Kniha keltské moudrosti.

John O’Donohue.
Když přišel svatý Patrik v pátém století do Irska, setkal se zde s
Kelty a s jejich bohatou duchovní tradicí, kterou rozvíjeli již tisíce let.
Keltové měli hluboký vztah k Bohu a vytříbený smysl pro duchovní
hodnoty. Uvědomovali si hlubokou potřebu niterného přátelství, které
objímá Boha, lidi, svět přírody i podsvětí jako jeden celek. Keltové
nikdy neoddělovali viditelné od neviditelného, čas od věčnosti nebo
lidské od božského. Víra v duchovní podstatu všech věcí a úcta k duši
je jejich skvostným duchovním dědictvím, fascinujícím tisíce
Američanů, kteří si dnes uvědomují svůj keltský původ a vracejí se k
moudrosti svých předků.
V Knize keltské moudrosti vás John O’Donohue zve do skrytého a
tajemného světa vaší sounáležitosti s Bohem, do místa v duši, kde
neexistuje žádný odstup mezi vámi a věčností. Dávná moudrost,
starobylá poezie a požehnání probudí vaše srdce k životu a naplní je
krásou. Tato kniha se zabývá tématem důvěrného přátelství,
spiritualitou smyslů, samotou a světlem, jež se nám v ní zjevuje,
uměním prožívat stárnutí jako čas vnitřní sklizně a smrtí – návratem do
lůna věčnosti. Ať se vám setkání s keltskou spiritualitou stane
požehnáním.
John O’Donohue je katolický badatel. V roce 1990 dosáhl na
univerzitě v Tübingenu doktorátu v oboru filosofické teologie a v roce
1993 byla v Německu vydána jeho kniha o Hegelově filosofii, Person
als Vermittlung. K jeho dalším pracím patří řada monografií o čtyřech
živlech: Stone as Tabernacle of Memory; Water: The Tears of the
Earth; Fire: At Home ať the Heart of Spirit; Air: Breath of God. V
současné době píše práci o mysticismu Mistra Eckharta. O’Donohue
přednáší a vede semináře ve Spojených státech amerických a v Evropě.
Žije v Irsku.
Irský básník a katolický vědec John O’Donohue provádí čtenáře
lyrickou duchovní krajinou irské imaginace a otvírá jim pokladnici
keltského myšlení. V této knize je seznamuje mimo jiné s keltským
pojetím přátelství, samoty, lásky a smrti.

Památce mého otce, Paddyho O’Donohua,který vkládal do své práce

s kamenem tolik poezie,
mého strýce Peta O’Donohua, jenž miloval hory,a mé tety Brigid.
Památce Johna, Willieho, Mary a Ellie O’Donohuových,kteří
emigrovali a nyní odpočívají pohřbeni v americké půdě.
 BEANNACHT
(Požehnání)

Josii
Když těžké břímě
ohne tvá záda
a klopýtneš –
kéž se zem roztančí,
podepře nohy tvé,
a ty vykročíš dál.
A když šeď za oknem
vezme tvým očím jas,
když srdce sevřou ti obavy,
že cenné ztrácíš zas –
kéž všechny barvy pak,
indigo, červená,
zelená, nebeská,
přijdou zas probudit
v tvé duši radost krás.
Když loďce tvých myšlenek
plachta se třepí
a hloubky pod tebou
temně tě děsí –
kéž světlo měsíce
po cestě zářivé
vede tě domů.
Kéž ti vždy země dá potravu,
kéž ti dá světlo svůj jas,
moře pak daruje ladnost vln,
a předkové chrání tvůj čas.
Má slova ať vánek k tobě odnese
a plášť z nich utká,
plášť chránící žití tvé,
plášť neviditelný,
milosti lásky plný.
 Poděkování
Rád bych poděkoval redaktorce Dianě Reverandové z nakladatelství
HarperCollins za veškerou její pomoc a podporu; Kim Witherspoonové
a její agentuře děkuji za to, že věří ve smysl mé práce a seznamuje s ní
veřejnost; Tami Simonové a Michaelu Taftovi ze Sounds True za jejich
přátelskou podporu a Anne Minogueové za pomoc při mém vstupu do
literárního světa; Johnu Devittovi za to, že laskavě pročetl můj rukopis
a pomohl mi pozvednout jeho formu; Marian O’Beirnové za všechny
její nedocenitelné editorské rady, osobní podporu a pozornost, kterou
mi věnovala; Davidu Whytovi za jeho velkorysost a přátelský přístup;
Ellen Wingardové za víru v mou práci a za to, že mi dodávala odvahy; a
své rodině za příjemnou a radostnou atmosféru! Svému kraji a svým
předkům – ˙Do mo ˙caírde a ˙tug fosca˙d agus solas.

Předmluva
Je zvláštní být zde na světě. Nikdy nejsi sám, tvým stálým
průvodcem je tajemství. Za tvou podobou, za tvými slovy, za tvými
myšlenkami čeká jiný, tichý svět. Svět, který existuje v tobě samém. O
tomto vnitřním světě ti nikdo jiný než ty sám nemůže nic říct.
Vypovídají však o něm slova, jež plynou z našich úst. Svět je plný slov.
Stále se tolik mluví, nahlas, potichu, v bytech, na ulicích, v televizi, v
rádiu, v novinách, v knihách. Zvuky slov udržují to, co nazýváme naším
světem. Vyměňujeme si je mezi sebou, spojujeme je do větších celků,
prorokujeme, žehnáme a rouháme se. Náš svět drží pohromadě díky
každodennímu používání jazyka. Každé vyřčené slovo je novým
stvořením. Každý člověk je umělec, který proměňuje ticho ve zvuk a z
neviditelného činí viditelné.
Lidé jsou zde nováčky. Nad našimi hlavami tančí k nekonečnu
bezpočet galaxií. Naše nohy kráčí po prastaré zemi. Z hlíny této země
jsme byli uhněteni. I ten nejmenší kamínek je o miliony let starší než
my. Tichý vesmír touží po ozvěně a nalézá ji v našich myšlenkách.
 Jakýsi neznámý svět zde usiluje o reflexi. Slova jsou nerovná
zrcadla, která se snaží zachytit podobu našich myšlenek. Když se do
těchto zrcadel zahledíte, můžete na okamžik spatřit odlesk smyslu,
hluboké vnitřní sounáležitosti a bezpečí domova. Pod lesklým
povrchem slov je ticho a tma. Slova jsou jako bůh Janus, dívají se
současně ven i dovnitř.
Podlehneme-li závislosti na vnějším světě, naše niternost nás bude
stále znepokojovat. Začneme pociťovat hlad, který nedokáže utišit
žádná myšlenka, osoba ani čin. Máme-li být celiství, musíme zůstat
věrní své vnitřní složitosti, jež nás činí tak zranitelnými. Pokud si máme
uchovat rovnováhu, je třeba, abychom udržovali spojení mezi vnitřním
a vnějším, viditelným a neviditelným, známým a neznámým, časným a
věčným, starým a novým. Tento úkol za nás nemůže udělat nikdo jiný.
Pouze my sami jsme prahem, přes nějž lze vstoupit do určitého
jedinečného vnitřního světa. Tato celistvost je svatostí. Být svatý
znamená být přirozený, znamená to být vstřícný ke světům, které ve vás
chtějí zůstat v rovnováze. V tomto smyslu byl každý člověk obdařen
privilegiem být umělcem, který tvoří a dává tvar jedinečnému světu
svého nitra.
Lidské bytí je tvořivou a bouřlivou svátostí, viditelným znamením
neviditelné milosti. Nikde jinde se mysterium nezjevuje tak intimně a
zároveň záhadně jako v člověku. Přátelství je milostí, v jejíž síle se
odvažujeme pustit se do tohoto dobrodružství. Tato kniha by měla být
nepřímým zrcadlem, v němž můžete zahlédnout přítomnost a sílu
přátelství vnitřního a vnějšího světa. Mocný cit přátelství dovede tvořit i
ničit. Učí nás, že důvěrnost je skrytým řádem života a vesmíru. Lidský
život je trvalým aktem proměny. Přistupujeme-li k němu přátelsky, vše
neznámé, anonymní, negativní a hrozivé postupně ztrácí svou moc.
Člověk coby tvořivý umělec je aktivním účastníkem tohoto dění. K
tomu, co dosud nezná, se dokáže stavět přátelsky díky své imaginaci,
matce všech možností. Přátelství by tedy nemělo být redukováno na
výlučný či sentimentální citový vztah; je to síla daleko extenzivnější i
pronikavější.
Keltské myšlení nebylo logické ani systematické. Staří Keltové však
vnímali a ve svých lyricky laděných úvahách zachytili tajemnou
jednotu života a lidské zkušenosti. Keltské myšlení nebylo zatíženo
dualismem. Nerozdělovalo to, co je ve skutečnosti jedním celkem.
Keltská imaginace přistupovala přátelsky k přírodě, božské skutečnosti,
podsvětí a k lidem. To vše vnímala jako jediný celek. Dualismus
oddělující viditelné od neviditelného, čas od věčnosti a lidské od
božského byl Keltům absolutně cizí. Jejich filozofií bylo přátelství,
které přijímá život v jeho rozmanitosti a rozporuplnosti, přátelství,
jehož kolébkou byla imaginace a jež obetkalo svět jemnou sítí
symbolismu. Toto přátelství může být lékem pro dnešního člověka,
trpícího izolovaností a vnitřní osamělostí, a je darem keltské kultury.
Keltské pojetí přátelství vychází z pozoruhodného pojmu anam
˙cara. Anam znamená v gaelštině duše, ˙cara je přítel. Anam ˙cara tedy
znamená přítel duše. Anam ˙cara byla osoba, které jste mohli odhalit
skrytá tajemství svého života. Jádrem takového přátelství bylo
vzájemné poznání a vědomí vnitřní sounáležitosti. Tento vztah stál nad
všemi konvencemi a přesahoval běžné kategorie. S přítelem vás
spojovalo něco věčného a vznešeného. Pojem anam ˙cara je základem
první kapitoly, v níž se budeme zabývat přátelstvím, zvláště pak
vzájemným poznáním a vědomím vnitřní sounáležitosti dvou lidí.
Lidské srdce se stále vyvíjí a mění a láska je pokračujícím procesem
tvorby v nás i mezi námi navzájem. Poznáme, že touha je Boží stopou v
člověku a že duše je místem, kde prožíváme sounáležitost.
V druhé kapitole načrtneme spiritualitu přátelství s vlastním tělem.
Tělo je váš pozemský domov, váš jediný domov ve vesmíru. Tělo je v
duši – toto poznání tělu propůjčuje posvátnou a mystickou důstojnost.
Smysly jsou prahy božského světa. Spiritualita smyslů je spiritualitou
proměny. Ve třetí kapitole budeme objevovat umění přátelství s
vlastním nitrem. Když se přestanete bát samoty, zrodí se ve vás nová
kreativita. Zjeví se vám vaše zapomenuté nebo zanedbávané vnitřní
bohatství. Vrátíte se k sobě samému a naučíte se přebývat ve svém
nitru. Myšlenky jsou naše vnitřní smysly. Mají-li objevit tajemství
skrytá ve vašem nitru, potřebují být posíleny tichem a samotou.
Ve čtvrté kapitole se budeme zabývat prací jakožto poetikou růstu.
Naše skryté touhy se projevují v našich činech. To je podstata práce.
Když se k práci stavíme přátelsky, naše imaginace se obrozuje a
dochází v nás k velkým změnám. V páté kapitole budeme uvažovat o
přátelství se stářím, s podzimem života. Poznáme, že paměť je místo,
kde jsou uloženy všechny uplynulé dny našich životů, že vášnivé srdce
nikdy nezestárne a že čas je riskantně žijící věčnost. Šestá kapitola
pojednává o přátelství, jež bychom měli navázat s naším nejstarším a
posledním společníkem, se smrtí.
Budeme přemýšlet o smrti jako o neviditelném společníkovi, který
nás provází na životní cestě od našeho narození. Smrt je veliká bolest
vesmíru, kořen všeho strachu a negativity. Přátelství s ní, nám umožní
radovat se z věčnosti, kterou prožíváme ve své duši a které se smrt
nemůže dotknout.
Keltská imaginace měla ve velké oblibě kruh. Keltové si povšimli,
že lidský život, příroda a božská skutečnost kopírují rytmus kruhu. Také
tato kniha má kruhovou dynamiku. Začíná pojednáním o přátelství
probouzejícím naši duši, poté prozkoumává smysly – prahy umožňující
tvorbu. Odtud pak vychází pozitivní hodnocení samoty, kterou
opouštíme, abychom to, co nám dala, vyjádřili ve vnějším světě práce a
činnosti. Když naší vnější energie ubývá, musíme nést břímě stárnutí a
smrti. Struktura této knihy se drží kruhového modelu života,
postupujícího směrem ke smrti, a pokouší se osvětlit výzvu, kterou nám
život předkládá.
Tyto kapitoly opisují kruh kolem skryté, mlčící sedmé kapitoly,
jejímž tématem je věčná bezejmennost v srdci lidského já. Zde je sídlo
nevyslovitelného, nepopsatelného. Tato kniha vymezuje fenomenologii
přátelství lyrickou a přemýšlivou formou. Inspiraci čerpá z lyrické
implicitní metafyziky keltské spirituality. Nesnaží se ani tak o podrobný
rozbor dostupných informací o Keltech jako spíše o obecnější reflexi, o
vnitřní rozmluvu s keltskou imaginací, přičemž usiluje o formulaci její
implicitní filozofie a spirituality, jejímž jádrem je přátelství.
 Kapitola první.
Tajemství přátelství.
Světlo je štědré.
Pokud jste někdy měli možnost být venku časně ráno před
rozedněním, možná jste si všimli, že nejtemnější fází noci je doba těsně
před svítáním. Tma houstne a stává se stále anonymnější. Kdybyste
nežili v tomto světě a nevěděli, co je to den, pravděpodobně byste si
vůbec nedokázali představit, jak tma bledne a přichází nový, tajuplný
den zářící barvami. Světlo je neuvěřitelně štědré a mocné, je však i
jemné. Když se pozorně díváte, jak se rozednívá, vidíte, jak světlo
pomalu a něžně dobývá tmu. První prsty světla se objeví na obzoru a s
úžasnou zručností začnou světu zvolna svlékat jeho temný plášť. Tiše se
před vámi odhaluje tajemství nového jitra, nového dne.
Jak píše Emerson: „Nikdo netuší, že dny jsou bohové.“ Patří k
tragédiím moderní civilizace, že jsme ztratili kontakt s těmito
základními prahy či vstupními branami přírody. Moderní život se
soustředí do měst a my na to doplácíme ztrátou plodného přátelství s
naší matkou zemí. Protože jsme byli stvořeni z prachu země, jsme
dušemi ve formě z hlíny. Potřebujeme žít v souladu se svým vnitřním
„hliněným“ hlasem a touhou. Avšak tento hlas už v moderním světě
není slyšet. Této ztráty si ani nejsme vědomi a bolest našeho
duchovního vyhnanství, jejíž podstatu už prakticky nechápeme, je tudíž
o to intenzivnější.
V noci svět odpočívá. Stromy, hory, pole a tváře smějí opustit
vězení své podoby. Konečně jsou zbaveny povinnosti být vystaveny
všem zvědavým pohledům. Pod ochranou tmy se každá věc tiše vrací ke
své vlastní povaze. Tma je pravěké lůno. Noc je časem přebývání v
lůně. Naše duše si v této době chtějí hrát. Tma vše rozpouští; boj o
vlastní identitu a silnou osobnost utichá. V noci odpočíváme. Ráno se
vracíme k síle. Úsvit je časem možností a příslibů. Všechny části
přírody – kameny, pole, řeky i zvířata – jsou v čerstvém světle
rozbřesku náhle obnoveny. Podobně jako tma přináší odpočinek a
uvolnění, jitro přináší probuzení a obrodu. Moderní lidé, těkaví a tlačení
k průměrnosti, zapomínají na to, že žít v tomto podivuhodném vesmíru
je výsadou. Den co den ranní úsvit odhaluje tajemství tohoto vesmíru.
Jitro je prapůvodní úžas; pomáhá nám uvědomit si úchvatnou a
nezávislou existenci přírody. Nádherné barvy vesmíru se probouzejí,
aby každou věc oděly do svých jemných odstínů. William Blake to
vyjadřuje slovy: „Barvy jsou ranami světla.“ Barvy nás upozorňují na
hloubku tajemné přítomnosti v srdci přírody.

Keltský kruh sounáležitosti

Veškerou keltskou poezii prostupuje barevnost, síla a vášnivost
přírody. Překrásně líčí vítr, květiny a vlny tříštící se o pobřeží. Keltská
spiritualita uctívá měsíc a životodárnou moc slunce. Mnozí ze starých
keltských bohů byli spojováni se zdroji plodnosti a sounáležitosti.
Keltové byli přírodní národ, žili v těsném a přátelském vztahu se
světem přírody, který je obklopoval. Příroda je živila a právě odtud
pramenilo jejich vědomí hluboké sounáležitosti a spřízněnosti s ní.
Keltská přírodní poezie vyjadřuje tuto vřelost, obdiv a sounáležitost.
Jedna z nejstarších keltských modliteb nese název Náhrobní nápis
svatého Patrika (je známá též pod názvem Nářek jelenů). V této básni
subjektivita a přírodní síly nejsou od sebe odděleny. Ve skutečnosti
právě síly přírodních živlů utvářejí a pozvedají subjektivitu:

Dnes ožívám
skrze sílu nebes,
světlo slunce,
záři měsíce,
jas ohně,

Pro Kelty hrála významnou roli bezprostřednost, vzájemná blízkost

a vědomí sounáležitosti. Keltové uctívali světlo. To je jeden z důvodů,
proč se keltská spiritualita v naší době náhle objevuje jako nový
žádoucí model. Jsme ve své ubohé průhlednosti osamělí a ztracení.
Zoufale potřebujeme nové a něžné světlo, v němž by naše duše mohla
najít útočiště a vědomí své pradávné sounáležitosti. Potřebujeme světlo,
které ví o své příbuznosti s temnotou. Neboť jsme syny a dcerami tmy i
světla.
Stále jsme na cestě ze tmy do světla. Na začátku jsme byli dětmi
tmy. Vaše tělo a vaše tvář byly utvářeny v laskavém přítmí matčina
lůna. Narození je první cestou ze tmy do světla. Vaše duše žije po celý
život ve tmě vašeho těla. Každá vaše myšlenka je jako křísnutí
pazourku, záblesk světla z vnitřní temnoty. Zázračnost myšlenky
spočívá v tom, že se objevuje v temné části vaší duše – světlo myšlenky
se rodí v temnotě. Každý den vašeho života je cestou. Z noci vcházíme
do dne. Na tomto základním prahu, kde se světlo a tma vzájemně
prověřují a navzájem si žehnají, se probouzí veškerá kreativita. Životní
rovnováhu naleznete teprve tehdy, až se naučíte důvěřovat tomuto
prastarému rytmu. Také rok je cestou, která má stejný rytmus. Keltové
si dobře uvědomovali kruhovou povahu těchto cest. Ze tmy zimního
období vstupujeme do svěžesti jara, překypujícího novými možnostmi.
Světlo je matkou života. Kde není světlo, tam nemůže být žádný
život. Kdyby na zemi přestalo svítit slunce, znamenalo by to konec
života všech lidí, zvířat i rostlin. Zemi by znovu pokryl led. Světlo je
tichá přítomnost Boží, díky němu život trvá. Světlo je životodárné, je
zdrojem tepla a barvy. Světlo probouzí duši k životu. Pomáhá nám
alespoň letmo spatřit a pochopit něco z posvátných hlubin v nás.
Jakmile lidé začali hledat smysl života, světlo se stalo jednou z
nejpůsobivějších metafor věčnosti a životní hloubky. V západní tradici
– a samozřejmě i v keltské tradici – byla myšlenka často přirovnávána k
světlu. Intelekt, osvětlující spletitost života, byl pokládán za sídlo
božského prvku v nás.
Když začali lidé uvažovat o druhém největším tajemství života, o
tajemství lásky, vždy pro tento fascinující cit používali metaforu světla.
Když se ve vašem životě, v noci vašeho srdce probouzí láska, cítíte,
jako by se ve vás rozednívalo. Kde byla předtím anonymita, je nyní
důvěrnost, kde byl předtím strach, je nyní odvaha, kde byla ošklivost, je
nyní půvab a elegance, kde jste předtím bývali neobratní, jste nyní
kultivovaní a harmoničtí. Když se ve vašem životě rozhoří láska, je to
jako znovuzrození, nový začátek.

Lidské srdce se stále rodí

Lidské tělo přijde definitivně na svět v jediném okamžiku, rození
lidského srdce je však stálý proces. Každá životní zkušenost může vaše
srdce prohloubit. S každou událostí se rozšiřuje o novou oblast. Patrick
Kavanagh vyjadřuje blahodárnost všeho dění těmito slovy: „Chvalte,
chvalte, chvalte/ jak se vše děje a jak to je.“ Jednou z nejkrásnějších
křesťanských svátostí je křest. Jeho součástí je zvláštní pomazání
dětského srdce. Křest pochází ze židovské tradice. Podle Židů je srdce
sídlem všech citů. Srdce je pomazáno nejen jako nejdůležitější tělesný
orgán, který má zásadní význam pro zdraví dítěte, ale i jako sídlo všech
jeho citů. Modlitba při křtu obsahuje prosbu, aby novorozenec nikdy
neupadl do léčky, nechytil se či nezapletl do zrádných sítí vnitřní
negativity, nenávisti nebo autodestruktivity. Dítěti je také požehnáno,
aby si vždy udrželo citovou plnost, aby žilo hlubokým citovým
životem, aby prostřednictvím živé citovosti vstupovala jeho duše do
světa a nalézala v něm pokoj a radost.
Na pozadí nekonečnosti vesmíru a tichých hlubin přírody vyniká
lidská tvář jako ikona důvěrnosti. Právě zde, v této ikoně lidské
existence, se božská podstata stvoření nejblíže přibližuje k sobě samé.
Lidská tvář je ikonou stvoření. Každý člověk má také vnitřní tvář,
kterou stále vnímáme, ale nikdy ji nevidíme. Vnitřní tváří vašeho života
je srdce. Cílem lidského života je dosáhnout toho, aby tato vnitřní tvář
byla krásná. Právě zde vzniká láska. Člověk lásku nutně potřebuje,
neboť pouze láska dokáže probudit jeho božskou podstatu. Láskou
rostete a vracíte se zpět k sobě samým. Když se naučíte lásku dávat i
přijímat, vracíte se domů, ke krbu svého vlastního ducha. Našli jste
hřejivé útočiště. Tam, kde sídlí vaše nejhlubší touha a kde vnímáte
sounáležitost s ostatním světem, jste zcela vnitřně sjednoceni. Tento
vnitřní růst a návrat k sobě samému je zvláštní prémií, kterou bývá
obdarován ten, kdo miluje a je milován. Láska začíná tím, že věnujeme
pozornost druhým a zapomínáme na sebe. Právě tato velkorysá
nezištnost je předpokladem růstu.
Jakmile se duše probudí, začne hledat a už není cesty zpět. Roznítí
se ve vás zvláštní touha, která vám už nikdy nedovolí zdržovat se v
nížinách nenáročnosti a polovičatosti. Když se vás dotkne věčnost,
stanete se neústupnými. Nejste ochotni připustit, aby vaše dychtivé úsilí
o absolutní naplnění brzdily kompromisy či hrozba nebezpečí. Ve
chvíli, kdy vstoupíte na tuto duchovní cestu, můžete do světa a do
života jiných lidí vnést nevídanou štědrost. Někdy je snadné být štědrý
ke svému okolí, dávat, dávat a dávat a k sobě samému zůstat nelaskavý.
Jste-li velkorysým dárcem, přitom však nedokážete přijímat, rovnováha
ve vaší duši je porušena. Je třeba být laskavým k sobě samému,
abychom dokázali přijímat lásku ze svého okolí. Možná trpíte, protože
zoufale hladovíte po lásce. Možná už dlouhá léta hledáte na osamělých
místech, daleko od sebe samého. Avšak láska je celou dobu na dosah.
Přebývá na okraji vaší duše, vy jste však dosud byli k její přítomnosti
slepí. Máme-li být schopni přijímat, musíme zůstat pozorní. Boris
Pasternak řekl: „Když na dveře vašeho života klepe velká chvíle, často
není hlasitější než tlukot vašeho vlastního srdce a velmi snadno ji
můžete propást.“
Je zvláštní ironií, že svět miluje moc a majetek. Můžete být v tomto
světě velmi úspěšní, těšit se obdivu druhých, mít obrovský majetek,
krásnou rodinu, pracovní úspěchy a všechno, co vám svět může dát, ale
přes to všechno se můžete cítit osamělí a nešťastní. Máte-li všechno, co
vám svět může nabídnout, ale nemáte lásku, jste ten největší ubožák na
zemi. Každé lidské srdce hladoví po lásce. Nezahřívá-li vaše srdce
láska, nic vás nemůže opravdu potěšit a pozvednout. Nezáleží na tom,
jak jste houževnatý, schopný, sebejistý či vážený, nezáleží na tom, co si
o vás myslí druzí nebo co si o sobě myslíte vy sami. Jediné, po čem
opravdu hluboce toužíte, je láska. Ať jsme kdekoli, ať jsme kdokoli, ať
jsme čímkoli a jdeme po jakékoli cestě, my všichni potřebujeme lásku.
Aristoteles ve své Etice věnuje několik kapitol úvahám o přátelství.
Podstatou přátelství je podle něj idea dobroty a krásy. Přítel je ten, kdo
druhému přeje dobro. Aristoteles si uvědomuje, jak působí přátelství na
složitou lidskou individualitu, jak se v přátelském vztahu odráží a
prohlubuje vnitřní život člověka: „To, co cítíme ke svým přátelům, je
odrazem citů, které chováme k sobě samým.“ Soudí, že ke vzniku
skutečného přátelství je třeba trpělivosti: „Touha po přátelství vzniká
rychle, přátelství však nikoli.“ Přátelství je milost, která do našich
životů vnáší něhu a vroucnost: „Nikdo by dobrovolně nežil bez přátel,
ani kdyby měl všechna ostatní dobra.“

Láska je přirozeností duše

Duše potřebuje lásku tak nutně, jako tělo potřebuje vzduch. Pouze v
teple lásky může být duše sama sebou. Ve vaší duši spí všechny
možnosti vašeho lidského údělu. Jste zde proto, abyste si je uvědomili a
uskutečnili. Když do vašeho života vstoupí láska, tyto dosud neznámé
dimenze vašeho osudu procitají, rozvíjejí se a rostou. Možnost je skryté
srdce času. Na svém povrchu je čas pomíjivý, a tedy zranitelný. Každý
den skončí a odejde do nenávratna, ať byl krásný, či smutný. Avšak v
hloubi tohoto srdce znamená čas proměnu. Čas ví o všech možnostech a
nedopustí, aby bylo cokoli ztraceno či zapomenuto. To, co se na
povrchu času jeví jako nenávratně ztracené, je ve skutečnosti
proměněno a uloženo ve svatyni paměti. Možnost je také skrytým
srdcem kreativity. Martin Heidegger hovoří o „ontologické prioritě“
možnosti. Na nejhlubší úrovni bytí je možnost jak mateřským lůnem,
tak i proměnlivým cílem všech událostí a veškerých fakt. Tento tichý a
skrytý svět věčnosti je duše. Přirozeností duše je láska. Když dáváme a
přijímáme lásku, stále víc se zabydlujeme v království věčnosti. Strach
se proměňuje v odvahu, prázdnota se mění v plnost a vzdálenost se
stává důvěrností.
Přátelství se skutečným anam ˙cara nemůže narušit či oslabit
odloučení nebo vzdálenost. Takový vztah zůstává živý, i kdyby přátelé
žili daleko od sebe. Svazek jejich duší není snadné zpřetrhat, protože
prolomili bariéry své osoby a svého sobectví a spočinuli na úrovni
ducha. Když se probudí duše, fyzický prostor projde proměnou. I když
jste od svého přítele fyzicky odloučen, můžete stále zůstat naladěn na
jeho vlnu a vnímat, jak plyne jeho život. Když jste našli anam ˙cara,
probudili jste věčnost. V tomto duchovním prostoru neexistuje
vzdálenost. To je krásně zachyceno ve filmu Babettina hostina, kde
starý voják u jídla mluví se ženou, kterou celý život miloval, ale nemohl
si ji vzít. Říká jí, že i když ji mnoho let neviděl, byla stále po jeho boku.
Láska je naše nejhlubší přirozenost a každý z nás po ní touží, ať už
si to uvědomujeme, či ne. Tuto palčivou touhu se často snažíme utišit
nesprávnými prostředky. Přílišné soustředění na práci, úspěch nebo
duchovní hledání nás může od lásky ve skutečnosti odvádět. Pro
duševní dění platí, že k cíli nás nedovede křečovité úsilí. Chceme-li
najít lásku, nemusíme nikam chodit; spíše pokojně vyčkejme, až nás
láska sama objeví. K nejkrásnějším textům o lásce patří některé biblické
pasáže. Nádherný je úryvek z prvního listu svatého Pavla Korintským.
Pavel zde píše: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se
nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj
prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. … Ať se děje cokoliv,
láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ Jinde bible říká,
že „dokonalá láska strach zahání“.
 Umbra nihili
V obrovském vesmíru, který nám často připadá temný a k nám
netečný, toužíme po přítomnosti a ochraně lásky, která by překonala
naši osamělost. Tato kosmická osamělost je pramenem veškeré naší
vnitřní osamělosti. Celý náš život, všechny naše činy, myšlenky i pocity
obklopuje nicota. Proto jsme tak snadnou kořistí strachu. Mistr Eckhart,
mystik 14. století, říká, že celý lidský život se odehrává ve stínu nicoty,
v umbra nihili. A přesto je láska sestrou duše. Láska je nejhlubším
jazykem duše, v lásce je duše nejvíce přítomna. Vroucností a tvořivostí
lásky nás duše chrání před ponurostí nicoty. Svou prázdnotu nemůžeme
vyplnit předměty, majetkem či lidmi. Musíme do této prázdnoty
sestoupit hlouběji, pak nalezneme za nicotou plamen lásky, který čeká,
aby nás zahřál.
Nikdo vás nemůže zranit tak hluboce jako ten, koho milujete. Když
druhému člověku dovolíte vstoupit do vašeho života, zůstáváte
otevřený. Dokonce i v mnohaletém vztahu může dojít k tomu, že se
zklamete a vaše důvěra a láska pohasnou. Život je nevypočitatelný a
riskantní. Lidé se mění, leckdy zcela nečekaně a dramaticky. Namísto
lásky a sounáležitosti náhle pociťujeme hořkost a rozmrzelost. Každé
přátelství někdy prochází temným údolím zoufalství. V něm je
podrobován zkoušce každý aspekt vašeho vztahu. Přitažlivost a kouzlo
se ztrácejí. Vzájemné porozumění mizí, a když se setkáte, pociťujete jen
smutek a bolest. Obstojíte-li v této zkoušce, může to vaši lásku očistit,
stane se hlubší a pravdivější. Vytratí se z ní všechna neupřímnost a
žádostivost. Váš vztah se dostane na novou úroveň, kde bude moci dále
růst.
Někdy nastane ve vývoji přátelství zvrat a pozitivní city obou
partnerů vystřídá krajní negativismus. Začnete-li jeden na druhém vidět
jen to špatné, je to, jako byste přivedli na svět strašidlo, které pohltí
celou vaši lásku beze zbytku. Vaše podstata je vypleněna. Jste náhle
bezmocní a nemáte, co byste si vzájemně nabídli. Tady pomůže
hluboká modlitba, bdělost a opravdová snaha vrátit duši správný směr.
Láska nás může hodně zranit. Je třeba být velmi opatrný. Ostří nicoty se
zařezává hluboko. Lidé kolem nás chtějí milovat a někomu se darovat,
nemají však na to dost vnitřní síly. Nejsou ochotni vyléčit svá srdce,
zanesená tlejícími zbytky dřívějších nezdařených vztahů, a podléhají
svým zraněním, která jsou pro ně potvrzením jejich identity. Ale tam,
kde je přátelství přijímáno jako dar, zůstává otevřené svému vlastnímu
základu, jímž je milost.
Když milujete, cele se otvíráte druhému člověku. Všechny vaše
bariéry padají. Vzdáváte se bezpečného odstupu. Vyvolená osoba
dostává bezvýhradné dovolení vstupovat do tajné svatyně vašeho
ducha. Vaše existence a váš život už nepatří jen vám, ale i jí. Dovolit
někomu, aby se vám takto přiblížil, vyžaduje velikou odvahu. Protože
tělo je v duši, stane se ten, koho si pustíte tak blízko, částí vás samých.
V posvátném příbuzenství skutečné lásky jsou dvě duše úzce spojeny.
Povrch vaší duše a kontury vaší identity se stanou propustnými. Slijete
se v jeden celek.

Anam ˙cara
Keltská duchovní tradice měla velké porozumění pro lásku a
přátelství. K jejím ústředním pojmům patřila láska mezi dušemi, pro niž
měla stará gaelština termín anam ˙cara. Anam je gaelské slovo pro duši
a ˙cara znamená přítel. Výraz anam ˙cara tedy v keltském světě
označoval „přítele duše“. V rané křesťanské církvi byl pod pojmem
anam ˙cara chápán člověk, který plnil roli učitele, společníka nebo
duchovního vůdce. Původně to byl člověk, kterému jste důvěrně
sdělovali skrytá tajemství svého života. S anam ˙cara jste mohli sdílet
své nejvnitřnější já, své myšlenky i své city. Podstatou takového
přátelství je poznání duše druhého a pocit sounáležitosti. Takový vztah
stojí nad všemi konvencemi, kategoriemi i morálními principy. Vaše
spojení je něčím, co náleží do říše věčnosti. V keltském pojetí
nepodléhala duše žádnému časovému ani prostorovému omezení. Duši
nelze uvěznit v žádné kleci. Duše je božské světlo vlité do vás a vašeho
přítele. Pocítí-li dvě duše vzájemnou sounáležitost, začínají žít ve
zvláštním, velmi hlubokém společenství. Jan Kassián ve svých
Konferencích píše, že toto pouto mezi přáteli je nerozlučné: „Pravím, že
je nenaruší žádný rozmar osudu, nemůže je roztrhnout či zničit plynutí
času nebo vzdálenost, ba ani sama smrt je nemůže zpřetrhat.“
Každý ve svém životě naléhavě potřebuje svého anam ˙cara. V
takovém vztahu jste přijímán takový, jaký jste, bez masek a předstírání.
Plytké účelové lži a polopravdy, kterých užíváme v běžném
společenském styku, mizí. Můžete být takový, jaký opravdu jste. Láska
je matkou porozumění a porozumění je něco velmi cenného. Tam, kde
vám rozumí, jste doma. Porozumění posiluje pocit sounáležitosti. Když
cítíte, že vám někdo skutečně rozumí, pak mu důvěřujete a do jeho duše
se uchylujete jako domů. Toto poznání krásně vystihuje verš Pabla
Nerudy: „Nikdo není jako ty, neboť tě miluji.“ Taková láska odhaluje
zvláštní a posvátnou identitu druhé osoby. Láska je jediné světlo, které
může objasnit tajemství individuality a duše druhého člověka. Pouze
láska chápe všechny věci tak, jak skutečně jsou, dokáže pochopit i
identitu a osud druhého člověka v jejich jedinečnosti.
Probuzením a objevením této barvité, různorodé a nepřehledné
vnitřní krajiny, osvětluje zkušenost anam ˙cara Boží mysterium a
laskavost. Anam ˙cara je Boží dar. Přátelství je boží přirozeností.
Křesťanské pojetí svaté Trojice je nejdokonalejším vyjádřením souladu
jinakosti a důvěrnosti, věčného prolínání, k němuž v přátelství dochází.
Z tohoto hlediska můžeme spatřovat obdivuhodné naplnění naší
nesmrtelné touhy ve slovech Ježíše, který řekl: „ Hle, nazývám vás
přáteli.“ Ježíš, Boží syn, je prvním Ty ve vesmíru; on je prizmatem vší
rozdílnosti. Ježíš je skrytým anam ˙cara každého člověka. Jako jeho
přátelé vstupujeme do něžné krásy a lásky Trojice. V objetí tohoto
věčného přátelství se odvažujeme být svobodní. Keltskou spiritualitou
prostupuje krásný motiv Trojice. Je obsažen v této krátké invokaci:

Svatá Trojice,
buď mou pevností,
kde jsem v bezpečí.
Ochraňuj můj krb
a ochraňuj můj dům.

O lásce se tedy rozhodně nedá říct, že je něčím sentimentálním.

Láska je naopak nejreálnější a nejkreativnější formou lidské existence.
Láska je prahem, kde se božské a lidské setkává a slévá vjedno.
Veškerá existence je závislá na vědomí. Kde je hloubka vědomí,
tam je úcta k existenci. Kde je vědomí otupělé, lhostejné či mdlé,
existence slábne a mizí. Vědomí je tedy jedním z největším vkladů,
které můžete do přátelství přinést. Mnoho lidí má anam ˙cara, a vlastně
si to ani neuvědomují. Jejich přítel je proto jakoby skryt za závojem a
oni se cítí osamělí. Bohužel se často stává, že teprve ztráta přítele jim
pomůže uvědomit si, co pro ně tento člověk znamenal, bývá však už
příliš pozdě. Je moudré modlit se za milost poznání. S jasným vědomím
pak možná ve své blízkosti objevíte anam ˙cara, po němž jste vždy
toužili.
Keltové věděli, že přátelství s anam ˙cara bývá požehnáno láskou.
Přátelství probouzí lásku. Srdce se učí novému umění citu. Takové
přátelství není intelektuální či odtažité. V keltské tradici nebyl anam
˙cara pouhou metaforou či ideálem. Bylo to reálné, společností
uznávané a ctěné pouto mezi dušemi, které ovlivňovalo a proměňovalo
vaši osobní identitu i vaše vnímání. Když se ve vás rozhoří láska,
vstoupí do vašeho myšlenkového světa dosud nepoznaná něžnost a
soucit. Anam ˙cara vám přináší darem sjednocení veškerého poznání a
vnitřní uzdravení. Díváte se, vidíte a chápete jinak než dřív. Zprvu vás
to může rušit a zneklidňovat, postupně se však vaše citlivost zjemní a
začnete žít jinak. Fundamentalismus, lakota, násilí a útlak se rodí
převážně tam, kde došlo k oddělení idejí od lásky. Byli jsme totiž příliš
dlouho slepí ke kognitivnímu bohatství citu a k citové hloubce idejí.
Aristoteles píše v díle O duši: „Vnímání je ex hypothesi formou citu a
pohnutí; totéž platí pro myšlení a vědění… Obzvláště myšlení je
pravděpodobně osobitý cit duše.“ Když máme anam ˙cara, nazíráme na
svět z úchvatné perspektivy, která nám umožňuje mít podíl na vnitřní
sounáležitosti a jednotě veškerenstva.

Posvátnost intimity
V naší kultuře se klade mimořádný důraz na význam mezilidských
vztahů. O vztazích se stále mluví. Je to téma, na které se nepřestávají
soustředit média i kinematografie. Technika a média však svět
nesjednocují. Předstírají, že lidi navzájem spojují, nevytvořily však nic
jiného než umělý svět stínů. Činí tak náš lidský svět ještě
anonymnějším a osamělejším. Není divu, že svět, v němž lidské setkání
nahrazuje počítač a náboženství nahrazuje psychologie, je posedlý
vztahy. „Vztah“ se však bohužel stal prázdným středem, kolem kterého
marně krouží naše žíznivá touha po vřelosti a sounáležitosti. Způsob,
jakým se na veřejnosti hovoří o intimitě, je většinou plytký a neustálé
omílání tohoto tématu jen prozrazuje totální absenci intimity. Skutečná
intimita je něčím vskutku posvátným. Tajemství vzájemné důvěry a
sounáležitosti nikdy nevystavuje voyeurskému oku neonové kultury.
Skutečná intimita je záležitostí duše a duše je zdrženlivá.
Bible říká, že nikdo nemůže spatřit Boha a dál žít. V přeneseném
smyslu také platí, že nikdo nemůže spatřit sebe sama a dál žít. Nanejvýš
se můžete poněkud přiblížit pochopení své vlastní duše. Někdy letmo
zahlédnete její světlo, barvy a obrysy. Cítíte, jak vás inspirují její skryté
možnosti, a žasnete nad jejími tajemstvími. V keltské tradici, zvláště
pak v gaelském jazyce, existuje vytříbený smysl pro posvátno, jež by
mělo být obsaženo v našich vztazích s druhými lidmi. V gaelštině
neexistuje slovo hello. Když se s někým setkáte, požehnáte mu.
Řeknete tedy: Dia dhuit, Bůh s Tebou. A on vám odpoví: Dia is Muire
dhuit, Bůh a Maria s Tebou. Když se loučíte, řeknete: Go gcumhdaí Dia
thu, Bůh Ti pomáhej, nebo Go gcoinne Dia thú, Bůh Ti žehnej. Rituál
setkání je na začátku a na konci orámován žehnáním. Lidé, kteří spolu
hovoří v tomto jazyce, pravidelně vyjadřují své přesvědčení o božské
podstatě svého protějšku. Podobný obsah mají též stará rčení, jako
například „ruka cizince je rukou Boží“. Cizinec nepřichází náhodou,
jeho přítomnost je pro nás zvláštním darem a přináší nám určité
osvícení.

Tajemství sblížení
Léta jsem uvažoval o tom, že napíšu povídku o světě, kde byste se
během svého života mohli sblížit pouze s jedním člověkem. Při
vykreslování takového imaginárního světa by bylo samozřejmě třeba
odmyslet si biologické souvislosti této premisy. Mnoho let byste museli
prožít v mlčení, v uctivé bázni před tajemstvím existence onoho
člověka, a teprve potom byste se mu mohli začít přibližovat. Za celý
svůj život byste se mohli sblížit pouze s jedním či s dvěma lidmi. Tato
představa se stává reálnější, když pečlivě rozlišujete mezi známými a
přáteli. Přítel je něco jiného než známý. Přátelství znamená něco
hlubšího a posvátnějšího. Krásně to vystihuje Shakespeare: „Přátele, jež
máš, a jejich lásku věrnou připoutej k své duši pevnou obručí.“ Přítel je
tedy někdo nesmírně cenný. Je to někdo blízký, který vám pomáhá
objevovat vaše skryté životní možnosti.
 Irsko je zemí zřícenin. Zříceniny nejsou pusté. Jsou to posvátná
místa, dýchající živou přítomností. Jeden můj přítel, kněz působící v
connemarském regionu, chtěl vedle svého kostela vybudovat
parkoviště. Poblíž stály rozvaliny domu, který byl již padesát či šedesát
let opuštěný. Zašel za mužem, jehož rodina tam kdysi žila, a požádal
ho, aby mu věnoval kameny z této budovy, protože je chtěl použít na
základy stavby. Muž odmítl. Kněz se jej zeptal na důvod a muž
odpověděl: „Céard a dhéanfadh anamacha mo mhuinitíre ansin?“, což
znamená: „Co by pak dělaly duše mých předků?“ Pokládal za
samozřejmé, že i k tomuto dávno opuštěnému domu měly duše těch,
kteří zde dříve žili, stále určitý vztah a zvláštní vazbu. Život a city
člověka zanechávají v atmosféře daného místa stopu. Láska nezůstává
pouze v srdci, ale proudí z něj ven do krajiny, kde buduje tajné svatyně.

Diarmuid a Gráinne
V Irsku můžete na řadě míst pozorovat krásné kamenné útvary,
kterým se říká dolmeny. Dolmen je dvojice dlouhých masivních
vápencových desek, položených rovnoběžně vedle sebe. Nad nimi
vytváří jakousi stříšku další obrovský kámen. Keltská tradice tyto
dolmeny nazývá Leaba Dhiarmada agus Gráinne, lože Diarmuida a
Gráinne. Legenda říká, že Gráinne si měla vzít Fionna, který byl
vůdcem Fianny, legendární skupiny keltských válečníků. Zamilovala se
do Diarmuida a pohrozila mu, že jej svými kouzly zničí, odmítne-li s ní
uprchnout. Utekli spolu a Fianna je pronásledovala po celém Irsku.
Pomáhala jim zvířata a moudří lidé jim radili, jak uniknout
pronásledovatelům. Bylo jim například doporučeno, aby na žádném
místě nenocovali více než dvakrát. Když však někde zůstali na noc,
Diarmuid prý na tomto místě postavil dolmen jako přístřešek pro svou
milou. Současné archeologické výzkumy dokazují, že ve skutečnosti šlo
o pohřebiště, legenda je však zajímavější a více se dotýká našeho srdce.
Je to krásné zobrazení bezmocnosti, která někdy provází lásku. Když se
zamilujete, vaše normální, seriózní, slušná a úctyhodná osobnost i
zdravý rozum a logické uvažování se rozplynou. Jako byste se náhle
vrátili do let dospívání. Ve vašem životě se znovu rozhořel oheň.
Vstoupila do vás nová síla. Když v sobě nemáte žádnou vášeň, vaše
duše buďto spí, nebo je nepřítomna. Když ve vás vzplane cit, vaše duše
omládne, odhodí svá pouta a roztančí se. V této staré keltské legendě
vidíme sílu lásky a moc vášně. Jednu z nejpůsobivějších básní o tom,
jak touha proměňuje lidský život, napsal Goethe a jmenuje se
Požehnaná touha.

Jenom moudrým to lze říci

Davy, ty nechápou nic
Chtěl bych chválit to, co plane,
Co je věčně živoucí.
Když utichnou lásky noci,
V nichžs tvořil a tvořen byl,
Tajemný a zvláštní pocit
Překvapí tě v světle svic.
Svoboden jsi od té chvíle,
Dáváš sbohem soužení,
Víří v tobě nový život,
Máváš křídly tvoření.
Okouzlen se vydáš k světlu
Ve své touze podoben
Motýlu, jenž nedbá toho,
Že se spálí na uhel.
Dokud nepoznals, že zemřít
Znamená být obnoven,
Nezbývá ti než brát zavděk
Bídným, smutným životem.

Tato báseň vystihuje obdivuhodnou duchovní sílu, jež spočívá v

srdci touhy. Připomíná, že v touze je ukryta pravá životní síla. Když se
poddáte citu a necháte se naplnit kreativitou, již vám nabízí, dovede vás
až k nejzazším prahům proměny a obnovy. Tento růst působí bolest,
avšak tato bolest je posvátná. Bylo by daleko tragičtější, kdybychom se
těmto hloubkám pečlivě vyhýbali a nečinně se vyhřívali na výsluní
banality.
 Láska – známe se odedávna
Pravé přátelství nebo pravou lásku nelze vytvořit či získat aktem
vůle nebo na základě nějakého záměru. Přátelství je vždy aktem
poznání. Následující metafora vychází ze skutečnosti, že lidské tělo
bylo uhněteno z hlíny. Když naleznete člověka, kterého milujete, máte
pocit, že se znáte odjakživa; jako by miliony let předtím, než bylo
prolomeno ticho přírody, ležely vedle sebe hlína, z níž byl uhněten váš
milovaný či milovaná, a hlína, z níž jste byli uhněteni vy. Jak šel čas,
hlína, ze které jste vzešli, byla rozdělena. Začali jste se vyvíjet jako dvě
rozdílné formy a každý z vás přijal odlišnou individualitu a zvláštní
osud. Aniž byste to byť jen tušili, skryté hlubiny vaší paměti nad tímto
odloučením truchlily. Zatímco vaše já, vzešlá z hlíny, po tisíce let
putovala vesmírem, jejich touha po ztraceném příteli nikdy nezeslábla.
Tato metafora pomáhá vysvětlit, jak se ve chvíli, kdy vzniká přátelství,
dvě duše náhle vzájemně poznají. Ať se setkáte na ulici, na večírku, či
na přednášce, nebo vás prostě seznámí společný známý, vždy najednou
přijde záblesk poznání a rozhoří se řeřavé uhlíky vzájemné spřízněnosti.
Ve vašem vědomí se něco probudí: máte pocit, že toho druhého už
dávno znáte. Láska otvírá dveře a vy vstupujete. Jeden ke druhému
konečně přicházíte domů. Jak říká Euripides: „Dva přátelé, jedna duše.“
Obdivuhodně to vyjadřuje Platon ve svém klasickém díle
Symposion, což je okouzlující dialog o podstatě lásky. Platon se
odvolává na mýtus, podle nějž lidé zpočátku nebyli samostatnými
jedinci. Každý člověk byl složen ze dvou osob. Potom se tyto dvě osoby
rozdělily; proto tak toužebně hledáte svou druhou polovinu. Jestliže se
navzájem naleznete a poznáte, je to díky tomu, že se už dávno dobře
znáte. V přátelství se uzavírá prastarý kruh. To, co je mezi vámi
odpradávna, bude chránit vás i váš vztah. Když se dva lidé zamilují, oba
opouštějí samotu svého vyhnanství, aby spolu sdíleli jediný příbytek
sounáležitosti. Když dva lidé uzavírají manželství, měli by na své
svatbě vyjádřit vděčnost milostivému osudu, který jim dopřál, aby se
setkali, vzájemně poznali a pochopili, že v duši toho druhého se budou
cítit doma. Láska by nikdy neměla být vnímána jako břemeno, protože
je mezi vámi víc než jen to, že jste spolu.
 Kruh sounáležitosti
K označení toho, o čem hovoříme, potřebujeme výmluvnější výrazy,
než je opotřebované slovo vztah. Řekneme-li „prastarý kruh se uzavírá“
nebo „uvědomujeme si a objevujeme naši odvěkou sounáležitost“, více
nám to přiblíží smysl a tajemství setkání. Chce-li duše hovořit o
vzájemnosti a důvěrnosti, používá svůj vlastní posvátný jazyk. Mezi
dvěma lidmi, kteří se milují, je vždy ještě něco třetího, jakási třetí síla.
Ocitne-li se někdy přátelství ve slepé uličce, neměli bychom se je snažit
vyléčit nekonečnými analýzami či konzultacemi. Je třeba, abyste
změnili stereotypní způsob, jakým jste si zvykli jeden k druhému
přistupovat, a znovu navázali vztah s onou pradávnou sounáležitostí,
která vás svedla dohromady. Když znovu probudíte tuto sílu a obestřete
se jí, toto vzájemné spříznění vás bude držet pohromadě. Dva lidé, kteří
skutečně vnitřně procitli, sdílejí jediný kruh sounáležitosti. Probudili
odvěkou sílu, jež je obklopuje a bude chránit je i jejich svazek.
Přátelství potřebuje hodně péče. Často lidé věnují pozornost
především elementárním životním skutečnostem, svým majetkovým
poměrům, práci, postavení. Většinu své energie věnují nějaké činnosti.
O tomto pokušení krásně píše Mistr Eckhart. Říká, že mnoho lidí se
stará o to, kde by měli být a co by měli dělat, měli by se však zajímat
především o své vlastní bytí. Ta část vaší osobnosti, kde prožíváte
lásku, je to nejjemnější a nejněžnější ve vás. V kultuře, která je
zaměřená na přesnost a jednoznačnost a která není vstřícná k tajemství,
je obtížné odmítnout zdánlivě dokonalý jas falešného světla a zvolit
tlumené světlo duše. Možná, že se světlo duše podobá proslulému
Rembrandtovu žlutohnědému, jakoby ze země vycházejícímu světlu,
pro které je Rembrandtovo dílo tolik obdivováno. Díky tomuto
proslulému zlatavému světlu vyvolávají jeho obrazy dojem, že
zachycují existenci v celé její složité hloubce, která je zdůrazněna
jemnými stíny. Toto světlo je rodnou sestrou stínu a kolébkou osvícení.
 Kaljana-mitra
Jádrem tradiční buddhistické koncepce přátelství je pojem kaljana-
mitra, „vznešený přítel“. Váš kaljana-mitra se nenechá ošálit vaším
sebevědomím a domýšlivostí, ale jemně a vytrvale vás upozorňuje na
vaši slepotu. Nikdo není schopen vidět svůj život komplexně. Podobně
jako bývá slepé místo na sítnici lidského oka, tak bývá slepé místo i v
lidské duši. Je to bod, kterým nic nevidíte. Jste proto nutně závislý na
svém příteli, protože on vidí to, co nemůžete vidět vy sám. Kaljana-
mitra vás věcně a laskavě upozorňuje na to, co si sami neuvědomujete.
Takové přátelství je kreativní a kritické, jeho cílem je uzdravit naše
vnitřní zranění a napravit to, co je v nepořádku.
Lidská duše prahne po tom být viděna. V prastarém mýtu pohlédne
Narcis do jezírka, spatří v něm svou vlastní tvář a zamiluje se do ní.
Bohužel, v žádném zrcadle na světě nemůžete zahlédnout svou duši.
Dokonce ani všechny části svého těla nemůžete vidět najednou.
Podíváte-li se dozadu, nevidíte se zepředu. Nikdy nejste sám pro sebe
úplně vizuálně dostupný. Člověk, kterého máte rád, váš anam ˙cara,
přítel vaší duše, je nejvěrnějším zrcadlem, v němž se odráží vaše duše.
Čestnost a upřímnost pravého přátelství také odhaluje skutečné obrysy
vašeho ducha. Život je krásný, když máte takového přítele.

Duše jako božská ozvěna

Takové lásky a touhy jsme schopni proto, že ve své duši ještě
slyšíme ozvěnu prvotní důvěrnosti. Když Němci hovoří o tom, co je
prvotní, používají výraz ursprüngliche Dinge – prapůvodní věci. In der
Seele, v duši, existuje jakási Ur-Intimität, prvotní důvěrnost; tato
prapůvodní ozvěna se tiše ozývá v každém srdci. Duše se sama
nevynalezla. Pochází z božského světa, v němž nejsou důvěrnosti
kladeny žádné překážky a není ničím omezena.
Druhého člověka nemůžete milovat, nesnažíte-li se zároveň o to,
abyste se naučili milovat sami sebe, což je krásný, ale obtížný duchovní
úkol. V duši každého z nás je nevyčerpatelný zdroj lásky. Jinými slovy,
chcete-li poznat, co je to láska, nemusíte proto vystoupit ze sebe. To
není sobectví ani narcismus – v těchto případech se jedná o negativní
obsese potřebou být milován. Je to spíš pramen lásky v srdci. Často na
tento vydatný zdroj náhodou narazí lidé žijící osaměle, protože mají
velkou potřebu lásky. O tuto hlubokou studni lásky ve svém nitru pak
pozorně pečují. Nejde tady o to, abyste se nutili milovat sami sebe. Jde
spíše o to, abyste si uvědomili přítomnost svých vlastních hlubinných
zdrojů, abyste tomuto prameni lásky, který je koneckonců vaší
nejhlubší přirozeností, dovolili rozlít se do celého vašeho života. Když
k tomu dojde, změkne ve vás půda, která už byla tvrdá. Tam, kde není
láska, všechno ztvrdne. Na světě není nic tak osamělého jako to, co
ztvrdlo nebo vychladlo. Hořkost a chlad znamenají konečnou porážku.
Domníváte-li se, že vaše srdce již ztvrdlo, darujte mu vnitřní
pramen. Nechte jej volně prýštit. Když na sobě budete pracovat, očistíte
jej od bahna, kterým je zanesen. Jeho životodárné vody se rozlijí na
ztvrdlou půdu vašeho srdce a v láskyplné osmóze se s ní promísí. Pak se
ve vás odehraje zázrak lásky. Kde byla tvrdá, pustá, neplodná, mrtvá
země, bude vše hrát barvami, žít, růst a nést plody, a to vše díky
něžnému prameni lásky. Toto je jeden z nejkreativnějších způsobů, jak
proměnit svou vnitřní negativitu. Jste zde proto, abyste se naučili
milovat a přijímat lásku. Největší dar, který vám přinese nová láska, je
probuzení skrytého pramene lásky ve vašem nitru. Takto se stanete
nezávislými. Nyní se můžete přiblížit k tomu, koho milujete, nikoli
proto, že jej potřebujete nebo že je objektem vašich nezdravých
projekcí, ale proto, že v sobě máte skutečnou důvěrnost, chováte k
němu upřímnou náklonnost a pociťujete pravou sounáležitost. To je
svoboda. Láska by vás měla osvobozovat. Budete svobodni od prudké,
sžíravé touhy, s níž se ustavičně sápete po věcech a lidech, abyste skrze
ně dosáhli potvrzení sebe samých, sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty.
Být svatý znamená být doma, být schopen trvale spočívat v příbytku
sounáležitosti, jejž nazýváme duší.

Pramen vnitřní lásky

Možná lásku hledáte na vzdálených a nehostinných místech.
Poznání, že pramen lásky se nalézá ve vašem vlastním nitru, přináší
neobyčejnou útěchu. Věříte-li, že zde tento pramen je, pak jej dokážete
probudit. Následující cvičení by vám k tomu mohlo pomoci. Když
budete mít chvíli pro sebe, zkuste se soustředit na svou duši a objevit na
jejím dně pramen lásky. Představujte si ten životodárný proud
sounáležitosti, míru, pokoje a radosti. Vnímejte ve své vizuální fantazii,
jak osvěžující vody tohoto pramene proudí do vyprahlé země v
zanedbané části vašeho srdce. Představovat si takové obrazy je užitečné
zvláště před spaním. Po celou noc pak bude vaše vnitřní krajina
zavlažována a zúrodňována a vaše vědomí sounáležitosti se bude
prohlubovat. Uvidíte, když se s rozbřeskem probudíte, bude vaše duše
naplněna něhou, pokojem a štěstím.
Jednou z nejvzácnějších hodnot, kterých byste se v přátelství či v
lásce neměli nikdy vzdávat, je vaše odlišnost. V láskyplném vztahu se
může stát, že jeden partner bude mít sklon napodobovat druhého nebo
změnit svou osobnost k jeho obrazu. Může to naznačovat touhu po
úplném splynutí, je to však destruktivní a nebezpečné. Znal jsem
jednoho starého muže, který žil na ostrově u západního pobřeží Irska.
Měl zvláštního koníčka. Sbíral fotografie novomanželských dvojic.
Tytéž páry si pak fotografoval deset let po svatbě. Na druhé fotografii
bývalo patrné, jak se jeden člen dvojice začíná podobat druhému. Ve
vztahu je často přítomna sotva patrná homogenizující síla, která je
destruktivní. Ironií je, že právě rozdílnost mezi lidmi je příčinou jejich
vzájemné přitažlivosti. Proto je třeba tuto rozdílnost zachovat a pečovat
o ni.Láska je jasným světlem a vydatným pokrmem, který vás
osvobozuje, abyste byli zcela sami sebou. Neměli byste se navzájem
napodobovat; není také třeba, abyste vedle svého partnera zaujímali
obranný či ochranný postoj. Láska by vám měla dát odvahu a
dokonalou svobodu k uskutečnění vašeho osobního potenciálu.
Máte-li si v lásce zachovat svou odlišnost, potřebuje vaše duše
spoustu prostoru. Je zajímavé, že jeden z původních hebrejských výrazů
pro spásu označuje zároveň prostor. Pokud jste se narodili na statku,
víte, že prostor je k životu nezbytně důležitý, zvláště když něco
vyséváte. Zasadíte-li dva stromy těsně vedle sebe, navzájem se zadusí.
To, co roste, potřebuje prostor. Chalíl Džibrán říká: „Ale nechť je volný
prostor ve vašem společném bytí a větry bytí ať tančí mezi vámi.“ (Přel.
Jana Žlábková) Volný prostor vaší jinakosti umožňuje, aby našla svůj
vlastní rytmus a obrys. Yeats hovoří o „malém prostoru, který by růže
zaplnila svým dechem“. Jednou z půvabných oblastí lásky, kde prostor
může být zdrojem krásy, je milování. S tím, koho milujete a kdo vás
něžně a laskavě přijímá, můžete prožít bezpočet tělesných radostí.
Poněvadž tělo je v duši, její světlo je prozařuje. Celé tělo je naplněno
jemným, posvátným světlem duše. Milování by nemělo být jen
fyzickým či mechanickým aktem uvolnění. Mělo by zahrnout duchovní
hloubku, která se probouzí, když vstoupíte do duše druhého člověka.
 Duše je v člověku to nejintimnější. S duší druhého člověka se
setkáváte dřív než s jeho tělem. Setkáte-li se s jeho duší a tělem jako s
celkem, vstoupili jste úplně do jeho světa. Kdyby si člověk uvědomoval
hloubku a krásu takového setkání a přistupoval k němu citlivě a s úctou,
mohl by poznat neuvěřitelné možnosti milování, jeho radostí a extází.
Takové milování by v obou partnerech otvíralo pramen hluboké lásky.
Znovu by se tak spojili se světlem, které je tím třetím mezi nimi, a
vstoupili do kruhu odvěké sounáležitosti, které vděčí za svůj vztah.

Proměna smyslů
Půvabná teologie smyslovosti je obsažena ve spisech mystiků.
Mystici patří k nejvěrohodnějším odborníkům na poli erotické lásky.
Nikdy nekážou popření smyslů, hovoří spíše o proměně smyslovosti.
Vědí, že erós obsahuje prvek nebezpečné přitažlivosti či temnoty, a ten
někdy může převládnout. Světlo duše může tuto tendenci proměnit,
takže člověk zasažený erótem opět nabude klidu a získá duševní
rovnováhu. Tento vstřícný přístup mystiků k erótu nám připomíná, že
erós je koneckonců energií božské kreativity. Když svou smyslovost
proměníme, nespoutanost erótu a hravost duše vytvoří lyrický souzvuk.
Cesta, po které šlo moderní Irsko k pochopení a přijetí erótu, byla
složitá a bolestná. Stará irská tradice zná moc erótu a erotické lásky a
přistupuje k nim nesmírně citlivě. Tento postoj nalézá výraz v jedné z
nejzajímavějších básní této éry, v básni Briana Merrimana nazvané
Cúirt an Mheáin Oidhce čili Půlnoční soud. Byla napsána v osmnáctém
století a její větší část je podána z perspektivy ženy. Pojetí této básně je
krajně svobomyslné a feministické. Žena promlouvá:

Mám kypré tělo a hlas jako zvon,

mé rty chtějí líbat a ústa se smát,
mám růžovou pleť a mé čelo se skví,
oči jsou modré a záplava vlasů
v prstýncích stéká na hebkou šíj;
muži, jenž hledáš líbeznou družku,
tady je tvář, která bude vždy pěkná,
mé dlaně a paže, šíje a hruď
vítězí nad krásou ostatních žen;
hleď na ta ňadra! A mé nožky štíhlé
 jsou pružné jak proutky a světlé a zdravé.

Tato velmi dlouhá smyslná báseň je oslavou erotiky. Její jazyk nemá
nic společného s často negativním jazykem morálky, která se snaží
rozdělit sexualitu na čistou a nečistou. Ostatně používat takové výrazy v
souvislosti s tvory uhnětenými z hlíny není na místě. Jak je vůbec
možné od takové bytosti očekávat, že bude dokonale čistá? Pozemský
tvor je vždy směsicí světla a temnoty. Erós činí krásným právě ony
vášní prostoupené prahy, kde se v člověku setkávají světlo a tma. Měli
bychom si vytvořit novou představu Boha jakožto energie erótu,
proměňující síly, zdroje vší kreativity.
Jedny z nejkrásnějších veršů o lásce napsal Pablo Neruda. Píše:
„Přinesu ti šťastné květiny z hor, zvonky, / tmavé lískové oříšky a
proutěné koše plné polibků. / Chci / s tebou udělat to, co jaro dělá s
třešňovými stromy.“ Tato myšlenka je překrásná; ukazuje, že láska
přináší jaro i do té části našeho srdce, která byla uhnětena z hlíny. Také
Yeats psal inspirativní milostnou poezii, například tyto verše: „Ale
jeden muž miloval tvou duši poutnice/ a miloval smutek ve tvé
stárnoucí tváři.“ Tyto verše vypovídají o tom, jak hluboce lze znát a
milovat duši druhého člověka. Láska nám pomáhá vidět to, co je v
druhém člověku zvláštní a jedinečné.

Dar vnitřního zranění

Jedním z největších darů lásky je vyrovnanost. Láska nám dává sílu
k vnitřní proměně. Když se dva lidé sblíží, vstupují spolu do odvěkého
kruhu sounáležitosti. Nepřicházejí k sobě s prázdnýma rukama, nýbrž s
rukama plnýma darů pro toho druhého. Často mezi nimi bývají také
dary vnitřních zranění – zde se otevírá léčivá dimenze lásky. Když
někoho skutečně milujete, září na něj světlo vaší duše. Z přírody víme,
že ve slunečním světle všechno roste. Podívejte se časně ráno na
květiny: všechny jsou zavřené. Když se jich dotkne sluneční svit,
důvěřivě se otevřou a vydají se novému světlu.
Když milujete někoho, kdo je velmi zraněný, pak snad to nejhorší,
co byste mohli udělat, je přímo se zaměřit na jeho zranění jako na
problém, který je třeba řešit. Jakmile z něčeho uděláte problém, v duši
se probudí zvláštní dynamika. Problém nemizí, ale fixuje se a stále
vrací. Často je lepší jen vědět o tom, že je zde jisté zranění, ale držet se
od něj dál. Využijte každé příležitosti, které se vám dostane, abyste
tomuto zranění poslali trochu jemného světla své duše. Je dobré
pamatovat si, že v kruhu lásky se nalézá odvěký zdroj obnovy, díky
němuž váš vztah vznikl a trvá. Osud vaší lásky nezávisí pouze na vašich
křehkých subjektivních zdrojích a možnostech. Až vám bude těžko a
budete toužit po odpuštění, útěše a uzdravení, vzývejte moc světla, jež
je tím třetím mezi vámi: může vás vyléčit.
Když někoho milujete, nezabývejte se ustavičně analyzováním
vašeho vztahu, je to destruktivní. Je třeba důrazně doporučit, abyste
svou lásku nechali žít její vlastní život. Dva lidé, kteří se navzájem
milují, by se nikdy neměli cítit povinni vysvětlovat někomu třetímu,
proč se milují nebo proč patří k sobě. Místo, kde si navzájem patří, je
tajné. Jejich duše vědí, proč jsou spolu; a tomuto vědomí sounáležitosti
by oba měli věřit. Budete-li se stále zabývat svým vztahem k člověku,
kterého milujete, ke svému anam ˙cara, může se docela dobře stát, že se
od sebe začnete vzdalovat. Thom Gunn napsal vynikající báseň o dvou
verších, nazvanou „Jamesovská“. Henry James je vynikajícím
romanopiscem, mistrem nuancí a přesného vyjadřování. Dovedl vše
popsat v precizním detailu a z mnoha rozdílných úhlů. Avšak takové
rafinované analýzy se mohou stát vtíravou posedlostí a pro lyrickou
přítomnost lásky jsou zhoubné.
Jamesovská
Jejich přátelství nejspíše spočívalo v diskutování, pokud existovalo.
Budete-li na jemnou tkáň vaší sounáležitosti stále svítit neonovým
světlem analýz a vysvětlování, spálíte ji na uhel.
Za lásku, která se v nás probudila, bychom měli děkovat Bohu.
Jestliže milujete a jste milováni, měla by se vaše vroucná láska stát
zdrojem požehnání pro ty, kdo trpí a nejsou milováni. Pošlete tuto lásku
těm, kdo jsou zoufalí, kdo hladoví, kdo jsou ve vězení nebo v
nemocnici, a všem těm, pro které je právě nyní život nesnesitelnou
trýzní. Když jim pošlete lásku z hojnosti svého vlastního šťastného
srdce, láska si je najde. Modlitba je nejsilnější, když milujete
 V království lásky se nesoutěží
Když se modlíme, posíláme druhým lidem z hojnosti své lásky dar
světla, aby jim přineslo požehnání, osvobození a uzdravení. Prožíváte-li
lásku, měli byste ji duchovně sdílet s těmi, kdo byli vytlačeni na
samotný okraj života. Keltové věřili, že když činíte dobro nebo když
dobro sdílíte s druhými a dělíte se s nimi o své štěstí, všechno se vám
desetitisíckrát vrátí zpět. V království lásky se soutěží; neexistuje zde
chtivost, sobectví či touha po moci. Čím víc lásky dáváte, tím víc jí
máte. S tím souvisí Dantův názor, že rytmus lásky je skrytým rytmem
vesmíru, který hýbe hvězdami a planetami. Láska je zdroj, střed a cíl
našich životních prožitků a zkušeností.

Požehnání přátelství
Kéž jsi požehnán dobrými přáteli.
Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému.
Kéž se ti podaří dojít až na to místo ve své duši, kde přebývá
hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění.
Kéž jsi tím proměněn.
Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a
chlad.
Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spřízněnosti a
sounáležitosti s druhými lidmi.
Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu.
Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi vždy ochotný jim pomoci; kéž jsou ti
tato přátelství zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a
nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu.
Kéž nejsi nikdy sám.
Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam ˙cara
nikdy nepřeruší.
 Kapitola druhá.
Ke spiritualitě smyslů.
Tvář je ikonou stvoření.
Krajina je prvorozeným ve stvoření. Byla zde stovky milionů let
předtím, než se objevily květiny, zvířata a lidé. Tehdy zde byla krajina
samotná. Je tím nejstarším na světě, přestože teprve s příchodem
člověka se zde objevil někdo, kdo to může uznat. Vody oceánů se
zklidnily a vítr utichl, když se na zemi poprvé objevila lidská tvář. Je to
ta nejúžasnější věc v celém stvoření. V lidské tváři se anonymita
vesmíru mění v něco mateřsky důvěrného, o čem dlouho snily bouřlivé
vichry a moře i tiché hvězdy a hory. Ve tváři se zračí vroucnost, jež se
dosud skrývala v srdci stvoření. Tvář je ikonou vesmíru. V lidské mysli
začíná vesmír poprvé rezonovat se sebou samým. Tvář je zrcadlem
mysli. V lidské bytosti nalézá stvořený svět důvěrnost, po které tiše
toužil. V zrcadle mysli konečně spatřuje rozptýlená a nekonečná příroda
sama sebe.
Lidská tvář je umělecké dílo. Na velmi malé ploše se zde může
vyjádřit neuvěřitelná rozmanitost a hloubka existence, která přesahuje
omezení fyzických forem. Žádné dvě tváře nejsou úplně stejné. Každá
tvář je něčím zvláštní. Když někoho milujete a jste od sebe dlouho
odloučeni, je příjemné dostat od něj dopis, popovídat si s ním po
telefonu nebo se dokonce v tichu své duše naladit na vlnu jeho bytí.
Když se však znovu setkáte a spatříte milovanou tvář, prožíváte něco
daleko hlubšího; je to úžasná slavnost zření. V této tváři vidíte sílu a
hloubku lásky, která na vás z milované bytosti pohlíží. Je krásné znovu
vidět milovaného člověka. V Africe znamenají některé druhy pozdravu
„Vidím tě.“ V connemarské oblasti se k vyjádření skutečnosti, že je
někdo oblíbený a obdivovaný, užívá fráze „Tá agaidh an phobail ort“ –
„Tvář lidu je obrácena k tobě.“
Když žijete v tichu a samotě venkova, města se vám zdají hrozivá.
Ve městech je neuvěřitelně mnoho tváří – tváří cizích lidí, kteří jsou v
ustavičném pohybu. V těchto tvářích je zobrazena intimita jejich životů;
můžete ji spatřit, když se do nich podíváte. V jistém smyslu je tvář
ikonou těla, místem, kde se manifestuje vnitřní svět člověka. Lidská
tvář je subtilní, avšak viditelnou autobiografií každého. Ať svůj vnitřní
příběh jakkoli skrýváte či tajíte, nikdy jej nemůžete skrýt dokonale,
protože máte tvář. Kdybychom dovedli číst lidem z tváří, byli bychom
schopni rozluštit tajemství jejich životních příběhů. Tvář vždy
prozrazuje, co je skryto v duši. Ve tváři se jako v zrcadle odráží božská
podstata vnitřního života. Když se někomu díváte do tváře, nahlížíte tak
do hlubin jeho života.

Svatost pohledu.
Jeden můj přítel, novinář, se v Jižní Americe setkal se starým
indiánským náčelníkem, s nímž si přál udělat rozhovor. Náčelník
souhlasil, dal si jen podmínku, že předtím stráví nějaký čas společně.
Novinář předpokládal, že se setkají a prostě si popovídají. Namísto toho
s ním náčelník odešel stranou a dlouho se mu mlčky díval do očí. Zprvu
to mého přítele vyděsilo; cítil, že celý jeho život je vystaven tichému
pohledu tohoto cizího člověka. Po chvíli začal i on prohlubovat svůj
pohled. Více než dvě hodiny se na sebe mlčky dívali. Když tato doba
uplynula, oběma bylo, jako by se znali celý život. Nebylo už třeba dělat
rozhovor. Hledět do tváře druhého znamená v jistém smyslu pohlížet do
hloubky jeho života a vidět jej v plnosti.
Se samozřejmostí předpokládáme, že s druhými sdílíme jeden a
tentýž svět. Na objektivní úrovni platí, že obýváme tentýž fyzický
vesmír jako jiní lidé; existuje koneckonců vizuální konstanta dostupná
všem bytostem světa a tou je obloha. Avšak vnitřní svět jedince je něco
docela jiného. Na hlubší rovině je každý z nás správcem zcela
soukromého, individuálního světa. Vynakládáme spoustu duševního
úsilí na to, abychom se nějakým způsobem vyrovnali se skutečností, že
jsme na břemeno svého jedinečného vnitřního světa sami. Rádi sami
sebe přesvědčujeme, že jsme všichni součástí jediného světa, jsme však
osamělejší, než si vůbec uvědomujeme. Tato osamělost není jednoduše
výsledkem naší vzájemné odlišnosti; spíše se odvozuje ze skutečnosti,
že každý z nás bydlí v jiném těle. Představa, že tělo je příbytek, který
byl lidskému životu propůjčen, je fascinující. Když k vám například
někdo přijde na návštěvu, je zde fyzicky, totiž ve svém těle. V něm si k
vám přináší celý svůj vnitřní svět, zkušenosti a vzpomínky. Když je u
vás na návštěvě, jeho život není někde jinde; je celý s vámi, před vámi,
na dosah ruky. Když je návštěva u konce, tělo vstane, odejde a odnese
tento skrytý vnitřní svět s sebou. Toto poznání také osvětluje tajemství
milování. Nejsou to jen dvě těla, která jsou si blízko, ale spíše dva
světy, které se vzájemně objímají a pronikají. Něco tak krásného,
radostného a strašného je možné proto, že v sobě neseme nekonečný a
tajemný svět.

Lidské nitro je nekonečné.

Člověk je prahem, na kterém se setkává mnoho nekonečných světů.
Nekonečný svět prostoru, rozkládajícího se až do hlubin vesmíru,
nekonečný svět času, sahajícího miliardy let zpět. Nekonečno
mikrokosmu: jedna malá tečka na špičce vašeho palce je celým světem,
který je však tak nepatrný, že není lidskému oku viditelný.
Mikroskopické nekonečno je právě tak úchvatné jako hvězdný vesmír.
Avšak nekonečnem, které každého člověka nejvíce děsí a nenechává jej
v klidu, je nekonečno jeho vlastního nitra. Za každou lidskou tváří se
skrývá jeden svět. V některých tvářích je patrná zranitelnost plynoucí z
vnitřní otevřenosti těmto hloubkám. Když do takové tváře pohlédnete,
spatříte neklidný pohyb nekonečna, které se začíná prodírat na povrch.
Toto nekonečno lidského nitra se vám může otevřít jak v pohledu cizího
člověka, tak i při rozhovoru s někým, koho dobře znáte. V jeho očích se
vám náhle zjeví jakási prazákladní vnitřní skutečnost. Takový pohled
netrvá déle než vteřinu. Na nepatrný okamžik na vás z této osoby
pohlédne něco většího. Vnímáte tichou přítomnost jiného, dosud
nezrozeného nekonečna. Cítíte, že na vás dopadl pohled odněkud z
tajemných hlubin věčnosti. Nekonečno, které na vás pohlíží, je zde
odpradávna. Od věčnosti se nemůžeme oddělit. Vrhá na nás
znepokojivé pohledy z nepředvídaných trhlin našich stereotypních
životů. Jedna má přítelkyně, která miluje krajky, často říká, že to, co
krajce dává půvab, jsou dírky. Naše životy mají právě takovou
krajkovitou strukturu.
V lidské tváři přebývá mysterium. Je to také místo, kde se odhaluje
tajemství individuálního života. Soukromý, vnitřní svět člověka je zde
vystaven anonymitě vnějšího světa. Zatímco zbytek těla je zakryt, tvář
je nahá. Tato zranitelná nahota prosí o porozumění a soucit. Lidská tvář
je místem, kde se setkávají dva neznámé světy: nekonečný vnější svět a
soukromý vnitřní svět, k němuž má přístup jen každý sám. Za jasem
tváře se skrývá neproniknutelný svět nitra. Když se na tváři objeví
úsměv, je to, jako by se vnitřní noc tohoto skrytého světa náhle
projasnila. Heidegger velmi krásně řekl, že jsme strážci hlubokých a
pravěkých prahů. Tento náš potenciál, zázračné nekonečno, v němž je
možné vše, se zračí v lidské tváři.
Tvář je pro tělo tím, čím je pro dům ozdobná věžička. Vaše tělo je
staré jako vesmír, jako hlína, z níž je uhněteno. Nohama se stále
dotýkáte země, a tak se hlína vašeho těla stále setkává s pravěkou
hlínou matky země. Je-li tedy vaše tvář umístěna v nejvyšším bodě
vašeho těla, je tím naznačen vzestup životních forem od hlíny k jáství a
k důvěrnosti. Je to, jako by se hlína vašeho těla stávala s každým
novým výrazem vaší tváře oduševnělejší a nabývala stále výraznějších
osobních rysů. Tvář je místo, kde se pod klenbou lebky stává váš život
vzešlý z hlíny skutečnou lidskou existencí.

Tvář a druhá nevinnost.

Vaše tvář je ikonou vašeho života. V lidské tváři se život dívá na
svět a také na sebe sama. Je děsivé hledět do tváře, v níž se usadily
hořkost a zášť. Byl-li něčí život neradostný, může v něm zůstat mnoho
nevyléčeného negativismu. Protože tento negativismus nebyl proměněn,
ve tváři se usadí zachmuřenost. Nespatříme v ní život a vroucnost: tvář
ztvrdne v masku. Jedním z nejstarších výrazů pro osobu je řecké slovo
prosopon. Slovo prosopon původně znamenalo masku, kterou nosili
herci v řeckém chóru. Když zůstanou hořkost, hněv či zášť
neproměněny, tvář se stává maskou. Setkáváme se však také s opakem,
s krásnými starými tvářemi, do nichž se hluboce vtiskly a vepsaly čas a
životní zkušenost, s tvářemi, které si uchovaly krásnou nevinnost. Ať
byl život takových lidí sebetěžší a sebebolestnější, nedopustili, aby
rozleptal jejich duši. Takové tváře vyzařují líbezné světlo. Za něžným
jasem, který se z nich line, tušíme svatost a celistvost.
Tvář vždy odhalí, kdo jste a co vám život udělal. Je však obtížné
vidět obrysy svého vlastního života; svému životu jste příliš blízko.
Velkou část jeho tajemství mohou z vaší tváře rozluštit druzí. Portrétisté
přiznávají, že vytvořit portrét je neobyčejně obtížné. Říká se, že oko je
oknem duše. Při tvorbě portrétu je také nesnadné vystihnout ústa. Zdá
se, že linie úst nějakým zvláštním způsobem kopíruje životní linii.
Sevřené rty často prozrazují nerozvinutého ducha. Mezi životním
příběhem a rysy tváře, do nichž duše tento příběh vpisuje, je zvláštní
symetrie.
Tělo je andělem duše
Lidské tělo je krásné. Mít tělo je velká výsada. Prostřednictvím těla
máte vztah k určitému místu. Není divu, že lidé vždy byli fascinováni
místy. Místa nám nabízejí pozemský domov; bez míst by neexistovalo
žádné „zde“. Základním „zde“ je pro nás krajina a dům uprostřed
krajiny, který nazýváme svým domovem, je místem, k němuž máme
intimní vztah. Domov si krášlíme a přizpůsobujeme jej své osobnosti,
stává se tak zrcadlem duše. Avšak místem, k němuž máme
nejdůvěrnější vztah, je naše tělo. Tělo je vaším domovem uhněteným z
hlíny. Vaše tělo je jediným domovem, který v tomto vesmíru máte.
Vaše duše se pro vás stává viditelnou a skutečnou ve vašem těle a skrze
ně. Tělo je pozemským domovem vaší duše.
Často se zdá, že mezi duší a tělem je tajemná souvislost. Neplatí to
ve všech případech, často však můžeme skrze tělo nahlédnout do
vnitřního světa určitého člověka. Tělo je místem, kde je vidět duši.
Jeden přítel z Connemary mi kdysi řekl, že tělo je andělem duše. Tělo je
anděl, který duši umožňuje, aby se projevila, a pečuje o ni. Svým tělům
bychom vždy měli věnovat láskyplnou pozornost. Tělo často bývá
obětním beránkem, který platí za hříchy a neřesti duše. Jemu
samotnému je však vlastní prvotní nevinnost a zářivá dobrota. Tělo je
andělem života.
Tělo je místem, kde se může odehrát široká škála nejrůznějších
životních projevů. Krásnou ilustrací této skutečnosti je divadlo. Herec
má k dispozici dost vnitřního prostoru, aby poskytl přístřeší určité
postavě a dovolil jí, aby se v něm úplně zabydlela, takže její hlas,
myšlenky i činy jsou přesně a bezprostředně vyjadřovány
prostřednictvím hercova těla. Postava začíná žít v těle herce.
Nejveselejším projevem těla je tanec. Taneční divadlo je něco
fascinujícího. Tanec se podobá pohybu oživlé sochy. Tělo dává tvar
prázdnotě; je to velkolepá a dojímavá podívaná. Vzrušujícím příkladem
takového pohybu je tradiční irský tanec sean nós, jehož figury věrně
zrcadlí divoký proud lidové hudby.
K tělu je často přistupováno jako k hříšnému, a to dokonce i v
náboženství založeném na vtělení. Náboženství často v těle vidělo zdroj
zla, zmatku, žádostivosti a pokušení. Takový postoj k tělu je naprosto
nesprávný a neuctivý. Tělo je posvátné. Tento negativní názor je do
značné míry založen na nesprávné interpretaci řecké filozofie. Řekové
byli skvělí myslitelé právě díky důrazu, který kladli na božství.
Tajemná Boží skutečnost je stále znepokojovala, a oni se ji proto snažili
zachytit ve svém jazyce, uchopit prostřednictvím pojmů a nalézt tak
zrcadlo její existence. Jasně si uvědomovali důstojnost a význam těla.
Cítili, že v něm se Bůh přibližuje až příliš blízko k zemi. Tuto
přitažlivou sílu země nesprávně pochopili: domnívali se, že je vůči Boží
skutečnosti nepřátelská. Nevěděli nic o vtělení, neměli ponětí o
vzkříšení.
Když křesťanská tradice přejala řeckou filozofii, stal se tento
dualismus součástí jejího myšlenkového světa. Duše byla chápána jako
krásná, inteligentní a dobrá. Touha být s Bohem náležela k její
přirozenosti. Nebýt nešťastné tíhy těla, duše by dlela jen ve světě
věčnosti. Křesťané pojali k tělu nedůvěru. S tím souvisí skutečnost, že v
křesťanské tradici nikdy nevzkvétala teologie smyslové lásky. Jedním z
mála míst, kde se objevuje erotika, je líbezná Píseň písní, která
neobyčejně vášnivě a něžně oslavuje smyslovost a smyslnost. Tento
text je výjimkou a je s podivem, že byl zařazen do biblického kánonu.
V pozdější křesťanské tradici, zvláště pak mezi církevními Otci, se na
tělo pohlíželo podezřívavě a sexualita byla předmětem negativní obsese.
Sex a sexualita byly líčeny jako potenciální nebezpečí pro věčnou spásu
jedince. Křesťanská tradice často podceňovala posvátnost těla a
zacházela s ním nelaskavě. Umělce však křesťanská tradice inspirovala
k úchvatným dílům. Překrásným příkladem je Berniniho Teresa v
extázi. Terezino tělo je zachyceno v extatickém vzrušení, kde už
smyslové a mystické není odděleno.

Tělo je zrcadlem duše.

Tělo je svátost. To krásně vystihuje stará, tradiční definice svátosti.
Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. V této definici se
uznává, že neviditelný svět se projevuje ve viditelném světě. Hluboko v
srdci neviditelného světa spočívá touha projevit se. Veškerý náš vnitřní
život a intimita duše touží po tom, aby nalezla zrcadlo ve vnějším světě.
Touží po formě, v níž by mohla být viděna, vnímána a dotýkána. Tělo
je zrcadlem, v němž se odráží skrytý svět duše. Tělo je posvátný práh a
zasluhuje si, aby bylo respektováno, opatrováno a aby byla chápána
jeho spirituální povaha. Katolická tradice toto pojetí těla krásně
vystihuje podivuhodnou větou: Tělo je chrámem Ducha svatého. Duch
svatý zosobňuje živou důvěrnost i skutečnou rozdílnost uvnitř Trojice.
Označit lidské tělo za chrám Ducha svatého znamená uznat, že tělo je
naplněno živým a nespoutaným božstvím. Tento teologický vhled nám
pomáhá pochopit, že smyslové je v tom nejhlubším smyslu posvátné.
Tělo je také velmi upřímné. Jistě už jste sami poznali, že vaše tělo
lže jen zřídka. Rozum vás může oklamat a postavit mezi vás a vaši
přirozenost všechny možné překážky, tělo však nelže. Vaše tělo vám
říká, pokud mu nasloucháte, jaký je váš život a zda jej žijete z hlubin
své duše, anebo z labyrintů své negativity. Tělo má také obdivuhodnou
inteligenci. Každý náš pohyb, opravdu všechno, co děláme, vyžaduje tu
nejjemnější, detailní spolupráci všech našich smyslů. Lidské tělo je
nejsložitějším, nejjemnějším a nejharmoničtějším celkem.
Tělo je vaším jediným domovem ve vesmíru. Je to posvátný chrám,
skrze nějž jste spojeni s vnějším světem. Budete-li mlčky rozjímat nad
tajemstvím těla, přiblížíte se k moudrosti a k svatosti. Je smutné, že
křehkost, jemnost a drahocennost příbytku, kterému říkáme tělo, si
často uvědomíme teprve tehdy, když onemocníme. Když jste na
návštěvě u člověka, který je nemocný nebo se chystá na operaci, můžete
mu navrhnout, aby si popovídal s tou částí svého těla, která není v
pořádku. Poraďte mu, ať s ní hovoří jako s partnerem, poděkuje jí za
všechno, co pro něj udělala, a poprosí ji za odpuštění za všechno, co
kvůli němu musela vytrpět. Každá část těla má paměť, do které se
ukládají všechny její prožitky.
Vaše tělo je celek složený z mnoha rozmanitých částí, které se
společně snaží o to, aby umožnily vaši existenci v tomto světě.
Dualismus oddělující duši od těla je nesprávný a měli bychom se ho
zbavit. Duše není jednoduše v těle, schovaná kdesi v jeho nedostupných
hlubinách. Pravdou je spíše opak. Vaše tělo je v duši, a ta je zcela
naplňuje a prostupuje. Obklopuje vás proto krásné a tajemné světlo vaší
duše. Toto poznání nás může inspirovat k novému způsobu modlitby:
Zavřete oči a uvolněte celé své tělo. Představte si světlo, které je všude
kolem vás, světlo vaší duše. Když se nadechujete, představujte si, že
vtahujete toto světlo do svého těla, do každé jeho části.
Je to krásný způsob, jak se modlit, protože takto proniká světlo vaší
duše, váš křehký světelný pancíř, přímo do vaší fyzické existence, do
hlíny, z níž jste uhněteni. Jedna z nejstarších meditací spočívá v tom, že
si představíte světlo, jež do vás vstupuje, když se nadechujete, a
temnotu či vnitřní nečistotu, jež z vás vychází při výdechu. K takové
tělesné modlitbě by měli být vedeni nemocní lidé. Když do svého těla
necháváte proudit očistné, léčivé světlo své duše, uzdravujete ty části
svého těla, které jste zanedbávali a které trpí. Vaše tělo vás velmi
důvěrně zná, zná vaši duši a její skrytý život. Vaše tělo si uvědomuje
mnohem lépe než váš rozum, že být zde na zemi je neobyčejné
privilegium. Ví také, že jednou přijde smrt. V naší fyzické, tělesné
existenci je přítomna jakási hluboká a ryzí moudrost. Často nás teprve
nemoc přivede k poznání, že jsme své tělo zanedbávali a nenaslouchali
jeho hlasu. Naše tělo k nám chce mluvit, sdělovat nám pravdy, které
jsou skryty pod povrchem našeho všedního života.

Keltská moudrost:Viditelné a neviditelné tvoří

nedělitelný celek
Tělo má v oblasti spirituality tak špatnou pověst proto, že duchovní
svět si dáváme spíše do souvislosti se vzdušným než se zemským
živlem. Vzduch je říší neviditelného; sem patří dech a myšlenka. Když
zařadíte ducha výhradně do této oblasti, fyzické okamžitě ztratí na
vážnosti. To je velká chyba, protože ve vesmíru není nic tak tělesného
jako Bůh. Boží tělesnost, to je Boží přirozenost. Příroda je přímým
výrazem božské imaginace. Je nejvěrnějším odrazem Božího pojetí
krásy. Příroda je zrcadlem Boží fantazie a matkou vší tělesnosti. Chápat
ducha pouze jako součást neviditelného světa je proto neortodoxní. Je
ironií, že síla a moc božství a ducha jsou odvozovány právě z tohoto
napětí mezi viditelným a neviditelným. Celý svět duše vášnivě touží po
viditelné formě; v tom spočívá síla imaginace.
Imaginace je mostem mezi viditelným a neviditelným. Keltové měli
pro vzájemné prostupování viditelného a neviditelného světa
neobyčejně vyvinutý smysl. V západním Irsku se vypráví mnoho
příběhů o duchách, strašidlech a vílách, kteří mají zvláštní vztah k
určitému místu. Pro místní obyvatele jsou tyto příběhy samozřejmou
součástí krajiny. Například ojedinělý keřík uprostřed pole se podle
tradice nikdy nevytíná: v tomto místě se totiž možná tajně scházejí
duchové. Za pevnosti nadpřirozených bytostí se považuje i mnoho
jiných míst. Místní lidé by zde nikdy nic nepostavili a neudělali by nic,
čím by mohli narušit jejich posvátný charakter.

Děti krále Lira.

Jedním z úžasných aspektů keltského světa je představa nestálosti a
proměnlivosti fyzických tvarů. To je možné jen za předpokladu, že
fyzické je živé a vášnivé. Podstata či duše určité věci není omezena na
její konkrétní či aktuální tvar. Duše je jako vánek, její energii nelze
uvěznit v žádné pevné formě. V keltské tradici se duše a hmota, čas a
věčnost mísí, vzájemně se prostupují. V úchvatném rytmu tohoto
prolínání žije i lidské tělo. Lidské tělo je zrcadlem a výrazem duše,
která jej obývá. Tuto skutečnost dojemně ilustruje krásná keltská
legenda o dětech krále Lira.
Ve staroirském myšlení hrál ústřední roli mytologický svět kmene
Tuatha Dé Dannan, žijícího pod povrchem irské země. Tento mýtus
naplňoval celou krajinu numinózní hloubkou. Lir byl náčelníkem tohoto
podzemního kmene. Protože chtěl vyřešit konflikt, který měl s místním
králem, dohodli spolu sňatek. Král měl tři dcery a jednu z nich dal
Lirovi. Po svatbě se narodily dvě děti. Zakrátko přišly na svět ještě další
dvě děti, Lirova žena však bohužel zemřela. Lir znovu přišel ke králi a
ten mu dal svou druhou dceru. Starala se o Lira i o děti, když však
viděla, že Lir se věnuje hlavně svým dětem, začala žárlit. Všimla si, že
dokonce i její vlastní otec, král, má Lirovy děti velice rád. Léta živila ve
svém srdci žárlivost, až nakonec posadila děti do svého kočáru a
dotykem kouzelné druidské hole je proměnila ve čtyři labutě. Zaklela
je, aby prožily devět set let ve vyhnanství v irských mořích. Třebaže se
staly labutěmi, zůstal jim lidský rozum a úplná lidská identita. Když
přišlo do Irska křesťanství, byla jim konečně navrácena jejich lidská
podoba, která však byla krutě poznamenaná jejich stářím. Líčení života
v divoké přírodě, který vedli v podobě zvířat s lidskou duší, je nesmírně
dojemné. Je to pravý keltský příběh, zachycující jak sepětí přírodní říše
se světem zvířat, tak i důvěrné přátelství mezi světem lidí a světem
zvířat. Když byly Lirovy děti zaklety do labutí, měly jejich písně moc
léčit lidi a vlévat do jejich duší útěchu. Patos příběhu Lirových dětí je
ještě umocněn důrazem na zranitelnost světa zvířat vzhledem ke světu
lidí.
 Zvířata jsou starší než my. Byla tady tisíce let předtím, než se na
zemi objevil člověk. Zvířata jsou naši starší bratři a sestry. Jejich
existence není oddělená – prožívají poetickou jednotu se zemí. Zvířata
žijí venku, ve vzduchu, ve vodách, v horách a v půdě. Znalost země je
uložena v jejich nitru. Jejich mlčení, jejich tichá samota zrcadlí mlčení
zenu a tiché bytí krajiny. Zvířata nevědí nic o Freudovi, Ježíši,
Buddhovi, Wall Streetu, Pentagonu a Vatikánu. Nezajímají se o lidské
záměry a intriky. Jaksi se už zabydlela ve věčnosti. Keltové vnímali
tuto pradávnou moudrost světa zvířat, jehož důstojnost a krásu
nenarušuje falešná hierarchie nebo lidská arogance. Byli hluboce
přesvědčeni, že lidé jsou dědici tohoto skrytého a tajemného světa.
Humorně to vyjadřuje tato báseň pocházející z devatenáctého století:

Učenec a kočka.
Já i kocour Pangur Bán
věrni jsme svým úlohám:
on s myškami zápolí,
já bojuji se slovy.
Víc než chvále naslouchat
toužím knihy číst a psát;
Pangur, ten mi nepřekáží,
miluje svou dravčí práci.
Radost ve svých srdcích máme,
když se lovem zabýváme;
lovit myši, lovit slova
začínáme stále znova.
Často štěstí Pangurovi
tučnou kořist dopřeje;
častokrát se smysl třepe
v síti bystrých myšlenek.
Mlčky číhá Pangur u zdi,
v očích lásku k vraždění;
zatímco já usiluji
ztéci stěnu vědění.
Když se myška v drápech zmítá,
to je Pangur blažený!
 Ach, jak blažený jsem já, když správně
řeším vážné problémy!
Tak tu pilně pracujeme,
víme, co je povinnost;
v radost se nám proměňuje
naše skvělá obratnost.
Každodenním trénováním
z Pangura se mistr stal;
moudrosti mé jasný plamen
nevědomost rozehnal.

V představách Keltů měl svět tajemnou a aktivní duchovní podstatu.

Do jaké míry se zde viditelný a neviditelný svět mísí, je patrné i z moci,
kterou má v keltském světě jazyk. Samotný jazyk měl moc působit
události a tajemným způsobem ovlivňovat budoucí dění. Zpěvy a
zaříkání mohly úplně změnit zlou sudbu a vnést do lidského osudu
nové, dobré prvky. V keltském světě, a zvláště pak v keltském světě
smyslů, neexistovala mezi duší a tělem žádná bariéra. Přirozeně k sobě
patřily. Duše byla sestrou těla, tělo bylo sestrou duše. Ještě mezi ně
nevrazila klín dualistická křesťanská morálka, která později způsobila
těmto dvěma půvabným a vzájemně spjatým skutečnostem tolik škody.
Keltskému světu tato nerozdělená lyrická spiritualita prospívala.
Světlo je matkou života. Zdrojem světla a dárcem barev je slunce.
Tráva, obilí, listy, květiny – to všechno je zde díky slunci. Slunce
probouzí v oblé zemi erotický náboj, rozžíhá její divokou smyslnost. V
této gaelské básni je slunce uctíváno jako oko a tvář Boží. Lyrický
výraz v ní nalézá bujný keltský vitalismus:

Oko velikého Boha,

oko slávy Boha,
oko krále zástupů,
oko krále života.
Vyléváš na nás svou zář
v každou dobu, v každý čas,
vyléváš na nás svůj svit
štědře, s něžností.
Sláva Tobě,
 přeslavné slunce.
Sláva Tobě, synu,
živoucí tváři Boha.
Spiritualita proměny

Spiritualita je umění proměny. Neměli bychom se snažit měnit se

násilím, přitesávat svůj život podle předem určené formy. Není třeba,
abychom pro svůj život stanovili pevný plán či program. Spíše se
potřebujeme naučit být pozorní k vnitřnímu rytmu svých dní a svého
života. Tato pozornost nám pomůže hlouběji prožívat svou lidskou
existenci i lépe vnímat Boží skutečnost. Jeden příklad tohoto druhu
proměny znají všichni rodiče. Své děti pečlivě sledujete, ale jednoho
dne vás překvapí. Stále jsou to ony, jak je znáte, neznáte je však
dostatečně. Musíte jim začít naslouchat úplně znovu.
Je daleko kreativnější vyjít z představy pečlivé pozornosti než se o
něco snažit na základě vlastní pevné vůle. Lidé se příliš často snaží
změnit svůj život používáním vůle jako jakéhosi kladiva, které má
jejich život upravit do správného tvaru. Intelekt stanoví cíl programu a
vůle pak život zdeformuje do žádané podoby. Takový přístup k
posvátnosti lidské existence je hrubý a povrchní. Zrádně vás odcizí
vašemu vlastnímu nitru a vy pak můžete mnoho let bloudit na pouštích
svých vlastních mechanických duchovních programů. Můžete zemřít
hladem, který jste si způsobili sami.
Jestliže budete sledovat rozdílný rytmus, snadněji dosáhnete
prostého a přirozeného souladu se svým nitrem. Vaše duše zná
geografii vašeho osudu. Jedině vaše duše má mapu vaší budoucnosti, a
proto můžete této skryté, neviditelné části své bytosti důvěřovat. Pokud
jí věříte, dovede vás tam, kde máte být; co je však ještě důležitější, dá
vám poznat vlídnou dynamiku vaší cesty. Pro umění žít v souladu s
vlastní duší neexistují žádná obecná pravidla. Ale vaše nitro o této
jedinečné cestě ví. Nasloucháte-li sami sobě a snažíte se nalézt hlubinu
své existence, jistě pro svůj život objevíte správný rytmus svého života.
Smysly jsou stezky, které vás ochotně a spolehlivě dovedou domů.
Jste-li pozorní ke svým smyslům, můžete prožít jakousi obnovu,
úplnou proměnu svého života. Vaše smysly jsou průvodci, kteří vás
dovedou hlouběji do vnitřního světa vašeho srdce. Největší filozofové
připouštějí, že veškeré poznání je do značné míry prostředkováno
smysly. Smysly jsou naše mosty do světa. Lidská kůže je pórovitá; svět
proudí skrze vás. Vaše smysly jsou veliké póry, kterými do vás vstupuje
svět. Když nasloucháte moudrosti svých smyslů, nikdy se ve svém
vlastním životě neocitnete ve vyhnanství, neztratíte se ve fiktivním
duchovním světě, který si vykonstruovala vaše vůle a váš intelekt.

Smysly jako prahy duše.

Příliš dlouho jsme se domnívali, že Bůh je mimo nás. Toto
přesvědčení katastrofálně zdeformovalo naši touhu. Začali jsme se cítit
osamělí, protože právě touha činí člověka svatým. To nejkrásnější na
nás je naše touha; tato touha je duchovní, velmi hluboká a moudrá.
Soustředíte-li svou touhu na vzdálené božstvo, přetížíte ji. Tak se
často stává, že se touha zaměří na vzdáleného Boha, ale protože se
vysílí, promění se v cynismus, prázdnotu či negativismus. Vaše citlivost
pak může vzít zasvé. Není však vůbec nutné, abyste svou touhu
přepínali. Věříme-li, že tělo je v duši a duše je Božím příbytkem, pak je
Bůh cele přítomen zde, blízko nás.
Protože tělo je v duši, jeho smysly jsou prahy duše. Když se vaše
smysly otevřou světu, vaše duše je to první, s čím se setkají. Vnímat
smysly, být tělesný znamená být v přítomnosti své vlastní duše.
Wordsworth, který si dobře uvědomoval důstojnost smyslů, napsal, že
„příjemné pocity jsou něčím, čím jsme dlužni sami sobě jakožto
bytostem s lidskou důstojností“. To je hluboce duchovní perspektiva.
Vaše smysly vás důvěrně spojují s Bohem ve vás a kolem vás. Když se
člověk naladí na vlnu svých smyslů, jeho ztuhlá víra ožije, jeho
necitlivý postoj ke světu se stane laskavějším. Pozornost k vlastním
smyslům může rozehřát a uzdravit zakrnělé pocity, které jsou bariérou
oddělující nás od sebe samých i od druhých. Pak již nejsme exulanty,
odloučenými od skvělé úrody božství, která se v nás neustále vskrytu
sklízí. Přestože uvažujeme o každém smyslu zvlášť, je důležité
uvědomit si, že smysly vždycky pracují v souhře. Překrývají se. Svědčí
o tom rozmanitost lidských reakcí na barvy, z nichž je zřejmé, že barvy
nejsou vnímány pouze vizuálně.
 Dar zraku je darem svítání.
První smysl, o němž budeme přemýšlet, je zrak. V lidském oku se
jedinečným způsobem soustředí a zjevuje intenzita lidské existence. V
lidském oku se také dokonale zrcadlí vesmír a jeho vnitřní
sounáležitost. Představuji si, že hory kdysi snily o tom, že jednou
vznikne zrak. Když se otevře oko, je to jako svítání, které ukončuje noc.
Oko se otevře a je zde nový svět. Oko je také matkou vzdálenosti. Když
se oko otevře, zjistíme, že druzí lidé a svět jsou mimo nás, jsou od nás
vzdálení. Ostnem napětí, které probudilo k životu veškerou západní
filozofii, je touha po smíření subjektu a objektu. Možná je to právě oko,
matka vzdálenosti, které odděluje subjekt od objektu. Ale naše vnímání
veškerých objektů se uskutečňuje v náruči nekonečna. Josif Brodskij
krásně řekl, že objekt činí nekonečno důvěrně blízkým.
Avšak oko, matka vzdálenosti, nás také nutí žasnout nad tajemstvím
a jinakostí všeho kolem nás. V tomto smyslu je oko také matkou
důvěrnosti, neboť nám vše přibližuje. Když se na něco opravdu pozorně
díváte, stává se to vaší součástí. Čistý a soustředěný pohled je hluboce
duchovním aktem. Opakem pozorného pohledu je dotěrný pohled. Když
na vás někdo dotěrně zírá, jeho oko vás tyranizuje. Stáváte se objektem
jeho pohledu, je to však pohled ponižující, agresivní a hrozivý.
Když se na něco díváte skutečně soustředěně, stává se tento objekt
vaší součástí. To je jeden z neblahých aspektů televize. Lidé plní svá
srdce prázdnými a lživými obrazy, na které stále zírají. Moderní svět, v
němž hrají takovou roli elektronická média a bezobsažné, falešné
obrazy skutečnosti, připomíná obdivuhodnou Platonovu alegorii o
jeskyni. Vězni stojí v řadě, připoutaní jeden k druhému, a dívají se na
zeď jeskyně. Oheň za nimi vytváří stínové obrazy na zdi. Vězni věří, že
to, co vidí na zdi jeskyně, je realita. Vidí však jen odrazy stínů. Svět
televize a svět počítačů jsou veliké prázdné říše stínů. Vaše oči se
mohou uzdravit a váš pohled prohloubit jedině tehdy, budete-li se dívat
na něco, co může váš pohled opětovat nebo co má hloubku.
Slepí lidé prožívají celý svůj život v jednotvárnosti temnoty. Nikdy
nespatří vlnu, kámen, hvězdu, květinu, oblohu či tvář jiné lidské bytosti.
Jsou však také lidé, kteří mají oči zdravé, a přesto jsou zcela slepí. Irský
malíř Tony O’Malley je umělec, který dokáže úchvatným způsobem
vystihnout neviditelné. V půvabném úvodu k jeho dílu o něm anglický
umělec Patrick Heron řekl: „Na rozdíl od většiny lidí chodí po světě
Tony O’Malley s očima otevřenýma.“
Mnozí z nás si nechali svět tak zevšednět, že už jej ani nevidí.
Zkuste si před spaním položit otázku: Co jsem dnes opravdu viděl?
Možná vás překvapí, co všechno jste neviděli. Možná vaše oči celý den
fungovaly jenom jako nepodmíněný reflex a nesnažily se o to, aby něco
opravdu uviděly; váš pohled nebyl pozorný a soustředěný. Zorné pole je
vždy komplexní a váš pohled nemůže pojmout všechno. Snažíte-li se
mít v zorném poli vše, vaše vidění se rozostří a detaily rozmažou;
soustředíte-li se na jedinou věc, pak ji skutečně vidíte, přijdete však
přitom o celkový obraz. Lidské oko si vždy vybírá, co chce vidět, a
vylučuje, co vidět nechce. Zásadní otázka pak je: Jaká kritéria
uplatňujeme při rozhodování o tom, co chceme a co nechceme vidět?
Mnoho omezených a negativních životů je přímým výsledkem tohoto
zúženého vidění.
I když vás to možná překvapuje, to, jak se díváte a co vidíte, určuje,
jak žijete a kým jste. Chcete-li něco ve svém nitru změnit, mohlo by být
zajímavé nejdřív ze všeho se zamyslet nad tím, jak pohlížíte na svět
kolem sebe. Zeptejte se sami sebe: Jak se dívám? Tato otázka vám
pomůže objevit váš vlastní styl vidění světa.

Způsoby, jakými se lze dívat na svět.

Pro bázlivé oko je všechno děsivé. Když se na svět díváte ustrašeně,
vidíte jen to, co je pro vás nebezpečné a co by vám mohlo ublížit.
Bázlivé oko je stále ochromeno hrozbami, na něž se soustředí.
Chamtivé oko vidí ve všem majetek. Chamtivost je jednou z
největších energií působících v moderním západním světě. Je smutné,
že chamtivý člověk se nedokáže radovat z toho, co má, protože stále sní
o tom, co ještě nemá. Mohou to být pozemky, knihy, obchodní
společnosti, myšlenky, peníze či umělecké předměty. Motor a program
chamtivosti jsou vždy stejné. Majetek může být zdrojem radosti,
chamtivost však nezná klid; její hlad je neukojitelný. Chamtivost je
sžíravá, protože ji stále rozněcují nové možnosti; soustředí se na
budoucnost a nedokáže se těšit z přítomnosti. Avšak ještě temnějším
aspektem chamtivosti je její schopnost ochromit a zadusit touhy duše.
Ničí přirozenou nevinnost touhy, boří její horizonty a na jejich místo
staví přízemnost a sobectví. Tato chamtivost dnes ničí naši planetu a
ožebračuje lidi. Stala se temným nepřítelem bytí.
Kritické oko vše řadí do definitivních, ostře ohraničených kategorií.
Kritické oko vidí jen rovné linie a pravé úhly. Stále něco odmítá,
vylučuje a izoluje, nedokáže na svět pohlížet se soucitem nebo s
obdivem. Vidět znamená soudit. Kritické oko je podobně nelítostné i k
sobě samému. Ze svého vlastního ztrápeného nitra vidí jen tu část, která
se projevuje navenek. Kritické oko zpracovává povrch jevu a nazývá jej
pravdou. Chybí mu schopnost odpouštět a imaginace, s jejíž pomocí by
mohlo nahlédnout hlouběji do podstaty, kde se pravda jeví jako
paradox. Tato ideologie povrchních soudů vytváří kulturu usilující
především o vytváření vnějšího zdání a zaměřenou na nepodstatné věci.
Pro zlostné oko je všechno k vzteku. Lidé, jejichž zrak je napaden
snětí zlosti, nemají nikdy radost sami ze sebe nebo z toho, co mají. Na
druhé se dívají vždy jen rozmrzele. Možná jsou podráždění proto, že se
jim druzí zdají krásnější, nadanější nebo bohatší než oni sami. Zlostné
oko se soustředí na svou chudobu a zapomíná na své bohatství.
Lhostejné oko nevidí nic zajímavého a vzrušujícího. Lhostejnost je
jedním ze znaků naší doby. Říká se, že lhostejnost je nutnou podmínkou
moci. Aby mohl člověk ovládat druhé, musí být dokonale lhostejný k
jejich potřebám a k jejich zranitelnosti. Lhostejnost tedy vyžaduje,
abychom měli oči zavřené. Ignorovat dění kolem sebe vyžaduje
obrovské množství duševní energie. Aniž byste si to vůbec uvědomili,
lhostejnost ve vás zahubí soucit, lásku a schopnost vnitřní proměny.
Když se stanete lhostejnými, ztratíte všechnu svou sílu. Vaše imaginace
uvázne v prázdnotě cynismu a zoufalství.
Pro sebepodceňující oko je každý, koho vidí, lepší než on sám.
Druzí jsou krásnější, chytřejší, nadanější než vy. Sebepodceňující oko
nikdy nevidí své vlastní bohatství. Neuvědomuje si své vlastní možnosti
a nedokáže se radovat ze své vlastní existence. Sebepodceňující oko je
slepé ke své vlastní vnitřní kráse. Lidské oko není určeno k tomu, aby k
druhým lidem vzhlíželo způsobem, který by v nich vyvolal přesvědčení
o jejich nadřazenosti, ani k tomu, aby na druhé shlíželo způsobem, který
by v nich vyvolal pocit méněcennosti. Díváme-li se někomu do očí,
dáváme tím najevo svou upřímnost, odvahu a očekávání. Ti, kdo si
hledí do očí, se chtějí dohodnout, i když má každý z nich svůj vlastní
názor.
 Milující oko vidí vše takové, jaké to ve skutečnosti je. Láska není
sentimentální ani naivní. Máte-li vidět pravdivě, realisticky a má-li pro
vás být váš pohled na svět zdrojem radosti, musíte především milovat.
Skotská básnířka Kathleen Raineová říká, že dokud věc nevidíte ve
světle lásky, nevidíte ji vůbec. Láska je světlo, v němž vidíme
skutečnou příčinu, pravou povahu a smysl všech věcí. Dokážeme-li na
svět pohlédnout s láskou, otevře nám své dveře dokořán, dá nám poznat
svou hloubku a nabídne nám vše, co pro nás má.
Pohled toho, kdo miluje, může proměnit i bolest, utrpení a násilí v
něco pozitivního. Milující oko je jasné, protože je autonomní a
svobodné. Na vše se umí podívat s láskou. Láskyplný pohled
nepodlehne pokušení moci, netouží klamat, nedá se strhnout k
negativismu či k nečestnému jednání. Pohled lásky je tvořivý a
proměňující. Je povznesen nad žalostnou aritmetiku viny a soudu,
zajímá jej příčina, vnitřní souvislosti a smysl lidského jednání. Milující
oko vidí pod povrch jevu a působí hluboké změny. Způsob, jakým se
díváte na svět, je pro vaši existenci nesmírně důležitý. Závisí na něm
také vaše kreativita. Když si uvědomíte, jak se díváte na věci kolem
sebe, pravděpodobně se prohloubí vaše poznání sebe samého a
pochopíte také, jak úžasné bohatství je ve vašem životě skryto.

Chuť a řeč.
Chuť je smysl jemný a složitý. Jazyk je orgánem chuti i orgánem
řeči. Chuť je jednou z obětí našeho moderního světa. Protože jsme stále
ve stresu a pod tlakem, máme málo času na to, abychom si jídlo
opravdu vychutnali. Jedna má dávná přítelkyně často říká, že jídlo je
láska. V jejím domě musí každý jíst pomalu, klidně a soustředěně.
Ztratili jsme smysl pro dekorum, které je třeba při jídle zachovávat.
Nemáme už smysl pro rituál, intimitu a typickou atmosféru, které dřív k
jídlu nezbytně patřily; už k jídlu neusedáme tak jako za starých časů.
Jednou z nejvyhlášenějších vlastností keltského národa byla
pohostinnost. Cizinec byl vždycky pohoštěn. Bylo běžné, že před
obchodním jednáním jeho účastníci společně pojedli. Když jídlo
soustředěně vychutnáváte, všimnete si i chutí, které si běžně
neuvědomujete. V dnešní době jídlo mnohdy zcela postrádá chuť. Růst
zemědělských plodin je od začátku ovlivňován používáním umělých
hnojiv a chemických postřiků. Jejich přirozená chuť se proto ztrácí. V
důsledku toho je chuť většiny lidí zakrnělá. Rychlé občerstvení
hamburgerového typu je výstižnou metaforou pro moderní kulturu, pro
její citovou chudobu a ztrátu schopnosti vychutnávat a rozlišovat chuti.
Totéž se odráží i v jazyce, jaký dnes používáme. Jazyk, chuťový orgán,
je rovněž orgánem řeči. Mnoho moderních slov patří do
„hamburgerové“ kulturní sféry. Tato slova jsou příliš mělká, než aby
mohla věrně vystihnout skutečnost, nejsou schopna vyjádřit vnitřní
tajemství věcí a prožitků. V našem rychlém a povrchním světě se jazyk,
redukovaný na kódy a nálepky, stal něčím přízračným. Slova, která dřív
byla zrcadlem duše a odkazovala k božské podstatě věcí, jsou dnes
pouhými neduživými stíny toho, co vyjadřovala dřív.
Moderní jazyk postrádá smysl pro ticho a tajemství skryté za slovy,
který byl samozřejmý ve starších kulturách a zvláště v lidové kultuře.
Používáme mnoho zkratkových slov; nemáme dost trpělivosti se slovy,
která mají svůj příběh a vyvolávají asociace. Venkované, zvláště pak
obyvatelé západoirského venkova, si libují v poetických a vtipných
slovních obratech. Mají mimořádný smysl pro jazyk; v jejich způsobu
vyjadřování se pružně odráží síla intuice a jiskry poznání. Jedním z
faktorů, které činí irskou angličtinu tak zajímavou, je duch barvitého
gaelského jazyka, který se za ní skrývá. Vnáší do mluvené angličtiny
nezvyklou pestrost i jemnou odstíněnost a činí ji průraznější. V době
násilné anglické kolonizace Irska však byla gaelština téměř
zlikvidována. Gaelština je velice poetický a silný jazyk, je pamětí
irského národa. Když národu ukradnete jazyk, zmatete jeho duši.
Poezie je tiché místo, kde se jazyku daří nejlépe. Poezie je jazykem
ticha. Jestliže pohlédnete na stránku popsanou prózou, uvidíte
nepřehledné množství slov. Pohlédnete-li na stránku popsanou poezií,
uvidíte štíhlé tvary slov, které ze všech stran obklopuje nahá bělost
papíru. Taková strana je prostor plný ticha, kde je obrys slova ostrý a
výraz intenzIvní, protože je intimní. Zkuste se zamyslet nad svým
jazykem, nad slovy, která nejčastěji používáte. Možná se takto dovíte,
zda umíte naslouchat tichu, zda chápete smysl mlčení. Chcete-li oživit a
obnovit svůj jazyk, jednou z možností je vystavit jej vlivu poezie.
Poezie váš jazyk očistí, vdechne mu inspiraci a naplní jej novým
životem.
 Vůně a dech.
Čich je hbitý a bezprostřední smysl. Odborníci tvrdí, že naše
čichové vzpomínky jsou ve srovnání se vzpomínkami jiných smyslů
nejvěrnější. Vůně našeho dětství stále zůstávají v naší paměti. Je
neuvěřitelné, jak vás může obyčejný pach, který se dotkne vašeho nosu
na ulici či v nějakém domě, přenést o mnoho let nazpět a připomenout
vám něco, na co jste už dávno zapomněli. Skvěle se svým čichem
pracují zvířata. Jděte na procházku se psem a uvědomíte si, jak se jeho
vnímání liší od vašeho. S čenichem přilepeným k zemi prožívá pes
úžasné dobrodružství, když zkoumá neviditelné pachové stopy. Každý
den se 23 040krát nadechneme; máme 5 milionů čichových buněk.
Kolie jich má 220 milionů. Zvířata mají tak dobrý čich proto, že je
upozorňuje na nebezpečí, a tak jim pomáhá bojovat o přežití. Bez čichu
by nebylo možné žít.
Dech je tradičně chápán jako cesta, kterou duše vstupuje do těla.
Dech se vždy dělí na výdech a nádech, s výjimkou prvního nádechu a
posledního výdechu. Na nejhlubší úrovni je dech bratrem ducha.
Jedním z nejstarších výrazů pro ducha je hebrejské slovo Ruah;
znamená také vzduch nebo vítr. Ruah označuje také dojetí, vášeň a cit –
stav duše. Toto slovo naznačuje, že Bůh se ve svém nesmírném nadšení
podobá dechu a větru. Křesťanský výklad tajemství Trojice pak
naznačuje, že Duch svatý vzniká z dechu Otce i Syna. Tento proces je
popisován termínem spiratio.
Tato prastará idea spojuje nespoutanou kreativitu Ducha svatého s
dechem lidské duše. Dech je vhodnou metaforou také proto, že je stejně
jako Bůh neviditelný. Svět myšlenek náleží k doméně vzduchu.
Všechny naše myšlenky žijí ve vzdušném živlu. Naše největší myšlenky
k nám přicházejí díky jeho štědrosti. Právě toto je inspirace –
vdechujete čili inspirujete myšlenky skryté ve vzdušném živlu. Inspiraci
nelze plánovat. Můžete se na ni připravovat, snažit se být v pohotovosti,
ale inspirace je vždy spontánní a nepředvídatelná. Nenechá se spoutat
vzorci opakování a očekávání. Inspirace je vždy překvapivým hostem.
Lidé, kteří pracují v oblasti vědy, výzkumu či umění, se stále snaží o
to, aby byli pro přijetí velkých myšlenek, jež se k nim přiblíží, co
nejlépe připraveni. K čichu patří též vůně, dynamika dechu však též
zahrnuje i posvátný svět modlitby a meditace, kde prostřednictvím
rytmu svého dechu sestupujete do hlubin svého nitra. Když provádíte
dechovou meditaci, začínáte si uvědomovat, že je ve vás místo, které se
zcela intimně dotýká božské podstaty. Vaše dýchání a jeho rytmus vás
mohou přivést zpět do domu niterné sounáležitosti s Bohem, do domu,
který jste – jak říká Mistr Eckhart – nikdy neopustili. V tomto domě
stále žijete.

Pravé naslouchání je bohoslužba

Sluch je smysl, který nám umožňuje naslouchat stvoření. Jedním z
nejvýznamnějších prahů reality je práh mezi zvukem a tichem. Všechny
pozitivní zvuky obsahují ticho; ticho je v nich, za nimi, kolem nich.
První zvuk, který každý z nás v mateřském lůně uslyšel, byl tlukot
matčina srdce. Proto na nás tak působí bubnování. Zvuk bubnu nám
přináší útěchu, protože nás přenáší zpět do dob, kdy jsme byli jedno se
svou matkou. Byla to doba úplné sounáležitosti. Žádné oddělení ještě
nebylo na obzoru, byli jsme v naprosté jednotě s druhou osobou. P. J.
Curtis, významný irský znalec hudebního stylu rhythm and blues, často
říká, že hledání smyslu je ve skutečnosti hledáním ztraceného
souzvuku. Když lidstvo objeví ztracený souzvuk, nesoulad světa bude
uzdraven a vesmírná symfonie se stane zcela harmonickou.
Mít dar slyšení je něco nádherného. Říká se, že být hluchý je horší
než být slepý, protože hluchý člověk je izolován ve vnitřním světě
strašného ticha. I když lidi a svět kolem sebe vidíte, jste velmi osamělí,
protože neslyšíte lidské hlasy ani jiné zvuky. Mezi nasloucháním a
slyšením je velký rozdíl. Někdy nasloucháme, i když neslyšíme.
Skutečné naslouchání nám umožňuje dotknout se dokonce i
nevysloveného a nevyslovitelného. Nejdůležitějším prahem tajemství je
často ticho. Být opravdu duchovní znamená mít velkou úctu k tichu a k
jeho možnostem. Martin Heidegger říká, že pravé naslouchání je
bohoslužba. Když nasloucháte svou duší, sladíte se s rytmem hudby
vesmíru a splynete s ní. V přátelství a lásce se učíte, jak se sladit s
tichem, jak se naladit na prahy tajemství, kde váš život vstupuje do
života toho, jejž milujete, a kde jeho život vstupuje do vašeho života.
Básníci jsou lidé, kteří se zcela zasvětili prahu, na němž se setkávají
ticho a řeč. Jedním ze základních úkolů básnického povolání je nalézt
vlastní výraz. Když začínáte psát, domníváte se, že píšete dobrou
poezii; pak si přečtete jiné básníky a zjistíte, že verše podobné vašim
byly napsány už dávno. Uvědomíte si, že jste je kopírovali, aniž byste o
tom věděli. Trvá to dlouho, než vytřídíte povrchnější projevy svého
talentu a objevíte konečně svou jedinečnou tonalitu. Když mluvíte tímto
hlubokým, vnitřním hlasem, hovoříte ve skutečnosti z jedinečného
svatostánku své vlastní existence. Je ve vás hlas, který nikdo nikdy
neslyšel, dokonce ani vy sami. Využijte příležitosti, kterou vám skýtá
ticho, abyste se naučili slyšet hudbu svého vlastního ducha.
Jediným zvukem, který se může rovnat tichu, je hudba. Když jí
pozorně nasloucháte, postupně začínáte poznávat, jak krásným
způsobem strukturuje ticho, jak odhaluje jeho skryté tajemství. Možná
zaslechnete i ozvěnu jemné membrány, na níž se zvuk setkává s tichem.
Dávno předtím, než se na zemi objevil člověk, zde byla jakási pravěká
hudba. Avšak skutečná hudba je jedním z nejkrásnějších darů, které
země od člověka dostala. Velká hudba vyjadřuje prastarou touhu země.
Vynikající dirigent Sergej Kelibidače řekl: „My nejsme tvůrci hudby.
Vytváříme jen podmínky pro to, aby se mohla objevit.“ Hudba je
blízkou přítelkyní přírody, jejího ticha a samoty; je zdrojem těch
nejsilnějších, nejbezprostřednějších a nejintimnějších smyslových
prožitků. Ze všech uměleckých forem nás možná právě hudba nejvíce
přibližuje nekonečnu, protože okamžitě a nevratně mění způsob, jakým
vnímáme čas. Když nasloucháme krásné hudbě, vstupujeme do dimenze
věčnosti. Pomíjivý, nestálý lineární čas mizí a my vstupujeme do kruhu
sounáležitosti s věčností. Irský autor Sean O’Faolain řekl: „V
přítomnosti velké hudby nemáme jinou možnost než žít ušlechtile.“

Jazyk dotyku
Náš hmat nás důvěrně spojuje se světem. Oko – matka vzdálenosti –
nám ukazuje, že je mezi námi odstup. Rodin vytvořil nádherné sousoší,
které nazval Objetí. Toto sousoší znázorňuje dvě postavy, které k sobě
vztahují ruce a chystají se k polibku. Kouzlem tohoto polibku je jejich
vzájemná vzdálenost překonána; dvě v prostoru oddělené bytosti se
nakonec obejmou. Hmat a svět hmatu nám umožňuje překonat
anonymní vzdálenost ve prospěch intimní sounáležitosti. Lidé používají
své ruce k tomu, aby se dotýkali světa – objevovali jej, nalézali a
vnímali. Ruce jsou krásné. Kant řekl, že ruka je viditelným projevem
ducha. Rukama se dotýkáte světa. Dotekem si hluboce uvědomujeme
skutečnost kolem nás. Dotknout se znamená nalézt ruce, tvář, tělo
druhého člověka a přiblížit se jeho světu. Hmat je opakem zraku, který
pro viděné objekty ihned nalézá intelektuální vysvětlení a ve shodě se
svou vlastní logikou si tyto objekty přivlastňuje. Avšak hmat potvrzuje
jinakost těla, kterého se dotýká. Nemůže si nic přivlastňovat, může jen
usilovat o ještě větší blízkost. Příběh, který nás hluboce dojal, označuje
angličtina jako touching – dotkl se nás. Hmat je smysl, jehož
prostřednictvím zakoušíme bolest. V našem setkání s bolestí neexistuje
žádné váhání či nejasnost. Bolest nás zasahuje přímo v jádru naší
identity, zasahuje nás v naší křehkosti a probouzí v nás zoufalství.
Dnes je známo, že každé dítě potřebuje, aby se ho někdo dotýkal.
Když se dítěte něžně dotýkáme, vyjadřujeme tak svou sounáležitost s
ním a dáváme mu najevo svou lásku. Takto posilujeme jeho
sebedůvěru, pocit vlastní hodnoty a duševní rovnováhu. Velká moc
doteku spočívá ve skutečnosti, že máme kůži. Naše kůže žije a dýchá, je
stále v činnosti a vždy na svém místě. Lidské bytosti jsou tak jemné a
křehké proto, že nemáme ulity či krunýře, ale kůži, která je tolik citlivá
k působení okolního světa.
Hmat je jedním z nejbezprostřednějších a nejupřímnějších smyslů.
Jazyk hmatu je jazyk sám pro sebe. Hmat je inteligentní, má velkou
rozlišovací schopnost a citlivou paměť. Jeden klavírní virtuos přišel na
návštěvu ke své přítelkyni. Zeptal se jí, zda by si přála, aby jí něco
zahrál. Řekl: „Právě mám v rukou krásný kousek od Schuberta.“
Součástí světa doteků je i celá říše sexuality. Sexualita je
pravděpodobně tou nejněžnější stránkou lidské existence. Když máte s
někým sexuální vztah, vpouštíte jej přímo do svého světa. Říše
sexuality je posvátnou sférou naší existence. Svět erótu je jednou z
nejvíce politováníhodných obětí současné komercializace a
žádostivosti. Tímto tématem se zabýval George Steiner. Jasně ukazuje,
jak byla tichá, důvěrná slova lásky a citu, která dřív směla slyšet jen
noc, vyprázdněna a znehodnocena neonovým světlem naší žádostivé,
konzumentské doby. Máme-li plně rozvinout a prožívat svou lidskou
přirozenost, musíme těmto něžným a posvátným slovům,
doprovázejícím důvěrné doteky, vrátit jejich pravý život. Až se budete
zabývat svým nitrem, položte si také otázku, jak prožíváte doteky.
Dotýkáte se opravdu? Uvědomujete si a pociťujete moc doteku jakožto
fyzické i jemné léčivé energie? Najdete-li znovu smysl doteku, váš
život možná získá novou hloubku; možná vás to uzdraví a posílí a vy
zjistíte, že jste blíž sobě samému.
 Hmat je velmi bezprostřední smysl. Může vás vyvést z nepravého,
prázdného světa útěků a předstírání. Znovuobjevit hmat znamená vrátit
se ke krbu svého vlastního ducha a zase prožívat vroucnost, něhu a
sounáležitost. Ve vrcholných okamžicích lidské zkušenosti slova
utichají. Tehdy nastupuje řeč dotyků. Když bloudíte temným údolím
bolesti, slova nepřinášejí velkou útěchu. Tu naleznete jen ve vroucném
objetí. A naopak, když jste zcela šťastní, doteky se stávají jazykem
extáze.
Dotek je nejlepším vodítkem, které nám pomáhá rozluštit tajemství
setkání, vnitřního procitnutí a lidské sounáležitosti. Je skrytým, citovým
obsahem každého vztahu a svazku mezi lidmi. Vroucnost a moc doteku
pocházejí od Boha. Duch svatý je nespoutaným a vášnivým aspektem
Božím, taktilním duchem, jenž se vás dotýká ze všech stran, sbližuje
vás s druhými a přibližuje vás i vám samým. Duch svatý působí, že
odstupy a vzdálenosti jsou překonávány přitažlivostí, sympatiemi a
pocitem sounáležitosti. Vyplní-li vzdálenost mezi dvěma cizími lidmi
milost, mohou se z nich stát přátelé. Vaši blízcí, vaši přátelé pro vás
kdysi byli cizími lidmi. V určité chvíli ale došlo k tomu, že vzdálenost
mezi vámi se rozplynula a oni vstoupili do vašeho života. Vypadalo to
jako náhoda. Teď už si bez nich nedokážete svůj život představit. Také
pro vaši identitu a vidění světa platí, že jsou vytvořeny z jisté
konstelace myšlenek a pocitů, které se vynořily ze vzdálených hlubin
vašeho nitra. Ztratit je by znamenalo ztratit sami sebe. Žijete a
pohybujete se v božském prostředí? Svatý Augustin řekl o Bohu: „Jsi
mi blíž, než jsem si já sám.“ Něžná blízkost Boží proměňuje vaši duši a
Duch svatý láskyplně střeží vaše cesty a vaše dny.

Keltská smyslovost.
Svět keltské spirituality je naprosto sladěn s rytmem a moudrostí
smyslů. Když čtete keltskou přírodní poezii, působí na všechny vaše
smysly: slyšíte zvuk větru, vnímáte chuť ovoce, a především si hluboce
uvědomujete, jak příroda ovlivňuje lidský život. Keltská spiritualita
také dobře ví o významu zraku, zvláště ve vztahu k duchovnímu světu.
Keltové mají hluboký smysl pro to, co se nalézá v meziprostoru mezi
viditelným a neviditelným. Tento svět učenci označují jako svět idejí,
svět, kde žijí andělé. Keltové tento meziprostor milují. Keltská
spiritualita je mostem mezi viditelným a neviditelným; svědčí o tom
překrásná keltská poezie a žehnací modlitby. Tyto dva světy už nejsou
odděleny. Přirozeně, půvabně a poeticky se mísí, spojují se a zase
oddělují.

Požehnání smyslům.
Kéž je tvé tělo požehnáno.
Kéž si uvědomuješ, že tvé tělo je dobrým a věrným přítelem tvé duše.
Kéž tě naplní pokoj a radost a ty pochopíš, že tvé smysly jsou
posvátnými prahy.
Kéž si uvědomuješ, že svatost znamená pozorně se dívat, cítit, slyšet
a dotýkat se.
Kéž jsi svými smysly nalezen a doveden domů.
Kéž ti tvé smysly vždycky dovolují, aby ses radoval z vesmíru, ze své
podivuhodné lidské existence a ze všech možností, které na této zemi
máš.
Kéž ti žehná Erós, bůh země.

Kapitola třetí.
Světlo samoty.
Tajemný svět duše.
Narodil jsem se ve vápencovém údolí. Žít v údolí znamená mít svůj
soukromý kus nebe. Život byl ze všech stran ohraničován obzorem.
Obzor náš život chránil, zároveň však byl pro naše oči stálou výzvou,
lákající k prozkoumání neznámých oblastí a nových možností.
Tajemství této krajiny ještě zvýrazňovala přítomnost oceánu. Po
miliony let se zde v prastarém dialogu mísil zpěv oceánu s hlasem ticha,
promlouvajícím z kamene.
Žádné dva kameny v údolí nebyly stejné. Každý vypadal trochu
jinak. Paprsky světla je často měkce ozařovaly a dávaly vyniknout
jejich plaché podobě. Máte zde pocit, jako by celý tento kraj navrhl
divoký, surrealistický Bůh. Nehybné, trpělivé kameny tiše oslavují
plynutí let. Irská krajina je plná vzpomínek na minulost; pečlivě
uchovává všechny pozůstatky dávné civilizace. Je plná křivek, barev a
tvarů, které soustavně znepokojují pozorovatele toužícího po symetrii
nebo přímočaré jednoduchosti. Básník W. B. Yeats mluví v souvislosti
s touto krajinou o „temné barvě a jemné linii, které jsou naším
delikátním řádem“. Vždy po několika mílích se krajina změní; nabídnou
se vám překvapivé nové výhledy, které fascinují váš zrak a probouzejí
imaginaci. Tato krajina je divoká, ale vyrovnaná. V jistém smyslu
odráží povahu keltské duše.
Keltové nikdy netíhli k jednoduchým, přímým liniím. Vyhýbali se
takovému myšlení a jednání, které by směřovalo k uklidňující jistotě. S
neobyčejným respektem přistupovali k tajemství kruhu a spirály. Kruh
je jeden z nejstarších a nejmocnějších symbolů. Země má kruhový
základ; slunce a měsíc také. Dokonce i sám čas má kruhovou povahu –
den a rok jsou odpočítávány v kruhu. Na nejintimnější úrovni to platí i o
životě každého jedince. Kruh našemu oku ani mysli své tajemství nikdy
zcela nevydá, nabízí však bezpečné útočiště všemu, co je složité a
tajemné; dokáže pojmout jak hloubku, tak výšku. Kruh nikdy
neredukuje tajemství na jediný směr či jedinou správnou možnost.
Smířit se s touto moudrou zdrženlivostí kruhu vyžaduje trpělivost.
Keltové to věděli a osvojili si ji. Svět duše je tajemný. Mezi tím, co je
tajemné, a tím, co je posvátné, existuje úzké spojení. Kde se k
tajemnému nepřistupuje s úctou, posvátné mizí. Naše myšlenky by
proto neměly na svět duše vrhat příliš prudké či agresivní světlo. Světlo
keltského vědění je světlem tlumeným.

Nebezpečí neonového vidění.

V naší době se objevil nebývalý duchovní hlad. Stále více lidí se
začíná zajímat o svůj vnitřní svět. V našich duších ožívají hlad a žízeň
po tom, co je věčné; je to nová forma vědomí. Jedním ze škodlivých
aspektů tohoto duchovního hladu je skutečnost, že chce vše vidět v
ostrém, dotěrně jasném světle. Světlo moderního vědomí není jemné ani
uctivé. V přítomnosti tajemství se nechová kultivovaně; chce neznámé
dobýt a podmanit si je. Moderní vědomí se podobá oslnivému bílému
světlu v operačním sále. Toto neonové světlo je příliš jasné a pronikavé
a zastřenému světu duše neprospívá. K tomu, co je skryté a zdrženlivé,
se nechová vlídně. Keltové měli neobyčejný respekt k tajemství a
hloubce každé jednotlivé duše.
Věděli, že každá duše má jiný tvar. Duchovní oděv jednoho člověka
nikdy zcela nepadne druhému. Je zajímavé, že slovo revelation, zjevení,
vzniklo z re-valere, což doslova znamená „znovu zahalit“. Závoj,
kterým je duše zahalena, se na okamžik odhrne, abychom ji mohli
letmo spatřit, a pak duši znovu zakryje. Neexistuje žádný přímý, stálý či
veřejný přístup k božským tajemstvím. Každý člověk má svůj jedinečný
osud; sounáležitost se světem a směr své cesty musí objevit každý sám.
Individualita je jedinou vstupní branou k vašemu duchovnímu
potenciálu a obdarování.
Když je duchovní hledání příliš intenzivní a dychtivé, duše zůstává
skrytá. Duše nemůže být nikdy zcela pochopena, odporuje to její vlastní
povaze. Lépe se jí daří v tlumeném světle. Před zavedením elektřiny si
lidé svítili svíčkami. Svíce jsou ke tmě přátelské, něžně v ní rozsvěcí
světlé jeskyňky a svou září podněcují fantazii. Svíce nebere tmě její
tajemství. V každém plamínku tančí stíny a barvy. K svému vnitřnímu
světu bychom se měli přibližovat jakoby v tlumeném, uctivém světle
svící, které neznásilňuje tajemství a nevynucuje si odpovědi. Letmý
pohled úplně stačí. K tajemství duše a k její autonomii je třeba
přistupovat citlivě a uctivě. Člověk s úctou k tajemství se spokojí s tím,
dotkne-li se prahu. Nepotřebuje ani netouží proniknout na temenos, kde
přebývá Bůh.
V této době se snažíme k duši přiblížit prostřednictvím jazyka
psychologie. Psychologie je úžasná věda. Prozkoumala mnoho
nezmapovaných oblastí našeho vnitřního světa. V naší kultuře, kladoucí
důraz na smyslovou bezprostřednost, psychologie do značné míry
opustila mýtus, jeho vážnost i tvořivý potenciál, a podlehla nátlaku
neonového vědomí. Nedokáže tak znovu nalézt či rozkrýt hloubku a
hutnost světa duše. Keltský mysticismus chápe, že spíše než vystavovat
duši ostrému světlu či snažit se o ni pečovat by bylo lepší nechat ji, aby
ona našla nás a pečovala o nás. Keltský mysticismus je něžný ke
smyslům a nemá rád duchovní násilí. Jazyk keltských příběhů, básní a
modliteb nemá nic společného se strohým jazykem filozofie. Je to jazyk
uctivého a lyrického pozorování. Často připomíná průzračnost
japonských haiku. Nemá nic společného se spletitostí narcistického,
sebereflexivního jazyka. Vytváří jasné slovní tvary, kterými prozařují
numinózní hloubky přírody a božství. Keltská spiritualita ctí moudrost.
Ví o klidném světle, které střeží a prohlubuje život. Když duše procitne,
probuzená kreativita víc a víc ovlivňuje váš život a spoluurčuje váš
osud.
Třebaže obsah samotného osudu poznáváme jen pomalu a částečně,
jeho směr dokážeme vyčíst z výrazu lidské tváře. Nejúchvatnější částí
krajiny byl pro mě vždycky člověk. Když se procházíte po horách a
potkáte jiného člověka, jeho tvář na vás působí jako ikona, umístěná na
pozadí divoké přírodní scenerie. Lidská tvář je prahem, z nějž svět
vyhlíží ven a kde se svět dívá sám na sebe. Tvář tyto dva světy spojuje.
Za každou lidskou tváří je skrytý svět, který nemůže nikdo spatřit.
Nejkrásnějším darem, který dostává duchovně zaměřený člověk, je
schopnost neobyčejně hlubokého, z nitra vycházejícího přátelství, které
může zcela proměnit všechno, s čím se setkává, čeho se dotýká, co vidí
a co cítí. V jistém smyslu je tvář místem, kde lze alespoň částečně vidět
duši určitého člověka. Přesto nám duše stále uniká, protože tvář nemůže
přímo vyjádřit všechno, co cítíme a intuitivně chápeme. Nicméně s
věkem a přibývajícími vzpomínkami začíná tvář postupně zrcadlit
cestu, kterou duše prošla. Čím starší je tvář, tím více se v ní duše odráží.

Narodit se znamená být vybrán.

Narodit se znamená být vybrán. Nikdo zde není náhodou. Každý z
nás dostal do vínku zvláštní osud. Když se snažíte nějaké události
porozumět na duchovní úrovni, často se objeví její hlubší smysl. Už v
momentu početí existuje nekonečné množství možností. Ve většině
případů je však počato pouze jedno dítě. Vypadá to, jako by už zde
fungoval určitý výběr. Tato selektivita naznačuje, že existuje jakási
starostlivá prozřetelnost, která o vás snila, stvořila vás a stále o vás
pečuje. Nikdo se vás neptal na váš názor, když se rozhodovalo o
hlavních faktorech, které měly utvářet váš osud: kdy, kde a komu jste se
měl narodit. Představte si, jak by byl váš život odlišný, kdybyste se
narodil ve vedlejším domě. Svou identitu jste si nemohl vybrat. Jinými
slovy, byl pro vás připraven zcela určitý osud. Dostali jsme však také
svobodu a tvořivost, které nám umožňují překročit to, co je dané,
vytvářet nové sítě vztahů a stále novou identitu, která zahrnuje i tu
starou, ale není jí omezována. Toto je tajemný rytmus růstu, jenž se
odehrává vskrytu pod povrchem našeho života. Osud určuje vnější
rámec naší životní zkušenosti; svoboda objevuje a naplňuje její vnitřní
prostor.
Vaše individualita byla pečlivě připravována už miliony let předtím,
než jste byli posláni na tuto zem. Byl vám určen obrys osudu, v němž
byste mohli projevit své jedinečné nadání. Někdy vám toto nadání může
způsobit utrpení, které nelze přesně vysvětlit. Každý má svůj zvláštní
osud. Každý z nás zde má nějakou práci, kterou za něj nemůže udělat
nikdo jiný. Vaše přítomnost na tomto světě je nezbytná; to si však
můžete uvědomit, teprve když se ponoříte do hlubiny svého života.
Jakmile se to stane, začnete své schopnosti a nadání lépe používat. Do
vašeho srdce vstoupí nová síla a vědomí, že váš život má tak velký
význam, roznítí vaše tvůrčí schopnosti.
Když si takto uvědomíte smysl svého osudu, otvírá se před vámi
cesta k tomu, abyste se spřátelili s rytmem svého života. Vzdalujete se
mu, zapíráte-li svůj potenciál a svůj talent, volíte-li průměrnost, abyste
utekli před svým povoláním. Jestliže ztratíte svůj osobitý rytmus, váš
život bude určován mdlou rozvážností anebo jím budete procházet
mechanicky. Rytmus je tajný klíč k rovnováze a k vědomí
sounáležitosti, které nemají nic společného s falešnou spokojeností
nebo pasivitou. Je to rytmus dynamické rovnováhy, duchovní bdělost,
postoj, který není zaměřený na sebe. Smysl pro rytmus je něčím
prastarým. Všechen život vyšel z oceánu. Každý z nás začal svou pouť
v plodové vodě; naše nádechy a výdechy jsou podobné přílivu a odlivu.
Žijete-li v souladu s rytmem své přirozenosti, nemůže se vám stát nic
zlého. Prozřetelnost je s vámi, pečuje o vás a vede vás k novým
horizontům. Být duchovní znamená žít v souladu se svým vnitřním
rytmem.

Rezonance keltského podsvětí.

Často si říkám, že vnitřní svět se podobá krajině. U nás, v naší
krajině plné vápenců, není překvapením nikdy konec. Je krásné
vystoupit na vrchol hory a objevit pramen prýštící zpod těžkých
kamenů. Takové zřídlo ví hodně o tichu a temnotě. Zrodilo se v srdci
hory na místě, které lidské oko nikdy nespatřilo. Zázrak pramene
připomíná archaické zdroje vědomí, které se probouzejí v lidském nitru.
Někdy v nás nečekaně nastane jaro a do naší duše vstoupí nová svěžest.
 Krajina je oduševnělá; v jejím tichu se skrývá něco nesmírného.
Smysl místa se nevyčerpává pouze jeho polohou. Každé místo v krajině
je zcela jedinečné. Jeho travnatý i kamenitý povrch vděčně přijímá
požehnání deště, větru a slunečního světla. Krajina soustředěně slaví
liturgii ročních období a bezvýhradně se poddává Boží vášni. Tvar
krajiny je tichou a prastarou formou vědomí. Hory jsou zamyšlení
velikáni. Řeky a potůčky jsou hlasem krajiny; země v nich prolévá slzy
radosti i bolesti. Země má duši. Plotinos píše ve svých Enneadách o
péči, kterou tato duše země věnuje světu: „… toto vše v jediné
všechápající bytosti, která objímá všechny živé bytosti, jež ji obývají, a
která má duši, již sdílí se všemi svými částmi v té míře, v jaké se
účastní jejího života.“
Civilizace si krajinu podrobila. Povrch země byl vyrovnán,
abychom mohli postavit domy a města. Silnice, ulice i podlahy jsou
rovné, aby se nám snadno chodilo a jezdilo. Krajina nedotčená moderní
civilizací je klidná, oduševnělá a plná křivek. Člověk, který krajinou
prochází v roztržitosti, si jejího prastarého bytí ani nepovšimne. Lidé si
obvykle uvědomují jen střídání dne a noci. Pod povrchem krajiny je
věčná noc, pradávná temná kolébka všeho, co je na zemi.
Není divu, že Keltové pokládali vodní zřídla za posvátná. Viděli v
nich prahy, místa, kde se neznámý svět podzemí setkává s vnějším
světem jasných forem a slunečního světla. Irové dřív svou zemi
pokládali za Boží tělo. Vodní prameny chápali jako zvláštní otvory, z
nichž prýští božství. Manannán mac Lir řekl: „Žádný, kdo nepije z
pramene, nedojde poznání.“ Dokonce i dnes lidé putují k posvátným
studánkám. Je zvykem několikrát takové místo obejít ve směru
hodinových ručiček a uložit zde votivní dary. Lidé jsou přesvědčeni, že
tyto studánky mají léčivou moc; každá z nich léčí jiné potíže.
Když vytryskne pramen v lidské duši, objeví se nové možnosti.
Objevíte v sobě netušenou hloubku a vzrušení. Na toto vnitřní
procitnutí naráží irský autor James Stephens, když píše: „Jedinou
překážkou je naše nepřipravenost.“ Často zůstáváme v exilu, mimo
bohatý svět své duše, jen z toho důvodu, že nejsme připraveni. Naším
úkolem je zjemnit své srdce a svou mysl. Blízko nás je hojnost krásy a
požehnání, jež nám jsou určeny, nemohou však proniknout do našeho
života, protože nejsme připraveni je přijmout. Klika je na naší straně
dveří, je třeba jen otevřít. Nejsme-li připraveni, je to často způsobeno
naší netečností, strachem a nedostatkem sebedůvěry. Když jsme
připraveni, dostane se nám požehnání. V této chvíli se dveře našeho
srdce stanou nebeskou branou. Shakespeare to krásně vyjádřil v Králi
Learovi: „Člověk musí dokázat / unést úspěch i snést pád, / nade vše je
zralost.“

Proměna ega – osvobození duše.

Někdy nás naše duchovní programy vzdalují od skutečného
vnitřního života. Vytvořili jsme si závislost na psychologických a
náboženských programech a metodách. Tak náruživě se učíme, jak žít,
že zatímco naše životy běží, my zanedbáváme své vlastní bytí. Jednou z
nejkrásnějších keltských vlastností je spontaneita, která je velikým
duchovním darem. Být spontánní znamená uniknout z klece svého
vlastního ega; podaří se nám to, budeme-li důvěřovat tomu, co je
hlouběji než naše já. Jedním z největších nepřátel prožívání duchovní
sounáležitosti s ostatním světem je ego. Ego neodráží skutečnou podobu
individuální lidské duše. Ego je falešné já, zrozené ze strachu a
obranných postojů. Je to ochranný krunýř, vytvořený kolem našich
nálad a citů. Vznikl z naší opatrnosti a bázlivosti, z nedostatku odvahy
důvěřovat druhým lidem a zároveň respektovat svou vlastní odlišnost.
Jedním z největších konfliktů, které musíme v životě řešit, je konflikt
mezi egem a duší. Ego je vystrašené, bojovné a napjaté, zatímco duši
přitahuje spíše to, co je překvapivé, bezprostřední, nové a svěží. Duše
má smysl pro humor a ironii a není posedlá svou vlastní důstojností.
Vyhýbá se tomu, co je staré, nudné, nebo co se stále opakuje. Obraz
pramene tryskajícího z tvrdé, vyschlé země je obrazem svěžesti, která
se může znenadání objevit v srdci, jež zůstává otevřené životu.
Nesmírnou složitost lidské duše poněkud osvětlili Freud a Jung.
Osoba nemá jen jednu dimenzi, není to jednoduché „já“. Duše je
labyrint. Naše myšlenky a touhy se často ocitají v konfliktu s našimi
činy. Pod povrchem našeho vědomí se skrývá rozlehlý, dosud neznámý
kořenový systém, ovlivňující naše jednání. Tiše v nás zaznívá dávná
historie země a příběhy bohů. Postupně si uvědomujeme vzorce naší
vnitřní slepoty, učíme se rozeznávat pudy a vášně, které jsou
skutečnými motivy našeho jednání. Často zjišťujeme, že se stále
vracíme na tutéž vnitřní poušť, kde naše duševní podstata chřadne.
Veškerá duševní aktivita je zprvu nevědomá; je to říše tajných přání.
 Nevědomí je stále přítomno a jeho moc je velká. Každý člověk s
touto svou vnitřní nocí žije a zároveň s ní i bojuje. Z jejích podnětů a
pod jejím ochranným pláštěm se děje vše, co děláme, myslíme si a
cítíme. Jsme hliněné nádoby, v nichž je ukryt poklad. Určité aspekty
tohoto pokladu však jsou temnější a nebezpečnější, než si odvažujeme
představit. Je-li nevědomí osvětleno, přestáváme být vězni jeho
temných sil. Tato práce, kterou vykonává svoboda, je pomalá a nelze ji
naplánovat. Avšak právě zde, na tomto prahu, se odehrává proměna
každého jedince, který ji podstupuje a zároveň na ni dohlíží. Kolem nás
zatím žije svůj povrchní život společnost, jejíž kolektivní optice je
niternost cizí; zajímá se jen o naši vnější podobu a o role, které v ní
hrajeme.

Neexistuje žádný duchovní program.

Dnešní doba je posedlá duchovními programy. Tyto programy
bývají velmi přímočaré. Duchovní život si představují jako cestu, která
má řadu fází. Každá fáze má svou vlastní metodologii, zahrnuje jistá
nebezpečí a nabízí určitý zisk. Takový program je často samoúčelný. Z
naší přirozenosti dělá našeho nepřítele. Tak nás může oddělit a vzdálit
od toho, co je nám nejbližší. Minulost je opuštěna, protože už na ní
nelze nic změnit, a přítomnost je používána jako odrazový můstek k
budoucnosti, od níž si slibujeme svatost, celistvost či dokonalost. Čas
redukovaný na lineární pokrok je však prázdný, bez živé existence.
Mistr Eckhart podrobil ideu duchovního programu radikální kritice. Nic
jako duchovní cesta podle něj neexistuje. Takový názor je trochu
šokující, ale zároveň osvobozující. Kdyby nějaká duchovní cesta
existovala, byla by dlouhá jen čtvrt coulu, ale zato na míle hluboká.
Sladila by vás s rytmem vaší nejvlastnější přirozenosti a s hloubkou
vaší existence. V takové moudrosti lze nalézt velkou útěchu. Chcete-li
mít skutečný kontakt se svou duší a proniknout do tajemství
duchovního světa, nemusíte kvůli tomu nic zvláštního podnikat.
Věčnost je zde – je ve vás.
Věčnost není někde jinde, není daleko. Nic není tak blízko jako
věčnost. To vystihuje půvabné keltské rčení: „Tá tír na n-óg ar chul an
tí-tír álainn trina chéile“, což znamená: „Země věčného mládí, ta
líbezná a dokonalá zem, je hned za domem.“ Věčné a časné neexistují
vedle sebe, spíše by se dalo říci, že se prostupují a mísí. Tento jev
popisuje krásný gaelský výraz fighte fuaighte, „být jeden druhým
protkán a jeden do druhého vetkán“.
Pod povrchem našich normálních životů existuje věčný osud, jenž
utváří naše dny a naše cesty. Procitání lidského ducha je návratem
domů. Je ironií, že tomuto návratu často stojí v cestě právě naše životní
zkušenost a pocit, že už se v životě dobře vyznáme. Když totiž něco
důvěrně známe, nevnímáme už pravou povahu této věci, necítíme její
energii a nedokážeme se pro ni nadchnout. Hegel řekl: „Das Bekannte
überhaupt ist darum, weil es bekannt ist, nicht erkannt“, což znamená:
„Zpravidla neznáme to, s čím jsme důvěrně obeznámeni, a to právě
proto, že jsme s tím dobře obeznámeni.“ To je silné tvrzení. Pod
povrchem věcí, které důvěrně známe, se skrývá něco zvláštního. Platí to
o našem domově, o místě, kde žijeme, a samozřejmě také o lidech, s
nimiž žijeme. Naše vztahy a naše přátelství bývají paralyzovány právě
vlivem tohoto mechanismu zevšednění. Pravá povaha a skrytá tajemství
osoby i kraje se redukují na povrchní zdání, na ustálenou představu.
Avšak to, co dobře známe, je jen povrch. Když jsme s něčím dobře
obeznámeni, získáváme nad tím jistou moc, můžeme s tím snáze
manipulovat, a nakonec si přestaneme uvědomovat, že je zde stále ještě
tajemství. Vytvoříme si uspokojivý vztah k tomu, co je na povrchu,
začneme ignorovat podstatu, jež je pod ním skryta, a nepřipouštíme už,
aby v nás to, co je odlišné a neznámé, probouzelo tvůrčí neklid.
Zevšednění důvěrně známého je jednou z nejsubtilnějších a
nejrozšířenějších forem lidského odcizení.
V knize rozhovorů s kolumbijským spisovatelem P. A. Mendozou
odpovídá Gabriel García Márquez na otázku ohledně svého třicetiletého
vztahu k manželce Mercedes takto: „Znám ji teď tak dobře, že nemám
nejmenší ponětí, kdo to doopravdy je.“ Pro Márqueze je důvěrné
poznání výzvou k dobrodružství, pozváním do říše tajemství. Obvykle
se však děje spíše to, že když své blízké důkladně poznáme, naše vztahy
se stanou odměřenými a vytratí se z nich zvědavost i prvek překvapení.
Obeznámenost může znamenat tichou smrt, stav umožňující zachovat
navyklý pořádek, který nás k ničemu nevyprovokuje a ničím nás
neobohatí.
Stává se to i ve vztahu k určitému místu. Vzpomínám si na první
večer, který jsem strávil v německém Tübingen. Měl jsem zde zůstat
čtyři roky, přijel jsem studovat Hegela, avšak zatím jsem Tübingen
vůbec neznal a připadal mi velmi zvláštní. Vzpomínám, jak jsem si
říkal: Prohlédni si Tübingen velmi pozorně, protože už nikdy jej
nebudeš vidět stejně jako dnes večer. A byla to pravda. O týden později
už jsem věděl, kde jsou všechny posluchárny a učebny, kde je menza a
kde knihovna. Poté co jsem si na tomto zvláštním území prošlapal
vlastní cestičky, seznámil se s ním, jsem je brzy už vůbec nevnímal.
Proniknout do svého vlastního vnitřního světa bývá nesnadné pro ty,
kterým život zevšedněl. Nedokážou pak ve svém strnulém životě
objevit nic nového, zajímavého či dobrodružného. Ale všechno, co pro
svou cestu potřebujeme, nám již bylo dáno. Ve světě našeho nitra nás
čeká ještě mnoho neznámého. Měli bychom se lépe seznámit s
tlumeným světlem své duše. Chcete-li roznítit svůj vnitřní život a
uvědomit si hloubku a možnosti, jež skrývá vaše samota, mohli byste
začít tím, že na chvíli vstoupíte do svého nejhlubšího nitra jako
naprostý cizinec. Pozorovat sami sebe zvenčí, jako kdybyste byli
někým, kdo se ve vašem životě ocitl zcela náhodou, je osvobozující
cvičení. Taková meditace vám pomůže překonat ochromující sevření
usedlé spokojenosti, pohodlnosti a navyklé slepoty. Postupně začnete
vnímat tajemství ukryté ve vašem vlastním nitru. Uvědomíte si, že
nejste bezmocnými vlastníky mátožného a nanicovatého života, nýbrž
hosty na této zemi, kteří byli obdařeni velkým požehnáním a kteří mají
takové možnosti, jaké by sami ani nevymysleli a jaké si nijak
nezasloužili.

Tělo je vaším jediným domovem.

Skutečnost, že lidské tělo vzniklo z hlíny, je něčím tajemným. V
člověku se setkávají všechny čtyři živly. Tělo člověka je uhněteno z
prachu země a prostředím, ve kterém žije, je vzduch. V lidském těle
však zároveň žhne ohnivá krev, sálavé myšlenky, plamen duše. Tělesný
život člověka umožňuje nenápadná cirkulace vody, bez níž by jeho
energie vyhasla. Povstali jsme z hlubiny země. Uvažte, jak nesmírné
množství hlíny nikdy nemělo příležitost spatřit zemský povrch. Tato
hmota nebude nikdy moci vystoupit nahoru a ukázat se na světle –
vždycky bude žít v onom neznámém, přízračném světě. V této
souvislosti si připomeňme krásnou keltskou představu, že podsvětí není
oblastí temnot, nýbrž říší ducha. V Irsku se odedávna věřilo, že Tuatha
Dé Dannan, keltský kmen vyhnaný z Irska, nyní sídlí v podzemí a odtud
pečuje o plodnost půdy. Když byl tedy korunován král, uzavíral
symbolický sňatek s bohyní. Jeho vláda měla smiřovat krajinu nad
zemí, trávu, obilí a stromy se skrytým podzemním světem, v němž tkví
kořeny všech rostlin. Keltové nutně potřebovali, aby mezi těmito dvěma
světy vládl mír, protože byli zemědělci. Tato mytologická a spirituální
perspektiva podstatně ovlivnila vztah Irů ke krajině. Pro Iry krajina
neznamená pouhou přírodu, obsahuje také radost a světlo. Krajina je
posvátná. Každé pole má své zvláštní jméno a na každém místě se něco
zvláštního stalo. Krajina má tichou a skrytou paměť, v níž se – stejně
jako v paměti bytí – nic neztratí a nic není zapomenuto. Ve hře Toma
Murphyho The Gigly Concert přichází hrdina o vnitřní rovnováhu právě
v souvislosti s tím, jak ztrácí citlivý vztah ke krajině.
Tajemství irské krajiny se zrcadlí v příbězích a legendách, které se
vážou k mnoha různým místům. Vypráví se obrovské množství
historek, v nichž vystupují duchové a strašidla. Kousek od nás
například, na nedalekém poli, střeží zlatý poklad kouzelná kočka.
Mnoho úžasných příběhů vychází z existence nezávislého spirituálního
světa a popisuje jeho strukturu. Lidské tělo vzešlo z tohoto podzemního
světa. Hlína, z níž jste uhněteni, nabyla ve vašem těle takového tvaru a
podoby, jaké zde ještě nikdy nebyly. Pro tuto hlínu je nesmírným
privilegiem, že mohla vystoupit nahoru na světlo, současně však nese
velkou zodpovědnost.
Ve vašem těle je vyjádřeno a jasně ukázáno něco, o čem dosud
nikdo nic nevěděl, něco naprosto jedinečného a originálního.
Heideggerův výrok „Člověk je pastýřem bytí“ bychom mohli
parafrázovat jako „Člověk je pastýřem země“. Jste představitelem
neznámého světa, který vás prosí, abyste mu dovolili skrze vás
promluvit. Vaše radost často není jednoduše součástí vaší individuální
biografie, nýbrž je hlasem hlíny, z níž je utvořeno vaše tělo. Jindy na
vás padne smutek, tak jako hustá mlha na krajinu. Tento smutek vás
může svou vahou docela ochromit. Zápasit s takovým citovým hnutím
nemá velký smysl. Daleko lepší je uvědomit si, že tato emoce patří
spíše vaší hlíně než vaší duši. Je moudré nechat tuto citovou přeháňku
jen tak odeznít; přešla nad vaší hlavou a míří jinam. Snadno
zapomínáme, že paměť naší hlíny je starší než naše mysl, že naše hlína
žila svůj vlastní život už předtím, než získala svou současnou formu. Ať
si připadáme jakkoli moderní, máme stále prastaré kořeny – sestry a
bratři zrození ze stejné hlíny. Z každého člověka vyzařuje odlišný
aspekt tajemství. K tomu, abychom byli a stávali se sami sebou,
potřebujeme pradávné vyzařování druhých lidí.
V podstatě jsme součástí přírody. Naše tělo o tomto krásném
příbuzenství ví a je s ním spokojené. Neposílá nás do emocionálního ani
spirituálního vyhnanství. Lidské tělo je na zemi doma. Příčinou našeho
bolestného vyhnanství je daleko spíše cosi v naší mysli. Toto napětí
mezi hlínou a myslí je zdrojem veškeré kreativity. Je to napětí mezi
starým a novým, mezi známým a neznámým v nás. Překlenout je může
jedině imaginace. Pouze ona se dovede pohybovat v posvátném
meziprostoru, kde spolu hraničí tyto dvě rozdílné vnitřní síly.
Imaginace usiluje o naše scelení. Nepřiklání se k žádné straně vnitřního
konfliktu, nechce jednu z nich potlačit nebo vyhostit; usiluje o navázání
hlubokého rozhovoru mezi nimi, aby se mohlo zrodit něco nového.
Imaginace miluje symboly, protože ví, že posvátno v našem nitru může
být vyjádřeno jedině symbolicky. Symbol nemůže být nikdy dokonale
vysvětlen. Hraničí s temnotou a tím nás provokuje k přemýšlení.
Prostřednictvím imaginace duše tvoří a buduje naše hlubinné zážitky.
Imaginace je nejvěrnějším zrcadlem, v němž se odráží naše nitro.
Není nutno, aby byla individualita spojována s osamělostí či
izolovaností. Cicero velmi pěkně řekl: „Numquam minus solus quam
cum solus.“ Je možné žít v souladu se svou vlastní individualitou,
pokud na ni pohlížíme jako na formu, v níž se tajemným a posvátným
způsobem projevuje hlína, z níž jsme uhněteni. Takový cit pro naši
hliněnou podstatu ve vás může probudit láska či přátelství. Znáte-li
dobře tělo člověka, kterého milujete, můžete si zkusit představit, odkud
asi pochází hlína, z níž byl uhněten. Možná dokonce rozlišíte několik
různých druhů hlíny, které se v něm smísily: Trochu jí pochází z
klidného jezera, trochu z divoké, nespoutané přírody. Jiný druh hlíny
zase z nějakého skrytého, odlehlého místa. Nemůžeme vědět, z kolika
míst pochází hlína, která se v našem těle smísila. Krajina není jen mimo
nás, trochu se jí vplížilo i do naší duše. Krajina prostupuje celou lidskou
existenci.
Na tuto posvátnou a tajuplnou přítomnost krajiny upozorňuje
Amairgen, významný staroirský básník, ve chvíli, kdy vstupuje na břeh
země, kterou má osídlit jeho lid:
 Jsem vítr nad mořem,
jsem vlna oceánu,
jsem šepot moře,
jsem udatný tur,
jsem sup na skále,
jsem sluneční paprsek,
jsem nejkrásnější květina,
jsem neohrožený kanec,
jsem losos ve vodách,
jsem jezero v nížinách,
jsem říše vědění,
jsem hrot ostrého kopí,
jsem Bůh, který stvořil oheň ducha.

Toto je pravděpodobně vůbec první báseň, která byla v Irsku

složena. Všechny její prvky dále rozvíjí raná irská literatura. Není zde
žádný dualismus. Vše je v jednotě. Tato prastará báseň převrací naruby
pozdější Descartův výrok „Cogito ergo sum“, „Myslím, tedy jsem“, z
nějž cítíme osamělost a bezmocnost. Amairgen jako by říkal: Jsem,
protože je všechno ostatní. Jsem ve všem a vše je ve mně. Tento
velkolepý hymnus na existenci vyjadřuje ontologickou hloubku, soulad
a sjednocení, které přináší prožitek přátelství s anam ˙cara.
Keltové měli hluboký smysl pro složitost jednotlivce. Ke vzniku
konfliktů často dochází na místech, kde se v nás mísí různé druhy hlíny;
energie, která zde proudí, bývá hrubá, nečištěná či těžko ovladatelná.
Když porozumíme své přirozenosti, vzešlé z hlíny, možná pak
nalezneme prastarou harmonii. Toto poznání nás může uvést v soulad s
pradávným rytmem, jenž nám byl vlastní předtím, než nás vědomí
uvrhlo do izolace. To je na duši to krásné. Duše je mezistupeň mezi
izolovaností vzduchu a sounáležitostí země. Vaše duše je prostředníkem
mezi vaším tělem a vaší myslí; chrání obojí a drží je pohromadě. V
tomto prvotním smyslu je duše tvořivá.

Tělo je v duši.
Musíme se naučit důvěřovat skryté straně svého já. Vaše duše je
skrytou dimenzí vaší mysli a vašeho těla. Západní myšlení předpokládá,
že duše je v těle. Duše je podle něj stísněna v jakémsi zvláštním,
malém, pečlivě upraveném prostoru uvnitř našeho těla a nejspíš má
bílou barvu. Když člověk zemře, duše odejde na věčnost a tělo vezme
zasvé. Takový názor na duši se nám zdá podivný. Starší výklad vztahu
těla a duše byl právě opačný. Tělo je v duši. Vaše duše prostupuje vaše
tělo i vaši mysl, sahá však dál než vaše tělo. Duše má jemnější tykadla
než mysl či ego. Budeme-li důvěřovat této své skryté dimenzi,
prožijeme neobyčejná dobrodružství. Věcem však musíme nechat volný
průběh; nesmíme na sebe vyvíjet nátlak, jinak k vědomí sounáležitosti
nikdy nedospějeme. Pracuje v nás cosi prastarého, co stále tvoří něco
nového. K tomu, abyste si skutečně uvědomili svou vlastní duchovní
individualitu, potřebujete velmi málo. Naprosto nezbytné je jen dvojí:
ticho a samota.
V životě lidského ducha patří samota k největším hodnotám. Samota
je něco jiného než osamělost. Když jste osamělí, ostře si uvědomujete
svou izolaci. Samota může znamenat návrat k vědomí sounáležitosti,
jež zakoušíte v největších hlubinách svého nitra. Člověk jakožto jedinec
nemůže dokonale splynout se světem okolo sebe a to je dobře. V každé
osobě je bod naprosté neslučitelnosti s čímkoli a s kýmkoli jiným. Je to
úchvatné i děsivé. Znamená to, že nemůžeme mimo sebe hledat to, co
potřebujeme nalézt v sobě. Požehnání, po kterém toužíme, nenajdeme
jinde nebo v jiných lidech. Tyto dary si můžete dát jen vy sami.
Naleznete je v samotném středu své duše.

Být přirozený znamená být svatý.

V západním Irsku mají v mnoha domech krb. Když se v zimě vydáte
někoho navštívit, musíte absolvovat cestu ponurou zimní krajinou, aby
vás nakonec přivítalo sálavé teplo a podmanivé kouzlo domácího krbu.
Rašelinový oheň je něčím pravěkým a živoucím. Rašelina pochází ze
země a nese v sobě paměť stromů a polí a dávno zašlých časů. Mít
doma hořící zemi je opravdu něco zvláštního. Mám rád krby, jsou
symbolem domova, symbolem tepla a návratů.
Ve vnitřní samotě každého člověka sálá jasný, hřejivý plamen.
Koncept nevědomí, jakkoli obdivuhodný, někdy lidi odrazuje od
návratu k jejich vlastnímu vnitřnímu ohni. Nevědomí nesprávně
chápeme jako sklepení, kde je uskladněno vše, co potlačujeme a co nám
škodí. Máme sami ze sebe strach, a proto si představujeme, že tam dole
jsou nějaké příšery. Yeats říká: „K sestupu do vlastního nitra potřebuje
člověk nezměrnou odvahu.“ Ve skutečnosti však nevědomí obsahuje
víc než jen tyto démony. Základní energií naší duše je nádherné teplo;
naše duše je vždy připravena nás přijmout. Na tuto zem jsme byli
posláni mimo jiné proto, abychom uskutečnili toto spojení se sebou
samými, toto vnitřní přátelství. Budeme-li se stále bát, démoni nás
budou strašit. Veškerá klasická mytická dobrodružství démony
externalizují. V zápasech s nimi hrdina vždy roste, dostává se na nové
úrovně kreativity a vnitřní rovnováhy. Každý vnitřní démon je strážcem
určitého duchovního daru, který vám může přinést uzdravení a
osvobození. Abyste tento dar získali, musíte odložit svůj strach a
podstoupit riziko jistých změn a ztrát, k nimž dochází při každém
vnitřním boji.
Keltové intuitivně chápali, jak složitá je lidská psychika. Věřili v
existenci mnoha rozmanitých božských bytostí. Nejvíce uctívali Lugha,
boha světla a nadání. Bůh jasný a zářivý. Podle něj se jmenuje prastarý
festival v Lunase. Anu byla bohyní země a plodnosti. I negativní a
temné mělo podle Keltů božský původ. Uctívali dokonce tři bohyně
války: Morrigan, Nemain a Badb. Tyto bohyně byly hlavními
postavami starověkého eposu The Taín. Bohové a bohyně měli vždy
těsný vztah k nějakému místu, zvláště ke stromům, vodním pramenům a
řekám. Psyché tehdejších lidí nebyla tak izolovaná a osamocená jako
psyché moderního člověka, protože ji obklopovaly a chránily bohaté
struktury božské přítomnosti. Keltská spiritualita byla intuitivní.
Vycházela z pozorného zaujetí pro krajinu a z úcty k ní. Tato spiritualita
žila pod širým nebem a rozněcoval ji erotický náboj země. Návrat k
duši, k němuž v naší době dochází, je nezbytně nutný pro vyléčení naší
izolovanosti.
Z teologického nebo spirituálního hlediska můžeme tento bod
naprosté neslučitelnosti s čímkoli jiným chápat jako posvátné místo, jež
je prázdné a může být vyplněno věčným nic. Často se o zaplnění tohoto
místa urputně snaží náš majetek, naše práce, naše názory, nikdy se jim
to však nepodaří. Vždy z něj sklouznou, a my jsme pak ještě
zranitelnější a bezbrannější než předtím. Jednou pochopíte, že už tuto
prázdnotu nemůžete dále zalepovat. Dokud nezačnete opravdu
naslouchat jejímu volání, budete věčným uprchlíkem, štvaným od
úkrytu k úkrytu, bez chvilky klidu a bez domova. Být přirozený
znamená být svatý; být přirozený je však velmi obtížné. Být přirozený
znamená žít v souladu se svou vlastní přirozeností. Jste-li někde jinde
než sami v sobě, vztahujete-li se stále k něčemu mimo sebe, pak patrně
prcháte před tajemstvím, jež je uloženo ve vašem nitru. Když poznáte,
že samota vám nabízí vaši vlastní celistvost a pohroužíte se do tohoto
tajemství, vaše vztahy s druhými lidmi se zázračně promění: stanou se
vroucnějšími a dobrodružnějšími.
Spiritualita fungující pouze jako anestetikum, jež má utišit něčí
duchovní hlad, je podezřelá. Motivem takové spirituality je strach z
osamělosti. Přijmete-li svou samotu s odvahou, zjistíte, že se nemusíte
bát. V bibli se 366krát objevuje výzva „nebojte se“. V srdci své samoty
budete přijati. Když si to uvědomíte, zmizí většina strachu, který ovládá
váš život. Jakmile se váš strach promění, sladíte se s rytmem svého
vlastního já.

Tančící mysl.
Existuje mnoho různých druhů samoty. Je samota utrpení, když
procházíte hlubokými, pustými, strašlivými temnotami. Vaši bolest
nelze vyjádřit; slova, kterými se druhým pokoušíte sdělit, co vás trápí,
zdaleka nevystihují podstatu vašeho utrpení. Každý člověk takovou
bezútěšnost zná. Zkušení lidé, kteří znali lidskou psychiku, vždy
doporučovali, aby se k sobě trpící člověk choval mimořádně laskavě.
Miluji pohled na kukuřičné pole v podzimním čase. Když zafouká vítr,
kukuřičné klasy nezůstanou rovně stát a nesnaží se čelit síle větru.
Kdyby to udělaly, vítr by je zlomil. Nikoli. Kukuřice se pružně sklání
ve směru, kterým vane vítr. A když vítr ustane, znovu se narovná a
obnoví svou původní rovnováhu. Také o pavouku slíďákovi se říká, že
nikdy neutká svou pavučinu mezi dvěma tvrdými předměty, například
mezi dvěma kameny. Kdyby to udělal, jeho pavučinu by zničil vítr.
Instinkt mu radí, aby svou pavučinu utkal mezi dvěma stébly trávy.
Když se zvedne vítr, pavučina se skloní k zemi spolu s trávou, a když se
vítr utiší, vrátí se do své původní polohy. Podobně je tomu s myslí,
která je sladěná se svým vlastním rytmem. Obyčejně na svou mysl
vyvíjíme obrovský tlak. Když ji přepínáme nebo když se naše názory
stanou rigidními, ztratíme vnitřní měkkost a přizpůsobivost a s nimi
zákonitě vezme zasvé i pocit sounáležitosti, bezpečí a ochrany. Někdy
duši nejvíce prospěje, když upustíte od některých názorů, které činí vaši
mysl tvrdou a necitlivou – odcizují vás totiž vaší vlastní hloubce a
kráse. Zdá se, že kreativita vyžaduje pružné a přiměřené napětí.
Názorné je přirovnání lidské mysli k houslím. Jsou-li jejich struny příliš
napjaté, mohou náhle prasknout. Když jsou housle správně naladěny,
vydrží i silný nápor a vydají ze sebe něžnou a působivou hudbu.

Krása miluje opuštěná místa.

Jedině v samotě můžete objevit svou vlastní krásu. Nebeský umělec
nestvořil nikoho, v němž by nebyla hloubka a světlo božské krásy. Tato
krása je často skryta pod fasádou stereotypu a otupělosti. Svou vlastní
krásu najdete pouze v samotě. V connemarské oblasti, kde je mnoho
rybářských vesnic, se říká: „Is fánach an áit a gheobfá gliomach“, což
znamená: „Humra najdeš tam, kde ho nečekáš, nebo tam, kam nikdo
nechodí.“ V opuštěných zákoutích a trhlinách své samoty, před níž
utíkáte, naleznete poklad, který jste stále hledali někde jinde. Ezra
Pound napsal o kráse něco podobného: Krása se ráda zdržuje stranou
zájmu veřejnosti. Ráda vyhledává opomíjená či opuštěná místa, neboť
ví, že pouze zde najde ten druh světla, které věrně odráží její
přirozenost, podobu a důstojnost. V každém člověka se skrývá nesmírná
krása. Moderní kultura je posedlá kosmetickou dokonalostí. Krása je
standardizována; stala se jedním z produktů, které se prodávají a kupují.
Avšak pravým smyslem krásy je inspirovat a osvítit duši. V duši je
lucerna, která vaši samotu naplňuje zářivým světlem. Být sám nemusí
znamenat zůstat osamělý. V samotě může vaše duše procitnout k jasné
vroucnosti. Duše vše očišťuje, obnovuje a proměňuje, neboť duše je
sídlem božství. Když se ve své samotě úplně zabydlíte a poznáte i její
krajní body, izolaci a opuštěnost, shledáte, že v jejím srdci není
osamělost ani prázdnota, ale důvěrnost a bezpečí. Ve své samotě jste
často blíž pocitu sounáležitosti a příbuzenství s ostatními tvory, než
když pobýváte mezi lidmi nebo se pohybujete na veřejnosti. V tomto
smyslu je velkým přítelem samoty paměť. Sklizeň paměti začíná, když
je samota zralá. To pregnantně vystihuje Wordsworth, když hovoří o
paměti žlutých narcisů: „Častokrát, když ležím tam / zasněn nebo
zadumán / a jejich vnitřní oko plá / tím samota je blažená.“
Vaše osobnost, názory a společenská role jsou ve skutečnosti
technikou či strategií, které vám pomáhají vyrovnat se s každodenním
životem a jeho nároky. Když jste sami u sebe doma nebo když se
probudíte uprostřed noci, může se z hlubin vašeho nitra vynořit na
povrch pravé poznání. Postupně se naučíte vnímat skrytou rovnováhu
své duše. Když překonáte odstup, který jste dosud udržovali od svého
nitra, a objevíte v něm božskou jiskru, zmizí také všechny odstupy a
vzdálenosti ve vnějším světě. Je ironií, že teprve když získáte niterné
vědomí sounáležitosti, radikálně se změní i vaše vztahy s ostatním
světem. Dokud nepocítíte vnitřní sounáležitost v samotě, budete
štvancem neukojitelných tužeb vztahujících se k vnějšímu světu.
V nitru čeká na každého z nás nádherné přijetí. Tento bod osvětluje
Mistr Eckhart. Podle něj existuje v duši místo, kterého se nemůže
dotknout prostor, čas ani slabost těla. V tomto místě se nás dotýká
věčnost. Kdybychom na tomto místě pobývali často – abychom se
nasytili, posílili a obnovili – dali bychom sami sobě krásný dárek. Naše
nejhlubší potřeby nemohou být naplněny nikde jinde. To, po čem
nejvíce toužíme, je zde a nyní, v naší duši. Pravé přátelství a svatost
vedou člověka k tomu, aby se často o samotě chodil zahřát ke svému
vnitřnímu krbu. Takto obdarováni pak dokážeme k druhým lidem
přistupovat jako k bytostem, které jsou s věčností spojeny podobným
způsobem jako my.

Myšlenky jsou naše vnitřní smysly.

Náš pozemský život se odehrává v čase a naše očekávání jsou
tvořivou a konstruktivní silou. Očekáváte-li, že ve svém nitru
nenaleznete nic jiného než potlačené, opuštěné a nečestné stránky své
minulosti nebo znepokojující tužby, najdete jen prázdnotu a beznaděj.
Nebudete-li do svého vnitřního světa vstupovat naplněni láskou a
tvořivým očekáváním, nikdy v něm nic nenajdete. Největší silou z těch,
které utvářejí váš život, je způsob, jakým se kolem sebe díváte. Naše
vnímání je pravá skutečnost.
Fenomenologie nám ukázala, že veškeré vědomí je vědomím
něčeho. Svět není jednoduše tam, mimo nás. Vytváří jej naše úmysly.
Většinou konstruujeme náš svět tak samozřejmě, že si to vůbec
neuvědomujeme. Zdá se, že náš vnitřní svět má tutéž dynamiku. Naše
úmysly budují krajinu našeho nitra. Možná právě nyní nadešel čas pro
fenomenologii duše. Duše tvoří a buduje náš vnitřní život. Branou k
naší nejhlubší identitě není mechanická analýza. Potřebujeme duši
naslouchat a její moudrost artikulovat v poetické a mystické formě.
Duše není pouhou schránkou pro naši unavenou a frustrovanou
analytickou energii, i když býváme v pokušení vnímat ji tak. Duše si
zasluhuje, abychom měli stále na paměti, že lidé si odpradávna
uvědomovali její hloubku, nebezpečenství a nepředvídatelnost, protože
v ní viděli Boží příbytek. Když v duši přestaneme vidět svatyni, děláme
z ní něco bezvýznamného a neškodného. Chceme-li ji probudit, je třeba
putovat až k hranici, kde se naše zkušenost sklání před mysterium
tremendum et fascinans – tajemstvím jinakosti.
Mezi způsobem, jakým pohlížíme na svět, a tím, co skutečně
objevíme, je těsná souvislost. Naučíte-li se dívat se na sebe a svůj život
s porozuměním, tvořivě a odvážně, váš život bude plný překvapení.
Jinými slovy, nikdy nic nepoznáme úplně či dokonale. Všechno vidíme
přes brýle svých myšlenek. Způsob vašeho myšlení rozhoduje o tom,
jaké je vaše vidění světa. To nádherně vystihl Mistr Eckhart:
„Myšlenky jsou naše vnitřní smysly.“ Víme, že když jsou naše vnější
smysly oslabené, má to bezprostřední vliv na naše vnímání vnějšího
světa. Když máte špatný zrak, vidíte svět rozmazaně. Když máte špatný
sluch, slyšíte místo hudby či hlasu blízkého člověka jen věčné ticho.
Něco podobného platí i o vašem myšlení: je-li mdlé, negativní nebo
omezené, nikdy ve své duši nenajdete nic velkého či krásného. Jsou-li
myšlenky našimi vnitřními smysly a dovolíme-li, aby zeslábly a
vymizely, pak nikdy nemůžeme najít bohatství svého nitra. Musíme být
při přemýšlení odvážnější, máme-li se v plnosti setkat se stvořeným
světem.
Ke svému nitru se vztahujete prostřednictvím myšlenky. Pokud tyto
myšlenky nejsou vašimi vlastními myšlenkami, jsou to myšlenky z
druhé ruky – jako byste je koupili v secondhandu. Každý z nás se
potřebuje učit jedinečnému jazyku své vlastní duše. Tento jedinečný
jazyk vlastního myšlení nám projasní a osvětlí náš vnitřní svět.
Dostojevskij řekl, že mnoho lidí žije svůj život bez toho, že by kdy našli
sami sebe. Bojíte-li se své samoty nebo nemáte-li odvahu myslet jinak
než nerozhodně či rigidně, neobjevíte svou vlastní hloubku. Když
dovolíte své vnitřní záři, aby vás probudila, je to veliká chvíle vašeho
života. Tehdy se možná poprvé uvidíte takoví, jací opravdu jste.
Tajemství vaší existence nemůže být redukováno na společenskou roli,
jednání, ego či image. Jste věčnou podstatou; to je pravý důvod vaší
přítomnosti zde. Vstoupit do kontaktu s touto podstatou znamená žít v
souladu se svým osudem a s Prozřetelností, která o vás pečuje na všech
vašich cestách. Tento proces sebeobjevování není snadný – může
přinést utrpení, pochybnosti i strach a děs. Nesmíme však rezignovat na
plnost svého bytí jen proto, abychom se vyhnuli bolesti.

Samota asketů.
Žít v asketické samotě není snadné. Asketa se odvrací od světa, aby
v samotě získal jasnější náhled na to, kdo je, co vlastně dělá a kam se
ubírá jeho život. Těm, kdo toto dělají opravdu a intenzivně, se říká
kontemplativní lidé. Když někoho navštívíte doma, dveře a práh jeho
domu jsou prostoupeny všemi rituály vítání a loučení, které se zde
odehrály. Když přijdete do kláštera kontemplativního řádu, nikdo vás
ve dveřích nečeká. Vstoupíte, zazvoníte, a za mřížkou se objeví člověk,
se kterým můžete mluvit. Kláštery jsou zvláštní domy. Jsou to příbytky
přemožitelů samoty, kteří dobrovolně odešli ze světa a opustili jeho
radosti, aby riskovali svůj život ve vnitřním prostoru, který nenabízí
jejich smyslům žádné potěšení.
K asketické samotě patří mlčení. Mlčení je jednou z obětí moderní
kultury. Žijeme v intenzivní a vizuálně agresivní době. Ze všech stran
na nás útočí vzrušující obrazy. Obraz má neobyčejně velkou moc,
následkem toho kultura současné civilizace je víc a víc homogenní a
univerzální. Svět je obetkáván nejrůznějšími sítěmi a některé obrazy se
velmi rychle stávají univerzálními. Existuje neuvěřitelně rafinovaný a
velmi vypočítavý moderní průmysl rozvracející lidské nitro, který
naprosto ignoruje to, co je v nás hluboké, co patří do domény našeho
vnitřního ticha. Na povrchu mysli jsme stále sváděni mocí obrazů.
Dochází k masovému exilu do vnější vrstvy života; lidé jsou na každém
kroku povzbuzováni k povrchnosti. Náš niterný svět je násilně vyklízen
mocí autority reklamních šotů a běžného společenského života. Tento
exil do povrchnosti nás opravdu zbídačuje. Jeden z důvodů, proč tolik
lidí žije ve stresu, je to, že si nedopřejí chvíli ticha. Velká zátěž není tím
pravým problémem. Samota nemůže být blahodárná, nevyhradíme-li si
pro ni čas a nevyplníme-li ji tichem.
Ticho je jedním z hlavních prahů v tomto světě. Na keltskou
spiritualitu měla velký vliv spiritualita pouštních Otců. Učitelem těchto
asketů bylo ticho: „Jistý bratr přišel k Mojžíšovi ze Skétis pro radu.
Stařec mu řekl: ‚Jdi si sednout do své cely a tvá cela tě všemu naučí.‘“
Keltové vždycky věděli, že nejlepšími druhy člověka na jeho životní
cestě jsou ticho a tajemství. Keltské pozdravy, vítání a loučení, kterými
začínaly a končily rozhovory, mají vždy formu požehnání. V eposu The
Taín dává Emer překrásné požehnání Cúchulainnovi. Říká mu: „Ať je
tvá cesta požehnaná,“ doslova: „Jezdím kolem tebe v kočáře, stáčejícím
se doprava.“ Doprava jde slunce; tento směr přitahuje štěstí. Z
keltských básní a modliteb máte dojem, že vyvěrají z hlubokého,
uctivého ticha. Tato perspektiva samoty a ticha činila setkání dvou lidí,
mezi nimiž byl vztah typu anam ˙cara, čistším a intenzivnějším.
Jazyk je partnerem ticha, z ticha vyšla všechna slova, která
používáme. Slova, která mají hloubku, rezonanci, léčivou moc a vnitřní
náboj, načerpala svou sílu z ticha asketů. Jazyk, který nedává najevo
svou příbuznost s realitou, je banální, popisný a čistě diskurzivní. Jazyk
poezie vyvěrá z ticha a do ticha se zase vrací. Rozhovor patří k obětem
moderní kultury. Když se s někým dáte do řeči, zpravidla neuslyšíte nic
jiného než nějakou bezvýznamnou historku anebo seznam zdravotních
potíží svého protějšku. Je bolestné poslouchat, jak se lidé definují
prostřednictvím cílů a záměrů, které sledují, nebo práce, která patří k
jejich společenské roli.
Každého člověka denně napadnou nějaké nové myšlenky, každého
člověka denně přepadne nějaký nečekaný pocit. Při setkání s druhým
člověkem však tyto myšlenky a pocity obvykle zamlčíme, protože
nejsme zvyklí na takový způsob sebevyjádření. Je to opravdu smutné,
zvlášť když si uvědomíme, že to nejdůležitější, co jsme od druhých
přejali, k nám přišlo po mostě smysluplného rozhovoru. Keltská tradice
byla původně ústní tradicí. Příběhy, básně a modlitby žily po staletí v
paměti lidí a v jejich ústním podání. Lidé se je učili zpaměti. Takové
bohatství poezie, kterou nosili ve svých srdcích, mělo samozřejmě vliv
na jejich vnímání světa a na jejich rozmluvy. Kdyby nebylo paměti,
konverzace by se stala příliš volnou, stále se opakující a povrchní. Naše
vnímavost je největší, když je zapojena jak naše paměť, tak i zkušenost.
Proto se rozhovor může stát opravdovým dobrodružstvím, jako kdyby
byl výzkumnou cestou. Skutečný rozhovor obsahuje prvky
nepředvídatelnosti, nebezpečí a rezonance. Může se stočit kterýmkoli
směrem a pokaždé narazí na něco nepředvídaného a neznámého.
Skutečný rozhovor není konstruktem osamělého ega, nýbrž vytváří
společenství. Rozhovory, které se v dnešní době obyčejně vedou, se
často podobají pavouku, který zběsile tká a tká síť ze slov. Naše
paralelní monology v koktavém staccatu jen zesilují naši izolaci.
Nemáme dost trpělivosti pro ticho, z nějž vznikají slova, či pro ticho,
které je mezi slovy a ve slovech samotných. Když zapomínáme na toto
ticho nebo je opomíjíme, zbavujeme náš svět jeho tajemství, jeho
jemných vrstev. Nedovedeme již rozmlouvat s mrtvými či s
nepřítomnými.

Ticho je Boží sestra.

Mistr Eckhart řekl, že v tomto světě se nic nepodobá Bohu tolik jako
ticho. Ticho je velkým přítelem duše, odhaluje bohatství samoty.
Dosáhnout takové kvality vnitřního ticha je velmi obtížné. Má-li začít
pracovat pro vás, musíte pro ně vytvořit prostor. V jistém smyslu platí,
že nepotřebujete žádný arzenál a terminologii terapií, psychologií či
duchovních programů. Důvěřujete-li své samotě, vše, co potřebujete
znát, vám bude vyjeveno. Francouzský básník René Char napsal tato
nádherná slova: „Síla je tichá, třebaže naše představa o ní je docela jiná.
Miluji všechno to, co mě oslňuje a působí, že si ještě výrazněji
uvědomuji svou vnitřní temnotu.“ Ticho je zde zobrazeno jako síla,
která odkrývá skrytou hloubku. Ticho je Boží sestra.
Jedním z úkolů pravého přátelství je s citem a tvořivostí naslouchat
skrytému tichu. Často nejsou tajemství odhalována prostřednictvím
slov, bývají skryta v tichu mezi slovy nebo v hloubce toho, co je mezi
dvěma lidmi nevyslovitelné. V moderní době si s vyjadřováním svých
názorů rozhodně nedáváme na čas. Někdy jsme přitom povrchní a velmi
často se opakujeme. Měli bychom být tolerantnější k tichu, k onomu
plodnému tichu, které je zdrojem rezonance našeho jazyka. Hloubka a
podstata přátelství se odráží v kvalitě ticha mezi dvěma lidmi, v míře
bezpečí, jež jim oběma skýtá.
Když se začnete sbližovat se svým vnitřním tichem, jedna z prvních
věcí, kterých si povšimnete, je plytké tlachání na povrchní úrovni vaší
mysli. Jakmile si to uvědomíte, ticho se prohloubí. Začíná se objevovat
jistý rozdíl mezi představami, které o sobě máte, a mezi vaší skutečnou,
hlubší přirozeností. Rozpory, které se objevují v naší spiritualitě,
zpravidla nepramení z naší duchovní přirozenosti. Za jejich vznik jsou
zodpovědné spíš naše nesprávné a povrchní představy a názory. Jakmile
si je vytvoříme, začneme vypracovávat gramatiku a geometrii popisující
jejich vzájemné vztahy a zapomínáme na svou hlubší přirozenost.
 Tlačenice u krbu naší duše.
Individualita není nikdy jednoduchá, nemá jen jednu dimenzi. Často
se zdá, jako by v lidském srdci byla hotová tlačenice. Řekové věřili, že
postavy, které vystupují ve vašich snech, jsou ve skutečnosti vaše
vlastnosti, které opouštějí vaše tělo, vydávají se do světa a prožívají tam
svá vlastní dobrodružství; těsně před probuzením se pak vracejí zpět.
Na nejhlubší úrovni lidského srdce neexistuje jednoduché, singulární já.
V hlubinách našeho nitra je celá galerie rozmanitých já. Každé z nich
vyjadřuje jinou část vaší povahy. Někdy se ocitnou ve vzájemném
rozporu, protože představují protichůdné sklony. Pokud takové rozpory
řešíte pouze na povrchní úrovni, může ve vás vzniknout vážný vnitřní
konflikt, který vás bude trápit celý život. Často vidíte lidi, kteří trpí
bolestným vnitřním rozdělením. Trvale pobývají ve válečné zóně;
nedokázali sestoupit hlouběji, až ke krbu spřízněnosti, kde dvě
protikladné síly nejsou vzájemně nepřátelské, nýbrž se ukazují být
dvěma různými aspekty jediné skutečnosti.
Všechna naše nesčetná já, jak se s nimi setkáváme ve svých
nejhlubších meditacích, se v našem jednání projevovat nemohou. Pokud
je však neznáme, naše existence je tím velmi ochuzena a náš přístup k
tajemství je zatarasen. Mluvíme zde o imaginaci a o jejím bohatství.
Příliš často však imaginaci degradujeme na techniku, která nám má
pomoci řešit naše problémy.
Potřebujeme si osvojit nový pohled na úžasnou komplexnost svého
já. Potřebujeme myšlenkové modely či vzory, které této komplexnosti
odpovídají. Když lidé objeví svou vlastní složitost, polekají se a kladivy
přejatých, secondhandových myšlenek stlučou tuto bohatou vnitřní
krajinu do monolitu. Chtějí žít bez problémů. Rádi se přizpůsobí
jednoduchému modelu, nejsou již otevření ani sami vůči sobě a život se
z nich docela vytrácí.

Vnitřní rozpory jsou vaším bohatstvím.

Jednou z nejzajímavějších forem komplexnosti je rozpor.
Potřebujeme znovu objevit rozpor jakožto tvořivou sílu v duši. Západní
myšlenková tradice, počínaje Aristotelem, považuje rozpor za něco, co
se vymyká zákonitosti, definuje jej jako něco nemožného, a tudíž jako
ukazatel toho, co je nesprávné a nelogické. Pouze Hegel měl dost
pronikavé, jemné a vstřícné myšlení, aby v rozporu poznal komplexní
sílu růstu, jež odmítá pouhý lineární pokrok: chce probudit všechny
latentní síly zkušenosti. Právě díky jejich vnitřní turbulenci a střetávání
dochází k úplné proměně, nikoli k pouhému nahrazení jedné představy,
roviny či systému jiným – tak totiž změna často probíhá. Taková
perspektiva nám umožňuje získat komplexnější představu o pravdě.
Vyžaduje, abychom si osvojili etiku autenticity, která zahrnuje a
zároveň míjí zjednodušené záměry přímého přístupu.
Měli bychom ke své vnitřní rozpornosti přistupovat trpělivěji, aby se
v nás mohly rozmanité dimenze naší duše setkat a sblížit. V rozporu je
obsaženo skryté světlo a životodárná energie. Kde je energie, tam je
život a růst. V asketické samotě se vaše rozpory budou moci jasně a
výrazně manifestovat. Zůstanete-li této energii věrní, budete se stále
více podílet na harmonii, která nás za všemi těmito rozpory čeká. To
vám dá odvahu ke konfrontaci s hlubinami, s temnotami a s riziky
vašeho života.
Je zarážející, že se tak zoufale držíme toho, co nám ve skutečnosti
škodí. Naše vlastní rány jsou pro nás zdrojem zvrácené rozkoše –
dovolujeme jim, aby spoluutvářely naši identitu. Nechceme se vyléčit,
protože to by znamenalo vykročit do neznáma. Často to vypadá, jako
bychom propadli chorobné a ničivé závislosti na negativním. To, co
nazýváme negativním, je obvykle povrchně chápaný rozpor.
Udržujeme-li své trápení na této povrchní úrovni, vyhýbáme se zprvu
hrozivé, nakonec však spásné a léčivé proměně, k níž dojde, čelíme-li
svým vnitřním rozporům. Měli bychom přehodnotit svůj názor na to, co
je to negativní skutečnost. Rilke říkával, že překážky patří k největším
přátelům duše. Naše životy by nesmírně obohatilo, kdybychom alespoň
dokázali negativní skutečnosti přijímat se stejně vlídnou tváří jako
radostné a příjemné. Když se negativnímu vyhýbáme, jen je
povzbuzujeme, aby se k nám vracelo. Potřebujeme negativní
skutečnosti nově pochopit a naučit se je integrovat. Negativní
skutečnost je jedním z nejbližších přátel našeho osudu. Nese v sobě
základní energie, které nezbytně potřebujete a které nemůžete najít
nikde jinde. Zde může hodně osvětlit umění, neboť předkládá mnoho
náznaků negativního takovou formou, která vám umožňuje podílet se ve
fantazii na jeho možnostech. Umělecký prožitek vám může pomoci,
abyste si k negativním skutečnostem vytvořili kreativní a přátelský
vztah. Když stojíte před obrazem Kandinského, vstupujete do chrámu
barev, kde se slaví dokonalá liturgie rozporů. Když posloucháte Marthu
Argerichovou, jak hraje Rachmaninův Klavírní koncert č. 3 d moll, op.
30, jste svědky uvolňování vzájemně protikladných sil, které v každém
momentu ohrožují a podrobují zkoušce velkolepou symetrii formy, jež
je jejich rámcem.
S negativní skutečností se můžete spřátelit jen tehdy, uvědomíte-li
si, že není destruktivní. Často se zdá, že morálka je nepřítelem růstu.
Morální pravidla nesprávně chápeme jako popis cesty, kterou musí naše
duše jít. Avšak nejlepší směry v morální filozofii nám říkají, že tato
pravidla jsou pouhými ukazateli, jež nás mají upozornit na komplex
hodnot, které jsou latentně přítomné v našich rozhodnutích nebo které z
nich vyplývají. Morální pravidla nás mají povzbudit k tomu, abychom
jednali čestně a spravedlivě a cítili s druhými lidmi. Nemohou být
přesným popisem žádoucího jednání z toho prostého důvodu, že každý
člověk je jiný a každá situace je jiná. Když si na sobě povšimneme
něčeho nemorálního, obvykle máme sklon se na sebe zlobit a
pokoušíme se o jakýsi morální chirurgický zákrok, který by měl tuto
vadu odstranit. Takto však dosáhneme pravého opaku: nemorálnost se
fixuje. Tím se jen posílí naše negativní sebehodnocení, ignorujeme
přitom svou schopnost vnitřního růstu. Duše funguje poněkud
paradoxním způsobem: Snažíte-li se před problémem uniknout nebo ho
násilím odstranit, bude vás stále pronásledovat. Takovou situaci lze
vyřešit jedině proměnou tohoto problému: vytvořte podmínky pro to,
aby mohl projevit svůj tvořivý potenciál a stal se něčím pozitivním, co
obohatí vaši osobnost.
Negativní skutečnosti mají jednu výbornou stránku a tou je jejich
pravdivost. Negativní skutečnost vám nelže. Jasně vám sděluje, kde jste
nedostatečný, a vašich kladů si nevšímá. Když zůstanete sám se svou
samotou, negativní skutečnosti patří k prvním, které se vám ohlásí.
Nietzsche říká, že jedním z nejlepších dnů jeho života byl den, kdy
všechny své negativní vlastnosti znovu pokřtil jako své nejlepší
vlastnosti. Takový křest znamená, že přestanete potlačovat všechno to,
co se na první pohled jeví jako nežádoucí, a přijmete to jako součást
svého života. Takové znovunalézání sebe samého je pomalá a obtížná
práce. Každý člověk má určité vlastnosti nebo jeho život obsahuje
určité skutečnosti, které jsou trapné, obtížné, zkrátka negativní. Jednou
z vašich svatých povinností je přistupovat k nim laskavě. V jistém
smyslu jste povolán k tomu, abyste byl milujícím rodičem svých
špatných vlastností. Vaše laskavost bude pomalu léčit jejich negativitu,
zmírňovat jejich strach a přesvědčovat je, že vaše duše je jejich
domovem, v němž nejsou souzeny a kde se násilím neprosazuje jednou
daná, striktně vymezená identita. Negativní skutečnosti nás tolik trýzní
právě proto, že touží po našem soucitu a provokují nás k rozšíření
hranic naší osobnosti, na kterých ve své omezenosti tak křečovitě lpíme.
Způsob, jakým pohlížíte na svět, je vaším domovem, a váš domov by
měl mít tolik příbytků, aby mohl pojmout celou vaši nespoutanou
božskou podstatu. Taková integrace respektuje mnohočetnost a
rozmanitost našich vnitřních já. Nechce je násilně sjednocovat, dovoluje
jim, aby koexistovala a každé z nich svým jedinečným způsobem
přispívalo k vytvoření harmonického celku.
Takové pozvolné znovunalézání sebe samých vyžaduje, abyste se
stali velkorysými a měli odvahu riskovat, a to ne pouze ve svém nitru,
ale i ve vnějším světě, na úrovni mezilidských vztahů. Je
pravděpodobné, že když Ježíš vyzýval své stoupence, aby milovali své
nepřátele, mluvil právě o této problematické oblasti. Při výběru svých
„protivníků“ bychom měli být opatrní. Probuzená duše by měla mít
pouze důstojné „protivníky“, kteří se hlásí ke své negativitě a jsou pro
vás skutečnou výzvou. Naučit se milovat své protivníky znamená získat
svobodu, kterou vám nemůže vzít žádná zášť, hněv ani hrozby.

Duše miluje jednotu.

Když se rozhodnete učinit svou duši domovem, v němž jsou s
láskou přijímány všechny skutečnosti tak, jak přicházejí, vaše vnitřní
rozervanost se ztratí. Vaše opuštěná, zanedbávaná a negativní já
splynou v nedílnou jednotu. Duše je moudrá a citlivá, ví, že kde je
jednota, je i sounáležitost. Duše miluje jednotu. Co vy rozdělujete, vaše
duše zase spojí. S přibývajícími zkušenostmi se vaše paměť plní směsicí
rozmanitých vzpomínek. Duše je kněžkou paměti, vybírá, třídí a pořádá
vše uplynulé tváří v tvář přítomnosti. Tato liturgie vzpomínání, doslova
nového členění (angl, re-membering), ve vás stále probíhá. Samota vám
může nabídnout skutečné bohatství a nekonečnou kreativitu.
Samota přírody je především tichá. To krásně vyjadřuje stará irská
moudrost: „Castar na daoine ar a chéile ach ní ˙castar na sléibhte ar a
chéile“ – což znamená: „Hory se nesetkají nikdy, ale lidé se mohou
vždycky sejít.“ Je zvláštní, že dvě hory stojí vedle sebe miliony let, a
nemohou se k sobě ani trochu přiblížit. Mohou z nich však sestoupit do
údolí dva lidé, kteří se navzájem neznají, setkat se a sdílet spolu své
vnitřní světy. V takovém oddělení prožívá příroda svou samotu určitě
nejsilněji.
Oceán je pro lidské oko jednou z nejúchvatnějších podívaných. Na
mořském břehu můžeme být svědky zázraku dokonalé plynulosti. Když
prožíváme duševní zmatek, je uklidňující projít se po pobřeží a nechat
do sebe vstoupit rytmus oceánu. Oceán rozmotá vaše vnitřní
propletence. Všechna vlákna se uvolní a vrátí na své místo. Umělé
rozpory se zmírňují, uvolňují a uzdravují. Avšak oceán sám sebe nevidí.
Ani světlo, díky kterému vše vidíme, samo sebe nevidí, světlo je slepé.
V Haydnově Stvoření světa završuje stvořitelské dílo právě slavnostní
příchod muže a ženy.
Naše samota je jiná než samota přírody a světa zvířat. V lidské
mysli existuje jakési zrcadlo, které uchovává vše, co se v něm odrazí.
Lidská samota proto neznamená nutně totéž co osamělost. V hluboké
samotě je přítomno silné napětí a mocné přitažlivé síly. Když se
uchýlíte do samoty, prožíváte společenství se vším a se všemi. Když se
horečnatě snažíte vyniknout ve vnějším světě a hledáte útočiště ve své
společenské roli a svém image, ocitáte se ve vyhnanství. Když se tiše a
trpělivě vracíte k sobě samému, nalézáte jednotu a sounáležitost.
Věčnost a hloubku, jež se skrývají ve vaší samotě, nemůže vnímat
nikdo jiný než vy sám. To je jedna ze skutečností, ze kterých je zřejmé,
že k individualitě jistá samota patří. S věčností ve svém nitru se setkáte
pouze tehdy, budete-li čelit a vzdorovat svému strachu. Nic nevyvolává
pocit osamělosti víc než strach. K světu vašeho nitra nemá přístup nikdo
jiný; jste jeho správcem a vstupní branou. Nikdo jiný nemůže tento svět
vidět tak, jak jej vidíte vy. Nikdo jiný nemůže vnitřně prožívat váš život
tak, jak jej prožíváte vy. Je tedy zcela nemožné srovnávat dva různé
lidi, protože každý z nich stojí na zcela rozdílné půdě. Když se
srovnáváte s druhými lidmi, zvete si do svého vědomí nepřítele. Je to
nebezpečné, protože takový host vám může ublížit. Jeden z nejtěžších
úkolů, které stojí před člověkem usilujícím o hluboký vnitřní život,
spočívá v tom najít svou osobní dynamiku, svůj jedinečný jazyk, své
vlastní vnímání světa a ono místo ve svém nitru, kde prožíváte
sounáležitost s ostatním světem. Máte-li svému životu zůstat věrní, je
třeba, abyste se své vizi zcela oddali a stále se k ní vraceli.
Pokoušíte-li se pohlížet na sebe tak, jak vás vidí druzí, uvidíte jen
zkreslený obraz; vaše vlastní vnitřní světlo a krása vyblednou, pohasnou
a zmizí. Vaše představa o duševní kráse musí zůstat vaší soukromou
záležitostí. Tajemství je sestrou posvátného. Se zánikem úcty k
tajemství, který přinesla moderní doba, se z našeho života vytratil i
smysl pro posvátné. Na naše soukromí má destruktivní vliv moderní
informační technologie. To, co je v nás hluboké a skryté, musíme
chránit. Proto se dnes objevuje takový hlad po jazyku duše. Duše je
plachá. Hlad po jazyku duše ukazuje, že duše byla přinucena uchýlit se
do ústraní. Pouze tam může žít ve svém vlastním rytmu a podle své
vlastní povahy. Moderní svět, přesvědčený o své soběstačnosti, duši
odmítl a vytlačil ji na okraj, kde nyní živoří.
Jedním ze způsobů, jak znovu navázat kontakt s hlubinami své duše,
by mohl být respekt k její plachosti. Přestože být plachý nemusí být
úplně snadné, člověk působící plaše je rozhodně přitažlivý. Nietzsche
řekl, že jeden z nejlepších způsobů, jak někoho přimět, aby se o vás
zajímal, je červenat se. Plachost je tajemná, vzácná a hluboká hodnota.
Nemá nic společného se ztřeštěnou povrchností, která je typická pro
většinu našich dnešních rozhovorů. Máme-li navázat spojení se svým
vnitřním životem, neměli bychom se snažit rovnou se duše zmocnit
nebo se s ní střetnout. Jinak řečeno, neonové vědomí velké části
moderní psychologie a spirituality nám ke sblížení s naší duší
nepomůže.

Ke spiritualitě nevměšování.
Když žijete na venkově, naučíte se úctě k přírodě, zvláště pak k
moudrosti temného podsvětí. Když na jaře sejete, semena padají do
temnoty země. Země pak udělá svou práci. Zasahovat do jejího rytmu a
zpochybňovat její temnou moudrost nikdy nepřinese nic dobrého. V
úterý zasadíte brambory a máte z toho radost. Ve středu potkáte někoho,
kdo vám řekne, že zasadíte-li brambory příliš hustě vedle sebe, nic se
vám neurodí. Vykopete tedy brambory a zasadíte je dál od sebe. Příští
pondělí se setkáte s odborníkem, který tvrdí, že právě tato odrůda
brambor se musí zasadit hustě vedle sebe. Znovu je vykopete a zasadíte
blíž k sobě. Pokud budete podobným způsobem pokračovat, nikdy vám
na zahradě nic nevyroste. Dnešní lidé neustále prohrabávají hlínu svého
srdce. Dostali jiný nápad, mají lepší plán, našli nový syndrom, který
vysvětluje, proč jsou takoví, jací jsou. Objevili starou vzpomínku, která
otvírá novou ránu. Neúnavně ze svých srdcí odhrabávají hlínu, pouštějí
se do toho znovu a znovu. V přírodě neuvidíte stromy, které by se
vážně zabývaly terapií svého kořenového systému nebo analyzovaly
překážky, které musejí překonat na své cestě k světlu. Každý strom
roste najednou dvěma směry, dolů do tmy a nahoru ke světlu, a vytváří
si přitom tolik větviček a kořínků, kolik jich potřebuje k vyjádření své
nespoutané touhy.
Negativní introspekce duši škodí. Mnoho lidí uvázne v její pasti na
dlouhá léta a je ironií, že jim to ani trochu nepomůže k tomu, aby se
změnili. Je moudré dovolit duši, aby svou tajnou práci vykonávala na
odvrácené straně vašeho života. Možná si dlouho nevšimnete žádného
pohybu. Možná se vám dostane jen nepatrných náznaků vašeho
vnitřního růstu. Měli bychom s nimi být spokojeni a radovat se z nich.
Hlubiny duše nelze prozkoumávat ve studeném světle sebeanalýzy.
Vnitřní svět se neotvírá snadno a rychle. Analýza možná není správnou
cestou k poznání naší vnitřní temnoty.
Všichni máme skrytá zranění; měli bychom je ošetřovat a umožnit
jim, aby se vyléčila. Hegel k tomu krásně říká: „Die Wunden des
Geistes heilen, ohne dass Narben bleiben“ – „Rány ducha se uzdravují a
nezůstávají po nich jizvy.“ Každé vaše zranění lze vyléčit, k tomuto
léčení však dochází na skryté, těžko dosažitelné, neanalyzované úrovni
naší přirozenosti. Potřebujeme si uvědomit, kde jsme byli zraněni, a
poté vyzvat temnou hlubinu své duše, aby tuto poraněnou tkáň vyléčila
a obnovila naši vnitřní jednotu. Pokud ke svému zranění přistupujeme
citlivě a laskavě, vyléčí se. Podstatný vliv na vaše uzdravení má naděje
a její kreativní potenciál. Pokud své duši důvěřujete, budete obdařeni
vším, co potřebujete. Život sám je veliká svátost, skrze kterou jsme
zraňováni i léčeni. Žijeme-li jej plně, život nám bude věrný.

Jedním z největších hříchů je nežít svůj život.

Západní tradice nám říká mnoho o povaze negativních skutečností a
o povaze hříchu, ale nezmiňuje se o tom, že jedním z největších hříchů
je nežít svůj život. Byli jsme na tento svět posláni proto, abychom
všechno to, co se stane v našem nitru, i to, co se nám přihodí ve vnějším
světě, plně prožili. Je smutné být u smrtelného lože někoho, kdo je
naplněn lítostí a smutkem, a slyšet jej říkat, že nestihl udělat to, o čem
vždycky snil, protože si myslel, že na to bude mít v důchodu dost času.
Celý život tak odkládal naplnění svých nejhlubších snů. Mnoho lidí
nežije život, jaký by rádi žili. Od naplnění jejich osudu je odvádí mnoho
falešných důvodů, které existují jen v jejich mysli. Nejsou to skutečné
překážky. Nikdy bychom neměli dovolit, aby náš strach nebo očekávání
ostatních lidí posouvaly hranice našeho osudu
Máme úžasnou výhodu v tom, že ještě stále máme čas. Máme jen
jeden život a byla by škoda, kdyby jej měl omezovat strach a umělé
překážky. Irenaeus, vynikající filozof a teolog 2. století, řekl: „Boží
sláva, to je člověk, který žije plně.“ Skutečné božství je tedy tam, kde je
veškerá krása, svornost, kreativita, temnota a negativita v harmonii. To
je krásná představa. Boží kreativita je plná vášně, touží po úplném
životě. Dovolíte-li si být tím, kým jste, vše ve vašem životě se
harmonicky sladí. Pokud žijete život, jaký se vám líbí, dostane se vám
ochrany a bude vám požehnáno. Někdy je duchovní bída v našem nitru
i v našem okolí důsledkem skutečnosti, že nežijeme život, jaký bychom
mohli milovat, ale spíše jen život, jaký se od nás očekává. Nežijeme v
rytmu, který odpovídá naší přirozenosti.
Každá duše má jiný tvar. Každému je určen zvláštní a tajemný osud.
Když se snažíte chovat jako ostatní nebo vtěsnat se do předem určené
formy, zrazujete svou individualitu. Potřebujeme se vrátit k vnitřní
samotě, znovu najít sen, který dřímá u krbu naší duše. Měli bychom se
k němu přiblížit s úžasem dítěte, které objevuje něco fascinujícího.
Budeme-li znovu jako děti, otevře se před námi bezpočet skvělých
možností. Na toto místo v nitru, kde prožíváme klid a pohodu, radujeme
se a chválíme krásu života, se budeme vracet stále častěji. Zbytečná
břemena sklouznou z našich zad. Sladíme se s rytmem svého já. Naše
hliněná forma se postupně naučí ladně kráčet po této nádherné zemi.
 Požehnání samotě.
Kéž objevíš svou duši, její sílu a její světlo.
Kéž si uvědomíš, že nejsi nikdy sám, že duše, která ví o tvé
sounáležitosti s vesmírem, tě intimně spojuje s jeho rytmem.
Kéž si vážíš své vlastní osobitosti a odlišnosti.
Kéž si uvědomíš, že tvá duše je jedinečná, že je ti určen zvláštní
úděl,
a že pod povrchem tvého života se děje něco krásného, dobrého a
věčného.
Kéž se naučíš dívat se na sebe sama se stejnou radostí, hrdostí a
nadějí, s níž na tebe v každé chvíli pohlíží Bůh.

Kapitola čtvrtá.
Práce jako poetika růstu.
Oči se radují z pohybu.
Lidské oko zbožňuje pohyb. Všimne si i sebemenšího zachvění.
Uchvacuje je pohled na oceán v době přílivu, na velkolepý tanec vln,
které v pravidelném rytmu omývají pobřeží. Oku lahodí jemný pohyb
světla, líbí se mu svit letního slunce za oblaky plujícími přes louky.
Rádo pozoruje, jak podzimní vítr odnáší suché listí a ohýbá vzrostlé
stromy. Pohyb nás přitahuje. Miminka chtějí lézt, batolata se snaží
chodit a dospělí kráčí k vytoužené nezávislosti a svobodě.
Vše živé se pohybuje. Tento pohyb nazýváme růstem. Nejúžasnější
formou růstu není růst fyzický, nýbrž vnitřní duševní růst a osobní
vývoj v rámci celého života. Náš život uvádí do pohybu posvátná touha
našeho srdce. Naše srdce si nejvíc ze všeho přeje, aby tento pohyb
nebyl ničím přerušován ani vychylován ze svého směru, nýbrž aby byl
plynulý a sladěný s rytmem našeho života.
Změna a růst jsou skrytým srdcem času. Každá nová zkušenost,
kterou uděláme, obohacuje naši duši a prohlubuje naši paměť. Člověk je
věčným nomádem, putujícím od prahu k prahu a ke stále novým
zážitkům. Každý nový zážitek odkryje další dimenzi naší duše. Není
divu, že byl člověk odpradávna považován za tuláka. Tuláci obyčejně
směřovali do cizích zemí a na neznámá místa. Jak však řekl
Stanislavskij, ruský dramatik a filozof, „nejdelší a nejdobrodružnější
cestou je cesta do vlastního nitra“.
Růst, k němuž dochází v lidské duši, je úžasně složitý. Abychom si
jej trochu přiblížili, představme si věž s mnoha okny, která představuje
lidskou mysl. Mnozí lidé zůstávají celý život u jednoho okna a každý
den se stále stejným způsobem dívají na jednu a tutéž scénu. Skutečně
však rosteme jen tehdy, když opustíme své okno a zamíříme k jiným,
která už čekají, až z nich pohlédneme ven. Uděláme-li to, můžeme
spatřit netušené možnosti, objevit neznámou oduševnělost, nově
nahlédnout do říše kreativity. Samolibá spokojenost, ustálené zvyky,
pohodlnost a netečnost nám brání v tom, abychom svůj život žili
opravdu citlivě. Hodně záleží na úhlu našeho pohledu – na okně, ze
kterého se díváme.

Růst znamená měnit se.

Ústředními pojmy poetiky růstu jsou možnost a změna, naši věrní
průvodci. Jejich stálý pohyb v našem nitru, kde otvírají stále nové
hloubky, nám pomáhá, abychom si uvědomovali, že pod povrchem
našich životů se skrývá věčnost. V hlubině každého života se děje něco
věčného, jakkoli netečně a beznadějně může působit navenek. Takto
potají změna a možnost ovlivňují náš vnitřní růst. John Henry Newman
to krásně vystihl touto větou: „Růst znamená měnit se a být dokonalý,
znamená měnit se často.“ Změna proto není nic hrozného. Ve
skutečnosti nás může vést k dokonalosti. Dokonalost, to není chladná
bezchybnost. Neznamená to ani vyhýbat se riziku a nebezpečí, aby naše
duše zůstala čistá a svědomí neposkvrněné. Když jste věrni růstu, který
vás nutí čelit rozporům a nést různá rizika, prožíváte svůj život naplno.
Duše miluje riziko, růst vstupuje jedině branou rizika. Hölderlin napsal:

Snadné
i obtížné je poznat Boha.
V nebezpečí se však
skrývá tvá spása.
 Aby se možnost a změna proměnily ve skutečný růst, potřebují
konkrétní časovou formu – potřebují den. Naše životy se odehrávají v
prostoru vymezeném dny a jsou utvářeny jejich rytmem. Váš život
přijímá každé ráno formu nového dne, který je vám darován. Skvělý
polský básník Tadeusz RóŜewicz popisuje, jak obtížné je psát dobrou
poezii. Autor píše, píše a píše, žeň je však zanedbatelná. RóŜewicz však
cituje staré rčení: „Prožít dobře den je obtížnější než napsat knihu.“ Den
je tak drahocenný proto, že každý jednotlivý den je mikrokosmem
celého vašeho života. Každý nový den přichází s možnostmi a přísliby,
které zde ještě nikdy nebyly. Máte-li čestně a úplně dostát všem
možnostem svého života, je třeba hodnotným způsobem využít
možností přítomného dne. Každý den je jiný. Ve Zjevení Janově Bůh
říká: „…neboť, co bylo, pominulo… Hle, všecko tvořím nové.“ Nový
den rozvíjí to, co se již stalo, a přináší nám něco nového, překvapivého
a nepředvídatelného. Možná chcete změnit svůj život, možná chodíte na
terapii nebo se snažíte o zbožný život, osud vaší nové vize však závisí
na tom, zda ji dokážete uskutečnit ve svém každodenním životě.

Keltská úcta ke dni

Keltská spiritualita uznává nesmírný význam každého jednotlivého
dne a usiluje o jeho posvěcení. Keltové nikdy nezačínali den s
perspektivou nekonečného a únavného opakování rytmu dne a noci;
každý den chápali jako nový začátek. Jedna krásná keltská modlitba
vidí v tomto smyslu den pro jeho neopakovatelnost jako Boží dar. Tuto
báseň prostupuje metafora vidění. Vznáší prosbu, aby lidské oko
„žehnalo všemu, co vidí“, a aby Boží zrak tento den chránil a řídil. Den
je čas, v němž máme rozjímat a žehnat Bohu, sami sobě, druhým lidem
a přírodě.

Bože požehnej tomuto novému dni,

jenž mi dosud nikdy nebyl svěřen
požehnáš tak své vlastní triumfující přítomnosti, Bože.
Požehnej mým očím,
aby pak ony žehnaly všemu, co vidí.
Požehnám svému sousedovi
A můj soused nechť požehná mně,
Bože dej mi čisté srdce
 ať se ti nevzdálím z očí
požehnej mým dětem a mé ženě
a požehnej mému majetku a dobytku.

Keltové prožívali každý nový den uprostřed přírody. Je snadné

přistupovat k přítomnému dni kreativně, když jste obklopeni přírodou,
prostoupenou Božím duchem. Pro Kelty nebyla příroda hmotou, nýbrž
zářivou a numinózní skutečností, která měla svou krásu, hloubku a svůj
potenciál.
Překrásnou invokaci dne obsahuje také stará báseň Nářek jelenů:

Dnes procitám
neboť mě vede Boží síla,
neboť mě podpírá Boží moc,
neboť mě řídí Boží moudrost,
neboť nad mou cestou bdí Boží oko,
neboť mě slyší Boží ucho,
neboť ke mně mluví Boží slovo,
neboť mě střeží Boží ruka,
neboť se přede mnou prostírá Boží cesta,
neboť Boží štít mě chrání.
Neboť Boží vojska mě ochraňují před nástrahami démonů
před pokušením a neřestí,
před každým, kdo by mi přál něco zlého,
ať je daleko či blízko,
ať je sám či ať je jich mnoho.

Z této básně je zřejmá keltská víra v Boží všudypřítomnost.

Samotné procitnutí je vnímáno jako dar. Do nového dne se nevstupuje s
arogancí, nýbrž s touhou velebit Boha. Bůh je s fyzickou popisností
představován jako božský anam ˙cara. V každé chvíli a každé situaci je
naším důvěrným a ostražitým přítelem, který nám dodává odvahy.
Chápeme-li den jako posvátný prostor, stává se tak skvělým rámcem
pro kreativitu. Dnům, které prožíváte, je vtisknut tvar vašeho života.
Dny do nás vstupují. V moderním životě je den bohužel často klecí, v
níž člověk ztrácí mládí, elán a sílu. Den nám připadá jako klec zvláště
tehdy, když jej trávíme na pracovišti. Mnoho dnů a mnoho času trávíme
tím, že děláme práci, při které nemůžeme použít svůj cit a tvořivost.
Vyrovnat se s tím může být velmi nesnadné. Většina z nás pracuje pro
někoho jiného a při své práci spotřebuje hodně energie. Je pravda, že
jednou z definic energie je schopnost pracovat. Pocit, že trávíme celé
dny zavření v kleci, nás unavuje a vyčerpává. Ráno vycházejí do ulic
měst tisíce lidí, kteří se ještě pořádně neprobrali, jsou ospalí, neklidní a
frustrovaní. Jejich den jim už ukradl stres a napětí. Večer jsou tito lidé
unavení po dlouhém pracovním dni. Když se konečně dostanou domů,
nemají už sílu na to, aby se zabývali pocity, myšlenkami a touhami,
které celý den odsouvali.
Na první pohled se zdá, že sblížit svět práce se světem duše je velice
obtížné. Většina z nás pracuje, aby přežila. Potřebujeme si vydělat
peníze – nemáme na výběr. Na druhé straně ti, kdo jsou nezaměstnaní,
se cítí frustrovaní, méněcenní a zbyteční. Ti z nás, kdo pracují, jsou
však často v zajetí monotónnosti. Den se podobá dni jako vejce vejci.
Naše práce je víceméně anonymní. Nechce se od nás víc než naše
energie. Celý den pracujeme, a když večer odejdeme domů, nikdo si na
nás nevzpomene. Máme často pocit, že jakkoli je naše práce žádaná,
děláme ji v podstatě mechanicky a nikdo ji pořádně neocení. Ale taková
by práce vůbec neměla být; měla by být arénou plnou možností a
prostorem pro skutečné sebevyjádření.

Duše se touží projevit.

Každý člověk hluboce touží po sebevyjádření. Jedním z
nejkrásnějších způsobů, kterými se duše projevuje, je myšlenka. Její
rychlost nás přesvědčuje o úžasné hbitosti naší duše. V jistém smyslu na
světě neexistuje nic tak rychlého jako myšlenka. Může zaletět kamkoli a
ke komukoli. Také naše pocity jsou schopny rychlého pohybu. Třebaže
však myšlenky a pocity spoluurčují naši identitu, nevidíme je, zůstávají
převážně neviditelné. Chceme-li mít pocit, že jsme skuteční,
potřebujeme tento neviditelný vnitřní svět vyjádřit. Každý život
potřebuje mít možnost projevit se. Když něco děláme, neviditelná
skutečnost v nás získává formu a projevuje se. Naše práce by proto
měla být místem, kde se duše může stát viditelně přítomnou. Všechno
to, co je v nás neznámé, tajemné a hodnotné, se může objevit ve
viditelné formě. Naše přirozenost hluboce touží po tom, aby se mohla
projevit v tom, co nazýváme prací.
 Vyrostl jsem na farmě. Byli jsme chudí a každý z nás musel udělat
svůj díl práce. Vždycky jsem byl vděčný za to, když mi někdo vysvětlil,
jak mám pracovat. Už tehdy jsem měl radost, když jsem dokázal
zvládnout práci, kterou jsem měl na daný den připravenou. Mrzelo mě,
když se den nevydařil a večer jsem měl pocit, že jsem nevyužil všech
možností, které mi tento den nabízel. Práce na farmě měla viditelné,
nezpochybnitelné výsledky. Když vykopáváte brambory, vidíte úrodu,
kterou sklízíte; zahrada vám vydává plody svého lůna. Když stavíte na
okraji svého pole hraniční zídku, v krajině vzniká něco nového, co zde
předtím nebylo. Když na slatiništi kopete rašelinu, večer přesně víte,
kolik jste jí ze země vydobyli. Práce na farmě vám skýtá velké
zadostiučinění. Je namáhavá, ale její výsledky vidíte brzy. Když jsem
odešel z domu, vstoupil jsem do světa myšlenek, knih a poezie. Tento
druh práce náleží k říši neviditelného. Když pracujete duševně, žádné
výsledky nevidíte. Pouze občas letmo zahlédnete ovoce své práce. Ve
vaší mysli zraje neviditelná úroda. Potřebujete však hodně trpělivosti a
sebedůvěry, abyste neztratili odvahu pracovat na něčem, co nevidíte.
Měli byste cvičit svůj vnitřní zrak, který vidí i to, co je neviditelné –
duševní svět, kde vznikají a rozvíjejí se myšlenky a kde se rodí vaše
pocity.

Pisreoga.
Mnoho lidí je nespokojeno se svým pracovištěm. Mají pocit, že na
tomto místě nemohou ani růst, ani se tvořivě projevit. Většinou je
pracoviště neosobní, převládá zde důraz na funkčnost a vnější dojem.
Práce po nás vyžaduje mnoho úsilí a dřiny, a proto nás vždy činí
zranitelnými. Dokonce i v keltské tradici lidé s negativními sklony
působili na přírodu, aby se obrátila proti tomu, kdo pracuje. Když se
dva lidé neměli rádi nebo se chtěli navzájem zničit, často svému
nepříteli zničili úrodu. To byl svět pisreogy. Někdo třeba záviděl svému
sousedovi, a tak mu mezi brambory zasadil vejce. Brambory pak byly
zkažené. Destruktivní přání bylo realizováno prostřednictvím rituálu,
který spočíval v negativní invokaci a v použití symbolu vejce, které
sousedově zemi vzalo její moc a plodnost.
První květen byl pro Kelty nebezpečným datem. V tento den
Keltové hlídali své studně; mohli by je zničit, otrávit či poškodit
negativní či destruktivní duchové. Takovou negativitu ilustruje příběh,
který mi vyprávěl můj strýček. Jednou se v sousední vesnici stalo, že
farmář, který vyháněl svůj dobytek na pastvu, potkal podivnou ženu,
která táhla přes louku provaz. Pozdravil ji, jak bylo zvykem,
požehnáním: „Dia Dhuit.“ Ona však neodpověděla, ale otočila se a
zmizela. Provaz zůstal ležet na zemi. Byl to krásný provaz, a tak jej
farmář svinul a odnesl si jej domů. Tam jej vložil do sudu v jednom z
hospodářských stavení a zapomněl na něj. Když nastal čas, aby se
sklidilo seno, sousedi mu je pomáhali svézt domů na voze taženém
koníkem a potřebovali náklad přivázat k vozu. Zeptali se ho, jestli má
nějaký provaz. Odpověděl: „Níl aon rópa agam ach rópa an t-sean
cailleach“, což znamená: „Mám jen provaz od té staré baby.“ Šel pro
něj do kůlny, když však přišel k sudu, viděl, že je plný másla. Ta
stařena nebyla nevinný návštěvník; toho májového rána ukradla jeho
zemi podstatu a sílu. Když upustila provaz, všechna tato síla zůstala v
něm, a poté naplnila sud máslem. Tato historka ukazuje, jak někdy
mohou být na prahu májového rána naše úroda a odměna za naši práci
ukradeny.

Fluidum jakožto duševní struktura.

Negativní atmosféra na moderním pracovišti může být velmi
destruktivní. Chceme-li popsat svůj dojem z určitého jedince, mluvíme
o jeho fluidu. Fluidum je způsob, jakým na vás působí něčí
individualita. Fluidum je duševní struktura osoby. Fluidum skupiny lidí
označujeme jako atmosféru či étos. Étos pracoviště je velice jemné
skupinové fluidum. Popsat či analyzovat étos je obtížné, jeho sílu a
působení však vnímáte hned. Tam, kde je étos pozitivní, se mohou dít
úžasné věci. Chodit do práce je radost, když víte, že na pracovišti
budete mít přátelskou, laskavou a tvůrčí atmosféru. Je-li étos pracoviště
negativní a destruktivní, udělá se vám ráno doslova nevolno, jen co si
uvědomíte, že musíte do práce. Je smutné, že tolik lidí musí strávit
velkou část krátkého času, který je jim zde vyměřen, na pracovišti s
negativním a destruktivním étosem. Na pracovišti může být dokonce i
zcela nepřátelská atmosféra. Pracovní vztahy jsou často poznamenány
faktorem moci. Pracujete pro lidi, kteří mají nad vámi moc. Mohou vás
kritizovat, šikanovat a ponižovat, mohou vás i vyhodit. To není nic
příjemného. Někteří lidé mají nad námi moc, protože jim ji sami
dáváme.
 Zkuste si položit otázku, co si opravdu myslíte o lidech, kteří mají
nad vámi moc. Ředitel školy, kde pracuje jedna má přítelkyně, je
nevypočitatelný člověk. Je slabý, defenzivní a svou moc používá velmi
negativním způsobem. Nedávno se stalo, že na schůzce vynadal všem
přítomným učitelům. Na druhý den jej má přítelkyně náhodou potkala
ve městě, kde šel zavěšený do své ženy. K svému překvapení zjistila, že
mimo školu vypadá jako bezvýznamný člověk. Šokovalo ji to, protože
jej jakožto ředitele pokládala za velmi mocného člověka.
Někdy lidem dovolujeme, aby vůči nám uplatňovali svou
destruktivní moc, protože nás nikdy nenapadne o této moci pochybovat.
Když na sebe špatnost bere masku moci, nic ji nedokáže demaskovat
tak rychle jako pochybnost. Všichni známe příběh o císařových nových
šatech. Císař se předváděl v tom, co pokládal za své nové šaty, ve
skutečnosti však byl zhola nahý. Lidé mu provolávali slávu a chválili
jeho nádherné oblečení. Všichni tak svorně lhali až do chvíle, kdy malé
dítě řeklo ve své bezprostřednosti pravdu. Pravdivé slovo má absolutní
moc. „Nový zákon říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní
svobodnými.“ Tento výrok platí pro každou situaci. Kladete-li člověku
klidně a beze snahy o konfrontaci otázky, jejichž cílem je nalezení
objektivní pravdy, nemůže se stát absolutním pánem situace. Jsou-li
tedy jemní a hluboce vnímaví lidé nuceni k tomu, aby pouze
mechanicky plnili roli, jež je jim předepsána, mají možnost se tímto
způsobem bránit.

Slabost a síla.
Lidé, kteří jsou u moci, často nejsou tak silní, jak by rádi vypadali.
Mnozí lidé, kteří zoufale touží po moci, jsou slabí. Prahnou po vysokém
postavení, které by kompenzovalo jejich vlastní křehkost a zranitelnost.
Slabý člověk, který je u moci, nemůže být nikdy velkorysý, protože
otázky či alternativní možnosti chápe jako ohrožení své vlastní
svrchovanosti a dominantní pozice. Usilujete-li o kreativní konfrontaci
s takovým mocným, avšak v hloubi duše vystrašeným člověkem, měli
byste k němu přistupovat laskavě a nedirektivně. Jedině tak se jej může
vaše pravdivé slovo dotknout.
Protože na pracovišti hraje jistou roli moc, může se zde uplatňovat
také kontrola. Kontrola je destruktivní, protože omezuje vaši vlastní
nezávislost a autonomii. Snaží se vás zatlačit zpět do role dítěte, které
musí poslouchat toho, kdo má nad ním moc. Pokud naše vztahy k
rodičům dosud nedozrály a neproměnily se, může se někdy stát, že ti,
kdo mají autoritu, se v našich očích stávají obry. Mezi mocí a autoritou
je podstatný rozdíl. Když se vám podaří uchopit celou svou vnitřní sílu,
stáváte se svou vlastní autoritou. Slovo autorita znamená, že vy sám jste
autorem svých myšlenek a činů. Svět funguje prostřednictvím
mocenských struktur. Je tudíž žádoucí, aby ryzí lidé s vytříbenou
citlivostí, imaginací a schopností soucitu s druhými lidmi byli ochotni
podílet se na moci. Charizmatická osobnost ve vysokém postavení
může být činitelem dalekosáhlých pozitivních změn.
Když vás někdo kontroluje, zachází s vámi spíše jako s objektem
než jako se subjektem. Lidé, kteří mají moc, mívají často neuvěřitelnou
schopnost dosáhnout toho, aby se systém otočil proti vám. Znám
milionáře, který svůj majetek získal podnikáním v oděvním průmyslu.
Jeho zaměstnankyně byly mizerně placeny. Občas si povšiml, že mezi
nimi vzrůstá napětí. Jednoho dne pustil ve své firmě rádio a zvuk zesílil
na neúnosnou míru, takže si všechny pracovnice začaly stěžovat.
Pozoroval, jak vzrůstá jejich nespokojenost, až k němu konečně přišla
skupina, která jej požádala, aby rádio ztlumil. To odmítl.
Zaměstnankyně se rozhněvaly ještě víc a pohrozily mu stávkou. On
však stále trval na tom, že rádio bude hrát hlasitě. Teprve když už byly
opravdu na odchodu z pracoviště, ztlumil zvuk. Jeho strategií bylo
vzbudit v nich dojem, že mají určitou moc. Ženy se vrátily ke své práci
s pocitem, že zvítězily nad svým šéfem, přestože všechno, co se dělo,
zinscenoval on. To se stalo před čtyřiceti lety. Dnes už si lidé nemusí
dát takovou zjevnou manipulaci líbit. Mají odbory a znají svá práva.
Přesto se ale stává, že jsou v práci využíváni. Jejich vedení si osvojilo
jemnější a nenápadnější metody nátlaku a ovlivňování.
Pracoviště může být místem, kde se soutěží. Management někdy
staví pracovníky do situace, kdy proti sobě musejí bojovat. Se svým
vlastním kolegou pak vedete boj o to, kdo z vás má vyšší pracovní
produktivitu. Na své spolupracovníky pohlížíte jako na někoho, kdo vás
ohrožuje. Tam, kde se produktivita stane bohem, je každý jedinec
redukován na svou pracovní výkonnost. Bylo by nádherné, kdyby se
pracoviště stalo místem skutečné inspirace, kdyby člověk mohl ve své
práci uplatňovat svou tvořivost. Ostatní by měli z vašich schopností
radost a uvědomovali by si jedinečnost vašeho přínosu ke společnému
dílu. Každý má určité nadání. Budete-li svůj talent rozvíjet a využívat
jej na svém pracovišti, váš život bude šťastnější. Budete se moci
svobodně inspirovat činností druhých lidí. Protože každý člověk má
zcela jedinečné nadání, spolupracovníci mezi sebou nemusejí soutěžit.
Pracoviště se tak může otevřít všem rozmanitým energiím, rytmům a
talentům. Neexistuje žádný důvod, proč by na všech pracovištích
nemohla být takovýmto způsobem rozvíjena kreativita.
Práce by neměla být něčím, z čeho mají užitek pouze majitelé a
zaměstnavatelé. Práce by měla sloužit také pracovníkům a společnosti.
Měly by být vytvořeny takové struktury, aby se pracovníci mohli
podílet na výsledcích své práce. Probuzená duše využívající imaginace
chápe práci jako prostředek, jak tvořivým způsobem pomoci širší obci.
Vysoce ziskový podnik či obchodní společnost by měly podporovat
chudé a sociálně slabé občany. Prioritou by mělo být vytvoření
optimálních pracovních podmínek. Dále by měl existovat prostor pro
nepohodlné, ale dobře myšlené otázky. Je třeba podrobit kritice takovou
činnost, která by mohla být nebezpečná pro lidi nebo pro životní
prostředí, a učinit opatření, která by vedla ke změnám.
Jedním z nejvlivnějších myslitelů, kteří analyzovali svět práce, byl
Karel Marx. Ve svém prorockém díle ukázal, jak práce může člověka
odcizit jeho vlastní přirozenosti a potlačit jeho potenciál. Jsou druhy
práce, které lidského ducha otupují a zatemňují. Na tuto tradici
navázaly některé z nejlepších směrů kritického myšlení tohoto století.
Škola kritické teorie nám nabídla pronikavý rozbor průmyslové
společnosti. Odhalila, že historie a společnost mají podstatný vliv na
naši identitu. Charakter moderní práce a konzumní životní styl zplošťují
lidskou osobnost. Kritická teorie se významně zasloužila o
znovunalezení duše, když identifikovala tyto nenápadné a
všudypřítomné energie, jejichž výsledkem je psychické odcizení.
Učinila hlubokou sondu do společenského života, jenž na povrchu
působí pestře a zajímavě, ve skutečnosti však směřuje k potlačení lidské
individuality.
Bohem současné společnosti je funkcionalita. Do našeho jazyka
infiltrovaly pojmy jako proces, metoda, model a projekt. Tyto termíny
nyní používáme k popisu našeho vztahu ke světu. Kdybychom se vrátili
ke své duši, znovu bychom objevili také jinakost; tak by se v nás opět
probudil smysl pro tajemství, vědomí našich možností a soucit s
druhými. Destruktivní funkcionalita by ztratila na síle a do našich
životů by vstoupila nová vitalita. Filozoficky řečeno, naše bytí by se
mohlo projevit v našem jednání. Znovunalezení jinakosti je
nejzávažnějším mystickým úkolem moderní společnosti. Keltská
spiritualita kladla na smysl pro jinakost velký důraz. Její metafyzika
přátelství předpokládá jinakost přírody, lidského já a Boží skutečnosti.
Ke keltské tradici však dnes musíme přistupovat kriticky a s rozvahou;
jinak hrozí nebezpečí, že se stane pouze dalším z řady módních a
exotických duchovních programů naší povrchní a uspěchané kultury.
Ve světě práce prodchnuté negativitou, kde jste řízeni, kde je příliš
často užívána moc a kde jste pouhou funkční jednotkou, je všechno
podřízeno etice soutěže. Ve světě kreativní práce, kde můžete používat
svůj talent, žádná soutěž neexistuje. Duše způsobí, že potřeba soutěžit
projde určitou proměnou. Oproti tomu svět orientovaný na kvantitu je
soutěžením prostoupený: Mám-li já méně, ty máš více. Ve světě duše
však platí: Čím více máš ty, tím více mají všichni. Když žijeme v
souladu s rytmem své duše, naše bohatství překvapivě stále vzrůstá.

Past nepravé sounáležitosti.

Toto přetvoření pracoviště by mohlo pomoci naplnit jednu ze
základních potřeb každého člověka – potřebu sounáležitosti. Každý
chce někam patřit. Chceme být součástí nějaké skupiny, být členem
rodiny a mít také pevný osobní vztah k místu, kde pracujeme. Právě na
pracovišti by se mohla naše kreativita úžasným způsobem rozvíjet.
Představte si, jak by to bylo krásné, kdybyste ve svém zaměstnání
mohli být sami sebou, projevovat se v souladu se svou pravou
přirozeností, vkládat do své činnosti veškeré své nadání a používat svou
imaginaci. Mezi vaším domovem, soukromým životem a vaší prací by
nebyly žádné umělé bariéry. Plynule by do sebe přecházely a vzájemně
se tvořivě obohacovaly. Většina lidí je však součástí systému jen proto,
že jsou k tomu donuceni.
Často lidé vůbec neuvažují o tom, jakou povahu má jejich osobní
vazba na určitý celek. Mnoho lidí má velice naivní vztah k systému,
jehož jsou součástí. Když je tento systém náhle vyvrhne či se sám
zhroutí nebo je oproti jejich očekávání povýšen někdo jiný, připadají si
zlomení, zranění a ponížení. Téměř v každé firmě či na každém
pracovišti najdete mnoho zklamaných jedinců. Zpočátku prožívali
naivní splynutí se svou prací a vkládali do ní všechnu svou energii, pak
je však systém srazil dolů, vzal jim iluze a degradoval je na věc, která
hlavně musí dobře fungovat. Se samozřejmostí využíval jejich energie,
nikdy se však nezajímal o jejich duši.
Jádro věci je takové: Nikdy byste neměli plně náležet něčemu, co je
vně vás. Je velmi důležité, aby vaše vztahy k okolnímu světu byly dobře
vyvážené. Nikdy byste se neměli úplně oddat nějaké záležitosti, hnutí či
systému. Lidé často potřebují patřit k něčemu mimo sebe, protože se
bojí náležet sami sobě a svému životu. Když vaše duše procitne,
uvědomíte si, že jste právě dospěli ke skutečné sounáležitosti s ostatním
světem. Nyní už vaši touhu nemůže nic ohrozit. Anglické slovo
belonging, sounáležitost, je příbuzné se slovem longing, touha. Jestliže
slovo belonging rozdělíte, vznikne krásný axiom duchovního růstu: Be-
Your-Longing, buď svou touhou. Touha je cenný duševní instinkt. To,
k čemu se vztahujete, by mělo být hodno vaší důstojnosti. Především
byste měli náležet své vlastní niternosti. Pokud náležíte svému nitru,
žijete v souladu se svým vnitřním rytmem a jste spojeni s jedinečným
pramenem v hlubině své duše, pak vás nebudou moci zranit změny,
kterými procházejí vnější vztahy – jejich vyhasínání, relativizace a
zánik. Stále budete moci pobývat na svém vlastním území, na území
své duše, kde nejste nájemcem, kde jste doma. Vaše nitro je území, z
nějž vás nikdo nemůže vyhostit, vyhodit či vyhnat. Je to váš poklad. A
jak říká Nový zákon: „…kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Práce a imaginace.
Je povzbuzující, že zvláště ve firemním prostředí je stále víc kladen
důraz na imaginaci jako nepostradatelnou a životodárnou sílu. Není to
proto, že by firmy imaginaci tak milovaly. Oceňují ji především proto,
že situace na trhu je v této době tak nevyzpytatelná a tempo změn tak
rychlé, že staré modely řízení už nefungují. Vedení firem pomalu začíná
chápat, že zaběhnutý lineární systém řízení pracovníků a jejich práce
dnes není výhodný. Dnes je proto přítomnost duše na pracovišti
žádoucí. Duše je vítaná, protože je sídlem imaginace.
Imaginace je tvořivá síla v člověku. Překonává různé prahy a
objevuje možnosti, jež nám nabízí svět poznávání a kreativity,
možnosti, o kterých se lineární mysl, soustředěná navenek a usilující o
řízení svého okolí, nikdy nedozví. Imaginace pracuje na prahu, kde se
pohybuje mezi světlem a tmou, viditelným a neviditelným, hledáním a
nadějí, možností a skutečností. Imaginace je velkým přítelem možnosti.
Tam, kde je imaginace živá a bdělá, skutečnost nikdy neztuhne a
neuzavře se, nýbrž zůstává otevřená a zve vás k novým prahům
možnosti a kreativity.
Když jsem psal v Berlíně svou postgraduální práci, měl jsem to
štěstí, že jsem bydlel v jednom domě s úžasným člověkem, indickým
filozofem vědy, který napsal několik skvělých knih o vědeckém
poznání. Protože tento muž vedl mnoho postgraduálních studentů,
zeptal jsem se ho na začátku své práce, co by mi mohl poradit. Řekl mi,
že mnoho badatelů se snaží dokazovat taková tvrzení nebo dosahovat
potvrzení takových tezí, která nikdo nemůže úspěšně kritizovat či
vyvrátit. Takový cíl mají všichni; na tom není nic nového. Doporučil mi
zvolit jiný přístup. Řekl, že něco skutečně originálního a zajímavého
mohu objevit tehdy, pokusím-li se nalézt v této oblasti několik otázek,
které si ještě nikdo nepoložil. Tato inspirativní rada byla výzvou, abych
k dané situaci přistoupil zcela novým způsobem.
I když do své práce vkládáme mnoho úsilí, stává se jen zřídka, že
bychom při řešení pracovních problémů používali imaginaci. Obvykle
převládá plochý, stereotypní přístup. Dokonce i způsob, jakým
kritizujeme, je stále stejný. Často se stává, že nový pracovník s sebou
na pracoviště přinese také nový styl myšlení. Zdánlivě neřešitelné
situace náhle získají svěží a vzrušující řešení. Možnosti, které dosud
spaly pod povrchem tupé jednotvárnosti, nyní procitají. Lidé ožijí a
začnou se víc angažovat. Vkládají do svého společného pracovního
projektu více energie, a to mu velmi prospívá. Člověk, jehož práce není
založena na stále stejných lineárních analýzách, ale na imaginaci, která
mu otvírá stále nové možnosti, může být jádrem pozitivní proměny
celého pracoviště. Proto dnešní svět tolik potřebuje básníky – umělce
duševního života. Umělec může do světa vnést svěžest, kterou velmi
svět postrádá, otevřít okna a dveře tam, kde dosud byly neproniknutelné
zdi. Mají-li se kreativita a spontaneita stát základními energiemi vašeho
pracoviště, přistupujte ke své práci tímto způsobem.
 Spontaneita a vnitřní blok.
Na pracovišti řízeném direktivními metodami nikdy nevznikne nic
nového. Vyvíjíte-li na duši nátlak, nedočkáte se žádného úspěchu. Když
jsem byl v Německu, proud mého vědomí se zintenzivnil, ani na
okamžik nepřestával přemýšlet. V důsledku toho se objevily problémy
se spaním. Pokud pracujete fyzicky, nepotřebujete mnoho spánku. Když
však máte namáhavou duševní práci, na kterou je třeba se hodně
soustředit, musíte spát tolik hodin, kolik si váš organismus vyžádá.
Začal jsem trpět těžkou nespavostí. Po probuzení jsem mohl pracovat
asi tak hodinu, pak náhle přišla únava a pocit frustrace. Strašně nerad
jsem chodil večer spát a pokaždé jsem se zoufale snažil usnout. Zkusil
jsem všechno. Jednoho večera jsem se cítil obzvlášť vyčerpaný, a tehdy
jsem si řekl: Musíš se smířit s tím, že už nikdy nebudeš dobře spát.
Nikdy si v noci pořádně neodpočineš. Tento problém už budeš mít celý
zbytek života. Zvláštní bylo, že pět minut poté, co jsem si to připustil,
jsem už tvrdě spal. Během několika dalších nocí se mi můj spánkový
rytmus vrátil. To, co mi bránilo spát, byla usilovná snaha usnout.
Jakmile jsem se touhy po spánku vzdal, spánek přišel sám.
Když hrají na pracovišti hlavní roli vůle a intelekt, vládne zde
bezduchá monotónnost. Dovolíme-li imaginaci, světlu duše, aby
pracovala s námi, atmosféra na našem pracovišti se úplně změní. Ke své
práci a ke svému pracovišti byste neměli mít neutrální či lhostejný
vztah. Je důležité, abyste se zamýšleli nad tím, co děláte. Měli byste
uvažovat o tom, zda ve své práci a na svém pracovišti můžete skutečně
vyjádřit svou osobnost a projevit svůj talent. Odpovězte si na otázku,
zda je zde ctěna vaše důstojnost. Pokud ne, bude možná třeba učinit
některá nesnadná rozhodnutí. Prodáváte-li svou duši, nakonec si za ni
nekoupíte nic víc než velmi ubohý život.
Přání vzbuzovat vždy dobrý dojem a touha po jistotě jsou pasti, do
kterých se můžeme na své životní cestě snadno chytit. Lidé, které
přitahují spíše extrémy, bývají zpravidla blíže takovým hodnotám, jako
je vnitřní obnovení a nalezení vlastního já. Ti, kdo ve snaze vypadat za
každou cenu slušně uvíznou ve fádní průměrnosti, jsou ztraceni, třebaže
si to vůbec neuvědomují. Do podobné pasti mohou upadnou lidé, kteří
jsou posedlí svou prací. Mnoho lidí ve světě byznysu používá pouze
část svého mozku: dennodenně provádějí výhradně mechanické,
strategické a taktické myšlenkové operace. Nakonec ani nedokážou
myslet jinak a přistupují podobně i ke svému vnitřnímu světu. V práci
mohou dosáhnout vysokého postavení, mimo své pracoviště jsou to
však osamělí, nešťastní lidé. Potřeby duše nelze beztrestně potlačovat.
Hřešíte-li proti své duši, vždycky za to zaplatíte vysokou cenu. Na
nespoutané vitalitě a kreativitě své vlastní duše se můžete vážně
provinit i způsobem, jakým pracujete. Práce si vás zotročí a postupně
ovládne vaši identitu. Jedna z nejvíce vzrušujících povídek literatury
dvacátého století, Kafkova Proměna, líčí surrealistický osud navýsost
pedantského a zodpovědného úředníka. Začíná zlověstnou větou: „Když
se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své
posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz.“ (Přeložil Zbyněk
Sekal, Primus, 1990.) V podrobném popisu neosobního systému a jeho
činovníků, pojatém surrealisticky a s černým humorem, je Kafka
nepřekonatelný.

Role může člověka zadusit.

Používáte-li pouze svou vůli a intelekt, může se stát, že vaše práce
ovládne vaši identitu. To vyjadřuje poněkud humorný epitaf na jednom
náhrobku v Londýně: „Zde leží Jeremy Brown. Narodil se jako člověk a
zemřel jako zelinář.“ Často se lidská identita, tato pestrá a bohatá
vnitřní komplexnost duše a ducha, scvrkne na pouhou pracovní identitu.
Člověk se stane vězněm své role. Jeho existence se redukuje na práci.
Postupně rezignuje na vše niterné: je to pohodlnější. Přitom se však
svému vlastnímu životu víc a víc vzdaluje. Zároveň jej cosi táhne
nazpět, do tajemných hlubin duše. Když se s takovým člověkem
setkáte, jednáte jen s jeho rolí. Hledáte osobu, nemůžete se jí však
dopátrat. Používat jen povrchní, lineární úroveň vědomí je velmi
nebezpečné. Firmy si dnes začínají uvědomovat nesmírný význam živé
imaginace, jež objevuje stále nové možnosti, a smiřují se s
nevyzpytatelnou anarchií, která k ní patří. Imaginace je pro plný a
hluboký lidský život nezbytná. Budete-li se pohybovat pouze na
povrchu a přistupovat ke skutečnosti mechanicky, brzy se opotřebujete.
Dříve nebo později skončíte jako zoufalý člověk.
 Sisyfos.
Nadměrná únava narušuje přirozený ochranný obal vaší duše. Zde se
nám připomíná mytický příběh o Sisyfovi, který byl za své provinění
odsouzen k tomu, aby válel do strmého kopce ohromný balvan. S
velkou námahou jej vždy dotlačil až k vrcholku, pak se mu však balvan
vysmekl a skutálel se dolů k úpatí. Kdyby se Sisyfos mohl zastavit a
rozhodnout, že nebude dál pokračovat, došel by klidu. On se však musí
stále znovu pouštět do téhož úkolu, který nemůže nikdy dokončit. Po
celou věčnost musí valit balvan do kopce a přitom vědět, že se mu
nikdy nepodaří překulit balvan přes vrcholek, na druhou stranu. Každý,
kdo se zabývá obchodem či podnikáním, se podobá Sisyfovi, pokud
používá pouze lineární myšlení a ztotožňuje se se svou rolí. Takový
člověk je ve velkém nebezpečí, že se jednoho dne zhroutí. Zhroucení je
často zoufalým aktem duše, která se snaží na sebe upozornit. Lidská
duše má hlubiny, pro které není ve světě práce místo. Když se
pohybujete pouze ve vyježděných kolejích, jste uvězněni u jednoho z
mnoha oken své duše. Nádherné vyhlídky a netušené možnosti, které
byste mohli spatřit z ostatních oken, vám tak zůstanou utajeny.
Rychlost a spěch jsou dalšími stresujícími faktory, které se na
pracovišti často vyskytují. Baudrillard, francouzský filozof, hovoří o
stále vzrůstající rychlosti moderního života. Když se věci dějí příliš
rychle, nic se nemůže ustálit, urovnat či vyvíjet. Znám půvabný příběh
o člověku, který chtěl poznat Afriku. Džunglí procházel s velikým
spěchem. Měl s sebou několik afrických nosičů. Tři dny se hnali jako o
závod. Třetího dne večer se Afričané posadili na zem a odmítali se
hnout. Cestovatel na ně naléhal, aby vstali a šli dál, protože stanovenou
trasu musí zdolat k určitému datu. Neposlechli ho. Nechápal to. Znovu
a znovu je zkoušel přemluvit, ale bylo to marné. Nakonec se jeden z
domorodců dal přesvědčit, aby mu vysvětlil důvod jejich vzdoru. Řekl
mu: „Šli jsme sem příliš rychle; teď potřebujeme počkat, než nás
dohoní naši duchové.“ Mnoho lidí, kteří trpí latentní únavou z
přepracování, si nikdy nedovolilo chvíli čekat, třeba na úkor své práce,
než je doženou jejich duchové. Darovat sám sobě hodně času je prosté,
ale velmi užitečné duševní cvičení: Nechte ze dveřmi všechny své
starosti a povinnosti. Pozvěte na návštěvu svou zanedbávanou duši a
věnujte se jí. Možná budete mile překvapeni, když se znovu setkáte s
dávno zapomenutým tajemstvím.
 Keltové chápali a prožívali čas docela jiným způsobem. Poznávat
přítomnost a radovat se z přírody bylo možné jen proto, že čas byl
oknem do věčnosti. Čas nikdy nebyl redukován na pouhou příležitost k
dosažení úspěchu. Čas zde byl proto, aby se mohly dít zázraky. K
nejpůvabnějším stránkám irské země patří skutečnost, že místní
obyvatelé mají stále čas. Jejich časový rytmus je pružný a uvolněný.
Ideologie rychlosti a výkonnosti, rozšířená v mnoha zemích západního
světa, se zde dosud neujala.

Losos poznání.
Duše se k našemu překvapení často chová velmi paradoxně.
Pracovní úsilí člověka s analytickým, lineárním viděním někdy
nepřinese žádné ovoce. Imaginace se nikdy nedívá přímo před sebe: žije
v rytmu kruhu. Je-li vaše vidění lineární, můžete se minout s tajemným
údělem, který je pro vás připraven. Keltové si vyprávěli krásný příběh o
Fionnu Mac Cumhaillovi a lososu poznání. Fionn se chtěl stát
básníkem. V keltských dobách bylo pro Iry básnictví posvátným
povoláním. Básníci měli přístup k nadpřirozenému světu, vládli
tvořivou silou a jejich moc se podobala moci druidů. Znali tajemství,
která nebyla dostupná běžným lidem.
V řece Slane v meathském hrabství žil losos. Ten, komu by se
podařilo jej chytit a sníst, se měl stát největším a nejnadanějším
básníkem v Irsku a obdržet dar jasnovidnosti. Mladý Fionn Mac
Cumhaill se básnickému umění učil od Fionna Proroka, který tohoto
lososa pronásledoval už několik let. Jednoho dne jej konečně chytil,
rozdělal oheň a dal lososa na rožeň. Muselo se jím velmi opatrně otáčet,
protože kdyby se spálil, ztratil by svou moc. Po chvíli oheň zeslábl,
takže se losos nemohl dobře propékat. Fionn Prorok neměl nikoho,
koho by mohl poslat pro dříví. V tu chvíli se tam objevil jeho mladý
chráněnec. Požádal jej tedy, aby ho zastoupil u rožně, a odešel do lesa.
Fionn Mac Cumhaill pomalu otáčel rožněm, po chvíli se však zasnil a
zapomněl na svůj úkol. Na lososu se mezitím udělal puchýřek. Když jej
Fionn spatřil, přepadla jej velká úzkost, protože věděl, že Fionn Prorok
se na něj proto bude zlobit. Pokusil se tedy vtlačit puchýřek zpět. Spálil
si přitom palec, a tak jej začal sát, aby zmírnil svou bolest. Jakmile
ochutnal lososí olej, který ulpěl na jeho palci, byla mu dána moudrost,
dar jasnovidnosti a básnické povolání. Starý Fionn se vrátil z lesa, a
když se mladému Fionnovi podíval do očí, okamžitě pochopil, co se
stalo. Byl velmi zklamaný, protože osud, který tak dlouho usilovně
pronásledoval, se od něj na poslední chvíli odvrátil a přiklonil se k
nevinnému mladému muži, kterému se o takovém daru nikdy ani
nesnilo.
Tento vtipný příběh ilustruje, jak se člověk s lineárním myšlením
může navzdory své opravdovosti a houževnatosti zcela minout s dary,
po kterých touží. Imaginace často volí spíše křivolaké stezky než přímé
cesty; dobře ví, že skutečnost skrývá nepřeberné množství možností.
Odměnou za otevřenost a ochotu riskovat je dar ducha, vnitřní krásy a
tvořivosti.
Někdy se nám v práci nedaří nikoli proto, že by se snad tato práce
pro nás nehodila nebo že my bychom se nehodili pro ni, ale proto, že
nemáme dost jasnou a přesnou představu o tom, čeho bychom měli
dosáhnout. Nevíme, nač bychom se vlastně měli soustředit, a tak jsme
roztržití a duchem nepřítomní. Nevidíme pak ve své práci příležitost k
sebevyjádření, ale past, ve které jsme uvízli.

Utkvělé představy nás mohou paralyzovat.

Na naše uvažování má zásadní vliv naše vnímání. To, jaký jste, je
určováno tím, co a jak vidíte. Vaše vnímání je prizmatem, skrze které
pohlížíte na svět. Určuje, jak budete světu rozumět a jak se k vám bude
svět chovat. Obtíže obvykle vnímáme jako něco rušivého a
nežádoucího. Překážky jsou však velkým přítelem kreativity. Miluji
tyto verše Paula Valéryho: „Une difficulté est une lumi’ere / Une
difficulté insurmontable est un soleil“ – „Překážka je světlo,
nepřekonatelná překážka je slunce.“ To je úplně jiný přístup k tomu, co
se nám zrovna nehodí, co nám překáží, co nám ztěžuje situaci. V hloubi
duše prahneme po absolutní dokonalosti. Chceme mít všechno srovnané
a uhlazené. Nelíbí se nám, když nás něco zaskočí. Máme-li změnit
atmosféru na svém pracovišti, jedním z našich prvních úkolů bude
naučit se pozitivně přijímat překážky, které se při práci objevují. Velmi
často je naše práce sama o sobě skvělá, my však vidíme jen potíže, které
musíme překonávat.
Když jsem se v Německu zabýval Hegelovou Fenomenologií ducha,
v jednu chvíli jsem propadl beznaději. Každý, kdo toto dílo zná, bude
souhlasit s tím, že tento dlouhý text je fantastický, avšak těžko
srozumitelný. Mé přesvědčení o obtížnosti úkolu, který mi byl zadán,
postupně ovlivnilo i můj postoj k němu. Poté začalo paralyzovat mě
samotného, a brzy jsem nebyl schopný vůbec pracovat. Zablokoval
jsem se; stalo se mi to, co Němci krásně vystihují slovy „Ich stehe mir
im Weg,“ – „Stojím si v cestě.“ Odhodlaně jsem se znovu a znovu
pouštěl do práce s vírou, že tuto překážku překonám, nedokázal jsem se
však soustředit. Nemohl jsem se zbavit utkvělé představy, že svou práci
nebudu schopen dokončit. Každý den jsem to zkoušel nanovo, ale byl
jsem úplně zablokovaný.
Jednoho dne jsem si vyšel na delší procházku do lesa poblíž
Tübingen. V lese mě zničehonic napadlo, že můj problém není Hegel,
ale mé přesvědčení, že svou práci nezvládnu. Hned jsem se vrátil domů,
posadil se ke stolu a zapsal si to. Uvědomil jsem si, jakou moc nade
mnou tato představa má. Také jsem pochopil, že má práce a má
představa o ní jsou dvě různé věci. Za několik dní se tato představa
docela rozplynula a já jsem mohl normálně pokračovat v práci.
Někteří lidé se topí v pracovních problémech, přestože mají práci,
ve které mohou plně vyjádřit svou osobnost, talent a potenciál. Problém
netkví v jejich práci, ale v jejich představě o ní. Naše představy o
různých skutečnostech nejsou něčím zanedbatelným, mění se v prizma,
skrze které na ně pohlížíme. Za strukturu a vývoj svých představ
neseme částečnou odpovědnost; plně odpovědni jsme za způsob, jakým
je používáme. Pochopení, že představa není ani osoba, ani věc, ale
právě jen představa, je osvobozující.

Král a žebrákův dar.

To, co se nám zprvu zdá nepříjemné a nežádoucí, bývá někdy ve
skutečnosti velkým darem. Dary k nám často přicházejí nepoznány a v
přestrojení. Jeden nádherný starý příběh vypráví o princi, který byl
korunován na krále. Jeho poddaní se radovali, když se ujal vlády nad
královstvím, protože byl již předtím velmi oblíbený. Přinesli mu mnoho
různých darů. Po korunovaci mladý král večeřel ve svém paláci.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Sloužící otevřeli a zjistili, že je to
stařec oblečený ošuntěle jako žebrák. Chtěl mluvit s králem. Sloužící se
mu to všemožně snažili vymluvit, on byl však neodbytný. Král tedy
přišel, aby se s ním setkal. Stařec krále chválil, vynášel do nebe jeho
přednosti a vyprávěl mu o radosti nad jeho korunovací, která vládne v
celé zemi. Pak králi daroval meloun. Král melouny nesnášel, nechtěl
však starce zarmoutit, a tak jeho dar přijal, poděkoval mu, a starý muž
odešel šťastný. Král dal meloun sloužícím, aby jej vyhodili vzadu v
zahradě.
O týden později se v tutéž dobu znovu ozvalo klepání na dveře. Byl
to tentýž stařec, který přišel chvalořečit králi a věnovat mu další
meloun. Král jeho dar přijal a rozloučil se s ním. I tentokrát meloun
vyhodil. To se opakovalo po několik týdnů. Král byl příliš laskavý, než
aby starce odmítal či znevažoval jeho štědrost.
Pak se jednoho dne stalo, že právě když se stařec chystal předat králi
meloun, seskočila ze sloupu opice a vyrazila mu jej z ruky. Meloun se
roztříštil na kousky, které se rozletěly všude kolem. Král spatřil, že z
nitra melounu vyletěla sprška diamantů. Šel do zahrady, aby prohlédl i
ostatní melouny. Všechny už byly shnilé; v každém však našel
hromádku diamantů. Tento příběh nám říká, že i nepříjemné situace,
problémy a překážky pro nás bývají maskovanou příležitostí k růstu. V
srdci našich nesnází často září veliký drahokam. Je moudré naučit se
laskavě přijímat to, co je nepříjemné a nesnadné.
Můj otec byl vynikající kameník. Mockrát jsem ho pozoroval, když
stavěl zdi. Často vzal do ruky kámen, který byl úplně kulatý. Kulatý
kámen je k ničemu, protože jej nelze ve struktuře zdi použít. Můj otec
však do něj několikrát ťukl kladívkem, a náhle tu bylo něco docela
jiného. Nikoho by nenapadlo, že tento kámen před chvílí vypadal jako
zcela nevhodný a neforemný kus. Mám rád příběh o Michelangelovi,
který v každém kameni, ať působil jakkoli bezduše, nešikovně či hrubě,
viděl skrytý tvar, který čeká na vysvobození. Tuto jeho schopnost
ilustrují jeho úžasní Vězni v kameni. Z kamene se vynořují lidské
postavy, které však jsou od pasu dolů stále uvězněny v hrubém,
netečném kameni. Je to úchvatný obraz osvobozování, které bylo
násilím zastaveno. V našich náročných pracovních projektech se často
skrývá tvar, který čeká na to, až se bude moci ukázat. Soustředíte-li se
na uvolnění možností, které se skrývají ve vašich projektech, výsledek
vás příjemně překvapí. Mistr Eckhart krásně mluví o tom, jak by měl
být člověk duchem přítomen v tom, co dělá. Jestliže ke své práci
přistupujete tvořivě a s láskou, oživíte tím krásu.
 Krása je plodem práce vykonávané s láskou.
Když se nad tím zamyslíte, dojdete jistě k závěru, že svět vaší práce
je něčím velmi významným. To, co děláte, vás musí být hodno; mělo by
to zasluhovat vaši pozornost, odpovídat vaší důstojnosti a nebýt v
rozporu s vaší sebeúctou. Svou práci můžete dělat opravdu dobře jen
tehdy, máte-li ji rádi. Někdy je to zpočátku těžké. Sestoupíte-li však do
hlubiny své duše, naučíte se tam přistupovat ke své práci s láskou.
Cokoli děláte s láskou, je vpravdě tvůrčí činností.
Tuto skutečnost výmluvně ilustruje příběh o japonském zenovém
mnichovi. Císař měl skvostnou starožitnou vázu, která byla neobyčejně
krásná a velmi bohatě zdobená. Jednoho dne tato váza spadla a rozbila
se na miliony malých kousků. Sebrali tedy všechny kousky a zavolali
nejlepšího hrnčíře v zemi, aby vázu znovu sestavil. Pokusil se o to, ale
byl neúspěšný. Za tento nezdar zaplatil ztrátou hlavy. Císař zavolal
druhého nejlepšího hrnčíře, a vše se opakovalo. Tak to pokračovalo
několik týdnů. Nikomu z nejlepších japonských umělců se nepodařilo
vázu znovu složit a všichni byli popraveni. Posledním umělcem,
kterého povolali do paláce, byl starý zenový mnich, který žil spolu se
svým mladým učedníkem v jeskyni vysoko v horách. Mnich přišel,
osobně posbíral všechny střepy a odnesl si je do své dílny. Pracoval
celé týdny, až byla nakonec váza zase v pořádku. Jeho učedník užasl
nad její nádherou. Společně odnesli vázu zpět do paláce. Císař a
všechny jeho kurtizány se obdivovali kráse znovu sestaveného skvostu.
Starý mnich byl štědře odměněn a spolu se svým učedníkem se vrátil do
horské jeskyně. Jednoho dne se stalo, že učedník cosi hledal a k svému
překvapení přitom narazil na několik střepů z císařovy vázy. Běžel za
svým mistrem: „Pohleď na tyto střepy, které zde zůstaly. Jak jsi bez
nich mohl vytvořit vázu stejně nádhernou, jako byla ta původní?“ Starý
mnich mu odpověděl: „Když to, co děláš, vychází z milujícího srdce,
vždycky vytvoříš něco překrásného.“
 Požehnání.
Kéž tě vede světlo tvé duše.
Kéž světlo tvé duše požehná tvou práci srdečnou láskou a
vroucností.
Kéž v tom, co děláš, vidíš krásu své vlastní duše.
Kéž posvěcení, kterého se dostává tvé práci, osvítí, obnoví a uzdraví
ty, kdo s tebou pracují, i ty, komu jsou určeny výsledky tvé práce.
Kéž tě tvá práce nikdy neunaví.
Kéž v tobě otevře pramen svěžesti, inspirace a nadšení.
Kéž jsi přítomen v tom, co děláš.
Kéž tvá duše neutone v roztržitosti.
Kéž pro tebe den neznamená břemeno, které musíš nést.
Kéž tě jitro nalezne bdělého, svěžího, plného snů a otevřeného
možnostem a příslibům nového dne.
Kéž tě večer zastihne v dobré pohodě, vyrovnaného a naplněného.
Kéž je tvá noc požehnaná, bezpečná a klidná.
Kéž tě tvá duše upokojí, utěší a obnoví.
 Kapitola pátá.

Stárnutí: Krása vnitřní sklizně.

Kruhová povaha času.
Lidské oko si rádo prohlíží okolní svět; kochá se pohledem na
divokou krásu krajiny, na vznešenost starých stromů, na něhu v lidské
tváři, na bělostný měsíc, který zemi žehná kruhem světla. Oko přitahují
tvary. U některých tvarů prodlévá obzvlášť rádo; nalézá v nich hluboké
uspokojení. Lidského ducha fascinuje kruh: tento tvar jako by naplňoval
jakousi tajemnou touhu našeho nitra. Kruh je jedním z
nejuniverzálnějších a nejstarších tvarů ve vesmíru. Realita na sebe často
bere podobu kruhu. Země je kruh; i sám čas má, jak se zdá, kruhovou
povahu. Kelty kruh vždy mocně přitahoval: tento tvar je v jejich umění
dominantní. Dokonce i kříž je v keltském pojetí obklopen kruhem.
Keltský kříž je krásný symbol. Kruh, do nějž ústí paprsky kříže, je pro
tyto dvě osamělé, protínající se linie bolesti záchranou; jejich nahá
přímost v něm nalézá útěchu a klid.
Svět se podle keltských představ dělil na tři oblasti. Pod povrchem
země bylo podsvětí přírody. Zde žil kmen Tuatha Dé Danann – národ
víl a dobrých bytostí. Svět lidí se nalézal uprostřed mezi podsvětím a
nadsmyslovou nebeskou říší. Mezi těmito třemi světy nebyly žádné
nepropustné hranice: vzájemně se prostupovaly a ovlivňovaly. Není
tedy žádný div, že čas byl chápán jako všeobsahující a všeobjímající
kruh.
Rok sám má kruhovou povahu. Zima ustoupí jaru, z jara vykvete
léto a na podzim rok dozrává. Kruh času nemá žádnou trhlinu. I den má
kruhový rytmus. Z temnoty se zrodí jitro, světla stále přibývá, až přijde
poledne; pak světla ubývá, den se schyluje k večeru a po něm opět
nastupuje noc. Protože žijeme v čase, také náš život má tvar kruhu.
Neznámo odkud se náhle objevíme na zemi, žijeme zde, přijímáme od
země potravu, a nakonec se vracíme zpět do neznáma. I oceány se
pohybují v tomto rytmu; příliv zaplaví pobřeží, aby se vzápětí obrátil a
všechna voda se vrátila zpět, odkud přišla. Podobá se rytmu lidského
dechu: nadechneme se, naplníme své plíce vzduchem a pak jej zase
vydechneme.
 Kruh přináší procesu stárnutí perspektivu. Když stárnete, čas mění
vaše tělo, povahu vaší životní zkušenosti, a především vaši duši.
Stárnutí je bolestivé a dojímavé. Když vaše tělo stárne, postupně
ztrácíte přirozený a spontánní elán vašeho mládí. Čas začíná požírat
vaši sílu, tak jako se příliv zakusuje do pobřeží. A bude v tom
pokračovat, dokud váš život docela nepohltí. Můžeme ze škody, kterou
nám čas působí, mít nějaký zisk? To je jedna z nejvážnějších otázek,
která se týká každého člověka. Chceme-li nalézt odpověď, zabývejme
se nejprve naší příbuzností s přírodou. Protože jsme byli uhněteni z
hlíny, rytmus našich srdcí se podobá rytmu ročních období. Můžeme se
proto mnohému naučit od těch, jejichž spiritualita se utvářela pod
vlivem rytmu přírody, zvláště pak od Keltů. Keltové vnímali rok jako
kruh ročních období. Třebaže se explicitně nezabývali psychologií, byla
jim vlastní nesporná intuice a hluboké poznání skryté dynamiky lidské
sounáležitosti, zranitelnosti, růstu i ubývání sil.

Rytmus lidského srdce.

Srdce uhnětené z hlíny bije v rytmu čtyř ročních období. Když je v
přírodě zima, všechny barvy zmizí; vše je pouze šedé, černé či bílé. Z
úchvatné krásy a pestrobarevnosti přírody nezbývá téměř nic. Země, z
níž se ztratila tráva, je zmrzlá a strnulá v pochmurném zřeknutí se sebe
samé. V zimě se příroda stahuje do sebe. Strom shodí všechno listí a
uchýlí se do vnitřní samoty. Když ve vašem životě nastane zima, máte
problémy, prožíváte bolest či neklid. V takových dobách je moudré
následovat instinkt a uzavřít se do sebe. Když je ve vaší duši zima,
nebylo by správné snažit se o něco nového. Musíte se uchýlit do
bezpečí a vyčkat, dokud tento bezútěšný, úmorný čas nepomine. Příroda
léčí právě takto. I sobě samé předepisuje zimní spánek. Když jste
zasaženi velkou bolestí, vaše vlastní duše vám bude bezpečným
útočištěm.
Přechod od zimy k jaru patří k nejkrásnějším změnám, které se v
přírodě odehrávají. Jeden starý zenový mistr řekl, že když kvete jedna
květina, je jaro všude. Když se na zemi objeví první květina,
připomínající nevinné dítě, tušíme, že příroda začíná pod zmrzlým
povrchem ožívat. V gaelštině existuje krásná fráze – ag borradh, což
znamená, že život se chvěje touhou po zrození. Zemi je darován nový
život a znovu se smí odít do nádherných barev: proto jaro vnímáme
jako čas překypující hojnosti a naděje. V jistém smyslu je jaro
nejmladším ročním obdobím. Nejstarším ročním obdobím je zima.
Zima zde byla od samého počátku. Byla královnou tiché a ponuré
přírody stovky milionů let předtím, než se na zemi objevila vegetace.
Jaro je mladistvé, plné života a naděje, příslibů a možností. Podstatou
jara je hluboká vnitřní touha; je to čas, kdy se touha setkává s pamětí.
Nastane-li tedy ve vaší duši jaro, je to ta nejlepší chvíle, kdy byste se
měli pustit do nějakého nového dobrodružství, začít uskutečňovat nový
projekt nebo provést ve svém životě významné změny, protože vaše z
hlíny uhnětené tělo vám bude pomáhat – jeho rytmus, energie a skryté
světlo vám pomohou. Budete plout po proudu svého vlastního růstu,
ponese vás váš vlastní duševní potenciál. Jaro ve své duši můžeme
prožívat jako překrásnou dobu plnou naděje, v níž rosteme a sílíme. I
náročné změny lze v tomto období provádět velmi přirozeně, spontánně
a nenásilně.
Když se jaro zcela rozvine, uvolní cestu létu. V létě příroda hýří
barvami. Je na vrcholu své slávy, královsky bohatá a plná svěžesti. Léto
je čas slunce, růstu a zrání. Cítíte, jak tajemný život roku, ukrytý v zimě
a rašící na jaře, konečně v létě rozkvetl. Léto duše je časem
vyrovnanosti a rovnováhy. Vaše vlastní přirozenost je nosným proudem
vaší existence. Můžete si dovolit jakkoli riskovat: stále stojíte pevně na
nohou. Cítíte dostatek bezpečí, abyste mohli být pevní, vyrovnaní a
sebevědomí.
Léto přechází v podzim, který patří k mým oblíbeným ročním
obdobím; símě zaseté na jaře a odchované létem nyní přináší své plody.
Přichází čas sklizně, kdy se semena po dlouhé osamělé cestě tichem a
temnotou pod povrchem země vracejí domů. Sklizeň je jedním z
největších svátků v roce. V keltské kultuře byla velmi významnou
událostí. Za úspěšnou a bohatou sklizeň vděčíme plodnosti země.
Podzim v lidské duši probíhá podobně: sklízíme plody dávných
událostí, prožitků a zkušeností, které byly kdysi zasety do hlíny našeho
srdce a už si na ně sotva vzpomínáme. Podzim lidského života může být
dobou, kdy se těšíme z bohaté úrody. Je to čas, kdy sklízíme plody
svých životních zkušeností.
 Podzim a vnitřní sklizeň.
V srdci se střídají čtyři roční doby. Může v něm být současně
několik období, avšak obvykle vašemu životu v určitém momentu
dominuje jen jedna roční doba. Zpravidla podzim chápeme jako období,
které odpovídá stáří. Podzim je časem vnitřní sklizně. To je krásná
perspektiva, na jejímž pozadí můžeme lépe porozumět stárnutí. Stárnutí
neznamená pouze ztrátu tělesné zdatnosti, síly a sebejistoty. Stárnout
také znamená začít vnímat posvátný kruh, který chrání váš život. Tento
rámec je vaší oporou, když pořádáte a shromažďujete ztracené chvíle a
zážitky, abyste z nich vytvořili jediný vnitřní celek. Dokážete-li stárnutí
vidět nikoli jako postupný zánik vašeho těla, nýbrž jako sklizeň vaší
duše, zjistíte, že stárnutí je dobou velké vnitřní síly, duševní rovnováhy
a sebedůvěry. Budete-
-li tuto sklizeň chápat na pozadí rytmu ročních dob, příchod podzimu
vašeho života by vás měl naplnit tichou radostí. Měl by vás naplnit
silou a vnuknout vám vědomí, že nyní vám budou odhaleny mnohé
tajemné souvislosti vašeho duševního života, které vám dosud byly
skryty.
I když tělo stárne, uvadá, slábne a churaví, duše je stále obklopuje,
chrání a něžně objímá. Vědomí, že tělo je v duši, je zdrojem velké
útěchy a pocitu bezpečí. Když tělo stárne, začínáte si uvědomovat, jak
láskyplně se vaše duše stará o vaše tělo; panika a strach, které stárnutí
často provázejí, se pak možná ztratí. Takto získáte sílu, hluboký pocit
sounáležitosti a duševní vyrovnanosti. Bojíme se stárnutí, protože
máme dojem, že přicházíme o svou autonomii a nezávislost. Mladým
lidem se zdá, že lidé ve věku jejich prarodičů jsou staří jako svět. Když
pak sami začnete stárnout, uvědomíte si, jak neuvěřitelně rychle čas
utíká. Jediný rozdíl mezi mladíkem na vrcholu svých sil a zesláblým,
fyzicky zchátralým starcem je čas.
Jedno z největších tajemství, se kterými se v životě setkáváme, je
tajemství času. Cokoli se nám přihodí, děje se v čase a skrze čas. Kdyby
nebylo síly času, nemohly by naše zážitky vstoupit do dveří našeho
srdce. Vše, co se vám stane, řídí a určuje čas. Básník Paul Murray
mluví o okamžiku jako o „poutním místu, k němuž putuji“.
Čas objevuje a odhaluje tajemství duše. Pomíjivost času a jeho
schopnost rozkrýt tajemství mě vždy naplňovaly úctou a úžasem. Tyto
své pocity jsem vyjádřil v jedné ze svých básní, nazvané Domek:
 Sedím za okénkem své mysli
a bedlivě pozoruji
míjející dny, ty cizince,
kteří nemají žádný důvod,
proč by se u mě zastavili.

Čas může být v tomto smyslu opravdu děsivý. Lidské tělo obklopuje
nicota a touto nicotou je vzdušný živel. Vaše tělo není zjevně nijak
fyzicky chráněno a kdykoli se k němu může z kteréhokoli směru cokoli
přiblížit. Čistý, prázdný vzduch nemůže zastavit letící šípy osudu. Život
je nesmírně nejistá a nepředvídatelná záležitost.
Pomíjivost činí z prožitku pouhý stín
Jedním z nejbolestnějších aspektů času je jeho pomíjivost. Čas
plyne a bere vše s sebou. To nám může být útěchou, prožíváme-li něco
trpkého a bolestného. Udělá nám dobře, když si řekneme: I toto pomine.
Opak však platí, když se máte dobře a jste opravdu šťastní; například
jste s člověkem, kterého milujete, a život už nemůže být krásnější. V
takových nádherných chvílích či dnech si v duchu tajně říkáte: Bože,
kéž by trvalo navěky. To však není možné, i toto jednou skončí. Také
Faust prosil okamžik, aby posečkal: „Verweile doch, Du bist so schön“
– „Trvej ještě, jsi tak krásný.“
Pomíjivost času je síla, která z každého zážitku činí přízrak. Po
každém jitru, ať je sebevíc krásné a plné příslibů, vždy přijde poledne.
Po každém poledni přijde odpoledne. Každý den je nakonec nocí uložen
k věčnému spánku. Takto pomíjivost činí pouhý stín ze všeho, co
prožíváme.
Člověk pomíjí právě tak, jak pomíjí čas. To je nezměnitelný fakt.
Jste tak do dne pevně vpleteni. Jste v něm a den je vám tak blízký jako
vaše kůže. Máte jej stále na očích a neopouští ani vaši mysl. Den vámi
pohybuje jako figurkou po šachovnici; někdy vás sklíčí a jindy zase
pozvedne. Překvapivé je, jak se dny ztrácejí. Když se podíváte dozadu,
nevidíte dny své minulosti, stojící v řadě za sebou. Nemůžete se
procházet galerií své minulosti. Vaše dny mizí tiše a navždy. Vaše
budoucnost ještě nenastala. Jedinou pevnou půdou pod nohama je
přítomný okamžik.
 Naše kultura právem klade velký důraz na význam a posvátnost
zkušenosti. Jinak řečeno, vaše myšlenky, názory a city zůstávají
pouhým přeludem, nestanou-li se částí tkaniva vaší zkušenosti.
Zkušenost je prubířským kamenem jejich pravdivosti, věrohodnosti a
vnitřní hloubky. Avšak každá zkušenost se jednou stane minulostí.
Proto nás napadá vzrušující otázka: Existuje nějaké místo, kam tajně
odcházejí naše ztracené dny? Jeden středověký mystik se tázal: Kam se
poděje světlo, když sfoukneme svíci? Domnívám se, že takové místo
existuje. Jmenuje se paměť.

Paměť: Místo, kde se tajně setkávají uplynulé dny

Paměť je jednou z nejkrásnějších stránek duše. Protože tělo samotné
má těsný vztah ke zrakovému smyslu, často si neuvědomuje, že paměť
je místem, kam odchází naše minulost.
Nic nepřipomíná lidskou paměť tolik jako paměť stromu.
Vzpomínám si, že jsem jednou v Přírodovědném muzeu v Londýně
viděl průřez kmene obrovité kalifornské sekvoje, jejíž paměť sahala až
do pátého století. Na různých místech v něm byly zapíchnuty bílé
vlaječky dokumentující stáří jednotlivých letokruhů. První vlaječka byla
zapíchnuta v šestém století, v letokruhu, kdy svatý Kolumba odešel na
Ionu, další pak v letokruzích, které narostly v následujících stoletích, v
éře renesance, v sedmnáctém a v osmnáctém století, až dospěly k
závěru tisíciletí. Tato obrovská sekvoje žila čtrnáct či patnáct století.
Struktura jejího kmene prozrazovala, jak nesmírná je paměť, jež do
sebe všechen tento čas pojala.
V klasice je nejkrásnější evokace síly, podstaty a bohatství paměti v
desáté knize Vyznání svatého Augustina. Následující pasáž je úžasným
popisem vnitřního světa.
Veliká jest, ó můj Bože, moc paměti, nesmírně veliká; jest to
prostorná, téměř bezměrná svatyně! Kdo dostoupí až na její dno? Jest to
síla mého ducha, náležející mé přirozenosti. A přece ani sám nechápu,
co vlastně jsem. Duch tedy jest příliš omezený, aby pochopil sám sebe!
A kde jest asi to, čeho sám o sobě nechápe? Snad mimo něj, a ne v
něm? Jistě ne mimo; proč tedy toho nechápe?
Z toho všeho mne uchvacuje veliký údiv a jímá mne hrůza. A lidé
podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským
vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům
hvězd – sebe však zanedbávají. A nediví se tomu, že všeho toho, o čem
mluvím, jsem neviděl na vlastní oči; a přec bych o tom nemluvil,
kdybych i hory, vlny, řeky a hvězdy, jež jsem viděl, a oceán, o němž
jsem od jiných slyšel, neviděl ve své paměti uvnitř v tak velkých
rozměrech, jako kdybych je viděl před sebou.
(Přeložil Mikuláš Levý)

Skutečnost, že věnujeme tak málo pozornosti paměti, je jednou z

velkých bolestí naší moderní kultury, vyznačující se spěchem, stresem a
povrchností. V počítačovém průmyslu se pojmu paměť používá
neprávem. Hovořit o paměti počítače je nesmysl. Počítač má jistou
úložnou kapacitu a schopnost vyvolat uložená data. Lidská paměť je
něco jemnějšího a vytříbenějšího. Má svou vlastní vnitřní selektivitu a
posvátnou hloubku. Je zcela soukromá – patří jen jedinému člověku. V
tomto chrámu, jejž v lidském nitru staví naše citlivost a citovost, se naše
prožitky dělí do skupin jak podle své vnější podoby, tak podle toho,
jaké pocity v nás vyvolaly. Naše doba trpí velkou amnézií. Americký
filozof Santayana řekl: „Ti, kdo si nevzpomínají na minulost, jsou
odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“
Stáří nám nabízí čas, kdy můžeme v tichu a samotě navštěvovat
dům své paměti. Můžete si znovu prohlédnout celou svou minulost.
Vaše paměť sídlí ve vaší duši. Protože lineární čas odchází do
nenávratna, vše závisí na paměti. Jinými slovy, náš čas míjí ve
včerejšcích, dnešcích a zítřcích. Je v nás však místo, které žije ve
věčnosti. Toto místo se nazývá duše. Duše tedy žije především ve
věčném čase. Věci, které se dějí v našich včerejšcích, dnešcích a
zítřcích a které pomíjejí, padají do husté a pevné sítě věčnosti v naší
duši. Tam jsou pro vás shromažďovány, uchovávány a opatrovány.
Levinas říká: „Paměť jakožto inverze historického času je podstatou
niternosti.“ Zatímco tedy vaše tělo stárne a slábne, vaše duše je ve
skutečnosti stále bohatší, hlubší a silnější. Postupem času získává stále
větší sebedůvěru; její přirozené světlo sílí a projasňuje se. Skvělý
básník Czesław Miłosz napsal krásnou báseň o stáří nazvanou Nová
provincie. Končí těmito verši:
 Rád bych uměl říct: „Jsem přesycen,
co lze v tomto životě ochutnat, jsem ochutnal.“
Jsem však jako ten, kdo odhrnuje záclonu,
aby patřil na slavnost, jíž nerozumí.

Tír na n-Óg: Země mládí.

Keltové si velmi dobře uvědomovali, že náš lidský čas je protkán
věčností. Vyprávěli si krásný příběh o Oisínovi, členu Fianny, družiny
keltských válečníků. Oisín odešel z Fianny, aby mohl žít v zemi zvané
Tír na n-Óg. Byla to země věčného mládí, kde žil národ dobrých víl.
Oisín s nimi dobře vycházel a dlouhý, předlouhý čas tam šťastně žil se
svou ženou Niamh Cinn Oir, jíž se říkalo zlatovlasá Niamh. Byla to
velmi šťastná doba, a tak se mu zdálo, že tam žije jen velmi krátce.
Kvalita naší zkušenosti vždy určuje aktuální rytmus času. Když trpíte,
každý okamžik je dlouhý jako týden. Když jste šťastní a máte radost ze
života, čas letí. V zemi Tír na n-Óg plynul Oisínův čas skutečně rychle.
Pak se v něm však začala ozývat trýznivá touha po jeho starém životě.
Trápilo jej, že neví, jak se daří jeho druhům z Fianny a co se děje v
Irsku. Začalo se mu stýskat po domově, zemi Éire. Víly mu to
rozmlouvaly, protože věděly, že jako bývalému obyvateli smrtelného a
lineárního času mu hrozí nebezpečí a že už tam zůstane navždy. Přesto
se rozhodl k návratu. Dostal od nich krásného bílého koně a radu, aby z
něj nesestupoval, jinak že bude ztracen. Velký bílý kůň jej donesl do
Irska. Oisín zjistil, že zatímco žil v zemi věčného mládí, na světě
uplynulo několik staletí. Fianna dávno zanikla. Cítil se velmi osamělý.
Aby potěšil své srdce, navštívil místa, kde dřív se svými přáteli
holdoval lovu, kde spolu hodovali, zpívali, vyprávěli staré příběhy a
kde konali hrdinské skutky. Irsko mezitím přijalo křesťanství. Když se
projížděl na svém bílém koni, spatřil skupinu mužů stavějících kostel,
jak se marně pokoušejí nadzvednout velký kámen. Oisín byl válečník, a
proto měl velkou sílu. Věděl však, že sestoupí-li z koně, aby jim
pomohl, je to jeho konec. Chvíli je z dálky pozoroval a pak přijel blíž.
Nemohl to již vydržet. Vytáhl nohu z třmene a vsunul ji pod kámen,
aby jim jej pomohl zvednout, jakmile to však udělal, postroj praskl,
sedlo sklouzlo a Oisín spadl na zem. Sotva se dotkl irské země, stal se
vetchým, vrásčitým starcem. Tento nádherný příběh nás upozorňuje na
koexistenci dvou časových rovin. Rozbijete-li vílami střežený práh
mezi těmito dvěma rovinami, ztroskotáte v pozemském, lineárním čase.
Na konci lidského času je smrt. Věčnost je nekonečná přítomnost.

Čas věčnosti.
I následující příběh ukazuje, že život ve věčném čase má odlišný
rytmus. Jednou v noci jistý člověk z naší vesnice jel na kole domů po
silnici, podél níž nestály žádné domy. Náhle uslyšel nádhernou hudbu.
Vycházela zpoza zdi postavené kolem moře. Šel se tam podívat a zjistil,
že na tomto opuštěném místě je vesnice. Zdálo se, že její obyvatelé jej
očekávali, měl dokonce dojem, že ho dobře znají. Dostalo se mu
vřelého přivítání, předložili mu vynikající jídlo a pití. Jejich hudba byla
krásnější než cokoli, co kdy slyšel. Strávil s nimi několik hodin a cítil se
velmi šťastný. Pak si vzpomněl, že na něj doma čekají, a nevrátí-li se,
budou ho hledat. Rozloučil se tedy se svými hostiteli. Když přišel
domů, dozvěděl se, že byl pryč dva týdny, třebaže v onom věčném
světě, světě nadpřirozených bytostí mu to připadalo jako půlhodina.
Můj otec rád vyprávěl podobný příběh o mnichu jménem Fénix,
který se jednoho dne v klášteře modlil z breviáře. Vtom začal zpívat
nějaký ptáček a mnich se do jeho zpěvu tak zaposlouchal, že zapomněl
na všechno ostatní kolem sebe. Když ptačí píseň skončila, vzal breviář a
šel mezi ostatní mnichy, zjistil však, že žádného z nich nepoznává, ani
oni nepoznávali jeho. Vyjmenoval všechny mnichy, s nimiž v klášteře –
jak se mu zdálo – ještě před půlhodinou bydlel, nikdo z nich tam však
nebyl. Když se mnichové podívali do análů, našli tam zmínku o tom, že
před mnoha a mnoha lety tajemně zmizel mnich jménem Fénix. Tento
příběh metaforickou formou sděluje, že mnich Fénix se ocitl ve
věčnosti a žil v jejím čase. Čas věčnosti se pohybuje v jiném rytmu než
normální, pomíjivý lidský čas. Oscar Wilde napsal: „Naše myšlení se
děje ve věčnosti, náš život se však pomalu odvíjí v čase.“ Tato krásná
věta je hluboká a působivá a pochází z De Profundis, z dopisu plného
lásky i odpuštění člověku, který Wilda zradil a zničil jeho existenci.
Fantastické keltské příběhy svědčí o tom, že v jisté oblasti duše sídlí
věčnost. Je v nás místo, kterého se nemůže dotknout nic, co přináší
pomíjivý čas. O zběsilém letu kalendářního času píše Shakespeare ve
svém 60. sonetu:
 Jak vlna za vlnou, jež k břehům v dálce plyne,
jdou naše minuty vstříc konci – děsný let!
Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné
a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed.
(Přeložil Jan Vladislav)

Duše jako chrám paměti.

Keltské příběhy nás upozorňují na skutečnost, že čas jakožto rytmus
duše má věčnou dimenzi, v níž je opatrováno vše, co se v čase odehraje.
Nic zde není zapomenuto. Nic se zde neztratí. To je velká útěcha: Nic z
toho, co se vám v životě přihodí, nezmizí do nenávratna. V chrámu vaší
paměti zůstává vše uchováno. Proto se ve stáří můžete vracet do své
minulosti; můžete procházet chrámem své paměti, znovu prožít dny,
kdy jste byli šťastní, i doby nesnází, kdy vaše duše rostla a tříbila se.
Když přijde stáří, čas životní sklizně, úlomky vašich životů se spojí v
jejich celek. Takto se vnitřně sjednotíte a získáte novou sílu, rovnováhu
a pocit sounáležitosti, které pro vás byly v uspěchaných dobách
nedostupné. Stáří je časem, kdy se vracíte zpět ke své hlubší
přirozenosti, kdy vcházíte do chrámu své paměti, v němž vás tiše
očekávají všechny vaše uplynulé dny.
Pro Kelty byla idea paměti velmi důležitá. Jejich spiritualita zná
mnoho modliteb pro různé příležitosti. Existují zvláštní modlitby za
krb, modlitby přednášené při rozdělávání ohně i při jeho zhášení. Večer
jsou žhavé uhlíky zasypány popelem, aby byl omezen přístup vzduchu.
Ráno se může z dosud žhavých uhlíků znovu rozdělat oheň. Existuje
krásná modlitba za ty, kdo udržují oheň v krbu. Obrací se ke svaté
Brigitě, která byla zároveň pohanskou bohyní a křesťanskou světicí. V
její osobě se tyto dva světy snadno a přirozeně setkávají. Pohanský a
křesťanský svět spolu v irské duši nebojují, nýbrž klidně žijí vedle sebe.
Tato krásná modlitba za krb připomíná význam paměti:
 Zahal nás svým pláštěm, Brigito,
ochraňuj nás, paní beránků,
zapal v nás oheň, strážkyně krbu,
shromáždi nás pod svůj plášť
a obnov naši paměť
Matky našich matek,
mocné pramatky,
veďte naše ruce,
připomeňte nám,
jak se rozžíhá oheň v krbu,
jak se uchovává jeho jas,
jak se udržuje jeho plamen,
rozsvěcí světlo,
ve dne i v noci,
vaše dlaně na našich,
naše dlaně ve vašich
Kéž nás Brigitin plášť zahaluje,
Kéž nás Brigitina paměť učí,
Kéž nás Brigitino srdce ochraňuje
před škodou, zmatkem a zlem,
celý tento den a noc,
od jitra až do soumraku,
od soumraku do jitra.

Z této modlitby je zřejmé, že si Keltové uvědomovali, jak kruh

paměti láskyplně sjednocuje vše, co se odehrává v čase.
V ideálním případě se stáří může stát dobou, kdy navštěvujete
chrám své paměti a integrujete do svého života. Bez této integrace je
úplný návrat k sobě samému nemyslitelný. Co není integrováno,
zůstává roztříštěno; někdy se z této roztříštěnosti může vyvinout vážný
vnitřní konflikt. Integrace vás navrací sobě samému. V každém člověku
je toho tolik, co potřebuje být integrováno. Camus výstižně řekl, že
kdybyste chtěli dešifrovat všechny dimenze jednoho dne svého života
ve světě, mohli byste tím strávit celý zbytek života. Během jediného
dne se nám toho přihodí tolik, a ani si to neuvědomujeme. Vstoupit do
chrámu paměti neznamená pouze vrátit se do minulosti; znamená to
uvědomit si a integrovat vše, co jste prožili. Je to část procesu reflexe,
který dává zkušenosti její hloubku. My všichni máme spoustu
zkušeností, ale – jak říká T. S. Eliot – máme sice zkušenosti,
neuvědomujeme si však jejich smysl. Lidské srdce hledá smysl věcí,
vědomí smyslu nám dává pocit bezpečí. Smysl je bratr zkušenosti a
uvědomit si smysl toho, co se vám přihodilo, znamená získat vnitřní
celistvost a objevit ve své vlastní duši bezpečné útočiště. V biblické
knize proroka Agea se krásně říká: „Sejete mnoho, a sklízí se málo.“
Všechno, co prožíváte, je zaséváním zkušeností. Stejně důležité je,
abyste tyto zkušenosti dokázali sklidit.

Soucit se sebou samým a umění vnitřní sklizně.

Stáří je čas, kdy se můžete učit sklízet úrodu svého nitra. To
znamená, že skutečně začnete zkoumat a třídit ovoce svých životních
zkušeností. Začnete je hodnotit, dělit je do skupin a vytvářet z nich
vyšší celky. Po vnitřní sklizni volají především ty oblasti vašeho života,
které jste vždy spíše zanedbávali. Tyto oblasti, kterým jste dřív
nevěnovali dost své pozornosti, nutně potřebují, aby i jejich ovoce bylo
sklizeno. Teprve potom mohou vyjít z exilu vašeho nezájmu a vstoupit
do chrámu sounáležitosti, do vaší duše. To platí zvlášť pro ty
skutečnosti vašeho života, které pro vás byly hodně těžké, a museli jste
s nimi bojovat. Nejvíce se ale musíte věnovat svým vnitřním zraněním,
která je nutno vyléčit. Existují dva způsoby, jakými to lze provést.
Můžete jít cestou analýzy, která se vrací zpět k momentu zranění a
otvírá vaši ránu. Musíte znovu trpět a naříkat. Mnoho terapeutických
směrů jde proti proudu uzdravovacího procesu. Existuje však i méně
násilná cesta, a tou je pozornost, kterou věnujete svým ranám. Duše má
totiž svůj vlastní rytmus uzdravování. Mnohé vaše rány jsou tedy již
velmi dobře uzdraveny a neměli byste je znovu otvírat. Ale jestli chcete,
můžete si sestavit seznam svých zranění a příštích třicet let věnovat
tomu, že je budete soustavně otvírat, dokud nebudete celí poseti ranami
jako Job. Soustředíte-li se takto na své rány, vaše duše se stane jednou
velkou naříkající ránou. Každý z nás smí vést takový vnitřní život, jaký
chce; v tomto směru máme úžasnou svobodu, která je však zároveň
nebezpečná. Proto bychom k sobě měli přistupovat velmi jemně a
něžně.
 Součástí duchovní moudrosti je, abyste některé aspekty svého života
dokázali nechat být. To je umění duchovního nevměšování. Jiné
aspekty života však naléhavě volají po vaší pozornosti, touží po tom,
abyste jako jejich správci přišli a sklidili jejich úrodu. V chrámu své
paměti se můžete pokusit rozeznat, kde jsou takové staré rány, a pak je
jemně a pozorně ošetřit. Jedním z kreativních přístupů k těmto
zraněným oblastem je soucit. Někteří lidé dovedou hluboce cítit s
druhými, sami k sobě jsou však neobyčejně tvrdí. Bylo by dobré,
kdybyste si osvojili schopnost hlubokého soucitu se sebou samými.
Když se v chrámu paměti dotýkáte svých starých ran, neměli byste se
obviňovat za svá dávná pochybení, kterých tak jako tak upřímně
litujete. Někdy člověku právě takové chyby překvapivě pomohou
vyrůst. Nejcennějšími momenty v životě duše bývají často naše chyby.
Dovedly vás k místům, na která byste se jinak nedostali. Měli byste
svým chybám a zraněním věnovat láskyplnou pozornost a projevit jim
svůj soucit. Pokuste se vrátit ke svému tehdejšímu rytmu. Jestliže se k
této konfiguraci své duše přiblížíte se srdcem plným odpuštění, vše se
dá samo do pořádku. Když si odpustíte, vaše vnitřní rány se začnou
hojit. Opustíte exil své bolesti a vejdete do radosti vnitřní sounáležitosti.
Toto umění integrace je velmi vzácné. Musíte důvěřovat svému
tajemnému vnitřnímu hlasu, který vám napoví, která místa ve své duši
byste měli navštívit. Své duševní procesy byste neměli hodnotit
kvantitativně, ale zvolit spíše jemný, duchovní přístup. Dopřejete-li své
duši toto vlídné světlo, vaše nitro se jakoby zázrakem uzdraví.

Mít v srdci stále něco krásného.

Vaše duše vás v každém okamžiku chrání. Pokud jste ji během
svého života soustavně neničili, bude o vás nyní pozorně pečovat.
Pronikavé světlo analýzy může být pro vaši duši a paměť velmi
destruktivní, zvláště ve stáří, kdy je člověk více zranitelný. Nechte svou
duši, aby klidně žila svůj vlastní život. Z tohoto hlediska může být stáří
dobou velké vnitřní křehkosti a zranitelnosti. Mnoho starých lidí
podléhá úzkosti a starostem. Právě v obtížných dobách, kdy se cítíte
zranitelní, se o sebe musíte opravdu dobře starat. Moc se mi líbí
myšlenka Blaise Pascala, že v těžkých časech byste měli v srdci
vždycky mít něco krásného. Možná, jak řekl jeden básník, nás na konci
zachrání právě krása.
 Vaši budoucnost utvářejí vaše představy o ní. Jinými slovy, naše
očekávání pomáhají tvořit budoucnost. Mnoho problémů bychom
nemuseli mít, kdybychom si je sami nepřivolali svým pesimismem.
Jeden můj přítel v Corku žil vedle staré paní, která byla neblaze proslulá
tím, že se na všechno dívala černě. Vždycky měla na jazyku něco
nepříjemného. Jednoho krásného májového rána ji potkal soused.
Slunce svítilo, květiny kvetly a příroda vypadala, jako by se chtěla
roztančit. Řekl jí: „Bože, to je ale nádherné ráno, viďte, Marie!“
Odpověděla mu: „No to vidím, ale jak asi bude zítra?“ Nedokázala se
radovat z krásy současného dne, protože už teď si dělala starosti kvůli
zítřku. Strasti nejsou jen konstelací duše či vědomí, často na sebe berou
duchovní formu. Možná, že ve vzduchu kolem nás poletují malá hejna
různých trápení. Někdy se podívají dolů a spatří vás, jak jste
zachmuření a otrávení. Napadne je, že by se u vás mohla na týden, na
pár měsíců nebo třeba i na rok ubytovat. Pokud zanedbáváte svou duši,
která je vaší přirozenou ochranou, nic těmto strastem poletujícím kolem
vás nebrání, aby se zabydlely ve vaší mysli. Čím déle je zde necháte
bydlet, tím hůř se jich budete později zbavovat. Zkušení lidé vědí, že
život nám ukazuje takovou tvář, jakou my ukazujeme jemu. Máme-li v
srdci naději a slitovnou lásku, budeme obdařeni vším, čeho je nám
třeba.
Stáří je časem druhé nevinnosti. První nevinnost je založena na
naivní důvěře a nevědomosti dětství. Druhá nevinnost přichází později,
když už toho máte hodně za sebou. Poznali jste temné stránky života,
zažili jste nesčetné nezdary a zklamání. Avšak přestože dobře víte o
všem neblahém, co může člověka potkat, ve vašem srdci je stále radost,
jas a naděje. Někteří staří lidé, jejichž tváře jsou zbrázděny vráskami a
poznamenány jejich těžkým údělem, mají v očích překrásné světlo –
světlo nevinnosti. Neznamená to, že nic neprožili, ale že přese všechno
věří v dobro, pravdu a krásu. Když pohlédnete do jasných očí starého
člověka, máte dojem, že se vás dotkla milost; je vám hezky a připadáte
si dobří.
 Pole plné světla.
Jedním z nejdestruktivnějších postojů, které můžete ke své minulosti
či ke svým vzpomínkám zaujmout, je lítost. Často litujeme toho, čeho
bychom litovat vůbec nemuseli, a vzpomínáme na minulost docela
jinak, než jaká ve skutečnosti byla. Píseň Edith Piaf Je ne regrette rien
je nádherná právě svobodným a statečným přijetím minulosti.
Znám jednu úžasnou ženu, která v životě hodně zkusila. Často se jí
nedařilo a pronásledoval ji problém za problémem. Jednou mi řekla:
„Ničeho nelituji. Je to můj život a cokoli zlého se mi stalo, vždy se za
tím skrývalo něco světlého.“ Pohlížela na svou minulost z úchvatné
perspektivy, v utrpení, které musela prožít, dokázala nalézt skryté
poklady. Někdy jsou obtíže tím nejlepším přítelem naší duše. Velšský
básník R. S. Thomas napsal překrásnou báseň o ohlédnutí za uplynulým
životem, při kterém můžete mít pocit, že jste o něco přišli, nebo litujete
něčeho, co jste neudělali. Jmenuje se Pole plné světla:

Jednou jsem si všiml zvláštního světla,

které zářilo v poli.
Šel jsem dál svou cestou
a pustil jsem to z hlavy.
Avšak to, co tak zářilo, byl poklad,
perla veliké hodnoty.
Dnes už vím, že za tuto perlu musím dát
všechno, co mám.
Život neprahne po vzdálené budoucnosti,
ani nepláče po dávné minulosti.
Život znamená odbočit, abychom viděli zázrak,
tak jako Mojžíš odbočil k hořícímu keři.
Odbočit a jít za jasem, jenž se zdá být
pomíjivý jako vaše mládí,
přitom je to však věčnost, která vás zve.

Jádrem této krásné básně je keltská představa o čase. Váš čas není
jen minulost nebo budoucnost. Všechen váš pozemský čas obývá kruh
vaší duše. Čeká zde na vás dokonce i vaše budoucnost. V jistém smyslu
minulost nepominula: je ukryta ve vaší paměti. Čas je ve skutečnosti
sémě věčnosti, která čeká na váš návrat.
 Srdce plné touhy nestárne.
Staří lidé jsou často dojemně něžní. Věk není závislý na
chronologickém čase. Je to spíš otázka osobního temperamentu. Znám
několik mladých lidí, kterým je osmnáct či dvacet let, jsou však tak
vážní, zasmušilí a pesimističtí, jako by jim bylo devadesát. A naopak,
znám také několik velmi starých lidí, kteří jsou samá legrace a šibalství.
Když se s nimi setkáte, cítíte, že z nich vyzařuje jakési světlo. V jejich
přítomnosti je vám lehko u srdce a chce se vám smát. Někdy je ve
velmi starém těle neuvěřitelně mladá a vášnivá duše. Je velmi
osvěžující potkat starého člověka, který zůstal věrný nespoutanosti a
síle života. Něco podobného říká trochu formálněji Mistr Eckhart: V
duši je místo, které náleží věčnosti. Jak jde čas, stárneme, tohoto místa
v duši se však čas nemůže dotknout. Je příjemné to o sobě vědět. I když
vaše tvář zestárne, vaše údy zeslábnou, vaše pohyby se zpomalí a váš
život se nakonec uzavře, stále je zde místo ve vaší duši, na které čas
nemůže mít žádný vliv. Jste tak mladí, jak se cítíte. Když bude vaše
duše vroucná a plná touhy, nikdo vám nebude moci vaše mládí vzít.
Právě takto můžete ve svém životě prožívat věčnost. Bylo by smutné,
kdyby se vám na vaší životní cestě nepodařilo setkat s věčností, jež vás
obklopuje a jež přebývá i ve vašem nitru.
Když jste mladí, žijete velmi intenzivně a milujete dobrodružství.
Rádi byste využili všech možností, které vám život nabízí. Chcete
všechno, a to hned. V mládí se obyčejně moc nezabýváme reflexemi.
Proto Goethe řekl, že mládí je pro mladé lidi škoda. Zkoušíte všechno a
vůbec nevíte, kterou cestou byste se nakonec měli dát. Jeden můj
soused má velké problémy s alkoholem. Nejbližší hospoda je v
nedalekém městě. Když se tam chce svézt stopem, musí jít nejdřív do
vesnice, která leží na opačné straně. Můj bratr mu jednou zastavil a
chtěl ho svézt. Můj soused to však odmítl se slovy: „Jdu sice tudy, ale
mám namířeno na druhou stranu.“ Mnoho lidí jde jiným směrem, než
kam míří jejich život. Stáří je pro nás příležitostí, abychom integrovali a
usmířili všechny rozmanité cesty, po kterých jsme kdy šli. Může se stát,
že v našem srdci znovu procitne touha a objeví se před námi překvapivé
možnosti.
 Oheň touhy.
Moderní společnost klade velký důraz na image a fyzickou sílu.
Staří lidé se v ní proto často ocitají na vedlejší koleji. Moderní kultura
je posedlá vnějškovostí, image, rychlostí a změnou, stále se žene vpřed.
Dříve byla starým lidem projevována úcta, protože byli chápáni jako
nositelé moudrosti. V srdcích starých lidí stále hoří oheň touhy. Naše
představa o kráse je omezená, protože krásu redukujeme na dobrý
vzhled. Existuje celý kult mládí. Všichni se snaží vypadat mladě,
nechávají si vypínat kůži na obličeji a podstupují nejrůznější zákroky,
které jim mají zaručit mladistvé vzezření. To však nemá nic společného
s krásou. Skutečná krása je světlo, které vyzařuje z nitra. Někdy ve staré
tváři vidíte světlo, které nevychází z jejích rysů, ale z hlubin duše – to je
pravá krása. Takovou vnitřní krásu, která spočívá v touze a nadšení se,
zachycuje Yeatsova báseň Píseň toulavého Aenguse.

Když v mé duši vzplála touha,

vyšel jsem si do háječku,
oloupal jsem pružný proutek,
přivázal naň bobulečku.
Když se rozsvítily hvězdy,
zalesklo se můry křídlo,
potok daroval mi pstruha.
Těžko najít lepší jídlo.
Vděčně jsem jej sundal z vlasce:
břicho, budeš spokojeno.
Tu však slyším tichý hlásek,
někdo vyřkl moje jméno!
Kdo mě hledá v tomto času?
Je to dívka, nebo víla?
Plná třpytu, světla, jasu…
Ve vzduchu se rozplynula.
Vandroval jsem dlouhé roky,
netoužil po žádné paní.
Teď jsem jiný. Chtěl bych ji
i její něžné milování.
Naším domovem se stane
slunce – nebo luna sladká.
 Budeme spolu, dá-li nebe,
očesávat v ráji jabka.

Stárnutí: Nová samota

Možná se bojíte stárnutí, protože máte strach ze samoty, kterou vám
může přinést. Váš aktivní život, práce, která vás těšila, rodina, kterou
jste založili, společenské role, které jste hráli, to vše se od vás začíná
nenápadně vzdalovat. Do vašeho života vstupuje ticho a samota. Nic z
toho vás ale nemusí děsit. Tyto skutečnosti se pro vás mohou stát
skutečným darem a požehnáním, přistoupíte-li k nim tvořivě. Často si
vůbec neuvědomujeme, jaké poklady jsou v našem životě skryty,
protože jsme příliš roztěkaní. Stále myslíme na spoustu různých věcí.
Málokdy jsme skutečně přítomni na místě, kde stojíme, a v čase, který
právě probíhá. Mnoho lidí pronásleduje minulost, všechno to, co
neudělali, a měli udělat. Takoví lidé jsou vězni své minulosti. Jiné lidi
děsí budoucnost, mají strach z toho, co by mohlo přijít.
Jen málo lidí dokáže žít přítomným okamžikem. Většinou spěcháme
a máme hlavu plnou starostí. Na stáří je krásné mimo jiné i to, že máte
víc času na to, abyste mohli žít klidně. Pascal řekl, že mnoho našich
velkých problémů je způsobeno tím, že nedovedeme sedět klidně na
místě. Pro duši jsou klid a ticho životně důležité. Stane-li se ve stáří váš
život klidnějším, zjistíte, že klid je váš dobrý přítel. Pomůže vám
poskládat úlomky vašeho života a vyléčit vaše vnitřní zranění. Vrátíte
se k sobě samému. Klid udělá dobře vaší zanedbávané duši. Mnoho lidí
na svou duši během života úplně zapomene. Znají mnoho lidí, navštívili
řadu míst, umějí si s lecčím poradit, jsou odborníky ve svém oboru,
sami sebe však vůbec neznají. Stáří může být obdobím zrání, kdy se –
možná poprvé – skutečně setkáte se sebou samými. T. S. Eliot krásně
napsal:

A na konci všech našich cest

dojdeme k místu, odkud jsme vyšli,
a konečně se s ním seznámíme.
 Osamělost: Klíč k odvaze.
Když máte pocit, že sami sebe znáte až do nejmenších podrobností,
ve skutečnosti se neznáte vůbec. Stáří vám daruje dostatek času a
příležitostí k lepšímu poznání sebe samých. Stáří však přináší také
samotu, kterou můžete prožívat jako osamělost. Osamělost je velice
bolestná. Jeden můj přítel, který žil nějakou dobu v Německu, mi
vyprávěl o svém boji se steskem. Necítil se v Německu dobře. Špatně
snášel německou národní povahu i německé společenské struktury a
nelíbil se mu přehnaný důraz, jaký Němci kladou na pořádek a vnější
zdání. V zimě dostal chřipku a dlouho potlačovaný stesk se mohl
rozvinout v plné síle. Cítil se velmi osamělý, avšak namísto toho, aby se
svou osamělostí bojoval, rozhodl se, že si ji plně prožije. Posadil se do
křesla a pozval všechen svůj vnitřní smutek do svého vědomí. Celou
jeho bytost okamžitě zalila svíravá bolest. Cítil se jako nejopuštěnější
sirotek ve vesmíru. Dlouho plakal. Oplakával všechny dny svého
dosavadního života, kdy se cítil sám. Přestože to bylo drásavé, tato
zkušenost jej velmi obohatila. Když svému smutku dovolil, aby protrhl
hráz sebeovládání, něco se v jeho nitru změnilo. Už se v Německu
nikdy necítil osamělý. Když sestoupil na dno své osamělosti, přijal ji a
spřátelil se s ní, získal vnitřní svobodu. Osamělost se stala přirozenou
součástí jeho života. Jeden můj starý přítel z Connemary mi o
osamělosti řekl: „Is poll dubh dóite é an t-uaigness, ach má dhúnann tú
suas é, dúnfaidh tú amach go leor eile atá go h-álainn chomh maith“,
což znamená: „Osamělost je moc škaredá věc, ale když ji nepřijmeš,
připravuješ se tím zároveň o mnoho cenného.“ Osamělosti se nemusíme
bát. Když se s ní smíříme, otevře se před námi cesta k vnitřní svobodě.

Moudrost jako duševní vyrovnanost a pohoda

Moudrost je dalším atributem stáří. V dávných dobách byli staří lidé
s úctou nazýváni „starší“ a byli vyhledáváni pro svou moudrost, kterou
získali mnohaletou životní zkušeností. Naše kultura vyznává kult
informace. Nikdy nebyly informace tak snadno dostupné jako dnes. O
všem, nač si jen vzpomeneme, už někdo napsal knihu. Ale mezi
vědomostmi a moudrostí je obrovský rozdíl. Můžete znát mnoho faktů
o okolním světě i sami o sobě, existuje však pravda, kterou si i vy sami
uvědomujete a jež je ve vás otisknuta mnohem hlouběji. Moudrost
znamená mít hluboké poznání. Je to umění žít v souladu s rytmem své
vlastní duše, svého života a Boží skutečnosti. Moudrost je cesta do
hlubin tajemství a tajemství je naším nejbližším přítelem. Moudrost
tedy znamená mít odvahu objevovat dosud nepoznané. Keltové si vždy
velmi vážili moudrosti, totéž samozřejmě platilo i pro staré Iry. Protože
původně žili v matriarchátu, bylo zcela přirozené, že mnohé z
proslulých moudrých osob byly ženy. Tradiční úcta k moudrosti se
později stala součástí irského monastismu. V temném středověku to byli
právě irští mniši, kteří se zřizováním nesčetných středisek vzdělanosti
po celé Evropě zasloužili o recivilizaci tohoto kontinentu. Jejich dílo
bylo základem, ze kterého vyrostla scholastika a celá nádherná
středověká kultura.
Za dávných časů žil v každém irském kraji někdo, koho lidé ctili pro
jeho moudrost. Například v clarském hrabství to byla vědma, které
říkali Biddy Early, „kantorka Early“. V galwayském hrabství zase
chodili za ženou, které se říkalo Cailleach an Clochain čili stařena z
Clifdenu. Když si někdo s něčím nevěděl rady nebo mu dělala starosti
jeho budoucnost, obvykle se šel poradit s některou z těchto moudrých
osob, která jim pomohla znovu navázat spojení s vlastním životem,
prohloubit jej a ochránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím.
Moudrost je často spojována se stářím, jež je dobou sklizně životních
zkušeností. Z úrody rozptýlené na polích nemáme žádný užitek. Jen
sklizená úroda duše je naším průvodcem při návratu do příbytku
jednoty a sounáležitosti. Moudrost je tedy umění vnitřní rovnováhy,
která dokáže smiřovat poznané s nepoznaným, radost s bolestí. Je to
schopnost stále znovu sjednocovat svůj život. Naší společnosti by velmi
prospělo, kdyby dokázala naslouchat starým lidem a otevřela se jejich
moudrosti, která jí může pomoci nalézt ideální vizi její budoucnosti.
Koneckonců, moudrost a vize jsou sestry; kreativní, kritický a prorocký
aspekt vizí pramení ze stejného zřídla jako moudrost. Starý člověk je
pokladnice nedocenitelné životní moudrosti.

Stáří a poklady soumraku.

Stáří je soumrak života. Západní pobřeží Irska je proslulé svým
magickým světlem. Mnoho malířů sem jezdí právě kvůli tomuto světlu.
Za soumraku zde můžete pozorovat překrásné barvy. Máte dojem, jako
by se barvy, které byly celý den překryty intenzivním bílým světlem,
konečně odvážily ukázat ve své pravé podobě, každá barva má úžasnou
hloubku. Tak důstojně a krásně se s námi loučí den. Jeho „sbohem“ je
právě soumrak, zázrak krásy a barevnosti. Soumrak nás láskyplně
připravuje na noc. Jeho krásné barvy se vlévají do noci, aby ji pro nás
zútulnily. Světlo neumírá, skrývá se jen pod plášť hvězdné oblohy. Ve
stáří se nám zjevují mnohé poklady, o kterých jsme dosud netušili.
Tajemství vaší duše vám možná poodhalí teprve tlumené světlo
soumraku. Namíříte-li na ni neonové světlo analýzy, schová se před
vámi. Mírné světlo soumraku je práh, kde se k vám možná přiblíží vaše
plachá duše, budete-li si to přát, a vy konečně poznáte její krásu,
hloubku její touhy a bohatství jejích možností.
Stáří a svoboda.
Stáří vás může obdarovat jasným a zřetelným vnímáním. Přesné
vnímání je velká výsada. To, co je ve vaší těsné blízkosti, často vůbec
nevidíte. Proto tak často nedokážeme docenit lidi ve svém nejbližším
okolí. Nejsme schopni poodstoupit, podívat se na ně nezaujatě a objevit
jejich skutečnou hodnotu. Stejně tak neznáme ani svou vlastní hodnotu,
protože jsme sami sobě příliš blízko a v každodenním chvatu
nedovedeme vybočit z ustáleného duševního stereotypu. Když se vaše
mysl ve stáří zklidní, začínáte si konečně uvědomovat, kdo jste, co vám
život dal a co jste vy dali jemu. Ve stáří můžete ze svých zad shodit
zbytečná břemena, která jste s sebou vláčeli po mnoho těžkých let. Ta
největší břemena si často vyrábíme sami. Lidé, kteří si celé roky
vlastnoručně vyrábějí tíživé břímě, často říkají: Je to můj kříž. Bože,
pomoz mi. Snad mě Bůh odmění za to, že jsem tento kříž tak dlouho
nesl. To je ale nesmysl. Když Bůh z nebe vidí lidi nesoucí břemena,
která si sami vymysleli a vyrobili, určitě si říká: Jak si jen mohou
myslet, že takový úděl jsem jim připravil já? Mají přece bezpočet
možností, dal jsem jim svobodu, oni s ní však špatně naložili. Taková
zbytečná břemena se vám možná ve stáří podaří setřást. Můžete začít
tím, že si položíte otázku: Co je to vlastně za břemena, která s sebou
vleču? Některá z nich k vám nutně patří, ale mnoho jste si jich vyrobili
a naložili sami. Když se jich zbavíte, získáte velkou vnitřní svobodu a
duševní lehkost. Svoboda může být jedním z nádherných plodů stáří. V
tomto období svého života můžete odčinit škodu, kterou jste své duši
způsobili v dřívějších letech. Skvěle o tom píše vynikající mexický
básník Octavio Paz:
 Namáhavě si prorážím cestu skálou, postupuji každý rok o pouhé
milimetry. Tisíce let jsem si tupil zuby a lámal nehty, abych se dostal na
druhou stranu, kde je světlo a čerstvý vzduch. A nyní, když mi krvácejí
dlaně a zuby se viklají, když se zalykám žízní a dusí mě prach, ustávám
na chvíli ve své práci a přemítám o svém konání. Celou druhou
polovinu svého života jsem strávil lámáním kamenů, provrtáváním zdí,
vyrážením dveří: stále jen odklízím překážky, které jsem v první
polovině života postavil mezi sebe a světlo.

Požehnání stáří.
Kéž o tebe pečuje světlo tvé duše,
kéž se všechny tvé starosti o budoucnost a obavy ze stárnutí
promění,
kéž jsi obdařen moudrostí a kéž tvá duše nahlédne, jak krásný je čas
sklizně.
Kéž se rozhodneš dobře sklidit úrodu svého života,
vyléčit svá zranění a přijmout je do své duše.
Kéž si uvědomuješ, jak velká je tvá lidská důstojnost,
kéž poznáš, jak jsi svobodný,
a především kéž je ti dáno poznat krásu své duše a světlo věčnosti,
jež v ní přebývá.
Kéž Ti Bůh žehná a kéž v sobě objevíš hlubokou lásku k sobě
samému.
 Kapitola šestá.
Smrt: Horizont je u pramene.
Neznámý společník.
Po své životní cestě nekráčíte sami. Je zde společník, který vás
provází v každém okamžiku vašeho života. Ví o každé vaší myšlence i
pocitu. Ať jste sami, nebo máte společnost, tento druh vás nikdy
neopouští. Když jste se narodili, vyšel z lůna vaší matky spolu s vámi;
všichni se však zajímali jen o vás, a jej si nikdo nevšiml. Třebaže je
stále vedle vás, možná jste si jeho přítomnost ještě nikdy neuvědomili.
Jmenuje se smrt.
Je omyl myslet si, že smrt přichází teprve na konci života. Vaše
fyzická smrt není než završení procesu, na němž váš neviditelný
společník pracoval již od vašeho narození. Smrt je věrnou družkou
života jak vašeho těla, tak i vaší duše. Jakým způsobem se smrt
manifestuje v naší každodenní zkušenosti? Setkáváme se s ní v těch
oblastech našeho života, kde jsme zranitelní, křehcí, kde trpíme nebo
jsme negativističtí; bere na sebe rozmanité převleky. Jednou z tváří
smrti je negativismus. Negativismus je jako puchýř na našem životě. I
tehdy, když se vám všechno daří, můžete sami sobě docela obstojně
ubližovat. Někteří lidé žijí báječné životy, ale vůbec si to neuvědomují.
Může se stát, že povede-li se jim později hůř, vzpomenou si na staré
dobré časy a řeknou vám: „Víte, byl jsem tenkrát opravdu šťastný,
bohužel jsem si to však neuvědomoval.“

Tváře smrti v každodenním životě.

Je v nás cosi těžkého, co nás ustavičně táhne k zemi a vzdaluje nás
od světla. Být negativistický znamená propadnout ponurému fantomu,
který provází každou lidskou bytost. Proměna tohoto negativismu je
jedním z našich trvalých úkolů v rámci poetiky růstu či duchovního
života. Negativismus je tváří a silou vaší vlastní smrti, jež se snaží
narušit vaše vědomí sounáležitosti se světem. Jeho cílem je udělat z vás
cizince ve vašem vlastním životě. Tento negativismus vás vzdaluje od
vaší vlastní lásky a vroucnosti. Necháte-li však na něj zářit světlo své
duše, může být proměněn. Toto světlo vás postupně zbaví všeho
tíživého a bolestivého. Nakonec se to, co jste dosud pokládali za
negativní stránku své osobnosti, stane motorem vaší vnitřní obnovy,
kreativity a růstu. Tento úkol leží před každým z nás. Moudrý je ten,
kdo ví, v čem spočívá jeho negativismus, přitom se mu však nepoddává.
Skutečnost, která se nalézá za naším negativismem, je mnohem větší,
hlubší a bohatší. Když pracujete na proměně svého negativismu,
vstupujete do světla této plnější skutečnosti. Pokud na proměně tváře
své vlastní smrti soustavně pracujete, nebude pro vás na konci vašeho
putování fyzická smrt cizincem, který vás násilím připraví o život, její
tvář budete dávno důvěrně znát. Protože jste překonali strach, smrt se
stala vaším celoživotním přítelem, s nímž jste se setkali na nejhlubší
rovině své vlastní přirozenosti.
Jinou tváří smrti je strach; s jeho rozmanitými projevy se setkáváme
den co den. Neexistuje duše, která by strach nikdy nepoznala. Ten, kdo
dovede svůj strach pojmenovat a pracovat s ním jako se silou, které lze
využít k podnícení kreativity a růstu, je statečný. Jedním z
nejvýraznějších aspektů strachu je jeho zvláštní schopnost zkreslit a
překroutit to, co má skutečnou váhu. Nevím o žádné jiné síle, která by
dokázala tak rychle připravit člověka o klid a zničit jeho štěstí.
Strach má mnoho různých úrovní. Mnoho lidí se například děsí
představy, že by mohli nechat svůj život jen tak volně plynout, a snaží
se mít průběh své životní cesty stále plně pod kontrolou. Nic v jejich
životě se nesmí stát náhodou. Rádi organizují i životy druhých lidí.
Avšak příliš mnoho kontroly působí destruktivně. Uvíznete v pasti stálé
obrany, kterou jste opevnili svůj život. Tím se můžete připravit o
mnohá požehnání, která vám byla určena. Život lze kontrolovat pouze
částečně a dočasně. V čase bolesti, zvláště pak v momentu smrti, je
stěží možné tuto kontrolu udržet. Mystikové vždy věděli, že máme-li se
do božské skutečnosti ve svém nitru ponořit hlouběji, je třeba se
odpoutat a zaujmout odstup od okolního dění. Ponecháte-li věcem
volný průběh, budete ohromeni, jak to prohloubí a obohatí váš život.
Vše nepodstatné a umělé, na čem jste dosud zoufale lpěli, od vás velmi
rychle odstoupí a to, co je skutečné, po čem hluboce toužíte a co k vám
opravdu patří, přijde a usídlí se natrvalo ve vašem srdci. Pak už vám to
nikdy nikdo nemůže vzít.
 Smrt jako kořen strachu.
Mnoho lidí se bojí být sami sebou a jejich životy jsou tímto
strachem neblaze poznamenány. Snaží se být pečliví a opatrní, protože
pak – jak předpokládají – budou všeobecně akceptováni či dokonce
obdivováni. Ani o samotě nemají odvahu setkat se sami se sebou.
Avšak jednou z našich nejsvatějších povinností je být sám sebou. Když
začnete přijímat a milovat sám sebe, naučíte se nebát se své vlastní
přirozenosti. Sladíte se s rytmem své duše a od tohoto momentu žijete
na své vlastní půdě. Jste vyrovnaný, klidný a sebejistý. Strávit svůj
život budováním osobnosti, která splňuje očekávání jiných lidí, je
marné a neplodné. Život je velmi krátký a každý z nás má svůj vlastní,
zvláštní a neopakovatelný osud, který bychom měli objevit a naplnit.
Máme-li strach být sami sebou, může se stát, že tento svůj osud mineme
a budeme umírat vnitřním hladem, který jsme si sami způsobili.
Nejlepší historka o strachu, kterou jsem kdy slyšel, je starý indický
příběh o muži, který byl odsouzen k tomu, aby strávil noc v kobce, kde
byl kromě něj samotného také jedovatý had. Kdyby udělal sebemenší
pohyb, had by jej zabil. Muž stál celou noc strnule v rohu kobky a bál
se i dýchat, aby na něj had nezaútočil. Když do kobky vnikly první
sluneční paprsky, spatřil v protějším koutě obrys něčeho, co vypadalo
jako had. Pocítil hlubokou úlevu nad tím, že se mu podařilo za celou
noc jej nevyprovokovat k útoku. Pak světla přibylo a on poznal, že v
rohu kobky neleží had, ale kousek starého provazu. Jaké z tohoto
příběhu plyne poučení? Že existují neškodné věci, podobné kouskům
starého provazu, které se povalují v mnoha koutech naší mysli. Naše
úzkostlivost je dokáže zpracovávat tak dlouho, dokud se nepromění v
nestvůry, které nás paralyzují a vězní v tmavých koutech našich životů.
Jedním ze způsobů, jak se lze vyrovnat s fenoménem a mocí smrti,
je překonat svůj strach. Když mám z něčeho strach nebo pociťuji
úzkost, pokládám za velmi užitečné položit si otázku, čeho se opravdu
bojím. Je to osvobozující otázka. Strach je jako mlha: pronikne všude a
zkreslí všechny tvary. Když na něj namíříte tuto jedinou otázku, smrští
se do proporcí, které jste schopni zvládnout. Víte-li, co vás děsí,
získáváte zpět sílu, o kterou vás strach okrádal. Váš strach přestává být
vyživován temnou mocí neznámého. V anonymitě se strach násobí;
přesné pojmenování je jeho úhlavní nepřítel. Když dokážete dát svému
strachu jméno, začne se zmenšovat.
 Pramenem všeho strachu je strach ze smrti. V životě každého
člověka někdy nastane chvíle či období, kdy pociťuje opravdu hrozný
strach ze smrti. Žijeme v čase, a čas je – jak je všeobecně známo –
něčím nepředvídatelným. Nikdo nemůže s jistotou vědět, co se mu
přihodí dnes večer, zítra nebo příští večer. Čas může ke dveřím vašeho
života přinést cokoli. Tato nepředvídatelnost je jednou z nejděsivějších
stránek našeho života. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, se mnoha lidem
na celém světě přihodilo něco zlého a nečekaného, co jednou provždy
zcela změní jejich život. Jemná vlákna sítě jejich sounáležitosti s
okolním světem jsou zpřetrhána, jejich životy už nikdy nebudou stejné.
Někomu lékař sdělil špatnou zprávu; někdo nebude po automobilové
nehodě už nikdy chodit, někoho navždy opustila jeho láska. Když
uvažujeme o své budoucnosti, nikdy nemůžeme přesně vědět, co se
opravdu stane. Ničím si nemůžeme být jisti. Jistá je pouze jedna
skutečnost, totiž že přijde čas – ráno, večer či noc – kdy budete vyzváni
k odchodu z tohoto světa, a zemřete. I když tento fakt je jistý, jeho
povaha zůstává zcela nejistá. Jinými slovy, nevíte, kdy, kde a jak
zemřete, kdo u toho bude či jak se budete cítit. Tato fakta o povaze vaší
smrti, nejdůležitější události ve vašem životě, nám zůstávají utajena.
I když je smrt nejzazší a nejintenzivnější životní zkušeností, naše
kultura se vší silou snaží popřít její existenci. V jistém smyslu nás celý
svět médií, reklamy a pěstování image přesvědčuje, že jsme nesmrtelní;
rytmu smrti v našem životě si proto všímáme jen zřídka.

Jak výstižně říká Emmanuel Levinas:

Proti okamžiku, v němž přijde má smrt, nemohu nijak uplatnit svou
sílu. Nenarážím na žádnou překážku, s níž bych se měl na konci své
cesty střetnout, nýbrž se smrt snažím začlenit do svého života tím, že ji
překonávám anebo snáším, čímž právě ruším její jinakost. Smrt je
hrozba, která se ke mně blíží jako záhada, pochopitelná právě jako
tajemství, či spíše nepochopitelná, takže čas, který mne od ní odděluje,
se ustavičně krátí, aniž by nastával konec, až zbývá jen ten poslední
interval, který vědomí nemůže pochopit a v němž smrt učiní skok ke
mně, a ne já k ní.
Poslední část tohoto putování bude přeťata bez mého vědomí; čas
smrti plyne proti proudu…
 Smrt v keltské tradici.
Keltové měli vytříbený smysl pro zázrak smrti. Dochovalo se
několik krásných keltských modliteb vztahujících se k posledním
okamžikům lidského života. Svět věčnosti byl v keltském pojetí tak
blízký světu, v němž se odehrávají naše lidské životy, že na smrt
nemohli pohlížet jako na něco destruktivního či děsivého. Když
vstupujete do věčného světa, vracíte se tam, kde se vás již nemůže
dotknout žádný stín, bolest či temnota. Existuje líbezná keltská
modlitba vztahující se k tomuto tématu:

Vracím se s tebou domů, k tobě domů, k tobě domů,

vracím se s tebou domů, k tobě domů, kde sídlí zima.
Vracím se s tebou domů, k tobě domů, k tobě domů,
vracím se s tebou domů, kde sídlí podzim, jaro a léto.
Vracím se s tebou domů, můj milovaný, abych ulehl na tvé lože a
usnul tvým věčným spánkem.

V této modlitbě je věčný život obdivuhodným způsobem spojován

se světem přírody a s rytmem ročních dob.
Dokud vás smrt nenavštíví, nemůžete jí porozumět. Nemůžete
pochopit ani hloubku osamělosti, která je s ní spjata. Lidé v Connemaře
říkají: „Ni thuigfidh tú an bás go dtiocfaidh sé ag do dhorás féin“, což
znamená: „Smrti neporozumíte, dokud nezaklepe na vaše vlastní
dveře.“ Jiné jejich rčení o smrti zní: „Is fear direach é an bás, ní
chuireann sé scéal ar buth roimhe“, což znamená: „Smrt je velmi přímá
a nic o sobě neříká předem.“ Další rčení se vztahuje k nevyhnutelnosti
smrti: „Ní féidir dul i bhfolach ar an mbás“, což znamená: „Není žádné
místo, kam byste se mohli schovat před smrtí.“ Když vás smrt hledá,
vždycky ví, kde vás najde.

Když smrt přichází…

Smrt je smutný host. Navštíví-li váš domov, nic už nikdy nebude
jako dřív. U stolu je prázdné místo, někdo tady chybí. Nedá se ani
popsat, jak zvláštní a skličující je ztratit někoho blízkého. Něco se ve
vás zlomí a už se to nikdy nedá do pořádku. Člověk, kterého jste
milovali, jehož tvář, ruce a tělo jste tak dobře znali, je pryč. Jeho tělo je
nyní poprvé zcela opuštěné, neobydlené. Děsí vás to a nerozumíte
tomu. Začnete se ptát, kam tento člověk odešel a co nyní asi vidí a
pociťuje; kladete si celou řadu podobných otázek. Smrt blízkého
člověka je něco velmi hořkého. Když někoho opravdu milujete,
nejraději byste zemřeli místo něj. Nikdo však nemůže jiného člověka
zastoupit, když přijde jeho čas. Každý z nás musí jít sám. Je velmi
zvláštní, že když někdo zemře, doslova zmizí. Zkušenost lidského
života zahrnuje všechny druhy spojitosti i nespojitosti, blízkosti i
vzdálenosti. Smrt je naší nejzazší zkušeností. Zesnulí doslova vypadnou
z viditelného světa tvarů. Když se narodíte, přicházíte odnikud, když
umíráte, odcházíte nikam. Pokud se pohádáte s někým, koho máte rád,
překonáte jakoukoli vzdálenost, když se s ním chcete usmířit. Zemře-li
vám však někdo blízký a vy si uvědomíte, že jej už nemůžete nikdy
spatřit, prožíváte nepopsatelný zármutek. Postrádáte jej, schází vám
jeho blízkost, jeho tvář i hlas a smutek z jeho nepřítomnosti se stává
něčím, co – jak říká Sylvia Plathová – začíná vedle vás růst a košatit se
jako strom.

Caoineadh: Irská tradice oplakávání

K nejkrásnějším irským tradicím patří neobyčejně vstřícný vztah ke
smrti. Když někdo ve vesnici zemře, na pohřeb mu jdou všichni
sousedé. Nejprve přijdou do jeho domu, aby pozůstalým projevili
soustrast. Všichni sousedé se shromáždí, aby rodině vyjádřili svou
podporu a podle svých možností jim pomohli. Tím jim dávají úžasný
dar. Když jste opravdu nešťastní a cítíte se osamělí, potřebujete, aby
vám vaši bližní pomohli, podpořili vás a provedli vás těmito těžkými
časy. V Irsku existuje tradice, které se říká caoineadh. K zesnulému
přicházeli lidé, převážně ženy, aby ho oplakávali. Lkali nad ním
vysokým a pronikavým hlasem, plným smutku a bolesti. Ve svém nářku
vypověděli celou jeho životní historii, jak ji znali. Prázdné místo, které
ve světě zůstalo po zemřelém, postupně vyplnila jakási smutná liturgie,
umně utkaná z vyprávění o nejdůležitějších momentech jeho života.
Toto oplakávání mrtvého bylo jistě srdcervoucí, poskytovalo však
rituální prostor smutku a truchlení zarmoucené rodiny. Caoineadh lidem
pomáhal nechat přirozeným způsobem odplynout žal a pocit osamělosti.
V Irsku máme tradici bdění u těla zemřelého. Zesnulý člověk
nezůstává v noci po své smrti sám – kolem jeho těla se shromáždí
příbuzní, přátelé a sousedé, aby na něj vzpomínali; obvykle při tom
nechybí ani trocha dobrého pití a tabáku. Jejich vyprávění připomíná
život zemřelého z různých úhlů a vytváří tak pozoruhodnou tkaninu
utkanou z rozmanitých vláken jejich vzpomínek.

Duše, která políbila tělo

Opravdu zemřít nějakou chvíli trvá. Někteří lidé umírají rychle,
avšak způsob, jakým duše opouští tělo, je u každého člověka jiný.
Někdy to může trvat i několik dní, než je proces odpoutávání duše od
těla dokončen. V munsterském regionu se vypráví krásný příběh o
muži, který zemřel. Když jeho duše opustila tělo, šla ke dveřím, aby se
vydala na cestu do věčnosti. Ohlédla se ale ještě, podívala se na
opuštěné tělo a na okamžik zaváhala. Vrátila se k němu, políbila je a
poděkovala mu za jeho laskavost a pohostinnost, jak ji během své
životní dráhy zakusila.
Keltové věřili, že zemřelí jsou jim stále nablízku. V Irsku je mnoho
míst, polí a starých zřícenin, o kterých se říká, že zde byli spatřováni
duchové zemřelých. Lidová tradice tak vyjadřuje hluboké přesvědčení,
že člověk zůstává nějakým způsobem stále spjat s místem, na kterém
žil, dokonce i poté, co přešel do neviditelného světa. Podle tradice
projížděl Irskem také Coiste Bodhar čili přízračný kočár. Když byla má
teta mladá, žila v malé vesnici na úbočí hory, kde stály všechny domy
semknuty těsně vedle sebe. Jednou pozdě večer, když byla sama doma,
tento kočár slyšela. Znělo to jako zvuk do sebe narážejících železných
sudů. Přízračný kočár projel uličkou kolem jejího domu a pak
pokračoval dál směrem nahoru do hor. Všichni psi z vesnice tento zvuk
také slyšeli a rozběhli se za kočárem. Tento příběh připomíná, že
neviditelný svět má své vlastní tajné cesty, po nichž putují pohřební
průvody.

Bean Sí.
Součástí tradičních irských představ o smrti je také velice zajímavá
postava zvaná Bean Sí. Sí je výraz pro ducha, Bean Sí je výraz
označující ducha ženského rodu. Je to duch, který pláče pro toho, kdo
má zemřít. Můj otec ji jednou večer slyšel plakat. O dva dny později
zemřel soused, který pocházel z rodiny, pro jejíž členy Bean Sí vždycky
plakala. Postava tohoto ducha ztělesňuje odvěké přesvědčení irských
Keltů, že věčný a časný svět jsou vzájemně protkány. V okamžiku smrti
se často stává, že náš viditelný svět navštíví obyvatelé věčného světa.
Po několikahodinovém či několikadenním umírání se těsně před
momentem posledního výdechu mnohdy stává, že umírající spatří svou
zemřelou matku, babičku, dědečka nebo jiného příbuzného, svého
kmotra či přítele. Když se člověk přiblíží smrti na dosah, zdá se závoj
oddělující náš svět od světa věčnosti velmi tenký. V některých
případech je tento závoj dokonce na moment odstraněn, takže skutečně
můžete letmo nahlédnout do věčnosti. Vaši přátelé, kteří nyní žijí ve
věčném světě, vám přijdou vstříc, aby vás dovedli domů. Když lidé,
kteří právě umírají, spatří své přátele, je to pro ně zpravidla velmi
povzbuzující. Tato změna způsobu vnímání prozrazuje, že v momentu
smrti jsme obklopeni obrovskou energií. Irové mají tradičně k smrti
velkou důvěru a stavějí se k ní vstřícně. Když někdo zemře, je kolem
něj svěcenou vodou vykropen kruh, který má zabránit přístupu temných
sil k mrtvému a zajistit mu, aby jej na jeho poslední cestě provázelo
světlo.
Někteří lidé mají ze smrti velký strach. Není však čeho se bát. Když
nadejde chvíle vaší smrti, bude vám dáno všechno, co potřebujete k
tomu, abyste touto cestou šli s lehkostí a důvěrou a grácií.

Krásná smrt.
Byl jsem svědkem toho, když umírala má přítelkyně. Byla to
půvabná mladá žena, matka dvou dětí. Kněz, který jí pomáhal přejít na
druhý břeh, byl také náš přítel. Její duši dobře znal. Když už bylo jasné,
že se její konec přiblížil, dostala velký strach. Kněz ji vzal za ruku a v
duchu se intenzivně modlil, aby mu byla dána slova, která by jí
usnadnila cestu na věčnost. Připomněl jí její vlastní životní příběh,
protože jej dopodrobna znal. Mluvil o její dobrotě, laskavosti a kráse.
Vždycky lidem kolem sebe pomáhala a nikdy nikomu neublížila.
Hovořil o klíčových momentech jejího života. Řekl jí, že se nemusí
ničeho bát. Jde domů a je tam očekávána. Bůh, který ji sem poslal, ji
láskyplně uvítá, obejme a přijme do svého domu. Tím si může být úplně
jistá. Postupně se v její duši rozhostil úžasný klid a mír. Všechen její
strach se proměnil ve vyrovnanost, jakou jsem na tomto světě viděl jen
několikrát. Její úzkost, starosti a obavy úplně zmizely. Vyzařoval z ní
pokoj a vnitřní vyrovnanost. Kněz jí řekl, že nyní musí udělat nejtěžší
věc ve svém životě: rozloučit se se svými blízkými. To je něco velmi
obtížného a smutného.
Vyšel ven z pokoje, kde ležela, a svolal členy její rodiny. Řekl jim,
že každý z nich k ní teď může na čtyři nebo pět minut jít. Mají si s ní
popovídat, říct jí, jak moc ji mají rádi a co pro ně znamená. Nemají ale
plakat a zatěžovat ji svou bolestí. Mohou plakat potom, nyní se ale
musejí zcela soustředit na to, aby jí usnadnili cestu na věčnost. Každý
člen rodiny s ní několik minut o samotě hovořil, povzbudil ji a dal jí své
požehnání na cestu. Každý z nich byl velmi pohnutý, když se od ní
vrátil, dokázali jí však projevit svou lásku, úctu a vděčnost, a to jí velmi
pomohlo. Ona sama byla úžasná. Pak k ní znovu přišel kněz, pomazal ji
posvátným olejem a všichni společně jsme se pomodlili. Zcela
vyrovnaná a šťastná se naše přítelkyně vydala na cestu, po které musela
jít sama. Tento zážitek pro mne mnoho znamenal. Přestal jsem se bát
smrti. Pochopil jsem, že pokud je váš život naplněn vlídností a
dobrotou, nepůsobíte druhým lidem utrpení, ale snažíte se je milovat a
pomáhat jim, pak budete v okamžiku své smrti obdarováni potřebnou
vyrovnaností, pokojem a svobodou, které vám pomohou přejít na onen
svět snadno, přirozeně a zcela odevzdaně.
Být s člověkem, který odchází na věčnost, je obrovská výsada. Když
jste přítomni mysteriu něčí smrti, měli byste k němu být v této situaci
velmi pozorní. Jinak řečeno, neměli byste se tolik soustředit na svůj
vlastní zármutek. Měli byste se raději snažit být cele k dispozici
člověku, který se právě chystá na svou poslední cestu, a udělat vše, čím
mu můžete přechod na věčnost usnadnit a zpříjemnit.
Mám rád irskou tradici bdění u těla zemřelého. Tento rituál
poskytuje duši dostatek času na odchod. Duše neopouští tělo náhle, její
odchod je pozvolný. Vidíte, jak se tělo v prvních hodinách po smrti
mění. Ještě po nějakou dobu člověk svůj život úplně neopouští. Je velmi
důležité nenechávat mrtvého člověka samotného. Pohřební síně jsou
studená, sterilní místa. Je-li to jen trochu možné, měl by být zesnulý
ponechán ve svém domácím prostředí, aby mohl být jeho odchod na
věčnost pohodlný, klidný a bezpečný. Několik týdnů bychom na něj
měli s úctou vzpomínat. Zesnulým také pomůžeme tím, doprovázíme-li
je na jejich cestě modlitbou. Smrt je práh, přes který vstupujeme do
neznáma, a každý člověk potřebuje pomoc, když se na tuto cestu
vydává.
 V moderním světě je smrt vytlačována na okraj. Pohřby bývají
dramatické, obvykle však jde pouze o povrchní rozrušení. Naše
konzumní společnost ztratila smysl pro rituál a postrádá moudrost, jíž je
třeba pro pochopení významu tohoto slavnostního přechodu do
věčnosti. Člověk, který se vydal na svou poslední cestu, potřebuje
mnoho citlivé péče.
Mrtví jsou naši nejbližší sousedé
Mrtví nejsou daleko, jsou nám velmi, velmi blízko. Každý z nás
bude muset jednou čelit své smrti. Rád si to představuji jako setkání se
svou nejhlubší přirozeností a se svým nejskrytějším já. Jako dítě jsem
často snil o tom, že až budu větší, přejdu se svým strýcem horu za naší
vesnicí. Myslel jsem si, že dojdu-li až za obzor, uvidím odtud celý svět.
Vzpomínám si, jak jsem byl rozrušený, když mi strýc konečně jednoho
dne řekl, že mohu jít s ním. Když jsme však spolu se stádem ovcí, které
někam vedl, přešli přes horu a došli k místu, které jsem z vrcholu hory
viděl na obzoru, nejenže jsem neviděl celý svět, ale navíc se před námi
objevil jiný, nový obzor. Byl jsem zklamaný, zároveň jsem však
pociťoval neznámé vzrušení. Každý nový úsek cesty znamenal objev
nového světa. Hans Georg Gadamer, skvělý německý filozof, napsal
tuto krásnou větu: „Obzor je něco, k čemu putujeme, je to však také
něco, co putuje spolu s námi.“ Tato metafora vám může pomoci k
pochopení řady obzorů vašeho vlastního růstu. Usilujete-li o to, abyste
naplnili svůj osud a abyste byli hodni možností, jež dřímou v hlíně
vašeho srdce, pak se před vámi budou objevovat stále nové obzory. Z
tohoto hlediska můžeme smrti rozumět jako poslednímu obzoru. Za ním
vás čeká nejhlubší zřídlo vaší vlastní identity. V tomto zřídle spatříte
krásu a jas své věčné tváře.

Ego a duše.
V boji proti smrti, našemu tichému a skrytému společníkovi, se
hlavní bitva odehrává mezi egem a duší. Ego je tvrdá slupka, kterou
chráníme své životy. Ego pracuje jen pro sebe, je plné strachu, protože
se cítí ohrožené. Jeho jednání směřuje především k zachování sebe
samého – druzí lidé jsou pro něj konkurencí, kterou je třeba porazit.
Oproti tomu duši žádné bariéry nezajímají. Jak řekl řecký filozof
Herakleitos, „duše nezná žádná omezení“. Duše je poutník, směřující k
nekonečným obzorům. Nikam jí není odepřen vstup; duše vše
prostupuje. Nadto je duše ve styku s věčnou dimenzí času a nikdy se
nebojí toho, co má ještě přijít. V jistém smyslu jsou vaše setkání se
smrtí v jejích každodenních podobách, jako je neúspěch, zármutek,
negativismus, strach či destrukce, příležitostmi k přetvoření vašeho ega.
Jsou to výzvy, abyste přestali svůj život ochraňovat a kontrolovat a
namísto toho se zcela otevřeli všem životním možnostem. Žít
takovýmto způsobem znamená sladit se s rytmem své duše. Jestliže jste
sladěni s tímto rytmem, příchod fyzické smrti vás nevyděsí ani nezničí,
bude to pro vás setkání s vaší nejhlubší identitou, s vaší duší.
Fyzická smrt tedy neznamená, že jakási temná příšera vás připraví o
život a odtáhne na neznámé místo. Za vaší fyzickou smrtí se skrývá
vaše nejhlubší já, které čeká, až se s vámi setká a obejme vás. Hluboko
ve svém nitru toužíte po tom setkat se se svou duší. Celý svůj život se
snažíme najít sami sebe. Jsme však zaneprázdnění, uštvaní a
nesoustředění, a svým vnitřním hlubinám proto nevěnujeme dost času a
pozornosti. Snažíme se poznat sami sebe, lidské srdce je však tak
složité a mnohovrstevnaté, že skutečné setkání se sebou samým
zažijeme jen zřídka. Touto problematikou se do hloubky zabýval filozof
Husserl. Hovoří o Ur-Präsenz, prapůvodním bytí věci, objektu či osoby.
Plnost svého vnitřního bytí můžeme ve své každodenní zkušenosti
pouze letmo zahlédnout; se svým vlastním bytím se nikdy nemůžeme
setkat tváří v tvář. V okamžiku smrti zmizí všechny ochranné bariéry,
které nás oddělovaly od našeho bytí, a naše duše nás láskyplně obejme.
Smrt proto nemusíme chápat jako něco negativního či destruktivního.
Vaše smrt může být tvůrčím aktem, který vám umožní konečně
obejmout božskou skutečnost, jež byla vždy skryta ve vašem nitru.

Smrt jako pozvání ke svobodě

Neměli byste se nikdy nechat životem zdeptat. Nedovolte také, aby
za vás rozhodoval nějaký systém nebo jiní lidé. Uchovejte si vnitřní
vyrovnanost a sílu, jejímž zdrojem je vaše duše. Nemůže-li nikdo
zabránit vaší smrti, pak nad vámi nikdo nemá absolutní moc. Lidská
moc je jen zdání. Každý člověk musí zemřít. Vaše práce proto nad vámi
nemá žádnou moc, protože nemůže odvrátit vaši smrt. Je však ve vaší
moci, abyste přetvořili svůj strach ze smrti. Jestliže se naučíte nebát se
své smrti, uvědomíte si, že se nemusíte bát ničeho jiného.
 Letmý pohled do tváře smrti může do vašeho života vnést
nesmírnou svobodu. Možná si díky němu uvědomíte, že čas, který je
vám vyměřen, jednou skončí. Jednou z našich největších chyb je
marnění času. Příliš mnoho lidí, jak říká Patrick Kavangh, „se spíše
chystá žít, než aby opravdu žili“. Máte jen jednu šanci. Máte jednu
jedinou životní cestu; nemůžete vrátit ani jeden okamžik, změnit ani
jeden krok. Vše, co žijeme, bychom tedy měli žít naplno. Pod povrchem
života čeká naše smrt. Žijete-li svůj život skutečně plně, smrt nad vámi
nikdy nebude mít žádnou moc. Nikdy ji nebudete muset vnímat jako
destruktivní, negativní událost. Může se stát momentem, kdy vám
budou odhaleny poklady, které jsou ukryty v hlubinách vaší vlastní
přirozenosti; může být momentem, kdy vstoupíte do nitra chrámu své
duše. Dovedete-li přijímat věci tak, jak přicházejí, a nelpíte-li na svých
představách, učíte se duchovně umírat při nesčetných malých
příležitostech v průběhu celého svého života. Když si osvojíte tuto
odpoutanost, váš život se stane bohatším, otevřenějším a
intenzivnějším. Představte si, jak se taková vnitřní svoboda v okamžiku
vaší smrti tisíckrát znásobí. Takto ve vás může být rozžehnuto
nepředstavitelně jasné vědomí sounáležitosti s Bohem.

Nicota: Tvář smrti.

Všechno, co v tomto světě děláme, se odehrává v tiché přítomnosti
nicoty. Tato nicota je jedním ze způsobů, jakým nám o sobě dává vědět
smrt. Nicota je jednou z jejích tváří. Smyslem života lidské duše je
přetváření této nicoty. V jistém smyslu platí, že nic nového nemůže
vzniknout, pokud pro to není místo. Toto dosud prázdné místo
nazýváme nicotou. R. D. Laing, vynikající skotský psychiatr, říkával:
„Čeho se musíme bát? Ničeho.“ Neznamená to pouze, že neexistuje nic,
čeho by bylo třeba se bát, ale též, že je třeba bát se „ničeho“, nicoty,
která nás obklopuje. Protože se nicotě vyhýbáme, bývá podceňována. Z
duchovního hlediska mohou být prázdnota a nicota považovány za
způsoby, jakými se k nám přibližuje věčnost. Věčnost se nám zjevuje
převážně v souvislosti s nicotou a prázdnotou. Kde není prázdné místo,
nemůže procitnout věčnost. Kde není prázdné místo, nemůže se
probudit duše. To krásně vystihují verše skotského básníka Normana
MacCaiga:
 Dary.
Dávám ti prázdnotu,
dávám ti plnost,
rozbaluj je pozorně
– obojí je křehké –
a až mi budeš děkovat,
budu předstírat, že nevidím tvé rozpaky,
když budeš tvrdit, že přesně toto sis přála.
Polož si je na noční stolek.
Když se ráno probudíš,
vejdou dveřmi spánku
do tvé hlavy. Kamkoli půjdeš,
půjdou s tebou,
a kdekoli budeš, budeš se usmívat
a žasnout nad plností,
k níž není co přidat, a nad prázdnotou,
již můžeš naplnit.

Tato obdivuhodná báseň připomíná dvojný rytmus prázdnoty a

plnosti v srdci života lidské duše. Nicota je sestra možnosti. Tvoří
prostor, jehož je nutně třeba pro vznik nového, překvapivého a
nečekaného. Když cítíte, že se do vašeho života zakusuje prázdnota a
nicota, není třeba si zoufat. Je to volání vaší duše, které otvírá váš život
novým možnostem. Je to také znamení, že vaše duše touží proměnit
nicotu vaší smrti v plnost věčného života, nad kterým smrt nemá
žádnou moc.
Smrt není konec; je to znovuzrození. Náš život ve světě je něco
velmi zvláštního. Rozprostírá se mezi dvěma temnotami, o nichž nic
nevíme, jako úzký proužek zářivého jasu. Přicházíme z temnoty; náhle
jsme se vynořili z neznáma a proužek jasu zvaný život se začal rozvíjet.
Míříme do temnoty, a až náš život skončí, zmizíme opět v neznámu.
Samuel Beckett je skvělý spisovatel, který o tajemství smrti hodně
přemýšlel. Jeho hra Dech trvá pouze několik minut. Na počátku slyšíme
pláč novorozeněte, pak chvíli dýchání, a nakonec poslední, smrtelný
výdech. Toto drama je stručným přehledem lidského života. Všechna
Beckettova díla, především pak Čekání na Godota, pojednávají o smrti.
Jinými slovy, čas je existencí smrti drasticky relativizován. Vše, co zde
děláme, je vymýšlení her, kterými si krátíme čas.

Čekání a prázdnota.
Jeden můj přítel mi vyprávěl historku o svém sousedovi. Děti z
místní školy jely do městského divadla zhlédnout představení Čekání na
Godota. Tento muž se s nimi svezl autobusem, protože si chtěl ve městě
poklábosit se svými hospodskými kumpány. Jel s dětmi až k divadlu a
hned poté zašel do dvou či tří hospod, kde obvykle seděli jeho
kamarádi; žádného z nich ale nenašel. Protože u sebe neměl žádné
peníze, skončil nakonec v divadle, a ač původně nechtěl, zhlédl Čekání
na Godota. Své dojmy pak popsal mému příteli takto: „Byla to ta
nejpodivnější hra, jakou jsem kdy viděl. Ten, co měl hrát hlavní roli,
podle všeho nedorazil a herci museli celý večer improvizovat.“
Myslím, že to byla dobrá analýza Čekání na Godota. Samotný
Samuel Beckett by byl takovou recenzí jistě velmi potěšen. V jistém
smyslu stále čekáme na nějaké důležité setkání, to však nepřichází.
Pronásleduje nás pocit, že tady někdo chybí. Něco ve svém životě
postrádáme. Stále očekáváme, že nás naplní určitý člověk, věc či
projekt. Zoufale se snažíme něčím toto prázdné místo vyplnit, naše duše
nám však říká, nasloucháme-li jí, že tuto prázdnotu vyplnit nelze.
Smrt je velkou bolestí vesmíru, je velkou bolestí každého života.
Paradoxně v nás však právě tato naše bolest může vyvolat nový
duchovní růst. Uvažujete-li o své smrti, může se stát, že se váš ustálený
způsob vnímání podstatně změní. Přestanete se zajímat jen o to, co je
viditelné a materiální, začnete zjemňovat svou citlivost a uvědomíte si,
jaké poklady jsou skryty na neviditelné straně vašeho života. Člověk,
který je skutečně duchovní, vnímá hloubku své vlastní neviditelné
podstaty. Vaše neviditelná podstata obsahuje poklady, které čas nemůže
nikdy zničit. Cele vám patří. Nemusíte o ně bojovat, snažit se zasloužit
si je nebo je pečlivě střežit. Tyto poklady jsou vaše, nikdy vám je nikdo
nemůže vzít.

Narození jako smrt, smrt jako narození

Představte si, že byste mohli hovořit s dítětem v mateřském lůně.
Povídali byste si s ním o tom, jak prožívá svou životodárnou jednotu s
matkou, o poutu sounáležitosti, které pro ně představuje pupeční šňůra,
a pak byste mu řekli, že to všechno musí skončit: že bude vypuzeno z
lůna, tlačeno velmi úzkým průchodem, a nakonec se ocitne ve volném
prostoru, kde na něj bude zářit ostré světlo, jaké dosud nepoznalo.
Šňůra, kterou bylo spojeno s matčiným lůnem, bude přestřihnuta, a ono
bude už navždy žít jen samo za sebe. Kdyby vám toto dítě mohlo
odpovědět, jistě by vám řeklo, že se strašně bojí, že zemře. Neboť dítěti
v lůně se narození jeví jako smrt. Náš problém je v tom, že tyto závažné
otázky můžeme vidět jen z jedné strany. Jinými slovy, o smrti nikdy
nemůžeme vědět všechno. Mnoho lidí už ji má za sebou, nikdo se však
nevrátil, aby nám o ní řekl. Ti, kteří zemřeli, zůstávají tam, kam odešli,
nevracejí se. Proto nemůžeme skutečně vidět druhou polovinu kruhu,
kterou smrt odhaluje. Velmi pěkně to vyjádřil Wittgenstein, když řekl:
„Živý člověk nemůže mít zkušenost se smrtí.“ Smrt nemůže být
zkušeností, protože je to konec života, a zkušenosti získáváme pouze v
životě.
Rád si představuji, že smrt je něco jako znovuzrození. V novém
světě, kde už neexistuje osamělost, žal a slzy, je duše svobodná. Jedné
mé přítelkyni zemřel syn, kterému bylo dvacet šest let. Zúčastnil jsem
se pohřbu. Všechny její ostatní děti byly při tom, když byla rakev
spouštěna do hrobu. Vyzařoval z nich nesmírný smutek. Objala je a
řekla jim: „N’a bigí ag caoineadh, níl tada dhó thios ansin ach amháin
an clúdach a bhí air,“ což znamená: „Neplačte, protože v té rakvi není
on, je tam jen schrána, ve které na tomto světě přebývala jeho duše.“
Krásně tak vyjádřila své přesvědčení, že tělo je jen dočasným příbytkem
duše, která jej na konci života opustí a odejde na věčnost.

Smrt proměňuje naši osamělost.

V Connemaře jsou hřbitovy blízko oceánu, kde je spousta písčité
půdy. Když se kope hrob, nejprve se ze tří stran rozřízne trávník a velmi
pečlivě se sroluje. Do vykopaného hrobu je spuštěna rakev, kněz se nad
ní pomodlí a vysloví požehnání. Pak je přes zasypaný hrob znovu
rozvinut neporušený travnatý koberec, takže ani nejde poznat, že se na
tom místě kopalo. Jeden můj přítel tomu říká „císařský řez naruby“. Je
to, jako by lůno země přijímalo zpět člověka, který z něj kdysi vyšel,
aby v hliněné formě žil sám nahoře ve světě. Tento člověk se nyní
navrací zpět do země, která jej opět cele přijímá.
 Být zde, žít v těle, nést v sobě svůj vnitřní svět a na dosah ruky mít
nesmírný vnější svět, to je něco podivuhodného a nádherného –
skutečný zázrak. Být člověkem je úžasná výsada, lidé si to však
zpravidla neuvědomují. Rilke řekl: „Být zde je tak mnoho.“
Společenská realita nás však dokáže tak otupit, že mystickou povahu
svého života ani nevnímáme. Jsme zde a jsme tak svobodní, že je to pro
nás až nebezpečné. Nejsmutnější stránkou lidského života je osamělost.
Když žijete v těle, jste odděleni od všech ostatních osob a objektů.
Snažíme-li se modlit, milovat a tvořit, jsou to často tajné pokusy o
překonání této naší osamělosti a o vybudování mostů, po kterých by k
nám mohli přijít druzí a po kterých bychom se my mohli dostat k nim.
V okamžiku smrti je naše fyzická izolovanost překonána. Duše smí
opustit tělo, které bylo dočasně jejím příbytkem, a vstupuje do říše
svobody, do světa absolutní duchovní sounáležitosti.
Jak je tomu na věčnosti s prostorem a časem?
Prostor a čas jsou základem lidské identity. Také naše vnímání je
vždy odvozeno od těchto dvou základních prvků. Žít v prostoru
znamená být stále izolován. Já jsem zde. Vy jste tam. Dokonce i člověk,
který je vám ze všech nejbližší, ten, kterého milujete, je samostatným,
od vás odděleným světem. V tom spočívá palčivost lásky. Dva lidé jsou
si tak blízcí, že by skutečně chtěli splynout vjedno; ale prostorová
vzdálenost mezi nimi je nepřekonatelná. V prostoru jsme vždy
izolovaní. Druhou složkou vnímání a identity je čas. Také čas nás od
sebe odděluje. Čas je především lineární, nesouvislý a roztříštěný.
Všechny vaše minulé dny jsou pryč, ztratily se. Budoucnost k vám
dosud nedorazila. Máte pouze maličký odrazový můstek přítomného
okamžiku.
Když duše opouští tělo, je již svobodná, prostor a čas nad ní nemají
moc. Netrpí osamělostí – vzdálenost pro ni neexistuje. Mrtví jsou naši
nejbližší sousedé, všichni zemřelí jsou kolem nás. Mistr Eckhart byl
jednou dotázán: „Kam jde lidská duše, když člověk zemře?“
Odpověděl: „Nejde o žádné místo.“ Kam tedy duše odchází? Kde je
svět věčnosti? Nemůže to být nikde jinde než zde. Věčnost jsme mylně
považovali za místo. Zdá se však, že svět věčnosti není místo, ale spíše
odlišný stav bytí. Duše člověka nikam neodchází, protože žádné jiné
místo není. Mrtví jsou zde s námi, jsou ve vzduchu kolem nás. Jediný
rozdíl mezi námi a mrtvými je ten, že oni jsou nyní neviditelní.
Nemůžete je lidským okem vidět. Ale máte-li dost jemnou duši, můžete
přítomnost svých milovaných zesnulých vnímat. Cítíte, že jsou blízko.
Můj otec nám vyprávěl o jednom sousedovi, který se přátelil s
místním knězem. Irové vždy na druidy a kněze pohlíželi jako na osoby
nadané zvláštní mocí a příběhy, které si o nich vyprávěli, tvoří hotovou
mytologii. Tito dva však byli skutečně důvěrnými přáteli a chodili spolu
na dlouhé procházky. Jednoho dne se muž kněze zeptal: „Kde jsou ti,
kteří zemřeli?“ Kněz jej požádal, aby mu nekladl takové otázky. Muž
však byl neodbytný. Kněz mu nakonec řekl: „Ukážu ti je, ale nikdy o
tom s nikým nemluv.“ Není třeba dodávat, že muž jeho pokynu
neuposlechl. Kněz jej uchopil za pravou ruku a zvedl ji. Muž vzhlédl a
spatřil pod svou pravou rukou duše zemřelých, kterých bylo všude
kolem tolik jako kapek rosy na stéblech trávy. Náš smutek a osamělost
jsou často výsledkem nedostatku spirituální imaginace. Zapomínáme,
že nic takového jako prázdné místo neexistuje. Veškerý prostor je
vyplněn bytím, zvláště pak přítomností těch, kteří jsou nyní neviditelní
a žijí ve věčnosti.
Těm, kdo zemřeli, se změnil i čas. Zde jsme vězni lineárního času.
Na minulost jsme zapomněli, je pro nás ztracená. Budoucnost
nemůžeme znát. Pro zemřelé, kteří nyní žijí v kruhu věčnosti, musí být
čas zcela odlišný. Když jsme hovořili o krajině, zmínili jsme se o
odolnosti irské krajiny vůči linearitě. Podobně jako keltské myšlení
nemá irská krajina ráda přímku, ale vždy si libovala ve tvaru kruhu. V
kruhu jsou začátek a konec bratry a jejich domovem je věčná jednota
roku a země. Představuji si, že ve věčném světě se čas mění v kruh
věčnosti. Možná, že když člověk odejde na onen svět, může odtamtud
vidět to, čemu zde říkáme minulost. Může také vidět veškerou
budoucnost. Pro zemřelé přítomnost znamená, že vše je stále přítomno.
Naši přátelé mezi mrtvými nás proto znají lépe, než nás kdy mohli znát
za svého života. Vědí o nás všechno, dokonce i to, co je na našem
chování může mrzet. Avšak protože jsou nyní proměněni, chápou nás a
cítí s námi.

Zemřelí nám žehnají.

Věřím, že naši přátelé mezi zemřelými se o nás starají a dávají na
nás pozor. Často se na vás valí velké neštěstí, vaši zemřelí přátelé vás
však ochrání. Jedním ze vzrušujících evolučních zvratů, k nimž by
mohlo v lidském vědomí dojít během několika příštích staletí, je zcela
nový vztah k neviditelnému, věčnému světu. Mohli bychom se začít
nějakým velmi kreativním způsobem spojovat s našimi přáteli v
neviditelném světě. Pro zemřelé nemusíme truchlit. Proč bychom se
kvůli nim měli trápit? Jsou nyní na místě, kde už neexistuje trápení,
temnota, smutek, osamělost či bolest. Jsou doma. Jsou u Boha, od
něhož pocházejí. Vrátili se do lůna své totožnosti uvnitř velikého kruhu
Božího. Bůh je ten největší kruh, ta nejširší náruč ve vesmíru, v níž je
přítomno viditelné i neviditelné, časné i věčné jako jeden celek.
Irská tradice zná řadu krásných příběhů o lidech, kteří se po své
smrti setkávají se svými starými přáteli. Stejné téma zpracovává i
skvělý román Mairtina Ó Cadhaina, nazvaný Cré na Cille. Pojednává o
životě na hřbitově, který vedou pohřbení lidé. Ve světě věčnosti vše
tvoří jednotu. V duchovním prostoru neexistuje vzdálenost. Ve věčném
čase neexistuje členění na dnešek, zítřek a včerejšek. Ve věčném čase je
vše nyní, čas je přítomnost. Domnívám se, že věčný život znamená
právě toto: žít v úplné přítomnosti všeho, po čem toužíme – dobroty,
jednoty, krásy, pravdy a lásky – nebýt od toho už odloučeni. R. S.
Thomas napsal o věčnosti půvabnou báseň. Je velmi krátká, ale
neobyčejně působivá:

Myslím, že si možná
budu trochu jistější
tím, že jsem o něco blíž.
To je vše. Věčnost
znamená pochopit,
že toto málo je víc než dost.

O jednotě, která vzniká v přátelství typu anam ˙cara, Chalíl Džibrán

píše, že je silnější než smrt:

Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky.

Budete spolu, když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny.
Ano, budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha.
(Přeložila Jana Žlábková)
 Rád bych tuto kapitolu zakončil líbeznou perskou básní ze
třináctého století:

Některé noci čekají na svítání, stejně jako měsíc někdy čekává na

slunce.
Buď plným džberem, jenž je tažen temnotou studny, aby pak byl
vyzvednut na světlo.
Naše křídla se rozvírají, prázdnota a bolest mizí.
Náš pohár kdosi plní nápojem svatosti.

Požehnání smrti.
Kéž myslíš na svou smrt s klidem a radostí.
Kéž tvá duše ví, že se nemusí ničeho obávat.
Kéž obdržíš všechna potřebná požehnání, až nadejde čas tvého
odchodu.
Kéž se ti dostane vlídného přijetí, až přijdeš domů.
Nejdeš na neznámé místo.
Vracíš se domů, odkud jsi nikdy neodešel.
Kéž hluboce toužíš po tom žít svůj život plně.
Kéž žiješ tvořivě, prokazuješ druhým milosrdenství a proměňuješ
vše,
co je v tobě a kolem tebe negativní.
Až na tvé dveře zaklepe smrt, kéž je to po dlouhém životě.
Kéž jsi v té chvíli klidný, šťastný a obklopený těmi, kterým na tobě
opravdu záleží.
Kéž je tvá cesta na věčnost bezpečná a v jejím cíli se ti dostane
laskavého přijetí.
Kéž se tvá duše usmívá v objetí tvého anam ˙cara.
 Literatura.
Adorno, Theodor W. Minima Moralia. Frankfurt, 1989.
Aristoteles. O duši. Praha, 1942.
– -. Etika Nikomachova. Praha, 1937.
Augustine. Vyznání. Praha, 1926.
Bachelard, Gaston. The Poetics of Space. Boston, 1969.
Baudrillard, Jean. Fatal Strategies. New York, 1990.
Berger, John. Ways of Seeing. London, 1981.
Bradley, Ian. The Celtic Way. London, 1993.
Cardenal, Marie. The Words to Say It. London, 1983.
Carmichael, Alexander. Carmina Gadelica. Edinburgh 1994.
Curtis, P. J. Notes from the Heart: A Celebration of Traditional Irish
Music. Dublin, 1994.
Dillard, Annie. The Writing Life. New York, 1989.
Kennelly, Brendan, ed. The Penguin Book of Irish Verse. London,
1970.
Kinsella, Thomas, trans. The Taín. Oxford, 1986.
Levertov, Denise. The Poet in the World. New York, 1973.
Levinas, Emmanuel. Totality and Infinity. Pittsburgh.
Low, Mary. Celtic Christianity and Nature. Edinburgh, 1996.
Matthews, Caitlín. Celtic Blessings. Dorset, 1994.
Merleau Ponty, M. Phenomenology of Perception. London, 1981.
Moriarty, John. Dreamtime. Dublin, 1994.
Murdoch, Iris. Metaphysics as a Guide to Morals. London, 1992.
Murphy, Gerard. Early Irish Lyrics. Oxford, 1956.
Murray, P., ed. The Deer’s Cry: A Treasury of Irish Religious
Verse. Dublin, 1986.
O’Céirín, Kit and Cyril. Women of Ireland. Tir Eolas, 1996.
O’Donohue, Noel Dermot. The Mountain behind the Mountain:
Aspects of the Celtic Tradition. Edinburgh, 1993.
O’Donohue, John. Person als Vermittlung: Die Dialektik von
Individualität und Allgemeinheit in Hegels Phanomenologie des
Geistes. Eine philosophisch-theologische Interpretation. Mainz, 1993.
 O h-Ogain, Daithi. Myth, Legend and Romance: An Encyclopaedia
of the Irish Folk Tradition. New York, 1991.
Plotinus. The Ennead, trans. Stephen MacKenna. London, 1996.
Rahner, Karl. Foundations of Christian Faith: An Introduction to the
Idea of Christianity. London, 1978.
Sells, Michael A. Mystical Languages of Unsaying. Chicago, 1994.
Sheldrake, Rupert. The Rebirth of Nature. London, 1990.
Smith, Cyprian. The Way of Paradox: Spiritual Life as Taught by
Meister Eckhart. London, 1987.
Steiner, George. Real Presences. London, 1989.
Waddel, Helen. The Desert Fathers. London, 1962.
Whyte, David. The Heart Aroused. New York, 1995.