatům, moje druhá sestra..."
"Obávám se, že to je všechno, co vám mohu říct, slečno Bensonová," říká Jennifer Sharifiová.
Prudce vstává. "Doufám, že vám tato informace vysvětlila, k čemu vlastně došlo. Svatyně lituje
vaší osobní ztráty. Pokud byste laskavě znovu vstoupila do bezpečnostního výtahu..."
"Ne, počkejte! Neřekla jste mi to, co potřebuju vědět!"
"Řekla jsem vám všechno, co vím. Sbohem."
"Ale já musím vědět jméno a adresu té společnosti, která prodala tátovi ta embrya! Tenkrát se
jmenovali Arrowgene, ale já je na Podsíti nedokážu najít. Buď si změnili jméno nebo přestali
fungovat... ale mám obchodní záznamy jejich přepravní společnosti! Jenže ty jsou kódované a já
neznám nikoho jiného, kdo by mi mohl pomoci -"
"Tuto informaci vám nemohu poskytnout. Sbohem, slečno Bensonová."
Vrhám se na ni. Nemá to smysl. Narážím na neviditelnou bariéru, která tam byla patrně po celou
dobu, skryta před mýma očima. Neubližuje mi, ale nedokážu se k Jennifer Sharifiové přiblížit.
Otáčí se. "Pokud nenastoupíte do výtahu, slečno Bensonová, silové pole vás do něj nakonec
opatrně dostrká. A neobtěžujte se se zanecháváním dalších vzkazů pro Tonyho. Není tady - a i
kdyby byl, řekl by vám sám, že ve Svatyni jde o přežití. Nikoli o pomstu."
Odchází, Y-pole mě natlačí do bezpečnostního výtahu, který se pak otevírá na druhé straně a já
se znovu ocitám v srdci Alleghen.
Později téhož dne v gravbusu cestou domů slyším, že aktivista Nespavých Tony Indivino byl
zatčen. FBI ho spojovala s únosem, k němuž došlo před čtyřmi lety. Unesl tenkrát čtyřletého
chlapečka Timmyho DeMarza. Bezesné dítě, které jeho rodiče málem utloukli k smrti, protože je
skoro každou noc rušilo svou nespavostí. Tony Indivino zařídil jeho přestěhování k lidem, kteří se o
něho dokázali postarat daleko lépe. Ale teď ho chytili a obvinili z únosu a sedí bez nároku na kauci
ve věznici okresu Conewango.
Musí existovat spousta způsobů, jak na Podsíti najít podzemní genetickou laboratoř. Ale já
netuším, jak by se to dalo provést a neznám ani jeden z nich. Udělala jsem už všechno, co jsem
dokázala vymyslet. Ale jak bych mohla vzdát snahu po vypátrání vraha Drahé: pokud bych se
vzdala dalšího pátrání...
Za okny gravbusu se cesta šplhá výš do hor. Už je červen. Stromy už jsou zahaleny listovím, i
když to zatím ještě není ta temná zeleň léta, ale teprve ten zelenožlutý odstín, který vydrží zhruba
týden nebo deset dní. Podél sluncem zalité silnice kvetou sedmikrásky, pryskyřičníky a planá
mrkev. Potoky bublají, říčky zvoní.
Pokud se vzdám své pomsty, nezůstane ve mně už vůbec nic, co by mě udrželo pohromadě.
Na vteřinu hledím do černočerné tmy tak hluboké a chladné, že ve mně málem mrzne dech. Pak
je to ale zase pryč a gravbus se dál šplhá po příkré horské silnici.
Vystupuji v Kellsville a jdu zbytek cesty nahoru pěšky, takže na místo dorážím v okamžiku, kdy
už slunce zapadá. Tátův dvůr vypadá úplně stejně jako dřív. Chomáče trávy, hluboké strouhy a
polorozpadlá veranda. Ale na té verandě nesedí táta. Je to Donna.
"Myslela jsem si, že sem přijdeš," říká a zůstává sedět. "Nebo ses nejdřív zastavila u mě?"
"Ne." Ve stínu verandy jí nevidím do tváře.
"Zašla ses podívat do nemocnice za Jimem?"
"Ne."
"'Ne'. Samozřejmě že ne. Ten ti za to nestojí, co?"
Toho si nevšímám. "Kde je táta? "
"Usnul. No - spíš bych měla říct, že upadl do bezvědomí. Pojďme si projednou promluvit
upřímně, ano, Carol Ann?"
Ale byla to vždycky Donna, kdo byl neupřímný. Byla to ona, kdo trval na tom, že bude zářit jako
sluníčko ve světě, kde slunce září jen pro bohaté. Neříkám jí to.
Pokračuje: "Ty jsi ve skutečnosti ten důvod, proč dneska Jim leží v nemocnici, že je to tak? A
důvod, proč mi zrušili byt? Děláš něco, co bys dělat neměla a někomu důležitému a mocnému se
to vůbec nezamlouvá."
"Do toho ti nic není, Donno."
"'Do toho ti nic není'," Pomalu se ve stínu verandy napřimuje. "'Do toho ti nic není'! A kdo si
vůbec kurva myslíš že jsi, že mi chceš vykládat, do čeho mi něco je nebo není? Kolik dalších členů
rodiny asi tak ještě mám ztratit, co?"
Tohle není Donna. To je někdo úplně jiný. Vystoupám po schodech na verandu a obracím její
tvář k posledním zbytkům sluneční záře. Sice neplakala, ale v narudlém světle se začíná chvět
vztekem, který bych u ní nečekala ani za milion let.
"Ty blbá píčo - co si vlastně myslíš, že děláš? Teď to schytal Jim a příště to můžeš být ty, táta
nebo já, koho povezou do nemocnice - pokud ho vůbec povezou. Nic z toho, co se snažíš dělat,
nám Drahou nedokáže vrátit a nikdy s nimi tenhle účet nedokážeš vyrovnat, protože tohle prostě
'vyrovnat' nedokážeš. Dokážeš se vyrovnat aspoň s tímhle? Tyhle lidi prostě nemůžeš porazit,
jediné, co můžeš udělat, je držet se od nich co nejdál a když se k nim náhodou přiblížíš, musíš vzít
do zaječích a zapomenout na všechno, co ses dozvěděla, jinak ti poserou i to málo, co ti ze života
zbylo!"
"Donno, ty vůbec nevíš -"
"Ne, to ty nic nevíš! Nemáš ani páru o tom, jak tenhle svět funguje! To ty jsi tady měla být za
chytrou a já měla být blbá jako tágo, chudák stará pitomá Donna - ale já vím, že s nimi nemůžeš
bojovat a vyhrát. Můžeš jedině ztratit daleko víc, než jsi zatím ztratila a tohle já rozhodně neudělám
- nehodlám přijít i o to málo, co mi ještě zbylo. A nepřipravíš mě o to ani ty, Carol Ann. Přísahej mi
tady a teď na hrob Drahé, že s tím skoncuješ."
"Nemůžu."
"Přísahej."
"Říkám ti, že nemůžu!"
V pomalu slábnoucím světle na sebe hledíme a je mi jasné, že spolu nikdy nemůžeme souhlasit,
že nikdy nedokážeme pochopit jedna druhou. Ona žije ve světě, kde se zvednete a jdete dál,
kdykoli dostanete tvrdou ránu. Já žiju v naprosto odlišném světě. Já nechci. Právě tohle mění celý
můj svět.
Ale je to ona, kdo první uhýbá očima. "Tak dobře, Carol Ann," říká unaveně, i když si to vůbec
nemyslí. "Dobře."
"Promiň." říkám a ani já to tak nemyslím.
Pak už nic víc neřekneme. Slunce zapadá a někde v údolí slyšíme štěkat psa.
Stěhuji se zpátky do města a vracím se ke své práci v úklidové službě. Kdykoli to jde, beru si
dvojitou směnu - domy přes den a kanceláře v noci. Jen tehdy jsem dost unavená, abych mohla
spát. Jednou za mnou přijíždí Donna. Vařím večeři, jdeme na video a ráno následujícího dne se
vrací gravbusem zpátky domů. Celou tu dobu se směje, objímá mě a mluví v jednom kuse. Kluk z
vedlejšího bytu ji sleduje, jako by to byla nějaká videohvězda.
Já prostě přežívám dál. Snažím se nemyslet. Necítit. A celou tu dobu čekám, ačkoli vůbec
netuším, na co vlastně. Dny jsou zmrzlé a noci zůstávají bezesné.
To ovšem neplatí pro zbytek země. Každý den se dějí nové věci. Bezesný mladík zahyne při
automobilové nehodě v Seattlu a doktoři se rozhodnou prozkoumat jeho tělo a mozek. Zjišťují, že
každý kousek tkáně je v naprosto dokonalém stavu. Ne jen v dobrém stavu - je mu koneckonců
teprve sedmnáct - ale v dokonalém. Tkáň Bezesných se dokáže sama regenerovat. Bezesní
nestárnou. Vědci říkají, že je to nečekaný vedlejší účinek.
Okres ve státě New York tvrdí, že Bezesní nemohou sedět v soudních porotách, protože nejsou
'rovni ostatním'.
Vědec z Illinois uveřejňuje zprávu o vrabcích, kteří byli geneticky modifikováni k nespavosti.
Jejich metabolismus fungoval takovou rychlostí, že nedokázali jíst dost rychle na to, aby se udrželi
naživu. Zemřeli hladem s plnými zobáky potravy.
Město Pollux v Pensylvánii hlasuje pro zákon, podle něhož by mohla být Bezesným zamítnuta
žádost o pronájem bytu. Jsou pořád vzhůru a to by mohlo naprosto zruinovat účty za údržbu, které
by museli vést domácí.
Nějaký institut v Bostonu dokazuje, že nespavé myši nedokáží přenášet nebo být napadeny
hantoviry.
Videokazatel prohlašuje, že Jennifer Sharifiová je Antikrist, který byl na Zemi poslán, aby sváděl
smrtelníky nekonečným zlem, než přijde Armageddon.
New York Times otiskují úvodník, v němž - shrnuto do jedné věty - stojí, že bychom se všichni
měli vždycky, když přijde řeč na nespavost, zastavit a na okamžik se snažit uklidnit.
A v červnu spoluvězni ve věznici okresu Conewango zabíjejí Tonyho Indivina na vězeňském
dvoře. Utloukají ho k smrti olověnou trubkou.
Tohle se dozvídám ze zpráv o jedenácté, když popíjím pivo a uklízím ve vlastním bytě. Terminál
tvoří jen laciná nástěnná obrazovka, rámovaná černým plastikem. Ve zprávách se neobjevuje
jediná fotografie.
"... přislíbil plné vyšetření celého incidentu, k němuž došlo dnes dvacet minut po poledni
východního standardního času. Generální inspektor nápravných zařízení státu New York..."'
Pokud znají přesný čas, kdy k tomu 'incidentu' došlo, proč se ho nikdo nesnažil zastavit?
Stojím v pokoji, hledím na obrazovku se sklenicí piva v jedné ruce a prachovkou ve druhé. Po
straně terminálu se v tom okamžiku rozbliká červené světlo příchozí zprávy. Tyhle laciné systémy
neumí ani rozdělit obrazovku na dvě části. Vybírám si spuštění zprávy a na ploše se objevuje logo
Svatyně.
"Zpráva pro Carol Ann Bensonovou," říká příjemný počítačový hlas, "od Jennifer Sharifiové ze
Svatyně, společnosti s ručením omezeným, stát New York. Tato zpráva je kódována systémem
první třídy A. Nelze ji žádným systémem zaznamenat a bude doručena pouze jednou. Zpráva zní:
Arrowgene nyní funguje jako Mountview Bionetics v Sarahele, stát Pensylvánie. Hlavní vědecký
vedoucí je doktor Tyler Robert Wells, Harpercrest Lane číslo 419. Konec zprávy."
Obrazovka zhasne.
 "Kdyby tu Tony Indivino byl, řekl by vám sám, že ve Svatyni jde o přežití. Nikoli o pomstu."
Už to tak není.
Hraju si s terminálem skoro půl hodiny, ale počítačový hlas měl pravdu. Ta zpráva nebyla
zaznamenána. Nenacházím po ní jedinou stopu - ani v mém systému, ani v hlavním systému
terminálu. Jsem jediná, kdo ji kdy slyšel a jediná, kdo ví, co bylo jejím obsahem.
Tátova pistole je ještě pořád na místě, kde jsem ji zakopala a je ve stejném stavu, v jakém jsem
ji zakonzervovanou ukládala do kovové schránky. I táta je ve stejném stavu jako vždycky.
"Nazdar, tati."
Trvá mu asi minutu, než na mě zaostří zrak. "Carol Ann."
"To jsem já."
"Vítej doma."
Náhle se usmívá a já v jeho očích vidím znovu záblesk toho, co byl, to staré pobavené veselí,
které zakrátko zase překryje pach laciné whisky.
"Vrátila ses? Na dlouho? "
"Ne," říkám. "Jen tu přespím."
"Tak dobrou noc. Nech si něco pěkného zdát." Je teprve sedm večer.
"Díky, tati. Ty taky."
"Já si tu ještě chvilku posedím. Jenom chvilku."
"Dobře."
Následujícího jitra vycházím z domu v pět. Pistole odchází se mnou, pečlivě uložená v batohu.
Mám na sobě džíny a pevné boty. V sedm jsem dole v Kellsville. Gravbus na jih odjíždí v osm.
Dávám si šálek kávy a sleduji titulky na zpravodajském kiosku.

V PŘÍPADĚ TONYHO INDIVINA ZATÍM ŽÁDNÍ PODEZŘELÍ

"NIKDO NECHCE MLUVIT," TVRDÍ DOZORCE Z VĚZNICE CONEWANGO (ČLÁNEK Č. l
- STISKNETE ZDE)
FBI OBDRŽELA ANONYMNÍ TELEFONÁT S VÝHRŮŽKAMI BOMBARDOVÁNÍ SVATYNĚ
(ČLÁNEK Č. 2)
INDIVINOVA SMRT JE OSTUDOU NAŠÍ ZEMĚ (ČLÁNEK Č. 3)
JIHOVÝCHOD SUŽUJE VLNA DEŠŮ (ČLÁNEK Č. 4)
FRANCIE VOLÁ PO MASIVNÍ REFORMĚ EUROKREDITU (ČLÁNEK Č. 5)
VĚDCI VYPĚSTOVALI GENETICKY MODIFIKOVANÉ ŘASY. "MOŽNOST NASYCENÍ
CELÉHO SVĚTA SE BLÍŽÍ," TVRDÍ DRŽITEL NOBELOVY CENY. (ČLÁNEK Č. 6)

Strkám do otvoru kreditní čip a volím šestku. Článek vyjíždí vytištěný ven, ale už nemám čas na
to, abych si jej přečetla v klidu, protože právě přijíždí můj gravbus. Strkám jej do vaku a celou cestu
do Sarahely v Pensylvánii spím.
Harpercrest Lane číslo čtyři sta devatenáct patří do chráněné čtvrti. Zpoza brány vidím úzké
uličky, které se sbíhají k parku u řeky. Domy jsou vysoké, úzké a stojí ve skupinách po čtyřech
nebo pěti. Mezi nimi jsou stromy, malá dětská hřiště a záhony dokonalých geneticky
modifikovaných květin. Řeka, jejíž jméno ani neznám, se modře leskne.
Je to ten typ komunity, která drží pospolu, která se spoléhá na dané slovo. Jediný den postávání
před bránou mi stačí k tomu, abych znala název firmy, kterou všichni místní obyvatelé používají k
údržbě svých domů: Rodinné stříbro. Hned následujícího dne mám u téhle firmy jisté místo. Jsou
rádi, že získali tak zkušeného pracovníka.
Do domu rodiny doktora Tylera Wellse přichází úklidový pracovník každý čtvrtek. Po dvou
týdnech si měním směny s dalším pracovníkem - dvě za jednu - a říkám mu, že potřebuji ve středu
jít k lékaři. Následujícího dne jsem v osm ráno v domě. Posílám vysávacího robota vyčistit podlahu
kuchyně a sama stříkám do výlevky pěnu k pohlcení organických molekul. Na stole stojí čtyři
použité talíře od snídaně. Procházím zbytek domu.
Dva dětské pokoje, hračky a malé oblečení. Děti už odešly do školy.
V koupelně u hlavní ložnice domu si zpívá nějaká žena.
Nikdo jiný tu není. Vracím se do přízemí. Na půli cesty se zastavím na plošině, kde pod modře
tónovaným oknem stojí socha řeckého zápasníka a v tom okamžiku ho vidím: vychází z malé
skladištní budovy na dvoře s lopatkou a rukavicemi na rukou. Malý, hubený a mírně proplešatělý.
Vědec a doktor Tyler Robert Wells zahradničí vlastníma rukama, bez použití robotů.
Vytahuji pistoli z brašny na nástroje, rychle ji skládám a zvedám k oknu. Jakmile ho mám
zachyceného v mířidlech, přikazuji čipu, aby převzal cíl a udržoval zaměření na jeho lebku. Je
přímo v jeho hlavě, tam se nachází povědomí o tom, že geneticky modifikovaná zvířata dokáží
zabíjet děti jiných lidí. Stavím trojnožku s pistolí na širokou římsu z leštěného dřeva, odkud sleduje
každý Wellsův pohyb. Naprogramovala jsem ji na svůj hlas a na vzdálenost pěti stop. Stačí jen říct:
"Pal."
"Nedělej to," ozve se ženský hlas.
Otočím se a podívám se nahoru - čekám, že na plošině bude stát žena, kterou jsem slyšela
zpívat v koupelně. Ale ta se stále ještě nachází ve vzdálené místnosti. Ten hlas patří daleko starší
ženě, která stojí na schodišti pode mnou a je oblečená v uniformě osobního strážce. Drží v ruce
vlastní pistoli. "Carol, neříkej to. Nejdřív mě chvíli poslouchej."
Osobní strážce by neměl znát mé jméno. A já bych neměla ztrácet čas tím, že bych
poslouchala, co mi chce říct. Stejně je příliš daleko na to, aby zastavila můj povel pistoli - a to je
také všechno, na čem záleží. Nikdy pro mě ostatně nebylo důležité, jestli se odsud dostanu nebo
ne.
"Neříkej kódové slovo své pistoli, protože my ho stejně dostaneme. Tím 'my' myslím vládu. Ano,
víme kdo jsi už od chvíle, kdy ses snažila přimět Lamače k tomu, aby rozluštili kódované záznamy
té přepravní společnosti. Šli jsme po tvých stopách a poskládali si všechny dílky téhle záležitosti.
Wellse dostaneme, to ti můžu zaručit. Ale pokud ho zabiješ teď, nezískáme od něho spoustu
důležitých informací. Neříkej to kódové slovo. Pojď sem a já tu pistoli přeprogramuji.
"Ne."
"Carol, pokud ho zabiješ, obžalujeme tě z vraždy. Budeme muset. Ale pokud to uděláme po
dobrém, zařídíme ti imunitu. I tvému otci - kvůli těm embryům bezesných psů. Pojď dolů."
"Ne."
"Vím, co se stalo tvé sestřičce. Ale pokud budeme mít na sledování Wellse víc času, naše šance
k získání správných důkazů proti němu budou daleko větší. Tohle dokáže celou záležitost změnit."
"Pal, " přikazuji pistoli a zavírám oči.
Nic se nestane.
Zase oči prudce otevírám. Pistole stále ještě stojí na římse a její hlaveň se otáčí, aby zůstala
zaměřená podle pohybů Wellsovy hlavy. Agentka FBI vystupuje po schodišti až na plošinu.
Pokládá mi ruku na paži. Cítím, jak biokovové spoje zpevňují její stisk. V očích má smutný výraz.
"Dala jsem ti příležitost k čistému odchodu. Teď pojď se mnou."
"Ale co... jak..."
"Máme ochranná pole, o kterých nemůžeš mít ani tušení. Copak si neuvěďomuješ, že na tuhle
hru jsi nikdy neměla? Zbraně jsou každým dnem složitější. A ty nejsi ani profesionál."
Dovolím jí, aby mě v tichosti odvedla z domu a naložila do létajícího auta, označeného nápisem
BLAISEDELLOVI OSOBNÍ STRÁŽCI, s.r.o. Nikdo si nás ani nevšimne. Když se zvedáme nad
Harpercrest Lane, vidím dvě věci: Wellse, který se šťastně sklání nad svým záhonkem, a kolii,
která šťastně leží na zeleňoučkém, geneticky upraveném trávníku před něčím domem.
Nakonec se ukazuje, že agentka FBI nepatří vůbec k FBI. Pracuje pro něco, čemu se říká
Kancelář pro kontrolu genetických standardů Spojených Států - je to něco nového, co bylo zřízeno
po vlně legálních i ilegálních genetických úprav. KKGS mě obžalovala z pokusu o vraždu. Musela
to udělat, tvrdí můj nový právník. Ale nebudou s tím nijak spěchat a celou dobu budou věnovat
daleko víc pozornosti tomu, aby dokázali skřípnout Wellse a Mountview Bionetics a Lamače a
všechny ostatní firmy a společnosti, které se točí kolem těchto aktivit. Vláda nakonec Wellse
dostane, říká můj právník. V tom měla agentka KKGS pravdu.
Ale mýlila se v něčem jiném. Každý den sedím ve své cele na okraji kavalce a přemýšlím o tom,
jak strašně se mýlila.
Neexistuje totiž nic, co by dokázalo celou záležitost změnit. Nijak. Systémy jsou na to příliš
složité. Geneticky upravíte psy k nespavosti a zničíte jim tak představivost. Geneticky upravíte lidi k
nespavosti a získáte superlidi, kteří ovšem nedokáží nic nového vymyslet ani vynalézt. Ale Tonyho
Indivina utlouklo k smrti to největší bahno společnosti, jaké vůbec existuje, a Jennifer Sharifiová
mění smysl Svatyně od bezpečí k pomstě. Donna hodlá popřít všechno, co jí působí bolest, ale to
hluboké, černé a zmrzlé místo v jejím nitru existuje stejně jako v mém. Táta dokáže přežít smrt
vlastní manželky, ale zlomí ho smrt dcery. Bezesné myši získávají dokonalý imunitní systém,
bezesní vrabci vyhladoví k smrti, tkáň bezesných lidí se dokáže regenerovat. Geneticky upravené
řasy ukončí hlad na celém světě. Psi, kteří jsou geneticky upraveni pro vyšší IQ, upadají do
katatonie a hlídací psi s nejlepším výcvikem na světě se navrací k chování smečky, pokud zvíře na
stupni omega páchne tím správným způsobem.
Změna jediného z těchto faktorů nedokáže změnit celou situaci. Je tu nyní příliš mnoho
odlišných faktorů. Možná tomu tak bylo vždycky.
Takže nechávám svého právníka, Bezesného jménem Irving Lewis, aby mě bránil. Hodlá z
mého případu udělat něco, čemu říká 'eventuální šance pro ustavení významného ústavního
precedentu'. Kromě hodin, které stráví při soudních stáních ve vládních budovách, se většinu času
nachází ve Svatyni.
Možná mě z toho dokáže vytáhnout, možná ne. Ať tak nebo tak, nevím vůbec, co se bude dít
dál. Co se bude dít se mnou nebo s čímkoli jiným. Já se jen mohu snažit pomoci věcem, aby
fungovaly pro mě: sehnat si práci, udobřit se s Donnou, jít na školu. Jednoho dne bych ráda
pracovala pro KKGS. Sice by nám to nevrátilo Drahou ani nic jiného, co jsme kdy ztratili. Ale
možná by to mohlo změnit přinejmenším něco málo v něčím světě.

přeložil Robert Čapek

 CESTA
Greg Bear

EON (1985)
[česky Laser-books 1996]

VĚČNOST (1988)
[česky Laser-books 1998]

ODKAZ (1995)
[česky nevyšlo]

Kdesi velmi daleko, ne přesně v prostoru ani v čase, který je nám vlastní, existovalo nekonečné
duté vlákno dobrodružství a obchodování zvané Cesta, s níž jste se seznámili v Eonu. Cesta,
umělý nekonečně dlouhý vesmír o průměru padesáti kilometrů, byla vytvořena lidskými obyvateli
asteroidní hvězdné lodi zvané Thistledown. Už je nudilo zdánlivě nekonečné putování mezi
hvězdami, Cesta svým potenciálem bran ústících do jiných časů a vesmírů učinila dosažení jejich
místa určení zbytečným.
To, že Cesta byla zničena (ve Věčnosti), je známo, to, že nikdy nekončí v jakémkoliv lidském
prostoru a čase je již méně zřejmé.
Dokonce ještě předtím, než její stvořitelé dokončili svůj projekt, byla Cesta objevena a obsazena
nehumanoidními Jarty, kteří usilovali o splynutí s božstvem, které nazývali Mysl potomků, tím, že
absorbují a pochopí vše a všude. Jartové málem zahubili stvořitele Cesty, ale následně byli na
nějaký čas zahnáni, ovšem za vysokou cenu.
Došlo však k ještě podivnějším setkáním. Spletenec vesmírů daleko přesahuje vnímání
jakéhokoliv jedince, ať již lidského nebo jartského.
Jeden poutník zažil větší dobrodružství než všichni ostatní. Jmenoval se Olmy Ap Sennen. Za
mnohá staletí svého života se stal žijící legendou, byl zapomenut, znovu objeven, a znovu se z něj
stala legenda. O Olmym se vyprávělo tolik příběhů, že se historie i mýty vzájemně proplétaly.
Tento příběh se odehrává na počátku jeho života. Olmy zažil pouze jednu reinkarnaci (Odkaz).
Za své paměti byl odměněn touhou po návratu do věčně trvající smrti.
Greg Bear
 CESTA VŠECH DUCHŮ
Mýtus z Thistledownu
Greg Bear

Pro Williama Hope Hodgsona

1
"Pravděpodobnosti divoce kolísaly, ale vždy procházely nulou, a otevírači bran, jejich přístroje a
všechen přidružený personál v okruhu několika set metrů od brány byli pohlceni nulou, kterou lze
popsat pouze matematickými pojmy. Najednou si ani nedokázali uvědomit, že vůbec kdy existovali,
záznamy o jejich minulosti byly ničeny nebo pozměněny, ačkoliv se nacházely miliony kilometrů od
incidentu. Napíchli jsme tepnu s geometrickou krví bohů. Věděli jsme ale, že musíme pokračovat.
Byli jsme k tomu donuceni."
Svědectví mistra otevírače bran Ry Ornise podané v průběhu tajných výslechů prováděných
Nekonečným Hexamonem Nexu v souvislosti s "Doporučitelností otevírání bran do chaosu a řádu."
Duch jeho poslední milenky našel Olmyho Ap Sennena v nejstarším kolumbáriu Alexandrie
uvnitř druhého dómu Thistledownu.
Olmy stál uprostřed haly obklopen policemi plnými stovek malých zlatých koulí. Tyto koule byly
urny, z nichž většina obsahovala pouze vzorky popela. Tyčily se k prosklenému stropu,
podpíranému sloupy slabě nažloutlých závěsných polí. Natáhl ruku, aby se dotkl prázdného
stříbrného plátu na jednom ze sloupů. Jména mrtvých se jedno po druhém objevovala, jako by byla
v mžiku vyryta do stříbrné desky. Odtrhl ruku, když dorazil ke jménům Umo, Paul Yan. Zde byl
vzdán hold vojákům ze čtvrti, ve které prožil dětství, v tomto sloupu se nacházelo pět jmen, která
znal ze školy, všichni zabiti v jediném střetu s Jarty poblíž 3 x 10, tři miliardy kilometrů daleko v
Cestě. Všichni beze stopy zmizeli. Jejich urny byly prázdné.
Neznal detaily. Ani je znát nepotřeboval. Tito mrtví sloužili Thistledownu stejně věrně jako Olmy,
ale už se nikdy nevrátí. Olmy strávil sedmdesát let uvězněn okolnostmi na planetě Lamarckia ve
službách Hexamonu, odříznutý od Thistledownu a od Cesty, jež ústila ze sedmého dómu
asteroidu. Na Lamarckii vychovával děti, miloval a pochovával ženy... žil dlouhý a prostý život v
primitivních podmínkách na neobvyklém světě. Jeho vysvobození a návrat do Cesty, kdy byl
během několika málo dní překonvertován z umírajícího starce na mladíka s novým, pružným tělem,
způsobily větší šok než návrat jakéhokoliv dávného, opravdového ducha.
Axis City zavěšené na singularitě, která okupovala geodetický střed Cesty, bylo dokončeno
během převratných let před Olmyho vysvobozením a vzkříšením. Posunulo se čtyři sta tisíc
kilometrů "severně" do Cesty, daleko od víka sedmého dómu. Uvnitř gešelských čtvrtí Axis City byli
mentální rodičové mnohých z těch, co zemřeli, přesunuti do Paměti města, technologického života
po životě, nepříliš odlišného od dávné představy nebeského ráje. Za použití podobné technologie
mohly být utvářeny dočasné, částečné osobnosti, které jedincům napomáhaly zvládat více úkolů
najednou. Ti byli občas nazýváni duchy. Olmy už slyšel o částečnících vysílaných za účelem
vykonání nějakého přání originálů s duplikovanou většinou jejich mentálních schopností, ale s
omezenými schopnostmi rozhodování. Ve skutečnosti se však zatím s žádným nesetkal.
Duch se mu objevil těsně po pravici a slabým zamihotáním, zprůhledněním a krátkým
přechodem do negativu prozradil svůj původ. Celé to trvalo pouze několik vteřin. Poté již
simulakrum vypadalo naprosto skutečně a hmotně. Olmy sebou cukl, zmaten, a prohlédl si rysy
ducha. Zavrtěl hlavou a zatrpkle se pousmál.
"Můj originál jistě potěší, že vás nacházím ve zdraví a síle," řekla částečnice. "Vypadáte
ztraceně, sere Olmy."
Olmy si nebyl zcela jist, jakou formu rozhovoru použít. Má částečníka oslovovat s respektem
hodným jeho originálu, fyzické zástupkyně a vlivné ženy... poslední ženy, se kterou se pokoušel o
lásku... nebo tak, jako by oslovoval služebnictvo?
"Chodím sem často. Staří známí."
Částečnice vypadala ustaraně. "Ubohý Olmy. Stále nikam nepatříš?"
Olmy to ignoroval. Pokoušel se nalézt duchův zdroj. Byl promítán z předmětu o velikosti pěsti,
vznášejícího se několik metrů za ním.
"Jsem tu namísto svého originálu, fyzické zástupkyně Neyi Taur Rinn. Víš... já nejsem ona?"
"Nejsem idiot," odsekl nevrle Olmy, když se znovu ocitl v nevýhodě proti této ženě. "Ministerský
předseda Cesty, Yanosh Ap Kesler mi nařídil, abych tě vyhledala. Můj originál tím nebyl potěšen.
Doufám, že to chápeš."
Olmy si složil ruce za zády, zatímco částečnice zobrazila sérii identifikačních symbolů: kancelář
ministerského předsedy, Úřad Hexamonu Nexu pro obranu Cesty, Úřad pro údržbu Cesty. Pěkná
banda byrokratů, pomyslel si Olmy, a Údržba Cesty je momentálně tou nejmocnější a
nejarogantnéjší z nich.
"A co ode mě Yanosh chce?" zeptal se bez okolků.
Duch zvedl ruce, ukázal si ukazováčkem do dlaně a poklepal na ni. "Podpořil jsi ho při volbě do
funkce Ministerského předsedy sedmého dómu a Cesty. Stal ses symbolem pokroku gešelských
zájmů."
"Proti své vůli," odvětil Olmy. Yanosh, vášnivý zastánce pokroku a Gešel, poslal Olmyho na
Lamarckii - a také jej přivedl zpátky a zařídil, aby dostal nové tělo.
Olmy sám nikdy nevěděl, do kterého tábora patří: ke konzervativním Naderitům, zarputile
odporujícím neuvěřitelnému pokroku minulého století, nebo k entuziasticky progresivním Gešelům.
Lidé z okruhu Neyi Taur Rinn byli Gešelové z odvěké radikální frakce, kteří se jako jedni z
prvních přestěhovali do Axis City. "Ser Kesler zvítězil v opakovaných volbách jako ministerský
předseda Cesty a stal se i starostou tří obvodů v Axis City."
"O tom vím."
"Samozřejmě. Ministerský předseda ti posílá pozdrav a doufá, že s tím souhlasíš."
"Jistěže souhlasím," odvětil Olmy vlídně. "Straním se politiky a nikomu nevyjadřuji nesouhlas.
Nemohu Yanoshovi oplatit, co všechno pro mě udělal - ale i já jsem mu koneckonců prokázal
odpovídající služby." Neměl rád, když se ho někdo snažil získat pro svoji věc - a nedokázal
pochopit, proč za ním Yanosh posílá právě Neyu. Ministerský předseda toho o Olmyho soukromém
životě věděl dost - možná až příliš. "Yanosh přece ví, že jsem odešel na permanentní dovolenou."
Olmy se nedokázal ovládnout. "Odpusť mi mou troufalost, ale velmi mě to zajímá. Jak se cítíš?
Myslíš si, že jsi Neya Taur Rinn?"
Duch se usmál. "Jsem částečnicí vyšší úrovně s pravomocí podřízenou mému originálu," řekla
částečnice. Neodpověděla... Olmy usoudil, že k ní nebude přistupovat tak odtažitě.
"Ano, ale jaký máš při tom pocit?" nedal se odbýt.
"Nebude to s tebou tak zlé, když tě neopustila tvá pověstná zvědavost," prohodila částečnice.
"Tvůj originál kdysi moji zvědavost považoval za určitý druh zvrácenosti," poznamenal Olmy.
"Pouze tu morbidní zvědavost," opáčila částečnice, zjevně rozrušena. "Nemohla jsem nadále
udržovat vztah s člověkem, který toužil být mrtvý. "
"Hřála ses na výsluní mé slávy, dokud jsem tě neomrzel." opáčil Olmy, ale vzápětí svých slov
litoval. Použil svoji starou techniku, aby zabránil vyhrocenějším emocím.
"Ale abych odpověděla na tvoji otázku, cítím všechno, co by pociťoval můj originál. Vím jen, že
můj originál by tě tu neviděl rád. A jak se cítíš ty. sere Olmy?" Ruka ducha pokynula k urnám a k
celému kolumbáriu. "Chodíš sem, procházíš se mezi mrtvými, opravdu velmi melodramatické..."
Skutečnost, že si duch může pamatovat společně prožité okamžiky, že může přednést zprávu o
schůzce svému originálu - ženě, kterou obdivoval celým svým zbývajícím srdcem - jej popuzovala
a zároveň lákala. "Pociťovala jsi ke mně náklonnost jen kvůli mé minulosti."
"Pociťovala jsem k tobě náklonnost kvůli tvé síle. Ubližovalo mi, že jsi chtěl žít jen ve
vzpomínkách."
 "Visela jsem na tobě."
"A na nikom jiném, Olmy..."
"Nechodím sem často," chlácholil ji. Založil si ruce v bok a pokrčil rameny. "Všechny mé nejlepší
vzpomínky zůstaly ve světě, na který se již nikdy nemohu vrátit. Skutečné lásky... skutečný život.
Nic jako dnes na Thistledownu." Zamžoural na zobrazení. Bylo dokonale zaostřeno, přesto na něm
bylo cosi falešného, jakási přepjatá elegance, přehnaná upravenost, která byla Neye cizí. "Moc jsi
mi nepomohla."
Částečnici zjihly rysy. "Neberu na sebe všechnu vinu, ale netěší mě, že jsem tě rozrušila. Tedy
můj originál."
"Neříkal jsem nic o tom, že bych byl rozrušen. Vlastně pociťuji nezvyklý klid. Proč tě Yanosh
posílá? Proč jsi souhlasila, že půjdeš?"
Duch k němu natáhl ruku. Prošla mu paží. Za toto hrubé porušení etikety se mu částečnice
omluvila. "To kvůli tobě, abych tě získala pro naši věc, a také kvůli mému originálu. Snažně tě
prosím, alespoň si promluv s naším štábem. Ministerský předseda potřebuje, aby ses zúčastnil
jedné expedice." Chvíli to vypadalo, že váhá, potom ale sebrala odvahu. "Jde o jistý problém v
Redoubtu."
Při zmínce toho jména Olmyho úlekem bodlo u srdce. Konverzace začínala být poněkud
riskantní. Divoce zavrtěl hlavou. "Nepamatuji si, že bych takové místo vůbec znal."
"Víš toho mnohem víc než já," vmetla mu do tváře částečnice. "Byla jsem ujištěna, že jde o
skutečné město. Obrana Cesty nyní sdělila Úřadu pro údržbu Cesty, že nás všechny silně
ohrožuje."
"Není mi příjemné vést takový rozhovor na veřejném místě." ohradil se Olmy.
To podle všeho dodalo částečnici odvahy a promítla svůj obraz blíže k němu. "Zde je to
naprosto čisté. Nikdo nás neposlouchá."
Olmy vzhlédl k vysokému skleněnému stropu.
"Ani nás nikdo nepozoruje," dodala částečnice. "Nexus a Obrana Cesty mají obavy, že se
Jartové přibližují ke zmíněnému sektoru Cesty. Bylo mi řečeno, že pokud ji obsadí, získají kontrolu
nad Redoubtem, Thistledown by mohl být rozdrcen na prach a Cesta spálena jako nějaký kus
provázku. To můj originál velmi děsí. A děsí to i mě jako takovou. Tebe to snad vůbec netrápí,
Olmy?"
Olmy pohlédl na dlouhé řady uren... staletí historie Thistledownu, ztracená paměť proměněná ve
špetky popela, či cosi méně.
"Yanosh tvrdí, že bys určitě mohl pomoci," prohlásila emotivně částečnice. "Je to příležitost, jak
se začlenit mezi živé a najít si nové místo,"
"Proč by ti na něčem takovém mělo záležet? Tedy tvému originálu?" zeptal se Olmy.
"Protože můj originál tě pořád považuje za hrdinu. Stále doufám, že se mi podaří zprostředkovat
Hexamonu tvé služby." Olmy se zachmuřeně usmál. "Raději si najdi nějaký životnější model. Já už
tam ven nepatřím. Já patřím do starého železa."
"To není pravda," odporovala částečnice. "Dostal jsi nové tělo. Jsi mladý, silný a velice
zkušený..." Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale odmlčela se, znovu se zavlnila a náhle zmizela.
Pomalu se vytrácel i její hlas a on už zaslechl jen: "Sám Yanosh říká, že ti nikdy nepřestal věřit -"
Podlaha kolumbária se zachvěla. Pevnost Thistledown se podle všeho ocitla ve stavu ohrožení,
chvění v materiálu asteroidu, náraz zvenčí... nebo se něco přihodilo v Cestě. Olmy se přidržel
jednoho sloupu. Zlaté koule vibrovaly v závěsných polích a cinkaly jako stovky malých zvonků.
V dáli se rozezněly sirény.
Částečnice se znovu objevila. "Ztratila jsem kontakt se svým originálem," oznámila s prázdně
strnulým výrazem. "Něco přetrhlo mé spojení s Pamětí města."
Jako omráčený hleděl Olmy, který až do této chvíle neprojevoval žádné iracionální reakce, na
Neyin obraz.
"Nevím kdy nebo jestli vůbec dojde k obnově." oznámila. "V Axis City došlo k selhání." Najednou
částečnici přepadl zmatek, potom sklíčenost. Vztáhla k němu své přízračné ruce. "Můj originál..."
Tvář měla zrůzněnou strachem, jako kdyby byla z masa a kostí. "Zemřela. Já jsem zemřela. Ach
můj Bože, Olmy!"
Olmy se snažil pochopit, co by tohle všechno mohlo podle radikálních nových pravidel života a
smrti znamenat pro Gešelku, jakou byla Neya. "Co se stalo? Co s tím můžeme dělat?"
Obraz se divoce zamihotal. "Mé tělo je pryč. Došlo k naprostému selhání systému. Nezbývá mi
žádná legální forma existence."
"A co životní záznamy? Napoj se na ně." Olmy přecházel kolem nestabilního obrazu, jako kdyby
ho chtěl nějak uchopit, zabránit mu ve zmizení.
"Neustále jsem to odkládala... Taková hloupost! Ještě jsem se nestačila do Paměti města uložit."
Pokoušel se jí dotknout, ale samozřejmě to nešlo. Nemohl uvěřit jejím slovům, avšak sirény
kvílely jako o život a asteroidem se nesl další menší otřes.
"Nemám kam jít. Olmy, prosím! Nenech mě prostě přestat existovat!" Duch Neyi Taur Rinn se
napřímil a pokoušel se uklidnit. "Zbývá mi jen několik málo sekund, než se..."
Olmy náhle pocítil k rozechvělému obrazu velmi intenzivní náklonnost. Také ho zajímalo, jak by
taková skutečná smrt, konečná smrt, mohla vypadat. Znovu k ní vztáhl ruce, jako by ji chtěl
obejmout.
Zavrtěla hlavou. Mihotání zesílilo. "Je to tak podivné - ztrácím -"
Než stačila větu dopovědět, obraz nadobro zmizel. Olmyho ruce svíraly jen němou prázdnotu.
Celou Alexandrií se rozléhalo vytí sirén. Pomalu spustil paže k tělu, jak si náhle příliš silně
uvědomil svou osamělost. Projektor poletoval v malém kruhu a vydával slabé vzlyky. Bez instrukcí
ze svého zdroje se nedokázal rozhodnout, co si počít.
Olmy se krátce oklepal a zježily se mu chlupy na zátylku - zmocnil se jej pocit téměř
náboženského úžasu, jaký nezažil od časů na Lamarckii.
Vykročil ke konci haly, cestou si podvědomě srovnal v hlavě, co má dělat. Zabočil doprava, aby
vyšel obrovskými ocelovými dveřmi, a vzhlédl skrze řídké mraky, které halily druhý dóm, a po záři
fluorescentní trubice dohlédl k vrtu v severním víku. Oči měl zarudlé a vlhké. Otřel si je hřbetem
ruky, dýchal přerývaně.
Pohotovostní majáky kolem fluorescentní trubice se rozblikaly a ve dvou třetinách cesty víkem
vytvořily jasný kruh.
Nepřestával se třást a to jej zlobilo. Vždyť už přece jednou zemřel? Přesto se jeho tělo bálo
umírání a příval emocí mu zcela opanoval smysly.
Ještě hlouběji a o to znepokojivěji ucítil zbytky staré oddanosti... Oddanosti svým lidem, plavidlu,
které je neslo na cestě mezi hvězdami a jež sloužilo jako trychtýř nekonečné Cesty. Oddanosti
ženě, které život s ním připadal příliš bolestivý. "Neyo!" zamumlal. Možná se mýlila. Částečníci
nemají nezbytně přístup ke všem informacím, třeba to není tak zlé, jak to vypadá.
Ale věděl, že se utěšuje marně. Nikdy nezažil, že by něco s Thistledownem takhle zacloumalo.
Olmy si pospíšil na železniční nástupiště tři bloky města od kolumbária, doprovázen davy
zvědavých a poplašených občanů.
Vchody k výtahům do severního víka byly zatarasené, veškerá mezidómová doprava byla
dočasně pozastavena. Nepřicházely žádné nové zprávy.
Olmy ukázal identifikační značky na svém zápěstí strážkyni víka, která je rychle oskenovala a
poslala svým nadřízeným. Když mu dovolila projít, vstoupil do výtahu a pospíchal k vrtu.
Uvnitř pracoven obklopujících vrt čekal oficiální transportér šípovitého tvaru, jak bylo nařízeno
úřadem ministerského předsedy. Nikdo z vojáků ani stráží, kterých se ptal, nevěděl, co se stalo. Na
občanských sítích se zatím neobjevilo žádné oficiální prohlášení. Olmy jel transportérem v
doprovodu pěti dalších vládních úředníků skrz vakuum nad atmosférou dalších čtyř dómů, vždy
prolétaje vrtem v každé z masivních konkávních stěn, které od sebe dómy oddělovaly. Žádný z
dómů nevykazoval známky nějakého poškození.
Ve vrtu v jižním víku šestého dómu Olmy přestoupil z transportéru na tuberider zkonstruovaný k
letu na singularitě, jež tvořila jádro Cesty. Po této velmi neobvyklé železnici uháněl rychlostí mnoho
tisíc kilometrů za hodinu k Axis City na 4 x 10° - čtyři sta tisíc kilometrů na sever od Thistledownu.
Několik minut před Axis City tuberider zpomalil a přední průzorový štít ztmavl. Pilot ohlásil, že se
nachází v blízkosti silné radiace. Něco prolétlo relativistickou rychlostí Cestou a zasáhlo severní
čtvrti Axis City.
Olmy neměl pochybnosti o tom, kdo je původcem.

2
Uběhl celý den, než se Olmy mohl setkat s ministerským předsedou. Spěšné opravy Axis City
učinily obyvatelnou pouze jedinou čtvrť, Central City, všechny zbývající, včetně Axis Prime, byly
evakuovány. Axis Prime byla zasažena hlavním náporem nárazu. Desetitisíce obyvatel přišly o
život, jak Gešelové, tak Naderité. Převážná většina Naderitů se ze zásady neúčastnila rutinního
ukládání tělesných vzorců a posledních vzpomínek jako pojistky před podobnou kalamitou.
Některým Gešelům bude umožněna druhá inkarnace - mnoho tisícům ostatních ovšem ne.
Samotná Paměť města byla poškozena. Dokonce i kdyby si Neya dala tu práci a uložila svůj
celoživotní záznam, své vzorce, mohlo se stát, že by zemřela.
Poslední funkční obvod, Central City, nyní hostil spojené kanceláře ministerského předsedy
Cesty a vlády Axis City, a právě tam se Yanosh s Olmym setkali.
"Její jméno je Deidre Enochová." spustil ministerský předseda, když se vznášel přes průhlednou
vnější stěnu nové kanceláře. Tělo od hrudníku dolů měl obalené zářivě modrým mediskafandrem,
náraz mu zlomil obě nohy a způsobil vážná vnitřní poranění. Na nějakou dobu bude muset
ministerský předseda fungovat jako kyborg, než mu budou vypěstovány a transplantovány nové
orgány. "Před padesáti lety otevřela ilegální bránu poblíž tři krát devět. Těsně za bodem, kde jsme
naposledy odrazili Jarty. Pomáhal jí mistr otevírač bran, který vědomě porušil nařízení Nexu a
svého cechu. O přestupku jsme se dozvěděli až půl roku poté, co propašovala osmdesát svých
kolegů - nebo možná sto dvacet, nevíme přesně kolik jich bylo - do malého výzkumného střediska -
a jen několik dní po otevření brány. Nemohli jsme udělat nic, čím bychom tomu zabránili."
Olmy pevně sevřel zábradlí, které lemovalo celý obvod kanceláře, a s prázdným výrazem
Keslera pozoroval. Jeho ironický tón byl příliš zřejmý. "Slyšel jsem jen zvěsti. Údržba Cesty -"
Keslera zasáhl náhlý příval bolesti, ale mediskafandr ji rychle utišil. Pokračoval se staženou
tváří. "Do háje s Údržbou Cesty. Do háje s intrikami i s politikou." Křečovitě se usmál. "Minule to byl
jeden naderitský rebel na Lamarckii."
Olmy přitakal.
"Tentokrát - Gešel. A co je horší, člen cechu otevíračů bran. Ani ve snu by mě nenapadlo, že
bude tak komplikované vést tuhle zatracenou loď. Teď už skoro chápu, proč tak toužíte po
Lamarckii."
"Tam to nebylo o nic snazší," uklidňoval ho Olmy.
"Ano - ale bylo tam méně lidí." Yanosh otočil svůj podpůrný skafandr a přešel síň. "Nevíme, co
přesně se přihodilo. Něco narušilo bezprostřední geometrii kolem brány. Konflikt mezi fyzikálními
vlastnostmi Cesty a vesmíru, do kterého Enochová vstoupila, byl příliš silný. Brána se proměnila v
otevřený vřed, který nebylo možno zacelit. To už se ale většina vědců Enochové stáhla do hlavní
stanice - ochranné pyramidy - kterou sama nazvala Redoubt."
"Otevřela bránu do chaosu?" zeptal se Olmy. Některé vesmíry přístupné z Cesty byly prázdné,
mrtvé prostory k ničemu a také relativně neškodné, jiné byly prudce jedovaté, plné bublající břečky
nestabilních "konstant", které redukovaly realitu pozorovatele či jeho pragmatizmus. V minulosti
byly v Cestě otevřeny pouze dvě takové brány, jediným šťastným aspektem těchto katastrof bylo,
že se brány samy rychle zavřely a nedaly se znovu otevřít.
"Do chaosu ne," odvětil Kesler, polkl a bolestí zmučeně sklopil hlavu. "Tenhle zatracený
mediskafandr... by mohl fungovat trochu lépe."
"Měl byste odpočívat," napomenul jej Olmy.
"Na to není čas. Cech otevíračů mi sdělil, že Enochová hledala doménu s vyšší strukturou, s
hyperřádem. Ale to, co našla, bylo mnohem nebezpečnější než jakýkoliv chaos. Její brána se
možná otevřela do vesmíru s nekonečnou plodností. Ne však pouze ve smyslu řádu, ale i
tvořivosti. Každý vesmír je v jistém smyslu jakýmsi spletencem, jehož části jsou spojeny
informačními linkami, ale vesmír Enochové neobsahoval žádné limity pro přenášení informací.
Žádnou konečnou rychlost světla, žádnou separaci mezi čímkoliv analogickým k Bellovu kontinuu...
a k ostatním fyzikálním vlastnostem."
Olmy se mračil a snažil v tom všem najít nějaký smysl. "Má znalost fyzikálních vlastností Cesty
je chabá..."
"Informujte se u svého milovaného Konráda Korzenowského," odsekl Kesler.
Na tuto provokaci Olmy nereagoval.
Kesler zamumlal tichou omluvu. Pomalu se vznášel přes síň s tváří zkroucenou bolestí jako
dojemná parodie neposednosti.
"Ve snaze zachránit její lidi a zavřít bránu jsme již ztratili tři expedice. Poslední se vypravila
před půl rokem. Kolem hlavní stanice vyrostly podivné životní formy, které jsou živeny přímo z léze
- z otevřené rány. Nabyly obřích rozměrů a jsou nepředstavitelně bizarní. Nikdo z nich není
moudrý. Těm, co zbyli z poslední expedice, se podařilo postavit bariéru asi tisíc kilometrů jižně od
této léze. Mysleli jsme si, že nám to poskytne luxus několika let na rozmyšlenou, co si s bránou
počít. Ale bariéra byla zničena. Zatím jsme nebyli schopni dostatečně se přiblížit, abychom zjistili,
co se stalo. Máme v tom sektoru obranu, klíčovou obranu, která brání tomu, aby byla léze zneužita
proti nám." Pohlédl průhlednou podlahou na segment Cesty čtyřiadvacet kilometrů pod nimi.
"Jartům se podařilo vyslat po trhlině relativistický projektil o hmotnosti necelého gramu zbytkové
hmoty. Nedokázali jsme jej zastavit. Včera ve dvanáct nula nula zasáhl Axis City."
Olmy byl seznámen s detaily útoku: kulička o průměru necelého milimetru, pohybující se téměř
rychlostí světla. Pouze bezpečnostní mechanizmus šestého dómu zabránil rozkladu celého Axis
City. Originál Neyi Taur Rinn vyřizoval něco za svého šéfa Yanoshe v Axis Prime, zatímco její
částečnice navštívila Olmyho.
"Přestěhujeme město na jih, jak nejrychleji to půjde, a stále pokračujeme v evakuaci," prohlásil
Kesler. "Jartové se momentálně přibližují k lézi. Nejsme si jisti, co s ní mohou udělat. Možná nic -
ale takové riziko si nemůžeme dovolit."
Olmy nechápavě zavrtěl hlavou. "Právě jste mi sdělil, že se s tím nedá nic dělat. Proč jste mě
sem tedy zavolal, když jsme bezmocní?"
"Neřekl jsem, že se nedá nic dělat," ohradil se Kesler a zaleskly se mu oči. "Někteří naši
otevírači bran se domnívají, že by se jim tam mohlo podařit vytvořit cirk, kruhovou bránu, a lézi
neprodyšně uzavřít."
"To by nás odřízlo od zbytku Cesty." poznamenal Olmy.
"Ještě něco horšího. Za několik dní nebo týdnů by to Cestu kompletně zničilo a navždy odřízlo
od Thistledownu. V tak zoufalé situaci jsme se dosud neocitli." Usmál se, rty zkřivené bolestí.
"Upřímně řečeno, vás jsem nevybral já. Nejsem si už totiž zcela jist vaší spolehlivostí, a tato
záležitost je příliš komplikovaná, aby komukoliv dovolovala postupovat na vlastní pěst." Neya mu
tedy neřekla pravdu. "Kdo mě vybral? " otázal se Olmy.
"Jeden otevírač bran. Udělal jste na něj velký dojem, když vás před několika dekádami
eskortoval do Cesty. To on otevřel bránu do Lamarckie."
"Frederik Ry Ornis?"
Kesler přikývl. "Podle současných zpráv se stal nejmocnějším otevíračem bran v celém cechu.
Je to zasloužilý mistr."
Olmy se zhluboka nadechl. "Nejsem tím, kým se jevím být, Yanoshi. Ve skutečnosti jsem stařec,
který viděl umřít své ženy i přátele. Stýská se mi po mých synech. Měli jste mě nechat na
Lamarckii."
Kesler zavřel oči. Modrý oblek kolem spodní části těla se lehce pohnul a rysy mu strnuly. "Olmy,
kterého jsem znal, by takovou příležitost nikdy neodmítl."
"Už jsem toho viděl příliš," odvětil Olmy.
 Yanosh se posunul k němu. "To jsme asi viděli oba. Tohle... je ovšem nad mé síly," špitl. "Ta
léze... otevírači bran mi sdělili, že je to nejpodivnější místo v celé Cestě. Hroutí se tam všechny
fyzikální hranice. Čas a kauzalita tam nabývají nového významu. Je to jakási kombinace nebe a
pekla. Pouze ti v Redoubtu viděli všechno, co se tam stalo - pokud stále existují v nějaké formě,
které dokážeme porozumět. Od vytvoření léze se nám s nimi nepodařilo navázat kontakt."
Olmy pozorně poslouchal a něco v něm pomalinku ožívalo, jakýsi malý oharek se rozžehl
jasnějším světlem.
"Možná je po všem, Olmy," řekl Yanosh. "Celý velký experiment se možná ocitl u konce. Jsme
připraveni Cestu zavřít, uštípnout ji, utěsnit lézi do vlastní malé bubliny... a zbavit se jí."
"Povězte mi o tom víc," vybídl jej Olmy a složil si ruce na prsou.
"Z Redoubtu, z malé komunity Enochové, uprchli tři lidé ještě předtím, než se léze stačila
rozšířit. Jeden zemřel: měl nenávratně poškozenou mysl. Druhý byl internován pro velmi důkladné
pozorování. To, čím je postižen, nedokážeme vyléčit. Třetí z nich přežila relativně nedotčena. Stala
se... je nekonvenční, přehnaně posedlá mystikou, ale údajně stále schopna racionálního
uvažování. Pokud s tím budete souhlasit, bude vás doprovázet." Yanoshův tón naznačoval, že
nehodlá Olmymu umožnit, aby pověření odmítl. "Máme ještě dva další dobrovolníky, oba jsou to
učňové - otevírači bran, které cech propustil. Všechny vybral Frederik Ry Ornis. Sám vám vysvětlí
proč."
Olmy zavrtěl hlavou.
"Mystická, propuštění otevírači... Co si mám s takovým týmem počít?"
Yanosh se zachmuřeně usmál. "Třeba je zabít, když se to nepodaří. A zabít i sebe. Pokud
nedokážete zavřít Cestu a léze zůstane tam, kde je, nebudete se smět vrátit. Žádná ze tří expedic,
které jsem do Redoubtu zatím vyslal, tam nedorazila. Byli pohlceni lézí." Další bolestivá grimasa.
"Věříte v duchy, Olmy?"
"V jaké?"
"Ve skutečné duchy? "
"Ne."
"Myslím, že já ano. Někteří členové záchranné expedice se vrátili. Několik jejich verzí.
Domníváme se, že jsme je zlikvidovali."
"Verze?"
"Jakési kopie. Byly poslány zpět - jako ozvěna - po jejich vlastních světočárách způsobem, který
nikdo nechápe. Vrátili se ke svým milovaným, příbuzným, přátelům. Pokud se vrátí ještě další,
mohlo by se ocitnout v ohrožení vše, co nazýváme skutečností. Tyto věci se jen těžko udržují v
tajnosti."
Olmy skepticky zvedl obočí. Podivoval se, že je Yanosh vůbec ještě schopen racionálního
uvažování. "Já už jsem si své odsloužil. Možná víc, než by bylo třeba. Proč bych měl být znovu
aktivní?"
"Zatraceně, Olmy, když už ne pro lásku k Thistledownu - to už máte za sebou - tak proto, že
chcete zemřít." Kesler zamručel a jeho pohled prozradil tiché znechucení zamaskované bolestí.
"Vím, že od chvíle, kdy jsem vás přivolal z Lamarckie, chcete zemřít. Pokud dorazíte do Redoubtu,
vaše přání vám bude velmi pravděpodobně splněno.
Berte to jako že vám nebo tomu, kým jste býval, prokazuji tímto pověřením laskavost."

3
"Kdybyste si nechal provést posílení, tohle by fungovalo mnohem rychleji," řekl Jarr Flynch a
ukázal na Olmyho hlavu. Všichni tři kráčeli bok po boku dlouhou prázdnou halou a blížili se k
bezpečnostní místnosti hluboko pod budovou Univerzity taktické obrany Thistledownu v Alexandrii.
Fyzicky Ry Ornis vůbec nezestárl. Na pohled byl stále samá ruka samá noha jako nějaká
kudlanka, ale nemotornost nahradila tajemná majestátnost a mladistvou, excentrickou užvaněnost
vystřídalo úsporné vyjadřování. Olmy na Flynchovu poznámku jen mávl rukou. "Prošel jsem si
důležité svazky. Myslím, že je znám až dost dobře. Mám otázky ohledně výběru lidí, kteří se mnou
mají jet. Učňové otevírači bran... Byli cechem propuštěni. Proč?"
Flynch se pousmál. "Jsou příliš smělí."
Olmy pohlédl na mistra otevírače. "Ry Ornis byl stejně smělý, jako jsou oni."
"Cech se za ta léta změnil," pokrčil rameny Ry Ornis. "Nyní žádá víc."
Flynch souhlasil. "Vzhledem k tomu, že jsem v cechu působil jako učitel, mohu potvrdit, že je to
určitě pravda. Tolerují jen velmi málo... tvořivosti. Chyba Enochové a jejích žáků je pěkně
vystrašila. A ta otevřená rána v Cestě nás vyděsila všechny. Rasp a Karn jsou mladé, inovativní.
Nikdo nepopírá, že jsou skvělé, ale odmítly se zklidnit a hrát svou roli. A tak jim cech zamítl vydat
certifikát o absolutoriu. "
"A proč jste je tedy vybral na tuhle práci?" zeptal se Olmy.
"Vybíral je Ry Ornis," reagoval Flynch.
"To už jsme probrali," na to Ry Ornis.
"Ovšem ne k mé spokojenosti. Kdy se s nimi setkám?"
"Setkání s Rasp a s Karn před nastoupením do trhlinoletu nebylo povoleno. Stále jsou v procesu
pohotovostní přípravy." Flynch pohlédl na Ry Ornise. "Jejich výcvik byl trochu tvrdý."
Olmy si byl čím dál tím více jistý, že nemá chuť mít něco do činění s cechem nebo s otevírači
vybranými Ry Ornisem.
"Ve spisech je jen polovina příběhu," vznesl námitku. "Deidre Enochová se nikdy nestala
otevíračem - dokonce o tuto kvalifikaci ani nikdy neusilovala. Byla to jen učitelka. Jak se mohla stát
pro cech tak důležitou osobou? "
Flynčh zavrtěl hlavou.
"Tak jako já nebyla nikdy kvalifikovaným otevíračem. Ale, stejně jako já, byla považována za
jednoho z nejlepších učitelů. Stala se mentorkou některých studentů otevíračů. Filosofkou."
"Prorokem," špitl Ry Ornis.
"Výcvik pro cech je ubíjející," pokračoval Flynch. "Někteří tvrdí, že se z něj stalo mučení.
Matematická hypnosugesce sama o sobě produkuje až devadesát procent odpadlíků. Deidre
Enochová pracovala jako poradkyně pro mentální rovnováhu a kompenzaci a byla dobrá... Za
posledních dvacet let pracovala s mnohými, kteří v Údržbě Cesty získali silný vliv. Své kontakty si
zachovala. Přesvědčila spoustu svých studentů -"
"Že lidská přirozenost je zvrácená," odvážil se kysele Olmy.
Flynch zavrtěl hlavou. "Že zákony našeho vesmíru jsou nedostatečné. Nedokonalé. Že existuje
způsob, jak se stát lepšími lidskými bytostmi, a samozřejmě, lepšími otevírači. Nedostatek
harmonie, soupeření a smrt nás ničí. Myslela si."
"Znala nějakou teorii vyšší úrovně, mezi mistry otevírači soukromě obíhaly různé spekulace,"
vysvětloval Ry Ornis. "Slyšela o doménách, kde vládnou velmi odlišná pravidla."
"Slyšela o bráně do absolutního řádu?"
"Na teoretické bázi se o ní diskutovalo. O její otevření se nikdo nikdy nepokusil. Nebyla
nalezena žádná omezení rozličnosti domén - vesmírů. Domnívala se, že správně naladěná brána
může zpřístupnit téměř každou doménu, jakou si dobrý otevírač dokáže představit."
Olmy se zamračil. "Očekávala, že harmonie vyváží soupeření a smrt? Lad versus nelad, boj až
do konce?"
Ry Ornis se slabě pousmál a Flynch přikývl.
"Existuje pádný důvod, proč nic z toho není v záznamech," řekl Flynch. "Žádný otevírač o tom
nechce mluvit a ani nepřipustí, že zná někoho, kdo měl s tímto rozhodnutím něco společného. Pro
cech to byla veliká ostuda. Jsem udiven, že vůbec víte, jaké otázky pokládat. Ale je lépe, že se
ptáte Ry Ornise -"
Olmy se zahleděl na Flynche. "Říkáte, že vy a Enochová jste měli podobné postavení. Raději
bych se ptal vás."
Flynch pokynul, aby zabočili doleva. Světla se před nimi rozsvítila a na konci mnohem kratší
chodby se vzápětí objevily otevřené dveře.
"Deidre Enochová se velmi zajímala o staré náboženské texty. Stejně jako její stoupenci.
Myslím, že se ztratili v nějakém snu. Domnívali se, že kdokoliv, kdo se vykoupe v proudu čistého
řádu, který hledají - v doméně nespoutaného tvoření bez destrukce - bude posilněn. Obrněn.
Zocelen. To je jen můj názor na to... co si asi mysleli. Možná jim takové věci dokonce sama říkala."
"Fontána mládí? " odtušil stále zakaboněný Olmy.
"Otevírači se o dočasnou nesmrtelnost příliš nezajímají," prohlásil Ry Ornis. "Když otevíráme
bránu - spatřujeme věčnost. Stovky bran, stovky věčností. Návraty jsou jen takovými mezihrami
mezi tím, co je věčné. Ti, kteří Enochovou poslouchali, si mysleli, že skončí jako zkušenější,
dokonalejší lidé. Méně zkažení konkurenční evolucí," Usmál se, a na vyzáblé tváři to zapůsobilo
jako velmi nepříjemný výraz. "Oproštěni od původního hříchu."
Olmy se přestal mračit. Pohlédl na Flynche, který se odvracel od Ry Ornise. Něco je mezi nimi,
pomyslel si, nějaká osobní nevraživost. "Ano. To dokáži pochopit."
"Opravdu?" Flynch pochybovačně zavrtěl hlavou.
Možná by mu mistr otevírač prozradil ještě více, ale nepřipadalo mu moudré dál dotírat.
Zazvonil zvonek a všichni tři vstoupili do konferenční místnosti.
Uvnitř již seděl jediný přeživší a celý uprchlík z Redoubtu: Lissa Plassová. Radiální Gešelka,
navrhla své vlastní tělo a vzezření již před několika dekádami se zaměřením na silnou kostru,
podobnou její přirozené stavbě těla. Tvář naladila tak, aby z ní vyzařovala síla i klasická krása, ale
umožnila jí stárnout a zážitky z účasti na expedici, trauma prožité v lézi, z ní také nevymazala.
Olmy si všiml, že má při sobě nevelkou starožitnou knihu tištěnou na skutečném papíře - bibli.
Flynch je vzájemně představil. Plassová se tvářila hrdě, ačkoliv působila trochu zmateně.
Zasedli ke kulatému stolu.
"Začněme s tím, co víme," navrhl Flynch. Nařídil promítnutí vizuálních záznamů, pořízených
ustupujícím trhlinoletem s Plassovou na palubě.
Olmy si prohlížel obrazy, jež se vznášely nad stolem: velké potrubí Cesty, plochy polí zářících
tak jasně, jako kdyby byla vybělená, suť pohlcenou vířícími mraky po obvodu a kolem samotné
trhliny, která procházela středem Cesty jako drát rozžhavený do modrobílé oslepivé záře.
Plassová se nedívala. Olmy si pozorně všímal jejích reakcí. Na chvíli mu připadalo, že kolem ní
cosi poletuje, jakýsi přízrak průhledného stínu, něco jako tenký plátek soumraku. Ostatní to buďto
neviděli nebo své vjemy ignorovali, ale oči Plassové se upnuly na Olmyho a žena stiskla rty.
"Jsem potěšen, že jste oba ochotni jet," řekl Ry Ornis, když sled obrázků došel ke konci.
Plassová pohlédla na otevírače a potom zpět na Olmyho. Podrobně zkoumala jeho tvář. "Já tu
nemohu zůstat. Proto se vracím zpět. Já na Thistledown nepatřím."
"Ser Plassovou straší duchové," vysvětlil Flynch. "Ser Olmy byl o některých z těchto návštěvníků
informován."
"Můj manžel," zajíkla se a polkla. "Zatím jen můj manžel. Nikdo jiný."
"Je pořád tam?" zeptal se Olmy. "V Redoubtu?"
"Neposkytli vám příliš mnoho užitečných informací, nemám pravdu?" odvětila trpce. "Jako kdyby
nechtěli, abychom uspěli."
"Je mrtvý?"
"Není v Redoubtu a nevím, jestli se tomu dá říkat smrt." vysvětlila Plassová. "Smím prozradit, co
tohle doopravdy znamená? Co jsme ve skutečnosti udělali?" Rozhlížela se s vykulenýma očima po
přítomných.
Ry Ornis souhlasně pozvedl ruku.
"Po své rodině mám deníky z doby před vypuštěním Thistledownu. Jak daleko sahá paměť
mých předků, byla má rodina zvláštní... Měli přístup do duchovního světa. Všichni vídali duchy. Ale
ty starodávné, ne takové, jaké dnes používáme jako své služebníky. Někteří tyto duchy popsali v
denících." Zvedla ruku a prstem se štípla do spodního rtu, pustila jej a znovu se štípla. "Myslím, že
tím duchem byl můj manžel. Teď si to uvědomuji. Všichni na mé světočáře, ještě před mým
narozením, byli navštěvováni stejnou osobou. Mým manželem. Vidím ho i nyní."
"Představa takového ducha je pro mě velmi složitá," prohlásil Olmy.
Plassová vzhlédla ke stropu a sevřela svoji bibli. "Ať již jsme se napojili na cokoliv - na doménu
ryzí harmonie, nebo dokonce na něco chytřejšího - vylilo se to do Cesty, na Thistledown. Je to jako
housenka, která se plíží pro naše životy, drží běh událostí v sevření a... plíží se, rozpíná se nazpět
a možná i dopředu v čase. Snaží se nás umlčet. Já se snažím, spolupracuji... ale manžel mi říká
zajímavé věci, když se vrací. Zajímalo by mě, zdali i ostatní slyší... hlášení? Zprávy z Redoubtu?"
Ry Ornis zavrtěl hlavou, ale Olmy silně pochyboval, že by to mělo znamenat jen prosté popření.
"Co se stalo, když se brána proměnila v lézi?" zeptal se Olmy.
Plassová zbledla. "Můj manžel byl u brány s mistrem otevíračem. Tom Issa Darmem."
"Jeden z našich nejlepších." dodal Ry Ornis.
"Enochové brána do harmonie byla druhá, kterou spolu otevřeli. Tou první byla šachta do
známého dodavatelského světa, odkud jsme získávali suroviny."
"Standardní postup pro všechny vzdálené stanice," vysvětlil Flynch.
"Nebyla jsem u toho, když otevírali druhou bránu," pokračovala Plassová a oči jí přeskakovaly z
Flynche na Olmyho. Nezdálo se, že by ke kterémukoliv z nich chovala nějaké sympatie. "Byla jsem
tehdy na záložní základně asi kilometr od brány a dva kilometry od Redoubtu. Kolem stanice byla
již rozvinuta atmosférická obálka a polštář z písku a hlíny. Manžel a já jsme si tam založili
rychlovegetační zahrádku. A sad. Slyšeli jsme, že otevřeli druhou bránu. Můj manžel byl toho dne s
Issa Dannem. Sera Enochová přijela na trakčním vozidle a řekla, že dosáhli naprostého úspěchu.
Oslavovali jsme, malá skupinka výzkumníků začala otevírat láhve šampaňského. Dvě hodiny poté
jsme dostali zprávu o nějakých neočekávaných komplikacích. Vyšli jsme z našich bungalovů -
průzkumný letoun z hlavního trhlinoletu právě přistával. Enochová se vrátila k nové bráně, aby se
připojila k Issa Dannovi. Manžel tam samozřejmě musel být s nimi,"
"Co jste viděli?"
"Zprvu nic. Pozorovali jsme je na monitorech uvnitř bungalovů. Issa Danna a jeho asistenti
pracovali, hovořili spolu, smáli se. Issa Danna si hodně věřil. Jeho genialita z něj doslova
vyzařovala. Druhá brána vypadala normálně - jako studna, kopule. Ale po nějaké době, po několika
hodinách, jsme si všimli, že lidé kolem nové brány mluví, jako kdyby byli opilí. Všichni do jednoho.
Z brány něco muselo vyjít, něco, co je intoxikovalo. Mluvili o nějakém stínu."
Pohlédla na Olmyho a on si uvědomil, že před tímto zážitkem musela být velmi krásnou ženou.
Něco z bývalé krásy jí zůstalo.
"Viděli jsme, jak bránu zahalil jakýsi závoj. Potom nám asistenti otevírače, žáci Issa Danny, co
seděli s námi v bungalovech, oznámili, že se brána vymkla kontrole. Cítili to ve svých klíčích
spojených s mistrovým klíčem."
Klíče byly přístroje, jež otevírači používali k vytváření portálů a které umožňovaly přístup do
jiných časů, do jiných vesmírů "vně" Cesty. Obvykle vypadaly jako řídítka spojená s malým glóbem.
"Kolik otevíračů tam tehdy bylo?" zeptal se Olmy.
"Dva mistři a sedm učňů," odvětila Plassová.
Olmy se obrátil k Ry Ornisovi. Zvedl ruku a tím gestem požádal o trpělivost.
"Ze základny u brány vyjel malý vůz. Vlnily se mu pneumatiky a lidé na něm křičeli a smáli se.
Potom i všichni shromáždění kolem vozu - to již byly bungalovy téměř prázdné - začali křičet a mě
popadla za ruku jedna asistentka - byla jsem u ní nejblíže - a řekla mi, že musíme okamžitě
nastoupit do průzkumného letounu a vrátit se na trhlinolet. Říkala - jmenovala se Jara - že nic
takového ještě nezažila. Tvrdila, že muselo dojít k nějaké chybě a že otevřeli bránu do chaosu. Já
o něčem takovém v životě neslyšela - ale z jejích úvah bylo zřejmé, že jestli neodejdeme hned.
všichni zemřeme. Byli jsme čtyři. Dva muži, já a Jara. Byli jsme jediní, komu se podařilo dostat na
palubu průzkumné lodi. Všechno kolem nás přikryl stín. Byli jsme jako opilí, smáli jsme se a křičeli."
Plassová se odmlčela a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. "Letěli jsme nahoru k
trhlinoletu. Zbytek už je na záznamu. To poslední, co jsem viděla, byl Redoubt, obklopený nějakou
vířící inkoustovou vodou. Nějaká bouře."
 Flynch už chtěl něco říci, ale Plassová ho zarazila. "Ti dva další lidé na trhlinoletu, muži, byli
také postižení. Vynořili se ze závoje kolem vozu a Jara jim pomohla nastoupit do hlídkového
letounu. Pokud jde o Jaru... Nikdo kromě mě si na ni nevzpomíná."
Flynch chvíli počkal, potom řekl: "Když průzkumník dorazil k trhlinoletu, na palubě byli pouze dva
lidé. Vy a tělo, které se nám nepodařilo identifikovat. Nebyli tam žádní další lidé a asistentka
otevírače jménem Jara nikdy neexistovala."
"Byli skuteční."
"Na tom nezáleží," ozval podrážděně Ry Ornis. "Issa Danna nebyl tak hloupý, aby otevřel bránu
do chaosu. Znal jeho příznaky a nikdy by takové otevření nedokončil. Ale - ale v napojení
podřízených klíčů mohou vzniknout reverzní hodnoty, pokud otevírač ztratí nadvládu."
"Brána byla otevřena do řádu - ale připojené klíče reagovaly, jako by se spojily s chaosem?"
snažil se Olmy nějak uchopit složitost zmiňovaných pojmů.
Ry Ornis působil dojmem, že nechce zacházet do detailů. "Na další naší světočáře už prostě
neexistují. Sera Plassová si pamatuje, že Enochovou a Issa Dannu doprovázelo sto dvacet lidí.
Také si vzpomíná na dva mistry otevírače a na sedm asistentů. Tady na Thistledownu máme
záznamy, životní historie, jen osmdesáti, s jedním mistrem a dvěma asistenty."
"Já jsem přežila. Mě si pamatujete." řekla Plassová se zoufalým výrazem.
"Jste v našich záznamech. Přežila jste," potvrdil Ry Ornis. "Nevíme jak nebo proč,"
"A co ten druhý přeživší?" zeptal se Olmy.
"Nevíme, kdo to byl nebo byla." řekl Ry Ornis.
"Ukažte mu i to ostatní." vybídla Plassová. "Ukažte mu Číslo 2, ukažte mu, co se stane, když
přežijete, ale nevrátíte se."
"To je na radě," ujistil ji Ry Ornis. "Jste připraven, sere Olmy?"
"Na něco takového asi nebudu připraven nikdy, sere Ry Ornisi." odvětil Olmy.

4
Trhlinolet usazený v doku ve vrtu byl zbrusu nový, štíhlý a velmi rychlý. Olmy traktoval podél
boku lodi a odolával nutkání přejet prsty po hladkém, lesklém povrchu.
Stále přemítal o setkání s obrazem nazývaným Číslo 2.
V okolí doku vrt mezi šestým a sedmým dómem zářil fialově mlžným oparem a pohárovité pole
bylo vztyčené, aby přijalo nejjižnější extensory Axis City, které během evakuace a oprav pojaly
zbylé obvody. Olmy se obrátil čelem k ose a k tupému uzávěru trhliny a pozoroval pracovníky a
roboty, rozmisťovali silové mříže a obrovské ocelové nosníky, které měly sloužit jako nárazníky.
Manažer doků, malý holohlavý muž s chlapeckými rysy a s hlavou zdobenou složitým
zelenohnědým keltským motivem, se přitáhl k Olmymu a podal mu nějaký papírový dokument.
"Za hodinu jdeme do vakua," oznámil. "Doufám, že tu do té doby budou všichni. Rád bych
uzavřel loď a zkontroloval její integritu."
Olmy přiložil na dokument svoji pečeť a převedl tím velení z managementu vrtu a cechu
konstruktérů na Obranu Cesty. "Dvě z vás už tu byly," poznamenal manažer doků. "Mladé dívky,
dvojčata. Měly u sebe nejmenší klíče, jaké jsem kdy viděl."
Olmy se ohlédl do doků a spatřil tři postavy, které traktovaly k nim. "Zdá se, že už jsme všichni."
"A co oslava před odletem? " zeptal se manažer.
Olmy se pousmál. "Všichni máme příliš napilno."
"Vždyť já vím," přikývl manažer.
Podle pravidla měli otevírači bran určité vzezření a fluidum, jež je definuje, někdy jen nepatrné.
Rasp a Karn byly skoro děti, narozeny (vyrobeny je možná výstižnější) před patnácti lety v
Thistledown City. Jejich předkové byli radikální Gešelové a jejich čtyři rodiče-sponzoň byli také
otevírači bran.
Dotraktovaly k trhlinoletu a představily se Olmymu. Hermafroditické, slonovinově bílé a štíhlé
bytosti s dlouhými prsty a malými hlavami pokrytými jemným stříbřitým kožíškem vlasů hovořily
identickým, zvučným tenorem. Karn měla černé oči, Rasp zelené. Jinak byly naprosto stejné. Olmy
v žádné z nich necítil tu sebevědomou nadřazenost, na kterou byl zvyklý u zkušených otevíračů
bran.
Manažer doku načrtl kódovaný symbol a otevřel vchod do trhlinoletu, jakýsi zeleně zářící kruh v
trupu stroje. Dvojčata zadumaně vstoupila do lodi.
Plassová dorazila několik minut po nich. Na sobě měla formální modrou kombinézu a vypadala,
jako kdyby ještě před chvílí plakala. Když Olmyho pozdravila, znělo to hrubě. Oslovila jej, jako by
se ještě nikdy nesetkali. "Vy jste ten voják?"
"Pracoval jsem u Obrany Cesty," odpověděl.
Šedá unavená očka jí vroubila nateklá, bílá kůže, tvář měla širokou a milou, tmavé vlasy
nakrátko ostříhané. Plassová Olmymu připomínala vychovatelky z dětství: vlídná, ale v žádném
případě ne nerozhodná.
"Ser Flynch mi sdělil, že jste ten, co zemřel na Lamarckii. Slyšela jsem o tom. Od narození
Naderita."
"Od narození," potvrdil Olmy.
"A všechna tato dobrodružství prožíváme jen díky inteligenci sera Korzenowského." Odvrátila
zrak, potom na něj znovu upřela oči a naklonila hlavu na stranu. "Na tohle se ale vůbec netěším.
Už vám řekli, že jsem trochu narušená? Že mé myšlenkové pochody sledují podivné dráhy?"
"Říkají, že jste ovlivněna studiem a osobními prožitky." Olmy byl trochu nesvůj z toho, že se
musí znovu seznamovat s někým, koho už zná.
Rasp s Karn je pozorovaly ze vchodu trhlinoletu.
"Ona narušená, my mladé a nezkušené," prohodila Rasp. Karn se jen zasmála. Překvapivě
velmi jemně a sladce. "A vy už jste jednou zemřel, sere Olmy. To jsme ale parta!"
"Předpokládám, že všichni ví, co dělají," řekla Plassová.
"Nic nepředpokládejte," opáčil Olmy.
Doprovodil Plassovou do lodi. Manažer doku je se zvědavým zájmem sledoval. Olmy se na poli
otočil, aby na něj pohlédl.
"Od tohoto okamžiku přebírám veškerou zodpovědnost za toto plavidlo. Děkuji vám za vaši
pozornost a péči."
"To je naše povinnost." odvětil manažer doku. "Dodali ji teprve včera. Ještě s ní nikdo neletěl - je
to panna, sere Olmy. Dokonce ani nemá jméno."
"Pojmenujte ji Lark!" zatrylkovala Rasp zevnitř. Olmy si s manažerem potřásl rukou a vylezl do
lodě. Uzávěr se za ním zavřel se slabým pípnutím.
Uvnitř trhlinoletu bylo chladno a ticho.
Vzhledem k inertnímu ovládání tam nebyly žádné zvláštní pohovky, sítě ani pole, při cestě
budou z psychologických důvodů pociťovat pouze simulovaný pohyb: převážně jen slabý vjem
zrychlování a zpomalování.
Plassová se seznámila s Rasp a Karn. Protože na sobě neměla žádný črtač, vyměnily si pouze
slova. To Olmymu vyhovovalo.
"Sere Olmy," oslovila jej Plassová, "předpokládám, že zde máme nějaké soukromí. Neslyší nás
tam venku někdo?"
"Nikdo," ujistil ji Olmy.
"Dobře. Takže můžeme mluvit zcela otevřeně. Tahle cesta je k ničemu." Obrátila se k
dvojčatům, která se vznášela jako diakritická znamínka nad nějakým neviditelným písmenem.
"Vybrali si vás, protože jste nezkušené."
"Nepoznamenané," upřesnila bystře Rasp. "Otevřené všemu novému."
Karn se usmála a přikývla. "A nebojíme se bubáků."
To, jak se zdálo, Plassovou zmátlo, ale jen na chvíli. Zjevně byla odhodlána zavést se jako
Kassandra. "Nebudete zklamány."
"Setkaly jsme se s Číslem 2," řekla Rasp a Karn přitakala. "Ser Ry Ornis trval na tom, abychom
ho prostudovaly."
Olmy si vzpomněl na své první setkání s živě zářícím člověkem v příjemně zařízené, potemnělé
místnosti. Nebyl sice nijak děsivě zdeformován, jak to před schůzkou očekával, ale do normálu měl
určitě daleko. Kůže mu ve vzduchu šeré místnosti hořela malinkými hemžícími se světluškami
zmírajících atomů kovu. Vyvstával ze tmy jako mlhovina tam někde v nekonečnu za stěnami
Thistledownu. Pouze jeho ruce zůstávaly tmavými, cizími oblouky na hvězdném těle, jak se
pohybovaly, když se pokoušel promluvit.
Žil v jakémsi zhrouceném čase, jenž neplynul žádným směrem, a jeho slova vyžadovala zvláštní
překlad. Mluvil o věcech, které se v místnosti stanou, až ji Olmy opustí. Řekl mu, že Cesta brzy
skončí "v mžiknutí ptačího oka." To překladatel přetlumočil docela jasně, ale ostatní slova
nedokázal přeložit, zdálo se, že si neznámý vymýšlí nebo přechází na nové jazyky, některé z nich
evidentně nehumanoidního původu.
Plassová prolomila krátké ticho: "Oddechneme si, pokud se nám nestane nic horšího, než že
skončíme jako on."
"Velmi zajímavé," poznamenala Rasp.
"My jsme přátelé novot," dodala s úsměvem Karn.
"Nestvůry se vyrábí," utrousila Plassová s úšklebkem a sevřela bibli, "ne rodí."
"Děkujeme," řekla Karn a vyprodukovala nucený, upjatý úsměv, doprovázený skelným
pohledem. Rasp zjevně usilovně přemýšlela o mnohem mazanějším odvetném útoku.
Olmy usoudil, že čeho je dost, toho je příliš. "Jestliže máme zemřít, nebo ještě něco horšího,
měli bychom se alespoň chovat civilizovaně." Všechny tři na něj pohlédly, každá s jiným druhem
překvapení v očích. To mu poskytlo minimální satisfakci. "Proberme si tedy naše příkazy a naučme
se spolupracovat."
"Muž, který chce pouze znovu zemřít -" spustila stále popuzená Karn se skelnýma očima, ale
sestra ji zarazila.
"Mlč už," okřikla ji. "Má pravdu. Je čas pracovat." Karn pokrčila rameny a její zlost se rázem
rozplynula.
Se vzrůstající rychlostí se přední průzor trhlinoletu, který směřoval do Cesty, měnil v
deformovanou čočku. Zbloudilé atomy a ionty plynu uvnitř Cesty se před nimi hromadily do
zkreslující, doběla rozžhavené atmosféry. Ze zkoseného hranolu mléčného jasu se linuly
mnohobarevné paprsky, trhlina, sama o sobě nepatrná geometrická deformace, nyní připomínala
doběla rozžhavený píst.
Zbloudilé atomy plynu v Cestě začínaly být problémem. Byl to důsledek příliš mnoha otevřených
bran za účelem dodávek materiálů z těžebních světů.
Před Olmym se objevila signalizace stavu trhlinoletu ve formě jednoznačných, uklidňujících
modrozelených symbolů. Jejich rychlost: tři procenta c', rychlosti světla v Cestě, o něco méně než c
v okolním vesmíru. Nyní zpomalovali z více než šesti g - z maxima, kterého dosáhli někde u 4 x
10°. Nic z toho však uvnitř lodě nepociťovali.
Displeje signalizovaly jejich pozici jako 1 x 10 . Deset milionů kilometrů za víkem sedmého
dómu, stále téměř tři miliardy kilometrů od Redoubtu.
Olmy prožíval jakýsi snový pocit odloučení, jako vždy, když cestoval trhlinoletem. Interiér byl
osádkou rozdělen na tři soukromá kupé, společný prostor a kabinu pro pilota. Olmy strávil většinu
času v pilotní kabině. Jeho společnice zůstávaly ve svých kupé a téměř spolu nemluvily.
První náznak podivnosti jejich mise se dostavil druhého dne, v půli cesty. Olmy studoval to málo,
co bylo o Redoubtu známo, z přísně tajného a tedy kompletního svazku. Byl plně zabrán do
životopisu Deidre Enochové, když na něj zavolal nějaký hlas.
Otočil se a tři metry za sebou spatřil mladou ženu, vznášela se hlavou napřed k němu, nepatrně
nakloněna kolem své osy. "Měla jsem dojem, že nás voláte," řekla. "Cítila jsem, že nás studujete.
Co chcete vědět?"
 Olmy se přesvědčil, zda to není nějaký výtvor právě prohlíženého spisu. Nebyl, k projekci žádné
simulace nedocházelo. Za obrazem spatřil obě sestry a Plassovou, které se vylouply ze svých
kajut. Sestry vypadaly velmi zvědavě, ve tváři Plassové se zračil výraz šokované lítosti.
"Nepoznávám ji," řekla Plassová.
Olmy usoudil, že to není žádný žert. "Jsem potěšen, že jste se nás rozhodla navštívit," promluvil
k ženě s náznakem ironie. "Jak se mají věci v Redoubtu?"
"Vše při starém," odvětila mladá žena. Její tvář nebyla příliš dobře viditelná. Když mluvila, rysy
se jí rozplývaly a nepatrně pozměněny se znovu formovaly.
"Jste v pořádku?" zeptal se Olmy. Rasp s Karn se k němu sunuly kolem obrazu, který je
ignoroval.
"Já nic nejsem nic," odvětil obraz. "Zeptejte se mě na něco jiného. Samotnou mě zajímá, jestli
budu schopna nějakých smysluplných odpovědí."
Rasp a Karn se připojily k Olmymu. "Je skutečná?" zeptala se Rasp. Dvojčata byla obě bledá
jako stěna a tváře měla strnulé vystrašeným úžasem.
"Nevím." přiznal Olmy. "Ale nemyslím."
"Potom musela využít svoji pozici na časočáře Redoubtu, aby k nám po ní sešplhala," usoudila
Rasp. "Zdá se, že někteří z nás se skutečně dostanou tam, kam máme namířeno!"
Karn se usmála svým obvyklým spokojeným úsměvem se skelnýma očima. Olmymu toto
hyperinteligentní dvojče pomalu začínalo lézt na nervy.
Plassová přistoupila k obrazu se sevřenými pěstmi, jako kdyby chtěla postavu udeřit.
"Nepoznávám vás. Kdo jste?"
"Jen jediného z vás vidím jasně." Mladá žena ukázala na Olmyho. "Ostatní jsou jen jako roj
much."
"Mají Redoubt ve své moci Jartové?" zeptala se Rasp. Obraz neodpověděl, a tak Olmy otázku
zopakoval.
"V Redoubtu jsme sami. To stačí. Také vám mohu popsat situaci, která nastane, až tam
dorazíte. V Cestě se nachází obrovská prohlubeň, nebo údolí, chcete-li, a Redoubt vytváří sérii
pásem intenzivně navrstvených pravděpodobností v této prohlubni. Redoubt se rozrostl do
nesmírných rozměrů a všechny pravděpodobnosti se po čase zrealizovaly. Mé původní já prožilo
více životů, než lze stanovit jakoukoliv základní číslovkou. A stále je prožívá. Zbavuje se nás stejně
jako se člověk zbavuje kůže."
"Povězte nám něco o té bráně," žádala Karn a sunula se blíž k návštěvnici. "Co se stalo? V
jakém stavu se nachází brána?" zopakoval Olmy otázku. Žena jej sledovala se znepokojivou
intenzitou.
"Stala se těmi, kteří ji otevřeli. Na západní hranici brány se nachází obrovitá hlava Issa Danny,
která přehlíží krajinu. Nevíme, co tam dělá, ani co má znamenat."
Plassová se trochu zajíkla a s vykulenýma očima si rukou zakryla ústa.
"Někteří se pokusili uprchnout. Udělalo to z nich živé hory, vystlané lidskými prsty, nebo lesy
plné mlhy a lepivých modrých stínů. Někteří se vznášejí ve vzduchu jako výpary, jež promění
kohokoliv, s kým se střetnou. To jsme zjistili. Už nejméně tisíc let nevycházíme ven..."
Rasp a Karn se postavily po bocích návštěvnice a zkoumaly ji kočičíma očima.
"Jak tedy můžete odejít a vrátit se k nám?" zeptal se Olmy.
Mladá žena se zamračila a zvedla ruce. "Ono to nemluví. Ono to nic neví. Jsem velmi
opuštěná."
Plassová, Rasp s Karn a Olmy zůstali stát a zírali na sebe skrz prázdný vzduch.
Olmy se polekal, ve vzpomínce uvržen do okamžiku, kdy naposledy uviděl zmizet ducha -
částečnici Neyi Taur Rinn.
Plassová prudce vydechla a oklepala se. "Je to stále stejné." postěžovala si. "Můj manžel říká,
že je osamělý. Ale taková místa neexistují!"
Karn se otočila k Rasp. "Falešná vize, nějaký klam?" zeptala se sestry.
 "Tam kam letíme, žádné klamy neexistují," řekla Plassová a promnula si ruce.
Karn se jí za zády ušklíbla.
"Nikdo neví, co se stalo s bránou v Redoubtu." konstatovala Rasp a zvedla hlavu od záznamů,
které studovala. Od zjevení toho ženského ducha trávili většinu času v pilotní kabině. Olmyho
přítomnost jim pravděpodobně skýtala jisté uklidnění. "Nikdo z mistrů by si to nedovolil ani
odhadnout."
Karn vzdychla, ale jestli ze soucitu nebo zahanbením, to Olmy nepoznal.
"Chce si někdo z vás tipnout?" zeptal se Olmy.
Plassová se vznášela před společným prostorem těsně za slabě fialovým čumákem trhlinoletu s
rukama složenýma na prsou a ve tváři se jí zračila naděje.
"Brána je otevřena ve dně Cesty," prohlásila suše Rasp, jako kdyby předříkávala nějakou
elementární lekci. "Je to jakési omezení v lokálním kontinuu Cesty. V každé prstencové pozici jsou
možné čtyři bodové brány. Když jsou všechny čtyři otevřeny, měly by se vždy držet stěny Cesty. V
praxi však údajně došlo k tomu, že se malé brány zvedly nade dno. Když k tomu dojde, jsou
okamžitě zavřeny."
"Co to má mít společného s mou otázkou?" zeptal se Olmy.
"Ale, vlastně nic!" odvětila Rasp a podrážděně mávla rukou.
"Možná, že něco ano," namítla Karn, momentálně hrajíc roli hloubavé dívky. "Možná to spolu
hluboce souvisí."
"Ach, dobrá tedy." vzdychla Rasp a tvář jí zjemněla. "Chtěla jsem jen naznačit tohle: jestliže se
brána Issa Danny nějakým způsobem zvedla ze dna údolí, od stěny Cesty, pak se musela změnit i
prohlubeň v ní. Volná brána může nepříznivě ovlivnit lokální světočáry. Z jakéhokoliv úhlu do ní
může něco vstoupit a zase odejít. V přípravě nám je vštěpováno pochopení, že světočáry všech
přepravovaných objektů, procházejících takovouto volnou bránou, se ve skutečnosti táhnou lety
nazpět. Vlny pravděpodobnosti takzvaně retrogradují."
"Kolik lidí vlastně bránou prošlo?" zeptal se Olmy.
"Můj manžel určitě ne," prohlásila Plassová a vytáhla se do poklopu. "Issa Danna a celá jeho
družina. A poté, co se zformovala ta léze, možná i ostatní... ale proti své vůli."
"Ale vy jste tu ženu nepoznala," připomněl Olmy.
"Ne," potvrdila Plassová.
"Byla snad zničena, když se brána proměnila v lézi?" pokračoval Olmy. "Byla její světočára zcela
vymazána z naší domény?"
"Bolí mě hlava," ozvala se Rasp.
"Myslím, že možná máte pravdu," připustila zadumaně Karn. "Dává to smysl, i když dost děsivý.
Je suspendována. "Nemám záznam o její existenci."
"Ale ta čára stále existuje," dodala Rasp. "Rezonuje zpět v čase a dokonce i v místech, kde její
záznam končí."
"Ne," zavrtěla Plassová hlavou.
"Jak to?" otázala se Rasp.
"Zmínila se o vševěc."
"To jsem neslyšela," řekla Rasp.
"Ani já ne," přidal se Olmy.
Plassová si pevně založila ruce na prsou a vzpřímila se. "Slyšeli jsme různá slova." Ukázala
bradou na Olmyho. "Ve skutečnosti viděla jen jeho."
"Ale na tebe se duch také podíval." řekla Rasp. "Ovšem jen jednou."
"Vševěc je dávný výraz pro nordické vládní setkání," předčítal Olmy z displeje palubního
počítače trhlinoletu, kam žádost o definici zadal.
"To ale ona neměla na mysli," namítla Plassová. "Můj manžel podobným způsobem používal
jinou frázi. Zmiňoval se o finální mysli domény. Možná tím míní stejnou věc."
 "To byla jen ozvěna," nesouhlasila Rasp. "Každý jsme to slyšeli jinak. A všichni jsme s tím
rozdílně interagovali v závislosti na... čemkoliv. To znamená, že duch více než pravděpodobně
přinesl nahodilou informaci z budoucnosti, které my nikdy nedosáhneme. Je to duch, který prostě
jen žvaní... možná jako váš manžel."
Plassová chvíli zírala na dvojčata, potom se přidržela rámu poklopu. Zarputile vrtěla hlavou.
"Uvidíte, že o té jejich vševěci ještě uslyšíme. Deidre Enochová stále pracuje. Cosi mi říká, že se
tam pořád něco děje. Redoubt stále existuje."
"To víte od svého manžela, co?" dobírala si ji Rasp. Olmy se na ni zamračil, ale dívka ho
ignorovala.
"To poznáme, až uvidíme své vlastní duchy," Plassová se nohou odrazila od stěny, aby se
odvznášela ke svému kupé.
Plassová si pokojně předčítala bibli ve společném prostoru, zatímco jí loď připravovala jídlo.
Dvojčata se stravovala podle vlastního rozvrhu, ale Olmy si svá jídla sesynchronizoval s Plassovou
a to z jednoho prostého důvodu: rád s tou ženou hovořil a společnost dvojčat mu naopak nebyla
dvakrát příjemná.
Na Plassové se mu líbil výraz jisté upotřebené síly, čehosi dopadajícího na konec oblouku po
absolvování obzvláště vysoké a vznešené dráhy. Jak se zdálo, i Plassové byla jeho společnost
milá, ale při hovoru se o tom nezmínila. Zajímala se o jeho zážitky z Lamarckie.
"Byl to překrásný svět," vyprávěl jí. "Nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl."
"Už ale neexistuje, nebo ano?" zeptala se Plassová.
"Ne takový, jaký ho znám. Proměnil se na způsob chlorofylu. Nyní je to něco docela jiného, a
mimoto, brána, která tam vedla, se zhroutila... Z Cesty se tam nikdo nikdy nedostane."
"Škoda," povzdychla si Plassová. "Největší tragédií smrtelnosti je, že se nemůžeme vracet. Můj
manžel mě ale na druhé straně navštívil hned několikrát... od chvíle, kdy jsem opustila Redoubt."
Usmála se. "Myslíte, že není správné, když se z jeho návštěv těším? Není šťastný - ale já jsem
šťastnější, když ho mohu vidět, naslouchat mu." Odvrátila zrak a nahrbila se, jako kdyby očekávala
ránu.l"On mě neposlouchá, nemůže," Olmy přikývl. Ačkoli mu to nedává smysl, může to alespoň
zdvořile vzít na vědomí.
"Říká, že v Redoubtu není nic ztraceno. Zajímalo by mě, jak to může vědět? Je snad tam?
Pozoruje je? Tragédií nekontrolovatelného řádu je, že dochází k přehodnocování minulosti - a
jejímu navštěvování - stejně jako je tomu u budoucnosti. Když se naposledy vrátil, měl velké
bolesti. Říkal, že ho nový Bůh proklel za to, že je kontrarevolucionář. Finální mysl. Sdělil mi, že oko
Pozorovatele jej sledovalo přes celou věčnost, na všech světočárách, a kdykoliv se pokoušel
zastavit, byl mučen a přeměněn v něco jiného." Ve tváři Plassové se zračilo jakési nadšení a
smyslné očekávání, jak pozorně sledovala Olmyho reakci.
"Popřela jste to, co říkají naše dvojčata," připomněl jí Olmy. "O ozvěnách putujících po celé
délce světočar."
"To nejsou jen ozvěny. My jsme naše světočáry, sere Olmy. Tihle duchové... jsou vlastně jen
pozměněné verze svých originálů. Mají rozptýlený původ. Pocházejí z mnoha rozdílných
budoucností, ale mají vlastní realitu, nezávislost. Cítím to... když ke mně promlouvá."
Olmy se zamračil. "Já si tohle všechno nedokážu představit. Harmonie má přece znamenat
prostotu a klid... Ne mučení, deformaci a nápravu. Vesmír naprosté harmonie by byl jistě spíše cosi
jako nebe v křesťanském slova smyslu." Ukázal na starožitnou knihu, jež jí spočívala v klíně.
Plassová se pohnula a bible se zvedla několik centimetrů do vzduchu. Sáhla po ní, aby si ji
přitlačila zpět.
"Nebe nezná žádnou změnu, žádnou smrt," odvětila. "To je pro smrtelníky velmi přitažlivé, ale
mýlí se. Nic, co je dobré, nemůže trvat věčně. Stává se to nesnesitelným. Představte si sílu, která
si vynucuje, aby něco trvalo věčně, ačkoliv se stává stále větší esencí toho, čím byla, silou, která
nepřijme nic víc než soulad, ale nemůže komunikovat."
Olmy zavrtěl hlavou. "To nedokáži."
"Ani já ne, ale přesně tohle mi manžel popisuje." Uběhlo několik vteřin. Plassová prstem tiše
poklepala na obálku knihy.
 "Jak je to dlouho, co vás naposledy navštívil?" zeptal se Olmy.
"Tři týdny. Možná déle. Všechno se zklidnilo těsně předtím, než mi oznámili, že se mohu vrátit
do Redoubtu." Zavřela oči a přiložila si ruce na tváře. "Věřila jsem tomu, čemu věřila Enochová,
věřila jsem, že řád nastupuje. Že nastupuje jednou provždy. Věřila jsem, že jsme stvořeni s
chybami ve vesmíru, který se také narodil s jistými trhlinami. Myslela jsem si, že budeme mnohem
krásnější, až -"
Karn a Rasp se najednou přihrnuly a vznášely se vedle Plassové, která zmlkla a se slabým
zachvěním je pozdravila.
"Odvážily jsme se nalézt možnou odpověď na toto dilema." řekla Karn.
"Naše rodová geometrie je mimo Cestu určována vakuem nekonečného potenciálu," spustila
Rasp a Karn přikývla s výrazem podobným radosti. "Tuto energii nám však není dovoleno čerpat,
takže v naší doméně má prostor jistý tvar, zatímco čas má směr a rychlost. Ve vesmíru, na který se
Enochová napojila, je energie vakua trvale k dispozici. Čas a prostor a tato energie, tento
potenciál, jsou sbaleny do malého pevného uzle neskutečné hustoty. A právě ten musí váš manžel
nazývat Finální myslí. A naše návštěvnice jej přejmenovala na vševěc."
Plassová netečně zavrtěla hlavou.
"To musí být vážně skvělé!" vzdychla Karn. "Vesmír, kde se řád uchytil již v prvních
nanosekundách po jeho stvoření, vesmír ovládající všechny ohně počáteční expanze, veškerý tvar
a konstanty existence..."
"Zajímalo by mě, co by Enochová s takovou doménou udělala, kdyby ji dokázala ovládnout,"
řekla Rasp, vznášela se nad Plassovou a shlédla na ni. Plassová mávla rukou, jako kdyby
odháněla mouchu, a Rasp se s širokým úsměvem odrazila mimo dosah. "Ve srovnání s tím je
světlo naší svíčky opravdu velmi slabé."
"Všechno musí směřovat k Finální mysli. Tato síla kvete na konci času jako květina rašící ze
všech událostí, všech životů, všech myšlenek. Je předchůdcem nejen všech živoucích bytostí, ale i
veškerých interakcí hmoty, prostoru a času, protože všechno směřuje k tomuto květu."
O tomto citátu z Korzenowského poznámek Olmy často přemýšlel. Konstruktér Cesty sestavil
docela originální kosmologii, kterou se ani nepokoušel šířit mezi svými souputníky. Originál se
nacházel v Korzenowského knihovně, střežený jako veřejný poklad, ale tam nyní zavítal jen
málokdo.
Zatímco si Plassová četla z bible ve společném prostoru. Olmy navštívil Rasp a Karn v jejich
části. Dvojčata uspořádala projekci geometrického umění a matematických cifer týkajících se
prostoru, silně barevnou a velmi dezorientující. Zeptal se jich, jestli věří, že zmíněná vševěc,
dokonale zorganizovaná mysl, může vůbec existovat.
"Bože, ne!" zděsila se naoko Karn a uchichtla se.
"Chceš říct spíš božstvo, ne!" dodala Rasp."Dokonce ani kdybychom v ni věřili, což nevěříme.
Energie a impuls, ano, finální, možná. Mysl - ne!"
"Jakkoliv to nazvete - v lézi to již možná existuje, a je to nějak výrazně jiné? "
"Samozřejmě, že to existuje! Ale ne jako mysl, to je všechno. Existence mysli bez neurálních
kvalit není možná - musí probíhat komunikace mezi jednotlivými uzly, které buďto vyvracejí, či
potvrzují. Když uvažujeme správně, doména řádu by dosáhla vrcholu během několika prvních
sekund existence a vše by zastavila. Zmocnila by se veškeré energie začátku tohoto okamžiku a
ovládla by ji, vmžiku by se propracovala všemi možnými variantami - stala by se monoblokem,
nehybným a dokonalým, bezčasým. Ne věčným - eviternálním, navždy zmrazeným. Bezčasým."
"Náš vesmír, naše doména, se může vyvíjet po mnoho miliard nebo dokonce trilionů let,"
pokračovala Karn. "V našem vesmíru by Finální mysl klidně mohla existovat jako součet všech
neurálních procesů v celém čase jeho trvání. Ale Deidre Enochová musela nalézt nějakou
ohavnost. Představte si, že by to byla mysl! Okamžitě by stvořila všechny věci, nikdy by jí nic
neodporovalo, nikdy by nepoznala vědění. Nikdy by ji nic nezklamalo, nezastavilo, nic by ji
nepoučilo ani nezkrotilo. Byla by nedozrálá jako čerstvě narozené děcko, a stejně inteligentní jako
-"
"Geniální," připojila se Rasp.
 "- Jako sám ďábel." dokončila Karn.
"Prosím vás," dodala Rasp a najednou ztišila hlas."Dokonce i kdyby něco takového mohlo
existovat, hlavně ať to není mysl."
Na posledním milionu kilometrů minuli zvrásněný, zdecimovaný segment Cesty. Při vyhánění
Jartů z jejich pevností zemřely desetitisíce obránců Cesty. Byla poznamenána uvolněnými
energiemi, použitými v bitvě, a stále ještě nepatrně žhnula, prostoupená pulzujícími spirálami a
paprsky, přesto je trhlina přes tento úsek nesla pouze s téměř nepostřehnutelným kodrcáním.
Trhlinolet ho do jisté míry dokázal kompenzovat, ale dokonce i s touto kompenzací museli
zredukovat rychlost na pouhých pár tisíc kilometrů za hodinu.
Redoubt ležel necelých deset tisíc kilometrů před nimi.
Rasp s Karn vytáhly z pouzder své klíče a ze všech sil se snažily nějak vysvětlit stav Cesty, jak
se přibližovaly Redoubtu.
Pět tisíc kilometrů od Redoubtu stěna Cesty vykazovala známky nezměrných výtvorů: dálnice,
pruhy, jež mohly být pozůstatky kdysi spojených bran, ale brány samotné nikde. Obrazce byly
poskládány z úzkých řad suti, z výšky vypadaly jako čáry z prachu.
Olmy zachmuřeně vrtěl hlavou. "Nic není tak, jak to stojí v hlášeních z minulých týdnů."
"I já jsem detekovala něco neobvyklého," připustila Rasp. Karn jen souhlasila. "Něco, co souvisí
s jartským útokem..."
"Něco, co nám bylo zamlčeno? " odtušila Plassová. "Kolonie, která se neudržela? "
"Naše, nebo jartská?" zeptal se Olmy.
"Ani jedno, ani druhé," prohlásila Karn, když vzhlédla od klíče. Zvedla přístroj, kouli o velikosti
pěsti spojenou se dvěma držadly, a otočila displej, aby na něj Olmy a Plassová viděli. Olmy již
mnohokrát zažil otevírače bran v akci, takže dobře věděl, jak displej funguje - ačkoliv klíč nikdy
ovládat neuměl.
"Tady nikdy žádné brány otevřené nebyly. Je to všechno klam."
"Návnada," navrhla Plassová.
"Něco horšího," opáčila Rasp. "Brána v Redoubtu překrucuje pravděpodobnosti, pozměňuje
světočáry v Cestě do takových extrémů... Že dochází k odkládání rezidua skutečností, které se
nikdy neodebraly."
"Je to něco jako mumlání Cesty ze spaní, noční můry naší historie," vysvětlovala Karn. Poprvé
za celou cestu byla dvojčata vlídnější, dokonce vypadala znepokojeně. "Ale nechápu, jak můžeme
fungovat, jestliže jsme se ocitli v takovém vlnění."
"Takže co to má být?" zeptal se Olmy a ukázal na šmouhy zničených dálnic, měst a spojnic mezi
přízračnými branami.
"Budoucnost," řekla Karn. "Možná dokonce to, co se stane, když neuspějeme..."
"Ale tohle nejsou vzorce lidských staveb," poznamenala Plassová. "Žádný městský architekt
lidského původu by nenavrhl takové cesty. Stejně jako to neodpovídá ničemu, co víme o Jartech."
Olmy se podíval pozorněji a soustředěním se zamračil. "Jestli se o vytvoření Cesty pokusil ještě
někdo jiný, mohou to být ruiny a suť zbylé po jeho neúspěchu."
Karn se nervózně zasmála. "Paráda! To nám ještě scházelo! Co by se asi stalo, kdybychom tu
otevřely bránu?"
Plassová uchopila Olmyho za paži. "Dejte to do vysílaného hlášení. Oznamte Hexamonu, že
tento úsek cesty musí být zakázán. Nikdy tu nesmí být otevřena žádná brána!"
"Proč by ne?" zarazila se Karn. "Představte si, co všechno bychom se tu mohli dozvědět. Nové
domény."
"Souhlasím se serou Plassovou." zarazila ji Rasp. "Je možné, že existují horší alternativy, než je
nalezení vesmíru s čistým řádem." Pustila se svého klíče a chytila se za hlavu. "Dokonce pouhý
dotek našich nástrojů způsobuje bolest. Jsme tu k ničemu... jakákoliv brána, kterou otevřeme, nás
pohltí rychleji než brána v Redoubtu! S tím musíš souhlasit, sestro!"
"Já to tak nevidím." namítala paličatě Karn. "Prostě nevidím. Myslím, že by to mohlo být velmi
zajímavé. Dokonce fascinující."
Plassová vzdychla. "Tuhle zatracenou skříňku pro nás otevřel Konrád Korzenowski." řekla na
Olmyho adresu. "To rozmazlené geniální dítě, jehož přitahovala špatnost jako mršina mouchy."
"Myslel jsem si, že zlo souvisí s nepořádkem," řekl Olmy.
"Nyní už víte, že je to jinak." odvětila Plassová.
Rasp zkoumala Olmyho a Plassovou přimhouřenýma očima plnýma nepříjemné podezřívavosti.
Olmy sáhl po Raspině klíči, aby nenarazil do stěny trhlinoletu. Karn opovržlivě převzala nástroj a
přistrčila jej sestře.
"Zapomínáš na své povinnosti." pokárala ji. "Buďto se naší mise můžeme bát, nebo ji můžeme
podstoupit s radostí a odhodláním. Zbabělost nám nikterak neprospívá."
"Máš pravdu, sestro, alespoň v tomhle ji máš," souhlasně vzdychla Rasp. Vrátila klíč do
pouzdra, urovnala si oblečení a ubrouskem si otřela tvář. "Koneckonců jsme na cestě do míst, kam
jsme vždy směřovali a vždy směřovat budeme."
"Mění se jen to, co se stane, až tam dorazíme." dodala Karn.
Plassová zbledla. "Můj manžel se nikdy nevrací stejným způsobem a ve stejném stavu. Kolikeré
peklo asi právě prožívá? "
"Jen jedno pro každé já," řekla Rasp. "Jen jedno. To se jen vracejí jiní manželové."
Ačkoliv takhle daleko v Cestě žádné nebývalo, Olmy spatřil rozmetané, pusté a prázdné jartské
opevnění. Před nimi se rozprostíral úsek, kde Cestu pokrývaly klikaté černé a rudé pruhy písku a
nedozírná, spirálovitá poušť, taktéž neznámá. Olmy ucítil jiskřičku něčeho oživšího, ne-li přímo
touhy po životě, potom radost z neuvěřitelné podívané, jakou mu jeho život přinášel.
Na Lamarckii viděl ty nejroztodivnější variace biologie. Tady, poblíž Redoubtu, byla realita
předmětem svých vlastních změn, popřením sebe sama.
Plassová byla strnulá. "Příští návštěvníci, jestli nějací budou, uvidí něco zcela odlišného."
přemítala nahlas. "Jsme lapeni na rozkmitané světočáře Cesty, která nezbytně nemusí být naší
vlastní."
"Nikdy bych nevěřila, že je něco takového možné," řekla Rasp a Karn s nevolí souhlasila. "Tohle
není fyzika, kterou nás učili."
"Vševěc může zplodit libovolnou fyziku." domnívala se Plassová. "Jakoukoliv realitu. Má k tomu
všechnu potřebnou energii. Má k dispozici lidské mysli, které může naučit našim variacím."
"Zná pouze soulad." řekla Karn a položila Plassové ruku na rameno.
Starší ženě to podle všeho nevadilo. "Nezná žádnou silnější vůli, než je její vlastní," doplnila.
"Avšak tuto vůli může rozdělit do iluzorních jednotek. Je to tyran..."
Plassová ukázala na pruhy, táhnoucí se tisíce kilometrů pod nimi. "Toto je okamžik klidu, silného
soustředění. Pokud mě paměť neklame, pokud je pravda, co manžel... manželé... při návratu říkají,
bývá to tu obvykle mnohem hektičtější. Mnohem vynalézavější."
Karn se ušklíbla a spočinula rukama na držadlech svého klíče. Se soustředěným výrazem ve
tváři držadla mnula. "Cítím to. Léze je stále..."
Rasp se chopila vlastního nástroje a také se uvedla do toho podivného stavu.
"Stále je tam," potvrdila. "Je to špatné. Vznáší se nad Cestou, velmi blízko trhliny. Zespodu to
musí vypadat jako nějaká slisovaná hvězda..."
Propluli jemnou, namodralou mlhou, která stoupala ze severního konce pouště. Trhlinolet tiše
zazvonil. Mlhu nechali za sebou.
"Tam," zvolala Plassová. "To se nedá splést!"
Brána se drala do Cesty s obrovskou hlavou Issa Danny zvednutou nade dnem, přesně tak, jako
to Rasp s Karn cítily ve svých nástrojích. Nyní, ze vzdálenosti pouhé stovky kilometrů, viděli
kulovitou lézi naprosto jasně. Skutečně se podobala temnému slunci nebo vředu. Kolem ní
poblikávala krvavá záře, rudá jako nějaký kouzelná rubín. Černý střed, z dálky menší než koneček
prstu, Olmymu zcela nepochopitelně zaplňoval celé zorné pole.
 Jeho mladé tělo usoudilo, že je čas postupovat velmi pomalu. Polkl a snažil se ovládnout tento
svůj strach, kousal se do tváře, dokud mu z ní nezačala téci krev.
Trhlinolet se otřásl. Jeho hlas Olmymu oznámil: "Zachytili jsme navigační signál. Necelých deset
kilometrů před námi se nachází místo osídlené lidmi. Tvrdí, že nás navedou do bezpečí."
"Stále tam jsou!" zvolala Plassová. Všichni shlédli průhledným čumákem trhlinoletu, pryč od
křiklavě narůžovělé trhliny, vrstvami modrozeleného oparu halícího Cestu, pětadvacet kilometrů
dolů do jediného tmavého, ocelově lesklého bodu uprostřed drsné, rozlehlé planiny.
Redoubt ležel ve stínu léze, obklopen pološerem, zaplaveným mihotavě rudým lemem léze.
"Cítím bičování nějakými cizími světočárami," pronesly Rasp a Karn jako jedna. Olmy se ohlédl
a spatřil, že se glóby jejich klíčů vzájemně dotýkají. V koulích to praskalo a klapaly o sebe. Karn
namířila svůj nástroj k Olmymu, aby také viděl na displej. Probíhal na něm dlouhý seznam
"konstant" této domény - pí, Planckova konstanta a jiné -, ale jejich hodnoty se měnily, provázeny
pravidelným bzukotem v trupu trhlinoletu. "Vůbec nic tam není stabilní!"
Olmy pohlédl na zprávu vyslanou z Redoubtu. Poskytovala navigační instrukce pro přistávací
plavidlo jejich trhlinoletu: jak se mají odpojit od trhlinoletu, sestoupit, podrobit se prohlídce a být
přijati do pyramidy. Zpráva končila větami: "Určíme, jestli jste pouhé iluze, nebo jen nějaké
výchylky. Jestliže jste našeho původu, přivítáme vás. Na návrat už je pozdě. Opusťte svůj
trhlinolet, než se příliš přiblíží k vševěci. Ať již vás poslal kdokoliv, odsoudil vás k nekonečnému
vězení."
"Jak povzbudivé," ulevil si Olmy. Přízračné světlo jim do tváří vrhalo nepravidelné, rušivé
záblesky.
"Stejně jsme tam vždycky směřovali," špitla Rasp.
"Musíme souhlasit," prohlásila Plassová. "Nemáme, kam jinam bychom šli."
Odtraktovali na záď k poklopu přistávacího modulu a vlezli do malého stroje podobného hrotu
šípu. Interiér je přivítal tím, že se uzpůsobil jejich postavám, poskytl jim pohovky a nástroje
vyrobené na míru podle jejich těl. Plassová se usadila do kokpitu vedle Olmyho, Rasp s Karn přímo
za ně.
Olmy se odpojil od trhlinoletu a připojil přistávací modul na signál z pyramidy.
Oddělili se od trhlinoletu. V širokém okně kokpitu se krajina rychle přibližovala.
Plassové strnula tvář, jako když se malé dítě chystá propuknout v pláč. "Hvězdo, Osude a
Pneumo, buďte k nám laskavý. Vidím otevíračovu hlavu. Tam!" ukázala v bezmocné hrůze,
vyděšená a zároveň fascinovaná něčím tak nepochopitelným.
Na nízké, rozlehlé vyvýšenině ve zšeřelém okolí Redoubtu se jako nějaká hora tyčila temná
hlava s kůží jako stín. jedno oko otočené na jih, druhé pozorovalo teritorium před nejbližší stěnou
pyramidy. Toto pozorovatelovo oko mělo možná sto metrů v průměru a zářilo mořskou zelení, jež
vrhala dlouhý paprsek mezi pokroucené provazy mlhy. Plassové přeskočil hlas a zapištěla: "Ach,
Hvězdo a Osude..."
Krajina kolem Redoubtu se vlnila pod vířícími paprsky světočar, které rotovaly, jako vlasy vlály
na všechny strany z černého středu léze, a s každým svým průchodem trochu měnily ráz krajiny.
Posouvaly v ní bizarní orientační body o několik metrů, nebo je zvětšovaly či naopak zmenšovaly.
Něco takového by si Olmy v životě nedokázal ani představit. Redoubt si hověl uprostřed děsivé
scény lidských údů oddělených od těl, rozsázených na kopcích jako stromy, jejich pěsti se
křečovitě zatínaly a zase otevíraly. Na kopci stál hrad nebo něco podobného z bloků zeleného skla
s jedinými obrovskými dveřmi a oknem. Uprostřed dveří stála postava - asi socha - několik set
metrů vysoká, nepatrně humanoidní, a když nad ní prolétal přistávací modul, neustále idiotsky
pokyvovala hlavou. Stovky mnohem menších postav, avšak přesto gigantických, se hemžily na
jakémsi nádvoří před hradem, jejich rudočerné stíny za nimi v nekonečném větru měnících se
pravděpodobností vlály jako pláštěnky. Olmyho napadlo, že by to mohli být obří psi nebo bezocasí
ještěři, ale Plassová někam ukázala a řekla: "Manžel mi vyprávěl o Issa Dannově asistentovi
jménem Ram Chako... Byl duplikován a donucen chodit po čtyřech."
Obr ve dveřích hradu pomalu zvedl mohutnou hlavu a obří ještěři se začali plazit jeden přes
druhého, aby vyběhli otevřeným portálem z nádvoří ven. Vyskakovali, když nad nimi přistávací
modul prolétal, jako kdyby ho odpornými čelistmi chtěli stáhnout ze vzduchu.
Olmymu bušilo ve spáncích. Nedokázal se zprostit přesvědčení, že nic z tohoto nemůže být
skutečné, vlastně ale nebylo zapotřebí, aby to bylo skutečné v jakémkoliv smyslu, kterému rozumí
jeho tělo. Rasp s Karn ztratily předchozí neohroženost a choulily se k sobě. Klíče se jim vznášely
na šňůrkách, které měly navlečené kolem zápěstí.
Křiklavý svit svatozáře zaplavil kabinu jako krev, když se přistávací modul stočil do
momentálních bodů kontaktu trakčních polí z Redoubtu. Olmy dal lodi pokyn, aby jim poskytla
širokoúhlý pohled na Redoubt a okolí, a tento pohled se kolem nich pomalu roztočil a zaplnil
interiér přistávacího modulu.
Až zrůdná rozmanitost jako by nikdy nekončila. Cosi rozpoltilo nejen lidské tělo, nebo mnoho těl,
a dalo průchod odporným deformacím jejich částí, ale stejně naložilo s lidskými myšlenkami i
touhami a bez ladu a skladu rozházelo po krajině výsledky svého konání.
Uvnitř mělkého údolí - jak popisovala ženská návštěvnice - se u kolébky, v níž se hemžily stovky
lidských těl, hrbila žena s namodralou pletí podobná postavě ve dveřích hradu. Pomalu vnořila ruce
do kotle plného masa a zamíchala jimi, zatímco jí vlasy tryskaly z hlavy, v obličeji měla zakaboněný
výraz a na všechny strany vrhala silně zelené světlo.
"Matka geometrií," zamumlala Karn a zakryla si oči.
Olmy od toho nedokázal odtrhnout zrak, ale všechno v něm chtělo spát, či spíše zemřít, než aby
vzal na vědomí to, co vidí.
Plassová vytušila jeho rozpoložení. Sama z toho nepochopitelného výjevu nějakým způsobem
načerpala síly. "Nemusí to dávat smysl. Je to podporováno nekonečnou energií a monolitickou,
tupou vůlí. Není tu nic nového, nic -"
"Já nežádám, aby to dávalo smysl, " odvětil Olmy. "Jen potřebuji vědět, co za tím stojí."
"Dostatečně silná a správně nasměrovaná energie může vytvořit cokoliv, co si lidská mysl
dokáže představit -" spustila Karn.
"Dokonce více, než si jakákoliv mysl umí představit. Ovšem ne mysl, jakými jsou ty naše,"
upřesnila Rasp. "Je to spíš jakýsi soulad, žádná mysl."
V Olmym na chvíli vzkypěl vztek a chtěl frustrovaně vykřiknout, ale zhluboka se nadechl, složil si
ruce na prsou a vznášeje se v trakčních pásech, řekl Plassové: "Mysl, která nemá žádný cíl? Jestli
tu panuje čistý řád -"
Karn ho přerušila vysokým, sladkým hláskem. "Pomyslete na dimenze řádu. Tohle je pouhé
uspořádání, nejnižší forma řádu bez motivu či směřování. Další na řadě je samouspořádání hmoty
do něčeho nového. Když však tento výtvor zakrní, když se nenajde žádná další mysl, jen síla,
stává se z ní pouhý elaborát, nekonečná spirála nových uspořádání toho, co bylo stvořeno. A to
vidíme. Prázdné elaboráty. Nic nového. Žádné pochopení."
"Zdá se, že je opravdu moudrá," prohodila nevraživě Plassová. "Ale vševěc musí přesto
existovat."
"A co všechny ty... elaboráty?" zeptal se Olmy.
"Jsou zničené už svou nemožností zemřít," odvětila Plassová, "nevyčerpatelnými zdroji. V jádru
nikdy neoživnou ničím novým. Je to řád bez smrti, umění bez kritiky či nápravy, finální mysl
vesmíru, ve kterém existuje pouze bohatství, kde je možná pouze radost, kde zklamání je něčím
naprosto neznámým." Přistávací modul se zas a znovu otřásal, jak padali k pyramidě. Jeho interní
systémy se nedokázaly vypořádat s mihotavými paprsky rozdílných světočar.
"Připadá mi to, jako když si hraje rozmazlené dítě," shrnul Olmy.
"Ještě něco mnohem horšího," souhlasila Karn. "Rozmazlené děti jsme my, Rasp a já. Umíněné
a možná i trochu hloupé. Lidé jsou hloupí, dětinští, neustále se musí učit, vždy inklinují k selhání.
Tam někde - za tou lézí se nachází..."
"Nekonečný úspěch," ušklíbla se Rasp. "Dokonalý a zralý. Nedokáže se učit. Umí se pouze
přeskupovat."
"A Deidre Enochová se s tímto omezením nikdy nespokojila," hledala Plassová podporu u
Olmyho. "Chtěla se dozvědět, jak bude vypadat nebe ve skutečnosti." Oči sejí leskly pohnutím -
euforií iniciovanou příliš silným strachem a ohromením.
"Možná, že ho našla," řekla Karn.

5
"Nemohu vás přivítat," oslovila je Deidre Enochová. když k nim ztěžka kráčela. Za Olmym, v
komoře vysoko v Redoubtu, téměř ve špici kovové pyramidy, přistávací modul vzdychl a usadil se
do svého držáku.
Olmy se snažil porovnat tuto starou ženu s portrétem Enochové v záznamech. Hlas měla
víceméně stejný, ačkoliv hlubší a prostý všech emocí.
Rasp, Karn a Plassová stály vedle Olmyho, když se k nim Enochová blížila. Za Enochovou se v
jantarově mihotavé záři světel rozmístěných po podlaze dómu šinula řada deseti dalších mužů a
žen, všichni byli staří, odění do černých šatů a se stříbrnými pramínky vlasů, jež jim splývaly z
bílých hlav. "Ocitáte se v čekárně, kde není vůbec nic vyřešeno. Proč jste sem vlastně vůbec
přišli?"
Dříve než Olmy stačil odpovědět, Enochová se usmála a její hluboce zvrásněnou tvář opanoval
nezvyklý výraz. "Předpokládáme, že jste tu, protože máte podezření, že v tom mohou figurovat
Jartové."
"Nevím, co si mám myslet," promluvil Olmy ochraptěle. "Poznávám vás, ale z ostatních už
nikoho..."
"Přežili jsme první noc po vytvoření léze. Uspořádali jsme expedici a pokusili se o útěk. Bylo nás
šedesát. Podařilo se nám vrátit do Redoubtu, než nás Noční krajina mohla příliš změnit, příliš
drasticky si s námi pohrát. Zestárli jsme. Někteří z nás byli lapeni a... vidíte je tam venku. Žádná
druhá expedice se neuskutečnila."
"Můj manžel," řekla Plassová. "Kde je?"
"Ano... Vás znám. Jste tak stejná, až to bolí. Vy jste utekla na samém počátku."
"Byla jsem jediná."
"Nazvala jste to Noční krajinou." Rasp zvedla ruku s pouzdrem a klíčem. "Jak příznačné."
"Žádné slunce, žádná naděje, pouze řád," řekla Enochová, jako kdyby to slovo znamenalo
prokletí. "Přiletěli jste z vlastní vůle. nebo jste byli vysláni jinými blázny?"
"Bohužel jsme sem byli vysláni těmi blázny," potvrdila Plassová.
"A vy... vy jste se vrátila, i když jste věděla, co tu najdete?"
"Když jsem odsud odjížděla, vypadalo to tu jinak. Navštívili mě duchové mého manžela. Ti mi
řekli něco málo o tom, co se tu přihodilo... nebo mohlo přihodit."
"Duchové se pokoušejí dostat i do Redoubtu a mluvit s námi," Enochová nepokojně
přešlapovala. "Odmítáme je. Váš manžel byl té první noci zastižen venku. Nebyl příliš pozměněn.
Stojí poblíž Pozorovatele, zmražen paprskem z oka." Plassová se rozvzlykala a zakryla si tvář.
Enochová na to nebrala ohled a pokračovala. "Jediné, co stále může - je odhazovat duchy jako
mrtvou kůži. A ti nikdy nejsou stejní... nebo ano? Smí používat dočasná zakřivení prostoročasu a
tvarovat z nich vlastní obraz. Vševěc to považuje za dostatečně zábavné. Není třeba dodávat, že
my se od duchů obtěžovat nedáme. Máme spoustu práce jen s tím, abychom své útočiště udrželi v
bezpečném a dobrém stavu."
"V dobrém stavu." zopakovala Karn s blaženým úsměvem a Olmy se k ní otočil, zaražen reakcí
podobnou jeho. Karn pookřála. "Takže nepořádek tu má také své místo. Musíte pracovat, když
chcete něco opravit?"
"Přesně tak," odvětila Enochová. "Zbožňuji rez a stárnutí. Ale umožnili jsme mu působit pouze
do určité míry. Když už jste tu, nechcete si s námi dát trochu čaje?" Usmála se. "Čaj nám tady v
Redoubtu naštěstí chladne rychle. Kosti nám křehnou, scvrkává se nám kůže, čaj chladne.
Pospěšme si!"
"Nenechte se zmást našimi těly." nabádala Deidre Enochová, když všem hostům nalévala čaj do
šálků. "Jsou zdeformovaná, ale postačují. Vševěc dokáže pouze zdokonalovat a elaborovat, o
skutečné destrukci neví vůbec nic."
Olmy zpozoroval, jak stařenou cosi zavlnilo, nějaké nepatrné zatřesení následované nezřetelnou
změnou. Nevypadala už tak staře a seschle, jako kdyby nějaká neznámá síla vrátila čas. "Tou
dokonalostí si nejsem jist." Olmy bez valného zájmu pozvedl šálek. "Dokonce ani netuším, jak se
mohlo stát, že vypadáte tak staře?"
"Nejsme nešťastní," odpověděla Enochová. "Ani to není v naší moci. Víme jen, že se nikdy
nemůžeme vrátit na Thistledown. Víme, že odtud nikdy nemůžeme uprchnout."
"Neodpověděla jste na otázku sera Olmyho." podotkla mírně Plassová. "Jste tu nezávislí?"
"Ale jeho otázka nezněla takto, sero Lisso Plassová," ohradila se trochu nabroušeně Enochová.
"To, na co se ptáte, není slušná otázka. Řekla jsem, že jsme byli přistiženi při pokusu o útěk.
Někteří z nás zůstali v Noční krajině. My, kteří jsme se vrátili do pyramidy... jsme sice neunikli
zájmu vševěci, ale její vliv je zde omezený. Takže, abych odpověděla alespoň na jednu otázku:
jistou nezávislostí disponujeme." Enochová přitakala, jako kdyby usínala, hlava jí nakrátko spadla
do nepřirozeného úhlu k rameni... do nepohodlného úhlu, pomyslel si Olmy. Trhavě ji opět
napřímila. "Ve vesmíru, který jsem objevila... nic jiného neexistuje. Je vším."
"Finální mysl domény," řekla Plassová.
"Tuším, že Cestu a lidi, které v ní potkává, považuje za pouhé předměty své zábavy," řekl Olmy.
Rasp a Karn zneklidněly, ale proti tématu diskuse nic nenamítaly.
"Za objekty, které může různě překombinovávat a deformovat," potvrdila Enochová. "Jsme
materiálem pro nejzazší z dekadentních umění. Vševěc se vymyká našemu vědění, " Předklonila
se na svém polštáři, kam se vznešeně složila do lotosového sedu, a reflexivně si hřbetem ruky
promnula nos. "Domnívám se, že je nám dovoleno vzdorovat proto, že představujeme protiklady."
"Vševěc zná pouze klad," uchichtla se tiše Rasp.
"Přesně tak." protáhla potěšeně Enochová. Olmyho zaplavil další pocit neskutečna a rozhlédl se
po skupině, jež seděla s ním a s Enochovou v místnosti: Plassová, dvojčata a za Enochovou malá
žena s tázavým, kočičím výrazem, která celou dobu mlčela. Všechny je znovu obešla s konvicí
čaje a doplnila jim šálky.
Čaj byl studený.
Olmy se otočil na vlastním polštáři, aby si prohlédl další stařičké stoupence Enochové, kteří
mlčky a servilně posedávali v kulaté místnosti. Od jeho příjezdu se jim změnily tváře, avšak nikdo
neodešel ani nepřišel. Už po tucet generací bylo známo, že prostředí a kultura Thistledownu rodí
stoupence s procentuálně menším počtem vůdčích osobností, kterým pak přiděluje větší
schopnosti. Byly podniknuty kroky k nápravě tohoto stavu - k omezení extrémního schizmatu
rebelů, jakým byla Deidre Enochová. Pro tyhle už je pozdě, pomyslel si. Stojí tahle vševěc vůbec o
nějaké své stoupence?
Dlouho se nemohl dostatečně vzpamatovat, aby naplánoval další postup. Připadal si jako
zdrogovaný. Věděl však, že určitě není.
"Dokáže tolerovat odlišnost?" zeptala se Karn znovu tím svým vysokým, sladkým hláskem jako
nějaké dítě.
"Ne," odvětila stroze Enochová. "Její podstatou je absorbovat a skrýt veškerou odlišnost v
mutaci, ve změně bez cíle."
"Jako Jartové?" zeptala se Rasp, která si ostýchavě dumlala palec, to gesto bylo sice hrané, ale
naprosto přesvědčivé.
"Ne, jako Jartové ne. Jartové se s vševěcí setkali a dostali od ní vlastní Noční krajinu. Obávám
se, že nebude trvat dlouho, než se ta naše spojí s jejich a my se promícháme a projdeme zcela
zbytečnou přeměnou."
"Za jak dlouho? " zeptal se Olmy.
"Možná za několik málo let,"
"Takže ne tak moc brzy," odtušil.
"Dost brzy," popotáhla žena. Znovu si otřela nos. "My už jsme tu déle než dobrých tisíc století,"
 Olmy se tomu pokoušel porozumět.
"Vážně?" zeptal se v očekávání, že Enochová propukne v smích.
"Vážně. Měla jsem tu miliony rozličných stoupenců. Rozhlédněte se kolem sebe." Naklonila se
přes stůl, aby Olmymu pošeptala: "Vlny v moři. Žila jsem tisíc století v tisících nekonečně
rozdílných vesmírů. Pohrávají si se všemi světočarami, ne pouze s životními drahami jednotlivců.
Jedině já jsem s každou vlnou relativně stejná. V této části Cesty se jevím jako skutečný nexus,"
"Čaj chladne... kůže se krabatí... Přesto zažíváte nesmírně dlouhé časové údobí?"
"Deset tisíc takových údobí rozsekaných na kusy, svinutých a zkroucených." Z tenkého krku si
stáhla šátek a natáhla jej mezi pěstmi. "Zkroucených. Zauzlovaných. Byli jste sem vysláni, abyste
napravili bezohledné šílenství jedné rebelky... nemám pravdu? "
"Gešelské vizionářky." dodal Olmy.
Enochovou to neuspokojilo. Vstala a ovinula si šátek kolem krku. Zavázala si jej a záměrně
udělala pukrle. "Byla jsem jmenována Úřadem pro údržbu Cesty. Samotným Ry Ornisem. Dali mi
dva nejlepší otevírače bran z celého cechu, aby nalezli bránu do totální harmonie. Nebylo mi
řečeno proč. Nyní již mohu hádat."
"Také si vzpomínám na dva otevírače." řekla Plassová. "Ale oni ne."
"Doufala jsem, že mě naleznete transformovanou nebo mrtvou," pokračovala Enochová. "No,
jsem sice jiná, ale přežila jsem. Navíc se člověk po několika tisících století stává poněkud
nepoddajným. Jsem spíš něco jako ten Pozorovatel a jeho obří, zírající oko tam venku. Již
nedokáži lhát. Viděla jsem toho až příliš. Bojovala jsem s tím, co jsem objevila, a přetrpěla
zvěrstva, jaká ještě žádný člověk nezažil. Věřte mi, raději bych zemřela hned na začátku své mise,
než abych uviděla to, co jsem uviděla."
"A kde je ten druhý otevírač?" zeptal se Olmy.
"V Noční krajině." odvětila Enochová. "Issa Danna byl první, kdo se s vševěcí setkal. On a jeho
partner mistr Tolby Kin byli zasaženi hlavním náporem jejího prvního pokusu o elaboraci -
podrobné zpracování."
Rasp přešla k Olmymu a pošeptala mu do ucha: "Mistr otevírač jménem Tolby Kin nikdy
neexistoval."
"Může vás příběh někdo potvrdit?" zeptal se Olmy.
"A vy byste někomu z nich věřil?" pokynula Enochová ke svým společníkům. "Ne." odpověděla si
sama.
"Ne že by na tom nějak záleželo," ozvala se fatalisticky Plassová. "Konečný výsledek je stejný."
"Ale vůbec ne," namítla Enochová. "I kdyby to bylo v naší moci, nemohli bychom teď lézi uzavřít.
Ry Ornis měl pravdu. Tato rána musela být otevřena. Zamoření se ještě nepropracovalo ke svému
konci. Když nepočkáme na dovršení, náš vesmír nikdy neožije. Bude zrozen mrtev." Enochová
zavrtěla hlavou a tiše se usmála. "A ani jediný člověk v naší historii nespatří žádného ducha.
Světem, v němž straší, může být pouze živý svět, sere Olmy."
Olmy se prstem dotkl svého šálku. Čaj byl opět horký.
Byla jim poskytnuta strohá a chladná obydlí. Většina energie Redoubtu se spotřebovávala na
obranu před obyvateli Noční krajiny, tato energie se derivovala ze stěny Cesty pomocí geniálního
zařízení postaveného Issa Dannou ještě předtím, než byl uvězněn v lézi: energie sice stačila, ale v
žádném případě jí nebyl nadbytek.
Poprvé po mnoha dnech Olmy vychutnával chvilku soukromí. Vyčistil si okno s výhledem na jih,
směrem k puklině a asi padesát kilometrů přes Noční krajinu. Enochová mu poskytla
paprskostopovací dalekohled.
Za stopovací mřížkou roztaženou na maximum a za žhoucí demarkací kompletní nukleární
destrukce, skrze kterou nemohlo projít nic hmotného, se ani ne tisíc metrů od pyramidy válela
podivně pulzující tma, kterou prosvítaly nepravidelné, děsivé záblesky obětí vševěci.
Olmy lehounkým dalekohledem opsal pomalý oblouk. To, co vypadalo jako kopce nebo nízké
hory, byly konstrukce zaplavené tisíci vybledlých postav běžné velikosti, ale jen zdánlivě lidských
tvarů. Vypadalo to, jako by většinu času trávily bojem a máváním končetinami jako hmyzími
tykadly. Ostatní nosily v koších žhnoucí prach na vrcholek hory, kde ho vysypávaly, pak se vždy
zapotácely a sklouzly dolů, aby začaly znovu.
Obří hlava vymodelovaná do otevíračovy podobizny stála západně od hradu ze zeleného skla.
Olmy nebyl s to rozeznat, jestli hlava sestává z nějakého organického materiálu -lidského masa -
nebo ne. Vypadala spíš jako kámen, ačkoliv oko mělo velmi osobitý výraz.
Z tohoto úhlu neviděl obří figurínu ve dveřích hradu, ta stála na straně odvrácené od Redoubtu.
Nic z toho, co spatřil, neodporovalo tomu, co mu Plassová a Enochová řekly. Lehkovážný
nihilismus dvojčat mu byl cizí. Nicméně nic z toho, co viděl, nezapadalo do jakékoliv filosofie či sítě
fyzikálních zákonů, se kterými se dosud setkal. Jestli je za tím vším nějaká mysl, je
nepředstavitelně jiná - možná to dokonce žádná mysl není.
Přesto se ale pokoušel nalézt nějaký vzorec, nějaký plán Noční krajiny. Nějaké logické
odůvodnění.
Marně.
Těsně před nejvyššími kopci vyvstávaly porosty jakoby vyvrácených stromů a zamotaných
kořenů, bez listí, holé, desítky metrů vysoké, a tvořily ošklivý, zrůdný les o šířce několika kilometrů.
Od severní stěny Redoubtu se táhla jakási dráha, jež vedla skrze demarkaci do zmučeného terénu
podobného obrovským pruhům roztaveného, taženého skla, a na východ od hradu. Dráha zabíhala
za jeden bližší kopec, takže Olmy neviděl, kde končí.
Atmosféra kolem Redoubtu byla neskutečně čistá, ačkoliv kolem Noční krajiny stoupala oblaka
vířící mlhy. Až k této stěně z modrého oparu, vzdálené nějakých padesát kilometrů, bylo vše úplně
jasné.
Někdo zaklepal na dveře a Olmy se odvrátil od okna. Plassová vstoupila s unaveným,
ustaraným výrazem, který jako by měl každou chvíli přejít ve výbuch nadšení. "Ještě stále
pochybujete o mých slovech?"
"Pochybuji o všem," řekl Olmy. "Spíš bych uvěřil, že jsme byli zajati a je nám předkládán jeden
klam za druhým."
"A vy si myslíte, že se něco takového stalo?" zeptala se Plassová s přimhouřenýma očima, jako
kdyby ji někdo urazil.
"Ne," uklidnil ji Olmy. "Při výcviku jsem zažil poměrně věrohodné halucinace. Tohle je
skutečnost, ať již to znamená cokoliv."
"Musím uznat, že naše dvojčátka jsou velmi aktivní," prohodila Plassová a posadila se na židli u
stolu. Stůl, židle a malá matrace na zemi byly jediným nábytkem v místnosti. "Pokouší se hovořit se
všemi, kdo ví něco o otevíračích bran z týmu Enochové. Myslím, že se tu nemůže stát, abyste po
hodině hovořil se stejným člověkem - pokud to není Enochová."
Olmy přikývl. Stále se snažil nějak strávit prohlášení Enochové, že Úřad pro údržbu Cesty vyslal
expedici s tajným rozkazem... Navíc ve spolupráci s cechem otevíračů.
Možná, že dvojčata ví mnohem víc než on nebo Plassová. "Věděla jste něco o oficiálním úkolu
vaší expedice?" zeptal se.
Plassová chvíli neodpovídala. "Něco málo ano. Ale ne 'oficiálně'. Snad, že se neuskutečňuje
bez... podpory Úřadu pro údržbu Cesty. Určitě jsme netušili, že se máme stát psanci."
"Obě jste mluvily o jakémsi dovršení. Mluvilo se o tom, když jste ke skupině přišla?"
"Jenom zběžně. Teoreticky."
Olmy se otočil zpět k oknu. "Někde poblíž vrcholku pyramidy se nachází camera obscura. Rád
bych si prohlédl všechno kolem nás, abych si udělal obraz o naší pozici,"
"Zbytečné," namítla Plassová. "Já bych raději počkala na nějaké informace."
"Další duchové?" Plassová pokrčila rameny, natáhla nohy a pohladila si kolena.
"Zatím jsem nebyl navštíven."
"To přijde." prohodila Plassová suše. Zdálo se. že mu něco zamlčuje, něco, co jí dělá starost.
"Být vámi, tak se na to netěším. Ale na druhé straně se na to nelze nijak připravit."
Olmy se rozesmál, ale jeho smích vyzněl hluše. Připadal si, jako by jej někdo pomalu rozbaloval,
tak jako Plassové balík opakovaně prožívaných světočar. "Jak vlastně poznám, že vidím ducha?
Možná, že už se to stalo - na Thistledownu. Možná, že jsou kolem nás neustále, ale neukazují se
nám."
Plassová odvrátila zraky a se sebezapřením řekla: "Já jsem potkala svého vlastního ducha."
"O tom jste se mi nezmínila."
"Navštívil mě krátce poté. co jsme opustili Thistledown. Řekl mi, že dorazíme až k pyramidě."
Olmy potlačil další smích v obavě, že by už nikdy nepřestal. "Svého vlastního ducha jsem ještě
nikdy nepotkal."
"Asi tedy jednáme každý po svém. Já se podle všeho propracovávám zpět od jistého zážitku s
vševěcí. Duchové vám umožňují vzpomínky na budoucnost nebo na nějakou alternativu
budoucnosti. Možná, že se za nějaký čas dozvím, co se mnou vševěc zamýšlí. O jejích
elaboracích."
Olmy o tom mlčky přemýšlel. Smutné šedé oči Plassové se k němu upíraly a on věděl, že právě
kvůli nim mu je tak sympatická. Připomínala mu Sheilu Ap Nam, jeho první ženu na Lamarckii.
"Vaši milovaní, přátelé, kolegové... Potkají vás, tedy vaše verze, když se setkáte s vševěcí,"
vysvětlovala Plassová. "Je to jakýsi druh nesmrtelnosti. Památky." Sklopila zrak a složila ruce na
prsou. "Žádné jiné inteligentní bytosti, se kterými jsme se setkali, nemají historii mýtů a duchů.
Nemají žádnou zkušenost s přízraky. Víte o tom? Jsme jedineční. Jediní. Možná kromě Jartů... a o
těch toho tolik nevíme, že?"
Přitakal a rozhodl se změnit téma. "Co mají dvojčata v plánu?"
"Připadá mi, že to berou jako hru, jako výzvu. Kdo ví? Je dokonce možné, že na něco přijdou."
Olmy zamířil dalekohled k Pozorovateli s jediným žhoucím okem navěky obráceným k
Redoubtu. Ucítil odpor a nenávist vycházející z morku kostí kombinovanou s chladem, ze kterého
se mu dělalo zle. Jazyk jako by mu zmrzl. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu tkáň za
vlastníma očima připadala horká a vlhká. Naježily se mu chlupy na šíji.
"Je tam -" vyhrkl, ale potom sebou trhl a zamrkal. Několik centimetrů před obličejem se mu mezi
ním a oknem mihl závoj stínu. Se zaúpěním ustoupil od okna a pokoušel se to podivné cosi
odstrčit, ale nemohl se závoje dotknout. Vlnil se kolem něj, míhal se před Plassovou, která jej
chladně sledovala, a potom se jakoby natlačil do štěrbiny v protější stěně.
Teplo někde za jeho očima mu připadalo jako vroucí pára.
"Já to věděl!" zvolal chraplavě. "Cítil jsem, že to přichází! Že se něco stane." Ruce se mu třásly.
V životě takhle drasticky nereagoval na fyzické ohrožení.
"To nic nebylo," uklidňovala ho Plassová. "Mnohokrát jsem to viděla, o to víc poté, co jsem sem
prvně přišla."
Olmyho rozzlobila vlastní reakce.
"Co je to?"
"Ani duch, ani další verze našich já, to je jisté," odvětila. "Možná nějaký parazit, něco jako
blecha, která poskakuje po našich světočárách. Pokud je mi známo, tak je to naprosto neškodné.
Ale tady je to mnohem viditelnější než doma na Thistledownu,"
Snaha o sebeovládání se mu vracela jako bumerang. Všechny instinkty odmítaly jeho
momentální prožitky. "Nic z toho nepřijímám!" vykřikl a křečovitě zaťal ruce v pěsti. "Nic z toho
nedává smysl!"
"S tím souhlasím," špitla Plassová. "Smůla, že jsme v tom takhle uvízli. Smůla, že jste v tom
uvízl se mnou. Ale ještě větší smůla je, že jsem tu já uvízla s vámi. Zdá se, že se pokoušíte zůstat
racionální, sere Olmy. Můj manžel byl výjimečně racionální muž. Vševěc racionální lidi zbožňuje."

6
Rasp a Karn s Olmym procházely po ochozu nedaleko špičky Redoubtu. Díky své práci poněkud
vystřízlivěly. Sice se pořád chovaly jako dívenky, tu a tam se opozdily, pohlédly na něco v Noční
krajině a vzápětí popoběhly, aby Olmymu na chvíli utekly, mluvily však vyrovnaně, vážně a
dokonce tak trochu smutně.
"S něčím, jako je léze, jsme se v životě nesetkaly." řekla Karn. Z protější strany Cesty se vynořil
obrovský disk ohraničený zářivými červenými pruhy. "Je to mnohem víc, než jen zkolabovaná
brána. Víte, ona tu nekončí."
"Jak to myslíte?" zarazil se Olmy.
"Něco, jako je tohle, zákonitě ovlivnilo celou Cestu, když se brána vymkla kontrole -"
Rasp uchopila Karn za ruku a varovně za ni zatahala.
"Ale, co na tom sejde?" ohradila se Karn a vymanila se ze sestřina sevření. "Tady není pro
žádná tajemství místo. Pokud rychle něco nepodnikneme, vševěc nás brzy dostane, a my... tedy
spíš cáry z našich těl... budeme někde támhle zasazeni jako nějaké hračky."
Rasp se za nimi několik kroků zdržela, nasupeně si složila ruce na hrudi a poslouchala, jak Karn
pokračuje. "Když se léze zformovala, otevírači bran to ucítili v každé nové bráně. Cítili vlákna, která
se jimi snažila prodrat jako hedvábí pavučiny. Vidíme tam svinuté světočáry... ale ony se shlukují a
ovíjejí Cestu dokonce i tam, kde nejsou vidět. Mistr Ry Ornis si myslel -"
"Dost!" křikla Rasp a přispěchala k nim.
Karn se zastavila se slzami v očích a pohlédla přes stěnu parapetu.
"Pár věcí si dokáži odvodit," řekl Olmy. "To, co říká Deidre Enochová, skýtá mé představivosti
dostatečně živnou půdu. Vy nejste žádní propuštění učni, nemám pravdu?"
Rasp na něj upřeně pohlédla.
"Ne," řekla Karn.
Sestra se k ní otočila s pozvednutou paží, aby ji udeřila, ale opět ruku spustila. Krátce se
nadechla a řekla: "Dětské chování máme po matematické hypnosugesci. Příliš rychlé. Ry Ornis
nám oznámil, že nás bude zapotřebí. Uspíšil výcvik. Byly jsme nejlepší, ale jsme příliš mladé. To
nás spoutává."
Nad Noční krajinou, nad silovými poli chránícími atmosféru Redoubtu, se rozléhaly zvuky jakoby
stovek hlasů pozvednutých v podivném chóru.
Chórus střídavě stoupal a klesal ve stupnicích jako vřískot opuštěných opic v ZOO.
"Ry Ornis měl podezření, že léze ohýbá světočáry dokonce i za Thistledownem." pokračovala
Karn. Rasp přikývla a uchopila sestru za ruku. "Sestupuje po světočáře Thistledownu až tam... kde
se všechny životy spojují s životy našich předků. V podstatě jí sloužíme jako žebřík."
"Nejen my." dodala Rasp. Ječivý chórus se k nim nesl již z celého okolí Redoubtu. Z této strany
pyramidy byl vidět štíhlý obelisk v barvách jasného měsíce na olejově hladkém podstavci uprostřed
obřího lešení sestávajícího z částí lidských těl, z paží a rukou svázaných provazy. Tyto končetiny
však byly monstrózní, alespoň deset metrů dlouhé, a obelisk z tohoto lešení stoupal nejméně
kilometr do výšky, takže byl dvakrát vyšší než Redoubt. Oblast kolem konstrukce byla poseta
bledými válcovitými těly podobnými larvám nějakého hmyzu a Olmy usoudil, že právě z těchto těl
vychází všechen ten křik a hulákání.
"Tak, tak," souhlasila Karn. "Nejen my. Používá všech rozvětvených čar veškeré hmoty, všech
částic v Thistledownu a v Cestě."
"Kdo může tušit, jak daleko už to došlo?" zeptala se Rasp.
"Jaké to může mít následky?" doplnil otázku Olmy.
"To nevíme." odvětila Karn.
"A co my s tím můžeme dělat?"
"No, pokud budeme jednat rychle, můžeme lézi zavřít." usmála se zdrcená Rasp. "Možná to ani
nemusí být příliš obtížné."
"Překvapivě se vlastně zmenšuje," dodala Karn. "Můžeme odtud vytvořit kruhovou bránu...
Takzvaný cirk. Zaškrtit cestu a ta se potom smrskne zpět do svého zdroje, do obslužného soustrojí
v šestém dómu Thistledownu, a to poměrně vysokou rychlostí - milion kilometrů za den. Dokonce
by se nám mohlo podařit utéci po trhlině, ale -"
"Až provedeme zaškrcení, trhlina se určité začne chovat podivně," dokončila Rasp.
 "Velmi podivně," souhlasila Karn. "Takže se domů pravděpodobně nedostaneme. To jsme
věděly. Ry Ornis nás na to připravil. Alespoň tak nám to řekl."
"Navíc, kdybychom se vrátili na Thistledown, kdo by nás chtěl takové, jací jsme?" zeptala se
Rasp. "Uvnitř jsme pořádně narušení."
Dvojčata se zastavila na ochozu. Olmy sledoval, jak se chytila za paže a začala si něco špitat.
Klíče jim visely na ramenou a pouzdra se pohupovala, jak se dívky k sobě nakláněly. Rasp
pohlédla na Olmyho a našpulila rty.
"Enochová mluvila o plánu Úřadu pro údržbu Cesty," nadhodil Olmy. "Tvrdí, že sem byla vyslána
tajně."
"O tom my nic nevíme," odvětila bezelstně Karn. "Na tom ovšem vůbec nezáleží. Ačkoliv
nemyslím, že by nám to uvěřili."
"Také tvrdila, že vševěc má v našem vesmíru jakýsi vyšší smysl," pokračoval Olmy. "Něco, co
musí být dokončeno, nebo naše existence nebude možná."
Karn o tom tiše uvažovala s prstem na nose, potom zavrtěla hlavou. "Slyšely jsme ji, ale já to tak
nevidím. Třeba se tím pouze snaží ospravedlnit své jednání."
"My to děláme pořád." vysvětlila Rasp. "Takovým věcem my rozumíme."
Došli až pod schody, které stoupaly k vrcholu, kde se nacházela camera obscura. Karn brala
schody po dvou a šaty se jí vlnily kolem kotníků, Rasp ji trochu spořádaněji následovala. Olmy
zůstal dole.
"Pojďte," mávla na něj.
Olmy zavrtěl hlavou. "Já už jsem viděl dost. Nic mi tu nedává smysl. Myslím, že je to jen nějaká
nahodilost - prostě nesmysl."
"V žádném případě!" namítla Rasp a o několik schodů sestoupila, čímž mu dala jasně najevo, že
chce, aby šel s ní. "Musíme zjistit, co se stalo s klíči otevíračů. K jaké elaboraci tady mohlo dojít.
Mohlo by to být velmi důležité."
Olmy svěsil ramena a zavrtěl hlavou jako býk, který si chce dodat kuráž. Vykročil po schodech
za ní.
Camera obscura byla kulovitá lokální čočka a fungovala na podobném principu jako
paprskostopovací dalekohled. Spočívala na trojnožce na vrcholku pyramidy a promítala zvětšený
obraz Noční krajiny těm, kdo zrovna stáli na plošině. Přiblížení k trojnožce způsobovalo zvětšování
v logaritmických krocích při zachování dokonalé přesnosti a životnosti, vzdálenost pár desítek
centimetrů tedy mohla zvětšit určitý předmět do gigantických rozměrů. Monitory po obvodovém
kruhu, malé koule na kamenných tyčích, se ladně převalovaly sem tam, sledovaly vývoj v Noční
krajině a výsledky posílaly dolů Enochové a ostatním uvnitř. Olmy se obratně vyhnul monitorům a
pomalu, velmi soustředěně obešel kruh. Karn s Rasp prováděly své vlastní průzkumy.
Olmy se zastavil a trochu ustoupil, aby viděl obrovské oko Pozorovatele. Naklonění holého čela i
svěšené víčko mu dodávaly mrtvolné vzezření, jakousi smutnou malátnost, ale oko se stále
pohybovalo v malých obloučcích a z této perspektivy nebylo pochyb o tom, že pozoruje Redoubt.
Olmy měl dojem, že jej zahlédlo a poznalo, je možné, že se s otevíračem setkal ještě před svou
cestou na Lamarckii, třeba jen náhodně? Skrývala ta obří hlava nějakou reziduální vzpomínku na
něj? Olmyho napadlo, že pokud by ho poznala, mohlo by to být velmi nebezpečné.
"Noční krajina se mění každou hodinu, někdy jen málo, jindy enormně," řekla Enochová, která
přišla po schodech za nimi. Zastavila se vně kruhu kamery. "To oko sleduje každou naši částici. Je
velmi trpělivé."
"Bojí se nás?" zeptal se Olmy.
"Určitě ne. Ještě si s námi ani nezačalo hrát."
"To tam venku není žádná elaborace - je to bezúčelné šílenství."
"Také jsem si to myslela," opáčila Enochová. "Nyní ale pozoruji jakýsi systém. Čím déle tu jsem,
tím více s vševěcí sympatizuji. Rozumíte všemu, co jsem vám předtím říkala? Poznává nás to,
sere Olmy. Vidí v nás svou vlastní práci, cyklus, který čeká na své dokončení."
Rasp si našla místo v kruhu a pokynula Karn, aby se k ní připojila. Společně na něco zcela
uhranutě zíraly a Enochovou naprosto ignorovaly.
Olmy ji však ignorovat nemohl. Potřeboval tu záhadu rozluštit. "Úřad pro údržbu Cesty vás sem
poslal, abyste to potvrdila? "
"Není to sice řečeno přesně, ale... ano. Víme, že naše vlastní doména, náš domovský vesmír
mimo Cestu, se měl zrodit holý, prázdný. Něco jeho vývoj oživilo, nakrmilo jej nezbytnými
geometrickými živinami. Někteří z nás se domnívali, že něco takového by bylo možné pouze v
případě, kdyby raný vesmír ustanovil spojení s doménou rozdílných vlastností. Řekla jsem Ry
Ornisovi, že k takovému oživení nemuselo nezbytně dojít přímo na začátku. Mohli bychom ho
uskutečnit i nyní. Měli jsme Cestu... Mohli bychom provést dokončení. V cechu vládl nezměrný
pocit síly a ospravedlnění. Já jsem ho ještě živila. Spojení bylo vytvořeno... A tohle všechno, Noční
krajina, jsou pouze průvodní jevy. Čistý řád, jenž proudí zpět Cestou, Thistledownem, zpět časem
až na svůj začátek. Stálo to za to? Udělali jsme to, co jsme si naplánovali? Nikdy se to nedozvím s
naprostou určitostí, protože nemůžeme zreverzovat běh událostí... a přestat existovat."
"Nebyla jste si jista. Věděla jste, že by to mohlo být nebezpečné pro Cestu a přímo fatální v
případě, že by Jartové získali převahu?"
Enochová na něj chvíli upřeně hleděla a zrakem přeskakovala z jeho očí na rty, na hruď, jako
kdyby si ho měřila. "Ano. Já jsem to věděla. Ry Ornis to věděl. Ostatní ale ne."
"Museli tedy trpět za to, co jste se dozvěděla," řekl Olmy. Enochová zaťala zuby a pohled jí
zhrubl.
"Já jsem také trpěla. Dozvěděla jsem se toho velmi málo, sere Olmy. To, co vím, se opakuje
pořád dokola a má to více společného s arogancí než s metafyzikou."
"Jeden jsme našli!" zvolala Rasp. "Jeden klíč je přidělaný na střeše toho zeleného hradu.
Můžeme ho přesně lokalizovat!"
Olmy se postavil k Rasp a podíval se do míst, kam ukazovala. Na hradbách nízkého, masivního
zeleného hradu stála krychle zpola ukrytá masou kořenového porostu. Z této krychle se tyčil sloup
o velikosti člověka, podpíral nezaměnitelnou kouli s držadly. Koule byla potemnělá, nečinná, kolem
sloupu ani nikde jinde na střeše hradu se nic nepohybovalo. "Je tam pouze jeden a podle všeho
není aktivní," dodala Rasp. "Léze je nezávislá."
Karn rozpřáhla ruce a zamávala prsty. Tvář se jí rozzářila širokým úsměvem. "Můžeme udělat
cirk!"
"Ale nemůžeme ho udělat odtud." připomněla Rasp. "Budeme muset jít tam ven."
Enochové ztuhly rysy. "Ale my jsme ještě neskončili. Naše práce není u konce!"
Olmy zavrtěl hlavou. Právě učinil rozhodnutí. "Ať už to začal kdokoliv, musí to skončit. A to hned.
Je to nařízení Nexu."
"Ale oni o tom nic neví!" rozkřičela se Enochová.
"Víme toho až dost." ujistil ji Olmy.
Rasp s Karn se chytily za ruce a vydaly se po schodech dolů. Rasp na stařenu vystrčila jazyk.
Enochová se rozesmála a slabě se plácla rukama do stehen. "Jsou to ještě děti! Nedokáží to.
Od propadlých učňů se není čeho obávat."
Atmosféru Noční krajiny tvořila řídká mlha primárního vodíku smíšená s oxidem uhličitým a s
nepatrnými stopami kyslíku z původní obálky obklopující bránu. Při tlaku sedm set milibarů a
teplotě nepatrně nad bodem mrazu se ven z Redoubtu mohli odvážit i v těch nejobyčejnějších
pracovních přetlakových skafandrech. Enochová a její zbývající lidé, kteří se neustále měnili, jim
nehodlali nijak pomáhat. Olmy byl vlastně radši. Procházel prázdnými chodbami v přízemí
pyramidy a našel tam malé kolové vozidlo, které bylo kdysi používáno k cestám do zahrady vně
Redoubtu - zahrady, která se momentálně nacházela za demarkační čarou.
Plassová mu předvedla, jak toto otevřené vozítko funguje. "Má vlastního pilota, vytváří pole
kolem místa pro pasažéry."
"Je mi to dost povědomé," poznamenal Olmy. Plassová se usadila vedle něj a položila ruku na
ovládací tyč. "Můj manžel a já jsme tu měli vlastní záhon... květiny, bylinky, zeleninu. S jedním
takovým vozíkem jsme vždy jeli těch pár stovek metrů za pracovní zónu, kde týmy od surovin
rozhrnuly zeminu donesenou z první brány."
Olmy seděl ve vozítku. To mu ohlásilo, že se nabíjí, pro případ, že ho bude zapotřebí. Ozval se
tenký hlásek stroje: "Bude tato cesta trvat déle než dvě hodiny? Mohu s manažerem stanice zařídit,
aby -"
"Ne," uťal ho Olmy. "Není třeba." Obrátil se k Plassové. "Nejvyšší čas obléci si skafandr."
Plassová vystoupila z vozítka a nervózně si rukama přejela po bocích. "Já tady zůstanu.
Nedokážu se přinutit, abych tam znovu vlezla."
"Chápu,"
"Netuším, jak byste to mohli přežít."
"Vypadá to velmi nepravděpodobně," připustil Olmy.
"Proč nemohou otevřít cirk odtud?"
"Rasp s Karn tvrdí, že musí být v okruhu pěti set metrů od léze. Asi tam, kde je momentálně ten
druhý klíč."
"Víte, čím byl můj manžel, než jsem sem přišla?"
"Ne."
"Neurologem. Přijel sem studovat vliv experimentu na výzkumníky. Očekávalo se, že naše
mozky se kontaktem s doménou řádu zdokonalí. Všichni byli velmi optimističtí." Položila Olmymu
ruku na rameno. "Měli jsme víru. Enochová stále věří tomu, co jí řekli, nemám pravdu?"
Olmy přitakal. "Mohu vás ještě o něco požádat?"
"Samozřejmě," souhlasila Plassová.
"Enochová slíbila, že nám otevře cestu skrze demarkaci a nechá nás projít. Prohlásila, že tam
stejně nic nesvedeme a nanejvýš nás vševěc pohltí..."
Plassová se usmála. "Dohlédnu na ni, aby vám nechala pole pro průchod otevřená dostatečně
dlouho. Víte, cech udělal velmi dobře, že poslal vás a ta dvojčata."
"Jak to?"
"Ve vašem případě zdání opravdu klame. Všichni tři vypadáte jako nějací ztroskotanci."
Plassová mu stiskla rameno silněji.
Otočila se a nechala Rasp s Karn vstoupit do skladiště. Dvojčata němě sledovala, jak odchází.
Nesla si klíče a už na sobě měla přetlakové kombinézy, které se přizpůsobily jejich malým
postavám a perfektně jim padly.
"Celou dobu z nás má divný pocit." poznamenala Rasp. "Vlastně se jí ani nedivím."
Karn na Olmyho pohlédla tmavýma očima, hlubokýma jako dvě studny. "Vy jste nikdy nepotkal
vlastního ducha, nemám pravdu?"
"Nepotkal."
"Ani já ne. A to něco znamená. My k vševěci nikdy nedorazíme. Nikdy nás nedostane."
Olmy si vzpomněl, co mu Plassová vyprávěla. Ona svého ducha potkala...

7
Proklínali otevření Cesty a změnu mise Thistledownu. Zavraždili stvořitele Cesty Konráda
Korzenowského. Po staletí stáli neoblomně v opozici převážně v podzemí, ale ve spojení s
mocnými Naderity. V určitých letech měla tato nejradikálnější sekta pouze čtyři či pět aktivních
členů, ostatní žili normálním životem, řetězec však zůstával zachován. A to všechno proto, že jejich
původní vůdce v Cestě spatřoval zkratku do pekel.
Životy opozice, anonymní Rok Poutě.

Všichni tři jeli na kolovém vozítku přes holé dno Cesty, hluboce zvrásněný bronzovoměděný
nehmotný povrch, v těchto místech navíc prostý jakéhokoliv tření. Pomocí malých vzduchových
trysek na bocích vozidla udržovali směr, dokud nedorazili na rozlehlý nízký ostrůvek ze sklovitého
materiálu těsně před hraničními značkami, které varovaly, že se přibližují k demarkaci.
Tak jak bylo domluveno, trakční spínače přepnuly na nízký výkon a přímo před nimi se otevřela
díra - čistá temnota ve světlezeleném poli. Olmymu se tak trochu ulevilo, měl jisté pochybnosti o
tom, jestli bude Enochová spolupracovat nebo jestli ji k tomu bude Plassová schopna přinutit.
Vozidlo projelo skrz. Překročili obranný mechanizmus základny. Pole se za nimi znovu uzavřelo.
Podlahu Cesty nyní pokrývala písčitá hlína. Autopilot vypnul vzduchové trysky a ještě dvacet
metrů nechal vozidlo jet volně.
Přetlakové skafandry již začínaly být nepohodlné, byly staré a přestože se snažily sedět co
nejlépe, jejich funkčnost měla do ideálu daleko. I tak ale vydrží několik týdnů recyklovat plyny,
tekutiny a komplexní molekuly, zavodňovat tělo žilními vstupy a stejným způsobem budou
zajišťovat i minimální výživu.
Olmy pochyboval, že budou skafandry potřebovat déle než po několik následujících hodin.
Obě dvojčata ignorovala zjevné nepohodlí a plně upjala pozornost na lézi. Vně pyramidy se léze
jevila, jako kdyby zaplňovala oblohu. Po několika kilometrech ji budou mít téměř nad hlavou. Z
tohoto úhlu se začaly vlasové víry rotujících světočar podivně třpytit jako nějaké proužky nařezané
z větrem zvlněné hladiny jezera, jejich míjení rezonovalo Olmymu v hlavě, ovšem spíše
prostřednictvím zubů nežli uší.
Celkový ráz Noční krajiny se objevoval jen pomalu, počínaje černým, štěrkovitým podložím pod
pneumatikami vozítka. Displej Olmyho skafandru, který mu svítil přímo před levým okem,
vykazoval v oblasti za demarkací pokles tlaku o několik milibarů. Teplota zůstávala stálá, těsně nad
nulou Celsiovy stupnice. Zabočili na západ po své levé straně, protože směřovali dolů do Cesty, a
ocitli se na dráze, kterou Olmy viděl z vrcholu pyramidy. Plassová to identifikovala jako cestu pro
vozidla se surovinami z první brány, kterou Enochová otevřela. Navíc to byla i trasa do zahrádky,
kterou si tu s manželem udržovali. Asi za tři minuty, zhruba tři kilometry od Redoubtu, překonali
vyvýšeninu, která jim blokovala výhled, a narazili na pozůstatky této zahrady.
Úleva to sice byla chabá, ale kopec nějakých padesát metrů od nich byl dostatečně vysoký, aby
skryl to, co muselo být výsledkem raných pokusů o elaboraci. Olmy si zatím nebyl jist, jestli ve
vševěc věří, ale to, co se stalo se zahradou a s celým zbytkem Noční krajiny, svědčilo proti jeho
mínění. Stromy v jihozápadním cípu malého rychlovegetačního sadu se košatily, až jim větve
padaly nízko k zemi, a nyní zářily stejně jako tělo Čísla 2. Zbytek sadu se jednoduše proměnil ve
třpytivý popel. Uprostřed se však nacházel sukovitě hnědý kopeček protkaný živoucí rudou a
zelenou, a uprostřed tohoto kopečku, otočená na jih, stála asi tři metry vysoká tvář. Pozorovala
něco určitého: byla světle zelená jako čerstvé dřevo a od temene k bradě se táhly hluboké
praskliny. Tvář se nehýbala, ani nejevila žádné známky případného života.
Z popela stoupaly obláčky dýmu, malé exploze z nitra změti skutečností. Popel se přeskupil, aby
zahladil nově vytvořené krátery. Vypadalo to, jako by to mělo nějaký skrytý, vlastní smysl. Ruiny a
elaborace, jedna životní forma zničena, druhá počata.
"Je brzy," zhodnotila Karn a dívala se na plochu lesklých temně zelených listů, které se
natahovaly, zvětšovaly a měnily ve spletence, ze kterých šla člověku hlava kolem. "Nevědělo to, s
čím se potýká."
"Zdá se, že to neví nikdy," řekl Olmy a uvědomil si, že mluví, jako kdyby existoval nějaký hlavní
režisér tohoto chaosu. "Viděly jsme přece učebnicové studie pokažených bran," připomněla sestře
Rasp. "Geometrie je živou tkání reality. Smícháš konstanty a získáš -"
"Přísahali jsme si, že o nezdarech nebudeme diskutovat." ohradila se Karn, ale bez hněvu.
"Jsme hnáni skrze tu nejnepodařenější ze všech." poznamenala Rasp. "Všechno to vysvětlují
změněné konstanty a zkreslená metrika."
Karn pokrčila rameny. Olmy se domníval, že na tom možná vůbec nezáleží, možná že Rasp,
Karn a Plassová si ve skutečnosti neprotiřečí a pouze popisují stejný jev jiným způsobem. To, co
teď viděli zblízka, nebylo jen pouhé náhodné uspořádání, působilo to dementním, téměř
zlomyslným charakterem, který naznačoval nějaký smysl.
Nad řadou stromů a živoucích vrstev popela se rozprostírala mrtvá a zrůdná obloha. Z
odporného vředu mrtvolné tmy s neméně odporným věncem rudé sraženiny se spouštěly husté
černé clony, které pročesávaly Noční krajinu jako déšť pod přecházející frontou.
"Matčiny vlasy," Karn pevně sevřela svůj klíč, až jí klouby na rukou zbělely.
"Hraje si s námi," dodala Rasp. "Sklání se nad námi a mává vlasy nad postýlkou. A když se po
nich natáhneme, ucukne."
"Směje se," řekla Karn.
"A potom nás dává do -"
Rasp ani nestačila dokončit větu. Zaskřípělo to, jak vozítko prudce zatočilo před nečekanou
roklinou, která tam ještě před chvílí nebyla. Z rokliny vyskočily bílé přízraky lidských tvarů, ale
houbovité podstaty, těstovité, bez jakéhokoliv výrazu. Vypadaly, jako by je něco vyvrhlo a zároveň
jako by samy vylezly, chvíli jen tak ležely na písčité, černavé zemi, jako kdyby se vzpamatovávaly z
okamžiku zrození. Potom se postavily na volné, nejisté nohy a s neuvěřitelnou rychlostí a dokonce
i s jistým půvabem uháněly přes nerovnou krajinu ke stromům, které začaly rvát z kořenů.
Tohle jsou nádeníci, které Olmy viděl z pyramidy. Ti si narušitelů vůbec nevšímali. Roklina se
uzavřela a Olmy dal vozidlu příkaz, aby pokračovalo v cestě.
"Takže tohle z nás zůstane?" zeptala se Karn.
"Každý z nás se stane mnoha takovými." upřesnila Rasp.
"To je opravdu uklidňující pomyšlení!" utrousila ironicky Karn.
Rotující stíny před nimi propůjčovaly zemi rozmazaný a frenetický vzhled, jako nezaostřený,
potrhaný film. Pouze hlavní orientační body zůstávaly stát nezměněné v přívalech metafyzické
přeměny. Pozorovatel, z jehož nemrkajícího oka stále vycházel bílý paprsek, hrad se svým
nespatřeným, obřím obyvatelem a obelisk s lešením a hordami bílých postav, jež pracovaly přímo
pod lézí.
Olmy nařídil vozidlu, aby zastavilo, ale Rasp ho uchopila za ruku se slovy: "Otče, tady
nemůžeme nic dělat."
Olmy se usmál a zaklonil hlavu, potom udělal grimasu opice z toho nejstaršího ze všech pralesů
a vycenil nad tímto bezmezným šílenstvím zuby.
"Otče!" naléhala Karn. Vozidlo se znovu rozjelo a poskakovalo na pravidelných hrbolech, které
nějaká mohutná síla vytlačila do písku.
Nad neustálým prskáním přeskupovaných světočar se jako symfonie skřípění a brumlání
ozývaly další zvuky. Kdyby hořící les dokázal zazpívat o své bolesti, napadlo Olmyho, znělo by to
stejně, jako sténání přicházející z věže a z hradu. Tisíce bílých postav vydávalo tisíce rozličných
zvuků, jako kdyby se spolu pokoušely hovořit, ale bez úspěchu. Posměšný hovor, prozpěvované
nesmysly, pokusy o sdělení pocitů a myšlenek, které ty postavy ve skutečnosti vůbec nemohly mít,
protesty proti postrkování a tahání po lešení věže a přes nerovnou zem - jako loutky řízené kýmsi,
kdo se chce vysmívat procesu budování. Olmyho tělo k jeho smyslům vysílalo silné přívaly strachu.
Ovládal tyto emoce, jak nejlépe dokázal, ale v žádném případě je neignoroval, to by bylo hloupé a
chybné, protože právě strach mu připomínal, že pochází ze světa, který dává smysl, který je
konzistentní a drží pohromadě, který funguje.
Pouhý strach však nestačil, nemohl být adekvátní reakcí na to, co viděli a zažívali. Toto byla
hrozba, jež převyšovala cokoliv, co jejich těla dokáží prožít. Neubránil se křiku, ale beztak neuměl
křičet dostatečně nahlas.
Smrt, kterou všichni známe, pomyslel si v duchu, je konec něčeho skutečného, smrt zde by byla
horší než noční můra, horší než peklo, jaké si člověk představuje pro své nepřátele a pro nevěřící.
"Už vím," ozvala se Karn a ruce na klíči se jí rozechvěly.
"Co víš?" byla zvědavá Rasp.
"Tady má každý metr, každá vteřina, každý rozměr vlastní mysl," vysvětlila Karn. "Prostor a čas
se spolu přou, bojují."
Rozlícená Rasp nesouhlasila. "Žádná mysl, tady žádné mysli nejsou!" trvala ječivě na svém.
I samo světlo se začalo mihotat a měnit, jak se blížili k věži. Olmy již spatřoval tvář blížících se
událostí - ještě dříve, než se jako vlny přihnaly na pláž nemohouce se dočkat, až dorazí do místa
určení, ke svým pozorovatelům, dřív, než z nich vyprchá všechno překvapení.
Nyní vstupovali do periferií stínů. Přeměna okolí působila dojmem hlubokých, bubnujících pulsů.
Olmy se ocitl přímo ve stínu a pocítil náhlý dotyk vzrušení. Viděl záblesky barev, cítil spektrum
neznámých emocí, hrozily, že v něm potlačí strach. Pohlédl nalevo do vlny, jež se pohybovala proti
směru hodinových ručiček, a předvídaje každou další vlnu temnoty, nakláněl se k ní. Extáze
následovaná návalem radosti, náhlý záchvěv skvělosti, zatímco v hlavě, kdesi v zátylku, mu
chroupalo, žhnulo a jiskřilo. Viděl si do mozku až k základům jakékoliv právě se rodící myšlenky -
na dlouhých stolech ležely rozložené a roztříděné symboly bez sebemenšího momentálního
významu, strkaly se a narážely do sebe, dokud se z nich nestaly emoce, vzpomínky a slova.
"Je to jako otevírat bránu!" zvolala Karn. když spatřila Olmyho výraz. "Vlastně mnohem horší.
Nebezpečnější. Mnohem nebezpečnější!"
"Hlavně to neignorujte, nepotlačujte to v sobě," nabádala ho Rasp. "Prostě se jen soustřeďte na
to, co je v popředí. To nás učí, když otevíráme bránu!"
"Ale tohle nejsou žádné brány!" překřikoval Olmy odpornou kakofonii šumu. Zatímco mluvil,
dvojčata potrhávala hlavou a celá začala vibrovat.
"Ale jsou!" ujišťovala ho Rasp. "Malé brány do přímo sousedících světů. Pokouší se uniknout
své podstatě, oddělit se, ale léze je sbírá, drží je. Vracejí se zpět za nás, po našich světočárách."
"Zpět na začátek!" dodala Karn.
"Zpět k našemu zrození!" upřesnila Rasp.
"Tady!" zvolala Karn a Olmy zastavil vozidlo. Obě dívky, jen něco málo víc než děvčátka, s
bledými tvářičkami, vykulenýma očima a s vážným výrazem vylezly z otevřené kabiny a odhodlaně
pochodovaly ke zvlněnému písku, přitom se musely předklánět proti síle proudících skutečností.
Jejich oblečení měnilo barvu, měnily se jim účesy, barvu měnila dokonce i jejich pleť, ale ony
pochodovaly dál, dokud se jejich klíče samy od sebe nezvedly.
Rasp s Karn se k sobě postavily čelem.
To málo rozumu, které Olmymu zbývalo, mu říkalo, že se teď dívky pokusí o cirk, kruhovou
bránu, která lézi propojí s trhlinou. V trhlině se nachází klid nesouměřitelného protikladu, prostý a
očistný. Uvnitř trhliny toto šílenství shoří na pouhé paradoxy, které se vzájemně vyruší a vymažou.
Nepředpokládal, že budou mít čas na útěk, i kdyby se zhroucení Cesty mělo odehrát jen o něco
pomaleji než okamžitě.
Chvíli stál na sedadle auta a pozoroval dvojčata. Obdivoval je. Enochová je podcenila. Stejně
jako předtím já. Přesně tohle Ry Ornis chtěl, pro tohle si je vybral.
Nahrbil se: něco se blíží. Dřív než se Olmy stačil přikrčit nebo uskočit stranou, byl polapen mezi
dvěma stěnami stínů, jako brouk uchopený dvěma prsty, a tělesně vyzvednut z vozidla. Kroutil
krkem a ohlížel se za rozmazaným obrazem vozidla, za dvojčaty se zvednutými klíči, za zvlněným
a pruhovaným pískem. Vozidlo jakoby vibrovalo, stopy po pneumatikách se za ním vlnily jako hadi
a na chvíli nebyla dvojčata ani vozidlo vidět vůbec, jako kdyby nikdy neexistovaly.
Olmyho myšlenky uháněly a tělo vřískalo rozkoší. Každý jeho nerv se chvěl, na mysli mu
vyvstávaly ostře řezané vzpomínky s rozdílnými já a on si je prohlížel všechny najednou.
Nedokázal od sebe odlišit minulost a budoucnost, všechno bylo pouze součástí rozdílných
vzpomínek. Srovnávací bod se mu rozplynul před očima, život se proměnil v širé pole a po tomto
poli pluly myriády pravděpodobností. To, co se stane a co se stalo, přestalo být odlišitelné od
nezvolených a neprožitých událostí, které se stát mohly.
Hnal se po své rozmazané světočáře zpět. Cítil, že může osudem přeskakovat ke všemu, co
bylo pevně stanoveno, uvolnit to, osvobodit svoji minulost tak, aby v ní bylo všechno možné, a
opětovně získat veškerý její potenciál. Avšak rozptýlení, rozmazání a splynutí čáry jeho života
narazilo na okamžik jeho znovuvzkříšení, na náhlé přesídlení z Lamarckie - A nemohlo pokračovat.
Zatraceně, vlna jeho života se rozlila všemi směry. Vykřikl úlekem a podivnou bolestí, jakou ještě
nikdy nezakusil.
Olmy visel zavěšen pod temným okem, pomalu se otáčel a všechny věci nad ním i pod ním se
zvětšovaly nebo naopak rapidně zmenšovaly v závislosti na úhlu pohledu. Bolest pominula. Možná
ani nikdy nebyla. Najednou měl pocit, že jeho hlava je jako malinká camera obscura, která vidí
úplně všechno.
Dostavila se minulost, ve které dvojčata doprovázel Ry Ornis, viděl je, jak společně pracují
poblíž zcela jiného vozidla, spíše to vypadalo jako nějaký traktor než malé auto, aby vytvořili cirk.
Již se jim podařilo přinutit povrch Cesty, aby se dostatečně protlačil pískem. Nad šachtou se
vznášela bronzově hladká kopule léze, která odrážela zlaté odlesky trhliny.
Olmy o zlomek centimetru pootočil hlavu a znovu viděl pouze dvojčata, ale tentokrát mrtvá, jak
leží zmrzačená vedle vozu, s hořícími klíči na zemi vedle sebe. Další stupeň či dva, a byla opět
živá, v plném pracovním nasazení. Ry Ornis znovu s nimi.
Vzpomínka: Ry Ornis s nimi letí v trhlinoletu. Jak mu tato skutečnost mohla uniknout?
Olmy se znovu otočil, tentokrát však novým, neznámým směrem, a ucítil, jak Cesta a s ní i jeho
vlastní život přestaly existovat. Od této temné a nezvučné eventuality se odvrátil s hořkým,
bolestivým škubnutím a našel jen úzkou pěšinku mezi vlnícími se stíny, dráhu osvětlenou zpola
zapomenutými emocemi, které byly natrhány jako květiny a poskládány v tichý proslov.
Chňapavá čelist stínů z velrybí tlamy léze a bičíkovitá brva, které jím zmítaly mezi světočárami,
ho hnaly pod a nad složitým povrchem, skrze nějž viděl hornaté údolí, dno bylo hladké a sklovité
jako z obsidiánu.
Černé sklo, a v něm se odrážel obraz léze a trhliny za ní, která vypadala jako nějaký tryskající
mléčný proud. Brva, ovládající Olmyho orientaci, jej nechala spadnout několik metrů nad sklovitou,
černou podlahu.
Pohyb ustal. Myšlenky se zpomalily. Cítil už jen jediné tělo, jedinou existenci. Všechny jeho čáry
se shlukly zpět v jediný proud.
Pokoušel se zavřít oči, nevidět, ale nešlo to. Pohlédl dolů a spatřil vlastní odraz v zrcadlově
hladkém dně údolí, malého, nehybného človíčka vznášejícího se pod zarudlým okem jako nějaké
otravné zrnko prachu.
Po obou stranách údolí se tyčily ostré, sklovité jehlany, hory vypadající jako skleněné střepy.
Uprostřed údolí, několik set metrů - nebo možná kilometrů - před ním leželo cosi, co poznával:
jartské obranné postavení, bílé jako slonovina, zubaté bodce trčely jako moře ježků z plochého
disku. Brva stínu poletovala kolem hrotů, ale ty se za ní nenatahovaly, nepohybovaly se.
Základna byla mrtvá.
Olmy si podržel ruce před obličejem. Viděl je a se stejnou jasností viděl i skrz ně. Nic mu nebylo
zahaleno, nová vize nic neopomenula.
Chtěl cosi říci nebo se snad pomodlit k tomu, co ho drželo v moci, co řídilo jeho pohyby. Nejprve
se zeptal, jestli tam něco je, a naslouchal. Odpověď nepřišla.
Vzpomněl si na zmínky Plassové o vševěci: že je ve své doméně jedinečná, že se nikdy
nenaučila umění komunikace, že je jedincem bez ostatních a ovládána pouze tím, že je vším.
Žádné rozlišení mezi myslí a hmotou, pozorovaným a pozorovatelem. Taková bytost nemůže ani
naslouchat ani odpovídat. Stejně jako se nemůže měnit.
Vzpomněl si na emoce rozložené podél cesty, která ho sem dovedla. Bolest, zklamání, strach.
Únava. Naučila se snad vševěc této metodě komunikace po nějakém čase stráveném v Cestě?
Rozčtvrtila a zpřeházela lidské elementy natolik, aby to takto pozměnilo její přirozenost?
Proč bolest? ptal se Olmy nahlas, ale v tom strnutí nic neslyšel.
Přemístil se na sever do středu údolí, nad mrtvou jartskou základnu. Jeho odraz se chvěl v
nerovném černém zrcadle pod ním. Pohlédl na východ, na západ, nahoru po dlouhých křivkách
stěn Cesty za zubatými horami a spatřil další jartské základny, spirály a stěny, které vypadaly jako
jartská obydlí, všechna opuštěná, všechna poseta velkými pokroucenými objekty, které nedokázal
identifikovat.
Vševěc stvořila Noční krajinu i pro Jarty. Nevnímá mezi námi rozdíl, pomyslel si Olmy.
Jako kdyby si jeho tělo zvykalo na neuvěřitelný tlak stínové brvy, která jej sevřela, znovu vyslalo
signály strachu, potom prostého, jakoby dětského údivu a nakonec naprostého vyčerpání. Hlava se
mu klimbala a on ucítil, že jeho tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Všechny svaly na těle se mu
chvěly, odpojeny od centra, nereagovaly na jeho zkusmé pokyny.
 Kolik uběhlo času, jestli čas vůbec mohl plynout, to nebyl schopen posoudit.
Třas ustal a vláda nad vlastním tělem se mu vrátila. Zvedl hlavu a uviděl docela jiné údolí. Bylo
plné obrovských figurín. Jestli stále ještě platila měřítka, jaká vnímal na začátku své cesty, tak tyto
monolitické sochy, přízraky či bytosti - cokoliv to bylo - se od něj nacházely ve vzdálenosti dobrých
dvou kilometrů a tudíž musely být dvě stě metrů vysoké. Vypadaly tak podivně, že je raději
pozoroval periferním viděním, aby se vyvaroval zmatku - měl tendence z nich učinit zaostřovací
body svého zraku. Přestože figuríny vypadaly organicky - složité křivky, záhyby jakési tkáně, na niž
působila gravitace, jakási multilaterální symetrie - nedaly se analyzovat.
Olmy již mnohokrát zažil absenci vizuálního úsudku, když se díval na něco ve svém bytě a
nemohl si vzpomenout o co jde, kdy díky nedostatečnému osvětlení nebo nezvyklému úhlu nebyl
schopen posoudit, co to je. Za takových okolností cítil, jak jeho mysl sestavuje hypotézy, zoufale se
je pokouší porovnat s tím, na co se dívá, a dojít k nějakému přesvědčivému závěru a tak vlastně
objekt spatřit. To se mu na Lamarckii stalo mnohokrát, zvláště pokud šlo o předměty pro tuto
planetu unikátní.
Zde neměl žádné předchozí zkušenosti, žádnou paměť, žádný fyzický výcvik - ani neznal nic z
toho, na co se díval, takže neviděl nic smysluplného, pojmenovatelného, nic, od čeho by mohl v
porovnávání vyjít. Olmymu pomalu docházelo, že by to mohly být další pozůstatky střetu vševěci s
Jarty.
Snesl se níž do galerie zborcených modelů, neúspěšných pokusů o duplikaci a pochopení, velmi
podobné galerii objektů a podmínek kolem Redoubtu, které tvořily Noční krajinu.
Lidé přišli z jihu. Jartové ze severu. Vševěc na obě rasy aplikovala podobně záhadné nástroje,
aby je buďto sjednotila do jedné bytosti nebo aby nalezla nějaký způsob, jak okusit jejich odlišnost.
Obě musely být pro vševěc nesrozumitelně cizí.
Bolest. Jedna z emocí vypůjčená z Olmyho mysli a rozložená podél dráhy. Pocit rozpolcenosti,
nechtěné změny. Vševěc byla tímto údajem vyrušena, v Noční krajině se nenacházelo žádné zlo,
nekonala se tam žádná entuziastická destrukce. Olmymu najednou došlo, co se mu Enochová
pokoušela sdělit a došel dál, než kam sahalo její pochopení.
Monoblok čisté harmonie byl napaden doménou, jejímiž hlavními rysy jsou nejednotnost a
protiklad. To muselo být skutečně velmi bolestivé. A tyto vlastnosti byly vysáty jako plyn do vakua,
do jejich domény.
Enochová spolu s cechem otevíračů bran vyrobili jakýsi špičák. A tímto dravým zubem
hladového vesmíru hledajícího oživení a dokonalost vlastního počátku vnikli do této jiné domény.
Tato hypotéza však bezprostředně nezvedla stavidla pochopení a komunikace. Nedošlo k tomu,
že by se Olmy najednou ocitl uprostřed analýzy surového emocionálního výbuchu další mysli,
božské či jiné, vševěc není mysl v jakémkoliv smyslu, kterému by byl schopen porozumět. Je to
pouze čistý a bezpodmínečný soubor vlastností. Uchopila Olmyho, ovládla ho, ale v pravém slova
smyslu jí nebyl k ničemu. Tak jako všechno ostatní tady ho nedokázala ani analyzovat ani
absorbovat. Dokonce se ani nemohla pustit proti jeho světočáře, protože Olmyho existence začala
znovu s tímto novým tělem, jeho znovuvzkříšením.
Právě proto nepotkal žádné vlastní duchy. Fyzicky vlastně neměl téměř žádnou minulost.
Vševěc, jestliže existuje, jej uvrhla do tohoto údolí odpadu a nepodarků jako další kus výkalu - ještě
zbytečnější než ty ostatní.
Svíjel se, jeho tělo zápasilo ze všech sil jako zvíře v kleci, aby se osvobodilo. Přes všechnu
snahu jej zachvátila panika. Olmy nemohl lokalizovat žádný vnitřní referenční bod, dokonce ani
jeho já nebylo jasně definováno.
Všechno mu splývalo, bylo zmatené, jako kdyby ho rozmázl nějaký obří prst a nezbyl z něj
žádný obrys. Nejsem nikde, nejsem nikdo, nemám jméno, směr ani budoucnost.
Svíjel se a zmítal v křečích, snažil se najít nějaký středobod. Postavy rozestavené po obou
horských stěnách jevily o jeho úsilí zájem. Cítil jejich pozornost a nebyla mu příjemná. Líbilo se mu
ale, že se pohybovaly, i když pomalu, a blížily se k němu přes celou délku astronomického času.
Pokud jej tahle hrouda střetnuvšího se chaosu a harmonie může nějak znovu definovat, možná
by tyto nepochopitelné monolity, tito nezbožňovaní bohové a nereálné paskvily mohli nastolit také
nějakou přítomnost.
Panika pominula. Signály ustaly.
Musel dojít na konec. Tato minimální podmínka, po které toužil, se konečně dostavila. Na
minulosti ani na budoucnosti mu nezáleželo, nic neztratil, nic nezískal.
Jsem nebo byl jsem součástí společnosti, ale ve skutečnosti do žádné nepatřím Mé jméno je
Olmy Ap Sennen Milenec mnoha milovaných a milován hrstkou Bez kontaktu s vnějším světem.
Vnější svět bez kontaktu. Strom vyrvaný z kořenů.
Zanícený obvod léze se začínal rozjasňovat. Znehybněná a bezúčelná postava v sevření
chápavé brvy pravděpodobností si zachovala dostatečně pevnou strukturu a vůli. aby ji to zajímalo,
zaznamenala vjem, porovnala s minulou pamětí a zjistila, že léze je mnohem menší, mnohem
temnější a její hořící okraj mnohem širší. Připomínal krvavou koronu zatmění obřího slunce.
Věrnost a láska vyrvané z kořenů.
I jazyk mizel, dokud postava bez cíle neviděla pouze obrazy, svěžest jiného nedosažitelného,
uzavřeného světa, tváře lidí, kdysi milovaných, kdysi velmi příjemně blízkých, nyní mrtvých a bez
duchů.
Nikdo nemůže být pronásledován vykořeněnou minulostí.
Pochod postavy údolím se zpomalil. Neuběhl žádný čas. Věčnost, nyní nekonečná. Nahota bez
kůže, bez masa, bez kostí. Pozřena, integrována.
Zakouší strnulost.
Tento nekonečný sloupec nese jméno: prožitky. Zakouší strnulost strnulost strnulost.
Bez hranic. Malé místo o nic větší nežli pěst, lůno. Malé místo nekonečného klidu v srdci
zmrazené geometrie. Všechny elaborace, variace, permutace jsou dávno vyčerpány, nekonečný
přístup k nespoutané energii obsažené v jedinečnosti.
Ty/já/my nehraje žádný rozdíl. Vidíš? Vidíš. Vidya. Vševidoucí Oko Buddhy. Poklidné kalpy
žijícího těla. Marnivost nervů.
Tato jedinečnost pohlcena. Mnohojediná přítomnost, klid je minulostí.
Poklid minulosti. Milované ženy. vychované děti, dlouhý život na světě, do kterého není návratu.
Nic není v klidu a není minulost, všechno je dokonáno, není návratu.
Bod.
Jeden umožňuje všechny.
Vidím. Buddho, nenechávej svého žáka spoutaného
Oko se scvrkává, zavírá se, jeho vznešená, krvavá záře bledne. Je probodnuto bílou jehlou
viditelnou za malým temným středem.
Malý velký žádná hmota žádný čas neodcházej. Vezmi nás s sebou jsem tvůj
otec/matka/potrava milován žijící toužící nemá návratu můj vlastní duch.

8
Mistr Ry Ornis, vysoký a vyzáblý jako kudlanka, se na něj usmíval. Olmy před sebou viděl
mnoho verzí mistra otevírače jako avatary nějakého dávného boha. Všichni ti rozdílní mistři mu
splývali.
Byli obklopeni sklovitým stanem a na tváři ho chladil lehký vánek. Ry Ornis jej zahalil do
záchranného pole v místě, kde se zhroutil. Bezpečná, chladná atmosféra nahradila to, co už mu
jeho pracovní skafandr nemohl poskytnout.
Olmy znovu objevil rozlitou řeku paměti a cachtal si v ní bolavé nohy. Jednou polkl. Oko i léze se
navždy zavřely. "Je to pryč?" zvolal. Ry Ornis přikývl.
"Je po všem."
"Tohle ani nebudu moci nikomu vyprávět," uvědomil si Olmy nahlas.
"Nikomu to nebudete moci vyprávět."
 "Kradli jsme a jedli jen proto, abychom přežili. Abychom se narodili."
Ry Ornis si přiložil prst ke rtům. Přízračnou tvář mu ozařovalo nové světlo z jihu. Přes polovinu
Cesty se klenul obrovský škleb v podobě báječného elektrického světla. "Kruhová brána. Cirk." řekl
otevírač bran a ohlédl se. "Mé studentky Rasp a Karn obstály na výbornou. Udělali jsme to, proč
jsme sem přišli, a ještě jsme zachránili Cestu. To není špatné, co vy na to, sere Olmy?"
Olmy chňapl po otevírači bran, jako kdyby ho chtěl zardousit. Ry Ornis však ucukl.
Olmy se odvrátil a znovu polkl, v ústech měl nesnesitelně sucho. Ani nebylo zapotřebí kruhovou
bránu dokončovat. I nehotový cirk splnil svůj úkol a vysál poslední ostatky léze, čímž si vynutil její
uzavření.
Zatímco pozorovali dění, cirk se scvrkával a jeho škleb se měnil v úsměv, ve vševědoucí,
pokojnou křivku. Potom se smrštil v jediný bod a tento bod pomalu zmizel ve vzdáleném zvlněném
písku.
"Hádám, že dvojčata tak trochu mrzí, že cirk nemohou dokončit. Ale přece je to krásné."
rozplýval se Ry Ornis a nepatrně poskočil radostí na černém obsidiánu dna údolí. "Nyní jsou
skutečnými mistry! Až budu starý nebo až mne odsoudí, zaujmou mé místo!"
Cesta zůstala. Olmy otáčel hlavou na všechny strany, ale Redoubt nikde neviděl.
"Kde je pyramida?" zeptal se chraplavě.
"Enochová dosáhla svého přání," odvětil Ry Ornis a jednou rukou si zastínil oči.
Plassová. Enochová, vševěc.
Plassová viděla svého vlastního ducha. Zborcené hory na východě i na západě a jejich sochy
přetrvaly, odvržené, zahozené. Žádný sen, žádná halucinace.
Znovu byl zneužit. Nevadí. Na nekonečný okamžik se jako kterýkoliv otevírač bran, či ještě
silněji, vtělil do Buddhova oka.

9
"Nekonečný Hexamon Nexu nesouhlasí s riskantními experimenty, které nemohou být doloženy
ani vysvětleny. Kolik lidí bylo podvedeno, mistře Ry Ornisi?"
"Všichni, včetně mne samotného."
"Přesto trváte na tom, že to bylo provedeno z nutnosti."
"Stane se to někdy znovu nezbytným? Odpovězte upřímně, naše vzájemná důvěra se velmi
ztenčila!"
"Nikdy více."
"Jak vysvětlíte, že jeden vesmír, jedna doména, musí pohltit druhou, aby se mohla narodit?"
"Nemám vysvětlení. Byli jsme k tomu donuceni. To je vše, co vím."
"Mohlo to skončit špatně?"
"Samozřejmě. Vlastně jsme svou nemotorností a hloupostí odsoudili všechny naše předky k
životu s nevysvětlitelnými bytostmi, s duchy minulosti a budoucnosti. Jakýsi život po přerodu."
"Vy se usmíváte, mistře otevírači. To je urážlivé!"
"Nic jiného v tuto chvíli nedokáži, vážení serové."
"Jaký trest si za svoji neposlušnost a aroganci vyberete, mistře Ry Ornisi?"
"Serové Nexu. Přísahám vám, že od této chvíle odložím svůj klíč a nikdy už neokusím jeho
skvělost." Posuzovací fáze tajných výslechů provedených Nekonečným Hexamonem Nexu v
souvislosti s "Doporučitelností otevírání bran do chaosu a řádu."
Olmy Ap Sennen traktoval beztížnými lesy Waldu v nově vystavěném Axis Nader, natahoval
ruce po stromech, aby se odstrčil nebo přitáhl za jejich kořeny a větve. V duchu se však vrátil na
Lamarckii, kde kdysi málem zemřel stářím, aby si vzal balíček v čistém balicím papíru, který tam
nechal. Jeho ženy a děti ho pro něj ochraňovaly a nyní mu ho konečně vrátily. Provázela to
spousta smíchu a veselí, potom přišlo loučení, poslední loučení se syny, které za sebou nechal
jako obyvatele jiné země, jiného života.
Jak v jeho vizi mizeli, otevřel balíček, který mu předali, a hladově spolkl jeho obsah.
Svoji duši.

přeložil Petr Černý

 SF LEGENDY

Z anglického originálu Far Horizons, vydaného nakladatelstvím Avon books New York

přeložili:
Robert Čapek
Petr černý
Robert Tschorn
Petr Kotrle

Grafická úprava obálky Václav Rytina

Vydalo nakladatelství
BETA-Dobrovský (Praha 4. Květnového vítězství 332) PRAHA 2001
Redakce Helena Šebestová Sazba Laser-books s. r. o., Plzeň Tisk PB Příbram

Vydání první

Korekce:arnz2003
arnz@centrum.cz
2. korekce neotto2